Vývoj ochrany spotřebitele v České republice v letech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín

Vývoj ochrany spotřebitele v České republice v letech 2004 - 2011 Diplomová práce

Autor:

Bc. Michal Ţeravý Finance

Vedoucí práce:

Praha

doc. Ing. František Pavelka, CSc.

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v závěrečném seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

…………………………… V Praze, 13. dubna 2013

Michal Ţeravý

Poděkování: Rád bych poděkoval svému vedoucímu práce, panu doc. Ing. Františkovi Pavelkovi, CSc. a to nejen za jeho podporu ve zpracování této diplomové práce, ale rovněţ za jeho cenné rady a připomínky.

Anotace práce: Předmětem této diplomové práce je analýza vývoje ochrany spotřebitele v České republice v letech 2004 aţ 2011. Zprvu se věnuje hlavním změnám v ochraně spotřebitele v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a analyzuje význam komunitárního práva. Dále představuje institucionální prostředí ochrany spotřebitele, jeho formy zřízení a posuzuje jejich relevantnost v ochraně spotřebitele. Další část se zaměřuje na vybrané právní normy upravující ochranu spotřebitele, přičemţ stěţejní částí je analýza zákona o spotřebitelském úvěru. Práce rovněţ pojednává o aktuálním stavu ochrany spotřebitele v českém bankovnictví, vymezuje základní charakteristiku bankovních obchodů podle moderního přístupu a v rámci nich pak analyzuje dopady v souvislosti s ochranou spotřebitele. Poslední část pak definuje jednak úlohu regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele a jednak moţnosti mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Klíčová slova: ochrana spotřebitele, spotřebitel, finanční instituce, zákon, komunitární právo, bankovnictví, úvěr, zadluţenost, finanční trh, mimosoudní řešení sporů Annotation: The object of this diploma thesis is an analysis of the cunsumer protection development in the Czech Republic between 2004 and 2011. At first it deals with main changes in the consumer protections in connection with the Czech Republic entry to European Union and the work analysis the meaning of acquis communautaire. Secondly it introduces institutional environment of the consumer protection, its foundation forms, and it assesses its relevance in the consumer protection. The following part focuses on chosen law norms adjusting the consumer protection, while its key part is the consumer´s loan law analysis. The work also deals with current condition of consumer protection in Czech banking, it defines basic characteristic of bank business according to modern attitude and within those it consequently analysis impacts connected with consumer protection. The last part later defines the role of the financial market regulator in consumer protection, and also possibilities of alternative dispute resolution. Keywords: consumer protection, consumer, financial institucion, law, acquis communautaire, banking, loan, indebtedness, financial market, alternative dispute resolution

Obsah Úvod ........................................................................................................................................ Chyba! Záloţka není definována. Zvolené metody zpracování ....................................................................................................................................................10 1 OCHRANA SPOTŘEBITELE V ČESKÉ REPUBLICE .............................................................................................................11 1.1 Souhrn vývoje ochrany spotřebitele do roku 2004 ...............................................................................................11 1.2 Změny v ochraně spotřebitele po vstupu do Evropské unie .................................................................................13 1.2.1 Koncepce spotřebitelské politiky České republiky ....................................................................................16 Dílčí resumé .........................................................................................................................................................................18 1.3 Institucionální prostředí ochrany spotřebitele ......................................................................................................21 1.3.1 Parlament České republiky ........................................................................................................................23 1.3.2 Ministerstvo průmyslu a obchodu .............................................................................................................23 1.3.3 Státní dozorové organizace ........................................................................................................................24 1.3.4 Veřejný ochránce práv nebo-li český ombudsman ....................................................................................24 1.3.5 Občanské spotřebitelské organizace ..........................................................................................................25 1.4 Čeští spotřebitelé v evropském srovnání ..............................................................................................................28 Dílčí resumé .........................................................................................................................................................................31 2 LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA OCHRANY SPOTŘEBITELE ..........................................................................................................34 2.1 Vybrané právní normy na ochranu spotřebitele ...................................................................................................35 2.1.1 Zákon o ochraně spotřebitele .....................................................................................................................35 2.1.2 Zákon o ţivnostenském podnikání ............................................................................................................36 2.1.3 Občanský zákoník .....................................................................................................................................37 2.1.4 Obchodní zákoník......................................................................................................................................38 2.2 Ochrana spotřebitele z pohledu zákona o spotřebních úvěrech ............................................................................38 2.2.1 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru .......................................................................................41 2.2.1.1 Informace v reklamě ............................................................................................................................43 2.2.1.2 Předsmluvní informace ........................................................................................................................44 2.2.1.3 Posouzení úvěruschopnosti ..................................................................................................................45 2.2.1.4 Podstatné náleţitosti smluv ..................................................................................................................46 2.2.1.5 Právo na odstoupení od smlouvy ..........................................................................................................47 2.2.1.6 Další informační povinnosti .................................................................................................................48 2.2.1.7 Povinnosti zprostředkovatelů ...............................................................................................................48 2.2.1.8 Předčasné splacení ...............................................................................................................................49 Dílčí resumé .........................................................................................................................................................................51 3 AKTUÁLNÍ STAV OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČESKÉM BANKOVNICTVÍ ..........................................................................57 3.1 Důraz na bankovní etiku ......................................................................................................................................58 3.2 Ochrana spotřebitele u bankovních obchodů .......................................................................................................61 3.2.1 Vkladové (depozitní) produkty ..................................................................................................................62 3.2.1.1 Základní charakteristika .......................................................................................................................62 3.2.1.2 Legislativní úprava smluvního ujednání...............................................................................................63 3.2.1.3 Ochrana spotřebitele v podobě pojištění vkladů ...................................................................................65 3.2.2 Finančně úvěrové produkty .......................................................................................................................67 3.2.2.1 Základní charakteristika .......................................................................................................................67 3.2.2.2 Legislativní úprava smluvního ujednání...............................................................................................71 3.2.2.3 Ochrana spotřebitele před neúměrným zadluţováním ..........................................................................74 3.2.3 Platebně zúčtovací produkty ......................................................................................................................80 3.2.3.1 Základní charakteristika .......................................................................................................................80 3.2.3.2 Legislativní úprava smluvního ujednání...............................................................................................81 3.2.3.3 Ochrana spotřebitele z pohledu zákona o platebním styku ...................................................................82 Dílčí resumé .........................................................................................................................................................................86 4 ÚLOHA REGULÁTORA FINANČNÍCH TRHŮ V OCHRANĚ SPOTŘEBITELE ..........................................................................91 4.1 Česká národní banka ............................................................................................................................................92 4.1.1 Působnost České národní banky v oblasti ochrany spotřebitele ................................................................93 4.1.2 Podněty podané České národní bance ze strany spotřebitelů .....................................................................94 4.1.3 Právní a metodické zaměření České národní banky v ochraně spotřebitele...............................................97 4.2 Moţné způsoby mimosoudního řešení spotřebitelských sporů ............................................................................99 4.2.1 Mediace ................................................................................................................................................... 100 4.2.2 Rozhodčí řízení........................................................................................................................................ 101 4.2.3 Finanční arbitr ......................................................................................................................................... 103 4.2.3.1 Zvýšení pravomocí a činnost finančního arbitra v roce 2011 ............................................................. 103 4.2.3.2 Současná působnost finančního arbitra a řízení před ním .................................................................. 106 Dílčí resumé ....................................................................................................................................................................... 108 Závěr ...................................................................................................................................................................................... 113 Seznam pouţité literatury..................................................................................................................................................... 116 Seznam grafů, tabulek a schémat ........................................................................................................................................ 126

Úvod Ochrana spotřebitele je zejména v poslední době více než aktuálním tématem, a to nejen v České republice, ale především v celé Evropské unii, která se již několik let snaží legislativně dosáhnout harmonizace evropského právního řádu s právními řády jednotlivých zemí, jenž se postupně integrují do této politické a ekonomické unie. Mezi nejzákladnější cíle ochrany spotřebitele, kterých lze dosáhnout za pomoci strategií zaměřených na maximální odstraňování nedokonalostí trhu, je docílení větší rovnováhy a transparentnosti ve vztazích mezi spotřebiteli a obchodníky, iniciace rozvoje takových tržních podmínek, které budou umožňovat spotřebiteli větší výběr za přijatelné ceny a rovněž podpora rozvoje občanských spotřebitelských sdružení hájících práva a zájmy spotřebitelů, a to při respektování jejich apolitičnosti a nezávislosti. Nelze než souhlasit s tím, že ve vztahu „spotřebitel – obchodník“, zaujímá spotřebitel bezesporu slabší a zranitelnější stranu, která z tohoto soukromoprávního vztahu zcela evidentně vyplývá. Slabší postavení, které spotřebitel zaujímá, však nemusí pramenit pouze z převahy druhé strany, jenž je obchodníkovi přisuzována především v souvislosti s jeho dokonalou znalostí nabízené služby či produktu, profesionálně propracovanou obchodní strategií, silnějším ekonomickým postavením včetně jasné převahy právního vědomí, ale rovněž může pramenit z určitých nezkušeností, neznalostí či nedostatečné obezřetnosti ze strany spotřebitele při sjednávání té či oné služby. V posledních letech je možné sledovat stále více se zvyšující tendenci ve významu a uplatňování spotřebitelské politiky v České republice, která je spojena jak s aspekty týkajících se ekonomického hlediska – tedy jako součást hospodářské politiky státu, tak s aspekty v rámci hlediska právního. Zprvu byla do českého právního řádu promítána ochrana spotřebitele především v souvislosti s veřejnoprávními předpisy, v nichž byla tato ochrana zajišťována prostřednictvím státních orgánů, a to nejen uplatněním povinností subjektům vstupující do vztahu se spotřebitelem, ale rovněž s uplatňováním sankcí za případné nedodržení těchto povinností. Teprve až zakotvením právní úpravy ochrany spotřebitele v soukromoprávních předpisech, se docílilo významu této ochrany, neboť spotřebitelé tak dostali větší možnost domáhat se svých práv a to uplatněním zásady smluvní volnosti.

6

Spotřebitelé v České republice zaznamenali významné změny ve spotřebitelské politice zejména v době po vstupu naší země do Evropské unie, tedy od 1. května 2004. Česká republika musela mj. transponovat velké množství evropských směrnic, aby splnila podmínku maximální harmonizace českého právního řádu s právním řádem evropským. Součástí transpozice komunitárního práva, byly rovněž i významné směrnice upravující práva na ochranu spotřebitele. Tato práva byla – ať už v režimu minimální nebo v režimu plné harmonizace, transponována do právních norem spadajících do různých odvětví českého práva. Podobně, jako je tomu i v jiných oblastech, platí i v oblasti ochrany spotřebitele, že komunitární právo – s ohledem na svou subsidiaritu oproti právu na národní úrovni členských států Evropské unie, umožňuje rozšířit tuto ochranu nad rámec stanovený evropskými směrnicemi, což ve své podstatě znamená, že v případě vzniklého sporu mezi právem na národní úrovni a právem evropským, bude uplatněno takové právo, které přináší spotřebiteli větší ochranu. Předmětem této práce není předkládat a popisovat historický vývoj ochrany spotřebitele od vzniku první republiky – či ještě před ním, až po současný stav, nýbrž věnovat se změnám v této oblasti, které vyvstaly spolu se vstupem České republiky do Evropské unie a po něm, tedy zaměření na období mezi léty 2004 až 2011. Nicméně z důvodu určité návaznosti a ucelenosti, jsem se přeci jen rozhodl uvést před samotným začátkem stěžejních kapitol krátké – a myslím, že zajímavé shrnutí popisující vývoj ochrany spotřebitele právě před vstupem České republiky do Evropské unie. Cílem této diplomové práce je tak rozebrat a zanalyzovat ochranu spotřebitele v České republice primárně v letech 2004 až 2011, a to za pomoci vhodných metod aplikovaných na jednotlivé kapitoly, které zasahují do různých oblastí spotřebitelské politiky, ale úzce spolu souvisejí. První kapitola má především za cíl představit hlavní změny v ochraně spotřebitele v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, zanalyzovat význam komunitárního práva a jeho dopad na český právní řád. Vyhodnotit výsledky spotřebitelského acquis v rovině de lege lata a představit koncepce spotřebitelské politiky České republiky. Další částí této kapitoly je pak představit institucionální prostředí ochrany spotřebitele, jeho formy zřízení a posoudit jejich relevantní přínosy v ochraně spotřebitele. Konec této kapitoly se věnuje komparaci českých a evropských spotřebitelů v souvislosti s jejich povědomím o svých právech a povinnostech.

7

Druhá kapitola se zaměřuje na vybrané právní předpisy upravující ochranu spotřebitele a vymezení jejich pozitivních a negativních aspektů včetně dopadu komunitárního práva. Stěžejní částí v rámci této kapitoly je pak analýza jednotlivých částí zákona o spotřebitelském úvěru včetně komparace s předchozí právní úpravou a deduktivním závěrem de lege ferenda. V třetí kapitole je kladeno za cíl zhodnotit aktuální stav ochrany spotřebitele v českém bankovnictví, vymezit základní charakteristiku bankovních obchodů podle moderního přístupu a v rámci nich pak zanalyzovat dopady v souvislosti s ochranou spotřebitele. Čtvrtá a zároveň poslední kapitola, se zaměřuje na úlohu, činnosti a působnost regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele a rovněž na možnost mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, jeho způsoby a vhodnost s ohledem na postavení spotřebitele. První mé kroky při tvorbě této práce směřovaly k veřejně dostupné literatuře a publikacím, které se touto oblastí zabývají. Těchto publikací je celá řada, od sebe se zejména liší svým zaměřením, svou obsahovou podstatou, kterou tak své čtenáře provází. Ze svého pohledu – a to především s ohledem na zpracování tohoto tématu, bych tak zmínil autorku Olgu Horovou a její knihu Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie, která je v rámci daného tématu velmi kvalitně a přehledně zpracovaná, byť jsem s autorkou ve všech jejich uvedených tezích neměl shodný názor či autorku Jiřinu Kotoučovou a její knihu Ochrana spotřebitele (vybrané kapitoly právní úpravy), kterou pokládám po právní stránce ochrany spotřebitele za přehlednou a logicky postavenou, a jejíž některé – zejména pak kritické názory spojené s roztříštěnou právní úpravou ochrany spotřebitele, jsou blízké mým závěrům vyvozeným v průběhu, i v samém závěru této práce. Dále je vhodné zmínit kvalitně zpracovaná vysokoškolská skripta Bankovního institutu vysoké školy, Úvěrové obchody od Františka Pavelky a kolektivu. V souvislosti s kapitolou pojednávající o harmonizaci českého právního řádu s právním řádem evropským, resp. v souvislosti s transpozicí směrnice o právech spotřebitelů, pak musím zmínit knihu Vývoj evropského spotřebitelského práva od autorů Luboše Tichého a Tomáše Večla z Karlovy univerzity, jejichž komentáře uvedené v této knize – ať už mající pozitivní nebo negativní charakter, pokládám za velice přínosné pro mezidobí, v němž se bude tato směrnice transponovat do českého právního řádu. V případě použité literatury, která se týká komentáře k vybranému zákonu, mi byla významnou předlohou kniha Zákon o spotřebitelském úvěru od autorů Lucie Wachtlové a Jana Slaniny či kniha Zákon o finančním arbitrovi, zpracovaná Petrem Scholzem.

8

Ze zahraniční literatury bych určitě zmínil knihu Directives in EC Law – implementation of directives od Sachy Prechala z Oxfordské univerzity či knihu Why Harmonise ? od Stephena Weatherilla, profesora rovněž působícího na Oxfordské univerzitě. Významným informačním zdrojem mně dále byly studijní materiály pod hlavičkou Bankovního institutu vysoké školy a rovněž i firemní dokumenty z mého působení v UniCredit Bank, především pak ve spojitosti s kapitolou analyzující zákon o spotřebitelském úvěru. Podstatnou částí studia a zpracování tohoto tématu, mně byly rovněž zákony upravující ochranu spotřebitele, zejména zákon o ochraně spotřebitele, občanský zákoník či zákon o spotřebitelském úvěru. Pro zpracování tohoto tématu v širších souvislostech, tj. především právní výklady příslušných zákonů či regulatorní předpisy, mně pak byly nejcennějším zdrojem osobní konzultace s bankovními právníky a právními odborníky zabývající se daným tématem. Při zpracování diplomové práce jsem využil veškerých dostupných a zároveň vhodných metod, které byly v rámci tématu aplikovatelné, zejména zkušeností z dlouholeté praxe v oblasti bankovnictví, analýz a konzultací. K detailnějšímu dokreslení a znázornění některých popisovaných částí práce, především pak pojednávající o zadluženosti českých domácností, analýze životního cyklu spotřebitelského úvěru na základě příslušné novely zákona či komparaci mezi českými a evropskými spotřebiteli, jsem pak použil příslušné grafy, tabulky či schémata.

9

Zvolené metody zpracování Při zpracování a řešení dané problematiky v rámci této diplomové práce je pouţita řada vědeckých metod, které jsou aplikovány na jednotlivé kapitoly na základě jejich vhodnosti. V první kapitole, která pojednává především o hlavních změnách v ochraně spotřebitele v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a významu komunitárního práva, je zvolena analýza, jejímţ cílem je zejména poukázat na přínosy a nedostatky v souvislosti s dopadem na český právní řád. V této kapitole je pak dále pouţito metody hodnocení a to v souvislosti s průběhem a výsledky spotřebitelského acquis v rovině de lege lata. Na další část této kapitoly, která pojednává o institucionálním prostředí ochrany spotřebitele, ať uţ státního či soukromého zřízení, je posuzována relevantnost jednotlivých forem zřízení v ochraně spotřebitele. Konec této kapitoly, který se věnuje srovnání českých a evropských spotřebitelů, je pouţita metoda komparativní, jejíţ výsledek má demonstrovat rozdíl v jejich znalostech o svých právech a povinnostech. Druhá kapitola, zaměřená na vybrané právní normy upravující ochranu spotřebitele, vymezuje pozitivní a negativní aspekty včetně dopadu komunitárního práva. Na stěţejní část v rámci této kapitoly je zvolena metoda analýzy, aplikovaná na jednotlivé části zákona o spotřebitelském úvěru včetně metody komparativní, tedy pouţití metody komparace mezi aktuálně platnou právní úpravou a právní úpravou předchozí. Konec druhé kapitoly je pak ve stejném směru zaměřen na deduktivní závěr de lege ferenda. V třetí kapitole, která pojednává o aktuálním stavu ochrany spotřebitele v českém bankovnictví, zprvu pouţívá popisné metody k vymezení základní charakteristiky bankovních obchodů podle moderního přístupu a v rámci nich pak analyzuje dopady v souvislosti s ochranou spotřebitele. Čtvrtá, a zároveň poslední kapitola, pojednávající jednak o úloze, činnosti a působnosti regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele a jednak o moţnosti mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, je pouţito jak metody analytické, tak i metody komparativní, především pak spojené s porovnáním pravomocí regulátora finančních trhů v daném období, a v samém závěru je mimo analýzy, vyuţito metody deduktivní, díky níţ jsou vyvozeny vhodné způsoby pro řešení sporů s ohledem na postavení spotřebitele.

10

1

OCHRANA SPOTŘEBITELE V ČESKÉ REPUBLICE

Ochrana spotřebitele je ve své podstatě jakýmsi souborem určitých pravidel, podle nichţ by se naše společnost měla řídit. Tyto pravidla se tak vţdy dotýkají vztahu dvou stran, tedy vztahu mezi prodávajícím a kupujícím, mezi nimiţ dochází k uzavření spotřebitelské smlouvy, jejímţ předmětem je určitý výrobek nebo sluţba. Jedná se tedy na jedné straně o spotřebitele a na straně druhé, o jiný ekonomický subjekt. Vzhledem k tomu, ţe postavení obou stran, tedy účastníků těchto společenských vztahů není a ani v budoucnu nebude na stejné úrovni, je zapotřebí tyto rozdíly promítnout do příslušné právní úpravy a přijmout taková opatření, díky nimţ budou případné problémy, které z daného vztahu vznikly, řešeny bez konfliktu či pocitu diskriminace jedné ze stran.

1.1 Souhrn vývoje ochrany spotřebitele do roku 2004 Počátky právní úpravy ochrany spotřebitele od vzniku samostatného Československa 28. října 1918 byly spojeny s rozpadem Rakouska-Uherska, kdy byl na základě prvního vydaného zákona č.11/1918 Sb. o zřízení samostatného československého státu, recipován rakouskouherský právní řád. Prozatímně tak zůstaly nadále v platnosti zemské a říšské zákony. Mezi těmi nejdůleţitějšími zákony vztahující se k ochraně spotřebitele, byl převzatý a později několikrát novelizovaný Ţivnostenský řád. Ten pocházel rovněţ z rakouského právního řádu, z něhoţ vyplývaly například povinnosti při označování provozoven, stanovil pravidla pro oceňování výrobků a další. Soukromoprávní ochranu kupujících pak zajišťoval Všeobecný zákoník občanský, který poskytoval spotřebiteli ochranu soukromoprávní, tedy upravoval práva a povinnosti smluvních stran vycházejících ze smlouvy trhové a směnné. V roce 1950 byl Všeobecný zákoník občanský nahrazen Občanským zákoníkem č.141/1950 Sb. Ochranou spotřebitele se po roce 1949 zabýval zejména zákon č.160/1949 Sb., o vnitřní kontrole, který stanovil opatření pro zajištění oběhu zboţí, jeho distribuce i kontroly spotřeby. Uţ v tomto zákoně byl kladen důraz na informační povinnost spotřebitelů, zejména pak s ohledem na označování provozoven, organizací či prodejní dobu. Se zavedením centrálně řízené ekonomiky, byla ochrana spotřebitele řízena přímo z pozice státu, a to prostřednictvím svých orgánů jako byly kupříkladu Výbor lidové kontroly, Státní obchodní inspekce, hygienické či protiepidemické stanice. Jejich činnost byla upravena1

1

HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele (právní příručka). Praha: ASPI, 2004. 25 s. ISBN 80–7357–064–5.

11

zákonem č.122/1962 Sb., o státní zemědělské, potravinářské a obchodní inspekci, zákonem č.64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, zákonem č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole a dále pak v podobě vládních nařízení, na základě nichţ byly tyto státní orgány oprávněny navrhovat disciplinární, ale i hmotný postih. Systém diktatury ale ve své podstatě vytvářel naprosto nerovnováţný vztah mezi výrobci, prodejci a konečnými spotřebiteli. Zájmy spotřebitelů byly ve své podstatě potlačovány, neboť plánování, výroba a strategie firem se neodvíjela od potřeb a poţadavků spotřebitelů, ale prvotní záleţitostí bylo vyrobit a celá strategie směrem ke spotřebiteli pak byla redukována pod označením „odbyt“.2 Aţ teprve s demokratizačním procesem na konci roku 1989 byla problematika ochrany spotřebitele uvedena do povědomí i v naší zemi. Zprvu vznikala různá občanská sdruţení jako například Nadace na ochranu spotřebitelů či Sdruţení nezávislých spotřebitelů,3 které se snaţily posílit postavení spotřebitelů zejména v souvislosti s uvolněním trhu. V období mezi léty 1990 a 1993 – tedy do rozpadu Československa, vznikl na Federálním ministerstvu kontroly Odbor ochrany spotřebitele, který měl ve své gesci řešit problémy a koordinovat aktivity spojené s touto oblastí. Výsledkem jeho činnosti bylo vypracování návrhu, jeho předloţení vládě a jeho pozdější schválení v podobě zákona č.634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Ten je povaţován za jeden z nejdůleţitějších zákonů upravující oblast ochrany spotřebitele, (blíže viz kap. 2 Legislativní úprava ochrany spotřebitele). Ochrana spotřebitele započala zásadních změn ve chvíli, kdy Česká republika oficiálně poţádala o přistoupení k Evropské unii a v roce 1993 tak byla v Lucemburku podepsána Evropská dohoda o přidruţení České republiky k Evropským společenstvím. Po rozdělení federace přešly kompetence spojené s ochranou spotřebitelů na Ministerstvo hospodářství. Toto ministerstvo však bylo v roce 1996 na základě vládního návrhu zákona zrušeno účelným rozdělením jeho dosavadní působnosti podle věcného zaměření a většina činností týkající se ochrany spotřebitelů tak nově přešla do gesce Ministerstva průmyslu a obchodu. Jednou z těchto činností byla implementace evropských norem a harmonizace vzájemných spotřebitelských politik, coţ vycházelo z přípravy na začlenění České republiky do Evropské unie. Ministerstvo průmyslu a obchodu (ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti) připravuje celkovou koncepci spotřebitelské politiky České republiky s ohledem na přejímání právních norem Evropské unie. První Koncepce spotřebitelské politiky byla vládou schválena na léta 2 3

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2004. 23 s. ISBN 80–245–0690–4. HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. 44 s. ISBN 80–245–1106–1.

12

1999 aţ 2000 a vycházela z poţadavků Evropské komise na harmonizaci opatření dotýkajících se ochrany spotřebitelů. Koncepce byla navrţena jako soubor krátkodobých (a střednědobých) úkolů směřujících k vyřešení aktuálních problémů, jako bylo např. překonání určité strnulosti v transpozici evropské legislativy upravující spotřebitelskou politiku, zlepšení přístupu spotřebitele k právu či vytvoření podmínek pro posílení nevládních organizací podporující zájmy spotřebitelů.4 V návaznosti pak vláda přijala další opatření, na jejímţ základě přijala Koncepci spotřebitelské politiky na léta 2001 aţ 2005. Mezi hlavní cíle této koncepce, která navazovala na koncepci předešlou, bylo chránit bezpečnost ţivota, zdraví a ekonomické zájmy občanů, přispívat k ochraně vnitřního trhu před nekalými praktikami, podporovat rozvoj nevládních spotřebitelských organizací, zvyšovat informovanost spotřebitelů o jejich právech či dosáhnout maximálního spojení českého trhu s trhem evropským.

1.2 Změny v ochraně spotřebitele po vstupu do Evropské unie Výrazné změny v oblasti ochrany spotřebitele bylo moţno zaznamenat v kontextu přípravy a následné realizace vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004, a to zejména s ohledem na nutnost aproximace právních předpisů Evropského společenství s právním řádem českým.5 Jedním ze základních předpokladů našeho členství v Evropské unii tak bylo převzetí a postupné zapracování evropského právního řádu tzv. „acquis communautaire“ do českého zákonodárství. „Acquis communautaire“ je termínem, který označuje souhrn všech právních norem a pravidel, a to v jakékoli podobě, ať uţ aktů obecně či individuálně závazných, tak i dokonce dokumentů právně nezávazných, např. v podobě příslušných prohlášení, deklarací, strategie apod.6 Jedná se tedy o jiţ přijatá a zavedená pravidla, která byla stávajícími členskými zeměmi postupně přijímána v rámci jednotlivých etap integrace a vytvářením společného trhu. Vstupem České republiky do Evropské unie v květnu 2004 tak doznaly výrazné změny v oblasti ochrany spotřebitele. Bylo tedy zapotřebí dosáhnout „maximální harmonizace“7 našeho fungujícího systému ochrany spotřebitele se standardy v zemích Evropské unie a to 4

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. 45 s. ISBN 80–245–1106–1. KOTOUČOVÁ, Jiřina. Aplikované právo: Právní úpravy ochrany spotřebitele v ČR a v některých dalších státech. Vysoká škola aplikovaného práva, s.r.o., ©2008. Dostupné z: http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/67.pdf. 6 ŠIŠKOVÁ, Naděţda a Václav STEHLÍK. Evropské právo 1: Ústavní základy Evropské unie. Praha: Linde, 2007. 74 s. ISBN 978–80– 7201–680–8. 5

7

„Maximální harmonizace“ práva, která byla jednou ze základních podmínek pro vstup České republiky do Evropské unie je určitým nástrojem jehoţ cílem je odstranit zásadní rozdíly mezi českým právním řádem a právním řádem evropským. Oproti unifikaci, tedy poţadavku na jednotnost, respektuje určité odlišnosti mezi českým právním řádem (případně jiné přistoupivší země) a právním řádem evropským. Jejím výsledkem tak není naprostá shoda, ale maximální sblíţení příslušných právních norem.

13

k zajištění plného vyuţití volného trhu spotřebiteli v rámci celého Společenství. Jednotná právní úprava ochrany spotřebitele v celé Evropské unii měla za cíl zajistit všem spotřebitelům ve všech členských státech stejnou úroveň ochrany svých zájmů. Evropská unie disponuje v oblasti ochrany spotřebitele značně rozsáhlou legislativou, především s důrazem na zaručení kvality a bezpečnosti poskytovaných výrobků a sluţeb. Pro dosaţení souladu mezi českým a evropským právním řádem8 tak byly průběţně vypracovány a předkládány návrhy zákonů, případně novely stávajících zákonů zohledňující příslušné evropské právní normy tak, aby směřovaly k podpoře zájmů spotřebitelů a – k jiţ zmíněnému zajištění jejich zdraví a bezpečnosti vycházejícího ze spotřebitelského trhu v rámci Jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Evropská unie si postupně začala uvědomovat roztříštěnosti ochrany spotřebitele a na tuto situaci zareagovala přezkumem alespoň těch nejzákladnějších směrnic prosazující zájmy spotřebitelů. V roce 2004 zahájila unie prostřednictvím Evropské komise aktivity týkající se přezkumu spotřebitelského acquis. Primárním cílem této revize bylo maximálně zjednodušit legislativní úpravu přispívající k ochraně spotřebitele a k zaručení kvality a bezpečnosti poskytovaných výrobků a sluţeb, a vytvoření skutečného vnitřního trhu, který by tak v celém Společenství zaručoval všem spotřebitelům stejná práva a zajistil stejnou úroveň ochrany a všem obchodníkům zaručil nediskriminační podmínky pro vstup na všechny národní trhy v rámci Evropské unie, tedy dodrţení principu rovné konkurence a usnadnil tak přeshraniční obchodní vztahy. Sekundárním cílem přezkumu pak bylo dosáhnout skutečného spotřebitelského vnitřního trhu, na kterém by došlo k nastolení rovnováhy mezi oběma stranami, tzn. mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a zajištění konkurenceschopnosti podniků s vazbou na přísné dodrţování zásady subsidiarity.9 Za ideální cíl revize spotřebitelského acquis by bylo moţné povaţovat stav, kdy bude naprosto irelevantní, v jaké zemi v rámci Evropského společenství se spotřebitel nachází, protoţe jeho práva spojená s ochranou spotřebitele by měla být – na základě harmonizace národní právní úpravy s úpravou evropskou – v kterékoli členské zemi stejná. Rozpor však spočívá v dosud uţívané metodě zásady minimálního standardu, jejíţ význam spočívá v tom, ţe kaţdá členská země implementuje příslušnou směrnici v kontextu právního řádu na své

8

ZAHRADNÍK, Petr. Ochrana spotřebitele v podmínkách Evropské unie: Speciální analýzy. Česká spořitelna, a.s., ©2005. [on-line]. 22.ledna 2013. Dostupné z: http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/Ochrana_spotrebitele.pdf. 9 ČESKO. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. MPO ČR: Revize spotřebitelského acquis. MPO ČR, ©2007. [on-line]. 27.ledna 2013. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument5630.html.

14

národní úrovni s tím, ţe je povinna aplikovat do svého práva minimální standard obsaţený ve směrnici.10 Některé směrnice, jako jsou zejména směrnice upravující oblast ochrany spotřebitele (či oblast ţivotního prostředí), tak obsahují ustanovení umoţňující členským zemím provést úpravy v širším kontextu, neţ jak je vymezuje směrnice. V případě, kdy bude země implementující takovouto směrnici ještě striktnější, tzn. zapracuje-li do právní normy úpravu v širším měřítku, bude takováto implementace v souladu s právem evropským. Zvolení formy a nástrojů je sice v určitém měřítku ponechána na vlastním rozhodnutí kaţdé země, neboť právo Společenství ani neobsahuje ţádná ustanovení, která by jasně stanovila, jakým způsobem směrnici implementovat, aby došlo ke splnění této povinnosti. Nicméně rozhodnutí kaţdé členské země na národní úrovni je omezena, neboť Soudní dvůr Evropské unie stanovil rozhodnutí, v nichţ vymezil určitá pravidla pro dosaţení zamýšleného výsledku tak, aby na konci implementace byla tato směrnice náleţitě zapracována. Na základě revize spotřebitelského acquis tak byla provedena řada analýz a studií, které byly souhrnně publikovány koncem roku 2006 pod názvem Kompendium komunitárního spotřebitelského práva. Hlavním úkolem bylo porovnat právní úpravy na národní úrovni, identifikovat nedostatky či slabá místa v právu, a vytvořit takové účinné nástroje, které by ukotvily pro posílení zájmů spotřebitele informační povinnosti, právo na odstoupení a nepřiměřené smluvní podmínky. 8. února 2007 byla Evropskou komisí přijata a vydána Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, jako výsledek revize spotřebitelského acquis. Tento přezkum spotřebitelského acquis se vztahoval na osm směrnic zaměřených na ochranu spotřebitelů:11 -

směrnice o prodeji mimo obchodní provozovnu,

-

směrnice o souborných zájezdech,

-

směrnice o nepřiměřených smluvních podmínkách,

-

směrnice o time-sharingu,

-

směrnice o prodeji na dálku,

-

směrnice o označování zboţí cenami,

-

směrnice o ţalobách na zdrţení se protiprávního jednání, a

-

směrnice o prodeji spotřebního zboţí a záruky.

10

SELUCKÁ, Markéta. Přezkum spotřebitelského acquis v kontextu českého práva de lege lata. Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, ©2008. [on-line]. 27.ledna 2013. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2008/files/pdf/civil/selucka_marketa.pdf. 11 BELGIUM. EUROPEAN COMMISSION. EC: ZELENÁ KNIHA o přezkumu spotřebitelského acquis. ECC, ©2007. [on-line]. 27.ledna 2013. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/acquis/green-paper_cons_acquis_cs.pdf.

15

1.2.1 Koncepce spotřebitelské politiky České republiky Spotřebitelská politika České republiky je v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. V rámci tohoto ministerstva jsou tak zpracovávány na určitá období tzv. koncepce spotřebitelské politiky. Ty jsou pak obdobou strategií spotřebitelské politiky zpracovávaných na úrovni Evropské unie. V pořadí první koncepce (jak již bylo uvedeno v kap. 1.1 Souhrn vývoje ochrany spotřebitele do roku 2004) byla ministerstvem vypracována a později vládou schválena na léta 1999 aţ 2000. Jejím účelem byla postupná harmonizace příslušných právních norem Evropského společenství s českým právním řádem a vytvoření podmínek pro lepší činnost nevládních spotřebitelských organizací. V pořadí druhá koncepce, která byla vládou schválena jako Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2001 aţ 2005, si kladla za primární cíl maximální harmonizaci právních norem, včetně zapracování problematiky elektronického obchodování, která byla v té době relativně novou oblastí. Podobně jako předchozí koncepce si rovněţ kladla za cíl posílení vlivu nevládních spotřebitelských organizací. V pořadí třetí koncepce, byla vypracována a schválena jako Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 aţ 2010. Vláda si v rámci této koncepce kladla za cíl zajistit ochranu spotřebitele v České republice na takovou úroveň, aby byla srovnatelná s nejvyspělejšími členskými zeměmi Evropské unie a odpovídala 21.století. Mezi hlavní cíle12 tak bylo dosaţení jasného a srozumitelného chápání práv ze strany spotřebitele, aby byly vytvořeny podmínky jak pro vymahatelnost práva, tak pro případné mimosoudní řešení sporů mezi spotřebitelem a obchodníkem. Mezi základní cíle této koncepce byla zapracována i ochrana spotřebitelů před riziky a hrozbami, které ve svém důsledku nemůţe sám ovlivnit (především bezpečnost výrobků a sluţeb, spotřebitelské aspekty v souvislosti s uţíváním nových technologií včetně elektronického obchodování, obchodování přes mobilní telefon či etické chování obchodníků). Předmětem koncepce na léta 2006 aţ 2010 bylo zároveň i zajištění základních a obecně uznávaných základních práv spotřebitelů, kterými jsou práva na: -

ochranu zdraví a bezpečnost,

-

ochranu ekonomických zájmů,

-

odškodnění,

-

informace a výchovu,

12

ČESKO. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. MPO ČR: Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 - 2010. MPO ČR, ©2005. [on-line]. 31.ledna 2013. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/26603/28537/312404/priloha001.doc.

16

-

zastoupení při řešení uplatňování nároků,

-

sdruţování k ochraně zájmů spotřebitelů,

-

odpovědnou volbu ve vztahu k ţivotnímu prostředí a sociálním dopadům spotřeby.

Stanovené cíle v této koncepci ve své podstatě odráţejí přijatá opatření, která jsou plně v souladu se záměry strategie spotřebitelské politiky na úrovni Evropské unie přijaté na léta 2007 aţ 2013. Dalším materiálem – pod názvem „Priority spotřebitelské politiky“ – byly přijaty a vládou na svém jednání 12. ledna 2011 schváleny pravidla a opatření na léta 2011 aţ 2014. Materiál je stanovením základních atributů ochrany spotřebitele mající zásadní vliv na ochranu spotřebitele a které je moţné povaţovat v budoucím období za prioritní. Tyto priority jsou oproti předchozím koncepcím chápány jako otevřený materiál, jenţ bude moţno upravit na základě aktuálního vývoje či s ohledem na nově přijatá opatření nebo postupy přijaté na evropské úrovni. Svým obsahem ve svém důsledku ještě více posilují a rozvíjejí úroveň ochrany spotřebitele. Předmětem těchto priorit13 je zejména důsledné zajišťování bezpečnosti výrobků a sluţeb s ohledem na zaručení ochrany ţivota, zdraví a majetku spotřebitele. Dále pak i spolupráce s Evropskou komisí a dalšími institucemi Evropské unie v souvislosti s přípravou spotřebitelské legislativy, zvyšování znalostní úrovně v oblasti ochrany spotřebitelů či rozvoj informačních a vzdělávacích aktivit, které napomáhají spotřebitelům orientovat se na volném trhu se základními znalostmi v této problematice. Z priorit rovněţ vycházejí důraz na posílení vymahatelnosti práva, rozvoj spotřebitelských organizací, především jejich poradenství a podpora zájmů spotřebitelů, publikační a další informační činnost. Podkladem pro výše stanovené priority jsou podobně jako pro schválené spotřebitelské koncepce, relevantní materiály přijaté příslušnými institucemi Evropské unie jako je například Akční program Společenství v oblasti zdraví a ochrany spotřebitele, schválený na léta 2007 aţ 2013.

13

ČESKO. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. MPO ČR: Priority spotřebitelské politiky na léta 2011 - 2014. MPO ČR, ©2011. [on-line]. 31.ledna 2013. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument83648.html.

