ez názvu-1 1
n o t a r a
luboš brabec
M
a jiné pošetilosti 19
22.1.2014 22 1 2014 15:37:00
29.1.2014 10:16:19
ez názvu-3 1
29.1.2014 11:34:08
ez názvu-3 3
Grada Publishing
2014
29.1.2014 11:34:09
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Luboš Brabec
Maraton a jiné pošetilosti Tiráž elektronické publikace Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5433. publikaci Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Redakce Dagmar Blumenfeldová Jazyková úprava Radek Urx Obálka, layout a sazba Pavla Havlíková Počet stran 176 Druhé vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2014 Text © Luboš Brabec, 2013 Ilustrace © Pavla Havlíková, 2013 ISBN 978-80-247-5076-7 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9072-5 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9073-2 (ve formátu EPUB)
MARATON_tiráž pro web.indd 4
29.1.2014 13:14:51
ez názvu-3 5
„Každý, kdo někdy uběhl maraton, má příběh, který může vyprávět.“ Joe Henderson
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 6
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 7
věnováno Ondrovi Veseckému
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 8
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 9
Místo úvodu
B
yla sobota 25. září 1999 a zazvonil telefon. Ještě pevná linka. „Hele, nechtěl by sis zejtra zaběhnout Běchovice?“ ozval se v něm kamarád Radek. Běžec, který dodneška drží pár žákovských rekordů v Dukle Praha. Už nevím, proč si vzpomněl zrovna na mě. Asi jsme se o běhání někdy předtím bavili v hospodě. Samozřejmě věděl, že jsem sedm let neudělal rychlejší krok. Věděl jsem to i já, přesto jsem po chvilce přemýšlení řekl: „Dobře. Proč ne?“ Ráno se tedy pro mě zastaví, slíbil. Váha mi tenkrát ukazovala trojciferné číslo, byl jsem v naprosto mizerné kondici, ale z nějakého zvláštního důvodu mě lákalo si Běchovice zkusit. Běháním jsem nebyl netknutý, to zase ne. Pokud mi příroda (nebo kdo) nadělila aspoň špetku sportovního talentu, pokud něco uvíz9
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 10
lo ve šroubovici DNA, byly to jisté předpoklady pro vytrvalostní běhy. Ne že bych v nich vynikal. Jenom jsem míň zaostával. Ve sportech, kde byla důležitá šikovnost a kreativita, jsem obvykle pohořel. Při sprintech mě v hodinách tělocviku předbíhali i spolužáci, jimž jsme se s dětskou krutostí posmívali, že jsou tlustoprdi. Absolutně nesportovní typy, a já se jim při šedesátce díval na záda... Ale jak se vzdálenost prodlužovala, posouval jsem se pořadím vzhůru. Na třístovce už jsem byl třetí od konce, ve dvanáctiminutovce třetí od začátku. Asi jsem uměl trpět déle než jiní. Na mezinárodním odborářském táboře, to bylo v létě 1988, jsem se dokonce přihlásil k triatlonovému závodu. Nešlo o nic velkého: 300 m plavání, 12 km na kole a 3 km běh. Nebo tak nějak. Byli jsme rozděleni do dvou skupin. Nejdřív Češi, pak pionýři z PLR a NDR. Z koupaliště jsem vylezl jako jeden z posledních, ale po cyklistické části už jsem se slušným náskokem vedl. Nebylo to tím, že bych byl kdovíjaký vytrvalec. Prostě mi jako asi jedinému nespadl řetěz z liberty. Závěrečný běh jsem si proto užíval. Běželo se na třistametrovém asfaltovém okruhu, deset koleček. V každém jsme se mohli napít malinové šťávy, ale to jsem vytrvale odmítal. Moc dobře jsem od Oty Pavla věděl, jak dopa10
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 11
