regionalni_kultura_zlom(4)
20.3.2008
10:19
Stránka 77
LOKÁLNÍ KULTURA – HMOTNÁ A NEHMOTNÁ
Obr. ã. 8.13: Pfiíklad kulturní krajiny, v popfiedí ·tramberská Trúba Zdroj: Pohlednice ze soukromé sbírky autorÛ.
V oficiálních dokumentech se pojem kulturní krajina kupodivu zatím příliš neobjevuje. První oficiální použití tohoto pojmu bylo spojeno s dokumentem „Úmluva o světovém kulturním a přírodním dědictví UNESCO“, v němž figuruje pojem „kulturní krajina jako kategorie kulturních památek“. V české legislativě se objevuje pouze samotný pojem krajina (bez přívlastku, viz zákon č. 114/1992, § 3, odst. 1, písm. k). V tomto zákoně je krajina definována jako „část zemského povrchu, s charakteristickým reliéfem, tvořená systémem funkčně propojených ekosystémů s civilizačními prvky“. Tato definice v sobě nicméně díky zmínce o civilizačních prvcích krajiny významově zahrnuje právě i kulturní krajinu. Podobně nepřímo je koncept kulturní krajiny obsažen i v definici krajinného rázu v § 12 zákona č. 114/1992 Sb., kde je uvedeno, že „krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině.“ (Viz i Wencelová, 2006) Historické zahrady, parky a arboreta. Tyto v podstatě hmotné prvky lokální či regionální kultury by bylo možné zařadit i pod kategorii kulturní krajiny. Vzhledem k jejich specifičnosti je ale uvádíme zvlášť. Jde o v minulosti 77
regionalni_kultura_zlom(4)
20.3.2008
10:19
Stránka 78
KAPITOLA 8
vytvořené, v případě zahrad a parků často plošně rozsáhlé útvary v blízkosti historických objektů nebo ve městech, které mají svůj charakteristický řád a typické uspořádání. Toto uspořádání se z dlouhodobého hlediska výrazněji neměnilo a v hlavních rysech zůstalo zachováno až dodnes. V případě arboret jde o menší, vzácnými dřevinami osázené plochy, opět zpravidla v blízkosti historických objektů nebo hájoven, které v podstatě představují parkovou sbírku živých dřevin často cizího, ale i domácího původu, které jsou schopny růst v dané klimatické či mikroklimatické oblasti. Takovéto sbírky slouží zpravidla a zejména ke studijním a vědeckým účelům. Archeologické památky. Terénní archeologické památky představují zpravidla zakonzervované, zasypané či jinak chráněné základy budov, svatyň, rondelů, sídlišť či významných nalezišť, odpadní jámy, zásobnice, pohřebiště, mohyly, polozemnice apod. Archeologickými památkami jsou samozřejmě i samotné nejrůznější dochované a nalezené artefakty.
Obr. ã. 8.14: Keltské oppidum Závist, Zbraslav u Prahy Foto: Autofii, 2006.
Genofond flóry a fauny. Velmi zajímavý prvek lokální a regionální hmotné kultury může být tvořen také ojedinělým, z minulosti dochovaným genofondem užitkových rostlin a zvířat v určitém území. Jde nejčastěji o staré, odolné, autochtonní druhy rostlin či dřevin, které se běžně dnes již nevyskytují, které ale 78
regionalni_kultura_zlom(4)
20.3.2008
10:19
Stránka 79
LOKÁLNÍ KULTURA – HMOTNÁ A NEHMOTNÁ
v minulosti byly všeobecně známy a hojně pěstovány. I když většina starých, krajových a místních odrůd zanikla, s jejich zbytky (ovoce, zelenina, byliny) se lze občas ještě setkat. Jde např. o staročeské ovocné odrůdy jabloní Panenské české, Smiřické vzácné, hrušně Solanka či Althanovy renglódy. Kulturní infrastruktura území. Kulturní infrastruktura určitého území představuje materiálně technické zázemí pro realizaci „živé“ kultury, popř. pro prezentaci kultury lokální. Oficiální kulturní infrastrukturu tvoří především kulturní dům či kulturní centrum, místní knihovna, místní či regionální muzeum, kino, nicméně neoficiálním prvkem kulturní infrastruktury může být i hospoda, místní obchod, sokolovna, orlovna, lavičky na náměstí či prostory obecního úřadu věnované historii obce či příležitostným výstavkám apod. V řadě obcí může např. hospoda či obchod fungovat jako jakési kondenzační jádro místního společenského a kulturního života. Kulturní organizace a instituce a jejich materiální zázemí. Pod touto složkou hmotné lokální kultury si lze představit v podstatě jak obecní úřad, tak místní školu nebo fungující faru, a to nejen jako hmotné budovy, ale především jako fungující instituce, které mají možnost naplňovat své poslání v rámci podpory lokální kultury obce. Tradiční gastronomie či tradiční výrobní postupy. Významným odkazem minulosti a součástí lokální kultury mohou být také tradiční, krajové či místní pokrmy, tradiční slavnostní venkovská jídla, popř. i tradiční postupy výroby některých potravin, tradiční řemeslné výrobní postupy a tradiční výrobky.
