Lucie Huková DARUJ MI KŘÍDLA

1

Lucie Huková

DARUJ MI KŘÍDLA

2

Copyright Autorka: Lucie Huková Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou Praha, 2016 1. elektronické vydání

ISBN: 978-80-7512-602-3 (ePub) 978-80-7512-603-0 (mobipocket) 978-80-7512-604-7 (pdf) 3

DARUJ MI KŘÍDLA

2

PODĚKOVÁNÍ A VĚNOVÁNÍ 1. KAPITOLA – ODHODLÁNÍ 2. KAPITOLA – RITUÁLY 3. KAPITOLA – AIDEN CARTER 4. KAPITOLA – VÝZVA 5. KAPITOLA – TICHO PŘED BOUŘÍ 6. KAPITOLA – RANDE S MINULOSTÍ 7. KAPITOLA – TROJÚHELNÍK 8. KAPITOLA – NAHORU A DOLŮ 9. KAPITOLA – DEN NEZÁVISLOSTI 10. KAPITOLA – PÁLENÍ MOSTŮ 11. KAPITOLA – SPIKLENCI 12. KAPITOLA – CESTA DO NEZNÁMA 13. KAPITOLA – RODINNÁ POHODA 14. KAPITOLA – U VODY 15. KAPITOLA – KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ 16. KAPITOLA – ZPÁTKY DO STEREOTYPU 17. KAPITOLA – RODIČE SI NEVYBÍRÁME 18. KAPITOLA – VEČEŘE 19. KAPITOLA – ZASLOUŽENÁ POHODA 20. KAPITOLA – PERSONÁLNÍ ZMĚNY 21. KAPITOLA – RVAČKA 22. KAPITOLA – KLAPKA 23. KAPITOLA – AKCE 24. KAPITOLA – BEZ KŘÍDEL 25. KAPITOLA – NA DNĚ 26. KAPITOLA – ZMĚNA JE ŽIVOT 27. KAPITOLA – NOVÁ HRA 28. KAPITOLA – VYROVNÁNÍ 29. KAPITOLA – ZAČAROVANÝ KRUH 30. KAPITOLA – SMÍŘENÍ

4

5 6 11 27 49 71 81 95 129 150 185 206 220 235 252 267 287 300 307 326 355 373 388 404 421 446 476 494 510 527 537

PODĚKOVÁNÍ A VĚNOVÁNÍ Šárce, protože má vždycky pravdu, a Marcele, protože umí léčit autorskou slepotu.

5

1. KAPITOLA – ODHODLÁNÍ Brian Scott stál na toaletách, rukama opřený o hladký povrch umyvadla, hlavu svěšenou mezi rameny. Zhluboka dýchal, aby se zbavil nervozity, a přemýšlel. Takhle důkladně se nechystal snad ani na zkoušky na univerzitě, teď ale cítil nutkání dostat ze sebe maximum. Být stoprocentně připravený. Potil se a žaludek měl sevřený. Divil se, že se ještě nepozvracel. Chtěl přece tohle místo, tak moc ho chtěl! Jenomže pak tu byl Carter – jeho nový nadřízený – a jeho pověst. Snad každý z oddělení cítil potřebu ho před ním varovat. Každý přihodil poznatek, vlastní zkušenost nebo řeči, které se mu donesly z obchodního oddělení, jež bylo Carterovým rajónem, a kam měl Brian právě nyní nastoupit. Celkový obraz byl… děsivý. Každopádně byl rozhodnutý tuhle výzvu přijmout a dotáhnout ji do konce. Nenechá se vyhodit, nebo aspoň ne hned. Opláchl si obličej ledovou vodou, rozhodl se, že se sebere (a u pouhého rozhodnutí taky zůstalo), a naposledy se podíval do zrcadla. Zíral na něj stále stejně nervózní osmadvacetiletý blonďák s nakrátko střiženými lehce naježenými vlasy a nevýraznýma šedýma očima, které na sobě vážně neměl rád. Připadal si jako šedá myš a nemohl se zbavit dojmu, že ho kvůli nevýraznému vzhledu všichni podceňovali. 6

Za ním klaply dveře a ostrý zvuk ho probral do reality. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl, a tak si rychle osušil ruce a vypadl. Ještě u nepoužívané recepce se mu třásla kolena, a to nebylo nic proti tomu, co se s ním stalo, když vešel do své nové kanceláře. „Dobrý den,“ začal mezi dveřmi rádoby odhodlaně a s falešným úsměvem a okamžitě zase sklapl. Kancelář byla prázdná. S úlevným výdechem se porozhlédl a pochopil, že ten prázdný stůl je nachystaný pro něj. Posadil se za něj a zapnul počítač. A protože netušil, co by sakra měl dělat dál, jen seděl a civěl na plochu monitoru. „Zmeškal jste poradu,“ ozvalo se ode dveří ve chvíli, kdy průchod zastínila vysoká štíhlá postava s – na kancelářskou krysu – neobvykle širokými rameny. Během jediné vteřiny Brian stačil zaznamenat dokonale padnoucí tmavě šedý oblek, bílou košili a poněkud odvážnou, ale nikoliv nehodící se, fialovou kravatu. Husté černé vlasy – na obchodního ředitele neobvykle dlouhé – měl sčesané dozadu. Vypadal dobře. Ne že by Brian Cartera nikdy neviděl, ale nikdy neměl možnost si ho prohlédnout takhle zblízka, nebyl důvod. No, teď by taky neměl jen tak zírat, ale raději něco říct. „Eee, Brian Scott,“ vyletěl do stoje a natáhl pravačku před sebe. Muž proti němu nakrčil obočí, sjel ho neskrývaným hodnotícím pohledem doslova od hlavy k patě, pohrdavě si odfrkl a zamířil ke svému stolu. Brian zůstal ještě několik vteřin tupě stát s napřaženou rukou, než mu došlo, že tím „pff“ bylo veškerému jejich představování učiněno zadost. Nevěřícně zamrkal. A naštval se. Protože takovýhle začátek rozhodně nečekal. Carter mu ani 7

nedal šanci! Rovnou ho odsoudil jako neschopného, nebo tak něco! Zatnul zuby a vrátil se ke svému počítači. A pořád netušil, co by měl dělat. Hodinu vydržel zírat do monitoru, vyslechl si během toho dva Carterovy telefonní hovory, ze kterých se snažil pochytit cokoliv, a snažil se najít jakoukoliv práci, kterou by mohl udělat. Nedařilo se. Carter nebral na zřetel jeho přítomnost a Brian se nehodlal prosit. Měl taky nějakou hrdost… Po hodině se tedy zvedl a šel obhlédnout vedlejší kanceláře. Vzal to postupně a s každým se seznámil. Seznamování mu vydrželo až do oběda, dokonce se dozvěděl, co se probíralo na ranní poradě a co je v plánu na nadcházející týden. Taky s hrůzou zjistil, že porady se konají každé ráno, a trochu si poupravil názor na svého nového šéfa. Byl to ještě větší parchant, než se o něm na právním říkalo. Hrál si na něco víc a to Brian nesnášel. Po polední pauze se vrátil do kanceláře, a když zjistil, že tam Carter není, přitáhl si k sobě složku, která ležela rozevřená na jeho stole. Zkontroloval název desek, aby zjistil, co to vůbec čte, a s povzdechem prohlédl prvních pár stránek. Zálohové faktury, brnkačka. Opsal si kontakty, nic lepšího si v tuhle chvíli nemohl přát. „Můžete mi vysvětlit, co to děláte?“ zhmotnila se nad ním temná postava šířící kolem sebe auru deprese. Možná se Carter minul povoláním a měl se stát smrťákem, napadlo Briana bezděčně a musel se kousnout do tváře. „Pracuju,“ odsekl a instinktivně složky sevřel v prstech o něco pevněji. „Tohle je moje práce,“ ukázal Carter na žlutou složku. „Tak mi dejte jinou.“ 8

„V přízemí je kantýna, běžte zkusit, jakou mají kávu, a přestaňte se mi motat pod nohy,“ doporučil mu Carter jedovatě a složku mu doslova vyrval z rukou. „Když se po cestě zatouláte, nic se nestane,“ dodal ještě právě tak hlasitě, aby Brian zaslechl, co říkal, ale zároveň si nebyl jistý, že slyšel správně. Probodl ho ošklivým pohledem. Carter mu oplatil dost podobně a Brian se jen divil, že u toho i nevycenil zuby… Nalistoval si fakturu, u které skončil, a zase si Briana přestal všímat. Ten si jen povzdechl a vydržel sedět celou hodinu, během které dával Carterovi prostor, aby s ním promluvil o náplni jeho práce. Když už mu trpělivost došla, sebral ze stolu telefon. „Ahoj, zlato,“ začal hlasitě a s jasným veselím. „Jasně, že jsem v práci, ale zrovna nemám co dělat, tak jsem se chtěl zeptat, jak se máš ty. … Šéf? Jo, ten je v pohodě, neboj. … A co Jaenie? Zvládli jste to? … Jasný, já vím. A co kdybychom o víkendu něco podnikli? Už jsme dlouho nikde nebyli, co ty na to? Aha, tak aspoň v neděli? Okej. … Ne, fakt nemám nic na práci. Nevím, asi to tu bude pěkná flákárna, lepší než na právním. Víš jak, tam si ze mě dělali skoro poslíčka, tadyten si asi radši udělá všechno sám. … Jo, budu brzo doma, tak zatím.“ Ukončil hovor a vzteklé pohledy ignoroval. Pár vteřin si s mobilem ještě pohrával v ruce a pak vytočil další číslo. „Nazdar, Jayi, tak jak to vypadá? Budeš mě tenhle týden potřebovat? … Jo, šlo to hladce, myslím, že teď budu mít víc volna, takže bych se ve středu ukázal, co ty na to? … Jasně, vezmu. … Ne, tu zas nevezmu. … Proto. … Jo, jasně,“ zasmál se upřímně a nijak se neomezoval v hlasitosti. „Fajn! Dobře!“ vyjel po něm Carter.

9

„Jaydene, promiň, musím jít, ozvu se, jo? Čau.“ Odložil telefon na stůl a s vyzývavým úsměvem se podíval přímo na Cartera. „Co prosím?“ „Tady máte faktury, najděte odpovídající v těch zálohových a přiřaďte je k sobě,“ strčil mu zpět ty žluté složky a pár papírů. Brian se vítězoslavně zazubil. Nenechá sebou jen tak zametat.

10

2. KAPITOLA – RITUÁLY Zaklapl budík, čímž každé ráno Aiden Carter začínal svůj rituál. Zaklapnout, vstát, oholit, rychlá sprcha, učesat, vyčistit zuby, obléct a vyrazit. Do dvaceti minut odcházel. V práci oficiálně začínal v devět, ale vstával v sedm, o půl osmé si přes dvě ulice od bytu kupoval latté a v osm deset byl v kanceláři, kde si přečetl noviny a vypil studenou kávu. Za pět devět už čekal v zasedací místnosti, kam se pomalu trousili ostatní z jeho týmu. Každý den, šest dní v týdnu, celý rok. Pouze v sobotu se porady nekonaly, běžně se u nich ve firmě v sobotu ani nepracovalo, ale Aiden vždy sobotní dopoledne věnoval bilanci končícího týdne a přípravou plánu na týden nadcházející. Tenhle rituál nehodlal opustit, ani kdyby vyhrál měsíční zájezd na Bahamy. Stejně jako rituál, zvyk, posedlost, jak se to vezme, mít srovnané hrníčky oušky doprava a propisky seřazené v zásuvce podle data pořízení. Zkrátka byl zásadový. Na březen bylo neuvěřitelně horké počasí, jaké nepamatoval, a tak mu latté po cestě ani moc nevychladlo. Snad to spraví klimatizace v kanceláři, napadlo ho, když vcházel do výtahu. Byl to takový každodenní očistec pro jeho klaustrofobii. Ale chodit do šestého patra s kelímkem v ruce se mu přece jen nechtělo. Přetrpěl cestu výtahem, s úlevou vystoupil a zamířil kolem malé recepce do své kanceláře. Jen co zahnul za roh, napadlo ho, že 11

cesta výtahem rozhodně nebyla tím nejhorším, co ho ten den mohlo potkat. U dveří stál Brian Scott, mladý manažer, který mu byl před pár dny do kanceláře nasazen, aby se „zaučoval“, ale Aiden byl přesvědčený, že ho měl prostě jen vyštípat, protože se mu ze všech sil snažil dělat ze života peklo. Scott se vybavoval s mladou praktikantkou, smál se na ni a vesele pomrkával. Cítil se tím znechucený a rázným krokem došel až k nim. Ta holka mu doslova uskočila z cesty a Scott se zmateně rozhlédl, aby zjistil příčinu jejího zděšení. „Ale, dobré ráno,“ pozdravil ho Scott. Aiden mu v odpověď jen neurčitě zavrčel a prošel kolem něj do kanceláře. O půl hodiny později dovnitř vešel Scott a sesunul se do svého křesla. Aiden by přísahal, že i tahle drobnost byla plná optimismu, stejně jako všechno, co ten člověk dělal. Do všeho se pouštěl tak lehkomyslně a s neutuchajícím nadšením… Aiden nechápal, kde se to v něm pořád bere. Raději se dál věnoval své práci a vetřelce si nevšímal. „Sakra!“ vyrušilo ho zaklení od stolu nevítaného podnájemce, který momentálně zuřivě čmáral po papíru, ale propiska žádnou stopu nezanechávala. Hodil ji na stůl a sáhl po další. Situace se opakovala. A ještě jednou, vždy doprovázena hlasitým sakra, nebo to snad není možný. „Nemáte propisku?“ hlesl Scott zoufale, ale Aiden necítil potřebu stočit k němu pohled. „Ovšem,“ přikývl nevzrušeně a dál si ťukal do klávesnice. Po chvilce ticha se ozvalo důrazné: „A půjčíte mi ji?“ 12

„A uklidíte si ten nepořádek na stole?“ opáčil Aiden otázkou. Nic ho nepřivádělo k šílenství víc než ten hrozný chaos zahrnující papíry, zjevně nepíšící propisky, prázdné hrnky, svačiny, obědy a večeře z celého minulého týdne a možná i z toho, co měl teprve přijít. Aiden jenom čekal, kdy vetřelec z té hromady jako z klobouku vytáhne králíka. Nebo možná slona. „Na otázku se neodpovídá otázkou,“ zavrčel nevraživě blonďák. Jako by snad Aiden mohl za to, že není schopný obstarat si tužky. „V tom případě ne.“ „Probůh!“ zaklel. „Proč vás zajímá můj stůl?“. „Mám ve své kanceláři rád pořádek. A vy mi to poněkud kazíte.“ „Tohle je pořádek. Jen…“ přeletěl Scott pohledem svou pracovní plochu, ze které vlastně nic moc vidět nebylo, „… trochu jinak organizovaný. A je to i moje kancelář,“ dostalo se mu upozornění. „Jistě. Organizovaný chaos. Běžná záležitost.“ Sarkasmus z Aidenova hlasu přímo odkapával a poznámku o sporném vlastnictví kanceláře zvesela ignoroval. „Fakt bych tu tužku potřeboval…“ „Na co?“ „Není to jedno?“ hlesl Brian zoufale. „Pravděpodobně ano,“ přikývl Aiden a dál se věnoval své práci. 13

Ozvalo se netrpělivé: „Takže?“ „Co?“ „Jste příšerný.“ S těmi slovy a velmi nepřehlédnutelným rozhozením rukama se Scott zvedl a došel si opatřit pár propisek někam jinam. Aiden se spokojil s pocitem zadostiučinění, který se projevil ve škodolibém úsměvu.

*****

„To mě tady chcete zamknout?!“ udeřil Brian na Cartera, který právě zamykal kancelář. „To bych sice velice rád, ale to byste musel být z druhé strany těch dveří.“ „Jistě, ale já ještě neskončil. A víte, že klíče stále nemám kvůli tomu bezpečnostnímu zámku.“ Brian se snažil o velmi vyrovnaný tón. Pověst Cartera byla příšerná, myslel si, že ve skutečnosti nemůže být tak hrozný, ale pravděpodobně se spletl. Carter se vlastně choval jako štěně, testoval hranice, zkoušel, kam až může beztrestně zajít, co si může dovolit. To přirovnání Briana pobavilo a nedokázal potlačit úsměv. „Je milé, že je vám to k smíchu, ale já tady nebudu čekat, než si po celodenním flákání seberete svých pět švestek,“ zasyčel Carter nevrle. Brianovi rychle spadly koutky úst dolů.

14

„Nechte si ty urážky a mluvte k věci,“ nenechal se. „Půjčte mi svůj klíč, až skončím, zamknu a ráno přijdu dřív, abyste nemusel čekat.“ „Myslíte, že vám svěřím svoje klíče?“ vysmál se mu Aiden. „Buď to, nebo tady se mnou prostě počkáte,“ nakázal nekompromisně a suverénně. S jiným postojem by neměl vedle Cartera šanci, to pochopil během prvních pěti minut, které s ním strávil. „Na jak dlouho to ještě máte?“ mračil se teď jeho nadřízený a pravděpodobně zvažoval své možnosti. „Tak dvě hodiny, odhadem,“ pokrčil Brian nevzrušeně rameny. „Zítra v osm deset bude ta kancelář odemčená.“ „V osm deset?!“ „Máte s tím problém?“ ušklíbl se Carter škodolibě. „Jistěže ne…“ zavrčel. S tím se i rozloučili. Carter mu pustil do ruky klíč od kanceláře a zmizel jako pára nad hrncem. Brian se vítězoslavně usmál, odemkl kancelář, popadl svých pět švestek, zamkl kancelář a zmizel domů. Se sladkým pocitem vítězství i usínal.

*****

15

Aiden dorazil domů, zavřel dveře bytu a sesunul se po nich zády na zem. Jakoby skrze záda odplavoval veškeré myšlenky na práci a nechal je vsáknout do dveří. Vydržel tak pár minut, pak se zhluboka nadechl a vstal. Zamířil k ledničce, aby zjistil, co je potřeba dokoupit a dvakrát tleskl. V bytě se automaticky ztlumila světla a z reproduktorů se rozlinula pomalá klavírní skladba. Aiden si sedl na prostorný čokoládově hnědý gauč a relaxoval. Po půl hodině pokoj rozsvítil, ztlumil hudbu, z konferenčního stolku popadl peněženku, kterou tam předtím odložil, a s povzdechem zamířil zase ven. Nákup bral víc jako procházku městem než jako nutnou povinnost. Z botníku vytáhl pohodlné tenisky a mohl vyrazit. K oblíbenému obchodu to měl pár desítek minut, které vyplňoval poslechem rockové hudby. Konečně přišel na trochu jiné myšlenky. Pořád mu totiž v hlavě strašil Scott. Sám nevěděl, proč se k němu chová tak ostře. Jistě, chtěl zpátky svoji kancelář, ale taky začínal tušit, že v tom je mnohem víc ješitnosti a uraženosti.

*****

Další ráno Aiden vstal o pět minut dřív než obvykle. Možná jen nemohl spát, možná chtěl být v práci dřív než v osm deset… Nakonec došel do budovy přesně v osm, absolvoval neoblíbenou cestu výtahem a škodolibě se usmíval. Přesně do chvíle, než spatřil dveře do kanceláře. Otevřené. To mu poněkud zkazilo náladu, ale to ještě nebylo nic oproti tomu, co ho čekalo uvnitř. Scott, klasicky rozjařený s tím svým zubatým úsměvem zářícím na všechny strany. Práci se očividně nevěnoval, vypadalo to spíš na nějaká 16

vtipná videa z YouTube podle zvuků linoucích se z mobilu s obrovským displejem. Aiden potlačil zavrčení, dokonce si odpustil i shazující zavrtění hlavou a prostě jen spadl na svou židli, čímž konečně zaujal toho vetřelce, který se mu stále rozvaloval v kanceláři. Vetřelec zvedl hlavu, pak i tu druhou, dobře, to přeháněl, ale na jednu hlavu se prostě takhle široký úsměv vejít nemohl, a zvesela popřál dobré ráno. „Bylo by,“ zavrčel Aiden v odpověď a Scottovi to naštěstí stačilo. Aiden se se svým kelímkem kávy a novinami přesunul raději do zasedačky a užíval si klidu a ticha, které vůbec nebylo doprovázeno zubatými úsměvy, pochechtáváním, a dokonce ani optimistickými pozdravy. Prostě jen ticho. Už to začíná, radši odchází ze své kanceláře. Jako vyhnanec. Zaplašil podobné myšlenky a plně se ponořil do ranního tisku. Pár minut před devátou si vytáhl tablet s poznámkami a pročetl si je, mezitím kývnutím zdravil nově příchozí. Peter Gill, sebevědomý mladík s neotřelými nápady na reklamní slogany. Josh Moore, poznamenaný probíhajícím rozvodem, přesto precizní ve své práci, zvláštní cit pro „to, co táhne.“ Abbie Fosterová, zkušená obchodnice, geniální v komunikaci se zákazníky, občas záměrně používá „zakázanou rétoriku“. Tina Andersonová, talentovaná grafička, lehce egoistická, ale může si to dovolit… Judy Simonsová, product manager, někdy se zbytečně podceňuje a nechá se snadno ovlivnit druhými. Své práci ale rozumí a má skvělou paměť. Aidenovi stačilo málo, aby si udělal úsudek o člověku, jenž stál před ním. Zrovna, když končil s pozorováním příchozích členů týmu, vešel poslední, na kterého by snad i rád zapomněl. Brian Scott. Lehkomyslný a lehkovážný manažer, co si myslí, že snědl 17

všechnu moudrost světa. Jediným jeho úkolem je lézt Aidenovi krkem. Určitě to tak je, ušklíbl se a začal poradu. Scottovo zběsilé ťukání do dotykového displeje tabletu ignoroval. Skoro by přísahal, že Scott je nejhlasitější uživatel dotykové klávesnice na světě. Poradu ten den zkrátil na nejnutnější minimum, rozdělil úkoly, které bylo potřeba neprodleně vyřešit, vyslechl si dotazy a připomínky. Po pár minutách měli hotovo a šli si každý po svém.

