lOi
i
CO
i 00
"(O
i co
Purchased for the LIBRABY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
Digitized by the Internet Archive in
2009
with funding from
University of Toronto
http://www.archive.org/details/niistrjanhusvivotOOalud
/////
>^y/// ^>»'tt'«»^
A
\w\ "?^í3f^?JS:??^C:?5C!SS^5S:SC7'
MISTR JAN HUS v ŽIVOTE A
PAMÁTKÁCH
ESKÉHO
LIDU
^^: NAPSALI: DR. KAMIL KROFTA, D R. DR.
F.
X.
SALDA, D R.
V.
V.
STECH
J.
A J O S.
HANUŠ,
HOLEEK
ÍS®©©^ VYDÁNO PÉÍ ESKÉHO
TENÁE
ZA REDAKCE
AUG. ŽALUDA V PRAZE
cH>í^
/:iV>;?»;vi>;!v;vv>
^>^
\w^ af5úr«v
'tit^u 'K*ík
ax
-3S
v,
,]r\
p.,
M. J
A N
HUS
A JE H O VYZ N A M V
ESKÝCH DJINÁCH DO bíle hory NAPSAL
DR.
KAMIL KROFTA
m^'& píklad v djinách lidstva, aby jediný muž byl ml tak mocný na osudy svého národa jako Mistr Jan Hus. Podnítiv národ svj k velikolepému zápasu s nejvyšší mocí církevní i s pedními svtskými mocnostmi tehdejšího západního kesanstva, zpsobil hluboký pevrat ve všem jeho život, uril na dlouhou dobu smr jeho djin. Po dv takka století uctíval jej eský národ jako svého svtce, spatuje v zosobnní svých nejvyšších snah, v jeho odkaze svj nejdražší poklad, a teprve násilný pevrat blohorský vypudil z jeho mysli úctu k památce Husov, odcizil jej Husovu odkazu. Hus a hnutí jím vzbuzené uvedli také národ eský na jevišt djin svtových, uinili jej dležitým initelem obecného pokroku, jímž pestal býti teprve, když mu blohorský vítz násilím vyrval duchovní ddictví po Husovi. K plnému objasnní Husova významu v eských djinách do Bílé Hory bylo by tudíž potebí pedvésti valný kus tchto djin. V tomto nártku možno toliko zhruba naznaiti, jakými smry Hus psobil na vývoj eského národa v té dob, jak odkaz jeho národem byl chován a vzdláván. Pedem však teba vnovati trochu pozornosti Husov e málo
vliv
nm
osob
a jeho životním
osudm. *
* *
Narodiv se okolo r. 1370 z nezámožných rodi v jihoeském msteku Husinci, od nhož je odvozeno pozdjší jeho jméno, Jan Hus záhy se odebral na studie do Prahy s úmyslem domoci se výhodného postavení životního ve stavu knžském. Zil v Praze po zpsobu chudých student, vydlávaje si na živobytí ministrováním po kostelích, ale úastnil se také veselých i bujných zábav svých soudruh. R. 1393 dosáhl prvního stupn akademického na universit, stal se bakaláem svobodných umní. Byv o ti léta pozdji, r. 1396, povýšen na mistra tchto umní, oddal se studiu theologie. Domohl se po ase také v theologii stupn bakaláského, ale mistrem neb doktorem theologie se nestal nikdy. Na universit požíval brzy veliké vážnosti; již r. 1401 byl dkanem fakulty svobodných umní, r. 1402 rektorem veškeré university. r. 1400 nebo 1401, Hus dal se vysvtiti na knžství. Nedlouho ped tím, Spatoval-li pvodn ve stavu knžském toliko prostedek k svému zaopatení, když se stal knzem, zcela jinak pojímal význam svého nového úadu. Vzdaluje se všech svtských zábav a radostí, jimž do té doby nijak se nevyhýbal, oddal se pln povolání duchovnímu. Od poátku horliv a s úspchem kázával a záhy se domohl jako kazatel obliby i dobrého jména. Tak se stalo, že již r. 1402 byl ustanoven správcem
bu
kaple betlémské, jež byla r. 1391 založena s výslovným ustanovením, aby v ní hlásáno bylo slovo boží jazykem eským. Tím byl Hus ješt utvrzen ve své horlivosti kazatelské. Po píklad a v duchu slavných kazatel doby Karlovy, jmenovit Konráda Waldhausera a Milice z Kromíže, Hus neustával slovem svým nabádati své posluchae k životu cnostnému a opravdové zbožnosti, potírati všeliké mravní nedostatky a zloády. Jeho vroucí opravdovost a jemné porozumní pro duchovní poteby lidu uinily jej záhy milákem a duchovním vdcem jeho poslucha. Svý'm zbožným psobením zjednal si Hus také mezi pedními mšany, ve šlecht a mezi dvoanstvem krále Václava mnoho oddaných pátel a ctitel a sama královna Zofie tak si jej oblíbila, že jej jmenovala svým kaplanem a snad i svým zpovdníkem. Akoli Hus oste káral zvlášt mravní vady duchovenstva, požíval úcty a obliby mnohých knží a sám pražský arcibiskup Zbynk, který r. 1403 jako mladý muž nevalného vzdlání theologického, ale dobré vle dosedl na stolec arcibiskupský, byl mu naklonn.
Hned po svém správ, aby mu
nastoupení
jej
vybídl, kdekoli
by shledal njaký nedostatek v církevní
jej oznámil, a do r. 1407 nkolikráte jej ustanovil kazatelem na pravidelných synodách pražského duchovenstva, nijak se nepohoršuje tím, že tu Hus nemilosrdn tepal mnohé zloády v tehdejší církvi a knžstvu. Toto Husovo horlení proti zloádm v duchovenstvu jist popuzovalo k hnvu proti mnohé knží, jichž se dotýkalo, ale pece jeho innost mravokárná sotva byla zpsobila jeho roztržku s církví, kdyby jiné podnty nebyly ho pivedly k odporu by proti církevním vrchnostem. Jejich hlavním zdrojem bylo uení anglického theologa Jana Viklefa, zemelého r. 1384, které ješt za života svého pvodce a znova po jeho smrti bylo odsouzeno synodami londýnského knžstva a v krátkém^ ase psobením duchovních v Anglii úpln vyplenno. Dostávši se záhy do Cech, vzbudilo tu uení Viklefovo mocný ohlas a našlo horlivé stoupence zvlášt mezi eskými mistry na universit. Hus se s ním seznámil okolo r. 1400 a nkteré jeho stránky získaly asi brzy jeho souhlas, ale hlavními jeho šiiteli a zastanci byli zprvu mužové ji^ní, zejména Husv uitel mistr Stanislav ze Znojma, vedle nho pak Husv pítel Štpán z Pálce. To se zejm projevilo na památné schzi pražské university z 28. kvtna 1403, kde byla svedena u nás první veejná potyka o Viklefa. Podnt k této schzi dala kapitula pražského kostela, jež byla tehdy, ponvadž stolec arcibiskupský práv byl uprázdnn, nejvyšším duchovním úadem v zemi. Pedložila totiž universit 45 lánk ze spis Viklefových, z nichž 24 lánky byly odsouzeny synodou londýnskou, ostatních 21 však bylo nov vyiíato ze spis Viklefových jedním z mistr universitních, a žádala, aby se universita o nich vyslovila. Ve schzi universitní Hus s jinými eskými mistry ujímal se lánk Viklefových, nejrozhodnji však hájili jich misti Stanislav ze Znojma a Štpán z Pálce. Ale vtšina složená z mistr ostatních národ vyslovila se proti pedloženým lánkm; odhlasovala, že nikdo nemá ani veejn ani soukrom hájiti a vyznávati kterýkoli z nich. CeStí misti nedali se tím odvrátiti od studia spis Viklefových a jeho uení, spíše se jim odtud ješt více zabývali. Nejhorlivjším stoupencem a hlasatelem nauk Viklefových byl i potom Stanislav ze Znojma. Brzy po dotené schzi universitní napsal traktát o svátosti oltání, jímž se úpln pidal k Viklefovu uení, že podstata chleba trvá ve svátosti oltání i po posvcení (remanence). Byl však udán u arcibiskupa a donucen r. 1406 svá tvrzení odvolati. Arcibiskup dal pak na synod konané téhož roku výslovn odsouditi Viklefovo uení o svátosti oltání a za potomních msíc úad arcibiskupský rázn zakroil proti nkterým osobám obvinným z blud Viklefových. Ponvadž pes to uení Viklefovo stále mlo stoupence mezi eskými mistry universitními, byl eský národ na universit r. 1408 znova svolán k porad o 45 láncích Viklefových. Šlo zjevn o to, aby eští misti byli donuceni vysloviti se proti Viklefovu uení. To se však podailo jen z ásti. Ve shromáždní konaném 20. kvtna 1408 v u erné rže na Píkop nkteí misti, mezi nimi také Hus, vzpírali se prostému odsouzení lánk Viklefových, tvrdíce, že mnohé z nich jsou pravdivé, dobe-li se jim rozumí. pak uinno usnesení vyhýbavé, aby žádný len eského národa lánk Viklefových neuznával a nehájil „v jich smyslích kacíských nebo bludných nebo pohoršlivých". Ujímal-li se Hus Viklefa, neznamená to, že souhlasil se všemi jeho názory, zvlášt s tmi, jež se týkaly otázek vrouných. Naopak zdá se, že si zprvu obliboval Viklefa hlavn jen pro jeho horlení proti zloádm v církvi a snahu o jich napravení. Patrn vlivem spis Viklefových jeho vlastní innost mravokárná stávala se ostejší
nmu
úad
dom
Konen
ÍO
pímo
ádm
a zvyklostem, jak proti nkterým tehdejším za svatokupecké, tak proti knžím, kteí se dopouštli takového svatokupectví hromadíce církevní obroí, vymáhajíce peníze za udílení svátostí a pod. Žaloby knží dotených opravnými snahami Husovými i jeho odpor proti naprostému zavrženi lánk Viklefových popudily proti Husovi arcibiskupa, který mu byl díve pízniv. Ješt v íjnu 1407 byl Hus kazatelem na synod pražského duchovenstva, ale na ervnové synod r. 1408 již nekázal. Naopak byla tu uinna usnesení namíená zjevn pedevším proti jeho psobení v Betlém. Bylo tu výslovn zakázáno mluviti potupn o stavu knžském na kázáních k obecnému lidu a také zapovdno zpívati nové písniky v kostelích, což se dlo práv v kapli betlémské psobením Husovým. Zároveií obnoveno usnesení synody z r. 1406 proti Viklefovu uení o svátosti oltání a naízeno, aby každý, kdo by opis nkterého spisu Viklefova, odevzdal jej do sv. Prokopa úadu arcibiskupskému. Jako jiní misti odevzdal také Hus v udaný as své opisy knih Viklefových úadu arcibiskupskému, ale pt student universitních odepelo je vydati a odvolalo se nepochybn se souhlasem Husovým i jeho pátel z usnesení uinných na synod proti Viklefovu uení a spism k papeži. Hus sám vystoupil proti synodnímu naízení o svátosti oltání zvláštním spisem, kde se sice nepiznával k uení Viklefovu o trvání podstaty chleba
a útonjší. Obracela se
jež
již
Hus po pikladu Viklefov prohlašoval
ml
ve svátosti, ale oste odsuzoval pedpis arcibiskupv stanovící, co slušelo viti o vci té. Také proti zákazu kárati na kázáních k obecnému lidu zloády v knžstvu napsal zvláštní spis latinský a pokládaje zákaz ten za neoprávnný, kázal proti knžím jako díve. Naptí, jež z toho ze všeho vznikalo mezi Husem a arcibiskupem Zbyiíkem, ješt vzrostlo jejich rozdílným stanoviskem v otázce, jež tehdy nejvíce zamstnávala mysli západního kesanstva. Práv r. 1408 se stal vážný pokus o sjednocení západní církve rozdvojené od ticeti let. Jednoty mlo býti docíleno vypovdním poslušnosti obma papežm, neutralitou. Podle pání krále Václava, získaného docela pro tento plán, Hus a ostatní eští misti prohlásili se pro neutralitu, kdežto arcibiskup Zbynk se svými preláty zachoval vrnost ímskému papeži ehoovi XII. Spatuje ve stanovisku Husov a jeho pátel porušení povinné poslušnosti papežské stolice, arcibiskup Zbynk zakázal jim veejnými listy všechno vykonávání úadu knžského a tedy také kázání slova božího. Ale zastancm neuírality dostalo se mocné podpory královy. Protože také vtšina university složená z cizích mistr vzpírala se neutralit, zastávané mistry eskými a zvlášt Husem, král Václav, chtje v universit zjednati vrch pívržencm neutrality, ustanovil dekretem kutnohorským vydaným 18. ledna 1409, aby budoucn eští misti ve všech jednáních universitních mli ti hlasy místo dosavadního hlasu jediného, mistrm tí národ cizích pak ponechal dohromady hlas jediný. Tím echové na universit nabyli pevahy nad mistry cizími, vtšinou Nmci, zárove však byl tu valn posilnn opravný smr Husv. Hned potom jiným naízením královským zakázáno všem poddaným krále Václava a zvlášt knžím poslouchati papeže XII., pijímati od nho jakékoli rozkazy a milosti a odvádti mu platy. Ponvadž králova naízení poslechli sice Hus a jeho pátelé, nikoli však arcibiskup se svými preláty a vtšinou duchovenstva, dívjší naptí mezi obma stranami pešlo v zjevnou roztržku. V post 1409 arcibiskup vydal klatbu na Husa a jeho pátele jakožto stoupence blud Viklefových a když klatbou stížení nepestávali vykonávati úad knžský a zvlášt kázati, zapovdl arcibiskup obecným interdiktem konati služby boží. Ale král, popuzený odporem arcibiskupovým, dal písn stihati všechny, kdo podle
ehoe
ii
zapovdí arcibiskupovy nechtli
konati služby boží, a když
nkteí
preláti
a faráové
pražští s arcibiskupem odjeli z Prahy, dal zabaviti jejich statky a dchody. Pokud se arcibiskup hlásil k papeži, jehož neuznávali ani Hus se svými páteli ani
Husovi takka bez moci. To se zmnilo, když poátkem záí r. 1409 arcibiskup s veškerým duchovenstvem, odeknuv se papeže ehoe XII., pistoupil ku poslušenství Alexandra V., jejž byl zvolil koncil v Pise, sesadiv oba papeže dívjší. Protože tohoto papeže uznávali také král a strana Husova, nemohli mu odtud upírati úední moc a vážnost. Naopak arcibiskup mohl úinnji zakroiti proti Husovi. Hned na podzim 1409 vypravil poselství do íma k papeži Alexandrovi a dosáhl toho, že ješt ped koncem roku bylo mu od papeže naízeno, aby jeho jménem král Václav, byl proti
zakázal hlásání
blud, zapovdl všeliké kázání mimo kostely kathedrální, kollegiátní, kdo by mli knihy Viklefovy, pinutil k jich vydání, aby
farní a klášterní a všechny,
znieny. Podle tohoto rozkazu papežského zakázal fircibiskup Zbynk na hlásati a hájiti bludy Viklefovy, zvlášt o svátosti oltání, r. 1410 zapovdl kázati mimo kostely naznaeného zpsobu a naídil, aby všechny knihy Viklefovy jemu odevzdané byly spáleny. Ponvadž kaple betlémská nepatila ke kostelm vyatým ze zapovdí kázání, byl by ml Hus ustati v innosti kazatelské. Hus však se zapovdí té nepodrobil, nýbrž se s nkterými jinými leny odvolal k papeži Janu XXIII., jenž zatím byl dosazen na místo zemelého Alexandra, jak ze zapovdí kázání, tak z naízeného spálení knih Viklefových. Ale arcibiskup, nedbaje protest university ani pímluvy královy, dal 16. ervence 1410 knihy Viklefovy odevzdané jeho úadu spáliti ve dvoe domu arcibiskupského na Malé Stran a tetí den potom, odebrav se z Prahy do Roudnice, vydal odtud klatbu na Husa a všechny, kdo se spolu s ním odvolali k papeži. Hus ani toho nedbal; se svými páteli veejn obhajoval knihy Viklefovy a zapovdí kázání nezachovával. Proto arcibiskup koncem záí vyhlásil stížení klatby na Husa (aggravaci). Zatím již také z íma proti nmu zakroeno. Bylo mu naízeno, aby se do urité lhty postavil ped soud papežský. Marn Hus písemnou žádostí domáhal se u papeže osvobození od povinnosti dostaviti se osobn ke dvoru papežskému. Po projití ustanovené lhty byla naií v únoru 1411 vydána z Kíma klatba pro nestání, jež v beznu toho roku vyhlášena skoro ve všech kostelích pražských. Když pak král arcibiskupa a preláty, kteí se zdráhali dáti náhradu vlastníkm spálených knih Viklefových, stihal zabavováním jejich statk, vyhlásil arcibiskup znova interdikt na Prahu. Král však písnými tresty nutil duchovenstvo, aby konalo služby boží proti zapovdí arcibiskupov, jíž Hus a jeho strana, prohlašujíce ji za nezákonnou, vbec nezachovávali, a posléze samého arcibiskupa piml k ústupu. Podav se poátkem ervence ve svém sporu s Husem na výpov královu a jeho rad, zrušil podle této výpovdi interdikt, ale, zdráhaje se splniti jiná její ustanovení, odešel z Prahy k bratru krále Václava Zikmundovi, králi uherskému a tehdy již také ímskému, a zemel cestou koncem záí 1411. Smrtí arcibiskupa Zbyka byl sice ukonen jeho spor s Husem, nikoli však Husova pe u dvora papežského. I v ní však nastal brzy potom vážný obrat. Po všechnu dobu svého zápasu s arcibiskupem Hus nepestával uznávati vrchní moc papežovu, nestavl se zásadn proti jeho rozkazm. Ješt krátce ped smrtí arcibiskupa Zbyka žádal písemn papeže, aby byl zproštn povinnosti postaviti se osobn ped soud jeho dvora, ponvadž jeho pe s arcibiskupem výpovdí krále Václava a jeho rad úpln byla vyrovnána. Znenáhla však poal se, hlavn zajisté vlivem studia spis
mohly
býti
ervnové synod
/3
Viklefových, kloniti k názoiu, že církvi neni nezbytn teba papeže a že není povinnosti tento názor strhl jej ke skutku, jímž se zjevn kesanovou ve všem ho poslouchati.
A
postavil na odpor moci papežské. V kvtnu 1412 byla do Cech pinesena bulla papeže Jana XXIII. hlásající kiž proti jeho nepíteli králi Ladislavu Neapolskému a udílející odpustky každému, kdo by se války proti králi Ladislavu úastnil nebo na ni pispl. Když papežští vyslancové poali v Praze docela po kupecku prodávati odpustky, Hus veejným kázáním na universit 7. ervna 1412 vystoupil proti bulle papežské a také ve svých spisech a kázáních oste se vyslovoval proti odpustkm. Tu povstala proti nmu sama theologická fakulta pražské university vedená mistry Stanislavem ze Znojma a Štpánem z Pálce, kteí zeknuvše se názor díve tak horliv zastávaných, z pátel Husových stali se jeho nejrozhodnjšími odprci. Z jejich podntu dal král Václav v ervenci 1412 na valném shromáždní university vyhlásiti zákaz 45 lánk Viklefových a šesti dalšími lánky sestavenými od doktor theologie odsouditi mimo jiné bludy též zavrhování odpustk. Tento zákaz neml však valného úinku; Hus a jeho pátelé ani potom nepestávali hájiti veejn nkteré z lánk Viklefových. Le také papežský dvr nyní drazn zakroil proti Husovi. Nkdy v ervenci vydána na Husa z íma nová mnohem tžší klatba a brzy potom odtud naízeno, aby Hus byl zajat, podle církevních zákon odsouzen i upálen a kaple betlémská aby jako hnízdo kací byla poboena. Husovo odvolání od papeže ke Kristu nezadrželo úink klatby. Podle ustanovení klatební bully zastaveno nkdy v záí po celé Praze
konání služeb božích, knží odpírali ktíti dítky a pochovávati mrtvé, a 1. íjna nkteí Nmci pražští Husovi nepízniví podnikli útok na kapli betlémskou, aby vyplnili rozkaz papežský. Nechtje býti píinou dalších zmatk, Hus nkdy v íjnu odešel z Prahy, kam sice v potomní dob ješt nkolikráte zavítal, ale vždy jen na krátko. Jeho pravidelným sídlem byla po odchodu z Prahy tvrz Kozí u Tábora, kde mu poskytl útulek jeho stoupenec pan Jan z Ousti. Zstávaje tu s nkterými pestávkami do jara r. 1414, oddával se Hus s velikou horlivostí innosti spisovatelské a kazatelské. V tu dobu vznikly jak nejvtší Husovy spisy eské, veliký Výklad víry, desatera a modlitby Pán, eská Postilla, t. j. sbírka výklad na nedlní evangelia, i bocírkvi jovný traktát svatokupectví, tak jeho nejdležitjší spisy latinské, traktát a polemické traktáty proti Stanislavu ze Znojma a Štpánovi z Pálce. Vedle toho Hus neúnavn kázal nejen na Kozím, kam za ním picházely zástupy lidu z okolí, nýbrž i na vzdálenjších hradech, v mstekách i po vsích. Zatím král Václav k naléhání nkterých pán eských znova se pokusil o urovnání spor v eském duchovenstvu. Z jeho rozkazu byla za tím úelem v únoru 1413 konána mimoádná synoda, tu však k dohod nedošlo, naopak hluboké zásadní rozdíly mezi stranou Husovou a jeho odprci projevily se ješt zetelnji. Zídil tedy král koncem dubna zvláštní komisi k ujednání smíru, a když ped komisí tou strana Husova jevila více povolnosti k páním královým než její protivníci, vypovdl ve hnvu pední z nich, mezi nimi také Stanislava ze Znojma a Štpána z Pálce, ze zem, dav je vylouiti z university a zbaviti hodnosti i dchod církevních. Kdežto v Cechách strana Husova poátkem r. 1413 dobyla takto velikého úspchu, stalo se touž dobou v nové rozhodnutí nepíznivé jejím snahám. Na obecném koncilu, svolaném do íma papežem Janem XXllI., ale jen nepatrn obeslaném, odsouzeny byly písn všechny knihy Viklefovy, zakázáno jich tení a užívání a naízeno, aby byly páleny. Hus a jeho pátelé se ovšem ani tímto výrokem papeže a koncilu
O
O
ím
13
nedali odvrátiti ani od užívání knih Viklefových ani od zastávání nkterých lánk jeho uení. Hus byl tou dobou již pevn odhodlán nepostaviti se dobrovoln ped soud papežv a nepodíditi se jeho rozhodnutí, nebof se v ustálilo pesvdení, nepísluší nejvyšší rozhodí moc ve vcech víry, že ho neteba poslouchati, že papeži protiví-li se jeho rozkazy zákonu božímu, a že papež ani nemže býti soudcem ve sporu, v nmž sám je stranou. V postavení Husov nastala vážná zmna, když se podailo uherskému a ímskému králi Zikmundovi pímti papeže Jana XXIII. k svolání nového obecného koncilu do íšského msta Kostnice a bylo patrno, že tento koncil nebude závislý na papeži jako nedávný koncil ímský, nýbrž bude samostatn ešiti životní otázky tehdejší církve, jmenovit otázku jejího sjednocení a reformy, že bude státi i nad papežem. Protože král Zikmund, jemuž záleželo na tom, aby království eské, jehož byl ddicem, oištno bylo od pohany kacíství, pojal myšlenku pohnouti Husa, který odpíral jíti do íma, aby se pokusil o své ospravedlnní ped koncilem, a dal také s Husem o to jednati, octl se Hus ped otázkou, má-li koncilu piznati ve sporu svém rozhodí moc, kterou upíral papeži. slibu Zikmundovu, že mu zajistí nejen bezpenou cestu do Kostnice a veejné slyšení ped koncilem, nýbrž také svobodný a bezpený návrat do vlasti, kdyby se nechtl podrobiti soudu koncilu, Hus rozhodl se jíti pod glejtem neb bezpeným listem Zikmundovým do Kostnice. Doufal zajisté, že se mu podaí pesvditi koncil o spravedlivosti své vci, ale byl také hotov podstoupiti teba smrt za své pesvdení. V dob, kdy v Husovi uzrávalo rozhodnutí odebrati se na koncil, nepebýval již na hrad Kozím, který na jae 1414 smrti p. Jana z Oustí pešel ve správu pána jemu nepíznivého. Pobyv krátce v blízkém msteku Ústí, odebral se, užívaje pozvání p. Jindicha Lefla z Lažan, na jeho hrad Krakovec u Rakovníka, kde psobil podobn jako ped tím na eském jihu. Na cestu do Kostnice vydal se Hus 11. íjna v prvodu pán Václava z Dube a Jana i Jindicha z Chlumu, ustanovených k tomu od krále Václava, a cestou pes Norimberk dorazil 3. listopadu do Kostnice. První dny byl tu živ zcela svobodn, nejsa papežem ani koncilem nijak omezován. Teprve žaloby jeho eských protivník na koncilu, mezi nimiž byl také Pále, zpsobily, že koncem listopadu uvržen byl do temného a neistého vzení v dominikánském kláštee pi jezee bodamském. Tu se Hus po krátkém ase vážn roznemohl, tak že se pochybovalo o jeho uzdravení. Král Zikmund, který Husovi svým glejtem byl zaruil osobní bezpenost, naléhal sice na jeho propuštní, ale upustil od toho, když mu bylo vyhrožováno, že by se koncil radji rozešel, než by se takto dal omezovati ve svém právu. Ani útk papeže Jana XXIII., který, byv u koncilu obžalován z nejhorších zloin, pokusil se tak 20. bezna 1415 ujíti jeho soudu, nepinesl Husovi svobodu. Klíe Husova žaláe byly sice odevzdány králi Zikmundovi, ten však neužil této píležitosti k splnní slibu daného Husovi, nýbrž Husa vydal biskupovi kostnickému, který dal jej ješt koncem bezna odvézti lodí dol po Rýn na svou tvrz Gottlieben. Tam byl Hus déle než dva msíce vznn ve vži, jsa spoután okovy a jen nedostaten opatován potravou a nápojem, tak že zase brzy byl stižen rozlinými chorobami. Poátkem ervna byl však zase pevezen do Kostnice a vsazen do žaláe v kláštee Františkánském, v jehož refektái koncil míval svá zasedání. Byv již díve ve vzení rozlin vyslýchán, Hus brzy po svém pevezení do Kostnice dostal veejné slyšení ped koncilem, jež mu k naléhání eských pán vymohl král Zikmund. Ve trojím zasedání koncilu, 5., 7. a 8. ervna, Hus odpovídal na žaloby
nm
Dvuje
Í4
nmu
proti pednášené, jež byly založeny jak na svdeckých výpovdech jeho protivník, tak na jeho vlastních spisech. Nkteré ze žalobných lánk byly zjevn nesprávné neb aspo nepesné a Hus se proti nim rozhodn ohrazoval, k jiným však sám se piznával, snaže se pesvditi koncil o správnosti toho, co mu bylo jako blud vytýkáno. To se mu arci nepodailo, naopak po skoneném slyšení byl koncilem vyzván, aby všechny bludy, z nichž byl vinn, prost odpisáhl, veejn odvolal a slíbil, že jich nikdy již nebude tvrditi a šíiti. Tomuto vyzváni Hus nevyhovl. Žádal, aby mu vymyšlené, jichž nikdy netvrdil, nebylo ukládáno odvolávati lánky lživ proti ostatní pak byl ochoten odvolati jen tehdy, bude-li koncilem pouen o jich nesprávnosti. Koncil však trval na odvolání prostém a bezvýmineném a tak slyšení nemlo také všechny pozdjší pokusy jak rozliných výsledku oekávaného Husem. koncilu tak i Husových pátel pohnouti jej k odvolání byly mamy. Na všechny domluvy Hus odpovídal, že jen tenkráte mohl by odvolati, kdyby byl pesvden lepšími a mocnjšími dvody z Písma. Tak po delším marném vyjednávání s Husem koncil pikroil k vynesení rozsudku souvisící s jeho pí. Týden po nad ním. Díve však uinil rozhodnutí o vci Husov slyšení slavnostn odsoudil novotu, jež byla po odchodu Husov do Kostnice v echách zavádna hlavn psobením Jakoubka ze Stíbra s Husovým souhlasem a jež pozdji v djinách eských nabyla tak velikého významu, rozdávání svátosti ti nedle pozdji, v slavnostním zasedání koncilu ze oltání pod obojí zpsobou. 6. ervence 1415, vyhlášeno nejprve odsouzení 260 lánk Viklefových a potom peten rozsudek, jimž Husovy spisy odsouzeny ke spálení, on pak jako zatvrzelý kací k ztrát úadu knžského a ku potrestání mocí svtskou. Hned potom Hus obvyklým obadem zbaven knžského svcení a jako kací vydán v moc ímského krále Zikmunda. Na jeho rozkaz byl Hus ihned vyveden za msto na popravišt a vsazen na pipravenou hranici. V jejích plamenech za zpvu zbožných písní podlehl smrti.
nmu
A
len
tsn
O
*
Chtjíce
si
*
uvdomiti djinný význam Husv, vzpomeneme nejprve tch jeho
in,
pímo zasáhl v rozliné obory eského vývoje kulturního. Z nich nejznámjší Husova oprava eského pravopisu. Již ped Husem dly se pokusy o to, aby složitý, tžkopádný, nepesný a nepraktický pravopis, jehož bylo užíváno v poátcích eského písemnictví, byl pizpsoben praktické poteb. Ale teprve Husovu dmyslu se podailo stanoviti na základ dkladných studií jednoduché a jednotné zásady eského psaní, jimiž se v úprav Bratí eských dosud ídí nejen novoeský pravopis, nýbrž i pravopis jiných Slovan pišících latinkou. S opravou pravopisu souvisí Husova zásluha o vytvoení jednotné eské ei spisovné. Ped Husem nebylo jednotného eského jazyka spisovného. Každý psal takka náeím vlastním a nejlepší eské spisy z doby ped Husem byly psány eí zastaralou, od živé mluvy lidové již valn rozdílnou, tžkou a tvrdou. Hus ve svých spisech upouští od vtšiny zastaralých tvar, píše živou eí svého pražského okolí a toto pokroilejší, národní. Pi lehí a pružnjší náeí pražské povyšuje na spolenou spisovnou tom však se rozhodn staví proti porušování istoty jazykové zavádním cizích slov, zejména nmeckých, do obecné mluvy, což se dlo zvlášt v Praze, kde styk s živlem nmeckým byl nejživjší. Jsou známa jeho slova proti Pražanm a jiným Cechm, mluvícím „odpoly esky a odpoly nmecky", o nichž Hus praví, že hodní by byli mrskání po píkladu proroka Neemiáše, který slyše, jak dítky židovské mluví odpolu
jimiž je
e
S
azotsky a neumjí židovsky, proto je mrskal a bil. Horle proti zavádní cizích slov do eštiny, Hus ve svých etných a objemných spisech eských byl nucen sám si tvoiti vhodná slova eská, aby mohl eskou ist, prost a srozumiteln vyjáditi pojmy a myšlenky namnoze velmi nesnadné a složité. Tak Hus býti nazván pedním tvrcem néiší spisovné. Hnutí Husem vzbuzené psobilo však i na její další rozvoj a obohacování tím, že dalo podnt ke vzniku velikého potu významných památek literárních psaných ryzí eštinou. Slohové umní našich nejlepších spisovatel z doby ped naším úpadkem, jako byli Blahoslav a Komenský, podivuhodné bohatství výrazové i tvarové, jímž oplývá eský jazyk v jejich dílech, zakládaly se nejen na studiích humanistických, nýbrž i na vlastních vymoženostech domácího vývoje slovesného, oplodnného hnutím husitským. Také pispl Hus k obohaceni eského písemnictví. Kráeje šlépjemi Tomáše ze Štítného, který v dob, kdy se o tžkých otázkách náboženských a filosofických psalo jen latinsky, jal se pes odpor uených kruhv universitních psáti o nich po esku, Hus dal eskému písemnictví znaný poet rozsáhlých spis pojednávajících esky o podobných otázkách. Jako vtšina stedovké literatury, tyto spisy Husovy nevynikají pvodnosti myšlenkovou, ba ani formální. Naopak víme dnes, že tyto eské spisy Husovy stejn jako jeho spisy latinské jsou z nejvtší ásti pouhým zpracováním cizích pedloh, zejména spis Viklefových, pece však je v nich tolik duševního majetku Husova, tolik míst ryze husovských a proto také ryze eských, že mají velikou a samostatnou cenu slovesnou. Svým obsahem i duchem náležejí ovšem i latinské spisy Husovy eské literatue, jsouce její velmi význanou souástí. Hus však nejen svými spisy obohatil eské písemnictví, nýbrž také dal svou inností podnt ke vzniku rozsáhlé a nadmíru významné náboženské literatury eské, kterou zplodilo hnutí husitské. nebyl první, kdo u nás psal o náboženských otázkách, pece mžeme jej právem nazvati vlastním zakladatelem této eské literatury náboženské, v níž je uloženo tolik vážné duševní práce našich pedk. Významn zasáhl Hus v kulturní vývoj eského národa také tím, že první a programaticky uvedl do kostela lidový zpv. V dob pedhusitské nebylo eských písní kostelních, vyjímaje ti, jež bývaly zpívány jen za píležitostí mimoádných. Zpravidla lid pi bohoslužbách nezpíval, nýbrž byl jen trpným divákem. Proto ani nemohly vznikati nové lidové písn kostelní. tom nastal obrat psobením Husovým, jímž lidovému zpvu zjednán pístup do chrámu. Lid pestal býti pouhým divákem pi bohoslužbách a sám se jich úastnil zpvem své písn. Tím teprve vznikla poteba lidových písní kostelních a z této poteby, jíž Hus sám snažil se vyhovti vytvoením nkterých písní a po jeho píkladu mnozí jiní, vzešly všechny zbožné zpvy husitské, které patí k nejkrásnjším eského ducha. Odtud vývoj vede pímo k slavným bratrským kancionálm XVI. století a jimi také vrcholí. Veliká zásluha nále/í Husovi o povznesení eského národního vdomí a zmohutnní eského živlu v Cechách i na Morav. Tu sluší vzpomenouti zvlášt jeho zásluhy o znárodnní pražské university. Tato universita, založená císaem Karlem IV. nejen pro Cechy, nýbrž také pro celou íši ímskonmeckou, v prvé po svém založení nebyla ústavem národním ani zemským, nýbrž ústavem mezinárodním, po pípad
eí
mže
ei
vcn
vcn
A
vdom tém
dv
V
kvtm
dob
—
íšským. Mezinárodní byla e, jíž se tu užívalo byla to latina, mezinárodní byl duch, jenž tu vládl a mezinárodní bylo lenstvo university, profesoi a studenti. Ohromnou vtšinou byli to píslušníci íše ímskonmecké, mezi nimiž profesoi i studenti eské národnosti byli jen nepatrnou menšinou. S tím se shodovalo, že universita pražská
/«
tyi
národy, z nichž ti skládaly se vesms z cizinc, velikou vtšinou ke tvrtému pak vedle Cech náleželi ješt ti, kdo do Prahy picházeli z Uher a Sedmihradska, a ovšem též Nmci z království eského a z Moravy. Jestliže pes to aspo v národ eském na universit Cechové byli živlem skuten vládjedin rozhodujícím, v celku universitním byli zatlaováni noucím a po ase docela do pozadí ostatními temi národy, složenými vtšinou z Z této veliké nad Cechy na universit pražské plynula pirozen i rozhodná íselné pevahy jejich pevaha ve správ university, v universitních úadech. Jí bylo dáno pona universit také ve vdách, jež bylo podporováno i tím, že byli stavení mezi nimi mužové pišlí z kraj starší kultury. Tyto pomry na universit netrvaly však dlouho. Kdežto zakládáním nových universit v sousedství Cech ubývalo nmeckých profesorv i student na pražské universit, eští misti rozmnožili se tu po ase tak, že jich bylo mnohem více než mistr nmeckých, kteí universitu ovládali. také svou vdeckou inností domáhali se na universit stále vtšího významu. Akoli ješt poátkem století XV. mezi veškerým lenstvem pražské university eský národ byl jen nepatrnou menšinou, akoli rozdlením university na tyi národy, z nichž ti národy nmecké požívaly pi volbách universitních a pi rozhodování spolených záležitostí celé university tí hlas proti jednomu hlasu eskému, udržován byl v podruí mezi tmi, kdo na universit psobili jako uitelé a na nichž závisel její vdecký význam, Cechové potem i zdatností vynikali tak, že vtiskovali universit, jazykem latinské a vtšinou svého studentstva nmecké, siln eský ráz. Bylo tudíž pirozeno, že vznikla mezi eskými mistry myšlenka, aby se obrátil dosavadní pomr mezi národy na universit, aby rozhodující moc byla odata národm cizím a piznána národu eskému. Není známo, kdo první byl pvodcem této myšlenky, ale jisto jest, že se Hus velmi horliv piioval o její uskutenní, že pro ni psobil jak mezi mistry universitními, tak mezi svými páteli u dvora králova, tak že zásluha o její konený úspch náleží pedem jemu. Úspchu toho bylo dosaženo slavným dekretem kutnohorským z 18. ledna r. 1409, jímž národu eskému na universit piznány ti hlasy, ostatním národm dohromady ponechán hlas jediný. Národ eský ml se státi na universit pánem a ti národové nmetí mli mu býti poddáni. Vítzství eského živlu na universit bylo dovršeno ješt tím, že mnoho nmeckých student a profesor odešlo po vydání dekretu kutnohorského z Prahy. Tak teprve stala se pražská universita národním ústavem eským a mohla stanouti byla rozdlena na
Nmc,
tém
Nmc.
Nmc
vdí
Nmc
pomrn
A
Nmc,
-.
události
ji
- tep
,
.
doby potomní
zbavují tohoto
vdího
postavení.
Zlomení nmecké nadvlády na universit a její dobytí pro eský národ je však významné také tím, že pineslo mocnou posilu eskému živlu v Praze v celé zemi i
v
j^eho
boji
nmectvím
a
pisplo
ech.
k povznesení národního sebevdomí o tom jasn nadšená Obrana dekretu kutnohorského, piítaná nkdy Husovi, spíše však od jeho pítele M. Jana z Jesenice sepsaná. Všechny dvody, jimiž se tii hájí správnost královského naízení o tech hlasech, opírají se o názor, že v echách má vládnouti národ eský, protože pouze on je pánem a ddicem této zem. Hus. teba nebyl pvodcem oné Obrany, jist s tímto názorem souhlasil. Dokazuje to nejen jeho úsilí o vydání dekretu kutnohorského, nýbrž vlastní jeho výrok uinný o nkolik s
Svdí
i
let
díve, jímž Hus vyslovil zásadu, že podle zákon, ano podle Zákona božího a podle
pirozeného pudu v království eském mli by Cechové býti první v úadech tak jako Francouzové ve Francii a Nmci ve svých zemích. Zásad té, jež dekretem kutnohorským dobyla vítzství na universit, hnutí vzplanulé po smrti Husov v národ eském zjednalo platnost také jinde. Vtšina eských mst ovládaných do té doby Nmci, již ped tím namnoze jen stží odolávajícími stálému pílivu domácího živlu eského, poeštila se za bouí husitských úpln a jejich správa pešla do rukou do eských. Po válkách husitských, zvlášt ve stol. XVI., novým sthováním povážlivou, vzmáhal nkterých mstech nmecký živel mrou se zase v eských Cech pece však v ohromné vtšin mst eských Cechové až do Bílé Hory zachovali si jak íselnou pevahu tak skutenou vládu
Nmc
Ke vzríjstu a posilnní národního vdomí Cech pispli Hus a hnutí jím vzbuzené ješt jiným zpsobem. Z pesvdení, že Husem národu eskému byla zjevena pravda boží skrytá jiným národm, vyvinul se u jeho stoupenc záhy názor, že Cechové jsou národ od Boha vyvolený k tomu, aby jeho pravd dopomohli k vítzství, že jsou „boží bojovníci." Tím eský nacionalismus vyrostlý z odporu proti nmectví tísnícímu Cechy v jejich rodné zemi nabyl nejen mystického zbarvení, nýbrž i úchvatné síly. Po ase dostavilo se pirozen ochabnutí a když reformací Lutherovou vyrovnán byl hluboký rozpor náboženský mezi národem eským a nmeckým, ochlad! valn proti nmectví. Ale pesvdení, že Cechové ped jinými národy poodpor znali pravdu boží, udržovalo se v národ eském až do pevratu blohorského, posiliiujíc jeho národní sebevdomí. Nejmocnji však zasáhl Hus ve vývoj eského národa svým púsobenim na poli nározlišovati nkolikerou stránku. Je to pedevším boženském a cirkevnim. Možno v jeho sili o nápravu mrav, jež Husa nejvíce spojuje s jeho „pedchdci," zvlášt Waldhauserem, Milíem, Matjem z Janova i Tomášem ze Štítného. Podle názoru obecného byla innost tchto muž podnícena všeobecným úpadkem mrav a pedevším mravní zkažeností duchovenstva, které nastaly u nás, a ovšem také jinde, ve stol. XIV. Skuten jak pedchdcové Husovi tak Hus sám vyliují tehdejší mravní stav duchovenstva barvami nejernjšími, a také úední dokumenty dosvdují, že v eském duchovenstvu, hlavn v Praze, byly rozšíeny neuvitelné zloády mravní. Nicmén je sotva správné domnívati se, že by zkaženost duchovenstva byla v té dob bývala tak hrozná a jmenovit tak všeobecná, jak se tvrdívá, zvlášt pak, že práv v dob, jež pedcházela hnutí husitské, nastalo v té vci nápadné a náhlé zhoršení. Náky do mravních nedostatk duchovenstva a zkaženosti církve ozývají se po celý stedovk, a to stejn oste, ne-li osteji než ve století XIV. Není tudíž možno hledati píinu tchto toliko v doasném úpadku mravní kázn v církvi. Jejich základ tkví jinde, hloubji, v samé podstat kesanské mravouky a v jejím pomru ke skutenému životu. Prvotní kesanství vytvoilo si totiž v duchu uení Kristova, ale zárove pod silným vlivem pozdní filosofie antické vysoký mravní ideál. Pravý kesan ml nejen milovati Boha a bližního, nýbrž také odíkati se svta a jeho rozkoší, pohrdati statky pozemskými, pemáhati svtské náklonnosti, potlaovati všechny tlesné žádosti, snášeti trpliv všeliké píkoí, býti chudý, zdrželivý, mírný, pokorný a prostý. Tento mravní ideál, jehož dokonalé uskutenní spatováno v osob Kristov a nejplnjší výraz v jeho Zákon, t. j. v Písm svatém, pirozen zstal toliko ideálem, jemuž nebylo možno zjednati obecnou platnost. Církev, duchovenstvo i lid, odcizovali se mu tím více, ím více se kesanství šíilo, ím vtší a mocnjší stávala se církev. Církev
ech
nm
tém
nák
18
mla
být podle zásad prvotního kesanství, které nepestávala hlásat; duchovenstvo a lid neodíkali se svta, nezhrdali pozemskými statky, nepotlaovali svých tlesných žádostí, nepestali býti lidmi s lidskými vášnmi a slabostmi. Církev sama valn slevovala s písných mravních zásad z doby prvního kesanství, iníc povážlivé ústupky skutenosti a životu, smiujíc se píliš
stedovká
nebyla chudá a pokorná, jak
mla
potírati. Ale mravní ideál starokesanský, jejž aspoií se svtem, který uznávati, neupadl nikdy dokonale v zapomenutí nepestávala v theorii církev sama a znova a znova vyskytovali se mužové, kteí ve jménu toho ideálu horlili proti sku-
ochotn
pomrm
církve a usilovali o jich napravení, o vyrovnání hlubokého rozporu mezi oním ideálem a skuteností. Ale všechny takové snahy, jež ostatn nesmovaly vždy proti církvi a proti papežství, naopak nkdy od papež samých byly podporovány, nedomohly se nikdy trvalého úspchu. Naopak církev, dostupujíc znenáhla vrcholu svého vnjšího rozkvtu, ideálu tomu vždy více se odcizuje. Moc a bohatství církve roste, duchovenstvo nabývá nezávislosti, moci i statk pozemských, ale tím patrnjší se stává také rozpor mezi jeho skuteným životem a ideálem apoštolské
teným
chudoby a
prostoty. Je pirozeno, že zvlášt v Praze bohaté, plné kostel a duchovenstva, naplnné studenty, jež sem ze všech konin Evropy pivádla universita založená Karlem IV., zavládla koncem XIV. století vtší volnost mrav v duchovenstvu i lidu, že tu byla pro všeliké neesti mravní, o jejichž existenci nedovolují pochybovati úrodná neklamná svdectví úední. Je také pirozeno, že se práv zde živji než jinde pociuje naznaený rozpor, a že práv zde je tolik porozumní pro hlasy vytýkající
pda
obecné zkaženosti mravní, zvlášt pak proti znemravnlosti duchovenstva, a doporuující návrat k písným zásadám církve prvotní, apoštolské, k istým pedpism Zákona Kristova. To je hlubší smysl mravokárné innosti jmenovaných pedchdc Husových i Husa samého. Kdežto však innost Husových pedchdc, zasáhnuvši jen malou ást národa eského, byla by nepochybn zanikla bez trvalého úinku, Hus svým psobením dosáhl toho, že úsilí o napravení mrav, o mravní obrodu lidí v duchu starokesanského ideálu a Kristova Zákona stalo se základním bodem programu, o njž eský národ dal se v zápas s celým tém svtem kesanským. Známé artykule pražské, které jsou vývšichni stoupenci Husovi svorn usilovali, hlásají, aby „všichni hírazem toho, chové smrtelní a zvlášt zjevní a jiní neádové Zákonu božímu odporní" v každém stavu byli staveni a kaženi, a dále, aby knžím nad všelikým zbožím tlesným „neádné panování odjato a staveno bylo, a aby podle evangelia nám píkladn živi církvi, že se odcizila
svému prvotnímu
ideálu, horlící proti
o
k stavu Kristovu a apoštolskému". Tmito lánky husité, nápíkladu Husova, piblížili se k písným zásadám prvotní mravouky kesanské, k povrženému mravnímu ideálu církve apoštolské, k pedpism Zákona božího, jehož bojovníky se hrd nazývali. A o zachování tchto zásad dbáno s neúprosnou horlivostí. Je známo, že husité, kdykoli dobyli nkterého msta, ihned zrušili veejná místa, sloužící volné lásce, ano, že zrušení jich ukládali nepátelm tanec patil ke smrtelným híza podmínku pímí. A nejen cizoložství, nýbrž chm, jež bez milosti mly býti trestány. Rovnž zásada, že knží nemají svtsky panovati, že mají býti chudí, od husit písn byla zachovávána. V pozdjší dob slevili ovšem husité mnoho z tchto písných puritánských zásad, horlivost mravní mezi nimi ochabla a zloády, proti nimž se tak neúprosn obracelo hnutí husitské ve svých poátcích, pronikly i do jejich ad. Ale vysoký mravní ideál, jejž
byli
a navedeni byli
sledujíce
i
!9
pejalo od Husa, nezanikl ani mezi pozdjšími jeho stoupenci nikdy docela. bratrské ožil v plné síle a ryzosti. Jednota bratrská v prvém období je zajisté nejdokonalejším uskutenním mravního ideálu starokesfanského, ideálu kesana chudého, pokorného a prostého, kesana, jenž vytrvale potlauje všechny náklonnosti tlesné, jemuž svt je jen místem utrpení a pípravou pro lepší život, kesana, jenž se odíká svta a žije takka mimo svt, jemuž nejvyšším vzorem a pravidlem života je Kristus a jeho Zákon jediným zákonem. V tom Jednota znamená dovršení mravn reformního úsilí Husova, ovšem dovršení, jemuž sice nelze odepíti uznání a úcty, o nmž však dlužno vyznati, že v bylo skryto vážné nebezpeí pro kulturní i politický vývoj našeho národa, jemuž jist nebylo by bývalo na prospch, kdyby asketické zásady zakladatel a prvních len Jednoty byly trvale ovládly nejušlechtilejší jeho ást. Na štstí ani Jednota nedovedla trvale vzpírati se skutenému životu. Díve než dosplo ku konci slavné století, které zrodilo husitství i Jednotu bratrskou, Jednota se smíila se svtem. Vzdala se píkrých zásad, jejichž zachovávání bránilo jí zasahovati inn do veejných národa, a zjednala si tak možnost zúastniti se jeho života kulturního i politického a státi se v initelem nad jiné významným. Le ani potom Jednota nepestala se vyznaovati písností a opravdovostí mravní, uchovávajíc po té stránce až do svého zaniknutí nejvrnji ddictví Husovo. Ostatní náboženské strany eské, vzešlé z hnutí husitského, nedovedly zachovati ddictví to stejn ryzí, pece však ani ony nezpronevily se mu docela. I mimo Jednotu bratrskou setkáváme se po všechnu dobu potomní mezi Cechy pod obojí se stopami mravní písnosti a opravdovosti, jíž se nepestávají vyznaovati ani tenkráte, kdy na náboženských. nejvíce psobí vliv cizích Není pochyby, že to bylo na prospch celkové mravní úrovn národa ješt v dob, kdy národ vtšinou byl již odcizen mravním ideálm starého husitství. S úsilím o reformu církve v duchu pvodní mravouky kesanské a Zákona Kristova pojí se u Husa jako ponkud také již u jeho pedchdc snaha o reformu tehdejšího církevního zízení vytvoeného historickým vývojem pedešlých století, ale nesrovnávajícího se s pedstavou církve apoštolské a se Zákonem božím, snaha o zmnu celého zpsobu papežské vlády nad církví. Toto církevní zízení, tato vládní soustava papežská nebyly dávného pvodu. Jejich poátky spadají do století Xlll. a teprve v stol. XIV. pln se rozvinuly. V starší dob jednotlivé ásti církve, zvlášt vzdálenjší íma, požívaly úplné samosprávy a moc papežské stolice nad nimi projevovala se jen zídka ve vcech vtšího významu nebo zásadní dležitosti. Papežové nevmšovali se v jejich vnitní správu obsazováním církevních a obroí, rozsuzováním drobných spor mezi duchovenstvem neb o vci duchovní, vymáháním daní na duchovenstvu nebo vykonáváním jakýchkoli práv píslušejících biskupovi a jiným místním církevním. Vše to zaalo se vtší mrou teprve ve XIII. a zvlášt XIV. stol. Tak bylo i u nás. Ve starší dob biskupové eští bývali dosazováni takka pouhou vlí knížete, od poátku XIII. st. pak bývali voleni kapitulami svých kostel, ve století XIV. však se stává pravidlem dosazování eských biskup od papeže. Ve starší dob nebývalo zvykem, aby papež zasahoval do voleb opat v eských klášteích, ale za doby Husovy celá ada bohatých klášter v echách dostávala zcela pravideln opaty jmenováním papežským. Ale také nižším církevním a obroím v našich zemích vnovali papežové XIV. století podivuhodnou péi. Kdežto ješt v XIII. stol. papežové jen výjimen a z mimoádných píin svým vlivem zasahovali v obsazování církevních beneficií v Cechách, od polovice stol. XIV. až do doby husitství
Naopak v Jednot
nm
vdom pomr
n
nm
smr
tém
úad
úadm
úadm
20
kanovnictví, prebendy a hodnosti pražského kostela arcibiskupského byly zadávány pímo papežem. Podobné pomry byly také pi jiných kostelech kapitulních a kollegiátních, teba vliv papežv nenabyl všude takových rozDokonce také obyejným kostelm farním, zvlášt na statcích klášterních, husitské na
p. všechna skoro
mr.
dostávalo se nkdy cti, že jejich duchovní správcové byli ustanoveni pímo papežem. Všechno toto zasahování papežské stolice do voleb biskupských a opatských, z pohnutek jakož i obsazování nižších beneficií z moci papežské vyplynulo Ale ve stol. XIV. ideálních, jsouc urováno vyššími zájmy církevními a politickými.
pvodn
bylo již zcela bžným prostedkem k získání píjm, jichž papežové potebovali na vydržování svého skvlého dvora a svou svtovou politiku. Každý biskup neb opat dosazený z moci papežské platil za své jmenování papežské komoe veliké poplatky a ti, kdo dosáhli nkterého nižšího beneficia milostí papežskou, byli povinni odvésti do papežské komory polovinu roního jeho dchodu. Podobn platilo se za všeliké jiné milosti (odpustky, dispensy, tituly atd.) rozdávané tehdy velmi štde papežskou stolicí. Takovými zpsoby plynul koncem XIV. stol. z Cech velmi znaný dchod do papežské komory. Ale papežové opatovali si tu ješt jiné píjmy. Jmenovit dávali tu jako také v jiných zemích vybírati desátek ze všech dchod duchovenských, což v letech Husova mládí dlo se tak asto, že skoro každý rok desetina všech dchod eského duchovenstva mla býti odvádna do komory papežské. Papežská správní soustava XIV. století vyznaovala se, jak vidti, jednak pílišnou tyto její vlastnosti nemohly psobiti centralísací, jednak nezízeným fiskalismem. církevprospšn na pomry v církvi. Podlamovala se jimi vážnost domácích ních a pravidelná církevní správa uvádla se ve zmatek, zárove pak se ukazovalo, jak daleko se papežství a s ním církev uchýlily od svého pvodního poslání. Protože také nižší úady církevní píkladem papežské stolice byly svádny k finannímu tžení ze svých duchovních práv, ke kupení vcmi, které mly býti svaté, všechna církevní správa nabývala rázu svatokupeckého. Proti tomuto zpsobu církevní správy vznikal asem odpor jak v knžstvu, zvlášt nižším, jemuž zpsobovala újmu hmotnou, neposkytujíc mu naopak výhod, jakých se dostávalo vyvolencm papežské stolice, tak vbec u lidí hlubšího cítní náboženského, kteí tžce nesli, že se církev odcizila ideálním zásadám kesanské nauky, tento odpor i plynoucí z nho snaha peujíc hlavn jen o hmotné své zájmy. o reformu církevní správy splývaly namnoze s úsilím o nápravu mrav, o nmž díve byla To možno pozorovati také na Husových pedchdcích, z nichž zejména Matj z Janova ve svém velikém díle obracel se oste proti tehdejšímu zpsobu papežské vlády nad církví. Mnohem zetelnji a rozhodnji však odpor proti vystupuje u Husa. Jako v mnohých jiných vcech byl mu v tom uitelem Viklef. Ve shod s odporem, který se tou dobou velmi oste projevoval jak v anglickém parlament tak u tamní vlády proti nemírnému zasahování papežské stolice do vnitních anglické církve a jejímu finannímu vykoisováni ve prospch papežské komory, Viklef hlásal, že církvi nepísluší svtské panství, že ve vcech svtských stoji král nad papežem, že vymáhání plat za udlená beneficia a odpustky je svatokupectví, apoštolských a péi že by církev nemla míti statky, nýbrž býti chudá jako za o výživu duchovních že by ml pevzíti stát. Pozdji zašel Viklef ješt dále, ue, že papež není hlavou církve, že ke spaseni není teba kesanu poslouchati papeže. Toto uení Viklefovo, smující proti vlád papežov nad svtem a proti svatokupecké soustav církevní správy, nikde v celé církvi nenašlo tolik porozumní a
Ob
úad
A
e.
nmu
pomr
as
31
zem, na p. Viklefova ve století XIV. vždy více se vymaovaly z podruí papežské stolice a to stále více doléhalo jejího centralismu a fiskalismu, setásaly se sebe na íši ímskonmeckou. Na konci XIV. století byly zem náležející k této íši finanní soustavou papežské stolice nejvíce vykoisovány a mly z ní nejmén užitku. Zvlášt v Cechách, které byly tehdy politickým a kulturním stediskem této íše, které vynikaly bohatstvím svého duchovenstva a byly nuceny pinášeti zvlášt veliké finanní obti svému píslušenství k církvi ímské, pociovaly se velmi živ všechny její nepíjemné stránky. Jestliže již Matj z Janova obracel se proti tomu, jak papežové tehdy užívali své moci nad církví, není divu, že protipapežské uení Viklefovo padlo v Cechách na pdu tak úrodnou. Vedle jiných názor Viklefových pijal Hus též jeho odpor proti pílišné moci papežov nad církví, proti svatokupecké soustav církevní správy a posléze i proti samému papežství. Nejosteji a nejsoustavnji odpor Husv proti tehdejší vládní sousvatokupectví, zpracovaném podle stejnostav papežské je vyjáden v jeho spise jmenného spisu Viklefova. Následuje Viklefa Hus pímo nazývá svatokupectvím, že papež vydává mnohá ustanovení pro zisk tlesný proti Zákonu božímu, že své sluneznají, žebníky dosazuje k církevním obroím a dstojenstvím v zemích, jejichž že nikomu neudlí beneficia, pokud nezaplatil pedepsaných poplatk, že biskupy a faráe ustanovuje pro peníze, a opt a opt obrací se proti papežským provisím na církevní beneficia, proti udílení rozliných milostí papežem za peníze. Jestliže tu Hus horlí toliko proti zpsobu papežské vlády nad církví, jinde dospívá až k tvrzes Viklefem, že církev je ním, dotýkajícím se samé podstaty moci papežské. neviditelná spolenost všech vících pedurených k spasení (praedestinovaných), zemelých i žijících i budoucích, Hus uil, že hlavou této církve jest sám Kristus, i že jí tudiž nemže býti papež, o nmž nikdo nemže vdti, je-li peduren k spasení. Píklady z djin i z doby pítomné dokazoval, že papeže není teba k zachování církve. Nezamítal docela papežství, ale vil, že papež jen tenkráte je námstkem Kristovým, jehož dlužno poslouchati, spravuje-li se Kristovými pedpisy obsaženými v Písm, Zákonem božím. Husovo horlení proti svatokupecké soustav církevní a zvlášt^ toto jeho uení o církvi a papeži vedly na konec k roztržce eského národa s ímem. Po smrti Husov skoro celý národ postavil se proti Kímu, vypovdl poslušnost papeži. Tak rázem skoro docela ^pominul dosavadní mnohostranný vliv papežské stolice na vnitní pomry církevní v Cechách, rázem pestala tu psobiti finanní soustava papežské vlády. V poslušenství stolice papežské zstávala toliko nepatrná ást národa a ani ta nemohla udržovati s ímem styky tak tsné a živé jako v dob pedchozí, kdy eská církev byla prost lánkem obecného ústrojí církevního. Ohromná vtšina národa, pobouená Husovou smrtí, perušila všechno spojení s církví ímskou a stanula skutkem mimo její ústrojí. Akoli ani Hus sám ani jeho stoupenci nezamýšleli odtrhnouti se trvale od církve ímské a založiti si církev vlastní, skuteným vývojem vcí byli k tomu takka dohnáni. Protože požadavky smující k reform církve, jejichž splnní inili husité podmínkou svého návratu v jednotu s církví a v poslušenství papežovo, byly zavrženy, stoupencm Husovým nezbývalo, než setrvati v odporu proti ímu a zíditi si vlastní správu církevní bez ohledu na ím. Tak došlo ke zízení husitských správc církevních, administrátor, a husitské konsistoe. Ponvadž tito husitští administrátoi a konsisto nebyli uznáváni ímem, nemohli na ohlasu jako v Cechách. Je to snadno pochopitelno. Kdežto jiné
vlast Anglie,
bím
bím
O
ei
Ve
nm
22
býti závislí, neídili se jeho rozkazy, nýbrž vedli církevní správu strany husitské zcela samostatn. Husité vytvoili si tak skoro bezdky zvláštní církev, jejíž zízení se celkem
shodovalo se zízením církve obecné, jež však nebyla závislá na ímu, nebyla poddána moci papežské; v tom církev husitská byla církví skuten národní. S tímto stavem nebyla spokojena vtšina národa, jmenovit mírnjší stoupenci smru Husova, jejichž smýšlení a cítní se píila myšlenka, že by roztržka eského národa s ímem mla se státi trvalou. Jednotná všeobecná církev nepestala tmto husitm býti ideálem, jehož se nehodlali zíci. Proto neustávali vyjednávati o návrat do církve, od níž se sami byli odlouili. Tím však se husitská církev octla v nerozhodném, poloviatém postavení, které nemohlo míti píznivý vliv na její vnitní rozvoj. Snaha zachovati si možnost optného sjednocení s církví ímskou ochromovala samostatný vývoj husitské církve a jejích církevních ád. Byla však pece mezi stoupenci Husovými strana, která nevyhýbajíc se dsledkm svého vystoupení proti ímu, odhodlala se uiniti brzy po smrti Husov rozhodný krok, jehož se neodvážila vtšina husit. Byla to radikální strana Tábor. Kdežto husité i ve své odlouenosti od církve obecné zachovávali celkem její církevní ády, uznávali z nich jen ty, jež bylo možno dokázati již za doby apoštolské, zavrhujíce vše, co vzniklo v církvi pozdjším vývojem. S podivuhodnou dsledností proprvotní církve. Pro vývoj jejich církevního zízení bylo zvlášt vádli návrat k dležité, že, upustivše od zásady apoštolské posloupnosti, zvolili si r. 1420 prost
Táboi
ádm
biskupa, aby svtil a vykonával, co slušelo úadu biskupskému v duchu prvotní církve. Moc táborského biskupa nebyla ovšem tak veliká jako biskup katolicvšak pece významné postavení jako nejvyšší církevní úad své strany, nemaje kých, hierarchických, nad sebou ani papeže ani jiného hodnostáe církevního. Jiných ani papeže nevyjímaje, Táboi vbec neuznávali. Tím bylo ovšem nadobro perváno vlastního
ml
stup
obecnou, s papežstvím. Odboj proti ímu, proti vlád papežské církevnímu zízení, jak se vytvoilo za posledních století, odboj podnícený vystoupením Husovým a jeho smrtí a provedený vlastními husity jen nedokonale, došel v Táborech dsledného a rázného vyvrcholení. Strana táborská ovšem brzy zanikla. Její moc byla zlomena již bitvou u Lipan r. 1434 a o nkolik let pozdji byli Táboi úpln poteni od spojených stran eských pod jednou i pod obojí. Tou dobou však se již poala tvoiti v národ eském nová strana náboženská, v mnohých podstatných vcech od Tábor rozdílná, ale svým pomrem k církvi ímské jim se podobající. Byla to Jednota bratí eských. Bratí stejn jako Táboi petrhli všechno spojení s církví ímskou. Dospvše pesvdení, že nelze doufati ve spasení tomu, kdo trvá ve spolku s touto církví, odhodlali se po delším váhání založiti si vlastni ád knžský, zvoliti si vlastního biskupa (1467). Tím se oddlili úpln od církve obecné i od strany pod obojí a stali se církví samostatnou. A tuto samostatnost si Jednota bratrská zachovala po všechnu dobu potomní beze všeho kolísání a nerozhodnosti. Jako Táboi mli také Bratí církev skuten národní, nepodízenou v niem mocnostem cizím, požívající úplné samosprávy. Jestliže v Táborech vyvrcholil eský, Husem podnícený odboj proti ímu, Jednota bratrská toto ddictví zachovala neztenené, jsouc církví zbudovanou na základech uení kesanského, dokonale zorganisovanou a pi tom naprosto samostatnou, úpln odlouenou od spoleenství s církvi ímskou a s papežstvím. Ale i v ostatní stran pod obojí, mezi vlastními husity, nekonené a stále marné vyjednávání p úplný smír s církví ímskou živilo touhu uiniti konec veškeré ne-
spojení
Tábor
nad eskou
s církví
církví, proti
23
rozhodnosti a poloviatosti, odvrátiti se nadobro od íma. Mocné posily dostalo se tmto snahám reformací Lutherovou, jejímž psobením záhy také Cechy byly zasaženy. Vlivem a píkladem luterství vzmáhá se odtud ve stran pod obojí snaha vykroiti rázn z dosavadního nerozhodného stavu a zíditi si církevní organisaci zcela samostatnou, na Kímu nezávislou. Pokusy o uskutenní tohoto úmyslu se sice dlouho
maeny energickým odporem eských král z rodu habsburského, na konec pece domohly se plného úspchu. Slavným majestátem cis. Rudolfa II. na svobodu náboženskou z r. 1609 zjednána byla možnost, aby všichni, kdo se v echách hlásili k památce Husov a pijímání pod obojí, poítaje v to i Brati, tedy ohromná vtšina národa, voln a oteven sestoupili se v církevní spoleenství zorganisované, zcela samostatné a na ímu nezávislé. Tak skoro dv st let po smrti Husov vtšina eského národa v jeho duchu dospla k vytvoení jednotné a samostatné církve národní, jež se hlásila k hlavním zásadám jeho uení, namnoze ovšem petvoeným rozlinými vlivy jinými. Tato samostatná církev eská nemla však dlouhého trvání; byla smetena pevratem blohorským, jímž násiln obnovena dívjší jednota eského národa s církví ímskou. Úsilím mravn opravným a odporem proti svatokupecké soustav papežské vlády a proti papežství vbec není vyerpán obsah Husova psobení na poli náboženském. Má ješt složku jinou, která se dotýká více theoretické stránky života náboženského a vbec duchovního a která zjednává Husovi význam nikoli nepatrný v obecném myšlenkovém vývoji lidstva. Je známo, že všechno myšlenkové úsilí stedovku smovalo k tomu, aby církevní nauky, které byly pokládány za nedotknutelné a svaté, byly uvedeny v souhlas s poznatky filosofickými, pejatými z antiky. V tom vykonala stedovká školská filosofie, scholastika, ohromný kus duševní práce, ale na konec nedaily, jsouce
ale
ádn
piznati, že vyteného cíle nelze dosíci, že pravdivost dogmat nelze dokázati, že církevní uení nelze smíit s poznáním rozumovým. Z toho však nebylo odvozováno, lánkm, jež se nedají srovnati s rozumovým poznáním. že by se nemlo viti je lze rozumov dokázati i ne, Naopak hlásáno, že viti církevním dogmatm, je prost povinností kesanovou. Dospvši k tomuto stanovisku, školská filosofie stedovká vždy více upadala, pecházejíc v plané spekulování, v pouhé pohrávání s pojmy bez skuteného významu. Zárove stávala se pekážkou myšlenkového pokroku, protože svým stanoviskem k církevním dogmatm stavla se proti vážnému úsilí o poznání pravdy a posilííovala neomezenou moc církve v oboru myšlenkovém. Proti této
bylo
jí
tm
a
školské dostavuje se asem odpor na rozliných stranách. Jejími také byli nejznamenitjší pedchdcové Husovi Miií z Kromíže, Matj z Janova i Tomáš ze Štítného. Povrhujíce prázdnými híkami tehdejší školské filosofie, tito mužové vroucím a hlubokým uvažováním snažili se dojíti pravdy o základních láncích uení kesanského. Tím se již tito pedchdcové Husovi dostávali nkdy v rozpor s církevními naukami tehdy obecn uznávanými, ale myšlenka, že by se proto mli vzepíti svrchované autorit církevní, byla jich vzdálena. Sám myslitel v tneorii tak odvážný jako byl Matj z Janova ve svých spisech opt a opt prohlašoval, že jest ochoten podrobiti se rozhodnutí církevní vrchnosti, kdyby v jeho spisech bylo shledáno nco, co by odporovalo uení obecné církve. tuto ochotu dokázal skutkem. jist nenabyl Odvolal z nátlaku církevních veejn nkteré ásti svého uení,
neplodné
filosofii
odprci
A
úad
pesvdení
o
a
jejich nesprávnosti.
