kteří často neuměli číst ani psát, nedokázali jednat s úřady, a tak vyšli většinou naprázdno. Jejich nároky zapadly, právě tak jako vzpomínka na toto vraždění. Pronásledování Romů nebylo uvedeno na místech bývalých koncentračních táborů Sachsenhausenu, Ravensbrücku, Doře a jiných. Jedinou výjimkou bylo Buchenwaldské muzeum, kde byla v roce 1985 přidána zvláštní pamětní deska "cikánští vězňové".
Literatura: Horvátliová, E.: Cigáni na Slovensku. Bratislava, SAV 1964. Kenrick, D. a kol.: Sinti unci Roma. Gottingen 1980. Kenrick, D. - Puxon, G.: Sinti und Roma - die Vernicluung eines Volkes im NS-Staat. Gottingen 1981. Nečas, C.: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939-45. Brno, 1981. Nečas, C.: Pronásledování Cikánů v období slovenského státu. In: Slovenský národopis 1988, č. 1, s. 126. Nečas, C.: Vyhlazení českých Romů. In: Lačho lav 1990, č. 4, s. 1. Zulcli, T.: In: Auschwitz vergast, bis heute verfolgl. Hamburg 1983.
NA O K R A J P R O B L E M A T I K Y KOKTAVOSTI' Ludvík Edelsberger Již ze samotného názvu mého příspěvku je patrno, že v něm půjde pouze o několik marginálních poznámek či glos k tak závažné a stále palčivé otázce, jakou představuje balbuties. Je třeba jenom uvítat, že právě tuto - sit venis verbo - staronovou problematiku zařadili pořadatelé na program VII. celoslovenských logopedických pracovních dní. Na konferenci České logopedické společnosti v roce 1990 v prosinci v Praze, věnované především dvacátému výročí založení této společnosti 2 stejně j a k o letos jubiluje Slovenská logopedická spoločnosť, která vznikla před dvaceti lety (v roce 1971) - se rovněž ocitla monotematicky právě tato problematika koktavosti. M. Bubeníčková tu v závěru svého hlavního referátu k teoretickým otázkám metodiky reedukace řeči a rehabilitace balbutiků z pohledu klinického logopeda 3 vyslovila optimistické přesvědčení o tom, že cesty k novým formám terapie jsou stále před námi otevřeny; vstupujme na ně s pl1
2
'
Předneseno na VII. konferenci celoslovenských logopedických pracovních dnech s mezinárodní účastí v Piešťanech dne 19. června 1991 Edelsberger, L.: K dvacátému výročí založení České logopedické společnosti. (T.č. v tisku). Bubeníčková, M. K metodologii reedukace řeči a rehabilitace balbutiků z pohledu klinického logopéda (T.č v tisku).
15
ným vědomím (nabádala autorka), že v problematice koktavosti je ještě mnoho k řešení, ale vydejme se zároveň na tyto cesty i s pokorou: nezapomínejme na to, co naši učitelé před námi objevili a své postupy budujme na tom moudrém, co nám zanechali. Hned v této souvislosti se nám neodbytně tlačí do vědomí materiál, na který se jakoby zapomíná a který se neprávem přehlíží. Mám tu na mysli sborník přednášek z V. celostátního logopedického aktivu (jak jsme tehdy říkali), konaného v Praze v květnu roku 1957, který vydal pod názvem Balbuties tehdejší Logopedický ústav hl. m. Prahy 1 a který přinesl již před více než třiceti lety celou řadu nových a cenných pohledů. Uvykli j s m e od té doby v etiologii a patogenezi koktavosti hovořit o tzv. Sovákově patogenetickém vzorci koktavosti. "Keď vychádzame z koncepcie profesora Sováka" - píše např. na jednom místě své stati o koktavosti z hlediska speciální pedagogiky Viliam Gaňo 2 - "že zajakavosť je dispozícia + trauma (B = D + T), potom otázku