LODNÍ DENÍK srpna 2008 Černá hora

LODNÍ DENÍK

15.-31.srpna 2008 Černá hora 1

1.den

pátek 15.srpna 2008

(Dazul) V 16:30 odrážíme dvěma vozy od Pavliců. To už osádka našeho vozu stačila zvládnout nejobtížnější část odjezdu - naložení Pajtáša. Museli jsme jeho mamince a tetě slíbit, že dohlédneme na to, že si bude každý den čistit zuby, myť nohy, nedude držkovať atd. Za každý prohřešek jsme slíbili pořádný lepec. Zdendáš proto vyfasoval funkci “dozorčí Pajtáša”. V Brumově (asi 17:10) Patáš na Irču, která právě řídila vykřikoval “Zastav, zastav, už sme tady! Zastav, tam bylo napsané BAR ...” To bylo moc aj na Zdendáša a tak mu udělal krátkou, pětiminutovou přednášku o rozdílu zařízení hostinského typu BAR a černohorským přístavním městem BAR. Třema kontrolníma otázkama si ověřil, že to Pajtáš pochopil a pak pokračoval ve své denní patnáctiminutovce učení češtiny. Kolem půl osmé stavíme na Slovensku u pumpy, abychom nabrali PHM a povečeřeli jednak domácí chleba a vepřovou konzervou a taky napečené dobroty od Aničky. Irča furt řídí a nechce mne ke kočírování auta pustit. Nejsem si jistý, ale dneska jsem se k řízení asi nedostal. Irčina řidičská vytrvalost je obdivuhodná - zdá se, že jí to navíc i baví, což se o mně zcela určitě říct nedá.

(Anička) Už je to tady. 15:30 naložili jsme auto, čekáme na Hanýska a Klamerku, přicházejí 15:50 a čekáme na Drábkovic a Pajtáša. Měli jsme vyjet v 16:00, ale Drábkovi přijeli později, nakládáme jejich auto. Koupili novou autolednici, která však přestala fungovat. Taky museli vyndat sedačku, aby se proviant do auta vlezl. Bylo trochu dusno, ale… V 16:50 vyjíždíme ze Vsetína směr Valašské Klobouky, Bánovce, Topolčany, kde nás v 18:30 zastihla průtrž mračen. V 18:45 vyjíždíme z Topolčan a je po dešti. Teď musíme najít nějaké správné čurací místo. Ještě něco k vybavení, máme 4 vysílačky, takže spojení je zatím mezi námi bez problémů. Ještě k posádce aut. Lachim – Irča- šofér, Dazul – navigátor? – Pája, Zdenda a Pajtáš. My – Roman – šofér, Hanýsek – navigátor, Klamerka a já. 19:00 směr Nitra, něco málo jsme posvačili. … a stále slyšíme „Kdybychom vyjeli včas, nestihl nás déšť, nebyla by v Nitře kolona…., protože tady nepršelo.“ Irča hlásí, že se nás budou držet jako klíšťata. Kolona v Nitře trvá už dost dlouho, je 19:25. Jedeme směr Nové Zámky. 19:26 čůrací zastávka na benzině v Nitře. Po malém občerstvení vyjíždíme. Vyměnili se šoféři, volantu se ujal Hanýsek, Roman naviguje. Lachim zůstává beze změn.

20:00 vyjíždíme z Nitry, Klamerka nám čte o historii Černé Hory. Je to poučné a velmi zajímavé. 21:00 přejíždíme hranice a jsme v Maďarsku. Domlouváme se, že teď pojede první Irča, protože mají v autě GPS. Mění se u nás šoféři, ve 23:30 máme malou zastávku po trase. 00:30 překračujeme hranice Maďarsko – Chorvatské. Pajtáš nebo Dazul se nelíbí maďarskému celníkovi, jinak je všechno OK. Od chorvatů dostáváme razítko, chvilka odpočinku a jedeme dál. Roman je ještě ready, tak šoféruje.

2.den (Anička) V 1:00 se střídají šoféři, přejeli jsme do Bosny a Hercegoviny. Jede se fajn, narazili jsme na neplánovanou dálnici, zaplatili jsme 1€ a mladík nám řekl AHOJ. 6:30 je před námi Sarajevo, doprava houstne. Jedeme krásným průsmykem kousek za Sarajevem, viděli jsme policajty a ti vypadali podobně jako policajti ve filmu „Na vlastní nebezpečí“. Vidíme ještě hodně vystřílených domů, ale i nové. Stoupáme do hor, zaléhá nám v uších, jak na Soláni. Znovu krásné prostředí, projíždíme Trnovo, vyhlídky na krásné pohoří. 7:50 upřesnění trasy před hranicí ČH. Zastavili jsme před Fočou, z auta vypadla taška pro kapitána se slivovicí. Měli jsme štěstí, láhev zůstala celá. 8:00 pokračujeme směr ČH. Musím konstatovat, že krabica jabkových koláčků je snězena (a já musím konstatovat, že byly vynikající - pozn. přepisovatele) Pajtáš si dělá srandu, jestli jsem nebyla u KGB. Taky jeden postřeh – Pajtáš si maže nohy a chce nás všechny namazat. Faktem je, že cesty v ČH jsou dost špatné, hodně se opravují, takže nás to brzdí. Ale zatím čas je v normě, znovu krásné panorama. 8:45 čůrací zastávka, Roman se stihl i opláchnout. Znovu jedeme do hor, serpentýny,

sobota 16.srpna 2008

nezpevněné okraje, jsme však ve střehu. 9:45 právě jsme se ztratili. Jsme v Gacku, nemůžeme kontaktovat posádku druhého auta. Čekáme odpověď sms od Dazula. Po 20 min. se nám ozvali, tak čekáme, kdy dojedou a domluvíme další postup. Nervozita je málem na štamprlu. Je 10:00, stále jsme v BH. Domluvili se, že jedeme zpátky na Nikčiš, ptali se na to i uniformovaného muže a ten jim to potvrdil. Jsme na hranicích BH a ČH a ptáme se celníka co a jak. Ten nás posílá zpět, takže se vracíme. 11:50 krátká zastávka na občerstvení – koláčky a káva (zase naprosto bez chyby – pozn. přepisovatele) nálada zatím dobrá. 12:00 jsme na hranicích BH a ČH. Jsme zvědavi, jak dopadneme. Lachim projel, teď čekáme my… sláva, neumřeme hlady. Od Romče jsme se dozvěděli výsledky na OH, Synek druhý, Knapková pátá. Nálada se teď vylepšuje. 13:05 jsme v Nikšiči, do Baru zbývá 126 km. Znovu projíždíme několika tunely. Po trase policajti měří, domorodí řidiči blikají a upozorňují na ně. Irča jezdí křižovatky na červenou. 14:00 jedeme kolem hlavního města ČH Podgorice směr Petrovac. Přejíždíme po mostě přes Skaderské jezero a

blížíme se k Baru. Ještě jsme projeli tunelem Raš (655m), další tunel Sorina měří 4.189m. 14:45 přijíždíme k Baru a míříme do maríny. Jsme na místě, je 15:00. Stojíme před vjezdem do vojenské maríny Sveti Nikolaj. Hanýsek s Irčou jdou pro kapitána, záhy se seznamujeme se sympatickým mořským vlkem Mílou Kramářem. Zajíždíme do maríny k plachetnici Tynés, kde strávíme dalších 13 dnů naší dovolené. Všechno z aut vynášíme k lodi, vše dáváme na své místo. O potraviny se skvěle postaral Roman. Při prvním vstupu na palubu a do podpalubí nás kapitám přivítal pivem a coca colou. My jsme mu dovezli chleba z Ratiboře, valašskou slivovici a tričko naší expedice. Po seznámení s lodí Irča s Dazulem a ogárky Zdendou a Pájou jeli ještě dokoupit mléko, ovoce a zeleninu. Dnes se koupat nebudeme, neboť v maríně je voda špinavá, takže nám postačí veřejné sprchy. Večeře je domluvena na 20:00. Potom se udělala první společná porada, co můžeme a nemůžeme. Je 18:50, já dopisuji ještě tento den, Roman leží a odpočívá, protože toho v noci moc nenaspal. Ostatní se rozprchli po maríně, doufám, že budou dochvilní. Je 18:55, přicházejí první spoluplavčíci – Pajtáš a Pája. 19:07 Klamerka s Hanýskem, 19:10 přichází Irča s Dazulem. Zdenda asi spí. Jsme všichni, teď by měl Roman začít vařit. Dnes bude kuřecí roláda s rýží. Roman už je na mě

hustý, protože potřebuje někoho do kuchyně a já jsem odmítla. (Druhý kuchtík Pajtáš vyměkl – pozn. přepisovatele) Po zdravotní včeličce se servírovala večeře. Nastoupili jsme v expedičních tričkách a Pajtáš nás patřičně dlouhým výkladem rozdal tibetské náhrdelníky od Lámy. Večeře byla chutná, i když Roman konstatoval, že nebyla dobrá. (jenže to nebyla pravda, on jen chtěl, abychom ho pořád chválili – pozn. přepisovatele.) Po večeři další zdravotní včelička, kapitán nám v kostce řekl, co nás čeká. Kolem 22:00 jsme začali sledovat zatmění měsíce. Hrálo se chvíli na kytary, a jelikož jsme byli unaveni a nevyspalí, postupně jsme odpadali a usínali. Tak končí náš první den v ČH.

3.den

neděle 17.srpna 2008

(Pajtáš) Budím se pozdě. Skoro ¾ hodiny později jak doma. Asi jsem opravdu byl po té cestě unavený. Je 05:00 hod. Všichni spí a já nevím kam se mám vrtnout abych je nebudil. Tak ležím až do doby než mne tělo donutí s ním něco udělat. Zdvihám se a jdu do maríny, kde využiju také poslední příležitost se osprchovat ve sladké vodě (a teplé). V 06:57 hod. Roman vstává, což je podezřelé (tři minuty před svým krajním limitem). Chystáme snídani a vzhledem k předpovědi počasí (2-3 m vlny) se snažíme vyplout co nejdříve. Nevím, co to kapitána napadlo, ale svěřil mi kormidlo. I když někteří měli nemístné poznámky, podařilo se mi bez ztroskotání vyvést loď za vlnolam na volné moře. Vlny jsou docela slušné, což má za následek, že většina posádky bojuje s mořskou nemocí. Byť nikdo z nás ryby nekrmil, moc dobře nám nebylo. Po cestě zastavujeme u mysu Crni rt, kde na doporučení kapitána dobrovolníci naloví Slávky jedlé k ochutnávce mořských plžů. Zhruba za půl hodiny pokračujeme dál. Bohužel nikoliv na plachty, ale na motor což mne uvádí do rozpaků. Moc tomu nerozumím, asi nefouká ten správný vítr nebo nepřeje Neptun - či co. Motor si vesele vrčí a my plujeme dál a dál. Míjíme Petrovac, Sv. Štefan a Budvu. Plavba je téměř nekonečná a já se smutně dívám po malebných zátokách, které přímo vybízejí ke kotvení. Jako nejlepší lék na mořskou nemoc se mi jeví stání na zádi čelem po směru. Po chvíli mne kapitán z tohoto postu zažene s tím, že brzdím loď. Jdu si sednout do kokpitu což

se ukáže jako nepříliš vhodné (na mořskou nemoc). Proto si sedám na zadní palubu, kde vydržím až do cíle dnešního dne, do zátoky Dobra Luka. Cestou mimo jiné míjíme také českou jachtu a pozorujeme požáry v horách nad mořem. Celkem jsme pluli osm hodin, tj. 29 mil (1míle =1852 metrů). Na večeři byla výborná domácí pavlicova sekaná s bramborem. Po ní se podávalo – pro zájemce - červené víno neznámého původu (po Dickovi). To, že se většina v mezičase stihla vykoupat ani psát nebudu. Za tmy se kapitán vydal na noční lov, ale jeho návratu jsem nevyčkal a uložil jsem se do své kajuty, která silně připomíná svými rozměry tumbu (jak kapitán později upřesnil Hunderbox). (Anička) V 7:00 budíček, kdo stihnul, udělal ranní hygienu. 7:45 Pajtáš píská připravu na snídani, dojí se zbytky, co kdo měl. 8:10 jsme po zdravotní včeličce posnídali, kapitán řekl, že budeme vyplouvat co nejdříve. Našla jsem náhrdelník od Lámy a kdo jej neměl, měl umýt nádobí. Hanýsek s Klamerkou se k tomu neměli, tak ho umyl Roman s Pajtášem. 8:15 kapitán dává instrukce Zdendovi, který bude hlídat řetěz od kotvy. Řidiči jdou přeparkovat auto, kdo stíhá, ještě využívá WC v maríně. Začíná pomalu příprava na vyplutí. 8:50 máme své úkoly – Dazul a Hanýsek odvazují loď, já přitahuji záď, Roman odvazuje lana. 8:55 vyplouváme, jedeme na motor, plachty jsou ještě stažené. U kormidla je Pajtáš. Špatně není zatím nikomu. Při krátké

