Lukáš Linek: Kam se ztratili voliči? Vysvětlení vývoje volební účasti v České republice v letech Brno: CDK, stran

Recenze Lukáš Linek: Kam se ztratili voliči? Vysvětlení vývoje volební účasti v České republice v letech 1990–2010 Brno: CDK, 2013. 334 stran. Publikace Lukáše Linka, která je zároveň jeho habilitační prací, je vskutku úctyhodným badatelským počinem a bezpochyby přínosem v otázkách zkoumání proměn volební účasti, volebního chování i politických postojů české veřejnosti obecně. Práce má robustní poznávací základnu, jak pokud jde o teoretickou, tak empirickou část. Teoretické zajištění práce, které vychází z autorem navrženého modelu volební účasti, komplementárně propojuje v textu zevrubně probírané teoretické přístupy k volební účasti. Empirická část staví především na kvantitativních metodách, když vychází z rozsáhlých statistických dat dotazníkových šetření mapujících celé zkoumané období dvou dekád, spíše doplňkově se pak práce opírá také o strukturované rozhovory. Kniha v jistém smyslu navazuje na předešlou práci Lukáše Linka Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledků, do značné míry využívá její poznatky a rozšiřuje její záběr také na otázky volební účasti. Recenzovaná práce si klade za cíl vysvětlit příčiny poklesu volební účasti v demokratických

zemích obecně. Specificky pak ve zmiňovaných dvou dekádách na případu voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PS PČR). Dále chce výzkum přispět k porozumění možným politickým důsledkům poklesu volebního účasti obecně. Práce se kromě úvodu a závěru skládá z osmi kapitol. Úvod a Závěr nabízejí standardní přehledné uvedení do problematiky včetně širšího kontextu a srozumitelného shrnutí závěru výzkumu. Kniha v závěru také formuluje praktická východiska a doporučení, jak by bylo možné volební účast posilovat. Druhá a třetí kapitola (jako první kapitola je v knize označován Úvod) jsou ryze teoretické a nabízejí sumarizaci teoretických přístupů ke zkoumání volební účasti včetně jejich kritického hodnocení autorem. Třetí kapitola představuje vlastní (autor sám jej nazývá eklektický či komplementární) teoretický model volební účasti, který kombinuje normativní, instrumentální i expresivní motivace volební účasti a který autor aplikuje v dalších empirických kapitolách. Čtvrtá kapitola se zabývá sociodemografickými charakteristikami ne/voličů a promě-

Politologická revue 2, prosinec, 2014

187

nami volební účasti jednotlivých sociálních skupin. Pátá kapitola hledá vysvětlení volební účasti ve volbách do PS PČR ve zmiňovaných dvou dekádách pomocí konceptů volební mobilizace a volební motivace. Šestá kapitola zkoumá předpoklad tzv. symetrické binarity kauzálního vysvětlení volební účasti, tedy zda k vysvětlení volební účasti lze použít stejné faktory jako k vysvětlení volební neúčasti. Sedmá kapitola zkoumá vliv generační výměny na pokles volební účasti ve volbách do PS PČR ve zmiňovaných dvou dekádách. Konečně osmá kapitola se věnuje slibovanému vysvětlení poklesu volební účasti ve volbách do PS PČR v letech 1996–2010 (volby 1990 a 1992 jsou kvůli specifičnosti porevolučního kontextu a vysoké míře volební účasti vynechány). Poslední devátá kapitola se na případu stejných voleb zabývá interpretací vlivu volební účasti na zisky jednotlivých politických stran. Ačkoli každá ze zmiňovaných kapitol je vlastně samostatnou studií, kniha tvoří vcelku sevřený a konzistentní celek. Některé se závěrů předloženého výzkumu jsou překvapivé, jiné spíše potvrzují obecně známé a mnoha studiemi dokládané trendy. Předkládaný výzkum Lukáše Linka dokládá mimo jiné, že ačkoli trend poklesu volební účasti je pro demokracie všeobecný, postkomunistické státy střední a východní Evropy zaznamenávají v průměru o 20 % větší pokles než zavedené západní demokracie. Česko pak zaznamenává mírně nadprůměrné hodnoty ve srovnání se svým okolím

