Listy Entomologického klubu při Labských pískovcích

Listy Entomologického klubu při Labských pískovcích

Rok 2001

Číslo 0

Vážení přátelé,

byli vhodní střevlíkovití (Carabidae) a jako druhá mandelinkovití (Chrysomelidae). Sběry obou čeledí dávají široké možnosti návaznosti na sběry jiných, podobně žijících čeledí. Všechny údaje by byly shromažďované v klubové databance, která by byla deponována na Správě Národního parku České Švýcarsko. Tuto databanku by mohli využívat všichni členové aktivně zapojení do tohoto úkolu. Pochopitelně pro oživení budeme do databanky zasílat i údaje z jiných čeledí a chceme v našem časopise vydávat některé dílčí check-listy fauny Labských pískovců, možná i ve spolupráci s německou stranou. Tyto check-listy by byly vždy po určité době novelizované. U zasílaných údajů budeme požadovat následující údaje: druh, lokalita (nejlépe se čtvercem síťového mapování), datum, sběratel, determinátor, biotop, způsob sběru a sbírka, ve které je doklad uložen. Přeji Vám mnoho úspěchů ve vaši entomologické činnosti a těším se na spolupráci s vámi.

tímto prvým číslem našeho časopisu otvíráme další možnosti našeho klubu při vzájemném styku. Byl bych rád, kdyby jste se všichni zapojili svými krátkými nebo delšími příspěvky při tvorbě tohoto časopisu. Nechceme vytvářet žádný oficiální časopis, ale mělo by to být víceméně „otevřené fórum“, kde bychom se mohli seznamovat s různými problémy, na které při svém koníčku narazíte. Bohužel, vaše podněty z poslední schůze nám mnoho při výběru příspěvků nepomohly a tak jsme tyto příspěvky spolu s Ing. Milošem Trýznou připravili podle našeho uvážení. Pokud chcete abychom takto pokračovali, dejte nám nějak vědět – na schůzi, lístkem nebo telefonem. Těším se na naši další spolupráci a v příštím čísle a věřím, že již v příštím čísle se objeví i některé články od Vás. Pokud máte zájem, tak v letošním roce zahájíme průzkum některé čeledi brouků v Labských pískovcích. Hlavním tématem bude pro vás obohacení vašich sbírek a poučení o určité čeledi. Na každé schůzi si připravíme i metodiku sběru takové čeledi a budeme se seznamovat s problematikou její determinace. Já navrhuji v rámci dlouhodobého průzkumu začít se dvěmi od sebe velmi vzdálenými čeleděmi. Jako prvá čeleď by myslím

Václav Vysoký předseda klubu

1

Zápis ze setkání entomologického klubu dne 9.12.2000 na Správě CHKO Labské pískovce v Děčíně

Pro vnitřní potřebu kubu bude vydáván jednoduchý časopis „Listy Entomologického klubu při Labských pískovcích“, který bude sloužit pro lepší komunikaci mezi členy, pro organizační záležitosti, bude přinášet informace o probíhajících entomologických průzkumech v zájmové oblasti, dále bude obsahovat aktualizovaný seznam členů, zápisy ze setkání, přehled nové literatury, faunistické zajímavosti, zajímavosti ze systematiky atd. Členům klubu byly předneseny základní informace o nově zřízeném Národním parku České Švýcarsko a podmínkách entomologických sběrů na tomto území (povolenky a povinnost poskytnout Správě NP ČŠ výsledky svých entomologických exkurzí při zachování autorství zjištěných údajů). Byla přednesena žádost o spolupráci při výzkumu fauny Českého Švýcarska. M. Trýzna přednesl informace o probíhajících průzkumech na území NP ČŠ (průzkum entomofauny na lokalitách postižených požáry, začínající faunistický průzkum kovaříků, průzkumy v soutěskách Kamenice, na Růžáku, nové poznatky ve faunistice tesaříků, rovnokřídlého hmyzu, vážek apod.). Přítomným členům bylo poskytnuto k nahlédnutí několik našich i zahraničních publikací s entomologickou tematikou. V.Vysoký pronesl přednášku na téma „Netradiční metody sběru hmyzu“. Členové souhlasili s návrhem, aby se další schůzka klubu uskutečnila v březnu t. r. na terénní stanici CHKO Labské pískovce ve Chřibské (odvoz z Děčína bude zajištěn). P.Benda zajistí kontakty na kolegy entomology v sousedním Německu - Sasku, kteří pracují v oblasti německých Labských pískovců – Saského Švýcarska.