zastávce jsme natrhali u útesu Slávky, které večer připravíme. Do vody je lepšít jít na Adama, aby se nemusely plavky sušit. Každý se musí dobře osušit. Kapitán je na to z pochopitelných důvodů háklivý – ničí to loď. Je 11:00, plavíme se dál. Na palubě je klídek, někteří pospávají, druzí jen tak sedí a čučí a jsou i takoví, co jen stojí na zádi a kecají. Plavíme se k zátoce, kde se budeme potápět. Moře je krásné, až dvoumetrové vlny, začal foukat vítr a dělají se pěnové bílé čepice. Zatím se nenašel nikdo, kdo by nachystal ovocnou svačinku. Počkáme až…. Budeme teď plout za ostrov a počkáme, až se vítr uklidní. Po pravé straně na pobřeží jsme minuli Petrovac a dál tzv. Lovčenskou rezervaci. Roman s Hanýskem spí v podpalubí. Jsem překvapena, že Romanovi je tak špatně. Ostatní sedíme na zádi a sledujeme okolí. Od snídaně se moc nepojedlo. Ke slovu přišly zelové koláčky a ty moooooc chutnaly. A ještě jsme pojedli hrušky. Poplujeme podle kapitána asi hodinu. Teď jsme zahlédli na pobřeží kouř, asi tam hoří. 17:00 se Roman s Hanýskem vzbudili a přišli za námi. Jen Zdenda ještě leží v podpalubí. Dali jsme si oplatek Siestu, poslechli počasí na zítřek, které předpovídá vítr, tak uvidíme. Chystáme se zakotvit v zátoce, abychom byli chráněni před větrem. Kotvu spustil Pája s Hanýskem, Pajtáš jistil člun. Po zakotvení jsme si dali po včeličce. Nasbírané Slávky jsme s Irčou čistili ve vodě ryžákem. Kapitán nám je dal vařit, s kořením – bobkový list, jalovec, nové koření, rozmarýn, celý pepř, citronová šťáva nebo bílé víno a tři hrnky vody. Vaříme 3-4 min. v papiňáku. 18:45 Slávky hotovy, Pajtáš zavazí na schůdcích a vystrčil na mě holý zadek, neboli prdel. Slávky budou jako předkrm, jsou skvělé, výborné. Kapitán nám slíbil, že má někde své místo na Slávky, kterému říkají „kramářova spižírna“. Po předkrmu jdeme znovu do vody. Po 19:00 se připravuje večeře – vařené brambory a sekaná. Po večeři Roman, Pajtáš a Irča umývají nádobí. Potom jsme si všichni sedli, dali jsme si červené, které tu pro nás nechal Dick. Kapitán si obléká neopren a jde lovit. Ptám se, čím ho zahřejeme a on říká, že bere vše, co jej zahřeje. Šla jsem pro rum od Hanýska a na zadek se mi přilepila podložka a už byl komentář. Když jsem od Hanýska dostala rum, tak jsem řekla, že ho Hanýsek vytáhne a zase byl řehot a komentář. 22:30 připlul kapitán s úlovkem. Nastal problém, kdo ryby vykuchá. Nakonec je šel vykuchat Hanýsek, ostatní mu asistovali. Také jsme dostali SMS od Romči, informovali nás o dění na OH. Odcházejíc spát, Irča praví, vedle na palubě je místo volné, nemá někdo zájem? A tak pomalu končí druhý den v ČH.

4.den

pondělí 18.srpna 2008

(Anička) Z přístavu jsme upluli 29 mil, zátoka, v které jsme zakotvili se jmenuje Dobrá luka. Pomalu se všichni probouzíme, je 7:30. Roman a Pajtáš vaří čaj a chystají snidani. Irča, Klamerka a Hanýsek už naskákali do vody, já po zubní hygieně do vody také. Klamerka z vody volá, že chce meltu, Irča zase kávu, a já volám, že chci rum. A nebylo by špatné i s bernardýnem. Vylezla jsem z vody a rum už byl v ruce bernardýna Hanýska. A krásně mi k tomu zaštěkal. 8:45 po vydatné snídani Klamerka dostala instrukce, jak lovit ryby. Jiní plavou na břeh udělat tuhou očistu svého těla. První na břeh vyrazil Roman s Irčou, za nimi Dazul a Pajtáš. Na břehu se objevili nějací cizí borci, tak jsem zvědavá, jak to Irča vyřeší, ale vypadá to, že v pohodě. Po dohodě zůstáváme v zátoce celý den. Průběžně se potápíme, plaveme… Je to skvělé, Roman se chytil v jeskyni kamene a má ruku plnou ostnů z ježka. Irča mu je trpělivě vytahuje. Pajtáš je zatím singl na malé pláži. Dali jsme si ovocnou svačinku a koláčky. Teď si dáme s Irčou a Romanem první společné dovolenkové kafíčko. To je událost! Poseidon ze Vsetína – Pajtáš – právě připlul. Roman ho nazval Travolťákem. 13:15 Roman chystá svačinku,

domluvili jsme se na mrkvové pomazánce. Vybrali jsme si pohledy od kapitána, Zdenda si půjčil pětizubec a loví ryby. Roman se chystá udělat ryby, které se nalovily. Recept ála Tynés: olej, cibule na plátky, bobkový list, na to se dají okořeněné ryby a restujeme. Až jsou hnědé, otočíme a orestujeme z druhé strany. Omastek podlejeme červeným vínem a podáváme. Ryby byly skvělé. Kapitánovi jsme polepili štamprle nálepkami Tynés, které udělal Hanýsek. Kapitán ulovil ještě rejnoka a zeje obrovského, je to plž, ale není jedlý. Prý je velice přátelský, je to kamarád potápěčů. Ještě předtím kapitán konstatoval, že něco smrdí v lednici. Tak jsme k ní všichni ňuchali, domluvili jsme se, že lednici vyprázdníme a vyčistíme. Pajtáš nabídl hypermangan k desinfekci. Nakonec v naší lednici nic nesmrdělo, ale kapitán tam měl salám a ten byl jetý. Tak ho Irča nakrájela rybám a rackům do moře. Je 18:15, někdo si jde ještě zaplavat, potom se bude chystat večeře. Dnes bude naložené maso s rýží tří barev. Roman s Pajtášem dělají hygienu i s holením. Pajtáš chce Romana oholit, ale Roman se bojí. Tak nakonec, že se oholí každý sám. Pajtáš říká

Romanovi: “... ty mně budeš držet a já tě oholím.“ Myslel tím samozřejmě držet zrcátko. Bylo nutné umýt okno, tak jsme ho s Hanýskem umyli pitnou vodou, okno je stejně zapatlané. Irča začíná vařit. Maso se smaží pomalu, rýže už je ve spacáku, a při dělání masa se chytl i

omastek v pánvi. Večeře byla skvělá, chutnala i kapitánovi. Jen nádobí jsme nechali na ráno. Po večeři jsme si dali víno a povídali si, trochu hráli na kytaru, chutnali sušené ovoce, kolem 23:30 jsme šli všichni spát. A to je konec.

5.den (Pavuk) Vzhledem k tomu, že jsme museli ráno brzo vyrazit, vstávalo se kolem 7 hodiny. Poklidili jsme palubu a vyrazili. Měli jsme naplánováno několik zastávek. První jsme se stavili v zátoce, kde jsme na člunu vpluli do jeskyně (spíše to byla jen taková díra skrz na skrz pevninou dlouhá cca 20m). Jakmile jsme se vrátili se člunem na loď, tak jsme ihned nasadili brýle, šnorchly a ploutve a „došnorchlili“ k druhé jeskyni, která byla dlouhá 30-40m (možná mám špatný odhad), a kde přibližně po 10 metrech už nebyla vidět ani vlastní ruka. Jakmile jsme doplavali poslepu na konec jeskyně - už se dalo došáhnout na dno, kapitán posvítil svou super potápěčskou svítilnou na netopýry zavěšené na stropech, kteří se okamžitě (když se nepočítá dlouhé přemlouvání) probudili a začali splašeně poletovat u stropu. Cestou z jeskyně nám kapitán svítil pod vodou ke stěnám, kde se schovávaly ryby různých barev a velikostí. Další zastávkou se stala pevnost, zde jsme po dlouhé době vystoupili na břeh a někteří se na pevné zemi kývali ještě víc než na vlnách. Na pevnosti jsme nějakou dobu pobyli. Nafotili jsme zde nějaké společné fotky, prošmejdili kdejaké místo a nakonec se vydali zase na palubu lodi. Předposlední zastávka se uskutečnila při sbírání Slávek (kteří neví, tak jsou to ty “škeble”, co jsme uvařili a nakonec snědli). Dazul, Hanýsek, Irča a Zdenda se postarali o plné 3 tašky, a tak jsme

10

úterý 19.srpna 2008

měli co na chuť jak na tento den, tak i na dny příští. Poslední zastávkou byl přístav Herceg Novi. Než jsme zde zakotvili, kapitán nás rychlokurzem zaškolil, co a jak máme dělat, abychom bezpečně zaparkovali a ukotvili Tynés. Vše nakonec proběhlo bez větších komplikací, a tak jsme zanedlouho vyrazili na pevninu, porozhlédnout se po městě. Tento malý výlet jsme zakončili večeří v kapitánově oblíbené restauraci, kde se každý dosyta najedl. V průběhu večeře padlo pár vtipků o pisoárech, trpaslících a nejmenovaných lidech (nechci tady psát Pajtáše přímo) - Anička sepsala nej hlášky na papír, aby si je mohla naškrábat do svých zápisů a my na ně mohli ještě dlouho vzpomínat. Pomalu, ale jistě, jsme se všichni vrátili po další malé obchůzce městem, které teď v noci ožilo, na loď. Za doprovodu hudby (ať už živé nebo v rádiu či na CD) jdeme spát. Jsme zvědaví, jak dneska usneme. (Anička) Vstáváme v 7:00 já jdu udělat hygienu, Irča, sotva vstala, šla umýt nádobí, je toho požehnaně. Roman zatím umývá kuchyň, vaří čaj a chystá snídani. Někteří skáčou do vody, někteří to nestihnou. Je 7:55 a chystáme se vyplout ze zátoky Dobrá luka. V osm snídáme a přitom budeme připíjet Neptunovi. Nalévá Pajtáš a bude to gin. Každý si vysloví přání a ťukne si se štamprlí pro Neptuna. Přání, dá

se říct, byla jednotná. Dobrý vítr, málo vln, teplé moře, ulovit nějakou rybu, aby nebyla ponorka, a hlavně, abychom se zdraví a živí vrátili. K té ponorce. Ráno, když se vaří čaj, tak kdo chce něco jiného, hlásí to kuchaři. Irča a kapitán chtěli kávu, tak řekli, Klamerka chtěla meltu, ale neřekla. Tak se urazila. Pak se vše ale vysvětlilo. Teď navštívíme jeskyni na člunu, potom plavou do druhé jeskyně, ale beze mě a Klamerky. My jsme zatím umyly nádobí. 9:55 vytahujeme kotvu a míříme na Mamulu. Je to ostrov, kde postavená mohutná rakouská pevnost. Byli jsme tam asi dvě hodiny, s Irčou jsme si nasbírali cibule lilií. Klamerka má pusu trochu nafuklou, ale jinak mezi ostatními je pohoda. Na pevnosti jsme ochutnali ještě fíky. 13:00 znovu jsme se nalodili, poplujeme asi ¾ hodiny, zakotvíme v zátoce, kde je tzv Kramářova spižírna. Tam se natrhají slávky. Do tří hodin bychom měli být v přístavu Herceg Novi.

Slávek nasbírali na dva papiňáky. Jeden už jsme snědli a druhý vyloupeme a slávky dáme do salátu. Kolem 18:00 se chystáme do města, kde máme objednán v restauraci stůl. 18:30 jsme vyrazili i s kapitánem, který si oblékl naše expediční tričko. Po několika krocích se mu rozbili brýle, tak se musel vrátit na loď. My jsme pomalu šli na zmrzlinu a potom jsme pokračovali prohlídkou města. 19:45 jdeme do restaurace pod třemi lipami, kde už byl přichystán stůl. Nejprve jsme si objednali pivíčko Nikšičko a potom jsme si začali vybírat jídlo. Kapitán, Hanýsek a Dazul si objednali biftek, Irča a Klamerka si objednali Oligne, Pajtáš Bolognes špagety, Zdenda Milánské špagety, Pája si dal kuřecí na žaru, Roman si objednal medailonky a já steik, místní specialitu. Po večeři si Irča s Klamerkou daly ještě zákusek. K jídlu jsme

dostali taky panáka rakie. Po dobré večeři jsme si udělali ještě malou procházku městem. Přišli jsme na loď, ještě chvilku poseděli a kolem půlnoci šli spát.