17

Dílčí resumé Ad 1 – „acquis communnautaire“ Předpokladem přistoupení České republiky do Evropské unie bylo přijetí a postupný soulad českého právního řádu s právním řádem evropským. Tzv. „acquis communautaire“ neboli komunitární právo by se dalo charakterizovat jako pojem zahrnující směrnice, různá nařízení či rozhodnutí přijatá na základě příslušných smluv, a další prameny práva tvořící primární právo jakožto celek Evropské unie. Toto právo má přednost před celým právem vnitrostátním (včetně práva ústavního) – z čehož vyplývá, že pokud dojde k určitému rozporu mezi právem komunitárním a právem vnitrostátním, jsou v takovémto případě soudy na národní úrovni povinny aplikovat přednostně právo komunitární. Existují pouze tři případy,14 které jsou považovány za výjimku: -

v případě, kdy dojde ke konfliktu s vnitrostátní normou, která byla přijata k provedení určitého závazku, k němuž příslušná země přistoupila ještě před vstupem do Společenství,

-

v případě, kdy dojde k nepřiměřenému či vážnému poškození třetích osob jednajících v dobré víře a

-

v případě, kdy dojde ke zneužití samotného práva komunitárního.

Nutno uvést, že ve zřizovacích smlouvách Evropského společenství není jediného ustanovení, které by princip komunitárního práva výslovně stanovil. Tento princip dovodil Soudní dvůr Evropské unie a stanovil jej ve svých rozhodnutích. Z tohoto lze vyvodit jasného závěru. Legislativní proces – a nejen v ochraně spotřebitele – je plně v rukou příslušných unijních institucí. Jedná se v tomto směru o určité potlačování suverénního rozhodnutí nejen České republiky, ale i všech ostatních nově přistoupivších zemí k Evropskému

společenství,

jenž

musí

toto

komunitární

právo

nadřazené

svému

vnitrostátnímu, přijmout. Koncept této subsidiarity, tedy nadřazenosti pravomocí Evropské unie nad pravomoci jednotlivých členských států, je natolik ohebný, že může být ve svém výsledku vykládán nejrůznějšími způsoby15 (neboť jak již bylo uvedeno, princip komunitárního práva nevychází ze žádné zřizovací smlouvy, tedy z žádného jasného ustanovení) a je tak založen na velmi vágních kritériích, za něž je možné dosadit podle potřeby prakticky cokoliv.

14 15

TICHÝ, Luboš a kolektiv. Evropské právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 318 s. ISBN 80–7179–430–9. KLAUS, Václav. Evropská integrace bez iluzí. Praha: Euromedia, 2011. 120 s. ISBN 978–80–242–3326–0.

18

Při pohledu na proces evropské i národní systematizace, unifikace a integrace spotřebitelského práva je tak zcela zřejmé, že se jedná a jednat i nadále bude, o dlouhou trať k dosažení vytyčených cílů. Skutečnost navíc ukazuje,16 že má komunitární právo před podstatnou částí národních právních řádů sice na jedné straně komparativní nevýhody, jimiž jsou zejména limity evropské legislativy a judikatury dané jejími cíli, principy a prostředky, z nichž někdy bohužel jasně nevyplývá, co je základní hodnotou, co cílem a co prostředkem k jejich dosažení, avšak na druhé straně má i výrazné komparativní výhody, z nichž určitou výhodou České republiky může být nízká zátěž evropského práva vycházející z její vlastní minulosti. Ad 2 – „maximální harmonizace“ Podobně je tomu v případě požadavku Evropské unie na maximální harmonizaci českého právního řádu s řádem evropským. Lze namítnout a logicky tak i vyvstává základní otázka – „Kde je stanovena ona hranice pravomocí Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele ve vztahu k nově přistoupeným zemím, jako je Česká republika ?“, neboť otázka pravomocí ze strany unie v ochraně spotřebitele od prvopočátku evropské integrace přináší určité rozpaky či spíše pochybnosti. Tyto pochybnosti lze doplnit minimálně dvěma argumenty: -

prvním argumentem je jasné zasahování a potlačování státní suverenity, a tím i pravomocí České republiky, respektive všech nově přistoupených zemí k Evropskému společenství a

-

druhým argumentem je pak potlačování samotné národní identity a kulturní rozmanitosti každé nově přistoupené země, která se liší svými tradicemi, hodnotami a právě svou kulturou vycházející z její historie.

Výše uvedené shrnutí dobře vystihl Stephen Weatherill, profesor evropského práva na Oxfordské univerzitě, který ve své knize z roku 2004 „Why Harmonise?“ uvedl,17 že v důsledku „maximální harmonizace“ dochází k tzv. „competence creep“, nebo-li plíživému rozšiřování pravomocí Evropské unie právě na úkor nově přistoupených zemí. V konečném výsledku tak pomyslnou hranici harmonizace nelze přímo stanovit. Určitým limitem je utváření, fungování a posilování vnitřního trhu a snaha zajistit tak spotřebiteli v maximálně možné míře stejné podmínky a stejná práva. Nicméně z důvodu absence jasně stanovené definice tohoto pojmu nelze případy posuzovat plošně, nýbrž každý zvlášť. 16

TICHÝ, Luboš a Tomáš VEČL. Vývoj evropského spotřebitelského práva. Praha: Univerzita Karlova, 2009. 109 s. ISBN 978–80–904209– 4–6. 17 WEATHERILL, Stephen. Why Harmonise? University of Oxford, In: TRIDIMAS, Takis and Stephan P. NEBBIA. European Union Law for the Twenty-first Century: Internal Market and Free Movement of Community Policies. Portland: Hart Publishing, 2004. 22 s. ISBN 1– 84113–460–0.

19

Ad 3 – výsledky přezkumu spotřebitelského acquis Přezkumem spotřebitelského acquis započatého přijatými aktivitami v roce 2004 (byť jeho faktické započetí můžeme vysledovat již v roce 2001 spolu se Sdělením Evropské komise a o dva roky později následované Akčním plánem) – přes přezkum spotřebitelského acquis, respektive vydání První výroční zprávy v oblasti smluvního práva evropského – až po přijetí tzv. Zelené knihy o přezkumu spotřebitelského acquis, která na předchozí aktivity navázala, nemohou být výsledky brány za obzvlášť fulgentní, neboť z původních osmi směrnic, které byly předmětem přezkumu, jich šest z nich platí i nadále. Pouze směrnice18 Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. října 1994 č. 94/47/ES, o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí na časový úsek, byla zrušena a nahrazena směrnicí ze dne 14. ledna 2009 č. 2008/122/ES, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. Podobně tomu bylo i u směrnice ze dne 19. května 1998 č. 98/27/ES, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, kterou později nahradila směrnice ze dne 23. dubna 2009 č. 2009/22/ES, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. Další výsledky pak byly pouze v rovině práva de lege ferenda (tedy podle budoucího zákona).

18

LUXEMBOURG. Úřední věstník Evropské unie. EUR-lex: Směrnice Evropského parlamentu a Rady. EUR-lex, ©2013. [on-line]. 31.ledna 2013. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm.

20

1.3 Institucionální prostředí ochrany spotřebitele Z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, vyplývá povinnost ze strany státu zajistit rovnost subjektů právních vztahů a to nejen pomocí právních norem, ale rovněţ i pomocí institucí, jejímţ úkolem bude na státní úrovni zajišťovat ochranu spotřebitele, tedy chránit společnost a její občany před nekalými praktikami ze strany obchodníků, kteří by tak právě těţili na úkor spotřebitelů. Je zapotřebí, aby tyto instituce nejen prováděly kontroly či případně stanovily postihy za jejich porušení, ale rovněţ se snaţily předcházet poškozování spotřebitele jakoţto slabší strany smluvního vztahu. Současný Kompetenční zákon19 č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je tou základní právní normou upravující tuto problematiku. Dohled nad tímto kompetenčním zákonem však nelze přiřadit do kompetence jediného ústředního orgánu státní správy, coţ je určitým specifikem práva ochrany spotřebitele. Jedná se o tzv. zřizovací kompetenční zákon, v němţ20 první část zřizuje ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy, vymezuje okruh působnosti ústředních orgánů státní správy, v jejichţ čele je člen vlády České republiky a stanovuje zásady činnosti ústředních orgánů státní správy. Část druhá pak stanovuje okruh působnosti ústředních orgánů a v rámci § 20 jednoznačně stanovuje, ţe příslušné ministerstvo a ostatní ústřední orgány státní správy plní v okruhu své působnosti úkoly stanovené v zákonech a v jiných obecně závazných předpisech, tedy vymezuje v této části jejich kompetence, působnosti a činnosti, které tak musí být v souladu s tímto zákonem. Institucionální prostředí v České republice je tedy na jedné straně zajišťováno státními orgány a institucemi, na straně druhé je zajišťováno nestátními občanskými sdruţeními, jejichţ právo sdruţovat se a vytvářet tak organizace hájící zájmy spotřebitelů, vychází rovněţ z Listiny základních práv a svobod. Tyto spotřebitelské organizace pak vznikají na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanů, resp. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a jsou podstatnou a velmi důleţitou součástí ochrany spotřebitele (blíže viz podkap. 1.3.5 Občanské spotřebitelské organizace).

19

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. 68 s. ISBN 80–245–1106–1. ČESKO. Zákon č. 2 ze dne 8. ledna 1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969, částka 1, s. 2-23. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=2&r=1969. 20

21

Pro bliţší a celkovou ilustraci institucionálního uspořádání ochrany spotřebitele fungujícího v České republice včetně jednotlivých vazeb mezi s sebou, lze promítnout na následujícím schématu: SCHÉMA Č.1 – INSTITUCIONÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČESKÉ REPUBLICE

Poznámka: Schéma institucionálního upořádání vlastní zpracování ________________popis schématu: 1. Role Parlamentu: schvaluje legislativní normy zpracované příslušným ministerstvem a předložené vládou sloužící na ochranu spotřebitele, a volí českého ombudsmana – veřejného ochránce práv. 2. Role ministerstev: vytváří legislativní normy sloužící na ochranu spotřebitele, včetně tvorby spotřebitelské politiky (v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu), harmonizují český právní řád spolu s řádem evropským v souvislosti s předpisy upravující ochranu spotřebitele. 3. Role státních dozorových orgánů: vykonávají dohled a kontrolu nad spotřebitelským trhem (ze strany ČOI nad nepotravinářskými výrobky a jejich bezpečnosti, ze strany SZPI nad potravinářskými, zemědělskými a tabákovými výrobky, ze strany OVS nad péčí o zdraví zvířat a jeho ochranu, ze strany OOVZ nad vytvářením a ochranou zdravých životních podmínek a další). 4. Role ombudsmana: přijímá a posuzuje podněty získané ze strany spotřebitelů vůči státním orgánům veřejné správy. 5. Role ombudsmana: vyzývá orgány státní správy a instituce ke zjednání nápravy, případně podává upozornění nadřízenému orgánu, sněmovně nebo případ mediálně zveřejní. 6. Role nestátních spotřebitelských organizací: směrem ke spotřebitelům – pomáhají spotřebitelům a hájí jejich zájmy, vytváří a posilují právní povědomí spotřebitelů, vzdělávají je a poskytují jim právní pomoc, provádějí komparativní testování spotřebitelských výrobků apod. 7. Role nestátních spotřebitelských organizací: směrem ke státním dozorovým orgánům – podávají podněty státním dozorovým a kontrolním orgánům. 8. Role nestátních spotřebitelských organizací: směrem ke státním orgánům (ministerstvům) – spoluúčastní se na tvorbě legislativních norem a spolupracují na kontrole státní politiky zaměřené na ochranu spotřebitele.

22

1.3.1 Parlament České republiky Parlament je nejvyšším státním orgánem účastnícím se ochrany spotřebitele v České republice. Z pohledu ochrany spotřebitele hrají jak dolní komora, tedy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, tak i horní komora, tedy Senát Parlamentu České republiky velmi významnou úlohu, neboť v obou komorách jsou přijímány a schvalovány zákony posilující zájmy a práva spotřebitelů. Poslanecká sněmovna navíc volí na období 6ti let na návrh prezidenta republiky a Senátu Parlamentu České republiky, českého ombudsmana – veřejného ochránce práv.

1.3.2 Ministerstvo průmyslu a obchodu Z hlediska ochrany spotřebitele spadá většina agendy do gesce Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „Ministerstvo“), které je zároveň odpovědné za provádění spotřebitelské politiky České republiky. Mezi další kompetence Ministerstva – mimo přípravy a provádění spotřebitelské politiky – tak patří zejména ochrana ekonomických zájmů spotřebitelů, bezpečnost nepotravinářských výrobků či regulace reklamy. V jeho odpovědnosti je rovněţ příprava právních norem, které vycházejí ze směrnic přijatých z Evropské unie na základě poţadavku harmonizovat tyto normy v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu celého Evropského společenství. Ministerstvu jsou pak podřízeny některé orgány státní správy jako jsou Česká obchodní inspekce (dále jen „ČOI“) a Puncovní úřad. ČOI21 provádí dozor a kontrolu nad právnickými i fyzickými osobami, které prodávají nebo naopak dodávají výrobky na vnitřní trh, poskytují sluţby nebo vyvíjejí jinou obdobnou činnost na vnitřním trhu, jako je například poskytování spotřebitelského úvěru. Naopak inspekce nekontroluje potraviny, pokrmy či tabákové výrobky, neboť tato kontrola spadá do kompetencí Státní zemědělské a potravinářské inspekce.22 ČOI navíc provozuje Evropské spotřebitelské centrum,23 které poskytuje spotřebitelům bezplatnou pomoc spojenou s řešením sporů vzniklých s koupí určitého výrobku či sluţby z jiných zemí Evropské unie, Norska a Islandu. Poskytuje spotřebitelům informace o svých právech platných na vnitřním trhu Evropské unie a radí jim, jak případně svá práva vymáhat. Rovněţ zprostředkovává moţnosti

21

ČESKO. ČESKÁ OBCHODNÍ INSPEKCE. ČOI: Působnost úřadu. ČOI, ©2013. [on-line]. 4. února 2013. Dostupné z: http://www.coi.cz/cz/o-coi/pusobnosturadu/. 22 TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 119 s. ISBN 978–80–7201– 864–2. 23 ČESKO. EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM ČESKÁ REPUBLIKA. ESC ČR: Cíle. ECC, ©2013. [on-line]. 4. února 2013. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/.

23

mimosoudního řešení přeshraničních spotřebitelských sporů. Toto Centrum bylo zaloţeno v lednu 2005 za finanční podpory Evropské unie a v dubnu 2005 při Ministerstvu průmyslu a obchodu pak bylo otevřeno pro spotřebitele. Od 1. ledna 2009 tak jiţ působí při České obchodní inspekci.

1.3.3 Státní dozorové organizace Orgány státní správy vykonávající dozor v oblasti ochrany spotřebitele jsou začleněny v rezortech jednotlivých ministerstev. V současné době působí na vnitřním trhu České republiky 11 hlavních orgánů. Vzhledem k tomu, ţe docházelo k určitému překrývání dozorové a kontrolní činnosti těchto orgánů, bylo zapotřebí aby veškeré kontrolní činnosti nad vnitřním trhem byly maximálně koordinovány. Tuto koordinační úlohu převzalo na základě rozhodnutí vlády Ministerstvo průmyslu a obchodu, a postupně tak došlo k přerozdělení činností a odpovědností mezi čtyři inspekční orgány vykonávající dozor nad trhem:24 -

Česká obchodní inspekce (blíže viz podkap. 1.3.1 Ministerstvo průmyslu a obchodu),

-

Státní zemědělská a potravinářská inspekce (v působnosti Ministerstva zemědělství),

-

Orgány

veterinární

správy

(v působnosti

Ministerstva

zemědělství

společně

s Ministerstvem obrany a Ministerstvem vnitra), a -

Orgány ochrany veřejného zdraví (např. Státní ústav pro kontrolu léčiv či krajské hygienické stanice) primárně v působnosti Ministerstva zdravotnictví.

1.3.4 Veřejný ochránce práv nebo-li český ombudsman Veřejný ochránce práv je nezávislý, nestranný státní orgán stojící mimo veřejnou správu, který by měl přispět k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, jejímţ předmětem výkonu je státní správa, a pokud takové jednání:25 -

je v rozporu s právem,

-

neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, případně

-

jsou-li úřady a instituce v dané věci nečinné.

Český veřejný ochránce práv byl zřízen zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci, který byl oběma komorami v listopadu 1999 schválen. Zákon ochránci ukládá nebo spíše povolává jej k tomu, aby nad činnostmi veřejné správy dohlíţel a kontroloval je. Ochránce tak na základě tohoto zákona smí posoudit stíţnosti občanů, které se týkají 24

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. 73 s. ISBN 80–245–1106–1. ČESKO. VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV. VOP ČR: Působnost veřejného ochránce práv. VOP ČR, ©2013. [on-line]. 5. února 2013. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/pusobnost-verejneho-ochrance-prav/. 25

24

ministerstev a jiných správních úřadů jím podléhajícím, orgánů územní samosprávy, ale pouze v případě výkonu státní správy, České národní banky a to za podmínky, působí-li jako správní úřad, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, krajských úřadů, ale i Policie a Armády České republiky či vězeňské sluţby. Naopak působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta a vládu České republiky, na Soudy všech stupňů a typů v jejich rozhodovacích pravomocích, na Nejvyšší kontrolní úřad a dále pak na zpravodajské sluţby České republiky, orgány činné v trestním řízení či na státní zastupitelství. Ochránce však ve své podstatě nemá k dispozici ţádné přímé donucovací prostředky, jimiţ by mohl zjednat nápravu či případně stanovit sankce. Zjednání nápravy poţaduje po státním orgánu, který se pochybení dopustil. Jestliţe dotčený orgán nápravu nezjedná, obrací se ochránce na orgán nadřízený. V konečném důsledku můţe předloţit danou věc přímo vládě. Jeho úkolem tak není měnit či nahrazovat rozhodnutí orgánů státní správy, nýbrţ poţadovat vyuţití vlastních kontrolních, nápravných a sankčních pravomocí, kterými tyto orgány ze zákona disponují. Významné je rovněţ i oprávnění26, na jehoţ základě smí ochránce doporučit vydání, změnu nebo úplné zrušení právního předpisu, resp. je oprávněn podat návrh na zrušení právního předpisu Ústavnímu soudu. Role „parlamentního“ ochránce práv by se tedy dala shrnout následovně:27 -

je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentem České republiky,

-

je nestranný, politicky nezávislý,

-

nemá oprávnění rušit či měnit rozhodnutí státních orgánů a

-

můţe provádět vlastní šetření.

1.3.5 Občanské spotřebitelské organizace Mimo státních kontrolních a dozorových orgánů jsou dalším institucionálním zabezpečením ochrany spotřebitele občanské spotřebitelské organizace. Tyto organizace mají v oblasti ochrany spotřebitele podstatnou úlohu – svým vlivem, který je oproti vlivu samotného spotřebitele bezpochyby silnější, hájí zájmy spotřebitelů a napomáhají jim k dosaţení svých práv. V České republice mají tyto organizace různou úroveň, všechny však ale vycházejí ze základních zásad činnosti spotřebitelských organizací, jak je definovala Mezinárodní organizace spotřebitelů. Ve své podstatě by tak neměly by být závislé na politických stranách ani na ţádných hospodářských subjektech a neměly by přijímat ţádné finanční podpory od

26 27

VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2. vyd. Praha: Aspi, 2009. 136 s. ISBN 978–80–7357–407–9. HENDRYCH, Dušan a kolektiv. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 861 s. ISBN 80–77179–442–2.

25

různých zájmových skupin, jimţ by se zavázaly a tím by mohla být jejich činnost těmito skupinami ovlivňována. V současné době patří mezi základní cíle spotřebitelských organizací následující: -

zvyšovat informovanost spotřebitelů o svých právech a povinnostech (např. vydáváním svých tiskových i elektronických publikací nebo ve formě školení či přednášek apod.),

-

snaţit se o srozumitelný výklad výsledků testovaných výrobků vůči spotřebiteli tak, aby se mohl, pokud moţno, správně rozhodnout a nepodlehl tlaku ze strany často zavádějících reklam i mnohdy úmyslného matení ze strany obchodníka,

-

bojovat proti nekalým praktikám ze stran nekorektních obchodníků (např. podáváním podnětů státním dozorovým orgánům zejména v souvislosti se zjištěním o nebezpečných či nekvalitních výrobků, ale rovněţ i na samotné nepoctivé obchodníky),

-

dosáhnout takové úrovně, aby mohly samotné spotřebitelské organizace hájit zájmy spotřebitelů před soudy, jako je tomu v zemích Evropské unie.28

Spotřebitelským organizacím v České republice se poměrně daří v utváření a rozšiřování celé své sítě a postupně získávají i důvěru ze strany spotřebitelů. Pouhými opatřeními ze strany státu není dostačujícím krokem k jejich dalšímu rozvoji, nýbrţ velmi důleţitou úlohu v tomto rozvoji mají právě samotní spotřebitelé. V současné době patří mezi nejvýznamnější spotřebitelské organizace v České republice zejména tyto sdruţení: Občanské sdruţení spotřebitelů TEST29, které bylo zaloţeno jako nezisková organizace, jejímţ zaměřením je zejména kvalita, nezávadnost a hlavně bezpečnost prodávaných výrobků. Výsledné zjištění získává na základě vlastního testování těchto výrobků, které pravidelně zveřejňuje ve svém měsíčně vydávaném časopise. Testování výrobků provádí v nezávislých zkušebnách a laboratořích jak v České republice, tak i v zahraničí, díky čemuţ jsou její výsledky mnohdy respektovány i ze strany výrobců, zejména pak těch největších světových značek. Mimo testování kvality a bezpečnosti výrobků rovněţ poskytuje i poradenství při výkladu a uplatňování práv spotřebitelů.

28

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. 90 s. ISBN 80–245–1106–1. ČESKO. OBČANSKÉ SDRUŢENÍ SPOTŘEBITELŮ TEST. OSS TEST: Obecně o dTESTu. OSS TEST, ©2013. [on-line]. 5. února 2013.Dostupné z: http://www.dtest.cz/clanek-2/o-dtestu?limit=50. 29

26

Sdruţení českých spotřebitelů (SČS)30, jenţ klade ve své strategii důraz na preventivní působení spotřebitelského sdruţení a prosazuje zájmy spotřebitelů v procesech tvorby předpisů a technických norem, a následně jejich uplatňování na úrovních regionálních, národních, evropských i mezinárodních. Cílem činnosti tohoto sdruţení je hájit zájmy a práva spotřebitelů nejen na vnitřním trhu České republiky, ale v rámci celé Evropské unie a to zejména tím, ţe zaměřuje své aktivity na preventivní stránku ochrany – poskytuje poradenskou činnost a snaţí se zvýšit spotřebitelskou informovanost podpořenou vydáváním svých publikací. Shromaţďuje a zprostředkovává informace o trhu, o obchodní síti i o vývoji sortimentu. Přijímá stíţnosti a podněty ze strany spotřebitelů. V neposlední řadě se snaţí spotřebitele o aktuálním vývoji informovat prostřednictvím sdělovacích prostředků nebo v rámci svých tištěných či elektronických publikací. Asociace občanských poraden31, která vznikla v roce 1997 pod názvem Sdruţení pro vybudování sítě občanských poraden. V roce 1998 došlo ke změně názvu na Asociaci občanských poraden. Asociace byla zřízena pro rozvoj sítě občanských poraden a v současné době sdruţuje 40 občanských poraden, jejich detašovaných pracovišť a kontaktních míst, a to v celkem 66ti místech České republiky. Občanské poradny jsou zaměřeny na poskytování nezávislého, odborného, nestranného a zejména pak bezplatného poradenství v 18ti právních oblastech zaměřených na sociálně odbornou stránku. Snaţí se upozorňovat příslušné orgány jednak na nedostatky související s platnou legislativou a jednak na neřešené problémy spotřebitelů. Další činností je i realizace různých projektů jako je například projekt Spotřebitelské poradenství, který je realizován za podpory Ministerstva průmyslu a obchodu. Podstata projektu spočívá v poskytování informací spotřebitelů o svých právech a povinnostech při nákupu zboţí a sluţeb, poskytování poradenství ohledně reklamací a vymáhání spotřebitelských práv, posílení informovanosti spotřebitelů v takových oblastech, jako je tématika předváděcích zájezdů či předluţování občanů prostřednictvím poskytovaných spotřebitelských úvěrů. Ročně zodpoví na 70 tisíc dotazů obdrţených ze strany spotřebitelů.

30

ČESKO. SDRUŢENÍ ČESKÝCH SPOTŘEBITELŮ. SČS: Cíl činnosti SČS. SČS, ©2013. [on-line]. 5. února 2013. Dostupné z: http://www.konzument.cz/o-scs.php. 31 ČESKO. ASOCIACE OBČANSKÝCH PORADEN. AOP: Oblasti občanského poradenství. [on-line]. AOP, ©2013. [on-line]. 6. února 2013. Dostupné z: http://www.obcanskeporadny.cz/.

27

1.4 Čeští spotřebitelé v evropském srovnání Evropská komise zveřejnila v květnu 2012 Výroční zprávu32, v níţ posuzuje trhy z pohledu ochrany spotřebitele a to v porovnání mezi jednotlivými členskými zeměmi Evropského společenství. Údaje, které Komise získala zejména z ročních průzkumů mezi spotřebiteli a obchodníky, z údajů Eurostatu a na základě informací přímo od členských zemí, jsou porovnáním nejen mezi členskými zeměmi navzájem, ale posuzují i aktuální výsledky za rok 2011 vůči předchozím rokům pro porovnání výkonnosti kaţdé jednotlivé země v této oblasti. Zpráva se věnuje nejen postavení spotřebitelů, jejich důvěře ve stávající nástroje ochrany spotřebitele, jejich důvěře v úřady, spotřebitelské organizace, v obchodníky či ve znalost základních spotřebitelských práv, ale rovněţ se věnuje i integraci maloobchodního trhu v jednotlivých zemích Společenství. Zpráva ukazuje, ţe rok 2011 byl uţ druhým rokem za sebou, během kterého došlo nejen v České republice, ale i v mnoha dalších evropských zemích k celkovému zlepšení po propadu v roce 2009. V případě důvěry spotřebitelů ve stávající nástroje ochrany spotřebitele však nejsou v porovnání s evropským průměrem pro Českou republiku obzvlášť fulgentní a ve své podstatě se tomu ani nelze divit. Jestliţe obchodník neuznává zákonem stanovená práva spotřebitele, jejichţ závěry si dovozuje sám a s tímto ohledem pak nevyřizuje správně uplatňované reklamace, není pro spotřebitele rozhodně snadné se v takovýchto případech domoci svých práv jinak neţ prostřednictvím soudu. Příslušné státní orgány v individuálních případech však nemohou spotřebiteli pomoci a účinný systém mimosoudních řešení spotřebitelských sporů v České republice v podstatě neexistuje.33 V této souvislosti uvádí zpráva aţ 45 % českých spotřebitelů, kteří v případě, kdy nejsou spokojeni s vyřízením své stíţnosti nebo reklamace, dále jiţ situaci neřeší. Podle závěrů Komise se pouhá polovina českých spotřebitelů domnívá, ţe jsou při koupi zboţí a sluţeb dostatečně chráněni a jen 43 % spotřebitelů důvěřuje úřadům, jenţ jsou k ochraně spotřebitele povoláni. Obchodníci si na rozdíl od spotřebitelů získali o 10 % důvěry více, nicméně stále se jedná o 12 % méně, neţ-li uvádí evropský průměr. Z průzkumu mezi důvěrou spotřebitelů v orgány státní správy, v obchodníky a ve spotřebitelské organizace, nejlépe vycházejí právě tyto

32

BELGIUM. EUROPEAN COMMISSION. EC: Consumer conditions scoreboard : Consumer at home in the single market, 7th edition – May 2012. ECC, ©2012. [on-line]. 21. února 2013. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/consumer_research/editions/docs/7th_edition_scoreboard_en.pdf. 33 ČESKO. EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM ČESKÁ REPUBLIKA. ESC ČR: Výroční zpráva Evropské komise. ECC, ©2011. [on-line]. 21. února 2013. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/novinky.

28

organizace. Těm spotřebitelé věří v 68 %. Zpráva rovněţ uvádí, ţe čeští obchodníci mají horší znalosti neţ sami spotřebitelé, neboť výsledky potvrdily, ţe více neţ polovina z nich nevěděla, jaká lhůta je zákonem stanovena v případě uplatnění reklamace ze strany spotřebitele. TABULKA Č.1 – KOMPARACE OCHRANY SPOTŘEBITELE ČESKÉ REPUBLIKY A VYBRANÝCH EVROPSKÝCH ZEMÍ ČEŠTÍ SPOTŘEBITELÉ V EVROPSKÉM SROVNÁNÍ Rok 2011

ČESKÁ REPUBLIKA Německo

Polsko

Rakousko Slovensko

Průměr EU

DŮVĚRA SPOTŘEBITELŮ v ochranu spotřebitele obecně

51%

69%

57%

84%

53%

58%

v orgány státní správy

43%

65%

53%

77%

55%

62%

v obchodníky

53%

74%

62%

84%

63%

65%

ve spotřebitelské organizace

68%

81%

66%

81%

53%

72%

POVĚDOMÍ SPOTŘEBITELŮ O SVÝCH PRÁVECH lhůta pro vrácení zboţí koupené na dálku

81%

82%

79%

75%

77%

70%

délka záruky koupeného zboţí

87%

53%

41%

45%

78%

51%

POVĚDOMÍ OBCHODNÍKŮ O SPOTŘEBITELSKÝCH PRÁVECH lhůta pro vrácení zboţí na internetu

49%

60%

15%

9%

23%

29%

lhůta pro vyřízení reklamace

43%

39%

25%

33%

48%

27%

34

Poznámka: Tabulka č.1 vlastní zpracování – data získaná z Výroční zprávy předložené Evropskou komisí

Zajímavé je, ţe oproti nevalným výsledkům českých spotřebitelů v případě důvěry v ochranu spotřebitele obecně, jsou to právě Češi, kteří ve srovnání s ostatními členskými zeměmi nadprůměrně vynikají ve znalosti svých základních spotřebitelských práv. Čeští spotřebitelé tak mají výrazné znalosti o svých právech a jak se ukázalo z výsledků zprávy, nemají výrazné problémy ani s porozuměním sloţitějších problémů. Spotřebitelé si rovněţ velmi dobře uvědomují, ţe mohou uplatnit svého práva odstoupit do 14ti dnů od smlouvy, bez udání důvodů a bez jakýchkoli sankcí či poplatků. TABULKA Č.2 – VÝVOJ OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČESKÉ REPUBLICE ZA LÉTA 2008 AŢ 2011 ČESKÁ REPUBLIKA

Průměr EU

2011 2010 2009 2008

2011

Podíl spotřebitelů důvěřující orgánům státní správy v ochranu spotřebitele

43% 50% 44% 44%

62%

Podíl spotřebitelů důvěřující obchodníkům v dodrţování spotřebitelských práv

53% 51% 43% 49%

65%

Podíl spotřebitelů, kteří se setkali s klamavou reklamou

38% 37% 47% 41%

29%

Podíl obchodníků, kteří se setkali s klamavou reklamou ze strany konkurence

49% 44% 42%

31%

ČEŠTÍ SPOTŘEBITELÉ V EVROPSKÉM SROVNÁNÍ Období VYMAHATELNOST PRÁV SPOTŘEBITELŮ

34

NA

BELGIUM. EUROPEAN COMMISSION. EC: Consumer conditions scoreboard : Consumer at home in the single market, 7th edition – May 2012. ECC, ©2012. [on-line]. 21. února 2013. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/consumer_research/editions/docs/7th_edition_scoreboard_en.pdf.

29

SPOTŘEBITELSKÁ PRÁVA - problémy a stíţnosti (reklamace) Podíl spotřebitelů, kteří se setkali s problémem při koupi zboţí nebo sluţby

24% 23% 21% 26%

16%

Podíl spotřebitelů, kteří u obchodníka reklamovali zboţí

18% 16% 11% 11%

14%

Podíl spotřebitelů, kteří byli spokojeni s vyřízením reklamace ze strany obchodníka 24% 32% 47% 58%

20%

ZNALOSTI SPOTŘEBITELŮ O SVÝCH PRÁVECH Podíl spotřebitelů, kteří znají lhůtu na odstoupení od smlouvy

81%

NA

NA

NA

70%

Podíl spotřebitelů, kteří znají délku záruční lhůty na koupené zboţí

51%

NA

NA

NA

51%

Poznámka: Tabulka č.2 vlastní zpracování – data získaná z Výroční zprávy předložené Evropskou komisí35

Evropská komise, i přesto, ţe v porovnání s evropským průměrem je Česká republika stále pod jeho hranicí, uvádí v závěru své zprávy, ţe dochází k pozvolnému zlepšení podmínek českých spotřebitelů ve srovnání s předchozími léty. Nezbývá tedy neţ doufat, ţe čeští spotřebitelé budou v budoucnu klást ještě větší důraz nejen na uplatňování svých práv a zdokonalování svých znalostí spojených se spotřebitelským trhem, ale rovněţ i na posílení vztahu s institucemi a organizacemi, jenţ hájí jejich zájmy.

35

BELGIUM. EUROPEAN COMMISSION. EC: Consumer conditions scoreboard : Consumer at home in the single market, 7th edition – May 2012. ECC, ©2012. [on-line]. 21. února 2013. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/consumer_research/editions/docs/7th_edition_scoreboard_en.pdf.

30

Dílčí resumé Ad 1 – spotřebitelské organizace Z předchozí kapitoly jasně vyplývá, že mimo státních orgánů a subjektů státní správy, jenž mají v gesci ochranu spotřebitele, hrají velmi důležitou úlohu rovněž i nestátní spotřebitelské organizace hájící zájmy spotřebitelů. Oproti státním orgánům a institucím, které zajišťují především legislativní rovinu ochrany spotřebitele či uplatňují kontrolu nad spotřebitelským trhem, případně ukládají sankce za porušení zákonem stanovených pravidel a opatření, spočívá úloha spotřebitelských organizací zejména v informační a vzdělávací činnosti, která by měla být z jejich strany vedena tak, aby byl jejím výsledkem racionálně a zodpovědně se chovající spotřebitel. Nezávislé spotřebitelské organizace mají bezesporu právně relativně silné postavení a hrají tak významnou roli v ochraně spotřebitele. Například mohou být účastníkem soudního řízení, tzn. mohou i navrhovat zahájení soudního řízení. V České republice mají sdružení spotřebitelů jeden základní cíl, jenž vyplývá z jejich stanov a tím je chránit spotřebitele. Mezi s sebou se však liší svým zaměřením a nástroji, kterými se snaží tento cíl dosáhnout. Některá organizace řadí mezi své priority vzdělávání spotřebitelů a šíření informací souvisejících s ochranou spotřebitele, další se věnuje zejména poradenské činnosti, účastní se tvorby legislativy upravující aspekty ochrany spotřebitele, další spotřebitelská organizace se soustředí především na testování výrobků, které ve svém výsledku publikuje pro spotřebitele ve svých časopisech, ať už v papírové formě či přímo na svých webových stránkách, či další taková organizace, která si klade především za cíl informovat spotřebitele o jeho právech a posilovat jeho finanční gramotnost. Z poslání spotřebitelských organizací působící v České republice by měl ale vycházet zájem utvářet takový trh pro spotřebitele, který bude dostatečně transparentní a který bude zároveň poskytovat spotřebiteli dostatečný přehled nabídky zboží a služeb. Pro spotřebitele je velmi důležité získávat informace o komparativním testování zboží a služeb, které provádějí tyto organizace a to jak ve srovnání kvalitativním, tak i ve srovnání cenovém, neboť tendence spotřebitelů je rozhodovat se hlavně na základě ceny nebo upřednostňovat výrobky z dovozu, u nichž je kvalita mnohdy na stejné úrovni ba dokonce v některých případech podstatně horší, než u výrobků pocházející z naší země. Pozitivní úlohou spotřebitelských organizací je i jejich boj proti nekalým praktikám z řad neférových obchodníků. Důraz proti těmto praktikám by měl být kladen zejména prostřednictvím veřejného pranýřování, jako tomu je například u Občanského sdružení 31

spotřebitelů TEST, jenž uveřejňuje výsledky komparativního testování vybraných výrobků a informuje tak další spotřebitele. Rovněž je zapotřebí, aby tyto organizace bez prodlení upozorňovaly odpovědné státní orgány nejen na nekvalitní výrobky a služby, ale právě i na obchodníky uplatňující nekalé praktiky vůči spotřebitelům. Jen sankční opatření vycházející z příslušných zákonů mohou tyto obchodníky odstrašit od jejich nečestného jednání. V souvislosti se zjištěnými nedostatky jsou všechny spotřebitelské organizace v České republice oprávněny činit podněty orgánům státní správy a ty jsou na druhou stranu povinny informovat příslušnou organizaci o jejich vyřízení, a to bez zbytečného prodlení, nejpozději však do dvou měsíců36 od data, kdy obdržely příslušný podnět. Spotřebitelské organizace působící v České republice si rozhodně získávají důvěru českých spotřebitelů. Potvrzením této skutečnosti jsou i výsledky Výroční zprávy předložené Evropskou komisí za léta 2010 a 2011 (blíže viz kap. 1.4 Čeští spotřebitelé v evropském srovnání). Ty jen potvrzují, že čeští spotřebitelé téměř v 70ti % důvěřují v ochranu spotřebitele poskytovanou právě nestátními spotřebitelskými organizacemi. Z toho lze dovodit, že si spotřebitelé začínají postupně uvědomovat, že existuje někdo, kdo stojí na jejich straně a snaží se hájit jejich zájmy. V případě závěru se dá konstatovat, že spotřebitelské organizace jednoznačně posilují ochranu spotřebitele a výrazně tak přispívají k vyrovnání nerovnovážného vztahu, k němuž dochází na jedné straně mezi spotřebitelem a na straně druhé mezi obchodníkem. Úloha spotřebitelských organizací by se tedy dala shrnout do tří základních rovin: Rovina první – informovat spotřebitele: – z ní vyplývá podávat spotřebitelům informace týkající se spotřebitelské problematiky, resp. jejími základními prioritami tak bude spotřebitelské vzdělávání, získávání, zpracovávání a následné šíření informací souvisejících s ochranou spotřebitele a to prostřednictvím publikování těchto informací v časopisech či uveřejňování přímo na svých webových stránkách, poskytování poradenské činnosti umožňující spotřebitelům konzultovat své problémy či upozorňování na výskyt nekvalitních, případně nebezpečných výrobků ohrožující jejich zdraví. Rovina druhá – chránit spotřebitele: – z této roviny vyplývá především upozorňování státních orgánů veřejné správy na nezákonné či neetické chování ze stran obchodníků a rovněž chránit spotřebitele poskytováním 36

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2004. 68 s. ISBN 80–245–0690–4.