Setkáni se zúčastnilo celkem 15 členů (pořadí dle prezenční listiny): Černý J., Moravec J., Malík L., Purchart L., Ševčík V., Rejl S., Pokorný J., Svadbík P., Zelinka J., Čapek L., Říha R., Marschner R., Benda P., Vysoký V., a Trýzna M. Kolega Jiří Zelinka z Rumburku byl přijat za nového člena klubu. Členové klubu odsouhlasili změnu názvu. Nový název je „Entomologický klub při Labských pískovcích“. Důvodem je vyhlášení Národního parku, který je spravován nezávislou Správou Národního parku České Švýcarsko se sídlem v Krásné Lípě, tzn., že na české části Labských pískovců pracují nyní dvě nezávislé správy. Jako kontaktní osoba byl pro území CHKO Labské pískovce jmenován Martin Chochel – zaměstnanec CHKO Labské pískovce (tel.: 0412/518 202) a pro území NP České Švýcarsko Miloš Trýzna – zaměstnanec NP České Švýcarsko (tel.: 0413/383 212, 0413/384 093, e-mail: [email protected]), kteří budou shromažďovat veškerá hlášení od členů klubu. P.Benda a V.Vysoký informovali o nových regionálních publikacích. Začátkem roku 2001 vyjde publikace „Labe“ (týká se území CHKO LP), během roku vyjde publikace „Mravenci severozápadních Čech“. Pravděpodobně ještě v roce 2001 vyjde také monografie „Měkkýši Labských pískovců“ od Dr. Vojena Ložka (týká se celého území). Měla by to být již druhá monografie v řadě publikací zpracovávající přírodu této oblasti (první byla „Tesaříci Labských pískovců“). Připravují se hrobaříkovití Severočeského kraje.

Zapsal Pavel Benda

Seznam členů Entomologického klubu při Labských pískovcích Jméno Bedl Petr Benda Pavel

Adresa Teplická 257 405 05 Děčín 9 – Bynov Kladenská 13 405 01 Děčín 3

Kontakty tel. práce: 0412/511 408 tel. domů: 0412/544 555 tel. práce: 0413/384 093 tel., fax: 0413/383 212 tel. domů: 0412/510 937 gsm.: 0604/604 200 e-mail: [email protected]

2

Hlavní specializace Coleoptera Odonata

Výzva ke spolupráci

by byla doplněna barevnými tabulemi, na kterých by byly nafotografováni nejzajímavější zástupci. Problémem je skutečnost, že na některé skupiny brouků neexistují žádní specialisté a proto je dokončení této knihy zatím v nedohlednu. Druhým titulem by měla být kniha „Hmyz na poštovních známkách“. Vydavatel Ing. Vít Kabourek, který je vášnivým sběratelem známek s entomologickou tematikou, se spojil s dalším takto „postiženým“ prof. Karlem Hůrkou (známým specialistou na Carabidae – střevlíkovití) a vznikl nápad vydat tuto knihu. Ing. Kabourek již zapůjčil některé známky jednotlivým specialistům na dané skupiny s požadavkem determinace a charakteristiky vyobrazeného hmyzu (na některých známkách není totiž uveden název hmyzu). O případném termínu vydání vás budu včas informovat.