11

6.den

středa 20.srpna 2008

(Irča) Ráno zase vyplouváme na motor, poté, co jsme udělali ranní koupel. Ale co to? Že by vítr? Fakt. Fouká!!! A správným směrem. S obrovským nadšením vytahujeme plachty, všichni se snaží asistovat, až se tam kapitánovi spíše pleteme pod nohy. Povedlo se, plachty jsou nahoře a my si vychutnáváme ticho. Ne ale nadlouho. Vítr slábne a plachty se třepotají v bezvětří. Jen tak ze srandy říkám, že bychom si mohli jít zaplavat. Kapitán hned, že jo, že není problém, máme si vytáhnout lano s koulí na konci, jeden konec přivázat k lodi a kouli hodit do moře. Pak sklouznout po laně až ke kouli a nechat se tahat. Roman, největší odvážlivec, se toho chopil a šup do vody. Kapitánovi se v očích zablískli dva diblíci a s potutelným úsměvem velí „zapněte startovací baterii a větrák“. My, zvyklí poslouchat kapitána na slovo, plníme příkazy. Romanovi ztuhl úsměv na rtu a snaží se přitáhnout k lodi. Kapitán zvyšuje rychlost. Honem pořizujeme „poslední“ Romanovy fotografie… Ale kapitán není žádný pes, ubírá plyn a Roman se kostrbatě, ale šťastně dostává na nehet. Povzbuzeni jeho úspěšnou plavbou jde do vody Dazul, po něm já, pak ještě Zdenda a Pája. 12

Byla to zajímavá zkušenost. Nejdřív jsem se bála pustit lodi, ale pak to šlo rychle. Držela jsem se křečovitě lana, měla jsem strach, že mi v tom proudu vyklouzne. Pořádně jsem se nalokala, než jsem se dostala k balonu. Pak jsem přišla na to, že když si na ten balon „stoupnu“ a zanořím nohy pod sebe, vyvážím se pěkně a hlava se mi tak nenoří do vln. Teď si užívám nádhernou jízdu. No, to by asi stačilo, říkám si a chci se přitáhnout k lodi. Ale ouha. Rychlost je dost velká (alespoň mě se zdá), sil rychle ubývá. Mám strach se pustit jednou rukou na přechycení. Volám na Dazula, ať kapitán zpomalí, ten se culí a říká, že už zpomalil. No, že bych to nějak poznala, to teda ne. V hlavě mi zní kapitánova slova „Když se pustí chlap, volá se muž přes palubu, když se pustí ženská, volá se něco spadlo přes palubu.“ Nakonec se mi nějak daří dostat se k lodi. SLÁVA!!! No jo, jenže to není všechno. Jak se dostat na ten zatracený žebřík? Kdo mi ho převařil za tak krátkou dobu tak vysoko? Ale i to jsem nakonec nějak zvládla a mohli mě vystřídat další. Pak už jsme celkem v poklidu dopluli na motor až do zátoky Polynesia, která je o, vínečko a

pojmenovaná podle bývalého campu postaveného v tomto stylu. Po celém břehu byly postaveny slaměné chýšky, některé již značně rozpadlé. Kapitán přidává pár informací. Za dob jeho největší slávy byla do každé chýšky přivedena voda a elektrika a bylo to jedno z vyhledávaných letovisek. Pak přišly nějaké majetkové spory, majitelé museli místo opustit a nevyužité to začalo chátrat, místní vykradači tomu taky pomohli. Na místě byl jen správce, který všechny vetřelce nekompromisně vykazoval ze břehu. Takže jsme mohli jen šnorchlit kolem, což nebylo nic moc, protože, prý pro velký výskyt planktonu, bylo moře kalné. Nejdřív to měla být zastávka jen pro podívání a okoupání, ale nakonec kapitán rozhoduje, že tady zůstaneme přes noc. To nás moc nenadchlo. Byla to asi nejhorší zátoka, ve které jsme zatím byli. Světlými okamžiky dne bylo již tradičně jídlo, dnes těstovinový salát s uzeným masem, které Anička s velkým úsilím vykostila (myšleno samozřejmě to maso). Taky jsme si do salátku mohli přidat opražené slávky (které zbyly od minulé svačinky) a olivy (které Anička s Romanem osobně doma plnili kápií). Taky jsme si ho hojně posypali sýrem. No mňamka. Pozvali jsme i kapitána, byl moc spokojený a chutnalo mu. Večer jsme si dali pivečko Nikšíčko, vínečko a hrálo se na kytary.

13

7.den

čtvrtek 21.srpna 2008

(Roman) Když jsme šli včera večer před půlnocí spát, bylo v podpalubí k zalknutí. Poprvé během plavby – zatím pokaždé stihl vítr kajuty navečer profouknout a usínání zpříjemnit, včera nikoliv. Probouzím se ještě v příšeří. Na kapitánově budíku jsou 4:30. Vzpomínám, jak jsme 21.8.1968 celá rodina již od brzkého rána seděli u rádia, ze kterého se kromě dramatických informací o okupaci Československa armádami tehdejší Varšavské smlouvy linula ponurá hudba a opakovaně tóny naší státní hymny. Jak mne, třináctiletého, i mého staršího bráchu hladil tatínek po vlasech a u toho plakal. Ty slzy dospělého muže, slzy bezmocnosti, lítosti a vzteku si v sobě ponesu už celý život. Tenkrát se mu zhroutil svět, všechny jeho ideály o krásném socialismu, který tak nadšeně budoval, vzaly za své. Brzy pak vzaly za své i mé představy, že jednou budu kantorem. Tatínka vyhodili z práce, skončil jako zaučený dělník a já se dozvěděl, že „nemám politické předpoklady pro vysokoškolská studia“. Hnusná doba, hnusní komunisti. Snad se to už nikdy nebude, alespoň v naší zemičce, opakovat. Snad si už naše děti, ale i děti našich dětí, neprožijí stejná traumata. Možná i pro tyto prožitky je pro mne těch 15 dnů na širém moři naplněním dětských tužeb. Ta volnost a svoboda, omezována (vlastně ovlivňována) jen přírodními živly a zákonitostmi. Ještě na chvilku usínám. Definitivně se však budím již několik minut po šesté. Když doma mám vstávat do práce, ještě v sedm jsem chodící mrtvola. Teď však už ne a ne zaspat. Jdu na palubu mrknout na

14

východ slunce. Sluníčko se ale klube přes nejvyšší hory nad obzorem a to ještě v místech, která jsou zahalena hustým kouřem z požáru, který pozorujeme od prvních dnů plavby. Všichni ještě spí, dokonce i Pajtáš. Sedím na zadní palubě u kormidla a myšlenkami se vracím o 40 let zpět. Já Dazula upozorňoval, že nezmění-li rozpis do lodního deníku, bude ten dnešní hodně černobílý, vlastně černý… Neméně silná vzpomínka, jak na tatínkovy slzy bezmoci, ve mně zůstává zážitek o pár dnů později. Do obchodu s potravinami přišel řidič ruského gaziku s desetikorunou v dlani. Chtěl si koupit chleba a mléko. Prodavačka mu, okupantovi, vítězoslavně odmítla dát mléko, neboť na skleněnou láhev byla záloha a jemu chybělo pár desetníků. A tak ten skoro ještě chlapec, v zaprášeném mundůru a válenkách seděl na schodech obchodu, ukusoval z pecnu chleba a ... plakal. Byl zaskočený, ničemu nerozuměl, nechápal. Zatímco jeho velitel někde chlastal s českými kolaboranty. Mně je ho líto dodnes. Hnusná doba, hnusní komunisti. Někde v dálce na břehu slyším kokrhat kohouta. Sluníčko se ztěžka prodralo i přes kouřovou clonu. Hernajs, tak snad se bude, posádko, na této lodi vstávat!!! Telepatie nefunguje, nikdo nereaguje. Je 7:40, jdu pro spící posádku chystat snídani. Rutina: uvařit čaj, nakrájet chleba, nachystat něco na něj. Ranní zdravotní dávka valašských léků stále v nedohlednu. Nepomohlo ani včerejší

sesazení Pajtáša z této, na výsost čestné funkce a delegování do ní Dazula. Na výkřiky z podpalubí: „Tož co bude s tú štamprlu“ Dazul dál netečně leží na palubě ve spacáku. Nějak mi tato zátoka „Polynesia“ (pojmenována podle architektury již zdevastovaného campu) ostrova Stradioti, nepřirostla k srdci. Nelze šnorchlovat, dno je zarostené travou, nemůžeme na břeh, protože nás majitel vyhání, je zde bezvětří a tedy dusno. Těším se, až zabalíme a odplujeme dál. Sláva!!! 9:30 jde kotva nahoru. Miniprůliv proplouváme s „odřeným“ kýlem – hloubkoměr ukazuje pouhých 0,1 metru pod kýlem. Moře je jak rybník, ani vlnka. Takže znovu na motor. Naši pozornost přitahuje letecké hašení lesního požáru. Kousek od nás nalétává helikoptéra a nabírá do vaku mořskou vodu. Výsledek jsme ale nezaznamenali ani po 24 hodinách. Hory nad Kotorem dál dýmají jak aktivní sopka. Kolem desáté míjíme letovisko Tivat, kde pomocí dalekohledu špionujeme zakotvené ponorky. Průplavem Verige se dostáváme do kotorského zálivu a to přímo s

výhledem na nejstarší městečko zátoky Perast, které kdysi bývalo centrem celé oblasti. Kolem půl jedenácté se zastavujeme na umělém ostrůvku Gospa od Škrpjala, vršeném stále ještě z kamenů dovezených námořníky ze svých plaveb jako díkuvzdání za šťastný návrat. Prohlédli jsme si zde postavený mariánský poutní kostel z počátku 17. století, včetně malého námořního muzea. Ve 12:30 odplouváme. Mezitím se zdvihl mírný vítr a tak opět, k velké radosti celé posádky, napínáme

plachty a vypínáme motor. Větřík, i radost z něj, netrvá snad ani půlhoďku, vítr se stáčí proti nám. Takže do Kotoru musíme dojet s motorem. Kromě kouzelných scenérií hor sledujeme i opakovaný „nálet“ helikoptéry s vakem na vodu. Kotvu v přístavu v Kotoru spouštíme ve dvě odpoledne. Koupání střídá siesta, siestu střídá koupání. Večeři stíháme ještě za sluníčka a kolem 18:00 vyrážíme na břeh na prohlídku historického města. Mezi kamennými zdmi na nás dýchne nejen vytoužený chládek, ale i pohnutá historie tohoto sídla. Zakladatele z Řecka střídali Římané, pak Byzantinci, a Slované. Po Benátčanech a napoleonských válkách to bylo Rakousko – Uhersko a od roku 1918 pak již Kotor sdílel historii současné Černé Hory. Ještě pár orosených zdejšího Nikšíčka na náměstí pod zvony kostela. V devět jsme na palubě a brzy potom jdeme nabírat síly do spacáku na zítřejší výšlap na kotorský hrad.

Před 40 lety v naší zemičce uprostřed Evropy opět na dlouhatánských 21 let pohasla naděje na svobodu, svobodu ducha, svobodu myšlení, na obyčejnou lidskou důstojnost, na možnosti cestování, poznávání světa a života jiných. A taky na svobodný skauting… Jak svobodné je být a plout na Tynés. Sepsal Romitů vlastní rukou 21.8. 2008 ve 21:32