a je pro něj signifikantní především 16% pokles v období tzv. opoziční smlouvy, tedy mezi volbami 1998 (74 %) a 2002 (58 %). Volby v roce 2002 tak představují z hlediska volební účasti do PS PČR pomyslné dno, poté následuje mírný vzestup (2006: 64,5 %) a opět pozvolný pokles (2010: 62,6%). V žádných z následujících voleb do PS se tedy volební účast nedostala na úroveň volební účasti z 90. let, naopak poslední volby roku 2013, které však již nejsou předmětem Linkových výzkumů, potvrzují trend opětovného mírného poklesu, když se volební účast dostává velmi blízko k hodnotám z roku 2002 (59,5 %). Propad volební účasti v roce 2002 interpretuje Linek především jako důsledek zmiňované opoziční smlouvy, ačkoli této interpretaci se kniha detailněji nevěnuje (tuto naopak důkladněji rozpracovává již zmiňovaná předchozí Linkova kniha Zrazení snu?). Pokud jde o volební účast ve volbách do PS PČR ve dvou zkoumaných dekádách, výzkum dochází k závěru, že jedinci se silnou stranickou identifikací mají účast přibližně o 25 % vyšší než jedinci bez stranické identifikace, podobně jako jedinci, kteří jsou přesvědčeni o smysluplnosti hlasování, mají o 20 % vyšší volební účast než jedinci, kteří o smysluplnosti hlasování přesvědčeni nejsou. Výsledky výzkumu dále nasvědčují tomu, že volební účast významně ovlivňují tzv. mobilizační faktory. Může tedy být výrazně zvýšena především tzv. kontaktními kampaněmi. Linek ve svém výzkumu zjišťuje, že občan, který byl kontakto-

188


ván kandidátem, má o 10 % vyšší pravděpodobnost volební účasti než občan, který kontaktován nebyl (osobně bych dodal, že toto tvrzení je plně ve shodě se všeobecně přijímanými závěry výzkumů zabývajícími se otázkami generování důvěry, sice že osobní kontakt, a především pak komunikace tváří v tvář, představuje jeden z nejspolehlivějších zdrojů generování důvěry a důvěryhodnosti). Také další mobilizační faktory hrají podle závěrů výzkumu ne nevýznamnou roli; člen odborů či profesní organizace má o 6 až 7 % vyšší pravděpodobnost volební účasti než občan, který v žádné z těchto organizací není organizován. V menší míře pak volební účast zvyšují manželský status a pravidelná účast na bohoslužbách (zde ale pouze ve prospěch KDU-ČSL). Výzkum dále potvrzuje všeobecně přijímaný předpoklad, že volební účast významně ovlivňují kognitivní zdroje (především vysokoškolské vzdělání a profesní kvalifikace), že nezaměstnaní volí nejméně ze všech zkoumaných skupin (studenti jsou druzí nejčastěji absentující voliči). Poněkud překvapivě výzkum dokládá, že ekonomické zdroje a socioekonomické postavení nehrají v průběhu 90. let tak významnou roli (příjem však byl měřen pouze jednou v roce 1996), po roce 2002 se však vliv příjmu na volební účast výrazně posiluje. I věk hraje nezanedbatelnou roli, nejmladší voliči volí méně a s věkem volební účast roste. Tento fakt posiluje podle Lukáše Linka dřívější zahraniční studií formulovanou hypotézu, že generace, které

