Lobbisté v českém sněmu

8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist Co o nás vědí vládci webu Pro zdraví do McAmbulance

16

Šikanovala policie ČEZ?

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč

Posvátné malby Oty Slavíka

Předplatné ČR 20 Kč

16.—22. 4. 2007

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Lobbisté v českém sněmu



16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

komentáře

Vážené dámy, vážení pánové,

Kocour místo tygra

pohled na politiku se mění, respektive měl by se posunout dál. Její oficiální tvář už dokážeme celkem srozumitelně analyzovat – politické strany lze dělit podle pravidel používaných na Západě, známe cíle a úkoly vlády i opozice. Zkrátka řečeno, formální stránku politiky je nyní celkem snadné definovat. To není špatný výsledek. Zároveň se ale ukazuje, že je třeba pohled důkladněji pootočit jiným směrem, do světa kolem politiky, který je v příšeří, ale neméně důležitý. Jde o svět lobbistů, poradců a sponzorů. Bez nich by politika také nebyla možná, ale přitom o nich víme tak málo. Proto jsou články Silvie Blechové (na straně 6) a Ondřeje Kundry (na straně 17) tak důležité. Je to ale jen začátek hledání, kdo všechno zasahuje do osudů této země. Zřejmě jen málokdo by protestoval, kdyby do osudů této země zasahovali více vědci. Tedy ne že by měli řídit úřady nebo zasedat v parlamentu, ale úspěšnost zemí se čím dál tím častěji poměřuje zejména podle toho, jak si vedou na poli výzkumu, vědy a vzdělávání. Jestli v minulosti britský ministr školství vyzýval tamní vědce k emigraci, pokud chtějí bádat, dnes jeho nástupci naopak lákají mudrce z celého světa (viz článek na straně 27). Česko je viditelně zatím na půli cesty mezi starými a novými časy, což si můžete přečíst i v komentáři, který se dotěrně lepí na tento editorial. Velmi nás těší vaše reakce na rozšířený Respekt. Děkujeme za ně a budeme se snažit i nadále tloustnout k vaší spokojenosti.

yl jednou jeden osvícený monarcha, co dnem i nocí přemýšlel, jak ulevit lidu od bídy. I popatřil jednoho dne na svoji zemi, přehlédl palmové háje prostírající se do dáli a  pravil: vybudujme centrum učenosti, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. A otevřel královskou pokladnici. Ten příběh se skutečně stal, bez ironie a  výsměchu jej můžeme převyprávět v  kulisách 21. století. Jeho dějištěm je Malajsie, sice rozvojová, ale poměrně bohatá asijská země s ambiciózními plány. Její bývalý premiér Mahathir Mohamad se rozhodl, že postaví na zelené louce rozsáhlé centrum biotechnologického výzkumu zvané BioValley. Srdcem projektu vyhlášeného v roce 2003 se mělo stát několik vědeckých ústavů zaměřených na genetiku, farmaceutický výzkum a  další obory. Kolem nich by rozbily stany soukromé firmy, přilákané koncentrací mozků, kvalitní infrastrukturou a daňovými úlevami. Mahathir Mohamad strávil v  premiérském křesle 22 let a v očích Západu nebyl zrovna zářným příkladem demokrata. Jedno mu však nelze upřít: na vědě mu opravdu záleželo, viděl v ní příležitost, jak pozvednout svoji zemi na úroveň vyspělého světa. Řada jeho projektů dopadla relativně dobře, podařilo se mu třeba nalákat do země high-tech počítačové a telekomunikační firmy. S biotechnologiemi ale narazil, v místech předpokládaného BioValley dnes dál rostou palmy. Než ale řekneme, co se pokazilo, podívejme se nejprve domů.

Příjemné čtení vám přeje

Jsme lepší než Polsko

Erik Tabery

Zpravodajství českých médií vzbuzovalo koncem zimy dojem, že se Česko stává vědeckým tygrem Evropy: naši fyzici se podíleli na výzkumu publikovaném v prestižním časopise Nature a jiní čeští fyzici dostali evropskou Descartovu cenu – to byly dvě události, které vzbudily velkou pozornost. Úspěch to bezesporu je, o kvalitě české vědy ale vypovídá pramálo. Ponechme stranou, že Descartovu cenu získaly společně tři početné mezinárodní týmy, zdaleka to tedy není nic, co by mířilo exkluzivně do českých rukou. Podstatné je, co říkají statistiky. A  ty bohužel ukazují, že v  srdci Evropy nemůže být o tygrovi zatím vůbec řeč. Spíš si tu pořád ještě líže rány poněkud vypelichaný, v poslední době již celkem dobře živený kocour. Zhruba dva týdny po mediální smršti vyšel v  bulletinu Ergo, vydávaném Technologickým centrem Akademie věd ČR, nepovšimnut článek, který zkoumal citovanost českých vědců v letech 1994 až 2005. Mezi badateli sedmi porovnávaných zemí (Polsko, Řecko, Maďarsko, Irsko, Rakousko, Finsko a ČR) se Češi umístili na pěkném předposledním místě. Práce českých přírodovědců a techniků jsou trochu kvalitnější než práce Poláků, všichni ostatní nás ale předběhli.

EDITORIAL

Jak se stát centrem evropské vědy

B

Závada v plynovodu Velcí exportéři těžko ovládnou ceny na globálním trhu, protože globální trh s plynem neexistuje. „V  dlouhodobém výhledu směřujeme k  obdobě OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) pro zemní plyn,“ prohlásil alžírský ministr energetiky Chakib Khelil na nedávném setkání velkých producentů zemního plynu v  plynem přetékajícím arabském státečku Katar. Taková představa děsí. Vždyť světové zásoby plynu jsou soustředěny v ještě méně rukách než zásoby ropy. Téměř 60 % suroviny kontroluje Katar, Rusko a Írán. Kromě Kataru nepatří tito dodavatelé mezi nejspolehlivější spojence Západu. „Plynová krize“ podobná ropným šokům ze sedmdesátých let ovšem není příliš pravděpodobná. Za prvé, vytvořit zvažovaný kartel by trvalo dlouho. Momentálně se jeho potenciální členové spokojují s  nejasným, i  když trochu znervózňujícím „sledováním cen“. Ale i  kdyby Organizace zemí vyvážejících plyn (OGEC) vznikla, stejně by zůstalo několik alternativních způsobů, jak vyrá-

bět elektřinu a vytápět domy. Podraží-li plyn příliš, zákazníci přejdou na jiné zdroje. (Naproti tomu většina aut jezdí pouze na benzin, takže poptávka po ropě je krátkodobě stabilní.) Většina producentů plynu každopádně už z  kartelu profituje – svázali ceny plynu s  cenami ropy, které ovlivňuje OPEC. Tato prazvláštní situace je znakem nedokonalosti mezinárodního obchodu s plynem. Většina plynu se neprodává na otevřeném trhu, ale prostřednictvím dlouhodobých kontraktů mezi jednotlivými výrobci a kupci. Konkurence je tu velmi malá a tvorba cen neprůhledná. Jak uvádí poradenská firma Wood Mackenzie, tímto způsobem se prodává 87 % plynu vyváženého potenciálními členy plynového kartelu OGEC. Důvodem jsou zčásti ohromné náklady na infrastrukturu pro transport plynu, ať jsou to plynovody nebo lodní přeprava zkapalněného zemního plynu. Jen málo firem je ochotných investovat

Podobný obrázek nabízí i  pohled do vládních statistik, které mají tu výhodu, že srovnávají větší počet zemí, byť pouze za posledních pět let. Z  vládních čísel vyplývá, že i  když se citovanost našich vědců zvolna zvyšuje, stále máme co dohánět. Kromě Poláků za sebou v  Evropě necháváme ještě Slováky a  Slovince, podařilo se nám dostihnout Řeky. Za průměrem evropské patnáctky však stále hluboko zaostáváme.

Zpravodajství médií vzbuzovalo koncem zimy dojem, že se Česko stává vědeckým tygrem Evropy. Statistiky ale bohužel ukazují, že v srdci Evropy nemůže být o tygrovi zatím vůbec řeč. Spíš si tu pořád ještě líže rány poněkud vypelichaný, v poslední době již celkem dobře živený kocour.

Lze namítnout, že statistky ukazují vždy pouze průměr za celý vědní obor, nevypovídají tedy o kvalitě těch nejlepších. Jenže materiál publikovaný v Ergu zkoumá i citovanost špičkových prací a nic oslnivého nenachází. Kvalitní špičku máme v  matematice, spektroskopii, výzkumu infekčních nemocí a některých dalších oborech, nic to ale nemění na skutečnosti, že několik hvězd nebe nerozsvítí. Ke stejnému závěru ostatně loni dospěl i časopis Vesmír: počet přírodovědců, kteří pracují v Česku a kteří by přitom byli ozdobou nejlepších světových laboratoří, lze v podstatě vyčíslit na prstech jedné ruky.

Postavit laboratoře nestačí A teď zpátky do Malajsie. Projekt BioValley ztroskotal především kvůli tomu, že v  zemi nejsou v  příslušných oborech skoro žádní vědci a  ti zahraniční se sem nechtěli stěhovat. Nestačí postavit budovy, zařídit laboratoře a  čekat, že ostatní přijde samo. Když scházejí kvalitní univerzity, průmyslové zázemí, levná „pracovní síla“ v  podobě postgraduálních studentů hovořících anglicky (na státních vysokých školách se v angličtině nepřednáší), když chybí vědci s  přirozenou chutí zakládat a vést nové týmy, tak to prostě nejde. Malajsie to zjistila včas a celý plán tiše sprovodila ze světa.

nezbytné miliardy, aniž by měly zákazníka jistého. Dlouhodobé kontrakty ale také chrání kupce i prodávajícího před konkurencí a podporují tak neefektivnost. Jinými slovy, otevřený a průhledný světový trh s plynem, na kterém by budoucí OGEC mohl vyhánět ceny, neexistuje. Ve skutečnosti je jeho nepřítomnost větším problémem než pokus o manipulaci prostřednictvím případného kartelu. Někteří cynikové dokonce tvrdí, že velcí výrobci plynu vytvořili strašáka OGEC, aby odvedli pozornost od skutečných nedostatků trhu s plynem a zabránili jakýmkoli snahám o jejich nápravu.

Evropa nad plamenem Největší problém má Evropa. Řada hlavních evropských distributorů plynu, jejichž postavení se na domácích trzích blíží monopolu, dává přednost spolehlivosti před nízkými cenami. Většinou se snaží ovládat jak přepravu plynovody a terminály na zkapalněný plyn, tak i jeho konečný prodej. Vůbec netouží po tom, aby si vlastní pozici podkopali vpuštěním konkurence do své distribuční sítě nebo vybudováním spojovacího potrubí se sousedními zeměmi. Evropa se mezitím stává stále závislejší na jediném dodavateli – Ruské federaci ztělesněné Gazpromem. Rusko má v tomto plynovém gigantu kontrolní podíl. Evropská unie udává, že polovina veškerého dovozu plynu pochází z  Ruska. Gazprom zapletl Evropu do sítě plynovodů pod svou kontrolou a snaží se torpédovat konkurenční projekty. Jen blázen by si myslel, že Rusko své páky na západní Evropu nikdy nepoužije k  poli-

V  Česku najdeme výzkumné ústavy s  dlouhou tradicí i  průmyslové zázemí. Zdejší badatelé jsou (i přes kritiku na předchozích řádcích) mnohem dál než ti malajsijští. Ani peníze by nescházely: premiér Mahathir chtěl v  prvních letech investovat do infrastruktury BioValley 26 milionů dolarů, což jsou necelá tři procenta prostředků, které se na vědu ročně vydávají u nás. Co ale v Česku chybí, je vize. Peníze tečou k  badatelům neprůhledným řečištěm dvaadvaceti kanálů a většina se jich někde ztrácí. Chtělo by to odebrat je těm neschopným a soustředit je do projektů typu BioValley. Nebo přinejmenším podpořit kvalitní výzkum na úkor neproduktivního. Že nevíme, kdo je dobrý a kdo ne? Stačí zavítat na internetové stránky Rady vlády pro výzkum a vývoj, najdeme tu desítky neproduktivních pracovišť, která za státní peníze vyprodukovala jen tučné červené nuly. Pro zájemce o detaily viz adresa www.vyzkum.cz. Zároveň by to chtělo najmout zahraniční konzultanty, aby pomohli s hledáním těch nejlepších týmů. Nebo se alespoň zeptat v Technologickém centru AV ČR, kde tyto údaje nyní mají. Srovnání s  Malajsií je zajímavé ještě z  několika dalších důvodů. Kultura této asijské země nedovoluje zpochybňovat autoritu představeného. Kromě toho tu zavedli pozitivní diskriminaci občanů malajsijské národnosti na úkor početné čínské komunity. U  přijímacích zkoušek na univerzity kvůli tomu často nerozhodují výsledky, ale národnost (i když se v poslední době situace začíná měnit). Také již hotoví vědci se lépe prosazují, mají-li ten správný původ. Věda ovšem diskriminaci nesnáší, je to otevřená záležitost založená na volné soutěži myšlenek a nezáleží jí na národnosti hlav, v nichž se nápady rodí. Jakmile někdo vytyčí bariéry, nemůže čekat, že uspěje. I proto – jak před časem upozornil časopis Nature – BioValley zkrachovalo. A  Česko? Přílivu mozků z  východu postavilo do cesty administrativní překážky. Vztah k  autoritám přetrvává z  minulosti; mladý český vědec, který se vrátí ze zahraniční stáže, obvykle nedostane šanci vybudovat si vlastní tým, dokud mu není alespoň 40 let. Angličtinu aby na našich univerzitách pohledal. Paralely s Malajsií tu bijí do očí. Recepty tedy existují: chtělo by to odstranit nesmyslné překážky, podpořit kvalitu a  stanovit priority. Příkladů, že to jde, je ve světě víc než dost. Stačí z Malajsie zavítat do sousedního Singapuru, kde žádné bariéry neexistují a kde se plány podobné těm Mahathirovým setkávají s úspěchem. Martin Uhlíř

Q

Pohled chemika Pavla Jungwirtha na českou vědu a vysoké školy naleznete na straně 27.

tickým cílům – i  přesto že Rusko příjmy z  prodeje plynu potřebuje. Gazprom navíc dostatečně neinvestoval do průzkumu nalezišť a těžby, takže v  nadcházejících letech možná nemusí mít dost plynu pro evropské trhy. Není divu, že energetická bezpečnost dnes spoluvytváří zahraničněpolitická rozhodnutí v mnoha hlavních městech Evropy. Potíž je v tom, že Evropanům se nedaří spolupracovat na omezení jejich závislosti na Rusku. Někteří se uchýlili k poučování Kremlu, jak má vypadat ruský energetický průmysl, což je ovšem marné. Rusko chce svoje prvenství na evropském trhu samozřejmě udržet a rozšiřovat. Další možností pro Evropu je pokročit v budování systému plynovodů obcházejících Rusko. To ale zatím vedlo hlavně k  hašteření a vzájemnému obviňování. Vůbec nejlepším řešením by byla liberalizace evropského trhu s plynem, tedy něco, co je zcela jistě v možnostech Unie. Liberalizace by rozbila monopol státních energetických společností, které se předhánějí v podpisu nebo prodloužení dlouhodobých kontraktů s Gazpromem ve snaze zajistit si přednostní podmínky. Velké zásoby zemního plynu budou vždycky dodávat váhu zemím, jako je Rusko, pokud si však jeho zákazníci vytvoří jednotný trh, budou čelit menšímu nebezpečí. Nejlepším způsobem, jak si poradit s jedním všemocným dodavatelem, je diverzifikovat a investovat do řady menších dodavatelů, transakcí a plynovodů provozně oddělených od velkých energetických společností.  Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

komentáře

Amerika se probouzí

glosA

Změní se zahraniční politika po Bushově odchodu?

S

přibližujícím se koncem éry George W. Bushe, která je fatálně poznamenána neúspěšnou válkou v Iráku, sílí ve Spojených státech kritická reflexe současného postavení USA ve světě. K tomuto vývoji bezpochyby přispělo vítězství demokratů ve volbách do Kongresu vloni na podzim. Nálada se ale výrazně mění i  v  akademických kruzích a  mezi tvůrci veřejného mínění v médiích. I  proto nedávno proběhl jeden z  nejrozsáhlejších průzkumů na amerických univerzitách s cílem zjistit, co si odborníci na zahraniční politiku myslí o Bushových krocích a výhledech do budoucnosti. Proč analytikům věnovat pozornost? Zejména proto, že mnoho poradců prezidenta, a dokonce i členů vlády se rekrutuje z tohoto prostředí. Profesoři tvoří i podstatnou část Bezpečnostní rady státu. A co nám tedy rýsují za budoucnost?

Válka v Iráku je průšvih Americké univerzity jsou tradičně spíše baštami liberální levice, ale po teroristických útocích na New York a  Pentagon z  11. září 2001, a  zejména pak po vojenské intervenci v  Iráku, mnoho předních odborníků na mezinárodní vztahy přinejmenším tolerovalo neokonzervativní doktrínu vývozu demokracie s pomocí vojenské síly. To se výrazně začalo měnit po znovuzvolení George Bushe, které nevedlo ke zlepšení situace v Iráku. Vlivný časopis Foreign Policy zveřejnil průzkum názorů předních amerických odborníků působících na amerických univerzitách. Časopis kontaktoval 1199 univerzit a vysokých škol a 1112 vysokoškolských profesorů mezinárodních vztahů – zhruba 41 % z celkového počtu v USA – na otázky časopisu odpovědělo. Průzkum ukázal pozoruhodnou míru shody o základních problémech americké zahraniční politiky. Nejvyšší soulad existuje v názorech na válku v Iráku. 89 % univerzitních expertů na mezinárodní vztahy je nyní přesvědčeno, že válka v konečném součtu sníží bezpečnost USA. 87 % považuje konflikt za neoprávněný a 85 % je pesimistických, pokud jde o možnost vybudovat v Iráku stabilní demokracii. Jenom jedno jediné procento vysokoškolských profesorů mezinárodních vztahů řadí George

Bushe mezi prezidenty, kteří si v posledním století zaslouží respekt za svou zahraniční politiku. Až 70 % profesorů se považuje za liberály, což v americkém politickém žargonu znamená za levicově orientované. Vedle toho 13 % o sobě smýšlí jako o  konzervativcích, zbytek se označuje za centristy. Levicová většina profesorů ovšem výsledky průzkumu výrazně nezkresluje, protože se ukázalo, že kritické pohledy na válku v Iráku i Bushovu administrativu dnes převládají ve všech zmíněných skupinách. Ještě zajímavější jsou pohledy vysokoškolských profesorů na výzvy, které stojí před USA v budoucnosti. Jsou jimi mezinárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení a  mocenský vzestup Číny. Více než 62 % respondentů je přesvědčeno, že Střední východ zůstane pro USA i nadále strategicky nejdůležitější oblastí. A  co by měly USA dělat v  případě, že Severní Korea a  Írán budou pokračovat ve vývoji nukleárních zbraní? Kdyby vojenská akce proti těmto zemím nebyla schválena Radou bezpečnosti OSN, podpořilo by zásah v Severní Koreji jen 8 % a zásah v Íránu jen 9 % profesorů. Kdyby ale Rada bezpečnosti zásah podpořila, pak by s vojenskou akcí proti Severní Koreji souhlasilo 53 % a se zásahem v Íránu téměř polovina odborníků. Jedním z nejvlivnějších expertů na mezinárodní vztahy je Zbigniew Brzezinski, který vedl Bezpečnostní radu státu v administrativě Jimmyho Cartera. V USA je dodnes uznáván jako jeden z guru v této oblasti. I proto je důležitá zásadní stať, kterou Brzezinski publikoval v  deníku Washington Post pod názvem Jsme terorizováni válkou s terorismem. Argumentuje, že tzv. válka s terorismem vytvořila v  USA kulturu strachu, která začíná škodit samotné americké demokracii. Podle Brzezinského je už samotná fráze „válka s terorismem“ účelová a  zavádějící, protože terorismus je technika boje, nikoli označení nějakého nepřítele. Vágnost tohoto pojmu byla podle Brzezinského od počátku chladnou kalkulací, která měla za cíl vytvořit v USA ovzduší obav, jež pak využívá ke svým cílům Bushova administrativa. Bez této atmosféry by vláda například jen těžko získala svolení Kongresu k některým svým krokům. A bez ní by Bush nikdy nebyl podruhé zvolen prezidentem v roce 2004.



Neviditelná ruka moci

Tato uměle vytvářená kultura strachu je jako džin vypuštěný z  láhve, který udělal z  Ameriky znejistělou zemi bez sebevědomí, kterého měla v minulosti dostatek. Amerika je nyní náchylná k panice, která může být politicky zneužívána. Ještě v roce 2003 Kongres identifikoval jen 160 potenciálních cílů teroristických útoků. Seznam od té doby narostl na desítky tisíc! Brzezinski uznává, že ostražitost je namístě, ale zároveň argumentuje, že vláda uměle stimuluje růst celonárodního stihomamu. „Válka s  terorismem“ také zásadním způsobem poškodila USA mezinárodně. Na závěr své stati se Brzezinski dramaticky ptá: „Kde je nějaký americký vůdce, který bude schopen říci, že hysterie a stihomamu už bylo dost?“ Amerika by se měla vrátit k politice, která prostor pro terorismus zužuje, nikoli rozšiřuje.

Realistická politika Odklon intelektuálních kruhů od podpory „války s terorismem“ směrem k postojům, jež identifikují terorismus jen jako jednu ze současných hrozeb, může mít zásadní dopady na americkou zahraniční i domácí politiku. Demokraté i umírnění republikáni budou těmto názorům naslouchat. Amerika se v minulosti vždy vzepřela pokusům omezovat občanské svobody pomocí uměle vyvolané hysterie. Období antikomunistické psychózy v 50. letech minulého století, jehož symbolem se stal senátor McCarthy, vystřídala realistická politika, která Ameriku vnitřně neoslabovala. I  politickému rozhodnutí, že válka ve Vietnamu byla omyl, předcházelo období intenzivní intelektuální reflexe. Zdá se, že něco podobného vidíme i nyní. Amerika se začíná psychicky vzpamatovávat z  11. září 2001. Začíná si uvědomovat, že její reakce na teroristické útoky byla možná přehnaná a že je třeba se vrátit k politice, která nebude zbytečně agresivní na mezinárodním poli a doma nepovede k omezování svobody a která především z Ameriky vytvořila velmoc, jakou dnes je. Jiří Pehe Autor je politolog, je ředitelem University of New York v Praze.

Q

I když se to na první pohled nezdá, moderní demokracie je potřebuje. Často ji totiž obohacují, například tím, že zprostředkovávají politikům názory, které by k jejich uším jinak sotva kdy dolehly (třeba hlasy utlačovaných menšin nebo zájmy lidí hájících řešení ekologických problémů). Řeč je o lobbistech. Ne vše je ale až taková idylka. Odvrácenou tváří lobbingu je neprůhledné prostředí mezi politiky, lobbisty a  jejich klienty, kde veřejný zájem válcuje síla peněz a osobní kontakty. Co s tím? Ideální řešení neexistuje, alespoň nějaké po ruce ale přece jen je. Jmenuje se regulace a vymysleli ho v Americe. Tamní lobbisti musí pravidelně zveřejňovat, čí zájmy zastupují a u jakých politiků. Protože partaje a zastupitelé ze zákona zveřejňují pravidelně své sponzory, může si každý Američan snadno zjistit, jestli lobbistovu úspěchu u politika náhodou nepředcházela tučná obálka do kasy příslušné politické strany. V  Česku si občan takový „luxus“ zatím dopřát nemůže. Žádná regulace lobbistů tady není, a protože oni sami o své práci moc konkrétně nemluví, nikdo neví, co vlastně dělají a jestli nejsou náhodou jištěni chapadly korupce (viz článek na str. 17). A  že tady skutečně něco „zasmrádá“, ukázalo vyšetřování korupční kauzy kolem privatizace Unipetrolu. Když si policie nechala udělat výpisy z návštěv lobbisty Jacka Spyry v parlamentu, který se ve věci angažoval, dostala do rukou seznam s pětatřiceti položkami poslanců a jejich asistentů, kteří si ho na vrátnici vyzvedávali. O čem s ním jednali, ale nechtějí prozradit. Víme tedy, že ovlivňují naše životy, ale kdo přesně to dělá, jakými argumenty politiky přesvědčuje, nevíme. Brzy ale může být vše jinak. V Senátu už leží návrh na zprůhlednění práce zdejších lobbistů. Politici tak budou mít zanedlouho jedinečnou šanci: svým ano pro zákon můžou posunout zemi zase o kousek blíž dobře zavedené demokracii. Ondřej Kundra

Hledá se prezident

Právě vědomí malé šance na úspěch by ale mělo vést ostatní strany a  politiky, aby navrhli někoho, kdo sice možná prohraje, ale bude výraznou alternativou a osobností.

Jestliže vám přijde, že čas ubíhá nesnesitelně rychle, tak v politice se žene ještě dvakrát rychleji. Než se všechno vyjedná a uzavře, uplyne spousta času. Proto je už dnes svým způsobem pozdě, že se nehledá adept na post hlavy státu, vždyť volit se bude už za deset měsíců. Většina politické scény se na první pohled shodne, že nechce Václava Klause znovu na Hradě, což ale vůbec nic neznamená. ODS má v Senátu a v Poslanecké sněmovně tolik zástupců, že jí stačí hledat přeběhlíky – a to i když se najde několik členů ODS, kteří budou proti svému bývalému předsedovi. Podporu Klausovi nenápadně naznačují někteří lidovci a komunisté. Ale co ti zbývající? Čím to je, že tu ještě nezazněla další jména? Svým způsobem je to už nastavenou debatou. Sociální demokraté sice na svém sjezdu přijmou s velkou radostí usnesení, že strana „odmítá podporu kandidatury Václava Klause na funkci prezidenta České republiky“, ale už nepadne ani slovo o tom, jak by měl vypadat jejich ideální adept. Jiří Paroubek se prý v užším kruhu vedení strany nechal slyšet, že ČSSD podpoří i kandidáta jiné strany, ale opět to odůvodnil jen tím, že Klaus prostě musí skončit. Nechme teď stranou, že Paroubek každou chvíli mění své postoje, takže brzy může hájit úplně jinou pozici. Strana zelených udělala nepatrně vstřícnější a konkrétnější krok, když aspoň oznámila, že by chtěla v čele státu ženu. Tím se nám zredukovala možnost na přibližně čtyři miliony lidí. Komunisté mají jediné přání, aby i  příští prezident považoval „antikomunismus za prázdný“, Klause ale už tak lehce nepodpoří, protože na rozdíl od situace v roce 2003 není jeho ODS v opozi-

ci. A lidovci teď neřeší nic jiného než Jiřího Čunka. Snad jeho vzývání nedotáhnou tak daleko, že by jej nominovali. Poměry se až příliš podobají situaci, kdy se hledal nástupce Václava Havla. Ačkoli média o budoucí hlavě státu psala dokonce i několik let předtím, politici nechali vše na poslední chvíli. Vznikl tak velký chaos, kde narychlo padalo jedno jméno za druhým, až se nejlépe zorientoval Václav Klaus. Ten vzal zpět svá tvrzení, že by o tak slabý post nikdy nestál, a už v něm seděl. Jeho kritikům to vzalo dech, ale evidentně se příliš nepoučili. Pokud bude nyní hlavním motorem vyjednávání způsob sestřelení Klause, bude více než pravděpodobné, že se nakonec veřejnosti představí kandidát, který je expert na chemické prvky, o politice sice už něco slyšel, ale nemá na ni vyhraněný názor, z historie má skvělé znalosti, ale jen do bezpečně vzdáleného roku 1848. Zkrátka, bude zbaven všech kontroverzí, aby pro něj mohli zvednout ruku socialisté, lidovci, zelení, ale i komunisté. Ani bezbarvost však nemusí pomoci, což se ukázalo třeba na příkladě Jaroslava Bureše, který se v roce 2003 tvářil, že je úplně prázdná nádoba, jež se nechá naplnit tím, co mu strany přikážou. Přesto nezvítězil. Václav Klaus má i nyní velkou šanci uspět. Jak už bylo řečeno, většina ODS, část lidovců a zatím jednotlivci z KSČM mu dají hlas. To by ve třetím kole volby mělo stačit na vítězství, protože tam už není třeba vyhrát v  každé komoře parlamentu zvlášť, ale stačí získat většinu zákonodárců. Jen pro připomenutí, pouze ODS dnes disponuje z 281 členů obou komor 122 zákonodárci.



Jaké by ale měl mít budoucí prezident vlastnosti? Obecně známá osobnost, která je politicky čitelná, ale ne stranická. Dokáže problémy řešit, a ne je vytvářet. Naslouchá oponentům, ale nebojí se říct svůj názor. Orientuje se v zahraniční politice, ve které nehledá spojence u nacionalistů a není jen statista. A nebojí se říct, že komunismus je zlo. Kromě prvního bodu tedy žádný nesplňuje Václav Klaus. Při definování těchto základních charakteristik však automaticky napadne otázka, kdo je splňuje. Tady je třeba se politických stran trochu zastat. Česko totiž trpí vážnou absencí osobností, které by nebyly členy partají, ale přitom se účastnily veřejné debaty. Jinými slovy šly na trh se svými postoji. Přesto zelení a socialisté, kteří nejvíce nechtějí dnešního prezidenta, musejí co nejdříve oznámit své nominace. Navržená jména musejí projít veřejnou debatou, aby se ještě před případným zvolením ukázalo, kdo nás bude reprezentovat. Při hledání adeptů není třeba příliš hledět na veřejné mínění, jak je to nutné v některých jiných otázkách. Češi vždy preferují toho prezidenta, který je zrovna v úřadě. Je to už tradiční uctívání tohoto postu. Když pak dojde k  výměně, lidé klidně sáhnou znovu po tom, kdo se usadí na Hradě. Rozporuplnost dokazují i průzkumy veřejného mínění, kde si většina přeje zároveň Klause, ale současně i nějakou ženu. Dnešní prezident je znám tím, že pro úřad udělá téměř vše, ale k operaci pravděpodobně nedojde. Všechny spory, zákulisní vyjednávání a obchody by vyřešilo, kdyby se uzákonila přímá volba. O té se už mluví léta a nyní se znovu stala tématem, ale dokud nebude návrh ve sněmovně, lze to brát jen jako rétorické cvičení. Erik Tabery

domov

4

Nepodstatné průzkumy

Pokud strany budou hledat kandidáta proti Václavu Klausovi, nemají šanci na úspěch. Česko nepotřebuje prezidenta „proti“ něčemu, ale „pro“ něco.

obsah

Q Kdo je podle vás ideální kandidát na prezidenta? Debatujte na

5 6



Obyčejní hrdinové Přísně tajné Vládci webu o nás vědí dost Otazníky nad sponzory stran Vyšetřování odměn v ČEZ

REPORTÁŽ

8

Zamotaný příběh průmyslové zóny



ekonomika

9



The Economist: McAmbulance Nezaměstnanost klesá



zahraničí



USA: Co je pravda, Bushi



Itálie: Za prestiž a dobré jméno



profil

10 Francie: Prezidentské volby 12 Nigérie: Hledání odpovědnosti 13 Muž Západu Mušaraf rozhovor

14 S režisérem Lesliem Woodheadem 16 výběr z webu respekt.cz

téma



KNiHY



Cormac McCarthy: Tahle země není pro starý



Kultura



Ukrajinská elektronická scéna



Téměř kultovní Krepsko



civilizace



u nás a na Novém Zélandu Jak vytvořit nové srdce

17 Stíny českého parlamentu 20 Pierre Lepape: Země literatury 21 I. A. Bunin: Proklaté dny 22 Baumaxovo nové album

23 Umřel Egon Bondy 24 Živelné paradoxy Otakara Slavíka 25 Kulturní servis

26 Mořský rybolov se hroutí 27 V čem se liší věda v Británii,



Trendy



Viktor Jerofejev o Rusku vs. Evropa

28 Tony Judt o OSN 29 Kurt Vonnegut o závislostech

30 31

Polemika

Máme se zbavovat bolesti?

JEDNATŘICÍTKA

 e hvězdách, Před 10 lety, Jeden V den v životě, Mimochodem

32 minulý týden



16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

domov

Připomeňme si

Přísně tajné! Policie odložila vyšetřování možných manipulací s  bezpečnostními prověrkami na Národním bezpečnostním úřadu (NBÚ). Sedm let se ta podezření objevovala v médiích, dokládal je vnitřní audit NBÚ, svědectví bývalých zaměstnanců úřadu, zprávy BIS, které unikly na veřejnost, a  také zjištění poslanecké komise pro kontrolu NBÚ. Nadřízení žalobci ale nakonec rozhodli, že policie nemá právo vstupovat do dokumentů úřadu, protože ty jsou nepřístupné pro jakoukoli jinou instituci, včetně třeba kontrolní komise poslanců. Nebylo to až takové překvapení, citlivé údaje podobné těm shromážděným v  českém NBÚ chrání před světem všechny obdobné instituce na světě. O  možných podvodech, úplatcích, službičkách politikům či firmám se tedy už zřejmě nic nedozvíme, ale o  to více je nutné zdůraznit, jak důležité je, aby NBÚ spravovali lidé s čistým štítem. Jejich prestiž a nezávislost jsou pro nás klíčové, ten úřad vybírá lidi, kteří mají právo seznamovat se s  těmi nejtajnějšími informacemi. Dosavadní historie NBÚ je poučná právě v tom, jak šla úplně opačným směrem. Takže bylo vlastně jen v  řádu věcí, že se pochyby nad fungováním úřadu objevily hned krátce po jeho vzniku v roce 1998. Do jeho čela byl totiž s nástupem vlády Miloše Zemana postaven Tomáš Kadlec – člověk podezřelý z vynášení informací šéfům ČSSD ze svého předchozího působiště v BIS. Muž, který se krátce po zasednutí do křesla strážce bezúhonnosti dostal do celostátních titulků, když namol opilý zfackoval na diskotéce osmnáctiletou dívku, která jej upozornila, že jí zasedl místo. Není tedy překvapením, že prověrku u Kadlece dostali na přání mocných socialistů lidé jako bývalý komunistický bachař Václav Jakubík, který po listopadu 89 podnikal s  významným estébákem a  ve službách vlády pak jako náměstek policejního prezidenta dělal špinavou práci; proslavil ho hlavně pokus výhrůžkami „přesvědčit“ kadeřnici Markétu Regecovou k  levnému prodeji pozemků nutných pro výstavbu vládou podporované stavby. Podobných byly zřejmě desítky, dozvídali jsme se o tom ze zahraničí, kde mnozí čeští Kadlecem „prověření“ bezpečnostní experti museli trávit tajná jednání v  předpokojích, protože za hranicemi jejich certifikátu nikdo nevěřil. Stejně důležité byly i informace o údajných úplatcích, za něž přednostně dostávali prověrky vybraní byznysmeni a firmy obchodující se zbraněmi nebo špičkovými technologiemi – a díky této výhodě válcovali konkurenci. Kadlec musel odejít v roce 2003, poté co prověrky začala prošetřovat BIS a jeho angažmá se stalo neudržitelné. Za své služby dostal od vládní ČSSD místo ředitele významného podniku Čepro a  loni v  létě byl policií obviněn za spoluúčast na čtyřmiliardovém podvodu v  podniku, kterému šéfoval. Novým ředitelem NBÚ se stal Kadlecův náměstek Jan Mareš. Na úřadě se podle pamětníků nic nezměnilo a Mareš skončil po dvou letech kvůli podezřelým stykům s podsvětím. Loni na podzim dosadila Topolánkova vláda do úřadu nového muže – dosavadního náměstka ředitele  BIS Dušana Navrátila. I  jeho jmenování provázely pochyby, v  devadesátých letech mu jako poslanci zaplatila služební cestu firma, která pak v  Česku dostala státní zakázku. Nebyl tedy ideálem krystalicky čisté a  silné osobnosti. „Přesto si myslím, že pan Navrátil udělal v  NBÚ pár pozitivních změn, aspoň po personální stránce. Ale uvidíme, jak to bude dál,“ říká Iveta Jordánová, šéfka občanského sdružení Růžový panter, které se snaží situaci v  NBÚ dlouhodobě sledovat a  které podalo trestní oznámení, jímž před čtyřmi lety začala policejní aktivita s vyšetřováním prověrek. Podle kuloárních informací se Navrátil snažil některé Kadlecovy i Marešovy podezřelé prověrky anulovat, ale neúspěšně. Zákonem nastavený systém neumožňuje odebrat prověrku, pokud se nenajde nějaká nová podezřelá informace o  prověřeném. Takže úřad pod novým vedením musí čekat devět let, než vyprší platnost „jakubíkovských“ prověrek. Jaroslav Spurný

Obyčejní hrdinové

V boji o rentu olympionikům poslanci vyprávějí pohádky slav Souček. Nadace panu Čapkovi také hradí nájemné v domově – stejně jako platí dům s pečovatelskou službou třeba někdejší slavné gymnastce Věře Čáslavské. Dalším borcům, jimž nepomohl olympijský výbor, se dostalo podpory třeba od obce. A  to dokonce už v době, kdy měli do těžkých důchodových časů ještě daleko. Již zmíněný poslanec Ploc, jinak také bronzový a  stříbrný skokan na lyžích z let 1984 a 1988, například dostal za „reprezentaci města“ od radnice v Harrachově v 90. letech zdarma tisícimetrový pozemek v  centru tohoto lukrativního lyžařského střediska. Dnes na něm stojí jeho penzion. „Já byl oproti jiným lidem v  nevýhodě, protože jsem musel všechno obětovat sportu. Teprve až po skončení kariéry jsem si mohl začít doplňovat vzdělání,“ vysvětluje důvod podobné pomoci sám Ploc.

Tak se teda omlouvám

„Ne, žebrat s harmonikou nemusím,“ říká František Brůna... foto tomki němec

T

a silná slova jsme si mohli klidně ušetřit. Když poslanec Karel Šplíchal společně s  kolegy Pavlem Plocem a  Petrem Bratským propagoval v  lednu ve sněmovně rentu pro všechny sportovce na penzi, kteří v minulosti vybojovali některou z olympijských medailí, varoval veřejnost, že tito hrdinové dnes živoří na okraji společnosti. Osobními dramaty opepřený nápad prošel do dalších kol. Pokud ovšem teď, v  mezidobí před rozhodujícím hlasováním, zapátráme po tom, jak se sportovcům ze Šplíchalova seznamu opravdu vede, zjistíme, že poslanec pořádně přeháněl. Olympionici na penzi se nemají rozhodně hůř než průměrní čeští důchodci, mnozí sportovci veteráni na tom jsou výrazně líp.

Když se sejdou kamarádi Karel Šplíchal tvrdí, že k  nápadu s  rentami ho inspirovaly osudy jeho kamarádů hokejistů, kteří vybojovali stříbro v Grenoblu v roce 1968: „Mluvil jsem s  Jiříkem nebo Černým a  ti dnes musí vyžít z  pětitisícových důchodů.“ A  tak se prý poslanec zajímal i o další. „Na Klubu olympioniků mi řekli, že jsou na tom všichni špatně. Třeba stříbrný házenkář z roku 1972 František Brůna si musí na život vydělávat hraním na harmoniku.“ Opravdu je to tak smutné? Někdejší vynikající levoruký střelec reprezentace František Brůna, mistr světa z roku 1967, je i ve svých dvaašedesáti chlap jako hora. Před chvílí okopával zahrádku domku po rodičích na kraji středočeské Vlašimi, teď sedí u  stolu pod švestkou se svou přítelkyní, prvoligovou volejbalistkou na penzi Vlastou Moravcovou-Sahulovou. „Na harmoniku hraju rád, ale jen pro zábavu. Vystupujeme ještě tady s  Vlastou a  kamarádem v  triu Vlašimští harmonikáři. Ale jen občas, když se sejdou kamarádi v hospodě nebo jako minule na srazu heligonkářů,“ vypráví s  úsměvem stodevadesáticentimetrový Brůna. A diví se, kde mohli pražští papaláši historku o jeho smutném šumařském údělu vzít. „Život s  osmitisícovým důchodem není jednoduchý, ale harmoniku k  přežití nepotřebuju,“ říká někdejší házenkářské eso. František Brůna je od svých jednačtyřiceti, kdy skončil aktivní sportovní dráhu, kvůli zranění zad v  invalidním důchodu. Stejně jako jiní vrcholoví sportovci za totality musel být během svého angažmá zaměstnán. První léta tento vyučený horník dokonce fáral na karvinské šachtě, poté byl údržbářem na povrchu, ale v  pracovní době mohl trénovat v  Baníku Karviná. Dnes má penzi o  čtyři sta korun nižší než celostátní průměr (ten dosahuje 8700 Kč), ale k  důchodu mu přispívá Nadace české reprezentace, zřízená tuzemským olympijským výborem. Za loňský rok dostal 20 tisíc korun. Nadace pomáhá každému ze 103 sportovních penzistů, kteří někdy vybojovali olympijskou medaili, průměrný příspěvek na sportovce je dokonce ještě vyšší než Brůnův podíl: 45 tisíc za rok. Házenkář ve výslužbě návrh na rentu pro olympijské medailisty pochopitelně vítá. „Nebylo by to špatný. Člověk tam nechal zdraví,“ vzpomíná

na časy největší slávy muž, který si dnes házenou zahraje vždy jen na pár minut při „sranda mačích“ veteránů. „To víte, člověk tu páteř a kolena už cítí.“ Další Šplíchalův trumf, slavný útočník Jaroslav Jiřík (68), dnes žije v  Brně a  bere důchod 5300 korun. „Nežiju nijak hrozně, ale to jen díky manželce, která pracuje. Jinak bych si asi musel dát na krk medaili a  jít žebrat na hlavní třídu,“ říká hokejista, který v roce 1969 dostal jako první český hráč legálně roční angažmá v  USA. Za klub NHL St. Louis Blues nastoupil jen třikrát, jinak hrál na „farmě“ a vydělal si celkem 15 tisíc dolarů. I  v  temných sedmdesátých letech měl tento hokejista, který hrál v roce 69 při vzývaném vítězství proti Rusům s  přelepenou hvězdou na státním znaku, štěstí. V době, kdy čekal statisíce lidí vyhazov z  práce kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací, dostal povolení tři roky trénovat švýcarskou reprezentaci. „Ale nemyslete si, že jsem si tím vydělal na důchod. Třicet procent jsme museli dávat Pragosportu,“ vzpomíná internacionál. A co si Jiřík za valuty pořídil? „Už ani nevím. Auto i barák už jsem měl, my jsme měli přece jen lepší platy než normální lidi.“

Parcela pro obětavce Na Šplíchalově seznamu je i nejstarší žijící tuzemský vítěz olympiády, třiadevadesátiletý kanoista František Čapek, který triumfoval v  roce 1948 v Londýně. „Pan Čapek dnes žije v domě s pečovatelskou službou, kde mu místo zařídila Nadace české reprezentace,“ říká veteránův známý Ladi-

...házenkářské eso z olympiády 1972. f oto archiv fr. BRůny

Je třeba přiznat, že všichni takové štěstí neměli. Třeba olympijský vítěz z Moskvy, vzpěrač Ota Zaremba, se kvůli těžkým zdravotním problémům nikdy k podnikání nedostal. A majitel zlata z Říma, veslař Václav Kozák, se léta protloukal jako bezdomovec a  před třemi lety zemřel v ústavu sociální péče. Jenže Zaremba léta dopoval a  Kozákovi relativně pohodlný život člověka s  podplukovnickou penzí jednoduše zničil alkohol. Proč tedy poslanci zdůvodňují svůj návrh pohnutým líčením svízelných osudů olympioniků, když to v drtivé většině případů neodpovídá skutečnosti? „Tohle opravdu není nejlepší argumentace, ale pro veřejnost to bude stravitelnější. Přitom je jasné, že ti lidi si to zaslouží, protože pro jméno téhle země udělali víc než politici,“ myslí si šéf zmíněné Nadace české reprezentace Jan Linger, který návrh jednoznačně podporuje. „Co je na tom špatného, že jsem chtěl pomoct legendám, o  kterých psal Ota Pavel? A  s  tím Frantou Brůnou se teda omlouvám,“ říká na to poslanec Šplíchal. „O  tom, že je rád za každou korunu, kterou mu dají lidi za hraní, mi říkal jeden redaktor z benešovských novin. Jestli Franta říká, že ne, tak jen pomáhá argumentům proti tomu zákonu.“

Je jich moc Propagátoři rent se snaží skeptiky přesvědčit mimo jiné tím, že úspěšní olympionici v Polsku dostávají od státu každý měsíc v přepočtu deset tisíc korun už od svých pětatřiceti let. Uvidíme, zda tak tučné přilepšení čeká i  na Čechy. Vláda návrh, podle nějž měli všichni medailisté dostávat dvacet tisíc korun měsíčně, v únoru zamítla, ale Šplíchal s Plocem ho minulý týden zeštíhlili a tlačí ho dál. Peníze by podle nejnovější verze neměli dostávat všichni majitelé olympijských medailí, ale jen ti, kteří je stihli získat do roku 1992. Stát by měl úspěšným olympionikům garantovat jakési luxusní minimum ve výši průměrného platu (přibližně dvacet tisíc měsíčně). Tento standard by měly podle potřeby dorovnávat peníze ze státního rozpočtu. Po redukční dietě by celá akce stála 14 milionů ročně. Nejde o nijak závratnou sumu. To ale neznamená, že nemá smysl se znovu ptát, proč peníze mají dostat zrovna olympionici a  proč politici při zdůvodňování svých plánů tak přehánějí. A proč by se o olympioniky veterány nemohl postarat olympijský výbor s ročním rozpočtem ve výši 90 milionů korun, které plynou z největší části právě ze státního rozpočtu a teprve pak od sponzorů? „Stát ty lidi na olympiádu poslal, tak ať se o ně postará,“ nesouhlasí s podobným šťouráním Šplíchal. A jde ještě dál. Tvrdí totiž, že svým návrhem vlastně navazuje na zákon, podle nějž se od loňska vyplácí účastníkům odboje a politickým vězňům měsíční příspěvek dva a  půl tisíce korun. „Já bych v tom analogii neviděl,“ říká předkladatel zmíněného zákona Jan Vidím (ODS). „Přece jen je rozdíl v tom, jestli někdo bojuje za vlast se zbraní v  ruce, nebo s  oštěpem.“ Nemělo by tedy smysl rentu pro statečné Čechy dorovnat alespoň na úroveň sportovního návrhu? A  co lidé, kteří nemohli vystudovat a věnovat se kariéře ne proto, že se dali na sport, ale proto, že jim to zatrhl komunistický režim? „Já už svou povinnost splnil. Byla strašidelná práce to prosadit a už se do toho nechci pouštět,“ říká Vidím. Pro rentu sportovcům ale ruku nezvedne. „Pak by se ozvali třeba vítězové fotbalové ligy nebo držitelé Oscarů. Významných Čechů je prostě strašně moc.“ Vladimír Ševela

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

domov



Zadarmo to nedáme

Vládci webu o nás vědí dost, přesto máme šanci se bránit

N

ejdřív chtěla jenom vědět, jestli nemá nějaké to kilo navíc. Potom se jednou ráno probudila a  bylo jí na zvracení. Nedávno se rozešla s  přítelem a  hlavou jí začala kroužit obava, zda není náhodou těhotná. Pomalu se začala smiřovat s tím, že jí poroste břicho, koupí si těhotenské šaty a  začne malému vybírat jméno. Může to ale být i jinak, dítě „zmizí“a začne nový život. Ona bude studovat teologii, jógu nebo tak něco. Následuje střih, potratová klinika a neodbytná výčitka – mohou lidé, kteří si nechali vzít dítě, doufat v odpuštění? Tahle nepříjemně osobní dilemata jedné ženy připojené na web mohou už půl roku vyčíst miliony lidí na planetě jen z  toho, co si tato bytost, identifikovatelná jako klient číslo 672368, zadala do svého oblíbeného vyhledávače AOL. My všichni si teď můžeme krok za krokem číst v  intimitách dalších 650 tisíc zákazníků, jejichž záznamy z firmy America On Line prosákly loni v létě na veřejnost. Zpráva tehdy vyvolala poprask, ale půl roku poté je ticho po pěšině. Webovou arénu ovládá spíš než ochrana osobních dat boj MTV s  YouTube o  autorská práva. Vývoj ale letí dopředu a vyhledávače vědí o svých zákaznících čím dál víc. Znepokojivé je především to, že kromě úzké skupiny specialistů nikdo z  nás přesně netuší, co se s nimi dál děje. Má tedy smysl při zapnutí počítače trnout strachy, že nás někdo sleduje? Tak zlé to není, ale na místě je maximální obezřetnost.