Prosím vážené členy Entomologického klubu o zapůjčení exemplářů vybraných čeledí brouků z území Labských pískovců a přiléhajících oblastí. Cílem je zmapovat druhové spektrum a rozšíření jednotlivých druhů na zájmovém území. Po získání určitého objemu dat chceme tyto údaje publikovat. Členům klubu zaručuji vrácení veškerého materiálu, rovněž autorství všech údajů uvedených na lokalitních lístcích zůstane zachováno. U problematických druhů mohu zajistit determinaci u našich předních odborníků, ale to vždy až po konkrétní dohodě s vámi. V letošním roce bych měl zájem o zapůjčení brouků čel. Anthribidae (zde mám zájem i o exempláře pocházející z celé ČR či SR), Cantharidae (páteříčkovití), Oedemeridae (stehenáčovití) a Silphidae (hrobaříkovití). Děkuji všem členům Entomologického klubu, kteří budou ochotni připravit a přinést materiál z těchto čeledí na příští setkání ve Chřibské. Zároveň oznamuji členům klubu, že v roce 2000 započal intenzivní průzkum brouků čel. Elateridae (kovaříkovití) žijících na zájmovém území. Dobu základního faunistického průzkumu odhaduji na 5 let. Cílem je vydaní obdobné publikace jako jsou „tesaříci“ od kolegů P. Bendy a V. Vysokého. Rád bych si později brouky této čeledi od vás, členů klubu, vypůjčil a proto bych uvítal, pokud byste se na tuto čeleď mohli při svých exkurzích zaměřit. Závěrem si dovoluji poděkovat Rudolfu Říhovi z Rumburka, Raineru Marschnerovi z Vlčí Hory a Luboši Purchartovi z Jiříkova za to, že mi již část svých materiálů zapůjčili.

Miloš Trýzna

ABC o našich broucích Václav Vysoký, Miloš Trýzna

(Zajímavosti o některých našich broucích podle abecedy) část 1: A A U tohoto písmene si musíme vypomoci latinským názvoslovím, protože se nám nepodařilo nalézt žádný český název. Pak se nám nabízí více možností, ze kterých v této části vybereme následující:

Miloš Trýzna

Acanthocinus Tento název použil v roce 1826 Guérin pro rod tesaříků. Tento rod je typický pro tribus Acanthocinini řazeného do podčeledi Lamiinae. Tribus Acanthocinini má na celém světě cca 130 rodů s více jak 1100 druhy a nejhojněji je zastoupen v Jižní Americe. U nás se vyskytují 3 druhy. Z rodu Acanthocinus je na světě známo více jak 25 druhů, z nich žije 15 v palearktické oblasti. U nás se vyskytují 3 druhy a to Acanthocinus aedilis (Linnaeus, 1758), A. griseus griseus (Fabricius, 1792) a A. reticulatus (Razoumovsky, 1789). Druh Acanthocinus aedilis (L.) má český název kozlíček dazule a o tomto druhu si povíme několik podrobností. Ve sbírce je tento druh velmi nápadný svými velmi dlouhými

Informace o nové literatuře Ivo Jeniš: Tesaříkovití střední Evropy: Dle nejnovějších informací, které jsem obdržel od samotného autora, by kniha měla vyjít koncem března tohoto roku. Firma Kabourek v současné době chystá mj. dva zajímavé tituly: Prvním z nich je kniha, která by měla obsahovat všechny dosud známé čeledě brouků z celého světa. U každé čeledě by měla být uvedeno: stručná charakteristika dané skupiny, počet všech známých druhů, přehled hlavních rodů, biologie čeledi, ekologické či etologické zajímavosti a geografické rozšíření. Každá čeleď

4

tykadly, které téměř pětinásobně přesahují tělo samce. Když však tento druh pozorujeme v přírodě jak sedí na borové kůře, pak ho zaregistrujeme většinou až v okamžiku kdy se pohne. Jinak splývá s okolím. Samička oproti samečkovi má dlouhé kladélko a má mnohem kratší tykadla. Vývoj probíhá v borovicích a druh může být fyziologickým a technickým škůdcem. Je potvrzen i jako sekundární škůdce na stromech zeslabených žírem píďalky sosnové (Bupalus piniarius L.) a sosnokaze (Panolis flammea Sch.). Imaga se vyskytují na jaře (prvá generace) a v srpnu (druhá generace). Někdy vylézá i z nábytku.

