Loupež bez cavyků Sundbergova_Loupez-bez-cavyku_SAZBA.indd :59:39 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223705

Loupež bez cav yků

Sundbergova_Loupez-bez-cavyku_SAZBA.indd 1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

08.11.2016 13:59:39


08.11.2016 13:59:40 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223705



Přeložila Helena Matochová Rån och inga visor Czech edition © Argo, 2016 © 2016 by Catharina Ingelman-Sundberg, by Agreement with Grand Agency, Sweden and Andrew Nurnberg Associates International Limited. Translation © Helena Matochová, 2016 Cover art © Jan Augusta, 2016 ISBN 978-80-257-1978-7 (váz.) ISBN 978-80-257-2027-1 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223705

Všem mým skvělým čtenářům, kteří mě podporují už tolik let!



Bankovní loupež člověka dočista naspeeduje! (Märtha, 79 let)



Prolog

Stará paní dala láhev do lednice a zavřela ji. Po bankovní loupeži je vždycky příjemné trochu oslavovat, ale na to je potřeba vychlazené šampaňské. Märtha Andersonová si něco pobrukovala a přitom postavila na stůl podnos s pěti vysokými sklenicemi a k tomu něco k zakousnutí. Pak se šla do ložnice připravit na dnešní noční dobrodružství. Při oblékání si plán ještě naposled zrekapitulovala. Přesně za dvě hodiny Liga seniorů opět udeří, a tentokrát se chystá spáchat svůj zatím nejrafinovanější zločin. Märtha vzala ze stolu v předsíni klíče a vyrazila do tmy.

7



08.11.2016 13:59:41

1

Když před bankou zastavilo popelářské auto, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Ani když z auta vysunuli sací hadici a připojili ji ke krytu podzemního kontejneru. Bylo půl páté ráno a nikdo z lidí, kteří se tou dobou pohybovali po stockholmských ulicích, se o odpadky nezajímal. Kromě Ligy seniorů. Oblohu osvítil blesk a pětice důchodců si vyměnila spokojené pohledy. Přišla bouřka, na kterou čekali. „Tak fajn,“ řekla Märtha a změřila si starou, důstojnou budovu banky. „Banky nemají rády, když z nich někdo vybírá peníze. Ale teď, panečku, něco uvidí!“ Dotkla se ovládacího panelu sací hadice a vykoukla z okénka. Do popelářského auta se směstná deset tun odpadu. Takže obsah bankovního trezoru v podzemí se sem vejde bez problémů. Teď ho jen dostat do auta. „Tak prosím, tady máte masky,“ řekla Märtha a podala Lumenovi vousatou masku Pavarottiho, Motykovi vysmátého Eltona Johna a Stininu synovi Andersovi hladce oholeného Brada Pitta. „Tak vystupovat, a hodně štěstí!“ „A co já?“ zaprotestovala Anna-Greta a natáhla se po latexové masce usměvavé Margaret Thatcherové. „No dyť jo,“ zamumlala Märtha a masku jí dala. Budoucí zločinci si nasadili masky, vystoupili z auta a zaujali pozice na ulici, Märtha se Stinou zůstaly v autě. Tak do toho! Lumen na ulici spokojeně poklepal na rouru od podzemního kontejneru, urovnal si montérky s nápisem OSLNIVÁ ČISTOTA na prsou a zamířil ke dveřím. O poznání mladší Anders v oděvu téže firmy šel za ním s dvěma popelnicemi, ostatní chvíli počkali a pak 9