Nemějte obavy Den, kdy se databáze některého z internetových vyhledávačů dostane na světlo, musel jednou přijít tak jako tak. Americká firma AOL sice loni na konci léta tvrdila, že informace unikly omylem a odpovědného zaměstnance vyhodila, ale méně romantičtí lidé z branže jsou přesvědčeni, že tato

inzerce

společnost dala záznamy k  dispozici záměrně, aby ukázala, k  jakému pokladu mají vyhledávače přístup. „Máme přehled o  tom, z  jaké adresy dotaz přišel, co uživatel chtěl vědět, na jakou stránku se dostal, jak dlouho tam vydržel,“ popisuje stav Dušan Janovský z  hlavního českého serveru Seznam. „Vedeme si statistiky nejčastěji hledaných slov.“ Ty pak Seznam vyvěšuje na svých stránkách. „My se tam dozvídáme informace v  úplně nové úrovni kvality,“ pochvaluje si zdroje marketingový ředitel internetové firmy Actum Ratibor Líbal. „V  klasickém výzkumu se člověk tváří tak, jak se od něj očekává. Třeba řekne, že se zajímá o geografii, ale ve skutečnosti nejvíc chodí na pornografické stránky.“ Naproti tomu web zrcadlí výtažek toho, jak se lidé skutečně chovají a co chtějí. Využití je opravdu široké – cestovní kanceláře mohou podle četnosti dotazů zjišťovat, o  které země mají jejich potenciální klienti největší zájem, obchodníci s auty zase najdou na webu třeba informace o tom, co nejvíc přitahuje lidi, kteří na webu hledají nový vůz. Kouzlo informací z prohlížečů kromě obchodníků objevily i úřady. Americké ministerstvo spravedlnosti požádalo velké firmy typu Yahoo, Google, MSN nebo AOL – aby poskytly informace, které by pomohly v boji proti terorismu a dětské pornografii. Google se požadavku vzepřel a posléze uspěl i u soudu (nemusel poskytnout informace o hledaných frázích, ale odevzdal seznam části vyhledávaných adres). Nejúspěšnější vyhledávač se před časem dostal do centra pozornosti i kvůli tomu, že na žádost čínských úřadů nezobrazuje stránky kritické k tamnímu režimu. Ještě znepokojivější akci má v tomto smyslu za sebou firma Yahoo. Její pobočka v Hongkongu údajně předala komunistickým úřadům obsah e-mailové korespondence čínského disidenta Ši Taa, který na základě tohoto úniku skončil ve vězení. Právě tento extrémní příklad přibližuje nejožehavější část celého problému: možnost

zneužití nasbíraných databází k  průlomu do soukromí. Zástupci vyhledávačů tvrdí, že informace jsou dnes dobře střežené. „K údajům má přístup jen hrstka proškolených lidí a dostat se k ní lze jen šifrovaným připojením,“ píše se v  e-mailové odpovědi Michala Illicha z české společnosti Jyxo. Zdrojem našeho klidu má ale být především to, že firmy nesledují konkrétní lidi, ale trendy. „Zjednodušeně řečeno nám jde o  to, kolik lidí hledá mléko nebo ponožky, ale ne, co chce Franta ze Lhoty,“ říká Dušan Janovský. Podobně to vidí i profesor ČVUT a soudní znalec v oblasti komunikačních technologií Vladimír Smejkal. „Mohou se dozvědět, na jakém počítači požadavky padly, ale už ne, kdo konkrétně seděl za klávesnicí,“ říká Smejkal.

Pro koho to je? Pobídky ke klidu je ale možné celkem snadno zpochybňovat. „Identifikovat člověka, který v  daný moment u počítače seděl, pochopitelně lze. Když někdo posílá dotaz přes server naší univerzity, může ho dohledat třeba administrátor serveru,“ upozorňuje ředitel Ústavu informačních studií a  knihovnictví na pražské filozofické fakultě Richard Papík. A ještě horší pochybnost vzbuzuje v úvodu zmíněný příklad firmy AOL: přestože nezveřejnila adresy počítačů svých zákazníků, ale pouze jejich čísla, podařilo se novinářům podle dotazů dopátrat minimálně dvou konkrétních „obětí“ úniku dat. Technické možnosti jsou ale jen jedna věc. Jde především o to, kdy a pro koho má smysl křehké informace hledat. Případné slídily může odrazovat množství dat, která vyhledávačem procházejí. V  případě Seznamu je to denně deset milionů dotazů, Google jich po světě registruje kolem miliardy. „Kdybyste chtěl vědět něco bližšího o  konkrétní osobě, musel by se do toho vložit stát, například nasadit agenta do dané firmy nebo

požádat přes soud o  poskytnutí údajů. Chce to spoustu peněz, času a štěstí. I při nasazení všech prostředků je úspěšnost tak poloviční,“ říká Vladimír Smejkal. Laické milovníky webu v  Česku může znepokojovat i  fakt, že proti uklidňujícím hlasům specialistů nezaznívá žádná uživatelská oponentura. Informace z  vyhledávačů mohou sice prozradit politické, finanční, sexuální nebo náboženské postoje konkrétních lidí, ale tuzemský internet i  jeho reflexe jsou pořád ve srovnání se Spojenými státy pozadu. „Ještě jsme to neřešili, nemáme dost odborníků,“ připouští Filip Pospíšil z  nevládní společnosti Iuridicum Remedium, která patří k  nejhlasitějším strážcům soukromí. „Nikdo si zatím nestěžoval, že by tímto způsobem došlo k úniku osobních dat,“ říká mluvčí Úřadu na ochranu osobních údajů Hana Štěpánková.

Riziko podnikání Má tedy uživatel internetu, který se bojí špehování, šanci se nějak bránit? Technické možnosti jsou zatím velmi omezené. Může se naučit triky, jak o  sobě prozrazovat jen minimum informací (například mazat „cookies“ – tedy záznamy o  pohybu na webu – nebo používat programy, které komplikují identifikaci jeho počítače), ale pro schopné slídily jeho otisk v počítači stejně zůstane čitelný. Uvědomělí uživatelé ale mohou s  možností sledování rovnou počítat a  chovat se opatrně, kupříkladu vynechávat pornostránky. Je to prostě riziko podnikání a je nutné si co nejdříve přestat namlouvat, že neuvěřitelné možnosti webu jsou úplně zadarmo. „Když někomu posíláte dopis, musíte také počítat s tím, že adresát si s ním udělá, co se mu zlíbí,“ odhání obavy ze ztráty soukromí počítačový expert Martin Kopta. Tomáš Pavlíček

Q



16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

domov

Kupte si, vážení, kousek politika Nad sponzory politických stran znovu vyvstaly otazníky

O

bčanské demokraty měli sponzoři loni rádi, darovali jim přes sto milionů korun. Radost jim – a nám – ale kazí fakt, že opět panují nejasnosti a  podezření kolem toho, kdo oni sponzoři jsou a  jakými se vlastně české strany při přijímání darů řídí pravidly.

ODS firmou Iceberg tehdy proslulého kombinátora Františka Chobota. Skandál, který to vyvolalo, straně bez pochyb politicky ublížil, přesto tehdejší vedení výzvy k vrácení peněz neuposlechlo. V případě Syneru a jeho stíhaných majitelů jsme však – zdá se – v jiné době. Vedení ODS se dar (o  jehož přijetí rozhodovaly dvě regionální organizace) nezdá a  zvažuje další postup. „Prošetřujeme to,“ říká bez dalších podrobností Jaroslav Jurečka a  nevylučuje možnost, že strana peníze pošle dárci zpět.

Tajemný pan S. Člen pražského Bridge klubu Miroslav Sova (38) má trvalou adresu v ošuntělém činžáku na periferii a podle obchodního rejstříku vede dozorčí radu firmy jménem Minority. Víc informací o  tomto muži veřejné zdroje nenabízejí a nikdo by je nejspíš ani nehledal, kdyby – kdyby teď oficiální stranický report nesdělil, že tento nenápadný člověk daroval loni ODS pět milionů korun. Na rozdíl od pana Sovy je liberecká stavařská firma Syner dobře známá – jako dlouholetý symbol propojení komunální politiky a byznysu. Dvě dceřiné společnosti Syneru věnovaly ODS loni celkem 165 tisíc korun. Také Jana Marcová není neznámá – někdejší mluvčí a  poslankyně ODS a  nynější významná lobbistka věnovala straně přes 300 tisíc. Jmenovaná trojice znovu obrací pozornost ke stranické pokladně občanských demokratů. A pozornost je na místě. U pana Sovy proto, že tohoto nezvykle štědrého dárce ve vedení ODS nikdo nepamatuje a  hlavní manažer strany Jaroslav Jurečka nemá jasno ani v tom, čím se dobrodinec živí. „Podniká,“ říká Jurečka. V  čem přesně? „Podniká,“ zní odpověď. Otazníky visí také nad skutečností, že firma Minority, jejíž dozorčí radě Sova předsedá, patří mezi neúspěšné žadatele o digitální licence a dodnes se kvůli tomu soudí s mediální radou. Samotného Sovu není možné zastihnout, na trvalé adrese podle sousedů nebydlí, telefon nezvedá. Až místopředseda představenstva Minority Jiří Chvojka vnáší do profilu trochu světla. „Pan Sova je zámožný podnikatel,“ telefonuje Chvojka z Portugalska. „Například měl a  pak se ziskem prodal továrnu na marmelády Nova Sobotka, vlastní domy v Praze-Řepích.“ U  darů Syneru je ostražitost diktována nejen „teoreticky“ kvůli špatné pověsti libereckého stavebního giganta, vede k  ní už i  praktická zkušenost: spolumajitelům firmy Petru Syrovátkovi a Jiřímu Urbanovi hrozí kvůli podezření z korupce obecních politiků pětileté vězení. A  konečně

Bez kontroly

Problém je, když se to vynásobí stem. A neví se, kdo je za tím. foto tomki němec

u  Jany Marcové budí podezření fakt, že známá lobbistka tají jména svých klientů, takže zkrátka nevíme, zda přes ni případně někdo poněkud důrazněji u ODS nelobbuje.

Od jádra nebrat Takže otázka zní – jakými pravidly se ODS a ostatní tuzemské strany při přijímání darů řídí? Poučily se nějak ze starších sponzorských skandálů? Prověřují si svoje dárce? A mají nějaký kodex, od koho si peníze vzít a od koho už ne? Vezmeme-li to od poslední otázky, odpověď je: Až na výjimky nikoliv. Základní mantinely jsou vymezeny zákonem a  strany podle nich nemohou přijímat dary od obecně prospěšných organizací, obcí, státních firem či zahraničních subjektů s výjimkou politických stran. Svůj vlastní a veřejnosti na internetu přístupný etický kodex pro příjímání darů mají ze současných parlamentních stran jen zelení. Odmítají v  něm předem dary od „subjektů specifikovaných jako problematické zdroje“. Tedy od firem

Manažeři unikli šikaně. Nebo zákonu Dopis ministrů přibrzdil vyšetřování milionových odměn v ČEZ. Takže výběr je jasný: buď ochranu před „zvůlí policie“ všem, nebo právo pro všechny. Ta zpráva unikla na veřejnost až teď a samozřejmě vzbudila zájem: dva ministry současné vlády loni na podzim tak pobouřilo policejní vyšetřování dvanácti vysokých státních úředníků, že napsali nejvyšší státní zástupkyně, aby na tuto „možnou šikanu“ dohlédla. A  na první pohled to vypadá, že měli úspěch: v  případu, který byl příslušným policistům krátce po dopisu odebrán, se od té doby nic neděje. Takže jsou dvě možnosti. Buď ministr průmyslu Říman a jeho kolega ze spravedlnosti Pospíšil opravdu ochránili manažery ČEZ před policejní zvůlí, nebo nepřijatelně zasáhli do vyšetřování důležitého případu. Jde jen o to objevit, která varianta platí.

Těžký případ, pane „Začali jsme studovat spis,“ říká Zbyněk Eger, šéf odboru Vrchního státního zastupitelství v  Praze, které má v  popisu práce vyšetřování závažných hospodářských zločinů. Jinými slovy tím naznačuje, že případ podezřelých milionových odměn dvanácti členům dozorčí rady ČEZ se teď po ročním vyšetřování vrací prakticky na samý začátek. A  tam se spolu s  žalobci musí krátce vrátit každý, kdo chce celou věc aspoň trochu pochopit.

Státní podnik ČEZ vyplatil loni odměny členům dozorčí rady. Nedal jim přímo peníze, ale možnost nakoupit výhodně zlevněné akcie podniku a  zaplatil jim kapitálové životní pojištění. Každý člen dozorčí rady si tak mohl přijít na několik milionů korun. Jenže v  dozorčí radě ČEZ sedí vyslanci státu, kteří podle zákoníku práce nemají právo, aby jim platil kdokoli jiný než jejich zaměstnavatel. Takže namátkou – bývalý náměstek ministra financí Zdeněk Hrubý mohl být placen jen ministerstvem financí, stejné to bylo u bývalého náměstka ministra průmyslu a obchodu Václavy Srby a zbytku dozorčí rady. Zjednodušeně řečeno, jako vyslanci státu mají být placeni penězi státu, a  ne firmy, v  níž mají státní zájem hájit. „Pokud totiž přijali firemní peníze, nelze se ubránit podezření, že nehájili veřejný, ale firemní zájem,“ říká šéfka Transparency International Adriana Krnáčová. Úvaha kriminalistů z  Prahy 1 byla prostá: členové dozorčí rady jsou od toho, aby bránili nezákonnému rozhazování peněz, ale v tomto případě – šlo o jejich vlastní odměny – to neudělali. Policie proto po několika měsících vyšetřování v  listopadu obvinila dvanáct členů dozorčí rady z porušování povinností při správě cizího majetku.

či jednotlivců, kteří poškozují životní prostředí, „hrubě narušují svou činností lidská práva místních obyvatel“, od výrobců zbraní, tabákových výrobků či pornografie, provozovatelů heren a  kasin, producentů geneticky modifikovaných potravin, firem spojených s  jadernou energetikou či podílejících se na povrchové těžbě uhlí. U ODS ošetřuje přijímání darů dva roky stará vnitřní směrnice, která je ale coby vnitrostranický materiál důvěrná. „Lze říci, že čím vyšší částka, tím výš ve straně se schvaluje,“ přibližuje její obsah hlavní manažer Jurečka. O  darech do sta tisíc se tak rozhoduje na krajské úrovni, od sta tisíc už v centrále. Na základě čeho se rozhodují, od koho vzít a od koho ne? „Je to na odpovědnosti a zvážení konkrétního člověka, který o daru rozhoduje,“ říká Jurečka. „Obecně lze říci, že pokud je činnost firmy legální, tak s  tím nemáme problém.“ Jenže činnost může být legální, a přesto ne zcela v pořádku. Připomínkou té banální pravdy je třímilionový dar připsaný před deseti lety na konto

Čtyři týdny předtím ale vstoupili do hry dva členové vlády. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a ministr průmyslu a obchodu Martin Říman poslali dopis nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké, kde ji požádali o zvýšený dohled nad kauzou, protože prý může jít o „šikanu“ státních úředníků. Existenci dopisu teď objevili reportéři deníku Právo a  vznikla otázka, zda to od členů vlády nebyla snaha ovlivnit šetření poklesku mocných mužů. Oba autoři to popřeli. Martin Říman označil za svůj motiv „obavy, že vyšetřování manažerů může narušit privatizaci ČEZ“. (Jak, to ministr zatím nechce vysvětlit, i když by to bylo potřeba: podle oslovených ekonomů totiž tato událost privatizaci neohrožuje.) A Jiří Pospíšil říká, že se prostě na žádost kolegy Římana snažil pobídnout státní zástupce k pozornosti. „Zákon panu ministrovi tu možnost zeptat se na průběh vyšetřování dává – a tohle je přece těžký případ,“ říká Pospíšilova mluvčí Zuzana Kuncová. V čem těžký? „To si dovoďte sám,“ říká mluvčí. „Jde o ČEZ, akcie, odměny pro manažery... A navíc jde o obecný problém, protože podobné odměny se dávají i v jiných podnicích ovládaných státem.“

Dozor každý den Zmínku mluvčí „jde přece o ČEZ“ není těžké pochopit. Tenhle podnik patřící ke zdejším nejziskovějším firmám (například za minulý rok vykázal zisk třicet miliard korun) nazval současný ministr financí Miroslav Kalousek svého času ještě coby opoziční poslanec „paralelní vládní agenturou, mocnější než ministerstvo průmyslu“. A Pospíšilova snaha vzbudit ve věci této firmy u státních zástupců pozornost měla úspěch. Když pražská žalobkyně dozorující „případ ČEZ“ Blanka Bedřichová dostala od nadřízených ministerský dopis, začala zkoumat, zda policisté postupovali správně, a po dvouměsíčním studiu kauzy pak počátkem letošního roku obvinění zrušila a požádala Nejvyšší státní zastupitelství, aby předalo věc vyšší instanci. „Případ byl pro nás složitý,“ vysvětluje za Bedřichovou mluvčí pražské-

Kdyby ovšem na Syner neupozornila média, nejspíš by se nic nestalo. „Systém kontroly financování politických stran je u  nás primitivní,“ říká politolog Outlý. Pravidla dlouhodobě kritizuje také Transparency International. Výroční zprávy stran jsou sice veřejně přístupné, ale na web dali tu svou opět jenom zelení. U jiných partají jsou reporty dostupné pouze v  knihovně Poslanecké sněmovny každý všední den od osmi do šestnácti hodin. Pokud jste třeba v Ostravě a zajímá vás, zda místní firma podporuje nějakou partaj, „stačí“ nasednout na vlak, zajet do Prahy a dlouhé hodiny se pak ve sněmovně prokousávat horami stránek s finančními zprávami. Čechy přitom informace o hospodaření stran zajímají a měly by být podle nich co nejveřejnější – alespoň to říkají do průzkumů veřejného mínění. A  druhý problém: Když už se nějaký zarputilý občan ke zprávě dostane a něco se mu nezdá, nemá si komu stěžovat. Když někdo zjistí nesrovnalost v USA, Velké Británii či třeba na Slovensku (a zjistí ji klidně z domova, protože ve všech těchto zemích jsou zprávy na internetu), obrátí se na nezávislý kontrolní orgán. Za porušení pravidel jsou sankce – na Slovensku třeba stát za porušení pravidel zastavuje státní příspěvek. I v tomto směru se tady ale něco hnulo. Nově zřízený kontrolní výbor v  Poslanecké sněmovně letos udělal něco, co se politickým stranám ještě nestalo – zjistil ve zprávách nesrovnalosti a požádal partaje o vysvětlení. A v tomto výboru se taky možná zrodí nová legislativa. „Rádi bychom vytvořili nezávislou kontrolní instituci,“ říká místopředseda výboru Daniel Reisiegel (ODS), „která by zkoumala jak hospodaření stran, tak třeba to, jak státní instituce plní nálezy a výzvy Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Silvie Blechová

Q

ho městského zastupitelství Martin Omelka. Jak složitý? „Abych vám to vysvětlil, musel bych být u sebe v kanceláři a prostudovat si podrobnosti, ale tam nebudu ani dnes, ani v nejbližších dnech. Takže to nezjistím,“ říká Omelka. Rozdělení případů mezi různé instance státního zastupitelství ale nezávisí na jejich složitosti. Je dané zákonem a závisí na možné výši trestu, případně na výši škody. Tisková mluvčí vrchního státního zastupitelství Irena Válová proto o  „složitosti“ nemluví. A  přeložení případu pod speciální protikorupční odbor své instituce vysvětluje „požadavkem na pečlivý a  každodenní dozor nad vyšetřováním, který nižší instance nemůže poskytnout“. Ať už ale byly důvody jakékoli, Nejvyšší státní zastupitelství požadavku městského i  vrchního státního zastupitelství vyhovělo – a spis tak vyrazil na cestu, která minulý týden skončila na stole v úvodu citovaného Zbyňka Egera. Kromě zdržení měla pouť spisu mezi jednotlivými instancemi státního zastupitelství ještě jeden významný dopad: práce na případu odměn v ČEZ byla odebrána kriminalistům z Prahy 1, kteří ji začali, a věc teď vyšetřují detektivové z protikorupční jednotky. Bohužel, jak zmínění specialisté na vrchním zastupitelství, tak tato policejní jednotka neměli v minulosti nejlepší pověst. Drtivou většinu závažných případů podezření na korupci vysokých státních úředníků odkládali, za roky jejich existence nezaregistrovala média nějaké zásadní odhalení. V  posledních měsících se ale změnilo vedení i část osazenstva – jen z protikorupční jednotky odešlo v posledním týdnu patnáct dlouhodobých příslušníků, a tak se pověst obou týmů možná zlepší. Detektivové zatím o  svém pohledu na případ nechtějí sdělovat žádné informace, jak ale vyplývá z neoficiálních zpráv, experti začali zkoumat, zda inkasem odměn porušili členové dozorčí rady trestní zákon, nebo jen zákoník práce. Jaroslav Spurný

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben inzerce





16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

REPORTÁŽ

Štěstí a past v Třanovicích

Zamotaný příběh vesnické průmyslové zóny na úpatí Beskyd

M

ohl by to být čítankový příběh ekonomického úspěchu. Uprostřed problémů, které hýbou Moravskoslezským krajem (čerstvá data hlásí v některých okresech nezaměstnanost kolísající až okolo 20 procent), se v tisícihlavé obci na úpatí Beskyd podařilo během pár let snížit počet lidí bez práce na polovinu. Vesnická průmyslová zóna a „podnikatelské inkubátory“ v Třanovicích poblíž Českého Těšína navíc dávají práci stovkám lidí ze širokého okolí. Místní ale v poslední době na vlastní kůži zjišťují, že hladce běžící byznys má i nepříjemné stránky. Rozpínající se průmyslové haly se chystají spolknout okolí vesnice a obyvatelé se místo oslav obracejí proti investorům.

Já tu zůstanu „Tak tohle je naše zóna,“ ukazuje starosta Třanovic Jan Tomiczek (nezávislý) na řadu nově omítnutých domů se zářivě červenými střechami. Za socialismu tu býval státní statek, jehož privatizace se po revoluci nepovedla. Budovy chátraly až do doby, než se jich na konci 90. let ujala obec. Radnice krachující podnik oddlužila a pomohla mu od bank, evropských a ministerských fondů sehnat peníze na rozsáhlou rekonstrukci. Obec dohromady dokázala obstarat více než sto milionů korun a rozpadlý areál se postupně změnil k nepoznání. Budovy září novotou, cesty jsou upravené, kolem nich raší mladý trávník. Místo družstevníků tu sídlí několik místních firem, které dohromady zaměstnávají čtyři stovky lidí. „Nemáme žádného známého poslance. Úspěch jsme založili na tom, že jsme si vymysleli projekt a  naučili se na něj postupně shánět peníze,“ vysvětluje Tomiczek, jak se malá obec může dostat k milionům. Ke svému „projektu“ se Třanovičtí propracovávali pomalu. V  roce 1989 se osamostatnili od tehdejší střediskové obce Hnojník. V první polovině 90. let definitivně zkolabovala socialistická průmyslová výroba v  regionu a nezaměstnanost hrozivě rostla. Právě v té době se dostal do čela obce současný starosta a začal si lámat hlavu, jak přesvědčit místní – především mladé lidi –, že život v malé vesnici má pro ně perspektivu. A sám šel příkladem: ve třiačtyřiceti začal studovat v Ostravě ekonomii a  management a  poprvé se dostal k  informacím o  moderním řízení podniků a  obcí. „V  první fázi jsme hledali, kdo z podnikatelů by byl vůbec ochoten a schopen se svým výrobním programem využít náš volný statek,“ vzpomíná Tomiczek. Zastupitelstvo se s lidmi z byznysu začalo pravidelně scházet, aby lidé na radnici získali představu, co místní podnikatelé vlastně potřebují. „Seděli jsme tak dlouho, až se to dalo dohromady,“ říká Tomiczek. A tehdy začal příběh třanovické prosperity. Jak tedy vypadá „vesnická průmyslová zóna“? Návštěvník nejprve míjí kotelnu na dřevěné štěpky a moderně zařízenou jídelnu. Následují zrekonstruované budovy bývalého teletníku, kde svou prosperující firmu vystavěl bývalý havíř Jindřich Mackowski. Velká místnost s  vysokými stropy je napěchována skleněnými akvárii. Všude to bublá, je tu vedro a vlhko jako v  tropech. „Už za komunistů jsem choval ptáky a  rybky. Dokonce jsem s  nimi už tehdy trochu obchodoval,“ vzpomíná Mackowski. Dnes ve velkoobchodě s  chovatelskými potřebami a  továrně na rybičky zaměstnává čtyřiasedmdesát lidí a malé živočichy vyváží do celé Evropy i do USA. Byznys jde tak dobře, že si mohl vzít u banky dvacetimilionový úvěr na expanzi. „Víte, že Češi jsou největšími chovateli akvarijních rybiček v Evropě?“ usmívá se podnikatel. V  příběhu úspěchu Jindřicha Mackowského hraje třanovická zóna klíčovou roli. Začínal ve svém rodinném domku, postupně přikoupil další stavení v Těšíně, ale nakonec i to bylo málo. „Starosta Tomiczek mě oslovil přes jednoho známého,

mapa respekt

Máme tady čápy, rybník a žáby, ale teď tu budu zazděná. Ludmila Šimíková před svým domkem v Třanovicích – přede dveřmi bude mít šestnáct metrů vysokou halu, za barákem se staví dálnice. foto günter bartoš

Zkuste to v Třanovicích, tam berou. Fronta na Úřadu práce v Opavě. foto günter bartoš

jestli bych nechtěl přesunout firmu k nim. Nabídli mi symbolický nájem jednu korunu,“ vzpomíná Mackowski. Objekty statku tehdy byly těsně před kolapsem: z rozpadajících se domů se začalo ztrácet vše, co šlo zpeněžit, a bylo jasné, že nemovitosti musí získat co nejrychleji nějakého vlastníka. Zastupitelstvo nakonec pozemky i  budovy Mackowskému prodalo a pomohlo mu v Bruselu získat dvouapůlmilionový grant na rekonstrukci bývalých teletníků. Další čtyři miliony podnikatel sehnal na ministerstvu pro místní rozvoj. Navzdory úspěchům se Mackowski drží při zemi. „Nikdy jsem nepřibral najednou pět zaměstnanců, vždycky to bylo po jednom,“ vysvětluje tajemství prosperity své firmy. A právě v úspěchu menších firem vidí recept na nezaměstnanost v regionu. „Deset malých firem je lepší než jeden velký Philips, který shrábne investiční pobídky, za tři roky to ,vyčistí‘ a  je pryč,“ říká obchodník v  narážce na montovnu televizních obrazovek v nedalekých Hranicích. Aby se mohli podobně jako on rozjet i  další zájemci z okolí, vytvořili Třanovičtí zónu, kterou nazývají „podnikatelský inkubátor“. Řeč je o zvýhodněném nájemném, garantovaném po dobu pěti let, které nabízejí začínajícím firmám. Jednou z nich je pekařství Kamila Hasse: „V Těšíně jsem měl pronajatý malý suterén a platil dvanáct tisíc měsíčně, tady mám krásné místnosti se sprchou jenom za dva tisíce,“ pochvaluje si Třanovice Hass, který nedávno otevřel pekařství v přízemí jednoho z opravených domů bývalého statku.

Nadále zásobuje několik prodejen v  Těšíně, ale nyní slouží i  místním. Podobně naladěny jsou i další rozjíždějící se firmy v „inkubátoru“. „Já si koupím housku u pekaře a on si u mě nechá udělat leták,“ pochvaluje si spolupráci šéf grafického studia Karel Říman.

Stejně už se staví Vypadá to skoro ideálně. Přesto se v  symbióze podnikatelů a obce už pár let po dobrém začátku objevují vážné trhliny. U zrodu potíží stojí omezená možnost radnice udržet v obci vydělané peníze. Třanovické zastupitelstvo na startu své mise počítalo s tím, že pokud přiláká do obce podnikatele, budou do obecní kasy přibývat slušné peníze. V roce 2001 ale poslanci změnili pravidla hry. Stát od té doby při přerozdělování peněz, které obce vyberou na daních, výrazně zvýhodňuje velká města. Zjednodušeně řečeno: v Praze dostane magistrát na hlavu daně ve výši bezmála pětadvaceti tisíc korun ročně, ale v Třanovicích získají pouhých pět tisíc. Problém Třanovic dnes tkví především v tom, že v období před zmíněnou změnou označila obec s vidinou přílivu peněz do obecní kasy v územním plánu obce řadu soukromých pozemků jako prostor, kde mohou vznikat další průmyslové zóny. A  poté, co byla definitivně odklepnuta výstavba montoven automobilky Hyundai, jejíž haly rostou jen dvanáct kilometrů odsud, propukla ve vsi skutečná podnikatelská horečka. Z  Třanovic se

stala velmi žádaná lokalita. Investoři v okolí plánují postavit obří haly, v nichž bude tisícovka lidí pro Korejce montovat komponenty. „Byla to tu pohádka, dobře se bydlelo, máme tu čápy, rybník, žáby. Teď tu budu zaživa zazděná,“ stěžuje si paní Ludmila Šimíková, která bydlí v kopci asi kilometr od centra obce. Před jejím domem, na poli, kde ještě loni rostla kukuřice, má vyrůst šestnáct metrů vysoká hala, těžiště další průmyslové zóny. A za barákem jí povede rušná dálnice, která se už staví. „Tvrdí nám, že to nezmění ráz krajiny. To je absurdní!“ říká rozhořčeně její soused Eduard Labuda. „Nikdo netušil, že se to tak rozjede,“ krčí rameny starosta Tomiczek. „Chtěli jsme, aby v  téhle nové průmyslové zóně byly taky jen malé podniky, ale pozemky jsou soukromé, jejich cena stoupla a  my teď nemáme 200 milionů na jejich nákup, takže to nemůžeme ovlivnit,“ popisuje Tomiczek past, do které se obec chytila. Stavba dálničního kříže je v plném proudu a obyvatelé ji už nemohou ovlivnit. Pokoušejí se alespoň postavit proti obrovským halám. Skupinka nejvíce postižených obyvatel založila občanské sdružení Třes a za pomoci Ekologického právního servisu bombardují úřady stížnostmi. Podařilo se jim už odložit zahájení stavby kvůli podezření, že haly změní krajinný ráz. „Je jich jenom pár, většina chce pozemky prodat. Navíc ta půda není nijak zvlášť kvalitní. Když už tam bude dálnice, mohou tam být i haly,“ vzkazuje nespokojeným sousedům starosta Tomiczek. Jaroslav Pašmik

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

ekonomika



McAmbulance

Zdravotnická zařízení „lehce dostupné péče“ jsou na vzestupu „V žádném jiném oboru není vztah mezi spotřebitelem a poskytovatelem služby tak nevyrovnaný jako ve zdravotnictví,“ říká Joseph Maloney z firmy Health Stop, průkopnického řetězce zdravotnických zařízení v  rámci maloobchodních sítí. V nedávné studii věnované jeho společnosti, již vypracovala Regina Herzlingerová z  Harvard Business School, doktor Maloney poznamenal, že běžný pacient často čeká týden na vyšetření, poté stráví hodinu v čekárně před ambulancí nebo, což je horší, je nucen vyhledat pohotovost. Jak shrnuje doktor Maloney: „Kdyby takhle pracovala třeba čistírna, brzy se položí.“ Tak to přinejmenším vidí mnoho nových zařízení poskytujících „lehce dostupnou péči“. Služby druhdy dosažitelné pouze v běžných ordinačních hodinách jsou nyní k dispozici o víkendu v ambulancích, jež jsou umístěny v nákupních centrech a v lékárnách. V Evropě lze nalézt několik těchto ambulancí v blízkosti dopravních uzlů, první taková ve Spojených státech zahájila činnost minulý měsíc na letišti v Newarku.

Zatím si nakupte To je ovšem pouhý náznak budoucího rozmachu. Společnost RediClinic se sídlem v Houstonu (částečně financovaná Stevem Casem, spoluzakladatelem internetového portálu AOL) již provozuje několik desítek ambulancí ve spolupráci mimo jiné s maloobchodním řetězcem Wal-Mart a rychle roste. Generální ředitel Web Gorlinkin očekává, že se firma do roku 2009 vyhoupne na pět set poboček ze současných padesáti, přičemž mnohé z nich se mají nacházet právě v obchodech sítě Wal-Mart. Společnost CVS, druhý největší lékárenský řetězec ve Spojených státech, nedávno koupila síť MinuteClinic a  v  letošním roce plánuje zdvojnásobit počet ambulancí ve svých lékárnách na 300. V dlouhodobé perspektivě firma čeká, že až ten-

to koncept zavede do téměř všech svých poboček, přesáhne počet jejích ordinací 2500. Jedním z  důvodů pro vzestup těchto útočišť je dostupnost. „Jste nemocní, my zas rychlí,“ zní heslo firmy MinuteClinic, jež se zavazuje, že drobnější zdravotní obtíže vyřeší zhruba za čtvrt hodiny. Pacienti, kteří dorazí do pobočky RediClinic, dostanou do kapsy pager, takže než přijdou na řadu, mohou se věnovat nákupům. Pokud někdo dostane recept na léky, má to ve Wal-Martu nebo CVS a podobných řetězcích do lékárny zpravidla jen pár kroků. Pacienty však lákají i nízké ceny. Ambulance si obvykle účtují 50 až 60 dolarů za vyšetření, což představuje polovinu i  méně oproti poplatku za konzultaci u lékaře, respektive čtvrtinu platby za péči na pohotovosti. Americké zdravotní pojišťovny, dokonce i Medicare (státní systém zdravotního pojištění pro seniory) se v posledních měsících rozhodly zahrnout ambulance působící v  rámci maloobchodních řetězců do hrazené péče.

Jako hranolky? Podobné zařízení, ale v  rukou státu funguje v pobočce britského lékárenského řetězce Boots ve městě Poole. Britská vláda v březnu prohlásila, že chce, aby takové ambulance zřídili i  další maloobchodníci. Některé z rychlých ambulancí, například ty, jež provozuje společnost Health Stop, zaměstnávají lékaře. V  nejvíce novátorských a  nejrychleji rostoucích sítích (včetně MinuteClinic a RediClinic) však místo lékařů naleznete „praktické sestry“. Při poměrně nízkých nákladech mohou tyto sestry diagnostikovat nejběžnější lehká onemocnění (třeba chřipku) a, což je velmi důležité, mohou předepisovat léky. Pacienti ve vážnějším stavu jsou odkazováni na lékaře. Znamená to, že se zdravotnická zařízení v  maloobchodních řetězcích stanou stejně oblí-

Nezaměstnanost klesá a vláda si kazí šanci Je třeba říct Zemanovi: V tomhle jsi měl pravdu. A začít s přípravou skutečné politiky zaměstnanosti. Osmdesát pět tisíc lidí našlo za poslední rok práci. Není to krásné číslo? Ale proč si ho nikdo nevšímá? Jak je možné, že pro zpravodaje z celého Česka není takový údaj „sexy“? Když nezaměstnanost rostla nebo stagnovala a pohybovala se kolem devíti deseti procent – nikoli kolem sedmi jako dnes – byla situace jiná. Všude se dramaticky psalo o tom, že růst české ekonomiky je jalový, protože nejenže nedává lidem slušně vydělat, ale hlavně – nedává jim práci. Teď, když je všechno jinak a věci se pohnuly k lepšímu, je najednou ticho. Má to spoustu důvodů. Jedním z  nejdůležitějších je zřejmě fakt, že při vysvětlování příčin poklesu nezaměstnanosti se nedá říct nic jiného, než že je to dílo předchozích vlád. Poněkud pozdní dílo, pravda, ale je to tak. Zahraniční investice, které do Česka přilákaly vlády, v nichž dominovala sociální demokracie, konečně začínají přinášet ovoce. Všichni, kteří pochybovali (včetně autora tohoto textu), by teď měli říct: „Omlouváme se, mýlili jsme se.“ Ale nakonec k tomu není žádná motivace, vždyť i sociální demokraté, kteří by takový úspěch měli prodávat nejvíce, si nových dobrých čísel sotva všimli.

Říman útočí Boj s nezaměstnaností se v Česku nikdy moc nedařil. Od chvíle, kdy si politici vůbec připustili (píše se polovina devadesátých let), že nezaměstnanost může být velkým ekonomickým a především sociálním problémem, se touto otázkou nikdo systematicky nezaobíral. Dogmaticky se věřilo, že všechno vyřeší trh, anebo dávky, samozřejmě. Až přišel Miloš Zeman a  jeho pobídky zahraničním investorům, které konečně pohnuly ledy. Systém, který tehdy Zeman a jeho „tým“ vybudovali, má pochopitelně spoustu slabin (přehnaná výše investice, desetiletá lhůta bezdaňového působení), ale nakonec se ukázalo, že to byl krok správným směrem. S investory, kteří využili výhod nabízených Zema-

novou vládou, totiž přišly i firmy, které primárně do Česka vůbec nechtěly jít. Zahraniční investoři, kteří pookřáli i po rozšíření EU, už dnes neříkají, že je především lákají úlevy státu a, dejme tomu, pokles daní. Mluví o kvalitní pracovní síle, stabilním prostředí a poloze strategické pro obchod. Byrokracie kupodivu nikdy nehrála roli, pořád lepší úřední šiml než povinné uplácení v Rusku a na Ukrajině. Firmy přilákal až úspěch ostatních, neboť jak se říká, příklady táhnou. Nový kabinet Mirka Topolánka bohužel v tomto směru příliš nepomáhá, spíše brzdí. Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman se drží předvolební demagogie a  tvrdí, že přímé „investice dotovaných“ nikdy nic zásadního nepřinesly. Jeho přístup k  agentuře CzechInvest, která pro ekonomický rozvoj země udělala víc než Tlustý, Kalousek a  Paroubek dohromady, svědčí o  tom, že ministr Říman své teorii nejen věří, ale že chce také prakticky dokázat svou pravdu. Zničit CzechInvest znamená potvrdit tezi o tom, že přímé investice lákané na investiční pobídky jsou k ničemu. Je s podivem, že premiér Mirek Topolánek tento postup sleduje s  ledovým klidem, jako by se nic nedělo. Jde-li šéfovi vlády skutečně o ekonomický rozvoj, pak by měl CzechInvest spíše kultivovat, ne prostřednictvím ideologicky zaslepeného ministra Římana rozvracet.

Nejen daně Zemanovský program přímých, daňově podporovaných investic nebyl samospasitelný. Nepodařilo se mu kupříkladu vyřešit problém dlouhodobé nezaměstnanosti, v níž Česko v Evropské unii útočí na první místo. Více než polovina lidí, kteří nemají práci (teď jich je zhruba 430 tisíc), o pracovní místo nezavadila víc než rok. Otázka je proč, když v současné době je k dispozici přes sto tisíc volných míst po celé republice. Odpovědi jsou

Vy jste nemocní, my jsme rychlí. Dejme to dohromady. foto gettz images / isifa

benými a  všudypřítomnými jako restaurace McDonald’s? Michael Howe, generální ředitel MinuteClinic, jenž tuto pozici dříve shodou okolností zastával ve firmě Arby’s (jedna z amerických sítí rychlého občerstvení), toto přirovnání odmítá. „Není to jako prodávat hranolky,“ tvrdí Howe a podotýká, že v sázce jsou lidské životy, a proto je kontrola kvality prvořadá. V tom má pravdu. Mnozí pacienti si žádají osobní péči známého praktického lékaře, jemuž důvěřu-

tradiční: vysoké sociální dávky, jimž nabídka práce nemůže konkurovat; neochota stěhovat se za prací; nedostatečně pestrá struktura nabídky pracovních míst, která ponejvíce zahrnuje dělnické profese, které nechce nikdo dělat; stáří čekatelů, kteří se nejvíc rekrutují ze skupiny lidí přesahujících věk padesáti let. Zahraniční firmy, které tolik lákala vzdělanost a spolehlivost českých pracujících, si už nějaký pátek stěžují na to, že nemohou sehnat lidi do určitých profesí. Ekonomičtí komentátoři pak se stejnou pravidelností žehrají na to, že tito lidé nejsou, a že by je tedy někdo (stát? soukromníci?) měl vychovat. Ale proč by měl? Stejní lidé přece dávno zcela správně vtloukli lidem do hlavy, že budoucnost je v širším, nikoli specializovaném vzdělání. Dělník u pásu ve Škodě či v montovně obrazovek, to vzdor slušnému platu opravdu není velká perspektiva. Je tu navíc ještě jeden problém: firmy si začínají regionálně konkurovat. Když se někdo jako tchajwanská společnost Foxconn rozhodne postavit u Kutné Hory závod na výrobu obrazovek, a přitom ví, že velkou část pracovních sil z této oblasti polkla velká automobilka v Kolíně, musí počítat s tím, že bude mít problémy s hledáním zaměstnanců. Dlouhodobá nezaměstnanost ani marné hledání pracovních sil pro nové firmy nedokazují, že je neschopný stát, obec či vládní zaměstnanecká politika, jak se dá občas zaslechnout. Vysoké číslo tu prokazuje úplně jinou věc: česká populace je velmi konzervativní ve svých návycích, ve způsobu života a chápání smyslu práce v něm. Nemá to nic společného se štědrým sociálním systémem. Předchozí vlády byly kritizovány za to, že provádějí sociální inženýrství, ale není největším sociálním inženýrstvím právě to, když vláda, jako Topolánkovi ministři, věří v  převýchovný (!) účinek snížení dávek státu? Považovat za úspěch, že někdo z  nutnosti nakonec vezme i  zametání

jí: medicína k rychlému použití pro ně není. Firma McDonald’s však ukázala, že důsledným dodržováním standardu v rámci rozsáhlé sítě lze získat věrné zákazníky. Srovnání s rychlým občerstvením se nelíbí ani doktoru Maloneymu, který ale uznává, že na něm může něco být. Jak uvedl v harvardské studii: „Důslednost je důležitá i ve zdravotnictví.“ Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

chodníků, aby přežil, je krátkozraké. Státnímu rozpočtu to možná ulehčí, ale rozvoji společnosti to v ničem zásadním nepomůže. Klesající nezaměstnanost je tou nejlepší příležitostí začít pracovat na skutečné zaměstnanecké politice, která je založena na co nejpestřejší nabídce práce, ať už jde o její obsah nebo časovou formu. Stát to sám nezařídí, ale může připravit taková právní a daňová pravidla, aby podobná nabídka mohla neustále vznikat a obnovovat se. Současná vláda zatím o  ničem takovém nemluví a  na rozdíl od obcí a  krajů tiše doufá, že trh se postará. Až kvůli cyklickým výkyvům křivka nezaměstnanosti opět začne růst, bude už pozdě. Reformy – to nejsou jen škrty a úpravy daní... Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin a spolupracovníkem Respektu. inzerce

Vydavatelství týdeníku RESPEKT

vypisuje výběrové řízení na

Q

redaktora/ku ekonomické rubriky

Q

redaktora/ku domácí rubriky

pracovníka/ci dokumentačního oddělení se zaměřením na faktografickou kontrolu Q

Zájemce prosíme o zaslání motivačního dopisu a strukturovaného životopisu, u prvních dvou pozic navíc požadujeme zaslání 3 vzorových textů. Přihlášky do výběrového řízení zasílejte výhradně e-mailem, a to na adresu [email protected] ZAMESTNANI.RESPEKT.CZ

Q

10

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

zahraničí

Galskou cestou k světu

Francouzi volí finalisty prezidentského klání

M

usíme vybudovat novou levici,“ uzavřel svůj projev k národu José Bové po zničující kritice předcházejících pravicových i levicových vlád. Tento sedlák, v nedávné minulosti soudně trestaný za zničení několika fast foodů a soukromých polí s geneticky šlechtěným obilím, byl vylosován, aby zahájil mediální finále volební kampaně (každý z 12 kandidátů má 45 minut čistého radio-televizního času). Po celé čtvrtstoletí znali Francouzi v  úřadě prezidenta jen Françoise Mitterranda a  Jacquesa Chiraca. O nástupci těchto dvou těžkých vah budou v prvním kole rozhodovat už tuto neděli.