15

8.den


(Anička) Je šest hodin, vstáváme a chystáme se na výlet na kotorský hrad. V sedm hodin první várka vyplouvá na břeh. Potom společně vyrážíme na hrad. Sluníčko ještě nepálí, tak se jde dobře. Z hradu je pěkný výhled na zátoku i na Tynés.Vystoupili jsme na vrcholek hradu a po chvilce odpočinku šel Dazul, Irča a Zdenda ještě na protější pohoří. My ostatní jsme druhou cestou sestoupili do starého města. Já, Roman, Pajtáš, Pája jsme šli nakupovat. Roman se chtěl stavit ještě do lékárny, protože má něco s uchem. Chtěl si nechat poradit od lékarnice, ale Pajtáš ho předběhl a řekl, že chceme peroxid. Roman vztekle vyhnal Pajtáša z lékárny. (Pak ho ještě kousl do řiti) Potom jsme si zašli na pivko jako včera večer do pizzerie. Irča posílá sms, že se asi 15 min zdrží. Mezi tím jsme se ještě s Hanýskem domluvili, že na břehu se sejdeme v 11:30. Při zpáteční cestě zašel Roman s Pajtášem do marketu. Irča, Dazul a Zdenda byli již na lodi. Kapitán pro nás připlul na člunu. Ve dvanáct hodin zvedáme kotvu a vyplouváme z Kotoru. Zkoušíme plachtit na genue, ale moc to nejde. S Irčou sedíme a píšeme zápis, mezitím jsme 16

si dali i kafíčko. Kapitán navrhuje, abychom si zkusili kormidlovat a plout podle kompasu. První se hlásí Pajtáš. 14:15 napínáme plachty, plujeme bez motoru. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží. Hoši jsou natěšeni, budeme vytahovat i malou kosatku. Znovu zapínáme motor. Konečně si dáváme i včeličku, která nám chybí od rána. Funkce nalévače je zodpovědná, ale chybí lidi. Dokonce kapitán řekl na včeličku „fuj, je to dobrý“. Roman chystá svačinu, Dazul nám zabavil notebook, Pája a Zdenda spí, dohánějí noc. My ostatní sedíme s kapitánem a povídáme. Teď něco ke kapitánovi. Je to člověk, který má obrovský přehled. Zná a hlavně umí. Co on prožil a zažil na moři i se svou ženou Dášou, to by stačilo snad i na deset životů. Je schopen poslouchat, odpovídat na každou naši (někdy i hloupou) otázku. Jeho fyzická a psychická svěžest je obdivuhodná. Toto píšu až po pěti dnech plavby, protože člověk pozná trošku toho druhého. Když se kapitánovi něco nelíbí, tak nám to hned řekne. Vůbec se nedivíme, protože loď si stavěl sám a ví, co je pro loď

dobré. Snažíme se jeho pravidla dodržovat, ale někdy to zaskřípe. Pajtáš je při kormidlování orosen na čele i v gaťách. Klamerka radí: „Když to dáš do prava, budeš to mít v plachtách a ne v gaťách“. Vítr přestal foukat, tak jsme skasali plachty, a jedeme na motor. Za chvíli zakotvíme v zátoce vedle ostrůvku, kde stojí kostelík a v něm žije Pop. V 16:15 jsme zakotvili a hned jsme si dali po kalíšku. Všichni, včetně kapitána se jdeme vykoupat. První vylézá Roman, aby umyl

nádobí a po malé svačince v 18:00 Roman začíná vařit večeři, budou těstoviny a kuřecí maso. Před večeří zdravotní včelička, po večeři chlazené Nikšíčko, no, chlazené tak napůl. Zlobí také lednička, chladí jen z jedné strany. Po večeři jdeme s Irčou umýt nádobí, Irča během odpoledne vytřela také palubu. Dazul šel brzy spát, takže se nehrálo ani na kytaru. Potom odpadla i Irča a Klamerka, my ostatní jsme poslouchali kapitána, který je v obraze, co se týká hvězd. Ve 22:30 šli do hajan všichni. 17

9.den


(Anička) Vstáváme kolem osmé hodiny, někteří už jsou ve vodě, první vstával Dazul, už měl asi hlad. Na snídani se podává pomazánka z rybiček, čaj, káva a melta. Samozřejmě před snídaní se nalévá zázračný lék – slivovice. 8:55 startujeme motor a vyplouváme ze zátoky na širé moře, i když ještě v Boce Kotorské. Jestli bude přát počasí, půjdou plachty nahoru. Při snídani jsme všichni u stolu, jen Klamerka si ještě myje vlasy a potom v tom malém prostoru u stolu má potřebu jít do kajuty. Snídá až poslední, až už se mělo vyplout. Trochu ohleduplnosti k ostatním by neškodilo. Ale co už… říká naše Martina. Ale v 9:40 jsme zakotvili pro šnorchlování, po malé svačince si Roman půjčuje Dazulův neopren, Zdenda mamčin, teda Irčin, a jdou zkoumat jeskyně, které jsou kolem nás. Jsou nadšeni tím, co viděli. Irča píše svůj zápis, já se opaluju, Pajtáš bez neoprenu zkoumá okolí, Dazul odpočívá, protože ten jeskyně s Irčou prozkoumal jako první. Klamerka s Hanýskem spí, kapitán odpočívá a Pája filmuje a chodí si zaplavat. Teď právě kapitán vykouknul ze své lukny a spokojeně se usmívá. Zatím asi budeme tady a navečer odplouváme do zátoky Dobrá Luka. Teď vidím, jak Zdenda s Romanem jí z jednoho hrnce a Pajtáš jim do toho kecá. Zdenda 18

vlastně sám připravil teplou svačinku Dobrý hostinec. Je 14:30, Irča spí, hoši se potápějí, kapitán se jde taky potápět. Nevím přesně, jak to bylo, ale kapitán, jak se vrátil řekl, že dno je plné ryb, ať si je jdeme posbírat. Ryb je plný škopek a jak budeme v zátoce Dobrá Luka, tak je na břehu ugrilujeme. Irča, Klamerka a Zdenda čistí ryby, Roman, Pája a kapitán jeli na břeh udělat oheň, Hanýsek a Dazul budou ryby kuchat. Vše je nachystáno, na břeh vezeme rošt, sekyrku, pilku, ryby, koření, chleba, pivo

a víno. Oheň byl už rozdělán, ryby jsme nakořenili, ale zapomněli jsme rošt natřít olejem. Do ohně nám kapitán poradil dát jalovec. Grilovali jsme je tak 15 minut, byly skvělé. Na Tynes zůstal Pajtáš, který smažil palačinky. Volali jsme na něj, ať si jde na ryby, ale Pajtáš nechce. Jaké příjemné překvapení, když jsme se vrátili na loď a palačinky byly nasmažené. Byly skvělé, Pajtáš má u nás velké +. Dali jsme si ještě včeličku a my tři kafaři své večerní kafíčko. Dazul šel spát jako první, potom Irča a Pája. Na zítřek kapitán slíbil klukům potápění s lahvemi. (Zdendáš) Ráno vstanu a sním snídani. Po snídani se vjelo do malé zátoky, tam jsme se šli potápět (se šnorchlama), plavali kolem utesů a někdo začal volat, že našel hvětdici. Hvězdice byla velká červaná z černymi fleky, pak Irča a Dazul šli proskoumat jeskyně a pak byla malá svačinka, pak jsme si od mých rodičů z Romanem půjčili neoprén (já mněl mamčin takže mi byl velký, Roman měl taťkův a ten mu byl akorát). Šli jsme teda plavali do nejbližší jeskyně - no byl to takový průplav. Dělil se na vchod, východ a pak tam byla taková tmavá

odbočka bez světla, do které jsme radši nešli. Ta jeskyně o které jsem teď psal, byla asi 10 metrů dlouhá a asi 4 metry široká. Jinak byla nádherná (mně se moc věcí nelíbí, ale ta jeskyně byla nádherná). Byla modrá, zelená, červená, žlutá i malé krápníky tam byly - prostě super. Potom jsme šli do druhé jeskyně, která byla taky zajímavá, ale ne tak dobrá. Pak si šli všichni lehnout. Kapitán asi po 5 minutách připlaval, že v zátoce jsou mrtvé ryby (asi od nějakých rybářů, kterým se vysypaly) - jestli chcem, tak ať si je vylovíme. A tak až se všichni vzbudili, tak jsme je šli vylovit - bylo jich hafo. Tak jsme je vylovili, a pak, jak mamka a Klamerka je zbavily šupin, a potom já, Hanýsek a taťka vykuchali. A že si je upečeme. Tak jsme jeli na břeh (Pajtáš zůstal na lodi a pekl palačinky, které sliboval už 8 dní) a tam jsme je upekli. Pavel a Roman připravili na břehu z trosek nějakého boršusu pevný stůl a posezení. Ryby byly výborné a kapitán říkal, že v restauraci by nas stály asi 100€. Pak jsme to všechno uklidili a jeli (já, Roman, Anička, Klamerka) na loď kde nás čekaly výborné palačinky. A pak jsme šli spát.

19

10.den


(Dazul) V 7:30 jsem už byl vzhůru – spali jsme jako vždy na palubě. Začal jsem dělat nenápadný hluk a netrvalo dlouho a vzbudil jsem i Pajtáša. V 9:30 kapitán vyhlásil cvičení a tak jsme vytáhli vesty, nafoukli je a nasadili na sebe. Shromáždili se na palubě a svorně prohlásili, že bude zcela určitě lepší, když je raděj vůbec nebudeme nuceni použít. 9:40 bylo cvičení ukončeno. V 9:50 začala příprava na náš první ponor. Zájem jsem měl pouze já a Hanýsek, takže vzhledem k tomu, že kapitán má 2 láhve s příslušenstvím, nenastaly žádné třenice o to, kdo pod vodu půjde a kdo ne. Nejprve bylo potřeba natlakovat obě láhve na 200 atmosfér a tak kapitán zapnul kompresor. Natlakování láhve trvalo asi čtvrt hodinky. V 10:45 jsme už byli v neoprenech a připínali si opasky se zátěží. V 10:48 už jsme ve vodě a nasazujeme si láhve, které nám Irča spustila z paluby na laně. V 10:53 jsme ustrojeni, láhve otevřeny a bójka připevněna. První ponoření. Prvně jsem se potápěl s láhvemi taky na Tynés před osmi lety – od té doby jsem neměl příležitost. Ale jsou věci, které se asi moc nezapomínají, zvláště, když se jedná o silný zážitek – a ponor pro mne osobně silný zážitek je. V 10:59 pořizuju první podvodní Hanýskovu fotku s lahví. V té

20

samé minutě dávám foťák Hanýskovi, aby na oplátku vyfotil on mne. Pohybujeme se asi ve 45 metrech pod vodou. Kolem 11:00 se podařilo Hanýskovi zamotat do lanka bójky, která je přivázána k mojí láhvi a taháme ji za sebou, aby bylo vidět, kde se právě potápíme. V 11:28 mám na manometru tlak 50 a to je jasný signál, že je potřeba jít nahoru. Vytahování lahví jsme provedli v 11:32. Před tím jsme si je navzájem s Hanýskem uvázali na lana, která pořád ještě z paluby visela. Jednu láhev se podařilo vytáhnout bez problémů nahoru. Ale u druhé, asi 30 cm před uchopením, povolil uzel a žblunkla do moře. To nás kapitán asi nepochválí. Láhev je odhadem v 8-10 metrech. Ale okamžitě informuju Hanýska, který je ještě na nehtu, aby se pro ni zkusil ponořit a vytáhnul ji na hladinu. Asi to nebude tak jednoduché, protože Hanýsek si není jistý, že ji vytáhne nahoru, protože láhev váží kolem 12 kg. Naštěstí Páju napadlo, že by možná šlo láhev vytáhnout za lanko, kterým byla k láhvi uvázaná signalizační bójka. Hanýsek tedy doplaval pro bójku, podal mi lanko a – opravdu, láhev šla pohodlně vyháhnout k hladině. Tam ji Hanýsek přebral a přivázal na normální, silnější lano. Akce trvala tak 3 minuty, ale kapitán má oči a uši všude, takže jsme to před ním neutajili. V 16:00 jdeme s Irčou šnorchlovat do druhé –

větší - části „Dobre luky“ (Dobrá zátoka). Je to skoro půl kilometru, ale dno je úplně jiné, než v „naší“ části zátoky. V 17:45 vyrážíme na podvečerní procházku na pevninu. Na lodi zůstali jen kapitán a Klamerka, nás ostatní podvečerní slunce a pařák nedokázal odradit. Vydali jsme se po cestě lemující zátoku až k prvnímu mysu. Cesta samotná je skvěle ukryta v terénu a z moře není vůbec vidět. Napadlo mne, že byla nejspíš budována s ohledem na vojenské účely. Asi n e j s e m daleko pravdy, protože na prvním mysu

jsme narazili na zbytky betonového opevnění na dělostřelecké palposty, velitelské stanoviště, podzemní kryty, okopy… - evidentně zbytky socialistického „obranného“ systému. 21:27 jsem dorazil na kamenou pláž „Dobre luky“. Nevím kolik kilometrů jsem dnes nachodil, ale za ty cca 3,5 hodiny to odhaduju minimálně na 16 km. Když jsem se trochu vzpamatoval a vydechl, bylo mi jasné, že čekat na ostatní na pláži není ta správná volba a tak jsem přemýšlel, jak se dostat na Tynés, která kotvila 200-300 metrů od břehu a byla i ve tmě poměrně dobře identifikovatelná podle světýlka v kokpitu. Nechtěl jsem hulákáním „budit“ Klamerku ani kapitána a tak jsem volil variantu „doplav“. Trochu problém byl, že jsem měl na sobě suché kraťasy, tričko,

foťák a trekové sandály. Nechtělo se mi to mokřit a taky se mi nechtělo plavat nejprve pro člun a s ním zpět pro mé věci na břeh. Průprava, které se mi nedostalo na vojně za bolševika, ale zato hojně v oddíle byla konečně zúročena v praxi :-) Tričko jsem si přetáhl přes hlavu, jako bych je chtěl vysvléct a nechal jsem jej kolem hlavy jako čelenku. Do volného prostoru jsem nask-

ládal kraťasy, boty, trenýrky a foťák, zavázal a vklouzl do mořských vln. Úvaz držel spolehlivě a za pár minutek jsem doplaval k Tynés. Při plavání fantasticky osvětloval moje ruce světélkující plankton. Snažil jsem se chovat co nejtišeji, ale kapitán si mne stejně všimnul – a podal mi ručník. Asi za 20 minut po mně dorazil na břeh zbytek naší výpravy. Vzal jsem člun a dovesloval pro ně. Přeprava poutníků znavených nočním pochodem byla bezproblémová – ani Pajtáš nebyl zbytečně agresivní a Roman ztratil chuť na své ironické kecy. Tento den hodnotím z hlediska rehabilitace velmi pozitivně – potápění, přiměřeně dlouhý noční pochod, večerní koupání – vše bez následků. Usínal jsem spokojen.