Teprve Hus se odhodlal podstoupiti za své odchylné názory zápas s nejvyšší mocí církevní a setrvati na nich pes všechen její nátlak. Tyto názory Husovy nebyly
74
pvodní, nejdležitjší z nich, které byly píinou jeho roztržky s církví, byly pejaty církevním, nýbrž od Viklefa, jehož uení obracelo se netoliko proti rozliným proti theoretickým základm papežské vlády nad Svtem, ohrožujíc tak samu podstatu katolického názoru svtového, vbec pak v pochybnost uvádlo nkterá základní dogmata církevní, Hus ovšem uení Viklefova nepijímal slep, nýbrž je sv-
ádm
i
domit zkoumal, upravoval, mnil a zvlášt zmíroval. názorm Viklefovým Hus vbec se nepidal. Jmenovit
K nkterým
píliš radikálním
nepijal Viklefova uení o svánýbrž se celkem pidržel obecného názoru církevního, nepijal také všech dsledk Viklefovy nauky o církvi jakožto veškerenstvu pedurených k spasení, se jinak k nauce té, jak víme, pidával docela, nepijal posléze ani zamítavého stanoviska Viklefova k církevnímu umní, nýbrž naopak, maje jemný cit umlecký, vnoval zvlášt církevnímu zpvu mnoho pée. Vše to i jiné odchylky Husovy od uení Viklefova dokazují nejen samostatnost Husova úsudku, nýbrž i nemalou rozdílnost povahy a smýšlení mezi ním a Viklefem, jist však nestaí, aby Hus mohl býti nazván velikým a pvodním myslitelem. Nových myšlenek filosofických a theologických v jeho spisech nenajdeme. K uení Viklefovu, z nhož tolik pijal, Hus nepiinil nic, co by znamenalo pokrok po stránce ideové, ano vracel se namnoze od Viklefa zpt k názorm starším, snaže se jeho uení smíiti s uením obecné církve. Ale Husovi a jeho stoupencm náleží zásluha, že se ujali smlého a pokrokového uení Viklefova, které by jinak bylo zaniklo takka beze stopy, a zjednali mu skutenou platnost v myšlenkovém vývoji lidstva. Nelze-li popírati, že hnutí husitské je skoro nemyslitelno bez Viklefa, je naopak jisto, že teprve toto hnutí pojistilo Viklefovi jeho význam v djinách svtových. Již to je významné, že se skoro všechny spisy Viklefovy, jmenovit jeho spisy základní, zachovaly toliko v rukopisech eského pvodu, psaných v Cechách a od ech, takže bez nich dokonalá znalost uení Viklefova nebyla by ani možná. Dležitjší však je to, že zájem o Viklefa a jeho spisy nebyl by snad vbec vznikl, kdyby nebylo Husa a hnutí husitského. Spisy Viklefovy, pokud nebyly znieny, byly by nepochybn odpoívaly klidn v prachu knihoven, kdyby na eské nebyly našly nadšené ctitele, kteí neváhali za podstoupiti boj, jehož Viklef mocnou ochranou svých píznivc i asnou svou smrtí byl ušeten, a jeho smlé theorie, které by bez nich byly zstaly jen theoriemi, uvádti v život. A jestliže Hus celkem myšlenkov nepokroil za Viklefa, nelze to tvrditi o všech jeho stoupencích a následovnících. Zvlášt Chelický a Táboí dospli ve svých názorech namnoze dále než Viklef a v jejich šlépjích Bratí vybudovali vlastní soustavu theologickou, která sice nebyla naprosto pvodní, ale také nebyla pouhou snškou cizích myšlenek, nýbrž jich uvdomlým a namnoze samostatným zpracováním a prohloubením. Ostatn význam Husv pro duchovní djiny lidstva není tak v obsahu jeho uení, jako v tom, že za toto uení, které, bylo mírnjší Viklefova, pece mlo v sob prvky siln revoluní, podnikl boj s nejvyšší mocí církevní. Nezáleží tolik na tom, co bylo pedmtem Husova sporu s církví, jako na sporu samém, na faktu, že se Hus odhodlal proti zásad neomezené autority církevní hájit právo samostatn myslit a soudit. Akoliv i on ješt byl dalek toho, aby odhodil všechna pouta, jež tehdy svírala lidského ducha, znemožujíce jeho volný rozvoj, akoli idea naprosté svobody myšlení byla i jemu cizí, akoli, zamítaje autoritu církve, nahrazoval ji hned zase autoritou jinou, autoritou Písma, pece jeho stanovisko bylo velikým pokrokem ve smru duchovní svobody. Plného významu historického však Husovo vystoupení proti tosti
oltání,
a
pd
n
a
25
neomezené autorit církevní nabylo teprve tím, že Hus silou svého pesvdení, nezlomnou pevností svého karakteru a posléze svou muenickou smrtí dovedl strhnouti celý takka národ eský, aby za to, emu on byl obtoval život, podnikl hrdinský zápas s ostatním svtem kesanským. Tento zápas neskonil sice úplným vítzstvím ideí Husových, ale pece dosaženo jím velikého a významného úspchu tím, že eští husité, nedavše se pokoiti mocí, pinutili nejvyšší autoritu církevní, jež byla zvyklá žádati naprostou, bezvýminenou poslušnost ve vcech víry, k vyjednávání. Ani smír Cech s církví, jímž se skonilo toto vyjednávání a jehož formálním výrazem byla basilejská kompaktáta, nepivedl celý národ eský k dokonalému uznání církevní autority. Nejen Jednota bratrská, k níž hlásila se arci jen malá ást národa, setrvala v rozhodném odporu proti této autorit, ale také mezi ostatními Cechy pod obojí, nevyjímaje ani nejmírnjších, nepodailo se zjednati plnou a neomezenou platnost této autorit, nepodailo se pivésti je zase k dívjší bezvýhradné poslušnosti. Zásada, že Boha více sluší poslouchati než lidí, z níž ovšem plyne, že autorita Zákona božího, Písma, je vyšší než autorita církve, papeže, pešla všem husitm eským, i nejmírnji smýšlejícím, takka do krve a byla základní pekážkou jejich úplného návratu do církve obecné. V tomto stanovisku byli ovšem ješt utvrzeni vystoupením Lutherovým. Spatujíce v uení Lutherov jen dovršení toho, co o sto let díve byl hlásal Hus, eští pod obojí vtšinou ochotn poddávali se jeho vlivu. Neodolala mu ani Jednota bratrská, u níž nkterý as siln vystupuje snaha pizpsobiti své uení nauce Lutherov. Pozdji se Jednota uzavírá vlivm luterským, snažíc se úzkostliv zachovati si bývalou svéráznost, za to však od konce XVI. stol. vždy více podléhá mocnému vlivu reformace švýcarské, uení Kalvínova. Pes to Jednota nikdy docela neutonula v kalvínství, nikdy se nevzdala starých základ své vlastní církevní theorie i prakse.
ml
Mnohem
vtší úinky vliv luterské reformace na ostatní stranu pod obojí. Jeho nastalo tu hluboké rozdvojení. Menší ást nkdejších husit postavila se ne bez piinní vlády, nepíznivé všem náboženským novotám, proti uení Lutherovu, a nejen odmítala vše, co se nesrovnávalo se starými ády husitskými, jen málo odliškatolických, nýbrž i tchto husitských zvláštností se znenáhla vzdávala, nými od
psobením
ád
vždy více s církví katolickou, až se jí posléze skoro docela poddala. Na rozdíl od tchto Starovrných pod obojí, staroutrakvist, vtšina strany pod obojí nejen z vystoupení Lutherova erpala podnt k úsilí o vytvoení samostatné, na ímu nezávislé organisace církevní, nýbrž ochotn pijímala i ty lánky jeho nauky, jichž sbližujíc se
husitství neznalo. Tito vlivem luterství
a
petvoení pod
obojí, jež
oznaujeme názvem
velmi blízcí vlastním luteránm, pece se nestali luterány lišiti od pravých luterán, jakými byli na p. úplnými, nikdy nepestali se také eští Nmci, protože na jejich názory náboženské, na jejich uení i církevní
novou trakvist,
byli
znan
ády
nepestávaly psobiti staré tradice husitské. svéráznost obou hlavních náboženských stran eských. Bratí a novoutrakvist, jeví se snad nejpatrnji v jejich vzájemném pomru, srovnáme-li jej s pomrem, jaký byl mezi stranami jim píbuznými jinde, zvlášt v Nmecku. Kdežto tam
Naznaená
stáli
jíce
proti
sob
vzájemn se pronásledueskými novoutrakvisty a Bratími pes etná, namnoze vnjzpsobená nedorozumní takového hlubokého zásadního nepátelství nikdy luteráni a kalvinisté v krajním nepátelství,
a potírajíce, mezi
šími vlivy
nebylo.
Vdomí spolené
snášelivosti v
76
husitské minulosti sbližovalo
ob strany,
vedlo je k vzájemné
dobách vášnivých zápasu náboženských tak vzácné. Tím se vysvtluje.
že práv v dob, kdy v Nmecku naptí mezi luterány a kalvinisty dostupovalo nejvySiího vrcholu, mohlo v Cechách dojiti k dohod novoutrakvist a Bratí o spolené vyznání víry, které r. 1575 jménem eské konfese bylo pedloženo cis. Maxmiliánu II. když se pozdji spolenému úsilí obou tchto stran podailo dobýti k schváleni. náboženské slavným majestátem cis. Rudolfa 11. z r. 1609, tato eská svobody si plné konfese, jež sice v podstat je shodná s konfesi luterskou, pece však obsahuje nkteré význané prvky bratrské i husitské, byla uznána za vrounou normu eské církve pod obojí, v níž byli zahrnuti také Brati. Veliké vítzství, jehož majestátem Rudolfovým
A
dobyly spojené eské strany pod obojí, je tudíž významné nejen tím, že potomci starých husit pinutili písn katolickou vládu Rudolfovu k uznáni svobody svého náboženství, nýbrž také z té píiny, že jak v boji za tuto svobodu, tak pozdji, když již užívali jejího ovoce, prese všechny neshody plynoucí nezbytn z theoretických a praktických rozdíl mezi hlavními jejich stranami, nepozbyli vdomí svého národní ráz eské církve, vytvoené na záspoleného pvodu z domácí pdy. klad Rudolfova majestátu, jevil se nejen samostatným, na Rimu a jakékoli cizí mocnosti nezávislým zízením církevním, nýbrž i jistou svérazností jejího uení tkvjící v jeho prvcích husitských a bratrských, jejichž hlavním zdrojem byly myšlenky a zásady vštípené národu eskému Husem. I po stránce ideové psobil tedy vliv Husv mocn na vtšinu eského národa až do pevratu blohorského, jímž náboženský a vbec duchovní jeho vývoj uveden byl na dráhy docela jiné. S tím se srovnává, že památka Husova ohromnou vtšinou národa, všemi es-
A
kými stranami pod
obojí,
sova upálení že našim se hlásili nejen
spojeni s
ti,
svorn byla uctívána éiž do Bílé Hory a výroní den Hupo všechnu tu dobu byl dnem svátením. K Husovi
pedkm
kdo pokroivše na dráze Husem nastoupené, perušili všechno Bratí a pozdji novoutrakvisté, nýbrž i nejmírnjší husité, o smír s církví Husa zatrativši. Ano práv zbožná úcta k pa-
ímem, Táboí,
kteí stále usilovali mátce Husov zdržovala tyto nejmírnjší starovrné Husity, kteí se v pozdjší dob od ímské církve lišili skoro již jen pijímáním pod obojí, od církve ostatn pipouštným, od úplného splynutí s touto církví. Ješt koncem XVI. století všechny pokusy o sjednocení tchto staroutrakvist s obecnou církví byly maeny hlavn tím, že lid nechtl se zíci památky muže, jenž církvi byl zloeeným kacíem. Když na poátku vlády císae Rudolfa II. byl z rozkazu královského svátek Husv vypuštn z kalendáe, byl za to jeho povolný vydavatel stihán posmchem a opovržením, a knží husitští, kteí o nco pozdji (r. 1592) odpisáhli bludy husitské, slibujíce spokojiti se pouhým kalichem, a prohlásili, že chtjí Husa pokládati za kacíe, za jakého jej má svatá církev ímská, upadli podle svdectví jednoho z odpisáhlých v takovou nenávist u lidu, jako by se byli dopustili nejhoršího zloinu. Teprve hrzy poblohorské protireformace vyrvaly na dlouho z myslí eského lidu úctu k pcunátce
Husov.
M.
JAN HUS
A H U
ZA
S
I
TS TVI
POBLOHORSKÉ
PROTIREFORMACE NAPSAL
DR.
J.
HANUŠ
.
ovou dobu v nazírání na Husa i na husitství zahajuje vítzství blohorské, vítzství katolického absolutismu a katolické protireformace. Protireformace, od poátku vystupující jako reakce proti reformaci, již v druhé polovici XVI. století také u nás ohrožovala vývoj husitství, kulturn tak slibný, zvlášt od té doby, kdy bratrství pojalo v sebe hlavní prvky renaisanní. Od vítzství blohorského, jímž všechen náš život duchovní ocitl se v jejím poruenství, pervala jej docela. Nejhlubší úpadek nejen 'ei, literatury a kultury, eské, nýbrž všeho, projevuje se život zdravého, silného národa, to žalostný výsledek panství protireformace v Cechách, jež Dobrovský právem nazval dobou temnoty a mrákot mozku'. Temnoty ty zastínily i záivou památku Husovu a všeho, co s ním souviselo. Hus potud ctný jako svatý muedník boží', jenž své místo mezi zasvcenými svátky v kalendái a k jehož poct skládány nábožné písn, stavny sochy a obrazy, i Jeroným Pražský prohlášeni za arcikacíe, obrazy i sochy jejich nieny, zakázáno svátek Husv svtiti; kaple Betlémská .vyšturmována a zloupena', kazatelna Husova zboena; hroby Zižkv, Rokycanúv a jiných kací rozmetány, kalich s týnské vže sat, husitské a vbec nekatolické knihy fanaticky pronásledovány a nieny Ješt krutji vítzná protireformace, vedená výbojným papežským legátem Caraffou a nesnášelivým Tovaryšstvem, zasáhla .kacíe' živé. Osud majestátu Rudolfova, poslaného hned po vítzství do Vídn Ferdinandovi II., jenž vlastní rukou jej petrhl, byl vlastní cíl protireformace: násilné a úplné vyzlou pedzvstí všem nekatolíkm, koenní kacíství a kací, z poátku byl zastírán. Od r. 1624 mizejí však poslední ohledy. Již Obnovené zízení zemské' z r. 1627 prohlásilo za zrušené vše, co svaté Kímsko-katolické církvi odporuje, a téhož roku tvrdý mandát vyhánl ze zemí eských všecky svobodné obyvatele, kteí by se nechtli s panovníkem srovnati ve víe. Kací stává se odtud v zemích eských psancem, zloincem. Hrdelní právo Josefa I. prohlašuje kacíství za jeden z nejvtších zloin, na nž uren trest smrti Ale nejen mandáty a zákony, dragonády, vzení a muení, pronásledování a niení knih, také literatura eská musila sloužiti protireformaní snaze: vyhladiti všecko kacíství ze zemí eských. Význaným dokladem toho jest protireformaní djepisectví, s typickým svým pedstavitelem jesuitou Bohuslavem Balbínem v ele. Balbín byl jist dobrý, upímný vlastenec. Vlastenectví a souvislá s ním láska k eské minulosti a k eské povznesla ho vysoko nad jeho spolubratry, zejména nad v názorech o Husovi a husitství zstal, vrným synem svého Rádu. DoKoniáše. Ale kladem toho jest celé jeho historické dílo a zejména Cechy Uené. S tohoto jesuitského skupiny: hlediska celá literatura eského stedovku rozpadá se Balbinovi na katolickou a kacískou. Jediná ona budí jeho historický zájem a uznání; této namnoze pomíjí nebo ji zatracuje. Hlediskem tím Balbin se blíží povstnému Koniášovi.
tém
ím
—
,
ml
,
.
.
a
,
.
.
.
ei
dv
pece význaný
mezi Balbínovými .Uenými echami' a Koniášovým .Klíem': Balbín nikdy neschvaluje, naopak rozhodn zamítá barbarské niení spis nekatolických. Theorie Balbínova jest však stejn nesnášelivá jako Koniášova, zejména k Husovi a k husitství, v nmž spatuje a zatracuje vzpouru proti církvi a papežství, bezbožnost, kacíství, pramen všech bd, jež poátkem XV. století se pivalily na Cechy, zniily kulturní i hospodáský rozkvt zlatého vku Karlova a dovršeny byly ve století XVII. katastrofou olohorskou i jejími následky. V duchu tchto názor vyznívají všechny Balbínovy zmínky o husitských spisech i spisovatelích, jmenovit
Ale
jest
rozdíl
3/
náboženských, nejen nepízniv, nýbrž rozhorlen a zamítav. Aby tená již prvým pohledem rozeznal zhoubné kacíe od katolík, Balbín shrnul je ve zvláštní kapitole (IX.), význané již svým nadpisem: ,0 kacíských spisovatelích jedovatých'. Pesto cítil
ješt potebu omluviti se tím, že nezasluhují chvály, že kacístvím zniili všecky své zásluhy literární, ba že pouhé jich jmenování poskvrnilo by stránky katolického díla jeho. Vrným této zásad Balbín zstal aspoii pi Husovi a Jeronýmovi, jimž v Uených Cechách* nevnoval ani jediného samostatného ádku, poznamenav, že bylo mu stydno jen jmenovati bezbožníky, kteí zasluhují pouze prokletí. Zmínky o Husovi a Jeronýmovi jsou tudíž vesms jen píležitostné, nahodilé a krajn nepíznivé, až krut zatracující: ,arcikací, boulivý a zprný duch, bezbožník'. tak Balbín píše o nich všude a pln schvaluje i jejich upálení na hranici. Osud Husv a Jeronýmv sdílí v .Uených Cechách* také Jakoubek ze Stíbra, ,arcikací, zloinec nejjedovatjší, svedený kacístvím Viklefist až do šílenství', a to proto, že byl pvodcem pijímání pod obojí, Petr z Mladenovic, jenž ,provázeje Husa do Kostnice, vssál všechno jeho kacíství i je, Jan Kardinál, Ctibor Tovaovský, Rokycana, ,nepítel nejsvtjší Stolice ímské*, pvod všeho zla v dob Jiího z Podbrad, a zvlášt Táboí, v nichž spatuje jen barbarské vrahy a žháe, v jejich knzích lidi nejzloinnjší a nejniemnjší atd. Balbín jest typickým pedstavitelem protireformaních djepisc a vlastenc eských XVll. a prvé polovice XVIII. století, kteí byli po vtšin jeho páteli a žáky. Byl jejich vzorem a pramenem i v názorech o Husovi a husitství. Význaným dokladem toho jest kanovník svatovítský Tomáš Pšina z Cechorodu, historiograf moravský. Jako Balbín, tak i Pšina píke zatracuje celou reformaci eskou, spatuje v ní jen ,onavný rozkol v náboženství, bezbožností nových dogmat i vzrstem domácích bouí svrchovan záhubný pro celou vlast'. Hus a Jeroným, vlastní pvodcové její, slovem i písmem zprotivili se kultu P. Marie i svtc, autorit papežské i obadm a uení sv. církve a neostýchali se šíiti nejen kázáními, ale i spisy nejbezbožnjší a nejzáhubnjší i dávno odsouzené nauky (Phosphorus Septiconuis str. 203). A stejn Pšina líí odsuzuje také husitství a zejména táborství s Žižkou v ele, ,slepým vdcem sle.* .potvorou ohyzdnou, kteréž ponvadž ruka lidská zahladiti nemohla, prst pého lidu ,
.
.
.
.
.
i
.
boží
ji
.
setel'
(Pedchdce
Moravopisu).
Tímto tónem psáno o Husovi a husitství od všech historik protireformaních až po kižovníka Jana Beckovského a dkana vyšehradské kapitoly Tomáše Vojt. Berghauera, jenž ve své ,Bibliomachii' tolik horlí proti .pekelnému jedu' kacíství, všecky reformátory, od Husa, Jeronýma a eských Bratí až po Luthera, Zwingliho a Calvina, jmenuje nástroji pekla, rebeíly a rouhai proti Bohu, bezbožníky a modlái, piítá jim nejhorší zloiny, jejich pi-eklady bible zatracuje jako škarteky hodné ohn atd. A nejen od historik. Také grammatikái eští nakaženi posléze touto protireformaní nechutí k husitství. Aspo povstný Jan Václav Pohl historickou souvislost literární eštiny, již porušoval svými ignorantskými a bláhovými novotami, pomlouval jako ,bezzákladný obieje edejších eskomoravských bratru a krajinohubnych žižanu'. Když takovým zpsobem psali o Husovi a husitství historikové, nejvlastenetjší, ale také nejvzdlanjší spisovatelé v Cechách, k nimž nejspíše dolehly ohlasy nového západního myšlení, pedstavíme si, jak teprve vyznívaly zmínky mén kulturních a tím nesnášelivjších spisovatel náboženských postili, zpvník, modliteb, životopis svaa podobné .vzdlávací' literatury, v níž zatracování a proklínání kací jest themat nejoblíbenjších. Místo mnohých doklad staí jediný, ale za to nad jiné
tých z
32
!
význaný, píse', již missionái v prvé polovici XVIII. století dávali pálení kacíských knih: Zapalte kacíské bludy, zkazte pekelné obludy, každou babskou povru. spalte pohanskou nevru Hoiž, hoiž, Jane Huse, a nehoí naše duše Hoiž, Martine Luthere, ert se o tvou duši derel ,
lidu zpívati
pi
i
Hoiž Hoiž
ty,
Jene Kalvíne, at nás
ohe vný
mine!
a se s tebou nekalíme! dv masné facky!
Filip (Melanchthon), Jarolíme,
Hoiž, Jií Podbradský, zasloužils Hoiž, hoiž, Jene Zižka, jak v smle smažená šiška Takovými prostedky usilováno zohyzditi a tím vypleti památku Husovu husitství z eského lidu po více než pldruhá století. Ale podailo se to jen z ásti, zejména tam, kde psobil bezprostední vliv a styk jesuitských kollejí, klášter a far. Jak hluboko v tchto vrstvách zakoenily se protireformaní tradice o Husovi a husitství, význan dosvdují Pamti' milického souseda a rychtáe Františka Vaváka, v nichž Husa vzpomínáno jen jako bezbožného kacíe a rozsévae blud, husitství jako ,dábelské vichice*, starých husit a podobojist' jako ,zbujnilých pedk, ukrutných mordé a pali žižkovských dráb' atd. Kam však nepronikaly ony vlivy, tam uchována a exulantskými knížkami opt a opt oživována nejen stará víra, nýbrž i pamt raueníka kostnického, v nmž tajní nekatolíci stále ctili svého ,zástupce a patrona*, a lidová píse XVIII. století nezapomnla ani na .
—
.
.
i
,
,
.
.
.'
,
národního svého reka Jana 2ižku.
Obrození památky Husovy
husitství
a
v
dob
josefínské.
Nebyla to pouhá náhoda, že ohrožování památky Husovy a husitství vbec dje zárove s eským ohrožováním kulturním a národním. Poblohorská protireformace mla hlavní podíl na úpadku eské národnosti, ei, literatury a kultury vbec. Tím každá snaha obrodná nutn, teba bezdky, míila posléze proti protireformaci a jejím osudným následkm. 1 na rehabilitaci Husa a husitství, jež protireformace snažila se vyhladiti z naší minulosti, musilo záhy dojíti. Vskutku již prvá reakce kulturn obrodná, vyvolaná cizím myšlením vdeckým a náboženským, prozrazuje více snášenlivosti ne-li k husitství, aspo k nekatolíkm vbec. eský jansenista hrab Fr. Ant. Sporck má již styky s Zinzendorfem a kupuje knihovnu protestantského pastora, takže až podezíván byl z husitství. Petraschova Spolenost Neznámých' ve svém literárním orgánu ,Monatliche Ausziige' asto se hlásí k náboženské snášelivosti a své tenáe beze všeho kaceování seznamuje se spisy protestantskými, zejména theologickými, ba Bonaventura Piter, pedchdce a pítel Dobnerv, pes svou píslušnost k ádu benediktinskému prozrazuje nejen nechut nadšeného uence a historika k protireformanímu knihoborství, nýbrž pojal již významný plán: sebrati a vydati souasné prameny, a to katolické táborské, ke .kacíství a válkám husitským, husitské, ba jejich pvodu a vývoji', jímž chtl závoditi s Cochlaeem. Uprosted protireformace Piter historik, byl lenem ádu, tudíž neodolateln jest poután k husitství a snaží se je historicky osvtliti, k témuž husitství, pro nž protireformace mla jen kletbu a jež chtla na vždy zastíti zapomenutím. se
,
i
i
i
a
33
Vzrst obrodných snah, posílených teresiánským a josefínským osvícenstvím, sesílil zájem pro Husa a husitství. Posilovalo jej pedevším samo osvícenství jednak svým úsilím o náboženskou snášelivost a jednak svými snahami proticírkevními. Ve svém
i
pove
hlouposti a osvícenci spatovali v Husovi
protireformace, proti papežství, hierarchii i mnišství takka muedníka za svobodu svdomí a pesvdení, svého pedchdce nebo aspo zjev píbuzný a tudíž sympatický (srv. prpovídku šísympatickými enou odprci o Josefu II.: Joannes Has Imus, Josep Hus Udus). byli osvícenství, projevujícímu vždy tak okázale nechut k theologickým hádkám, k náboženskému násilí a k válkám, stoupenci Husovi a zejména ,fanatití' Táboi. josefínského osvícenství zájem o Husa a husitství, napovídá Jak živý byl v celá ada spis o Husovi a husitství, vyšlých po josefínském uvolnní tisku: ,Vermischte Schriften des M. Joh. Hus von Hussinecz' (1782 v Lipsku a v Praze u Wolfg. Gerle), nmecký peklad nkterých spis Husových; ,Neun Sinodal-Reden desM.J. Hus' (t. 1784); ,Vollstándige Geschichte der Hussiten seit der Hinrichtung Johann Hussens bis auf die ganzliche Vertilgung aller Protestanten im Kónigreich Bóhmen' (v Lipsku 1783), jež podle Dobnera pro svj slibný titul byla dychtiv kupována; ,Lebensbeschreibungen der drei ersten ausgezeichneten Vorláufer des M. Johannes Huss* od Aug. Zitte a j. Vdecky i historicky nejvýznamnjší bylo dílo pražského professora církevních djin Kašpara Royka o koncilu kostnickém, .Geschichte der groszen allgemeinen Kirchenversammlung zu Kostnitz' (ve Stýr. Hradci a v Praze 1781 5, IV vylíivši díly, podruhé 1796; esky peloženo V. Stachem 1785 jež Husa jako 86), spisovateli pochvalu osvícenc Dobrovský významn poznamemuedníka, zjednalo ale také mnohé polemiky a hnv nal, že Royko .zachránil jím est našeho rodáka* pražské kapituly, jež spisovatele prohlásila za kacíe a obklopila jej denuncianty. Vedle osvícenství posilovalo a prohlubovalo zájem prvých našich buditel pro Husa Husovi spatovali krajana a vlastence a husitství také rostoucí jejich vlastenectví. horlícího také pro svj národ i jeho jazyk a literaturu, v husitství velikou dobu eských djin, slavnou nepemožitelnou silou národa i významem svtodjným. Významný pokrok nejen v obrození památky Husovy a husitství v nejširším slova smyslu, íJe i ve vývoji názor o nich pedstavují zejména tyi naši buditelé vlastenci: Mikuláš Adaukt Voigt, Fr. Martin Pelcel, Josef Dobrovský a Jan Jeník z Bratic. Voigt, píslušník ádu, jest ješt mocn zaujat pedsudky protireformaními. zejména Balbínovými. Ale osvícenství se svým úsilím o náboženskou snášelivost a humanitu a zárove také tendence vlastenecko-apologetické zejm mírní protireformaní píkrost k Husovi a k reformaci eské vbec, k níž Voigt od poátku váben jest také neodolatelným zájmem historika, hledajícího a milujícího pravdu. Pestrá sms tchto rzných vliv charakterisuje všecky názory Voigtovy o reformaci eské, pedevším o Husovi a husitství. První dojem jest až nepíznivý: z kaple Betlémské vyšlo mnoho pohrom pro katolické náboženství a pro celou zemi eskou napsal v jednom lánku (v Abhandlungen 1776). Husité, Táboi, eští Bratí atd. jsou .smutnými doklady' náboženských rozepí a kacíství povdl v Abbildungen (II.. 67). Jindy jmenuje husity .úskonými hlavami, ježto se opovážili novotami ve vcech víry rušiti ryzost kesanské nauky a oslabovati její vážnost' (t. II., 17), nebo mluví o ,neádu husitském' (v Abhandl. 1776, 368), o .zuení husitském proti katolíkm' (Acta Litteraria I., 141) atd. Potud zdálo by se, že Voigt tlumoí, teba mírnji a bez klateb, tvrdé názory Balbínovy. Ale podrobnjším ohledáním pesvdíme se záhy, jaký pokrok názory Voigtovy znaí proti Balbínovi, zejména stran samého Husa. Balbín nevnoval Husovi boji
proti
Mén
dob
—
—
—
—
V
—
—
34
v .Bohemia Docta' ani jediné samostatné ádky, necht svou katolickou knihu poskvrniti památkou circikacíe. Voigt v .Effigies' vypisuje jeho život podle pramen katolických i nekatolických, zejména i jeho vlastních spis, dosti obšírn (1., 61 67) a to zpsobem po nejedné stránce významným. Již úvodní omluva .Effigies' jest charakteristická: ,Uvádíme-li uence, jehož jméno každému vlastenci musí býti v nenávisti, jenž v Cechách svými bludy a odtud vzniklými nepokoji zpsobil strašlivé spousty, nedje se to proto, že bychom jeho bludy chtli schvalovati nebo jej docela vystavovati za vzor k následování; jeho životopis spíše má býti výstrahou ohnivým a nepoddajným duchm, jak snadno povaha píliš prudká, píliš tvrdošíjná samoláska k svým mínním a nevasná touha, hájiti svobodných názor s nemírnou odvahou, mohou býti k záhub nejen vlastní, nýbrž astji i celým státm, když ducha nesvornosti vnuknou svým
—
spoluobanm'. Potud platnosti byl Koniášv podlejší zloiny.
Ze
,
Effigies*
iní
zejm
ústupek
dob, pro
niž
ješt
stále
v plné
,Klí' a hrdeln právo Josefa I., trestající kacíství jako nejslov dalších hlásí se však již patrná reakce proti nesnášelivosti
protireformace, zejména i Balbínov, ba pímo obrana Husova, teba ješt nesmlá: .Konen však, jaké právo mli bychom vyluovati z potu našich domácích muže, jenž vskutku vyznamenával se rozumem a ueností, protože svého nadání a uenosti zneužil, pravdu a nepravdu pomíchal a posléze docela na bludné cesty se dostal spolen s mnohými uenci všech vk'. Effigies' tudíž zejm zapro chybu, již mítají hledisko protireformaní a nahrazují je hlediskem osvícenským, s nhož lze Husa uence a racionalistu píznivji posuzovati. S tohoto osvícenského hlediska psán také životopis Husv. Voigt opakuje sice starší výtky o Husov ctižádosti, pýše, zpmosti, schvaluje jeho odsouzení ale na druhé stran vynáší také Husovu lásku k vdám, horlivost a výmluvnost kazatelskou, vzorný život, nezlomnou stálost a neohroženost, s níž podstoupil smrt, na podiv všech pítomných. Osvícenství a eské vdomí Voigtovo pekonává tu patrn katolictví a pedsudky protireformaní a aspo tuší ne-li historický, tedy ist lidský a národní význam velikého rodáka, jehož eská horlivost jist i Voigtovi byla sympatická. Nejvýznanji proniká toto vlastenecké a osvícenské pojímání Husa na konci stati v ,Effigies': ,Hus, jak známo odporuje tu Voigt nmeckým protestantm, kteí ,našeho Husa vyhlašují za muedníka své víry' jen v málo láncích odstoupil od katolické církve, skoro v niem jiném, než že popíral moc duchovní hlavy církve, zízení ádových klášter a nkteré církevní ády; ani pijímání pod obojí zpsobou není jeho vynález'. Myslím, že i v tchto slovech hlásí se snaha vzbuditi k Husovi sympatie u souvkých osvícenc, jejichž smýšlení bludm' Husovým bylo velmi blízké. stejným tónem Voigt v Effigies' i v Litteraria' píše také o pátelích i stoupencích Husových a o husitství vbec. Stejné zásluhy o oištní památky Husovy a husitství i o prohloubení názor o nich získal si také Fr. M. Pelcel, jenž tuším mocným vlivem po té stránce psobil již na Voigta. Pelcel jest zvlášt zajímavým dokladem, jak sympatie a pochopení pro Husa i husitství u našich buditel vyvíjí se paralleln se vzrstem vlastenectví a historickými studiemi, jím vzbuzenými. Prvý známý projev Pelclv o husitství neprozrazuje ješt mnoho zájmu. V ,Prager Gelehrte Nachrichten' (I. 363 n.) vítaje peklad nm. frašky Kníže Honzík' (1771), Pelcel pál si pekladu bajek Gellertových a idyll Gesznerových a dodal: ,Snad by mnohý zapomnl pak na své husitské knihy, jež po vtšin ítá z dlouhé chvíle a protože psány jsou jeho mateštinou'. Se vzrstem národního uvdomní Pelclova a tuším i jeho lásky k djinám eským roste však i jeho zájem a sympatie
uenc
—
ml
,
—
—
—
,
A
,
,Aa
,
35
k Husovi a k husitství vbec. Význaným dokladem toho jest již jeho ,Kurzgefašste piznal tu Pelcel Geschichte der Bóhmen' (1774)): ,Snad enthusiasmus pro vlast svedl mne astji k píliš velikému obdivu v úvod našich pedk; avšak nesml by Cech býti hrd na rekovství svého Zižky nebo Prokopa? Ovšem byli to neblazí husiti, ale vili pece v Krista, ctili jeho svatou matku a sv. Václava, ba 2ižka dával si denn v táboe ísti mši mají tudíž v tom pednost ped pohanskými hrdinami, jejichž iny bez ohledu na jejich pohanství vynášeny jsou až do nebes' (str. 6). Již z tchto slov jest zejmo, jak také Pelcel, práv jako Voigt, ješt siln jest poután protireformaními pedsudky proti husitství, ale jak zárove jeho vlastenectví je význan zmiruje, ba probouzí v Pelclovi rostoucí zájem k husitství, vyznívající
—
—
in
;
až apologeticky.
Ješt významnjší po
sta o Husovi a husitství ve .Kurzgefasste ovládán tradicemi protireformaními, zejména Balbínem, neproniká do ideových hlubin reformace eské, netuší jejích dalekých a hlubokých koen, kotvících v kultue a v nálad obecn evropské, nechápe jejího epochálního významu; pes to již tato staf znamená veliký pokrok v naizírání na Husa a husitství a její význané zmny v dalších vydáních ,Kurzgefasste Geschichte' dobe znázorují, jak Pelcel vlastenec a osvícenec poután jest silnjším a silnjším zájmem k Husovi a k husitství a jak opíraje se o studium pramen a rostoucí svobodu tisku, odvažuje se více a více projevovati nejen sympatie, ale i obranu Husa i husitství. Po té stránce význaný jest pedevším Pelclv obraz Husa a jeho reformních snah. V prvním vydání ,Kurzgefasste Geschichte' kreslen ješt stízliv, chlaxin, místy až nesympaticky a nepízniv, ježto ,rozsel semeno ke strašným válkám, jež pak celé království uvedly ve zkázu'. I ve vydáních pozdjších Pelcel opakuje leckterou starou protireformaní výtku, na p. o Husov národním fanatismu proti o jeho pýše, samolibosti, bázlivosti, jež prý ho pimla k útku z Prahy atd. Ale vedle stín jsou v obržize Pelclov také svtlé rysy a to velmi význané, množící se v nových vydáních KG, jež o Husovi píší veleji a veleji. Pelcel chválí Husovu bystrost, výmluvnost, knžskou horlivost, písnost mrav, uenost, nezávadný, asketický život, jímž u lidu nabyl povsti svtce. Kázáními proti neestem duchovenstva Hus poštv na sebe nenávist jeho a ta i žaloby arcibiskupovy u krále teprve ho pimly k horlení pro Wiklefa a proti papežm, kardinálm, biskupm. Jmenovit v Kostnici jsou sympatie Pelclovy rozhodn na stran Husov. Zamítá povst o Husov úmyslu na útk, vytýká neslušnost jednání koncilu, s pochvalou, ba s tichým obdivem píše o Husov neohroženém, pevném, velikém charakteru a s patrným dojmem líí jeho poslední okamžiky. Pelcel nastiuje již také jádro uení Husova a to hlavn z jeho spis, protože ,Hus v celé Evrop vzbudil tolik pozornosti'. V nástinu tom proniká zejm tendence apologetická, jako v celém obraze Husov. Patrná zvlášt na míst, kde Pelcel vyítá hlavní píiny Husova odsouzení odpor proti kížové výprav papeže Jana XXIII. tení mše, když byl v církevní klatb zamítnutí rozsudku papežova a odvolání ke Kristu; nepíznivé vylíení otc shromáždných v Kostnici (v list píteli); tvrzení, že moc svtská smí si pisvojiti statky duchovenstva; snahu o odstranní svátk a bohatství knží; kázání proti neestnému životu duchovenstva; obranu Viklefa, jehož vychvaloval jako svtce Pelcel dobe tušil, že tato provinní vzbudí k Husovi spíše zájem a sympatie osvícenských tená, kteí leccos z toho, pro Hus trpl a zemel, uznávali za vymoženosti a ideály své doby, za pokrok svého osvíceného vku proti temnému stedovku. Geschichte'. Sice
i
té stránce jest obšírná
zde
Pelcel jest
Nmcm,
:
;
;
.
.
.
—
o nco
nepíznivji vyznívá soud Pelclv o Jeronýmovi, jehož ohnivá, smlá, útoná se lišila od písného, vážného Husa. Ale i poslední chvíle Jeronýmovy zejm dojímají Pelcla vlastence, sympaticky líí jeho vzepení na koncilu i jeho smrt a temn zobríizuje jeho eské odprce v Kostnicí. Slovem již prvý obraz Husv a Jeronýmv, kreslený s citovým pathosem a s patrnou tendencí apologetickou, nemohl se minouti úinu na eské osvícené tenástvo. Novou fási ve vývoji Pelclových názor o Husovi pedstavuje nám jeho dvojsvazková monografie o Václavu IV. (1788 1790). Vzrst vlastenectví Pelclova, zvroucnlého josefínskou germanisací, uvolnní tisku a svdomí za Josefa II., vliv díla Roykova a hlavn pilné studium doby Karla IV. a Václava IV. na základ pramen výpravných i listinných mly pední zásluhu o toto prohloubení a vzroucnní pomru Pelclova k Hu-
znan
povaha
—
sovi a
k
husitství.
Ve zejmé protiv k historikm protireformaním, kteí vznik husitství vysvtlovali z národnostních tenic mezi echy a Nmci, zejména na universit, a z povahy Husovy, již nejneslušnjším zpsobem snižovali, Pelcel klade hlavni draz na úpadek církve a na mravní pokleslost a panovanost zbohatlého knžstva s papežem v ele, jež líí z pramen v nejtemnjších barvách (str. 147 n., 218, 348). Husovi vypravuje s netajenými sympatiemi, ukazuje podle van der Hardta, listin a jiných pramen souasných z nových historik Pelcel jest zejména pod vlivem Roykova díla o koncilu Kostnickém na jeho svatý život, horlení pro istotu mrav, jež bylo vlastní píinou jeho útok na knžstvo mravn pokleslé (480 n., 558); se zájmem vlastence a osvícence referuje o sporu o ti hlasy, o konfliktech s arcibiskupem i papežem, o odporu proti odpustkm atd. Zejména význaná jest Pelclova obrana Husa proti výtce kacíství. Z prohlášení arcibiskupova i papežského inkvisitora a hlavn z Husova vyznání víry, uinného r. 1411 Pelcel dovozuje, že Hus ,vil a veejn otiskl je ve sbírce listin, pidané ke knize tu vyznal vše, co ímská církev viti porouela, že tudíž kiv byl obžalován u papeže a hanebným zpsobem vinn by[ z blud, jimž nikdy neuil a k nimž se nikdy nepiznával. Král Václav a královna Zofie hájili tudíž v Husovi nikoli kacíe, nýbrž dobrého katolíka, avšak osvíceného (aufgeklárt) a z vtšiny pedsudk se vymanivšího' (592). povdl Pelcel ješt zejmji v své rozprav ,Geschichte der Deutschen in BóhHus pedsevzal si osvcovati (aufkláren) své krajany, oišovati náboženství od men* povr a odhalovati lidu svatouškování vysokého kléru (Abhandlungen 1788, str. 289). Co jsem povdl o pomru osvícenství k Husovi, máme tu zejm doloženo. Pelcel osvícenec dále sveJuje vinu za první krvavé události spíše na papeže ,mit seinem Ablaszkrame* (610); upálení Husovo odsuzuje jako .vraždu' (Mordthat, 636); hájí Husa proti obviování koncilu v list, poslaném do Cech, namítaje, že ,Hus uil, že duchovní nemají se svatými vcmi provozovati lichvu', což ovšem prý mnichm, kteí tím vydlávali mnoho penz, zdálo se velmi hrozným a bezbožným (636 n.); boue husitské piítá hlavn katolíkm, v prvé biskupovi litomyšlskému, poštvanému asi Zikmundem a koncilem (637, 644 n.); jednání koncilu proti Cechm odsuzuje nejpíkejšími slovy: Nutno piznati, že otcové kostnití neukázali émi opatrnosti ani politického smyslu ve svém jednání. jak by to bylo možno od spolenosti mnich? Aspoií bylo by lze nadáti se od ueného kanclée paížské university Gersona více moudrosti. Ale zdá se, že neml dosti poestnosti ani lásky k pravd' (675 si.). Jaký pokrok názory tyto znaí v pojímání Husa a husitství, jest zejmo. Pelcel po Voigtovi a vedle Dobrovského ve století XVIII. nejvíce pispl k odstranní pedsudk protireformaních a k prohloubení sympatií i názor na tento epochální zjev
O
—
—
—
— —
ad
,
A
37
po této stránce pedchdcem Palackého, jehož mnohý názor djin eských. Byi upomíná na Pelcla. Tak zejména i národnostní pojetí Husa a husitství, pronikající z posledních Pelclových zmínek. Již v lánku .Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Bóhmen' (Abhandlungen 1788) Pelcel položil draz na národní stránku husitství, spatuje v Husovi i
pedevším vlastence (Patrioten), kteí ujímali se svého národa cizotou svrchovan ohroženého, a teprve v druhé náboženského horlitele a reformátora. Podle toho lze usuzovati, že v ,Nové Kronice eské', kde stati o Husovi a husitství vypracovány z nových, díve málo užitých pramen a také pod vlivem Dobrovského ,Geschichte*, byl by ješt s vtším drazem vytkl národní živel ve snahách Husových i v hua jeho stoupencích
ad
tím spíše, že Kronika v obsahu i ve form tolik byla prodchnuta vlastenectvím národn buditelskými. Ale tento díl Kroniky nedokal se již tisku. S téhož osvícenského a vlasteneckého hlediska Pelcel již ve ,Kurzgefasste Geschichte' vypravuje také o husitství a husitských válkách velmi obšírn a celkem s politováním. Osvícenec zatracuje ,šílený' náboženský fanatismus obou stran, jejich theologické hádky, nesnášelivost, mstivost, nelidskost, krveprolévání a pustošení vlasti. Ale vedle stín Pelcel osvícenec a vlastenec nalézá také jasné rysy a líí je s patrnou zálibou. Tak Pelcel v duchu své doby zastává se husitské bohoslužby v národní, v níž, podobn jako v pijímání pod obojí, spatuje tradici cyrillometodjskou (v 1. vydání), pozdji vliv slovanského kláštera emauzského, a s vlasteneckou zálibou vypravuje o slavných vítzstvích husit, která nahnala hrzy a rozšíila slávu jejich ^nepemožené hrdinnosti po celé Evrop. Stejn význané jsou Pelclovy sympatie k Zižkovi a Prokopovi Holému. se svého osvícenského hlediska odsuzuje Tábory pro jejich fanatismus, krutost, krvežíznivost, zpustošení vlasti, pro odpor proti kompaktátm, o Zižkovi i Prokopovi Pelcel vlastenec píše již v úvodu s patrným obdivem a v texte poítá je k nejvtším hrdinm, vytýkaje však jejich nelidské jednání a zuení proti vlasti. Ve vydáních pozdjších opakuje sice staré výtky o Zižkov krutosti, pomstychtivosti, nenávisti k mnichm, ale pesto s patrnou zálibou píše o nepemoženém hrdinství ,tohoto eského reka', o jeho neobyejném nadání vojenském', charakterisuje rázovitý sloh jeho list list Zižkv také v pedmluv ,Píhod' Vratislavových jako vzor ryzí podaJ a neporušené eštiny zaznamenává povst o Zižkov dubu atd. Jak veliká osobnost Zižkova zajímala Pelcla, zejmo také z toho, že v druhém pidal vydání listiny týkající se Žižky a pozdji pomýšlel podle pramen obšírn vypsati jeho život i iny a vydati zárove celý ,Vojenský ád Zižkv'. Ješt v letech 90tých Pelcel k tomu úelu shánl se po pramenech a snesl tolik nového, skoro celý životopis', takže se tšil, že tvrtý díl Nové Kroniky eské bude asi Cechy i Moravany zajímati. Ale do tisku tento díl již se nedostal. S podobnými sympatiemi, ba s obdivem vylíen Pelclem také Jií z Podbrad. Již Balbín, hlavní pramen Pelclv, nespoil pochvalou. Chválu Balbínovu Pelcel se svého osvícenského hlediska ješt stuptoval, zejména ve vypravování o Jiíkov konfliktu se stolicí papežskou, kde sympatie Pelclovy jsou zcela na stran Jiího, .nejvtšího panovníka své doby'. Význaná jest nechut Pelcla osvícence k theologické literatue husitské: ,Málo jejich spis dochovalo se na nás píše ve .Kurzgefasste Geschichte' (str. 420) neteme jich a ztracené rádi mžeme oželiti'. jindy: ,Jen svými hádkami theologové uinili se známými, spisy jejich se již netou'. Jest známo, že stejnou nechut choval k této literatue také Palacký. sitství,
a tendencemi
ei
A
,
—
KG
—
dv
,
—
—
A
38
pojímání Husa a husitství Pelcel jest z nejvýznamnjších pedchdc Palackého a mnoho psobil na svou dobu, zejména i na Dobrovského, Cornovu, Jeníka z Bratíc, Jungmanna, Vocela, Havlíka ba i na samého Palackého. husitství, zejména po stránce filostejný význam pro vývoj názor o Husovi logické a literárn historické, má také Josef Dobrovský Zájem o Husa a husitství hlásí se u Dobrovského záhy. Z poátku jest to snad jen zájem filologa a bibliografa, na p. když v ,Bóhmische Litteratur auf das Jahr 1779* podává (na str. 132 n.) obšírnjší zprávu o zvlášt dležitém a vzácném' rukopise z XV. století z knihovny u sv. Václava ve Staré Boleslavi, obsahujícím rzné menší spisy a listy Husovy, potud nevydané. Ale tento filologický zájem záhy se prohlubuje a zabarvuje také pítel Pelcel. Již v ,Litterasympatiemi osvícence a vlastence, na nž psobil, tuším, risches Magazín' Dobrovský dkuje Kašparu Roykovi, že spisem o koncilu Kostnickém .zachránil est našeho rodáka' (III. 140). Tamtéž nejen upozornil na spis .Vollstandige Geschichte der Husšiten' (v Lipsku 1783), ale citoval z jeho pedmluvy, že djiny doby té, jakkoliv o sob hrozné, vykazují zárove ,velké a vznešené stránky národa eského, mnoho velikých hrdin a státník, kteí za všech dob zstanou pedmtem obdivu a následování'. Jindy otiskl nápis s hrobu Rokycanova a s desky nalezené v Betlémské kapli, .proslavené kázáními Husovými', zajímal se o eské exulanty atd., v ,Abhandlungen' (1788 str. 308) Husa i Jeronýma nazval významn dvma eskými mueniky' Chápeme pak, pro Dobrovský 27. kvt. 1792 z Gottink pes své prohlášení, že o bohemikách nebude psáti, pece jen vypravuje píteli Durychovi, jak v Erfurtu byl mu ukázán osmerkový svazek pergamenový, o nmž prý jde povst, že vyrván byl Husovi, když veden byl na hranici. Stejný zájem a sympatie poutaly Dobrovského také k Husovým stoupencm v nejpsal esky v nmeckém list Zlobickému širším slova smyslu: ,Však ti Husitov naši dobí pedkové, nebyli tak zlí lidé, jak se Jezuiti domeyšleli. 15. dubna 1796 Již na jejich kaceování nic nedáme.' Ze Dobrovský takto smýšlel již díve, dosvduje tuším jeho živý zájem o Táborskou kroniku v Rajhrad, již si vyžádal k opsání (viz list Durychovi z 18. íj. 1789), a zvlášt jeho kritická rozprava .Geschichte der Bóhmischen Pikarden und Adamiten' (1788), vyznívající apologeticky pro eské kacíe' vbec a Bratí zvlášt. Nejobšírnji a nejvýznanji Dobrovský své názory o Husovi a husitství tlumoí ve své Geschichte der bóhmischen Sprache und Litteratur', díle, jehož epochální význam v djinách naší literární historie tkví také v jeho pojetí husitství. Jako v celém tomto spise, tak také ve tvrté period (1410 1526), zahrnující husitství. Dobrovský odtud i nadpis: ,die man die herrschende zajímá se hlavn o djiny eského jazyka nennen kann' ale práv tento zájem pro jazyk eský, jenž Husem a husitstvím nabyl vládnoucího postavení v literatue, v bohoslužb i v život, spolu s osvícenstvím a vlastenectvím tím rozhodnji vyprostil Dobrovského z pedsudk protireformaních, jimiž ješt byli poutáni jeho pedchdci, zejména Voigt a Fr. Faustin Procházka, a prohloubil jeho historické nazírání i hodnocení celé této doby tou mrou, že Dobrovský vedle Pelcla jest nejvýznamnjším pedchdcem Palackého v oceování Husa a husitství. V živém zájmu, velých sympatiích a hlubším pochopení Husa a husitství shodují se v podstat všecka vydání Geschichte', leda že charakteristika v knižním vydáni prvém (a také v rozprav) práv svou struností vyznívá lapidárnji, osteji: .eským reformátorem Husem poíná se nová epocha v djinách národa eského a jeho vzdlanosti,
v
A
i
.
,
i
.
,
—
—
,
,
—
—
—
;
,
J9
tudíž i jeho ei. Všichni nalézají nyní veHký zájem ve zkoumání o starých naukách theologických, o pomrech duchovní moci, jejích hranicích a jejím zneužívání, Z poátku jen magisti a doktorové v KaroHnu zanášeli se takovými otázkami, z nichž otázka, navržená Jakoubkem o pijímání pod obojí zpsobou stala se pak svými následky nejdležitjší. Horleno pro Zákon boží, pro biblické nauky a zamítána vážnost nových ustanoveni církevních. Magisti opírali svá tvrzení o výroky bible, tím vzbuzena touha ísti bibli' (Geschichte 1792, str. 130 n.). Takovým klidným, místy až pochvalným tónem psáno o Husovi všude, Dobrovský obmezuje se hlavn jen na to, co se týká jazyka. Tak vytýká Husovu zásluhu o znárodnní university vydáním dekretu Kutnohorského, ímž získal si u ásti národu nemalou zásluhu a u mistr velkou vážnost, i jeho úast na nové úprav bible eské; s pochvalou referuje, ovšem jen bibliograficky a filologicky, o eských spisech Husových
—
—
a
urených ke vzdlání lidu: o Postille, Výkladu a j., a proti tendenním nepravdám protireformaním konstatuje jeho zásluhu o eskou píse duchovní. Zvlášt zajímala Dobrovského filologa nová Husova abeceda, objevená Durychem ve Vídni. ,Tedy novým zpsobem zásluh stkví se Hus, jímž zavázal si vlast svou', psal 17. ervna 1789 Durychovi. A v podobném smyslu Dobrovský psal 9. bezna 1790 Ribayovi: .Husovi máme tudíž dkovati také za uritjší orthografii, která však jen v nkterých rukopisech byla zachovávána'. Ješt list Pelclv Cerronimu z 29. listopadu 1798 a list Dobrovského Zlobickému z 1. srpna 1799 a Durychovi z 8. srpna 1799 tlumoí zájem Dobrovského o tuto oamátku. Již v .Abhandiungen' (1788
,
•
, i
i
Jeronýma ,dvema 308) Dobrovský nazval Husa umleti ani zmnné pomry censurní eskými muedníky'. Názor ten nedovedly v píše 1818: Potupné a ukrutné odsouzení Husa jeho druha Jeronýma v Kostnici r. pokládala vtšina Cech za potupu celého národa, na jen v Geschichte' z r. 1818 .' niž si také trpce stžovala ,
str.
i
nm
.