Pryč od minulosti Nezávislý šlechtic Philippe de Villiers vidí řešení současné stagnace ve „vlastenectví, jež dovolí zachovat Francii Francouzům“. Kandidátka Dělnického boje Arlette Laguillerová před kamerami odsoudila „jalové, demagogické a cynické návrhy socialistky Royalové i pravičáka Sarkozyho, kteří nenabízejí nic jiného, než abychom pracovali pořád víc a víc“. Překvapení posledních týdnů, nečekaně populární centrista François Bayrou, chce „práci pro všechny, odstranit nespravedlnost a být prezidentem celého národa“. Komunistka Marie-George Buffetová ve svém spotu odpověděla mladému Arabovi coby oběti diskriminace, pracovnici ohrožené ztrátou zaměstnání a  cizinci bez papírů lakonickým optimismem: „Odvážná levice změní váš život!“

Těmito krátkými příklady lze doložit hlavní témata diskuse, jež letošní prezidentskou kampaň provázela – rozchod s politickými a vládnoucími praktikami minulosti, strach a nejistota Francouzů vůči okolnímu světu, dlouhodobá nezaměstnanost, zlepšení ekonomické situace. V praxi spolu dokonale souvisejí. Nezlepší-li se totiž ekonomika, neklesne nezaměstnanost a Francouzi budou nadále vnímat cizince jako potenciální rivaly na pracovním trhu, který je nepružný právě i  kvůli minulým ustrašeným vládám. Kampaň ovšem začala už na podzim, kdy v  socialistických primárkách přesvědčivě zvítězila Ségolène Royalová. O pár týdnů později pak kongres nejsilnější pravicové strany Unie za prezidentskou většinu (UMP) skoro jednohlasně zvolil za svého kandidáta Nicolase Sarkozyho. A jak je známo, což průzkumy veřejného mínění zatím potvrzují, šestý prezident páté republiky by měl vzejít z tohoto tandemu. Podívejme se, kam oba klíčoví politici po pěti měsících vlastně dospěli.

Favorité zkrotli Royalová vycházela z  prohloubení participativní demokracie. Co to znamená? Daleko více než v minulosti naslouchat veřejnému mínění, vtahovat občana do veřejného života. Což u Francouzů, kteří se rádi a bez problémů vyjadřují ke všemu, ihned zabralo. Po letech archaické levicové politiky znárodňování, ochranářství a  sociálních výhod za každou cenu Royalová prolomila tyto stereotypy vizí založenou na rehabilitaci autority i práce, na nutné sociální i  školské reformě. Což u  Francouzů,

Někdy stačí málo. Ze sporu s kontrolorem je rvačka... foto profimedia.cz / afp

Co je pravda, Bushi Amerika sleduje kauzu odvolaných žalobců. Jedná prezident podle dobrých mravů, nebo ne? V jádru jde však o mocenský zápas před volbami 2008 a na pozadí Iráku. Ve Washingtonu přituhuje. Napoví to i  letmý pohled v situaci, kdy do prezidentských voleb zbývá ještě rok a půl a sám George W. Bush opustí Bílý dům až v lednu 2009. Demokraté, kteří mají od listopadu v  obou komorách Kongresu většinu, vedou proti republikánskému prezidentovi nesmiřitelné tažení s  cílem politicky jej ochromit. Bush sice už nemůže potřetí kandidovat, kalkul levice ale směřuje k tomu, aby se republikánům nepodařilo zvolit nástupce ze svých řad. K  aktuálním kauzám směřujícím ke zdecimování Bushe a republikánů patří otázka federálních návladních.

Nad Gonzalesem se chmuří Taktikou demokratů je znemožnit Bushovi pozitivní obrat ve válce v Iráku. Je to machiavelistická manipulace a žádný kongresman by se k ní otevřeně nepřiznal, ale obstrukce, které teď levice v Kon-

gresu praktikuje, hovoří jasně. Především chce ztížit prezidentovi financování protiguerillového postupu v Bagdádu pod velením generála Davida Petraeuse. Dalším pilířem demokratické taktiky je delegitimizovat prezidenta prostřednictvím kongresových vyšetřování, zaměstnat ho a  demoralizovat řídnoucí řady jeho stoupenců tak, aby neměl čas soustavně se Iráku věnovat. Demokraté správně odhadli, že v  Iráku se rozhodne nejen o  prezidentově historickém odkazu, ale do značné míry také o  výsledku příštích prezidentských voleb. V těchto souvislostech je nutné nahlížet rozmíšky týkající se odvolání osmi z 93 federálních návladních (americké obdoby našich státních zástupců). Návladní jsou jmenováni prezidentem a schvalováni Senátem. Když je však prezident odvolá, podle protiteroristického zákona (Patriot Act) už jejich nástupce nemusí senátoři schvalovat. To je nová praxe. Nynější odvolání

kteří mají rádi své jistoty, ihned vyvolalo obavy a obliba Royalové v průzkumech veřejného mínění začala dramaticky klesat. Na únorovém mítinku ve Villepinte se proto vrátila k  zaběhnutým populistickým tématům – rozšíření sociální ochrany, zvýšení nejnižší mzdy i kupní síly, vytváření pracovních příležitostí státem. Opět se tak v  průzkumech přiblížila k  Sarkozymu, ovšem na úkor ztráty své reformní věrohodnosti u střední třídy. Mimoto vzbudily rozpaky i její neuvážené výroky v zahraničí, například pochvala komunistické justice v Číně za rychlé vynášení rozsudků, ale i naivita ve vedení samotné kampaně, kdy je překvapená, že jí protivníci jdou po krku. „Jsem svobodná žena, matka čtyř dětí, mám nohy na zemi a smysl pro konkrétno,“ říká ve svém televizním šotu. Otázkou je, zda to bude stačit. Její hlavní rival, Nicolas Sarkozy, rovněž slevil z počátečního rozjezdu, kdy razil jasný a nekompromisní rozchod s minulostí, ale i drastická řešení problémů z pozice síly. Hojně probíranou ukázku poskytly jeho výroky na adresu mládeže z předměstí, že je to „verbež, kterou je třeba vymést vodním dělem“. Tímto způsobem vyděsil nejednoho Francouze, především ale starší generace. Snad se chtěl jen patřičně distancovat od dosluhujícího prezidenta Chiraca, o jehož volebních úmyslech až do začátku března nebylo nic známo. Chirac však oficiálně potvrdil, že končí, a poté svému ministrovi vnitra vyjádřil podporu. Tu po počátečním váhání Sarkozy obdržel i od důležitých členů klasické pravice, jakými jsou někdejší premiér Alain Juppé, ale i ten současný Dominique

de Villepin. Navíc se k němu připojily i významné osobnosti francouzského veřejného života jako nesmírně populární bývalá politička Simone Veilová či ekologista Nicolas Hulot. Sarkozy se očividně uklidnil. Nadále sice hájí svoji vizi reformy sociálního i  ekonomického uspořádání, ale francouzskou cestou. Tedy žádný ukvapený řez do živého, ale vyjednávání s odbory, korporacemi, svazem podnikatelů a zaměstnavatelů. Ve svém volebním sloganu tvrdí: „Chci, abychom přestali směšovat bezbřehou podporu se solidaritou. Chci zlepšit zdravotní péči, důchodové zabezpečení, imigrační politiku.“

Le Pen stále číhá Jak jsou na imigraci a  s  ní spojený pocit nebezpečí Francouzi citliví, ukázal nedávný incident na pařížském Severním nádraží. Běžná kontrola jízdenek zde přerostla v  demolování vestibulu a  obrovskou kolektivní rvačku mezi zřízenci nádraží a lidmi z předměstí, tedy i barevnou populací. Teprve zásah osmi stovek policistů rozvášněný dav uklidnil. Politováníhodného případu však mistrně využil Jean-Marie Le Pen, jenž ihned rozdmýchal pocit ohrožení. Není proto náhodou, že během několika dnů zvýšil své volební skóre o 4 % a dotahuje se tak na třetího v pozadí, centristu Bayroua. Před pěti lety Le Pen nečekaně postoupil do finále. Překvapí i  letos? ptají se francouzská média. Uvidíme tuto neděli. Jaroslav Formánek

Q

...a z ní pocit ohrožení pro Le Pena. Paříž, Severní nádraží, 27. březen foto profimedia.cz / afp

ovšem provázejí spekulace o tom, že byla motivována politicky. Jeden z žalobců byl údajně příliš „hodný“ na zkorumpovaného republikánského poslance, jiný se prý odmítl podvolit tlaku dvou prominentních republikánských kongresmanů a vyšetřovat demokraty v Novém Mexiku za volební podvody. Bílý dům a ministerstvo spravedlnosti odmítají, že by odvolání byla motivována politicky, a demokrati promptně zahájili vyšetřování. Kauza je však velmi zpolitizovaná. Je tedy těžké uvěřit, že by demokraté opravdu chtěli nestranně buď dokázat politický tlak, či naopak prezidenta očistit; zvlášť když se někteří z nich netají tím, kdo je opravdovým cílem jejich snažení. Je jím hlavní politický poradce Bílého domu Karl Rove, respektive jeho písemná a  ústní komunikace s prezidentem. Příslušný výbor sněmovny už nařídil ministru spravedlnosti Albertu Gonzalesovi předložit tisíce stran interní dokumentace k problému odvolaných žalobců. Tento týden jde Gonzales do Kongresu, kde bude muset vysvětlovat svá rozporná prohlášení. Nejdříve totiž tvrdil, že se ve věci odvolání vůbec neangažoval, ale podle dokumentů, které nakonec musel kongresmanům předat, to nebyla pravda. Tlak na něj sílí a i někteří republikáni vyjádřili přání, aby rezignoval.

Na Clintona nemáte Bush, stejně jako žádný prezident, nemůže připustit, aby jeho důvěrná komunikace s  nejbližšími poradci byla veřejně propírána – dokud někdo nepředloží přesvědčivé indicie, že mohl být porušen zákon. To je však velmi málo pravděpodobné.

Kongres může nanejvýš dokázat nehezké porušení nepsaných pravidel politické kultury, podle nichž žalobci nemají pracovat pod politickým tlakem. Ale porušit kvůli tomu důležitější ústavní pravidlo o dělbě moci, z něhož potřeba důvěrné a  otevřené komunikace mezi prezidenty a  jejich poradci vychází, by bylo dvojnásob nešťastné. Není bez zajímavosti si připomenout, že problém politizace žalobců se v USA objevil několikrát. Během aféry Watergate se prezident Richard Nixon se svými muži Johnem Mitchellem a Johnem Deanem bezostyšně pokoušeli prokurátory zneužívat k boji proti svým politickým sokům. Později pak prezident William Clinton propustil všech 93 federálních návladních a nahradil je svými lidmi, z nichž někteří mu šli během osmi let v úřadě na ruku. Clintonovu čistku – rozsahem bez obdoby, ale zcela v souladu s ústavou a zákony – řídil spojenec tehdejší první dámy Hillary Clintonové, náměstek ministra spravedlnosti Webster Hubbel, jenž za pár let skončil za mřížemi za daňové podvody. Volá-li tedy dnes senátorka Clintonová proti vydírání žalobců, jde o politickou chucpe prvního řádu. I kdyby se ukázalo, že Bush si nepočínal v souladu s dobrými mravy, proti Clintonově manipulaci s aparátem spravedlnosti je okresním břídilem. Prezident má právo odvolat své žalobce i bez udání důvodů. Neměl by to pochopitelně dělat s politickou motivací tak, aby dával ostatním najevo, že mají ustupovat tlaku jemu nakloněných duší – a takový tlak na žalobce se v USA sem tam objevuje. Tím posledním, kdo má na srdci čistotu procesu, jsou však opoziční demokraté. Tomáš Klvaňa Autor je vysokoškolský pedagog a manažer.

Q

11

RESPEKT 16  V  16.–22. duben inzerce

Centrum pro integraci cizinců, o.s.

Vyhlašujeme výběrové řízení na pozici ekonom/ekonomka

finanční manažer/manažerka

Náplň práce: zabezpečení běžného ekonomického a administrativního fungování sdružení (příprava a následné vyúčtování projektů, příprava podkladů k zaúčtování, archivace dokladů, komunikace s odběrateli a dodavateli apod.). Požadujeme: SŠ/VŠ ekonomického zaměření, praxi v oboru, znalost práce na PC, ŘP sk. B. Znalost účetního, finančního a daňového systému ČR a orientace v problematice neziskového sektoru výhodou. Nabízíme: zajímavou a dynamickou práci v příjemném prostředí, nové zkušenosti a možnost rozvoje osobních dovedností, možnost dalšího vzdělávání a odpovídající platové ohodnocení. Místo výkonu práce: Praha Nástup možný ihned.

Náplň práce: zajištění finanční stránky fungování organizace - kontrola zpracování účetnictví, komunikace s bankami a státními úřady, příprava a kontrola rozpočtu a spolupráce s fundraiserkou, příprava podkladů pro potřeby vedení organizace a správní radu sdružení, příprava, revize a kontrola fungování interních směrnic, vedení personální agendy apod. Požadujeme: VŠ ekonomického zaměření nebo 5 let praxe v oboru, znalost práce na PC, ŘP sk. B. Znalost účetního, finančního a daňového systému ČR, orientace v problematice neziskového sektoru a znalost AJ výhodou. Nabízíme: zajímavou a dynamickou práci v příjemném prostředí, nové zkušenosti a možnost rozvoje osobních dovedností, možnost dalšího vzdělávání, podílení se na rozvoji organizace. Místo výkonu práce: Praha Nástup možný ihned.

na plný nebo částečný úvazek.

na plný úvazek.

Strukturovaný profesní životopis, motivační dopis a případné reference zasílejte elektronicky do 27. 4. 2007 na email: [email protected] .

http://www.ustavhp.cz

Ústav sociální péče Horní Poustevna vyhlašuje výběrové řízení na pozice: Hlavní ekonom požadujeme vzdělání ekonomického směru, praxe v sociální oblasti vítaná.

NROS hledá Asistenta

pro monitoring a kontrolu projektů v programech Transition Facility a Blokový grant

Nadace rozvoje občanské společnosti vypisuje výběrové řízení na pozici „Asistent pro monitoring a kontrolu projektů“. Náplní práce asistenta bude především kontrola a zpracování výstupů z projektů, průběžných a závěrečných zpráv a monitorování podpořených projektů.

Sociální pracovnice požadujeme VOŠ sociální práce, sociálně správní, sociální pedagogika, praxe vítaná.

Požadujeme: SŠ nebo VŠ vzdělání, velmi dobrou znalost AJ, výbornou znalost MS Office, schopnost samostatně pracovat a komunikační schopnosti.

Životopisy zasílejte nejpozději do 15. 5. 2007 na Ú. S. P. Horní Poustevna 40 Dolní Poustevna 407 82

Nabízíme: zajímavou práci s vysokou mírou samostatnosti, možnost poznat problematiku neziskového sektoru a programů zahraniční pomoci, možnost osobního rozvoje.

telefon: 603 873 197 Datum nástupu 1. 6. 2007

Motivační dopis a standardní strukturovaný životopis v českém jazyce (ke stažení na www.nros.cz/ke-stazeni) zasílejte na adresu [email protected] do 23. 4. 2007.

Parker Hannifin is a worldwide company manufacturing products controlling motion,

flow and pressure. Based in USA, but operating globally, it employs over 48,000 people at over 350 locations around the world. Parker enjoys global annual turnover in excess of $9bn.

We are seeking Country HR Manager. Responsibilities: Requirements: We offer:

I n conjunction with country management team define, enforce and follow country HR strategy for all locations within Czech and Slovak Republics D efine programs for all Czech and Slovak Parker location to support Corporate as well as country HR strategies B e focused on programs, activities and policies to become Employer of Choice in Czech as well as Slovak Republic Support empowerment within all organisations, work close with managers to empower all employees Support personal as well as team and organisational growth and development Manage country Talent processes Lead and develop HR teams Cooperate with other European as well as Corporate HR Managers on European/worldwide projects B e a business partner to Operation Managers; provide them with advice and solutions Ensure that all corporate /country HR policies are followed Ensure legal compliance with Labour and other related laws and codes B usiness sense and orientation Strategic approach, visionary Leadership competencies Empowering management style Strong customer orientation Experience with TOP management role Negotiation and facilitation skills English speaking  ulticultural environment M Space and support for individual growth and career Modern approach to individual and team development International contacts and networking Challenge

Should You be interested, please send your CV and covering letter to:

Miroslava Holienčinová [email protected] Parker Hannifin Industrial s.r.o. Na Moráni 5480, 430 01 Chomutov tel.: 474400170

Arcibiskupství pražské vyhlašuje výběrové řízení na pozici manažer projektu „Výstavba Domova pokojného stáří“. Předpoklady: VŠ nebo SŠ s dlouhodobou zkušeností s řízením pracovního týmu, manažerské schopnosti, vysoké pracovní nasazení, zkušenosti v oblasti sociálních služeb a investičních projektů. Nabízíme samostatnou, zajímavou, tvůrčí práci s perspektivou řízení provozu Domova pokojného stáří. Strukturovaný životopis včetně motivačního dopisu pošlete nejpozději do 3. května 2007 na adresu: Arcibiskupství pražské, Hradčanské nám. 16, 119 02 Praha 1, [email protected].

MASARYKOVA UNIVERZITA DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNICH STUDIÍ

vyhlašuje VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na místa asistent katedry politologie 1. asistent – zaměření na teorii bezpečnostní politiky a strategických studií Požadavky – mgr. v oboru politologie, zahájené doktorské studium politologie, publikace v odborných časopisech, aktivní znalost AJ Úvazek: 0,5 Nástup: 1. 9. 2007 2. asistent – zaměření na volební studia a francouzskou politiku Požadavky – mgr. v oboru politologie, zahájené doktorské studium politologie, publikace v odborných časopisech, aktivní znalost AJ a FrJ Úvazek: 0,5 Nástup: 1. 7. 2007

3. asistent – z aměření na komparativní politologii a českou politiku Požadavky – mgr. v oboru politologie, zahájené doktorské studium politologie, publikace v odborných časopisech, aktivní znalost AJ Úvazek: 0,5 Nástup: 1. 7. 2007 4. asistent – z aměření na bezpečnostní politiku a výzkum konfliktů Požadavky – mgr. v oboru politologie, zahájené doktorské studium politologie, publikace v odborných časopisech, aktivní znalost AJ Úvazek: 0,5 Nástup: 1. 9. 2007

Bližší údaje o katedře: http://polit.fss.muni.cz Přihlášky s životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 8. 5. 2007 na adresu: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Joštova 10, 602 00 Brno.

12

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

zahraničí

Nigérie hledá odpovědnost Mají sílu, mají ropu, ale tomu všemu stále vládne democrazy

V

žádné jiné africké zemi nežije tolik lidí jako v  Nigérii, podle posledních údajů jich je 140 milionů. Žádný jiný africký stát také nedisponuje takovými zásobami ropy. Svou vůdčí roli Nigérie zdůrazňuje i vojenským angažmá v Libérii či Sieře Leone. Navenek tedy působí jako silný hráč. Při pohledu dovnitř ale spatříme křehký organismus oslabovaný pnutím mezi muslimským severem a  křesťanským jihem, korupcí i povstáním v ropné deltě Nigeru. Sobotní prezidentské volby se možná stanou prvními od získání nezávislosti, kdy civilní lídr po průhledném hlasování předá moc svému nástupci. Nicméně pachuť, kterou osmiletá, dosud nejdelší demokratická epocha v  dějinách Nigérie zanechává ve voličích, vystihuje lidová hra se slovy – anglickou democracy Nigerijci posunuli na democrazy.

Teď prosím držte svíčky Dějiny nezávislé Nigérie jsou s  výjimkou dvou krátkých kleptokracií dějinami vlády armády. Důstojníci chtěli pevnou rukou skoncovat právě s rozkrádáním, v praxi však kradli stejně jako jejich demokratické protějšky. „Problémem Nigérie je selhání jejích vůdců a elit. Nic špatného nevězí v nigerijském charakteru ani ve zdejší půdě, podnebí, vzduchu, vodě či v čemkoli jiném. Klíčová je neschopnost či neochota vládnoucích převzít zodpovědnost,“ napsal již před dvaceti lety slavný nigerijský spisovatel Chinua Achebe. Nadějí na změnu se stal Olesegun Obasanjo, paradoxně též bývalý generál a diktátor. Zemi vedl tři roky, než v roce 1979 dostál svému slibu a jako první africký pučista dobrovolně předal moc civilistům. Respektovaný vůdce se vrátil před osmi lety – po smrti Sany Abachy, považovaného za největšího kleptokrata –, aby z Nigérie učinil zodpovědně a demokraticky spravovanou zemi. Hned po nástupu k  moci propustil vojenské hodnostáře, kteří zastávali politické funkce, a všichni důstojníci prošli školením o demokratické ústavě. Ve výsledném profesionálním a  disciplinovaném sboru leží naděje, že nejnovější pokus o zavedení demokracie uspěje. Těžším soustem je boj s korupcí. Úplatkářství prorůstá celou společností, od elitních státních

úředníků až po bachaře. Vězni mohou mnohde spát jen na boku, aby se do přeplněných cel vůbec vešli. Dvě třetiny z nich přitom sedí bez obžaloby, jejich spisy se ztratily nebo na ně prostě někdo zapomněl. „Je-li někdo zavřený a neví proč, měl by mít dost tlustou peněženku, protože bez peněz nesoudí soudci, bez peněz chybí místnost k projednání, bez peněz vězně nikdo nedoveze k soudní síni,“ píše reportér německého listu Der Spiegel Klaus Brinkbäumer. Právě kvůli korupci musí občané ropné velmoci stát dlouhé fronty na benzin. Časté výpadky proudu způsobily, že si lidé zkratku státní energetické agentury PHCN vysvětlují jako Please hold candle now („Teď prosím držte svíčky“). Obasanjo založil mocnou protikorupční agenturu EFCC (Economic and financial crimes commission), jež přišla na stopu více než pěti miliardám „ztracených“ dolarů. Komise stíhala bývalého šéfa policie, guvernéra i vládního ministra. Kritici však namítají, že se vyšetřují pouze prezidentovi političtí rivalové, zatímco jeho přátelé jsou chráněni. Poslední sporný případ běží přímo v  kampani. Viceprezident a  Obasanjův odpůrce Atiku Abubakar je podezřelý z převedení 140 milionů dolarů z veřejných na soukromé účty. Svou vinu sice popírá, volební komise ho však prozatím vyškrtla ze seznamu kandidátů. Ze zápasu proti korupci se podle Obasanjových kritiků stal pouze nástroj vnitropolitického boje. Západ Obasanja velebí, ale Nigerijci jsou skeptičtější – pozorují zvyšující se nezaměstnanost i  růst cen bydlení a  potravin. Nelíbil se jim ani jeho loňský pokus o změnu ústavy, který by mu dopřál třetí mandát v  řadě. Senát tuto změnu, i pod tlakem veřejné kampaně, neschválil. A politické uvolnění má rovněž svou stinnou stránku – svobodu pro náboženské či etnické militanty.

Mezi domorodci a přistěhovalci „Celé to místo bylo úplně cizí našemu nazírání. Obyvatelé těch regionů nám vlastně připadali jako z jiného světa.“ Tak popsal v roce 1949 svou první cestu do jižní části země Sardauna ze Sokota, vládce severní Nigérie. Muslimský sever a  křesťanský jih připomínají dva odlišné světy dodnes. Situace je však ještě složitější. Etnicky

zemi dominují tři velké národy – severní Haussa-Fulbové, západní Jorubové a  východní Igbové – a celkem pod nigerijskou vlajku spadají lidé z minimálně 250 různých jazykových skupin. Britští kolonialisté v zemi použili různé metody správy – vládu nad severem ponechali konzervativní muslimské elitě, zatímco jih ovládali přímo. Pouze na jih měli přístup misionáři zakládající školy podle evropského vzoru, což vedlo k vzdělanostní nerovnosti mezi oběma regiony. „Seveřané“, kteří tvořili 54 % populace, zastávali po dosažení nezávislosti jen 1 % vyšších správních postů a výrazně zaostávali i hospodářsky. Obsadili však špičkové funkce v armádě a po celé období nezávislosti dominovali politickému životu. Politikum představuje v Nigérii každé sčítání lidu. Od velikosti jednotlivých etnických skupin se totiž odvíjí nejen výše příspěvků z federálních fondů, ale také obsazení postů v armádě a ve státní správě. V již čtyři roky pečlivě připravovaném cenzu se proto Národní populační komise – ze strachu z nového násilí – odmítla občanů ptát na jejich víru a etnikum. Jakýsi „ostrov neutrality“ či spíše pojítko mělo tvořit nové hlavní město, v centru země založená Abuja. Náboženství je všudypřítomné na jihu i na severu země a všichni politici k Bohu neustále odkazují. Při lokálních náboženských střetech během Obasanjovy vlády zemřelo více než deset tisíc lidí. Obvykle proti sobě bojují „domorodci“ a etnicky či nábožensky odlišní „přistěhovalci“. Konflikt může podnítit maličkost – třeba závist kvůli zavedení elektřiny v sousední vesnici nebo nedostatek orné půdy. Skutečnou příčinou střetů často bývá nedostatek základních životních potřeb, načež cyničtí lokální politici odvádějí pozornost od svého selhání skrze obětní beránky a kulturní odlišnosti. Mocní guvernéři na severu k tomu využívají i zavádění islámského práva šaría. Voliči ovšem marně doufali, že tvrdé tresty postihnou i zkorumpované mocipány. Zřejmě nejvážnější zkouškou nigerijské jednoty je dnes krize v deltě řeky Nigeru, centru těžby ropy, odkud pochází 90 % vývozních příjmů země. V deltě dnes působí hned několik ozbrojených skupin, které bojují proti armádě i proti sobě navzájem, a jen v minulém roce unesly 60 zahraničních pracovníků. Militanti se těší podpoře zdejších lidí, kteří zatím přes rostoucí cenu ropy na

světových trzích pociťují jen negativní ekologické a zdravotní dopady naftového boomu. Na rozdíl od nenásilných odpůrců těžby z  počátku 90. let však současní rebelové nejsou žádnými idealistickými bojovníky za práva obyvatel delty. Podle BBC jsou pod ochranou některých lokálních politiků a sami bohatnou z nelegálního prodeje ropy. Americký černošský aktivista Jesse Jackson řekl, že „vypukne-li tady někdy válka, tak Rwanda byla jen garden party“. Příští nigerijský prezident musí nejen zabránit rozpadu země a  válce, ale zároveň pokračovat v cestě směrem k odpovědné vládě. Není mu co závidět. Tomáš Lindner Autor je politolog.

Q

Kdo je na výběr I v nigerijském civilním režimu dosud hrají prim bývalí vojáci. Po dvou porážkách s generálem Obasanjem se do třetice o volební vítězství pokusí opoziční lídr Muhammadu Buhari, který v 80. letech krátce velel vojenskému režimu. Stále není jasné, zda se o úřad hlavy státu bude moci ucházet dosavadní viceprezident Atiku Abubakar, obviněný z korupce. Muž, jenž se dostal do nemilosti prezidenta Obasanja kvůli odporu proti jeho úsilí zajistit si třetí funkční období, pořád čeká na vyjádření soudu. Favoritem voleb je Obasanjův vyvolený kandidát Umaru Musa Yar’Adua, šestapadesátiletý guvernér severního státu Katsima. Kritici mu vyčítají autoritářské tendence, příznivci vyzdvihují jeho lidovost, projevující se například útěkem před ochrankou jen kvůli koupi jedné cigarety u pouličního kiosku. Ve vnitrostranickém klání se díky podpoře dosavadního prezidenta dokázal prosadit například i proti bývalému dlouholetému diktátorovi Babangidovi. Zabránil tak tomu, aby se z voleb stalo pouhé soupeření dvou někdejších diktátorů. Všichni tři zmínění kandidáti pocházejí ze severu země. Naplňuje se tak slib „jižana“ Obasanja, že po něm se vláda přesune opět na muslimský sever.

Za prestiž a dobré jméno Itálie Jde-li o rukojmí, mají všichni táhnout za jeden provaz, nebo je tu místo i pro opozici? Když tálibáni propustili novináře Mastrogiacoma, celá Itálie si oddychla. Když ale vycházejí najevo podmínky jeho osvobození, Prodiho vláda se ocitá pod palbou kritiky. Západní civilizace si lidského života cení mimořádně, Itálie ovšem patří k zemím, kde to platí dvojnásob. Dojde-li kupříkladu k únosu a smrti dítěte, je to i pro nejserióznější deníky na řadu dní zpráva číslo jedna. Na náměstích se konají manifestace solidarity a fotbaloví tifosi, jinak známí svou brutalitou, na stadionech rozvěšují srdceryvné nápisy, že malý andílek konečně nalezl věčný klid. Taková míry publicity podobných tragédií je u  nás jistě nezvyklá. A  právě maximální úcta k  životu hrála velkou roli při jednání o  osudu Daniele Mastrogiacoma.

Novinář svobodný, tlumočník mrtvý Novinář listu La Repubblica byl unesen 5. března v jihoafghánské provincii Hílmand. Spolu s ním padli do rukou tálibánů i jeho tlumočník Adžmál Náksbandí a řidič Sajíd Agha. Ten byl po pár dnech brutálně zavražděn přímo před Mastrogiacomovýma očima, zatímco sám žurnalista byl 19. března propuštěn. Vláda premiéra Romana Prodiho byla pro získání jeho svobody ochotna zajít opravdu daleko. Situaci jí ovšem usnadnil fakt, že Tálibán nepožadoval odchod italských jednotek z  Afghánistánu. Pod takovým tlakem by nejednali ani vládní radikálové, natož Prodi a jeho umírnění spojenci. Cena za Mastrogiacomovo osvobození byla ale

i tak vysoká: afghánská vláda propustila pět příslušníků Tálibánu, včetně Mansúra Ahmada, bratra vojenského velitele hnutí mully Dadulláha. Přestože ministr zahraničí Massimo D’Alema ubezpečoval, že spojenci z  NATO byli o  všem informováni, záhy se z  řady zemí ozvala kritika italského postupu. Na propuštění příslušníků Tálibánu lze skutečně nahlížet jako na signál teroristům, že únosy se vyplácejí. Prodiho vláda se hájila tím, že lidský život má prioritu. Podmínky únosců navíc splnila administrativa afghánského prezidenta Hamída Karzáího, a všechny výtky prý tedy měly směřovat k němu. Prodi ale na druhou stranu podmínky únosců plně akceptoval. Ve vyjednávání navíc hrála zásadní roli italská humanitární organizace Emergency, která byla po celou dobu v úzkém kontaktu s Římem. Spor se spojenci se podařilo rychle utišit, mnohem silnější kritika nicméně zazněla z řad italské opozice. Ta sice uvítala Mastrogiacomovo propuštění, leč odsoudila jednání s teroristy. Skutečná bouře ale vypukla až minulou neděli – poté co tálibáni zavraždili tlumočníka Náksbandího.

Pokrytectví si přijde na své Gino Strada, šéf organizace Emergency, vládu přirovnal k Pilátu Pontskému, který si nad osudem tlumočníka myje ruce. Opozice Prodiho obvinila

Vyměněn za teroristy. Příliš velký ústupek? Anebo příliš malý, neboť tlumočník nepřežil? Daniele Mastrogiacomo na videu únosců, 14. březen foto profimedia.cz

ze lží, a její část dokonce volá po jakémsi impeachmentu. Na tom je nejlépe vidět, jak je celý případ instrumentalizován: v  případě novináře opozici vadí, že vláda jednala s  teroristy, v  případě tlumočníka prý nejednala dostatečně. Překvapivá zpráva přišla na Velikonoční pondělí: sám lídr opozice Silvio Berlusconi vydal prohlášení, že všechny útoky na Prodiho mají přestat. Důvod? Podle Berlusconiho „dobré jméno Itálie a prestiž země mají přednost před vší polemikou“. V  otázkách zahraniční politiky má mezi kabinetem a opozicí vládnout elementární shoda. Moudrá slova, chtělo by se dodat, kdyby je ovšem nevyslovil muž, z jehož popudu opozice jen o pár dní dříve hlasovala proti financování italského kontingentu v Afghánistánu, který tam přitom ještě coby vládní síla sama vyslala. Skutečný důvod Berlusconiho slov je prozaický: ministr zahraničí D’Alema

už pohrozil, že vláda zveřejní detaily všech tajných jednání, která vyústila v osvobození zadržovaných italských občanů. Většinu z nich vedla Berlusconiho vláda a dnes víme, že extremistům vyplatila mnoho milionů dolarů. D’Alema navíc poněkud tajemně naznačil, že nemuselo zůstat jen u výkupného. Propuštění pěti teroristů je jistě věcí minimálně spornou a nebezpečnou, na druhou stranu je v  kauze Mastrogiacomo také hodně pokrytectví. O tom opozičním už byla řeč. Ale čistý štít nemají ani USA, když tvrdí, že ony teroristům nikdy neustupují: v roce 2006 daly irácké guerilly svobodu novinářce Jill Carrollové, poté co Američané propustili pět zadržovaných iráckých žen. Učinili přesně to, co požadovali únosci. Ondřej Houska Autor je historik.

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

profil

Muž Západu Mušaraf

Alžírsko

Je lepší generál v hrsti než demokrat na pákistánské střeše

P

arvíz Mušaraf se literární slávou vyrovná velikánům světových dějin. Paměti pákistánského prezidenta byly pasovány na bestseller dříve, než vyšly, a londýnské Timesy je tiskly na pokračování pod názvem V palebné linii. Přitom mají jen malou historickou hodnotu a neobsahují ani životaschopné státnické myšlenky. Mušarafův život není strhujícím příběhem, ale vzpomínkami průměrného důstojníka, generála a nakonec křečovitého hráče, který manévruje mezi politickým přežitím doma a depešemi z Bílého domu. Kniha neobsahuje ani žádná šokující odhalení. Že CIA platila Islámábádu za každého podezřelého cizince tisíce dolarů, se ví už dávno. Totéž platí o  amerických výhrůžkách bombardováním Pákistánu. A  informaci o  plánech radikálů unést letadlo ČSA a  zpustošit s  ním londýnské letiště Heathrow měly české tajné služby už v roce 2003. Nicméně Mušaraf je prvním významným politikem, který o  válce proti terorismu mluví bez servítků. Neřeší, že tyto výroky pak překotně dementuje Bílý dům. Dobře ví, že o co víc si toho může dovolit venku, o to opatrnější musí být na domácí půdě.

Vojáci za prosperitu a demokracii Do čela Pákistánu vynesl Mušarafa vojenský převrat, v dějinách země nikoli výjimečná záležitost. V Pákistánu se říká, že armáda a byznys jsou jediné věci, které v této zemi fungují. Zatímco obchodu pomáhá minimum byrokratických zábran, armáda je elitářským státem ve státě. S oblibou mluví do politiky, a pokud se jí zdá, že demokracie překročila hranici chaosu, vezme řízení státu do svých rukou. Právě to udělají v roce 1962 lidé kolem generála Ajúba Chána, junta pak vymyslí celkem civilizovaný politický systém: ústavu se silnými prezidentskými pravomocemi, parlament a rady vybírané na základě místních voleb. Současně dokáže získat rozsáhlou pomoc od USA a Světové banky. Když v roce 1969 Chán onemocní, předá armáda moc civilistům, ale v červnu 1977 se o ni opět přihlásí prostřednictvím Zijáula Haka. Jestli se Mušaraf inspiruje u některého ze svých předchůdců, pak to je právě generál Hak. Když Sověti obsadí Afghánistán, Hak podpoří afghánské mudžáhidy a posílí spojenectví s Washingtonem. Pákistán získá exkluzivní roli hlavního distributora americké pomoci pro mudžáhidy. Pro Islámábád z toho plyne řada věcí – obrovské a nesnadno kontrolovatelné peníze, možnosti formovat situaci v Afghánistánu podle vlastních představ, výhodný nákup tehdy supermoderních stíhaček F-16, ale i pořízení jaderné technologie s čínskou pomocí, zatímco Washington jen potichu přivírá oči. Na domácí půdě Hak vyhlásí, že volby budou do tří měsíců. Uspořádá je až za sedm let, zato zvítězí s 95 % hlasů. Jenže v roce 1986 se z Británie vrací Benazír Bhuttová, dcera premiéra, kterého generál nechal oběsit, a začíná proti Hakovi agitovat. Jak by dopadly další volby, zůstane otázkou – 17. srpna 1988 prezident zahyne při nevyjasněné nehodě vojenského letadla společně s generalitou a americkým velvyslancem.

Není to náš člověk Parvíz Mušaraf, narozený za soumraku Britské Indie v Dillí, absolvent elitních křesťanských škol i britské vojenské akademie, v té době jako důstojník výsadkářských commandos válčí v  Kašmíru. Parvíz Mušaraf Narodil se 11. srpna 1943 v Dillí, v muslimské rodině koloniálního úředníka; 1947 – po rozdělení Britské Indie se rodina stěhuje do Pákistánu; 1949–56 – pobyt v Turecku, kde otec přechodně pracuje; 1961 – začíná studovat vojenskou akademii; 1965 – jako poručík dělostřelectva bojuje ve válce s Indií; 1971–87 účast v bojích o Kašmír, studuje vojenskou školu v Británii; 1991 – jmenován generálem; 1998 – náčelník generálního štábu pákistánské armády; 1999 – v čele převratu proti Nawázu Šarífovi, prohlašuje se prozatímním vůdcem země; 2001 – oficiálně se prohlašuje prezidentem, spolupracuje s USA ve válce proti terorismu; 2002 – ve zmanipulovaném referendu získává pětiletý mandát; 2007 – v rozhovorech vyslovil zájem o další mandát.

Kamarádi z fronty o něm hovoří jako o nadšeném bojovníkovi, který, když je v roce 1971 podepsáno příměří, ve vzteku tříská vestou o podlahu. Právě protiindické nadšení je podle knihy Stevea Colla Válka duchů jedním z důvodů, proč se Mušaraf odhodlá jít proti politikům. Premiér Nawáz Šaríf jmenuje málo známého Mušarafa na podzim 1998 náčelníkem generálního štábu. Na jaře 1999 tento velitel naplánuje úspěšnou ofenzivu, ale premiér – na nátlak Billa Clintona – nařizuje armádě stažení. Mušaraf definitivně ztrácí trpělivost 12. října 1999, kdy se ho premiér Šaríf pokusí odvolat z funkce. Generál se na palubě letadla pákistánských aerolinií vrací z  dovolené na Srí Lance. Stroj dostává zákaz přistání a s palivem na dvacet minut krouží nad Karáčí. V poslední chvíli zasahuje armáda, vyrazí na letiště – a do ulic. Výsledek? Mušaraf, už prezident, s  téměř prázdnými nádržemi přistává, Šaríf putuje do vězení (později propuštěn do exilu). Od puče si hodně slibují hlavně islamisté, ale Mušaraf je zklame. Chodí v civilu západního střihu, slibuje demokracii a  reformy. Kontakty s  kašmírskými guerillami sice úplně nepřetrhá, ale zavádí jasná opatření – od zákazu teroristického fundraisingu po rozpuštění některých radikálních skupin. Začíná jednat s Indií o Kašmíru. Ve Washingtonu si najme prestižního lobbistu Lannyho Davise, aby mu vylepšil image v Clintonově Bílém domě. Obrací se i na republikány, v dopise jim slibuje korektní přístup i (byť hodně neurčitě) spolupráci při dopadení Usámy bin Ládina.

Zlikvidujte zrádce! Za necelé dva roky musí dokázat, nakolik to myslí vážně. Hned po 11. září 2001 na Mušarafa Američané přitlačí. Bob Woodward v  knize Bushova válka píše o překvapení tehdejšího ministra zahraničí Colina Powella, když Mušaraf bez smlouvání přijme všech sedm bodů americké žádosti. I když se tím oficiálně vzdává podpory Tálibánu, ke vzteku islamistů i  bezpečnostních složek včetně tajné služby ISI. Během řádově měsíců je za mřížemi přes dva tisíce islamistů, přes 600 státních zaměstnanců přichází kvůli kontaktům s islamisty o práci. Dějí se předtím nemyslitelné věci: nedotknutelná kmenová území obsazuje armáda a po Pákistánu se prohánějí i agenti CIA. Po pěti letech lze vnímat výsledky Mušarafova snažení různě. Hlasy, že by mohl dělat víc, zní hlavně z  USA a  Británie. Zejména od loňského srpna, kdy se přišlo na to, že podezřelí z teroristických útoků na Londýn absolvovali vymývání mozků v  pákistánských medresách, náboženských školách. V únoru se pak do Pákistánu opírá americký viceprezident Dick Cheney a vyzývá generála k „větší aktivitě v boji proti terorismu“. Doma Mušaraf čelí nařčením ze zrady islámu, jediného pojiva umělého a  mnohonárodní-

Alžírsko po 15 letech

ho Pákistánu. Má za sebou tři pokusy o atentát, cestuje málo, výhradně za pancířem a  v  těžce vyzbrojené koloně. Útočí na něj i  lidé vycvičení kašmírskými guerillami, kdysi druhy ve zbrani, které nakonec odzbrojil. Spolupráce s  Američany je v  očích islamistů neodpustitelný hřích a  „zrádce“ Mušaraf je pro ně podobně lukrativním cílem jako George Bush. Nemohou mu zapomenout, že Pákistán předal Američanům několik set lidí podezřelých z terorismu (polovina ze 14 předních teroristů ve věznicích CIA byla zadržena v Pákistánu). Díky Mušarafově vstřícnosti ale procházejí Pákistánu na Západě věci, které by jiné zemi přinesly velké problémy. Když OSN chtěla monitorovat tamní jaderný program, Mušaraf odmítl. Stejného přístupu se dočkala Mezinárodní agentura pro jadernou energii, když chtěla zjistit, zda Pákistán spolupracoval s Libyí a Severní Koreou.

Bhuttová zvažuje návrat V  dubnu 2002 si Mušaraf referendem zajišťuje dalších pět let v úřadě prezidenta, letos tedy má svůj mandát obhajovat. Situaci nemá snadnou – na lidnatém venkově ho většinou rádi nemají, navíc začínají váhat i příslušníci městské střední třídy, kteří mu donedávna fandili. Například spisovatel Mohsin Amid na internetu píše, jak v  roce 2002 ještě skousl, že mu tajný přímo ve volební místnosti kouká na prsty. Tehdy prý stále věřil, že generál naplní svá slova o  „rozumných reformách“. Znechutilo ho ale, když Mušaraf letos v  březnu odvolal předsedu Nejvyššího soudu Muhammada Chaundryho a nechal vypnout televizní kanály ukazující demonstrace na jeho podporu. Vládce Pákistánu zasáhl tam, kde si to zatím ještě nedovolil: proti soudní moci a médiím. Chaundry své odvolání vysvětluje zájmem o kauzy 400 lidí, kteří zmizeli během války proti terorismu. Podle spekulací pákistánského tisku byl ale důvod jiný, u  Nejvyššího soudu se sešlo několik žalob na právní stránku Mušarafova postavení. Generál už skoro sedm let zastává současně funkci prezidenta i  nejvyššího velitele armády, ačkoli to zákon nedovoluje. Mušaraf se stále může opírat o  republikány z  Bílého domu. Jenže ve Washingtonu už se začala angažovat bývalá premiérka Benazír Bhuttová, i ona si najala lobbisty, aby jí pomohli získat podporu pro případný návrat do vlasti. Podle listu New York Times ale Bushova administrativa Bhuttové nedůvěřuje. Ví, že armáda by se na ni dívala skrz prsty, a pak jsou i její demokratické ideály k ničemu. Představa, že by se k pákistánským jaderným zbraním dostal někdo skutečně nebezpečný, je pro Bushe daleko horší než generál Mušaraf se všemi chybami a výstřelky. Tomáš Vlach Autor je novinář, pracuje v agentuře Daroga.