8.2 Nehmotné prvky lokální kultury Nehmotné, tj. v podstatě „neviditelné“ či hůře zmapovatelné prvky lokální kultury, jsou představovány převažujícím způsobem života (v rámci lokální či regionální mentality, jejíž součástí je i určitá sociokulturní identita), náboženským a spolkovým životem, tradičními zvyky a oslavami a ostatními nemateriálními složkami lokální kultury. Převažující způsob života. Tato charakteristika lokální kultury, resp. lokálního společenství lidí, je jak faktorem utvářejícím podobu místní kultury, tak – na druhé straně – je i jejím důsledkem. Obecný způsob života a vzorce lidského chování tak lze podle Zemánka (2003, s. 130) chápat jako podmnožinu lokální kultury. Jednotlivé lokální kultury se pak mohou odlišovat různou mírou tradicionality, tj. různou schopností přijímat cizorodé prvky, nové myšlenky či postupy, dále různou mírou sociální kontroly a s ní spojené anonymity či 79
regionalni_kultura_zlom(4)
20.3.2008
10:19
Stránka 80
KAPITOLA 8
neanonymity, různou sociální homogenitou a různou vzájemnou provázaností. Obecný způsob života se pak jako projev lokálně specifické hodnotové orientace odráží i v preferovaných volnočasových aktivitách, volebních preferencích aj. Náboženský a spolkový život. Intenzita náboženského života v lokalitě úzce souvisí historickými tradicemi, generačním kulturním přenosem hodnot, procesem sekularizace obyvatelstva, který v našich podmínkách může být dáván do spojitosti jak s přirozenou generační, tak s porevoluční změnou hodnot po roce 1989, tak i s minulým proateistickým režimem. V obcích, kde náboženský život dnes již zcela vymizel, může být jeho částečnou náhradou právě spolkový život, který představuje významný integrační faktor a současně v řadě případů i oživuje některé místní tradice. Hlavními představiteli spolkového života jsou pak jak oficiální zájmová uskupení jako hasiči, myslivci, chovatelé, zahrádkáři, ochotníci, místní tělovýchovná jednota či sokol, tak i různá další neformální seskupení rezidentů. Tradiční zvyky a oslavy. Dodržování tradičních zvyků a oslav odráží jak míru tradicionality rezidentů, tak i míru jejich lokální či regionální identifikace a zakotvenosti v území. Mezi nejvýznamnější, dodnes udržované a v některých lokalitách Česka nově oživené tradiční obyčeje patří zejména masopustní zábava a karnevalový průvod s maskami, vynášení Morany, čištění studánek, otevírání a zavírání řek, velikonoční koleda, pálení čarodějnic, stavění májky, konání poutí, posvícení, Mikulášská nadílka, vánoční tradiční zvyky atd. Řada těchto zvyků a oslav se sice v období před rokem 1989 výrazně sekularizovala, i přesto však v rámci lokální, zejména venkovské kultury dosud plní velmi významnou sociální funkci. Určitý přehled o „současné“ situaci v této oblasti podává následující tabulka ilustrující rozdíly v tradicionalitě obcí Čech a Moravy v kontextu velikostní struktury obcí. Údaje zobrazené v tabulce č. 8.1 představují výsledky výzkumu z roku 1999, který byl na území České republiky pořádán Ústavem lidové kultury ve Strážnici (blíže viz Vondrušková, 2000).