dispozície, ako súhrn vnútorných faktorov, ktoré spôsobujú funkcionálně poruchy vyššej nervovej činnosti, ponechávame pre lekársku vedu a traumu pokladáme za eminentnú pedagogickú záležitosť". Ale nelze tu přitom nevidět či nevědět, že to byl u nás již v roce 1946, tedy téměř před půlstoletím, Bohodar Dosužkov, neurolog a psychiatr, který ve své znamenité a ne plně doceněné knize o psychoneurozách jako chorobách sociálních vztahů', do níž zahrnul (též kazuisticky) i koktavost, vycházel z přesvědčení, že "psychoneurosa ... má dvě příčiny: jednu vnitřní (dispozice) a jednu vnější (škodlivý činitel). ... Dispozice k psychoneurose tedy musí býti (ať již jest vrozená nebo získaná) vždycky, vždy však ještě potřebujeme nějaký vnější škodlivý zásah. Jde o poruchu normálních vztahů ke kolektivu... je to vždy následkem chyby ve výchově v širokém smyslu tohoto slova (tj. vlivů, kterými lidský kolektiv účinkuje na formující se dětskou duši)". 4 Jenom tak m i m o c h o d e m - pod čarou - chci připomenout, že to bylo v roce 1946, tedy před pětačtyřiceti lety, kdy vznikl rovněž Logopedický ústav hl. m. Prahy. Jeho zrušení v roce 1960 bylo nesporně poplatno tehdejšímu totalitnímu systému u nás, a proto by mělo být v nynější nové společensko-politické situaci právem revidováno. Ovšem Dosužkov prosazoval svoji tézi o tom, že psychoneurózyjsou chorobami chování - zřejmé pod myšlenkovým vlivem amerického behaviourismu - již ve třicátých letech. Právě proto, že pro něj základní mechanismus psychoneuróz pozůstává z poruch vztahů nemocného ke kolektivu, z poruch sociálních vztahů - dochází k závěru, že "předcházeti psychoneurosám sprá1
!
' 4
BALBUTIES. Sborník přednášek V. celostátního aktivu logopedických pracovníků, konaného v Praze ve dnech 2 4 . - 25. kvétna 1957. Praha. LÚ hl m. Prahy, 1957. 144 s. Gaňo, V Zajakavosť z hladiska špeciálnej pedagogiky. In: Balbuties, 1. c., s. 2 5 - 2 6 Dosuikov, B : Psychoneurosy - choroby sociálních vztahů. Praha 1946. Dosužkov, B , 1. c , s 95. 96.
16
vnou výchovou dětí a napravovati je převýchovou též dospělých psychoneurotiků bude velkým sociálním úkolem moderního kolektivu". 1 Stejně tak i v padesátých letech : kdy byla sociologie u nás prohlášena za buržoasní pavědu a po dlouhá léta persekvována - píše Dosužkov ve své stati 0 koktavosti ve vztahu k jiným neurózám, že právě ".z hlediska sociologického je neurosa (a tudíž i koktavost j a k o neuróza řeči) získanou chorobnou chronickou funkční poruchou vztahů jedince ke společnosti, zvláště pak k rodině" 1 . Z hlediska vyšší nervové činnosti je potom pro něj každá neuróza chronickým projevem stržení podmíněně reflexní činnosti. Dokonce i dávno a dobře známá převaha mužského pohlaví nad ženským u koktavých (zpravidla se udává v poměru 4:1) je skutečností, která tkví ve faktorech sociálních\ a podle Dosužkova je zapotřebí pátrat právě po nich, abychom dovedli vysvětlit tuto pozoruhodnou skutečnost. Sotva lze ale připustit, že příčina několikanásobné převahy koktavostti u hochů spočívá ve způsobu výchovy, který je prý rozdílný u chlapců a u děvčat', zvláště když m á m e na mysli dětský věk mezi 3. až 5. rokem, kdy nejčastěji vzniká tzv. koktavost vývojová. Někdy se ovšem zdá, jakoby se zaměňovaly sociální příčiny a sociální následky (nebo důsledky). Je tu totiž možno