se vydali za nimi. Motyka měl kolem krku svůj šátek a jeho kolegyně Anna-Greta se naoko opírala o hůl. (Od té doby, co si ji s sebou vzala do parních lázní v hotelu Grand, ji měla maličko zkřivenou. Ale byla to její nejoblíbenější hůl.) Přátelé se podívali k nebi. Těžké černé mraky, pak blesk a první dešťové kapky. Vypadalo to slibně. Z nebe se šedě rozpršelo a domy se změnily v temné obrysy ve tmě. Skoro nikdo neviděl postavy pohybující se po ulici, natožpak aby je později identifikoval. Šlo to pěkně. Lumen naťukal vstupní kód a gentlemansky ostatním podržel dveře. „Nezapomeňte, že musíme být zticha. V patrech bydlí lidi a spí tam,“ pošeptal jim. „Jasně že budeme zticha,“ zahalekala Anna-Greta ryčným hlasem. Jako vždycky si nevzala naslouchátko. Liga seniorů ladně vplula do budovy, zatímco Anders, který za nimi vláčel popelnice, speciálně vyrobené z ultralehkého polystyrenu, poněkud zaostával. Märtha trvala na tom, že popelnice musejí být odlehčené, protože skládací schůdky, nářadí a zbytek vybavení byly už tak dost těžké. Lupiči kolem osmdesátky musejí hlavně šetřit silami. Pětice se vůbec nezajímala o vchod do banky v přízemí, všichni raději vyjeli výtahem do patra, kde se nacházel vstup pro zaměstnance. Pečlivě prostudovali nákresy budovy, takže věděli, že kdyby se chtěli dostat do podzemního trezoru obvyklou cestou, museli by překonat půl metru tlusté dveře. Jen panty na nich byly tlustší než nejsilnější telefonní sloupy. Takže bylo lepší soustředit se na podlahu, která byla borovicová a izolovaná jen sádrokartonem a dřevotřískou. „Takovou fórovou podlahu prorazíme jedním kejchnutím,“ řekla Märtha, když loupež plánovali. „Dřevotříska a sádra, panebože, takový šmejd!“ V rámci příprav si zašla do banky, naoko tam s úředníkem probírala investice a přitom mu elegantní podlahu v budově pochválila. 10



A při té příležitosti se ho samozřejmě zeptala, jak je ta podlaha udělaná a kde by ji sehnala, protože by chtěla doma taky tak hezkou. No ano, u každého zločinu je plánování velmi důležité. Lumen cítil, jak mu po bradě stéká kapka potu. Montérky ho hřály a maska Pavarottiho se sice hodila na zmatení policie, ale byla lepivější než kdejaký bonbon. Motykův Elton John vypadal daleko pohodlněji a Anna-Greta si masku Margaret Thatcherové vysloveně užívala. I když bývalá premiérka asi jen sotva nosila montérky s nápisem OSLNIVÁ ČISTOTA. „Tady to máme!“ Lumen se rozhlédl, zhluboka se nadechl a rychle vypáčil zámek od vchodu pro zaměstnance. Pak opatrně otevřel dveře, doběhl k alarmu a zkratoval elektřinu. Ostatní vešli za ním, za dveřmi rozsvítili baterky a posvítili kolem sebe. Tmavé cihlové stěny, nová podlaha, police s knihami a uprostřed jednací stůl. Vypadalo to tady jako v každé jiné kanceláři – jenže tahle se nacházela nad trezorem s minimálně deseti miliony korun. Lumen popadl první popelnici a vytáhl z ní pilku, vrtačku, kladivo a dvě prasátka, která dostal od Swedbank, jedno modré a jedno růžové. S těmihle pokladničkami by zrovna teď raději nikdo neměl moc třepat, protože v nich nebyly žádné peníze, ale střelný prach. Lumen, který měl dlouholetou praxi inženýra a vynálezce, se domníval, že dvanáctipalcová rachejtle s trochou černého střelného prachu jim práci výrazně usnadní, bez vědomí Märthy ale do prasátka pro jistotu nasypal ještě trochu víc. Zvlášť růžové prasátko v sobě mělo pořádnou nálož. „Tak, a teď ty schůdky,“ řekl Lumen a podrbal se pod Pavarottiho vousy. Anders schůdky vytáhl z druhé popelnice, chvíli s nimi zápasil, nakonec je ale sestavil. Lumen se zhluboka nadechl a řekl: „Tak, přátelé, a teď už jen udělat díru do podlahy.“ Lumen uchopil pilku a vrtačku a spolu s Motykou a Andersem se pustili do práce. Anders si mimochodem vybral masku Brada Pitta, 11