32

kvalitativních rad a vysvětlení, jestliže dojde ke konfliktu mezi spotřebitelem a obchodníkem, a usilovat o jejich vzájemnou dohodu. Rovina třetí – zastupovat spotřebitele: – spotřebitelské organizace jsou v neposlední řadě kontaktními místy pro podání podnětu ze strany spotřebitele, jenž povede k zahájení mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Neméně důležitým posláním těchto organizací by měla být i spoluúčast při tvorbě spotřebitelské legislativy, z níž by měly vycházet zásady a pravidla hájící zájmy spotřebitelů. Ad 2 – význam úřadu českého ombudsmana Působení českého ombudsmana – veřejného ochrance práv, je pro spotřebitele bezesporu velmi přínosné. Lze jej spatřovat především v souvislostí s jeho pomocí obětem diskriminace, pakliže je možné se domnívat, že státní orgán veřejné správy postupoval v rámci úkonu nezákonně, popřípadě byl nečinný při postihování diskriminačního jednání. V této souvislosti je nutné zmínit, že ochránce nemá možnost zastupovat oběti diskriminace před soudem, ani nemůže nést náklady spojené s právním zastoupením. Jeho přínos z pohledu spotřebitele spočívá zejména v prosazování práva na rovné zacházení, z něhož plyne metodická pomoc obětem, právní vyhodnocení a navržení nejvhodnější alternativy pro další postup, spolupráce při zajišťování důkazů či v kontrole státních úřadů, zda-li v souladu s právní úpravou samy odhalují a zjednávají nápravu v případě diskriminačního jednání. Vznik úřadu tak posiluje spotřebitele při řešení sporů či konfliktů mezi nimi a státní správou. Určitou nevýhodu lze spatřit především ve spojení s působností samotného úřadu, neboť s přijetím příslušného zákona se předpokládalo,37 že spolu se zavedením tohoto, v České republice doposud neznámého institutu, se jím zároveň doplní i Ústava, čímž by se jeho postavení jasně a zřetelně vymezilo. Tento krok však nakonec učiněn nebyl. Tím, že instituce nebyla zakotvena v Ústavě, ve své podstatě umožňuje jakýkoli zásah ze strany zákonodárce a to včetně takové možnosti, jakou je zrušení samotného úřadu, a to aniž by mohl zasáhnout Ústavní soud.

37

VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2. vyd. Praha: Aspi, 2009. 134 s. ISBN 978–80–7357–407–9.

33

2

LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA OCHRANY SPOTŘEBITELE

Nejzákladnější právní normou38 v oblasti ochrany spotřebitele je Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. – Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který je zároveň nejvýše postaveným zákonem v České republice. Obsah Ústavy je především výčtem Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen „Listina“), jenţ je postavena na teorii přirozených lidských práv, a která jako neměnné a nezrušitelné prohlašuje a uznává jen tato práva a svobody,39 je de facto tato Listina40 druhou částí Ústavy České republiky. Jako základní práva vycházející z Listiny lze uvést v souvislosti s ochranou spotřebitele například Článek 20 (Hlava druhá, Oddíl druhý), s nímţ je spojeno právo svobodně se sdruţovat a společně tak utvářet spotřebitelské organizace, jejichţ cílem bude ochrana svých práv a poskytování informací o těchto právech dalším spotřebitelům. Neméně významné právo je obsaţeno v Článku 26 (Hlava čtvrtá). Toto právo umoţňuje kaţdému svobodnou volbu povolání, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. V této souvislosti tak vznikají subjekty, jimiţ jsou právě výrobci, distributoři a prodejci zboţí a sluţeb, bez nichţ by ve své podstatě neměla ochrana spotřebitele ţádný význam. Dalším právem, jenţ je spojeno s ochranou spotřebitele, je moţné uvést právo na příznivé ţivotní prostředí, uvedené v Článku 35 (Hlava čtvrtá). Jedná se zejména o ochranu zdraví spotřebitele v souvislosti s pouţíváním ekologicky nezávadných výrobků. V neposlední řadě lze uvést Článek 36 (Hlava pátá), který zakotvuje kaţdému právo na soudní a jinou právní ochranu, respektive právo na jeho spravedlivý proces. Z pohledu ochrany spotřebitele se tak jedná o moţnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně ve stanovených případech i u jiného orgánu. Tentýţ Článek rovněţ upravuje právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Jedná se o objektivní odpovědnost za škodu způsobenou státním orgánem nebo subjektem vykonávající státní správu. Z výčtu těchto práv a svobod vychází rovněţ legislativní úprava ochrany práv spotřebitelů, jenţ v České republice upravuje velké mnoţství právních předpisů, které netvoří jednotný celek, nýbrţ se tříští mezi jednotlivými předpisy v různých odvětví českého práva. Pohlíţet na

38 39

ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Právní ochrana spotřebitele v České republice. Praha: C. H. Beck, 1999. 57 s. ISBN 80–7179–097–0. VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2. vyd. Praha: Aspi, 2009. 103 s. ISBN 978–80–7357–407–9.

40

Ústavní Zákon č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992 Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., (Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky).

34

ochranu spotřebitele, zejména pak ve snaze zařadit ji do českého právního řádu, je moţné z několika hledisek. Jedním z nich je rozdělení na tři oblasti upravující ochranu spotřebitele: -

první je oblast soukromoprávní, z níţ nejvýznamnějšími právními normami jsou zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,

-

druhá je oblast veřejnoprávní, v níţ je vyuţíván zejména zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů či zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), a

-

třetí je pak oblast trestněprávní, se kterou je spojen zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jehoţ ustanovení ochranu spotřebitele rovněţ ošetřuje.

2.1 Vybrané právní normy na ochranu spotřebitele 2.1.1 Zákon o ochraně spotřebitele Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele je nejkomplexnějším veřejnoprávním předpisem upravující oblast ochrany spotřebitele. Tento zákon stanovuje základní povinnosti ze strany prodávajícího nebo poskytovatele sluţeb a stanovuje některé podmínky podnikání. Zákon vymezuje úkoly veřejné správy, které jsou předmětem

ochrany

spotřebitele,

stanovuje

určitá

práva

spotřebitelů,

oprávnění

spotřebitelských sdruţení zaloţených k ochraně spotřebitele, podmínky podnikání či úkoly veřejné správy. Zákon se především vztahuje na prodej výrobků a poskytování sluţeb na vnitřním trhu České republiky. Ustanovení uvedená v příslušných předpisech, která upravují podmínky prodeje, dovozu či výroby, jakoţ i označování výrobků a sluţeb nejsou tímto zákonem nijak dotčena. Zákon také uvádí některé příklady povaţované za nekalé obchodní praktiky ze stran obchodníků a tyto praktiky tímto zákonem zakazuje. V souvislosti s harmonizací evropského práva s právním řádem českým byla – na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu – v roce 2008 schválena prozatím poslední novela tohoto zákona, která byla dne 12. února 2008 publikována ve Sbírce zákonů České republiky, s účinností od téhoţ dne. Přesně řečeno jedná se o zákon č. 36/2008 Sb.,41 kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele. Tento zákon tak aktivně derogoval mimo jiné 41

ČESKO. Předpis č. 36 ze dne 17. ledna 2008, o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 11. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=36&r=2008.

35

zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů či Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon rovněţ novelizoval zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, čímţ svěřil České národní bance nové pravomoci v oblasti ochrany spotřebitele. V rámci těchto pravomocí Česká národní banka přijímá podněty, stíţnosti a upozornění (blíţe viz kap. 4 Úloha regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele).

2.1.2 Zákon o ţivnostenském podnikání Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon) je základním veřejnoprávním předpisem, upravujícím základní vztahy podnikatelů a státu, a upravujícím základní podmínky podnikání pro převáţnou většinu podnikatelských aktivit právnických i fyzických osob. Hlavním účelem zákona je podrobná úprava podmínek, za nichţ můţe podnikatel získat oprávnění provozovat ţivnost. Zákon tedy primárně upravuje podmínky ţivnostenského podnikání, stanovuje jednotlivé ţivnosti42 – ţivnosti ohlašovací (řemeslné, vázané a volné), které při splnění stanovených podmínek smějí být provozovány na základě ohlášení a ţivnosti koncesované, které smějí být provozovány na základě koncese. Zákon přesně vymezuje co je za ţivnost povaţováno a co ţivností naopak není, dále upravuje podmínky pro provozování ţivností a rozsah ţivnostenského oprávnění. Zákon rovněţ stanovuje náleţitosti spojené se zápisem právnické nebo fyzické osoby do obchodního rejstříku (případně náleţitosti spojené s vydáním koncesní listiny). Z pohledu ochrany spotřebitele tento zákon vymezuje především označování provozovny, která je určena pro prodej výrobků nebo k poskytování sluţeb spotřebitelům. Ta musí být zvenčí trvale a viditelně označena: -

obchodním jménem nebo jménem a příjmením podnikatele a jeho identifikačním číslem, pakliţe mu bylo přiděleno,

-

jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny,

-

prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli, nejedná-li se o stánek nebo obdobné zařízení.

42

ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Právní ochrana spotřebitele v České republice. Praha: C. H. Beck, 1999. 86, 90-93 s. ISBN 80–7179–097–0.

36

2.1.3 Občanský zákoník Nejvýznamnější soukromoprávní normou je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Upravuje především osobnostní práva fyzických osob, jako jsou věcná práva (např. vlastnické právo či zadrţovací právo), závazkové právo deliktní (např. odpovědnost za škodu), dědické právo, závazkové právo smluvní (např. základní úprava smluvních vztahů jako jsou kupní smlouvy, nájemní smlouvy, darovací smlouvy, smlouvy o dílo, smlouvy o půjčce apod.). Úpravu ochrany spotřebitelů obsaţenou v občanském zákoníku je moţné rozdělit na dvě části43 – část obecnou a část zvláštní. Část obecná představuje mimo obecných ustanovení úpravu spotřebitelských smluv, respektive vymezuje subjekty práv vycházející z tohoto smluvního vztahu, a to na jedné straně mezi fyzickou osobou jakoţto spotřebitelem a na druhé straně fyzickou nebo právnickou osobou, která v tomto vztahu vystupuje v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti. Část zvláštní pak představuje výklad o věcných právech a o právech závazkových. Jedná se především o smlouvu o dílo, kupní smlouvu, smlouvu o obstarání a prodeje věci, o smlouvu cestovní, smlouvu o přepravě a smlouvu o uţívání budovy. Z pohledu ochrany spotřebitele se primárně jedná o odpovědnost za porušení svých povinností a to ze strany podnikatelských subjektů vycházející z této zvláštní úpravy občanského zákoníku. Občanský zákoník – díky své nedávné novelizaci44 – zavedl další práva spotřebitele, jako je právo spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy do 14ti dnů od nákupu, a to bez udání důvodu a bez jakékoli sankce, byla-li tato smlouva uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku (např. koupí určitého výrobku přes internet), neboť v takovémto případě nemá spotřebitel moţnost si tento výrobek dostatečně prohlédnout a řádně tak zváţit jeho koupi, a proto by měl mít za určitých podmínek moţnost tento výrobek vrátit. Stejná pravidla platí i pro kupní smlouvy, pakliţe byly uzavřeny mimo prostory obvyklé k podnikání (např. v podobě podomních prodejů či nejrůznějších předváděcích akcí, jejímţ cílem je prodat spotřebiteli předraţený výrobek – mnohdy pochybné kvality). Zákon rovněţ podrobně uvádí výčet informací, které musí být u takovýchto obchodů povinně uváděny ve smlouvě. 43

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 23 s. ISBN 978– 80–245–1262–4. 44

Částečná novela občanského zákoníku nabyla účinnosti dne 14. června 2012. Spotřebitel tak má právo odstoupit od kaţdé smlouvy, která byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání. Jediná výjimka byla stanovena pro „smlouvy o opravě nebo údrţbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho ţádost, pokud dodavatel neprovedl jinou neţ vyţádanou opravu nebo údrţbu nebo nedodal jiné zboţí neţ nutné k provedení opravy nebo údrţby.“

37

2.1.4 Obchodní zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve své podstatě upravuje obecné otázky spojené s podnikáním jako je jeho definice, obchodní firma, obchodní tajemství apod., obsahuje také úpravu obchodního rejstříku a zápisů s ním spojených. Dále upravuje nekalosoutěţní chování a moţnosti jeho ochrany. Podstatná část obchodního zákoníku pak definuje a upravuje základní formy podnikatelských subjektů. Obchodní zákoník dále představuje podrobnou úpravu závazkových vztahů vznikajících především mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s ním. Podobně jako občanský zákoník, ani obchodní zákoník nezůstal stranou při prosazování ochrany spotřebitele v soukromém právu, neboť s jeho novelou, která vešla v účinnost 1. ledna 2001, zavedl ochranu spotřebitele mimo jiné tím, ţe zakázal vyloučení aplikace ustanovení chránících spotřebitele obsaţených v občanském zákoníku dohodou stran.45 To znamená moţnost dohody mezi oběma stranami, ţe jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v obchodním zákoníku, se řídí občanským zákoníkem. Obchodní zákoník do té doby obsahoval ochranu spotřebitele pouze s vazbou na ustanovení zakazujících nekalosoutěţní chování spotřebitelů. Vedle novelizací obchodního i občanského zákoníku regulující soukromoprávní vztahy byly přijímány samostatné právní předpisy, jejichţ cílem je prosazovat ochranu spotřebitele. Jedná se zejména o zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění zákona č. 209/2000 Sb., o zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci či o Zákon 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl – v souvislosti s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES – novelizován a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů.

2.2 Ochrana spotřebitele z pohledu zákona o spotřebních úvěrech Vzhledem k tomu, ţe právní úprava poskytování spotřebitelských úvěrů obsahovala v jednotlivých členských státech Evropské unie markantní rozdíly – díky nimţ tak docházelo na vnitřním trhu k narušování hospodářské soutěţe mezi jednotlivými poskytovateli těchto úvěrů a zároveň tak s sebou přinášely nerovnou ochranu spotřebitele – předsevzala si Evropská unie za cíl sjednotit právní úpravu v tomto odvětví mezi státy celého Společenství.

45

SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2008. 17 s. ISBN 978–80–7400–037–9.

38

Hlavní ideou bylo vytvoření jednotného a průhledného právního prostředí, čímţ by se na vnitřním trhu odbouraly nesourodé podmínky v poskytování spotřebitelských úvěrů a posílení ochrany spotřebitele by se tak výrazně posunulo vpřed. Z těchto záměrů tak vyplynuly kroky vedoucí k vytvoření směrnice, která by pomohla existující problémy řešit. Výsledkem byla přijatá evropská směrnice 87/102/EHS46, jejímţ hlavním cílem bylo zajistit spotřebiteli právo na informaci o podmínkách a celkových nákladech spojených s poskytnutím spotřebitelského úvěru či zavedení kontrolních opatření při poskytování spotřebitelských úvěrů na úrovni členských států tak, aby byli spotřebitelé dostatečně chráněni před nekalými praktikami ze stran neférových poskytovatelů. Česká republika transponovala směrnici 87/102/EHS do zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon 321“). Zákon 321 upravoval podmínky smlouvy při sjednávání spotřebitelského úvěru a stanovil poţadavky na její obsah. Jeden z hlavních cílů tohoto zákona tak bylo poskytnout ochranu spotřebiteli při uzavírání smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon 321 však přinesl mnoho dalších důleţitých prvků posilující ochranu spotřebitele, jako bylo povinné uvádění roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“) či zákonné právo na předčasné splacení úvěru. Některá jeho ustanovení – v souvislosti s postupným vývojem a inovacemi různých forem spotřebitelských úvěrů ze stran poskytovatelů a rovněţ k přihlédnutí na stále více narůstající zadluţenost domácností – se začala ukazovat jako příliš obecná ba dokonce v některých jeho ustanoveních zcela vágní. Směrnice 87/102/EHS byla později dvakrát novelizována. Prvně směrnicí 90/88/EHS47 ze dne 22. února 1990, v níţ byl uplatněn jednotný výpočet RPSN a podruhé směrnicí 98/7/ES48, v níţ se objevily drobné změny převáţně na bázi technických úprav, kterých bylo dosaţeno uplatněním směrnice 87/102/EHS do praxe. Evropská komise předloţila v roce 1995 první zprávu o uplatňování směrnice 87/102/EHS a zároveň vedla rozsáhlé konzultace s členskými státy. V roce 1996 pak byla o uplatňování této směrnice vypracována zpráva druhá. Závěry49 však odhalily významné rozdíly mezi právními předpisy jednotlivých členských států upravující oblast spotřebitelských úvěrů, jenţ vedly

46

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. 47 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 90/88/ES ze dne 22. února 1990, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. 48 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/7/ES ze dne 16. února 1998, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. 49

DVOŘÁKOVÁ, Iva. Komunitární právní úprava spotřebitelského úvěru v praxi. Ostrava: Key Publishing, 2010. 22 s. ISBN 978–80– 7418–091–0.

39

k narušování hospodářské soutěţe mezi poskytovateli těchto úvěrů a vytváření překáţek na vnitřním trhu. Tyto překáţky úzce souvisely s transpozicí směrnice 87/102/EHS do vnitrostátních úprav členských států, neboť tato směrnice stála na principu „minimální harmonizace“. Takţe v případě, kdy členský stát přijal různá kogentní ustanovení ještě v přísnějším kontextu, neţ poţadovala směrnice, mělo to ve svém důsledku negativní dopad na jednotné podmínky při poskytování (přeshraničních) spotřebitelských úvěrů. Evropská komise na tomto základě vypracovala a v září 2002 předloţila zcela novou směrnici, kterou během několika dalších let – po řadě konzultací a ve spolupráci s Evropským parlamentem a Radou – dále upravovala. Výsledkem bylo schválení návrhu směrnice Evropským parlamentem dne 16. ledna 2008, potvrzení konečného návrhu Radou Evropské unie dne 7. dubna 2008 a 22. května 2008 zveřejněním směrnice v Úředním věstníku Evropské unie pod číslem 2008/48/ES50. Cílem směrnice 2008/48/ES bylo zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele na vnitřním trhu Společenství a zároveň přispět ke vzniku kvalitně fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Ideou této směrnice tak bylo dosaţení takového stavu, kdy bude mít spotřebitel moţnost při sjednávání spotřebitelského úvěru učinit informovaná rozhodnutí a to za transparentních podmínek. Členské státy tak dostaly povinnost tuto směrnici transponovat do svých vnitrostátních právních předpisů. Oproti implementaci směrnice 87/102/EHS do českého právního řádu, v níţ byl uplatněn princip minimální harmonizace, v případě implementace směrnice 2008/48/ES byl naopak uplatněn princip maximální harmonizace, přičemţ se v určitých případech členským státům ponechala moţnost zvolit si alternativní postup či přijmout odchylnou úpravu v podobě národní právní úpravy, která vyhovuje podmínkám členského státu. Poznámka: I přesto, že jsou evropské směrnice obecně brány za nepříliš striktní nástroj k uplatňování legislativních opatření ze strany Evropské unie do právního řádu členských států, mohou být na druhou stranu tyto směrnice svým obsahem natolik detailní, že ve svém důsledku poskytnou členským státům jen velmi malý prostor k tomu, aby se mohly samy rozhodnout jaký rámec daného opatření či způsob jeho provedení, nakonec přijmou.51

50

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. 51

PRECHAL, Sacha. Directives in EC Law: Implementation of directives. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2006. 74 s. ISBN 0–19– 920759–3.

40

2.2.1 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru Zásadní změny v České republice ve způsobu poskytování spotřebitelských úvěrů přinesl nový zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon 145“), jemuţ byla předlohou právě evropská směrnice Consumer Credit Directive 2008/48/ES, jejímţ cílem bylo sjednocení právních úprav v jednotlivých státech Evropské unie a rovněţ zvýšení ochrany spotřebitele. Zákon 145 vešel v účinnost dne 1. ledna 2011 a nahradil tak do této doby platný zákon 321, který v posledních letech jiţ nedokázal reagovat na dynamický vývoj úvěrových produktů nabízených spotřebitelům na finančním trhu. Zákon 145 rozlišuje několik druhů spotřebitelských úvěrů a v rámci své působnosti se vztahuje na poskytování těchto úvěrových produktů: - kontokorentní úvěry, - kreditní karty, - spotřebitelské úvěry a - hypoteční úvěry neúčelové, do maximální výše 1.880.tisíc Kč. Zákon 145 se naopak nevztahuje na: - úvěry pod 5.000 Kč nebo nad 1,88 mil. Kč, - úvěry jištěné nemovitostí poskytnuté za účelem financování bydlení, - leasingové financování, - půjčky poskytnuté bez úroku nebo jiné platby, - půjčky s niţší RPSN poskytnuté vlastním zaměstnancům a - půjčky při obchodech s cennými papíry. Cílem zákona 145 bylo nastavit jednotné podmínky pro všechny poskytovatele spotřebitelských úvěrů a posílit tak postavení spotřebitele vůči těmto poskytovatelům. Působnost zákona 145 je v některých aspektech širší a naproti tomu v jiných zase uţší, neţ byla působnost zákona 321. Nově byly z působnosti vyloučeny např. smlouvy uzavírané při provozování činnosti zastaváren nebo některé úvěry poskytované zaměstnavatelem svým zaměstnancům a to za výhodnějších podmínek. Na druhou stranu se zvyšuje horní hranice pro zahrnutí úvěru do působnosti zákona. V kaţdém případě úprava v podobě zákona 145 oproti úpravě předchozí přináší vyšší právní jistotu pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů a proti tomu vyšší míru ochrany spotřebitele pro příjemce těchto úvěrů.

41

Je naprosto nezbytné, aby nabídka spotřebitelských úvěrů probíhala za optimálních podmínek jak pro ty, kdo tyto úvěry nabízí, tak pro ty, kdo o ně ţádají. Pakliţe se mají spotřebitelé kvalifikovaně rozhodnout, je zapotřebí, aby měli ještě v době před uzavřením smlouvy o úvěru adekvátní informace o veškerých podmínkách spojených s poskytnutím úvěru, o nákladech s ním spjatými, i o svých povinnostech vyplývajících z uzavření úvěrové smlouvy. Povinnosti pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů, vyplývající z dikce zákona 145, by se daly shrnout do osmi základních poţadavků, které lze v praxi promítnout na jednotlivých fázích ţivotního cyklu úvěru – od jeho nabídky, přes sjednání, aţ po časový průběh jeho splácení – a to následně: SCHÉMA Č.2 – DOPADY ZÁKONA 145 DLE ŢIVOTNÍHO CYKLU ÚVĚRU

Poznámka: Schéma životního cyklu úvěru vlastní zpracování

________________popis schématu: Jednotlivá ustanovení zákona 145, která se promítají do úvěrového cyklu, lze rozdělit do těchto osmi základních fází a blíže tak umožnit nejen analýzu jejich dopadů v rovině obecné, ale rovněž také vymezit jejich pozitivní, respektive negativní aspekty, a to jak s ohledem na spotřebitele, tak s ohledem na finanční instituce, které poskytují nebo zprostředkovávají úvěry upravené tímto zákonem.

42

2.2.1.1 Informace v reklamě V případě, je-li spotřebitel informován o úvěru formou reklamy (ať uţ prostřednictvím reklamní kampaně, v rámci marketingových materiálů či přímo na webových stránkách poskytovatele), v níţ se uvádí úroková sazba nebo jiný nákladový údaj, musí být povinně uvedeny dle §4 v takovéto reklamě tzv. standardní informace a to v podobě reprezentativního příkladu, který musí obsahovat údaje jako jsou RPSN, úroková sazba a poplatky související se spotřebitelským úvěrem, celková výše úvěru, výše jednotlivých splátek a celková splátka splatná spotřebitelem, doba trvání úvěrového vztahu a povinnost uzavřít smlouvu o doplňkové sluţbě související se spotřebitelským úvěrem, kterou je zejména pojištění úvěru. Poznámka: Zákon 321 oproti této právní úpravě stanovoval pouze povinnost uvádět v reklamě, která obsahovala úrokovou sazbu nebo jiný údaj o nákladech spjatými s úvěrem, RPSN. Stanovení povinnosti uvádět další údaje v reklamě tak představuje z pohledu zákona 145 novou povinnost, která s sebou sice nese pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů na jedné straně jisté dodatečné náklady, na druhou strany se očekává, že se zavedením této povinnosti zabrání takovým případům,52 kdy byla v reklamě na základě požadavku zákona 321 sice RPSN uváděna, její vypovídací hodnota však byla zásadním způsobem zkreslena tím, že byly mnohdy uváděny úrokové sazby tzv. „od“, tedy takové sazby, které proklamovaly nejnižší možnou dosažitelnou úrokovou sazbu a to bez ohledu na to, že tato sazba byla dosažitelná jen za splnění specifických podmínek (např. neobvykle vysoká částka úvěru, velmi vysoká bonita klienta apod.) a tím tak docházelo ke klamání spotřebitele, neboť skutečná RPSN aplikovaná v konkrétním případě běžného spotřebitele se od té uváděné v reklamě často lišila i několikanásobně. Pozitivní respektive negativní aspekty:53 Pozitivním efektem stanovení této povinnosti je vyšší informovanost spotřebitelů a to jiţ ve fázi reklamy, z čehoţ plyne vyšší míra ochrany spotřebitelů. Těmto spotřebitelům tak tato povinnost jednoznačně přináší obecně vyšší transparentnost trhu, vyšší míru ochrany spotřebitele i vyšší míru informovanosti a to jiţ ve fázi reklamy. Pozitivní stránkou pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů je moţná vyšší důvěra spotřebitelů v prezentované produkty.

52

WACHTLOVÁ, Lucie a Jan SLANINA. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. 45 s. ISBN 978–80–7400– 118–5. 53 CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011.

43

Proti tomu lze namítnout, ţe tato povinnost s sebou přinesla vyšší míru regulace a vyšší administrativní náročnost pro poskytovatele úvěrů, podobně jako vyšší náklady spojené s reklamou.

2.2.1.2 Předsmluvní informace V porovnání s předchozí právní úpravou vyplývají ze zákona 145 dle §5 nové informační povinnosti, které musejí být předány ţadateli o úvěr ještě předtím, neţ s poskytovatelem uzavře úvěrovou smlouvu. Důvodem zavedení této povinnosti byla skutečnost, která ukazovala na velmi nízkou míru informovanosti spotřebitelů o nabízeném spotřebitelském úvěru. Nově tak musí být spotřebiteli (ţadateli o spotřebitelský úvěr) poskytnuty takové informace, jako jsou informace o druhu úvěru, o věřiteli (případně o zprostředkovateli úvěru), o zboţí či sluţbě a v některých případech o jejich ceně v hotovosti. Předsmluvní informace poskytují spotřebiteli všechny informace o spotřebitelském úvěru potřebné k jeho rozhodnutí o přijetí nabídky ze strany poskytovatele úvěrů. Z dikce zákona vyplývá i skutečnost, ţe tyto předsmluvní informace musí spotřebitel obdrţet s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy. Předsmluvní informace mohou být spotřebiteli vydány teprve v okamţiku, kdy je rozhodnuto o poskytnutí úvěru, neboť předsmluvní informace věřitele k poskytnutí úvěru zavazují, a to po dobu uvedenou v dokumentu (zpravidla po dobu 5ti dnů od jejich vydání proti podpisu spotřebitele).54 Tuto lhůtu je třeba posuzovat i s ohledem na sloţitost úvěrového produktu, který je spotřebiteli nabízen (např. u jednoduššího produktu obsahující méně parametrů je moţné nastavit tuto lhůtu kratší, u komplikovanějšího produktu pak pro změnu delší).55 Jakmile jsou předsmluvní informace vydány spotřebiteli, pak je moţné ţádost o úvěr zamítnout jiţ pouze na základě informací nalezených v úvěrových registrech. Kromě základních parametrů úvěru se jedná rovněţ o výši RPSN a celkovou sumu nákladů, kterou spotřebitel zaplatí za úvěr za předpokladu zachování parametrů uvedených v předsmluvních informacích po celou dobu splácení úvěru. Věřitel je z dikce zákona povinen informace uvedené v předsmluvních informacích spotřebiteli náleţitě vysvětlit a tento dokument prokazatelně předat.

54

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_OP_032 – Změny ve zpracování spotřebitelských úvěrů v souvislosti se zákonem o spotřebitelském úvěru. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011. 55 WACHTLOVÁ, Lucie a Jan SLANINA. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. 55 s. ISBN 978–80–7400– 118–5.

44

Pozitivní respektive negativní aspekty:56 Spotřebitelům tak tato povinnost opět přináší vyšší míru ochrany spotřebitele, především pak vyšší informovanost či moţnost jednoduchého cenového srovnání nabízených úvěrů jiţ v předsmluvní fázi. Poskytovatelům spotřebitelských úvěrů je pozitivem moţná vyšší důvěra spotřebitelů způsobená transparentností nabídky těchto úvěrů. Tato povinnost na druhou stranu přináší poskytovatelům úvěrů opět vyšší míru regulace, vyšší administrativní náročnost, vyšší náklady s ní spojené či sloţitější cestu k získání spotřebitele coby klienta. Spotřebitelům pak přináší – v negativním slova smyslu – prodlouţení doby získání úvěru či moţné zdraţení a tedy i zhoršení dosaţitelnosti úvěru (k tomuto je potřeba uvést, ţe spotřebitel má však právo získat úvěr za podmínek sjednaných a uvedených v předsmluvních informacích).

2.2.1.3 Posouzení úvěruschopnosti Posoudit úvěruschopnost spotřebitele ze strany věřitele je nově zavedenou povinností, která do účinnosti zákona 145, nebyla v českém právním řádu výslovně stanovena. Ustanovení upravující tuto povinnost právně zakotvuje přirozený zájem věřitelů správně odhadnout schopnost spotřebitele řádně a včas splácet poskytnutý úvěr. Například banky ve vlastním zájmu principy spojené s odpovědným půjčováním jiţ aplikují. Právě tento přirozený zájem vedl věřitele k vytvoření úvěrových registrů dluţníků, ať jiţ pozitivních nebo negativních. V souvislosti s moţností posoudit úvěruschopnost spotřebitele v databázích, resp. v úvěrových registrech dluţníků vyplývá povinnost ze strany věřitele neprodleně informovat spotřebitele v případě, jestliţe byl úvěr na základě takovéto kontroly zamítnut. Informace z příslušné databáze, na základě níţ byl úvěr zamítnut, můţe mít charakter jak negativní – např. negativní záznam o spotřebiteli, tak i pozitivní – např. spotřebitel má více poskytnutých úvěrů a věřitel mu tak další, na základě této skutečnosti, nechce poskytnout.57 Tvůrcům směrnice, na základě níţ byl vypracován zákon 145, šlo zejména o docílení takového stavu58, při kterém nebudou poskytovatelé úvěrů záměrně předluţovat spotřebitele, a to bez rozdílu, zda se jedná o spotřebitele, kteří historicky problémy se splácením jiţ měli, nýbrţ i o ty spotřebitele, kteří prozatím veškeré úvěry řádně spláceli, ale nově sjednaný úvěr 56

CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011. 57 ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_OP_032 – Změny ve zpracování spotřebitelských úvěrů v souvislosti se zákonem o spotřebitelském úvěru. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011. 58 KUČERA, Petr. Zákon o spotřebitelském úvěru – větší ochrana pro spotřebitele. Bankovnictví, Měsíčník vydavatelství Economia. Ročník XVIII (44), číslo 1/2011, s. 5-8. ISSN 1212–4273.

45

by je mohl jiţ dostat přes pomyslnou rizikovou hranici dluhové spirály. Pozitivní respektive negativní aspekty:59 Z pozitivního hlediska přináší tato nově zavedená povinnost poskytovatelům spotřebitelských úvěrů sníţení rizika poskytnutí „špatných úvěrů“ a tedy i případné finanční ztráty. Spotřebitelé jsou touto povinností více chráněni před jejich případným předluţováním. Jako negativní hledisko zavedení této povinnosti plynoucí pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů by snad mohla být uvedena vyšší míra regulace či moţné zvýšení nákladů v důsledku administrativní náročností spojené s posuzováním ţádostí, včetně dotazování do úvěrových registrů a v souvislosti s novou zákonnou povinností vysvětlit informace spotřebiteli. S tímto ohledem by pak mohlo být negativním důsledkem pro spotřebitele moţné zdraţení úvěrů a z toho vyplývající zhoršení dosaţitelnosti úvěru.

2.2.1.4 Podstatné náleţitosti smluv Mezi podstatné náleţitosti smluv, které se ve srovnání s předchozí právní úpravou nemění, patří například stanovení RPSN na spotřebitelský úvěr nebo ustanovení o právu na předčasné splacení spotřebitelského úvěru. Zákon 145 šel však v tomto ohledu mnohem dále a rozsah náleţitostí v úvěrové smlouvě ještě zvýšil. Nově se tak podstatnými náleţitostmi staly například informace o případném poţadovaném zajištění úvěru, informace o zboţí nebo sluţbě a o jejich ceně, které se týkají úvěrů ve formě odloţené platby a smluv o vázaném úvěru nebo informace o poplatcích za vedení účtu (případně více účtů) či jiné sluţby, je-li tato sluţba pro uzavření úvěru povinná. Nově se podstatnou náleţitostí staly i informace, které výrazně zvyšují právní jistotu, jako jsou informace o postupu v případě ukončení smlouvy nebo informace o označení příslušného orgánu dozoru. Dikce zákona 145 klade důraz na písemnou formu úvěrové smlouvy a na výčet informací, které je poskytovatel úvěrů povinen uvádět v kaţdé úvěrové smlouvě, čímţ se má posílit právo spotřebitele na informace spojené s poskytnutým úvěrem a více ho tak ve svém důsledku ochránit. Nesplněním této informační povinnosti nebo písemné formy má za následek neplatnost smlouvy. Pozitivní respektive negativní aspekty:60 Zvýšený rozsah náleţitostí v úvěrové smlouvě podle stávajícího zákona 145 jednoznačně přinášejí poskytovatelům spotřebitelských úvěrů vyšší právní jistotu. Tu rovněţ přinášejí i

59

CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011. 60 CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011.

46

spotřebitelům. Dalším pozitivním hlediskem pro spotřebitele je lepší pochopení závazku a tím i vyšší míra jejich ochrany.

2.2.1.5 Právo na odstoupení od smlouvy Zákon 145 rovněţ nově stanovuje dle §11 moţnost spotřebitele odstoupit od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu a to ve lhůtě 14ti kalendářních dnů od jejího uzavření. Jestliţe chce spotřebitel tohoto práva uplatnit, musí písemnou formou oznámení o odstoupení od smlouvy zaslat prostřednictvím pošty nebo jej přímo doručit na obchodní místo instituce, jenţ úvěr poskytla, a to nejpozději v poslední den zákonem stanovené lhůtě. Právo na odstoupení od smlouvy je výhodné pro spotřebitele, neboť je mu nově přiznána moţnost znovu a řádně zváţit, zda bylo nutné úvěr sjednávat. Zákon 145 upravuje pouze některé aspekty odstoupení od úvěrové smlouvy, pro zbylé61 je zapotřebí uplatnit příslušná ustanovení obchodního zákoníku (zejména v případě smlouvy o úvěru) nebo občanského zákoníku (zejména v případě smlouvy o půjčce či v případě odloţených plateb u kupních smluv a smluv o dílo, ad.). Jestliţe spotřebitel uplatní svého zákonného práva na odstoupení od smlouvy, má v tomto okamţiku věřitel nárok na splacení jistiny a úroku. V takovémto případě se vypočítá na základě dohodnuté úrokové sazby, a to tehdy, pakliţe je důvodem odstoupení od smlouvy právě výše úrokové sazby. Příkladem je zjištění spotřebitele, ţe sjednal smlouvu o úvěru, která stanovuje vyšší úrokovou sazbu, neţ je na trhu obvyklé.62 Z dikce zákona 145 na druhou stranu vyplývá, ţe věřitel nemůţe po spotřebiteli poţadovat ţádná další plnění v souvislosti s odstoupením od smlouvy. Pozitivní respektive negativní aspekty:63 Přínosem zavedení tohoto práva je například zvýhodnění seriózních věřitelů a moţná eliminace v podobě nátlakové formy prodeje. Další výhodou pro věřitele je v případě poskytování úvěrů s niţší úrokovou sazbou a výhodnějšími podmínkami, získání určité konkurenční výhody. Právo na odstoupení přináší bezesporu výhody spotřebitelům, například v podobě sníţeného rizika při uzavření nevýhodných úvěrů, eliminace nátlakové formy prodeje, vyšší úroveň ochrany spotřebitele či moţné přispění k ochraně spotřebitele před jejich předluţením. 61

WACHTLOVÁ, Lucie a Jan SLANINA. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. 131 s. ISBN 978–80–7400– 118–5. 62 ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_OP_032 – Změny ve zpracování spotřebitelských úvěrů v souvislosti se zákonem o spotřebitelském úvěru. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011. 63 CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011.

47

Z negativního pohledu je moţné opět uvést vyšší míru regulace a vyšší administrativní náročnost pro poskytovatele úvěru, stejně tak zvýšení nákladů, ale třeba i moţné zneuţití ze strany vypočítavých spotřebitelů (ti si mohou v mezidobí zároveň u několika institucí sjednat úvěr, finanční prostředky pouţijí a v rámci zákonné 14ti denní lhůtě pak tyto prostředky vrátí věřiteli a bezplatně odstoupí od smlouvy, čímţ mohou způsobit věřiteli určité dodatečné náklady). Negativním jevem pro spotřebitele pak můţe být určitá neochota ze strany poskytovatele prodávat zboţí na spotřebitelský úvěr.

2.2.1.6 Další informační povinnosti Mimo informací stanovených zákonem jiţ v reklamní kampani či v době před samotným uzavřením úvěru, vyplývají věřiteli další informační povinnosti, kterých musí vůči spotřebiteli dostát v době řádného splácení. Věřitel tak v souvislosti s §7 ustanovení (3) musí písemnou formou informovat spotřebitele o kaţdé změně výpůjční úrokové sazbě a poplatcích spojených s poskytnutým úvěrem, a to v přiměřeném předstihu před nabytím její účinnosti. V opačném případě není tato změna vůči spotřebiteli účinná. V tomto případě se jedná zejména o kontokorentní úvěr či kreditní kartu, u kterých je stanovena převáţně variabilní úroková sazba, vyhlašovaná na měsíční bázi.64 Další povinnost vyplývá věřiteli z ustanovení (4) téhoţ paragrafu, neboť v případě, kdy úvěrová smlouva, v níţ se sjednává spotřebitelský úvěr s pevně stanovenou dobou jeho trvání, pojednává o umoření jistiny, má věřitel povinnost poskytnout spotřebiteli výpis z účtu v podobě tabulky umoření, kdykoliv za trvání smluvního vztahu a bezplatně. Tabulka umoření65 slouţí spotřebiteli k získání detailního přehledu o splácení svého úvěru. Jedná se ve své podstatě o podrobný výpis z úvěru, v němţ jsou obsaţeny informace vztahující se k předchozímu a budoucímu období úvěru, tj. výpis za aktuální období + splátkový kalendář.

2.2.1.7 Povinnosti zprostředkovatelů Jednou z dalších povinností, kterou zákon 145 zcela nově zavedl, patří i povinnosti pro zprostředkovatele spotřebitelských úvěrů. V první řadě je takovýto zprostředkovatel povinen poskytnout spotřebiteli předsmluvní informace a to v takovém rozsahu, v jakém je poskytuje věřitel. Zprostředkovatel je dále povinen nejen v případné reklamě, ale i v dokumentaci pro spotřebitele uvést rozsah svých oprávnění, tzn. uvést zejména takové informace, zda pracuje 64

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_006 – Skórovaný kontokorentní úvěr. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011. 65 ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_OP_032 – Změny ve zpracování spotřebitelských úvěrů v souvislosti se zákonem o spotřebitelském úvěru. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011.

