lokalka.eu
MMXIV VÝROČNÍ Z P R ÁVA
lok
lokalka.eu
lok
4
lokalka.eu
7
Hospodaření oddílu v roce 2014
9
Výstupy
17
Dračí let stěnou Les Droites
23
Via ferrata Vodní brána u Semil
24
Utah & Arizona po práci
28
Homo stropus (Stoupus)
33
Siesta s Marion
37
Francie
43
Moravské legato
46
Krasová odpoledne
47
Balóny, pulci a hřeben
49
Až na dno Grandes Jorasses
55
Tatranské rozprávky
63
Kršlenica
65
Finsko 2014
70
Pod Parou 2014
73
Když se holky zblázní... do lezení
76
French Drytool Trip se zlatou tečkou
80
Heureux comme Dieu en France
82
Horoškola 2014
89
Pískařina, to je dřina!
90
Kyrgyzstán lok
lokalka.eu
5
Hospodaření oddílu v roce 2014 Bohužel, zpráva o hospodaření nebyla do poslední chvíle k dispozici a bude tudíž dodána pouze jako dodatek.
lok
lokalka.eu
7
lok
8
lokalka.eu
lokalka.eu
lok
9
Hřebenáč
Krkavčí skála
Vaňousovy díry
Indie
Indie
Nad Sloupskou Jeskyní
Nad Poustevnou
Býčí skála
Rudice
Srbsko
Roviště
Parete Zebrata
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Český kras
Vltavská žula
Arco
7
7+
7+
9/9+
7+
11-
9-/9
9+
7
7+/8-
6
Luna 85
6c
Vícedélkové skalky - část I.
Česká cesta
Zimní slunovrat
E 55
Hořký měsíc
Květy zla direkt
Pohádkové sny
Deprese
Rekonstrukce
Menzes
Yosemitská
Pa-Pu
Domácí skalky
OS
OS
OS
RP
RP
AF
RP
PP
PP
PP
RP
OS
L. Petráš, B. Valnohová
P. Neuwirth
P. Neuwirth
V. Kaňa
J. Straka
J. Novák
D. Janák
D. Tichá
P. Vrtík
P. Neuwirth
P. Neuwirth
J. Večerek, M. Nováček
10
lok
lokalka.eu
Parete Zebrata
La Gola
La Gola
Belveder
Anica kuk
Castleton tower
Whale dome
Muttonhead
Vogelberg
Vogelberg
Vordere Stadlwand
Vordere Stadlwand
Stadlwand
Stadlwand
Vordere Klobenwand
Arco
Arco
Arco
Arco
Velká Paklenica
Castle Valey
Cochise Stronghold
Cochise Stronghold
Wachau
Wachau
Höllental
Höllental
Höllental
Höllental
Höllental
Die nachste Stufe
Brunnerweg+Stadlwandgrat
Richterveg
Vordere Stadlwandplatte
Peternpfand
Wachauergrat
Bergrettungsweg
Mystery of desert
Moby Dick
North Chimney
Mosoraški
Night club
Neurotica
Resting
Rita
7+/8-
5-
5-
5-
5-
6+
6+
5.9
5.8
5.9-
5c
7b+
7c
7c+
5c
Vícedélkové skalky - část II.
AF
OS
A0
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS
RP
flash
flash
PP
OS
J. Novák
M. Ficker, T. Jachan
M. Ficker, T. Jachan
M. Ficker, T. Jachan
M. Ficker, T. Jachan
L. Kubečka, K. Brat
L. Kubečka, P. Hynek
L. Kubečka, P. Hynek
L. Kubečka, P. Hynek
L. Kubečka, P. Hynek
J. Večerek, K. Pilařová
J. Straka
J. Straka
J. Straka
J. Večerek, L. Kohút
lokalka.eu
lok
11
Němečkova cesta Adagio cantabile Záhada Hlavolamu
Paprika
Trůn
Král
Tyroláci
Bradavice
Dědek
Kolébka
Vlajková věž
Střední věž
Soudek
Maják
Jestřábí Skála
Jehla
Teplické skály
Labák
Adršpach
Adršpach
Adršpach
Adršpach
Čertovy skály
Suché skály
Suché skály
Příhrazy
Hrubá skála
Osvětimanské Skály
Osvětimanské Skály
Sbohem, Lady D.
Vega
Převislá hrana
Vítězný únor
Východní spára
Cesta slepých ptáků
Cesta mořských vlků
Stará cesta
Poslední relikvie
Komplexní mínění
Puta Mare
Varhany
Teplické skály
Trifalofasův pilíř
Horní stěny
Teplické skály
7+/8-
8-
VIIIa
VIIIa
VIIIb
VIIIc
8-
VIIb
VIIc
VIIb
VI
Xb
Xb
Xa
Xa
Písek - část I.
OS
OS
RP
RP
AF
AF
OS
AF
AF
AF
flash
AF
AF 2.opakování
AF
AF
V. Kaňa
V. Kaňa
J. Novák
J. Novák
J. Novák
J. Novák
J. Novák
L. Petráš/P. Urbánek
L. Petráš, B. Valnohová
L. Petráš, B. Valnohová, Z. Vlasatá
P. Neuwirth
M. Žák, P. Hřebíček
M. Žák, M. Žáková
M. Žák, M. Schafer
M. Žák/M. Schafer
12
lok
lokalka.eu
Sloup
Holštejn
Moravský kras
Moravský kras
Kilián
Alfabetix
8a
7c
Bouldery
Kouzelná
Čarodějka
Nedorostek
Adršpach
Hlavní Stěna
Stupavské Skály
A Vzhůru Dolů!
Dávačka
První Skála
Stupavské Skály
Já Jsem Šel Dál, Než Jakýkoliv
Zbojník
Druhá Věž
Osvětimanské Skály
Ahoj, Babi
Varianta Přes Slunce
Tank
Osvětimanské Skály
Záhada Hlavolamu Přímá Variant
Zbojník
Jestřábí Skála
Osvětimanské Skály
Písek - část II.
VIIb
7
8-
7
8-
7+/8-
7+
8
RP
RP
OS
RP
OS
RP
RP
OS
RP
D. Janák
D. Janák
R. Lienerth, J. Grimová, E. Bláhová
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
lokalka.eu
lok
13
Francie
Švýcarsko
MSJ v Drytoolingu
IWC v Drytoolingu
Předstěna Kolového štítu Lepší pozdě, nežli nikdy
Vysoké Tatry
Slovensko
Kežmarský štít
Vysoké Tatry
MSR v Drytoolingu
Jastrabia veža
Vysoké Tatry
Francie
Hochtor
Ennstalerské Alpy
IWC v Drytoolingu
Piz Ciavaz
Dolomity
7-
IV
8
4+
9+/10-
6+
Saas Fee
Champagny en Vanoise
Bratislava
10. místo
1. místo
2. místo
R. Lienerth, K. Král, E. Bláhová, M. Krůček, L. Petráš
J. Grimová, E. Bláhová
P. Urbánek, L. Petráš
M. Ficker, T. Jachan
D. Janák, L. Abt
B. Valnohová, M. Boudová
P. Neuwirth, M. Nováček
M. Kratochvílová
M. Kratochvílová
J. Straka
J. Straka
RP prvovýstup
OS
A0
OS
PP
OS
OS
9. místo
6- (280 m)
Champagny en Vanoise
Závody
Lavým vhlbením
Pochylého platne
Grazerweg
Via Italia 1961
Hauseggerpfeiler
Höllmauer
Hochschwab
Requiem
Rotpalfen-Ostwand
Berchtesgaden
Skalní horské výstupy
14
lok
lokalka.eu
Les Droites
Grandes Jorasses
Grandes Jorasses
Pavúkova veža + Kežmarská kopa
Tupá
Pyšný štít
Observatory Gully
Meall Gorm
M.K.Š
M.K.Š
M.K.Š
Chamonix
Chamonix
Chamonix
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Ben Nevis
Applecross
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Nas Nědobegať
Hrana poludńajšieho kludu
Levé Y + Sczepanští
Rattlesnake
Tower Ridge
Královský převis
Easy like Sunday morning
Ľavý Y + Hranou
Colton-McIntyre
No Siesta-Bonatti Voucher
Le vol du dragon
M5+
M5+
IV+
V, 7
IV, 3
M12
V-
II-V
ED2, WI6, M6
M7 (1200 m)
M7+/A2 (1200 m)
Mixové výstupy v horách – zima
OS
OS
RP
OS
OS
PP
OS
OS
OS
OS
A2 provvýstup
R. Lienerth, M. Prudík, V. Hynek
R. Lienerth, L. Petráš
R. Lienerth, J. Večerek, V. Hynek
L. Petráš, M. Moss
L. Petráš, M. Knapp
D. Janák, J. Straka
L. Petráš, Z. Vlasatá, B. Valnohová
L. Petráš, J. Dymáček, B. Valnohová
P. Urbánek, L. Petráš
P. Vrtík, D. Janák
P. Vrtík, J. Straka
lokalka.eu
lok
15
Piz Bernina
Aiguille du Tour
Aiquille du Midi
Les Droites
Gran Paradiso
Ueschienen
Ueschienen
Eptingen
Eptingen
Gran Paradiso
Bernina
Chamonix
Chamonix
Mont Blanc
Gran Paradiso
Ueschienen
Ueschienen
Eptingen
Eptingen
Gran Paradiso
N Face
Winner
Joker
II D
II AD, 4a
II AD, 4b
II AD, 40-45°
III AD
II D
M11-
D10+/11-
M10-
M10+
Ledy a mixy
Twinn Towers
Tool Time
N Face
South ridge
Arête des Cosmiques
Couloir de la Table
Biancograt
Mixové výstupy v horách – léto
OS
PP
PP
PP
PP
OS
OS
OS
OS
OS
R. Lienerth, A. Ghosp
R. Lienerth
R. Lienerth
R. Lienerth
R. Lienerth
R. Lienerth, A. Ghosp
R. Lienerth, A. Ghosp
P. Bukač, P. Koucká
P. Bukač, P. Koucká
L. Hubáčková, O. Palacký
Dračí let stěnou Les Droites Severní stěnu Les Droites jsem dosud při mých výpravách do Chamonix míjel. Připadala mi nezajímavá, fádní, možná až příliš profláklá. Chyběla jí nedostupnost Grand pilier d‘Angle a svou velikostí pokulhávala za Grandes Jorasses. Schovaná za srázy Aig. Verte se stydlivě krčila před mým nezájmem. Jiné možná přitahovala, vždyť nese stopy slavných jmen jako jsou Tournier, Lagarde, Messner, Jasper mezi jinými. Mou pozornost k Les Droites přitáhlo až vyprávění Jamie Andrewa, který se svým druhem Jamie Fisherem bojovali na jejím vrcholu několik dní o život. Jeden Jamie tam nechal ruce a nohy. Druhý Jamie svůj život. Ale ten, který se vrátil, nezanevřel. Jeho život naplnily další výzvy, které mu dávají smysl. Slyšet Jamieho vyprávět jeho příběh dá člověku velkou sílu. Je obrovskou výzvou sdělit ostatním to, co zažívá v horách. Obdivuji ty, kterým se to daří. Ne pro jejich lezecké výkony, charakter či činy, ale pro schopnost vzbudit v ostatních vzpomínky na jejich vlastní příběhy a chuť psát příběhy další. No, a mojí výzvou je teď popsat vám jiný příběh. Příběh draka. 7. 3. 2014 ráno Sedím ve své teplé kanceláři. Usrkávám horkou ranní kávu a projíždím emaily. Nekonečné diskuse se zákazníky, kteří nedokážou pochopit, že vývoj a výzkum je umění a ne práce. Delete. Několikastránkové dokumenty s hustotou vzorců větší než dokáže má neklidná mysl vstřebat. Delete. Čerstvá předpověď počasí na Chamonix zaručující tlakovou výši minimálně na pět dní. Forward Bejkovi, kopie Oťák a Mejla. Za pár hodin už Plzeň smývá v našich hrdlech prach z německé dálnice a v upocených dlaních svíráme fotku severovýchodní stěny Les Droites. Hele, Bejku, povídám mezi hlty piva parťákovi. Tady v téhle části stěny nic nevede, to se musí prozkoumat. Po noci krátké bez milování už naše ramena svírají batohy s výbavou na pět dní. Přesně tolik počítáme na round-trip Argentiere, Grand Montets, Les Droites, Montenvers, Chamonix, Argentiere. Prošlapáváme stopu pod
stěnu, kde s odpoledním sluncem kopeme plošinku na bivak. Stěna je neskutečně přitažlivá. Připadáme si jako v ženském klíně, kde pravé stehno tvoří Tournierův a levé Mesnerův pilíř. Oťák s Mejlou se rozhodli pro českou cestu Czech Gully z r. 1977 od brněnské party P. Bednařík, S. Talla a J. Tallová, což musela být, a stále je, velmi vážná cesta. My s Bejkem ještě před setměním natahujeme uvítací délku naší nové linie. Pak první noc pod hvězdným nebem a s nádherným pocitem v srdci, jako vždy na začátku něčeho nového. Jen ten, kdo cítil dračí hlad, může pochopit. Jen ten ví, jak obtížné je hlad utišit. 11. 3. 2014 někdy v noci Prudce jsem sebou škubnul. Něco chladného se dotklo mojí tváře. Snažím se pohnout, ale nemohu. Chci utíkat, ale nejde to. Jako by mi někdo spoutal nohy. Chci křičet, ale vyschlé hrdlo nevydá ani hlásek. Oči mám otevřené, ale nic nevidím, všude je černočerná
lok
lokalka.eu
17
lok
18
lokalka.eu
tma. Hlava mne bolí a mysl se pomalu rozjasňuje. Jsem v pytli. Svázaný, nehybný, opuštěný. Připravený na něco strašného. A pak, najednou. Najednou mi to dochází. Jsem ve spacím pytli. Bolavýma rukama pomalu uvolním otvor a do tváře se mi zařízne mrazivý vítr. Světlo. Vše kolem je zahaleno ve stříbrném svitu měsíce. Svítí tak mocně, že je vidět téměř jako ve dne. Rozhlédnu se kolem sebe. Nade mnou, jak perly náhrdelníku zimní královny, visí zavěšeny všechny naše věci. Karabiny, skoby, friendy, sada čoků, abalaků. Jsou nacvakané hala-bala. Večer nebyl čas a síla vše urovnat. Kouknu na hodinky. Spal jsem jen asi hodinu a půl. Chce se mi děsně čůrat, ale visím napůl zavěšený v sedáku, omotaný spacím pytlem. Naštěstí kousek ode mne visí čurací láhev. Opatrně ji sundám, nasadím, naplním a ještě opatrněji vyleju někam do prázdnoty pod námi. Sedíme na malé poličce asi sedm set metrů nad zemí. Sedm set metrů skály, ledu a vzduchu pod nohama. Tohle je čtvrtý bivak, když počítáme i ten na nástupu. Bolí mě hlava. Včera jsme málo pili. Ale spíš je to tím, že jsme se do téhle stěny pustili rovnou z tepla kanceláře. Z tří set metrů do tří tisíc metrů. Ale tak je to každý rok. Mám jen dva výjezdy ročně, víc rodina a práce nedovolí. Rodina. Jak je to dlouho, co mi moje tři děti daly pusu na dobrou noc? Vždycky chtějí jet se mnou. „Táto, příště nás musíš vzít s sebou.“ Příště nikam nepojedu, děti moje. Tohle je poslední bitva s drakem. Drak je symbolem sil, které jsou větší, než si dokážeme vůbec představit. Děsivých i krásných. Podívat se Drakovi do očí
vyžaduje velkou odvahu. Ten pocit, kdy tíha těla a s ním i vzpomínek, povinností a co já vím čeho všeho, na zlomek času mizí a člověk může vnímat celý, nekonečný prostor a v něm nekonečné možnosti bytí… v tu chvíli Drak rozpíná svoje křídla a my se s ním můžeme vznést a letět a letět… zapřáhnout Draka do kočáru svých snů o nádherné budoucnosti … 11. 3. 2014 dopoledne „Héj, bejku, zrůůůš. Červený fix. Žlutý v kladce.“ Pěkně nám to šlape. Tahám haulbag a koukám na převisy nad námi. Hledám nějakou slabinu. Nějakou indicii ukazující další směr výstupu. Pustí to zleva tou tenkou převislou spárou? Máme šest skob a čtyři mikrofriendy. Pokud budu muset hákovat, tak se vysoko nedostanu. Nebo máme lézt spíše vpravo, kde se stěna lomí a padá do hladkých ploten? Výše by mohl být nějaký kout. Ale spáry tímto směrem jsou o něco širší než hlava cepínu a navíc zalité ledem tak, že friendy unesou snad jen váhu expresky. Už několikrát v téhle stěně jsem se musel spolehnout na nějaký vnitřní hlas. Máme jen malou fotografii stěny, kde jsme si vyznačili možný směr výstupu. Pokaždé, když přišlo rozhodování, zda vpravo, či vlevo, něco nad námi vedlo naše kroky tím správným směrem. Každá délka mohla být poslední slepou uličkou téhle nové cesty. Za každou hranou se ale vždy objevila možnost, jak pokračovat dál i s naším drobným rackem. Stěna nás nechávala projít. Zatím. „Bejku, zkusíme to vpravo, ta spára nevypadá věru zle. To půjde.“ Největší abalak do nejužšího místa ochrání
lok
lokalka.eu
19
ben. Třetí bivak ve stěně nás nemine. Bejkův štand. Ale kdo sakra ochrání Spíme v malém komínku, v polosedě na mne, až poletím kolem něj a budu křičet malé poličce. V noci trochu blouzním. „high five!“. Pár metrů nad jištěním mne Zítra, už zítra uvidíme slunce. chmurné myšlenky opouští a má mysl Ráno opět následuje nekonečné se rozpouští mezi zrnka žuly. Cepíny kličkování po sněhových převějích a na páku ve spáře. Levé rameno opřené hledání cesty. Obcházíme hřeben někoo hranu koutku a přední hroty maček lika ledovými délkami v severní stěně. jsou na tření zapřené o největší z kryTéměř sólo. Máme jen dvě vývrtky. stalů v plotně bez stupů. Krystaly. Ocel. Led je tvrdý, unavená lýtka pálí. Koho Fyzika. Jak velký nápor může vydržet může bavit lézt hřebeny a nekonečná jeden krystal velký pár milimetrů? Koledová pole? Poslední úhybný manévr a eficient tření ocel-křemík. Úhly. Výpodostáváme se na čet. Teorie. vrcholový hřeben Rovnice Ač měl jsem křídla, nemohl jsem létat Les Droites. nevychází. Ač měl jsem slzy, nemohl jsem plakat Nevěřícně Pravá Vše bylo skryté, pod příkrovem ledu noha se Který teď praská, a můj cit otvírá se světu. koukáme, jak se z druhé, jižní, smekla a já sluncem zalité cítím, jak se [Tears of the Dragon, B.Dickinson] strany hory vyna mé tělo loupne Oťák s Mejlem. Ti dva přece měli pověsily spáry gravitace. Ostré nehty být úplně někde jinde. Vypráví nám se hluboko zaryly do mé kůže a její jejich příběh, jak s blouděním dolezli studený jazyk oblízl má záda. Pohlédl na Tournierův pilíř a museli slanit ještě jsem do jejích ledových očí. Byla krásná, první den. Jak potom sešli zpět dolů do nezbytná, zničující. Najednou se vzduch Argentiere, přejeli busem do Chamonix, prosytil sírou. Zavanul dračí dech. Mé vylezli jižní stěnu Les Droites a na mitělo objal plamen a náhle vidím v těch nutu přesně se společně s námi dostali nádherných očích lesknout se slzy. Její na vrchol. ruce se rozpustily a já dál stojím. Jeden Po čtyřech dnech se tak do nás cepín, jeden monohrot, jeden mikrokrykonečně zase opírá sluníčko. Slaňujeme stal. Tohle půjde. šest délek na ledovec, stavíme stan a užíváme si pocitu horizontální polohy. 11. 3. 2014 odpoledne Pocitu nevázanosti, kdy jen tak občas hlavou probleskne … „proboha, vždyť já Poslední rozbitou délkou se dostáváme nejsem nikde cvaklej!“ na hřeben. V tomto bodě se spojují ta Následující ráno sestupujeme do nádherná ženská stehna - Messnerův Chamonix. Zažili jsme čtyři dny absoa Tournierův pilíř. Cesta k vrcholu je lutní zóny ve stěně, které se ve vzpootevřená. Ale hřeben se ukazuje nevymínkách smrskly na pár hodin. Nejsem zpytatelnější a zrádnější, než se zdál. schopen teď říct, co jsme každý den děObrovské sněhové převěje, hledání lali od rána do večera, vše proletělo tak cesty a co jednou délkou nastoupáme, rychle. Jako bychom byli v jiném světě. to druhou zase slézáme. Vítr bičuje hřelok
20
lokalka.eu
lok
lokalka.eu
21
dobrodružství, ve světě
Ve světě čar a kouzel, ve světě pohádkových • • • • •
draků, co nám bijí v srdci a říkají … „tak a co dál“?
Les Droites, SV stěna, prvovýstup „Le vol du dragon“, 1200 m, M7+/A2 (jedna délka), 8. - 12. 3. 2014, 37 h, alpský styl bez nýtů, Pavel Vrtík (Bača), Jan Straka (Stračes), bivak pod stěnou, tři bivaky ve stěně, pátý bivak na sestupu.
Použité vybavení: • Lezli jsme na lanech od Singingrocku - jednoduchém 60m laně Icon Dry 9.3 a polovičním laně Gemini 7.9, na kterém jsme občas tahali haulbag. • 10 skob (2x jednička, 4x nůž, 4x dužník), sada friendů (Camalot od C3 vel.00 po C4 vel.3), sada vklíněnců a sada abalaků, 1 kladivo, 1x Jumar, 2x Tibloc • Cepíny Bandit, mačky Lucifer, šňůry na cepíny a 2 dlouhé šrouby do ledu od Singingrocku. • 4 krátké presky Singingrock VISION, 10 dlouhých presek složených z 60cm 8mm dyneema smyček a VISION karabin, 6x120cm 8mm dyneema smyček, 14 volných karabin, 5 zámkovek.