13

Q

Že al-Káida rozšiřuje svůj záběr na místa, kde se úder nečeká, patří k  jejímu letitému know-how. Ale že se de facto vrátí tam, kde islamistický teror ve velkém začal, nicméně pak utichl, působí jako novinka. Dokládají to středeční atentáty v Alžíru. Přes třicet lidí padlo za oběť dvěma sebevražedným výbuchům. První mířil na vládní budovu v metropoli, v níž sídlí ministerstvo vnitra i úřad premiéra. Druhý, časově téměř paralelní, pak na policejní stanici na východním okraji Alžíru. K činu se přiznala Organizace al-Káidy islámského Maghrebu. Svět je zvyklý na to, že k firemnímu logu al-Káida se může hlásit kdekdo, ale tady to opravdu vypadá na novou severoafrickou strategii organizace Usámy bin Ládina. V tom se shodují všechna média. Nikdo ovšem ještě neví, zda tato strategie účinně propojí Maghreb

Místo smíru výstraha.  Alžír, 11. duben. foto profimedia.cz / reuters

(Mauritánie, Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye) s již „načatým“ Somálskem. Alžírsko si připomnělo 15. výročí začátku vlny teroru, často nazývané občanskou válkou. Bylo to v době, kdy al-Káida (založená Usámou v  Afghánistánu v  roce 1988) již existovala, ale skoro nikdo o  ní nevěděl. Pokud se před patnácti lety řeklo islamistický terorismus, každému se vybavila Islámská ozbrojená skupina (GIA), vrazi zabíjející bez výběru prosté Alžířany. Nejprve se pokusili získat stát. Když pak alžírská vláda přerušila volby, v nichž Islámská fronta spásy drtivě vyhrávala, pokusili se tento stát zničit útoky na jeho politické, hospodářské i vojenské instituce. Když ale Alžířané v  roce 1995 zvolili sekulárního prezidenta, islamisté obrátili svůj hněv od bezbožného státu na odpadlický lid. Začala vlna podřezávání mužů, žen i dětí . Jak už to chodí, teror obsadil světové televize, zatímco pozdější vládní úspěchy v boji proti němu mediálně atraktivní nejsou. V září 2005 tak jen s minimální pozorností proběhlo „referendum smíru“ – za souhlasu drtivé většiny voličů se Alžírsko rozhodlo zvážit amnestii pro vězněné teroristy. A v této situaci, vcelku příznivé pro smír v zemi po krvavém konfliktu, udeří al-Káida. Nebyl to úplně blesk z čistého nebe. Již o velikonočním víkendu přepadli islamisté 250 km západně od Alžíru armádní hlídku – v boji bylo zabito 9 vojáků a 6 teroristů. A sousední Maroko pátrá po desítce „nanejvýš nebezpečných teroristů“. Důvod? Když policie obklíčila dům s podezřelými osobami, tři muži se v něm sami vyhodili do vzduchu. Podle marockých bezpečnostních expertů prý podléhali Ajmánu al-Zaváhirímu, egyptské „dvojce“ al-Káidy, a jeho rozkazu „raději se vyhodit do vzduchu než padnout do rukou policie“. Prostor k  úvahám se otevírá i  pro Evropskou unii. Aktivity al-Káidy ve Středomoří (Maroko, Tunisko, Turecko, Sinaj) jsou již staršího data, a navíc mířily proti turistům. Stále ještě znejistělé Alžírsko je trochu jiná káva. Již v  březnu na to upozorňoval hlavní protiteroristický vyšetřovatel Francie Jean-Louis Bruguière. Zbyněk Petráček

14

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

rozhovor

Můžeme věřit večerním zprávám? S Lesliem Woodheadem o pravdě, fikci, princeznách a reality show ní, že lidé, kteří byli na projekci, věděli lépe, co se stalo, než očitý svědek... Oni také těžce nesli, že si nějaký Angličan dovoluje zničehonic natočit něco o českých moderních dějinách. A navíc tak nejednoznačně. Jenže to nebylo zničehonic. Příběh okupace Československa mě vždycky obzvlášť pronásledoval. Čím? Zdálo se mi tragické, jak byla naděje země na lepší život brutálně zadušena. Navíc mám 21. srpna narozeniny. Takže 21. srpna 1968 jsem měl narozeniny a  sledoval jsem invazi. Jeden kolega byl tehdy v  Praze, později udělal skvělý film o Janu Palachovi, a všechny ty události mi vylíčil. Je to strašně silný příběh a chtěl jsem ho natočit. Práce na Invazi pro mě byla plná emocí ještě z dalších mnoha důvodů. Můj život byl ovlivněn studenou válkou – prožil jsem v  ní celý dospělý život až do pádu berlínské zdi. V  padesátých letech jsem patřil k  poslední generaci mladých mužů, kteří prošli speciálním vojenským výcvikem. Za celá ta léta nás bylo asi pět tisíc: učili jsme se rusky, abychom mohli odposlouchávat různá vojenská vysílání – já jsem byl určen k odposlechu letců, kteří přelétávali nad východním Německem. Na konci padesátých let jsem strávil devět měsíců v  Berlíně. Ještě předtím, než byla postavena zeď. Fascinovalo mě, co se děje „na druhé straně“. Chtěl jsem dělat dokumenty o východním bloku, ale neexistovala žádná možnost, jak je tam natáčet. Přemýšleli jsme, jakým způsobem podat ve filmu příběhy, které jsme chtěli vyprávět. A  vyšel nám z  toho hraný dokument. Takže ten žánr je také tak trochu dítětem studené války. Pro mě určitě. Když jsem se rozhodl natočit Muže, který nemlčel o generálu Grigorenkovi, ten film se teď také promítal v Praze, nemohl jsem se sebrat a  odjet do Moskvy točit o  disidentovi drženém neprávem v  psychiatrické léčebně. Psal se rok 1970. Musel jsem vycházet z  generálova deníku, propašovaného ze Sovětského svazu. Napsal jsem podle něho scénář, snažil jsem se co nejvíc si ověřit fakta i reálie ve filmu. Jak vypadá psychiatrická léčebna? Co má kdo obvykle na sobě? Jak to vypadá u soudu?

Foto karel cudlín

Leslie Woodhead (69), klasik britského dokumentárního filmu, je považován za zakladatele nového žánru na pomezí dokumentu a fikce. Natočil desítky vynikajících filmů, přičemž rozpětí jeho témat je značně široké – od Beatles a Rolling Stones před Solidaritu, etiopského běžce, popírače holocaustu až po jazz v New Orleansu. Osmadvacet let pracoval pro britskou televizi Granada, posledních sedmnáct je na volné noze a točí hlavně pro BBC. Loni byl nominován na televizní cenu Emmy za dokument Děti Beslanu, v němž vyprávějí svůj příběh děti přeživší masakr v září 2004.

V

áš vůbec první dokument byl o Beatles. Jak jste se k nim dostal? V  roce 1962 mě poslali do Liverpoolu podívat se na nějaké kluky ve sklepě. Teď to bude vypadat, že dělám chytrého, ale nám opravdu hned bylo jasné, že tohle je něco naprosto výjimečného. Že jsme svědky revoluce. Ta energie byla neuvěřitelná a nikdy na ni nezapomenu... Shodou okolností taky můj zatím poslední film bude na téma Beatles. O čem přesně? O jejich vlivu na Sovětský svaz. To je neuvěřitelný příběh. Spousta lidí – a ne žádní pitomci – tvrdí a jsou schopni se o to i pohádat, že Beatles mají podíl na pádu komunismu. Brežněv a jeho muži ztratili díky nim celou generaci, kterou najednou budování socialismu moc nezajímalo. Beatles v Rusku samozřejmě nikdy nehráli, režim je zakazoval, ale stali se mýtem. Těším se na tu práci. Když nedávno na festivalu v Praze promítali váš snímek „Invaze“ o okupaci Československa v roce 1968, reagovali diváci velmi bouřlivě: někomu vadilo, že z Dubčeka a spol. děláte hrdiny, jiným, že naopak zločince. Co jste tomu říkal? Nejlepší, co se vám s takovým filmem může stát, je, že se diváci o něj pohádají. Bylo úžasné zjistit, kolik emocí tu je, i po čtyřiceti letech. Jak jsou lidé vášniví. A znovu se potvrzuje, že na jeden film je možné se dívat naprosto odlišným způsobem. Já netrvám na tom, že mám patent na pravdu, natočil jsem jen to, co říká jeden ze svědků událostí Zdeněk Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu. A taky to na rovinu říkám. Patří k rizikům žánru hraného dokumentu, že sice pracujeme i novinářsky a co nejvíc ověřujeme fakta, ale pořád vycházíme jen z jednoho zdroje. Je legrač-

To byl váš vůbec první hraný dokument. Objevil jste nový žánr. Co na to diváci? No, náš film byl součástí seriálu Svět v  pohybu, což byl nejdéle běžící pořad britské televize. Pondělí večer, každý týden, pokrýval se celý svět. Obvykle tam běžely tvrdé zprávy, reportáže, a  teď si představte, že se tam najednou objeví herec v šedivém mundúru, který hraje sovětského generála v blázinci. Lidé se hodně divili, ale nakonec to přijali. Neřekl bych ale, jak se občas tvrdí, že ten žánr začal se mnou. Patří sem podle mě už třeba Shakespearovy historické hry... Já jsem nikdy neměl v úmyslu nic zakládat. Pro mě to byla forma poslední záchrany. Saháme po ní, jen když není zbytí, když neexistuje jiný způsob, jak vyprávět příběh, který má zaznít. Takže po pádu železné opony už skoro tímto způsobem nedělám. Pořád jsou ale místa, kam se s kamerou nedostanete. Třeba Severní Korea. Nejen země... Před několika lety jsem dělal třeba film o tragédii v Lockerbie. Ukázalo se totiž, že ve společnosti Pan Am, jíž patřilo unesené letadlo, měli katastrofálně špatná bezpečnostní opatření. Natočil jsem taky film o  Davidu Irvingovi, popírači holocaustu. Děsivý člověk. Došlo k tomu, že předmětem soudního jednání se stal samotný fakt holocaustu, k soudu byli zváni lidé, kteří svědčili o  tom, že plynové komory skutečně v  Osvětimi existovaly. Proces trval velmi dlouho a  jako všechny britské soudní síně i tahle byla uzavřená pro veřejnost. Tak jsme celou věc zdramatizovali. A opět jsme se dostali skrz zavřené dveře.

Princezny v černých mercedesech Žánr hraného dokumentu je dneska mimořádně oblíbený. Je ale zřejmé, že má svoje rizika. Vím o nich víc než dobře. Nebezpečné je to, že do sebe prosakuje dokumentární a dramatická forma, což není dobře pro pověst ani jedné z nich. Míchání žánrů vyvolává otázky o autenticitě dokumentu.

A je tu ještě jeden problém: my vlastně natáčíme strašně špatné hry, protože jsme zásadně omezeni, pokud jde o dramatické nástroje. Kolik z charakteru můžete ukázat, jak ho vykreslit? Nemáte právo si vymýšlet něco o povaze a motivech postavy, jako by to udělal v případě potřeby dramatik. Největší argument proti hranému dokumentu lze ukázat na příkladu filmu, který vyvolal obrovskou pozornost v britské televizi, běžel i tady na festivalu Jeden svět – jmenuje se Smrt princezny. To bylo o Dianě? Ale ne, šlo o saúdskoarabskou princeznu, která byla veřejně popravena za to, že měla milence, kterého nesměla mít. Neuvěřitelný film. Autorem je můj dobrý známý Anthony Thomas. Natočil příběh popravy, která sice byla veřejná, existují přímí svědkové, ale v zahraničí se o ní vůbec nevědělo. Thomas se setkal se spoustou lidí, ale nikdo nebyl ochoten mluvit na kameru. Takže – hraný dokument. Snímek vyvolal obrovskou vlnu stížností, ozvala se především saúdskoarabská královská rodina, která dokonce vyhrožovala, že kvůli filmu zastaví dodávky ropy do Británie. Ten je musel naštvat. Bylo to velmi vážné. Věc se dokonce probírala v britské Dolní sněmovně, poslanci hovořili o tom, jak jsou takové filmy nebezpečné. Thomas ve snímku popsal, jak po příběhu princezny pátral. Hrál ho herec, který cestuje po Blízkém východě a mluví s lidmi. Někteří mu říkají, že princezna byla feministická hrdinka, jiní, že to byla bláznivá mladá holka, další zase, že byla obětí politiky svojí rodiny. Režie zaznamenala všechny úhly pohledu na nešťastnou dívku a  zdramatizovala je. Klíčová je scéna, v  níž Thomas ukazuje princezny, jak křižují pouští v  černých mercedesech a hledají milence. To nejvíc rozzlobilo královskou rodinu, která samozřejmě tvrdí, že to není možné, že se to nikdy nestalo. To je ukázkový problém. V hraném dokumentu nemůžete prostě říct jako v normálním dokumentu: tohle jsme natočili a  je to tak. Přesto je to pravda. To je klasický spor pravdy a fikce. Já jsem tady v Praze zažil podobnou debatu. Jedna žena mi po promítání Muže, který neuměl mlčet říkala, že prostě nebylo možné, aby si Grigorenko psal ve vězení a v psychiatrické léčebně deník. Že ona zná NKVD a že to je vyloučené. Jenže deníky, později byly publikované, vznikly ve vězení a  generál mi to sám tvrdil, když jsem se s  ním později setkal v New Yorku, kam emigroval a kde také zemřel. Takže i tahle paní věděla všechno líp než očitý svědek. Já jsem se ji snažila po promítání taky přesvědčit, ale usadila mě: prý to nechápu, protože jsem moc mladá. To je ten nejhloupější argument, co znám. A pořád nějak přežívá z generace na generaci. Proč mluvíme o středověku, když ho nikdo z nás nezažil? Jinak v každém svém filmu tohohle žánru zdůrazňuju, že nemám patent na pravdu, že jsem natočil příběh určitého člověka, jak mi ho popsal on sám. Což – opakuju – neznamená, že nevidím rizika žánru. Jsou velká. Tak proč riskujete a točíte v tom žánru dál? Protože mi dává do rukou nástroj, jak lidem přiblížit téma, o  něž by se jinak nezajímali. Já jim nevyčítám, že po těžkém dnu, když přijdou domů z práce, nemají chuť sledovat něco o okupaci Československa, jen vím, že taková témata přijímají snadněji v dramatické formě. Nejde jen o politiku, o americké občanské válce nebo o době bronzové se mnohem lépe točí, když tam máte pár herců v kostýmech. Jeden z  dalších důvodů pro hraný dokument jsou peníze. Právě jsem dokončil film o ateismu v Americe a potřeboval jsem záběry z archivu od padesátých let do současnosti. Takové záběry jsou dneska neskutečně drahé, stojí až sto dolarů za sekundu! To je strašně moc. Takže se toho hodně přehrává a došlo to tak daleko, že je z téhle praxe úplně nový byznys. V Americe existuje specializovaná agentura, kde si můžete najmout tým herců (říká se jim „přehrávači“) a historika k tomu. Tady se nabízí myslet na další riziko – že dnešní děti budou historii znát tak, jak jim ji zdramatizují filmaři, což nutně nemusí být úplně blízko realitě. S rozvojem technologií a v digitálním věku není jisté ani to, jestli nelžou zprávy. Můžete věřit večerním zprávám? Můžete věřit tomu, co vidí-

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

15

inzerce

rozhovor

La Fabrika uvádí nový český film

…A BUDE HŮŘ každý den od pátku 13. dubna 2007 od 20:00 hodin – Přístavní 22, Praha 7 te? Nedůvěra může růst spolu s tím, jak je stále snazší téměř cokoli vyrobit. Navíc přesvědčivě. Takže si představte, co by mohl dělat dnes Stalin – tehdy se jen retušovaly fotky, co by mohl dělat dnes? Pro propagandu je to úžasně vhodný nástroj. Na druhou stranu je tu internet, kde se mohou objevit opačné, alternativní názory. To je jedna z úžasných funkcí internetu: je bezbřehý a téměř ho nelze kontrolovat. Ale stejně kráčíme do doby, kdy bude velmi těžké odlišit realitu od manipulace. Nedávno jsme se dohadovali o tom, jestli by dnes, v době YouTube, kam kdokoli může zavěsit svoje video, trvalo dlouho, než by někdo zasáhl třeba ve Rwandě. Je to určitě zajímavá úvaha na téma, o  němž taky přemýšlíme – dokument má nejen pozorovací funkci, měl by taky pomoci zlepšovat společnost a upozorňovat na špatnosti. Nedávno nás s  kolegy napadlo: kdyby byla CNN na rampách v  Osvětimi a  reportovala o  vlacích plných lidí přijíždějících z  celé Evropy, změnilo by se něco? Co myslíte vy? Nejsem jistý, že ano. Proč? CNN je v  Dárfúru, je v  Zimbabwe... Všechny tyhle příšerné události proběhnou zprávami a děje se něco dramatického? Uznávám, že Osvětim je trochu extrémní příklad. Rád bych věřil, že přítomnost dokumentaristů by měla nějaký efekt, že by něco přinesla, ale jistý si nejsem. Nezafungoval takto třeba jeden z vašich dokumentů „Pláč z hrobu“ o srebrenickém masakru, který byl použit jako důkazní materiál v Haagu při soudu s válečnými zločinci? Trochu ano. Je pravda, že film pomohl usvědčit jednoho z  generálů z  genocidy a  poslat ho do vězení na čtyřicet let. On se totiž mimo jiné hájil tím, že v Srebrenici nebyl, ale my jsme našli archivní záběry, které svědčí proti němu. Pláč z  hrobu je zajímavý ještě něčím. Když jsem na tom filmu začal pracovat, neměl jsem ponětí, kolik archivních záběrů najdu. Jinak řečeno, zjistili jsme, že masakr, o němž si všichni mysleli, že byl proveden tajně, ve skutečnosti zaznamenalo mnoho kamer. Lidé měli malé ruční kamery z nejrůznějších důvodů: uprchlíci ukazovali svůj útěk, velitelé srbské armády chtěli natočit hrdinské dobývání Srebrenice. Jak jste se k těm materiálům dostal? Získávali jsme je celkem obtížně od anonymních zdrojů z armády. Důležitý byl taky záznam jednoho nizozemského vojáka. Nakonec bylo možné ten příběh rekonstruovat s udivující přesností a v udivující šíři... Takže člověka napadá, že nás dokumentaristy možná mobil odsune na vedlejší kolej, možná se staneme zbytečnými. Už to nějak konkrétně pociťujete? Loni v listopadu jsem byl na festivalu dokumentárních filmů v  Amsterdamu. Byly tam nejen dokumenty natočené mobilem, ale dokonce první hraný film. Kvalita obrazu byla samozřejmě mizerná, ale pořád se to zlepšuje. A navíc, jak snadné je ovládat takovou kameru, každý to má, každý to umí... Nedávno jsme díky mobilu sledovali popravu Saddáma Husajna. Vidíte. Autority se snaží kontrolovat válečné zpravodajství, protože může být velmi ničivé. Britové se o  to také snaží, jak v  Iráku, tak v  Afghánistánu, ale moc se jim to nedaří, protože vojáci sami sebe natáčejí na mobily a přes internet to posílají domů. A tohle prostě nejde kontrolovat. Což je vzrušující a skvělé. Ale nekontrolovatelné. A to může být dobře i špatně.

Chuť publika Jak si vlastně definujete hraný dokument? S definicí mám problém. A co filmoví teoretici v učebnicích? Taky. Není to jednoznačně definovaná kategorie. Některé věci jsou blíž dramatu, některé dokumentu. Každý to dělá jinak. Pokud jde o  mě, snažil jsem se přiblížit co nejvíc novinařině.

Zařadil byste sem třeba film Paula Greengrasse Let číslo 93 o 11. září? Je považován za hraný film, jako takový byl nominovaný na Oscara, vychází ale přísně z výpovědí svědků a pozůstalých, a někteří lidé tam dokonce hrají sami sebe... Paul je můj kolega, učil se stejně jako já na těch týdenních půlhodinových filmech pro televizní zpravodajství. Je ovšem zároveň úžasným filmařem v klasickém slova smyslu a dokáže v lidech vyvolat velké emoce. Jeho film je hybrid – kritici žánru by řekli bastard – faktů a fikce a podobné hybridy jsou obdobou hraných dokumentů. Vzpomeňte kromě Letu číslo 93 na Královnu, filmy Clinta Eastwooda o válce v Tichomoří, Dobrou noc a  hodně štěstí od George Clooneyho... A zdá se, že chuť publika vidět takové filmy je obrovská a že stále roste. Čím to je, že jsou čím dál oblíbenější, dokonce i v Hollywoodu? V Česku vznikaly za nejhorších časů – za okupace nebo normalizace – komedie, protože lidé chtěli zapomenout na realitu. Tohle je pravý opak. Máte pro to nějaké vysvětlení? Faktem je, že oblíbené jsou. Jednoznačně. Proč, nevím. Možná je to součást vší té obsese z reality show v televizích. Možná, že lidé dnes chtějí, aby příběhy byly skutečné, ze skutečného světa. I  když nejde samozřejmě o  celou filmovou produkci, vyrábějí se filmy, které jsou hodně odstřihnuté od reality, a nejvíc pořád vydělává fantasy: Pán prstenů a komiksy a Harry Potter. Nicméně lidé chodí častěji než dřív na filmy se silnými kořeny v realitě. Když už mluvíme o reality show. Nezdá se vám, že je jich čím dál víc? Co čím dál víc! Já mám někdy pocit, že – alespoň v britské televizi - nic jiného skoro nevysílají. Ten název, reality show! Neexistuje nic méně spojeného s realitou než tyhle pořady.

režie PETR NIKOLAEV podle kultovní knihy JANA PELCE „ ...A BUDE HŮŘ“ vyšlo v nakladatelství www.

.cz

. 3.

www.filmabudehur.cz www.lafabrika.cz

A „ATMOSFÉR

30 INSTINKT DEKÁDU“ POSLEDNÍ ČNOSTÍ“ RESPEKT 2. 4. ZA LM FI CÍ TI DOMÁ AUTEN INÁLNĚJŠÍ RMALIZACE SE VŠÍ „NEJORIG VSKÉ NO KO SÁ U H MARASMU

abrika.cz

@laf rezervace

VÝSLEDKY ANKET

Ropák 2006 Zelená perla 2006

NADACE ČESKÉ SPOŘITELNY A NADACE OPEN SOCIETY FUND PRAHA

HaDivadlo, Poštovská 8D, Brno 27. dubna 2007, 18 hodin

vyhlašují společný grantový program s názvem

Senioři vítáni

zpěv a komentáře – Vladimír Merta zpěv – Jana Lewitová

Cílem programu je podpora projektů zaměřených na využívání znalostí a zkušeností seniorů a jejich dobrovolné práce.

„přednáška“ o fauně – Karel Hudec

Zájemci z řad organizací, které připraví projekty zaměřené na zapojení seniorů, získají podrobné zadání, podmínky a formulář žádosti na: http://www.osf.cz

Předprodej vstupenek za 150 Kč: Děti Země – [email protected], divadlo, Ekoporadna Veronica – Panská 9

Termín odevzdání žádostí: 30. června 2007 Nadace OSF Praha, Seifertova 47, 130 00 Praha 3 tel: 222 540 979, e-mail: [email protected] Tento program je financován z prostředků Nadace České spořitelny.

Poděkování Nadaci Veronica Brno.

Zajímavé je, jak se aktéři do pořadů, jako je třeba Big Brother, vybírají. Zdá se, že tu platí opačný požadavek než pro dobře fungující tým – tedy aby ti lidé spolu vycházeli co nejhůř. Je to tak: ten konflikt, stresové situace a všechno okolo jsou samozřejmě nepřirozené. A  jde to do dalších extrémů. Nevím, jestli jste zaznamenala velké haló, které jsme měli v  Británii kolem poslední řady Celebrity Big Brother. Týkalo se konfliktu mezi indickou herečkou Shilpou Shettyovou a ostatními účastníky soutěže. Navíc to byla „celebrity“ verze, což znamená, že tam jsou jakési „celebrity“… Většina z „celebrit“ na tom byla podobně jako účastnice, která se proslavila tím, že si myslela, že Cambridge je předměstí Londýna a Saddám Husajn byl slavný boxer. Právě proto je producenti a autoři pořadu dali dohromady s  Shilpou Shettyovou. Ostatní ji napadali a říkali jí věci jako „vrať se zpátky do slumu“ a „ta Indka, co neumí anglicky“. Nebylo to ale v důsledku pozitivní? Zvedla se vlna odporu proti rasistickým poznámkám, kterým byla Indka vystavena, v ulicích se manifestovalo, „viníci“ se veřejně omluvili... Nakonec to mělo dobrý konec. Reakce publika byla skvělá. Shilpu dokonce přijala královna. Navíc myslím, že kvůli aféře se série přiblížila velmi blízko naprostému zániku. Producenti doplatili na to, že už nevěděli co by a vsadili na extrémní rasové napětí, konfrontaci.

Ticho v Praze Prahu jste poprvé navštívil tajně počátkem osmdesátých let. Jak na vás zapůsobila? Bylo to velmi depresivní a strašidelné. Byl jsem tu úplně sám. A  jedna z  mých zarytých vzpomínek je na procházku po Václavském náměstí. Měl jsem takový hrozně zvláštní pocit. Dlouho jsem nevěděl, co to je, ale pak mi to došlo – kolem mě jsou lidé, ale nikdo nemluví, bylo tam úplné ticho. Dnes je to jedno z nejmilejších míst v Evropě. Už tu není ticho. Není, a to mimo jiné díky britským chlapcům, kteří sem jezdí pařit! Silvie Blechová

Q

Člověk v tísni, týdeník Respekt a Židovské muzeum v Praze vás zvou na veřejnou debatu projektu Free2choose – Meze svobody na téma

Měla by městská policie vyloučit příslušníka, pokud zjistí, že se v soukromí aktivně hlásí k extremistickému hnutí? Středa 18. dubna od 19 hodin / Nízkoprahový klub V-klub (ulice 5. května 36, Liberec) Hosté

Ondřej Cakl Tolerance a občanská společnos Ladislav Krajčík zástupce ředitele Městské policie Liberec Milan Šír náměstek primátora Liberce pro životní prostředí, technickou infrastrukturu a bezpečnostt Moderátor

Silvie Blechová

týdeník Respekt

Vstup zdarma

16

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Bezpečnost je nám vším

Romský výtvarník? GAL.BLOG.RESPEKT.CZ Seděl jsem nedávno u Rudy Dzurka, skvělého výtvarníka. Postěžoval si na byrokratické obstrukce, které mu ztěžují prodej jeho děl.

Chvílemi mi uniká, nač to všechno. Přece jen, a nemějte mi to za zlé, mi připadá lehce přehnané, aby div ne na každém rohu Damašku postával muž zákona se samopalem. Plastic People vzpomínají na nedávno zemřelého básníka Egona Bondyho.  Více na straně 23.

ALANNI.BLOG.RESPEKT.CZ

a čekej. Někdy se obnoví během pár minut, někdy to trvá i déle.

Přesnější popis zbraně ale bohužel neposkytnu, v dané oblasti příliš zběhlá nejsem. Stačí mi, že nahání hrůzu. No dobře – občas. Protože když překonáte lehčí nervozitu ze střetnutí „tváří v tvář“ takové zbrani a pohlédnete o něco výš do tváře muže, který zbraň drží, někdy vás napadne jediné: jak můžou s prominutím někomu takovému svěřit do rukou zbraň? Tím spíš, když si s ní dotyčný z  nudy hraje, točí s  ní a  podobně. Nicméně lepší je být s nimi zadobře. Co já vím, kdy ji míní použít.

Až z Ulánbátaru přijeli pracovat na Moravu, ne každému jsou ale po chuti. Komu a proč? Videoreportáž rozvíjí článek Petry Hůlové Mongolové mají rádi Švejka z Respektu číslo 15.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Zbyněk Petráček Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Erik Tabery Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

ANKETA.RESPEKT.CZ Má být v Praze olympiáda?

ANO 26 %

NE 74 %

Hlasujte a diskutujte o dalších otázkách: Líbí se vám návrh daňové reformy? Chcete zákaz kouření v restauracích? Byl Pinochet horší než Fidel Castro?

TAPETY.RESPEKT.CZ Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

Hloupé je, když vám internet spadne v  ten nejnevhodnější okamžik. Celkem dobře si vzpomínám, jak jsem si naivně po příletu myslela, že si na dálku vyřídím pár drobností přes internet banking. Nemožné. Ale běda tomu, kdo si bude stěžovat kamarádovi, známému, manželovi, prostě komukoli po internetu či telefonu s tím, jak to nikdy nefunguje a co je to za „píp-píp-píp zemi“ (každý máme své slabé chvilky, věřte mi, že já tu zemi jinak doopravdy miluju). Několikrát jsem byla přítelem Omarem (a  nejen ním) upozorněna: „Tohle do telefonu neříkej, řekneš jim to pak Najdete je ale všude. Samopaly na křižovatce (že – osobně. Nepiš to tam radši, alespoň ne přímo. by usměrňování plynulého chodu beztak nekon- Všechno tu kontrolují. Můžou pak dělat potíže.“ trolovatelné dopravy?), volně pochodující po uli- Beru na vědomí a hlídám se. V tomhle směru radcích, před úřady, před ambasádami, vládními ši riskovat nebudu, co? Ještě by mě mohli sebrat úřady a  soukromými budovami prezidentovy a zavřít. Třeba jsem si o to svým chováním kolerodiny. Uznávám, že před těmito institucemi je dovala, člověk nikdy neví. to normální. I když na druhou stranu, pro kohokoli, ať turistu nebo běžného chodce, je trochu Taky by si mě mohli splést se šlapkou. No, to ošemetné se před některou z vládních budov byť musím trošku upřesnit, protože takhle to nevyjen na chvíli zastavit, chtít si ji pořádně prohléd- padá zrovna dobře. Pro mě ne. nout, nedej bože vyfotit. Jednou z věcí, proč by se tak stát mohlo, je to, že Měla jsem ten nápad. Jen se pořádně podívat. by mě mohli zaměnit s místními (vesměs ruskýProhlédnout si ji. Sotva jsem se poprvé a zjevně mi a ukrajinskými) děvčaty z night klubů. Vlasy si i naposledy za chůze zničehonic zarazila a obrá- nezakrývám a hlavně barva mých vlasů, ač přirotila hlavu ve směru jednoho z ministerstev, byla zená, je dost nápadná téměř všude. K tomu ještě jsem lehce, ale neúprosně vzata pod paží, ať porcelánová pleť. A uznávám, mé zvídavé pohledy zbytečně nezastavuju a neprohlížím si to tu tak po okolí a lidech mi to taky neulehčují. Tím bych okatě, nebo se u nás rychlostí blesku objeví „taj- teoreticky mohla dávat najevo, že „mám zájem“. ný“. Bude po nás chtít doklady, bude se ptát, co tam děláme, proč si to místo prohlížíme a vůbec. A  jelikož mé levé zápěstí z  vnitřní strany navíc Mohlo by prý být i  hůř. Pochopila jsem. Sice zdobí drobné tetování, u  místních, především mě to lehce rozčílilo (to se ani nemůžu zastavit starších, tak vzbuzuji lehké podezření, protože a pořádně podívat?), ale hodila jsem to za hlavu. každý přece ví, kdo se obvykle nechává tetovat, Nač si přidělávat starosti. že... Ne že bych si dovolila nosit tílko a tetování by tak bylo vidět. To už bych si doopravdy koledoMísto toho jsem si našla alternativu. Když už vala o malér. Prvních pár dnů jsem poctivě nosila si nemůžu určitá místa prohlédnout normál- dlouhé rukávy, ale když je vám pak vedro, rukáně, využívám každodenní zácpy na silnicích, kdy vy jemně vyhrnete, i trošilinku víc. A tetování je mi ani nezbývá nic jiného než se znuděně kou- vidět. Ouha. Ouha? Nakonec mi ani nepřipadalo. kat z okýnka taxíku po okolí. Na to mi nemůže Nikdo se extra nepohoršoval, nikdo nedal nijak nikdo nic říct. najevo, co si o  tom ve skutečnosti myslí. Nic. Ale kdo ví, co se odehrává za mými zády. Možná Podobná bezpečnost se aplikuje i  na internet mám jen z pekla štěstí. a telefonní linky vůbec. Na místní internet, který je pomalý, a  navíc každou chvílí padá, bych Mimochodem, arabské šlapky (ne ty „z dovozu“) musela mít pytel s  velkou zásobou rezervních se od těch našich moc neliší. Stačí se zatoulat nervů. Naneštěstí mám jen jedny, prozatím ale, do postranních uliček starého města v  Damašzdá se, odolné. Když jste uprostřed chatu s kama- ku a  určitě nějakou potkáte. S  výrazným makerády, které nevidíte zrovna každý den, a  spad- -upem, v  oblečení zdůrazňujícím ženské křivky. ne vám síť jednou, dvakrát, třikrát během půl Někdy narazíte i na minisukni. hodiny, jste na mrtvici. Když se to děje neustále, občas máte chuť do klávesnice praštit a  někdy Monika Al-Anni nejen to. O. k., spadla síť? Tak se pohodlně usaď Autorka pobývá v Sýrii. Q

Dav MAREK.BLOG.RESPEKT.CZ Psychologové a  neurologové stále častěji píšou a  hovoří i  o  našem emočním a  softwarovém „dědictví“, které v našich mozcích a tělech zbylo po milionech let evolučního vývoje. Ačkoliv žijeme s mobily v ruce a přepínáme televizní kanály, naše emoce a instinkty reagují tak, jak byly kdysi dávno naučeny a pro co byly vytvořeny. Z evolučního hlediska muselo být výhodné, že se jedinci, třeba ve chvíli nebezpečí, mohli jaksi rezonančně spojit a vytvořit dav. Známe to všichni: když někdo v  tramvaji upadne na schůdcích, na okamžik ztuhnou všichni pasažéři. Když vidíme napínavou a nebezpečnou situaci v  nějakém thrilleru, prožíváme ji s  oním stínovým hrdinou na plátně. Když se díváte na sportovní utkání s partou přátel, má to větší grády. Rockový koncert dnes nahradil jeskyně a zesilovače amfiteátry. Ve skupině, natož v davu, jsou emoce posíleny a adrenalin stoupá. Je to odjakživa

nakažlivé. Teď to jen vědci začínají „vědecky“ poodhalovat a zdůvodňovat. Když totiž ťuknete na ladičku a pár jiných lidí kolem vás má v  ruce ladičku téže frekvence, rezonančně se rozezvučí všechny ladičky, i ty neudeřené. Princip rezonance funguje v celém vesmíru i v buňkách lidského těla. Dnes víme, že každá buňka v lidském těle „zní“, tedy zpívá svou frekvencí. Proč má asi hudba nad námi lidmi takovou moc? Co když je to tím, že rozeznívá odpovídající geny a buňky a enzymy a tkáně? Proto se nám víc líbí hlasitější hudba a víc nástrojů najednou? Proč se nám tak líbilo divadlo (pokud ještě herci skutečně prožívali emoce, které měli prožívat, a nepředstírali, že je prožívají)? Film, televize, ale i symfonický orchestr, atomová elektrárna, motocykl, tlačítko v bombardéru nebo politická demonstrace, to vše je ovšem nad „možnosti“ brzd našeho emočního aparátu. Pokud tomu tak skutečně je, a ono je to stále zřejmější, pak je nejvyšší čas si právě tahle evolučně daná omezení svého mozku uvědomit a nějak systémově omezit případné negativní dopady davového rozhodování. Protože pak stačí jedno pivo a  (traumatickým porodem, autoritativní výchovou, šikanou ve škole a houfem podobně postižených „kamarádů“) zmatený puberťák znásilní spolužačku a ještě si to nafil-

Zavolal jsem rovnou kamarádovi a  poptal se, jestli není možnost uspořádat prodejní výstavu romskému výtvarníkovi. Podvědomě jsem zřejmě předpokládal, že když řeknu jenom skvělý výtvarník, tak to nebude stačit. Když k tomu dodám Rom, tak to zabere. Ano, Ruda Dzurko je umělec a Rom. Mimoděk jsem si vzpomněl, že na slovenské Wikipedii jsem uveden jako židovský podnikatel. Nepochybně jsem Žid a  nepochybně jsem také podnikatel. Toto spojení však předpokládá, že Žid a  podnikatel nejsou nezávislé charakteristiky, a  to bez ohledu na to, jestli jsem dobrý nebo špatný Žid, religiózní nebo sekulární Žid, úspěšný nebo neúspěšný podnikatel, jestli půjčuji na úrok nebo podnikám v médiích. Neznámý spolutvůrce hesla „Fedor Gál“ ve slovenské Wikipedii chtěl „jen“ zdůraznit své vidění světa. Totéž já v telefonátu kamarádovi. Oba jsme ve svých výrocích prezentovali předsudek. Omlouvám se Rudovi. Fedor Gál

Q

„Nová“ strategie Aktuálně.cz DAVID.BLOG.RESPEKT.CZ Skoro každé ráno jsem prolétl kromě kulturní stránky Hospodářských novin také server Aktuálně.cz Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem web včera opět navštívíl. Aktuálně.cz totiž provedlo jakousi domněle „avantgardní“ inovaci. Když jsem se optal jejich kulturního dopisovatele, jestli se dívám na stejné stránky, odpověděl mi: „...vedení změnilo vizuály i všechno ostatní. Zařízli kulturu a porodili showbyz. Zůstaly jen film a současná muzika, sem tam asi nějaká ‚skandální‘ akce, celebritka nebo něco z četky – divadlo, literatura a výtvarný umění nejsou zajímavý, protože je to menšinová, tím pádem i nepodstatná (rozuměj nekomerční) záležitost.“ Takže podtrženo sečteno, díváš se správně, ale vlastně už někam jinam. Tak jo, zase někdo ví, co si žádá „většina“. Ať žijí schematické servery s komerční grafikou na jedno brdo, plné krátkodechých idiotismů. Jiří David

Q

muje do mobilu. I jinak slušný poslanec se v parlamentu chová jako v davu a parlament se pak chová jako dav puberťáků. A rozhoduje ne moudrý rozum, ale diktátem televizních peoplemetrů nebo nátlakem médií zpracovaný dav. Vlastimil Marek Autor je celoživotně alternativní hudebník, publicista, spisovatel a duchovní učitel.

Q

téma

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

17

Zmizel jako dým. A nikdo neví, za kým šel a co tu chtěl. foto profimedia.cz

Stíny českého parlamentu

Naše zákony píšou lidé, které nikdo nezvolil a nikdo nezná

Jezdí se vám bezpečněji po silnicích? Dusíte se během oběda v restauraci kouřem? Vyhovuje vám, že jsou základní léky k dostání nejen v lékárnách? Vyvlastnil vám velký akcionář cenné papíry? Jste nadšeni z registrovaného partnerství? Nebo vás žere, že jste měli přispět na dvoumiliardový dárek pro nejbohatšího Čecha v zemi? Všechny tyhle příběhy mají jedno společné: zrodily se díky činorodosti nenápadného živočicha, který se tady v pár exemplářích usadil počátkem devadesátých let a postupně se rozmnožil v početnou kolonii. Její členové jsou plaší, málokdo z běžných smrtelníků je kdy spatřil, přesto ovlivňují naše životy, aniž o tom máme nejmenší tušení. Nejvyšší čas seznámit se. Vítejte v pozoruhodném světě českých lobbistů.

I

když skoro každou neděli chodí po obědě na procházku, tentokrát raději zůstane doma. „Dnes na to nemám pomyšlení,“ podává nám muž ve středních letech ruku u  dveří svého bytu a druhou si přikládá studený obklad na hlavu. „Pozval jsem jednoho poslance do sklípku svého známého. Mají teď zasedání a on musí ve sněmovně sedět každý den, tak jsem chtěl, aby se odreagoval. Nakonec jsme to, jak vidíte, trochu přehnali.“ Uprostřed další věty se ale náš hostitel nečekaně zarazí a do hlasu mu vklouzne přísnost. „Takhle ne,“ říká a obě jeho oči visí na našem mobilu, který před ním leží na stole vedle bloku na poznámky. „Ten mobil si laskavě vypněte a vyndejte z něj baterku. Člověk si nemůže být nikdy jistý, odkud může přijít rána. Nestojím o to, abyste si mě nahrávali.“

Jsme u  jednoho z  úspěšných pražských lobbistů, který se již roky zaměřuje na ovlivňování názorů a rozhodování zdejších politiků. Na tuto práci si ho za peníze najímají jak různé soukromé firmy usilující jeho prostřednictvím prosadit takové znění zákona, které by jim přineslo například nějakou úlevu nebo zisk v  jejich byznysu, tak například i svazy handicapovaných lidí nebo neziskové organizace. O  popularitu muž nestojí, se schůzkou souhlasí až po dvoutýdenním přemlouvání a pouze pod slibem utajení jeho jména. „Ta změna se mi vyplatila,“ komentuje své několik let staré rozhodnutí odejít ze světa zdejších státních úřadů. „Od té doby, co jsem přešel do téhle branže, víc vydělám a nabral jsem znovu sílu. Z předchozí práce jsem byl opotřebovaný. Chtěl jsem nějakou změnu, ale nevěděl jsem, co dělat. A pak mě napadlo,

„Nesu informace pro premiéra.“ Jacek Spyra – muž, který zůstal přes noc. foto čtk

že bych mohl využít tu spoustu kontaktů a známostí s důležitými lidmi, které jsem si vybudoval. Tak jsem se dal na lobbing.“ Místnost, v níž sedíme, je velkoryse zařízená. Na zdi visí obrovská plazmová televize, podlaha je z cizokrajného dřeva, pokoj dekorují starožitná křesla. „Můj roční obrat je v řádech milionů. Ale to není to nejdůležitější. Dělám to hlavně proto, že jsem tu svým pánem, nemusím se nikomu podřizovat – a přitom jsem neztratil vliv na to, jak to v téhle zemi vypadá.“ Na rozdíl od některých svých kolegů z  branže nemá náš hostitel stálou kancelář. Se svými klienty a politiky se schází u nich, v nejrůznějších kavárnách nebo na neformálních místech, jako byl v  úvodu zmíněný vinný sklípek. „Nejlepší pro lobbování je místo, kde se váš partner může věnovat nějakému svému koníčku. Takže s některými jdu na golf nebo na tenis. Lépe se tam s nimi komunikuje.“ Jeho pracovní den začíná v  devět ráno čtením všech zdejších novin a časopisů a pohledem do zpravodajských agentur. „Vytypovávám si tak oblasti, v nichž se bude něco zajímavého dít. Třeba se bude projednávat zákon, který by mohl poškodit nějaké zdejší finanční instituce. Když to zjistím, obrátím se na ně a nabídnu jim, že bych jim mohl pomoci s řešením hrozícího problému,“ říká lobbista. Když zrovna nemá schůzky po městě nebo jednání, vymýšlí strategii, jak ten který klientův zájem prosadit. „Kreslím si mapu, kde si vyznačím, kdo všechno bude o dané věci a v jakých stupních rozhodovat. Pak si vytypuji lidi, kteří by mohli na moje argumenty slyšet, a na ně se soustředím,“ říká. „V další fázi oslovuji různé skupiny, pro které by prosazení zájmu mého klienta mohlo být také výhodné. Snažím se je co nejvíc zaktivizovat, aby psaly do médií, oslovovaly politiky, vytvářely tlak. Poslanci tak získají dojem, že daný problém pálí hodně lidí, a že ho tudíž musí řešit v jejich prospěch.“ Mezi lobbistovy klienty patří údajně velké energetické a  farmaceutické firmy, bankovní domy nebo společnosti, podnikatelé obchodující s pohonnými hmotami a alkoholem i neziskovky – konkrétnější být nechce. „Nedělá to tady nikdo, takže nebudu odkrývat karty ani já,“ říká. „Razím heslo, že správný lobbista je ten, o kterém se neví, co vlastně dělá. Ti, co mě mají znát, mě znají a to

18

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

téma

úplně stačí. Koneckonců, o nějakou moji popularitu nestojí ani politici, ani klienti. Lobbing tady nemá nejlepší jméno, a oni s ním proto nechtějí být spojovaní. Spousta lidí si totiž pod lobbingem automaticky představí korupci.“

No nekupte to! Proměna ze státního úředníka v lobbistu, kterou prodělal náš průvodce, není ničím ojedinělým. Více než polovina lidí z  okruhu Clintonovy vlády skončila v lobbistických firmách. Do lobbingu míří v USA i členové Kongresu; tamní neziskové organizace takových přeběhlíků udávají k dnešnímu dni téměř 250. Lobbing se ovšem samozřejmě netýká jen státních úředníků nebo politiků, v západních demokraciích dnes patří k jedněm z nejrychleji rostoucích odvětví. Například v  USA byly na začátku padesátých let zaregistrovány zhruba tři tisíce lobbistů, dnes je jejich přes dvacet tisíc. Každoročně se tam přes ně protočí přes padesát miliard korun (zhruba rozpočet zdejšího ministerstva obrany). „Je to nekonečná spirála, ve které s  každým připravovaným zákonem přibude nová lobby,“ cha-

rakterizuje tento proces známý americký novinář Fareed Zakaria. „Lobbistické skupiny získaly moc srovnatelnou s  mocí vlády.“ A  podobně to před časem popsal i dlouholetý člen dolní komory za demokraty Dan Rostenkowski: „Na veřejných rozpravách členové Kongresu pořád pokukují po lobbistech, aby věděli, jak mají hlasovat.“ Mimochodem, poté co musel kongresman Rostenkowski kvůli korupčnímu skandálu politiku opustit, sám se na čas stal lobbistou. Boom, a to nejen v USA, začal po druhé světové válce. V modernizující se společnosti jako houby po dešti vznikaly nové obory, odvětví, složité technologie, rodily se tisíce občanských hnutí hájících různé zájmy – od náboženských přes ekologické až po lidská práva. Politici a jejich aparáty ztratili možnost stále individualizovanější a  složitější organismus obsáhnout. Ve stejné chvíli proto na jejich dveře začíná hlasitě ťukat novodobý průvodce touto nepřehlednou krajinou: lobbista. Pro politika má připravenou lákavou nabídku – zprostředkuje mu rychle informace z různých specializovaných koutů lidské činnosti, kterých se mu nedostává pro jeho kompetentní rozhodnutí, a to navíc zadarmo. Chce-li politik chápat kompliko-

Mlčet a neptat se. Václav Pecka foto tomki němec

vaný svět zájmů kolem sebe, je stále častěji odkázán právě na služby různých lobbistů. „Moderní politika se bez lobbingu asi dělat nedá. Žádný stranický sekretariát nemůže zaměstnat tolik lidí, kteří by rozuměli všem zájmům a dokázali by politikovi dát potřebné informace ze všech koutů společnosti pro jeho zodpovědné rozhodnutí. Jejich zprostředkovateli se tak stávají buď přímo nositelé těchto zájmů, kteří za ně u  rozhodovatele lobbují, nebo si k tomu najímají profesionální lobbisty,“ říká Jan Růžička, specialista Ústavu mezinárodních vztahů na fenomén lobbingu. „Přínos lobbingu pro moderní demokracii je jednak v tom, že díky němu politik dostává informace, které by jinak nebyl s to získat, a jednak v tom, že lobbisté pomáhají nastolovat a hájit témata, kterých by si politik jen těžko všiml. Třeba problémy různých menšin.“ Moderní společnost je lobbingem doslova prosycená. I když tato činnost byla dříve doménou převážně profesionálů, kteří si k tomu zakládali agentury, dnes se jí stále častěji (hlavně na poli zápasu o  ideje) věnují i  neprofesionálové, kteří hájí své nejrůznější zájmy – od odpůrců vojenských základen po stoupence registrovaného partnerství. Díky internetu nebo faxu to jde dobře, zavalit politika svojí žádostí nebylo totiž ještě nikdy snazší. Lobbuje tak obrazně řečeno téměř každý a často jdou různé zájmy proti sobě. V ideálním případě politik koktejl zájmů promění do kompromisního návrhu, který nepoškozuje veřejný zájem a alespoň částečně respektuje potřeby všech dotčených stran. Ne vše je ale zdaleka tak idylické. Když není lobbing nijak regulován, může mezi politiky, lobbisty a jejich klienty vznikat značně neprůhledné prostředí, v kterém bují politická korupce. Vypadá to třeba následovně: aby si klient pojistil prosazení svého zájmu, sponzoruje partaj politika, na jehož „zlobbování“ si následně najímá profesionální lobbisty. Ti o tom sice vědí, ale nezabývají se tím, protože jim jde hlavně o získání lukrativní zakázky od klienta. I  sami lobbisté mohou politika korumpovat, dělají to hlavně kvůli tomu, aby zvýšili svoji šanci uspět a od klienta za to získali tučnou odměnu. Ideální a definitivní recept, jak temnou tvář lobbingu zkrotit, zatím žádná moderní demokracie neobjevila. Nejčastěji se o  to západní společnosti snaží cestou regulace, asi nejdál v tom pokročili Američané. Tamější lobbisté musí každého půl roku vyplňovat veřejně dostupné přiznání, jaké zákony lobbovali, které úřady a politiky kvůli tomu kontaktovali, koho zastupují, jaké konkrétní zájmy hájí a jaký je jejich příjem. Předtím než mohou kongresmany lobbovat, musí se také v Kongresu zaregistrovat. Protože v USA musí politici a jejich partaje předkládat rok co rok seznam svých sponzorů, který je veřejně dostupný, lze dobře odhalit, zda úspěšnému zlobbování politika nepředcházel třeba šek do partajní kasy. Přísná regulace lobbingu v  USA samozřejmě nespadla z nebe, prosazovala se horko těžko více než sto let. Politici ji přijímali jen po malých krůčcích, a  to vždy až po nějakém velkém skandálu, který vyprovokoval nevoli a tlak veřejného mínění. Zatím poslední zpřísnění přišlo loni, poté co se jeden z nejúspěšnějších a nejvlivnějších lobbistů ve Washingtonu Jack Abramoff přiznal k podvodům a uplácení řady významných politiků. Na rozdíl od Ameriky není v Česku (jako většinou nikde v kontinentální Evropě) lobbing zatím nijak regulován ani zákonem, ani povinným zaregistrováním v parlamentu a ani samoregulací prostřednictvím profesních organizací. Pohled do mediálních vyhledávačů vysvětluje proč. Ačkoliv databáze hlásí více než čtyři tisíce zpráv obsahujících slovo lobbing nebo lobbista, ani jedna zpráva nenese informaci, že by zde propukl korupční skandál typu Abramoff. Veřejnost tak nemá důvod se o lobbing zajímat a výsledkem je, že se tu vliv a zájmy stále prosazují za oponou, pokoutně a bez jakýchkoli pravidel.

