Literární příloha žákovského časopisu Všímálek PRÁCE ŽÁKŮ A ŽÁKYŇ Z 8. A 9. TŘÍD
Obsah Žánrové variace Máj - 8. ročníky ........................................................................................................... 1 Fejeton 9. A ............................................................................................................................................8 Dokonči povídku 9. A .......................................................................................................................... 10
Lenka Marková |tvůrčí kolektiv 8.B|11. března 2015
Žánrové variace Máj - 8. ročníky Úkolem mladých spisovatelů bylo vytvořit dílo, které se inspiruje Májem od K. H. Máchy. Samotnému tvoření předcházela několikahodinová práce s původním textem, tvoření otázek a nacházení odpovědí. Každý se mohl rozhodnout, jakými prostředky „svou“ variaci ozvláštní. Někteří se cítili pevní v kramflecích v psaní textu, jiným vyhovovala práce s kamerou. Každá práce byla originální a jedinečná. Některé práce si dovolujeme otisknout, posuďte sami, jak moc se podařilo autorům dodržet základní dějové zvraty a charakteristiky jednajících postav. LM LITOMĚŘICKÝ KULTURNÍK
Speciální výtisk na počest 70. Výročí vydání lyrickoepické skladby Máj. Máj – úryvek
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, Jan Vilímek - Karel Hynek Mácha.jpg (public domain) planoucí tam co slzy lásky. Máj se dostal do světa 23. dubna 1836 v nákladu šesti set výtisků. Od doby generace Májovců je Máj označován jako základní dílo novodobé české poezie. V Máji se myšlenková hloubka pojí s dokonalým líčením přírody, objevným použitím eufonie, rytmu, oxymoronu nebo metafory. Máj – děj
Děj vypovídá o osudu tří lidí: Ludmily, Viléma a Vilémova otce. V první části básně se setkáváme s Ludmilou na břehu jezera. Sedí tam a sténá nad osudem jejího milovaného. Májová příroda zve k lásce a k novému životu a naději. V druhé části se seznamujeme s Vilémem, který je ve vězení za vraždu svého otce, svůdce své milované Ludmily. Vilém přemýšlí o svém životě a o nadcházející smrti. Viléma štve promrhání jeho života, a že už nikdy neuvidí rodnou krajinu. V třetí části se Vilém loučí se životem, obdivuje krásu přírody a uvažuje nad pomíjivostí života a nad svou popravou. Poté je popraven a vpleten do kola. Jeho duch se stává strážcem popraviště. V poslední části básně přichází autor na místo posledních chvil Vilémova života a propojuje svoji osobnost s osudem postav a jejich názory. Přidává část svého cítění přírody a svých názorů. Ludmila a Vilém jsou hlavními postavami, ale o jejich charakteru se toho moc nedozvíme. Ludmila slouží spíše jako nástroj zkázy obou mužů a sama nakonec propadá hlubokému smutku ze smrti Viléma. O Vilémovi se dovídáme jako o strašném pánu lesa, což může znamenat cokoliv. Nejdůležitější jeho vlastností je láska k Ludmile, kvůli které zabije svého otce. Jeho prostřednictvím také autor vyjadřuje obavy ze smrti a lásku okolní krajině.
STRÁNKA 1
MÁJOVÁ VRAŽDA (NEFALŠOVANÁ DETEKTIVKA)
Byl pozdní večer - první máj večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas. Viléme můj drahý: „Tebe mám ze všech nejraději." „Ach, já také Jarmilo." „Avšak svěřit se ti musím, já už mám milého, ale toho já nechci, já chci být s tebou." „ Neboj Jarmilo, já s ním promluvím, jenom mi řekni, kde na noc uléhá." „Za kostelem Viléme, tam v tom velkém statku." „Neboj, Jarmilo, teď se ale musím mezi své bratry vrátit." Je pozdní večer - první máj večerní máj - byl lásky čas. Starý muž si šel zrovna lehnout, když uslyšel vrznutí. Rychle se otočil. Nic neviděl. Šel zkontrolovat dveře. Zavřené. Vrátil se zpět k posteli. Prásk! Zhroutil se k zemi. Pak byl slyšet už jen dusot a další vrznutí. Nad temné hory růžný den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol lehká co mlha - bloudí sen. Detektiv Hans Müller: „Vy jste ta, co ho našla?" „Ano detektive." „Můžu se vás na něco zeptat?" „ Ano můžete, alespoň tomu chudákovi trochu pomohu." „Also, kdy jste ho našla?" „Inu, já měla dnes dostat mléko pro Micinku, a tak jsem klepala, volala a čekala." „Ale já se ptám, kdy jste ho našla?" „Vždyť vám to říkám, dnes jsem měla dostat … " Nein, jinak, kdy jste na něj klepala?" „Ach tak, to bylo tak. No chvíli po klekání." „To jsem potřeboval slyšet. Paní byl tady oblíbený?" „Víte, žena mu umřela a on svého syna vyhnal." „No, takže byl oblíbený nebo nebyl?" „ Moc ne, nashledanou." „Danke schön, konečně, baba!" „Podíváme se na místo činu." Hans se chvíli procházel po místnosti a pak hrdě prohlásil: „Vražda, muž udeřen tupým předmětem do zátylku." Klekl si a podíval se na smrtelnou ránu. „Podle střepů kolem a úlomků v ráně, soudím, že to bylo něco keramického." Zvedl se a podíval se do skříněk a vitrínek. „Á, tady to je." Ve vrstvě prachu bylo vidět kolečko. „A co je tohle?" povšiml si Hans kupy papírů. Rychle je prolistoval a pak kousek přečetl: „Kde můžeš být synu můj, kdo se tě ujal Viléme." „Vypadá to, že sousedka měla pravdu, když říkala, že vyhnal syna. Proč ho ale teď hledá? Asi začal litovat svých činů." Tohle do případu nezapadalo. Hans listy položil a pronesl: „Moje teorie je prostá. Vrah popadl keramický předmět a praštil s ním zavražděného." Hans s sebou prudce trhl. „Was ist das?" Klekl si na zem a něco sebral. „Ja, hlína, náš vrah se podepsal." Hans se zvedl a rozešel se ke svému vybavení. Vyndal si lupu a pinzetu a začal hlínu prozkoumávat. „Gute Arbeit Hans!" Detektiv Hans Müller se posouvá mílovými kroky k rozluštění případu. Právě našel jehličí a stopy hub v hlíně, kterou zanechal pachatel na místě činu. „ Hon na vraha začíná," řekl Hans. „Jestli uvažuji správně, vrah musí být myslivec, pytlák, loupežník nebo tulák." Hans po chvíli vyloučil tuláka, protože kdo by zabíjel na své cestě světem. Myslivec se zdál nadějný a tak se vydal přímo k myslivně. „ Haló, polizei öffnen Sie." „Tam nikdo není," říká kolemjdoucí. „A kde tedy najdu myslivce?" „Nenajdete. Poslední odtud odešel, málem přišel o život, když ho přepadli loupežnici." „Danke schön. Jestli tu není myslivec, musí tady být hodně loupežníků." Hansovi se to začíná spojovat. Loupežník byl ten, kdo zabil. „Bude to složitější případ, než jsem myslel." Hans se snaží přijít na to, jak vraha dopadnout. Má přivolat posily a zavřít všechny loupežníky? Najde poté mezi nimi toho správného? Pořád je tu možnost, že to loupežník není. „Jsme ve slepé uličce. Musím se vrátit a začít od začátku." Hans Müller stráví tuhle noc čtením listů, které našel na statku zavražděného.