Anobium

Anobium je název rodu pro některé červotoče a tento název je platný již od roku 1775, kdy jej použil Fabricius. Podle tohoto rodu byla také pojmenována čeleď Anobiidae – červotočovití. Z našich druhů je do tohoto rodu řazen v současnosti pouze druh Anobium punctatum (DeGeer, 1774) – červotoč proužkovaný. Anobium punctatum (Deg.) je šedohnědý až šedočerný brouk velký 3-4 mm, který má povrch jemně hustě hedvábně pýřitý. Je to velmi vážný škůdce zpracovaného dříví. Z jehličnatých dřevin napadá hlavně smrky, borovice a jedle, z listnatých pak lípu a břízu. S tímto škůdcem se setkáme i v domácnostech. To poznáme podle drobných otvorů s vypadávajícími pilinami v různém dřevěném nářadí, ale červotoč může škodit i v nábytku nebo dřevěných částech domů. Na povrchu zdánlivě pevné dřevo se uvnitř během let postupně rozpadá až se rozpadne úplně a to je na boj s tímto škůdcem většinou již pozdě. Nebezpečný je jejich výskyt v příčkách žebříků, ve schodištích apod., kde mohou jeho činností vzniknout i vážné úrazy. Otvory jsou okrouhlé a mají průměr přibližně 1,5 mm. Larva při žíru vydává charakteristický tikot, podobně jako imaga. Boj proti tomuto škůdci spočívá hlavně v prevenci. Poměrně účinné jsou postřiky v červenci a v srpnu, tj. v době kdy brouci vylézají ze dřeva. Dříve do tohoto rodu byli řazeni i další červotoči, kteří ale v dnešní době jsou přeřazeni do jiných rodů. Např. červotoč umrlčí (Anobium pertinax /L./) je nyní řazen do rodu Hadrobregmus.

Adalia V roce 1850 oddělil Mulsant některé druhy slunéček, zařazené Linnéem do rodu Coccinella, do samostatného rodu Adalia. Tento rod se v současné době dále dělí na několik podrodů. Nejznámějším našim druhem tohoto rodu je slunéčko dvoutečné (Adalia bipunctata /Linnaeus, 1758/). Mimo tento druh jsou u nás ještě druhy A. conglomerata (Linnaeus, 1758) a A. decempunctata (Linnaeus, 1758). Slunéčko dvoutečné (Adalia bipunctata /L./) je velmi účinný nepřítel mšic a červců. Většinou tohoto broučka známe podle jeho typického zbarvení, neboť má na každé červenooranžové krovce jednu kulatou skvrnu. Tato forma převažuje, ale jinak je to velmi variabilní druh a jenom ukázky různých barevných forem umožňují vytvořit velmi zajímavou sbírku. Pokud bychom neměli o této variabilitě přehled, pak některé formy nejsou ani vzdáleně podobné typické formě a byly dříve považovány za samostatné druhy (např. A. revelieri Muls.). Variabilita spočívá v poměrovém množství červeného a černého zbarvení. U extrémních forem je červené zbarvení zastoupené pouze malou skvrnou. Slunéčko dvoutečné přezimuje a v zimních měsících jej běžně nacházíme pod odchlíplou kůrou stromů. Zde je často pohromadě i několik desítek kusů. Význam tohoto slunéčka plně pochopili např. Francouzi, kteří stavějí pro tyto brouky nenápadné úkryty na zimu z prefabrikátů. Tyto úkryty umísťují do vinic, do zahrad, popřípadě sem tato slunéčka přenášejí z jiných míst, kde je těchto brouků dostatek. Proč? Jednoduše řečeno: čím více slunéček, tím méně mšic a tím více úrody.