48

výhradně s jedním nebo s více věřiteli, popřípadě zda pracuje jako nezávislý makléř. Další povinností zprostředkovatele je, ţe v případě, uhradí-li mu spotřebitel odměnu za zprostředkování spotřebitelského úvěru, musí zprostředkovatel sjednání této odměny zaznamenat na papíře nebo na jiném trvalém nosiči. V konečném důsledku je zprostředkovatel povinen pomoci spotřebiteli a poskytnout mu potřebná vysvětlení tak, aby byl spotřebitel schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a rovněţ i jeho finanční situaci. Pozitivní respektive negativní aspekty:66 Tyto nově zavedené povinnosti pro zprostředkovatele přinášejí spotřebitelům rozhodně vyšší ochranu, zvýšení právní jistoty, vyšší informovanost o způsobu distribuce a její ceně, a rovněţ i lepší pochopení tohoto závazku. Zprostředkovatelům pak tyto povinnosti bezesporu přinášejí vyšší míru regulace, vyšší administrativní náročnost a zejména pak zvýšení nákladů spojených s poskytováním spotřebitelských úvěrů.

2.2.1.8 Předčasné splacení Právo na předčasné splacení úvěru na rozdíl od předchozích práv a povinností není v českém právním řádu ţádnou novinkou, zákon 145 však ale oproti předchozí právní úpravě stanovil jasnější pravidla pro jeho vyuţití, zejména týkající se úpravy věřitelova nároku na odškodnění. Věřitel má právo v případě předčasného splacení uplatnit nárok na spravedlivé a objektivní odškodnění, a to v závislosti na výši částky nebo způsobu výpočtu, který je stanoven v úvěrové smlouvě. To znamená, ţe věřitel má pouze nárok na takové odškodnění, které je stanoveno ve smlouvě o úvěru. Navíc celková částka poskytovaného odškodnění přímo vyplývá ze zákona 145, neboť dle §15, ustanovení (3) nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 1% z předčasně splacené výše spotřebitelského úvěru, pokud přesahuje doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebního úvěru jeden rok. Není-li tato doba delší neţ jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5% z předčasně splacené části celkové výše spotřebního úvěru.67 Jde o významný rozdíl mezi stávající a předchozí právní úpravou. V předchozí právní úpravě, tedy v zákoně 321, měl sice spotřebitel právo na předčasné splacení, nicméně s ohledem na vágní ustanovení, jehoţ předlohou byla evropská směrnice 87/102/EHS, tak nebylo dosaţeno 66

CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011. 67 ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_003 – Spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011.

49

účelu a tedy i spravedlivého sníţení nákladů v případě předčasného splacení. Pozitivní respektive negativní aspekty:68 Upravená specifikace předčasného splacení ve stávajícím zákoně tak přináší poskytovatelům úvěrů nejen zvýšenou právní jistotu při určování výše odškodného, ale rovněţ i moţnou vyšší důvěru ze strany spotřebitelů. Těm pro změnu přináší moţnost snadnějšího zbavení se dluhu (např. v případě mimořádného příjmu apod.), eliminaci neodůvodněně vysokého odškodnění za předčasně splacený úvěr či zlepšení mobility spotřebitelů, jakoţto i vyšší míru ochrany spotřebitele. Na druhou stranu – i zde lze uvést negativní dopad pro obě strany. Poskytovatelům spotřebitelských úvěrů se s novou úpravou této povinnosti zvýšila administrativní náročnost spojená s individuálním výpočtem odškodnění za předčasné splacení úvěru či určité zneuţití ze strany spotřebitelů, které ve svém výsledku můţe poskytovatelům i sníţit příjem vyplývající z předčasného splacení. Naopak pro příjemce úvěru můţe vyvstat moţné zdraţení úvěrů a z toho vyplývající zhoršení dosaţitelnosti úvěru.

68

CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011.

50

Dílčí resumé Ad 1 – legislativní úprava ochrany spotřebitele obecně Legislativní úprava ochrany spotřebitele by měla být jasně formulovaná, transparentní, měla by sjednocovat pravidla a zároveň by měla být ve vztahu mezi spotřebitelem a obchodníkem vyvážená, neměla by vytvářet neopodstatněnou zátěž pro obchodníka a rovněž by neměla vytvářet překážky v rozvoji podnikání na vnitřním trhu Evropského společenství. Evropské směrnice jsou transponovány do velkého množství právních předpisů, díky čemuž postrádá legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice jednotnou koncepci. S tímto ohledem se tak mnohdy objevují různá ustanovení vágního charakteru přinášející v konečném důsledku spíše jeho problematické uplatňování v praxi. V případě novely zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nejsou rozhodně stanoviska – a to nejen z řad právníků, ale rovněž i obchodníků a spotřebitelů, rozhodně shodná. Na jedné straně je novela vítána jako další posun v ochraně spotřebitele, zejména pak z pohledu jejího zpřesnění některých ustanovení či zpřísnění dosud obecných pravidel, na druhé straně se jedná pouze o bezvýznamné a pouhé zpřesnění již existujících pravidel, které do té doby svým způsobem dávno fungovaly. Česká legislativa tak zůstává i po přijetí této novely nadále roztříštěná a v některých ustanoveních dosti zmatečná, podstatnou část spotřebitelských pravidel a zásad můžeme sice nalézt v zákoně o ochraně spotřebitele, bohužel ale některá další pravidla, která s nimi úzce souvisí, jako například pravidla týkající se reklamy či mimosoudního řešení spotřebitelských vztahů, tak musíme hledat v jiných zákonech. Pozitivní stránkou snad je možné uvést sblížení komunitárního práva Evropského společenství s právním řádem České republiky. V této souvislosti by tak shodně zavedená pravidla pojednávající o ochraně spotřebitele na úrovni celé Evropské unie bezesporu posílila důvěru spotřebitelů všech členských států v přeshraniční transakce i ve vnitřní trh samotný. Ad 2 – nedostatky zákona 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, plynoucí z praxe Předpokladem zavedení nové právní úpravy v podobě zákona 145 bylo harmonizovat český úvěrový trh spolu s vnitřním trhem Evropského společenství, jenž mělo ve větším měřítku přispět k posílení ochrany a právních jistot nejen spotřebitelů, ale rovněž i poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a to především při uskutečňování přeshraničních transakcí. Ze zákona 145 a to jak již ve fázi návrhu, tak i v době jeho schvalování, vyplývaly určité nedostatky, ba dokonce některé oblasti v souvislosti s poskytováním spotřebitelských úvěrů nebyly touto úpravou řešeny vůbec. Některá ustanovení se s jeho uplatněním do praxe začala

51

ukazovat jako nedostačující či zcela vágní, a bude otázkou času, kdy bude zapotřebí tyto požadavky zapracovat do aktuální novely zákona o spotřebitelském úvěru. Jedním z těchto nedostatků lze zmínit nestanovení jasných limitů úrokových sazeb. Ty tak nadále mohou být velmi vysoké (zejména pak ze strany nebankovních finančních společností) a ve své podstatě si je tak musí hlídat sami spotřebitelé. S tím pak závisí skutečnost, do jaké míry je spotřebitel vybaven finanční gramotností, aby dokázal reálně posoudit předloženou nabídku, zda je či nikoli, pro něho výhodná. Mnohdy je rovněž důležitá samotná obezřetnost spotřebitele, který může snadno podlehnout iluzi „dobré“ nabídky ze strany poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, jenž zakládají své nabídky na klamavé a neférové reklamě. Předsmluvní informace, které do praxe uvedl až zákon 145, sice umožňují poskytovateli úvěru splnění informační povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení předáním tohoto dokumentu spotřebiteli, nicméně již od první chvíle, kdy začal zákon 145 platit, se ukázalo, že problémem není splnění povinnosti tyto informace ještě před uzavřením úvěru spotřebiteli předat, ale z pohledu zákona není dostačující pouhé jeho předání, nýbrž jeho „náležité“ vysvětlení. Dikce zákona však ale blíže neuvádí, co přesně si má poskytovatel úvěrů pod pojmem „náležité“ vysvětlení představit, a to i přesto, že Česká národní banka ve svém úředním sdělení ze dne 29. listopadu 2010 zaslaném České bankovní asociaci uvádí, že nepovažuje za splnění této povinnosti pouhý podpis spotřebitele na tomto dokumentu, stvrzující, že se mu „náležitého“ vysvětlení dostalo. Česká národní banka je toho názoru, že vysvětlení musí být poskytnuto v materiálním smyslu, tedy že informace budou reálně a skutečně spotřebiteli poskytnuty. I přes naléhání České bankovní asociace na Českou národní banku, aby jasně stanovila požadavky, jimiž bude splněno ze stran poskytovatelů této povinnosti, zůstalo pouze na názoru České národní banky v podobě úředního sdělení, kterým se opírá o stanovisko Nejvyššího správního soudu, jenž v podobné věci tohoto názoru dovodil. S ohledem na nejednoznačnou aplikaci této povinnosti se tak v praxi projevilo individuálním přístupem každého poskytovatele úvěrů, kdy jedním poskytovatelem je pokládáno za splnění podmínek udělení podpisu spotřebitele, s ručně dopsaným dovětkem, že byl se vším srozuměn a veškeré informace mu byly náležitě vysvětleny, další poskytovatel pak po spotřebiteli navíc vyžaduje, aby každou jednotlivou informaci uvedenou v předsmluvních informacích stvrdil svou parafou, což má být jakýsi punc „náležitého“ vysvětlení či v neposlední řadě požadavek poskytovatele úvěru vůči spotřebiteli, aby vlastní rukou doplnil předsmluvní informace o čestné prohlášení, kterým bude stvrzeno právě dostatečné pochopení ze strany spotřebitele a splnění povinnosti „náležitého“ vysvětlení.

52

Poskytovateli úvěru vyplývá zákonná povinnost před poskytnutím úvěru odborně posoudit, zda bude spotřebitel schopen úvěr řádně splácet a pokud tak neučiní, hrozí mu dle §20 udělení sankce, nicméně bude se v takovémto případě jednat pouze o správní delikt, což znamená, že z hlediska spotřebitele je takovéto ustanovení jen málo účinné a zásadně tak neřeší problém spotřebitele před nadměrným zadlužováním. Pokud by ze zákona vyplývaly jasné hranice ve výši nákladů spojené s poskytnutým úvěrem, bylo by to určitým řešením tohoto problému. Dalším případem vágního ustanovení, který se ukázal v praxi jako nerealizovatelný, je tzv. „Cross-border data exchange“ neboli „nediskriminatorní přístup k informacím z přeshraničních úvěrových registrů“. Pro ilustraci lze uvést příklad, kdy občan České republiky žije v jiném členském státě Evropské unie, v němž žádá o poskytnutí spotřebitelského úvěru a neměl by mít odlišné, tzn. horší podmínky, než-li občan tohoto státu. Bohužel nejen z technického, ale taktéž z metodického a procesního hlediska se již v době schvalování zákona 145 jednalo o naprosto nerealizovatelnou představu. Předtím, než by byla takováto část zákona schválena a uvedena do běžné praxe, musely by veškeré finanční instituce všech členských států Evropského společenství poskytující spotřebitelské úvěry být členy veškerých úvěrových registrů navzájem. Kromě případného čerpání dat o cizincích ve fázi schvalování úvěru, by tak všechny členské státy do těchto úvěrových registrů musely i pravidelně poskytovat informace o splácení svých klientů. Určitým řešením by byl postup, 69 který v praxi již aplikují registry BRKI a NRKI. Ty se tak připojují k principu tzv. nepřímého přístupu k registrům, z něhož vyplývá, že v případě členských států, u kterých dochází k relevantnímu přeshraničnímu poskytování úvěrových produktů, by tak mělo dojít k podpisu bilaterálních smluv mezi úvěrovými registry navzájem. Na tomto základě je pak možné vzájemné poskytování informací o spotřebitelích mezi jednotlivými členskými státy. V neposlední řadě je možné uvést oblast, jenž není působností zákona 145 dotčena vůbec, a tou je možnost sjednávat ve smlouvách o spotřebitelském úvěru rozhodčí doložky. V tomto směru je nutné uvést, že evropská směrnice 2008/48/ES, která byla transpozicí do zákona 145, se o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů zmiňuje a to v rámci nařízení členským státům využít vhodné a účinné postupy k zajištění mimosoudních řešení spotřebitelských sporů v souvislosti s úvěrovými smlouvami, kdy je možné případně využít stávajících subjektů. Původně měl zákon 145 problematiku rozhodčích doložek upravovat, nakonec se ale čeští

69

ČESKO. CZECH CREDIT BUREAU. CCB: Zákon o spotřebitelském úvěru přináší větší ochranu spotřebitelů. CCB, ©2011. [on-line]. 17. února 2013. Dostupné z: http://www.creditbureau.cz.

53

zákonodárci na základě uplatnění diskrečních pravomocí rozhodli, že tento problém bude řešen rozšířením dosavadních pravomocí finančního arbitra (blíže viz kap. 4 Úloha regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele) a rovněž prostřednictvím novely zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Rozhodčí řízení bývá ve vztahu ke spotřebitelským sporům mnohdy kritizováno pro nedostatek transparentnosti. Oproti většině soudních řízení na národní úrovni je rozhodčí řízení zásadně neveřejné.70 Jejich rozhodnutí je tak velmi omezeně přezkoumatelné a v podstatě není proti němu odvolání. Spotřebitel se tak může dostat do situace, kdy se bojí domáhat svých zákonných práv, neboť si není jistý účinným mechanismem procesněprávní ochrany a nechce tak investovat své peněžní prostředky do nejistého rozhodčího řízení. Ad 3 – zákon o spotřebitelském úvěru de lege ferenda Již přes rok je zákon 145 uplatňován v praxi, díky němuž se daří analyzovat problémy a nedostatky s vazbou na některá ustanovení, jenž řeší problematiku ochrany spotřebitele nedostatečně, případně se jeví i skutečnosti, které nasvědčují tomu, že některé oblasti ochrany spotřebitele v souvislosti s poskytováním spotřebitelských úvěrů nebyly touto úpravou doposavad dotčeny. Jako příklad lze uvést zprostředkování úvěrových či leasingových smluv k financování nákupu vozidel prostřednictvím prodejců motorových vozidel. Na základě těchto skutečností byl v druhé polovině roku 2012 předložen návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru. Cílem této novely tak je především posílení postavení spotřebitelů a principu odpovědného úvěrování, a to v závislosti na nekalé praktiky některých poskytovatelů těchto úvěrů, jenž se objevily v poslední době. Tento návrh novely zákona byl rovněž zpracován s ohledem na požadavek Evropské unie transponovat směrnici 2011/90/EU71 do vnitrostátní právní úpravy členských států. Touto směrnicí se upravují72 dodatečné předpoklady pro výpočet RPSN na spotřebitelský úvěr tak, aby bylo dosaženo co možná největší vypovídací schopnosti a srovnatelnosti tohoto ukazatele u spotřebitelských úvěrů, u nichž nejsou předem známy všechny parametry pro jeho výpočet jako např. kontokorentní úvěr, kreditní karta ad.

70

BĚLOHLÁVEK, J. Alexander. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Praha: C. H. Beck, 2012. 66 s. ISBN 978–80–7179–297–0.

71

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/90/EU ze dne 14. listopadu 2011, kterou se mění část II přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, kterou se stanoví dodatečné předpoklady pro výpočet roční procentní sazby nákladů. 72 ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Novela zákona o spotřebitelském úvěru se zaměřuje proti nefér praktikám. MF ČR, ©2012. [on-line]. 15. února 2013. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/tiskove_zpravy_71292.html?year=2012.

54

Hlavní dopady, které s sebou novela zákona 145 přináší, lze shrnout do několika základních bodů:73 -

novela zcela zakazuje některé praktiky a jednání v souvislosti s poskytováním či zprostředkováním spotřebitelského úvěru,

-

k zajištění nebo splacení spotřebitelského úvěru již nebude možné použít směnku či šek, na který mnohdy spotřebitelé doplácejí v souvislosti s určitou vychytralostí obchodníků předkládající k podpisu hned několik dokumentů, mezi nimiž je úmyslně schovaná právě směnka, (zajištění spotřebitelského úvěru dále nebude smět být sjednáváno, pakliže by bylo ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky),

-

novela přináší jednoznačný zákaz poskytnutí spotřebitelského úvěru, jestliže nebude po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že jej bude schopen řádně a včas splácet (zákon 145 dle §9 již vyžadoval, aby věřitel před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a jestliže dojde k negativnímu výsledku, bylo povinností věřitele takovouto žádost o úvěr zamítnout – bohužel s ohledem na to, že někteří poskytovatelé úvěrů si toto ustanovení vykládali po svém, byla v této souvislosti do novely zapracována změna formulace, která výslovně zakazuje sjednat spotřebitelský úvěr bez prověření solventnosti spotřebitele), (v případě nesplnění předchozí změny bude posuzováno jako správní delikt a může tak být věřiteli uložena pokuta až do výše 20.mil. Kč),

-

další změnou je výrazné rozšíření části

upravující zprostředkování

spotřebitelského úvěru (nově se stanoví, že smlouva uzavřená mezi zprostředkovatelem a spotřebitelem musí být uzavřena písemně a musí obsahovat informaci o právu spotřebitele na odstoupení od smlouvy a to do 14ti dnů od sepsání této smlouvy, pakliže nebyla již uzavřena smlouva o úvěru); zprostředkovatel zároveň nesmí požadovat zaplacení odměny ještě dříve, než-li spotřebitele písemně vyrozumí o výsledku zprostředkovatelské činnosti, především s vazbou na získání vyjádření všech věřitelů oslovených zprostředkovatelem za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru (i tato změna byla v novele zapracována v souvislosti s nekalými praktikami ze stran některých zprostředkovatelů). 73

ČESKO. Novela zákona o spotřebitelském úvěru. In: Návrhy zákonů České republiky. Sněmovní tisk 781/0, část č. 1/6. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=781&CT1=0.

55

Novela zákona o spotřebitelském úvěru by měla mimo výše uvedených změn přinést i další drobnější změny. Podstatné však bude, zda se v budoucnu se zavedením novelizované verze zákona do praxe podaří jednak snížit počet spotřebitelů, jenž se ve stále větším měřítku dostávají do dluhové pasti a jednak odstranit nekalé praktiky z řad obchodníků, které vyvstaly zejména v poslední době. Rozhodně bude ale záležet i na samotných spotřebitelích, zda budou schopni účinně se bránit proti těmto nekalým praktikám, zda se budou snažit stále více posilovat svou finanční gramotnost i uplatňovat svá práva spojená s jejich ochranou. Rovněž bude záležet i na dozorových orgánech, které by tak měly poskytovatele a zprostředkovatele úvěrů uplatňující nekalé praktiky či neférová jednání vůči spotřebitelům, přísně trestat.

56

3

AKTUÁLNÍ STAV OCHRANY SPOTŘEBITELE

V ČESKÉM BANKOVNICTVÍ Bankovní produkty a sluţby jsou spotřebitelům poskytovány ze strany obchodních bank, jenţ jsou podnikatelskými subjekty obchodující s penězi a fungují jako finanční zprostředkovatelé pro své klienty. Předmětem jejich činností je přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů, a k výkonu těchto činností získaly bankovní licenci, o jejímţ vydání rozhoduje Česká národní banka (s ohledem na stanovisko Ministerstva financí České republiky).74 Banky tedy ve své podstatě mohou prostřednictvím nabídky svých finančních produktů provádět tři typy operací. Prvním typem jsou operace aktivní. Banka poskytuje svým zájemcům peněţní prostředky v podobě úvěru, za jehoţ poskytnutí platí klient bance úrok. Ten tvoří většinu zisku banky. V těchto operacích tak vystupuje banka v pozici věřitele. Druhým typem jsou operace pasivní, z nichţ nejvýznamnějšími je přijímání vkladů (volných finančních prostředků) od svých klientů. Tyto vklady lze rozdělit na běţné, u nichţ má klient moţnost kdykoli si své peníze vyzvednout a na termínované, které jsou vázány na určitou lhůtu splatnosti, po kterou klient nemůţe s těmito prostředky disponovat. Na druhou stranu mu ale přinášejí vyšší zhodnocení, neţ-li u vkladů běţných, u nichţ je jen minimální úrokové zhodnocení. Na rozdíl od poskytování úvěrů, tedy oproti aktivním operacím, vystupuje banka u operací pasivních jako dluţník vůči svým věřitelům. Třetím a zároveň posledním typem finančních transakcí jsou operace neutrální. Mezi tyto operace patří především zprostředkovávání platební styku a zúčtování. Z něho platí klienti bankám poplatky, které pozitivně ovlivňují jejich výnosy. Mimo těchto primárních činností můţe banka poskytovat i řadu dalších produktů a sluţeb, které s nimi úzce souvisejí, jako je investování do cenných papírů na vlastní účet, finanční pronájem (finanční leasing), vydávání a správa platebních prostředků, poskytování záruk, otevírání akreditivů, obstarávání inkasa, poskytování investičních sluţeb, finanční makléřství, směnárenská činnost, poskytování bankovních informací či další činnosti, které přímo souvisejí s činnostmi uvedenými v udělené bankovní licenci. České bankovnictví je podstatným způsobem determinováno členstvím naší země v Evropské unii. Česká legislativa upravující oblast bankovnictví tak podléhá harmonizaci s legislativou evropskou, coţ je v podmínkách jednotné bankovní licence nutno povaţovat za nezbytné. Jestliţe můţe banka na základě licence získané v jednom členském státě Evropské unie 74

KALABIS, Zbyněk. Bankovní služby v praxi. Brno: Computer Press, 2005. 4 s. ISBN 80–251–0882–1.

57

provozovat svoji činnost na celém území Unie, pak není moţné, aby podmínky jak pro získání licence, tak pro činnost bank byly pro jednotlivé země významně odlišné.75 Z legislativní základny upravující poskytování bankovních sluţeb v České republice se obchodní banky ve své činnosti řídí především zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, dále pak zákonem č. 513/1990 Sb., obchodní zákoník, zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Další práva a povinnosti v souvislosti s poskytováním bankovních sluţeb jsou obsaţeny například v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákoně č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, zákoně č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a v neposlední řadě v zákoně č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Význam těchto předpisů spočívá především v zajištění ochrany vkladatelů, podpoře bezpečnosti a stability bankovního systému a rovněţ i zvýšení jeho transparentnosti. Obchodní banky provozující svou činnost jsou nejen povinny dodrţovat zásady a pravidla vyplývající z příslušných zákonných norem, ale rovněţ i dodrţovat vyhlášky a nařízení stanovené příslušným regulátorem na daném území. V případě České republiky je tímto regulátorem Česká národní banka (blíže viz kap. 4 Úloha regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele) spolu s Ministerstvem financí. Vyjma na jedné straně těchto právních norem, jenţ jsou pro všechny obchodní banky zcela závazné a právně vynutitelné, existují na straně druhé tzv. „etické kodexy“, jenţ by měly spotřebitelům zaručit důvěru v obchodní banky, u nichţ si sjednávají daný produkt nebo sluţbu.

3.1 Důraz na bankovní etiku Etika je s bankovním podnikáním neodlučitelně spojena od samého počátku existence bank, neboť důvěra mezi bankou a jejím klientem je nezbytnou podmínkou pro uzavření oboustranně prospěšného obchodu. Důvěra je tak základní podmínkou fungování bankovního systému. Na jedné straně musí mít klient důvěru k bance, neboť ji svěřuje své úspory, na straně druhé musí banka svému klientovi důvěřovat, ţe ji nijak nepodvede a své závazky, které u ní má, splatí řádně a včas tak, aby bance v této souvislosti nevzniklo ţádné ztráty ani

75

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. 187 s. ISBN 80–7201–515–X.

58

nehrozilo reputační riziko76. Rovněţ je důleţité, aby klient svým přístupem a součinností umoţnil bance poskytovat sluţby na profesionální úrovni za předpokladu dodrţení platné legislativy. Je zřejmé, ţe z hlediska odborných znalostí je ve většině případů vztah mezi bankou a klientem zcela asymetrický. Banka má oproti svým klientům jasnou informační převahu nejen o finančním trhu, ale disponuje i silnějším právním zázemím či dokonalými znalostmi o nabízených produktech, které jsou z většiny vytvořeny jejími vlastními zaměstnanci a jimi jsou tak i nabízeny. Právě zvýšení ochrany běţného klienta prostřednictvím vyrovnání rozdílu informační asymetrie mezi ním a bankou byl jedním z primárních důvodů, jenţ vedly k vypracování těchto etických kodexů. Největší informační a znalostní asymetrií je moţno spatřit především u klientů – fyzických osob, jenţ tvoří co do počtu největší část klientů většiny bank. V naprosté většině případů vyuţívají tito klienti spíše jednodušší bankovní produkty. Sofistikovanější produkty či sluţby pouţívají spíše výjimečně, neboť o nich nejsou zpravidla dostatečně informováni, ba dokonce vůbec nebo o nich nemají potřebné odborné znalosti. V případech, kdy odborné znalosti bank přesahují znalosti běţných spotřebitelů, vyvstává potřeba slabší stranu chránit. Těmto klientům je ochrana poskytována nejen ze strany orgánů státní správy a státních orgánů, z nichţ nejpodstatnější úlohu hraje Česká národní banka a Finanční arbitr, ale rovněţ i nestátní spotřebitelská sdruţení hájící zájmy spotřebitelů a poskytující jim informace o svých právech a povinnostech.77 Můţeme sem však zařadit i Českou bankovní asociaci78, která v současné době sdruţuje většinu bank v České republice a která soustřeďuje informace o problémech bankovního sektoru, jedná jménem členských bank se státními orgány či se zasazuje o přijetí standardů bankovních aktivit, které regulují bankovní sektor s důrazem na bezpečnost a etiku podnikání.

76

Reputační riziko nebo-li poškození dobrého jména vzniká v důsledku negativní publicity, která má ve své podstatě negativní vliv na trţní hodnotu a pozici daného subjektu na konkurenčním trhu. 77 ČERVENKA, Miroslav. Sdružení obrany spotřebitelů: Analýza plnění Kodexu chování mezi bankami a klienty. Sdruţení obrany spotřebitelů, ©2006. 78 Česká bankovní asociace vznikla v roce 1990 pod původním názvem Bankovní asociace a od roku 1992 působí jako dobrovolné sdruţení právnických osob, podnikajících v peněţnictví a oblastech úzce navazujících. Mezi její hlavní cíle patří zastupovat a prosazovat společné zájmy členů ve vztahu k Parlamentu, vládě, České národní bance a dalším právním subjektům, dále prezentovat roli a zájmy bankovnictví vůči veřejnosti a zahraničí, podílet se na standardizaci postupů v bankovnictví, podporovat harmonizaci české bankovní legislativy s legislativou Evropské unie. Členství v České bankovní asociaci můţe být plné (banky tuzemské i zahraniční s licencí udělenou Českou národní bankou) nebo přidruţené (organizace spjaté s finančním sektorem). V současné době sdruţuje Česká bankovní asociace v rámci plného členství 33 bank, reprezentujících více neţ 99% bankovního sektoru. Vrcholným orgánem je prezident, který je do funkce jmenován na dobu tří let (Stanovy České bankovní asociace, Čl. 3).

59

Etický kodex České bankovní asociace Ochranu klienta v oblasti bankovnictví hraje nejpodstatnější úlohu Etický kodex České bankovní asociace79 (dále jen „ČBA“). Tento kodex, jenţ byl vypracován v roce 1993 a v roce 2007 byl pak revidován, se zavázaly dodrţovat veškeré banky, které jsou členy ČBA. Kodex stanovuje etické normy bankovních činností, které se týkají čtyř oblastí vztahů: -

obecných zásad chování obchodních bank,

-

vztahů pracovníka k bance, v níţ je zaměstnán,

-

vztahů banky ke klientele a

-

vztahů bank navzájem.

Klientské standardy v oblasti bankovnictví Bankovní sektor se sebereguluje mj. i dodrţováním určitých doporučení ze strany České bankovní asociace, která zpravidla tyto doporučení formalizuje do tzv. „klientských standardů“, k nimţ se pak mohou členské banky (mimo Etického kodexu ČBA) rovněţ přihlásit. Jedním z těchto standardů je číslo 22 pod nímţ je kodex „Mobilita klientů – postupy při změně banky“80. Jeho účelem je usnadnit klientům změnu banky, pakliţe se pro takovouto změnu rozhodnou. Standard v podstatě zahrnuje přehled postupů a pravidel pro případ, kdy klient chce převést provádění veškerých svých trvalých příkazů k úhradě a souhlasů s inkasem do jiné banky, neţ vyuţíval doposud. K tomuto standardu se přihlásily téměř všechny obchodní banky poskytující platební sluţby klientům v České republice. Banky se rovněţ mohou přihlásit i k dalším dvěma klientským standardům České bankovní asociace a sice: – ke standardu číslo 19 „Kodex chování mezi bankami a klienty“81, který byl vydán ČBA v roce 2005 a v letech 2007 a 2010 byl revidován. Jeho účelem je nastavení určitého minimálního standardu péče bank o své klienty. Standard stanovuje pravidla týkající se následujících oblastí: -

práva klientů ve vztahu k bankám,

-

práva bank ve vztahu ke klientům a

79

ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Etický kodex České bankovní asociace. ČBA, ©2012. [on-line]. 2. března 2013. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/o-cba/eticky-kodex-cba. 80 ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Kodex mobilita klientů – postupy při změně banky. ČBA, ©2011. [on-line]. 2. března 2013. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_7109.pdf. 81 ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Kodex chování mezi bankami a klienty. [on-line]. ČBA, ©2010. [on-line]. 2. března 2013. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_14781.pdf.

60

-

řešení sporů mezi bankou a klientem (především práva klientů v souvislosti s podáním stíţnosti či reklamace a uplatnění stíţností klientů související s dodrţováním tohoto standardu).

– ke standardu číslo 18 "Zásady poskytování předsmluvních informací souvisejících s úvěry na bydlení"82, který byl vydán v roce 2005. Podle tohoto standardu banky a stavební spořitelny, které jsou poskytovateli hypotečních úvěrů, případně úvěrů na bydlení, poskytují svým klientům informace o těchto úvěrech ještě v předsmluvní fázi, přičemţ forma a obsah odpovídají Evropskému standardizovanému informačnímu formuláři. Tyto informace jsou klientovi poskytnuty na jeho poţádání a na základě konkrétních údajů dodaných klientem v souvislosti s ţádostí o úvěr. Kodex chování mezi bankami a klienty ve své podstatě deklaruje přesvědčení bank, ţe péče o klienta a jeho následná spokojenost je důleţitou součástí jejich obchodní strategie a také, ţe vztah důvěry a spolupráce mezi bankou a klientem je nezbytným motivem aktivit bank.

3.2 Ochrana spotřebitele u bankovních obchodů Bankovními obchody se de facto rozumí veškeré druhy činností bank (a dalších finančních ústavů), které spočívají především v soustřeďování a přerozdělování volných peněţních prostředků, ve zprostředkování platebního styku a jiných bankovních obchodů určených svým klientům. S ohledem na vysoký počet bankovních obchodů a jejich značnou různorodost není jejich systemizace jednoduchou záleţitostí. Klasický přístup (uvedený v úvodu kapitoly) přistupuje k členění bankovních obchodů na základě jejich odrazu v bankovní bilanci, tedy účetní rozvahy, a to na aktivní, pasivní a neutrální bankovní obchody. Moderní přístupy83 členění bankovních obchodů se do jisté míry od tohoto klasického členění částečně odklánějí, neboť bankovní obchody člení podle jejich funkce, resp. účelu, kterou daný produkt plni pro klienta. Podle tohoto členění, jenţ zohledňuje klientský přístup, jsou bankovní obchody rozděleny do tří základních produktových skupin: -

vkladové (depozitní) produkty,

-

finančně úvěrové produkty a

-

platebně zúčtovací produkty.

82

ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Kodex pro úvěry na bydlení. ČBA, ©2005. [on-line]. 2. března 2013. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_190.pdf. 83 POSPÍŠIL, R., V. HOBZA a Z. PUCHINGER. Finance a bankovnictví. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. 33 s. ISBN 80–244–1297– 7.

61

3.2.1 Vkladové (depozitní) produkty 3.2.1.1 Základní charakteristika Vkladové, nebo-li depozitní – jak se zpravidla uţívá – jsou obchody, které vytvářejí pasiva, tedy (cizí) zdroje obchodních bank a jsou z pohledu bankovní bilance na straně pasiv. Banky tyto vklady vyuţívají pro provozování svých aktivních obchodů jako je například poskytování úvěrů. Banky při těchto obchodech vystupují v roli dluţníka a spotřebitel, tedy její klient, v roli věřitele. Tyto zdroje banky získávají prostřednictvím rozmanité nabídky vkladových produktů, které lze promítnout na následujícím schématu: SCHÉMA Č.3 – ZÁKLADNÍ DRUHY BANKOVNÍCH VKLADOVÝCH ÚČTŮ A JEJICH VYUŢITÍ

Poznámka: Schéma základní druhy vkladových produktů vlastní zpracování

Běţné účty, nebo-li vklady na viděnou jsou v podstatě prostředky, se kterými můţe klient disponovat v kterémkoli okamţiku, tj. bez jakýchkoli omezení v podobě výpovědních lhůt. Hlavním smyslem těchto účtů je mít prostředky stále k dispozici, zejména pro potřeby platebního styku. Tyto účty jsou však jen minimálně úročeny. Termínované vklady jsou určeny pro ty klienty, kteří mají volné finanční prostředky, nemají potřebu je v brzké budoucnosti pouţít a mají zájem o jejich zhodnocení. Terminovaný vklad má ale oproti vkladům na viděnou pevně stanovenou dobu splatnosti (například na měsíční bázi, čtvrtletní bázi apod.) a na tuto dobu vázanou, pevně stanovenou úrokovou sazbu. Ta se rovněţ odvíjí dle objemu vloţených prostředků. V porovnání se spořicími účty jsou zpravidla 62

úročeny výhodněji. Vztah mezi bankou a klientem vzniká sloţením částky vkladu, resp. jistiny, na sjednaný typ účtu a na základě uzavřené smlouvy o termínovaném vkladu, jejímţ předmětem jsou smluvními stranami dohodnuté podmínky smluvního vztahu o termínovaném vkladu. Spořicí účty jsou kombinací běţného účtu a termínovaného vkladu, přičemţ v případě potřeby má klient své prostředky poměrně rychle k dispozici a zároveň jsou oproti běţným účtům výhodněji úročeny. Vkladní kníţky jsou rovněţ spořícím produktem, který není určený pro platební styk a běţné zúčtování. Zásadní rozdíl oproti spořicím účtům spočívá v tom, ţe klient namísto písemné smlouvy dostává vkladní kníţku. Trendem posledních let ze strany bank je nabídka těchto vkladových produktů v různých kombinacích, přičemţ v rámci uzavření smlouvy o vkladovém účtu je sjednána další sluţba nebo produkt a to v rámci tzv. „balíčku“. Jedná se tedy o více produktů a sluţeb najednou, které banka klientovi nabízí v rámci tohoto „balíčku“ za zvýhodněnou cenu na rozdíl od ceny, kterou by klient musel zaplatit v případě, sjednal by si produkt samostatně. Vedle běţných účtů bývají součástí „balíčků“ i další produkty jako například automatické vydání platební karty či zaloţení elektronického bankovnictví. Pakliţe klient nabízené produkty a sluţby v rámci „balíčku“ skutečně vyuţije, pak je pro něho takováto nabídka výhodnější. V opačném případě, tzn. nevyuţije-li ostatních produktů a sluţeb, jenţ byly poskytnuty v rámci „balíčku“, bude pro něho výhodnější omezit se jen na konkrétní vybraný produkt nebo sluţbu.

3.2.1.2 Legislativní úprava smluvního ujednání Smlouva o běţném účtu V případě zaloţení běţného účtu, jehoţ prostřednictvím obstarává banka klientovi především platební styk, musí být vţdy uzavřena písemná smlouva mezi bankou a klientem. Smlouva o běţném účtu je upravena dle § 708 aţ 715 zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o tzv. absolutní bankovní obchod, tzn. nezohledňuje právní formu majitele účtu, řídí se ustanoveními obchodního zákoníku bez ohledu na to, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu. Pro konkrétní úpravu podmínek běţného účtu je rozhodující84 znění smlouvy o běţném účtu, která musí respektovat kogentní úpravu vyplývající z § 263 obchodního zákoníku, přičemţ

84

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. 263 s. ISBN 80–7201–515–X.

63

tato ustanovení jsou pro smluvní vztah závazná a nelze se od nich nikterak odchýlit. Část smlouvy můţe být upravena odkazem na obchodní podmínky banky, pakliţe byly klientovi se smlouvou předány nebo jimi byl jiným způsobem obeznámen. Pokud byla klientovi v rámci běţného účtu zřízena další sluţba nebo produkt (např. platební karta, šeky nebo kontokorentní úvěr), pak se příslušná právní úprava vztahuje rovněţ i na tyto produkty. Obchodní zákoník uvádí povinné náleţitosti85, kterých musí být ve smlouvě o běţném účtu uvedeno, jinak se smlouva pokládá za neplatnou. Mezi tyto náleţitosti patří především uvedení jména a příjmení, bydliště a rodného čísla nebo data narození (jde-li o fyzickou osobu). Obchodní zákoník rovněţ uvádí výčet fakultativních náleţitostí, z nichţ lze uvést například určení osob oprávněných disponovat s peněţními prostředky na účtu, ustanovení týkající se úrokové sazby a období splatnosti úroků či lhůty, v nichţ oznamuje banka majiteli účtu přijaté a provedené vklady a platby a výši zůstatku peněţních prostředků na účtu, včetně formy a frekvence jejího oznámení. Dále pak uvádí práva a povinnosti banky, z nichţ vyplývá především povinnost: - přijímat na účet v měně, ve které byl zaloţen, vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu, - z peněţních prostředků na účtu uskutečnit výplaty nebo platby majiteli účtu nebo jím určeným osobám či - provést platby řádně a včas, pokud majitel účtu splnil poţadavky stanovené zákonem a smlouvou o běţném účtu. Obchodním zákoníkem je také vymezen způsob výpočtu úroků. Úrok by měl být vypočítán na měsíční bázi a ve prospěch účtu klienta připsán nejpozději do 5ti dnů po ukončení kalendářního měsíce, pakliţe není smluvně ujednáno jinak. Majitel běţného účtu má právo smlouvu s bankou kdykoliv vypovědět, přičemţ tato smlouva zaniká dnem, kdy byla výpověď doručena bance. Jestliţe smlouvu vypovídá banka, zaniká smlouva o běţném účtu teprve ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, v němţ byla výpověď doručena majiteli účtu. Zákon dává navíc bance moţnost vypovědět smlouvu o běţném účtu s okamţitou účinností a to v takovém případě, pakliţe majitel účtu porušil podstatným způsobem své povinnosti vyplývající ze smlouvy. Při uplatnění výpovědi musí mít v obou případech písemnou formu.