• Batoh 55l BD Speed, tahačák 60l Adr design • 1.2kg spacáky z Climashieldu XP, 120cm karimatky EVA 14 mm, 1.5kg stan BD Firstlight • vařič a hrnec MSR Reactor s domácím závěsem, 4x 250 g plynu, 1l flaška s termoobalem Nalgene, strava Travellunch, tyčinky Nutrend a Pemco (5 na den na jednoho), 0.5 kg ionťáku • Plastiky Scarpa Omega a Koflach • Pro tento výstup jsme k plné spokojenosti použili trenýrky od Versaceho, na nástup košilku od Gucciho a do stěny oblečení od Tilaku (Ketil, Stinger, Serak, Evolution, Femund, rukavice a palčáky). Bača
lok
22
lokalka.eu
Via ferrata Vodní brána u Semil 30. 7. 2014 Letošní červencovou dovolenou na kolech v Semilech a okolí jsme s mou ženou netradičně spojili se zdoláním ferraty Vodní brána u Semil. Tato ferrata je jednou z prvních ferrat zřízených v Čechách. Vede velmi atraktivní stěnou Krkavčí skály, s převýšením cca 110 m, přičemž obtížnost je ohodnocena stupněm C. Materiál skály lze popsat jako něco mezi rulou a pískovcem, kde povrch skály je velmi dobrý na tření (tedy vhodný i pro pohorky). Krkavčí skála je opravdu výraznou dominantou čnící nad údolím řeky Jizery. Vystupuje přímo z vody, naproti ní na druhé straně řeky je další mohutná skalní stěna, kde ve výšce asi pěti metrů nad vodou vede železný chodník, z kterého kolemjdoucí turisté pozorují horolezce a ferratisty. Dokonce je tu umístěna i lavička… Obě skály tvoří dohromady pomyslnou Vodní bránu, kudy proudí právě v těchto místech dosti hluboká Jizera. Tato ferrata je o to atraktivnější, že je umístěna prakticky na okraji Semil, takže pěšky sem může dojít opravdu každý. Ferrata Vodní brána začíná příznačně přímo u vody. Nástup je pohoda, po pár metrech přijde nejobtížnější pasáž celé cesty. Skála je tu mírně převislá a trochu vás to zatahá za ruce. Je to jediné místo, kde musíte ferratový set přecvaknout tak, že se musíte opravdu pevně držet lana. Nicméně stále stojíte na pevné a drsné skále, takže vám nic nehrozí a dá to každý. Poté následuje odpočinková pasáž, ukloněné plotny,
lehké komínky, spáry a stěnky - vše s obtížností za B. Během stoupání k vrcholu projdete ještě dvě místa s obtížností C, kde se začátečník asi bude trochu bát. Ale je to přesně to, co dělá tuto ferratu zajímavou a přitažlivou. Je tu hodně těch správných stupů, které vám „skáčou samy přímo pod nohy“. Když to nejde jinak, tak se prostě zapřete o skálu, pořádně se chytnete lana a lezete vzhůru. Po každé těžší pasáži následuje odpočinkové místo. Perfektní výhledy do údolí Jizery, a na meandrující řeku pod sebou, jsou vám po celou cestu odměnou za vaši námahu. Výstup netrvá více než jednu hodinu, dá se to stihnout i za polovinu času (bez „kochacích zastávek“, svačiny a bez povinného focení). Úplně nahoře je umístěna vrcholová knížka, kterou to zdaleka nekončí. Hned za ní se slabé povahy vyděsí pohledem na ocelové lano, které na druhé straně vrcholu Krkavčí skály mizí kolmo dolů do hlubiny. Bližším prozkoumáním zjistíte, že první krátký sestup není ani až tak náročný, jen to chce se odvážně přehoupnout přes okraj skály, přidržet se lana a scházet po skále jako „po schodech“ dolů na malý balkónek. Odtud je tato sestupová trasa vlastně již takový zajištěný choďák se dvěma místy, kde musíte trochu lézt, ale obtížnost není rozhodně vyšší než za B. Cestou dolů míjíte zajištěné horolezecké cesty, kde se učí jak začátečníci, tak i „horolezecký potěr“ základům pohybu na skále. Celou trasu dolů tu
lok
lokalka.eu
23
není nic, čeho byste se museli bát, i když je to občas „vzdušné“. Sestup trvá ani ne polovinu času výstupu, a končí doslova několik metrů od nástupu do této ferraty. Další den za slunečného počasí jsme šli údolím po druhé straně řeky po vzdušném ocelovém chodníku (naproti Krkavčí skále) a bylo vidět, že tato ferrata je opravdu hojně využívaná
širokou veřejností. Věk ferratistů jsme odhadovali v rozmezí tak 10-60 let. Kromě jedné dvojky (slečna se nějak „sekla“ a přítel to neustál) to přelezli všichni, a že jich bylo… Konstatovali jsme, že to opravdu stálo za to, a snad se sem někdy vypravíme zase. Vašek Janda
Utah & Arizona po práci Jaro je příznivá doba pro arizonské a jutažské výlety, a tak jsme si zorganizovali služebku do Phoenixu. Sic měl hlavním cílem výletu být výstup na Castleton tower, scénickou věž blízko Moabu v Utahu, vypadala naše bagáž na služební cestu lehce abnormálně -
tři košile, smradlavé pohodlné lezky, dvojčata a tři sady frendů včetně jističe širočin - pětkového Camalota. Po několikerém přistání, jež nám zpříjemnil tu blesk uhodivší do levého motoru, tu stísněnost sedadel ekonomické třídy, jsme před půlnocí dorazili na hotel. lok
24
lokalka.eu
Kvitovali jsme informaci, že pokoj, co máme řádně rezervovaný, bude bohužel k dispozici až zítra - však tu o víkendu nebudem - a místo spánku vyrazili 600 mil na sever do národního parku Zion se trochu rozchodit a obhlídnout klasické cesty jako Moonlight buttress 5.12d/5.9C1), které třebas někdy pustí. V rámci zvýšení fyzické kondice a skoncování s jet-legem jsme vyběhli po zpola vybetonovaném chodníku na vyhlídku Angels Landing, bezmála 500 m vysoké skalisko hrubě se vmezeřující do hlubokého údolí Zionu. Výhled z vrcholku byl umocněn kytarovou exhibicí místního borce neváhajícího vzít s sebou malou rozkládací Taylorku i s kombíčkem. Vypili jsme pivo a před obědem jsme byli nevybouření dole u auta. Nezbylo než ještě obhlédnout Observation point čnící vysoko nad údolím. Další den nás čekaly Hoodoos v Bryce kaňonu a spřádání myšlenek na pouštní spáry. Pro nás, plezír kletterery, to znamenalo každý večer pracovního týdne trávit na stěně broušením spár v místní gymu (s navijákem tam mohl člověk běhat bez zbytečných prostojů). Nicméně bylo třeba ješte poladit morál. Cochise Stronghold To jsme provedli o víkendu v Dragoon mountains - West Cochise Stronghold jihozápadně od Tucsonu (AZ). Tohle skalní město sloužilo Apačům kmene Cochise (čti kočíz) jako pevnost (stronghold) a základna k loupeživým výpadům do nedalekého Mexika. Ze skal stále dýchá nostalgický duch starého západu. Ne tak z Tumbstone, pistolnického městečka nedaleko, kde se dá tak akorát solidně najíst a trochu
zkorigovat své zidealizované prazážitky z westernů. Klasicky nám v neznámém terénu zabralo nejvíce času hledání naší věže Whale dome a nástupu do vyhlídnuté cesty Moby Dick (5 délek, 5.8) ač tento se z parkoviště jevil jednoznačně. Cesta pěkná, po pár ladících krocích v první délce vybíhačka po vystouplých strukturách chickenheads (je to opravdu jako šlapat kuřátkům po krku). Z cesty bylo asi nejdivočejší převislé slanění. Na místních pláních dost fouká a přesně podle Bernoulliho je to ve zúžení mezi věžemi ještě horší. Variantu se slaněním s lanem na zádech jsme pošetile zavrhli a tak Pavel 20 minut v prusících získával naše lano zpět, aby mohl dokončit slanění. Nad ránem vyrážíme přes pláně kolem torza vyschlé krávy k 400 m vysoké dominantě oblasti - Sheepshead. Trochu jsme podcenili přípravu a tak po pár hodinách bloudění nalézáme začátek naší cesty Mystery of desert (5délek, 5.9) na Muttonhead. Onen prominentní dihedral z průvodce vypadal dole nějak moc prominentně, nakonec ale pustil zprava, což je jistě správně. Cesta je parádní. Skýtá vše, co můžem potřebovat na Castetonu. Kouty, rajbáky, žábovice, sokolíky, širočinu i převísek a ladičky po lištách ve variantním závěru za 5.10a. Styl místních cest je nám sympatický - pokud jde založit či omotat, netřeba fixního jištění, jináč je zejména v plotnách tu a tam nýt. Podobně to bylo v Josáčích a i jinde v Americe. Celá oblast Cochise stronghold je, zdá se, nedoceněná. Možná kvůli své odlehlosti, možná kvůli tomu, že jede-li někdo do USA tak už skončí v Yosemitech. Nicméně zejména na zimu
lok
lokalka.eu
25
lok
26
lokalka.eu
žábovice na odlezu od štandu a pak systém rozporových komínků napojující se do cesty Kor-Inglas s 10m závěrečnou stěnkou. Nahoře je větrno a úplný baMoab binec, zřejmě tu lezou jen holky (chicks climbing). Slaňujem cestou North face Potrénovali jsme tedy a plni odhodnatřikrát. Je větrno, takže už s lanem lání vyrazili další víkend do 450 mil na zádech. Stejně se ale při stahování vzdáleného Moabu v Utahu na Castlezamotalo za asi jediný odštěp Severní ton. Pod věží je tábořiště (prej primitive cesty, která je jinak za 5.11b a moc výcampground) bez vody, zato se suchým stupků nenabízí. Počasí se kazí, tak to záchodem, kde po půlnoci rozkládáme rychle dokončíme a po chvíli otvíráme své karimatky snažíc se neušlapat lidi, první Torpeda IPA od Sierry. co už spí. Předpověd je špatná, tak další lezecCastleton Valley je dost populární a ké plány rušíme (Indian Creek, Fisher roční doba ideální. Věž solitérně stojí towers) a jedem na kola. na vrcholu kužele jakoby se loudala za V plánu je single track The Whole zbytkem společnosti na faře (věže The Enchilada. Celopéra za $60 na den, bus Rectory - Priest and Nuns). Koeficient nahoru dalších $25. krásy je hodně vysoko (přísně symetTrochu nám nasněžilo, ale jinak rická samostatně stojící kolmá věž, se kola vyvedla parádně, i když díky zdaleka viditelná), a tak se zatoulala i tomu bílému svinstvu jsme jeli jen na 50 classic climbs of North America. půlku 27 mil dlouhého Klasická cesta single-tracku. Pro mě nahoru je Kor-Inglass Jištění jde založit spousto byla nová zkušeroute, podle reportů ta, jen je ho tam potřeba s OW délkou za 5.9 a vytáhnout a naštelovat, což nost s celoodpruženým kolem, chvilku pískovcem pokrytým ale ubere sil. jsem si zvykal, první kalcitovou vrstvou drop jsem šel po hlavě, ale pak jsem klouzající jak stupy na Hřebenáči. Volípochopil - je třeba jet rychleji. Plynulé me tedy North Chimney. (flowy) úseky v nízkém lesíku střídaly Na nástupu jsme druzí, tentokrát technické pasáže s kamennými stupni, bez tápání. Následujem partu holek ze kterých se tak dobře hopsalo. Jeli z Colorada. První délka 40m délka je jsme po hraně kaňonu Castleton valley pěkná kolmá až převislá dvojspára, prý s vyhlídkou na naši věž. Terén byl místy jedna z nejhezčích v poušti. Jištění jde pohodový, místy exponovaný (Deadly založit spousta, jen je ho tam potřeba cliffs) ale pořád neuvěřitelně zábavný. vytáhnout a naštelovat, což ale ubere Těch cca 17 mil jsme měli za dopoledne sil. Trénink v gymu se dost hodil. za sebou a po krátkém občerstvení u Druhá délka je klíčová, poctivá (5.9) Poisson Spider jsme si vyšlápli na Sandy širočina jištěná pětkou Camalotem a dunes 200 m nad městem. Zřejmě jako kdesi v nitru komína kus převislých jediní exoti jsme jeli na kole nahoru. spár, co jdou odšlapat a zmírnit graviSandy dunes jsou zkamenělé duny. taci. Poslední dvě délky jsme spojili, místní 400m katedrály z perfektní žuly stojí za návštěvu.
lok
lokalka.eu
27
Na nich kdysi dávno místňáci barvou vyznačili první trail Slick Rock - tenkrát hlavně pro krosky. Teď tu převažují cyklisté a užívají si krátkých strmých výjezdů a plynulých sjezdů v rudé krajině lemované bílými vrcholy La Sal mountain range.
a Canyon lands, rafting na Colorado river, nespočet single tracků pro kola, jeepy, motorky, koně, turisty i místa pro naturisty. Spousta levných kempů. A navíc, nějaké pouštní lezení se tu taky najde. Vyřádí se všichni - od inhalátorů adrenalinu, přes rodiny s dětmi, až po aktivní a atraktivní důchodce.
Moab je určitě místo, kam stojí za to zajet - parádní národní parky Arches
Libor Kubečka
Homo stropus (Stoupus) a jeho čtvero ročních období roku 2014 Jaro, léto, podzim, zima. Takhle se to učí děti ve školce. Globální oteplování a kalendář v tom dělá trochu zmatek, kalendářně začíná první den v roce v půlce zimy. Také výroční zpráva Lokomotivy respektuje kalendářní rok. Proč tedy nenapsat článek o celé roční sezóně, když každé období nabízí jiné lezení, a mně s mými spolulezci tentokrát nadělila pěknou úrodičku? Pro mě to byl jeden z lezecky nejpestřejších roků za posledních několik sezon, akorát na ten písek jsem se dostal nějak málo… Zima: Homo stropus v Královském převise (M12) ve Vysokých Tatrách Před lety jsem zjistil, že drytooling je slepá vývojová ulička horolezectví. Zúčastnil jsem se několika závodů, abych zjistil, že prvních pět borců na svěťáku je o třídu jinde než já. Což o to, vyhrávat by mne určitě bavilo. Avšak připravovat se systematicky na boj o postup do finále, kde můžu stát na bedně jedině tehdy, když ten nejlepší nepřijede z rodinných důvodů, druhý uklouzne v koupelně, třetího diskvalifikují a čtvrtý bude mít horečky, to mi jako dobrý nápad nepřišlo. Střecha na Pyšný štít byla v hle-
dáčku už tehdy, Dodo Kopold tuším s Gabo Čmárikem se tam šli i podívat, ale na naše vyzvídání krčili neurčitě rameny. Palo Rajčan dal zhruba po deseti letech jasnou odpověď: Jde to! „Dlžku v strope Rajčan ohodnotil na M12, ale liezť treba aj v ostatných piatich dĺžkach. S niekolkými prašivými plieškami a najmä s tradicionalistickým istením tu teda máme možno najťažšiju viacdlžkovú cestu na svete.“ Paráda, na vynýtovanou linku bych asi motivaci neposbíral, ale představa, že bychom si mohli užívat psychicky a fyzicky vyrovnané lezení v takovém stropě mně docela zaujala. lok
28
lokalka.eu
trénujeme, je potřeba se podívat do Baču nápad nenadchl, že jako bude přírody dřív, než forma opadne a in radši chmuřit někde v bivacích, ale natura zjistit, jestli bude jako obvykle protože se v Brně objevil stárnoucí všechno jinak, než jsme si to doma talent Stračena, který má sílu jako býk, představovali. baví ho momentálně obrážet světový Kupodivu nebylo. pohár v drytoolingu, začal s námi jezdit Strop je esteticky i pohybově impodo hor, tak otázka spolulezce byla vyzantní. Linka jako řemen. řešená. Zbývala maličkost, přebudovat Klíčovou délku jsme nejprve přeháfyzický fond na homo stropus. kovali a pak jsme se střídali v nálezech. Protože to vypadalo na klidnější žiV těch svých jsem chyty poněkud votní období, ve kterém by šlo věnovat olámal, i když jsem o 15 kilo lehčí než nějaký čas systematickému tréninku, Stračena. Asi lezu stropy zbytečně přidal jsem se občas k brněnskému Klasilově. Stračena délku dal PP třetím jda teamu na tréninky na betonce, na pokusem hned první den. Já bych pozahradě zavěsil mezi dva stromy fošnu třeboval, myslím, dvojnásobek. Chyty s dírama, začal před Vánoci systematicvšak nejsou tutové a v klíky trénovat a výsledek se brzy dostavil. Zranil jsem Homo stropus zrozen! čovém místě se olamují, nebudeme pokoušet osud, si rameno. To mne až tak docela snadno by mohla cesta pozbýt nepřekvapilo, že život po dvacítce není lezitelnosti. med, vím už patnáct let. Příjemněji Druhý den přelézáme jedovaté úvodmne překvapilo, že mne trénování baví, ní délky hladce. Stračenovi v závěru té a že se postupně zlepšuji. klíčové smeknul spoďák, následuje „vyV únoru jsem byl schopen dělat vlátí“ do spodní ruky, rychle nahazuje 40 – 50 metrových přesahů ve stropě nohu přes ruku do chouca pozice, a tak s přehmaty na cepínech v tzv. chouca trochu „na body“ se zvířecím hrdelním pozicích - tedy cca 80 – 100 přehození zvukem naznačujícím zuřivost, krok nohou přes ruku držící cepín v takovynechává a přesahuje až do dobrých vém cirkusáckém triku, kterému bratři hnízd u štandu. Slováci říkají „paragán“ a anglicky se Následující délka za M8 má jen deset označuje jako „figure 4“. kroků, zato silových, je zajištěná jednou Závodní finálovku na betonce na erární skobou (lze přidat friend a čok) parkále u dálnice Brno – Bratislava a je neobyčejně exponovaná. Přehojsme začali přelézat v těžkých horských zení nohy přes ruku na nejvysutější botách s mačkama-rámovkama, ve fixu hraně celé střechy dělám se zatajeným na motyce šlo vydržet přes půl minuty, dechem a poněkud křečovitě. najednou šlo udělat na hrazdě přední Předposlední délka vypadá nevábně. i zadní váhu a nakrucovat se na tom Stěna je mírně převislá, opačně vrstnáčiní jako kocour Mikeš o pouti. vená, trochu duní a je hustě porostlá Stračena je na tom ještě líp, musí něčím, co ze všeho nejvíc připomíná se ověšovat železem, aby se namohl. brokolici. Motykama do toho raději moc Homo stropus zrozen! Strop v Tatrách má dvacet metrů, víc už doma nenalok
lokalka.eu
29
nehrabu, abych nám to celé nehodil na hlavu. Stračena pobyt ve stěně zpříjemňuje reprudukovanou hudbou z MP3 přehrávače, culí se jak měsíček nad hnojem a odmítá prohlásit, že mám pevnější stisk stehen než jeho dívka. Co dodat? Třeba nějaké... Dobře míněné rady • V klíčové délce bychom jako dobré označili každé třetí jištění. Jednu erárku jsem při pádu vytrhl (nechal jsem tam místo ní abalak). V klíčové délce jsme přidali a zase vybrali tři středně držící skoby. • Do cesty je potřeba vzít široký sortiment friendů a čoků. • OS nebo RP přelez s osazováním jištění (friendy) z lezecké pozice je výzva (pro ostatní). Dokážeme si takový RP přelez bez přidávání skob představit, padá se do vzduchu a není se čeho bát, ale bude to chtít chladnou hlavu (a jumary na sedák). • Počet pokusů je vhodné omezit na minimum, protože klíčové místo se drolí a nemá daleko k nelezitelnosti. • Přístup pod stěnu je dost lavinézní, je potřeba vyčíhnout podmínky. Při našem pokusu bylo sněhu málo a stejně na nástupu vzala lavina dva lezce, kteří zázrakem přežili. My byli v laviništi už jenom nervózní. Jsme rádi, že už tam nemusíme. Jaro: Homo stropus a jeho Pohádkové sny (11-) v Moravském krase V posledních letech jsem měl intenzivní pocit, že trénuji proto, abych se
Na serveru www.lezec.cz jsme publikovali zprávičku: „Je všeobecně známo, že v jeskyních Moravského krasu žili pralidé. V odborné literatuře se na základě archeologických nálezů usuzuje na předchůdce vývojové linie člověka rozumného (Homo sapiens), jako byl Homo erectus či Homo neanderthalis. Pralidé již v jeskyních nežijí, ale začíná se zde vyskytovat nový typ hominidů, Homo stropus, který se snaží zabydlet v klenbách krasových jeskyní. V tom je asi jeho největší rozdíl od pračlověka. V méně odborné, dokonce nepodepsané, ale možná ještě důležitější, knize se můžeme dočíst, že lidstvo se datuje od Adama. Jistý Adam z Brna je prototypem nového stropového hominida, ale empiricky doložitelný je také výskyt méně dokonalých vývojových mezistupňů. Pepe Piechowicz jeden takový exemplář zachytil svým fotoaparátem... Viděno z jiného úhlu: Cesta Pohádkové sny klasifikace 11- je první cesta v Moravském krase v dolním jedenáctém stupni. Byla vylezena v roce 2006 Pólem Kořánem. V roce 2007 ji zopakoval Adam Ondra, který od té doby laťku obtížnosti moravského i světového skalního lezení několikrát posunul. V květnu 2014 přidal třetí přelez této „extrémní klasiky“ Dušan „Stoupa“ Janák. Kromě třech jmenovaných má v Moravském krase přelezenou cestu v dolním jedenáctém stupni ještě Petr Dumpik se specifickou boulderovou „morfo-cestou“ Wolfgang Güllich, která se leze za jednoprstovky na malíček ve stropě, Martin Stráník (Bushman) a pravděpodobně také Karel Požár, který přelezl na Lidomorně propojení několika cest s pracovním názvem Diagonála.“
lok
30
lokalka.eu
jejíž klíčové místo tvoří šestimetrová nezhoršoval. Po letech snahy se příliš střecha za 8a, je to v podstatě čistě nezhoršit se mi podařilo se dokonce sportovní výstup, o trochu zlepšit. Na který bych přirovnal bouldrech jsem v ...trénuji proto, abych se k Cestě na památku dubnu přelezl své nezhoršoval. Po letech první 7C (Alfabetix) a snahy se příliš nezhoršit se Camillotto Pellissiera (také za 8a) na Cima 8A (Kilián) a v květnu mi podařilo se dokonce o Grande. se mi podařilo zřetězit trochu zlepšit... Borci v 60. letech všechny kroky cesty vynýtovali přímou a převislou linii a Pohádkové sny vedoucí stropem vchodu dnešním lezcům tak připravili perdo Sloupských jeskyní v Moravském fektní sportovní lezení, na které stačí krase. jen expresky, magnézium a hodně síly. Obě cesty můžou být dobrým horským Léto: Homo stropus a jeho ranúvodem pro sportovní lezce koketující de s Miss Italia 1961 (9+/10-) na s lezením v horách. Piz Ciavez v Dolomitech S Asuem jsme zjistili, že celou cestu táhneme sadu vklíněnců zbytečně, ale Léto bylo poměrně deštivé a Miss Itav lehkých délkách je dojištění možné a lia 1961 vedoucí nedaleko sedla Sella pro začínající lezce v horách by to mohbyla tak trochu náhradním programem. lo být didakticky užitečné. I když se jedná o starou hákovačku, lok
lokalka.eu
31
Nejtěžší délky padly oblíbeným stylem PP, zbytek RP nebo OS. Podzim: homo stropus dostropoval, ale No siesta! (na Grandes Jorasses) Pár dní po návratu z Dolomit jsem zašel na noblesní strop v Moravském krase s názvem Krvavý román. Lezení stropů se mi moc líbí, ale záda řekla dost, pro letošek končíme. Několik týdnů na fajn prášcích a do toho se dělají super podmínky v západních Alpách... Táta mi řekl, že pokud jsem tak blbej a míním jet s posunutýma plotýnkama do hor, tak ať sepíšu závěť. Dobře míněné rady rodičů není radno pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven, alespoň to vštěpuji do hlavy naší malé Magdalénce. Závěť jsem tedy sepsal a s trochu smíšenými pocity a vyrazil s Bačou na Jorassy. Do auta jsme pro jistotu na cestu přibalili hned čtyři rehabilitační pracovnice. Protože jsem si byl přes rok zaběhat slovy dvakrát, měl jsem trochu obavu z nedostatečné fyzické přípravy, i když Bača je na velké batohy naučený, takže si vystačím s chlebníčkem. S bolavými zády nic moc dělat nejde. Připravoval jsem se aspoň tak, že jsem jeden den v týdnu nejedl. Zimní lezení je totiž umění trpět! Bolest je při něm asi nevyhnutelná, ale jestli to bude skutečné utrpení, nebo radostná askeze, záleží na tom, co máte v hlavě. O tom by mohl vyprávět Bača... Stoupa
lok
32
lokalka.eu
Siesta s Marion Stoupa mlčky tiskne hučící Reactor mezi roztřepanými koleny. Mokré tropiko žďáráku občas olízne rozpálený vařič a varovně zasyčí. Náš nepatrný prostor bezpečí se plní nebezpečnými zplodinami. Povídám, “hele, Stoupo, tady na té nálepce píšou něco o otravě carbon-monoxidem”. Někde půl metru za mlžným oparem se ozve “no ty vole, tak proto mě pořád bolí hlava”. “Máš recht, raději vyvětráme”. No, to se snadno řekne, vyvětráme. Jenže nadzvednout tropiko znamená vystavit se nemilosrdnému proudu lavin, co se na nás shora neustále sypou. Čupíme uprostřed severní stěny Jorassů, šest set metrů nad zemí, na poličce třicet na šedesát. Všechno je promočené durch, včetně spacáků, a to nepatrné teplo z vařiče máme teď vypustit ven? „Hele, oxid uhelnatý je lehčí než vzduch, tak stačí, když budeme dýchat víc u země“. A máme to pořešený. Marion neklidně postává na verandě chaty Leschaux. Starostlivé myšlenky roztáčí její mozkové závity. „Kruci, všichni už z té zatracené stěny zdrhli, ale co tam sakra dělají ty dvě světýlka v No siestě. Kdo to může být a proč nejedou dolů?“. Vlídný mužný hlas přeřízne její nit. „Nazdar kotě. Pojď se vohřát, dyť se celá chvěješ. No ty vole, tak tenhle kentus tomu Bačovi se Stoupem fakt nezávidím“. „To jsou tvoji kamarádi?“ vyhrkne Marion a sundá z ramen nenechavou ruku českýho frajera. Její tmavé oči zůstávají
zasněně opřené do severní stěny. Ráno se rozhodne. Černý Šaryk zařehtal a sto čtrnáct koní unáší náš kočár do mekky alpinismu, pod střechu té línější Evropy, do francouzského Chamonix. Dva chlapci, čtyři dívky, poměr jak z Baudelairea. Spousta jídla, pití a nespoutané radosti. O to bylo smutnější loučení na ledovci Mer de Glace, kde se naše skupiny rozdělily na jižní - stoupající po žebřících k vyhřátým skalkám u chaty Envers; a severní - postupující po ledovci Leschaux pod chladnou stěnu Grandess Jorasses. Se setměním uleháme pod stěnou. Tedy vlastně je to odtud ještě pořádný kus k okrajové trhlině a nemáme ani potuchy jak ji překonáme. Budíček na čtvrtou, tři ovesný kaše a se vším matrošem na tři dny vyrážíme hledat cestu tou spletí ledových věží. Zastavuje nás dvacet metrů vysoká hradba převislého ledu. Táhne se z leva doprava, kam až naše oči dohlédnou. „No ty vole, tak tady začíná prvotřídní cvičba!“ „Hele Stoupo, měj to trochu dobraný, zkusím to tady vlevo, těsně u skály, to vypadá, že by to mohlo jít.“ Skoba. Čok. V půlce jsem sundal batoh a pověsil ho na šroub. Šrouby máme čtyři. Pár metrů pod vrchem, v záklonu více než 30 stupňů od vertikály klovu dírečku pro další krok. Najednou rána jako prase. Už jsem viděl, jak se ta masa ledu nade mnou naklání a pohřbívá mne do svých útrob i se Stoupovou svačinou,
lok
lokalka.eu
33
co jsem si schovával v kapse. Scéna jako z filmu Ice age. Muselo to zadunět všude. V celém vesmíru. I z druhé strany hory, protože glaciologové v té chvíli naměřili posun ledovce o celých sedmdesát centimetrů. Takže rychle vyvrtat abalakáče, protáhnout smyčku, slanit, vše vybrat a honem zpátky ke Stoupovi. „No ty vole, a co teď? Jak se sakra dostaneme na nástup?“ Jak dva vězni se bezradně ploužíme kolem převislé zdi. Najednou spatříme tu hříčku přírody. Ten vtip. Tu obskuritu. Ten nejneuvěřitelnější komín, co jsem kdy viděl. Tyčí se nad námi přímo uprostřed kompaktní ledové stěny. Batoh pod sebe na smyčku a vzhůru. Doufejme, že se jím protáhneme až na nástupové ledové pole. Kruci, už je půl devátý, ale cesta je volná! Marion se prudce posadí na vyhřáté
posteli ve svém bytě v Chamonix. Její havraní vlasy zakrývají temný sen, co zdál se býti skutečný. Srdíčko splašeně nadouvá její prsa pod zpoceným tričkem a vzrušený dech se jen tak tak vejde do jejích úzkých plic. Co to bylo za ránu? To asi spadl z postele ten kluk, co se s ním v noci vrátila z večírku. Jak se vůbec jmenuje? Walter? Bohatýr? No nic, sbalím si raději nějaký cajky a vyrazím se mrknout pod Jorassy, snad budou v MacIntyrovi dobrý podmínky. A jak Marion říká, tak udělá. Lezeme souběžně. Bača tahá dopolední šichtu. Dvě stě nebo tři sta metrů k prvnímu těžšímu fleku přes převis. Jsou v něm tři skoby a pouští to volně. Zase lezeme souběžně a na prvním Jasperově bivaku jsme kolem poledne (R. Japser dělal No Siestě v roce 2003 první volné opakování). Ještě dvě-tři lok
34
lokalka.eu
znak slova, větu, křik, uááá, sakra to je délky a dáme oběd – uvaříme dva litry sakra bolest na poblití! chlemtu (ionťák+sníh), kterým zalejeStojím pět metrů nad posledním me dvě energizující tyčinky. čokem. V kompaktních plotnách bez Cítíme se jako králíci Duracell. možnosti dalšího rozumného postupu. Parádní čas, parádní počasí. K večeru Mžourám na nákres. Hmm, pětasedmse to teda má trochu zatáhnout, ale kdo desátka led. Ale kam se schoval? by se mraků bál, že? Předávám opratě Objevuji skobu s karabinkou a neStoupovi na odpolední šichtu. chávám se spustit níže, zřejmě jako můj Ledu znatelně ubývá. Dvě rozbité předchůdce. délky Stoupu pořádně vydojily. Začíná Zkouším to o kousek vlevo. Převísek, posněžívat. To bývá v horách odpoledne kouteček, plotna, stopka. Pár metrů normální. Občas se přežene prachová ještě více vlevo se macatí ledové koutky lavinka. To je paráda, konečně zase cesty Bonatti-Voucher. Ranní oklepávána horách! ní a dva pokusy do neznáma nás stály Lavinky se pomalu stupňují v kontispoustu času a my se potřebujeme donuální proud, v kterém se nedá lézt. Je stat na to sněhové pole nad námi, kde je teprve kolem čtvrté, ale musíme hledat parádní dvoulůžkový bivak. Takže ještě místo na bivak. No way, no siesta. Padá kousek traverz, ták a jsme v Bonattim! déšť se sněhem. Malá mikro polička Jen dvě-tři délky tu pobudeme a hned, předesílá zábavu na dlouhou noc. jak to půjde, tak zase Ráno se neprobouuhneme. zíme. Jak by se sakra Ráno se neprobouzíme. mohl probudit někdo, Jak by se sakra mohl probuKde jen ti kluci čeští kdo celou noc nespal, dit někdo, kdo celou noc stále se dusil, padal nespal, stále se dusil, padal můžou být, ptá se sama do údolí a třepal se do údolí a třepal se zimou? sebe Marion a s lehkostí chmýří uzrálé pampezimou? Naštěstí se lišky stoupá ledovou stěnou. Pod jejími neprobouzíme do nesněžení. Zato je pevnými lýtky se ledový příkrov mění pořádná zima. Vše, co v noci promoklo, v nádherný měkký firn. Hroty jejích zbraní teď zmrzlo na kost. Ze sady friendů se se zakousávají do ledového krunýře a její stala sada žonglovacích kuželek, což tělo jakoby bez námahy nabírá závratnou bylo jediné, na co se daly použít. Vše výšku. Není sama. V jejím závoji, jako roji bylo pokryté hromadou ledu a sněhu. ledové komety lezou zástupy nápadníků. Takže vyhrabat, oklepat, rozehřát, Jsou jich snad desítky. Nebezpečně se navázat, navěsit, zase sundat, vykopředbíhají, okřikují a hádají o to, kdo bude nat potřebu, znova navěsit, lézt. Ruce moci lézt co nejblíž k ní. Blízko. Tak blízko přemrzají po pár metrech, jen nohy až budou slyšet její tep a cítit teplo její milosrdně mlčí. To je špatná zpráva. kůže. Ale třeba se rozvykládají v tom kolmém koutečku nebo támhle v tom rozbitém „Ty vole, dávej bacha, je to tady trochu převísku nebo v té nedržící glazuře. rozbitý,“ doplňuje Stoupa slovy ten velký Ano, už už slyším první šepot, nákámen, co mi zrovna přistál na rameni. lok
lokalka.eu
35
Začala jeho odpolední šichta. Rozbitá šestpluska. Nedržící čerstvý sníh, který je potřeba neustále čistit. Dvě jedničky na spravení morálu a má štand. Walter byl machr. Ještě jedna vypečená délka přes převis a vracíme se do Siesty. Stoupovy nohy nemluví. Ani hlásku. Kopeme luxusní bivak na hřebínku, sedíme vedle sebe jak piloti v kokpitu F1, pod sebou kilometr stěny na ledovec a zapadající slunce kreslí jednu ze svých nádherných tapet. Nad hlavou se rozsvěcují první hvězdy. Támhle, nad obzorem září souhvězdí Marion. Tohle je ten pocit, který nejde předat. Vše je obsaženo v tom krásném okamžiku, kdy nejde popsat tím, co je, to, co není (kredit: Poletíme). „Ty vole, zase ráno a zase tma, dyť je to na vrch jen kousek, tak proč si nepočkat na sluníčko, co?“ Ignoruju Stoupovy změkčilé poznámky, které přičítám jeho tvrdnoucím omrzlinám, a nemilosrdně balím bivak, vařím a velím k útoku na vrchol hitparády. Moje ranní šichta se skládá z mixového sit-startu a několika délek ledových koutků protkaných šťavnatými převísky. Před polednem už si mažeme naše krásné pusinky voňavým krémem, to aby v civilizaci byly holky povolnější a nemíjely nás obloukem jako dva smraďochy. No a taky pro to, aby se Stoupa nespálil, protože v práci nahlásil nemocenskou. Vivat Italia! Musím přiznat, že Italská strana je daleko rafinovanější než ta Francouzská. Nejdřív vás smaží na sluníčku, slaňujete z volných kamenů v rozbředlém sněhu, bojíte se přeskočit okrajovku, hledáte cestu v bludišti trhlin, slézáte desítky délek po rozbitém hřebínku a lok
36
lokalka.eu
nakonec se trmácíte kamením k chatě, abyste zjistili, že tam není žádná voda, což je v horách průser, že ano. Takže zatímco si Stoupa masíroval zmrzlé prstíky, Bača několik hodin vybíral kaluže kolem chaty, čímž získal bobříka trpělivosti a dva litry vody! Chata je prázdná a tak si se Stoupem bereme každý jedno patro. Stoupa horní, tam prý je tepleji. Se západem slunce Marion kráčí po vrcholové převěji na vrcholu Walkerova pilíře. Po spáncích jí stékají kapičky potu, ale už nemusí spěchat. Všichni ti, kteří se tak snažili ji doběhnout, jsou daleko za ní, a ti, kteří na ni čekají, o tom ještě ani neví. Tam, kde se ostatní plahočili ve sluneční výhni, zapadali po kolena a rovnali si záda pod tíhou batohů, tam Marion roztáhne křídla a jako večerní motýl se houpavým letem snese až k chatě Boccalatte. Tam někde už konečně musí být ti, kteří spí ve sněhové bouři, ti, kteří se za ničím neženou, ti kteří si zaslouží být poctěni její návštěvou.
