ODDÍLOVÝ ZPRAVODAJ
Měsíc probouzení vran
SKAUT S. S. V.
3 (200) 2012 XXII r.
1. smečka “Vpřed” Praha 9 – Satalice
Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla. Paulo Coelho
Šílený kůň! Snad nejčastěji vypravoval Ernest Thompson Seton americkým skautům příběhy indiánských náčelníků a příběhy jejich bojů o indiánské hory, lesy a prérie. Měli na ně právo. Ale potom už neměli nic, jen luky a šípy a proti nim stála bílá armáda, obrovská, z jiného času, s puškami a děly. Jedno z velkých jmen indiánských válek je Crazy Horse – Šílený kůň. Indián věřil, že odvaha je jedna z největších ctností, ne-li největší ctností.
Šílený kůň
Ernest Thompson Seton Patřil k nejstatečnějším Indiánům ve válkách o bizoní kraj a Blafl Hilus. Byl to sice Sitting Bull, který všechny kolem sebe nakazil tím krásným snem, že mohou porazit generála Custera, ale byl to náčelník Ogallalů Šílený kůň, který byl potom snad první mezi těmi, kteří americké vojáky doopravdy porazili v bitvě u Little Big Hornu. Už předtím se mnohokrát vyznamenal v nerovných bojích proti americké armádě. U Peno Creeku vylákal vojáky z pevnosti v čele malé skupiny Ogallalů. Dvoupalné dělo proti němu zahřmělo a Šílený kůň kličkoval údolím, zmatený a vyděšený. Vojáci ho pronásledovali – někteří běželi, někteří jeli na koních – a byli si jisti svým vítězstvím. Šílený kůň se jich bál. I na tu dálku bylo vidět, jak moc se bojí. Uvolnilo se mu sedlo a ruce se mu tak rozklepaly, že ho skoro nedokázal znovu upevnit. Pálili po něm a jeho 2
malé družině, bylo to pohodlné, skoro jako na střelnici. Ustupoval před vojáky prázdnou krajinou pořád dál a pak se najednou obrátil a strach ho přešel. Prázdná krajina kolem, v jediné vteřině přestala být prázdná. Siouxové, Čejeni a Araphahové, ukrytí do té chvíle v úžlabinách a v křovinách, se vyřítili do údolí jako dravý proud. Byla Smrt generála Custera to slavná past, do které Šílený kůň vojáky tenkrát dovedl. Ale největší bitvu proti bílým vetřelcům svedl u Little Big Hornu, tam, kde padl generál Cluster a celý jeho pluk. Mimochodem: Osud generála Custera dojímal kdysi celé generace a ti, kteří se probrečeli filmem „Sedmá kavalerie“, pořád ještě vzpomínají. O Custerovi však český amerikanista a veliký znalec Indiánů Václav Šolc ve své knize Indiánské historie napsal: „Roku 1868 generál Cluster, ješitný maniak a zabiječ Indiánů z profese, přepadl tábor Řemenů, Araphů, Kajovů a Komančů na řece Washita, úplně jej zničil, uloupil Indiánům zásoby potravin a na osm set koní, které nechal postřílet. V tomto masakru bylo zabito sto třicet Indiánů …“ Z celé Sedmé kavalerie generála Custera zůstal u Little Big Hornu živý jen kůň jednoho z jeho důstojníků, majora Koegha. Obíhal bojiště v kruhu, jako kdyby to byla manéž, běhal pořád dokola neschopen přiblížit se k vojákům, ani se od nich vzdálit, jako kdyby někde uprostřed ztichlého bojiště byl zatlučen kolík, a on byl k němu přivázaný neviditelným lasem. Byl už lesklý potem a běhal pořád dokola po čáře kruhu, kterou vydupával svými 3
Major Myles Keogh
