Literární soutěž Náš svět Literární soutěž Náš svět je určena pro žáky základních škol a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií – zúčastnit se jí proto mohou žáci od 6 do 15 let (včetně). Soutěž je určena jak jednotlivcům, kteří ve třech kategoriích podle věku mohou prezentovat své básně či prozaické texty, tak kolektivům, jež mohou odbornou porotu zaujmout svými dramatickými texty, ukázkami ze školních časopisů, kronik a dalšími kolekcemi textů (v tištěné i elektronické podobě, doprovázené např. i obrazem či zvukem). Tematicky není soutěž nijak vymezena. Pokud porota vybere Vaši práci, bude publikována v každoročně vydávaném sborníku oceněných prací. Celonárodní soutěž Náš svět má dlouholetou tradici a v letošním roce se uskutečnil již její 42. ročník. Slavnostní vyhlášení výsledků probíhá v rámci prestižního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy v Praze. Monika Příborská (IV.B8) se do soutěže přihlásila s povídkou Facka, ve které čtenáři nechává nahlédnout do vnitřního světa dospívající dívky, jež se musí postavit šikanujícímu spolužákovi a především sama sobě. Spolu s dalšími 7 oceněnými získala v celorepublikovém finále ve velké konkurenci mnoha prací čestné uznání v III. kategorii (14-15 let) Čestné uznání představuje v této soutěži nejvyšší možné ocenění. Gratulujeme za vzornou reprezentaci školy! Úspěšnou povídku si můžete přečíst: Monika Příborská, 15 let IV.B8 (tj. 4 ročník osmiletého gymnázia) Gymnázium Olomouc-Hejčín Tomkova 45 779 00 Olomouc Vyučující: Mgr. et Bc. Barbora Veselá (
[email protected]) Facka Mé jméno je Mary Wilsonová a chtěla bych se s Vámi podělit o jeden ze zlomových okamžiků mého života… Bylo nevlídné listopadové počasí a já jsem jako patnáctiletá studentka stála na autobusové zastávce. Jako každý jiný všední den jsem čekala, až přijede autobus s číslem 13, který mě zaveze přímo ke škole. Foukal studený severní vítr, takže mi nezbývalo nic jiného, než se krčit za zástěnou prosté
stavby, která měla sloužit jako „čekárna“ na autobus. Jak jsem se tam tak krčila, uviděla jsem přicházet Jerryho, kluka, který mě z celé duše nenáviděl. Nebudeme si nic nalhávat, jsem a vždycky jsem byla šprt. A přesně proto mě Jerry přímo nenáviděl. Nesnášel lidi, jako jsem byla já. Říkal o nich, že jsou divní a že se potřebují vzpamatovat. Když jsem dostala jedničku, zašklebil se na mě. Když jsem měla referát, měl nevkusné poznámky a snažil se mi to všemi možnými i nemožnými způsoby pokazit. Když jsem šla po chodbě, schválně do mě žduchl. Jednoduše řečeno - dělal mi ze života peklo. No a teď se blížil směrem ke mně. Nikdy jsem ho tady v těch končinách neviděla, takže mě jeho přítomnost vylekala o to víc. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pohotově jsem se podívala na tabuli s příjezdy autobusů, což mi nijak nepomohlo, protože můj zachránce měl přijet až za sedm minut. Proč jsem jenom musela vyjít tak brzo? Vyčítala jsem si brzký příchod, ale na to už bylo pozdě. Když stál asi pět kroků ode mě, ďábelsky se na mě pousmál a otočil se o devadesát stupňů, takže se díval přímo na pole, které se před zastávkou rozléhalo. Oddechla jsem si. Neraduj se, dokud nejsi v cíli. Vzpomněla jsem si na poněkud pesimistické, ale pravdivé přísloví. Stále jsem byla plně přilepena na plexiskle a doufala, že se mi před začátkem první vyučovací hodiny nic nestane. Jerry mě sice ještě nikdy neudeřil, ale věděla jsem, že už k tomu mnohokrát neměl daleko. Po pár minutách autobus konečně přijel a já jsem se hrnula do jeho přední části, na opačnou stranu, než šel Jerry. Sedla jsem si vedle jedné postarší paní a modlila se, abych se bezpečně dostala do školy. Kde se tady vůbec vzal? Vždyť bydlí někde jinde. Pojede se mnou i domů? Je na mě s tou jeho partou předem domluvený? Hlavou mi vířilo plno myšlenek. Věděla jsem, že v autobuse na mě nezaútočí, ale na to, co se stane, až z něho vyjdu, jsem nechtěla ani pomyslet. Vždy, když jsem uslyšela někoho říkat „Jerry“, naskočila mi husí kůže a začala jsem se všude kolem sebe prudce ohlížet. Byla jsem z jeho přítomnosti pokaždé nesvá a paranoidní.