21

11.den

pondělí 25.srpna 2008

(Anička) Dnes má Romča s Laďou první výročí svatby, připomínám Romanovi, abychom poslali sms. Je 8:15, na lodi je zatím mrtvo. Pajtáš už má nachystanou snídani a Dazul v kokpitu četl, ostatní ještě polehávají, dokonce i Roman. V 8:30 snídáme, a domlouváme program na dnešní den. Nakonec se domluvilo, že jak se zvedne vítr, tak vytáhneme kotvu a budeme plachtit. Ten okamžik nastal asi v 11:30, to už jsme měli vypité kafíčko. Teď doplachtíme do nějaké zátoky, kde se bude šnorchlovat a potápět. U kormidla je Dazul, zatím je to paráda. Kapitán dává rady a já, která jsem na takové plachetnici poprvé, tak se snažím poslouchat a zapamatovat, co říká. Teď právě budeme křižovat, tzn. - budeme přehazovat plachty. Plachtíme 3 hodiny, teď se kormidla ujímá Irča. Vracíme se zpět. Irči se kormidluje hůř podle kompasu, tak si dala bod na pevnině a tím se řídí. A musím říct, že kormidluje skvěle, pochválili ji i hoši. Na plachtách jsme dopluli až do Dobré luky. Tam znovu na večer zakotvíme. Irča bude smažit palačinky, ale před tím se jdeme všichni vykoupat. Je asi 16 hodin, tento výlet byl skvělý, palačinky jsou nasmažené, a jak jinak, jsou výborné. Dáváme si kafíčko, siesta hned po jídle. Irča se jde vykoupat, ostatní leží a odpočívají, já a Klamerka umýváme nádobí, Roman chystá pití, kapitán opravuje káblíky 22

ke spuštění kotvy. Irča s Dazulem pluli na břeh, aby se prošli po pobřeží. Při odpočinku kapitán dělá údržbu motoru, Roman a Pajtáš mu asistují a všichni tři se baví na technické úrovni. Obdivujeme kapitána, kolik řemesel ovládá. Teď se kapitán potápí a vylovil Kyjovku, je to velká škeble, která roste z písku, tato je asi 30 cm velká. Roman vaří večeři, dnes bude kuřecí maso s rýží. Skoro už jsme večeřeli, když se ze břehu ozvalo: „Pájo!“ Tak Pája vzal člun a vesloval pro Irču, Dazul doplaval. Před večeří Zdenda připravil salát z Kyjovky. To je. Maso se nakrájí na jemno i s cibulí, pokape se citronem, osolí se a opepří. Měli jsme každý malou lžičku, bylo to velmi dobré. Po večeři jsme s Irčou umyly nádobí, chvilku jsme poseděli, Hanýsek hrál na kytaru, pozorovali jsme nebe a kolem třiadvacáté hodiny jsme zalehli. (Dazul) Plujeme na plachty a v 11:40 mi kapitán svěřil kormidlo - musím uznat, že existují jisté nepatrné rozdíly mezi kormidlováním vorieuona na Lipně a kormidlováním Tynés tady na Jadranu. Kapitán sice ubezpečuje, že Tynés postavil tak, aby se i při převrácení sama vrátila zpátky do normální polohy, ale moc velkým optimismem mne to nenaplňuje. A kapitán je nebezpečně klidný - sedí s posádkou na palubě, občas dokonce zaleze do své kajuty.

Využili jsme jeho chvilkové nepřítomnosti a samostatně provedli obrat lodi - vzhledem k tomu, že to nekomentoval, asi to nebylo tak mizerné. Pak se mi ale po více než dvou hodinách kormidlování přestalo dařit a s oddechem jsem kormidlo předal Irči. Ta se projevila rozhodně jako lepší kormidelník než já, i když to zpočátku tak nevypadalo. Po zakotvení v Dobré luce (Dobré zátoce) jsme po šesté večer s Irčou vyrazili na průzkum pobřeží. Chtěli jsme vyjít na nejbližší kopec, ale vzhledem k místní džungli jsme volili pohyb po místních kamených zítkách, které v tomto zpustlém koutu byly jako pozůstatek lepších časů. Po hodině chůze jsme došli do nejbližší vesnice - Durdeni. Na kraji dědiny jsme to obrátili zpět - i tak dorazíme až za tmy. Pohledy, které se nám po cestě naskytly stály rozhodně za tu námahu.

23

12.den

úterý 26.srpna 2008

(Pajtáš) A opět nový den. Po chladnějším večeru chladnější ráno, ale příjemně. Asi bude pěkný den. Po „procházce“ na nehet a fotografování růžového východního obzoru opět šupnu do spacáku, kde vydržím do osmi hodin. Ranní koupel, snídaně. Klamerka vylovila plže nahožábrého, což byl další důvod k fotografování. Pak přišly na řadu dvě malé hvězdice. Zhruba kolem čtvrt na jedenáct zdviháme kotvy, napínáme plachty a míříme do Bigova, kde chceme nakoupit. Kormidluje (úspěšně) Irča, pomalou plavbou se šineme k cíli, což si krátíme klábosením a přípravou pomazánky ze zbytků. Kolem čtrnácté hodiny spouštíme kotvu. Kapitán nám oznamuje, že obchod je otevřený až od sedmnácté, což nám trochu vyráží dech. Po jistých rozpacích se všichni vyloďujeme a zjišťujeme, že máme štěstí, že obchod fun-

24

guje i přes den a tak nakupujeme. V hospůdce si dáváme pivo, kapitán oběd a vracíme se na loď. Odplouváme na nedalekou mělčinu, kde šnorchlujeme. Po šestnácté hodině odplouváme na Dobrou Luku. Vítr je příznivý a stálý a tak jsme si užili plachtění a velkých vln. Po přistání „desinfikujeme” útroby, pojídáme sušenky a popíjíme kafé. Následně se Zdendáš, Klamerka, Hanýsek a Dazul vydávají na lov chobotnic. Na večeři byly halušky se zelím a klobásou, po niž někteří u pivka poseděli do dvaadvacáté hodiny (když už žádná chobotnice nebyla). (Dazul) Pajtáš šáří po palubě už hodně před šestou ranní, když je ještě šero. Ale v osm už jsou skoro všichni vzhůru a málokdo si odpírá ranní plavání kolem Tynés v “naší” zátoce Dobrá luka, kde kotvíme. O pár desítek minut už Hanýsek šnorchluje se svým Nikonem zahaleným ve vodotěsném obalu, aby pořídil unikátní fotografie (které my majitelé digitálních fotoaparátů pořizujeme “úplně běžně” :-) ). Pak plujeme několik kilometrů na východ. Na oběd si odskakujeme do vesničky Bigova nakoupit. Posádce se podařilo nachytat ještě před vplutím na širé moře nádherné hvězdice, které byly ihned na radu kapitána dány k “mumifikaci”. Kapitánovi se podařil vylovit nějaký střep a kus železného učka z řetězu. Ve střepu

později identifikoval pozůstatek amfory (cca 2500-3000 let starý). Myslím si, že u nás všech tenhle střep “stoupl” v ceně. Po třetí hodině plachtíme přes velikou zátoku Trašte zpátky. Jsou docela hezké vlnky a pěkné “pohoupání” - běžně 10-15 stupňů. V 16:20 se nám dokonce podařil náklon lodi 20 stupňů - což bylo zatím nejvíc za celou dosavadní plabu. Všichni, kdo byli na palubě, vyvažovali v náklonech loď - podle toho na kterou stranu jsme se nakláněli. V Dobre Luce spouštíme kotvu přesně v 17:20.

25

(Anička) Dnes jsem v 8:15, Irča už lezla z vody ,Dazul byl také vzhůru, Klamerka se potápěla. Dnes jsem měla nalít včeličku, Pajtáš ji měl však problém vypít. Za to Roman vstával jak šípková Růženka - polibek a včeličku. Po snídaní jsme se domluvili, že po vyplutí najdeme zátoku, kde se hoši budou potápět. Dazul fotí dva manekýny, Romana a Pajtáša. Kapitán vylovil hadice (je to tenčí hvězdice) a prý do půl hodiny budou suché. Jednu si zamlouvám já, druhou Irča. Hadici malinko pomůžeme, kápneme na ni slivovici. Kapitán říká, že takovou smrt by si mnohý přál. Je 10:30 vytahujeme kotvu a napínáme plachty. Výhledu z kokpitu nám brání Pajtáš, který se rozhodl, že se bude opalovat a natírá se všude i zadek... Kormidla se ujímá Irča, umí to z nás nejlíp. Je 12.00 míříme k přístavišti pod městečkem Bigov. Půjdeme na nákup společně. Před tím Roman ještě nachystal malou svačinu. Na břehu jsme zašli ještě na Nikšičko do malé hospody, kde jsme si s Irčou stihly vyprat expediční trička. Po krátké poradě jsme se rozhodli vrátit na lodˇa odplujeme někam, kde by se dalo plavat a šnorchlovat. Klamerka vylovila rudou hvězdici a kapitán vylovil kus amfory, kterou odhadoval asi na 2000 let. Záhy vytahujeme kotvu a odplouváme do dočasného kotviště, do Dobré Luky. Během plavby dost

26

foukalo, takže jsme si užili i 20stupňové náklony a tím pádem i vyvažování plachetnice. No paráda... Po zakotvení v 17:30 jsme si dali včeličku a kafíčko. Klamerka, Hanýsek, Dazul a Zdenda šli lovit chobotnice (že by na večeři?). Ale já radši něco uvařím. Dnes budou halušky se zelím a klobásou. Zvu i kapitána. Vše jde hladce, jen vaření halušek pro 10 lidí je fuška, ale s pomocí Romana jsem to zvládla. Chobotnice nejsou, tak servírujeme halušky. Po večeři se podává Nikšičko. Na nádobí se nechal ukecat Pája, ale já s Romanem jsme mu sekundovali. Dazul a Irča šli do hajan, my ostatní ještě sedíme a povídáme. Je 22:00 a všichni jdeme spát. Mládež nic nevydrží...

13.den

středa 27.srpna 2008

(Hanýsek) Noc na středu byla velmi klidná, žádné velké vlny. A to ticho! To bylo způsobeno především mým ucpaným uchem, v tichu a klidu jsem v podstatě prožil celý včerejší den. I přes můj zhoršený sluch mě ráno probudily motorové pily a bagr. Ten nad zátokou buduje novou cestu – tato klidná zátoka Dobrá Luka, už zřejmě přijde o svou romantiku. Taky Dazul začal dost brzy se svou moderní mobilní technikou vyřizovat jakési své pracovní záležitosti, ale přesto jsem zarytě držel zavřené oči: „Ne, ještě je brzy, ještě sluníčko tolik nepálí.“ Svůj den jsem tedy zahájil o něco později, tradičním žblunknutím do průzračného moře z čelenu. S Klamerkou jsme si zaplavali na místní písečnou plážičku, kde jsme našli spoustu kamínků a škebliček různých zajímavých tvarů a barev. Po návratu na Tynés nás zbytek posádky přivítal kalíškem a výbornou snídaní. Dnes bylo granko! Mňam! Vůbec je třeba zmínit skvělou kuchyni, kterou pevnou rukou diriguje hlavně Roman a to tak, že z Tynés rozhodně neodjedu hubenější. Sláva všem kuchařům!!! Pak jsem navinul do foťáku FujiXtra 800, nasadil makroobjektiv, vše uložil do podvodního vaku a vyrazil fotit nějaké detaily do tohoto

velkého mořského akvária. Cestou jsem zaostřil na nějaké skály a zkušebně cvaknul dva snímky a pak jsem našel krásný šutr hned pod hladinou, kde bylo mraky podmořských kytek, mezi nima se občas prohnaly ryby a všechno bylo krásně nasvětlené. Výborný exteriér! Jen vlny se mnou házely sem a tam, v hledáčku šlo občas něco vidět a občas ne …. Ale snad se něco podaří. Sotva jsem osušil obal na foťák, začal jsem se s Dazulem připravovat, na v pořadí druhý, ponor s flaškama se vzduchem stlačeným na 200 atmosfér. Oproti prvnímu ponoru bylo úplně klidné moře, takže nenastal jako posledně boj s flaškama. Trochu zdržoval jen Dazul, který si zapomněl na palubě pás se zátěží … Zanořili jsme se hned u lodi a já nejdřív pečlivě sledoval stav svého chorého ucha. Vše bylo OK. A tak jsme se zanořili do travnatého porostu pod lodí, kde podle kapitána jdou najít nádherné ulity, jenž jsme viděli včera v Bigovu v hospodě. Bohužel se na ně budeme muset i nadále chodit dívat pouze tam, jelikož i přes veškerou snahu jsme žádné ulity nenašli. Tak jsme se vydali po písečném dně pátrat po dalších škeblách a potvorách. Před Dejzlym utekla do díry jakási potvora, něco jak barakuda a občas na nás klidně vykoukla. Pak jsem objevil doupě chobotnice – ta se rychle