—
i
—
,
.
ei
A
stejným tónem a ovšem také hlavn se zetelem k djinám eské Dobrovský i o dalším vývoji husitství. Geschichte' z r. 1792 má tu slova zvlášt význaná, jichž ve vydání z r. 1818 není: ,Zákony, listiny a jiné spisy obsahu duchovního i svtského skládány nyní astji a astji v eské ei. Nmci vyluováni jsou ze všech a nmetí kižáci, táhnoucí do zem, hned na hranicích nezdvoile odehnáni. Cizím kupcm zakázáno papežskými bullami dovážeti eským kacím zboží. Tak Cechové, nejsouce ízeni cizí silou ani lákáni cizím píkladem, poali tužiti své vlastní referuje
,
úad
134 n.). V husitství Dobrovský spatuje tudíž poátek emancipace národa vliv ciziny, jeho kulturní osamostatnní. Jak veliký jest rozdíl mezi názory Dobrovského a názory jeho pedchdc, zejmo zvlášt z charakteristiky Tábor. Nejen historikové protireformaní, ale i Voigt a Procházka se svého katolického a osvícenského stanoviska zatracovali je pro jejich náboženské nauky a hádky a ovšem i pro jejich fanatismus a násilnost. Dobrovský, historik klade draz na jejich eské ei, v .Geschichte' a to v obou vydáních skoro stejn a husit vbec zásluhy o eský jazyk, na jejich péi o eskou bibli, o eské spisy a písn, o eské bohoslužby. Jak zejména tyto byly sympatické Dobrovskému osvícenci, patrno píše z obou vj'dání Geschichte' ,Cechové zrovna nepohrdali bohoslužbou latinskou v Geschichte 1792 ale vtšina utrakvist soudila, že bohoslužba, kde lid rozumí knzi, musí býti psobivjší (erbaulicher) než bohoslužba, kde knz jen samému sob jest srozumitelný'. A ve vydání z r. 1818 poznamenává stejn významn, že krásné to zízení podlehlo nepízni latinského kléru' (str. 50). síly
.
.
.'
eského
(str.
z
—
,
—
—
—
:
,
40
Jako Pelcla poutá také Dobrovského charaktestická, rekovná osobnost Žižkova, ,der siegreiche, eifrige', jak nazval ho již v Abhandlungen 1788. Tak 13. dubna 1797 psal z Týna Zlobickému o nálezu nkolika originálních list král a jiných velkých muž, zejména také .našeho strašného Zižky' a Jiskry, a dodal: ,Tyto dva reky chtl bych Vám nyní poslati do Vídn asi se 60.000 ech, bojíte-li se vskutku Bonaparta'. Dopis prozrazuje sice stopy duševní choroby, ale v takových chvílích Dobrovský mluvíval z hloubi duše. Stejn zajímala Dobrovského táborská píse ,Kdož ste boží bojovníci'. Posílaje 3. kvtna 1789 opis její Zlobickému, Dobrovský poznamenal významn: ,Jist krásný
pendant k Zižkovu Vojenskému ádu Melodie jest tu také a má slavnostní, strašchod. Husitsko-táborský duch zraí se v každé strof'. Ješt význanji Dobrovský vyslovil se o písni podle Tacita jmenuje ji .Taboritarum barditum' 21. kvtna 1789 píteli Durychovi: ,bíte, zabité, žádného neživte, spirat audaciam fanaticorum et furorem. Placet tamen mihi aestrum poeticum, styli elegantia, animi fervor et alia, quae tibi erte quoque placebun. A týž zájem prozrazuje, teba stízlivji, také ,Geschichte' vzpomínajíc eských list Zižkových list Domažlickým Dobrovský otiskl na konci ,Geschichte' z r. 1818 i jeho vojenského ádu, ,i spíše Zižkovy i jeho stoupenc výzvy k svaté válce pro Zákon boží', jak dokládá v ,Geschichte' 1818, a posléze i táborské písn, jež ,dýše docela jejich enthusiasticko-váleným, t. j. krutým duchem' (1792). Nebyl to tudíž jen zájem historika, jenž Dobrovského nutil, aby opt a opt se pídil po hussitikách, jak o tom vypravuje jeho Magazín III., jenž v ,BibIiothekarische Nachrichten' podává z vídeské dvorní knihovny seznam latinských rukopis obsahu hlavn husitského, dále jeho listy na p. Ribayovi o sborníku jennském a zvlášt listy Zlobickému a Bandtkemu. Podle listu Zlobickému z 15. dubna 1796 Dobrovský chtl se ucházeti o místo v Krakov ,wegen der Bibliothek und propter hussitica ibidem'. Ješt v list Bandtkemu z 20. záí 1826 Dobrovský litoval, že pro horeku nemohl pijeti do Krakova, ježto chtl si tam prohlédnouti hussitica a to pilnji, .
livý
.
.
—
—
—
—
než mohl
r. 1792. Voigt, Pelcel, Dobrovský
šíili a prohlubovali pochopení i sympatie k Husovi a k husitství hlavn svými spisy. Jinou cestou, ale nemén psobivou, bral se k témuž cíli osvícenec a vlastenec Jan Jeník z Bratíc: zájem o Husa a husitství budil, šíil a prohluboval svými spoleenskými styky s vyššími kruhy pražskými a svými .Zápisky*, sice netištnými, ale mnoho ítanými a opisovanými. V intelligenci josefínské sotva bychom našli velejšího ctitele Husa a husitství, než byl Jeník. Dostalo se mu za to až názvu ,táborita'. Již první listy svých Pamtí' vnoval Eamátce M. Jana, echa ueného, výmluvného, hluboce smejšlejícího, mravného a po.' ožného knze .prvního reformátora církve'. Jeník rozhodn hájí vlastenecké horlivosti Husovy: .A kdo se opováží poznamenal o úasti Husov pi exodu z Prahy milovníka své vlasti proto, že milovník své vlasti jest, odsouditi ?' Proces Husv i jeho upálení obšírn a s velými sympatiemi vypsal, pipojiv i glejt Zikmundv a psaní šlechty eské ke sboru Kostnickému. S pietou Jeník sbíral zprávy o uctívání Husov doma i v cizin, shromažoval a opisoval písn a modlitby na Husa Jeronýma a Husovy spisy (zejména Provázek típramenný' z tisku z r. 1545) i všeliké jiné památky, jako pamtní peníze jeden ml ve vlastní sbírce nápisy na zvonech a kališích, peeti, obréizy Husovy, kostnické památnosti atd. Zvlášt zajímala Jeníka .vznešená' kaple Betlémská: podal vyobrazení kaple jejích náhrobních kamen a nápis, opsal ,
,
.
.
—
—
Nmc
i
—
,
—
i
4t
uinnou
rozhorlením vypravoval o jejím rozboení 15. srpna 1786, a proti vli Josefov. nejvíce Žižka a Jií z Podbrad. Se zvláštním vlastenci imponoval Jeníkovi Z husit souvisí o hrobu .tohoto udatného, nikdy pemožeZižkou^ zájmem vypravuje vše, co s ného vdce' v áslavi; o bubnu ze Žižkovy kže (podle listu Voltairova a Friedrichova); opisuje epitaf jeho, ba i .Vojenské neb válení artikule udatným Táboritm pedestejným oblíbencem Jeníkovým jest i Jií z Podbrad, .nejvýbornjší, nejlepší psané'. a nade všecko nejvzácnjší z král eských, šastný vítzitel a bojovník nepemožený'. to vyvrcholení sympatií a historických názor Voigt, Pelcel, Dobrovský a Jeník buditelé historikové, Procházka, Pubika, Ostatní osvícenské. o Husovi i husitství v dob vlastenectví nedosahují již té historické hloubky Comova, prese všecko své osvícenství a zejmou, návrat k tradicím protiani citové velosti, ba prozrazuji reakci více reformaním. místy i obranu tchto tradic namíenou proti své dob. Osvícenskými historiky byla oživena a oištna památka Husova i husitství mezi intelligencí v echách. Z kruh tchto šíí se zájem, sympatie i hlubší pochopení také fundací na ni
jež stalo se s velikým
a
s
nákem Pražan
:
A
—
mén
do vrstev spodních, lidových. Zejména
Eamátka národního hrdiny Žižky byla hodn živá a osvžována zvlášt za krvavých ouí selských. Také husitské bratrské knihy, chované prese vše nebezpeí od tajných i
špalíkové knížky, podloudn dovážené z exulantských tiskáren, živily povdl z vlastní zkušenosti Pelcel v Patradice husitské a bratrské. ,Každý ech djiny své vlasti, jest trochu husitou; i nknihy a zná jenž ítá jen eské mtech které faráe jsem znal, kteí Husa nezatracovali.' V tchto kruzích pamt Husovu a husitství nebylo potebí kísit, leda uvolnit a prohloubit. Uvolnní vykonalo josefinství památným toleranním patentem a josefínskou svobodou censury. Prohloubení dostavovalo se znenáhla ohrožující se literaturou eskou, jež navázala zase spojení mezi intelligencí a lidem a památku Husovu i husitství oživovala i ve vrstvách, kde byla zapomenuta. Je zajímavo. že mezi touto intelligencí, šíící zájem a pochopení pro Husa i pro husitství, byli dlouho i vlastenetí knží: Ant. Jar. Puchmajer (óda na Zižku), Vojt. památko a slávo, Huse! pro Nejedlý, Ant. Marek. Jas. Kamarýt a j. ,Drahá, pravdu umuený! Shlédni dol s nebes okem outrpnosti na soudy vlasti své! Hle, psal Kamarýt 20. února 1820 elakovjak po tolika stoletích ješt žijí tyrannové! knze nepekvapují pak nadšené symkatolického skému. Po takových slovech z úst patie spisovatel laik: V. Hanky, jenž slaví Husa i Jeronýma epigramy a prvý v nové dob vydává Husovu .Dcerku', a to nejen .pro výbornou jadrnost jazyka a obratnou pro vznešenost utšeného obsahu' Fr. Lad. Celakovského, jenž upiatost slohu, ale tajné tení Husovy Postilly již na filosofii budjovické pykal vylouením (1819), pozdji napsal báse o Prokopovi Holém a v listech pátelm vroucn vzpomínal .nevinného Husa';yo5. Kaj. Tyla, jenž Husovi vnoval svou povídku .Dekret Kutnohorský' i drama .Jan Hus'; Jana Eraz. Vocela, jenž Husa i husitství opval v .Mei a nekatolík,
i
—
—
vná
—
i
kalichu'
Vi
i
;
v .Labyrintu slávy' atd.
tomuto nadšení starší i mladší generace buditelské až pekvapuje zpsob, jakým o Husovi a husitství v .Historii literatury eské' psal Josef Jungmann. Vysvtliti jest tím. že Jungmann, jako asto v Historii, tak i ve statích o Husovi a husitství podal mechanický ohlas názor svých hlavních pramen Fr. Faustina Procházky. Fr. M. Pelcla a Dobrovského, nesjednotiv jich organicky. Tím povstala pestrá sms názor :
42
rzných, místy až protichdných, proniknutá zárove nechutí osvícence k náboženským sporm, jež umlujíc národní velost, u Jungmanna jindy tak mocn a význan s odporem nebo aspo s politováním a prorážející, píše o Husovi i husitství to, co pejímá z Dobrovského, a to nejen ve v tomto smyslu zabarvuje a mírní v druhém (z r. 1848 n.), kam stati ty pejaty po vydání prvém (z r. 1825), nýbrž vtšin mechanicky a beze zmny. Dojmem tím psobí již Jungmannova struná, prázdná slova, jimiž vysvtluje vznik dosti
i
tém
i
i
Husova
konfliktu
s
církví:
,Zbynk
Zajíc, arcibiskup
pražský,
naklonn
byl
papeži
ehoovi; vysoká škola (pražská) kardinálm. Rozmrzelý arcibiskup vyhlásil Husa rektora s universitou za odtržence a zapovdl jemu mši a kázání. Hus rozhnvaný kázal proti papeži i arcibiskupu, a nkteré Wiklefové propovdí zastával* ... A jinde: ,Jedna z hlavních píin, pro kterou se echové tak voln od ímské církve od.' Pro hluboké mravní latinská v liturgii trhovali, byla dle Pelclova domyslu nemá tudíž nejmenšího husitství osvícenec Jungmann a náboženské pohnutky a cíle pochopení, aspo ani slovem jich nevzpomíná, ledaže v abecedním seznamu spisovatel jaksi na omluvu pipomíná, že ,Hus sem toliko co literator náleží'.
e
.
A
.
táž nechut osvícence iší také z nástinu osvícení', jenž až pekvapuje svou struností i odmítavým tónem, zvlášt pirovnáme-li jej k velým slovm, jimiž chalakterisována doba Karlova. Proti skvlé dob této husitství znaí Jungmannovi veliký úpadek kulturní, ba husitství pipisuje vinu koneného pádu eského jazyka a národnosti: eská strana, zvlášt po vysthování nmeckých student, panující uinna, ale spolu vypukl onen divoký boj o národnost eskou, s kterým spojil se boj o náboženOdtud pošlo, že od té doby eský jazyk se zvlí v náboženství takoka vznikal, ství klesal i konen padl' (str. 39). Nepekvapuje pak, když Jungmann dob od roku 1409 1419, tak epochální v eských djinách kulturních, vnoval všeho všudy 11 ádk. jakých ádk: ,S poátku XV. století takoka celý národ eský oddal se Ale pepiatost toho uení umní bohoslovnímu. Jen biblí a o biblí teno a psáno pomátla rozumy, takže vejdouce v roztržky o náboženství sebe vespolek a vlast dlouhým asem hubili. Na universit ueno obyejnému tehdáž hloubání v logice Málo která hlava probrala se z kalu škola metafysice, sváeno se o malichernosti ního bez potracení pirozeného rozumu'. stejn Jungmann soudí také o období z let 1419 1471: Národ eský byv za Karla tak znamenitý a slavný, pod Václavem vážnost tratiti poal; po smrti pak jeho v šálenství upadl, jakého historie málo píklad udává. Nejprve jako hlavnikou pojati vidli na nebi znamení, krvavé a ohnivé kíže a krvavé dešt, jako hladoví vlci na sebe vespolek udeivše plenili a hubili se ohnm a meem. Vdcové jejich byli nazvíce bohomluvci, kteí celý lid poteštili. Tím toliko vojenské umní vznikalo. Cepy, pokojný nástroj, v náiní ukrutné vojny obráceny. Cepem sedlák eský v jedné minut osmmecítma tidceti ran vznesl, pokaždé nepítele bucT zabiv bud omráiv Cechové toho vku byli k hrze všem národm, ale pro své novoty v náboženství spolu v ošklivosti takové, že je vbec za nejhorší .' Píkrý národ na celém svt dlouhý as jmíno tento tón vysvtlíme si snadno tím, že Jungmann celou tuto charakteristiku pejal z Procházkova ,Commentaria', tolik ješt ovládaného pedsudky protireformaními. Velejším a také spravedlivjším k Husovi a k husitství Jungmann se stává teprve v nástinu stavu jazyka eského, kde pidržuje se Dobrovského. Tepi-ve tu dostává se chvály Husovi, jenž .reformátorem v jazyku a literatue tak dobe jako v náboženství slouti mže' a spolu s Rokycanou oznaen tu již jako nejvtší mistr toho vku' ,
,
i
.
.
.
—
A
.
.
.
echm
.
—
.
.
A
,
i
.
.
.
.
.
,
43
73 a 80). A stejn vynášeni i stoupenci jeho, že lidu obecnému všecko v známost schváln uvodíce, netoliko Wiklefovy spisy, ale zvlášt biblí do eštiny piln pekládali a rozšiovali (str. 73), že šíili eštinu ve spisech, obadech atd., takže eskému jazyku toho vku pednost dána (str. 74) atd. Také Jednotu, pro niž ve stati o osvícení
(str.
Jungmann nemá vlídnjšího
slova
(str.
67), charakterisuje nyní píznivji.
štstí temný, až protireformaní obraz Husa i husitství v Jungmannov Historii' zstal bez ohlasu. Piinili se o to zejména Jungmannovi pátelé, básník Jan Kollár, literární historik Pavel Jos. Šafaík, žurnalista Karel Havlíek a zvlášt historik Fr. porušila ji protiPalacký, kteí oistivše památku Husovu i husitství ode všeho,
Na
,
ím
reformace, vrátili nám Husa i husitství v plné jeho ryzosti a významu. Šafaíka evangelíka, jenž znal rodinnou tradici o exulantském pvodu svého rodu, husitism poutal od mládí, vyplnného etbou bible Kralické. Již v Jen zajímal se o tamní husitský kodex, jejž si excerpoval (viz list Palackému z 22. dubna 1817); ze stoupenc Husových ím dále tím více zamstnávala jej Jednota a zvlášt poslední její biskup Komenský. Zájem ten obráží se zejména v jeho ,Geschichte der slavischen Sprache und Literatur' (1826). Šafaík ovšem jen strun tu charakterisuje Husa i husitství, ale kolik velosti a porozumní dýše z tchto slov, zvlášt pirovnáváme-li je k Jungmannov Historii, jež téže doby vydána: ,Husitismem zaalo v Cechách svítati, když ješt v celé Evrop a zvlášt v Nmecku bylo tma Jím poíná se nová éra eského národního života a národní literatury. Hus byl prvým bojovníkem za náboženskou svobodu svdomí, s Jeronýmem jsou pedními duševními repraesentanty národa. A nemenší jsou jejich zásluhy o jazyk, k nmuž všickni husité i Táboí lnuli velou se epochální v djinách naší literární historie. láskou'. Takové názory byly stejnou velostí Šafaík vzpomíná také pozdního výkvtu husitství. Jednoty bratrské. Bratí jsou mu vlastními tvrci a pedstaviteli zlatého vku eské ei, Kralická bible a Komenský výkvtem tisícletého vývoje eské ei i literatury. Chápeme pak, co Šafaíka do posledních let vábilo k Jednot i k jejímu duchovnímu otci Chelickému, jemuž vnoval zajímavou studii (v CCM 1874); chápeme také, pro maloruský básník Taras Sevenko pipsal svou báse ,Jan Hus' Safaíkovi. Šafaíkova velá slova o Husovi a husitství zstala obmezena na neetné tenáe jeho nmecké ,Geschichte'. Tím hloubji, zejména ve vrstvách lidových, psobil po .
.
.
A
tém
Havlíek. piln ítal Pelcla a dHusovi a husitství vedle literárních vliv domácích v listech z Ruska vzpomíná s pochvalou i cizích vrn se sblížil s Palackým vedla Havlíka celá ada okolností. Bylo to pedesmlých pednášek Bodjanského vším jeho hluboce založené náboženské cítní a smýšlení, jež v mládí pudilo ho do otázka semináe. Voltaire zvítzil v sice nad vírou, ale ne nad náboženstvím Husovi a k huK životních. otázek hlavních náboženská zstala Havlíkovi navždy z Herderoya Lessingova, Rousseauova, sitství vedlo dále Havlíka, ctitele Voltairova, a Kantova, jako naše osvícence XVIIl. století, jeho smýšlení osvícenské a souvislé s ním pesvdení o nutnosti náboženské snášelivosti náboženství jest ,nejvznešenjší ddictví lovka, jež nedá se vnutit ani vynutit'. K Husovi vedla Havlíka posléze krajní recírkevního. Jsa pesvden, že .pravda, svoakce souasného absolutismu svtského boda a právo v politickém a národním život neobstojí bez pravdy, svobody a práva v život náboženském', že, absolutismus církevní jest poduškou absolutismu svtského', ale jist také z hlubokého svého pesvdení náboženského a osvícenského Havlíek té stránce
K
—
—
—
—
nm
;
:
i
i
zvedl boj
44
i
proti církevnímu absolutismu a klerikalismu a v boji
tom nutn
se setkal
Husem, v nmž pirozen spatoval svého pedchdce, ba svj vzor. Vždy Hus bojoval za svobodu svdomí a pesvdení, za práva eského národa jazyka, za istou pravdu Kristovu, usiloval hlavn o reformu života, mrav a zízení církevních, o uvedení národního jazyka do kostela atd., práv jako osvícenec Havlíek. A ješt snad více imponovala Havlíkovi charakterní stránka Husa reformátora. Havlíek asto ukazuje, že ,není moudré, není muže dstojné, ba ani opravdov prospšné, upouštti v dobách nepíznivých, v dobách pronásledování od ásti svého pesvdení'. Jindy s
i
i
píše o lidech, ,o nichžto praví písmo, že nejsou živi
pouhým chlebem,
jimž
pesvdení
aby opení o zásady pravé a spravedlivé vzdorovali mocnjším nedbajíce mnoho na jejich libovolnou pomstu, starajíce se více o své uení nepátelm, než o své osoby'. A takovým ideálem charakteru jevil se mu Hus, jenž pro pesvdení dovedl trpt, ba podstoupil smrt. Pidejme k tomu hluboké národní vdomí Havlíkovo a dobu, o níž povdl Šafaík: ,Hus ne nominetur quidem aut uratur dennoa pochopíme velý, takka pokrevní pomr Havlíkv k našemu osvícenému a svobodomyslnému krajanu' Husovi, jehož Jeronýmv obraz zdobil vždy Havlíkovo obydlí. Krásným projevem této vážnosti jest lánek Mistr Jan Hus' ve Slovanu 1850 a obrana Husova v Epištolách Kutnohorských proti tradicím jesuitské protireformace, jež prý až posud všelikým spsobem hledla pokaliti u našeho lidu jméno a památku Husovu, až se jí podailo, že muž ten, jenž umel pro svj národ a svobodu a kterého ctí vzdlanci všech národ, práv u svého vlastního lidu, pro který tak mnoho uinil a petrpl, v nevážnosti byl, že se jméno jeho od nevdomé sprostoty jen s jakousi ošklivostí co jméno njakého zlosyna, kacíe a nepítele božího vyslovovalo. A z téže vážnosti vyplynula velá slova, jimiž Husa doporuil eskému lidu: ,Nám, kteí se snažíme o spravedlivost a svobodu jak duchovní tak i svtskou, kteí chceme pravé a isté, lovka ušlechfující náboženství a poctivou dle vle lidu a k blahu lidu zaízenou vládu, nám velice na tom záležeti musí, aby se lidu átrany tohoto velikého muže, kterého nám všichni vzdlaní a již svobodní národové závidí, oi otevely, aby náš celý národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvrnjšího pítele a otce, jenž lásku svou k národu eskému a k pravd s nejvtší lidskou cenou, se svým životem, zaplatil. Jako takového ctili jej naši pedkové pes 200 let, a jen zase dvoustoletá duchovní a svtská despotie mohla tuto zakoennou a zaslouženou úctu zniiti. S asem svobody navrátiž se zase stará úcta. Obraz mistra Jana neml by v žádném obydlí pravého echa chybti, a každý pedstaviž jej mládeži co píklad hodnjší k následování, co pravého ctitele Boha a pítele lidu. Nehlete mnoho na zlostné ei zaslepených a zaslepenc, kteí vám snad budou Husa dle obyeje z absolutních jest svdek, že by to jinak stálo s katolickou malovati co kacíe: vírou, kdyby byl každý tak hodný katolík, jako byl Jan Hus! On sice uil, že má knžstvo odíci se zbytených statk, kázal proti jejich hrdosti, ctižádosti, lakomství, urputnosti, obžerství atd., prohlásil vybírání plat za udlování svátostí za kacíství,
dodává
zmužilosti,
i
,
i
,
as
máme Kdo jej
uil, že smrtí.
budeme
A
za to
Bh
poslouchati více Boha než lidí, a zaplatil to své nebezpené uení proto tupiti chce, budiž tak, tuším ale, že nás bude více, kteí jej ctíti.'
stejn Havlíek soudil také o Husových stoupencích, zejména o bratru Zižkovi.' Proto se nestydím píše jednou že mne odprcové nazývají husitou, an naši husitští pedkové v mnohých vcech velmi rozumn a poctiv smýšleli, a budeme-li se jen jejich chyb vystíhati, zasluhují zajisté dobré jejich stránky našeho následování.' Chybami mínil Havlíek v duchu osvícenství asi nesvornost a fanatismus husitství. ,
—
—
,
45
dobe vystihl i národní význam husitských válek: ,Smažte husitskou válku z listv naší historie, i shasne sláva eského národa. Ta jediná vyváží vše.' Co žurnalista Havlíek spíše vycítil a strun, populárn vyslovil pro eský lid, Ale vlastenec
dob
pro celý národ eský, ba pro vzdlaný svt vbec, vdecky historickým i filosofickým široce dovodil a pesn formuaparátem a s obrovským loval ve tetím díle svých Djin' historik Palacký. Pocházeje z rodu, jenž i za nejtužší persekuce století XVlIl. uchoval si živé tradice bratrské, a vychován bj^ etbou Kralické bible. Palacký takka od dtství poután byl k husitství. Neuvdomlý zájem ten se ujasnil a prohloubil uvdomním národním, probuzeným r. 1818, a souvislým s ním zanícením pro djiny eské. Husitství, v nmž vlastenec, zanícený Klopstockem, Schillerem, Kantem a Herderem, musil spatovati takka ideální dobu djin eských, vtlení svých ideál vlasti, cnosti a svobody, již tehdy nadchlo Palackého k plánu veliké tragedie o Husovi, jež však nebyla nikdy napsána. A tento zájem vlastence a idealisty ješt prohloubilo studium djin eských, jež Palackého záhy vedlo k etb L'Enfantovy historie husitství a historických spis Ludenových, jež o husitství psaly s živou úastí a s obdivem. ,Aspo Husitstvo budu-li živ, jist popíši. Jest se emu hnvati, psal Palacký 1822 píteli Kollárovi jak málo se té slavné krajanov našich zdoby doma i venku šetí.' Nadšení toto, ale zároveií také hlubší pojetí a velou apologii Husa i husitství, ovšem v duchu rozpravy hlavn po stránce národní a literární, tlumoila již rozprava ,An- und Aussichten der bóhmischen Sprache und Literatur*, napsaná téhož roku: eská a nmecká staly se také stranami ,Za Husa posavadní strany národní uznal za dobré, smlost náboženskými a vypukly veliké boje, když Kostnický snm eské strany potrestati hranicí; husitské války pod nepemoženým Zižkou obou nebyly jen náboženské, nýbrž i národní.* Osud ostatních Slovan v Nmecku, jež nvyhubila neb ponmila, mecká ozbrojená moc, provázená osadníky a missionái, jest Palackému dokladem, že tato národní horlivost nesmí býti považována za pehnanou a fanatickou. ,A byla-li žárlivost na vlastní národnost zloinem v onch temných dobách, kdo sml by se opovážiti v našem osvíceném vku zvednouti první kámen na ony provinilce?' Taková slova o husitství a pro husitství nepromluvil u nás dotud nikdo. A nemén zajímavé jest také pojetí husitství jako hnutí v podstat národního. Palacký tomuto pojetí zstal vren až do let šedesátých, do konfliktu s Hóflerem. S téhož hlediska Palacký tehdy vele ocenil také literární a jazykový význam Husv. Pejímaje vtšinu zpráv z Dobrovského .Geschichte*, Palacký rozvádí je a vkládá do svých slov tolik ohn a nadšení, jako snad nikde jinde v celé rozprav: ,Jan Hus tvoí v djinách eské ei ješt více epochu, než Luther v djinách ei nmecké. By i vlastenec sebe více litoval rozmanitých nehod, které jeho opravné mateskou mlo následky velmi utšené. Hus ve svých dílo uvalilo na Cechy: pro pro svoji národnost.* Byla to ,snad pouze kázáních mocn rozplamenil horlivost i Husova zásluha, že se ve vcech náboženství užívalo výlun jazyka mateského. Hus založil pravopis eský, s malými výminkami až dosud platný; doporuoval svým pívržencm pilné tení bible; napsal a rozšíil mnohá theologická díla mezi lid'. A týmž tónem Palacký vynáší také zásluhy stoupenc Husových o vzrst eského sebevdomí i jazyka: Nikdy horlivost eských stav pro jejich jazyk nepovznesla se výše, než ve válkách husitských a po nich. Nedosti na tom, že množství opustilo zemi; chtli také, aby nikdo v jich zemi nemi koruny, kdo by nebyl oddán skoro v téže
,
—
—
—
—
vdc
bu
e
.
.
.
,
jich
ei 46
a národnosti.'
Nmc
Zikmund
snažil se posléze mysli proti
sob rozhoené
ukrotiti
prohlášením,
,že
si
klade za est, že sám jest Cech' a že mezi Cechy se narodil' velitelských a panovnicích ,
.
.
,Jiímu Podbradskému krom jeho skvlých schopností opatila korunu hlavn jeho národní horlivost.'
O
literárních památkách husitství Palacký zmiuje se co nejstrunji, pesto již zde proniká jeho nechut ke spism theologickým a polemickým, o nichž mlí naprosto. I tuto nechut Palacký uchoval si navždy. Nová epocha ve vývoji Palackého studií husitských poíná se píchodem do Prahy (1823), kam Palacký podle vlastního piznání pišel, aby tu po dv léta studoval prameny k djinám husitství. Vskutku pi svém badání archivním, poínajícím již r. 1824, hledl pedevším k dob husitské, se jí neobmezovéil. Zejména Teboi, kde tehdy poprvé pracoval, pivádla jej bohatstvím husitik až v úžas. Výmluvným dokladem menšj lánky, zejména v eském i nmeckém Musejníku (od toho jsou hojné vtší r. 1827) a ve spisech Král. Ces. Spolenosti Nauk, v nichž Palacký^ podával veejnosti ovoce svých studií: Václav, Havel a Tábor ili rozmlouvání o Cechách r. 1424' (1831), .Bóhmische Sprache und Literatur' a ,Bóhmische Literatur' (obé z r. 1831), .Skizze einer allgemeinen Kulturgeschichte Bóhme^ns' (1831) a zvlášt Staí letopisové eští' (1829) i dva krásné lánky o Komenském: Život J. A. Komenského' (1829) a nmecká rozprava ,0 J. A. Komenském a jeho spisech* (1829), v nichž Palacký se zaníceným enthusiasmem jednak oistil památku Komenského od pomluv .nerozumné závisti i nenávisti, nevdomosti i zlomyslnosti,' jednak, a to po prvé v naší literatue, se vzácným porozumním nastínil, hlavn na základ vlastních jeho spis, vrný obraz Komenského lovka, spisovatele i uence v celém jeho historickém významu a vrátil nám tak Komenského jeho veliké myšlenky, zejména didaktické. Vzpomínáme-li, že Palacký byl vlastn prvním historikem, jenž odborný zetel obracel k dob husitské, nepekvapí nás, když pes toto pilné studium v archivech a v knihovnách i jeho známost pramen husitských až do let 40tých zstávala hodn kusá. V zajímavém lánku Skizze einer allgemeinen Kulturgeschichte Bohmens* (1831) neznal ješt ani Chelického a slavná ,Wrdigung' jest neúplná práv v pramenech husitských, kde Palacký neví ješt ani o Kronice Táborské. Nedostatk tch nebyl si nikdo lépe vdom než Palacký. Proto od let tyicátých, kdy pomalu blížil se k husitství i ve zpracování své ,Geschichte', Palacký zabral se s novým úsilím do studia pramen husitství nejen doma, nýbrž po celé Evrop, a to do studia tak podrobného a rozsáhlého, že se o potud eské historiografii ani nezdálo. hloubce tchto studií svdí etné literární práce doby té: eské pojednání .Pedchdcové husitství v Cechách' (z r. 1842), Archiv eský' (od r. 1840 6 IV díly), pední náš pramen pro djiny XV. století a hlavn husitství, a zejména tetí díl ,Geschichte' (1845), v nmž Palacký poprvé v takové obšírnosti historicky zpracoval výsledky svých mnohaletých studií o Husovi i husitství. Censura, jež potlaila lánek o pedchdcích husitství, zanechala ovšem i v ,Geschichte' své osudné stopy. Proto Palacký tím více usiloval užíti nenadálé svobody tisku (od r. 1848) v novém zpracování 111. dílu Djin', tehdy již esky vycházejícícn, a podailo se mu vskutku vydati na podzim 1850 svazek první, po roce svazek druhý (do r. 1439). náboženská reakce Ale ani toto zpracování nebylo definitivní. Politicko-národní a persekuce let padesátých, trpké zkušenosti osobní, útoky nmecké žurnalistiky vše to mocn psobilo na ducha Palackého. 1 jeho názory o Husovi a husitství vyzrály pln teprve v této dob tžkých zkoušek a utrpení, zejména slavnou polemikou s Hóflerem.
a
i
,
,
,
i
,
nm ,
O
—
,
—
i
*^
Konstantin Hófler, professor historie na pražské universit, ve spisech .Geschichtschreiber der husitischen Bewegung in Bóhmen' (ve Vídni 1856 66) a .Magister Johannes Hus und der Abzug der deutschen Professoren und Studenten aus Prag 1409* (v Praze 1864) postavil se nejrozhodnjším zpsobem proti Palackého historickému h'ení a hodnocení husitství; s hlediska nmeckého chauvinisty a klerikála odsoudil je naprosto, zejména po stránce ethické a národní. Palacký, jenž tolik si zakládal na historické objektivnosti a nestrannosti svých Djin, hluboce rozrušen tímto útokem nejen proti sob, ale více ješt proti národu eskému a jeho djinám, odpovdl krásným spiskem Die Geschichte des Hussitenthums und Professor Constantin Hófler (1868). Tón i obsah spisu dokázal pln pravdu piznání Palackého, že tento boj svedl v zájmu historické pravdy, spravedlnosti k nebožtíkm, oištní djin eských a obrany národbyl Hófler Palacnosti eské. Jest to zejména mužná obrana Husa a husitství pedstavitelem antihusitismu v historické literatue. kému takka hlavním však i jiné významné následky. Již r. 1869 Palacký vydal Boj s Hóflerem .krásnou* knihu Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causám in Constanti1418 motus ensi concilio actam et controversias de religione in Bohemica annis 1403 illustrantia, dosud nepedstiženou sbírku nejdležitjších pramen života a pe Husovy, za plstoletí v celé Evrop a vydanou shledanou s obdivuhodnou pílí a pietou se vzácnou dkladnosti v roce ptistoleté památky narození Husova. V letech pak 1870 72 Palacký podal, a to jen esky, nové, dávno slibované zpracování husitství v III. díle svých Djin* (o tech svazcích), v nmž vyložil svj poslední a definitivní soud o Husovi a husitství v patrné protiv k názorm Hóflerovým. Palackého historický obraz Husa a husitství jest z nejkrásnjších partií „Djin**. Široký základ pvodních pramen, jež Palacký po vtšin sám sebral po celé Evrop, duch kritický a filosofický, umlecká forma, známé pednosti celého díla, zvýšeny tu ješt enthusiasmem k veliké postav Husov, jejíž obraz jest hluboce procítn a umlecky, takka kongeniáln nakreslen. Prešpurský sen mladého Palackého, dychtícího dáti národu historii jeho, napsanou ,podle ideálu historického umní', nesplnn nikde krásnji. Ve své filosofii djin Palacký, jak známo, vychází od ,vného zákona pírodního*, zákona polarity neboli dvojitých sil, v jejichž vzájemném zápoleni, pronikání a smiování záleží všechen vývoj pírodní i djinný. Hlavní takovou polaritu v eských djinách Palacký vidl v .ustaviném stýkání a potýkání se slovanství s ímanstvím a nmectvím*, jejichž vzájemný pomr pedstavuje mu hlavní obsah a základní rys djinstva esko-moravského. V duchu této filosofie Palacký vykládal i husitství; ale v rzných dobách výklad svj formuloval. Až do polemiky s Hóflerem kladl hlavní draz na národní zápas s nmectvím. Tak ješt ve Struném pehledu djin eských doby starší' (z r. 1861) Palacký mluví o husitství jako o dob, povstalé pvodn odporem proti nmení, a lišící se ode všech ostatních pimšováním do jinde života národního a panováním v živlu jiného, náboženského totiž*. slovanstvím zápasu mezi v témž lánku píše: Nejpamátnjším úkazem (povkého a nmectvím) byly nepokoje husitské, v nichžto staroslovanská demokratie jala se brannou rukou dobývati zase ztraceného pole svého. To, co v prvovkých zái sadách kesanských bylo srodného s duchem pvodn slovanským (bratrství všech pravovrných a rovnost ped bohem i ped zákonem), napomáhalo znamenit i poátku i vzrstu a moci sekt husitských, zejména Táborv a Sirotkv, bojovavších, jak sami pravili, netoliko pro viru, ale i pro národnost slovanskou. Byl to v jistém
—
—
ml
—
tém
—
,
rzn
,
,
nm
,
48
A
:
oni opevše se ve jménu istého hlavním ústavm spolenosti stedovké, feudálním, uvedli první zásadu reformy do života evropského hierarchii totiž a ale byvše utkáni netoliko veškerým západem sjednoceným, nýbrž i domácími již živly feudálními, a nepodporováni od rodákv svých na východ, po zápasu dlouhém a podivuhodném podlehli konen v bitv u Lipan. Od té doby vítzství živlv západoevropských, výteným Jiího Podbrada psobením ješt na as a pozadržené, stalo se konen neodvratným a neodolatelným. Šlechta feudální, dostávši se na vrch, ochromila nad sebou moc královskou, pod sebou pak uvedla lid obecný do poroby; a nezadlouho národ, kterýž díve zplodil byl váleník a hrdin množství svtu na odiv, nepostail již ani uhájiti sebe sám' (Drobné spisy II, 379). Po polemice s Hóflerem, jenž své odsouzení husitství založil tak jednostranným drazem na nacionální motivy a cíle jeho, Palacký formuloval svj výklad jinak, položil hlavní draz na spor s ímanstvím: husitství vzniklo z eské idey kesanského života, jeho ráz národnostní je pvodu pozdjšího, hnutí náboženské probudilo
smyslu vrch
psobení eského v djinstvu, když
evangeUum a národnosti své
proti
ádm
dvma
a
ádv
teprve princip národní. zmínným dvojicím, slovanství contra nmectví a slovanství contra ímanství, K pibyla tak dvojice tetí, s prvými ovšem organicky souvislá: spor autority a svojiž bodného rozumu. Historický vývoj i význam tohoto sporu Palacký vyložil
obma
pkn
ve své polemice s Hóflerem: Kesanská církev utvoila se na základ náboženské nauky Kristovy. Tato nauka jest sama o sob nejistší, nejvyšší a nejdokonalejší, jaká jen mže býti, a náboženské poteb lidstva na každém stupni jeho vzdlání úpln staí a na vky bude postaovati. Ale i nejistší, nejsvtjší a nejdokonalejší vc, jíž se nám mže dostati s nebes, jakmile chování její sveno jest lidstvu, ztrácí na své nebeské istot; nemžeme jí pijmouti a chovati, abychom jí asem takka neposkvrnili svým dechem a svýma rukama. Nauka Kristova mla dvojí stránku, spekulativní a praktickou ona jest základem kesanské theologie, tato kesanské morálky. V obou stránkách byla svrchovan prostá, zárove vznešená i populární a nejvýše prágnantní; nejen že nebylo v ní protivy k rozumu, nýbrž naopak byla zárove nejvyšší manifestací jeho. Ale každá nauka potebuje k svému uchovávání zvláštních orgán. Je-li poet tch, kdož mají býti pouováni, veliký, vytváí se brzo zvláštní stav, jenž iní si úkolem zachovávati, zvstovati a šíiti nauku; další vývoj její dostavuje se pak podle okolností nutn a byl by div, kdyby nedál se smrem anthropomorfickým (v nejširším smyslu). jakožto v centru kesanství, hierarchie, jež záhy zaTak vytvoila se asem v pvodn z pevážné moci slova, také o vnjší moc, opírati autoritu, již erpala ala odsuzovati a pronásledovati jinak smýšlející a usilovati podle staroímského zvyku o panství, a to nejen duchovní. Tím nauka Kristova dostala se do nebezpeí, že v podstatných vcech bude pozmnna. Kdežto nejvyšší píkaz Kristv: Miluj Boha nade vše a svého bližního jako sebe samého* v myslích takka ustupoval do pozadí, byla spekulativní stránka nauky vždy více vyzdvihována, rozšiována a rozmnožována, pod,
;
ím,
,
kesanství pekládána více a více do dogmat povtšin transcendentálních, jichž chovatelem ím dále tím výlunji stával se stav knžský, a brzo za nejlepšího kesana pokládán ten, kdo ve vrouce osvdil se nejkorrektnji, by i v lásce k Bohu a k bližnímu sebe více byl pozadu. Láska k Bohu, jak uil jí Kristus, byla zárove touha po království božím' a ta byla opt identická s tím, co naše filosofie oznauje slovem .touha po nekonenu'; kanón dogmatiky tím jist neminn. Hierarchie stata
,
49
nerozpakovala se identifikovati se s pojmem katolické církve a z toho pojmu vyvonovou moc. Formy kesOanského života se zmnohonásobily a nabyly uritjších tvar, které nyní dostávaly svou sankci od autority církve. Brzo církev stala se nejen nositelkou, nýbrž i tvoitelkou kesanství; její autorita kladena na roven autorit apoštol. Pi obecné skoro nedosplosti duch v celém kesanstvu nemohlo se ani jinak státi a bylo to v té podob požehnáním pro lidstvo. Církev takto posílená a upevnná staila si sama, a nepotebovala podpory ani se strany rozumu, ani se strany sv. Písma, ježto pedstavovala se sama jakožto jakési stlesnní Ducha sv. Tato závratná výše stala se jí však záhy nebezpenou. Ježto hierarchie nemohla se sebe setíti své lidské slabosti a kehkosti, dávala se nkdy na cesty, jež s vnuknutím Prvotní apoštolský duch projevoval Ducha sv. nedaly se dobe uvésti v souhlas se v ní ideji a ideji, korrupce ve všech stupních hierarchie povážlivou mrou rostla, vrouka vyvíjela se ím dále tím nezávisleji jak na rozumu, tak na sv. Písmu ... máme-Ii na zeteli zjevy, jako Tím církev ocitla se na srázné cest, na níž papežové byli by se stali konen Augustinuš Triumphus, Alvarus Pelagius a pod. jakýmisi kesanskými Dalai-Lamy, kdyby na štstí v základech kesanství nebyl proti tomu prostedek: uplatnní principu svobodného rozumu, ovšem ve spojení se sv. Písmem. Sebe horlivjší opposice uvnit pouhé autority církve, jakou zdvihli na p. Nicolaus de Clemangis, Gerson a j., nestaila již, jak ukázaly také doby po koncilu Basilejském: k optnému zjednání možnosti ztracené rovnováhy bylo nutno vrátiti še k imenovanym principm...' A práv tohoto návratu, historicky tak nutného, odvážilo se husitství. Svtodjné dosah husitství v djinách nejen eských, ale pohnutky a veliký historický význam souvislost jeho s pozdjším protestantismem, jejž poprvé zavnitní vbec svtových, hájilo, napovdny tím zejm. S takové historické výše nepojal u nás potud Husa a husitství nikdo. A rovnž nikdo neobhájil ho zpsobem tak pesvdivým: s této historické výše husitství nebylo a nemohlo býti neštstím ani pro národ ani pro lidstvo, ba ani pro církev, nýbrž naopak .skutkem Prozetelnosti, nutným a nevyhnutelným zovati
.
.
.
— —
i
výsledkem pokraujícího vzdlání lidstva'. S tohoto povýšeného hlediska historického a filosofického Palacký pojímá a líí Husa i husitství také v .Djinách'. Již v úvodní stati, parafrasující zmínné názory o sporu autority a rozumu, katolictví a protestantství, Palacký v souhlase s tmito názory, ale také v patrné protiv k svému staršímu pojetí národnímu, s drazem vytkl, že husitství ,od poátku mlo výhradn církevní a náboženský ráz'. V obsahu specifikuje toto nové pojetí ješt uritii: ,Byla to idea života kesanského ve sporu a zápasu s protivou života skuteného, která nedajíc ukojení hluboce nábožnému srdci starých Cech, vedla je vždy ku pokusm novým o uskutenní její ve spolenosti lidské' (III, I, 18 n.). Již narážka na .hluboce nábožné srdce starých Cech' napovídá, tuším, že Palacký ani nyní nezekl se docela svého názoru o vlivu staré slovanské povahy na husitství; níže, zejména pi jeho stejn líení a hodnocení husitských válek a stran, poznáme takových doklad více. významný jest také draz, jenž tu položen na ideu života kesanského: Palackému mravní stránka husitství imponovala vždy více než stránka dogmatická, pro niž ani
A
v Djinách
neml
sympatií.
Obojí toto hledisko
význan
Palackého líení reformních snah Janova. V Miliovi Palacký vidí obraznosti, oné hluboké nábožnosti, ponkud bole-
charakterisuje
eských ped Husem, zejména
Milice
takoka, vtlení oné jaroty
i
50
citu
a
již
Matje
z
myslné, oné ilé jemnosti i urputné odhodlanosti, jimiž národ eský od jakživa se vyznamenával; a protož on to byl, jenž podporován jsa pízní nejvyšších ouadv .* svtských i duchovních, hnul tímto duchem národním až ve samé hloubi jeho .
.
33 n.). A stejn význané jest Palackého pojetí Matje z Janova. Idea kesanství, týkající se více skutk než uení, jak obráží se v jeho slavném díle ,De regulis veteris et Palacký radji by je nazval ,skoumáni o kesanství pravém a linovi testamenti' pojata sice cele a výhradn z Písma sv., ale nkterými rysy uením chém' prozrazuje také vlivy ,samé povahy sloo svátosti oltání a pijímání pod obojí vanských Cech, jíž posud se nevštípily germánsko-ímské zásady rozdíl stavovských a ducha kastovního, a proto nepronikla v Cechách snaha knžstva rzniti se od neknží tak jako jinde' (lil. I, 36 n.). Idea kesanství, jak formuloval ji Matj z Janova, to prvý a nejvýznamnjší stupe k husitství, ba k protestantismu vbec, ve smyslu pojatém Palackým: Matj z Janova byl ,první a nejpednjší myslitel a uitel, jenž biblickou idei kesíanstvi, pojatou ze hlubokého skoumání písem svatých, blahomysln srovnati a smíiti hledl s útvary a tradicemi církve positivními, tak aby nábožné ády a obyeje stedovké zase pronikány a vedeny byly více duchem evangelia i apoštolským, nežli dmysly nkdy až píliš anthropomorfickými pozdjších vkv; chtl tedy vštípiti do církve zásadu reformy tak, aby na pouti života kesanského za hvzdu vodící a rozhodující uznáno bylo písmo sv. ili slovo boží a píklad Krista pána i apoštolv jeho, k nimž, jako ke stedu svému, vše, co kesanského bylo, zení své míti a dle nich (III, I,
—
íditi
i
—
—
—
opravovati se
mlo. Kdyby
církev byla šla za touto myšlenkou, která nikoliv jejím, byloby uvarovalo se rozdvojení její na západu, a d-
nebyla na odpor zásadám kesanstva bylyby od pti století vzaly cele jinou tvárnost na sebe; o Husovi' ani Lutherovi nebyloby snad ani ei. Když ale hierarchie neosvojila sob myšlenky takové a nejen oné biblické idei nepodrobila útvarv a svých, anobrž postavila tyto co rovnoprávné, ba nebylo možné uvarovati, rozhodující, vedle ní a nad ni by neshoda ve vcech podstatných tak vážná nerozmohla se asem ješt více a nevypukla ve spor a odpor zejmý trvalý. Pokrok asový napotom bral se cestou od M. Matje naznaenou, a katolictví, hájíc traditionální charakter svj, muselo zastaviti a tak íkaje zamraziti se na tom stupni positivního vývinu, kterého dokroilo bylo poátkem XV. století, zvlášt když pozdji asto hlun žádaná i slibovaná reforma církve (ve hlav i v oudech) konen vždy pedce zmaena bývala. Bylot jen potebí, aby mužové mén podajní a smlejší, nežli byl M. Matj, pivlastnili sob myšlenky jeho' (I, l,44n.). takový muž, nepodajný a smlý, pišel záhy v osob M. Jana Husa. Svtové djiny upravily mu pdu, pedevším mravním náboženským porušením církve, zejména papežství, jak Palacký konkrétn ukazuje na Bonifaciovi IX. a jeho dob, porušením tak pohoršlivým, že ,touha po reformací církve ve hlav i v oudech stala se známkou i heslem všech poctivých a rozumných lidí onoho vku, a každé horlení proti nemravnosti takové i píinám jejím u všech pobožných muž i žen, jichžto oomr tehdáž v Cechách snad vtší byl, než jinde kdekoliv, za práv kesanské jmino, chváleno a podporováno bylo' (111, 1, 67 69). zájmu Palacký vnuje a vidíme v tom jeho známou nechut ke stránce jiny
ádv
i
:
i
i
A
i
Mén
vrouné
—
— reformaním proudm cizím,
—
jež byly další
jednak konservativnímu proudu, pedstavovanému v
oporou a podntem Husovým
dob
té kardinály
i
:
králem fran-
St
couzským (také eským), jenž smoval pedevším k oprav hlavy církve, za to maje, že potom všeliké neduhy v tle pestanou jako samy sebou; jednak radikálnímu proudu, vznícenému theologickými spisy Viklefovými, jež poátkem XV. století prodo ech a hluboce tu psobily, tím hloubji, že pipravily jim pdu domácí nikly i
snahy reformátorské z doby Karlovy i rostoucí vzdlanost, šíící se z kvetoucí university a škol, zejména v národ eském, jenž znenáhla nabýval pevahy v literatue (Štítný!) a uil se jí pemýšleti, a posléze i tenice národní na universit (III, 1, 50). Jaký odpor Palacký choval k theologické stránce, patrno zvlášt z jeho pomru k Viklefovi: ,Pokud uení, které Hus hlásal, nebylo jeho vlastní, nýbrž Viklefovo nebudu zde vyšetovati, nýbrž penapsal v své polemice s Hoflerem (str. 113) jsem spis Viklefových nikdy neetl, Piznávám se, že theologm. odborným nechám theologickému sporu'. Vedle této nekaždému nechut ke a jest mi tžko pemoci chuti rozhodovalo však stejn i Palackého pojetí Husa, v nmž spatoval pedevším mravokárce, nikoliv reformátora vrouky: .Kesanská morálka byla mu vcí hlavní, vedlejším, subsidiárním. Jen za tím úelem, aby své názory dogmatika jen o praxi kesanství uvedl v platnost, vybíral si Hus své dvody nkdy z nauky Viklefovy a jen autoritu hierarchického ádu své doby potíral práv tak jako Viklef, v témž smyslu i v Djikde zdála se mu odporovati sv. Písmu a rozumu* (t. 120). nách hájí Husa proti stotožování s Viklefem na koncilu: Viklefa vážil si Hus co horlivého zastavatele tchže ideí; ve výkladu nauky kesanské však dovolával se starých otc a doktor církevních, a to astji než sám Matj z Janova. Vlastní význam Husv v djinách nejen eských, ale vbec svtových Palacký datuje od r. 1408. Tehdy spojily se zmínné cizí i domácí proudy reformaní, když XII. Hus, pichýliv se ke králi Václav IV. žádal od university odeknutí se starší
—
—
ním
A
ehoe
kardinálm proti obma papežm, stal se pedním hlasatelem reformace, jak jí ovšem jen na krátko, do konce rozumli a chtli netoliko uitelé eští, ale v ten as kardinálové a král Václav, a tím zárove stal se také nositelem pokroku r. 1409 proti nehybnosti v život kesanstva. Kreslil-li Palacký potud Husa lovka, kazatele, knze, uence, reformátora života s patrnými sympatiemi, vytýkaje mu leda neobyejnou smlost, neústupnost a nešetrnost proti odprcm, bažení po lásce lidu, po cti, sláv a po muenictví, od této chvíle, kdy Hus vstoupil v popedí djin eských, ba svtových, sympatie Palackého stávají se velejšími a velejšími, ba stupují se v tichý obdiv a rozhodnou apologii pedevším Husa vlastence. Na význam národního živlu v reformaním hnutí eském Palacký, jak zmínno již, ukazoval od poátku, vytýkaje, jak již za dob Karla IV. ,pokrok reformátorského ducha jevil se, ne-H výhradn, aspo popedn a s patrnou živostí, ve slovanské ásti obyv národu vbec' (Djiny III, I, 54). Jindy v témž vatelstva, jak na universit Pražské, tak smyslu ukazoval na rostoucí vzdlanost, šíící se z kvetoucí university a škol zejména v národ eském, a na národní tenice na universit, ,jež pozdji nabyly psobnosti veliké a tém rozhodné' (t. 50). Reformaní snahy Husovy, jenž od poátku stál pi stran národní, nabývaly tím záhy zabarvení národního. Tak již reakce náboženská, vzniklá proti Husovi viklefistovi nastoupením jiných národ v elo správy universitní, brala na sebe také barvu národnostní (t. 62). Svým rozhodnutím pro dávné touhy a snahy reformátor eských v r. 1408 Hus vstoupil zárove v popedí ešení národních tenic mezi echy a Nmci na universit' (t. 100 n.). Ale národním fanatikem Hus nikdy nebyl, ani potom se nestal. Jako v polemice s Hoflerem, tak i v ,Djinách' Palacký
—
i
—
i
i
52
ujimá se Husa proti pomluv nkterých nmeckých spisovatel, že by byl Nmce, a hájí jeho úasti na dekretu Kutnohorském, vykládaje sthování z Prahy ,jako pouhou náruživostí poaté a vykonané' (III, I, 167 a 109). Vlastenýbrž péí o vzdlání a ušlechtní nectví své Hus ukazoval ne nenávistí k obšírnji dokládá jeho zásluhami istoty eské, jak Palacký zachování národu a o o pravopis, bibli eskou, písn duchovní atd. (III, I, 166). Pes tento zájem k Husovi vlastenci od poátku a stále v popedí zstává a nyní ím dále tím více vyniká Hus reformátor. Souvisí to s vývojem reformaní innosti eské: jeho, dospívající zejména konfliktem odpustkovým svého vyvrcholení na odporem proti ,potvornému' prodávání odpustk a Janovi XXIII. ,Hus a jeho pátelé, horlíce^ o církevní opravu, jali se již stavti na základu, který je vymykal z oboru církve Rímsko-katolické. Snažíce se zajisté obmeziti celé oustrojí církve této mídkem pouhého písma svatého, a odpírajíce platnosti všem pozdjším vývinm i ústavm nehodícím se k míe této, octli se již skutkem samým v oboru protestantismu' (III, 1, 152). V témž duchu vylíen i poslední, vrcholný akt veliké tragedie Husovy, jeho soud, odsouzení a upálení v Kostnici. Palacký za doby prešpurské pomýšlel na drama o Husovi, ale nenapsal ho. Vylíení Husova procesu a smrti v .Djinách* umleckou formou a dramatickou silou nahrazuje aspoií z ásti nesplnný ten plán. Af Palacký vypravuje o podloudném zajetí a uvznní Husov, i o porušení gleitu Zikmundova, líí výslechy Husovy ped komisí a v koncilu i charakterisuje jeho žalobce a soudce všude sympatie jeho jsou na stran Husov a rostou posléze v hluboký soucit a tichý obdiv, kde líí duševní tlesné utrpení a muenickou smrt jeho. Nejsou to ovšem jen sympatie a soucit echa k Cechu, lovka k lovku, jenž jediný stál proti celému sboru, zbaven vší pomoci a silný jen svým pesvdením,' nýbrž pedevším sympatie historika k reformátoru, jehož pe ,týkala se nejsvtjších záležitostí lidských, náboženství a svdomí, pravdy a práva, svobody a zákona, anobrž i cti národní,' k reformátoru, jehož rozhodnost a odvaha rostla s nebezpeím: Pijav a stanoviv písmo svaté za jediné jisté a pevné pravidlo víry, Hus musel dsledn ást po ásti zamítati vše to v církvi, co nebylo založeno na základ tomto; neuinil-li toho pojednou a hned, stalo se jen proto, že maje pozor obrácený výhradn ku praktické stránce kesanství, nenalézal dosti píiny a píležitosti, nikoli pak proto, že by nebyl k tomu náklonnosti a odvahy' (III, 1, 199). Souhlas s Jakoubkovým pijímáním pod obojí je Palackému svdectvím, že Hus nehrozil se konen ani oprav vrouných a že by byl na této cest postoupil asem mnohem dále, kdyby jako Luther v úplné svobod a v bezpeí dokal se byl pirozené plnovkosti (III, 1, 202). Za takových konflikt Husv s koncilem, konflikt rozumu a svobodné kritiky s autoritou, konflikt dvou náboženských systém, stával se tragitjším a tragitjším (srov. pkné vylíení v Djinách III. 1, 176 n). Nenašel-li koncil u vdomí své moci a odvké autority a zárove v duchu své doby jiné cesty než bezpodmínené odvolání, ani Husovi nezbývalo, než vytrvati a zemíti, aby se stal jedním ,z nejšlechetnjších prkopník' protestantismu i nového vku v djinách lidstva: Avšak ani Hus nemohl se zachovati jinak, nechtl-li zraditi sebe sám i svdomí svého. Co pvodce a zakladatel protestantismu, co zástupce svobody duchovní, co kisitel zásady o právu osobního pesvdení ve vcech víry, byl by odvoláním zmail sebe v duchovním ohledu naprosto. Nemaje voliti nežli mezi smrtí tlesnou a duchovní, volil si záhubu tla. Jím pak poal se nový v djinách kesanských, kdežto náboženství a víra, pestávše zakládati se na pouhé autorit hierarchické, staly se pokladem duší a myslí svobodných.
rozhodn
nenávidl
Nmc
Nmcm,
ei
pd
a
—
i
,
,
ml
pomr
,
vk
53
pesvdení lidské svdomí mlo ne tak vnjším návodem, jako radji potebou a snahou, dle písma svatého rozumu vzdlávati se' (111, 1, 226 n.). A stejn Hus Jeronýma jako pouhého hlasatele uení Viklefova a Husova Palacký musel zemíti pro eské husitství ,Není tém ani políí strunji a chladnji chyby, že kdyby Hus a Jeroným byli odsouzeni ne k upálení, ale tebas jen k véizb doživotn, husitství v Cechách nikdy bylo by nenabylo tak veliké pevahy; bylof by tuším obmezilo se na ástku obecenstva vzdlanjšího, jako Viklefismus v Anglii, obecného ale lidu bylo by málo se dotýkalo. Jest ovšem jistá vc, že národ eský a kde vnitní
i
i
—
—
i
:
tyto dva upálené mistry své, ale z jiných píin více, sáhnul ke zbroji: ale nemén jisté jest, že by bylo nepišlo k boji vbec, kdyby byl zachoval dávnou svou úctu ke sboru a k mocnostem církevním vbec. Této pak úcty zbavil se byl obecný lid, nemoha ve prostot své srovnati to s citem pravdy a spravedlivosti, že mužové, kteí sami pobožn živi byvše, tak horliv se byli snažili o mravní jeho ušlechtní, odsouzeni jsou k nejukrutnjší smrti, a že vidti bylo vítzoslaviti nad nimi ouhlavní a zuivé jich protivníky, jichžto život jevil tolikeré kehkosti .' (lil, na sob 1, 256).
pozdji netoliko pro
.
.