*****

Ráno si Brian schválně přivstal. Málem ho to zabilo, protože vstávat v šest pro něj bylo tak trochu sci-fi, ale pokud chtěl být v kanceláři dřív než Carter, a to z principu chtěl, musel něco obětovat. Absolvoval ledovou sprchu, která ho přece jen probrala, v kuchyni si v rychlosti vypil kafe, pozdravil Sarah a Jaenie a letěl do práce. Doprava ještě nebyla tak hustá, a tak byl v sedm čtyřicet v kanceláři. Potěšilo ho, že je tam skutečně dřív, než ten protiva… Když řekl osm deset, přijde nejpozději v osm, ušklíbl se a hledal, čím by vyplnil zbývající hodinu a půl do začátku pracovní doby. Pohled mu padl na Carterův úhledně porovnaný stůl. Všechno, co na něm leželo, mělo své přesně stanovené místo. Žádná odchylka se netolerovala, toho si už stihl všimnout. Také zaznamenal Carterovu eidetickou paměť, a tak rychle zaplašil touhu mu ten stůl trošku porovnat. Přece se nebude chovat jako ve školce… Brouzdal po internetu, a ani příchod Cartera ho nemohl rozhodit. Další nudné poradě se to ale málem povedlo. Aby při ní neusnul, vyřídil si pár mailů. Podle něj byly porady jedna z mála 18

věcí, které Carter vážně neovládal. No jo, tohle musel přiznat. Carter byl v práci naprosto precizní, puntičkářský a zásadový. Cokoliv dělal, dotáhl do nejmenších detailů. Všechno klapalo, měl perfektní přehled. Jen ty porady… Opravdu bylo nutné absolvovat je každý den? Jednou měsíčně je akceptovatelné, jednou týdně je s přivřenýma očima únosné, ale každý den?! To mu musí rozmluvit… Jen přijít na to, jak mu prezentovat svoje nápady tak, aby o nich přemýšlel, nebo si je aspoň vyslechl. „Máte hotovou tu nabídku?“ vyrušil ho protiva z přemýšlení. „Kterou máte na mysli?“ odtrhl Brian oči od svého monitoru a trochu se naklonil, aby na Cartera viděl. Jejich dva stoly byly spojeny třetím, takže společně vytvářely pracovní plochu ve tvaru U. Na prostředním stole skladovaly materiály, které bylo potřeba založit, vyřídit, projít… Neutrální prostor. Demilitarizační pásmo. „Tu, o které jsem mluvil na poradě,“ povytáhl Carter jeden koutek úst ve vítězoslavném úšklebku. „Jistě,“ přikývl Brian suverénně a popadl ze stolu jedny z desek. Podal mu je. „Můžete mi to poslat ještě mailem?“ odsekl starší muž chladně, když rychle přeběhl očima první stranu. „Ovšem,“ přikývl znovu Brian a v duchu poděkoval svému andělu strážnému, že vybral správnou nabídku. Kliknutím potvrdil odeslání mailu a zase se chvilku věnoval tichému hloubání mezi jednotlivými poptávkami. „Bude vám vadit rádio?“ pustil se Brian do předem prohrané bitvy. 19

„Jak jste to uhodl?“ probodl ho Carter hraně překvapeným pohledem. „Ale no tak. Rozčiluje mě to mrtvolné ticho tady.“ „Najděte si jinou kancelář, odhlučněte si ji a pořádejte si tam třeba metalové koncerty.“ „Sice metal neposlouchám, ale nápad je to dobrý,“ zazubil se Brian. „A teď vážně,“ přešel zase k seriózní debatě. Nebo aspoň její imitaci. „Mluvím vážně,“ zavrčel Carter. „Máte smysl pro humor. Překvapivé,“ zamumlal si Brian pro sebe, což Carterovi bohužel neuniklo. Svraštil obočí a pravděpodobně Briana v duchu proklínal. „Nevím, proč by to mělo záviset na vás. Je to stejně moje kancelář jako vaše,“ na slovo stejně položil Brian zvláštní důraz, „vy rádio nechcete, já ano. Patová situace. Asi to bude chtít kompromis. Jsem otevřený vašim návrhům,“ odhalil zuby a čekal, co Carter vymyslí. „Pusťte si to do sluchátek,“ navrhl mu ledovým hlasem. Brian si z jeho tónu vůbec nic nedělal. Buď už si zvykl, nebo čekal, že jednou Cartera prostě musí přestat bavit tvářit se neustále jako bůh pomsty. Každopádně nehodlal ustoupit. Nesměl. Bylo to jako ve smečce. Ukážete slabost a propadnete se v hierarchii na samé dno. Ne že by na něm momentálně nebyl, ale nesměl padnout hlouběji. Musel Carterovi – a sobě – ukázat, že jsou si rovni. Jistě, Carter byl stále jeho nadřízený, ale to na situaci nic neměnilo, pokud Brian chtěl, aby ho Carter respektoval. 20

„To celý den nevydržím.“ Zavládlo přemýšlivé ticho. Potom do něj Carter zabodl unavený, rezignovaný pohled, až se mu ho skoro zželelo. Ale věděl, že má vyhráno. „Když tady nebudu, pouštějte si tady, co chcete. Já se ale potřebuji na práci soustředit, proto, prosím,“ překonal se, „když tady budu, pouštějte si hudbu do sluchátek.“ „Dobře. To je přijatelné. Pokud tedy pominu fakt, že jste tady pořád.“ „Snažíte se mě vystrnadit z vlastní kanceláře?!“ procedil Carter jednotlivá slova skrze pevně semknuté zuby, rty se mu téměř nepohybovaly, oči měl stažené do úzkých štěrbin a obočí nakrčené tak, že se mu na čele objevovaly hluboké zlověstné vrásky. „Ovšemže ne!“ vyjekl zlostně Brian a zarazil se. Stáhl obočí k sobě a měřil si Cartera pohledem. O tohle tu šlo? Bál se o svoje místo?! To je přece… směšné. Nemožné. Ne, to se spletl. Tím byly jejich rozhovory pro celý den vyčerpány, ale Brian se k tomuto konkrétnímu v myšlenkách ještě několikrát vrátil.

*****

Scott měl pravdu. A přesně to Aidena tolik štvalo. Musel si přiznat, že ho překvapila logická argumentace. Co na tom, že se týkala nesmyslné hlouposti… Ačkoliv to stále nehodlal přiznat veřejně, pro Scotta to prostě byla jeho, potažmo jejich, kancelář a 21

Aiden musel danou skutečnost aspoň z části respektovat. Což ve výsledku znamenalo další zkažený den. Byl vděčný, když do místnosti vešla Abbie Fosterová, konečně se mohl plně soustředit na práci. „Pane Cartere, mám tady několik zpětných vazeb od distributorů, kteří od nás za poslední rok odebírali zboží. Vytvořila jsem pár grafů a tabulek. Závěry z nich jsou celkem zajímavé. Chcete to projít teď?“ „Rád,“ přikývl Aiden a pokynul jí, aby se posadila. Popojel se svým křeslem a už se věnoval prezentovaným číslům. Lhal by, kdyby řekl, že jej výsledky nepřekvapily. Bude třeba trochu aktualizovat obchodní politiku. Hned mu hlavou začaly běhat nápady. „Chcete to tu nechat?“ ukázala Abbie na stoh papírů. „Ano, ještě to s panem Scottem projdeme, Děkuji.“ Abbie přikývla a se spokojeným úsměvem opustila kancelář.

*****

Brian zbystřil a tvářil se překvapeně. Tohle bylo poprvé, kdy Carter naznačil, že s ním hodlá spolupracovat, a ne ho jen ignorovat, nebo mu úsečně rozkazovat. Přesto se k tomu ten den už nedostali. Domů se kvůli jedné dopravní nehodě dostal po téměř dvouhodinové cestě. Takhle už to dál nejde, pomyslel si a dospěl k závěru, že potřebuje bydlení blíž firmě. Se svým plánem seznámil Sarah a vážně se mu ulevilo, když souhlasila. 22

Taky konečně dostal svoje klíče od kanceláře, takže se nemusel obtěžovat s brzkým vstáváním a další den si hodinu přispal. Kancelář sice byla odemčená, ale Carter v ní nebyl. Přes den ji nechávali otevřenou, okolo stále někdo chodil, nebylo potřeba zamykat. Beztak už seděl v zasedačce. Každý, kdo přišel na poradu, musel mít zákonitě pocit, že jde pozdě, protože ho Carter probodl podmračeným pohledem, který v jeho podání vypadal dost vyčítavě. Na to se nedalo zvyknout. Zapnul počítač, nechal stahovat e-maily, které se vždy přes noc nahromadily, a značně otráveně zamířil na poradu. Pro dnešek zvolil taktiku: jistěže dávám pozor. Seděl a upřeně Cartera pozoroval. Ten vypadal… jak to nazvat… rozjařeně? Ne, žádné nadšené úsměvy a zuřivá gestikulace. Prostě se jen nemračil a mluvil celkem zapáleně o nové strategii, kterou je potřeba rozjet. „Zatím se jedná o předběžné informace, slečna Fosterová ještě připraví prezentaci a s panem Scottem to dáme trochu dohromady. Příští týden každý dostane nové úkoly a vrhneme se do toho po hlavě. Je potřeba zacílit na úplně novou skupinu zákazníků, takže si tento týden dodělejte veškeré resty, ať začínáme s čistým štítem. Nějaké připomínky? Dotazy? Dobře, děkuji,“ ukončil poradu. Dnes to bylo zabitých jen pět minut, zlepšuje se, pomyslel si Brian a s úsměvem zamířil zpátky do kanceláře. Když ani po deseti minutách Carter nepřišel, pustil si rádio. Jedním uchem poslouchal ranní zpravodajství pronášené známým hlasem a věnoval se pročítání z větší části spamujících emailů. To byla vážně otrava. Carter přišel až po hodině, to už měl naštěstí všechny maily vyřízené, tak mu ani nevadilo rádio vypnout.

23

„Můžeme se podívat na ty materiály?“ navrhl jeho nadřízený. Takže to myslel vážně, pomyslel si Brian trochu nevěřícně a přikývl: „Ovšem.“ „Jsou to data získaná z prodejů uskutečněných za loňský rok. Tady,“ ukázal na jeden ze sloupcových grafů, „je porovnání prodeje koncovým zákazníkům, tedy posilovnám, sítím posiloven, případně těch pár lidem, co od nás stroje koupili domů; a distributorům – e-shopům, kamenným prodejnám a podobně. Co je na tom v nepořádku?“ přejížděl stylem od tabletu po papíře jako ukazovátkem a s poslední větou zvedl pohled k Brianovi. Ten papír rychle prozkoumal a bezděčně přitom pokyvoval hlavou. „Jsme výrobci, nemůže převažovat prodej koncovým zákazníkům. Marže je tam sice větší, ale pokud si zajistíme distributory, jedná se obvykle o trvalé odběry. Marže je nižší, ale vrátí se v počtu prodaných kusů a rozhodně je to pro nás pohodlnější.“ „Přesně,“ přikývl Carter souhlasně, „Takže?“ odmlčel se. „Takže je potřeba nová analýza trhu, vytipování prodejců, cílená reklama, nebo možná naopak velkoplošná celostátní reklama – být vidět. Dále podpora prodeje – akce pro nové odběratele, výhody pro ty stávající, cílené vyhledávání obchodů,“ spustil Brian brainstorming. Carter jeho nápady zapisoval na volný list papíru a pak se dohodli nad rozplánováním jednotlivých kroků a přidělení úkolů. „Nějaké připomínky?“ završil debatu protiva, který dneska vlastně zas tak protivný nebyl. Takže ho stačilo zahltit prací, aby se cítil jako ryba ve vodě a jeho si nevšímal? 24

„Myslím, že takto to bude fungovat,“ zazubil se. „To doufám,“ ušklíbl se Carter a ani jeden neměli na mysli jen rozdělení úkolů.

*****

Takhle vydařený den už Aiden dlouho nezažil. Hlavou mu vířilo plno nápadů, věděl přesně, co je potřeba udělat, Scott mu otravoval život o něco méně než obvykle, protože ho zaúkoloval dostatečně na zbytek týdne, a venku bylo stále teplo a trochu pod mrakem. Ideální počasí na běhání. Do uší strčil sluchátka a vyrazil po své oblíbené trase. Dnes zvolil jen krátký okruh, nepotřeboval se unavit, jen trochu rozhýbat po celém dni stráveném v kanceláři. Po pár stech metrech za sebou v přestávce mezi dvěma písničkami uslyšel pravidelné tempo dalšího běžce. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je. Vlastně nevěděl, jen se občas potkávali. Měli společný asi třetinový úsek okruhu. Nikdy se nepozdravili, nikdy nedali najevo, že o sobě vědí, ale ten kus prostě běželi těsně za sebou ve stejném tempu. Jednou běžel první Aiden, jednou ten druhý, taktéž se sluchátky v uších. Dnes bylo něco trochu jinak. Tempo se najednou změnilo a běžec se začal přibližovat. Aidenovi to trochu rozhodilo jeho vlastní tempo, ale zase se srovnal. Nebude přece zrychlovat jen kvůli němu. Běžec jej minul a pokračoval dál. A po několika metrech se otočil a na Aidena se… usmál. Prostě se jen usmál. Teď už Aidenovi trvalo mnohem déle, než chytil zpátky svůj rytmus. Co to jako mělo znamenat?!

25

Jak vybíhal spokojený, tak se domů vracel rozmrzelý. Neměl rád nejasnosti, a teď vážně netušil, co to mělo být. Ale ten úsměv… Ten mu něco připomínal.

26

3. KAPITOLA – AIDEN CARTER Aiden si byl vědom, že je pravděpodobně jediným svého druhu na celé planetě, ale skutečně nesnášel víkendy. Soboty stejně trávil v práci a neděle si buď četl, nebo se díval na stupidní filmy, případně obojí. Občas si chodil zaboxovat do nedaleké tělocvičny. Ne, že by neměl přátele, jen se cítil spokojenější, když byl sám. Jednou za čas se v něm ta samota nashromáždila tak, že prostě zvedl telefon a vytáhl ven někoho ze svých známých. V podstatě mu ale zbývala už pouze Jamie, nejlepší přítelkyně už od vysoké. Ostatní jeho přátelé žili rodinným životem a měli spousty dětí. To by mu nevadilo, kdyby občas mluvili i o něčem jiném, než o tom, jak je Tony skvělý ve škole a jak se Lucy ve školce nelíbí. On děti mít nikdy nebude, tím si byl stoprocentně jistý už od svých patnácti. A když nad tím tak přemýšlel, možná mnohem dřív. V práci skončil krátce po poledni a rozhodl se zbytek dne strávit úklidem malého bytu. Cédéčko s relaxačními instrumentálními skladbami vyměnil za mix svých oblíbených písniček, takový průřez tím, co nasbíral za svých dvaačtyřicet let života a postupně rozšiřoval. Zapnul robotický vysavač, který byl jeho jediným domácím mazlíčkem, a sám se vrhl na oprašování poliček. Neměl nic moc na vystavování, ale pár fotografií se přeci jen našlo. Oba rodiče, když 27

jim bylo kolem dvaceti na černobílé fotografii, společná fotka s Jamie z oslavy narozenin jejich společného přítele a pak fotografii, na které by se ani nepoznal. Byl na ní ve svých šestadvaceti se zhruba stejně starým mužem, drželi se kolem ramen a usmívali se. Nesnášel tuhle fotku. Ze srdce ji nenáviděl, připomínala mu, že se uměl bavit, že dokázal žít i jinak než prací. Nenáviděl ten pocit, nenáviděl ty vzpomínky. Přesto tu fotku nikdy nedokázal vyhodit. Byla to určitá forma masochismu, protože mu mimo jiné připomínala, jak to dopadlo, a pomáhala mu vyvarovat se podobných chyb. Chyb… ušklíbl se při té vzpomínce. Jako by to byla jeho chyba. Když dokončil úklid, zamířil ke sbírce DVD. Téměř neomylně sáhl po jednom obalu, při pohledu na něj se neubránil ironické grimase a pokračoval v masochistickém užírání se. Vždyť kolikrát ten film viděl? Kolikrát si společně prohlíželi všechny ty scény i titulky a vždycky se u toho jména rozjařeně smáli? Nespočetněkrát. Povzdechl si, přetočil obal v ruce a strčil placku do přehrávače. Ačkoliv nerad pil sám, nalil si k filmu whisky a utápěl se v alkoholu a sebelítosti. I po tak dlouhé době. Když film skončil, zkontroloval hodiny. Čtvrt na osm, venku už byla tma, ale šero pokoje slabě narušovalo světlo z pouličních lamp. Otevřel dokořán francouzské okno se zábranou v podobě kovového zábradlí a nechal dovnitř proudit čerstvý jarní vzduch, trochu prosycený smogem města. Bydlel ve čtvrtém patře, a tak to nebylo tak hrozné jako v bytech v přízemí. Spolu se smogem pronikal do bytu i hluk velkoměsta. Aiden ho nikdy neměl rád, přesto pro něj znamenal jistotu, která jej podivně uklidňovala. Když slyšel ostatní, nebyl přece sám. Se skleničkou v ruce se zapřel o zábradlí a užíval si 28

otevřený prostor. Poté co byt koupil, nechal jej celý přestavět. Z maličkého zádveřního prostoru ohraničeného hnědým kobercem se vcházelo přímo do obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Těsně za zdí krátké vstupní chodbičky se nacházela kuchyňská linka ve tvaru U, od obývací části oddělená barem. Její delší část se lepila ke zdi, za níž se nacházela chodba společných prostor domu, kratší část na sádrokartonovou příčku, sousedící s krátkou, ale širokou chodbičkou s přístupem do ložnice a do koupelny. Sprchový kout byl speciálně upravený – dal se celý otevřít, takže zůstávala jen jedna zeď. Obvodové kanálky a přesně umístěná hlavice zaručovaly, že po sprchování nebyla zmáčená celá koupelna. Firma, která rekonstrukci prováděla, měla s úpravami pro klaustrofobiky už nějaké zkušenosti, takže velmi rychle pochopili, co po nich vlastně chce. Celý obývací pokoj byl prosklený velkými francouzskými okny, která se dala zatáhnout dlouhými hnědými závěsy. Neměl problém v bytě trávit několik dní v kuse, ale někdy prostě potřeboval cítit prostor, občas si připadal sevřený ze všech stran, pohlcený vším stresem a čtyři stěny kolem něj ten pocit jen zbytečně umocňovaly. Přestože celé dny trávil v kanceláři, nesnídal, obědy si kupoval ve firemní kantýně a domů se vracel kolem sedmé večer, chtěl mít velkou kuchyni. Rád vařil. Neměl pro koho, ale bavilo ho to. Občas pozval Jamie, byla takový vděčný jedlík, všechno vychvalovala do nebes. Ne že by se přetvařovala, prostě milovala jídlo v jakékoliv podobě. Řídil se jednoduchými recepty ze své oblíbené kuchařky, občas experimentoval, přidával drobnosti, které jídlu dodaly zvláštní aroma nebo chuť. Měl rád italskou kuchyni pro její čerstvé suroviny a lehké kombinace. Zavřel okno a rozhodl se, že zítra něco uvaří.