Anthribidae

Anthribidae (česky též větevníčkovití) v rámci řádu brouků poměrně malou, převážně teplomilnou tropickou čeledí. Z celého světa bylo popsáno kolem 4000 druhů, na území ČR a SR žije pouze 21 nehojných až vzácných druhů. Většina našich druhů dosahuje nevelkých rozměrů (2-12mm), má krycí zbarvení a žije skrytým způsobem života. Naproti tomu někteří tropičtí zástupci této čeledi jsou neobyčejně jsou

5

pestře zbarveni (viz obrázek, na kterém je vyobrazen samec druhu Systaltocerus platyrhinus z Ekvádoru), mohou dosahovat značných rozměrů (Eugidas goliathus z Papui Nové Guinei měří až 35mm, samci některých druhů rodu Xenocerus mají tykadla i přes 15 cm dlouhá!) a na rozdíl od našich větevníčků patří mezi velmi rychlé letce. Z fylogenetického hlediska jsou anthribidi v podstatě primitivními nosatci. Jsou rozšířeni na všech světadílech. Největší centrum výskytu představují deštné či mlžné lesy Orientálního regionu a to jak na kontinentech (Thajsko, Laos, Indie), tak i na ostrovech (Indonésie). Již o poznání méně druhů je možno nalézt v Jižní Americe, Africe a Austrálii. Brouci jsou svým způsobem života vázáni na mrtvé dřevo, které je napadeno specifickými houbami. Larvy se vyvíjejí pod kůrou či nehluboko ve dřevě, imaga se živí myceliem těchto hub na povrchu kůry. V našich podmínkách je možné anthribidy získat sklepáváním suchých větviček nejrůznějších listnatých stromů (buky, duby, lísky, javory apod.) či prohlídkou kůry mrtvých či zasychajících stromů. Některé tropické druhy jsou vázány např. na cykasy či lišejníky. Je s podivem, že tato nádherná čeleď brouků je ve světovém měřítku poměrně málo studována. Každý rok jsou tak z materiálů dovezených českými entomology z nejrůznějších končin světa popisovány nové a nové druhy. Překrásná sbírka těchto brouků, čítající přes 1000 druhů ze všech kontinentů, je k nahlédnutí v soukromé sbírce kolegy Miloše Trýzny.

velkého množství podrodů. V České republice je podle posledního checklistu 24 podrodů a celkem je známo 60 druhů z nichž jsou 2 druhy pochybné: Aphodius (Melinopterus) punctatosulcatus Sturm, 1805 a Aphodius (Agrilinus) constans Duftschmid, 1805. České jméno je hnojník a pouze dva druhy mají platné české jméno - hnojník obecný (Aphodius fimetarius /L./) a hnojník černý (Aphodius ater /DeGeer, 1774/). Systematika i determinace je dosti složitá, často se pracuje se soubory znaků. Již při zařazení do podrodů je nutno mít zkušenosti v měření poměrů mezi hlavou, štítem, štítkem a krovkami. Doporučuje se shromáždit co nejvíce dobře determinovaného materiálu a teprve pak se „pustit“ do vlastní determinace. U řady druhů je vhodné podpořit znaky porovnáním aedeagu. Zbarvení je velmi variabilní, pouze hlava bývá nejčastěji jednobarevně černá. Ostatní části těla mají barvu černou, červenou v různých odstínech, žlutohnědou až hnědou a na krovkách jsou často nejrůznější skvrny. Vývojově jsou zástupci tohoto rodu vázané na trus obratlovců, ale vyskytují se i v různých tlejících látkách, v hnoji apod. Na rozdíl od jiných rodů čeledi Scarabaeidae si hnojníci nestaví žádné podzemní chodbičky ani netvoří trusové kuličky a neshromažďují proto žádné zásoby pro budoucí pokolení. Samičky kladou vajíčka přímo do vláčného trusu a nechávají potomstvo svému osudu. Na jaře patří hnojník obecný k prvým létajícím broukům v přírodě. Jeho samičky kladou vajíčka do trusu již v dubnu, počet vajíček nepřesahuje 30. Larvy se po úživném žíru zahrabávají do země, kde se kuklí. Biologie řady druhů není ještě dostatečně známa. Světově tento rod zvládal u nás Dr. Vladimír Balthasar a v současnosti se tímto rodem úspěšně zabývá několik mladších entomologů soustředěných kolem Dr. Davida Krále a Ing. Radka Červenky (Praha).