S téhož povýšeného
hlediska filosoficko-historického Palacký líí
vývoj husitství
i
po Husovi a zejména husitské války. Husitské války bývaly pedmtem nejrozhorlenjšího zatracování všech historik nejen protireformaních, ale i osvícenských. Ani Palacký vzdlanec a vlastenec nikterak nepehlíží ani nezastírá jejich temných stín a osudných následk (srov. Djiny III, 1, 299 n. a IV, lánek 7 o literatue a mravích eských v dob od r. 1420 71). Ale vedle stín shledává a poprvé s drazem vytýká také jejich stránky jasné, jež ped soudem djin pln je omlouvají, takže jich ,co lánku podstatného v etzu pokroku a vzdlanosti svtové nesluší ani zatracovati ani podceovati'. Takovou omluvou jest Palackému pedevším úplný nezdar reformních stran v církvi samé. Rozešed se, aniž provedl jakoukoli reformu, koncil Kostnický podal svtu dkaz, že ,budto neuml nebo nechtl obvyknouti skutkem zásad reformy i pokroku mírnému v církvi', že církev cestou ádnou neumla již pomoci sob sama' (lil, 1, 273). Tak národu Husovu a Jeronýmovu byl takka vnucen veliký úkol, diktovaný zárove národní ctí i celou jeho minulostí dokonati dílo, kteréž poato bylo hranicemi zapalovanými, v Konstancii a dokázati pede tváí svta, že nebyl to pouhý blud a klam, pro utrpli byli uitelé jeho; zasaditi se o to, že pravda kesanská neprýští a neuspsobuje se z ustanovení ani sebe vzácnjší moci svtské, ani sebe skvlejšího shromáždní církevního, ale z rozumného pojímání písma svatého, co slova božího, an lovk má pirozené právo, dáti se vésti rozumem a svdomím svým i ve vcech náboženství a víry. Bylo mu tedy proboiti stedovké ouzké ohrady jistoty a pesvdení, jakkoli spasitelné byly aneb býti se zdály; pomáhalf otevíti duchu lidskému nekonenou dráhu pokroku, a osobití jemu s vtší svobodou také vyšší dstojenství' (I, 1, 301 n.). Nejen motivy obecn kesanské, jak Palacký s drazem vytýká, i národní, ale také svtodjný význam válek husitských vyznaen tak zejm. V tom smyslu Palacký hájil válek husitských již ve své polemice s Hóflerem (str. 158 n.). V Djinách' opakuje to opt a opt: Válka husitská vedena byla pro svobodu vyznání náboženského mezi kesany, ili, jak husité sami pravili, pro svobodu slova božího Odpor
—
,
:
,
ml
,
,
.
54
.
.
proti
ímu
totiž
a
bral pvod svj nyní poprvé z motiv pouze kesanských: z pojímání posuzování jak slova božího, tak i podání církevního rozumem lidským. Husitm hájiti bylo první valný pokus reformace kesanské na základ rozumného výkladu písem svatých. Neteba píti se, byla-li oprava ona dostatená neb dokonalá: vždy to byl první valný krok na dráze pokroku, po kteréž lovenstvu dáno jest aspo blížiti se k dokonalosti. Vedle toho byla válka husitská první veliký mezinárodní boj o interessy nehmotné, o statky duchovní, o vrouné pesvdení aneb pravdu, tedy o pouhé myšlenky a idey; a spolu první vítzný boj svobody a svéádu proti všenivellující autorit a ústednosti stedovké' (111, 2, 45 n.) Papež i císa sebrali byli v ouplné jednomyslnosti všecky sob oddané síly ve svt myslném hmotném, mezi uenci a váleníky své doby, a po marném potýkání se slovy volali se k moci meové, co poslednímu a nejvyššímu rozsudímu sporv lidských: a aj! poprvé v djinách svta rozsudí tento dal jim zjevn za kivdu;^ již aspo v jedné zemi zrušeno bylo porunictví jejich nad duchem lidským, odjato ímu panování odvké a zavítala ke kesanm svoboda jak duchovní, tak i svtská.* Ale vedle stránky nábožensko-mravní Palacký s drazem vytýká také národní ráz .
.
.
,
i
válek husitských. Již v polemice s Hoflerem ukazoval na to, že husitství vzbudilo reakci starého národního, staroslovanského ducha proti cizím novotám zavedeným Pemyslovci a Lucemburky, zejména proti zásad (politického a^ kastovního) rozdílu stav a nerovnosti ped zákonem, reakci, jež zejm proniká ze Zižkova vojenského, a zvlášt z nauk táborských, jež po vtšin jsou skoro identické s naukami rzných liberálních sekt ve Francii z r. 1789 (str. 88 n.). .Djinách' Palacký tento názor nejen opakuje, zejména v charakteristice demokratických Tábor, ale ješt sesiluje (Djinv III. 1. 310 a 2, 114 n.). Tím války husitské od poátku nabyly povahy a rázu boje plemenného, co souboj na život a na smrt mezi Nmci a echy, ale zárove vzbuzena ve všech vrstvách národa velá láska k vlasti a národní hrdost sebevdomí, jež vyvrcholilo až ve vdomí slovanské ,Co pode jménem panslavismu' za našeho vku tolikera myslí všelijak dojímá, jevilo se silou znamenitou již v husitských dobách' (III, 3, 311 n). Jednání s polským Vladislavem a pak s litevským Vitoldem, prohlášení Zižkova Rádu, že husité bojují nejen ,pro vysvobození pravdy zákona božího', ale také ,ku pomoci vrným církve svaté, a zvlášt jazyka eského slovanského', a na druhé stran polské i rusínské sympatie k husitství jsou toho Palackému zejmými doklady. Tak nad hrzami husitských válek plane Palackému jakási záe, ježto rozhodovalo se tu o ušlechtilé poteby ducha, o statky ideální, o svobodu, která všude jest právem pirozeným, o svatou vc svdomí a národnosti. Rozhodoval-li o nejdražších a nejsvtjších zájmech lovenstva soudce nejnekompetentnjší, hrubé násilí a me, Cechové nedali k tomu iniciativu, nýbrž hierarchie ímská, jež burcovala celý svt, aby vyhubil husity. Husité chovali se z pravidla humannji a mírumilovnji než jejich
ádu
V
i
:
,
i
odprci. A stejn imponuje Palackému vlastenci také to, že národ potem neveliký dokázal byl tolik hrdinné odvahy a síly, tolik nadšenosti a vhlasu, tolik obtavosti a vytrvalosti', že zvítzil nad celvm zánadním kesanstvem. Ale svoboda, náboženská, sociální národní, jež tak ideáln charakterisuje husitské války, mla také své osudné stíny: nejednotu, nesvornost, nekonené spory a strany ,
i
náboženské, sociální, politické. Husitismus, jenž nedal se pemoci veškerou silou všech svých nepátel zevnjších, podlehl konen tomuto vnitnímu neduhu. Proto Palacký
55
pedasné smrti Husovy ,jako velikého neštstí, anby sic osobní autoritou svou byl udržel vtší jednotu v národu' (I, 1, 309, 262). Z tchto stran historikové protireformaní i osvícenští nejsympatitji líívali mírné kališníky, kdežto .fanatické' Tábory zatracovali naprosto. Palacký i tu rozchází se se svými želí
pedchdci. Zamítá pouze
blouznní komunistické a chilihledá vlivy evropského chiliasmu, prvovké církve a snad i staroslovanského ducha demokratického (111, 2, 10), a zejména pantheistické Adamníky, .nejhnusnjší sektu', pvodu asi cizího (t. 25). Jinak však sympatie Palackého nejsou na stran mírných kališník, kteí již r. 1418 zastavili se na cest k protestantismu a uchovali si možnost vrátiti se do ímského katolicismu na sboru Basilejském (I, 1, 277 n.) Hus podle Palackého sotva by se byl cele k tomu pidal nýbrž na stran kaceovaných radikálních Tábor. Tyto sympatie Palacký zdvodnil pedevším náboženskou naukou táborskou. Durch die Taboriten zuerst napsal již v polemice und dann durch die bóhmische Briiderunitát war der pros Hóflerem (str. 160) testantische Lehrbegriff im Grofien und Ganzen schon lange vor Luther und Calvin entwickelt und festgestellt.' Podobn v Djinách' opt a opt prohlašuje, že Táboí, odpírajíce platnost všemu mimobiblickému podání a pi výkladu Písma sv. uznávajíce rozum i jedinc za oprávnný a dostatený, postavili se cele na stupe biblického protestantismu (I, 1, 321 n., 279), byli .skutenými pedchdci církví protestantských astické, v
krajní výstelky táborství:
nmž
—
—
—
—
,
,
nového vku' (t. 310). A stejn poutá Palackého také demokratický ráz Tábor, smujících patrn, nejasn, k republice a ke zrušení všech rozdíl stavovských (t. 321 n.), a to tím více. že Palacký v tomto demokratismu spatuje ddictví vlastní povahy slovanské. Nejvýznanji ozývají se Palackého sympatie k Táborm z jeho apologetických a enthusiastických zmínek a statí o Žižkovi, jímž .hnutí ono náboženské, jehožto duch v osob Husov zvlášt se byl vtlil, nabylo hlavn oné síly také ve svt hmotném, že zatásti mohlo celou Evropou na drahný as' (III, 2, 210). Palacký lituje, že historie až posavad nesplnila k Zižkovi svaté povinnosti ouadu svého, jenž požaduje obrazy vrné a soudy spravedlivé. Vlastní charakteristikou Zižky, prodchnutou obdivem, jejž veliký národní hrdina budil již v Balbínovi, Pelclovi a j., Palacký pipravil aspoi k takovému ,vrnému' obrazu pdu. V Zižkovi Palacký vidí a líí fanatika pro zákon
a
stavovských rozdíl, nepítele cizinc šíících kastovnictví, uvdomlého a Slovana a zejména geniálního, nepemoženého váleníka, jenž uinil krajany své na dlouhý as národem, neli nejbojovnjším, aspo nejvítznjším v Evrop. Zižkovi husitství za slavné své úspchy hmotné. S ním padla nejsilnjší hráze, která pekážela všemu blížení a míení se husit ke staré církvi ímské, nejsilnjší opora táborské demokracie. Se stejným obdivem Palacký vylíil také druhého velikého vojevdce táborského, srov. Djiny III, 3, 10 n. Prokopa Holého za nhož táborství slavilo své poslední triumfy, ba dovršilo svtodjný význam eského husitismu vítzstvím u Domažlic, jímž Cechy octly se ,na vrcholu svtodjné moci a psobnosti své'. Vítzstvím u Domažlic nejpatrnji dokázána nepemožitelnost národa probuzeného pro ducha pokroku a oprav církevních; jím dodáno koncilu Basilejskému drazu a horlivosti ve snahách reformních, sily k boji proti papežství a posléze i ochoty ke smíru s eskými kacíi, pi nmž sám sbor musel konen uznati mimo sebe a nad sebou soudce svrchovaného, sv. Písmo. Tím osudnjší byly následky vítzství u Domažlic pro táborskou demokracii a pro národ eský vbec. Prese vše úsilí posledních Pemyslovc a Lucemburk, šlechty boží,
odprce
echa
vdí
—
56
—
ádm
církve nepodailo se germánským feudálním ovládnouti v echách. Starý duch slovanský, duch svobody a rovnosti, udržoval se stále a válkami husitskými posílen tolik, že demokracie zejména Zižkou a Tábory vzmáhala' se více a více, kdežto šlechta ,mizela cele z djin aneb tratila se v národu' (111, 3, 8 n.). Tento vzrst ducha demokratického ml pirozen za následek probuzení ráznjšího odporu šlechty. K bojm náboženským pidružily se tak boje politické, jež budily nemenší pozornost feudální Evropy. Vítzství domažlické, pojistivši bezpeí vlasti od nepátel a vynutivši konen náboženský smír s koncilem Basilejským, zpsobilo v tomto politickém boji obrat, jenž vyvrcholil v bitv u Lipan. U Lipan poražen živel demokratický docela, na hrob jeho vzrstal napotom feudalismus ím dále tím neodolatelnji. Husitství od té doby klesá jak po stránce náboženské, tak i národní a politické. Ale i za tohoto úpadku rodí zjevy významu svtového: Jiího z Podbrad a, Jednotu i
,
bratrskou.
S jakým podivem Palacký vzhlížel k Jiímu, za nhož Cechy co zvláštní stát a celek opt, a to posledníkráte, na široké jevišt svta staly se mocností evropejskou, aby jako jediná živá protestace proti vševlád ímské, jediní vdomí zástupci a hajitelé práva svobodného zkoumání ve vcech kesanských rozhodly starou otázku, zda .stedovké i novovké idey byly oprávnny ke vlád svta (IV, 2, 1 n.), vypravují nejen obšírné, krásné, nadšené stati ve IV: díle .Djin' ale .pání od dávna chované, napsati také apologii krále Jiího proti moderním háncm' (v polemice s Hoflerem vystoupily
i
i
str.
154).
Význam Palackého ve
názor o Husovi
a husitství jest samozejmý. hlavních pramen našich i cizích historik, politických, literárních i kulturních. jak hluboko Palacký promluvil do duše národa, napovídá již nový, vroucí kult Kostnického mueníka, jak projevil se r. 1868 eskou poutí do Kostnice první od upálení Husova jíž úastnilo se na 300 úastník, velikými slavnostmi na památku ptistoletého výroí narození Husova v Praze a v Husinci, vydáním eských spis Husových atd., kult, jenž vzrstá rok co rok a jist nevymizí z našeho národa nikdy. vývoji našich
Palackého .Documenta' a .Djiny' jsou podnes
z
A
—
—
57
HUSV
KRAJ
A L
NAPSAL
I
D
JOS.
HOLEEK
pvodn
v nynjších ilém Bogusíawski našel u Ptolomaea, že Cechách bydlely dva eské národy, jež se ovšem tehdy ješt tím jménem nenazývaly. Z nich severní pesahoval hranici nynjšího království eského do Saska a Durynska, jižní pak rozprostíral svá sídla do obojích Rakous a dole splýval s Moravany a dále položenými Slovany, tehdy ješt nerozraženými Karlem Velikým a Macfary. Práv tak severní eský národ splývcd se Slovany polabskými. Jižní kmeny, Doudleby a Netolice, pnpojili ku své držav Slavníkovci, potom pak i se Slavníkovci byli od Pemylnuli jako všechen eský slovc zcentralisováni s Prahou, k níž odtud vždycky národ. Zde mizí, jedva se objevila historická stopa, ukazující na zvláštní osobitost
vrn
jižních
Cech.
Archaeologové studiem starožitných pohebiš v oblasti království zprávu Ptolomaeovu o dvou eských národech, severním a jižním.
eského
O
potvrdili
severním vydáa kultura jeho
svdectví, že se v eské vlasti mnohem díve osadil, je tedy starší se k cizí kultue nechápav, z ehož možno právem vyšší. Mladší jeho bratr usouditi, že tím spíše lpl na své prakultue, nedbaje, že jeho stará samobytná prakultura jiným se vidí stavem nekulturným. Severní echové zajisté byli kulturnými uiteli, politickými sjednotiteli a vojenskými vdci jižních, kteí nikdy ani v nejmenším nemli snah separatistických. Nemnoho uplynulo a jižní echové dali do spolené pokladnice národního ducha a djin ohromné vklady, cena kterých nikdy se nezmenší: Jana Husa, Jana Zižku a Petra Chelického. 1 pes to severní Cechové dosud pohlížejí na jižní jako na mladší, jež musejí uit a vést i napomínat, aby se zhostili své „zanedbanosti". vají
ml
ech
vkv
Zanedbanými se jim
zdají jižní
Cechy hlavn po
stránce
hospodáské,
ale
i
po
stránce
se pokládají za lepší. Jižní echové jsou jim píliš naivní, prostoduší, váhaví; severních; pomalu se chápou novot nemají ilosti, pružnosti a podnikavosti i nejprospšnjších, pomalu se odhodlávají vstoupiti na cesty všeobecného lidského
duševn
ech
modern mže
—
n
nebýt. Severní echové jsou pro aspo za našich lid prmyslný a obchodní a chvála, cizinou Cechm vzdávaná, že jsou nejvzdlanjší slovanský národ, jimi je dobyta a zasloužena. Promýšlení vede severní echy k tomu, aby se zrak jejich spíše zabýval svtem vnjším, než vnitním, a co v nacházejí nového, zajímavého, užiteného, aby si osvojovali a z toho tžili i dále rozšiovali. Naproti tomu zrak jižních Cech stále se od svta vnjšího obrací do vlastního nitra a do nho se rádi zaboují, je-li jim zstavena vle. Odtud jsou rozjímavjší, dumavjší a málomluvnjší. U severních Cech pevládá um, u jižních srdce. Kdo se oddá nazírání v sebe, najde boha. je v nás, v srdci naišem. Nazíráním v sebe cítíme se i ve vav jak o samot, a samoty vždycky vyhledávali, kdo chtli býti bohu blíž. Sám Ježíš Kristus odebral se za tím úelem na pouš. Kláštery pvodn sloužily k tomu, aby zbožným lidem, v se uchýlivším, svou samotou usnadnily spolené nazírání v sebe. U nkterých buddhist vzdlání se dopluje dvouletým pobytem v klášterní samot, aby se v ní mladý muž, obeznámivši se ve školách s vdním svtským, octl takoka tváí v tvá bohu, nauil se ho znáti a byl s to, aby si vytvoil vnitní náboženský život a zvýšil tím svj náboženský život vnjší,
pokroku, všecko
as — nm
Bh
n
obad
a spokojuje konáním a rozmanitých, vrou pedepsaných úkon. Komu jest od narození, po otcích dáno, že se na trhu života duchovn osamotiti, nepotebuje hledati prostedk, kterými by se k tomu donutil. Takovými
jenž se projevuje
mže
61
samotái ducha, takovými poustevníky srdce bývají jižní Cechové. I není možno, nesnáší pírodou jižních Cech, aby nebyli reHgiosní. Všecko vážné myšlení dovede je, by okUkou a teba proti jejich vli, ku hledání boha a ku snaze boha poznati. Ani ti synové jižních Cech, kterým souasnost nevru a bezbožství vštpuje jako bezvýjimenou podmínku moderného vzdlání a pokroilosti, nemohou se odtrhnouti od náboženské pdy. Na Vodansku ped nkolika lety kandidoval do íšské rady na socialistický program jakýsi domká z Klatovska. Chod ode vsi ke vsi, každou k volim zaínal slovy: „Obané, velikou vám zvstuju vc: není bohal" Obané se útrpn usmívali vidouce, jak tžký ubožák podstupuje ve svém nitru boj s naukami svých cviitel, aniž mže zabrániti svým myšlenkám, aby se prese všecko zabývaly úvahami o bohu, a litovali kandidáta poslanectví, že, domnívaje se býti pokroilým, nepokroil ani tak daleko, aby jsoucnost boží ml za úplnou jistotu. Tichá samota, která pipravuje náladu, potebnou v nazírání v sebe, rozkládá se po všech krajích jižních Cech a jest jejich charakternou známkou, jež neuchází ani tm, kdo se jinde narodili a jinak jsou založeni. Ticho je to chrámové, posvátné a velebné, ale teskné. Jsem-li kdekoli v Cechách mimo jih, všude se mi zdá, že vzduch je pln jedva pozorovatelného ruchu, vycházejícího z neviditelných píin, jakoby z toho vzduchu samého. Jsem-li na eském severu, zpívá-li tam lovk, hvízdá-li pták, rachotí-li tam vz, lomozí-Ii továrna, se zdá, že tyto zvuky jsou výlevy a výbuchy vzduchu, se s vniternou
e
mn
který je obklopuje, jeho oddechy, jeho jásotem i pláem, výraz jeho skrytého života, jenž se vydluje z neviditelného a nehmatatelného živlu, aby nabyl podoby všeho toho živého i mrtvého, co je zhuštním, zosobnním a zmocnním ruchu, který je Pírodou již do vzduchu vložen, ale v se rozplývá a mizí. U nás na jihu jest jinak. Ovzduší našeho kraje naplnno je tichomírem nerušeným, vážným, v nkterých dobách a chvílích slavnostným. ekl bych, že u nás každý zvuk zní uritji než jinde,
nm
vn
barva kvt na stromech i lukách výraznji se liboce, jejich je silnjší; ekl bych, že ten istý vzduch oisuje a že proto lesy jsou tam zelenjší, tráva brálovjší, sníh blejší. Louky nikde nádhernji a pesteji nekvetou, než v jižních Cechách. Tyto zvláštní pvaby nebijou v oi a proto si jich nepovšime ten, kdo krajem proletí a jen zbžn a povrchn pozoruje. Romanticky krásný je Zvikov a Orlík, mohutn krásná je ertova stna; i oi, které mnoho svta vidly, pokochají se jimi a chválu jim vzdají. Ale to jsou jednotlivé partie, které kraj ^okrašluji, charakteru však mu nedávají. Ráz jižneského kraje tvoí vlnivá šíka. I Šumavské hory všecky se do šíky rozkládají. Dlouho trvá, nežli na západním pomezí dorostou své výše, ale i tu se hlavy jejich tém^ ztrácejí nad širokými boky a rameny. Celé jižní Cechy vlastn jsou Podšumavím. Šumavské podhrky ve snaze po šíce ím dál tím jsou nižší, a které mohly, jsouce nejkrajnjší, rozbhly se od Šumavy po kraji jako se kuata rozbíhají od kvony, dti od klína materského. V jižních Cechách není pekvapujících krajinných útvar, není píkrostí a ostrostí, není, co by živilo a povzbuzovalo fantasii. Vrchy znenáhla pecházejí v údolí, údolí se šíí v pole a roviny, jež se znenáhla opt vlnami zdvíhají v pahrbky. Není tu divu ani obdivu. Srdce nemá náhlých dojm, niím není rváno, dojmy jeho jsou klidné, intimn a hluboké. Ale kdo tu déle pobývá, nalézá tu stále nové krajinné pvaby, vznikající ze svtelných effekt, které mají pvod v hladinách rybník, z nichž nkteré jsou velmi široké. V jejich zrcadelných hladinách odráží se jaré slunce, tpytný msíc, jasné hvzdy, modrá obloha, a pokud se odrážejí, jest, jakoby dvojí slunce svítilo, dvojí msíc se tpytil, dvojí obloha se modrala a rozkládala; pi dvojím slunci
62
všecko jest jasnjší, svtlejší, krásnjší, slavnostnjší; pi dvojím msíci všecko je arovnjší a tajemnjší; pi dvojí obloze i mlká voda iní se propastn hluboká; ale také se všechno zdá dvojnásob šeré a erné, když se nad rybníky pivalí mrané chmury, z nich dvojnásobné blesky šlehají, a i hrom jakoby nehml jen nahoe v oblacích, nýbrž i dole v zdánlivých bezdnách. To není vše. Nad rybníkem se zdvíhají opary a rozptylují se do vzduchu, v nmž za letního dne, svítí-li slunce, všecky pedmty zdají se mnohem vyššími, nežli jsou ve skutenosti. Obyejná olše podobá se vysokánské palm, obyejný topol mohutnému platánu, obyejný rákos bambusu. voda pi tom hraje nejrozmanitjšími barvami: tu je stíbrná, tu cínová, tu olovná, tu zlatá, tu bronzová, tu ocelová, tu blankytná, tu ebenová. Známý eský básník, jenž svou rodnou zemi miloval i nenávidl proto, že se jí nedostává vlastností, kterým se obdivoval u ciziny, zvolal pln uznání, když se po mnohaletém pobytu ve Vodanech zadíval v krajobraz, který tam dlouho vídal a v se kochal nerozumje, nyní pak náhle jakoby porozuml: ,,Jaká to krásná žaponerie!" Básník, který tmito slovy jistou peddal výraz velikému obdivu svému, v Japonsku nikdy nebyl, ale ml o stavu, kterou si utvoil z knih o a zamilovanou pedstavu zajisté si vykrášlil illusí, kteréž neml pi niem eském, nebo ono vše bylo mu všední a nicotné; léta u nho trvalo, nežli prozel a pochopil, že i eský kraj má okotšné pvaby, a jestliže pi náhlém a mocném dojmu vzpomnl si na dálnou cizinu, to nikterak neznamená, žeby krása, která mu oi otevela k vidní, nebyla samobytn eská a k takovému srovnání vybízela. Já pro nco jiného zmínný výrok cituji, než abych jím dokazoval, že jižneská krajina zasluhuje povšimnuti a mže vzbuditi zálibu i lovka, který mnoho svta vidl; proto já ten výrok uvádím, abych ukázal, že jižním echám neporozumí, kdo a dokud k nim srdce nepiložil. Také povahou pdy liší se Cechy severní a jižní. Na severu je pda ediová, pvodu sopeného, výhevná, vhodná i ku pstování výborných druh révy; naproti tomu pda jižních Cech jest jílová a od toho chladná na svých nejúrodnjš ch plasech, kde se rodí pšenice o nic horší než na Podipsku, ale nedaí se rostlinám, vyžadujícím vtšího tepla. Každá zem vrozuje své vlastnosti lidu, který v ní obývá. Dopliíme si nyní charakternými rtami jižneského kraje obraz duše jeho lidu, jejž už na poátku jsme rozkreslili. Vlastnostmi pdy podnebí jižní Cechy jsou krajem rolnickým. Rolník v každé zemi je živlem konservativným a dobe je tak, nebo v rolnickém stavu kryje se tžnik spolenosti. Ale jižneský konservatism je dalek zpátenictví. Nedychtí po novotách, nechce je míti stj co stj, nevidí v každé novot pokrok vzdlanosti, ale neuzavírá se jí, když se o její prospšnosti pesvdil, a potom si ji, hodí-li se mu, snad i zavede, ale ne hned, nýbrž teprve, až tak uiní ten a ten a až se ukáže, jak se osvdí. Vidíme tu vrozený kriticism, jenž byste vystihuje slabé stránky všeho a každého, ale poítá se zkušeností, že nic a nikdo bez nich není. Jižní Cech, slyši-li o novotách, teba se jim na oko podivuje, ale pochybovaným stažením rt prozrazuje, že již mu nco napadlo, co chválu novoty zmenšuje. To ukazuje na reálné pojímání vcí i života, ale i na nedostatek iniciativy. Z prvého vychází stízlivost úsudku, jež asto bývá chladná, ano mrazná. S duchem takovým nesnáší se, co je výstední a fantastické; zachovává míru, nenadsazuje, neiní si illusí. již jsme došli k základné vlastnosti duše jižního echa! Tou jest pravda a pravdivost, hledání a hájení pravdy, rytování za pravdu. V nížinách života jsou tací lidé tebas obyejní sudii, na výšinách rostou v bohatýry ducha a sebeobtavé bojovníky za ideu.
A
nm
nm
nm
i
i
A
63
kterak se tato vlastnost má k povdomé a již konstatované jeho bez náboženství nemže být. Náboženství zajisté ješt v dobách pohanských bylo jeho duševným fondem, z kterého se rozncovalo jeho srdce a rozvíjelo myšlení. Pohanská kultura Slovan vbec byla rolnická a pi odvkém rolnickém charakteru jižních Cech nemže býti pochyby, že na pechodu z pohanství do kesanství zmnili víru, ale podrželi svj zvláštní spsob vení, jímž
Skoumejme
nyní,
religiosnosti jižního
echa. Duše
samobytn vyznaují a liší nejen od národ cizích, nýbrž i nejbližších pokrevenc slovanských. Víra jižní echy nyní spojuje se vším katolickým svtem, ale vení jejich jest jiné než národ románských i germánských, ano i od vení Poláku a Moravan se rzní. Vení jejich je prosté, upímné, isté a zbožné; nemá v sob povrenosti ani mystinosti; není bigotné ani revolun fanatické; nelibuje si ani v nádherných okázalostech církevních obad, ani v strohé a suchoparné bezobadnosti; málo jím otásá jezovitské malování hrz pekelných, ale pevn doufá v lepší a blaženjší život posmrtný; majíc v sob samém pevnou kotvu, nalézá bezpenost v bohu a nemže být ani sklamáno, ani vyvráceno; bezpenost v bohu pak povznáší toho, kdo takové vení má, bezprostedn k Nejvyššímu, pi emž pomoc knzova není nevyhnutelná, ale dobrá jest, je-li knz lovk dobrý. Na eském jihu nenajdete „blouznivc našich hor", nenajdete náboženských fantast a lživých prorok, ani lidí, kteí se zavrtávají do nepochopitelných tajemství víry, ani takových, kteí by se snažili býti „stulti pro deo". Kdybychom s touto snahou katolického svtce, který se jí proslavil, obeznámili jižního echa, pokril by rameny a ekl: Proti boží všemoudrosti nejskvlejší rozum lidský je bláhový; lovk si má rozumu od boha daného vážit i a pstovat, nebo tím dárce jeho oslavuje a jemu se pibližuje; kdo pak dar ten v sob naschvál snižuje, nieho bohulibého neiní, nýbrž dopouští jednoho z nejtžších hích, jímž jest rouhání proti Duchu Svatému, jenž rozum náš osvcuje. Z této charakteristiky jižneského vení vyplývá, že mysl jižního echa je nase
skrze normalná a rovnovážná. Na žádné stran nieho podobného nenacházím, le u ruských slavjanofil, jejichž filosofie uinila si ideálem vypstní normalného lovka, a to pomocí kesanství. Ale ruské národní vení není normáln, proež slavjanomálo pívrženc filské uení jako náboženská filosofie našlo si mezi Rusy a vyznava skuten rozumjících. Neporozumní uení slavjanofilskému bylo tak úplné a jemu osudné, že i v Rusku skoro naskrze bylo považováno za politický
pomrn
program. Nedivu cizin, že v pijali
i
Slované.
Co
jest
nm
uení
duše lidu Husova, a dle mého pochopili, v jest jádro uení Husova, jako
em
Od
tento názor slavjanofilskému ideálem, to samorod leží v podstat mínní nikde za eskými hranicemi tak správn ne-
nespatovala nic jiného.
ciziny
ruští slavjanofilové.
ech
jest, jak už eeno, samobytný a proto prastarý. u jižních Z toho, že historicky nic není známo o jich pokestní, možno souditi, že se z pohanství penesli do kesanství snadno a bez krise, jinými slovy, že již pohanství jejich neuvdomle v sob drželo prvky kesanské, tak že se nestalo s nimi nic jiného, než-li že dosavadní jejich nejasné tušení božské pravdy zistilo se v jasné její poznání a poznání se utvrdilo v pesvdení. Tento bezpevratný pechod nebyl by se udal tak rychle a nepozorovan, kdyby k charakterným rtám jižneského vení nenáleželo, že slab reaguje na dogmata. Za mé pamti církev katolická prohlásila nová dogmata: o neposkvrnném poetí Panny Marie a papežské neomylnosti. Náboženský život mých krajan ani jedním, ani druhým nikterak se nevzrušil, akoli jsou tak upímn religiosní. Dogmata pokládají za odbornou vc knží. Hodnému
Spsob vení
dv
64
knzi na slovo ví proto, že je hodný, a nehodnému neví, ani kdyby se krájel, teba že trpká škola poblohorská nauila je knžím pisvdovati a do spor o viru s nimi nevcházeti. Vyhlas katolická církev ješt deset nových dogmat, jižní Cechové pijmou je zrovna tak. Již víme, kde je toho píina: dogmatická stránka víry je svatosf uení Kristova tkví zstavuje Ihpstejnými nemén, než její tajemství. Pro v jeho morálce a sociálnem významu, v jeho, možno íci, všelidství. Za mého dtství a jinošství náboženský život mých krajan byl ješt velmi ilý,
n
akoli se nedá zamleti, že dvojaký: jiný ve pítomnosti knzov a jiný v jeho nepítomnosti. Tehdy ješt jako v dobách protireformaních každou nedli od podzimu do jara knží objíždli vsi a konali tam v píbytku pedstaveného „kesanská cviení", k nimž ze staré povinnosti se dostavovali i sousedé, i hospodyn, i synkové, dcery, i eládka, i školní mládež. Pro velebníka jezdili do Vodan jako pro vzácnou osobnost. Jen ten hospodá, který ml nejlepší vozík a nejlepší kon, mohl se nabídnouti, že piveze velebníka na kesanské cviení. Když velebníka piváželi, zvonním na kaplice dávali obci znamení, že se má zhromáždit a kesansky pocviit. Velebníkové obyejn pestávali na opakování katechismu a na výkladech k nmu, a moudejší z nich i tu se omezovali na praktickou kesanskou morálku. Na tomto poli sotva mohlo dojíti k rozporu mezi knzem a sedláky, spatujícími práv v morálce podstatu náboženství. Všecko chodilo jako po másle, a knz musíval míti dojem, že dílo protireformace pekrásn se zdailo a již je dokoneno, že tento lid je docela rzný od onoho, který se úinem uení Husova vzbouil proti katolické církvi. Ale knzi se duše lidu neukázala celá. On nevdl, protože se mu žádným vnjším znamením neukazovalo, že katolická církev protireformací jen vnjší stránky náboženského života lidu nkdy Husova se zmocnila a vnilní jeho náboženský život že je i
málem týž, jako ped staletý za velikých konflikt^ s katolickou církví a papežstvím. Základem vnitního náboženského života jižních Cech jest jako dávno bylo Písmo, zvlášt evangelium. Ve škole a kostele, jakož tením nábožných knih opatili si více mén širokou známost obojiho Zákona. Avšak hlavní je, že jim tato známost byla vštípena již rodii, a rodim opt rodii, a tak po nekonenou adu pokolení. Známost Písma tedy jest u jižních Cech tradicionalná, a zaznamenal-li Eneáš Sylvius i
o ženách táborit, že znaly Písmo a umly je vykládati, já mám jistotu, že to již jejich matee a pramatee znaly a umly, že to znala a umla také matka Husova, jež byla prvou jeho uitelkou. Náboženský život našich husitských pedk nechoval se tak v soukromí, jako se tomu nucené nauili jejich potomci naší pamti. Za mých lid koniny Husovy pro všechny pípadnosti života bral si pravidla z Písma. Nabádavé píbhy Zákona Starého, krásná podobenství Nového, pemoudré výroky Kristovy, to vše naši lidé mli, jak se íká v malíku a, byla-li k tomu píležitost, dovedli se jimi hbit ohánt a šermovat. Takového nepemožitelného šermíe biblickými dvody vytvoil Jan Voborník z Jeronýma Pražského ve svém Janu Husovi. Moje jižneské srdce pi tom šermu rozkoší plesalo, ale bohužel víc uznalého obecenstva se Voborníkovu šermíi Jeronýmovi nedostalo. Naši lidé všecko dovozovali a vyvozovali z Písma, vždycky se Písmem dokládali. tom se nepu, že by bohoslov, slyše to, pemnoho musel opravovat, na pravou míru uvádt a vyvracet; avšak každý neknz, který má smysl pro zdravou kulturu národní duše, byl by potšením naplnn a pál by si, aby práv knží podporovali a udržovali takový stav, kde jej naleznou. Snaha vypleti z mysli vícího lidu všechno bludné a kacíské vedla katolické duchovenstvo k tomu, že lid Písmu odnauilo a právo Písmo vykládati
as
O
65
se mu to všude úpln a u nás aspo na oko. Ale od té zející pustota bez ducha a myšlenky, kde mechanické kostely katolické doby zní jako klepotání modlícího mlýnku jednotvárn odíkávání litanií a rženc tomu, Lid Husv až do poslední doby vzdoroval takovémuto zmechanisování, jakož
vyhradilo
sob. Podailo
jsou
ían. i
samoprávo nábožensky myslit a o vcech aby neknžím vzata byla svoboda statn pemítat. Kde bylo vykoenno náboženské myšlení, tam brzy bude veta po náboženském cítní, a potom bude již po náboženství, nebo jestliže ješt lid, k církvi katolické pipsaný, bude v ní spatovati pouze úad, výpomocný úadu politickému, naposled uspoádá svj pomr k ní podle toho a fara mu bude jakousi filiálkou onoho svta a krom policie, kde se nevydávají pasy do ciziny, nýbrž do tohoto toho dvma osobám rzného pohlaví na spolužití. Záleží-li ješt komu na náprav v katolické církvi, zde by ml zaíti: otevíti do ní bránu neknžím a pozvati je nazpt k plnému církevnímu obcování. Nynjšími poádky získává sice zdánliv autorita katolických knží, z nichž nejposlednjší jakoby byl miniaturou papežské neomylnosti, ale církevní obec je roztržena, a když je tlo roztvrceno, ani hlav víry
i
i
i
toho zdrávo. vzal za piklad, jak za mé pamti Je-li mi dovoleno, abych svj rodný vysvditi, že neminul den bez musím rodišti, Husovu nejbližší bývalo v krajin, bývalo duševn posilující záhádaní, jež rozprávek o náboženství a náboženského bavou pi práci. elecf mužská neasto se do nho pouštla, ale ženská za to ráda se dávala do živého sporu s matkou mojí, jež i mne tomu uívala. Sešli-li se sousedé spojovali s hona hrátky, nerozešli se bez náboženského pobesedování, jež vorem o poasí a práci v hospodáství a z jednoho pecházeli do druhého, nebo obé se u nich doplovalo a tvoilo týž život, v nmž práce jako modlitba bývala povznesením myslí k bohu a tím krásnla i sládla. Velké hádaní na themata ná-
nerfi
z
dm
pkn
boženská svádli hospodái o posvícení po obd. Tu hostitelka s tetami odešla, aby jim ukázala své poklady v komoe i na sýpce, a strýcové a kmoti zstali sami. Hostitel besedu zahájil opakováním dnešního kázaní, z nhož si vybral, s ím zvlášt souhlasil nebo nesouhlasil, a to po svém rozumu rozvedl. Debata se rozpedla, eníci, z poátku jakoby nesmlí, znenáhla se rozpalovali, až se dostali do plného ohn. Tu jim oi i tváe planuly a ústa oplývala dobrými nápady, samorostlým vtipem a biblickými citáty. Pesvdovali se navzájem velmi výmluvn, ale nepesvdili se. Hádali se až do únavy, naež nechávali náboženské otázky nedoešeny a penesli se na jiné pole. Rádi hovoívali o vojnách a tradiné jejich vdomosti sahaly až do sedmileté války. Co záze, o tom je pouovali studenti. Ovšem dostaly se na adu i záležitosti hospodáské i píhody, které bhem roku potkaly všecko píbuzenstvo po širokém dalekém okolí. Bylo by nepirozeno, kdyby bylo jinak. i všecky známé konec besedy. Avšak tento pechod ku vcem všedním znamenal Tyto besedy opakovaly se každý podzim nkolikrát podle toho, do kolika vsí strýbývaly za studentských let pravou duševnou pochoutkou, cové jezdili na posvícení. vzpomínám rád a s rozkoší, na kterou jsem se tšíval celý boží rok. Dosud si na podobn ducha mého povznášelo a ano neváhám se piznati, že jsem nezažil, co by zbodovalo. Dosud mi zní v uších krásný a jadrný jazyk tch prostých muž, dosud slyším životn obraznou jejich e, jež se tvrí síle národní mysli podávala za výraz a zárove svou vlastní tvrí sílu projevovala. Co chvíli pekvapovali novými metaforamij novými frázemi, novými slovy. Od nich já se uil znáti a milovati eský jazyk, jehož se omlazuje. nejvtší pednos vidím v tom, že dovede býti stále novým a i
Mn
n
vn
66
Pro práv
posvícení bývalo výroní píležitostí
k
tmto náboženským besedám?
Nebyla-liž to profanace? Zdaž by hádat, aby se k tomu pipravili postem a rozjímáním a zhromáždili se v jaké uzavené místnosti? Nebyl-iiž to vlastn úpadek jejich religiosnosti, když
se spíše neslušelo, když strýci už chtli o nábožen-
ství se
oddávali náboženským
disputm po tuném posvícenském
obd
nse
a za znní tanení
muziky z hospody? na pamti, že posvícení pvodn bylo výroní oslavou památky posvcení prvého chrámu kesanského v osad, i snad ješt spíše pokreslení (posvcení) té osady,a že tedy tento polocírkevní obyej podobá se „sláv" i „krsnému imenu" Srb, a tu nam vysvitne, že náboženské rozprávky o našich posvíceních nebyly vodny nahodile z podntu, daného v ten den velebníkem v kostele, nýbrž z dávné tradice, která setrvan dožívala v lidu, jenž si jejího pvodu a významu již vdom nebyl. U Charvát dosud jest obyejem scházeti se jednou do roka na sajam (snm) kolem kostela a tam petásati a vyizovati všecky své záležitosti, a obyej tento u Slovan panoval už v dobách pohanských. Pi religiosné povaze našeho lidu nemohly se takové schzky, jež v nejstarší dob konaly se kolem chrámu spolen a teprve pozdji se rozdlily po domech, obejíti bez petesu otázek náboženských. Pokládám tedy obyej našich náboženských hádek za víc, než za pozstatek z dob husitských, nýbrž za slabý ohlas minulosti mnohem dávnjší a za jednu z pvodních rt, vyznaujících fysiognomii lidu, z kterého vyšel Jan Hus. Nikterak.
Mjme
S umním debatovati souviselo jejich umní vypravovatelské. Každý strýc uml vypravovati plynn, plasticky, jasn, souvisle, logicky vyvozovati jedno z druhého, a nkteí umli koeniti vtipem a humorem. Jazyková stránka vypravování vynikala týmiž pednostnii, jako hádaní. Vypravování vždycky bylo dstojné a nikdy sprosté, jako vbec jižní Cechové se varují sprostého myšlení i mluvení, tebaže sprosté vci bez petváky vyjadují slovy, která pro jejich materský jazyk má. Látku k vy-
n
nkdy z biblické djepravy, zídka svými slovy opakovaH, co tli v knize. toto umní bylo na vyšším stupni pi starcích, z ehož možno usouditi, že otcové a ddové nám souasných starc ješt lépe jím vládli. Živ se pamatuji, jak vypravovatel prve, než se mu jazyk rozvázal, zladil si hlas, jenž právní
brali ze života
i
zkušenosti, 1
pak zvuel pln a lahodn, a pi tom pirozen a zeteln. To zajisté je dkazem, právem mluvím o umní, jež za mých mladých let bylo vlastní ješt asi dvma starým kazatelm, které jsem slýchal. Z našich eník politických žádný nemluvíval hlasem umle zladným. F. L. Rieger ml zladný hlas od pírody, a v tomto prostedku asto bývala vtší psobivost, než v obsahu eí Riegrových; ano o Riegrovi možno íci, že hudebn zladným hlasem psobil na mysji poslucha tenkráte, když je nepesvdoval a když s jeho názory nesouhlasili. Ze u Riegra krásný, zvuný a jímavý hlas byl darem pírody a nikoli umním, o tom svdí, že stejným hlasem mluvil na tribun ve všedním život. U našich starc netak. Oni jiným hlasem hovoili, a jiným vypravovali. Ale aby se mi rozumlo: i vypravovatelský hlas jejich byl piže zde
i
i
rozený, ale lepší, hladší, libozvunjší, svátenjší; nikdy nebyl petváený a affektovaný. V hlase starc bylo mnoho lyrického kouzla jako v hudebním nástroji. I není pochybnosti, že starci lyriností psobili, aby epinost jejich vypravování inila hlubší dojem. Protože pak to umli sami ze sebe, bez školy a vzor, jsme v právu nazvati toto umní národním, a tím jsme dospli k poznání, co jest, i spíše bývalo, národním
básnickým umním jižních Cech. Julius Zeyer vyslovil domnnku, že staré eské povsti Kronyky Hájkovy jsou prosaické ohlasy národních epických zpv, jež dle té
a
Mn
ech
práv tak, jako u Rus a Srb. o tom uvažujícímu u dávných libovoln bezpochyby povsti Hájkovy Kronyky trosky, jím zmnné, jsou se zdá, že národních skladeb prosaických. Zdání mé zajisté podporuje záliba, kterou staí Cechové mívali v prose rozmanitých kronyk a letopis. Vypravováním „povídaek" byl ^ve vsi vyplnn každý zimní veer, poítaje zimu od sv. Václava do konce bezna. Ženské pedly a peí draly, muži vypravovali. Za dobrým vypravovatelem posluchai picházeli až ze sousední vesnice. Nebylo v té dob veera, aby selský dvr nehostil njakého potulného lovíka, jenž dostal veei a nocleh, ale musel vypravovati. Mezi nimi bývali vypravovatelé tak znamenití, že posluchai do plnoci vydrželi a nenaposlouchali se. Pkné povídky vypravovali dráteníci, eši radji historie, jež byly proto oblíbenjší, že byly pokládány za pravdu, kdežto na pohádkách naši lidé nalézali mnoho vymyšleného (fantastického), což ne zcela odpovídalo jejich smyslu. Nkdy vypravovatel byl zárove muzikantem: na housle, na dudy, na klarinet (kládynet). Ti lidé vesms byli „kalki perechožija", jimž „palaty" velkoknížecí mrzáci, žebráci, troseníci mst na Staré Rusi oteveny byly prost troseníci života, kteí se nikde nedovedli zachytit a niím se udlat, odkázáni jsouce osudem na pomoc dobrých lidí, a naši sedláci byli tací dobí lidé. Za veei a nocleh bylo jim nejen „zapla Pánbh", nýbrž i pkná povídaka, kterou duch okával. Avšak tu se již ocitáme u jiného bodu u socialného života a sociálných názor jižneského lidu. Ideálem dobe zízené spolenosti naší je sociálna harmonie, ustrojená na selském základ. Skuten selský život býval u nás tak silný, že zachvacoval všecky vrstvy a prvky spolenosti. Magnát, nejvtší velmož zem, soused náš, íkával bratru mého dda na potkání: „My sedláci". A když dd skrom odmítal: „Kam pak by se se jasný pán s námi sprostnými do jednoho pytle míchal!", velmožný soused dotvrzoval: „Co bych byl jiného? Dary matky zem kUdím jako vy, grunt mám jako vy, co na tom, že trochu vtší." „Což, mrzí-Ii to jasného pána, dost je takových, kteí rádi vezmou, rozdlí-li se s nimi". Selský život pivlékal i mšáka. Naše msteka okresní msta živila se zpola rolnictvím. Pl dne mšfák pracoval své emeslo, pl dne sedlail. Nkterým rolnictví bylo výhradným zamstnáním jako sedlákm. Menší emeslníkové neostýchali se v pantoflích na bosou nohu capat za kravkami, kterými si vezl hnj na políko. Chov hovzího dobytka v mstech provozovali jako sedláci. Msto mlo svá dráha jako ves a pastý letního asu každé ráno na námstí po ulicích vytruboval, aby vyhánli krávy na pastvu. Hovzího dobytka i mléných výrobk bylo nadbytek, proto byly tak laciné, že ceny ty se nyní zdají pohádkovými. Libra masa bývala za 20 kr., máz nezbíraného mléka za 4 kr. a pod. Pekai zadlávali nezedným mlékem a dvoukrejcarový rohlík býval veliký jako pedmt, od kterého dostal jméno. Za 10 kr. jsi dostal 7 9 vajec. Nešlo také o ždibec másla, v každé jídlo tonulo. Ani knžím nezbývalo nic jiného, le aby zesedlaeli, když se na fae trvale mezi jižneským lidem usadili. Ano ani Židy tento osud neminul, i oni
domnnky byly
i
:
i
:
i
i
—
byli strženi rolnictvím a v
nm
ponkud
Ruka sedlákova jako ruka boží
stále
nm
pozbývali svých typických vlastností. byla otevena. To jej naplovalo vdomím
dležitosti a dodávalo mu dstojnosti. Byl o sob ustanoven, aby ve velkém i malém, ve stát, i národ,
pesvden, i
obci byl
že jest
od boha
stedem spolenosti.
prost: bez sedláka nic. Naším jazykem bychom mohli íci, že se pokládal za stedobod spoleenského útvaru, jenž se kolem nho skupil jako krystal. U krystalu nejprve na zevnjšek se hledí, na mnohost a lesk jeho ploch,
Svým jazykem
68
to vyjadoval
obsažnost minerálu tají se uvnit jako i tajemná síla, která jej tvoí. Práv vc má s krystalem spoleenským. Selský stav dává mu tvrdosf obsažnost, nikdy však hladký a tpytný vnjšek, proež ocenn bývá teprve pi bližším ohledání znalce. Kdo se spokojuje vnjškem, sedláku nikdy neporozumí, nepochopí a neocení jeho dležitosti pro spolenost. On sám je si své dležitosti vdom, ale vdomí to chová pro sebe, nevnucuje se a šetrnost si nevynucuje. Odtud se vyvinuje sedlák „bastant", odtud se vyvinuje sedlák, tvrdý jako suk, jde-li o obranu jeho stavovské cti, ale pravé tak zv. „selské pýchy" u nás nebývalo a myslím, že ani v Cechách jako vbec pýcha nikde. Selská pýcha podle mého mínní patí jako jim také pati piblblý a volatý selský synek, jenž dlouho byl v eském umní považován za typickou figuru eské vsi. Rovnž není typicky eským aspo ne a tvrdos tak se
i
i
—
—
—
Nmcm,
—
Celakovského „sedláek vychytralý ptáek", jenž se ped „pány" ponížen kroutí a za ušima drbá a si na zlé asy stžuje, nakonec pak „stril urozenost s rozumem do kapsy". I tato figura se opakuje v eské literatue, ale aspo pro jižní Cechy typická není nikterak. Ne pýcha, ani ne poníženost charakterisuje našeho sedláka v pomru k „pánm", ale jistá blahosklonnosf, jíž pimíšeno bývá trochu potmšilého humoru, když má ped sebou hrcHnu z msta, který se nad nj vyvyšuje a cítiti mu to dává. Ale já i takových pípad znám poídku. Mštanm sedlák byl^vážen, protože byl odbratelem jejich zboží
jižneským
F. L.
emeslných výrobk a platil hotovými. Zil-li mšták v dobrém pomru k sedlákovi, mohl do jeho dvora pijíti s panikou kdykoli a vždycky se mu dostalo pohoštní. a
Hospodyn prostela bílý ubrus a pinesla, eho si host pál smetany, másla, rozhudy, K svain si host ukrajoval bílého vyrážkového chleba, jenž byl nejvtší chloubou našich hospody. Pišel knz, úadník, uitel a každý byl vítán. Chudí emeslníci z msta :
medu.
dti
velkými džbány pro „trochu mléka", a mléka dostali jako vody. ola-li s prázdnýma rukama, vždycky pinesla na dar nco ze svého hospodáství. Ale takové návštvy hospodyn zídka konávala sama; obyejn doprovázela svého muže a rozdlili se teprve na chodb: muž vešel do kanceláe a žena do kuchyn. Ze to byly úplatky? Nemyslím. Bylo to jednáno podle poekadla, že malé dárky udržují pátelství. Úadník v malé vci pomohl neb oko zamhouil. Ostatn naši sedláci nemívali záležitostí velkých, aby s nimi chodili k úadm. Nejvtší jejich záležitosti byly: svatební smlouva a projednání pozstalosti. Vyšší soudní úadník, jenž v letech osmdesátých m. v. býval ve Vodanech adjunktem, íká, že tam soud mnohdy celý týden neml jediného pípadu k rozhodnutí. Zde jest na míst, abychom se zvlášt dotkli pomru našeho sedláka k úadm. Snahou jeho bylo, aby s každým úadem a úadníkem ml dobrou vli. Jako se varoval konflikt s knžími, tak inil i s úady státními. Nebylo to ze strachu. Podlého strachu ml tak málo, jako rabské úcty k tomu, kdo má moc a mže mu prospt i uškodit. Byla to vzájemná dohoda mlky, která se vyvinula a ustálila za dobu dvou vk, a smysl její byl: nedlej ty zbytených nepíjemností mn, ani já tob nebudu. Dodržuje svdomit tento nmý kompromis a chovaje se k úadníkm bezvadn, sedlák nebyl pesvden, žeby úady lidu prospívaly a ml je za nutné zlo tehdy, když dobe naplnily svj úkol, chráníce na p. veejnou bezpenost anebo spravedliv podle zákona rozsuzujíce spor. Nazve-ii néko našeho sedláka pro vypsaný práv pomr chytrým, nemám nieho proti tomu; ale chytrost jest i na druhé stran. Avšak vychytralosti, falše, licemrství a pokrytectví tu není. posílávali
si
s
hospodyn do msta k „pánm", nikdy nepišla
i
i
69
pomr
k eledi a chudin býval málem ideáln krásný. Celed byla jakoby patila k rodin hospodáov. Pacholek byl jeho námstkem. Kde hospodá nebyl pítomen, pacholek ho zastupoval s nemenší autoritou. Stejn starší dveka byla námstkyní hospodyn. Stl hospodáv byl eledi spolený. Nikdo se nesml opotaké eled bývala svvážit uraziti eledína proto, že je námezdným služebníkem. domitá, vrná, spoádaná, dbalá své cti a dobré povsti, a není divu, nebo v tchto vlastnostech byl fond, z kterého mla vyžiti svj vk. Když jsem o tchto vcech ped lety po prvé psal, socialistický kritik namítl: „Aj, jaký je chytrák, takový sedlák na jihu On posazuje eledína k svému stolu, lstiv ho vyznamenává, aby se hrd cítil jeho pravou rukou, a zatím má v úmyslu za malou mzdu co nejvíc vytžiti z jeho síly a dovednosti a pipoutati ho k sob poutem oddanosti!" Tehdy se má duše zarmoutila. Pravda, mzdy bývaly mnohem menší, než jsou nyní, ale nesmíme pomr mezi zapomínati, že pomr mezi mzdami a jinými platy celkem se nemní. nebo to samo sebou vysvítá býti sporu, lidmi byl lepší než nyní, o emž nemže ze spoleenské snahy nkdejší a nynjší: díve se ta snaha nesla k dosažení spoleenské harmonie a stálému jejímu obnovování, nyní pak jí jde o pivedení úplné spoleenské disharmonie. Všeobecné uznávání nutnosti spoleenské harmonie mlo nejen dti k tomu, aby poslouchaly rodi a mladší, aby v úct chovaly starší, nýbrž také eledína, aby konal svou povinnost, ku které se dobrovoln zavázal. Ukážu ješt na pomr jižneského sedláka k žebrákm a eknu hned, že každou vzpomínkou dosud se má duše povznáší a že jsem v život nenašel nic tak krásn lidského, tak prost kesanského. Dejme tomu, že sedlák jednal zchytrale a zištn, i když u sebe dával hospodu potulným vypravm a hudcm kdyby šel za umleckým požitkem do msta, stálo by ho to peníze, a on radji vezme za vdk umním nemusí dát na hotovosti ani krejcaru. Dobrá, ale nejprimitivnjším, jen když za pi žebrácích už nemže býti nižádné o tom, žeby jim sedlák poskytoval ze zištnosti. Zvlášt dopoledne ani se dvée nezavely, jak asto si žebráci kliku podávali. Hospodyn stále musela odbíhat od plotny, aby jim udlila almužnu, o kterou prosili: skývu chleba, Ižici másla, prahoušel mouky, lívanec nebo vdolek; ped posvícením a obžinkami dostávali po kolái. Žádný žebrák na selském prahu nebyl odmrštn tvrdým slovem „nadl Pánbh", jestliže se neprovinil, za byl Spoleensky trestán. Mezi žebráky bývalo poídku obtížných mladých zahale a tulák, tak zv. syák i rošák; po vtšin to byli poctiví, lidé práce, kteí na stará kolena pozbyli tlesných sil a tím schopnosti výdlené. Žebrácká hl byla jim jediným zaopatením v starob. Osud jejich zajisté byl krušný a nikterak hodný závidní; ale sedlák jim hlady zahynouti nedal a poslední doby života jim oslazoval šetrným uznáváním jejich vykonaného životního úkolu. Kdo trochu vážn o tomto pedmte bude pemýšleti, pizná bohdá, že uvedené ešeni chudinské otázky je vysoce sociáln, ale ovšem není mechanické, jak se nyní žádá. ešení se tu pivádí pirozeným socialným pudem, jerž nesnese, aby lovk, po všechen svj se lopotivší na nivách cizích, vlastní nemaje, byl v stáí prost hozen mezi staré haraburdí jako vc doslouživší a již nepotebná. Tento sociálny pud nová pokolení vypstila v jasné vdomí sociáln povinnosti, jež za dní našich chovají všechny stavy, všichni jednotlivci, i zákonodárci. Vydávají se chvalitebné zákony, pedpisující socialnou péi o nemocné, staré, pi práci zmrzaené. Ale všecka tato opatení mají spolený velký nedostatek: jsou mechanismem, poízeným rozumovými úvahami a proto chladným, odmeným, vymeným, pímoarým. V mechanismu není srdce, a bez srdce jaká humanita? Citlivos pak srdce lidského
Za
to
A
!
A
na
:
n
ei
ním
vk
70
:
nestaí ani pro všechny homines sapientes, co jich zemkoule nosí, nýbrž musí jí prakticky osvdila; užší okrsek takový, kde vykázán být užší okrsek, aby še v hospodáským mravným, nebo to jim poutáni spoleným zájmem jsou lidé k sob dává vzájemnou sebe znalosf, jež jest dležitým, ano nevyhnutelným initelem policejn socialným. Protože pak ve vsi a na osad všichni lidé dobe znají a vdí, co který má a mže, eho druhý nemá a potebuje, jest, myslím, jasno, že takové zaopatení chudých, jako jsem doma vídal, bylo zcela úelné. „Žebrácká hl" a „žebrácká mošna" byly symboly krajní chudoby, ale nebyly na hanbu tomu, kdo je v poctivosti nosil; práv tak mu rolníku pluh, krejímu žehlika. na hanbu nebvlv. jako komukoli nástroj jeko živnosti Tak vlídný, ryze lidský pomr k nejchudším bližním najdete v Evrop jen u Slovan, dlužno tedy považovati jej za jeden z význaných rys slovanského charakteru. Ze Slovan pak jej v nejplnjší míe nalézáme u Rus, Srb a jižních Cech. Rozdíl je ten, že u jižních Cech jej zachovali pouze sedláci, kdežto u Rus a Srb se udržel u všeho národa. Za dob nevolnictví v Rusku kruté bylo položení mužíkovo, avšak žebrák se tšil šetrnosti jak bojara, tak nevolného sedláka, jakoby ml v sob nco posvátného. To samo je známkou, že pomr ten je pvodu dávného, prastarého, možno íci praslovanského a že pochází ješt z dob, kdy v Rusku nevolnictví nebylo a pán a sedlák nelišili se spoleenským názorem. U jižních Cech vren mu zstal pouze sedlák; ale že mu na pídi své zem vren zstal uprosted tisíciletého vlnobití cizích mrav a kultury, je fakt znamenitý, vysvtlující jižneský konservatism a podávající klí k duši jižních Cech. Vím, že kue nemže nazpt do vejce a co tuto praveno, dokonce nemá za úel pivolati nazpt staré socialné poádky; ale chtl bych, aby všichni Cechové si uvdomili, že mají svj vlastní sociálny smysl a ešetem svého individualného smyslu aby podsívali cizí socialné nauky a propagované reformy, a na hlavní draz kladu že nelze užitených socialných reforem provésti pouze umem, teba „sborovým umem", nýbrž že dležitjší umu jest úastenství srdce, dobrého kesanského srdce, vypstného citlivým kesanským svdomím. kráva, ovce, Srdce i ruka našeho sedláka stejn byla otevena i nmé tvái. krmeno i ošetováno. Pravda, milováno i mazleno, holub, všecko bylo drbež, Ees, vdnosti sobectví. mnohem z za, než ze Co spíše ylo tu hledno i k užitku, ale tu srdce bylo široké. není užiteno, je škodlivo a nemá práva na lidské šetení. Ale obilí nepožatou, aby mlo i ptactvo Ruský sedlák dosud pi žních nechá njakou nebeské, „ptiki božija*. Tak u nás mlatci nezanechají práce, aby nenasypali ped
nm
i
—
K,
i
ás
i
vrabcm, strnadm a chocholoušm. Za vsí se táhli podomní emeslníci a obchodníci. Podomní emeslníci byli petruhlái. Podomní emeslníci pradevším krejí, po nich sedlái a emenái, asem covali z materiálu, který jim hospodá ze svých domácích zásob pedložil anebo za tím úelem zakoupil. Po všech rozváželi hotové výrobky kolomazníci z Domažlická, kalounkái z Klatovska, síai z Volyn, devnkái z Prachatic. Slovinci („kránové") roznášeli v almárkách na zádech tak zv. norimberské zboží, z jižní Moravy picházeU semínkái, koínkái a olejkái. Z uherského Slovenska stálými návštvníky jižneské stodolu zadiny
i
i
:
vsi
bývali
dráteníci, a
pede žnmi bagounái.