„No ty vole, kde se tady vedle mě vzala ta baba?“ houknu na Stoupu, ať na to hodí voko, jestli jako ještě nejsem v nějakým erotickým snu. Stoupova ošklivá hlava mě přivádí do reality a tak se raději po anglicku vytratím z chaty, abych se náhodou nedostal do řečí. Po nějaké chvíli vyleze s úsměvem i lišák Stoupa. Pak vykoukne Marion, vlasy rozpuštěné na ramena, batoh úhledně zabalený, poděkuje nám za cigánský kakao, roztáhne svá nádherná křídla a během mžiku slétne dolů do údolí. Zato my se Stoupem to vezmeme pěkně natěžko, přes potok, s koupáním, se sbíráním borůvek a s řadou dalších světských věcí, o kterých baby jako Marion vůbec nemaj potuchy. A pak už jen náš starý dobrý autostop zpět tunelem do Francie, za našimi krásnými děvčaty, protože čtyři, jsou vždycky lepší než jedna ! Bača
Francie lezecké jaro v Orpierre (1.5.-11.5.2014) Již od revoluce každý rok plánujeme a hlavně uskutečňujeme lezeckou návštěvu jižní Francie. Kromě mého staršího syna Václava jsem letos zlákal i kamaráda Luboše a sousedovic syna Pavla, který s lezením teprve začíná. Dny volna se opět po čase poskládaly přesně tak, jak jsem potřeboval (na jedenáct dnů zájezdu padlo pouze pět dní dovolené) a bylo by škoda to nevyužít. Ale popořádku. Cesta Ve čtvrtek ráno po velmi krátké noci (práce na PC a balení až do půlnoci) jsme opět vyrazili za svým cílem.
Popisovat cestu přes Rakousko, Itálii a Francii je nošením dříví do lesa. Nicméně letos jsme to vzali spodem přes Graz, Milano a Torino (tam jsme zajeli 2x kvůli špatnému odbočení z dálnice,
lok
lokalka.eu
37
takže jsme si na centrálním kruháči sochu Sfingy prohlédli důkladně ze všech stran). Konečně jsme dorazili do zasněženého sedla Montgenévre (1700 m.n.m.), předělu mezi Itálií a Francií a plynule přejeli do Francie směr Gap. Projížděli jsme mezi zasněženými vrcholky a sjeli do městečka Briancon s velkým hradem, který se rozkládá celkem na pěti místech (zajímavé řešení obrany města). Zastavili jsme už skoro za tmy kousek za městem v jedné vesnici, kde jsme u školy (École) postavili stany a šli konečně spát. V noci několikrát sprchlo, takže stany přišly docela vhod.
Den první Ráno nás vzbudil místní zemědělec se svým traktůrkem. Tak usušit stany, posnídat a odjezd směr Gap a Sisterone. Cestou jsme míjeli několik lezeckých oblastí – padlo spoustu fotek. V poledne jsme konečně dorazili do cíle naší cesty Orpierre. Recepční v kempu mne opět po roce poznala, což nám usnadnilo ubytování na „našem“ oblíbeném místě s výhledem na skalní ostroh Quiquillon. Kemp je od posledně hodně vylepšen, hlavně to zázemí. Už jsme však byli celí nažhavení do lezení, tak hurá do skal do oblasti Chateau, kde padlo pět cest jako seznámení se s lezeckým terénem. Po sedmé večer jsme to zapíchli lok
38
lokalka.eu
a sešli se dolů do kempu osprchovat, uvařit dobrou večeři a kout plány na zítřek. Den druhý V sobotu ráno bylo hezky, tak po snídani šupem autem na parkoviště Le Adrech pod Quiquillon, čímž jsme si ušetřili minimálně tři kilometry chůze do kopce s převýšením cca 200 výškových metrů. K našemu sektoru „4 Heures ost“ to pak byla již jen čtvrthodinka do kopce. Pod skalami a ve stěnách byla spousta lidí, nicméně našli jsme si pro sebe prostor a postupně přelezli šest cest (obtížnost až po 6a), dvě z toho byly dvoudélkovky. Svítilo slunce, takže paráda.
Docela jsme si dali do těla, ale ta spousta fotek a zážitků… Kolem páté jsme už měli dost, tak dolů do Orpierre do obchodu, koupit pohledy a víno. Sprcha velmi bodla. Pavel si zkoušel slepit děravou nafukovací karimatku (nakonec bezvýsledně), já zas šil roztrženou rybářskou sedačku, a všechno na kameru točil Luboš za patřičných poznámek všech přítomných. Den třetí V noci byla docela kosa, o to bylo lepší nedělní ráno. Z parkoviště Le Adrech jsme tentokrát vyrazili víceméně po vrstevnici k hlavnímu masívu Quiquillonu, kde jsem si už loni vyhlídl osmidélkovou cestu „Jungle“ (170 m,
lok
lokalka.eu
39
obtížnost 5c až 6a+). Orientace ve stěně vedle cesty Brazil byla občas náročná, ale nakonec jsme trefili všech osm délek včetně té za 6a+ (na prvním to dal Václav a za námi pak i Pavel). Ta spousta fotek z lezení hovoří za opravdu nádhernou atmosféru a scenérii kolem nás. Unavení, ale spokojení, jsme dolezli na hřeben, dali menší gáblík, skupinové vrcholové foto a kolem čtvrté vyrazili po velmi úzkém hřebeni (místy tak na dvě stopy) ve výšce cca 180 m nad zemí, až jsme došli na horskou pěšinu a po ní postupně sešli k našemu autu. Cestou jsme se potkali s dvojicí z Lokálky Petr („Plyš“) a Petra, kteří vylezli blízko nás cestu „La Grotte“. Tak honem do kempu, sprcha, pivo, a ještě do místního pubu na pastis – francouzský národní nápoj. Pak teprve večeře a spát. Jen malý postřeh. Na všech vícedélkovkách nepotřebujete přidat jediné vlastní jištění, vše je totiž odjištěno ve sportovním duchu. Takže úplně postačí jen sada cca patnácti expresek, dlouhá smyčka a dobré lano. Den čtvrtý V pondělí už jsme dali Rest Day, prsty docela bolí. Luboš má rýmu a patrně se o něj pokouší chřipka, tak jsme zajeli do lékárny do města Laragne Monteglin. Odtud vedla naše cesta po D 942 nádherným údolím Ges de la Méonge kolem vodopádů, kamenného mostu z doby Římanů (14. století), kolem mnoha dalších místních lezeckých oblastí, až jsme dorazili do cíle naší dnešní mise, do známé oblasti nad městem Buis Les Baronnies. Zubatý skalní ostroh vysoký 200 m, dlouhý něco přes kilometr, připomíná hřbet prehistorického ještěra,
který shora shlíží na město. Je tu udělána jedna cesta vedle druhé, většina cest je dlouhá kolem 100 m. Prošli jsme si historickou část městečka, navštívili všechny tři kempy, koupili průvodce a tím se „nachystali“ na návštěvu v roce 2015 – prostě je tu další námět na výlet v příštím roce. Pak jsme odjeli přes sedlo Col de Perty (1302 m.n.m.) do dalšího údolí vedoucího nazpět do Orpierre. Z dnešního dne mám asi 200 fotek, bylo opravdu co fotit. Den pátý V úterý odjezd opět pod Quiquilon, u auta nesvítí levé světlo, trochu jsme se zdrželi na lesním parkovišti. Dnes je cílem vylézt cestu „La Grotte“ (150 m, 5c). Došli jsme k ní a najednou slyšíme volání ve francouzštině. Pochopili jsme brzy – shora padá několik kusů kamení. Francouzi totiž vytrhli jeden odštěp, který by na nás spadl, kdybychom přišli pod stěnu o malou chvíli dřív…. Dvojka nad námi to nakonec vzdala, hoši slanili dolů, nechtěli vylomit nic dalšího. Trochu jsme váhali, ale nakonec jsme do toho nalezli. Václav vytáhl naráz první dvě délky, pak už jsme se oba střídali na „měkčím“ konci lana. Lezení bylo opravdu nádherné i se všemi výhledy kolem. Za necelé tři hodiny jsme byli nahoře na hřebeni, Luboš s Pavlem dorazili vzápětí. Všude kolem ve stěně bylo plno lezců, slunce svítilo, pohoda. Malá sváča, opět vrcholové foto a odchod stejnou cestou jako minule dolů k Le Adrech do rozpáleného auta. Sprcha, večeře, víno, a začalo kapat...
lok
40
lokalka.eu
Den šestý ...a pršelo až do rána, tedy do 10 hodin. Vše je zatečené, tak jsme nikam nespěchali. V brzkém odpoledni už to však vypadalo dobře, tak jsme vyrazili tentokrát pěšky do sektoru „Belleric“. S Vaškem jsme dali jedno 6a a nalezli do druhého 6a+, ale začalo krápat, tak jsme honem slanili. Pavel s Lubošem čekali v jiné cestě u druhého štandu pod převisem až to přejde, aby si vylezli třetí délku, ale museli to nakonec také vzdát. Tak nazpět do kempu. Padlo rozhodnutí jet se podívat do historického města Sisteron. Takže ve třech bez Luboše jsme absolvovali, již za plného slunce, pěšky okružní cestu historickou částí města a šli se podívat za řeku na místní lezecké sektory. Zrovna tu lezlo pět dvojek.
Zde je docela zvláštní deskovitá odlučnost vápence, kde se leze po usazeninách schránek korýšů – však mám odsud spoustu fotek zkamenělin (monity). Po krátkém relaxu odjezd nazpět do Orpierre. Den sedmý Ve čtvrtek zase opět teplé ráno. Lubošovi není dobře, tak zůstává v kempu ve stanu a my ve třech vyrážíme přes Orpierre nahoru do skal. Dnes je svátek a my procházíme skrz slavnostně vyzdobenou náves, kde je bleší trh se spoustou pro nás „užitečných“ věcí. Po krátkém kochání se odcházíme dnes do sektoru „Chateau Cascade“, kde už bylo tak plno, že pomalu nebylo kam šlápnout – holt je volný den. I tak jsme zde našli pár cest, které byly volné a postupně jsme vylezli samé cesty za
lok
lokalka.eu
41
6a+ a dokonce dali i jedno 6b (Václav se pochlapil). Potkali jsme tu i Čechy z Jablonce. Pak jsme přešli hned vedle do oblasti „Chateau Anticlinal“, kde padly další cesty za 6a+, jedno mělo dokonce 35 m. Celkem nás dnes oslovilo sedm cest, jedna hezčí než druhá. Jen byla škoda, že Frantíci měli volno a opravdu tu doslova a do písmene viselo lano vedle lana. Unavení jsme sešli dolů do kempu, sprcha, večeře, plány na zítřek. Den osmý V pátek po obligátní ranní bagetě odchod nahoru ke Quiquillonu, tentokrát k výraznému pilíři, kde v levé části je několik těžkých cest a mezi nimi jedna pro nás lezitelná. Výstup přes 200 výškových metrů pod stěnu nás trochu „opotil“, našli jsme čtyřdélkovou „Voyage“ (120 m, 6a), kde už bylo nasáčkovaných několik dvojek. Naštěstí za čtvrthodinku jsme už mohli začít lézt. Začátek nebyl zrovna moc příjemný, ve spárokomíně byly povinné chyty a stupy, stále nás to vytláčelo ven. Teprve třetí délka začala být v pohodě, až se mi podařilo dolézt dvě dvojky před námi. Zaštandoval jsem pod nimi a počkal v silném větru, vanoucím vzhůru stěnou, na Václava, abychom mohli přelézt na závětrnou stranu hřebínku. Poslední délka bylo převislé 6a, takže se to tu trochu sukovalo. Nakonec se na nás dostala řada a nahoře na hřebínku jsme konstatovali, že převislá spára „na sokola“ byla zlatým hřebem dnešního lezení. Dnes jsme se rozhodli nejít stejnou cestou po hřebeni, ale slanit z plató Grand Jardin dolů až k úpatí
stěny. Tak jsme sjeli z hřebene na plató a posvačili. Centrální slanění má délku 35 m + 35 m, tak jsme svázali dvě lana a slanili naráz až dolů pod stěnu. Bylo to úžasné, už dlouho jsem se tak neprojel na laně… Závěrečné foto našich lezeckých dvojek zpět na zemi nemohlo chybět. Pak následoval traverz kolem Quiquillonu, některá místa jsou zajištěna jako ferraty (ocelová lana, kramle, stupačky). Sestup vede také kolem bývalého dolu na železnou (a nejen železnou) rudu, tak jsme si vzali na památku pár pěkných kamenů. Sprcha v kempu nám byla odměnou za dnešní den. Následovala pizza a pastis v místním pubu a poslední noc v našem kempu. Návrat domů V sobotu poslední snídaně v Orpierre, sbalit stany a odjezd směr domov. V Gapu nabrat naftu (1,309 €/litr), vystoupat do našeho zasněženého sedla, poslední fotky hradu v Brianconu a pak už jen sjezd dolů a polykání kilometrů až do Arca. Prošli jsme si obchody, koupili obligátní zmrzku a pokračovali dále přes Brenner. Za Insbruckem bivak u jednoho jezera mimo dálnici, právě díky nepříznivé předpovědi počasí. Ráno budíček v sedm a odjezd na blízké parkoviště za snídaní a ranní hygienou. Jen co jsme vyjeli z parkoviště směr Salzburg, najednou na nás padla clona silného deště a po pár kilometrech začaly padat i velké kroupy (auta na dálnici víceméně stála). Za Salzburgem nás opět tradičně kontrolovali policisté, zda máme dálniční známku. lok
42
lokalka.eu
Cesta domů pak probíhala v dešti, který nás vyprovázel po celé zbývající trase. A co dodat na závěr? Podařilo se nám vylézt spoustu cest v pěkné lezecké oblasti, kterou jsem já osobně navštívil už popáté v té 24-leté historii našeho ježdění do jižní Francie. A přestože nám nějaký den propršel,
nádherné prostředí skal, neskutečně krásná příroda a dobré jídlo spojené s francouzským vínem (a samozřejmě i pastisem) vytvořilo perfektní lezeckou pohodu. Tak zase za rok… Vašek Janda
Moravské legato aneb „to si kluci klidně dodělejte, ale vylézt to nepůjde...“ V Adršpachu je jednoduše fajn, člověk tam má známý (nebo si je v hospodě snadno udělá), slušný zázemí (chalupa či parkoviště pod Králem), spousta lezení. Někdo může říct, vždyť je to samej solivej šrot..., no vlastně ano, ale normální cesty můžeme lézt v Krase. Tak proč se štrachat do Ádru? Přece pro tu atmosphééééru :-) :-) Knihu Pískaři snad už skoro každej zná a seznam cest jejich obrázků, co Vás po přelezení posunou do nóbl společnosti Klubu Pískařů, taky. A že je v klubu dost volno... Na valné hromadě si můžete sednout, kam je libo, budete první a sám... a těch chlebíčků a sodovek... Jedna taková cesta vede na Harfu. Vlastně to žádná cesta není, jen pokus přes dva kruhy kamsi nahoru do vzduchu, kde končí sokolík a zůstává jen hladko a pár desítek metrů na vrchol... “To nejde vylézt, když to nedal ani Kollerko v době své největší slávy (a to už lezl desítky), nic tam u toho druhého není,“ vysvětluje nám v hospodě u Tošováka Cikán. Je s podivem, že si to tak dobře,
po těch 30 letech, pamatuje. Nebo že by to zkoušel s někým jiným později dodělat? “To si kluci klidně dodělejte, ale vylézt to nepůjde! Říkám, že Svišť tam nějakou hodinu padal, dal tam tak dvacet pokusů a pak to nakonec zvedl a odlezl od druhého kruhu cca 4 m na hranu. To stejně nepůjde,” ukončuje diskuzi Cikán. Jo a prej nic moc matroš že jo, trochu to sype... No to už víme. Tak nějak to před třemi lety bylo... a taky tak, že člověk, který chce být členem Klubu Pískařů, potřebuje tento dvojkruhový problém na Harfu absolvovat. Prostě se chce dostat k tomu druhému, co tam kdysi natloukli a pak to opustili, vybarvit si políčko do Pískařů a zapomenout. Jenže, pánové a dámy, pohybujeme se v období poloviny 80. let, kdy se ještě prostě lezlo nahoru a nikdo si nehrál na gymnastiku s názvem RP. Puuuuureeee humus. A tak jsem se tam ocitnul, strpěl přátelskoposměšný grimasy jističe Toma Sedláčka (autor Hrobečka na
lok
lokalka.eu
43
Lidomorně), že jako větší psoudolahůdku už jsem si snad nemohl najít, nechal si v převislé solivé širočině nasypat za triko celý pískoviště a s vytřeštěnýma očima se dostal dunivým osoleným sokolíkem ke druhému. A taky si vybarvil to políčko a vyslechnul uctivý mručení Kubrta a Švišťa, že k tomu druhýmu je to teda dost hustý... Jenže léta plynou a tak našinec zatouží vytvořit taky nějakou tu novou cestičku - prvovýstup. A protože jsou velké směry v centrálním Ádru již skoro vyčerpány (pan Mocek by nesouhlasil), je šťasten, když něco podobného jako na Harfu mu takříkajíc “vrcholová komise přiklepne”. Hurá hurá... “Tak tu vrtačku bych ti nepůjčil, ale když to jde dělat Svišť, tak jo,“ usmívám se na Alberta - majitele kovárny - a je mi docela jedno, že moje reputace oproti Svišťovi je 100 ku jedné (samozřejmě v můj neprospěch). Hlavně, že se mise č. 2 zdařila. Zaprvé mít co (Harfa), zadruhé mít s čím (Albertova kovárna) a zatřetí mít na to (nebo alespoň mít s sebou Svišťa). To třetí budem muset ještě potvrdit. A tak jsme jednoho krásného srpnového odpoledne prvního dne horolezeckého festivalu roku 2014 šlapali s báglama plnejma lan, kruhů, lepidel, kladiv a vrtaček přímo pod Harfu. A prej dneska dáme třetí a vočistíme tu spáru nahoru. Jenže skutek utek... Cesta začíná v nejnižší části východní (asi i údolní) stěny, z krátkého komínku šikmo vpravo převislou širočinou na hranu, pak koutem s přerušovanou spárkou k prvnímu kruhu. Tak deset metrů. Dalších šest sokolíkem ke druhému. Jenže Harfa, jak známo, je věž lok
44
lokalka.eu
vetknutá do svahu, tož už na hraně je to na zem dost daleko (podlaha prudce klesá společně se svahem) a taky podle toho má našinec sucho v krku. Do toho ještě solisko jako prase. Skoro bych se vsadil, že cesta zůstala nedodělaná právě pro tento zcela odpudivý začátek a ne kvůli lezeckým problémům někde nahoře. Od prvního kruhu je to taky romantika, ale aspoň už člověk nespadne na zem. Smyčky nějaký jdou, ale nožky musíte mít pěkně u ručiček, jinak z toho vyjedete jak namydlenej blesk. Prostě solisko. Zcela odvařenej pouštím Svišťa na první konec. A pak už jen hek, hek, to jak Švišť skáče po oblinách, hůůůůů, to jak Švišť dává nohy k rukám a pak drrrž, to jak padá do lana. A tak dále a tak furt dokola. A znovu a znovu. A pak už bylo pozdě a už se šeřilo a taky že zítra je taky den a na otázku, jestli si pamatuje, jak ten zved před těmi třemi lety udělal, tak že jo, ale dneska ne. A taky, že pro delší je to lehčí, že tam došáhnu do madla. A tak jsme zavázali lano do druhého kruhu (ten spodek už fakt nechci znovu lézt) a nachystali se na druhý den. A protože měl přes fesťák Svišť pracovní povinnosti, tak že zítra zase odpo. Odpoledne znovu pochod a jümarování ke druhýmu. A já že si to taky zkusím, a tak jsem to zkoušel, úplně jinak než Svišť (do těch oblin se fakt neposkládám), a taky jsem padal, jen jsem u toho neříkal hek, hek, a hůůůůůůů. A pak už bylo dost pozdě, tak jsme se vyměnili a ten ušák to zvedl na první pokus, asi proto, že jsem ten den tak moc zdržoval... Zavrtal třetí kruh a já že se musím nabídnout lézt dál, protože jsem dneska na začátku tolik zdržo-
val, a taky proto, že umím zakládat ufa do zahumusený spáry lépe než on. A taky se už vědělo, kam musím dát čtvrtý kruh, tož deset metrů nad třetí, na konec tohoto dosti kolmého žlabu, co má v sobě jen malou, ale vopravdu malou trhlinku, někdy jen trhlinečku a to proto, že navazujeme na aktivity našich předchůdců a celkový dojem této cesty (puuuuureeee humus) nesmíme pokazit. A taky, že to mám lézt na klíč a přitom nezapomenout čistit deset cm tlustý mechy a hlavně nespadnout, ale to je jasný, protože mám ty ufa. No nechal jsem to na další den... V pátek jsme měli dobrej rozjezd, protože jsme měli lano už ve třetím kruhu, žádný převislý soliska, žádný formoobliny. Dočistit žlab a probojovat se na jeho konec. A protože už chybělo jen malinko, sotva tři metry a traverz doleva do komína a tím na vrchol, tož nálada byla skvělá. Ale pak se to suklo, teda, vlevo od spáry to strašně duní, tož se musí kruh dát dál doprava, což má ale za následek, že při výlezu do komína když člověk spadne, tak se zarazí do toho žlabu, co vede jak dlouhej had od třetího ke čtvrtému kruhu. A to se nikomu z nás moc nechce. Tak jen čistíme a čistíme a pak začne pršet, což znamená konec dnešního a také letošního pokusu, protože Svišť zítra nemůže a pak už je podzim a na podzim se jezdí do fontáče nebo na kalymnos a taky tu už nebude vlát to červený lano, protože nejsme přeci v Yosemitech... A tak se to stalo, dali jsme dva kruhy a dostali se na dohled trojkovému komínu, ale ten malý kousek, ten jsme už nedotáhli. Tož doufejme, že v příštím roce to dorazíme na vrchol.
lok
lokalka.eu
45
A vlastní cesta? Myslím, že bude dost výživná, s obtížností cca VIIIc ve sparách (asi jako Berušky), s jedním boulderem cca 7a (asi jako Dlaňák) a spárožlabem, ve kterém bych nechtěl být ten, kdo z morálního přesvědčení nepoužívá ufa (novinky měly vždycky
problémy aneb a přece se točí). A pokud se to podaří dolézt, tak ve vrcholovce na Harfu najdete novou cestu s názvem Moravské legato, Xa. Marek Žák
Krasová odpoledne Je první půlka května, asi sobota, už nevím. Sedíme v autě a míříme výpadovkou na Svitavy směr Blansko – a dál. To dál je Sloup a především tamní pověstná Kostka mýdla – kam hrábneš, tam jedeš. Hřebenáč se už v začátcích horoškoly stal oblíbenou mučírnou plnou uklouzaných cest, občas zahrnujících no-hand či no-leg pasáže. Nicméně i pro naše působení v Krasu oblíbenou destinací zvláště po dešti, jelikož rychle osychá. V paměti utkvěly cesty jako Východní stěna 6-, začínající vedle okna, využívaného i jako skrýš před deštěm či samotná cesta Okno 5+ a Hranou 4+, podle které se přezdívka Kostka mýdla vžila. Když už nám začalo to věčné klouzání lézt na mozek, přesunuli jsme se na Otce Matku a Syna, na kterých jsme řádně promokli jak my, tak skála a zažili jsme četná dobrodružství při záchraně zapomenutých presek z mokré skály. O pár týdnů později, obligátně ve středu odpoledne, opět jedeme směr Kras, tentokrát do Rudic k tamnímu propadání. Je to jedno z mála míst, kde se může člověk v období parných letních veder trochu ochladit - díky propadání si údolí udržuje stálé klima
s teplotou kolem 25 °C. K nezaplacení. S Ráďou a Bárou lezeme na masivu Slza a Podhradí cesty obtížnosti 4 - 5, odjištěné sice spoře, zato s luxusní možností využití hodin. Na podzimní dny jsme, mimo jiné, zvolili Žleby a Kateřinský prst. Události, ať již v podobě silných zážitků při úniku ze stěny před deštěm, nebo „najebání“ se do něčeho, co úplně nejde, pomalu začínají splývat. I to dolézání, slaňování a balení vercajku při čelovce nám již přijde zcela normální. Některé zážitky člověk ale jen tak nezapomene. Například přelez Údolní cesty na Kateřinském prstu, naštěstí na druhém konci, okořeněný solidním výčtem českých vulgarismů. Dalším významným masivem Žlebů je Henryho stěna, dle Petina očitého svědectví značně nechutná. Tváří se to jak madla, ale jsou to pěkně vypečené či spíš „vypíčené“ obliny. Na Henhryho stěně jsme lezli Feryho cestu 6- nástupem z Normálky 4+. Na Krkavčí skále v Josefovském údolí jsme s Peťou zdolaly Mechový kout, který zvláště v nástupu není moc odjištěný a není ani kam založit. Jinak jsme povětšinou lezli cesty 5+/6. lok
46
lokalka.eu
Dalším významným počinem byla, pro změnu, listopadová jeskyňařina. Odehrálo se to v jeskyni Jáchymka, kde mají k sobě lezci a jeskyňáři, stejně jako na jiných místech v Krase, proklatě blízko. S jeskyňářskou partou, vzniklou u nás v práci, prolézám všechna 3 patra Eviny jeskyně, jak se Jáchymka oficiál-
ně nazývá. Je to poprvé, kdy člověk jede do Krasu za účelem výpravy do podzemí … ale ne naposledy. A naposledy tam nejedeme ani lézt. Je tam krásně a je to blízko, i když to tam tak klouže :). Dáša D. a kol.