Aphodius Tento rodu je součástí podčeledi Aphodiinae v broučí čeledi Scarabaeidae (vrubounovití). Typický druh rodu je Aphodius (s.str.) fimetarius (Linnaeus, 1758). Na světě je známo více než 1000 druhů rozdělených do

Pár slov o arachnologii Martin Chochel

Solifugae, Palpigradi, Schizopeltida, Thelyponida, Amblypygi a Ricinulei vázáni na oblast tropů a subtropů. Štíři (Scorpiones) jsou rozšířeni i v jižní Evropě a byli zavlečeni i k nám. Vlastními příslušníky středoevropské fauny jsou štírci

Zoologická disciplína Arachnologie se zabývá studiem velice staré třídy bezobratlých pavoukovců (Arachnoidea). Jde o třídu zahrnující většinu klepítkatců (14 - 16 řádů, z nichž 5 již vyhynulo). Z žijících forem jsou zástupci řádů

6

(Pseudoscorpionidea), pavouci (Araneidea), sekáči (Opilionidea) a roztoči (Acarina). Všechny tyto řády se vyznačují značnou variabilitou, díky níž je často velice obtížné určit, kam daný zástupce vůbec patří. Tato obtížnost je navíc ještě podmíněna množstvím určovacích znaků tak nepatrných, že se při determinaci bez zvětšovacího přístroje neobejdeme. Jak tedy charakterizovat živočicha, kterým by se měl arachnolog zabývat? Takovým všeobecným vzorem bývá počet noh. Tvrzení o čtyřech párech nohou je správné, ovšem pouze v případě, že se jedná o pavouky. Do pavoukovců však patří také štíři (5 párů nohou), solifugy (5 párů), roztoči (2 – 5 párů) a jiné řády, které se tomuto tvrzení poněkud vymykají. Přes tyto rozdíly uvnitř třídy lze ale všeobecně říci o pavoukovci toto – tělo není děleno na hlavu, hruď a zadeček, ale jen na hlavohruď a zadeček, které, s výjimkou pavouků, splývají v ucelenou tělesnou schránku (sekáči, roztoči). Rád bych teď od zmínky o třídě přeskočil k jednomu konkrétnímu řádu, a to k pavoukům. O některých hlavních morfologických znacích jsem se zmínil již v předcházejících odstavcích. Rád bych tento krátký výčet doplnil ještě o ústní ústrojí. Pavouk přijímá již natrávenou potravu, kterou si opatří vstřikem trávicích látek do těla ulovené oběti. K tomuto účelu má pavouk dutá kusadla (správně chelicery), kterými nejprve oběť uloví, následně do ní vstříkne jed spolu s trávicími šťávami, které obsahují velice účinný koktejl z enzymů a kyselin. Po krátké době je část oběti natrávena a pavouk zkapalněnou hmotu vysaje. Další zajímavostí jsou snovací bradavky. Těmito orgány pavouk vylučuje hmotu, která na vzduchu tuhne a tažením z ní vzniká pavučinové vlákno. Tento „nástroj“ slouží pavoukům k pohybu (spouštění se, lezení), orientaci, při stavbě obydlí, při páření, kdy někteří samečci spoutají samičku, aby je nepozřela dříve, než splní svou povinnost, a při lovu. Snovací bradavky bývají umístěny na konci zadečku. U některých druhů jsou jen hrbolkovitým výstupkem, ale u některých primitivnějších skupin pavouků, kteří si nestaví sítě, tvoří jakési malé končetiny (např. sklípkani). Jak jsem již napsal, jsou skupiny pavouků, kteří sítě nestaví (slíďáci, stepníci aj.) a ty, které je staví (pokoutníci, plachetky, křižáci). Tím se pavouci liší také způsobem lovu. Síťoví pavouci jsou druhy žijící až na výjimky stabilně na zhruba jednom metru čtverečním, zatímco pavouci bez sítí téměř neustále migrují za potravou, kterou

uchvacují rychlým výpadem a někteří si dokonce vytvořili i jakési sociální chování a loví ve smečkách podobně jako vlci (např. malé druhy slíďáků).