položit otázku též tak, zda "chorobné vztahy sociální" jsou příčinou anebo následkem (psycho)neuróz, kdy normální sociální vztah je porušen a nahrazen chorobným postojem. Jindy se zase m ů ž e m e setkat s evidentně symptomatologickou interpretací, podle níž to jsou příznaky (psycho)neurózy, jež se projevují nejenom v somatických projevech, nýbrž především v chorobných vztazích sociálních. Porucha sociálních vztahů j e tu základním příznakem onemocnění, příznaky choroby tkví ve vztazích ke kolektivu a porucha vztahu k lidem je kardinálním příznakem každé (psycho)neurózy', tedy i koktavosti. Jinde v literatuře se rovněž píše ve více či méně stejné významové platnosti o příčinách i činitelích koktavosti, ale i o pramenech neuróz vůbec a koktavosti zvláště, o zdrojích vzniku, příp. fixace koktavosti, o jejích podmínkách apod. 6 Jestliže j e skutečností, že přibližně u každého druhého balbutika se m ů ž e m e setkat s opožděným vývojem řeči jako s možnou podmínkou či jistým předpokladem, dispozičním terénem, pro vznik koktavosti - je potom otázkou, zda tento opožděný vývoj řeči se může stát sám o sobě u více než jedné pětiny koktavých (např. podle prof. Vlasovové 7 hlavní příčinou vzniku této poruchy řeči. 1
Tamtéž, s. 98, 104, 105. Dosužkov, B.: Koktavost ve vztahu k jiným neurosám In: Balbuties, 1. c , s. 31. ' Tamtéž, s. 33. * Sovák, M.: Výchova koktavého dítčte doma i ve škole. Praha, SPN 1988, s. 63. 5 Srv.: Dosužkov, B.: Psychoneurosy - choroby sociálních vztahů. 1. c., s. 20, 54, 55, 60, 64 ' Srv.: Kondáš, O.: Zajakavosť. (Psychologický rozbor a terapia). Bratislava, SPN 1983, s. 66, 72, 168, 169, 173. ' Vlasovova, N. A.: Logopedická práca so zajakavými deťmi predškolského veku. Bratislava, SPN 1961. Srv.: Kondáš. O l .c., s. 160 2
17
Nastoluje se tu svým způsobem velmi závažná, stále otevřená a ne zcela uspokojivě řešená problematika kauzality u koktavosti, s etiologicky významnou úlohou evokujícího činitele, s delikátním vztahem mezi příčinami a podmínkami vzniku, fixace a rozvoje koktavosti, s diagnostickým rozlišením toho, co j e tady conditio sine qua non a co je naproti tomu conditio per quam. Je všeobecně známo, že se koktavost většinou chápe jako neuróza řeči a považuje se tudíž za funkční a ne organickou poruchu řeči. I když existuje nemalé úsilí o prokázání orgánové příčiny koktavosti (opřené kupř. o EEG nálezy, perinatální encefalopatii, lehkou mozkovou dysfunkci). Ovšem jakékoliv prokazování organického původu koktavosti - přes veškerý "patologicko-anatomický důmysl" (jak říkával Dosužkov) 1 - zůstane více či méně toliko akademické, pokud s sebou nepřinese též příslušný terapeutický efekt. V politicky přelomovém roce našich současných dějin 1989 jsme přešli podle m é h o soudu - nezaslouženým mlčením osobnost a dílo významného kijevského prof. I. A. Sikorského, psychologa, pediatra a psychiatra, jednoho z ruských klasiků studia koktavosti, který udržoval ve své době úzké styky např. též s naším psychologem a pedopatologem prof. Fr. Čádou. Právě před sto lety, v roce 1889, vydal totiž Sikorskij svoji základní a zásadní práci o koktavosti. 