29

Po krátké sprše si v pyžamu sedl do křesla, nohy hodil přes boční opěrku a začetl se do Hlavy XXII. Když skončil, bylo těsně před půlnocí a stále se mu nechtělo spát. Z batohu, který nosil do práce, vytáhl pouzdro s tabletem a zalezl si do postele. Brouzdal po internetu. Facebook, Twitter, ušklíbl se. Nic pro něj. Koho by si tam asi tak přidal? Ze zvědavosti zadal do vyhledávače „Brian Scott“. Dotaz mu vrátil několik odkazů na Facebook. Překvapilo ho to. Klikl na první odkaz, který mu otevřel účet nějakého patnáctiletého kluka, další profil ale vypadal nadějně. Na fotce, která se mu ukázala, objímal mladý muž s tmavými brýlemi o hlavu menší holku se závojem dlouhých blonďatých vlasů a taktéž tmavými brýlemi. Žádné další údaje se mu ale nezobrazily, respektive byly pro náhodné kolemjdoucí uzamknuté. Třetí výsledek byl bez fotky, ale s údaji, podle kterých mohl adepta vyloučit. Znovu se pozorně zadíval na fotku z druhého odkazu. Když si odmyslel pět centimetrů vlasů a přidal tak pět let, skutečně to odpovídalo Scottovi… Takže našel, ale nic zajímavého se stejně nedozví. Vynadal si, co jako čekal, že najde?! A proč by ho to vůbec mělo zajímat? Po krátkém přemýšlení zkusil jiné jméno. „Tyler Marcs.“ V odpověď získal desítky stránek výsledků. Převažovaly odkazy na filmové databáze, životopisné servery a filmové magazíny. Objevila se samozřejmě i Wikipedia a nějaké novinové články. Projel velmi dlouhý seznam akčních filmů na IMDB, některé názvy ani neznal, a tak si je uložil do poznámek. Dnešní film ho trochu naladil zavzpomínat si na akční klasiku devadesátých let. Pročetl i pár článků, podle nichž se Marcs objevuje už jen v reklamách na zubní pasty. Což byla pravda. Vlastně ne. Neomezoval se jen na zubní pasty… Našel i pár aktuálních fotografií právě z reklam. Tohohle herce by poznal kdykoliv, kdekoliv a klidně i poslepu. 30

Nedělní dopoledne strávil procházkou po městě, vzal to po nábřeží do parku a do obchodu. Po cestě vyhrabal z batohu telefon a vytočil známé číslo. „Večeře dneska v šest u mě?“ navrhl bez pozdravu. „Víš, že neodmítnu!“ vypískla Jamie do telefonu. „S tím počítám,“ pousmál se pro sebe. „Super, tak v šest tam jsem, pa.“ „Počkej!“ zastavil její zavěšení. Nebyla zvyklá čekat na pozdrav. „Klidně s sebou vezmi Jacksona.“ „No… Nevím, jestli je to nejlepší nápad, ale navrhnout mu to můžu,“ odpověděla váhavě. „Dobře, ahoj,“ rozloučil se Aiden a hovor ukončil. Věděl, že Jamie miluje lasagne, takže to byla jasná volba. Jacksona viděl jenom dvakrát, ale doufal, že má podobný apetit jako Jamie. Pokud tedy vůbec dorazí. Strčil tři keramické misky s těstovinami do trouby a připravil zeleninový salát. Z reproduktorů se linuly tóny ze stejného cédéčka jako při včerejším úklidu, a vůbec mu to nevadilo. Měl hudební sluch, uměl chytit rytmus, ale zpívat? To ne… Zkontroloval lasagne, hodinky a zatáhl část závěsů. V šest deset se ozval zvonek, domovní vrátný ohlašoval návštěvu. Aiden mu potvrdil, že je může pustit. Jackson přece jen přišel. Přivítali se, Jamie mu do ruky strčila lahev s jeho oblíbenou Black Label, za což jí vynadal. Už dávno jí zakázal, aby mu kupovala alkohol nebo cokoliv jiného, a stejně si to nikdy neodpustila. S Jacksonem si potřásli rukou a byli oficiálně představeni. Dosud se viděli, jen když je Aiden náhodou potkal na 31

ulici, a to spěchali, takže se vzájemně znali jen z Jamiina vyprávění, které, jak Aiden věděl, mohlo být značně zkreslené. Oba usadil k jídelnímu stolu mezi barem a pohovkou, rozsvítil světla nad stolem a šel naservírovat jídlo. Donesl mísu se salátem a před Jamie postavil její misku. „Jéééé,“ rozzářila se, ale pak jako by si něco uvědomila, se zarazila a její nadšení viditelně pohaslo. „Aidene,“ oslovila ho, když se natahoval k baru pro zbylé dvě misky, „Jack lasagne nejí. Promiň, mělo mě napadnout, že je kvůli mně budeš dělat, měla jsem ti to říct. Neuvědomila jsem si to,“ házela omluvné pohledy po Aidenovi i Jacksonovi. Jackson se mračil a propaloval Aidena pohledem. „Co samotný salát? Udělám ti k tomu pár toastů,“ navrhl Aiden. „To by bylo super, díky,“ pokusil se Jackson o omluvný úsměv. Falešný úsměv. Něco ho žralo a Aiden netušil, co by to mohlo být. Vážně nemohl vědět, že nejí lasagne. Jamie se tvářila kajícně a poslala k Aidenovi další zkroušený pohled. Podal Jacksonovi talíř s několika toasty a konečně se mohli pustit do jídla. „Tak povídej, jak se pořád máš? Už jsem tě neviděla věčnost.“ „Rád bych řekl, že pořád stejně…“ „Ale,“ chytila se toho Jamie. Pořád stejně byla totiž Aidenova oblíbená odpověď. „Michelle mi do kanceláře nastrčila špeha. Nebo si to aspoň myslím. Předpokládám, že mě chce mít pod kontrolou, nemá mě ráda a já ji taky ne a vzájemně to o sobě víme, ale tohle už je trochu moc,“ dovolil si postěžovat si. 32

„To je ta ředitelka,“ ujišťovala se Jamie. Přikývl. „A seš si jistý? Proč by to dělala tak okatě?“ „Oficiálně tvrdí, že potřebuju někoho k ruce. A to nepotřebuju. Nevím, co si o tom myslet. Podle mě je ten nový ignorant. Jasně, sám jsem ho do firmy vybral a stojím si za tím, ale že bych ho musel mít neustále u sebe,“ pokrčil výmluvně rameny. Jamie chápavě přikyvovala, Jackson naproti tomu vypadal, že i let mouchy by ho momentálně zajímal víc. Aiden tomu moc nerozuměl - Jackson ho probodával zlověstnými pohledy, ačkoliv neměl důvod. Nebo mu ty lasagne vážně tolik ležely v žaludku? „Třeba mluví pravdu,“ navázala Jamie. „U ní člověk nikdy neví. Jde přes mrtvoly.“ „Otestuj ho,“ navrhla Jamie a Aiden se na ni nechápavě podíval. „Neříkej, že tě to nenapadlo. Vypustit nějaký blud, nejlépe související s Michele. Nenápadně mezi řečí, nebo do telefonu, zrovna když on vejde do kanceláře.“ „Napadlo, ale prostě nevím.“ Jinak to nezjistíš,“ usmála se Jamie a věnovala se dál své porci.

„Kde si můžu odskočit?“ hlesl Jackson, když Aiden s Jamie sklízeli nádobí do myčky. „Tady za rohem,“ ukázali oba svorně. „Druhé dveře,“ doplnil Aiden. Jen co se za Jacksonem dveře zavřely, otočil se prudce na Jamie a udeřil: „Tak spusť.“ 33

Jamie se ošila a povzdechla si, „On žárlí.“ Aiden to chvilku zpracovával. Ty projevy u jídla - to odpovídalo. Ale proboha proč?! „On neví…“ naznačil opatrně. „Ne! On tohle nechápe. Věř mi, je to tak lepší,“ naléhala. Nevěřil jí ani omylem. „Co o mně teda ví?“ povzdechl si Aiden smířený prakticky s čímkoliv, co z ní mohlo vypadnout. „Ví, že se známe z univerzity, i že jsem do tebe byla blázen,“ zasmála se tiše při té vzpomínce. „Řekneš mu, že si do mě byla zamilovaná, já uvařím tvé nejoblíbenější jídlo, které on nesnáší. Ne, nedivím se, že žárlí. Není to zbytečný? Měla bys mu to říct.“ Nereagovala na to. Místo toho přešla ke stěně s knihami, DVD a fotkami. „Pořád? Po všech těch letech?“ otočila se na něj smutně a s výčitkou. Nezúčastněně pokrčil rameny, ale nepodíval se na ni. „Vyhoď to. Uleví se ti.“ Říkala mu to pokaždé, když u něj byla. Věděl, že má pravdu, ale nechtěl, aby se mu ulevilo. „A tady tu hrůzu už taky vyhoď,“ zasmála se, když došla k fotce, kde se objímala s Aidenem. „Jakou hrůzu?“ přitočil se k ní Jackson a objal ji zezadu kolem pasu. Všichni tři strnuli. Jackson zíral na obrázek, spustil ruce k tělu a bez jediného slova se otočil. Neomylně zamířil k východu. „Jacku, počkej! To není…“ křikla za ním Jamie, když se vzpamatovala. Práskly za ním dveře. „Sakra!“ zaklela a udělala pár 34

kroků ke dveřím. Pak se zasekla a otočila se na Aidena, ve tváři provinilý výraz. „Jdi za ním, dezert si dáme jindy.“ „Díky,“ lípla mu pusu na tvář a vyběhla z bytu. Potřásl hlavou. Na tohle byl už asi trochu starý.

*****

Celý víkend strávili se Sarah stěhováním. V neděli večer byl značně frustrovaný z nedostatku odpočinku. Se stejným pocitem a velmi špatnou náladou se i v pondělí ráno probouzel. Když si cestou do práce představoval, co ho čeká, málem auto otočil a vrátil se zpátky domů. Pak ho napadlo, že když nepůjde na poradu, možná ten den nebude tak hrozný. O pár minut později si uvědomil, že když tam nepůjde, Carter ho zaživa předhodí krokodýlům. Měli projednávat jejich novou obchodní strategii. Na poradu nakonec zamířil, ale nebyl schopný vnímat. Plynulo to tak nějak mimo něj. Aniž by si to uvědomoval, mračil se a zíral do tabletu. Ani si neuvědomil, že porada skončila, vyrušilo ho až Tinino drknutí do ramene. Vděčně na ni mrkl a spakoval se do kanceláře, kam se za ním po chvilce vřítil Carter a třískl dveřmi. Už to bylo špatné znamení. Dveře nikdy nezavíral. „Co to mělo znamenat?“ zavrčel na něj hned Carter, aby náhodou nezůstal na pochybách, koho že se jeho hněv týká. V hnědých očích mu plál hněv, a přesto se Brian na okamžik zapomněl a dovolil myšlenkám utéct právě k těm očím. Bylo na 35

nich něco zajímavého. „Ta vaše netečnost a ignorace…“ pokračoval jeho nadřízený dál v projevu a zdálo se, že mu Brianovo chování vážně hýbe žlučí. V Brianovi se mezitím nakumuloval vztek a křivdy za poslední týdny a vybuchl. „Vaše porady nikoho nemotivují, nedozví se z nich, jakých úspěchů dosáhli, co je potřeba zlepšit, co se povedlo, co se nepovedlo. Vytváříte naprosto demotivující prostředí, které lidem bere chuť do práce. Hlavně do té kreativní práce. Vždyť tam všichni chodí s nechutí! Viděl jste ty poslední Peterovy návrhy na reklamní slogany? K smíchu! To by neoslovilo ani pudla mojí pratety. Nemá motivaci. A ta je zatraceně důležitá!“ odfrkl si. „Pokud pan Gill není schopen plnit své povinnosti, není tu pro něj místo,“ konstatoval Aiden skrze zatnuté zuby a od svého příchodu se stále opíral oběma rukama o desku Brianova stolu. „Ale houby s octem. Peter je z nejlepších ve městě. Ale kolik z návrhů jste mu za poslední měsíc nezkritizoval?“ „Já přece –“ Aiden se zarazil. Návrhy za poslední měsíc mu vždy zkritizoval. „Přesně. Všechno musí být podle vás. A když není, je to špatně.“ „To přece…“ „Musíte svému týmu věřit, a ne jim stále stát za zadkem a kontrolovat každý jejich krok,“ zakroutil Brian hlavou, a odhodlal se znovu podívat Aidenovi do očí. Někde v koutku mysli tušil, že zachází daleko za hranici toho, co si mohl dovolit, ale když už jednou začal, nebylo cesty zpět. 36

„Já jim přece věřím,“ zatnul Aiden zuby. „Jistě…“ zamumlal Brian o něco mírněji a považoval debatu za ukončenou. A kupodivu na to přistoupil i druhý muž, když nesouhlasně mlaskl, narovnal se a přešel na své místo.

*****

Aiden se sesunul na svou pracovní židli a zapnul počítač. Zkontroloval maily, na ty nejdůležitější i odepsal a začal připravovat nabídku pro klienta. Scotta měl v plánu po tom jeho výlevu ignorovat, ale nebylo mu dopřáno. „Měl byste mít sekretářku,“ ozvalo se mručení od protějšího počítače. „Nevím k čemu. Kafe si můžete uvařit sám,“ poznamenal Aiden jízlivě. Scott by ji k ničemu jinému nevyužil, tím si byl jistý. „Právě jste hodinu zabil administrací, kterou by za vás stejně dobře udělal někdo jiný.“ „Ve svém programu mám rád pořádek,“ odpověděl Aiden stroze, ale v duchu opět běsnil. Co z duše nesnášel, bylo poučování. Došlo mu, že Brian vstával levou nohou, a rozhodl se, že nemá potřebu se s ním hádat kvůli nesmyslům. Melodramatické povzdechnutí ignoroval a dál se věnoval své práci. Ne nadlouho. „Víte vy vůbec, že se v pátek chystá firemní večírek?“ vyklonil se Brian ze svého místa. 37

„Ano,“ odpověděl samozřejmě Aiden. Věděl o všem, co se ve firmě dělo, a v podstatě nikdo nechápal, jak to dokázal. Nikdo z jeho týmu totiž netrpěl nutkáním sdělovat mu nejnovější drby z jednotlivých kanceláří. „A přijdete?“ zeptal se lehce překvapeně Brian. „Ne.“ Překvapení vyhaslo. „Předpokládám, že k tomu máte nějaký vznešený důvod,“ zahučel Brian spíše pro sebe než pro Aidenovy uši. Aidenovy uši byly ale trénovanější, než si myslel. „Jistě.“ „Předpokládám, že mi ho neprozradíte,“ zkusil to Brian ještě. Byl zvědavý, co může mít Carter v pátek večer na práci. „Předpokládáte správně,“ povytáhl Aiden jeden koutek úst v popichujícím úšklebku. Na jedné straně ho tenhle naštvaný Brian Scott s neutuchající potřebou sdělovat své postřehy a kritiky vážně bavil, na straně druhé nekonečně štval. Když se ozvalo zaklepání, sotva znatelně vzhlédl a do dveří už vcházela Judy Simonsová. „Pane Cartere,“ oslovila Aidena, který na to zvedl hlavu, uzemnil vztek a věnoval jí svou plnou pozornost. „Briane,“ pozdravila i druhého obyvatele kanceláře. Nad touto familiárností Aiden povytáhl jedno obočí. Judy pokračovala: „Pane Cartere, chtěla bych s vámi mluvit o nabídce pro Stingos,“ Judy čekala na reakci. „Posaďte se,“ pokynul jí a v hlavě si shromáždil veškeré informace, které o dané společnosti měl. 38

„Povídejte,“ vybídl Judy. „S Abbie… Fosterovou,“ dodala, když pohlédla na Aidena. Ten to přešel mlčením. „Jsme konzultovaly nabídku strojů, které jste navrhl do prezentace zahrnout. Zanalyzovaly jsme jejich dosavadní odběry, dotazy i další drobnosti a dospěly jsme k závěru, že je zbytečné do nabídky zahrnovat běžící pásy a veslařské trenažéry,“ vychrlila ze sebe na jeden nádech a čekala, co na to Carter. Ten mlčel a porovnával Judyiny poznatky s vlastními. Po chvilce ticha, se otočil na svého kolegu. „Co si o tom myslíte?“ Záměrně zkoušel Scottovu pozornost. Viděl jeho překvapení, protože obvykle ho do takovýchto rozborů nezatahoval, ale co – chtěl se zaučovat, má to mít. Scott dvakrát mrkl, přeletěl pohledem na Judy a zamračil se. „Je vhodné nabídnout tak velké síti posiloven i stroje, o které výslovně nežádala. Mohou to využít v budoucnu. Judy se ale zachovala skvěle, nenásledovala jen slepě vaše doporučení, ale udělala si vlastní analýzu. Hodnotím to velmi pozitivně, přesto doporučuji stroje do nabídky zahrnout. Ne tak podrobně jako ostatní, pouze pár slajdů informativního charakteru.“ Aiden jen stroze přikývl. Nezbývalo mu než souhlasit, přestože ho štvalo, že i v tak obyčejné větě se do něj dokázal mladý kolega opřít. No co, vrátí mu to i s úroky jindy. „Nemám k tomu co dodat,“ podíval se pak přímo na Judy, ta se plaše usmála a zmizela. Vůbec se do něj Scott ten den pěkně opíral. Znovu si tu situaci a celý den přehrával večer, když vyběhl po své oblíbené krátké trase. Scott byl neskutečně protivný, povýšený a mnohem smělejší než obvykle. Teda, nikdy si nenechal líbit nic, co mu bylo proti 39

srsti, ale že by otevřeně útočil, to k němu nesedělo. Ve svém věku se Aiden dokázal povznést nad banality, jakou špatná nálada rozhodně byla, ale také ho chápal. I on se mnohdy neudržel a choval se příšerně jen proto, že něco nevycházelo podle jeho představ. Svým způsobem pro něj Scottův přístup představoval výzvu narušující šeď obvyklého stereotypu, na který najel. Když začala hrát jeho oblíbená It’s my life, přestal myslet na práci a v duchu si zpíval. Natolik se ponořil do rytmu hudby, že si ani nevšiml, kdy se za něj připojil jeho občasný spoluběžec. Najednou tam prostě byl a stejně jako posledně Aidena předběhl. A znovu se otočil a vytáhl koutky úst do zářivého potměšilého úsměvu. A pak znovu bez vysvětlení zmizel. Aiden jen velmi těžko odolával touze vydat se za ním, doběhnout ho a dostat z něj, co to, sakra, má být. Ale po dnešním dni na to už prostě neměl náladu. Potřeboval být sám. Sdílení kanceláře s Brianem Scottem a jeho potřebou neustále mluvit, broukat, telefonovat a všechno možné jej vyčerpávalo. Znovu se utopil v tónech známých skladeb a dal si ještě jeden menší okruh navíc. Že to byla chyba, poznal po pár metrech, kdy do něj něco narazilo. V první chvíli to tipoval na medvěda, který mu chce urvat hlavu, ale pak se přiřítila majitelka té přerostlé obludy a snažila se ho přesvědčit, že to je jen její pes, tedy vlastně bratrův pes, ale ona že ho venčí, a že se strašně omlouvá, a že prý to ještě fenka nikdy neudělala, a spoustu dalších že. Aiden ji po chvíli zarazil a se slovy, že musí jít, zmizel, než se medvěd pokusil o další útok. Den blbec. Ani večer strávený s dobrou knihou a dobrým pitím to nemohl zachránit. A zjevně se rozhodl pokračovat i dalšího rána…

40

Z ranní porady zamířil rovnou do své kanceláře. Tedy zamířil by, pokud by se málem nepřerazil o Scotta, který se najednou nahrnul do dveří, jako by mu za patami hořelo. Aiden nad tím obrátil oči v sloup, zavrtěl hlavou a počkal, až se ta horká hlava vyžene ze dveří. Pak teprve mohl svou cestu dokončit. Ale ten den bylo prostě všechno špatně. Sotva si sedl ke svému stolu a začal plánovat, rozezněl se mu mobil. Aiden zkontroloval jméno na displeji a se zavrčením hovor přijal. A bylo po náladě ještě dřív, než nějakou stihl vůbec najít. „Říkal jsem ti, ať mi nevoláš do práce. Několikrát,“ vrčel skrze zatnuté zuby co nejtišeji. Nestál o to, aby si Scott vyslechl jeho hovor. „Ne, v pátek už něco mám a o víkendu potřebuji dokončit důležitý projekt.“ Z druhé strany se ozvalo tiché povzdechnutí a výčitky. „I kdyby, není to tvoje starost. Už ne,“ zdůraznil. Věděl, že to přehání, ale nemohl si pomoct. Vlastně ani nechtěl. „Zkrátka nepřijedu. Zavolám,“ ukončil nekompromisně hovor a v první vteřině poté s ním málem praštil o zeď, protože hlasité „Nezavoláš!“ ještě zaslechl. Jediné, co mu v tom zabránilo, byl Scottův zaseknutý pohled. Když si ale uvědomil, jak hloupě zírá, rychle se vzpamatoval a vrátil se ke své práci. Pak mu to ale stejně nedalo a k Aidenově lítosti zkusil navázat konverzaci.