Balóny, pulci a hřeben Předposlední lezeckou sezónu jsem byl donucen vynechat, poněvadž jsem měl defektní lokty. Poté jsem se ovšem dostal do hbitých rukou šikovné terapeutky a postupně začal nabíhat do lezeckého života. Prý mám taky chodit cvičit, složitou vylučovací metodou jsem zvolil balóny. Vysvětlení pro laiky: připojil jsem se ke kolektivu děvčat cvičících na těhotenských balónech. Cvičení probíhá za doprovodu příjemné hudby z minulého století na parketu před zrcadly. Pozoroval jsem v nich své klátící se tělo i děvčata a snažil se napodobovat jejich pohyby, maje na paměti, že prostým napodobováním se učí mláďata mnoha živočišných druhů od svých rodičů. Nic ovšem není tak snadné, jak se to na první pohled jeví. Povel „a teď rolujeme svaly kolem močáku“ jsem zvládal se značnými obtížemi. Nicméně pokrok nešel zastavit a dospěl jsem konečně do lezecké fáze, kdy se otevřely možnosti rozlétnout se po horách. Volba se tak nějak nabídla – vyrazíme na nejbližší čtyřtisícovku, tedy Piz Berninu. Nejhezčí cesta je prý Biancograt, takže Biancograt. Spolujezdci a spolulezci byli mimořádně ostří: Lenka z Lokálky a Alča s Tomem z Klubu přátel chlupatého lana (KPChL). Příjezd a nástup byl plný událostí malého významu. Složitě jsme vyzkoumali, jak se v Pontresině platí parkovné, obtěžkali se batohy a dlouhou romantickou cestou šlapali k chatě Tschierva, míjeni koňskými bryčkami, kde se vezli zámožnější. Největší zábavou bylo pozorovat dětskou radost Toma, který
objevil kaluž, ve které byla spousta jemu neznámých zvířátek. Po veselém vysvětlení, že se jedná o pulce, jsme vystoupali nad Tschiervu a ještě kousek výš, kde jsme hodlali spát. Zabivakovali jsme (Alča s Tomem) a postavili stan (Lenčin krásný oranžový) a budík nastavili na 2:45. Ještě nyní cítím při té vzpomínce lehkou nevolnost. Získali jsme tím ovšem čas k výrobě a zkonzumování snídaně. Mezitím přišly první čelovkové bludičky z chaty, zapojili jsme se do jejich průvodu a těžce nastoupali nástup. Není hřeben jako hřeben Na začátku hřebene jsme se navázali a pomalu vyběhli. Zkušenější Alču
lok
lokalka.eu
47
lok
48
lokalka.eu
ka, jako vyjít si z Žabin na Kraví horu. s Tomem jsme Lenka a já, řečeno slovy Rozloučili jsme se a sestoupali na místo Cimrmana, nechali daleko před sebou. druhého noclehu nad chatou MarProbili jsme se přes skalnaté úseky a co e Rosa, kde už čekali Alča s Tomem. uviděli sněhový hřeben Bianco Gratu. Na sněhu jsme se vyspali do růžova, Prý je nejfotogeničtější v Alpách a může pokochali se krásným ránem, obdivoto být pravda, pocit hnusu rozhodně vali ledový čaj, který přes noc vznikl nevyvolával. Dýchavičně jsme bojovali v ešusu, zbalili se a vyrazili na sestup. s každým metrem této bělavé vinutě Počasí opět luxusní, z Fortezzagratu řezané krásy a připadali si jako kolega jsme zírali na sněhové a ledovcové útvaMessner v Himalájích. Potom se zase ry, které opravdu patří k nejhezčímu, co objevily skalnaté pasáže, některé těžší, Alpy oku nabízí. jiné lehčí. Závěr sestupu se odehrával po morV jednom místě jsem balancoval na teratschském ledovci velkém kamenu a bez sněhu, kde jsme s obavami přemýšlel, ...Biancograt je prý nejfotose proplétali mezi jak toto choulostivé geničtější hřeben v Alpách trhlinami, okukovali místo překonat. a může to být pravda, pocit Vtom mně hlavou hnusu rozhodně nevyvolával. a fotili. Dole jsem úderem těla o led prolétlo: balóny nebydospěl k závěru, že něco může zároveň ly lehčí. Mocně jsem se nadechl, zatnul, vypadat jako suť, být ledovec a klouzat. vyroloval... a bylo vyhráno. No a potom už jen davy vopruzáků Ještě pár délek a stáli jsme na vrjak u Macochy, dlouhá rovná cesta cholu. Ten se hemžil jásajícími Švýcary, k vlakové trati a podél ní až k vozu. kteří sem vystoupali z druhé strany. Převlečení do voňavého, konzumace pochutin a cesta na východ. Děkuji Pozorovali jsme úchvatné výhledy (celý Lence, Alči a Tomovi za zážitky, které se den bylo sluníčko), když vtom, kde se neopakují. vzala, tu se vzala, objevila se na vrcholu osamělá postavička. Promluvila na nás A co říci závěrem? Jeďte! slovensky a představila se jako Martin z hotelu Roseg u Ponteresiny. Jen si tak Hypoch Ondra ráno zaběhl Biancogratem na Berninu a pak že se zase vrátí. Jen tak, pohodič-
Až na dno Grandes Jorasses Je pondělí 29. 9. 2014 půl třetí odpoledne a ležím ve vaně. Před 20 minutami jsem přijel z Chamonix. Vodu jinak než rozpuštěnou ze sněhu jsem viděl napo-
sledy před šesti dny. Když slovo “voda” (eau) řekne Francouz, zní to přesně takto “ó”. A přesně to teď v duchu vyslovuju. V žilách mi koluje kyselina
lok
lokalka.eu
49
mléčná, pivo Mont Blanc La Blonde, bezrozměrný čas, jedna z nejvyšších únav Evropy (alespoň té Západní) a pocit nekonečnosti, což může být taky forma prázdnoty. Kdo ví... Sleduju mydliny na hladině, je to ledovec Leschaux se svými trhlinami. A teď sakra kudy?! Na dadaismu je krásné i zrádné, že všechno přichází samo, nebo tak nějak. Moc nepřemýšlej. Nech to plynout. Nezabluď. Když teď napíšu “96 hodin” (vylézt, slézt, sejít, dojet domů), dochází mi, že technicky to pro mě vlastně nic neznamená, je to jedna velká skvrna číselných hodnot, kterou někdo stříkl na ubrus souřadnic. Nic. A přece, abychom se v tom společně neztratili (anebo se konečně našli), poslední čtyři dni pro mě neexistuje konvenční míra...
Přetáčím pásku. Slova, kterým nikdo nerozumí, hrčí pozpátku kamsi do minulosti. Na začátek. Fáze první - plánování S Purbošem jsme se už dávno a taky dlouho domlouvali na společný “zájezd” do Alp, do mekky alpinismu Chamonix. On nemůže, já můžu, on může, já nemůžu, můžeme oba, ale počasí nepomůže. Není tohle manželství? Po 20 letech? Výmluvy? Už už to vypadá, že pojedeme, ale počasí zase nedovolí a já to nehodlám riskovat. Peněz nemám moc a čas se krátí, blíží se lektorská sezóna. Ale riskujeme a nakonec se to vyplácí - koncem září se objevuje v předpovědi i chamonixském nebi díra.
lok
50
lokalka.eu
Fáze druhá - přesun Jedeme a tou dobou nejsme sami, jede taky auto s horským chrty Bačou a Stoupou, kteří si vezou s sebou skvadru lokálkovských údernic. Kdo umí, ten umí. Jak později zjišťujeme přímo pod stěnou, není to ani zdaleka všechno, co se hrne na kopec. S Purbošem jsme spolu už lezli např. na Cimy v Dolomitech, v zimě v Tatrách, v létě v Tatrách, takže už zhruba oba víme, co můžeme od toho druhého čekat. Ale tohle je něco trochu jiného. Máme v plánu severní stěnu Grandes Jorasses, legendární cestu Rubáš a potom Colton - McIntyre. Já tuším celkem se stoprocentní jistotou, že Purboš bude vláčet überbatoh, že pojedeme mým autem, že potáhne všechno jídlo s sebou, že bude mít svoji představu a bude těžký se s ním domluvit na alternativních možnostech, že bude těžký skloubit jeho představy a plány s tím, jak bych si to představoval já, a tak dál a tak dál... Snažím se ctít to, že on je ten zkušenější, ale taky vím, že Purboš je v lezení docela ambiciózní a mám pocit, že v tu chvíli ztrácí lehce smysl pro realitu. Navíc se bráním podléhat falešnému pocitu jistoty, který u mě vzniká, když přestanu o věcech přemýšlet. Rád mám věci pod kontrolou. Takže se nevzdávám, a proto občas dochází k diskusi. Chvílemi mi to připomíná politickou debatu v neděli v jednu, hájení doktríny zuby nehty. Holt jsme oba tvrdohlaví. A možná jsme na sebe tak nějak zbyli. Každopádně spolu zase někam jedeme. V Chamonix jsme večer. Ještě sháníme pár věcí, protože předpověď
se mírně změnila - odpoledne má až do noci sněžit, prý 10 cm. Na Montenvers jsme vyjeli prvním vláčkem. Jak jsem předpokládal, tak i bylo - Purboš neměl na zádech krysu, ale krávu. Náš plán obnášel dojít pod stěnu Grandes Jorassses, omrknout lezení a podmínky ve stěně a zároveň se aklimatizovat tím, že si vylezeme legendární Rubáš od Desmaisona, slaníme zpátky ke stanu částí hřebene Hirondelles, čímž zkoukneme podmínky i na sestupu. Chceme se tudy vracet i z vršku GJ narozdíl od ostatních, kteří sestupují směrem na jih do Itálie. Jelikož je to plán na cca 5 nocí s dnem pauzy, podle toho vypadají i naše batohy. Pod stěnu nám to trvalo kolem šesti hodin. S prvními vločkami shazujeme batohy. Jsme asi hodinu od nástupu u úpatí stěny. Sněžit začíná kolem 16. hodiny a sněží čím dál víc. Takže musíme rychle rozbít stan a zalézt, aby všechno nepromoklo. Bivakvací místo nebylo nijak rovné ani pohodlné. Žúžo, paráda - celé dny ležím na špičatých kamenech, které jsme si nastlali pod sebe a Purboš mě zalehává, protože jsme trochu z kopce. Každý z nás má trochu jinou taktiku - Purboš soumaří, ale žije si v peří. A to doslova - péřový spacák, péřová bunda, sloní noha do stěny, nafukovačka i klasická karimatka do wandu, špek, sušené maso a další laskominy. Já bez komfortu - minimum jídla (stačí), nafukovačka do stanu, lehký letní spacák z dutého vlákna, žádné peří. Leč soumařím taky... Něco je špatně, ale zatím jsem nepřišel na to, co to je. Každopádně sněží a Bača se Stoupou
lok
lokalka.eu
51
už jsou ve stěně. Nezávidíme jim, naschvál zalezeme do stanu a vaříme. Přestat sněžit má v průběhu večera/ noci. Průběžně se taky budím a ze spacáku kontroluju podmínky. V 10 sníh bubnuje na plachtu. Ve 12 už nic neslyším, ticho jako v hrobě a je mi docela teplo. To znamená, že žiju a že v jednu vstáváme a jdeme na to. V jednu mě Purboš budí. Nevím, jestli je to skutečně tak, nebo se mi to zdá, ale připadá mi, že nějak panikaří. “Vodhazuj sníh!” houkne a už mlátí do stěn jak přihlouplé děcko. Tak se opičím a dochází mi, že sněžit nepřestalo, že jsme “jen” zapadali sněhem. Jak dětsky jednoduché. Každopádně z lezení nic nebude. Fáze třetí - čekání Sněžit přestalo až po 4. hodině ráno a po dvaceti cm nového prašanu. V pátek je nádherně. Nikam nespěcháme, plán se tím pádem mění - Rubáš odsouváme na potom a na první místo v pořadí jde Colton - McIntyre. Jdeme si šlápnout stopu pod stěnu a podívat se, jak vypadá odtrhovka a zkusit najít v ní průchod. Sotva vyrazíme, dohání nás nějaký chrt. Ukázalo se, že je to Pavel Nesvadba s Petrem Soudkem. Věděli jsme, že tam jsou a chtějí jít tu stejnou cestu. Takže jdeme pod stěnu společně, my jen tak, kluci se vším, chtějí pod stěnou bivakovat, aby rychle nastoupili. Na chatě je prý ještě několik lidí, kteří mají stejné plány, a Pavel si chce prý užít krásu hor o samotě. Holt, letos je podmínka v téhle cestě nejlepší za poslední roky. Hm, až cestou zpátky a pak u stanu vidíme, že podmínka musí být fakt unikátní, protože
potkáváme hromadu lidí, kteří jdou taky bivakovat přímo k odtrhovce. To bude mít Pavel určitě radost. Při balení věcí před stanem nervózně počítám nahlas každou dvojici nebo trojici, která nás míjí směrem nahoru. Ale po čísle třináct přestávám a zakrátko znechuceně zalézám do stanu. To bude masakr. V cestě není moc míst, kde by se dalo předbíhat, resp. jsou tam místa, kde se musí čekat. Takže budou 100% zácpy. Fáze čtvrtá - hore! Ve 3 ráno vycházíme, cesta pod stěnu nám trvá jen hodinu a nějakou minutu narozdíl od předchozího dne. Navíc celá ta banda už do cesty nalezla, začíná se štosovat za prvním ledovým polem, kde začíná strmější žlab a vejde se tam jedna, možná dvě dvojky naráz. Takže se nemusíme s nikým přetlačovat. Má to jen tu nevýhodu, že kolem nás sem tam sviští úlomky ledu. Ale tomu bysme se stejně nevyhnuli, takže co. Čeho jsme se trochu obávali, na to v průběhu dvou hodin můžeme v klidu zapomenout. Jsme neaklimatizovaní a pomalí. Časový plán se nám nedaří držet. Poslední dvojku doháníme na konci prvního sněhového pole. Ale musíme dát pár minut pauzu, takže nám taky utíkají. Jen pod náma je ještě jedna dvojka. Nalezla dost pozdě a navíc odlézá v půli svahu doprava. A mluví česky. Až posléze jsme zjistili, že to byl Vašek Šatava s parťákem. Už je regulérní světlo, jde nám to zatraceně pomalu, i když vlastně pořád bušíme rukama nohama do střídajícího se ledu a tvrdého firnu. Naštěstí davy před náma “vyoraly” v tvrdém firnu
lok
52
lokalka.eu
slušnou brázdu, takže zakopávání není tolik pracné. Můj návrh jít na krátkém laně souběžně ale Purboš zamítá rázně tím, že mě na stanovišti míjí bez zastavení a jde dál na 60 metrů. I přes naši celkovou pomalost je to podle mě důvod, proč jsme v třetině cesty až po několika hodinách a ztrácíme tím čas. Následují délky 80 - 90 stupňového lezení. Za normálních podmínek je v těchto pasážích zajisté nepříjemná glazura, ale letos po nájezdech vrcholuchtivých nomádů se “sekyrkami” stačí více méně jen využívat vysekaných dírek. I tak to jde pomalu, skoro 4000 m bez pořádné aklimatizace, batoh, mokré rukavice, pálící lýtka, pořád častěji křeče. Druhé firnové pole - nevím, jestli za odměnu. Začínám být dost unavený, navíc jsem už před několika hodinami vypil svoji poslední vodu a vdechl nějakou tyčku. Je mi zle, nevím, jestli
z výšky, anebo z hladu a žízně. Jsme před poslední pasáží - mixovou. Smráká se, takže je mi jasné, že za světla už to nahoru nestihneme a výš už může být problém uvařit pití. Nicméně Purboš zastavovat nechce a kvaltuje nahoru. V první mixové délce už stopy předchozích družstev nesjou jasné, rozbíhají se na různé strany, takže volím jeden z možných směrů. Bohužel asi ten těžší, horší co do kvality skály i zajištění. Trvá mi to a začíná mi být hodně špatně. Kdybych měl co, hodím šavli. Purboš ale chce odlézt co nejvíc, ještě než padne úplná tma. Dál už ale nemá cenu, abych tahal. Takže ještě dvě tři délky nějak odmáchám a pak protestuju, že bez pití a jídla nebudu schopnej jít dál. Bivakovat podle Purboše není kde, takže děláme pauzu, vaříme šumák, tlačíme nějaké sušenky. Výrazně to pomohlo. Už se mi nechce zvracet. Cesta nemá konce stejně jako tenhle
lok
lokalka.eu
53
článek. Je noc, kličkujeme širokým hřebenem vpravo vlevo a najednou se převalíme přes vrcholovou převěj. Je jasná noc, jedna hodina a nemůžu uvěřit, že už to dál nepokračuje. A jsem rád. Ještě vykopat plošinu na spaní, připravit bivak a zalézt. Purboš asi rovnou usíná. Já ještě asi hodinu vařím čaj a jídlo a zírám na kopce okolo, než to taky zabalím. 24 hodin přesně od doby, co jsme vstali, abysme se do toho pustili. Bál jsem se, že při bivaku budu mrznout a neodpočinu si, ale jediné, co mě budilo, byly křeče v nohách. Fáze pátá - dole! Vstáváme až dopoledne, je krásně, trochu fouká, ale to je balada. V plánu je sestup hřebenem Hirondelles do stejnojmenného sedla. Je to celodenní slaňování z dobrých i špatných štandů (rozuměj skrumáže smyček nebo žádných smyček, z velkých pevných balvanů nebo jen pochybných odštěpů). Navíc jsme na jižní straně, kam pere slunce. To je hezké po dni stráveném v severní stěně, ale sníh je natátý a kameny nemusí být tím pádem přimrzlé.
V jednom malém sedle nad Rubášem nevíme přesně kudy dál. Zkoušíme jižní kuloár, ale všechno se drolí a padá. Hnus. Zoban říkal, že se máme držet pořád blízko severní hrany. Takže jsem si osedlal hřebínek akorát na půl zadku a jistím Purboše, který na celou délku lana traverzuje ledové pole o 75 stupních. Na druhého je to krása nesmírná. Po devíti hodinách jsme stanuli na ledovci, ale tím to neskončilo. Začalo se stmívat a nás čekalo ještě kličkování po ledovci, který je dole docela rozbitý. Navíc byl přesněžený, takže to byla velká legrace včetně skoku dalekého přes trhliny. Kličkovat na ledovci za tmy byl celkem adrenalinový zážitek (doporučuju si alespoň shora ledovec vyfotit, jestli máte tu možnost). Ve stanu jsme byli z vrcholu po 12 hodinách. A protože na další dny byla předpověď zase špatná, zabalili jsme saky paky a odtáhli do doliny a dál do české kotliny. I tak jsem byl ale dost rozbitý, hlavně co se týká nohou. Jak se ukázalo, největší problém byly otlaky na šlapkách nohou, takže nejhorší bylo jenom stát na štandu.
Poučení na konec Jak jsem se zpětně dozvěděl, edém mozku se může po počátečních příznacích vyvinout už v řádu několika desítek minut. Když jsem si později přehrával celou akci ještě jednou, uvědomil jsem si, že nás dělil od velkého problému asi jen kousek – nebýt to nakonec jen vyčerpání, ale výšková nemoc, řešit celou situaci by bylo o dost obtížnější. Jasná lékařská instrukce říká, že v případě projevů výškové nemoci je
potřeba ihned zahájit sestup. Jenže ne každá situace je krystalicky jasná. Až zhruba do dvou třetin stěny, tj. 800 m nad nástupem, se nedalo nijak pořádně zajistit, byli jsme za klíčovou kolmou pasáží, takže sestup by byl asi obtížnější, než pokračovat ve výstupu. Jenže se zvětšující se nadmořskou výškou se komplikace samozřejmě prohlubují. Nejednou jsem si ve stěně vzpomněl na Baču, který bojoval „kousek“ vedle lok
54
lokalka.eu
ve stěně, a jeho trenérské rady v Montaně. Nejepším řešením by asi v takové chvíli bylo se na pár minut zastavit
a doplnit energii. Pak by se vidělo. Naštěstí to byl jenom normální hlad. Lájoš
Celkové resumé • • • • • • •
1 ztracený, nebo zapomenutý ledovcový šroub zahozená skoba pár smyček zdrhaček na slaňovací štandy dodělané nohy (otlaky, puchýře apod.) lehce omrzlé prsty na rukách a relat. lehce omrzlé palce na nohách shrnutí pocitů: • flák flák kop kop • je to dlouhý - jsem unavený • je to ku_va dlouhý - jsem ku_va unavený • to nemá konec - já končím • jsem na vrcholu a úplně na dně • krásné ráno • a šichta pokračuje
Tatranské rozprávky aneb vzpomínky na zimu Sedíme v sešeřelém sklepu v hospodě u Kozy, kde jsme se my nováčci z horoškoly 2013 sešli, abychom zavzpomínali na naše zimní dobrodružství v Tatrách a konečně sepsali nějaký ten článek do výročky. „Tak děcka, sakriš, máte někdo něco?“ zahřímá Muf a usrkne trochu piva. „Musíme přece něco sesmolit, dyť to vymýšlíme už skoro rok…“ „No jo, pořád někde rajsujem a na psaní není čas!“ snažila se omluvit celou situaci Bára. „To chce nějakou pořádnou povídku,
aby bylo vidět, jak to bylo krutopřísný a že jak jsme dobří, že jsme to zvládli!“ nadhodila Janča. „Tak bychom tam mohli popsat ten náš výstup Szczepanského cesty na Malý Kežmarský štít, to bylo dost dobrodružný.“ navrhnul Marťas, usmál se, pomalu přivřel oči a začal přeříkávat. Utrpení mladého Prudíka Stojím v nástupu. Sakra bolí mě hlava. To jsme se zase včera v noci předvedli. Slivovice, pivo, blbý kecy, neúspěšné
lok
lokalka.eu
55
si za to mohu sám tím vyplašeným cvaobtěžování všeho ženského, koupačka káním všeho možného v začátku délky. v plese a zase to obtěžování s klasickým Pak náhle štand, postupné odplavení forever alone finišem. všech jinak nezvyklých pocitů, potlačePrvní a druhou délku si dávám na ní všech zvířecích pudů, návrat k lidské druhého. Au, ta hlava furt bolí, navíc je řeči a uvědomění si, že kocovina je pryč. to nějak těžký a mám strach, i když na Gejzír mých negativních emocí první pohled se to zdálo easy. Ale Ivápostupně vysychal v příštích délkách. nek je nebojácnej zabiják a navíc Slovák, Utrpení mající své ten to nějak prepičuje. kořeny hluboko Jsem zvědavej, co Mám jen dvě možnosti, buď pode mnou bylo po budu dělat tu příští to dolézt až na štand a nebo x-té délce ve sněhu délku… se povznést na vyšší formu a lehčím terénu zcela A je to tady, tahábytí a prostě sublimovat. zapomenuto. Vrchol ní třetí délky. Traverz na vrcholu. Už jen vypečený sestup, skrze Bocekův ledopád. Kurva! Kurva! devět schodů na Brnču, potřesení rukou To je díra jako do pekla! Kurva! Já se tak s Ivánkem a můžeme to jít pořádně strašně, ale tak strašně bojím! Mám jen zapít. Tuším, že mě zítra asi bude zase dvě možnosti, buď to dolézt až na štand bolet hlava… a nebo se povznést na vyšší formu bytí „Proboha, tolik sprostých slov. To tam a prostě sublimovat. Sakra musím to nemůžeme dát, co kdyby si to náhodou předolézt. četlo nějaké dítě,“ vyděsila se Lucka, „ale O pár metrů dále se moje slovní zákrutopřísný to je.“ dodala pochvalně. soba omezila už jen na 4 zoufalé fráze, „Tak si tedy něco sepište sami, já nic kdy některé z nich připomínaly zvuky opravovat nebudu,“ kvitoval trochu raněné srny. Paralelně k výkřikům uraženě Marťas. zoufalosti se mi hlavou proháněly vzpo„Mám to!“ zajásal s nadšením Muf a mínky na včerejší silácké řeči o tom, jak dodal, „Pracovně jsem to nazval 3xMKS.“ bych se rád pustil do něčeho odvážnějRozprostřel před sebe zmuchlaný papír, šího. „Vždyť to, co tady lezeme na prvého, který byl z obou stran hustě popsaný a je zatím samej kvak! Easy“, říkal jsem si. začal číst. Já bych se nejraději hanbou do země propadl! K propadání ale nebylo moc Nás nedoběhnou daleko. Najednou hle! Skoba! Skoba, skoLetmý pohled přes rameno na Marťase bička. V mžiku lano cvaknuté a cepín 3 metry pode mnou - bude rozumné v expresce. Vzpomínka na Bačovu nepadat. Zaklíním cepín hlouběji do přednášku o etice s následným „mrdat“. spáry a opřu bok do kouta. Hrot mačky Následující metry po ledu a lehčích, ale smutně zaškrábe po hladké plotničce, neméně exponovaných poličkách se noha nikde. Páčím cepíny a hádám, nesly ve stejném duchu. Od celkově méjestli se v té vratké poloze udrží nebo v něcenného pocitu mi kurevsky táhnoupříštím okamžiku pod plným zatížením cí lano moc nepomáhalo. Přísahal jsem, vystřelí a pošlou mě dolů. Další opatrné že Ivánka zabiju! I když jsem věděl, že lok
56
lokalka.eu
přemístění cepínů a balancování na hrotech maček, které, bůhví proč, drží na zrncích vzduchoprázdna. Jak bláhové bylo bát se na drytoolu s mačkami zaseknutými do dřeva a cepíny v dobrém chytu. Další dva pohyby, mačka přistane na slušném stupu vpravo a lezec ví, že je zase na chvíli zachráněn. Tak tohle je to zimní lezení, naše první cesta Nas nedobegat (M5+). To 5+ nás ale ještě čeká. Jak se zahřát před těžkým místem po zevlování na štandu? Zaručeně několikaminutovým bušením do skobky, která se drží skály jako klíště. Cepín do pofidérního chytu a hybaj z kouta do plotničky. Teď jen jemně přenést váhu na levou nohu a… už letím po skále dolů jako kocour s vytaženými drápy,
až jiskry lítají. Na prvním bych byl asi hodně smutný, bleskne mi hlavou. Reparát v podobě spárky a vyhoupnutí na poličku už dávám. Marťas volí cestu koutkem až nahoru a talent se nezapře. Dává těžké místo s přehledem bez ztráty kytičky. Psotka-Varga Buch! Nenadálý náraz větru mě vytrhne ze zamyšlení nad úterní cestou. S Ivánkem máváme rukama a nalézáme ztracenou rovnováhu na štandu. Nový den, nová cesta – Psotka-Varga: Kežmarská kopa. Stačili jsme tu pěkně vychladnout, takže tahle délka bude zaručeně výživná. Kolikátá to už dnes je? U páté jsme to přestali počítat…
lok
lokalka.eu
57
Ve větru neslyšíme nic, lano táhne, rušíme a jdeme. S každým metrem ubývá drnů a ledu, místo cepínů přichází ke slovu rukavice, které se na štandu proměnily z mokrých na ledové, neohebné vězení pro prsty. Opět jemné balancování na hrotech maček, při kterém po zádech stékají kapky potu, zatímco prsty pod tlakem chytů mrznou, až úplně znecitliví. Vím, co přijde, proto pospíchám z těžkých míst, dokud to jde. Teplá krev se hrne do prstů stejně rychle, jako příval nadávek z mých úst. Ku-píp to bolí! Ani pomyšlení na další pohyb. Dolezu na malou sněhovou plošinku, opřu helmu o skálu a zatínám zuby. Konečně je bolest pryč a můžu vzhůru na štand. Za chvíli se tu setkáváme i s Ivánkem, který po lítém boji délku také zdolal. Lehčím terénem se pak dostáváme na vrchol. Další krásná cesta za námi. Čeká nás už jen škola pohybu v lehkém terénu při cestě do závětří na sestupovku a na chatě zasloužené pivko po osmi hodinách ve stěně. 3xMKS „Dávej bacha!“ loučí se Zobča, když nalézá do vypečeného místa na začátku Levého Y, zatímco já a Véča se zatajeným dechem pozorujeme ten jemný tanec na čtyřech hrotech, ke kterému cinká hudba matroše zavěšeného na sedáku. V „severu“ jsme už skoro jako doma – za poslední dny potřetí. Zobča má štand, je řada na nás. Nedbáme rady zkušenějšího: „Bez rukavic.“ a v pořadí Véča, Muf se pouštíme do těžkého místa. Po malém zaváhání udělá Véča několik kroků cepíny po nejistých chytech a pak už to vypadá nadějně.