STRÁNKA 2
Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž je růžojasné nad modrými horami míhá. Další ráno se detektiv Hans probudil s novým směrem vyšetřování. V listech, které pečlivě četl, se dozvěděl, o nějaké Jarmile. Bylo tam napsáno: „Doufám, že při mém hledání ztraceného syna mi pomůže má přítelkyně Jarmila." Detektiv se poptal pár sousedů a ti mu bezpečně řekli, kde Jarmila bydlí. Když se Hans dostal k domu Jarmily, začal své oblíbené: „Polizei, öffnen Sie." Otevřely se dveře a vykoukla mladá žena. „Vy jste Jarmila?" otázal se Hans. „Ano to jsem já, děje se něco?" „Potřebuji se na něco zeptat." „Pojďte dál," řekla vyděšeně Jarmila. „Also, je pravda, že s mužem, kterého jsme našli, máte bližší vztah?" „Ano, měla jsem s ním bližší vztah, ale teď už mám jiného, Viléma." „Říkala jste Viléma?" udivil se Hans. „Ano, má to s tím něco společného?" „Ne, asi ne." Hans se zvedl, poděkoval a odešel. Cestou si říká: „Je to ten Vilém, kterého hledal ten zavražděný?" Otočil se zpátky a řekl: „Ta Jarmila je podezřelá." Zrovna, když chtěl odejít, všiml si, že Jarmila běží k lesu. Nevěděl sice, proč to dělá, ale něco mu řeklo, ať běží za ní. Sledoval ji hodně dlouho a zašel až do hustého a temného lesa. Pak zaslechl hlasy: „Viléme, já se o tebe bojím." „A proč Jarmilo, proč tu jsi?" „Viléme, že jsi ho nezabil? Řekni, že jsi to neudělal!" „Já musel Jarmilo, kvůli tobě." Jak tohle uslyšel Hans, vyběhl z poza stromu, chytil Viléma, a protože to byl statný detektiv, přemohl ho. Svázal mu ruce, do pusy mu dal roubík, aby nepřivolal další loupežníky. Jarmila byla tak šokována, že se na nic nezmohla a odešla s detektivem. Hans byl na sebe náležitě pyšný, a když tento příběh vyprávěl kamarádům, nevěřili mu. Jenom Hynek vyzvídal. Hlaváček Petr VIII. B MODERNIZOVANÝ MÁJ
1. Zpěv „Byl pozdní máj, večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde bor- Jesus to je kravina! '' řekl Vilémus Sarke Novotný a zaklapl svůj notebook a chystal se zvednout iPhone, který právě přehrával nejnovější skladbu od One Direction. „Ano kotě? Jop, hele ještě se stavím u Meka a tak za půl hoďky jsem u tebe! papa. '' Zavěsil. Nasedl do svého Ferarri a vydal se na cestu. V McDonald's si objednal velkou Cocacolu a dva cheeseburgery s velkými hranolkami. Když však odjížděl z parkoviště a popíjel při tom Cocacolu, neuvědomil si, že má přednost auto jedoucí z prava a tvrdě se srazil s tyrkysovým skůtrem. Vilémus nevěděl, co má dělat. V tu chvíly zvítězil instinkt. Šlápl na plyn. Z výfuku vylítl oblak dýmu a byl tu tam. „ Lásko, jsem tu! - Už běžím!'' Ozvalo se z okna a během chvilky se vyřítila ze dveří mladá dívka v sexy prádélku, která ho ihned vtáhla dovnitř. „ Už jsem se tě nemohl dočkat !'' říká Vilémus. „Vždyť já tebe taky ne! '' odpovídá mu Jessica Jarmila Rebelská. „Koupil jsi mi něco u toho Meka? - Neboj, mám tu pro tebe cheese a hranolky.'' Posadili se na sedačku a pustili televizi na program Nova. Zrovna probíhaly večerní zprávy, kde nyní vařil Láďa Hruška. Následovala aktuální zpráva z ČR: „Dnes večer okolo sedmé hodiny se neznámý řidič červeného automobilu s pražskou SPZ srazil s protijedoucím vozidlem. Jednalo se o tyrkysový skůtr, jehož řidič nepřežil. Oběť byla identifikována jak Vilém Novotný. Viník nehody ujel od místa činu. Pro televizi Nova Jana Adámková „Vilém Novotný, Vilém Novotný, VILÉM NOVOTNÝ!!!'' znělo pořád dokola v hlavě Vilémusovi. „To je přece můj otec! Já jsem zabil svého otce! A kde asi vezmu peníze na pohřeb!? '' 1. intermezzo „Já ho odsoudím na minimálně 5 let! '' říká první soudce. „Na 5? Ha, já na 10! '' Oponuje druhý. „Žádný právník ho z toho už nevytáhne, tak proč ne na 20! - 20, 20 Na doživotí! Vždyť zabil svého otce! '' STRÁNKA 3
2. zpěv „Jessico, já se bojím! '' říká své milované vystrašený Vilémus. „Neboj, snad tě nechytí, ale myslím si, že jsi odtamtud nemusel ujíždět. '' Uklidňuje ho Jarmila. „Vždyť znají moji espézetku! '' Křičí. „Neřvi na mě! Je to tvoje chyba! Máš dávat pozor !'' rozčiluje se Jarmila. „No jo, promiň. Nechal jsem se unést.'' a objal ji. „Crrrr.'' Někdo zazvonil u dveří. „Policie České Republiky. Ve jménu zákona otevřete! '' ozvalo se za nimi. „Sakra! To jsou benga! Našli mě! Co budu dělat ?! '' panikařil Vilémus. Ozvala se velká rána. Dva páni zákona vstoupili do dveří. „Zatýkáme vás!'' A během 5 minut už seděl v policejní dodávce s pouty na rukou. Jarmila si říká: „Žádný právník ho z toho nevytáhne. Můj život bez něj už nemá cenu. '' Došla tedy na Karlův most. Stoupla si na zábradlí. Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj byl lásky čas. „Ale na lásku musí být dva!'' vykřikla uplakaná dívka … skočila ! Šedová Barbora VIII. MÁJ – OTCE POZNAL AŽ PO JEHO SMRTI Opět tu máme novou vraždu, ale tentokrát vrah nezabíjel kvůli penězům, alkoholu, ani se nechtěl nikomu pomstít, ale zabíjel kvůli lásce a dokonce zabil svého otce.
Začalo to tak, že mladý Vilém se zamiloval do Jarmily a ona naopak do něj. V kostele si chtěli přísahat lásku a věrnost až doseti, ale Jarmila se zdráhala, a tak za ni přísahal Vilém. Jarmila ovšem slib porušila a začala se po nocích tajně scházet se starým sedlákem. Vilém si jednou navečer jel pro Jarmilu, ale jakmile spatřil sedláka se svou milou, vytáhl dýku a nemilosrdně sedlákovi podřízl hrdlo. Jarmila se rozběhla k sedlákovu tělu a otočila jej na záda, bylo pozdě, sedlák ihned zemřel, Vilém okamžitě spatřil jeho tvář a uvědomil si, že je to jeho otec, který ho v mládí vyhnal z domu. Vilém musel vyrůst mezi loupežníky a mezi lidmi byl přezdíván jako „Strašný lesů pán“. Druhý den byl Vilém zajat a vsazen do vězení, kde měl počkat na svou popravu. Dozvěděla se to i Jarmila, bylo jí líto, že kvůli ní oba muži zemřou a také se nechtěla dál trápit, proto se rozhodla skoncovat se svým životem. Ještě ten den v pravé poledne skočila z vysoké skály do temného hlubokého jezera a utopila se. Ve vězení Vilém znovu a znovu přemýšlel, co se vlastně stalo, a došel k závěru, že kdyby ho sedlák nevyhnal, nemusel ho Vilém zabít a hrozně se ve vězení litoval. Strážného zajímalo, proč pořád tak naříká, a tak mu Vilém pověděl svůj příběh, říká se, že strážný se už nikdy za svůj život neusmál. Lidé si k této události domysleli jednu nadpřirozenou část. Noc před Vilémovou popravou se sešli všichni duchové a přemýšleli, jak Viléma uvítají a zasvětí do jejich posmrtného života a moc se na něj těšili. Jakmile kat sťal Vilémovu hlavu, objevil se mezi nimi nový duch, ale byl jiný než ostatní, byl úplně odlišný – všichni duchové byli čistě bílí, ale jeho šat byl potřísněn krví. Když Viléma vedli na popravu, rozhlížel se po krajině – po polích, loukách, řekách, lesích, ve kterých vyrostl, rozhlížel se i po obloze, nebi, slunci vypadalo to, jako by se se vším loučil. Pak už jen zavřel oči a kat ho popravil. Jediní, komu bylo Vilémovi smrti líto, byli jeho loupežničtí kamarádi, zpovzdálí pozorovali jeho popravu a tiše na něj vzpomínali. Ale to zdaleka není vše o Vilémovi a jeho nešťastném příběhu. Dnes ráno, když jsem šla do redakce, potkala jsem jakéhosi poutníka, zdvořile se mi představil a zeptal se: „Dobrý den, já jsem Hynek, zaslechl jsem příběh o Vilémovi a jeho milé Jarmile, nevíte, kde bych ho mohl najít?“ Smutně jsem mu odpověděla: „Vilém je už několik let mrtvý, ale můžete najít jeho kříž, na kterém byl pověšen na támhleté hoře.“ „Moc Vám děkuji.“ odvětil Hynek a pokračoval směrem k hoře, kterou jsem mu ukázala. A to je ten důvod, proč dnes čtete tento článek, Vilémův nešťastný příběh se rozšířil do všech krajů a pár jedinců se o něj i důkladně zajímá. Eliška Tůmová VIII. B STRÁNKA 4
MÁJ, COBY HAPPY END!
„Byl pozdní večer – první máj – byl lásky čas.“ „Začátek této lyrickoepické básně psané ich formou zná každý. Báseň předního českého básníka, dramatika K. H. Máchy upoutala mnoho čtenářů napříč generacemi. Báseň Máj je bezpochyby velkým literárním klenotem, po boku s K. J. Erbenem a jeho Kyticí, o které se učí už žáci 8. tříd základních škol. Ale jak báseň vidí samotný Vilém? Společně nahlédneme do minulosti. Naši technologií, která dosáhla nemožného. Tento převrat chceme právě teď otestovat. O výsledku testu se chce přesvědčit naše přední česká reportérka Ilona Hálová. Předávám slovo mé kolegyni, která je na místě“. „Dobrý den, hlásím se Vám z věznice, ve které by se měl nacházet vrah svého otce, známý jako Vilém. "Jdeme na to!" „Vstupte, ale dejte si pozor, měl velmi těžkou noc, vyprávěl mi, že se mu dnes v noci zdálo o loupežnících a duších, jeho bratří …“ informoval redaktorku strážník. Redaktorce ihned blesklo hlavou, že Vilém mezi loupežníky vyrostl. Když redaktorka vstoupila do cely, našla Viléma schouleného, ubrečeného a ve tváři opuchlého na pryčně. Po chvíli zkoumání a pohledů přiměla Viléma vstát a sednout si k dřevěnému, léty odřenému, flekatému a zářezy ozdobenému stolu. „Nepotřebujete se napít?“ starostlivě vyzvídala. „Ne, co ode mě chcete, dámo?“ „Dozvěděla jsem se, že si v této věznici odpykáváte trest, za vraždu svého otce.“ „Kdepak odpykávám, jen čekám na popravu, máte mylné informace!“ „Povíte mi svůj příběh, prosím?“ prosebně přikývla redaktorka. Vilém aniž by zvedl své oči od podlahy, zachmuřeně odpověděl. „Jediný, komu jsem vyzvěděl svůj tragický příběh, je strážník, který Vás za mnou postil, ale protože už mě dál nebaví žít a vy na mne působíte velmi sympaticky…No tak dobře, udělám výjimku. Dozvíte se vše, začínám vyprávět, úplně od začátku.