*****

41

„Nevydařený vztah?“ zkusil se zeptat chápavě, protože jen tak mlčky celý den sedět vedle toho morouse ho deprimovalo. „Jo. Dost,“ zavrčel Carter a Brian si v prvním momentu uvědomil, že kdyby Carter nevrčel nebo neodsekával, svět by se nejspíš přestal točit, a v druhém okamžiku spolkl překvapení nad tím, že mu vůbec odpověděl. A skoro to i vypadalo na upřímnou odpověď. Rozhodl se nedráždit hada bosou nohou a spokojil se s reakcí v podobě chápavého pokývání. O problémech s nevydařenými vztahy věděl své. „Jdete na oběd?“ zeptal se Cartera, když po zkontrolování času zjistil, že už mají pauzu. Aiden se ohlédl za sebe, jako by nevěřil, že se Brian ptá jeho, a když se přesvědčil, že za ním skutečně nikdo nestojí, zakroutil záporně hlavou. „Potřebuju to dodělat,“ povzdechl si a stočil pohled zpět k monitoru. „Chcete něco přinést?“ napadlo Briana mezi dveřmi. Ihned té otázky zalitoval, protože na něj kolega zhlížel jako na negramotného. Po chvilce ticha se ale i přes nevěřícný pohled vyjádřil. „To by od vás bylo laskavé. Něco výživného, prosím.“ Brian se neubránil dojmu, že i z tak prostého vyjádření čišela notná dávka ironie a despektu. V duchu nad tím mávl rukou a vydal se na svou pouť městem. Nakonec zamířil do svého oblíbeného čínského bistra. Po cestě měl dost podnětů k přemýšlení a ve většině z nich hrál hlavní roli Aiden Carter. Pro Briana byl jednou velkou neznámou. Jevil se mu jako podivín, který se straní lidí a nikoho si nepouští k tělu. V kanceláři ho považovali tak trochu za démona. Býval v práci obvykle dříve než ostatní a odcházel, když už tam 42

nikdo jiný nebyl. Ani přes polední pauzu zpravidla budovu neopouštěl, maximálně navštívil kantýnu v přízemí. Podle Judy se Carter s nikým nevybavoval o ničem, co nesouviselo s prací, proto ho tím ani nezatěžovali. Naproti tomu se však zdálo, že ví o všem, co se ve firmě šustne. Vždycky dokázal přijít, když jste zrovna na dvě minutky odložili práci a kontrolovali denní zprávy. Prostě a jednoduše u svých podřízených nebyl oblíbený a nikdo o něm vlastně pořádně nic nevěděl. Čím víc se toho Brian od ostatních dozvídal, tím větší zmatek v Carterovi měl. Brian si zakázal filozofování o Carterově podivínství a rozpolcenosti, objednal dvoje čínské nudle se závitky a nechal si je zabalit s sebou. Po cestě si koupil nejnovější vydání Cinemaxu a při čekání na zelenou na přechodu se začetl. Zpět do práce dorazil v dobré, povznesené náladě, a kdyby ho recepční neprobodla pohoršeným pohledem, pískal by si až do kanceláře. Takhle si broukal jen v duchu. „Přinesl jsem vám,“ začal zhurta ve dveřích, ale vzápětí byl přerušen. „To je dost, že jdete. Už jsem myslel, že vás půjdu hledat. Příště vám ke krku připnu džípíesku. Nebo vás vezmu na vodítko,“ podíval se na něj Carter s předstíraným zamyšlením, jako by to snad vážně zvažoval. „Pojďte, musíme do výroby.“ „Ale…“ snažil se Brian bránit jejich nárok na oběd. Marně. Carter by ho nejspíš skutečně na to vodítko připnul, kdyby neodložil jídlo na stůl, neotočil se na patě a nenásledoval ho do výrobní a skladové části budovy. „Máte se ode mě učit, takže jdeme,“ zahučel ještě jeho kolega a šéf v jednom významně. 43

Brian musel popobíhat, aby jeho vražedné tempo stíhal a po dvou minutách, které jim cesta zabrala, funěl jako parní lokomotiva. Měl co dělat, aby se soustředil na to, proč tam vůbec jsou. „Dobrý den,“ pozdravil Carter energicky všechny, kteří byli na skladě v doslechu, pár lidí mu kývlo nazpět, někteří zamumlali na pozdrav. „Pane Simonsi, potřebuji od vás všechno, co víte o cé šedesát devět set dvacet.“ Simons se chvilku zamyslel a pak spustil: „Kompaktní veslařský trenažer, profi řada, ocelová konstrukce nejvyšší kvality, písková povrchová úprava, hliníkový pojezd nadstandardní délky. Manuální ovládání zátěže, osm stupňů, šestikilový zátěžový setrvačník. Software příjemný na ovládání, možnost zvukových efektů, program Sinet plus. Bezpečnostní prvky: řemínky, samozřejmě nastavitelné, magnetická pojistka, ruční pojistka zátěže.“ Carter ho bez jediného mrknutí poslouchal a očividně si všechno ukládal do paměti. Měl plně soustředěný výraz. „Děkuji,“ kývl pak Carter hlavou a Simons se drobně usmál, „Ještě něco?“ „A v porovnání s C60923?“ „Tak v podstatě se jedná o novější model a hlavní rozdíl je v té prodloužené délce.“ „To jsem si myslel, v materiálech je to špatně. Děkuju.“ Kývnutím se rozloučili a Carter nabral stejně vysoké tempo cestou zpět do jejich kanceláře. Brian nechápal ani slovo z toho, co 44

si řekli, co to celé mělo znamenat, natož pak, proč ho probůh táhl s sebou. Když dosprintovali do kanceláře, Brian měl chuť přihlásit Cartera na nejbližší maraton, ale spokojil se jenom s tím, že se sesunul do svého křesla. Rád chodil po venku, ale rád si tu chůzi užíval. Že by musel zběsile lítat sem a tam, to tedy ne… Když se vzpamatoval, Carter už zase horečně cvakal do počítače. „Tak fajn. Tohle nevydržím. Můžete mi prozradit, co to mělo znamenat?“ „Co přesně?“ Aiden se ani nenamáhal vyklonit zpoza svého monitoru a jízlivě dodal: „Myslíte to, že vám shánění oběda trvalo déle, než celá vaše pracovní doba, nebo fakt, že jste nesnesitelně hlučný, když jdete?“ „Já nejsem nesne… a oběd… pfffff,“ na víc se Brian nezmohl. Zhluboka se nadechl, rozhodl se diplomaticky ignorovat Carterovu ironii a pokračoval v tom, co ho skutečně zajímalo. „Co měl znamenat ten výlet do skladu. Ty informace vám klidně mohl poslat e-mailem, nemusel byste čekat, až dojdu, nemusel jste absolvovat celou tu zbytečnou cestu tam a zpátky a měl byste to černé na bílém - nemusel byste si to pamatovat. Přiznávám, tomuhle fakt nerozumím.“ Brian se nerozčiloval, jen se cítil poněkud frustrovaný. A když viděl Carterův samolibý výraz, věděl, že se zachoval přesně tak, jak Carter chtěl a plánoval. Sakra. Zase. „Pane Scotte, přiznávám, že mě vaše nedovtipnost nejspíš nikdy nepřestane fascinovat, přesto vám toto tajemství rád prozradím. Kdybyste znal lidi, kteří pro vás pracují, věděl byste, že pan Simoms je slepý a raději komunikuje osobně než přes počítač. Osobně také mám odpověď přesně v tom okamžiku, kdy o ni požádám a mohu se ptát na další věci, aniž bych musel čekat na 45

odpověď. Pan Simons jako vedoucí skladu nesedí neustále u počítače a nečeká na každý zpropadený dotaz, který mu přijde, takže vámi proklamovaná úspora času je velmi relativní. A to, že na vás musím čekat, se stává každodenní nepříjemností mé pracovní náplně.“ Teď už Brian regulérně zvažoval, že by Carterovi ten samolibý úsměv z obličeje seškrábal vidličkou. Propálil kolegu pohledem a začal sestavovat nabídku, kterou chtěl ještě ten den odeslat. Docela ho přešla chuť na jistě studené nudle, které si Carter právě začal vychutnávat, a s naprostou určitostí věděl, že být Carter jen o trošku méně zásadový, spokojeností by vrněl. A přesně ten fakt – na jeho úkor spokojený Carter – ho přiváděl k šílenství. Proč se, probůh, na tohle místo hnal? Nevěděl. Asi si myslel, že Carter nemůže být horší než jeho pověst. To se ale zatraceně hodně mýlil. Nakonec nabídku dodělal až po sedmé večer. Unaveně si promnul oči a pohlédl na stále svěžího Cartera. Nechápal, jak to ten chlap dokáže – pracuje non-stop, jedinou jeho přestávkou je doba, kdy si jde pro kafe. „Pro dnešek končím. Vy se ještě zdržíte?“ Carter pohlédl na hodinky a přikývl. „Ještě deset minut a také končím,“ upřesnil. Brian v rychlosti zkontroloval internetové zpravodajství, vypnul počítač a měl se k odchodu, když si všiml, že se Carter skutečně také balí. Ve dveřích na něj počkal. Mlčky sešli do přízemí, pozdravili hlídače a Brian se slovy „Tak nashle zítra,“ zamířil do podzemního parkoviště, kdežto Carter hlavním vchodem ven. Na rozloučenou Brianovi kývl. Brian v autě chvíli poseděl se zavřenýma očima, aby se na cestu dokázal plně 46

soustředit. Po pár minutách vyjel, silnice byly naštěstí volnější, takže se domů dostal za pár minut. „Ahoj, jsem doma,“ zakřičel unaveně do bytu. „Ahoj,“ ozvalo se vzdálené houknutí, Brian odhadoval, že šlo z koupelny. Zamířil do kuchyně a po cestě se nechal sejmout Jaenie. Jaenie ho láskyplně přivítala, skočila na něj a snažila se mu oblíznout nos. Brian se chvíli pobavil se Sarah, a když se Jaenie začala dožadovat pozornosti, zavrhl původní plán jít se svalit do postele, popadl z poličky vodítko a s hnědou labradorkou vyrazil na krátkou procházku. Jen co pohlédl na vodítko, bezděčně si vzpomněl na Cartera. Mu dám vodítko, pomyslel si ještě a pak už se s Jaenie rozběhl. Díky téhle večerní procházce, spíš proběhnutí, se skvěle uvolnil a vypustil z hlavy problémy i nepříjemné hučení. Tedy aspoň do chvíle, kdy se mu Jeanie vytrhla, což neudělala dobré dva roky, a rozběhla se svým vlastním směrem a tempem. Zarazila se až u vysokého muže a vypadalo to, že ho vítá?! Brian byl v šoku, zrychlil tempo a doběhl k nim. Rychle Jeanie popadl za obojek a odtáhl od muže, ke kterému se lísala. Jak se ji snažil zpacifikovat, rychle se omlouval, ale slov se mu nedostávalo. Muž také nevypadal nadšeně a rozhodně si to nechtěl nechat líbit, takže se ve výsledku překřikovali. „Já se vám moc omlouvám, tohle udělala naposledy jako štěně, normálně je krotká, nějak…“ „Už zase ty? No to si snad děláte srandu! To tady na mě čekáš, nebo co?!“ Konečně Brian Jaenie trochu zklidnil a přitáhl k sobě, udělal krok dozadu a se zbytkem omluvy na rtech konečně zvedl pohled k tomu chudákovi, kterého napadla. A na rtech taky jeho omluva 47

zůstala. Pohledem se střetl s nepřístupnýma, zásadovýma a hlavně dobře známýma modrýma očima. „No to snad ne!“ hlesli oba zároveň, Brian vyděšeně, Aiden rozzlobeně.

48

4. KAPITOLA – VÝZVA Oba stáli jako přimražení. Jaenie kolem nich s neutuchajícím nadšením poskakovala a dožadovala se pozornosti. Ocasem mlátila střídavě oba muže do kolen a otáčela hlavou, jako by je chtěla pobídnout k nějaké činnosti. „Eh,“ vypadlo z Briana po dlouhé úvaze, „omlouvám se. Vážně nevím, co to do ní vjelo,“ snažil se vysvětlit a nemohl popřít, že byl nervózní. Carter si ho dál měřil zlostným pohledem. Ten asi nemá psy moc v lásce, napadlo Briana. Vlastně koho by někdo jako on mohl mít rád? Carter zabručel cosi nesrozumitelného, šlehl po něm i po psovi dalším ze své sbírky zuřivých pohledů, a že ta sbírka byla velmi obsáhlá, a obešel je. Posledním zamračeným výrazem se ujistil, že si Brian psa drží, spravil si sluchátka v uších a pokračoval v běhu. Brian byl překvapený hned z několika věcí naráz. Carter nechodí neustále jen v obleku. Carter poslouchá hudbu. Ze sluchátek! To vylučovalo vinylové desky, na které by jej tipnul spíš. A hlavně. Carter si odpustil možnost vynadat mu do všeho možného a nemožného. Musel se uhodit do hlavy, jiná varianta neexistovala.

49

*****

„Nedal jste mi peníze za včerejší oběd,“ vtrhl Brian nabručeně do kanceláře hned po ranní poradě. „Poštval jste proti mně medvěda. Jsme si kvit,“ nenechal se Aiden. „Nikdy to neudělala! A není to medvěd!“ hájil Brian sebe i Jaenie. „Nikdy?! Naposledy včera a předtím předevčírem!“ „Jste nesnesitelný,“ zahučel si Brian pod vousy. Aiden jen potřásl hlavou a jeho vrčení ignoroval. Měl dobrou náladu, a ani Scott ho dnes nemohl rozhodit.

„Kafe?“ prohodil Aiden smířlivě asi po hodině, kdy si každý hleděli své práce. Brian se nejdřív zmateně rozhlédl, aby zjistil, že Carter netrpí samomluvou a nikdo jiný v kanceláři vážně není. Poté stále trochu nedůvěřivě kývl: „Karamelové latté, prosím.“ Obezřetně si Cartera prohlížel, ten ale jen popadl pár drobných ze své zásuvky a zmizel. „Dík, kolik vám dám?“ natáhl se Brian po kelímku s kávou. „To je za ten včerejší oběd.“ „Ten stál minimálně třikrát tolik,“ povytáhl Brian obočí, když vzal kafe do ruky. 50

„Tak u mě máte ještě dvě latté.“ Brian zvedl oči v sloup a raději to nekomentoval. Tím jejich konverzace pro celý den skončila. Oba měli dost práce s chystanou nabídkou, jejíž prezentace je čekala v pondělí. Šlo o rozsáhlou síť posiloven po celé zemi s ambicemi expandovat i do evropských států, a tedy o potenciálního stálého zákazníka. Všichni to věděli a snažili se vydat ze sebe to nejlepší. Jako obvykle.

*****

Brian využil chvilky, kdy Carter někam zmizel, a vyřídil si pár hovorů. Během posledního se do kanceláře přihrnuli dva ze stážistů a zjevně čekali, až dotelefonuje. Vypadali vyděšeně, a tak Brian hovor co nejrychleji ukončil, aby zjistil, co se přihodilo. „Ano?“ otázal se ostražitě, když dívka sklopila pohled k zemi a Terry, se kterým jednu chvilku pracoval, sebou šil na všechny strany. „Máme se u tebe hlásit o práci,“ spustil tmavovlasý kluk a Brian na něj zmateně zamžoural. „Cože?“ „Potkali jsme se s Mady u pítka. Bylo to pár vteřin, jen jsme prohodili dvě věty a zrovna šel kolem Carter. Prý zjevně nemáme co na práci, tak nám nějakou máš dát,“ vysvětloval neochotně. Brian si v duchu povzdechl. A tohle mám jako za co? „A máte co na práci?“ zeptal se a v duchu Cartera propleskl. 51

„Ano, zrovna zpracovávám pro Liama –“ „Skvěle, tím je to vyřešené. Běžte pokračovat a snažte se pro dobro nás všech vyhnout Carterovi,“ usmál se na oba provinilce, čímž považoval věc za vyřízenou. To se stalo ve středu a jednalo se o první náznak velmi špatné nálady jeho kolegy. Později několikrát přišlo přecházení po kanceláři sem a tam, které Briana nevýslovně rozčilovalo, ale netroufal si Cartera napomenout, ať se sakra uklidní. Ten byl celý den nevrlý na všechny a na všechno, neustále si něco mručel pod vousy. A když se Brian zeptal, co říkal, v domnění, že to bylo na něj, našel si ten netýkavka pokaždé velmi originální způsob, jakým mu vysvětlil, co si vlastně o Brianovi myslí. Svým způsobem by jeho vynalézavost obdivoval, kdyby mu tím nelezl tolik na nervy. A kdyby to Carterovi nevydrželo i celý následující den. „Dost, proboha,“ přerušil Brian další z Carterových monologů týkajících se jeho neschopnosti, protože tentokrát mu vážně došla trpělivost. „Nemusíte mě mít rád, dokonce mě ani nemusíte tolerovat, bohatě postačí, když mě začnete zase ignorovat. Mám dostatek vlastní práce a to, že do mě budete pořád hučet, mou výkonnost rozhodně nezvýší. Nejsem na to zvědavej, nezajímá mě to a potřebuju se soustředit. A nemyslím si o sobě, že jsem, jak to bylo, arogantní, vychytralý, že mi všechno projde, nesnesitelný a už vůbec ne, že vím všechno. Naopak bych velmi uvítal vaši pomoc, pokud byste byl tak laskav a odložil na okamžik výsměch a pro jednou se mi třeba skutečně pokusil poradit. Jenomže čekat pomoc od vás by bylo bláhové, proto se jdu projít na právní kvůli těmhle smlouvám,“ zamával ve vzduchu papírovými deskami, „a velmi doufám, že až se vrátím, už tu nebudete,“ zavrčel nakonec. „Nedělejte si plané naděje,“ zavrčel s úšklebkem Carter. 52

Nedělal. Akorát si myslel, že Carter mluví o svém případném zmizení, zatímco bude Brian pryč. Když ale vystoupil z výtahu ve čtvrtém patře, ukázalo se, že už tam není živá duše. Zmateně pohlédl na hodinky. Půl deváté. Páni. Nebylo divu. Svěsil ramena, když mu došlo, že se teď bude muset vrátit do kanceláře a čelit Carterovu škodolibému pobavení. Ne, nespletl se ani trochu. Sotva vešel do kanceláře, tiše jako myš, nutno podotknout, Carter k němu zvedl hlavu: „Tak jste to vyřídil?“ Brian by přísahal, že se ten člověk ovládá ze všech sil, aby nevybuchl smíchy. „Ano. Samozřejmě,“ nehodlal se vzdát bez boje. „A můžu se na ty smlouvy podívat?“ „Proč?“ „Proto.“ Brian mu desky neochotně podal, nezapomněl ho přitom probodnout zlým, velmi zlým pohledem. Dlouhé minuty pak sledoval, jak se Carter na papíry mračí. „Špatná formulace,“ ukázal propiskou na jednu větu a počkal, až se k němu Brian nakloní. „Nahradit tímhle,“ připsal poznámku a zkontroloval, že Brian přikývl na souhlas. Ten sice přitakal, ale mnohem víc než důležitá poznámka ho v tu chvíli zajímala dřevitá exotická vůně, která ho zasáhla naprosto nepřipraveného. Nebylo to poprvé, co stál Carterovi poblíž, ale tuhle vůni by nezapomněl. Musel tedy mít nový parfém a Brian v tom okamžiku zapochyboval, že se od něj ještě někdy dokáže odtrhnout. 53

„Na tohle jste přišel jak přesně?“ divil se teď Carter zcela upřímně. „Hm? Jo, tohle. Nevím, myslím, že jsem měl někde vzor,“ rozhlédl se po kanceláři vzpomínaje, kde papír viděl. Přešel trochu zmateně ke svému stolu a začal prohrabávat jednotlivé hromádky papírů. „Kdybyste si to občas –“ pokusil se mu Carter znovu zopakovat svou poučku o uklizeném pracovním místě. „Můj stůl, moje pravidla,“ odpověděl stejně automaticky Brian, protože tohle vždycky zabralo. Chvilku to trvalo, ale pak požadovaný dokument objevil. Jeho šéf si papír převzal a okamžitě si odfrkl. „Vždyť je to rok staré. To vás ve škole nenaučili vůbec nic? Třeba lednová kontrola změn ve vyhláškách? Hm? Nic?“ „Hm,“ odsouhlasil Brian. Taková hloupost. Proč ho to nenapadlo? „Kvůli té změně ve vyhlášce tam nemůže být tohle a v podmínkách ani tohle a tohle. Jasné?“ škrtal Carter dál a zjevně se v tom velmi vyžíval. „Jo,“ houkl Brian a potlačil zívnutí. „Vážně?“ „Jo,“ odsekl Brian a snažil se na papír zaostřit. „Dobře. Hodím vám její znění do mailu, ještě se na to podívejte.“ 54

„Děkuju.“ Carter kývl, smlouvy mu vrátil a svorně se konečně začali sbírat k odchodu domů. „Dobrou noc,“ pozdravil dole v hale Brian a Carter mu trochu překvapeně oplatil stejnou mincí.

*****

V pátek se Brian celý den odhodlával Cartera znovu pozvat na firemní večírek, spíš tedy posezení, až se konečně rozhodl. „Měl byste zítra jít,“ prohodil rádoby nezúčastněně, když Carter odtrhl oči od počítače a protáhl se. „Z jakého důvodu?“ podivil se starší muž a znělo to celkem zaujatě. Dokonce pobaveně. „Budou tam všichni,“ zkusil Brian. „Zjevně ne.“ „Když přijdete, tak ano,“ zvedl Brian oči k nebi a následně je zabodl do Carterových lopatek. Právě stál u police s pořadači za jeho zády. Rovnou toho zneužil a zapitvořil se na něj. „Ale já nepřijdu.“ „Ale proč?“ „Už něco mám. Říkal jsem vám to.“ „Nevěřím vám to,“ zašklebil se Brian znovu. 55

„To je váš problém,“ pokrčil Carter rameny a opřel se pohodlněji do křesla. Hlavu otočil na Briana a doslova se mu vysmíval. No, aspoň někdo se bavil. „Když tam půjdete, odpustím vám ta dvě latté, co mi stále dlužíte, a to nepočítám dnešní oběd.“ Brian sám sebe šokoval. Neměl nejmenší ponětí, proč chtěl, aby tam Carter byl. No vážně, bylo to šílenství! „Když tam půjdu, odstěhujete se z mé,“ na to slovo Carter položil zvláštní důraz, kterého si Brian nemohl nevšimnout, „kanceláře.“ „Víte, že tohle nezáleží na mně!“ ohradil se značně dotčeně a nevěřícně. To mu vážně tak leží v žaludku? „Vím. A vy víte, že v pátek už něco mám, a abych to zrušil, musím vyvinout značné úsilí.“ „Chápu. Prostě něco za něco,“ mručel dál Brian a usilovně přemýšlel. „Jste suchar,“ bylo jediné, co vymyslel, a ani si neuvědomil, že to řekl nahlas. To pochopil, až když Carterovi vyletělo jedno obočí až ke stropu. „Prosím?“ otázal se Carter, třebaže rozuměl velmi dobře. Brian se zarazil. Pak se ale na kolegu pronikavě zadíval a pokračoval. „A víte co? Stojím si za tím. Jste suchar. Za posledních sedm let jste nebyl na žádném firemním večírku. Sedíte tu od rána do večera!“ Když viděl, že se na něj Carter škodolibě usmívá, rozhodil bezmocně rukama a zakroutil hlavou. „Jste ztracený případ,“ pronesl a šel se zchladit na chodbu. Po chvilce se zhluboka nadechl a vrátil se ke své práci. 56

„Myslím, že práce a zábava by se měly důsledně oddělovat, ne prolínat. Pokud bych spojoval svůj pracovní život s tím osobním, už dávno bych byl zavřený v pěkné polstrované cele s výhledem na vysokou zeď malinkého parku. A ano, pracuji dlouho, protože nerad odcházím od rozdělané práce. Ne, nijak mě netěší trávit tu každý den dvanáct hodin v kuse.“ Brian zůstal stát nad svou židlí a vyjeveně třeštil oči. Po chvíli zavřel ústa, ještě dvakrát mrkl, jako by nevěřil, že se mu to nezdá, a spadl na židli. Jednak byl v šoku z tak dlouhého, upřímného, monologu, který mimochodem Carter vedl, aniž by odtrhl oči od monitoru, a jednak z obsahu jeho sdělení. „Pořád si myslím, že byste tam měl být.“ „A já vím, že to není dobrý nápad,“ stál si Carter za svým. „Dobře,“ rezignoval Brian. „Půjdete a uvolním vám kancelář. Řeknu, že jste naprosto nesnesitelný, a že mě buď přesunou, nebo odcházím.“ „Těší mě, že si o sobě myslíte, že jste nepostradatelný, přesto stále věřím, že je to velmi špatný nápad.“ „Tak se vsadíme. Když vás to tam bude aspoň malinko bavit, vyhrál jsem a zůstanu tady. Když to bude fiasko, absolutní propadák, odstěhuju se z kanceláře a celý rok vám budu kupovat obědy.“ Brian si pomyslel, že klesl skutečně hluboko, když se toho podivína snaží donutit k zábavě. Ale byla to výzva. A ty Brian zbožňoval. A Carter nad tím přemýšlel. Ne, že by mu tolik záleželo na těch obědech, ale mít svou kancelář zase jen pro sebe… 57

„Dobře,“ kývl pak. „Dobře?“ vykulil Brian oči a snažil se připustit si, že to dokázal. „Ano. Půjdu tam. Ale měl byste vědět, že to je dalece přes práh mých zásad, že nemám v plánu si to užívat a dělám to jen a jen pro svůj klid.“ „Skvěle!“ Brian zuřivě přikyvoval a hloupě se culil. Jedna nula.