Chcete vědět, s kým se scházel?

Ach, proč jen si to ti lidé nepřejí? Jana Šebestová foto tomki němec

Březnová schůze dolní sněmovny je v plném proudu. V  kuloárech se hemží politici odchytávaní a  zpovídaní zástupci tisku. Co chvíli také různí poslanci nebo ministři vybíhají z jednacího sálu a mizí v uzavřených částech sněmovny. Stejným směrem vodí asistenti politiků nebo parlamentní zaměstnanci jako na běžícím pásu lidi s přišpendlenou kartičkou „Host“ na kabátě. „Zastupuji tady jednu počítačovou firmu a jdu za panem ministrem dopravy Řebíčkem,“ říká asi čtyřicetiletý muž v dobře padnoucím tmavomodrém obleku ozdobeném právě touto kartičkou. „O čem přesně s ním chci jednat, vám nebudu říkat. Do toho vám nic není.“ Sdílnější není o něco později ani ministr Řebíček: „Vůbec si nevzpomínám, že bych tady s někým takovým jednal. S lobbisty zásadně nejednám.“ Podobně jako tajemný návštěvník ministra dopravy reagují i  další oslovení. „Vedu tady jednání s  jedním poslancem, s  jakým a  o  čem vás informovat nebudu. Nestojím o  publicitu,“ říká asi třicetiletý muž a mizí v kuloárech sněmovny. „Byl jsem tady něco konzultovat s poslanci. Díky za zájem a na shledanou,“ říká padesátník v tmavém obleku v doprovodu mladé ženy, která se odmítá představit, a rychle opouští kuloáry. Na rozdíl od britského, amerického a  Evropského parlamentu nejsou lobbisté v Česku nijak registrováni. Na vrátnici se podobně jako kdokoli jiný, kdo vstupuje do labyrintu Poslanecké sněmovny, zapisují pouze svým jménem. Že jsou lob-

bisté, koho jdou lobbovat a koho zastupují, nikam psát nemusí. V kuloárech se pak pohybují dvojím způsobem. Buď v převleku „hosta“, nebo „poradce“. Druhý způsob je mnohem cennější. Když totiž člen vlády uvede nějakou osobu jako svého rádce, dostane takový šťastlivec zvláštní kartičku opravňující ho k volnému pohybu po dolní sněmovně bez doprovodu. Díky poskytování „mediálního poradenství“ ministrovi práce Petru Nečasovi (ODS) může tímhle způsobem brázdit sněmovní kuloáry například šéfka významné lobbistické agentury Pan Solutions a bývalá poslankyně ODS Jana Marcová. Je to tak trochu kouzlo. I když politici každou chvíli vybíhají z  jednacího sálu do uzavřených částí sněmovny a  stejným směrem proudí špalíry lidí s  kartičkami Host, většina z  oslovených politiků říká, že s žádným lobbistou nikdy nejednali a že je ani nikdy neoslovil. „Ani nevím, že tu nějací lobbisté jsou,“ říká ministr Řebíček. „Za mnou nechodí,“ říká šéf zemědělského výboru Jiří Papež (ODS). „Mě neoslovují,“ notuje si s ním šéf sociálního výboru Zdeněk Škromach (ČSSD). „Nejednám s nimi,“ uzavírá šéf sněmovny Miloslav Vlček (ČSSD). Na žádost, jestli by nám mohli udělat výpis schůzek ze svých diářů za poslední tři měsíce, abychom si jejich tvrzení mohli ověřit, však všichni čtyři politici reagují zamítavě. Prý by to bylo „administrativně náročné“, nebo to nejde proto, že si schůzky nikam nezapisují, a tudíž si je nepamatují. Že ale poslanci s lobbisty čile komunikují, potvrzuje výpis z návštěv polského lobbisty Jacka Spyry, který si nechala při vyšetřování korupční kauzy kolem privatizace Unipetrolu udělat před časem zdejší policie (Spyra u politiků lobboval za prodej Unipetrolu skupině kolem nedávno zavražděného podnikatele Františka Mrázka). Během svého lobbování navštívil Spyra podle výpisu z centrálního sněmovního počítače poslance celkem pětatřicetkrát. Na vrátnici si ho postupně vyzvedávali sociálnědemokratičtí delegáti Skopal, Šplíchal, Titz, jeho asistentka nebo asistentka poslance Škromacha. „Tak na to si opravdu nepamatuji. A ani si nevybavuji, že bych s ním vůbec kdy o něčem jednal,“ říká poslanec Skopal na otázku, o  čem se Spyrou mluvil (mimochodem lobbistu vyzvedl na vrátnici v  půl deváté večer, Spyra sněmovnu opustil až druhý den v sedm hodin ráno). „Ohlásil se, že má důležité informace ohledně kauzy Unipetrol a že je chce skrze mě předat premiérovi, tak jsem ho přijal. O co konkrétně šlo, si ale už nevybavuji,“ říká poslanec Šplíchal. A bývalý ministr Škromach zase s lobbistou hovořil „jen o bohulibé činnosti“ – dárcích pro potřebné. „Chtěl dávat auta sociálním ústavům a chtěl, abych to zaštítil. O Unipetrolu nepadlo ani slovo,“ říká Škromach. Kolik lobbistů se v  parlamentu pohybuje jako „poradci“ a kolik jako „hosté“, sněmovna na svých stránkách nevyvěšuje. Respekt proto požádal kancléře Petra Kynštetra o soupisku lidí s poradenskou kartou a  o  informaci, kdo za poslední léta vyzvedával na parlamentní vrátnici jednadvacet vytypovaných lobbistů. Kancléř to obratem s  odkazem na „ochranu osobních údajů“ odmítl. „Nepodpořím, aby vám to dal,“ říká k tomu místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová (ODS). „Jediné, čeho bychom tím dosáhli, že by lobbisté přestali chodit do sněmovny a poslanci by se s nimi scházeli jinde. Chcete-li vědět, kdo se s kým scházel, obejděte si jednotlivé poslance a požádejte je.“ Ze dvou set poslanců, které Respekt prostřednictvím šéfů pěti poslaneckých klubů oslovil se žádostí o přehled jejich schůzek s lobbisty za poslední tři měsíce, jich odpovědělo sedm: členové šestičlenného klubu zelených a sama místopředsedkyně Němcová (z pětičlenného vedení Senátu poskytli seznam schůzek místopředsedové Pithart za lidovce a Šneberger za ODS a z osmnáctihlavého Topolánkova kabinetu odkryli karty pouze tři ministři za zelené – Bursík, Kuchtová a Stehlíková).

Když si klient nepřeje Když na konci minulého roku dělala Cathy Abernathyová, šéfka stejnojmenné lobbistické kanceláře se sídlem ve Washingtonu, uzávěrku za celý rok, mohla si spokojeně otevřít šampaňské. Lobbing její firmě vydělal za uplynulých dvanáct měsíců přes dva a čtvrt milionu dolarů, desetkrát víc než před pěti lety. Vzrostl i počet jejích klientů, ze čtyř na dvaatřicet. Mezi ty nejštědřejší patřila loni kosmetická a farmaceutická firma Johnsons and Johnsons, za jejíž zájmy lobbovala paní Abernathyová u  několika amerických kongresmanů zaměřujících se na zdravotnickou oblast s cílem prosadit pro svého klienta takové znění zdravotního zákona, které by ho zvýhodnilo oproti konkurenci. Protože byla úspěšná, připsala farmaceutická firma na její účet téměř tři sta tisíc dolarů. Pohled do kuchyně náhodně vybrané profesionální lobbistky z  více než dvacetitisícihlavého centrálního registru lobbistů při americkém Kongresu ukazuje, jak snadno si každý Američan může udělat přehled, kdo a jak ovlivňuje jeho život. Navíc díky tomu, že lobbistické firmy musí zveřejňovat jména svých klientů, se mohou média, a jejich prostřednictvím tedy i veřejnost dozvědět, jestli lobbistův úspěch u politika nějak nesouvisí s dárky do partajní kasy. V  Česku podobný registr neexistuje, kdo se chce o lobbistech něco dozvědět, musí se za nimi

téma

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

19

Hrát otevřenou hru je skvělé. Ale držet esa v rukávu má taky něco do sebe. Jana Marcová foto tomki němec

vydat do jejich kanceláří a spolehnout se na to, co mu řeknou. Popravdě řečeno, není toho moc. „Naše zásada je, že údaje, pro koho právě pracujeme, jaké zájmy hájíme a u jakých politiků, nezveřejňujeme,“ říká Václav Pecka z lobbistické kanceláře Weber Shandwick. „Naši klienti si to nepřejí a my to respektujeme.“ Jaký argument uvádějí? „Na důvody se jich neptáme, naší prací je získat zakázku a prosadit klientův zájem,“ říká Pecka. Zjišťuje si firma nějak to, jestli její klient sponzoruje politickou stranu nebo volební kampaň politika, a byl by to důvod pro odřeknutí zakázky? „Nezjišťujeme to,“ říká pan Pecka. „V obecné rovině musím říct, že bych to jako důvod k odmítnutí neviděl.“ Informace o svých klientech a lobbovaných politicích nepodává ani Jana Šebestová z  lobbistické společnosti CEC Government Relations, kterou tady před čtrnácti lety založil někdejší poradce jednoho z britských ministrů obrany James de Candole. „Klienti si to nepřejí,“ říká stručně. Proč? Nechtějí, aby mohl někdo kontrolovat, zda třeba nesponzorují partaj politika, u kterého přes lobbistickou kancelář svůj zájem prosazují, nebo uvádějí nějaký jiný důvod? „To nezjišťujeme, na to se musíte zeptat jich,“ říká paní Šebestová. To jde ale dost těžko, vzhledem k tomu, že seznam klientů firma nikde nezveřejňuje. Prozradit, jaké klienty zastupuje, jaké jejich zájmy hájí a  u  kterých politiků, nechce ani šéfka lobbistické společnosti Pan Solutions Jana Marcová. „Nesdělujeme to,“ říká Marcová. „Nechci, abyste to psal,“ odpovídá na otázku, jaké důvody ji k tomu vedou a proč je nemůže říct. O  potřebě dělat transparentní lobbing přitom dokáže mluvit dlouze a  přesvědčivě. Ostatně její agentura má jako jedna z mála v branži etický kodex, který jejím lobbistům například zakazuje „poskytovat finanční či nefinanční plnění“ politikům a státním úředníkům za prosazování zájmů klienta nebo „podávat cílové skupině nepravdivé či zavádějící informace“. Naopak žádná zmínka není v kodexu o  zákazu sponzorování politických stran. Mimochodem paní Marcová patří mezi dlouholeté přispěvatelky jedné z nich – ODS. Vloni partaji darovala osmdesát tisíc korun a v „souvislosti s volbami do sněmovny“ jí zaplatila inzerci za dvě stě padesát tisíc korun. Že by to nějak šlo dohromady s „pojištěním“ si úspěchu u politiků, lobbistka odmítá. „Moje osobní podpora ODS vůbec nesouvisí s tím, co dělám,“ říká. „Podporovala jsem ji vždy různými způsoby, ať jsem byla kdekoliv a dělala cokoliv. Naposledy jsem ji podpořila ve chvíli, kdy byla v opozici, tedy nebyla vládní stranou a nikdo nemohl předem vědět, jak bude složená příští vláda.“ Jedinou konkrétní informací, kterou o své činnosti lobbistické kanceláře prozrazují, je, že jejich

roční příjem se pohybuje plus minus kolem dvaceti milionů korun (firma Weber Shandwick navíc jako jediná zveřejňuje i jména svých dřívějších klientů). Z internetu pak lze ještě vyčíst, že v každé z nich pracuje od pěti do deseti zaměstnanců, převážně bývalí politici, novináři a lidé s diplomy ze zahraničních univerzit. Důvod všeobecného mlčení je logický: neprůhledné prostředí je výhodné jak pro lobbisty, tak pro jejich klienty, i pro politiky. Pro ty první proto, že mohou pracovat a vydělávat na zakázkách, které by zřejmě za „plného světla“ sami nebo kvůli veřejnému tlaku nevzali (třeba proto, že by se jim nechtělo dělat pouhou zástěrku pro firmy, které si prosazení svých zájmů už dopředu „pojistily“ sponzorováním partaje lobbovaného politika). Pro ty druhé proto, že si mohou být jisti, že na jejich eventuální politickou korupci nikdo nepřijde. A  politikům to příšeří umožňuje nenápadně obchodovat s  vlivem bez veřejného dohledu a nepříjemných otázek.

Ucpat díru v lodi Cest, jak prosadit ve zdejším parlamentním rozhodovacím procesu lobbistův zájem, není tolik. Ale ta hlavní je zato pořádně široká. A její příběh skvěle ilustruje tichý odpor i mlhu, na něž narazí každý, kdo by tu chtěl měnit jednou rozdané „lobbistické“ karty. Na začátku stála, jak to většinou chodí, dobrá myšlenka. Když se zkraje devadesátých let začal budovat svobodný sněm, lámali si jeho otcové hlavu s tím, jak se po letech v totalitě vyhnout sešněrování se kolektivním partajním pohledem na svět a uplatnit svůj individuální názor. Inspiraci našli v demokratických parlamentech sousedních zemí, kde to umožňuje institut s trochu nudným názvem – pozměňovací návrh. Jeho prostřednictvím může každý poslanec zasahovat do projednávaných zákonů a měnit je ke svému obrazu. Západní vzor ale zdejší tvůrci nových pořádků nezkopírovali doslova. Převzali sice, že každý zákon se bude schvalovat ve třech čteních a ve druhém bude moct každý delegát sám za sebe podávat „pozměňovák“. Ale na západ od nás obvyklou několikatýdenní lhůtu mezi druhým a třetím čtením – dávající každému dost času na studium všech návrhů, aby bylo jasné, o čem se hlasuje – zkrátili jen na jeden den. Tehdy se to zdálo logické: země potřebovala

Na kraji útesu Shrneme-li si celou ságu, je to tak: tušíme, že kolonie našich lobbistů ovlivňuje silně náš život – někdy k lepšímu, jindy zase naopak k horšímu. Ale kdo přesně to dělá a jakými argumenty naše volené reprezentanty přesvědčuje, nevíme. Vinou toho mohou ve zdejší demokracii o řadě věcí rozhodovat nikoli argumenty, veřejný zájem a  průhledná soutěž různých cílů, ale peníze a  známosti. To vše se však může brzy alespoň částečně změnit. Šéfka Klubu otevřené demokracie Soňa Paukrtová nedávno dokončila zákon, jehož cílem je ztransparentnit rozhodovací proces, a  tím pádem i práci lobbistů. Senátorka například navrhuje ztížit přijímání pozměňovacích návrhů v druhém čtení a obecně i jakéhokoli zákona – napříště by ho už nemohl podávat jeden, ale nejméně deset poslanců nebo pět senátorů (více viz box Ucpat díru v lodi). Delegáti by navíc museli odůvodňovat

rychle a bez zbytečných průtahů nahradit komunistické zákony novými normami. Výjimečný mechanismus k prosazení jiného pohledu na svět si zdejší zákonodárci postupem času osvojili jako běžnou metodu své práce. S „pozměňováky“ se tak doslova roztrhl pytel. Najdeme je u každého zákona, k důležitým normám jsou jich podány celé stovky (například k loňskému rozpočtu nebo silničnímu zákonu na sedm set). Problém ale je, že kvůli jejich množství a krátké lhůtě mezi druhým a třetím čtením je většina poslanců nedokáže často ani pročíst, natož zachytit jejich smysl či skrytý účel. To brzy pochopili právě lobbisté a začali na tuto „díru v systému“ zaměřovat svoji pozornost. Recept je jasný: přesvědčit vybraného poslance, aby v časové tísni a smršti desítek a stovek jiných návrhů podal ten správný, a pak už stačí jen doufat, že ve všeobecném zmatku většina zvedne ruku pro. Zprvu dobře míněná „jednodenní úprava“ tak nečekaně ukázala svoji druhou tvář. Ucpat nebezpečný „jednodenní“ otvor. Tak zněl bojový plán, který si v minulém volebním období dali za úkol členové podvýboru pro změnu jednacího řádu Poslanecké sněmovny, složeného ze zástupců všech sněmovních klubů. I když se scházeli více než rok, recept na opravu nakonec nenašli. A zjistit, na čem hledání ztroskotalo, není možné. „V diskusích s kolegy jsem prosazovala,

u každého zákona a pozměňovacího návrhu, proč ho předkládají a jestli a jaké bude mít dopady na státní rozpočet. Součástí zákona by rovněž mělo být prodloužení lhůty mezi druhým a  třetím čtení tak, aby každý delegát získal dost času na přečtení a  pochopení všech předkládaných návrhů. „Co nejdřív chci zákon předložit příslušným výborům Senátu,“ říká senátorka Paukrtová. „Jestli projde, mohl by to být první krok k tomu, udělat pro občany rozhodovací proces srozumitelnější a působení lobbistů zprůhlednit.“ Předložení zákona přímo regulující práci lobbistů a vytvoření systému jejich registrace si dal do svého programového prohlášení i  Topolánkův kabinet. Uzávěrku si ministři stanovili do konce roku 2008. Kdo z nich bude normu psát, není ale zatím jasné, v současné době se o tom dohadují. Ondřej Kundra

abychom prodlevu mezi druhým a třetím čtením zvedli ob schůzi, tedy o několik týdnů. To by vedle dalšího omezilo průchodnost různých podezřelých lobbistických zájmů prosazovaných přes pozměňovací návrhy. Ale neměla jsem úspěch,“ říká místopředsedkyně sněmovny za ODS Miroslava Němcová. Její partneři z podvýboru ale žádnou vinu necítí. „Nevím to jistě, ale myslím si, že jsem to neblokovala,“ říká k návrhu Němcové tehdejší členka podvýboru za ČSSD Jitka Kupčová a prakticky stejná slova opakují i další. „Ale na čem se to zaseklo, netuším. Už si na ta jednání moc nepamatuji.“ Delegáti, včetně samotné paní Němcové, si ani nepamatují, zda návrh na několikatýdenní pauzu vůbec oficiálně na jednání padl a jestli se o něm hlasovalo. A dohledat to je nemožné. Z jednání podvýboru se totiž nevedly zápisy (kdo to navrhl, si nikdo z oslovených nevzpomíná) a každý, kdo chce o jejich průběhu něco zjistit, je odkázaný na paměť jeho členů. Ti ji ale kolektivně ztratili. Takže výsledkem je, že i když všichni „byli zcela pro“, zůstalo z velkorysého prodloužení pauzy jen kosmetické posunutí mezery z jednoho dne na tři. A dnes už nevědí, proč to tak dopadlo. Kdo by ovšem čekal, že se na podvýboru začne po této zkušenosti dělat záznam ze zasedání, hodně by se spletl. „Jsme proti,“ říkají poslanci Zdeněk Škromach (ČSSD) a Marek Benda (ODS). „Pořizovat záznamy by bylo drahé, to se nevyplatí.“

Q

20

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

knihy

Konec víry v literaturu

novinky Alena Ludvíková: Až budu velká, napíšu román, G plus G, 192 stran „Drahé mamince a  všem malým kamarádům, kteří nepřežili holocaust, i těm kteří přežili, ale v srdci jim zůstal temný stín,“ věnuje svou knihu Alena Ludvíková, jejíž vzpomínky na dětství za protektorátu doplňují autentické deníkové záznamy z  let 1944–1945. Své pocity si ve věku dvanácti let zapisovala sama autorka, která těžce nesla odloučení od maminky transportované do Terezína i nový život s otcem, který od rodiny odešel, když byly Alence tři roky. Doplňuje je také matčin deník z  ghetta, emocionální výpověď plná zoufalství, ale i  naděje, že válka brzy skončí. „Bloudila jsem celé ty hodiny, dny, měsíce, rok a  ještě další čtyři měsíce v  temnotě nejistoty, strachu a  svíravé úzkosti. Ta úzkost přetrvávala a  nikdy jsem se z  ní zcela nevymanila, poznamenala mě na celý život. I dnes dovede překvapit, sevřít hrdlo a  uchopit jako ledové, vražedné ruce,“ shrnuje Ludvíková působivé svědectví.

Poslední byl Sartre, tvrdí historik Lepape

Robert Fulghum: Co jsem to proboha udělal?, přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý, Argo, 216 stran Co jsi to proboha udělal? Co to, kristepane, vyvádíš? Kdo si myslíš, že jsi? Tyto věty řadí americký spisovatel Robert Fulghum mezi klasické vyčítavé otázky, kterými matky plísní své děti. Podobné otázky má ovšem podle autora smysl klást si každé ráno před zrcadlem i  v  dospělosti. Autor se ve své nové knize po odbočce v  podobě románové pentalogie Třetí přání (vyšla ve třech dílech) vrací k žánru fejetonů, které mu v devadesátých letech přinesly světový úspěch. Fulghum do knihy posbíral osobní postřehy a  příhody, v  nichž lehkou, mírně didaktickou formou předkládá čtenářům laskavá ponaučení do života. Nijak se přitom nemění jeho pohled na svět, který pregnantně shrnul už v názvu své první knihy Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

Angažujme se, dokud je čas – brzo půjde jen o prodejnost. Jean-Paul Sartre foto profimedia.cz

O

 francouzské výjimečnosti už byly popsány stohy papíru. Většinou je spojována s kulturou, s gastronomií, s uměním žít. Všechny tyto pojmy a hodnoty však v propojeném a  uspěchaném světě pomalu berou za své i v dnešní Francii. Přesto je tato země alespoň v  jedné oblasti stále neobyčejná. Což si uvědomí čtenář obsáhlé antologie Země literatury od kritika a historika Pierra Lepapea (1941). „Nikde jinde, snad kromě staré mandarínské Číny, se spisovatelé netěší takové prestiži, nesrovnatelné s jejich společenským postavením. Nikde jinde není jazyk státní záležitostí tou měrou, že prostá úprava pravopisných pravidel vyvolá parlamentní debaty s nádechem občanské války. Nikde jinde není literatura tak spjata s pocitem národní identity. Naši političtí vůdci navíc přicházejí posvětit svou legitimitu do výloh knihkupectví: píší knihy,“ prohlašuje hned v úvodu francouzský historik a otevírá tak bránu k více než tisíc let dlouhému příběhu, který se v publikaci vine od roku 842 až do smrti spisovatele Jeana-Paula Sartra v roce 1980.

Camembert, víno a kniha Jde o  příběh vášnivého zájmu o  literaturu a  rodný jazyk, kde se písemnictví pravidelně prolíná s  politickou mocí, reflektuje historické události, lidské emoce, sny, poklesky, iluze i touhy. Příběh ticha klášterů i vřavy válečných bojišť, anonymních autorů, lstí a zrad, slavností na královském dvoře, velebení, literárních salonů, morální prostituce, intelektuálních celebrit, ale i hranic, jejichž plameny požírají nevhodné knihy. Fascinace písemným slovem zkrátka patří k Francouzům jako rozteklý camembert se skleničkou červeného, a  mluví-li proto Lepape o spisovatelích, před očima čtenářů se logicky vynořují kruté i pestré dějiny Francie. Autor je znamenitý vypravěč a ve třiačtyřiceti působivě pointovaných kapitolách chronologicky řetězí osudy literárního světa. Časem postupuje vpřed podle osvědčeného anglosaského mustru obdobných prací, kde jakákoli významná událost či osobnost jsou zasazeny do živě a  podrobně popsaného dobového kontextu. Každá kapitola se tak otevírá přiblížením konkrétní epochy a lidí, kteří právě hýbali Francií i Evropou. Jako na staroměstském orloji před čtenářem v  historickém zarámování defilují králové, papeži, univerzitní profesoři, mniši a politici, kteří francouzskou literaturu pozitivně nebo negativně ovlivňovali či byli přímo spisovateli a básníky. Velký prostor je samozřejmě vyhrazen velikánům pera, jakými byli Rabelais, Montaigne, Ronsard, La Boétie, Pascal, Cyrano, La Fontaine, Chateaubriand, Balzac, Hugo, Flaubert, Zola, Péguy či zmíněný Sartre. Co jméno, to literární klenot. Avšak současně člověk s osobními klady a slabostmi, na něž Lepape nezapomíná. Naopak jimi ilustruje různorodost umělecké tvorby, nevy-

sychající zdroj její inspirace, odlišné vnímání světa i základních otázek o smyslu lidské existence. V této koncepci literatura není izolovaný fenomén, dílo skupiny podivínů z  vrcholku Parnasu, ale promítají se do ní obyčejné, bizarní i výstřední politické a společenské zájmy, osobní sny a ambice. Na druhou stranu tyto procesy sama podněcuje nebo jim pokorně či zaslepeně slouží. Vzájemné propojení života in natura a na papíře je zřejmé a má jednotného jmenovatele – francouzštinu.

Zrozena ze stoky Zrození její psané podoby přitom vůbec nebylo jednoduché. Autor břitce a ironicky odmítá oblíbenou legendu nacionalistů a  domýšlivých intelektuálů, podle nichž se budoucí světový jazyk přirozeně vyvinul z božské latiny. Jeho původ naopak vidí v plebejské „stoce“ románštiny obchodníků, otroků a vojáků přišlých do Galie s římskými dobyvateli na počátku křesťanského letopočtu, kteří každodenním užíváním přežvýkali latinu do tvarů, jež pouze vágně upomínají na jejich původní zdroj. Důležitou roli hrálo i  promísení s  keltskými, germánskými a normanskými výrazy. Nový jazyk byl po dlouhá století systematicky odmítán tehdejší duchovní elitou společnosti: církví a později i centrem evropské vzdělanosti, pařížskou Sorbonnou. Historický mezník proto představuje rok 842, známý ve francouzských dějinách pod názvem Štrasburské přísahy. Králové románské Francia occidentalis a germánské Francia orientalis, Karel Holý a Ludvík Němec, oproti latinským protokolárním zvyklostem totiž pronesli slavnostní slib o vzájemné věrnosti v románštině a němčině. Ještě významnější bylo politické rozhodnutí jednoho z velmožů Karlova dvora zanést písemnou formou oba projevy do análů. Románská řeč zapsaná do historického textu tím nabyla v očích populace posvátného charakteru a opovrhované lidové mluvě je oficiálně přiznán status jazyka. „Štrasburské přísahy představují společný zrod Francie a  Německa na troskách myšlenky římské říše, a to ve znamení vzájemného uznání jejich jazykové odlišnosti,“ komentuje Lepape zakladatelský počin šlechtice Nitharda. Jinými slovy, ve stejný den jako Francie spatřila světlo světa i francouzština. Po tápavých a nesmělých krůčcích je jazyk přijat jako symbol království, národní suverenity, ale i jako účinná zbraň proti narůstající církevní moci. Písemně přežívá v podobě historek, alegorií, básní a popisu dějinných událostí z per anonymních tvůrců a  šlechty. Prvním opravdovým literátem je podle autora urozená žena Christine de Pizan. Formou balad popisuje nářek Francie, svíjející se v  hrůzách a  bolestech válkami poznamenaného přelomu 14. a 15. století. Vydává však i milostné verše, jež jsou s oblibou předčítány na večírcích kultivované šlechty, zárodku budoucích literárních salonů.

Nahý a s úsměvem Mocnou zbraní mladého jazyka v  boji s  církevní latinou i  všudypřítomnou cenzurou se záhy stane smích, tato lidská přirozenost, kterou oficiální mluva kostela i univerzity postrádá. Poprvé se objeví v románu O lišákovi od neznámého pisatele z 12. století, jenž se drsně a krutě vysmívá pokrytectví řádu a jeho služebníkům, knížatům, šlechticům a zejména lidem církve, jejich ziskuchtivosti a touze po moci. Do francouzské literatury pak doslova vtrhne s Rabelaisovým Gargantuou, kde se na kusy trhá nejenom stará scholastika, ale i vznešený humanismus učenců, které v  jejich rádoby intelektuálním lesku zrazuje každodenní farizejství. Sám sobě i společnosti se o sto let později ve svých esejích směje i  myslitel Montaigne. Před čtenáře „předstupuje nahý“, což je další revoluční literární čin. Navíc si klade do té doby tabuizované otázky o smyslu života, systému a jeho hodnotách, jež signalizují nastávající věk osvícenců, který literaturu promění v nositelku sociálního pokroku. Vítězné tažení smíchu je potvrzeno v 18. století. Král by rád zakázal satirickou divadelní hru Bláznivý den neboli Figarova svatba od Beaumarchaise, ale někdejší pasivní monarchistické publikum z dob Ludvíka XIV. se proměnilo ve veřejné mínění: „Každý divák už chce kritizovat, diskutovat, hodnotit, vypískat, tleskat.“ A  jak napíše ve svých Pojednáních o  svobodě tisku Malesherbes: „To, čemu se loni říkalo publikum, je to, čemu se dnes říká Národ.“ Kvůli literární tvorbě král poprvé v dějinách před lidem skládá zbraně. To už je ale francouzština oficiálním státním jazykem a má své instituce, jež dbají o její čistotu – například kardinálem Richelieuem založenou Akademii –, i  závazné slovníky, spisovnou gramatiku. Díky vynálezu knihtisku se rovněž prosazuje v univerzitním a církevním světě. Už existují nakladatelství se zavedenými spisovateli, literární časopisy, soutěže, kritika; to vše z kdysi „vulgární“ řeči plebsu vytváří jazyk básníků, který Francouzům bude závidět celý svět. Víra v  sílu literatury, v  toto francouzské náboženství, však pro Lepapea končí smrtí posledního klasického hrdiny tohoto příběhu Jeana-Paula Sartra. Neboť ona věčná otázka „co je literatura“ v současném světě peněz a reklamního úspěchu údajně našla jednoduchou odpověď: „Mimo jakoukoliv estetickou, poznávací nebo morální hodnotu, mimo jakoukoliv osobní angažovanost těch, kdo ji produkují. Literatura je to, co se prodává jako literatura.“ Jaroslav Formánek Pierre Lepape: Země literatury, přeložila Nora Obrtelová, Host, 499 stran.

Q

co se čte v respektu Jan H. Vitvar, vedoucí kulturní rubriky Stižen náhlou cyklohavárií, sáhl jsem přesně po roce znovu po vzpomínkách kameramana Jacquesa Renoira Milostný obraz (Nakladatelství Lidové noviny, 2006). Pravnuk Pierra-Augusta Renoira v nich na základě rodinných historek líčí poslední léta svého slavného předka, který byl na sklonku života postižen revmatoidní artritidou. Ta mu postihla ruce tak mocně, že mu znemožňovala i ty nejbanálnější denní činnosti. Přesto byl Renoir dál schopen malovat – štětce mu přivazovali k  rukám obaleným obvazy – a rozšiřovat již beztak slušný grunt, který zanedlouho odkázal svým dědicům. Docela dobrá inspirace pro člověka, který si momentálně nemůže sám ani zavázat tkaničky u bot. Zbyněk Petráček, zahraniční rubrika Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Odeon, 1990) je zvláštní žánr. Až teď, když jsem knihu po letech vytáhl ze skříně, mi naplno došlo, že je to skutečně učebnice občanské nauky. Lekci po lekci líčí to, co by měl z  moderní české historie každý vědět. Pavel Tigrid ji psal v pařížské emigraci před dvaceti lety, aby ve znormalizovaném Československu – bez patřičného dovzdělání – moje generace dočista nezblbla. Za dva roky poté přišla revoluce, po níž se mimo jiné ukázalo, že riziko zblbnutí se nevyhýbá ani generaci vyrůstající ve svobodě a  nezávislými informacemi přímo zavalené. Ta teď může brát Tigridovu knihu jako příspěvek do debaty o paralelních učebnicích historie. Stačí zajít do Národního na Stoppardovu hru Rock’n’roll – nebo si přečíst její knižní verzi (Maťa, 2007) – a porovnat, jak ty události vnímá Brit s  kořeny v  Česku a  jak je prezentuje anglosaskému publiku. I  to je hodina zdejší občanské nauky, tentokrát viděná z Londýna.

respekt 16 V 16.–22. DuBEn 2007

KnIhY

1

Přírodní lyrika za revoluce Buninovy deníky z let, kdy nastoupili rudí. Je 21. října 1917 podle juliánského kalendáře, Ivan Bunin je už od léta na venkově. Do deníku si zapsal, že ho bolí v krku, jeho požitek z krásy podzimní přírody navíc narušily revoluční nápisy v blízkém Izmalkovu. Poznamenal si námět k básni: „Měsíc je zrcadlem slunce.“ „Černé světlo makovice.“ Zprávy z Moskvy a Petrohradu přicházely se zpožděním, a tak se pokoušel navzdory válce psát stejně jako dřív. Vždyť pohrdal spisovateli, kteří se „nechávali strhnout velikostí doby“. Nevěřil, že Bělyj nebo Blok jsou upřímní, a Majakovského považoval za přímo pekelnický úkaz literárního oportunismu. Osudový 7. listopad (respektive 25. říjen) strávil ve vlaku do Moskvy, a tak jako mnoho jeho krajanů vůbec netušil, že právě začala revoluce.

Ty otřesné zvířecí tváře! Historické zlomy jsou mýty vytvořené zpětně, a když se dějí, většinou jim úplně nevěříme. Když Bunin seděl v Moskvě uprostřed dělostřelby, vyjádřil v deníku obavu, že by bolševici mohli nakonec zvítězit. Realitu přijal teprve po podepsání mírové dohody. „Tváře chámů, kteří Moskvu okamžitě zaplavili, jsou otřesně zvířecí a odporné,“ píše. V dalších zápiscích postupně narůstá jeho zoufalství: starý svět propadá zkáze, všude sprostota, strach, vandalismus, udavačství. A také záblesky starých časů: třeba pohled na krásnou lyceistku s kožešinovým límcem doprovází temné Buninovo tušení, co ji v životě čeká. Po útěku z Moskvy tráví Buninovi dlouhé měsíce v Oděse, kde si komunisté topí stromy z bulvárů, zabíjejí děti a uměle živí nenávist proti buržoazii. Odtud nakonec Bunin odplul do emigrace ve Francii. Tam během let napsal a vydal deset knih, ale kromě deníkových, do češtiny čerstvě přeložených Proklatých dnů se v žádné z nich neodrazila revoluce, jeho útěk ani exilová zkušenost. Bunin se rozhodl moderní svět prostě ignorovat a za svou poetickou reflexi zmizelého Ruska zís-

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

100 DIVŮ

kal roku 1933 Nobelovu cenu. Zemřel třiaosmdesátiletý, roku 1953.

Jsem obraz nepřítele Revoluce plodí diktátory, fanatiky, davovou psychózu a mrtvé. Světlo na výbuch násilí při zrodu Sovětského svazu vrhají memoáry prominentů, jako byl Ilja Erenburg, a zápisky těch, které sovětský režim odsunul do gulagů anebo na okraj společnosti. Deník Ivana Bunina z let 1917 až 1920 je jiný. Vznikal jako soukromé poznámky frustrovaného literáta a teprve postupně dostával veřejný smysl. Co je na něm zajímavé dnes, autor do textu navíc pravděpodobně ani uložit nemínil. Je to kronika narůstání obrazu společenského nepřítele, bez kterého se žádný převrat neobejde. Bunin měl sám o sobě představu laskavého hospodáře na chybující, ale v podstatě idylické patriarchální Rusi. Jenže pár revolučních týdnů ho proměnilo ve štvance, kterého může kdokoli odstřelit na ulici. V zápiscích mimoděk ukázal, že apokalyptické revoluce rostou mimo jiné z ignorance. Nejde jen o nespravedlivý způsob veřejné správy, ale také o postoj těch, kteří po desítky let klidně debatují a přitom sedí na sudu s prachem. Ivan Bunin byl vzdělaný a zcestovalý a jako intelektuál usiloval o umírněnou modernizaci Ruska. Zároveň ho ale blokoval směšný literární egocentrismus (žádný spisovatel mu podle jeho deníků nesahá ani po kotníky) a neuvěřitelná sociální arogance. „Naše služka Táňa zřejmě ráda čte. Loví z koše roztrhané papíry a skládá si je dohromady, říci o knihu si mi ale netroufá,“ poznamená si shovívavě. Jinde kritizuje neomalenost prostých lidí: „Machotočka, ženská z Izmalkova, si zase řekla o dvacet kopějek víc za donášku telegramu.“ Ženy z vyšší společnosti jsou pro něj „dámy“, ty ostatní jen „ženské“. Příznačné je i Buninovo nepochopení mezinárodní situace: listopadový převrat považoval za zradu civilizovaného světa na carském Rusku a nepřipouš-

těl si, že historie obrátila list v celém západním světě. Základní myšlenka demokracie, totiž že lidé jsou si rovni a mají právo na stejné šance, mu byla v praxi naprosto vzdálená. V deníku se zamýšlí nad tím, kdo je to vlastně ten lid, v jehož jménu se všechno děje, on sám se ovšem k lidu nepočítal. Byl a zůstal „pánem“.

Věrný mrtvému domovu Proklaté dny vyšly ve Francii poprvé roku 1924 a jejich ohlas byl vlažný. Málokdo v Evropě chtěl slyšet, co se v Sovětském svazu opravdu děje, a možná proto Bunin sám pro sebe tuhle literární kapitolu uzavřel. V samotné SSSR byla kniha zakázána až do konce osmdesátých let. Její literární kvalita je přitom strhující. Je to poetický, explozivní obraz potápějícího se světa zachyceného do detailů včetně tvaru oblak a výrazu tváří. Bunin si brousil svůj básnický talent i u mistrů japonského haiku a jeho melancholické příběhy lásky a venkovských nálad nakonec odolaly času víc než lecjaká avantgarda dvacátého století. Politicky byl naivní. Ale velcí básníci se často politicky mýlí. Někdy ze svých omylů profitují, jako Vítězslav Nezval, jindy kvůli nim skončí v blázinci, jako Ezra Pound. Bunin ze svých postojů nikdy nic neměl. Zůstal prostě jen věrný starému světu a nepřijal ten nový. Proklaté dny mimo jiné ukazují, jaký měla pro něj věrnost mrtvému domovu smysl: byl to poklad, který mu umožnil dál psát. Výtečný překlad Libora Dvořáka a krásná grafická podoba knihy od Vojtěcha Domlátila ten dojem, že jde o poklad, ještě podtrhují. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Q

Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny, přeložil Libor Dvořák, Argo, 240 stran.

České republiky

Boj o přežití v drsné krajině

C D -R

Amerika není pro starý, tvrdí McCarthy. Cormac McCarthy (1933) patří k autorům jako Pynchon či Salinger, kteří se ku stáru rozhodli stáhnout z veřejného života. Již několik desetiletí žije na americkém jihozápadě, který je nyní jeho nejsilnější inspirací k tvorbě. Je to jeho adoptivní zem, kraj, který si zvolil snad pro drsnou krásu anebo možná pro zvláštní charakter místa na hranici, které umožňuje nahlížet společnost z jiné perspektivy. Každopádně je dobře, že takto zvolil: dokázal tak skvěle zachytit problematická období americké historie (Krvavý poledník), kdy byli lovci lidí vypláceni podle počtu odevzdaných indiánských skalpů, nabídl zajímavě přepracovanou verzi westernu (zejména v Hraniční trilogii) a v právě přeloženém románu Tahle země není pro starý pak podal pozoruhodnou variaci na klasický thriller.

Ne líbivý, ale uhrančivý

InzERcE

49Kč

Narodil se na Rhode Islandu v rodině právníka, ovšem záhy se rodina odstěhovala do Tennessee, kde vystudoval na univerzitě svobodná umění. První román s názvem The Orchard Keeper (Hlídač sadu) vydal v roce 1965. V nakladatelství Random House mu ho editoval Albert Erskine, tedy muž, který byl redaktorem jiného slavného jižanského spisovatele – Williama Faulknera. Kniha měla úspěch u kritiky, ale ne u čtenářů. A tak se McCarthy musel protloukat, jak se dalo. Podařilo se mu získat granty a stipendia, procestovat s nimi Evropu a na slunné Ibize dokončit svůj snad nejtemnější román Outer Dark (Venkovní tma). Znepokojivý, téměř mytický příběh situovaný do horského kraje na východě Tennessee. Román vypráví o incestním poměru bratra a sestry, z něhož se narodí dítě, jež zoufalý bratr pohodí v lese, kde jej najde podomní obchodník. Matka, s mlékem kapa-

jícím od prsu, se vydává po jeho stopách. A ji zase sleduje bratr. V patách jim jde skupinka nestvůr, vrahů, kanibalů a vykradačů hrobů, přičemž v děsivém zakončení románu se jejich cesty protnou. V roce 1979 vydal román Suttree. Příběh, inspirovaný skutečnými událostmi, se odehrává na počátku 50. let v Tennessee a jeho hrdinou je Cornelius Suttree. Postava je jakousi ozvěnou protagonistů velkých modernistických románů, hlavně Joyceova Odyssea a Proustova Hledání ztraceného času. Suttree opustil bohatou rodinu i svět vzdělání a spojil život s řekou, která ho živí a poskytuje mu podněty k meditacím o životě. Snad nejlépe ze všech svých knih zde McCarthy dokázal zachytit neuvěřitelně široké spektrum postav: prostitutky, transvestity, alkoholiky, feťáky, kazatele, a objeví se tu dokonce i čarodějnice. Ti všichni tvoří Suttreeho svět, který není uspořádaný a vůbec ne líbivý, ovšem ve své pestrosti je krásný až uhrančivý.