27

schovala do díry a ústí otvoru měla obložené škeblemi, hlavně těmi lesklými. Jednu škebli jsem ji odvážně čmajznul. O kousek dál jsme našli nádhernou lasturu – Kyjovku. Tak jsme ji vytáhli a po fotografování s lasturou jsem vzal Kyjovku solidních rozměrů pod paži a vraceli jsme se k lodi – Dazul už byl na 50 atmosférách ve flašce, což podle pokynu kapitána je čas k návratu a vynoření. Nebylo to ale snadné – o kus dál Dazul zase hrabal v trávě a místo ulity vyhrábl krásného živočicha, kterému se říká Mořský zajíc (Zej obrovský) – je to takový hnědý tvor bez kostí, který se pohybuje vodou vlněním a je to takový roztomilý bobeček. Dazul pak ještě našel svoji kyjovku a s velkým nákladem jsme se konečně vrátili na loď. Akorát včas, Dazul už měl vydýcháno a já bych to už brzy musel pustit do Dickova neoprenu, což by mi připadalo vůči Jurovi nefér a nesportovní, když už mi ho půjčil. Po krátké svačině a úklidu lodi jsme vyrazili pod plachtami na moře – hezky foukalo a loď si to krásně frčela na jihovýchod do sousední zátoky. Tak jsme si prohlédli pláž plnou lidí pod baldachýny a namířili si to do osamělé zátoky, kde jsme hodili kotvu a část posádky šla šnorchlovat. Zakotvení proběhlo zajímavým způsobem, který zřejmě vejde jako inovace

28

do jachtařských příruček. Při spuštění kotvy je obvyklé skasat všechny plachty, Roman naopak vytáhl ještě genui, takže oplachtění zvětšil. Zátoka to ale byla hezká, takže jsme s Pajtášem sedli do člunu, objeli a nafotili jachtu a potápěče. Zpáteční cestu jsme museli křižovat do Dobré luky proti větru. Cestou Irča jen těsně minula loďku rybářů – nejsem si jistý jestli je minout chtěla, nebo je netrefila … Po obloze se začaly honit mraky a vítr začal být o poznání studenější. Co mně ale potěšilo je, že vlny už mi nezpůsobovaly mořskou nemoc (KONEČNĚ!) a já si plachtění mohl konečně pořádně užívat. Hned po zakotvení jsem začal sepisovat tento zápis a po očku jsem sledoval přípravu večeře a šrumot na palubě. Večeře byla tradičně vynikající: nakládané maso, brambory, salát. No a teď si tady spokojeně sedím v kokpitu, chroupu sušené ovoce od Pavliců, kapitán s Pajtášem a Dazulem plkají o hovadinách a čekáme až Romam poklidí kuchyni a cérky umyjí nádobí, abychom mohli otevřít crno vino a jak se patří uzavřít dnešní den. Nevím jak to dnes dopadne s už třikrát odloženým večerním šnorchlováním s baterkami, které je podle kapitána úžasné! Voda je studená, noc černá – asi se mi zas nebude chtít.

(Anička) V 8:00 se pomalu všichni probouzíme. Irča nalévá kalíšek, Pajtáš si stěžuje, že od tří hodin nespal. Snídáme a kecáme. Program zatím není. Na nádobí se také nikdo nehrne, a jak se stalo pravidlem, tak ho jde umýt Irča, já a Pajtáš. Jestli bude nějaké příště, tak budou služby. Já jsem doufala, že to ostatní vezmou za své, ale...co už. Dovolenou jsme měli přece všichni. Mně se podařilo při vylevání vody, vylít také dva nože. Šla jsem se přiznat kapitánovi, ten to vzal s humorem. Jeden nůž vylovil on a druhý Klamerka. Potom jsme šli plavat, Já s Romanem na malou plážičku, Dazul a Hanýsek se potápějí s lahvemi a loví Kyjovky. Po očištění kyjovek kapitán z nich vyndává malý kousek masa, který se jí za syrova. Zdenda je profík a dělá salát.

Je 14:35 a chystáme se na vyplutí, Vše připraveno, vytahujeme plachty. Z počátku je u kormidla kapitán. Nejvíc plachtění si užíváme já, Irča, Roman a Pajtáš. Ostatní buď spí, čtou, píši zápis atd. Chceme ještě před Dobrou lukou, zakotvit v malé zátoce. Při kapitánově pokynu skasat plachty, tak Roman místo malé kosatky začal vytahovat genui (druhá větší plachta). Tím přidělal kapitánovi a nám práci. Uznal to, a teď se to bude dávat na palubě Tynés jako povedený žert? Mohl také skončit tím, že bude protažený pod kýlem. V 18:45 vyplouváme do naší zátoky. Mne stačila ještě štípnout vosa do horního rtu, ale zatím neotékám. Zakotvili jsme, je 19:30 Roman jde chystat večeři, bude kuřecí maso s bramborem a zeleninový salát. Po večeři si dáváme červené víno. Po chvilce domlouvání jde Irča s Romanem na noční šnorchlování. V 21:30 si oblékají neoprén, kapitán jim dává baterku a vyráží za dobrodružstvím pod mořskou hladinou. Po půl hodině se vracejí pořádně promrzlí, ale velice nadšení. Vařím jim horký čaj a Roman si dal i slivovici. Irča i fotila, tak se máme na co těšit. Spát jdeme kolem 23 hodiny.

29

(Irča) Večerní šnorchlování Kapitán už třetí den nabízí nabitou baterii na večerní potápění. Chlapci nejeví zájem jít s láhvemi, takže s Romanem využíváme situaci a jdeme šnorchlit. Oblékáme neopreny, ploutve, brýle, šnorchl a přebíráme od kapitána baterku. Ještě pár posledních instrukcí a rad a hurá do vody. Plavu za světýlkem, které je zatím puštěno na úsporných 40%. Nějak jsme si s Romanem nedomluvili signály, takže komunikace je poněkud komplikovanější. Já jeho vidím – má v ruce baterku, ale on mě ne - nemám světlo (zhodnotila jsem, že brát si do vody obyčejnou čelovku není úplně ideální). Nakonec se ale přece jen dostáváme ke břehu, Roman zapíná světlo na 100% a prohlížíme skály. Jsem nadšená! To je krása! Nádhera! Bomba! Obyčejní mořští plžové nám ukazují své skryté barvy. Ve dne jsou hnusní, šediví a nehýbající se. Ne nadarmo se jim říká „mořská hovna“. Leží na dně a … nic. V noci ožívají, při světle baterky mají nádherné oranžové a žluté fleky. Šli jsme moc brzy, ještě spali. Kapitán nám líčil, že se večer probouzí, staví se na „zadní“ a kývají se. Prý je to pěkná podívaná. Taky jsou pro moře hrozně důležití. Požírají rozkládající se maso uhynulých živočichů. I hvězdice jsou nějak víc červenější. Obhlížíme skalky, korály, rybky. Plaveme dál, na kameni jsme zahlídli zajímavou oranžovou rybu s křídlama. Zastavujem a pozorujeme ji. Zkouším ji fotit, ale nějak nemůžu zaostřit. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že má foťák i videozáznam. Škoda, to by fakt stálo za to. Pak objevujeme i kraba, ale taky se mi ho nedaří fotit. Zato mám foto úlovek – nazelenalou housenku či hada, či co to bylo. Kapitán přesně věděl, o jakého tvora šlo, ale moje ruka to nezapsala a tím pádem si to moje hlava nezapamatovala. Plaveme dál, útesy jsou nádherně barevné, rybky spí, takže můžeme plavat úplně blízko nich. Je to zvláštní pocit. Když se otočím pryč od světla, je naprostá, ale opravdu naprostá, tma. Nevidím ani mini světýlko na Tynés. Nerozeznám, kde končí moře a začíná pevnina. Nebyl by problém „zabloudit“ na širé moře. To je teď šedé až černé, pro mě poněkud depresivní. Je slyšet narážení vln. Jak blízko jsem od skaliska? Být tam sama, měla bych určitě pořádně nahnáno. Držím se Romana jako klíště. Mrknu do svitu baterky a moře je opět nádherně barevné, milé a živé. Depresivní pocity jsou pryč, svět je krásný. Škoda, že to tak rychle nejde i v životě. Blik – a

30

je jasno…. Začíná mi být pořádná zima. Voda je studená, jako bychom ani nebyli v „teplých krajích“. I přes neopren studí a chladí, ruce, které nemám chráněné, už skoro necítím. Nechci vypadat jako měkota, tak skousávám náústek šnorchlu a plavu dál. Už mi to prohlížení nepůsobí takovou radost... Nakonec přiznávám, je mi zima, plavu zpátky. Je to možná škoda, když baterka má ještě dost „šťávy“, ale nedá se. Zdá se mi to, nebo Roman docela ochotně přitakává???? Zamíříme k lodi. Roman plave vedle mě, svítí do zvětšující se hlubiny. Světlo opět stáhnuté jen na 40% hůř proniká vodou. U hladiny spí drobné rybky. Visí nehybně v prostoru, skoro mám pocit, že každou chvíli spadnou. Občas nějakou vyrušíme ze spánku, pak se její nehybnost ve vteřině mění s trysk. Mizí z dosahu světla a usíná o kousek dál. Barvy se ztrácejí, začíná na mě opět padat tíseň. Ještě že už vidím svíčku na Tynés a slyším hlasy našich spoluplavčíků. Nejsem samotář. Bojím se být sama, a když je to ještě v cizím nebo temném prostředí, skoro panikařím. Musím mít pořád na blízku někoho, komu věřím, kdo mě „zachrání“. Šnorchlování s baterkou byla pro mě nová zkušenost. Nádherná, fascinující. Chtěla bych si to někdy zase zkusit. Ale bylo by lepší, aby každý měl svou baterku, protože dorozumívání pod vodou se šnorchlem v puse není úplně ideální. Jsem fakt moc ráda, že jsem překonala svoje nechtění jít večer do vody, opět se mi to vyplatilo.

14.den

čtvrtek 28.srpna 2008

(Pavuk) Ráno proběhlo jako každé jiné, když nepočítám asi 5minutovou přeháňku, která donutila vylézt ze spacáků všechny, kteří spali na palubě. Roman však během chviličky nachystal snídani, a tak jsme na ranní déšť zapoměli. Než jsme překotvili do Bigova (jestli se to jmenuje jinak, tak mi to Pajtáš s Hanýskem řekli špatně), nafotil jsem si mraky různých tvarů na obloze a někteří se po ránu osvěžili ve vodě. V Bigově jsme se mohli podívat na potopený vrak lodi, ale ti, kteří tam byli, říkali, že to už je jen hromada šrotu, a že je daleko zajímavější skalnaté pobřeží, kde se nachází mnoho druhů ryb a škeblí. Poté se domluvilo co dál. Dopadlo to tak, že si dáme volno a kolem páté vyrazíme na břeh, prohlédnout si zdejší vesničku. Začal tedy takový předpolední klid. Někdo šel do vody, někdo si jen tak ležel, případně si četl a Pajtáš začal konečně vařit svůj slíbený Porydge hned po tom, co se vrátil z nákupu,

kde si dokoupil potřebné ingredience. Na lodi bylo celkem ticho, když se kapitán s hrůzou v obličeji zeptal, kdo ten člun na břehu uvázal tak blbě (člun totiž byl vodorovně s břehem, takže mohl drhnout o beton a prodřít se). Po chvíli se zjistilo, že tam ten člun neuvázal nikdo. A když píšu nikdo, tak myslím nikdo. Jak se totiž vracel Pajtáš spolu s Hanýskem a ostatními z nákupu, Hanýsek nešťastnou náhodou zapoměl člun přivázat k lodi, a ten si teď vesele pluje sám ke břehu (bohudík, protože jinak by byl na širém moři a nikdo by ho už nenašel). Roman se tedy za bouřlivého povyku rozhodl člun dohonit, zkrotit a přivézt zpátky na loď. Povedlo se. Někteří jedinci raději párkrát zkontrolovali, jestli je člun dobře přivázaný, aby se tato událost už neopakovala, a když odshouhlasili, že člun už nemůže samovolně odplavat, nastal na lodi zase klid. Tedy do té doby, než Pajtáš dovařil svůj slavný „porydge“, který objednávku 31

naložil sobě, Klamerce a Hanýskovi. Svou misku poslal Pajtáš na ochutnávku a Roman se hnal do první řady. Avšak pozdě. Už jsme stihli ochutnat já, kapitán a Zdenek (kapitán a já jsme zhodnotili Pajtášovu pochutinu pozitivně, zato můj nejmilejší bratr - pořád jsme na lodi, a tak se musím stále přetvařovat - řekl, že mu to moc nechutná). Přesto všechno však Roman ochutnal a začal znalecky posuzovat: „Dobrý..., nepříjde mi špatný..., sladký...“ Jak odbila pátá - měli jsme jít na břeh, ale trochu se zpozdila večeře, a tak jsme vyrazili až kolem šesté.