Arci nesmí
býti
zapomenuto
Žid
a drobné šicí poteby. Jako jedni prodávali, druzí kupovali. Tímto lidem se ves neustále oživovala. zábavu peovali potulní šumai ze Strunkovic a zpváci i zpvaky. Vždycky zpívali ve dvou. Písn byly obsahu nábožného a epického. Epické jsou tištny ve z nejbližšího
msta, kteí v rancích
roznášeli
loketní zboží
O
71
sbírkách. Znamenati
bylo, že
starší
jsou
básnicky
i
hudebn
zídka se povznášely nad úrove jarmarku. Z faktu tohoto
cennjší, novjší pak
klesání dlužno souditi,
že ve vzdálenjší minulosti písn ty byly ješt cennjší, avšak nedochovaly se proto, že lid sám jich nezpíval, nýbrž býval pouze jejich posluchaem, když potulní zpváci
A
nimi pišlij oni jich v pamti nezachovali proto, že pociovali potebu nového repertoáru. Živnost potulných a hudc je prastará, tisíciletá. Naše pokolení bylo svdkem jejího nejhlubšího úpadku a rychlého mizení. (Písn, které lid zpíval a skládal, byly krátké písniky a popvky lyrické, jakož i písn píležitostné, jako svatební, koledy a j.) Nová doba revolun vyvrací všecko staré a zvlášt všecky ostatky Samobytných národních kultur. Nikdy v minulosti tak pekotných pevrat nebývalo. Samobytná ne tak náhle jako jinde. národní kultura mizí i na konservativném eském jihu, Zmínný úpadek epické písn a hudectví byl poátkem tohoto mizení. Podobn pestalo obadné reování a umní improvisovati rýmovaky, emuž moje matka íkala „mluviti písnikama" Každé lidové umní je skromné a plaché. Kdyby se pustilo do závodní, mohlo by to býti zas jen s lidovým umním. Proto se dlouho nedávalo poznati sbratelm, zvlášt takovým, kteí na to pišli s úadní tváí. Jen svému lovku povyleze z úkrytu. Bylo zapotebí, aby se v intelligenci vytvoili mužové národní, a teprve jim národní umní dalo se sbírati. zkušenost uí, že národní umní nejdíve podávalo brak, a co mlo lepšího, ješt si ponechávalo za lubem. Na to pak, co jsem nazval národním umotvorem výhradn jižneským, na hádky náboženské a rozumos
pvc
a
.
A
nikdo si nevzpomnl, protože nikde jinde nebylo cos podobného. Náboženskému hádaní a rozumování v nkolika málo letech konec uinila moderna škola. Vzrstající pokolení mluvilo o jiných pedmtech, o jiných otázkách se pelo, a dvody pro svá tvrzení bralo odjinud, než z Písma a z národního mudrosloví. Staí se ped mládeží nejprve odmleli, a potom jí jeden po druhém navždy ustoupili do hrobu. Msto zvítzilo nade vsí, penžní hospodáství nad pírodním. Dotud malé msto mlo v sob mnoho vesnického, odtud jest naopak. Drobní emeslníci a podlkái už nechodí pracovat do vsi, nebo vyhynuli, uinili místo vtším, kteí nechodí za zákazníkem, nýbrž ekají, až on sám pijde za nimi; a vtší zase mizejí ped vtšími. Proklatá zlatá žíze je neuhasitelná; ím více ji hasíš, tím je palivjší. Každý touží po blahobytu a doiniti se ho nemže, protože niím a nikdy není spokojen. Ti drobní emeslníkové a podlkái nemli blahobytu, ale mli skrovné živobytíko a jím se spokojovali. Titam jsou již, titam jsou i potulní a podomní obchodníkové, jež si moderny obchod vyžádal od zákona za ob. Vesnian musí do msta za potebami i zábavou, mstu se pizpsobuje, své zvláštnosti odkládá. Jižneský sedlák dlouho byl vren národnímu kroji, dlouho se mu nechtlo z krátkého i dlouhého ovího kožichu cihlové barvy, zdobeného rudými, modrými, zelenými a žlutými tulipány ze safianu, v nmž táhl za Zižkou a v nmž jej charakteristicky zachycoval Mikoláš Aleš. Doplním-li si v mysli našeho sedláka, takovým kožichem odného, beranicí s mašlikami po stran, stane pede mnou bohatýrská postava, vysoká, vážná a silná, jakoby pišlá z jiného, lepšího svta. pidám-li k strejci do páru tetu nevysokou, široDokou v devaterých sukních, v ervených punochách, v stapatých šátcích a plen bud turecké, nebo ve vsi vyšívané, bílé a vyžehlené, dostanu muže a ženu, jakými by se každý národ mohl pochlubiti. Ale vychvaluje pokolení zašlé, nikterak nechci hanti souasné, jež^je sic mén tuhé starého, ale za to pružnjší a povšechn vzdlanjší. Co se u jižních Cech nezmnilo vání,
A
72
v dob nejnovjší, jest jejich religiosnosf, jež proto musí považována býti za nevykoenitelnou jejich vlastnost. Vada jest, že tato vrozená vlastnost není pstna ani knžími, kteíž ji píliš kazí ímanstvím, k nmuž jsou pidržováni svými pedstavejosefínských až asi do r. 1860, ani vzdlanými nenými dslednji, než bývalo od duše a povahy svého lidu odcizili. knžími, kteí se této základné I po stránce socialné nadešly zmny, spúsolbené proudním západoevropským. Mezi hospodáem a eledínem není už patriarchalného pomru jako v rodin. Zavinil to duch asu, jenž eledína navedl, aby na zamstnavatele, bud on jaký bud, pohlížel jako na svého vykoisovatele a kivditele. eledín nelne k hospodái, ani hospodá k eledínovi, pojítkem mezi nimi je pouze poptávka a nabídka práce i mzdy. Ale celkem tento pomr nenabyl forem ostejších a nezídka bývá pozorovati nmý stesk po srdeném pomru nkdejším. Socialné naptí se šíí mezi sedláky a domkái, domáhajícími se stejného s nimi podílu na obcinách a drahách. Snaha to ist komunistická. Rozešení otázky, jak rozdliti drahá, když se již na nich stádem nepase všechen vesnický dobytek, musí odpovídati pomru, v jakém drah lenové obce užívali v dob pedchozí. Sedlákova dobytka páslo se na nich deset kus, domkáova dva. Tím je dán klí k rozhodnutí sporu o drahá a obciny. Minulosti také nenávratn patí ušlechtilý a srdený pomr, jaký býval mezi sedlákem a žebrákem. Stav žebrácký, chceme-li jej tak nazvati, se pokazil tím, že se do nho ím dál tím etnji vtíraly smetky spolenosti, nemající obstání v mstech. Jako dívjší poctiví veteráni práce vždycky byli na selském dvoe vítáni, tak nevítanými hostmi byli na zaháliví tuláci a drzí pobudové, které tam odvrhalo msto v dob novjší. Tomu konec uinil zákon o zízení okresních stravoven, jímž ves osvobozena od tohoto nekalého živlu; ale odtud zaíná i konec sympatického, starodávného žebráctví. Ne náhodou nazval jsem výše bývalé zemdlské žebráky stavem. Domnívám se, že byli zstatkem starožitnosti eské, kdy nejnižší vrstvu spolenosti tvoil lid bezdomý, bezzemný, bezprávný a osobn nesvobodný, jenž mohl svým držitelem býti darován i veejn prodán a^v literatue má jméno otrok. U Srb tito otroci sluli sebrové = žebrové, žebráci. Zebrové spoleensky nejblíže stáli robotným sedlákm, kteí vidli, že jim páni chtjí pipraviti týž osud, a proto žebry u sebe pijímali, chránili a vbec k nim chovali píze. Na to ukazuje i fráze „choditi žebrem", jejíž smysl ani
as
rt
nm
vysvitne vedle fráze „choditi žebrotou". Zbývá nám zodpovdti otázku, kterak do nakresleného rámce jižneské lidové stedy zapadá Jan Hus, jak se z ní vytvoil, jak se syn krotkého a passivného lidu státi mohl pvodem velikého národního a reformatorského hnutí a jak se nebojovní sedláci z Prachaticka, Písecka a Táborská obratem ruky promniti mohli v Zižkovy tábority. Husa a hnutí husitské nevysvtlují dostaten, kdo je objasují pouze v souvislosti s životem západním, všeobecnou zkažeností mrav a hnilobou katolické církve, jakož
snahami po náprav, jimž výraz dávali domácí horlitelé, Husovi pedchdci, zvlášt pak anglický mistr Jan Viklef, jehož reformatorské uení nejvíc na Husa psobilo. Vše to je pravda, ale ne celá, ano ani z polovice. Hus mže býti správn vysvtlen, jen vezme-li se náležité zení k píinám z eského života národního, církevního a i
socialného, a bude-li jej ze sebe vydala.
dostaten pihlédnuto
i
ku zvláštnostem lidové stedy, která
V dob
pohanské všichni Slované žili v demokratické svobod, jež se u nich asto zvrhala v nepoádek, a nepoádek zacházel v rozbroj. Tuto vlastnost mli i kmenové eskoslovanští, tedy také jižní Cechové. Cechoslované ped jinými pochopili asovou
73
nutnost pijmouti kesanství a pevnji se zorganisovati spoleensky i státn. K tomu je s jedné strany tvrdou skuteností nabádaly dje, které se kolem nich odehrávaly v dob Karla Velikého, s druhé pak strany bylo jim to usnadnno pirozeností národní duše, v níž i v dob pohanské byly prvky kesanské mravnosti. Mimo to spoleenské zásady, hlásané evangeliem, odpovídaly jejich názorm, i museli doufati, že na základ Kristovy nauky a kesanské kultury si osvojí vyšší a lepší ády a dosáhnou vtší dokonalosti. Slované Dolabští bvH utkáni zoufalými boii.ve ktervch Dosléze 7ahvniili. Že se jim kesanství vnucovalo jazyky cizími: nmeckým apoštolským a latinským obadným. 1 o Cechy se to pokoušelo a osud Cechoslovan zajisté by nebyl jiný, než Polaban, kdyby k nim v pravý as nebyli pišli Kyrii a Metodj. Kyriloasy. metodjství mlo krátké trvání, ale úin jeho na duši národní zstal na katolické církve, ale co Cechoslované po zániku kyrilometodjství byli píslušníky od kesanství oekávali, nesplnilo se. Kesanství je sklamalo. Místo mírného a bohulibého života evangelického pinámateský jejich jazyk byl z církve vytlaován latinou, a když se šelo jim nové boje pišla nmina a vypuzovala jej ze dvor knížat a velmož, naež století, naplnila si otevela brány mst a smle do nich vtrhla. Tedy duševního uspokojení, které by bylo zásluhou církve, nebylo. Stejn byl deptán cit národní. Ale hrozné rozarování sociální nadešlo, když se do eských vlastí ze západu dral feudalism a usiloval zotroiti lid, narozený k demokratické svobod. To trojí hrozné sklamání pocioval všechen eskoslovanský národ, ale nejtrpeji zajisté hloubavý a dumavý lid jižneský. Co se dalo v duši toho lidu zbožného, jenž s plnou dvrou a láskou pilnul ke kesanství, když vidl, že knží vyznání ímkdyž vidl, že jim ského jsou prví, kdo Krista potupují a proti jeho uení heší? píkladu apoštol, života následování Krista podle evangelického a nejde o štípení nýbrž o uchvácení svtské moci a statk, o pýchu a marnost? V jazyku eském jest uritá stopa vnitních boj sociálních, které hned v prvých dobách po pijmutí víry Kristovy zmítaly národem eskoslovanským. Tou stopou je penesení názvu „knz" t. j, kníže na dosavadní „duchovní otce" anebo prost „otce" kyrilometodjské, a epitheton „velebný". Tento název si piosobilo a toto epitheton si vynutilo katolické duchovenstvo na národ eskoslovanském. To však se nemohlo zdaiti hned a po dobrém. Novému duchovenstvu bylo podstupovati boje o moc a pozemské statky se vznikající šlechtou. Když se feudální velmožové poali nazývati „pány", knží hned to vše podle vyskoili nad a lidu na sebe ukazovali: My jsme velební páni! katolití knží neurvali Ale ani u vzoru, který spatovali u sousedních pro sebe svtský titul knížat a pívlastek, dávaný toliko majestátu. Toho dosáhli jen u Cech a Polák. Avšak farní duchovenstvo venkovské nezcela bylo takové. Ono zajisté jako žilo ím záze doba. f'*^"**, ^^Y^ s lidem, tak s ním myslilo a cítilo, a to tím úplnii, Dyl neodolatelnjší, vesnicky i za nasicli dm toliK sily, ze knze „zesedíacuje", dokud ješt síla jeho byla elementárná, dokud ves byla svtem pro sebe uzaveným, do nhož krom knze nikdo cizí nevnikal a prvk cizího spsobu života, cizích mrav a názor do ní nevnášel! Sedlák nebyl poítán do národa, národem byla jen šlechta a klér vyšší a klášterní. Vesnický knz byl uitelem a vzdlavatelem k tomu spsobilost a vzdlání, on s ním mudroval o vcech lidu, pokud sám událostech, on s ním žehral na novoty i úpadek mrav a vychvaloval stainu^ i spásu nejen po smrti, nýbrž on mu vykládal Kristovo uení a uil hledati v
vné
;
dv
i
i
—
i
n
Nmc
Nmc.
o
ml
nm
74
A
•
v pozemském se u jižních Cech zachovávala jedna z jejich základných vlastností, jež v druhé polovin 14. stol., když už na venkov psobili bakalái pražské university, velmi rychle se vyvinovala. Když u táborit i- ženy byly gramotné, z toho faktu následuje, že mezi muži málo bylo negramotných. Dodati náleží, že selské duchovenstvo také slovanský obad zachovávalo, dokud mohlo, majíc jako stádce pesvdení, že jen modlitba svým jazykem pronášená mže býti bohem vyslyšena, protože jen ona vychází ze srdce, jen ona mže být upímná, a bez upímnosti nelze s bohem rozmlouvati. Poslední stopy slovanského obadného jazyka u Cech zmizely v druhé polovin 12. stol. Ale latina církevních obad duše lidu se nedotkla a vzbudila v ní leda nelibost, jež se dochovala až do husitského hnutí, jež by nebylo tím, ím jest, kdyby nebylo hned ve svých poátcích uvedlo národní jazyk v obady církevní a tím obnovilo staré jeho právo. Já jinde na píklad ukázal, že selští knží na jihu, jací byU ješt v šedesátých letech 19. vku, velmi se podobali knžím podobojí ne z 15., nýbrž ze 16. století. Z toho živého píkladu vidno, jak tuhé trvání má nco, co vyšlo z duše národa a jak z ní nemže býti vybito a docela vyhlazeno ani tehdy, když se již vytratilo z národního povdomí. Analogicky mže být usouzeno, duše nco z poátku eskože selští knží aspo ve své lepší ásti zachovali na slovanského kesanství, žár té lásky, plamen té horlivosti, kvas tch myšlenek a tužeb, které kyrilometodjci mli, pijímajíce kest. Ano možno pedpoložiti, že to bylo víc, než slabé stopy že to bylo vení za ideálem, který nad národem vzešel^ jako jasná hvzda, ale ta hvzda zašla, jedva zasvítila. Konservující schopnost jižních Cech byla tehdy v plné síle jako u všech národ nadaných a duševn soustedných, vlivy vnjšími nerozptýlených a kulturn nezvetšelých. Konservující schopnost ukázala se i ve vcech hospodáských. Hospodaení naturáln udrželo se v Cechách z pohanských až do poloviny 13. století, kdy zaalo ustupovati penžnému. Již na pechodu z patriarchalismu do feudalismu sedláci vidli, že jde o jejich starou svobodu; ale dokud se hospodailo pírodn, mezera mezi sedlákem a statkáem byla neveliká. Sedlák odvedl statkái desátek a na jeho pozemcích si odpracoval ustanovenou i ujednanou robotu, naež se vrátil do obce a žil zase obvyklým životem, jehož mu statká nerušil. Na selské živnosti žilo se a hospodailo v malém tak, jako na dvoe statkáov ve velkém. U šlechtice jako u sedláka všecko, co se na vlastním hospodáství urodilo a pirodilo, co samo vyrostlo i bylo vypstováno, bylo doma k vlastní poteb emesln perobeno. Hospodáství oplývalo „mlékem a strdí", nadbytek bylo všeho, co je lovku potebou prvé nutnosti. U statto vypadalo jako u ruských pomšík z prvé poloviny 19, století, jak je vylíili ruští romanopisci té doby. U našich sedlák na jihu zachovaly se ostatky pírodního hospodaení ješt déle, než u ruských pomšík. Zásadou bylo: odchovat i vypstovati doma co možno, potom doma spotebovati co nutno, obrobiti co se dá, zužitkovat i zbytky, kupovat pouze nevyhnutelné a hledt, aby všecko, za vydány peníze, bylo solidné a bytelné, a odprodávat jen pebytek, za žádnou pak cenu nevzdati se toho, co patí ku kmenu dobe zaízeného hospodáství. Hospodyn umla nejen tence píst, nýbrž i padena trvale na erveno a modro barviti, dlati škrob pšeniný i bramborový, lojové svíky lít a mýdlo vait, kvašením velmi chutný nápoj pipravovati putování.
i
Tím spúsobem
dn
:
as
ká
z
zas uml emení barvit, všeliké lékovat a v zimní dvakrát
odpadk medových. Hospodá
vovat, dobytek, zvlášt
koský,
kem: zabíjel krmnika, šunky nakládal a udil,
I
dob
sekal, míchal
záliba v
a koenil
koenných
náadí hotovit i
i spratikrát býval ezní-
prejt, jitrnice a jelita
jídlech, jež se v naších
nabíjel,
všech
potom udržela
7S
as
hospodaení naturalného, kdy si zápo dnes, sahá svým poátkem do dávných moská koení našla cestu do kuchyn statká, a sedlák aspo o nkoHka výroních píležitostech si chtl pochutnávati na tom, co pán a zeman. Tou mrou, jakou nad hospodaením pírodním vítzilo penžn, zhoršoval se pomr mezi sedlákem a statkáem. Dvory statká ustupovaly hradm a tvrzím, prostý život statká pyšnému, nádhernému a toulavému životu rytí. Na to vše bylo teba penz, poád víc penz, a k tm si statkái pomáhali pitužováním roboty, zvtšováním desátku a zvyšováním zákupu. Nároky statkáovy na sedláka rostly každým pokolením a sedláci už nemohli nevidti, že je v budoucnosti oekává úplná poroba a že zaujmou ve spolenosti místo nejnižší vrstvy, kteréž bylo uprázdnno od té doby, co pestalo otroctví. Za panování Pemysla II. statkái v Cechách nauili se od svého krále nádhee, Jan Lucemburský je vyssával, aby ml na své dluhy a dobrodružství. Králm jen statkái dan platili, sedláci nikoli ale statkái vydírali ze sedlák ;
nkolikrát víc pro sebe, než potebovali pro krále. Zvýšená poteba až do jisté míry bývá matkou hospodáského pokroku. Sedláci tehdy nedosahovali vtší výnosnosti pdy intensivnjším hospodaením, nýbrž tím, že tak stále vtší prostranství vzdlávali na pole. Z vtšího výnosu nco zbývalo i jim. jim pak dodala Zámožnost jejich zámožnosti. týmž pomrem jako bemen, pibývalo i jha. sebevdomí, a z nho znenáhla vyrstala touha po svobod a zlomení panského Drobní zemane a svobodníci ješt tíže nesli zmnu v hospodaení. Jedni, aby se
A
do služeb mocných pán, druzí prost vstupovali do stedy selské. Z prvých vyšel Jan Žižka, z druhých Petr Chelický. Tmito druhými dostávalo se sedlákm vdích hlav, které to, co velo v lidu, zbíraly v sob v souhrn, aby, až nadejde as, daly sborové myšlence selského lidu eského výraz iny, které jsou za-
zachránili, dávali se
znamenány v djinách husitského hnutí. Vedle toho pipravoval husitskému hnutí pdu selský duchovní, jenž se ve vsi nebo v msteku narodil a po vysvcení tam se vracel na psobišt ve svém povolání. On šíil mezi lidem znalost bible a tím ku pesvdení pivádl, žeby se všemu lidstvu žilo na svt jako v ráji, kdyby se vrn spravovalo pravidly, která dal Spasitel, a kdyby horlivji milovalo Stvoitele nežli stvoené. A hlavními vinníky ped Hospodmem vidli se jim mocní tohoto svta a pede všemi jinými papež, jenž chtl býti prvou osobou na zemi a ml tedy na sob nejvtší zodpovdnost za všecky híchy a nepravosti, kterých se dopouštly vršky lidské spolenosti, jemu nejblíže stojící.
Poátkem
14. století obrozují se
eské
národní
síly
a
bhem
celého
vku
zrají,
naež
se vyvrcholují hnutím husitským. V této dob pípravné vyznaují se dva fakty, charaktern pro všeeskou národní psychologii. Prvým je Dalimilova rýmovaná kronika eská, druhým pak založení slovanského kláštera v Praze. Dalimil patí mezi nejzasloužilejší
buditele eského národního vdomí a nejohnivjší milovníky eského jazyka. Tak veliký byl úinek jeho díla, jehož cena vlastn je publicistická, že sláva jeho se záhy dostala k kteíž si je peložili. Z úinu Dalimilovy kroniky vidíme, že láska k rodzáklad ku všelikému rozvoji nému jazyku, k rodné zemi a její minulosti dává
Nmcm,
Cechm
Není tu pstní jazyka pi lhostejnosti k vlasti a k djinám národa anebo láska k vlasti bez lásky k jazyku a historii, nebo konen láska k historii národa bez lásky k jeho jazyku a zemi. Na tom základ budovali i eští buditelé z poátku 19. století. Teprve pozdji daly se pokusy o vyvrácení eského národního rozvoje, pokusy, zdaž by zdánlivým zesilováním jednoho z jeho pilí nedaly se oslabiti druhé dva, aby pak i tetí se zítil. Ale láska k rodnému jazyku eskému je prvým lánkem v této trojici.
76
Vení národního srdce za jazyk projevuje se snahou zjednati mu oprávnnou platnost v každém oboru veejného života. Tehdy v popedí obecného zájmu stál život církevní. I nemže býti pochyby, že probouzející se eské vdomí v stol. 14. postrádalo národní jazyk v církvi nemén živ, než souasn gallikáni ve Francii, ozývalo se a reptalo, pro ho není, pro jej vypuzují. V národ, jehož duše ješt byla nerozdlena a jenž v sob cítil sílu, rostoucí ne po dních, nýbrž po hodinách, nebylo možno, aby rozeznával mezi obma cizími jazyky, které si u nho osobovaly domácí právo, mezi spoleenského života nemohla býti nenminou a latinou. Reakce proti
nmin
doplnna reakcí proti latin v církvi. To vida a uvažuje Karel IV., veliký milovník eské zem a národa a zajisté i eského jazyka, založil v Praze klášter, v kterém znova zahlaholil slovanský bohoslužebný jazyk. Skutek tento nynjší Cechové málo oceují a slab mu rozumjí. On, podle mého mínní, jest jeden z nejgeniálnjších Karlových. Karel prohlédaje v budoucnost, pedvídal, jak poroste a politických mohutnti bude národní hnutí, a proto jako politik uznal za nutno vyjíti mu vstíc, aby je mohl opanovat a ídit. Ovšem by se to nebylo zdailo zcela, akoli Karel byl mistrem ve vyrovnávání protiv a spor, nebot církev by ani Karlu IV. nebyla povolila slovanskou bohoslužbu pro všechen eský národ; ale zejmo jest, že Karel našel prostedek, jak by se eské hnutí rozdlilo a jak by se oslabila sociálna jeho složka. Také opravná snaha Viklefova byla provázena socialným hnutím v Anglii, jež r. 1381 vybuchlo povstáním robotného lidu, ale brzy bylo udušeno. Jako Viklef, jsa starší, byl pedchdcem Husovým, tak i sociálna revoluce z r. 1381 byla pedchdkyní revoluce
in
nemožno tvrditi, že eská revoluce byla napodobením anglické, rovnž nemá rozumu tvrzení, že Viklef byl duševním otcem snah Husových, teba mu dal svými spisy nejeden podnt. Stejné píiny mívají stejné následky, a Hus a husitské hnutí jsou práv tak následky píin, vzících v eských pomrech, jako Viklef husitské;
ale jako
pomr
anglických. Možná, že byla i duševna pokonce 15. století a Angliany. Cromwella nkteí pidoba mezi starými Cechy do rovnávají Zižkovi, a tak Viklef mže býti k Husovi pouze pirovnáván, ale stavti Husa v duševnou odvislost od Viklefa není spravedlivo. Jako jest podobnost, jest i rznost mezi Husem a Viklefem i druhými reformátory, o emž Se vyjaduje Hilferding: „Hus se liší od Viklefa, Lutera, Cvinglia, Kalvína zakladatel protestantských sekt tím, že neml v úmyslu založiti nové uení. i jiných Viklef sepsal znamenitých 45 lánk, kterými se vyvracelo všechno vkové zízení z uení ímské církve. Hus odmítl ty z lánk Viklefových, které obsahovaly dogmatické formule, nesouhlasné s podáním ímské církve, ale osvojil si a hájil ty lánky, kterými odsuzovány neplechy latinského duchovenstva a obnovována pošlapaná práva kestanské mravnosti. Ctitelm Husovým vadí jeho pomr k Viklefovi. Teorie všecka a
lollardské hnutí jsou
následky
pináleží Viklefovi, Hus vzal z té teorie nemnohé a to ve smyslu vyznání víry nejpodstatné body, sám nieho nového k nim nepidal a pece jak nezmrn je v tom, že Viklef byl dogmatik, Husem pak vládla vysoko stojí nad Viklefem! vyplniti mravní zákon kestanstva. Tžko najiti v djinách jediná myšlenka: lovka, který s takovou bezpodmínenou pravdivostí uskuteoval svým životem píkazy Evangelia. On následoval tvrce kestanství i v tom, že jeho uení nemlo charakteru dogmatických formulí, ale živého mravního nabádaní. On nevynikal ani neobyejnou ueností, ani geniem. Ta pekvapná kouzelná sila, kterou Hus psobil na všechen eský národ, vytékala jen a pouze z mravní velikosti jeho osobnosti a mravního významu jeho kázaní."
—
mén
Vc
vrn
n
Nám
abychom ukázali jak z djinného, tak i psychologického vývoje, že hnutí jsou výslednicí všeho dotavadního života eského národa, Hus a husitské a nikoli následkem agitace nkolika fanatických knží, jež za sebou strhla temné massy lidu, jimž se v elo postavili dobrodruzi stavovští. Hus a husitské hnutí jsou šlo
o
to,
djinách jsou jevy podobné, ani není takových. Hus, by a upímný jako apoštol. Jako brojil proti pýše a nádhee, neml pýchy duchovné, jaká vyznaovala na p. Lutera. Nebažil po sláv, tím mén po korun muenické, jak mu odprci vytýkali. Neprovozoval spekulace, nejednal podle pojatého plánu, nechtl pivoditi rozbroje, ani na církevní reformu zpedu nepomýšlel, nýbrž toliko na oistu od hích a povznesení mravnosti jak ve spolenosti vbec, tak zvlášt v duchovenstv. Hledaje píklad vysoké mravnosti, na kterou by mohl ukázati jako na vzor a cíl, nacházel ji v prvotní církvi. Ideál jeho tedy byl v minulosti a nikoli v budoucnosti; novatorem nebyl. Výbojn nepostupoval, ale zlob neustupoval. Uil jen tomu, co bylo jeho ryzím pesvdením, a za své uení stál hlavou. Muenické smrti nehledal, ale ani se jí nestrachoval. Neodvolal, protože nemohl. Nemohl pak ne z umínné tvrdošíjnosti, nýbrž proto, že nebylo co, a on výše cenil pravdu boží, teba byla trnovým vncem, než lež, která byla kardinálským kloboukem. Porovnáme-li rty charakteru Husova s rtami charakteru jižneského lidu, jak jsme je narýsovali, pesvdíme se, že Hus, tak jak byl, mohl býti jen synem toho lidu tichého, skromného, poctivého, mravného a ušlechtilého, jenž jest Husem ped tváí oslaven. všech Ale jak se s tmito vlastnostmi jižneské povahy srovnává revoluce táborit? Dobe se srovnává. Charakter je týž, duch týž. U Husa jako v jeho lidu snadno postehneme pt dob psychologické pípravy. Po sklamání, kterého se dožil lid po pijetí kesanství, nastala doba tesknní po takovém stavu v zemi, který by odpovídal zákonu Kristovu. Za tesknní se lovk noí sám v sebe. Znenáhla se jednotliví lidé dorozumívají a z toho vzniká spolené pání lepšího, jež se stupuje v toužení. Za tesknní duše byla malá, toužením roste a ulevuje si horlením pro spravedlnost kivd. horlení mohutní v požár dychtní, aby zlo již bylo vykoenno, i proti dychtivého nedokav se vztahuje, aby vykonala nápravu. Tato doba je neja ruka se za pesvdení neleká obtí, rád snáší utrpení, smrf ho nevíce inorodá. odstrašuje. Poslední je doba prahnutí po smrti jako po ukonení všech pozemských zápas a splynutí s bohem, u nhož jediného je ta spravedlnost istá a svrchovaná, jaké nemže býti v pozemském život pro lidskou nedostatenost. Hus dospl nejvyššího stupn této vývojové linie, lid pak jeho projevil se stuppedposledním, inorodým dychtním. Sedláci z Práchenska a Bechynska, kteí se prví žebrali kolem Zižky s okovanými cepy na ramenou, velmi se rzní od selských povstalc ze 17. a 18. století. Nebyli ješt útiskem a nouzí dohnáni do zoufalství, ve kterém jim bylo jedno, život neživot. Oni nešli bojovat jen za sebe, nýbrž také za své bezdomé mladší bratry, a nebili se za koist, nýbrž za to, aby jazyk svatováclavský v echách nebyl znevažován, aby církev Kristova i všechna spolenost oištna byla od neád a opravila se podle Evangelia. Snaha jejich byla pedevším ideálna, a že si dali jméno „božích bojovník", vydává o nich svdectví výmluvné a nade vše závažné. Avšak boží bojovníci vykrváceli na Lipanech tak, jako Hus pustil duši v Kostnici. Cíle svého nedosáhli, i je stihl osud tragický. Píina byla v osamocenosti vbec a bratí táborských zvláš, jakož i v dlouhém trvání boje, jímž samým musela porušena býti pvodní istota a jednota úmysl.
jevy
samobytn eské.
uený,
je
prostý, istý
vk
Ohe
lovk
nm
ech
78
V
Husv
ku své selské práci a uspoádal si život spsobem zpedu vykompromisem se stranami, proti kterým se dral. Diky tomu kompro-
lid se vrátil
líeným, nmým misu zachoval všecky své pvodní vlastnosti, ale již s nimi bojovn nevystupoval. Ani v 17., ani v 18. století nebyl žádným hnutím zachvácen. Všecko trpn a pokorn snášel, nespoléhaje již na pomoc vlastní, nýbrž pouze na boha, jenž dá lidem lepší poádky, až
si
jich zaslouží.
táborským hnutím Petr Chelický? Hilferding Chelického adí mezi reformátory dle programu, jakožto zakladatele sekty eskobratrské. V tom se Hilferding zmýlil. Chelický není zakladatelem eského bratrství, ale ovšem zavdal k tomu podnt jiným. Sám je myslitelem táboritství, ale jiná jest jeho metoda, než „božích bojovník". Uilf neodporovati zlu, a „boží bojovníci" snažili se zlo vyhlazovati každou Souvisí-li
s
mocí, bezohledn a nelítostn až do koene. Blanití rytíi Kdy vyjdou ze svého zaarováni? Tehdy, až na eské mysli psobiti bude zase trojí stará, historická vzpružina: eská národnost, kesanské náboženství a snaha o nápravu socialnou. !
JAN HUS VE
VÝTVARNÉM
UMNI NAPSAL
DR.
V.
V.
STECH
I.
tává se, že
umní
pirovnáváme takka
cizího se skrovností našeho
mimodk
bohatství a rozložitost
domácího, a vzpomínáme potom
tém htostiv slavných dj, které bránily v Cechách umnám rozjednotn a v souvislé plnosti, a nedaly vyrsti z naší pdy geniálním tvrcm. Míce sobecky minulost dneškem pochybovaným a nezaujatým, želíváme osudu, který jednostrann, na staletí, tak upoutal všeho národního ducha, že nalézal jenom v náboženství svého pravého uplatnní a projevu. Vidíme poátky velikého slohu, jež zanikají nevyžity ve válené tísni, sledujeme, jak veliká formální kultura doby Karlovy se hroutí v náboženském usilování nejlepších duch naší vlasti. Ale ihned také musíme obdivovati obrovitou jednotu citu a vle, živelné vzepnutí celého národa za ideálem, jakým bylo hnutí husitské, a potom teprve chápeme celý význam symbolu, na který vyrstá postava mistra Jana Husi, spolu vkovitý mezník i klí celých našich djin. Uvdomujeme si jeho osudovou nutnost a podzemní souvislost s podstatou eské zem lidu. Karel IV. penáší do Cech rozkvetlá umní a sousteuje zde na chvíli duševní proudy evropské, zakládá vysokou formální kulturu vdeckou i výtvarnou. Praze a celé zemi dostává se veliké zevnjší skvlosti, která záhy, takka hned po smrti Karlov mní celý svj ráz. Veliké stavební podniky císaovy, sv. Vít, Karlštejn, Karlov zstávají do dneška osamocenými píklady vle vladaovy a stavitelství záhy ztrácí svou istotu slohovou. Malíství tabulové i freskové, které slibovalo z poátku ešiti veliké a nové otázky prostoru, mní se už na zaátku patnáctého století v složitý barevný, ale plošný ornament. Sochaství opouští záhy tžkou monumentalitu prací z dómu a mostecké vže, tak pevyšujících svým plastickým smyslem vše, co vzešlo u nás po té z dílny sochaovy, ba na dlouho zaniká. istá forma, pstovaná o sob, jako umlecký problém, neudrží se v zemi hluboce odporující vší hotové a dané konvenci. Proto tak záhy projevuje se z hloubí národa nesouhlas a odpor proti karolinské skvlosti a nádhee, proti neupímnosti a vnjšnosti veliké kultury. Rostou píznaky velikého hnutí mravního, hromadné touhy po oist od církevnictví a svtskosti, a nazývá-li jednou Milí sama Karla Antikristem, protestuje tak za mnohé proti pvodci vší hmotné svtskosti, všeho umleckého formalismu, píliš krášlícího pozemské bytí lovka. Waldhauser, Štítný, Milí, Janov jsou netoliko moralisty a mysliteli, ale spolu píznaky rostoucího národního proudu oistného. Obadnou franko-italskou kulturu mezinárodní doby Karlovy pemáhá národní hnutí duchovní, kde silný život náboženský živí také všechny city sociální a vlastenecké. Celý ten pohyb nedje se z kladné nové myšlenky, ale jako soustavné popírání formy, ili daného vztahu mezi obsahem a jevem, jako revise zvyk, schémat, ritu a kultu; zprvu myšlený, potom prakticky provádný návrat k jediné isté pravd víry písmu. Primitiva ecclesia obnovení prvotní církve je stálý sen prvého opravdového husitství. Ideály náboženské jsou poátkem a živnou pdou rozvoje celého národa jako duchovní síly, spojeného toutéž vlí a proto pln a životn se vyjadujícího. Jan Hus je výrazem a dovršením starých myšlenek, živým pedstavitelem celkové vle, spojujícím vrstvy uené s živelným proudem lidovým. Jeho osoba a život stlesní národní odpor k nevenému formalismu, jeho muedlnická smrt tragicky rozdlí, jako obrovský plamenný hiát, naše djiny na epochy. Sám píslušník a dovršitel staré doby, položí svj život jako posvcení a na práh velikého období nových. vinouti se
i
tém
—
—
dv pee
83
neformálních ideál kulturních, nové životní prakse, dsledného domýšlení a uskuteování obrody kesanské víry jako základu všeho života. Jeho smrt stává se mohutnjší silou vývoje, než jakou mohlo býti jeho životní dílo, protože jí zasáhnut byl celý národ, který pedstavoval, a jeho umuení bylo vnjším znamením úplného popení minulosti a tradice. Války husitské odstraní na desítiletí výtvarná umní z ady pímých životních poteb národa, vezmou jim nutnou pdu poteby, zájmu a úloh. Jenom písemnictví a hudba slouží prohloubeni náboženství, innému zúastnní širokých vrstev na bohoslužb, kdežto sochaství, malíství a architektura byly by zatemovaly istotu božího slova umlou formou. Vystupují výraznji teprve pi zchladnutí pvodní náboženské vroucnosti, v dobách povlovných kompromiss, když již myšlenky, za které umel Hus a bojovali Husité, stávaly se všeobecn pijatou konvencí. Tehdy nastupují opt vládu staré formy slohové, aby sloužily potebám nového kultu. Staré proto, že veliký svtový zápas husitský nevytvoil nových kladných myšlenek, jež by byly mohly živiti umní. Velikému oproštní nenásledoval dsledný radikalismus úplné rozluky se starou církví a stvoení církve nové, jednotn vybudované ve všech otázkách ritu i vrouky, k jaké dospli o sto let pozdji Nmci. Proto i postava nového svtce Jana Husa bude vytvoena dobovými prostedky a výtvarnou mluvou stéwé církve. Bohužel nemá výtvarné pojetí Husovo tolik asu, aby se mohlo ustáliti v monumentální pevný typ, jaký si vytvoilo eské umní pro národní i náboženskou pedstavu svatého Václava. Nmecká reformace peruší vývoj typu z eské pedstavy ve chvíli, kdy tato již se blížila svému myšlenkovému a výtvarnému dovršení; rozvoj typu nmeckého zarazí st let mizí potom Jan Hus z látkového okruhu domácího výBílá Hora. Na tvarnictví, a proto když v devatenáctém století chce opt eské umní podati národu postavu, která rozhodovala a utváela jeho djinný osud, musí nejprve pejmouti hotový typ vzešlý z umní nmeckého.
dv
Známe dobe celou pi Husovu v Kostnici, a víme ze zprávy Petra z Mladenovic, jaké byly jeho poslední chvíle. Líí zevrubn jeho smrt a popisuje, co se dalo s tlesnými ostatky: „Tehdy ohe opad a samo tlo obhoalo a na tom prknu ostalo bieše. I píkaza her zu Klein ti vozy drv pinésti bieše, na ohe vložíchu, srdce jeho na obosteném kole upeiechu, všecko i s kostmi v prach obrátíchu, hluboko zemi vyryvše, vysypáchu na káry, kdež najblíže Rýn bieše, v vodu roztrusíchu, kúce, ploviž Husí k bohu svému, jakožs obikla. Zavolavše biickým hlasem, pikázáchu písn: Kdož by toho kaciee litoval anebo následoval aneb uenie jeho držal, sta se jemu obšírnjší latinské zpráv udává mistr Mladenovic též nebo horšie! I odešli jsú." také dvody tohoto úzkostlivého zahlazování všech stop. Praví: „a šat z rozkazu Clemova a maršálkova hodili biicové spolu s botami do ohn, pravících, aby Cechové nemohli to míti za ostatky a my dáme tob odmnu tvou za to; což i uinili. tak spolu s jmenovanými jednotlivostmi popel hranice na jakousi káru naloživše, do blízké eky Rýna uvrhli."') Zdá se, jakoby koncil byl tušil už živelný výbuch hnvu, jejž vyvolává upálením mistrovým a pedvídal úctu, které bude požívati památka muže zemevšího za životní pesvdení a djinné urení celého národa. Už v záí r. 1415 slyším, že by drahná búe byla v Cechách píše Jeroným ze žaláe v Kostnici: „. v Morav pro smrt mistra Husova, jakoby byl kiv odsúzen a kvaltem upálen".^) i
V
A
.
84
.
A
S poátky ctní Husova potkáváme
se hned po jeho smrti; jméno Husovo bylo spolu heslem sjednocení i odboje proti církvi. V kathedrálním kostele Husitském, jak posmšn nazývána Betlémská kaple, konány za nho smutení bohoslužby jako za svatého muenníka^) a po upálení Jeronýmov r. 1416 ctni oba zpvy, zádušními mšemi, a podle slov kapitoly Olomoucké porovnáváni k sv. Vavinci muedlníku a vynášeni nad sv. Petra a jiné svaté*). Dokonce téhož roku stžuje si koncil Sigmundovi, že Cechové Husa a Jeronýma „malují v chrámech jako blahoslavené'^ ^) Tyto poátky stálého kultu Husova a Jeronýmova mají ráz úpln katolický a nový duch tvoícího se náboženství projevuje se ješt starou formou. Další vývoj husitství vede k domyšlení myšlenek Husových a ostatních reformátor, a oproštní víry od vnjšnosti znamená nutn popení umní jako prostedku náboženského. Husv umlecký názor byl ješt nejasný'); pipouštl obrazy v chrámu jako pouný prostedek, obracel se proti mah'ství svtskému a zavrhoval zájem na isté form') nedostihuje celkem zásadního odporu Matje z Janova. Husovi pokraovatelé považovali už mistrovskou uenost za pekážku vlády istého zákona božího, každému na srdci napsaného, a tím spíše zavrhovali nepímou mluvu symboly, jakou je stedovké umní. Pravé husitství, pedstavované Táborstvím, popelo veškeru formálnost obad, zjednodušilo bohoslužby, vymýtilo z chrámu obrazy a sochy svatých, jež považovalo za modly hluché a trpaslíky. Až do kompaktát tedy v dob nejistšího a opravdov žitého vnitního oisování nebyla tedy jist smrt Husova a Jeronýmova nijak vnjšn pipomínána, leda zpvem, který byl výrazem a pomckou pímé úasti vících na pobožnosti. Zpráva o postavách muenník malovaných v chrám ve stížnosti kapituly Olomoucké pochází z doby prvého vzntu, kdy rozchod s církevní minulostí nebyl ješt dokonán. Všechna výtvarná zpodobení postavy Husovy (i Jeronýmovy) jsou pozdjší, teprve z asu, kdy už poal povlovný postup smiování s církví, a kdy optn pejímány její tradiní formy a symboly. Proto nevíme, jak vskutku vypadal Mistr Jan, a všechny otázky po jeho podob musí pestati na stanovení pibližného povšechného typu postavy, která nemže míti zjedineujících známek skutené podobizny. V ikonografii Husov hledal moderní djezpyt na otázku, ml-li Hus vskutku vousy, se kterými se objevuje jeho postava od šestnáctého století. rozešil definitivn Zikmund Winter*). Poukázal pesvdiv, že Hus byl knzem v dob, kdy knžstvo v Cechách už vesms se povinn holilo (svdí o tom všechny miniatury obrazy XIV. stol.), a že se od jiných knží církevních jist lišiti nechtl a nelišil. „Doufám, že jsem zúplna kesanem od víry se neuchylujícím," psal Stpánu Pálovi. Také v procesu nebyla mu vytena žádná odchylka od mrav a zpsob ostatního knžstva, kdežto laikovi Jeronýmovi pipomínána brada, kterou prý nosil proto, aby se zalíbil pravoslavným, s nimiž jednal proti ímu. Ani na smrt nešel mistr Jan s plnovousem, jenž mu snad narostl v dlouhém vzení. Mladenovic, který popisuje ve své eské zpráv jeho vzezení, nepraví nieho o vousech'). Byl jist oholen ped obadným odsvcením v den odsouzení, pro nž bylo pedem pichystáno v mnstru lešení s mešním rouchem. Pi tomto formálním aktu zrušena také tonsura, která jist ve vzení zarostla; pi exkomunikaci byla tedy knžská dstojnost mistrova, jak se jevila zevn nejvíce holou bradou, nejprve zdraznna. Konen o posledních okamžicích mistrových vypravuje pímý pramen, obrazy v rukopisech Richenthalovy Kroniky. Kostnický písa a oitý úastník Husovy smrti, Ulrich von Richenthal, sepsal svoji kroniku nkolik let po událostech, jichž byl svdkem as mezi lety 1423 1433
—
—
—
odpov
Vc
i
—
—
—
85
a dal ji vyzdobiti obrázky. Této kroniky zachovalo se šest rukopis s obrazy poizovanými dle téže pedlohy. Nejstarší asi je Aulendorfský v majetku hrabte KónigKostnický s nejlepšími obrazy, Pražský podle Menšíka segga, pak následují (Universitní knihovny), Vídeský (dvorní knihovny). Petrohradský a Wolfenbuttelský'"). Struná a lhostejná zpráva Richenthalova o odsouzení a smrti je ve všech rukopisech vrn ilustrována sledem obrázk, kde vesms zpodoben Hus bezvousý. Nejstarší rukopis, Aulendorfský, je vyzdoben malíem velice dovedným, který dbal netoliko kroje, náadí a zachycení malebné rozmanitosti událostí koncilu, ale dovedl i vystihnouti typické znaky podoby. Papež a císa mají zeteln ráz portrétní (obr. 61.) a i vypravování smrti Husovy, líené jistými a zbžnými tahy pera a kolorované barvou vzbuzuje dojem dvryhodné správnosti. Je to pt obrázk (fol. 135 139): Hus v erné sukni, s kacískou korunou") kráí s rukama v pedu svázanýma mezi zbrojnoši (obr. 29.), je odsvcován, obleen do mešního roucha, dvma biskupy (obr. 27.), jde provázen zbrojnoši a davem na popravišt, obleen v kutnu, s epicí a pivázán kolem pasu provazem, jehož konce drží biicové (obr. 28.). Konen vyobrazen v plamenech, s bolestným výrazem; dva lidé pikládají polena na hranici, na levo tlaí se lid držený stráží, na právo ást jednoho kon a jezdec s druhým (obr. 31.). Závrkem je obraz nakládání zbytk hranice dvma muži na káru (obr. 30.). Podoba Husova je na obrázcích stejná, je to starší již muž, as tyicátník, vyholený, s dlouhými vlasy a tonsurou, postavy spíše zavalité. Jediný obrázek (fol. 142) provází zprávu o Jeronýmovi: mistr vousatý a s dlouhými vlasy pod papírovou epicí (bez dábl), obleený v dlouhou ernou sukni s rukama v pedu svázanýma mezi odnci (obr. 54.). Obrázky ostatních rukopis nepidávají postav Husov nových rys, dodržujíce celkem komposiní schéma'^): Pibývá jenom lidí nebo nkterý detail, tak v Pražském rukopisu má Hus u pasu nž a váek, o kterých mluví Richenthalv text. Nad hlavou vznášejí se mistrovi dva erti. Obrázky jsou provedeny zbžnji a prudeji. Barvy jsou pouhé skvrny, kresba je povšechnjší, ale i živjší; Hus v plamenech kií, okolní postavy podány v pohybu a pimknuty k dji (obr. 32.). Rukopis Petrohradský je plošnjší, více dekorativní (obr. 26.). Totéž schéma komposiní i tentýž typ postavy Husovy zachován je v devorytech tištného vydání kroniky z r. 1483^^), kde odsouzení vylíeno tymi i obrazy na dvou listech: odsvcení, vyvedení z msta, upálení a shození popela do Rýna. Jeronýmovi vnován jeden celostránkový devoryt. Obrazy pevedeny do širšího a ploššího slohu devoryt, rozváženy plošn, postava ustálena v pevné ikonografické schéma. Pro naši pedstavu Mistra Jana Husí je dležité, že pramen tak bezprostední, jako je Kronika, podává ve všech svých variantech tentýž ikonografický typ s vtší pesností, než jak jej možno stanoviti z památek domácích. Nebo nejstarší zachované eské vyobrazení Husovo láme vývojovou adu typu a podává mistra vousatého. Je to pomrn pozdní obraz, až z druhé poloviny patnáctého století, tvoící ást výzdoby rukopisu Jenského. Rukopis Jenský") je jedna z nejdležitjších kulturn-historických, výtvarných a náboženských památek eského husitství. Je to sbírka náboženských traktát pod úhrnným jménem: Odpornost Kristova s Antikristem, illustrovaná nkdy koncem patnáctého století asi nkolika malíi, z nichž jedním byl Bohuslav z Cechtic. Miniatury doprovázejí texty latinské i eské jsou zajímavou výtvarnou parafrasí náboženských názor husitských. Husitství, pvodn výtvarnictví nepíznivé a považující „podobenství nebeských nebo pozemských vcí za modloslužbu", smiovalo se od r. 1441 vnitn s katolicismem i jeho prostedky'*), a rukopis Jenský se starším rukopisem Gottingským'*)
—
—
—
—
86
jsou doklady, jak snažilo se pozdji vyjadovati a prostedkovati obrazem svoje myšlenky. Oba rukopisy, vzájemn souvislé, jsou významné pokusy o vytvoení nových themat, ba cykl z katolictví nepejatých. Pokroilejší a pozdjší rukopis Jenský má výjevy, kterých není v Gottingském a postupuje ze zbžné ilustraní kresby tohoto k stanovení pevných obadných výjev, které úzce pimknuty k textu, znamenají satyrickou výtvarnou polemiku s papežstvím. Slovem i obrazem pedstaven rozdíl staré církve a života souasného knžstva"). Genrové líení pechází v nkterých dogmatických by i v jednotlivostech miniaturn vypravené. Tak listech do monumentální formy papeže s kardinály a trpícího Krista. Padesátý Babylona a Jerusalema, v kontrastech 37'' a 38*) tvoí dležitý sled dvou výjev: kázání bezdevátý a šedesátý obraz (fol. vousého plešatého knze s prosté kazatelny svtsky obleenému lidu (obr. 2.) a upálení bradatého kacíe, se splývajícím erným vlasem a kacískou epicí na hranici obklopené na právo biskupy a mnichy, na levo diváky a dvma jezdci (obr. 1.). Následující obraz (fol. SS**) pedstavuje touž scénu, ale hranice menší a zástupy po stranách více seveny a pemístny na opané strany a pozadí nemá blanek pro nápisy, které jsou na obraze prvním. Není jist pochyby, že jeden obréiz pedstavuje Husa, druhý, až na malikosti nezmnný, Jeronýma. Spojení obrazu kazatele se znázornním smrti bylo asi stálé ikonografické schéma, ježto nalézáme je ješt v Kancionálu Litomickém (kol r. 1517) (obr. 8., 9. a 10.) a v rukopisné knize Officií Tadeáše Aquilina z kostela Opatovického v Préize z r. 1578 (obr. 12.).'0 Je jist vyobrazením
—
Husa, snad v Betlémské kapli, akoliv text rukopisu nevysvtluje tchto vložených snad možno obrstz, a o to dležitjším, že pedstavuje Husa bezvousého. na Husa vykládati ješt jednu postavu obrazu Zižky v nebi, kde na pravici Boha, ped andly, stojí Jan Zižka s klíem a korouhví, Jan Ktitel s beránkem a knihou a mladý plavovlasý muž s kalichem (obr. 3.), jenž mohl by býti mistrem z Husince"). Jest tžko hledati vysvtlení pro neobvyklé vzezení mistrovo na obrázku hlavním (obr. 1.), odporující všem ostatním zachovaným památkám eského typu. Snad býti vyobrazen tak, jak vyšel ze žaláe^"), snad nutno považovati obraz za píklad, jak pomalu ustcJovaí se typ a pevné pojetí Husova významu a místa v eské církvi. Pradávná úcta k Husovi mnila se zvolna v kult svtce. Byl-li z poátku jmenován muedníkem, pozdji obvykle mužem svaté pamti, obráží se v tom, že nebyl zakladatelem pevn vybudované církve, ale že jeho smrt byla pohnutkou veliké mravní reformy. Teprve tehdy, když toto oistné hnutí zvnjšnío, mohl zaujmouti v ritu a kultu domácí církve pevné místo. Nelze pedpokládati, že dalo se tak dlouho ped polovicí století. Aeneas Sylvius, který poznal Cechy r. 1451, píše: „Jan a Jeroným jsou uctíváni u Cech jako muednici nemenší, než jsou Petr a Pavel u íman", a vypravuje o tom, že hned po smrti zasvcena jejich památka a ustanoveno, aby byla každoron slavena. Svátek Husv a Jeronýmv oslavován v chrámech šestého ervence, ale uctívána jenom jejich památka a zpíváno jenom „officium commune de martyribus", ve kterém se nevyskytovalo jméno Husovo nebo Jeronymovo^^). Teprve koncem XV. století pibývalo svátku Husovu okázalosti a on ctn jako prvomuedník a svtec*''). Bylof svcení svátku Husova (a podávání svátosti dítkám) jednou z hlavních známek odlišnosti církve katolické a utrakvistické, jež pejala jinak již celou starou liturgii, ctní obraz a soch. Svátek byl také zhusta píinou rozpor obou stran, výtržností a bouí. stanovisko husitismu k sochám a obrazm dávalo výtvarným umnám podnt k hojnjšímu zabývání se postavou Husovou, takže mohla konen vzniknouti
Konen
ml
Zmnné
n
Vývoj typu bral se jist od malby knižné k malb tabulové, jakou je ješt ponkud i kresba rukopisu Jenského k pojetí monumentálnjšímu. Vidíme z památek, že eští umlci zpodobovali pedevším smrt mistrovu, okamžik jeho upálení, jakožto nejvýznamnjší událost jeho života i poátek nové doby. Konen bylo tu jist i národní vdomí potupy a kivdy koncilem na eších spáchané. Proto pirovnáván také k prvomuedníkm nebo staven vedle devních národních svtc. V kancionálu Smíškovském z r. 1491, díle Matouše iluminátora,*") vyobrazen v iniciále S, ped officiem o muednících, mistr Jan v mešním rouchu a kacíské epici se dvma ábly, jak žehná pravicí kalichu na knize. Stojí uprosted prvomuedník sv. Štpána s kamením v klínu a sv. Víta s palmou. Všichni ti mají u hlav aureoly (obr, 5.). Liturgický text je takto výtvarn glossován a sesílen krajovou ozdobou, kde vymalotedy událostí místní. V druhé ásti váno metání Husit do Kutnohorských šachet kancionálu podáno ješt Upálení, zde již rozvedené do scény zevrubn vyprávné (obr. 6.). Obrázek je z tchže prvk jako v rukopisu Jenském (biici, biskupové na koni a mniši), ale umístn volnji v krajin a vypraven podrobnostmi díví pikládajících biic; také oblieje divák vyjadují zlobu a vtší úast na dji. Mistr vyobrazen na hranici, v bílém rubáši a kacíské epici, pivázán ke klu etzy v pasu a zbžnji snad pomocníkem a v nohách. Akoliv Upálení je malováno list iniciálou prvomuedník, pece je typ postavy obadnjší s než Matoušovým tlo nese okrouhlý a a podoby Husovy na obou obrazech týž. Silné, spíše zavalité plný obliej, s vlasem na ele rovn postiženým. Toto pojetí Husovy postavy bylo v eském umní do šestnáctého století stálé, jsouc odvozeno patrn ze starších pedloh, pochodících ješt z pímých vzpomínek na mistrovo vzezení. Jenom vedlejší ásti výjevu Upálení byly rozmnožovány a stávaly se lenitjší. Tak už na nejstarším datovaném obraze, devor)^ech tištného eského Passionáíu z r. 1486,^*) stal se z divák odlišený, do typ charakterisovaný dav. Scéna podána velice živ, plasticky a výrazn: sted tvoí Hus, jemuž plameny hranice sahají po pás, na epici má ti erty a je do kola obklíen davem; v popedí dva biicové, pikládající a dmýchající, tvoí dobrý kontrast i pechod k hlavní postav. Komposice tohoto krásného devorytu upomíná kdežto liší se od genrosvou soustedností a vážností na ztrnulejší Upálení Jenské vit malebných obrázk kancionálových. Jako v rukopisu Jenském není ani zde zvlášt vytvoen Jeroným (obr. 4.); k vyobrazení jeho smrti použito bylo asi téhož štoku jako na Husa, jenom v zadu vyíznuty postavy divák, takže stední postava je osamocena proti pozadí, a na epici ponechán jenom jeden ert. Oba devoryty jsou ilustracemi jedné verse eského sepsání Mladenovicova, jež ítáno bylo ve chrámech ve souvislá
z
tradice.
ilustrace
—
—
—
—
he
—
—
výroní den upálení^O. Obrazu Passionáíu blíží
se, a formáln od nho závisí, devoryt (obr. 7.) zdobící první eské vydání kroniky Aeneáše Sylvia z r. 1510^*). Prostotou své formy výmluvná scéna, plošší a prostší Passionáíu, má Husovu postavu nezmnnu, diváci opšali a piblížili se více hranici, takže list je plnjší. Arcibiskup na právo a dva svtští pánové na levo posunkují, také oba biicové v pedu jsou pohyblivjší. Devorytec chtl jist tímto naivním prostedkem zvýšiti dramatinost celého výjevu. je již myšlenkov vypracován a uren v základních postavách, proto býti dramatický výraz celé scény rozhojován a stupován. Vrcholkem tohoto výtvarjsou která stává se už tradiním motivem ného petvoení postavy Husovy
mže
Námt
—
obrazy obrovského Kancionálu Litomického provedené neznámým
88
—
umlcem nkdy
v letech 1510 až 1514.*') Krom své veliké ceny umlecké, je Kancionál krásným dokladem úplného rozvoje ctní památky Husovy na zaátku šestnáctého století. Nebo jenom z živého citu mohlo veliké nadání neznámého mistra vytvoiti tak monu-
—
kde djinný význam námtu dosud mentální pojetí tragické chvíle Husovy smrti výtvarnictví. nejsilnji a nejistji peveden do ješt v první ásti, na Husovi vnovány v Kancionálu tfí obrazy. Na foliu 43 je Upálení Husovo krajovou ozdobou, spolu niž nakládal asi Jakub Ronovský (obr. 9.). ješt s obrazem krále Davida, kdežto sted listu tvoí Mše sv. V malém výjevu je ada drobných dobe rozlišených postav a hustý zástup seskupen kol hranice, na které pivázán íce klu Hus v bílém rouchu a kacíské epici se temi ábly. Výraz tváe je klidný i postoj, který odráží se od pohyb pikládajících pacholk, arcibiskup a pán na koních a zbrojnoš, vyrstajících z list dekoraního listoví. Celek neliší se v základu od starších vyobrazení, jenom bohatší vypravení osob, lepší sevení jednotlivostí v celek ukazují pokrok slohový i zralejšího mistra. Úplné proniknutí látky novým duchem ukazují teprve dva vrcholné listy (fol. 246 a, b): Ped koncilem Kostnickým a Upálení, malované asi z popudu litomického purkmistra, rytíe Václava z epnice. (Obr. 8, 10.) Mistr iluminátor promnil nejspíše tradiní Husovo kázání, zachované v rukopisu Jenském a v Officiích Aquilinových na významnou scénu slyšení Husova ped koncilem. Výjev je rámován a organicky spojen s bohatým renaisanním ornamentem, ve kterém dva putti drží štít s napsanou thesí disputace „Caro mea vere est cibus", ale vyrstá z tohoto dekorativního celku na samostatný obraz. Ve fantastické sloupové architektue chrámu stojí na vyvýšeném eníšti pod bohatým baldachinem bezvousý Hus v zlaté tkaném erveném taláru a baretu, ozáený nimbem, a opíraje re levým ramenem o pult, mluví ke kolem rozplné výrazné tvái, vroubené hustým vlasem, koncilu. sazeným kardinálm a projevujícího se v jemné he rukou, v níž prosoustední klid duševního zraí se mistrovou kontrastují karikatuprostotou staré kazatelské gesto. S vážností a rální tváe i gesta jeho odprc, z nichž jeden povstav, protestuje se vztýenou rukou. doplujíce tak celek výmluvného obrazu. Pozadí scény vyplují roztroušené postavy Je-li již ve scén koncilu vystižen dramatický nerv Husova sporu s církevní auto-
—
—
ehoe
lenm
V
mnno
—
Upálení pímou oslavou jeho muenické smrti, vroucím a monumentálním zformováním národního i duchovního významu veliké chvíle. V romantické krajin, ve kterém pikládající pacholci tvoí už z karikovaného a genrovitého zástupu zvedá se tžký^svislý sloup koue s hranicí. Na právo kleí bolestn dopevné typy jatý donátor rytí Václav z Repnice pod stromem se svým štítem. V hoící hranici stojí, pivázán v pasu ke klu, klesající Hus v bílém rouchu, kacískou epici u nohou. Íe to tatáž tvá, kterou vidíme na obraze pedcházející stránky, ale bolest, která ponula tlo, pronikla i rysy oblieje, zavela oi, zkivila pootevená ústa. Od tohoto obrazu lidské bolesti odráží se hoejší ást listu: zde rozšiuje se ernohndý dým, hranice mní se v modravý oblak, ve kterém andlé nesou oslaveného Husa knžským rouchem odného a s muenickou korunou a nimbem nad hlavou k Bohu Otci ritou, je
—
—
trnícímu v nebesích. V obrazech Litomických dosplo naše umní k vrcholu výtvarného zpodobení Jana Husa, nikdy potom nedosaženého. Z ilustraní scény nejstarších vyobrazení stal se dramaticky pecítný pathetický hymnus duchovnímu vdci národa. Úplného propracování došla postava Husova jenom v malb knižní, volnjší monuv námentální malby oltání. V knihách a kancionálech byl Hus propracován jist i
M
metech odchylujících se od tradiních postoj. Tak titulní devoryt Husovy knížky „Sepsání o šesti bludích", vytištné v Litomyšli r. 1510 ukazuje mistra oholeného a s tonsurou, sedícího a píšícího v kathede.") Jedinou plastickou památku kultu Husova máme zachovánu v kamenném znaku msta Tábora (obr. 100, 19 21) na radnici Táborské s letopoty 1515 1516.'^^) V ist dekorativn ešeném, pozdn gotickém znaku umístny ve výžlabcích profilovaného rámu drobné figurky Jana Husa na hranici, Jeronýma na hranici, Adama a Evy, Prokopa Holého a Žižky. Zbžnou a emeslnou prací vytesán zde Hus na hranici v íze a epici pivázaný zpíma ke klu. Figurky zajímavé jako kulturn historický dokument jsou pojaty úpln genrov, tak jako ostatní práce téhož mistra (portál dchodu a svorníky mazhausu) a nejeví stopy po vnitrnjším pojetí thematu.^") Tyto ukázky jsou jist jenom zlomkem všeho, ím oslavovalo naše umní na rozhraní patnáctého a šestnáctého století památku Husovu. Jmenovit chybí všechny malby oltání, jist v této dob již hojné. Z muže svaté památky stával se svtec, i dle kroniky Bartošovy dokonce „ddic a muedlník eský". Na arše z Vlnvsi chované na zámku Roudnickém a malované nkdy kol r. 1500^') vystupuje Hus vedle sv. Bartolomje, Jana Ktitele, sv. Václava a sv. Vojtcha, ješt jako osoba podízená, jak s knihou v ruce a odznakem svého muednictví bez nimbu posluhuje sv. Vojtchu sloužícímu mši. (Obr. 22.) Na pozdjší predelle z kostela sv. Kíže v Chrudimi je už souadn s eskými patrony sv. Václavem, Ludmilou a Prokopem. (Obr. 23.) Poloviní postava, v typu oblieje podobná ostatním obrazm, ale propracovaná znan realisticky, v bílé rochet, s tonsurou a nimbem žehná pravicí kalich*^. Umní vytvoilo konen eské církvi celistvou postavu svtce, piaující se k starším domácím náboženským typm a schopnou vývoje i dramatického stupování. Ale výtvarný život typu Husa svtce podlomilo samo husitství, nesamostatné a podléhající samovolnému rozplynutí v pevnjší soustav a organismu nov
—
—
tém
vznikajícího a rostoucího
protestantismu. II.