Jdu hned za ním a sporadické chyty mě nutí opakovat jeho pohyby. Levému cepínu moc nevěřím a raději zkusmo zatížím pravý… Drží. Pověsím se do něj plnou vahou, přemístím nohy do stěny a pink. Prosviští mi kolem ucha. Ke svému úžasu nejsem dole, ale visím za levý ve špatném chytu. Dostanu nohy zpět nahoru a hned je veseleji. Traverz doleva, ale chyty cepínům moc nechutnají, rukavice nedrží. Sundávám je zuby, visíce za jeden cepín v nelehkém místě a proklínajíce své předchozí rozhodnutí raději chránit prsty před mrazem, než zvýšit svoje šance v tomhle místě. Bez rukavic už to jde, přelézám do sněhu a je vyhráno. Po několika dalších hodinách lezení a souběžného postupu sněhovými poli se dostáváme do míst, která jsme před několika dny s Jančou prozkoumávali pohledem z tepla chaty a z průvodce poprvé četli jejich jména – Pavúkova a Bocekova veža. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že dnes tady budeme stát, dívat se dolů na výlez z Weberovky a nahoru na ojíněný vrchol Malého Kežmarského štítu. Jeho stěna jakoby se získanými metry rostla a s ní i náš respekt a úcta. Napojujeme se na Szczepanského cestu na vrchol. S přibývající výškou se ochlazuje, mokré rukavice se lepí na promrzlou skálu. Při pohledu na vrcholové partie poseté balvany, kterým v pádu brání snad jen led, si přeju, aby bylo ještě o deset stupňů míň. Přehoupneme se na vrcholový hřeben a poprvé za celý den nám obličej pohladí sluneční paprsky, které nás doprovodí posledních několik desítek metrů na vrchol. Radujeme se a nevěřícně kroutíme hlavami – 900 m, cca 7 h – naše zatím nejdelší zimní lok
58
lokalka.eu
vícedélková cesta. Užíváme si nádherný výhled, pořizujeme vrcholové foto a „padáme“ dolů. Díky Zobčo za 3xMKS – pro nás nováčky nezapomenutelná škola a nádherný vstup do zimního lezení plného silných zážitků :-) „Ježíší, to je strašně dlouhý,“ zaúpěla Bára, „to přece nikdo nebude číst. To tam radši napíšem mojí příhodu, je krátká, má spád a jmenuje se Dobrodružství na Ovčích lávkách.“ Není nad kamarády, co podrží 1. Nikdy nebudu tahat, říkala jsem si kdysi, když jsem se pokoušela lézt na rybu ve školním kurzu lezení. 2. Nikdy nebudu tahat venku, říkala jsem si, když mě kamarádi občas vzali na skály. 3. Nikdy nebudu tahat v horách, říkala jsem si, když jsem začala chodit do Lokálky. 4. Nikdy nebudu tahat v zimě, říkala jsem si, když jsem poprvé lezla s cepínama. A teď tu stojím v cestě Ovčí lávky, mačky opřené o stupy ve skále, cepíny zaseklé do drnů a nevím, jak dál. Úkrok doleva zdá se být docela komplikovaný a dost nejistý, mám pocit, že bych mohla lehce ztratit rovnováhu. Podívám se za sebe, metr a půl ode mě si v trhlině pohodlně hoví modrý frendík. Znova zkouším udělat krok doleva, ještě kousek. Pouštím pravý cepín a napřahuju se, abych ho mohla zaseknout do sněhu a pak náhle… Rána do helmy, co se to děje? Asi mi to ujelo – jsem někde dole. Proboha moje ZUBY! Projede mi
náhle hlavou. Několikrát si přes ně přejíždím jazykem a zjišťuju, že je vše v pořádku, žádnej nechybí, tak se mi dost uleví. Pomalu se sbírám a mávám na kluky na štandu, že jsem celá a živá. Trochu mě bolí čelist a zadek. Véča mě pomalu spouští dolů a já se vděčně dívám na věrného modrého kamaráda ve spáře. Podržel. Véča mi na štandu ošetřuje ranku nad okem, kde budu mít až do konce života malou připomínku mého prvního výstupu s cepínama. Jak to tedy s tím zimním taháním nakonec bude? „Ale to tam taky nemůžeme dát, to je moc děsivé, jestli si to přečte nějaký nováček, tak do Tater nikdy nepojede.“ oponovala Janča. „Tak to ja mám oveľa pozitívnejší príspevok.“ vložil se do diskuze Ivan, který celou dobu mlčky seděl v koutě a také si
lok
lokalka.eu
59
něco sepisoval. Jeho papír byl zřetelně nadepsán slovy: Zimný dvojvýlez na Kozí Štít Ráno vyrážame dve lezecké družstvá smerom na Jastrabku. Marťas a ja, Igor a dvojčatá. V doline pod Jastrabkou sa rozdeľujeme, Igor s dvojčatami držia dohodu a pokračujú na Jastrabku, mne sa tam moc nechce, lebo tam je strmý kopec, tak odbáčame na Kozí štít. Zopakujeme si výlez, ktorý som už liezol s Michalom a Karlom, zase som zabudol názov cesty, ale niečo ako 2153 v sprievodcovi. Našlapame pod nástup a začíname nahadzovať matroš. Zavadím o helmu a už sa len prizerám, ako mi odskáče do doliny. Takže na zahriatie výlet naspäť dolu, našťastie sa cestou zastavila. Po tomto zážitku mi pojem morál nič nehovorí a nechávam prvú nepríjemnú dĺžku Marťasovi, ktorý je po pracovnej pauze neskutočne nadržaný (teraz sa bavíme o lezení, okej?). Vystupuje snehovým komínom a ťažšie skalné miesta prekonáva elegantne. Rýchlo vybieham za ním, to sa mi lezie na druhom krásne. Teraz je rad na mne, zisťujem, že si z tej cesty nič nepamätám, šiel som to na druhom predtým celý čas. Rozhodujem sa, či doprava alebo doľava, ani jedno mi nepríde známe, skúsim to doprava a po čase nachádzam známe miesto s borhákom, jupííí, tu sme štandovali, spomenul som si. Dolieza Marťas a nemôže si odpustiť poznámky, či si kur.a nemôžem zapamätať cestu, ktorú som už predtým liezol. Nemám mu na to čo povedať, pokiaľ lok
60
lokalka.eu
som sa v ceste poriadne nevybál, moja pamäť to vyhodnotí ako nedôležitú informáciu a neobťažuje sa to uchovať, predsa máme už svoje roky. Po pár dĺžkach zase nemám tucha, ako hore, tak Marťas ide intuitívne a ocitáme sa prvýkrát na Kozom Štíte. (Nasledovnú vetu prosím, aby Zoban preskočil :-) Je krásne, takže sa vyvalíme na skale a opaľujeme naše kancelárske tváre. Keď nás to už nebaví (slnko riadne pečie), začneme zostupovať dolu. Je ešte málo hodín, tak reku, keď už sme brali tie lezečky, vydupkajme aj Fehera-Lehotského, našu letnú lásku. Už sa k nej blížime a začínam zrazu intenzívne cítiť emócie. „Kua, čo sa deje, mením sa na ženu? Nie kámo, len tušíš, že budeš ťahať prvú dĺžku, keďže Marťas to už ťahal v lete a potom, čo sa v nej stratil, tak už ti presne ukáže, kadiaľ to neliezť.“ honí sa mi hlavou. Stojím v lezečkách na zmuchlanom lane, aby sa mi nezamočili v snehu, tu sa lano prepadne a vletím po kolená do snehu. Marťas v kŕčoch, ja začínam uvažovať nad mojou dnešnou karmou. „Fuu, tak strašne dávno som neťahal v lezečkách na skale“, strach mi ovláda osobnosť. Zakladám čo 1,5 metra, Marťas mi radí, aby som šetril matroš, že hore nebudem mať čo založiť. Tak zakladám každých 1,6 metra, na viac nemám. Postupne si ale na to zvykám a zvyšujem vzdialenosti medzi istením, príde mi aj, že terén je už ľahší a zľahka sa vynára aj nový pocit, lezecké sebavedomie. Doliezam na štand a nazbierané emócie vykričím do Červenej doliny. Dolieza Marťas a zase hundre, že v tej druhej polovici som nemusel toľko šetriť na istení. Zamávame dvojčatám
a Igorovi, ktorí na nás niečo kričia zdola, ale nič im nerozumieme. Zvyšok cesty už vcelku ide, naháňame sa so zapadajúcim slnkom, lebo v tieni je v krátkych rukávoch pekelná zima. Po tretej dĺžke nasadzujeme mačky a cepíny a postupovkou frčíme na vrchol. Po hrebeni idem prvý svižným tempom a zastavuje ma až Marťas potom, čo som prefrčal cez vrchol a ani som si to nevšimol. Fotíme krásny západ slnka a rýchlym tempom na chatu prichádzame za šera. Všetci nám gratulujú, pochvaľujú náš výkon, hlavne Zoban nešetrí pochvalnými slovami a uznaním ;-) „No jo, ale máš to ve slovenštině, tomu mladá generace nebude rozumět.“ smutně prohodil Marťas a hodil zoufalý pohled na dvojčata, která jako poslední ještě žádnou historku neřekla. Holky tedy spustily. Kozoštítová trilogie Byly to krásné zimní radovánky! Hned od začátku nás adoptoval Igor a své úlohy ochránce nováčků se ujal svědomitě. „Vzpomínáš, na naši trilogii Dobytí Kozího štítu?“ Prve jsme na něj vyšli sestupovkou, protože foukalo a sněžilo. Zato podruhé, když jsme to lezli JZ stěnou, cestou „Pierzchał, Stanisławski“ to bylo i s trochou těch opravdu zimních radostí. „Pojď, pojď, pojď.“ volá na nás Igor, ať si pospíšíme, když jedna po druhé jdeme sněhovým polem ve vyšlapaných stopách a nad námi je na letošní sněhové podmínky docela naducaná peřina sněhu. Přikryla by nás asi stejně dobře, ale stonásobně větší váhou.
lok
lokalka.eu
61
Hurá do našeho prvního opravdového zimního lezení. Žlábkem k sedýlku, nějaké travky, drytoolový koutek a přímo k vrcholu. Další den jsme na vrcholu Kozího Štítu stanuli potřetí. Tentokrát jsme vybrali SV hřeben Žeruchových věží. To byla panorámata! A na sestupu nás druhé družstvo trhlo jen o dvě hodiny. No jo, ty sestupy, ty my jsme si vychutnávaly opravdu dlouho. V případě Kozího štítu to znamenalo jedno slanění z erární smyčky, sněhový traverz k sedlu a dolů na chatu. „Pamatuješ si na ten traverz?„ „Jakpak by ne.“ Vždyť jsme ho šly třikrát. A poprvé jsme Igora donutily navázat si nás na krátké lano, jak jsme se bály. Dobře věděl, že když se sklouzneme, pojedeme všichni tři. Ale pěkně jsme se na těch mačkách rozchodily. Na závěr týdne se při sestupu z Jastrabky dolinou ozývalo „Igore, už umíme chodit!“ (samozřejmě čelem do doliny). Igore, díky! „Ty ségra, nechybí ti tam něco? Nebylo to spíš takhle?“ To teda byly zimní radovánky! Hned první den se Igor rozhodnul otestovat odolnost letošního nováčka, neznalého zimního prostředí, a vyhnal nás sestupovkou na Kozí štít. Myslela jsem, že ten den ani nevystrčíme čumák z chaty, jaký byl fujavec. Zima jako v ruské pohádce, ale o pohádce ani řeč. A když jsme se sápaly na Kozí štít podruhé, už v nástupovém žlábku na něj voláme „Dober“ A on na nás: „Které lano?“ A Míša Nováček odpověděl za nás:
lok
62
lokalka.eu
„To hnědé…“, protože dobře věděl, že jsme obě pos**** strachy. Tenkou vybledlou erární smyčku na slanění obhozenou kolem nepevně vypadajícího hrotu nevelkého kamene si pamatuji dodnes. A k tomu ten traverz při sestupu. Možnost sklouznutí se po zadku měkkým snížkem mi rozhodně nenavozovala pocit radosti, jaký jsem zažívala v dětství na zasněženém kopci za domem. No a ta Jastrabka na závěr, marně jsem se snažila slzy svézt na ledový vítr. Igor to jen shrnul slovy: „No co, máš padesát kilo a lezeš čtvrtý den, co chceš.“ Potáhl lano a šli jsme. A jaké to vlastně bylo? No přece krásné. Díky Igore, díky Lokálko, díky vzpomínkový optimisme. „Ale to tam taky nemůžeme dát,“ rezignovaně prohodil Muf, „protože podle
Igorova vyprávění to všechno bylo úplně jinak.“ Chvíli všichni tiše seděli a tupě zírali do svých půllitrů. „Tak to jsme s tím teda moc nepohnuli.“ Prohlásila nakonec Véča. „Co budem teď dělat? Zítra je deadline!“ „Tak jen napíšem, že to bylo fajn, že jsme si to užili a že děkujem instruktorům za nezapomenutelné zážitky.“ Navrhla Janča. “No, to by šlo!“ souhlasili nakonec všichni. A jak to bylo vlastně všechno doopravdy? To ví jen hory… Ivánek Gál Janča Grimová Lucka Grimová Laďa „Muf“ Hynek Marťas Prudík Bára Valnohová Jiří „Véča“ Večerek
Kršlenica Málokdy se stane, že se v okolí objeví nová, dosud neprozkoumaná a neoklouzaná oblast. Čas od času sice šikovní kamarádi najdou a očistí nové bouldery (díky Pikáči), občas člověk zavítá do oblasti, kterou doposud z nějakých nepochopitelných důvodů vynechával (jako se mi stalo nedávno s Wachau), ale že by se 100 km od Brna z ničeho nic zjevil kus skály, o kterém skoro nikdo neslyšel a kde se navíc mezi prvovýstupci tamních cest objevují jména jako Dieška, Psotka, Koller či Belica, to se opravdu nestává každý den. Ba troufnu si tvrdit, že ani jednou za uherský rok... Tak jsem před pár týdny dostal od kamaráda z konkurenční VHSky tip na oblast s názvem Kršlenica. Prý „betálný neolezený vápno, všechno nově odjištěný, krajinově vděčný... prostě skvost.“ Dříve oblast místního významu, s ne příliš dobře odjištěnými cestami,
která však byla prý asi před čtyřmi lety kompletně přejištěná... A tak jsme sedli do auta a jeli. Bez slovenské dálniční známky trochu komplikace s tím, jak se přes Tvrdonice a Lanžhot přemotat přes hranice do Kútů, ale pak už přes Borský Miku-
lok
lokalka.eu
63
láš a Mikulášov přijíždíme přes parádní vojenský újezd Záhorie, s docela neobvyklou scenérií, do (aby těch Mikulášů nebylo málo) Plaveckého Mikuláša na úpatí Malých Karpat. Průvodec hovoří jasně – „Zaparkujte v strede dediny, alebo na jej konci. Pred posledným domom odbočte vľavo do lesa a serpentínami 15 minút pod skalu.“ Alebo protože jsem na jej konci trochu vyměknul a otočil se už pred posledným domom, nenašli jsme parkoviště, které je ještě o kousek dál a (prý) pojme zopár aut... tak 3-5 odhaduju z vyprávění. Případně je tím směrem i jakýsi lom, kde to snad má jít zaparkovat tiěž – jakože taky. Každopádně zo stredu dediny to nebyla žádná hrůza, spíš mě překvapilo, že ty skály zase postavili na kopci... takže podle popisu serpentínami 15 minút pod skalu bylo celkem výživné, ale dá se o přežít ;-) No a už se leze... celkem je zde asi 20 cest, převážně v položeném nebo kolmém vápenci s unikátním třením (zvláště pak pro ty, co jsou zvyklí lézt v Krasu). Sem tam rajbas, sem tam stěnovka s pěknými chyty a ostrými krasovými dírami. Těžiště někde kolem sedmiček. Považuju se spíše za zdechlinu než za sedmičkového lezce, ale i 7+ pustilo OS, což přičítám spíše mírnější klase, než dobrému dni. Zato v některých „lehčích“ sedmách jsou slušné odlezy - Kontemplatívna ale i Pytačky trochu polechtají morál, ale rozhodně si v nich náladu nepokazíte. Určitě bych se nebál do oblasti pozvat i nesedmičkové lezce – jsou tu dvě čtverky, luxusní pětka Sokolík a o maličko těžší Pohodový rytier
nebo Pytlík a řada dalších cest, které se dají určitě zkusit. A pokud si vezmete zdatnějšího tahače, je co dělat až do večera. Komu by nestačil místní sortiment, nebo se chtěl do oblasti vypravit na víkend, může zkusit na protějším kopci Plavecký Hrad, který sice vyzkoušený nemám, ale jsou na něj také poměrně příznivé reference ze stejného zdroje. Doba vhodná k návštěvě je především jaro a podzimek – stěna je otočená na JZ, takže za letních slunečných dnů tam bude určitě pekáč. Na závěr dlužno poznamenat, že tak, jak si běžně do sportovních oblastí přilbu neberu (a i na první návštěvu Kršlenice jsem ji nechal doma), nemůžu než doporučit nějakou tu ochranu hlavy do batohu přibalit a pod skálou ji i nasadit. V dolezech na policích může být drobnější štěrk, v části vpravo od Neznámeho sokolika je pak skála trochu horší kvality. Čím více vpravo, tím hůře. Takže opatrně ... Nezbývá než doporučit něco hvězdičkových cest: Cesty s hvězdičkou • Nech sa páči - čtverka, kterou při troše zručnosti vyjedete na kole • Schody do hradu - stejná obtížnost, trochu horský charakter (rozchrast), cesta používaná zřejmě už ve středověku ;-) • Sokolík - pohodová pětéčka • Pohodový rytier - o trochu těžší než Sokolík - jedno místo k přemýšlení - jak se dostat přes převisek, pak už dolez, lok
64
lokalka.eu
který znáte ze Sokolíka • Neznámy sokolík - šestpluska která trochu překvapí ;-) ale jde to... • Pytlačky - pěkná sedummínuska v položeném • Kontemplatívna - sedmuška trochu s odlezy, co polechtají žaludek... ale hezké, moc hezké... • Všetko čo mám rád - luxusní stěnová sedumpluska (spíše lehčí), crux mezi
prvním a druhým, dále už jenom vydržet nahoru někam k sedmému a tam to vymyslet ;-) ...k těžším jsem se nedostal... snad Kubo Novák může něco přidat... Víťa Bambuch
Finsko 2014 V březnu 2014 jsme se vypravili na běžky do Finska do národního parku Pallastunturi. Začínali jsme zhruba na 68. rovnoběžce u jezera Jerisjarvi a projeli celkem asi 130 km do Enontekia. Každý jsme měli spacák, karimatku, jídlo na 7 dní, termosku, ešus, náhradní baterky, vosky, oblečení - celkem asi 20 kg na osobu. Zavazadlo jsme táhli za sebou na pulkách, které nám půjčili na katedře tělesné výchovy FF UK Praha. Jeli jsme čtyři: Pavel, Jura, Jirka a já (Eva). Všichni jsme už měli nárok na slevu pro seniory v autobuse (nad 65 let), někteří už dávno. Úterý 25.3. Brno – Kittila Po příletu do Kittily jsme nasedli do taxíka a jeli 8 km za 24 euro do kempu Kittila Lomamokit. Měli jsme objednanou chatku pro 3 osoby za 80 euro. Paní nás pořád přepočítávala, ale nakonec neměla námitky. Mne gentlemani vyloučili ze stříhání o místo na zemi, to nakonec získal Pavel. Prý se mu na zemi spalo dobře.
Středa 26.3. Kittila - Mantyrova Ráno jsme museli sbalit věci tak, aby se vešly na pulku. To se nám podařilo asi za hodinu. Nejrychlejší byl Jirka, ten neměl ruksak, ale tašku, takže nemusel pokaždé všechno vyndávat. Autobusem jsme přejeli k jezeru Jerisjarvi. Celkem asi 100 km. Řidič každou chvíli zastavil a dával poštu do schránek u silnice. Museli jsme přejít silnici po mostě. Bylo to dost prudké, tak jsme šli stromečkem a pulky se zdály strašně těžké. Za mostem už byl terén rovnější. Pulky při každém kroku cuknou za opasek, ale na to se dá zvyknout. Největší průšvih jsou sobí průlezy. Dveře pruží a samy se zavírají - nepočítá se s tím, že 3 m za člověkem je ještě pulka. Ten první byl nejhorší - byla za ním díra. Málem jsem to projela, ale dole mě dojela pulka a srazila mě k zemi. Sníh byl tvrdý, už dlouho nesněžilo, ale ještě tvrdší asi byly moje tyčky. Narazila jsem si žebra, ale jet jsem mohla. Dál se šlo hezky, bylo úžasné počasí,
lok
lokalka.eu
65
slunko, okolo nuly, sníh dobře sjízdný. Ušli jsme asi 11 km od 12.30 do 15.45. Tedy asi 4 km/hod. I s focením a drobnými úpravami. Třeba Jurovi vypadla trubka z novodurového návleku. Spoj moc nedržel, vlastně jenom na tření. Doufali jsme, že to nebude vypadávat častěji. V chatě Mantyrova jsme si odložili zavazadla a vyjeli na projížďku. Chata je sice psaná pro 4 lidi, ale klidně se nás vešlo 6 (i se dvěma Pražákama). Večer jsme si uvařili polívku ze sáčku a sušené jídlo z Hudy sportu. Je to eintopf, ale docela dobře jedlý. Do 9 jsme si povídali a pak šli spát. Čtvrtek 27.3. Mantyrova Nammalakuru Ráno jsme vstali v 7 a vyrazili o půl desáté. Balení je náročné, protože vždycky musíme večer všecko vyndat. Bylo zataženo, asi 0°C, sníh jel dobře. Na Pallas je to 5 km do kopce, dorazili jsme o půl jedenácté. Je tam hotel a sjezdařské středisko s dlouhou sjezdovkou. V info
jsme vyzvedli klíč k rezervační chatce, koupili pohledy a šli do hospody na kafe a pití. Na Nammalakuru nám zbývalo ještě 15 km. Začalo se vyjasňovat a na lyžích jsme měli kapky vody. Napřed se jelo z kopce, to šlo rychle, ale do kopce jsou pulky těžké. Musí se dobře namazat lyže, aby to ve svahu neuklouzlo. S pulkou se ve stoupání těžko vstává. Čím víc jsme se blížili k Nammalakuru, tím víc cesta stoupala a nejprudší byla těsně před chatou. Kluci došli dřív, já jsem po cestě fotila, bylo dobré osvětlení i výhledy. Aspoň jsem už měla zatopeno. Ubytování v Nammalakuru je úžasné. Nová dřevěná chatka s 12 patrovými postelemi, na nich matrace a polštáře. Dále kamna s dvojím spalováním, vařič, konvičky, sirky, nádoby na rozpouštění sněhu. Všecko vonělo novým dřevem. Z oken je krásný výhled na všecky strany. Už se nám ani nechtělo ven. Leželi jsme na postelích, koukali z oken a povídali si. V druhé polovině chatky je stejně velká místnost a je tam skoro stejné lok
66
lokalka.eu
vybavení, jen místo postelí s matracemi jsou tam pryčny bez mezer, a tak se tam teoreticky dá nacpat větší množství lidí. Taky je tam všecko čisté a voňavé, dřevo je světlé, chatka je nová. Tuto noc tam nespal vůbec nikdo.
do noci pak dělali obrovský oheň. Byl velkolepý, ale zase pokazili tu krásně tmavou oblohu s množstvím hvězd.