32

Prošli jsme vesničkou, až jsme byli nad ní a tam jsme hledali bobkový list. Nakonec jsme ho asi po půl hodině našli, ale nikdo si tím nebyl jistý, že to je on. Byli jsme na cestě zpátky, když jsme uviděli zapadajicí slunce, které bylo krásně v souladu s okolními mraky. Taková podívaná se nevidí každý den a tak jsme asi 15 minut pozorovali, jak slunce pomalu zachází za obzor. Cestou jsme ještě potkali malý hřbitov, na kterém bylo asi 20 náhrobků a na každém z nich byl pohřbený nějaký Lazarevič. Nakonec jsme se vrátili na loď, kde jsme povečeřeli a zalehli.

(Anička) Dnes nás probudil dupot na palubě. Ty, co spali venku překvapily kapky deště. Je však po dešti, Roman chystá snídani, při které se domlouváme na programu dne. Je rozhodnuto, poplachtíme. 9:30 vytahujeme kotvu a také plachty a to, hlavní plachtu a menší kosatku. Roman se chystá udělat na nehtu potřebu a poprvé volá, že chce ručník „ řiťák“. Na palubě je zase stejná sestava - já, Irča, Roman, Pajtáš a dnes i Hanýsek. Ostatní leží nebo spí v kajutách. Pomalu plachtíme až do zátoky, kde je městečko Bigovo. Tady zakotvíme a strávíme tu zbytek dne i noc. Je tady potopen vrak lodě, tak někteří ho šli prozkoumat. Teplota vody je jenom 22,8°C. Dazul plaval ještě prozkoumat nějakou jeskyni. V 13:00 se Pajtáš rozhodl, že půjde na nákup. Přidali se k němu Klamerka a Hanýsek. Vzali člun a pádlovali ke břehu. My jsme si dali s kapitánem jako vždy kafíčko. Kolem 15.00 kapitán bere dalekohled a říká, že Ti na břehu blbě uvázali člun a ten dře o molo. Jenže „TI“ byli už dávno zpátky, ale člun neuvázali k lodi. Ještě, že vítr foukal od moře, už bychom si vydělali... Plavec Roman se vydává zachránit člun, když se vracel, tak říká, že je to větší dřina doveslovat než doplavat. Dazul mu na to povídá: „... to se nediv, když vesluješ pozpátku.“ Hanýsek se potom přiznal, že to byl on, kdo

člun nepřivázal. My jsme si ale mysleli, že to byl Pajtáš :-). Ale ten se právě chystá vařit několikrát avízovaný „porič“. Svačí jej Klamerka, Hanýsek, Pája, Pajtáš a také kapitán ochutnal. Na Dazula nezbylo. Klamerka nám vylovila Kyjovky, které nám kapitán vykuchal a já s Romanem si je vyčistili. Po dřívější večeři (krůtí rizoto), se chystáme na břeh. Kapitán, Klamerka a Hanýsek mají domluvený stůl v místní hospodě. My ostatní si děláme výlet po městečku. Jdeme kolem nových domů a snažíme se najít bobkový list, něco jsem natrhala, ale nevím. Po cestě docházíme ke hřbitovu, kde na každém náhrobku je stejné jméno. Na zpáteční cestě si povídám s Pájou a Zdendášem o škole, učitelích. Mají spoustu historek, prima strávený čas. Na molu se potkáváme s Irčou a Dazulem, společně plujeme na loď. Tam chvíli sedíme plánujeme cestu domů. Dazul jde spát, Irča a ogárci chvíli po něm. Pajtáš pohlédl na hodinky a říká, že je teprve 21:15.Tak se Roman rozhodl, že ještě nachystá těstovinový salát na zítřejší den. O půl desáté zahřmí, ale doufáme, že nás to jen straší. Kapitán, Klamerka a Hanýsek se vracejí kolem desáté a my jdeme spát, jako vždy, velice brzo. 33

15.den


(Irča) Večer se domlouváme, že vyplujeme kolem osmé. Kapitán nás ale budí v sedm vytahováním kotvy. Vstáváme a Roman se snaží chystat snídani. Ale vlny jsou dnes velké jako první den, takže po zalití kafe pro kapitána to Roman vzdává a vyhlašuje dnešek bez snídaně s jeho asistencí, a kdo má moc velký hlad, ať si jde udělat jídlo sám. Lodí to hází zprava do leva, no hrůza. Ještě že jsme už zvyklejší. Kapitán slibuje, že až vyplujeme z poza toho mysu, budou menší. Jak řekl, tak bylo. Pajtáš sestoupil do podpalubí a nalil všem, kteří měli zájem bílou kávu. Roman se ptal, kdo dojí zbytky od včerejší večeře. Přihlásili jsme se já a Pajtáš. Až jsme to měli skoro snězené, řekla Klamerka, že chce taky. Jenže už bylo pozdě. Když Pajtáš chystal kávičku, Zdenda chtěl chleba s medem, a on mu ho nachystal. Jak chtěl uklidit med do krabice, vyklouzl mu a spadl na zem. Prý sklenici dobře prohlédl, ale přesto mu unikl kousek skla ze dna sklenice a Anička, jak šla diktovat zápis do počítače, na něj šlápla a rozřízla si nohu. Pajtáš ji začal hned ošetřovat a čistit krev z koberce, Dazul zatím nohama prohmatal koberec, jestli tam ještě není střep. Asi nebyl, protože si do nohy nic nezapíchnul. 34

Obloha je pořád nějaká zatáhlá, začíná drobně pršet. Tak že bychom poslední den zmokli? Kapitán je klidný, říká, že to bude jen na chvilku. Plujeme k ostrůvkům, na jednom z nich je postavena malá kaplička. Fotíme, točíme. Pak si jdu lehnout a usínám. Budí mě až volání, že jdeme do vody. Zastavili jsme na místě, kde jsme poprvé sbírali slávky. Dáváme poslední slanou koupel a vyrážíme, tentokrát na kosatku. Roman se chytá kormidla, Pajtáš mu radí, ať jede podle kompasu. Ten je přikrytý krytkou, sedí před ním Anička. Vyprsí se a říká, že podle jejího kompasu můžeme klidně jet. Kapitán nám počítá ujeté míle, je jich kolem 104. Jedna námořní míle je 1852 m. Neujeli jsme toho zase tak málo. Kapitán mi pak půjčuje kormidlo a říká, ať zajedu do maríny. Ještě dává pokyny ostatním a zalézá do své kajutky. „No teda, kapitáne, pojď si k tomu“. Ale kapitán dělá, že neslyší a nechá mě jet až skoro na místo kotvení. Ale protože má svou loď rád, tak si to v pravý okamžik vzal. Přistáli jsme skoro ukázkově. Okoupali jsme se, pobalili a vyrazili na večeři, všichni v modrém. Dokonce i Klamerka byla s námi tentokrát sladěná. Poprvé za celou dobu se neměla potřebu odlišit. Večeře byla

naprosto vynikající. Napráskali jsme se k prasknutí. Dali jsme si čevapčiči, gulášek, ražničí, kotletu a já jsem si dala měšane maso. Byla to směs mas, snad kromě gulášového od každého kousek. Po večeři se nám Pajtášek ztratil, podezřívali jsme ho, že šel do „jistého“ klubu. Ale vše dobře dopadlo, našel se a doufáme, že tam nic nechytil. Klamerka s Hanýskem se rozhodli spát na palubě v kokpitu. Roman, po požití asi tří piv je upozornil, že pokud bude vybíhat na nehet, pošlape jim hlavy. Milostivě mu to dovolili a s Klamerčiným „v nejhorším tam má kapitán kolo“ jsme šli spát. (rozuměj – kapitán měl u lodi kolo pro rychlejší dopravu na latrínu).

35

(Anička) Je teprve 7:15, budí nás rachot motoru a vytahování kotvy, vyplutí bylo plánované na osmou, ale kapitán to uspíšil. Ani se nedivím, tak ochrápanou posádku tam asi dlouho neměl. Snídat budeme během plavby. Hygiena se také dělá během plavby. Čeká nás asi 10 hodin plavby do výchozího přístavu Baru. Roman chce nachystat snídani, ale vlny jsou tak nepříjemné, že si bere od Pajtáša zázvor a jde si lehnout na palubu. Některé náklony jsou drsné. Počasí se pokazilo, sluníčko se schovalo, je oblačno. Je něco málo po desáté, snídáme. Dojídají se zbytky od večeře. Na lodi je klid, Klamerka s Hanýskem spí, Dazul přepisuje zápisy. Kapitán říká, že na plachtění je nejhorší počasí. Takže na motor se snaží jet tu nejkratší trasu. Dazul na mne volá, jestli bych šla diktovat Pájovi zápisy. Beru si poznámky s tím, že si odskočím ještě na nehet. Skočila, ale na střep, který zůstal na zemi, když Pajtášovi spadla sklenka s medem. No krve jak na porážce. Dazul hned volal Pajtáša. Ten mně hned poskytnul první pomoc a také klid na lůžku s nohou nahoře. Taky vyčistil koberec, který jsem zasříkala. Ležet jsem vydržela asi čtvrt hodiny. Vybelhala jsem se na palubu, právě plujeme mezi ostrůvky, na jednom je kaplička, kde si turisté mohou zakotvit a jít si i zazvonit Další skalisko se jmenuje Žraločí zub. Kotvíme kousek od místa, kde jsme poprvé trhali slávky. Je 12:00 Roman jde první do vody, aby potom mohl nachystat oběd. Postupně jdou do vody všichni, kromě mne. Ve 14:30 vytahujeme kotvu a nabíráme kurz Bar. Kapitán nám dává pokyny, co kdo bude v přístavu při kotvení dělat. Romanův těstovinový salát je skvělý, pochutnává si i kapitán. Je to vlastně naše poslední společné jídlo na lodi. Kapitán nám upřesňuje počet odeplutých mil. Celkem jsme upluli 104 mil (1míle = 1852m). Vítr slábne, tak jsme genu stáhli a plujeme na motor. Je něco málo po 15:00 a my se blížíme do přístavu. U kormidla si skvěle vede Irča. Dnes si dobře zakormidloval i Roman. Teď proti nám pluje obrovská kontejnerová loď a Irča volá na kapitána: „... kapitáne, co teď?“ Kapitán vykouknul z lukny a Irču naviguje, ta to zvádá skěle. Je statečnější než všichni chlapi na palubě. Má můj obdiv. Teď se objevil i Hanýsek, který celou cestu prospal. Teď při kotvení bude sedět na přídi a bude navigovat, Roman a Pajtáš mají na starost kotvící lana, 36

loď na břehu bude uvazovat Dazul, Pája bude přitahovat postranní lana, Zdenda vyhodí fendry. Jenže jeden fendr byl špatně uvázaný a Klamerka ho hodila do vody. Pája však s výrazem profíka fendr háčkem přitáhnul. Tak jsme Tynés se ctí zakotvili. Všichni jsme si dali po kalíšku na šťastné doplutí. Kapitán konstatoval, že jsme byli dobrá posádka. Po krátkém balení jsme se domluvili na společné večeři v místní restauraci Gurmán, kde kapitán zamluvil stůl. Po osprchování jsme se dali do gala a celá posádka v modrých tričkách s logem Tynés, vyrazila na večeři. Po 10 minutách přicházíme do restaurace. Samozřejmě hned si objednáváme čepované Nikšičko, které do nás jen zasyčelo. K jídlu si kapitán, Zdenda a Pajtáš objednávají guláš, já, Pája a Dazul si objednáváme čevapi, Roman, Hanýsek ražničí, Klamerka kotletu a Irča směs masa (cca 0,5 kg). Jídlo je skvělé, dáváme si druhé pivko a hned máme na stole třetí, číšník vysvětluje, že to je grátis. Kapitán, Klamerka a Hanýsek to zakončí zmrzlinou a kapitán ještě kávou. Po příjemně prožitém večeru se vracíme na Tynés, kde strávíme naši poslední noc. Chvílí si ještě povídáme, Dazul píše dokud to půjde, my ostatní se kolem 23:00 ukládáme k spánku. Já s pocitem, že tato dovolená byla skvělá, a že klidně příště, jestli nějaké bude pojedeme znova.