Nmcm
jako eský jed a Jan Hus Po celé patnácté století jevilo se husitství jako podncovatel a kací, se kterým smíilo je teprve vystoupení Lutherovo. Když dospli sami k reform duchovní, vidli Nmci v uení a osudu Husovu píklad a pomoc na cest k vlastní církvi. Vidíme, jak postupn mní Luther svj pomr k Husovi, jak roste jeho zájem o jeho spisy, které dostávají tak novou vývojovou hodnotu. Veliká úast na život mistra, který stává se trvalým initelem nmecké reformace, projevuje se netoliko peklady jeho dopis vycházejících s pedmluvou Lutherovou, ale i snahami o výtvarné pedstavení jeho osoby. Tak již r. 1525 vychází z okruhu Huttenova spisek „Processus consistorialis martyrii Jo. Huss.," vyzdobený adou devoryt zobrazujících život Husv^'). Prosté, ale význané obrázky tvoí výtvarnou pointu textu, vyítajícího rozdíly církevní nauky a praxe. Tináct obraz líí souvisle a zajímav Husa kázajícího, pisluhujícího tlem a krví pán, obžalovaného, odsouzeného a odsvceného i vydaného ohni. (Obr. 13 a 14). Husova postava podána v povšechných rysech, ilustran a v typu celkem shodn s pojetím eským. Nkteré obrázky zajímají námtem V upálení opakuje se myšlenka z Kancionálu Litomického, vstup duše umírajícího na nebesa, kázání je motiv rukopisu Jenského, a pijímání podobojí je obmováno v pozdjších luterských obrazech. :
90
Processus je prvni ukázkou nového, ne pouze historického a národnostn zaujatého stanoviska nmeckého k Husovi, jemuž vnován cyklus ilustrací blízký eskému pojetí mistra.
Ovšem na vytvoení bžného typu Husa bradatého s baretem nemli anonymní devoryty Processu vlivu, ba i dokumentární obrazy Richenthalova koncilu zstaly jak se zdá z úpln nepovšimnuty a nmecké výtvarnictví protestantské erpalo Schedelovy Kroniky. pramenu fantastického Mistrovské dílo nmeckého ilustraního umní, r. 1493 v Norimberce vyšlá „Weltchronik" Hartmanna Schedela, dokumentární jenom v nkterých pohledech mst (Praha), vyzdobena je adou krásných devoryt používaných ist dekorativn pi vypravování o nejrznjších událostech. Struné vypravování o koncilu kostnickém, poízené dle Enea Sylvia, provázeno je poprsími vousatého J. Husa, bezvousého Jeronýma a Rokycany (obr. 33, 34, 57), sloužícími také jako podoby Micheáše, Sophoniáše, Barutha, Cicerona, Anaxagory, Lucia Papiria, atd. Proto nezdá se, že by byly bý-valy zamnny nápisy u bezvousého Husa a vousatého Jeronýma, ale že tiska vbec nechtl podati skutené podoby, ale používal štok jenom jako knižní výzdoby. A pece urily nejspíše práv tyto fantastické obrázky na staletí pedstavu tlesného zjevu Husova. Aspo devoryt oznaený jeho jménem má nkolik význaných známek pozdjšího typu. Je to poprsí, jak obyejn býval Hus pedstavován: s kazatelským posunem ruky, vousatá hlava je pokryta epicí, ze které snadno mohl vzniknouti mistrovský baret a je všechny podobizny nmeckého typu. I zdraznnou podána v profilu, jako linii velikého nosu, jako prostedku charakterisaního, najdeme u Schedela. Vytvoení tohoto typu Husa kazatele, jenom v poprsí, v profilu, s knírem a vousem do špiky zastiženým, a mistrovským baretem piítá tradice Holbeinovi. Odpovídá nmecké pedstav Husa uitele a spisovatele, pedchdce Lutherova, kdežto Cechové pedstavovali si jej v celé postav, bezvousého (v šestnáctém století vyholovali si obrazy sv. Václava nemívají knír), s kacískou epicí jako kališníci vrchní ret, takže vrcholu jeho života a innosti. náznakem muenictví Není zachována žádná podobizna Husova provedená Holbeinem mladším, ale K. B. Mádl uvedl na stopu potvrzující autorství slavného mistra. Upozornil na devoryt (obr. 38.) Tobiáše Stimmera z r. 1587, kterému sloužila asi za pedlohu kresba Holbeinova, nkdy v ticátých letech šestnáctého století vytvoená.^*) Tato podobizna vykazuje také nejvíce shodných znak s obrazem Schedlovy kroniky, ale je zušlechtna a nový duch mní výzdobnou ilustraci na ideální obraz bojovníka za myšlenku. Tento typus byl potom po celé šestnácté sedmnácté století opakován, druhdy schematitji a s nestejnou výrazností, na náboženských letácích, ve sbírkách životopis slavných muž kronikách a historické literatue. Už r. 1537 ozdobuje taková hlava Husova titulní list Agricolovy „Tragedia Johannis Huss" (obr. 40), vyšlé ve Vittenberku, pozdji stává se v Nmecku a Nizozemí i volným listem grafickým, jako na rytinách Baltazara Jaeniche (obr. 35), Hondiusových (obr. 42), Picartových (obr. 45), nebo na krásném listu Angliana Houstona (obr. 44.), kde vidíme, že typus pechází v základu nezmnn až do osmnáctého století. V šestnáctém století je Hus pevnou historickou pe^dstavou protestantismu, ovšem bez národního a citového významu, jaký ml vždy v Cechách, kolem které tvoí se záhy výzdobná legenda, o jeho tušení a proroctví vystoupení Lutherova. Je souadn s Lutherem, jako na Cranachovi blízkém listu „Luthera a Husa podávajícího veei pán vévodské rodin Saské" (obr. 37)^'), jehož parafrasi potkáváme pozdji v eském vydání postily. Také první souborné
—
—
tém
—
i
i
i
M
vydání Husových spis vychází v Nmecku ozdobeno devorytovými obrazy Husa a Jeronýma od mistra M. S/*) Zde však podán Hus shodn se starou tradicí eskou, v celé postav, bezvousý a na hranici, spoután tak, jak vypravuje Mladenovic, Jeroným pak vousatý. Obraz Husv pechází do eského vydání Postily, tištného rovnž v Norimberce, r. 1563, tedy v dob, kdy již v echách ovládl úpln nmecký typ vousatého Husa-kazatele. (Obr. 15.) Podlehnutí domácí pedstavy cizímu obrazu oznauje výmluvn stav eské církve, mizení živoícího kališnictví v rostoucím protestantismu. Svcení svátku Husova bylo jedním z posledních znak odlišnosti kalicha a už v ticátých letech šestnáctého století je luteránské hnutí v Cechách tak silné, že mže nahraditi svým pojetím generacemi vytvoený domácí obraz národního svtce. Luther je považován za mstitele a pokraovatele Husova, ímž ztrácí povlovn zmalátnlé kališnictví svoji samostatnost a Hus svoje jedinené úhelné místo v národní kultue. Jinak doznává kult Husv práv v šestnáctém století nejvtšího vnjšího rozšíení. Je už vysloveným svtcem, kterému zasvcovány chrámy, jako v Hradci Králové na kopeku, z r. 1535 (obr. Pražském se zvony z r. 1560, v Radošovicích, v Kladrubech 152.), v Menším (kostel devný od sedlák sroubený), nebo oltáe (v ^betlémské kapli, v chrámu sv. Mikuláše, Filipa a Jakuba na Smíchov, v áslavi, v erném Kostelci, v Hoe Kutné, v Litomicích, v eském Dubu), kde obraz Husv spojován bud s obrazem Zižky, Jeronýma, nebo nkterých starých svtc. Tyto všechny památky byly, krom nkolika zvon, vesms znieny, ale soudíme-li z jiných zachovaných klesla výtvarná jakost Husových obraz nemálo proti dob staré. Již první eská podoba protestantského typu, devorytový medailon v kronice Kuthenov, vyšlé r. 1539 (obr. 16.) je prázdnjší devošesti bludích, nemá jejich zhušfující ryt Passionálu, Kroniky Sylviovy a titulního listu výraznosti ani velosti. Pozdji ovládne v eské grafice úpln typ profilového poprsí, zvlášt když eské knihy tisknuty zhusta v Norimberce nebo aspo s cizí obrazovou výpravou. Obrázky tisknuté rozšíí nmeckou podobu Husovu po celých echách a do všech emesel. Vidíme ji na medailonech zvon v Okrouhlici z r. 1554 (obr. 25., 102.), ve Veclov z r. 1609 (obr. 24.), v Ústí n. Labem zr. 1544"), nalézáme kachle (obr. 90., 91.) nepochybn eského pvodu jako je onen v Poátkách, kde grafický námt peveden se zdarem do hlíny.**) Obraz Husv býval v šestnáctém století používán s oblibou také jako ozdoba knižních vazeb, kterých dosud hojn zachováno: na kancionálu v Sedlanech, práci knihae Jiíka z r. 1559, na graduálu v Pelhimov, na Strahov, v Universitní knihovn (obr. 88., 89.). Pravideln stídá se Hus s Lutherem, Melanchthonem Karlem V., takže nevíme, jsou-li razítka práce eské; nmecké vzory mly jist. ") i Bylo eeno, že typ bradatého Husa byl šíen mincemi (obr. 74. 87.) nebo i snad na nich vznikl. Tyto mince byly však vždy rázu soukromého a nemohly proniknouti do všech vrstev, kde obrazy Husovy byly žádány. Nejvtším a nejvlivnjším rozšiovatelem nové podoby v echách byl postupující protestantismus, který zatlaoval vnitn slabé husitství a podsunoval také svoje historicko-náboženské, nenárodní pojetí významu Husova. Mince pejímaly jenom hotovou podobiznu z grafiky a sledovaly úpln vývoj všeobecný. Na nejstarších, stíbrných portrétních medailích ražených prý r. 1515 v Jáchymov za hrabat Slik je Hus na reversu v celé postav, obnažený na hranici a ješt bezvousý a s kacískou epicí. Pozdjší medaile mají druhdy na reversu obraz starší, jenom doplnný o vous, kdežto avers ozdobuje hlava v podání novjším: tak stíbrný dvojtolar Chrístopha Jakuba Lehera z Augšpurku (1683 až 1707) nebo medaile s nápisem „Credo unam esse ecclesiam catolicam". Všechny
Mst
O
—
92
::
tyto mince jsou soukromé a žádná nepesahuje šestnácté století; pvod i tendence nápis jsou zejm protestantské, narážející na domnlé Husovo proroctví vystoupení Lutherova.") Lutherem dostává Hus v echách nového svtla i smyslu, stává se spíše lánkem vývojového etzu, nežli poátkem duševního obrození národního, za njž
díve pokládán. Obráží se to jasn v pedmluv impressora postily z r. 1563 Tak jest jakž on položil ka; Mistr Jan Hus zakesal tak, že jiskra traudu chopila, a v troudu se ukázala. Erasimus Roterdamus piiniv k ni syrnou svíku rozžal. Martin Luther vzav svíku rozžatou, a rozsvícenou do rukou, tou tém již všemu svtu zlého knžstva Husýho kýhání na ten as snésti, musela svítí .... Nemohla ta ubohou Hus k upeení dáti. Nyní pak lahodného Labutího zpívání tžce zažívá. Tak jim muž Boží, duchem prorockým pedpovdl. Mne (ka) jakožto Hus upeete, ale po .". Tato slova osvtlující názorn názory našich proLabuti upécy mocy nebudete výkladem malby na listu Malostranského Graduálu malovaného testant jsou zárove r. 1572 na památku Jana Laštoviky (obr. 11.). Velký výjev Upálení, malovaný dosti zbžn a genrovit, je komentován a zaosten dekorativní ozdobou postranní, kde Viklef, Hus a Luther rozžehují, udržují a nesou svtlo víry. Hus ozdoby krajové je vypraven byl
zb
mn
.
.
.
výrazem úpln protestantsky, na obraze hlavním zachována, krom vousu, tradice starších obraz, bez jejich velosti. (V Univ. knihovn v Praze, sign. XVII A 3). Vroucnji podána je smrt Husova na malovaném listu neznámého pvodu v Museu král. eského nkdy z druhé pol. 16. stol. V ideální krajin, uprosted pestrého a živého zástupu vrcholícího rozložitými figurami pikládajících pacholk umírá na hranici s bolestí v tvái i prohnutém tle bledovlasý Hus, nad nímž vznáší se andl s vncem muenickým; z oblak pihlíží Kristus. List spojen je se dvma vyobrazeními popravy kutnohorských haví v Podbradech za Wladislava roku 1496, kteí bývali považováni za muenníky víry*^). Ale i zde ohlašuje se draz na malebné a humorné propracování davu, které ohlašuje už jistou formalistinost malíova názoru celkem zbžné obrazy Upálení a Kázání na látku. Stejným dojmem psobí také chóru kostela Opatovického z roku literátského seniora Tadeáše Áquilina, Officiích v hranice liší se od dívjších karikaturálních 1578. (obr. 12). Jenom mniši stojící u obraz stává se polefigur knží jakousi realistickou uritostí kroje i fysiognomií šatem
i
tém
—
—
mikou s pedstaviteli rostoucí protireformace. Vnitní síla husitství se vyžila a náboženský zájem splynul v pevnjší soustav protestantismu nebo pecházel do sbor eských bratí. Hojný a rozšíený kult Husv stává se vnjším a vlažnjším, jak ukazují zprávy o kompromisech utrakvist s katolíky a jezovity, o výtržnostech pi svcení svátku Husova, o pokusech odstraniti jméno Husovo z kalendáe, nebo konen slouží jméno mistrovo myšlenkám protestantským. V roce defenestrace, v pedveer nového násilného roztržení souvislosti národního vývoje, vychází knížka „Hussus et Lutherus, id est: Collatio Historica duorum fortissimorum Jesu Christi militum"; na titulním devorytu zapaluje si Luther svoji pochode snad poslední vytištný v echách od pochodn vedle stojícího Husa. Obrázek ped katastrofou je tém symbolem stavu duchovních vcí ve chvíli pevratu
—
Ohe svítí
zapálený
—
ped dvma
novým Hdem.
sty lety nemá již vlastního žáru, je udržován cizinci a Mistr Jan není už živým initelem a náboženským vdcem, jenom
vzpomínkou jednm, druhým vnjším znamením souvislosti s pítomností, kterou uruje dílo Lutherovo. Ale i tato vzpomínka mla b>ii zahlazena všemi prostedky vítzné protireformace. spíše drahou
9»
III.
Jakmile bylo rozhodnuto po Bílé
Hoe,
vítzství církve je úplné a vyteny soustavným potíráním jinovrc zahlazovány i všechny památky utrakvismu i protestantismu. Roku 1623 odevzdává Lichtenštejn národu ^francouzskému kostel slovoucí Mistra Jana Husy v Menším Pražském na Újezd; rušení venkovských chrám a kaplí následuje. Mešní nádoby pelévány, které zvony nezkaženy, tm vysekávány ješt i v 19. stol. medailony nebo nápisy pipomínající Husa (Okrouhlice, Hradec Králové), archy a obrazy páleny (áslav, Litomice, Kutná Hora), z knih vyezávána aspo oslavná officia a obrazy (Sv. Mikuláš na St. Mst). Z množství zpráv a zachovaných stop po takových istních pedstavujeme si teprve rozsah úcty mistrovy v Cechách a vidíme, jak dlouho trvalo, než potlaeny všechny památky staré víry. Ješt z r. 1738 vypravuje Graduál literát Chrudimských o návštv velebných pán Patres Jesuit misioná (byl s nimi P. Antonín Konias), kteí „knihy pehlíželi a i na tuto pišli, pro nkteré chybné a bludné vci že jsou z pedu vytrhnouti museli, který se nedostávají". Celkem 39 list.**) Jak hluboce tkvla v lidu úcta k Husovi ukazují takové drobnosti, jako je zpráva vlašimského dkana z r. 1677 o Lukáši Nuskovi ve vsi Dubu, který „má na hostie, jež lidem prodává, formu, zobrazující na jedné stran kalich, na druhé Jana Husa v Ohni, jakoby muednickou smrt podstupujícího, dosti pohoršlivou."*'') Pozorujeme-li, jak pomalu šlo peformovati cítní lidového jádra, chápeme význam soustavného šíení kultu sv. Jana Nepomuckého, nové osy i ohniska nového náboženského nadšení, které dalo výtvarnictví osmnáctého století tolik popud a námt. Není jediného dokladu pímé zámny Jana Nepomuckého za Jana Husa, o jakých se asem mluvívá, ale je jist zajímavé, že nejstarší obraz Jana Nep. ze sedmnáctého století blíží se znan typu tváe i výrazu Jana Husa**). Ml-li nový svtec, knz, tvá pln zarostlou, bylo to jist z poteby jakési souvislosti pedstavy s postavou starší, na kterou navázán potom další samostatný vývoj výtvarného znázorování. Hus sám vyobrazován v sedmnáctém a osmnáctém století ovšem jenom v cizin, zvlášt v zemích protestantských. Je to stží pehledná ada knih a leták, rytin a lept, lišících se vtšinou jenom ve všeobecných známkách slohu. V základu táž postava provedena jednou lépe, jindy he, pesnji nebo povšechnji, jednou s posunem kazatele podruhé s pósou rokokového svtce je ostrá a písná v sedmnáctém století, se a stárne v osmnáctém, stává se sentimentální v romantickém ztlumoení vku devatenáctého. Odchylné pojetí ukazuje jenom lept Balzerv (obr. 49.) v eském pekladu Roykovy Historie snmu Kostnického z r. 1785, po více než sto osmdesáti letech první veejná známka obnovené úcty k Husovi. V rokokové form knižní ilustrace je pece kus souvislosti s nejstaršími obrazy husovskými a také tvá mistrova podána bez vous. Potomní eské obrazy pidržují se verozmnožované hlavn litografií sms nmeckého typu, v té dob už ovšem zmnného na ideální obraz moderního protestantského knze.*^ Tato lidová postava tvoená vtšinou z tendencí náboženských pechází do romantické historické ilustrace, kde z Husa náboženského horlitele stane se ideální postava bojovníka za myšlenku. Romantické historické malíství používá v Nmecku námt husovských jako protestu proti katolickému nazarénství. Martersteig (Odsvcení ped koncilem), Pixis (Hus louí se s páteli), Vilém Kaulbach, Menzel (Otenáš) a zvlášt i
že
politické cíle protireformace, byly spolu se
Mst
—
—
;
mkí
tém
—
—
tém
94
r. 1832, Hus ped svými soudci z r. 1842, Hus na hranici 1844 1850) malují Husa jako ušlechtilého trpitele, jedince elícího rozvíenému zástupu, podstupujícího se vznešeným klidem smrt za pesvdení. Týž vnitní umlecké pesvdení vyjadují také nástnné malby ze života Husova, ktenázor rými vyzdobili na sklonku šedesátých let profesor Pecht a Fr. Schworer stny kost-
diisseldorfský Karel Lessing (Husitské kázání z
—
i
nického Kaufhausu.^*) Je to vždy rozhodný okamžik dje, pedstavený gesty a tváokolních lidí, typicky rozlišených, dramatické kupení barevného zástupu, vypraveného v jednotlivostech popisn realisticky. V takovém pojetí pechází postava Husova i do historického malíství eského. Ale pée o malebnost se snahou o dokumentární vrnost je podložena mnohem velejším pomrem k námtu, než jaký mohlo míti umní cizí. Hus není nám jenom historickou osobností symbolisující boj za myšlenku, ale pedstavitelem národa i jeho pítomných tužeb. Zmnu cítní a stupovanou vroucnost ukazuje již Mánesova kresba (obr. 154.), kde z neosobné a formalistní plastické skizzy Schwanthalerovy stal se výrazný zjev, plný vnitního života, velé zanícenosti, s rysy již výmluvn eskými. I poprsí (medaillony) z pamtních desek Husových, které v dob té vytvoili pro Prahu a Husinec B. Schnirch (1867) a pro Kostnici r. 1878 Mauder (obr. 157) svdí o stejném. Zvlášt však jeví se takto Hus i na velkém obrazu Brožíkov z r. 1883. Vnitní obsah obrazu je tu ješt tlumen snahou rekonstruovati a zevrubn popsati chvíli dávno minulou, takže umlec zdržoval se u nedosti spojených jednotlivostí, látek, rouch, genrového vypracování jednotlivých figur a skupin, a celý dj ztuhl na scénu píliš upravovanou a klidnou. Proti pestrému koncilu stojí erný Hus, propracovaný ze staré ideální povšechnosti do modelového portrétu, a spoj tchto kontrast tvoí gesto odsuzujícího kardinála, provozené realistickou mimikou a psychologickou hrou tváí. Hus Brožíkv byl pedlohou i typem všech potomních obraz a ilustrací, v myšlenkovém ladní i ve zetelech formálních. Tak pešel i do sochaství v první soutži na pomník 1893, kde vesms obmovali sochai jenom malísky cítná gesta, draperie a vysvtlující symboly. Citov vroucnjším a formáln dokonalejším stal se mistr Jan Hus v menších a beznároných ilustracích Jeneweinových (obr. 159.) a Alšových. Aleš zbavil ve svých Husech motiv každé historisující genrovitosti, zpítomnil postavu Husovu prudší a bezprostednjší linií, prohloubil její pathos, uiniv ji optn istým typem a výrazem souasného cítní (obr. 160.) Jinak pojalo Husa moderní sochaství. Byli to v druhé soutži na pomník, r. 1902, nejprve St. Sucharda, (obr. 162.), J. Kotra a Kvasnika, potom Bílek (163.), Saloun, (obr. 164), Beneš (obr. 165.) a jiní, kteí vytvoili Husa jako symbol mravní obrody a duchovního pevratu, dajíce mu vyrsti ze zem jako fantomu soustednému v jediném gestu. Vyjaduje-li Hus Brožíkv a Alšv historicko-politické ideály národní, mluví z posledních pomník v Praze, Kolín, Hoicích, souasná poteba obrody náboženského života, provázená literárními pokusy o prohloubení kultu Husova o nový výklad jeho djinného i mravního významu*'). Vývoj výtvarného podání mistra Jana není ukonen. Každá nová generace umlecká vykládá znova a po svém tuto látku drahou našim srdcím a bohatou dramatickým obsahem, proto schopnou stálého rozvoje. Jan Hus, psobí dosud pímo na naši kulturu a duchovní život, dává také eskému umní dosud živý formální problém, vzešlý z domácí zem a národního cítní, tedy vzácný podklad souvislé a organické tradice, ze které jedin vyrstají veliká díla.
emi
i
95
Poznámky
ke
lánku Jan Hus
Pítomný pokus o nastinní významu postavy Husovy jako motivu výtvarného umní není než neúplnou skizzou, které definitivních rys dodá spíše historik istý nebo kulturní, nežli historik umní, jemuž neúplnost a roztíštnost zachovaného a známého materiálu brání v sestavení souvislé i^ady vývoje formy. Nad to není možno bezpen tvrditi ani o tom, co zachováno, že jedná se urit o výtvarné zpodobeni Jana Husa, a nkolik piírknutých památek v této knize není než podmínnou domnnkou. Jejich u g. soubor je v podstat prací redaktora díla pana Z a I u d a, jehož pispni a laskavé ochoty autor dru. Václavu vzpomíná, za jiná pátelská upozornní
A
vdn
Chaloupeckému,
prof. dr.
vdí Arnoštu Krausovi,
Václavu Novotnému, dru. V. Vojtíškovi a panu editeli kúru V, Zelinkovi. •) Palacký, Documenta M. Hus, str. 323. J. *) Palacky, Documenta M. J. Hus, str. 598. ') Stepán z Dolan, Epistolae ad Hussitas I. Pez. Thesaur. Anecd. IV. P. II. col. 521 citováno Nejedlým: Poátky husitského zpvu. 447. *) Psaní kapituly Olomoucké koncilu Kostnickému 1416. Cit. Nejedlý: Poátky hus. zpvu. 447. °) „in templis deí pro beatis depingrunt; in praedicationibus eos sanctos fóre astruunt, in officiis divinis suffragíis honorant, mistas ut pro martiribus canunt". Palacký, Documenta M. J. Hus 649. prof. dr.
Husv
názor na umní výtvarná a hudební sestavil Nejedlý y Poátcích hus. zpvu, Praha 1907, str. 158 162 a zjistil doklady pomr husitství a umní v Djinách husitského zpvu, Praha 1913, str. 5 52V obou knihách snesl také zprávy o kultu Husov. '') „Když bude krásný obraz neb malovanie, tedy všichnu obierajíce myslí a komysl obratie k té pknosti a v té cháním, chvále malíe, že krásn maloval neb vyezal, a zapomenu, že Kristus ohavn potupen a ukrutn umuen . ." Výklad desatera, cit. Nejedlý Poátky 161. ') Dr. Zikmund Winter: Djiny kroje v zemích eských od po. stol. XV. až po dobu blohorské bitvy. Praha 1892. Str. 193. Ped Wintrem zabýval se otázkou Husovy brady F. Menšík v Národních Listech : Husových podobiznách nikoliv rozhodn r. 1893 v . 53. a 59., kde mínil že Hus vousy ml. Bez znalosti pramenu a eské literatury psána je kniha Wilhelma Fabera a dra. Juliusa Kurtha Wie sah Huss aus? Berlin 1907, dokazující známé vci miniaturami kancionálu Litomického. Její kritiku podal K. B. Mádl v stejn nadepsaném lánku Cechische Revue II. °)
Zdenk
poprvé
—
—
s
.
O
r.
1908 ')
—
—
.L
„Když mistra Jana Husy vyvedechu
!ého, že ledví kosti s kozí se
na
nm
nemoci, kteréž v žalái trpieše, tehdy Chaloupecký-Mladenovic.
z žaláe, usvadklátiechu po asté
místi'
Jan Hus
.
.
."
'") Aulendorfský rukopis, jejž úvod vydání petrohradského rukopisu klade do r. 1419, byl vydán ve faksimile r. 1881 H. Sevínem v Karisruhe (odtud jsou reprodukce . 27 31, 54 a 61 64), Kostnický J. Mamosem, iConstanz 1858, Petrohradský 18/4, Im. Russkoje archeol. obestvo (z nho reprodukce . 26). Rukopis pražský, z nhož je reprodukce . 32, uložen v universitní knihovn v Praze,
—
—
sign.
XVI
A
17.
'^) Richenthal mluví v textu o dvou áblech malovaných na epicí, Mladenovic o tech: tes horrendi diaboli in corona rotunda. Obrázky mají dva. ") Ovšem souzeno podle reprodukcí, nezcela pesných. '') Das Concilium, so zu Constantz gehalten ist worden. Augsburg bei Anton Sorg 1483. Druhé vydání u Heinricha Steiners, Augsburg 1536, dodržuje v obrazech cel-
96
ve
výtvarném umni.
kem dleni starých obrázktí, jež pedlány v renesanním duchu jsou mki, uvolnnjší a ornamentáliijší proti urité písností starého tisku. Typy zstaly nezmnny, ") Opis rukopisu je v knihovn Musea král. eského (sig. IV A 29) spolu s výbrem fotografií jeho výzdoby, jež by zasloužila úplného, ovšem barevného, vydáni. (Dle snímk tch opateny reprodukce našeho díla . 1 3, 58 a 108.) O rukopisu pojednal dr. Zdenek Nejedlý: Oldicha z Kalenic satyrícký list Luciferv ke Lvovi z Rožmitála z r. 1478 ve Vest. král. Ces. spol. nauk 1903. První poukázal na Dobrovský, pak Mikovec, Cas. Ces. Mus. 1854. Zmiuje se o Menšík I. c. a Toman v Kvtech _1892 v lánku: O podobiznách a pravé podob Jana Žižky z Trocnova. Také Winter v Dj. kroje, který však rukopisu nevidl a považuje Jenského Husa za bezvousého. ^°) Pechod husitského radikalismu ke konservatismu líí Nejedlý v „Pramenech k synodám strany pražské a táborské". Praha 1900. ") Popis rukopisu v lánku GoUovS v as. es. Musea.
—
—
nm
1873,
207.
str.
") Rukopis má celkem 88 akvarelových obraz: jsou to ornamentální figury, genrové a satyrické výjevy ze života knzi a dležitá kulturn historická líení doby a vcí: Pijímáni dítek pod oboji, bitva Kižák a Husit (ovšem v krojích z konce XV. stol.), nebo vyobrazení klády a pranýe a pojd. Krom obrázk Husovských nejdležitjší jsou obrazy „Zižka náss bratr verny", kde podepsán i iluminátor „Hec deo solemnisa de Cechtic" (Bohuslav z Cechtic) m obraz Zižka v nebi. Celá výzdoba není asi prací jediného umlce: jednotlivé obrázky provedeny nestejn. Celkem ukazuje zbžnjší malba figur, patrné rozlišováni prostoru a terénu, sklon k ilustrativnímu vypracováni scén (nikoliv pouhé ornamentální ešení), stejn jako kroje na sklonek XV. stol. jako na dobu vzniku. K rukopisu pidána složka tisku prvního eského Passionálu z r. 1486 (fol. 39» 54), kde otištny 4 listy Husovy, kratší eské sepsání Mladenovicovo o smrti mistrov, ozdobené dvma devoryty. (Odtud je dle snímku v museu království eského obr. 4., chybu tisku v jehož datování na tabuli III. je opravit na r. 1486.) Zevrubný popis obraz je v opisu musejním i v lánku Nejedlého. Ikonografické ocenni obraz Zižkových a srovnání s obrazem Gottingským podává Toman v Kvtech 1892. ^') Univ. knihovna sig. XIB la, odkudž i naše reprodukce . 12. ") Tak je vysvtlena tato postava v musejním opisu, Toman má ji za Jana Evangelistu, jiní za Jakoubka ze Stíbra, Nejedlý (podle vku a podle smýšlení traktát) za Rokycanu. Není-li to Hus, je to jist Jan Ev., který býval u nás vždy malován s kalichem.
—
—
—
-•) Mínni, že Hus upálen byl vousatý, pronáší LiJtzow: The Life and Time of M. J. H. na str. 319, soud tak z mleni Mladenovicova. Výslovná zpráva o obadném zahlazení lysiny, jist ve vzeni zarostlé, vyvrací také tento
náhled.
«» Nejedlý: Djiny str. 428. **) R. 1496 píše M. Koranda: „Za muedlníka držice, jím se nestydíme, doufajíce, že
mlouvá za
ty,
kteí
milují viru z
Život církevní v Cechách
I.
ped Bohem
jej
se pi-
zákona božího." Winter:
26.
") Ve dvorním museu Vídeském. Popis a rozbor kancionálu s výbrem obraz u Chytila: Vývoj miniaturního malíství eského za doby král rodu Jagellonského. Praha 1896, str. 11a násl. Z nho jsou reprodukce . 5. a 6., poízené dle originálu.
—
**)
slcém,
Tyto listy Passionálu zachovaly le v nikopiiu Jenkde tvoí vložku.
») Veleslavín, Kalendá hystorický 1590,
369:
str.
upálení jeho, která se každého roku v kostelich itá, sepsal Mistr Petr z Mladnovic, oitý svdek, kterýž toho asu v Konstancý byl, jsa písaem u Pana Václava z Leštna. ") Peklad Sylviovy Kroniky vydal Mikuláš Koná z Hodištkova, který upravil v jednotlivostech protieský a protihusitský originál. Kniha, ozdobená devoryty také kulturn historicky zajimavými, je jednou z nejzajimavjZachovala se ších ukázek eského ilustraního umni v neúplném výtisku Musejní knihovny (sign. 59 13), kde nkterá chybící vyobrazeni byla nejspiše Hankou podle druhého, dnes neznámého výtisku doplnna. Odtud je re.
.
Historii odsauzení a
.
I
H
Dv
produkce . 7. nans v Písemnictví
ukázky (jedno kopírované) Str. 270 a 271.
má
Flajš-
eském.
") Zevrubný popis kancionálu i všechna data historická obsahuje Chytilv: Vývoj miniaturního maUství, na str. 50 a násl., kde uvedena i další literatura a ocenn vývojový význam památky. Chytil piítá všechny obrazy knihy témuž mistrovi nebo aspo téže díln. Cele kancionálu vnována výše zmínná kniha Faber-Kurthova. Tito pipisuji obrazy velké a malé rzným mistrm. Reprodukce v knize naši poízeny dle fotografií, uložených v museu Umlecko Prmyslovém v Praze. ") Jediný výtisk v Museu král. eského (sig. 25 E 15). M. XXVI. Sv. 4. Viz V. Hanka. eské prvotisky.
..
(1852)
str.
97.
") Podle povsti jsou v sakristii kaple zámku Cemokosteleckého za oltáem ezané sochy J. Husa a Jeronýma. edná se urit o barokní figury z 18 stol. Viz Podlaha: 'osvátná místa království eského. I. str. 95. Husa spíše
mohla by pedstavovati vyezávaná socha z konce XVI. nebo poátku XVII. stol. ve Veclov. Viz Soupis XXXIX. 304.
str.
Táborský znak popsal Mart. Kolá v Pam. Arch. Tehdy chybly hlaviky Prokopa Holého a Žižky i Adama a Evy (dle jiných „Adamit"),dnes opt doplnné. Kolá domníval se, že ásti znaku je mnohem vtší hlavika Žižkova z Pachlovy sbírky (obr. 59, reprodukován dle originálu) v Zemském Museu, jejíž pravost není ostatn nepochybná. Znak sám je dnes naten olejovou barvou, která braní bližšímu prozkoumání, nutnému zvlášt u figurky Žižkovy, tak zvláštní svým námtem. (Reprodukce 19 21 a lÚO dle dnešního stavu). *') Vyobrazení ve XXVII. sv. Soupisu díl II., odkud je reprodukce v tomto díle, „Zámek Roudnický*, Dr. M. Dvoák a Dr. Boh. Matjka str. 77., kde Hus neni poznán a obraz datován do 15. stol. První zmínka je v Pam. Arch. VII. str. 578 od Mor. Lússnera a Pam. Arch VIII. str. 237 od Ant. Bauma, který popírá, jist neprávem, že vyobrazen Hus podle pozdjšího erveného doktorského taláru, ve který však je obleen také už na obraze lito***)
ro.
VIII. str. 58.
—
i
mickém. Okres chrudimský od Dra K. Chytila str. Památky Východoeské, II., str. 60, tab. LXXII. Re-
") Soupis XI. 121.
produkce dle fotografie, zapjené Prmyslovým Museem pro východní Cechy v Chrudimi. Obraz . 18 pedstavuje kídlo renesanní archy v obrazárn Strahovské, pekvapující vypravením i typem reliéfní postavy sv. Vita, (na druhém Irfídle je sv. Václav, ve stedu Madona, sv. Petr a Pavel), který v Cechách nebýval zobrazován s kohoutem a knihou. Nyní, po shlédnutí originálu, jsem však pesvden, že jedná se pece o sv. Víta, ježto kohout stojí na kotli, v reprodukci nezetelném. Archu uveejnil Dr. Podlaha a Dr. Zahradník v Pam. Arch. XIX. str. 579. Ub. XUX. ") Processus consistoríalis Martyrii Jo. Huss, cum correspondentia legis gratiae, ad ius papisticum in Simoniacos et fomicatores Papistas, et de vietoria Christi,deque Anti-
H
degradatione, ae deposítíone. (Univ. knih. 21 593) kteréhož výtisku poízeny reprodukce . 13, 14. ") K. B. Mádl: Podobizna mistra Jana Husí z r. 1587, 1913 str. 511, odkud i naše reprov Zl. Praze XXX. dukce (obr. 38.). Devoryt Stimmerv je v knize: Icones sivé imagines virorum litterís illustríum, vydané Nik. Reusnerem u Bemharda Jobina veStrassburgu.Hus stejnépedlohy (obr. 39.) je z díla M. Zacharias Theobald, Hussitenkrieg. Vydáni Vitembergské 1609 v knihovn Musea království eského (41 D 11). Odtud i reprodukce podoby christi
z
—
—
Jeronýmovy
.
55.
») Bartch: Le peíiitre graveur Vil. str. 300.— 152. piítá Úst Cranachovi, kdežto zdá se býti jenom dílem jeho školy. (Reprodukce . 37 dle snímku v museu mstském v Táboe). Podobného rázu a stejného stán byl také devoryt ve sbírce Lannov (Singer,Il. str. 139), kde pedstaven byl Huss husou a labuti. Cranach uvádn je také jako autor obrazu na zámku vHoin (Soupis VI. 30) s falešným datem 1528. Dílo Agricolovo je v Museu království eského (obr. 40.), (obr. 35), s rytinou ís. 43. listy s rytinou Jaenicheho s Picardtovou (obr. 45) a Houstonovou (obr. 44), a list s devorytem . 41. i rytinou Hondiusovou (. 42) a . 56, Loederovo dílo „Protestatio Bohemorum" (obr. 46) jsou v majetku ed. Fr. Táborského (odtud poízeny reprodukce našeho díla). Vyobr. . 47. je z díla Adaucta Voigta, EffiBohemiae . 1773, práce gies virorum eruditorum . Kleinhardt-Baltzerova (Univ. knihovna v Praze, sig. XLV B 18), z níž jsou i reprodukce . 72 a 73. Kolorovaný devoryt nmecého asi pvodu (. 36) je v mstském muZ etných knih, kde vyškytá se obraz Husv seu v Praze. uvádím: L. Rabus Historien der heyligen Ausserwolten Gotteszeugen, Bekennem und Martyrem. Strassburg 1557. DQ II. fol. 45; Th. Beza, Verae imagines virorum doctrina simul et pietate íllustriumŽeneva 1580, jehož do deva ryté fioprsi v kartuši je jedno z nejlepších, dále J. J. Boissard, conesquinquaginta vironun illustríum s rytinami Theodora de Bry 1597. XXI. pag 196. atd. Nkdy ze sedmnáctého století je fantastická olejová podobizna v Ochranov, uveejnna u Flajšhanse a Liitzowzu ") Joannis Hus et Hieronymi Pragensis Confessorum Christi Hístoria et monumenta. Norimberg Joannes Montanus 1558. Podle Naglera (Die Monogrammisten 4.684) je mistr M. S. neznámý ezák inný v Norimberce kokterý pracoval výzdobu Lutherových lem 1545 1580, Postil, a od nhož jsou také ilustrace eského vydání postily z r. 1563. (Reprodukce . 15 dle výtisku v knihovn musea království eského, sign. 35 B 3.) ") V VI. svazku Pam. Arch. snesl Fr. Zoubek mnoho zpráv v lánku Památky strany podobojí v Cechách str. 179 a násl. Tam popsán také zvon v Bneicích na Zbirovsku z r. 1541, kde je Hus v celé postav.- Reprodukce . 24, 25 a 102, ze zvon v Okrouhlici a ve Veclov jsou dle .
.
.
.
—
—
—
:
soupisu
Památek
XXXV
a
XXXIX.
") Kaehel poátecký, objevený p. Boh. Kuerou, je nepolévaná až na formát úpln shodná replika barevného kachlíku ze sbírky Lannovy v Museu král. hl. msta Prahy, považovaného dosud za práci norimberskou. (Obr. 91, reprodukce dle originálu.) Museum kr. hl. msta Prahy má ješt zlomek nepolévanéno renesanního kachle, který pedstavuje snad Husa bezvousého. (Obr. 90, reprodukce dle originálu.) Jiný kachlík v
museu píbramském
(viz
Soupis
nyní nezvstný. vazb Pelhimovské pozdjší ") Soupis III. str. 101. ís. 10. graduálu z r. 1493 psal J. Fried v as. Tábor Ornamentální výzdoba proložena drobnými medailony s podobami M. J. Husa a M. Jeronýma. Reprodukce (. 88, 89) je ze zpvníku Václava Míínského as z pol.XVI st. (v univ. knihovn v Praze XVII C 6). XllT. »tr. 134) je
—O
XUX
*") Husovským medaiUm vnovány jsou píslušné oddily v „Beschreibung bohmischen Privatmiinzen und Medaillen.
97
Prag 1852.Tabulky zevrubné popisy textu na str.202— 207. reprodukce v tomto díle . 74—87) Dále u (Odtud jsou Ed. Fialy Besclireibung der Samralung der bóhmischer Mijnzen und Medaillen des Max DonebauerPrag 1889. Tab. LI, LVIII. text sir. 341—345, 372. Zdá se, že vtšina mei
i
daili,
krom
v 17.
i
nejstaršich Sljkovských byla
dlána v Nmecku
18. století. „Co sau žádali
*') pi^ed smrtí tla a krve boží, nechtl jim toho dopustiti protivník kalicha Kristova ten hejtman." Obrazy jsou dva Stan letop. eští, vyd. Palackého 253. veliké pergamenové listy vytržené z knihy, nejspíše východoeského pvodu, protože jednotliví havíi4 oznaeni jsou
—
jmény
i
dokonce kat Sochor.
Chytil: eský Graduál literát Chrudimských z doby kol r. 1570. Chrudim 1898. (Reprodukce . 109 dle snímku v mstském museu v Táboe.) ") Citováno Zoubkem Porn. Arch VI. str. 184. ") Šittler Ed. a Podlaha Dr. Ant..: Album Svatojanské. Praha 1896 str. 11. List 4. Obraz z prvé pol. XVll. stol.: Mrtvé tlo sv. Jana Nep. z majetku p. Alf. Led*-)
Dr. Karel
vinky z Adlerfelsu. *') Z nich reprodukovány . 48 ze Summy Hystorye o protíwenstvých Cyrkwe eské, vydáni Hibergské z prvé 2397 polovice XIX. st. - v Národopisném Museu, sign. 3 a . 53 lithografie Pálkova z majetku ed. F. Táborského. Z nmeckých leták reprodukováno . 50 a 52 z majetku p. Ant. Neumana v Praze a . 51 z mst. musea pražského.
G
")
Mnoho údaj
o staré
i
moderní
úct Husov
sne-
seno v knížce Karla Adámka: Památky eských reformátor. Praha 1873. se*') S vtší pozorností než postava Husa samého zcela pochotkávaly se v novodobém eském umni motivy husitické. Hnutí husitské, které vneslo piteln v národní život eský XV. st. tolik vzruchu a sily, jež postavilo malý národ, bojujici za pravdu, vítzn proti celé kulturní tehdy Evrop, nezbytn lákalo všechny, kdož pracovali na národním našem probuzení. Karel Javrek, který prvý z našich umlc XIX. st. se obraci k z hnuti husitského, maluje nejen svého Husa, Jeronýma a „Pány z Dube a Žižku a Husovo louení s krajany, ale Chlumu na spáleništi kostnickém" (obr. 155; reprodukováno dle druhého originálu, nacházejícího se v majetku všechno obrazy zlet rodiny) a „Po bitv u Sudominc"
—
—
námtm
i
—
98
40tých a poátku 50tých minulého století. Jar. ermák oblibuje si ješt více rušné scény, zvlášt bitevní; z doby celkem ne mladší jsou jeho „Táborité bránící úvoz" a „Zižka a Prokop na voze váleném", k nimž se pozdji pojí obecn známý jeho obraz „Husit ped Naumburkem" a j. Ze stejné doby a ze stejné asi nálady vznikají obrazy Trenkwaldovy („Vozová hradba husit", „Bitva u Lipan"). Sám Mánes, který nám postavy Husovy nevytvoil bezprostedn, nýbrž jen reprodukci plastického díla cizího, dává se upoutati národním rekem eským, stlesuzachycuje výtvarn jícim hmotnou sílu husitství, Zižkou jeho narození a smrt. Jinak po letech šedesátých jsou husitské motivy astý zejména v illustranich pracídl našich umlc, jako doprovod výklad slovných nebo vý-
—
dn
pamttvarná noticka souasných události (oslav a ních). I v nich jde vždy více o scénu, o dj, jejž provázejí, než o samu postavu Husa, nkdy ústední v celém obrazu, jindy zatlaovanou i jen na pouhou výplií v ozdobném orámování listu. Sem patí práce Scheiwlovy, Svobodovy a umlecky z nich nejcennjší K. Maixnerovy (obr. 156; reprodukováno dle vydáni Zapovy Kroniky C. M. z r. 1882) a jiných. I Brožík dospívá vtší velosti a citové hloubky ve svých malbách, evokujících nkteré scény z hnuti husitského, než v samém, nejznámjším díle „Odsouzení M. Jana Husa". Staí tu pipomenouti jeho „Pijímáni Dod oboji'' a vzrušenou a rozechvlou „Zprávu oba obrazy o smrti M. Jana Husí v Praze" (obr. 158; podala „Zlatá Praha", z niž je i naše reprodukce). Pozdji zabývaji se dobou husitskou zjm. Ad. Liebscher (na p. obrazy „M. Jan Hus u hranice", „Bitva na Vítkov", „Bitva u Sudome" a j.), K. L. Klusáek, který vytváí Husovu postavu, v celku vren tradinímu pojetí, ve scén podepsáni dekretu kutnohorského (freska ve Vlašském Dvoe) a m_aluje adu jiných výjevu z náboženských boui XV. st. v Cechách („Boue na staromstském námstí 1422", „Po bitv u Tachova" a j.j. Sem je piaditi i E. Holárka s jeho symbolickou pedzvsti boj husitských, s pathetícky myšlenou scénou „Spálení knih Vicijfových na dvoe arcibiskupov v Praze" (obr. 161; reprodukce dle originálu). K postav Husov opt se soustedují Jan Ddina a Alfons Mucha, u nichž obou je však v podání Husa píliš pod.škrtnuto jeho tlesné utrpení a asketism.
—
—
MISTR JAN HUS A
DOBA JEHO
VMODERNÍ
POESII
ESKÉ NAPSAL
DR. FR.
X.
SALDA
w^^ ^Jj
této stati jest, vypsati a esteticky oceniti tvrí podnty, které daly moderní poesii eské osobnost Husova a otázky i prona otázku, jak blemy, vížící se k ní a jeho dob; tedy duši eské tvrí prožívány v básnické byly osobnost i osud
elem
'
',
odpov
Husv vku a jak
odtud byly vytváeny jako organismy v devatenáctém zde, podotýkám výslovn, básnické myšlenky eské. Jde prosou, tedy veršem, o moderní eskou tvorbu básnickou, pedem o tvorbu epickou, dramatickou, románovou, povídkovou o tvorbu básnickou jako o nejušlechtinebo novellovou; jde lejší a nejvzácnjší životný projev a výraz duše národní a míjím _ ledy pirozen i díla vdecky nauková na p. díla skladby historické i literární práci propaganí a popularisaní na p. ve form statí novinových, feuilleton a pod.; a ani v oblasti básnické nejde o úplný soupis všech dl, jichž námtem byla kdy osobnost Husova nebo jeho vrstevníci a stoupenci, nýbrž jen o tvorbu pojetím i výrazem významnou a karakteristickou. Otázek, které zde kladu, není možno ešiti, pokud jsi si nezodpovdl zásadnou otázku po kriteriu historické tvorby básnické: a jak hodnotiti historickou belletrii? Sluší se, hledati cenu historické belletrie ve vrnosti a spolehlivosti jejího pouení historického, v pravdivosti, s níž vypisuje podle stavu souasného badání historicky vdného a naukového hmotný, mravní a spoleenský byt uritého údobí minulostného, jež si obralo svou látkou? Zajisté nikoliv: nebof pak stail by pokrok nkterých
mn
a
a
'
mn
mn
ím
vdeckých
disciplin,
aby historické epos nebo historický román, napsané
ped
nkolika
své básnické hodnoty a ceny; nebof pak, kdyby hodnota djepisné belletrie byla v pesnosti a spolehlivosti dokumentace, doporuovalo by se, psáti a ísti pouze odborná díla historicky nauková a vdná, ponvadž jen ona mohou úpln desítiletími, ztratily
Odpov
a dokonale vyhovti tmto požadavkm. po kriteriu básnického hodnocení zcela prostá a neliší se niím od otázky po zpsobu, jak hodnotiti kteroukoli tvorbu básnickou, tedy i tvorbu, beroucí si podnty z plnosti životné pítomnosti a empirie; a nikdo necítil by tu nesnází, nebýt estetických a umleckých nevzdlanc, ádících hlavn v literárních rubrikách novinových, kteí namlouvají znova a znova svému tenástvu základní a první lež umleckou, jakoby o hodnot díla básnického rozhodovala ne jeho cena vnitní, organická, melodická, nýbrž stupeií jeho vnjškové pravdpodobnosti t. j. jeho nauková spolehlivost a vrnost v podání pedmt, událostí a vnjších a skutenostných. V celé šíré oblasti tvorby básnické, a jest historická, a pítomnostná, vládne jediný zákon: zákon vnitní organinosti. podntem mého díla básnického byla setkaná s osobou živou, s významnou ženou, s nevšedním mužem, kteí se mne dotkli uritým zpsobem, zasáhli osudn v mé nitro, zvlnili a vystupovaji mj duševní život, nebo s osobou historickou, tedy v našem pípad s Husem, Zižkou, Prokopem Holým, Roháem z Dube vše jedno: o hodnot díla, které podnítili a vyvolali, rozhoduje jen síla, výraznost, ryzost, krása vnitní melodie tvárn slovné, která vytryskla z mé duše takto pohnuté a vzrušené, a nic jiného zejména ne to, pokud dje, události, skutenosti mé básn, mého románu, mé povídky shodují se s dji, událostmi, skutenostmi historickými. Jest možný historicích román, který by odpovídal úpln, do posledního detailu daným a známým kladným skutenostem historickým, a byl pi tom jest
dj
A
—
—
umlecky a básnicky proti
tomu
nepravdivý, to jest neorganický, nevýrazný, nemelodický; a naznatelé starožitností foinických mohou dokazovati znova a znova velmi
lOJ
pochybnou vcnou pravdivost a spolehlivost Flaubertova románu „Salammbo", románem tím neotesou: stále tyí se ped tebou ve své isté, ryzí, melodické celosti. Slovem: loginost, souvislost, jednotnost, sila a krása básnického organismu jest cosi úpln svéprávného a zcela samostatného, co musí býti posuzováno ze sebe, z nitra, a udáa co nemá nic spoleného s vnjškovou prúkazností daných historických zajímá. dotýká jimiž se jichž se a lostí, S úmyslným hrotem proti Boiofanúm své doby, kteí se nezmnili v niem podnes, vyslovil to Goethe s paradoksní urputností a rozhodností: „Básníkovi není žádné osoby historické; zlíbí se mu, podati svj mravní svt a za tím úelem prokáže uritým osobám z djin est a propjí jejich jméno svým tvorm." Právo tvrí básnické obraznosti, spravující se jediné svým zákonem vnitním a zcela lhostejné ke svtu skuteností vcných a daných, zdrazoval stejn vášniv Goethe i pi jiných píležitostech, jež vyvolaly úvahy nebo rozhovory o tvorb djepisn belletristické. Roku 1805 v posudku Collinova „Regula" prohlašuje pímo „historické látky s pravdou jejich detailu" za nejvtší pekážku básníkovu. Básník nevzdaluj se nikdy „ryzího lidství", „poesie nebud niím sužována", nebud zejména obtována žádným t. zv. takové jest stanovisko Goethovo a s ním i vší skutenostem a pravdám vnjším dodávám za sebe, poesie jest také skuteNebo, kritiky vdy literární. a moderní nost a tvrdím a vím klidn, skutenjší, to jest hodnotnjší skutenost než njaká historická nohavice a škorn nebo pergamenová škartka udlující pravovárenou výsadu njakým Kozochlupm nebo Kozodojm. tedy stejnou mrou poesii historickou jako pítomnostnou: mrou vnitní organinosti. Kde nalézám silný, bohatý, jemný, melodický organism básnický beze zetele k osobnostem a faktm historickým, které jsou jeho podntem nebo východiskem látkovým, usuzuji na zvýšený a zmocnný život duševní, na život práv tvrí; a podnt historický cítím a ctím v tomto pípad jako stupovaný podnt životní, jako velikou duševní skutenost a pítomnost pro básnického tvrce i jeho tenáe. Jak významná a pouná jest v tomto smyslu hned „Píse na Jana Zižku z Trocnova* (1802) od Ant. Jar. Puchmajera. Katolický knz Puchmajer jest první vtší básnický zjev obrozenský, zakladatel první básnické školy eské: anakreontik, bajká, pseudoklassicista. Jeho Zižka z Trocnova jest nejmohutnjší, nejvýraznjší, nejvýmluvnjší z jeho prací; má svj vzlet i spád, cizí jeho krátkodeché anakreontice nebo povínejvíce poesie a^ nejvíce umní, davé rozšafné fabulistice. Více poesie i více umní sehnalo se práv sem: jeho Jan Zižka jest psán jichž byl schopen tento básník slokou pomrn složitou a umlou a sloka ta jest ^umlecky stavna a harmonicky
dj
—
Mím
—
—
lenna
—
vnitní vzruch ji nese a odstavcuje. „O Žižko, slavný (k tomu slepý!) reku! zrádná. Štstí, smálo v krutém války jeku. Vždy jako vrná družina Se na slavn potel u Kaný ženina. Kde roven tob hrdina? To štstí svrhlo Hanibala, Ty lidohromce ímany: Tys vždy a všude, kde se bitva stala, Zbil škodné Cechm
t
A
A
Germany." Kolik íká tomu, kdo umí ísti, skutenost, že první vtší veršovaná skladba eská, kterou lze nazvati básní nota bene bezmála jediná pvodní samostatná báse svého pvodce, nebo skoro všecky ostatní verše jeho jsou parafrase a peklady z peklad polských vyvolává pízrak veliké mrtvé minulosti národní! S mrtvým jist tytéž prosby, táž pání Cidem v ele vjíždí k nám voj naší moderní poesie. mrtvého bohatýra na váleného vsadili ti, kdož španlské romanci chovali jako ve oe, kterého pipiali ne bez úzkosti ke svým klusákm.
—
—
A
102
Nebo pípad byl to
Puchmýrúv není jediný. Byl-li kdo básni mírumilovný a quietistický, Jan Nejedlý. Pán spoleensky uhlazený, iperný kariérník, obratný taneník na
šlechtických parketách, salonní idyllik v pekrásn zlacených vazbách, hladce vykroužený Veleslavínovec a pece i jemu bije rychleji srdce, jinak tak spolehliv a dobe vychované, že až máš je v podezení z furoru poeticu, když náhodou vstoupí mu na mysl Zižka. Stalo se mu to v oslavném poemat na „Bitvu Cernopolskou dne 23. msíce srpna 1796", vnovanou Jeho Osvícenosti hrabti Kašparovi ze Šternberka. Zde rozohiiuje eský pluk k vítznému boji proti bezbožným revolucionáským Frankm jakýsi „Rozboj, Cech horlivý" vasnou pipomínkou hrdinných „Jenž svých se skvli, Z nichž strach národové mli, Tesouce se tam i zde; Jichž jste za
—
dd,
dn
bouky báli, Ana láme lesy, skály, Slyšíc: Zižka s Cechy jde." Cím byla tmto prvním moderním veršovcm eským olbímí postava
se^jako
vojevdce? Jist
ním
víc než
antikváským fantomem. Posedá
je proti
táborského
vli
jejich;
jako se trpí nezcelenou ranou; soudí ji jako se soudí jen vlastní zrada; prou se s ním a o nj jako se pe nemocný se smrtí o život. Není pochyby: zde byla jejich básnická skutenost, tebas nepiznaná, tebas zapíraná, skutenost nekonen skutenjší než jejich i pátel jejich Evinky a Mariny, Jely a Lily a jak již sluly všecky ty povolné nebo zdráhavé krasavice, odíiky módní kdysi poesie Gleimovy, Hagedornovy, Biirgerovy, Wielandovy, Karpihského a Kniažnina, které opvali po pejatých monotónních šablonách francouzsko-polsko-nmeckých. Zde byla bolest, hrdost i stud, první dramatický konflikt v moderní poesii eské mezi západoevropskou disciplinou rozumovou a tradiním srdcem eským a jako zddnou krví. Nebo jest teba zpítomniti si všeobecnou kulturní konstellaci, pod níž tito první veršovci žijí, myslí, píší: jest to osvtáský racionalism, jehož nejvyšším cílem jest zcivilisování soudobé spolenosti, osvobození její ze všech historicko národnostních konvencí a forem a jemuž nejvtší neestí, híchem všech hích jest fanatism náboženský. Jest teba peísti si tebas ve Pheipsových „Poátcích anglického hnutí romantického" jednu z úvodních stránek (8), malující spoleensky mravní položení Anglie v první polovici osmnáctého století, abys pochopil, jak bylo na pevnin, když tak bylo na ostrov pece od koen náboženském! Nenávist všeho tajemství v náboženství i ve filosofii, nepítomnost všeho entusiasmu a vší obraznosti ve vcech náboženských, nejvtší možná povolnost a pizpsobivost Ihostejnické vtšin, která mla jediný program: quieta non movere, nehýbati minulostí tak bolestnou a náboženskými boji tak rozrytou a ulévati za erstva každý plamen náboženské vášn a horlivosti, který by snad prošlehl ješt z minulých popel. Osvícenská filosofie západoevropská, která znala jen zápornou cnost snášelivosti a pizpsobivosti, jež valila se na tžkých kornatých podešvích prašnou silnicí bezprostedné užitkovosti a které djinnou spravedlností bylo, sestihovati stejnomrn všecko na právo i na levo od této prostednosti, stála v hlavách našich básnických veršovc jako písná soudkyn zjev tak nábožensky vášnivých, jako byli Zižka a Hus. naši pseudoklassicisté i praeromantikové sklonili se ped ní a obtovali jí postavy, které jim jako Cechm národnostn byly jist drahé a na nž byli instinktivn hrdí jako na projevy národní síly. Tak Puchmajer láme náhle ped posledníma dvma slokami hymnus na Zižku a obraci jej div ne v odsudek. „Na zemanm a mnichm's páchal škodu? pust vzteku otže Hnal na tvrze a na vže? is mnl, že jest to ještrího rodu Zde povr skrejš, tam loupeže?" Dodnes prý v kvílení vtru noního mísí se stony obtí Zižkovým fanatismem utracených. stejn soudí Vojtch Nejedlý, epik jednou tassovské mašinérie a jinde klopstockovské mlžnosti. V „Pemyslu Ottokarovi trpí
jí,
A
A
A
Í03
zpvy z r. 1795 a 1797) vští a kritisuje zárove tento bohatýrský djin eských. Ne zle vede se pi tom Kališníkm, pokud byli nekrál píští vývoj násilní, a Jií Podbradský vyjde dokonce s chválou jako panovník spravedlivý k poddaným každé observance; ale soud o Zižkovi jest rozdvojený, nebo „ve svém roznež zlý duch kazil svt vzteklení sice byl by v vném ctní jako Miltiades kvt". Ukrutnost protireformaní odsuzuje se zde stejn jako vášnivost husitská; pravdu má jen Candide ze všech illusí vystízlivlý, obdlávající svou zahrádku; Candide pokojný, nebojovný, pilný a lhostejný. Ale daí-li se takto výborn zelné hlávky v Prších" (první dva
h
—
a kapusta, s poesií jest to
rozhodn
již
mnohem
spornjší.
