Lubomír Mlčoch: Krize kultury světa opředeného financemi Pokus poodhalit tajemství skryté za všeobecným zadlužováním je svou povahou nutně metafyzický, je před-ekonomické povahy. Je také nutně osobní, a ten můj je osobní v tom, že skrytou pravdu hledám za pomoci své víry a křesťanské sociální etiky. Je také hypotézou, a ta musí být připravena na konkurenci s jinými výkladovými schématy. Čtenář je pak lákán ke hledání vlastního postoje. K tomu nám všem dopomáhej Bůh - protože otázky, jež si revue PROSTOR 89 klade, jsou skutečně základní, a na jejich zodpovězení- samozřejmě nejen u nás, ale také u nás - možná záleží osud našeho západního světa opředeného mocí peněz. Jako symbol tohoto světa a jako východisko mého zamyšlení volím Švýcarsko, malou zemi v srdci Evropy, výjimečnou m.j. právě tím, že již dlouho patří k centrům světového finančnictví. Bankovnictví se zde podílí na tvorbě bohatství víc než v jiných zemích. Ženeva je městem Jana Kalvína, jehož pětisté výročí si připomínaly nejen protestantské církve: Jean Calvin totiž teologicky a filosoficky ospravedlnil půjčování peněz na úrok, do jeho doby dovolené jen židovským ghetům tehdejší Evropy. V Ženevě také již druhé desetiletí působí soukromý výzkumný institut „Finanční pozorovatelna“ a vychází časopis „Finance a společné dobro“. Śéf obou prof. PPawel H.Dembinski, toho času prezident Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení, přišel už před lety s pojmem „le monde financialisé“, a ten se stal termínem už i v anglosaském světě hlavního proudu ekonomie. Do Švýcarska jsem se vydal před osmi lety na svůj „sabatikl“. Lákalo mne především společné poselství švýcarských katolíků i protestantů „Společně do budoucnosti“ /L´avenir ensemble/, vydané k přelomu milénia /2000/. A v tom poselství jsem našel několik výroků, pozoruhodných a pro mne překvapujících zejména v jejich vzájemných souvislostech. Švýcarsko je bohatá země, ale i ona má veřejný dluh. Bohatství je zde rozděleno velice nerovnoměrně: 3% nejbohatší populace vlastní 50% aktiv země, a oněch 97% populace tu druhou polovinu bohatství. I tato většina má vysoký životní standard. U těch tří procent Bohem a trhem vyvolených už jejich životní standard přestal souviset s výší jejich majetku: ten dosahuje iracionální výše. V této zemi oplývající mlékem a strdím je dlouhodobě asi 4x větší sebevražednost než u nás. A konečně záhada všech záhad: experti na švýcarský veřejný dluh konstatují, že nikdo nezná řešení, jak se toho dluhu zbavit- všechny uvažované cesty by –prý- mohly situaci ještě zhoršit! A tu nezbývá než se vrátit ke Kalvínovi, duchovnímu otci Ženevské reformace. K návratu mne ostatně vyzvala naše malá „Bratrská církev“ pozváním na jejich jubilejní seminář, a to sugestivní otázkou: Je Kalvín odpovědný za naši dnešní krizi? Bratry z bratrské církve jsem mohl uklidnit: Kalvín za to nemůže. On odůvodnil docela jiné půjčování peněz na úrok, než je to dnešní. Časopis „Finance a společné dobro“ zveřejnil už 1
