H F
M A RG A R ET T H AT C H E R OVÁ A JEJÍ POLITIK A
M A RG A R E T T H ATCH E ROVÁ A J EJ Í POL I T I K A H F
CENTRUM PRO STUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Tuto knihu věnuji své ženě Markétě.
© Hynek Fajmon, 2013 © Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013
ISBN 978-80-7325-308-0
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
P�
5
PŘEDMLUVA Předmluva k druhému, rozšířenému vydání Od prvního vydání knihy Margaret atcherová a její politika letos uplynulo již jedenáct let. Během této doby se událo mnohé. Při příležitosti druhého, rozšířeného vydání se sluší nejen napsat, co se vlastně stalo, ale pokusit se to také pochopit a vysvětlit. Kniha byla sepsána v letech 1993–1994 a vydána v roce 1999. Šlo v zásadě o politickou biogra�i končící rokem 1990, kdy Margaret atcherová odešla z premiérského úřadu. Kniha se setkala s velkým úspěchem, byla několikrát příznivě recenzována a během krátké doby byl celý náklad rozebrán. Proto mne můj vydavatel v poslední době vyzýval k tomu, abych knihu rozšířil a vydal znovu. Po zralé úvaze jsem souhlasil. Knihu jsem se rozhodl doplnit tak, aby zahrnovala život a práci Margaret atcherové od roku 1990 do současnosti. Záhy jsem ovšem narazil na problém, protože bývalá premiérka byla mimořádně činná. Popsat její rozsáhlé aktivity v britské, evropské i světové politice nebylo jednoduché. Úvahy o tom, že bych měl celou knihu úplně přepsat, jsem odmítl hned na začátku. Učinil jsem tak především z toho důvodu, že na dosavadním vyznění knihy nemusím nic měnit. S odstupem času jsem si ji opět přečetl a neshledal v ní nic, s čím bych nyní nesouhlasil. Jediné, co v knize opravdu chybí, je právě pasáž o životě Margaret atcherové po roce 1990. Tu jsem se tedy rozhodl dopsat. Nejprve jsem se ponořil do četby všech knih, které Margaret atcherová od roku 1990 vydala. Čtení to bylo rozsáhlé. Všechny svazky jejích knih mají dohromady více než dva tisíce stran. Pročetl jsem také některé novinové a časopisecké články z britského tisku. Výsledkem této práce je kniha rozšířená o novou kapitolu s názvem „Margaret atcherová po roce 1990“, která popisuje její veřejné působení v britské, evropské i světové politice a analyzuje veškerou její knižní produkci. Rovněž jsem rozšířil stávající chronologickou přílohu a přílohu biogra�í významných osobností spojených s kariérou Margaret atcherové. Nově jsem uspořádal fotogra�ckou přílohu, která nyní pokrývá širší časové spektrum než v prvním vydání. A samozřejmě jsem připsal i tuto novou předmluvu. Kniha by nyní měla být kompletní biogra�í se všemi náležitostmi. Chtěl bych zde poděkovat svému vydavateli za péči, s níž se ujal prvního i druhého vydání této knihy. Jmenovitě bych rád poděkoval Ondřeji Krutílkovi a Františku Mikšovi. Velmi bych si přál, aby toto vydání oslovilo novou generaci čtenářů a našlo si cestu i k těm dosavadním.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
6
M T
Předmluva k prvnímu vydání Tato kniha je výsledkem několikaletého úsilí. Rozhodnutí o tom, že napíši politický životopis Margaret atcherové, jsem učinil v roce 1992. V tomto roce jsem dokončil studium historie na Filozo�cké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tématem mojí diplomové práce byly „Volební programy Konzervativní strany v letech 1979– 1987“. Toto téma mne logicky přivedlo k hlavní aktérce britské politiky 80. let. V roce 1994 se mi podařilo získat stipendium britského ministerstva zahraničních věcí a odjet na rok do Londýna. Celý rok jsem studoval na London School of Economics and Political Science. Většinu času jsem strávil ve školní knihovně, která patří v oblasti