Ani jsem se nenadála a už jsem měla vystupovat. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo. Nakonec jsem přece jenom neochotně vyšla z autobusu a pádila směrem ke škole. Neustále jsem se ohlížela, ale Jerryho jsem nikde neviděla. Že by přejel zastávku? Že by šel jinou cestou? Napadala mě nereálná, ale pro mě i tak utěšující vysvětlení jeho nepřítomnosti. „Hledáš někoho?“ ozval se u mého pravého ucha povědomý hlas. Neodvažovala jsem se zvednout oči od země, natož něco rozumného odpovědět. Zakroutila jsem hlavou na znamení negativní odpovědi a doufala, že mě nechá být. Mýlila jsem se. „Tak proč kroutíš tou svojí přechytralou palicí jako slepice? Hmmm? Máš pro to nějaké rozumné vysvětlení?“ navážel se do mě dál. Ruce se mi potily a připadala jsem si, jako bych se měla každou chvilku zhroutit. Vchod do školy už byl jenom pár metrů přede mnou. Opět jsem jenom zakroutila hlavou a přidala do kroku. „Kam tak spěcháš, Wilsonová? Chceš si ještě pokecat s tvojí nejlepší kámoškou Claudií?“ vyptával se otravně dál. Claudie se jmenuje naše třídní učitelka a vlastně je to i moje nejlepší kamarádka, ale nemusel by to takhle jízlivě zmiňovat. Tentokrát jsem nijak nezareagovala a vběhla přímo do školních dveří. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Snažila jsem se uklidnit dechovým cvičením, ale moc to nepomáhalo. To jsem ale ještě netušila, co mě bude čekat odpoledne… Převlékla jsem se, dala si věci do skříňky a klopýtala po schodech do naší třídy. Jerry tam ještě nebyl a za tři minuty zvonilo, což mi zvedlo sebevědomí. Nachystala jsem si věci na první hodinu, matematiku, a vzorně se posadila do lavice, kde jsem si otevřela učebnici a začala si pročítat naposledy probírané učivo. Všechno jsem to samozřejmě pochopila už na minulé hodině, ale nechtěla jsem na sebe strhávat pozornost. Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Všichni jsme se postavili na pozdrav a na pokyn vyučující se opět posadili. Vše se odehrávalo tak jako normálně, jako kdybych před pár minutami málem neschytala ránu nebo přinejmenším nějaký ten pohlavek.
Celý den proběhl kupodivu jako každý jiný. Žádné výhružky nebo nevhodné řeči a ani žádný jiný náznak blížící se pohromy. Ticho před bouří. Napadla mě celkem znepokojující konspirace. Na oběd jsem šla co nejpozději, abych se vyvarovala Jerryho, protože jsem věděla, že na oběd chodí vždy mezi prvními, aby na svou porci jídla nemusel dlouho čekat. Opatrně jsem se zařadila na konec fronty. Hlavně nenápadně. Připomínala jsem si, jak se v této ošemetné situaci chovat. U každého okýnka jsem si vzala příslušný pokrm a u automatu na pití si natočila vodu. Sedla jsem si až úplně dozadu jídelny, tam, kde nikdo kromě učitelů nesedá. Při jedení zeleninové polévky, italských těstovin a zákusku v podobě mrkvového mini dortíku a občasného upíjení vody jsem byla neustále ve střehu. Sledovala jsem úplně všecičko, co se kolem mě pohnulo. Když už jsem úspěšně vycházela z jídelny a byla plná nadějí, že se mi dneska nejspíš opravdu nic nestane, zpoza rohu se přede mnou vynořil Jerry. „Jak je jenom možný, že vždy, když mě uvidíš, tak celá zbledneš? Nejseš ty třeba něco jako chameleon? Ha ha ha!“ smál se vlastnímu hloupému vtipu, zatím co jsem zrychlila krok a snažila se co nejrychleji opustit budovu školy. Proč zrovna já? Litovala jsem sama sebe, že jsem musela v životě narazit na takového výrostka. „Kam se zas tak hrneš? Teda povím ti, šprťoune, ty by ses měla přihlásit na rychlochůzi. Ha ha ha!“ pronesl další velmi chatrný vtip. Já už jsem byla u skříňky a začala se převlíkat. Jelikož Jerry má skříňku na opačné straně šaten, řekl: „Uvidíme se v autobuse, Mary.“ Ze strachu se mi udělalo špatně. Jsem v háji. Zbytečně jsem si objasnila situaci. Vzdala jsem to a poddala se realitě. V tu chvíli jsem si byla stoprocentně jistá, že domů nedojdu minimálně bez modřiny nebo červeného otisku na tváři. Nemělo cenu spěchat, když se mnou jel stejným autobusem. Líně jsem se převlékla, dala si věci do skříňky a vyšla ze školy. „To jsi na mě jako nemohla počkat?“ zeptal se povýšeně Jerry, když mě doběhl.