“ „Vše se seběhlo tak rychle… „Když jsem byl malý, otec mne vyhnal z domu… a tím pro mne začal život bez blízkých, domova a lásky. Po čase jsem se přidal k loupežníkům, kteří mne přijmuli s otevřenou náručí a já tak po dlouhé době našel domov, po pár letech jsem se stal oblíbený a v oboru loupežnickém tak zručný, že mi začali říkat „Strašný lesu pán.“ „Vsadím se, že tuto informaci jste nevěděla!“ „Pokračujte prosím.“ „Tak dobře, otce jsem od té doby neviděl. Roky ubíhaly a já ji jednoho dne spatřil.“ „Koho?“ naléhala redaktorka. „Před pár dny jsem se o ni dozvěděl hroznou zprávu.“ „O kom? O Jarmile?“ „Ach ano, má drahá, malovaná Jarmila, která spáchala ohavný hřích za mými zády. Kvůli ní, jsem tu a sama vidíte, co ze mne zbylo. Troska, která všeho lituje!“ „Promiňte, skáču Vám do řeči, ale shrňme si to: Zamiloval jste se do Jarmily, z Vaší řeči jsem pochopila, že už není mezi námi, to chápu, ale… jaký hřích spáchala?“ „Ano, to jsem zapomněl vysvětlit.“ „Bydleli jsme s Jarmilou v domě poblíž jezera v krásné přírodě, která nás všude kolem obklopovala. Bylo nám tam krásně. Naše láska rozkvetla a já ji miloval tak, jak muž může milovat ženu. Jednoho dne… Nedokážu to snad ani říci, jak mě puká srdce nad tím vším… musím zavřít oči… Uviděl jsem ji s jiným! Postarším mužem! S chlapem! Nevěděl jsem, kdo to je, co je to za člověka, ale jedno mě bylo jasné. Podvádí mě! Podvádí! Zrazuje naši lásku! Podvádí! Podvádí! Tento zážitek jsem nemohl dostat ze své hlavy, těla, byl jsem tím úplně prosáklý a jak smyslů zbavený. V hlavě jsem stále dokola slyšel: Podvádí tě! Podvádí tě! Z hřešila! Spáchala hřích! Zapomněla na jedno z Božích STRÁNKA 5
přikázání: Nesesmilníš! Sáhl jsem po vražedné zbrani… Jedním sekem byl mrtev! Proto jsem zde zavřený! A lituji! Trudomyslně vzpomínám, čekám, čekám, až konečně bude moje cesta dokonána“ „Sdělili Vám, jak Jarmila zemřela?„ ptá se redaktorka. „Ano, řekli. Utopila se. Spáchala sebevraždu.“ „Zmínil jste se o jezeru poblíž vašeho domu, myslím si, že se utopila právě tam. Zřejmě ze žalu?“ „Zřejmě.“ „Mám ještě jednu otázku, víte, kdo byl ten neznámí muž, se kterým se Jarmila scházela?“ „Ano, vím. Až později jsem se dozvěděl, že to byl můj otec. Nejhorší v mém příběhu není to, že jsem byl vyhnán z domu, ale to, že Jarmiliným milencem byl můj vlastní otec. Můj ubohý otec, kterému jsem se v podstatě pomstil, tak uvažuji nyní. Kdo má zamřít, zemře, moje dny jsou také sečteny. Zajímá mne, co dělají loupežníci? Těší se na mě? Určitě cítí, že brzy přijdu zpět za nimi. Tam, kam patřím… „ „Proč o tom mluvím, dnes v noci se mi zdál sen, cituji mého blízkého přítele: Teď pravý čas! – připravte stán – neb zítra strašný lesů pán mezi nás bude uveden.“ „Byl jsem mezi mini, můj čas se neodvratně blíží, cítil jsem to ve snu a vím, co mne čeká.“ „Mrzí mne, že Vám nemohu pomoci, ale přišla jsem Vám něco důležitého říci.“ „Co?“ „Teleportovala jsem se z budoucnosti, z roku 2015, pomocí naší výkonné technologie jsem se mohla přenést do minulosti za Vámi. Naše technologie funguje jako stroj času. Asi mi moc nerozumíte, že?“ „To opravdu ne, jsem zmatený.“ „Stroj času umožňuje pohybovat se napříč časem do dob minulých i budoucích. Tato technologie mi umožnila se s Vámi setkat.“ „Takže nejste skutečná?“ „Jsem skutečná, jen jsem z jiné doby a jsem tu s Vámi. V mé době, v roce 2015 jsem se setkala se starou vědmou, která mi věštila z ruky minulost i budoucnost. V této věštbě jsem se dozvěděla, co jsem prožila, a co mě čeká. To mě navedlo na myšlenku se dovést do stavu nevědomí, vědomí. V jednom z mých minulých životů jsem prožila právě život s Vámi, Viléme. Jmenuji se Jarmila. Proto jsem tady, abych Vám mohla vysvětlit, se vlastně stalo.“ „Ale to, to to, to není možné!“ „Velmi jsem Vás milovala, ale potom mi do života vstoupil Váš otec – znásilnil mě. Vy jste si vše vysvětlil špatně. Nepodvedla jsem Vás. Jak už jsme se bavili, ze žalu jsem si sáhla na život, nemohla jsem unést, že Vás nebudu mít po svém boku. Jezero u domku s lávkou se mi stalo osudným. Tak a teď víte, kdo tu s Vámi sedí, žiji spokojený život, v práci se mi daří, mám dvě krásné, roztomilé děti a to nejdůležitější harmonické manželství s Vámi, můj drahý Viléme. Neboj se zítřejší popravy, v dalším životě, ten co teprve přijde, se spolu určitě setkáme, dostaneme novou šanci náš společný život změnit. “ „Neboj se!“ „Už musím jít, má lásko. Brzy na shledanou!“ „Na shledanou má nastávající lásko“ procedil udivený Vilém mezi zuby… „Portál stoje času se zavírá, mojí povinností je ho stihnout a vrátit se zpět do moderní doby roku 2015.“ Ilona Hájková VIII.
STRÁNKA 6
MÁJ
V malém městečku nedaleko Máchova jezera byla nalezena mrtvola muže ve středním věku. Zavražděný se jmenoval František. Muž byl ubodán četnými ranami do oblasti hrudníku a břicha. Vyšetřování se ujímá kriminalista Hynek. Je znám jako zamyšlený, hloubavý, pracovitý a důsledný policista. Po ohledání mrtvoly začíná kriminalista Hynek vyslýchat osoby z okruhu blízkých a přátel mrtvého. Dlouho nemůže naleznout žádnou stopu. Až domovnice si vzpomene, že mrtvý kdysi prožil románek se sličnou mladou dívkou Jarmilou. Po delším pátrání ji policista nalezne a pozve k výslechu. Dozví se o ní, že je poctivá, impulzivní a přátelská. Jarmila ho upoutá svou krásou a půvabem. Jarmila mu vypráví o románku prožitým se zavražděným. Potkali se asi před dvěma roky a mrtvý ji tak dlouho sváděl, až dosáhl svého. Policista hledá možné motivy vraždy. Všimne si, že Jarmila žije nákladnější způsob života, který neodpovídá jejím příjmům. Upře pozornost i na přítele Jarmily Viléma. Ukáže se, že Vilém byl již sledován pro krádeže. Rovněž se dopouštěl výtržností. Kriminalista začne pátrat v jeho minulosti. Vilém od svých čtyř let vyrůstal v dětském domově. Maminka mu umřela a otec o něho nejevil zájem. Vilém se v době dospívání dostal do party lumpů. Postupně se vypracoval na jejich vůdce a stal se z něho profesionální zloděj. Jeho dětství ho velice poznamenalo. Zamiloval se do Jarmily, ale byl i velice žárlivý a pomstychtivý. Když se dozvěděl o jejím vztahu s Františkem, propukl u něho záchvat žárlivosti a chtěl se pomstít. Při návštěvě Františka došlo k potyčce a Vilém ho zavraždil. Při výslechu se Vilém přiznal a zhroutil se. Byl velice smutný a nešťastný. Projevoval velikou sebelítost. Za uvedené činy byl potrestán doživotním vězením. Jarmila těžce nesla život bez Viléma. Byla velice nešťastná a jednoho slunečného dne skončila život skokem pod vlak. K ohledání těla byl povolán kriminalista Hynek. Kriminalista Hynek byl z tragické lásky i vraždy šokován. Vidí, že svět je plný násilí, kterého neustále přibývá. Nešťastné mládí může zničit celý život. On svou prací pouze zmírňuje důsledky. Cestou zpět na stanici zašel do oblíbeného baru. Matějka Stanislav VIII. A MÁJ
Pohled Viléma: Zítra mám popravu. No to je radost. Sedím v hnusné tmavé kobce. Jediné světlo, které sem proudí, vychází z malého okénka u stropu. Trošku se vám popíšu, když tady budu už jen na chvilku. Jmenuji se Vilém. Mám delší černé vlasy, které mi spadají do hnědě čokoládových očí. Jsem celkem vysoký a štíhlý. Na sobě mám většinou hnědé kalhoty kamaše a zelenou tuniku. Dnes to není výjimkou. Lidé mi říkají „ Pán lesa“. Zamiloval jsem se bezhlavě do elfky Jarmily. Ona mi řekla, že už měla jiného muže. Ze závisti jsem ho zabil a kvůli tomu jsem tady v té špinavé kobce. Co teď asi dělá Jarmila? Prolítlo mi hlavou. Pohled Jarmily: Mám tam vlézt nebo ne? To byla otázka, kterou jsem se zabývala hodně dlouho. Asi tam vlezu. Stejně má Vilém zítra popravu. Nemám už stejně pro co žít. Omotala jsem si kolem kotníku železnou kouli a pomalu jsem zalézala do vody. Při té cestě jsem si držela modré šaty, abych se nezabila předem. Foukalo a mně díky tomu do obličeje spadlo pár blonďatých pramenů vlasů. Toto byl můj poslední vítr. Tak si ho musím užít. Vstoupila jsem do středu řeky a náhle mě strhla voda. Plula jsem dost dlouhou chvíli a párkrát jsem se nadechla a poté jsem se ponořila. Poslední, co jsem cítila, byl pocit svobody. www.openclipart.org
STRÁNKA 7
Pohled Viléma v den popravy: Přišel ke mně strážný. „ Pojď, ať se moc dlouho nečeká. Chci ještě stihnout oběd.“ Šel jsem poslušně za ním. Pomalu jsme šli chodbou plnou zavřených dveří. Poté jsme sešli točité schody a vyšli jsme ven na světlo. Přivřel jsem oči. S mým společníkem jsem vyrazil uličkou zvědavců. To se tolik lidí chce koukat na popravu? Málem mi upadla brada. Vystoupil jsem po schůdcích na plošinu a šel k špalku si kleknout. Radní něco začal povídat. Nezajímal jsem se o to. Koukal jsem se kolem a potichu jsem se loučil se vším, co jsem měl rád. Pak jsem na sobě ucítil stín. Otočil jsem se k majiteli stínu a zjistil jsem, že nade mnou je můj kat. „Polož hlavu na ten špalek“, zavrčel. Poslechl jsem ho a přivřel jsem oči. Prvně si změřil dopad a pak mi upadla hlava od těla. Vypravěč: Poté o několik let později přijel poutník, který tento příběh vymyslel podle skutečných událostí… Zuzana Wiesnerová VIII. A
Fejeton 9. A Fejetony jsme se zabývali v rámci výukového bloku zaměřeném na dílo Jana Nerudy. Nejen, že jsme jeden z jeho nejslavnějších fejetonů, Kam s ním?, četli, ale pokusili jsme se i o vlastní tvorbu. Věnovali jsme čas pečlivé přípravě, vymýšleli, jakými běžnými věcmi bychom se mohli ve svém textu zaobírat a do jakých netradičních souvislostí je uvrhnout. Opět vzniklo několik velice povedených textů, o čemž se sami můžete přesvědčit. JAK PSÁT FEJETON?