společenských věd k nejlepším na světě. Anglickou verzi knihy jsem dokončil v Londýně v létě 1994. Po návratu do České republiky jsem byl po několik let příliš zaměstnán na to, abych knihu přeložil do češtiny a vydal. Vhodná příležitost nastala teprve ve druhé polovině roku 1998. Kniha se proto dostává ke čtenářům později, než jsem měl původně v úmyslu. Jedním z důvodů je také to, že jsem do té doby netušil, že psaní knihy je tak zdlouhavá a vyčerpávající činnost. Na tomto místě bych chtěl poděkovat těm, bez jejichž pomoci by se tato kniha nedostala ke čtenářům. Děkuji svým učitelům na Filozo�cké fakultě Univerzity Karlovy Vladimíru Nálevkoví a Zdeňku Zbořilovi. Děkuji svému konzultantovi na London School of Economics and Political Science Johnu Barnesovi a všem lidem v British Council, kteří mi umožnili studium na této slavné škole. Děkuji také svému příteli Bohumilu Pečinkovi za to, že mne přesvědčil, abych tuto knihu co nejdříve vydal. Děkuji také panu Františku Mikšovi, který se postaral o vydání knihy v nakladatelství Barrister and Principal, a panu Pavlu Pšejovi, který provedl korekturu textu. Děkuji všem svým blízkým, kteří mne podpořili v mém úsilí. Mým cílem bylo popsat politickou kariéru první a dosud jediné britské premiérky. Chtěl jsem také analyzovat principy, ze kterých vycházela ve své politice. Margaret atcherová je fascinující osobností moderní světové politiky. Tušil jsem to již jako student na gymnáziu v polovině 80. let. To, co jsem však o této ženě zjistil při psaní knihy, předčilo má očekávání. Margaret atcherová mne překvapila celoživotní věrností konzervativním hodnotám a schopností předkládat je srozumitelnou formou voličům. Doufám, že jsem v textu neučinil příliš mnoho chyb. V souladu s akademickou tradicí za ně přebírám plnou osobní odpovědnost. Pokud tato kniha přispěje k lepšímu porozumění politiky Margaret atcherové, budu považovat úkol, který jsem si uložil v roce 1992, za splněný.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
Ú
7
ÚVOD Hlavním cílem této knihy je popsat vznik a vývoj konzervativní politiky během vůdcovství Margaret atcherové. Mojí snahou bylo prokázat pevnou vazbu mezi konzervativními myšlenkami de�novanými v programových dokumentech Konzervativní strany a praktickou politikou britských vlád v období 1979–1990. Po pečlivém studiu jsem došel k závěru, že politika těchto vlád byla založena na koherentním politickém programu opírajícím se o myšlenky Nové pravice. Celá osmdesátá léta jsou proto v Británii desetiletím uplatňování těchto myšlenek v praxi. V jednotlivých kapitolách je předložen popis hlavních oblastí vládní politiky v období 1979–1990. Analýza se soustředí na vazbu mezi volebními programy Konzervativní strany a každodenní vládní politikou. První kapitola se zabývá vznikem a vývojem thatcherismu. Druhá kapitola je věnována volební historii Margaret atcherové počínající první kandidaturou ve volebním okrsku Dartford v roce 1950 a končící volebním soubojem o vůdcovství Konzervativní strany na podzim 1990. Tato kapitola zahrnuje analýzu jak parlamentních, tak i evropských voleb. Hlavní pozornost je věnována volebním výsledkům Margaret atcherové a Konzervativní strany. Menší pozornost je věnována jejím protikandidátům a jiným politickým stranám. Třetí kapitola popisuje období vlády Margaret atcherové. Samostatně jsou pojednána všechna tři volební období její vlády. Čtvrtá kapitola nabízí popis a analýzu politiky konzervativních vlád v celém jedenáctiletém období. Tato kapitola zahrnuje tři samostatné oddíly nazvané „Svobodné hospodářství“, „Autorita státu“ a „Blahobyt bez státu“. V těchto třech oddílech