Tento osvtáský fanatism t. zv. zdravého chladného rozumu, „tetes froides" sáhá u nás hluboko do století devatenáctého, v dobu, kdy ve Francii dávno již psobily podnty Rousseauovy filosofie djinné, která proti „shnilému míru" filosof a jejich sobecky pohodlnému indiferentismu postavila životodárnou a živototvomou sílu náboženské vášn a otevené války jejího nadšení; kdy v Nmecku romantism domyslil již dávno Lessingovu žízeií djinné spravedlnosti i Herderv kult každé výrazné jedinenosti. V této osvtáské pove hluboko vzí ješt Jungmann, který jest romantikem jen v nedli, kdy obléká svátení kabát a namáí péro k básnickému pekladu nebo k pvodní tvorb veršové; ve všední den jest voltairián, který se hrozí všeho, co pí by z daleka „stedovkem" a „hádkami náboženskými" a jenž proto ve své „Historii literatury eské" hrne ržové svtlo na staré vzdálené doby pohansky prvotné a stín na dobu husitskou jest mu úpadkem po zlaté dob Karlov, kdy národ byl ve vážnosti evropské a úastnil se, jak míní Jungmann, kladn a inn v obecné civilisaci západoevropské; že tehdy v Cechách vznikaly zárodky nové kultury, které byly zde ovšem udupány, že však z obdobné situace vytvoily se v Anglii a v Cromwellov puritánském Skotsku a vyzrály tam ve významný moderní útvar stylov ryzí a že tak mohlo tomu býti i u nás, mu uniká. A vzí v ní velmi hluboko také, což pekvapuje, evangelík Jan Kollár. Jeho hlavní dílo básnické, „Slávy dcera", propaguje snášelivost náboženskou zcela po receptu osvícenském. „Necht svár, co hrob už vlasti vyryl, slyšte národ, ne kik Feak, váš je Hus i Nepomuk i Cyrill" (11. 99). V slávském nebi na prvém míst, kde „kvetou svatí v svtle blýskavém", jest také spolenost ponkud smíšená: „Stanislav se tší v Nepomuku, Boleslav si s Husem tímají, Uros spolu s Vladimírem ruku." (IV. 8.); ;
ve tvrtém kraji slovanského Elysia, v míst „vítz a rek", umístn jest Žižka, ale strun pouze jménem, bez každé karakteristiky, vedle jiných rek srbských, polských a ruských, kteí jsou modernímu tenái vtšinou prázdný zvuk (IV. 15). Jak význané jest však, že svj soud o Husovi povdl a ze své lásky k vyznal se Kollár v díle, ekl bych, ryze odborném, úedním skoro, v „Nedlních, sváteních a píležitostných Kázních a eech" (Díl druhý v Budíne 1844). Tam ve stati 45. podán „Obraz výteného pedchdce reformacie Mistra Jana Husa". Ale i zde pointuje ne v apologii náboženské horoucnosti a vášn, nýbrž v napomenutí k tolerantnosti. „Od památného tohoto snmu církevního (kostnického) ume se, jak hrozná a nebezpená jest nesnášelivost a zteštnost v náboženství, a všeliké nerozumné horlení a zatracování pro víru. Ona jest pekelná ohava a draice, horší než mor, zemtesení, nemoce a jakékoli neesti na zemi". (Strana 642.) na stránce ped tím: „Hadové zteštnosti, závisti, pomsty, vraždy vracují se od hrobu usmrcených k živým potomkm a za Husem picházejí Zižkové". Kdo teš, rozumj: nepímý odsudek i husitského fanatismu, a z úst kazatele evangelického!
nmu
—
A
104
Vím, že tžišt „Slávy dcery" není v perspektiv djinn filosofické ani v doléhavé nýbrž v pathosu opravdového mravního pesvdení estného a rozumného ducha, jak projevil se v nkolika jejích nezapomenutelných znlkách; zde jde jen o to, upozorniti, jak a pro tam, kde chtl býti Kollár soudcem a vštcem, musila selhati jeho básnická síla: není v ní poslední nutné jednoty vnitní, žhavého básnického jádra, jistoty bezesporné a intuitivné o rozhodujících kladech a silách vývoje svtového; ekl bych, že specifická váha Kollára jako básníka není veliká a že rétorické rozptí nemže ani jí nahraditi, ani oklamati o ní. Mnohem, mnohem patrnjší a vražednjší jest ješt tento zásadn nebásnický duch v druhé epické skladb Jana Erazima Vocela, v „Mei a Kalichu" (vydán r. 1843), v historickém cyklu romancí rytíských, oslavujících dobu pedhusitskou a husitskou od Jana Lucemburského do bitvy lipanské a snažících se vzbuditi rznými quasi filosofickými reflexemi domnnku, jakoby šlo pvodci o básnickou skladbu djinn filosofickou, usilující o vyšší syntetický smír vývojné logiky. Všude, kde není suchopárným kronikáem nebo starožitníkem, zabídá Vocel na ráz do nejmlžnjších všeobecností a nejpohodlnjšího allegorisování: jediná quasi-idea, kterou dovedl vyvrcholiti svou visi tchto dsiv rozhodných a dsledných boj minulých, tchto rek, kteí neznali-li eho, byl to práv ústup, smlouvání, konformism, jest zcela vnjškové volání po smíru, jednot, zapomenutí svár minulých. „Jednota a mír! to heslo spásy, Táborit heslo poslední!" a tuto ryze vnjškovou a zápornou trivialitu vkládá básník do úst stínu Prokopa Velkého, sektáe a stranníka, byl-li jím kdo, a aby nebylo pochyby, zde že jest myšlenkový vrchol a ideová pointa díla, dává slova ta sázeti proloženým tiskem! Poslední, ryze záporné slovo tolerantnosti, která charakterisuje eské obrození, bylo zde eeno. To, emu íkáme eské hnutí romantické, nemohlo básnicky zmoci problém Husv a jeho doby. Náš romantism nebyl nic tak dsledného, silného, vnitn nutného a organického jako romantism nmecký, který zrevolucionoval celý životní, mravní a náboženský názor, ád a soud své doby; daleko bylo od nho i k romantismu francouzskému, který zaal boit a tvoit s radikální dsledností nejprve umlecky, aby se stal posléze v díle Viktora Huga nástrojem revolty spoleenské, propagátorem všeobecné republiky sociální; a nic neml ve své krotkosti a šedi spoleného také s polským romantismem Mickiewiczovým, Krasiského a Síowackého, jež strašné utrpení národní nutilo pohledti tváí v tvá nejzavilejším záhadám metafysickým a náboženským a roztínati ohnm bleskovým útok tmy a hrzy na národní duši. eský romansile jejích visi,
mn
—
skoro jen filologický, antikváský, folkloristický, prostouplý hojn si rovnováhu s živly romantickými; elakovský spojuje v rozkošné vykvašené, graciesní, ale odvozené a quietistické umní formalism klassicistický, zvlášt goethovsky epigonský, s romantismem národopisného pvodu; a první eské období kulturn-literární vyznívá v letech šedesátých mdlými slabošskými epigony, u nichž nerozhodneš si ani, rozedují-li ve svých pobledlých mátožinách konvenní klassicism nebo konvenní romantism. Nemohla zejména takto ani pibližn umlecky a básnicky vyrovnati se s Husem a jeho dobou druhá, mladší generace romantická, kroužek Hankv, ani sám Hanka ve svých slabých epigramech, slavících Husa a Jeronýma, ani pítel jeho, zajímavjší alespo svými plány a koncepcemi literárními, Josef Linda. Z menších epických básní Lindových nejvýše cení se, a ne neprávem, ballada „Jií Podbrad" (1818); ale pes všecko, co jest možno uvésti na její prospch, jest pece pravda, že jest tism jest veskrze
živly klassicistickými; u Kollára drží
105
pouhý experiment veršovnický a experiment vnjškový, eklektický nebo lépe synkretistický. Rzné komposiní a výrazové zvláštnosti Schillerovy, Burgerovy, Goethovy, bylin ruských jsou zde vokovány na kmen vlastní koncepce opravdu velmi chudé: jest to mnohem více pestrá mosaika, než jednotná báse, pojatá jednotným, umlecky uvdomlým a orientovaným duchem. Co dovedl íci o Jiím Podbradském Linda? Nic více než vypravovati episodu z jeho soukromého života, in jeho obtavosti, s níž zachránil z rozzuených vod nkolik chudých dtí, jimž otec pispchal píliš pozd na pomoc. tato episoda vypravuje se, vlastn zpívá se se zbytenou komposiní oklikou po letech otcem zachránných dtí, když Jií jest nastolen králem eským. Jak charakteristické pro básníka i pro dobu, že si vybral k oslav svého bohatýra práv tuto soukromou událost všeobecn lidumilnou, nota bene penesenou na nho ze vzor oblíbených nmeckých básník nedávné minulosti. smlejší jest již po dvou letech (1820) Turinšký, který velebí pímo politický vhlas a politickou i státnickou sílu a neohroženost Jiího! Ovšem báse Turinského zaležela se v rukopise censura tehdejší nikdy by jí byla nepropustila.
A
O
—
Celakovský, nejvtší náš po Máchovi umlec slovesný v první polovin devatenáctého vku, zstal dob husitské, kde se jí dotknul, lecos dlužen. Jeho Prokop Holý z „Ohlasu písní eských" (napsaný r. 1839) jest opravdové dokonalé dílo umní slovesného, reliéfní, plastické, ekonomické ve výraze, zhuštné, jasné a pádné jako málo co z jeho doby. A pece tato krvavá ballada o pomst Prokopov za svého sestence na Kamenickém hradním pánovi nechává chladným; jest to konec konc pece jen bezvýznamná episoda, bžná v rytíských romancích soudobých, pro niž nebyk) teba znepokojovati historické rekvisity, tehdy ješt dosti vzácné, jako písn husitské a husitskou výzbroj; básník mohl ji dáti sehráti i jinými kterýmikoli herci rytíské romantiky, nebo specificky husitský duch touto básní jist nevje. A podobné byly by asi námitky naše dnes proti dvma básním historickým, spadajícím v naši látkovou oblast, proti „Husinci" a „Podbradovi" jediného našeho opravdového dramatického básníka obrozenského Fr. Turinského, psaným kolem r. 1820 a otištným z rukopisu až v jeho „Básnických spisech" r. 1880 na str. 572 a n.: jsou to spíše umlé kusy klassicistického formalisty než básn jako výraz nitra cele uchváceného a pedmtem naplnného. Dramatik zvyklý na piostené situace a dojmy kontrastové mluví z první básn, „Husinec", v níž básníka, hledajícího rodný domek reformátorv v jeho rodišti, dovedou ped vinopalnu: „Hanba nevýslovná! Krajané! zastyte sel hanba!"; i v druhé básni však antické opravdu mohutným dechem nesené poznáváš dramatika, jak vykrojuje ped tebou a týí velikorysou silouetu krále Jiího. „Stál Jií osudem s zocelenou král duší 1 zedmutým vlnám vatikánským dechem (Sirocco zplamenn je dohánl) Díval se klidn na píval." To neztratilo velkosti ani skoro po stu let. Jediného zcela velikého a dodnes ne zcela docenného a chápaného básníka má první období moderní poesie naší, který byl by stail možná svou hrudí na hrdinské zápolení s takovými stíny: K. H. Máchu. Máchova duše byla opravdu intuitivn celá, nerozdlená a neseslabená, kladn náboženská i v popírání a vzpoue. Ale Máchv zor tvrí propaloval se, alespo ve vtšin básní veršem psaných, ve svých meditacích a visích, v zoufalém asto boji s tmou a mrazem do budoucnosti; jako duch nábožensky i básnicky tvrí pronikl Mácha v jedné z nejvýsostnjších svých básní v budoucnost co nejzazší až v dobu po posledním soud, v dobu zem odlidnné od svého tvorstva, v den položený za práh všeho asu, den, „v nmž as pomine, smrti bratr, I
t
—
:
t06
od
—
—
híchu syn hnusného", v den splynutí duše své s jejím Bohem v národní minulost náboženskou v básních svých nikdy se nezahledl. Jan Erazim Vocel byl poslední slovo antikváské filologické romantiky eské, tak málo aktuálné, tak Ihostejnické, tak bez vnímavosti a polarity k soudobým životním otázkám a záhadám. Dále jíti touto cestou nebylo možná: zde bylo možno nalézti jen vyšeptalou sterilnost a mrtvolný prach museálný. Evropské idee, které byly kvasem naší doby obrozenské, z nichž žila naše romantika, v tchto letech a dávno již ped tím zvtraly a vyšumly; bylo teba pítoku nových ideových sil kulturních z vní, z evropské dílny myšlenkové a duchové, aby eská poesie znova se zazelenala a rozkvetla. Staré uschlé listí loské lplo ovšem dlouho ješt a houževnat na vtvích, a jest karakteristické, že mezi útvarem obrozenským a moderním útvarem eské poesie, který oznauje se obyejn podle almanachu „Máje" (1858) generací májistickou, jest prorva jednoho pokolení kulturn mrtvého a ztraceného. Zvlášt však pro nové, hlubší básnické pojetí a podání doby Husovy a jejích karakteristických zjev a problém bylo na výsost teba nového zorného úhlu kulturního, nebo staré pojetí a starý výraz opravdu vyžily se úpln. Bylo jmenovit teba, aby tyto otázky ze svého osamocení historického byly vysvobozeny a byly vtleny a vlenny v živý tok národní pítomnosti; bylo teba, aby ze soukromí ueneckého a antikvárního byly vyneseny v plný den a ve svtelný proud života; aby národ i politicky obrozený, hlásící se o svou úast v státních djích pítomnosti, vidl v nich nejen zkazky minulosti, ale i záruku a slib budoucnosti. Bylo teba, aby nová ideologie historicko-politická uila pojímati minulost husitskou s opravdovostí, jaká platí se živé národní minulosti, a bylo teba, aby novou ideologií filosofickou, novou frazeologií básnickou byly piblíženy náboženské záhady a otázky minulosti pítomnosti, spíznny s jejím úsilím a jejími snahami, peloženy v nový jazyk kultur-
—
ního dneška. První ást tohoto postulátu naplnil zpsobem jedinen velikým historik František Palacký; druhou ást opatila si moderní generace básnická vlastním úsilím myšlenkovým a tvrím, s poátku ízeným po stopách tch liberalisticko-revoluních ideí literárn-kulturních francouzsko-nmeckého pvodu, kterým íká se Mladé mecko. Generace májistická, generace Nerudova, Hálkova, Karoliny Svtlé zaktualisovala si dovoleno užíti tohoto barbarismu, který však vystihuje pesn vc obsah husitství, promítla si jej jako nejživjší a nejbolestnjší skutenost a píkaz omlazeného, zmodernisovaného ešství ve svou básnickou praksi. Odvrátili se a to jest karakteristické od látkových skuteností historických, aby tím více dali proniknouti sebe i dílo své jejich mravní, symbolickou hodnotou. Jest známo, jak Neruda odmítá od sebe básnické zpítomování minulé národní velikosti, vždy s ní také vrací se mu neúprosn osudn spojený národní pád a národní bída pozdjší! Jest známo, jak touží po poesii pítomnostné, aktuáln, po poesii jako dlnici na kulturních úkolech nové spolenosti národní. pece, akoliv nemá historické básn ani o Zižkovi ani o Husovi ani o Prokopu Holém, jeho „Zpvy pátení" v nkolika svých íslech cítí nejlepším docitným citem husitským a myslí nejlepší domyšlenou myšlenkou husitskou, tak „V Zemi Kalichu", „Ve lví stop", „Jen dál!" Svdá nemá také románu nebo povídky husitské „studovala" jen poslední výbžky eskobratrského hnutí a studium to bylo ovšem mnohem více dílem obraznosti než dokumentárn vrnosti ale v nejlepší své velké skladby románové, ve „Vesnický román", v „Kíž u potoka", ve „Frantinu", v „Nemodlence", v nejlepší své povidky, v „Krejikovic Anežku", ve „Skaláka" vložila celý vznešený rigorism mravní jako sám princip
N-
—
—
—
—
—
vné
A
—
—
107
pojetí a hodnocení básnického, výsostnou ethiku isté lásky sebezapíravé, kterou odvodila si jako duchové poselství eské reformace modernímu dnešku. Hálek nemá také ve své tvorb sujet husitských, a pece svým odbojem a vzdorem proti pedsudkm spoleenským, jak žije z nho jeho tvorba veršová i povídková, cítil se jist „odprcem íma" a pokraovatelem tradice husitské.
Obojímu pojetí husitství u Palackého jako vrcholného bodu eských djin, pojetí jeho jako národnostního boje obranného pojetí jeho jako boje o svobodný vývoj náboženský proti stedovké auktorit formáln, jest vlastní to, že vidí a oceiíuje první v husitství absolutní stránku mravní: tedy cosi nezniiteln, všelidsky nutného a dsažného ; a tímto svým pojetím, hlavn ovšem pojetím druhým, vleuje lokální eský dj v duchový vývoj všelidský a nadává jej symbolickým významem všelidským. Nedocenitelná jest služba, kterou Palacký prokázal tím vší eské kultue básnické, pokud se opírala o eskou tradici djinnou. Sjednocení ideálu národnostního a ideálu všelidského, tento podklad moderní kultury eské, básnické i vdecké, jest zde klassicky ešeno a doešeno. Za zmínku v této souvislosti stojí, že totéž pojetí Husa a inu jeho jako inu absolutn hodnotného svou mravní iniciativou, jak jeví se nám z historických dl Palackého, vyslovuje se již zcela patrn v básni z mládí historikova, ve filosofické „Moudrost" (1817). „Smlou nevinný kráeje odvahou K oltái chvátal Hus; a milostivé Na tvái jasné tkví mu ješt Usmchy, k íši kvapíc nebeské." „ ,Ty prach jsi, outlá schráno! I bud" tedy Prachem; a duch mj, k Pánu se vyvznesa, Nesvadnuté dosáhne palmy!' Dí, a ve plápolu jest, co fényx." .
i
ód
V
nové
jakou pojímati, a v nové básnické frazeologii, jakou vyslovovati poesie eská dva esko-nmecké pedchdce, kterým byla by více zavázána, kdyby byli bývali vtší básníci a tvrcové, než v pravd jsou: Moritze Hartmanna a Alfreda Meissnera. Oba nebyli daleci Mladého Nmecka, oba ve svých knihách „Kelch und Schwert" (1845) a „Zizka" (1846) pojímají kacíství eské jako závažný lánek v osvobodivém dji evropského lidstva, oba nepátelé „pop" znají se k dluhu, jejž dluhuje podle nich moderní osvobozený lovk národu, který vykrvácel se pro dobro obecné nebof oba shodují se i v tom, že pochybují o možnosti, aby ožil národ tak tžce zkoušený: jim obma jsou Cechy „zemí mrtvých". Ale oba jsou básníci venkoncejn epigonští. kteí obracejí jen na eskou látku výraz a Styl ideový i slovný, vytvoený pi jiných píležitostech vtšími básníky nmeckými; a tak vliv jejich v mladou básnickou generaci eskou nebyl veliký a kde byl, tam byl cele ztráven a pekonán vtším básnickým ingeniem eského tvrce. Tak teš-li v Hartmannov oddílu „Aus Bóhmen", že Cechy svým útvarem podobají se kalichu kvtnému, ale kteréže kvtiny? passiflory, muenky, vzrostlé a vykvetlé pi nácích smrtelných: „Die muss unselig fiir und fr Symbole ew'gen Schmerzes tragen", intonací pipadne ti to jako první tucha Nerudových ,Zpv páteních'; jest zde pedjato již nco z jejich temné, žalobn pašijové melodie. Nebo v jiné elegii starý dvstaletý havran obletuje uschlý prastarý strom na Bílé Hoe jak nevzpomenout tohoto ptáka a jeho symbolického úkolu u Beneše Tebízského? Nco z nového symbolického stylu, jenž pekládá dje a úkony náboženské v osvtn národní slovník asový, jest v obou tchto knížkách a jimi psobily snad v moderní ideologii,
dje eské reformace Husovy, mla moderní
—
—
—
Í08
generaci eskou; a knížka Meissnerova nad to snad i látkami svými. V básni „Die Adamiten" (III. vydání str. 128 as.) poprvé, pokud vím, podán jest básnicky život a pád této krajní levice táboritské barvami na svou dobu živými, ano smlými. Zde práv tak jako pozdji u Svatopluka echa vrhají bibli do plamene a kletba, kterou ji provází u Meissnera nahá žena, není obsahov vzdálena filosofického odsudku, jímž ji astuje u Svatopluka echa Mojžíš. Ve dvou básních, „Zizka nach Prag" a „Zizka vor Prag" podává Meissner djov totéž, co Svatopluk v básni „Žižka" z „Nové sbírky veršovaných prací*. Tu i tam hnv Žižkúv na proradné komproniisní msto, tu i tam sen Zižkv (avšak jiného obsahu v obojí básni), tu i tam Rokycana, který odvrátí od Prahy trest a pomstu vdcovu. Pedchdcem generace májovské byl Jos. V. Fric, první v Cechách, kdo spojil kult Byronv s kultem Heinovým, první radikální revolucioná, žel, spíše v politice než v tvorb básnické. Ve verších jeho nalezne se nkolik básni sujetem erpaných z doby husitské, tak báse na Mistra Jana, modern allegorisující „Kalich" a zvlášt významná romance, „Rohá z Dube" (Výbor básní Jos. V. Frice. Geneva 1861, strana 15 19). Jest to poprvé v eské poesii, že tento poslední Táborita, který postavil se na odpor Zikmundovi, kdy vzdal se králi již i Tábor i Hradec Králové, oslavován jest jako vzor reka a bohatýra; ješt u Tyla (v povídce „Svatba na Sion", 1834) postaven jest ve svtlo velmi obojaké jako opilý násilník, který chce dáti pivléci k oltái svatebnímu dívku, již miluje. Radikál Fric uvedl v eskou poesii tohoto nesmiitelného, tvrd dsledného radikála táborského a odtud nevymizel z ní již: staí pipomenouti, že drama o Roháovi byl veliký básnický sen, o njž se roztíštilo tvrí úsilí posledního životního období Svatopluka echa. Sícoda, že báse Fricova není hodnotnjší! Fric pojal svého bohatýra s nepíjemným vnjškovým siláctvím skoro jako svého Bavrka ze Svamberka. Takto psobí místy báse jako bezdná parodie. Dají na p. chyceného odbojníka na muidla, ale on smje se v nejstrašnjším utrpení. „Vzácné pány pojme vztek. S kata prací pot už tek, darmo vtip a namáhání, samých pán pomáháni". když vyvádjí reka k šibenici, zívá: tak výborn spal ped popravou. „Miste kate, pozor dej; o mne malou starost mj, ale o tebe mám strachu, že s té výšky slítneš, brachu . . ." Z vlastních tvrc májové generace, upozornil jsem již, nemá ani Svtlá, ani Neruda, ani Hálek (až na jedinou z „Ballad a romancí": Král Jií z Podbrad a legát Fantin z r. 1867) pímých sujet z doby husitské, a vyložil jsem i ideový smysl této skutenosti; ani Heyduk ne, alespo ne Heyduk mladý až v „Bohatýrech" (1894) a „V zaseru minulosti" (1900) objevuje se drobná epika a mezi ní i epika o motivech husitských, ale básn tyto nepidávají nových rys tvái tvorby Heydukovy, jejíž tžisko jest jinde. Jediné samotá Václav Šolc, jenž rázem své poesie náleží také této generaci, zpola opozdnec za starým, zpola pedchdce nového, má romanci „Mistr (z r. 1864) a fragment prvního zpvu „Božích bojovník", obojí významné, plné Jan" vášnivého a temn bouícího pathosu, Jenž pedjímá úpln již první poátenou a nejlepší básnickou rétoriku Svatopluka echa. „Božích bojovnících" pokloníš se bezdky jemnému historickému cítní básníkovu, které ví a dovede povdti, jak svým universalismem jest Kím papežský ddicem impéria ímského. „Již po dvakráte Kapitolu skála své elo vncem svta vncovala, a pyšné pat ímských sedmihoí již po druhé se spiaté lidstvo koí! Prv orlové na kídlech legion plavíce svtem od trónu se k trónu záhadnou nesli králm togu car, jež pouta míru kryla pro paroby neb bitké urputného zloby ted holubice krkavích zas spár na hadrech
ech
—
A
—
V
íma
—
ím
—
Poz. spis.) se rozlétaly v svta strany bleskem .... (V rukopise utrženo. tyry nesouce pod znamením božské víry caesara knze vzdornou pyšnou vli, podle níž, nad níž žádná v krajích svta, jen kacíská a tisíckráte kletá." bílých
Jen chronologicky, ne však hodnotou básnickou jest možno piaditi k Šolcovi jiného menšího básníka této generace, Bohumila Jandu. Jeho „Básn" z r. 1873 piná264). V šejí i pokus o rozmrnjší epiku, „Jana Talafúsa z Ostrova" (str. 185 romancí vypravuje se tu zlomkovit veršem asto dosti pochybným hlavn erotický osud Bratíka, který pracuje polem na Slovensku a jejž pozdji postavil do stedu své husitské trilogie slovenské Alois Jirásek. Hrozný rek eský jest tu líen jako nešastný slaboch, zamilovaný beznadjn do své krásné uherské zajatkyn, Hedviky, kterou mu nakonec v noci z hradu košického unese i s jejím strýcem, velmi vzácným zajatcem, smlým ekvilibristickým podnikem její uherský milenec. Následující, druhá generace moderních básník eských, kterou možno^ nazvati generací lumírovskou. Jar. Vrchlický, Julius Zeyer, J. V. Sládek, Svatopluk Cech, pokroaž na Svatopluka echa; v tvorb ila ješt dále v universalismu nad generaci první Svatopluka echa látky husitské ovšem zaujímají významné místo, což ukazuje zase, že Svatopluk ech i po této stránce jest poslední veliký básník našeho obrození, jak byl dobe karakterisován. Vlastní lumírovci. Vrchlický a Zeyer, zjev Husv spínají
—
ad
—
pímo komposin s všeobecným svtovým vývojem pímo v duchové drama svtové. Pro tento zpsob a
rádi
myšlenkovým, vleují
jej
rádi
význaná jest vtší „Myth", v prvním cyklu „Kíž Božemladého yaros/ai/a Vrchlického básnická skladba tchv". Tento staroeský opat, vlekoucí na bedrech svých do íma mohutný kiž vlastního díla a klesající již v Alpách pod svým bemenem, pivolává svým nákem nadlidský fantom Ahasverv, který jest zde básníkovi jakýmsi strážným geniem lidského
vné innosti, v jeho
styl
pojetí
boji s tmou, zniením, klidem. Ahasver velebí genie vstí ducha a píští nkterých, mezi jinými i Husovo a za ním lidského jako výbojce hned Kolumbovo a Newtonovo. „Hle, jeden z nich, syn tvého národa, v žár hranice vrh' svatý život svj a jako labu jeho myšlenka se vznesla výše svtu žehnajíc! z jisker jeho žertvy nadšené si zapalují druzí pochodn, a divá boue svtem hle, lidský duch tecT hmí jak vodopád, a svtem letí jeho slávy zvst". otásá svou dumu o triumfálných výbojích lidského ducha spíná „Symfoniích", v Jinde, básník symbolicky s hradem Krakovcem, kde Hus byl jistou dobu hostem Jindicha Lefla z Lažan, a s husitstvím: když sestupuje se zícenin Krakovce, zdá se mu, jakoby „z divoké výpravy se vracel a nocí hímal na Zižkov voze". Jinde methodou hugovskou symbolisuje Husa v typ genia a v osudu jeho vidí typický údl geniv na zemi, tak v barvité básni „Faust v Praze" ze „Zlomk epopeje". Když byl rozjaeným pijákm na Smerhov potulný arodj nmecký citoval duše rzných osobností mytických a historických, na žádost ísi vyvolá i Husa. „A již na Faustov plátn každý vážné rysy zel, až tu v lesku nadpozemském Betlémský stál kazatel. Spanilá tvá Bohem vzata! Všecky jala hrza svatá, mlky k druhu tisk' se druh, cítil každý, že v té chvíli v smšnou jejich kratochvíli nesmrtelný vkroil duch." Faust podává vysvtlení: „Vždycky Ale plátno i obraz vzplanou náhle ohnm. mu blbc zloba pod nohou je roznítí, plamenech!" svtem velduch v „Jedno, kráí osvítí! kol Proto genius se zrodil, aby pochoi z ader šlehají mu, jen když tmy v tmy hodil, které kryjí staletí, aby plál a hál a svítil a pak žáru, který vznítil, první Stal se obtí!"
ducha v jeho
A
—
A a
a de
110
Mezi pedstavitele lidstva, mezi nejvyšší strážné duchy lidského rodu vkládá a vazuje Julius Zeyer Husa v povídce „Opálová miska" ve „Fantastických povídkách" (pvodní vyd. z r. 1882, strana 45 85), podávající obmnu a slouení dvou svtoznámých motiv básnických, motivu o Ahasverovi a o svatém graalu. Jakýsi Ind, jenž pošetile vyžádal si dlouhého tisíciletého života, setkává se s pti veleduchy lidstva v rozhodných chvílích, kdy jsou povoláváni ke svému poslání nebo ve chvílích jejich obti a smrti: s Buddhou, se Sokratem, s Kristem, s Husem, s Jeannou Arc. „Není možná nad lidským pokolením zoufati, dokud patero tch nehynoucích jmen v zníti nepestane". Pvcem husitství jako historického zjevu eské minulosti, který jest mu vrcholem národní síly a hrdosti, možno nazvati Svatopluka echa. Episoda táborská dala mu látku k nejsilnjší, podnes svží básni jeho mládí, k „Adamitm"; pozdji vztýil ped námi rozhnvaného Zižku jako mstitele domácí vrolomnosti a proradnosti, lva ukroceného v poslední chvíli ne zpvem, ale eí mladého nadšence, Rokycany; v posledním období svého života bil se o dílo, jímž chtl vyvrcholiti své epické skladby, o „Roháe na Sion", jehož torso zíme nyní v XXVIl. svazku jeho Sebraných spis; jedna z nejlepších chanson „Jitních písní", „Dva zvony" duní neustálým burcujícím refrénem „Hus, Hus, Jeronými"; v „Nových písních" vyvolává Roháe a jeho hrdý Sión jako výitku slabému dnešku; v XIX. svazku Sebraných spis te se nkolik básní,
—
nm
—
tuším, píležitostných, vyvolávajících slavné dje eské minulosti a vykládajících jejich kulturn národní význam a dosah, tak „Lipany", „Kostnická duma", „Hus"; a samu koncepci jedné z jeho Broukiád dal básníkovi protiklad hrdého eského Pražana
husitské s jeho zvrhlým a komickým potomkem devatenáctého století. „Adamité"^(v „Básních" z r. 1874 strana 39 a n.) jsou nejlepší epická báse Svatopluka echa, báse rozhodné velikosti v pojetí i komposici pes mnohou naivnost a slabost a pes mnohou dekorativnost, zvlášt v ástech meditan filosofických, která musí zde nahraditi tvrí innost básníka-myslitele, jímž Cech nebyl. Za hlavní motiv básn zavázán jest autor Goethovu „Faustu": hloubavý Adam, zhnusený rozkošemi smyslnými, s ostnem neúkoje duchového a v hrudi žíznivý po kladném ideálu jest vyrván- skepsi a vrácep víe v svtovou úelnost a harmonii láskou k žen, ke katolické zajatkyni Jitce. Konverse jeho dje se však tak rychle a tak theatráln, že zde odhaluje se bezdky celá slabost mladšího básníka; sotva Adam omdlelou dívku spatil, rázem jest po všech bojích hloubavého a vzdorného ducha; mladý muž na konci tetího zpvu „poklekaje" pronáší „šeptem": „Vím, nebe, ve tvé andly I" I jeho poslední závrené vyznání víry (str. 128 a n. pvodního vydání), které mu vynese smrt upálením, upomíná na odpovdi Faustovy ve scén katechisaní. Druhý motiv „Adamit", oista padlé dívky láskou, oblíbený motiv francouzského romantismu i realismu, motiv Hugovy „Mariony Delorme" i Dumasovy „Dámy kameliové", proveden jest rozhodn s umním vtším. Pes všecky slabosti nebo naivnosti, opakuji, má báse bezesporn rysy velikosti; nezapírá dobu svého pvodu, patrno všude, že vznikla v dob Makartov a Hamerlingov, ale „Krále Siónského", který sestupuje ješt níže v dekoranost a theatrálnost, penívá zcela patrn svou opravdovostí i svým básnickým posvcením. Verš echv má zde své kouzlo hudební i koloristické, svou mlunnou vni, která vyvtrává z nho, žel, pozdji. V drobné epice mládí echova šíastným pendantem k tomuto rozmrnému eposu jest báse „Husita na Baltu". (Básn pv. vydání str. 172.) 1 on jest báse dekoraní, ale velikorysá, mohutné silouetty, plesná, dunivá i spádná ve své dob krajní mez.
doby
—
///
dosáhlo rozptí soudobého básnického slova eského. I „Žižka" (Nová sbírka veršovaných prací 1880, str. 201 a n.) má mnohé místo siln cítné a vyslovené; zvlášt sen jeho, v nmž vidí se kostlivcem a vdcem kostlivc, zachovává si svj krásný pathos do dneška. Za to ztroskotáním básnické a umlecké síly echovy jest objemný fragment Rohá na Sion, který pinášejí Sebrané spisy básníkovy v díle XXVII. Již objem této práce necelá ti jednání jsou rozsáhlejší než kterýkoli z dokonaných epos Cechových, Adanevstí nic dobrého: echova síla ani v mládí mité, Evropa, Václav z Michalovic nebyla taková, aby se mohla rozlévati do tchto rozmr. Básník maluje ze široka a znázoruje na jednotlivých figurách všecky odstíny v politickém táboe vítz lipanských, pány katolické, kališnické i mšíany pražské; obšírn maluje i okolí Sigmundovo požitkáského diplomata Sigmunda, který stetá se s Rokycanou a pelstívá vtipn i akademické radikály pražské; Roháe i jeho posádku; ale všichni, až na Poláka Výška, jsou spíše loutky než živí lidé a co mluví, spíše politický feuilleton než báse. Autor ml venkoncem neštastnou myšlenku: dal vniknouti Istn na Sión horlivé katolice, dobrodružné Italce, Julii, a ta zradí pak hrad, avšak ve tvrtém akte, podle plánu básníkova, pemožena velkodušností Roháovou, kaje se, zíká se své víry, vraždí se všecko obnošená romaneskní mašinérie, která, je-Ii kde absurdní, tož zde, v dob nejžhavjší vášn náboženské na obojí stran, v dob mužských cností tvrdých až do surovosti. Snad chtl básník touto Julií, pijatou na Sión, íci, že Táborité
jíž
—
—
.
.
.
padli svou neobezetnou shovívavostí a snášelivostí k ímskému katolicismu, ale pedn: pro báse, která takto allegorisuje. není to pravda a po druhé: tím Z menších básník této generace zasluhuje zmínky Otakar Mokrý pro své „Jiho-
he
eské melodie"
(1880), jakousi básnickou pouf
po stopách reformace eské na Vod-
ansku, Práchesku, Táborsku. generace let devadesátých jedinému J. S. Macharovi dalo husitství námty Nerad bych, aby se tomu rozumlo na píko ostatním: být básníkem nebo tvrcem slovesným není parafrasovati básnicky dje národní minulosti, nýbrž vésti národní duši v básnické a umlecké výboje budoucnosti; mže býti básník nebo umlec, v nmž ožívá a k novým úkolm tvrím nití se nejlepší heroism národní minulosti, a básník ten nemusil ani vyknouti ani napsati slova Hus, Žižka, Chelický; jako naopak mže nkdo skloovati ve svých verších všemi sedmi pády tato jména a býti jako básník, jako umlec, jako duch nkdo zcela neheroický, slabý, prázdný a matný i toho jsou v moderní poesii eské píklady ... Machar nemá ovšem k Husovi a dob jeho pomr antikvásky vnjškový, nýbrž prožitý a procítný jako k aktualitám dneška. Umlecky pojímal tyto látky nestejn. V knize „1893 1896" naleznou se první historické básn Macharovy, mezi jinými „Dv matky: I. Matka Husova, II. Matka Žižkova". Zde šlo mu o^ to, vcítiti se s laskavou a podrobnou nhou v život dvou žen, matek bohatýr, jež pohltila tma: nechtl nartnouti více mén chlubné ncho správné obrysy historických osobností, nýbrž vmysliti se v duši trpící ženy, a podailo se mu to, zvlášt v prvním pípad. Druhá ada sujet husitských a reforman eských obsažena jest v soustavném ve svazku a programovém cyklu knih historické epiky, nazvaném „Svdomím pátém, v „Apoštolech" (1911). Zde cíl básníkv jest jiný. Jak naznauje již titul, autor chce býti zde soudcem minulých dob, a pesnost i spolehlivost historické dokumentace jest mu starostí hlavní, ne-li jedinou; básník te staré kroniky, listy, zápisy a parafrasuje je mnohdy doslovn. Umlecky a básnicky výše stojí však tam,
Z
tzv.
básnické.
—
—
vk"
112
kde opouští tyto vnjškové záruky pravdy a snaží se sestoupiti básnickou intuicí ve spory a sváry lidských niter svých postav, a tomu jest tak práv v nkoHka íslech z eské reformace. „Hus"^ vyvolává chvíle lidské slabosti, getsemanskou zahradu muedníka Kostnického „Zižka" pochyby bohatýrovy o tom, pochopil-li opravdu a ohnm; „Chelický po bitv vli Boží a plní-li ji správn, kdyžt bojuje u Lipan" trpí i ryze lidsky, mimo program své nauky. Letošní jubilejní rok pinesl i básnickou publikaci v jakémsi smru typickou: ;
meem
„Zpvník o Janu Husovi" od Jana Rokyty. Jest to ada básní, vypisujících jednotlivé chvíle ze života Husova od jeho školního dtství v Prachaticích až do jeho v skonu Kostnici a navazující na rzné lyrické apostrofy; knížka plná dobré vle a ušlechtilého zanícení, ale umlecky mdlá a slabá. Všecko, co vyslovuje, slyšel jsi
významné
n
a etl jsi již stokrát veršem i prosou; v pojetí, výraze staré cliché, bžné dnes každému vzdlanci; a není trapnjšího divadla, než když umlecká mdloba nebo routina vrhá se na látky, které více než ostatní volají po bohatýrské síle básnické. Kult Husv ml by vystíhati se takové .tvorby" ve vlastním zájmu.
Jakmile vybavila se eská krásná prosa z poátené nemohoucnosti a tendenní banálpo vzoru hrub zábavných výrobk nmeckého románu sentimentáln rodinného, sentimentáln frivolného, rytíského, strašidelného á la Clauren, Van der Velde a j., jakmile se ponkud umlecky a básnicky uvdomila a orientovala, dostává se ve vlek Waltera Scotta; hvzda jeho ovládla v druhém a tetím desítiletí devatenáctého vku celou literární Evropu a vedla ji na cestu historicky popisného románu realisticky dokumentovaného. V tchto letech zastínil Walter Scott ve Francii Chateaubrianda a v Nmecku významné tvrce, kteí jako Achim Arnim v román „Strážci koruny" nebo E. T. A. Hoffmann ve své stedovké norimberské novelle „Mistr Martin a jeho tovaryši" nebo ješt vtší, Heinrich von Kleist ve svém „Michaelu Kohlhaasovi" žulového jádra podali vesms básnicky významné a hodnotné ukázky umní historicky domovinného. Ve Francii mladý Viktor Hugo jest anglického romanopisce nadšeným chvaloeníkem v literárních lánk, otiskovaných v letech 1819 1823 v „Conservateur littéraire" a v „Muse fran^aise", Victor Hugo uzrálý pak jeho žákem ve své veliké románové skladb „Notre Dáme de Paris"; duchové tak rzni, ale vesms prvoadí, jako Vigny, Merimée, mladý Balzac, tvoí z jeho poda popud, jako v Nmecku vychází z nho nejvýznamnjší vlastenecký romanopisec Marky braniborské, Willibald Alexis. Kouzlo Scottovo, které doslova omámilo všecku tehdejší Evropu literárn nejvysplejší i široké massy jejího tenástva, jest hledati v rzných složkách, které ustavují jeho zjev básnický. Byla to nejprve jeho hrdost národní; ta odpovídala dobe nacionalistickému cítní, jež pedaly ddictvím této dob války za setesení jha Napoleonova se stední Evropy, práv jako stedovky zabarvenému konservatismu francouzské restaurace a bourbonskému reakcionástvi prvního romantismu francouzského. Byl to dále jeho soustavný, uvdomlý a dobe pouený kult místní barvy, po níž toužil romantism, nesoucí v sob od poátku mnoho živl realistických a hledající detail zárove pesný i barvitý, který by dal tenái illusi pravdivosti. Byl to jeho umlecký takt, s jakým spínal co nejtsnji djiny obecné k a životu domoviny a maloval širokým šttcem lid, stálý ve zmnách a vrný sob od staletí zárodky hromadné nosti
—
ad
nt
pd
—
113
psychologie jsou zde, které, byvSe jednou uvedeny v krásnou literaturu, nezmizely již z ní, nýbrž kladly se znova a znova jako úkol umlecký, žádající si nového a nového a jemnjšího a jemnjšího ešení: z nho jest i verejší naturalism Zolúv i dnešní unanimism, práv jako na východ historický realism Tolstého. Ale vedle tchto vtších menších kladv umleckých jsou ve Walteru Scottovi i vážné první v dob nedostatky umlecké, a zstane již ctí Stendhalovou, že upozornil na hlubokou na jedneobyejn bystrou a analysou všeobecného entusiasmu kritickou své Corresponnom míst své knihy „Racine et Shakespeare" (1823) a soukrom ve dance. První závažná vada Scottova jest podle Stendhala jeho popisná mánie. „Jest teba popisovati odv osob, krajinu, v níž jsou, tvary jejich tváe?" táže se Stendhal. není „Nebo jest lépe malovati vášn a rzné ci^, které zmítají jejich dušemi?" mu pochyby, že jediné dležité a také na výsost nesnadné jest druhé. Mnohem snáze, pokrauje, jesf popsati odv roba stedovkého než hnutí srdce lidského. také jediné pednosti a vady druhého smru jsou závažné; chyby v odvu historickém nemají dsledk, kdežto vzdlaný tená odhodí s nechutí knihu, maluješ-li špatn srdce lidské a dáváš-li slavnému muži, vojenskému druhu syna Jindicha IV., ovšem manýra Waltera Scotta jest i velmi pohodlná literátm mrzké city lokajské. stránky; nkteré osoby, sebe podízenjší, vyplní alespo kroje pósy „popis a pesn, nesnadno druhé tak nalézti a po hnutí duše, které nejprve jest tak nesnadno své vyslovuje bez pehánní, jako bez bázn, vyjáditi, daly by sotva nkolik ádk". kterážto pesvdení, že za deset let klesne o polovici sláva romanopisce skotského v jednom list svém (Correspondance de Stendhal, vštba se bezmála vyplnila. uv. Paupe a Chéramy, 111. díl str. 181) pronáší Stendhal dokonce velmi závažnou a hlubokou námitku proti pravd toho, co nazval bych stylem psychologisace v autorovi a co má nejvyšší umleckou dležitost. Podle Stendhala samo psychologické pojetí rek Waltera Scotta jest hrub pochybené. Lidé XllI. století byli hrdinní, hrubí, hluboce rozumní, vypoítav sobetí, nebo tehdy zmýlená v potech platila se hlavou, ale Walter Scott pedkládá ti „umlé bytosti, zcela prosáklé ženerósností století XVlll. a jejichž jedinou velikou záležitostí, zdá se býti, aby pehnali dsivou grimassu,
n
A
A
A
dv
A
—
A
když objevují se ve zbroji". Všecka konvenní umlost Waltera Scotta jest zde demaskoyána pérem, které má bitkou útonost skalpellu. Uvádím-li soud Stendhalv in extenso, iním to proto, že Walter Scott jest skoro naše národní bolest: velká vtšina moderní krásné prosy eské v devatenáctém vku závisí pímo nebo prosteden na Walteru Scottovi, jeho pojetí historické beletrie pešlo v tlo a krev veliké vtšiny eských moderních prosatér: nejen Václ. Klim. Klicpery, Jana z Hvzdy, Josefa Kaj. Tyla, Prokopa Chocholouška, nýbrž i mladších Vácslava Vlka, Bohumila Jandy, Fr. Ad. Subrta, Jos. Svatka, Vácslava Beneše-Tebízského, Josefa Brauna, ano i Zikmunda Wintra a Aloise Jiráska; a teprve v dílech tchto dvou opravdových umlc dostoupil eský vývoj slovesný všech klad Waltera Scotta, aniž minul ovšem také všech úskalí, které srostly pojmov s románem historickým a historickou povídkou, pojímanou spíše naukov než jako jednotný básnický organism; a teprve Alois Jirásek postoupil v psychologii hromad a dav lidských nad skotského romanopisce, zvlášt v dílech svých pozdjších, prošed ne bez užitku a pouení umleckého historickobásnickým dílem Tolstého. Duchové tak protichdfní jako elakovský, Tyl a Mácha nadchli se skoro souasn pro romanopisce skotského a zahoeli touhou, buJ vyvolati v život eského básníka jeho rázu jako elakovský nebo stvoiti dílo obdobné dílu jeho, tak Tyl a Mácha. kterou musí
ustrojiti,
tém
114
Není jist náhodné, že první historická povídka eská, v
níž proniká,
tebas ne
rozhodn posud, vliv a ráz Scottv, Václava Klim. Klicpery „Toník" (1827), má stedem svým postavu krále Václava IV. a že v pokuse o jeho psychologickou karakteristiku a ospravedlnní jeho rzných náhlostí a píkrostí jest tžišt její; a není také náhodné, že námtem této práce nejsou veejné dje doby Václavovy, nýbrž soukromý, pedem erotický život mladého vdovce: nebylo posud vhodné doby s dostatek pipravené a pouené, aby mohla vnímati poselství tak tžké smyslem a rozumti mu. Ale postava Václava IV., jehož památka zle trpla od katolických kroniká a djepisc, nesestupuje již s jevišt eské poesie moderní: nabyla na ráz sympatií v mladé literatue, ve své celkové linii záhy orientované k liberalismu a demokratismu, v níž záhy budili nelibost a pohoršení mluví restauraní reakce jako Vinaický nebo spoleenského konservatismu jako stárnoucí Jan z Hvzdy; a protiklady jeho povahy, náhlé mihotavé pelomy v ní svtla ve stín, prudká stída ušlechtilých zámr a záchvat nízkých vášní lákaly záhy básníky, aby se pokusili o nesnadný, ale vdný úkol, jak pojmouti a vystihnouti tuto temnou svárplnou duši a jak vysloviti ji básnicky. Král Václav zstává odtud již milovanou problémovou postavou eské belletríe historické až do doby nejmladší: Mácha, Sabina, Tyl dotýkají se jí jen mimochodem, Alois Jirásek a Arnošt Dvoák kreslí ji však a vykládají od základ, vysvtlujíce se sympatickým vcítním se v její vnitní svéráz její djinnou tragiku, danou osudností tžké doby, která vložila na jeho bedra své tžké bím, s nž nebyly síly jeho státnického ducha tvrího jediný Beneš-Tebízský jako pokraovatel starší tradice jest z tchto sympatií básnických výjimkou: kritisuje oste lidového, protiknžského a protipanského krále, který nota bene byl tehdy na samém poátku svého panování, v rozmrné, djov složité práci svého mládí, v povídce „Pod Karlštejnem" (1877). Píše svj „Kivoklad" (otištný ve „Kvtech" 1834), ást vtší románové skladby „Kat", Mácha domníval se, že vytváí cosi velmi blízkého historickému románu Waltera Scotta; byl to však blud, dosti astý u tvrc, že nedovedou uriti na map literárn historické místo, na nmž leží ostrov jimi objevený. Pes to, že i moderní literární historie eská skoro všecka sdílí omyl Máchv a pokládá historickou belletrii Máchovu za walterscottovskou, není daleka chvíle, kdy se pochopí, že tvrí výsledky Máchova entusiasmu pro romanopisce skotského byly mnohem, mnohem blíže Chatcaubriandovi než Scottovi. Za veselé, jaré, bodré a zdravé, životem opojené postavy Scottovy vytváí Mácha roztíštné, z koene vyvrácené, životem zhnusené, churavé egotistické polotitany, choící nemocí století a velmi blízké Chateaubriandovu Renéovi, kteí jako rek Chateaubriandv, naprosto neuspokojení soudobou vdou i vším životem inným, klesají na kolena ped knzem, kterým jest v román Máchov Jan Hus. Hraje u Máchy na konci „Kivokladu" úlohu rekvisity mnohem dekoranjší ješt než páter Souél v Chateaubriandových „Natchezích" pijímá v VI. kapitole, muž písné duchové krásy orientálského typu, generální zpovcf dítte svého vku. A také ovšem styl Máchova ,, Kivokladu", plný složitých symbolicky zduchovlých metafor, poukazuje pímo k Chateaubriandovu arcidílu jako ke vzoru, jenž ležel hluboko v podvdomí samého srdce Máchova, tebas ústa vyznávala Scotta. Vedle tohoto románu Máchova, z nhož vyniká lví dráp na každé skoro stránce, psobí dílo mladého Karla Sabiny, cyklus tí novell .Obrazy ze trnáctého a patnáctého vku" (1844) mdle a matn jako dílo epigona spíše nehorázného a siláckého než chápavého a rozumjícího. „Obrazy" skládají se ze tí novell: „Kata krále Václava", „Schzky na Karlov Týn" a „Lásky fálostí a blahostí*. Akoliv autor tváí
—
—
:
115
jakoby chápal duchovný kvas první doby husitské a její svtovou dsažnost, abude stedem jeho vypravování, pece zjevn pod suggescí díla Máchova lví podíl jeho zájmu odnáší si krvavá družina kat kolem krále Václava, a z nich jeden hlavní, nkdejší šlechtic z Hrobu, zcela patrn peherodesovaná hlavní postava z díla Máchova. Sabina v tchto pracích neuinil nic jiného než že své zcela modern asové záliby a pesvdení promítl do doby poátk husitství: sentimentální kult pírody, byronovský titanism, chateaubriandovský hnus ze života, národnostní a spoleenský radikalism a socialism saintsimonovský, blouzniv deklamaní a novinásky propaganí pathos Mladého Nmecka, to všecko, co karakterisuje typického lovka jeho doby, nanesl zde tunou vrstvou na figury z poátk XV. století a stvoil tak dílo po výtce neorganické a nestylové; co jest v román Sabinov nad to, jsou rekvisity starých krvavých román rytísko-loupežnických. Význam Sabinv jest ovšem jinde než v tomto nezdaeném pokuse o historický román scottovského rázu; jest v nkterých jeho verších sensitivních pi vší jednotvárnosti intonace a malé jazykové hudebnosti, i v nábzích k modernímu románu spoleenskému. V Tylov tvorb novellistika historická jest význanou vtví, ale básnická hodnota její není valná; nedosahuje zejména nikde umlecké síly historické krásné prosy Máchovy. Tyl nebyl ani dušezpytný básník vášnivých karakter lidských, ani jedinený balladik prosou, ani složitý instrumentátor zduchovlých barev, odstín a videm pírodních jako Mácha; všecko, ím se vyznauje, jest jen fabulistická lehkost a plynný, prhledný jazyk. Z jeho historické belletrie ada povídek má námty z doby Václava IV., Husovy, Jeronýmovy, Zižkovy, Roháe z Dube, tak „Dekret Kutnohorský" (1840 41), „Rže z kee nízkého" (1844), „Zlatníkova milenka" (1838), „Benk Švihovský" (1839 40), „Svatba na Sion", ale nejedná z nich ukazuje, jak hluboce vzel ješt Tyl v tradici staré povídky rytíské. Z tchto prací Tylových nejvýše cení se, a právem, „Dekret Kutnohorský", vypisující pvod a vznik známého aktu Václava IV., kterým bylo znárodnno vysoké uení Karlovo. Povídka tato jest karakteristická v nejednom smru i pro umní Tylovo, i pro zpsob, jakým pojímal plodný a oblíbený povídká své doby významné dje, pedcházející bezprostedn bouím husitským. dekret kutnohorský má v povídce Tylov mnohem vtší zásluhu bystrý, vtipný, šprýmovný a ízný medicinae studiosus Kuchika než Hus i Jeroným; Kuchika v rozhodnou chvíli dovede v u džbánku vyložiti Václavovi situaci, kalenou neustále úmysln nmeckými mistry. celý významný tento dj historický není u Tyla mnohem víc než pozadím pro erotické drama bázlivého mistra Boka, zmítaného mezi oddanou vroucí eskou švadlí a chladnou uenou pannou nmeckou. Karakteristické pro politicko-historické stanovisko Tylovo jest jednak, že nmeckému doktoru Anselmovi, který hájí vášniv práv svého národa na universit, každý v povídce Tylov vzdává est tolerance národní; a po druhé, že v povídce Tylov velmi písn liší se mezi reformou náboženskou a reformou národnostní a jen této se peje tolerance náboženská, které rozuml autor tak písn, že nedovolil si odsudku konservativných živl katolických. to jest opravdu píznané pro autora, který ješt roku 1848 svorn dlil své srdce básnické mezi Jana Husa i Jana Nepomuckého. Tyl jest nejpopulárnjší zjev eské belletrie staršího období a opravdu typický pro v mnohém. Moderní období poesie eské spiato jest velmi dlouho píliš s liberalismem, aby neml vlivu v historickou povídku eskou; co hlásali vášnivou výmluvností redaktoi „Národních List", Karel Sladkovský a Karel Tma, proniklo seslabenou ozvnou až do historických román Josefa Svatka, redaktora úedních se,
koliv pedstírá, že Zižka
—
—
O
krm A
—
—
A
n
dvrn
116
novin pražských, až do djepravných povídek klecanského kaplana, Václava Beneše Tebizského, tím spíše ovšem do trilogie z djin rodu podbradského, „Pod Vyšehradem" (1869), „Anna Msteka" (1870) a „Boek" (1871), Bohumila Jandy Je-li tedy možno mluviti o zradikálnní eské belletrie historické po stránce ideov-politické, vývoj umlecký postupoval proti tomu krokem opravdu hlemýždím: ti autoi práv jmenovaní teprve Jirásek vnese nové tvrí pojetí i napracují starými šablonami a schématy zírání v belletrii historickou a vrhne ji hned o nkolik hon do pedu. Staí peísti si nkterou ze starších prací Beneše-Tebízského, na p. „Petra Obrovce''(z r. 1876), abys s úžasem zpozoroval, že ješt on vychází ze staré povídky rytísko-Ioupežnické. Látkov objímá historická belletrie Beneše Tebizského celý skoro rozsah eských djin, od dob pohanských až do dob politického probuzení r. 1848, a doba husitská zastoupena jest v jeho díle dosti etn, ale vesms pracemi drobnjšími nebo episodickými. Tžišt díla jeho v ní rozhodn není. Beneš-Tebízský nebyl vbec básník epický: k tomu scházela mu i soustednost zraku, i pevný rozhodný soud djinn filosofický, i klid ruky; Beneš byl manýrovaný elegik, kterého nejlépe inspirovalo utrpení, pašijová doba poblohorská a protireformaní. Jak jest karakteristické a jak jasn hovoí, že z doby husitské vyhnul se všem vrcholným djm, rozhodným tvrím vdích duch oné doby. Husa vykreslil jen jako mladého bakaláe, ped jeho vystoupením veejným, návštvou na Štítném. Z života Zižkova podal jen jeho zbojnické psanecké mládí v povídce „Na stavech" (1881). „Petr Obrovec" (1876), „Jan Abatyše" (1873), „Svatba Litomická" (1882) jsou jen episody slavného roku 1420. Z pedchdc Husových týí „Milíova kletba" (1883) ped tenáem slavného kazatele jako reformátora pokleslých mrav pražské nmecké mládeže, jako bojovníka proti prostituci. „Ancikrist" (1878) vypisuje obležení Slaného Sirotky a Tábory r. 1425 a dobytí msta Tábora" (1875) líí nezdaené obléhání Plzn Tábory zradou. „Z posledních vrcholným chvílím Tábora nevnoval Beneš své pozornosti ale a Sirotky r. 1434 básnické. „Záv Štpána Pálce" (1882) maluje dsivými barvaihi rozvrácenou duši odprce Husova, kterého pojímá jako druhého Jidáše a jehož všecko jednání a konání motivuje záští. Drobná, dosti pochybná povídka „Konopišfský zbrojnoš sedlákem" (1882) jest episodou z kižácké výpravy proti Jiímu Podbradskému, s níž spojil se Zdenk Konopišfský ze Šternberka a jiní pánové z Jednoty zelenohorské. To jest tak všecko z díla Benešova, co inspiruje se dobou husitskou. Pomr básníkv k této dob byl skoro po výtce národnostní, ne náboženský. Beneš nikde neschvaluje náboženských cíl eské reformace; s boji husitskými souhlasí jen potud, pokud byly vedeny na obranu národnosti nebo na oistu její od znmilství. akoliv in concreto v tvorb nikdy Táboí jsou mu vrcholné vzkypní síly národní v a ani budoucnosti prý nebude nikdy smetena stopa tohoto vrcholu neztlesnil jejich s eské hroudy; náboženského a sociálního kvasu a vení, který kryl se v Tábor, nikde se nedotýká; Husova památka jest mu svatá, ale piklonní se Kališník eských pozdji k Luterovi a Kalvínovi zavrhuje. (Srovnej v „Závti Štpána Pálce": „Mistra Jana sice mívali ješt tu a tam v ústech; ale do srdce se jim vplížil sbhlý a rozmailý mnich wittenberský i zasmušilý reformátor ženevský".) Veliké epické dílo Jiráskovo jest možno pojmouti jako ellipsu o dvojím ohnisku. Jedním jest doba husitská, druhým doba probuzenská; k obma usteJují se jeho nejdležitjší básnické práce. První pokus Jiráskv o husitský román spadá ped dobu jeho zralosti: „Slavný den" (1879), jímž mínn jest den bitvy na Vítkov, motivuje ješt veliký djinný rozpor niezi starým a novým svtem v Cechách národnostn a .
