Lidská práva teorie a praxe ( právo na život )

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Lidská práva – teorie a praxe ( právo na život ) Bakalářská práce

Autor:

Lukáš Mikeska Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Vladimír Tetur

Červen, 2012

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 27.6. 2012

Lukáš Mikeska

2

Poděkování Za výbornou spolupráci a pomoc bych chtěl tímto poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Vladimíru Teturovi, rovněţ tak za jeho odborný dohled, profesionální přístup, cenné rady a připomínky a poznatky z praxe.

3

Anotace: Bakalářská práce je zpracovaná v rozsahu daného tématu a obsahuje historický úvod do problematiky lidských práv, resp. práva na ţivot, kde popisuje náhled vývoje aţ po současnost. Dále se práce zaměřuje na realizaci práva na ţivot v oblasti interrupce a trestu smrti. Práce je zaměřena na dané aspekty jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické. Kapitoly jsou členěny tak, ţe pro dané téma začínají obecnými informacemi a historickým vývojem. Poté se zaměřují na současný stav a rozdíly v jednotlivých státech a jejich legislativách.

Klíčové pojmy: právo na ţivot, všeobecná deklarace lidských práv, základní lidská práva, interrupce, eutanázie, trest smrti

Annotation: This bachelor work is edited in range of given theme. It contains historical view in problems of Human rights, respectively Right to life where it describes a view to evolution of this main human right and present situation. This work also aims at practical implementation of right to life in such aspects as abortion and death sentence. Work is aimed on both theoretical as well as practical aspects. Chapters are divided in sections, they begins with common informations and historical development. Then contemporary status and diffrences in single states are described. Keywords: Right to life, The universal declaration of human rights, elementary human rights, abortion, euthanasia, death sentence

4

Obsah Úvod……………………………………………………………………………………………………………………...….…. 6 1. Krátká geneze pohledu na právo na život…………………………………………………...….…..7

2. Právo na život jako jedno ze základních lidských práv………………………………..………13

3. Některé problémy související s praktickou realizací práva na život (např. interrupce, dovolené zbavení života)…………………………………………………………21

4. Právo na život a problematika trestu smrti ……………………………………………….………33

Závěr……………………………………………………………………………………………………………………………..44 Seznam použité literatury………………………………………………………………………………………….…..45

5

Úvod

Bakalářskou práci jsem zpracoval na téma lidská práva s konkrétním zaměřením na právo na ţivot. Vzhledem ke skutečnosti, ţe je toto téma velmi široké a rozsáhlé, zaměřil jsem se ve své práci pouze na konkrétní aspekty pojaté jak z historie, tak i současnosti a snaţil jsem se je podrobněji rozebrat a popsat v jednotlivých kapitolách této práce. V první kapitole se zabývám problematikou práva na ţivot v souvislosti s lidskými právy. Dále pak samotným historickým vývojem lidských práv od 18. století aţ po současnost, kde jsem se snaţil zachytit vývoj práva na ţivot z pohledu vývoje celé společnosti. V druhé kapitole se potom věnuji samotnému právu na ţivot. Jeho teoretické i praktické stránce s ohledem na jeho evropský i mezinárodní historický vývoj. Více jsem se zaměřil na vývoj práva na ţivot ve 20. století a jeho zařazení do legislativy ČR, které nebylo vţdy jednoznačné. Třetí kapitola pojednává o hodně diskutovaných otázkách, které souvisejí s právem na ţivot. Jedná se o interrupci a eutanázii. Různé chápání a výklad těchto pojmů, znamená také různý výklad práva na ţivot. Poslední kapitola je věnována problematice trestu smrti. Jak se vyvíjel v různých kulturách a časových obdobích. Více se pak věnuji současné situaci, rozdíly mezi státy, kde je trest smrti zanesen do trestního práva a mezi těmi státy, kde trest smrti zaveden není.

Tato práce reflektuje právní úpravu k datu 31. prosince 2011.

6

1.Krátká geneze pohledu na právo na život Problematika práva na ţivot je zakotvena v mnoha historických i současných dokumentech jako například Všeobecná deklarace lidských práv, Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebo také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Právo na ţivot je jedním ze základních lidských práv. Z pohledu svobody, pravidel a práva samotného existovala lidská práva i ve starších společnostech. Lidská a občanská práva jako systém a součást ústav byla vybojována a prosazena aţ v samotném průběhu revolucí. Při nich se totiţ konkrétní tradiční svobody stavovské společnosti přeměňují ve všeobecnou svobodu člověka samotného. K tomuto právě došlo v deklaraci lidských práv v osmnáctém století. 1 Lidská práva jsou univerzální, týkají se lidí všech kultur, ras, náboţenství, národností, stavů, zkrátka lidí obecně. Jsou zaloţena na lidské přirozenosti a nositelem je kaţdý jednotlivec. Lidská práva jsou vrozená a mají svůj původ ještě před vznikem státu, neboť vyplývají z lidské přirozenosti. Stát můţe tato práva pouze uznávat, nikoliv propůjčovat či vytvářet. Ústava je pouze deklaruje, nikoli vytváří. Člověk nezískává svá práva prostřednictvím státu či ústavy, ale jednoduše se s nimi narodil, jsou to jeho vrozená práva ( native rights ). Tato práva jsou základním stavebním materiálem kaţdé politické společnosti, neboť kaţdý stát, který lidská práva přechází či potlačuje, nemá trvání. Dále lidská práva vyţadují od státu respektování sféry osobní svobody, která je předem daná. Stát by neměl mít moţnost dělat, co se mu zlíbí, a neměl by mít moţnost zasahovat do důleţitých oblastí individuální svobody.

2

Kdyţ si uvědomíme, na jakých základech byla vybudována tato starší společnost, je jisté ţe tento vývoj lidských práv musel působit velmi převratně. V této starší společnosti je velmi důleţité prostředí v ohledu na formu ţivota, například šlechtická, duchovní, selská či měšťanská. Tehdy nemohl kaţdý zastávat jakékoliv postavení. Strukturu společenského řádu

HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 8 1


7

určuje pouto kaţdého jednotlivce ke svému původu, zvykům, prostředí a k jeho stavu. Změnit svůj stav a stát se někým jiným bylo tehdy velmi nereálné a téměř naprosto nemoţné. 3 Následný historický vývoj byl takový, ţe stavovská společnost skrze vzestup království a vznik centralizované státní moci ztratila sociální rovnováhu. Staré samosprávné části rodů, panstva, stavů, měst a církví, které uţ dávno nebyly pevné, se přesunuly na ústřední vyšší územně správní celky. Šlechta ztratila svou starou ochrannou úlohu. Církev se začala dělit o své výchovné a sociální úlohy se státní správou. Se sílící centralizovanou soudní a policejní mocí postupně oslabovala stavovská práva. 4 Historický průlom v oblasti lidských práv nastal v letech 1776 a 1789, kdy převládly nároky vycházející ze samotného lidství, individuální charakter, existence práv jiţ před existenci státu, omezování moci státu. Americká i francouzská deklarace se odvozují od těchto všemoţných nadějí a očekávání různého původu. To co se před tím vyskytovalo v mnoha různých směrech a oblastech, se náhle spojilo v jediný ústřední směr. Mnoho postojů a myšlenek se sjednotilo, civilizační vzestup, náboţenské a občanské války raného novověku, v jejichţ průběhu stát získal funkci usmiřovatele společnosti, vytváření národních společností. Nadnárodní stavovské struktury nahradily spolky poddaných. Dále vzniklo sjednocující působení moderního práva stanoveného a vykonávaného státními instancemi. Nástup těchto procesů neprobíhal jednotně, byl provázen mnoha zvraty a na mnoha místech si hájil své místo starý řád. 5 Druhá polovina 18. století je provázena větší volností, lidé se vymaňovali ze starých společenských a politických svazků, stavovský řád se postupně stával přeţitkem. K nastolení větší rovnosti a volnosti napomohli hnutí za svobodu a revoluce, k nimţ docházelo ve Francii a ve Spojených státech, mnohdy byly doprovázeny i násilím. Deklarace lidských a občanských práv, které se od této doby začaly stávat běţným jevem, je měly udrţet navţdy a HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 10 3



8

zakotvit je v ústavě. Osmnácté století bylo dobou rozvoje a průlomu v oblasti lidských práv. Devatenácté a částečně i dvacáté století bylo dobou budování a pozitivizace. Původní hesla francouzské deklarace, jako morální apel a výzva byla nyní přeformulována do střízlivého jazyka státního zákonodárství. Z lidských práv se stala práva základní. Lidská práva 19. století se ve státní sféře a zákonech stávají charakteristická pro evropský ústavní vývoj. 6 Pod tímto vlivem je také obsah deklarace práv. Občané v nich vyhlašovali boj všemocnosti státu, přičemţ se opírali o právo na odpor a na tradice přirozeného práva. Tyto deklarace se zakládali na jednotě lidského rodu a na skutečnosti, ţe všichni lidé povstali z jediného stavu, a tím se narodili rovnoprávní a se stejnými přirozenými právy. Ve jménu vrozených přirozených práv lidé poţadovali od státu práva občanská. Ta byla chápána jako souhrn přirozených práv, která jiţ jednotlivci měli, ale jejich dodrţování si jednotlivec nedokázal prosadit, protoţe byl příliš slabý. V tomto období převládali teorie o osobnostních a vrozených právech člověka, která zahrnují všechno, co k člověku od přirozenosti patří, jeho ducha a tělo, jeho osobnost se všemi jejími schopnostmi, činnostmi a přirozenými projevy. V tomto smyslu zvolil Fridrich List ve svém návrhu würtenberské ústavy pro kapitolu o lidských právech nadpis „Zvláštní smluvní potvrzení vrozených práv“. Odvolával se bezprostředně na člověka, stejně jako v přirozeném právu. Stát, který poskytoval základní práva hrál pouze úlohu nevyhnutelného kurátora a právního zástupce. Od poloviny devatenáctého století se začalo od této představy lidských práv upouštět. 7 Celková teorie a formulace základních práv obsaţených v ústavách se postupně přeměnili v základní stavební a spojovací prostředky státní jednoty. Po ztroskotání revoluce 1848 pronikl do popředí státní pohled na základní práva, cílem bylo pozvednutí osobnosti skrze stát ke svobodě, jak to formuloval uţ v roce 1831 Droysen. Zároveň to znamenalo, ţe konkretizace základních práv v pozitivně právním zákoně nyní získává nový význam. Všeobecné deklarace bez zákonných prováděcích pravidel byly jiţ povaţovány za nesmyslné.

HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 13, 14 6

HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 13, 14 7

9

Postupně se z lidských práv staly pouhé ideje regulující jednání státu. Posléze vznikl ryze právní stát. 8 Koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého postupně zanikalo chápání základních práv jako lidských práv, například v Německu, Francii, Itálii a dalších zemích. Kupříkladu v Německu se po roce 1945 ústavní vývoj spíše vrátil od problematiky právního pozitivizmu k přirozeně právním východiskům lidských a občanských práv. Zatím co v jiných zemích ustoupila liberální práva a svobody formulacím sociálního státu, v Německu se znovu vyhlašují za základní práva člověka. Vývoj v Německu po roce 1945 byl stále zřetelněji následován také na mezinárodní úrovni. Došlo k novému oţivení oblasti lidských práv v právu mezinárodním. Jednotlivec měl dostat vůči státu svá práva. Jiţ charta OSN deklarovala v prvním článku jako cíl také základní myšlenku o úsilí a podpoře, upevňování a dodrţování lidských práv a základních svobod všech bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka či náboţenství. Z této myšlenky se vyvinula Všeobecná deklarace lidských práv. Právě v ní se spojují stará práva na svobodu a na účast se základními sociálními právy v jeden celek. Dále zahrnuje právo na ţivot, svobodu a bezpečnost jednotlivce, zákaz otroctví, diskriminace a mučení, právo zaručující volnost pohybu a azyl, ochranu majetku, svobodu myšlení a shromaţďování, náboţenskou svobodu, právo na práci, na stejnou mzdu za stejnou činnost, právo na odpočinek, volný čas, placenou dovolenou a mimo jiné také právo rodičů na výchovu dětí. Dále poprvé uvádí také kulturní práva, kupříkladu právo svobodně se podílet na kulturním ţivotě společnosti, těšit se z umění a právo na podíl na vědeckém pokroku a jeho vymoţenostech. V preambuli deklarace jsou mimo jiné uvedeny zkušenosti, které vedly k univerzální deklaraci lidských práv. V závěrečném článku 30 je zdůrazněno, ţe ţádný stát, ţádná skupina ani osoba nemá právo vykonávat nějakou činnost nebo jednat tak, aby byla zničena práva a svobody. Přestoţe Všeobecná deklarace z roku 1948 byla jakýmsi doporučením, stala se výchozím bodem celé řady regionálních a globálních smluv, v nichţ se začala lidská práva chápat v měřítku celého světa. Jako příklad bych uvedl Evropskou konvenci k ochraně lidských práv z roku 1950, Americkou konvenci lidských práv v rámci Organizace amerických států (OAS) z roku 1969, Helsinskou deklaraci, neboli závěry konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975. K celosvětovým dohodám patří obě mezinárodní smlouvy o občanských a politických právech a o hospodářských, sociálních HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 15, 16 8

10

a kulturních právech. Schválilo je generální shromáţdění OSN v roce 1966 a v platnost vstoupily v roce 1976. Trvalo téměř třicet let, neţ výzva k dodrţování lidských práv z roku 1948 dostala závaznou právní podobu, a to pouze v některých zemích světa. K těmto dohodám se dodnes nepřipojila Čína, USA a většina arabských zemí. Také dnes jsou nástroje kontroly vyuţívány spíše nedostatečně, neboť i dohlíţecí činnost nejvyššího komisaře pro lidská práva zaznamenala dosud jen málo konkrétních výsledků, důleţitý posun je ovšem v tom, ţe můţe být veřejně diskutováno a posuzováno porušování lidských práv ze strany členských států OSN. Deklarace OSN, která byla schválena v roce 1948, se projednávala přes tři roky. Osm států se zdrţelo hlasování, byly to: Sovětský svaz a komunistické státy, Saudská Arábie a Jihoafrická republika. Důvodem odmítnutí těchto zemí byl poţadavek většího zdůraznění zájmů celku před zájmy jednotlivce. To platilo pro komunistické státy stejně jako pro islámsky orientovanou Saudskou Arábii. 9 Podle Hanse Maiera představuje Všeobecná deklarace lidských práv přijatá v prosinci roku 1948, budovaná na koncepci lidské přirozenosti, základní momenty: rozumnost, svoboda rozhodování a svoboda vědomí. Které zakládají důstojnost a integritu kaţdé lidské bytosti. Proti tomuto konceptu se od sedmdesátých let 20. století formuje výrazná opozice, a to především zásluhou zemí třetího světa. Ta se podle Maiera opírá o jiná neţ o euro-americká ideová východiska. Proti právům jedince se na první místo staví práva národů, která také často vyznávají jiné kulturní hodnoty a náboţenství, neţ Evropané a Severoameričané. Dle teorie Hanse Maiera Všeobecná deklarace lidských práv stojí především, jak ukazuje její preambule, na personalistickém pojetí člověka, vyrůstajícím z ţidovsko-křesťanské tradice. V době, kdy byl text deklarace koncipován a později i přijat, byla vůči těmto ideovým myšlenkám značná část filozofických směrů buď otevřeně nepřátelská, nebo k ní zaujímala více či méně kritický postoj. V 60. a 70. letech se filozofická zaujatost vůči základním ideám deklarace ještě více vyhrotila nástupem strukturalismu a poststrukturalismu a později i radikální postmoderny. Souviselo to s odmítáním všech forem subjektivity a personality, a také s výrazným nominalismem, odmítajícím jakýkoliv odkaz k něčemu univerzálnímu. V posledním desetiletí 20. století se proti těmto filozofickým postojům zvedla vlna odporu. Vystoupili myslitelé, kteří si uvědomovali problematičnost těchto postojů pro budoucnost civilizace. Kupříkladu myšlenky francouzského myslitele L. Ferryho, ţe neexistuje-li ţádný HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 17-20 9

11

odkaz k univerzálnímu, pak je nesmyslné mluvit o jakékoliv závaznosti mravní, ale především právní, a ţe je-li tomu tak, otevírají se dveře novému barbarství. 10 Dále Hans Maier vyslovil obavu, ţe po nadějném vývoji lidských práv po 2. světové válce, došlo navzdory pádu komunismu ke stagnaci v této oblasti, takţe dnes se vývoj z tohoto pohledu spíše zastavil. 11

HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 ISBN 80-85959-86-0, str. 21-25 10


12

2. Právo na život jako jedno ze základních lidských práv Dle Výboru pro lidská práva je právo na ţivot „nejvyšším právem lidské bytosti“ a jeho zachování představuje nezbytný předpoklad pro výkon všech ostatních lidských práv. Paradoxně ho zatěţují určité nejasnosti ve výkladu. 12 Jednou z nich je jeho definice, nebo přesněji definice ţivota. Mezinárodní texty i národní ústavy sice definují a upravují právo na ţivot, vesměs shodně, nebo velice podobně. Avšak definice „ţivota“ se mnohdy různí, stát od státu. Americká úmluva například stanovuje, ţe právo na ţivot musí být chráněno „obecně od početí“. Oproti tomu Všeobecná deklarace ve své definici lidské bytosti (čl. 1) prosazuje hledisko duchovního ţivota, před kritériem ţivota biologického: Všichni lidé… jsou nadáni rozumem a svědomím“. V této otázce, která je dnes, díky pokroku lékařství, aktuální vykazuje Evropská judikatura velkou opatrnost. Nespecifikuje přesně zda se čl. 2 týká přímo plodu, zda je mu přiřazováno implicitně omezené právo na ţivot. Z toho plyne, ţe se patrně právo na ţivot uplatňuje aţ po narození. 13 V České Republice je tato problematika poměrně podrobně a přesně zpracována ve vyhlášce č. 11/1988 Sb. o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky. Podle §2 této vyhlášky, se narozením, tedy vznikem ţivého jedince, rozumí úplné vypuzení plodu z těla matčina, jestliţe plod po narození projevuje známky ţivota a má porodní hmotnost (500g a vyšší, nebo méně neţ 500g pokud přeţije 24 hodin po porodu). Známkami ţivota se rozumějí dech, nebo akce srdeční, nebo pulsace pupečníku, nebo aktivní pohyb svalstva. Je tedy poměrně přesně definován počátek ţivota a tím i vznik práva na něj. 14

SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN 80-210-1485-7, str. 160 12

SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN 80-210-1485-7, str. 160 13

ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 15 14

13

Oproti jinak rozšířené zásadě, ţe ţivot (a tedy i právo na něj) začíná v okamţiku, kdy je plod schopen ţít mimo tělo matky, povaţuje katolická církev počátek lidského ţivota ve chvíli početí. Tedy, ţe je nutné chránit ţivot jiţ od embryonálního stavu, protoţe plod (v jakémkoliv stádiu vývoje) = lidský ţivot. Další odlišnou právní úpravou definice ţivota uznávaná v Německu – plod se stává člověkem od okamţiku prvních porodních bolestí. 15 Velmi podobné českému modelu je pojetí počátku ţivota v právních ustanoveních Spojeného království. Ţivot vzniká v okamţiku, kdy je plod schopen ţít mimo tělo matky bez ohledu na to, zda uţ se narodil. To odpovídá přibliţně 22. – 28. týdnu vývoje. I zde se samozřejmě projevil vliv rozvoje lékařství, v dřívějších dobách v podstatě nebylo moţné určit zdravotní stav a další aspekty u nenarozeného plodu. Jediné, co šlo poměrně jasně určit, byl pohyb plodu, coţ matka přirozeně sama na sobě cítila. Oproti tomu v dnešní době je moţné, především pomocí ultrazvuku, poměrně přesně zjistit, kdy začne pracovat srdce plodu a zda není narušen vývoj. 16 Právo na ţivot - patří mezi práva, do nichţ nelze zasahovat. Stát je musí ponechat nedotčena, nedotknutelná práva. Je to rozdílný termín neţ základní práva, jehoţ obrysy jsou neurčité. A také proto, ţe výrazy „Lidská práva“ a „Základní práva“ jsou zaměnitelné. Základní práva v podstatě označují klasické svobody, jeţ jsou vlastní samotné důstojnosti člověka. Ale pouze několik práv z nich nelze měnit, či zrušit. Vytvářejí tzv. tvrdé jádro lidských práv – práva, jejichţ derogace není povolena. Krom práva na ţivot do této skupiny patří právo nebýt mučen a podroben nelidskému zacházení, zákaz nevolnictví a otroctví a zákaz zpětné účinnosti trestního práva. Někdy jsou tato čtyři práva z tohoto „tvrdého jádra“ základních lidských práv také označována jako elementární práva. Ty představují práva jednotlivce, která se vztahují k tělesné a morální integritě člověka a ke svobodě. Elementární práva je nutno povaţovat za nezcizitelné atributy člověka, jeţ jsou zaloţeny na hodnotách, které se objevují v zásadě ve všech kulturních dědictvích i společenských systémech. Tuto analýzu posiluje skutečnost, ţe výše zmíněná práva obsahují „zaručené humanitární minimum“ přiznané obětem ozbrojených střetů, jeţ mají či nemají mezinárodní povahu – článek 3, společný pro Ţenevské úmluvy SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN 80-210-1485-7, str. 131, 134 15


14

z roku 1949. Zároveň tato čtyři práva společná všem třem velkým textům listiny (Americké i Evropské úmluvě o lidských právech a Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech). Vytvářejí minimální standard lidských práv: lze je uplatnit vůči komukoli, kdykoli a kdekoli. Práva na svobodu myšlení, svědomí a vyznání přísluší k právům, od nichţ nelze odstoupit podle Paktu OSN. Z těchto důvodů tato práva mají zvláštní autoritu v poměru k ostatním vyhlášeným právům (přinejmenším v teoretické rovině). 17 Právo na ţivot je obsaţeno v článku 6 Listiny základních lidských práv a svobod. Článek 6 má čtyři body, z nichţ vychází zmiňovaná tři slova: Právo na ţivot. V praxi je to však mnohem sloţitější, je zde mnoho prostoru k diskuzi ohledně správného vyloţení článku 6. Zvláště pak jeho čtvrtého bodu. I kdyţ je tedy teorie výkladu práva na ţivot sloţitější, nemění to ten fakt, ţe právo na ţivot je v naší ústavě zakotveno, jako jedno ze základních lidských práv. Jde tedy o právo ústavní, je spojeno s biologickou podstatou člověka. V Listině je tak vyjádřena základní hodnota, která má absolutní platnost, to znamená, ţe jde o právo, které musí stát a kdokoliv jiný respektovat. Z hlediska praktického jde především o otázky ochrany ţivota, rozhodování o ţivotě, s čímţ souvisí ochrana ţivota před narozením a interrupce. K problematice práva na ţivot patří samozřejmě i otázka eutanazie. Poslední zmíněná věc je zvláště v poslední době hojně diskutována jak na úrovni vlády jednotlivých států, tak i na úrovni vyšší nadnárodní (např. v rámci EU, OSN). 18 Lidské právo musí být posuzováno v kontextu sloţitého a dlouhodobého historického vývoje. Na tuto oblast působilo (a působí) mnoho vlivů, zejména politické uspořádání, ekonomická situace, vliv jednotlivých církví a náboţenství vůbec a v neposlední řade i geografická poloha – v tomto posledním případě se jedná hlavně o to, jak kultura a myšlení jednoho státu, nebo národu ovlivňovala smýšlení svých sousedů a jak daleko dosahoval takový vliv, zvláště v době před průmyslovou revolucí se informace a tím pádem i vliv přenášely podstatně delší dobu. Tyto podmínky samozřejmě působí i dnes. A jsou předmětem posuzování a hodnocení různorodými skupinami lidí i jednotlivců. Proto se názory na toto téma velmi liší, pokud je

SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN 80-210-1485-7, str. 131, 134 17


15

posuzováno laiky, či odborníky. I mezi odborníky je právo na ţivot posuzováno dosti rozdílně, povaţujeme-li za ně např. lékaře, právníky, či teology. 19 Konkrétně pro Českou Republiku, se v minulém století definice práva na ţivot několikrát změnila a jeho zakotvení v ústavě a textové vyjádření přišlo aţ v roce 1993. V ústavě republiky Československé z roku 1920 bylo právo na ţivot vyjádřeno jako ochrana ţivota a bylo dále konkretizováno v ustanovení o osobní svobodě. Je to tedy nejbliţší způsob vyjádření, jak jej ústava definuje i dnes. Mimo jiné byly v této Ústavě zmíněny i dvě zásady při ochraně ţivota a to rovnost všech obyvatelů republiky a zrovnoprávnění cizinců a státních občanů. V ústavě z roku 1948 (lidově demokratické) bylo právo na ţivot zahrnuto v právu osobní svobody a tedy nebylo textově jednoznačně vyjádřeno. Ve své podstatě ale bylo vysvětlováno na základě demokratických zásad první československé ústavy. Socialistická ústava v roce 1960 skryla právo na ţivot do formulace „práva na nedotknutelnost osoby.“ Jednalo se o tzv. osobnostní práva. Stále tedy nebylo jednoznačně vyjádřeno, i kdyţ ve smyslu tohoto ustanovení a v širším výkladu se povaţovalo za „ústavou chráněné.“ A tato osobnostní práva byla následně chráněna generální klausulí podle §11 občanského zákona č. 40/1964 Sb., kde bylo uvedeno: „fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví“. A konečně po vzniku České Republiky 1. Ledna 1993 bylo právo na ţivot konkrétně zakotveno a vyjádřeno v přejaté Listině základních práv a svobod v jiţ zmíněném článku 6. Od doby přijetí ústavy v roce 1920 se tak vrací toto právo na ţivot jako konkrétní vyjádření do ústavního pořádku ČR. 20 Ochrana ţivota – základním problémem se jeví otázka, zda jednotlivec je subjektem, nebo objektem práva na ochranu ţivota. Při praktickém řešení této otázky se objevují dvě roviny pohledu: Na jedné straně lze konstatovat, ţe má-li člověk právo na ţivot, má také právo o něm rozhodovat. Nemůţe být tedy pouhým objektem péče státu, či zdravotníků, ale je povaţován za subjekt. Jde o právo člověka disponovat svou integritou vůči všem. To znamená, ţe jednotlivec má volnost realizovat zásadu nedotknutelnosti ţivota. Právo na tělesnou integritu při disponování vlastním ţivotem, či vlastním tělem patří k tradičním osobnostním právům, ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 7, 8 19

ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 7, 8 20

16

chráněným jak ústavou, tak i právními normami zejména v oblasti práva občanského a trestního. Na druhé straně nelze péči o člověka ponechat jenom na jednotlivci a stát musí tato oblast zajímat (např. děti, staří občané, nakaţlivé choroby). Potud se tedy jednotlivec stává objektem. Zde ovšem vyvstává základní otázka, nakolik můţe stát zasahovat do ochrany lidského ţivota tam, kde si člověk nepřeje, aby o jeho ţivot bylo pečováno – sebevraţdy a eutanazie. K tomu se vzdáleně váţe i rozvoj moderního lékařství. Zejména otázka zacházení s lidským organismem jako s objektem v případech zdravotnických experimentů na člověku a v případech darování a transplantace lidských orgánů. 21 Povaha lidského těla – v prvotních fázích vývoje lidstva bylo tělo povaţováno za objekt, připouštěly se zásahy do lidského těla, to se týká starověku aţ středověku (Brněnská právní kniha písaře Jana, 14. stol. – Sázky o utětí částí těla při prohře). Později však bylo lidské tělo posuzováno jiţ jako subjekt práv. Toto právo je univerzální a působí vůči všem a tím se naplňuje zásada nedotknutelnosti ţivota a zdraví jednotlivce. Z této myšlenky nepřímo vychází heslo svoboda člověka = dispozice s vlastním tělem. Lidské tělo však není povaţováno za věc, která by mohla být předmětem vlastnictví kohokoliv, tzn. ani státu. Z hlediska výše uvedeného je posuzování lidského těla ještě komplikováno otázkami nakládání s odňatými části lidského těla, kdy je nutné dodrţovat mezi jinými i poţadavky občanské piety a poţadavky hygienicko-epidemiologické. Z hlediska nejvýznamnějšího je však ţivé lidské tělo kontrapozicí ţivé a neţivé přírody, materiálním substrátem právního subjektu a je tedy subjektem práv. 22 Otázka povahy lidského těla úzce souvisí s tématem rozhodování o ţivotě a zdraví člověka z hlediska lékařství. V této oblasti právní řád ČR řeší tyto otázky z hlediska zájmu pacienta. Jde o tzv. hippokratický poţadavek ohledu k pacientovi, zamlčovat pravdu o jeho nepříznivém stavu, snahu zabránit duševnímu traumatu. V historii je tento způsob povaţován



17

za humánní řešení a základní etickou zásadu – neškodit pacientovi.

23

V našem státě je tato

zásada konkretizována jako „poţadavek rozváţné šetrnosti“. 24 Podle platné právní úpravy v ČR vycházející ze zákona č. 20/1966Sb o péči a zdraví lidu, jde v poţadavku šetrné rozváţnosti o následující povinnosti: Je zde povinnost lékaře – nikoliv jiného zdravotnického pracovníka – přiměřeně vhodně pacienta informovat. Není tedy stanoveno sdělovat mu přímo konkrétní diagnózu či prognózu. Je kladen důraz na informování o potřebných opatřeních. Lékaři je dáván prostor do jaké míry a jakým způsobem poučit pacienta o nemoci a riziku. Jde o „poţadavek šetrného poučení“. V našich podmínkách obsah takového poučení odpovídá povaze pacienta, na jeho intelektuální úrovni a na jeho psychickém stavu (který silně souvisí právě se stavem zdravotním). Informace by neměly ohrozit péči o pacienta. V praxi je přijímáno, ţe čím závaţnější onemocnění, tím šetrněji je třeba pacienta informovat. Velmi záleţí na etickém přístupu lékaře na jeho povaze a psychologii. Ve světě je zhruba od 60. let situace rozdílná. Poţadavek rozváţné šetrnosti je odmítán (např v USA, Německu). Klade se naopak důraz na právo pacienta na sebeurčení. V praxi to znamená, úplnou informovanost, přesné poučení o nemoci, prognóze a jakémkoliv zákroku včetně moţných rizik takového zákroku. Proti poţadavku rozváţné šetrnosti je dáván důraz na poţadavek, ţe vůle pacienta je nejvyšším zákonem (lékaři odborně nazýván: voluntas aegroti suprema lex). Tento stav souvisí s rozvojem medicíny, která dnes umoţňuje léčit, nebo alespoň zmírnit dopady i velmi závaţných onemocnění. K tomuto se přiklání značná část lékařů ve zmíněných státech. Proti nim jsou lékaři přiklánějící se k poţadavku rozváţné šetrnosti. Mnoho lékařů, kteří nemají vyhraněný pohled na tuto skutečnost, logicky stojí před problematikou, zda informovat, nebo šetřit pacienta. Mnohem jasnější neţ dilema jak dalece informovat pacienta, je otázka nutných, či doporučených zákroků. Zde lékař sdělí pacientovi nutnost, nebo vhodnost zákroku, ale bere v úvahu jeho právo na ţivot a rozhodování o něm, podle toho posuzuje i souhlas, či nesouhlas pacienta. V praxi jsou známé dva typy souhlasů, přímý (člověk souhlasí se zákrokem/operací), nebo nepřímý (pacient vezme na vědomí nutnost zákroku/operace). V České Republice zákon č. 20/1966 Sb. o péči a zdraví lidu toto ještě více konkretizuje v §23, odst. – „Vyšetřovací a léčebné úkony se HIPPOKRATES – 460-370 př.n.l., patrně nejslavnější řecký lékař, jeho díla byla hlavní i pro středověké lékařství 23


18

provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náleţité vysvětlení potřebnou péči, vyţádá si ošetřující lékař písemné prohlášení (revers).“ Zde se tedy lidské tělo stále ukazuje jako právní subjekt. Pacient souhlas, nebo nesouhlas se zákrokem dává svědomím, ţe je to jeho právo. Souhlasu pacienta samozřejmě předchází informování, zde tedy končí platnost výše zmíněného poţadavku rozváţné šetrnosti. Lékař zde sdělí pacientovi typ zákroku i důsledky jaké to bude mít a prognózu, jak se bude onemocnění dále vyvíjet. Mnohdy však ani lékař nezná celý rozsah výkonu a nemůţe ani s jistotou určit výsledek, informuje tedy pacienta. Zde se očekává souhlas s volností postupu (tzv. bianco souhlas). Nedostatek souhlasu při provádění lékařských výkonů zakládá protiprávnost jednání a jde-li o zaviněné jednání, mohla by přicházet v úvahu odpovědnost pracovně-právní a vzhledem k pacientovi i odpovědnost občansko-právní. 25 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Text úmluvy byl novelizován ustanoveními Protokolu č. 3, který vstoupil v platnost 21. září 1970, Protokolu č. 5, který vstoupil v platnost 20. prosince 1971 a Protokolu č. 8, který vstoupil v platnost 1. ledna 1990, a zahrnoval také text Protokolu č. 2, který, v souladu s ustanovením svého článku 5 odstavec 3, byl nedílnou součástí Úmluvy od září 1970, kdy vstoupil v platnost. Všechna ustanovení, která byla novelizována nebo přidána těmito protokoly jsou nahrazena Protokolem č. 11, a to k 1. listopadu 1998, kdy tento protokol vstoupil v platnost. Od tohoto data se Protokol č. 9, který vstoupil v platnost 1. října 1994, ruší a Protokol č. 10 vyšel z uţívání. Text Úmluvy ve znění Protokolů č. 3, 5 a 8 byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a Protokol č. 11 byl publikován pod č. 243/1998 Sb. Protokol č. 12 vstoupil v platnost dne 1.4. 2005, Česká Republika jej zatím neratifikovala. Protokol č. 13 vstoupil v platnost dne 1.7. 2003, pro ČR vstoupil v platnost dne 1.11. 2004 – publikováno pod č. 114/2004 Sb.m.s.. Protokol č. 14 vstoupil v platnost dne 1.6. 2010, pro ČR vstoupil v platnost ve stejný den, publikováno pod č. 48/2012 Sb.m.s.. 26


ČAPEK Jan, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, LINDE PRAHA a.s., 2010 ISBN 978-80-7201-789-4, str. 9 26

19

Hlava 1, článek č. 2 Úmluvy pojednává o právu na ţivot. Komentář k odstavci 1 Právo na ţivot je nejdůleţitějším lidským právem. Toto ustanovení zavazuje stát k tomu, aby se zdrţel úmyslného zbavení ţivota, a také aby přijal přiměřená opatření k ochraně ţivota. Právo na ţivot je nejzákladnějším lidským právem, které je současně logickým předpokladem existence všech lidských práv. Podle ustanovení článku 6 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, má právo na ţivot kaţdý, čímţ je dána jeho univerzální povaha. Právo na ţivot je garantováno také právem mezinárodním. 27

Komentář k odstavci 2 Text v tomto odstavci v podstatě demonstruje, ţe odstavec 2 primárně nedefinuje situace, za nichţ je moţné úmyslně usmrcovat jednotlivce. Popisuje situace, kdy je dovoleno pouţití síly, které můţe mít za následek neúmyslné zbavení ţivota. Pouţití síly však nesmí být větší, neţ je zcela nezbytné pro dosaţení některých z účelů stanovených v pododstavcích a, b nebo c. 28



20

3. Některé problémy související s praktickou realizací práva na život (např. interrupce, dovolené zbavení života) Zakotvení ochrany počatého plodu je kontroverzní zejména vzhledem k právní úpravě potratů. Přitom pro ČR, při schvalování Listiny základních práv a svobod, byl odmítnut návrh, aby lidský plod byl chráněn od početí. Jde tedy o kompromis a o nezřetelné vyjádření. Z hlediska této problematiky je nutné posuzovat tyto otázky. 29 Uznání plodu jako subjekt práv v určitém okamţiku. Obecně se okamţik uznání plodu za ţivou bytost (s nárokem na právo na ţivot) stát od státu liší. V současné době, i díky moderním technologiím, nelze takto jednoznačně vymezit co je plod. Můţeme pod pojem plod zahrnout i tzv. humánní genetický fond – darované sperma, vaječná buňka, nebo i embryo vzniklé mimo dělohu (umělé oplodnění vajíčka). Jde o výsledek aplikace nových technik, které jsou však podrobovány kritickému posuzování, co do etických a sociálních důsledků a to především pro moţnost zneuţití, např. koncepce zušlechťování lidského plemene – idea Platona „potomstvo nejlepších muţů a ţen“. Tuto ideu nepřímo vyznával i nacistický reţim v Německu před druhou světovou válkou i v jejím průběhu (vytvoření vyšší rasy a „nadčlověka“). Tehdejší úroveň zdravotnictví samozřejmě nedovolovala umělé oplodnění, dárcovství pohlavních buněk, či mimoděloţní oplodnění. Další spornou otázkou je konflikt mezi přiznávaným právem ţeny na mateřství a právem plodu na ţivot. Z pozice ţeny jde prakticky o právo ţeny rozhodovat o svém mateřství, coţ v důsledku znamená rozhodování ţeny o ţivotě plodu. Vzhledem k faktu, ţe právní řády vesměs interrupci připouští z různých důvodů, výsledkem je snaha upřednostnit toto právo ţeně a jeho uplatnění je tak ve výlučné dispozici ţeny a ne plodu. Katolická církev interrupci neuznává. Je to z důvodu uznání plodu jako ţivého organismu uţ v okamţiku početí. Přerušení těhotenství v jakékoliv fázi by tedy bylo ukončení lidského ţivota. 30 ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 14 29


21

Problematika interrupcí však není záleţitostí posledního půlstoletí. Díky dnešnímu stupni medicíny je moţné rozpoznat, kdy má plod vyvinutou centrální nervovou soustavu, kdy tedy začne určitým způsobem „vnímat“. Poměrně přesné sledování vývoje (a zdravotního stavu) plodu je dnes moţné. Ale z historického hlediska jsou to staletí trvajících sporů o přípustnosti, či nepřípustnosti přerušení těhotenství. Ve světě - jak z pohledu jednotlivých států, tak i v různých náboţenstvích – je tato otázka řešena od úplného zákazu (viz např. v katolické církvi) aţ po plnou rozhodovací volnost těhotné ţeny (většina států EU). Tyto úpravy souvisí se způsobem pohledu na počátek lidského ţivota, jak jiţ bylo řečeno výše. Obecně státy, které uznávají plod jako lidskou bytost aţ v pozdějším stadiu těhotenství, dovolují interrupci v ranějším stadiu (dokud plod ještě není ţivá bytost). S tím souvisí názor, ţe těhotenství je déletrvající proces a ţe během tohoto delšího období není nutná absolutní ochrana lidského plodu od počátku. Obecně tedy povolení, či zákaz interrupce závisí na těchto faktorech: historický vývoj jednotlivých světových oblastí, vliv církví, vliv státu na populační rozvoj, morální tradice. 31 Podíváme-li se na historický vývoj názoru na interrupce, je vidět, ţe hodně záleţelo na stupni civilizace v daném období a oblasti. Období starověku je moţno charakterizovat tím, ţe nebyly trestně postihovány zásahy do prokreace (plození). Neexistovala ţádná zákonná ustanovení, která by umělé přerušení nějakým způsobem zakazovala. Lidský plod byl povaţován za součást organizmu ţeny a v nejlepším případě za naději na potomstvo. Tehdy platné právo nezasahovalo do problematiky „vyhnání plodu“ z těla ţeny. Tresty byly stanoveny jen pro potrestání třetích osob, které vyvolaly potrat násilím a touto cestou tak zbavily otce naděje na potomstvo. A mohlo někdy jít i o případy potrestání ţen, které přerušily své těhotenství proti manţelově vůli. Ve starém Řecku přistupoval k pojímání plodu za součást matčina těla ještě další problém mluvící pro interrupci. Tímto problémem byla hrozba přelidnění. Filozofové přímo nabádali k umělému přerušování těhotenství jako k prostředku depopulační politiky státu. Mezi zastánce těchto metod patřil i Aristoteles, jehoţ názory na přerušování těhotenství měly mimořádný vliv na vývoj pozdějších společenských a právních hodnocení interrupce. Aristoteles připouštěl omezení plodnosti vyhnáním plodu z těla ţeny, dokud údajně neobţivne a nezačne vnímat. Aristoteles také zastával názor, ţe ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 17 31

22

muţský plod je takto zformován ve čtyřicátém a ţenský v devadesátém dnu po oplodnění. Není zřejmé jak ţena, nebo kdokoli jiný poznal, zda se jedná o muţský, či ţenský plod, pokud chtěla provést interrupci např. kolem šedesátého dne těhotenství. V odborných kruzích té doby byly doporučovány desítky různých, potrat vyvolávajících chemikálií a postupů, z nichţ mnohé hraničily se smrtelným nebezpečím pro ţenu. 32 V Římě byl v rámci péče o otce vydán speciální reskript, na jehoţ základě byl manţel po rozvodu oprávněn domáhat se zvláštního dohledu nad těhotnou bývalou manţelkou, která by se mohla v důsledku nenávisti k němu pokusit o přerušení těhotenství. Interrupce nevyvolávala tolik morálních pochybností jako v dnešní době. Hlavní příčiny byly dvě. Za prvé byl plod povaţován za součást těla ţeny a nikoli za samostatný subjekt. Za druhé, tehdejší zákonodárci poskytovali otci rodiny právo rozhodovat o ţivotě a smrti členů jeho rodiny, nad nimiţ měl téměř absolutní moc, mohl tedy rozhodovat i o potratu. Další vývoj morálky a zákonných úprav aţ do počátku 20. Století byl převáţně pod vlivem církve, resp. jiţ zmíněného církevního tabu zatracujícího zábranu početí i dalším zásahům do lidské reprodukce. Ke svému dnešnímu názoru (striktní odmítání interrupce) se dopracovala postupným vývojem. Ve 13. století, v době největšího rozkvětu katolické církve, nejvýznačnější představitel, teolog a filozof Tomáš Akvinský, zastával teorii o „opoţděné animaci“, coţ znamenalo, ţe duše do lidského zárodku vstupuje aţ za několik měsíců po početí. Vyplývalo z toho zcela jasně, ţe usmrcení takto ještě neoduševnělého zárodku není vlastně zabitím a není tedy ţádným hříchem. Tato teorie byla však o několik století později opuštěna ve prospěch jednoznačného zákazu potratů. Papeţ Pius IX. v roce 1869 prohlásil, ţe duše vstupuje do zárodku jiţ okamţikem spojení spermie s vajíčkem. Konstituce Apostolicae Sedis vydaná v témţe roce předpokládá trest exkomunikace pro všechny případy „vyhnání plodu“ a přerušení těhotenství je chápáno jako trestný čin proti ţivotu. Období 20. stol je charakterizováno papeţskými encyklikami Humanae Vitae („Předávání“ lidského ţivota), Casti Conubii (O křesťanském manţelství) a Evangelium Vitae (Radostná zvěst ţivota). Nejnovějším příspěvkem této církve k ochraně lidského ţivota je dokument Vatikánu z roku 1987 pod názvem Donum Vitae (Dar Ţivota). Je chápán jako instrukce k daru ţivota a byl přijat vatikánskou kongregací na pokyn papeţe Jana Pavla II. Tento papeţ byl nekompromisním zastáncem absolutní ochrany ţivota lidského plodu, interrupci nazval ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 18 32

23

genocidou. V dokumentu Donum Vitae jsou stanoveny poţadavky na státní zákonodárství. A to zejména ochrana lidského embrya od početí, trestní represe interrupcí a zákaz všech metod umělého oplození. Poslední zmíněné se můţe jevit v rozporu s myšlenkou „absolutní ochrany ţivota lidského plodu“, pokud i uměle vytvořený plod bude povaţován za ţivou bytost. Umělé oplodnění je však v katolické církvi povaţováno za zásah do lidské reprodukce, je tedy proto jasné, proč zmíněný dokument odsuzuje jakékoliv metody umělého oplození. Mimo jiné tento spis zmiňuje i otázku mravní nezávadnosti diagnózy před narozením (např. ultrazvukové vyšetření). A tuto diagnózu schvaluje, pokud respektuje ţivot a celistvost lidského zárodku v embryonálním, či vyvinutějším stavu a je-li cílem této diagnózy jeho zachování, či uzdravení. 33 Ačkoliv Donum Vitae není přímo papeţskou encyklikou, vyjadřuje oficiální stanovisko současné katolické církve, tj. důrazná ochrana lidského ţivota uţ od okamţiku početí. Islámské církve rovněţ zastávají zásadní negativní stanoviska k interrupcím, jejich výhrady k potratům stále trvají. I kdyţ i v zemích islámu se v posledních letech začaly objevovat určité názory, které tak jednoznačně neodsuzují zásah do vývoje lidského plodu. Některé myšlenky byly zrealizovány a dokonce našly své místo i v legislativě těchto států, např. v Turecku přijatý zákon o plánování rodiny z roku 1983. Jiné církve se staví liberálněji k problematice umělého přerušení těhotenství, zásahů do vývoje plodu a antikoncepce. Církev evangelická např. připouští pouţívání antikoncepce pod podmínkou, ţe nedojde k ohroţení, nebo poškození fyzického, či psychického zdraví manţelů. Připouští také odstranění plodu v případě, ţe by další průběh těhotenství ohroţoval ţivot, nebo zdraví matky. Ještě liberálněji vyjádřili své stanovisko Metodisté, kteří na své generální konferenci v roce 1956 jednoznačně podpořili přípustnost regulace narození. 34 Zajímavá situace vývoje této otázky byla v Polsku. Právní úprava přijatá v roce 1956 dovolovala přípustnost interrupce z určitých sociálních indikací. Ţena byla oprávněna vyţádat si přerušení těhotenství a mohla se odvolat k vyššímu orgánu, pokud jí lékař nevyhověl. Ale v lednu roku 1993 došlo k zásadní změně, a to přijetím právní normy pod názvem „Zákon o ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 18, 19 33


24

plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušené těhotenství“. Uvedený zákon byl přijat pod vlivem silné katolické tradice. Zákon vychází ze zásady, ţe kaţdý člověk má uţ od okamţiku početí přirozené právo na ţivot. Právní subjektivitu má uţ nasciturus a s okamţikem narození (vypuzení z těla matky) „mu přísluší právo dovolávat se náhrady újmy utrpěné před narozením“. Přerušení těhotenství (bez právních postihů) se připouští pouze za následujících okolností: Těhotenství ohroţuje ţivot, nebo podstatně ohroţuje zdraví matky. V tomto případě se vyţaduje potvrzení dvou nezávislých lékařů. Další okolností je těţké a nenávratné poškození plodu (opět je vyţadováno potvrzení dvou lékařů). Poslední moţností, kdy je interrupce přípustná je případ, kdy existuje důvodné podezření, ţe těhotenství je důsledkem trestné činnosti, která byla vůči ţeně spáchána. V tomto posledním případě, však musí být podezření potvrzeno prohlášením prokurátora. 35 Euthanasie. Slovo řeckého původu, které by v doslovném překladu znamenalo: dobrá smrt (eu – dobrý, thanatos – smrt). Pojem euthanasie si dnes většina lidí vysvětluje spíše jako: vědomé zkrácení ţivota, lehká, či bezbolestná smrt. Jde o snahu zmírnit bolest umírajícího s tím, ţe je mu připravena bezbolestná smrt – v případech, kdy jedinec těţce trpí, nebo nemá-li naději na uzdravení. Podstatným znakem je usmrcení na ţádost. Velice důleţitá je podstata samotného jednání, jehoţ cílem je zkrácení ţivota. Musí se jednat o činnost úmyslnou, u nedbalostního jednání se nejedná o euthanasii, ale o usmrcení z nedbalosti, coţ je povaţováno za trestný čin, ať uţ si usmrcený smrt přál, či nikoliv. Rozlišujeme dva typy euthanasie – aktivní a pasivní. Při aktivní euthanasii provádí lékař takové kroky, které vedou k ukončení ţivota pacienta, např. podání jedu s rychlým účinkem především na nervovou soustavu (princip zmírnění utrpení). Pasivní euthanasie se zakládá na principu vědomého opomenutí, kdy lékař vědomě provádí kroky, které nepřímo vedou ke smrti pacienta, např. odpojení pacienta od podpůrných přístrojů, které ho udrţují při ţivotě. Euthanasie je problém etický, morální a medicínský. V základu jde o dva protikladné zájmy. První je zájem společnosti na ochraně lidského ţivota (Právo na ţivot) a na potrestání protiprávního jednání. Druhým je právo jednotlivce svobodně se rozhodnout o svém ţivotě. V dnešní době pokročilého lékařství, kdy je moţné i poměrně dlouhou dobu udrţet jedince na podpůrných přístrojích, zde vyvstává další otázka: zda uměle udrţovat při ţivotě pacienty bez naděje na vyléčení, je to tedy konflikt mezi globálními zájmy ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 23 35

25

společnosti (jaký má pro společnost přínos udrţování takových pacientů při „umělém“ ţivotě) a etikou (ohled na rodiny pacientů atd.). Medicínské hledisko má ještě v této situaci další problém k řešení: Kdy smí lékař jednat i proti vůli pacienta. Například u pacientů, kteří jsou delší dobu v bezvědomí, či kómatu a od kterých si tím pádem nemůţe vyţádat písemný ani ústní souhlas s euthanasií. A případ svým způsobem opačný, kdy je nutné, aby lékař uposlechl a respektoval pokyn pacienta, který si nepřeje určitý způsob léčby. Zde tedy jde dokonce o jakousi vynucenou formu euthanasie. Pacient je při vědomí a můţe komunikovat s lékařem. Lékař navrhne vhodnou léčbu v závislosti na pacientově stavu, ale pacient vědomě a ze své vůle s tímto postupem nesouhlasí a můţe to v některých případech (obecně ovládá-li horní končetiny) doloţit i písemně (revers), tím tedy přebírá na sebe zodpovědnost, ţe si je vědom toho, ţe odmítáním léčby, která by stabilizovala nebo udrţela jeho stav, se vystavuje riziku smrti. A tím si ve své podstatě na lékaři nepřímo vynucuje pasivní typ euthanasie. 36 Z jiného pohledu spočívá podstata euthanasie a náhled na ní na dvou principech. Prvním je „princip nedotknutelnosti ţivota“ (za kaţdé situace). A odlišným, nikoli však protichůdným přístupem je „princip kvality ţivota“ zda je přípustné ukončit ţivot, který nemá naději na přeţití, či zda udrţování ţivota za určitých okolností můţe být nelidské vůči nemocnému. Z celosvětového hlediska převládalo akceptování spíše prvního zmíněného principu – nedotknutelnosti ţivota. Tato zásada byla vyjadřována jak v oblasti etických přístupů, tak i v oblasti přístupů právních. V dnešní době se některé vyspělejší země přiklánějí k povolení euthanasie, za přísných podmínek (kvůli sníţení rizika zneuţití). Lékaři, kteří se k euthanasii také přiklánějí, v ní spatřují poslední a jedinou pomoc, kterou je moţné poskytnou nevyléčitelně nemocnému. Vývoj názorů na euthanasii, je podobný jako vývoj názorů na interrupci. Obecně společnosti (státy, církve, národy), které byly proti interrupci, byly i proti euthanasii. A naopak, ti kteří se stavěli a dnes stavějí liberálněji k otázce interrupce, se ve většině případů přiklánějí k akceptování euthanasie. Jde stále o ty samé principy, které rozdělují dva tábory odpůrců a zastánců interrupcí a euthanasií: Nedotknutelnost ţivota – ţivot je třeba chránit před narozením a také tedy není přípustné jej předčasně ukončit. A princip kvality ţivota – pokud by plod ohroţoval kvalitu ţivota a zdraví matky, nebo je pravděpodobné, ţe se narodí s vrozenou vadou, nebo s poškozeným zdravím, tak je za určitých podmínek přípustné provést interrupci, z podobných důvodů je dle tohoto principu ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 26 36

26

přípustné přistoupit i k euthanasii. Jaké jsou tedy důvody a argumenty zastánců euthanasie? Základním zdůrazňovaným pravidlem je to, ţe svobodný člověk má právo rozhodovat o svém ţivotě i smrti, zejména v kritických jiţ neřešitelných situacích (zde je samozřejmě nutné posoudit skutečnou neřešitelnost takovéto situace, coţ moderní medicína dokáţe určitě relativně přesně). K tomuto se připojuje i část lékařů, která nepatří přímo mezi zastánce. Tito lékaři se pozastavují především nad skutečností, ţe mnoho lidí udrţuje při ţivotě jen to, ţe jsou i proti své vůli napojeni na moderní přístroje (coţ je v rozporu s principem kvality ţivota). Takoví pacienti většinou trpí, a pokud jsou při vědomí, tak si uvědomují, ţe sami uţ nikdy nebudou schopni samostatného ţivota. Smrt by pro ně byla vítané východisko. Zastánci euthanasie z řad odborníků otevírají problematiku, která je zásadní v posuzování přijetí euthanasie. Otázkou je to, nakolik jsou lidé trpící bolestmi s perspektivou nevyléčitelnosti své nemoci, opravdu duševně v pořádku a schopni posoudit dosah svého rozhodnutí. Americká asociace pro studium sebevraţd provedla velice pečlivé tzv. psychologické atopické studie, podle nichţ 95% osob, které spáchaly sebevraţdu, trpělo klinickou depresí, coţ je závaţná duševní porucha. A podle řady podobných studií a lékařských výzkumů zůstává klinická deprese v praxi často nediagnostikována. Je tedy nutné posoudit zásadní skutečnost – o svém ţivotě můţe rozhodovat (pokud vůbec euthanasii připustíme) jen člověk k takovému rozhodnutí plně způsobilý a duševně naprosto v pořádku. Z výše uvedeného je totiţ vysoce pravděpodobné, ţe člověk trpící klinickou depresí, by se pro euthanasii (pokud by mu byla dána moţnost volby) rozhodl i v případě, ţe by jeho nemoc nebyla nevyléčitelná. 37 Zastánci euthanasie se obecně shodují na tom, ţe je zapotřebí rozhodnutí kvalifikovaného psychologa a důkladné psychiatrické vyšetření potencionálního „ţadatele“. Odpůrci euthanasie především zdůrazňují moţnost jejího zneuţití. Existuje obava, ţe mnoho rodin, by se starých lidí raději zbavilo, místo aby o ně pečovaly. V tomto pojetí by povolení euthanasie mohlo znamenat uzákonění tzv. skrytých vraţd. Lékaři zdůrazňují mravní i právní povinnost lékaře zachovat ţivot a navíc k povinnostem lékaře, jehoţ nejvyšším cílem (spíše posláním) je uzdravování, pomoc a mírnění utrpení, patří také pomoc umírajícímu, dokud nenastane smrt. Podle těchto odpůrců má lékař dopomáhat jen k ţivotu a ne ke smrti. Jsou také připomínány komplikace při posuzování důvodů uváděných nemocným, skryté důvody rodiny, či


27

posuzování moţného prospěchu ze smrti kohokoliv jiného neţ nemocného (dědictví atd.). V zásadě odpůrci zdůrazňují obavy před zneuţitím euthanasie obecně. 38 Velmi závaţnou problematikou je i dopad na zdravotnické pracovníky, zejména na samotné lékaře. Ti jsou často posledním pomyslným článkem řetězce. Jsou tak nuceni nést velkou psychickou i morální zátěţ při závěrečném rozhodnutí a pak také konečně při samotném vykonání euthanasie. Proto nejčastěji diskutujícími v této otázce jsou lékaři. Lékař je vystaven i velikému vnitřnímu tlaku, neboť atmosféra na většině univerzit vede budoucí lékaře k přijmutí údělu poslání – pomoc od smrti, uzdravování a zmírnění utrpení. I laická veřejnost mnohdy nahlíţí na povolání lékaře spíše jako na poslání, neţ jako na zaměstnání. A výkonem euthanasie (de facto přiblíţením okamţiku smrti) lékař vlastně porušuje zásady svého poslání, se kterým je nějak ztotoţněn (v závislosti na jeho povaze a psychologii a názoru). Historicky provází otázka euthanasie lidskou společnost jiţ velmi dlouhou dobu, v podstatě od dob, kdy se lidé začali chovat sociálně. V podmínkách, kdy první lidé bojovali o přeţití, mohly přicházet v úvahu názory o zbavování se těch jedinců, kteří nejsou zdraví a kteří jsou společnosti „na obtíţ“. Pravděpodobně pouze a jedině zde v případě prvních lidí, přichází v úvahu (pokud vůbec můţeme hovořit o euthanasii) další princip, odlišný od dvou výše zmíněných – jedná se o princip přirozeného výběru. Tehdejší lidé to samozřejmě nepojmenovali touto terminologií. A není jisté, zda je moţné toto jednání povaţovat za euthanasii. V dnešní době totiţ můţeme pouze diskutovat a odhadovat, zda slabý (nikoli nevyléčitelně nemocný a trpící) jedinec souhlasil se svým „vyřazením“ ze společnosti v zájmu jejího zachování. Tuto problematiku můţe zčásti osvětlit pozorování chování těch zvířat, která se chovají sociálně (zakládají smečky, stáda, hejna, roje atd.). Obecné povědomí v dobách orientální kultury a antické kultury neodsuzovalo euthanasii, kdyţ nejčastějším prostředkem byl jed. Tyto názory se objevují i v myšlenkách filozofů (např. Sokrates). Samotní lékaři však většinou odmítali napomáhat při usmrcení z útrpnosti. Velkou změnu přineslo rozšíření křesťanství, které zásadně odmítalo jakékoliv jednání směřující k usmrcení druhého (i sebe sama – sebevraţdy). Ţivot byl pro církev dar Boţí a nepříslušelo nikomu z lidí účastnit se na usmrcení druhého, ani rozhodování o zacházení se ţivotem. Další změnou, nebo mezníkem bylo období nástupu burţoazie, rozvoj vědy a techniky, rozvoj medicíny a civilizační proces vůbec. Vývoj kultury rovněţ přispíval k rozšiřování nových myšlenek o ţivotě a smrti ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 27, 28 38

28

(mnohdy liberálnějších). Doba 19. stol. přinesla i pokusy o právní úpravy euthanasie. Ve 20. stol. došlo k bouřlivému rozvoji medicíny. Lékaři jiţ mohou prodluţovat ţivot i za cenu utrpení či umělého „udrţování“. Po II. světové válce se začíná jiţ otevřeně hovořit o euthanasii. Názory jsou předkládány a diskutovány v oblasti práva, morálky, náboţenství a zdravotnictví. Zatím většina lékařů odmítá euthanasii z etických důvodů i z hlediska realizace nutných zdravotnických výkonů (a také z jiţ zmíněného hlediska psychického dopadu na lékaře, který vykoná samotný úkon). V dnešní době ovlivňuje postoj k euthanasii i stanovisko církve. Např. na mezinárodní konferenci v roce 1993, kterou uspořádalo Olomoucké arcibiskupství právě na téma euthanasie. Přednesené příspěvky se zabývaly nejenom hledisky teologickými, ale i hledisky právními a lékařskými. Většina příspěvků na této konferenci euthanasii odmítla, či zpochybnila. 39 V poslední době se také objevuje nový pojem – autoeuthanasie – který by se dal povaţovat za třetí typ euthanasie (vedle aktivního a pasivního). Jde o jednání, kdy samotný nemocný a trpící člověk ukončí svůj ţivot. Dá se říci, ţe tento způsob lze povaţovat za určitý druh sebevraţdy s tím, ţe někdo další je zprostředkovatelem objektů a informací slouţících k usmrcení (např. obstará pro tento účel léky, či jedy, nebo podá pacientovi informace, jak zastavit, nebo omezit provoz přístrojů udrţujících ho při ţivotě). Pokud uvaţujeme úroveň, kde jiţ je euthanasie akceptována, tak tento typ má teoreticky tu výhodu, ţe můţe zmírnit dopad na psychiku lékaře – coţ opět závisí na jeho postoji, vnímání a názoru. Nevýhodou je to, ţe pacient kompletně odkázaný na pomoc druhých (celkově nepohyblivý, nebo v kómatu) nemůţe „provést“ tento způsob euthanasie. 40 Způsoby právního řešení euthanasie. Právní řešení je v základě realizováno dvěma zásadními způsoby. Jedním z nich je zákonná úprava zvláštního trestného činu – zavedení zvláštní skutkové podstaty činu usmrcením z útrpnosti, případně moţnosti mírnějšího trestu i v případě, ţe zvláštní trestný čin není zákonodárstvím upraven. Příkladem takové úpravy můţe být Německý a Uherský trestní zákoník z konce 19. stol. K takové úpravě dospěly postupně i mnohé další evropské země. To co bylo všem těmto úpravám podobné je prvek ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 28, 29 39


29

zavedení trestného činu usmrcení úmyslného s umoţněním mimořádného zmírnění trestu tomu, kdo ze soucitu zbaví ţivota nevyléčitelně nemocného, nebo kdo k tomu dopomáhá. Tato úprava kupodivu nerozděluje to, zda se jedná o zdravotnického pracovníka, či laickou osobu. Na počátku a v první polovině 20. stol. tedy bylo v Evropě moţné provádět tzv. domácí euthanasii, a pokud se podařilo prokázat, ţe šlo o váţnou a naléhavou ţádost (ne např. v zájmu získání dědictví), tak byl trest velice mírný. Druhá moţnost jak problematiku euthanasie integrovat do legislativy je model, který byl navrhován hlavně v Anglii a ve Spojených Státech. Jedná se o konkrétní právní úpravu o legalizaci euthanasie tj. beztrestnost euthanasie, někdy byla tato úprava nazývána jako Zákonodárství o přirozené smrti, coţ je název poněkud nepřesný, kdyţ vezmeme v úvahu, ţe tento návrh měl „ospravedlnit“, či spíše legalizovat smrt nepřirozenou a předčasnou. Takováto úprava si hledala cestu mezi zákony poměrně obtíţně, např. v Anglii mezi lety 1930 a 1970 byla 6x zamítnuta. Ve Spojených Státech byly taktéţ jiţ před druhou světovou válkou pokusy o legalizaci euthanasie, nedostaly se však do federálního zákonu USA. Jakýsi pomyslný zlom přišel v 70. letech, kdy byl v Kalifornii přijat zákon o ochraně proti umělému prodluţování ţivota nad přirozené hranice. Ten dával občanovi moţnost napsat a podepsat prohlášení v přítomnosti dvou nezávislých svědků (ne příbuzných). Platnost takového prohlášení byla 5 let. V prohlášení pacient odmítá aplikaci prostředků uměle prodluţujících ţivot, jinými slovy si vyţaduje pasivní euthanasii. Podepsání takového prohlášení nebylo povaţováno za sebevraţdu a lékař, který v souladu s prohlášením neaplikoval prostředky uměle prodluţující ţivot, nemohl být trestně odpovědný za neuskutečnění potřebných opatření pro udrţení pacienta při ţivotě. S různými odchylkami tento zákon přijalo později dalších devět států USA. Podobný postup následovala Jiţní Austrálie v roce 1983 zákonem o opatřeních proti umělému prodluţování procesu umírání. Vztahoval se na situace, kdy by bez resuscitace, nebo jiných mimořádných opatření byla smrt nevyhnutelná a u kterých není moţné rozumně předpokládat dočasné, či trvalé uzdravení, ani po pouţití mimořádných opatření. Zvláště citlivá tato problematika byla pro poválečné Německo, které se snaţilo distancovat od nacistické minulosti, kdy byla euthanasie zneuţívána pro vyvraţďování.

Návrhy na legalizaci euthanasie tak byly odmítnuty.

V Holandsku byly snahy o přípustnost euthanasie velmi silné a v roce 1993 se povedlo prosadit právní úpravu o legalizaci euthanasie. Holandský parlament odhlasoval zákon, který euthanasii umoţňuje při splnění stanovených podmínek (nevyléčitelnost, opakovaná a vědomá ţádost pacienta, konzultace s lékařem a vyhotovení zprávy). V ČSR byly v předválečném období zaznamenány dva pokusy o legalizaci, nebo zmírnění trestu za usmrcení na ţádost a z útrpnosti. V době socialistického vývoje ČSFR, nebyly vedeny 30

diskuze na toto téma a euthanasie byla zakázána. Trestná byla i účast na sebevraţdě, ani ţádost nemocného nezbavovala zodpovědnosti adresáta takové ţádosti. Zákon 20/66Sb. v péči o zdraví lidu, má v sobě zakotvenu moţnost pacienta odmítnout léčbu: Pacient můţe odmítnout vyšetřovací a léčebné výkony podle §23 odst. 2, pacient podá písemné prohlášení (revers). Takové prohlášení chrání lékaře, který musí respektovat pacientovo odmítnutí léčby, i kdyby to mělo vést k předčasné smrti pacienta. V současné době je euthanasie v různých formách legalizována v těchto státech: Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Oregon (USA). Ve většině ostatních zemí jsou vedeny vášnivé debaty o umoţnění euthanasie. 41 Vlastní úvaha o interrupci Interrupce rozhodně není tématem posledních let ani desetiletí. Je to problematika, která provází lidstvo od dob prvních civilizací. Velice dlouhou dobu, v podstatě aţ do začátku našeho letopočtu, bylo rozhodnutí o přerušení těhotenství ponecháno téměř výhradně na těhotné ţeně, a občas také na jejím manţelovi, jiné instituce do této problematiky příliš nezasahovaly. To se změnilo s příchodem křesťanství, které hlásá, ţe plod je třeba chránit od početí a nepřipouští ţádné kompromisy, např. do jaké fáze je moţné provést interrupci a kdy uţ ne. Interrupce tedy byla delší dobu víceméně zapovězená, alespoň v Evropě. Více se o tomto tématu začalo mluvit v souvislosti s rozvojem vědy a techniky a s populační explozí a dle mého názoru hlavně s příchodem urbanizace. Zatímco na venkově byl větší počet dětí ţádoucí a obvykle nebyl problém s tím, kde bude početná rodina přespávat a jestli bude mít pro všechny potomky dostatek stravy. Naproti tomu ve městech byla situace opačná a rodiny pečlivěji zvaţovaly, zda mít dalšího potomka nebo ne. A s tím podle mě souvisí i interrupce v případě nechtěného těhotenství. Dnes je interrupce ve většině států povolená, pouze v zemích, kde má církev silnou tradici a vliv tomu tak není. Domnívám se, ţe hlavní rozhodnutí by mělo připadnout těhotné ţeně. Nejen proto, ţe ona je nositelkou a ţivitelkou plodu, ale také proto, ţe v pozdějších fázích těhotenství pro ni můţe interrupce znamenat zdravotní riziko, které se úměrně zvětšuje s postupem vývoje plodu. A kromě zdravotního hlediska, má přerušení těhotenství velký ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995 ISBN 80-210-1140-8, str. 30-35 41

31

dopad na psychiku ţeny. Myslím si tedy, ţe poslední slovo v tomto rozhodnutí by mělo patřit těhotné ţeně, samozřejmě po konzultaci s lékařem a po zváţení všech aspektů. Myslím, ţe ani v krajních případech, by neměl za těhotnou ţenu rozhodovat někdo jiný, nebo k tomu zavedená instituce a to i v případech, kdy je z rodinného, či materiálního hlediska výhodnější, aby ţena přerušila těhotenství. Jde zvláště o případy, kdy je budoucí matka velmi mladá, pod hranicí zletilosti, nebo kdy je váţné podezření, ţe ţena se stala těhotnou v důsledku spáchání trestného činu vůči ní. I kdyţ zde můţe být velký tlak ze strany rodiny na přerušení těhotenství – jsou udávány argumenty, ţe mladá matka se po porodu ocitne v tíţivé finanční situaci a nebude materiálně zajištěna, nedokončí studia atp. Ale i v takové situaci bych nechal konečné rozhodnutí o zachování, čí přerušení těhotenství na těhotné ţeně. Mohlo by se totiţ stát, ţe i velmi mladá (neplnoletá) nastávající matka si bude chtít dítě ponechat i kdyţ těhotenství je důsledek jejího nerozváţného jednání, nebo jiţ zmíněné trestné činnosti spáchané vůči ní. I kdyţ jsou to případy spíše výjimečné, v dnešní době, kdy vzdělání není jen výsadou muţů, je častější případ, ţe ţena chce přerušit těhotenství, zvláště ve vyspělých zemích, kdy se stále více přibliţují pracovní podmínky pro obě pohlaví, neplánované těhotenství a následná péče o potomka by tedy mohly ohrozit její vzdělání a případnou kariéru, kterou na rozdíl od těhotenství plánovala. Ale i tak si myslím, ţe stále mohou být případy, kdy například v silně křesťansky zaloţené rodině je vyvíjen tlak, na to, aby si těhotná ţena plod ponechala, i kdyţ těhotenství neplánovala, nebo její věk je velmi nízký. Domnívám se totiţ, ţe psychické dopady interrupce jsou takové, ţe by mohly ohrozit rozhodování dotyčné ţeny v budoucím ţivotě, a také při plánovaném početí. Rovněţ je nutno uváţit zdravotní dopady interrupce, která, pokud není provedena ve velmi raném stadiu vývoje, můţe mít zdravotní dopad na ţenu, která se po interrupci (někdy i opakované) můţe dokonce stát neplodnou. V současné době moderní medicína dovoluje rozpoznat těhotenství jiţ ve velmi rané fázi a zdravotní riziko, které interrupce pro matku přináší je značně omezeno. Obecně také platí, ţe čím dříve je těhotenství přerušeno, tím je riziko menší. Myslím tedy, ţe interrupce by měla být uzákoněna a právně upravena tak, aby hlavní rozhodnutí, a s tím související zodpovědnost, připadlo právě na těhotnou ţenu, která je s plodem nejvíce spjata. Dle mého názoru se takto sníţí i počet nelegálních potratů.

32

4. Právo na život a problematika trestu smrti Trest smrti vyjadřoval odedávna nejdůraznějším způsobem původně jediný smysl trestní sankce vycházející z principu odplaty (talio) „oko za oko, zub za zub“, v právní podobě zachycené jiţ v Chamurapiho zákoníku. Po staletí byl trest smrti spolu s dalšími tělesnými tresty masově pouţíván a zneuţíván jako nejobvyklejší sankce proti narušitelům zákonů a obyčejových norem souţití. Teprve v nedávné době byl nahrazen tresty spojenými „pouze“ s odnětím svobody (dlouhodobým, nebo doţivotním). Pod pojmem trest smrti se rozumí právoplatné zbavení ţivota, byl také nazýván trest nejvyšší, hrdelní, nebo absolutní. Při jeho udělení je rozsudek ukončen popravou - exekucí. Té by měl předcházet soudní proces vedený dle platného trestního zákoníku daného státu, kde je trest smrti uzákoněn. Jeho největším úskalím je to, ţe je neodvolatelný. „Výhodou“ naopak můţe být zamezení recidivy a ušetření nákladů oproti dnešní alternativě trestu smrti – doţivotnímu odnětí svobody. Tento „ekonomický“ úhel pohledu je však silně na pozadí oproti pohledům etickým, morálním a právním, které jsou mnohem závaţnější, neţ ušetření prostředků vynaloţených na doţivotní pobyt dotyčného ve vězení. 42 Z historického vývoje se první nepřímé zmínky o trestu smrti a o trestání protiprávních činů obecně objevují ve Starém Egyptě (3. aţ 1. tisíciletí př. n. l.). Staroegyptské trestní právo, spatřující svůj původ v boţské spravedlnosti, zná exemplární trestání spojené s povinností nahradit škodu způsobenou spáchaným činem. Pravidlo tohoto zákoníku zní: „Trestej tvrdě a nápravu určuj s přísností – pak bude příkladem zabráněno špatnému činu“. Viník musel svoji vinu odčinit a zároveň se mu dostalo trestu jako ponaučení. Nejčastějším trestem je přikázání k nuceným pracím. Trest smrti existuje, je však vyhrazen jako naučení za zločiny ohroţující despotický řád, zejména za vzpouru proti králi (faraónovi) a závaţné porušení povinnosti faraónových úředníků. Trest smrti měl tak převáţně funkci odstrašení. 43

Sborník příspěvků z trestního práva č.1, Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Praha 1990, str. 1 42

Sborník příspěvků z trestního práva č.1, Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Praha 1990, str. 21 43