jsem se snažil popsat a vysvětlit hlavní zásady konzervativní politiky za vlády Margaret atcherové. Závěr je věnován hodnocení role thatcherismu. Kniha obsahuje rovněž chronologii hlavních politických událostí v období 1970–1990 a stručné životopisy třiceti významných postav této éry britské politiky. Tato kniha není jen o politice. Je to kniha o jednom lidském životě věnovaném politice. Je to kniha o jedné z nejvýraznějších žen 20. století. Margaret atcherová patří dle mého hlubokého přesvědčení k politikům, kterých si je třeba vážit. Přestože je mnohými dodnes kritizována za některé své činy, faktem zůstává to, že se svými názory vždy předstoupila před voliče a požádala je o podporu. Její politický program byl třikrát za sebou
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
8
M T
podpořen většinou britských voličů a díky tomu mohla setrvat v sídle britských premiérů na Downing Street 10 jedenáct let. Její politika změnila Británii v otevřenější a konkurenceschopnější společnost. Margaret atcherová rozšířila rozsah individuální svobody, ale i osobní odpovědnosti Britů. Díky tomu se z nemocného muže Evropy, jak byla Británie označována na sklonku 70. let, stala opět všemi respektovaná země.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
I. V
9
I. VZNIK A VÝVOJ THATCHERISMU „Starozákonní proroci neříkali: ,Bratři, chci konsensus.‘ Říkali: ,Toto je má víra, to je to, v co pevně věřím. Pokud v to věříte též, potom pojďte se mnou.‘“ (M T, ����) 1. Británie v období 1945–1970 Británie v roce 1945 Británie slavila v roce 1945 velké vítězství ve druhé světové válce. Země nebyla jediným vítězem, nýbrž členem triumvirátu nazývaného „velká trojka“. Vše proto nasvědčovalo tomu, že ve světové politice nastává období tripolarismu. Úsilí spojené s porážkou Německa a Japonska totiž na svých bedrech nesly především tři země: USA, Británie a SSSR. Budoucnost vypadala v roce 1945 z britského pohledu optimisticky. Válka byla vítězně dobojována. Realita však byla komplikovanější, než se tehdy mnohým zdálo. Zatímco USA a SSSR vyšly z války vojensky a politicky posíleny, Británie byla velmi oslabena, a to především ekonomicky. V prvních poválečných letech a zvláště po hospodářské krizi v roce 1947 se ukázalo, že Británie nebude schopna hrát stejnou roli jako její dva váleční spojenci. První poválečné parlamentní volby se konaly 5. července 1945. Jejich výsledky byly překvapivé především pro Winstona Churchilla, který zemi vedl k válečnému vítězství. Labouristická strana získala 393 křesla, Konzervativní strana pouze 213, Liberální strana 12 křesel a ostatní strany celkem 22 křesla. Poprvé v britských dějinách získala Labouristická strana v Dolní sněmovně absolutní většinu křesel. A nebyla to většina malá. Rozdíl mezi počtem labouristických poslanců a počtem poslanců opozice byl 146 křesel. To dávalo labouristům jistotu pro pětileté vládnutí. Novým premiérem se stal Clement Attlee. Ten také k velkému údivu Josefa Stalina okamžitě nahradil Winstona Churchilla při jednáních v Postupimi. Selhání Konzervativní strany bylo všem zřejmé. Strana utrpěla ve srovnání s volbami v roce 1935 těžké ztráty. Počet konzervativních poslanců se zmenšil z původních 432 na pouhých 213 a počet voličů se snížil z 11,8 milionu na 9,9 milionu. Labouristická strana oproti tomu vyšla z voleb jako jasný vítěz. Tento výsledek byl velmi silně ovlivněn atraktivitou socia-
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
10
M T