podkovami. Byl unavený. Neměl sílu běžet dál, ale nedovedl se ani zastavit. Kdyby měl před sebou cílovou pásku a jezdce v sedle, kdyby měl v zádech hořící prérii, měl by jeho běh smysl, ale on však stále bloudil v kruhu, vrávoral, běžel stále dál nepravidelným, nejistým krokem a pořád v kruhu. Patřil k Sedmé kavalerii, a snad jen proto zůstal, i když už žádná Sedmá kavalerie nebyla. Tancoval na té čáře kolem bojiště pořád dokola. Bál se dovnitř kruhu, tam byla smrt. Bál se utéci z kruhu ven, tam nebyla Sedmá kavalerie. Když přišli další američtí vojáci na Little Big Horn později, bylo už dávno po bitvě, našli zde již jen tohoto koně a zdálo se jim, že je snad šílený. Šílený kůň … Není to zvláštní? Kdysi dávno odešel mladý Ogallala snad do BlackHills, snad do nějakých jiných indiánských hor, aby tam snil svůj osudový sen, a zdálo se mu tenkrát o koni, který se nějak podivně choval, Památník na místě zabití jako kdyby zešílel. Snad se mu zdálo ještě Šíleného Koně něco jiného, ale tenhle sen si zapamatoval a začal mu přisuzovat nějaký tajemný význam už tenkrát, když ještě žádný význam neměl. Od té chvíle nosil indiánské jméno Šílený kůň. A potom, mnohem později, se stal náčelníkem a bojoval proti generálu Custerovi a vyhrál. Na přízračném, opuštěném bojišti zůstal jen šílený kůň. Třeba to nic neznamená, třeba je to jenom náhoda.
4
Kamenná krev Dakotů. „Kolem krku mu visel trojitý náhrdelník z vzácných trofejí, z medvědích drápů. Takové nezvyklé bohatství trofejí udivovalo na první pohled. Kolem krku se kolébala také podobná dýmka, jako měl jeho druh, a nevelký nericínový váček. Bronzově hnědá kůže v odlesku plamenů krbu se matně leskla a tmavé, jakoby sametové oči, laskavé i přísné, vlídné i uměřené, pozorovaly bystře okolí, aniž přitom muž pohnul brvou.“ Karel May – Černý mustang V jedné věci se slavný spisovatel Karel May dozajista mýlil. Jak jsem jako kluk rád čítával Winnetoua, tak se mi zdálo divné, že nosil dýmku přivázanou vedle nericínového váčku na krku. Mnohokrát jsem to s kamarády v našem indiánském klubu zkoušel, a dýmka mi pořád a pořád padala, nebo se mi dokonce při našich klukovských válkách zlomila její troubel. Dnes už vím nejen to, jak ji Winnetou nosil, ale také kam by si došel pro dýmkový kámen, kdyby býval žil … Nedaleko hranic s Jižní Dakotou, ve státě Minnesota v městečku zvaném Pipestone, leží nejznámější lom na dýmkový kámen v USA. Indiáni zde odpradávna dobývají ze země kámen, z něhož se vyrábějí dýmky. Nerost dostal jméno po Georgeovi Catlinovi, jednom z nejznámějších malířů, co se kdy toulal se štětcem a barvami po indiánských prériích – jeho název zní catlinit. Je to rudý mastek, který se dá opracovávat pilkou na železo, rašplí a nožem. Za starých časů Indiáni samozřejmě dýmky vrtaly lukem a dříkem, podobným, jaké se používalo při rozdělávání ohně. Celou dýmku potom vyřezali nožem a brousili jí pískovcem. Dnes k tomu ovšem používají moderní nástroje. Byl jsem strašně zvědavý, jak takový lom vypadá. Krajina se mi nezdála moc romantická – rovina, jako někde u Mělníka, samé 5
kukuřičné pole, tam, kde dříve byly nedozírné pláně s bizony a mustangy, jsou dnes bílí farmáři se svými ranči. Samotný lom mě překvapil tím, jak je malý. Na obrazech z minulého století vypadá poněkud impozantněji. Bude to nejspíše tím, že kdysi nebyl tak zarostlý stromy a křovím. To samé známe přeci i z našich hradů … Kámen zde dobývá několik Soluxů, kteří v malém muzeu s dílnou vyrábějí dýmky. Ceny se pohybují od dvaceti do dvou set amerických dolarů. Dnes si sem pro ně může každý Indián dojet, nebo si může