5 Pokud vím, tak ani na XXI. světovém kongresu Mezinárodní společnosti pro logopedii a foniatrii (IALP) v Praze v srpnu 1989 - tedy rovných sto let od jejího vydání - nepadla o ní ani zmínka. A přece právě v této své práci o koktavosti popsal Sikorskij j a k o symptom jeden z jejích průvodních pohybů, kdy totiž koktavý ještě před řečí anebo při řeči stlačuje a nafukuje nosní křídla, nosní chřípí. Tento příznak byl později neoprávněně označen j a k o tzv. Froschelsův symptom, ačkoliv j e j - jak na to upozornil ve své u nás dobře známé monografii o koktavosti prof. N. P. Ťapugin' - j a k o první odpozoroval či objevil nikoliv Froschels, ale dávno před ním, ještě v osmdesátých letech minulého století, právě Sikorskij. Stejné tak američtí autoři Cherry a Sayers, kteří experimentálně prokazovali (v roce 1956), že všechny zásahy, které nějak ruší vnímání vlastní řeči, vedou k momentálnímu podstatnému snížení frekvence zakoktávání - se dovolávají vedle známého Leeova efektu též Sikorského, který si byl již ve své době dobře vědom dosahu "sebeuvědomění" při řeči a pozitivního významu odvedení pozornosti při řečové činnosti.* Nicméně hlavní přínos Sikorského spisu o koktavosti spočívá v podrobném popisu j e h o vlastního terapeutického postupu: od léčení profylaktického a léčení didaktického s gymnastikou řeči přes léčení psychické až k léčení medikamentóznímu spolu s léčením dynamickým, tj. vlastně fyzikálně terape1 2 3 4
Dosužkov, B.: cit. dílo, s. 113. Sikorskij, I. A : O zajikanii. Kijev 1889. Český překlad A. Veselého z roku 1894. Ťapugin, N P : Zajakavosť. Bratislava, SPN 1954. Srv. Cherry, G. - Sayers, B - Marland, P M : Experiments upon total inhibition of stuttering by external control (1960). Cit. podle monografie O KondáSa, 1. c., s. 122.
18
utickým. Je přitom pozoruhodné - jak na to právem upozornil v jedné ze svých posledních prací prof. Sovák 1 - že Sikorskij považuje za velmi důležitý prvek svojí terapie proces čtení, při němž se uplatňuje spolučtení, tj. současné čtení s terapeutem, v čemž lze spatřovat už jakýsi zárodek až později "vynalezené" metody německé - Mitsprechen, americké - shadowing, české stínění! Jistě stojí za povšimnutí rovněž skutečnost, že Sikorskij už v minulém století zakládal pedagogické poradny pro rodiče postižených dětí a prosazoval prevenci realizovanou prostřednictvím výchovy a výchovných opatření. Je sice pravda, že za zakladatele didaktické metody v terapii koktavosti bývá považován berlínský učitel -neslyšících Adalbert Gutzmann, zakladatel "foniatrického rodu" - avšak byl to právě Sikorskij, který tuto metodu "propsychologisoval". A teprve až o dvacet let později (v roce 1909) to byl jiný ruský psychiatr G. D. Netkačev, který oproti didaktickým metodám kladl na první místo psychoterapii a celkovou převýchovu osobnosti. Dnes se vcelku všeobecně uznává, že v terapeutickém postupu při koktavosti má primární postavení vlastní reedukace řeči, v jejímž plánu se přirozeně počítá souběžně s využitím všech účinných psychologických a psychoterapeutických metod a prostředků. Je naprosto samozřejmé - jak to lapidárně a výstižně formuloval Vil. Gaňo 2 - že "každá logopedická práca je plnocenným pedagogickým procesom, čo znamená, že sa v nej združuje náprava reči s převýchovou osobnosti". Je zcela přirozené - a není na tom nic zajímavého - že se úspěšná náprava řeči nedostavuje toliko na základě "běžného logopedického cvičení"', avšak j e n o m na základě takových "důmyslných cvičení", která využívají