listických myšlenek v celém poválečném období. Konzervativní hodnoty naopak v této době ztrácely oporu veřejnosti. Porážka konzervativců v roce 1945 byla jednou z nejtěžších v dlouhé historii strany. Byla to porážka srovnatelná pouze s rokem 1906 a 1997. Konzervativní politická elita byla donucena dlouhých šest let přemýšlet o tom, jak obnovit svou důvěryhodnost. Vlády Labouristické strany (1945–1951) Nová labouristická vláda začala ihned po svém nástupu uplatňovat reformistickou politiku založenou na tradičních socialistických hodnotách doplněných o myšlenky Johna Maynarda Keynese a Williama Beveridge. Základní nástin této politiky byl vytvořen již během druhé světové války v sérii „bílých knih“, které popisovaly hlavní iniciativy pro poválečné období v oblasti školství, zdravotnictví, politiky bydlení, zaměstnanosti, sociálního zabezpečení a průmyslové politiky. Vlajkovou lodí labouristické politiky se stalo znárodnění. 1. dubna 1946 byla znárodněna Bank of England a proces znárodnění poté nabral plné obrátky. 1. ledna 1947 byl znárodněn uhelný a plynárenský průmysl a společnost Cable and Wireless. O rok později byly znárodněny železnice. 1. dubna 1948 byl znárodněn elektrárenský průmysl a 11. května téhož roku také dopravní společnosti. Posledním krokem v tomto směru bylo znárodnění železářského a ocelářského průmyslu 15. února 1951. Tento proces vytvořil obrovský státní průmyslový sektor. Důsledky tohoto kroku pro sociální strukturu britské společnosti byly obrovské. Vztahy mezi státními zaměstnanci a vládou se staly jednou z nejdůležitějších politických otázek. Vláda se stala největším zaměstnavatelem v zemi. Politizace výsostně hospodářských otázek se v Británii stala průvodním jevem celého poválečného období. Národní zdravotní služba (NHS) byla vládou ustavena 5. července 1948 a okamžitě získala velkou popularitu. Národní zdravotní služba byla obdivována socialisty a komunisty z celého světa jako konkrétní příklad pozitivního přístupu k řešení zdravotních a sociálních otázek moderní společnosti. Byla zdrojem inspirace i pro organizaci československého zdravotnictví. Labouristická vláda však učinila také kroky k obnově trhu. Po počátečních problémech byla zavedena směnitelnost libry za dolar, ceny byly liberalizovány a příděl peněz pro cesty do zahraničí byl zrušen. Tyto dvě protichůdné tendence v hospodářské politice labouristické vlády směřovaly k vytvoření „smíšeného hospodářství“ a k zajištění dostatečného množství zdrojů pro vládní sociální programy.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
I. V
11
Zatímco ve vnitřní politice vláda realizovala socialistické reformy, v zahraniční politice byla linie velmi podobná tradiční britské politice obhajoby národních zájmů. V této oblasti se labouristé a konzervativci příliš nelišili. Vláda hájila britské zájmy po celém světě. Británie se stala stálým členem Rady bezpečnosti OSN, což jí poskytlo silnou pozici jedné z pěti zemí světa s právem veta nad rozhodováním nové světové organizace. To vše podporovalo roli Británie ve světové politice. Kromě diplomatických jednání se vláda věnovala také svým ozbrojeným silám. Byly zahájeny práce na jaderném programu. Británie díky tomu získala v roce 1948 atomovou bombu. Jaderný program dále pokračoval výrobou bomby vodíkové. Zhoršující se hospodářská situace nicméně omezovala ambice britské vlády. Během zimy 1946–1947 upadla země do hluboké hospodářské deprese, která vážně omezila zdroje britské vlády. Británie došla brzy poté k závěru, že nemá dostatek sil k tomu, aby nadále hrála roli globální mocnosti. 20. února 1947 oznámil premiér Attlee, že se v Indii uskuteční nejpozději do června 1948 předání moci do rukou místní vlády. 