dl Jansson, když se občerstvil při maratonu v Helsinkách. Cílem jsem proběhl jako první. Poprvé v životě. Hned se ke mně seběhli gratulanti. „Ještě ne, ještě je tam přeci druhá skupina,“ bránil jsem se předčasným ovacím. „Copak si myslíš, že necháme vyhrát ňákýho Poláka nebo Enderáka?“ poučil mě hlavní vedoucí o limitech socialistického internacionalismu. Tak jsem tedy vyhrál. Možná i zaslouženě. Kdo ví. Tohle všechno mi běželo hlavou po tom, co jsem s klidem odsouhlasil běchovický experiment. Druhý den dopoledne se Radek pro mě zastavil, jak slíbil, a vyrazili jsme. Registrace tehdy ještě byly ve vědeckém ústavu. Zapsal jsem se a zaplatil startovné. Na první pohled bylo zřejmé, že jsem se tam ocitl nedopatřením. Vyčníval jsem postavou, oblečením, váhou, botama... Radek se šel rozklusat, já raději ve stínu šetřil síly. Tušil jsem, že jich budu potřebovat hodně. A najednou tady byl start. Stál jsem v zadních řadách, ale po výstřelu z pistole jsem se s nadšením pustil vpřed. Běželo se mi dobře. Předbíhal jsem lidi, nohy šlapaly bez problémů. I když jsem do té doby zvládl maximálně 11
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 12
tři kilometry, napadlo mě, že desítka tak velké mučení být nemůže. Běchovičtí matadoři se teď asi usmívají. Ano, na začátku se trať mírně svažuje a nejeden běžec mívá hned po startu pocit, že se vyspal do hezkého dne a má výtečnou formu. Brzy mi došlo, že to přeci jenom bude průšvih nemalých rozměrů. Nohy těžkly, plícím se chtělo ven. Navíc jsem se pomalu, ale vytrvale propadal polem závodníků. Předbíhali mě běžci stále silnějších postav, běžci s ortézami, běžci shrbení, běžci kulhající. Když jsem se v polovině trasy ohlédl, viděl jsem za sebou jenom dvě potácející se postavy. Zase jsem byl třetí od konce. Běchovická trať nepatří k nejhezčím. Je to vlastně nuda, o to hůř se na ní trpí. A já trpěl. Cestou jsem míjel billboardy Staropramenu se sloganem „Správný ležák nespěchá“, což by mi jindy přišlo snad i vtipné. Občas pár lidí u silnice ze slušnosti zatleskalo. K tomu mě začalo bolet břicho. Ráno jsem logicky usoudil, že se nesmím nacpat ničím těžkým, masitým, tak jsem posnídal pět rajčat. A ta se začala hlásit o právo opustit zažívací trakt. Ještě horší pocit jsem měl ze sanitky, která se pomalinku šinula za mnou. Jako sup čekající na umírající kořist. Jenže jsem se zařekl, že prostě běžet nepřestanu. Že mezi chodce se nezařadím. 12
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 13
Už ani nevím jak, ale najednou jsem se dostal k Hrdlořezáku, dokonce jsem ho pomaličku vyběhl, a poslední stovky metrů Jarovem byla v podstatě lahůdka. V cíli mi naměřili 58 minut. Na vteřinu přesně. Ale čas mě vůbec nezajímal. Byl jsem hlavně rád, že to mám konečně za sebou. Radek mě odvezl na metro. Měl jsem co dělat, abych vůbec vystoupil z auta. Bolelo mě celé tělo. Doma jsem si napustil vanu a na dlouhé minuty se v ní uvelebil. Když jsem se pokoušel vylézt, byl to podobný boj jako na trati. Cítil jsem ztuhlá záda a křeče ve stehnech. Ještě než jsem pak na gauči znaveně usnul, měl jsem jasno v jedné věci: tohle byl poslední den v mém životě, kdy jsem běžel jinam než na tramvaj. Ve snu, který se mi zdál, mě určitě nenapadlo, že jednou večer, o mnoho let později, si zapnu notebook, otevřu pivo a na první řádek prázdné stránky po chvilce přemýšlení vyťukám: Maraton a jiné pošetilosti.