byly socializovány v komunistickém období, si více váží možnosti hlasovat, než mladá generace, která považuje možnost svodného hlasování za samozřejmou. Výzkum naopak neprokázal, že by na volební účast měly vliv velikost bydliště a gender voliče. Pokud jde o důsledky volební účasti pro jednotlivé politické strany, ty se ve zkoumaném období nejvíce projevují na výsledcích ODS a KSČM, jejichž podpora postupně klesá (ačkoli z rozdílných příčin) s tím, jak roste volební účast. Dále podle závěrů výzkumu platí, že vyšší volební účast vede k vyšší podpoře neparlamentních stran a v menší míře i ČSSD. Pokud jde o porozumění poklesu volební účasti ve volbách do PS, výzkum mimo jiné dokládá, že generační výměna přispívá k poklesu volební účasti pouze nepatrně (max. 2 %). O něco více, ale ne příliš významně přispěly k poklesu volební účasti pokles organizovanosti v odborech a pokles podílu občanů s manželským statusem. K nejvýznamnějším faktorům, které přispěly k poklesu volební účasti ve sněmovních volbách ve zkoumaných dvou dekádách, patří podle vyhodnocení výzkumu pokles instrumentální motivace hlasovat a propad vnímání politických stran jako kompetentních a důvěryhodných (tzn. valenční hodnocení). Druhým nejvýznamnějším faktorem je údajně propad normativního hodnocení v podobě vnímání smysluplnosti hlasování vůbec. Na druhou stranu výzkum přináší důkazy o tom, že pokles sledované volební účasti nelze interpretovat na


189

základě poklesu soutěživosti politických stran či poklesem stranické identifikace voličů; ty totiž v průběhu sledovaného období spíše stagnovaly. Samozřejmě každý výzkum tohoto zaměření a rozsahu vzbuzuje množství otázek, nejasností a přímo svádí k polemice. To nijak nesvědčí o jeho slabé kvalitě, spíše naopak. V následujících odstavcích identifikuji konkrétní aspekty předloženého výzkumu, které k polemice inspirovaly mne. Tyto poznámky pochopitelně vycházejí vstříc mému vlastnímu badatelskému zaměření, jsou nutně subjektivní, nekladou si nárok na komprehensivnost. Pokusím se své námitky seřadit podle (mnou vnímané) významnosti, ačkoli musím předeslat, že žádná z mých polemických námitek není konstitutivní povahy. První námitka by se dala nazvat jako metodologicko-epistemologická. V epistemologických ambicích výzkumu bych očekával větší zdrženlivost a místy větší terminologickou preciznost. Autor předkládané studie si je dobře vědom toho, že pokoušet se vysvětlit příčiny volební účasti a jejího poklesu bez důkladné znalosti a posouzení historického a sociokulturního kontextu je asi jako diagnostikovat pacienta na základě sice pečlivého, ale pouhého prohlížení pacientova zevnějšku. Linek si je také dobře vědom epistemologických omezení svého výzkumného designu, která v Úvodu své knihy kriticky diskutuje. Osobně se domnívám, že předložený výzkum pokles sněmovní volební účasti nevysvětluje, a mám za to, že v jistém slova smyslu ani

nemůže. Práce staví zejména na kvantitativních metodách. Domnívám se, že bez důkladnějšího zapojení kvalitativních metod nelze dostatečně porozumět (natož vysvětlit) poklesu jakékoli konkrétní volební účasti. To neznamená, že předkládaná práce nepřináší zásadní vhled do porozumění příčinám poklesu sněmovní volební účasti ve zkoumaném období, není však v jejích silách tento pokles vysvětlit. Autor pak z předpokladu vysvětlení vyvozuje konkrétní implikace, které nepovažuji za dostatečně průkazné (kupříkladu tvrzení, že pokles sledované volební účasti ve volbách do PS PČR vychází z odlišných zdrojů než v etablovaných západních demokraciích). Je sice docela pravděpodobné, že pokles volební účasti, řekněme ve 12 „původních“ zemí EU, v USA apod., vychází z rozdílných příčin než pokles volební účasti ve střední a východní Evropě, ale přesto mohou tyto poklesy vycházet ze stejných zdrojů (viz níže). Mnou kladený důraz na rozdíl mezi vysvětlením a porozuměním/interpretací by snad mohl být vnímán jako terminologické hnidopišství, ačkoli bych to považoval za chybu. V rámci recenze není dost prostoru k představení zevrubnější argumentace, proto bych odkázat na studii vedenou E. Wallersteinem (Wallerstein et al. 1998). Se sociálně vědním posunem od vysvětlení k porozumění souvisí i druhý aspekt stejné epistemologické námitky, a to jsou otázky cirkularity a sociální reflexivity vědění (viz např. Giddens 1998; či opět Wallerstein et al. 1998). Pojem sociální reflexivity