26. září 1947 britská vláda oznámila, že se vzdává mandátu spravovat Palestinu. V následujícím roce byly tyto změny uskutečněny vyhlášením nezávislosti Indie a Pákistánu a vznikem Izraele. Odchodem Britů z Indie započal proces rozpadu kdysi mocného britského impéria. Tento proces pokračoval i v následujících desetiletích prakticky až do konce 70. let. 18. dubna 1949 se Irsko stalo republikou a opustilo Commonwealth. Británie byla těmito událostmi donucena hledat si nové místo ve světě a přizpůsobit tomu svou zahraniční politiku. 4. dubna 1949 podepsala Británie washingtonskou smlouvu a stala se tak jedním ze zakládajících členů NATO. Paralelně s tím začala Británie budovat strategické partnerství s USA. V tomto smyslu postupovala britská vláda realisticky. Díky tomu se jí podařilo postupně transformovat impérium v Commonwealth a samotnou Británii v moderní průmyslovou mocnost druhého řádu. Konzervativní strana velmi těžce nesla svou volební porážku z roku 1945. Vedení strany poměrně dlouhou dobu trvalo, než si vůbec uvědomilo rozsah změn, které labouristická vláda v zemi prováděla. Popularita socialistických řešení společenských problémů byla tak velká, že konzervativci téměř přestali věřit v možnost návratu k politice založené na klasických konzervativních hodnotách. Mnoho konzervativců nabylo přesvědčení, že k tomu, aby se strana vůbec někdy mohla vrátit k moci, bude nutné akceptovat některé labouristy zavedené novoty. Tento postoj byl silný především v období 1945–1947. Teprve hospodářská recese v ro-
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
12
M T
ce 1947 a rostoucí nespokojenost veřejnosti s labouristickou vládou vrátila konzervativcům sebedůvěru. Velkou roli v této obnově konzervativní politiky však sehrála i ideologická ofenzíva vedená liberálními a konzervativními mysliteli. Byl to především Friedrich August von Hayek, který poskytl Winstonu Churchillovi argumentaci pro souboj se socialisty. Vyzbrojil jej velmi dobře a Churchill pochopil, že má před sebou dva úkoly: postavit se labouristům doma a Stalinovi v zahraničí. Na obou frontách se mu poté podařilo vybojovat velká vítězství. Labouristy porazil ve volbách v roce 1951 a udržel je v opozici. Stalina sice neporazil, nicméně se mu podařilo významně přispět k omezení jeho moci v Evropě. 23. února 1950 se znovu konaly volby do Dolní sněmovny. Labouristé sice opět zvítězili, jejich většina se však radikálně snížila. Počet labouristických poslanců se snížil z předchozích 393 na pouhých 315. Konzervativci oproti tomu posílili počet svých křesel z 213 na 298. Nová labouristická vláda měla většinu pouhých 5 hlasů. Z výsledku bylo zřejmé, že vláda nemůže dlouho vydržet. Po složitém diplomatickém kon�iktu s íránskou vládou, která znárodnila ropný průmysl a tím i vlastnictví britských �rem, se britská vláda rozhodla vypsat nové volby na 25. říjen 1951. Toto datum ukončilo poválečnou labouristickou éru. Vlády Konzervativní strany (1951–1964) V parlamentních volbách roku 1951 konzervativci získali 321 křesel, zatímco labouristé pouze 295. Několik křesel vybojovali liberálové a další menší strany. I přesto získali konzervativci vládní většinu 17 křesel a válečný hrdina Winston Churchill se vrátil do sídla britských premiérů v Downing Street č. 10. Tímto vítězstvím započala dlouhá éra vlády Konzervativní strany. V premiérském křesle se postupně vystřídali Winston Churchill, Anthony Eden, Harold Macmillan a Alec Douglas-Home. Tato éra trvala čtrnáct let a skončila teprve volební porážkou v roce 1964. Konzervativní éra byla charakterizována rozdílnými politickými tendencemi. Zaprvé šlo o akceptování sociálních reforem zavedených předchozí labouristickou vládou. Paul Adison o tom napsal: „Na konci 40. let pominula kolektivistická hodina, ale nový kolektivistický stát byl zabetonován. Ve všech jeho základech jej konzervativci akceptovali. Churchillova vláda z roku 1951 neměla žádný záměr demontovat Beveridgův systém sociálního zabezpečení nebo ohrozit moc odborů.1 Churchill se rozhodl neměnit základy britského státu blahobytu a také de facto akceptoval koncept „smíšeného hospodářství“ skládajícího se ze státního a soukromého sektoru. Stejně tak byla akceptována i aktivní