13
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 14
Nejgeniálnější tréninkový plán
K
dyž v Googlu napíšete do vyhledávacího řádku slova „běžecký trénink“, najde vám přes 573 tisíc odkazů. Pokud se budete zajímat speciálně o přípravu na maraton, bude výsledné číslo jenom o něco nižší. V angličtině, španělštině nebo němčině půjde dokonce o desítky milionů. K tomu si připočtěte police plné odborných knih a kvanta článků v novinách a časopisech. Zdá se, že z běžeckého tréninku se stala samostatná vědní disciplína. Ve zmíněných pramenech najdete nejen informace, kolik kilometrů máte běžet v pondělí a kolik v úterý, ale i to, jak si zavázat tkaničky, kdy chodit spát a čím se nasytit u snídaně. Vždycky se mi v téhle souvislosti vybaví historka Billa Rodgerse, jehož po vítězství v Bostonu pozval na slavnostní večeři do Bílého domu Jimmy Carter, sám solidní rekreač-
14
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 15
ní běžec. Americký prezident využil chvilky s nejlepším maratoncem světa a chtěl od něj nějaké rady do tréninku. Nejvíc ho zajímalo, jak má při běhu správně dýchat. Jestli nosem, nebo ústy. Jestli se má nadechnout jednou na dva kroky, nebo dvakrát na pět kroků, nebo jak je to vlastně správně. Rodgers se trochu zarazil, protože při tisících a tisících naběhaných mil nad takovými věcmi nikdy nepřemýšlel. Dýchal jednoduše podle toho, co mu dovolily plíce a kondice. A tak dal Carterovi nejkomplexnější a nejerudovanější radu, jakou byl schopen nad sklenkou vyslovit: „Just relax, Mr. President.“ Někdy přemýšlím, jestli bych vůbec začal běhat, kdyby před deseti roky bylo k dispozici tolik knih o tréninku jako dneska, kdyby mi s tím, jak se připravit na maraton, radili snad i v Květech, kdyby se z běhání dělala podobná věda jako z řízení atomové elektrárny. S odstupem času mi je jasné, že minimum informací pro mě bylo požehnáním. Pravda, nějaké k mání byly. Koupil jsem si jedinou tehdejší knížku o běhání – Běhy na střední a dlouhé tratě. Ale ztratil jsem se hned v úvodu. Když došlo na teoretické aspekty adaptačních procesů a matice typových křivek, připadal jsem si jako u státnic na FTVS. Byla to učebnice pro vrcholové trenéry, nikoli čtení pro amatérské běžce. 15
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 16
Musel jsem se tedy spolehnout na zdravý rozum. Což v životě bývá zpravidla nejlepší. Vždyť ani při prvních běžeckých krůčcích nemusí být složité si vydedukovat, že se nesmím hned na začátku odrovnat, že si musím zátěž přidávat postupně a že občas je nutné i odpočívat. Kde se zapomíná na rozum, udělí nám velmi rychlou a užitečnou lekci sled pokusů a omylů. Hlavně omylů. I bez trenérských manuálů tak každý brzy pochopí, že s plným žaludkem se běhá dost obtížně a že lepší je být oblečený málo než příliš. Moje cesta k prvním maratonům byla vlastně jednoduchá. Trénoval jsem většinou pětkrát týdně. Nejčastěji na rovinaté okruhové trase v lese, kde jsem běžel buď 8, nebo 12 kilometrů. A potom na obrátkové, dlouhé 18 a 25 kilometrů, která měla výrazné převýšení, takže v druhé polovině jsem funěl převážně do kopce. Každý trénink (i když tehdy jsem tak mému běhání ještě neříkal) byl pro mě zároveň závodem. Mačkal jsem stopky na mezičasech, doma si zapisoval výsledné výkony. Někdy jsem mazal jeden „rekord“ za druhým, jindy jsem celkem logicky vytuhnul a trasu docupital. Když jsem nebyl rychlejší než minule, považoval jsem svoje úsilí za ne příliš úspěšné. Samozřejmě všechny tréninky končily stupňovaným finišem, takže po doběhnutí 16
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 17