Pátek 28.3. Nammalakuru
Ráno jsme sbalili tak rychle, že se nám podařilo vyrazit už v 9. Foukal dost silný SZ vítr a bylo difusní osvětlení. Cesta se těžko hledala, byla zafoukaná a neprotažená. Vydali jsme se podle tyčí. Šlo se traverzem a pulky se nám převracely. Nejhůř na tom byl Jura, má novodurovou spojku na tyč a ta mu zřejmě v zimě cvičí, protože se mu několikrát vytáhla. Cesta měla dost prudký spád a kličkovala mezi stromy, tak bylo někdy lepší sundat lyže, protože to nešlo ubrzdit. Sníh byl sice tvrdý, ale taky se někdy probořil. Byli jsme rádi, když jsme po 5 km této cesty dorazili na hlavní magistrálu. Tam už svítilo slunko a nefoukalo, bylo okolo nuly. Najedli jsme se u sobího průlezu. Dalších 11 km byla taková procházka parkem - řídký les bříz a borovic. Po 5 km byla „kota“ to jsem myslela, že to bude týpí, ale byl to dřevěný srub s krbem, palandou a houpacím křeslem. Po dalších 6 km jsme došli k Hannukuru. Chata je rozdělená na dvě půlky, v každé jsou palandy nad sebou, teoreticky pro 16 lidí. Vyjeli jsme ještě na projížďku bez pulek na V. Bylo to hodně z kopce. Namazali jsme klistrem, ale museli jsme hodně plužit a vosk jsme sedřeli. Po 5 km jsme otočili zpět. Vrátili jsme se o půl šesté a byli jsme už dost nalyžovaní. Ještě kluci zalepili Jurovi epoxydem spoj tyčky s novodurovou
Fouká od jihu a možná bude nad nulou. Dnes se jede bez zátěže, večer budeme spát zase tady. Chtěli jsme jet na JV k Saivojarvi, ale nebyla tam protažená stopa, tak jsme jeli na SV k Vuontisjarvi. Zhruba pětikilometrový sjezd byl dost prudký a navíc sníh byl už starý a tvrdý. Plužili jsme a někteří dokonce jeli na čarodějnici. Pak jsme jeli asi 2 km ke kavárně u jezera, kafe i kakao tam stojí 1 euro. Na stole u každého místa byl kovový hlavolam. Jeden jsme rozdělali, ostatní tři ne. Na jezeře byli tři rybáři a seděli u děr vysekaných v ledě. Popotahovali za vlasec a čekali, až se chytne ryba. Zatím žádnou neměli. Objeli jsme jezero. Bylo nad nulou a byli jsme jako koza na ledě, dokud jsme nenamazali klistr. Okolo jezera jsme najeli asi 7 km, od jezera k chatě jsme vylezli do kopce ještě 5 km. Celý den bylo nad nulou, na kopci foukal Z vítr. Ve 3 hodiny už jsme byli v chatě. Odpoledne šli okolo mladí Finové a měli jednu hůlku zlomenou. Spravili jsme jim ji pomocí kusu dřeva a speciální pásky. Byli moc rádi. V 6 hodin přišli další dva Finové a ubytovali se u nás. V místnosti naproti spali ještě dva dělníci, kteží na protějším svahu stavěli nějakou chatku. Večer jsme si všimli, že dělníci kousek od cesty nabírají vodu, asi z potůčku. Dlouho
Sobota 29.3. Nammalakuru Hannukuru
lok
lokalka.eu
67
úchytkou na pulce a omotali páskou. Pak už mu to nikdy nevypadlo. Na Hannukuru je taky sauna, dá se objednat přes mobil za 7 euro, v liché hodiny pro ženy a v sudé pro muže. Je tam prý i pramen, který je ale v zimě nefunkční. Nedělě 30.3. Hannukuru – Sioskuru Vyjeli jsme o půl jedenácté. Bylo -5°C a slunko, docela příjemně. Namazali jsme klistr a na to modrý tuhý (včera napadl poprašek). 2 km jsme jeli údolím do mírného kopce. Za rozcestím jsme vjeli na otevřenou pláň a tam foukal SZ vítr, nám do tváře, nejmíň 8 m/sec. Pocitová teplota je podle tabulek -19°C. Já bych řekla ještě víc. Když jsem se zastavila a udělala pár fotek, měla jsem ůplně zmrzlé prsty. Těšili jsme se, že se ohřejeme na chatě Tappuri, ale zjistili jsme, že je 1 km od stopy vpravo, vede k ní nenápadná šipka. Na mapě je nakreslená u stopy. Do Sioskuru jsme dorazili po 14 km ve 12.45. Já jsem se pak 2 hodiny roz-
mrazovala u kamen a na horní posteli. Dnes jsme opravdu vymrzli a už se nám pak nechtělo jít ven. V poledne se na chatě zastavili ještě 2+2 Finové a jeden Ital. V noci v celém údolí u Sioskuru nebyl široko daleko nikdo, bylo tam úplně tma, tmavá obloha s obrovským množstvím hvězd. Pokusila jsem se najít známá souhvězdí. Malý vůz s Polárkou jsem našla, ale musela jsem hodně zaklonit hlavu, byl skoro v nadhlavníku. Pondělí 31.3. Sioskuru – Pyhakero Vyjeli jsme až o púl jedenácté, protože jsme se ještě nepřizpůsobili letnímu času a protože jsme měli před sebou krátkou cestu. Ráno bylo -10°C, úplně modro a bezvětří. Cesta byla čerstvě protažená a vedla zajímavou krajinou. Udělali jsme spoustu fotek a na Pyhokeru jsme byli po 14 km v 1 hod. Bylo tam hodně lidí, hlavně důchodců, obědvali tam a rádi si s námi popovídali. Ve 2 hodiny jsme namazali lok
68
lokalka.eu
klistrem a modrým tuhým, a vyjeli na SV k Ullajarvi (292,4 m n.m.), celkem 7 km tam a 7 zpět. Stopa byla pěkná a při zpáteční cestě jsme ještě potkali ratrak. Večer jsme snědli poslední sušené jídlo a už se těšíme na zítřek do hospody. Chata je velmi vhodná na polední posezení, uvaření čaje a opékání buřtů v krbu. Je tam pryčna asi 1,90x2,20 m. Taktak se tam vešly 4 karimatky. Naštěstí tam nechtěl nikdo jiný spát, musel by spát na stole nebo na zemi. Asi bychom to byli my, v otevřených chatkách totiž platí, že přednost má ten, kdo přijde poslední. Před chatou je taky pumpa. Voda je hluboko a musí se (prý) dlouho pumpovat, než začne téct. Kousek od chaty je kavárna. Kafe tam stálo 3 eura, ale dali jsme si ho, abysme podpořili místní. Úterý 1.4. Pyhakero – Kittila O čtvrt na devět jsme vyrazili k Enontekiu. Je to příjemných 9 km z mírného kopce, byli jsme tam o půl desáté. Ve Ski centru jsme vrátili klíč k Nammalakuru a taky jsme se tam podívali do laponského muzea. V 15.25 jsme dojeli do Kittily, objednali si taxík na zítřek
k letadlu, šli se ubytovat, osprchovat, a pak na večeři do Pizzerie. Večer jsme si ještě četli z průvodce dějiny Finska. Obdivujeme Finy, jak se ubránili Rusům. Středa 2.4. Kittila – Brno Z Kittily jsme letěli do Prahy s přestupem v Helsinkách. Propletli jsme se přes Prahu, abychom na univerzitu vrátili pulky. Do Brna jsme dojeli krátce po půlnoci. Resumé Naše výprava byla početná, většinou se tam chodí po jednom, po dvou nebo po třech. Organizované výpravy jsou tam zakázány. Chatky na to nejsou zařízené. Všechno nám vyšlo, viděli jsme kus severské krajiny, potkali jsme dobré lidi, projeli jsme se po běžeckých tratích, měli jsme dobré počasí. Soby jsme nepotkali, to bychom museli na safari, a polární záři jsme taky neviděli. Teď je sice na ni vhodná doba, ale prý se vyskytuje spíš za mrazivých dní, předpovědět ji ale neumí ani ve výzkumném ústavu polární záře v Sodankyle. Třeba až při příští cestě.
Technická zpráva o Finsku od Pavla Termín: 25.3.-2.4.2014 Oblast působení: Národní park Pallas Způsob přesunu: Na běžkách se zátěží taženou na pulkách Trasa: Jerisjarvi (hotel Jeris) - Mantyrova - Pallas - Nammalakuru - Hannukuru - Sioskuru - Pyhakero - Hetta (Enontekio).
Délka trasy: základní trasa 80 km, výlety bez zátěže dalších 46 km; Celá uvedená trasa, mimo odbočky z Nammalakuru, byla projeta rolbou. (1-2 klasické stopy po stranách a střed upravený pro bruslení). Vybavení srubů: Otevřené sruby (autiotupy) i rezervovatelné sruby
lok
lokalka.eu
69
(varaustupy) jsou vybaveny dvoukolovým plynovým vařičem, kamny, jen Pyhakero má krb. Dále je tam základní nádobí (hrnce, naběračky, kýble na rozpouštění sněhu). Dřevo je nasekané v dřevníku. V autiotupách se spí na dřevěných palandách (jedno- nebo
dvoupatrových). Je tedy třeba vlastní spacák a matračka. Varaustupy mají na palandách matrace, přikrývky a polštáře bez povlečení. Eva a Pavel Přerost
Pod Parou 2014 aneb Do té prciny jsem se zamiloval na první pohled Tak vyzývavě se s ní vystavovat, to chce jistě hodně kuráže a kuráž nesměla samozřejmě nakonec chybět ani k jejímu zdolání. Kdo byl u toho, ví, o čem mluvím, kdo nebyl, může si myslet svoje ;o) Ale nenechte se mýlit, řeč není o nějakých plytkých počinech, či radovánkách, ale o pár týdnech tvrdé práce, krůpějích potu, bolavých zádech, odřených rukou a mechu po celém těle, ale nakonec i o sladké odměně uskutečněného díla a četných úsměvů Vašich tváří v odlescích společného táborového ohně. Další ročník Pod Parou 2014, tuším, že už 9., se opět uskutečnil, ač ubývá organizátorů, sil i času, ale, zde musím použít slova klasika: „Zbývá jistoty dar, že má každá řeka svoje ústí, zbývá lidiček pár, co tě v těchhle trablech neopustí.“ No a díky těm lidičkám a zbytku vůle v mé mysli se to nakonec zase podařilo. Tímto chci poděkovat Čajovi z VHSky, za super tip na oblast, své rodince za perné hledání a trpělivost při úporném brodění řepkových polí, Pájovi, Lukinovi, Ondrovi a také Zobčovi s rodinkou, za pomoc při čiště-
ní nezměrných ploch mechů a lišejníků, výběr vhodných směrů a (ne)reptání na mé tvrdohlavé výmysly ;o) Tedy, oblast byla letos opět nepísková, bolavá (nebojte, příště už budou zase Chřiby), ale zato nezvyklá a krásná, na (prý) syenitových obřích valounech u Přeckova, mezi VelMezem a Třebíčí. Najděte si je, jsou to kolomazné kameny a stojí i za výlet jen tak bez matrace a mága. Ta skvostnější část, v okolí „prciny“ (viz foto), avšak také trošku těžší, už byla naštěstí očištěna od jiných dobrodrbů, kterých jména bohužel neznám, ale aspoň jím tímto děkuji. Já si zase vysnil očistit oblast „u chaty“, která skýtala množství více „uživatelsky přátelských“ boulderů a ta je tedy nyní odkryta v celé své, trochu stinné, kráse, pro širokou veřejnost. Systém byl stejný jako vloni, tedy lez, co zmůžeš, ohodnoť se a sečti vše sám, což se při tak velkém počtu boulderů už zdá neudržitelné. Příští ročník je tedy v plánu úprava, dle běžných pravidel na jiných podujatiach, kdy se sčítat bude už jen svých 8 nej. A také se lok
70
lokalka.eu
chystám zkrátit Vám to dlouhé utrpení s vyhlašováním + jako bonus se pokusím o méně chyb v tabulkách a popisných topech… no, ale to, myslím, slibuji každý rok, tak díky za trpělivost ;o) Jelikož bývá účast poměrně hojná, rozhodl jsem se, že s Vámi současně oslavím i své blízké kulatiny, což, snad alespoň v několika případech, ještě zvýšilo účast (si věřím co ;o) a také mi to přivodilo jistou paměťovou nedostatečnost po večírku, která ovšem bohužel nebývá v tomto směru výjimkou… že bych vzal příště místo piva jen nějakou sladkou brču? Díky Vám všem, kdož jste dorazili (letos rekordně přes 50! lidí) a dokázali si akci užít. Bohužel jediné, co ovlivnit neumím, je počasí, a to nás letos zradilo průtrží od čtyř do šesti. Tedy právě ve chvíli, kdy výkony měly vrcholit, napětí gradovat a sláva činů stoupat. Co naplat, nedivím se, že mnoho z Vás to odradilo a o to víc děkuji „přeživším“ za přípravu ohně z mokrého, vytvoření kruhu přátel velkého, opečení buřta, či vypití piva mnohého a, v ne poslední řadě, následného četného sdílení zážitků, pochval, tužeb a přání… Jiným problémem byla letos i poměrně značná vzdálenost jednotlivých podoblastí, a tedy i tak trochu výletní a orientační závody; hold chybami se člověk učí, příště se polepším. Než začalo pršet, stihnul jsem s cca polovinou osazenstva vzdálenější podoblástku, kde jsem viděl mnohý boj statečný, sveřepou vůli dobýt cíle, tance na boulích a s lištičkami, i brutální sílu při zdvihání tělesných schrán k vrcholům. Bolelo to, solilo to, ale nedali jste se a podali jste obdivuhodný výkon, a ještě k tomu jste
lok
lokalka.eu
71
se navzájem podporovali a chránili… jste prostě super a díky Vám za to. O ladných pohybech těl lepých děvčat se zmínit musím, ale raději jen takto krátce, zbytek si nechám do snů ;o) Cestou zpět jsem ve střední části potkal i několik šampionů (a muchomůrek zelených) lezoucích dardy a cosi velkolepého ve mně zůstalo i z balancování nás tzv. „standardních“ lezců v rajbasových liniích, které jsem původně zakreslil jen do počtu a považoval je za (pro mne) nelezitelné. Více však už bohužel nebylo moc příležitosti k vidění, bo tmavý mrak se briskně hnal nad naše hlavy a těžké kapky začaly pomalu smáčet kluzké zbytky lišejníků. Nicméně, podle kusých zpráv prý snad Zobča dal dokonce i tu vysněnou „prcinu“ přímo (viděl to někdo? a vyfotil to?), tak mu ji dost závidím a přeju zároveň. Musím také zmínit vzrůstající účast dětí a jejich chvályhodné výkony, často na hranicích vlastních fyzických sil a také psychických sil příslušných matek a otců ;o) I můj prvorozený se konečně zúčastnil a šlo mu to výborně, stejně jako později točení piva pro všechny žíznivce :o) O nejdramatičtější pád, pokud vím, se postarala Marťa. Ač nebyl z velké výšky, padala za dva, ale naštěstí to dobře dopadlo ;o) Ostatní jistě také podali (či padali) přinejmenším nadlidské výkony, mnohé z nich jsem i viděl, ale píšu to dost s odstupem, tak pardon za nezdůraznění… Co takhle už konečně, aby o PP napsal i někdo jiný? Na (ne)zaujatý pohled z druhé strany se těším už dlouho … No, naštěstí se nakonec přece jen vyčasilo, oheň se rozhořel, buřty upekly, pípa směnila, Pikáč jakž takž spočílok
72
lokalka.eu
tal výsledky (díky Věrko), vítězky a vítězové se vyhlásili, ceny se rozdělily a rozdaly (díky Víťo) a mohlo se dlouho a dlouho kecat o smyslech, či nesmyslech života a snad, matně tuším, i chvilku zpívat. Nezbývá, než poděkovat i těm, kdo poskytnuli ceny pro vítěze a ostatní účastníky – letos se o nejlepčejší kousky postaral Pidi (hobla mu, až ho uvidíte) a část jich poskytnul i Hudy z Orlí (díky jemu i Zobčovi za domluvení na posled-
ní chvíli), Lukinovi díky za poskytnutí Koňských mastí od Herbamedicusu, Kámě za krásné medaile a té naší milé Lokálce za zaštítění akce, za obžerstvení pro všechny a ostatní nezbytnosti k zajištění. Pivo se letos pilo hlavně, avšak nejen, na mé zdraví, a za to Vám všem velké díky ;o) * Většina krásných fotek je od Peti Kováčové, moc děkuji :o) Pikáč
Když se holky zblázní... do lezení „Polez, jsou to samý madla!“ „Šári, dober! Kde jsou ty madla??!“ Šárka se svým typickým smíchem volá zpátky na Mišku: „Ha, ha, to jsou šestkový madla!“ Letní lezení Hohe Wand – Sonnenhur Topo jsme dostaly včera od neznámých lezců. Hurá! Zjistily jsme tak, že existuje cesta na Skywalk do šestky, což nám náš průvodce „Extreme“ zatajil. Proto jsme ho radši nechaly dole ve stanu. Z horkého slunečného dne se ve čtvrté délce vyklubala poctivá letní bouřka a pro některé z nás první boj o život. Dvě ve stěně, tři zalezlé v jeskyňce, pozorujeme nechtěný ohňostroj. Ferrata vedoucí vedle nás nám na optimismu moc nepřidává. Ale každá bouřka musí jednou skončit. Jak nás učili v horoškole, není umění lézt po suché a čisté skále. Poslední délku bereme po všem. Oslavíme to společnou fotkou
na Skywalku. Zvládly jsme to, ale něco to v nás přeci jen zanechalo. Hollental O týden později a první pořádné zahřmění. Jiní pokračují, ale my víme své, slaňujeme. Průvodce doporučuje optimální průběh: doslaňovat, oblíct goračky a začne bouřka. To skoro vyšlo. Až na to, že nám slanění čtyř vylezených délek trvalo dvě a půl hodiny a místo bouřky spadlo jen pár kapek. Druhý boj o přežití se úspěšně nekonal. Chamonix Už jsme velké holky, hurá do hor! Proč troškařit, vybíráme dva zkušené řidiče a míříme rovnou do Chamonix. Pro většinu z nás další poprvé. První den vyrážíme společně přes ledovec Mer de Glace na chatu Envers. Pozorní jistě zachytili, že řidiči se odpojili už na ledovci směr Grandes Jorasses (viz Bačův článek Dračí let stěnou Les Droites). Po žebřících a řetězech jsme vy-
lok
lokalka.eu
73
stoupaly 600 výškových metrů a se stmíváním jsme si našly parádní plácky na stany kousek od chaty. Lákání francouzských horolezců na noc do chaty (jak jsme později zjistily již fungující v mimosezónním režimu) odoláváme větou „no, thanks, we have equipment for sleeping outside.“ Druhou noc jsme pochopily, že náš equipment nebyl připraven na nečekanou nadílku. „Jani, co to mám na obličeji?“ ozvalo se vedle mě ve dvě hodiny ráno. Evka mezitím v mírné panice vytahovala ruce ze spacáku, aby zjistila odpověď. To už jsem jí to prásknutím do stanu a vysypáním nabraného sněhu odpověděla. Já to totiž po několika hodinách poslouchání sněhu sjíždějícího po stanu, na rozdíl od ní, věděla. Párkrát jsme ještě vstaly a stan odhrabaly, než jsme usoudily, že Francouzi a teplo blízké chaty zní vlastně velmi lákavě. Lucka s Leňou neměly sice úplně dobrý pocit z množství sněhu ve svahu nad námi, ale jejich equipment byl přece jen odolnější. Zatvrdily a Francouzi zůstali jen pro nás. Útěchou za zjištění, že už si u chaty Envers nezalezeme, nám bylo ráno jako vystřižené z nejkrásnější vánoční pohádky. Když už ale sníh napadl, tak jsme si řekly, že bychom ho měly využít. Jenže naplánovat zimní cestu i pro nováčky za provozu posledních tří lanovek (Envers, Midi a Les Houches) nebylo jen tak. Mezitím, co jsme se „rozcvičovaly“ dole na skalkách v okolí Chamu, jsme vymyslely velké zimní dobrodružství. A že když už za lanovku na Midi dáme cca 50 €, tak že chceme i ten západ slunce vidět. Končíme lezení dole dříve, balíme batohy, v plné zbroji procházílok
74
lokalka.eu
ve zdraví přežité afterparty ve skvěme městem směrem k lanovce a už se lé společnosti. Drytool nás naučil i: vidíme nahoře. zvárať, restovať, trhat to jak mráz pumpu, Naplánovaly jsme dvě varianty. a nebo jak říkají ti zkušenější: rvát to jak Pro měkkýše: lanovka nahoru, západ z kurvy gatě... slunce, přespání na záchodech na Midi, Zkrátka, “ty vojtku” už nám na dryvýchod slunce a lanovka dolů. tool prostě nestačí. Pro tvrďáky: doplněna o sejití hřebínku dolů na Col du Midi a Arête des Nás ale stejně lákají hory Cosmiques. Došlo ale k menšímu nedorozumění. Sezónu zahajuje Miška s Leňou nepláPoslední lanovka, která měla jet o půl novaně celkem zostra. Vybírají Banán páté, sice jela na čas, ale ze shora a my za II na Tupou, přičemž jedno místo stály dole. Přísahám, že jsem viděla má být za IV. Poté, co se minimálně Janču utřít slzu. A Lucka se otočila, za IV zdají první tři délky, jim začíná abych ji neviděla. Evce spadlo něco do docházet, že tu něco nehraje. Buď málo oka. A Leňa má prý rýmu pořád. Ale připotrénovaly a dvojka je fakt takto náhradní plán celodenního lezení v těžká, nebo je Banán ta cesta vedle. Argentiere zakončen symbolicky cestou Druhá možnost je správně, a tak Siesta, nám vyšel víc než skvěle. po čtyřech délkách I když jsme si v Chamonix báječně Už víme, jak bolí přemrznuté pravé varianty Rebra Andráši-Gálfy pod zalezly, výlet jsme prsty, mačkou protrhnuté shrnuly slovy: na let- nové kalhoty nebo fialové oko. hrozbou zatmění slaňují dolů. Zbývá už ní lezení je už trochu jen seběhnout na Popradské. Holky volí zima a na zimní ještě nemáme. Proto direkt sestup přímo za světlem chaty, bylo na čase začít trénovat (nebo-li což se záhy ukazuje jako ne až tak úplně připotrénovat, jak říká Miška). šťastná volba. Dvou a půl hodinový boj s kosovkou a sutí je korunován výkoPřes drytool k zimnímu lezení nem hodným Cliffhangera, ručkováním po kosodřevině z téměř třímetrového “To som nevedel, že se to dá učit na srázu. Miška je touto terénní nerovnospretekoch,” komentoval naše první drytí trošku zaskočena a tak zůstává viset toolové pokusy jeden ze slovenskych na borovičce, nohama kmitá půl metrů majstrov na MSR v Bratislavě. nad zemí a opakovaně pronáší do ticha: A tak jsme začaly drytoolovat, kde „Pomoc.“ se dalo. Blízko Brna, daleko od Brna, Druhý den konečně dojde na Banán, venku i uvnitř, v soukromí i v horách, v vše proběhne hladce a spolu s poslednínaší zemi i u sousedů. Už víme, jak bolí mi paprsky slunce dívčí trio (tentokrát přemrznuté prsty, mačkou protrhnuté vedené Zuzkou V.) dorazí na hřeben nové kalhoty nebo fialové oko. Ale Tupé. taky víme, jak rychle to přebije radost Věříme v přísloví „Jak na Nový rok, z nového pohybu, z překonání těžkého tak po celý rok,“ proto prvního ledna místa, z vylezené cesty, z podařené a lok
lokalka.eu
75
vyrážíme pod dozorem horského vůdce do Tater. Štěstí se na nás usmálo, stejně jako místní Tatranci, kteří se nás (prý dobrovolně) ujali. Co jim za to bylo slíbeno, si nechávají zatím pro sebe. Ale o tom zase v jiné výročce. Děkujeme všem, kteří se nám věnovali, věnují a snad i věnovat budou. Díky za
půjčování matroše, průvodců, podporu všeho druhu a díky za každou dobrou radu. A hlavně děkujeme těm, kteří nám ukázali, že to jde! Miška Evka Janča Lucka
French Drytool Trip se zlatou tečkou Letošní série IWC měla oproti loňsku o závod navíc. Závod ve francouzském Champagny en Vanoise. Není nad to se před závody lehce rozlézt. Trochu ztuha obligátní Ice Man za D9. Tono pak posílá prvním pokusem (celkově druhým) Two Face za M10+/11- a pak trochu pokusujeme. Tono v Gotham City D12, ale bohužel padá pod Topem a Stračes úspěšně přelézá Winner D11+, kterého se nakonec podaří utrápit i mně. To, jak se leze nám, ukazuje Michi Wohlenberg, který nejprve opravil vytržený chyt v Ironmanovi, pak se jím prožil a po domluvě s Tonem Flashnul Gotham city. Prostě kdo umí… V Ženevě vyzvedáváme od Lukina Martinu a krátce před šestou jsme v Champagny. Ještě po cestě se rychle domlouváme s Olgou Kosek z Polska, takže nakonec bereme apartmán pro pět lidí a ubytování vychází velmi příznivě. Program začínáme společnou večeří závodníků a organizátorů, technický meeting už si odpouštíme a jdeme raději chystat zbraně a spát. Přeci jen, stěna
v Champagny je hlavně ledová, a tak moc nevíme co od závodních cest čekat. Kvalifikace Babská kvalifikace je hodně v ledu a pak dolez po dobrých ve větším převisu. Obě chlapské jsou tahavé lezení v drytoolingu až do stropu, krux na strukturu a dolez. Jako první lezl Tono. Lezlo se mu v pohodě, jen po přechodu na strukturu někdo otočil vypínačem, a to bylo vše. Já jsem se pro jistotu trochu zdržel už o kousek níž, ale dolézám ke kroku na strukturu, přesahuju a jen si pomyslím, že to si asi dělají prdel. Následuju Tona, aniž to v tu chvíli tuším. Nakonec z toho máme dělené 15. místo ve skupině. Dalším v pořadí je Stračes. Proti Saas Fee naprosto jiný lezec. Trochu jsme po zkušenostech ze Saas zkusili potrénovat jinak a minimálně v hlavě to Stračenkovi evidentně pomohlo. Drtí cestu až do topu a to dokonce v takovém čase, že to znamená druhé místo ve skupině. lok
76
lokalka.eu