Vratké a krvavé základy Totéž lze říct o krajině na americko-mexické hranici, kam McCarthy zasadil svůj dosud nejlepší román Blood Meridian (Krvavý poledník) a pak čtenářsky přístupnější Hraniční trilogii. Krvavý poledník vychází z reálných faktů z poloviny 19. století, kdy bandy vrahů, placené politiky, vyvražďovaly indiány texaském pohraničí. Příběh, psaný nádherným, rytmizovaným jazykem připomínajícím báseň, je zvláštní parodií ideologie o zjeveném údělu, na níž byly Spojené státy postaveny. Odkazy k celé tradici americké literatury – od Marka Twaina po Jacka Kerouaka – jako by měly naznačit, že ona vznešená kultura stojí na velice vratkém (a krvavém) základě. Stejně je tomu ve dva roky starém románu Tahle země není pro starý. Jen kousek od nablýskaných

limuzín a železobetonových mrakodrapů velkoměsta, které se snaží vyvolat dojem jakéhosi civilizačního řádu, se nachází rozlehlá a krutá poušť protnutá sítí bezútěšných cest a řídce osetá motely a karavany. Sem McCarthy situoval svůj román, kterému – poměrně neobvykle – dodal thrillerový, až filmově klipovitý ráz. Však po textu hned sáhli bratři Coenové, kteří podle něj právě dotočili stejnojmenný film. Protagonista knihy, mladý muž jménem Moss, si vyrazí na lov, ovšem namísto zvěře uloví něco mnohem cennějšího: najde několik mrtvých mužů, drogy a dva miliony dolarů. V tom okamžiku se jeho úděl naplnil, neboť je jasné, že couvnout před takovým lákadlem nemůže, a stejně tak je nabíledni, že jakmile se kořisti zmocní, půjdou po něm a po jeho rodině hned dva znepřátelené gangy a policie k tomu. A tak se skutečně stane. Možná by to byl i úplně banální příběh, kdyby jedním z těch, kteří Mosse pronásledují, nebyl psychopatický zabiják Anton Chigurgh, připomínající vůdce děsivé vraždící bandy z Venkovní tmy nebo stejně impozantně zlého soudce Holdena z Krvavého poledníku. A možná by to byl i úplně banální thriller, kdyby McCarthy jednotlivé nitky sváděl k sobě a stupňoval napětí. Nic takového se však neděje: stejně jako měly jeho předchozí romány daleko ke klasickým westernům, i tato kniha má daleko k thrilleru. McCarthy totiž žádné žánrové příběhy nepíše. O to jsou jeho romány úžasnější. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel. Cormac McCarthy: Tahle země není pro starý, přeložil David Petrů, Argo, 201 stran.

Q

22

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

kultura

Buránek z venkova má natočeno

Xavier Baumaxa přichází s albem Retrofutro

K

do z vás tu není původem z Prahy,“ ptá se v pauze mezi písničkami krátkovlasý třicátník na pódiu Lucerna Music Baru. Podle lesu zdvižených rukou se zdá, že v  publiku je více „náplav“ než rodilých Pražáků. „Takže buránci z venkova jsou tu v převaze, super,“ neskrývá uspokojení písničkář, který láskyplným termínem buránek častuje sebe i své posluchače. Říká si Xavier Baumaxa, pochází z Litvínova a na křtu jeho třetí desky s názvem Retrofutro se na začátku dubna v kotli a na balkonech mačkalo přes tisíc platících návštěvníků.

Dělník kultury Třiatřicetiletý solitér s kytarou si za raketově krátkou dobu vydobyl na české hudební scéně úctyhodné postavení. Nemá žádný oficiální klip, který by mohl rotovat v hudebních pořadech televizních stanic. Nestojí za ním velké vydavatelství, desky si vydává sám. Pilně objíždí hospody, kluby či letní festivaly a k popularitě mu pomohlo, že jeho písně začali zařazovat do vysílání moderátoři Rádia 1. Že se mu dnes daří naplnit i ty největší rockové kluby typu Roxy nebo Lucerna Music Baru, svědčí o tom, že se mu podařilo trefit se do poptávky po něčem, co tady chybělo.

Šeptanda o showmanovi, kterému není nic svaté a jehož koncerty můžou nezasvěceným způsobit podobný šok jako střetnutí s neřízenou střelou, se začala mezi lidmi šířit někdy před rokem a půl. To už měl severočeský selfmademan za sebou dvě vydaná cédéčka Fenkám (2003) a Buranissimo forte (2005). Všeobecné povědomí o Baumaxovi, občanským jménem Lubomíru Tichém, pomohl šířit i  úderný pseudonym odkazující na litvínovského muzikantského kolegu Martina Maxu a na tehdejší zaměstnání manažera hobby marketu Baumax. V  některých kruzích se tehdy – patrně i  díky recenzi Petra Korála – začalo mluvit o Baumaxovi jako o zástupci tzv. vulgar folku, písničkářského subžánru, kterému v  českých luzích bezkonkurenčně vévodí sprostonárodní máničkovský guru Milan Smrčka vulgo Záviš. Srovnání se Závišem, „knížetem pornofolku“, ale nejen generačně kulhá. Mezi vrstevníky má Baumaxa daleko spřízněnější duše. Na vlně solitérského písničkářství se s ním na české indie-scéně vezou například rozevlátý rockový vypravěč Vašek Havelka se selFbrush nebo introvertní multiinstrumentalista ze severu Moravy Ondřej Pečenka a jeho projekt Folk3mail. Litvínovský „dělník kultury“, jak se sám Baumaxa s oblibou tituluje v parafrázi na – díky Petru Čtvrtníčkovi zlidovělé – rozhovory fotbalových

úplatkářů, připomíná chameleona, jenž absorbuje jakýkoli hudební styl, který se mu postaví do cesty, a přetvoří ho do nečekaného tvaru. Napůl autorský písničkář a napůl přesný imitátor s chutí paroduje Miroslava Moravce nebo Leoše Suchařípu, na koncertech se vžívá do Davida Kollera, Dana Bárty, z  cizích vzorů mu nejvíce sedne chraplavý témbr Eddieho Weddera, překvapivě věrně ale dokáže vystřihnout i starý hit Stinga Englishman in New York. Folkové písničky s  nápěvy jako od Jaroslava Samsona Lenka stojí vedle funkových nářezů prozrazujících, že ho jako kytaristu formovali Red Hot Chili Peppers, tedy dříve, než začali – jak říká – dělat disko. Inspiraci severočeskou kulturou štrýtu potvrzuje perfektně zvládnutá technika beatboxu, cizí mu ale není ani třeba freejazz. Umí utáhnout pozornost diváků, když sedí na pódiu sám, některé koncerty obráží s  partou spřízněných muzikantských přátel z regionálních kapel. I  díky nim připomíná atmosféra křtu desky v  Lucerna Music Baru uvolněný domácí večírek kamarádů, kteří si přišli popít, zahulit a při té příležitosti trochu provětrat nástroje. Místo přídavků se klubem rozezní jam s mosteckou partou Duck Daniel a z barda se španělkou je najednou drsný funkmetalový deklamátor.

Zevlování Husákových dětí Na aktuálním albu Retrofutro se kromě hudebních parodických výletů do oblasti jamajské hudby (Negatiff reggae) nebo stingovských ponorů do sféry world music (Maroko) objevuje řada nezávazných slovních hříček a odkazů na postavy české popkulturní scény. Oproti předchozím deskám ale Baumaxovy texty obsahují mnohem osobnější tón. V napůl parodické připomínce dětství a dospívání Retrofutro Discotheque vyvolává ze vzpomínek sbírání plechovek a plakátků, nepřekonatelného seriálového hrdinu Adama Bernaua nebo představitele veksláckých floutků Sagvana Tofiho: „To se mu to holky svlíká, když má s sebou Vaculíka.“ Takhle přesně nikdo v  českém popu sdílenou kolektivní paměť generace – vypůjčme si parafrázi z plytkého hitu skupiny Chinaski – Husákových dětí, které dospěly do Kristových let, ještě nevystihl. Dráždivá je i autobiograficky laděná balada Když muž sám snídá – oslava zevlování, tedy lenivého proplouvání životem, které je zde hrdě povýšené na životní postoj. „Mám natočeno jako Kaiser s Lábusem/ ale nikam nepospíchám ani poklusem/ život zpomalím, své tělo obalím/ tukovým polštářkem,“ popisuje Baumaxa život soběstačného umělce na volné noze, trávícího volné dny v malé severočeské vsi venčením psů a popíjením s přáteli. Nejlepší písní na albu je Nazijazz, skladba koncipovaná jako protest adresovaný někdejší protagonistce pořadu Nad dopisy diváků Indře Vostré proti vyšehradské bohoslužbě řádu Daniela Landy Ordo Lumen Templi přenášené přímým přenosem na ČT 2. Píseň s vlezlým refrénem a popovým aranžmá by mohla s  klidem hrát veřejnoprávní rádia. Kdyby se Baumaxovi podařilo tenhle protest song vůči programové politice České televize zahrát například v Noci s Andělem, byl by to slušný happening. Odhlédneme-li od hudebního škatulkování, vychází Baumaxova popularita ze stejných kořenů jako věhlas britského rappera Mikea Skinnera alias The Streets nebo vycházející hvězdy ostrovního popu Jamieho T. Příběh o  tom, jak obyčejný kluk ke slávě přišel, funguje v showbyznysu odpradávna. Baumaxovi se rovným dílem štěstí, talentu a schopnosti uchopit příležitost za pačesy podařilo splnit si sen, který má každý teenager, když ve dvanácti začne drtit na kytaře první akordy. Pod vlivem zážitku z posledního koncertu to s nadsázkou vystihl bloger Gotcha: „Xavi, až budeš mít pod sebou vyprodanou Sazka Arenu, já tam nepřijdu. Stejně ale budu závidět všem těm uječeným puberťačkám pod pódiem.“ Jan Gregor

Neviděli jste někde Vaculíka? Xavier Baumaxa foto paul 2005

Staré pohádky, nové rytmy Ukrajinská elektronická scéna se představí v Praze. Další den se chýlí ke konci. Designérka Káťa Zavoloka přichází z práce, teprve teď pro ni však začíná skutečná směna. Sedá k  domácímu počítači: má noc na to, aby pokročila dál v mixu své elektronické hudby. Patří k  renomované ukrajinské scéně kolem vydavatelství Nexsound. Jejich hudba vychází v  Japonsku, Velké Británii či Německu. Málokoho z  posluchačů tam napadne, že tahle elektronická hudba vzniká v pauzách mezi obživou na plný úvazek jako osobní, nekompromisní reflexe reality v Charkově a Kyjevě. Tento týden se muzikanti z Nexsoundu představí v Praze na putujícím festivalu Unsound.

Spolek těch jiných Šéfem vydavatelství je jeden z nejagilnějších ukrajinských muzikantů Andrej Kiričenko. Na jeho značce se křižují různé hudební poetiky – soudobá komorní hudba i  avantgardní beaty, noise analogových generátorů i terénní nahrávky, koncepčně zkoumající genia loci. Není to umělecká nevyhraněnost. Takovou pluralitu známe ze všech scén, kde musí držet pohromadě nemnoho soli-

térů, protože jinak by o sobě nedokázali dát vědět a podlehli by vnějšímu tlaku. V podobné různosti koexistovala před dvaceti lety newyorská scéna downtown s centrálním klubem Knitting Factory: osobnosti tu v klidu rostly, dnes slaví triumf na různých scénách (Laurie Andersonová, DJ Spooky, Cassandra Wilsonová). Dočasné příměří různých alternativ známe koneckonců i z Charty. Sám Andrej Kiričenko jako by byl personifikací ukrajinského nezávislého světa. Je aktivní a plodný, ale z jeho třiceti alb prý lze těžko vybrat dvě ve stejném duchu. „Bojím se opakovat,“ potvrzuje muzikant, který jako by chtěl nahradit absenci všech světových proudů avantgardy, jež na Ukrajinu nedolehnou. „Po živých performancích si lidé přicházejí koupit album a ptají se, které je podobné tomu, co jste hrál dnes? Žádné, říkám, a vím, že bych si obchodně pomohl, kdybych se trochu víc opakoval.“ Na evropské značce Ad Noiseam vydává Kiričenko svou hudbu elektronických beatů. Když vystoupil na festivalu vydavatelství, jeho šéf se pak ptal, proč Andrej hrál ambient, a ne rytmickou hudbu, jakou pod jeho logem vydal. „To je jednoduché,“ odpověděl tehdy Kiričenko, „nemám

Q

Xavier Baumaxa: Retrofutro, vlastním nákladem.

vlastní laptop. Kdybych měl na cestách rekonstruovat studiovou hudbu, mohl bych ji jedině pustit z disku. A já chci na scéně něco dělat.“

Herbář beatů Z Kiričenkovy tvorby má patrně nejsilnější ohlas album True Delusion. Melancholická hra s dekonstruovanými zvuky klavíru a kytary jako by byla sestupem do podvědomí nástrojů. Ukrajinci se občas v  lehkých konceptech dotknou národních kulturních rysů. Kiričenko vydal Knihu pohádek – elektronické album, kde beaty rozleptávají vyprávění starých příběhů. Elektronička Zavoloka zase vytvořila padesát minutových portrétů lučních bylin a  květin: paradoxně ve stylu abstraktního techna. Album nese název Nature Never Produces The Same Beat Twice (Příroda nikdy nezopakuje jeden rytmus dvakrát) a se Zavolokou ho natočila renomovaná Němka AGF. Ta už je kupříkladu spojkou ke spřátelené kolegyni Patti Smithové, takže Ukrajincům dost pomohla v prezentaci. Třetí z protagonistů Nexsoundu Dmytro Fedorenko si říká Kotra. Jeho živý set řízeného proudu zvuku patří k  nejsyrovějším, nejstřemhlavějším zážitkům z hlukové hudby noise, jaké kdy autor těchto řádků slyšel. Pokud by chtěl někdo nabídnout jednoduchou interpretaci drsné hudby jako odrazu drsného života na Ukrajině, povaha Kotrovy hudby ho od toho věru odrazovat nebude.

Nezradit fetišistu „Žádné problémy, žádná státní podpora,“ odpověděl Kiričenko publicistovi Petru Ferencovi na otázku, zda mají nějaké střety s oficiálními místy. Komunita ukrajinských umělců sice přežívá v  nepříliš přátelském prostředí, ale pomáhá jí silná současná zbraň: internet. Bez dilemat

nad copyrightem či ušlým ziskem ukládají tvůrci na web solidní porci svých nahrávek. Přes síť domlouvají spolupráce se spřízněnými avantgardisty po celém světě. Malá značka z  Charkova má dnes díky tomu překvapivě světový katalog (Muslimgauze, Keith Rowe, Radian, Charlemagne Palestine). Živo bývá také na výročním festivalu Detali zvuku, o němž vloni psal i Respekt. Empétrojky na síti nijak netlumí zájem o fyzická alba Nexsoundu. Jistě i proto, že mají nápadité typy designu s využitím několika druhů papíru a  kartonu. „Každý je tak trochu fetišista,“ míní Kiričenko, „a je rád, když je něco vytvořeno exkluzivně pro něj.“ Obaly, evidentně skládané ručně, vstřícnost vůči  fetišistům nezapřou. Východní umělce inspirovala IDM, tedy „intelligent dance music“, z labelů typu britského Warp. Ale dnes už jim nevěří, pokládají je za korporační zrádce. „Když si koupíte jejich zatavený disk s  reklamním letákem a  bonusovým diskem uvnitř, cítíte, že jste pro ně jeden ze statisíců, komu je nabízen stejný produkt.“ Na české poměry je to možná vyhrocený pohled, ale ukazuje, co už jsme přestali rozeznávat. Ukrajinská „do-it-yourself“ scéna v  lecčem připomíná tvůrčí éru československého samizdatu, a přece mluví současným jazykem. Možná má v  sobě nejen kus naší minulosti, ale i  příštích dějů. Pavel Klusák Na pražské zastávce festivalu Unsound v Rock Café vystoupí Kotra (18. 4., 19.00) a Andrej Kiričenko (19. 4., 19.00). Ve čtvrtek se také uskuteční workshop a beseda s ukrajinskými hudebníky o nezávislé kultuře v jejich zemi.

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

kultura

Jaro, léto, podzim, zima

net

Umřel Egon Bondy

A

meričtí indiáni říkají, že existují tři druhy bojovníků. Ti, kteří dělají první kroky, ti, kteří udržují při životě ideály, a ti, kteří bojují s démony. Básník, filozof a jedna z  nejvýraznějších osobností předlistopadové opozice Egon Bondy patřil k těm prvním. Celoživotní průkopník nových myšlenek a trendů inspiroval svou vnitřní svobodou několik generací mladých lidí, ukázal jim obzory filozofie, náboženství a  umění. Pouštěl se na neprozkoumaný terén a nebál se, že zabloudí. Jenže každý bojovník dovede jen něco. A s démony to Egon Bondy opravdu neuměl.

Půlnoc Od chvíle, kdy sedmasedmdesátiletý muž zemřel v bratislavské nemocnici na následky popálenin, neuplynul ani týden a už kolují legendy, že se prý zapálil sám v den výročí smrti své ženy Julie. Pravděpodobnější verze říká, že mu chytl náhodou při vaření oděv. Fáma o filozofovi končícím život v tradici nejodvážnějších buddhistických mnichů ilustruje, jak snadno se na Bondyho po celý život nabalovaly legendy. Sám Zbyněk Fišer, jak zní básníkovo pravé jméno, měl na vzniku bondyovských mýtů nemalý podíl. Stejně jako jeho libeňský kumpán Bohumil Hrabal, i Bondy svůj život občas přikrášloval. V jeho autobiografii Prvních deset let se třeba dočteme historku, jak ho na počátku 50. let kontaktovala v Rakousku po tajném přechodu hranic francouzská tajná služba, a on jí nabídl, že se pokusí rozvrátit stalinskou moc pomocí blech nakažených morem. Během Vítězného února skandoval osmnáctiletý Zbyněk Fišer při projevu Gottwalda komunistická hesla a krátce poté pomáhal budovat místní stranickou buňku. Na rozdíl od většiny národa ale z iluzí rychle vystřízlivěl. Spřátelil se se surrealisty, poznal osudovou femme fatale Honzu Krejcarovou (dceru Mileny Jesenské) a spolu s ní začal psát poezii, která byla naprostým opakem povinného stalinského optimismu. „SSSR/ Se sesere“ zní nejslavnější verš z období, kdy s Krejcarovou a Ivem Vodseďálkem pěstovali totální realismus neboli trapnou poezii. Založili samizdatovou edici Půlnoc a Egon Bondy (židovský pseudonym přijal na protest proti antisemitským politickým štvanicím) poprvé v  životě dosáhl pověsti průkopníka: jeho záměrně kostrbaté, výsměšné a odzbrojujícím způsobem upřímné říkanky dokonale demaskovaly komunistický režim a život v něm. Neučesané tvorbě odpovídal i básníkův životní styl: bouřlivák, jehož nenávist ke gottwaldovskému zřízení utvrdila poprava přítele Záviše Kalandry, se přiživoval krádežemi, žebráním a pašováním nylonových punčoch z Rakouska.

Marxista zasahuje Divoké roky kulminují v  druhé polovině 50. let, která Bondy v  pamětech popisuje jako období

23

Strasti otce internetu

„dlouhého piva“. S  Hrabalem a  grafikem Vladimírem Boudníkem vedou nekonečné rozpravy po libeňských hospodách. Kromě toho se Bondy, jenž navzdory odmítnutí sovětského režimu zůstal přesvědčeným marxistou, začíná zajímat o východní filozofické a  náboženské systémy, studuje buddhismus a  taoismus. Spontánní prožitek probuzení „hadí síly“ kundalini, popisovaný v indických duchovních textech, ho nasměruje za fotografem, mystikem a jogínem Františkem Drtikolem. Básník však namísto spirituální cesty volí stezku rozumu – podává si přihlášku na univerzitu. Pár let poté, co studium psychologie a filozofie dokončí, získá invalidní důchod na hlavu. Maniodepresivní filozof už nikdy nemusí do práce a zbytek života stráví četbou, psaním a intelektuálními diskusemi. V 60. letech se ale sympatický obraz výstředního básníka komplikuje. Záliba v marxismu a taoismu ho přivede k nadšení pro čínského diktátora Mao Ce-tunga. Bondy v něm viděl protiváhu k nenáviděnému SSSR a svůj obdiv pro čínské reformy nemírnil ani v době, kdy bylo jasné, že i Maův společenský experiment za sebou nechal miliony obětí. Ještě temnější stránkou Egona Bondyho té doby je spolupráce s tajnou policií, jež vyplula na povrch až po listopadové revoluci. Nešlo o nic zanedbatelného – ve 131 zprávách předaných StB během šesti let většinou udával spolužáky z univerzity, kteří četli západní literaturu nebo se hlásili ke katolické církvi. Před čtyřmi lety při osobním rozhovoru Respektu vysvětlil, že měli protikomunistické názory a šlo jim o změnu režimu, což on jako marxista nemohl připustit. Zcela dobrovolně na ně proto začal donášet a důsledky ho nezajímaly: „Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi.“ Není lehké si to srovnat v  hlavě: Bondy buď skutečné důvody ke spolupráci zatajil, nebo se musíme smířit s tím, že se pronikavě inteligentní a  svobodomyslný muž znenadání proměnil v zaslepeného udavače.

Sejdeme se v Nerudovce Ale už jsme v 70. letech a znovu se to celé zašmodrchává. Bondy po několikaleté pauze pro StB pracuje znovu, tentokrát ovšem ze strachu (estébáci ho zmáčkli výhrůžkami). Zároveň se vyprofiluje jako klíčový myslitel opoziční subkultury. Tajný agent Bondy doslova rozsévá svobodu a inspiraci. Jeho byt v pražské Nerudově ulici je vyhlášenou zastávkou, kde se protínají svobodomyslné aktivity normalizovaného Československa. V samizdatu vydá několik knih, které se v intelektuálním prostředí stanou základní četbou. Nejen nejznámější prózy Sklepní práce (1973) a  Invalidní sourozenci (1974) nebo Poznámky k dějinám filozofie, které zamýšlel jako nezávislá skripta pro studenty, ale především svazky Indická a Čínská filozofie představují průkopnické práce,

které v českém prostředí vyplnily obrovskou díru. „Byl u nás první, kdo dokázal čtivě vyložit východní filozofii a porovnat ji se západní tradicí,“ říká nakladatel Lumír Kolíbal, který chodil k Bondymu na bytové semináře a po revoluci vydal jeho knihy. „Ukázal, že buddhismus nebo taoismus může evropskou filozofii velice osvěžit.“ Zájemci o východní spiritualitu našli v Bondym stejnou oporu jako muzikanti z kapely Plastic People nebo nejmladší generace undergroundových umělců kolem Jáchyma Topola, Petra Placáka nebo Víta Kremličky. „Bondy neměl žádné předsudky, uvažoval nedogmaticky a  měl autentický zájem o všechno nové,“ vzpomíná historik a Petr Placák, který začal Bondyho navštěvovat, ještě když chodil na základní školu. „Pořád vám někdo někde říkal, že jste blbec a  nic nedokážete. A  najednou se s vámi bavil nesmírně vzdělaný člověk, kterého zajímalo, co si myslíte, a bral to vážně.“ Bondy byl mistr v propojování lidí podobného smýšlení. Dodejme, že svých pestrých kontaktů nezneužíval pro potřeby tajné policie – vědomě se vyhýbal informacím, které by mohly někoho poškodit, a v časech největšího nátlaku StB společenské styky minimalizoval, aby známým neublížil.

Problém? Spíš výzva V  Bondym můžeme zahlédnout mnoho bytostí. Nepřestává fascinovat jako sžíravě upřímný glosátor v časech, kdy byla sekera nabroušena. Můžeme ho vnímat jako oázu otevřeného myšlení uprostřed normalizace. Anebo coby pomateného ultralevičáka, který po revoluci chodil řečnit na manifestace komunistických stran a psal do Haló novin. Jako bolestína, který si věčně stěžuje, že v tom odporném kapitalismu nemá ani na salám. Člověka odtrženého od reality nebo taky vizionáře, který svou pronikavou inteligencí v esejích ze 70. let předjímá některé hlavní otázky technologické éry, později podobným způsobem vycítí postupující globalizaci a ve 21. století ho lidé o generace mladší budou zvát na konference o  umělé inteligenci. Můžeme vidět pošahaného udavače nebo nedoceněného génia. Tímhle vším Egon Bondy taky byl. Jakmile mu však zkusíte přiřadit jen jednu z charakteristik, proklouzne mezi prsty a zjeví se jako někdo zcela opačný. Bondyho rozporuplnost bychom neměli vnímat jako problém. Představuje spíše výzvu k přemýšlení o minulosti země i roli osobnosti v českém veřejném životě. Ať už byly totiž jeho úlety jakkoli protivné, byl myslitel, jakých máme zoufale málo. Riskující nonkonformista, který kašlal na kariéru, psal a přemýšlel tak, aby čtenáře přitáhl a zaujal. Neuzavíral se žádné debatě, i ve svých pětasedmdesáti se dokázal učit novým věcem a nebál se propojovat tak vzdálené světy, jakými jsou buddhistická filozofie a kyberpunk. Originál. Petr Třešňák, Jan Gregor

Q

Málokdo si může říkat „otec internetu“ a nepůsobit přitom nadutě. Vinton Gray Cerf (1943) tak nepůsobí. Před třiatřiceti lety totiž, zjednodušeně řečeno, definoval, jak spolu mají počítače komunikovat a  jak se budou celé jejich sítě dorozumívat mezi sebou a vytvoří tak síť sítí, tedy internet. Předminulý týden přijel Cerf do Česka. Do Prahy dorazil v dresu firmy Google. Před rokem a  půl se stal jejím viceprezidentem a  dostal romanticky znějící titul „hlavní apoštol internetu“. Být prorokem je ovšem obtížná práce a  sám se o  tom mohl několikrát přesvědčit. Když vznikal internet, připravili jej tak, že mohly vzniknout až čtyři miliardy uživatelských adres. Nenašel se tehdy žádný dost velký snílek, který by ostatní přesvědčil, že tohle číslo je zbytečně poddimenzované a že neznámému projektu budou za pár desítek let adresy docházet. Jinak má ale třiašedesátiletý Vint Cerf pro kariéru apoštola a  vizionáře dobré předpoklady. Když prvně uviděl počítač, bylo to monstrum zabírající několik místností. Dnes by se do stejného prostoru vešlo pár desítek tisíc notebooků, každý o  mnohonásobně větší výkonnosti. Má tak jako málokdo osobně zažité, že divoké vize jsou někdy mnohem blíže k realizaci, než by se zprvu zdálo. Jednou divokou vizí se právě nyní zabývá. Zatímco my máme problém vypořádat se s internetem pozemským, Cerf už pracuje na meziplanetárním. Ve spolupráci s laboratoří NASA připravuje koncept, jak postavit internet, díky němuž by mezi sebou mohly komunikovat vesmírné sondy a posádky. Apoštol přitom nemusí být žádný nekritický snílek. Při jeho snídani s českými blogery (ano, i  takové propagační akce se dnes pořádají) vyšlo minulý týden najevo, že Cerf velmi ostře vnímá slabiny internetu. Tou hlavní je otázka bezpečnosti a  soukromí. Nové technologie nám sice mohou zjednodušit život, pohodlí ovšem často směňujeme za riziko zneužití a ztráty soukromí. Z debaty vyplynulo, že tenhle souboj asi nedopadne dobře. Pokud totiž člověku nabídnete cokoli, co mu zajistí pohodlnější život, zvolí to, nehledě na veškerá rizika. I Vint Cerf přiznal, že kreditní karty už se prostě nevzdá a že je klidně ochoten poskytnout otisk jakékoli části svého těla, pokud ho to zbaví otravných letištních kontrol. Lákavé inovace zkrátka zakrývají nebezpečné scénáře. I  na webu Respektu nedávno proběhla anketa, zda čtenáři chtějí internetové volby. Osmdesát sedm procent čtenářů to kupodivu považuje za dobrý nápad. Otázka je, zda lze rozjetý stroj zastavit. Na to pasuje Cerfův výrok pro redakci serveru Technet: „Když chcete, aby se něco stalo, musíte prostě pořád tlačit. Je to jako tlačit obrovský balvan do kopce. A  když dovalíte balvan přes kopec, tak musíte běžet, jak nejrychleji dokážete, protože on už zrychluje sám.“ Adam Javůrek

Vemte nohy na ramena. Cerf foto markéta kaclová

24

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

kultura

Živelné paradoxy Otakara Slavíka Čerstvý pětasedmdesátník světí malbou jaro

radikální výboje českého vizuálního umění, o rok později nechyběl na podobně směrodatné výstavě Nová figurace, která ohlašovala ústup od abstrakce k předmětnosti, a za normalizace se podílel na „podvratných“ akcích Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, dokud jej zesílený tlak státních orgánů po podpisu Charty 77 nepřiměl k odchodu do exilu (dnes žije střídavě ve Vídni a v Praze). Za zmínku snad stojí, že malíř měl obzvlášť blízko k lounským průkopníkům konstruktivního umění, tedy ke Zdeňku Sýkorovi, Kamilu Linhartovi a Vladislavu Mirvaldovi. Právě o nich je známo, že čas od času soukromě dezertovali z přísné klauzury geometrických experimentů do přírody, aby se jako „nedělní malíři“ těšili z prostých radostí tradičního krajinářství v  plenéru. Ryzí malířské instinkty se nejspíš nedají modernistickými spekulacemi jen tak potlačit. Slavíkovo dílo se v  tomto ohledu může jevit jako ztělesnění freudovské rebelie: řine se jako mocný proud zpod hrází programových záměrů, přičemž vynáší na povrch přeludnou tříšť smyslových senzací. Svým temperamentem, rytmičností a  vášnivým zacházením s  malířskými hmotami vrací do hry spontánní erotismus, jaký si konstruktivní moderna asketicky odpírala.

Buď živ

Všeho nechejte a žijte! Otakar Slavík na vernisáži svých obrazů, 3. duben 2007 foto ondřej němec

Z

  meteorologického hlediska se výstava k pětasedmdesátinám malíře Otakara Slavíka koná v nejpříhodnějším období roku. Po nanicovaté zimě propuklo jaro, barvy se rozhořely a  slunce ostře vymezilo rozhraní jasu a  stínů. Slavíkova výbušná barevnost se dokonale trefuje do aktuální nálady. Pamětníci předchozích výstav ovšem vědí, že se jí to dařilo i  v  parnu vrcholného léta nebo na sklonku podzimu. Přitom se ladění Slavíkových obrazů v  zásadě nemění, stále je výbojně lyrické, někdy ovšem s okamžitou atmosférou venkovního světa souzní, jindy ji předjímá nebo k ní vytváří rovnocenný kontrapunkt. Umění tady měří své síly s přírodou. Energie obrazů je podobně živelná a jejich náměty vesměs odvěké.

Vítězná vzpoura barev Nadčasové zaměření Slavíkovy tvorby dokládají i názvy některých děl: Předjaří, Sluneční den, Jarní sníh. S podobným zanícením se mohl po světě rozhlížet třeba i kromaňonec nebo pastýř z antické Arkádie, napadne diváka, pozoruje-li svobodnou hru barev, skvrn a  čar na plátnech. Taková malba by se mohla zdát krajně nemoderní, jenže pod bezprostředním dojmem obrazů se rozdíly mezi uměleckým pokrokem a  zpátečnictvím stírají. Umělec velkoryse přehlíží efemérní novinky především proto, aby se mohl tím víc soustředit na vše, co je aktuální nepřetržitě. Je svým způsobem tradicionalistou, nikoli ovšem muzeálním. Nekonzervuje tradici, ale obnovuje ji, resuscituje,

Téměř kultovní Krepsko Divadelní skupina křísí pokleslé žánry a jejich prostřednictvím nabízí velkou podívanou. Při loňském půlkulatém výročí své existence se z  pouhého žertu nazvali polokultovním divadelním souborem. Jenže umělci sdružení šest let kolem Linney Happonenové a Petra Lorence si tenhle status skutečně zaslouží. Krepsko po Lorencově loňské tragické smrti chytilo druhý dech a tvorba bývalých studentů nonverbálního divadla HAMU milujících improvizaci a spontaneitu dnes na poněkud nudné české divadelní scéně působí jako zjevení. Jejich posledním počinem jsou dvě letošní novinky – bizarní festival plný outsiderů a zrůd Freaky flowers a  premiéra groteskní inscenace Twilogy o tom, co se stane, když soudržnost siamských dvojčat rozdělí vášnivá láska jednoho z bratrů k mladé dívce.

Ticho na jevišti Většina malých (lhostejno, zda tanečních, loutkových, nonverbálních či improvizačních) skupin, které řadíme do širokého spojujícího řečiště tzv. alternativního divadla, je autorská: namísto již existující textové předlohy a scénáře spoléhají na vlastní imaginaci a  kreativitu. Tento způsob práce je vlastní souborům sdruženým

okolo Jiřího Havelky (Vosto5), Viliama Dočolomanského (Farma v  jeskyni), Petra Marka (Beruška, Rádio Ivo) nebo právě kolem herečky, režisérky a  performerky finského původu Linney Happonenové. Improvizátoři se při tvoření vznikajících situací většinou neobejdou beze slov (Vosto5, Jaroslav Dušek a další). Slova jsou totiž důležitým momentem spouštěcího mechanismu explodující komiky, humoru, vzájemné komunikace a  smlouvání o  kódu, na jehož bázi se bude jevištní tvar etablovat. Krepsko se rozhodlo jít daleko složitější cestou, aniž by ale rezignovalo na to nejdůležitější: srozumitelnou a  pro diváky čitelnou situaci. Slova nahrazuje intenzivní interakcí, v  níž je určujícím elementem každý předmět na scéně, světlo, hudba, zvuk, omyl a  nahodilost. Pokud už se slova použijí – je jich ale jako šafránu –, mají svůj jasný význam a oprávnění. Krepsko se svými inscenacemi procestovalo nejen celou Evropu, ale také třeba Kanadu a  Pákistán. Absence slov přitom není tím hlavním, co skupině umožňuje vstup do světa, co jí pomáhá v  komunikaci s  diváky. Jde především o osobitou teatrální poetiku s kořeny v surrealis-

vrací životu. Malířský výkon se v tomto ohledu přibližuje dávným šamanským obřadům. Slavíkovy jarní obrazy ze současné výstavy působí podobně jako Stravinského Svěcení jara. Vzhledem k  jistému staromilství, byť i  modernistickému, oddanému krásné malbě, jakou pěstovali umělci pařížské školy v první polovině minulého století, se Slavíkův umělecký životopis může jevit jako paradoxní. Od 60. let totiž vystupoval společně s představiteli nejprogresivnějších proudů českého výtvarného umění. Spolupracoval například se skupinou Křižovatka, jež ctila moderní civilizaci a hlásila se k jejím konstruktivním principům (mimo jiné k ní náleželi Jiří a Běla Kolářovi, Karel Malich nebo Zdeněk Sýkora). V roce 1968 se účastnil legendární výstavy Nová citlivost, prezentující

mu, až beckettovsky absurdním divadle, ale také v  „pokleslých“ žánrech pantomimy, loutkářství, klaunerie, cirkusáctví a  kabaretu. Tradice zaprášených, loutkově iluzivních a pouťově groteskních principů má dodnes své kouzlo a veliký spektakulární potenciál. Dává totiž hlavní prostor čisté vizualitě: o situaci se nedozvídáte z úst herců, ale přímo ji vidíte na jevišti. Zatímco v rámci „vysoké“ divadelní konvence se veškeré jednání buduje na základě daného textu, u Krepska se celá inscenace tvoří zdola, ze samých  hlubin herecké práce. Ta zahrnuje i  komunikaci s  loutkou, scénickým objektem nebo mírně zastaralou hudbou (poválečný jazz, tango atp.) a  sledování předem stanoveného tématu, což i při nonverbálním charakteru divadelníků neznamená, že by rezignovali na dramatický spád.

Možná přijde i kouzelník Většina děl Krepska hraničí s  principy výtvarného divadla a takřka vždy nabízí velkou podívanou. Ta se nese na poetice dávných jarmarků, grotesek a zmíněného odkazu autorů absurdních textů. Například v  cirkusem a  jarmarkem inspirované inscenaci Nejmenší žena na světě sní a touží jeden z hrdinů po liliputánce, kterou zobrazuje jak herečka odstříhávající si nohy, tak loutka i pouhý kousek prachu. Herci si pomáhají divadelnickými triky a žerty starými desítky let, které však mají dodnes sílu fascinovat. V  rámci nedávného kabaretního festivalu Freaky flowers se sálem pražského prostoru NoD, který byl zaplněn květy, liánami, mechem, lustrem z  tisíce plastových láhví, ptáky a  akvárii, promenádovali samí podivíni: pokrouceně tančící muž-kůň a  žena-keř z  německého TeatrLabor, finská hadí žena, nad jejímž výkonem se tajil dech, ale také členové a  spolupracovníci Krepska: Anna Polívková v roli otrávené akrobatky

Otakar Slavík neproslul jen malbami, ale také pádnými výroky. Můžeme je vnímat jako ironické bonmoty či aforismy typické pro západní kulturní oblast, ale stejně tak dobře jim lze přisoudit až mystický dosah. To se pak přibližují poučkám, jaké razili zázrační rabíni z Haliče nebo východní mistři zenu. I to ostatně napovídá, jak dvojznačná role připadla modernímu umění: vedle artificiálnosti, vedle objevování nových krás na různé způsoby se od umělců očekávají i nekonvenční duchovní lekce. „Buď živ! Ať děláš cokoli, nech toho!“ přikazoval Otakar Slavík před dávnými lety přátelům. Zní to jako žert, nicméně v současné hyperaktivní civilizaci plné workoholiků si tato slova zaslouží víc než pousmání. Na výstavě si uvědomíme, jak zvláštně jim umělec zůstal věrný. Udělal toho spoustu, tím hlavním je však životní síla, která z jeho díla nepřetržitě vyzařuje. Viktor Šlajchrt

Q

Slavík 75. Výstava nových obrazů Otakara Slavíka, kurátorka Věra Jirousová, Galerie Nová síň, Praha, 3. 4.–29. 4.

na trapézu nebo androgynní napůl muž a napůl žena Jiří Zeman. Takovou freak show Praha od dob vystoupení Residents nezažila. Do jednotlivých výstupů hrála mezinárodní skupina kabaretní jazz, jihoamerické písně i unylé odrhovačky, což ještě podpořilo dokonalou iluzi hybridní zahradní párty. Ovšem i  v  groteskních a  komických dílech dochází k napětí z kontrastů. V podání Krepska mají i ty nejvtipnější kousky v sobě velkou dávku melancholie, smutku a  nostalgie, záměrné trapnosti a studu. Umocňuje to i estetika vybraných kostýmů, loutek a předmětů jako z kabinetu anomálií či omšelých pokojů u  babičky na venkově. Poměrně smutně je třeba laděná inscenace Fragile inspirovaná Skleněným zvěřincem Tennessee Williamse o osamělé dívce Lauře, která se skrývá ve svém bezpečném pokoji plném skleněných zvířátek a předmětů. Tragikomická dvojpólovost s  mírně hořkým laděním není jedinou vizitkou souboru s  velmi čitelnou a  rozvíjející se poetikou plnou postav na okraji, podivínů, nesplněných lásek a  situací vymknutých z  běžného chápání a  konvence. Velkým kladem Krepska je i  profesionalita, nadhled a smysl pro komunitu: Krepsko se staví proti divadelnímu sektářství hermeticky uzavřených společností. Jeho příklad tak může dobře nasměrovat i další alternativní soubory poschovávané po menších českých scénách a  festivalech, které občas alternativností jen maskují nízkost laťky, kterou si kladou na sebe a sdělnost svých děl. Všechny inscenace Krepska hovoří jasným jazykem okouzlujících obrazů, kde jsou slova nadbytečná. Cesta tohoto proměnlivého souboru k  úplnému kultovnímu věhlasu je proto čím dál kratší. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

kulturní servis

hudba

výstavy

foto archiv

Nové nahrávky Tata Bojs: Kluci kde ste?, Warner Music Český popový mainstream potřebuje jako sůl něco uvolněně zábavného, zvukem i duchem současného – a  s  tímhle albem se toho bohužel opravdu nedočká. Cvičení ve slovních hříčkách na jedno kopyto, až příliš pravdivé písně o tom, že se nic neděje, rýmování o sobě samých. Nepíšeme to vůbec rádi, ale po chytrých Biorytmech (2002) se Tata Bojs bohužel víc a víc zaplétají s vlastní naivní stylizací až k hranici sebeparodie a milé korektnosti à la Mig 21. Zpívají o nepřízni kritiků, ale může být i něco horšího: když už jim nestojíte ani za zmínku. Tahle byla napsána s ohledem na prokázané talenty Mardoši a  Caise: kruci, kde jste?

televize

Luděk Rathouský: Nevolnost, Galerie Louvre, Praha, 30. 3.–31. 5. Dvaatřicetiletý malíř občas rád shodí souručenskou image své domovské skupiny Rafani a  věnuje se i  samostatné tvorbě. Jeho obrazy jsou momentálně k vidění v Klatovech na kolektivní výstavě Lovci lebek, čerstvě pak i v Galerii Louvre v mezipatře stejnojmenného proslulého kavárenského podniku. Nové kresby prý odrážejí jeho mentální pochody a  útržky dojmů, které se mu v  hlavě usadily při cestách městem či při sledování médií. Rathouského rukopis je místy natolik spontánní a  nekontrolovaný, že až připomíná jakési medijní kresby vytvářené silou nevyzpytatelného podvědomí. Zvlášť v  případě výjevu srážky dvou motorových vozidel, ve kterou se vyvinul šťavnatý koitus jejich řidičů (nebo opačně?). V jiných dílech nicméně Rathouský nezapře ani typický rafanský ostrovtip, třeba v portrétu Václava Klause, nad jehož hlavou se ve velkém státním znaku pozorují vypelichaní čeští lvíčci a oškubané moravskoslezské orlice. Takumi Endo: TypeTrace, Ciant, Praha, 11. 4.–5. 5. Středeční vernisáží výstavy japonského experimentátora Takumiho Enda se minulý týden spustil provoz galerie Ciant neboli Mezinárodního centra pro umění a nové technologie. Soukromá síň zaměřená na prezentaci aktuálních projektů, které propojují světy umění a jedniček a nul, má adresu odpovídající své-

foto galerie ciant

mu technologickému zacílení: kromě pondělka se vám otevřou její dveře v Křížkovského ulici, tedy nedaleko dodnes futuristické stavby žižkovského televizního vysílače. Endova instalace TypeTrace je interaktivní, spočívá v přenášení úderů na počítačovou klávesnici do vizuální podoby. Konkrétně jde o to, že čím déle vám bude trvat napsat nějaké slovo, tím větší ho pak uvidíte na obrazovce. Počítač vám také může celou akci znovu přehrát na kinetické klávesnici, která si pamatuje, jak a kam jste do ní bušili.

foto profimedia.cz

Amy Winehouse: Back To Black, Island / Universal Z  nostalgie po velkých sebedestruktivních talentech ráže Janis Joplin a  Billie Holiday povstala kariéra čtyřiadvacetileté Amy Winehouse. Albu, jež doma v  Británii láme prodejní rekordy, vévodí autobiografická píseň Rehab o zpěvaččině nechuti podstoupit odvykací kúru. Winehouse je drsnější než její kolegyně Joss Stone, má lepší repertoár i aranžmá: obě však shodně staví na chuti zpřítomnit starý soul a písňový jazz.

Kde jste, bratři Coenové? Film Bratříčku, kde jsi? (2000) renomovaných bratrů Joela a Ethana Coenových by v soutěži o nejbláznivější převyprávění Homérovy Odyssey mohl bezesporu pomýšlet na vítězství. Putování trestance na útěku Everetta Mc Gilla (George Clooney) za manželkou Penny (Holly Hunterová) využívá mnoha motivů eposu řeckého básníka – jenom místo udatného hrdiny bojujícího s mytologickými monstry tu o přízeň diváků soupeří dobrosrdečný trouba, který má na krku, respektive na okovech kolem nohy, uvázané dva podobně inteligenčně vybavené kolegy z vězení – Petea (John Turturro) a Delmara (Tim Blake Nelson). Narážek na antickou klasiku je ve filmu bezpočet a  většinu z  nich nemá divák s  běžnou středoškolskou znalostí Homéra šanci rozluštit. Nicméně dosadit si za tápající matku sedmi dětí Penny Odysseovu manželku Penelope příliš práce nedá. A také zpívající nahé dívky zastupující zrádné Sirény nebo obrovitý podomní prodavač biblí s páskou přes oko reprezentující obra Kyklopa patří mezi zjevnější odkazy. Bratři Coenové přitom svorně tvrdí, že Homéra nečetli a že ve své parafrázi vycházeli pouze z filmu Odysseus (1955). Takové prohlášení nelze brát z úst známých mystifikátorů příliš vážně. Například kolem svého nejznámějšího filmu Fargo (1996) vytvořili fámu, že scénář byl založen na skutečných událostech. V  policejních análech ovšem novináři nenašli ani jeden případ, který by se alespoň vzdáleně podobal groteskně zpackanému pokusu o vydírání z dotyčného snímku.

Filtr milosrdné nostalgie

Vlasta Třešňák & Band: Skopolamin, Supraphon Dnes má už jen zbytky hlasu, svou poezii ale sípe s  takovou energií a  pevností, jakou mu mohou mladí rockeři závidět. Obrazy krouží kolem odporu k  dnešní realitě, kdy „komunista mě zastupuje v Bruselu, kickboxer zpívá písně Karla Kryla“. Vlasta Třešňák pořád překvapivě žongluje s  návratnými motivy, pořád umí kloubit literární hloubku a karlínskou pouliční přímost. „Asi se na to vyseru,“ uplivuje v  refrénu, ale nové písně ani tuhle nahrávku věru neodflákl, je intenzivnější než předchozí Inventura. V  Třešňákově rockovém kvintetu hrají Jaromír Panáček (kytara) či saxofonista Jan Štolba.