Fejetony, fejetony a ještě jednou fejetony. Věrní čtenáři novin a dámských časopisů je znají jako své boty. Ale víte, jak takový fejeton napsat? Nevím, jestli někdo napsal fejeton o tom, jak psát fejeton. Jestli ještě nikdo nenapsal fejeton o tom, jak psát fejeton, budu první, kdo napsal fejeton o tom, jak psát fejeton. Brr, už teď se v tom ztrácím. První, co musíme vědět, je vědět o čem psát. V mém případě je to manuál k psaní fejetonu. Pokud nemáte to štěstí a múza vás ještě nepolíbila na čelo, tak se běžte vykoupat, umejte si hlavu a vyčistěte si zuby, protože taková múza nebude líbat žádného špindíru, ještě by od něj něco chytla. Jedna z nejdůležitějších věcí, když píšete fejeton je upoutat titulkem. Ale pozor! Titulek musí odpovídat tomu, co se nachází pod ním, ale zároveň musí upoutat. Takže žádné titulky typu „Vyhlášení světového míru.“ nebo „Palačinky zdarma!“ a nakonec se z toho vyjde fejeton o tom, jak jste luštili křížovku, to by byl čtenář zklamaný a smutný. A to by od vás bylo ošklivé. A hlavně prosím vás – soustřeďte se na jedno téma! Jednak proto, že by se v tom jeden ztratil a jednak proto, že by byl fejeton moc dlouhý a nikdo by ho nečetl (člověk je od přírody líný tvor) pokud by tedy zrovna neměl dlouhou chvilku v malé místnůstce, nebo by nemohl usnout. Pokud chcete čtenáře oslovit tak využívejte přátelský až hovorový jazyk. Však jsme všichni kamarádi, no ne? A taky si udržujte nadhled, vždyť o nic nejde a vážný lidi nemá nikdo rád. Nezbytná součást každého fejetonu jsou tázací věty. Čtenář, jakožto člověk je tvor sebestředný a má rád, když se ho na něco ptáme (pokud zrovna není u výslechu). A neprste se, že to není pravda, když já vím, že je! A nakonec – fejeton nemá závěr, takže ani tady nic nečekejte. Páčko! Kristina Němcová IX. A
STRÁNKA 8
PŘEŽITÍ NA VENKOVĚ
Určitě už se vám někdy stalo, že vás od všedního dne u počítače vyrušil nějaký rodinný příslušník, nejčastěji máma nebo táta, a oznámil vám, že strávíte víkend u babičky bydlící na místě, které ani nenaleznete v klasických mapách a abyste zjistili název jejího bydliště, musíte se probrat 300 stránkami tlusté kroniky. Poleje vás studený pot a váš panikařící mozek začne vymýšlet jakoukoliv smysluplnou výmluvu. Například, že se musíte naučit deset stránek o křemičitanech, ale následně učivo spatříte pouze v momentě, kdy uklízíte učivo do tašky? Ne, to nepůjde. Záhadně se vám přitížilo a máte podezření na nějakou africkou nemoc, i přes to, že jste byli v Africe pouze prstem na mapě, proto byste raději návštěvu u babičky odložili na neurčito, aby se babička náhodou nenakazila také? Bohužel, poté byste museli strávit celý týden v posteli simulující smrtelné křeče, a ta nová úroveň ve střílečce se sama nedohraje. Co teď? Pokud vás napadla geniální výmluva, tak gratuluji, ale pokud není vaše schopnost vymýšlet výmluvy na úrovni politiků, nezbývá vám nic jiného, než ten víkend přetrpět. Proto jsem se rozhodla, že vám jako vesnický buran přinesu pár rad a tipů, jak se s tím poprat a ve zdraví se vrátit do svého teplounkého vysezeného místečka u televize či počítače. První věc, kterou by bylo záhodno udělat, je sbalení zavazadla. Máme si s sebou brát nabíječku nebo to nemá cenu, jelikož u babičky není vedení elektřiny? A co nějaké oblečení? Hodí se tam džíny a vysoké podpatky? A co toaletní papír? A má babička vlastně vůbec záchod? Pokud vás takové otázky napadly, nechte mě vám sdělit jednu překvapivou skutečnost: Babička bydlí na venkově, ne ve středověku. Takže ano, nabíječku si s sebou vzít můžete, pokud ovšem nevypadne elektřina, což je sice ojedinělý, ale ne zvláštní jev. Určitě si s sebou sukni a podpatky zabalte, chcete-li zůstat po kolena zabořeni v blátě, ale vypadat při tom šik. A ano, mohu vás ujistit, že u babičky toaletní papír naleznete a vaše učebnice s křemičitany zůstane ušetřena. Věřte mi, že s trochou štěstí bude k babičce dokonce zavedeno odpadní potrubí, takže nebudete muset využít služeb typické staročeské „kadibudky" se srdíčkem vyřezaným ve dveřích. Pokud jste se dostali přes část sbalení kufrů, přichází na řadu způsob dopravení vaší maličkosti do cílové destinace. Přesouváte-li se automobilem, není v podstatě co řešit. Ale pokud musíte do cíle dojet autobusem, nebylo by od věci nahlédnout do jízdních řádů. Možná vás nepřekvapí, že vás autobus nedoveze před vrata babiččina domu, ale to, že ze zastávky se budete muset přesouvat třeba pět kilometrů, by mohlo. A navíc, to k babičce jede autobus pouze ve čtyři hodiny ráno, v jednu hodinu odpolední a poté v šest hodin večer?! Vždyť doma vám to jede každých deset minut! Nejenže se tedy budete muset projít pěkný kus cesty, ale také budete muset vstávat ve tři, protože babička chce, abyste se u ní nasnídali a pomohli jí obstarat drůbež? No, vy jste šikovní a určitě to zvládnete. Vystoupili-li jste na správné zastávce a neztratili se ve změti vyšlapaných pěšinek, posouváme se před vrata babiččina obydlí. Za vraty štěká pes, kokrhá kohout a možná mečí koza nebo bučí kravka. Vy trnete hrůzou a máte chuť se otočit a utíkat zpět na zastávku autobusu, abyste stihli spoj v jednu, i přes to, že je osm ráno. Když si dodáte kuráž, ideálně otevřete dveře a vstoupíte dovnitř. Ocitnete se na dvoře, na kterém se prohání slepice a vy máte co dělat, abyste se vyhnuli dárečkům od svých opeřených kamarádů. „Alíku, Alíku!" křičí babička, která vás opět po roce konečně vidí, s úsměvem na tváři, když vás malá, chlupatá, vykrmená kulička Alík začne tahat za nohavici, aby vás vypudil z chalupy, a vy jste se již nikdy nevrátili. Babička vás přivítá obvyklými frázemi: Nemáš hlad? Ty jsi ale vyrostl! Tak co, líbí se ti nějaká holka/kluk? Ostříhej se! Tak co škola? A typickým zataháním za vaše „kulaté červeňoučké tvářičky". Usednete ke kamnům a začne ranní hostina- koláčky, chléb s marmeládou, míchaná vejce, rohlíky se salámem a přemítání babičky, co by vám tak ještě mohla dát. Ale teprve teď začne STRÁNKA 9
maraton. Babička se pustí do typického českého oběda, jenž vyžaduje nejméně dvě a půl hodiny času, a pokud nevíte, co mám na mysli, měli byste se stydět a rychle běžet na google to zjistit. Budete požádáni o vyvenčení té chlupaté potvůrky Alíka, která vám po cestě třikrát označkuje tenisky a roztrhne nové kalhoty, o nakrmení slepic, vykydání kravce a ideálně jejímu podojení, při čemž babička usoudí, že to zvíře trpí víc než vy a konstatuje, že byste se místo nahánění chlapců/dívek měli zaměřit na naučení se praktičtějších věcí. Následně bude opět následovat požadavek na vyvenčení Alíka, který vás protentokrát protáhne křovím, když spatří kočku, zrytí záhonu a ostříhání ovocných stromů na zahradě. Když znaveně usednete k obědu a budete si říkat, že už to horší snad být nemůže, babičku navštíví Věrka, Maruška a Jitka a začnou rozebírat, že ta mladá Záhejská s tím kominíkem se určitě budou brát, že rodina Šťastných čeká nový přírůstek do rodiny, umřel pan Pokorný, ta Roudnická je s Berounským pouze kvůli penězům a Čelakovští se rozvedli. Vy se ztratíte zhruba někde u slova brát se a kominík. Nyní opět vyvenčíte Alíka, naštípáte dříví, vyvenčíte Alíka, nakrmíte slepice, povečeříte guláš se sedmi knedlíky od včera a v sedm hodin ulehnete do postele s peřinami vycpanými peřím. A to se lidé smějí, že lidé na vesnici chodí spát se slepicemi. Kdyby si prožili to, co vy, určitě by s vámi alespoň soucítili, když už nic jiného. Ráno se probudíte a uvítá vás babička s bábovkou. Usednete ke stolu a babička vás pochválí: „Jsem moc ráda, že jsi mi tady včera tak hezky pomáhal. Kdybys tady tak mohl být celý týden, ono je tady ještě taková spousta věcí, která je potřeba udělat." „Já to dělám rád, ale víš, my píšeme v pondělí takovou důležitou písemku a ze školy se ulít nemůžu, protože už tam mám spousty zameškaných hodin. Já přijedu příště," odvětíte s hrůzou v očích a budete tiše doufat, že to nebude dřív jak za rok. Po snídani si narovnáte kufr, dáte pusu babičce a vydáte se opět tou samou cestou k autobusu, abyste stihli spoj v jednu hodinu. A na závěr bych vám chtěla něco poradit. Babičky vás mají rády, a když jim alespoň jednou za rok uděláte radost a navštívíte je, sice budete znavení a vyčerpaní, ale bude vás hřát dobrý pocit z toho, že jste babičce pomohli a potěšili ji. Proto se občas obětujte. Za ten pocit to stojí. Míša Fílová IX. A