*****

Ten den Aiden strávil na zemi za dveřmi svého bytu delší čas než obvykle. Přemítal o svém rozhodnutí. Po dlouhé době si něčím nebyl jistý. Porušil jednu ze svých hlavních zásad a souhlasil s firemním večírkem. Neuměl si vůbec představit, co tam bude dělat, o čem by si s nimi měl povídat, nebo jak to vlastně bude probíhat. A musel si přiznat, že jej celá situace poněkud znervózňovala. Na druhé straně, pokud to tam vydrží jako Popelka do půlnoci, získá svůj klid na práci. Klid? Co si to namlouváš? Brian Scott pracuje zodpovědně a rozhodně tě nijak neobtěžuje, ozvalo se jeho svědomí. Ušklíbl se. A co ty jeho průhledné snahy o nějaké rádoby kamarádíčkování? Hm? Teď mlčíš, co… Povzdechl si a vstal ze země. Tentokrát ale jeho rituál nějak nefungoval. Stále si svým rozhodnutím nebyl jistý a to pro něj bylo přinejmenším frustrující.

*****

58

„To budeš zase celý večer trčet doma?“ hučela do Briana Sarah už dobrou čtvrthodinku. Když ji to popadlo, nedokázalo ji nic zastavit. „Chci se dívat na fotbal, to snad chápeš,“ zavrčel. O fotbal mu nešlo, jen se s ní nechtěl vybavovat. „Ne, to opravdu nechápu, proboha je ti dvacet osm, měl by sis už někoho najít!“ „A že ty někoho máš,“ nedal se Brian. „Ale no tak! Víš moc dobře proč!“ ohradila se Sarah dotčeně. „Vím, a je to holý nesmysl. Spoustě chlapů by nevadilo, že nemůžeš mít děti. Jsi skvělá ženská a to, že kvůli tomu nechceš randit, je jen tvoje výmluva.“ „Briane… No tak… nemůžeš tu sedět pořád zavřený,“ ignorovala jeho útok a nehodlala se jen tak vzdát. „Nesedím tu pořád, ale jsem utahaný… A pokud tě to uklidní, za hodinu mizím. Spokojená?“ Sarah potěšeně přikývla a odkvapila do svého pokoje. Brian svou sestru miloval, ale někdy by ji nejradši poslal do horoucích pekel. Samozřejmě pro něj chtěla jen to nejlepší a všechny ty řeči kolem, ale nemohla prostě pochopit, že toho teď má v práci příliš a je unavený?

*****

59

„Páni, jste jako vyměněný. Málem jsem vás nepoznal,“ vysekl mu Brian poklonu, když k němu přišel Carter v riflích a ležérní tmavě modré košili s vyhrnutými rukávy. Pod košilí měl jednoduché bílé triko. Carter to přešel svým klasickým úšklebkem a nedůvěřivě Briana pozoroval. „Jste nervózní?“ neodpustil si Brian rýpnutí. „Nervózní?“ zpražil ho šéf naprosto jednoznačně nervózním pohledem. Stáli před vchodem do Karaoke baru a Brian čekal, až Carter udělá první krok. Už dobrých pět minut. „Jdeme?“ zeptal se už podruhé Brian. Carter kývl a… nic. Pořád stál na místě. Brian se vševědoucně usmíval a po dalších dvou minutách tichého stání protivu strčil do ramene a donutil ho tak k pohybu. Dal mu už dost času utéct. Do baru doslova vpadli a Brian ho nasměroval do jednoho ze salonků. Když vešli, všichni strnuli, zmlkli a otevřeli ústa. Scott nikomu neřekl, že nepřijde sám a Aiden si to okamžitě uvědomil. V duchu mu za to slíbil vymyslet krutou pomstu a hned si to připsal na pomyslný seznam úkolů. Scott se se všemi vesele pozdravil, Aiden popřál dobrý večer. Byl velice nesvůj. Nejen z toho, že vidí lidi z práce v jiném prostředí, než je zvyklý, ale celkově se velkým akcím raději vyhýbal. Pár lidí mu pozdrav značně šokovaně oplatilo, další toho nebyli schopni. Některým také viditelně stále nedošlo, že to skutečně je ten věčně protivný, věčně v saku, věčně v práci Carter. Aiden si tedy sedl až úplně na kraj, vedle Briana a nenápadně si prohlédl všechny zúčastněné. Většina z nich po něm po očku pokukovala a byli očividně poněkud strnulí. Aiden znovu proklel Scotta, od začátku věděl, že to je hloupý nápad. Tiše poslouchal, 60

když se zábava po chvíli trapného mlčení a nesmělých pokusů o konverzaci znovu rozjela. Zčásti za to mohl alkohol, zčásti Scott, který měl talent na rozproudění zábavy. Přihazoval veselé historky, v některých dokonce figuroval medvěd, a Aiden se nad několika příhodami musel zasmát. Najednou viděl Scotta i ostatní v úplně novém světle. Bezstarostní, bavili se o obyčejných věcech, radili si. Byli spíše přátelé, než kolegové. Jen si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně. „Hele, Cartere, jdeme si zazpívat!“ zařval Brian už značně pod parou. Carter na to nehodlal reagovat a Brian se zase nehodlal vzdát. Když viděl, že ho kolega ignoruje, přišel k němu blíž, sedl si vedle něj a pronikavě ho sjel pohledem. „Tak podívej se. Za prvý už bysme si fakt mohli říkat jménem, když už s tebou dva měsíce v kuse sdílím kancl. Takže – já jsem Brian, jo?“ Brian na odpověď nečekal a Aiden neměl v úmyslu odpovídat, byl si jistý, že si Scott nebude druhý den pamatovat ani kde byl, natož, co tam dělal. „No tak, Aidene, nebuď suchar!“ pokračoval Scott nevzrušeně ve svém monologu, „Heh… Aiden, to je stejně debilní jméno, viď? Matka se ti chtěla pomstít? Na příjmení nemohla, na jméně se jí to celkem podařilo, co?“ Brian se smál vlastnímu vtipu a v další vteřině se mu zatmělo před očima. Mozek pod vlivem alkoholu velmi dlouho zpracovával, co se vlastně stalo. Nic neviděl, v nose ho nepříjemně štípalo a tvář brněla. Po chvilce byl schopný zanalyzovat poslední počitky před zatměním. Dostal pěstí! Carter mu normálně jednu natáhl. Brian, který už dokázal rozlepit víčka, překvapeně mrkal. S ním i všichni ostatní, jen Carter, za kterým už slyšeli pouze prásknutí dveří, ne. 61

„Sakra!“ ulevil si Aiden a vrazil pěstí do zdi. „Sakra! Sakra! Sakra!“ Zuřil. Zhluboka se nadechl relativně čerstvého nočního vzduchu a znovu udeřil zeď. „Sakra!“ Vkládal do toho veškerou svou sílu, jako by chtěl spolu s energií uvolnit i všechny emoce a tlak, který se v něm nahromadil. Nejvíc mu vadilo, že nebyl schopný určit, kvůli čemu zuřil nejvíce. Za prvé byl naštvaný na sebe, že souhlasil s tím stupidním nápadem. Za druhé byl naštvaný na Scotta, už jen proto, že existoval, i pro všechno ostatní. A za třetí byl naštvaný na osud, nebo toho, kdo tohle všechno tak zpackal. Kdo způsobil, že se dostal až sem? Stojí venku před barem, zuřivě mlátí do zdi a vzývá všechny křivdy světa. Tohle přece není on. Vždy racionální a ovládající se Aiden Carter se zachoval jako hysterka. Skvělé, ušklíbl se ironicky sám nad sebou a zvažoval své možnosti. Mohl se tam vrátit a omluvit se mu. Mohl se tam vrátit a znovu mu jednu natáhnout. Mohl jít domů a v klidu se vyspat. Byl si téměř jistý, že kdyby se vrátil dovnitř, neudržel by se. A domů se mu nechtělo. Potřeboval se vybít. Patová situace. Nakonec zvolil procházku po nábřeží a pozoroval temnou hladinu líně plynoucí řeky. Voda ho podivně uklidňovala. Jak se to říká? Nevstoupíš dvakrát do téže řeky? O Scottových slovech ani nepřemýšlel, byl to reflex, reakce, kterou snad ani nemohl ovlivnit. Možná ani nechtěl. Vlastně docela určitě nechtěl. Jenomže teď, i s takto minimálním odstupem, mu to nepřineslo vůbec žádnou úlevu.

*****

62

V sobotu ráno Briana málem zabil pohled do zrcadla. Pod okem se mu podél nosu rýsovala tmavá modřina. Prvně si myslel, že má zlomený nos, ale ten se zdál v pořádku. Aspoň že tak. „Pane bože! Co se ti stalo?!“ vyjekla Sarah, jen co vešel do kuchyně. „To bych taky moc rád věděl,“ zavrčel nevrle. „Ses popral?“ pokračovala vyjeveně ve výslechu. „Rozhodně ne,“ neměl náladu se o tom bavit. „Tak buď trochu sdílnější a řekni, co se stalo,“ naléhala. „Já nevím! Asi jsem řekl něco, co jsem neměl. Tohle je následek,“ pokrčil rameny. Postupně si vybavoval jednotlivé útržky uplynulé noci. Zatím nenarazil na nic závadného. „A kdo ti to udělal?“ „Carter.“ „Cože? Ten tvůj šéf? Neříkal jsi tuhle, že nikdy nikam nechodí?“ „Říkal…“ „Aha, takže?“ natočila hlavu a snažila se to pochopit. „Donutil jsem ho jít.“ „A tohle byla odměna?“ Sarah se proti své vůli začala tiše smát. „Hmmmm.“

63

„Asi tě vážně nemůže vystát,“ culila se dál a Brian ji za to obdaroval úšklebkem, po němž následovalo rezignované přikývnutí. „Asi ne.“ Měla pravdu, Carter ho vážně nemohl vystát a teď to bude ještě horší.

*****

Takže si to shrňme, začal Aiden přemítat, když se v sobotu probral dostatečně na to, aby toho byl schopný. Zlobím se. Rozhodně se zlobím, ale můžu si za to jen já sám. Neměl jsem tam chodit. Od začátku to byl velmi, velmi špatný nápad. Scott řekl, co řekl. Já mu dal pěstí. Jsme vyrovnaní. Nemá cenu to dál řešit. Nemá cenu ho kvůli tomu dostávat do problémů a nemá cenu si kvůli tomu ještě víc znepříjemňovat pobyt v kanceláři. Stejně by to nic nevyřešilo. Takže o tom nebudeme mluvit a pokusím se, za pokus přece nic nedám, pokusím se být na něj, hm, milejší? Slušnější? A uvidíme, jestli to tak bude snesitelnější. Mísily se v něm různé pocity. Na jedné misce vah to byl pocit škodolibého zadostiučinění, které ho pochvalně poplácalo po zádech za to, že se mu ta rána fakt povedla. Na druhé misce potom provinilý soucit a sebezloba, která mu nedovolovala vyhodit Scotta z kanceláře, ačkoliv moc chtěl, a sázku rozhodně vyhrál. Velmi dobře si ale uvědomoval, co pro Scotta tohle povýšení znamenalo, když byl ochotný kvůli tomu sekundovat největšímu 64

podivínovi ve firmě, za něhož byl Aiden obecně beze sporu považován. A on nechtěl být tím, kdo bude bránit Scottově kariéře, protože upřímně, jak by se asi Michelle tvářila, kdyby za ní Scott, kterého přijali hlavně pro jeho komunikační schopnosti, přišel s tím, že nedokáže zvládnout sdílenou kancelář s jedním bláznem?

*****

„Navrhuji remízu. Sice to bylo absolutní fiasko, ale byla to pro mě i zajímavá zkušenost a to umím ocenit. Takže obědy do konce roku mám u tebe a o kancelář se s tebou budu dál dělit, platí?“ Scott si Aidena měřil podezřívavým pohledem. Vypadal překvapeně, jako by čekal spíš krupobití, ale nakonec vděčně přikývl. Pod okem se mu rýsovala temně žluto-zeleno-fialová modřina, kterou nešlo přehlédnout, i když se Judy před pár minutami pokoušela ten flek aspoň trochu zamaskovat makeupem. Aidenovi trochu unikal smysl její snahy – všichni na patře v pátek viděli, jak k té úhoně Scott přišel, navíc jen přidala další barvu do již tak pestré palety a vypadalo to prostě směšně. Pro něj pak měl páteční incident příjemné plus – všichni se mu vyhýbali ještě o něco urputněji.

*****

65

„Briane? Kolik ti dám za jídlo?“ Carterův hlas ho vyrušil od vlastního oběda, čemuž se Brian trochu podivil – Carter obvykle obědval až tak hodinu, někdy dvě, potom, co Brian jídlo donesl. A samozřejmě si pak neodpustil poznámku o studeném jídlu. „Nic, součást sázky.“ „Ta hloupější část. Asi tě to překvapí, ale ze svého platu si můžu dovolit kupovat obědy.“ „Tak jsem to nemys –“ „Tak kolik?“ přerušil ho muž netrpělivě. „Dvanáct,“ rezignoval Brian. Carter mu přesnou částku hodil na stůl a Brian ji beze slova shrábnul. A vzápětí mu došlo, že mu snad poprvé za celou dobu, co sdíleli kancelář, řekl jménem. Chvíli přemýšlel, jestli se jen nepřeřekl. A neměl nejmenší ponětí, čím si takovou poctu zasloužil. Carter, jako by mu četl myšlenky, promluvil: „Sám jsi to v pátek navrhl a vypadals přesvědčeně, ale pokud se necítíš, můžeme se vrátit k předchozímu stavu.“ „Ne!“ vyhrkl Brian možná až příliš rychle. „To je v pořádku,“ dodal mírněji. „Tam za to se omlouvám,“ nadhodil tiše a neodvažoval se na Cartera – na Aidena – pohlédnout. Musel to říct, ačkoliv v ranním monologu svého šéfa vnímal sdělení mezi řádky, aby se k incidentu už nevraceli. „Já ne. Užil jsem si to,“ zněla škodolibá povýšená odpověď doprovázená typickým úšklebkem. Brian se uvolnil. „Seš vážně neskutečnej. Kdybych věděl, že ti největší radost udělá mi natáhnout, mohl jsem tu sázku vyhrát během prvních dvou minut!“ vyhrkl teatrálně a s nadsázkou. 66

A Aiden kývl. „Jo, to mohl.“

*****

Aiden se celý den věnoval návrhům reklamy. Na základě Brianových výpočtů se rozhodl pro billboardy a televizní kampaně. Bylo nutné nachystat velké množství podkladů a nechat je schválit ředitelkou. „Prosím tě, donesl bys to Michelle?“ Brian se po něm překvapeně podíval a zjevně čekal vysvětlení, proč si tam Aiden nedojde sám. „Já tam nemůžu, posledně mě zcela nepokrytě sváděla a já… no, není zrovna mojí parketou utíkat před rozvášněnou ženskou,“ povzdechl si Aiden možná až přehnaně sklesle, jako by mluvit o tom bylo vážně nepříjemné. Brian jen vytřeštil oči a otevřel pusu. Zřejmě přemítal, jestli to Aiden myslí vážně, pak se zvedl od rozdělané práce, popadl složku a zamířil o patro výš, kde sídlila generální ředitelka společnosti. Aiden odpočítával každou minutu, kdy byl Brian pryč. Byl nervózní. Když se konečně Brian vrátil, měl co dělat, aby bez rozmyslu nevyhrkl. Počkal, až si Brian sedne ke svému stolu a pak se ležérním tónem začal vyptávat. „Neříkala nic?“ „Jo, divila se. Čekala tě, ptala se, proč jsi nepřišel.“ 67

Aiden zpozorněl. „Řekl jsem jí, že máš moc práce, takže jsme se shodli na tom, že potřebuješ sekretářku.“ Nic jí neřekl! Pokud by Briana do kanceláře nasadila Michelle, určitě by si nenechal pro sebe, že o ní rozhlašuje, že ho sváděla. A byl si jistý, že kdyby jí to řekl, už by si ho Michelle zvala na kobereček. Cítil se vážně, vážně hloupě. „No jo, děkuju,“ kývl na Briana a radši se bez dalšího rozptylování ponořil do práce.

Potřeboval být sám. Připravil si pár toastů a zelený čaj a zahloubal se do svých myšlenek a vzpomínek. Nebyl ve své kůži a nevěděl, čím je to způsobené. Tedy, nevěděl to přesně. Jeho téměř rituál, kdy se po příchodu z práce zbavoval nahromaděného stresu tak, že se zády opřel o dveře, sesunul se až do sedu a snažil se vyčistit si hlavu, přestával fungovat. Den ode dne trávil opřený o dveře víc a víc času a stejně měl hlavu neustále plnou myšlenek na práci a nejen na ni. Momentálně nedokázal vypnout. Nechtělo se mu už ani běhat. Brian, který se mu roztahoval v kanceláři, bral mu klid na práci, rozptyloval ho, tomu taky nijak nepomáhal. Prolomil své zásady a šel na firemní párty. Pak tu byl ten podivný běžec, co se usmíval, pes, který se k němu hlásil a pokaždé vypadal, že ho neskutečně rád vidí, i když běžně se mu psi vyhýbali obloukem (nebo on jim). Zkrátka všechno se měnilo.

68

Nebo se prostě jen všechno vracelo do starých kolejí? Tu myšlenku hned zaplašil. To už bylo dávno pryč. Doby, kdy si na univerzitě užíval – proč by taky ne? Osamostatnil se ještě dřív, než dospěl. Když vás rodiče vyhodí z domu, nic jiného vám stejně nezbývá. Našel si skvělou brigádu, nutno říct, že bez známostí by tak skvělé místo nikdy nezískal, a byl za to svému strýci velmi vděčný. Ale to byla taky poslední věc, kterou pro něj někdo z rodiny udělal. Poté se od nich definitivně odstřihl. Díky dobrému platu si dokázal zaplatit garsonku jen pár minut chůze od koleje. Se studiem nikdy neměl problémy a pravidelně získával prospěchová stipendia a po prvním roce studia začal pracovat pro jednu právnickou agenturu ve městě. Garsonku vyměnil za prostornější byt, ze kterého neměl tak stísněný pocit a ve zbytku volného času se věnoval všemu, co se vysokoškolákům nabízelo. Rád se bavil, rád tancoval, holky se mockrát hádaly, se kterou ten večer protančí a ostatní jim rádi uvolnili parket, protože se bylo na co dívat. Měl zvláštní cit pro rytmus a taneční kroky a ani nezáleželo na žánru. Samozřejmě nikdy s žádnou holkou nic neměl, v tomhle měl vždycky jasno. Jen jeho otec to nedokázal pochopit, Aiden si vštěpoval, že další setkání s ním není nic, po čem by ještě někdy toužil. Vlastně mu bez něj bylo mnohem líp, konečně byl skutečně volný. Otec ho odmalička držel velmi zkrátka, moc si s výchovou syna nevěděl rady a neměl pochopení. To, co mu v dětství chybělo – společnost vrstevníků – si Aiden vynahrazoval právě na univerzitě. Ne, že by býval středem pozornosti, spíš naopak, vždy se držel stranou hlavního dění, ale postupem času ho poznával téměř každý, alespoň z koleje, stejně jako on poznával je. Pamatoval si skvěle 69

lidi i jména. Skutečně jej ale znalo jen pár lidí a jemu to nevadilo, vlastně mu to dokonce vyhovovalo. A když si myslel, že lepší už to být nemůže, začala nejlepší etapa jeho života. Poprvé se zamiloval.

70

5. KAPITOLA – TICHO PŘED BOUŘÍ „Uklidni se. Jestli budeš takhle nervózní, nechám tě tady. Budeš tu čekat jako ten tvůj medvěd před obchodem.“ „Já nejsem nervózní,“ procedil skrze zuby Brian a neklidně přitom podupával nohou. „Vidím. A jestli se okamžitě nezačneš tvářit suverénně a poděláš to, tak budeš odcházet skrz dřevo těchhle dveří,“ syčel Aiden. Oba stáli přede dveřmi zasedací místnosti, kam měli během dvou minut sebevědomě vejít a představit svou obchodní nabídku. „Proboha, už se seber! Co je s tebou?“ nevydržel Aiden po další půl minutě klepání boty o podlahu. „Nevím! Já nemívám trému. Ne takovou!“ zaskučel Brian nešťastně. „A nemohl bys sis premiéru své nervozity odbýt až někdy jindy? Teď se to vážně, ale vážně vůbec nehodí. Jsme připravení, jasné? Nemáš se čeho bát.“ Brian si Aidena podezřívavě prohlížel, když ale v jeho očích nenašel ani stín pochybnosti, viditelně se uklidnil. Aiden děkoval všem svatým a nasadil profesionální výraz 71

přesně ve chvíli, kdy pro ně přišel obchodní ředitel společnosti, a mohli začít. Ačkoliv to nedával najevo, byl z Brianovy nervozity velmi napjatý. Potřeboval ho soustředěného a suverénního a Brian to naštěstí nakonec zvládl. Když vkročili do zasedací místnosti, byl zpátky profesionální obchodník, který ví, co chce zákazník slyšet.