podle katalogu nechat dýmku poslat až domů. V dávných dobách chodili mystičtí válečníci Plání pro kámen ze vzdálenosti tisíce kilometrů. Lom byl posvátný. Indiáni věřili, že kámen je rudý jako jejich krev. Právo dolovat zde kámen měly všechny kmeny. Kolem roku 1850 však lom obsadili Siouxové a kromě krátkého období, kdy po indiánských válkách převzali správu nad ním bílí, profitují z těžby kamene a výroby dýmek siouxské kmeny dodnes. Správná dýmka byla nejčastěji ve tvaru obráceného T. Siouxové – Oblakové jí říkali čannunpa. Hlavičku dýmky nazývali pahu, troubel ihupa. Náustek se jmenoval okape. Spoj mezi hlavičkou a troubelí se nazývá oagle. Kromě dýmky ve tvaru obráceného T se ještě používaly dýmky figurální – s motivem bizona, orla, nebo mytologických postav ve tvaru L. Těm se říkalo domácí, nebo také ženská dýmka. Dýmky se nenosili na krku, jak se domníval Karel May, ale ve speciálním vaku, kterému se říkalo čantojuha. Tento vak byl vyšit korálky a ursoními ostny. Indiáni nechávali ve vaku dýmku vždy rozloženou, zvlášť troubel a hlavičku. Teprve složená dýmka měla svou moc. 6
Troubel se vyráběla nejčastěji z jasanu. Buď se z mladého kmínku vyrazila dužnina, nebo se rozštípl, jádro se vydlabalo a dva kusy se k sobě slepily. Troubele byly krásně vyřezávané, zdobené korálky, nebo omotávané ostny ureina amerického. Často se na nich objevoval motiv pavouka, jelena, želvy nebo ještěrky. Obyčejná dýmka na kouření byla malá a málo zdobená. Slavnostní dýmky, dýmky obřadní a slavných náčelníků, nebo medicinmanů byly někdy velice výstavní. Bohatě zdobené hermelínem z hranostaje, se závěsy z orlích per, s celými hlavami dravých ptáků a bohatě omotané korálky nebo ostny. Dýmka hrála v životě Indiána velkou roli. Byla nástrojem spojení s Velkým Duchem – Wakan Tankou. Některé zvlášť posvátné dýmky se používali k věštění, k uzdravování nemocných a k nejrůznějším obřadům. Dýmkou se rovněž zahajovala důležitá sezení v indiánských táborech. Vážený muž v zadní části týpí nacpal dýmku tabákem. Držela se vždy v levé ruce. Potom ji některý z přítomných připálil uhlíkem ve speciálních dřevěných kleštích, nebo připravenou třískou. Majitel dýmky nabídl kouř čtyřem světovým stranám, matce zemi a Velkému Duchu, a pak dýmka kolovala až k poslednímu zájemci, vždy jen doleva. Na zpáteční cestě se nekouřila, jen se podala majiteli. Nikdy v týpí nekolovala přes vchod. Indiáni si dýmek velice vážili. Věřili, že v kamenu se ukrývá maso a krev lidí, kteří zahynuli při potopě světa. Kdo zalhal při kouření dýmky nebo porušil slib, který při kouření dal, tomu to přineslo, vždy podle tvrzení Indiánů smůlu. Dýmka, která byla znesvěcena, se pohřbila do země, aby se vrátila k předkům. Indiánská Asociace výrobců dýmek v Pipestone dnes dodává dýmky do mnoha prodejen po celých Spojených státech. Jsou ozdobami skautských kluboven i tamějších domácností. Indiáni se však k dýmkám i v obchodě koupeným chovají s velikou úctou. 7