Dokonči povídku 9. A Zadání této práce znělo velice prostě. Dokonči povídku, která začíná slovy: Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti, vtom někdo zaklepal … Nechte se vtáhnout do některých povídek, mnohé z nich vám na konci možná vyrazí dech! POVÍDKA 1
Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti, vtom někdo zaklepal. Osoba sebou trhla a podívala se směrem ke dveřím, které se s prásknutím rozletěly, a do kobky, kterou osoba obývala již dlouhé měsíce, vpustily paprsky světla, sálající z loučí na chodbě. Ve dveřích se zastavil muž v dlouhém černém plášti, s mečem u boku. Jeho modré oči se podívaly na ženu, která se krčila v rohu postele. Vypadala zuboženě. Z jejích dříve krásných, plných křivek se staly kosti potažené kůží, její rudě vášnivé, kudrnaté vlasy byly slepené krví a její průzračně zelené oči, ze kterých dříve sálala radost a energie, nyní zely prázdnotou a utrpením. Její vyhublou postavu obepínaly černé šaty, roztrhnuté v bocích a na zádech. Věděl, že žena nemůže toto utrpení snášet věčně. Na rozdíl ode všech, kteří obývali tyto ledové krajiny, byla jiná. Na jednu stranu jí litoval, ale na druhou stranu ho touha po její krvi občas tak ovládala, že se musel její cele vyhýbat obloukem. STRÁNKA 10
Žena zvedla své oči k muži ve dveřích a věnovala mu pohled plný utrpení. „Elizabeth, Pán s vámi chce mluvit," oznámil jí jednoduše a sledoval, jak nemotorně vstává z provizorního lože. V běžných celách místa na spaní neměli, jelikož oni je nepotřebovali. Oni nepotřebovali spát. Oni nepotřebovali pít. Oni nepotřebovali nic jiného, než krev, kterou pili svým obětem. Elizabeth po menší době vstala a naposled se před odchodem rozhlédla po svém novém domově. Po stěnách se plazily vrstvičky plísně, a díky absenci oken neměla možnost sledovat, jestli je den nebo noc. Mohla tu sedět dny, týdny, měsíce. Pojem o čase ztratila již dávno, proto celé dny seděla na svém loži a civěla do prázdna. Hodinu za hodinou, den za dnem. Neustále doufala ve vysvobození, které stále nepřicházelo. Muž, který pro ni přišel, ji lehce podepřel, protože si všimnul, že se jí podlamují kolena a pomalu se s ní rozešel na chodbu. Elizabeth moc dobře věděla, kam je dovede chodba, do které vstoupili. Do soukromých místností Pána. Bránila by se, ale již neměla energii. Po cestě začala vzpomínat, co asi dělá její rodina a přátelé, pokud stále ještě žijí, což bylo nepravděpodobné. Před nedávnou dobou celý svět ovládlo Bílé šílenství. Přeludy se projevovaly různě: záchvaty zuřivosti, strachem nebo nenávistí. Lidé, kteří se nemocí nakazili, začali trpět vysokými horečkami, bolestmi a nevolnostmi. Umírali většinou do čtyř týdnů, ale nikdo nedokázal přijít na způsob, jak nákaze předejít. Proto v době, kdy ji pánovi sloužící odvlekli z její rodného domu v Anglii, většinou již neměl kdo odklízet mrtvá těla, která začala sloužit jako potrava zdivočelým psům a kočkám, které neměl kdo krmit. Den, kdy ji odvlekli z domu, si přehrávala v hlavě neustále, hlavně proto, že neměla nic jiného na práci. Na vysoké horečky již zemřela minimálně polovina města, ve kterém žila, a jisté příznaky začala rozpoznávat i na svém bratrovi, proto se začínala připravovat na nákazu. Když bratrova nemoc propukla úplně, donekonečna sedávala u jeho postele, poslouchala nesmysly, které mumlal ve spánku i v bdělosti, a měnila mu studené obklady na čele. Když bratr zemřel, matka s otcem se zhroutili. Celé dny sedávali u stolu a zírali do prázdna, a když se u nich projevily křeče, tak lehávali a naříkali, jinak se nic nezměnilo. Věděla, že pro ně nemůže nic udělat. Ale něco jí přišlo neustále divné. U ní se žádné symptomy neprojevily, i přes to, že ji nákaza obklopovala ze všech stran. Jednoho odpoledne se rozhodla, že dojde do nějakého obchodu v okolí, kde stejně nikdo neprodával, tudíž stačilo vyrazit kamenem výlohu, nabrat nějaké nekazící se zboží a opět odejít. Nikdo už nepomáhal ostatním, všichni měli dost práce se svým přežitím, proto se nemusela obávat policistů, jelikož ti vykrádali obchody stejně jako ostatní. Kanibalismus, rasismus a strach se dostal na denní pořádek, vytvořily se sekty, lidé začali šířit myšlenky o božím soudu, a měli pravdu. To horší teprve přišlo. Nemoc byla pouze předehrou pro to, co následovalo. Když se vracela do jejich malého domku v předměstí, jindy tíživé ticho se přeměnilo v jekot lidí a nelidský řev. Zrychlila. Teprve, když zabočila na cestu k jejich domovu, zjistila původ řevu. Poblouznění lidé pobíhali po ulicích v marné snaze uniknout běsnícím monstrům. Z jejich hlav rostly ostré rohy, jejich těla byla pokryta šupinatou a tmavou kůží, ze zad jim trčela slizká a ještěří křídla. Místo prstů měli drápy, kterými trhali lidská těla, jejichž maso rozžvýkávali ostrými zuby trčícími z jejich tlam. Elizabeth se zrychlil tep. Nohy jí zdřevěněly a nebyla schopná jakéhokoliv pohybu. Hrklo v ní, když se kousek před ní svalila žena, jejíž břicho prorazilo křídlo jednoho z netvorů. Ucouvla o krok, ale monstrum si jí všimlo a zašklebilo se ve vítězné grimase. Utíkej! Křičelo všechno v jejím těle a ona se dala na úprk. Netušila, kam běží, hlavně pryč od všeho toho masakru. Za jejími zády se ozývalo stále přibližující se dunění. Zaběhla do uzounké uličky, ale pozdě zjistila, že v ní není sama. Druhé monstrum, přisáté na na mrtvém těle zvedlo hlavu a zařvalo. Od jeho tlamy odlétly sliny smíchané z krví a monstrum se vzpřímilo. STRÁNKA 11
Elizabeth otřásal strach, ale i tak couvala, dokud nenarazila na něco slizkého a chladného. Vyjekla a otočila se. Stála v pasti. Monstrum, ke kterému stála čelem, jí dalo jednu tlapu kolem pasu a přitáhlo si ji, aby ji očichalo. Strachy zavřela oči a téměř nedýchala. Z ničeho nic ji monstrum pustilo a ona zůstala se zavřenýma očima stát a třást se jako osika. Když se nic nedělo, otevřela oči a střetla se s azurově modrýma očima. Před ní stál muž neuvěřitelné krásy v rouše Adamově. „Necítím z ní nákazu," a zahleděl se za Elizabeth, za kterou stál též přeměněný muž, jehož zrzavé vlasy trčely do stran. „Máš pravdu. Myslíš, že je to... Ona?" zeptal se a slovo ona šokovaně zašeptal. „Nevím, vezmeme ji k Pánovi?" „No jistě," zasvítily zrzkovi oči a dodal: „Vždyť bychom splnili pánovo největší přání!" „Dobře," pronesl ten modrooký a podíval se na Elizabeth, která instinktivně zavrtěla hlavou. Muž se na ní usmál a nabídl jí ruku. Elizabeth se na ní podívala, ale poté jí odrazila, prosmýkla se kolem muže a pokusila se utéct. Ale pocit vítězství je pomíjivý, a když už si myslela, že je v bezpečí, ucítila tvrdou ránu do hlavy, která jí složila k zemi. Probudila ji až nesnesitelná zima, která jí zalézala pod kůži. Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Spatřila krajinu, jež přikrývala vysoká vrstva sněhu, místy narušena nějakým kamenem nebo holým stromkem vyčnívajícím na povrch. Uvědomila si, že i přes to, že ležela, krajina se pohybovala, proto se pokusila najít důvod, proč tomu tak bylo. Otočila hlavu a ze www.openclipart.org zátylku jí projela tělem nesnesitelná bolest, ale i tak si stihla všimnout, že visí někomu v náručí. Nervózně se ošila a pokusila se vymanit ze silných paží. „Podívejme se, kdopak se nám vzbudil," ozval se hlas za ní a paže ještě více upevnily svůj stisk. Jediná odezva, kterou zaznamenala, byl smích někde od jejích nohou. Pokusila se znovu pohnout hlavou a podívat se na tvář svého „věznitele". Poznala modrookého muže, a i když nechápala proč, lehce se uklidnila. I přes to, že ji nesla krvelačná zrůda, měla jistý pocit bezpečí, protože kdyby ji chtěli zabít, udělali by to již dávno. Po chvíli se zastavili uprostřed velké pláně. Elizabeth se nechápavě rozhlédla, ale mlčela. Všimla si, jak zrzek udělal dva kroky dopředu a cosi namaloval ve vzduchu, sklonil hlavu a něco šeptal. Chvíli se nic nedělo, ale najednou se před nimi rozestoupila země, a z kráteru se vyvalila horká pára. Muži se trhavě rozešli a sestoupili po kamenném schodišti. Elizabeth ovládl pocit úzkosti. Všude na stěnách visely pochodně, které hořely červeným plamenem, což bylo jediné osvětlení v těchto prostorách. Odevšad se ozýval přerývavý křik a teplo, které pulzovalo všude kolem, se nedalo unést. Připadalo jí, jako kdyby se ocitli v pekle. U stěn stáli muži ve svých lidských podobách, pravděpodobně stráž. Prohlíželi procházející podezřívajícími pohledy, ale nic neříkali. Elizabeth se svými průvodci se ocitli před velikou bránou, kde jim v dalším postupu bránila stráž, která zkřížila před vstupem halapartny. Elizabeth se potichu zaradovala, ale modrooký vyštěkl jakési slovo, které kdyby Elizabeth chtěla zopakovat, asi by jí upadl jazyk, a stráže se rozestoupili. Muž ji položil ke vchodu, modrooký u ní zůstal stát a zrzek se vydal k velikému trůnu z kostí, na kterém sedělo monstrum dvakrát větší než ostatní, s červeným odstínem. Kolem trůnu leželo pět dog, které před Elizabeth uhýbaly pohledy. Všiml si toho i muž na trůně a zamyšleně si ji prohlédl. STRÁNKA 12