„To sis nemohl pohnout?“ opáčila jsem drze. „A hele, ono to umí i mluvit,“ poznamenal urážlivě. „Jo, to teda umí. A jestli mě budeš dál otravovat, tak ti asi už opravdu řeknu něco hnusnýho,“ použila jsem jeho taktiku i slovník. „Jen do toho,“ pobídl mě, přičemž se mu zablýsklo v očích. Jenom jsem nad tím zakroutila hlavou a nastoupila do autobusu, který zrovna přijel. Jerry si sedl vedle mě. Celou cestu bylo vypjaté ticho. Já se dívala z okna na ubíhající krajinu a Jerry pozoroval podlahu. Na své zastávce jsem vystoupila a rázným krokem se vydala domů, jenže Jerry mě stihl chytnout za rukáv mého kabátu. „Co máš za problém?!“ vyjela jsem na něj ostře. „Tebe,“ odvětil klidným ledovým tónem. Měl ten stejný ďábelský úsměv jako ráno. Nevím, proč si jako den D vybral zrovna dnešek, ale když už se chtěl hádat, přidala jsem se. „Už mě vážně nebaví, jak se do mě pořád navážíš, schválně mi slovně ubližuješ, žducháš do mě a nedáš mi pokoj ani po škole! Co ode mně sakra chceš?!“ rozkřikla jsem se po něm přes celou vesnici, ve které jsem bydlela. „Aby ses odstěhovala, a přestala mi tak ničit můj téměř dokonalý život,“ pronesl opět úplně s ledovým, až strašidelně klidným tonem. „Tak takovou radost ti neudělám, chlapečku,“ řekla jsem a otočila se k němu zády na odchod, jenže on mě znovu otočil směrem k sobě. Nevěděla jsem, kde se ve mně vzalo to, co jsem říkala, natož abych věděla, kde se ve mně vzala ta síla a ta nebojácnost vlepit klukovi, který mě většinu let na škole šikanoval, takovou facku. Sama jsem tím byla naprosto překvapená, o Jerrym nemluvě. Tak, a máš to! V duchu jsem se mu posmívala, což mi svým způsobem ještě víc dodávalo na odvaze. Chvíli na mě s otevřenou pusou zíral a potom se napřáhl a taky mi jednu vlepil. Strašně to bolelo. Štípala mě celá tvář a cítila jsem teplo, které z ní sálalo uvolněním velkého množství mechanické energie. Oba dva jsme se drželi za zasaženou část obličeje a po chvilce jsme se beze slova vydali každý na jinou stranu.