před jubileem teologický a etický rozbor soukromého dopisu Jana Kalvína jeho urozenému současníkovi. Ten žádal Kalvína -jako široko daleko nejlepšího znalce Písma- o radu: zda má zapůjčit své peníze na „podnikatelský projekt“ -řečeno dnešním jazykem- když on ty peníze momentálně nepotřebuje…Kalvín odpověděl květnatým jazykem, ale v podobě kazuistiky založené na autoritě bible. Do jeho kazuistiky patří potom samozřejmě almužny- půjčování peněz bez očekávání jejich navrácení, štědrost vůči chudým., sirotkům a vdovám. Ale nově sem už patří i etika vztahů těch sobě rovných měšťanů, a tu zakládá Kalvín na Zlatém pravidlu Ježíšovu: co chceš, aby jiní činili tobě- kdybys byl v jejich situaci- to čiň ty jim! Tedy peníze bližnímu máš půjčit- zavazuje tě k tomu láska! A pokud se bližnímu jeho „podnikatelský záměr“ vydaří- Bůh mu požehná- není nic proti spravedlnosti, když ze zisku dostaneš svůj podíl! Úrok v Kalvínově pojetí je tedy jen tím, co je nám „přidáno“ – když děláme to co máme dělat- a k tomu nás zavazuje zákon lásky. Kalvín neospravedlnil lichvu či „žraločí úvěry“. On ale neposkytuje ospravedlnění ani dnešnímu bankovnictví, v němž už motivace po co nejvyšším úroku nahradila tu vysokou motivaci pomoci bližnímu. Ano, jde o ekonomickou motivaci. V Curychu, kousek od Ženevy, působí psycholog v ekonomii prof.Bruno S.Frey. Jeho kniha „Nejen pro peníze“ poukazuje na riziko obchodování s penězi: pekuniární motivace hrozí „vytěsnit“ všechny ostatní, niternější pohnutky pro naše rozhodování. Jak říká jeden můj kolega na institutu- problémem pozdního kapitalismu je otázka, jak přesvědčit spotřebitele, aby si koupil to co nepotřebuje, a na co nemá nota bene ani peníze. Manipulaci se spotřebitelem zvládá vědecky podložená reklama a marketingová komunikace. Nedostatek peněz řeší úvěry, zadlužování. Domácností i vlád. Protože spotřebitelé jsou také voliči, a pokušení zasahuje i do veřejných výdajů. Někdejší askeze kalvínských reformačních křesťanů a anglických, skotských a posléze amerických puritánů- v jejichž etice spatřoval Max Weber tu duchovní hybnou sílu kapitalismu- vzala za své ve společnosti hojnosti a sociálním státě po 2.světové válce. Gerhard W.Ditz popsal už v 70.letech tu naprostou proměnu masového trhu, manipulaci se spotřebitelem, ústup od spoření a rostoucí zadlužování, v jehož základu je „vyznávání libida“. O čtvrtstoletí později James Twitchell přešel do otevřeného protiútoku proti někdejším základům americké společnosti: profesor na Kolumbijské univerzitě v New Yorku totiž dal své knize titul „Uváděj nás do pokušení“, tedy obrácenou parafrázi z Otčenáše, která by nejen pro Kalvína, ale ještě donedávna pro společnost většinově křesťanskou byla blasfémií, rouháním. Twitchell má pro své rouhání svůj důvod: nenecháme-li se svádět, kola kapitalismu se zastaví. Twitchell se ukázal být prorokem- jeho kniha má podtitul „triumf amerického materialismu“, ale triumf svádění narazil nejprve v podobě velkých manažerských skandálů 2
typu Enronu, a poté v propuknutí finanční krize. Ta začala v sektoru hypotéčních úvěrů, a proměnila se v obří nárůst veřejných dluhů ve většině zemí vyspělého světa. Problém je v tom, že společnost, která už ani neví co chce a nedá pokoj dokud to nedostane- řečeno s klasikem- je nakloněna naslouchat falešným prorokům typu Jamese Twitchella. A společnosti spotřebitelů-voličů- zase naslouchají politici, a dělají všechno pro to, aby se drogové závislosti na spotřebě domácností i vlád dostalo jejich denní dávky- a oni aby mohli být znovu zvoleni. Cesta po trajektorii svádění a zadlužování však naráží na svou přirozenou mez. Je zajímavé, že dluhy domácností i vlád narůstají jaksi pari pasu, liší se sice