25

Stanislav Kolíbal, Galerie Woxart, Praha, 29. 3.–27. 4. A ještě jedna málo známá, zbrusu nová soukromá galerie: společnost Woxart, která se specializuje na prodej umění po netu, stejnojmennou síň provozuje nedaleko Veletržního paláce, před kterým stojí velká plastika Stanislava Kolíbala (1925). Její autor se ve Woxartu prezentuje daleko komornějšími pracemi, především kresbami, akvarely, reliéfy a drobnými objekty. Do galerie se návštěvník dostane jen po telefonické domluvě, bližší údaje jsou na internetu.

Pat Metheny & Brad Mehldau: Quartet, Nonesuch Dát dohromady dvě silné autorské osobnosti je vždycky risk, tady bůhvíproč vyšel. Kytarista Metheny ustupuje od pompézního zvuku, klavírista Mehldau od sebestředné chmury. Výsledkem je zralé album kdesi mezi jazzem a volným letem hudební imaginace, široce přístupné a osvěživé.

Tereza Kabůrková a Lukáš Kubec: Odlesk laní, Galerie Entrance, Praha, 4.–19. 4. Ani Galerie Entrance se ještě nedostala do širšího povědomí, nicméně stálou „klientelu“ si už za krátkou existenci loftových ateliérů Karlín Studios, v  jejichž vchodu sídlí, stačila najít. Tereza Kabůrková (1980) a  Lukáš Kubec (1979) studovali v  ateliéru fotografie Pavla Baňky na FUUD v Ústí nad Labem, zároveň se znají z pravidelných pobytů v  pošumavských vesnicích, které si krátí dost netradičním způsobem: Kubec rád jezdí v lese autem a Kabůrková při toulkách ani tak nemyslí na přírodu, jako na své interpretace české krajinomalby 19. století. Jejich fotky se našemu venkovu úplně nesmějí, ale klasická poklona lidem z chalup a chaloupek to tedy rozhodně není.

– p@k –

– JHV –

Vlevo Ethan, vpravo Joel. foto profimedia.cz

myslu uplatňuje, když se dívá do minulosti. Vůbec není náhodou, že větší komerční úspěch než celý film měl jeho soundtrack – deska plná milých songů čerpajících z bluegrassu, blues, gospelu a country, z níž vyčníval zejména hit Man of Constant Sorrow – získal překvapivě při předávání ceny Grammy prestižní ocenění za nejlepší album roku.

Svody komediální selanky Jako by Coenové v poslední době následovali přístupu Sturgesova filmového hrdiny Sullivana až příliš často. Místo někdejších cynických studií lidské omezenosti nabízejí čím dál častěji obyčejnou komediální selanku. Jejich první plnokrevnou poctou starým hollywoodským komediím, které natáčel ve 30. a 40. letech Frank Capra nebo výše zmiňovaný Preston Sturges, byl Záskok (1994). Příběh prosťáčka, kterého najme zástupce zemřelého šéfa firmy na místo prezidenta společnosti, aby na úkor akcionářů prosadil finanční zájmy správní rady. Po povedené existenciální černobílé variaci na film noir (zejména na román Jamese M. Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát) s názvem Muž, který nebyl (2001) znejistila fanoušky bratrů Coenů dvojice sice nadprůměrných, ale na režiséry jejich formátu přece jen poněkud fádních taškařic. Právnickou romantickou konverzačku Nesnesitelná krutost (2003) doplnil o rok později remake zlodějské komedie z padesátých let Lupiči paní domácí. Kde je nekompromisní atmosféra průlomového debutu Zbytečná krutost (1984), mohou se ptát příznivci sourozenecké dvojice. Tenhle film tehdy zaujal pronikavou analýzou banální podstaty zla maskovanou zpočátku za jednoduchou historku o  manželské nevěře, která se kvůli sérii nedorozumění změní v nesmyslné krveprolití. Podobnou zápletku má i oscarové Fargo, v němž žhavou výheň Texasu nahrazují nekonečné zasněžené pláně Minnesoty. I komedie mívala dříve u Coenů buď charakter chytré intelektuální hříčky jako v  případě Bartona Finka (1991), nebo měla lehce anarchistický náboj filmu Big Lebowski (1998). Coenové se ovšem do kolejí vážnější reflexe světa kolem sebe patrně vrátí v právě natáčené adaptaci románu Cormaca McCarthyho Tahle země není pro starý, o  němž pojednává literární recenze na str. 21.

Vedle Quentina Tarantina by se asi nenašel v Americe lepší příklad tvůrců, na které by tak přesně pasoval zprofanovaný přívlastek „postmoderní“. Tvůrčí metoda uplatněná do extrému v  Bratříčku, kde jsi? – aktualizace klasického příběhu patřícího do kulturního kánonu naší civilizace a jeho převedení do úplně odlišného žánrového a dobového kontextu – připomíná mimo jiné filmy australského režiséra Baze Luhrmanna. Nejvíce se dere na mysl srovnání s jeho zběsilým, ale výborným převyprávěním Romea a Julie (1996) ve stylu videoklipové vizuální estetiky. V Bratříčku, kde jsi? je hrdinský příběh převrácený totálně naruby. Popis putování outsiderských postav státem Mississippi ve 30. letech dvacátého století je žánrovým mišmašem, který by se dal popsat jako bluegrassový muzikál s  prvky grotesky. Film nabitý nakažlivou energií divákům nabízí excentrické, bizarní postavy, nepředvídatelný vývoj děje a absurdní gagy. Kromě homérovských referencí tu Coenové odkazují na americkou popkulturu. Samotný název je přímou narážkou na snímek Prestona Sturgese Sullivanovy cesty (1941), satirický příběh režiséra, který cestuje po Americe, aby nasbíral inspiraci pro sociální drama o lidech postižených hospodářskou krizí s  názvem Bratříčku, kde jsi?. Zhýčkaný hollywoodský autor v něm opravdu spadne na sociální dno, a když se mu podaří vyhrabat se z něj a vrátit se do Hollywoodu, rozhodne se, že bude natáčet jen komedie, které podle něj lépe pomáhají americké chudině snášet její úděl. Coenové ve shodě se Sullivanem nepřinášejí žádný realistický vhled do doby, kdy Amerikou zmítala hospodářská deprese. Naznačená temnější témata jako náboženský fanatismus, řádění Ku-klux-klanu – JG – nebo špinavost politických kampaní fungují jen jako komické epizody dokreslující eskapády hrdinů. Coenům se daří vystihnout nostalgii jako milosrdný filtr, Bratříčku, kde jsi?, ČT 2, 18. 4., 0.35. který člověk za přispění produktů kulturního prů-

Tomu chlápkovi s jedním okem bych nevěřil. foto icf films

26

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

civilizace

Vzpoura oceánů

Mořský rybolov se může zhroutit do poloviny století

Poněkud smutná trofej. Pokud se rybě rodu plachetník nedostane výraznější ochrany, může do deseti let úplně vyhynout. foto PROFIMEDIA.CZ

P

ohroma přichází nenápadně: ryby a mořští savci mizejí, invazivní druhy cestují oceánem na trupech lodí, medúzy a  toxické řasy se objevují na nečekaných místech. Ale neznepokojujme se: předchozí věta je pouze úryvkem z recenze katastrofického thrilleru The Swarm (česky vyšlo jako Vzpoura oceánů). V časopise Science ji publikoval kanadský biolog Boris Worm. Takže jenom sci-fi? Ne tak docela. Stačí vzpomenout, co se nedávno odehrálo u břehů Namibie. Rybáři decimovali zdejší populace sardinek, ančoviček a dalších ryb tak intenzivně, že ryby téměř zmizely a jejich místa zaujaly medúzy. Místní vody, díky vzestupným proudům pozoruhodně bohaté na živiny, se změnily v mořskou poušť. Právě Boris Worm vedl tým vědců, který čtyři roky pracoval na studii, jež zhodnotila naše dosavadní znalosti o stavu oceánů. Vyplývá z ní, že světové rybářství se může zhroutit do poloviny století. Spolu s  rybami přitom mizí i  schopnost oceánu čistit se, sloužit k  rekreaci a  poskytovat lidem různé další služby. Každý druh se zkrátka počítá, a čím méně jich v moři je, tím spíše dojde ke kolapsu celého mořského ekosystému. K  podobným závěrům jako Wormův tým dospěla i nejnovější zpráva Organizace OSN pro výživu a  zemědělství (FAO): polovina světových lovišť je využívána na hraně udržitelnosti, u čtvrtiny již rybáři tuto hranici překročili. Katastrofické proměny moří a kolapsy rybářství podobné tomu namibijskému nejsou nijak ojedinělé. Jednou z  nejpostiženějších oblastí je severní Atlantik. Ještě před pár lety tu rybáři lovili tresky tři metry dlouhé, dnes bývají jejich úlovky sot-

Labužníci a bandité Oceány neposkytují pouze levný zdroj bílkovin pro značnou část lidstva, ale také lahůdky pro bohaté spotřebitele. Například ohrožený pyskoun obrovský (Cheilinus undulatus), žijící v korálových útesech indopacifické oblasti, je decimován kvůli rostoucí oblibě jeho masa u kulinářů v Hongkongu, na Tchaj-wanu a v Číně.

va metrové. Je to výsledek obecnějšího trendu – na palubách rybářských lodí se ocitá stále více drobnějších ryb, protože ty větší a dlouhověké již skončily v sítích v letech minulých. Bude-li trend pokračovat, začnou supermarkety a  restaurace místo žraločích steaků a  tuňáka nabízet sardinky a mořské řasy.

Chirac vědcům nevěří Nadměrný rybolov tedy neohrožuje jen oceány, ale i rybáře samé. Ti se snaží reagovat třeba tím, že omezují výkon svých člunů či dobu, kterou na moři stráví. Některé metody lovu jsou však neudržitelné ve své nejhlubší podstatě: například vláčení sítí po mořském dně decimuje nejen cílové druhy ryb, ale veškerý hlubokomořský život včetně rozmanitých korálových útesů. O škodlivosti těchto praktik existuje dost důkazů, přesto některé země, například Rusko nebo Španělsko, odmítají jejich zákaz. Pokusy o regulaci rybolovu vnímají jako nežádoucí zásah do mezinárodního práva a svých výsad neomezeného přístupu k oceánům. Samostatnou kapitolou je společná rybářská politika Evropské unie. Proplout jejími úskalími vyžaduje značnou dávku politické odvahy a soudnosti. Ne každému se těchto vlastností dostává: prezident Jacques Chirac sice pilně navštěvuje mezinárodní fóra pro udržitelný rozvoj, přitom ale zpochybnil platnost četných vědeckých studií, které dokládají alarmující stav rybích populací. Rybářský průmysl má ve Francii tradičně velký vliv a Chirac se bál ztráty popularity. Francouzský prezident ovšem není jediným provinilcem. Rybolov sice v Evropě přispívá k hru-

U řady ryb dostupných na trhu nelze spolehlivě vystopovat jejich původ. Rybářští bandité brázdí odlehlé oblasti oceánů a ryby pašují na trh bez vědomí úřadů, často pod krycími obchodními názvy. Odhaduje se, že až polovina úlovků patagonské zubatky (Dissostichus eleginoides), prodávané jako chilský mořský okoun, pochází z nelegálního lovu. Kromě ryb trpí nadměrným lovem celá řada dalších mořských tvorů: žraloci, mořští koníci, využívaní v tradiční medicíně, a jiní.

bému domácímu produktu méně než jedním procentem, přesto zůstává významnou ekonomickou aktivitou. Je na něm závislá značná část obyvatelstva španělské Galicie, severovýchodní části Skotska a dalších regionů. Kdyby místní lidé nemohli na moře, museli by volit rekvalifikační programy či předčasný odchod do důchodu. Toho se politici bojí, a ignorují proto doporučení vědců. Jenže tím, že odmítají stanovit přísné kvóty a  podporovat ochranu mořských ekosystémů, prokazují rybářům medvědí službu. Přispívají tím totiž k pozvolnému kolapsu celého odvětví. Krátkozrakost jedněch přitom způsobuje problémy druhým. Francouzská vláda povolila lov zdevastovaných populací tresky u svého pobřeží. Na druhé straně kanálu ovšem britské lodě smějí vyplout na moře pouze devět dní v měsíci, což ohrožuje živobytí rybářů.

Stačí pět let Poněkud osvícenější přístup než Evropa volí některé další rybářské mocnosti – Austrálie, Nový Zéland, Kanada či USA. Sázejí totiž na tvorbu mořských rezervací. Tou největší byl donedávna australský Velký bariérový útes. Loni však prezident Bush (který na rozdíl od svého francouzského kolegy na ekologická fóra nejezdí) využil svoje pravomoci a vyhlásil u Havajských ostrovů chráněné území, které Australany o jejich prvenství připravilo. Zřizovací listina této mořské rezervace, známé jako Papahānaumokuākea Marine National Monument, stanovuje přísné podmínky hospodaření: komerční rybolov projde útlumem, v oblasti

Rybí šok v Kanadě První známky nedostatku některých ryb se objevily již v průběhu 70. let 20. století po prudkém nástupu průmyslového rybolovu. Začaly se hroutit populace ančovičky u pobřeží Peru a sledě u norského pobřeží. Tehdy se však na vyčerpání mořských přírodních zdrojů ještě mnoho nevěřilo, zhroucení rybích populací proto odborníci připisovali především klimatickým výkyvům. Posléze

nesmí probíhat žádný geologický průzkum ložisek ani těžba a podobně. Celosvětově je však chráněno jen nepatrné procento oceánů. Evropa nejde příkladem, její největší mořská rezervace nedosahuje ani čtvrtiny té havajské. Přitom jakkoli to zní překvapivě, i náš kontinent má své korály. Pokrývají severozápadní pobřeží Evropy na ploše větší než australský Velký bariérový útes, nejsou však chráněny souvislou sítí rezervací. Tito koráli chladných vod žijí ve větších hloubkách (200–1000 metrů) než jejich tropičtí příbuzní, přesto i jim vděčíme za to, že je život v moři pestřejší. Rozmnožují se totiž mezi nimi některé druhy ryb. Ničení korálů hlubokomořským rybařením se tak stává jedním z důvodů, proč se rybí populace hroutí. Studie Wormova týmu, která vyšla v časopise Science loni v listopadu, zároveň ale dává naději, že se nepříznivé trendy podaří otočit. Tajemství úspěchu je právě v  tvorbě rezervací: pokud úřady loviště dočasně uzavřou, zhroucené populace ryb se mohou zotavit poměrně rychle. Rybolov lze obnovit za tři až pět let. Také další vědecké výzkumy ukazují, že z mořských rezervací mají nakonec největší prospěch sami rybáři. Milovníci mořských specialit tedy nemusejí skončit u  talířů se sušenými medúzami a  obdivovatelé života v oceánech nemusejí zoufat. Chce to jen trochu rozumu a opatrnosti: soustředit se nejen na lov výnosných druhů, ale i  na správu celého mořského ekosystému. David Vačkář Autor pracuje v Centru pro otázky životního prostředí UK.

však přišly další lokální kolapsy, které vyvrcholily začátkem 90. let, kdy musela být uzavřena loviště tresky u východního pobřeží Kanady. Zatímco norští rybáři se zaměřili na dříve opomíjenou makrelu a loviště ančovičky se vzpamatovala, zhroucení populace kanadské tresky tvrdě dopadlo na místní ekonomiku a stálo kanadskou vládu nejméně miliardu dolarů – zaniklo totiž 20 tisíc pracovních míst a vláda musela vyplácet rybářům podporu. I když kanadští rybáři našli jistou náhradu v lovu korýšů, „rybí šok“ tu dosud úplně neodezněl.

Q

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

civilizace

Někde to skřípe, profesore

V čem se liší věda v Británii, Česku a na Novém Zélandu

L

etos v lednu dostal český prezident Václav Klaus čestný doktorát na ČVUT. Pražská technika, která stejným způsobem vyznamenala i prezidenta firmy Skanska, se tak zařadila mezi téměř 40 univerzit, na nichž je Václav Klaus doctor honoris causa. V  Česku k nim patří ještě další tři vysoké školy. Zdá se, že prezident má s místní akademickou obcí dobré vztahy. Přinejmenším lepší než jeho velký vzor Margaret Thatcherová. Ta byla v roce 1985 v  Oxfordu také navržena na čestný doktorát. Při hlasování oxfordských akademiků byl však návrh drtivou většinou zamítnut. Thatcherová si tuto blamáž vysloužila za univerzitní reformu, jejímž hlavním bodem se staly výrazné škrty ve výdajích na výuku a výzkum. V 70. a 80. letech začaly špatně financované britské univerzity zaostávat za světovou špičkou. Thatcherová správně rozpoznala, že část problému představují „mrtvé duše“, tedy akademici, kteří již dlouhodobě nic nového neprodukují. Její jednoduché řešení ve formě zeštíhlení rozpočtů univerzit však nepomohlo, naopak vedlo k dalšímu propadu britské vědy a vysokého školství. Tehdejší ministr školství Keith Joseph oxfordským profesorům dokonce doporučil: „Chcete-li dělat vědu, mám pro vás jednu radu – emigrujte.“ Obrat nastal až s příchodem labouristů, kteří vzdělání postavili na přední místo svého programu. Tony Blair chytře zachoval progresivní prvky zavedené svými předchůdci, například pravidelné hodnocení kvality všech britských univerzit. Zároveň ale do vysokých škol vložil dostatečné množství peněz, aby mohly vybřednout z  dlouhodobé stagnace. Nejlepší britské univerzity se dnes mohou chlubit nově vybavenými laboratořemi a dobře placenými profesory, díky čemuž opět začínají hrát ve světové vědě první housle.

Drahý základní výzkum jde často stranou. Vědci mohou žádat o granty na výzkum u státní agentury, malý objem státem vložených peněz a průměrná úspěšnost žadatelů pod 10 % ale nejsou příliš povzbudivé (pro srovnání, u  nás je procentuální úspěšnost grantových přihlášek 2–3krát vyšší). Nepřekvapí proto, že Nový Zéland trpí značným odlivem mozků do Evropy, USA a také ke „starší sestře“ Austrálii, kde je na tom věda výrazně lépe. Současná labouristická vláda Nového Zélandu hledá inspiraci spíš u  Blairovy levice než v  thatcherismu. Je proto naděje, že se novozélandské univerzity pomalu vydají stejným směrem, jakým jdou v současnosti britské vysoké školy.

Zachraňuje nás Evropa Tím se dostáváme zpět do Česka, které do určité míry kopíruje vývoj v britském Commonwealthu. Klausova vláda v první polovině devadesátých let univerzitám finančně nijak zvlášť nepřála, a  Akademii věd dokonce výrazně zredukovala rozpočet. Obrat nastal s nástupem sociální demokracie – v posledních deseti letech výdaje na vědu a vysoké školství každoročně výrazně rostou (pravdou ale je, že nárůst peněz do vědy je do značné míry dán tlakem Evropské unie). Peněz je tedy více než dříve, zatímco však britská vláda zavedla kvalitní reformy, u nás taková snaha chybí. Programové prohlášení současné vlády zmi-

Q

Studentům vstup zakázán Zajímavou zkušenost s opožděnými thatcherovskými reformami jsem udělal během své nedávné návštěvy na novozélandské univerzitě v  Christchurch. Univerzitní sídlo, o němž se říká, že je angličtější než Anglie sama, v polovině 19. století založilo několik anglikánských intelektuálů. Viktoriánský duch je tu asi nejlépe cítit v mahagonem obloženém fakultním klubu, kam profesoři chodí na dlouhé obědy a čaje o páté a kam studenti nemají přístup. Časy se sice pomalu mění, přesto Novozélanďané jako by stále tak trochu žili v éře Margaret Thatcherové. Podfinancované univerzity tu neřídí renomovaní vědci, ale manažeři, kteří kladou důraz především na ekonomickou stránku věci. Snaží se, aby školy fungovaly především jako komerční podniky.

Vidíte, Margaret, a mně ten doktorát dali. foto ivan kuťák

Jak vytvořit nové srdce Britští vědci vypěstovali srdeční chlopeň, ke spolupráci přizvali i sochaře. Lze pěstovat lidské orgány v  laboratořích? Zní to jako představa z  románu Frankenstein, vědci ale už před několika lety ukázali, že to možné je. Podařilo se jim totiž vytvořit kompletní, plně funkční močový měchýř. Nyní hovoří o tom, že do deseti let nechají z buněk vyrůst celé srdce. Mohlo by to působit jako chvástání, kdyby tato prognóza nezazněla z úst předního světového kardiochirurga sira Magdiho Yacouba, který působí na  Imperial College v  Londýně. Jeho tým počátkem dubna oznámil, že se mu po deseti letech práce podařilo z  kmenových buněk vypěstovat zárodky srdeční chlopně. Experimentální biologie pracuje s  kmenovými buňkami více než dvacet let. Tyto buňky jsou cenné proto, že se mohou změnit v jakoukoli tkáň lidského těla. Třeba v  neurony, buňky kůže či právě v ostrůvky srdeční tkáně. Lze je tedy využít jako náhradu buněk poškozených – zjednodušeně řečeno, vytvářet z nich různé „záplaty“ a náhradní díly pro lidské tělo. Průlom však nastal až koncem let devadesátých, kdy badatelé dvou amerických univerzit přišli na to, jak získané kmenové buňky kultivovat a  jak jejich vývoj „nasměrovat“ správným směrem.

Jedním z  možných zdrojů kmenových buněk je kostní dřeň. Pacient leží na břiše a  lékař mu zavede do dutiny pánevní kosti odsávací jehlu. Zákrok trvá něco přes hodinu a provádí se v celkové anestezii.

Jděte a množte se Právě tímto způsobem postupoval i  Yacoubův tým. Vědci umístili získané kmenové buňky do kolagenové formy a  kultivací z  nich vytvořili tři centimetry široké útvary skládající se z  buněk srdeční chlopně. Jako by buňkám řekli: proměňte se, množte se a přirůstejte způsobem, který jsme vám vytyčili. Ještě letos chtějí členové týmu zárodky chlopní pokusně voperovat zvířatům, zřejmě ovcím nebo prasatům. Půjde-li vše dobře, mohli by badatelé vypěstovat kompletní chlopně do tří let. Poslouží jim k tomu speciální kolagenová „lešení“, podle nichž bude útvar růst. Nejdéle během pěti let chtějí chlopně připravit pro první pacienty. Při transplantacích by nahradily chlopně umělé, které mají mnoho nedostatků. Nedokážou například pružně reagovat na změny krevního toku a nerostou spo-

boční světlo

Pohodlný život na ropný dluh

ňuje vědu a vysoké školy jen okrajově, o reformách se tu nehovoří. Vláda se pouze zavazuje zvyšovat nadále podporu vědy a provést audit grantových agentur. Neexistence reformního plánu má svou špatnou i dobrou stránku. Špatné je, že část vložených finančních prostředků nebude použita účelně, protože celý náš systém organizace vědy je zastaralý a neefektivní. Za dobrou zprávu lze naopak pokládat skutečnost, že řada univerzitních a akademických pracovišť se do reforem v malém pustila sama. Současně v  české vědě probíhá generační obměna, kdy z  nejlepších pracovišť v  cizině přicházejí špičkoví mladí vědci (jak navrátilci původem z Česka, tak stále více zahraniční pracovníci). Tato nová elita se začíná alespoň na některých pracovištích prosazovat a  mění věci k  lepšímu zdola, často s pomocí osvícených děkanů, rektorů či ředitelů akademických ústavů. Vzhledem k  příznivým finančním podmínkám je naděje, že „revoluce zdola“ bude pokračovat a nakonec změní k lepšímu tvář české vědy a  vysokých škol i  bez hluboké vládní reformy. Pokud se to podaří, pak naše univerzity možná získají dostatek sebevědomí, aby nemusely udělovat čestné doktoráty místním politikům, kteří se o jejich rozvoj nijak zvlášť nezasloužili. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

27

lu s pacientem, musí tedy být čas od času vyměňovány. Umělé chlopně, které se používají například při léčbě nedomykavosti, také zvyšují riziko některých infekcí srdce. Metoda může přinést i  další výhody. Pokud chlopeň vznikne z pacientových vlastních buněk, nebude příjemce po transplantaci muset užívat léky, které by zklidňovaly odmítavé reakce těla na cizí objekt. Podle profesora Yacouba ale nebude takový přístup obvykle ani nutný, alespoň dokud budou na pracovních stolech vědců růst pouze chlopně. Lékaři totiž vytvoří jakousi „databanku“ tkání vypěstovaných z různých druhů kmenových buněk, která poskytne většině pacientů kvalitní náhradu. Jakmile však začnou v laboratořích růst složitější útvary, začne hrát individuální přístup důležitější roli.

Porozumět kráse

Jak by vypadala ekonomie, která by nebyla součástí společenských, ale přírodních věd? Nedávno si tuto otázku položili dva američtí ekonomové, Charles Hall a Kent Klitgaard. Není nijak odtržená od života; překvapující počet laureátů Nobelových cen, namátkou Joseph Stiglitz či Amartya Sen, získali ocenění za práce, které často zpochybňovaly samé základy tradiční ekonomie formulované v 19. století. V ekonomii existuje řada proudů nesoucích jména jako bioekonomie či dokonce ekologická ekonomie. Zabývají se oblastí, kde se přírodní vědy a ekonomie překrývají. Oběma autorům jde však ještě o něco radikálnějšího. Říkají, že ekonomické zákony fungují proto, že do společenského systému pumpujeme velké množství laciné energie. Bez dostatečného přísunu energie ekonomika neroste v žádné společnosti. V druhé polovině ropného věku, do níž možná právě vstupujeme, budeme proto možná nuceni změnit některá základní ekonomická paradigmata. Třeba bude dokonce existovat víc ekonomických věd. Jak by mohla vypadat disciplína, které oba ekonomové říkají „biofyzikální ekonomie“? Byla by založena nikoli na společnosti a oběhu peněz, ale na materiálech a  energiích. Odhaduje se, že globální ekosystémové služby odpovídají ročně částce 33 trilionů dolarů, což je dvakrát víc než objem světové ekonomiky. Prší-li na zemědělské plodiny, je to z pohledu tradiční ekonomie zadarmo, existuje ale i  jiný přístup: „někdo“ – totiž příroda – nám poskytuje službu, za kterou bychom měli normálně platit. Nebo jiný příklad: lesy a vápnité mořské řasy ukládají asi čtvrtinu oxidu uhličitého, který lidé vypustí do atmosféry. Pokud bychom jej měli vhánět do hlubších vrstev zemské kůry, bylo by to velice drahé. Podobně u ropy či uhlí platíme hlavně náklady na těžbu, ale už nás nezajímá, kolik musela příroda zaplatit za „výrobu“, akumulaci a uložení ropy. Obvykle slýcháme, že za pokrok moderní společnosti a  její bohatství vděčíme lidskému umu, tedy vědě a technologiím. Ovšem co když je to egocentrické uvažování, poklepávání si na rameno, ale ve skutečnosti se základem pokroku stalo to, že jsme otevřeli dveře do světa fosilní energie? A co když právě tento svět dostává trhliny, protože laciná ropa dochází a uhlí musíme spalovat opatrně, abychom příliš nezměnili složení atmosféry? Základem všech ekosystémů je termodynamická perspektiva, tedy schopnost organismů nalézat a  zpracovávat energii. První bakterie se pravděpodobně živily chemickou energií – naučily se využívat velmi malých rozdílů energie, třeba při reakcích, kdy se oxiduje dvojmocné železo na trojmocné. Později přistoupil nádherný vynález fotosyntézy, který slizké bakteriální povlaky dovedl do stadia lesů obývaných velkými živočichy. Dalších 400 milionů let trval život založený z 99 % na sluneční energii. Teprve člověk v posledních dvou staletích odstartoval další energetickou revoluci vycházející ze spalování fosilních paliv. Tím se začal proměňovat celý planetární ekosystém, podobně jako v minulých geologických obdobích. Co když skutečná ekonomika života není o dolarech, zaměstnanosti a inflaci, ale o termodynamických tocích energie, které jsme si zatím mohli dovolit ignorovat, protože jsme poslední století skoro zadarmo žili z  přírodního bohatství kumulovaného celé desítky milionů let? Oba autoři, kteří svou práci publikovali v časopise International Journal of Transdisciplinary Research, definují „biofyzikální“ ekonomii jako systém ekonomické analýzy, založený nikoli na sociálních, ale na biologických a fyzikálních vlastnostech, strukturách a procesech reálných ekonomických systémů. V tomto pohledu náleží kromě energií základní role také správnému fungování hydrologického cyklu, protože bez vody ekonomické procesy – jak dobře vědí beduíni – přestávají fungovat.

I když jsou výsledky nadějné, k vypěstování celého srdce vede ještě dlouhá cesta. „Je to projekt ambiciózní, ale ne nemožný. Pokud se ptáte kdy, říkám deset let. Avšak nedivil bych se, kdyby to bylo možné dříve,“ uvedl Yacoub pro list Guardian. Členové profesorova týmu se deset let snažili do nejmenších detailů zjistit, jak jednotlivé díly srdce fungují. Přizvali ke spolupráci dokonce i  britského sochaře Antonyho Gormleyho – prý aby jim pomohl lépe pochopit vztah mezi tvarem a funkcí. „Umění dává spoustu inspirace a krásy. A krása je součástí vědy,“ říká Yacoub. Srdce pěstovaná v laboratoři by pomohla vyřešit zoufalý nedostatek orgánů pro transplantace. Na kardiovaskulární onemocnění umírá celkem 15 milionů lidí ročně. Nové srdeční chlopně a později nová srdce by proto znamenaly velký průlom.

Václav Cílek Autor je geolog a esejista.

Michaela Mužíková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Příští týden píše Pavel Jungwirth.

Q

28

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

trendy

To chaotické místo neuklízejte

Zachrání nás OSN před katastrofou, anebo je sama odsouzena k zániku? Tony Judt Tony Judt (1956) je historik. Žije v New Yorku. Je profesorem evropských studií a ředitelem Remarque Institute of New York University. Je autorem knihy Postwar: A History of Europe Since 1945.

foto archiv

V

e Spojených státech amerických stačí, když vyslovíte OSN, a hned se vám ozvěnou vrátí slova jako „skandály“, „plýtvání“ a „selhání“. OSN je vykreslována jako jakýsi polyp narůstající do obludných rozměrů, který polyká peníze a živí líné byrokraty, kteří ohrožují efektivní sledování amerických zájmů. V  amerických kruzích, kde se takto chápe OSN, ji považují přinejlepším za dobrý nápad, z něhož se vyloupl osudný omyl. Ve světě však pamatují na pozoruhodné rozpětí OSN, která pomocí svých organizací řeší v nejrůznějších oblastech (demografie, životní prostředí, rozvojová pomoc, vzdělávání, medicína, péče o uprchlíky a mnoho dalších) humanitární krize, jaké si Západ sotva dovede představit. A  potom jsou zde mírové mise: modré přílby, pozorovatelé voleb a hranic, policejní školitelé, zbrojní inspektoři. Spolu s  dalšími tvoří mezinárodní mírový sbor, jenž není o  moc menší než celé vojenské nasazení USA v Iráku. Takto viděno, kdyby svět neměl OSN, byl by neobyvatelným místem.

OSN dlouho těžila z  napjatého vztahu velmocí v  éře studené války a  éře dekolonizace. Oba tyto faktory z ní udělaly přirozené fórum diskusí o mezinárodních krizích. A  vždy těžila, pokud se to dá tak říci, z  permanentního narůstání mezinárodních závazků, které nechtěl převzít nikdo jiný – anebo, pokud to mám říci slovy akademika Paula Kennedyho:

ná za ochranu, potřebuje vlastní ozbrojené síly. Za současného stavu musí generální tajemník, pokud Rada bezpečnosti dá souhlas k  vojenskému zásahu, v nekonečných jednáních prosit o peníze, vojáky, zbraně. Samotná Rada bezpečnosti, nejvlivnější grémium OSN, však sama o sobě představuje jeden z  nejzávažnějších problémů. Většina členů rady rotuje, ale pět stálých členů se od roku 1945 nemění. Mimořádný status USA, Číny a  Ruska je sice mnoha státům trnem v oku, ale žádný ho vážně nezpochybňuje. Zato privilegia Velké Británie a Francie rozčilují mnohé. Proč by místo nich nemělo být stálým členem Německo? Anebo proč by nemohlo být vytvořeno „evropské“ křeslo, které by se obsazovalo střídavě? Neměl by být přijat alespoň jeden nový člen, řekněme Brazílie, Indie nebo Nigérie, neměly by se ve složení rady nějak zrcadlit změny situace ve světě? Dosáhnout shody ohledně reformy Rady bezpečnosti je obtížné – nikdo se nechce zříci práva veta a noví členové s právem veta by situaci jen zhoršovali –, proto systém jednoduše nepřipustí, aby se některé problémy řešily. Dokud bude Čína (a občas i Rusko) hlasovat za ochranu „svrchovaných“ práv zločineckého režimu, jako je tomu v  případě Súdánu, s  kterým obchoduje, OSN nebude moci zasáhnout a pokusit se zastavit genocidu v Dárfúru. Mnozí kritici namítnou, že na vině je neexistence mezinárodního společenství. Mechanismus, podle kterého funguje jak Rada bezpečnosti, tak Valné shromáždění (parlament) OSN, má v sobě

Nalezenci přede dveřmi Co vlastně OSN dokázala? Dokázala sama přežít. Myšlenka mezinárodního úřadu na řešení konfliktů existuje už dávno. Její kořeny sahají do 18. století, ke kantovským snům o „věčném míru“ a k jejich raným a částečným inkarnacím – Mezinárodnímu Červenému kříži, haagské mírové konferenci a  ženevské konferenci, z  níž vzešla.

Nevrlá Amerika Smutné je, že největší brzdou reforem je nejsilnější členský stát a hlavní plátce: Spojené státy americké. Opravdové snahy o reformy OSN americký velvyslanec John Bolton a jeho spolupracovníci za poslední dva roky pravidelně torpédovali. Dožadovali se „rozsáhlé reformy organizačního vedení“, ale současně zablokovali každý kompromis, který by k ní mohl vést. Bolton také nevynechal jedinou příležitost OSN vyplísnit – jednou ji označil za „neschopnou“, jindy zase za „irelevantní“. Jenže Bolton je především symptomem vážnějšího problému, než je on sám. Jeho sympatie k  válkám, jeho charakteristika OSN jako „šedé zóny“, jeho zvyk označovat státní smlouvy za „politické“, a ne „právní“ závazky, to jsou řečnické provokace chuligána. Jeho chování ale ve skutečnosti odráží seizmické změny ve vztahu Ameriky ke zbytku světa. Američtí prezidenti od Trumana po Clintona dokázali ocenit, co může OSN Americe nabídnout: politickou podporu, mezinárodní souhlas, právní krytí – a to za skromný finanční příspěvek a pár kompromisů. Jenže dnes Američané odmítají udělat jakýkoli vstřícný krok. To je nové. Za studené války třískal botou o řečnický pult Chruščov. Tehdy to byla Moskva, která sebemenší iniciativu OSN brzdila žádostmi o  její výrazné změny a  důrazně odmítala jakékoli omezování svých suverénních „práv“. Dnes tuto roli převzal Washington. Podrážděné, nevrlé Spojené státy chtějí, aby jim OSN poklonkovala, a očekávají od ní zázraky, byť jí na ně odmítají dát peníze – to je nepřekonatelný handicap.

Kdo to tady uklidí?

Strážci míru Zakladatelé OSN by byli překvapeni, že tato organizace bude mít jednou tak špatnou pověst. Tehdy, v roce 1945, projekt všichni nadšeně vítali. Nikdo nezpochybňoval jeho oprávněnost a  smysl. Velikost katastrofy způsobené národními státy byla také důvodem k optimismu: v budoucnu budou mít vlády a národy jistě dost rozumu na to, aby „něco takového“ už nikdy nepřipustily. O šedesát let později má OSN těžkosti. Jeden z  jejích problémů je tady od samého začátku. V éře porážky nacismu zdůrazňovali zakladatelé OSN právo svrchovaných států na ochranu před cizí agresí – včetně agrese samotných členů OSN. V článku II, kapitoly 7 dokumentu stojí: „Nic v této chartě neopravňuje Spojené národy zasahovat do záležitostí, které se ve své podstatě týkají vnitřní jurisdikce státu.“ Přitom by ale Spojené národy jako společenství států měly mnohem aktivněji zasahovat proti vládám a vládcům, kteří se chovají brutálně k vlastním či cizím občanům uvnitř hranic jejich státu. Tento evidentní rozpor mezi suverenitou a internacionalismem se zostřuje přístupem nových členských států a  také rostoucím počtem států, které kolabují. Devadesátá léta na Haiti, v  Somálsku, Bosně či Rwandě, ale i dnešní situace v Iráku či Súdánu – kdo je v těchto zemích vlastně partnerem OSN? Tamní kriminální náčelníci či vůdcové kmenů? Režim, který je za samotnou krizi vlastně odpovědný? V  éře globalizace, v  níž mnohem více udávají tón nadnárodní koncerny, které žádnou státní moc nemají, a v časech, kdy nejbrutálnější bezpráví je často už dílem nestátních aktérů, se základní funkce klasického státu vytrácejí a není jasné, kdo je má převzít. Jakou roli může sehrávat Organizace spojených národů – myšlenka a organizace, která, jak napovídá už název, má své kořeny v éře národních států?

práva (jejímiž členy jsou například Ázerbájdžán, Kuba a Saúdská Arábie) může lehce přijít o svůj kredit, když se bude pořád soustřeďovat jen na porušování lidských práv v  Izraeli a  „ignorovat vážné porušování lidských práv jinými státy“.

Nalezenci přede dveřmi. Afghánci čekají na volební urny přivezené helikoptérou OSN. oto profimedia.cz / afp f

„nalezenci se uprostřed noci pokládali před dveře OSN“. Začalo to v roce 1960 Kongem, pokračovalo v devadesátých letech Somálskem, Kambodžou, Rwandou a Bosnou, přes východní Timor, Sierru Leone, Etiopii-Eritreu a zpátky po Kongo. Mnohé z těchto misí ztroskotaly – a všechny stály moře peněz. Ale krutě nám připomněly, nač OSN vlastně potřebujeme. Většina práce, kterou OSN a  různé její orgány dělají (například UNESCO, UNICEF), je rutina. Zejména ony spíše „měkké“ úkoly, jako jsou řešení zdravotních a ekologických problémů či pomoc ženám a dětem v krizových situacích, můžou stejně dobře dělat i národní instituce či mimovládní organizace, byť se tak zpravidla děje až na podnět OSN. Tato organizace je nejvýkonnější tam, kde každý uznává její legitimitu. Při sledování voleb či dohod o příměří je OSN často jediným vnějším partnerem, jehož dobré úmysly a autoritu ani jedna strana nezpochybňuje. To, že Rada bezpečnosti OSN v roce 2003 odmítla legitimizovat katastrofální politiku USA v Iráku, uchránilo OSN – alespoň v očích velké části světa – před ztrátou důvěry, která by byla pro ni smrtelná. Praktických problémů, jimž OSN čelí, a neplní tak očekávání, je mnoho. Všechno, co dělá, stojí peníze. A peníze má OSN jen tehdy, pokud je členské státy dají. Generální tajemník a jeho spolupracovníci plní – a  na to by se nemělo zapomínat – výhradně přání členů OSN. Tato organizace nemá ale žádnou vlastní armádu a  policii. Jestliže má být skutečně zodpověd-

cosi ochromujícího. Představitelé nejrůznějších států si přilétají do New Yorku zařečnit, ale sotva bychom je mohli označit za „společenství“, jež by sledovalo společné zájmy. A i kdyby to dělali, nebyla by OSN schopna je naplnit. Proto se ozývá stále hlasitější volání po „reformách“.

Kuba a lidská práva? Co se ale těmi reformami myslí? OSN potřebuje mnohé: například musí být schopna sama získávat tajné informace, aby mohla lépe odhadovat a  analyzovat krize. Musí efektivněji rozhodovat, musí reorganizovat překrývající se výbory a  programy – a  racionálněji tvořit a  plánovat jejich ustanovení, zákony, konference, výdaje. A také si musí být více vědoma nekompetentnosti a korupce ve vlastních řadách. Jenže reformovat praktiky OSN by předpokládalo, že se musí cosi změnit v  chování členských států. Každý z nich – počínaje USA a konče nejmenším saharským ministátem – má vlastní odůvodněné zájmy a málokterý z členů by byl ochoten obětovat vlastní výhody vyšším cílům. Ne bez příčiny se etablovala praxe, že členství ve výborech se rozděluje „rovnoprávně podle zeměpisných hledisek“. Toto opatření chrání malé státy, aby je bohaté mocnosti a silné koalice nevytlačily na okraj. Tento princip zrodil také komisi pro lidská práva, v níž může hlasovat i Súdán. Samotný Kofi Annan nedávno varoval, že nová Rada pro lidská

Je tedy OSN odsouzena jít toutéž cestou jako neprávem zatracovaná Společnost národů? Pravděpodobně ne. Ale osud Společnosti národů by nám měl připomenout tvrdošíjnou neochotu USA poučit se z uplynulých sta let. Je pravda, že Amerika zdánlivě nemá důvod měnit názor, protože dvacáté století bylo pro ni velice pozitivní – a v Americe je hluboce zakořeněný způsob myšlení, že co mělo úspěch v minulosti, osvědčí se i v budoucnu. A naopak – není náhodou, že evropští spojenci, kteří prožili totéž století jako traumatickou katastrofu, považují spolupráci za lepší strategii pro přežití než boj. I za cenu, že jí budou muset obětovat část suverénní autonomie. Jen americký diplomat může dnes prohlásit to, co řekla Condoleezza Riceová: „Svět je chaotické místo a někdo musí být připraven v něm konečně udělat pořádek.“ Právě proto, že „svět je chaotické místo“, a kvůli špatným zkušenostem se samozvanými „uklízeči“ vládne dnes většinou mezinárodní shoda, že šance na naše přežití spíše porostou s počtem rozhozených bezpečnostních sítí než s novými košťaty. Tento názor býval kdysi také přesvědčením diplomatické elity Ameriky, ale ani potupná porážka v Iráku nepřinutila mnoho Američanů se k němu vrátit.

Čekání na krizi Jenže v 21. století budou američtí občané a politici muset chtě nechtě sdílet mezinárodní zkušenost se zbytkem světa. S tím, jak svět bude stále rychleji směřovat k ekologické katastrofě, přijdou sucha, hladomory, záplavy, války o  zdroje, stěhování národů, hospodářské krize a  regionální pandemie úplně nových rozměrů. Jednotlivé státy nebudou mít prostředky ani – vzhledem ke globalizaci – dost praktických možností, jak omezit škody či vyrovnat ztráty. Budeme tedy nuceni akceptovat vedení těch, kdo budou vědět, co je třeba dělat. Národní zájmy přitom nebudou hrát téměř žádnou roli. OSN je v takovém případě nenahraditelná, je vším, čeho jsme byli schopni dosáhnout, abychom mohli v  podobné krizi reagovat. Kdybychom takovou organizaci neměli už z minulosti, dnes bychom zřejmě nebyli schopni ji založit. Ale my ji máme a v následujících letech budeme považovat za štěstí, že jsme dědici odkazu jejích zakladatelů – i když už ne jejich optimismu. Jednoho dne se ukáže, jak je důležitá, i  kdyby to bylo tehdy, když bude nucena opustit své sídlo na Manhattanu u East River, protože hladina vody v blízkosti New Yorku začne neúprosně stoupat. Q

RESPEKT 15  V  16.–22. duben 2007

trendy

29

Anonymní americký narkoman Závislost znamená ochotu zruinovat nejen vlastní, ale i jiné životy Kurt Vonnegut (1922–2007) zůstává i po své smrti minulý týden téměř kultovní postavou mezi americkými spisovateli. Patří ke klasikům žánru sci-fi, proslul černým humorem, přitom se jím vytvářené příběhy drží při zemi. Svou zkušenost válečného zajatce v Německu a náletu na Drážďany zúročil v díle Jatka č. 5, ve světě prosluly i jeho knihy Mechanické piáno, Kolíbka či Snídaně šampionů. foto profimedia.cz

naučit vidět jejich chorobu. A umět reagovat, když nějaký politický lídr nebo třeba i váš soused sní o  novém systému zbraní, který stojí rovných 29 miliard dolarů. Tomu by se dalo čelit, například takto: „Takže je to pravda. Je mi tě líto jako člověka, který hrst pilulek spláchne flaškou whisky.“ Myslím to vážně. Nedělám si legraci. Kdo je dnes závislý na přípravách třetí světové války, je stejně tragicky a  – ano, nevratně – závislý jako drobný burzovní makléř, který skončí hlavou v záchodové míse. Když chce být pijan na chvilku šťastný, stačí mu sklenka alkoholu. A když je na dně, už sotva nějaký zvládne. Když znáte gamblera, který totálně zkrachoval, potěšíte ho i jedním dolarem, který může vsadit na to, kdo dál dopluje. Ale když chcete jen nakrátko učinit šťastným někoho postiženého závislostí na válečných přípravách, musíte mu koupit aspoň tři ponorky Trident a sto mezikontinentálních raket, aby čekaly na svých rampách, než budou moci udělat bum bum.