Horké novinky z naší smečky. 835. schůzka – 18. ledna 2012. Sešli jsme se v klubovně, pozdravili se a zahájili schůzku pokřiky šestek. Potom jsme šli do obory, kde jsme hráli hry. Pak jsme si v klubovně dali svačinu. Kontrolovali jsme si deníky, stezku a KPZ. Vyráběli jsme kartičky na příští akci – 43. ročník Zimní přechod Brd. Také jsme četli z kroniky a zpívali. Rozloučili jsme se pokřikem smečky. Zapsala: Veny 87. brigáda – 27. ledna. Po delší době je nás poskrovnu. Přichází: Raketák, Šipka, Smíšek, Johny, Marek a Jakub. Nosíme opět dřevo. Zásobu máme již dostatečnou a tak se v hangáru roztápí kamínka a pouštíme se do opékání brambor. Zvládneme tím zároveň pár věcí najednou. Naučíme se trošku zacházet s nožem, krájet brambory na plátky, udržovat oheň v kamnech a trošku kuchtit. Dohodli jsme se, že na každé brigádě si uděláme k svačině něco jiného. Příště jsou na řadě kuřecí křídla. Zapsal: Kamil 837. akce – Zimní přechod Brd – 28. ledna 2012. Vstali jsme brzy z rána, a i když byl velký chlad, každý z nás vyráží na vlakové nádraží v Satanicích, kde máme sraz. Mezitím co čekáme na příjezd vláčku, začíná svými paprsky slunce prořezávat oblohu. Nastupujeme do vlaku a přemisťujeme se na Hlavní vlakové nádraží. Zde máme dost času na přestup a tak hrajeme hry. Mezitím se nádraží zaplňuje různými oddíly a skupinami skautů a skautek. Vzhledem k tomu, že v dnešním skautu kroj už nic neznamená, je velice těžké rozpoznat, kdo je účastník akce a kdo náhodný turista. Všichni se hrneme k vlaku, směr Mníšek pod Brdy. Máme veliké štěstí (štěstí přeje připraveným) a z původně nevýhodné pozice, jsme vybojovali poměrně slušná místa. Nebýt skupinky starších turistů a pána, který značně zahušťoval vzduch ve vagonu, jelo by se docela pěkně. 8
V Mníšku pod Brdy vylézáme a vyrážíme směrem na Kytínskou louku. V Mníšku u kostela tradičně odpočíváme a posilňujeme se na další pochod. Cestou potkáváme menší či větší skupinky pravděpodobných skautů, mijí nás lidé mladší, ale i starší, oblečení v maskáčích všech možných armád světa, manžestrákách i džínách. Kde jsou ty časy, kdy hrdost na skautský kroj a jednotnou ústroj něco znamenala. Sem tam se minul skautský znak, jinak se spíše jednalo o shluk školních výletů, čundráků a gerilových teroristů. Došli jsme na Kytínskou louku, kde začal opravdu velký obchod. Vytáhli jsme své, a teď mohu sebevědomě říci, krásné kartičky (brděnky) a začali jsme měnit. Času máme velice málo a tak se do vyměňování pouštíme opravdu s vervou. Během půl hodiny má každý z nás veškeré zásoby kartiček spotřebovány a můžeme jen litovat toho, že jsme si jich nevyrobili dvakrát tolik. Poslední zbytečky měníme cestou do Řevnic. Vzhledem k tomu, že se nám z louky nechtělo a cestou jsme dvakrát zaváhali ve směru, měli jsme co dělat a tak jsme nasadili smrtelné tempo. Mnozí z nás si museli sáhnout až na samé dno svých sil. Trošku nás ještě příjemně pozdrželi historičtí Českoslovenští vojáci (kluci z KVH Gardekorps) s kterými jsme se vyfotografovali. Za vynaloženou námahu Pavel zakoupil klukům v Řevnicích nanuka Míšu. Domů se vracíme luxusním pantografem City Elefant přes Hlavní vlakové nádraží, kde si stíháme prohlédnout sochu věnovanou Siru Nicholasu Georgi Wintovi. Domů do Satalic přijíždíme přesně na čas. Zapsal: Rakeťák 9
Poděkování: Pavlu Suchanovi - za pomoc na akci zimní přechod Brd, nafocení této akce, vytvoření plakátu k akci Operace Anthropoid, vytvoření plakátu na XIV. ročník závodu S.V.O.R. Stanislavu Jáně za vynikající aktualizaci naší webové stránky. Martinu Zemanovi za barevné okopírování Vontovek. Pavlu Beránkovi za cenné rady. Jaroslavu Kalašovi za zajištění masa na skautskou zabijačku.