jsem před domem sotva lapal po dechu a zničeně se opíral rukou o zeď. Žádný výklus, rozklus, rovinky, strečink, skiping, lifting, abeceda. Kde bych na ně bral čas, i kdybych nakrásně tušil, co to je? Podle všech metodických příruček je tenhle přístup scestný a sebedestruktivní. Ale mě po půl roce z nuly dovedl k desítce za 39 minut a maratonu za 3:12, což na v podstatě líného chlapíka bez talentu, zkušeností a vědomostí nebylo špatné. Zasloužil bych za to minimálně III. trenérskou třídu. A cenu za intuici, s níž jsem i já objevil dlouhé, regenerační a tempové běhy. Vlastně to pro mě byly zlaté časy. Teprve po roce, když jsem výrazně posunul svoje ambice, jsem se začal pídit po odbornějších informacích, převážně ze zahraničí. Amazonu musely rapidně stoupnout obrat i hodnota akcií. Lydiard, Pfitzinger, Henderson, Noakes, Salazar, Higdon, Shorter, Steffny, později ještě Hudson, Nerurkar, Fitzgerald... K tomu články v Runner‘s World a Aktiv Laufen, které jsem si předplatil. Někdo radil běhat hodně, někdo tvrdil, že méně je více. V některých plánech se běhaly čtvrtky na dráze až do omrzení, jiní trenéři zase namítali, že neexistuje jediný rozumný důvod, proč by maratonec měl drilovat čtyřsetmetrové úseky. Pár expertů doporučovalo 17
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 18
*
chodit pravidelně do posilovny zápasit s činkami, pro jiné byly nejlepší běžeckou posilovnou kopce. Z každého jsem si vzal, co jsem považoval za správné, a začal tvořit vlastní tréninkové plány. Pochopil jsem, že univerzální sloupce čísel z časopisů nemají ani cenu papíru, na němž jsou natištěné. Nepočítají s naším věkem, zkušenostmi, náchylností ke zraněním, nabitými diáři, schopností regenerace ani dalšími důležitými drobnostmi, o nichž ten vzdálený trenér, kdesi u počítače smolící text na zakázku, nemůže mít páru. Když jsem s tréninkem tápal, obrátil jsem se s prosbou o radu do Bratislavy na Maťa, jehož považuju za největšího běžeckého experta na území Česka a Slovenska. Některé maily s jeho neocenitelnými a zároveň jednoduchými radami mám pořád schované. Hledání ideálního tréninku utkaného mně na míru se stalo dobrodružstvím, ale nikdy ne vědou. Vyzkoušel jsem na sobě leccos. Někdy to vedlo k osobním rekordům, jindy do ordinace. Nadšení střídala frustrace, bezvýchodnost se měnila v naději, úspěch se stával stále relativnějším pojmem. Proč ne? I běh do slepé uličky je přeci během. Pořád jsem ale čekal, že jednou v hromadě moudrých knih a článků narazím na cestu, která povede k cíli bez zbytečných oklik. 18
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 19
Na nějaký prostinký recept. Na formulku, jež výstižně shrne všechna ta kvanta užitečných informací a jedinečných zkušeností. Trvalo to. Ale nedávno jsem ji konečně objevil. Opět u Billa Rodgerse. Je to ten nejjednodušší a nejgeniálnější tréninkový plán na světě. Bez čísel, definic a odborných termínů. Jenom tři souvětí: „Když se cítíte dobře, běhejte rychle. Když se cítíte hůř, běhejte pomalu. A když cítíte bolest nebo naprosté vyčerpání, neběhejte raději vůbec.“ Amen.
19
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 20
Maraton vymývá mozek
K
do dřív uměl vylovit z paměti nějaký ten citát, těšil se ve společnosti solidnímu renomé. Byl považován za sečtělého a snad i moudrého. Za subtilnější verzi doktora Štrosmajera. Doba Googlu a smartphonů ovšem rozdíl mezi těmi, kdo si citáty pamatují a kdo ne, asi definitivně smazala. Vždyť dneska si lze na večírku pár moudrých slov obstarat během několika vteřin. Ale neznamená to, že by jejich obliba klesala. Existují knihy citátů i specializované internetové stránky. Citáty se zaštiťuje každý lektor na motivačním školení. Více či méně moudré výroky se kopírují sem a tam, překládají z jednoho jazyka do druhého a do třetího a do čtvrtého – a potom zase zpátky. Až najednou není jasné, který je autentický, který překroucený a který úplně vymyšlený.