psychologické poznatky o vývoji řeči. Co to ale j e to tzv. běžné logopedické cvičení?! Soudíme, že i to nejběžnější logopedické cvičení musí být důmyslným cvičením, které se opírá o psychologické poznatky o vývoji a výchově řeči. Je proto s podivem, že se někdy jakoby deklasuje "běžná logopedická reedukace" v protikladu např. s discentní reedukací pomocí metody stínění, anebo se dokonce jakoby dehonestuje práce logopeda v porovnání s činností psychologa, v jejich odlišném způsobu realizace příslušné metody reedukace*. Tím nechce být ovšem řečeno, že "běžný způsob logopedické nápravy řeči" (byť v kombinaci s psychoterapií) musí stačit zvládnout fixovanou koktavost, zatímco metodika discentní psychoterapie učením (sic!) by nemohla odstranit poruchu řeči, aniž by se jí přím o věnovala'. V této souvislosti též dost dobře nevíme, jak je třeba rozumět tvrzení 6 , že "komplexní léčbu (dle Seemana), která kombinuje použití cvičné 1
Sovák, M.: Výchova koktavého dítéte doma i ve škole. 1 c., s. 84 - 86 Gafto.V.: l . c , s . 2 8 . » Srv.: Kondáš, O.: cit. dílo, s. 34 - 35. « Srv.:tamtéí, s. 126, 130- 132. > Srv : tamtéi, s. 155. 4 Novák, A : Foniatrie Učební text Praha, SPN 1989, s 58
2
19
léčby, medikamentózni terapie a psychoterapie, nelze považovat za uplatnění psychoterapie v pravém slova smyslu". 1 I když metoda didaktická (z řec. didasko - vyučuji, didaktos - naučitelný) čili metoda učení je bezesporu hlavní metodou a didaktika mluvené řeči čili cvičná terapie zůstává základní metodou v léčení vyvinuté koktavosti - přece jenom se zdá, jakoby zůstával určitý ostych, určitá rezervovanost vůči tomu didaktickému, v němž se stále spatřuje jenom něco mechanického (něco jako dril), samoúčelného apod. (Nikoliv náhodou je proto též i v literárně kritické teorii a praxi atribut didaktický označením pro něco schematického, neživotného, suchopárného apod.) Proto se též někdy raději mluví neotřeleji o tzv. discentní metodě nápravy koktavosti (z lat. disco - vyučuji, discens - učící), ačkoliv tzv. discentní přístup není nic jiného než proces založený na zákonitostech učení a podmiňování (stejně jako proces didaktický a vůbec pedagogický). Jak je dobře známo, celá řada teoretických i praktických otázek týkajících se balbuties zůstává stále otevřena. Můžeme proto jenom závidět našim americkým kolegům, že si již v roce 1975 - vedle dávno existujících obecněji zaměřených časopisů, jako je např. Journal of Exceptional Children anebo Journal of Speech and Hearing Disorders - založili zvláštní specializovaný časopis jenom pro poruchy plynulosti řeči (tedy i koktavost) pod názvem Journal of Fluency Disorders. U nás naproti tomu zatím všechny snahy o založení samostatného logopedického časopisu ztroskotaly Jestliže si nedávno postěžoval literární kritik a teoretik Milan Jungmann v Literárních novinách, že "absence duchovního ruchu, výměny myšlenek a různých pojetí je (podle něj) vůbec největším nedostatkem naší současné kulturní situace" 2 , potom to platí, myslím, dvojnásob v oblasti naší speciální pedagogiky. A je opravdu nejvyšší čas "něco s tím udělat".
1 2
Srv. též Edelsberger, L.: Nápravné metody foniatrické In: Balbuties, 1. c . s. 39 - 46 Jungmann M : Prostor (recenze kulturní politické revue). Literární noviny, 2, č 19 z 8 kvétna 1991. s . 4 - 5
20