10
Plán na měsíc březen 2012. 7. března – 843. schůzka – zahájení, četba kroniky, hry, soutěže, NS, I. stupeň, zpěv, příprava na S.V.O.R., první pomoc, úklid, vyhodnocení. 11. března – 844. Divadelní představení – O Zuzance, které patřil celý svět. Zahájení v 15.00 hodin v klubovně vodních skautů ve Kbelích. Přijď s předstihem, abys nevyrušoval. Nezapomeň na kroj!!! 14. března – 845. schůzka – zahájení, četba kroniky, zpěv, hry, soutěže, NS, první pomoc, I. stupeň, úklid, vyhodnocení 17. března – 846. akce – XIV. ročník závodu S.V.O.R. (chůze po slepu, hod na cíl, šplh na strom, provazová lávka, zálesácké značky,atd.). 21. března – 847. schůzka – zahájení, četba kroniky, zpěv, hry, soutěže, NS, I. stupeň, první pomoc, práce s batohem, úklid, vyhodnocení. 23. - 25. března – 848. akce – výprava do Světlé nad Sázavou Více podrobností na webu a mailem rodičům (odjezd, příjezd, cena, potraviny, atd). Ubytování v klubovně zdejších Junáků. 28. března – 849. schůzka – vyhodnocení měsíční činnosti. Na schůzku přijď v kroji (zelené kalhoty, opasek, zelené tričko, zelenou kšiltovku, zelenou bundu. Nezapomeň na žákovskou knížku!
11
Schůzky šestek se konají každou středu od 15.00 – 17.00 hodin. Nezapomeň na: Deník (obalený a dopsaný), Vlčáckou stezku (obalenou a poctivě doplňovanou), psací potřebu, zpěvník, švihadlo a předůležitou svačinu na doplnění energie Na schůzky zásadně chodíme včas. Je to dokonce výsada králů! Každý pátek máme brigádu (16.00 – 18.00 hodin). Pro případ se na každé schůzce upřesní. Nezapomeň na pracovní oblečení. Členský měsíční příspěvek nezapomeň zaplatit nejpozději do první schůzky v novém měsíci. Pokud budete mít nedostatek informací o naší činnosti, popřípadě budete s něčím nespokojeni, neváhejte a obraťte se na vůdce oddílu. Kontakty: mob. tel. č.: + 420 607 113 080 Mail: kamil.podlaha @ seznam.cz Web: www.skaut-satalice.cz Pokud selžou i tyto možnosti, tak jedině …
12
Válečný tomahawk (putovní cena). Držitelé tohoto nejvyššího ocenění v naší vlčácké smečce v nejlepším měsíčním bodování. 2011 Září - Kryštof Jáně – Rumcajs Říjen - Kryštof Jáně - Rumcajs Listopad – Štěpán Suchan – Rakeťák Prosinec - Štěpán Suchan - Rakeťák 2012 Leden - Štěpán Suchan - Rakeťák
13
BŘEZEN
14
15
Zpravodaj „VPŘED“ vydává SKAUT – S.S.V. Praha 9, pro členy 1. smečky „Vpřed“ Satalice a dále i pro rodiče, přátele a všechny ty, kteří nás mají rádi a drží nám palce!!! Připravuje vůdce oddílu Kamil Podlaha Technická spolupráce: Pavel Suchan Toto číslo 3 (200)/2012 vyšlo 22. února 2012 Adresa: SKAUT – S.S.V., U Obory 15, 190 15 Praha 9 – Satalice
www.skaut-satalice.cz 16