Z holek nastupuje první Martina a bohužel je vidět, že v ledu se toho letos moc nalézt nedalo. Leze na jistotu, ale dost pomalu a když se navíc zacyklí v převislém ledu, vypadá to s postupem do semifinále docela bledě. Ještě rychle vynechá dva chyty a chytře je obleze ledem zprava, ale pak už je tu neúprosný time out. Jako poslední jde Lucka. Dolézá do topu, ale skoro nepoužívá jednu nohu a po spuštění má v obličeji výraz, který věští všechno možné, jen ne radost. Večerní výsledky jsou důvodem k radosti. K jasně postupujícím Stračesovi a Lucce se přidává i Martina, takže sobotní semifinále přivítá tři české závodníky. Semifinále Sobotní babské semifinále kombinuje drytool i led, chlapi se poprvé podívají do převislého ledu, který je v Champagny naprosto unikátní. Jako první nastoupila Martina, cesta jí sedí, takže poměrně v klidu dolézá do restu v ledu, ale v přechodu do stropu jí najednou vypadává zbraň. Ani moc sama nevěděla co se přihodilo, a tak smutek, protože síla i čas, to vše bylo. Na videu je vidět těsně před pádem zbraně sklouznutí nohy, takže asi kombinace sklouznutí v okamžiku přechytávání a lehce zmrzlé prsty. I tak je z toho nakonec velmi pěkné 13. místo, ale to finále bylo možná i o fous blíž než v Saas. Následuje Lucka, ale od začátku je vidět, že ji blokuje tělo i hlava. Přeci jen lézt a každým okamžikem očekávat bolest ze zlomeného prstu, to moc nejde
dohromady. Nakonec sklouzává u třetí cvakané expresky a je to pro ni asi nejhořčejší okamžik letošní sezóny. Jako poslední nastupuje Stračes. Přeci jen v cestě je dost ledu a to je proměnná, s kterou má zatím menší zkušenosti. V průběhu jeho lezení se tato obava ukázala jako zcela lichá. Kroky ve stropě, kde měla většina semifinalistů problém, jde s lehkostí jeho vlastní a ledem se prohnal jak atomový ledoborec. Ještě nalézá do vrcholové struktury, ale smeknutí a pád. Přeci jen lézt a neklepat, klepat a ztrácet čas. Možná s víc zkušenostmi šlo ještě o kousek výš, ale i tento výsledek je v chlapech bomba. Nakonec o nepostoupení do finále rozhodl jeden pohyb. 9. místo je zejména v konkurenci, která na tomto závodě byla, více než dobrým výsledkem. Finále Večerní finále už se odehrálo bez české účasti, to však nic nemění na tom, že se jednalo o výborně připravenou show. Cesty byly možná trochu lehčí, než by bylo ideální, ale přeci jen pády z pod topu, okamžiky kdy rozhodují vteřiny a lezci jsou vyrovnaní. Pro oko diváka velmi dobrá podívaná. Pozávodní lezba V neděli využíváme možnosti jít si zalézt na závodní cesty a hlavně Martina rozlézt se v ledu pro následující víkend. Dáváme po pěti, šesti cestách a užíváme si pěkného dne ve společnosti super lidí. Hlavně mladí frantíci to na stěně drtí o sto šest. Večerní přesun ke Grenoblu na drytool bereme tak trochu
lok
lokalka.eu
77
Flash a lezení má spíš charakter silově vytrvalostního tréninku, než hledání chytů a nějakých technických fines. Každopádně zajímavá zkušenost a asi nejhodnotnější je Tonův OS L´Usine D11 a OS Good Jull D10. Já jsem si flashnul Good Jull D10 a OS Infinity D10, kterou za mnou pro změnu flashnul Tono. Martina s námi bohužel lezla pouze lehce první den, protože na ni lezla nějaká rýmyčka, a tak zůstala spolu s teplotou další den na ubytování a snažila se vykurýrovat. Ve středu ráno jsem už zpátky v Champagny. Já mám program na stěně, kde začínáme stavěčský kurz, Tono na lyže a Martina se potí v posteli a snaží zbavit virózy. V tomto duchu se náš program nese až do pátku, kdy se zahajuje Juniorské mistrovství světa jako nutné zlo, protože nejvíc ledu všude ve Francii i přilehlém švýcarsku je na věži v Champagny. L´Usine L´Usine je tréninkovou oblastí, kterou vytvořili Etien Grillot a Gajetan Raymond. Vždy na podzim organizují sérii závodů DTS, směs závodů, setkání a párty. Škoda, že je to pro nás tak trochu z ruky. L´Usine je obrovskou jeskyní, kde aktuálně vede kolem 30 cest od D4 do D15? Zajímavý je také styl, který borci propagují, tedy „No Yaniro“, což v překladu znamená žádné čtyřky, žádné paragány. Cesty jsou převážně po vrtaných dírách a značené, takže OS je spíše
Celkem se ho letos účastní přes padesát závodníků z osmi zemí. Takže je příjemné, že je účast větší než v loňském ročníku. Někdo může nadhodit, co je to za závody, když v kategorii jsou třeba tři závodnice. Nahlížet na to lze různě, ale myslím, že je hlavně podstatné, že se mohou mladí závodníci setkat, zalézt si na velmi dobře připravených cestách a okusit ducha „velkých závodů“. Osobně si myslím, že více menších závodů by prospělo víc a je to vidět i na letošním výsledku, kdy výborně dopadli například oproti Rusům početně méně zastoupení Švýcaři a Francouzi, kteří mají možnost závodů typu Kanderstegg nebo DTS. Dalším faktorem zejména u nejstarší kategorie je, že se účastní závodníci, kteří již lezou velký IWC a mohou si tak zazávodit lok
78
lokalka.eu
mezi sebou bez tlaku z přítomnosti velkých hvězd. Letos bohužel bylo naše zastoupení malé, pouze Martina Kratochvílová v nejstarší kategorii juniorek. Papírově podle letošních výsledků v IWC byla Martina v pozici favoritky a osobně si nemyslím, že je to ideální pozice. Přeci jen je velký rozdíl, jestli lezete proti svým soupeřům, nebo proti své hlavě. A troufnu si říct, že pro Martinu to bylo letos hlavně spíš proti své hlavě. Do první kvalifikační cesty, která celá vedla v ledu nastupovala opatrně a plynulým postupem si dolezla až do topu. Nikdo v tu chvíli netušil, že jsme viděli rozhodující moment závodu, protože ruská závodnice Ekaterina Kooscheva spadla u páté expresky. To sice neohrozilo její další postup do finále, ale stavělo ji to do méně výhodné pozice. V druhé cestě už mely závodnice dolez drytoolingovou stěnkou, kdy Martina, narozdíl od ruských závodnic, předvedla perfektní techniku a cestu přelezla velmi rychle. Do finále tak postupovala z druhého místa Sandrine Imboden ze Švýcarska, která byla přeci jen rychlejší. Finálová cesta žen měla přibližně 25 lezeckých metrů a její obtížnost se pohybovala kolem M8. Jako první v kategorii juniorek do 22 let nastoupila Ekaterina Kooscheva a dolezla velmi vysoko, kdy ji až ve výlezu ze stropu zastavil časový limit. Další závodnice většinou sklouzly v drytoolingové pasáži, která kombinovala lezení cepíny i rukama a měla spíše technický než silový charakter. Z pozice stavěče této cesty trochu vím, o čem mluvím, a nepřeju
vám sledovat situaci, kdy víte, že jste na holky nachystali blafák a chytá se vám na něj vaše vlastní závodnice… Martina nastoupila převislým ledem a bylo vidět, že zejména v ledu je v jejím lezeckém projevu stále rezerva. V drytoolingu však výborně četla jeden bouldr za druhým a menší problémy jí přinesl až přechod do druhé ledové pasáže, kde netrefila úplně přesně chyt a od pádu ji zachránilo naprosto precizní a technicky správné zatížení zbraně. V ledu už neměla příliš čas na oddech a tak bylo potřeba jít dál. To, že o výsledku mohou rozhodnout úplné detaily, se Martina přesvědčila před přechodem do stropu, kde se jí při výměně do volnější mikiny zamotala zbraň a málem ji ztratila. Toto ji stálo několik drahocenných vteřin. Ve stropu
lok
lokalka.eu
79
už hrnula jeden chyt za druhým a na time out skončila shodně s Ekaterinou Kooscheva. Vzhledem k výsledku první kvalifikační cesty tento výsledek znamenal průběžné vedení. Jako poslední nastoupila Sandrine Imboden a bylo vidět, že nastupovat z pozice nejlepší lezkyně do finále, není výhodou. V ledu krásně a rychle. Čtení drytoolingové pasáže pro ni bylo značně obtížnější. V půli cesty pak k překvapení všech dost nečekaně sklouzla na poměrně velmi dobrém chytu, což bohužel znamenalo konec medailových nadějí. Na juniory čekala cesta hodná dospělého IWC, přeci jen někteří z nich už byli i opakovanými finalisty. Takže jsme je nešetřili, zejména technicko-silový krok ve stropě, který šel nejlépe vyřešit
chycením chytu rukou a následným dynamickým paragánem. Navíc časový limit 7 minut na skoro 30 m lezení. Nejlíp se s tím vyrovnal Janez Svolšak a suvérénně jediným topem finále zvítězil. Vlastně vzhledem ke keřenům jeho závodění se dá s nadsázkou říct, že se finále nejstarších juniorů i juniorek stalo vítězstvím „brněnské líhně“. Pro Martinu Kratochvílovou se jedná o velmi pěkný výsledek, který může být zejména příslibem do budoucna. V tuto chvíli Český horolezecký svaz nemá další závodníky v juniorských kategoriích a je to určitě škoda, protože okamžiky, kdy mezi alpskými vrcholy zazněla naše národní hymna, patří mezi jedny z nejemotivnějších chvil v soutěžním ledolezení. Zoban
Heureux comme Dieu en France Sliboval jsem to tak dlouho, že už opravdu nešlo čekat. Bylo začátkem května a moje Milá se na výlet na jih tuze těšila. Náš malý velký korejský vůz jsme na zádi doplnili velectěným panem Palackým a zcela nezaslouženě si k němu přisedla ještě Marťa M. Posádka byla krásně genderově vyvážená a zájezd za francouzským lezením mohl začít.
nad plachtou z OBI. Za svorného klení balíme ten mokrej cirkus a bezútěšná jízda nocí končí v jednom opuštěném autokempu. Zkušeně konfiskujem bývalou jídelnu a konečně uléháme. Ze snu o slunné Provence procitáme druhý den do vytrvalého deště a svěžích čtyř stupňů nad nulou. Bonjour la France!
Obraz první: Cesta
Během další cesty na jih se venkovní teplota i deprese posádky postupně zlepšovala, a když jsme konečně dorazili do cíle, vítal nás ráj vápencového lezení přímo vřele. Vesnička Orpierre
Po celodenním dálničním hrkání se choulíme na zemi vedle auta a přívalový déšť právě začíná definitivně vítězit
Obraz druhý: Orpierre
lok
80
lokalka.eu
je obklopená stěnami s nepřeberným množstvím lezecké zábavy v jedno, dvou i více délkových cestách. No a ty panoramata! (Doporučuju zejména sektor Quiquillon) Lezli jsme, co se dalo, a aspoň zkusili, co se nedalo. Na slunku už nám tu bylo teplo až běda, ale aspoň jsem ty piva nevozil přes půl Evropy nadarmo. Večery v nadmořské výšce naší Vysočiny byly ale ještě nefrancouzsky chladné a lze jen doporučit teplé spodní prádlo a pár lahví vína z místní sámošky. Ráno hlavně nepřepálit nástup. Zajít si pro baguette a croissant a vychutnat petit café noir. Studium cest a ladění formy lze případně stylově doplnit Gitaneskou ležérně přilepenou k hornímu rtu. Každopádně mi přípravná fáze šla výrazně líp, než úder na čísla místní klasy. Holt každý sklidil, co a jak přes zimu potrénoval... Obraz třetí: Ardéche Představte si zmenšený Labák a výhled na řeku jak z Cesty do pravěku. Majestátní kaňon, od jehož stěn se odráží divoký řev. Ten velmi autenticky vydávají zdejší “vodáci“, zmítaní živlem na plasťácích z půjčovny. Nejeli jsme ale takovou dálku je tak zevlovat kolem vody. Vrháme se proto v rámci našich skromných možností zabojovat v lištách a dírkách a zahulákat si s místňákama „Allez, allez, allez!“ V odpoledním slunku se ovšem blízkost řeky stávala čím dál tím víc demoralizující, odhodlání se drolí a lesklá hladina konečně vítězí. Zchlazení bolavých prstů a nohou z rozpálených lezeček vykoupíme sice ještě průstupem džunlok
lokalka.eu
81
glí plnou trní, ale požitek z koupele je k nezaplacení. Později večer, rozloženi v poloprázdném kempu, vaříme a drobné oděrky na těle a duši tišíme doušky vin rouge. Myslím na to, že prásky do Výročky
zase budete muset poslat vy ostatní, ale já to tam mám všechno rozdělaný a já se vrátím - Aurevoir! Peluche (Plyš)
Horoškola 2014 Celé to začalo přijímačkama v březnu 2014, kdy nás Lájoš ze Zobanem přivítali na Rajčeti. Vstupní podmínkou bylo zvládnout vylézt čtyřkovou cestu na prvním, což se nám všem podařilo a celkem 13 se nás do horoškoly rovnou zapsalo. Už na další oddílové stěně se nás ale sešlo jen 11 a v tomto počtu jsme vydrželi až do konce. Pro představu ke složení horoškoly, rok 2014 byl typický převahou holek (sedm), což byl trochu netradiční poměr. Taky věk může být pro některé trochu překvapivý. Když nepočítám Karla, který by nám svými ani ne 20 lety průměr pěkně snížil, tak jsme byli na 29 letech. Poprvé... na skalách Sešly se různé sportovní základy jako lyžování, cyklistika, akvabelistika, gymnastika, tanec a u pár jedinců se našel i ten lezecký základ. Když ale pominu zkušenější výjimky, a že jsme někteří před přihlášením do horoškoly trochu boulderovali nebo někdy zašli na stěnu, tak většina z nás byla v lezení, a to obzvlášť v tom skalním, opravdovými nováčky.
První horoškolové lezení na skalkách jsme absolvovali necelé dva týdny po přijímačkách v oblasti Baby v údolí Jihlavky. A protože nás to neodradilo, spíš naopak, začali jsme více či méně zanedbávat naše dosavadní zájmy a přátele (alespoň my, co jsme si nechtěli nechat ujít žádnou horoškolovou akci), abychom mohli většinu volného času strávit lezením, přednáškami a dalšími podobnými aktivitami. Poprvé... na prvním Další víkend jsme nacvičovali různé způsoby slaňování v Rudicích a už na třetím výjezdu na Vysočce jsme si užili i první tahání cest a první pokusy o správné založení friendů a vklíněnců. Samozřejmě pod odborným dohledem a s radami našich instruktorů. Nejeden z nás ještě tři týdny zpět ani netušil, co ti kamoši a oříšky vlastně znamenají. Poprvé... za hranicemi Další den jsme se podívali poprvé za lezením k sousedům, do Kršlenice. Díky přidávání jištění od Zobči jsme víc a víc zkoušeli lézt na prvním. Navíc počasí lok
82
lokalka.eu
vyšlo parádně. Následující víkend už nás čekalo první lezení na „mejdle“ ve Sloupu a s ním taky první odvážnější pády. Člověk pak hned líp pochopil, proč je někdy lepší si na začátek nechat dát pod první jištění hned dva friendy a jaké to je si „odskočit“ od slaňáku hlavou dolů. Naštěstí jsme to všichni ve zdraví přežili a příští víkendy se plnily novými lezecky nabitými akcemi. Jen to počasí nám moc nepřálo a většinou se jezdilo jen na jednodenní akce. Sice třeba na dvě takové za víkend, ale přece jsme se těšili, až se zadaří nějaký víkend i s večerem u skal. Poprvé... ve vícedélkách Poprvé jsme jeli na vícedenní výjezd až o prvním prodlouženém květnovém víkendu. Jelo se k sousedům na Vtáčník. Tady nás čekalo i další poprvé - lezení vícedélek. Až doposud nám 20-30 metrů přišlo
nepřekonatelně vysoko. Víkend navíc nalákal i další členy oddílu a sešla se příjemná skupina složená z nováčků, loňských nováčků, instruktorů a dalších členů oddílu. Začali jsme se s ostatními více seznamovat, se zájmem jsme poslouchali zážitky z předešlých ročníků horoškoly a jen si domýšleli, co z toho čeká i na nás. Počasí nám nakonec ale změnilo plány a většina z nás odjela už v pátek zpátky do Brna. Aspoň jsme tak měli příležitost načerpat síly na nedělení Kras. Sobotní probuzení rozlámaného těla jen oznamovalo, že oddychový den vůbec nebyl špatný nápad. Další víkend jsme začali opět v Krase, zatáborákovali si večer u Víti na chatě a další den už byl ve znamení dalšího poprvé. Poprvé... na písku Čertovy skály a první lezení na písku. Friendy a vklíněnce, které jsme sotva
lok
lokalka.eu
83
uměli použít, jsme najednou vyměnili za různé smyčky, trikovky, bambuláče a podobné věci, které více připomínaly tkaničky od bot nebo hračky ze zverimexu. Ze začátku jsme tedy na druhém okukovali, co se s tím vlastně dá všechno dělat, ale postupně přišla řada na většinu z nás, abychom si v těch nejlehčích cestách vyzkoušeli, jak se tyhle srandy zakládají. Taky poznatky typu, že “to tření fakt funguje” nebo “ničeho se nedržím a přece nejsem na zemi” byly k nezaplacení. Odtud jsme se přesunuli na Súľov. Počasí vyšlo na jedničku a my si tak užili parádní jednodélky i vícedélky. Někteří si pobyt na Súľove zpestřili neplánovaným výletem na hrad poté, co si nechali utéct přední část skupiny a zabloudili. Nicméně pro ty některé z některých (Robin a Pavel) byl Súľovský hrad zlatým hřebem dne, jelikož lezení ten den nebylo zrovna ukázkové. Bylo to to nejhorší lezení, za které nese vinu lano zvané „Pájin kabel“ (je potřeba se na něco vymluvit pro zachování si zbytků sebevědomí). Kabel proto, že to lano bylo svým průměrem spíše kabel (který disponoval samojistící funkcí ve většině jistítek), a Pájin proto, že jej Pája od někoho dostala. Ale darovanému lanu na průměr nehleď. Poprvé kabel zradil v cestě, kterou Pavel vyhopkal na prvním jak kamzík, a ani nepovažoval za nutné si cvakat všechna jištění (protože mu došly presky). Nicméně pro Robina byl začátek cesty tak těžký, že do ní ani přes rady všech okolo nedokázal pořádně nalézt. Každý pád z těžkého místa následovalo zhoupnutí až na zem. Pavel se snažil lok
84
lokalka.eu
ze štandu dobírat, co mu síly stačily, a myslel si, že Robin už musí být alespoň v půlce cesty, ale jediné, co dobral, bylo protažení lana, a Robin se pořád plácal na zemi. Další zlomyslný počin od kabelu nastal ve druhé délce vícedélkové cesty, kde Pavel lezl na prvním (protože to Robin borhák před štandem vzdal). Pavel už se chystal cvakat do posledního borháku, ale lano ne a ne povolit. Projevila se výše zmíněná samojistící funkce lana. Ani Pavlovo sprosté nadávání, ani zběsilé škubání za lano nepřispělo k rychlému uvolnění lana z jistítka. To byla poslední kapka, následovalo slanění, sbalení, zpytování svědomí a přemýšlení o ukončení lezecké kariéry. Poprvé... s čelovkou Víkend poté vypadal beznadějně, počasí hlásilo stálý déšť. Nechápali jsme, co za blázny by mohlo v takovém počasí lézt, ale jedna skupinka v čele se Zobanem se přece jen stále na lezení domlouvala. Evka: Tak mi hlavou znělo „není umění lézt po suché a čisté skále“ a možnost jet jsem využila v domnění, že asi vážně polezeme v dešti, a že snad nejsem z cukru, abych to nepřežila. Ale po zjištění, že ono se dá lézt třeba i v jeskyni v Krase (Kostelík), kde na člověka nepadne ani kapka, ale spíš tuna prachu, jsem si oddechla. Takže další poprvé, v podobě lezení s čelovkou v jeskyňce, bylo za mnou. Poprvé... v Ádru Adršpach, ten jsme měli spojený hlavně s těmi drsnými pískaři, co se nebojí, když je první kruh 10 m nad zemí nebo
když je nad nimi 20 m dlouhá spára. Zkrátka sebevrazi, řeklo by se. A najednou jsme byli tam. Předpověď počasí nic moc, takže účast slabá. Ale my, co jsme jeli, jsme nelitovali. Nácvik výroby prvního vlastního kinderkopfu, zkouška traverzování komínu i lezení ve spáře a hlavně prohlídka Ádru s výkladem, to bylo ideální seznámení s tímto magickým místem. Druhý den už se dalo trochu polézt na Křižáku, takže po několika vylezených cestách jsme odjížděli nadšení. Další výjezd horoškoly byl na skály k Orlické přehradě, kde jsme si užili žuly, krásných spár a výhledů na vodu. Následoval znovu Adršpach. Účast už ale byla o poznání vyšší, protože předpověď hlásila první tutově slunečný víkend. Právě skvělé počasí v kombinaci s touto kouzelnou oblastí přilákalo spoustu instruktorů a zdatných tahačů. Nebo to nebylo počasí, ale hojná účast dívčí části naší i loňské horoškoly? Každý správný lezec přece ví, že kouzlu spárek, soukání se komínem, přeskakování věžiček a nulové vrstě kůže prostě nejde odolat, a o tom se nás snažili přesvědčit i instruktoři. Ve finále nás tak bylo po celém Ádru nejen vidět, ale i slyšet. Zobana, jeho rady a morální podporu směřující na Evku s Jančou při lezení na cukrovarák a jiné klasiky okolní davy turistů asi nepřeslechly. Aby zážitek z Adršpachu nabyl úplnosti, někteří prošli i tradičním horolezeckým křtem v jezeře. Prý, kdo se v jezírku ještě nekoupal (samozřejmě tak, jak je místním zvykem), jako by v Ádru nikdy nebyl. Ani se to nezdálo a najednou byl konec horoškoly, takže jsme povzpomínali na všechno, co jsme se dozvěděli
lok
lokalka.eu
85
na přednáškách, naučili na praktických hodinách horoškoly (nejen lezení, ale i záchrany na Stránské skále apod.) a vyrazili na poslední víkend na závěrečné zkoušky. Ty předcházely úplnému závěru v podobě týdenního kurzu v Tatrách. Poprvé... úředně schváleným horolezcem Závěrečné zkoušky proběhly tradičně na gruntu na Blatinách. Cestu autem jsme využili ke studiu historie, neb nás čekal zákeřný test a nikdo z nás netušil, kdo provedl prvovýstup na Hindúkuš. Test jsme zvládli hned v pátek večer, abychom se posléze mohli u piva řádně připravit na sobotní a nedělní praktickou zkoušku. Lezení nám snad nikomu nečinilo vážnější potíže, ovšem zachránit v neděli Inžu s Míšou Nováčkem se nám podařilo snad jen díky tomu, že ve skutečnosti zachránit nepotřebovali. Po zdárném složení zkoušek jsme odjeli do Tater, kde jsme si užili první opravdové horolezení. Poprvé... v horách Díky počasí, které nám skoro celý týden přálo, jsme postupně zdolali Jastrabí vežu, Žeruchy, dvakrát Čierný štít a několik boulder šutrů v blízkosti chaty. Pršelo jen jeden den, ideálně to vyšlo na prostředek týdne, a tak jsme aspoň mohli procvičit záchrany a nabrat síly na zbývající dny. Asi nejsilnější zážitek si i přes zkrácený pobyt odnesl Pavel: Nevím dost dobře proč, ale do Tater se mi nějak nechtělo, asi že jsem neměl dobrou kondičku, nebo jsem měl jen
trudomyslnou náladu, či… opravdu nevím, ale nechtělo. Nakonec jsem ale neodolal, naložil Evču a Robina a vyrazil směr Slovensko. S Míšou, Karlem a Peťou jsme se potkali v termálech Bešeňová, abychom o pár hodin později společně zanechali auta na parkovišti u hotelu Hutník a vyrazili na Brnču. Nástup na chatu nám dal všem zabrat, někomu víc a někomu míň. Zejména Karel, nesouce na zádech dva batohy s týdenním proviantem, se pod tím nákladem řádně prohnul. Na chatu jsme dorazili pozdě večer, dostali pozdní večeři, pivo a šli spát. Ráno jsem udělal “chybu” a odskočil si při “poradě” na záchod, čímž jsem se nechtěně vyhnul rozplánování lanových družstev. Což o to, ono je fajn, když se vše vyřeší tak nějak samo, člověk se pak cítí, jako že je o něj postaráno, ale sám bych si v první lezecký den v Tatrách adrenalinovější konec lana nejspíš nevybral. Byla ve mně malá dušička, když jsem se spolulezkyní Peťou vyrážel za Inžou a Míšou směr Jastrabia veža. Tůra po hřebínku ze sedla byla ale nakonec moc fajn. Při sestupu se z ničeho nic objevil Zoban a že nás vezme do hezkých cest z druhé strany věže. Tušil jsem sice, že Zoban běžně leze v pohorkách cesty, do kterých se já nikdy bez jümaru nepodívám, ale když neobul lezečky ani Inža (tímto Inžu nechci nijak shazovat, výborný to lezec!), nechali jsme se s Peťou inspirovat a vyrazili na druhých koncích lan také v pohorách. Poprvé... v kroupách Cestu Zoban vybral krásnou a skutečně ji šlo lézt v botech, jen kdyby nezačalo lok
86
lokalka.eu
pršet a padat kroupy. Z chytů plných ledového svinstva mi bylo neveselo, ale myslíce na Zobanovo “není umění lézt po suché a čisté skále” jsem lezl tiše dál. Naštěstí netrvalo dlouho a po dvou délkách jsme byli na vrcholu bohatší o nový silný zážitek. Další den nás s Peťou čekal Južny pilier na Žeruchy, lezli jsme ho jako druhé lanové družstvo za Inžou, Pavlou a Robinem. Co se obtížnosti cesty týče, byl nejdřív Inža tajemný jak hrad v Karpatech, na mé dotazy neustále odpovídal, že se jedná o jednoduchou cestu, kterou určitě bez problémů vylezu. Jistý jsem si tím zdaleka nebyl, a když těsně před nástupem do cesty utrousil, že nás čeká i jedno místo za pět (či dokonce za pět plus), trochu se mi podlomila kolena. Jasně, pětka není nijak závratná obtížnost, ale pro v Tatrách nerozkoukaného nováčka to byla skutečná výzva.