85

ČESKO. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991 obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 202-246. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=513&r=1991.

64

Smlouva o vkladovém účtu Smlouva o vkladovém účtu se řídí86 stejně jako smlouva o běţném účtu dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tomto případě § 716 aţ 719, na základě něhoţ se na jedné straně zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele a platit z peněţních prostředků na účtu úroky a na straně druhé se majitel účtu zavazuje vloţit na účet peněţní prostředky, přenechat jejich vyuţití bance na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Tento závazkový vztah nepřináší ve srovnání se smlouvou o běţném účtu markantní odlišnosti, o čemţ svědčí ustanovení v § 719b, jenţ stanovuje subsidiární pouţití příslušných ustanovení o smlouvě o běţném účtu, pakliţe není v § 716 aţ 719a stanoveno jinak. Podobně jako u smlouvy o běţném účtu můţe smlouva obsahovat mimo podstatných náleţitostí i náleţitosti fakultativní, z nichţ lze zmínit určení osob oprávněných disponovat s peněţními prostředky na účtu, ustanovení spojené s úrokovou sazbou, splatností úroků, lhůtu, formu a frekvenci oznámení o přijatých a provedených vkladech a platbách, včetně zůstatku peněţních prostředků na účtu. Smluvní strany se mohou dohodnout a ve smlouvě výslovně uvést tzv. absolutně pevný termín vkladu, coţ pro majitele účtu znamená, ţe nebude schopen peněţní prostředky na účtu předčasně vybrat či s nimi volně nakládat, popř. je převést ve prospěch jiného účtu. V případě, ţe takto ve smlouvě ujednáno nebude, automaticky se bude uzavřený vklad pokládat za tzv. relativně pevný, coţ pro majitele účtu znamená, ţe s vloţenými peněţními prostředky, případně s jejich poměrnou částí, bude moci předčasně disponovat. Výpověď smlouvy o vkladovém účtu a to jak ze strany majitele účtu, tak i ze strany banky, je plně v souladu s ustanovením § 715a, jenţ je uplatňováno na smlouvu o běţném účtu.

3.2.1.3 Ochrana spotřebitele v podobě pojištění vkladů Pojištění pohledávek z vkladů v bankách (a rovněţ i v záloţnách a ve stavebních spořitelnách) je podstatnou a pro klienty velmi důleţitou součástí ochrany spotřebitele. V České republice pojištění vkladů upravuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a je zajišťováno Fondem pojištění vkladů87 (dále jen „Fond“). Banky a pobočky zahraničních bank jsou ze zákona povinny

86

ČESKO. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991 obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 202-246. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=513&r=1991. 87

Fond pojištění vkladů je právnickou osobou, není státním fondem a zapisuje se do obchodního rejstříku. Fond je řízen 5ti členou správní radou, kterou včetně jejího předsedy a místopředsedy, jmenuje (a odvolává) ministr financí na dobu 5ti let, přičemţ jmenovat je můţe i opakovaně.

65

zúčastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a přispívat v zákonem stanoveném rozsahu do tohoto Fondu. Výše povinných příspěvků je zákonem o bankách stanovena následovně: -

pro banky a pobočky zahraničních bank ve výši 0,04 % a pro

-

stavební spořitelny ve výši 0,02 %,

z průměru pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků. Této povinnosti zásadně nepodléhají pobočky zahraničních bank, neboť s ohledem na jednotnou bankovní licenci v rámci Evropské unie, přispívají pobočky zahraničních bank podnikající na území České republiky do fondů pojištění vkladů v zemi, v níţ sídlí jejich mateřská banka. Zdrojem Fondu jsou: -

příspěvky od bank a poboček zahraničních bank,

-

výnosy z investování peněţních prostředků,

-

návratné finanční výpomoci a

-

výtěţky z ukončených insolvenčních a likvidačních řízení bank.

Pod pojištění spadají veškeré vklady a to jak fyzických, tak právnických osob, které jsou vedené v pojištěných institucích v české nebo cizí měně. Pojištěny jsou tak především kreditní zůstatky na běţných, spořících, termínovaných či jiných vkladových účtech nebo vkladních kníţkách, dále pak vklady, které jsou potvrzené vkladovým certifikátem, vkladním listem či jiné obdobné finanční instrumenty. Systém pojištění vkladů se nevztahuje na produkty jako jsou bankovní směnky, depozitní certifikáty či jiné cenné papíry (akcie, dluhopisy či podílové fondy). Z tohoto důvodu jsou proto úročeny o něco vyšší úrokovou sazbou, neţ-li vkladové produkty spadající pod ochranu pojištění vkladů. V souvislosti s novelou zákona o bankách vyplývá od 1. ledna 2011 z § 41d odst. 3 povinnost88 Fondu zahájit výplatu náhrad vkladů do dvaceti pracovních dnů a to od data oznámení o neschopnosti pojištěné instituce dostát svým splatným závazkům. Výplata náhrad je prováděna vţdy v českých korunách a odpovídá dle § 41e odst. 2 výši 100 % vypočtené náhrady vkladu s tím, ţe maximální limit pro výši vyplácené náhrady odpovídá v přepočtu 100 tis. EUR na jeden vklad jedné osoby u jedné pojištěné instituce.

88

ČESKO. Zákon č. 21 ze dne 20. prosince 1991 o bankách. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 5, s. 98-128. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=21&r=1992.

66

3.2.2 Finančně úvěrové produkty 3.2.2.1 Základní charakteristika Úvěrové produkty obchodních bank představují zpravidla podstatnou část jejich aktiv. Z toho pro banky vyplývá na jedné straně význam těchto obchodů spojený s výnosy, na straně druhé však pro ně tyto obchody znamenají i podstatný význam z hlediska rizik, které s úvěrovými produkty úzce souvisí. Pojem „úvěr“ je moţné vymezit ze dvou hledisek89 – z hlediska ekonomického a z hlediska právního. V případě prvním, tedy ve smyslu ekonomickém lze úvěr vymezit jako návratné poskytnutí peněţních prostředků za předem dohodnutých podmínek. Za úvěr v uvedeném smyslu není povaţován časový rozdíl mezi plněním závazku (jako je např. převzetí zboţí ze strany kupujícího, event. přijetí vyúčtování v podobě faktury) a zaplacením. Pro tento časový rozdíl je pouţíván termín označení „obchodní“ nebo „zboţový“ úvěr. V případě druhém, tedy ve smyslu právním, se úvěrem rozumí návratné poskytnutí peněţních prostředků s tím, ţe příjemci úvěru vzniká navíc povinnost zaplatit poskytovateli úvěru mimo jistiny, ještě úplatu ve formě úroků z poskytnutých peněţních prostředků. Zajištěním úrokového výnosu z úvěrové sumy, jenţ je účelem poskytování úvěru, se tak úvěr v právním smyslu liší od úvěru obchodního. Za bankovní úvěry je moţné povaţovat ty produkty, které ve své podstatě umoţňují spotřebitelům určitý způsob financování jejich potřeb. Z hlediska banky se tedy jedná především, ale nejen o poskytování peněţních prostředků svým klientům v podobě klasických úvěrů jako jsou úvěry spotřební, hypoteční apod., tedy úvěry peněţní, ale rovněţ i takové formy, při nichţ banka neposkytuje přímo peněţní prostředky, ale pouze a za splnění stanovených podmínek v závazné podobě poskytuje záruku za svého klienta, ze které vyplývá uhrazení peněţních prostředků třetí straně, pakliţe klient nedostojí svým splatným závazkům sám. V tomto případě se jedná o tzv. závazkové úvěry, z nichţ lze zmínit bankovní záruku či úvěry směnečné. Poskytování úvěrů patří bezesporu mezi nejdůleţitější obchody bank. Vzhledem k tomu, ţe banky poskytují celou řadu nejrůznějších podob úvěrových produktů, je velmi sloţité provést v obecné rovině jejich systematizaci, neboť existuje celá řada relevantních hledisek90, na základě nichţ lze tyto produkty třídit (např. podle subjektu, zajištění, doby splatnosti, metody

89

PLÍVA, S., Š. ELEK, P. LIŠKA a K. MAREK. Bankovní obchody. Praha: ASPI, 2009. 79 s. ISBN 978–80–7357–433–8. PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 2. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2008. 55 s. ISBN 978–80–7265–140–5. 90

67

jejich poskytování a splácení, měny, ve které je úvěr poskytován apod.). Za nejčastější hledisko, podle něhoţ bývají klasické uvěrové obchody členěny, lze pokládat hledisko časové. V tomto hledisku je důleţitá doba, v níţ mají být peněţní prostředky, tedy jistina a úrok, bance vráceny. Podle časového hlediska se pak uvěrové obchody člení na: -

krátkodobé úvěry (tzn. jistina a úrok musí být zpravidla splaceny do 1 roku od poskytnutí peněţních prostředků bankou – např. kontokorentní úvěr),

-

střednědobé úvěry (tzn. jistina a úrok musí být zpravidla splaceny v rozmezí 1 aţ 5ti let od poskytnutí peněţních prostředků bankou – např. spotřebitelský úvěr) a

-

dlouhodobé úvěry (tzn. splatnost jistiny a úroků je zpravidla delší neţ 5 let – např. hypoteční úvěr).

Kontokorentní úvěr Kontokorentní úvěr je v dnešní době poměrně oblíbenou formou krátkodobého financování. Jedná se o úvěr, který banka svému klientovi otevírá na jeho běţném účtu. Kontokorentním úvěrem se rozumí poskytnutí peněţních prostředků ve formě povoleného přečerpání účtu, tzn. má-li klient sjednaný kontokorent, můţe svůj běţný účet přečerpat aţ do výše sjednaného úvěrového limitu, a tak překlenout krátkodobý nedostatek peněţních prostředků, přičemţ smlouva o kontokorentního úvěru je zpravidla uzavírána na dobu neurčitou. Kontokorent je moţno vyuţít na financování libovolných potřeb klienta nebo jen k překlenutí krátkodobého nedostatku peněţních prostředků.91 Kontokorent lze čerpat do předem sjednané výše, resp. do schváleného úvěrového limitu, a to jakoukoli běţnou transakcí, jakou je hotovostní výběr na pokladnách banky či přímo z bankomatu, úhrada platební kartou nebo trvalým příkazem. V případě, ţe klient překročí výši úvěrového limitu, platí bance sankční úrok. Úvěr je splácen automaticky jakýmkoli vkladem nebo převodem připsaným ve prospěch účtu majitele. Kaţdá taková transakce navyšuje dostupný zůstatek, který je moţné dle potřeby opětovně (vy)čerpat. Splatnost kontokorentu je vţdy krátkodobá, tedy do jednoho roku, přičemţ klient má povinnost alespoň jedenkrát za šest měsíců vyčerpaný limit zcela vyrovnat. V takovémto případě pak má moţnost na jeho opětovné čerpání. Výhodou kontokorentu z pohledu klienta je moţnost čerpání peněţních prostředků kdykoli a účelově dle jeho vlastního uváţení. Bance pro změnu tento typ úvěru přináší vyšší výnos

91

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_011 – Produkty stanovené na základě kreditních obratů na osobním běžném účtu klienta v Kč – obratový kontokorentní úvěr, obratový spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2009.

68

v podobě uplatněné vyšší úrokové sazby, neţ-li u běţných krátkodobých úvěrů. To se však odráţí ve vyšších nárocích při řízení její likvidity. Spotřebitelský úvěr Spotřebitelský úvěr se primárně řadí mezi střednědobé úvěry, neboť jeho splatnost se zpravidla pohybuje mezi jedním a pátým rokem. Zjednodušeně lze spotřebitelským úvěrem označit půjčky (úvěry) fyzickým osobám primárně slouţící k nákupu spotřebních předmětů, k zaplacení různých sluţeb či dokonce ke koupi nemovitosti (vedle hypotečních úvěrů), tedy k financování nepodnikatelských potřeb klienta. Spotřebitelské úvěry slouţí především k nákupu zařízení a vybavení domácnosti, na koupi spotřební elektroniky, na pořízení, rekonstrukci nebo modernizaci bytu či domu, na nákup dovolené, na koupi automobilu, na náklady spojené s úhradou studia, na vypořádání závazků mezi občany (např. vypořádání mezi dědici či manţeli, či k úhradě členského podílu v bytovém druţstvu apod.). Pokud je úvěr poskytnut jako neúčelový, je moţné jej vyuţít k libovolnému účelu. Smlouva o spotřebitelském úvěru je vţdy sjednána na dobu určitou a to s konkrétním datem splatnosti úvěru. Splátky jsou pak zpravidla hrazeny pravidelně na měsíční bázi, pakliţe se klient s bankou nedohodne na jiném způsobu splácení. Úroková sazba je platná po celou dobu splácení úvěru, tzn. ţe se klient nemusí obávat navýšení měsíční splátky v průběhu splácení úvěru. Výše úrokové sazby závisí na sjednané výši úvěru, zda-li je úvěr poskytnutý jako účelový nebo neúčelový, na době splatnosti úvěru, na skóringu banky, tedy na ocenění schopnosti klienta splácet úvěr, či na dalších okolnostech, které poskytovatel při stanovení úrokové sazby zohledňuje.92 Spotřebitelský úvěr je třeba hradit dle smlouvy, uzavřené s bankou. Proto je nutné, aby si klient předem spočítal, zda-li bude schopen po celou dobu splácení hradit řádně a včas splátku, jenţ byla dohodnuta v rámci sjednaného úvěru. Pakliţe je pro klienta splátka příliš vysoká, má klient moţnost poţádat o přistoupení další osoby do úvěrového vztahu, jenţ mu můţe se splácením pomoci, pokud tato moţnost není pro klienta moţná, je třeba, aby raději reálně zváţil uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jestliţe se stane pro klienta splátka příliš vysokou v průběhu splácení, pak je moţné ji po domluvě s bankou sníţit prodlouţením doby splatnosti.

92

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_003 – Spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. Praha: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2011.

69

Klient má právo na předčasné splacení celkové dluţné částky nebo části celkové dluţné částky, je ale povinen svůj úmysl dát na vědomí bance písemně. V případě, ţe se klient dostane do prodlení se splácením, bude mu ze strany banky účtován úrok z prodlení, včetně poplatků za zaslání upomínek a výzev dle příslušného sazebníku banky. Opomenutí platby by pro klienta mohlo mít i další závaţné důsledky (např. nucený prodej majetku) a rovněţ i způsobit obtíţe při získávání úvěrů v budoucnosti. Pokud se vyskytnou problémy, je zapotřebí, aby klient bez prodlení obrátil na banku s ţádostí o včasné řešení situace, a to i v době, kdy ještě řádně splácí. Hypoteční úvěr Hypoteční úvěr je z časového kritéria dlouhodobý úvěr, jehoţ splácení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, a to i rozestavěné, tedy nedokončené. Toto zástavní právo musí být zapsáno v katastru nemovitostí. Zastavená nemovitost se musí nacházet na území České republiky, jiného členského státu Evropské unie nebo státu, tvořícího Evropský hospodářský prostor. Hypoteční úvěr lze sjednat nejen jako účelový, ale rovněţ i jako neúčelový. Hypoteční úvěr účelový je sjednáván jen na účely uvedené v úvěrové smlouvě, tj. nejčastěji na nákup nemovitosti, kterou můţe (ale nemusí) být ve vlastnictví klienta. Účelově lze tento úvěr pouţít například i na rekonstrukci nemovitosti nebo výstavbu zcela nové nemovitosti, na splácení jiného úvěru, resp. k refinancování dřívější investice do nemovitosti, nebo rovněţ k získání vlastnického podílu na nemovitosti (vypořádání společného jmění manţelů nebo vypořádání dědictví) apod. Hypoteční úvěr lze také účelově pouţít na nákup druţstevního bytu – v takovémto případě, ale musí klient zajistit hypoteční úvěr zástavním právem k jiné nemovitosti, neţ na kterou se sjednává úvěr. Splacení hypotečního úvěru (a to včetně úroků a veškerých s úvěrem spjatých poplatků) má banka jištěno zástavním právem k nemovitosti. Ţádost o poskytnutí úvěru začíná banka posuzovat aţ v té době, kdy obdrţí od klienta – ţadatele veškeré bankou poţadované podklady. Hypoteční úvěry, pakliţe jsou sjednávány jako účelové, poskytují banky aţ do výše 100 % zástavní hodnoty nemovitosti, na kterou je zástavní právo zřízeno. Charakteristikou těchto úvěrů93, mj. s ohledem na jejich úzké propojení s nemovitostmi, je jejich dlouhá doba splatnosti, která se pohybuje zpravidla mezi 20 a 30 lety, ale i více.

93

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 2. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2008. 75 s. ISBN 978–80–7265–140–5.

70

Banky většinou poţadují, aby se klient pojistil pro nenadálou situaci, jimiţ jsou především rizika spojená s úmrtím, dlouhodobou nemocí či ztrátou zaměstnání, bez něhoţ by klient nebyl schopen hypoteční úvěr nadále splácet a v konečném důsledku by tak mohl přijít o splácenou nemovitost. Hypoteční úvěr neúčelový, někdy také nazýván „americká hypotéka“ nemá ve své podstatě z hlediska pouţití peněţních prostředků ţádná omezení. Záleţí pouze na klientovi, jak s těmito prostředky naloţí. Hlavní výhodou je zejména moţnost získat peněţní prostředky na nákup libovolného zboţí, přičemţ doba splatnosti je delší neţ u klasických spotřebitelských úvěrů, a zároveň tak i menším zatíţením pro klienta při jeho splácení. Jako nevýhodu je pak moţné uvést poţadavek banky na ručení za poskytnutý úvěr či poplatky spojené s pořízením a vedením úvěru, jenţ bývají oproti účelové formě úvěru, poměrně vysoké.

3.2.2.2 Legislativní úprava smluvního ujednání Základní právní úprava smlouvy o úvěru vychází ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který v § 261 odst. 3 písm. d) definuje úvěrovou smlouvu jako tzv. absolutní obchod, tedy obchod, který nezohledňuje právní formu majitele účtu. Smlouvu o úvěru tak můţe uzavřít jak fyzická, tak právnická osoba pro soukromé nebo podnikatelské účely. Jestliţe vycházíme z předpokladu, ţe jednou ze smluvních stran je spotřebitel, pak do těchto smluvních závazků (v některých případech) rovněţ vstupuje i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V případě sjednávání spotřebitelského úvěru pak hraje podstatnou úlohu zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v jehoţ dikci jsou ustanovení upravující povinné náleţitosti úvěrové smlouvy. Obchodní zákoník Jednotlivá ustanovení, která blíţe upravují úvěrovou smlouvu, vyplývají z § 497 aţ § 507 obchodního zákoníku, jehoţ základní ustanovení v § 497 uvádí:94 „Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ I přesto, ţe se jedná o absolutní obchody, je podstatné uvést, ţe i u těchto obchodů lze uplatnit zásadu smluvní volnosti, coţ znamená, ţe mimo základního ustanovení v § 497 a v § 499, je právní úprava smlouvy o úvěru pokládána za dispozitivní, tedy dává smluvním

94

ČESKO. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991 obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 202-246. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=513&r=1991.

71

stranám moţnost upravit si vzájemná práva a povinnosti odchylně, ba dokonce některá z nich mohou zcela vyloučit. Z obchodního zákoníku přímo nevyplývá povinnost uzavřít smlouvu o úvěru v písemné formě tak, aby byla povaţována za platnou, nicméně účastníci musí dostatečně určit předmět svých závazků, jinak se pokládá za to, ţe smlouva uzavřena není. Smlouva vyţaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených dle § 272 odst. 1, nebo kdyţ alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Písemná forma úvěrových smluv je však v současné době jistým pravidlem, které tak posiluje právní jistotu smluvních stran. Občanský zákoník Občanský zákoník obsahuje právní úpravu spotřebitelských smluv, jejíţ pouţití na obchodní závazkové vztahy lze nalézt v kogentním ustanovení § 262 odst. 4, jenţ uvádí:95 „…ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“ Podle § 52 odst. 3 je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (blíţe viz podkap. 2.1.3 Občanský zákoník). Při uzavírání a plnění bankovních obchodů je v pozici spotřebitele klient banky, který nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Jedná se především o nepodnikající fyzické osoby nebo fyzické osoby podnikající96, přičemţ ale tyto osoby sjednávají bankovní obchod k jiným účelům, např. uzavírají smlouvu o běţném účtu pro soukromé účely. Z občanského zákoníku, jenţ má povahu generální klauzule, rovněţ vyplývá z § 55 odst. 1 zákaz některých smluvních ujednání, která nesmí být předmětem smlouvy, neboť spotřebitel se nemůţe vzdát svých práv, které mu zákon poskytuje – takovéto ujednání by bylo ve své podstatě v rozporu s dobrými mravy a jejich uplatnění by znamenalo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

95

ČESKO. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991 obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 202-246. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=513&r=1991. 96

PLÍVA, S., Š. ELEK, P. LIŠKA a K. MAREK. Bankovní obchody. Praha: ASPI, 2009. 33 s. ISBN 978–80–7357–433–8.

72

Za tímto účelem jsou v odst. 3 § 56 demonstrativně uvedena ujednání, která jsou nepřípustná, např.:97 -

vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatňování odpovědnosti za vady a za škodu,

-

stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele,

-

opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli,

-

opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby,

-

dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele ad.

Ochrana spotřebitelů je ale v případě nepřípustných ujednání „omezená“, tzn. ţe v případě, kdy se spotřebitel neplatnosti těchto ujednání sám nedovolává, povaţují se za platná (tzv. relativní neplatnost98). Pokud však spotřebitel uplatní svého práva, vztahuje se neplatnost pouze na nepřípustná ujednání, ledaţe99 by takové ujednání přímo ovlivňovalo i další ujednání ve smlouvě. V takovém případě by měl spotřebitel právo dovolávat se neplatnosti celé smlouvy. Zákon o spotřebitelském úvěru Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, po téměř deseti letech výrazně změnil právní prostředí poskytování spotřebitelských úvěrů v České republice vytvořené před touto dobou zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (blíže viz kap. 2.2.1 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). Oproti předchozí právní úpravě přinesl zákon 145 mj. i výrazné změny související se smluvním ujednáním (blíže viz podkap. 2.2.1.4 Podstatné náležitosti smluv), jenţ přinášejí spotřebiteli vyšší právní jistotu a rovněţ i lepší pochopení závazku. Zákon 145 poskytovateli 97

ČESKO. Zákon č. 40 ze dne 26. února 1964 občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1964, částka 19, s. 2474-2567. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=40&r=1964. 98

Relativní neplatnost znamená podmíněnou platnost právního úkonu, neboť se nechává na vůli spotřebitele (do jehoţ práv bylo úkonem zasaţeno), zda-li se neplatnosti takového úkonu dovolá, v případě ţe tak neučiní, zůstává právní úkon v platnosti. 99

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 24 s. ISBN 978– 80–245–1262–4.

73

úvěrů předepisuje písemnou formu smlouvy o spotřebitelském úvěru, která musí být zároveň v souladu s tím, co o písemném právním úkonu stanovuje občanský zákoník v § 40 a platná judikatura. Smlouva musí být navíc spotřebiteli poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Samotná smlouva o úvěru pak musí obsahovat povinné náleţitosti, jejichţ výčet je uveden v příloze č.3 tohoto zákona. Tyto náleţitosti, jenţ jsou předmětem úvěrové smlouvy, jsou povinné nejen pro spotřební úvěry jako je kontokorentní úvěr, kreditní karta či samotný úvěr spotřebitelský, nýbrţ také na hypoteční úvěr neúčelový, pouze však do maximální výše 1.880.tisíc Kč. V případě nedodrţení formy nebo neuvedení náleţitostí ve smlouvě stanovených zákonem, nemá za následek neplatnost smlouvy. Jestliţe však ale smlouva neobsahuje předepsané náleţitosti a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pak se aplikuje100 ustanovení uvedené v § 8, na základě něhoţ se pokládá spotřebitelský úvěr za úročený ve výši diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou a to jiţ od počátku, přičemţ ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými. Neuvedením povinných náleţitostí se rovněţ prodluţuje 14ti denní lhůta pro odstoupení od smlouvy upravená § 11 a to o období od uzavření smlouvy aţ do jejich poskytnutí. Lhůta pro odstoupení tedy skončí aţ 14 dní po jejich náleţitém poskytnutí.

3.2.2.3 Ochrana spotřebitele před neúměrným zadluţováním Ekonomové zastávající filosofii tržního hospodářství bez ustání ujišťují společnost, že půjčovat si rozhodně není na škodu, naopak, jsou přesvědčeni tím, že okamžitá spotřeba a postupné splácení vytváří přidanou hodnotu a je jakýmsi prvkem, který pomáhá rozvíjet nejen bankovní sektor, ale rovněž i sektor dalších služeb. Tuto názorovou filosofii by bylo možné zcela akceptovat, pakliže by spotřebitelé (a taktéž i podnikatelé), kteří si peněžní prostředky půjčují ve formě nejrůznějších úvěrů či půjček, byly jednak schopni tyto úvěry řádně splácet, jednak byli schopni porozumět svým závazkům a to již ve chvíli, kdy vznikají nebo kdy vznikl dluh z důvodu tvorby další hodnoty podnikání. Stinnou stránkou jsou však úvěry určené na pořízení věcí k okamžité spotřebě jako jsou klasické spotřebitelské úvěry, tedy jedná se o poskytnutí úvěru bez plného uvědomění si svých závazků, úvěry získané podvodem či úvěry, jejichž smyslem je zaplacení předchozích úvěrů (přičemž konsolidace většího množství úvěrových pohledávek může být pro spotřebitele často ekonomicky výhodnější než-li splácení 100

ČESKO. Zákon č. 145 ze dne 21. dubna 2010 o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, částka 52, s. 1874-1928. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=145&r=2010.

74

několika úvěrů jednotlivě), případně další varianty, jejichž konečný důsledek velmi často vede k platební neschopnosti spotřebitele a následně pak především k exekuci jeho majetku, či k vyhlášení osobního bankrotu, sociálnímu propadu, mnohdy vedou i k motivu pro spáchání trestné činnosti či v samém závěru, kdy spotřebitel nenachází žádné reálné cesty jak se z takové situace dostat, k sebevraždě. S tímto je nutné zdůraznit101, že spotřebitelé se mnohdy dostávají do podobných problémů jen z důvodu neznalosti příslušných předpisů či z vlastních nedbalostí, za něž lze považovat nedostatečnost či snad i určitou laxnost při procházení úvěrové smlouvy v době jejího sjednávání či včasného nesplácení úvěru – v samém počátku relativně nízké výše, která se za určitou dobu s ohledem na bankou uplatnění sankčních poplatků neúměrně narůstá. Statisticko-ekonomický pohled Obchodní banky patří mezi největší poskytovatele finančních produktů na trhu. Z hlediska struktury zadluţování českých domácností poskytují v rámci svých portfolií především produkty dlouhodobějšího charakteru, tedy úvěry zaměřené hlavně na pořízení a rekonstrukci nemovitostí, ať uţ ve formě hypotečního úvěru či dalších úvěrů na bydlení. V rámci bankovních úvěrů představuje růst dluhu českých domácností podle údajů České národní banky nejdynamičtější poloţku. Bankovní úvěry domácnostem činily ke konci roku 2005 celkovou výši 380 mld. korun – z toho 266 mld. korun představovaly úvěry na bydlení a 100 mld. korun pak představovaly úvěry spotřebitelské. V roce 2005 dosáhl přírůstek celkového objemu bankovních úvěrů obyvatelstvu oproti roku 2004 více neţ 34 %. Koncem roku 2006 se tak celková zadluţenost domácností vyšplhala na téměř 540,6 mld. korun. Prudký růst zadluţení českých domácností tak bylo moţné pozorovat zejména v letech 2004 aţ 2007. Za pouhé tři roky se totiţ podíl na hrubém domácím produktu (dále jen „HDP“) zvýšil o 9 p. b., přičemţ102 v roce 2004 představoval objem úvěrů celého sektoru domácností 11,5 % HDP v běţných cenách. Navíc k růstu podílu docházelo v době, kdy česká ekonomika zaţívala poměrně silný růst, coţ by za jiných okolností tuto proporci naopak sniţovalo. V závěru roku 2007 pak objemově činily úvěry celého segmentu domácností poskytnuté ze strany všech finančních zprostředkovatelů výši 5.875,3 mld. korun, coţ představovalo při nominálním HDP České republiky ve výši 3.551,4 mld. korun 24,6 % HDP.

101

JIRÁNEK, Radek a Jana PETERKOVÁ. Prevence zadlužování českých domácností s důrazem na sociálně slabé a vyloučené skupina obyvatel. Ministerstvo vnitra České republiky, ©2008. 102 DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti: změny v nakládání s penězi v letech 2005 – 2007. Český statistický úřad, ©2009. [on-line]. 15. března 2013. Dostupné z: http://panda.hyperlink.cz/cestapdf/pdf09c3/dubska.pdf.

75

České domácnosti bankám a finančním institucím dluţily v prosinci roku 2006 přibliţně 540,6 mld. korun. Pokud tuto částku poměrově rozloţíme na obyvatelstvo, pak na jednoho obyvatele včetně všech dětí připadá dluh ve výši téměř 54 tis. korun. Ve srovnání se srpnem roku 2005 tak stouplo zadluţení českých domácností o více neţ 130 mld. korun. Zde je nutné zmínit, ţe z pohledu struktury úvěrů se jedná přibliţně ze dvou třetin o hypotéční úvěry a úvěry ze stavebního spoření. Zadluţení domácností v roce 2006 postupně narůstalo a to téměř kaţdý měsíc dvakrát rychleji oproti nárůstu objemu vkladů, z čehoţ lze dovodit, ţe s růstem objemu úvěrů roste i počet domácností, které nejsou schopny své závazky dále splácet. Statistické údaje České národní banky uvádějí, ţe problémy se splácením tak mělo téměř 8 % českých domácností. Zatímco u hypotečních úvěrů, úvěrů na bydlení a úvěrů ze stavebního spoření to bylo méně neţ 4 % problémových úvěrů, naopak u spotřebitelských úvěrů to bylo více neţ 13 %, coţ je patrné z následujícího grafu: GRAF Č.1 – BANKOVNÍ ÚVĚRY SE SELHÁNÍM V LETECH 2004 AŢ 2007 Domácnosti (obyvatelstvo) BANKOVNÍ ÚVĚRY DLE TYPU SE SELHÁNÍM v letech 2004 aţ 2007 ∑ Spotřebitelské úvěry se selháním

∑ Úvěry na bydlení se selháním

290

∑ Úvěry ostatní se selháním 7855

2007 396

6015

7852

Období

2006 240

4728

7354

2005 195

3641

2004

0

2000

4000

10172

5832

6000

8000

10000

12000

v mil. Kč (zaokrouhleno na celá čísla )

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů ČNB – systém časových řad ARAD.103

Podíl na celkové zadluţenosti českých domácností104 podle stavu z konce roku 2007 měly z 83 % obchodní banky a na zbytku se pak podílely ostatní finanční instituce. V tomto období činily v celkovém objemu úvěry sektoru domácností poskytnuté všemi finančními zprostředkovateli zadluţení v úhrnu 875,3 mld. korun. Z celkové výše poskytnutých bankovních úvěrů opět jasně dominují hypoteční úvěry a úvěry na bydlení, oproti

103

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Statistika – ARAD systém časových řad: Měnová a finanční statistika. ČNB, ©2013. [online]. 13. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.DATOVE_ZDROJE. 104 DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti: změny v nakládání s penězi v letech 2005 – 2007. Český statistický úřad, ©2009. [on-line]. 15. března 2013. Dostupné z: http://panda.hyperlink.cz/cestapdf/pdf09c3/dubska.pdf.

76

spotřebitelským úvěrům, které v tomto období dosahovaly přibliţně tří pětin z celkového součtu poskytnutých úvěrů na bydlení: GRAF Č.2 – CELKOVÉ ZADLUŢENÍ DOMÁCNOSTÍ V LETECH 2005 AŢ 2007 CELKOVÉ ZADLUŢENÍ DOMÁCNOSTÍ v letech 2005 aţ 2007 Úvěry na spotřebu

Úvěry na bydlení

Úvěry ostatní

92245 515882

2007 267205 69991 Období 2006

375077 210368 58150

2005

282662 182036 0

100000

200000

300000

400000

500000

600000

v mil. Kč (zaokrouhleno na celá čísla)

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů ČNB – systém časových řad ARAD.105

V roce 2008 však začala dynamika úvěrů domácnostem oproti předchozím rokům postupně slábnout. Hlavním důvodem nechuti spotřebitelů si nadále půjčovat byla především zhoršující se ekonomická očekávání obyvatelstva České republiky, jenţ byla vyvolána106 rostoucí inflací hlavních poloţek spotřebního koše. Rostoucí úrokové sazby byly příčinou ochladnutí úvěrové expanze českých domácností související s pořízením vlastního bydlení. Díky tomu se stávalo pořízení vlastního bydlení pro obyvatele České republiky více nedosaţitelné s ohledem na jejich ekonomickou situaci, jenţ nebyla odpovídajícím poměrem k cenám bytů a domů, resp. ceny těchto nemovitostí byly výrazně odtrţené od jejich ekonomické reality. Na meziroční tempo růstu úvěrů určených na bydlení v průběhu roku 2008 sehrála významnou úlohu změna ve struktuře poskytovaných úvěrů, resp. z důvodu citelného zdraţení hypotečních úvěrů byl zaznamenán výrazný nárůst objemu překlenovacích úvěrů ze stavebního spoření, jenţ se ve své podstatě projevilo na dynamice těchto úvěrů, a to s meziročním přírůstkem o více neţ 38 % oproti ostatním úvěrům na bydlení. Rok 2009 se oproti předcházejícímu roku výrazně nelišil, české domácnosti dluţily koncem tohoto roku bankám celkem 973,5 mld. korun. Podle celkového stavu úvěrů ve srovnání s celkovými příjmy českých domácností vyjádřených jejich hrubým disponibilním důchodem, je i přes prudký růst dluhů celková zadluţenost českých domácností téměř o polovinu niţší 105

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Statistika – ARAD systém časových řad: Měnová a finanční statistika. ČNB, ©2013. [online]. 13. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.DATOVE_ZDROJE. 106 DUBSKÁ, Drahomíra. Tématická analýza. Český statistický úřad, ©2012. [on-line]. 17. března 2013. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc.

77

neţ v ostatních zemí eurozóny. Zadluţenost za období mezi léty 2000 aţ 2008 se vyšplhala ze 13ti % na více neţ 49 %. Hlavní příčinu tohoto růstu dluhů českých domácností je moţné spatřit v preferenci spotřeby obyvatelstva – ta vedla107 k výraznému růstu jejich spotřebních výdajů, které nebyly uskutečňovány pouze prostřednictvím svého disponibilního důchodu, ale rovněţ také z úvěrových peněz. Pro porovnání je moţné uvést, ţe výdaje na konečnou spotřebu činily v roce 2008 o 59 % více oproti roku 2000, a jejich celkový objem dosáhl 1 804 mld. korun. Stejně jako rok 2008, i rok 2009 potvrdil očekávání, na základě nichţ se dynamika zadluţování českých domácností odrazila ve ztrátě tempa české ekonomiky a jejího následného poklesu. To se pak promítlo jednak ve vnímání vyšších rizik nejen ze strany bank, ale i ostatních finančních institucí (včetně obezřetnějšího hodnocení ţadatelů o úvěr) a jednak i ze strany samotných domácností – spotřebitelů, kteří si začali více uvědomovat udrţitelnosti své ekonomické situace, i významu svých finančních závazků. Výsledné statistiky České národní banky z konce roku 2010 potvrdily dluh českých domácností vůči bankám a ostatním finančním institucím ve výši téměř jednoho bilionu korun, a to i přesto, ţe ekonomická krize tempo růstu zadluţení částečně zbrzdila, její celková míra nadále rostla. Za rok 2010 se tak zadluţení domácností zvýšilo o více neţ 77 mld. korun. Narůstající tendence se celkově odrazila i v roce 2011, přičemţ jen za první kvartál tohoto roku dosáhly úvěrové pohledávky vůči obyvatelstvu v celkovém součtu 2,2 mld. korun a celková výše zadluţení pak vzrostla na 1,066 bil. korun. Na samém konci roku 2011 vzrostlo zadluţení o 9,35 mld. korun a celková výše dluhu českého obyvatelstva tak dosáhla výše 1,118 bil. korun. Zvyšující objem úvěrů domácností je v české ekonomice dlouhodobým jevem. Největším podílem, a to přes 70 % za poslední rok, však podobně jako v předcházejících letech netvoří spotřebitelské úvěry, nýbrţ úvěry na bydlení (blíže viz graf č.3 – Celkové zadlužení domácností v letech 2008 až 2011). U těchto úvěrů také došlo v září loňského roku k největšímu meziročnímu nárůstu. Objem spotřebitelských úvěrů oproti úvěrům na bydlení naopak mírně poklesl a jasně odráţí zvýšenou opatrnost ze strany domácností v souvislosti s aktuální ekonomickou situací.

107

DUBSKÁ, Drahomíra. Tématická analýza. Český statistický úřad, ©2012. [on-line]. 17. března 2013. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc.

78

GRAF Č.3 – CELKOVÉ ZADLUŢENÍ DOMÁCNOSTÍ V LETECH 2008 AŢ 2011 CELKOVÉ ZADLUŢENÍ DOMÁCNOSTÍ v letech 2008 aţ 2011 Úvěry na spotřebu

Úvěry na bydlení

Úvěry ostatní

144430 2011

788063 267764 132158 738386

2010 265617 Období 119491 2009

691698 297315 107032

2008

619938 307528 0

100000

200000

300000

400000

500000

600000

700000

800000

900000

v mil. Kč (zaokrouhleno na celá čísla)

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů ČNB – systém časových řad ARAD.108

Stále narůstající zadluţení obyvatelstva v sobě odráţí i výrazné zvýšení podílu úvěrů v selhání, resp. úvěrů, které nejsou spotřebitelé schopni nadále splácet. Podíl nesplácených úvěrů v roce 2010 na rozdíl od předcházejícího roku dosáhl 6,2 %, tj. nárůst o celé 1 %. Úvěry v selhání, které Česká národní banka definuje jako nestandardní, pochybné či ztrátové, dosáhly výrazného zvýšení na konci roku 2010, kdy činil podíl všech bankovních úvěrů poskytnutých domácnostem v selhání celkovou výši 6,39 %. Mírný pokles úvěrů v selhání byl zaznamenán aţ v druhé polovině roku 2011 ve výši 4,91 %, coţ je nejniţší hodnota od srpna v roce 2010. Vývoj bankovních úvěrů v selhání je moţné pozorovat na grafu č. 4: GRAF Č.4 – VÝVOJ BANKOVNÍCH ÚVĚRŮ V SELHÁNÍ V LETECH 2004 AŢ 2011 Domácnosti (obyvatelstvo) Celkem BANKOVNÍ ÚVĚRY SE SELHÁNÍM v letech 2004 aţ 2011 ∑ Úvěry se selháním

v mil. Kč (zaokrouhleno na celá čísla )

60000 50000 40000

48335

49542

2010

2011

34045

30000

22019 18316

20000 9668

12322

14263

2005

2006

10000 0 2004

2007

2008

2009

Období

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů ČNB – systém časových řad ARAD.109

108

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Statistika – ARAD systém časových řad: Měnová a finanční statistika. ČNB, ©2013. [online]. 13. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.DATOVE_ZDROJE. 109 ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Statistika – ARAD systém časových řad: Měnová a finanční statistika. ČNB, ©2013. [online]. 13. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.DATOVE_ZDROJE.