190


zhruba označuje skutečnost, že poznatky o sociální realitě jsou mimo jiné také nutnou součástí re/produkce sociální reality samé, navíc způsobem, který vyvolává množství nezamýšlených důsledků. Pokud chceme porozumět sociální dynamice, nestačí ji pouze distančně pozorovat, ale je třeba také vyhodnocovat, jakým způsobem ovlivňují poznatky (ať už jakkoli věrohodné) o sociální realitě sociální realitu samu. To se týká nejen výzkumů i forem „konstruování“ veřejného mínění, ale i jejich badatelských interpretací a vysvětlování, v neposlední řadě také komunikačních forem napříč odbornou a laickou veřejností. Role komunikace a masmédií a jejich podíl na proměnách voličské účasti ve volbách do PS PČR zůstává zcela mimo záběr předloženého výzkumu. Ačkoli si je Lukáš Linek dobře vědom, jak už jsem zmínil, četných metodologických omezení svého výzkumu, zdá se mi, že tento aspekt podmíněnosti a cirkularity sociálně vědního bádání dostatečně nereflektuje. Domněnka o tom, že pokles důvěryhodnosti stran (valenčního hodnocení) je způsoben především korupcí a skandály (str. 273), je domněnka vskutku velmi pravděpodobná, nicméně tato interpretace poklesu důvěryhodnosti stran a jejího vlivu na volební účast nedostatečně reflektuje například to, že zkoumané dvě dekády jsou z hlediska proměn forem a způsobů veřejné komunikace něco jako prvohorní vrásnění české mediální krajiny. Nástup komerčních forem komunikace, dominance bulvárních

médií a jejich efekt depolitizace veřejné sféry představují dnes ve vztahu k proměnám politické kultury (včetně volebního chování) široce diskutované otázky sociálních věd. Jakým způsobem přispělo „prvohorní vrásnění“ české mediální krajiny například k poklesu důvěryhodnosti politických stran a k proměnám stranického spektra, přesně nevíme (ačkoli fenomény komercializace veřejného prostoru či politické diskuse jsou na Západě dostatečně zkoumanými fenomény a mohli bychom formulovat konkrétní testovací hypotézy), avšak pro porozumění proměnám volební účasti a jejího poklesu by to byla nepochybně důležitá otázka. S výše uvedenou epistemologickou námitkou nepřímo souvisí také z mého pohledu nedostatečné doložení (a vymezení) některých konkrétních komparativních tvrzení. Také zde bych očekával větší epistemologickou střídmost. Autor hovoří o západoevropských, někde o dlouhodobých demokraciích, které pak většinou srovnává s postkomunistickými demokraciemi. Zde by to chtělo častěji alespoň přesnější vymezení pod čarou. Především evropské demokracie představují pestrou krajinu demokratických tradic a forem, která se vzpírá jednoduché binární komparaci. Je sice pravda, že autor odkazuje na četné komparativní studie, není však vždy zřejmé, které konkrétní země spadají pod konkrétní pojmové kategorie. Počítá autor mezi dlouhodobé demokracie také Německo či Rakousko a mezi západoevropské demokracie také