Zrzek přišel až k němu, poklonil se a něco huhlal směrem k pánovi, který bystře naslouchal a občas zaujatě střelil pohledem od zrzka k Elizabeth. „KDO ŽE TO JE?!" ozvalo se místností hlasité a nelidské zaburácení. Zrzek to stále klidně zopakoval a a muž fascinovaně vyskočil z trůnu. Rychlým krokem se rozešel k Elizabeth, která celou sledovala situaci ze země, chytil ji za bradu a vytáhl si ji do výšky očí, jako by Elizabeth nevážil ani dekagram. Jeho krvavě rudé oči se vpíjely do těch jejích, jeho drápy se jí zarývaly do brady a její tvář ovíval pach hniloby. „Máte pravdu, má oči po matce," pronesl opět tvor, napřímil se, pustil Elizabeth, která se zaduněním dopadla na kamennou podlahu a začala si mnout bolavou bradu. „Vy znáte mou matku?" zeptala se s roztřeseným hlasem Elizabeth a netrpělivě čekala na odpověď. „Cože? Jestli znám tvou matku? Tvou matku tady zná každý, ona je legenda," odpověděl muž, ale pak se zamyslel, podíval se na její nechápavý výraz a zeptal se: „Ty nic nevíš, že?" Elizabeth nechápavě zavrtěla hlavou, muž si útrpně povzdechl a dal se do vyprávění: „Řekl bych ti jméno tvé matky, ale ona jméno nemá. Ona je Smrt. Říká se, že se jednou „zapomněla" s bohem temnot, a poté se jí narodilo dítě. Podle bájí nejmocnější tvor všech dob. Například nesmrtelnost se stala jejím nejvýraznějším rysem. Měla umět zabíjet, ale zároveň i oživovat lusknutím prstu, číst myšlenky a další vlastnosti, o kterých se mohlo jiným bohům pouze zdát. Ale Smrt byla vždycky mazaná. Rozhodla se, že své dítě schová někde v lidském světě, aby jí ostatní bohové nezáviděli a nedělali si na ni nároky. Postupem času se na dítě zapomnělo nebo se ze všeho udělaly povídačky, kterým nikdo nevěřil. Ale já jsem jim uvěřil, a snažil jsem se tě najít. A teď seš tady." Elizabeth horlivě uvažovala a snažila se pochopit, co jí vlastně teď muž navyprávěl: „To je šílené. Vždyť já jsem normální, obyčejná holka!" Muž se začal smát dunivým smíchem a odpověděl jí. „A to ti nepřišlo divné, že ostatní umírají na Bílé šílenství, jenom ty seš neustále v pořádku?" „Moment, to bílé šílenství jste vyvolal vy?!" Muž pouze pokrčil rameny a záludně odpověděl: „Možná." „Vy nejste normální! Všechno je jenom přelud!" „To se pleteš, holčičko. Konečně jsem tě po těch letech našel, a TY se teď staneš mou. Společně ovládneme celý svět, všichni bohové se nám budou klanět! S tebou můžu cokoliv!" zařval muž a při té představě se pousmál. „Kdo vlastně jste?" „Já? Tys to ještě nepoznala? Já jsem vládce podsvětí princezno, ale s tvojí pomocí se zanedlouho stanu vládcem všeho božstva." „I kdyby to byla pravda, s žádnou vzpourou vám pomáhat nebudu!" Muži probleskly očima plamínky zlosti, přiskočil k Elizabeth, vrazil jí takovou facku, že se zakymácela a spadla, a procedil skrz zuby: „Na tenhle okamžik jsem čekal celej život. A nevzdám se ho jenom proto, že mi nějaká blbá husa řekne, že na mě kašle. Ne, ne, ne. Ty mi pomůžeš, buď dobrovolně, nebo násilím." Elizabeth se prudce zvedal hrudník a hlavou jí lítalo tisíce myšlenek. Co to ten člověk mele za nesmysly? Copak se kolem ní všichni pomátli? „Tak co, pomůžeš mi nebo ne?" zeptal se zlostně muž. Elizabeth zavrtěla hlavou, muž vztekle zařval. Elizabeth si zacpala uši, ale najednou jí nějaká neviditelná síla vyzdvihla do vzduchu. Zalapala po dechu a chytila se kolem krku, který jako by jí cosi svíralo. Vtom se jí sevřely vnitřnosti a ucítila, jak z ní něco čerpá veškerou energii. Když už se cítila, že každou chvíli omdlí, bolest ustala a ona se zaduněním spadla na podlahu.
STRÁNKA 13
Zahleděla se na Pána, který se zlomil v pase a prudce dýchal: „Je doopravdy silná." Ještě chvíli zklidňoval dech, nakonec se rozešel k Elizabeth a procedil skrz zuby: „A takhle to bude vypadat, dokud nebudeš spolupracovat dobrovolně." A od té doby trávila veškerý svůj čas zamčená v cele. Pokaždé si ji nechal zavolat k rozhovoru, chvilku se ji snažil přemluvit a vysvětlit jí, jakou spolu budou mít moc, a když se setkal s neúspěchem, vždy si její energii prostě vzal. Nakonec ji musela jeho stráž do cely téměř dotáhnout, jelikož se nemohla ani pohnout. Celé dny pouze lehávala na posteli a snažila se nabrat nové síly. Z jejích myšlenek ji vytrhla každodenní rutina, kdy její doprovod řekl slovo, otevřela se brána a stráž ji vhodila do místnosti, kterou za ní zaklapla. Na trůně jako vždy seděl Pán a měřil si ji zadumaným pohledem. Elizabeth se stávala stále zoufalejší a došlo jí, že nemá šanci. Vzdá to. Nadechla se, vykročila směrem k trůnu. Poklekla před ním a zašeptala: „Jsem jenom vaše, pane." Muž si ji změřil pohledem a zajiskřilo se mu v očích. Jediné, co Elizabeth ucítila, byly drápy zarývající se jí do krku, které si ji přitáhly do polibku. Z očí se jí spustily slzy. Její duše zemřela. Píp. Píp. „Pane doktore, nereaguje." Zamyšlené ticho. „Odpojte ji od přístrojů." Míša Fílová IX. A POVÍDKA 2
Poslední člověk na zemi seděl sám v místnosti, vtom někdo zaklepal. V Misakim hrklo. Na mysl mu vyvstaly otázky typu: Kdo to je? Co to je? Je to halucinace nebo skutečnost? „Kdo by to asi byl ty hlupáku? Jsi poslední člověk na světě, takže se ti to zdálo! Ale i tak se půjdu podívat.“ mluvil k sobě Misaki a začal se zvedat z pohovy, protože měl pořád nepatrnou naději v to, že přece jen není poslední člověk na světě a že na tomto zuboženém místě je s ním někdo o kom neví. Pomalu vzal za kliku a otevřel dveře. Nikdo tam nestál. „Samozřejmě.“ pronesl Misaki zklamaně. „Zatraceně! Proč já?! To jsem nemohl umřít jako všichni ostatní?!“ vykřikl naštvaně Misaki a třískl dveřmi takovou silou, až se roztříštila skleněná tabulka, která zdobila dveře. Misaki se opřel o stěnu a sesunul se na podlahu. Nevěděl, jak dlouho tam sedí a pláče a bylo mu to jedno. Když konečně přestal plakat, pohled mu stanul na zbrani, která se blýskala ve slunečním světle a ležela jen kousek od něj. Misaki začal pomýšlet na sebevraždu. „Proč jsem se už dávno nezastřelil? Vždyť je to tak jednoduché! Stačí si jen přiložit hlaveň ke spánku a zmáčknout spoušť. Zbavil bych se všeho trápení a nemusel se tu litovat. Stejně to nedokážu, kolikrát jsem na tohle pomýšlel od té osudné události? Mnohokrát, mnohokrát jsem byl odhodlaný, ale nedokázal jsem to, protože se nedokážu zbavit té proklaté naděje, která mě tu pořád drží. Naděje, která mi říká, že když to neudělám, možná někdy budu šťastný a budu zase žít normální život. Chci si najít přítele, který mě bude nadevše milovat, čekat až přijdu z práce a políbí mě na přivítanou, bude mi oporou. Chci si adoptovat dítě, pořídit si psa a zažít všechny radosti rodinného života. Jenže tohle se mi nikdy nesplní. Proč Usagi zemřít taky?! Proč mě tu nechal?! Vždyť já už svého prince na bílém koni měl!“ rozkřičel se Misaki a odtrhl pohled ze zbraně. Ještě chvilku seděl a snažil se uklidnit. Potom vstal a šel si pro něco dobrého k jídlu a pití, při tom mu pod nohama křupalo rozbité sklo z předešlé noci. Když se vrátil i s jídlem a pitím, sedl si na svoje místo, kde sedával ještě před tím, než se to stalo. „Sedával jsi naproti mně. Každé ráno. Přišel jsi, nevrlý a v objetí jsi měl toho obrovského medvěda, se kterým jsi spával. Když si vzpomenu, že jsem si místo toho medvěda občas lehl já a ty jsi mě objal, zabořil obličej do mých vlasů a nasával mou vůni. Ani nevíš, jak mi to chybí. Jak mi chybí, tvoje rty, které mě každé ráno políbili a popřály mi dobr ráno. Říkaly mi, jak moc mě miluješ pokaždé, když se naskytla příležitost. Chybí mi tvoje velké STRÁNKA 14