20
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 21
Však zkuste dokázat, že někdo něco neřekl. To je asi stejně lehké jako přesvědčivě doložit, že jste nezabili vlastní babičku. Ukázkovým příkladem je slavné „No sports“. Údajně tak zněla odpověď britského premiéra Winstona Churchilla na reportérův dotaz, čemu vděčí za to, že se dožil požehnaného věku. Slovo „údajně“ je na místě z několika důvodů. Ačkoli se citát těší čilému životu (zvláště u lidí, kteří ke sportu mají odpor), vypátrat jeho původ je prakticky nemožné. Nenajdete ho ani v renomovaném Oxford Dictionary of Quotations. Druhou indicií k pochybám je skutečnost, že citát koluje v několika verzích. Vedle obyčejného „No sports“ můžete narazit také na: „At first: no sports“, případně „No sports, just whiskey and cigars“ až třeba ke „Cuban cigars, Armenian brandy and no sports!“ Do třetice a hlavně: Churchill byl vším jiným než odpůrcem sportu. V mládí platil za velmi slušného plavce, později se věnoval i golfu, pólu nebo šermu. Ve svých pamětech My Early Life vzpomíná na kadetská léta ve vojenské akademii a píše: „Žádná hodina, kterou strávíte v koňském sedle, není ztracená.“ Budeme-li za disciplínu považovat i hon na lišku, pak Churchill sportoval téměř až do smrti. 21
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 22
Běhání je pro citáty jako stvořené. Ale marná sláva – většina z nich jsou takové banality, že je snad po večerech musí vymýšlet nějaký podivín. Třeba je to tím, že i běhání je vlastně banální, jednoduchá činnost. Rád čtu běžecké sloupky a knihy Joe Hendersona. Oceňuju jeho vytříbený styl, humor, erudici, sebeironii i tolerantní pohled na svět. Odmítám však uvěřit, že by někdy vyplodil následující slova: „Ten, kdo se tě ptá, proč běháš, sám nikdy neběhal. Ten, kdo se tě ptá, proč miluješ, sám nikdy nemiloval. Jen běžci a milenci vědí proč, ale nedokážou své vnitřní pocity popsat těm, kdo stojí mimo.“ Joe, proč by to jedni nebo druzí neměli být schopni popsat? A čím se tolik liší od horolezců, rybářů nebo třeba milovníků ryzlinku vlašského? Není to náhodou jenom nějaká replika ze scénáře Rosamundy Pilcherové? A co teprve chudák Emil Zátopek. Kolik ten má na hřbetě naloženo citátů... Ano, vyjadřoval se ke všemu a všelijak a kdykoli. Ale dokud mi někdo nedonese audiozáznam jeho údajného výroku „Ryba plave, pták létá, člověk běhá“, budu to považovat za větu opsanou z čítanky pro druhou třídu. Takovou banalitu by přeci nevyslovil ani Jan Werich. Hodně populární jsou i jiná údajná Zátopkova slova: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte ma22
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 23
raton.“ Existují taky v trochu odlišné verzi: „Chceš-li se proběhnout, běž míli, chceš-li prožít jiný život, běž maraton.“ Ruku na srdce, kdo se půjde proběhnout jenom jednu míli? A proč by vůbec Zátopek mluvil o míli? A kdo kromě několika Jamajčanů může klást rovnítko mezi běh na 100 metrů a vítězství? A proč tedy Emil běžel jenom dva maratony, když tolik toužil něco zažít? Zkrátka kdybychom některé citáty neměli, museli bychom si je vymyslet. Ale existují citáty o běhání, které vymyslet nejdou. Můžeme být oprávněně hrdí, že jeden takový pozoruhodný výrok zazněl právě u nás, v malé zemičce v srdci Evropy. Jeho autorem je Mirek Topolánek, poměrně známý český politik první dekády tohoto století. Pronesl ho v prosinci 2004 v rozhovoru pro Lidové noviny, tedy zhruba půldruhého roku před tím, než se stal premiérem. Touha rýpnout si do svého předchůdce, běžce Vladimíra Špidly, byla tak silná a neodolatelná, že do redaktorčina diktafonu pronesl: „Myslím, že maraton vymývá mozek. Tam dochází kolem dvaatřicátého kilometru k patologickým změnám, oni už pak jedou na ty různé kyslíkové dluhy. Maraton není zdravý sport.“ Jestli všemu rozumí stejně málo a má stejně velkou potřebu o tom veřejně mluvit, tak se máme na co těšit. Taková byla moje první 23
29.1.2014 11:34:09
ez názvu-3 24
reakce při čtení. Asi není náhoda, že začátkem konce jeho politické kariéry byl – výrok. Přesto přese všechno citáty miluju. Pokud jsou vtipné a je z nich cítit víc nadhledu než lepkavého patosu. Jeden z nich se, myslím, povedl americké olympijské medailistce Deaně Kastorové. „Maraton není dlouhý 42 kilometrů, ale jenom osm občerstvovacích stanic.“ Je v něm ukryta naděje, byť falešná, že maraton je spíše příjemným rautem než vysilující dřinou. Líbí se mi taky následující, krutě pravdivá slova Billa Rodgerse, čtyřnásobného vítěze z Bostonu a New Yorku: „Připravovat se na maraton, to je tak trochu jako plánovat zázrak.“ Nebo i ono prosté a lidové a všeříkající: „Maraton je děvka!“ Měl bych taky vymyslet nějaký moudrý, vtipný a naděje plný bonmot, který si po generace budou běžci zapisovat do svých tréninkových deníčků. Dejte mi trochu času. A ne že ho pak překroutíte a dotvoříte.