191

Portugalsko či Itálii? Podobné nejasnosti nechávají čtenáře v rozpacích, a proto také tvrzení o tom, že pokles volební účasti v dlouhodobých demokraciích vychází z rozdílných zdrojů, nezní dostatečně věrohodně. Házet do jednoho pytle řekněme Německo či Španělsko na straně jedné a USA nebo Dánsko na straně druhé, je příliš zjednodušující zobecnění. Klastrování postkomunistických zemí na straně jedné a západoevropských zemích na straně druhé již analyticky působí poněkud archaicky, ačkoli nelze popřít, že společná zkušenost komunismu, jakkoli měla v mnoha postkomunistických zemích rozdílné formy, je stále významným faktorem determinující sociální a politickou dynamiku. Tvrzení o specifičnosti poklesu volební účasti v postkomunistických zemích střední a východní Evropy (mezi které autor pravděpodobně řadí také Rusko či Ukrajinu, když odkazuje na konkrétní výzkumy z těchto zemí) se mi tedy nezdá dostatečně opodstatněné. Osobně se mi naopak zdá inspirativní interpretace (konkurenční k interpretaci Lukáše Linka), že pokles volební účasti v demokratických zemích vychází (mimo jiné) ze stejného zdroje – rostoucí individualizace a individuace (U. Beck) společnosti – jehož jednotlivé projevy (manželský status, ústup organizovanosti, religiozity, rozpad komunity, nárůst mobility, nástup softwarové revoluce, komercializace a decentralizace masmédií aj.) jsou však všude odlišné právě ve vazbě na specifický historický a sociokulturní kontext. Do-

mněnku o stejných zdrojích poklesu volební účasti ve vyspělých demokraciích (mezi které bych osobně řadil i mnohé země střední a východní Evropy) také posiluje tvrzení, které Lukáš Linek rovněž předkládá ve své publikaci (a které dokládá řada zahraničních studií), sice že rostoucí vliv mezinárodních korporací a organizací (například Evropské unie) vede k poklesu volební účasti z důvodů nárůstu pocitu občanů, že moc je jinde. Studie dále přichází s některými formulacemi a tvrzeními, které znějí samozřejmě, ale při bližším pohledu je možné je rozporovat. Autor například považuje za žádoucí pokoušet se volební účast v ČR zvyšovat a v závěru předkládá řadu konkrétních opatření. Zde se mu však do argumentace přece jen vkrádá jím samým opakovaně diskutovaný předpoklad (který sám označuje za sporný), že vysoká volební účast je sama o sobě dobrá věc. Není však vůbec jasné, zda zvýšení volební účasti v konkrétních volbách by prospělo kvalitě demokracie v Česku, či by ji naopak poškodilo. Jiný příklad: ve své interpretaci výsledků svého výzkumu předpokládá (str. 266), že pokud občan není schopen hodnotit některou z politických stran jako pozitivní (a identifikovat se s ní), volební hlasování pro něj ztrácí smysl. Osobně bych předpokládal, ačkoli pro to nemám empirická data (spíše na základě badatelského instinktu), že především ve vyspělých demokraciích, ale nejen v nich, se mnoho občanů účastní voleb i tehdy, když se s žádnou z nabízených politických