„Tak na nový obchod!“ zvedl Brian svůj kelímek s kávou, když dorazili do kanceláře. Aiden přikývl a naznačil do vzduchu ťuknutí svojí skleničkou vody. Konečně se oba uvolnili a mohli si užít zadostiučinění z dobře odvedené práce. Aiden rozsvítil monitor počítače a naťukal e-mail, který hromadně rozeslal všem, kteří na projektu pracovali. Když si Brian mailu všiml, překvapeně se vyklonil zpoza monitoru a zazubil se na Aidena. „Nikdy nezapomeň, kdo všechno ti pomohl k úspěchu a dej jim najevo, že si jejich práce vážíš,“ vysvětlil mu Aiden. Nechtěl poučovat, ale pokud měl Briana něco naučit, musel využít každé příležitosti. Brian se trochu zastyděl, když si uvědomil, že Aidena obviňoval z nedostatečné komunikace a motivace. Přitom uznání je jedna z věcí, které lidi motivují nejvíce.

*****

72

„Dobré ráno, ještě jednou všem děkuji za skvěle odvedenou práci, díky které se nám včera povedlo uzavřít velice lukrativní smlouvu. To, že jsme tuto prezentaci zvládli, neznamená, že usneme na vavřínech. Naopak, čeká nás spousta nových úkolů. S Brianem dáme během dneška dohromady všechny nutné dohody, ceníky a podobně. Judy s Joshem zkompletují nabídku na ty produkty, o kterých jsme se bavili,“ střelil pohledem po Judy, ta s úsměvem přikývla. „Musí to táhnout, praštit do očí. Peter s Tinou vám budou zatím k dispozici,“ otočil se k posledním dvěma jmenovaným, kterým patřil i zbytek věty: „ale od zítřka vás budu potřebovat kvůli té nové reklamní kampani.“ Peter i Tina svorně přikývli na znamení souhlasu a Aiden pokračoval už zase ke všem: „Dotazy? Připomínky? Výhružky? Dobře, děkuji, to je vše.“ „Joshi, můžete?“ oslovil Aiden tiše posledního z odcházejících. Ten krátce kývl a zamířil zpět k němu. „Pokud chcete, můžete si vzít na zbytek týdne volno. Judy to zvládne bez vás. Myslím, že by vám to prospělo.“ Josh si procházel rozvodem a v důsledku toho byl poněkud nesoustředěný. Na jedné straně to Aiden chápal, na druhé nehodlal tolerovat nic jiného než stoprocentní pracovní nasazení. „Děkuju za nabídku, ale myslím, že by mě to spíš složilo. Tady se mám aspoň na co soustředit. Ještě nemám žádný byt.“ „Rozumím,“ kývl Aiden a snažil se ovládnout svůj výraz, aby se nemračil. „Kdybyste si to rozmyslel, stačí říct.“ Josh jeho narážku zjevně vůbec nepochopil. A Aiden bohužel neměl žádný legitimní, nebo alespoň legální způsob, jak ho na nucenou dovolenou poslat. „Já vím. Vážím si toho.“ 73

Aiden znovu přikývl a doufal, že to s ním v následujících dnech nebude tak hrozné, jak se mu to nyní jevilo.

*****

S Cartrem se něco stalo. Brian už uvažoval o všech možnostech – dostal ránu palicí po hlavě, unesli ho mimozemšťani, předávkoval se kofeinem nebo se zamiloval. Kofein viděl jako nejpravděpodobnější variantu. Carter neodsekával, omezil ironické poznámky a nemračil se. Teda, ne že by se snad usmíval, prostě se jen nemračil. Občas dokonce prohodil pár slov, která se netýkala ani práce, ani oběda. To neznamenalo, že by aktivně konverzoval, spíš toleroval Brianovu přítomnost. Ale i to byla zajímavá změna. Brian se měl stále na pozoru, čekal, kdy se vrátí morous, ale ten jako by si celý týden vzal dovolenou. Když se Brian potkal v kantýně s Judy a Abbie, opatrně se ho zeptaly, jestli neví, co se to s Carterem děje. Takže nebyl jediný, kdo si všiml určité změny. „Myslím, že má jen dobrou náladu z toho uzavřeného obchodu.“ „Briane, on udělal vtip na poradě! Tohle není normální,“ spekulovala Abbie. S Brianem měla skvělý vztah, občas si spolu zašli na jídlo i mimo budovu firmy. „Já vím. Taky jsem z toho v šoku.“ Radši ani nezmiňoval, jak se Carter chová v kanceláři. „Třeba se s někým seznámil,“ pokračovala Abbie. 74

„On nikoho nemá?“ zajímal se. „Těžko říct. Ale vzhledem k tomu, kolik tady tráví času, a jaký je…“ nedořekla, pokrčila rameny a Judy s úšklebkem přikývla. Musel souhlasit. I když – jaký vlastně Aiden Carter byl? Kromě toho, že nevyzpytatelný? Co o něm vlastně věděli? Brian by ho popsal jako férového (čas od času), slušného, všímavého člověka, precizního ve své práci. Jen nebyl moc komunikativní. A fajn, někdy dokázal být vážně nesnesitelný.

*****

Brian odtrhl oči od monitoru, unaveně si je promnul, zamrkal a periferním viděním si všiml, že ho Aiden pozoruje. Opřel se do židle a pohlédl na něj. „Co plánuješ na víkend?“ zkusil se zeptat a ani moc neočekával odpověď delší než: Nic moc. „Pravděpodobně trochu relaxace a psychickou přípravu na pondělí,“ pokrčil Carter zamyšleně rameny. „Super. Takže když nejsi v práci, tak se na práci připravuješ,“ pokývl Brian hlavou. „To je velice uvědomělý a logický způsob života,“ snažil se to vstřebat. „Přesně tak.“

75

„Chudák tvoje ženská,“ zamumlal Brian a opět zapomněl, že sluch jeho šéfa je ve velice dobré kondici. Aiden se zasmál. Zcela upřímně se zasmál. „To by zajisté byla.“ „Aha, takže jsi sám. Tím se leccos vysvětluje. Musíme ti najít ženskou!“ Aiden ho počastoval pohledem, který jasně naznačoval, že Brian spadl z Marsu. „To by byl tvůj nejhorší nápad za poslední měsíc. A že těch hrozných nápadů bylo.“ „Sezením v práci a připravováním se na práci se neseznámíš!“ zubil se Brian. „Kdy jsem, probůh, řekl, že mám něco takového v plánu?“ divil se Aiden a probodl Briana nervózním zlostným pohledem. Stáhl obočí k sobě a rty pevně semkl. „Nebuď pořád tak cynický,“ napomenul ho Brian vyčítavě. „Myslím to smrtelně vážně,“ zpražil ho Carter. „Nikdy bych nevěřil, kolik času se dá zabít tlacháním o ničem. Nacpeš se mi do kanceláře, a aby toho nebylo málo, tak mě ustavičně zdržuješ od práce a nosíš studené obědy. Začínám chápat význam spojení peklo na zemi,“ povzdechl si ještě polohlasně a vrátil se ke své práci. „Ne, to rozhodně nebyl cynismus,“ zahučel Brian a se slovy „už mlčím,“ se rezignovaně otočil zpět ke svému stohu papírů.

*****

76

„Co kdybys šel dneska na oběd se mnou?“ pustil se Brian do další předem prohrané bitvy. Venku bylo nádherně, trochu dusno, ale slunečno, ideální počasí na provětrání hlavy a příjemný oběd v některé z restaurací se zahrádkou poblíž. „Proč bych to dělal?“ zamručel Aiden a vlastně Brianovi ani moc nevěnoval pozornost. To se ovšem změnilo hned s jeho další větou. „Vlastně jsem se vsadil s Peterem, Judy a Abbie, že tě dostanu na denní světlo,“ zkusil Brian vsadit na upřímnost. „O co jste se vsadili?“ „O stovku.“ „Asi jsi přišel o stovku,“ pokrčil Aiden nevzrušeně rameny a ignoroval Brianovo obrácení očí v sloup. „Řeknu Judy, aby šla s námi.“ „Prosím?“ zamrkal Aiden doufaje, že se přeslechl. „Copak sis nevšiml, jak na tebe v baru koukala?“ zasmál se Brian. Podle výrazu, jaký následoval, si ale Aiden rozhodně nevšiml. „Ty ses vážně zbláznil!“ vyhrkl Aiden zvýšeným hlasem. „Nebuď suchar! Judy je hodná, pěkná ženská, zkušená,“ agitoval Brian se zasmáním, ale Aiden vypadal, že se spíš rozbrečí. „Ona…“ zaváhal Aiden a zhluboka se nadechl, jako by musel počítat aspoň do třiceti, aby Briana neprohodil oknem. „Ona

77

prostě není můj typ,“ ošil se a Brian měl pocit, že to není tak úplně pravda, aspoň ne celá. „Ale no tak! Zrovna u tebe bych nečekal, že budeš tak povrchní. Jeden oběd tě snad nezabije.“ „Ty to fakt nechápeš!“ rozhodil Aiden zoufale rukama a Brian zamrkal. Ne, zjevně mu něco unikalo. Trhl rameny a zvedl se ze židle. „Tak už pojď,“ vyzval ho. „S tebou já už rozhodně nikam nejdu. Jestli si nepamatuješ, jak to dopadlo posledně, tak na tváři máš zbytky něčeho, co ti to velmi rádo připomene,“ použil Aiden výhružný tón, který už Brian znal. Přikývl a bez jediného slova sám zamířil pro oběd.

*****

Domů se sice Aiden dostal dřív než obvykle, ale žádnou úlevu mu to nepřineslo. Hlavu měl stále plnou Briana a událostí z práce. Absolutně nechápal Brianovo nadšení pro zorganizování rande pro něj a Judy. To si vážně nevšiml? Snažil se mu nějak naznačit, že je gay, protože, upřímně, nerad to říkal na rovinu. Když se tenkrát přiznal otci, skončilo to křikem a jeho útěkem z domu. A není nic horšího, než když vás někdo nenávidí pro to, kým jste, a co nedokážete změnit. Brian byl vůbec jedna velká střelená záhada. Dělal si, co chtěl a hlavně, kdy chtěl, měl plno šílených nápadů, které musely krachnout už jen z principu, že je vymyslel právě on. Do všeho skákal po hlavě, aniž by si prvně zkontroloval hloubku 78

vody. Případné problémy ho nemohly rozhodit, vždycky přišel s brilantním řešením, nebo se z nich prostě vykecal. Aiden neměl rád jeho, jak Brian říkal, spontánnost, přišlo mu to jako pouhé zakrývání nezodpovědnosti. Vtrhl mu do života jako záplavová vlna na pobřeží a zanechával za sebou jen trosky. Jedna část Aidenova já se ale přesto tetelila blahem – s ním se cítil tak nějak mladší. Zavyl nad vlastními myšlenkami, vynadal si do idiotů, vysmál se sám sobě a pokračoval v zírání do zdi. Ale no tak, jen si to přiznej. Je fajn nebýt pořád sám. Doma, v práci, všude stále sám a v tichosti… Už to chtělo změnu, co? Vždyť kdy sis naposledy užil trochu zábavy? Hm? - To není zas tak dávno a navíc jsem rád sám, odpověděl nakvašeně svému blahem se tetelícímu já a v duchu mrštil touto částí svého vědomí do nejbližší popelnice a rychle zaklapl víko. Odlepil se ode dveří a zamířil do ložnice. Venku bylo horko, v práci skončil dřív, ideální příležitost pořádně se propotit při běhu. Popadl kostkované kraťasy, nové bílé triko bez rukávů a přehrávač. Běhal podél řeky, vedla tam nová stezka, po pár kilometrech se stáčela do velkého parku a zpátky do centra. A právě když vybíhal z parku, do něj narazilo známé medvědí tělo. Zavrávoral, ale udržel se na nohách a nadšené zvíře v duchu proklel. Už chtěl Briana sjet, když si všiml, že před ním nestojí Brian, ale ta mladá žena, kterou s medvědem potkal poprvé. „Já se strašně moc –“ „Já vím, normálně to nedělá, jen na mě tu vždycky číhá,“ prohodil Aiden rezignovaně. „Jen mi vysvětlete, jak to, že jsem vás tu nikdy dřív nepotkával?“

79

„Přistěhovali jsme se teprve před pár týdny,“ usmála se mladá žena a sdílně pokračovala: „Bratra totiž nedávno povýšili, a tak si můžeme dovolit byt víc v centru blíž jeho práci.“ Aiden přikývl, tuhle část znal až moc dobře. „Hezký den…“ „Sarah.“ „Hezký den, Sarah,“ usmál se na ni a rozběhl se dál. Přemýšlel, jestli se mu osud vysmívá, že mu kromě Briana cpe i jeho rodinnou smečku?

*****

Sobota vůbec nezačala dobře. Klimatizace se zadrhla a Brian se pořád coural sem a tam. Kdo se ho vůbec prosil, aby tam o víkendu strašil? Aiden začínal pěnit. A aby toho nebylo málo, mobil ohlásil zprávu. Byl rád, že Brian zrovna někam zmizel. Srdce mu tlouklo neskutečnou rychlostí. Potil se. Třásly se mu ruce. Seděl a nehnutě zíral na displej mobilu. Tepalo mu ve spáncích. Nemohl dýchat. Povolil si kravatu i košili. Nic z toho nepomáhalo. A za všechno mohla jedna jediná věta. Dnes v devět u Boba.

80

6. KAPITOLA – RANDE S MINULOSTÍ Brianovi rozhodně neuniklo, že už od chvíle, kdy vešel do kanceláře, zírá Aiden do mobilu. Nic tam ale neťukal, musel tedy něco číst. Pořád dokola. Střídavě se mračil, zatínal zuby a funěl a pak z ničeho nic vybuchl: „Nemůže tady být aspoň chvíli klid?“ obořil se nesmyslně na Briana, který absolutně nechápal, co jeho kolegovi přeletělo přes nos. Rychle však pochopil, že nemá cenu to zjišťovat, a proto na vzteklý výlev ani nereagoval. Aiden se zjevně nesoustředil, byl roztěkaný a nervózní. Takového jej Brian ještě nezažil. Velmi ho zajímalo, co se jeho kolegovi mohlo stát. Chvíli váhal mezi abstinenčními příznaky z nedostatku kofeinu a nějakým problémem v rodině. „Stalo se něco?“ nevydržel Brian nakonec a vrhl se do jámy lvové. Ten den už po několikáté, ale tušil, že tentokrát to bude bolet. „Co by se jako mělo stát?“ utrhl se na něj Aiden. „Nevím, jsi mimo,“ nehodlal se Brian vzdát a ze všech sil udržoval klidný výraz.

81

„Je od tebe velmi milé, že mi to připomínáš. Jako bych to sám nevěděl!“ odsekl Aiden zlostně. Jo, morous se vrátil, ale Brian si to nehodlal nechat líbit – on mu přece nic neudělal. „Proboha, nechovej se jako děcko,“ zpražil Aidena slovy i pohledem. „Jestli si chceš promluvit, mluv, ale jinak se jdi vztekat jinam.“ Tušil, že to trochu přehání, ale nemohl si pomoct. Normálně by ho Aiden za opovážlivost sepsul na tři doby, ale tentokrát se jenom zarazil, šlehl po Brianovi dalším sžíravým pohledem, a skutečně se odešel vztekat jinam. Konkrétně do kantýny pro kafe a pořádně při tom třískl dveřmi. Brian v duchu poděkoval tomu, koho napadlo dát tam dveře dřevěné, místo původních skleněných, a konečně v klidu pokračoval v psaní rozepsaného e-mailu. Ne na dlouho. Carter se vrátil až moc brzo a v ruce nenesl jako obvykle latté, ale od pohledu a vůně velmi silné espresso. „Tam za to se omlouvám. Budu se vztekat výhradně mlčky,“ zabručel s nakrčeným obočím a bez jediného pohledu na Briana si sedl ke svému stolu. Tím dnešní šoky pro Briana neskončily – Aiden se bez starostí pohodlně opřel v křesle, do ruky vzal svůj tablet a pořádně si lokl z přineseného kelímku. Práci se zcela očividně nevěnoval. Rozhodl se, že si ho nebude všímat. Po zhruba půl hodině ho ale od stále ještě nedokončené práce vytrhl Aidenův hlas a znovu ho dokázal vyvést z míry: „Co bys dělal, kdyby tě expartner, se kterým ses nerozešel moc v dobrém, pozval zcela neskrývaně ven?“ Brian zalapal po dechu. Jak to, sakra, Carter ví? napadlo ho. „Cože?“ vyhrkl dřív, než se stačil zarazit. Zamračený pohled, který na něm utkvěl, mu jasně říkal: Slyšels. Nikdy se přece s Carterem o sobě nebavil?! Tomu ale zcela očividně nedělalo vůbec žádný 82

problém, že je Brian gay. Řekl to, jako by to byla naprostá samozřejmost. S takovou reakcí na svou orientaci se setkal pouze u Sarah. Rozhodl se proto reagovat stejně samozřejmě, i když prožíval takové menší zemětřesení. „Eh, to by asi záleželo na mém vztahu k němu. Jako jestli mi na něm pořád záleží.“ „Chm,“ ušklíbl se Aiden tiše s náznakem ironie, která přesto Brianovi neunikla. Napadlo ho, že Aidena musel někdo hodně zklamat. „Nevěra,“ podotkl chápavě. Aiden se na něj bleskově podíval a pak sotva znatelně přivřel oči na znamení souhlasu. A Brian u něj poprvé na setinu vteřiny zahlédl bolest. Jen co si to uvědomil, došlo mu, že to nebylo poprvé. Stejný pohled už jednou viděl – těsně před tím, než od Aidena dostal pěstí. Musel tehdy říct něco, co mu skutečně ublížilo, o to víc jej to dodatečně mrzelo. „Nebo jestli k němu stále aspoň něco cítím,“ navázal Brian na původní téma. „A když ne?“ opáčil Aiden, ale Brian si byl podle tónu, jakým to vyslovil, téměř jistý o opaku. „Pak bych asi šel zjistit, co po mně zatraceně ještě chce, nebo bych mu ukázal, jak se bez něj mám skvěle, anebo se naučil ten tvůj pravý hák,“ usmál se. „Ale každopádně bys tam šel,“ konstatoval Aiden a zadumaně přitom pokyvoval hlavou. „Pravděpodobně.“ „Jsi odvážnější než já,“ přiznal Aiden tiše. 83

„Nebo jen zvědavější,“ zasmál se Brian a Aiden mu přitakal: „To taky.“ V tu chvíli na dveře zaťukal Peter. „Dobré odpoledne,“ kývl příchozí oběma. „Pojďte dál,“ zvedl Aiden hlavu a konečně vypadal poměrně vyrovnaně. „Mám tady nějaké návrhy na novou reklamní kampaň,“ sdělil lehce otráveně Peter účel své návštěvy. Oba muži se tedy přesunuli k němu a věnovali mu svou plnou pozornost. „Prosím,“ dal mu Aiden najevo, že jsou připraveni. Peter otevřel složku s papíry, které byly potištěny hesly, slogany i jejich grafickými provedeními. Každému podal jednu hromádku identických listů a oba si je začali zaujatě pročítat. U třetího papíru si Brian všiml, jak Aiden zatnul ruce a nejspíš se snažil papír rozdrtit. U čtvrtého se na něj Aiden kradmo podíval a Brian v jeho očích poznal touhu vrhnout se z okna a Petera vzít s sebou. Sotva znatelně zakroutil hlavou a zcela jasně nesouhlasně na něj pohlédl. Viděl, že se Aiden nadechuje, a tak jej předběhl a ujal se slova. „Petere,“ začal klidně a povzbudivě, přestože se k tomu z větší části nutil: „Většina těch sloganů je skvělá, ale nevystihují přesně účel téhle kampaně. Chceme zacílit na to, že nejsme jen distributoři, ale hlavně výrobci. Chceme oslovit právě distributory a velkoobchodníky, kteří budou naše stroje sami nabízet posilovnám. A ten grafický design se mi líbí. Pěkné jarní barvy, to je skvělé.“ Peter přikývl, sebral desky a vykráčel z kanceláře bez jediného slova. Brian za ním zavřel dveře a dobře udělal.