24
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 25
První láska, druhá láska
P
rvní maraton je prý jako první láska. Ať už dopadne jakkoli, nikdy na něj nezapomeneme. Na první maraton si pochopitelně dobře pamatuju. Do nejmenších detailů. Vím, kdy jsem ho běžel (23. května 2004), kde (v Praze) a za kolik (3:55:25), ve kterých botách (Nike No Name) i jaké bylo počasí (zataženo). Nebyl to však přelomový a osudový zážitek, který bych si denně připomínal. Prostě delší běh po silnici, v poměrně komorní atmosféře. Jasně, v cíli jsem byl hodně unavený a cestou domů šťastný za každé eskalátory. Ale netrpěl jsem jako raněné zvíře. Slibovaná krize všech krizí se nedostavila. Spíše jsem trochu nevěřícně koukal na běžce, kteří na Strakonické zvraceli do příkopu nebo si o svodidla protahovali nohy zkroucené křečemi. Stejně tak mě po doběhu nedostihl příval nezvladatelných emocí. Ano, byl jsem rád, že 25
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 26
jsem nevzdal a ve zdraví doběhl, ale můj život se tím neobrátil naruby. Nic nového jsem se o sobě na těch dvaačtyřiceti kilometrech nedozvěděl. Naštěstí. Až začnu mít ke stáru problémy s pamětí, první maraton odpochoduje z hlavy asi velmi brzy. Co tam zůstane zaryto hodně dlouho, bude maraton č. 2. Ostatně ani na druhé lásky se nezapomíná. Vypravil jsem se na něj hned na podzim do Mnichova. Protože je to nádherný kus země, kde máte pocit, že čas neutíká tak splašeně. Je to největší vesnice na světě. Případně nejsevernější italské město, chcete-li. Navíc cíl na dráze stadionu, takže můžete ochutnat pomalu mizející maratonskou klasiku. Byl jsem tam vykulený z mnoha věcí. Z expa, které se konalo v cyklistické hale a bylo civilizačně o dva kroky před stanem PIM na Václaváku. Z dokonalé organizace. Z přívětivé atmosféry. Z ranního U-Bahnu plného natěšených běžců. Když jsem se ale v neděli v 10.00 postavil na start, cítil jsem se trochu nesvůj. Nervozní a s nakřáplým sebevědomím. Hlavou se mi hnala spousta myšlenek. Co tady vlastně dělám? Před půl rokem jsem začal pravidelně běhat, a teď jsem se vypravil na maraton do ciziny? Není drzost stát na startovní čáře před nádherným stadionem, který má v ná26
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 27
zvu slovo „olympijský“, a na ulici pojmenované po Spiridonu Louisovi? Potom se naštěstí ozval výstřel a všechno ze mě spadlo. Jako bych vybíhal jenom z domažlického náměstí. Běželo se mi parádně. V noci sprchnulo, příjemně se pročistil vzduch a bylo ideálních osm stupňů. Kilometry ubíhaly rychle. Bezbolestně. Chytil jsem se chlápka, co měl vzadu na tílku nápis Spartathlon. I když jsem věděl, co to znamená, neodradilo mě to od nápadu držet s ním krok. Půlmaratonem jsme proběhli těsně pod 1:30. Byl to můj osobní rekord a dalšího půldruhého roku jím zůstal. Tak ještě hodinku a půl a jsem v cíli, řekl jsem si v duchu. Tahle šílená iluze mi vydržela do pětadvacátého kilometru. Pak přišlo to, co jsem při prvním maratonu nepoznal. Krize všech krizí. Nejdřív nepatrné zpomalování a potom náraz do zdi, jak zní maratonský terminus technicus. Je to těžko popsatelný okamžik, kdy vám najednou a bez varování dojdou síly. Ještě před minutou jste utíkali svižně, ale teď máte co dělat, aby se vašemu pohybu dalo pořád říkat běh. V takových chvílích nepomůže ani hudba z Rockyho. Tenkrát se v Mnichově běželo opačným směrem než dneska. Nejdřív do centra města a teprve ke konci do liduprázdné Englischer 27
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 28