192


stran neidentifikují, nebo když žádnou z politických stran nehodnotí jako pozitivní, neboť se orientují na základě strategie negativní volby (menšího zla). Nakonec ještě dvě drobné poznámky. Celá strukturace autorem formulovaného modelu volební účasti je dominantně weberovská. Užitý volební model pracuje s trojím pojetím volební motivace (normativní, instrumentální a expresivní). Toto pojetí odpovídá třem typům racionality (hodnotové, účelové, expresivní), které Weber rozpracovává a které patří k základnímu vybavení sociologického diskursu. Není, myslím, na škodu, že autor nepracuje s původním pojetím, ale určitě by argumentaci prospělo, pokud by se nechal inspirovat pojmy a argumenty, které Weber v souvislosti se svou typologií racionality představuje. Minimálně Weberovo pojetí politické legitimity by mohlo obohatit pojmový i argumentační rámec výzkumu, který autor rozpracovává v Úvodu své práce. Poslední poznámka se týká praktických návrhů na posílení volební účasti. K autorem navrhovaným a stručně diskutovaným stimulům volební účasti – mobilizace k volební účasti ze strany státu, volební povinnost, omezení výdajů politických stran na politickou reklamu a posí-lení kontaktních kampaní, zavedení celostátního registru voličů a zrušení voličských průkazů, zavedení poštovního a internetového hlasování, možnosti „hlasování proti všem“ – které Lukáš Linek spíše navrhuje k diskusi, než že by je bezvýhradně doporučoval, bych

navrhoval diskutovat ještě další dva. Autor sám zmiňuje (str. 272), že postkomunistické státy nedokázaly socializovat své občany k dobrovolné politické aktivitě, avšak v závěrečném výčtu návrhů opomněl opětovně zdůraznit potřebnost státem garantovaného systému politické socializace na všech úrovních vzdělávacího systému. Jde sice o v jistém smyslu nejobtížnější a nejdlouhodobější způsob posilování občanské aktivity, ale nepochybně nejspolehlivější. Jako další návrh do diskuse o zvýšení volební účasti bych navrhl prolomení občanského censu také v parlamentních volbách. Volební census občanství byl již prolomen při volbách do Evropského parlamentu a v komunálních volbách. Prolomení tohoto censu také v parlamentních volbách (nejen pokud jde o občany EU, ale také v případě residentů z tzv. třetích zemí), je dnes široce diskutovaná otázka, která bývá nejčastěji dávána do souvislosti s rostoucí diskriminační praxí ve vztahu k residentům ne-občanům a která souvisí s přehodnocením pro demokracii klíčových principů legitimity, inkluzivity a dotčenosti (více viz např. Fraser 2007). Nabytí občanství často vyvolává efekt nesamozřejmosti občanských práv – podobně jako u občanů socializovaných za komunismu – a stimuluje občansky aktivní postoje a orientace, což by nejen rozšířilo rezervoár občanů-voličů, ale mohlo by to mít i jistý multiplikační a výchovný efekt na některé občany (potenciální nevoliče). Předkládanou knihu hodnotím jako výborný a velmi cenný příspěvek


193

k výzkumu volební účasti. Práce si v mnohém klade ambiciózní cíle, jejichž splnění pravděpodobně není v silách sociálněvědního bádání. Publikace sice nedokáže vysvětlit pokles volební účasti ve zkoumaném období, nepochybně nám však umožňuje lépe porozumět nejen volebním motivacím v demokracii obecně, ale i příčinám proměn a poklesu sněmovní volební účasti v Česku v celém polistopadovém období i jejich možným politickým důsledkům. Knihu lze doporučit nejen studentům politické sociologie a badatelům volebního chování i volební participace, ale také všem angažovaným aktérům napříč veřejnou sférou (politikům, úředníkům, pracovníkům v médiích či v neziskovém sektoru

a mnohým dalším), kteří si kladou otázku, jak posilovat občanské kompetence a chránit civilizovanou veřejnou sféru.

194


Karel B. Müller Katedra politologie VŠE v Praze

Seznam literatury: Frazer, N. (2007). Rozvíjení radikální imaginace. Globální přerozdělování, uznání a reprezentace. Praha: Filosofia. Giddens, A. (1998). Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství. Wallerstein, E. et al. (1998). Kam směřují sociální vědy? Zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturaci sociálních věd. Praha: Sociologické nakladatelství.

Lukáš Linek: Kam se ztratili voliči? Vysvětlení vývoje volební účasti v České republice v letech Brno: CDK, stran

Recommend Documents