zemi od země, ale v zásadě je trend stejný: dluhy postupné překračují roční příjmy domácností a roční hrubé domácí produkty zemí. Veřejné rozpočty se zase svým podílem na HDP zemí liší, ale pokud dosahují 50%, tak veřejný dluh ve výši 100% HDP vlastně znamená, že země je ve svých veřejných výdajích už „dva roky napřed“. A jsou země, kde už veřejný dluh oněch 100% překročil, očekává se, že letos to bude průměrný údaj za tu třicítku nejbohatších zemí sdružených v OECD. Analytici /a věřitelé/ začínají vznášet pochybnosti o schopnostech těch či oněch zemí splácet své dluhy, a banky jsou najednou obezřetnější v poskytování půjček domácnostem. Logika „uvádění do pokušení“ se zadrhla: systém potřebuje mít vidinu neustálého růstu /HDP, burzovních indexů, „akcionářské hodnoty“/ a systém současně potřebuje „šlápnout na brzdu“ a začít šetřit. Tedy- šetřit- anebo utrácet? Dál se zadlužovat- nebo se pokusit dostat z dluhové pasti, jíž ještě před sto lety říkali křesťanští sociální myslitelé „úvěrové a úrokové otroctví“? Jak z tohoto dilematu? Jeden z matadorů české politiky vyslovil v soukromém rozhovoru optimistickou vizi: mávl rukou- ty dluhy nebudou nikdy zaplaceny. Vzpomenul jsem na své dávné studium ekonomie a předmět „dějiny hospodářství“: ano, státní dluhy se vícekrát anulovaly, ale vždycky až po válce…Skutečně křesťanské východisko ze situace, do níž se vlastním úsilím dostal pozdní kapitalismus, je jen jedno: změna vnitřní ekonomické motivace podnikání a „obchodování s penězi“. Je ale něco takového vůbec možné? Není to čirá utopie? Pokud by ale měl převážit cynismus a rezignace na možnosti změny ekonomické motivacejaké budoucnost nás pak čeká? Tato otázka důležitá už spíše pro mé vnoučky v první třídě než pro mou generaci, mne přivedla k tomu, že jsem vzal do ruky 17 let starou revue PROSTOR /28/, která už docela jasnozřivě pojednávala o dnešních dilematech- se záběrem daleko hlubším než jaký byl typický pro tehdejší dobu. Do mých úvah tehdy zabloudilo i pomyšlení na hrozbu přicházející Apokalypsy /Peníze,nebo život!?/. Ale tato chmura ani tehdy – ani teď- nemůže pro mne znamenat ztrátu radosti a naděje plynoucí z mé víry. Poslední přednáška Josepha Ratzingera 3
před jeho zvolením papežem Benediktem XVI. má název „Evropa sv.Benedikta z Nursie v krizi kultury“. Vědecky racionální analýza a chcete-li „vědecká skepse“ muže odpovědného v církvi za nauku víry byla vystřídána v názvech encyklik muže vrcholně odpovědného za lodičku Kristovy církve opět radostným tónem radostné zvěsti evangelia: Bůh je láska, Nadějí jsme spaseni, Láska v pravdě. Ano, láska v pravdě nás vede k odvážné vizi: je jen jedna cesta z krize kultury světa opředeného a zapleteného do osidel moci peněz: osvobození se z chomoutu úvěrového a úrokového otroctví. Toto osvobození je nabídnuto oběma stranám dluhové pasti- dlužníkům i věřitelům. Může znamenat velkorysé odpuštění dluhům těm nejchudším, těm, kteří už stejně nemají žádnou šanci aby své dluhy splatili. „Milostivé léto“ milénia 2000 se jako téma mihlo v médiích a snad i v agendách světových finančníků a politiků, aby se zase vytratilo tak rychle jak přišlo. Kulturní konverze bude muset znamenat osvobození se od svodů reklamy založených na polopravdách, za nimiž lze vytušit pokoušení Pokušitele, S-vůdce. V té nové době, již je třeba připravovat, budou