Garten. Tedy pár lidí tam bylo. Většinou seděli na zahrádce a popíjeli pivo. Zatímco jsem se vyčerpaně motal po úzkých cestách velkého parku, z dálky byl slyšet cinkot tupláků a cítit vůně klobás s červeným zelím. Hrůza. Ve Schwabingu jsem se ohlédl za Siegesstraße i celou Münchner Freiheit, minul slavnou Borofského sochu Walking Man a skoro podoben jejímu předobrazu jsem zamířil směrem ke stadionu. Tempem, které jsem ani tehdy nemohl považovat za důstojné. Olympijská věž jako by se ne a ne přiblížit. Ale naštěstí skoro každý maraton má svůj konec. Na Olympiastadion se vbíhalo tunelem. Světla a kouřové efekty v něm připomínaly diskotéku, hudba vlastně taky. Byla to poslední injekce adrenalinu do těla unavených maratonců. Na zdejším tartanu před dávnými věky zaběhla Jarmila Kratochvílová osmistovku za rekordních 1:53,28 a já za zhruba stejný čas zvládl závěrečných 300 metrů. V cíli jsem zamáčknul stopky, byl na nich čas 3:12:30. Zklamání. Absolutní zklamání. Takhle podělat druhou půlku... Měl jsem chuť do něčeho kopnout. Na tribuně zpívala finalistka soutěže Deutschland sucht den Superstar, na trávníku se pod jídlem a pitím prohýbaly stoly, běžci hodova28
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 29
li, fotili se, ale já jsem koukal odsud co nejrychleji vypadnout. Vylepšil jsem si osobák o 43 minut, což se mi už nepovede, ani kdybych se svěřil do péče doktora Fuentese, přesto jsem byl naštvaný a rozmrzelý. Splín se mě držel pár hodin. Večer jsem šel s arménskou kamarádkou do turecké restaurace a tam nad bavorským pivem jsem najednou začal vidět svůj výkon v mnohem světlejších barvách. Po půl roce běhání to přeci není špatné. Navíc jsem v původních představách mířil někam k 3:20. Co by za to dal ten kluk z první kapitoly. Než jsem dojel do Prahy, už jsem se ujišťoval, že je to vlastně parádní čas. Dneska si ho vážím ještě víc. Tím moje mnichovská kapitola neskončila. Na maraton jsem se tam dvakrát vrátil a vždycky jsem si domů spokojeně vezl nový osobní rekord. To je prostě kouzlo druhých lásek.
29
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 30
V říši runningu
B
ěhání je, jak známo, asi nejlevnější sport. Stačí mít boty, tričko, trenýrky a můžete vyrazit. I když v roce 2013 už to neplatí tak úplně. Měli byste si ještě opatřit anglicko-český slovník, jinak se v dnešním běžeckém světě budete cítit poněkud ztraceni. Potvrdilo se mi to před rokem, když jsem bloumal po prodejně jednoho sportovního řetězce a moje unavené oči spočinuly na velké ceduli VÝPRODEJ RUNNINGOVÉ OBUVI. Šel jsem se pro jistotu podívat, jestli neprodávají taky cyclingové přilby nebo swimmingové oblečení. Ne. Ještě ne. Bylo to ovšem loni a kdo ví, jaký zločin proti češtině i zdravému rozumu tam visí teď. Chápu, že se sportovní terminologií je věčně obtíž a že sotva se někdy najdou rozumná synonyma pro bodyček nebo mečbol. Uznávám, že je směšné za každou cenu vymýšlet česká názvosloví jako v časech Rösslera-Ořov-
30
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 31
ského. Bohatě mi stačí, když ještě ve 21. století čtu a slyším o košíkové, odbíjené a kopané. Ale i tak bych se přimlouval, abychom běhu dál staromódně říkali běh. Nebo už je to dávno prohraný boj? Možná ano. Od té doby, kdy se běhání stalo další obětí globalizovaného newspeaku. Jenom se podívejte na takový PIM, tedy Prague International Marathon. Pokud ho chcete běžet poprvé, stává se z vás first timer. Nikoli začátečník, tohle slovo zřejmě zní urážlivě a pohrdavě. Jestli naopak máte ve statistikách hezkou řádku účastí, jste PIM King, případně PIM Queen. Někteří dokonce s visačkou gold a silver. Pro ženy je tady navíc Women‘s Challenge. Zmíněná firma pořádá taky závody mimo Prahu. Jejich cílem je ukázat krásy této země, jež je rájem na pohled. Snad právě z toho důvodu se celý seriál libozvučně jmenuje RunCzech. Kdybyste si chtěli koupit běžecké boty, má PIM pro vás od letoška taky svůj Running Mall. I s water barem. Pravděpodobně je to nějaká ze základních marketingových pouček: když si nevíš rady, piš anglicky a bude to znít světověji. Možná i proto máme u nás hned několik Running Cupů. Však co taky dneska s Běžeckým pohárem? Asi by se lidem příliš vybavovaly červené trenýrky, bílá tílka a ČSTV. 31