protože nechtěl vypadat tak staře jako ostatní, ale teď toho litoval. Byla tak těsná, že se mu v ní hrozně špatně dýchalo. Ve slabém namodralém světle pánové vyvrtali do podlahy několik děr, pilkou je zvětšili a pak už přišla na řadu prasátka. Lumen se tak potil, že si chvíli říkal, jestli tady neomdlí nedostatkem tekutin, protože láhev s vodou si s sebou nevzal. Dehydratace v bance, koho by to napadlo? Märtha sledovala budovu, do které vešli její maskovaní přátelé. V autě zbyla jen ona a Stina. Lumen jim dá znamení, až se dostanou do trezoru a prorazí díru do zdi sousedící s podzemním kontejnerem. Takže musejí být nachystané. Šup tam s hadicí, a na plný výkon… Märtha si v duchu prohlížela nákresy. Lumenovi a ostatním bude trvat pěknou chvíli, než udělají díru do podlahy, a další půlhodina uběhne, než se provrtají ze sejfu do popelnice. Samozřejmě pokud se nestane něco neočekávaného. Vybrali si jednu z největších stockholmských bank, kde bylo nejvíc hotovosti. Měli totiž v plánu vydatně podporovat lidi, kteří to potřebují, pokud se tedy Märtha a její přátelé k těm penězům dostanou. A odsud by si toho mohli odnést opravdu hodně. Na internetu se jim nepovedlo sehnat o budově všechny údaje, protože nákresy pater nad bankou byly z databáze stavebního úřadu odstraněny z bezpečnostních důvodů. A tak se Märtha vydala do městského archivu a s pláčem tam vylíčila svůj nebetyčně důležitý výzkumný projekt. Má v plánu sepsat historii budovy, bude to její životní dílo. Nakonec se archivář podvolil a ukázal jí nějaké staré mikrofilmy plánů budovy. Märtha se zahihňala a pohrávala si s joystickem. Teď o skladovacích prostorách v bance, schodišti, podzemním kontejneru a elektrickém vedení věděla všechno, co mělo cenu vědět. Znala dokonce i tloušťku zdí a podlah… znovu se podívala na banku. To je hrůza, jak dlouho jim to trvá. Hlavně aby se něco nestalo. 12



„Vidíte to! Padesát centimetrů, přesně jak říkala Märtha,“ kývl Motyka a díval se na provrtaný otvor v podlaze. Lumen odložil pilku. „Fajn, tak šup tam s prasátky!“ „Tady máte spořicí kapitál,“ řekla Anna-Greta a podala jim prasátka. „Ještě že jsme nejdřív neprovrtali díru nad tím kontejnerem, to by to tady pěkně smrdělo,“ řekl Motyka. „No co, peníze taky smrdí,“ zamumlal Anders. „Jen si představ všechny ty úplatky…“ Lumen prasátka strčil do děr a odstoupil. „Ticho. Špunty do uší a kryjte se,“ zahalekal a zahnal je do ředitelovy kanceláře opodál. Neměl doutnák a zapalovač, hodlal nálože odpálit elektronicky. „Špunty? Už jsi někdy zkoušel nacpat špunty do uší masce Eltona Johna?“ zahuhlal Motyka. „No jo,“ zamumlal Lumen, zavřel oči a zmáčkl knoflík. Märtha se nervózně podívala na patro nad bankou. V oknech jen občas zahlédla záblesk světla, jinak nic. Něco se určitě zvrtlo. „Stino, ty tady počkej. Já se hned vrátím,“ řekla a slezla ze sedadla. „V žádném případě, stůj,“ protestovala kamarádka v pánských montérkách a kšiltovce naražené hluboko do čela. „Já s tou hadicí sama zacházet neumím.“ „Ale já se hned vrátím, jen se podívám, jestli je tam všechno v pořádku.“ Märtha přítelkyni konejšivě pohladila po hřbetu dlaně. Stina se pořád něčeho zbytečně bála. „Hned jsem tady,“ řekla Märtha, otevřela dveře a rychle vystoupila. Rozhlédla se, nikoho neviděla, šla ke dveřím a naťukala kód. Pak vyběhla po schodech nahoru a zastavila se před vchodem pro zaměstnance. Všude ticho. Ani Annu-Gretu nebylo nikde slyšet. Märtha sáhla na kliku, stiskla ji a vešla. Bože, co tu dělá Pavarotti, 13