Křižák obecný (Araneus diademantus) Od způsobu života se odvíjí také některé pavoučí smyslové schopnosti. Síťoví pavouci zrak téměř nevyužívají, mají sice až pět párů složených očí, ale jsou schopni vnímat maximálně světlo a tmu, jejich hlavní doménou je hmat, který je upozorní na sebemenší záchvěv pavučiny, kterou neustále monitorují koncovým článkem nohy. Podle otřesů dokonce poznají, co se jim do sítě chytilo. Blanokřídlý hmyz většinou z pavučiny ihned uvolňují (z obavy před žihadlem) zatímco mouchy, sarančata a jiný ne příliš nebezpečný hmyz napadnou a pozřou nebo uloží zabalený v pavučinovém vláknu. Pavouci, kteří hmyz loví bez pomoci pavučin mají naopak zrak velice dobře vyvinut. Jejich přední části těla často dominuje jeden pár očí, který je až desetkrát větší než ostatní drobná očka posazená okolo. Jejich funkcí je rozšíření obzoru, zatímco zvětšený pár je určen k lokalizaci a rozpoznání objektu. O pavoukovcích, zvláště pak o pavoucích, by se dala napsat ještě řada zajímavostí, ale mým úmyslem není napsat o nich knihu. Chtěl bych pouze alespoň trochu upoutat pozornost na tuto často velice opomíjenou skupinu. Příště bych rád zmínil způsoby lovu a determinace pro zakládání arachnologických sbírek a studium pavouků. Doporučená literatura: M.Daniel, V. Černý: Klíč zvířeny ČSSR IV; ČSAV Praha, 1971

7

Determinační minimum část první Václav Vysoký Stručný terminologický slovník pro determinační potřebu česky

německy

anglicky

latinsky

čelo drápek (na chodidlech) drápkovitý útvar mezi drápky hlava holeň chodidlo klypeus konec (krovek) konec zadečku krovky kusadla kyčel makadla svrchní (čelistní) makadla spodní (pyskové) oči (složené) postranní šev brady přední kyčelní jamka příkyčlí pysk svrchní rameno (krovek) stehno sternit předohrudi sternit zadečku střed (štítu) šev krovek štít štítek tergit trn (na konci holeně) tykadlo vnější úhel konce krovek výběžek předohrudi výběžek zadohrudi zadní okraj štítu zadohruď

Stirn Klaue Empodium Kopf Schiene Tarsus Kopfschild Apex Pygidium Flügeldecken Mandibel Hüfte Kiefertaster Lippentaster Auge Kehlnaht Vorderhüfthöhlen Trochanter Oberlippe Schulter Schenkel Prosternum Hinterleibssternirt Scheibe Flügeldeckennaht Halsschild Schildchen Tergite Tibialsporn Fühler Nahtwinkel Prosternalfortsatz Metasternalfortsatz Halsschildbasis Metasternum

frons claw empodium head tibia tarsus clypeus apex pygidium elytra, elytron mandibles coxa maxillary palp labial palp eye gular suture front coxal cavities trochanter labrum shoulder femur prosternum abdominal sternit disc suture pronotum scutellum tergite tibial spur antenna sutural angle prosternal process metasternal process base of pronotum metasternum

frons unguiculus empodium caput tibia tarsus clypeus

8

pygidium elytra mandibulae coxa palpus maxillaris palpus labialis oculi (composity) gular suture coxa trochanter labrum femur prosterna sternit sutura pronotum scutellum tergit antenna

metasternum