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
I. V
13
role vlády v hospodářské politice. Cíle hospodářské politiky vlády byly téměř shodné jako v předchozím období. Nejdůležitějším z těchto cílů bylo udržování „plné zaměstnanosti“ v keynesiánském smyslu a podpora hospodářského růstu. Zadruhé Churchill brzy zjistil, že labouristická vláda obhajovala britské zájmy poměrně úspěšně. Jedinou výraznou změnou v zahraniční politice se tak stala otevřeně antikomunistická linie. Proces dekolonizace pokračoval a vládě se poměrně dařilo předávat moc v koloniích místním vládám bez velkých problémů. Většina těchto nově nezávislých zemí necítila k Británii odpor a až na výjimky se bez okolků zapojila do Commonwealthu. Pokračoval také proces posilování strategického partnerství s USA. Konkrétním vyjádřením této politiky byla spolupráce obou zemí v jaderných programech a také společné vojenské projekty uskutečňované v rámci NATO. Zatřetí existovala rovněž diskontinuita s politikou Attleeho vlády. Přestože konzervativci akceptovali mnoho základních pouček keynesiánského přístupu, položili silný důraz na „zdravé �nance“ a rozšíření tržních sil v hospodářství. Byla to především 50. léta, která de�nitivně přeměnila britské válečné hospodářství ve standardní tržní hospodářství. V tomto období byla implementována pravidla GATT a mnoho trhů, jako například trh s bydlením, bylo deregulováno. Vláda usilovala o vyrovnaný rozpočet a vyrovnanou obchodní bilanci. Hlavní myšlenkou architektů poválečného konzervatismu (H. Macmillan a R. A. Butler) bylo ukázat, že Konzervativní strana se nejlépe hodí k řízení rostoucího veřejného sektoru, a proto je nejlépe kvali�kována k vládě v zemi. V 50. letech tato argumentace fungovala dobře. Konzervativní straně se podařilo rehabilitovat se v očích britské veřejnosti jako strana předurčená k vládě. Výsledky konzervativní hospodářské politiky byly v 50. letech relativně dobré. Nezaměstnanost byla velmi nízká s maximální úrovní 500 000 osob a také in�ace se pohybovala kolem slušných 3 % ročně. Tyto údaje jsou velmi pozitivní zvláště ve srovnání s britskou situací v 70. a 80. letech. Neměli bychom ale zapomínat, že v této době se takových ukazatelů dosahovalo téměř v celém západním světě. V Británii tedy nešlo o nic výjimečného. „V období 1950–1973 se hrubý domácí produkt zvyšoval tempem 3,0 % ročně, zatímco v letech 1913–1950 to bylo pouhých 1,3 %.“2 Stručně řečeno, Británie obnovila své postavení úspěšné země s rozvinutým tržním hospodářstvím a velmi vysokou životní úrovní. Přesto vykazovalo srovnání s hlavními konkurenty i určité problémy. „Bez ohledu na to,
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
14
M T