Celou cestu domů jsem měla rozporuplné myšlenky, ale nakonec jsem došla
k závěru, že jsem
udělala
dobře. Kdybych
se tomu
tyranovi
nepostavila, kdo ví, čeho všeho by byl v následujících dnech, týdnech, měsících nebo i letech schopen, aby se mě dočista zbavil. Došla jsem domů a na rudý otisk na pravé tváři jsem si dala led, abych zklidnila bolest. Rodičům jsem o incidentu s Jerrym neřekla, protože bych jim jenom přidávala starosti, a to jsem nechtěla. Vždy jsem byla vzorná holčička, ale když jsem dala svému obávanému nepříteli facku, něco se ve mně zlomilo. Jako kdybych to už ani nebyla já. Stala se ze mě nová Mary Wilsonová. Od té doby si mě už Jerry nevšímal. Nechal mě na pokoji a já zase jeho. Pořád jsem byla jedničkářka a oblíbenkyně všech učitelek, ale už jsem rozhodně nebyla ustrašená holka, co si neumí sama s ničím kromě učení poradit. Když se mi něco nelíbilo, nebála jsem se promluvit. Byl to den, kdy jsem dostala, ale kdy jsem také někomu uštědřila první a zatím i poslední facku. Taková jsem zůstala do dnes a jsem na den, kdy jsem se postavila svému strachu čelem, velmi pyšná. Kdybych se neodvážila něco podobného udělat, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo… Konec Monika Příborská, 15 let IV.B8 (tj. 4 ročník osmiletého gymnázia) Gymnázium Olomouc-Hejčín Tomkova 45 779 00 Olomouc Vyučující: Mgr. et Bc. Barbora Veselá (
[email protected]) Facka Mé jméno je Mary Wilsonová a chtěla bych se s Vámi podělit o jeden ze zlomových okamžiků mého života… Bylo nevlídné listopadové počasí a já jsem jako patnáctiletá studentka stála na autobusové zastávce. Jako každý jiný všední den jsem čekala, až přijede autobus s číslem 13, který mě zaveze přímo ke škole. Foukal studený severní vítr, takže mi nezbývalo nic jiného, než se krčit za zástěnou prosté
stavby, která měla sloužit jako „čekárna“ na autobus. Jak jsem se tam tak krčila, uviděla jsem přicházet Jerryho, kluka, který mě z celé duše nenáviděl. Nebudeme si nic nalhávat, jsem a vždycky jsem byla šprt. A přesně proto mě Jerry přímo nenáviděl. Nesnášel lidi, jako jsem byla já. Říkal o nich, že jsou divní a že se potřebují vzpamatovat. Když jsem dostala jedničku, zašklebil se na mě. Když jsem měla referát, měl nevkusné poznámky a snažil se mi to všemi možnými i nemožnými způsoby pokazit. Když jsem šla po chodbě, schválně do mě žduchl. Jednoduše řečeno - dělal mi ze života peklo. No a teď se blížil směrem ke mně. Nikdy jsem ho tady v těch končinách neviděla, takže mě jeho přítomnost vylekala o to víc. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pohotově jsem se podívala na tabuli s příjezdy autobusů, což mi nijak nepomohlo, protože můj zachránce měl přijet až za sedm minut. Proč jsem jenom musela vyjít tak brzo? Vyčítala jsem si brzký příchod, ale na to už bylo pozdě. Když stál asi pět kroků ode mě, ďábelsky se na mě pousmál a otočil se o devadesát stupňů, takže se díval přímo na pole, které se před zastávkou rozléhalo. Oddechla jsem si. Neraduj se, dokud nejsi v cíli. Vzpomněla jsem si na poněkud pesimistické, ale pravdivé přísloví. Stále jsem byla plně přilepena na plexiskle a doufala, že se mi před začátkem první vyučovací hodiny nic nestane. Jerry mě sice ještě nikdy neudeřil, ale věděla jsem, že už k tomu mnohokrát neměl daleko. Po pár minutách autobus konečně přijel a já jsem se hrnula do jeho přední části, na opačnou stranu, než šel Jerry. Sedla jsem si vedle jedné postarší paní a modlila se, abych se bezpečně dostala do školy. Kde se tady vůbec vzal? Vždyť bydlí někde jinde. Pojede se mnou i domů? Je na mě s tou jeho partou předem domluvený? Hlavou mi vířilo plno myšlenek. Věděla jsem, že v autobuse na mě nezaútočí, ale na to, co se stane, až z něho vyjdu, jsem nechtěla ani pomyslet. Vždy, když jsem uslyšela někoho říkat „Jerry“, naskočila mi husí kůže a začala jsem se všude kolem sebe prudce ohlížet. Byla jsem z jeho přítomnosti pokaždé nesvá a paranoidní.