79

3.2.3 Platebně zúčtovací produkty 3.2.3.1 Základní charakteristika Platební styk Z platebně zúčtovacích produktů, které banky svým klientům umoţňují, je nejvýznamnější především zprostředkování platebního a zúčtovacího styku. Zabezpečování platebního styku patří mezi nejvýznamnější úkol obchodních bank ve vyspělých trţních ekonomikách. Základní podmínkou centralizovaného platebního styku je existence účtů, které si klienti zřizují u bank a existence účtů, které si zřizují banky u České národní banky. Banky na základě smlouvy o účtu zřizují svým klientům účty, díky nimţ mohou mj. vyuţívat i platební styk a zúčtování. Na základě hlediska formy pouţitých platebních prostředků můţe klient jako způsob placení zvolit buď hotovostní formu, nebo formu bezhotovostní. Na jedné straně lze tedy na účet – tj. ve prospěch majitele – vkládat peníze jednak v hotovosti (prostřednictvím pokladny, pomocí speciálních vkladových zařízení obdobné bankomatům apod.) a jednak bezhotovostně, tzn. ve prospěch účtu lze posílat finanční prostředky v podobě bezhotovostních převodů z jiných účtů. Na druhou stranu lze z účtu provádět různé platby a převody finančních prostředků ve prospěch jiných účtů. Bezhotovostní transakce jsou prováděny prostřednictvím platebních příkazů, které mají především podobu příkazu k úhradě nebo příkazu k inkasu, dále mohou být jednorázové nebo trvalé, hromadné či pouze na jednu platební poloţku. Převodem peněţních prostředků však rozumíme nejen příkaz k úhradě či příkaz k inkasu, ale rovněţ transakci realizovanou prostřednictvím platebního prostředku jako jsou šeky, směnky či platební karty. Platební styk, který je tedy především záleţitostí plátce a příjemce, neboť banka do tohoto vzájemného vztahu vstupuje pouze jako zprostředkovatel klientských příkazů110, je moţné dále rozlišit dle teritoria na platební styk tuzemský, zahraniční a přeshraniční. Všechny tři formy platebního styku se od sebe navzájem výrazně liší, mají svá specifika a prošly zcela odlišným vývojem. -

tuzemský platební styk se odehrává mezi tuzemskými subjekty navzájem, tzn. v rámci národní ekonomiky, a to zpravidla v tuzemské měně, které se uskutečňují prostřednictvím clearingového centra České národní banky,

110

SCHLOSSBERGER, Otakar a Marcela SOLDÁNOVÁ. Platební styk. 3. přepr. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2008. 24 s. ISBN 978–80–7265–107–8.

80

-

zahraniční platební styk se odehrává mezi tuzemskými a zahraničními subjekty, zahrnuje tedy platby jak do zahraničí, tak ze zahraničí včetně plateb uskutečněných tuzemskými subjekty v zahraničí a

-

přeshraniční platební styk se odehrává mezi tuzemskými subjekty ve vazbě na zahraniční subjekty z členských zemí Evropské unie a ze zemí Evropského hospodářského prostoru (Norska, Lichtenštejnska, Islandu a Švýcarska), v jednotlivých měnách těchto zemí, a to do výše 50 tis. EUR.

V platebním styku je podstatná lhůta daného příkazu k provedení. Tato lhůta můţe být sjednána v podobě „přednostní (expresní) platby“, tzn. ţe u těchto plateb se pouţije přednostní reţim, při němţ se peněţní prostředky z účtu klienta odepíší okamţitě oproti standardním postupům uvedených v obchodních podmínkách banky nebo můţe být sjednána v podobě „standardní platby“, u nichţ se pouţije standardní postup zúčtování na základě obchodních podmínek banky.

3.2.3.2 Legislativní úprava smluvního ujednání Právní úprava platebního styku vyplývá ze zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, (dále jen „zákon 284“), který vešel v účinnost k 1. listopadu 2009 a který tak nahradil do té doby platný zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech, ve znění pozdějších předpisů. Jedním ze dvou hlavních důvodů, proč bylo nutností stávající zákon plně nahradit, byla potřeba zvýšit ochranu spotřebitelů (a drobných podnikatelů111), jenţ uţívají sluţby platebního styku. Důraz v ochraně spotřebitele lze v zákoně 284 spatřit zejména v jeho části čtvrté112, a to v § 50 ad informační povinnosti či v § 52 ad dohled nad činností instituce elektronických peněz. Druhým důvodem pak byla povinnost transponovat evropskou směrnici 2007/64/ES113 do vnitrostátních právních řádů všech členských států Evropské unie, jejímţ cílem bylo sjednotit veškeré podmínky a postupy uplatňované při platebním styku na úrovni celého Společenství. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o směrnici v reţimu plné harmonizace, nebylo prakticky moţné se od jejího obsahu výrazně odchýlit. Avšak v souvislosti s tím, ţe v mnohých případech bylo nutné respektovat zájmy členských států Evropské unie na udrţení 111

Za drobného podnikatele se pro účely zákona o platebním styku rozumí takový podnikatel, který má méně neţ 10 zaměstnanců a jeho roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy odpovídá nejvýše 2 mil. EUR. 112

ČESKO. Zákon č. 284 ze dne 22. července 2009 o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, částka 89, s. 4174-4228. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2009&cz=284. 113 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES.

81

stávajícího regulatorního reţimu, popřípadě nebylo moţné jednoduše prosadit jednotného akceptovatelného řešení, ponechala tak směrnice členským státům určitou moţnost přijmout v určitých částech odchylnou úpravu v podobě uplatnění tzv. diskrecí. Z dalších právních norem mající dopad na poskytování platebního styku lze v prvé řadě uvést zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který ve svém § 1, odst. 3 určuje platební styk a zúčtování jako jednu z činností, kterou můţe banka provozovat pro své klienty v rámci své nabídky sluţeb. Neméně důleţitou právní normou je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z jehoţ § 708 aţ § 715 vychází právní úprava zaloţení a vedení běţného účtu (blíže viz podkap. 3.2.1.2 Legislativní úprava smluvního ujednání), který je podstatou pro realizaci platebního styku a zúčtování. Zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění zákona č. 29/2000 Sb., který se mimo společných ustanovení v Čl. III dělí na dvě základní části – část první, tj. Čl. I § 1 aţ § 98 pojednávající o směnkách a část druhá, tj. Čl. II § 1 aţ § 75. V neposlední řadě lze zmínit zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, jehoţ podstata spočívá v mimosoudním urovnání spotřebitelských sporů, které vzniknou mezi spotřebitelem a poskytovatelem sluţby (zejména pak v oblasti platebního styku či elektronických platebních sluţeb). Z úlohy finančního arbitra tak vyplývá především chránit slabší stranu v tomto smluvním vztahu, za niţ je povaţována strana spotřebitele (blíže viz kap. 4 Úloha regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele).

3.2.3.3 Ochrana spotřebitele z pohledu zákona o platebním styku Zákon 284 přinesl v porovnání s předchozí právní úpravou podstatně více prvků, které mají ve svém důsledku dopad na zvýšení ochrany spotřebitele. Platební styk tak mohou od listopadu 2009, tedy s účinností nového zákona, provádět jen ti poskytovatelé platebních sluţeb, kteří jsou k tomu oprávněni zákonem o platebním styku. Nejedná se pouze o banky a druţstevní záloţny, ale i o další finanční instituce, neboť nově mohou platební styk zajišťovat rovněţ i nebankovní platební instituce, které však musí mít pro tuto činnost povolení od České národní banky, jsou regulovány a nad jejich činnostmi vykonává Česká národní banka dohled. V podstatě se jedná o zavedení regulatorního a dohledového reţimu pro nebankovní poskytovatele platebních sluţeb, jenţ do té doby poskytovaly své sluţby buď na základě ţivnostenského zákona nebo na základě devizové licence a kteří tak nově mohou v případě

82

splnění zákonem stanovených podmínek poskytovat své sluţby jako poskytovatelé platebních sluţeb. V případě, kdy však tyto zákonné podmínky splněny nejsou, jedná se pouze o tzv. poskytovatelé platebních sluţeb malého rozsahu, na něţ jsou sice uplatňována mírnější regulační pravidla včetně dohledu, ale své sluţby tak mohou poskytovat pouze v omezeném rozsahu. Vedle nově zavedené kategorie nebankovních poskytovatelů platebních sluţeb, tzv. platební instituce, byla zavedena rovněţ i nová úprava soukromoprávních vztahů při poskytování platebních sluţeb vztahující se na všechny kategorie poskytovatelů platebních sluţeb a ze které tak vyplývají především tyto změny:114 -

zkrácené lhůty provádění platebních transakcí (za jeden z hlavních přínosů zákona 284 je považováno zkrácení lhůty převodu peněz mezi účty, týká se jak tuzemského, tak i zahraničního platebního styku, přičemž doba převodu peněz mezi účty byla zkrácena ze tří dnů na dva dny; pokud se jedná o účet plátce i příjemce u jednoho poskytovatele, pak musí být peníze připsány ve prospěch účtu klienta dokonce ještě tentýž den),

-

odpovědnost poskytovatele za neautorizovanou transakci (zákon výslovně zakazuje poskytovateli provádět neautorizované transakce, poskytovatel musí plátci neprodleně uvést po oznámení účet do původního stavu nebo vrátit částku zpět na účet klienta; po oznámení ztráty, odcizení nebo zneužití karty, odpovídá poskytovatel za škody v plném rozsahu),

-

odpovědnost z neautorizované transakce a spoluúčast majitele karty (do účinnosti zákona 284 byly veškeré náklady spojené se ztrátou, odcizením nebo zneužitím platební karty účtovány běžně k tíži jejího majitele – nově však ztráta vzniklá z neautorizované platební transakce, tedy ztrátou, odcizením nebo zneužitím platební karty, je účtována k tíži majitele karty pouze do částky odpovídající 150 EUR, tj. při aktuálním115 kurzu České národní banky přibližně ve výši 3.800 korun; z tohoto pravidla plynou pouze tři výjimky: –

první výjimkou je, že ztráta bude účtována plně k tíži poskytovatele,

pakliže

po

nahlášení

blokace

majitelem,

zablokování platební karty již sama neprovedla, –

druhou a třetí výjimkou jsou podvodné jednání či hrubá

114

ČESKO. Zákon č. 284 ze dne 22. července 2009 o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, částka 89, s. 4174-4228. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2009&cz=284. 115

Kurz České národní banky ke dni 18. března 2013 [1 EUR x 25,620 CZK].

83

nedbalost ze strany klienta, která vedou ke způsobené ztrátě, přičemž za hrubou nedbalost vyplývá ze zákona taková skutečnost, kdy je samotným majitelem platební karty její používání v rozporu s příslušnou smlouvou, a rovněž také neoznámení její ztráty, odcizení, zneužití či neautorizovaného použití platební karty; -

zákon však v příslušném ustanovení vyhrazuje možnou dohodu na podmínkách a rozsahu odpovědnosti dispozitivně, ale pouze za předpokladu, že dohoda bude směřovat výhodněji pro klienta),

-

blokace platební karty zdarma (v tomto případě je pro spotřebitele pozitivní změnou, že poplatek za případnou blokaci platební karty byl tímto zákonem zcela zrušen, resp. zákon 284 přinesl pro majitele platební karty povinnost oznámit poskytovateli bez zbytečného odkladu její ztrátu či odcizení; problematika je řešena přímo zákonem, nikoliv pouze prostřednictvím obchodních podmínek jednotlivých bank jak bývalo pravidlem do účinnosti tohoto zákona; naopak poskytovateli vyplývá povinnost zajistit, aby majitel platební karty měl k dispozici vhodnou cestu k tomu, aby mohl případnou ztrátu či odcizení platební karty poskytovateli ohlásit; k tomu má poskytovatel povinnost zabránit jakémukoli užití platební karty, jakmile majitel ztrátu či odcizení oznámil; podstatné je rovněž, že poskytovatel nemá právo v takovémto případě účtovat jakýkoli poplatek – do té doby však byl ze strany bank účtován za blokaci platební karty poplatek až do výše 2 tis. korun),

-

nová pravidla pro provádění inkas (nově zavedená pravidla umožnily následně odvolat již provedenou platbu a to až do osmi týdnů; možnost opravného zúčtování bylo zákonem ponecháno),

-

informační povinnost (zákon 284 rovněž klade důraz na informační povinnosti vůči spotřebiteli a sice ukládá poskytovateli povinnost informovat klienta o transakcích na běžném účtu a to nejvýše v měsíčním intervalu; další povinností je informovat klienta o změnách rámcové smlouvy a to 2 měsíce před nabytím její účinnosti),

-

rušení účtu zdarma (v případě, kdy má klient účet delší dobu než 1 rok, pak má poskytovatel povinnost na příkaz klienta zrušit účet zcela zdarma; poskytovatel tak rovněž provede, odstoupí-li klient od smlouvy z důvodu změny rámcové smlouvy – např. při změně sazebníku; 84

ze zákona tedy vyplývá, že jestliže má klient veden účet déle než 1 rok, má právo na jeho zrušení bez účtování jakýchkoli poplatků ze strany poskytovatele, pokud o toto zrušení bude majitel účtu žádat, ovšem v tomto případě je zákonem připuštěna i možnost zrušit účet rovněž za úplatu, jestliže tak bylo s klientem smluvně ujednáno – tato částka však musí být v přiměřené výši a zároveň musí odpovídat skutečným nákladům poskytovatele), -

širší působnost finančního arbitra (v neposlední řadě přináší zákon 284 širší pravomoci finančního arbitra, který je mj. oprávněn rozhodovat spory, které vznikly v příčinné souvislosti s poskytováním platební služby, ačkoliv nemají bezprostřední souvislost s platebními službami, z čehož vyplývá, že finanční arbitr je tak z dikce zákona 284 oprávněn rozhodnout například v takovém případě, zda vzniklo právo poskytovateli platební služby na inkasování úplaty za poskytnutou službu (blíže viz kap. 4 Úloha regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele); dále pak byl v této souvislosti zrušen limit na možné spory řešené finančním arbitrem do výše 50 tis. EUR).

V případě krátkého shrnutí tak zákon 284 v rámci své působnosti přináší116 vyšší transparentnost nabídky platebních sluţeb ze strany poskytovatelů a jejími podmínkami, jenţ bezesporu zvyšuje standard ochrany spotřebitele a zjednodušuje jejich informované rozhodnutí. Standardizované informační povinnosti, které ze zákona v rámci reţimu plné harmonizace s příslušnou evropskou směrnicí vyplývají, tak rovněţ usnadňují poskytovatelům těchto sluţeb nabízet standardizované a plně automatizované platební sluţby i přeshraničně, coţ ve svém důsledku přispívá nejen k větší rozmanitosti poskytovaných sluţeb či vyšší konkurenci, ale také k zlepšení efektivity. Spotřebitelé tak mají konečně standardizované podmínky pro platební sluţby nabízené na trhu, díky nimţ jsou schopni více porovnávat důleţité prvky v rámci různých nabídek sluţeb a profitovat ve svůj prospěch z větší transparentnosti cen a metod výpočtu poplatků. Poskytovatelé pak mají moţnost nabízet tyto sluţby přeshraničně – s ohledem na informační povinnosti – za identických podmínek.

116

ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Důvodová zpráva MF – k návrhu zákona o platebním styku. MF ČR, ©2008. [on-line]. 19. března 2013. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Duvodov_zpravaMF_Navrh_Zakon_platebni_styk_17032009_doc_.doc.

85

Dílčí resumé Ad 1 – etika bankovních sluţeb a moţné rozpory z ní vyplývající Ochranu spotřebitelům, resp. klientům zajišťuje řada norem, ať už v podobě legislativních zákonů nebo nejrůznějších předpisů na ně navazující, případně prostřednictvím bankovních etických kodexů, tzv. samoregulačních bankovních standardů. Určitá problematičnost se může jevit v případě, kdy si některé z výše uvedených norem vzájemně odporují nebo existují protichůdná nařízení ze strany dozorových orgánů. V obecné rovině lze uvést příklad, kdy je legislativně upraven a uplatňován požadavek vůči bankám, aby soustřeďovaly a ukládaly o svých klientech požadované údaje, například z důvodu řízení rizik či dodržování sankčních opatření a naproti tomu je jinou normou tomuto postupu bráněno například v souvislosti s ochranou osobních údajů. Banky se tak mohou dostat do situace, kdy jim hrozí v obou případech uložení sankce za porušení jedné či druhé normy a podnikoví právníci si mnohdy nejsou jisti, které z oněch legislativních nařízení je pro ně subsidiární. Pakliže dojde k takovéto situaci, pak bude namístě přenechat primární rozhodnutí na soudu. Na soud se v podobném případě nemusí obrátit pouze spotřebitel jakožto dotčený klient či spotřebitelská organizace hájící zájmy spotřebitelů před nekalými praktikami ze strany nepoctivých obchodníků, ale rovněž i samotná banka, která tak bude mít právně a soudem potvrzené rozhodnutí o správném postupu v dané věci. Ad 2 – podstata a důleţitost pojištění vkladů Účel, který vyplývá z podstaty Fondu pojištění vkladů, je vyplatit peněžní prostředky klientům v případě, kdy se banka (nebo jiná finanční instituce přispívající ze zákona do tohoto Fondu) dostane do platební neschopnosti a nadále nebude schopna dostát svým závazkům. Pojištění vkladů je krytím peněžních prostředků uložených klienty na běžných a vkladových účtech, termínovaných vkladech, vkladních knížkách, vkladových listech a vkladových certifikátech. Jedním z primárních kritérií pro výběr daného typu vkladového účtu, jímž by se spotřebitelé měli řídit, by tak proto mělo být racionální zvážení daného produktu z hlediska, zda-li spadá pod zákonné pojištění vkladů či nikoliv. Pojištění vkladů doznělo v posledních letech zásadních změn, které jsou bezpochyby posílením práv spotřebitelů v případném insolvenčním řízení bank a ostatních finančních institucí. Finanční krize a s ní související panika na finančních trzích byla v závěru roku 2008 hlavním důvodem pro novelu zákona, která upravila dosavadní podmínky pojištění vkladů. Pozitivně

86

lze vnímat odstranění 10ti % spoluúčasti klientů pojištěných bank a ostatních finančních institucí a navýšení maximální hranice pojištění vkladů na 50 tis. EUR. Poslední novela zákona o bankách117 však ve svém důsledku šla ještě dále a přinesla s sebou s účinností od 31. prosince 2010 zdvojnásobení hranice pojistného krytí a také zkrácení doby pro zahájení výplat klientů insolvenčních bank. Klienti tak získali v takovém případě možnost náhrady svých peněžních prostředků uložených na vkladových účtech v celkové výši o 50 % vyšší, než-li v předchozí právní úpravě, tzn. že vklady klientů tuzemských bank a ostatních finančních institucí jsou pojištěny v celé své výši a to až do výše odpovídající ekvivalentní částce 100 tis. EUR na jednoho vkladatele a v rámci jedné banky. Pozitivní je pro klienty rovněž i zkrácení doby, v níž musí Fond za insolvenční banku tyto vklady začít nejpozději 20 pracovních dnů od chvíle, kdy Česká národní banka označí banku za insolvenční, vyplácet (do té doby se však náhrady vkladů vyplácely za 3 měsíce od vyhlášení insolvence na příslušnou banku, tato doba se tak podstatně touto novelou zákona zkrátila). Zároveň se i výrazně zkrátila možnost tuto dobu prodloužit a to jen maximálně o dalších 10 pracovních dnů, zatímco předchozí právní úprava umožňovala Fondu v odůvodněných případech posunout začátek výplaty náhrad vkladů až o další 3 měsíce. Ad 3 – spotřebitelé a tendence neúměrného zadluţování Trvalý růst objemu úvěrů se sice z makroekonomického pohledu na jedné straně pozitivně odráží ve spotřebě domácností, tedy i ve své podstatě v hrubém domácím produktu, čímž se zvyšuje hospodářský růst, nicméně na druhou stranu je zapotřebí si uvědomovat, že neustálým zvyšováním života na dluh se může pro spotřebitele obrátit v konečném důsledku v dluhovou propast, z níž se budou dostávat jen s velkými obtížemi, případně může dojít v konečném důsledku i k takové situaci, kdy skončí jejich majetek až v nařízené exekuci. Česká republika zaujímá v porovnání s řadou vyspělých zemí příčku s poměrně nízkým zadlužením domácností, nicméně trend života na dluh se začíná projevovat v posledních letech i u českých domácností, které se tak snaží tímto stylem přiblížit západoevropským kulturám, v nichž je tento trend zcela běžný. Čísla, které vyplývají z příslušných statistik, jasně dokládají, že přibývá lidí, kteří v poslední době nejsou schopni řádně a včas splácet své úvěrové závazky a na umoření těchto dluhů tak potřebují další peněžní prostředky. Pakliže s žádostí neuspějí opětovně u bank, žádají o

117

ČESKO. Zákon č. 156 ze dne 21. dubna 2010, kterým se mění zákon 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 55, s. 2010-2048. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=156&r=2010.

87

poskytnutí nového úvěru u dalších – zejména nebankovních – finančních institucí, a to mnohdy i několikrát po sobě. V takovém případě pak dochází velmi často k předlužování118. Je zapotřebí si uvědomit, že zadlužení neznamená totéž, co předlužení, neboť zatímco zadlužení lze relativně pokládat za zcela normální a napomáhající ekonomickému růstu, předlužení lze již označit za negativní patologickou formu zadlužení, která ve své důsledku vede k ekonomickému úpadku dlužníka. V poslední době se na trhu především ze strany obchodních bank objevily nejrůznější podoby úvěrových produktů, které konsolidují více již poskytnutých úvěrů pouze v jeden nově poskytnutý, jenž řeší právě problematiku existujících dluhů. Jedná se o produkt, jehož podstatou je refinancování stávajícího úvěru, pomocí kterého je možné získat výhodnější podmínky pro jeho splácení, a to ať v podobě uplatnění výhodnější úrokové sazby či sjednání delší doby splácení úvěru, díky níž si může spotřebitel s větší jistotou zajistit dostatečnou likviditu jak na jeho řádné splácení, tak i na své další výdaje domácnosti. Tím bezpečně předejde řadě potenciálních problémů jako je například hrozící exekuce plynoucí z případného nesplácení úvěru. Zvyšující se počet úvěrů, které dosáhly označení „úvěry v selhání“, v posledních letech jen potvrzuje, že i přes zvýšenou ochranu spotřebitele v podobě příslušných právních předpisů (především pak v podobě informační povinnosti), nedokáží spotřebitele dostatečně chránit. Vývoj úvěrů v selhání tak naznačuje nutnost revidovat některá opatření na ochranu spotřebitele, kterých lze s tímto vývojem pokládat za nedostatečně účinné. Nelze samozřejmě pokládat tato opatření za jediné hledisko, z něhož plyne narůstající předluženost domácností a s ní tak i objem nesplácených úvěrů, ale rovněž je důležitým hlediskem velmi nízká úroveň finanční gramotnosti obyvatelstva v oblasti finančních produktů. Je tedy zapotřebí zaměřit se rovněž i na podporu a zvyšování finanční gramotnosti obyvatelstva tak, aby byli spotřebitelé schopni již v prvopočátku sjednávání úvěru dostatečně a reálně posoudit, zda budou schopni tento závazek v budoucnu řádně plnit. Dalším faktorem, který bezesporu ovlivňuje nárůst objemu úvěrů fyzických osob v poslední době, je reklama. Bohužel v mnoha případech – opět i přes zavedení mnoha legislativních opatření na ochranu spotřebitele – se ukazují nové formy a praktiky klamavé či agresivní reklamy, které lákají spotřebitele na „výhodné“ podmínky spojené s poskytnutím úvěru, ale ve svém výsledku se tak spotřebitelé jen zavazují k nevýhodné nabídce. Vždyť například úrokové 118

Ze Zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vyplývá, ţe se o předluţení jedná tehdy, jestliţe má osoba více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, resp. jestliţe její splatné závazky jsou vyšší neţ její majetek, přičemţ se do ocenění dluţníkova majetku zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat.

88

limity nejsou do dnešního dne zcela jasně stanoveny v žádném právním předpise – právní úprava o spotřebitelském úvěru pouze pojednává o přesném stanovení výpočtu RPSN na úvěr, nicméně poskytovatel tak může na úvěr i nadále uplatnit vysoké úroky, které nebudou spolu se splátkou schopni spotřebitelé splácet. V budoucích letech tak bude zásadní i psychická role spotřebitelů, neboť ti se dokáží velmi rychle přizpůsobit životu na dluh a budou si tak půjčovat stále více. Ve své podstatě tak budou jen kopírovat svým způsobem určitý model chování, který je znám spíše jen z vyspělých zemí. Ad 4 – sporná ustanovení v zákoně o platebním styku Transpozice evropské směrnice119 o platebních službách do českého právního řádu nepřinesla pouze pozitivní – jasná a srozumitelná pravidla, nýbrž je možné uvést i některá ustanovení, která lze pokládat přinejmenším za matoucí a to z důvodu, že jejich výklad není ani tak sporný, jako spíše nejednoznačně formulovaný. Kupříkladu lze zmínit ustanovení, na jehož sporný výklad poukazoval i server Měšec.cz, a to sice § 116, v němž se uvádí: „Plátce nese ztrátu z neautorizované platební transakce.“ Vzhledem k tomu, že zákon uvádí jednotné číslo, byl umožněn výklad tohoto ustanovení v tom smyslu, že majitel platební karty de facto odpovídá při jejím zneužití do výše 150 EUR a to za každou uskutečněnou transakci, která proběhne do doby, kdy majitel nahlásí její zneužití poskytovateli. Výklad tohoto ustanovení však odporuje logice věci, jenž danou problematiku upravuje, neboť v případě zneužití se nebude ve většině případů jednat o vyšší částku než stanovil zákon, tzn. že ve většině případů nepřesáhne ztráta onu stanovenou hranici 150 EUR. Pakliže se předpokládá, že majitel platební karty nejednal s podvodným úmyslem nebo jinak neporušil obchodní podmínky, pak tento klient ve své podstatě nese způsobenou ztrátu zcela sám a poskytovatel by se podílel na případné ztrátě jen v případech, jednalo by se o neoprávněnou transakci ve vyšším limitu než stanovených 150 EUR. Evropská směrnice v této souvislosti uvádí, že majitel platební karty nese odpovědnost za způsobenou ztrátu v maximální výši 150 EUR v součtu všech neoprávněných transakcí, které souvisejí se zneužitím platební karty do doby jeho ohlášení poskytovateli. Výklad tohoto ustanovení by však měl být v evropské směrnici uveden v tom smyslu, že se jedná o celkovou ztrátu ze zneužití a to do okamžiku nahlášení jejím majitelem poskytovateli. Pravidla, jenž jsou určující pro českou legislativu, zapracovávají formulace právních norem primárně 119

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES.

89

v jednotném čísle. V tomto případě se tak tato zákonitost respektovala na úkor určitosti a správného (doslovného) výkladu vyplývajícího z evropské směrnice. Jednotné číslo, které bylo v tomto případě užito při transpozici evropské směrnice do českého právního řádu, resp. do zákona 284, tak je matoucí a ve své podstatě vede k nesprávnému výkladu tohoto ustanovení z implementované směrnice. § 116 však není jediným ustanovením, které lze pokládat za nejednoznačně formulované. Podobně lze pohlížet i na ustanovení upravující § 98, tedy výklad samotného pojmu „neautorizovaná platební transakce“. V něm se totiž uvádí, že platební transakce je považována za autorizovanou, jestliže k ní dal plátce souhlas, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Z tohoto však ale jasně nevyplývá, zda je za neautorizovanou platební transakci považována transakce, u níž majitel karty chybně zadá PIN při prováděné transakci či chybně zadá číslo své karty v případě platby přes internet nebo se za neautorizovanou platební transakci považuje pouze taková transakce, při níž nedal její majitel výslovný, resp. vědomý souhlas. V případě novelizace zákona o platebním styku de lege ferenda by tak měla být mj. zohledněna i tato sporná či spíše nejednoznačně formulovaná, nejasná ustanovení a zapracována tak, aby se jednalo o eurokonformní implementaci, tedy implementaci bez odchýlení se od smyslu evropské směrnice, která tato ustanovení upravuje a jejíž obsah je transpozicí do národních právních úprav všech členských států Evropské unie.

90

4

ÚLOHA REGULÁTORA FINANČNÍCH TRHŮ

V OCHRANĚ SPOTŘEBITELE Postavení spotřebitele na finančním trhu je ve vztahu k poskytovatelům finančních sluţeb značně asymetrické a proto je velmi důleţité zajistit efektivnější systém ve fungování finančního trhu a maximálního omezení negativních dopadů sociálních jevů, před nimiţ je nutností spotřebitele v určitém rozsahu chránit. Z hlavních důvodů, které vedou k ochraně spotřebitele v souvislosti s finančním trhem, lze uvést nejen jeho moţné selhání, ale rovněţ také120 koncept distributivní spravedlnosti121, paternalismu122 a společenských hodnot123, které jsou uplatňovány v naší společnosti. Selhání finančního trhu tedy patří mezi nejvýznamnější důvod ochrany spotřebitele. Hlavní příčinu v případném selhání trhu je moţné spatřovat především v informační asymetrii, jenţ negativně dopadá na spotřebitele, neboť obsahem této asymetrie není nic jiného, neţ nerovný přístup k informacím a dále pak odlišná schopnost kaţdého spotřebitele umět tyto informace dostatečně zpracovat a učinit tak v dané věci kvalifikované rozhodnutí. V současné době je markantním problémem stále rostoucí sloţitost a pro spotřebitele nepřehlednost finančních produktů a sluţeb, jejichţ inovace je s ohledem na konkurenční prostředí nesrovnatelně napřed a průměrná finanční gramotnost spotřebitelů výrazně zaostává. Na druhou stranu, pakliţe mají spotřebitelé potřebné informace k dispozici, ne vţdy jsou schopni je na základě jejich sloţitosti řádně posoudit a vyuţít. Finančním subjektům, jenţ jsou v tomto vztahu povaţováni za silnější a profesionálnější stranu nejen z důvodu kvalitně vypracovaných obchodních praktik či výborných znalostí nabízených produktů a sluţeb, ale rovněţ i s jasnou převahou právního vědomí a silnějším ekonomickým postavením, se tak mohou spotřebitelé jen těţko vyrovnat.124 Banky, ale i ostatní finanční instituce působící na finančním trhu jsou tak bezpochyby ve výrazné informační převaze, díky níţ je potřeba jejich činnost z určitého hlediska regulovat a stanovit jasná pravidla, která povedou k eliminaci této informační asymetrie.

120

ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Rámcová politika Ministerstva financí v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu. MF ČR, ©2007. [on-line]. 24. března 2013. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politika_MF_OSFT2007_pdf.pdf. 121

Koncept distributivní spravedlnosti vychází z myšlenky, ţe je potřeba určitým způsobem chránit nejvíce zranitelné členy společnosti, pro které je z různých důvodů obtíţné být plnohodnotnými účastníky trţních vztahů, a ţe společenské zdroje mají být distribuovány podle toho, co je „spravedlivé“, nikoliv podle toho, co je trţně efektivní. 122 Paternalismus představuje omezení svobodného rozhodování a jednání jednotlivce, které je odůvodněno zájmem dosaţení blahobytu, prospěchu či ochrany zájmů dotčeného jednotlivce. Za příklad lze uvést poskytnutí lepšího postavení v případě různých souhlasů či uzavření smluv, a to v případech, kdy je souhlas udělen nebo smlouva je uzavřena bez adekvátní moţnosti vyhodnotit následky takového jednání. 123 Společenské hodnoty představují určité obecně akceptované normy chování, které jsou v dané společnosti povaţovány za ţádoucí. Chování, které naopak není akceptovatelné, je zpravidla zakázáno. Za typický příklad lze povaţovat zákaz lichvy. 124

HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2005. 46 s. ISBN 80–7357–064–5.

91

Cílem ochrany spotřebitele na finančních trzích je tedy maximálně zmírnit nerovnost plynoucí ze vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem finančních sluţeb tak, aby spotřebitelé získali potřebné informace a mohli se kvalifikovaně rozhodovat, přičemţ takovýto stav by se více blíţil k ideálnímu trţnímu prostředí. Za primární cíle125 ochrany spotřebitele je moţné uvést snahy o dosaţení větší míry stability a transparentnosti ve vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem finančních sluţeb a dále pak podněty přispívající k rozvoji takových trţních podmínek, které umoţňují spotřebiteli moţnost většího výběru za přijatelné ceny a také maximální podpora v rozvoji spotřebitelských organizací hájících zájmy spotřebitelů. Účinná ochrana spotřebitele napomáhá k omezení případného selhání finančního trhu a posiluje tak na tomto trhu postavení spotřebitele, který má jen velmi omezené moţnosti pro své efektivní rozhodování. Jestliţe jsou spotřebitelé o nabízených sluţbách více a kvalitněji informováni, pak jejich rozhodování nepochybně přispívá k podpoře stabilního fungování finančního systému včetně efektivnější alokace volných finančních prostředků na tomto trhu.126 Z veřejnoprávních subjektů podílející se na ochraně spotřebitele na finančním trhu a to včetně dohledu nad dodrţováním zákonem stanovených pravidel, která pomáhají spotřebitelům domoci se svých práv, je nejdůleţitějším orgánem Česká národní banka vykonávající dohled nad celým finančním trhem v České republice.

4.1 Česká národní banka Česká národní banka127 je centrální bankou České republiky a je zřízena Ústavou České republiky, přičemţ svou činnost vyvíjí především v souladu se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Díky pravomocím, které byly České národní bance svěřeny prostřednictvím zákonů České republiky, tak pečuje jakoţto integrovaný orgán regulace a dohledu nad finančním trhem jednak o stabilitu finančního systému a jednak o bezpečný a plynulý rozvoj finančního trhu České republiky. Stabilní finanční systém ve spojení s dynamicky se rozvíjejícím finančním trhem významně přispívají k dlouhodobému růstu ekonomiky a jsou nejen v zájmu podniků, ale rovněţ i v zájmu obyvatelstva. Jeho předpoklad je však zaloţený zejména na finančně zdravých a prosperujících finančních institucích působících na tomto trhu. 125

TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 12 s. ISBN 978–80–7201–864–

2.

126

ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Rámcová politika Ministerstva financí v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu. MF ČR, ©2007. [on-line]. 24. března 2013. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politika_MF_OSFT2007_pdf.pdf. 127

Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná bankovní rada. Jejími členy jsou guvernér, dva viceguvernéři a další čtyři členové bankovní rady. Členy bankovní rady jmenuje prezident republiky na dobu 6ti let a odvoláni mohou být jen z důvodů stanovených zákonem. Ţádná osoba nesmí zastávat funkci člena bankovní rady více neţ dvakrát.

92

V rámci uplatňování svých pravomocí orgánu dohledu a při své činnosti obecně si Česká národní banka klade za cíl nejen, aby subjekty, nad kterými je z její strany vykonáván dohled, v plné míře dodrţovaly příslušné legislativní normy, ale také se zaměřuje i na zkvalitňování institucionální infrastruktury českého finančního trhu včetně důrazu na zvyšování jeho transparentnosti, konkurenceschopnosti, důvěryhodnosti a to jak ve vztahu k veřejnosti, tak ve vztahu k atraktivitě podnikání. Česká národní banka se snaţí usilovat o takovou pověst, díky níţ by byla vnímána jako kompetentní, dynamická a flexibilní instituce, přičemţ bude uznávána nejen trhem samotným, ale rovněţ i ze strany široké veřejnosti a odborníků, kteří budou uznávat, ţe její činnost je odpovídající jak náročným měřítkům, tak profesionálnímu a zároveň efektivnímu přístupu k regulaci finančního trhu a výkonu dohledu nad ním.128

4.1.1 Působnost České národní banky v oblasti ochrany spotřebitele Působnost České národní banky v oblasti ochrany spotřebitele vyplývá ze zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a ze zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, s účinností od 12. února 2008, kdy nabyl účinnosti zákon č. 36/2008 Sb., jenţ novelizoval mj. oba zmíněné zákony a svěřil tak České národní bance nové pravomoci v oblasti ochrany spotřebitele, v rámci nichţ tak nově přijímá podněty, stíţnosti a upozornění. Česká národní banka v oblasti ochrany spotřebitele dohlíţí na subjekty, které vykonávají svoji činnost na základě získané licence, registrace či jiného povolení od České národní banky, resp. dohlíţí nad plněním povinností, kterých bylo stanoveno v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v zákoně č. 40/1964, občanský zákoník, jenţ se týká sjednávání smluv o finančních sluţbách uzavíraných na dálku, v zákoně č. 284/2009 Sb., o platebním styku, jenţ se týká zejména plnění předsmluvních informačních povinností a rovněţ nad povinnostmi vyplývajícími ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Česká národní banka vykonává dohled v oblasti ochrany spotřebitele nad dodrţováním těchto pravidel:129 -

dodrţování zákazu pouţívání nekalých obchodních praktik – podle definice zákona130 o ochraně spotřebitele se v § 4 odst. 1 uvádí, že za nekalou obchodní praktiku je považována taková praktika, je-li jednání podnikatele vůči

128

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Poslání České národní banky při dohledu nad finančním trhem České republiky. ČNB, ©2013. [on-line]. 24. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/poslani_cnb_dohled_FT.pdf. 129 ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Ochrana spotřebitele – Působnost České národní banky v oblasti ochrany spotřebitele. ČNB, ©2013. [on-line]. 24. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/spotrebitel/ochrana_spotrebitele/index.html. 130 ČESKO. Zákon č. 634 ze dne 16. prosince 1992 o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 130, s. 3810-3816. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1992&cz=634.

93

spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil; taková praktika je tímto zákonem zakázána; -

dodrţování zákazu diskriminace spotřebitele – podle § 6 téhož zákona nesmí prodávající při poskytování služeb spotřebitele jakkoli diskriminovat131;

-

dodrţování povinností a pravidel pro informování o ceně sluţeb a způsobu jejich stanovení – prodávající má povinnost spotřebitele informovat o ceně poskytovaných služeb, případně informaci o ceně služeb spotřebiteli jinak vhodně zpřístupnit, a to v souladu s cenovými předpisy;

-

dodrţování povinností stanovených občanským zákoníkem pro uzavírání smluv o finančních sluţbách uzavíraných na dálku – jedná se o smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku jako například přes internet, telefon, fax či e-mail; spotřebiteli tento způsob přináší určité pohodlí, nicméně získání potřebných informací o dané službě se stávají podstatně omezenější, než-li při osobním jednání s poskytovatelem finanční služby a proto je občanským zákoníkem stanoven podrobný výčet informací, které musí být v ujednání povinně uvedeny.