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 32
Pochopitelně nesmím zapomenout na We Run Prague. I to je zajímavý event. Jenom si nezapomeňte předem vyzvednout startovní set a přijít včas na warm-up. Ostatně závod pořádá společnost, která se v jedné z reklamních kampaní chlubila, že její běžecká obuv je vyrobena na základě výzkumů univerzity v Cologne. Tápete-li, kde tohle město leží, tak v podstatě přesně tam, kde býval Kolín nad Rýnem. Kdysi populární přespolní běh, to už je vysloveně termín jako z obrozenecké čítanky. Kdy jste ho slyšeli naposledy? Zato o trailu si můžete číst denně, třeba v českém běžeckém časopise Run the world magazine. Život se krátí taky pochodům, výletům a horským túrám, lidi se totiž raději věnují outdooru. Pozoruhodně se postupem času mění i označení pro běžce, kteří rozbíhají velké závody, aby pomohli hlavním esům překonat rekord nebo získat limit. V 80. letech se jim říkalo zajíci. Většinou s pejorativním dodatkem, že jsou symbolem kapitalistického pojetí sportu, kde se musí profesionální závodníci honit za rekordy a penězi. Později se ujal termín vodiči, ale v poslední době je z obrazovky stále častěji slyšet slovo pacemakeři. Znějí z ní ovšem ještě horší věci. V jednom televizním magazínu nedávno jakási corporate affairs manager vyprávěla, že u nich 32
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 33
ve firmě běh představuje interní motivační komunikační platformu. Prostě run for joy. Nejdřív jsem byl trochu zděšen. Vážně jsem se nepřeslechl? Ale pak jsem si s úlevou uvědomil, že tohle mě trápit nemusí, že se věnuju úplně jinému sportu než ta paní. A v klidu jsem přepnul na další kanál.
33
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 34
Zázrak jménem Bandito
S
tává se mi to docela často. Přijde návštěva a při pohledu na zástup běžeckých bot srovnaných v předsíni se zeptá: „Prosim tě, kolik vás tady bydlí?“ Krosovky, závodky, objemovky, tempovky, špinavky… A to nevidí další kousky v krabicích důmyslně ukrytých po bytě. Kdo ví, třeba se z nás opravdoví běžci, ti, pro něž není návratu, stávají teprve ve chvíli, kdy se v našem botníku choulí aspoň dva páry maratonek. Mám jich víc než běžeckých triček, ponožek, elasťáků, bund. Není divu. Vždyť pro nás znamenají to nejdůležitější. Pojistku běžeckého zdraví i úspěchu na trati. Jsou s námi v dobrém i zlém, prožijeme spolu stovky a tisíce kilometrů. Jde o víc než o pouhý vztah zákazníka ke zboží. V něčem jsme možná podobní řidičům. Boty si přepečlivě vybíráme, pozorně čteme jejich recenze a testy a jsme schopni
34
29.1.2014 11:34:10
ez názvu-3 35
o nich hodiny urputně diskutovat. Občas se s nimi loučíme stejně neradi jako řidiči se svým oblíbeným autem. A ťukáme si významně na čelo, když o nich někdo mluví jako o teniskách. Od chvíle, kdy si pořídíme první skutečně běžecké boty, taky doufáme, že ty příští budou ještě lepší. Začíná tím hledání dokonalých bot. Je dlouhé, strastiplné a ne zrovna levné. Mně trvalo šest let. Některé stály hodně, ale nestály za moc. Dneska ani nevím, že jsem v nich někdy běhal. Jedny jsem téměř okamžitě uložil do přihrádky „omyl“. A taky do popelnice. Jiné byly vážně dost dobré, ale k ideálu jim vždycky něco scházelo. Lepší tkaničky. Nebo nižší pata. Širší špička. Pohodlnější jazyk. Menší váha. První v dlouhé řadě byly adidasky. Kdo vyrůstal v 80. letech a mohl naladit západoněmeckou televizi, dobře ví, že to nebývala jenom tak nějaká značka, ale prostě ADIDAS. Koupil jsem je den před prvním maratonem, se sympatickou slevou 42 procent, a běžel v nich ten druhý. I třetí. Nebyly špatné, ale ani výborné. Potom jsem opsal únavné kolečko po dalších značkách: Mizuno, Asics, Nike, Saucony, Brooks, Karhu, Newton, Puma, Zoot. A pořád nic. 35
29.1.2014 11:34:10
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