16.den


(Dazul) Ač nás čekalo velké uklízení lodi a balení aut na cestu domů, se vstáváním nikdo moc nepospíchal. Přesto jsme s Irčou vyrazili lehce před sedmou vstříc toaletám. Balení i úklid lodi probíhal v pohodě. Rozloučili jsme se s kapitánem a kolem jedenácté jsme vyrazili směr domov. Ještě v Baru si Pavuk vzpoměl, že nechal v kapitánově notebooku flasku a Hanýsek na lodi zapoměl mandolínu a kytaru - tak jsme udělali malou zajížďku zpět. Řízení v galaxii se ujmula Irča a namířila si to z Baru na Podgoricu, Nikšič, Foca, Dobropolje, Sarajevo, Zenica, Bosanski Samac, Osijek, Mohács, Szekesfehérvár, Komárno, Nitra, Trnava, Nové Mesto nad Váhom, Strání, Uherský Brod, Vsetín, Kateřinice. Irča kočíruje náš vůz už dvanáctou hodinu. Neměla žádný problém na hranici do Bosny, vyhnula se policejní kontrole a zachovává klid při setkání s balkánskými řidiči, kteří dle mého jezdí jako mašíci. Kdybych za těch dosavadních pár hodin měl ty obzvláště velké mašíky v autě střílet, tak je za mnou půl autobusu mrtvých. Řízení jsem naštěstí přebral po 23:00 až v Maďarsku :-)

Černohorci si o sobě myslí, že jsou hrdinové. Není divu, staletí se bránili něčí nadvládě a nikdy se nenechali úplně podrobit - a boje za nezávislost korunovali v roce 2006 osamostatněním od Srbska. Na druhou stranu, jedním z jejich hesel je „hrdinové nepracují“. Zdá se, že se tím rádi řídí. A víte, co vzkázal Ježíš Černohorcům? „Nic nedělejte, dokud se nevrátím.“ Takže už dva tisíce let nic nedělají.

Černá Hora je stát v jihovýchodní Evropě při pobřeží Jaderského moře sousedící s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Albánii a Kosovem. Má rozlohu 13 812 km a čítá 616 000 obyvatel. Metropolí Černé Hory je Podgorica (139 000 obyvatel).

37

(Roman) Na konec dovolených se obyčejně netěším. Balení, loučení, většinou následuje strastiplná cesta bez těšení se na věci nové a v neposlední řadě i předzvěst ročního čekání na „příště“. Dnes nějak ten psychoproblém nemám. Možná je to i tím, že jsem zážitky naplněn až po okraj a na negativa nezbylo místa ... Probíhá procedura balení, uklízení lodi, po 10:00 poslední kolektivní foto před Tynés a vyrážíme. Nejdříve ještě do Baru na poslední nákupy. Dazul již kapánek ve stresu, těžce potlačuje nervozitu z čekání na konec Pajtášova nákupu. Ale právě díky tomu se na loď pro zapomenutou kytaru, mandolínu a flesch-disk nevracíme až někde od Skaderského jezera. Takže definitivní start je těsně před polednem. No, start – první křižovatka, první špatné odbočení (navigátor v galaxii prostě nefunguje!!!) a zase se hledáme. Avšak již o hodně míň dramaticky, jak před 2 týdny. Naštěstí jsme ve střehu, řidiči, navigátoři (v galaxii se role ujal Pajtáš), pilně pracuje GPS i papírové mapy. A tak se vymotáme i z místního „bermudského trojúhelníku“ poblíž Nikšiče a dál už sledujeme trasu, jak jsme si ji naplánovali. A při vzpomínání na „kufrovací trasu“ z před 14 dny se opět na 100% potvrzuje pravidlo zkratky, že: „cesta to byla sice horší, ale za to delší“. A kromě lepší cesty, která se s předchozím staveništěm nedá vůbec porovnávat, tu zažíváme i nádherné výhledy (do míry, která je šoférům tolerována...). Na náhorní planiny, vápencová pohoří, kaňony. Tím nejsilnějším je pak průjezd po hraně kaňonu Piva. 7 km silnice, vytesané z velké části do skály, z cca 35 tunely. Úžasné, fantastické. Jen mi je líto, že osádku prvního vozu to asi až tak nenadchlo. Tedy nezastavujeme, nekocháme se, nefotíme ani nefilmujeme. Že by Drabkovi počítali s nějakým příště...? Opouštíme kaňon, zároveň i Černou Horu a bohužel i jakž takž přijatelnou kvalitu cesty. To, 38

po čem teď jedeme, se nedá přirovnat kvalitou i šířkou snad ani cestě kolem Dynčáku. A ještě místní bosno-hercegovinští policajti! Když do staženého okénka mumle cosi o euru, rozpomínám se na Renčův film „Na vlastní nebezpečí“ a hledám hlaveň nabitého samopalu. Obavy ale byly zbytečné. Ono mumlání bylo konstatováním „euro–zóna“ a že máme pokračovat. V podvečer přijíždíme do Sarajeva. Máme smůlu, město kolabuje pod návalem aut, ztrácíme tu na naprosto ucpaných křižovatkách téměř hodinu. Je před 20:00 a střídám se za volantem s Hanýskem. Spát se mi zatím ale nechce. A tak si pro sebe rekapituluji uplynulých 15 dnů. Otazníky – odpovědi. Podtrhuji, sčítám – ačkoliv ne vše bylo dokonalé, tu a tam bych si to představoval asi jinak, sem tam jsem si musel poopravit názor, přesto - kdyby byl říjen 2007, říkal bych opět a jednoznačně: „jo, jedu“. Po necelých třech hodinách, ještě v Bosně (nebo snad Hercegovině?) jdu zpátky k volantu. Smůlu mám, že po chvíli i Dazul. A tak vyhlašujeme v našem autě stupeň pohotovosti č.1. Marně. V Chorvatsku, po opakovaném vjezdu do slepé ulice (a otáčení v jednosměrce – GPS je přece jenom naprogramovaný stroj) se nás, hluboko po půlnoci, ujímá domorodý Chorvat a v otřískané zastavě nás vyvádí nějakých 10 km za město na kruháč. Zastavuji a loučím se s ním alespoň poslední plechovkou českého piva. V té chvíli však Dazul, zřejmě zpětných zrcátek nemaje, mizí v dáli. No co, do Česka snad už trefíme... Je již neděle. Poněkud v nenáladě usínám na zadním sedadle, Hanýsek spolehlivě, bezpečně, svižně a již i v tandemu s Irčou pokračuje až na slovenské hranice.

(Anička) Noc byla teplá, vstávám kolem sedmé, jdu se umýt. Drábkovic balí, my se do toho dáváme také. V 8:00 snídáme, potom vynášíme věci na molo, aby Roman s Dazulem mohli nakládat auta. Ještě před tím je umyli a přitom Roman zjistil, že má prasklé přední sklo. My ostatní jsme začali uklízet lodˇ. Dali jsme do původního stavu kajuty, vyluxovali jsme, Irča čistí kokpit, Pája s Klamerkou umývají lodˇ z venku. Vše je uklizené, auta naložené, Pajtáš mně ještě ošetřuje nohu, domlouvá se zpáteční cesta. Ještě společné foto s kapitánem, rozloučení s přáním, že se snad ještě někdy uvidíme... Vyjíždíme z mariny a platíme parkovné za 14 dnů. Stavujeme se ještě do města, abychom nakoupili ještě nějaké vítané naším milým doma. Já jdu s Pajtášem ještě na tričko, ale nic jsme nevybrali. Dazul začíná být nervní.Při výjezdu z Baru Irča zazmatkovala a točí se na hlavní cestě. My jedeme přes sídliště stím, že směrem na Sutomore se potkáme. Projíždíme opět tunelem Sorina, platíme poplatek 2,5 EURA. Je 12:30 směr hlavní město Podgorica a potom Nikšič. Zastavujeme se ještě na benzín, kde máme malé občerstvení. Jedeme krásnou krajinou, kaňon Piva, kde nás obklopuje pohoří a vidíme krásné Pivské jezero. Poté projíždíme kaňon Tara. V 16:00 překračujeme hranice mezi ČH a BaH. Po malé zástavce jedeme směr Sarajevo, kde nás čeká asi ½hodinová zácpa. Šoféři Irča a Roman jsou zatím v pohodě. Kolem půl osmé se Roman nechá vystřídat Hanýskem. Další střídání je v 23.00, vše zatím bez problémů. Přes Chorvatsko Irču střídá Dazul, spoléhá na GPS a kufruje. Chorvatský šofér, který vidí, že podruhé

najíždíme do slepé ulice se nabídne, že nás vyvede z města. Roman mu zato dává pivo se slovy: „..chorvat dobrý kamarád, čech dobré pivo..“ Jsme na maďarských hranicích a za volant sedá Hanýsek. Jízda je v pohodě a v 4:25 přejíždíme Dunaj a jsme na Slovensku. Za Komárnem bereme benzín a opět střídání za volantem. Po zakufrování Dazula, sedá za volant Irča a navigátorem se stává Pajtáš. Je 5:00 jedeme Nové Zámky, Nitra. Na moravské straně ještě malá snídaně a už jedeme směr Vsetín. Na Trávníkách se loučíme s Klamerkou a Hanýskem, Drábkovi vezou Pajtáša a potom se stavují k nám, aby naložili nefungující lednici a sedadlo. Loučíme se s tím, že se uvidíme ve čtvrtek v Kateřinicích u Drábků na prohlížení fotek. Tímto končím své poznámky s přáním všeho dobrého nám všem.

39

17.den


(Dazul) Půlnoc nás zastihla jak to “svištíme” Maďarskem. No, tak tedy - s tím “svištěním” to nebylo nic moc, protože když jsem před půlonicí přebíral řízení, palubní počitač hlásil průměrnou rychlost 50 km. Kolem druhé ráno si řízení opět přebrala Irča a mne k němu pustila až kolem šesté ráno. V 7:45 děláme první pořádnou zastávku v České republice - potřebuju natankovat a taky se ozval hlad. Posnídali jsme černohorský vatový chleba, českou vepřovku a cibuli bez bližšího určení státní příslušnosti. V 8:48 jsme dorazili před barák Hanýska a Klamerky, se všemi se rozloučili a jeli odvézt Pajtáša, pak k Romanovi a Aničce vyložit plynové láhve, naložit sedačku a chladicí box. Ještě nakoupit a pak konečně směr Kateřinice. Jako úřední jazyk slouží srbochorvatština, zde tradičně označovaná za srbštinu, a to její ijekavská varianta (užívaná ještě také v Bosně a Hercegovině), psaná rovnocenně latinkou i cyrilicí. Od osamostatnění Černé Hory od Srbska se postupně ustavuje jako černohorština.

Co nás “expedice” to stála (na osobu): místo na plachetnici 13 000 Kč, poplatky (přístav, nafta na plachetnici, ...) 35€, jídlo 930 Kč, doprava (phm, tunely, dálnice, parkovné) 1 440 Kč. 40

Mezi lidmi koluje takové černohorské desatero, které o jejich vztahu k práci údajně říká víc než dost :-) 1. Člověk se rodí unaven a žije, aby si odpočinul. 2. Miluj postel svou jako sebe samého. 3. Odpočívej ve dne, ať můžeš v noci spát. 4. Nepracuj – práce zabíjí! 5. Když uvidíš někoho, jak odpočívá, pomoz mu. 6. Pracuj méně než můžeš a co můžeš, přenechej druhému. 7. Ve stínu je spása – z odpočívání ještě nikdo neumřel. 8. Práce nosí bolest – neumři mlád. 9. Když se ti zachce pracovat, zastav se, počkej, uvidíš – přejde to! 10. Když uvidíš, že někde jedí a pijí, přidej se, když uvidíš, že pracují, uhni, ať nepřekážíš.

zde jsme kotvili

16.8. - Bar 17.8. - Dobra luka 18.8. - Dobra luka 19.8. - Herceg-Novi 20.8. - Sv.Marko 21.8. - Kotor 22.8. - Žanjica 23.8. - Dobra luka 24.8. - Dobra luka 25.8. - Dobra luka 26.8. - Dobra luka 27.8. - Dobra luka 28.8. - Bigovo 29.8. - Bar 41

20.8.2008 - ostrov Sv.Marko

22.8.2008 - Kotorský hrad 21.8.2008 - ostrov Gospa od Škrjala

22.8.2008 - ostrov Žanjica (“u Popa”) 23.8.2008 - grilování vylovených ryb

27.8.2008 - ulovené kyjovky

29.8.2008 - ostrov s kostelíkem před Barem 42

43

s/y Tynés - Dvoustěžňová námořní yawl, základní oplachtění 70 m2, s doplňkovými plachtami 200 m2, délka lodi 13,5 m, zátěž pod kýlem 2 300 kg, dieselový motor Yanmar 38 HP, 4 kajuty, 10 lůžek.

http://os.skauti.cz www.oldskauti.cz www.sestka.eu www.skauti.cz Lodní deník TYNÉS 2008 sepsali: Anička, Roman, Irča, Dazul, Hanýsek, Pavuk, Zdendáš a Pajtáš v průběhu expedice. 44

LODNÍ DENÍK srpna 2008 Černá hora

Recommend Documents