České národní bance v souvislosti s dohledem nad ochranou spotřebitele vztahující se na subjekty, které provozují svoji činnost na finančním trhu, tak vyplývají především tyto povinnosti: -

přijímat a prošetřovat podněty podané spotřebiteli a jejich sdruţeními,

-

dohlíţet nad dodrţováním povinností uvedených v příslušných zákonech,

-

zabránit bezprostřednímu ohroţení majetku spotřebitele tím, ţe se pozastaví poskytování daných sluţeb nebo se uzavře příslušná provozovna a

-

ukládat sankční opatření plynoucí ke zjednání nápravy.

4.1.2 Podněty podané České národní bance ze strany spotřebitelů Česká národní banka přijala za rok 2011 v oblasti ochrany spotřebitele více jak 86 tisíc podnětů ze strany spotřebitelů týkajících se finančních sluţeb poskytovaných na trhu v České republice. Největší mnoţství podnětů se podobně jako v předchozím roce týkaly především poskytovatelů pojistných produktů. O něco menší počet podnětů byl pak zaznamenán vůči

131

Obecně se diskriminací rozumí úmyslné či nedbalostní rozlišování, omezení nebo zvýhodnění na základě diskriminačního důvodu.

94

úvěrovým institucím a jen nepatrný počet podnětů byl vykázán v segmentu kapitálového trhu. Přesná čísla132 je moţné vidět v následující tabulce: TABULKA Č.3 – PODANÉ PODNĚTY ČESKÉ NÁRODNÍ BANCE ZE STRANY SPOTŘEBITELŮ ZA ROK 2011 PŘEHLED PODANÝCH PODNĚTŮ SPOTŘEBITELI V SOUVISLOSTI S FINANČNÍ SLUŢBOU OBLAST Pojišťovnictví Úvěrová Kapitálového trhu Nebankovní devizová místa

POČET PODANÝCH PODNĚTŮ CELKEM 319 273 25 131

Celkem všech podnětů

86615

Poznámka: Tabulka č.3 vlastní zpracování – data získaná ze Zprávy ČNB o výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2011133

Oblast pojišťovnictví tedy zaznamenala nejvyšší počet podaných podnětů, které se převáţně týkaly nedostatečného poskytnutí informací v souvislosti s nabízeným produktem a náklady s ním spojené. Podněty byly především ovlivněny přetrvávajícím přesmlouváním investičního ţivotního pojištění, přičemţ problém vyplýval z nedostatečně vysvětlených důsledků ze strany pojišťovacích zprostředkovatelů vůči spotřebitelům, neboť výpověď stávající smlouvy a její opětovné nahrazení smlouvou novou bylo spojeno se skrytými a ve většině případů, i vyššími náklady v podobě různých poplatků za sjednání produktu. Tyto poplatky se tak začaly odečítat jiţ na samém počátku pojistného cyklu, s čímţ nebyl spotřebitel zpravidla zprostředkovatelem obeznámen a tím byl ve své podstatě klamán. V případě neţivotního pojištění se podněty týkaly nedostatečné informovanosti ve výlukách týkajících se sjednávané pojistné sluţby, neboť s tímto důsledkem bylo spojeno odmítnutí plnění ze strany pojišťovny, pakliţe spotřebiteli vznikla pojistná událost. Ze strany České národní banky bylo v tomto období zahájeno i několik správních řízení s dohlíţenými subjekty. Výsledné šetření ukázalo, ţe některé dohlíţené subjekty nabízejí spotřebitelům moţnost slev a dalších výhod, jestliţe si pojistnou smlouvu sami sjednají a zároveň se zaváţí k doporučení dalšího, nového zájemce o tento produkt. Takové smlouvy však zpravidla obsahují další dodatky ke sjednané smlouvě, které tak spotřebitele zavazují k placení pojistného a pokud dojde k předčasnému vypovězení pojistné smlouvy, pak musí

132

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2011: Dohled nad dodržováním pravidel ochrany spotřebitele. ČNB, ©2011. [on-line]. 26. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zpravy_o_vykonu_dohledu/dow nload/dnft_2011_cz.pdf. 133 ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2011: Dohled nad dodržováním pravidel ochrany spotřebitele. ČNB, ©2011. [on-line]. 27. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zpravy_o_vykonu_dohledu/dow nload/dnft_2011_cz.pdf.

95

spotřebitel uhradit smluvní pokuty kryjící případnou ztrátu na provizi pojišťovacího zprostředkovatele. Ohledně podnětů ze strany spotřebitelů na úvěrové instituce byly v roce 2011 zaznamenány jen o něco méně, neţ byly přijaty podněty v oblasti pojistných produktů. Podněty v této oblasti se týkaly především nákladů spjatými s úvěrovými produkty, dále pak bylo ze strany spotřebitelů poukazováno na neoprávněnost výše inkasovaných poplatků za sjednané sluţby či účtování sankcí v případě nedodrţení smluvních podmínek ze strany spotřebitele. V těchto případech však byla většina podaných podnětů vyhodnocena jako neoprávněná a to z důvodu, ţe dotčené poplatky byly ze strany poskytovatele uvedeny v sazebníku a spotřebitel se tak s nimi mohl řádně obeznámit. Další nedostatky pak byly spojeny s kreditními kartami a to nejen v souvislosti s nedostatečným poskytnutím informací spojených s jejím sjednáním, nýbrţ také v případě nabídky a sjednání obnovy kreditní karty. Stranou nezůstaly ani spotřebitelské úvěry. Podněty se nejčastěji týkaly nepřiměřených nákladů uplatněných vůči spotřebitelům, jestliţe jim byla nabídnuta a posléze sjednána restrukturalizace úvěru či nedostatečného posouzení důsledků spojených s provedenými změnami v souvislosti s nově vypočtenou výší splátek úvěru. Kapitálový trh byl další oblastí, z níţ byly také ze strany spotřebitelů podány určité podněty, nicméně v porovnání s oblastí pojišťovnictví a úvěrových institucí, se jednalo o nesrovnatelně niţší počet. Podněty byly nejčastěji mířeny jednak na nedostatky při správě svěřených finančních prostředků a jednak na nedostatky v získaných informacích, které byly spojeny s rizikovostí nabízených obchodů. Opakovaným podnětem bylo například i jednání investičních zprostředkovatelů, kteří opakovaně oslovovali a nabízeli investiční obchody spotřebitelům, ať uţ telefonicky nebo písemnou formou přes e-mail a to i přesto, ţe takováto nabídka byla ze strany spotřebitele několikrát odmítnuta. Česká národní banka obdrţela podněty i na nebankovní devizová místa134, především ze strany zahraničních turistů, kteří upozorňovali zejména na nedostatek předsmluvních informací, resp. na poskytnuté informace o směnném kurzu a to ještě před uskutečněním směny. Další případy pak poukazovaly na odmítnutí reklamace ze strany směnárníka, pakliţe se evidentně jednalo o provedení nevýhodné směny. Česká národní banka tuto problematiku dlouhodobě řeší v podobě zahájených několika správních řízení s dotčenými subjekty a to za

134

Nebankovní devizové místo je místo, které není bankou, pobočkou zahraniční banky, spořitelním a úvěrním druţstvem, platební institucí, pobočkou zahraniční platební instituce nebo poskytovatelem platebních sluţeb malého rozsahu a které můţe provádět směnárenskou činnost pouze v provozovnách, které byly k tomuto účelu předem zaevidovány Českou národní bankou. Jedná se tedy o oprávnění provozovat směnárenskou činnost na základě povolení k činnosti směnárníka uděleného Českou národní bankou.

96

účelem uloţení sankcí či pokut, které mají vést ke zjednání nápravy příslušného nebankovního devizového místa. Mimo těchto subjektů působících na finančním trhu České republiky zaznamenala Česká národní banka řadu jiných podnětů podaných ze strany spotřebitelů či jejich spotřebitelských organizací týkajících se například dotazů či ţádostí o odborné stanovisko České národní banky a které byly zpravidla řešeny bez nutnosti kontaktovat dohlíţený subjekt.

4.1.3 Právní a metodické zaměření České národní banky v ochraně spotřebitele Česká národní banka se z pohledu ochrany spotřebitele zaměřuje na úrovni národní legislativy na informační povinnosti plynoucí poskytovatelům finančních sluţeb vůči spotřebitelům. Jako příklad lze uvést její sledování v případě úpravy penzijní a důchodové reformy, v novele občanského zákoníku či v novele zákona o kolektivním investování. Neméně důleţitá vůči postavení spotřebitelů byla téţ novela zákona o rozhodčím řízení, na jejímţ připomínkování se Česká národní banka z velké části podílela. V rámci komunitárního práva, tedy legislativy Evropského společenství, je pro postavení českých spotřebitelů významný návrh evropské směrnice135,136 o smlouvách o úvěru na bydlení, která zahrnuje mj. i dohled, jenţ bude vůči většině věřitelů vykonáván ze strany České národní banky. S tímto ohledem se Česká národní banka podílí na zpracování pozic České republiky v souvislosti s jednáním o konečném textu směrnice, která bude ve svém výsledku transpozicí137 do českého právního řádu. Evropská komise dále vydala v červenci 2011 Doporučení o přístupu k základnímu platebnímu účtu, kde Česká národní banka sleduje podání podnětů ze strany spotřebitelů tak, aby mohla případně identifikovat potřebu vstoupit a zasáhnout na základě tohoto Doporučení. V prosinci 2011 byl ze strany Evropské komise zaslán k projednání návrh evropské směrnice138 o alternativním řešení sporů a návrh nařízení o „on line“ řešení spotřebitelských sporů, přičemţ toto projednávání Česká národní banka s ohledem na jejich platnost i na finanční sluţby, rovněţ sleduje. 135

Návrh směrnice Evropského parlamentu (ze dne 10. května 2011) a Rady (ze dne 18. dubna 2011) o smlouvách o úvěru na bydlení, KOM(2011) 142 v konečném znění – 2011/0062 (COD). 136 Hlavními cíli návrhu směrnice jsou vytvoření efektivního a konkurenceschopného jednotného trhu jak pro spotřebitele, tak pro věřitele a zprostředkovatele úvěru a to s vysokou úrovní ochrany, neboť má být zapracováním směrnice do národních právních úprav dosaţeno posílení důvěry spotřebitelů, mobility klientů, přeshraniční činnosti věřitelů a zprostředkovatelů úvěru a zajištění rovných podmínek pro všechny strany při současném dodrţení práva na ochranu osobních údajů. Navrhovanou právní úpravou je rovněţ sledováno podpoření finanční stability, a to prostřednictvím posílení odpovědného chování subjektů na trzích s hypotečními úvěry. 137 Návrh směrnice mj. stanovuje lhůtu dvou let pro provedení této směrnice a přezkum pět let po vstupu této směrnice v platnost, coţ se zdá být rozumné, jelikoţ posouzení dopadu opatření směrnice umoţní posoudit její vhodnost (3.10 Kapitola 10: Závěrečná ustanovení, část 3.10.5). 138

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. listopadu 2011 o alternativním řešení sporů u spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů), KOM(2011) 793 v konečném znění – 2011/0373 (COD).

97

Naopak Česká národní banka se nakonec nebude podílet na sledování a angaţování se v evropské směrnici 2011/83/EU139 přijaté v listopadu 2011, neboť se tato směrnice nebude ve svém závěru na finanční sluţby vztahovat.140 V lednu 2011 vstoupila v účinnost novela zákona o spotřebitelském úvěru141, která podstatným způsobem změnila do té doby platný dohled a přístup do odvětví. Mimo změny ţivnostenského zákona, který stanovil, ţe spotřebitelský úvěr smí poskytovat nebo jeho poskytnutí zprostředkovávat jen osoba mající oprávnění k provozování ţivnosti vázané a to s předmětem podnikání „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, předchozí

právní

úprava

umoţňovala

poskytovat

spotřebitelský

úvěr

nebo

jeho

zprostředkování za splnění podmínky pro vydání ţivnostenského oprávnění k ţivnosti volné, se zavedla dělená pravomoc v rámci dozorové činnosti. Kromě dozorování subjektů, které spadaly pod dohled České národní banky i před přijetím novely zákona o spotřebitelském úvěru, tak nově dozoruje dodrţování podmínek stanovených tímto zákonem. Nově se dozorová činnost nevztahuje pouze na samotné poskytovatele úvěrů, ale rovněţ i na zprostředkovatele spotřebitelského úvěru. Nebankovní subjekty podnikající na základě ţivnostenského oprávnění i nadále dozoruje Česká obchodní inspekce. V září 2011 proběhla mezinárodní kontrolní akce pod názvem „Internet Sweep“, které se zúčastnila i Česká národní banka. Tato akce spočívala v tom, ţe většina členských států Evropské unie prověřovala ve stejný okamţik plnění některých povinností vyplývajících z legislativní úpravy při nabízení spotřebitelského úvěru na webových stránkách poskytovatelů. Závěr této akce potvrdil, ţe kontrolované subjekty ve většině aspektů postupovaly v souladu se zákonem stanovenými pravidly a u těch subjektů, kde došlo k pochybení, nadále jejich činnost Česká národní banka sledovala aţ do doby odstranění zjištěných nedostatků. Některé otázky spojené s aplikací zákona o spotřebitelském úvěru byly řešeny s jednotlivými bankami a taktéţ s Českou obchodní inspekcí, aby došlo ke sjednocení stanovisek dohledových orgánů. Především se jednalo se o aplikaci plnění povinností spojených

139

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. 140

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2011: Dohled nad dodržováním pravidel ochrany spotřebitele. ČNB, ©2011. [on-line]. 24. března 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zpravy_o_vykonu_dohledu/dow nload/dnft_2011_cz.pdf. 141 ČESKO. Zákon č. 145 ze dne 21. dubna 2010 o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, částka 52, s. 1874-1928. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=145&r=2010.

98

s reklamou a marketingem, plnění povinností předsmluvních informací a dále plnění jednotného postupu při výpočtu roční procentní sazby nákladů (RPSN). Vnitřní metodická činnost České národní banky je pak zaměřena jednak na trvalé poradenství a jednak na poskytování právní podpory vůči inspektorům ochrany spotřebitele.

4.2 Moţné způsoby mimosoudního řešení spotřebitelských sporů V rámci uskutečňování spotřebitelských vztahů mohou někdy v důsledku porušení povinností jedné či druhé strany, vzniknout konfliktní situace mezi spotřebitelem a podnikatelem, kterou lze nazvat spotřebitelským sporem. Tyto spory mohou být předmětem různých nároků vyplývajících především z hmotněprávní úpravy jako například spotřebitelských smluv, odpovědnosti za vady, odpovědnosti za škodu, které jsou zakotveny v občanském zákoníku, ale rovněţ můţe dojít k uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku na základě úpravy zvláštního zákona č. 99/1963 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, v platném znění. Orgán, který je povolaný řešit v rámci soukromoprávní ochrany spotřebitele spotřebitelské spory, je soud142. Ten přitom postupuje v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění. Jedná se o variantu, v níţ je spotřebitelský spor řešen v rámci procesu garantovaného státem, přičemţ se vychází ze snahy nastolit právní jistoty cestou omezení vyřizování sporů svépomocí.143 Soudní řízení však v mnoha případech trvá poměrně dlouho a nejedná se přitom o jediný důvod, který tak většinu spotřebitelů od tohoto řešení odrazuje. Dalším důvodem je obecná povinnost platit náklady soudního řízení, které nemusí být vţdy zanedbatelné. Náklady na soudní řízení totiţ mnohdy přesahují hodnotu sporu, coţ je moţné označit za hlavní příčinu toho, proč je spotřebitel odrazen hledat řešení u obecného soudu. Opominout nelze ani potřebu právního zastoupení, které přináší spotřebiteli další nemalé finanční výlohy. Nejedná se však pouze o finanční náklady spojené se soudním řízením, které spotřebitele odrazují, ale také o jasnou nerovnost mezi účastníky sporu, neboť podnikatel, jakoţto protistrana, má nesrovnatelně kvalitnější a hlubší znalost dané problematiky včetně nepochybně lepší moţnosti ve výběru kvalitního právního zástupce. Spotřebitel má sice právo uplatnit nárok na 142

K řízení v prvním stupni jsou zásadně věcně příslušné okresní soudy. Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně pak rozhoduje vrchní soud. Podnětem k zahájení řízení je ve většině případů návrh na zahájení řízení. Ve dvoustranných vztazích je tento návrh nazýván ţalobou, navrhovatel pak ţalobcem a odpůrce ţalovaným. 143

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 69 s. ISBN 978– 80–245–1262–4.

99

náhradu nákladů spojené se soudním řízením, ale teprve v té chvíli, pakliţe v dané věci uspěje, coţ není na samém počátku řízení rozhodně jisté. Cesta soudního řízení je tedy pro spotřebitele především zdlouhavá a finančně nevýhodná. Mimo soustavy obecných soudů má však spotřebitel moţnost vyuţít i některého způsobu mimosoudního řešení sporů, tzv. alternativní cestou, která mu v podstatě dává k dispozici další způsoby, prostřednictvím kterých lze vzniklé spory ze soukromoprávních úkonů řešit, ba dokonce je těmito způsoby zcela zaţehnat. Jejich význam spočívá především v niţší ingerenci ze strany státní moci a vyšším podílem autonomie dotčených stran při volbě vhodného prostředku, jenţ bude vyuţit k narovnání vztahů či určí, jakým aktem bude tento spor ukončen.

4.2.1 Mediace Za určitý způsob smírčího řízení, v tomto případě mimosoudního řešení sporu, lze povaţovat konciliaci, která je rovněţ označována za kvalifikovanou mediaci s důrazem na řešení případu tak, aby ve svém důsledku směřovala k navrţení určitého řešení vzniklého sporu. Při řešení sporu je mimo obou stran ještě přítomna třetí osoba, přičemţ jejím úkolem je zprostředkování vzájemné komunikace mezi účastníky konfliktu.144 Konciliace je tedy de facto způsob mimosoudního řešení sporu, v němţ třetí strana, která vystupuje jako konciliátor, vydává nezávazné rozhodnutí v podobě tzv. konciliačního nálezu.145 Mediace je způsob rychlého mimosoudního řešení sporů – podobně jako konciliace, tedy za asistence třetí strany, v tomto případě mediátora. Ten vede komunikaci sporných stran s cílem dosáhnout vzájemně přijatelné dohody, na níţ se obě strany aktivně podílejí. Mediátor je nestranná osoba, která nemusí mít přímo odborné znalosti právní problematiky ochrany spotřebitele, měla by být však profesionálem, která bude schopna zvládat komunikaci a vzájemné vyjednávání obou stran, jenţ povedou k oboustranné dohodě. Role mediátora tedy spočívá v podpoře obou stran tak, aby se nalezli konstruktivní řešení, díky nimţ se překonají sporné otázky v rámci vzájemné komunikace, nikoli v učinění jeho rozhodnutí o případné vině či nevině té či oné strany nebo způsobu řešení sporu. Mediátor má zodpovědnost za proces a obě dotčené strany pak za konečný výsledek.

144

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 74 s. ISBN 978– 80–245–1262–4. 145 GUBBY, Helen. English legal terminology: Legal concepts in language. 2nd ed. Den Haag: Boom Juridische uitgevers, 2007. 268 s. ISBN 978–90–545–4931–4.

100

Mediaci je tedy moţné označit jako způsob řešení občanskoprávních konfliktních situací146, ze kterého vyplývá respektování zájmů a potřeb obou zúčastněných stran, a to s ohledem provést tento postup ve snaze nalezení konsensu sporných stran, aniţ by bylo pouţito autoritativního rozhodnutí proti vůli jedné ze stran. Mediace je zahájena přistoupením dotčených stran k dohodě o mediaci, která stanoví veškeré podstatné aspekty účasti v rámci mediačního jednání. Vzájemná dohoda je sepsána písemně, pakliţe o to projeví zájem některá ze stran nebo na ţádost mediátora. Pakliţe dojde ke vzájemné dohodě mezi oběma stranami o způsobu řešení sporu, není tato dohoda automaticky vykonatelná, nýbrţ má pouze charakter smlouvy, která je pokládána za závaznou pro dotčené strany. V případě, ţe strany vyţadují, aby dohoda byla soudně vykonatelná, pak musí být sjednaná dohoda sepsána notářem. Mediace se rovněţ pokládá za ukončenou, jestliţe alespoň jedna ze stran od mediačního řízení odstoupí. Právo na odstoupení mají strany v jakékoli fázi řízení, aniţ by byl vyţadován jejich důvod. Pokud se nenalezne řešení k urovnání vzájemného sporu prostřednictvím mediátora, pak mohou dotčené strany, a to opět za podmínek vzájemné – dobrovolné dohody, vyuţít dalšího způsobu mimosoudního řešení sporů, rozhodčího řízení.

4.2.2 Rozhodčí řízení Typickým alternativním způsobem řešení sporů ve vztahu k soudnímu řízení představuje bezesporu rozhodčí řízení, které je rovněţ označováno jako arbitráţ a které se řídí v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Pro určení, zda vzniklý spor mezi dotčenými stranami bude rozhodován v soudním řízení nebo v řízení rozhodčím, plyne z rozhodující vůle obou stran projevené v souladu s právními předpisy, tedy záleţí na tom, zda mezi těmito stranami byla uzavřena rozhodčí smlouva či nikoli. Rozhodčí řízení je zpravidla vnímáno jako moţný způsob řešení sporů, na základě něhoţ je předmětný spor postoupen buď pouze jednomu, nebo několika rozhodcům, a to za účelem jeho autoritativního rozhodnutí. Charakteristickými znaky rozhodčího řízení jsou147: -

vyloučení příslušnosti obecných soudů ku prospěchu rozhodčího soudu, nezávislost a nestrannost rozhodců a pravomoc rozhodčího soudu rozhodnout o meritu sporu na základě rozhodčího nálezu a to s konečnou platností.

146

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 75 s. ISBN 978– 80–245–1262–4. 147 BĚLOHLÁVEK, J. Alexander. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Praha: C. H. Beck, 2012. 12 s. ISBN 978–80–7179–297–0.

101

Pro mimosoudní řešení sporů alternativním způsobem rozhodčího řízení je typická oproti soudnímu řízení jeho neformálnost, rychlost a rovněţ i výrazně niţší nákladovost. Na druhou stranu je zapotřebí zajistit, aby toto rozhodčí řízení bylo zajištěno tak, aby spotřebiteli nebyla ubírána práva148,149 spojená s jeho ochranou vyplývající z příslušných právních předpisů. S tímto ohledem je velmi často poukazováno zejména na pochybná rozhodčí řízení spojená se sjednáním rozhodčích doloţek, které jsou obsaţeny ve spotřebitelských smlouvách. Rozhodčí doloţky jsou totiţ v praxi mnohdy zneuţívány, neboť se jiţ ve smlouvě přímo stanoví, ţe veškeré spory vzniklé mezi smluvními stranami budou řešeny v rozhodčím řízení a mnohdy i před konkrétním rozhodcem. Ve většině případů však není spotřebitel schopen dostatečně zváţit, z čeho by případné spory mohly plynout a s jakými důsledky, a rovněţ si v dané chvíli neuvědomí, ţe sjednáním této doloţky bude rozhodnuto v rozhodčím řízení s konečnou platností, neboť rozhodčí nález vydaný rozhodcem je oproti mediační dohodě pro dotčené strany vzniklého sporu závazné150, coţ ve své podstatě bude znamenat, ţe spotřebitel jiţ nebude mít moţnost postoupit tento spor k soudnímu řízení. V případě, ţe se dotčené strany dohodnou, ţe chtějí vzniklý spor řešit v rozhodčím řízení, sepíší společně za pomoci pracovníka kontaktního místa rozhodčí smlouvu, ve které uvedou, jestli trvají na ústním jednání. Pakliţe se strany nevyjádří, proběhne řízení elektronickou formou. Na základě rozhodčí smlouvy pak podá strana, označená jako stěţovatel, ţalobu. Zahájení ţaloby ve spotřebitelských sporech je vázáno na podání ţaloby Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a zaplacení výloh za rozhodčí řízení. Rozhodčí soud podanou ţalobu řádně posoudí a poté vyrozumí stranu ţalovaného. Ţalovaný má právo vyjádřit se k ţalobě a to ve stanovené lhůtě 10ti dnů ode dne vyrozumění ţalovaného ze strany rozhodce v rámci rozhodčího řízení, na jehoţ konci je vydán rozhodčí nález, který je závazný a soudně vykonatelný pro obě strany. Rozhodčí řízení můţe být rovněţ ukončeno151 i smírným vyřešením sporu, tzn. dohodnou-li se dotčené strany na smírném řešení sporu prostřednictvím usnesení Rozhodčího soudu, vyjádří-li jedna ze stran vůli řízení se nadále neúčastnit nebo vyplývá-li taková vůle z jejího jednání.

148

Je naprosto nepochybné, ţe právo na právní ochranu a rovněţ i právo na soudní ochranu, nabývá ve vztahu k ochraně spotřebitele poněkud odlišného rozměru. Autonomie vůle stran se dostává do konfliktu s ochranou tzv. slabší strany. K předmětnému konfliktu se v takovém případě například vyjádřil Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí v Nálezu ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 2164/10, z listopadu 2011, takto: „Respekt a ochrana autonomie vůle je zcela elementární podmínkou fungování materiálního právního státu; jde o matriaci vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu konstanty vytčené před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy.“ 149

BĚLOHLÁVEK, J. Alexander. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Praha: C. H. Beck, 2012. 74 s. ISBN 978–80–7179–297–0. GUBBY, Helen. English legal terminology: Legal concepts in language. 2nd ed. Den Haag: Boom Juridische uitgevers, 2007. 268 s. ISBN 978–90–545–4931–4. 151 KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 74 s. ISBN 978– 80–245–1262–4. 150

102

4.2.3 Finanční arbitr Finanční arbitr152 je dalším způsobem, resp. státním orgánem určeným k mimosoudnímu řešení spotřebitelských sporů, který bezplatně rozhoduje spory vzniklé mezi spotřebiteli a finančními institucemi, a to výlučně na návrh spotřebitele. Hlavní poslání153 finančního arbitra spočívá v zajištění zejména rychlého, bezplatného a efektivního vyřizování vzniklých sporů mezi občany (spotřebiteli) a vybranými finančními institucemi. Institut finančního arbitra byl v České republice zřízen k 1. lednu 2003 prostřednictvím zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a to s ohledem na harmonizaci českého právního řádu s právním řádem evropským. Jednalo se zejména o transpozici evropské směrnice 97/5/ES154, v níţ je v rámci čl. 10 obsaţen poţadavek, aby členské státy Evropské unie zajistily existenci vhodných a rovněţ účinných nápravných postupů pro řešení stíţností ze strany spotřebitelů v oblasti, jenţ pokrývá tato směrnice. Dále se jednalo o poţadavek Evropské unie, aby členské státy přijaly na úrovni národní právní úpravy opatření a postupy pro řešení stíţností spotřebitelů v oblasti elektronických platebních prostředků, a to v Doporučení Evropské komise 98/257/ES155. Toto Doporučení pak obsahuje sedm principů, které by měly členské státy Evropské unie akceptovat při zajišťování mimosoudního řešení sporů mezi spotřebiteli a finančními institucemi. Důraz je kladen156 především na nezávislost osoby, která bude o sporu rozhodovat, dále pak transparentnost, její efektivnost, zákonnost, svoboda a reprezentace během řízení. Komunitární právní úprava totiţ vychází z myšlenky, ţe standardní ochrana v podobě soudního řízení, není v mnoha případech dostatečně efektivní, neboť výlohy spojené se soudním řízením v rámci daného sporu často převyšují spornou částku a zároveň nejistý závěr v podobě rozhodnutí soudního sporu je pro spotřebitele spíše odrazující.

4.2.3.1 Zvýšení pravomocí a činnost finančního arbitra v roce 2011 Dnem 1. července 2011 nabyla účinnosti novela zákona o finančním arbitrovi, a to v podobě zákona č. 180/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, která významně rozšířila jeho

152

Finanční arbitr je jmenován – od 1. července 2011 – vládou České republiky na návrh ministra financí a to na funkční období 5 let. Finanční arbitr je tedy za výkon své funkce odpovědný vládě. Arbitrem a zástupcem arbitra mohou být jmenovány pouze osoby, které jsou bezúhonné, plně způsobilé k právním úkonům, mají dobrou pověst, dostatečnou kvalifikaci a zkušenosti. 153

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Poslání a úkoly finančního arbitra. FA, ©2013. [on-line]. 29. března 2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/. 154 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/5/ES ze dne 27. ledna 1997 o přeshraničních převodech. 155 Doporučení Evropské komise 98/257/ES ze dne 30. března 1998 o principech uplatňovaných pro osoby odpovědné za mimosoudní vyrovnání klientských sporů. 156 SCHOLZ, Petr. Zákon o finančním arbitrovi: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. VI. ISBN 978–80–7400–091–1.

103

pravomoci o řešení sporů v oblasti spotřebitelských úvěrů a kolektivního investování, neboť do této doby byl finanční arbitr příslušný rozhodovat pouze spory z oblasti platebních sluţeb. S ohledem na rozšíření pravomocí finančního arbitra na spory vzniklé ze spotřebitelských úvěrů a kolektivního investování, se rovněţ rozšířila i informační povinnost na významný okruh institucí, jenţ tyto sluţby na finančním trhu poskytují. Novela zákona tedy byla mj. doplněna o finanční instituce, které v rámci své obchodní činnosti nabízejí, poskytují nebo zprostředkovávají spotřebitelský úvěr. Těmto finančním institucím tak vyplývá157 na základě § 19 tohoto zákona informační povinnost sdělit finančnímu arbitrovi své identifikační údaje zákonem stanovené a to nejpozději ke dni, od něhoţ získaly oprávnění svou činnost vykonávat. Informační povinnost uloţenou tímto zákonem však mohou splnit i prostřednictvím elektronického formuláře, který uveřejňuje finanční arbitr a umoţňuje tak splnění této povinnosti dálkovým přístupem. V souvislosti s rozšířením pravomocí v průběhu roku 2011, tak významně stoupl počet podaných podnětů ze strany dotčených spotřebitelů. V rámci činnosti158 finančního arbitra tak bylo v tomto období před finančním arbitrem zahájeno celkem 167 řízení, z nichţ bylo do konce sledovaného období skončeno: -

-

-

-

58 řízení, označených jako neoprávněné návrhy, v nichţ finanční arbitr dospěl k závěru, ţe není příslušný spor rozhodnout; 24 řízení, označených jako zamítnuté návrhy, v nichţ finanční arbitr vydal nález, jímţ zamítl návrh podaný spotřebitelem; 18 řízení, označených jako zastavené návrhy, a to z důvodu staţení návrhu ze strany spotřebitele, neboť došlo mezi ním a finanční institucí ještě před ukončením řízení před finančním arbitrem k narovnání sporu; 6 řízení, označené jako zastavené, a to z důvodu neodstranění vad, na jejíţ odstranění po podání návrhu spotřebitelem vyzval finanční arbitr, neboť tyto vady bránily pokračování v řízení; 13 řízení, označené jako zastavené, a to s ohledem na odpadnutí důvodu řízení, resp. v průběhu řízení před finančním arbitrem a před vydáním nálezu ve věci samé došlo mezi spotřebitelem a finanční institucí k narovnání sporu a 48 řízení, označených jako neukončené, neboť tato řízení nebyla do konce roku 2011 pravomocně skončena; ve všech těchto řízeních se jednalo o případy, které byly náročné na shromaţďování důkazů včetně jejich hodnocení.

157

SCHOLZ, Petr. Zákon o finančním arbitrovi: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. 50 s. ISBN 978–80–7400–091–1. ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra za rok 2011 : podle § 21 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů spotřebitele. FA, ©2012. [on-line]. 28. března 2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financniho-arbitra-za-rok-2011.pdf. 158

104

Celkový počet podnětů, které finanční arbitr ve sledovaném roce 2011 přijal, lze rozdělit dle jednotlivého předmětu, jehoţ se podnět týkal, a to následovně: TABULKA Č.4 – PŘIJATÉ PODNĚTY FINANČNÍM ARBITREM DLE PŘEDMĚTU V ROCE 2011 A JEJICH ROZDĚLENÍ ROZDĚLENÍ PŘIJATÝCH PODNĚTŮ PODLE OBLASTÍ PŘEDMĚT Platební sluţby Spotřebitelské úvěry Kolektivní investování Informační povinnost institucí Pravomoc finančního arbitra (druhy sporů, procesní postup, obsah návrhu na zahájení řízení) Ostatní podněty (ochrana osobních údajů, penzijní připojištění, pohledávky mezi soukromými osobami, leasing) Celkem všech podnětů

POČET PŘIJATÝCH PODNĚTŮ 281 291 16 122 78 36 824

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů z Výroční zprávy o činnosti finančního arbitra za rok 2011.159

Z tabulky č. 4 jasně vyplývá, ţe rozšíření pravomocí finančního arbitra o moţnost řešení sporů v úvěrové oblasti bylo ze strany spotřebitelů v porovnání s dalšími oblastmi vyuţito nejvíce. Vzniklé spory, o kterých bylo ze strany finančního arbitra vedeno řízení, lze dále rozdělit dle jednotlivých oblastí uvedených v následující tabulce: TABULKA Č.5 – ŘEŠENÉ SPORY FINANČNÍM ARBITREM DLE OBLASTÍ V ROCE 2011 A JEJICH ROZDĚLENÍ ROZDĚLENÍ ŘEŠENÝCH SPORŮ – VEDENÝCH ŘÍZENÍ – PODLE OBLASTÍ

Platební styk Spotřebitelské úvěry Kolektivní investování

OBLAST

POČET ŘEŠENÝCH PODNĚTŮ 126 37 4

Celkem všech podnětů

167

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů z Výroční zprávy o činnosti finančního arbitra za rok 2011.160

Pokud porovnáme počet podaných podnětů a počet řešených sporů v letech 2004 aţ 2011 (blíţe viz graf č. 5) je zcela zřetelné, ţe zájem o sluţby finančního arbitra mají bezesporu stoupající tendenci. K tomu je nutno uvést, ţe se informace o rozšíření pravomoci finančního arbitra, které se nově vztahují i na rozhodování sporů ohledně spotřebitelských úvěrů a

159

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra za rok 2011 : Činnost finančního arbitra. FA, ©2012. [on-line]. 28. března 2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financniho-arbitra-za-rok2011.pdf. 160 ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra za rok 2011 : Činnost finančního arbitra. FA, ©2012. [on-line]. 29. března 2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financniho-arbitra-za-rok2011.pdf.

105

kolektivního investování nebylo moţné za pouhých 6 měsíců roku 2011, kdy k rozšíření pravomocí došlo, dostat ke všem potřebným. GRAF Č.5 – KOMPARACE POČTU PODANÝCH PODNĚTŮ A POČTU ŘEŠENÝCH SPORŮ FINANČNÍM ARBITREM V LETECH 2004 AŢ 2011 POČET PODANÝCH PODNĚTŮ A POČET ŘEŠENÝCH SPORŮ FINANČNÍM ARBITREM v letech 2004 aţ 2011 Počet podnětů

Počet řešených případů

900

822

800 700

Počet podnětů

824

757 619

600 500 400 300

310

360

370

269

200 100

130

160

0 2004

2005

77

95

2006

2007

99 2008

118 2009

135 2010

167

2011

Období

Poznámka: vlastní zpracování na základě údajů z Výroční zprávy o činnosti finančního arbitra za rok 2011.161

4.2.3.2 Současná působnost finančního arbitra a řízení před ním Působnost162 finančního arbitra je s účinností novely zákona o finančním arbitrovi tedy spojena s oprávněním rozhodovat spory, které vznikly v důsledku poskytování platební sluţby, resp. vydáváním a zpětnou výměnou elektronických peněz, ačkoliv se přímo netýkají platební sluţby samotné. Dále se působnost finančního arbitra vztahuje na rozhodování sporů, které vznikly v důsledku nabídky, poskytnutí nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru ze strany poskytovatele nebo zprostředkovatele této finanční sluţby. A v konečné řadě se pak jeho působnost vztahuje na rozhodování sporů související s kolektivním investováním, pakliţe se týkají buď standardních fondů, nebo speciálních fondů kolektivního investování, které jsou předmětem shromaţďování volných finančních prostředků od veřejnosti. Zda je finanční arbitr oprávněn příslušný spor rozhodnout, vţdy záleţí na konkrétních okolnostech daného případu. Řízení před finančním arbitrem je zahájeno na návrh spotřebitele s tím, ţe před podáním samotného návrhu musí být navrhovatelem vyzvána druhá strana ke zjednání nápravy. Řízení

161

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra za rok 2011 : podle § 21 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů spotřebitele. FA, ©2012. [on-line]. 30. března 2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financniho-arbitra-za-rok-2011.pdf. 162 ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Pravomoc a působnost finančního arbitra. FA, ©2013. [on-line]. 29. března 2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/.

106

je pak zahájeno163 dnem, kdy je návrh na jeho zahájení doručen finančnímu arbitrovi, přičemţ forma doručení toho návrhu je akceptovatelná jak písemná a faxová, tak i elektronická. Podání návrhu na řízení má identické právní účinky na promlčovací dobu tak, jako kdyby byla v téţe věci podána soudní ţaloba. Pokud se jedná o návrh na řízení sporu, kdy bylo ve věci jiţ zahájeno rozhodčí řízení nebo řízení soudní, pak řízení před finančním arbitrem není přípustné. Obdobně nelze ani podat návrh na řešení sporů před finančním arbitrem, pakliţe byl tento spor předmětem řízení před finančním arbitrem jiţ v minulosti. Arbitr je povinen rozhodovat spor podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a bez průtahů, a zároveň pouze na základě takových skutečností, které jsou zjištěny v souladu se zákonem o finančním arbitrovi a zvláštními právními předpisy.164 Daný spor je finančním arbitrem rozhodován bez zbytečného odkladu a to nejpozději do 30ti dnů od zahájení řízení. V případě obzvlášť sloţitých sporů je doba rozhodnutí stanovena nejpozději do 60ti dnů od zahájení řízení před finančním arbitrem – nicméně i tuto lhůtu lze rovněţ přiměřeně prodlouţit, a to s ohledem na konkrétní okolnosti v daném případu. Rozhodnutí rozhodce můţe mít formu165 buď rozhodčího nálezu, pakliţe je rozhodnuto ve věci samé, tj. ve sporné záleţitosti, nebo formu usnesení, pakliţe se bude jednat o rozhodnutí o procesních otázkách. Rozhodčí řízení však můţe být ukončeno rovněţ i smírným vyřešením sporu. Rozhodnutí v podobě nálezu je písemně doručeno oběma stranám, které mají moţnost proti němu podat odůvodněné námitky mající odkladný účinek. Tyto námitky musejí být podány nejpozději do 15ti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení nálezu. V případě podané námitky rozhoduje v rámci autoremedury opětovně finanční arbitr, přičemţ své původní rozhodnutí potvrdí nebo jej změní. Jeho rozhodnutí na základě předloţené námitky je však jiţ konečné166,167 a tato rozhodnutí v podobě nálezu pak nabývá právní moci. Jestliţe uplyne doba k plnění, je moţné uplatnit nález soudní cestou, resp. vykonat jej v souladu se zákonem č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

163

SCHOLZ, Petr. Zákon o finančním arbitrovi: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. 26 s. ISBN 978–80–7400–091–1. ČESKO. Zákon č. 229 ze dne 1. ledna 2003 o finančním arbitrovi. In: Sbírka zákonů České republiky. 2002, částka 87, s. 5034-5072. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2002&cz=229, resp. Předpis 180/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 65, s. 18421848. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2011&cz=180. 165 KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2007. 74 s. ISBN 978– 80–245–1262–4. 164

166

Včasné podání námitky je obligatorní, pakliţe se chce strana, která v řízení před finančním arbitrem neuspěla, domáhat změny nálezu arbitra prostřednictvím soudní ţalobou, a to podle § 244 odst. 1 Zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, část pátá. Bez moţnosti vyčerpání opravného prostředku tak není soudní ţaloba přípustná. 167

SCHOLZ, Petr. Zákon o finančním arbitrovi: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. 45 s. ISBN 978–80–7400–091–1.