—
inm
—
dn
—
—
ln
Ít7
dlí v hrubých massách ve dva tábory: Istný nmecky konservativní, poctivý esky pokrokový. V píbhu nešastné lásky Marušiny k Nmci Hopfnerovi dostalo se tomuto rozporu románové rovnice v díle Jiráskov. S umním vyzrálým vrátil se Jirásek v druhé polovici let osmdesátých k epopeji husitské, kterou tentokráte pojal a založil v šíce opravdu dstojné této látky. „Mezi proudy" jest epopeje této mohutný prolog, dlící se ve ti díly, asov a vtšinou ani osobami spolu nesouvisící: „Dvojí dvr" (1886—87), „Syn Ohnivcv" (1888), „Do tí hlas" (1888—90). V tomto díle jde mu o to, vystihnouti prameny a poátky husitské, vyvolati hromadný rozpuk národních sil, tryskajících na ráz se zem jarn rozevené. Ve „Dvojím dvoe" zaujal se konfliktem mezi králem Václavem IV. a církevním knížetem Janem z Jenštejna a dal mu hlubší smysl jako prvnímu, ovšem ješt hmotnému pokusu, otásti svtským jamem knžským. Tím dostává se v centrum románu Jiráskova pirozen Václav IV., kterého pojal Jirásek nov, ryze lidsky, jako duši ne mohutné geniality, ale „lidskou, píliš lidskou" v dobrém ve zlém a ve své nepebrané šíce blízkou duši národní. i
A
nmu
er
a šarlat, kontrast mnišské askese a knížecí pýchy, posedaný zárove výitkami svdomí i sny vladaské hrdosti! Jakýmsi intermezzem ve vývoji a vzrstu ideí husitských jest „Syn Ohnivcv", v jakoby básník soustedil se na vnjší ovzduší kulturní, pod nímž zrála setba nových názor: tu jsou massakry Jidovské, tu vjezd Václava IV. do Prahy, tu svatba královny Zofie, tu výkony kejklíe Zita, tu úklady šlechty o králv život jedem strojené a jejich prozrazení Janem Ohnivcem, a mezi tím vším zmítající se král, obr zranný jedem, který se upíjí z nemoci a zui z nemoci) na konci jako první klíeni nové setby kaple betlémská, k zítejšímu vysvcení ustrojená! Román „Do tí hlas", akoliv mu dává jméno dekret kutnohorský, zabírá se hlavn v psanecké a zbojnické mládí Zižkovo, v jeho boje s Jindichem z Rožmberka, s Nmci budjovickými, v romantické lehrjahre jeho píštího vojenského umní. „Proti všem" (1892 93) jest vlastní epopej husitská, objímající slavná léta 1419 a 1420, také trilogicky stavná a lenná, a sice opravdová epopeje husitského ducha, ne jen tla. Velikost tvrího inu Jiráskova není, jak se obyejn tvrdívá v tom, že poznal z prahloubji a svdomitji tuto dobu než jeho pedchdcové to bylo snad pro nho podmínkou tvorby, ale není ješt v tom tvorba sama. Tvrí in Jiráskv práv v tomto román jest v tom, že náboženskou duši táborskou vtlil v konkrétní karakter lidský, v jeho bolestn muivé naptí a utrpení životní, v postavu Zdeny, dcery zemana proti
Jan
z Jenštejna,
nmž
A
—
men
—
Ctibora z Hvozdna.
Jak náboženský mysticism dostal se ddictvím této duši ne z tohoto svta, jak nárazy životní jej vybuují a jak uruje její bhy životní, jak zavede ji na Tábor mezi bratry a sestry, jak zde vrhne ji na nejradikálnjší levici, k blouznivcm adamitským, jak pi tom vede ji láska k Bydlinskému a jak pro lásku tuto hyne, nebo nemže ji zradit v adamitském pohlavním komunismu to jest první opravdový pokus, pojmouti husitské hnutí z nitra, stylov nábožensky proti posavadnírau pojetí, které obmezovalo se na karakteristiku národnostní. Styl „Bratrstva", tí rapsodií, jak je autor výstižn karakterisuje, „Bitvy u Luence" (1899), „Marie" (1904), „Žebrák" (1909), jest zase jiný, ale zase vnitní. Nejde zde o vrcholnou dobu rot husitských, bojujících jen pi boží, písnou kázní poutaných, nýbrž o jejich úpadek; Bratíci bojující na Slovensku jako vojenská republika mají již na starosti vci velmi svtské a proto právem postavena ve sted románové trilogie žena, krásná Uherka, boj dvou kapitán o ni, Talafúsa a Pobery z Lomu, její mstná zrada nenávidných okolí a surové
—
iiB
kací
pece pi tom
vrnost jednomu z nich, Talafúsovi, její soud a pokuta. opravdu Romantika, cíle romantika slovenská, nezapadni, uruje její styl; romantika knží-vdomc a tajných soud, romantika vrných zrádky. O dvou dílech jest se mi ješt letmo zmíniti v tomto, žel, píliš struném pehlede moderní eské prosy historické, o dílech, která stojí na mezi tvorby belletristické a studie lidovdné: o Holekových „Našich" a Herbenové „Hostišov". Holekova širá bezebehá skladba jest jediné moe hlubokých posteh a poznatk lidové duše a
láska a
—
jihoeské, která vydala z koen svých to, emu íkáme heroické hnutí husitské; Holeek ukazuje, že nebylo ani heroické ve smyslu výjimenosti, ponvadž lid jako tenkráte žil v podstat stejn i pod nátrem katolicismu za protireformace a žije dnes ješt svj život všední, a že nebylo zejména fanatické ve smyslu nenávisti plemenné nebo náboženské. Lid jihoeský podle Holeka žije nábožensko-heroicky neustále; neustále tvoí svj život k podobenství své písné vážné duše, tiché, rozjímavé, trplivé, Bohu odevzdané. Herbenv „Hostišov" není možná srovnávati s Holekovými „Našimi". Ale i kniha Herbenova v užším rámci feuilletonních rt obírá se lidovou duší táborskou a snaží se vystihnout, jak písnost a tvrdost kraje obrazila se v radikalismu táborském a pozdji v prvotném rigorismu otického sboru eskobratrského.
V nkolika struných jen vtách mohu povšimnouti si dramatické tvorby, pokud podává píspvky k modernímu básnickému pojetí Husa a doby jeho. První, kdo uvedl Husa na jevišt eské, byl Jos. Kaj. Tyl a uinil to v duchu asov liberalistickém, opíraje se látkov o vdomosti získané z Palackého Djin nmecky psaných. Hra Tylova vznikla r. 1848 a jest mnohem ušlechtilejší než nmecký kus Samuela Schiera z r. 1820, vzící ješt v staré pedklassické a pedromantické šablon stízlivé syrovosti, který byl podntem nkterých míst v tetím a pátém akte Tylov. Ovšem takto má drama Tylovo daleko k dramatické básni; nechtlo býti ostatn nikdy niím jiným než úinnou vzdlávací hrou. Mén šfastný jest Tylv „Zižka z Trocnova" (1849). ^Druhý dramatik, který sáhnul dvakráte do husitských djin, byl Josef Jií KoUár: „Zižkovou smrtí" (1850) a „Mistrem Jeronýmem" (1886). Kolár hnal se ve své tvorb divadelní jen za efektem a za bezprostedním efektem hereckým. Jeho hry jsou sešívány pímo z rzných slavných úinných scén s ležerností, o níž nemáme dnes pojmu a která hranií na plagiátorství. A tak jest tomu s obma jmenovanými hrami, které musily autorovi poskytnouti jen píležitost k vášnivým protiímským tirádám radikáln liberálním a v tom smru byly pímo k smrti uštvány. Teprve nejnovjší doba pinesla nkolik opravdových, umlecky pojatých a vyslovených prací dramatických z doby husitské. Jsou to jmenovit Jiráskova dramata „Jan Zižka" (1903), jehož tžišt jest spíše v kollektivistické malb života davového než v dramatické architektonice celkové, ,,Jan Hus" (1911), na nmž osvduje se i
i
stará
zkušenost
o
slabé
dramatinosti
rek
trpných, a
„Rohá
z
Dube"
(1915),
hodnotou svou Zižkovi. Dále yana z Pokoe (Jana Vobomika)
rovnající se asi
založená na širokém podklad poslední dramatická nutnost.
„]a.n Hus" (1905), práce ušlechtilé snahy, vdomostí kulturn filosofických, kterým schází však v
119
A
posléze Arnošta Dvoáka „Král Václav IV." (1910), pi všech vadách, o nichž zmínil jsem se jinde, nejopravdovjší naše historické drama poslední doby širokého shakespearovského toku, v stetá se silné podvdomí mass lidových, žíznících po božské pravd absolutné, s dobe mínnou, ale opatrnou a rozmyslnou láskou krále z cizí krve, který nemže porozumti.
nmž
Ped
nkolika
léty
proslovil a
pak v kterémsi študentském list uveejnil drama-
V
eeno
této stati bylo tický básník, Jaroslav Hilbert protest na thema Dosti Husa! nejedno slovo, které by nemlo zapadnouti. Dosti Husa, možno opakovati po rozumí-li se jím a rozumlo se jím a rozumí se jím u nás opravdu píliš asto
nm,
—
—
popularisace historická v belletristické form, umlecká šablona, mdloba, routina, básnické pohodlí, historické sentimentalisování, zakalený zrak pro básnické výboje moderní duše. Ale ovšem: nedosti Husa, pijde-li nkdo, kdo zmocní se jeho osobnosti a jeho problém opravdu básnicky tvoiv a napíše báse silnou o sob, beze zetele k jejímu námtu; komu bude symbolem zmocnného vnitního života a jeho rovnomocným výrazem.
C^
120
DOSLOV dob
píprav k roku Husovu, kdy jsme se nadali a tšili, že s námi vzpomenou ptistého výroí smrti muedníka kostnického všichni národové, súastnivší se na náboženské reformaci evropské a na bojích za svobodu pesvdení a za osobní pravdu a boj tch rmoutili jsme se nad jedním; Od byl Hus obtí nejvýznanjší, let mluví a jedná se o museu Husovu v Praze, o sbírce, která by shromáždila af v originálu, a vtšinou jen v reprodukci všechny význané památky eské reformace, památky inné a smrné úasti eského národa v djinách svtových, na velkém díle mezinárodní kultury. A nadejde pamtní rok muže, který svým psobením a svou smrtí dal rozhodující podnt k boji eského a v Praze národa proti vševládné autorit moci cír- kevní, k boji za pravdu boží cizím hostm pedvádla památky velké nebude stálé sbírky, která by eskému lidu ím byl naší minulosti, ukazovala pokud o tom mohou stopy hmotné svditi Hus a eská reformace naší národní minulosti a ím jsou dosud národní eské kultue. V Praze, o níž si hrd íkáváme, že kamení její mluví o zašlé eské sláv, ve veejných sbírkách neetné památky reformace eské jsou roztroušeny a mizejí; nikde není význané a obsažné skupiny, která by návštvníku pipomnla, že
—
—
i
—
je
v
mst
—
pimen
Husov
.
.
.
podnt univ. prof. dra. B. Nmce „eskému tenái", aby úkol úastn se oslav Husových oživil myšlenku musea eské reformace, aby eskému lidu není-li již možno seskupiti reformaní naše pjmiátky v soustavné sbírce pedvedl v obrazech reálie doby Husovy, pokud možno vše, co je nám vzácnou relikvií velké minulosti, vše, co bylo stopou eské reformace v dalším našem život národním. Je však uchováno dosti památek, nebude museum Husovo teba stlesnné zatím in nuce jenom v knize, musit pedvádt po výtce Ze stesk tch
vyšel
v mezích svých
—
—
i
A
kniha pouze novodobý kult Husv? Prvé pokusy sebrati materiál vyvrátily obavy. sama, která je nepatrnou ukázkou dochovaných památek, je svdectvím, že museum eské reformace organisan snad pivtlené nkterému z ústav již stávajících je možné a bylo by i bohaté. Ovšem nebylo by jeho prvým úkolem shromažcTovati originály. Musejní materiál, o který jde, jsa cenný umlecky nebo aspo historicky vtšinou došel bezpeného uložení ve veejných sbírkách, jsou však i pes to památky reformaní v rukách soukromých a ani všechny, které jsou již v majetku veejném, nejsou vždy bezpen uloženy. Ztráta nebo poškození nkterých z nich ješt ve století devatenáctém jsou tu svdectvím píliš smutným. Proto prvým a hlavním úkolem musea Husova byl by soupis a popis dochovaných památek, af již se nalézají v museích nebo sbírkách soukromých. kde by hrozila ztráta, zejména prodejem ze soukromého majetku do ciziny, mlo by úkolem památku pro sebe a pro eskou veejnost zachrániti. Popis relikvií nemohl by ovšem býti jenom slovný: musil by býti vždy doprovozen pesnou reprodukcí obrazovou nebo plastickou a tím již by byl opatován pro museum materiál exposiní, který by mohl býti doplnn i modely, poízenými ovšem zpsobem, zaruujícím jim všechnu dosažitelnou vrnost a umožujícím jejich kontrolovatelnost. Konen není pochyby, že pro vystavení bylo by možno získati pjkou ze sbírek jiných materiál, který dle své povahy nebo dle povahy ústav, jimž patí, je odkázán do depot (na p. rukopisy a tisky). Museum mohlo by se podejmouti úkolu, který vznášel na naše organisace vdecké
—
—
A
—
i
121
doc. dr. VI. Kybal: opatiti a chovati facsimile všech nebo aspoi dležitých rukopis eské reformace a postupn snad i jiných vynikajících dl Husových jejichž originály se nalézají mimo Prahu. Ze by museum doplovala knihovna, sbírající rzná vydání spis, vyšlých z eské reformace, nebo o ní jednajících, a to zvlášt dl, dosud se nenalézajících v jiných veejných pražských knihovnách, rozumí se pi úkolech moderního musejnictví samo sebou. Tím by plnilo museum Husovo svoje poslání býti
—
muž
—
názorným pouením laické veejnosti i pomocným ústavem pracovníkm odborným. pokud by mu staily síly pracovní i finanní, že by se nevyhýbalo ani pímému vdeckému zpracování svého materiálu. Ovšem tím jen naznaen program musejní. Vypracovati jej bylo by vcí povolaných odborník. Jaký by byl konkrétn obsah reformaního musea? I zde odpovídá illustraní ást naší knihy; ikonografie Husa, jeho souasník a všech, kdo dále se úastnili na díle eské reformace, hmotné památky Husova uctívání a všeho, co jakkoli souviselo s eským reformaním snažením, vyobrazení míst, jež stala se památnými jako djišt významných událostí, k nimž dalo podnt vystoupení Husovo,*) a konen doklady, jakého ozvuku dochází reformaní minulost v souasné eské kultue národní. Je nepochybno,
Tolik o vzniku a poslání knihy a tím i o zorném úhlu, který uroval její výbr. Zbývá ješt podkovati všem, kdož svou ochotou a souinností vypravení knihy umožnili: Je to pedevším redakní komise „Ces. tenáe" si. M. Sísová a pp. univ. jež mne velmi úinn podporovala prof. dr. B. Nmec a spis., ed. Fr. Táborský pi práci poadatelské, dále pp. autoi statí, vykládajících velým slovem, co ást obrazová mže jen nepímo naznaovati: ozvu, s níž se setkaly v život eského národa osoba Husova a jeho psobení, a akad. mal., prof. Fr. Kysela, jehož prací je umlecká výprava knihy. Zde je vzpomenouti i pp. dra. F. X. Harlasa, ed. mst. musea v Praze a prof. dra. A. Pražáka, kteí ochotn slíbili své spolupracovnictví pipravovanému dílu, ale odvoláni od práce vdecké na válené pole nemohli svoji ochotu již osvditi skutkem. Stejné díky náležejí tm, kdož prospli dílu svolivše reprodukovati své památky nebo fotografie památek: rodin M. Alšov, akad. mal. E. Holárkovi, cis. r. Javrkovi, cis. r. Ant. Neumannovi, cis. r. nakl. J.^ Ottovi, proj. Pytlíkoví, ed. F. Táborskému a nakl. J. R. Vilímkovi a museím Vely áslavské v áslavi, Prmyslovému v Chrudimi, Mstskému, Umlecko-prmyslovému, Zemskému a Universitní Knihovn v Praze, mstskému museu v Táboe a c. k. dvorskému museu ve Vídni pánm, kteí ochotn mi v ústavech tch vycházeli vstíc, nebo jinak pispli radou a informací: dru. Axmannovi, úedníku Zemského Musea v Praze, editeli ermákovi v áslavi, dru. Fabiánovi, kustodovi Zemského Musea v Praze, univ. prof. dru. K. Chytilovi, prof. dru. Junovi v Pelhimov, správci musea B. Kuerovi v Poátkách, prof. Kostlivému v Táboe, red. J. J. Langnerovi ve Vídni, ed. mus. Posseltovi v Chrudimi, prof. Strakovi v Táboe, vrch. bibliotekái dru. Šastnému v Praze, . u. Svehlovi ve St. Táboe, prof. Thirovi v Táboe, dru Zd. Wirthovi v Praze a ed. dru Zíbrtovi v Praze. Pi tom nelze pominouti mlením, že odmítnutí mst. archivu v Litomicích, motivované tím, že jde o publikaci eskou, znemožnilo podati krásný list litomického kancionálu: Glorifikaci Husovu (obr. 10.) barevn. Na konec je uvésti péi, kterou vnoval grafický ústav Stencv ^a Pražská akciová tiskárna typografickému vypravení publikace. Aug. Žalud.
—
—
,
—
i
.
i
122
—
.
jejich pramen již pi poznámkách ke stati dra V. V. Stecha („M. Jan výtvarném"), jsou reprodukovány: . 60 dle originálu v Museu království eského, . 65 69 dle J7tin z majetku Ant. Neumanna, . 70 z díla Lenfantova v Museu království eského, . 92 kreslil prof. Fr. Kysela dle orijfinál v mstském a zemském museu v Praze a dle starých vyobrazení, . 95 a 96 jsou reprodukována dle snímk v dile dra H. Tomanov: Husitské válenictví (Praha 1898), . 97—99 dle snímku v Památkách Archeologických XX, 81 si., . 101, 145—151 dle fotografii prof. Pytlíka, . 103, 129, 131—134, 136 a 144 dle di=evoryt, rytin a lithografie v mst. museu v Praze, . 115 117 z majetku ed. Fr. Táborského, . 120 dle kresby prof. Fr. Kysely, pohledy na eská msta rytin Willenbergových dle vydání Podlahova-Zahradníkova a pohled na kapU v Lipnici dle reprodukce ve Zlaté Praze 1914. Ostatní reprodukce, pokud na jejich otisku není uveden pramen, jsou dle fotografii, které opatil grafický ústav SteDcv.
Ze zobra2ených památek, pokud neuveden
*)
Hus
v
—
umn!
—
Rejstík vyobrazení. (íslice
ímské znái:
arabské:
tabuli,
poadové íslo vyobrazeni, íslice arabské v závorce: stránku poadové íslo poznámek textové ásti str. 96 98.)
—
íslice indexové:
Advínentova lithovrafie reformatorií
XXVI,
s
Husem
a
Jeronýmem
52.
Aeneas Sylvius v. Kronyka Aeneáše Sylvia. Agricola, devoryt Husv z jeho dila XXU, 40
(91).
Albik z Uniova (ryt. Baltzerovy) XXXI, 72. Aleš Mikoláš LIII, 160 (95). Aquilinus Tomáš X, 12 (87) ". archa oltáni v. oltá skládací, aulendorfský rukopis kroniky Richentalovy v. rukopis Aulendorfský.
Baltzerv Hus
XXXI,
71
XXV. 47, 49 (94), ^' — Albik Ondej z Brodu XXXI, 73.
—
z
Uniova
Bedich Braniborský (ryt. Picartovy) XXXi, Ó5. Benedikt XIII (z kroniky Richentalovy) XXX, 64. Beneš Ud. LVU, 165 (95). Bilek Fr. LVI, 163 (95). bojovnici husitští
X5ÍXIV. 93—96.
bratrský kancionál v kancionál bratrský de Brogni Jan (ryt. Picartovy) XXXI, 67. Brožík V. LI, 158 (95) ".
Hus
školy
podávaiíci
pod oboji XXI
37,
(91) ". z
(86), .". medailleur v J.,
Zenev XXXI I,
87.
—
deska Husova stará (XV. st.) v Kostnici XXXV, 101 i r, pamtní kom1878 (Maudrovo dílo) L, 157 (95)
—
paktát
XXXVI,
107.
—
Husv
v Praze XLI. 127 v Prachaticích XLI, 126 vlašský v Kutné XLIV, 138. de Foix František Petr (ryt. Picartovy) XXXI, 66 Gerson Jan (ryt. Picartovy) XXXI, 68. glorifikace Husova v nanebevzetí Husovo. Gottlieben XLVII, 149.
Hoe
dvr
graduál v. kancionál. hakovnice XXXUl, 92. Heber F. A. XLIV, 139 XLV 140, 141. Holárek E. LIV, 161 «'. Holbeinova kresba pedlohou Husa Stimmerova 38, (91) ".
XXIi
Hondiusv Hus XXIIl, 42 (91) ". Hora Kutná (pohled) XLIV, 137. Horský kancionál SmiSkovský
v.
kancionál Horský Smíš
-
(91)
-
'».
—
1
(87)
-
II,
—
~ — 163 (95) -
-
XII, 16 (92)
XV, 23
-
—
—
—
—
—
-
—
-
—
—
— —
—
—
-
LVU, 164, 165 (95). Husinec (pohled) XXXIX, 118. Husit metáni do jam kutnohorských IV. 5 (88) Choustník XLV, 141. Chrudim v kancionál chrudimský a oltáskládac! z Chrudim, longmanv Prokop Holý XXXI, 70 aemche Baltazar XX, 35 (91) ". áchymovské mince Husovy XXXU, 78 (92) an XXIII (z kronyky Richentalovy) XXX. 61 (86) K.
XLIX, 155
".
enewein Fel. Lil. 159 (95). enský rukopis v. rukopis jenský. XX. XII, 16 Xlll. 20 (90; eroným III. 4 (88) XXVIII, XX;iV. 46 XXVL 51. 52 33. (91) XXXII, 87 XXXV, 103. 54. (86), 55, 56 Jistebnice kachlíky s
v.
-
—
—
-
—
-
-
kancionál jistebnický.
—
podobou Husovou XXXllI, 90, 91 (92) " husitskými bojovníky XXXIV. 93 94. horský SmiškovKancionál bratrský z r. 1576 XIII. 17 V. 6 Chrudimský XXXVI. ský IV, 5 (88), •' 109
— — eský jistebnicl^
VI, 8
—
— —
Vil, 9
-Vín,
—
XXXVIlI. 113 10
-
(88),
"
—
—
litomický malostran-
—
malo1572 (v univ. knihovn) LK, 11 (93) stranský z r. 1573 Iv mst. museu v Praze) XXX VUl,
ský
7
r.
114.
Kandler V XLIII, 136. kaple Betlémská v Praze XLII, 131, 132 - Bo£a»o Tla v Praze XLU. 133 v Upnici XLVIIl. 153. Karolinum v Praze XLIII. 135. kazatel-Hus U, 2 - VI, 8 (87. 89). ," (Stránka kancionálu jiiteb.Kdož jste bozi boiovnici
-
.
XXX Vlil,
.
113.
Klemhardt-Baltzerv Hus XXV. 47. .XXXI 72 Kohl Lu. XLIU. 134
»
—
Karlova v Praze XLIII. 135 v. deska pamétn! kostel sv, Martina ve zdi v Praze XLI. na Kopeku u Hradce Kr XLVII. v Praze XUU. 135. kolej
III, 3 (87) IV, 5 (88) 2 (87) VII, 9 (89) - VUl. VI, 8 (89) V, 6, 7 (88) IX, 11 (93) X, 12 (87), 13 (86), 14 (90) 10 (89) I,
—
nického)
kovský.
Houstonv Hus XXIII, 44 Hus
—
—
—
houfnice XXXIIl, 92.
-
(90)
s
domek rodný Husv XXXIX, 119-121.
dm
15 (92)
XIV, 22
-
echtic Bohuslav
Dassier
XI,
ásti textové,
XIII, 17, 19 (90) XVI, 24, 25 (92), (90) XVlí, 27, 28. 29 (86) XVIIl, 31 (86) (86) XXI, 37 XIX, 32 (86) XX, 34, 35. 36 (91) XXII, 38, 39, 40. 41 (91) XXIII, 42, 43, (91) XXIV, 46 XXV, 47, 48, 49 (94), 44, 45 (91) XXVI. 51, 52 XXVIl, 53 XXXII, 74 až 50 XXXV. 101. XXXIII, 88. 90. 91 (92) 86 (92) XLVIIl. 154 (95) L. 156, 157 (95) Lil. 103 Lili, 160 (95) LVI. LV. 162 (95) 159 (95)
— 26 —
avrek
cep XXXIII, 92.
Cranachovy
—
v
kompaktáta
Albik z
—
128 152
Uniova
— ív. Jana — v Týn
123
—
XLVI, 144 památky Husovy v ní XXXV, XLVI,145ažl47 - XLVll, 148, 150, 151. koule XXXIIl, 92. vykopávky odtud XXXVI, 106. Koz! XLIV, 140 Krakovec XLV, 143. Kronyka AeneáSe Sylvia, prvotisk z r. 1510. V, 7 (88) '». XXXI, 71 (92). KroníkaM.Kutheuova z r.l539XII,16 XVH, 27, 28, Kronyka Oldicha z Richentálu XVI, 26 XVIII, 31 XIX, 32 XXVIll, 54 29, 30 Kostnice
101, 103
-
—
—
XXX,
— -
61, 62, 63, 64
— — —
-
(85), ".
-
Kronyka Schedelova XX, 33, 34 - XXVIII, 57 XLI, XLVI, 144 (91). 129 KuthcD M. v. Kronyka M. Kuthenova. Kysela Fr. XXXIIl, 92 titulní kresba obálka iniciály a vložky (umlecká výprava celého díla). Laufer, mincmistr v Norimberce XXXII, 81 86. letáky (zjm.-nmecké) s Husem mezi reformátory XXV,
—
—
50
-
XXVI,
— —
—
51, 52.
Husova u Chlistova XL, 123. Upnice, kaple XLVII, 153. list stižný es. pán do upáleni Husova XXXVII, 112. litoméiícký kancionál v. kancionál Litomický. Loeder, Protestatio Bohemorum, titulní dvojlist s Husem a Jeronýmem XXIII, 46. lipa
Maixner P. L, 156, ". malostranský kancionál v. kancionál Malostranský. Mánes Jos. XLVIII, 154 (95). Martin V.
(z
kroniky Richentalovy)
Matouš illuminator
Mauder
XXX,
J. L,
XXXII, 74—86
mince Husovy
(92),
'"
—
Jeronýmova
XXXII, 87. Miinský Václav
v. zpvník V. Míinského. monstrance husitské XXXVI, 104. námstí Betlémské v Praze XLII, 130 Staromstské
—
XLIII, 134. X, 14 (89, 90). nanebevzetí Husovo VIII, 10 Natter Florentínus, medailleur XXXII, 83. odsvceni Husovo X, 13 (86) XVII, 27 (90). Officia Aquilinova X, 12 (87). ^'. Okrouhlice (zvon s Husovou podobou) XVI, 25 102 (92), ".
Ondej
Brodu Pálka Jan, jeho z
—
—
XXXI, 73. Husa XXVII, 53.
(rytiny Baltzerovy)
lithoprafíe palice XXXl^III, 92.
Passionál eský z r. 1486 III, 4 (88). ". pavézy husitské XXXIV, 97—99. peníze pamtní v. mince. petrohradský rukopis Kronyky Richentalovy v. Rukopis Petrohradský. Picartv Hus XXUl, 45 (91), ^^ Picartovi t. iv.
—
soudcové Husovi XXXI, 65, 66, 67, 68, 69. písn oslavné o Husovi XXXVIII, 114, 115—117. podávání pod oboji (vyobrazení rkp. jenského a kancionálu chrudimského XXXVI, 108, 109, ". Postylly Husovy es. vydání norimberské z r. 1563 XI, 15 (921, ».
142.
Processus consistorialis z r. 1525 X, 13, 14 (z díla Lenfantova) XXXI, 70.
124
—
Hus
(90),
toho
z díla
49.
rukopis Husv XXXVII, 110, 111. II, 2 XXXVI, 108. rukopis jenský I, 1 III, 3 •». (86), «, ", Rukopis petrohradský kronyky Richentalovy XVI, 26 rkp. aulendorfský XVII, 27, 28, 29, 30 (86) XVIII, 31 XXVIII, 54 XXX, 61, 62, 63, 54 (86), ". rkp, pražský XIX, 32 (86). samostíl XXX:iII, 92. Schedelius Hartmann v. Kronyka Schedelova.
-
-
—
—
— —
—
Schwanthaler L. XLVIII, 154 skála
-
-
(95).
Husova XL,
124. kancionál (horský)
Smiškovský
v. kancionál horský Smiškovský. sošky Husa a Jeronýma v Kostnici XXXV, 103. Stimmerv devoryt Husa XXII, 38 (91), ». list
v.
list
stížný
es. pán.
literní v
—
Prachaticích XL, 125.
Štpán, jeho mince Husova XXXII, Tábor v. znak mstský v Táboe. Theobald Zacharias, devoryt Husv z jeho 39 Jeronýmv XXVIII, 55, ". Slik hr.
78. (92). díla
-
X.KU,
Týn. kostel v Praze XLlll, 136.
-
I,
1
Vlil. 10 (89)
-
-
V, 6, 7 (88) - VII, 9 (89) IX, 11 (93) X, 12 (87), 14 XVIII, 31 (86) XI, 15 (92)— XIII, 19 (90)
Husovo
upáleni
(87)
-
-
-
—
III,
(90).
(88)
Tábora vykopávky odtud XXXVI, 105. Václav IV (kroniky Kuthenovy) XXX', 71. vazby s Husovým medaillone.n XXXIIl, 88, 89 (92), Veclov (zvon s Husovou podobou) XVI, 24 (92), •". Wermuth K. medailleur v Goth XXXII, 86. Ostí u
'°.
Veselý V. J. XLII, 130. XLIV, Willenbergovy pohledy eských mst XL, 122. 137 -. Vlnves (skládací oltá z kostela ve V.) XIV, 22 (90), ". Bohemiae Voigt Adauct, Effigies virorum eruditorum XXXI, 72, 73. et Moraviae XXV, 47
—
.
—
.
.
F. C. XLV. 143. husitský a hradba vozová XXXIV, 94, 96. Zabarella (ryt. Picartovy) XXXI, 69. zbran husitské XXXIIl, 92. Zikmund (z kroniky Richentalovy) XXX, 61 (86). XXXV, 100 znak mstský v Táboe XIII, 19, 20, 21 (90), ».
Wolf
vz
-
—
zpvník Václava Miinského XXXIIl, 88, 89 zvony s podobou Husovou XVI, 24, 25
—
(92),
(92),
•".
XXXV,
102
»'.
J.
XLIV,
139.
Zalanského Havla Kázání o svatých muedlnících eských
Prachatice XL, 122. pražský rukopis kroniky Richentalovy v. rukopis pražský. predella z musea prm. v Chrudimi XV, 23, (90), "'.
Prokop Holý
kostnického,
rozmetáni popela Husova XVII, 30 (86).
Zwettler
Praha (pohled) XLI, 129
Pibnice XLV,
XXV,
snmu
(92).
Strahova XIII, 18, "'. z kn. obrazárny v Roudnici (pv. z Vlnvsi) XIV, 22 (90), " z prm. musea v Chrudimi (púv. z kostela sv. Kíže v Ch.) XV, 23, (90), »». ze
Royko, Hystorie
— X1X,32(86) — XXIV,46 — XXV,49(94) - XXXII, 74—81, 83—85 — XIII, 20 4 upálení Jeronýmovo
— XXXV,
skládací
Rokycana Kronyky Schedelovy XXVIII, 57 (91) Roudnice (skládací oltá z kn. obrazárny v R.) XIV, 22
(90)
— —
oltá
XXVI,
XII. (z kroniky Richentalovy) XXX, 62. Richentál Oldich v. Kronyka Oldicha z Richentálu.
škola
vazeb XXXIIl,
z
—
50.
eho
Strahov v. oltá skládací ze Sucharda St. LV, 162 (95). Šaloun L. LVU, 164 (95).
63.
XXV,
51, 52.
stižný
(88).
157 (95). medaillony Husovy ze zvon XVI, 24, 25 a 88, 89 (92), ".
Pucherna, rytec XLV, 143. reformátoi, letáky s jejich skupinami
(90), ••,
XXXVIII, 115-116. Žebrák, hrad XLIV, 139. XXIX, 58 se Žižka (rkp. Jenský) III, 3, (87). hlavika znaku mstského v Táboe XIII, 21 (90) reliéfu z XVIIl z Musea království eského XXIX, 59
-
—
st.
tamže XXIX, 60.
—
—
VYDAL
ESKÝ
TENÁ
ZA
REDAKCE AUG. ŽALUDA UPRAVIL
FR.
KYSELA
VYTISKLA
PRAŽSKÁ AKCIOVÁ TISKÁRNA
1
.
Hus
na
h
r
a
II
i
c
i.
Z
rukopisu
j
e n
s
k é h
o.
(Z d
r
u h é
p o
1.
X V.
s t.)
2.
2.
K
a
z a
t
c
i
-
H
11
s
(?)
Z
r
u k o
])
i
s
u
jo
ii
s
k
li
o.
(Z
H
r
ii
li
é
p o
1
o v
i
n y
X V.
stol.)
ni.
3.
Žižka
(a
v nebi. Malba. Z rukopisu jónského. (Z druhé poloviny XV. Upálení Jeronýmovo. (Di^evoryt z es. Passionálu i r. 1495.)
rius?) 4.
stol.
—
^ IV.
I
í^^ (
3EÍ33EZ5
^ ^ ^*A
— ^c
^ ^'^%^ »
É<
inav ttn
mmm mS
taíím íCtma tttttttn
^4
rtctmmttfatt
—^\ llL*^ |,
trn
tttutiitmttr
v*
ioím
iterimtínr a
tmaarmiefi
-^
attamma
axx
tz^ o
mt
nuttm ímt p^ »» » Hv^-^r^
m Oiítontttto trttoaírttf rol w«
'
'
^
'
^v^
,
5.
5.
V iniciále Hus mezi pivo muedníky, na horských. Dle kancionálu
do] lením okraji metáni m š k o v s k é h o. (Z r. 1490
S
i
Husit
— 1491.)
do jam kutno-
6.
7.
6.
Hus
II
a
hranici. Z kancionálu Sniiškovskélio.
prvotisku kroniky A
(14')0,
c n e á
— 1'491.) —
š e
S y
I
v
i
a.
Upáleni Husovo. Z eského
7.
(Z
r.
1
.S
1 0.)
VI.
8.
Hus
ped
koncilem
v
Kostnici. Z Icancionáju
litomického.
Z
po.
XVI.
st.
— 1514.)
(1510
VII.
9.
List
z
kancionálu litomického; na dolenini okraji upáleni Husovo. (1510-1514.)
Z
po.
XVI. stol
VIII.
10.
10.
Glorifikace Husova. Z kancionálu litomického.
Z
p o
- XVI
s
t.
(1
51 O
—
1 .S 1
4.)
IX.
11.
11.
Dole upálení Husovo, nu okraji Viklef, Hus (Z
r.
a
1572.)
Lullier.Z kancionálu malostranského.
"
12.
'^
Fortoa dcsia-
diji.
rbctfliB Contfl.
Clcriois dígrsimdijs.ucftibua (icris indulu»,ln marribtn ba(»n< llbnim,ujs^d jliud inrumcniCfcu ornimcnu, jd ordincm fuum (btia5iía,acfldcbtr«6mmofflaofiiofolHitcrmln;()rart,jd Epilco'
pi
prxfmdím adducaiur.CulEpifcopuii pubUtcGi)gula,(luí íoi utf qiur illiiuxta morem ordinandoium
licSjCalix, Uber, fcu quaciiis alia
dericorú iil íuj ordinarionc ab Epifcopo lucnjAl trajira loj colUn, lini;ulari[traufcrai:abiHoucrtimenior«uoinamcnio quoddaiií ud airj fucrac ulhmo ínchoando.ív; dercciíJcnJogTada:im,dcgtadi-
tioncmconanuctuíqíadprjmáucftcmquaEdaturmcollationcionfmx.dcpcfriiE.dcgradano.lib.vj.
C
D^tadanjrPrxdícuorcumfúlcnnitaKCOnrucia.
mm ^
XI.
7?a 06rai 5!Itíírats^w^flíl? ®cn;6 wfTfCfy Pat Pcvp-ffyl «> Buio|l/
^
>rttlo^« tí"*c poOnce etfv w Sobic \ricín1K3|ítn««panncrnc,grtiirW/ '
\ricFcrí)
IjlíS
2t ÍNratef
}
íiernÝVíofcm fiPní crrýiti/
feDflaf ricHijí?iiý
*
ct>cHvicmynK
Bt€lo(ín•paul(ílIrlo^iJl|r^
.
wj^í^^^SfíV
'
P^ ^^/\
gtfltio Piacrxra jpictrcm (nn-m (it\Jý V|Jv/
.••
^?^^ .
15.
15.
Hus
na
li
r
a n
i
c
i-
D
1
e
n o
r
i
m
b e
r s
k é
li
o
vydáni Husovy Postylly
z
r.
1563.
XII.
0^ CO
>i
J5
O -a
B a
> a a.
o
Jí
e
E
3
X
Xhl.
17.
18.
>»>*'.-
XIV.
22.
22.
Deska
s k
I
.1
d a
c
i
li
o
o
1
t ;í
f
c v
s v.
k
n.
obrazárn
Vojtchu.
(Z
v Roudnici. Dole v právo: Hus, rozhráni XV. a XVI. si.)
p
i
s
1
u
li
u
j
i
c
i
XV.
>
e
> u a.
>
a >
-O
3
U
e B
XVI.
24.
25.
26.
24. a 25. Husovy relieíy se z v o n : 24. v e Ve c o v e — 25. v O k — 26. H u s veden ná r o u h c popravišt. Dle perokresby petrohradské o rukopisu kroniky Oldficha i Richentalu. (Z druhé p o XV. s 1
I
li
1.
1.)
i
i.
XVll.
27.
28.
29.
30.
O d s v c e n Husovo. — 28. Hus veden na p o p r a v š . — 29. Hus ped hranici. — 30. R o z metán! Husova popela. Dlo kroniky Oldicha z Richentalu z rukopisu.A ulendorfskho. 27.
i
i
(Z
r.
1419.)
I
-
XVIII.
31.
31
.
Hus
II
a
li
r
a
11
i
c
i.
D
1
e
kroniky O
1
d
i
c (7.
li
a r.
z
R
i
14 19).
c
li
e n
t
a
I
u
z
rukopisu A
vi
I
e n
d o
r f s
k
ii
o
XIX.
32.
32.
Hus
naliranici. Dle akv;
kroniky Oldicha (z
r.
1464).
z
Richentalu
z
rukopisu Pražského
XX.
3ol)Anne8l)U8
3^ct:onimu& cm tei3ei;
34.
33.
iCifaiastCcfti^iaiCoiiriwiilonpBCTti
^~
O HAN NES HEILIGE
HVSS- DER. MflRTERJERf
HAT. MÍT SCHtD- C. ZtST-VN: RE VERSI
SEINEM
AB'<
SEIN
IvEH
I
twbiiMftttiMtii/ttwjaiai
tn.CCeCýlt!|.X>l:^aDtn.CCCC.pp.>tVRStIUl«o«es.
CELT CSC 1 4 y rA«.j
HEN- IM
•
•3V-PBAG PREOItíT HVSS
I
•
IMBEHKRLANf
COSTENÍ VERBRÁT VONSTEVrLS STATHRLTEK DE PAPl/N IM IREN RAT MITLISTW BRACHT I WIRI>ANCKN VMSRM hERRE •IESVCRtS^ SEIN ASCír C?ARWCIT CSTOBEKIST
WARTDARMACH
•
y V-
•
W
•
^
33.
33.
Hus
a
34.
36.
Jeroným kroniky Schedelovy (z 14
i
li
Jae-
XXI.
37
37.
Hus aLut her, podávající pod
obojí.
Díevoryt školy Cranachovy
z
prvé polovice XVI.
st.
XXII.
ZTT ta its eettsTdtnrsi^MAMTxiis iohántíis Hfut.
^Peílamcn ídei,conííanría Mirtyiis, ad ffe J CuaCioioni ois IQentrmobftopefafla tr^hanr. nJ.ar.l
39.
lal Sirki.
VVilfirljlJ.C,
XXllI.
ti'p;^
loANNEÍ HV^^yVi' BOHEMViC-lsarit ')Jir '
iiiif
zwlntn
fiít,
imnatui
<«ífi^
ís
1 xtó Ái^r IoíiarinM~Huss. t3^ rnuU^r; -n. -'ic: den c*iaru/eio:/uLfír
muiet^vrra jÁlii^mís muns.
jVmiiíilnfUitjlitPSirt Píiif cciihm luí/iter
Zvn
lepen tícren t
zvonit van Suritmund btnam.
mmmmmmmmmmmmmmmmmamm 42.
G
ii
ii
mm*
43.
9(>//a///^ej
a6,aj,
Sfía//fjr.
45,
44.
42. a 43.
.i.ix^it-r-
O/' XUilitý} h^/J^p>><.'r
miws
Hus holandských rytin stol.).
—
44. Hus skoblené rytiny Houstonovy Hus rytiny Picartovy z po. XVIll. s
XVlI. stoleti. -^
45.
t.
(XVI ti.
XXIV.
o
•o
>
o
> O
o
S s e
b^ g~t; ó 2
,f
N '''^,c^
fc
= e =
H^ -—
f^
r-
Í-S = "^i— —L^
-
'^— lít
46
"*•-
'^•^
''"^í •-
-_%..*^''=*
^'-^J^'
U o U ^.^ ^ — -^ í; 5:
"3
^7ÍÍ~«^'=-H
ž^^^g^.^icg— =__
•V
XXV.
Jitf*a5>.
lOMAXMESHVSi' 48.
47.
sveívírífi/ítiíííraá miíaiva)! \em rciir.
50.
49.
47.
oz Ad. Voigt, Effigies virorum (z r. 1772). — 48. L Protivenstvích Cirkve eské" (z petisku prvé p o Rytina: Hus na hranici z Roykovy Hystorie snmu Kostnického (1 785). —
Rytina: HusKleinhardt-Baltzerúv
rafie: Hus ze,.Summa Hystorye XIX. stol.)
—
50.
49.
Nmecký
leták:
i
o
Skupina reformátor
t
I.
s
Husem
z
pol. XIX. st. (rytina).
XXVI.
51.
52.
51.
Nmecký
Hus
a
leták. (Rytina.)
Jero ný
ni.
(XVill. st.) a
—
J e
Ukižování 52. r
tCristovo; po stranách reíormátoi, mezi nimi ograf ie A d vi nen o v a s k u p n a r e f o r m á t o r s Husem m e m. (Z prvé polovice .XIX. st.)
Li
o n ý
t
t
:
i
XXVII.
^rt.»*3
53.
53.
Hus litografie Pálkovy
(as
slovenské provenience).
Z let
šedesátých min.
století.
XXVÍIL
IN
EFFICIEM HIEROVYMf PRAGENSIS pro nomine Conflancix exQÍli* D. tLífUn
i
wjM^w ort") ciwt. t»irty-líH««f
V*"*' ji*"^"^
Ct^-tn'^^ (Víta. (L?l (S»»<w
f)inT^x>
Vgofta
54.
facie
piaTans Hieronjmns,
io
55.
jfol}anncs rocjatt
.^,,rf
líll-,K'J.\iIMV.>
/"
.'
BnHKMVJ, IVAOKMíl
-.1,'^nl7' mfr,ts
-i^íí.;;..'.
.'
.i'ix;.l
.7r.'iií
I,
i« fiimt
r
57. iiKt.t
56.
vl.
(Z
Jeroným veden na popravišt. Z Aulcndorfského rukopisu Kroniky Richentalovy. 1419.) -55, Jeroným devorytu z po. XVI st.- 56. Jeroný mholandské rytiny XVII. st. 57. Rokycana Kroniky Schedelovy. (Zr. 1493.)
r.
I.
XXIX.
58.
59.
58.
60.
v ele vojska. Dle rukopisu Zemského Musea v P r a z c. (Z e
Zižka ze
v
jenského. st.
XVI.)
Praie
(ze
(Z
—
s
t.
let 1463
60.
Ž
i
ž k a.
XVIII.).
— 1480.) — R
e
1
i
e
f
ze
Žižkova hlavika Zemského Musea
59.
XXX
61.
62.
63.
t>4.
eho
Papež Jan XXllI. III. a - 62. Papež Zikn Zikmund. XII.— 63. M a rtin V'., papež koncilem kostnický ni nov zvolený r. 1417 po .sesazeni [ana XXIII. a .^^.. Ben edikta XI,II. a po resijrnaci e o e XII v nh r o n u«rn 64. Papež Benedikt XIII. \ yobrazeni vesms dle aulendorfskho rukopisu (1419) Kronyky Oldicha z Richentalu.
bl.
li
rt
-r
i
XXXI.
^ ^lUWt^P
-p
..-
BI!WF'
nm^sl^mnmi
líll
l^Mi
€kmm XW
*
S C«^ 2,«i i>T3 Cvflí %Axt\ \mM JX>ídftw ío2v»íc>y«<íl /«í 2(rcy6ífíiip
^mm Pru
r
opí:
«(...
Pw5fVv' í>cu^v.<ítta
-vi
Risk
71.
70.
73.
72.
Z
Husových souasnik: 70. Prokop Holý (vyobrazeni z díla Lenfantova). — 71. Václav IV. Kuthenovy 1539). — 72. Arcibiskup Albik, za nhož Hus papežským interdonucen opustiti Prahu (1412). — 73. Ondej z Brodu, jeden z eských odprc Husových. (72. a 73. z V o g t a „E g e s ." z 1773).
(^ Kronyky d i k t e m byl
i
f f
i
i
.
.
r.
XXXll.
Pamtní, mince Husovy
v.
p á n
z
h
r.
ze stol. XVI., vtšinou as ráže J á c h y m o v s k é. (78. z r. 1530; a S Ic). 76, 77 a 80 v majetku Musea království eského. Reprodukováno „B es c h r e b u n g d. bis her bekanntcn b o h m. P r v a t m u n z e n" (Praha 1852). 1
i
i
i
Štdíla
__-*-MCC C _
í^A-ncccc-síiQžiaiQí líou ,/
BswiniRaii-liXSÁal. „
F/iSS-StCCCCL-lílíCAŠia iiEiSJÍ'
KiSKa í'ff\'TC;iJW!Srai5iTISSl iiis-M:ccc(Uír\*-iL'AJT& ilQfci-i.is £11)
/
ižffliJistiJA-wiiaijrw
casuaniiv a-MSViíiií/
\>a€ái'-i?L-íBi>aiTCV-
— 86. Pa metni mince Husovy konce XVII. a z XVlll.stol., vtšinou norimberské ráže, práce mincmistra Laufera. (83. L. Nattera Flor en ti na, 86. K. Wermutha v^Goth]. 87. Pamtní peníz Jeronýmv z p o . XVIll. stol. (práce J. Dassiera v Zenev).
81.
XXXIII.
89.
1
y2.
92.
Zbran
husitské.
Zbran stelné: cep,
koule
a
h o u
f
n
i
c e, h á k o v n
i
c e
a
samostíl; zbran cepnlk:
palice. (Kreslil prof. Fr. Kysela.)
XXXIV,
93.
r
y4.
<
n o
'mm^m'-
m
m-mm}mimmSifi
XXXV.
100.
Znak
msta Tábora
z
let
1515
— 1516
Prokopa
se, soškami Husa, Jeronýma, a Žižky.
Adamit (?),
xxxví.
104.
105.
106.
104. Husitské monstrance n.i lezené topografii áslav. — 105. Nádobka
slavný, Kriste..."
—
106.
v z
áslavi
1801; dle vyobrazeni
r.
vy k o p á v k y
Skupina vykopávek
z
ústecké Kozibo.
s
(Z
v
Liemertov nm.
H u s o v y pisn „Králi mst. musea v Táboe.)
nápis em
mimtiii
"•"K^SWII^^
itiítlitrtif;uttiíta«niir(aí;ai)tt| HíiMILi^i^íH^iniu^iiii otitnfsr
107.
108,
17.
Pamtní desky
z býv. kostela Boži ho Tla v Praze o udlení kompaktát (nyní v Zem. Podáván! pod oboji. Z rukopisu jenského (dle snimku v Zem. Museu). — Podáváni pod oboji. Iniciálka z eského kancionálu chrudimského. (Druhá polovice XVI. st.) Dle snimku v Mst. Museu v Táboe.
Museu). 109,
109.
—
108.
XXXVII.
n
^^GS
titgut^
Jb^ZSy] áQ^aSi^Xi ékzu-^ 'jfcvcfi
AS<:^**^V*-»"^^
A^
»/^et ítM^ií-
vBbíto**^ ^StCi>ir/*iS& «4j[3vi.>fi^Sí*ípfí;::^
^
^u^p-
^>«L'
ábw«^í
»<
í-
L
110.
bí;if^^'!t^í U^45lJ(bCf-U) *^Vc*»>'StijFvi^^SÍÍ!^í^á*C ts^sW*** //v-^vf
mif
v^^^i*.
.-fé-
^|>twf'*^r V<ívižá
1
111.
110. v
Rukopis Husv. Opis traktát Viklefovych v kr. knihovn ve Štokholmu. (Dle sni m ku Flajšhanse„Jan Hus".) — 111. Domnlý Husv rukopis z Musea království
dile draV.
eského.
o a
c y^
e Cfl
B
n
^ XXXVIII.
Ti lim
^^i---=í^i-:-_^.^_-
;—
^--j
j.]
i^zllzii. íŽíKmíTí
-
^H
m___J
f
-
5
-
l^_„'l:kíh*í^^^
:_
lyvvot-
r—^^-Mr—r- —I
A-P
ír^^ ^'v^
m^^ 113.
'í^lítvo'/
t
^rtlt ««>^mt^\VfW
ivv6
iiiinifnretjiifmf
^
X"'j» /i.-
''t;in-
iiyatnArtriÍ&
rtW-»IV V>.
:
^,
114.
Í13.
Stránka kancionjlu
j
is
t
e
b ni
c
Ic
é h o
v
mest.
{z
let
Musea v Praze). - 114. S museu v Praze s p s „O s v a
bojovnici..." (ze Zem.
i
ii
i
dvacátých XV. st.) s písni „Kdož jste boží t r n k a jraduálii mal ostranského (z r. 1573) t é in mistru Janovi z Husince..." .i
mm
Qpis
'
'
©pie ttt03R<Í34MJWpOOI V.
íHueblnjcýcI) Cf ftýd) / tTIifírií "Janoxvi j <5nfy ncc
f§^
abinmýc^5utcýcí)íTu^. ^rffíowýc^ / tetj W Cýrw prwiotrtj,0c»»£ed)«(í)
e&litjSS til íjtttwntdf , y fietlíittfítm
J Sifflotij (JcITyi^
^
«>n
w^rrtrttjfrc^jcfeu,
^ a Kngellitttbu pro Snw
<é« J*u.
«ng4(utjt f«»««^ fmre trpéU.
m ittlimi proiltén
ifyltti
•3pratwe£yrPweSoii»©»
ítMM. DC. XIV.
-^
«
B)a>QtatontTiifii ptaifTEin^
Q»f ban
_
^tcrc pct? kc'^ ojím n«»f
I
vibec
Jíita
to^io
M. DC. XZX.
cbm
OD byl© wyilflícno/nynt obnonn;«ip ^a
o^
omyl (Ifobný(^ opcacBcno.
j
115.
116.
f ^uefotri 0a?arc
(5iff gc(í
Bío Ist
pcmfnufo/ tryplnio : MiíÍF
Proroctsuj fe 3fln ^U6 obpoT»jbá/a> ptavcint
pattiéti.
fa / 2^ol?u
==lÍzS?|tÉl 2Í5
Babilon tvlmi
Kv
Bubij datvá* jáwa / 5€ f 3«8 Pcfl»
vccnicÍt]Voá
:
f
a>í)a co3má!?á.
flf fá/
fe
5 tol?o tíibgt fr trétnj/
nynj obnowuot/CýcPea? ptwr
njnjyQperugc:tPfirolfnj]^r)? íiu 6é5J/auÍ>oa>eT f tetu n?l5J:2\»
02>ol)em f fvrým/s ponjscnjm/
lHÉIliliiiE tány 23of ^obné nt(a i^
ff
B6b jproHuge
tnjj 8mnoí)ýiti póíéjfcnjm.
:
(Sijt
tréjenj
moci fv»^ pcycbjr po^c jjen
Bb K» / Zmyhyiia / ftrúbcc
f
^arao grf pfflrffn / t» lib fwviQ
píbc
1
1
:
pán
iríbf/rt»é*
íápcaQ)bapcbnímí0be: X»/ 5 Sobílon ji/a?i5by téií^/f a>c* fwétfl /
bet
w Králoo?(lr»j «>ccn^
mno# Ši/iyíítel tpj^sc bof í?e So5j : Xkail wptawbl pána Ktyíí**/ Cj-íBist
ÍÍ|iilí§í
fc
(5oiaoo,Ctfnj
|
p? 117.
115.
— 117.
Titulni listy
a
pise
z
knížky kázání, vydaných Havlem Zalanskýi
Husov
a
Jeronýmov
r.
1619.
k e
cti
XXXIX.
118.
119.
118.
Celkový pohled
ii
;i
H
ii
:
11 '\
Vnitek svtniky
v
Husov rodném
domku.
120.
121.
120. a
121.
Husv domek ped
požárem
a
renovován po posledním vyhi
XL.
> X
o o.
o bo
C
> o n 3
I V j:
o c o
o
^^'v"*^*
^l-i
123.
124.
125.
Husova
lípa u Chlistova, pod níž dle lidové tradice Hus kázával. — 124. Husova Prachatic, kde Hus prý cestou ze školy odpoíval. — 125. Literní škola v Prach aticích místo prvého vzdláni Husova. (Dle snímk v díle dr. Flajšhansov „Jan Hus".) 123.
skálaa
u
XLI.
127.
126.
126. D m, v nmž (dle tradice) Hus v P r a c h a c c h bydlil. — 127. Místa, kde stávala kaple betlémská a bydlišt Husa — jejilio kazatele. — 128. Kostel sv. Martina ve zdi. kde iiejdi^ive v Praze podáváno podobej t
i
i
i.
a.
o o O
< U 3
O O
o.
3-
o a.
o
X c
XLIl
•
^
-t..
C ^2i
o-'
*4:
?í
CM
^ >í?^; wa^;
'^ŠS'
fci—
-^.1
^
-
)+.
ii
'm-.:
.?^
^
-M-
r
-^S-ÍL í
*
2
3 >
^
>
o
c
>0
\
1^
— =
.^v
E
-i
í\«^.ei
P
r=>
(•3'
-
-~4
y'''
>>.•r
í"" '
o
t
O - --^
j>-.»j
••a
1
131.
132.
.1 't!
Pu^rs
.
11 ;
(
mm' íi^
'
,-
^^1^ t|:^-^;pt--
•
i,|v
133.
Kaple Betlémská:
131
fehobenen Kloster..." 33.
Kaple Božiho
(z
Tla
z
díla dr. Leg-is Gluckselig-„Diploniatische GeschiclitederaufLi e b s c h e m v P a / e). r. 1837) a 132. (d e r e p r o d u k c e v y d a n é na Karlov námstí v Praze (z díla Gliickseligova), kde byly 1
zasazeny pamtní desky kompaktát.
|.
i
i
XLIII.
Jí
-a >>
a > t-
o os
" = 00 >>
o-'
3
10
135.
136.
135.
Kolej
nynjším stavu) — sídlo university, jejíž byl Hus rektorem Chrám Týnský (dle rytiny Kandlerovy), kde Martin student proproti prodávání odpustk. R. 1415 pešel Týn — jeden z prvých
Karlova
1402 a 1409. — testoval r. 1412
r.
(v
136.
pražských
chrám —
v
ruce strany podobojí.
XI.lV.
-'r"»^--^iT*^
137.
138.
137. Hora Kutná (dle rytiny Willenbergovy z po. XV 11. s t.) a 138. Vlašský Dvr. místa podepsáni dekretu, kterým eskému národu zjednána vtšina na universit Pražské.
139.
14U.
.") 139. Žebrák (dle kresby J. Zwettlerovy z r. 18 40, z Heberových „Bob mens B u r g e n místo disputace Husovy a jeho odprc ped králem Václavem IV. r. 1412. — 140. Z iceniny hradu Kozí, kde Hus, donucen interdiktem, vyhlášeným nad Prahou, žil v le.
.
i
tech 1412 — 1414.
XLV,
141.
142.
141
.
C
h o u
na K
s 1
o ;
í
11
m
i
k v
— I.
142.
P
i
b
n
i
c e
1412—1414. (Dle
— k
r
m e s
i
s t
;i.
kdo Hus m
b y F. A.
He
b e
r
e k a o v y v .š
a
I
j
c
kázával z men
h o „B o h
ji
s
svého pobytu B
u
r
yen
.
.
.")
>%«-f---T TJ^
XLVl.
Os
V
>-.
G
O
Q
13
O
O Jí
o
146.
145.
147.
145.
Dl
vdovy Fidy, Husovo bydlišt v Kostnici. — 146. Dóm Kostnický, v Hus 6. ervence 1415 odsouzen. — 147. Vnitek dómu kostnického.
byl
XLVII.
148.
149.
148.
— bývalý klášter dominikánský, kde bylo prvé Gottlieben, hrad biskupa kostnického, kde Hus
Insel hotel
nici.
—
149.
vzeni Husovo
vznn
zKostnice.
po
útku
v
Jana
KostXXIII.
150. a 151.
150.
151.
15'i.
153.
a kámen, k nmuž Hus ve vzení pi^ikován. — 152. Kostelík (r. 1 530) na Konstanci — u Hradce Kr. zasvcený vysvceni prví knží na hrad Lipnici, kde r. 1417
Okénko vzen! Husova
Kopeku — druhdy památce Husov. — 153. Kaple
sv.
Jana na
ádn
p o d o b oj
1,
pvodn
XLVIII.
154.
1
54
I
o
s.
M
a
11
c
s
:
Hus Kresba
s
o c
li
v
S
c
li
w
a n
t li
a
1
e
r
o v y
pro
Kvty
1
86
/.
XLIX.
o JS •o Jí
o
o Jt
e o Q.
S g 9
-o
a
Q o c •«
ou
•3
>
157.
1
56.
Petr M
a
i
X
11
1
e
I ,
57.
Hus káži' M a ud r v m
v <
okolí
d a
i
I
I
o n
li
r
H
a
(I
ii
s
u ii
v
Krakovce. (Kresleno pro Z a p o v u „Kronik u".) z pamtní desky v Kostnic i.
LI.
o
Jí
s -o
o
O
m >" 00
LIL
159.
159.
Felix
J c n c vv e
i
n,
j a
ii
Hus (Kro.slcno pro Svtozor
XVII).
LIII.
160.
ItO.
Mikoláš Aleš, Jan Hus
(z
m
s t s
k é h o
musea
v
Táboe).
LIV.
Jí
>
co
LV.
iwHUjpLi
mivmmimmi^
^i^mmmm
.
ttj-^-
162.
152.
St.
Sucharda. Návrh pomníku Husova (pro soutž
r
1900.)
LVI.
153.
Í63.
Fr.
Bilek,
Hiisv
p o
m
n
i
k
v
Ko
1
i
n
.
LVU.
164.
165.
164.
L.
Šalou
D,
Husv
pomník v
v
B
—
Praze. o h u
š
o v
í
c
165. i
c
li.
Lad. Beneš,
Pomník
Husv
I
BX ^917
Žalud, Augustin Mistr Jan Jus
Z35
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
jyw^iwaM,,
g—