studenti marketingové komunikace dostávat jako předepsanou literaturu Lewisovy „Rady zkušeného ďábla“, aby jim na nich jejich učitelé demonstrovali, jak se reklama dělala dříve, a jak se už nebude moci dělat. Obchodníci s penězi budoucnosti se budou na vysokých školách finančních a správních učit o jistém JUDr.Františku Noskovi, který jako organizátor lidového peněžnictví ještě v letech té první světové krize stavěl půjčování peněz na třech principech: 1/ těm kdo spoří, jistotu, že o své peníze nepřijdou 2/ dlužníkům mírný úrok 3/ a z čistého zisku kampeličky „také něco milému Pánu Bohu“. Adepti věd politických se o tomtéž Noskovi dovědí, že politik nikdy nedělá plané sliby, jak mluví, tak jedná, a už jen pomyšlení na soukromý prospěch ze své funkce zahání ve svém svědomí jako věrolomný úklad proti základům státu. Ve Švýcarsku budoucnosti dojde těm nejbohatším, že za vyrovnanost veřejných financí mají odpovědnost především oni, a že jejich dobrá vůle odvádět nejen absolutně, ale i relativně vyšší daně přece nemůže být překážkou pro jejich sklon k investicím, když přece ty už dávno jsou motivovány potřebami společného dobra nejen Švýcarska, ale i globálního světa. Studentům ekonomie a financí v Ženevě a Curychu se dostane /konečně/ toho správného výkladu známého „dilematu vězně“ z teorie her, na němž pochopí, že nejde o plánovaný útěk z areálu věznice, ale o úprk z dilematu individuálního sobectví nás lidí s narušenou přirozeností, toho sobectví, které nás stále vede k sub-optimálním rovnovážným strategiím, a které nám brání v rozhodnutích, jež by byly na prospěch všech. Mám snad dál pokračovat v myšlenkách, které mohou tak mnohým – v duchu naší dobypřipadat jako čiré bláznovství? Ale už dnes přinášejí média zprávy, které v našem tématu 4
znamenají tu odpověď „peníze proti životu“ a jinde „peníze pro život“. Miliardář spáchá sebevraždu, protože krize jeho majetek znehodnotila ze 40 na 20 miliard euro. Jiný miliardář polovinu svého pohádkového jmění v dolarech věnuje na dobročinnost. Vnitřní klima v obřím podniku s dominantním postavením na trhu je takové, že 30 z jeho báječně placených manažerů v relativně krátké době spáchá sebevraždu. Ve stejné době naše v angličtině vycházející AUCO Czech Economic Review přináší článek profesora Milana Zeleného, který se vrací k řízení Baťových závodů za té první světové krize, a zde hledá recept na východiska z krize dnešní. „Slabinou“ jeho receptu je ovšem stav krize naší kultury: vzácnost autority toho, kdo je v čele jen jako první zaměstnanec, a který má přitom vysoký nárok na všechny ostatní, aby i oni byli na svém místě podnikatelé. Díky své morální autoritě pak může předstoupit před své zaměstnance s „nabídkou“, aby krizi společně překonali tím, že přistoupí na snížení mezd a platů na polovinu…Recept na řešení krize kultury 80 let starý, našeho českého původu. Jiný, rovněž náš domácí, ještě o čtvrtstoletí starší: výročí /2008/ sto let od úmrtí největšího českého mecenáše Josefa Hlávky. Ten peníze nepůjčoval- říkal, že není bankéř. On je promyšleně rozdával, jako „investice do společného dobra národa“. Nosek, Baťa a Hlávka: tři muži, které můžeme my Češi nabídnout „Evropě a lidstvu“. Už i proto, abychom ukázali, že jsme neměli jen piráty s vynalézavostí v tunelování. „Díky Bohu“ za ty tři první, a „Bůh buď milostiv“ těm druhým.
5