107

Dílčí resumé Ad 1 – negativní dopady nízké ochrany spotřebitele na finanční trh Téma ochrany spotřebitele na finančním trhu je v posledních letech dosti aktuálním tématem, a to nejen v České republice, ale de facto v celém světě, zejména pak s ohledem na „finanční krizi“ započatou ve Spojených Státech Amerických v roce 2007. Finanční služby jsou – v porovnání mezi současností a několika let nazpět – podstatně složitější, abstraktnější a na běžné pochopení velmi spletité. Jejich inovace ze strany finančních institucí se navíc neustále zvyšuje, přičemž průměrná znalost spotřebitele s tímto vývojem značně zaostává. Poslední praxe však ukazuje, že i zvýšená ochrana spotřebitele v podobě informační povinnosti nedosahuje kýženého výsledku, neboť sami spotřebitelé velmi často nevyužívají svých práv na informace o nabízené službě či produktu, a to především z důvodu jejich přílišné obsáhlosti a složitosti. Kromě toho však nezávisí pouze na těchto informacích jako takových, nýbrž je podstatná jejich formulace tak, aby jím dokázala většina spotřebitelů porozumět. Už ze vztahu „spotřebitel – podnikatel“ jasně vyplývá nadřazenost jedné ze stran a tím se nedá pokládat tento vztah za zcela rovnocenný. Vždyť finanční instituce se svými profesionálně vypracovanými obchodními praktikami, s dokonalou znalostí svých produktů a služeb, rovněž i s jasnou převahou právního vědomí či silnějším ekonomickým postavením, jsou tak pro spotřebitele bezesporu nadřazenou stranou, které se spotřebitel – a to i za předpokladu dokonalé informovanosti, nedokáže zcela vyrovnat. Informační asymetrie, která z tohoto vztahu plyne, jen potvrzuje, že trh sám nedokáže vyřešit veškeré své problémy a proto je zapotřebí stanovit jasná a rozumná pravidla, která povedou k maximálnímu omezení této informační asymetrie. Nejedná se však pouze o problém v nadřazenosti závazkových vztahů, ale problémem je i právní úprava ochrany spotřebitele na finančním trhu, která je nejen pro spotřebitele příliš složitá a mnohdy i matoucí, ale problémová jsou rovněž i některá ustanovení, která jsou buď upravena hned několika právními předpisy, přičemž jejich výklad není často identický nebo se jedná o taková ustanovení, kterým chybí jasný a srozumitelný výklad. Takovým příkladem – v souvislosti s ochranou spotřebitele – je možné uvést prvotní termín a jeho označení „spotřebitel“, neboť i přes nemalé množství schválených a vydaných právních norem či jejich novelizací upravující ochranu spotřebitele, zejména pak v souvislosti s transpozicí evropských směrnic zohledňující komunitární právo do všech národních právních úprav členských států Evropské unie, doposud neexistuje jasná a především jednoznačná definice spotřebitele. Pokud se zaměříme na důvody vedoucí k nutnosti chránit zájmy spotřebitelů na finančním 108

trhu, pak je možné za takového spotřebitele považovat nejenom osobu nepodnikající, resp. osobu, která ve vzájemném vztahu nevystupuje jako podnikatel, ale rovněž pouze osobu fyzickou. S ohledem na kritizovanou rozmanitost a zároveň nepřehlednost právní úpravy ochrany spotřebitele na finančním trhu, by mohlo být určitým východiskem přijetí uceleného, jednotného a převážně168 soukromoprávního předpisu upravujícího ochranu spotřebitele tak, aby přehledně a v logické struktuře upravoval veškeré jednotlivé instituty pojednávající o ochraně spotřebitele. Ochrana spotřebitele na finančním trhu je tedy velmi důležitá a podstatná nejen pro spotřebitele, jenž je chráněn jakožto slabší článek smluvního vztahu, ale rovněž i pro finanční trh samotný. Tato důležitost je mnohem vyšší s tím ohledem, že již zmíněná inovace a specifičnost finančních služeb jsou v současné době natolik rozmanité a pro běžné spotřebitele nadmíru složité, že v nich tento spotřebitel v prvopočátku jen těžko odhalí různá úskalí či nedostatky, které ho však mohou v samém závěru dosti poškodit. Stupňující nedůvěra ze strany spotřebitele v poctivé fungování finančního trhu a jeho následný odklon od něho, by tak mohl ve své podstatě poškodit i finanční instituce, které by byly schopny za nízkého uplatňování této ochrany jen obtížně nabízet a poskytovat své finanční služby. V konečném důsledku by se tak finanční instituce mohly ocitnout ve fázi stagnace, ba dokonce v destabilizaci celého finančního systému. Proto je dostatečná, racionální a zejména pak účinná ochrana spotřebitele na finančním trhu obzvlášť důležitá. Ad 2 – Česká národní banka a její rozsah pravomocí v ochraně spotřebitele Česká národní banka je nejdůležitějším veřejnoprávním orgánem ochrany spotřebitele na finančním trhu, jenž integruje dohled nad celým finančním trhem v České republice. Za poslední léta dochází ke stále větší integritě mezi jednotlivými segmenty finančního trhu (jako například v oblasti bankopojištění) a rozšíření dohledu nad ním je tedy jakýmsi logickým vyústěním těchto změn. Česká národní banka získala novelou zákona o spotřebitelském úvěru od 1. ledna 2011 další kompetence, jimiž se rozšířily její pravomoci v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu. Novou agendou se rovněž stalo přijímání podnětů, stížností a upozornění ze strany spotřebitelů a jejich organizací na případné porušování a to jak z pohledu zákona o ochraně 168

Pro komunitární spotřebitelské právo je typické prolínání hranic mezi soukromoprávní a veřejnoprávní úpravou. Jednotlivé směrnice v této oblasti obsahují mnohdy jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní aspekty.

109

spotřebitele, tak i z pohledu občanského zákoníku, pakliže se tedy jedná o subjekty spadající pod její dohled. Česká národní banka jakožto veřejnoprávní orgán rovněž dohlíží na dodržování právních předpisů a v případě jejich porušení je oprávněna danému subjektu udělit sankce a požadovat zjednání nápravy. Avšak Česká národní banka může dohlížet na ochranu spotřebitele pouze u těch subjektů, nad nimiž jí ze zákona vyplývá povinnost vykonávat dohled nebo které mají povolení podle zvláštních předpisů, tzn. jedná se především o banky a pobočky zahraničních bank, spořitelní a úvěrní družstva, obchodníky s cennými papíry, investiční zprostředkovatelé, pojišťovny, penzijní fondy, pojišťovací zprostředkovatelé, samostatné likvidátory pojistných událostí, směnárny a další, ale nemůže se však zabývat ochranou spotřebitele u těch subjektů, které sice na finančním trhu působí, nicméně dohledu České národní banky nepodléhají. Z těchto subjektů je možné uvést především leasingové společnosti, nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů či finanční poradci, u nichž se objevuje zpravidla nejvyšší počet podaných podnětů v souvislosti s nekalými praktikami či nefér jednáním. Nad těmito institucemi vykonává dohled nad ochranou spotřebitele Česká obchodní inspekce, jedná se však spíše o rutinní kontrolní činnosti, než-li důrazná opatření vedoucí k eliminaci případů, jenž porušují pravidla vyplývající z příslušné právní úpravy na ochranu spotřebitele. Navíc působnost České národní banky v oblasti dohledu nad dodržováním legislativních ustanovení na ochranu spotřebitele vůči dozorovaným subjektům je rovněž omezena pouze na ty případy, kdy se jedná o činnosti v oblasti finančního trhu. Pakliže se spotřebitelé cítí být poškozeni ze strany finanční instituce, mají rovněž možnost obrátit se v takovýchto případech se svými podněty i na mimosoudní řešení sporů, ať už na mediátora, který se bude snažit vzniklý spor urovnat v podobě smírčího řízení nebo přímo na finančního arbitra, před nímž bude řízení probíhat a který ve sporu závazně rozhodne. Ad 3 – vhodnost daných způsobů mimosoudního řešení spotřebitelských sporů V případě uplatňování práv spotřebitele na finančním trhu jsou v České republice poměrně omezené, avšak v posledních letech se zájem ze strany vlády – zejména pak s ohledem na požadavky komunitárního práva – začíná v oblasti podpory zájmů spotřebitelů zvyšovat. Pokud se chce spotřebitel v případě sporu vyhnout soudnímu řízení, pak je pro něho vhodný zvolit jeden ze způsobů mimosoudního řízení, především pak podání návrhu na řízení před finančním arbitrem, neboť z jeho strany je spotřebiteli poskytnuta účinná podpora, rychlé, nestranné a zejména pak bezplatné řízení. Do 30. června 2011 byl však problém s dosti omezenými pravomocemi finančního arbitra, neboť byly úzce vymezeny pouze na spory 110

vzniklé v příčinné souvislosti s platebními službami. Od 1. července téhož roku pak vešla v účinnost novela zákona, která přinesla rozšíření jeho pravomocí rovněž i na řešení sporů vzniklých

mezi

spotřebitelem

a

finanční

institucí,

která

nabízí,

poskytuje

nebo

zprostředkovává spotřebitelský úvěr nebo standardní či speciální fondy v rámci kolektivního investování. Rozšíření kompetencí arbitra je bezesporu pozitivní změnou přinášející spotřebiteli větší ochranu spojenou s poskytováním služeb na finančním trhu. Dalšími způsoby mimosoudního řešení sporu, kterých může spotřebitel využít, je mediace nebo rozhodčí řízení, avšak tyto způsoby nejsou ve většině případů pro zajištění ochrany spotřebitele zřejmě nejvhodnější volbou, neboť v těchto řízeních hrozí určité zneužití ze strany finanční instituce, která je v tomto vztahu bezesporu dominantnější a erudovanější, což v samém počátku přináší spotřebiteli určitou nejistotu, zda spor těmito způsoby řešit či nikoli. Mediace neskrývá v souvislosti s ochranou spotřebitele tak výrazná nebezpečí jako rozhodčí řízení, nicméně i v tomto případě lze očekávat, že výběr mediátora určeného pro řízení daného sporu bude opět ovlivněno ze strany finanční instituce, která svým vlivem určí jí vhodnou osobu a spotřebitel tak bude ve své podstatě jen vmanipulován do tohoto řízení, jenž pro něho v závěru nemusí být výhodné. Rozhodčí řízení navíc oproti řízením před finančním arbitrem jsou zpoplatněna, takže spotřebiteli přinášejí určité náklady. V posledních letech je tak snahou příslušných orgánů České republiky podmínky mimosoudního řešení spotřebitelských sporů změnit, přičemž do té doby absentující způsoby řešení sporů byly kritizovány především ze strany Evropské unie. Za pozitivní krok v této oblasti lze jednoznačně označit realizaci a spuštění Projektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů od 1. dubna 2008 a to ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky společně s Hospodářskou komorou České republiky a spotřebitelskými organizacemi, jehož cílem je nastavit účinný systém, který primárně zrychlí a maximálně zjednoduší mimosoudní řešení sporů. Tento projekt je postaven na třech základních pilířích, resp. způsobech řešení spotřebitelského sporu, a to v prvé řadě na kontaktu sporných stran za pomocí kontaktního místa a předání kvalifikované informace, v druhé řadě na sjednání mediátora, jenž řídí komunikaci dotčených stran vedoucí ke smírčí dohodě a v třetí řadě pak sjednání rozhodčího řízení. Očekávaný výsledek mimosoudního řešení sporu by tak měla být závazná dohoda, půjde-li o mediaci nebo vykonatelný rozhodčí nález, bude-li se jednat o rozhodčí řízení.

111

Tento systém je tedy založen na principech efektivnosti, nestrannosti, nezávislosti, a to s poměrně široce vymezenou působností pokrývající celý finanční trh, čímž by se mělo docílit nejen vyšší ochrany spotřebitele, ale rovněž i celkové kultivace finančního trhu.

112

Závěr Spotřebitelská politika v České republice, ve které byla do roku 1989 centrálně plánovaná ekonomika a práva spotřebitele tak byla hájena spíše jen okrajově, je tak na jednu stranu poměrně mladou politikou a na druhou stranu, s ohlédnutím na poslední roky je možné vidět, že její úroveň postupně nabírá na jejím významu a to ve stále větším měřítku. V současné době tak lze spotřebitelskou politiku pokládat za jednu z nejvíce se rozvíjející politiku. Výrazných změn v ochraně spotřebitele bylo možno zaznamenat v souvislosti s přípravami vstupu České republiky do Evropské unie a jeho následné realizace v roce 2004. Význam spotřebitelské politiky se tak postupně začal dostávat do popředí a více se blížit evropské úrovni, v níž se právní úprava ochrany spotřebitele neprolíná pouze v rámci veřejnoprávních předpisů, z nichž plynou především státem zřízené orgány dohlížející na povinnosti dané těmito předpisy, ale rovněž je zakotvena v soukromoprávních předpisech, což přináší spotřebiteli určitých privilegií pro ochranu a dosahování jeho práv. Bohužel negativním jevem, který celou právní úpravu ochrany spotřebitele v České republice provází, je její poměrně rozsáhlá roztříštěnost zasahující téměř do všech odvětví českého právního řádu, tzn. postrádá tedy jednotnou koncepci, která by nejen ošetřovala dostatečné vyvarování se chyb z transpozice velkého množství evropských směrnic do českého právního řádu, ale rovněž by byla více transparentnější, více by sjednocovala stanovená pravidla a bezesporu by pak posílila důvěru spotřebitelů všech členských států v přeshraniční transakce i ve vnitřní trh samotný. Nemalou prioritou v ochraně spotřebitele do budoucna, by měl být rovněž důraz kladený na posilování finanční gramotnosti a vzdělávání spotřebitele, neboť ten se tak v současné době bez svého vlastního, aktivního přístupu ve vyhledávání informací o svých právech, nemá jiné možnosti jak jich uplatnit. I přes veškerá opatření, která jsou zakotvena v právních předpisech na ochranu spotřebitele, je vždy nutné, aby byl spotřebitel v dané situaci schopen v dostatečné míře posoudit svá jednání a rovněž si byl vědom svých práv, neboť jinak by se veškerá snaha o jeho ochranu minula účinkem. Závěrem lze konstatovat, že z relativně okrajové a dosti málo významné záležitosti, se ochrana spotřebitele postupně stává podstatným aspektem tržního hospodářství, který bude – doufejme – i v budoucnu nadále podporován a stále více rozvíjen.

113

V předkládané diplomové práci, která je zaměřena na čtyři komplexnější kapitoly – tedy oblasti, do nichž se ochrana spotřebitele promítá, bylo stanoveno těchto cílů: – zhodnotit změny v ochraně spotřebitele po vstupu České republiky do Evropské unie, posoudit význam komunitárního práva a jeho dopad na český právní řád; vyhodnotit výsledky spotřebitelského acquis v rovině de lega lata a představit jednotlivé koncepce spotřebitelské politiky České republiky; představit institucionální prostředí ochrany spotřebitele, jeho formy zřízení a posoudit jejich relevantní přínosy v ochraně spotřebitele; provést komparaci českých a evropských spotřebitelů a to v souvislosti s jejich povědomím o svých právech a povinnostech; – zaměřit se na vybrané právní normy upravující ochranu spotřebitele a vymezit jejich pozitivní, resp. negativní aspekty; z pohledu ochrany spotřebitele podrobně zanalyzovat dopady jednotlivých částí zákona o spotřebitelském úvěru včetně komparace s předchozí právní úpravou a deduktivním závěrem de lege ferenda; – zhodnotit aktuální stav ochrany spotřebitele v českém bankovnictví, vymezit základní charakteristiku bankovních obchodů podle moderního přístupu a v rámci nich pak zanalyzovat dopady v souvislosti s ochranou spotřebitele, a v této souvislosti tak rovněž vyvodit deduktivní závěry a – vymezit úlohu, činnosti a působnost regulátora finančních trhů v ochraně spotřebitele, aspekty ochrany spotřebitele na finančním trhu, zanalyzovat způsoby mimosoudního řešení spotřebitelských sporů a v závěru určit jejich vhodnost s ohledem na postavení spotřebitele. Vzhledem k tomu, že práce pojednává o jednotlivých oblastech ochrany spotřebitele v širším kontextu, rozhodl jsem se z důvodu určité přehlednosti a logické struktury, o uvedení tzv. dílčích resumé, která mají za cíl průběžného zhodnocení a vyvození závěru dané kapitoly a to na základě zvolené, vhodně aplikované metody. Tímto je možné konstatovat, že hlavní cíle práce, které byly na svém počátku stanoveny, byly splněny, byť si zpracování některých částí této práce vyžádalo nutnou dávku píle a trpělivosti. Při zpracování mé diplomové práce jsem využíval nejen odbornou literaturu a internetové dokumenty, ale rovněž i cenné rady od kolegů z právního úseku, řízení rizik a zejména pak z vlastního působení v produktovém a metodickém řízení UniCredit Bank Czech Republic. Odrazem důležitosti a aktuálnosti tématu ochrany spotřebitele jsem spatřoval především v obtížném získávání potřebných informací v různých etapách tvorby této práce, které byly

114

úzce spojeny s odborným útvarem, přičemž jsem si zcela jist tím, že tyto okolnosti byly dány pracovní vytížeností mých kolegů, jenž jsou za vedení příslušných agend zodpovědní. Za velmi cenné poznatky, kterých jsem se snažil vnést do této práce – zejména pak v souvislosti s kapitolou analyzující jednotlivá ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, souvisí s mou profesí, v rámci níž jsem byl členem týmu, který měl za úkol implementovat transponovanou evropskou směrnici v zákon o spotřebitelském úvěru do prostředí UniCredit Bank Czech Republic, a díky čemuž jsem tak získal nejen cenné zkušenosti coby z pohledu právního výkladu, ať už z pohledu jeho předností, tak i jeho nedostatků, ale rovněž i v praktickém pojetí implementace, tzn. veškerých změn, které měly ve svém výsledku dopad do běhu banky. Tyto změny byly spojené jak s procesními kroky ve zpracování těchto úvěrů, se změnami ve vnitřních předpisech, tak i se změnami úzce spojenými s úpravami bankovních systémů včetně veškerých podpůrných kalkulátorů či s kompletními změnami smluvní dokumentace, což má ve výsledku dopad právě na konečné spotřebitele.

V úplném závěru této diplomové práce je vhodné uvést citát, který pokládám s tímto tématem za velmi úzce spojený: Inde datae leges, ne firmior omnia posset. Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno. Ovidius (Fast.III,279)

115

Seznam pouţité literatury Monografie česká: [1]

BĚLOHLÁVEK, J. Alexander. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978–80–7179–297–0.

[2]

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, a.s., 2005. ISBN 80–7201–515–X.

[3]

DVOŘÁKOVÁ, Iva. Komunitární právní úprava spotřebitelského úvěru v praxi. Ostrava: Key Publishing, 2010. ISBN 978–80–7418–091–0.

[4]

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2004. ISBN 80–245–0690–4.

[5]

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 2. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. ISBN 80–245–1106–1.

[6]

HENDRYCH, Dušan a kolektiv. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80–77179–442–2.

[7]

HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele (Právní příručka). Praha: ASPI, a.s., 2004. ISBN 80–7357–064–5.

[8]

HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2005. ISBN 80–7357–064–5.

[9]

KALABIS, Zbyněk. Bankovní služby v praxi. Brno: Computer Press, 2005. ISBN 80– 251–0882–1.

[10]

KLAUS, Václav. Evropská integrace bez iluzí. Praha: Euromedia, 2011. ISBN 978– 80–242–3326–0.

[11]

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Praha : Vysoká škola ekonomická, 2007. ISBN 978–80–245–1262–4.

[12]

PAVELKA, F., D. BARDOVÁ a R. OPLTOVÁ. Úvěrové obchody. 2. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2008. ISBN 978–80–7265–140–5.

[13]

PLÍVA, S., Š. ELEK, P. LIŠKA a K. MAREK. Bankovní obchody. Praha: ASPI, 2009. ISBN 978–80–7357–433–8.

[14]

POSPÍŠIL, R., V. HOBZA a Z. PUCHINGER. Finance a bankovnictví. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. ISBN 80–244–1297–7.

[15]

SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978–80–7400–037–9.

116

[16]

SCHLOSSBERGER, Otakar a Marcela SOLDÁNOVÁ. Platební styk. 3. přeprac. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2008. ISBN 978–80–7265–107–8.

[17]

SCHOLZ, Petr. Zákon o finančním arbitrovi: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978–80–7400–091–1.

[18]

ŠIŠKOVÁ, Naděţda a Václav STEHLÍK. Evropské právo 1: ústavní základy Evropské unie. Praha: Linde, 2007. ISBN 978–80–7201–680–8.

[20]

ŠVESTKA, Jiří a kolektiv: Právní ochrana spotřebitele v České republice. Praha: C. H. Beck, 1999. ISBN 80–7179–097–0.

[21]

TICHÝ, Luboš a Tomáš VEČL. Vývoj evropského spotřebitelského práva. Praha: Univerzita Karlova, 2009. ISBN 978–80–904209–4–6.

[22]

TICHÝ, Luboš a kolektiv. Evropské právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80– 7179–430–9.

[23]

TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. ISBN 978–80–7201–864–2.

[24]

VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2. vyd. Praha: ASPI, 2009. ISBN 978–80–7357–407–9.

[25]

WACHTLOVÁ, Lucie a Jan SLANINA. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978–80–7400–118–5.

Monografie zahraniční: [1]

GUBBY, Helen. English legal terminology: Legal concepts in language. 2nd ed. Den Haag: Boom Juridische uitgevers, 2007. ISBN 978–90–545–4931–4.

[2]

PRECHAL, Sacha. Directives in EC Law: Implementation of directives. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2006. ISBN 0–19–920759–3.

[3]

WEATHERILL, Stephen. Why Harmonise? University of Oxford, In: TRIDIMAS, Takis and Stephan P. NEBBIA. European Union Law for the Twenty-first Century: Internal Market and Free Movement of Community Policies. Portland: Hart Publishing, 2004. ISBN 1–84113–460–0.

117

Odborné časopisy: [1]

KUČERA, Petr. Zákon o spotřebitelském úvěru – větší ochrana pro spotřebitele. Bankovnictví, Měsíčník vydavatelství Economia. Ročník XVIII (44), číslo 1/2011. ISSN 1212–4273.

Firemní a jiná odborná literatura: [1]

CENKL, D., M. ŢERAVÝ, H. KOSTKOVÁ a J. LAUROVÁ. Regulatorní projekt CLD (Consumer Lending Directive) - ES 2008/48/ES: Dopadová analýza. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2010-2011.

[2]

ČERVENKA, Miroslav. Sdružení obrany spotřebitelů: Analýza plnění Kodexu chování mezi bankami a klienty. Sdruţení obrany spotřebitelů, ©2006.

[3]

DUBSKÁ, Drahomíra. České domácnosti: změny v nakládání s penězi v letech 2005 – 2007. Český statistický úřad, ©2009. Dostupné z: http://panda.hyperlink.cz/cestapdf/pdf09c3/dubska.pdf.

[4]

DUBSKÁ, Drahomíra. Tématická analýza. Český statistický úřad, ©2012. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc.

[5]

JIRÁNEK, Radek a Jana PETERKOVÁ. Prevence zadlužování českých domácností s důrazem na sociálně slabé a vyloučené skupina obyvatel. Ministerstvo vnitra České republiky, ©2008.

[6]

KOTOUČOVÁ, Jiřina. Aplikované právo: Právní úpravy ochrany spotřebitele v ČR a v některých dalších státech. Vysoká škola aplikovaného práva, s.r.o., ©2008. Dostupné z: http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/67.pdf.

[7]

SELUCKÁ, Markéta. Přezkum spotřebitelského acquis v kontextu českého práva de lege lata. Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, ©2008. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2008/files/pdf/civil/selucka_marketa.pdf.

[8]

ZAHRADNÍK, Petr. Ochrana spotřebitele v podmínkách Evropské unie: Speciální analýzy. Česká spořitelna, a.s., ©2005. Dostupné z: http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/Ochrana_spotrebitele.pdf.

[9]

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_011 – Produkty stanovené na základě kreditních obratů na osobním běžném účtu klienta v Kč – obratový kontokorentní úvěr, obratový spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2009.

118

[10]

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_006 – Skórovaný kontokorentní úvěr. Vnitřní předpisová soustava. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2011.

[11]

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_PR_003 – Spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2011.

[12]

ŢERAVÝ, Michal. Předpis 1510_OP_032 – Změny ve zpracování spotřebitelských úvěrů v souvislosti se zákonem o spotřebitelském úvěru. Vnitřní předpisová soustava. UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ©2011.

Elektronické dokumenty: [1]

BELGIUM. EUROPEAN COMMISSION. EC: Consumer conditions scoreboard : Consumer at home in the single market, 7th edition – May 2012. [on-line]. ECC, ©2012. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/consumer_research/editions/docs/7th_edition_scoreboar d_en.pdf.

[2]

BELGIUM. EUROPEAN COMMISSION. EC: ZELENÁ KNIHA o přezkumu spotřebitelského acquis. [on-line]. ECC, ©2007. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/acquis/greenpaper_cons_acquis_cs.pdf.

[3]

ČESKO. ASOCIACE OBČANSKÝCH PORADEN. AOP: Oblasti občanského poradenství. [on-line]. AOP, ©2013. Dostupné z: http://www.obcanskeporadny.cz/.

[4]

ČESKO. CZECH CREDIT BUREAU. CCB: Zákon o spotřebitelském úvěru přináší větší ochranu spotřebitelů. [on-line]. CCB, ©2011. Dostupné z: http://www.creditbureau.cz.

[5]

ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Etický kodex České bankovní asociace. [on-line]. ČBA, ©2012. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/o-cba/etickykodex-cba.

[6]

ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Kodex mobilita klientů – postupy při změně banky. [on-line]. ČBA, ©2011. Dostupné z: https://www.czechba.cz/data/articles/down_7109.pdf.

[7]

ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Kodex chování mezi bankami a klienty. [on-line]. ČBA, ©2010. Dostupné z: https://www.czechba.cz/data/articles/down_14781.pdf.

[8]

ČESKO. ČESKÁ BANKOVNÍ ASOCIACE. ČBA: Kodex pro úvěry na bydlení. [online]. ČBA, ©2005. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/data/articles/down_190.pdf. 119

[9]

ČESKO. ČESKÁ OBCHODNÍ INSPEKCE. ČOI: Působnost úřadu. [on-line]. ČOI, ©2013. Dostupné z: http://www.coi.cz/cz/o-coi/pusobnosturadu/.

[10]

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Ochrana spotřebitele – Působnost České národní banky v oblasti ochrany spotřebitele. [on-line]. ČNB, ©2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/spotrebitel/ochrana_spotrebitele/index.html.

[11]

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Poslání České národní banky při dohledu nad finančním trhem České republiky. [on-line]. ČNB, ©2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/poslani_ cnb_dohled_FT.pdf.

[12]

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Statistika – ARAD systém časových řad: Měnová a finanční statistika. [on-line]. ČNB, ©2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.DATOVE_ZDROJE.

[13]

ČESKO. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. ČNB: Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2011: Dohled nad dodržováním pravidel ochrany spotřebitele. [on-line]. ČNB, ©2011. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnn e_informace_fin_trhy/zpravy_o_vykonu_dohledu/download/dnft_2011_cz.pdf.

[14]

ČESKO. EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM ČESKÁ REPUBLIKA. ESC ČR: Cíle. [on-line]. ECC, ©2013. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/.

[15]

ČESKO. EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM ČESKÁ REPUBLIKA. ESC ČR: Výroční zpráva Evropské komise. [on-line]. ECC, ©2011. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/novinky.

[16]

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Poslání a úkoly finančního arbitra. [on-line]. FA, ©2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/.

[17]

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Pravomoc a působnost finančního arbitra. [online]. FA, ©2013. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/.

[18]

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra za rok 2011 : podle § 21 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů spotřebitele. [on-line]. FA, ©2012. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financnihoarbitra-za-rok-2011.pdf.

[19]

ČESKO. FINANČNÍ ARBITR. FA: Výroční zpráva o činnosti finančního arbitra za rok 2011 : Činnost finančního arbitra. [on-line]. FA, ©2012. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/download/406_cs_vyrocni-zprava-o-cinnosti-financnihoarbitra-za-rok-2011.pdf.

120

[20]

ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Důvodová zpráva MF – k návrhu zákona o platebním styku. [on-line]. MF ČR, ©2008. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Duvodov_zpravaMF_Navrh_Zakon_platebni_st yk_17032009_doc_.doc.

[21]

ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Novela zákona o spotřebitelském úvěru se zaměřuje proti nefér praktikám. [on-line]. MF ČR, ©2012. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/tiskove_zpravy_71292.html?year=2012.

[22]

ČESKO. MINISTERSTVO FINANCÍ. MF ČR: Rámcová politika Ministerstva financí v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu. [on-line]. MF ČR, ©2007. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politika_MF_OSFT2007_pdf.pdf.

[23]

ČESKO. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. MPO ČR: Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 - 2010. [on-line]. MPO ČR, ©2005. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/26603/28537/312404/priloha001.doc.

[24]

ČESKO. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. MPO ČR: Priority spotřebitelské politiky na léta 2011 - 2014. [on-line]. MPO ČR, ©2011. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument83648.html.

[25]

ČESKO. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. MPO ČR: Revize spotřebitelského acquis. [on-line]. MPO ČR, ©2007. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument5630.html.

[26]

ČESKO. Novela zákona o spotřebitelském úvěru. In: Návrhy zákonů České republiky. Sněmovní tisk 781/0, část č. 1/6. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=781&CT1=0.

[27]

ČESKO. OBČANSKÉ SDRUŢENÍ SPOTŘEBITELŮ TEST. OSS TEST: Obecně o dTESTu. [on-line]. OSS TEST, ©2013. Dostupné z: http://www.dtest.cz/clanek-2/odtestu?limit=50.

[28]

ČESKO. Předpis č. 36 ze dne 17. ledna 2008, o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 11. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=36&r=2008.

[29]

ČESKO. SDRUŢENÍ ČESKÝCH SPOTŘEBITELŮ. SČS: Cíl činnosti SČS. [on-line]. SČS, ©2013. Dostupné z: http://www.konzument.cz/o-scs.php.

[30]

ČESKO. VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV. VOP ČR: Působnost veřejného ochránce práv. [on-line]. VOP ČR, ©2013. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/pusobnostverejneho-ochrance-prav/.

121

[31]

ČESKO. Zákon č. 229 ze dne 1. ledna 2003 o finančním arbitrovi. In: Sbírka zákonů České republiky. 2002, částka 87, s. 5034-5072. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2002&cz=229, resp. Předpis 180/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 65, s. 1842-1848. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2011&cz=180.

[32]

ČESKO. Zákon č. 40 ze dne 26. února 1964 občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1964, částka 19, s. 2474-2567. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=40&r=1964.

[33]

ČESKO. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991 obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 202-246. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=513&r=1991.

[34]

ČESKO. Zákon č. 21 ze dne 20. prosince 1991 o bankách. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 5, s. 98-128. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=21&r=1992.

[35]

ČESKO. Zákon č. 145 ze dne 21. dubna 2010 o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, částka 52, s. 1874-1928. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=145&r=2010.

[36]

ČESKO. Zákon č. 284 ze dne 22. července 2009 o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, částka 89, s. 41744228. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2009&cz=284.

[37]

ČESKO. Zákon č. 156 ze dne 21. dubna 2010, kterým se mění zákon 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 55, s. 2010-2048. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=156&r=2010.

[38]

ČESKO. Zákon č. 634 ze dne 16. prosince 1992 o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 130, s. 38103816. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1992&cz=634.

[39]

ČESKO. Zákon č. 2 ze dne 8. ledna 1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969, částka 1, s. 2-23. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=2&r=1969.

[40]

LUXEMBOURG. Úřední věstník Evropské unie. EUR-lex: Směrnice Evropského parlamentu a Rady. [on-line]. EUR-lex, ©2013. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/cs/index.htm.

122

Právní normy české: [1]

Kompetenční zákon č. 2/1969 Sb. ze dne 8. ledna 1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[2]

Recepční zákon č.11/1918 Sb. z. a n. ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného československého státu.

[3]

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[4]

Ústavní Zákon č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992 Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., (Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky).

[5]

Zákon č. 21/1992 Sb. ze dne 20. prosince 1992 o bankách.

[6]

Zákon č. 99/1963 ze dne 4. prosince 1963 občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[7]

Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964 občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[8]

Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991 obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[9]

Zákon č. 6/1993 Sb. ze dne 17. prosince 1992 o České národní bance.

[10]

Zákon č. 64/1986 Sb. ze dne 1. ledna 1987 o České obchodní inspekci.

[11]

Zákon č. 229/2002 Sb. ze dne 1. ledna 2003 o finančním arbitrovi.

[12]

Zákon č. 180/2011 Sb. ze dne 1. července 2011, kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[13]

Zákon č. 61/1996 Sb. ze dne 1. července 1996 o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.

[14]

Zákon č. 321/2001 Sb. ze dne 17. srpna 2001 o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

[15]

Zákon č. 101/2000 Sb. ze dne 1. června 2000 o ochraně osobních údajů.

[16]

Zákon č. 634/1992 Sb. ze dne 16. prosince 1992 o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.

[17]

Zákon č. 284/2009 Sb. ze dne 1. listopadu 2009 o platebním styku.

123

[18]

Zákon č. 40/1995 Sb. ze dne 9. února 1995 o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

[19]

Zákon č. 216/1994 Sb. ze dne 1. listopadu 1994 o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

[20]

Zákon č. 83/1990 Sb. ze dne 1. května 1990 o sdruţování občanů.

[21]

Zákon č. 191/1950 Sb. ze dne 1. ledna 1951 směnečný a šekový, ve znění zákona č. 29/2000 Sb.

[22]

Zákon č. 145/2010 Sb. ze dne 21. duna 2010 o spotřebitelském úvěru a o změnách některých zákonů.

[23]

Zákon č. 96/1993 Sb. ze dne 1. dubna 1993 o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření.

[24]

Zákon č. 140/1961 Sb. ze dne 1. ledna 1962 trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

[25]

Zákon č. 349/1999 Sb. ze dne 28. února 2000 o veřejném ochránci.

[26]

Zákon č. 455/1991 Sb. ze dne 1. ledna 1992 o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon).

Právní normy evropské: [1]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru.

[2]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 90/88/ES ze dne 22. února 1990, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru.

[3]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/7/ES ze dne 16. února 1998, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru.

[4]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.

[5]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/90/EU ze dne 14. listopadu 2011, kterou se mění část II přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, kterou se stanoví dodatečné předpoklady pro výpočet roční procentní sazby nákladů. 124

[6]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES.

[7]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES.

[8]

Návrh směrnice Evropského parlamentu (ze dne 10. května 2011) a Rady (ze dne 18. dubna 2011) o smlouvách o úvěru na bydlení, KOM(2011) 142 v konečném znění – 2011/0062 (COD).

[9]

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. listopadu 2011 o alternativním řešení sporů u spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů), KOM(2011) 793 v konečném znění – 2011/0373 (COD).

[10]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES.

[11]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/5/ES ze dne 27. ledna 1997 o přeshraničních převodech.

[12]

Doporučení Evropské komise 98/257/ES ze dne 30. března 1998 o principech uplatňovaných pro osoby odpovědné za mimosoudní vyrovnání klientských sporů.

125

Seznam grafů, tabulek a schémat Grafy: GRAF Č.1 – BANKOVNÍ ÚVĚRY SE SELHÁNÍM V LETECH 2004 AŢ 2007 ................................................................... 76 GRAF Č.2 – CELKOVÉ ZADLUŢENÍ DOMÁCNOSTÍ V LETECH 2005 AŢ 2007 ............................................................. 77 GRAF Č.3 – CELKOVÉ ZADLUŢENÍ DOMÁCNOSTÍ V LETECH 2008 AŢ 2011 ............................................................. 79 GRAF Č.4 – VÝVOJ BANKOVNÍCH ÚVĚRŮ V SELHÁNÍ V LETECH 2004 AŢ 2011........................................................ 79 GRAF Č.5 – KOMPARACE POČTU PODANÝCH PODNĚTŮ A POČTU ŘEŠENÝCH SPORŮ FINANČNÍM ARBITREM V LETECH 2004 AŢ 2011 ....................................................................................................................................... 106

Tabulky: TABULKA Č.1 – KOMPARACE OCHRANY SPOTŘEBITELE ČESKÉ REPUBLIKY A VYBRANÝCH EVROPSKÝCH ZEMÍ ...... 29 TABULKA Č.2 – VÝVOJ OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČESKÉ REPUBLICE ZA LÉTA 2008 AŢ 2011 .............................. 29 TABULKA Č.3 – PODANÉ PODNĚTY ČESKÉ NÁRODNÍ BANCE ZE STRANY SPOTŘEBITELŮ ZA ROK 2011 .................... 95 TABULKA Č.4 – PŘIJATÉ PODNĚTY FINANČNÍM ARBITREM DLE PŘEDMĚTU V ROCE 2011 A JEJICH ROZDĚLENÍ .. 105 TABULKA Č.5 – ŘEŠENÉ SPORY FINANČNÍM ARBITREM DLE OBLASTÍ V ROCE 2011 A JEJICH ROZDĚLENÍ ............ 105

Schémata: SCHÉMA Č.1 – INSTITUCINÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČESKÉ REPUBLICE ............................... 22 SCHÉMA Č.2 – DOPADY ZÁKONA 145 DLE ŢIVOTNÍHO CYKLU ÚVĚRU ...................................................................... 42 SCHÉMA Č.3 – ZÁKLADNÍ DRUHY BANKOVNÍCH VKLADOVÝCH ÚČTŮ A JEJICH VYUŢITÍ .......................................... 62

126