Ani jsem se nenadála a už jsem měla vystupovat. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo. Nakonec jsem přece jenom neochotně vyšla z autobusu a pádila směrem ke škole. Neustále jsem se ohlížela, ale Jerryho jsem nikde neviděla. Že by přejel zastávku? Že by šel jinou cestou? Napadala mě nereálná, ale pro mě i tak utěšující vysvětlení jeho nepřítomnosti. „Hledáš někoho?“ ozval se u mého pravého ucha povědomý hlas. Neodvažovala jsem se zvednout oči od země, natož něco rozumného odpovědět. Zakroutila jsem hlavou na znamení negativní odpovědi a doufala, že mě nechá být. Mýlila jsem se. „Tak proč kroutíš tou svojí přechytralou palicí jako slepice? Hmmm? Máš pro to nějaké rozumné vysvětlení?“ navážel se do mě dál. Ruce se mi potily a připadala jsem si, jako bych se měla každou chvilku zhroutit. Vchod do školy už byl jenom pár metrů přede mnou. Opět jsem jenom zakroutila hlavou a přidala do kroku. „Kam tak spěcháš, Wilsonová? Chceš si ještě pokecat s tvojí nejlepší kámoškou Claudií?“ vyptával se otravně dál. Claudie se jmenuje naše třídní učitelka a vlastně je to i moje nejlepší kamarádka, ale nemusel by to takhle jízlivě zmiňovat. Tentokrát jsem nijak nezareagovala a vběhla přímo do školních dveří. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Snažila jsem se uklidnit dechovým cvičením, ale moc to nepomáhalo. To jsem ale ještě netušila, co mě bude čekat odpoledne… Převlékla jsem se, dala si věci do skříňky a klopýtala po schodech do naší třídy. Jerry tam ještě nebyl a za tři minuty zvonilo, což mi zvedlo sebevědomí. Nachystala jsem si věci na první hodinu, matematiku, a vzorně se posadila do lavice, kde jsem si otevřela učebnici a začala si pročítat naposledy probírané učivo. Všechno jsem to samozřejmě pochopila už na minulé hodině, ale nechtěla jsem na sebe strhávat pozornost. Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Všichni jsme se postavili na pozdrav a na pokyn vyučující se opět posadili. Vše se odehrávalo tak jako normálně, jako kdybych před pár minutami málem neschytala ránu nebo přinejmenším nějaký ten pohlavek.
Celý den proběhl kupodivu jako každý jiný. Žádné výhružky nebo nevhodné řeči a ani žádný jiný náznak blížící se pohromy. Ticho před bouří. Napadla mě celkem znepokojující konspirace. Na oběd jsem šla co nejpozději, abych se vyvarovala Jerryho, protože jsem věděla, že na oběd chodí vždy mezi prvními, aby na svou porci jídla nemusel dlouho čekat. Opatrně jsem se zařadila na konec fronty. Hlavně nenápadně. Připomínala jsem si, jak se v této ošemetné situaci chovat. U každého okýnka jsem si vzala příslušný pokrm a u automatu na pití si natočila vodu. Sedla jsem si až úplně dozadu jídelny, tam, kde nikdo kromě učitelů nesedá. Při jedení zeleninové polévky, italských těstovin a zákusku v podobě mrkvového mini dortíku a občasného upíjení vody jsem byla neustále ve střehu. Sledovala jsem úplně všecičko, co se kolem mě pohnulo. Když už jsem úspěšně vycházela z jídelny a byla plná nadějí, že se mi dneska nejspíš opravdu nic nestane, zpoza rohu se přede mnou vynořil Jerry. „Jak je jenom možný, že vždy, když mě uvidíš, tak celá zbledneš? Nejseš ty třeba něco jako chameleon? Ha ha ha!“ smál se vlastnímu hloupému vtipu, zatím co jsem zrychlila krok a snažila se co nejrychleji opustit budovu školy. Proč zrovna já? Litovala jsem sama sebe, že jsem musela v životě narazit na takového výrostka. „Kam se zas tak hrneš? Teda povím ti, šprťoune, ty by ses měla přihlásit na rychlochůzi. Ha ha ha!“ pronesl další velmi chatrný vtip. Já už jsem byla u skříňky a začala se převlíkat. Jelikož Jerry má skříňku na opačné straně šaten, řekl: „Uvidíme se v autobuse, Mary.“ Ze strachu se mi udělalo špatně. Jsem v háji. Zbytečně jsem si objasnila situaci. Vzdala jsem to a poddala se realitě. V tu chvíli jsem si byla stoprocentně jistá, že domů nedojdu minimálně bez modřiny nebo červeného otisku na tváři. Nemělo cenu spěchat, když se mnou jel stejným autobusem. Líně jsem se převlékla, dala si věci do skříňky a vyšla ze školy. „To jsi na mě jako nemohla počkat?“ zeptal se povýšeně Jerry, když mě doběhl.