Jmenuji se Západ

C

o je největším přínosem Ameriky pro kulturu této planety? Mnozí určitě řeknou, že džez. I já miluju džez, ale řekl bych něco jiného: Anonymní alkoholici. Nejsem alkoholik, ale kdybych jím byl, zaklepal bych na nejbližší dveře Anonymních alkoholiků a řekl: „Jsem Kurt Vonnegut a jsem alkoholik.“ Bůh ví, že by to byl první krok na dlouhé a těžké cestě ke střízlivému životu. Metoda Anonymních alkoholiků, která vyžaduje takovéhle přiznání, může v  každém případě ovlivnit sklon některých lidí – asi 10 procent náhodného vzorku – k závislosti na látkách, které vás na nějakou dobu učiní šťastnými, ale dlouhodobě beznadějně zruinují život vám i vašemu okolí. Metoda Anonymních alkoholiků je účinná pouze tehdy, když závislý člověk pravidelně přiznává, že ta či ona látka je pro něho jed. Osvědčila se stejně u hazardních hráčů, kteří nejsou závislí na látkách z  palíren ani farmakologických laboratoří. Zní to paradoxně, ale mnoho hráčů vyrábí jed v  sobě samých. Hlavy těchto nešťastných lidí produkují chemické látky, které je dostanou do vytržení, jakmile na něco vsadí. Kdybych byl hazardní hráč, což nejsem, nejlíp bych udělal, kdybych se vypravil na nejbližší setkání Anonym-

ních hazardních hráčů a  prohlásil: „Jmenuji se Kurt Vonnegut. Jsem hazardní hráč.“ A  ať už by to byli anonymní alkoholici nebo anonymní gambleři – budou ode mne chtít přesně slyšet, jak mi látky, které jsem vyprodukoval nebo užil, berou rodinu a  přátele, jak mě připravily o zaměstnání a obírají mě o poslední zbytky sebeúcty. Samozřejmě že ne každý anonymní alkoholik nebo závislý hráč takhle skončí. Ale mnozí, i když ne většina, musí uvíznout až po krk v bahně, než sobě i jiným přiznají, co jim zničilo život.

Hlavou v záchodové míse Chtěl bych vám teď představit jinou závislost, kterou jsme zatím takřka vůbec neidentifikovali. Podobá se spíš gamblerství než pití, protože postižení jsou závislí na situacích, při kterých se jim v hlavách tvoří a uvolňují do krve povzbuzující látky. Všude mezi námi totiž žijí lidé, kteří jsou tragicky závislí na válečných přípravách. Když takovému člověku jen naznačíte, že hrozí válka a že musíme být vyzbrojeni, na dlouhé minuty je šťastný jako pijan po ranním martini nebo hráč, který vsadí celý svůj majetek na vítěze v Superpoháru. Musíme se

Kdyby byl západní svět člověk – kdyby západní svět, který mezitím, jak zjišťuji, pokrývá celý svět, byl člověk – kdyby západní svět, ke kterému dnes musíme připočíst i  Sovětský svaz a  Čínu a  Indii a Pákistán, byl člověk, museli bychom ho přivést na nejbližší setkání anonymních závislých na přípravách války. A říct mu, že se tam musí postavit před ostatní a prohlásit: „Jmenuji se Západ. Přišel jsem o všechno, co mi bylo milé a drahé. Poprvé jsem byl úplně na dně v první světové válce.“ Samozřejmě, že západní svět nemůže představovat jediný člověk, ale katastrofální úpadek tohoto krvavého století má jen jedno vysvětlení: my, občané, i když mnozí z nás tuto chorobu neznali, jsme znovu a znovu dostávali ve volbách k moci lidi, kteří trpěli touto diagnózou, a neměli jsme potuchy, že existuje. Ale nyní, když už to víme, neměli bychom na ně zuřit, tak jako je nemožné zuřit na někoho, kdo má syfilis nebo neštovice či lepru anebo tyfus nebo nějakou jinou chorobu, která útočí na naše tělo. Jen je, dle mého, musíme držet daleko od převodových pák moci. A co potom? Potom by západnímu světu konečně nastala dlouhá těžká cesta ke střízlivému životu. Ještě pár slov o ukájení chvilkového požitku, jemuž nás v podstatě mohla druhá světová válka odnaučit. Říkám vám, že svět je zpustošený ukájením. Koho ukájíme? Komu-

nisty? Neonacisty? Ne! Závislé na přípravách válek. Neznám téměř zemi, která by ve snaze uspokojit své závislé na přípravách válek neztratila většinu své svobody a bohatství. Kromě toho závislé nemůžete uspokojit natrvalo. „Člověče, teď již doopravdy, úplně mi bude stačit, když hodíš na stůl dvacet raket, a zbavíš se mě.“ Závislost většinou začíná docela nevinně, v dětském věku a za milých a spořádaných okolností. Hlt šampaňského na svatbě, poker o zápalky za deštivého odpoledne. Závislí na přípravách války možná dostali povzbuzení jako děti při táboráku nebo na vojenských přehlídkách k 4. červenci, aby pěkně vesele tleskali. Ne každé dítě zachvátí závislost. Ne každé začne po takovém pokušení pít nebo hrát nebo toužit trefovat laserem rakety, které budou létat z říše zla. A  i když připravovatele válek považujeme za závislé, nechceme zakazovat dětem, aby se zúčastňovaly vojenských přehlídek. Žádné dítě pod sto roků, které někdy vidělo například ohňostroj, nebude v dospělosti protestovat proti vydávání peněz na vzdělání a zdravotnictví, sociální spravedlnost, umění nebo potravu a ošacení pro nejchudší a bojovat za to, aby se všechno raději dalo na pyrotechniku. Nerozumějte mi špatně, mluvím o  závislosti na připravování války – na leštění letadlových lodí, vylepšování systému zbraní, proti kterým údajně není protizbraň, na vyzývání občanů, aby nenáviděli tu či onu část lidstva, na sesazování minivlád, které by se jednou mohly přiklonit na nepřátelskou stranu. Nemluvím o  závislosti na válce, protože to je něco úplně jiného. Závislý na přípravách války nechce jít do války – tak jako burzovní makléř nechce skončit hlavou v záchodové míse. Smějí osoby jakýmkoli způsobem závislé zastávat vysoké posty? V žádném případě, protože pro ně je vždy prvořadé uspokojování vlastních závislostí – bez ohledu na následky. Představte si, že bychom měli prezidenta, který by pil, ale  ještě by na tom nebyl úplně špatně. Jeho poradci by pili stejně jako on. A představte si, že by s jistotou věděl, že celá planeta vybuchne, když si dá jediný hlt jakéhokoli alkoholu. Nechá tedy z Bílého domu uklidit všechen alkohol včetně punčových bonbonů a vody po holení. A jednou otevře ledničku, aby si vzal láhev dietní pepsi. A přitom objeví za velkou sklenicí hořčice neotevřenou plechovku piva. Co myslíte, že udělá? Q Článek o Kurtu Vonnegutovi na str. 31.

Štěnice v evropském domě

Západ trestá Rusko v mediální válce a vytváří jeho odpudivý obraz Viktor Jerofejev (1947) je ruský spisovatel, uznávaný je i coby editor a literární organizátor. Žije v Moskvě, část dětství strávil v Paříži. Jeho román Ruská krasavice (česky 1992) byl přeložen do více než 20 jazyků. V roce 1979 byl jedním z autorů a organizátorů samizdatového sborníku Almanach, který mu vynesl zákaz publikování. Koncem 90. let sestavil dnes už slavnou antologii povídek Ruské květy zla (vyšlo ve slovenštině). foto čtk

B

ez ohledu na diplomatické úsměvy si Západ představuje dnešní Rusko jako velký zaneřáděný pokoj se špinavými okny a  štěnicemi ve společném evropském domě. Západ je rozhořčen, že Rusové ne a ne vzít do ruky kbelík s hadrem. Zdá se, že západní trpělivost se chýlí ke konci. Proti obydlí nakaženému mikroby se začíná vést nový typ studené války – mediální válka, u  níž nehrozí, že přeroste do válečného konfliktu, nic-

méně směřuje k  vzájemnému odcizení. Západ trestá Rusko za nedodržování etické hygieny tím, že tvoří jeho mimořádně odpudivý obraz. Odpovědět tím, že Rusko je vzorné, znamená především zesměšnit sebe sama. Veřejné mínění v Rusku je sice rozpolcené, ale neznám jediného člověka, který by byl spokojen s  korupcí, bezduchou byrokracií, se situací v  armádě, se zdravotnictvím, školským systémem, vysokými cenami bytů a tak dále. Navzdory tomu a navzdory všem

neštěstím však Rusko sebe samo nevnímá – a také nemůže vnímat – jako zapáchající místnost společného evropského domu. V  éře globalizace se možná nehodí zmiňovat kulturněpolitickou teorii Oswalda Springera, ale ani tak nemůžeme považovat Rusko za samostatnou civilizaci bez jakéhokoli vztahu k Západu a Východu. Je sice samo sebou, ale to ještě neznamená, že je věcí samou o sobě.

Mít tak šikmé oči Kdybychom měli žluté tváře a šikmé oči, nikdo by nás neřadil do Evropy – ale my jsme bílí, tedy naši. V nové mediální válce s Ruskem se Západ mimovolně opírá o svůj eurocentrismus, považuje svoji civilizaci za prestižní klub, jedinou záruku vysoké kvality života. Rusko jako civilizace zaostávající ve své metodologii od Západu mnohé převzala, ale neslila se s ní. Naše bída, ale stejně tak naše důstojnost spočívají v tom, že hodnoty naší samostatné civilizace jsou v rozkladu, zejména potom, co se dvakrát za století – v období revoluce a v období perestrojky – radikálně změnily. Naše schopnost hřešit a kát se, vroucně se modlit a rasputinovsky zpíjet – to vše je spíše literární než zřetelně národní axiologie. Těmito obrazy nemůžete posílit životaschopnost země, uskutečnit její nevyhnutelnou modernizaci. Příčinou slabosti liberálních zdrojů je to, že se nekryjí s vnitřními poryvy duše, ale na druhé straně – na poryvech žádnou civilizaci postavit nelze. Stali jsme se otroky vlastní fantazie – a moc je stále temnější ve snaze smířit svatou Rus s trhem, národní křivdy se žravostí a podvědomým imperialismem. A  Západ na to pohlíží, řka: Jste netransparentní,

vraždíte lidi s odlišnými názory, rasismus máte na denním pořádku. Jestli se chcete polepšit, pojďte za námi, my vám pomůžeme. Kdybychom šli, nebyli bychom to my. I  když na druhé straně, Rusko, uchovávající si svou rozmazlenou, neštěstími rozloženou identitu, o  tolik jinou, než je japonská věrnost tradicím, se postupně – nezávisle na vektoru moci – začíná ubírat směrem ke společným hodnotám lidstva, jež jsou v podstatě totožné s evropským vzorem. Ať tvrdí Západ cokoli o stavu ruské svobody, v posledních patnácti letech, bez ohledu na vnitřní otřesy, je Rusko čím dál svobodnější, než bylo v  kterémkoli momentu svých dějin. Svoboda, zejména svoboda soukromého života, nabyla nevídaných rozměrů a je zřejmě nevratná. Společnost konzumu a filozofie požitku se staly realitou i pro ty, kdo je popírají. Vědomí dnešního ruského člověka nabývá nesouvislé a stále surreálnější podoby. V podstatě je to podoba skutečného, a ne fiktivního Ruska. Západ si ale z rozporuplného obrazu země vybírá především to, co mu připadá divoké a skandální. Rusko se nachází ve stavu vnitřní mediální války se sebou samým. Na tom, jaký životní model si nová generace vybere, závisí nejen její budoucnost, ale také to, zda vůbec nějakou budoucnost bude mít. Je nerozumné přebírat ze Západu jen technologii bez myšlenkového naplnění života. Tento konzervativní cynismus z historické perspektivy nefunguje. Od Západu je třeba přebírat úspěchy společné všem kulturám. Poslušné uskutečňování západního života nám stejně nepůjde. Éra utopií je za námi, i když je tady ještě stále plno národních utopistů. Nejsme Evropané, ale nejsme ani Skytové. Máme svůj dům. Musíme v něm bydlet Q s otevřenými okny.

30

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

polemika

Máme se zbavovat bolesti? Stále dokonalejší medikamenty chrání pacienty před různými formami utrpení. Nadšení z úlevy má však i stinné stránky. Kde je tedy hranice?

Jan Hnízdil:

„Medicína bolest porazila a nikdo už nemusí zbytečně trpět,“ říkají dnes čeští lékaři. Bolest se stala samostatnou nemocí a  její léčbou se zabývá speciální obor – algeziologie. Jen v České republice je pacientům trpícím bolestí k dispozici deset specializovaných center a sedmdesát menších algeziologických ordinací. Lékaři v nich využívají nejen skvělých možností moderní farmakologie, ale také například lineárních dávkovačů léků nebo přímo do páteře voperovaných neurostimulátorů. „Ještě nikdy nebyla věda k našemu utrpení tak milosrdná,“ zní poselství článku Konec utrpení v Čechách (Respekt č.13/07). Už více než deset let se věnuji komplexní medicíně a optimismus autorů textu ani většiny oslovených algeziologů nesdílím. Je veřejným tajemstvím, že problematika bolesti nabývá rozměrů celosvětové epidemie. Každý pátý Evropan trpí bolestmi hlavy nebo zad. Podle Evropské společnosti pro studium bolesti se na léčbu těchto pacientů ročně vynaloží 34 miliard eur. Evropané z důvodů chronické bolesti zmeškají půl miliardy pracovních dní za rok. Stručně řečeno: čím více prostředků vynaložených na léčbu bolesti, tím více trpících pacientů. Na vítězství moderní medicíny to rozhodně nevypadá. Spíš na ostudnou a úplně zbytečnou porážku. Jak je ale vůbec možné, že navzdory úžasným lékům pacientů přibývá? Podstatu problému vidím v přísně vědeckém, ale naprosto pomýleném přístupu biologické medicíny ke smyslu a významu bolesti. Z pohledu komplexní medicíny není nemocí, nýbrž přirozenou součástí lidského života. Matka příroda nám ji dala jako varování před poškozením a  obranu před pokračováním v sebepoškozujícím chování. A nejen to, když člověk zpozorní, bolest mu ukáže i na příčinu. Bylo by nasnadě bolest takto respektovat, snažit se ji pochopit a odstranit její příčiny. Vždyť bolest zad nebo kloubů vypovídá hlavně o tom, kolik jsme si toho na záda naložili, jak zacházíme sami se sebou a se svým životem. Bolest v takovém případě není pobídkou k návštěvě lékaře a k užívání analgetik, nýbrž výzvou k zamyšlení se nad chybou, kterou děláme, voláním po změně a po odpočinku. Z všudypřítomné reklamy se ale dozvídáme, že ze všeho nejdříve je potřeba bolest tlumit, protože zhoršuje kvalitu života. A jsou tu naše spasitelky, farmaceutické firmy s nabídkou těch nejmodernějších, nejúčinnějších a nejšetrnějších léků. Pacient je spokojený, už i sám umí užívat analgetika, už i sám o ně umí požádat svého lékaře. Ten se pak nemusí trápit přemýšlením a  pacientovi ochotně vyhoví. Co na tom, že jenom v České republice je denně hospitalizováno pětadvacet pacientů s krvá-

cením ze zažívacího traktu, z toho jedenáct v přímé souvislosti s užíváním tohoto typu léků. Jejich nejhorším nežádoucím účinkem paradoxně je, že potlačují bolest a dovolují tak pacientovi pokračovat ve způsobu chování, které ji vyvolalo. Pro milovníky automobilismu si neodpustím srovnání bolesti s  rozsvícenou červenou kontrolkou na palubní desce. Každý soudný člověk v takové chvíli zastaví, pátrá po příčině a v jízdě pokračuje až po jejím odstranění. Pacient, který bolest bez rozmyslu potlačí analgetikem, se chová jako šílený řidič ignorující varovné světlo. Oba špatně skončí. Jeden se zadřeným motorem, druhý se zničeným zdravím.   Rozdíl v  přístupu k  bolesti mezi medicínou komplexní a biotechnologickou je zcela zásadní. Medicína komplexní považuje bolest za problém, jehož příčinu hledá v  souvislostech pacientova života a  řešení realizuje v  motivované spolupráci s ním. Medicína biotechnologická oproti tomu z bolesti vyrobila nemoc. Ta se, jak známo, léčí. Člověk  dostává  roli pacienta, přestává se spoléhat na vlastní síly, není motivován k aktivnímu přístupu, rezignuje a čeká na pomoc lékaře. Zároveň je ale povzbuzován k aktivní spolupráci. V  tomto protiřečení lékař ztrácí to nejcennější, totiž možnost vrátit bolest do kompetence emancipovaného člověka, společně s  ním ji pochopit a dostat zpět pod kontrolu. Ovlivňování bolesti proto musí vždy začínat hledáním zdrojů, které má člověk sám k  dispozici. Úlohou lékaře je především psychoterapeutická mobilizace těchto zdrojů, a nikoli neuvážené potlačování bolesti samotné. Teprve ve chvíli, kdy vlastní síly organismu k potlačení bolesti nestačí, je na místě využití všech dostupných farmakologických i technických prostředků. Je skvělé, že je můžeme využívat při tlumení bolesti u onkologických pacientů, po těžkých úrazech nebo operacích nebo při kruté bolesti provázející těžké degenerativní choroby. Jejich podání je v takových případech neodmyslitelnou součástí komplexního přístupu a plně zdůvodněné.  Ostatně i specializovaná centra léčby bolesti mohou být přínosem. Ovšem pouze tehdy, budou-li orientována na bolest jako na komplexní problém člověka v souvislostech jeho životního příběhu, nikoli jako zařízení zaměřená na bolest jako nemoc.    

Jiří Kozák: Hned v úvodu textu pana Hníz-

dila je věta: „Medicína bolest porazila a nikdo již nemusí zbytečně trpět, říkají dnes čeští lékaři.“ Myslím, že žádný soudný algeziolog by tuto větu nevyslovil s ohledem na to, že bolest, a to zejména

foto karel cudlín

foto jan hnízdil

MUDr. Jan Hnízdil

MUDr. Jiří Kozák

Centrum komplexní péče Dobřichovice

Předseda Společnosti pro studium a léčbu bolesti

Jak je ale vůbec možné, že navzdory úžasným lékům pacientů přibývá? Podstatu problému vidím v přísně vědeckém, ale naprosto pomýleném přístupu biologické medicíny ke smyslu a významu bolesti.

Silná poúrazová bolest by se určitě tlumit měla a rozhodně není etické pacienta po těžkém traumatu nechat bez tlumení bolesti, u pacientů s migrénou též bolest nemá žádný varovný význam.

chronická, je ve své podstatě obtížně porazitelná, a kdyby se to přece jen podařilo, nebyla by potřebná existence tohoto nového oboru, což bohužel stále nehrozí. V článku je zmíněn speciální obor algeziologie, kterým se zabývám, a proto si dovoluji komentovat některá vyjádření autora k našemu oboru a problematice léčby bolesti. Skutečně v  léčbě bolesti používáme různé moderní techniky a postupy včetně farmakoterapie, ale v žádném případě se nedomnívám, že se jedná o „všelék“ a tím méně o vítězství nad bolestí. Náš obor deklarujeme jako multidisciplinární a  snažíme se v  tomto smyslu uplatňovat i  naši péči, a to zejména v Centrech léčby bolesti, kde doporučujeme, aby se na péči o  bolestivé stavy podíleli odborníci nejméně tří specializací. Zásadní úlohu v  našem týmu hrají i  psychologové a  psychiatři, kteří rozhodně neopomíjejí komplexní psychoterapeutický přístup, tak jak se o něm zmiňuje autor článku v posledním odstavci. Myslím, že je jen málo lékařů, nejen algeziologů, kteří by nechápali, že léčba bolesti, především chronické, znamená komplexní přístup s psychoterapeutickým zaměřením. V Centrech léčby bolesti je základním smyslem léčby nejenom komplexní diagnostika a  posouzení celkového stavu pacienta v  rámci multidisciplinárního přístupu, ale na základě vyšetření i komplexní terapeutická pomoc trpícímu pacientovi. Nelze ani opomenout skutečnost, že  pacienti trpící dlouhodobě chronickou bolestí jsou ze sociálně slabších skupin a často bývají finančně vyčerpáni z předchozí léčby, a tak rádi uvítají dispenzarizaci ve státním zařízení, které je pro ně dostupnější. Proto se v Centrech léčby bolesti snažíme nabízet co nejširší možnost terapie: od psychoterapeu-

tických postupů přes farmakoterapii, rehabilitační techniky až po nejnovější technické vymoženosti u těch nejtěžších bolestivých stavů. Autor dále zmiňuje „psychoterapeutickou mobilizaci“ jako základní úlohu lékaře v  léčbě bolesti, a  nikoli neuvážené potlačování bolesti. Do určité míry s ním souhlasím, pokud se jedná o pacienty, které lze psychoterapeuticky mobilizovat, to je skupina pacientů, které  samozřejmě rádi léčíme a rádi s nimi pracujeme. Dále však bohužel existuje velká skupina pacientů, která trpí neztišitelnými bolestmi např. po opakovaných operacích páteře, u kterých musíme samozřejmě psychoterapeuticky působit též, ale současně je nezbytné používat dostupné metody k potlačení bolesti. Lze jen obtížně bez použití analgetik či jiné analgetické léčby vysvětlit těžce trpícímu člověku, že se má ve svém životě aktivizovat a zlepšit svoje vnímání okolí, když ho těžká bolest závažným způsobem tělesně i psychicky  handicapuje. Výše uvedený text se příliš nezabývá rozdílem mezi bolestí akutní a  chronickou. Je zřejmé, že náhlá bolest je varováním a  určitým upozorněním před dalším poškozením organismu. Rozhodně je zde vhodné, jak uvádí autor, ji respektovat, pochopit a odstranit její příčiny, pokud to je v  našich silách. Nelze ovšem tuto problematiku zobecňovat. Silná poúrazová bolest by se určitě tlumit měla a  rozhodně není etické pacienta po těžkém traumatu nechat bez tlumení bolesti, u pacientů s migrénou též bolest nemá žádný varovný význam a  podobných příkladů bychom našli více. Dovolil bych si tedy na závěr glosovat: „Respektujme bolest, pokud je snesitelným varovným příznakem, ale nedopusťme její chronifikaci nedostatečnou léčbou.“ Q 

neklame, tato hospoda je ve Švejkovi zmíněna dvakrát, poprvé v prvním díle, kapitole 3 Švejk před soudními lékaři – „...když jsem se vracel od Banzetů, praštil mě bejkovcem do hlavy“. Jde o příhodu, kterou Švejk dokládá, že „zmejlit se může každej“. Kousek dál následuje památné a stále aktuální konstatování, že se „mejlej i ministři“. Tato hospoda je zmíněna též v prvním díle, v kapitole 13 Švejk jde zaopatřovat – „...jednou se vobjevila taková skvrna a ještě ten samej den jsem byl bit U Banzetů v Nuslích“. Opakovaně vyhazován, pokud vím, byl pouze Boušek z Libně, kterého osmnáctkrát za večer vyhodili od Exnerů, nikoli od Banzetů (též kap. 13 první díl). Snad jsem žádnou další zmínku o hospodě U Banzetů ve Švejkovi nezapomněl. Pokud mám pravdu, šlo by o trestuhodnou nedbalost v práci s prameny. Jak mám pak věřit zbytku článku, kde si nejsem schopen faktografii zkontrolovat?!

zvané „procenta“. Procento je procento, a nikoli žádný „procentní bod“. Nic takového neexistuje! Stejně jako neříkáme, že platíme „korunovými body“, ale korunami. Jako absolventu matematicko-fyzikalní fakulty mě toto označení rozčiluje a rád bych znal odpověď na to, kdo ho uvedl na svět, protože je naprosto nesmyslné!

dopisy Alibismus české vzdělanosti Univerzita Karlova nechce Michnika Respekt č. 14/07

Malost Univerzity Karlovy Respekt mi dochází do Spojených států s nevyhnutelným zpožděním, a proto reaguji teprve teď. Šéfredaktor Martin M. Šimečka a redaktoři Ondřej Kundra a Kateřina Mahdalová mi ve své kritice rozhodnutí Univerzity Karlovy neudělit čestný doktorát Adamu Michnikovi mluví z duše a nepochybuji, že i z duše všech českých vzdělanců. Krkolomné pokusy různých členů akademické obce Univerzity Karlovy toto rozhodnutí vysvětlit a ospravedlnit jsou nedůstojné a nepochopitelné. Není v republice ani ve světě vysokého učení, které by se takto vůči muži nebo ženě Michnikových zásluh o svobodu a demokracii v naší části Evropy zachovalo. Výmluva prorektora Mojmíra Horyny, že „striktní apolitičnost je naše pojetí udělování čestných doktorátů“ neobstojí ani ve světle historie Univerzity Karlovy, ani žádné jiné univerzity v republice. Náprava tohoto urážlivého faux pas je vyloučena, i když nepochybuji, že Michnik je a bude

velkorysejší než pražská univerzita a zůstane stejným naším přítelem, jak ho známe z dlouhých let našeho společného zápasu. Obávám se ale, že odmítnutí dát mu čestný doktorát jde za pouhá pseudopravidla Univerzity Karlovy – že se v něm odráží malost, která dosud tíží naši republiku. Když Masaryk ve Světové revoluci vyzýval Čechy a Čechoslováky, aby se nad ni povýšili, citoval Palackého z poloviny 19. století: „Čas jest, aby povzbudil se znova národ náš a orientoval se v duchu věku nového, aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje být vlastencem věrným, aby spolu stal se světobčanem bedlivým opatrným.“ Snad ještě na Univerzitě Karlově čtou Palackého a Masaryka. Mojmír Povolný, Appleton, Wisconsin, USA Ať žije Piëchwagen Respekt č. 15/07

Zmejlit se může každej... V článku se autor dopustil nepřesnosti při citaci ze Švejka, když zmiňuje chlapíka opakovaně vyhozeného z hospody U Banzetů. Pokud mě paměť

Jan Hošek

Procento je procento Již dlouho mi v Respektu rve uši (tedy spíše oči) od různých autorů opakovaně chybné označení entity

Petr Zasche

Vážený pane Tabery, provádím po 14 dnech revizi e-mailů, a tedy jsem si konečně přečetl i ten váš. Omlouvám se za to zpoždění. V podstatě máte pravdu a na Respekt prostě nepřijde řada. Pan premiér dal za několik posledních měsíců tři rozhovory, dnes bude čtvrtý. Jde o jinou mediální politiku, než měl předchozí premiér, a výstupů je a bude řádově méně. Samozřejmě si jako každý pak vybíráme podle nákladu a dopadu daného periodika. S pozdravem a ještě jednou omluvou Martin Schmarcz, mluvčí vlády

RESPEKT 16  V  16.–22. duben 2007

respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Ikony v balíčku V Německu dohasínala stálice tamější politiky – kancléř Helmut Kohl sice v tomto týdnu oznámil svůj záměr znovu kandidovat ve volbách, ale nakonec byl po 16 letech v úřadu poražen novým lídrem SPD Gerhardem Schröderem a roku 1999 musel čelit obviněním z nezákonného financování své strany. V Británii se naopak nová hvězda měla teprve zrodit. Respekt tehdy popisoval vrcholící předvolební kampaň a  programové rozdíly mezi stranami. Tony Blair nakonec podle očekávání drtivě porazil konzervativce vládnoucí nepřetržitě od roku 1979 a stal se na dlouhou dobu ikonou moderní evropské levice. Doma jsme čekali na zveřejnění obsahu úsporného programu takzvaných „balíčků“ Klausovy vlády. Respekt tehdy upozorňoval, že mají-li být tyto kroky funkční, je nutná „urychlená privatizace energetických sítí, infrastruktury, bank a  železnic“, důchodová reforma a lepší vymahatelnost práva. Některé z těchto bodů jsou stále aktuální ještě po deseti letech. Stejně povědomě zní i  tehdejší agenda ministerstva zdravotnictví, které se potýkalo s chronickým nedostatkem peněz. Respekt tehdy píše: „Stráskému nezbývá než nárůst výdajů zastavit, protože na víc nemá ani státní rozpočet, ani daňoví poplatníci.“ Vladimír Dlouhý, ministr průmyslu, zase informoval vládu o stadiu výstavby Temelína. Cena jde opět nahoru zhruba o 7 miliard a první palivo má být navezeno až počátkem roku 1999. Ve skutečnosti k tomu došlo až třináct let od zahájení stavby. Respekt 16/97

Placka, která přežila

Jak učinit život snesitelnějším? foto getty images / isifa

Vonnegut zdolal své Kilimandžáro Tak to chodí, dralo se člověku automaticky i svůj tvůrčí boj s úkolem sepsat své zážitky z druna mysl nad agenturní zprávou, že ve středu hé světové války, kterou nazývá „dětskou křížovou 11. dubna zemřel ve věku 84 let Kurt Vonnegut. výpravou“. Vlastností válek je podle něj, že o nich Tento slogan se jako refrén objevoval v  jeho lidé neradi slyší. Problém je podle něj, také že nejslavnějším románu Jatka č. 5 (1969) – vždy „o  masakru se nic inteligentního říci nedá. Předv pasážích spojených se smrtí nebo umíráním. Už pokládá se, že už všichni jsou mrtvi, že už nikdy před téměř čtyřiceti lety si jím spisovatel, který se nic neřeknou, že už nikdy nebudou nic chtít. Předstal v šedesátých a sedmdesátých letech literár- pokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ní modlou pacifisticky naladěné mládeže, napsal ticho, a taky tomu tak vždycky je, nemluvě ovšem výstižný epitaf. o ptácích.“ Vonnegut měl po celá desetiletí svého Břitký satirik a  vtipný, okouzlující společník působení ve veřejném životě ambici nejen vyprátrpěl v soukromém životě depresemi a jen tak tak vět o hrůzách, které prožil jako očitý svědek, ale v roce 1984 přežil pokus o sebevraždu alkoholem varovat před zárodky hrozících katastrof. Autor devatenácti románů a  desítek povía prášky. Jednou se nechal slyšet, že ze všech způsobů smrti by se mu líbilo zahynout při leteckém dek, esejů a divadelních her se sám považoval za neštěstí na hoře Kilimandžáro. Svou silnou kuřác- náboženského skeptika a  volnomyšlenkářského kou vášeň označil v často citovaném bonmotu za humanistu. Kritizoval překotný rozvoj techniky, „elegantní způsob sebevraždy“. Jeho úmrtí bylo varoval před ekologickou apokalypsou. V  mysli ale prozaičtější. Podlehl zraněním mozku, která svých fanoušků ovšem patrně zůstane hlavně jako utrpěl před několika týdny po pádu ve svém man- vtipný glosátor světa kolem sebe. I k nejvážnějším hattanském bytě. tématům přistupoval s pověstným černým humoDíky výborným překladům Jaroslava Kořána ze rem. Image sarkastického komentátora si uchoval sedmdesátých a osmdesátých let a díky březnové do konce svých dnů. Ve své poslední knize Muž návštěvě Prahy v roce 1985 znali Vonneguta dobře bez vlasti (2005), souboru novinových úvah, glos i čeští čtenáři. Pouhé dva dny po odchodu Egona a  fejetonů, nenechal nit suchou na současném Bondyho opustila svět další – tentokrát meziná- prezidentu Bushovi, zejména na jeho angažmá rodní – kulturní ikona, která svůj kritický pohled v Iráku a environmentální politice. na vývoj, kterým se lidstvo ubírá, halila často do Před lety se Vonnegut vyjádřil, že považuje psahávu sci-fi podobenství. Autora dnes již klasických ní za „výsostně lidský způsob, jak učinit život snerománů jako Mechanické piáno (1952) nebo Kolíb- sitelnějším“. Nejen psaní, chtělo by se říci. Statika (1963) spojovaly s Bondym antiestablishmen- sícům čtenářů po celém světě ulehčovalo životní tové postoje a zjev rozevlátého excentrika s divoce úděl čtení jeho knih. V románu Časotřesení (1997) planoucíma očima. pohřbil Kurt Vonnegut své literární alter ego Inspiraci pro protiválečnou satiru Jatka č. 5, – stárnoucího spisovatele sci-fi Kilgorea Trouta. která se zařadila mezi kanonická díla americké Mělo mu být v době smrti – tak jako Vonnegutovi poválečné literatury, čerpal z  vlastní zkušenosti. samotnému – také 84 let. Jako jeden z hrstky amerických válečných zajatců Q totiž přežil bombardování Drážďan. Popisuje v ní Jan Gregor

jeden den v životě

Úterý v Tesku Až do půl deváté se líně válím v  posteli. Mám čas: teprve v jednu budu střídat kolegu na pozorovatelně Meteorologického ústavu na pražském Karlově. Z  domova to mám kousek, ale nakonec vyrážím už před jedenáctou. Cestou do práce si chci v  Obchodním centru Nový Smíchov konečně objednat nový televizor. Na odchodu ze zóny s  průmyslovým zbožím v  prvním patře si nedaleko řady pokladen všímám roztržky mezi třemi členy ochranky hypermarketu Tesco a štíhlým mladíkem v červené kožené bundě do pasu a nakrátko střiženými vlasy. Ve chvíli, kdy nejmenší ozbrojenec kopne mladíka do lýtka, se ve mně cosi rozvibruje.  Před časem mě strážce Teska na nedaleké Národní třídě odvedl na čtvrt hodiny do „chládku“ jen proto, že mě kdosi udal, že jsem poškodil chromovaná vstupní vrátka do podzemní prodejny potravin. Byl to nesmysl, už proto, že jsem do obchodu vešel jinudy než poškozenými vrátky, ale zbrojnoš Teska po mně přesto požadoval doklady. Když jsem trval na tom, že průkaz vydám pouze policii, byl jsem „zatčen“ a čtvrt hodiny jsem strávil na lavici plastové cely o rozměrech 2x2 metry. Poté přišla jakási vedoucí a potvrdila mou verzi, že jsem vrátka skutečně nerozbil já. Místo omluvy se

31

ta nešťastná osoba oháněla argumentem, že oprava vrátek bude stát deset tisíc korun. A  teď opět přihlížím akci pacholků z  Teska. Mladík v  kožené bundě nemá žádné zavazadlo, v ruce drží jen igelitový pytlík s několika rohlíky. Nebojí se a začíná se s ochrankou prát. Výjev už v  tu chvíli sleduje asi patnáct zákazníků. Náhle jeden z drábů obtočí paži kolem mladíkova krku a nasadí mu chvat lidově nazvaný „kravata“. Mladík zrudne, začíná se dusit a volá o pomoc. Další člen ochranky mu mezitím láme ruku v  lokti. Společně s několika dalšími diváky voláme, že by to snad už mohlo stačit. Přicházejí dva policisté v černých kombinézách. Nemají čepice a jejich po vojensku pečlivě zastřižené vlasy budí respekt. Jeden z  členů guerilly Teska na nás zákazníky houkne, ať se do toho nepleteme. Nevím, co se stalo, mladík možná něco ukradl, ale štve mě, že ochranka v  přesile mrzačí člověka a  požaduje, abychom si přitom nevzrušeně vybírali zboží, protože byznys se nesmí zastavit. Říkám ochrankářovi, že mladíka kopl jako první. „Nadával mi a  já ho varoval,“ odpovídá pochop. Ochranka propouští svou oběť a  na pokyn policistů všichni směřují ke vchodu mezi pokladnami. Zde se mladík náhle otočí a uhodí blonďáka, co ho předtím škrtil, pěstí do tváře. Policista jej bere za paži a skupina pokračuje po ochozu směrem k místní „cele“. Překvapuje mě, že policie nezajistila nikoho ze svědků a na průběh potyčky se ptá jen soukromých strážců Teska. Asi po deseti minutách oba policisté odvádějí mladíka v poutech z „cely“ a mizí v zákulisí obchodu.

Nakupuji nějaké potraviny, pivo a  spěchám do práce. Odpoledne vyplňuji kolonky o  počasí, ale večer mi to nedá a  píšu o  poledním incidentu několika přátelům, Policii České republiky a vedení Teska.  Obchodníci neodpovídají, ale za dva týdny dostávám od tiskového oddělení Policie ČR dopis. Píše se v něm, že můj podnět „byl napsán v textovém editoru, a  tudíž nečitelnými znaky“. Proto mne žádají, abych svůj podnět vyjasnil. Za pár dní tedy podávám svědectví o incidentu v hypermarketu. „Co si budeme povídat, ochranka nebude nikoho zadržovat bezdůvodně,“ říká blondýna v uniformě. Popisuji své starší bezdůvodné zatčení a zdůrazňuji, že ochranka Teska mladíka škrtila. „Ta osoba může už mít záznam, že něco ukradla,“ reaguje suše komisařka. „A pak může ukrást třeba kartáček na zuby, a už půjde o trestný čin. Anebo je celostátně hledaná, a pak každý – třeba vy – ji může zadržet všemi prostředky.“ Úřední jednání je u  konce. Oceňuji, že mne policie alespoň vyslechla, ale když kráčím po rušné výpadovce do práce, přemítám o  tom, proč poručice tak vehementně obhajuje policisty a ochranku a proč ji tak málo zajímá, jak se věci přesně seběhly. Nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, že násilí ozbrojenců Teska, které stojí jaksi „mimo zákon“, vlastně policii vyhovuje. Udržuje v obyvatelstvu po léta zakořeněný strach a lidé si pak obecně na uniformy méně dovolují. Co víc si policie může přát? Radek Špirhanzl

Q

Pokud by se nějaký český politik vytasil s  rozumně znějícími argumenty, mohl by mě pravděpodobně přesvědčit i o opaku, ale zatím jsem na nikoho takového nenarazila. Ve sporu o to, zda radarovou základnu v Čechách ano, nebo ne, se prozatím přikláním k  variantě první a  přes nechuť či ostych se veřejně angažovat jsem se před několika týdny zúčastnila také demonstrace „Nechceme radary, chceme rakety“ na pražském Hradčanském náměstí. Ne snad proto, že bych byla skalní prorakeťák, ale v této otázce nejvíc slyšitelný názor zastoupený iniciativou NE základnám si podle mého žádá protiváhu. Lidí se sešlo na tři sta, složení, jak to tak bývá, všelijaké. Od sympaticky vyhlížejících lidí všeho věku s prapory a transparenty přes náhodné kolemjdoucí a kamarády až k militantně vypadajícím trampům, respektive fandům generála Pattona. Směsice lidí s rozdílnými světonázory spojenými pod praporem „radary ano“ si pod velkým, dobře ozvučeným pódiem vyslechla projevy organizátorů a písně Ivana Hlase a Jana Vyčítala, zatímco se rozdávaly placky a do nebe vzlétaly balonky. Tleskala jsem řečníkům, chvíli si podržela transparent, zamávala si americkou vlajkou, a kam by se pak šlo jinam než na americkou ambasádu. Vlažné přijetí od ambasádní mluvčí, která pouze převzala prohlášení, přesněji zvací dopis, bylo studenou sprchou pro všechny, kteří čekali na americké díky, pořád to ale bylo lepší než skandování několika fandů „Ať žije prezident Bush!“, to vše do rozpačitého ticha a trapna většiny demonstrantů, alespoň tak se mi to zdálo. Pocit, že stačí hrstka hlupáků a  hbitá média, aby se kompletně překroutil smysl celé akce, byl absolutní. A tak když ve chvíli, kdy už se začali lidi v hloučcích pomalu od ambasády rozcházet, někdo z Novy zavelel „pojedem to ještě jednou“, byla v  tom taky úleva. Šance, že tentokrát budou snad někteří zticha. A  byli. Napodruhé Bushovi slávu nikdo neprovolával. Rozhovor organizátora kavárníka Martina Kotase s  moderátorem Novy doplňovala lidem u televizních obrazovek jen vkusná kulisa vlajkami mávajících lidí. Ačkoli před chvílí už měli vykročeno domů anebo do hospody, stáli tam s transparenty pěkně vpředu, aby se všechno vešlo do kamery a diváci si to mohli přečíst. Vzpomněla jsem si na demonstrace Palestinců, kteří pro pohodlí globálního diváka píšou své transparenty často v angličtině a  pravděpodobně se na požádání dovedou také tak smáčknout, aby hledáček vše zabral. Shluk lidí tak vypadá větší, což je nakonec lepší i  pro samotné organizátory a  demonstranty. No právě. Spokojení byli totiž nakonec všichni. Nováci natočili reportáž a účastníci demonstrace byli natočeni. Tedy demonstrace skutečně proběhla a  bylo jisté, že námaha vynaložená organizátory nepřišla vniveč. Možná jsem při těch nováckých dotáčkách stála opodál jen kvůli své vlastní ostýchavosti a faktu, že mě demonstrace nestála žádnou námahu spojenou s její přípravou. Dost pravděpodobně. Placka „Jsem pro“, kterou jsem si odtud odnesla, na mém červeném batohu ale zůstala. I když i za tu se občas při těch kritických pohledech stydím. Že třeba politice jen dost dobře nerozumím. Petra Hůlová Autorka je spisovatelka. Příští týden píše Tereza Brdečková.

32

16.–22. duben 2007  V  RESPEKT 16

minulý týden

Ostře sledována zvědavou novinářskou kamerou, a  díky ní pak v  přímém přenosu i  desítkami tisíc lidí na internetu, porodila mrtvé mládě gorila Kamba zavřená v kleci pražské zoo. Ve Žďáru nad Sázavou hráli Slade. Počet tuzemských stoletých občanů dosáhl čísla 673. Za vytrvalou nezištnou pomoc českým dělníkům ve Skotsku získala Sue Smithová z Arbroath titul Šlechetný Skot roku. Kabinet sepsal a schválil Národní plán přijetí eura. V Pivovarském klubu v Karlíně se vařilo bramborové pivo. Prezident Václav Klaus si naposledy v sezoně vyrazil do Krkonoš zalyžovat. Lékaři varovali, že kvůli oteplování klimatu už hrozí klíšťata i lidem pobývajícím ve vyšších polohách. Mohutnými oslavami a masovým zpytováním svědomí si česká veřejnost připomněla Mezinárodní den Romů. V Ostrově u Tachova objevili archeologové zuhelnatělé zrnko máku z pozdní doby bronzové. Ve Škodě Auto vyvrcholil boj za vyšší platy. Stavy koní stouply na 60 tisíc. Pro zvěř je to překážka – rozehnalo nám to tu stádo muflonů a kvůli tomu neplníme plán odstřelu, popsal šéf Mysliveckého sdružení Proseč Josef Rozkovec deníku Mladá fron-

ta, proč spolu se svými kolegy požádal úřady, aby daly strhnout plot vztyčený Společností přátel přírody na ochranu nově vysazeného ještědského pralesa před zvířecím okusováním; českodubský městský úřad myslivcům vyhověl, a prales na Ještědu tudíž podle sdělení společnosti asi čeká zánik. Pokud by někdo inicioval výstavbu plotů kolem všech rychlostních komunikací v  Česku, byli bychom určitě pro, řekl deníku Právo člen Českomoravské myslivecké jednoty Kamil Mikulecký, poté co stádo jelenů přecházejících cestu u Mýta na Rokycansku donutilo zastavit projíždějící kamion, do něhož vzápětí narazil další kamion a řidič v jeho kabině zahynul. Na prknech Státní opery Praha tančila v Labutím jezeře sólistka Anglického národního baletu Daria Klimentová. Pražský primátor Pavel Bém ohlásil z Himálaje, že pokořil pětitisícovku Kala Patat a míří do Tibetu i s cédéčky české metalové legendy Aleše Brichty, která chce nechat na vrcholu posvátné Ču-mu-lang-my jako dar bohům. U Malého Dářka na Žďársku se objevil vzácný hohol severní. Zemřeli Egon Bondy a Jiří Šebánek. Protestoval jsem a oni se lekli – to je

důkaz, že když se umělec nedá, tak maloměšťáci stáhnou prdel, řekl deníku Právo berounský umělec Jan Krumphanzl, poté co berounská galerie nejprve z výstavy jeho prací odstranila a po umělcových hlasitých výhradách tam pak zase vrátila dílo jménem Její dny, které v paspartě ukazuje tři zakrvácené vložky Krumphanzlovy bývalé přítelkyně. Pro „nedostatek jasné vize“ a „neschopnost prodat to dobré“ odvolali brněnští radní šéfa tamního Národního divadla Zdeňka Prokeše. Po 68 letech uzavřeného režimu umožnila armáda civilistům víkendové procházky v okrajových částech Vojenského újezdu Brdy. Stovky Romů demonstrovaly v  Praze před Úřadem vlády ČR za odchod vicepremiéra Jiřího Čunka (KDU-ČSL), který nedávno prohlásil, že tady úřady pomáhají „jen opáleným lidem, kteří zapalují ohně na náměstích a dělají binec“; Čunkova popularita mezi bílými Čechy, otřesená jeho vlekoucí se korupční aférou, po tomto výroku opět stoupla. Tchajwanská společnost Foxconn se rozhodla, že svoji novou továrnu na výrobu plochých obrazovek postaví u Kutné Hory. Po osmiletém procesu a předchozím osvobození nakonec vrchní soud

rozhodl, že bývalý premiér Miloš Zeman musí zaplatit 50 tisíc korun odškodného novináři Ivanu Brezinovi a omluvit se mu za to, že ho v roce 1999 coby premiér lživě prohlašoval za zkorumpovaného žurnalistu píšícího o jaderné energetice ve službách společnosti ČEZ. Radikálně ubylo nezaměstnaných. Podle statistiků se zvýšila poptávka po biopotravinách. Dluhy zdejších domácností dosáhly výše 80 tisíc korun na každou českou hlavu. V Lucerně zpívala Joan Baez. Zlevnily léky. Středočeský kraj prodal soukromníkům deset nemocnic. Kristina Colloredo-Mansfeld vyhověla loňskému soudnímu rozsudku a předala svůj nedávno restituovaný zámek Opočno opět do vlastnictví státu. V Evropské unii začalo platit nové pravidlo nařizující profesionálním řidičům odpočívat při jízdě devět místo dosavadních osmi hodin denně. Automobilový průmysl upadl do stagnace a tahounem tuzemského hospodářství se stala elektronika. Tuzemští podnikatelé dostali možnost vstoupit do největšího světového virtuálního prostoru Second Life. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 15. 4. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.