ten je přece po smrti, stihla si ještě pomyslet, než jí došlo, že je to Lumenova latexová maska. „Bál jsem se tam dát moc prachu, udělalo to jen malinký ‚bum‘,“ zašeptal Lumen. „Říkala jsi, že nálož nesmí být silnější než v rachejtli,“ omlouval se a ukázal na díru v podlaze, která byla ohořelá jen trochu po stranách. „Myslela jsem velkou rachejtli,“ řekla Märtha. „Tak fajn,“ řekl Lumen a vytáhl z popelnice další prasátka. „Teď budeš mrkat. Kryj se!“ Kdyby maska Pavarottiho nebyla tak tuhá, Märtha by si mohla všimnout Lumenova úsměvu, jenže Pavarotti se tvářil stejně jako předtím, a tak Lumenův škleb nikdo neviděl. Důchodci ustoupili a skryli se za těžkým dubovým stolem. Po pár vteřinách to bouchlo. „No ty vole!“ zakašlal zaprášený Elton John s göteborským přízvukem, když se usadil oblak zdiva, prkének, třísek a prachu. „To nebylo špatný!“ zahalekal Anders v masce Brada Pitta, vytřásl si z gumových vlasů trochu zdiva a pokusil se potlačit kýchnutí. „No, panečku, panečku, ta sedla!“ zavyla Anna-Greta, až jí maska Margaret Thatcherové málem spadla z obličeje. Märtha neříkala nic. Srdce jí bušilo tak silně, že sotva dýchala. Lumen slíbil, že nepoužije moc silnou nálož, ale tohle muselo být slyšet po celé budově. „Musíme si pospíšit,“ vyrazila ze sebe a klekla si k díře v podlaze. Nálož byla nemilosrdná a roztrhala podlahu tak, že bylo vidět až do trezoru. A to ještě nebylo všechno. Boxy s penězi to rozbilo taky a ocelové dveře visely v pantech nakřivo. Mezi kusy sádry a zdiva se válely peníze, a dokonce celé zlaté cihly. „Schůdky,“ řekl Lumen a mávl na Anderse. Stinin syn byl jejich osobní asistent a obvykle se při akcích ujímal náročnějších situací. Teď do díry spustil schůdky, aby Liga seniorů mohla slézt dolů. 14



08.11.2016 13:59:41

Sestoupili a rozhlédli se. Všechno v pořádku, až na to nejdůležitější. Zděná zeď sousedící s kontejnerem byla pořád na svém místě. „Tak já odpálím ještě jednu,“ navrhl Lumen. „Ne, počkej,“ řekla Märtha, šla ke zdi a sáhla na tapetu. „Přesně, jak jsem si myslela. Tuhle budovu opravovali v šedesátých letech, a tou dobou byli stavaři úplně nemožní. Jako by nestačilo, že odflákli strop, zdi a podlahu, mrkněte se sem!“ Odtrhla kus tapety a hodila ji na zem. „Ty spoje se úplně rozpadají. Zvenku vypadají dobře, ale uvnitř jsou na prach. Tehdy míchali beton s brakickou vodou. Na tohle dynamit potřebovat nebudeme. Stačí…“ „Přednášet můžeš pak. Teďka vykrádáme banku,“ zavrčel Motyka. „Tak jo, ale musíte to pochopit,“ trvala na svém Märtha. „Prostě stačí jen vysekat spoje a vyndat cihly a budeme rovnou v kontejneru. Tak do toho. Já musím zpátky do auta.“ A s těmi slovy Märtha rychle vyšplhala po žebříku, opatrně proběhla ředitelovou kanceláří a prosmekla se dveřmi ven. Zbytek ligy dole v trezoru pracoval dál. Anna-Greta špičatým geologickým kladívkem odsekávala cihly a u toho si pobrukovala píseň, kterou si dřív zpívali kameníci v Bohuslänu. Na bývalou bankovní úřednici si počínala nadmíru čile. Doba strávená mimo domov důchodců jí zjevně prospívala. „Mám v zásobě ještě trochu střelného prachu,“ zahalekal zpod masky Pavarottiho zpocený Lumen a zalovil v popelnici. Triumfálně vytáhl další prasátka, tentokrát světle modrá. „To budete koukat, jakou to udělá šlupku.“ Když Märtha vyšla ven, působila ulice stejně tiše a opuštěně jako předtím. Zpoza rohu vyšel osamocený noční chodec a opodál projelo auto. Märtha se rozhlédla a o krok uskočila. Proboha, policejní auto! Jelo po Flemminggatan, ale nezastavilo se a zahnulo do Sankt 15



Loupež bez cavyků Sundbergova_Loupez-bez-cavyku_SAZBA.indd :59:39 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents