Lieselotte Düngel-Gillesová KNUD RASMUSSEN. Výpravy za Eskymáky ALBATROS PRAHA

1

2

Lieselotte Düngel-Gillesová

KNUD RASMUSSEN Výpravy za Eskymáky

ALBATROS PRAHA

3

© by Altberliner Verlag Lucie Groszer, Berlin Translation © Zuzana Tausingerová, 1974 Illustrations © Josef Žemlička, 1974 Printed in the German Democratic Republic

4

Mezi eskymáckými dětmi „Knude!“ doléhalo zvenčí, přes zamrzlá okenní skla, volání chlapeckého hlasu. A ještě jednou: „Knude!“ Knud Rasmussen seděl na svém obvyklém místě u stolu uprostřed pokoje a právě opisoval při světle petrolejky šest vět z „Gramatiky eskymáčtiny“, kterou vydal jeho otec. Teď vyskočil a běžel k oknu. Dole před domem stál Utuaq, jeho stejně starý kamarád, syn Inarukův a vnuk Inorajuka. S dlaněmi mušlovitě stočenými se užuž chystal volat potřetí, když uviděl přítelovu postavu u okna. Zamával tedy zuřivě rukama na znamení, aby šel Knud rychle ven. Knud přikývl, vrátil se ke stolu, zavřel sešit a knihu, sfoukl lampu a opustil pokoj. V předsíni vklouzl do kamiků a navlékl si svůj anorak z tuleních kožešin. Tiše se přiblížil ke kuchyňským dveřím. Tam uvnitř se nic nehnulo. Otec odjel na návštěvu ke svým eskymáckým farníkům do sousední osady, matka byla ve vesnici u nemocného. Opatrně pootevřel dveře a přeplížil se ke skříni se zásobami. Vybral z ní kus černého chleba a vsunul ho hluboko do pravé kapsy svého anoraku. Do levé odsypal hrst černých kávových zrnek. Pak se postavil na špičky, sáhl do cukřenky a ke kávovým zrnkům putovala ještě hromádka kandysového cukru. Matka by se určitě nezlobila, kdyby ji poprosil o několik maličkostí pro své přátele, ale i v Grónsku dvojnásob těší dávat dárky získané tajně a s jistým rizikem. Tiše zas přivřel kuchyňské dveře, seběhl ze schodů a vyšel z domu. Utuaq se zeširoka uculoval na přicházejícího přítele. „Neseš něco pro Inorajuka?“ ptal se ho eskymácky. Inorajuk byl jeho dědeček, proslulý jako nejlepší vypravěč pohádek z celé vesnice. „Jo, ale moc toho není,“ odpověděl Knud stejnou řečí. 5

„To nevadí. Ten vypravuje i bez dárků. Ale když něco přineseš, mluví napínavěji. Nezdá se ti taky?“ „Ani ne, já neviděl žádný rozdíl, mně se to líbí vždycky.“ S těmito slovy si Knud pevněji přitáhl kapuci přes uši. Foukal ledový vítr. Vzpomněl si na pověst o novorozeněti Narsuku, které se cestou do nebe proměnilo v bouři, aby se mohlo lidem mstít za to, že mu zabili otce i matku. Jak často o něm Inorajuk vyprávěl! Před nevysokou chýší z kamene se hoši zastavili. Utuaq se první protáhl nízkým vchodem. Ač tukové lampy nešířily příliš pronikavé světlo, přece oslepené přimhouřili oči. Teprve postupně si mžouravě zvykali na jasnější osvětlení. Starý Inorajuk seděl na lavici po levé straně místnosti, vzpřímený, s obnaženou horní polovinou těla, zřejmě hosty čekal. Obličej se mu blýskal jako naleštěné jablíčko. To dělal rybí tuk, jímž si čistil a mazal tváře. Vybízejícím pohybem pozval kluky, aby usedli na lavici naproti. Než se Knud usadil, vyprázdnil ještě rychle před starým obsah kapes svého anoraku, kousek černého chleba a směs kávových zrnek s kandysovým cukrem. „O!“ vykřikl Inorajuk tak nadšeně, jako by mu někdo položil k nohám velikého narvala, „to už je dávno, co jsem naposledy jedl takový krásný kus chleba! Rozplyne se mi na jazyku jako sníh v červnovém sluníčku!“ S těmito slovy převracel krajíc v rukou a prohlížel si jej s výrazem největší rozkoše. „A ke všemu káva! Myslím, že tak nádhernou jsem za celých sedmašedesát let svého života ještě nepil!“ A hned začal třídit kávová zrnka od kousků kandysu. Malý sladký kousek si bez meškání dal do úst a začal ho rozkousávat. „Mhm,“ zamlaskal znalecky, „tento cukr pochází určitě z poslední zásilky z Dánska. Je to nejsladší cukr, jaký jsem kdy okusil! Udělals mi velikou radost svými vybranými dárky, děkuji ti.“ Patřilo k dobrému tónu vyjadřovat radost z dárků takovými květnatými slovy. 6

„To nic není,“ odbýval jeho chvalozpěv Knud, zřejmě v rozpacích, jak se to nakonec od dárce čekalo, „lituji, že jsem nemohl přinést něco lepšího.“ „Ale chlapče!“ Starý rozhořčeně odmítal jeho slova jako zlomyslnou pomluvu a napřáhl k němu ruce. „Říkám ti, že jsem v životě neviděl nic lepšího. Mockrát ti děkuji.“ Tím se ceremoniál vyčerpal a Knud si sedl. V zadním výklenku chýše se Inorajukova žena zabývala krájením tuku na kousky, aby bylo čím naplnit lampy. „Kterou pohádku mám vypravovat?“ ptal se starý, ale hned pokračoval, aniž vyčkal odpovědi: „Vždyť víte, že jsem jenom špatný vypravěč…,“ a teď následovaly další formule, jež si vyžadovala slušnost a dobrý tón, a sice co nejvíce snižovat vlastní schopnosti a vyjmenovávat jména jiných mužů a žen, jejichž umění je mnohem a mnohem nedostižnější.

7

Teď však byla podle pravidel zdvořilosti, ale i podle pravdy, řada na chlapcích ujišťovat Inorajuka, že je nejlepším vypravěčem z celé vesnice, a nejen to, i z celého okresu. „Vypravuj pověst o nových lidech!“ poprosil Knud. Starý se zasmál a pleskl rukama o stehna: „Zdá se, že je to tvoje zamilovaná. Ale i já ji obzvlášť rád vyprávím; touhu po dobrodružstvích a lidech z dalekých krajů máme zkrátka už v krvi všichni. Tak poslouchejte: Na konci světa, daleko na severu, žijí ‚noví lidé‘. Jsou to lidé divocí, jedí syrové maso a odívají se medvědími kůžemi. Jejich země je v zimě v létě pokryta ledem a věncem jejich skal nepronikne nikdy zář dne. Kdo se k nim chce dostat, musí se držet jižního větru a s jižním větrem putovat až k pánu severáků.“ Slova pověsti doznívala. Hoši ji znali téměř zpaměti: patřilo totiž k tradici Eskymáků předávat pověsti, pohádky a vyprávění ve všech vsích od generace ke generaci stejnými slovy. Přesto bylo vypravěčské umění Inorajukovo nedostižné. Tón jeho vyprávění byl tajemný jako šumění potůčku v osamělé rokli. Pravidelné bublání, rachot a dunění, něžný šplíchot, to všechno v něm bylo. „Inorajuku,“ zeptal se Knud, „je tam taky moře jako u nás? A taky takové pobřeží, kde začíná moře?“ „To je docela možné,“ odpověděl Inorajuk, teď zas poučně jako profesor. „Ale tam nikdo nevidí, kde končí moře a začíná pevnina.“ „Bydlí tam lidi taky v kamenných chýších jako my?“ chtěl teď vědět Utuaq. Jeho zajímala spíše konkrétní stránka života. „Nevím,“ řekl Inorajuk, „nejspíš ano.“ „Mluví ti lidé jako my?“ ptal se Knud. „To taky nevím. Z našeho kmene s nimi ještě nikdo nemluvil.“

8

„Neznáš o nich ještě nějaký příběh?“ Knud se nepokojně vrtěl na své lavici. Inorajuk, který znal sto, a možná dvě stě příběhů, přece musel ještě něco vědět! „Ano, jednou někdo o nich přinesl zprávu.“ „Kdo?“ „Možná to byl můj praděd, možná jeho dědeček.“ „On je viděl?“ „Ne, nikdy se s nimi osobně nesetkal. Našel jenom jejich příbytky.“ „Povídej!“ nařídil Knud. Vyskočil z lavice a teď stál s červenými tvářemi a blýskajícíma očima před Inorajukem. Ten pohlédl do napjatého chlapcova obličeje a pohodlněji se usadil. Nemohlo být na světě nic skvostnějšího a příjemnějšího než nedočkaví posluchači. Chvilku se s potěšením pásl na chlapcově netrpělivosti a pak začal: „Byl jednou jeden muž, ten bydlel ve vsi daleko na severu. Každoročně na jaře vytáhl se svým psím spřežením na lov. Jednou zahlédl stopy saní, které pocházely od cizinců. Rozhodl se vypátrat, co to je za lidi, a příštího jara se vypravil na lov medvědů dříve než obyčejně. Třetího dne narazil na domy, které vypadaly jinak než ty, na něž byl zvyklý. Lidi sice nepotkal žádné, čerstvé stopy však nasvědčovaly, že usedlost opustili teprve nedávno. Když se tedy tento člověk vypravil v příštím roce opět sem, vzal s sebou cizincům jako dar dřevo; jejich střechy totiž podpíraly rohy narvalů, a tak usoudil, že mají nedostatek dřeva. Ale ani při své druhé návštěvě se mu nepoštěstilo potkat cizince. Zase zmizeli, i když jejich stopy byly teď čerstvější než posledně – neodvážil se však sledovat je a vzdálit se tak ještě víc od vlastní osady. Spokojil se tedy tím, že uložil dřevo do sněhu vedle chýší, a pak se vrátil domů. V třetím roce vypravil nejlepší psí spřežení, jaké měl, a mnohem dříve, než bývalo jeho zvykem, vyrazil na sever k 9

oněm cizím lidem. Když konečně dojel k jejich příbytkům, nevedlo se mu o nic lépe než v uplynulém roce: obyvatelstvo už odtáhlo. Ve sněhu však, na místě, kde posledně zanechal dřevo, bylo zastrkáno množství mrožích klů a v chodbě vedoucí do domu ležela pěkná fena s mláďaty. To byly dárky cizinců pro něj jako dík za jeho pozornost. Naložil tedy všechno na své sáně a odjel zpět domů; ony lidi však, sídlící o tolik severněji než všichni ostatní, neuviděl nikdy.“ Inorajuk zmlkl. Knud, který se během vyprávění opět posadil, se narovnal jako svíce. „Až budu velký, odjedu na sever a nevrátím se dřív, pokud je nenajdu!“ Zaznělo to jako slavnostní přísaha. „Pojedu s tebou!“ zvolal Utuaq rozčileně, jako by měli vyrazit ihned. „Dobře,“ souhlasil Knud a podal mu podle bělošského mravu ruku, „pojedeš se mnou! Na cestu potřebuješ dobré psí spřežení a šaty z nejlepších kožešin. A když najdeš ode dneška hezký kousek dřeva, odlož ho; protože i my jim přineseme dřevo.“ Starý naslouchal a usmíval se. Ach tihle kluci, pomyslel si, je to pořád totéž! Když jim vyprávím pohádku o matce mořských zvířat, chtějí bezpodmínečně na dno mořské. A přece tu bylo ještě něco, co mu našeptávalo: Kdož ví, možná je jejich vůle dost pevná, a dokážou něco tak obrovského. Bylo to v poledne příštího dne, když se Knud zastavil pro svého přítele v jejich chýši. „Chci si vyzkoušet svůj nový samostříl. Pojď se mnou ke fjordu, budeme střílet racky.“ Utuaq přikývl: „Počkej chvilku! Musím si jenom vzít něco na sebe.“ S těmito slovy zmizel v domě. Za několik okamžiků se opět vynořil v podobě tlustého uzlíku kožešin. I on měl teď přes ramena přehozený samostříl. „Slyšíš, jak křičí rackové?“ zašeptal Knud.

10

„Ano, zdá se, že je jich ve fjordu mnoho. Jsou však plaší a chytří. Když nebudeme dost opatrní, všichni nám uletí, ještě než budeme mít nejmenší možnost vystřelit.“ „Musíme se úplně tiše připlížit, to je všechno.“ Krajina zde byla nepřehledná. Skály a sněhové návěje zakrývaly výhled k pobřeží, kde ledové kry z moře, pokryté měkkou sněhovou pokrývkou, narážely na skalnatý břeh. „Půjdeme každý zvlášť, abychom se ke kořisti líp dostali,“ rozhodl Knud. „Ty jdi tam přes tu velikou skálu ke kopci. Já zůstanu tady mezi závějemi.“ Přítel přikývl a začal šplhat výš. Co Knud rozhodl, bylo vždy správné a rozumné, dalo se to provést bez dlouhého přemýšlení. Knud zůstal stát za závějí a pozoroval racky, poskakující v hřejivých paprscích zimního slunce, které putovalo hluboko dole po obzoru. Tamhle seděl velký silný racek! Peří se mu lesklo matně jako samet. Hlavu držel nakloněnou na stranu, jako by naslouchal šplouchání tučných ryb pod ledovým příkrovem. Knud napjal samostříl a založil šíp. Srdce mu silně bušilo. Jen ten mohl být dobrým lovcem, kdo uměl ulovit všechny druhy zvířat, kdo se statečně bil s ledním medvědem, kdo lstivě vyslídil tuleně nebo šikovně sestřelil racka či sněhuli. Co zas bylo tohle? Knudovi poklesla ruka s napjatým samostřílem. Jak zvláštní zvuky se to nesou z ledu! – Teď to rozeznával jasněji: zuřivý štěkot, přerušovaný vytím a kňučením. Byli někde nablízku lovci? Ale tak přece nekňučí pes na lovu! Knud obešel závěj, prošlapával si cestu vysokým sněhem a zahleděl se směrem, odkud zněl štěkot. Racek polekaně vzlétl. Led teď ležel u pobřeží líně, sem tam bylo vidět dýchací otvory, které si provrtávali tuleni a u nichž v tuto roční dobu na ně číhali lovci. Knud rozeznal – zprvu nejasně – několik tmavých skvrn na bělosti zledovatělého moře. Jeho bystré oči však brzy poznaly, 11

že se tam muselo přihodit něco zlého. Ve velké kaluži krve ležel nějaký muž. Kolem něho hlouček psů, kňučících, vyjících. Knud se rozběhl co nejrychleji svahem dolů. Sníh pod ním jako by sklouzával. „Utuaqu!“ zakřičel v běhu na přítele, aby také přišel na pomoc. Ale Utuaq neodpovídal. Kde jen vězel? Nemohl však na něho čekat, musel teď dolů, na pomoc neznámému. Už cítil pod nohama led. Samostříl pořád držel pevně v ruce. Teď poznal Cézara, vůdčího psa z Inoqova spřežení. Seděl vedle svého zraněného pána a vyl s hlavou svisle zakloněnou k nebi. Co se to stalo Inoqovi, tomu silnému, nejlepšímu lovci ze vsi? Knud běžel, co mu síly stačily. „Inoqu!“ „Knude, Knude, tos ty?“ zasténal muž. „Co se ti stalo? – Ach, už vidím!“ Knud se polekaně podíval na mrtvého ledního medvěda, kterého psi rvali na kusy. „Tos ale měl z pekla štěstí!“ „Cézar mi zachránil život,“ pokusil se Inoq o úsměv. „Běž do vsi a přiveď pomoc, nemůžu se hnout.“ „Ne, to nepůjde, Inoqu. Je to příliš daleko. Než dojdu do vsi, zmrzneš, nebo tě zabije jiný lední medvěd.“ Pátravě se rozhlédl. „Kdyby tak přišel Utuaq!“ Vedle psů stály sáně. „Uložím tě na sáně a odvezu domů.“ „Ty?“ Inoq se usmál, vzápětí se mu však obličej stáhl bolestí. „Myslíš to dobře, ale nestačíš na to. Jsem pro tebe moc těžký, a kromě toho neumíš ještě zacházet se psy.“ „Musíme to zkusit, Inoqu, nic jiného nám nezbývá. Přece tě tady nemůžu nechat ležet.“ Knud to řekl tak, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Šikovně se pustil do díla. Přitáhl si sáně těsně ke zraněnému. A – povedlo se! Dobře promyšlenými pohyby dostal postupně těžkého muže na sáně. Vedle loveckých potřeb ležela šňůra z harpuny. Přivázal jí Inoqa na sáně. 12

Teď ještě psi! Smečka divokých, zuřivých zvířat! Dlouhým bičem je odehnal od mrtvého medvěda. Poddajně se nechali zapřáhnout. Nejspíš cítili, že jejich pán je stále ještě v nebezpečí života. Inoq se už nehýbal. Usnul, zemdlený ztrátou krve? Nebo upadl bolestí do bezvědomí? Knud se usadil vedle něho na sáně, v rukou opratě. Signály znal. Pomalu se zvířata dala do pohybu, neustále zrychlovala tempo, a teď už si to hnali směrem k vesnici. Inoq byl zachráněn! – Ve vsi to vzbudilo mnoho podivu i obdivu. O něco později se vrátil i Utuaq. Postřelil racka a vzdálil se při jeho pronásledování, takže neuslyšel přítelovo volání. Tu se z chýše vybelhal Inorajuk, vypravěč pohádek a otec zraněného. „Knude, synu můj, slyším, žes mi přivezl mého syna!“ „Ano,“ přisvědčil Knud, „ale z ledního medvěda tam psi toho mnoho nenechali. Nevyplatí se jet pro to.“ Knud sám by byl teď nejradši co nejrychleji utíkal domů, aby o dobrodružství mohl vyprávět otci i matce. Ne proto, že 13

by tak dychtil dostat pochvalu, ale věděl, že udělal něco, z čeho budou mít rodiče radost. „Z tebe jednou bude dobrý lovec,“ pronesl Inorajuk pomalu, jako by nad něčím přemýšlel. Zdálo se, že chce ještě něco říct, a proto se Knud u něho zastavil. „Dobrý lovec potřebuje spolehlivé psy,“ pokračoval Inorajuk, „je načase, abys dostal vlastní spřežení.“ „Já? – Inorajuku, teď žertuješ!“ „Ne, vůbec nežertuji. Kolik je ti?“ „Je mi sedm.“ „Tak dobrá, dám ti tedy tři psy, řekněme – Kaifáše, Jakuba a Rebeku.“ „Ale, Inorajuku, to jsou přece tvoji nejlepší psi!“ Knudovi úplně došla řeč. To opravdu nemohl být než žert! „Dokázal jsi přece, že s nimi umíš zacházet. Proč bych ti je nedaroval? Přijď zítra ke mně, mám pro tebe i sáně.“ Knud se nehýbal z místa. Je majitelem psího spřežení – v něco takového se neodvážil doufat ani ve svých nejsmělejších snech! „… nebo je chceš mít už dnes?“ slyšel Inorajuka. A tu Knud přikývl. „Když mi je chceš opravdu dát – tak tedy nejraději hned, dnes!“ Teď se Inorajuk smál, až se mu vrásky na tvářích stahovaly do hlubokých rýh. Belhavě zamířil k dřevěné kůlně. Knud vykročil za ním.

Nansenova expedice Bylo to o dva roky později. „Už jste to slyšeli?“ S těmito slovy vběhl Knudův otec do obývacího pokoje, kde seděla matka s dětmi kolem velikého stolu. Otci se leskly oči, tváře mu hořely. Musela to být náramná novina, kterou jim chtěl sdělit! 14

„Co je, co je?“ vyptávali se zvědavě hoši. Doma mluvili s rodiči dánsky. Všichni vyčkávavě hleděli na otce. Tak rozčileného ho ještě neviděli. Ulovil snad Hennig Brönlund velrybu? Nebo přišli do osady pohanští Eskymáci, aby se nechali pokřtít? „Je to neuvěřitelné!“ Otec se opřel o opěradlo židle, byl úplně bez dechu. „Fridtjof Nansen – už jste někdy slyšeli to jméno?“ „Ne, tati, nikdy!“ řekl rychle Knud. Jen hořel, aby se všechno co nejrychleji dověděl. „Co je s ním?“ „Projel napříč Grónskem!“ Konečně to bylo venku, ona senzace, která brala dech všem obyvatelům Grónska, Eskymákům stejně jako dánským osídlencům. „A co našel uvnitř pevniny? Žijí tam taky lidé?“ Knud vyskočil, klekl si na židli, opřel lokty o stůl a co nejvíce se naklonil k otci. „Ne, lidi tam nejsou, to teď Nansen dokázal. Vnitřek Grónska je jediná obrovská ledová plocha, jediný mohutný ledovec. Ani zvířata tam nemohou žít.“ Matka odložila ruční práci. Udělalo to na ni nemenší dojem než na manžela a děti. Tady v polárním kraji žily ženy nejen svým domácím povinnostem, ale zúčastnily se i veškerého dění, společně s domorodými lovci prožívaly vrtkavé štěstí na lovu, bok po boku s eskymáckými ženami rozechvěle čekávaly na šťastný návrat mužů při vánicích či nebezpečných oblevách. Pomáhaly rozšiřovat obzor a znalosti Eskymáků a doufaly, že nové poznatky budou lidem v Arktidě k užitku. „Jak mnozí se o to už pokoušeli,“ řekla a její pohled přitom zabloudil k oknu, jako by v dálce viděla siluety oněch mnoha vyčerpaných mužů, vracejících se domů po těžkých strádáních znechuceně a bez odvahy. „Dokonce i Peary, který se ničeho nebojí, žádného nebezpečí, i ten se musel vrátit, a nikdy jsem nevěřila, že se to člověku někdy podaří.“ 15

„Vysvětlím vám, proč se to povedlo právě Nansenovi, a proč ostatní před ním na tom ztroskotali.“ Otec se usadil na židli a vybral z Knudových domácích sešitů volný, prázdný list. Několika tahy na něm načrtl obrysy Grónska. „Podívejte se,“ řekl, „Peary vyjel odtud, z našeho západního pobřeží. I kdyby se mu bylo povedlo projet Grónskem napříč, byl by musel při návratu překonat celou cestu ještě jednou, vždyť východní břeh je naprosto neobydlený. Bez možnosti odpočinku mezi lidmi, bez ochotných lovců, kteří by mu obstarali pro zpáteční cestu maso, by byl zcela jistě zahynul. Nansen si to všechno velmi dobře uvědomil.“ „Tak jak to tedy udělal?“ zeptal se Knud netrpělivě. „Nechal se lodí vysadit na východním břehu a odtud zahájil svůj pochod směrem na západ. Musel tedy tuto cestu překonat jenom jednou. Rozhodující při jeho výpravě byl geniální plán.“ Knud to hned pochopil. Otec ho naučil, jak mnoho může člověk dosáhnout pomocí rozumu. Krátce nato vstoupil do místnosti sám Nansen. Otec ho spolu se společníky pozval, aby si na faře odpočinuli z útrap expedice. Pro Knuda teď začaly nejvzrušenější dny jeho života. Směl být u toho, když Nansen vyprávěl, mohl vedle něho sedět, směl se vyptávat, kolik jen chtěl… Ve vsi však vzbudily největší zájem lyže, na nichž Nansen projel vnitrozemským ledem: Eskymáci je totiž doposud vůbec neznali. Kluci z vesnice si obstarali dužiny ze sudu a s větší či menší šikovností se teď pokoušeli na nich jezdit po sněhu. Někteří se skutáleli dolů po svahu a ostatní se nad tím div nepotrhali smíchy. I Knud zkusil několik kroků, ale okamžitě seděl ve sněhu. Nebyl však natolik nešikovný, jak se zpočátku zdálo. Netrvalo dlouho a už klouzal, aniž upadl, po malém svahu a široce 16

rozkročený se šplhal zpět nahoru. Kopec se mu v duchu změnil v nebezpečný ledovec a vesnická ulice, to zas byl led grónského vnitrozemí. Ostatní kluci, Utuaq a jeho bratři, se pak stali jeho udatnými druhy při výpravě.

Expedice k „novým lidem“ Bylo to v březnu roku 1903. Z Upernaviku, nejsevernější osady západního Grónska, vyjely šesterý saně směrem na sever. Neúprosná polární zima jako by stavěla hráz z ledu a sněhu jakémukoli postupu vpřed. Bouře šlehala těla mužů, tvořících expedici, a téměř nepřekonatelné tyčily se před nimi gigantické ledové kry Melvillova zálivu. Jedním z členů expedice byl Knud Rasmussen. Stále mu ještě zněla v uších slova starého Inorajuka: „…kdo se k nim chce dostat, musí vyjet podle jižního větru. S jižním větrem pak až k vládci severáků…“ Od dob, kdy jako chlapec slyšel pověst o „nových lidech“, nedopřála mu už klidu. Když mu bylo sedmnáct, přestěhovali se jeho rodiče do Dánska. Tam se ho však brzy zmocnil stesk po krajině jeho dětství, kde chodíval s eskymáckými dětmi na lov medvědů, kde jako oni líčil na tuleně a lovil a kde po večerech společně naslouchali v nízkých chýších eskymáckým pověstem a pohádkám. Umínil si, že po ukončení národopisných studií v Kodani se později navrátí do Grónska, aby tam studoval eskymáckou kulturu. Teď mu bylo dvaadvacet, právě skončil studia. A tu se mu naskytla příležitost zúčastnit se výpravy pod vedením Mylia Erichsena, jehož cílem bylo vyhledat polární Eskymáky – „nové lidi“ Inorajukovy pověsti – a studovat jejich jazyk a kulturu. Nebudou sice první, byli mezi nimi už anglický mořeplavec John Ross a jiné expedice, i Američan Peary se při 17

svých pokusech dosáhnout severního pólu častokrát mezi nimi zastavil, přímo k těmto lidem se však žádný běloch ještě nevypravil, zájem všech předcházejících výprav platil jedině zeměpisnému výzkumu. A polární Eskymáci nepěstovali už dlouho žádný styk ani s příbuznými kmeny v západním Grónsku. Z dětských druhů to byl jedině Jorgen Brönlund, který zůstal věrný jeho mladistvým plánům a doprovázel ho na cestě k severu. Utuaq se zúčastnit nemohl; musel se jako mladý otec starat o maso a šatstvo pro svou rodinu. Expedice s sebou vezla jen málo proviantu. Potravu lidem a psům měl poskytnout lov. Úlovek však byl zatím nepatrný. Ani oběma eskymáckým průvodcům, kteří byli doma proslulí jako zkušení lovci tuleňů, zatím příliš nepřálo lovecké štěstí a výpady na moře nebo do hor na pobřeží by příliš vyčerpaly jejich síly. Knud Rasmussen však nepociťoval hlad. Byl tak šťastný, že je zas v Grónsku, byl tak plný očekávání, že si nepřipouštěl tělesné útrapy. Ale stejnou měrou, jak v něm narůstala radost a vzrušení, stupňovala se i starost o život kamaráda Haralda Moltkeho, který už několik dní ležel úplně vysílený na svých sáních. Nebyl vůbec schopný pohybu. A nikdo neznal příčinu tohoto hrozivého stavu. Nebylo přitom ani pomyšlení na návrat, který by nemocného zachránil; vždyť vzdálenost od dánské kolonie byla teď větší než cesta k obydlím polárních Eskymáků. Nej větší potíž však byla v tom, že expedice neznala přesnou polohu sídlišť, ke kterým měli namířeno. Žili polární Eskymáci na březích Melvillova zálivu, nebo někde na blízkých ostrovech? Konečně dorazila skupina na mys York, západní výběžek Grónska, který uzavírá Melvillův záliv na severu. První zpozoroval zasněžené kamenné chýše Knud Rasmussen. Tam byli lidé! 18

A tam byla také pomoc pro přítele! Popohnal psy. Podivně tiše ležela usedlost uprostřed záplav sněhu. Nebylo vidět jedinou lidskou bytost. Rasmussen se zastavil před jedním z vchodů do domu. Spěšně vklouzl dovnitř. Do nosu ho udeřil pronikavě ostrý pach masa a liščích kožešin. Otvorem na konci dlouhé chodby se protáhl dovnitř domu. Byl prázdný. Osada byla opuštěna! Vzpomněl si na slova starého Inorajuka: „… ony lidi však, kteří sídlí severněji než všichni ostatní, nikdy neuviděl…“ Ne, jemu se tohle nesmělo stát! Musel najít „nové lidi“! – V jednom koutě chýše ležel nestažený a nevyvrhnutý tuleň. Rasmussen zas vyšel ven k ostatním. Jorgen Brönlund mezitím objevil čerstvé stopy saní vedoucí na sever. Nemohlo být tedy daleko k novým obydlím lidí, kteří ještě před několika dny sídlili zde. Vyhledali si nová loviště? Odjeli na návštěvu k jiným kmenům? Všechno v této osadě se mužům zdálo cizokrajné; stavba nízkých kamenných chýší, neobvykle dlouhé vchody do domů, vnitřek chýší se zbytky starých tukových lamp, mastnotou se lesknoucí kameny na podlaze, krvavé skvrny svědčící o hodování; nic z toho nepřipomínalo kulturu západního Grónska, nic nenaznačovalo spojení, které ještě před sto lety existovalo mezi jednotlivými kmeny. Jejich nedočkavost uvidět konečně ony neznámé a pověstmi opředené lidi se stupňovala k nesnesitelnosti. Expedice se musela teď rozdělit do dvou skupin. Mylius Erichsen zůstane s nemocným a s oběma lovci tuleňů v osadě, Knud Rasmussen a Jorgen Brönlund se měli pokusit dosáhnout ostrova Agpat, kde, jak se domnívali, určitě naleznou eskymácká sídliště. Psi byli tak unaveni a vysíleni z přestálých útrap a nedostatečné potravy, že se sotva dařilo pohánět je dál kupředu. Ani stopy po lovné zvěři, která by přece jen obnovila jejich síly, ani nejmenší závan pachu čerstvého masa, jenž by 19

polechtal jejich nozdry – a tak běželi dál jen neochotně a bez chuti. Od rozloučení s Myliem Erichsenem uplynulo patnáct hodin, když přátelé spatřili v dálce černý bod. A tento bod se zvětšoval! A přibližoval se! Byly to cizí sáně! Rasmussen dal psům znamení, že mají přidat. Zvířata udiveně nastražila uši. Zachytila cizí zvuky. Ještě jedno pobízející zvoláni – a už se pod jejich nohama rozprašoval sníh v jasných vírech. Oboje sáně si letí vstříc – z jedné strany široké a Krátké sáně západního Grónska a naproti dlouhé, úzké vozidlo polárních Eskymáků. Na nich stojí pomenší mužík, oblečený v zářivě bílých kalhotách z medvědí kožešiny, a švihá dlouhým bičem. Za ním sedí postava v zářivém kožichu z modré lišky, na hlavě velikou, špičatou kapuci. Muž seskakuje ze saní a pobízí psy k ještě rychlejšímu běhu. Za radostného vytí zvířat se oboje sáně setkávají. Muži si běží vstříc, zastavují se, prohlížejí si jeden druhého. Vzrušení je na několik okamžiků zbavilo řeči. „Bílí muži!“ volá mužík, „máme návštěvu bílých mužů!“ „Přicházíme od vašeho bratrského kmene z jihu,“ říká Rasmussen, „máme mezi sebou nemocného.“ Porozuměli si bez velkých potíží. Muž se jmenoval Maisanguark, což v překladu znamená „Kůže malého bílého mrože“. Postava v lesklých kožešinách z modré lišky s velikou špičatou kapuci byla jeho žena. Jmenovala se Mekro, „Pírko“. „Bydlíme v Igfigssorku,“ řekl muž a ukázal směrem na jih. Ve snaze co nejrychleji dosáhnout ostrova Agpat, objeli tedy Rasmussen s Bronlundem osadu Igfigssork. „Pro vás i pro nemocného však bude lepší, když budete pokračovat v cestě na Agpat,“ řekl Maisanguark, „tam mají masa dost a dost a žije tam mnoho lidí.“ Hbitě naskočil na Rasmussenovy sáně a chopil se opratí. 20

„Doprovodíme vás, abyste nezabloudili.“ Byla to pro ně samozřejmost dovést hosty bezpečně k cíli. Žena zatím řídila vlastní sáně. Vyznala se dobře v řízení psího spřežení, to bylo zřejmé na první pohled, a také uměla zacházet s dlouhým bičem jako muž. Rasmussen ani Brönlund ještě nikdy neviděli ženu řídit spřežení; v západním Grónsku to nebylo zvykem. „Tvoje žena dobře řídí. U kmenů na jihu to tak neumějí,“ podotkl Knud Rasmussen. Maisanguark se pyšně usmál a zakřičel na ženu: „Jen do toho práskni! Bílým mužům se to líbí!“ „Tugto! Tugto!“ poháněla žena psy, a už se zvířata hnala v divoké jízdě ledem. Teď se Rasmussen dozvěděl, že ono „množství“ lidí v Agpatu tvoří obyvatelé tří kamenných chýší a pěti sněhových. Maisanguark byl stále ještě jako u vytržení. „Bílí mužové! Bílí mužové!“ křičel a radostně si při tom mnul ruce. Nejspíš to byl nejsilnější zážitek jeho života, že potkal cizince jako první z osady. Ještě jeho děti i vnukové o tom budou moci vyprávět! Pojednou zmlkl, naslouchal, vyskočil a ohlédl se. Blížily se další sáně z jeho kmene. „Aulavte! Aulavte!“ volal Maisanguark. Byl to signál k zastavení. Ale Rasmussenovi psi tomu nerozuměli; musel si vypomoci pískáním. Sáně se zastavily. Maisanguark seskočil, plácal se do boků a poskakoval jako míč. Tváře mu rozčilením hořely jako plamen. Cizí sáně už byly blízko. Seskočili dva mládenci a běželi vedle nich. Maisanguark se choval jako pominutý. Vyrážel ohlušující řev a tak prudce se zmítal, že se jeho pohyby daly sotva sledovat. „Bílí mužové! Bílí mužové!“ volal bez dechu, „přicházejí z jihu, chtějí nás navštívit!“ I mladíci vykřikli radostí, naskočili zpět na sáně a o závod s Maisanguarkem se hnali k ostrovu. 21

Přijeli až ke břehu, aniž by je zpozoroval jediný z obyvatel. Osadníci pobíhali neúnavně mezi chýšemi sem a tam, několik jich stahovalo velkého tuleně, děti si hlučně hrály u ledových ker. Vysoká sněhová zeď chránila vesnici jako val. Maisanguark to už se svou novinkou nemohl vydržet. „Bílí muži! Bílí muži!“ volal na lidi na ostrově.

Všichni dospělí ztichli, děti si přestaly hrát. Pak se ustrnutí uvolnilo. S ohlušující vřavou se lidé vyřítili k pobřeží, starci, děti, mladí muži, ženy, všichni oblečeni v kožešinách z lišek a medvědů. Vypadali jako lidé kamenné doby. Někteří dokonce měli nože mezi zuby a jiní zas vyšli vítat hosty s krvavýma rukama. „Jedí syrové maso a oblékají se do medvědích kůží,“ uslyšel Rasmussen v duchu opět vyprávění starého Inorajuka. A teď už to nebyla pověst, byla to skutečnost! Maisanguark podal krátce zprávu o cestě a příhodách bílých mužů. Uši drásající, rozpustilá radost se utišila, místo ní zavládlo čilé hemžení: začali vypřahovat psy a krmit je 22

čerstvým masem, Rasmussena a Bronlunda odváděli nahoru k chýším. Nějaký mladý muž přitáhl syrová zmrzlá tulení játra. Stařešina kmene Sagdlork je pozval k slavnostní hostině. Položil maso před cizince na zem a podal jim nože, aby si ukrojili. Od něho se dověděli, že už vyjely sáně, aby přivezly ostatní účastníky výpravy. Trpně se tedy odevzdali do péče Eskymáků. Po jídle se pustili do stavby sněhové chýše. Už za půl hodiny se v ní mohly zapálit tukové lampy a prostřít kožešiny ke spaní. Krátce nato přibyly i sáně s Haraldem Moltkem, Myliusem Erichsenem a s oběma Eskymáky ze západního Grónska. Nemocného hned nakrmili čerstvými syrovými játry. A muži expedice jaksi zapomněli, že vlastně hledali a našli národ zcela cizí. Pociťovali jen teplo a bezpečí, jako by byli po dlouhém bloudění přišli konečně ke svým rodným. Teď pro ně nastávala doba překvapení a podivování. Setkání s podivuhodnými obyvateli polárních krajů, neustále nové dojmy a téměř neuvěřitelné události – to současně bralo dech i fascinovalo. Knud Rasmussen stejně jako Eskymáci ze západního Grónska si brzy zvykli na život lovců, na požívání syrového a zmrzlého masa, na pobyt v sněhových obydlích a nízkých kamenných chýších. Ani dorozumívání jim nedělalo potíže; nicméně svět představ polárního Eskymáka o věcech „neviditelných“, o přírodních silách a dobrých i špatných nadpřirozených bytostech ve vodě i ve vzduchu, to už byla oblast studia, na niž se odvážili zaútočit až po mnoha týdnech, a ještě s nejkrajnější zdrženlivostí. Zatím ovšem poskytovalo pozorování a zapisování skutečných životních podmínek mladým, činorodým a energií překypujícím mužům práce dost. Rasmussen si nechal vysvětlit způsob stavby kamenných domků. Dvě vrstvy velkých plochých kamenů se spolu s mezivrstvou z hlíny a trávy dovedně zformovaly do 23

kupolovité chýše, jejíž střecha byla jenom zepředu podepřena svislou stěnou. V střeše byl otvor pro odvod spotřebovaného vzduchu, jakýsi „nos“ domu. V přední svislé stěně bylo malé okénko, které se v zimě zakrývalo napjatými blánami ze střev. Když se člověk protáhl dlouhou nízkou chodbou dovnitř domu, octl se v oválné místnosti, podobné jeskyni, stěží dosahující výšky muže, jejíž polovina vystlaná senem a sobími kožešinami sloužila jako místo ke spaní, jako tzv. „palanda“. Na zemi byly rozestavené miskovité kameny, to byly tukové lampy. Horko, jež se šířilo z dlouhých knotů z mechu, dokázali obyvatelé snášet jen svlečeni do půl těla. Nad jednou z těchto lamp téměř neustále bublal hrnec plný masa. Stěny kolem dokola byly obloženy světlými tuleními kůžemi. Evropanům však připadalo nejpodivnější, že tyto dovedně zhotovené chýše vlastně neměly majitele. Každou obývala jedna rodina, která podle kočovnických tradic svého kmene vyhledávala po čase vzdálenější loviště a chýši přenechávala jako obydlí jiné rodině, která sem možná taky putovala těch pět set kilometrů. Kdo však nenašel k přezimování pevný kamenný dům a kdo si ho nechtěl postavit, ten si zbudoval sněhovou chýši z velkých bloků sněhu, opracovaných nožem. Měla podobně jako kamenný domek kupolovitou střechu. Zvlášť pečlivě se muselo dbát o to, aby mezi bloky sněhu nezůstávaly škvíry, to by pak vnitřek domku byl nehostinný a plný průvanu. Po ukončení stavby se proto zapálila tuková lampa, takže zvenčí bylo zřetelně vidět mezery mezi bloky, které se pak snadno ucpaly sněhem. Uvnitř byla sněhová chýše podobně jako kamenný domek vybavena lavicí ze sněhu, na níž se spalo, a další, kam se stavěly tukové lampy a kuchyňské nádobí. A co se tepla a útulnosti týče, předstihovala sněhová chýše, čistá a čerstvě zbudovaná, dokonce iglú ze sněhových kvádrů ze západního Grónska. 24

V letních měsících bydlili polární Eskymáci ve stanech z tuleních kůží. I v nich hořely tukové lampy, i tam se spalo na kamenných plošinách, vystlaných kožešinami. Stany nepropouštěly déšť a bydlelo se v nich až do počátku zimy. Knud Rasmussen si dělal náčrtky a zachycoval všechna pozorování v krátkých zprávách. Co zde však střízlivými slovy zapisoval pro kodaňské Národopisné muzeum, to ho plnilo obdivem k zručnosti jeho hostitelů a k jejich schopnosti přizpůsobit se arktickým podmínkám. Hned v prvních dnech se připojil k lovcům kmene, chtěl sám přispět k zásobování výpravy. Mnoho příležitostí však teď v květnu nebylo. Na zimní výpravy na tuleně a mrože bylo pozdě a na letní na medvědy a soby příliš brzy. Jedině lov ptáků, zajíců a lišek byl teď možný a úspěšný. Přesto měli všichni plné ruce práce. Lovci spravovali své náčiní a kajaky, ženy šily šaty. „Úspěch lovce závisí na šikovnosti jeho ženy,“ řekl jednou starý Sagdlorg Rasmussenovi. „Když mu umí ušít šaty, které hřejí a nepropouštějí vodu, pak bude odvážnější a přinese taky domů více kořisti než ten, kdo má šaty staré a poškozené. Pro muže je proto pilná a šikovná žena to nejdůležitější na světě.“ Však také to, co ženy zhotovovaly z kožešin polárních zvířat svými primitivními nástroji, byla hotová umělecká díla. Než k nim Peary přivezl jehly, sloužily jim k šití odštěpky velrybích kostí. I teď však měla každá žena nanejvýš jednu nebo dvě jehly. Jako nití používaly tuleních šlach. K zhotovení jedné teplé košile bylo třeba sešít mnoho a mnoho kožek stažených z malých alkounů/ přirozeně peřím dovnitř. Na jaře, na podzim, v létě se nosily kazajky z tulení kožešiny, v zimě pak kožich z modrých lišek. Ženy a muži se odlišovali od sebe jen kalhotami. Zatímco se mužské kalhoty dělaly z medvědí kožešiny a sahaly přes kolena, ženy nosily kalhoty mnohem kratší, z liščí kožešiny, které zastrkovaly do holínek, kryjících celou nohu. Holínky se šily ze světlých, 25

mrazem vybílených tuleních kůží, zevnitř byly vyloženy zaječí kožešinou. Téměř veškeré šatstvo bylo vkusně zdobené nejrozmanitějšími kombinacemi různých kožešin. Jak slunce stoupalo na obloze a blížilo se jaro, vracely se i síly Haraldu Moltkemu. Přirozená masitá strava Eskymáků, a zvláště syrová játra, která dostal darem, velmi přispěla k jeho ozdravení, a když vtáhlo arktické jaro s celou svou slávou, pokoušel se i on o první krůčky. Slunce teple svítilo z tmavě modrého nebe a pod jeho dotekem tál led na skálách a v širokých potůčcích stékal do údolí. Ledový příkrov na vodě popraskal a z hlubiny zněly klokotavé zvuky. Na plujících krách se líně rozvalovali tuleni. Útesy skal oživovaly všechny možné druhy ptactva, klapaly zobáky jako lidští povídálkové a hašteřily se o hnízdiště. Vůně tajícího ledu a rašící země vylákala i lidi z nízkých chýšek do třpytivého slunečního světla. Myšlenky na zimu a hlad byly tytam. Staří si prostírali na zem kožešiny, lehali na ně úplně svlečení a odvšivovali se. I mladí shodili kožichy, neúnavně závodili v běhu a nechali si laskat těla jarním vzduchem. Jen psi se neúčastnili všeobecného veselí, leželi u vody, rvali se a drápali jeden druhého. Pojednou zazněl protáhlý výkřik. Přicházel od chýší. Rasmussen, ale ani jeho dva eskymáčtí společníci ze západního Grónska nevěděli, co má znamenat. I domácí se vylekali. Všichni vyskočili a běželi k domu, z něhož výkřik zazněl. Byl to dům stařešiny kmene Sagdlorga. „Chce zaklínat duchy, aby uzdravil svou nemocnou ženu,“ zvolal jeden ze starých mužů. Během svého pobytu mezi polárními Eskymáky si Rasmussen zapsal už mnoho pověstí a písní, ale zaklínání duchů zatím nezažil. Nevěděl, zda bylo dovolené, ba zda bylo dokonce bezpečné pro ně, aby se stali svědky takového výjimečného, neobvyklého výjevu. Ale zvědavost a v 26

neposlední řadě i upřímná náklonnost k těmto dobromyslným lidem přemohly jeho plachost, a tak i on spolu s Haraldem Moltkem, Jórgem Bronlundem a Myliusem Erichsenem pomalu následoval ostatní, kteří utíkali k Sagdlorgově chýši. Nemocná žena seděla před domem na sáních. Vedle stál její syn. Na střeše domu se choulil na bobku jeden ze žáků starého Sagdlorga jménem Kale. „Kale musí být nablízku,“ zašeptal jeden z Eskymáků bílým. „Sagdlorg je už příliš starý a slabý, bude možná potřebovat pomoc v zápase s duchy.“ Do té doby Rasmussen ani nevěděl, že stařešina působí i jako zaklínač duchů. Starý Sagdlorg byl v chýši sám. Seděl na zemi a tloukl do bubnu. Lidé mlčky stáli a naslouchali. Tiché bzučení se mísilo do víření bubnu. Sílilo a narůstalo jako mocná bouře. Zpočátku nehlučně, pak stále hlasitěji se přidružoval i Kale ke zpěvu svého učitele. Pojednou starý zmlkl. Jen buben tloukl rychleji a rychleji. Pak začal Sagdlorg sténat, jako by na něj tlačilo velké závaží. Jeho slova zněla přerývaně: „Ach! Ach! – To je nemožné! Ú, podléhám! Tlačí mne to! Pomozte! Pomoc! Pomoc! – Nezvládnu to! Jsem příliš starý!“ Poslední slova už křikl jako tonoucí, pak zaplakal a vzlykl jako malé dítě. Opět se ozval buben. Kale na střeše měl slzy v očích, začal z plna hrdla zpívat píseň duchům. „Pomoz mu!“ nabádal ho jeden z Eskymáků, „pomoz mu ze všech sil!“ Tu vykřikl starý v chýši pronikavě, téměř mladistvým hlasem: „Spatný osud, zlověstní duchové – bílí mužové!“ „Myslí nás!“ zašeptal Jorgen Brönlund, „chce nás usmrtit!“ Oči všech se pátravě a bázlivě obrátily k bílým. Rasmussena se pod těmito pohledy zmocnil neklid. Sagdlorg pokračoval: „Bílí mužové přinesli špatný osud, mají s sebou 27

špatného ducha. Sám jsem ho viděl. Nelžu, nejsem lhář, sám jsem ho viděl!“ To bylo hrozné! Nedalo se to vůbec pochopit: lidé, kteří jim doposud pomáhali, nemohli přece pojednou žádat jejich smrt! Pomátl se starý? Ať byl jakkoli v transu, musel vědět, co říká! Pak konečně nastal šťastný obrat: „Bílí mužové potkali zlého ducha, který zasáhl jejich sáně. Proto onen bílý muž tak těžce onemocněl. Ostatních se zlý duch nedotkl, jen jejich psů. Proto mezi nimi řádí psí mor.“ Bílí si oddechli. Jen psi byli nemocní, oni sami nepředstavovali nebezpečí.

„Jedla moje žena psí maso?“ ptal se Sagdlorg. „Jedla jeho žena psí maso?“ zeptal se Kale ze své střechy. Otázka šla od úst k ústům. Syn se sklonil nad matkou. Ta přikývla. „Ano, úplně malounko! Dostala jsem takovou chuť na psí maso.“ „Jedla psí maso,“ řekl syn. „Jedla psí maso,“ opakoval Kale ze střechy oknem dovnitř chýše. 28

Tu zevnitř proniklo zasténání takové, jaké předtím neslyšeli. „Ú-ú-ú!“ znělo to hrozivě a děsivě; starý pobíhal v chýši jako raněné zvíře. Bylo vidět, že má zavřené oči i jak podivně zkroucen vlní hlavou i trupem podle úderů svého bubnu. Byl to výraz nejhlubšího smutku: pro jeho ženu nebylo záchrany! Zlý duch, který zasáhl psy bílých mužů, přešel teď po požití psího masa do těla jeho ženy. Kolemstojící se mlčky rozcházeli. Nemohli starému pomoci. Jeho bolest však nebyla jejich bolestí; léto se blížilo, chtěli se veselit. Stará žena skutečně zemřela několik dní nato. Proroctví o její smrti v ní zřejmě ochromilo všechnu odolnost, byla asi opravdu příliš slabá k dalšímu životu. Po její smrti už Sagdlorg nepozřel ani sousto. Jeho soukmenovci mu přinášeli maso, nejlepší a nejkřehčí kousky z kořisti. Ničeho se však nedotkl. Když ho navštívil Knud Rasmussen, Sagdlorg mu řekl: „Jsem příliš starý, abych mohl zůstat sám. Ta, která dlouhé roky držela v pořádku moje šatstvo a připravovala mi jídlo, je mrtva. Za mnoho let svého života jsem si zvykl mít ji vedle sebe. Nejlepší bude, když půjdu za ní.“ – Krátce potom zemřel i on. Jednoho dne zavolali Knuda Rasmussena do stanu starého Panigpaga. Tam seděl muž, kterému mohlo být asi osmdesát a o němž Eskymáci vypravovali, že kdysi připutoval se svou rodinou z kraje za „velkým mořem“. „Velkým mořem“ se rozumělo polární moře mezi Grónskem a Amerikou. Když se tedy jednotlivá rodina, taková malá hrstka lidí, odvážila přejít z americké pevniny do Grónska, pak snad před mnoha léty připutoval přes oceán celý kmen. Byla Amerika původním domovem všech Eskymáků? Před badateli tedy vyvstávaly nesčíslné otázky. 29

„To je Merkrusark,“ začal na uvítanou Panigpag, „narodil se na ledě, sám neví kde, ale určitě to muselo být někde na druhé straně za mořem. Narodil se během zimního cestování, a od mládí bylo jeho údělem putovat.“ „Ano,“ povzdechl Merkrusark, „teď jsem starý a zkřivený dnou, a přesto ještě každoročně vydržím mnoho dnů putování na svých loveckých výpravách.“ „A nechce toho nechat,“ doložil na potvrzenou Panigpag, „pokud jeho duše nevejde do velkých lovišť na nebesích.“ Merkrusarkova ohnažená horní polovina těla byla rozbrázděna četnými jizvami. Měl jen jedno oko. Rasmussen se ho zeptal, zda je pravda, že jeho vlast leží až za velikým mořem. Merkrusark přikývl: „Ano, tam žije mnoho Inuitů.“ Inuit bylo pojmenování, kterým Eskymáci označovali sami sebe a všechny své soukmenovce, a znamenalo vlastně „lidé“. Merkrusark pak začal vyprávět: „Moji rodiče patřili k nejsevernějším Inuitům. Čas od času navštěvovali jejich zemi lodě bílých mužů. Vypravovali, že někde daleko, až za velkým mořem, se prý prostírá země, v níž žije také mnoho Inuitů. Největší a nejmocnější zaklínač duchů našeho kmene byl Kridtlarssuark. Slyšel slova bílých mužů a ode dne, kdy se dověděl o oněch dalekých krajích, neměl už pokoje.“ „A tak jste na jeho popud připutovali sem?“ zeptal se Rasmussen. „Ano. Provedl v přítomnosti všech členů kmene veliké vzývání duchů. Jeho duše proletěla s podporou jeho pomocných duchů vzduchem, aby se poohlédla po cizích zemích. Uviděl zemi, o níž vyprávěli bílí muži, a vyzval své lidi, aby tam s ním odtáhli. Mnoho saní se k němu připojilo, takže se na cestu vypravilo dohromady třicet osm lidí. Ještě si to všechno přesně pamatuji.“ Merkrusark pak obšírně popisoval jejich způsob putování i způsob lovu během cesty. Jedině v zimních měsících se kmen 30

mohl přepravovat na sáních směrem na východ spolu se vším všudy: šatstvem, stany, nádobím, kajaky. Sáně byly dlouhé a úzké, sanice měly pobité kostmi nebo kly mrožů. Když začal led tát, postavili si na nahrnutém ledu pevný tábor a na kajacích lovili zásoby na zimu. Pak ovšem nastalo něco nečekaného. Merkrusark to líčil takto: „Stařičkému Okremu se začalo stýskat. Už delší dobu byl tichý a zamlklý. Pojednou začal mluvit o mrožím mase. To z něho promluvila touha po rodné zemi a potravě, na kterou byl zvyklý. Začal obviňovat Kridtlarssuarka, nazval ho podvodníkem. Že všechno, co o nové zemi vypravoval, byla lež. Vyzval nás, abychom se vrátili. Z toho propukla veliká hádka mezi oběma starými a vystěhovalci se rozdělili na dva tábory. Skončilo to tak, že patery sáně pod vedením Kridtlarssuarkovým pokračovaly v cestě a patery se pod vedením stařičkého Okreho obrátily nazpátek. Moji rodiče patřili mezi ty, kteří táhli dál s Kridtlarssuarkem směrem na severovýchod. Kridtlarssuark všechny ujišťoval, ‚že země už není daleko. Povzbuzoval je, aby vydrželi. Vždy byl mezi prvními, kdo ráno vyrazil. Byl silnější a vytrvalejší než všichni mladí muži, ač jeho vlasy byly bílé a obličej zbrázděný starostmi. S počátkem příštího jara jsme dorazili na místo, kde moře bylo vtěsnáno do úzkého koryta. Tam jsme si rozložili tábor a Kridtlarssuark se dal opět do zaklínání duchů. Zatímco tělo leželo bezduché a opuštěné, jeho duše přeletěla přes moře. Po návratu duše do těla prohlásil Kridtlarssuark, že právě tady je místo, kudy se musíme přepravit přes moře, a že pak už brzy narazíme na lidi. Všichni mu důvěřovali. Jeli jsme mořem pokrytým ledem a dojeli až k pobřeží. Našli jsme tam domy, ale žádné lidi, viděli jsme však, že domy byly ještě donedávna obydlené. Kridtlarssuarkova vážnost vzrůstala v našich očích víc a víc, vždyť všechno, co řekl, se splnilo. 31

Jednoho dne jsme konečně narazili na lidi. Vítali nás hlasitými výkřiky radosti, když nás uviděli. Jakmile uslyšeli, že jsme jeli přes veliké moje, abychom se dostali až k nim, odvedli nás ke svým obydlím a hned zahájili rozpustilou slavnost. Všem jejich slovům jsme dobře rozuměli. I my jsme cizince pozvali k sobě a vyprávěli jsme jim o naši zemi. Naučili jsme se od nich stavět lepší sáně.“ Merkrusark se na chvíli odmlčel, jako by vzpomínal na staré a dávno uplynulé doby, kdy byl ještě silný a mladý a byl pro své lidi vzorem lovce. „Však se oni od nás také mnohému naučili,“ pokračoval potom, „ukázali jsme jim, jak stavět sněhové chýše, jejichž vchod tvořily dlouhé předsíně, aby do místnosti netáhl průvan. Taky jsme je naučili střílet lukem a lovit soby. Před naším příchodem soby nelovili, ač se zde vyskytovali ve velkých stádech. Naučili se od nás, jak se v potoce nabodávají lososi, protože do té doby neznali žádný nástroj, jehož pomocí by mohli snadno a bez námahy lovit ryby. Především jsme je však učili stavět kajaky a lovit na nich. Předtím lovili mořská zvířata jen tak, z ledu. Jejich předkové sice už znali používání kajaku, ale jakýsi mor zahubil většinu z nich, a tak se na lov z kajaku docela zapomnělo.“ „Jak dlouho ještě žil Kridtlarssuark mezi vámi?“ zeptal se Rasmussen; nemohl nijak odpoutat své myšlenky od starého, vlivného, houževnatého vůdce Eskymáků. „Moje vyprávění ještě neskončilo,“ řekl Merkrusark, „a naše osudová cesta ještě nebyla u konce, ani když jsme konečně dorazili do této země. Zamilovali jsme si zdejší lidi, ale stařičký Kridtlarssuark říkal, že se ho zase zmocňuje touha putovat ještě dál. Spíš to však byl stesk po domově. – Všichni, kteří ho sem následovali, se ho věrně drželi a vypravovali se na cestu domů. Jen jeho syn Ytsukusuk chtěl zůstat, měl nemocné malé dítě. Místo něho se k nim přidružil muž z místního kmene, Ehre i se svou ženou a děckem.“ 32

„A ty?“ „Já jsem se právě oženil a hned jsem se rozhodl vrátit domů se svými lidmi.“ „Ale vždyť jsi pořád tady!“ zvolal Rasmussen, který nepochopil souvislost. „Kridtlarssuarkovi nebylo souzeno znovu uvidět svůj domov. V příštím roce zemřel. Po jeho smrti jsme se všichni octli ve veliké nouzi. Mnozí z nás zmrzli nebo zemřeli hlady. My ostatní jsme se rozhodli vrátit. Ale pak ještě mnozí další zemřeli. Byl jsem jedním z těch několika, kteří se zase vrátili sem. Oko mi vypíchl bratr, když mě chtěl zabít, aby mě snědl. Nedělal to proto, že by byl zlý, ale protože se pomátl z hladu. Tělo mám rozdrásané medvědími drápy a mnohokrát jsem byl smrti velmi blízko, ale přece jen jsem byl vždy silnější než ona. Pokud mohu ještě zabít mrože, jsem rád na světě.“ „Zachytíš jeho příběh čarami?“ zeptal se Panigpag zvědavě, protože mu neušlo, jaký dojem udělalo toto vyprávění na Rasmussena. „Ano, všechno, co jsem dnes slyšel, zapíšu. A ještě víc, jednou – snad za mnoho let – se přeplavím stejně jako on přes velkou vodu a budu hledat jeho domovinu.“ „Když tohle uděláš,“ prohlásil Panigpag a hlas se mu zachvěl nadšením, „najdeš mnoho mladých mužů z našeho kmene, kteří tě budou provázet; vždyť hlad po nových, neznámých zemích a touhu po dálkách máme všichni v krvi.“ Když se vytvořil první nový led, zmocnil se mužů na Agpatu neklid. Nadešla doba k lovu mrožů. Byla to práce společná, při níž musel každý prokázat svou zručnost a schopnost rychlého rozhodováni. Nešikovnost nebo váhavost jedince mohly ohrozit lovecký úspěch všech. 8. listopadu vyjeli všichni lovci z osady na lov mrožů do blízkosti ostrova Wolstenholme. Byli s nimi i Knud Rasmussen a Jorg Brönlund. Zvláště Rasmussen už při lovu sobů prokázal 33

přesnou mušku i odvahu, takže Eskymáci ho rádi uvítali jako společníka na lovu. Dali mu harpunu, oštěp i dlouhou šňůru, připevněnou na konci harpuny. Ještě veselé pokřikování na ženy mizící v dálce, nabádavé signály dychtivým psům, a už letí sáně po ledu. Nedaleko osady došlo k setkání, které ještě více rozpálilo jejich lovecký zápal. Potkali lenivce Ilanguaqa, snad jediného pecivála tlupy. Už z dálky poznali jeho chatrné sáně. Rychle ho dohonili a obklopili. Smáli se mu, žertovně ho vyzývali, aby s nimi jel na lov mrožů. Bázlivě a bezmocně stál Ilanguaq proti této přemíře síly a zdraví. Psy měl ubohé a vyzáblé, sotva se vlekli kupředu. Sáně měl rozviklané, zbraně poškozené, harpuny se zubatými hroty, šňůry na chytání zpřetrhané, šaty ošoupané. Ilanguaq si nepostavil žádný kajak, když Merkrusark se svým kmenem znovu zavedli užívání kajaku. Ani si neobstaral žádnou zbraň, když Peary a bílí velrybáři přivezli do Grónska pušky. Považoval to prostě za zbytečné plýtvání sil, byl příliš pohodlný na to, aby užíval takové novodobé nástroje. Teď byl celý zmatený ze všeho toho jásotu a rozpustilosti, které se kolem něho rozpoutaly. Lovci rychle naložili jeho skrovný majetek na své sáně, aby ho doprovodili až k další osadě. Jeden posadil Ilanguaqovu ženu na své sáně, druhý jeho syna, třetí dceru. Ilanguaq se vděčně usmíval, jako by ho někdo osvobodil od tíživého břemena. Psi lovců, kypící sílou, však sotva na svých bezvadných sáních pocítili toto nové břímě, lehké jako pírko. Ilanguaq pomalu následoval celou skupinu a jeho sáně brzy zmizely z dohledu. Rasmussen pocítil soucit s mužem, který neměl nic z píle a snaživosti svého kmene. U ostatních lovců však nálada po setkání s Ilanguaqem ještě stoupla. Už dnes jim musel patřit velký mrož, pokřikovali jeden na druhého. Ilanguaq nikdy nepocítí radost z takového úlovku; spokojí se sněhulí či zajícem nebo žije z almužny, kterou mu někdo dá. Měnit by s ním nechtěl věru nikdo! 34

Nad novým ledem před ostrovem Wolstenholme se vznášel jemný opar. Viditelnost nebyla příliš dobrá. Čas od času bylo slyšet prskání mrožů, kteří se vynořovali z hloubky a nabírali na hladině vzduch. A teď se zřetelně ukázala černě se lesknoucí hlava! Byla však příliš daleko, žádná harpuna by ji nezasáhla! A tu se před lovci Krisungarkem a Kridtlarkem láme tenká ledová kůra. Jeden z mrožů ji prorazil lebkou. A už vězí hroty harpun obou lovců pod jeho kůží. S frkáním se mohutné zvíře potápí a barví vodu svou krví. Marná sláva, je chycené; lovci drží šňůry harpun pevně v rukou a v mžiku je připevňují silnými kolíky na ledě. Mrož se pokouší vyprostit. Vynořuje se. Kridtlark mu vráží oštěp do šíje. Opět se zvíře potápí a hned znovu vynořuje. Konečně mohou lovci ukončit smrtelný zápas výstřelem z pušky. Pomocí dlouhých šňůr vytáhnou zvíře na led. Nový led praská pod jeho vahou. Lovci přeskakují na pevnější led na pobřeží. A povede se jim pak přetáhnout na pevný led i mrože. Až teď je úlovek v bezpečí! 35

Lovci se ihned pustili do vyvrhování. Vjíždějí noži do masa ještě teplého. Vyrazila pára. Tuk se odděluje od masa, maso od kostí. Kosti se přitom nesmějí poškodit, budou ještě sloužit jako nejrůznější nářadí. Bohatě naložené vracely se večer sáně do osady. Ženy už měly připravenou vařící vodu a hned do ní vložily velké kusy masa. První mrož v roce se musel oslavit rozpustilou hostinou, jednou z těch oslav, jakých měl Rasmussen zažít v pozdějších létech ještě nesčíslně, s tanci za zvuků bubnů a se zpěvy na oslavu matky mořských zvířat a umění lovců. S blížícím se jarem museli účastníci expedice pomýšlet na přípravy k návratu. Nejdřív si v hrubých rysech shrnuli výsledky svého bádání. Za jedno z nejdůležitějších poznání pokládali fakt, že kmen polárních Eskymáků, čítající tak asi dvě stě padesát lidí, mluvil nejen stejnou řečí jako Eskymáci na jihozápadě Grónska, ale že dokonce jejich pověsti a pohádky byly stejné, jaké jim už vypravoval starý Inorajuk. Rozdíl mezi oběma kmeny spočíval leda v tom, že Inorajuk a jeho kmen přijali už křesťanskou víru, pro ně postavy v pověstech neměly nad zemí už žádnou moc, na jejich místě byl milosrdný a lidi milující bůh křesťanů. Pro polární Eskymáky byly naproti tomu nepochopitelné a nevypočitatelně síly přírody ještě stále projevem duchů podobných lidem, které bylo možno buď naladit milostivě a přátelsky, nebo svolat na svou hlavu jejich osudný hněv. Bylo také zajímavé, jak líčili Eskymáci svá setkání s Američanem Pearym, který mezi nimi – jen s malými přestávkami – žil téměř patnáct let, aby od nich a jejich sídlišť podnikal výpravy k objevení severního pólu. Když k nim přijel poprvé, žili ještě na úrovni doby kamenné a svou kořist získávali pomocí luku a šípu. Přivezl jim moderní střelné zbraně a v době své expedice je zásoboval municí. A tady se přímo vnucovala otázka: co by se stalo, kdyby Peary dosáhl svého cíle, severního pólu? A že ho dosáhne, a možná už 36

velmi brzo, o tom se při jeho houževnatosti nedalo pochybovat. V tom případě by zdejší Eskymáci byli naprosto vydáni všanc záhubě, kdyby jim nějaká obchodní loď nepřivezla každý rok potřebné zásoby a užitkové předměty, vždyť mezitím pozbyli původní zručnosti, potřebné k střelbě lukem. „Naše vláda musí převzít správu tohoto území,“ řekl Rasmussen jednoho večera k Myliovi Erichsenovi. „Eskymáci vyslovili přání, aby byli pod naší správou a péčí.“ „Z toho budou těžkosti,“ namítl Erichsen, „je to spojeno s velikými náklady vysílat do těchto ledových končin pravidelně lodě. Ať je tomu jak chce, přece jen jsme na 77° severní šíře.“ „Na náklady se nesmí hledět. Koneckonců jde o naši zodpovědnost za jeden celý ohrožený kmen!“ Erichsen se nemohl ubránit úsměvu. Nebýt Knuda Rasmussena, nezaznamenala by expedice podstatnějších úspěchů; jedině jeho znalost jazyků umožňovala etnografická bádání, a co víc, jedině jeho schopnost vcítění se do povahy polárních Eskymáků, doposud líčených jako „barbarských“, otevírala jim cestu k srdci těchto drsných, a přece tak milých lidí. Rasmussenův mladický zápal jim pomohl překonat nejednu překážku; ale jak realisticky uměl hledět do očí každému nebezpečí, tak prosťoučký se na druhé straně zdál jeho optimismus, který se snažil vidět všude jenom to dobré, a nikdy ziskuchtivost a mocenskou politiku. „Máš samozřejmě pravdu,“ řekl nakonec Mylius Erichsen, „ale přece víš taky, že peníze se vynakládají jen tam, kde z toho kyne nějaký zisk. A co se už dá vyzískat z našich polárních Eskymáků! Mimoto se vždy můžeme ospravedlnit tím, že v podstatě nesou zodpovědnost za tyto přírodní lidi Američané, vždyť oni to byli, kteří je přivedli do styku s civilizací.“ 37

Rasmussen se však nechtěl dát přesvědčit o chatrných vyhlídkách svého plánu: „Pevně věřím, že naše vláda převezme protektorát. A když to neudělá, zbývá ještě vždy možnost pomoci ze soukromých prostředků.“ Erichsen si povzdychl. Věděl dobře, že jeho přítele čeká ještě nejedno zklamání. Rozloučení se blížilo. Znamenalo to rozchod s lidmi, s nimiž strávili dlouhé měsíce tmavé zimní doby a jejichž péči mohli děkovat za život jednoho ze svých druhů. Starý Sorkrark uspořádal ve své chýši velkolepou slavnost na rozloučenou. Po smrti Sagdlorkově přešly povinnosti stařešiny kmene na něho. Ještě jednou se shromáždili nejlepší vypravěči pohádek. Věděli, že tito bílí mužové nepřišli proto, aby vyměnili liščí či medvědí kožešiny, jak to dělávali lovci velryb, ani aby z jejich osady jeli dál za nějakým neznámým a neobjeveným místem někde na severu jako Peary, ale jenom a jedině proto, aby uslyšeli jejich pohádky a pověsti o nadpřirozených bytostech. A proto jim jako dárek na rozloučenou chtěli ještě jednou věnovat své nejkrásnější příběhy. Sorkrark zahájil legendou o dvou přátelích, kteří se rozhodli putovat kolem světa. Když se vydali na cestu, byli mladí a neměli ještě děti. Každý z nich si vyřezal číši z rohu pižmoně, z níž chtěli cestou pít. Jeden z nich se dal směrem severním, druhý jižním v pevné víře, že se jednoho dne na druhém konci zeměkoule setkají. Tato pověst, stará jako mnohé ostatní už několik století, potvrzovala, že Eskymáci dříve než běloši věděli, že je země kulatá. Rasmussen však nemohl soustředit své myšlenky, stále mu bloudily. Až teď opět vnímal hlas starého Sorkrarka: „… konečně se přátelé setkali. Mezitím zestárli, byli celí roztřesení, museli je vodit jejich děti, a z číší jim nezbylo nic než držátko – tak nesčíslněkrát z nich pili a odírali je při nabírání o dna nádob.“ 38

Sorkrark zmlkl. Na tváři měl výraz, jako by se sám byl právě vrátil z cesty kolem světa. Vedle Rasmussena seděl mladík sotva dvacetiletý, jménem Inukitsoq. Jeho oči byly světlejší než oči ostatních Eskymáků. Mluvil jen zřídka, ale z jeho výmluvného pohledu se dalo vyčíst mnohé: zvídavost, údiv, zklamání i radost. Teď hleděl toužebně do dálky. Rasmussen pomyslel na to, že chce v příštích létech podniknout další expedici. „Chtěl bys mě doprovázet, až se vypravím na západ nebo na sever?“ zeptal se ho. „Ty zas přijedeš?“ ptal se Inukitsoq. „Ano, možná za dva roky, snad později, ale vrátím se.“ „Pak tě budu doprovázet,“ řekl Inukitsoq prostě a v očích měl záři, jako by viděly vzdálenou, nádhernou zemi. Když se Rasmussen večer loučil, přejel mu starý Sorkrark rukou po prsou a řekl: „Jsem starý muž. Všechno, co má sílu zestárnout, je silné. Proto ti rukou přetírám hruď, abys byl silný po celý život.“ Druhý den ráno, když byly sáně naloženy a psi zapraženi, vyšplhal se Rasmussen ještě jednou na skály v Melvillově zálivu, aby se rozhlédl po krajině, která tu ležela v jemném rozednívání a tak trpělivě čekala za dlouhé zimní noci na první záblesk slunce. Nebylo to snadné loučení. Jednoho dne se však vrátí, zcela určitě; Sorkrark možná už nebude naživu, ale zato tady bude Inukitsoq, mladík s jasnýma očima, a ten se s ním vydá na cestu po zledovatělém moři nebo po skalnatém pobřeží… Když se vrátil k eskymáckým chýším, přistoupila k němu stará žena a řekla mu: „Vy bílí muži jste divní. Neočekávaně přicházíte do našeho života, a když se naučíme vás mít rádi, tak zase odjíždíte, a ani nevíme kam.“ Psi štěkali a netrpělivě trhali postroji. Zapráskání bičem – a už svištěli v zběsilé jízdě vpřed! 39

První samostatná expedice V malé chráněné zátoce distriktu mysu York leží osada Neqe. Tento název znamená „maso“, masa přebytek a v libovolné podobě: coby tlustí, sádelnatí mroži na pobřeží, jako zajíci na zelenajících se svazích, jako sobi v sousedních údolích a jako modré lišky na okolních skalních útesech. Mohlo být tedy něco přirozenějšího než vybrat si Neqe za výchozí bod expedice, kde lidé po dlouhé týdny budou nakládat na sáně masa, co hrdlo ráčí, a kde si psi mohou spolu s přemírou potravy nacpat do těla mimo tuk i energii a podnikavost? V časných hodinách dne 10. dubna 1912 přibyl do Neqe Knud Rasmussen se svými společníky. Mezi skálami ještě houstly závoje mlhy a voda žbluňkala a zřejmě se hněvala pod tenkou kůrou ledu u pobřeží. Obyvatelé osady vyšli před své chýše a očekávali hosty se slavnostním napětím. „Vítáme vás na prahu vaší veliké cesty! Naše sklady jsou pro vás otevřeny a také čerstvý úlovek příštích dnů bude váš,“ řekl Odaq, jeden z mladých lovců, který se zúčastnil po boku Pearyho objevení severního pólu. Od prvního Rasmussenova setkání s „novými lidmi“ tehdy na ostrově Agpatu uplynulo devět let. Tak jak to předvídal Mylius Erichsen, byla marná všechna Rasmussenova námaha získat dánskou vládu pro správu severních oblastí i pro zásobování polárních Eskymáků. Přes všechny těžkosti se mu však povedlo založit pomocí majetku své mladé ženy a několika přátel soukromou obchodní stanici severně od mysu York, kterou nazval Thule. Tato stanice konečně zajistila polárním Eskymákům pravidelné zásobování municí, palivem, čajem, tabákem, ocelovými noži a jinými předměty, které se pro ně po seznámení s civilizací staly nezbytností. Teď už nebyli odkázáni na svévolné a šejdířské výměnné obchody s velrybáři, ale dostávali za své vzácné kožešiny zboží 40

přiměřené hodnoty, a nejen to: i potřebnou sociální péči. Eskymáci považovali zřízení této obchodní stanice za dobrodiní, a Rasmussena proto ctili jako stařešinu kmene. Ale i v jeho životě se mnohé změnilo. Jorgen Brönlund a Mylius Erichsen, jeho společníci na první výpravě k „novým lidem“, byli mrtvi. Zahynuli za neblahé „expedice Danmark“, jejímž cílem byl zeměpisný průzkum východního pobřeží Grónska; zemřeli hlady. Vůči nim cítil Rasmussen závazek připojit se také k rozsáhlému zeměpisnému průzkumu severního a východního pobřeží Grónska. Získal však nové přátele: svou mladou ženu Dagmar, která měla vždy plné pochopení pro jeho plány, a Petra Freuchena, jednoho z mála účastníků nešťastné „expedice Danmark“, kteří ji přežili, a jenž ho teď provázel. Bylo třeba mnoho příprav, ale teď konečně byli tak daleko, že Knud Rasmussen stál na počátku své první samostatné expedice! Měla plnit hned několik úkolů najednou. Nejnaléhavější bylo hledat a najít Einara Mikkelsena a Ivera Iversena, dva Dány, kteří odjeli hledat výsledky badatelské činnosti „expedice Danmark“ – deníky zahynulého Mylia Erichsena a Jorgena Bronlunda. Ani tito dva se ještě nevrátili. Rasmussenova expedice měla vedle toho konat i zeměpisná měření a zmapovat neznámé pobřeží severovýchodního Grónska. Mimoto chtěl Rasmussen vypátrat, zda k osídlení jihovýchodního grónského pobřeží došlo putováním podél severních břehů. Pro tyto cíle si Rasmussen vybral tři společníky: přítele Petra Freuchena, obra s plavou bradou, který si v Grónsku už získal jméno a jako málokterý druhý Evropan prokázal schopnost přizpůsobovat se arktickému podnebí a eskymáckému způsobu života. – Jeho dalšími dvěma průvodci byli Eskymáci Inukitsoq a Uvdloriaq. Inukitsoq, mladík se světlýma očima, se dle svého slibu stal Rasmussenovým společníkem, Uvdloriaq pak, nejlepší psovod distriktu, byl 41

současně tchánem Petra Freuchena, protože ten se oženil s mladou eskymáckou kráskou Navaranou. Obyvatelé z Neqe měli v posledních měsících bohatý úlovek při lovu mrožů. Kořist se ukládala do prostorných zásobovacích komor z ledových bloků velikosti muže. Dokonce i na sněhu, který pokrýval střechy domů, ležely veliké krvavé kusy masa. Kamkoli se člověk podíval, všude byla hojnost a přebytek! Ale dřív než se dali do pilného čtvrcení, dělení, balení a nakládání na sáně, pořádala se slavnost s hrami, tanci, zpěvy a bohatým jídlem. Přetahovali se lanem, konaly se psí zápasy, běhy o závod a „lov na medvědy“, hra, kterou Rasmussen dosud neznal a kterou sledoval s velkou pozorností. Psi se odvedli stranou, aby nemohli vidět, jak asi třináctiletému chlapci pečlivě přehodili přes ramena medvědí kůži. Hoch pak napodoboval pohyby medvěda, a tak ho opravdu mohli pokládat za medvěda prchajícího přes led. Teď zapřáhli lovci své psy do saní, sedli na ně a uháněli, jakmile zazněl signál k lovu na medvěda, za chlapcem. Ovšem patery sáně se krátce po rozjetí zapletly do beznadějného klubka, u jiných zas klopýtli psi přes postroje a jen troje dokázaly vytrvat v pronásledování do konce. Těsně vedle sebe běželi psi tryskem za „divočinou“. Tu popohnal prostřední psovod své spřežení a ukázalo se, že je nejrychlejší. Přeřízl svým psům postroje. Oba ostatní učinili totéž. Smečka, osvobozena od břemena saní, se vrhla s divokým štěkotem na „medvěda“. Za několik vteřin je chlapec obklopen. Bleskově shazuje se sebe medvědí kůži. Se zklamaným zavytím se psi od něj odvracejí. S povislýma ušima a zaklesnutým ocasem se vracejí k sáním. Jejich pánové je hladí a znovu a znovu chválí. Chlapec si sedá do saní ke svému otci. Těžce oddechuje. Honička vyčerpala všechny jeho síly. Otec i syn se pyšně smějí. Zkouška odvahy se povedla! 42

Krátký zimní den se rychle chýlil ke konci. Lidé se stáhli do chýší a zase pojídali hory masa. A pak, při zvuku monotónních písní vzývajících duchy a v uspávajícím teple tukových lamp, usnuli jako děti znavené skotačením. Během celého příštího dne přicházeli lovci před Rasmussenovu chýši a přinášeli maso. „Nesu ti maso z dvou mrožů a kůži z pěti,“ řekl Odaq. „Nařezal jsem kůži do pruhů, abys ji mohl vzít na sáně už jako hotovou potravu pro psy.“ Za dlouhých cest se mroží kůže, nakrájená do pruhů, osvědčila jako výhodná potrava pro psy. Byla těžce stravitelná a poměrně dlouho udržovala pocit nasycení. „Děkuji ti,“ řekl Rasmussen, „a já ti za to dávám ocelový nůž. Nůž sice není dostatečnou protihodnotou za tvůj dar, ale doufám, že příště ti budu moct dát víc. Loď se zbožím z Dánska bohužel ještě nepřiplula do Thule.“ Odaqovy bílé zuby se zaleskly. Na tváři se mu rozhostil široký úsměv. „Nemusíš mi za to dávat vůbec nic. Nosit ti maso je pro mne veliká radost, a ne obchod. Dáš nám za to svoje zkušenosti, až se vrátíš. Řekneš nám, jaká loviště jsi objevil, a tvoje vyprávění nám dodá odvahu pronikat dál a hlouběji na pevninu.“ Tato slova byla naprosto přesvědčivě upřímná a nebyla pouhou zdvořilůstkou. Rasmussen to dobře věděl a na znamení díků podal Odaqovi obě ruce. Stejně štědře si počínali všichni osadníci. Když už byly maso a nástroje rozděleny na sáně a psi už netrpělivě očekávali odjezd, zavál prudký severák. Hustá vánice se položila nad ledovce jako obrovské cáry mlhy. Jí v patách následovaly mohutné přívaly vln, které se ze širého moře valily pod ledem k pobřeží. Vzduch naplňoval praskot a dunění. Moře si razilo cestu, trhalo ledy a mohutnými vlnami bilo o pevninu.

43

Bouře neustávala po dlouhé hodiny a dny, jako orkán se hnala přes pevninu a vody. Tam, kudy chtěla výprava jet na sáních, podél pobřeží na sever, byly teď jenom voda a moře. Rasmussen se zachmuřeně skláněl nad mapou severního Grónska. Byla neúplná. Velké bílé skvrny naznačovaly, jak málo se vlastně o této pevnině vědělo. Uvdloriaq mu koukal přes rameno. Rasmussen ukázal na plánovanou trasu cesty podél severního pobřeží. „Proč vlastně nejedeme přímo na druhou stranu naší země?“ zeptal se Uvdloriaq. Mínil tím východní pobřeží. „Proč děláme takovou okliku?“ „Protože bychom museli přes ledy vnitrozemí.“ „Na pobřeží je led, ve vnitrozemí je led. Myslím, že čím kratší cesta, tím líp pro nás,“ řekl Uvdloriaq. „Na vnitrozemském ledě neulovíme vůbec nic. Nezabloudí tam jediná sněhule.“ „Museli bychom vzít víc zásob.“ Uvdloriaqova slova zněla tak prostě a logicky! Byla však kratší cesta vskutku ta lepší? Nebyla jejich výstroj příliš primitivní pro takový odvážný podnik? Jediný Nansen a Peary si doposud zvolili cestu přes vnitrozemí. Petr Freuchen tvrdil, že se toho mohou klidně odvážit. „Pokud vidíme slunce a několik hvězd,“ řekl se smíchem, „mělo by vždy být možné najít cestu.“ Mnoho času pro porady a dlouhé úvahy nezbývalo. Rasmussen se dal do psaní dopisu pro výbor expedice v Dánsku: „Trvající prudký severák nás zdržel a natolik protrhal led na trase, kudy jsme chtěli jet na sever kolem Grónska, že jsem se rozhodl změnit svůj původní plán od základu. Vyjedu z mysu Saumarez nahoru k ledovci Clemens-Markham, vzdálenému od osady Neqe třináct kilometrů, a odtamtud

44

přes vnitrozemský led napříč Grónskem ke fjordu Danmark, od severozápadního k severovýchodnímu pobřeží…“ Rozloučení s obyvateli Neqe se muselo odbýt rychle. Několik lovců se okamžitě rozhodlo doprovodit výpravu na kus cesty a pomoci jí při přepravě na ledovce vnitrozemského ledu. Veselé pokřikování, práskání bičem a ženský smích naplňovaly vzduch, když sáně jedny za druhými střemhlav vyjížděly z vesnice, aby zahájily dlouhou a nejistou cestu. 14. dubna začal výstup k vnitrozemskému ledu. Probíhal vlastně bez větší námahy. Množství rukou pomáhalo tlačit sáně vzhůru po mírně stoupajících ledových svazích. 1000 až 1200 m vyčetl Petr Freuchen v malých přestávkách z výškoměru. A už necelých sedmdesát kilometrů od líbezného ráje s hojností masa, od Neqe, se před nimi prostírala široká zledovatělá záda Grónska jako krajina mrtvé planety: bílá plocha pod kupolí hvězdné oblohy, jasné a třpytivé jak křišťál. 45

Pěkné počasí však dlouho nevydrželo. Brzy jim zakryly výhled tančící sněhové vločky a hned nato už metla vánice ledovou rovinu. Psi postupovali kupředu jen krok po krůčku. Při –31 °C jim už sypký sníh namrzal na ocelové sanice a měnil se v tvrdé hroudy. „Takhle to dál nepůjde!“ zvolal Uvdloriaq ze svých saní na Rasmussena, „musíme sanice podložit mroží kůží.“ Rasmussen přikývl a dal ostatním signál k zastavení. „Co chceš dělat?“ Freuchen sice už strávil několik zim na cestách po Grónsku, neznal však ještě všechny vynálezy Eskymáků. „Nakrájíme mroží kůže na široké pruhy a uvážeme je pod sanice, srstí ven. Srst pak potřeme sněhem a vodou, takže z ní bude brzy tlustá vrstva ledu, a tu vyhladíme nožem jako zrcadlo. Sanice tak klouzají naprosto hladce po sněhu.“ „A proč jsme si tedy neupravili sanice hned při odjezdu?“ Tato otázka byla úplně na místě. „Předpokládal jsem, že se brzy dostaneme na hladký led, kde naše kovové sanice poběží stejně dobře; trvá to totiž celý den, připevnit na sanice tulení kůže.“ Všichni – lidé i zvířata – si zasloužili odpočinek, a bylo lepší odbýt si to za bouře a nečasu, aby se pak, až se vyjasní a bude dobrá viditelnost, mohli opět s čerstvými silami vydat na cestu. Sněhová chýška tu stála jedna dvě. Uvnitř postavili ze sněhu dvě plošiny, na jednu prostřeli kožešiny ke spaní, na druhou rozložili1 nádobí a tukové lampy. Sami nejdřív pojedli syrové zmrzlé maso; hrnce a tukové lampy patřily v první řadě psům. Čtyřnozí druhové výpravy už nedostali potravu dva dny. Ovšem mroží kůže, rozkrájená do tenkých proužků, na nichž ještě byla silná vrstva tuku, a určená pro tento účel, byla zmrzlá a musela se nejdřív rozmrazit. Hned se také pustili do úpravy skluznic. Teprve pozdě večer mohli mužové postavit i pro sebe hrnec masa nad tukové lampy, aby k 46

množství zmrzlého masa, které už měli v žaludku, přibylo aspoň jedno teplé jídlo. „Co myslíš, jaký druh zvířat budeme lovit, až opustíme velký led?“ zeptal se Inukitsoq, když už konečně leželi unaveni a syti na svých lůžkách. „Myslím, že tu najdeme všechna zvířata, která žijí i na našem pobřeží: lišky, sněhule, tuleně, mrože – ale možná i jiná, snad soby, a třeba i pižmoně…,“ odpověděl Rasmussen. A při těchto slovech vzplanula hned fantazie všech. Eskymáci uviděli v duchu zelené pastviny s pasoucími se soby a s pižmoni na krátkých, podsaditých nohách, Freuchen si zas představoval Pearyho kanál a maloval si, jak kilometr po kilometru vyplňuje bílé skvrny na mapě Grónska pevnými, černými čarami. A před Rasmussenem se vynořovaly stanové kruhy a pozůstatky obydlí, svědčící o dávném osídlení. Narazí na staré stopy dávného osídlení? Putovaly eskymácké kmeny po severní části svého kontinentu, aby osídlily východní pobřeží? – Za měsíc už budou chytřejší. Této noci jim psi přes bohatou potravu, kterou dostali, nedali pokoje. Leželi před sněhovou chýší a vyli a naříkali. Děsivá krajina bez jediné stopy života jako by je zneklidňovala. A i když Uvdloriaq vylezl a konejšivě je hladil a mírně je sehnal do houfu, aby je uklidnil, vzhlíželi k němu smutnýma, kalnýma očima. Rasmussen ještě dlouho ležel a bděl. Obrázky budoucnosti se pozvolna rozplývaly. Místo nich mu před očima vyvstala štíhlá postava jeho ženy. Usmívala se jako tenkrát při loučení, když bez jediné slzy mávala za lodí. Vždycky mu rozuměla, beze slov a obětavě. Vyměnila štěstí společného života za starost a obavy o vzdáleného manžela. A přesto se usmívala. V některých dnech překonali mužové až pětasedmdesát kilometrů. Mrazivá ledová šíje jim však předváděla všechno to nejošklivější, co měla v zásobě: vánici, zimu tak tuhou, až mrzla rtuť, blyštivý třpyt slunce, který mužům způsoboval 47

téměř sněžnou slepotu, prostě všechno, čím se příroda mohla vytasit ve svém odporu a nevoli nad pronikajícími vetřelci; všechno proti nim vrhla do boje. Sníh byl jemňoučký jako moučný prach. Vnikal do oděvů, do kapes, do nástrojů i do zavazadel na sáních. Navíc byl tak měkký, že z něho nešlo stavět chýše, nedaly se z něho krájet bloky. A tak museli mužové použít jako obydlí stanu, který s sebou vezli, a podlahu museli zapouštět hluboko do sněhu, jinak by ho bouře odvála jako podzimní list. Od odchodu z Neqe už uplynulo čtyřiadvacet dní, čtyřiadvacet dní té nejtěžší práce a největších svízelí, čtyřiadvacet dní bez jediné stopy života v pustině smrti. Rasmussen byl unavený. Ač věděl, že cíl nemůže být daleko, byl skleslý a sklíčený. Kam oko dohlédlo, bylo vidět jen bílou plochu. Trýznila oči. A když už zrak slzel bolestí, přimrzaly slzy na víčka. Pojednou se kolem ostatních přehnal na svých sáních Uvdloriaq hlasitě práskaje bičem. „Pevninská oblaka!“ křičel tak hlasitě, co mu hlasivky stačily. Rasmussen namáhavě zamžoural bolavými víčky. Pevninská oblaka! Oblaka, jaká lze vidět jedině nad živou, dýchající zemí! Všechno trápení a námaha byly zapomenuty! Ale teprve 9. května se vyjasnilo a oni spatřili u svých nohou hnědou, skalnatou, útesy rozrytou krajinu. Hřbety skal, svahy porostlé hnědými trsy travin, protáhlá jezera – Rasmussenovi se zdálo, že na celém světě není líbeznějšího kraje! Uvdloriaq jako první ovládl své radostné opojení, vytáhl dalekohled a prohlížel si pohoří, jako by tam hledal něco zvláštního, nepředvídaného. „Krátká, zahnědlá tráva, vřes, trpasličí vrby, tady si‘ určitě zalovíme pižmoně!“ „A doufejme, že brzy, naši psi to už nutně potřebují. – Co myslíš, kterým směrem máme teď jet dál?“ zeptal se ho Rasmussen. 48

Uvdloriaq ukázal na západ. „Tam jsou hluboká údolí s množstvím malých jezírek, svahy mají pravidelný rostlinný porost – navrhuji, abychom se obrátili tam.“ Petr Freuchen se však na krajinu podívat nemohl. Byl téměř osleply bílým jiskřením sněhu. Oči ho pálily, jako by se mu do nich dostala žíravina. Měl však zuby zaťaté, aby své kamarády nezneklidnil, a i teď předstíral, že nestojí o výhled na cizí krajinu. Sestup k okraji ledovce překonávali stejně snadno jako výstup. Těžkosti vznikly, až když před sebou uviděli propast dvacet metrů hlubokou. Dole v její hloubce lákala hlinitá půda, kameny, tráva a vřes. „Tady musíme vysekat díru do ledu,“ řekl Rasmussen, „a pak můžeme na postrojích z mroží kůže spouštět všechno dolů: psy, sáně, zavazadla a nakonec i sebe.“ Znělo to tak jednoduše, a přece to pak trvalo dvanáct hodin. Podařilo se to, ale Rasmussen ztratil ze svého spřežení tři psy, bouře je srazila do trhliny v ledovci. Krajina se jim zdála tak cizí jako neznámá pevnina. Nic nepřipomínalo západní břeh Grónska, vždyť ten, ač položen mnohem jižněji, byl chudší a jednotvárnější. A především leželo nad tímto krajem kouzlo tajemství. Vnucoval představy mamutích stád a draků ze ságy o Nibelunzích… U malého ledovcového plesa se utábořili. „– 12 °C,“ četl Petr Freuchen z teploměru. „Tropické vedro,“ zasténal Rasmussen a svlékl si svrchní kožich i kožešinové holínky. S rozkoší běhal bos po hnědých trsech trávy, šlapal na místa, kde byla jen hlína, a pomalu převaloval pod chodidly kameny. Uvdloriaq a Inukitsoq zívali o závod. Během posledních dnů cestovali v třiceti až čtyřicetistupňových mrazech a teď se jim zdálo, že je nesnesitelné vedro.

49

„Nepředstírat žádnou únavu!“ zvolal Knud, když se vrátil ze svého chodeckého cvičení. „Ještě dnes musíme podniknout malou obchůzku, abychom se zorientovali.“ Uvdloriaq a Inukitsoq protáhli zklamaně obličej. Už si totiž připravili lůžko a měli jediné přání: co nejdřív ulehnout a spát. „Uvařím kávu a uvidíte, jak budete hned čerství! Jestliže si psi lehnou třeba jen na chvilinku, už jimi nikdo nepohne kupředu. Mimoto jsme za dvě hodiny nazpátek!“ Takhle dobromyslně je Knud přemlouval. Odkud jen bere pořád tu sílu? myslil si Petr, jehož bolely oči téměř k nesnesení. Oba Eskymáci poslušně vysrkali svou kávu a to je zas natolik postavilo na nohy, že je jejich vlastní zvědavost nutila k objížďce. Petr musel zůstat pro své nemocné oči ve stanu. Nejdříve obešli ledovcové pleso. „Stopy pižmoňů!“ zvolal Inukitsoq v nejvyšším vzrušení. V hlíně byly vyryty stopy velikého sudokopytníka. „A tady – ještě!“ Inukitsoq skočil ke kusu ledu, který ležel na zemi jako zapomenutý kapesník. I v něm byly otisky kopyt pižmoňů. „Stopy jsou staré,“ vzdychl si Rasmussen. „Ne, mohou být čerstvé,“ odporoval Inukitsoq, „jsou jenom zaneseny vánicí a navátým pískem, mohly by být včerejší!“ Rasmussen však potřásal hlavou. „Musíme hledat dál,“ napomínal Uvdloriaq. Za kopcem vzlétly sněhule. Z nedalekého křoví vyskočil zajíc. To byla vítaná změna pro kuchyň. Se třemi sněhulemi a čtyřmi zajíci se večer vrátili k Petrovi stiženému sněžnou slepotou. Stopy pižmoňů už nenašli, teď však znali nejbližší okolí a věděli, kterou cestu zvolit, aby se ještě více přiblížili k pastvinám. Ale k oněm svahům dorazili až za dva dny obtížného putování. Inukitsoq se vydal na cestu sám, zatímco Rasmussen a Uvdloriaq zdolávali společně jeden pahorek za druhým, aby 50

se rozhlédli po lovné zvěři. V měkké půdě byly vyryty nesčíslné stopy pižmoňů, velké i malé. Tudy muselo táhnout celé stádo. A tu, když se vyšplhali na jeden z vrcholků, uviděli osamělého pižmoně, jak se pase. Stál uprostřed nízké trávy a trpasličích vrb jako zvíře pravěku, tak mohutný a rozložitý, tak chlupatý a svými vnějšími formami tak zvláštní. Jeho velká bradatá hlava měla dva hezky zahnuté rohy, které na čele srůstaly do jediného štítu. Mohutná hruď se mu klenula téměř až k zemi. Uvdloriaq dal svému psu signál k medvědímu lovu. Pes vyrazil směrem k pižmoni. Běžel proti větru. Najednou však pes zpozoroval, že zvíře před ním není medvěd. Zarazil se a chtěl obrátit. Uvdloriaq mu znovu dal signál. Tu začal pes kolem nepřítele obíhat ve stále užších kruzích. Pižmoň vzhlédl. Obrátil s bohorovným nevzrušeným klidem hlavu k štěkajícímu psu. Pohrdavě nasál pach cizího tvora. Uvdloriaq vystřelil. Pomalu se těžké zvíře svezlo na bok. Také Inukitsoq brzy dohonil své kamarády. Měl více loveckého štěstí: pět krav a tři roční telata padly pod jeho střelami. Teď bylo po první nouzi. Pro psy bylo dost masa na několik dní a mužové získali čas poradit se o další cestě výpravy. Údolí, kde ulovili své první pižmoně, pojmenovali „Klikatým údolím“, protože se směrem k pobřeží vinulo v překvapivých a nečekaných zákrutech. Měření prokázala, že Klikaté údolí ústilo do fjordu Danmark, kde Mylius Erichsen a Jórgen Brönlund strávili poslední léto svého života mapováním doposud neznámého pobřežního pásma. Rasmussen věděl, že musí co nejrychleji nechat za sebou fjord Danmark, aby se přiblížil k své vlastní pracovní oblasti, k Pearyho kanálu, jenž ležel ještě mnoho dní jízdy severněji. Nejrychlejší pohyb umožňoval sáním se psím spřežením pevný mořský led. Ovšem s postupující roční dobou se dalo 51

očekávat zhoršování ledu na moři. Denní teploty od +1° do 2°C natolik zmalátňovaly lidi i psy, že se dalo jet jedině ve večerních a nočních hodinách. Už na druhý den jízdy ulovil Uvdloriaq tuleně. Tučné maso, navyklé domácké jídlo, natolik nadchlo Inukitsoqa, že večer prohlásil: „Konečně uléháme s žaludkem, který si už nestýská po domově.“ Jemnější, ale mnohem sušší maso pižmoní se mu nezdálo rovnocennou náhradou za stravu, na jakou byl z domova zvyklý. Dokonce i psi projevovali po požití tuleního masa poprvé po dlouhé době naprostou spokojenost. Uvdloriaq vedl jako první dlouhou řadu saní. Jeho psi byli nejsilnější. Měli určovat tempo ostatním. Pojednou Uvdloriaq zastavil. Ostatní udiveně vzhlédli. Uvdloriaq ukázal směrem k pevnině. Tam se zvedaly dvě hromady kamení a uprostřed nich byla vztyčena dlaha ze saní. To bylo dílo lidských rukou! Mužové mlčky hleděli na toto znamení. Chtěli jim snad jejich mrtví druhové, Erichsen a Brönlund, sdělit něco tímto způsobem? Nebo to byly stopy po Mikkelsenovi a Iversenovi? Pohled na tyto značky uprostřed osamělé krajiny působil strašidelně. „Ty zůstaň u psů!“ řekl Knud Inukitsoqovi, „my přejdeme na pevninu. Pojďte!“ Sám vykročil první. Jen cáry, zbytky a rozkousané konce postrojů ležely na zemi mezi kamením a starým měděným plátem, v němž Petr Freuchen poznal zesílení, jež si Jórgen Brönlund vyrobil pro své sněžnice. Jinak nic, žádná zpráva, žádné poznámky. „Museli nevýslovně trpět,“ řekl Rasmussen, „psi, kteří žerou postroje, nemají daleko k smrti hladem.“ „Možná že se toho v okolí najde víc, z čeho budeme moudřejší.“ A vskutku, směrem dovnitř pevniny našli dvě triangulační značky, které pravděpodobně postavil Hagen pro své měřičské práce. A na břehu, na nápadném, strmě 52

53

vyčnívajícím skalisku zpozorovali další, ještě vyšší značku z kamenů, která také byla nesporně zbudována lidmi. Spěchali tam, jak nejrychleji mohli. Snad najdou nějakou zprávu. – Pečlivě prohlíželi všechny škvíry a mezery v značce, vybírali kameny a doufali, že za nimi něco najdou, aspoň zprávičku. Ale nebylo tam vůbec nic! „Tady už někdo odstraňoval kameny!“ Rasmussen rozčileně ukázal na uvolněné místo v dolním podstavci značky. „Nejspíš to bylo nějaké zvíře, které tu hledalo něco k žrádlu,“ nadhodil Uvdloriaq. „Anebo to byli Mikkelsen a Iversen, kteří za kameny našli zprávy od mrtvých,“ mínil Petr Freuchen. „To se mi zdá nepravděpodobné,“ prohlásil Rasmussen, „v tom případě by byli zanechali místo odnesených poznámek zprávu pro pozdější výpravy.“ Když vyslovoval tato slova, netušil, že Mikkelsen a Iversen zde opravdu byli, že ze značky vybrali deníky, ale nezanechali o tom žádnou zprávu; ani poznámku o vlastních dalších cestovatelských plánech, jak je zažitým zvykem mezi polárními badateli. Rasmussen však nikdy nikoho nepodezíral z nekorektnosti, a proto pokládal tuto možnost za vyloučenou. „Musíme zanechat zprávu, aby ji Mikkelsen našel, kdyby šel kolem,“ rozhodl Rasmussen. Ani ve snu by mu nenapadlo, že se Mikkelsen s nalezenými deníky už dávno vrátil na jih. Napsal tedy: „Doufáme, že Pearyho kanál bude během června vyměřen a zakreslen na mapě. Pak budeme hledat výstup k vnitrozemskému ledu. V červenci by si psi měli odpočinout a v srpnu znovu vyrazíme, abychom přes vnitrozemský led přešli k západnímu břehu…“ Postavili si nedaleko značky stan. Po zážitcích posledních hodin nemohl nikdo z nich usnout. Myšlenky se jim neustále vracely k Erichsenovi a Bronlundovi, kteří zde, v této nehostinné a skoupé pustině bez jediné stopy po zvěři, nechali 54

své životy. Proč je opustilo lovecké štěstí? Proč museli lidé podstoupit tak bolestivou smrt, a právě ti lidé, kteří tak nezištně, odvážně a statečně sloužili vědě? Proč? Petr Freuchen byl také členem nešťastné „expedice Danmark“, jedním z těch, co ji přežili a vypravili se hledat nezvěstné. Bylo jen přirozené, že začal znovu vyprávět, jak došlo až k tomuto přesmutnému konci. Vyprávěl eskymácky, a kde mu ještě nestačila zásoba slov, vypomohl Knud Rasmussen. „1. května 1907 jsme se rozloučili s Myliem Erichsenem, Jörgenem Brönlundem a kartografem Hoeghem Hagenem. Chtěli jsme dalším měřením doplnit Pearyho mapy. Léto však prošlo bez jakékoli zprávy o nich. Až v březnu 1908 jsme mohli vypravit průzkumnou skupinu. Na Lambertově ostrově jsme už zdálky jasně uviděli jeskyni. Spěchali jsme k ní. V jeskyni ležel Jorgen Brönlund. Byl mrtvý. Vedle něho jsme našli deník. Byl psán eskymácky. Stálo v něm, že Mylius Erichsen strávil léto u fjordu Independence. Pokusili se o záchranu cestou přes vnitrozemský led k naší lodi. Ale psi selhali. I je přemohl hlad a vyčerpání. Deník končil slovy: ‚Umírám fjord 79 po pokusech vrátit se vnitrozemským ledem listopad. Sem došel při ubývajícím měsíci. Nemohl dále pro omrzlé nohy a tmu. Mrtvoly ostatních najdete ve fjordu před ledovcem. Asi tak dva a půl míle odtud. Hagen zemřel 15. listopadu. Mylius dva dny později. Jorgen Brönlund.‘ Dovlekl se s omrzlýma nohama zcela vyčerpán dovnitř jeskyně, aby uchránil zápisky před vlivy počasí. Mrtvoly a deníky ostatních jsme nenašli.“ Dlouho bylo ve stanu ticho. Uvdloriaq a Inukitsoq znali Jorgena jako zručného lovce, který se nezalekl žádného nebezpečenství a který uměl být výborným kamarádem. Druhý den ráno pokračovali v cestě. Teď se museli věnovat druhému úkolu expedice: zmapovat Pearyho kanál. Vzpomínka na přátele stále ještě Rasmussena rozrušovala. 55

Musel práci mrtvých dovést do konce! I jeho výpravě se mohlo něco nepředvídatelného stát osudným, věděl to dobře. Byla-li podmínkou úspěchu vytrvalost a železná vůle, pak se práce jeho i ostatních musela podařit i zdárně skončit! Pokračoval v cestě podél mořského břehu na sever. Ledová plocha byla čím dál nesjízdnější. Voda z tání, která se shromažďovala u okraje ledu, stékala v hlubokých potůčcích, a ty zdolávali jen velmi namáhavě. Aby si zajistili potravu pro sebe i pro psy, museli podnikat výpady na pevninu. Jejich obchůzky je přiváděly až vysoko do hor, kde jim četná stáda pižmoňů vždy znovu dávala jistotu, že nebudou muset během příštích týdnů hladovět. A jednoho dne Rasmussen objevil něco, co od svého příjezdu na východní břeh hledal: dva staré eskymácké stanové kruhy. Bylo to na severním břehu fjordu Independence. Hned kruhy změřil a míry si zapsal. „Tady musel být vchod, protože tady je kruh přerušen a rohové kameny jsou vybrány tak, jako by měly podpírat stanové tyče.“ Uvdloriaq udiveně potřásal hlavou. „Myslel jsem, že před námi ještě žádný Inuit tuto zemi neuviděl.“ V jeho slovech zněla lítost, ale i obdiv k soukmenovcům, kteří tudy před mnoha a mnoha léty táhli s ženami a dětmi, aniž by se zalekli nebezpečí neznámé krajiny. Inukitsoq prohledával celé okolí, myslel, že najde někde pevné zimní domky. Zkoumal každý trs trávy, každou kupku kamení. Marně, zimní domky nenašel. Ale na západní straně fjordu Independence našli další stanové kruhy. Bylo jich pět a byly značně větší. Vedle leželo nepřeberné množství kostí z tuleňů a pižmoňů. Petr Freuchen hned využil pobytu ve zdejším kraji pro svá kartografická měření a srovnání, zda výsledky jeho prací souhlasí s pobřežními liniemi, jak je zakreslil Peary. A šlo se dál, po březích fjordu Independence. Už nemohlo být daleko až k jeho ústí do Pearyho kanálu. Doufali, že tam, 56

na ledě, bude cesta sjízdnější, a proto postupovali co nejrychleji. „Jakmile objedeme tamten výběžek, budeme mít před sebou kanál!“ povzbuzoval je Petr Freuchen. A už byli u výběžku. Uvdloriaq zastavil jediným trhnutím. Mohutný ledovec uzavíral fjord jako slepou uličku! Nebyl žádný Pearyho kanál! Spojku mezi Grónskem a zemí Pearyho tvořil ledovec! To byl objev! To už byla novinka, s kterou se mohli vrátit! Uvdloriaq a Inukitsoq byli neméně vzrušeni než Knud a Petr. V červenci 1892, tedy před dvaceti lety, tady byl Peary, objevil fjord Independence, pojmenoval ho a obhlížel krajinu zřejmě z takového úhlu, že to v něm vzbudilo domněnku o existenci kanálu mezi Grónskem a Pearyho zemí. Ale jak teď měli pokračovat v cestě? Cestu jim uzavíral ledovec. Rasmussen zkoumal dalekohledem plochu mohutného ledového masívu. Kam oko dohlédlo, byl hrbolatý a rozrytý hlubokými trhlinami. Jeho vrchní část tvořila nepřístupná skalní stěna. Petr Freuchen se ohlédl zpět. Led za nimi se stal nesjízdný. Byli tedy uvězněni? Nemohli ani kupředu, ani nazpátek? Uvdloriaq však rozptýlil jejich obavy. Svým neporovnatelným orientačním smyslem už několikrát pomohl expedici ze svízelných situací. „Někde se vždy najde dírka k proklouznutí!“ zvolal se smíchem a opravdu ihned příští den vypátral malý skrytý skalní výběžek – právě dost široký pro sáně –, který se vinul až k ledovci a poskytoval jedinou možnost výstupu. „Ledovec tvoří zřejmě spojení s vnitrozemským ledem, a tímto výstupem získáme současně odrazovou plochu pro cestu domů. Než však vůbec můžeme jen pomyslet na návrat, musíme se pokusit prozkoumat oblast severně od ledovce a zmapovat ji.“ A tím byla také načrtnuta práce příštích dnů. 57

Během namáhavého transportu úzkým průchodem nahoru na ledovec poslali Uvdloriaqa napřed, aby prozkoumal oblast severně od ledovce a obstaral potravu pro psy. Po dvou dnech, když už zavazadla; sáně a psi byli nahoře, se Uvdloriaq vrátil, usměvavý a zářící, překypující radostí nad tím, co uviděl. „Nádherná krajina!“ volal už zdaleka na ostatní, „žádný sníh, ale květiny, celé údolí plné květů! Vystoupil jsem na horu a uviděl mnoho dalších hor. A vystoupil jsem i na další vrch a tam jsem uviděl doliny a hluboké propasti a všude všude zvěř!“ „Máš něco, čím nakrmíme psy?“ zeptal se Rasmussen. To bylo teď nejdůležitější. „Ano, skolil jsem čtyři pižmoně. Uložil jsem maso pod veliký balvan. Ó, bude vám chutnat náramně,“ zamlaskal. Ostatní si namíchali z mouky, kterou jen omylem naložili v Neqe na sáně, hustou kaši a jedli, aby rychle dostali něco do žaludku. Chutnalo to jako klíh na tapety, lepilo se to na zuby, ale zahánělo to největší pocit hladu. Uvdloriaq se svíjel smíchy, když viděl, jak jeho druhové pojídají něco tak hrůzného. „Uklidněte se,“ prskal, „zítra budete jíst něco lepšího!“ S touto nadějí usnuli a s ní se příštího rána probudili. Ledovec vysunoval široký výběžek s vysokou strmou stěnou do údolí. Tam ležely mezi zelenou trávou a pestrými květy roztroušené velké bloky ledu. Vypadalo to, jako by si tady byli hráli obři s ledem v kuličky a nechali ho pak po hře ležet. Uvdloriaq a Inukitsoq si nemohli představit, jak se kusy ledu dostaly do zeleného údolí. Rasmussen jim to vysvětlil: „Tady bylo kdysi pleso a z toho náhle unikla voda nějakým odtokem – nejspíš skrytým pod ledovcem. Přitom zanechalo na zelené krajině velké ledové bloky.“ Konečně se dostali do nádherného údolí, o němž vypravoval Uvdloriaq. Pojmenovali ho údolí Makových květů. Záplava žlutého máku, rostoucího bujně a do vysoka, 58

pokrývala údolí i svahy hor. Mezi zářivými květy ležely nesčíslné hromádky trusu pižmoňů, takže údolí vypadalo jako pastvina, kterou právě opustily krávy. S lesknoucíma se očima projížděli muži těmito pestře zbarvenými pahorky. Otevíraly se před nimi stále nové a nové vyhlídky. Ze svahů lákaly rudé alpské růže a vlhké nížiny obrůstal suchopýr v měkkých bílých vločkách. Z okolních výšin se jim naskytl široký pohled na krajinu. K západu se prostíralo území zcela zbavené sněhu a hojně rozbrázděné, jehož okraj splýval s oparem obzoru. V dálce se tyčila vysoká hora, o níž Petr Freuchen předpokládal, že leží v blízkosti Nordenskióld-Inletu. Ale už příští den sedla na výšiny mlha a navždy vymazala tuto krajinu před jejich zraky. Zatímco Petr Freuchen prováděl svá měření a zakresloval přesnou mapu, shromažďovali ostatní zásoby masa na cestu domů. Jednoho jasného, slunného rána zpozoroval Uvdloriaq dalekohledem stádo asi třinácti zvířat, pasoucí se na svahu. Kdyby se povedlo je ulovit, byla většina potřebných zásob zajištěna. Rasmussen navrhl zahnat zvířata do blízkosti stanů; vždyť transport takového množství masa by si vyžádal několika dní, zatímco prchající stádo mohlo zdolat vzdálenost k stanům v krátké době. Muži tedy nejdřív opatrně sestoupili na druhou stranu údolí tak, aby je zvířata nezvětřila. Přibližovali se pak v určitém rozestupu k stádu, každý vedl na řemeni psa. Když Rasmussen se svým psem pomalu sestupoval dolů, uviděl najednou před sebou dva pokojně se pasoucí býky. Zřejmě patřili k velikému stádu a oddělili se od něho jen na chvilku. Rasmussen spěšně zahnal psa za balvan, aby zvířata neuviděl a nevrhl se na ně, tím by bylo stádo předčasně varováno. Zatímco ještě rozvažoval, jak by co nejšikovněji přinutil oba býky připojit se bez většího hluku ke stádu, stalo se něco nečekaného. Jeden z býků se otočil a přeběhl těsně 59

vedle druhého a přitom do něho prudce narazil. To muselo druhého býka krajně vydráždit, ohlušující, neutuchající rykot prozrazoval jeho vztek. A to bylo znamení k boji! Býci od sebe odstoupili asi na padesát kroků a rozběhli se proti sobě. Mohutné čelní štíty narazily na sebe jako skály vržené obří rukou. Celé údolí se najednou rozezvučelo. Ptáci vyplašeně vzlétli. Ani jedno ze zvířat však necouvlo. Pozvedli hlavy, ještě stále čelo na čele, a pokoušeli se nabrat jeden druhého na rohy. Ještě jednou ustoupili, pak se znovu proti sobě rozběhli, opět na sebe narazili čely a už tak zůstali, hlava na hlavě, a vší silou se proti sobě vzpínali. Rasmussen zadržel dech. Pes, který teď přece jen zvířata zpozoroval a sledoval jejich souboj, se přitiskl úžeji ke svému pánovi. Rasmussen si vzpomněl na kostru býka, kterou našel před několika dny a jejíž čelní štít byl prasklý. Žádný z mužů si neuměl vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít. Teď to tedy věděl: v souboji praskla tomu slabšímu lebeční kost! Po prvním náporu udělala zvířata přestávku v boji a chvíli stála proti sobě klidně, zrak nehnutě upřený jedno na druhé. 60

A už se boj rozhořel znovu. Opět se pokusili rozštípnout si čelo. Náraz sledoval za nárazem a po každém úderu lebky strašlivě zaduněly. Pojednou jeden z býků ucukl a odvrátil se stranou. Zůstal stát se svěšenou hlavou – měl dost! Pro něj boj skončil. Vítěz mezitím okusoval vrbovou větévku. O několik vteřin později se zase pokojně pásli vedle sebe. Nepociťovali už proti sobě žádnou zášť. Rasmussen uviděl, že jeho druhové se zatím značně přiblížili ke stádu. Kdyby tedy chtěl přinutit oba býky, aby se připojili, nesměl už otálet. Vyšel ze svého úkrytu. Musel si přiznat, že pociťuje strach. Pes se stále ještě tiskl bázlivě ke kolenům svého pána. Zvířata funěla rozšířenými nozdrami. Rasmussen se teď nepozorovaně přiblížil natolik, že by se jich byl mohl dotknout rukou. Pojednou zpozorovali vedle sebe člověka. Úlek je ochromil. Zůstali nehybní, zapomněli dokonce polknout listy, které předtím uždibovali. Až po minutách, které Rasmussenovi připadaly jako věčnost, se uvolnilo jejich ustrnutí. V divokém úprku se začali hnát ke stádu. Tam však, mezi svými, okamžitě pozapomněli na svůj strach. Klidně se vmísili mezi stádo a pásli se dál. Lidé teď, jakoby po vzájemné úmluvě, vykročili ke stádu jako jeden muž. Jakmile zvířata zpozorovala lovce, obrátila se na útěk. Uháněla na svých krátkých nohách v poměrně dlouhých skocích. Zpod kopyt jim odlétaly kameny, hroudy, trsy trávy. Z kožichů, které byly právě v nejhorším období línání, jim kolem slabin poletovaly chumáče vlny jako třásně. V několika minutách uběhla několik kilometrů. Stádo však neběželo žádoucím směrem ke stanu expedice, čelní býk je naopak vedl k široké řece, přes niž by je lovci mohli těžko následovat, a tak na ně museli poštvat psy. Pižmoni se tedy stáhli na vyvýšeninu, odkud měli dobrý přehled o všech útočnících. Rozestavili se paprskovitě, těsně na sebe natlačeni zadní částí těla, takže se každé zvíře mohlo 61

bránit jenom na jednu stranu. Zatímco psi drželi pižmoně v šachu v této pozici, kterou si vlastně zvolili sami, mohli se k nim lovci přiblížit až na nepatrnou vzdálenost. A teď tedy na ně začali pálit ze svých pušek. Mířili dobře. Těžká těla se bez hlesu hroutila. Jen poslední býk stál dlouho s vysoko zvednutou hlavou a vyrážel daleko do kraje táhlý, žalující ryk, než i jeho skolila kulka. Večer si zapsal Rasmussen do deníku: „Nebyl to ušlechtilý lov…“ Už několik dní pociťoval Knud prudké bolesti ve stehně pravé nohy. Zatímco pokulhával s tváří ztrhanou bolestí a tvrdil, že jde jen o namoženou šlachu, pokoušel se ho Petr Freuchen přesvědčit, že příčinou bolesti může být jedině ischiatický nerv. Důtklivě líčil Knudovi, jak je nebezpečné zanedbat tuto chorobu, a prosil ho, aby se šetřil a aby zvláště vzhledem ke zpáteční cestě, která je teď čekala, zatím klidně ležel. Knud se však belhal dál se zaťatými zuby, motal se kolem saní a zúčastňoval se prací s transportem, pokud mu to nemocná noha dovolovala. Tělo se mu ovšem pomstilo, že mu nedopřál odpočinku. 22. června měl nohu naprosto ztuhlou. Při svých měřeních objevil Petr Freuchen v dálce značku, kterou pravděpodobně zřídil Peary v roce 1892, když objevil fjord Independence. Vypravil se k ní spolu s Inukitsoqem, aby ji důkladně prozkoumal. Uvdloriaq zůstal u Rasmussena a hlídal psy. Už za dva dny byli Petr s Inukitsoqem opět zpátky u stanů. Přivezli kovové pouzdro obsahující zprávu od Pearyho. Pouzdro mohl otevřít jenom Rasmussen, on byl přece vedoucím výpravy. Nahlas jim pak přečetl toto: „5. července 1892. Dnes dosáhl s jedním kamarádem, Eivindem Astrupem, a s osmi psy tento bod, ke kterému jsme se dostali přes vnitrozemský led z McCormickova zálivu v průlivu Velryb. Ušli jsme pět set mil, a jak my, tak psi jsme v nejlepším stavu. Fjord jsem nazval Independence na počest 4. 62

července, dne drahého všem Američanům; v ten den jsme fjord zahlédli poprvé. V horním údolí jsme ulovili pět pižmoňů a viděli jich tam ještě víc. Zítra se vracíme zpět do průlivu Velryb. R. E. Peary, námořnictvo USA.“ Nález Pearyho zprávy znamenal tečku za prací expedice. Způsob, jak značku zakreslil na mapu Peary, byl zcela v souhlase se skicami, které pořídil Petr Freuchen, a tak už jim zbývalo pouze to potvrdit. Teď už jim v návratu nebránilo vůbec nic. A tu se 25. července strhl strašlivý nečas. Jihozápadní vítr se sněhem a deštěm bičoval zemi. Naštěstí postavili stan přímo pod velikou skálou. A tak se běsnění přírodních živlů přehnalo přes ně, aniž jim uškodilo. Potravy pro sebe i pro psy měli nadbytek. Knud stále ještě nemohl vstát. Těžké starosti o osud kamarádů způsobovaly, že mu vlastní situace, kdy byl upoután na lůžko, připadala téměř nesnesitelná. Docela vážně se zabýval úvahou, že on a jeden z Eskymáků přezimují tady, na severovýchodním břehu Grónska, aby se nestal zátěží pro Petra Freuchena; Freuchen se přece musel vrátit co nejkratší cestou a co nejrychleji, aby se výsledky geografických měření, jež pořídila expedice, dostaly co nejdříve do Dánska. Freuchen však o rozloučení nechtěl ani slyšet. Nepřipouštěl si vůbec možnost nebezpečí, pokud on sám byl v plné síle. A opravdu, pro obrovitého Petra by to ani nebyl takový problém nést třeba po mnoho dní cesty svého mnohem lehčího přítele; jak často býval nucen nakládat na sebe břemena mnohem větší, aby bezpečně dopravil zavazadla a nástroje přes vodu nebo přes těžce schůdné ledové průsmyky. A mezi přáteli došlo pro tuto rozdílnost v mínění i k první hádce. Inukitsoqovi bylo naprosto jasné, že celý svár vznikl jen proto, že každý chtěl pro toho druhého jenom to nejlepší, a řekl jim téměř vyčítavě: „Není dobré, když se muži hádají, protože jsou v nesnadné situaci. Měli by se spíše snažit vyhýbat se tomu, aby se do 63

takového nebezpečí dostali.“ Zatímco zdravý Petr odbyl toto napomínání smíchem, byl Knud ve své bezmoci natolik skleslý, že ho Inukitsoqova slova podnítila k slavnostnímu slibu. „Máš pravdu, už žádnou expedici nepodniknu,“ prohlásil rozechvěle. Zřejmě byl Inukistoq jediný, který v tuto chvíli pochopil Rasmussenovo rozpoložení a chtěl mu to nějak projevit. „Ani já už nepodniknu nikdy více takovou dalekou a nebezpečnou cestu,“ řekl. Inukitsoq svůj slib dodržel a už se nezúčastnil žádné výpravy, Rasmussen na něj však ihned zapomněl, jakmile se uzdravil. A po osmi dnech se Rasmussen už zase belhal kolem tábora a zkoumal oblohu, která s nezmenšenou prudkostí cedila na zemi déšť, kroupy i sníh. Byl to vynucený klid na lůžku, nebo schopnost uzdravení, jež tělu vnutila vůle? Faktem zůstává, že bolesti v noze den ze dne polevovaly. Konečně se 8. srpna bouře i déšť uklidnily. Teď tedy mohli nastoupit zpáteční cestu. O odloučení už nemluvil nikdo. Cesta domů se utvářela zcela jinak než cesta sem. Pevnou dráhu pro sáně už neměli, teď je čekaly hluboké brázdovité prolákliny, podobné vyschlým korytům řek, které jim velmi znesnadňovaly postup vpřed. Neustávající sněžení a nečas prudký jak orkán se jim stavěly do cesty, takže Rasmussen pociťoval tento návrat jako zvláštní zkoušku síly a odvahy. Často byli po celé dny zahaleni obrovitými mlhovitými mračny, která přes ně táhla a znemožňovala jim rozhled. Vyjeli se sáněmi plně naloženými masem, ale už v polovině cesty si museli potravu pro lidi i psy přísně rozdělit. Rozhodli se, že ve dnech odpočinku, kdy je nečas uvěznil ve stanu, nebudou nic jíst ani krmit psy. A tu zpozorovali, že se krajina začíná mírně svažovat na západ. Dva sněžní vrabci zakroužili kolem tábora a odletěli zpět k jihozápadu. Tento pozdrav země bez ledovců, toto znamení života ve věčném ledu vzpružilo dokonce i psy. Konečně dokázali překonávat denně padesát kilometrů, 64

zatímco se dosud mohli plahočit stěží dvacet či třicet kilometrů za den. Když pak dosáhli pevné země, ukázalo se, že omyl při vedení deníku, kterého se zřejmě dopustili hned po příjezdu na východní břeh, kdy Petr Freuchen ještě ležel stižený sněžnou slepotou ve svém stanu, způsobil, že všechna další označení míst byla chybná a že teď dosáhli pevniny místo z jižní strany Inglefieldského zálivu z jeho strany severní. A to znamenalo, že přes své už velmi skrovné zásoby budou muset objet ještě celý záliv kolem dokola, než se dostanou do své domovské osady Thule. Ani toto nepříjemné odhalení však už nedokázalo zakalit jejich radostnou náladu. Vyndali ze svých zásob jazyky pižmoňů, které schovávali pro zvláštní příležitost, a uspořádali skromnou oslavu. Už podruhé v tomto roce je Prozřetelnost vyvedla ze smrtícího objetí ledu na pevninu! Začali se také připravovat na opětné shledání s lidmi. Měli na sáních uloženy úplně čisté kamiky i novotou se lesknoucí kalhoty z liščích kožešin. To všechno si teď navlékli. Uvdloriaq přísně dbal o to, aby na nich nezůstal ani kousek ušpiněného nebo poškozeného oděvu. Vždyť se domů nevracela nějaká vyčerpaná expedice, tady se vraceli lovci, kteří uměli správně cestovat i dobře hospodařit! Každý z nich nesl na zádech množství křehoučkých a větrem vysušených žeber z pižmoňů. Ty byly určeny pro slavnostní hostinu na počest setkání v Thule. Nebyl ještě spotřebován ani jemný bílý lůj, i ten měl být vzácnou pochoutkou, kterou přinášeli jako pozdrav z dalekých krajů. A co se Petra Freuchena týče, ten mluvil neustále o své mladé ženě Navaraně, hezké Eskymačce, s níž se před několika měsíci oženil. Jak se jí asi mezitím vedlo? Prokazovali jí Eskymáci náležitou úctu jako jeho manželce?

65

Knud Rasmussen pak doufal, že v Thule najde poštu z Dánska. Zcela určitě tam bude dopis od Dagmary, a možná i fotografie jeho malé dcerušky Hanne. Projeli kolem Lososového jezera a uviděli před sebou Umanak, „Srdcovou horu“, za níž byla domovská osada Thule. Poklusem zdolali svah, který je, ještě dělil od domů, a už viděli dolů na poklidnou vesnici. Mezi domy planuly ohně, na nichž se vařilo. Rovný jak svíce stoupal k nebi kouř. Kolemstojící lidé se ostře rýsovali proti jasným plamenům. Teď, když tak před sebou na dosah ruky viděli dlouho vytoužený obraz, najednou už nespěchali. Dole je čekalo teplo, bezpečí a hojnost i blahobyt. Spěch a trampoty z nich opadávaly jako obtížné slupky. – Vypálili čtyři rány na znamení svého příchodu. Mezi obyvateli Thule propukl poplach. Siluety navrátilců se však jasně rýsovaly proti soumračné obloze. Obrovitá postava Petra Freuchena nenechala nikoho na pochybách, kdo jsou tito muži. Ze všech stran se k nim sbíhali lidé. 66

„Jste zdrávi?“ „Uviděli jste naši zemi z druhé strany?“ Rodiny doma našli v pořádku. Žádné nemoci, žádná lovecká smůla je netížila. Navarana ušila svému muži na znamení naprosté důvěry v jeho šťastný návrat nový kožešinový oblek. Také Knud Rasmussen našel své dopisy od Dagmary. Shledá se s ní však až v příštím jaru. Slavila se skvělá hostina. Měli si nesmírně mnoho co vyprávět, o ledu ve vnitrozemí, o údolí Makových květů, o lovu na pižmoně. A pojednou, při vypravování, se všechno minulé proměňovalo už jen v události radostné, o nichž bylo věru co vypravovat, nebo dokonce v příhody veselé. Hlad, strádání, bolesti, všechno bylo pryč, zapomenuto. Jedno překvapení však navrátilce ještě čekalo: Mikkelsen a Iversen se vrátili ze své expedice rovněž živí a zdraví. Byli to oni, co našli deníky Erichsena a Brönlunda v oné značce z kamenů, kterou tak marně prohledával Rasmussen se svými lidmi. Jak z deníků vysvítalo, už Erichsen s Bronlundem objevili, že Pearyho kanál neexistuje. Ale ani jim, ani Mikkelsenovi i Iversenovi, kteří přišli po nich, se nepovedlo zmapovat toto území. Tento úspěch náležel v první řadě a cele expedici Rasmussenově. Když Rasmussen vyslechl tuto zprávu, řekl dojatě: „Ač jsme našimi kartografickými pracemi udělali poslední tečku za touto kapitolou, přece jen objevitelská sláva náleží našim kamarádům Erichsenovi a Brönlundovi, kteří ji museli zaplatit životem.“ Ještě nebyla ani všechna pozorování shrnuta a písemně zachycena, a už začalo spřádání dalších plánů na novou expedici: muselo se podařit zmapovat celé severní pobřeží Grónska!

67

Druhá thulská expedice Muselo se podařit zmapovat celé severní pobřeží Grónska! Tato myšlenka neopouštěla Rasmussena po všechna další léta. Jeho nejvlastnější zájem sice už od dětství a mládí patřil dějinám a vývoji eskymácké kultury, vždy však cítil i odpovědnost za průzkum grónské pevniny. Jeho velikým cílem byla expedice k americkým Eskymákům, k Akilinermiutům, k nimž patříval i starý Merkrusark. Než však přikročí k uskutečnění tohoto gigantického plánu, chtěl by nejdřív dokončit zmapování severního Grónska. Byla to jakási mez, hranice, kterou si sám stanovil. A doufal, že vedle toho bude moci pokračovat i ve svých národopisných výzkumech, protože pro vysledování cest eskymáckého putování bylo důležité vědět, zda se u fjordů severního pobřeží najdou nějaké zbytky zimních domků, nebo ne.; Posledním rozhodujícím popudem k této jeho druhé zeměpisné expedici však bylo vypuknutí války v Evropě. Rasmussen měl přátele na obou stranách válčících zemí, a přece nebyl s to žádnému z nich pomoci. A nemohl ani zůstat sedět se založenýma rukama v Dánsku, byl by se z toho zbláznil. I on chtěl prokázat statečnost, odvahu a nebojácnost, ne však ve válce a ne s cílem ničit lidské životy, ale ve službách vědy a výzkumu. Bohužel se této expedice nemohl zúčastnit Petr Freuchen, i když s přípravami jim pomáhal s vášnivým zápalem. Jeho pobyt v Thule však byl nezbytný, v blízkosti se totiž zdržovali členové americké MacMillanovy expedice a jedna dánská loď, a od obou skupin hrozila Eskymákům různá nebezpečí, takže si to vyžádalo přítomnosti aspoň jednoho muže, který by mohl v případě potřeby zjednat pořádek. Až 6. dubna 1917 mohl Rasmussen spolu s účastníky expedice a s loděmi, které je provázely, vyjet z Thule. O dva 68

dny později přibyli do osady Ulugssatu, kde nakoupili maso a naložili na sáně oděv, kamiky a palčáky, které pro členy výpravy ušily místní ženy. Podobně jako tenkrát v Neqe i teď tuto mravenčí usilovnou práci provázely slavnostní hostiny a hry, tance i zpěvy. Ale večer, když všichni zmořeni jídlem a zábavami klesli na svá lůžka, ležel Rasmussen ještě dlouho bdělý a nemohl usnout. Zmocňovaly se ho mučivé myšlenky a starostlivé úvahy, číhaly a dorážely na něj ze všech koutů jako smečka hladových vlků. Připravil expedici správně? Nedal se nakonec přece jen svést falešnými předpoklady při sestavování plánu, který mu sloužil jako podklad pro celou výpravu? Tento plán byl totiž opět založen ve všem všudy na eskymácké technice cestování: psích spřežení a zásob brali s sebou jen tak asi na tisíc kilometrů. Další jejich zásobování bylo pak závislé na loveckém štěstí. Nebezpečí, jež takové pojetí expedice založené na lovu v sobě skrývalo, si všichni účastníci uvědomovali až příliš jasně. Přesto byli všichni plni elánu a doufali v šťastný návrat. Rasmussen se na svém lůžku převaloval sem a tam. Nalevo. i napravo od něho chrápali hostitelé, on však nemohl zamhouřit oko. Snad i přímo složení expedice skrývalo v sobě hrozbu pro její zdárný výsledek, pro bezpečnost všech? Švédský botanik a zoolog dr. Thorild Wulff, který požádal o povolení zúčastnit se expedice, byl člověkem, který si už v Číně, Indii a Laponsku získal mnoho zkušeností a jehož jméno už mělo určitý zvuk. Eskymáci ho však neměli moc v lásce, a on jim oplácel podobnými pocity. Pro něj byli pouhými domorodci, neviděl v nich svoje společníky, ale jedině pomocný personál nižší rasy. Rasmussen vypracoval smlouvu pro všechny účastníky expedice, která zaručovala Eskymákům stejná práva jako vědeckým pracovníkům. Tuto dohodu podepsal i Wulff. Byl 69

však tento jeho podpis zárukou pro všechny svízelné situace, které je zcela určitě čekaly? Kdo mohl za to odpovídat? Skřípění sněhu před chýší ho vyrušilo ze zamyšlení. Byly to kroky. Vchodem tiše vklouzne dovnitř stařenka Simigaq, nejstarší žena kmene. Rasmussen ji dobře znal. Chodí shrbena, dna jí zkřivila záda, oči má zarudlé a téměř slepé, na hlavě žádné vlasy a v ústech ani zub. A přece bývala kdysi široko daleko v okolí nejkrásnější ženou, o niž se muži přímo rvali. Simigaq se rozhlédla po chýši. Rasmussen zvedl hlavu. „Všichni spí?“ zašeptala. Rasmussen přikývl. „Jen ty jsi vzhůru,“ pokračovala, „věděla jsem to. Přišla jsem, abych ti ulehčila příchod spánku.“ Rasmussen se mimoděk musel usmát. Jak mu chtěla pomoci zapudit chmurné myšlenky a najít potřebný klid ke spánku?

„Chci ti vyhladit cestu do říše snů,“ řekla. Drsný hlas jako by se jí lámal. „Kdysi jsi mě zachránil, když jsem zabloudila v horách. Pamatuješ si to ještě?“ 70

„Samozřejmě. Chvěla ses po celém těle zimou. Když jsme tě odnesli nazpátek k domům, byl nejvyšší čas.“ „Třásla jsem se, ale ani ne tak zimou, jako strachy. Kdybys nebyl přišel ty, byli by mne duchové hor usmrtili. Jsem tvou dlužnicí, a proto ti dnes chci pomoci.“ Mluvila se slavnostní vážností. Rasmussen si uvědomoval, že farářova nedělní kázání sklouzávala po ní jako voda po hladkých mrožích tělech venku na moři. Jako dříve věřila stále, že hory, nebesa i dno mořské oživují duchové, o tom u ní nemohlo být pochyb. „Noční samota má nad člověkem moc,“ začala znovu Simigaq monotónním hlasem, „ona způsobuje, že naše myšlenky churaví a stávají se nebezpečnými. Teď však jsem u tebe já, a samota ztratila nad tebou moc. Zítra se vydáš na velikou cestu. Chci ti předat písně, které ti budou pomáhat. Den se zvedá ze svého spánku, den se probouzí za ranních červánků, I ty se zvedni, i ty se vzbuď… spolu s dnem, jenž přichází!“ Bzučela tato slova svými bezzubými ústy ve stále stejné tónině. „Den se zvedá ze svého spánku…“ Neustálým opakováním měla slova získat na síle a působivosti. „… I ty se zvedni, i ty se vzbuď…“ Rasmussenova mysl se začala odpoutávat od starostí a nejistoty, které ho prve přepadly. Pojednou všechno vypadalo veseleji: pětadvacetiletý Lauge Koch, který převzal práci geologa a kartografa, se na něj důvěřivě usmíval a dr. Wulff dokonce podával obě ruce svým eskymáckým druhům. Pryč s temnými myšlenkami! Pryč s obavami nad nezdarem plánu! A opět uslyšel hlas stařeny: „Bude-li špatný lov, musíš zpívat tuto píseň: 71

Hej, až z hloubi jsem vylovil mořskou zvěř, hej – hej! Mrože jsem usmrtil daleko z hlubin, hej – hej! Narvaly jsem harpunoval, za tuleni s černými boky se hnal až daleko z hlubin… Slyšíš, tato slova si musíš pevně vrýt do paměti! Hej, až z hloubi lovil jsem mořskou zvěř, hej – hej…“ To už ale neslyšel. Spal. Na druhý den ráno zuřila nad mořem a pobřežím bouře. Nebylo ani pomyšlení, že by se vydali na cestu. Nečas trval den a noc a zas den a noc a opět den a noc. Nikdo nemohl opustit osadu. Museli sáhnout na zásoby masa. Rasmussen dokonce uvažoval o tom, že bude muset lidem i psům stanovit denní dávky jídla. Tu mu přinesli zprávu, že do osady přibyl Majaq, lovec proslulý v celém kmeni. Rasmussen o něm už často slyšel, do tváře mu však hleděl poprvé. Majaq byl vysoký a urostlý a držení těla měl důstojné, téměř majestátní. Smolně černé vlasy mu hladce splývaly až na ramena, nad čelem je přidržoval úzký pásek jako čelenka. Rasmussen měl pocit, že před ním stojí silná a výrazná osobnost. Už jen skutečnost, že Majaq v takové bouři a vánici našel cestu do Ulugssatu, dokazovala jeho houževnatost a pozoruhodný orientační smysl. „Jak slyším, nemáš ještě pohromadě dost masa pro tvou dalekou cestu,“ začal Majaq rozhovor. „Mám velké jámy s masem u Renslaer Harbouru a ty ti milerád nabízím, když mi za to dáš nějakou munici.“ 72

„Děkuji ti za návrh,“ řekl Rasmussen, „už jsem si začínal dělat vážné starosti o náš proviant. Samozřejmě dostaneš ode mne munici.“ „Jen tolik, kolik potřebuji, abych si znovu naplnil své jámy masem,“ namítl Majaq. Jeho řeč zněla skromně, ale rozhodně. „Nečas Se uklidňuje. Kdy budeme moci vyjet k tvým jámám s masem?“ „Snad zítra, snad pozítří. Musíme počkat na klidnější počasí.“ Rasmussen byl rád, že zatím aspoň nemusí zavádět přísné hospodaření s jídlem. Označení „velké jámy s masem“ bylo možná přehnané. Naučil se už, že u Eskymáků jsou pojmy „mnoho“ a „velký“ velmi různé. Možná že se Majaq jen chlubil. Naprosto by to však neodpovídalo jeho důstojnému, ba majestátnímu zjevu. Rasmussen doufal, že bude moci aspoň nahradit ztráty, které způsobily tři dny nuceného odpočinku. Konečně nečas polevil a oni se vydali na cestu směrem na sever, k Renslaer Harbouru. Trvalo to dva dny, než došli k veliké zátoce. Jakmile byly postaveny stany a psi přivázáni, odvedl Majaq své hosty k mírné pahorkatině. Pyšným gestem ukázal na kopce: „Balvany, které tam vidíte, to jsou vchody k mým jámám s masem. Všichni tuleni, kteří pod nimi leží, patří vám. Nechť vaši psi zesílí z mého úlovku!“ Rasmussenovi to vzalo dech. Ležely tu před ním obrovské spousty masa! Úplné kopce čerstvého, tučného tuleního masa výborné chuti! Bude sotva možné vzít všechno s sebou. Když odvalili balvany z jam, spočítal jejich obsah. Bylo tam třicet devět tuleňů! Toto bohatství jim spadlo do klína tak nečekaně, že se Rasmussen rozhodl přidat ještě den odpočinku a nakrmit psy takovým množstvím masa, kolik jen byli s to do sebe nacpat. Když bylo maso, pečlivě rozřezané na stejně veliké kusy, připraveno pro transport, muselo se to oslavit. Dr. Wulff 73

navrhl zahájit oslavu filmováním. Rasmussen souhlasil. Natočené záběry pak ještě mohli poslat s posledními loďmi, které je doprovázely, zpět do Thule. Nebylo to tedy vůbec zbytečné zatěžování. Chtěli natočit úplně jednoduchou scénu. Za místo děje zvolili prostranství před Majaqovou chýší. Osobami filmu měl být Majaq a všichni přítomní Eskymáci. Měli tam být také nejsilnější a nejhezčí psi. Námětem i dějem byl příchod hostí k Majaqovi, který pyšně stál před svou chýší a zval je gestem i úsměvem k horám masa, které právě vyložili z jam. Na závěr měli všichni u těchto hromad masa hodovat. Dr. Wulff obsluhoval kameru. Popichoval Eskymáky žertovným pokřikem, a tak se brzy zbavili všech zábran před záhadnou černou skříňkou. Netrvalo dlouho a Eskymáci byli veselí a rozpustilí jako vždy při podobných hostinách. Když byla scénka natočena, začal Ajaqo, mladý houževnatý chlapík, který byl rovněž členem expedice, vysvětlovat svým druhům podstatu filmu. Byl s Rasmussenem v Dánsku a tam viděl filmy i to, jak vznikají. „Tak jak se pohybujete teď, tak se později budou pohybovat obrázky, které z vás doktor právě udělal,“ řekl Majaqovi. Ten se usmál. Ajaqo se nevzdával: „Tvůj obličej na obrázku se směje jako ty. A tvoje ústa se pohybují, jako bys ty mluvil!“ Ajaqo teď němou mimikou naznačoval otevírání a zavírání úst, aby Majaqovi předvedl, jak bude ve filmu vypadat. Majaq zdvořile přikývl a odvrátil se. „Nevěří mi,“ prohlásil Ajaqo smutně a s politováním pokrčil rameny.

74

„Kdyby nevěřil, byl by ti odporoval,“ namítl Rasmussen, který vyslechl tento rozhovor. „Ne,“ Ajaqo věděl lépe, na čem je, „to by neudělal, už ze zdvořilosti a ohleduplnosti. Ale odvrací se, protože nechce, abych lhal ještě víc.“ „Nic si z toho nedělej,“ těšil ho Rasmussen, „za dva tři roky mu předvedeme film, a pak bude koukat!“ „Jo, to bude!“ teď se Ajaqo smál z plna hrdla, jen se od veselosti natřásal. „Majaq bude kulit oči, to je jisté! Ať si tedy myslí teď, co chce!“ Večer vystoupil Rasmussen sám na jeden z mírných kopců a podíval se na záliv směrem na sever. Naskytl se mu podivuhodný výhled. Už jenom několik málo nocí je dělilo od chvíle, kdy půlnoční slunce bude zas rozlévat své jednotvárné světlo nad mořem. Zatím se však jeho červenavý disk ještě na několik minut ponořoval pod obzor do polárního moře. A tento kraťounký západ slunce maloval jemné červánky na pískovcové skály pobřeží i na bílý sníh zálivu. Celá kotlina zářila jemnými barvami. Prolamovaná plocha nahrnutého ledu 75

před zálivem jiskřila jako perleť. Na západním nebi se zvedaly obrysy pohoří Grinellovy země, jako by z moře vystupovaly pohádkové zámky. Až když slunce opět pozvedlo svou tvář a hra barev pohasla, vrátil se Rasmussen k Majaqově chýši i ke svým druhům. Po tisíci kilometrech cesty dorazila expedice do fjordu Sherard-Osbornova. Teprve tady měla začít jejich skutečná práce. Odtud až k Pearyho zemi na severní hranici Grónska se táhla na mapě bílá, neprozkoumaná místa, jen částečně přerušovaná čarami, jež odhadem zakreslily dřívější výpravy na severní pól; přesně zmapovány a vyměřeny však nebyly. Tady u fjordu. Sherard-Osbornova je očekávalo první překvapení. Rozsáhlé oblasti, které zde předpokládala mapa, vůbec neexistovaly. Zázemí fjordu bylo úplně zledovatělé, život na něm byl nemožný. Bez váhání se Rasmussen rozhodl odložit mapování fjordu a spěchat dál na severovýchod, kde, jak doufal, najdou volnou krajinu i možnost lovu. Hned na druhé straně fjordu, u mysu May, zahlédli ve chvíli, kdy se nebe pojednou úplně vyjasnilo, krajinu bez sněhu. Šest hodin později v ní už byli. V následujících dnech se věnovali lovu. Účastníci expedice se rozptýlili do různých směrů. Knud Rasmussen zamířil s Eskymákem Nasaitsordluarsukem zvaným Lodník k fjordu Viktoria. I tento fjord, který byl zakreslen na mapě jako mohutné mořské rameno, jim připravil překvapení: byl dlouhý sotva osmdesát kilometrů! A opět zde chyběla rozsáhlá vysočina, kterou mapa slibovala. Knud Rasmussen se nemohl ubránit starostlivým úvahám. Úlohou každé expedice bylo sice objevit co možná nejvíc nového a přinést zprávu o tom domů, pro vlastní bezpečnost by si byl však přece jenom přál, aby mapy, které teď opravoval, byly přesnější. Loveckým skupinám se povedlo skolit dvanáct pižmoňů a zajistit tím potravu na několik dní. 76

Mohli si teď založit sklady a vrátit se k fjordu SherardOsbornovu, kolem něhož předtím jen projeli. Před sebou uviděl Rasmussen vysoké předhoří, jehož východní strana spadala téměř svisle k fjordu. Když se podíval k východu, zakrývaly protější břeh jeho pohledu mlhavé, oblakům podobné pruhy. Byla to mlhová stěna? Vypadalo to, jako by se neustále vlnivě vzdouvala směrem na sever. Už téměř dosáhl velikého předhoří, jehož výška mu slibovala rozhled po celé krajině. Víc a více se blížil k oné stěně mlhy, která teď ovíjela své závoje i kolem úpatí mysu. Jak zvláštní šálení smyslů to však bylo! Žádná stěna z mlhy, ale kusy uvolněného vnitrozemského ledu tu v stálém pohybu pluly na sever. Přicházely zevnitř fjordu a valily se jako líný horský potok směrem k moři. Tam se přidružovaly ke starému polárnímu ledu a kupily se do tlustých nakupenin ledové tříště, o jejichž vzniku zatím nikdo nic nevěděl. Rasmussen se ihned pustil do vyměřovacích prací. Dospěl k poznání, že bude nutné vymezit hranici mezi vnitrozemským ledem a pobřežím ze zcela nových hledisek. Během průzkumu fjordu De-Longova se dostali do údolí, které jim připomínalo údolí Makových květů z jejich první thulské cesty. Oplývalo stejným bohatstvím rostlinstva a dr. Wulffa plně zaměstnalo sbírání květin i plodů, které sušil pro svůj herbář. Lidé i psi zde vychutnávali všechnu štědrou hojnost, kterou příroda nejsevernější části grónského kontinentu nabízí. Klid prospěl všem. Zvláště Lauga Kocha silně oslabily trampoty uplynulých týdnů, v důsledku nezvyklé masité stravy trpěl stálými zažívacími potížemi. Přesto nepolevoval v práci a bez známky vyčerpání pracoval na svých úkolech. A Knud Rasmussen teď konečně také našel klid k přemýšlení, který nezbytně potřeboval, aby jako vedoucí výpravy správně rozhodl o dalším průběhu cesty. Musel přitom myslet na starého Vikinga Hakona Jarého, který se 77

kdysi utekl k dánskému králi Haraldu Garmsonovi a který pak po celou zimu měl tolik látky k přemýšlení, že kvůli tomu ulehl na celou dobu do postele. Podobně se vedlo teď jemu. Když jeho společníci spali, on ležel ve svém spacím pytli bdělý a přemýšlel. Fjord De-Longův, nejsevernější cíl expedice, byl tedy zdolán. Zmapování tohoto území znamenalo nutný článek řetězu k mapám, které zhotovil Petr Freuchen na první thulské cestě. Skici, jež nyní zakreslil Lauge Koch na základě Freuchenových měření, vytvářely podstatně jiný obraz než dříve vydané mapy amerického původu,– ty většinou přinášely jen hrubé obrysy území, jimiž narychlo projel Peary. Mohli tedy být se svou prací spokojeni. I Knud Rasmussen ukončil vlastní výzkumy. Putování Eskymáků kolem severního Grónska nebylo nikdy možné; vždyť země zde během zimních měsíců neposkytovala vůbec možnosti k životu a fjordy byly zavaleny plujícím vnitrozemským ledem, který úplně znemožňoval lov na tuleně. Pro celkový výzkum o Eskymácích byly tyto poznatky velmi důležité. Musely se ovšem promyslet všechny okolnosti a záludnosti zpáteční cesty. Led, který v těchto krátkých letních týdnech roztával, hluboká voda, kterou budou muset překročit, to vše jim přímo vnucovalo úvahu, zda by nebylo lepší přečkat léto tady v údolí, v němž bylo zatím ještě dost lovné zvěře, a vydat se na cestu, až zas vody zamrznou. Rasmussen však po dlouhém rozvažování dospěl k závěru, že je třeba neprodleně vyjet na cestu domů, a to i přes špatné cestovní podmínky. Letní pobyt zde by se jim mohl lehce stát osudným. Až vyloví všechnu zvěř z nejbližšího okolí, bude jistě nesnadné najít nová loviště. A tuleňů přece jen nebude tolik, aby se jimi nasytilo sedm mužů a osmnáct psů. Mimoto teď v červenci nebyla teplota na vnitrozemském ledě tak nízká, a tak se lehce 78

79

obešli bez spacích pytlů a ještě mnoha jiných věcí. A tak heslo znělo: co nejrychleji domů! Rasmussen rozhodl, že výstup k vnitrozemskému ledu začnou od ledovce Daniel-Bruun. Podle dosavadních pozorování a zkušeností výpravy to byla nejsnadnější cesta k vnitrozemskému ledu. Ledovec Daniel-Bruun ležel uvnitř fjordu Sherard-Osbornova. A tak museli ještě jednou a naposledy projet tímto fjordem. Aby postup mohl být co nejrychlejší, aby však také současně využili času i pro lovecké výpady, rozdělil Rasmussen expedici znovu do dvou skupin. Dr. Wulff, Koch, Hendrik Olsen a Lodník měli jet po souši podél veliké řeky. Naproti tomu Knud spolu a Ajaqem a Harriganem mínili se sáněmi a psy projet uprostřed zledovatělého fjordu až k domluvenému místu setkání celé výpravy ve vnitrozemí fjordu. Všem bylo naprosto jasné, že zpáteční cesta si vyžádá veškerých jejich sil. Měli ještě osmnáct psů, a to byl příliš velký počet, nemohli je všechny nasytit; a zas to bylo příliš málo, aby utáhli veliké sáně se zásobami a masem. Vezli s sebou čtyřiadvacet kusů plecek a kýt z ulovených pižmoňů. Jako zásoba pro lidi to bohatě stačilo, jako krmivo pro psy to bylo nedostatečné. Neměli však na vybranou. S návratem už dál otálet nemohli! Zatímco se mužové připravovali na dočasné rozloučení, stavěli všichni na odiv náladu co nejlepší. Připouštěli si jedině myšlenku na brzký návrat. Na závěr uspořádali závody ve střelbě do terče s Ajaqovým revolverem, který chtěli nechat tady na místě, vždyť se teď museli zbavit všeho nadbytečného. Nejveselejší ze všech byl při tom Hendrik Olsen, ke všemu byl také nejúspěšnějším střelcem. Jeho vtipům a žertovným nápadům nebylo konce. Tím užaslejší byl pak Rasmussen, když ve chvíli, kdy se vydávali na cestu, k němu přistoupil 80

Hendrik a rozpačitě hledal vhodná slova, zatímco se jeho obličej zatemnil smutným výrazem. „… Nerad bych jel po souši,“ řekl, „nemohl bys mě vzít k sobě na sáně?“ Rasmussen nevěděl, co má odpovědět. Ještě nikdy nežádal Hendrik změnu věci jednou rozhodnuté. „Sám nevím proč,“ pokračoval Hendrik sklesle, „cítím prostě odpor jet po souši.“ Rasmussen mu začal dobrácky domlouvat: „Rozdělil jsem takhle členy výpravy, protože mi jde o to, rozptýlit nás co nejvíce po pevnině, kvůli lovu. Jsi náš nejlepší střelec. A pak, cesta po ledě je mnohem nepříjemnější než po souši. Vždyť sáně se znovu a znovu musí přetahovat přes díry zalité vodou.“ Psi zatím už netrpělivě trhali postroji. „Mé kamiky jsou špatné. Bolí mě nohy, když chodím po kamenech,“ řekl Hendrik jako na omluvu. Knud okamžitě sáhl po svých zavazadlech. Vytáhl z nich pár nových kamiků. „Tady, vem si! Budou ti chránit nohy.“ Harrigan také slyšel tento rozhovor. „Nemá-li Hendrik chuť jet po souši, vyměním si to s ním.“ Harrigan vždy zaskakoval tam, kde bylo třeba zaplnit nějakou mezeru; ani on nemohl vidět veselého Hendrika tak zkormouceného. Teď však Hendrik potřásl hlavou. „Když Knud rozhodl takhle, pojedu po souši. Bylo to ode mne hloupé, chtít to jinak.“ Usmál se na zkoprnělého Knuda a pomalu se odloudal ke své suchozemské skupině. Rasmussen za ním dlouho hleděl, nějak ho netěšilo, že se tak rychle podvolil. Dal znamení k odjezdu. Ještě zamávání kamarádům, několik povzbudivých zvolání na psy, a už sjížděli dolů a ven na zledovatělý fjord. Ale už po krátké době museli zastavit a vlastnoručně pomáhat sáním kupředu. Led, který z dálky vypadal rovný a hladký jako zrcadlo, byl hrbolatý, drsný a záludných tvarů. Až tři metry hluboké jámy po tání, po okraj 81

naplněné vodou, se neustále střídaly s ledovými hřbety tak úzkými, že sotva pojaly jedny sáně. Voda pronikala kožešinovým šatstvem mužů, zatékala do pečlivě hlídaných nákladů na sáních. Promáčela filmy, sbírky rostlin a všechny fotoaparáty. Škoda se nedala ani spočítat. Po dvou dnech namáhavého cestování se setkali s Lodníkem, který jel se suchozemskou skupinou. Měl se čím pochlubit, lov na zajíce byl dobrý. „Kde je Hendrik?“ ptal se Rasmussen. Malá příhoda při odjezdu ho zneklidnila víc, než si připouštěl. „Hendrik zůstal někde vzadu,“ odpověděl Lodník, „usnul po průzkumu okolí, který jsme podnikli nejdřív ze všeho. Když jsem však scházel k řece, abych ulovil nějaké zajíce, stál už zase vedle kamene, kde prve spal, a mával mi. Nemůže být daleko.“ Příští den se k nim na konci fjordu přidali i ostatní členové suchozemské skupiny a všichni si společně postavili stan. Odtud vyšli ještě jednou na lov a ukořistili šest zajíců. Jen Hendrik stále chyběl. Nejdřív se to ani nezdálo tak neobvyklé v krajině, kde každý šel podle vlastního úsudku po stopě zvěře, aniž by sešel ze společné trasy. Dvanáct hodin potom, co se všichni shromáždili u stanu, vyslal Rasmussen Lodníka zpět na místo, kde se prve rozloučil s Hendrikem. Pobyt tady se nesměl dlouho protahovat, už v nejbližších dnech museli začít s výstupem na ledovec DanielBruun. Lodník se však vrátil, aniž našel nejmenší stopu po Hendrikovi. Všech se zmocnily velké obavy. Co se jen mohlo Hendrikovi přihodit? Okamžitě se vypravili hledat zmizelého. Že by byl zabloudil, se zdálo nemožné, vždyť přesně věděl, kterým směrem se dát. Když ho Lodník opouštěl, byl na blízkém ostrově. Krajina tam byla kamenitá, rozrytá propastmi. Neklopýtl Hendrik při lovu na zajíce a nestřelil se sám? V Grónsku někdy docházelo na lovu k takovým 82

nehodám. Nebo se Hendrik přebrodil přes řeku v takovém místě, kde ho strhl proud? Napadli ho vlci a usmrtili ho? Po celém ostrově volali znovu a znovu Hendrikovo jméno. Děsivě zněly jejich hlasy vzduchem spolu s nejrůznějšími ozvěnami. Žádná odpověď, ani zasténám, žádné volání o pomoc k nim neproniklo, ať naslouchali sebenapjatěji. Beze slova se vraceli ke stanu. Věděli, že všechno další hledání je marné a že teď musí myslet na vlastní návrat. Knud Rasmussen dal krátce příkaz postavit tři značky z kamenů na různých místech krajiny. Do všech vložil dopisy a mapy, v nichž byla zakreslena jejich další cesta. A ještě jednou pročesali nejbližší okolí. Dalekohledem prohlíželi každý kámen, každou vyvýšeninu. Cesta se však už víc nemohla odkládat. Museli dál. Když opouštěli místo, na němž stával jejich stan, měli za sebou dvaasedmdesát hodin nepřetržitého hledání. Hendrik Olsen pocházel ze západního Grónska a podrobil se křesťanskému křtu. Miloval kostelní chorály a často je zpíval hlasem stejně radostným a bezstarostným, jakým polární Eskymáci zpívají své písně o lovu a nadpřirozených bytostech. Jeho druhové z výpravy věděli, že by si byl přál křesťanský pohřeb. Toto přání mu však splnit nemohli, ale jako společné poslední pozdravení se všichni aspoň pomodlili otčenáš v jeho eskymácké mateřštině, než opustili tuto krajinu smrti. Po devatenácti dnech zpáteční cesty přes vnitrozemský led měli pro případ krajní nouze k snědku už jen postroje, jednu tubu glycerínu a jednoho psa. Všichni ostatní psi už byli snědeni. Po smrti Hendrika Olsena se všech zmocnila hluboká stísněnost a také malé dávky jídla v posledních dnech muže notně oslabily. Harrigan měl ruku tak oteklou, že ji musel nosit na pásce. Koch ošklivě opuchl od bolavého zubu, a navíc mu hnisal nehet na palci u nohy. Dr. Wulffa týral nežit na 83

sedací části těla, Rasmussen ho musel denně převazovat. A především je plnila obavou Wulffova vyčerpanost, která se stupňovala den ze dne. Pochodovali třeba po delším odpočinku pouhé tři hodinky, a on už víc nemohl. Když mu pak uvařili šálek silného čaje, zas dostal odvahu k dalšímu pochodu. Viděli, že je vyhublý na kost. K psímu masu měl nepřekonatelný odpor. Ve svých botanických výzkumech však pokračoval s nezlomnou odvahou. Když se jim za nejsvízelnějších podmínek povedl sestup z vnitrozemského ledu, uvařili si poslední zbytek čaje. „Myslím, že bude nejlepší,“ prohlásil Knud Rasmussen, „když se naši lovci hned vydají na lov zajíců a sobů. Potřebujeme maso, abychom nabrali nové síly.“ Podíval se přitom na Wulffa a Kocha, kteří byli oba v žalostném stavu, ač se teď jejich celková situace o tolik zlepšila. Ještě na žádné výpravě Rasmussen nezažil, že by se lidé stavěli k vlastnímu osudu tak neúčastně. „Nemohu jít dál hned teď,“ trval dr. Wulff na svém. „Ani já už nevydržím dlouhé putování bez několika dní odpočinku,“ připojil se Koch. A přitom jim do Etahu, kde mohli nejdřív narazit na lidi, zbývalo ještě celých dvě stě padesát kilometrů. „Je nutné, abychom se co nejdřív dostali k lidem,“ řekl Rasmussen, „na delší pobyt tady už nemáme dost munice, naše šaty jsou zničené vodou, a dokonce náš život bude ohrožený, nespojíme-li se s lidmi, než uhodí podzimní chladna.“ „Cítím se dost silný jít hned dál do Etahu,“ řekl Ajaqo. „Já taky,“ přidal se Rasmussen, „a proto navrhuji, abychom my dva spolu co nejrychlejším pochodem vyrazili do Etahu, zatímco si Wulff a Koch dopřejí několik dní odpočinku. Harrigan a Lodník s nimi mohou zůstat, budou pro ně lovit. Souhlasíte?“ 84

Souhlasili všichni. Ajaqo a Knud si vypočítali, že v kamenité a rozervané krajině, protkané množstvím velkých řek, nepřekonají cestu do Etahu rychleji než za osm dní a že sáně s pomocí tady nemohou být dřív než za dvanáct až čtrnáct dní. „Pro vás bude nejlepší,“ obrátil se Rasmussen na Wulffa a Kocha, „když budete pomalu postupovat k Etahu v krátkých denních pochodech. Musíme si taky domluvit místo, kde by vás pomocné sáně lehce našly. U mysu Russel je jezero, znají ho všichni obyvatelé Etahu z lovů na soby. K němu miřte svými krátkými denními pochody! Nikdy moc dlouho neodpočívejte! Jste příliš vyčerpáni, a když nebudete ustavičně v pohybu, stanou se únava i bolesti dvakrát citelnější, až budete nuceni pokračovat v cestě.“ Jen nerad se Rasmussen loučil se svými druhy, za něž cítil odpovědnost. 25. srpna se Knud Rasmussen s Ajaqem dali na cestu. Vzali s sebou jen to nejnutnější; své kamiky a Knudovy deníky. Nic jiného. V nejlepší náladě se mužové rozloučili. Dr. Wulff si upravil lůžko v proláklince porostlé mechem. „Nezapomeňte nám poslat s pomocnými sáněmi několik omelet!“ volal ještě s úsměvem za nimi, když jim mával. Rozloučení s kamarády Rasmussena i Ajaqa vzpružilo. Věděli, že je to první krok k brzké záchraně. Cítili, jak se v nich znovu rozproudily všechny životní šťávy, podobně jak si to uvědomuje někdo, kdo se zotavuje po dlouhé a těžké nemoci. Krajina, do níž z vnitrozemského ledu sestoupili, jim připadala jako ráj. Nádherné květiny, šťavnaté jedlé bobule i podzimně pestré listí, to vše jim zářilo vstříc. Ale kolem Scottova mysu začal být kraj jednotvárnější, rostlinstvo chudší, až zmizelo úplně. Pak už byly jen šedivé, ostré skály. Z té šedi a jednotvárnosti kamenité cesty jim ochabovaly síly. I zvěř utekla z této kamenné pouště. Rasmussen se teď úporně držel zásady, která jediná mohla zachránit život jemu i jeho společníkovi: neodbočovat a nerozptylovat se lovem, 85

který by jim jenom bral čas, a stůj co stůj postupovat kupředu co možná nejrychleji. Lovili jenom to, co se jim naskytlo přímo v bezprostřední blízkosti. Ajaqo se zaříkal: „Nebudeme už mluvit o jídle!“ Ještě týž večer však zastřelil zajíce. Pojednou ho Rasmussen uslyšel, jak volá: „Inugssuag! Takuk, inugssuag!“ Z mlhy se vynořily obrysy člověka! Byl to polární Eskymák Kajka. Nedaleko bylo ještě několik lovců sobů, Kajka od nich odešel teprve před několika hodinami. Několika krátkými slovy mu Knud Rasmussen vyložil, jak a kde čekají jejich druhové, až pro ně někdo přijde. Kdyby se jim povedlo spojit se hned teď s ostatními lovci, mohli by se bez prodlení obrátit a odvézt své druhy. Když se to nepodaří, budou nuceni pokračovat v cestě do Etahu, aby přivedli pomoc až odtud. Rozdělali si oheň. Suchého dřeva i vysušených rostlin a kořenů tam bylo dost. Ale na ohniště se jim tlačila mlha a rozestřela se nad plápolajícími plameny jako ochranná stříška. Nevypadalo to věru nadějně. Připravili si výživné jídlo ze zaječího masa. Kajka vyprávěl, co je doma nového. „Víš něco o válce?“ zeptal se Rasmussen. Doufal, že jediné, co uslyší z Kajkových úst, bude slovo „mír“, ale čekal marně. „Bílí muži se vzájemně vyvražďují,“ začal Kajka své vyprávění, „mnohé velké osady jsou už jen hromadami kamení, v nichž zbyly jen vdovy a siroty bez otců. Bílí mužové vynakládají veškerou svou moudrost na to, aby se vzájemně ničili. Napadají se na povrchu země, dolů z nebe, na moři, a dokonce i v hlubinách oceánů.“ To byly prasmutné zprávy. Z úst tohoto dítěte přírody znělo každé takové slovo jako obžaloba. A pak ještě Kajka doložil tónem, z něhož vysvítalo, že to i jemu samotnému připadalo neuvěřitelné a nepochopitelné: „Střílejí na sebe z 86

velkých vzdáleností a zabíjejí lidi, proti nimž necítí vůbec nepřátelství.“ Oheň hořel zbytečně, mlha ho překrývala. Ani jediný z ostatních lovců k nim nezabloudil. Bylo tedy nemožné, aby svým druhům spěchali okamžitě na pomoc. Kajka se rozhodl vzít část psů a saní od svých společníků, aby co nejrychleji dojeli do Etahu. A opravdu hned na druhý den přibyli k táboru, kde pobíhali psi. Kajka odkryl jeden ze skladů masa, umístěných nedaleko, a nabídl Knudovi Rasmussenovi i Ajaqovi tučné tulení maso. To jim udělalo dobře! Rasmussen cítil, jak se mu postupně vracejí staré síly. Mlhavé údolí se pojednou už nezdálo tak nehostinné. A tam mu dokonce zářila vstříc rudá hlavička máku v Červené sukénce a přátelsky mu kynula. Sehnul se, aby ji utrhl. Myslel při tom na Dagmar a na své dvě malé dcerky. V Etahu je uvítali s překypující radostí. Kajka vyprávěl, s jakými nesnázemi se výprava setkala, a Eskymáci ihned nabídli svou pomoc. Snesli všechno, co měli doma z vlastních potravin, i to, co jim zde zanechali Američané, členové 87

MacMillanovy expedice: sušenky, brambory, sušené maso, rajčata, fazole, čaj i kávu. „Řekni, kdy se máme dát na cestu, co máme naložit na sáně, kudy máme jet. Jestli chceš, vyrazíme hned,“ ujišťovali ho. To už byla opravdová ochota k pomoci! To byla skutečně mužná odvaha! Rasmussen sám vybíral náklad pro záchranné sáně. „Nezapomeň, probůh, na omelety,“ volal tehdy za ním na rozloučenou. Wulff. Má je tedy mít! Naložili plně i kajaky a hned na druhý den ráno se vydal na cestu velký průvod zdravých, silných a bodrých lidí, aby jim jejich druhy přivezli zpět. To bylo prvního září. Knud s Ajaqem se dívali ze skalního výběžku za odjíždějícími čluny. O deset dní později přiběhli Eskymáci k Rasmussenovi: „Z Foulkefjordu je slyšet hlasy!“ Knud si pospíšil příchozím naproti. Na záchranných sáních seděli Harrigan s Lodníkem, vedle nich Koch. Proč však Koch? Přece se domluvili, že Wulff s Kochem přijedou na kajacích! Rasmussen běžel k sáním. Koch sestoupil. Obličej měl smrtelně bledý. Udělal několik kroků, lehce se zapotácel a klesl na kámen. Po tvářích mu stékaly slzy. „Kochu?“ Rasmussenův pozdrav byl zároveň otázkou. „Wulff je mrtvý.“ Koch to řekl úplně tiše. Rasmussen usedl vedle něho a vzal ho za ruku. I Harrigan s Lodníkem byli bledí. Se sinalými rty a kalným pohledem se nechali netečně odvést do domu. Trvalo několik hodin, než se mužové natolik sebrali, aby mohl Koch věcně podat zprávu: „25. srpna jste se s Ajaqem s námi rozloučili. Doufali jsme, že nám brzy pošlete pomoc, a nás životní elán stoupal. Ale už příští den Wulff prohlásil, že zemře. Myslel jsem, že přehání, vždyť jedním dechem současně tvrdil, že sobí maso a několik dní odpočinku by ho zase postavily na nohy. 88

Harrigan a Lodník byli neustále na lovu, aby nám obstarali maso. Neminul den, aby se nevrátili s jedním nebo i několika zajíci. Náš život závisel naprosto na jejich obratnosti. Harrigan se ujal rozdělování masa. Dal Wulffovi vždy polovinu všeho masa a my ostatní jsme se pak rozdělili o zbytek. Ale Wulff toho nesnědl moc, někdy jen okousal malou kostičku. Co nesnědl, to nám vrátil a bylo na něm znát, že má k tomu masu krajní odpor. Jediné, co s chutí snědl, byl odvar z masa. A pak to chtěl Wulff zase náhle vzdát. Řekl, že jít dál je horší než smrt. Že by si nejraději lehl a měl už klid a tak vyčkal svůj konec. Ale povedlo se nám ho přece přemluvit, aby šel dál. Nepřetržitě mluvil o ovesné polévce, vejcích, sladu a jiných výživných pokrmech. Přesto nám cesta ubíhala líp, než jsme doufali. Wulff i já jsme mohli spát deset hodin denně a každý z nás měl pro sebe jednoho zajíce na den. Wulff se však sotva něčeho dotkl. Když jsme došli k velikému jezeru, řekl Wulff: ‚Milí přátelé, tady si lehnu a budu odpočívat. Myslím, že veliká skála na druhém břehu mě bude chránit.‘ Zase jsem se pokusil přemluvit ho, aby vydržel. On však řekl: ‚Ne, teď toho mám dost. Už nemůžu. Napiš, prosím tě, za mě několik dopisů.‘ A napsal jeden dopis svým rodičům a jeden pro svou dceru. Pak mi nadiktoval dopis pro tebe. A ještě mě informoval o svých botanických výzkumech z posledních dní, musel jsem sepsat zprávu.“ Rasmussen si přečetl dopis určený jemu. „Trvalý nedostatek potravy v posledních dnech natolik vyčerpal mé tělesné síly, že ani s vynaložením veškeré energie nejsem už s to následovat dál Kocha a Eskymáky. Jelikož jejich záchrana závisí na tom, aby co nejrychleji došli k lepším lovištím, budu pro své druhy jen přítěží, pokusím-li se ještě plahočit se s nimi dál. Duševně zcela vyrovnán tedy vyslovuji své sbohem, děkuji vám za dobré přátelství během expedice a doufám, že vy sám zachráníte sebe a tím i výsledky naší práce.“ 89

V druhé ruce držel Rasmussen poznámky, které Wulff nadiktoval v hodině rozloučení: „… všechna zde uvedená místa výskytu rostlin leží na 79c severní šíře. Vegetace je tady neobyčejně štědrá a bujná, zcela odlišného, bohatšího typu než na severním pobřeží Grónska. Mnohé z uváděných druhů tady bezesporu mají svou nejsevernější hranici. Výš na sever jsem po nich nenašel ani stopy. Důkladné studium vegetace mezi mysem Aggasiz a Etahem v době od července do první poloviny srpna by určitě přineslo vynikající botanické výsledky. Ve stavu vyčerpání, v jakém teď jsem, už více udělat nemohu.“ Koch pak pokračoval ve svém vyprávění: „Wulff se uložil k odpočinku a řekl: ‚Kdybyste v příštích dnech ulovili soba, budu samozřejmě rád, když mě jeho masem zachráníte. Ale se zaječím masem se nevracejte, to je úplně zbytečné. Nemohu ho už jíst!‘ Eskymáci už byli netrpěliví a já jsem se začal připravovat k odchodu. Když jsme se pohnuli, ještě řekl: ‚Přeji vám na rozloučenou, abyste dosáhli svého cíle. Dostanete-li se do svízelné situace, myslete na to, že teď jste to vy, kdo musí zachránit naše výsledky. Ať vás Štěstěna provází. A teď sbohem!‘ Usmíval se. Já jsem se cítil tak bídně, že moje tělesné utrpení bylo větší než duševní otřes. Až 2. září ulovili Eskymáci soba. Současně lehla na krajinu hustá mlha. Teď bylo úplně nemyslitelné a nesmyslné vracet se k Wulffovi.“ Rasmussen držel v rukou Wulffův deník. Listoval v něm a na jedné z posledních stránek četl: „Saxifraga cernua, asi stopu vysoká. Myrtillus uliginosa, krvavě červená, velmi obyčejná, vždy bez bobulí. Juncus beglumis, Epilobium latifolia, bez plodů, Hesperis (obyčejná) plodonosná, Oxyria, Draba nivalis, hirta…“ Rasmussen slyšel Kocha, jak říká: „Nejzvláštnější na něm bylo, že při svých vědeckých pozorováních zapomínal na všechnu slabost, na všechno tělesné strádání. Mluvil tak živě a s tak překypujícím elánem, že jsme na jeho smrt prostě ani nemohli pomyslit.“ 90

Hledání Wulffovy mrtvoly zůstalo bezvýsledné. Nikdy ho nenašli a nikdy ho nemohli pohřbít. Botanické sbírky a podklady pro kartografická měření se zachránily. Lauge Koch se proslavil velkým geologickým objevem: že totiž kaledonské vrásnění Norska a Špicberků pokračovalo i v Grónsku.

U lidí za „velikým mořem“ Největší dobrodružství svého života, expedici k lidem „za velikým mořem“, podnikl Knud Rasmussen, když mu bylo dvaačtyřicet let. Přípravy na ni trvaly přes rok a byly spojeny s takovými těžkostmi a přerušovány tak neblahými příhodami, že by se byl nejeden badatel svých plánů už dávno vzdal – ne však Knud Rasmussen. Navzdory všemu nezdaru a nepřízni, jimž byla zákonitě vystavena expedice, téměř výlučně založená na soukromé iniciativě, bojoval Rasmussen o její zdárný výsledek s houževnatostí jemu vrozenou. Tak třeba pomocná loď Bele najela téměř s celým vybavením určeným pro tuto expedici na útes u grónského pobřeží. Spousta předmětů se promáčela a nebyla k potřebě. Naštěstí se právě nedaleko plavil dánský král na své lodi Island. Přispěchal ztroskotancům na pomoc a telegraficky zaslal do Kodaně seznam předmětů, které pak v krátké době mohly být dopraveny jako náhrada za zničené věci s další lodí do Godthaabu. Navíc je zaskočil i jejich malý motorový škuner Král moře, určený k přeplavbě do Ameriky, několika poruchami motoru, a dokonce poškozeným lodním trupem. A aby nezůstalo jen při tom, propukla mezi polárními Eskymáky epidemie chřipky, jejíž obětí se stala i mladá žena Petra Freuchena, Navarana. Všichni měli krásnou Navaranu rádi, všichni truchlili nad její smrtí. Do žalu Petra Freuchena se však mísily i trpké sebeobžaloby. Navarana mu byla věrnou a

91

milující manželkou, byla však v manželství s ním šťastná? Snažil se přehlušit svou bolest neúnavnou prací. I v ostatních eskymáckých rodinách, které je provázely, se rozšířila chřipka; lidé museli být dopraveni do godthaabské nemocnice, kde nejstarší z nich, Iggianguaq, zemřel.

92

93

7. září 1921 mohl konečně vyplout z Upernaviku směrem západním Mořský král, úplně přetížený lidmi, psy a nástroji. Pluli Davisovým průlivem do průlivu Hudsonova. Rasmussen mínil postavit pevný zimní dům v okolí Lyonského fjordu, jižně od Melvillova poloostrova. Tento dům se měl stát hlavním štábem expedice, z něhož se pak měly podnikat jednotlivé výpravy v menších skupinách. Přesné stanovení vhodného místa nebylo z lodě možné a také by nebylo ani moc platné, protože mapy, které zatím měli k dispozici, byly nepřesné. 17. září se na trase Mořského krále začaly hustěji a hustěji hromadit a kupit silné ledové kry se zakulacenými hranami. Byl na nich písek, hlína a kamení, a mužové jim říkali „omeletový led“. Tu se na severozápadě ukázala země. To musel být Melvillův poloostrov, nebo aspoň ostrov Vansitart, který ležel před ním! Cíl však už nemohl být daleko! Led se nahušťoval stále víc. Muži byli nuceni seskákat z lodě na kry a odsunovat „omelety“ lodními háky, aby pro loď vytvořili kanál, který si pak už sama dál rozšiřovala. V deset hodin pojednou všechno ztichlo. Muži se zaposlouchali do ticha. Motor Mořského krále vypověděl službu. Knudovi Rasmussenovi se zdálo, jako by mu přestalo bít vlastní srdce. „Ventilová páka se zlomila,“ hlásil strojník. Bez motoru bylo teprv nemožné vyváznout z ledu. Teď je odnese voda jako kousek bezmocné třísky s nemocnými Eskymáky v podpalubí a se sedmdesáti psy, natěsnanými v příliš úzkých klecích. Byli nuceni žít v co nejtěsnějším prostoru, zatímco země ležela před nimi na dosah ruky! Rasmussen svolal všechny účastníky expedice k poradě. Nikdo si ani nezavtipkoval. A na spánek už nebylo vůbec pomyšlení, nespali teď ani ti, na které zrovna připadlo místo v kajutách. Na palubě bylo totiž o polovinu méně kajut než pasažérů, proto se spalo střídavě na směny. Bylo kolem 94

půlnoci. Petr Freuchen hlásil, že Eskymáci sice chřipku překonali, ale že mají za to zase spalničky. Náhle prochvěl lodí nepravidelný tlukot. Motor běží! „Strojník ho dal do chodu na jeden válec!“ Tato zpráva všechny oživí. Motor pracuje sice mizerně, ale to stačí, aby dojeli k pevnině. Jako by teď najednou byla na palubě úplně jiná posádka, muži jsou jako vyměnění. Už zase pomocí háků odsunují ledové kry po stranách lodě a drtí nový led. Stále ještě nikdo ani nepomyslí na spánek. Ráno vplouvají do volných vod. Fouká slabý západní vítr. Země je blíž a blíž. Zakotvili v malé chráněné zátoce. Místo se zdálo dobré. Ze tří stran obklopené vysokými stěnami z rulových skal, s mnoha stopami zvěře na sněhu, vypadalo velmi lákavě pro výstavbu zimního domku. Mnoho času k rozvažování jim ostatně nezbývalo; náklad z Mořského krále musel být rychle vyložen, aby se poškozený škuner mohl vrátit co nejdřív do Grónska, a to ještě než moře docela zamrzne. Eskymáci se rychle zotavovali, když se z těsných prostor lodního trupu dostali na pevninu. Pomáhali s vykládáním nákladu, pokud jim to síly dovolovaly. Rasmussen nařídil postavit zatím stanový tábor, aby mohli beze spěchu dokončit práce na domě. Dům zhotovili z dovezených polohotových dílců a pak ho pojmenovali Mech, protože v něm strašně táhlo. Teprve v zimě, když ho kolem dokola zahalily vysoké závěje jako ochranný plášť, bylo uvnitř teplo a útulno. Název mu však už zůstal. A prvního října mohli zahájit své průzkumné výpady. Zjistili, že se usadili na ostrově zatím na mapě nezakresleném, a pojmenovali ho Dánský ostrov. Od pevniny je oddělovala zátoka Gore. Tady se mnohé zcela lišilo od Grónska. Všude nacházeli stopy po medvědech. Nikdy předtím nepoznali krajinu s 95

tolika medvědími stopami, ale ani s tolika soby jako zde. Lidem z Grónska to tu připadalo jako svět naruby. Objevili taky pozůstatky dřívějších eskymáckých staveb, především charakteristické překážky pro soby, jak si je kdysi zřizovali lukostřelci, když pod ochranou značek z kamenů byli na čekané. Zátoka Gore však dosud nezamrzla. Podnikali sice kratší jízdy na kajacích podél pobřeží ostrova, chodili na lov a také ulovili tučné tuleně a naplnili jimi své jámy na maso, ale na pevninu, kde by mohli pátrat po lidech, se zatím nemohli odvážit. Členové výpravy se začali vzájemně důkladněji poznávat vlastně až tady, na souši. Petr Freuchen se sžil s arktickými podmínkami i s kočovným způsobem života Eskymáků téměř stejně důvěrně jako Knud Rasmussenr Uměl v případě potřeby rozhodovat samostatně i vést sám a zodpovědně menší část expedice. Ostatní evropští účastníci, ještě mladíci a novopečení absolventi universit, se už tak snadno nedokázali vpravit do nových poměrů. Dr. Therkel Mathiassen byl archeolog a kartograf, dr. Birket-Smith etnograf a zeměpisec, Helge Bangstedt vědecký asistent. Petr Freuchen si vzal na starost, že je vycepuje. Učil je zapřahat psy, rozmotávat zamotané postroje, stavět ze sněhu domky i postavit stan. Učili se běhat v kožešinovém oděvu, přinutit svůj žaludek, aby přijímal syrové zmrzlé maso a jíst z hrnců, které předtím do čistá vylízal psi. Rasmussen si přivezl ze západního Grónska katechetu Jakoba Olsena, který měl vypomáhat jako tlumočník. Pro zdar výpravy však byly nenahraditelné rodiny polárních Eskymáků, které je provázely, a toho si byli všichni Evropané bez rozdílu vědomi. Vládl mezi nimi vzájemný přátelský vztah; humor a dobrá nálada jasně převládaly, když v Měchu začínalo být útulně. 96

Zatímco lovci vycházeli na lov a udržovali v pořádku loveckou výstroj, bylo povinností žen vařit a šít kožešinové oblečení. Každému Evropanovi tedy přidělili vlastní „pěstounku“. Nejpracovitější ženou byla Amarulunguaq, vdova po Iggianguaqovi, který zemřel v Godthaabu. Nedala se přemluvit, aby zůstala v Grónsku. Také chtěla v práci a pod dojmy z nových krajů potlačit svůj žal po ztraceném životním druhovi. Ale i Arqioqova žena Arnanguaq byla pilná a starala se o své svěřence velmi svědomitě. Měla ovšem špatný zvyk nezačít s prací, pokud jí ráno nepřinesli k lůžku snídani. Nejhezčí ženou byla Lodníkova manželka Aqataq, onoho Lodníka, který býval jejich průvodcem na druhé thulské výpravě. Aqataq bylo teprve patnáct, byla hbitá a přívětivá, ale své povinnosti pěstounky ještě nebrala tak vážně, a proto byli její svěřenci vždy na tom o něco hůř. Jediný svobodný Eskymák byl Kajka, houževnatý a inteligentní chlapík, který si v nesnadných situacích dokázal vždy uchovat jasnou hlavu a jednat samostatně. Až koncem listopadu se jim podařilo přeplavit se zátokou Gore a pak Hurdovým kanálem k zálivu Havillandovu. Této cesty se zúčastnili Rasmussen, Freuchen a Lodník. Psi se hnali krajinou s lehkými sáněmi a v nejlepší náladě. Když pak vyčenichali jámu s masem napůl zetlelého tuleně, pocházející ještě z loňského jara, byli sotva k udržení. A když mužové navíc objevili sklad s kožešinami a šatstvem, zachvátilo je všechny vzrušení, jaké se zmocňuje jedině badatelů, když se octnou těsně před cílem. V blízkosti určitě museli být lidé. Příští ráno si oblékli nové kožichy. Žertovali trochu nad vlastní ješitností a parádivostí, tolik a naprosto se lišící od špíny, které si v minulých létech užili na výpravách ažaž. Teď už uměli vést kočovnický život jako rození Eskymáci, a k tomu patřilo oblékat k slavnostním příležitostem slavnostní šaty. Bylo by věru smutné, kdyby se dnes nemohli dát na cestu v nových šatech, zhotovených podle poslední grónské módy. 97

Oblečení bylo chloubou každého lovce, podle něho se přece dalo usuzovat na jeho zručnost a blahobyt. V pět hodin ráno pojedli maso z tučného tuleně, kterého minulý den ulovili, a zapili to horkou kávou. Knud Rasmussen hleděl mlčky do stoupající páry. Nebyla nakonec všechna jeho očekávání planá? Jsou to už tři měsíce, co vyjeli z Grónska, a ještě nezahlédli ani človíčka. Nenarazili konečně přece jen na místo, kde se cesty Eskymáků křižovaly? Včera koneckonců objevili sklad kožešin a oděvů, nedaleko jámu s masem a v ní tuleně z loňského jara! Jistě, četné stanové kruhy i zbytky domů v okolí mohly být i sto roků staré – ale sáně, které včera objevil Petr Freuchen, byly opatřeny úplně čerstvým vázáním. Pod dojmem těchto, nálezů stoupalo jejich napětí až k nesnesení. Kdy už konečně potkají onoho člověka „z druhé strany velikého moře“? V sedm hodin vyrazili, úplně vpředu jely sáně Rasmussenovy. Jeho psi byli v nejlepší kondici. Led před nimi ležel hladký jak zrcadlo a zcela rovný. Sáně jen letěly, a hodina ubíhala za hodinou. 98

Rasmussena záblo. Posadil se na své teplé kožešinové rukavice a holýma rukama si třel obličej. Mráz mu řezal kůži jako nůž. Dokonce jako by ani slunce nemělo žádnou sílu, jeho paprsky se nad ledem třpytily studeně jako kov. Zapálil si dýmku, aby aspoň tak užil trochu tepla. Povolil psům postroje a začal podřimovat. Pojednou psi nadskočili do výšky. Vyplašil je výstřel. Rasmussen se ohlédl. Přihodilo se Freuchenovi neštěstí se sáněmi? Měl si výstřel vysvětlovat tak, že má obrátit a pospíšit příteli na pomoc? Ne, to nemohlo být ono. Freuchenovy sáně ho následovaly v pravidelném odstupu. Až teď se Rasmussen pozorně zahleděl dopředu. Od bíle zasněžené krajiny se odráží dlouhá černá čára. Je to pruh země zbavené sněhu? Nebo to je pobřežní útes? Rasmussen přikládá k očím dalekohled. Jsou to lidé! Konečně! Lidé! Také ho už zpozorovali. Jeden z mužů mu vychází vstříc. Rasmussen dává psům znamení, aby zamířili k cizinci, ale ti ho pokládají za prchající zvěř. Těsně před mužem chce Rasmussen psy zastavit, nejde to však. Prudké pohyby, s nimiž se muž snaží před psy uskočit, je přímo rozběsňují. „Stůj klidně!“ křikne Rasmussen na muže. Muž se zastavuje. Jedním skokem skáče Rasmussen ze saní mezi rozdivočelá zvířata a bere cizince ochranitelsky do náruče. Psi vidí přátelský pozdrav a zklamaně, se schlíplýma ušima se stahují zpátky k saním. Tak to je tedy první setkání s lidmi z druhé strany velikého moře! Vysoký, silný, dobře stavěný muž, tváře a vlasy ojíněné, stojí teď před ním, rozzářeně se směje a je úplně bez sebe radostným vzrušením. A prve, když na něj Rasmussen křikl, rozuměl přece každému slovu! „Jak se jmenuješ?“ ptá se Rasmussen, stále trochu nejistý, zda ho předtím smysly neklamaly. „Jmenuju se Pipik. A ty?“ Rasmussen to pořád stěží chápal: oni si rozuměli! Věděl sice, že původně sjednocoval všechny 99

eskymácké kmeny jeden jazyk, ale že s lidmi tady mohl mluvit jako s kterýmkoli obyvatelem Grónska, to mu vůbec nešlo do hlavy. Jaké ulehčení znamenal tento společný jazyk pro záměry expedice! Jak neomezeně široká oblast pro jeho etnografická bádání ležela teď před ním! Mezitím se k nim přidružil i Petr Freuchen a Lodník. Všichni společně pak spěšně vykročili ke skupině cizích Eskymáků. Mužové jim vyšli na uvítanou vstříc, ženy s dětmi se usadily vedle saní do sněhu, jako by byly na zelené louce. Některé ženy vyndaly z vaku na zádech polonahé kojence a přiložily si je k prsu. Slunce svítilo na jejich do hněda opálené tváře a Rasmussen si pomyslel, že je to stejné slunce, které se mu ještě před chvilinkou zdálo tak bez síly a studené. Jejich oblečení působilo cizokrajně. Všechno, co měli na sobě, bylo zhotoveno ze sobích kožešin. Ženy měly velké kožešinové čepce, které jim široce spadaly přes celá ramena. Na kazajkách měly šosy, vzadu i vpředu překrývající kalhoty. Kožešinové čepice mužů nebyly tak široké, jejich kabátce měly také dlouhé šosy, ale jen vzadu, a střihem spíš připomínaly evropský frak. Všechny kusy oděvu byly vkusně ozdobeny bílými pruhy kožešiny z břicha sobů, dovedně zpracovanými. Novinu, že hosté přicházejí až ze země ležící za velikým mořem, přijali s údivem i obdivem. Znali se s kmeny ze všech končin Baffinova ostrova a z Aljašky, a nedaleko nich žil dokonce jako obchodník i běloch – lidi z Grónska však nepotkali ještě nikdy. Stěhovali se právě ke svým zimním lovištím v zázemí Lyonského fjordu, ale setkání s cizinci bylo dostatečným důvodem, aby své putování přerušili, postavili v nejbližší sněhové závěji tábor ze sněhových chýší a oslavili toto setkání. Zakrátko už všechny sněhové domky stály se vším všudy, vybavené uvnitř lavicemi ze sněhu, tukové lampy hořely a domky se začaly vyhřívat. 100

Knud Rasmussen se stal hostem Pilakavsakovým. Na velikou tukovou lampu postavili smaltovaný hrnec se sobím masem, aby se vařilo. Měli i čaj a mouku. Bílý obchodník, sídlící nedaleko, je zásoboval těmito potřebami. „Byl letos lov na soby úspěšný?“ vyptával se Rasmussen. „Ale ano,“ rozpovídal se Pilakavsak, „získali jsme dostatek masa, a dokonce jsme si mohli založit jámy s masem. A když Takanalukanaluk neodvrátí od nás svou tvář a zůstane nám příznivě nakloněna, brzy začneme lovit mrože a nepocítíme nouzi.“ Takanalukanaluk! V duchu uslyšel Rasmussen starého Inorajuka, jak vypráví: „…a matka mořských zvířat sedí na dně mořském a má pod svým žezlem všechno zvířectvo vod…“ Žila tedy i zde, v představách lidí za velikým mořem! Nehledě na čaj, mouku či emailové nádobí, kterého se tu začínalo používat, myšlení těchto lidí zůstalo stejně původní, jako byla víra jejich předků v duchy. Knud Rasmussen byl šťastný. Našel americké Eskymáky ještě ve stadiu, než si běloši podmanili jejich svět á potlačili jejich náboženství. Když se Rasmussen dověděl, že v blízkosti je stanice Společnosti Hudsonova zálivu, kterou vede běloch, rozhodl se tam zajet, aby si zjistil možnosti poštovního spojení s domovem. 5. prosince dorazil s Freuchenem a Lodníkem na stanici a zastavil před nepříliš výstavným domkem, který stál uprostřed sněhových chýší a podobal se rybářské boudě. V mžiku je obklopili zvědaví Eskymáci. Neměli však ani čas si povyprávět s těmito důvěřivými lidmi. Přistoupil k nim vysoký, ramenatý muž, asi tak padesátiletý, na hlavě čepici se štítkem, na níž bylo označení Společnosti Hudsonova zálivu, a představil se jako kapitán Cleveland, vedoucí obchodní stanice. Zavedl hosty do svého domu a energicky odbyl 101

všechny zvědavce. Ženám poručil, aby připravily co nejlepší jídlo. Zanedlouho se na stole kouřilo z velkých mis, naložených šťavnatými sobími řízky, a vedle lákal nezvyklý pohled na sladké ovoce z konzerv. Zatímco jedli, vyprávěl jim Cleveland o svém životě. Bydlel na tomto pobřeží už třicet dlouhých let, od ztroskotání své velrybářské lodě, aniž by se mu kdy zastesklo po domově. V průběhu těchto let se oženil s několika eskymáckými ženami, z nichž každá měla za muže i jednoho z eskymáckých lovců, a byl hrdý na nemalý počet svých dětí, které sice bydlely s rodiči ve sněhových chýších, ale byly i u něho jako doma a mohly dostávat jakékoli zboží z jeho stanice úplně zdarma.

Když mu Rasmussen během rozmluvy vyložil účel výpravy, Cleveland se nabídl, že mu je se všemi svými 102

zkušenostmi i rozsáhlými znalostmi o „divoších“ k dispozici. Hned také začal líčit hrůzostrašné zážitky, příběhy o lidských lebkách se zuby velikými jako koňské, o medvědech, kteří se naučili tahat sáně, o příšerných a vysilujících bojích se sousedními eskymáckými kmeny, v nichž vždy jen taktak zvítězil. Během Clevelandova vyprávění pozoroval Rasmussen své společníky. Freuchenovi vyhasla dýmka. Lodník, jemuž Cleveland své povídačky překládal, držel v ruce lžičku s kompotem a úplně zapomínal jíst. Rasmussen si kousal rty, až to bolelo. Kdesi v prsou mu bublal smích, který se dral ven. Co tady Cleveland vykládal, byla nejdivočejší námořnická latina, kterou kdy slyšel! S příchodem večera se dům zaplnil Eskymáky. Ženy nepřišly tentokrát v obvyklých kožiších, ale v lehkých letních šatech, které jim Cleveland schválně pro tuto oslavu zapůjčil. Ač ve svých sněhových chýších holdovali Eskymáci jenom svým starým tancům za zvuků bubínku a starodávným písním vzývajícím duchy, tady se oddávali divokým tancům velrybářů, kterým je naučil Cleveland. Dupali nohama a točili se dokola; skýtali podívanou tak nezřízenou, že se bylo co obávat, aby se oslava nezvrhla v zuřivou rvačku. Tato obava však byla zbytečná, protože čím více nálada stoupala, tím se lidé stávali smířlivější. A ten, kdo snad ještě přes den měl s někým různice, se teď s ním objímal v přemíře radosti a veselí. Rasmussen si vyhradil, že k přenocování využije pohostinství Eskymáků. Kapitán Cleveland s tím nakonec souhlasil, ač velmi nerad; pochopil však, že výzkum, který hosté měli v plánu, má přednost přede vším. Bylo pozdě v noci, když se Rasmussen vtáhl do sněhové chýše. Chlad zdí ho příjemně ovanul. Sňal z něho tupou únavu jako obtížnou slupku. Pojednou byl zas úplně bdělý a myšlenky mu znovu začínaly pracovat. 103

Uběhl celý den, aniž by se byl dozvěděl něco bližšího o osidlování pobřeží, o rozmístění osad nebo o kmenové příslušnosti jejich obyvatel. Ještě dnes v noci se musel pokusit dohonit, co zameškal, dál už se nemohlo otálet s rozdělením pracovních úkolů pro každou skupinu expedice. Měl po ruce jen neúplnou mapu těchto neprobádaných končin a tu si teď rozložil na podlahu chýše. Eskymáci, kteří jinak vždy projevovali velké pochopení, teď nechápali, co má v úmyslu. Tu přistoupil k mapě vysoký, ctihodný stařec a ukázal prstem na Havillandův záliv, místo jejich nynějšího pobytu. Jediný ze všech porozuměl. Rasmussen mu podal tužku a papír. Stařec vzal obojí beze slova a zakreslil do mapy přesný vzhled pobřeží od Havillandova zálivu mnoho mil na sever až úplně nahoru k ostrovu Baffinovu. Tento muž poznal svou zemi věru dobře, znal každou zátoku na pobřeží mezi pásmem ledu na pevnině a nahrnutým ledem mořských vod. Za své obdivuhodné znalosti mohl děkovat zkušenostem dlouholetého loveckého života. Nezapomněl zakreslit ani malinké ostrůvky ležící před čarou pobřeží. Byly rájem každého lovce. Téměř panensky nedotčena lákala jejich bohatá loviště, byla však po většinu roku nepřístupná. Rasmussen vždy pociťoval zvláštní dojetí, když někde objevil takové samorostlé schopnosti. V takových okamžicích zapomínal, že přišel mezi tyto lidi jako badatel a že jeho úkol je vědeckého rázu. Cítil se pak úplně jako jeden z nich a byl na to hrdý, že mají společné předky. Teď zakresloval Jvaluartjuk, tak se totiž stařec jmenoval, eskymácké osady podél pobřeží. Posloužil mu při tom jednoduchý systém písma. Rasmussen se dověděl, že tento systém vytvořil pro své farníky jistý misionář z Baffmova ostrova; a písmena se pak z radosti nad možnostmi písemného sdělování rozšířila od jednoho kmene k druhému. 104

„Usugarsuk“ četl tady, a „Amitsoq“ i „Uglerlarsuk“. Byla to stejná jména, jaká znal už z Grónska. Přes tisíc let neexistovalo žádné spojení mezi těmito dvěma kmeny, a přece své osady pojmenovávaly stejnými jmény! Chtěl se dozvědět ještě víc. Cítil, že tito lidé zde byli přístupnější než Pipik a jeho lidé, které potkal před několika dny. Snad to od něho bylo unáhlené, rád by však byl našel skulinku, kudy by ho nechali nahlédnout aspoň jedním okem do svého duchovního světa. Začal tedy vyprávět. Vybral si pověst o kojenci Narsukovi, synu obra, který se chtěl pomstít lidem, když mu zabili otce a matku. Pomstu chtěl vykonat tak, že vystoupil na nebe a proměnil se v bouři. Rasmussen jim tuto pověst přednesl slovy starého Inorajuka, nechal hlas stoupat a klesat v rytmu jejich krátkých a na samohlásky bohatých slabik. Stále více lidí přicházelo do malé chýšky a naslouchalo. Veselé žvatlání a rozpustilá nálada večera byly tytam. Co zde slyšeli vyprávět, to byla i jejich pověst, patřila k jejich prastaré moudrosti. Když Rasmussen skončil, chopil se zase slova Jvaluartjuk. Vyprávěl o dobách, kdy byl mlád, o zážitcích svého otce na dalekých cestách, které podnikl se svou rodinou. Ač si vybíral jen vzpomínky radostné, z jeho slov přece jen zazníval tichý stesk a smutek; mluvil o barevnosti života jako o unikajícím děvčeti, které nikdo nemůže zadržet. Zeny ho poprosily, aby zazpíval, a on se nijak nezdráhal. V doprovodu tiše pobzukujících ženských hlasů začal svoji píseň: „Komáři a chlad, tato trápení nikdy nepřicházejí najednou. Hle, položím se na led, položím se na sníh a led, až mi zuby drkotají. To jsem já – aja – aja – já. Ech, plnou silou 105

vrhám svůj kostěný šíp z dřevěného luku a zbraň se vbodne jako hřebík doprostřed pánve kozla. Ten se z té rány zachvěje, až klesne a zmlká. Aj, zpěv můj potřebuje sílu a já hledám slova. Hej, je to zpěv, či snad vzpomínka, a kdo zpívá, jsem jenom já. Aja, aja – hajá, haja.“ Všechno ztichlo. Diváci se všichni rozešli do svých chýší. Šťastný a bohatě naplněný den se chýlil ke konci. Když se vrátili do Měchu, trávili týdny přípravami na dlouhé cesty, které měly započít příští jaro. Dr. Birket-Smith a Jakob Olsen se už vydali do vnitrozemí, k oblasti vnitrozemských Eskymáků, na jaře se k nim chtěl připojit i Rasmussen. Dr.Therkel Mathiassen se během zimy ubytoval u kapitána Clevelanda, aby u něj sesbíral všechno, co se podle ústního podání vypravovalo v Havillandově zálivu o vymřelém kmeni z ostrova Southampton. Na jaře měl také Petr Freuchen spolu s Mathiassenem a dvěma grónskými rodinami vytvořit skupinu Baffinova ostrova, ta zas měla za úkol zmapovat a archeologicky prozkoumat široké oblasti na severu Baffinova ostrova. Této skupině však chybělo čerstvé maso. Rasmussen se dozvěděl, že severně od Lyonakého fjordu je několik táborů ze sněhových chýší a že to je právě teď, v lednu a únoru, výborná oblast pro lov mrožů. Proto rozhodl, že si tam vyjedou s Kajkou a s dalšími dvěma domorodými lovci. Čtvrtého dne večer po odjezdu z Měchu ještě stále nenarazili ani na jedinou stopu po lidech. Teplota se pohybovala kolem –50 °C, a když na ledu před pobřežím stříleli na dva soby, přimrzala jim kůže rukou na ocel zbraní. 106

Nebylo nic, z čeho by mohli usoudit, kde asi leží osady Eskymáků a zda jsou v této době vůbec obydleny; mnoho rodin se zřejmě ještě zdržovalo ve vnitrozemí, kde právě končil lov na soby. Grónské sáně s těžkými železnými sanicemi klouzaly skřípavě po sněhu. Mroží kůže ke zhotovení skluznic ještě neměli. Výhled jim zakrývala prudká vánice. Bylo třeba postavit na noc chýšku. Tu se z temnoty proti nim vynořily pádící sáně, přehnaly se kolem nich a nedaleko pak zastavily. Seskočil starší pomenší muž s rozcuchanou, ojíněnou bradou a dobromyslnýma, chytrýma očima. Když přistoupil k Rasmussenovi, podal mu ruku po způsobu bělochů a slavnostně pronesl: „Díky hostu, který zde přichází!“ Cestovatelé byli tak šťastni, že konečně potkávají živou duši, ale zároveň vyjeveni způsobem jeho uvítání, že se nezmohli na slůvko, odpovědi. „Jmenuji se Aua a můj dům je vám otevřený,“ pokračoval mužík. „He, Ujaraku, Nataqu!“ zvolal živě směrem ke svému vozidlu, na němž sedělo pět mladých mužů, „chopte se saní hostí! Jsou unaveni z dlouhé jízdy. Vy však,“ obrátil se opět na cizince, „vy si sedněte ke mně! Moji psi vás ponesou jako vítr k mému domu!“ Byli tak strašně unaveni z obtížné cesty, že se vděčně a jako bez vůle podřídili velitelským způsobům malého mužíka. Auovy sáně, tažené patnácti divokými bílými psy, svištěly po ledě bez nejmenší překážky. Aua jim pyšně předváděl své technické pomůcky pro ulehčení jízdy: pod každou sanicí byla vrstva zmrzlé rašelinové kaše, potažená tenkým ledovým škraloupem. Takto dovedně upravená přírodní skluznice byla mnohem lepší než ocelová skluznice grónská, a možná dokonce i výhodnější než skluznice ze zmrzlé mroží kůže. „Podívejte, tam je můj dům!“ zvolal Aua náhle. Z dálky prosvítalo žlutočervené světlo z oken, krytých blánou ze střev. 107

Přede dveřmi stála jen vrásčitá stařena, aby příchozí pozdravila. Byla to Orulo, Auova žena. Brzy se to však kolem nich jen hemžilo rozesmátými lidmi, kteří radostí z pohledu na vzácné hosty vyskakovali vysoko do vzduchu a se smíchem se plácali do stehen. Všichni patřili k Auově rodině, byli to jeho synové se ženami, dcery s muži a vnuci. Rasmussen se marně rozhlížel po nějakém vchodu k pěti chýším, jejichž kupole před sebou viděl. Až když ho Aua odvedl zastřešenou síňkou dovnitř, poznal, že zde poprvé vešel do dovedně skloubené a vzájemně propojené soustavy sněhových chýší. A těch pět kupolí, to byly střechy pěti chýší spojených mezi sebou společnou chodbou. Ta se pak rozšiřovala do několika zásobních komor. Celek tvořil bludiště chodeb, z nichž každá byla osvětlena malými, spoře svítícími tukovými lampami. Chýše samotné vypadaly jako staré krápníkové jeskyně; teplem totiž tály vnitřní stěny, a voda pak opět zamrzala do dlouhých, sklovitých rampouchů. Hostům nabídli horký čaj a čerstvě uvařené tučné zaječí maso. Únava je brzy zapudila na lavice ke spaní. Na klid však nebylo ještě ani pomyšlení. Když se totiž jejich hostitelé dověděli, že cizinci sem přišli, aby na pobřeží lovili mrože, rozhodli se okamžitě zrušit tábor a táhnout s nimi k pobřeží. Nejraději by byli s přípravami k tomu začali ihned, Aua je však s ohledem na únavu cestovatelů napomínal ke klidu. Po jeho slovech hlouček podnikavých lidiček ztichl a Rasmussen pochopil, že se Aua nejen těší respektu jako otec, ale že vládne nad veškerým životem rodiny jako král. Na Rasmussena udělala Auova osobnost velký dojem, a to ho znal teprve několik hodin. A zatímco se na své lavici ospale protahoval v příjemně vonících čerstvých sobích kožešinách, probleskovala v něm naděje, že právě přátelstvím s Auou se mu zpřístupní duchovní svět těchto „lidí z druhé strany velikého moře“. 108

Příští den ráno zavládl nepořádek, který si vůbec nezadal se zmatkem při evropském stěhování. Kopce sobích kožešin, obrovské hromady kožešinových oděvů, psí postroje, lovecké nářadí, kuchyňské nádobí, zkrátka všechno, co mělo v četných výklencích prostranného sněhového domu své místečko, leželo teď pod širým nebem a muselo být naloženo na objemné sáně. Uprostřed všeho shonu stál Aua a dával na všechny strany povely, které každý člen rodiny poslouchal jako něco samozřejmého. Řídil své lidi jako zkušený dirigent svůj orchestr. Neudělal jedný zbytečný pohyb rukou, nepadlo jediné marné slovo. Když bylo všechno připraveno k odjezdu, odehrál se zvláštní výjev. Do zadní stěny jedné z chýší udělali díru, kterou se protáhla mladá žena s kojencem. Aua k ní přistoupil, opatrně odhalil hlavičku dítěte a těsně nad jeho obličejíčkem pronesl: „Zvedám se z lůžka s pohyby podobnými mávnutí křídel bystrého havrana, zvedám se pozdravit den. Va – Va. Můj obličej se odvrací od temnot noci a hledí na červánky, jež pomalu bělají.“ Matka pak zase hlavičku zahalila, zasunula malý uzlíček kožešin do vaku, který nesla na zádech, a nasedla k svému muži do saní. Až teď se celá dlouhá řada pohnula. A tak Rasmussen poznal, že Aua je v rodině zároveň zaklínačem duchů. Právě před chvílí urovnal svému nejmladšímu vnukovi touto kouzelnou říkačkou cestu do života. Už po hodině jízdy dosáhli pobřeží. Znovu postavili prostornou sestavu sněhových chýší, které v své novosti a čistotě byly ještě pohodlnější než staré. Další den strávili prohlížením a opravami loveckých potřeb. 109

Teprve příští den vyjeli mužové z tábora na lov. Rasmussen stál pod záštitou velké ledové kry vedle Auy a pozorně vyhlížel na moře. Mužů se zmocnila lovecká horečka. Na tvářích se jim nepohnul ani sval, uvnitř však cukal neklid. Oči jim bloudily po úzkých pruzích volně tekoucí vody, kde plovoucí ledové kry narážely na ztuhlý led pevniny. Tam někde, kde hraničil pevninský led s plovoucím, bylo rejdiště mrožů. Tam se potápěli na dno za potravou, tam také vyráželi nahoru, aby si plnili plíce vzduchem. Hladké lebky jim svítily v slunci a lovci slyšeli hlučné funění, jak nabírali dech. „Zvířata a lidé mají k sobě blízko,“ promluvil Aua přitlumeným hlasem, „proto si naši předkové mysleli, že je možné být jednou zvířetem, jednou člověkem.“ „Vy v to už nevěříte?“ zeptal se Rasmussen stejně tiše. „Ne,“ odvětil Aua. Plynula hodina za hodinou. Jakoby vymydlené hřbety mrožů byly příliš daleko, ani jediný lovec je neměl na dostřel. A mužové se nemohli odvážit postoupit ještě dál, vždyť tady v blízkosti volných vod nepokrytých ledem bylo moře zrádné a nejeden silný muž se bezmocně prolomil nebo jeho stanoviště strhl proud a odplavil ho jako kru na širé moře. Pojednou je vyplašil tříštivý zvuk, který se ozval někde v bezprostřední blízkosti. Z tenkého ledového příkrovu se vysunula hlava mrože. S hlasitým prskotem nasával vzduch. Jeho ospalá očka hleděla k pevnině. Rasmussen viděl jasně, jak se mu pod vodou blýskají bílé kly. Pro harpunu však byl příliš daleko. Pomalu skláněl hlavu i šíji a ponořoval se nazpátek. Dodrží-li však směr, musí být při příštím vynoření na dosah! A už tady vskutku byl! Neměl ani čas se nadechnout. Rasmussenova harpuna v mžiku uvízla svisle ve vodě. Na muže vytryskla pěna i vlažná krev. Zvíře se okamžitě ponořilo, mučené bolestí. Smyčka šňůry na harpuně je však držela pevně. Když se opět objevilo na hladině, skoncoval Aua jeho smrtelný zápas výstřelem. 110

Auovi synové a Kajka vyběhli z úkrytů. Všichni společně táhli velké zvíře na pevný led. Radost nad úlovkem jim dodávala dvojnásobnou sílu. Opatrně shrabal Aua pod hlavu mrtvého zvířete čerstvý sníh. Mrož se musel stáhnout hned na místě. Když nařízli obrovský trup, udeřil jim do nosu pach teplé krve a masa. Šlo o to využít tělesnou teplotu zvířete, dokud nevyprchala. Krev na nožích jim zamrzala do tuhých škraloupů. Aby čepele zas roztály, zatínali je znovu a znovu do teplého masa. I ruce si hřáli v kouřící krvi. O hodinu později byl už úlovek vyvrhnutý i rozporcovaný. Zeny hlasitě jásaly při pohledu na kořist. Majitelem mrože byl sice Rasmussen, vždyť jeho harpuna to byla, která první zasáhla zvíře, rozdělil si však kořist na polovinu s Auem. Ten mu za to slíbil, že mu bude pomáhat při dalším obstarávání masa pro expedici. Úspěšný lov se oslavil slavnostní hostinou. Játra, srdce a tučné kousky hrudi se jedly syrové. K tomu byl vývar z masa, který odplavil všechen chlad dne. Rasmussen si pevně umínil nevnucovat se a nepátrat po náboženských tajemstvích svých hostitelů. Ale Aua byl výborný vypravěč a jeho přátelská náklonnost po dnešním společném zážitku na lovu ještě stoupla. A proto i dnes jako už tak často předtím podlehl Rasmussen přece jen pokušení dotknout se mnohem dříve, než původně zamýšlel, věcí nejtajemnějších. „Můžeš mi říct, proč jsi dnes shrábl čerstvý sníh pod hlavu mrože?“ zeptal se. „Abych neurazil jeho duši,“ zněla Auova odpověď. „Proč se nesmí duše mrože urazit?“ „Žije po jeho smrti dál a přebývá v jiném zvířeti. Jednal-li s ní lovec dobře, nechá se od něho vždy ráda ulovit; když ji však urazil, bude se jeho blízkosti stranit a hledat před ním ochranu u matky mořských zvířat.“ 111

Matka mořských zvířat, Takanalukanaluk, tedy byla znovu tady, ona bájná postava, která i ve fantazii grónských obyvatel sídlila na dně mořském a vládla nad veškerou lovnou zvěří. Znal tuto pověst, teď však dostal náramnou chuť znovu si ji vyslechnout z úst Auových. Zněla tady stejně jako v Grónsku? Nebo ji dlouhá staletí nějak pozměnila? Snad dokonce přikrášlila? –Nebo ji nejspíš udělala ještě krutější? „Co víte o matce mořských zvířat?“ Rasmussenův hlas zněl drsněji než předtím. Pojednou dostal strach, že se Aua před ním uzavře, teď, když stál tak blízko samotnému zdroji prastaré moudrosti. Aua se však před ním neuzavřel. Začal vyprávět: „Byla jednou jedna dívka a ta se nechtěla provdat. Žila u svého otce a odmítala všechny muže. Jednoho dne, když byl otec na lovu, přijel k nim na kajaku nějaký muž a zavolal k nim do domu: ‚Ať vyjde ta, která se nechce provdat!‘ Dívka vyšla a nastoupila k muži do kajaku. Byl usazený velmi vysoko, oči mu zakrývaly brýle. Začal s. ní veslovat pryč. Když už byli vzdáleni hodný kousek, přistál u malé kry, vystoupil z kajaku a začal se jí posmívat: ‚Tys neviděla, že sedím na podnožce? Nevšimla sis, že mám červené, oči?‘ Tu spatřila dívka, že to byl malý ošklivý mužík s rudýma očima. Zaplakala, ale muž se jí jen smál. Byl to bouřňák v lidské podobě. Unesl ji do svého obydlí a oženil se s ní. Krátce nato si otec dívčiny vyjel, aby hledal svou dceru. Našel ji, když byl bouřňák zrovna na lovu. Posadil ji do své loďky a chtěl ji odvézt s sebou domů. Bouřňák však oba uprchlíky dohnal. Když ho otec viděl přicházet, přikryl svou dceru pokrývkou z tuleně. Bouřňák však přeletěl nad loďkou a tak prudce mávl křídly, že se loďka převrhla. Dcera se křečovitě zachytila okraje loďky. A tu jí otec ze strachu, že se utopí, usekl horní články prstů. Články spadly do vody a v tom okamžiku se kolem loďky vynořili tuleni. Dcera se však pořád ještě přidržovala pahýly prstů, a tak jí otec usekl další 112

články. Tu se z vody vynořili vousatí tuleni a mroži. Teď se už dcera neměla čím přidržovat a klesla ke dnu. Shromáždila se kolem ní všechna mořská zvířata, a tak se stala matkou mořských zvířat. Úzkostlivě bdí nad veškerou lovnou zvěří. Snadno ji rozhněváš, avšak těžce usmíříš.“ Aua skončil. Jeho žena Orulo, jeho synové, dcery i vnukové seděli na podlaze chýše docela tiše okouzleni jeho vyprávěním. Kajka se usmíval jako někdo, jemuž se zdá krásný sen. Poprvé po svém příjezdu do této krajiny za velkým mořem se v sněhové chýši cizího kmene cítil jako doma. Když přivřel oči, bylo mu, jako by slyšel hlas svého otce. Rasmussen však chtěl vědět víc. „Slyšel jsem, že u matky mořských zvířat bývají někdy i zaklínači duchů. Co o tom víš?“ „Ano,“ odpověděl Aua s přátelskou ochotou, „když máme špatný lov, musí jeden ze zaklínačů duchů sestoupit na mořské dno k matce mořských zvířat, aby ji zas naladil smířlivě.“ „Jak se to ale děje?“ ptal se Rasmussen. „Zaklínač duchů svolá lidi z osady k sobě do domu. Všichni tam musí sedět se zavřenýma očima, zatímco on sedí na svém místě v koutě za závěsem a svolává své pomocné duchy. Když pak pomocní duchové konečně přijdou, rozevře se pod ním země a on se propadne dolů, jako by spadl do roury. Zatímco je zaklínač na cestě, hosté v jeho domě zpívají staré písně vzývání duchů. Uhasí se všechny lampy a je slyšet vzdechy a steny mrtvých. – Dům matky mořských zvířat je stavěný jako obyčejný dům, nemá však střechu, a ona tedy může ze svého místa pozorovat lidi nahoře na zemi. Mořská telata, tuleni, mroži a velryby leží napravo od ní ve vysekaném kusu ledu, žraloky však drží v nočníku. A proto je žraloci maso cítit močí… 113

Před vchodem domu leží velký pes, cení zuby a vrčí. Odsune-li ho zaklínač duchů bez bázně, pes mu nic neudělá. Matka mořských zvířat je rozzlobená, a proto sedí zády k lampě i k lovné zvěři. Kolem hlavy jí visí rozcuchané vlasy. Zaklínač duchů ji musí ihned uchopit za ramena, obrátit její obličej k lampě i ke zvířatům a říct: ‚Ti tam nahoře už nesmí tuleňům pomáhat z moře a tahat je z vody za přední ploutve.‘ Přitom jí musí přátelsky uhlazovat vlasy, a vůbec celou ji hladit. Pak promluví matka mořských zvířat: ‚Vaše vlastní hříchy i lehkomyslnost vašich žen ve věcech, které jsou tabu, uzavírají cestu.‘ Teď však musí zaklínač duchů vynaložit veškerou svou výmluvnost, aby ji naladil milostivě. Vykládá jí o těžkostech života, o neznalosti lidí i o jejich dobré vůli nerozhněvat si ji, matku mořských zvířat. Povede-li se mu ji usmířit, uchopí ona zvířata a nechá je po jednom padat na zem. Přižene se obrovský vír a zvířata vyplavou nahoru do moře. A to znamená hojnost. Teď nastává chvíle, kdy se zaklínač duchů musí vrátit ke svým. Po příchodu do své chýše řekne: ‚Mám vám něco vyřídit.‘ A ostatní odpoví: ‚Slyšme, slyšme!‘ Na to pronese slavnostním, monotónním hlasem ducha: ‚Slovo chce na povrch.‘ Teď musí všichni přítomní doznat, kdy a jak porušili tabu. Každý chce vzít na sebe vinu za nezdar v lovu. Všichni vypočítávají svá větší i menší porušení zákazů. To však zaklínači duchů nestačí. Říká a neustává potřásat hlavou: ‚Hledám příčiny věcí, které se nestaly, mluvím jako ten, co nic neví.‘ Pak najednou přizná nějaká dívka nebo mladá žena něco, co by vlastně nesměla svěřit nikomu. Teď však je všechno jedno, teď se musí vše vyslovit. Zdá-li se zaklínači duchů, že je to přečin dost závažný, pak řekne: ‚To bylo ono! To bylo ono.‘ 114

Teď jsou všichni rádi. Přiznáním je vina odpuštěna. Všichni jsou šťastni, že hrozba smrti hladem je od osady konečně odvrácena. Většinou je pak bohatá kořist.“ Rasmussen byl vděčný za důvěru, kterou mu Aua projevil. Měl však ještě jednu otázku: „Ovládají všichni zaklínači duchů umění sestoupit k matce mořských zvířat a usmířit ji?“ „Ne, jen málokteří z nich, a jenom ti největší. Nejneomylnější ze všech, které jsem znal, byla žena, Uvavnuk.“ Všichni přítomní v sněhové chýši napjatě poslouchali, a ani si nevšimli, že ženy zapomněly udržovat oheň v lampách. V chýších byla téměř tma. Ale až v následujících dnech Rasmussen dokonale porozuměl tomu, co uslyšel. Zatímco Aua s ostatními lovci byli na lovu, měl příležitost podrobněji pozorovat zvyky svých hostitelů. Všiml si mnoha zákonů tabu, jaká zatím nenašel nikde. Zejména ženy to měly těžké a neustále jim hrozilo, že udělají něco obráceně a tím se snad z neznalosti proviní proti tabu. Oděvy ze sobích kožešin směly například šít jedině v přesně určenou dobu, po porodu dítěte musely žít zcela odloučeně, než byly zas přijaty do rodinného společenství, byly nuceny řídit se přesně určenými zvyky. Rasmussen mnoho a dlouho o tom přemýšlel a jednoho dne se zeptal: „Kdo vás vlastně nutí k zachovávání tolika svízelných tabu, kdo vám je uložil?“ Aua mu odpověděl jako člověk, jenž se vůči mocné přírodě cítí malý a bezmocný: „To nevím, ale chci se pokusit podat ti nějaké vysvětlení. Máme strach před vším, co neznáme. Bojíme se počasí, s nímž musíme bojovat, abychom si opatřili potravu. Obáváme se hladu a nouze v našich studených sněhových obydlích, strachujeme se před nemocí a bolestí, nebojíme se však smrti. Máme strach z mrtvých i z duší usmrcených zvířat. Bázeň nám vnucují duchové vzduchu i země. Proti tomuto strachu se naši 115

předkové kdysi obrnili právě těmito starodávnými pravidly života. Všechny naše zvyky a tabu pramení ze zkušeností našich předků a my se jimi řídíme proto, abychom mohli bezstarostně žít.“ Tato slova se pak Rasmussenovi ještě mnohokrát zdála klíčem k pochopení všeho podivuhodného, co se mu později přihodilo. Od Auy dostal tolik masa, že jím mohl dostatečně zásobit skupinu Baffinova ostrova, a tak se se svými společníky navrátil do Měchu. Po návratu zahájil hned přípravy na svou cestu do vnitrozemí. Ale i pro tu se muselo nejdřív obstarat maso, skupina Baffinova ostrova totiž spotřebovala všechny rezervy sama. Proto k sobě svolal několik domácích lovců, většinou příbuzných Auy, aby mu při lovu pomohli. Jejich ženy pak dostaly za úkol ušít kožešinové oděvy pro vnitrozemskou expedici. Aby lovci vyšetřili co nejvíc času na lov a vyhnuli se dlouhým jízdám, postavili si chýši na břehu moře, u Dánského ostrova. Znamenalo to blízké a rychle dosažitelné přístřeší večer, aniž by se museli vracet k Měchu. Často však po dlouhé 116

dny stáli marně v mrazu a vánici tam, kde končil pevný led, a vyhlíželi černě se lesknoucí hlavy mrožů. Večer však, když byli ve své chýši, navrátilo se teplo i příjemná pohoda do jejich unavených, promrzlých těl. Lehali si pak na své lavice ke spaní a dřímajíce hleděli na hrnec, jehož dno olizoval dlouhý žlutý plamen mechového knotu a v jehož útrobách se kusy masa vařily nekonečně dlouho, než změkly. Hrnec visel na harpuně, zatknuté do sněhové stěny. Jedině lovec Padtloq stával sám a vzpřímený, trošku stranou od lavic, na nichž leželi ostatní, a pobrukoval si monotónní melodie. Ostatní byli na to zvyklí, znali příčinu Padtloqova zármutku, věděli, že doufá, že se tímto zpěvem vzývajícím duchy dobere příčin svého trápení. Padtloq se svou ženou byli již staří. Asi tak před rokem chtěli svému životu dodat nový smysl, a tak si koupili malého schovance, jehož pojmenovali „Vysoký hlásek“. Koupili ho za vysokou cenu – za mladého psa a pánev, dostali však jenom mladší dítě z dvojčat, rodiče si silnějšího kloučka ponechali sami pro sebe. Oba staříci milovali malého jako vlastní dítě a velmi je rmoutilo, že se nevyvíjí tak dobře jako ostatní chlapci jeho věku. Starost o malého Hláska ovládla všechno jejich myšlení. Jednoho večera stál Padtloq opět s napůl zavřenýma očima v koutě chýše a prozpěvoval svá kouzelná slova: „Země, země, ty veliká země, vidíš ty hromady vybílených kostí, zetlelých kostí, drolících se před silou všemocného vesmíru vzduchu? Ha – ha – ha!“

117

Po kouzelné formuli následoval rozhovor s neviditelnými duchy. Pojednou tleskl Padtloq rukama. Pofoukal si dlaně a vykřikl: „Tady je! Tady je!“ Oči se mu zaleskly vzrušením. „Díky, díky, máš ho!“ odvětil lovec Taparte nevzrušeně, aniž by se nechal strhnout Padtloqovým rozčilením. Padtloq pak přistoupil k ostatním a překotně pronesl: „Teď už vím, proč je Vysoký hlásek, takový slaboučký. Vzpomínáš si, Taparte, v loňském létě byl s námi, když jsme se plavili po moři!“ „Ano, pamatuji se,“ odvětil Taparte. „Na člunu jsme měli vytaženou plachtu zemřelého Kuvdla. Dech země mrtvých ovanul našeho synka, a proto je takový slabounký, táhne ho to pryč od lidí!“ Sdělení duchů však musí mít také praktický smysl. „Co chceš udělat?“ ptal se Taparte. Padtloq byl plný naděje: „To ještě nevím. Hlavní věc je, že teď vím, co v tom vězí. Aua mi poradí, jak by kluk mohl zesílit a co mám pro to udělat já. Možná že mi dá nějaký amulet. Je moudrý a jeho pomocní duchové jsou mocní.“ Když Padtloqovo vzrušení trochu polevilo, zeptal se ho Rasmussen, odkud vlastně zná podivná slova, jež si prozpěvoval a která mu pak dopomohla k vytouženému poznání. Padtloq mu vyložil, že je zná od svého otce a ten zas je převzal od jistého havrana, jehož postřelil. Padtloq vyprávěl o moci starých kouzelných slov. Nehnuté hleděl na plameny, které se svíjely kolem hrnce. Pojednou poklesla harpuna, zatknutá v sněhové stěně, hrnec poskočil a kusy masa spolu s vývarem vyšplouchly přes okraj. Padtloq zůstal celý ustrnulý. Pak z něho vyhrklo: „Táboříme příliš blízko otevřených vod. Špatný pach táhne od nás k místům, kde mají mroži potravu. To rozzlobilo matku mořských zvířat!“ 118

„Ne, Padtloqu,“ řekl Rasmussen konejšivým hlasem, „tomu nevěřím. Podívej, ohněm roztál sníh ve zdi nad hrncem. Harpuna už neměla dostatečnou oporu, a proto o kousek klesla.“ „Ach, jsi strašně nerozumný,“ odporoval mu Padtloq, „matka mořských zvířat nám dala znamení, že se hněvá. Oživila kousky masa. Chce nás varovat. Musíme pryč, a to hned teď!“ Padtloqova vznícená fantazie se už nedala uklidnit. Zapřísahal ostatní, aby všichni neprodleně opustili chýši, jinak že jim hrozí největší neštěstí. Úpěnlivě prosil Rasmussena, aby poslechl jeho radu a dbal na hrozbu matky mořských zvířat, avšak zbytečně. Mužové byli příliš unaveni, a tak se nenechali nakazit jeho strachem – navíc byli také příliš hladoví, a tak nebylo pomyšlení, že by odložili večeři o několik hodin pro nějaké stěhování. Snědli maso, když bylo měkké, a hned usnuli pevně a beze snů. Jediný Padtloq si nepřestával něco brumlat o nerozumu a lehkomyslnosti. Brzy však byli nuceni nahlédnout, jak nesprávné bylo, že nedbali Padtloqova varování. Příštího jitra probudil Rasmussena prazvláštní zvuk. Vztyčil se, aby lépe viděl. Přímo uprostřed sněhové chýše zela široká ledová trhlina! Na podlaze jim žbluňkala voda. Střecha chýše se nad vchodem sesypala. Rychle vyskočil a probudil ostatní. Společně vykopali východ v zadní stěně. Když konečně prorazili ven, zakloktala jim u nohou černočerná mořská voda a zahradila jim cestu. Nakonec se jim pak povedl průlom přes boční stěnu. Přece jen byli opět na pevném ledě! Co se to stalo? Místo, na němž stála jejich chýše, se utrhlo od pevného ledu a bylo vrženo proti ledovému výběžku pevniny. Urychleně vyklidili své věci z hroutící se chýše a nastoupili zpáteční cestu k Měchu, vždyť jedině tam, daleko od volného moře, je už nemohl dosáhnout hněv matky mořských zvířat. A 119

Padtloq ani netriumfoval, správnost jeho předpovědi však udělala na ostatní lovce ohromný dojem. V polovině března vyjela z Měchu pod Rasmussenovým vedením skupina vnitrozemské expedice. Byli v ní Helge Bangstedt a Eskymáci Kajka a Arnaruluk se svou ženou. Padtloq s manželkou a malým Vysokým hláskem, jemuž se už vedlo lépe, měli ještě nějaký čas bydlet v Měchu a pečovat o dům. Cílem této expedice bylo poznat vnitrozemské Eskymáky, obývající oblast zvanou Barren Grounds, kteří se – pokud se Rasmussen mohl něco dozvědět od pobřežních obyvatel – nikdy nestěhovali až k moři, nýbrž živili se výhradně lovem sobů. Ač už dánský geograf a národopisec Steensby zastával názor, že eskymácká kultura vznikla původně v americkém vnitrozemí a přizpůsobila se až později ledovému světu polárního moře, přece jen chyběly zatím jakékoli přesné znalosti o obyvatelích vnitrozemí. Cesta je měla nejdřív vést na jihozápad podél pobřeží až k Chesterfieldu a pak po Chesterfieldském fjordu směrem do 120

vnitrozemí až k Bakerovu jezeru, kde ležela nejzápadnější stanice Společnosti Hudsonova zálivu. Od Bakerova jezera pomýšlel Rasmussen vyrazit do nitra neznámé pevniny. Jízdu podél mořského břehu museli pak zvládnout co nejrychleji, protože kdyby náhle přikvapilo arktické jaro se svou oblevou, nebylo by na další postup ani pomyšlení. Dobře živení psi překypovali nezkrotnou chutí do práce. V divoké jízdě fičely sáně na skluznicích z rašelinové kaše upravené podle Auy. Jednoho dne – to byli právě v okolí Nuvuku – narazili na pozůstatky starých osad, které však nemohly pocházet od nynějšího obyvatelstva, nýbrž od staršího, mnohem vyvinutějšího kmene s bohatou kamennou architekturou. Byly to trosky zřícených domovních zdí, komor na zásoby a podstavců, podobných oněm, na něž se v Grónsku ukládají kajaky a ženské čluny, aby na ně psi nedosáhli a nemohli rozkousat kůži. Podle nálezů kostí se dalo usuzovat, že se tu kdysi lovila mořská zvířata všeho druhu. Eskymáci z Grónska se mezi těmito troskami cítili jako doma. Všechno jim připadalo známé, a naproti tomu mnohé, co viděli v sněhových chýších současných obyvatel pobřeží, se jim zdálo naprosto cizí. Konečně zahlédli v dálce, na nejvyšší planině jednoho z poloostrovů, shluk domků. Uprostřed, na břehu malého jezírka, se tyčil dřevěný kostel, který vesničce dodával evropský ráz. Jeho štíhlá věž čněla vysoko nad ostatními střechami. To tedy byl Chesterfield, „hlavní město“ Hudsonova zálivu. Zatímco sáně klouzaly po ledu jezera, začaly na kostelíku vyzvánět zvony. Znělo to jako pozdrav z domova. Ze všech stran proudili lidé ke kostelu a v malých skupinkách vcházeli dovnitř. Rasmussen zamířil nejdříve k barákům kanadské policie. Tam však našel jenom jediného desátníka, velitel stanice s 121

ostatními svými lidmi byl ve vnitrozemí, kde pátral po mladém Eskymákovi, jenž se dopustil dvojnásobné vraždy. „Spatné zprávy,“ sděloval jim desátník, „stav ledu ve vnitrozemí je nanejvýš nepříznivý, všude leží hluboký sníh. Nikde nenajdete potravu pro psy, jedině hladovějící Eskymáky.“ Rasmussen čekal něco podobného, ale že to bude natolik zlé, to byla čára přes rozpočet. „Zatím nemůžete pokračovat v cestě, Mr Rasmussene,“ domlouval mu desátník, „vyčkejte, než přitáhnou sobi!“ Nezbývalo jim než této rady uposlechnout. Misijní stanici v Chesterfieldu vedl páter Turquetil, pomáhali mu dva mladí kněží. Misionáři nabídli výpravě se samozřejmou pohostinností svůj dům a Rasmussenovi se naskytla příležitost dovědět se od pátera ledacos o zvláštnostech vnitrozemských Eskymáků; přesto ubíhaly dny v Chesterfieldu jen pomalu. S rostoucí netrpělivostí čekal Rasmussen na zprávy z vnitrozemí, o stavu ledu i o možnostech lovu, a každé setkání s obyvateli těchto oblastí jen stupňovalo jeho neklid a nedočkavost. Konečně se počasí natolik umírnilo, že Rasmussen mohl pomyslet na cestu. V okolí propukl psí mor, jemuž padlo za oběť i šest jeho psů. Proto se rozhodl jet dál jenom s Helgem Bangstedtem a Kajkou a ostatní Eskymáky poslat s největšími spřeženími nazpátek k Měchu. Arktické jaro už ukazovalo svůj první něžný úsměv. V prohlubeninkách na vysokých srázných útesech se shromažďovala voda z tajícího ledu a sněhu, čirá jako drahokam. Mužové klekali na zem a pili ji plnými doušky. Na jižních svazích hor slunce rozpustilo všechen sníh a uvolnilo zelený koberec z kručinek, borůvek a brusinčí. Tam se natáhli, plnými hrstmi si cpali do úst chutné bobule a byli jako opilí z tohoto prvního jarního opojení. Křičící sněhule jim rámusily kolem uší a z křoví zaznívaly líbezné ptačí hlasy. 122

Teď však šlo o to, využít poslední zbytek zimy a sněhu pro cestování a projet v co nejrychlejších denních jízdách po dosud pevném ledu do údolí. 12. května dorazili k jezeru Baker, kde na ně už čekal dr. Birket-Smith. Tento nejzápadnější opěrný bod Společnosti Hudsonova zálivu byl křižovatkou všeho obchodu s Eskymáky z Barren Grounds, od řeky Kazan až do oblasti Black River, a tak Birket-Smith, který zde trávil zimní měsíce, našel tu mnoho příležitostí k znamenitým studiím. O rozmístění osad ve vnitrozemí však neměli žádné přesnější údaje, navíc teď, kdy lidé neustále měnili svá bydliště podle toho, kam odtáhli sobi. Jediná informace, kterou se Rasmussenovi podařilo zjistit, bylo sdělení, že bude-li se držet toku řeky Kazan, narazí na dva vnitrozemské kmeny: nejdříve na lid Vodních vírů a později, v okolí jezera Hikoligjuaq, na lid Šípů. 15. května nastoupili cestu do vnitrozemí. Už za několik dní se octli uprostřed Barren Grounds, jak se odedávna jmenovaly pusté, bezlesé oblasti mezi Hudsonovým zálivem a Severozápadním teritoriem. Příroda sama uzamkla Barren Grounds ze všech stran. Na severu tu uzavírají přístup věčně zledovatělé výběžky polárního moře, na západě a na jihu oddělují husté, neprostupné pralesy tuto oblast od ostatního kontinentu. Jedině z východu, směrem k Chesterfieldu, je možný velmi obtížný příjezd. Žádní dobrodruhové ani cizí lovci nikdy ještě nedošli až do Barren Grounds. Proto doufal Rasmussen, že právě tady, v této oblasti, najde tu nejpůvodnější a cizími vlivy ještě nedotčenou eskymáckou kulturu. Barren Grounds připomínaly ve své zimní jednotvárnosti vnitrozemský led Grónska. Ani stopy po životě, ani zvířátka, ani človíčka tu teď nebylo možno zahlédnout. Tato krajina, vydaná napospas mrazivým severákům, patřila mezi nejstudenější pásma zeměkoule. 123

18. května zpozoroval Rasmussen v dálce první osadu. Konečně dojeli k lidu Vodních vírů! Spěchal napřed před svými těžce naloženými sáněmi. Z nízkého terénu uviděl, jak mezi chýšemi pobíhají lidé ve velikém zmatku sem a tam. Osada připomínala rozbouřené mraveniště. Brzy však všichni zmizeli v chýších, jen dva mužové zůstali, těsně vedle sebe, tváří k příchozím, usazeni na velkém ledovém bloku. Netvářili se zrovna nejpřátelštěji. Rasmussen se v Chesterfieldu dozvěděl, že vnitrozemští Eskymáci žijí v nepřátelství jak s Eskymáky z arktického pobřeží, tak se sousedními Indiány, a že jsou nakloněni jedině svým příbuzným kmenům u Hudsonova zálivu. Tam ho rovněž upozornili, že na ně musí při setkání zavolat určitou větu. A tuto větu řval teď Rasmussen tak silně, jak jen mohl nejvíc: „Ilorrainik tikitunga!“ a znamenalo to: „Přicházím ze správné strany!“ S hlasitými výkřiky radosti vyskočili mužové příchozím vstříc. I ostatní se rázem vyhrnuli ze svých chýší. Ještě před několika málo dny zde lidé i psi umírali hlady. Teď však už ojedinělí sobi pomohli překonat nejhorší nouzi. Dr. Birket-Smith a Helge Bangstedt se okamžitě pustili do přípravy čaje a upekli i omelety. Pohostili celou osadu. Všichni Eskymáci, kteří se kolem shromáždili, se najedli dosyta. Pojednou zaznělo zdáli volání: „Sobi přicházejí! Přicházejí sobi!“ Lidé radostí i nadšením úplně zdivočeli. Skákali a hopsali kolem jako posedlí. Teď byla opravdu veta po hladu a bídě! Rasmussen a jeho společníci však pokračovali v cestě, aby nebyli lidem na obtíž ve dnech prvních úlovků. 20. května přibyli do osady Nahigtartorvik. Jelikož tudy denně táhla stáda sobů a lidé zde už vůbec netrpěli hladem, zůstal Rasmussen několik dní u nich. Chtěl sice se svým hlavním úkolem začít až u vzdálenějšího a ještě uzavřeněji 124

žijícího lidu Šípů, ale protože zde objevil dva velmi přístupné staré lidi s otevřenou hlavou, umínil si zůstat několik dní u nich. Oba staříci nebyli skoupí na slovo a ochotně mu vypravovali pověsti i pohádky svého kmene. A opět to byla rozprávění téměř stejná, jak je podávali Eskymáci z přímořské oblasti nebo z Grónska. Také o sousedním kmeni, o lidu Šípů, uměli staří mnoho vyprávět. Především o nejvýznamnější jejich osobnosti, náčelníku kmene a šamanovi Igjugarjukovi. „Určitě se s ním spřátelíš,“ ujišťovali ho staříci, „protože on je významný a zkušený muž. Zodpoví ti tvé otázky ohledně duchů i posmrtného života mrtvých, vždyť je to poctivý a upřímný člověk, který nenávidí každou faleš. Rozmlouvá se svými pomocnými duchy, když je sám, a pokládá za nedůstojné přesvědčovat své soukmenovce o věrohodnosti svých vidění pomocí nesrozumitelného mumlání nebo hloupého nakrucování se, jak to mají ve zvyku zaklínači duchů v přímoří.“ „Teď jsem na něho ale opravdu zvědavý,“ řekl Rasmussen. „No, dnes působí náramně rozšafně,“ pokračovali staříci, kteří se ve vyprávění střídali, „ale jako mladý muž se zas neméně horkokrevně ucházel o svou ženu. Řekneme ti, jak to bylo: miloval mladou dívku, ale její rodina jí bránila. Třikrát si o ni říkal, pořád marně. Tu jednoho rána vnikl se svým starším bratrem do chýše nepřátelské rodiny a zastřelil rodiče dívky, její bratry a sestry, prostě všechno, co v jejich chýši žilo, dohromady osm lidí. Pak si vzal dívku za ženu.“ „A co ona?“ zeptal se Rasmussen, „nezprotivil se jí muž, který vyvraždil celou její rodinu?“ „Kdepak, žili spolu velmi šťastně, vražda kvůli dívce není nic neobyčejného. Nezvyklé na tom bylo jedině to, že musel najednou usmrtit osm lidí, aby dostal svou vyvolenou za ženu. Snad jsi o tom slyšel, že kanadská policie pátrá po 125

dvojnásobném vrahovi. Je to mladý Uanguaq. On taky zabil dva kamarády pro jednu ženu. Tenkrát se běloši ještě nestarali o naše záležitosti, ale dnes postaví vraha před soud.“ Rasmussen během let už poznal rozpolcenost eskymácké povahy. Byli dobromyslní, vždy ochotní pomoci, přátelsky nakloněni každému, ke komu měli důvěru, a přece byli nezřídka schopni dopustit se i veliké ukrutnosti. Co však slyšel dnes, to nemělo obdobu, a pro jednání natolik pudové mu chybělo jakékoli pochopení.

Neměl však už trpělivost zdržovat se déle u lidu Vodních vírů a chtěl dál, aby se konečně dostal k vlastní oblasti své práce. Cestovali v noci. Přes den led v záři slunce roztával a znemožňoval jízdu. Předtím tak jednotvárné, měnily teď Barren Grounds pod úsměvem jarního slunce svou tvářnost. 126

Pustiny ožívaly. Ze všech stran sbíhali do kraje sobi v menších i větších stádech. Pohlédl-li člověk z nějakého návrší na krajinu pod sebou, vypadala pasoucí se zvířata jako hnědé tečky, poházené bez ladu a skladu po kraji. První lumíci vylézali zpod země a mžourali ve slunci a vzduch byl naplněn mnohohlasým ptačím zpěvem. Zpočátku měli neustálé nepříjemnosti se psy. Chtěli se honit za každým sobem, štěkali a trhali postroji jako smyslů zbavení. Až na druhý a třetí den cesty, poté co Kajka zastřelil tři soby v bezprostřední blízkosti tábora a psi se mohli nakrmit tak, že div nepraskli, polevila jejich lovecká vášeň. Pak už nezvedali hlavy, ani když těsně vedle nich zadusala kopýtka míjejících je stád. Sobi táhli po větru, a nezvětřilí tudíž blízkost lidí. Chvílemi jen udiveně pokukovali po jejich stanech. Čtvrtého dne cesty uviděl Rasmussen sáně se třemi muži. Jakmile spatřili cizince v grónském oblečení, začali popohánět své psy. Brzy zmizeli za prvním pahorkem. Jet za nimi nebylo radno, vypadalo by to jako pronásledování a mohlo by to vést k otevřenému boji. Konečně dorazili k jezeru, které se před nimi rozlévalo jako moře, tak veliké a nedohledné bylo. To mohlo být jedině jezero Hikiligjuaq, na jehož březích sídlil lid Šípů. Na vrcholku kopce zahlédli jakéhosi muže. Dá se také na útěk? Rasmussen nechal zastavit sáně a zamával směrem k němu. Na odpověď napřáhl muž obě ruce. To bylo znamení přátelství! Spěšně se k němu rozjeli. Muži prosvětloval tváře široký, radostně důvěřivý úsměv a dělal ho na první pohled sympatickým. Knudovi Rasmussenovi to pojednou připadalo, jako by potkal starého, důvěrného přítele. Natáhl k němu ruku, pohlédl do jeho moudrých, vše chápajících očí a uslyšel temně zbarvený, příjemný hlas: „Jmenuji se Igjugarjuk. Vítejte v mé osadě!“ 127

Tak to tedy byl Igjugarjuk, náčelník a šaman, který kdysi pro svou lásku zabil osm lidí! Jak příznačné pro jeho povahu, že tak zcela bez bázně vyšel vstříc cizincům a při pohledu na ně se netvářil ani nedůvěřivě, ani se nedal na útěk! Igjugarjuk doprovodil příchozí do osady a pozval je do svého stanu. Z Rasmussena najednou spadlo všechno napětí posledních týdnů. Dosáhl svého cíle! Tady byla jeho práce pro krátké letní týdny, tady si směl odpočinout a těšit se z dosaženého. Tak nějak se cítí horolezec, který jako první zdolá po dlouhé námaze vrcholek neznámé hory. Igjugarjukův stan byl podobně jako indiánský zhotoven ze sobích koží a nahoře měl otvor, kudy odcházel dým. Vprostředku hořel ivkak, stanový oheň. Mimo Kivkarjuk, která byla kdysi příčinou vyhubení celé své rodiny a která teď seděla u svých hrnců coby vyzáblá stařena, se Igjugarjuk před několika lety oženil ještě s mladší ženou. Před stanem ležely hromady obraných sobích kostí. Rasmussen vyjádřil svou radost nad tím, že ke svým hostitelům přijeli v době blahobytu a hojnosti. Tu odvětil Igjugarjuk s vážným obličejem: „Před několika týdny u nás vládl opravdový hladomor.“ Ukázal na starou Kivkarjuk: „Ona nás zachránila před smrtí hladem.“ „Je to jenom slabá, stará žena, jak vás mohla zachránit?“ zeptal se Rasmussen užasle. „Všichni jsme na tom byli velmi bídně,“ vysvětloval Igjugarjuk, „i já jsem ležel úplně vysílený ve svém stanu. Tu opustila Kivkarjuk osadu s malými ručními sáněmi. Bylo to uprostřed třeskuté zimy a byl veliký mráz. Namířila k malému jezírku, daleko, daleko odsud. Věřila, že tam najde lososy. Vypravila se úplně bez jídla i bez spacího pytle. Chtěl jsem ji zadržet, nenechala si to však rozmluvit. Při svém putování ani nejedla, ani nespala. A jezero bylo opravdu plné lososů. Vrátila 128

se a všechny nás zachránila. Ještě je celá zmořená z cesty, ač mezitím nám už nastalo jaro.“ Stařena seděla u ohně a usmívala se. Její muž si sice vzal mladší ženu, ale ne ta mladá, nýbrž ona, stará, zachránila celou svou rodinu před smrtí hladem! Zvenčí zaznělo volání: „Maso se vaří! Maso se vaří!“ Muži ihned vyběhli na velké prostranství mezi stany, kde se obyčejně jedlo. Zeny směly jíst, až když byli muži nasyceni. Na velkých dřevěných mísách leželo sobí maso; Hostům předložili vlastní mísu se zvlášť šťavnatými kousky. A teď začalo hodování, jaké Knud Rasmussen – ač byl u Eskymáků zvyklý na leccos – ještě nezažil. Jen staří používali nože, mladší rvali maso přímo z kostí. Každý člen expedice dostal mimoto zvlášť na talíři sobí hlavu. Ale Igjugarjuk měl pochopení pro to, že cizinci už při nejlepší vůli nemohli do sebe vpravit víc, a dovolil jim, aby si tuto lahůdku vzali pak s sebou do stanu, že ji snědí později. „Zbytky však nenechávejte ležet jen tak. Zeny ani psi nesmějí jíst sobí hlavu. Je to posvátný pokrm a nesmí být znesvěcen.“ Hosté slíbili, že s ním budou zacházet co nejopatrněji. Sotva skončili s jídlem, už začaly přípravy k další velké hostině na počest hostí. Rasmussen pojednou pocítil slabou nedůvěru. Proto mu nic neušlo. Viděl, jak sesbírali všechny obrané kosti a jak je rozdrtili mezi kameny, plomky dali do velikého hrnce, nalili na to trochu vody a přidali několik sobích kopýtek. To všechno se mělo během příští noci vyvařit, a Igjugarjuk je ujišťoval, že chutnější a silnější polévka nad tuto není. Lidé byli přátelští, ochotně a bez upejpání vypravovali všechno, co chtěl Rasmussen slyšet o jejich životě a zvycích. Doufal, že stejnou otevřenost najde také u Igjugarjuka. Proto se ho večer zeptal na vztahy duchů k lidem. Ale Igjugarjukův obličej se ihned odmítavě stáhl. 129

„Jsem jenom nevědomý muž,“ odpověděl stroze. „Nevím nic o nadpřirozených bytostech a lidé lžou, když tvrdí, že je umím zaklínat.“ Rasmussen si ihned uvědomil, že jednal unáhleně. Povaha tohoto muže byla drsná a uzavřená jako tato krajina. Doufal, že si však po nějaké době získá jeho důvěru. Příští noc nemohl Rasmussen spát. Závěs jeho stanu byl odhrnutý a dovnitř proudil vlahý jarní vzduch. Ze své lavice viděl, jak plane veliký oheň, na němž se vařila a bublala polévka. Děti, které jako všude na světě nechtěly ani tady jít spát, dostaly od svých rodičů příkaz, aby udržovaly oheň. Dělaly u toho takový rámus a tak rozpustile dováděly mezi stany, že na spánek nebylo až do pozdních ranních hodin ani pomyšlení. Příští den vyzval Igjugarjuk Rasmussena, aby ho doprovodil na procházce. Každý teď užíval jara a lenošení, vždyť pro příští dny měli hojnost masa.

130

Vyšplhali na horský hřeben a usadili se ve vysoké trávě s výhledem na jezero, které působilo úplně jako moře. Indiáni ho nazývali jezero Yathkied, Eskymáci zas Hikoligjuaq, což znamená „jezero s nikdy netajícím ledem“. Igjugarjuk zakreslil do Rasmussenova deníku obrysy jezera. Vyjmenoval mu i názvy jednotlivých sídlišť, umístěných u jezera. Tam, kde řeka Kazan vytékala z jezera, byla v ledu průrva a nad vlnící se vodou visel jemný závoj oparu. Tady bylo eldorádo mořských vlaštovek a racků, kachen i ledňáčků. Jeřábi běhali na břehu řeky v písku a ten se v slunci blýskal jako sníh. Švitoření a kejhání znělo nahoru k mužům jako hluk žvatlajících dětí. Tu se náhle vysoko ve vzduchu přiblížilo hejno divokých husí a s pleskotem se sneslo na hladinu. Ostatní zvířata ulekaně zmlkla. Zajíci a lumíci navlékli hebký jarní kožíšek; v trávě leželi stočeni hranostajové a svišti a užívali příjemného teploučka. Igjugarjuk se také natáhl jak dlouhý tak široký. Pobrukoval si melodii. Pak tiše zanotoval: „Nádherné jezero s plujícími krami, slunce a led! Bolestná malátnost ochromila údy a já odpočívám. A přitom se kochám v nevýslovné radosti, kterou nacházím na tvých březích…“ Našel by se na světě člověk, který by dovedl vyjádřit lásku k své zemi poetičtějšími slovy? Rasmussen přivřel víčka, oči ho zabolely v slunečné záři. Kolem nich táhla malá stáda putujících sobů. Při pohledu na ně přepadla Igjugarjuka vzpomínka na staré časy a lovy. „Když jsem byl ještě kluk,“ takto začal vyprávět, „nebýval nikdy hladomor. Lov v létě nám poskytoval tolik masa, že jsme si mohli založit veliké sklady na zimu. Ač tehdy bylo mnohem obtížnější skolit zvíře šípem nebo oštěpem, ukořistili jsme víc než dnes, kdy máme pušky. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, v čem to asi vězí. Teď už to vím. Naše šípy a oštěpy 131

usmrcovaly zvířata nehlučně, vždy jednotlivce ze stáda. Výstřel z pušky však vystraší současně všechna zvířata v okolí. A to je taky příčina, proč si teď obrovská stáda, která za dob mého otce a děda putovala každoročně po stejných stezkách, hledají nové cesty a naše osady obcházejí. V některých částech země vymřely hlady všechny rodiny a už tam nebydlí ani živáček.“ Rasmussen ho požádal, aby vypravoval, jak lovil jeho otec. „Museli jsme se usadit tam, kudy táhli sobi. Jejich cesty byly jiné na jaře a jiné na podzim. Naši předkové postavili dlouhou, předlouhou řadu značek z kamenů. Dodnes se zachovaly v nížinách a připomínají nám staré časy. Značky se stavěly z kamenů kladených na sebe, úplně nahoru se položil kus drnů. Byly určeny k oklamání sobů, protože ti se domnívali, že každá taková značka je člověk, který je pronásleduje. Jeden konec těchto ulic byl velmi široký a byl tak zasazený do krajiny, že sobi, když přešli přes pahorky, octli se najednou uprostřed ní. My děti spolu se ženami jsme pobíhaly za soby, držely jsme v rukou kožešiny, mávaly jsme jimi a vyly jako vlci. Sobi pojednou viděli vedle sebe lovce – to byly kamenné značky – i lovce za sebou – to jsme zas byly my, a tak jim nezbývala jiná volba ani možnost než prchat dál ulicí, která se stále zužovala. Na konci ulice čekali ve svých úkrytech střelci s luky a usmrcovali utíkající zvířata. – Můj otec byl dobrý střelec, měli jsme vždy masa dost.“ „A co na brodech, jak jste je lovili tam?“ ptal se Rasmussen. „Z kajaků. Opět jsme je hnali ulicí až k jezeru, kde se chtěli přeplavit. Můj otec už čekal v kajaku s připraveným oštěpem. Zvířata neplavala rychle, a bylo lehké se strefit. Pamatuji, jednou bylo jezero plné plujících zvířecích těl a vodu bylo stěží vidět. Když jsem byl starší, přišel k našim obydlím nějaký muž, ten měl pušku. Brzy nato měl už každý z nás pušku, a my jsme se radovali, že teď budeme moct střílet soby všude, kdekoli je uvidíme, a taky na veliké vzdálenosti.“ 132

Členové expedice, byli celkem čtyři, si mezi sebou rozdělili úkoly takto: dr. Birket-Smith měl studovat materiální kulturu kmene, Rasmussen duchovní. Helge Bangstedt sbíral etnografický materiál, a proto každý den navštěvoval jiný stan. A Kajka se staral o maso lidem i psům. Rasmussen pojmenoval vnitrozemské Eskymáky Sobími Eskymáky, protože divoký sob karibů hrál v jejich životě hlavní úlohu; také veškerá jejich materiální a duchovní kultura se vyvíjela v závislosti na sobech. Přes den sedával Rasmussen často ve stanu u Kivkarjuk, která dřepěla vedle ohniště a vařila. V jejím stanu nebylo jediné pohodlnější místečko. Sedělo se neustále v průvanu, protože chyběl dveřní závěs. Kouř z ohniště zahaloval celý stan, takže Rasmussen byl kolikrát nucen vyběhnout se záchvatem kašle na vzduch, aby se trochu nadechl. Eskymáci však byli na kouř už tak zvyklí, že na jeho počínání hleděli naprosto nechápavě. Kivkarjuk byla dobrou vypravěčkou, její příběhy se však téměř bez výjimky zabývaly strachem z Indiánů. Tento strach natolik vězel lidem v krvi, že je nic nemohlo vylekat víc než myšlenka na blížící se indiánské kmeny. Pokud paměť stařeny sahala, jedinými vztahy mezi nimi a nepřátelskými sousedy byly vražda a smrt. O vzniku této nenávisti vyprávěla mezi jiným tato pověst: „Jednou byla jakási dívka přinucena svým otcem vdát se za psa. Když už byla manželkou toho psa, nemohla myslet na nic jiného než na pomstu. Jednoho dne si vyřezala ze svých kožešinových holínek podrážky, posadila na ně několik svých synů, kteří byli také psy, a poslala je přes moře se slovy: ‚Pomstěte to, čeho se váš děd na mně dopustil, a buďte krvežízniví vůči každému člověku z lidu Inuitů (Eskymáků), jehož potkáte!‘ Podrážky odpluly, staly se lodí, která odvezla psy do cizí země. Tam se stali Itqidlity (Indiány) a ti pak usmrcovali každého Inuita, kterého potkali.“ 133

Nenáviděli však Indiány především pro jejich zákeřnost. Přepadávali totiž nepřátele většinou tehdy, když byli muži na lovu a ženy s dětmi zůstaly samy v táboře. Bylo však známo, že stejně se bojí Indiáni Eskymáků. Kivkarjuk vypravovala: „Jednoho dne objevili lidé u jezera stan s Indiány. Přepadli je ve spánku a zabili je. Našli u nich mnoho cenností, které ještě nikdy předtím neviděli: ocelové nože, pestré perly a mnoho takových věcí, které jsme pak později dostali i my výměnou od bělochů. Tenkrát však byli Indiáni jediní, kteří obchodovali s bílými. Jen když někdo zabil Indiána, mohl se stát majitelem podobných drahocenností.“ Postupně roztávala také Igjugarjukova zdrženlivost. Stávalo se, že se s pohledem upřeným někam daleko do krajiny začal svěřovat Rasmussenovi s takovými věcmi, jaké se říkají jedině lidem stejného přesvědčení. Rasmussen se vyhýbal tomu, klást nějaké otázky. Jednoho večera, když oba muži vystoupili společně na pahorek u jezera, řekl Igjugarjuk nečekaně: „Obloha je červená. To znamená, že do nebe přichází mladý muž. Nebesa jsou veliká krajina s mnoha dírami. Tyto díry nazýváme hvězdami. V nebi bydli mnoho lidí, a když něco rozsypou, pak to propadává mezi hvězdami a stává se to sněhem a deštěm. Nahoře v nebeské krajině žijí duše mrtvých lidí a zvířat u pána nebes, Tapasuma Inuy.“ Pojednou však zmlkl, jako by už byl řekl příliš mnoho. Rasmussen ho poprosil, aby vyprávěl o osudu mladého Uanguaqa, onoho dvojnásobného vraha, jehož hledala kanadská policie. „Pojď!“ řekl Igjugarjuk, „ukážu ti jeho hrob.“ Odbočili od jezera směrem k nížině. Uprostřed jednotvárné stepi ležely balvany a hroudy země navršeny na sobě. „Tady je jeho hrob. Zde zemřel,“ řekl Igjugarjuk. Přitlumil hlas, jako by nechtěl mrtvého budit. 134

„Tys ho dobře znal?“ zeptal se Rasmussen. „Byl to syn mé sestry. Zemřela brzy, a on zůstal bez rodičů. Jeho příběh by byl stejně dobře mohl být i příběhem mým; já jsem v mládí přece taky zabil lidi. Tenkrát však běloši ještě nebyli v zemi. Pokládal jsem ho téměř za syna, ale moje rodina je velká, nemohl jsem mu tedy nahradit rodiče. Byl to statečný lovec sobů, byl však osamělý. Neměl nikoho, kdo by mu zapálil oheň ve stanu a uvařil jídlo. Musel jako každý bez rodiny jíst příležitostně u různých lidí v táboře, aniž kdy mohl ležet ve vlastním stanu na měkkých sobích kožešinách, zatímco by mu přívětivá žena kladla šťavnaté kousky masa na dřevěnou misku. V našem táboře nebyla pro něho žena jeho věku. Taky si nemohl přivézt ženu z cizího kmene: člověku bez rodičů by nikdo dceru nesvěřil. V naší osadě žili dva bratři, oba ženatí. Mladší měl hezkou, mladou ženu, která vyrostla spolu s Uanguaqem. Když ji náhodou potkal, mluvívali spolu déle, než by se bylo podle názoru ostatních slušelo. A když se rozloučili, pociťoval Uanguaq svou samotu ještě tíživěji. Bral pak svoji pušku a odcházel do noci. Až k ránu, když slunce vycházelo, si někde lehl, aby se vyspal. Jednoho dne našel Uanguaq ve své rukavici dopis. V něm mu mladší z bratří psal, že ho zabije, jestli okamžitě neopustí kraj. Ale Uanguaqovi se nechtělo nikam, byl by raději získal manželku. Jeho život byl ohrožen. Podle našich zákonů jednal v sebeobraně, když předešel svým činem toho, který mu vyhrožoval. Příštího rána, když ještě všichni spali, vstoupil Uanguaq do stanu bratří a zastřelil je. Probudily nás výstřely a křik obou žen. Vyběhli jsme ze stanů, abychom viděli, co se děje. Tu jsme na břehu jezera viděli Uanguaqa, v ruce držel kouřící zbraň. Jeho obličej byl bílý jako led na jezeře. Divoce se ohlížel kolem sebe. Záda měl shrbena jako stařec. 135

Nikdo ani nepomyslel na to, volat Uanguaqa k zodpovědnosti. Jednal v sebeobraně, a jelikož bratři neměli mužské příbuzné, nikoho se to netýkalo. Ovšem strašná vzpomínka na smrt obou druhů z lovu zastiňovala touhu po ženě, kterou miloval. V následující zimě přišla do našeho tábora patrola kanadské policie, aby zatkla Uanguaqa, protože zpráva o jeho činu se dostala až do Chesterfieldu. Uanguaq je následoval bez odporu. Vůbec nepochopil, co se děje. Bílí muži, kteří nebyli spřízněni s usmrcenými, se mu teď chtěli mstít. Tvrdili, že naše zákony jsou dobré a správné, pokud se týkají každodenního života, když však jde o život a o smrt, pak že platí zákony bělochů. Přivedli ho do Winnipegu a postavili před soud. Tam se ukázalo, že nemají svědky. Zákon předpisoval, že nikdo nemůže být odsouzen bez svědků. Poslali Uanguaqa nazpátek do Chesterfieldu a nařídili policii, aby se postarala o to, najít svědka vraždy. Šéfem policie v Chesterfieldu byl moudrý, rozšafný muž. Povolil Uanguaqovi, aby se volně pohyboval v obci, jen k jídlu se měl vždy dostavit a večer musel spát na stanici. Šéf policie ovšem Uanguaqovi také pohrozil, že při prvním pokusu o útěk mu dá nasadit pouta. Uanguaq se nebál smrti, ale myšlenka na to, že by musel chodit se železnými řetězy na rukou, se mu zdála horší než smrt. Od té chvíle téměř nepromluvil a nemyslel na nic jiného než na útěk. A jednoho dne zmizel. Vzal si nejrychlejší psy a nejlepší policejní sáně. Nechal si ve Společnosti Hudsonova zálivu vydat proviant pod záminkou, že přijel opatřit zboží pro policii, a s tím uprchl do Barren Grounds. Zásoby mu však dlouho nevydržely, a tak musel umřít hlady. Na jaře ho jistý lovec našel mrtvého v jeho chatrči.“ Po chvilce Igjugarjuk dodal: „Určitě mu teď Sila předurčil lepší život.“ 136

Rasmussen se váhavě zeptal: „Věříte v návrat mrtvých?“ „Ano,“ odpověděl Igjugarjuk, „protože život je věčný. Člověk jenom neví, v jaké podobě se navrátí.“ Víc už tento večer nemluvili. Mlčky se vrátili do osady. Příští jitro se Rasmussen pokusil navázat na rozhovor z minulého večera. „Řekl jsi, že život je věčný. I zvířata jsou nesmrtelná?“ „Ano,“ odpověděl Igjugarjuk, „protože nic, co kdy žilo, nemůže být nikdy zničeno ani se nemůže ztratit. Lidská duše se může stát jakýmkoli zvířetem. Sila bdí nad životem zvířat a nevidí to rád, když jich příliš mnoho zabíjíme.“ Rasmussen si vzpomněl na svůj rozhovor s Auou, kdy mu Aua řekl: „Naši předkové si mysleli, že jednou můžeme být člověkem, jednou zvířetem, my v to však už nevěříme.“ Zdálo se mu, že je to výrazný vývoj v myšlení a představách o putování duší. „Kdo je Sila?“ zeptal se. „Sila je všechno,“ vysvětloval mu Igjugarjuk, „Sila je počasí, vzduch, naše myšlenky, všechno, všechno je Sila, a Sila je všude – Sila je pán síly.“ „Mezi vámi a vašimi soukmenovci v přímoří jsou podstatné rozdíly. Obyvatelé přímoří mají mnohé zákazy. Snad neexistuje u nich jediné hnutí, které by nebylo ztěžováno nějakým zákazem. U vás je to však jiné.“ „Máš pravdu, my máme uloženo jenom málo zákazů. Podmínky, které Sila klade lidem, nejsou přísné. Právě proto však každý přestupek trestá svým hněvem, špatným počasím nebo vyhnáním lovné zvěře z našich pastvin či nemocemi a neštěstím různého druhu. Sila však může také pomáhat, jeho moc dokáže všechno, jen když je nám příznivě nakloněn.“ Igjugarjuk pak vyprávěl o tom, jak se stal šamanem. Až po nevýslovných tělesných útrapách, které ho dovedly na okraj smrti, dosáhl nějaký muž nebo žena schopnosti zaklínat 137

duchy. Nebylo ale v moci každého stát se šamanem. Koho si vyvolil, tomu to Sila dal vědět pomocí snů. Mnoho a mnoho hodin pak ještě Igjugarjuk vysvětloval Rasmussenovi všechno, co věděl o náboženských představách svého kmene. Když ostatní šamani kmene uslyšeli, že Igjugarjuk nemá před Rasmussenem žádná tajemství, byli rovněž ochotni poskytnout mu jakýkoli výklad. Rasmussen se vyptával na všechno, co potřeboval vědět pro svoje etnografické zprávy a pojednání. Názory šamanů na vztahy mezi životem a smrtí se ovšem rozcházely; jedině v jednom bodě byli naprosto jednotní, a to v poznání, že je nesmírně obtížné přijít těmto „neviditelným věcem“ na kloub, a Igjugarjukova slova zněla téměř filosoficky: „Všechnu opravdovou moudrost lze najít jedině daleko od lidí, venku ve veliké samotě, a dojít k ní se dá jedině utrpením. Jedině strádání a utrpení otevírá mysl člověka tomu, co druhým zůstává skryté.“ Pobyt ve vnitrozemí byl naplánován na krátké letní týdny, a ty se blížily ke konci. Rasmussen si pořádal sbírku zbraní, nástrojů, loveckých potřeb a domácího nářadí a ještě jednou prohlížel své písemné záznamy. Veškerý nasbíraný materiál ho jen utvrzoval v názoru, že původní eskymácká kultura se vázala výlučně na jezera a řeky ve vnitrozemí a že lidé, u nichž teď byl hostem, byli potomky původních Eskymáků. I rozmluvy s jeho druhy ho stále víc utvrzovaly v přesvědčení o správnosti jeho teorií. Většina příslušníků kmene ještě nikdy v životě nebyla u moře. Jeden starý muž se jich dokonce ptal, na kterém místě má tuleň parohy. „Materiální kultura těchto našich vnitrozemských Eskymáků je nejprimitivnější kulturou dnes žijících Eskymáků,“ řekl Rasmussen svým společníkům. „Kdysi zřejmě museli být jediní, kteří nikdy neopustili své rodiště. Pak, jak se stěhovali podle toho, kam odtáhli sobi, nebo možná 138

na útěku před nepřátelskými indiánskými kmeny, došlo nejspíš v pravěku několik vnitrozemských kmenů až k pobřeží polárního moře, kde pak svoje nástroje přizpůsobili potřebám moře. Sobí stezky, které vedly rovnoběžně s pobřežím Hudsonova zálivu, je tehdy zřejmě zavedly až do krajiny mezi Korunovačním zálivem a poloostrovem Boothia. A odtud pak jejich putování pokračovalo na západ až do Aljašky a na východ do Grónska.“ „Vždy budou badatelé, kteří budou mít za to, že pravlastí Eskymáků je přímoří, a naopak, že kdysi dávno odtáhli z přímoří do vnitrozemí,“ namítl dr. Birket-Smith. „Tuto domněnku lze vyvrátit,“ odpověděl Rasmussen. „I kdyby se byla vzpomínka na toto putování z přímoří do vnitrozemí úplně ztratila, musely by se aspoň v materiální kultuře vnitrozemských Eskymáků nalézt nějaké stopy tohoto přímořského údobí. Mnohé nástroje by se byly staly zbytečnými, to je pravda, vždyť harpuna na tuleně, lovecké měchýře a podobné věci ztrácejí v tundře jakýkoli smysl; ale obyvatelé přímoří mají ještě mnoho jiných předmětů denní potřeby, které vnitrozemští vůbec neznají a které by přesto mohli dobře upotřebit i oni. Sobí Eskymáci například nepoužívají třeba sítí na lov ryb ani tukových lamp jako přímořští obyvatelé, a místo toho sedí v zimě v padesátistupňovém mrazu v nevytopených chýších, a to tedy naznačuje, že tyto věci nikdy neznali. Vždyť z jakého důvodu by se měli vzdát těchto předmětů, stejně užitečných ve vnitrozemí jako u moře? – Ke všem těmto úvahám pak ještě přistupuje další důkaz na podporu naší teorie, který si můžeme odvodit z oblasti duchovní kultury. Náboženské představy vnitrozemských Eskymáků jsou prosté a nekomplikované. Až po setkání s mořem jako s něčím novým a nepochopitelným se jejich náboženství muselo obtěžkat břemenem nesčíslných zákazů a přímo zmatenou vírou v duchy.“ 139

Rasmussen byl pevně přesvědčen o tom, že bude moci v Dánsku plně dokázat odůvodněnost svých teorií o pravlasti Eskymáků a jejich velkém stěhování, a to na základě vlastního nasbíraného materiálu i na sobě nezávislých zpráv jeho společníků. 14. června zahájil Rasmussen přípravy k návratu do přímoří. Dr. Birket-Smith a Helge Bangstedt měli na svých kánoích odvézt větší část etnografických sbírek vodní cestou až k Bakerovu jezeru a Rasmussen s Kajkou pak chtěli na sáních a se psy projet k jezeru Bakerovu krajinou téměř zcela zbavenou sněhu; bylo totiž nemožné přepravit v malých kánoích ještě dvanáct psů. Když se Igjugarjuk dověděl o těchto cestovních plánech, povážlivě pokyvoval hlavou. Pokoušel se všemožně přesvědčit Rasmussena o tom, jak veliká nebezpečenství na ně v tuto roční dobu na takové cestě číhají. Nemluvě už o obtížnosti cestování po trávě, kamení a hlíně, hrozily ještě další a rozličné nesnáze na četných přítocích Kazanu, které se teď valily stepí v podobě divokých proudů a nebylo je možno ani přebrodit, ani přeplavat. Rasmussen však déle čekat nechtěl. Teď, když jeho práce ve vnitrozemí skončila, musel co nejrychleji nazpátek do Měchu. Chtěl se opět shledat s ostatními členy expedice a chtěl se rovněž dozvědět, jak dobře přestáli svoje cestování oni. Když si Rasmussen své plány nedal rozmluvit, nabídl mu Igjugarjuk pomoc. Slíbil, že přepraví část etnografických sbírek ve svém člunu k Bakerovu jezeru a že všude, kde bude třeba přejít nějaký tok, bude Rasmussena očekávat. Rasmussen mu byl za tuto nabídku vděčný. Doufal, že s Igjugarjukovou pomocí zdolá všechny těžkosti. Ostatní osadníci nebyli k utišení, když uslyšeli o nadcházejícím odjezdu hostí. Říkali, že je to sebevražda, cestovat v tuto roční dobu. Když se však rovněž přesvědčili o 140

neoblomném rozhodnutí cestovatelů odjet bez odkladu, začali připravovat velkolepou slavnost na rozloučenou. Odbývala se ve stanu Igjugarjukově, v němž se teď tísnili všichni osadníci. Po vydatném jídle se konala pěvecká slavnost. Každý ze zpěváků stál s přivřenýma očima uprostřed stanu a pohupoval se v rytmu melodie. Ženy ležely na lavicích přitisknuty těsně k sobě a tiše broukaly s sebou. Zpívaly se lovecké písně i písně oslavující neobyčejné události nebo vypravující bajku o zvířatech. Byly však mezi nimi i písně posměšné; v těch se zvlášť tužili dva mužové, kteří se ve svých písních vzájemně zahrnovali posměchem, zatímco se posluchači ohýbali smíchy. Zejména jedna píseň byla provázena výbuchy smíchu. Popisovala jistého muže z osady, který se se svou ženou dostal do hádky. Přítel tohoto muže, Utahanias, zpíval; „Zvěst jsem slyšel o dvou lidech, muži, ženě, jak se poškorpili. Vědí o tom klepy něco více? Jistě, žena ve svém velkém hněvu rozervala kožich pána domu v cáry, vzala loďku, veslovala pryč, na palubě měla s sebou synka. Aj – aj, řekněte mi, lidé, co teď nasloucháte mé posměšné písni, máte chuť mu záviděti? Velký v zlosti, chabý v síle, řvoucí, bezmocný a rozháraný! Kdopak začal? On sám to byl, on sám začal tuto vádu ještě s rámusem a hloupě, pyšně.“ 141

Ten, jehož se to týkalo, mu to nikterak nezazlíval, ale pomstil se zas vlastní posměšnou písničkou o svém soupeři ve zpěvu. Když oslava dosáhla vrcholu, zvolala zaklínačka duchů Kinalik, že nyní požádá svého pomocného ducha o dobré počasí hostům na cestu. Zpěv ztichl. Kinalik zůstala stát uprostřed stanu s pevně přivřenýma očima. Nemluvila, jen tváře jí chvílemi bolestivě zacukaly, až se nakonec začala třást na celém těle. Tímto způsobem se zahleděla do svého nitra a nahlížela do budoucnosti. Účelem jejího vzývání bylo zaměřit myšlenky vší silou vůle jedině na dobro pro cestovatele. Kinaličin pomocný duch jí teď dal vědět, že Rasmussen má vyjít před stan a tam se má postavit do nedotčeného sněhu. Musí setrvat mlčky a s pokorně sklopenýma očima a prosit Silu, aby se nebesa, počasí a všechny přírodní síly nad ním slitovaly a byly mu příznivé. Rasmussen udělal, co se od něho žádalo, a zůstal nehybně stát na sněhu. I pro něho to byla chvilka rozvahy a zamyšlení. Až doposud se všechna jeho přání plnila. Objevil původní Eskymáky, studoval jejich kulturu, zapsal si jejich pohádky a pověsti a pojal do svého velkorysého srdce všechny, které potkal. Byl za zdar svých plánů upřímně vděčný. Po chvilce ho zavolali zpět do stanu. Kinaličin obličej měl zas obvyklý výraz, vypadala veselá a šťastná a sdělovala mu, že Sila ji vyslyšel a že ochrání cestu jejich hostí od všech nebezpečenství. A pokaždé, až budou potřebovat maso, usměje se na ně lovecké štěstí. Přítomní se rovněž usmívali a hlasitě projevovali svou radost, že všechno tak dobře dopadlo, jako by na tom závisel jejich vlastní život. Jen zřídka zažil Rasmussen takovou účast na vlastním osudu. A tak jako už nejednou musel se Rasmussen opět loučit s malou skupinkou lidí, které si zamiloval, a to loučení věru nebylo lehké. Přesto mu to ani jako loučení nepřipadalo, vždyť 142

od této chvíle budou stále s ním, budou ho provázet, jako by byli součástí jeho samého. Cesta vnitrozemím až do Chesterfieldu se pak opravdu utvářela tak obtížně, jak to předvídali Eskymáci; vyžádalo si to krajního vypětí všech jejich sil, aby svého cíle dosáhli. Konečně 23. srpna dorazil Rasmussen do zátoky Repulse. Zde se dozvěděl, že Petr Freuchen a Therkel Mathiassen úspěšně skončili svou výpravu na Baffinův ostrov a že se s vynikajícími výsledky geologickými i etnografickými vrátili domů, do Měchu. Po těchto novinkách se ještě stupňovala jeho netrpělivost opět se shledat se svými druhy. Bylo nemožné přepravit se loďkou k Dánskému ostrovu. Staré ledové kry v průlivu Frozen tak pevně obepnuly spolu s novými podzimními ledy ostrov, že se mohli odvážit přepravy jedině na sáních s psím spřežením. Zanechali proto na místě všechna zavazadla. Úzký průliv, jenž tvořil poslední překážku, nebyl ještě úplně zamrzlý. Bylo domluveno, že je tady bude čekat připravena malá jola, aby členové vnitrozemské expedice měli kdykoli možnost zaveslovat k Dánskému ostrovu. Žádnou jolu však neobjevili. Rasmussen prohledal celé pobřeží. Ustal, až když se setmělo. Na druhý den uviděli, že je možné přepravit se za odlivu na staré ledové kry a po nich na Dánský ostrov. Jakmile vstoupili na ostrov, ovládl je pocit, jako by se opravdu octli na domácí půdě. Od rozloučení s vnitrozemskými Eskymáky uplynuly téměř tři měsíce, a během celé té dlouhé a obtížné cesty jim vidina návratu do Měchu stála ustavičně před očima jako návrat do vlastního domova. Jak nesmírně se vlastně těšili na první setkání se svými druhy! Nedaleko Měchu svlékli staré, obnošené cestovní šaty a natáhli si zbrusu nový oděv ze sobích kožešin, zpracovaný podle módy vnitrozemských Eskymáků. To bude překvapení, až se přiblíží k domu jako příslušníci cizího kmene! Psy 143

přivázali na pevné kolíky, ti už dávno zpozorovali, kde jsou, a teď se vší silou rvali, aby už už byli u domácích hrnců s masem. Jako první přešplhal přes hřeben, který je ještě dělil od Měchu, Rasmussen. Ostatní ho tiše následovali. A najednou všichni zahalekali. Museli přece vzbudit pozornost kamarádů nečekaně a poplašně, aby to bylo jako úder kotlů! Hlas jim uvízl v hrdle. Kolem domu nepobíhal jediný pes! Nebylo vidět živé duše! Před nimi ležel Měch prázdný a opuštěný. Velikými skoky se Rasmussen vrhl ke dveřím. Otevřel je s neblahými pocity. Přeběhl ke stolu. Snad tam bude dopis s vysvětlením, kde teď kamarádi jsou. Nic. Sáhl po staničním deníku. Zcela suše sděloval, že všichni obyvatelé domu odjeli k Sluneční skále na lov mrožů… Rasmussen klesl na židli. Až teď pocítil, jak je vlastně unavený. Proč mu tady kamarádi nezanechali dopis? Proč pro něj nepřipravili jolu? Cožpak na ně úplně zapomněli? Nebyl však člověkem, který se oddává chmurným myšlenkám. Vstoupili Bangstedt a Birket-Smith. A pak přišel i Kajka, když napřed došel pro rozdováděné psy. Rychle se zas zabydleli v této místnosti, která jim nabídla dlouho postrádané pohodlí. Rasmussen vyndal z poličky knihu. Kajka rozdělal oheň a začal připravovat jídlo. Když se najedli a nakrmili psy, ulehli a spali čtrnáct hodin hlubokým, bezesným spánkem. Na druhý den si usušili promáčené věci, sklidili tu trochu svých zavazadel a pustili se do nových plánů. Knud Rasmussen chtěl hned ke Sluneční skále, aby své druhy zpravil o návratu z vnitrozemí a uslyšel zas na oplátku jejich zážitky z expedice. Ke Sluneční skále, jak nazývali nejpříznivější místo k lovu mrožů v průlivu Frozen, se mohli opět dostat jen s největším vypětím sil. Nad tenkým novým ledem se vršil sražený, nahrnutý led a ten praskal pod každým krokem. Vyskočili na 144

starou kru a na ní se pomocí tyče plavili břečkou z vody a ledu. Najednou za sebou uslyšeli ohlušující křik. Polekaně se obrátili. Na vysokém kusu ledové tříště stáli dva muži: nezaměnitelně vysoký, ramenatý obr a malá postavička kulatá jak míč: Petr Freuchen a Eskymák Panenka. A teď z nich tryskala opravdu nesouvislá změť vět, příliš mnoho najednou, aby se to všechno dalo pochopit. Bezesporu jasné a srozumitelné se ovšem zdálo jedno: všichni byli dokonale spokojeni s výsledky své práce. Hned si postavili tábor a uvařili čaj. Na spánek v tuto noc nepomyslel nikdo. Freuchen totiž vůbec nepočítal s návratem vnitrozemské skupiny, když byl stav ledu tak špatný. Proto ani nepřipravil jolu, proto nenapsali dopis. Pokládali za nemožné, aby se někdo přeplavil zálivem Repulse na kterémkoli místě. Pestře a barvitě pak Freuchen vylíčil své zážitky. Projel s Mathiassenem podél východní části Melvillova poloostrova na sever a pak se rozdělili. Zatímco on mapoval cestu „Fury a Hekly“, odjel Mathiassen do zátoky Admirality a provedl tam důležité geologické a kartografické práce. Pak zas vyprávěl na oplátku Rasmussen, jak objevil původní Eskymáky, o Igjugarjukovi, moudrém náčelníku lidu Šípů i o jezeře Hikoligjuaqu, které vypadalo jako moře. Nejpřekvapivější však bylo rozhodně to, co jim sděloval Freuchen: Aua s celou svou rodinou přestoupil na křesťanskou víru! Získat ho se povedlo Eskymákovi Noratlaqovi. Tento Noratlaq zastřelil kdysi bílého obchodníka, který spílal všem Eskymákům a ohrožoval je. Noratlaq vykonal tento čin se souhlasem celého kmene, všichni to považovali za něco chvályhodného. Ze strachu před kanadskou policií však Noratlaq opustil domov a odjel na Baffinův ostrov. I tam dosáhl uznání a dobrého postavení, protože byl smělým lovcem a protože i tam vysoko cenili jeho dobrý skutek – 145

zavraždění nebezpečného obchodníka. Noratlaq však chtěl získat ještě větší vliv. Znal vnímavou mysl svých soukmenovců pro všechny věci víry a náboženství. S křesťanstvím se seznámil u jistého misionáře a přivezl s sebou ze své rodné vsi u zátoky Admirality eskymácký překlad bible. Z něho teď neustále předčítal svým novým sousedům na Baffinově ostrově a vysvětloval jim text, jak nejlépe uměl. Nové učení tady padlo na úrodnou půdu. Slibovalo lásku milosrdného, vše odpouštějícího Boha a osvobozovalo člověka od spousty obtížných zákazů. Jelikož Eskymáci už několik let uměli číst a psát, vedl je Noratlaq k tomu, aby hlasitě předčítali z bible, opisovali chorály a učili se jim zpaměti. Využil každé příležitosti, aby „nechal slovo zaznít“. Než vyjeli lovci na lov, i když se vraceli domů, pořádal shromáždění se zpěvem chorálů. Jeho pověst jako hlasatele nového učení se rozrůstala do pohádkových rozměrů. „Ale Aua?“ zeptal se Rasmussen, „proč se ten nechal tak rychle obrátit?“ 146

„Na něho udělalo veliký dojem, že všichni jeho příbuzní na Baffinově ostrově se stali křesťany. Vloni na podzim se zúčastňoval výkladu bible v jedné ze sněhových chýší. Pobožnost jeho druhů přešla i na něho. Nechal se pokřtít s celou svou rodinou a poslal všechny své pomocné duchy pryč.“ Rasmussen nevycházel z úžasu nad tím, co slyšel. Rozhodl se, že navštíví Auu, co nejdříve bude moci. Této noci neměli přátelé nouzi o náměty k rozhovoru. Therkel Mathiassen pracoval teď na vykopávkách starých sídlišť v Havillandově zálivu. Chtěl svým výzkumem dokázat, že tyto domy byly kdysi postaveny lidmi, kteří byli předchůdci grónské kultury a prapředky polárních Eskymáků. Každým dnem očekávali Mathiassenův návrat, aby pak všichni společně uskutečnili nové plány. Freuchen a dr. Mathiassen měli jet ještě jednou na Baffinův ostrov, aby pokračovali v kartografických pracích z loňského roku. Současně měl Freuchen jet na sáních až do Grónska, měl tedy podniknout přibližně stejnou cestu, jaká kdysi přivedla starého Merkrusarka i s jeho kmenem z Ameriky do Grónska. – Dr. Birket-Smith měl spolu s Jakubem Olsenem ještě jednou vyhledat vnitrozemské Eskymáky a rozšířit pole svého bádání i na Indiány sídlící kolem Churchillu. – A Rasmussen pak plánoval velkou cestu sáněmi podél kanadského pobřeží až do Aljašky a ještě dál na Sibiř, a to už byla celá výprava, během níž hodlal navštívit všechny eskymácké kmeny rozseté kolem celé severní polokoule. Mathiassen se však zatím nevrátil. Všechny plány se proto musely ponejprv odsunout. Rasmussen této doby využil na cestu k Auovi. Tábor přívětivého malého mužíka vypadal jako pevnost připravená se vzdát, na všech pěti kupolích se třepetaly bílé prapory. To bylo znamení přijatého křesťanství. 147

Knud Rasmussen čekal stejně bouřlivé uvítání, jakého se mu vždy dostalo od těchto lidí radujících se ze života. Teď však všichni, muži, ženy i děti, stáli jako zkamenělí s vážnými a téměř truchlivými obličeji v dlouhé řadě před táborem, a když se Rasmussenovy sáně zastavily, zapěli chorál. Jejich hlasy se lehce chvěly, byli v těchto melodiích ještě nejistí, tak málo se podobaly jejich starým písním vzývajícím duchy! Cestovatele dojala jejich hluboká zbožnost. Dokonce i psi měli kolem krku uvázány malé dřevěné křížky. Trpělivě čekal, než přezpívali všechny sloky svého chorálu. S obličeji stále ještě vážnými a smutnými teď k němu přistupovali a potřásali mu rukou. Nevěděl dost dobře, co říci a jak se chovat, všechno v jejich chování bylo tak nezvyklé a nové. Hleděl na ně a uvažoval, zda snad některý z nich nechybí a zda snad ten jejich smutek neplatí nějakému nebožtíkovi. Ale byli tu Aua, ten malý muž s moudrýma a přes všechnu slavnostnost stále přátelskýma očima, i jeho manželka, stará, vrásčitá Orulo, jeho synové, dcery, vnuci; nechyběl nikdo. Pojednou se však obraz změnil. Dospělí se opět smáli, děti radostně poskakovaly kolem, celý tábor jako by se byl probudil z ustrnutí smutku jako v pohádce o Šípkové Růžence a Rasmussen se dozvěděl, že to cítili jako závazek vůči novému náboženství zpívat s truchlivým obličejem slavnostní chorály. Psům předhodili tuleně, Rasmussena odvedli do domu. Na ohni se vařilo maso, džbán s horkým čajem už stál připravený. S jistým napětím čekal Rasmussen, jaký bude teď jeho nový vztah k Auovi. Když už bylo přijetí tak nezvyklé, jak se potom vyvinou další vztahy? Od Auy se již dozvěděl mnohé o názorech Eskymáků, ale vždy doufal, že se toho dozví ještě víc, bude-li k tomu někdy čas. Zmařilo teď toto bleskové šíření křesťanství jeho tužby? Chtěl si bez odkladu zjednat jistotu. A jelikož Aua byl dostatečně inteligentní, aby pochopil význam národopisných studií, mohl s ním o tom mluvit zcela otevřeně. 148

„Přišel jsem, protože jsem slyšel, že ses obrátil na křesťanskou víru. Doufám, že přesto můžeme spolu mluvit o tvé staré víře.“ „Samozřejmě,“ ujistil ho Aua se starou otevřeností, „já jsem sice své staré pomocné duchy poslal pryč, ale právě proto ti teď můžu vypravovat o příhodách, které jsem ti musel zamlčet dřív, kdy jsem se ještě bál hněvu duchů.“ Když Rasmussen dorazil k Auovi, byl zrovna nejtěžší měsíc v roce. Denně se musela obstarávat nová potrava pro lidi i psy, letní zásoby byly dávno spotřebovány. Tuleně lovili v nezamrzlých vodách u okraje ledu nebo dýchacími otvory. Zároveň to byla nejchladnější doba v roce. Teplota setrvávala na 50 °C pod bodem mrazu. Denní světlo trvalo jen několik hodin. Proto vycházeli lovci ráno ještě za tmy a vracívali se až v temnotě noci. Ženy a děti na ně trpělivě čekaly, někdy, když byl den předtím slabý úlovek, dokonce v netopených a neosvětlených sněhových chýších. Když však navečer lovci konečně vešli do domů, když v chodbě složili velikého tuleně, 149

když byly lampy opět naplněny a zapáleny, pak bylo všude plno jásotu, smíchu a veselí, pak se zapomnělo na chlad dne, pak křepčily děti kolem mrtvého tuleně, jako by nad nimi zářilo teplé letní slunce. Jednoho takového večera plného radosti začal Rasmussen svůj rozhovor s Auou. Několik pověstí a pohádek si už zapsal předtím, a to hlavně ty, které se v Grónsku vyprávěly úplně stejně. Aua však těmto pověstem nepřipisoval velkou důležitost. „Vymyslely se jedině proto, aby byly děti večer v sněhových chýších zticha. Jsou to jen příběhy, které mají trochu zkracovat zimu,“ řekl téměř pohrdavě. Ale rozhovory o vztahu duchů a lidí ho nesmírně zajímaly. O tom mluvil s velikým zápalem. Na otázku, jak se vůbec dostal k prvnímu zaklínání duchů, odpověděl: „Lidé se odpradávna báli nemocí a všeho neštěstí. A tak se od počátku pokoušelo několik mužů pochopit ono nepochopitelné, co lidi obklopuje. Jednoho dne přišla nouze, lov blízko Igduliku na Baffinově ostrově byl stále neúspěšný. Mnoho lidí zemřelo hlady a nikdo nevěděl, co dělat a jak pomoci. Tu pojednou požádal jeden z mužů, aby ho odnesli za závěs z kožešin. Když ho tam odnesli, řekl, že se chce pokusit ovládnout umění, které by od této chvíle přinášelo lidem velký užitek. Nesmí ho však při tom nikdo vidět. Brzy však zvědavci závěs nadzvedli a uviděli, že se chystá sestoupit do země. Chtěl se dostat k matce mořských zvířat, aby přivolal zpět lovnou zvěř. Od té doby se duchové vzývají a zaklínají a jsou mužové, kteří tuto těžkou službu vykonávají.“ Zatímco Aua pronášel poslední věty, stará Orulo vyšla, aby čerstvým blokem ucpala díru, kterou v stropě chýše roztavila lampa. Patřilo k jejím úkolům pozorně bdít nad všemi poškozenými místy domu. Když Orulo zas vešla dovnitř, přinesla s sebou zvenčí závan mrazivého vzduchu. Střásala si sníh z kožichu a celá se chvěla zimou. 150

„Jak se někdo může stát zaklínačem duchů?“ ptal se Rasmussen, který se už od Igjugarjuka, náčelníka vnitrozemských Eskymáků, dozvěděl nějaké podrobnosti o učednických létech šamanů. „Buď vyhledávají spojení s duchy v samotě, nebo duchové sami přicházejí k člověku tajemným způsobem,“ odpověděl Aua. „A ty? Jak ses ty stal zaklínačem?“ „Se mnou to bylo zapeklitě složité,“ začal Aua nejobšírnější vyprávění svého života, „chci ti to všechno povědět po řadě. Mne určili za šamana ještě před narozením. Všechny děti, které moje matka porodila, se narodily mrtvé. I teď se bála, že se taky narodím mrtvý, a jistá šamanka jménem Artjuaq vzývala duchy, aby mé matce pomohli. Tu se jednoho dne stalo, že můj otec byl velmi rozčilený, když chtěl vyjet na lov. Aby ho uklidnila, začala mu moje matka pomáhat při zapřahání sání. Zapomněla, že v jejím stavu je pro ni každý druh práce zakázaný. Jen co vzala do ruky postroj a zvedla jednomu psu pracku, aby ho zapřáhla, dostala velké bolesti. Okamžité zaklínání duchů však ještě zahnalo nebezpečí. Šamanka Artjuaq prohlásila, že citlivost nenarozeného dítěte je znamením toho, že bude žít a že se stane velkým zaklínačem duchů. K podobným příhodám došlo ještě několikrát; a když pak jednou můj otec porušil nějaký zákaz, narodil jsem se předčasně a ležel jako bez života. Opět zavolali šamanku, která ihned nařídila různé zákazy, abych obživl. Život do mne vešel, pro moje rodiče však nastala nejsvízelnější doba jejich života s nesčíslnými zákazy, jejichž nedbání mě pokaždé mohlo zabít. Můj otec například nesměl nikdy sám nabrousit nůž, moje matka vůbec nesměla mezi lidi ani přijímat návštěvy. To trvalo léta. Když jsem ulovil svého prvního tuleně, musel se můj otec položit nahý na led. Jen mužové 151

směli jíst z mého úlovku. Tři dny a tři noci nesměl nikdo, kdo z něho pojedl, vyjít na lov ani vykonávat jinou práci. Stejné to bylo i s prvním sobem, kterého jsem usmrtil. Nesměl jsem si vzít pušku, ale musel jsem ho skolit lukem a šípem. Teprve když jsem měl čtyři děti, byly všechny zákazy zrušeny.“ Aua udělal přestávku. Dýchal ztěžka a jako by se až teď cítil zproštěn a osvobozen od složitých životních pravidel svých předků. „Ale jak ses pak ty sám stal šamanem?“ přerušil Rasmussen jeho myšlenky. „Dlouhá léta jsem se marně pokoušel stát se zaklínačem duchů pomocí jiných šamanů. Dával jsem jim vzácné dary, jak to bývalo zvykem mezi zaklínači duchů a jejich žáky, aby část svých sil postoupili mně. Museli však tyto moje dárky dávat ihned dál někomu jinému, jinak by jejich malé děti byly zemřely; nesměli mě přijmout za žáka. Proto jsem se odebral do samoty a byl jsem velmi smutný. Pojednou jsem však v sobě pocítil nevysvětlitelnou radost, musel jsem prostě nahlas zpívat: ‚Radost! Radost! Radost!‘ A v tomto tajemném překypujícím rozpoložení jsem se stal šamanem, aniž bych sám věděl, jak k tomu došlo. Najednou jsem se uměl dívat naprosto novým způsobem na věci, a to se týkalo i sluchu. Každý šaman musí v sobě pocítit jakýsi jas, který mu dodává sílu, musí umět hledět a vidět zavřenýma očima do tmy nebo do tajemství ostatních lidí. Věděl jsem, že pojednou tuto podivuhodnou schopnost mám.“ „Odkud jsi bral své pomocné duchy?“ ptal se teď Rasmussen. Zde jako v Grónsku byli pomocní duchové zdrojem vší šamanské moci. „Mým prvním pomocným duchem se stal malý pobřežní duch jménem Aua. On to byl, kdo mi přinesl ono vnitřní světlo a který mě nechal prohlédnout a uvidět nové cesty. Stoupl si 152

do kouta v chodbě mého domu, neviditelný všem ostatním, vždy ochotný, když jsem ho přivolal. Mým druhým pomocníkem se stal žralok. Jednoho dne ke mně přišel, když jsem seděl v kajaku. Lehl si na bok a zašeptal moje jméno. Byl jsem velice překvapen, předtím jsem ještě nikdy žraloka neviděl. Zde v našich vodách jsou velmi vzácní. Od té doby mi pomáhal a vždy ke mně přišel, když jsem ho potřeboval. – Teď jsem své pomocné duchy poslal pryč, k sestře na Baffinův ostrov, já už je víc nepotřebuji.“ Zatímco Aua vyprávěl, žvýkala Orulo tulení kůži. Po usušení totiž kůže ztvrdla jako prkno a musela teď zvláčnět, aby se mohla zpracovat na podešve. Tuto práci, velmi namáhavou pro žvýkací svaly, směly vykonávat jedině ženy a dívky. Na druhý den byl Rasmussen s Orulo sám v chýši. Byl plně zaměstnán sepisováním toho, co mu Aua předešlého večera vyprávěl. Ale i od Orulo by se byl rád dozvěděl mnohé z jejího dlouhého a na práci bohatého života. „Není o čem vyprávět,“ bránila se, „můj život je jako život všech ostatních žen.“ Ve skutečnosti to však vypadalo, jako by ani neměla čas oddávat se vzpomínkám na staré časy. Už zase vyklouzla z chýše, v ruce kousek tuku. „Musím to odnést Simigaq,“ prohodila, když odcházela, „už nemá žádný tuk do lampy a její malý synek je nemocný.“ Když se Orulo po chvíli vrátila, sedla si do jednoho kouta chýše a začala nožem seškrabovat tuk z nevydělané tulení kůže. Upadla při této práci do hlubokého zadumání. A pojednou začala vyprávět o svém dětství: Rasmussen přestal psát a poslouchal jí. Když byla ještě malým děvčátkem, zemřel jí otec. Matka zůstala sama s dvěma synky a s malou Orulo. Kdo se však měl teď o ni starat? Matka byla strašně nešťastná. Jakýsi starý muž ji vzal k sobě do domu, ale oba chlapci brzy zemřeli. Příštího jara matka odjela s jiným mužem do vnitrozemí na lov sobů. 153

Ale i nový nevlastní otec přišel na lovu o život, a tak zůstala matka zase sama. Pak si ji vzal do domu velmi mladý muž, ale jen na tak dlouho, pokud nenašel mladší ženu svého věku. A zas byla matka sama. Tu vzal matku k sobě muž jménem Nilak, mladou Orulo však dali k jiné rodině. Byla poprvé bez matky. Ale ani v nové rodině nemohla Orulo zůstávat, protože sami měli nouzi o potravu i šatstvo. A tak ji dali zase dál, jiné rodině. A tam se seznámila s Auou, který si pro ni přišel a vzal si ji za ženu. Orulo nechala na chvíli práce a řekla: „A tím moje zážitky končí, protože kdo je šťastný, nezažije nic. A opravdu, já měla šťastný život a porodila jsem sedm dětí.“ Usmívala se při těchto slovech a její obličej zkrásněl, jako krajina prosvětlená večerním sluncem. „Pověz mi třeba svůj nejveselejší zážitek!,“poprosil Rasmussen. Tu jí zazářily oči. „To bylo, když jsem se poprvé navrátila do svého rodiště po svém provdání. Bývala jsem vždy chudá a bez rodičů a přecházela jsem od rodiny k rodině. Teď však mě všichni slavnostně přijali a hráli jsme veselé hry, jaké jsem doposud neznala.“ Náhle se rozeštkala. „Proč pláčeš?“ zeptal se polekán, že svými otázkami oživil starou bolest. „Ach,“ vzdychla a utírala si slzy, „všechno, co jsem kdysi prožívala, pocítila jsem dnes ještě jednou. Pláču nad tím, jak jsem byla šťastna.“ Po jídle přinesl Aua z kouta chýše malou knížečku. Tvořily ji jednotlivé zamaštěné listy popsané křesťanskými žalmy. Některé z těchto listů pocházely z Baffinova ostrova a byly to výňatky protestantského překladu bible. Jiné byly z Chesterfieldu od pátera Turquetila a byly katolického původu. Aua začal zpívat. Nejistým hlasem se připojila nejdříve Orulo 154

a pak i ostatní členové rodiny. V žádné katedrále světa se nezpívalo vroucněji než tady… Do Měchu konečně dojel i dr. Mathiassen. Při svých vykopávkách v Naujanu našel mnohé, co bylo doposud neznámé. U přírodních národů přece neexistovaly žádné písemné zprávy nebo záznamy o minulosti. Chtěl-li se tedy někdo něco dovědět o jejich pravěku, o kultuře a vývoji, pak musel vykopávat pozůstatky jejich starých domů a prohrabávat se jejich odpady, aby si pomocí nalezených předmětů utvořil obraz, jaký druh lidí tady kdysi žil a jak. Zvlášť cenné byly střepiny hliněných nádob, které Mathiassen našel, protože to byla první svědectví o eskymáckém umění hrnčířském. Většina předmětů byla zhotovena z rybích kostí, některé ze sobích parohů. Eskymáci, jimž kdysi tyto domy patřily, museli být náramní velrybáři, jejich domy byly zbudovány z velrybích kostí spojených kamením a rašelinou. Velrybích lebek pak používali do podezdívky, žeber a čelistí velryb jako krovů na střechy. Obyvatelé těchto domů se veškerým nádobím a náčiním podstatně lišili od dnešních přímořských obyvatel. Když dnešní Eskymáci mluvili o těch starých, prohlašovali o nich, že to byli Tunitové, kteří se oblékali do kalhot z medvědích kožešin a jejichž ženy nosily vysoké holínky. Všechno na předmětech denní potřeby i na šatstvu Tunitů naznačovalo, že kdysi oni osidlovali Grónsko, ač dnes už v oblasti Hudsonova zálivu nežili žádní potomci tohoto vyspělého kmene. Vedle těchto potěšujících novinek a Mathiassenovy úspěšné práce je potkala i nehoda, která jim zmařila slibný plán. Petru Freuchenovi omrzla noha! Freuchen o tom moc nemluvil. Jen postupně se Rasmussen dozvěděl od Padtloqa, jak se to stalo. Hned na počátku druhé expedice na Baffinův ostrov se Freuchen, zmožený zimou a únavou, uložil na místě, kde nebyla možnost vybudovat 155

přístřeší, ke spánku pod sáně. Když se probudil, měl jednu nohu omrzlou. Padtloq dělal všechno možné, jen aby Freuchenovi dodal nové chuti do života. Vyprávěl mu o lidech, kteří ztratili ruce a nohy, a přece nepřestali být pro společnost užiteční. Mezitím nad omrzlou nohou vzýval různými zpěvy duchy. Zpíval ze všech sil. Tvrdil, že čím hlasitější to bude zpěv, tím dřív se noha zahojí. Freuchen však zůstával zamlklý a Rasmussen věděl, že přítele ani tak netrápilo zranění nohy, jako vědomí, že se už nebude moci zúčastnit žádné polární expedice, o jízdě na sáních přes polární moře do Grónska vůbec nemluvě. Nicméně i přes toto neštěstí museli ostatní členové expedice začít s uskutečňováním svých plánů. A Freuchenovi měli lékařsky ošetřit nohu v Chesterfieldu. Rasmussen pak nastoupil na velkou cestu sáněmi podél kanadského pobřeží, během níž chtěl vyhledat všechny eskymácké kmeny kolem celé severní polokoule. Vyjel 20. března 1923 spolu s Kajkou a Amarulunguaq, vdovou po Iggianguaqovi, který zemřel v Godthaabu. Tyto dva si za své průvodce vybral proto, že to byli nejpilnější a nejzručnější Eskymáci celé expedice, a navíc měli i největší smysl pro humor. S Měchem se Rasmussen loučil velmi těžce. Tento dům, zahalený do vysokých sněhových závějí, se tu v cizí zemi stal jakýmsi jeho domovem, východiskem i cílem velkých a úspěšných cest, a nadto místem srdečného přátelství. Jeho prvním cílem byli Arviligjuarmiutové, žijící na břehu Pellyho zálivu. Žádný jiný cestovatel by si byl pravděpodobně nevšiml rozdílů při studiu jednotlivých kmenů, pro každého jiného by byli všichni Eskymáci stejní. Avšak Rasmussenově přesné znalosti různých eskymáckých kultur neušel sebemenší odstín ve způsobu života těchto lidí. V krátké době vyhmátl okamžitě to, co bylo pro každou skupinu charakteristické. 156

Ihned poznal, čím se lišily jednotlivé metody lovu nebo nástroje či názory od sousedních kmenů. Tady u Arviligjuarmiutů to byla podivuhodná schopnost zhotovovat z toho mála materiálu, který jim poskytovala jejich krajina, velmi složité a vyvinuté nářadí a nástroje. Prokazovali při tom takovou zručnost, že musela na každého pozorovatele udělat velký dojem. Dřevo tam vůbec nebylo. Mohutný led severního pobřeží zabraňoval jakémukoli naplavení dřeva, Arviligjuarmiutové proto vyráběli násady svých harpun z parohu, který preparovali a formovali v horké vodě. Stejně vznikaly i stanové tyče. Hroty harpun vyřezávali z tvrdých holenních kostí medvědů. Nejpozoruhodnější však byly jejich sáně. V zimě vkládali kůži letních stanů do vody, až se úplně rozmáčela, pak ji mnohonásobně poskládali a nechali ji zmrznout ve formě saní. Zesílili tyto sáně ještě tím, že do záhybů vložili pstruhy nebo libové maso, takže všechno dohromady zmrzlo a dodalo saním potřebnou pevnost. Když pak na jaře uhodilo mírné počasí, snědli výplně sání a kůží nakrmili psy. V létě používali saní z kožešin, které svou srstnatou stranou mimořádně lehce klouzaly po krajině. Nože na zpracování kůží vyráběli z bílého křemene, oheň rozdělávali křesáním pazourkem nebo kyzem. Hrnce a lampy se zhotovovaly z jílovce, jenž se vyskytoval na území za velikou řekou. Jehly na šití si dělali z ptačích kostí. Jako nití používaly ženy sobích šlach. Přesto jezdívali nejlepší lovci kmene rádi na jih k osadám Společnosti Hudsonova zálivu, aby si obstarali menší luxusní předměty, jako tabák nebo čaj a pro ženy ocelové jehly. Když neměli nic na práci, stříleli z luku na sněhuláky. Rasmussen by byl u nich nesmírně rád pobyl ještě nějaký čas, aby mohl důkladněji pozorovat jejich řemeslnickou 157

zručnost, a přece ho to neustále hnalo jet dál a dál, vyhledávat další kmeny a poznávat nové lidi. Ještě nikde neviděl dosud tolik amuletů jako u Netsilikerů, Tuleních Eskymáků. Byly to eskymácké kmeny, sídlící podél Severozápadního průjezdu. Už v době, kdy se s některým z nich setkal při jejich obchodních zajížďkách ke kapitánu Clevelandovi, podivoval se této zvláštnosti. Tak potkal jednou jistého hocha, který měl rozvěšeno na osmdesát různých amuletů na všech možných i nemožných místech svého svrchního i spodního oblečení, jen aby se uchránil před všemi nástrahami života. Teď však poprvé viděl Netsilikery přímo v jejich domovech a obydlích a mohl se důkladně seznámit s podivuhodnou rozmanitostí jejich amuletů. Rasmussen už sesbíral mnoho svědectví o eskymácké kultuře pro Národopisné museum v Kodani, získat amulety se mu však zatím nepodařilo. Věděl, že to nebude lehké, dostat do svého vlastnictví takové svátosti, přesto se chtěl o to pokusit. Slyšel vyprávět o vesnici sněhových chýší v blízkosti magnetického severního pólu, kde prý vládne veselý život. Tam tedy při své další cestě zamířil. Spolu s Netsilikerem Alorneqem, což v překladu znamená „Podešev“, a s dvojími velikými nákladními sáněmi, naloženými předměty na výměnu, se Rasmussen vydal na cestu. Byla to obtížná, namáhavá jízda do neznáma, kompas se tady, v blízkosti magnetického severního pólu, ukázal jako naprosto neupotřebitelný. Do osady dojeli za mimořádně prudké vánice. Nikdo nezpozoroval jejich příjezd. Podešev proto zvolal do vchodu každého domu jejich jména. Eskymáci začali vylézat ze svých chýší; radovali se, že vidí hosty, a rychle jim nabídli ochranu před bouří a vzpružili je horkými nápoji. Když konečně vánice polevila, postavili si příchozí vlastní chýši; potřebovali totiž místnost, aby mohli vystavit předměty, které přivezli na výměnu. 158

Příští den vykonal Rasmussen ve všech domech návštěvu. Všude ho slavnostně hostili, a to zmrzlým lososem, sobím žaludkem a tulením masem. Brzy vypozoroval, že se zde běloši těší velké vážnosti, což se vskutku nedalo říci o všech eskymáckých kmenech. Využil tedy této výhody a neúnavně i živě jim líčil zemi, zvyky, pověsti a mravy bílých lidí. Vánice se utišila, opět se dalo vycházet. A to bylo pro hostitele znamením, že si mohou zahrát fotbal. Staří a mladí, ženy i muži si hlučně a se smíchem hráli s míčem z tulení kůže; pravidla tato hra neměla, každá nešikovnost a každá branka však byly příčinou k veselosti. I

159

Rasmussen se musel přirozeně zúčastnit a uprostřed všeobecného veselí si získával nové sympatie. Večer strávil u stařešiny kmene, nejvlivnějšího zdejšího šamana, jenž polehával na lavici ztuhlý stářím a revmatismem. Rasmussen mu vyprávěl o svých cestách a zavedl pak řeč na účel své návštěvy tady: „Chtěl bych od vás koupit amulety.“ „Amulety se nedají koupit,“ řekl šaman s nehybným obličejem. „Já vím, dostáváte je od vašich pomocných duchů a přecházejí z otců na děti. Nechci je však koupit pro sebe, chci je vzít do velkého domu bílého muže.“ „Komu by tam mohli sloužit?“ „Chci popsat jejich původ a význam, aby se i ti bílí lidé, kteří vás nikdy v životě neviděli, dozvěděli o vašem těžkém životě.“ „Duchové se budou pro to na nás zlobit.“ „Ne, to v žádném případě; vždyť jejich vážnost tím jenom vzroste daleko za hranice vaší země.“ Šaman se zamyslel. Znělo to všechno tak prostě, co tady říkal bílý muž, který sem přišel ze země za velikým mořem a rozuměl jejich řeči. Nebyl by však potom vždy každý neúspěch na lovu, každé neštěstí, jež by je postihlo, trestem za prodej amuletů? Rasmussen věděl, na co starý myslí. Neobrátí se nenávist celého kmene proti muži, který odjel s jejich amulety? To mu samozřejmě mohlo být lhostejné, nikdy v životě se s nimi už nesejde. Nechtěl je však dělat nešťastné. Měli se svých amuletů vzdát ze svobodné vůle a v přesvědčení, že si své duchy nerozhněvali. Rasmussen přerušil šamanovo zamyšlení: „Když někdo svůj amulet ztratí, jeho majitel přesto nepozbývá svých sil. A tak se jeho síla musí uchovat i v případě, kdy amulet za něco vymění.“ 160

„To je možné, ale jak máme dát své amulety, aniž bychom porušili své zákazy? Sám dobře víš, jak těžké je udržovat od sebe oddělené maso zvířat ze souše od masa zvířat mořských.“ Strach před neobvyklým jednáním mu vnukal stále nové námitky. „S tím si nedělej starosti! Moje vlast je tak daleko, že mou osobou se ruší všechny zákazy. A já se vašich duchů nebojím; přece mi doposud vždy pomohli, z každého nebezpečí jsem se na svých četných cestách pokaždé dostal se zdravou kůží.“ „Nu, dobrá,“ poslední slova šamana zřejmě získala, daleké cesty a překonání nebezpečí byly bezesporu znamením síly a moci. „Když ti budou moje děti a vnuci chtít dát amulety, nemám nic proti tomu.“ Těmito slovy skončil stařec rozhovor. To už bylo něco; důvěra a souhlas stařešiny kmene byly rozhodující pro zdar plánu. Když se Rasmussen pozdě večer vrátil do své chýše, byla přeplněna muži a ženami, kteří přišli na výměnu, obtíženi obvyklými předměty směny. Jejich zraky se žádostivě upíraly na vystavené předměty. Podešev vybalil jehly na šití z pouzdérek a jednotlivě je rozložil. Vedle ležely hezké náprstky, hřebíky, tabák, sirky, několik blýskajících se skleněných korálků – to všechno dohromady byla pastva pro oči těchto lidí, žijících v nejprimitivnějších podmínkách. Přinesli za to nádherné kožešiny z lišek, medvědů, rosomáků, které bílí obchodníci tak rádi od nich odebírali. Když jim však Rasmussen řekl, že není obchodníkem v pravém slova smyslu a že chce věci, které přivezl, vyměnit jedině za amulety, protáhly se jejich obličeje zklamáním. Teď nadešla chvíle, aby pronesl slavnostní proslov. Rasmussen opakoval všechno, co už řekl šamanovi, a bezúhonnost takového obchodu navíc ještě podepřel slovy proslulých šamanů jiných kmenů. Když skončil, rozhodně ještě nebyli přesvědčeni. Jednoduše neměli odvahu přivolat na sebe pro tyto sice vytoužené, svůdné a lákavé drahocennosti 161

hněv duchů. Znovu a znovu strkali Rasmussenovi před oči nádherné kožešiny, zůstával však neoblomný. Když odcházeli, pozoroval je špehýrkou, jak míří k šamanově chýši. Jeho jedinou nadějí teď byl jeho vliv. Příští den ráno čekal Rasmussen u čaje a tuleního masa na proud lidí chtivých výměny. Ale marně – nepřišel nikdo! Jednal snad unáhleně? Bylo by bývalo lepší vytasit se s takovou záležitostí až po několikatýdenním společném soužití? Nebo je nejspíš vůbec nemožné takovou svátost získat? Kolem poledne se přiblížila ke dveřím jeho chýše asi třináctiletá dívenka. Nevešla však dovnitř, ale zůstala nerozhodně stát v jisté vzdálenosti od vchodu. Chtěla se toho snad odvážit? Rasmussen na ni zavolal. Tu se protáhla nízkou chodbou do chýše. Váhavě podávala Rasmussenovi pytlík naplněný amulety. Pak ukázala na blýskavé korálky a řekla: „Můžu z nich některé dostat?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Rasmussen, „chci si jenom nejdřív zapsat do své knížky původ a význam amuletů.“ Vytáhl z pytlíku dlouhý černý labutí zobák. „K čemu jsi ho nosila?“ Obličejík pod kožešinovou čepicí se jí zalil jemnou červení, sklopila oči a řekla plaše: „Aby první dítě, které porodím, byl kluk.“ I zde platili hoši víc než holčičky. Čím víc lovců měl kmen, tím lepší bylo zásobování masem v dobách nouze. Po labutím zobáku vytáhl Rasmussen z pytle hlavu sněhule, k níž byl přivázán párátek. „A k čemu je tohle?“ „Aby můj syn měl vlastnosti sněhule a stal se rychlým a vytrvalým běžcem při lovu na soby.“ Ženy a mladé dívky nenosily téměř nikdy amulety na vlastní ochranu, nýbrž jedině k posílení a ochraně synů. Vyjadřovalo to přesvědčení, že 162

jedině mužové musí na svých nebezpečných loveckých výpravách podstupovat životní zápas za celý kmen. Následoval ještě medvědí zub, který měl synovi zajistit nádherný chrup a dobré trávení. Kožešinka z hranostaje zas zaručovala sílu a zručnost a malý platýs měl chránit před nebezpečím při setkání s cizími kmeny. Víc už dívenka nemohla dát. Co ještě měla, chtěla si ponechat pro bezpečnost svého synka. Zatímco si Rasmussen všechno pečlivě zapisoval, shromáždil se v chýši větší zástup mladých mužů a žen. Rasmussen dal děvčátku tolik korálků, kolik potřebovala na malý náhrdelník, a přídavkem ještě jehly na šití a blýskavý náprstek. Oči jí zářily radostí, když vycházela z chýše. A to byl vlastně začátek. Za děvčátkem se vyhrnuli ven i ostatní. Každý spěšně zamířil ke své chýši, aby také přinesl své amulety. Krátce nato byl v chýši takový nával, že se Rasmussen obával, že se mu zboří. Večer mu už nezbyl jediný předmět k výměně. Zato však vlastnil několik stovek amuletů, mezi nimi i jeden z opravdu vzácných amuletů ženských, proužek šupin z kůže lososa, který měl majitelce dopomoci k malým a trvanlivým stehům při šití. Rasmussen a Podešev zabalili amulety co nejpečlivěji a rozhodli se vyrazit hned příští den směrem na jih. Když nazítří začalo svítat, zaslechli před chýší hlasy a skřípění sněhu. Byl to starý šaman, který se k nim nechal přitáhnout synem na sáních a teď žádal o rozmluvu. „Snad je výměna amuletů opravdu přípustná,“ začal, „ale amulet přesto zůstává amuletem. Po všem, cos mi vyprávěl o svých cestách a nesčíslných kmenech, které jsi navštívil, je vidět, že máš zvláštní životní sílu, která ti to všechno umožňuje. A proto nám dej něco ze sebe, co bychom mohli nosit místo našich starých amuletů, aby část tvé životní síly přešla na naše lovce.“ 163

„Máš pravdu, vlastně vám to dlužím. A co chcete ode mne mít?“ „Nejsilnější schopnost růstu v těle mají vlasy. Jsou součástí duše. Dej nám za každý amulet pramínek svých vlasů, ten nás bude chránit před nepřízní duchů.“ „To by znamenalo, že bych od vás odjížděl holohlavý, a jaké následky by to mělo v této zimě, to přece víš.“ „No, mohli bychom jako amulety upotřebit i součásti tvého oděvu.“ „Dobře, tak ti dám starý kožich, který jsem na svých cestách mnoho a mnoho nosil, a jednu košili.“ „Vlasy jsou však součástí duše – a tak nám tady nech i několik svých vlasů, ty nejlépe zažehnají hněv duchů.“ „Za ty nejsilnější amulety vám dám i vlasy.“ Teď byl šaman konečně spokojený. Hned začal rozřezávat Rasmussenův kožich i košili, až z nich byly jen malinké kousky, které hned rozděloval. A potom přišlo to nejobtížnější: s Rasmussenovy hlavy se muselo ustřihnout několik chomáčků vlasů. Nůžky neměli. Šaman se tedy jal uřezávat hrst vlasů loveckým nožem. Eskymáci byli nadšeni. Byli mezi nimi velmi schopní lovci, jejichž odvaha a síla byly známy daleko za hranicemi rodné vsi. Teď však hleděli plni obdivu na tohoto muže, který překonal více dobrodružství než oni všichni dohromady a který jim tu teď se svými vlasy zanechával část své duše. To byla více než rovnocenná náhrada za amulety, to byl důkaz přátelství! Když Rasmussen a Podešev opouštěli vísku, mávali za nimi mužové, ženy i děti, dokud sáně nezmizely za obzorem. Silný a mocný muž, jejich přítel, tady ujížděl k vzdáleným lovištím vstříc novým dobrodružstvím! 13. června přijel Rasmussen do malé osady Malerualik, ležící na pobřeží ostrova krále Viléma. Tam se měl podle úmluvy sejít s Kajkou, který odvážel národopisnou sbírku, mezi jiným i cenné amulety, do Kentu, na poštovní stanici 164

Společnosti Hudsonova zálivu. Kajka však ještě do Malerualiku nedojel. Když tamější Eskymáci uslyšeli, že Rasmussen čeká na muže, který pobýval u jejich sousedů Kidtlinermiutů, radili mu, aby na toho muže déle nečekal, protože bude určitě dávno zavražděný. Mluvili o svých sousedech s takovým strachem, že to muselo budit dojem, že jde o lidožrouty. Rasmussen se však o Kajku nebál. Znal ho příliš dobře, věděl, že umí obstát i v těch nejsvízelnějších situacích a čelit nebezpečí, je-li třeba. Ačkoli si tedy Rasmussen starosti o Kajku nedělal, přece jen přesně nevěděl, zda jeho příchod snad nezdržely záplavy cestou nebo jiné nepředvídané okolnosti. Zdálo se mu tedy nejlepší zařídit se tak, jako by Kajka neměl přijet před podzimem. Bylo proto nutné dobře hospodařit s velmi už skrovnými zásobami munice. Rozhodl se proto zůstat přes léto na ostrově krále Viléma, seznámit se důkladně se zdejšími lidmi a dokončit vykopávky některých pozůstatků starých domů, objevených u Malerualiku. Našel dva mladé eskymácké lovce jménem Člověk a Pulec, kteří byli ochotni pro něho lovit, aby se mohl věnovat výlučně svým národopisným studiím. Slíbili rovněž, že budou pro něj vykonávat všechny druhy prací vyjma vykopávek starých rozvalin. To prý musí rozhodně odmítnout, protože se bojí, aby na sebe nepřivolali hněv mrtvých. 1. července začal Rasmussen s Eskymákem Arnaqaoqem s pracemi na vykopávkách. Už jen málo rodin sídlilo teď v přímořské oblasti, téměř většina se odstěhovala do vnitrozemí velkého ostrova, aby se během skoupých letních týdnů uživili lovem ryb. A ti nemnozí, kteří pozorovali, jak začíná práci na vykopávkách, se nezdáli moc nadšeni činností bílého muže. „Proč vyhrabáváš ty staré kameny?“ chtěl vědět jeden z přihlížejících. 165

„Protože chci vidět, jak vaši předkové stavěli své domy,“ vysvětloval jim Rasmussen, „a taky bych chtěl vědět, jaké nástroje a náčiní používali k lovu a k vaření.“ „Ale proč to chceš vědět?“ Jeho malá dcerka Hanna v Dánsku by se asi byla taky ptala tak vytrvale. „Chci všechno zapsat a potom o tom vyprávět svým bratřím tam za velkým oceánem.“ Tato odpověď se mu zdála už zcela uspokojující. Rádně se však zmýlil. „A proč chtějí tví bílí bratři vědět, v jakých domech bydleli naši předkové a z jakých hrnců jedli?“ Měli koneckonců pravdu, bylo něco nesmyslného v jeho snažení o výzkum etnografických souvislostí mezi jednotlivými kmeny, přinejmenším nesmyslného z hlediska těchto lidí, denně zápasících o holé bytí či nebytí. Nicméně zájem o divné počínání bílého muže opadl, jakmile zase zaměřili své myšlenky na věci vezdejší, důležitější. Na moři teď už neulovili vůbec nic. Proto odtáhly i poslední rodiny s celým svým majetkem do nitra země. Však i Rasmussen poznal brzy, že jeho pobyt u moře ^déle neudržitelný. Ač se oba eskymáčtí lovci snažili ze všech sil, ulovili během dvaceti dnů pouhých dvanáct tuleňů. A to bylo příliš málo k nasycení osmi lidí a sedmnácti psů. Nezbývalo tedy nic jiného než na čas přerušit vykopávky a odjet rovněž do vnitrozemí, na místa, kde byla aspoň možnost rybolovu. Nevzali s sebou všechna zavazadla, nýbrž jenom stany, spací pytle, rybářské nářadí a krmení pro psy. Svůj ostatní majetek uložili, podobně jak to dělali Eskymáci, na vysoké hromady kamení. Bylo to obtížné putování, k němuž museli být psi zvlášť vycvičeni. Nezbývalo nic jiného než z nich udělat nosiče nákladů. Každému psu zavěsili přes záda dva stejně těžké balíky; psi se přirozeně nejdříve snažili je shodit. Výprava se v krajině s kamenitými kopci, nízkými trsy travin a nebezpečnými bažinami pohybovala vpřed velmi obtížně. Pršelo a bylo chladno. Jen zřídka vysvitlo z mraků sluníčko. 166

167

Po deseti dnech, dne 5. srpna, dosáhli konečně Amitsoqu, nejznámějšího a nejoblíbenějšího místa pro lov ryb na ostrově krále Viléma. Pouhých šest stanů s obyvateli oživovalo mělké, kamenité pobřeží. „Žádní sobi, žádná potrava pro psy a jen málo lososů!“ volali příchozím se smíchem vstříc Eskymáci. Nejistota v zásobování, jídlem nijak nesnižovala dobrou náladu těchto lidí. Teď pociťovali jedině radost nad tím, že do jejich malého stanového tábora přišli noví hosté. Vždyť čím víc rodin bydlelo pohromadě, tím veselejší musely být příští týdny! A v tuto chvíli to bylo to nejdůležitější! „Konečně se s tebou znovu setkávám!“ Těmito slovy vítal Rasmussena starý Samik, s nímž se seznámil na jaře v osadě sněhových chýší u řeky Murchison. „Teď ti konečně mohu dát mroží kůži a nemusím ji pořád vozit s sebou!“ Rasmussen kdysi od něho odkoupil jednu kůži a zapomněl ji tehdy vzít s sebou. Dojatý takovou poctivostí ji teď vděčně přijal. Všichni pomáhali příchozím stavět stany a prostírat kožešiny ke spaní. Psy nakrmili starým sobím masem. Od jezera znělo rámusení dětí. Rasmussen se podíval k vodě a nevěděl, zda bdí, či sní. V studené vodě, v níž ještě plavaly kousky ledu, se honily nahé děti, zčervenalé mrazem, s rukama a nohama nateklýma chladem, ale kvičící radostí. Z vlasů jim kapala voda, potápěly se a stříkaly po sobě. Přišly na břeh, až když je volali k obědu. Ale už příští noc uviděl Rasmussen, jak nesmírně těžce se obstarávala potrava pro hladová ústa. Kolem půlnoci, kdy okolní krajina byla pokryta jemnou jinovatkou, se muži bosýma nohama brodili v malé říčce, jež spojovala dvě jezera. Nabodávali lososy. Jako rybářské náčiní jim sloužila dlouhá bidla, jejichž jeden konec měl tvar dvojzubé vidlice; říčku si zahradili kamennými hrázemi a tak přinutili lososy odplavat do spodní části, kde je pak mohli nabodávat. Se smíchem, hlukem a divokým 168

pobíháním, jako by šlo jen o hru, ulovili těch několik málo ryb, které se jim ukázaly; jako by ani nepozorovali, že jim z toho otékají nohy. Noční úlovek stačil sotva k nasycení. Ale myšlenka na velké množství lososů, kteří asi tak za dvacet dní potáhnou říčkou a stanou se jejich snadnou kořistí, povzbuzovala muže už teď. Rasmussen se domníval, že se rybáři po skončeném lovu zahřejí teplým jídlem, zmýlil se však. Starý Samik mu řekl, že to dá větší námahu, jídlo uvařit než je ulovit. Proto se ryba jí většinou syrová. Rasmussenovi syrový losos nechutnal. Maso a zvlášť šupiny se mu zdály odporně slizké. Hned příští den se mohl přesvědčit, jak opravdu těžké bylo uvařit do měkka třeba jediný pokrm. Široko daleko nebyl ani kousek dřeva ani lehce hořlavá tráva. K udržování ohně mohly ženy použít jedině vlhkou dryádku, rostlinu, která právě kvetla. Hořela ovšem jedině tehdy, když se do ohně neustále foukalo. To bylo mimořádně nepříjemné, zvláště když se vařilo ve stanu, který neměl odvod pro kouř. A vůbec zapálit tuto dryádku, to už samo o sobě trvalo nejméně půl hodiny. Sirky nebyly. Ženy křesaly kouskem kyzu o kus železa tak, aby jiskry padaly na‘ suchý, lehce tukem pomaštěný mech. Když pak do mechu rychle zafoukaly, aby vzplanul, a přidržely k plamenům otýpku suché trávy, mohlo se možná povést zapálit tímto hořícím senem vlastní palivo, dryádku. Když se někomu povedlo rozdělat oheň, přiběhli všichni sousedé ze svých stanů a odnesli si kousek. Aby se malý hrnec masa uvařil do měkka, musely ženy pět hodin foukat do vlhkého žáru, který dryádka dávala. Z prostranství před stany zazníval hluk a smích. Rasmussen vyšel ven, aby se podíval, co se děje. Uviděl muže a ženy, mladé i staré, vyrojili se ven, na slunce, které se konečně jednou odvážilo vykouknout z mračen. Nezadali si ve veselosti s obyvateli Grónska, když pořádali slavnost. Tady to 169

však nebyla slavnost, jenom všední kratochvíle. Vždyť neměli nic na práci, nic k šití, žádný lov, a tak si mohli hrát. Hráli si tedy na schovávanou i na honěnou, hráli si s míčem, přičemž bylo všechno povoleno včetně boxování a nastavování nohy, jen když u toho bylo dostatečně veselo. Hráli také hru na medvědy, kdy se „medvěd“ na všech čtyřech musel pokoušet chytat kolemstojící. Nejraději hráli manželé mezi sebou míčem, a tu každý chválil sportovní zdatnost svého partnera. Hráli si celý den, aniž by se unavili. Hráli i příští den a během všech dní, které Rasmussen s nimi strávil. Při hře zapomínali na zimu, na hlad, na špatné počasí, na bídné úlovky, na roztrhané šatstvo i na nejistotu příštích rybářských a loveckých dnů. Jejich veselí nakazilo i Rasmussena. I on nakonec zapomněl, že bez svého druha a bez munice hledí vstříc velmi nejistému osudu. Radostná mysl těchto lidí se obrážela i na jejich víře v duchy. Když si Rasmussen zapsal asi tak padesát pohádek a pověstí jejich kmene, zavedl se Samikem řeč na posmrtný život, a tu mu starý vypravoval, že každý z nich doufá, že přijde do „nebe“, kde si budou po celý den hrát. Všichni byli pevně přesvědčeni o tom, že duchové milují jedině veselé lidi a že jsou nakloněni jen člověku plnému radosti. Rasmussen se rozhodl, že dne 12. srpna odjede zpět do Malerualiku, aby pokračoval ve vykopávkách. Teď se toho mohl odvážit, teď už pravděpodobně táhli i v přímořských oblastech ojedinělí sobi, které mohli ulovit. Bude sice potřebné připlížit se k těmto plachým zvířatům vždy až na dostřel, aby se neplýtvalo zbytečně municí. Dne 17. srpna přibyl spolu s oběma rodinami eskymáckých lovců, které ho provázely, do Malerualiku a našel všechny nástroje a náčiní, které tam zanechal, úplně neporušené. Postavili si rychle stany a vychutnávali krásný večer s jasně planoucím ohněm a dvěma čerstvými, tučnými pstruhy, které ulovili hned po svém příjezdu, a s ničím nesrovnatelným 170

pohledem na nezamrzlé moře, které teď před nimi leželo zcela zbavené sněhu a ledu. Hned příští den začal Rasmussen s vykopávkami. Ale už 25. srpna se ze severovýchodu přihnala vánice a první sníh. Země zamrzla a všechna malá jezera se pokryla vrstvou ledu. V dvanácti zatím odkrytých zbytcích domů objevil Rasmussen svědectví o kultuře, jež byla grónské kultuře podstatně bližší než ta, kterou našel u dnešních obyvatel ostrova krále Viléma. Ač teď už zima klepala na dveře, po Kajkovi nebylo pořád ani stopy. I teď mínil Rasmussen využít každou volnou hodinku pro svou práci a rozhovory se šamany kmenů sídlících v okolí. Zbudoval si proto pevný zimní dům; vždyť ve stanu už bylo příliš chladno a sníh na chýši napadne až v říjnu. Ke stavbě použil kamení z vykopaných trosek. Brzy měl pohromadě základy. Ještě musel narýpat rašelinu, aby jí obložil dům pro udržení tepla. A tu přijeli jeho přátelé z letošního jara, mezi nimi Podešev, který se zúčastnil výpravy k magnetickému severnímu pólu. „Co to děláš?“ ptal se Podešev zřejmě rozčilený a poděšený, „nesmíš k stavbě použít žádné kamení, a zvláště teď, kdy začínají táhnout sobi.“ „Neboj se,“ uklidňoval ho Rasmussen. „Vaši duchové mi neublíží, kvůli mně vaše soby nezaženou. Pojď, pomoz mi raději obložit dům rašelinou.“ „Ne, ne, to nesmím! Duchové by mě potrestali!“ Celý se na obranu naježil. „Nemusíš se bát,“ konejšil ho Rasmussen, „vždyť práce s kamením je skončena, teď už jde jenom o rašelinu. A rýpat rašelinu v době, kdy přicházejí sobi, není zakázáno.“ Tak měl Rasmussen zase jednou pravdu a rovněž zajištěnou pomoc Eskymáků. Za několik hodin byl dům hotový. Rasmussen je pozval k velkolepé zahajovací oslavě se sobí pečínkou, lososem a sušeným masem. 171

Při jídle se hovor točil kolem Kajkovy nepřítomnosti. Eskymáci nepochybovali ani na chvilku o tom, že už není mezi živými, že padl za oběť krutosti Kitdlinermiutů. Rasmussen však pořád trval na svém, že totiž Kajka musí brzy přijet. Chtěl-li být však docela upřímný, ani jemu nebylo nejlépe při pomyšlení na to, že Kajka opravdu nepřichází a nepřichází… Jednoho dne zůstali Rasmussen s Anarulukem sami u stanů. Seděli vedle sebe a hleděli na vodu, každý zaměstnán vlastními myšlenkami. Nemohli teď dělat nic jiného než čekat. Pojednou Anaruluk vzrušeně ukázal na moře. „Ne, podívej se!“ vykřikl, „podívej! Myslel jsem, že je to nějaký pobřežní útes, ale ono se to pohybuje! To musí být člun!“ Teď to uviděl i Rasmussen. Od výběžku země západně od ostrova Eta se k nim přibližoval kajak. Seděli v něm dva muži. Rasmussen uvažoval. V tomto kraji se kajaků používalo jenom na vnitrozemských jezerech, nikdy na otevřeném moři. Mohl to tedy být jedině Kajka. Podíval se dalekohledem. Byl to on! Rasmussen s Anarulukem nevěděli, co mají dělat rozčilením. Anaruluk postavil na oheň maso, aby bylo čím pohostit příchozí. Rasmussen pobíhal sem a tam po břehu. Za hodinu se loďka přiblížila natolik, že ji bylo možno přivítat voláním. Kajka volal: „Žádná munice, žádný tabák, žádný čaj, žádný cukr ani káva! Ale jsme zdrávi jak řípa!“ A brzy stál přítel před ním celý a neporušený; a nic jiného nebylo v této chvíli důležité. Kajka podrobně vyprávěl o všech nehodách, které je tak zdržely; při odjezdu bylo u vnitrozemských břehů tolik ledové tříště, že byli nuceni udělat velikou objížďku. Setkali se s obávanými Kitdlinermiuty, pocítili na vlastní kůži jejich nepřátelství, ale s velikou prozíravostí se z toho vždy dostali bez úhony. Kajka odevzdal etnografickou sbírku vedoucímu 172

Společnosti Hudsonova zálivu na ostrově Kentu, jak to bylo domluveno. Ale lov na lišky byl v této oblasti tak vydatný, že všechno zboží našli vyprodané. Kajka tedy mohl obstarat jen tolik munice, kolik potřeboval pro návrat sem. Všechny řeky byly rozvodněné, a tak museli psy zanechat u Eskymáků v blízkosti řeky Ellis. A ještě teď bylo u pobřeží moře nahrnuto tolik ledu, že jízdu na kajaku mohli podniknout jen s nejkrajnější opatrností. Rasmussen věděl, že Kajka ve všech případech udělal to nejlepší, co mohl, a proto neměl další otázky. Byl šťastný, že už nemusí být sám a že další a určitě nelehkou dobu stráví spolu se starým přítelem. 11. září začínali z poloostrova Adelaide na ostrov krále Viléma proudit Eskymáci, protože se zde očekával zvlášť vydatný lov při putování sobů. Lidé z poloostrova Adelaide připlouvali na „vorech“ a Eskymáci z Grónska tak získávali úplně jiný, zvláštní pohled na mnohostrannost svých amerických soukmenovců. Ti pospojovali své kajaky sešitými sobími kůžemi, napěchovanými šatstvem, a vytvořili tak jakési prámy s velikou nosností, takže mohli dopravovat najednou více lidí i zavazadel. Tímto způsobem se do Malerualiku dostalo asi třicet lidí, aby si tu počkali na příchod sobů. A 15. září se konečně dočkali. Táborem, v němž se shromáždilo asi na sto lidí, zazvučelo pronikavé volání. Všichni vyšli ze stanů a podívali se na kopce východně od vesnice. Tamodtud lehkým cvalem klusali v dlouhých řadách sobi a sestupovali do nížiny. Byl to nádherný, velkolepý pohled. Směřovali k brodu u Ety. Mužové se ihned chopili pušek a loveckých brašen a schovali se za balvany. Pak zazněla ohlušující salva ze všech pušek najednou. Zvířata se rázem zastavila, jako by vrostla do země. Teď mohli lovci zamířit. Postřelené kusy klesly bez hlesu na zem. Ostatní zvířata se rozběhla v panickém děsu nazpátek, směrem do nitra ostrova. 173

Rasmussen a Kajka se lovu neúčastnili, měli už jenom pětasedmdesát nábojů. Museli vyčkat, až se budou moci přiblížit zvěři na dostřel. Jednoho dne zaslechl Rasmussen před chýší táhlé výkřiky. Zřejmě se na obzoru objevila zase velká stáda sobů. To ho nemohlo vyrušit z klidu, nedostatek munice mu přece zabraňoval v jakémkoli lovu. Ale ten křik musel platit něčemu jinému! „O, podívej se jen!“ „Jen se podívej, jak umí létat!“ „A jak plave na vodě!“ Rasmussen vyšel ven. Zraky všech byly obráceny k moři. To vzalo dech i jemu. Ke břehu se blížila plachetní loď, dvojstěžník! Mladí Eskymáci viděli poprvé v životě loď! „Odkud jen vzali takovou spoustu dřeva?“ divili se. Rasmussen vztyčil před svou chýší dánskou vlajku. O hodinu později spustila loď před vesnicí kotvy. Dva muži se přepravili na motorovém člunu k pobřeží. Byli to Dánové Petr Norberg a Henry Björn. Krajané, kteří se zde u polárního moře setkali poprvé, se bouřlivě vítali. Petr Norberg přijížděl z pověření společnosti Hudsonova zálivu a měl na ostrově krále Viléma založit obchodní stanici. Plachetnice byla stará luxusní jachta ze San Franciska. Rasmussen pořád nemohl pochopit, co se tu vlastně událo. Znal dějiny polárního výzkumu velmi podrobně a věděl, jak obtížné bylo plout v těchto vodách. „Jak jsi to dokázal?“ vyptával se krajana, „proplout nejobtížnějšími místy staré Severozápadní cesty? Bez hnací síly motoru, bez navigačních přístrojů, bez map, s touto lodí, která byla určena jen na luxusní vyjížďky. Čtyřicet lodí se o to před tebou pokoušelo, jediný Amundsen se svou malou lodí Cjóa zvládl tuto cestu. A druhý jsi ty!“ 174

Petr Norberg se usmíval pod vousy: „No jo, jsme Vikingové, nebo nejsme? Plavbu po moři máme prostě v krvi!“ Rasmussen s nimi vystoupil na palubu. Norberg mu nabídl pomeranč a pozval ho na šálek kávy. Na stole byl chléb, sýr, máslo. K sezení mu mohl Norberg nabídnout jedině bednu. Rasmussen se tam uvelebil a vychutnával pro něho tak vzácné lahůdky. Při dýmce tabáku pak přemítal o naprosto změněné a nové situaci. Teď uslyšel Norberga, jak říká: „Bedna, co na ní sedíš, je plná munice. Milerád ti ji přenechám, můžeš ji mít…“ A okamžitě všechno vypadalo jinak! Bude je tedy moci uvidět všechny, ony vytoužené eskymácké kmeny kolem celé severní polokoule! Bude s nimi slavit jejich hostiny, zapíše si jejich pověsti, pověsti Tuleních Eskymáků a Kitdlinermiutů, plavých Eskymáků a velkých velrybářských kmenů v Kanadě. V posledních týdnech stále v duchu rozvažoval, kterého úseku své dobrodružné cesty se bude muset vzdát. Byl mužem, který tak rychle neskládá zbraně, bez munice ovšem by byl i on nucen přerušit cestu. 175

Nejdřív se hodlal vypravit k Tulením Eskymákům, z nichž poznal už jednu skupinu u magnetického severního pólu, když se snažil získat amulety. Trávili svůj život v nejdrsnějším podnebí zeměkoule. Chtěl však zajet i ke Kitdlinermiutům, k onomu kmeni, který byl široko daleko obávaný pro svou krutost, a musel vypátrat, kolik je na těch řečech pravdy. A chtěl i k plavým Eskymákům, o nichž četl, že mají světlou pleť, modré oči a plavou bradu. A musel přece uvidět i zlatokopecké město Nome, kde lovci Štěstěny z celého světa hledali zlato. Chtěl vědět, jak na to reagují Eskymáci. Měl rovněž v úmyslu odjet na Sibiř, aby poznal Čukče, nejzápadnější ze všech eskymáckých kmenů. V myšlenkách už byl na cestách a uháněl v sáních po bílých plochách. Překážky už pro něj neexistovaly. Tulení Eskymáci, kmen čítající dvě stě padesát lidí, žili na ostrovech Severozápadní cesty v takových životních podmínkách, jaké jsou schopni vydržet jedině houževnatí, silní lidé. Nikdy neměli nadbytek jídla, a když se jim nepovedlo nashromáždit si v létě zásoby a sklad masa, tak už v prosinci trpěli hlady. S ostatními kmeny se Rasmussen seznamoval jenom jako host v průběhu krátkých návštěv, u Tuleních Eskymáků však žil celého půl roku, jako by byl jedním z nich. Pocítil na vlastní kůži jejich bouřné a drsné podnebí, spolu s nimi hladověl, když se jejich zásoby masa vyčerpaly. V první den jeho pobytu přišla k němu stará žena a řekla: „Jsem nejstarší člověk tady, a už po mnoho let u nás nebyl jediný host, kterého bych neznala.“ Uviděla předměty, které Rasmussen přivezl na výměnu. „Jsem tak stará, že nemám nic, čím bych ti ty věci mohla zaplatit, a přece potřebuji jehlu a náprstek.“ Když jí Rasmussen obojí daroval, řekla: „Děkuji ti! Chtěla bych ti dát na cestu s sebou přání, a tak ti přeju, aby ses nedožil takového stáří jako já.“ Byla shrbena 176

revmatismem a dnou a pociťovala život už jako takovou tíhu, že jiným lidem přála včasnější smrt. Ještě další stařena přišla do Rasmussenovy chýše a ukradla mu jehlu. Hned na druhý den ji však přišla vrátit, litovala krádeže. Rasmussen jí jehlu daroval a přidal k tomu i další věci, které potřebovala. Věděl ze zkušenosti, že nejlépe se lidé dají poznat, až když se s nimi společně pracuje a loví, když se měří vlastní dovednost a vytrvalost s jejich schopnostmi. Proto je hned první den provázel na lovu. Tady, kde stálý nedostatek potravy v zimě nutil lovce k trpělivému, vytrvalému způsobu lovu, vyvinula se technika lovu v dýchacích otvorech co nejpodivuhodněji. Spočívala především v naprosto přesné znalosti způsobu života tuleňů. Tuleň si svými ostrými drápy vyrývá díru do ledu, aby mohl nabírat vzduch. Na počátku zimy, dokud je ještě vrstva ledu tenká, to jde lehce a není těžké tuleně harpunovat, když se nadechuje. Těžkosti – jak pro tuleně, tak pro lovce – vznikají, jakmile led zesílí. Tuleň si musí díru udržovat otevřenou, i kdyby se utvořila sebehrubší vrstva, třeba dva metry silná; musí denně „odhrabat tolik ledu, aby mohl nejenom hlavou, ale celým tělem pohodlně stát v dýchacím otvoru, tvarovaném jako roura. Také musí mít vždy připraveno několik dýchacích otvorů, aby si zajistil potravu v co možná nejširším okruhu a aby přitom mohl současně nabírat dech. Pro lovce je téměř nemožné pouhým okem vypátrat tyto dýchací otvory. Na přirozeně drsném povrchu ledu vypadají pouze jako malé vyvýšeninky, a chce to dobrého psa, aby je vyčenichal. Ale i když lovec najde dýchací otvor, nezná jeho tvar pod ledem a stejně neví, kdy se tam tuleň přijde nadechnout. Pro tyto účely si Eskymáci tady, na Severozápadním teritoriu, vyvinuli výtečné nástroje, které jim umožňovaly tímto způsobem lovit tuleně, v zimě jejich jediný zdroj obživy. Rasmussen si toto lovecké náčiní nechal předvést, dal si 177

všechno vysvětlit a něco z něho získal i pro svou sbírku. Teď však chtěl pozorovat, jak se osvědčí přímo v akci. / Brzy zrána ho probudil lovec Inugtuk. Uprostřed chýše stálo vědro naplněné vřelou tulení krví. Bylo to jediné jídlo pro příštích deset hodin. Vypili krev do poslední kapky. Když vyšli z chýše, čekali na ně už další mužové. Dohromady to bylo patnáct lovců. Jako o závod se hnali ledem. Každý z lovců vedl pravicí psa, v levé držel harpunu a hůlku na ohledávání dýchacích otvorů. Přes rameno měli brašnu a v ní další potřeby. Po třech hodinách vyčenichal jeden ze psů dýchací otvor. Lovci se postavili do kruhu kolem malé vyvýšeninky. Kdo z nich trefil dýchací otvor harpunou, tomu patřil pro zbytek dnešního dne. Tentokrát to byl Inugtuk. Rasmussen zůstal s ním. Velmi pozorně sledoval Rasmussen Inugtukovy přípravy. Nejdřív seškrábal z malé vyvýšeninky sníh, pak do ní udělal díru, stejně jako to dělá tuleň, když se přichází nadechnout. Pak vyňal Inúgtuk ze své lovecké brašny malou zakřivenou hůlku, kterou použil jako „tykadla“. Jezdil hůlkou pod okrajem ledu sem a tam, aby zjistil, zda je ústí dýchacího otvoru svisle nebo šikmo k ose roury, kterou si tuleň v ledu vyryl. Bylo nesmírně důležité zjistit přesný směr, protože podle toho se pak měla vrhat harpuna. Jelikož tuleň nezaplnil svým tělem rouru úplně, mohlo se stát, že by se lovec minul. Všechny přípravy konal Inugtuk rozvážně. Pak opět nahrnul trochu sněhu přes otvor a udělal do něj díru, aby v okamžiku, kdy harpunu vrhne, mohla projet bez překážek. Teď vypadal dýchací otvor stejně jako před Inugtukovými zákroky. Inugtuk však ještě neskončil. Ze své lovecké brašny vyndal péřový ohledávač. Byla to ztuhlá sobí šlacha přibližně ve tvaru malé panenky s roztaženýma rukama a nohama. Zasunul sobí šlachu do díry ve sněhu, takže v ní zůstala viset „za ramena“. Mezi „nohama“ panenky bylo připevněné labutí peří, které 178

bylo shora viditelné. Péřový ohledávač měl za úkol ohlašovat příchod tuleně, až se přijde nadechnout. Jakmile se labutí peří začalo chvět, musela být harpuna okamžitě vržena ve směru přesně předem propočteném. Harpunování tuleně se podobalo lovu na mrože. Když byla kořist zasažena, zachytila ji šňůra harpuny a zabránila jí v útěku. Pomocí šňůry se pak zvíře opatrně přitáhlo blíž, a pak mu mohl být zasazen druhý, většinou smrtelný úder. Když Inugtuk skončil své přípravy, položil loveckou brašnu na zem a stoupl si na ni. Tento předmět, zhotovený z husté kožešiny bílé lišky, teď chránil jeho nohy před zimou jako malý kobereček a kromě toho zabraňoval i skřípění sněhu. Od této chvíle stál bez pohnutí, jako kamenná socha, v pravici harpunu, oči nehnuté upřeny na dýchací otvor. Až doposud sledoval Rasmussen úkony lovce s napětím, ač pro toho, kdo zná lov dýchacími otvory, není na tom nic vzrušujícího. Naopak, tento druh lovu se považuje za nejjednotvárnější loveckou práci a dá se srovnat co do výchovných účinků při pěstování trpělivosti nejspíš jenom s cvičením indických fakírů. Přešla hodina, pak dvě. Po uplynutí čtvrté se Rasmussenovi zdálo, že jeho schopnost nehybného setrvání na místě je u konce. Teplota se pohybovala kolem –50 °C. Věděl, že lovci stávali u dýchacích otvorů nehybně někdy i dvanáct hodin, když rodinám doma hrozila smrt vyhladověním. Inugtuk zpozoroval, že Rasmussen už nemůže dál. Navrhl, aby se dali na zpáteční cestu v naději, že zítřejší den přinese lepší výsledky. Ve vsi byly ještě malé zásoby masa. Tu viděli, jak k nim přes led běží dva lovci, táhli za sebou tuleně. Měli větší úspěch! Ze všech stran se teď scházeli lovci. Denní úlovek na patnáct lovců byl tedy jediný tuleň. Tomu se říká lovecké štěstí! Když byli pohromadě, odbývalo se obvyklé lovecké jídlo, podobné téměř církevnímu obřadu; mělo vyjádřit jejich 179

vděčnost za úlovek. Všichni poklekli; muž, který tuleně ulovil, poklekl po pravé straně mrtvého zvířete, ostatní nalevo. Muž vpravo vyřízl malý otvor do břicha zvířete, kudy vyňal játra a kousek tuku. Pak otvor zas uzavřel zvláštní jehlou na rány, aby se neztratilo příliš mnoho krve. Játra a tuk nakrájeli na malinké kostičky a snědli. Mužové stále ještě klečeli. Jedli zbožně a snad mysleli na to, že to docela dobře může být poslední tuleň, jehož letos uloví, a to by znamenalo smrt jich všech. Psi tentokrát nedostali nic. Byl to zákaz, tabu, že se psi nesměli nakrmit na místě, kde byl usmrcen tuleň. Inteligentní zvířata ležela tedy úplně pokojně. Trpělivě čekala, až budou moci ve vsi sežrat svůj podíl. Rasmussen zůstal u Inugtuka i v dalších dnech. Velmi brzy vypozoroval, že Inugtuk má i jiné starosti. Neměl manželku. Žil proto špatně, jeho šatstvo bylo většinou mnohem obnošenější než oděv ostatních lovců, protože jeho matka byla stará a musela šít i pro otce. Inugtuk neměl ani vlastní chýši a nikdo pro něj zvlášť nevařil. To samo o sobě nebylo nic zvláštního, jedince, postižené podobnou nepřízní osudu, viděl už Rasmussen i u jiných kmenů, dokonce u Sobích Eskymáků, kde při útěku před policií přišel tehdy o život dvojnásobný vrah Uanguaq. Zde však, u Tuleních Eskymáků, to byly jiné důvody, které vedly k osamělému životu mimo manželství. Na Rasmussenovu otázku, proč není možné, aby získal ženu, odpověděl Inugtuk: „Při mém narození sice rodiče pro mne vyhlédli děvče, ale to zemřelo, když mu byly dva roky. Jiná děvčata, která by ještě nebyla vdaná nebo zasnoubena, nejsou, protože všechny, pro něž se při narození nenajde stejně starý chlapec, se usmrcují.“ Rasmussen mlčel. Nikdy nevyslovil nahlas, co si myslí o takových činech, byť by jím otřásly sebevíce. Cítil, že mu nepřísluší vyslovovat soud nad těmito lidmi. 180