„To sis nemohl pohnout?“ opáčila jsem drze. „A hele, ono to umí i mluvit,“ poznamenal urážlivě. „Jo, to teda umí. A jestli mě budeš dál otravovat, tak ti asi už opravdu řeknu něco hnusnýho,“ použila jsem jeho taktiku i slovník. „Jen do toho,“ pobídl mě, přičemž se mu zablýsklo v očích. Jenom jsem nad tím zakroutila hlavou a nastoupila do autobusu, který zrovna přijel. Jerry si sedl vedle mě. Celou cestu bylo vypjaté ticho. Já se dívala z okna na ubíhající krajinu a Jerry pozoroval podlahu. Na své zastávce jsem vystoupila a rázným krokem se vydala domů, jenže Jerry mě stihl chytnout za rukáv mého kabátu. „Co máš za problém?!“ vyjela jsem na něj ostře. „Tebe,“ odvětil klidným ledovým tónem. Měl ten stejný ďábelský úsměv jako ráno. Nevím, proč si jako den D vybral zrovna dnešek, ale když už se chtěl hádat, přidala jsem se. „Už mě vážně nebaví, jak se do mě pořád navážíš, schválně mi slovně ubližuješ, žducháš do mě a nedáš mi pokoj ani po škole! Co ode mně sakra chceš?!“ rozkřikla jsem se po něm přes celou vesnici, ve které jsem bydlela. „Aby ses odstěhovala, a přestala mi tak ničit můj téměř dokonalý život,“ pronesl opět úplně s ledovým, až strašidelně klidným tonem. „Tak takovou radost ti neudělám, chlapečku,“ řekla jsem a otočila se k němu zády na odchod, jenže on mě znovu otočil směrem k sobě. Nevěděla jsem, kde se ve mně vzalo to, co jsem říkala, natož abych věděla, kde se ve mně vzala ta síla a ta nebojácnost vlepit klukovi, který mě většinu let na škole šikanoval, takovou facku. Sama jsem tím byla naprosto překvapená, o Jerrym nemluvě. Tak, a máš to! V duchu jsem se mu posmívala, což mi svým způsobem ještě víc dodávalo na odvaze. Chvíli na mě s otevřenou pusou zíral a potom se napřáhl a taky mi jednu vlepil. Strašně to bolelo. Štípala mě celá tvář a cítila jsem teplo, které z ní sálalo uvolněním velkého množství mechanické energie. Oba dva jsme se drželi za zasaženou část obličeje a po chvilce jsme se beze slova vydali každý na jinou stranu.
Celou cestu domů jsem měla rozporuplné myšlenky, ale nakonec jsem došla
k závěru, že jsem
udělala
dobře. Kdybych
se tomu
tyranovi
nepostavila, kdo ví, čeho všeho by byl v následujících dnech, týdnech, měsících nebo i letech schopen, aby se mě dočista zbavil. Došla jsem domů a na rudý otisk na pravé tváři jsem si dala led, abych zklidnila bolest. Rodičům jsem o incidentu s Jerrym neřekla, protože bych jim jenom přidávala starosti, a to jsem nechtěla. Vždy jsem byla vzorná holčička, ale když jsem dala svému obávanému nepříteli facku, něco se ve mně zlomilo. Jako kdybych to už ani nebyla já. Stala se ze mě nová Mary Wilsonová. Od té doby si mě už Jerry nevšímal. Nechal mě na pokoji a já zase jeho. Pořád jsem byla jedničkářka a oblíbenkyně všech učitelek, ale už jsem rozhodně nebyla ustrašená holka, co si neumí sama s ničím kromě učení poradit. Když se mi něco nelíbilo, nebála jsem se promluvit. Byl to den, kdy jsem dostala, ale kdy jsem také někomu uštědřila první a zatím i poslední facku. Taková jsem zůstala do dnes a jsem na den, kdy jsem se postavila svému strachu čelem, velmi pyšná. Kdybych se neodvážila něco podobného udělat, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo… Konec