ruce, které mě každý den objímaly a každou noc hýčkaly každou část mého těla. Ani nevíš, jak rád jsem slyšel tvůj hrubý hlas, který mi šeptal slova lásky noc co noc. Jak si mi pořád opakoval, jak jsem roztomilý, když se rozčiluji. Vzpomínám si, když jsi mě poprvé políbil, udělal jsi to proto, abych přestal brečet, ale možná taky proto, že sis uvědomil, Takahiro není ten pravý, kterého bys měl milovat, ale že jsem to já. Brečel jsem, i když se mě to nijak netýkalo, brečel jsem jen kvůli tobě. Po tom, co jsi rozpojil naše rty, jsi mě objal, chvíli jsem nechápal, co se to děje, ale pak jsem udělal totéž co ty a přitáhl si tě blíž k sobě. Řekl jsi mi, že jsi ještě před nikým nebrečel, jen přede mnou a v mém nitru mi vířily neforemné pocity. Ale v hlavě mi vířila jediná myšlenka: Kéž bych s ním mohl zůstat navždy. Nedokázal jsem z tebe sundat ruce, pustit tě.“ na chvíli se odmlčel a vzpomínal. „Přišel ti ukázat svou přítelkyni a říct, že se bude ženit. Chtěl ti to říct jako prvnímu, tobě, který ho celé ty roky miloval a staral se o něj. Přišlo mi to od něj tak kruté. To bylo poprvé, co jsem chtěl svého bratra praštit.“ povzdechl si Misaki a ukápla mu slza, kterou uronil při vzpomínce na svého přítele, do talíře s rýží a lososem. Když vzpomínal, uslyšel jejich oblíbenou písničku. „Odkud se to bere, že bych zapomněl vypnout muziku? Ne to není možné, vždyť jsem jí vypínal, určitě. Tak kdo…?“ nechal otázku vyznít do prázdna a jen pokrčil rameny., Došel k telefonu na druhé straně pokoje a vypnul hudbu, nemohl tu píseň dál poslouchat, zase by začal vzpomínat, a to nechce, nechce se utápět v minulosti, už jsou to čtyři měsíce, měl by se přes to přenést. Když se otáčel, že si půjde zase sednout, všiml si otevřených dveří na chodbu. Tohle už Misakimu nedalo, sebral pistoli z rohu pokoje a šel se podívat, kdo nebo co to může být, i když měl strašný strach, vydal se vstříc neznámému. Vyšel ze svého mezonetu (dvoupatrový byt) a vydal se směrem ke schodišti, které vedlo do přízemí luxusního domu. Podíval se ze schodiště a o pár pater níž uviděl, jak se tam mihl stín. Okamžitě se rozběhl po schodišti. Když doběhl do přízemí, nikdo tam nebyl. Misaki byl celý udýchaný, když se vydýchal a otočil se k návratu do bytu, podíval se do ústí hlavně pistole … Vovčková Kristýna IX. A POVÍDKA 3
Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti, vtom někdo zaklepal. Člověk pohlédnuv směrem ke dveřím prudce vstal. Srdce mu začalo rychle bušit. Krev mu tloukla ve spáncích, cítil strach. Takový strach jako nikdy předtím. Věděl, že není úniku ani žádná cesta zpět. Otevřel dveře. Jen na okamžik. Rychle opět zabouchnul. Za dveřmi nikdo nestál. Že by se mu to jen zdálo? Asi ano. Bezmocně se svezl na zem a opřel se zády o dveře. Hlavu položil do dlaní. Poté vzhlédl a na zemi spatřil střep z rozbitého zrcadla, které ještě před apokalypsou viselo přes celou zeď v otcově kanceláři. Střep vzal do ruky a zahlédl svůj odraz, normálně vypadající osmnáctiletý kluk zestárl během pár hodin nejméně o šest let. Prohrábl si vlasy a vstal. Cítil vztek. Hodil střepem prudce o zeď. „Proboha, proč já? Proč zrovna já!" křičel na celou místnost. Najednou se uklidnil, zvedl ze země rámeček s fotkou. Fotka byla asi rok stará, byl na ní on, jeho rodiče, bratr i sestra. Při vzpomínkách na rodinu mu slzy stékaly po tvářích. Vyndal fotku z rozbitého rámečku a složil ji do kapsy u saka. Utřel si slzy a oklepal na ramenou sako od prachu. Otevřel dveře a vyšel na chodbu, podíval se z okna, usoudil, že jsou zhruba čtyři hodiny ráno. Vyšel na dříve rušnou Národní Třídu. Nyní zde bylo pusto, všude se povalovala lidská těla. Pociťoval paniku, zběsile pobíhal po ulicích, nahlížel do výloh obchodů. Všude pouze bezvládná těla. Křičel. Po pár hodinách bezvýznamného hledání vykopnul dveře supermarketu. Na zemi ležel příslušník policie, bohužel mrtvý. Vzal jeho zbraň. Přiložil ji k hlavě. „Co tu pohledávám? Proč jsem sám?" Odmlčel se. "Ale vím, že tu být nechci," řekl. Vzal z regálu láhev vodky a celou ji vypil. Necítil se o moc lépe, ale přes opojení alkoholu zašeptal: „Sbohem." A vzal si život. STRÁNKA 15
Kdyby jen věděl, že na jedné novozélandské pláži je dívka, sedí opřená o slunečník, kouří vodní dýmku. Nepřítomně pozoruje příliv, do zrzavých vlasů jí vane vítr, ve volném oblečení stylu Hippie je jí příjemně. Nevypadá příliš šťastně, ale nejspíš jí nic nechybí. Barbora Jakubcová IX. A POVÍDKA 4
Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti, vtom někdo zaklepal. Ťuk, ťuk! „Kdo tam?!“ řekl Tom. Pak mu ale došlo, že to byla pěkně hloupá otázka, když je poslední člověk svého druhu. Tak dlouho už s nikým nemluvil. Chyběla mu celá rodina, milovaní přátelé, ale ze všeho nejvíce jeho holka. Dříve měl tak dokonalý život. Rodiče byli podnikatelé, takže rozhodně nepocházel z žádné chudé rodiny. Byl chytrý. Na základní škole měl vážně dobré známky a dokonce, studoval i na Harvardu!! Byl krásný. Měl úžasné zelené oči, hnědé rovné a krátké vlasy. Měl roztomilou tvářičku, krásný oslnivý úsměv, kterému nemohla žádná holka odolat. A ano, měl vážně dokonalou postavu, hrál fotbal a chodil pravidelně posilovat. Rozhodně to žádná padavka nebyla. Taky působil tajemně, ale přitom se pořád usmíval a s lidmi se bavil úplně normálně. Všichni o něm říkali jen to nejlepší. Co si budeme nalhávat, takového kluka by chtěla prostě každá. Nyní je ale všechno pryč, začal nový život, musí se starat sám o sebe, protože všechno mu vzala matička Země, která se už rozzlobila na lidi, kteří jí doposud jen ubližovali a ničili jí. Měli se držet pravidel a žít s přírodou v souladu, jinak by tady všichni mohli být a žít v míru. Každý den shání něco k jídlu, aby nepošel hlady, taky musí udržovat oheň a spoustu takových podobných věcí. Přišel si jako určitě všem známý Robinson Crusoe, trosečník na neznámém nebezpečném ostrově. Neustále přemýšlel, jestli ještě někdo mohl něco takového přežít a jestli měl někdo stejné štěstí jako on. Ale teď, když někdo ťuká na dveře, mu to přijde úžasné a tím pádem to určitě někdo přežil. „Prosím, ať je tam člověk,“ řekl si jen pro sebe. Vstal a šel otevřít už skoro rozpadlé dveře. Tomu se jen těžko věří, za dveřmi stojí ten člověk, na kterého nejvíce myslel, jeho drahá polovička, sice je zraněná a vypadá, že každou chvílí omdlí, ale i přes to byl strašně rád, že žije. Je to divné, vůbec neví, jak ho našla. Ale teď nebyl čas na otázky, jen jí chytil, aby neupadla a něžně jí políbil. Vzal jí do náručí, odnesl jí k sobě domů a položil ji na postel, aby si odpočinula a aby jí mohl ošetřit. Zlomila si nejspíš nohu, jinak vypadala celkem v pořádku až na drobné škrábance. Naštěstí měl u sebe lékárničku, kterou si vzal s sebou na horolezeckou akci, kde byl ve svůj poslední normální den. Opatrně j ošetřil a pošeptal jí do ucha: „Klidně spi, pak si všechno povíme.“ Za pár vteřin opravdu usnula. Celou dobu seděl u ní a čekal, až se probudí. Když konečně otevřela oči, mohli si promluvit. „Ahoj,“ vypískla. „Ahoj,“ odpověděl jí. „Jak si mě našla?“ „Šla jsem tam, kam mě nohy nesly. Pak jsem narazila na stopy, tak jsem se vydala po nich. Ty mě dovedly až k tobě.“ To snad není možné, že by měl opravdu takové štěstí? Ano, opravdu ho měl, jak jinak bychom si totiž vysvětlili to, že tohle přežili jen oni dva. Začal přemýšlet, jestli nemá ten nahoře s ním nějaké úmysly, jestli nemá nějaký předurčený osud. „Jsem tak rád, že žiješ, už jsem si myslel, že jsem tě ztratil.“ „To bych ti přece nemohla udělat a navíc, já bych to bez tebe nevydržela. Jsem ráda, že jsem tě našla.“ Lehl si vedle ní a pevně jí stiskl. Povídali si spolu o tom, co se stalo v den, kdy tohle všechno začalo a dál rozebírali své dny, kdy nebyli spolu. O pár dnů později jí už bylo líp, vypadalo to, že noha se už zahojila. Zvedla se z postele a došlápla na nohu. „To je skvělé, už mě ta noha nebolí.“ „Výborně, tak to můžeme jít odpoledne na procházku, dneska je venku opravdu krásně. A navíc jsi už bledá jako stěna.“ Odpoledne se procházeli po sluníčku blízko pláže. Šli se také potápět blízko korálového útesu. Ulovili si rybu k večeři a vydali se zpátky domů. STRÁNKA 16