Starý Tuneq, Inugtukův otec, naslouchal tomuto rozhovoru a zpozoroval, jaký dojem udělala tato slova na hosta. Vmísil se tedy do hovoru: „Nesmíš si myslet, že jsme bez srdce, ale je tak těžké nasytit všechny lidi. Hochy vychováme, protože potřebujeme zdatné lovce. Ale z děvčat si můžeme nechat jen tolik, kolik je u nás pro ně mužů.“ A když Rasmussen pořád ještě mlčel, pokračoval: „Mezi námi není nikdo, kdo by nepamatoval zimu se špatným úlovkem, kdy mnozí lidé umírají hlady. Můj otec se raději oběsil, když měl zemřít hlady. Udržel si až do konce zdravý rozum a volil raději smrt, než by jedl maso ostatních. Protože i to se stává. Je mezi námi mnoho takových, kteří ztratili rozum a jedli lidské maso. My, kteří jsme při tom byli, je neodsuzujeme, ačkoliv pak, když už jsme syti, nevíme, proč to všechno dělali. Ale jak by nasycený člověk mohl kdy pochopit šílenství hladu?“ Bylo těžko vyznat se v jejich způsobu života. Ke svým dětem měli srdečný vztah, a zatímco v Grónsku běhaly siroty často zpustlé a žebraly o jídlo, vychovávaly je zde cizí rodiny jako vlastní. Otec i matka brali na sebe všechny útrapy, aby vychovali osiřelé dítě odkázané bez mateřského mléka jedině na předem rozžvýkanou masitou stravu. Zřejmě existovala nějaká souvislost mezi jejich krutostí a dobrotivostí. Právě krutost při usmrcování malých děvčátek nejspíš způsobovala, že jejich srdce překypovala láskou a starostlivostí o všechny žijící děti bez rozdílu, ať to byly vlastní, nebo cizí. Stále znovu a znovu se pokoušel utvořit si o nich realistický obraz. Věděl až příliš dobře, že jeho láska k Eskymákům ho mnohdy zaslepovala a že byl pak příliš shovívavý při jejich posuzování. Znovu a znovu však nacházel potvrzení své myšlenky, že kde byly tvrdost a krutost, tam byla i láska, péče a přátelství v nejvyšší míře. 181

Viděl například, jak jedna žena byla provdána za dva muže a že všichni žijí šťastně. To bylo soužití velmi neobvyklé pro Eskymáky a Rasmussen se zeptal jednoho z mužů, jak k takovému manželství přišel. Muž odpověděl: „Je to můj přítel. Je to klidný a schopný člověk, nemohl však dostat ženu. Nechtěl jsem, aby si získal nějakou pomocí loupeže nebo vraždy a ztratil potom kvůli tomu svůj klid. Vždyť od té doby, co jsou bílí lidé v naší zemi, hledají každého vraha, ačkoli i rodinná msta bývá často velmi krvavá. Zeptal jsem se ho, zda by se nechtěl nastěhovat k nám do chýše. Naše žena šije pro nás oba. Má s tím velmi mnoho práce, ale zato nikdy nemusí hladovět, protože my dva jí vždy přineseme všechno, co ulovíme!“ Rasmussen věděl, že u druhých kmenů by žárlivost znemožnila takové soužití, a proto tím více obdivoval toto malé a svorné společenství. Nejhezčí chvilky trávil v chýši starého Tuneqa, když se vypravovaly pověsti a pohádky kmene. A tady ho zas čekalo překvapení: Tulení Eskymáci měli svého vlastního hrdinu, jehož dobrodružství tvořila hlavní námět jejich pohádek. Jmenoval se Kivioq a projel všechny země světa. Prožil mnoho životů a pocházel ještě z dob, kdy led nikdy zcela nezamrzal, kdy lidé neznali lov v dýchacích otvorech, kdy nebývala mlha a kdy se zvířata ještě často proměňovala v lidi. Jedna z pověstí o Kivioqovi se Rasmussenovi obzvlášť líbila, připomínala mu pohádku, kterou slýchal v dětství. Byla o divokých husách v lidské podobě: „Jednoho dne přišel Kivioq k jezeru, kde se koupalo mnoho žen. Byly nahé a jejich šaty ležely na břehu. Kivioq se nepozorovaně přiblížil k šatům a vzal nejhezčí z nich. Pak povystoupil a dal se poznat. Ženy běžely s křikem k břehu, vzaly si šaty, oblékly se, proměnily se v divoké husy a uletěly. Jenom jedna, jejíž šaty Kivioq vzal, stála s pláčem stranou a nemohla uprchnout. 182

‚Vrať mi moje šaty!‘ prosila ho. ‚Ne, chci tě za ženu,‘ řekl Kivioq, vzal ji do svého stanu a oženil se s ní. Narodili se jim dva synové. Žena jim nikdy nedala jíst maso a vodila je denně k jezeru nedaleko stanu. Tam nechala své syny, aby pojídali písek, kamení a trávu. Kivioqovi se to nelíbilo. ‚Máte jíst sobí maso, které ulovím,‘ říkával, ale oni to nedělali. Teď začala žena sbírat ptačí peří, a když už ho měla dostatek, napíchala hochům peříčka do rukou, paží i ramenou a totéž udělala i sobě. Tak se proměnili v divoké husy a proletěli nad jezerem, kde Kivioq zrovna chytal lososy. Kroužili nad ním, a matka volala: ‚Teď jedeme domů, k našim rodným!‘ A s těmito slovy husy uletěly. Kivioq velmi zesmutněl a vydal se je hledat. Pustil se směrem, kudy je viděl odlétat, a nakonec přišel k muži, který sekyrou osekával kus naplaveného dříví. Byl to Eqatdlisoq, muž, který dělá pstruhy. Vysekává je z naplaveného dříví. Třísky, co ulétají, se proměňují v rybky a hned skáčou do potoka. „Neviděl jsi tudy letět husu s dvěma housátky?“ zeptal se Kivioq. Ale ano, viděl je, i kudy odletěly, ale tím směrem leží veliká voda, kterou Kivioq neprojde. „Musíš mi pomoct!" zaprosil. Tu zavolal otec pstruhů jednoho Iloqa, obrovitého lososa, který hned připlaval. ‚Sedni na jednu z jeho ocasních ploutví a zavři oči,‘ řekl otec pstruhů, až se dostaneš do mělké vody a uslyšíš, jak břicho lososa drhne o dno, musíš seskočit!‘ Kivioq to udělal a losos začal okamžitě plavat. Kivioqovi šumělo v uších a bušilo ve spáncích, jak losos bleskurychle brázdil moře. Jak dlouho to trvalo, Kivioq nevěděl. Málem 183

ztratil vědomí, ale když ryba začala drhnout o dno, seskočil a přebrodil se k břehu. A tak se Kivioq dostal do země divokých husí a přišel i do vísky, v níž žily husy v lidské podobě. Jeho synové pobíhali před stanem a hráli si. Když uviděli otce, běželi mu naproti, ale Kivioq se ukryl za strom. Hoši vběhli do stanu a volali: ‚Otec přišel, otec přišel!‘ Ale matka, která se znovu provdala, odpověděla: ‚Nevěřte tomu, že by váš otec mohl přijít až sem, nechala jsem ho v jiné zemi, daleko odtud.‘

Tu se Kivioq dal poznat a muž, který se oženil s jeho ženou, se tak lekl, že vyběhl ze stanu. Ženě vytryskly slzy radosti. A tak získal Kivioq svoji ženu zpět.“ Také u Tuleních Eskymáků slyšel Rasmussen zkazky o Kitdlinermiutech, onom kmeni, který byl široko daleko 184

obáván pro svou krutost. A opravdu Kitdlinermiutové zavraždili, v roce 1913 dva americké badatele, kteří zbičovali Eskymáka. Tato vražda založila pověst o jejich ukrutnosti, která se pak šířila daleko za hranice jejich osad. Rasmussen k nim dorazil v listopadu. Žili podobně jako Tulení Eskymáci rozptýleni v jednotlivých rodových skupinách na rozsáhlé oblasti. Rasmussen se bez dlouhého rozmýšlení rozhodl vyhledat nejvzdálenější osadu u Bathurstova zálivu, zkušenost ho už naučila, že v okrajových pásmech jsou lidé vždy nejméně ovlivněni kulturou bělochů. Jel k osadě širokou cestou, kterou vyznačovaly stopy po sáních. Asi tak třicet sněhových chýší stálo těsně vedle sebe, terasovitě opřeny o svah. Uprostřed nich se tyčilo vysoké stavení, bílé jako mramor, dům tance. Svou kulatou kupolí se podobalo mešitě. Viděl poprvé, že si Eskymáci zřídili dům, zvlášť určený pro slavnostní příležitosti, jakýsi druh domu kultury či snad divadla. Ze všech třiceti chýší se vyhrnuli lidé. Byli sebevědomí, ba troufalí, nikoli plaší a rozpačití, jak to Rasmussen doposud u Eskymáků vídal. Ženy vypadaly jako Indiánky, vlasy měly zapleteny do silných copů, které obličej těsně rámovaly na spáncích a kolem tváří. Barva jejich pleti byla světlá a jemná. Svým rozpustilým způsobem si hned začali svého hosta dobírat. Chtěli mu vytáhnout z úst zapálenou dýmku, tahali ho za šosy jeho krátké kazajky. Chtěl trošku ztlumit jejich dotěrnost a také jim ukázat, že k nim přichází bez bázně. Proto řekl hlasitě, aby ho všichni slyšeli: „Přicházím k vám s důvěrou, ač nemáte zrovna nejlepší pověst. Vím, že jste zabili dva bělochy, a způsob, jakým o vás mluví policie, není právě nejlichotivější. Ale jak vidíte, já nemám strach a přijíždím k vám úplně sám.“ Tu všichni ztichli a zvážněli a jeden stařec řekl: 185

„Ne my, bílí mužové sami začali se spory. My jsme lidé dobromyslní a máme rádi žerty. Rádi se zasmějeme a zazpíváme si a na nic špatného nepomýšlíme, pokud nemáme strach. Tys náš přítel, tobě neuděláme nic.“ Tím bylo přátelství uzavřeno. Přitáhli pro něho úplné hory masa, vybudovali mu sněhovou chýši a předvedli mu celou vesnici, jedno obydlí po druhém. Večer ho pozvali do domu tance. Byla to prostorná síň, která mohla pojmout až šedesát lidí. Uprostřed hořela veliká lampa a v kupoli byly malé výklenky, v nichž byly zapuštěny žlutě plápolající tukové lampy. Muži a ženy přišli do domu tance v šatech ušitých zvlášť pro tuto příležitost, bohatěji zdobených než oděv pro všední den. Mužové měli na hlavě čepice, které byly nahoře zašpičatělé jako zobák ledňáčka a jež Rasmussenovi připomínaly vojenské helmy ze světové války. Mužové i ženy utvořili veliké kolo kolem předzpěváka a předtanečníka, držícího v rukou ohromný buben. Buben byl tak obrovský, že k jeho potažení spotřebovali celou sobí kůži. Zpěvák se za zvuků bubnu vlnil rytmicky v bocích; zpíval a tančil téměř hodinu. Chór kolemstojících se čas od času přidával k jeho zpěvu jako doprovod. Zpívali písně vypravující podivuhodné příběhy, písně vzývající duchy, jež převzali od svých praotců. Byli však mezi nimi i velmi poetické nápěvy, vyjadřující smutné nebo radostné nálady. Nejhezčí se mu zdála tato píseň: „Kam jenom se poděla má duše? Vrať se domů, ach, vrať se domů! Daleko na jih mi odjela, jižněji než lidé na jih od nás. Vrať se domů, vrať se mi domů! Kam jen se poděla má duše? Vrať se domů, ach, vrať se domů! Daleko na východ odjela mi, 186

východněji než lidé na východ od nás. Vrať se domů, vrať se mi domů! Kam jen se poděla má duše? Vrať se domů, ach, vrať se domů! Daleko na sever odjela mi, severněji než lidé na sever od nás. Vrať se domů, vrať se mi domů! Kam jen se poděla má duše? Vrať se domů, ach, vrať se domů! Daleko na západ odjela mi, západněji než lidé na západ od nás. Vrať se domů, vrať se mi domů!“ Rasmussen strávil u Kitdlinermiutů několik týdnů. Viděl, že jejich přístup k životu byl jiný než způsob života jejich sousedů, Tuleních Eskymáků, či lidí z ostrova krále Viléma. Neskláněli se tak pokorně před přírodními živly, to ne, kladli na život určité požadavky a také sami na sebe. Byli čistotní, hleděli si pořádku, zdobili své kožešinové šatstvo složitými ornamenty, postavili si dům pro své slavnosti a vůbec dělali víc, než co vyžadovalo udržení holého života. I jejich pověsti a pohádky mu připadaly originální a nápadité, například příběh o malém komárovi, který mu vyprávěla jedna ze starých žen: „Byl jednou jeden malý komár. Byl tak malý, že myslel, že ho lidi vůbec nemůžou zpozorovat. Když pocítil hlad, posadil se jakémusi chlapci na ruku, a zatímco tam seděl, slyšel, jak chlapec říká: ‚Hu, jaký to odporný komár! Hned ho zabiju.‘ Tu nabyl komár pojednou schopnosti řeči. Povídá chlapci: ‚Ušetři můj život! Mám doma malého vnoučka, ten by plakal, kdybych se nevrátil.‘ 187

‚Jakže,‘ zeptal se chlapec udiveně, ‚tys tak maličký a už jsi dědečkem?‘ a nepřenesl to přes srdce, aby komára zabil… Jo, jo, nesmíme pohrdat ani tím nejmenším!“ dodala ještě. Stejně se mu zalíbila pohádka o dvou mužích, kteří chtěli spočítat, kolik chlupů v srsti má vlk a sob. Zapsal si ji. „Byli jednou dva mužové, kteří se potkali na lovu. Jeden chytil vlka do pasti, druhý skolil lukem soba. První řekl: Jak krásnou sobí kožešinu máš!‘ Druhý odpověděl: Jak krásnou kožešinu vlka máš!‘ A pak mluvili o obou kožešinách, o její hustotě a barvě, a jeden z nich povídá: ‚Nejhustší srst má sob.‘. ‚Ne,‘ řekl druhý, ‚nejhustší srst má vlk.‘ A tak se dostali do hádky. Nakonec si sedli na zem a člověk se sobí kožešinou začal počítat její chlupy a to tak, že jeden po druhém vytrhával, a vedle něho si sedl muž s vlčí kůží a rovněž počítal její chlupy tak, že jeden po druhém vytrhával. Všichni dobře víme, že jak sob, tak vlk mají strašně hustou srst. Tak plynul den po dni a oba mužové stále seděli, vytrhávali srst a počítali a počítali. ‚Myslím, že nejhustší srst má sob,‘ řekl jeden. ‚Vlk má hustší,‘ tvrdí druhý. Trpělivost obou byla stejná, a jelikož žádný z nich nechtěl ustoupit, umřeli nakonec hlady oba… Tak to někdy chodí, když se člověk oddává nepotřebným a zbytečným záležitostem, které k ničemu nevedou,“ dodal k tomu ještě vypravěč moudře. Když se pak Rasmussen loučil s Kitdlinermiuty, bylo mu jaksi nezvykle smutno. Způsob, jakým brali život, se mu líbil, zamlouvalo se mu jejich sebevědomí. Musel se usmát při pomyšlení, jak jsou obáváni svými sousedy a jak jsou policií označováni jako „banda vrahů“.

188

A zase je sáně odvážejí podél pobřeží Aljašky. Tady už před Rasmussenem byli kanadští badatelé, jejichž zprávy si pozorně pročetl. Ale čím dál ujížděl k západu, tím citelnější byl vliv amerických velrybářů. Lovci velryb, misionáři a nakonec zlatokopové zde byli zprostředkovateli civilizace. Z lovců sobů se stali pěstitelé a pastevci sobů, „kovbojové“ z pobřeží polárního moře, kteří hlídali svá obrovská stáda a značkovali mláďata znamením rodu. Eskymáčtí lovci velryb si osvojili loveckou techniku Američanů a nic si s nimi nezadali v chytrosti a zručnosti. Eskymáčtí řezbáři slonoviny využívali proudu turistů do zlatokopeckých měst, aby si řemeslnickou dovedností svých rukou vydělali dolary na nákup munice a zimních zásob. Našel však i svědky prastaré a nefalšované eskymácké kultury. Všude ještě žili staří vypravěči pověstí a bývalí šamani, kteří mu rádi a někdy dokonce s jistým steskem 189

vypravovali o „starých dobrých časech“, kdy se ještě slavily slavnosti masek a kdy jejich náčelníci vládli jako králové. Když Knud Rasmussen projížděl Beringovým průlivem, expedice pro něj končila, úkol, který si uložil, byl splněn. Lehký vánek čeřil vlnící se vody, jasný sluneční svit se rozléval nad ledem a americký kontinent vystupoval v dálce z obzoru jako jemná mlha. „Vysoký útes, na němž stojím, a čistý vzduch, který kolem mne proudí, mi umožňují široký rozhled, a já vidím v bílém sněhu stopy našich saní, běžící daleko, daleko, až přes okraj zeměkoule, zeměmi na nejkrajnějším severu, kde ještě sídlí lidé. Vidím ony tisíce malých osad, které daly naší cestě její obsah, a naplňuje mě velká radost…“ tak později psal Knud Rasmussen, když si ještě jednou promítl v duchu své zážitky. Dosáhl tedy svého cíle, došel až k nejzápadnějšímu kmeni Eskymáků, k Čukčům, kteří bydlili na východním výběžku Sibiře. Na svahu hory, na níž stál, uviděl zástup čukčských žen v šatech ze zvířecích kůží. Na zádech nesly pytel ze sobí kůže, do něhož sbíraly byliny a různé bobule. Na malém výběžku pevniny pod jeho nohama, mezi nahrnutou ledovou tříští a volným mořem, ležela vesnice. Z kuželovitých stanů z mrožích kůží stoupal kouř. Nedaleko vesnice táhlo stádo krotkých sobů se svými pastevci. Mírumilovný, všední obraz, ale pro Knuda Rasmussena to byl cíl, bylo to naplnění. Skvělého zakončení se pak expedici dostalo v New Yorku a Washingtonu. Setkání s manželkou, která přijela lodí z Dánska, a přijetí v Bílém domě byly prvními zastávkami jeho návratu do civilizace. Kajka a Amarulunguaq, oba jeho grónští průvodci, se teď od něho ani nehnuli. Bylo pro ně těžké pochopit, co viděli. Co lidé vyvinuli a vybudovali během staletí, nemohli pochopit za několik dní. Byla to Amarulunguaq, která první dokázala vyjádřit svoje myšlenky nahlas: „Tito lidé bydlí mezi kamennými zdmi na 190

stepi z uměle vytvořených kamenů. Nevidíme žádnou divokou zvěř, a přece lidé žijí a získávají si potravu. Naučili se od zvířat zahrabávat se do země jako svišti, vzlétat do vzduchu jako ptáci, nořit se do vod jako ryby, zvítězili nad vším, proti čemu jsme my museli bojovat!“ Snad to byla tato slova, která způsobila, že přes rozsáhlou vědeckou práci příštích let neochabla ani starostlivá péče Knuda Rasmussena o Eskymáky. Zatímco pracoval na podrobných zprávách o své poslední expedici, zatímco pomáhal v dánském Národním muzeu při pořádání etnografických sbírek, zaměstnávaly ho plány na zlepšení životních podmínek Eskymáků. Rozsáhlé vykopávky na východním pobřeží Grónska, které provedl v roce 1931 spolu s Therkelem Mathiassenem, archeologem páté thulské expedice, dokazovaly, že jihovýchodní pobřeží Grónska bylo kdysi mnohem hustěji osídlené než dnes. K tomu ještě přistupovalo nebezpečí, že i tito poslední obyvatelé budou zatlačeni norskými lovci lišek, kteří každoročně kladli v Grónsku svoje pasti. Knud Rasmussen doufal, že získá Eskymáky pro hustější znovuosídlení tohoto území. Zaměstnával ho však ještě další plán. Chtěl natočit celovečerní film, v němž měli vystupovat sami Eskymáci. Chtěl v něm ukázat život Eskymáků, jejich kulturu. Chtěl tímto filmem zřídit most, most z Grónska k velkým kontinentům Evropy a Ameriky, a možná také most ze století techniky do století lovu na medvědy a tukových lamp. K uskutečnění obou těchto plánů, důkladného zeměpisného prozkoumání východního pobřeží a prací s natáčením hraného filmu, podnikl Rasmussen v roce 1933 svou sedmou thulskou expedici do Angmagsaliku. Byla to zcela moderní výprava s pěti motorovými loděmi, jedním letadlem a asi stovkou účastníků. Knud Rasmussen si v 191

Angmagsaliku zařídil pracovnu. Z ní řídil vědecké expedice, a pokud mu zbýval čas, radil a pomáhal při natáčení filmu. Jeden z jeho kameramanů říkal, že tato jeho pracovna vypadala jako stan vojevůdce. Na stěně visela velká mapa Grónska. Území už prozkoumaná letadly nebo expedicemi na sáních s psím potahem byla zakreslena podobně jako archeologicky nejdůležitější body. Teď měla nová měření ledovců, jež chtěli podniknout badatelé a geologové, ještě doplnit zbylé mezery. Vědci by nemohli pokračovat s pracemi tak rychle, nebýt bohatých zkušeností Knuda Rasmussena. Radil jim při výběru nástrojů, zásob, přidělil ke každému jednoho zkušeného Eskymáka a upozorňoval je předem na nebezpečenství Evropanům neznámá. Obzvlášť mu však ležel na srdci zdar hraného filmu. Napsal osnovu ke scénáři, podle níž mohl režisér Dahlsheim bez námahy vypracovat už definitivní scénář. Děj filmu odpovídal do všech podrobností životním zvyklostem Eskymáků, jejich charakterovým zvláštnostem i jejich náboženským představám a obřadům. Účelem bylo vzbudit v lidech v Evropě zájem a úctu k obyvatelům Grónska, mnozí na ně ještě pohlíželi jako na „divochy“. Nebyl to první Rasmussenův film, předtím už natočil kratší dokumentární filmy. Ze zkušenosti proto věděl, jak důležité je mít dobré kameramany, kteří by s ním vytrvali v dobrém i zlém, kteří by byli pro svou práci zapálení. Knud Rasmussen byl dobrým znalcem lidí, a tak nebylo divu, že si našel filmaře, s nimiž mohl spolupracovat vlastně beze slov, kteří vždy věděli, co chce, a kteří proto mohli každou jeho myšlenku proměňovat v obrazy, jaké se v arktické krajině sotva někdy nafilmovaly. Byli to dva Rakušané, Walter Traut, který už pracoval jako kameraman na filmu „SOS ledovec“ a Edi Wieser, původně sportovní instruktor, a pak ještě Němec Hans Scheib z Neustrelitzu. 192

Děj filmu byl prostý. Dva mladí muži, Palo a Samo, milují stejnou dívku, krásnou Navaranu. Zákeřný Samo napadne svého soka a probodne ho, raněnému se však podaří unést svou milou ze zimního domku jejích rodičů, odnést ji do kajaku a prchnout. Samo pár pronásleduje, chce Pala zabít. Jeho harpuna však mine cíl, jeho loďka ztroskotá, je stržen velkou vlnou do hlubin a utone. „Palovy námluvy“, jak zněl titul filmu, končí šťastným návratem páru do ženichova domu. Děj byl neodmyslitelný od velkolepých exteriérových snímků plujících ledových ker, ledovců a vánic. Rasmussen si vymínil, že sám vybere představitele rolí. Měly to být typy, které měly prostě hrát samy sebe, děvče plaché a přitažlivé, ženich udatný a zručný, sok Samo sice stejně statečný, ale zlomyslný a záludný. I ostatní představitelé, rodiče a sourozenci hlavních hrdinů, měli mít výrazné a inteligentní rysy. Nejdřív navštívil Rasmussen spolu s filmaři všechny Eskymáky, kteří se toho času zdržovali v malých skupinkách na pobřeží, a pozval je na velkou letní slavnost do Angmagsaliku. Doufal, že tak bude mít nejlepší příležitost vybrat si „herce“. Všude podél mořského pobřeží, kde se právě konal lov na tuleně z kajaků, je tak bouřlivě vítali, že to každému, kdo znal popularitu Knuda Rasmussena jenom z doslechu, doslova bralo dech. Eskymáci křepčili, tančili a zpívali radostí, když ho uviděli a když se dozvěděli, že s nimi chce slavit velikou slavnost. Letní slavnost probíhala stejně vesele jako všechny eskymácké slavnosti. Tance za zvuků bubnů, zápasy, lov na ledního medvěda, to byly hry, které se v západním či severním Grónsku sotva hrály jinak. Nový byl snad jen závod v jízdě kajakem. Mužové nasedli do svých kajaků a předváděli, co všechno dovedou. Veslovali dopředu i nazpátek, veslovali harpunou 193

nebo rukama. Čeřili vlny, zůstávali dlouho pod vodou a pak, stále pod vodou, jeli dál. Když se na břehu dalo znamení ke startu, vyrazili kajakáři vpřed jako šíp, ven do fjordu. Vytvořila se špičková skupina, čtyři kajaky pluly úplně vpředu. Z břehu je bylo těžko rozeznat. A teď už byly venku na moři a bojovaly s vlnobitím. „Musí objet útes a pak zas jet nazpátek, do fjordu,“ vysvětloval Rasmussen oběma Rakušanům a ukázal na skálu, která jako by byla obrovskou hradní branou a chránila fjord před nepřátelskými nájezdy. Zpěněný příboj a vlny vrhaly kajaky proti útesu. A pak najednou to vypadalo, jako by je všechny bylo pohltilo moře. Tu se vynořily první kajaky na druhé straně útesu z vln a z pěny; ostatní je následovaly, žádný nechyběl. „Nemá vůbec smysl, tohle filmovat, to nám přece nikdo neuvěří,“ mumlal si kameraman Traut. Teď jedou kajaky ve velikém oblouku. Diváci zpozorovali na skále u břehu fjordu řadu malých terčíků. Asi tak z osmnácti metrů vzdálenosti vrhají muži na kajacích své harpuny na terče – zasahují je. A už je tu konečný spurt. 194

Špičky kajaků se zvedají nad rozvlněnou vodu. Dva kajaky letí úplně vpředu, bok po boku. A teď se jeden předsunuje, centimetr po centimetru, a s náskokem asi tak půl délky projíždí cílem. V odstupu tří až čtyř délek pak následují ostatní kajaky. Vítězem je Ereke, nejlepší ve všech závodech, nejúspěšnější lovec medvědů z východního pobřeží. Druhým je Udaré, mladší, ale skoro stejně zdatný. Knud Rasmussen jim blahopřeje a odevzdává Erekovi na znamení vítězství kajak vyřezaný ze zubu narvala. Ereke přijímá vyznamenání, děkuje, přechází k Udarému a podává mu ho. Udaré se rozpačitě usmívá, ale je šťastný. Ereke, nejlepší z nejlepších, ho pokládá za sobě rovného. To ho ctí vlastně stejně, jako by byl dosáhl vítězství. Knud Rasmussen nijak nespěchal při výběru hlavních představitelů. Walter Traut musel nejdřív natočit zkušební snímky. Jedním z nejdůležitějších pomocníků expedice byla Emmy Langbergová, dlouholetá sekretářka Knuda Rasmussena. Pomáhala mu v uplynulých letech při uveřejňování jeho rukopisů, výsledků páté thulské expedice, a bez jejího nezištného zájmu na jeho díle by asi ani tato výprava nebyla proběhla tak úspěšně. Teď se Emmy Langbergová činila při výběru „herců“, a když už to konečně bylo tak daleko, že se mohlo začít s natáčením prvních scén, vžila se do této práce natolik, že Knud Rasmussen mohl klidně opustit filmařskou skupinu a pokračovat ve své vlastní práci v Angmagsaliku. Práce s Eskymáky byla lehká. Rychle chápali smysl děje a hráli a hráli, docela lhostejní k tomu, zda je kamera těsně u jejich obličeje, nebo někde dál. Filmaře čekaly ovšem i úkoly méně příjemné. Mnoho dní po sobě nepřetržitě pršelo. Do stanů pronikala voda. Ani Eskymáci se před ní nedovedli uchránit. Dostali chřipku, angínu, děti dostaly horečku, Ereke za bouře a deště jel kajakem do Angmagsaliku, aby přivezl nové léky. Knud 195

Rasmussen odvezl jednoho malého kloučka motorovou lodí do hlavního tábora, tamější pevné domky skýtaly mnohem lepší možnosti péče. Emmy Langbergová byla na nohou dnem i nocí. Všichni pomáhali, jak mohli. Edi Wieser, který měl za sebou několik semestrů medicíny, rozpoznal první příznaky tuberkulózy. Tady by to potřebovalo docela jinou pomoc, pomyslel si Rasmussen. Snad právě náš film pomůže přesvědčit lidi v Evropě, jak nutně zde potřebují lékaře, nemocnice, zdravotnický personál. Vnitřek Erekova zimního domku v Agmagsaliku měl sloužit jako filmová kulisa. Ereke byl na to velmi hrdý. Rasmussen vydal několik krátkých, přesných příkazů. Položili 400 metrů dlouhé kabely od zdroje energie na palubě Nordstjernen až k Erekovu domku, aby to stačilo pro zásobování velikých reflektorů. V malinké místnosti se spotřebovalo mnoho světla, oknem krytým blánou ze střev pronikalo velmi sporé světlo. Rasmussen byl velmi důkladný. Záleželo mu na nejmenší maličkosti. Lidé v Evropě měli na tomto hraném filmu dostat opravdový dokument, takový byl jeho požadavek i záměr. Denně se točilo sedmnáct až osmnáct hodin. Teprve když pozdě večer přiznala dívka Navarana, jak je unavena, povolil Rasmussen odpočinek i sobě. Ještě se musely pořídit záběry stanů. Těsně vedle Erekova zimního domku postavili stan. Bylo třeba spěchat. Dni se krátily, led ve fjordu před Angmagsalikem se neustále vršil a zhušťoval. Nordstjernen už nesměl otálet. V jednu neděli, když už byly natočeny všechny interiéry, nechal Rasmussen zavolat k sobě do pracovny Ediho Wiesera. Knud vypadal unavený a přepadlý. „Mám k tobě velikou prosbu,“ řekl „Nordstjernen musí zítra vyplout, jinak se už nedostane ledem. Musím odeslat veškerý filmový materiál. Chtěl bych, aby jeden z vás, který se dobře 196

vyzná ve všem, co se filmu týká, jel s sebou, filmová společnost by měla hned zahájit práci.“ Výraz Ediho Wiesera nevyjadřoval velké nadšení; tady v Grónsku se totiž mohlo člověku, který miluje přírodu, opravdu líbit. „Vím,“ pokračoval Rasmussen s úsměvem, „zůstal bys raději tady spolu s Waltrem. Pro naši věc by však bylo velmi užitečné, kdybys jel teď.“ Edi Wieser se teď už zas plně ovládal: „Samozřejmě, jedu,“ ujistil ho. Knud Rasmussen mu podal ruku. „V tobě a ve Waltrovi jsem našel nové, opravdové přátele. Děkuji ti za všechno.“ Rasmussen si nikdy neliboval ve frázích. Co říkal, bylo míněno upřímně. Edi Wieser odvezl filmy do Dánska. Vědecké práce v Grónsku rovněž úspěšně skončily. Bylo to vyčerpání po ukončené práci? Nebo snad chlad, vlhko a bezesné noci oslabily tělo Knuda Rasmussena? Bylo to na hostině na rozloučenou, jedné z těch mnoha, které Eskymáci „svému Knudovi“ pořádali, kdy se naposledy cítil v plné síle. Naposledy si pochutnával na všech eskymáckých lahůdkách: medvědím masu, velrybích ploutvích a zamřelém lososu. Byla to hostina na rozloučenou se životem. Rasmussen onemocněl. Lékaři zjistili otravu masem, provedli v nemocnici v Julianehaabu několik transfúzí a pak ho převezli do Dánska, kde se přidružil ještě zápal plic. Smrt neměla lehké pořízení s tímto houževnatým mužem pevné vůle. Téměř tři měsíce trval jeho poslední zápas. Někdy se už už zdálo, jako by nezlomná povaha Knuda Rasmussena vítězila. A hned začal spřádat plány na další expedici, a dokonce podrobně promýšlel její provedení. Bylo to však vítězství zdánlivé, poslední vzplanutí životního plamínku, který kdysi hořel tak silně a jasně. 21. prosince 1933 pohasl. 197

Dánové ztratili v Knudu Rasmussenovi velikého etnografa a svého národního hrdinu. Eskymáci pak ztratili otce, jenž jim podal pomocnou ruku a provázel jejich první těžké krůčky k civilizaci.

198

DOSLOV Slovo Eskymák je odvozeno z indiánského výrazu ASKIMEG, což znamená „jedlík syrového masa“. Indiáni tak nazvali své sousedy, lidi z nejzazšího severu, protože se od nich nejvíce lišili právě tím, že maso svých úlovků – ryb a tuleňů, mrožů, velryb, pižmoňů i divokých sobů, a to především vnitřnosti, játra a tuk, bohaté na vitamíny, jedli za syrová. Byli to zvláštní lidé. Menších, zavalitých postav, žlutavé, nahnědlé pleti, tuhých rovných černých vlasů, řídkých vousů, lidé veselí a rozmarní, pohostinní až do krajnosti a jindy zase až neuvěřitelně krutí a nemilosrdní. Nikdy jich nebylo mnoho. V jejich chladném domově by se ani mnoho lidí neuživilo. Živobytí tam nebyl nadbytek a ti, kteří tam žili, hájili už i tak dosti těžko svou existenci. Dnes je jich všech dohromady snad 50 000, snad více nebo méně, protože jejich sčítání není z pochopitelných důvodů právě snadné. Asi tak 25-28 000 jich žije na půdě Severní Ameriky a na přilehlých ostrovech, něco přes 20 000 v Grónsku a něco přes tisíc na nejzazším východě SSSR. Je zajímavé, že jich nejméně žije právě tam, odkud přišli. Knud Rasmussen ještě věřil, že Eskymáci jsou a byli původně domovem na půdě Ameriky, a byl přesvědčen, že tzv. Sobí Eskymáci jsou prototypem nejstarších obyvatel amerického severu. Etnografìe od té doby – především zásluhou světového antropologa českého původu, Aleše Hrdličky – dokázala, že Eskymáci nejsou amerického původu, že přišli nade vši pochybu z Asie stejně jako američtí Indiáni, že mají všechny typické znaky svého asijského původu a že jejich jazyk má typicky asijskou skladbu. Archeologickým bádáním pak věda dokázala zcela bezpečně, že prapředkové dnešních Eskymáků přišli na půdu Ameriky jako poslední příchozí z Asie. Přišli přes Beringovu úžinu a odtud se vydali po severním okraji Aljašky, minuli ústí řeky Mackenzie a putovali dále na východ. Z pevniny pak po zimním ledu zamrzlého moře přešli na ostrovy, na dnešní Baffinův ostrov, Devon, 199

Sommersetův ostrov, Ellesmerův ostrov, až se přes úzký průliv dostali do Grónska a podél jeho západního pobřeží na jih. Šli tedy téměř přesně opačně než Rasmussen, který putoval na východ, k Beringově úžině. Zdá se, že tehdy nebyly životní podmínky Dalekého severu tak kruté jako dnes. Počasí se asi ve velkých časových odstupech měnilo, byla období teplejší a po nich zase chladnější, jež však svým pevným ledem při pobřeží a mezi ostrovy umožňovala putování dávných Eskymáků. Jedno z těch krutých období předky dnešních Eskymáků z Grónska vypudilo. Neustálé mrazy a vánice už nebylo možno dále snášet. Příliš silný led vyhnal i zvěř, z moře zmizeli tuleni a mroži a z pevniny odešli pižmoni a divocí sobi. Lidé museli za nimi, stáda zvěře pro ně znamenala život. Odešli tedy z Grónska a vrátili se, kudy přišli, pravděpodobně až za Beringovu úžinu, do Asie. Po nich zbyly pozůstatky dávných sídlišť, zbytky chýší z kamenů, právě ty, jež Rasmussen v Grónsku a podél dávné cesty Eskymáků nacházel. Neodešli však úplně všichni. Najděte si na mapě Kanady Hudsonův záliv a na jeho západním břehu stanici Churchill. Narýsujeme-li si odtud čáru k Velkému Medvědímu jezeru a řece Mackenzie, značí nám tato čára téměř přesně hranici velkých kanadských lesů. Od této čáry na východ, celý ten ohromný trojúhelník, končící na severovýchodě Melvillovým poloostrovem, je bez lesů; tundra se spoustou jezer, jezírek, vodních toků, v létě obrovská bažina plná komárů, střečků a ovádů, v zimě tichá, bílá, lehce zvlněná pláň, pokrytá mohutnou vrstvou větrem udusaného sněhu. A právě sem, do této končiny, do vnitrozemí severní Kanady, do poříčí řek Kazan, Thelon a Back se tehdy uchýlila část dávných Eskymáků a zůstala tam. Zůstali tam po staletí, tak dlouho, že zapomněli na existenci moře, zapomněli, že vůbec kdy u moře žili. Přestal pro ně existovat kajak a harpuna, ponechali si jen sáně, oštěp a luk. Život těchto lidí tehdy zachránila stáda divokých sobů a ryby v řekách a jezerech. Přežili ledové období, vytrvali dodnes. Jsou to oni Sobí Eskymáci (anglicky nazývaní Caribou Eskimos), o nichž Rasmussen také vypráví. 200

Když se počasí opět upravilo, vydali se Eskymáci znovu z Asie, znovu na velkou pout. Snad v legendách, v ústním podání, přežily zprávy o tom, že kdysi pobývali daleko na východě, snad putovali opět za zvěří a obživou. Skutečností je, že tato druhá vlna putování vedla Eskymáky znovu stejnou cestou, podél pobřeží a přes ostrovy, opět až do Grónska, kde se později doslali do styku s prvními bělochy, Vikingy. Eskymácké kmeny zalidnily, byť řídce, celý americký sever. Setkaly se také s těmi, kdož tam zůstali z oné první vlny stěhování, se Sobími Eskymáky. Ti si mezitím už ve vnitrozemí zvykli a nevrátili se k harpuně, lovu tuleňů a mrožů, k životu lidí žijících u moře a z moře. Potom přišli bílí muži. Napřed Vikingové do Grónska a na Labrador (i tam byly nalezeny zbytky vikinských osad), potom nepřišel delší dobu nikdo až dotud, kdy na Daleký sever začali pronikat velrybáři, zlatokopové a lovci kožešin. Eskymákům dal tento styk mnoho nového, ale ne vždy dobrého. Od bílého muže získali za své kožešiny pušky, ocelové nože, sekery, kávu, čaj, jehly a spoustu jiných pokladů, které jim usnadňovaly život v ledových pustinách. Bílý muž jim však také přivezl nemoci, velmi zákeřné a pro Eskymáky nebezpečné, protože proti nim nebyli dostatečně odolní. Nakažlivé nemoci je kosily jako mor, a navíc jim bílý muž přivezl a nabídl další morovou ránu – alkohol. Bílý muž byl také – až na malé výjimky misionářů k Eskymákům vlídný a přátelský jen tehdy, když je potřeboval. Lovec kožešin i velrybář je vykořisťovali tím nejsurovějším způsobem Prakticky celý sever Kanady se stal majetkem kožišinářské Společnosti Hudsonova zálivu (slavné Hudson Bay Company, zkratkou HBC). Společnost vybudovala dokonalou sít stanic a nutila kanadské Indiány a Eskymáky, aby pro ni pracovali, aby jí prodávali svůj úlovek kožešin za pakatel. Ochrana misionářů proti všemocné Společnosti byla neúčinná už proto, že misionáři – katoličtí, a ještě více protestantští – byli do značné míry odvislí od stanic hudsonské Společnosti, jakožto zásobovacích a záchytných bodů v kanadských pustinách. Taková byla situace v době, o níž vypráví Rasmussen. Od jeho dob se mnohé změnilo. Eskymáci žijí dále, ale jen někteří z nich žijí 201

starým životem kočovných lovců. Na severu americké pevniny byly objeveny vydatné zdroje nerostného bohatství, například med na řece Coppermine, uran u Velkého Medvědího jezera a jiné a jiné. Za druhé světové války a po ní vyrostla na Dalekém severu celá sít vojenských stanic, letišť, raketových základen a protiraketových zařízení. Eskymáci je pomáhali budovat a zásobovat. Eskymáci jsou na nich zaměstnáváni jako manuální a pomocní pracovníci. Bydlí na těchto výspách civilizace bílého muže nebo v jejich blízkosti. Bílý muž jim dával a dává, prodával a prodává všechno možné. Eskymáci jsou přece také zákazníci! Něco jim daruje, velkoryse se tomu říká pomoc zaostalým Eskymákům. Daruje jim to proto, že přece jen cítí výčitky svědomí vůči těm drobným, veselým lidičkám, praobyvatelům Dalekého severu, kdysi velkým lovcům tuleňů, velryb, mrožů a divokých sobů, velkým kajakářům a cestovatelům na sáních, pro něž zimní cesta do Grónska za přáteli a známými byla pouhým výletem, procházkou pouhých několika tisíců kilometrů. Zbývá otázka, nebo spíše několik otázek. Jsou dnes Eskymáci šťastnější? Žije se jim lépe? Roste jejich počet, nebo jich ubývá? Zmizí, nebo nezmizí z řad lidstva? Na tyto a další otázky nám může dát odpověď jen budoucnost. Václav Šolc

202

Vysvětlivky Alkoun – polární pták veliký asi jako drozd, obratný letec, plavec a potápěč, jedině v době páření a rozmnožování sídlí na pevnině. Amundsen Roald – 1877-1928 – norský polárník. V letech 1905-1908 první proplul Severozápadní cestou. 1911 dosáhl jako první jižního pólu, 1926 po Byrdovi přeletěl severní pól. 1928 se zúčastnil záchranných prací ztroskotané vzducholodě Italia (Umberto Nobile, František Běhounek). Od té doby nezvěstný. Anorak – eskymácký kožešinový oděv; Archeologie – speciální historická věda o kultuře a památkách předhistorických; Bouřňák – (buřňák) mořský pták příbuzný albatrosu, s dlouhými křídly a se silným hákovitým zobákem, výborný letec; Dryas – dryádka horská, plazivý severský a vysokohorský keřík rostoucí i v evropských velehorách. Stopy této rostliny byly nalezeny v mnoha rašelinách, což je důkaz o její existenci v době glaciální (ledové). Etnografie – národopis,– historická věda, která se zabývá osobitostmi materiální i duchovní kultury a způsobu života jednotlivých kmenů, národností a národů. Fakír – v překladu znamená „nuzný“, v přeneseném smyslu „potřebující milost“. Ve světě východních náboženství, hlavně islámu, je to název mužů, vedoucích zbožný život, tj. mnichů. Fjord – údolí ledovcového původu zatopené mořem (vzniklé poklesem pobřeží nebo vzestupem mořské hladiny); fjordy vnikají hluboko do pobřeží pevnin nebo ostrovů, břehy mají obyčejně strmé a vysoké. Polární končiny obou polokoulí jsou bohaté na fjordy. 203

Hranostaj – šelma kunovitá. V létě má srst narudle hnědou, v zimě bílou, kníry a konec ocasu vždy černé. Kožešina z hranostaje – hermelín – bývala kdysi vzácná. Šily se z ní nebo se jí zdobily pláště panovníků. Dnes už není tak ceněna. Jílovec – hornina; je to přirozeným způsobem zpevněný a ztvrdlý jíl. Jola – malý lehký člun, který si velké lodi vozí s sebou. Kaledonské vrásnění – horský útvar, postupně vznikající ve starších prvohorách v několika fázích (kambrium, silur, devon); Kamiky – vysoké eskymácké holínky většinou z tulení kožešiny; Kandysový cukr – bílý nebo nažloutlý druh rafinovaného cukru, vyráběný ve formě velkých srostlých krystalů; Kartografie – věda o zhotovování map; Katecheta – učitel křesťanského náboženství; Kyz – nerost kovového vzhledu, sloučenina kovů; Losos – velká dravá ryba, jejímž domovem jsou moře studeného zeměpásu a chladnější moře severního pásma mírného. Na dobu tření se stěhuje z moře do řek. Jeho maso je velmi chutné a ceněné. Lumík – hlodavec z podčeledi hrabošů; Mrož – největší ze savců ploutvonožců. Dosahuje délky 6-7 m, váhy 1000-1500 kg. Na rozdíl od tuleně má prodlouženy horní kly (60-80 cm). Kůži má téměř lysou, barvy žltuté až nahnědlé, u starších zvířat zbarvení do šeda. Dnes už žije jen v polárních krajinách, zvolna vymírá. Nansen Fridtjof – 1861-1930, norský cestovatel, zoolog, pracovník muzea. Nechal svou slavnou loď Fram (= Vpřed) zamrznout v ledovcích, aby ji pak mořský proud doplavil téměř k severnímu pólu. Přiblížil se k němu až na 450 km, změřil hloubku Severního ledového oceánu, dokázal existenci mořských proudů mezi Sibiří a Grónskem. Později byl 204

veřejným činitelem, zejména po 1. světové válce. Roku 1922 dostal Nobelovu cenu míru. Národopis – viz etnografie; Narval jednorohý – kytovec z čeledi plískavic, je 2-3 m dlouhý. Samcům trčí z levé poloviny přední části lebky přímý dlouhý roh, šroubovitě točený. Žije v hejnech daleko na severu, ponejvíce na 70-80° sev. šíře. Jeho rohy byly velmi ceněné, prášek z nich se užíval jako lék. Peary Robert Edwin – 1856-1920, americký námořní důstojník a polárník. Roku 1900 určil ostrovní polohu Grónska, 6. dubna 1909 dosáhl jako první severního pólu. Pižmoň – přežvýkavec z čeledi dutorohých, spojuje rod turů s ovcemi. Dosahuje délky 2,4 m, výšky něco nad 1 m, ocas má jen 7 cm dlouhý. Žije v tundrách Severní Ameriky a v Grónsku. V diluviu se vyskytoval i v Čechách a na Moravě. Rosomák – šelma kunovitá, délka 85 cm. Srst má dlouhou a temně hnědou, na bocích podélný bílý pruh. Žije na severu. V době ledové a diluviální se vyskytoval v severní Evropě až k Alpám. Ross John – 1777-1856, anglický polárník skotského původu. Hledal Severozápadní cestu, objevil poloostrov Boothia v Severní Americe. Nezaměňovat se synovcem Rossem Jamesem Clarkem, 1800-1862, rovněž polárníkem, který objevil ostrov krále Viléma a magnetický severní pól v r. 1831, kromě velkých objevů v Antarktidě. Sněhule severní – pták příbuzný strnadovi. Na zadním prstu má dlouhý ostruhovitý drápek. Žije od 65 sev. šíře až k pomezí vzrůstu rostlin v tundře. Za krutých mrazů se někdy objeví jako vzácný host i u nás. Sob – parohatý sudokopytník. Žije v severních krajích polárních, v Evropě. Asii, Americe (v Severní Americe odrůda karibů), dnes i ochočený.

205

Svišť – patří k hlodavcům veverkovitým, má dlouhou, hustou, temně hnědou srst, na bocích světle šedou. Vyskytuje se ve vysokohorských oblastech. Šaman – pohanský kněz, který prostředkuje styk mezí lidmi a duchy. Trans – vytržení, extáze; Triangulační značky – značky k měření krajiny; základ pro měření tvoří horizontální úhly v trigonometrické sítí. Tuleň – patří k řádu ploutvonožců, je pozoruhodný svou družností a láskou k mláďatům. Existuje několik druhů tuleňů, žijí na severní polokouli poblíž břehů mírného a studeného pásma. Počátkem zimy se stěhuji jižněji, zejména před plujícími ledovými krami.

206

Obsah Mezi eskymáckými dětmi............................................................... 5 Nansenova expedice...................................................................... 14 Expedice k „novým lidem“ .......................................................... 17 První samostatná expedice ........................................................... 40 Druhá thulská expedice ................................................................ 68 U lidí za „velikým mořem“ .......................................................... 91 DOSLOV........................................................................................ 199 Vysvětlivky ................................................................................... 203

207

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 129

Lieselotte Düngel-Gillesová KNUD RASMUSSEN Výpravy za Eskymáky Z původního německého vydání Knud Rasmussen, vydaného nakladatelstvím Altberliner Verlag Lucie Groszer, přeložila Zuzana Tausingerová. Doslov napsal Václav Šolc. Ilustroval Josef Žemlička. Vydal jako svou 4272. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1974. Odpovědná redaktorka Eva Dolejšová. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Technický redaktor Karel Krch. Vytištěno v NDR. 11,25 AA /text 9,58, ilustr. 1,67/11,70 VA. Náklad 25 000 výtisků. 1. vydání. Brožovaný výtisk 17,70 Kčs. 13-817-74 14/64 Vázaný výtisk 22.– Kčs

208