jaký index hospodářského výkonu je použit – míra růstu HDP, průmyslové produkce, produktivity práce a britského podílu na světovém obchodu s průmyslovým zbožím – všechny tyto statistiky jsou depresivním čtením, pokud jsou srovnány s tím, čeho dosáhly jiné země, především zakládající členové EHS, partneři Británie v EFTA a Japonsko.“3 Vláda Harolda Macmillana byla na konci 50. let znepokojena tímto trendem a pokusila se vyřešit tento problém uplatněním indikativního ekonomického plánování a zavedením prvků korporativní politiky ve vztazích mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Byly založeny nové ekonomické instituce a hospodářská politika se začala uskutečňovat prostřednictvím tripartitních jednání. Začátek 60. let proto bývá označován za období, kdy se politika Konzervativní strany nejvíce přiblížila socialistickým hodnotám. Základní kameny sociálnědemokratické politiky byly bez problémů akceptovány a vláda se pokoušela zajistit fungování tohoto systému. Stále důležitější roli začala v tomto období hrát evropská politika. Po podepsání Římských dohod v roce 1957 se Británie ocitla v Evropě v izolaci. Britská vláda se pokoušela vyřešit tuto situaci ustavením EFTA v roce 1960. Tato instituce nebyla zamýšlena jako integrační. Její činnost byla omezena na podporu volného obchodu. Na tomto poli také EFTA sehrála velmi důležitou úlohu. S politickým vlivem EHS se však nikdy měřit nemohla. Brzy se ukázalo, že v hlavním oponentem britských zájmů v Evropě se stala Francie. Celá 60. léta potom byla evropská politika vyplněna spory mezi těmito dvěma zeměmi. Jedinou mezinárodní otázkou, která měla významný a přímý dopad na domácí britskou politiku, byla Suezská krize v roce 1956. Anthony Eden, který nahradil Winstona Churchilla po jeho odchodu do důchodu v roce 1955 a který dovedl Konzervativní stranu k vítězství v parlamentních volbách 1955, nebyl schopen efektivně řešit kon�ikt s Egyptem a v důsledku toho 9. ledna 1957 podal demisi. Novým britským premiérem se stal Harold Macmillan. Vlády Labouristické strany (1964–1970) V roce 1951, 1955 a 1959 vyhrála Konzervativní strana troje parlamentní volby za sebou a pokaždé zvětšila svou většinu v Dolní sněmovně. Zhoršující se hospodářská situace a rostoucí nezaměstnanost na počátku 60. let však ubrala konzervativcům na popularitě. V roce 1963 nezaměstnanost dosáhla úrovně 900 000 osob a tento fakt významně přispěl k růstu popularity labouristů. Ve stejném roce rezignoval ze zdravotních důvodů na funkci premiéra Harold Macmillan a novým vůdcem strany a zároveň
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
I. V
15
premiérem se stal sir Alec Douglas-Home. Parlamentní volby byly vypsány na 15. říjen 1964. Výsledky voleb byly následující: labouristé získali 317 křesel, konzervativci 304 křesla a liberálové 9 křesel. Na základě těchto výsledků byla vytvořena labouristická vláda s většinou 4 křesel a Harold Wilson se stal premiérem. Tím skončila dlouhá éra politické dominance konzervativců. Labouristická vláda obsahovala kromě tradičních resortů také několik nových úřadů. Bylo to ministerstvo pro hospodářské záležitosti, ministerstvo pro půdu a přírodní zdroje, ministerstvo pro technologie a ministerstvo pro zahraniční rozvoj. Vytvoření těchto nových úřadů bylo jasným signálem, že vláda bude provádět intervencionistickou hospodářskou politiku. V roce 1965 byl navržen „Národní plán“, který kombinoval cíle v oblasti výroby, exportu a příjmů. Plán však byl brzy zapomenut po krizi libry v roce 1966. Obdobný intervencionistický charakter mělo také vytvoření úřadu pro ceny a příjmy v roce 1965. Snad jediné významné opatření Wilsonovy vlády přetrvalo dodnes, a tím bylo zavedení decimálního standardu britské měny. Nové parlamentní volby byly vyhlášeny na 31. březen 1966. Důvod tohoto brzkého termínu byl zřejmý. Labouristická strana byla stále velmi populární a dosavadní vládní většina v Dolní sněmovně byla příliš malá na to, aby vydržela celých pět let. Výsledky voleb ukázaly, že se premiér Wilson ve svém odhadu situace nemýlil. Labouristická strana zvětšila svou většinu v parlamentu na 96 křesel. Konzervativci