Po dlouhé době pochopili, že právě oni byli vybráni k tomu, aby mohli ještě zachránit svojí rasu před vyhubením, že jim dala příroda ještě jednu šanci. Proto žili s přírodou a nijak ji neničili. Příroda si od škůdců pomůže sama. Proto je lepší být její přítel a ne nepřítel. Dočkalová Petra IX. A POVÍDKA 5
Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti, vtom někdo zaklepal. Muž zpozorněl, kdo by to mohl být, co po něm chce, že by přece jen nebyl na Zemi sám? Zvedl se ze země, pomalým plouživým krokem došel ke dveřím, oddělující místnost se zimní zahradou a stiskl kliku. Ještě chvíli zaváhal, ale nakonec za kliku přece jen zatáhl. Do obličeje ho udeřil silný ledový vítr a malé kapičky vody ho bodaly jako jehlice. Kromě nepříznivého počasí venku nikdo jiný nebyl. Muž posmutněl, zavřel dveře a šel si lehnout. „Počkej, nechoď, ještě nemůžeš odejít! Na kolenou tě prosím zůstaň!“ Muž se probudil. Znovu slyšel klepání, ale jelikož nic neviděl, zavolal směrem ke dveřím: „Je tam někdo?“ Dveře se náhle otevřely. Do místnosti vešla osoba, vysoká, v noční tmě nerozeznatelná. „Kdo jsi?“ zeptal se muž. „Jmenuji se Ewan, kdo jsi ty?“ odpověděla osoba. „Já jsem Matt, jako že jsi naživu?“ pokračoval s otázkami muž. „Nemáme moc času, musíme jít…“ „Kam musíme jít? Co se to tu děje?!“ „Sbal si věci, zbytek se dozvíš cestou.“ Matt poslechl, vzal si těch pár věcí, co mu zůstalo a vyšli z domu. Šli temnou ulicí, jež lemovaly prázdné domy. Nikde nebylo živé duše, ani ptáci nezpívali. „Dlužíš mi vysvětlení, Ewane.“ připomněl Matt. „Máš pravdu, bude lepší, když o tom budeš vědět.“ Matt se nechápavě otočil na Ewana. Až teď v měsíčním světle si ho mohl pořádně prohlédnout. Měl ostře řezaný obličej, tmavší vlasy a svalnatou postavu. „Před pár lety se vědci z mezinárodní zdravotnické organizace rozhodli použít speciálně zmutované bakterie na léčbu rakoviny. Zpočátku se léčba dařila, ale na začátku letošního roku začali umírat lidé, kteří jako první podstoupili léčbu. Co je ale nejhorší, bakterie začaly napadat i zdravé lidi.“ „Proto jsou všichni lidé mrtví?“ „Lidé nejsou mrtví, bakterie napadají dýchací ústrojí a smysly. Nejsou prostě schopni se hýbat.“ „Ale jak je to možné, že mně asi tobě nic není?“ „Koncem minulého roku bylo vybráno pár jedinců, kteří dostali jiné bakterie. Mezi nimi jsme byli i ty a já.“ „Jak o tom všem ale víš?“ „Byl jsem členem rady, která vybírala vhodné osoby. Musíme si pospíšit, začíná svítat.“ Matt měl spoustu dalších otázek, když se ovšem znovu podíval na Ewana, bylo mu jasné, že víc už mu říct nechce. Po několika hodinách chůze pustými městy a krajinami Matt zahlédl známou stavbu. Byla to Brandenburská brána. „Ewane, my jsme v Berlíně?“ „Ano, už tam budeme, za chvíli si budeš moci odpočinout.“ Po pár minutách stáli před vysokou budovou. Ewan vystoupal po schodech, otevřel dveře a vstoupil. Matt ho obezřetně následoval. Vešli do prostorné haly, plné lavic a křesel. Ewan pokračoval podél přepážek, nesoucí cedule informace. U poslední přepážky třikrát ťukl na okénko. Objevil se STRÁNKA 17
monitor počítače. Ewan zadal heslo, přiložil jakousi identifikační kartu a potvrdil. Sloup za nimi se náhle posunul a uvolnil schodiště. Muži se pustili po schodech dolu. Matt Ewana následoval klikatými spoře osvětlenými chodbami až do velké místnosti plné počítačů a moderního vybavení. V tom spatřil něco, co si snad nemyslel, že by ještě mohl někdy, v této „nové“ době, vidět. Mezi skupinkami lidí poznal své dvě děti! „Tome, Sabino!“ zakřičel Matt, jak nejhlasitěji mohl. Všichni přítomní v místnosti se otočili jejich směrem. „Tati!“ vykřikly jednohlasně děti, běžící za svým dojatým otcem. „Myslel jsem, že už vás neuvidím. Ani nevíte, jak moc jste mi chyběly.“ šeptal Matt přes slzy dětem, které pevně svíral v náručí. „Byly jsme doma, když najednou přijelo velké černé auto a z něj vystoupili tři muži. Já a Sabina jsme byli nahoře v pokoji a mamka v kuchyni …“ Mamka, to slovo uvízlo v Mattově paměti a hned o něm musel vědět víc: „Kde je mamka?“ Sabina se rozplakala: „My nevíme, ti muži nás odvezli, ale mamka zůstala doma.“ „Sabino, Tome, pojďte, bude večeře.“ ozvalo se za šťastnou skupinkou. Matt uviděl vyšší ženu v bílém plášti. Děti se jen nerady odloučily od svého otce, ale nakonec přece jen šly. „Matte, můžu se tě na něco zeptat?“ otázal se Ewan. „Jistě.“ „Miluješ hodně svou rodinu?“ „Nejvíc na světě, pro ně bych udělal cokoliv.“ „Víš, Anna je zde taky …“ „Počkej, ty myslíš mou ženu?!“ Matta ovládla naděje, že celé jejich rodina přežila. „Ano, ale je nakažená … už, když jsme pro ně jeli, byla nemocná.“ Mattovi Ewanova slova pomalu vplula do uší. Nemohl tomu uvěřit, zrovna když si myslel, že vše by mohlo být jako dřív, dozví se právě toto. Matt si vzpomněl na ten den asi před měsícem. Měl jet ne služební cestu do Bernu, ale Anna ho prosila, aby nikam nejezdil. „Nad čím teď přemýšlíš, Matte?“ ozval se Ewanův hlas. „Na ten den, kdy jsem udělal největší chybu ve svém životě …“ na chvíli se odmlčel. Ewan vytušil, že bude ve vyprávění pokračovat, a tak jen tiše vyčkával. Bylo to asi před měsícem,“ pokračoval Matt, „měl jsem odjet na třítýdenní služební cestu do Bernu. Anna mě stále přemlouvala, abych nikam nejezdil, že se něco blíží, že se bojí, ať ji nenechávám samotnou. Já však jen řekl, že se nemůže nic přihodit a odjel. Neměl jsem ji nechat samotnou, mohl jsem jí pomoci, zachránit ji.“ „Matte, Annu by si zachránit nemohl, nebo znáš snad lék?“ „Ne, neznám.“ Karolína Derahová IX. A POVÍDKA 6
Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti. V tom někdo zaklepal. „V roce 2059 vynalezla známá firma lék na rakovinu. Lék měl obrovský úspěch, vyléčil statisíce lidí, měl 100% úspěch na vyléčení. Ale nevýhoda této metody byla ta, že při výrobě vzniká organický nebezpečný plyn. Kdyby tento plyn unikl, mohl by zamořit obrovské množství země, ba i celou Zemi. Léta ubíhala a vyléčených lidí bylo stále víc a víc, lidé prohlašovali lék za boží dar. Ale byli tu tací, kteří prohlašovali lék za zkázu lidstva. A měli pravdu. Organický plyn byl neznámou osobou vypuštěn do ovzduší. Po pár týdnech se v okolí továrny začali dít neobvyklé věci. Lidé se začali doslova měnit. Chovali se jako zvířata. A po pouhém roce už zbývalo pouze pár milionů lidí, kteří byli imunní vůči nákaze vzduchem. Tito lidé bojovali každý den, aby si sehnali jídlo a pití na delší dobu. Ale háček byl v tom, že nakažení lidé i zvířata se proměnili na krvelačné bestie, které STRÁNKA 18
přitahovala krev. Jenomže nemohli na denní světlo. Tím pádem vycházeli ze svých úkrytů pouze přes noc. V této noční době nemohl nikdo přežít. A příběh našeho hrdiny se odehrával v New Yorku, kde se apokalypsa projevila nejvíc na zemi. Hrdina patřil mezi imunní lidi, takže přežíval v tomto velkoměstě. A snažil se vyvinout protilátku, aby bylo vše, jako to bylo dřív.“ Kouknul na dveře a rychle mu bleskla hlavou myšlenka, kdo to může být? Nejistým krokem mířil ke dveřím a koukl do kukátka ve dveřích. Uviděl překrásnou ženu a mladého kluka. Okamžitě otevřel dveře a koukal na ně, jako na zjevení. Po pár tichých minutách zírání na sebe, je pozval k sobě do bytu. Nabídnul jim vodu a jídlo. Klukovi nabídl čokoládu a ženě čaj. Ale kluka zajímala televize, kterou nikdy neviděl, jenom o ní slyšel. Hrdina mu jí s radostí pustil a ženu seznámil s jeho pokusem o výrobu léku. Ženu to fascinovalo a po nějaké době mu začala s výzkumem pomáhat. A za pár let se jim povedlo vyrobit lék a dokonce ho otestovat na mutantovi. Jednoho zimního dne, kdy slunce teprve vycházelo, uslyšel hrdina ve vysílačce nějaká slova. Okamžitě vstal. A zvedl vysílačku, kde uslyšel o nedalekém přeživším táboře. Za pár dní se tam všichni tři vydali a téhož dne se do tábora dostali. Vůdci tábora donesli svůj lék a doufali, že se situace za pár let zlepší. Pospíchal Petr IX. A
STRÁNKA 19