První délky byly tak lehké, že mě původní nejistota téměř opustila a já si tak užíval zakládání jištění a výrobu štandů, ve které jsem si přímo liboval. Trochu nepříjemné mi bylo jen vzdalující se první družstvo, kterému nebylo ve větru moc rozumět, když na mě volali instrukce co a jak dál. Tak se stalo, že jsem téměř neslyšel, když na mě Inža volal “běž po římse až ke skobám, cvakni je a traverzuj vpravo nahoru”. Cesta ke skobám mi přišla hodně rozchrastaná, takže založené jištění bylo spíše morálového charakteru, díky čemuž pro mě cvaknutí oněch skob bylo obrovskou úlevou. Radost mi naopak neudělala kolmá stěna na první pohled bez chytů a stupů tyčící se nad nimi, kterou bylo třeba dle instrukcí přelézt.
lok
lokalka.eu
87
Poprvé... jinde, než bych si přál Vůbec se mi do toho nechtělo, ale protože jsem neviděl jinou alternativu, dlouho jsem neotálel a pustil se do toho. Pro zkušeného horolezce by se snad jednalo o příjemné zpestření, ale pro mě bylo následujících pár metrů hotovým očistcem. Pár kroků přímo nahoru vcelku šlo, ale nedokázal jsem se tam nikde pořádně postavit, abych v klidu založil jištění. První vklíněnce jsem tak v nejistých pozicích zakládal až docela vysoko, a protože jsem měl o kus výš traverzovat zpět ve směru, ze kterého jsem původně přilezl, hodně jsem se snažil jištění prodloužit, což spolu s volnými lany znamenalo, že případný pád by byl minimálně na římsu pode mnou. Bylo mi tam všelijak... v traverzu už jsem byl tak vystresovaný, že se mi regulérně třepaly nohy. Když mi bylo nejhůř, mohl by případný kolega lezoucí nedaleko zaslechnout, jak sám sebe častuji Zobanovými hláškami, které jsme slýchali celou horoškolu “na posrání je času dost! Nelep se na tu skálu, postav se, vykloň se, podívej se a lez!” Jenže jak se vyklonit, když se nebylo čeho držet a měl jsem pocit, že tam visím jen za nehty? Pár třepajících se kroků, jeden hoooodně dlouhý krok vpravo, pomaloučké překulení se za roh, pár úlevných výkřiků “na posrání je času dost!” a byl jsem zachráněný. Trochu průšvih byl, že ani za rohem mě nečekalo žádné extra madlo, které jsem v ten moment pro uklidnění svých nervů hrozně moc potřeboval. Nezbylo tedy, než s oddechnutím počkat do štandu, kam jsem se po peripetiích s táhnoucími lany, zadýchaný, zpocený a
třepající se, zanedlouho dostal. Po dolezení prvního družstva jsem hned za tepla sděloval svůj zážitek, který mi v ten moment snad ani nikdo nevěřil. Prý, že předchozí délka byla v pohodě a že jestli jsem se tam vybál, mám se ještě na co těšit! Pokračovalo se hezkým ukloněným koutem, který mě přivedl pod nejtěžší délku, kde jsem nepohrdl nabízeným druhým koncem lana prvního družstva. Ukázalo se, že ona nejtěžší délka nebyla zdaleka tak těžká jako ta, co mě tak vytrápila. Na hřebeni jsme s Inžou přišli na to, kde se stala chyba. Volal na mě totiž: “Nechoď až ke skobám, rozhodně je necvakej a lez přímo nahoru.” Takže jsem tenkrát pravděpodobně přelezl “zcela zbytečně” úsek takové obtížnosti, jakou ještě dnes nelezu ani na překližce. Druhý den se mi zážitky předchozího dne tak dlouho honily hlavou, až mi morál spadl někde do záporných čísel. V půlce nástupu na Čierný štít jsem se otočil a jel domů, čímž pro mě letní Tatry horoškoly skončily. Závěrem Instruktoři to s námi často neměli lehké. Naučili nás (nebo se o to aspoň usilovně snažili) nejen správně umotat půlloďák, zakládat jištění, nachystat slanění, vytvořit štand a spoustu dalších věcí, bez kterých bychom se při lezení jen těžko obešli. Měli s námi kolikrát opravdu hodně trpělivosti. Ale hlavně nám ukázali, jaké to je užít si báječné měsíce plné víkendů a jiných dnů strávených na skalách a v jejich okolí. Snažili se podpořit naši odvahu a zmírlok
88
lokalka.eu
nit náš strach. Avšak ještě jedno dobrodružství v rámci horoškoly nás čeká, a to zimní Tatry, které skutečně prověří nejen nabitou techniku a metodiku, ale i naši sílu a vnitří odhodlání postavit se překážkám a nebezpečí, které vysoké hory skrývají tak, abychom se do nich i dál chtěli a mohli vracet. Nezbývá, než všem, kteří se jakkoliv
na naší horoškole podíleli, poděkovat za snahu, ochotu, vlastně i odvahu do toho s námi jít a něco nás (jak už to vyplývá z toho názvu horoškola) naučit. Děkujeme! Nováčci 2014
Pískařina, to je dřina! Ádr, léta páně 2014, letní den, červenec řada na mě. Zkontruluju si uvázání, Janča, Bin, Zuzka, Lájoš a já – vzhlížíotřu zpocené ruce a jdu na to, nejdříve me ke věžím, které se dotýkají modrépěkně pomalu spárkou, jedna žába ho nebe, a já si s nekončícím údivem za druhou, jde to nad očekávání dobře. prohlížím ty všemožné spáry, širočiny Pak se spára rozšíří a já jsem v koncích, i komíny a když si sebe samu předstapěsti vypadávají, nohy také, nevím, zda vím tam někde nahoře, začnou se mi se mám zapřít o loket, kotník, stehno potit ruce. Jako vždy v Ádru, nevím kde či bradu. jsem a jak jsem se sem dostala, jména Nakonec se za neuvěřitelného úsilí skal a věží se mi pletou a cestu ven bych přehoupnu přes kritické místo a velmi našla jen stěží. neelegantně se naskládám do koAle na odchod ještě čas není, nejdřív mínku. Že to je v komíně dřina, to už se musíme potrápit ve spárách a komívím, nicméně mě to nech, udělat odvážné pokaždé znovu udiví. překroky a ustát i ty Pak se spára rozšíří a já nejmenší kyzy. Jako jsem v koncích, pěsti vypa- Po každých vylezených dvaceti centimetrech první leze náš nejzkudávají, nohy také, nevím, šenější pískař Biňos zda se mám zapřít o loket, se cítím, jako bych právě zdolala pětitia vybírá si pěknou kotník, stehno či bradu. sícovku, a supím jak spárku, je radost se lokomotiva. Navíc mě začíná písek dřít dívat, jak v ní jen tančí, pět metrů do kolen, loktů a dlaní. první (a taky poslední) jištění, vysápání Pozoruji červené fleky, které zde se širočinou do komínku (jištění už nejspíš zůstaly po předchozích obětech. nefunguje), na konci komínku překrok Za další metr zjišťuju, že ty fleky jsou na věž a Biňos už je nahoře. z mých loktů, které jsem si prodřela Vypadá to docela jednoduše. Po Bipřes mé bílé tričko po mamce. Když novi leze Janča, pak Zuzka a pak přijde lok
lokalka.eu
89
však člověk bojuje o život, bolest necítí. Dál se soukám komínem za slunkem na věži. Už jsem skoro nahoře, jediné, co musím zvládnout, je ten nepříjemnej překrok, jak já to nemám ráda. A to jsem na druhým. Představa, že toto někteří blázni podstupují s jištěním 20 m pod sebou mi přijde naprosto absurdní. Konečně se z posledních sil
sápu na vrcholek a najednou zapomenu na všechny útrapy – to bude tím výhledem na slunkem zalitý Ádr, pokaždé je to okouzlující a za tu dřinu to stojí! Ještě počkáme na Lájoše a pak hurá dolů a na pivo k Tošovákovi. Tak takový jsou letní dny na písku. Bára V.
Kyrgyzstán Sušené byliny se trousí z cestovního deníku, aby mi připomněly vůně a dobrodružství dálav, obkládám se mapami a začínám vzpomínat… Myšlenka cestovat zase o něco více na východ, přesněji do centrální Asie, se rodí při cestách po předchozí zemi - Gruzii. Tak jako se plán na Gruzii zrodil v Bosně a Hercegovině a cesta do ní zase v Albánii. Co bude letos? Kam se uberou naše cesty? Možná zase posun ještě o něco dále na východ nebo přijde nějaké jiné dobrodružství a třeba člověk ani nebude muset někam cestovat, aby dobrodružství zažil, kdo ví. Když se letos po dovolené v Kyrgyzstánu ptal můj kamarád mé partnerky, do kterého dalšího „stánu“ pojedu, jestli to bude Uzbekistán nebo Tádžikistán, odpověděla mu suše, že s ohledem na stavbu domu pojedu maximálně do zahrada-stanu. V partnerských vztazích, kde jeden cestuje a druhý ne, je to plánování někdy vážně zábava. Mám takovou teorii, podle které se při loučení pozná, jak dlouho jsou dva partneři spolu.
Koudelkova teorie cestovatelsko-partnerských vztahů Předpokladem aplikace oné teorie je, že cestuje pouze jeden z daného páru. Teorie má tři fáze: 1. Pokud dotyčný odjíždí a partnerský vztah netrvá příliš dlouho a je v podstatě v začátcích (někdy se tomu říká, že jsou ti dva jako králíci), tak protistrana při odjezdu prosí, neřku-li skoro žadoní na kolenou, a to bez problému i na letišti či vlakovém nádraží, aby dotyčný neodjížděl, a to i v případě výpadu trvajícího pouze týden, nedej bože více než týden... Celé to pokračuje medvědím objímáním, div si ti dva při loučení kolikrát neukousnou hlavy. 2. Pokud již nějaký ten pátek spolu partneři žijí, překonali i první drobné partnerské svízele a navzájem před sebou alespoň již prdí a jsou spolu déle než v předchozím případě, pak protistrana odjíždějícího partnera se lok
90
lokalka.eu
s dotyčným na nádraží, či letišti loučí slovy: „Hlavně si to tam užij a ve zdraví se vrať.“ Objímání není vyloučeno a přiměřené polibky rovněž. 3. A v poslední řadě, když už odbíjí nejméně první dekáda svazku partnerského nebo manželského, pak protistrana, pokud partnera vůbec někam pustí, již na letiště ani nádraží zpravidla dotyčného nedoprovází a loučí se slovy: „A máš dobré pojištění?“ Takže ano, byl jsem dobře pojištěn. Čeká nás výprava do Kyrgyzstánu… Vyrážíme Expediční sestava - Petr „Inža“ Neuwirth, Petr „Cyper“ Čípek a Tomáš „Koudelka“ Šmíd odlétáme dne 6. 7. 2014 v 10:30 hod. z Vídně přes Istanbul a 7. 7. v 05:40 hod. místního času, s posunem +4 hodiny, dosedáme na 4000 km vzdáleném letišti v Manas v Kyrgyzstánu. Na místě a na první etapu se k nám
připojují ještě další Češi Ondra s Marianou a Peca. Epizoda první – čekání na permit Čekání může mít i příjemnou podobu. Po příletu přejíždíme maršrutkou z Biškeku do Karákolu, třetího „největšího“ města této země. Prašné ulice a špína moc nepotvrzují umístění v žebříčku. Ubytování za lidovku na luxusní prkenné podlaze nám ve svém příbytku poskytuje zdejší „mafoš“ Igor Khanin u parku Pobědy. Nacházíme se v severovýchodní části Kyrgyzstánu, provincie Issyk kul, oblast Karákol. Naším hlavním cílem v této zemi je návštěva pohoří Tien-Shan neboli „Nebeských hor“, jak se dá název z čínštiny přeložit. Konkrétně chceme přejít patu ledovce Inylchek pod sedmitisícovkama Chan-Tengri 7010 m. n. m. a Pik Pobědy 7439 m. n. m., což je nejvyšší hora Kyrgyzstánu a rovněž celého pohoří Tian-Shan. Oblast je hraničním pásmem
lok
lokalka.eu
91
Kyrgyzstánu, Číny a Kazachstánu, a tak se zde nachází několik vojenských posádek. Ke vstupu je zapotřebí mít patřičný permit. V agentuře CBT v Karákolu, která má toto zařizovat, skládáme na místě potřebnou zálohu. Vše má být vyřízeno do týdne, nezbývá, než si počkat a volný čas nějak zužitkovat, třeba výletem do hor. V plánu je okruh Karákol, Jeti-Oguz, sedlo Telety, ledovec On-Tor, jezero Ala-Kul, sedlo Ala-Kul, lázně Altynarašan a zpátky do Karákolu. Balíme saky paky a jedeme do zdejších hor. Výchozí stanicí a konečnou pro maršrutky je v našem případě Jety-Oguz neboli sedm býků. Výrazná rudá skála, která je v turistických centrech častým motivem na pohlednicích, vzdálená necelých 90 km jižně od Karákolu. Po pár kilometrech z výchozí stanice a začínajícím dešti rozkládáme první bivak. Pobyt v horách nám zpestřují malí Kyrgyzové, kteří se chtějí sblížit. Stále se chtějí fotit nebo naopak fotit nás, poznat, jak se bydlí v našem malém stanu, a všechno možné. Hlavně je podezřívám ze zálusku na moji zásobu čokoládových tyčinek. Chvíli to i vypadá, že s námi budou nocovat ve stanech, ale to se naštěstí nekoná. Středa 9. 7. Další den, ve středu 9. 7., přecházíme sedlo Telety ve 3780 m. n. m. a míříme do dalšího bivaku. Po cestě na sedlo a dlouhém odloučení od rodin, vedeme chlapskou diskuzi o ženách, mimo jiné se bavíme na vděčné téma, tvar ženského poprsí. Při příležitosti této diskuze přejmenováváme jeden z okolo ležících
vrcholů na Kozí kopec. V podvečer, u soutoku řek Telety a Ujunlor, rozkládáme luxusní bivak pod hvězdami. Chvíli hodujeme, když se, kde nic tu nic, objevuje podivný Kyrgyzský houbař s dotazem, jestli to, co nasbíral, je jedlé. Odpovídáme, že nevíme. Odpověď mu stačí, načež se ztrácí ve tmě. Jaký je jeho další osud, nikdo netuší. Čtvrtek 10. 7. Následujícího dne vyrážíme na jih, proti proudu ledovcové řeky Ujunlor, směrem k ledovci On-Tor. Po výstupu na náhorní plošinku se v dáli proti nám rýsuje skalní a ledovcová zeď z vrcholů - Peak Karacolskiy 5216 m. n. m., Peak Slonionok 4726 m. n. m., Pik Festivalnaya 4500 m. n. m. a Peak Djigit 5020 m. n. m. Vrcholy jsou součástí pohoří Ala-Too Range. Náhorní plošina, po které se blížíme k patě ledovce, je značně rozlehlá a je lemována množstvím drobných potůčků, s hloubkou vody po kolena, jindy zase do půl pasu. Místy je zapotřebí se zout nebo rovnou sundat kalhoty, aby se dalo přebrodit. Celou scenérii krásně doplňují volně se pasoucí koně. Večer téhož dne po návratu do bivaku se cpeme, jak se na takový výlet sluší a patří. Někde jsem četl, že osmažený lovečák je základem každého dobrého jídla na cestách, takže tady jeden recept pro dva hladové krky: Připravíme čínskou polívku i s nudlemi, přidáme masový bujon, poté osmažíme lovečák. Do čínské polívky nasypeme 1x125 g dehydrované bramborové kaše a přidáme zmiňovaný lovečák. Možno přidat koření podle libosti, případně, na lok
92
lokalka.eu
lok
lokalka.eu
93
vlastní nebezpečí, houby z košíčku kyrgyzského houbaře. Po tomto experimentu se cítíme nějakou dobu sytí. Dobrou chuť vám přeje Petr „Hruška“ Neuwirth a pan Koudelka. Pátek 11. 7. V pátek ráno 11. 7. vyrážíme směrem k jezeru Ala-Kul. Přecházíme řeku Karákol a dostáváme se do parku západně pod jezerem. Podle načtených informací má být vstup do této oblasti a přechod přes most zpoplatněn, ale nikdo po nás nic nechce. Stoupáme dalších více než 1000 m, do úrovně nad přírodní skalní hráz, když se před námi objevuje nádherně zbarvené tmavě zelenomodré jezero. Výška hladiny je 3532 m. n. m. Chvíli se kocháme, abychom už za dvě hodinky přešli přes sedlo Ala-Kul ve výšce 3900 m. n. m. a rozložili třetí bivak v údolí Keldeke. Zítra už se jenom dokutálet z kopce dolů do lázní, na které jsme všichni pěkně natěšení. Podle informací se jedná o pověstné lázně, kam v minulosti jezdili i ruští kosmonauti či různé VIP perzóny Sovětského svazu. Sobota 12. 7. Je sobota 12. 7. a my si můžeme konečně trochu více pospat. Lázně jsou z našeho bivaku pouhé 2 hodiny chůze z kopce. V lázních dostáváme na uvítanou nějaký tradiční nápoj, tuším Džerba – chutná to asi jako přežvýkaný, zkvašený chleba s nějakým slizem a chlupy, snad zvířecími. Lázně nejsou nějakým komplexem,
jak jsem si původně myslel, ale malý domek s betonovým korytem pro 5 lidí a trubkou z pramene, přivedenou někde z hor. Teplota vody je kol 40°C. Místní domorodec nám přeje příjemný pobyt a sděluje, že ty bublinky, co jdou zespod, je radon. Světlo prosvítající přes červenou bakelitovou střechu dodává nádech vířivky v hampejzu. Cena je příznivá 150 COM na osobu (cca 2 Eura), ale holky k tomu nedávají, tak máme vlastní. Do lázní si kupujeme balení piv, když to nestačí a musíme pro další balení, ptají se v kiosku, prý odkud jsme - jestli „Čechoj“? Jak na to přišli? Po prohřátí bolavých kloubů a ochlazení v ledové řece Arašan odjíždíme uazem zpět do Karákolu necestou, kudy bych si snad netroufl ani s koněm. Neuvěřitelné, co to auto vydrží a kudy je schopné projet, houpajíce se zleva doprava. Chvíli to vypadá, že skončíme v potoce. V Karákolu si dopřáváme, co jsme si doteď odepírali. Pivo Baltika teče proudem a je podobné našemu pivu. Má různou voltáž 0, 3, 5, 7, 9. My nejčastěji 7, ta je dobrá. Co zde potěší - je vidět v lednicích obchůdků Českého Kozla a Staropramen, i když lepší by bylo Starobrno, samozřejmě. Rovněž se do toho umíme opřít i u našeho ubytovatele Igora Khanina. Ten se po několika panácích ptá, na co že si to pořád připíjíme, co to je to „Oči p..o?“ Snažíme se mu vysvětlit, že je to tradiční ostravský přípitek, kdy je důležité se při ťukání dívat druhému do očí. Igorovi se to líbí a od té chvíle si připíjí s námi se slovy: „Глаза пизда“. Večer se slibně rozjíždí družbou s Ruskou expedicí mířící někam k Chanlok
94
lokalka.eu
-Tengri, na hranice s Čínou. Pije se, co teče. Když už normální panákování nestačí, vytahuje kdosi erotickou pomůcku v podobě nafukovací bučící ovečky. Je to určité zpestření, a tak všichni pijeme panáky z její, její… Jak to jen slušně napsat? Když dojde vše v dosahu pěti metrů, vytahuje Petr „Cyper“ zlatý hřeb večera - zásobu jeho speciálky. Již první panák ve mně vyvolává vzpomínky na dětství, když jsem jako malý lepil letadýlka Kanagonem. Byl to vzácný okamžik, zvracet Rusa po dvou panácích tvrdého člověk jen tak nevidí. Vytrácím se a doufám, že se ráno ještě probudím. Epizoda druhá – „Permit nět“ V pondělí 14. 7. 2014, po hodinách čekání, se v CBT dozvídáme, že permity nedostaneme, ale ne jenom my, nikdo směřující k Inylcheku. Jediný, kdo může permity se svými kontakty zařídit, je údajně „mafoš“ Igor, náš starý známý. Alespoň nám vrátili zálohu. Igor vybírá zálohu o něco větší než v CBT, ale má mít kontakt na někoho z Biškeku, kdo toto zařídí. V období od 14. do 16. 7. opět čekáme, jak se věci vyvinou. Stáváme se tak dočasně štamgasty Karákol Asman Kafe, naší oblíbené hospůdky, kde se dá i dobře najíst. Navštěvujeme jižní pláže jezera Ysyk-Kol, kde je možné se příjemně osvěžit a po cestě natrhat marihuanu v libovolném množství. Roste totiž zcela nekontrolovaně na lukách v širém okolí jezera. Během návštěvy thu se zvířaty máme s Peťou Čípkem tajný plán, o kte-
rém Inža nemá tušení. Ten má za několik málo dní narozeniny, a tak zvažujeme obdarovat ho živou ovcí. Není to zase tak nákladné. Ovce se dá pořídit za 1500 – 6000 COM (21-84 Euro). A mimo jiné kůň za cca 1400 Euro. Představa, jak ji Inža nese na báglu, nás baví a třeba by pěkně hřála ve spacáku. Nakonec dostává velký dort. Víme, že ho sám nesní. Jeden z večerů, asi ve 2 hodiny ráno, se v domě u Igora, v místnosti kde spíme, ozývá dunivá velká rána. Ohlídnu se do tmy a Cyper je zasypaný bílým prachem a omítkou. „Si celej?“, ptám se ho. Něco zahuhňá, otáčí se na druhý bok a spí dál. Tak asi OK. Ráno zjišťujeme, že na Cypera spadl značný kus hrubé omítky ze stropu a trochu ho zavalil, ale jako jeskyňář je naštěstí na závaly zvyklý. „Permit nedostanete nikdo tady“, oznamuje nám Igor rusky po třech dnech čekání. Důvodem má být změna úředníků v Biškeku. Nového ouřadu Igor nezná, takže je to v pytli. Původní úředník si od Igora půjčoval lyže a na oplátku dával permity. Igor nám vrací zálohu a my zasedáme k mapám a měníme naše plány. Nový plán - hory jižně od jezera Ysyk-Kol a přechod 100 km ze sedla Barskoon na západ podél řeky Burchan, přes sedlo Egiztor, údolím řeky Kalča, sedlo Bjuleli, podél řeky Učenček, až k lázním Džulusu a pak na sever přes poslední čtyřtisícové sedlo Ton a vesničku Tuura-Suu do Bokonbaevo, zpátky k jezeru Ysyk-Kol. Mezitím již první skupinka, Ondra s Marianou a Peca, vyrazila za svými vlastními plány, jiným směrem než my.
lok
lokalka.eu
95
Čtvrtek 17. 7.
Pátek 18. 7.
Ráno 17. 7. se naposledy loučíme s Igorem a děkujeme za nocleh. Přejíždíme do Barskoonu a maršrutkou se vyvážíme do sedla Barskoon ve výšce 3750 m. n. m. Připravte si doklady, cestou se projíždí vojenskou kontrolou. Nemá význam tuto cestu absolvovat pěšky se snahou něco stopnout. Jednak je značně prašná a dále touto cestou jezdí v utajených intervalech opancéřovaná vozidla k velmi známému zlatému dolu Kumtor, a ty nikomu nezastaví. Důl Kumtor zaměstnává 4000 lidí. Ročně se zde vyprodukuje až 18 tun čistého zlata. A podle odhadů je v dole ještě 700 tun této suroviny. Důl se nachází východně od sedla Barskoon. Naším cílem není zlato, ale zážitky k nezaplacení, vydáváme se tedy na opačnou stranu, na západ. V podvečer u jezera Arabel´ ve výšce 3830 m. n. m. začíná sněžit. Rozkládáme stan. „Ty vole co to je?“ Koukáme na sebe s otazníkem, co jsme právě vytáhli z obalu. Jednu sadu tyček, jednu sadu kolíků, ale žádný vnitřek. Místo toho dvě vnější plachty. To znamená, že skupinka, která se od nás oddělila - Ondra s Marianou a Peca - mají zřejmě dva vnitřky. Při balení věcí u Igora se to trochu zamíchalo. Ukazuje se, že to nebude zase tak špatné. Sice bude foukat zespod, ale hlavně, že nebude pršet zvrchu. Co asi říká druhá skupina na dva vnitřky? Dovolat se nikam nedá, není zde signál. Nezbývá, než to vybojovat s tím, co máme.
Další den procházíme údolím řeky Burchan, kde v místní Jurtě ochutnáváme tradiční kumys – kysaný mléčný nápoj z koňského mléka. Někdy je trochu zauzený. A překvapivě nikdo ani následující dny nemáme střevní potíže. Někteří Kyrgyzové se jezdí do hor léčit a součástí léčby je právě velmi zdravý kumys. Sobota 19. 7. V sobotu dne 19. 7. se překlenujeme přes sedlo Egiztor ve výšce 4000 m. n. m. a následně v údolí řeky Kalči bivakujeme. V řece jsou dost velká koryta, aby se tam člověk pohodlně umyl jako ve vaně, jen teplota je trochu nižší. Neděle 20. 7. Údolí Bjuleli další den je součástí naší trasy, procházíme jím a míříme do stejnojmenného sedla ve výšce 4021 m. n. m. Sedlo je pokryté krásným velkým ledovcem. Údolí za ledovcem připomíná vesmírnou krajinu. Spousta kamení a hnědočerné suti. Je pozoruhodné, jak je každé údolí za jednotlivými sedly jiné. Pondělí 21. 7. V pondělí dne 21. 7. vstáváme a s obavami plánujeme další postup. Zvažujme riskantní průchod sedla Ton a sestup na Barskoon. Nemáme cepíny ani mačky a sedlo je v mapě zakresleno značně zaledněné s příkrými vrstevnicemi. V případě neúspěchu by hrozil návrat lok
96
lokalka.eu
a potenciální problém s termínem odletu. Jinou variantou je postup na východ směr Tamga, případně průchod přes jiné sedlo, zkrácení trasy a ušetření času. Rozhodujeme se riskovat a míříme dále na západ k sedlu Ton. Po cestě se na sedlo ptáme místního postaršího pastevce a ten říká, že těch 30 km z jeho jurty do Bokonbayeba je schopný zvládnout za 8 hodin s ovcí na zádech. To nás trochu uklidňuje. Krátce po 2. hodině odpolední rozkládáme osmý tábor. Jsme u lázní Džulusu, které se dost podobají lázním v Altynarašanu, jen ta voda je více horká a dlouho trvá, než se nám podaří smočit v ní více než jen nohy.
Úterý 22. 7. Ráno vyrážíme směrem sedlo Ton. Za necelé 4 hodiny se nacházíme o 1000 m výše v sedle Ton s výškou 4020 m. n. m. Průchod přes sedlo je celkem dobrý. Jen v suti za sedlem leží několik mrtvol zvířat, které při podzimním přesunu pastevců z hor do údolí cestu nezvládnou. Večer trávíme poslední noc v horách v údolí řeky Ton a někde dole před námi je město Bokonbayebo. V nohách máme po pěti dnech téměř 100 km. Spokojení, že jsme ušli kus cesty a zvládli i původně obávané sedlo, usínáme pod širým nebem. Noc je neuvěřitelně jasná a plná hvězd, v dáli je slyšet šum protékající říčky a lehké šumění větru.
lok
lokalka.eu
97
Zpět v civilizaci Po návratu do civilizace se ještě povalujeme u nekomerčních břehů Ysyk-Kulu. Bavíme místní lidi, když jim na dotaz: „Jak je vysoká naše nejvyšší hora?“, odpovídáme, že je stejně vysoká, jako je výška hladiny tohoto jezera. Poslední dny do odjezdu si hrajeme na klasické vopruzáky - při toulkách po Biškeku, Oš bazaru apod. V sobotu 26. 7. 2014 ve 23:50 hod. místního času definitivně odlétáme z této krásné a divoké země, s o něco více ošoupanými podrážkami, ale o to více obohaceni zážitky a vzpomínkami,
které jsme společně zažili v Nebeských horách. Resumé • Co se mi líbilo: Krásné hory a lidi v pohodě. • Co mě překvapilo: Neskutečné množství svišťů a svištích děr v každém údolí všude na horách. • Co bych nikomu na cestách po Kyrgyzstánu nepřál: Akutní průjem v kombinaci s tureckým záchodem a v cestě stojící štěně křížence vlčáka s jezevčíkem. Koudelka
lok
98
lokalka.eu