80
regionalni_kultura_zlom(4)
20.3.2008
10:19
Stránka 81
LOKÁLNÍ KULTURA – HMOTNÁ A NEHMOTNÁ Tabulka ã. 8.1: Tradicionalita obcí âech a Moravy podle velikostní struktury sídel (podle souboru vybran˘ch slavností a dodrÏovan˘ch tradic), v rozãlenûní na âechy a Moravu – % kladn˘ch odpovûdí t˘kající se dodrÏování jednotliv˘ch zvykÛ v obci DodrÏování tradic, zvykÛ a oslav
Velikostní kategorie Velikostní kategorie obce dle poãtu obce dle poãtu obyvatel, âechy obyvatel, Morava
âechy
Morava
âeská republika
0-1000
nad 10 000
0-1000
nad 10 000
celkem
celkem
celkem
Masopustní zábava
26
35
38
44
28
40
32
Masopustní karneval s maskami
10
10
13
16
11
14
12
PrÛvod masek
13
17
33
13
14
30
19
Dûtsk˘ karneval
20
28
24
24
23
26
24
Vyná‰ení Morany
4
13
8
22
5
9
7
Velikonoãní dûtské obchÛzky s fiehtaãkami
22
3
49
22
20
45
28
Velikonoãní koledy s pomlázkami
95
94
97
95
95
97
96
Jarní ãi letní pálení ohÀÛ
76
65
44
33
76
39
64
Stavûní máje
52
38
53
45
52
55
53
Slavnost na poãátku léta (napfi. Jízda králÛ)
3
15
3
13
3
5
4
PouÈ
62
45
60
47
62
61
62
DoÏínky
14
3
11
7
13
11
12
Vinobraní, doãesná
2
6
3
5
2
5
3
Posvícení
57
27
31
13
54
30
46
ObchÛzky Mikulá‰e, ãerta a andûla
93
95
95
95
94
95
95
Adventní zvyky (napfi. obchÛzky Lucek a Barbor)
11
45
8
36
13
12
12
Vánoãní vystavování jesliãek
18
83
37
84
26
48
34
Spoleãn˘ vánoãní stromek na návsi
43
92
48
91
50
56
52
ObchÛzka Tfií králÛ po domech
8
24
19
36
10
23
14
Zdroj: Slovník folklórního hnutí v âechách, 1999, vlastní konstrukce.
81
regionalni_kultura_zlom(4)
20.3.2008
10:19
Stránka 82
KAPITOLA 8
Z výše uvedené tabulky lze vyčíst, jak na celém území Česka všeobecně nejrozšířenější (v nadpoloviční většině obcí akceptované) zvyky (velikonoční koledy s pomlázkami, obchůzky Mikuláše, čerta a anděla, jarní či letní pálení ohňů, poutě, stavění máje či stavění společného vánočního stromku), tak i zvyky dodržované ve větší míře v jedné či druhé části republiky (v Čechách např. posvícení, na Moravě masopustní zvyky, vystavování jesliček), dále i zvyky dnes již málo tradované (vynášení Morany) nebo zvyky, které jsou krajově vázané pouze na některé kulturní či specializované zemědělské oblasti (jízda králů, dočesná, vinobraní apod.). Blíže viz Vondrušková (2000) nebo Zemánek (2003). Ostatní nemateriální složky lokální kultury. Do této kategorie nehmotných prvků lokální kultury patří zejména nářečí, lidová slovesnost a místní pověsti, lidové písně, tradiční místní tance, používaná místní jména (tj. vlastní jména lidských sídel: osad a obcí – Hvozd, Újezd, Lhota, Týn, Stráž apod.) a pomístní názvy (pro neživé přírodní objekty a jevy, pro lidmi vytvořené, leč většinou trvale neobývané a v krajině pevně fixované objekty – Kopanina, U kamene, Lipiny, Na bělidle, Čertova brázda, U milíře apod.), ale např. i pro danou oblast typická osobní jména a rodová příjmení (např. moravská příjmení Nahodil, Doskočil, Nevěřil, Sekanina, Nohavica aj.).
8.3 Aktéři lokální kultury Podoba lokální kultury je vedle rozšiřování konzumních vzorců v současné společnosti do značné míry závislá také na specifickém sociálním mikroklimatu každé obce (tj. na celkové vzdělanosti, potřebách a hodnotových orientacích místního obyvatelstva, na převažujících vzorcích chování, tradicích, historických kontextech apod.), tj. jinak řečeno na kvalitě sociálního prostředí dané lokality. Výše uvedené měkké faktory lokálního rozvoje se promítají jednak do celkové kvality života obyvatel, jednak se odrážejí i v počtu a působení jednotlivých sociálních aktérů v oblasti podpory a tvorby lokální kultury. Kvalitu sociálního prostředí určité obce také bezesporu modifikuje její hmotné kulturní dědictví v podobě nemovitých památek, ať již lokálního, regionálního, národního či nadnárodního významu. Pod pojmem sociální aktér se v sociologii obvykle rozumí nositel, iniciátor a realizátor určité činnosti. Obvykle jde o jedince, v řadě případů však i o nejrůznější sociální uskupení (neformální či institucionalizované skupiny), které reprezentují zájmy významné části obyvatel. Aktéry lokální kultury pak mohou být jak samotní rezidenti obce, tak jejich nejrůznější sdružení, chataři a chalupáři, místní umělci, významní solitéři, vybraní příslušníci lokálních elit, instituce veřejné správy či subjekty typu neziskových organizací aj. Nejvýznamnější oblastí činnosti aktérů lokální kultury je v podstatě spontánní spolková činnost, vycházející z vnitřní potřeby, resp. lidské potřeby smyslu82