84

Ve stejný okamžik dal Aiden průchod nahromaděné frustraci: „Vidíš to?! Proboha! S tím pudlem jsi měl pravdu! A viděls, jak uraženě odcházel? Jemu je úplně jedno, jestli ho chválíš nebo mu nadáváš! Pokud mu neřekneš, že je absolutně dokonalý, je uražený!“ rozčiloval se a Brian s ním tentokrát z velké části souhlasil. Musel sebrat veškerý svůj klid, aby se hystericky nerozesmál u sloganu: Rádi běháte, ale nesnášíte špinavé ulice? Pořiďte si běžecký pás! Peter opravdu posledních pár měsíců nebyl ve formě a podle Aidena za to mohlo jeho ego, které se rozrostlo do gigantických rozměrů, když ho po minulé povedené kampani všichni vychvalovali až do nebes. Z jeho neotřelých nápadů se stalo: Něco tam naflákám a nějak to dopadne. Takový přístup ale Aiden odmítal tolerovat. To si rovnou mohli najmout reklamní agenturu a Petera vyhodit. A možná by to měl navrhnout. „Ještě jednou přijde s takovou blbostí a do minuty je na dlažbě!“ vrčel Aiden. „Nebuď tak ostrý,“ snažil se ho Brian uklidnit, i když k tomu vlastně neměl žádný důvod. Teda kromě faktu, že naštvaný Aiden rovná se výrazně nepříjemný pracovní den. „Ostrý? Děláš si srandu? Máme ho platit za to, že se celý den fláká a pak během pěti minut naseká na papír prvních deset slov, která ho napadnou, a vydává to za slogany? Nikdy nikomu nedávej pocit nenahraditelnosti,“ napřáhl k němu Aiden ukazovák, aby svým slovům dodal váhu. Stále přecházel po kanceláři a zřejmě se snažil ze všeho vydýchat. „To vypadá, že víš, o čem mluvíš.“

85

„To si teda piš, že vím,“ ušklíbl se Aiden už o něco klidnější. „A myslím, že kdybys tu nebyl, už by se na té dlažbě válel,“ přiznal vrčivě. „Toho jsem si vědom.“

*****

Aiden zaklel, tmavé triko přetáhl přes hlavu a hodil jej na postel. To už bylo druhé, které nevyhovovalo jeho požadavkům. Potřetí vsadil na klasiku. Tmavě modré džíny, bílá košile. Kriticky se znovu zhodnotil v zrcadle, prohrábl polodlouhé černé vlasy hřebenem a mohl vyrazit. Kdyby se mu chtělo. Vlastně se mu chtělo, strašně moc se mu chtělo, jen sám sebe přesvědčoval o opaku. A to bylo zatraceně špatně. Každý má svoji slabost, ne? A jediný člověk, kterého kdy miloval, byl jeho velkou slabostí. Vždycky mu podlehl a nedokázal si poručit. Zlobil se za to na sebe, zakazoval si, ale nebylo to nic platné. Přehrával si v hlavě všechny ty strašně okamžiky, které v něm zanechávaly jen bolest, vztek a hořké zklamání, ale ani to nepomáhalo. Od začátku věděl, že na schůzku nakonec půjde. Vzal si taxík a za pět minut devět seděl na jejich místě. Objednal si dvojku Chardonnay a čekal. „Přišel jsi,“ ozval se za ním nevěřícný tón hlubokého čistého hlasu. Aiden ovládl svou mimiku a nasadil nepřístupný výraz. Teprve pak se pomalu otočil na nově příchozího: „Jak vidíš.“ Zhluboka se nadechl a vzápětí si za to vynadal, protože ho ovála silná kořeněná vůně, která vyvolávala vzpomínky. A ty si Aiden zakázal. Místo toho se snažil působit 86

nezúčastněně a rozladěně: „Doufám, že mi prozradíš, proč jsi mě sem vytáhl.“ „Zajisté. Říkal jsem si, že bychom mohli spojit užitečné s příjemným,“ sedl si příchozí konečně naproti němu. „Nemám ponětí, o čem mluvíš, a ty to víš,“ zavrčel Aiden. Nesnášel vytáčivé řeči o ničem. „Dobrý večer, co si dáte?“ přerušil je hlas mladého číšníka. „To, co on,“ kývl blonďatý muž hlavou ke skleničce vína, číšník rychle odkvapil a on se otočil zpět k Aidenovi: „Udivuje mě, že se ti ta novina ještě nedonesla,“ potřásl hlavou, ale Aiden měl pocit, že ho to nepřekvapuje ani trochu. „Budu pro vás točit a fotit novou reklamní kampaň pro televizi a billboardy,“ pronesl ledabyle a viditelně si užíval svou převahu, když po jeho prohlášení Aiden nedůvěřivě povytáhl obočí. Aiden se ze svého ohromení vzpamatoval až po několika vteřinách. Obchodní kampaně měl na starosti on, tak jak je možné, že výběrové řízení na agenturu proběhlo bez jeho vědomí a navíc v době, kdy nejsou podklady hotové. Tedy až na nepoužitelné slogany… „A ode mě chceš přesně co?“ Aidenovo předstírané rozladění přešlo do skutečného vzteku. „Znáš mě,“ pokrčil jeho protějšek rameny, „svou práci beru vážně, a tak jsem si říkal, že bych se seznámil s tím, co mám v reklamě předvádět.“ Dramaticky se odmlčel. „A tak mě napadlo, že bys mě třeba mohl provést po firmě, seznámit s tím, co vlastně děláš a –“ 87

„A teď tvůj skutečný záměr,“ přerušil ho Aiden, „máš pravdu, Tylere, znám tě. A proto vím, že tohle není ten důvod.“ Aiden sáhl po své skleničce, ale ruka se k ní nedostala. Tyler ho chytil za zápěstí a stáhl svou i Aidenovu ruku k sobě. Dlaní mu přejel od zápěstí až ke konečkům prstů. Aidenem projela známá elektrizující vlna vzrušení a zanechávala za sebou jemné brnění. Jak jen se v tu chvíli nenáviděl… „Chtěl jsem tě vidět,“ zašeptal pak Tyler úplně jiným, upřímným hlasem, který u něj byl vzácností hodnou zápisu do listu UNESCO. „Copak? Trable v ráji?“ neodpustil si Aiden rýpnutí. „Už spolu nejsme. Přes půl roku, Aidene,“ upíral na něj Tyler pronikavý pohled, který vyvolával zapomenuté vzpomínky. „Proč mi to říkáš?“ zeptal se Aiden a cítil, jak se mu staré pocity bolesti a zklamání opět pomalu šíří tělem jako pavučina. Kousal se do tváře a snažil se najít slova, kterými by se Tylera rychle zbavil. Jednou provždy. „Chybíš mi,“ stiskl Tyler jeho dlaň a sklopil k ní pohled. „To je pryč. Oba jsme jinde, posunuli jsme se a oba víme, že by to neklapalo, ať už myslíš na cokoliv,“ odmítl Aiden Tylerovo vyznání, a nebyl si jistý, pokouší-li se přesvědčit víc jeho, nebo sám sebe. Ze všech sil se snažil uvažovat racionálně. „Já vím! Já to, sakra, moc dobře vím!“ vyjel Tyler, ale hned se ovládl a ztišil, „ale nemůžu si pomoct. Pořád na tebe myslím. Na naše společné chvíle, já… Já si prostě nemůžu pomoct. Ničí mě to, nevím, vážně nevím, co mám dělat.“ 88

„Víš, co si myslím já?“ ušklíbl se ironicky Aiden a vytrhl svou ruku z Tylerova sevření. „Že jen zkoušíš zadní vrátka. Ale já nejsem správná volba.“ „Tak mi řekni, že mě nechceš, ať nemusím přemýšlet nad tím, co by, kdyby,“ zašeptal skoro zoufale Tyler. Aiden si povzdechl. Tohle říct neuměl. Nemohl, i když moc chtěl. Už mnohokrát mu chtěl zakřičet do obličeje, že ho nesnáší, nenávidí a opovrhuje jím, ale nikdy to nedokázal. Pořád k němu něco cítil. Jen to neuměl správně pojmenovat. „Nevydrželi bychom spolu. Zabili bychom se během prvních dvou dnů. Víš to dobře.“ „Ne, to sakra nevím. Já tě miluju,“ vydechl Tyler a díval se Aidenovi přímo do očí. Aiden se navenek jen trochu zachvěl, ale hlavou se mu prohnala ničivá tsunami. Tohle mu Tyler řekl jen párkrát. Taková prohlášení nahlas nedělal a Aiden je slyšet nepotřeboval. Ale v danou chvíli intenzitu vyznání poněkud kazil fakt, že ho Tyler vyhledal, až když jeho, sice bouřlivý a nestabilní, ale pořád vztah definitivně ztroskotal. „Myslím… Bude lepší, když půjdu,“ odtušil Aiden. Ještě před pár hodinami by nevěřil, že on tady bude ten silný a Tyler ten, kdo škemrá. Ale oba se změnili a Aiden se jen utvrdil v tom, že obnovit jejich poměr by nemělo budoucnost. Možná tohle setkání po letech vážně potřeboval, aby se někam pohnul. Konečně. „A nemohli bychom vynechat vážná témata a pobavit se jen jako staří známí?“ vyhrkl Tyler. Aiden se zamyslel. Tím přece nemohl ničemu uškodit, no ne? Obzvlášť když už měl jasno. „To bychom mohli,“ přikývl a na vteřinu nechal oči přivřené. Pak se usmál: „Tak spusť, celebrito.“ 89

*****

„Doprovodím tě…“ „Myslím, že to zvládnu sám,“ chtěl říct Aiden. „Dobře,“ řekl místo toho a usmál se. Skutečně uvolněně se usmál. Víno na něm přece jen trochu zapracovalo. Celý večer si povídali o práci, těch několika letech, co se neviděli, o rodinách i na známosti došlo. Neměli před sebou žádná tajemství, jeden druhého znali do nejmenších detailů a zvyklostí. Tedy znávali. Změnili se, ale jejich vztah byl stále vyrovnaný, skvěle se doplňovali, a přestože měli podobnou povahu – oba byli precizní ve všem, co dělali, museli mít ve všem pořádek, a když nebylo po jejich, tak se vztekali – dokázali spolu vycházet bez problémů. Aiden si to ale nehodlal připustit. Nechtěl. Myslel to vážně, když se rozhodl, že s Tylerem by vztah neměl budoucnost. Tušil, že v tomhle ohledu je poněkud labilní, ale další zklamání by zkrátka už neunesl. „Chceš jít dál?“ hlesl před vchodem domu, v němž bydlel, a stále doufal v zápornou odpověď. Místo ní přišlo přikývnutí. Aidenovi srdce poskočilo v hrudi a zběsile bilo na poplach. V jednom zastrčeném koutku mysli velmi výrazně a důrazně cosi křičelo: Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš! A přesto ten vtíravý hlásek ignoroval… Aiden za nimi zavřel dveře od bytu, a ještě než se vůbec stačil na Tylera pořádně podívat, přimkl se k němu ten a nedočkavě spojil jejich rty. Jednou rukou dravě zajel pod Aidenovu košili a surově přejížděl od boku k žebrům a zpět, druhou po chvilce našel a zkrotil Aidenovy ruce, které se nechtěly nechat zahanbit a 90

pročesávaly Tylerovy krátké světlounké vlasy. Aiden měl větší sílu, ale nebránil se, když Tyler sevřel jeho ruce a přitiskl mu je nad hlavu ke dveřím s takovou razancí, až to zadunělo. Ne, nechtěl se bránit, tenhle Tyler ho překvapoval, tenhle se mu líbil ještě víc. Vzrušoval ho. Vždycky býval dominantní Aiden a oběma to tak vyhovovalo, ale tahle změna, v něm vyvolávala nové nepoznané pocity. Na kratičkou chvilku odtrhl své rty od Tylerových, aby nabral dech a pak znovu zaútočil, líbal jeho krk, jemně nasával horkou tepající kůži svými rty a pak ji stiskl mezi zuby a znovu políbil. Tyler se neubránil slastnému vzdechu, uvolnil Aidenovy ruce a pomalu začínal rozepínat knoflíčky na jeho košili. Aiden jenom stál, opřený o dveře a pozoroval vzrušený pohled, kterým Tyler zkoumal jeho postupně odhalované tělo. A ten pocit se mu líbil – připadal si chtěný. Když mu ty velké, ale jemné ruce začaly znovu bloudit po bocích, vysmekl se a zamířil do ložnice následovaný usmívajícím se Tylerem. Zastavil se před postelí a nejradši by mu ten samolibý úsměv seškrábal z tváře. Tyler si uvědomoval, co s Aidenem dělá, a velmi důkladně toho zneužíval. Aiden se nechal svléknout, hladit a líbat. Mezitím zaklonil hlavu a všechny protivné myšlenky utopil v bezprostředních pocitech. Jemná bolest, jak se mu zuby něžně zaťaly do kůže na krku. Brnění, které jím projelo, když se na stejné místo přitiskly horké rty. Bože! Jak jen mu tohle chybělo! Rozhodl se vzít si zpátky aspoň zdání nadvlády a přitáhl si Tylera k polibku. Chutnal po alkoholu a svým způsobem to bylo velmi vzrušující. Jazykem pronikal do jeho úst; nic jej nedokázalo vzrušit tolik jako hluboký polibek doprovázený pevnými sebevědomými doteky. Když se Tyler svými rty odtrhl a oči 91

zastřené touhou vyhledaly jeho pohled, políbil ho Aiden pod ucho, jazykem zabloudil na ušní lalůček a hravě jej stiskl mezi zuby. Tyler se zachvěl a z pootevřených rtů mu unikl hlasitý sten. Aiden se samolibě usmál, položil obě dlaně na ramena svého milence a jemným tlakem jej donutil kleknout. Vážně už jsem zapomněl, že existují činnosti, ve kterých je Tyler lepší než v reklamách na zubní pasty? problesklo mu hlavou a byla to poslední víceméně souvislá myšlenka, jaké byl na příštích několik minut schopen. Když se později konečně dostali do postele a Aiden se natáhl do nočního stolku pro kondom, byl pronásledovaný dotčeným pohledem a povytaženým obočím. Aiden mu na něj odpověděl cos čekal pohledem. Ne, že by Tylerovi v tomhle směru nevěřil, ale… Ne, vlastně mu nevěřil a nikdo se mu nemohl divit. Aiden jej zahrnul novou vlnou laskání a dráždění, které jakoukoliv pachuť hořkosti spolehlivě zničily, a po pár minutách již bylo vše odpuštěno…

*****

Do Aidenova spánkem pohlceného vědomí pomalu pronikalo ostré pískání. Snažil se jej vytěsnit a spát dál, ale nebylo mu přáno. O pár vteřin později odhalil původce nepříjemného zvuku a zběsile vyletěl do sedu. Zaklapl budík a zhluboka dýchal. Nevěděl, jestli ho víc šokovala skutečnost, že budík podle času, který hlásil, musel pípat už dobrých deset minut, což znamenalo, že zaspal, nebo fakt, že vedle něj někdo leží. 92

„Do prdele!“ zaklel nahlas a vymotal ze z přikrývky. Během toho se mu v hlavě pospojovalo hned několik útržků. Takže to skutečně skončilo přesně tak, jak jsem čekal, pomyslel si s úšklebkem, který zahrnoval spoustu opovržení nad sebou samým, a rychle zamířil do koupelny. Cestou z koupelny do šatny probral Tylera, který zíral sladce rozespale, ale Aiden to tentokrát nedokázal ocenit. „Vstávej,“ zabručel, „musím do práce. A to včera… nelituju toho, ale byli jsme opilí… a…“ netušil, kam s očima, a tak se pokoušel o lhostejný, lehce nadřazený postoj a díval se skrze Tylera. „Já to chápu,“ zvážněl ten a sklopil hlavu, „odpoledne už tady nebudu.“ „Tak jsem to –“ zarazil se Aiden. „Ale myslel,“ ušklíbl se Tyler. Vlastně ano. Přesně tak to myslel. Kývl, ale do očí se při tom Tylerovi nepodíval. Z bytu prakticky utekl. Kafe mu tentokrát muselo stačit z kantýny a noviny oželel. V práci byl o půl deváté, tak akorát, aby se nachystal na ranní poradu. Stále se ale nemohl koncentrovat, myšlenky mu ubíhaly směrem k uplynulé noci a znovu v něm vyvolávaly všechny ty pocity. A tak jenom seděl a proti své vůli se hloupě uculoval. „No nazdar,“ probralo ho až Brianovo procítěné uchechtnutí. „Ty teda vypadáš.“ „Co? Jak vypadám?“ začal se Aiden prohlížet. Žádnou závadu neobjevil. 93

„Spokojeně. A dělá to s tebou fakt divný věci. Nech toho, nebo si začnu myslet, že je tenhle výraz nakažlivý.“Aiden rychle stáhl koutky úst k sobě. „Takže hádám, že to dopadlo dobře,“ culil se Brian. „Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal,“ ušklíbl se Aiden. „A to je dobře, nebo špatně?“ povytáhl Brian obočí a zkousl si ret, aby si z Aidena dál neutahoval. „Tak to bych taky rád věděl.“

94

7. KAPITOLA – TROJÚHELNÍK „Dobrý den, slečno. Je ředitelka u sebe?“ zeptal se Aiden sekretářky Susan a nedočkavě podupával nohou. Nebyl nervózní, měl vztek. Mladičká sekretářka poslušně odběhla, aby ho ohlásila, a do minuty se vrátila. „Paní ředitelka vás přijme, prosím,“ poukázala mu do otevřených dveří a Aiden do nich rázně vešel. „Dobré ráno, Cartere. Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ usmála se jeho nadřízená afektovaně. „Dobré,“ zabodl do ní Aiden pohled a posadil se bez vyzvání do křesla nejblíže ředitelce. „Rád bych s vámi probral novou připravovanou televizní a velkoplošnou kampaň. Až do včera jsem si myslel, že ji mám na starosti jako obchodní ředitel já.“ Oba věděli, že nějaké řeči kolem nejsou zapotřebí, vždy mluvili zásadně k věci a vyhovovalo jim to. Michelle Thompsonová se ve svém křesle narovnala a přehodila nohu přes nohu. „Ano, to obvykle máte,“ odvětila mu. „Tentokrát se nám ale naskytla jedinečná příležitost, díky známostem našeho personalisty, a proto byl po mém schválení osloven Tyler Marcs, kterého znáte například z reklamy –“ „Já vím, kdo to je,“ přerušil ji Aiden vztekle. 95

„Ano, a ten souhlasil. Neměli jsme v plánu vás nějak obcházet. Pouze jsme využili příležitosti. To je celé, pane Cartere.“ Aidenovi se nelíbily dvě věci – afektovaný a přeslazený hlas jeho nadřízené a spojení díky známostem našeho personalisty, jež v něm vzbudilo novou vlnu vzteku, kterou však velmi rychle potlačil. On přece nebude žárlit na… Na nic. „Potřebujete ještě něco?“ usmála se Michelle falešně. „Příště bych byl velmi rád informován o podobných příležitostech,“ usmál se Aiden stejně neupřímně a bez rozloučení opustil kancelář. „Já ti říkal, ať tam nelezeš,“ ozval se Brian, když kvůli hlasité ráně dveřmi přetáhl svůj podpis na papír, kde se skvět neměl. „Ona je tak falešná, protivná, afektovaná a… a sladká! Ze rtů jí odkapává med, bohužel obarvený krví. A rozhodně ne její vlastní,“ rozčiloval se Aiden a rázoval po kanceláři jako lev v kleci. „Je z tebe hotový básník. Tak co ses dozvěděl?“ odložil Brian pokažené papíry, opřel se do křesla a jako na tenisovém zápase sledoval přecházení svého kolegy. „Velmi slušně mi řekla, ať se do toho neseru,“ zavrčel Aiden a probodl svého kolegu pohledem. „Ale,“ podivil se Brian. „Jo, přesně.“ „No, tak se zase uklidni a kašli na ni. Proč ti vůbec tak leží v žaludku zrovna Marcs? Není špatný herec a upřímně, je sexy,“ zazubil se Brian. Aiden zavrčel, vzpomněl si, že se chtěl naučit proklít Briana, vynadal si, proč to, probůh, ještě pořád neumí a 96

vztekle spustil: „Je v každé třetí reklamě! Od kávy až po finanční služby, proboha! To to nikdo nevidí?“ „Ale lidi ho mají rádi, prostě je teď hitem. Všechny společnosti by mu utrhly ruce, aby ho dostaly do své kampaně.“ Pak se zamračil a Aiden začal tušit, že přijde nějaká záludnost. „Je v tom něco osobního?“ Aiden se hystericky rozesmál: „Osobního?! Jak tě to probůh napadlo? Jen si nemyslím, že je vhodný zrovna pro naši kampaň,“ rozhodil rukama. „Počkej… Ty ho vážně znáš osobně?“ zeptal se s úžasem Brian. „Bývalý spolužák nebo tak něco? Šikanoval tě?“ Aiden po něm šlehl nevěřícným pohledem a zuřivě vyplivl: „Zbláznil ses?“ Kdy přesně se z jeho života stala fraška? „Tak v tom případě vážně nechápu, co proti němu máš,“ mračil se Brian, jak usilovně přemýšlel. „Vždyť říkám, že nic osobního,“ vztekal se dál Aiden a pokračoval v měření kanceláře rozzuřenými kroky. „A já ti to pořád nevěřím.“ „Hlavně ke mně dneska nepouštěj Petera,“ vzdychl nakonec Aiden, když se zastavil a s funěním se složil do křesla. „V zájmu zachování života tvého i jeho to beru na vědomí,“ zakřenil se Brian. Zjevně se dobře bavil.

***** 97

Zády ke dveřím seděl doma Aiden ten večer sotva minutu, déle to nevydržel. Vběhl do ložnice, kde našel ustlanou postel. Trochu se zarazil, ale stejně otevřel okno dokořán, aby vyhnal nevítanou kořeněnou vůni pryč. Nechtěl ji tam, nemohl ji cítit. Celou postel zběsile převlékl a povlečení zmuchlal do koše na prádlo. O dalších pár vteřin později povlečení se stále stejnou zuřivostí z koše opět vytáhl a nacpal do pytle na odpadky. Ani převlečená postel, ani vyvětraná ložnice mu nepomohly se příšerného pocitu zbavit. Sesul se na zem, zády se opřel o rám postele a složil hlavu do dlaní. Zoufale si vpletl prsty do vlasů. Potřeboval přijít na jiné myšlenky. Ty ale nepřicházely, naopak ho děsila vidina, že Tylera potká na natáčení reklam, kterého se měl zúčastnit. Společně s Brianem. Brian není hlupák a pozná, že mezi ním a Tylerem něco bylo, už si ho příliš pustil k tělu. Nenáviděné pocity neustupovaly, pouze se víc a víc litoval, až nakonec vybuchl ve vlně hněvu, rychle popadl přehrávač a se sluchátky v uších vyběhl z domu. Nasadil vražedné tempo a snažil se totálně se odrovnat. Hnědého medvěda přivítal téměř s otevřenou náručí. Zoufale potřeboval stabilní bod, vědět, že se nic nezměnilo, že život plyne dál stále stejně… Když se mu medvěd tradičně a samozřejmě přitiskl k nohám, věděl, že to je přesně ta jistota, kterou dnes potřebuje. Aspoň něco se ten den událo správně. Tak, jak mělo. Kdo by si kdy pomyslel, že ho zachrání pes? Aiden tedy rozhodně ne. Trochu se předklonil a položil zvířeti opatrně ruku na čokoládově zbarvenou srst hlavy. Jakoby testoval, zda to zvládne – on i pes. Co si k tobě můžu dovolit? Hm? Neodpovíš? To nevadí, já to nepotřebuju slyšet. 98

„Ach, zase vy,“ rozesmála se Sarah, když k nim udýchaně doběhla, „můžu ji držet, jak pevně chci, vždycky se k vám, potvora, dostane.“ „Už si zvykám,“ pokusil se o odlehčený tón Aiden, ale zněl spíš unaveně, ztrhaně. Zrak stále nespouštěl ze zvířete, které jej pozorovalo svýma velkýma důvěřivě přátelskýma očima. „Neprojdete se s námi?“ navrhla Sarah uvolněně. Možná se dnes nic nemělo stát správně. Aiden nevěděl, jestli Sarah tuší, že jsou s jejím bratrem kolegové, ani si nebyl jistý, že chce, aby to věděla. Brian určitě musel doma vyprávět něco z práce a Aiden neměl chuť čelit předsudkům, které vůči jeho osobě musela jistojistě chovat. „Neříkala jste, že je to bratrův pes?“ „Takže,“ zarazila se a rychle lovila jeho jméno v paměti. „Aiden,“ hlesl po krátké úvaze, zda si nemá vymyslet jiné jméno. Pochopila, že se jí až dosud nepředstavil. „Takže, Aidene,“ znovu ten zářivý úsměv, který dokázal prosvítit i tak zkažený den, jaký právě prožíval, „ano, je to bratrův pes, ale bratr je buď v práci, nebo je z práce tak unavený, že padá rovnou na gauč, případně do postele.“ Její úsměv lehce pohasl, měla o bratra starost. Nebyl si jistý, jak v hovoru pokračovat, nechtěl vyzvídat, nechtěl se vtírat, přesto by rád věděl víc. „Náročné zaměstnání,“ pokýval nakonec chápavě hlavou a Sarah se toho chytila, přestože to nepoložil jako otázku.

99

„Ano, to ano. Dělá zástupce obchodního ředitele. On… je ambiciózní. Jde si za svým cílem, jak nejlépe umí. A neumí říkat ne. Domů se chodí vážně jen vyspat. Nikdy by nepřiznal, že je toho na něj moc, ale já to na něm vidím.“ Aiden byl s každou další větou víc a víc překvapený. Sám nevěděl proč vlastně. „A dělá aspoň práci, která ho baví?“ Dokud nemusel mluvit o sobě, byl vlastně spokojený. „Baví, baví ho to moc. A myslím, že je i dobrý. Jen narazil na protivného vedoucího, ale to se stává,“ pokrčila žena rameny. „On se nenechá jen tak rozhodit. Ale dost o mém bratrovi, musím tě hrozně nudit,“ rozesmála se Sarah zase. Nenudíš mě, jsem upřímně zvědavý, pomyslel si Aiden a nahlas prohodil: „O vedoucích mi ani nemluv,“ při té poznámce zvedl oči v sloup a snažil se v mysli potlačit dnešní příjemný rozhovor s ředitelkou. „Ty si člověk bohužel nevybírá,“ souhlasila Sarah a Aiden raději otočil list. „A co děláš ty?“ „Posloucháš někdy rádio?“ překvapila ho Sarah otázkou a tu jeho jako by neslyšela. „No, popravdě, ani moc ne. Své oblíbené mám tady,“ pohodil Aiden sluchátky, která mu visela z výstřihu. „To je dobře,“ pokývala hlavou, „dělám moderátorku.“ „Oh, asi začnu poslouchat rádio. Jakou stanici?“ „Street Stream,“ přiznala Sarah neochotně. 100

„Asi nezačnu poslouchat rádio.“ Sarah se rozesmála. Oplatil jí úsměv a užíval si příjemný hovor, který zvolna plynul s nenucenou samozřejmostí.

„Děkuji za krásnou procházku,“ loučila se Sarah s lehkým úsměvem na rtech, když se rozcházeli. „To já děkuju tobě, vám oběma,“ kývl Aiden hlavou na psisko, které, jako by mu rozumělo, zavrtělo ocasem. „Bylo to fajn, je s tebou sranda,“ Sarah se zahihňala při vzpomínce, jak nevěřícně Aiden zíral na Jaenie, která si lehla do malého potůčku protékajícího parkem, aby se mohla celá osvěžit, a brblal něco o medvědech lovících ryby. „Ve skutečnosti jsem děsně protivný, introvertní a nemám rád zvířata,“ ujistil ji Aiden s vážnou tváří. „To je přesně to, o čem mluvím,“ smála se dál vesele. „Pěkný večer, Sarah,“ popřál jí Aiden. „Dobrou noc,“ zamávala mu a vykročila svým vlastním směrem. Domů se vrátil uklidněný a očištěný. Cítil se po dlouhé době skutečně uvolněně. Napadlo ho, jestli Sarah aspoň tuší, jak působí na lidi okolo sebe. Zároveň přemítal, jestli tu bezstarostnost mají v rodině, protože se s bratrem chovali skoro jako dvojčata. Brian ale, upřímně řečeno, působil dospěleji, sebejistěji a na zbytek večera obstojně zaměstnal Aidenovu mysl. Od začátku jej viděl jen jako lehkomyslné individuum, ale opak byl pravdou. Když přišlo na věc, choval se Brian profesionálně, a toho si Aiden cenil. Nejspíš by ho 101

měl konečně přestat podceňovat a zkusit se na něj dívat jako na kolegu. Někdy. Časem…

*****

„Tak už pojď, co je to s tebou? My kvůli tobě snad přijdeme pozdě!“ rozčiloval se Brian. „Musím to dodělat, počkej na mě dole,“ vrčel Aiden. „Cože?“ vyjel Brian a udělal dva kroky k Aidenovi, aby mu dal jasně najevo, že ho klidně odtáhne. „Pět minut!“ vyhrkl v návalu zoufalství Aiden. „Za pět minut tam máme být! Jdeme!“ rozkázal Brian nekompromisně. Aiden ho propálil pohledem, který mu byl mistrně oplacen. Zhluboka si povzdechl, čímž dal najevo značné otrávení nad tou umanutostí a neochotně se zvedl ze židle. „Co to s tebou, zatraceně, je?“ nevydržel Brian, když stejně u auta čekal, než se Aiden doploužil. „Nic.“ „To vidím!“ „Nestarej se.“ „Zapni si pás.“ „Nemůžeš mě chvilku nechat na pokoji? Prostě buď zticha a řiď.“ Aiden nesnášel cestování městem. Brian s despektem zavrtěl 102

hlavou nad chováním svého kolegy a skutečně se raději věnoval řízení. I přes Aidenovu urputnou snahu nakonec na místo dojeli včas. „Ach, konečně jste tady,“ vyhrkla Susan a vyčítavě sjela Aidena pohledem. To jistě pochytila od Michelle. Sama od sebe nejspíš nešla ani na záchod, natož aby byla schopná samostatně uvažovat, ušklíbl se v duchu Aiden a neochotně ji následoval. Brian vedle něj div neposkakoval, jak byl nervózní ze setkání s hvězdou. Tenhle týden snad ani nemohl začít hůř, blesklo Aidenovi hlavou. Ráno další vyčítavý telefonát od otce a den strávený s Tylerem, Brianem a Michelle. Co víc si mohl přát? Vlastně si nebyl tak úplně jistý, jestli Michelle přišla jen proto, aby mu znepříjemnila den, nebo proto, že stejně jako Brian toužila vidět Tylera Marcse na vlastní oči a áchat nad jeho sexy zadkem. Obě varianty byly stejně pravděpodobné. Susan je zavedla do útrob budovy a nasměrovala do jedné z místností. Aidenův žaludek metal přemety. Když vešli do určené místnosti, staly se hned tři věci naráz. Zaprvé, Brian se zarazil a zalapal po dechu. Naživo pro něj byl Tyler Marcs asi ještě víc sexy než v televizi. Zadruhé, Aiden se neovládl a vytřeštil oči. Tyler s make-upem vypadal děsivě a ještě o něco děsivější byl pohled na Tylera, po kterém se plazila Michelle. Zatřetí, Tyler se rozzářil jako sluníčko, setřásl Michelle a zamířil k příchozím mužům. Michelle ho suverénně následovala a ujala se představování. „Pane Marcsi, náš obchodní ředitel Aiden Carter a jeho zástupce Brian Scott. Pánové, pan Tyler Marcs.“ „Ale běžte, říkal jsem vám, že mi máte říkat jménem,“ zasmál se Tyler. Neupřímný úsměv, vyskočil Aidenovi před očima nápis o velikosti billboardu. 103

Michelle byla v sedmém nebi a hraně plácla Tylera do ramene. „Jste tak milý,“ zazpívala. Aidenův žaludek znovu udělal kotrmelec. Tentokrát ne z nervozity, ale z čistého znechucení. „Rád tě poznávám,“ natáhl Tyler ruku k Brianovi a vytasil svůj americký úsměv. Brian šel do kolen a Aiden si připadal jako Alenka v říši divů. Když Tyler vytrhl ruku z Brianova sevření, kývl hlavou na Aidena: „Rád tě zase vidím.“ K Aidenovu překvapení připojil jeho úsměv. Tenhle úsměv už dávno není tvůj, vysmál se Aiden vzápětí sám sobě, a aniž by dal najevo jakoukoliv emoci, přikývl na znamení pozdravu. Brian a Michelle se usilovně snažili rozluštit, o co mezi oběma muži jde a odkud se mohou znát. Přerušil je režisér, který rázně vkráčel do místnosti a začal udělovat rozkazy. Aiden mu byl vděčný. Po dvou hodinách pozorování nakrucujícího se Tylera se jakýkoliv záchvěv vděku vypařil. „Proboha, už dost!“ neudržel se a zvedl se ze svého pozorovacího místa. „Copak to nevidíte? Tylere, máš prodávat posilovací stroje, ne zubní pastu. Je to afektované a přehnané. Proč, probůh, vlastně nemáme nějaký mladý pár jako obvykle? Hm? Ve sportovním, v akci. Jak můžeme běhací pás prodávat staticky?“ rozčiloval se a rázoval mezi kulisami. Na Tylera se neodvažoval ani mrknout. „Pane Cartere, nechte si své výlevy,“ sjela ho Michelle, ale byla přerušena. „Ne, ne, to je v pořádku. On má pravdu,“ zastal se ho nečekaně Tyler, o kterém si Aiden myslel, že ho tím urazí. „Proč nemám něco sportovního? V saku prodávat posilovací stroje je vážně trochu 104

hloupé.“ Aiden překvapeně vzhlédl a zachytil další z jeho úsměvů. Režisér trochu zlobně zamrkal, po váhavém kývnutí ředitelky ale začal rozkazovat, načež se po place rozběhlo asi deset lidí. Přečesat, přepudrovat, převléct… Obtažené černé triko bez rukávů, krátké sportovní kalhoty, tenisky… Po dvaceti minutách mohli znovu začít. Aidenovi se bezděčně vybavovaly chvilky, kdy na sobě měl Tyler něco podobného, nebo lépe ještě o něco méně oblečení. Podobné myšlenky si usilovně zakazoval, přesto si vždycky našly cestu zpět. Ať už si namlouval cokoliv, Tyler prostě sexy byl. A přitahoval ho. „Proč mu pořád utíráte to čelo? Byli jste někdy v posilovně? Lidi odtud chodí zpocení,“ prohodil Aiden líně, když po desátém opakování záběru znovu přiběhla asistentka přepudrovat Tylerovi nos. „Pane Cartere! Znovu vás upozorňuji –“ „Tak proč jste mě tady chtěla? Skoro jsem si myslel, že tu mám být, protože o těch strojích něco vím, stejně tak o reklamních kampaních společnosti!“ nedal se jen tak odbýt. Jeho trpělivost právě dosáhla své hranice a vypěnil. Fascinující bylo, že ve stejnou chvíli proběhla tichá oční komunikace mezi Brianem a Tylerem. Jako by oba čekali, že přesně tohle přijde. „V tom vás nikdo nepodceňuje,“ oplatila mu Michelle chladně. „Běžecký pás je od slova běhat. Když na něm bude stát a zubit se, těžko mu to někdo uvěří,“ stál si na svém Aiden a nehodlal ustoupit ani o krok. „Nejste tady režisér.“ „Režisér si sem nejspíš přišel zdřímnout,“ ušklíbl se Aiden. 105

„Nezlobte se, nemám na tuhle reklamu celý den,“ přerušil je Tyler a ty tam byly všechny jeho úsměvy. Tohle byl vážný Tyler, kterého nebylo radno naštvat. Aiden na něj opět ani nepohlédl a posadil se zpět na místo jemu vyhrazené. „Myslím, že má Aiden pravdu,“ ozval se Brian s pohledem fixovaným výhradně na Aidena. Na nikoho jiného se podívat neodvážil. „Potřebujeme akci, něco dynamického. Cílem téhle kampaně je ukázat, že umíme vyjít vstříc, že jsme moderní, dynamičtí, styloví. Musí to mít říz. Kdo vůbec psal scénář?“ zakroutil Brian nechápavě hlavou. Respektive, kdo něco takového schválil… Sázel na Michelle. Po dvou hodinách konečně měli první ucházející verzi spotu, kterou dokázali všichni akceptovat. Následoval oběd, který Michelle naplánovala společný pro všechny zúčastněné. Aiden si povzdechl. Horší už to vážně být nemohlo.

*****

Seděli v příjemné restauraci, Brian celý vibroval nervozitou. Naproti němu seděl Aiden a vedle sebe měl ke své nevýslovné radosti Tylera Marcse. Ten člověk byl neskutečně přitažlivý a osobní kontakt s ním… Byl tak charismatický. Brian měl co dělat, aby nevzdychal nahlas. Ruka s jídelním lístkem se mu trochu třásla. Aiden ho zpoza toho svého pozoroval a Brian si nebyl tak úplně jistý, proč. Věděl snad, že ho Tyler tak znervózňuje? Že se mu líbí? Hlasitě polkl.

106

Než jim konečně donesli jídlo, bavil se zcela nepokrytě zíráním na Tylera, který živě diskutoval s Michelle a režisérem, jehož jméno zapomněl hned, jak mu ho řekli. Aiden si jich nevšímal a tupě zíral jen na své ruce, které nehybně ležely na stole. Když ale zvedl hlavu, aby se napil, mračil se. Brian si byl jistý, že mu něco uniká. Jen stále nevěděl, co to je, každopádně tohle chování se mu zdálo zvláštní i na Aidena. Nakonec se rozhodl to neřešit a užíval si přítomnost Tylera, kterého nenápadně zpovídal. „Bulvár je peklo,“ zasmál se Tyler, „člověka nenechají ani chvilku vydechnout. Zrovna minulý týden jsem jezdil po městě dvacet minut, než jsem je setřásl. Nemusí přece vědět všechno,“ mrkl na Briana, který roztál a po očku pokukoval i po Aidenovi, který překvapeně zamžikal, jako by si něco uvědomil, ale vzápětí se vrátil ke svému mračení. „Zrovna před pár týdny jsem o tobě něco zahlédl…“ nadnesl Brian. „Ach, už vím! Že prý jsi stále volný… Když pominu ty bludy o tom, jak jsi z toho zhrzený a jak tvé výkony strmě klesají, ani tak se mi nechce věřit tomu, že jsi sám. Musíš mít nápadníků… na každém prstu deset!“ Tyler nijak neskrýval svou orientaci, velký podíl na tom měla i média, ale on si z nich obvykle nic nedělal. Ovšem pro Michelle to bylo očividně nové zjištění a viditelně zbledla. Odsunula svou židli o kousek dál a talíř s nedojedeným jídlem taktéž odstrčila jasně dávajíc najevo, že už dojedla. Brian si toho všiml a na okamžik se zarazil, než Tyler zareagoval: „To máš pravdu, nápadníků by bylo,“ rozesmál se a máchl při tom rukou do vzduchu stylem škoda mluvit. „Ale jak už to tak v lásce bývá, ten, koho chci já, o mě zájem nemá,“ povzdechl si hraně. Brian se zazubil: „Na téhle planetě existuje někdo, kdo o tebe,“ trochu se začervenal, „nemá zájem?“ nevěřícně zavrtěl hlavou a 107

upoutal ho pohyb naproti. Střelil pohledem k Aidenovi, který se na něj urputně mračil. Snažil se jeho pohled dešifrovat, ale bez úspěchu. „Takových je… Třeba tady Nick,“ plácl Tyler do ramene vedle sedícího režiséra, „mi každou chvíli říká, že nejsem jeho typ, viď?“ Jmenovaný po něm střelil ostrým pohledem a zamumlal: „To teda vskutku nejseš.“ „Nebo tamhle Aiden, ten by mě taky určitě nechtěl, co?“ rýpl Tyler do vosího hnízda, ale jeho hlas náhle postrádal lehkost, s jakou si utahoval z Nicka. „Nech si zajít chuť,“ usadil ho Aiden okamžitě. Ne že by Brian čekal cokoliv jiného… „Odkud se vy dva vůbec znáte?“ zeptal se Brian zaujatě, když sledoval jejich vzájemnou výměnu pohledů. Aiden se na Tylera znovu podíval a Brian ten pohled poznal – jednoznačně varovné: Ať tě to ani nenapadne. Ať už dbal Aidenova varování nebo ne, ujal se herec slova: „Seznámili jsme se na vysoké, studovali jsme stejný obor, měli pár společných přednášek, takže od vidění jsme se znali. Na jednom večírku jsme spolu zapili pár úspěchů… Nic zajímavého,“ zakroutil Tyler hlavou s lehkým úsměvem a napil se vody. „Ty jsi studoval ekonomii?“ vytřeštil Brian oči. Jak se probůh dostal k herectví? „Vlastně práva, to je můj hlavní obor,“ uvedl na pravou míru Tyler.

108

Brian vytřeštil oči podruhé… To znamená, že Aiden je taky právník? Aiden používal na vizitce pouze titul MBA, že by tedy práva nedokončil? Tyler si všiml Brianova zmateného výrazu a dodal: „Aiden je přehnaně skromný. Myslím, že má víc titulů, než my všichni tady dohromady.“ Nelze říct, že by tím Brianův zmatek zmizel, spíš se ještě o něco prohloubil, zvláště vzhledem k tomu, že zachytil další z Aidenovy sbírky nevraživých pohledů. Naštěstí nebyl adresovaný jemu, ale Tylerovi. „Oh, budu muset běžet. Čeká mě focení pro filmový magazín,“ přerušil nastalé ticho Tyler a Brian zalitoval, že už je konec. Zaplatili a rozloučili se. „Páni, to bylo úžasný! On je… On je naprosto skvělej! Myslel jsem, že bude namyšlenej, nebo tak něco… Ale je prostě dokonalej!“ básnil Brian celou cestu zpět do kanceláře a Aiden uraženě civěl ven bočním okénkem. „Uáááá!“ vypískl Brian, trochu zapomněl na to, že drží volant a s ním i svůj a Aidenův život, otočil se na Aidena a rozzářeně mu sdělil svůj úžasný nápad: „Myslíš, že bych ho mohl pozvat na rande? Myslíš, že by šel? Máš na něj telefonní číslo?“ zeptal se s nadějí v hlase svého kolegy. „Proboha!“ vyděsil se Aiden, „vždyť je minimálně o deset let starší než ty!“ „Ale no tak! Nebuď tak staromódní… Co to dneska je deset let… Co ten telefon?“

109

„Nemám…“ zavrčel nepříjemně Aiden, a kdyby měl Brian o něco horší náladu, nejspíš by ho to začalo štvát. Takhle to jen ignoroval. „Zkusím si říct Michelle,“ přemýšlel dál nahlas. „O dvanáct let!“ „Cože?“ „No, že je o dvanáct let starší než ty, proboha!“ rozčiloval se Aiden. „Ty jsi vážně přízemní,“ prohodil Brian otráveně. „Myslíš, že by mu takový věkový rozdíl vadil?“ „Nevím,“ zabručel Aiden. „Tak buď kámoš a spolupracuj trochu, přece ho znáš,“ nevzdával se Brian. „My. Dva. Nejsme. Žádní. Kámoši.“ Aiden mu při své deklamaci div nezabodl prst do hrudníku, jak se snažil mu svá slova vštípit. Brian se vlivem chladu, který z nich čišel, bezděčně otřásl a napadlo ho, jestli se Aiden náhodou nenaučil, jak někoho proklít. Celkem to fungovalo. Uznal, že po zbytek cesty bude lepší držet se zpátky a v tichosti dojeli až do kanceláře.

*****

Když Brian dojel domů, byl unavený, ale šťastný. Seznámil se s Tylerem Marcsem, který byl ještě úžasnější, než se odvážil doufat. 110

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.