získali pouze 253 křesla, liberálové 12 a labouristé 363. Tento výsledek zajistil Wilsonovi pohodlnou vládní většinu na celé volební období. Vládní politika se přitom téměř nezměnila. Premiér Wilson pokračoval v intervencionistickém přístupu inspirovaném francouzským hospodářským plánováním. Hospodářské ukazatele nicméně brzy dosvědčily, že korporativní přístup v Británii nepřináší dobré výsledky. Během celých 60. let se významně změnilo postavení Británie ve světě a zvláště v Evropě. V období Wilsonovy vlády byl prakticky dokončen proces dekolonizace britského impéria. Když v roce 1970 odcházel z úřadu, zůstalo Británii již pouze několik posledních kolonií. V roce 1965 získala nezávislost Gambie a v roce 1966 Guyana. Ve stejném roce bylo zrušeno ministerstvo pro kolonie a krátce na to získaly nezávislost Botswana, Lesotho a Barbados. V roce 1967 následoval Aden a v roce 1968 Mauricius a Svazijsko. Zatímco vláda relativně úspěšně opouštěla své bývalé kolonie, vzrůstal význam evropské politiky. Bylo to dáno dvěma základními faktory: jednak
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
16
M T
růstem hospodářského významu samotného EHS, ale také přesunem orientace britského obchodu od Commonwealthu směrem k Evropě. Velmi důležitým rokem v britské politice vůči EHS byl rok 1967. V tomto roce se premiér společně s ministrem zahraničí pokusili o vstup do EHS. Pokus začal v lednu 1967, když Wilson ohlásil zájem své země na vstupu. 2. května 1967 Británie o�ciálně požádala o členství. K potvrzení svých evropských ambicí se Británie účastnila společného britsko-německo-francouzského projektu výroby dopravního letadla. Přes tuto snahu se francouzský prezident de Gaulle rozhodl žádost Británie vetovat. Vztahy mezi oběma zeměmi tím pochopitelně vážně utrpěly. Británii proto nezbylo, než dále čekat. Toto faux pas britské diplomacie mělo hluboké vnitropolitické konsekvence. Vládní labouristé zásadně změnili svůj postoj k evropské integraci. Ze stoupenců vstupu se téměř přes noc stali zásadní odpůrci britského členství v EHS. Velké změny však v tomto období zasáhly také opoziční konzervativce. Porážka, kterou utrpěli ve volbách v roce 1964, byla zlomem v historii strany. Jako obvykle v takových případech začali přemýšlet o novém vůdci své strany. Tentokrát však nešlo jen o nového vůdce, ale také o proceduru jeho výběru. Edward Heath byl prvním vůdcem Konzervativní strany, který byl zvolen do funkce poslaneckým klubem. Tato procedura byla poprvé uplatněna v roce 1965. V předchozím období tomu tak nebylo. Vůdce strany byl vždy vybírán v zákulisních jednáních stranických špiček. Druhým velkým rozdílem mezi Edwardem Heathem a jeho předchůdci bylo to, že nepocházel z vyšších vrstev britské společnosti. V tomto smyslu Edward Heath nebyl tradičním toryem. Po svém zvolení se stal novým vůdcem konzervativců, a díky tomu také předsedou stínové vlády. Do svého týmu přivedl mnoho schopných politiků nové generace. Byli mezi nimi Iain Macleod, Enoch Powell, William Whitelaw a od roku 1968 také Margaret atcherová. Konsensus? V období 1945–1970 se v Británii konalo celkem osm parlamentních voleb. Ty se uskutečnily v letech 1945, 1950, 1951, 1955, 1959, 1964, 1966 a 1970. Konzervativní strana vyhrála volby v letech 1951, 1955, 1959 a 1970 a u moci byla v tomto období celkem 13 let. Labouristé vyhráli volby v letech 1945, 1950, 1964 a 1966 a u moci byli v uvedeném období celkem 12 let. Tyto dlouhodobě poměrně vyrovnané volební výsledky daly v 70. letech impuls k diskusi o charakteru britské poválečné politiky. Do debaty
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS183111