33

Historicky prvními důvody k udělení trestu smrti a vykonání byly většinou motivy osobní msty. Zabití člověka, který spáchal nějaký závaţnější prohřešek, bylo povaţované za spravedlivou a morálně správnou odplatu. Jak se vyvíjela společnost od starověku aţ k novověku, tak se měnila společnost a formy uspořádání obyvatelstva, tím se měnily pravidla pro to, jak a proč se někdo můţe právoplatně zabít. Od osobní msty se toto právo přeneslo do rukou aristokracie, později církve a obecně vládnoucím vrstvám. V současné době toto právo spadá výlučně do kompetence státu (hlavně ve vyspělých zemích), který jej můţe, ale nemusí ve svých zákonech povolovat. V dnešní době se udělují za hrdelní zločiny jako je vraţda, znásilnění nezletilých, teroristická činnost, v islámských zemích kde platí právo šaríja, pak za cizoloţství u ţen. V nedemokratických reţimech také často za kontakty s cizinou, protistátní aktivity, obchod s drogami, nebo obchod s devizami. Trest smrti byl a dodnes v některých státech je, základním prvkem represivních systémů. Poprava se mnohdy odehrávala a v některých státech dodnes odehrává na veřejném prostranství proto, aby mohla slouţit jako exemplární odstrašující případ pro ty, kdo by jednali se stejnými úmysly jako odsouzenci, jeţ byli pokládáni za nenapravitelné a nebezpečné. V USA se popravy vykonávají na uzavřených místech, ale za přístupu veřejnosti. Stejně jako euthanasie má trest smrti své odpůrce i příznivce. Odpůrci zdůrazňují moţná rizika zneuţití a neodvolatelnost trestu v případě, ţe se dodatečně prokáţe beztrestnost odsouzeného. Trest smrti byl a je zneuţíván v totalitních reţimech, jako nástroj pro zbavování se nepohodlných osob. V takovýchto státech je často uzákoněn trest smrti za zradu, nebo protireţimní jednání. Reţim pak „nepohodlné“ osoby obviní z tohoto trestného činu a vzhledem k jeho neurčitému vyjádření, je moţné takovou obţalobou zastřešit téměř cokoliv. Obţalovaný, často bez nároku na spravedlivý soud je pak popraven. 44 Zastánci trestu smrti jak na úrovni jednotlivců (z řad laiků i odborníků), tak na úrovni států se ještě dělí na ty, kteří trest smrti berou jako způsob odplaty (ze států zejména USA), a na ty, kteří v trestu smrti vidí prostředek odstrašení a spíše prevence. Obě skupiny zastánců zvýrazňují princip zamezení recidivy, jehoţ je skutečně trestem smrti dosaţeno. Obdobně jako u euthanasie i zde se objevuje problém s psychickým dopadem na vykonavatele trestu smrti. Zvláště v případech ve vyspělých zemích, kdy je tato problematika velice citlivě otevírána a trestů smrti je poměrně málo (třeba jen několik za desetiletí). Samozřejmě i zde je Sborník příspěvků z trestního práva č.1, Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Praha 1990, str. 2, 3 44

34

moţnost podobně jako u autoeuthanasie, aby obţalovaný vykonal exekuci sám např. spuštěním elektrického křesla, poţitím smrtícího prášku, či jedu. Rozdíl je ale v tom, ţe oproti euthanasii si v případě trestu smrti obţalovaný předčasné ukončení ţivota nepřeje. Tím pádem vzniká konkrétní problém jak přimět obţalovaného k vykonání úkonu ukončení vlastního ţivota. S rozvojem vědy, techniky a medicíny, se objevila spousta dalších „humánnějších“ metod vykonání trestu smrti. Velice pokročilou chemickou inovací je smrtící injekce, která byla vynalezena v roce 1977. Odsouzenec dostane na ruku obojek, jenţ umoţňuje bezproblémové zavedení intravenózní injekce. Ta se skládá ze tří účinných látek, a to thiopental sodný, který vede ke ztrátě vědomí, pankuronium, který způsobí ochablost svalů a nakonec chlorid draselný, který způsobí srdeční zástavu. Převratný je fakt, ţe u lůţka odsouzeného stojí tři, nebo čtyři osoby určené k vykonání trestu smrti. Dotyční mačkají kaţdý své tlačítko, kterým vpustí smrtelnou látku do těla. Ale jen jedno z těch tlačítek opravdu funguje. Moderní „kati“ tedy neví, jestli to byli přímo oni, kdo dotyčného zabili, a tím se sniţuje jejich morální trauma, které jim hrozí. Současně se tento způsob trestu rozšiřuje i mimo 16 států USA, kde se pouţívá. Obecně se tento způsob povaţuje za nejvíce humánní. Z legislativního pohledu se výraznější změny v tolerování/nepřipouštění trestu smrti začaly odehrávat aţ po 2. světové válce. Došlo k výrazné názorové změně ovlivněné prudkým vědeckotechnickým a sociálním rozvojem, kdy se předmětem kritiky staly i samostatné tresty odnětí svobody izolující pachatele od ostatní společnosti. Nehumánnost, nízká účinnost a sociální i ekonomická nerentabilnost byly nejčastěji pouţívanými argumenty proti ukládání takových sankcí.

Zcela zákonitě se tyto myšlenky a názory v mnohdy ostře vyhraněné

podobě odrazily i v diskuzi o smyslu zachování, či zrušení, nebo alespoň výrazného legislativního i aplikačního omezení moţnosti ukládání trestu smrti. OSN se otázkou zrušení trestu smrti zabývá dlouhodobě jiţ od roku 1949. V řadě rezolucí OSN vyjádřilo svůj zájem na zrušení trestu smrti nebo alespoň progresivním omezováním počtu trestných činů, za něţ je podle zákonů daných států moţné uloţit trest smrti. Jednoznačně je podporován zájem na postupném odstraňování trestu smrti z právních úprav a zákazu jeho legislativního a faktického uloţení v případech osob mladších 18-ti let, těhotných ţen, ţen pečujících o novorozence a u nemocných osob. Avšak i tam, kde jeho uloţení a výkon přicházejí v úvahu, má být vţdy vykonán tak, aby jím byly způsobeny co nejmenší útrapy. 7. Kongres OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli doporučil znovu členským i ostatním zemím, aby přestaly trest smrti právně i fakticky uţívat. V souvislosti s oţivením diskuze o právní ochraně dodrţování základních lidských práv se otázka trestu smrti dostala v současné době opět do centra trestně-politické, i vědecko-teoretické pozornosti. Aktivity OSN shora citované 35

i plánované na nejbliţší období k této diskuzi přispívají a stimulují otevřenou a svobodnou výměnu názorů. Svým jednoznačným stanoviskem k otázce trestu smrti působí současně jak na veřejnost, tak i na vládní orgány kompetentní v jednotlivých zemích ke zrušení trestu smrti ve smyslu systematicky vedené, výrazně humanisticky zaměřené kampaně. Jedním ze základních cílů trestní politiky kaţdého svobodného státu je zajistit ochranu, bezpečnost a tak i pocit právní jistoty svých občanů a dalších osob, trvale, či dočasně se zdrţujících na jeho území. Pokud by se tohoto cíle nepodařilo, ať jiţ částečně, nebo zcela dosáhnout, hrozní nebezpečí, ţe obyvatelstvo přestane státní autoritě důvěřovat a přestane se ztotoţňovat s oficiální trestní politikou. Tuto tezi lze názorně demonstrovat právě na postojích veřejnosti k otázce zrušení, či ponechání trestu smrti. V případě, kdy by veřejnost nebyla na zrušení trestu smrti vůbec připravena, by jeho abolice (zrušené) mohla vést ke zvýšení rizika „vyřizování účtů“ vlastními silami (lynčování, krevní msta apod.). Naopak ponechání trestu smrti v případech, kdy by jen veřejnost cítila jako zbytečný, by s vysokou pravděpodobností vedlo k právnímu nihilismu. Tyto teorie podporují výsledky zahraničních studií věnovaných právě otázkám proměn veřejného mínění k této mimořádně citlivé trestně právní otázce. Poznatky, které se opírají o výzkumy veřejného mínění v Německu, ukazují, ţe v období posledních zhruba 30-ti let došlo ke zřetelné názorové proměně Její základní linii lze charakterizovat posun od represivních (60., 70. léta) k liberálnějším postojům (80. léta). Linie byla v různých intervalech prudce ovlivňována výkyvy směrem hovořícím pro trest smrti. Tyto výkyvy byly vyvolány zpravidla konkrétními případy teroristických akcí, či jinak pro veřejnost šokujícími těţkými delikty. Výzkumy prováděné opakovaně v některých západoevropských zemích ukázaly, ţe vztah k otázce zrušení trestu smrti závisí především na těchto faktorech: mladší a vzdělanější respondenti se zpravidla vyjadřují proti trestu smrti. Příslušnost k vyšší, střední třídě se rovněţ odráţí v negativním postoji k trestu smrti. V posledních letech významnou úlohu v procesu formování veřejného mínění sehrávají sdělovací prostředky. Chování médií můţe ovlivnit veřejné mínění v této otázce na obě strany. Buďto zveličováním kriminálních případů ve snaze vzbudit zájem a pozornost čtenáře, diváka, či posluchače. Nebo o problému trestu smrti mlčí, jako by neexistoval. Dříve bylo veřejné mínění také velice ovlivňováno a zkreslováno, tím ţe média věnovaly vţdy jen minimální pozornost otázkám psychických poruch pachatelů, které často hrály hlavní roli v těch nejzávaţnějších kriminálních činech. Dnes jiţ média, pokud je případ zajímavý,

36

rozebírají všechny jeho aspekty, včetně pachatelovy psychologie, toto zkreslení je tedy ve velké míře eliminováno. 45 Z výše uvedeného plyne, ţe je zřejmá závislost veřejného mínění, v problematice trestu smrti, na řadě vlivů, z nichţ některé jsou předem těţko odhadnutelné a tedy i obtíţně regulovatelné. Nebylo by proto ţádoucí přeceňovat váhu veřejného mínění v otázce zrušení, či ponechání trestu smrti. To však nepopírá potřebu alespoň znát názory veřejnosti a jejich vývoj a na základě těchto znalostí nenásilně ovlivňovat veřejné mínění a tím veřejnost připravovat na navrhované legislativní změny v oblasti trestního práva a otázky trestu smrti. V rámci trestně politické a odborné diskuze o odůvodněnosti a potřebě zrušení respektive zachování trestu smrtí je potřeba brát v úvahu tyto otázky, které nahlíţí na trest smrti nikoli jako na problém etický, morální, či medicínský, ale jako právní problém. Jako problém protichůdnosti výrazů Právo na ţivot a trest smrti. Jedná se o tyto otázky, nebo náměty k debatě: 1) Je trest smrti přípustný z hlediska závazků vyplývajících z mezinárodních dokumentů přijatých k ochraně základních lidských práv (konkrétněji práva na ţivot)? V tomto případě jde o otázku, zda legislativní vyjádření smrti v národních zákonodárstvích není v rozporu s početnými závazky přijatými na úrovni mezinárodně uznávaných dokumentů k ochraně lidských práv vycházejících především ze Všeobecné deklarace lidských práv (1948). Jedná se zejména o článek 3 – Právo na ţivot a článek 5 – Zákaz krutých, nelidských a poniţujících trestů. 2) Koresponduje legislativní zakotvení moţnosti uloţit trest smrti s principem humánního právního státu)? Principy, na kterých vychází koncepce právního státu v trestně právní oblasti, vyţadují takové trestní právo, které trestá účelně, smysluplně a je spjato s principem zavinění: „Nula poena sine culpa“. V tomto smyslu nemá ţádný trest převýšit míru zavinění pachatele a zároveň by neměl ani vyloučit moţnost jeho resocializace. Pokud stát chápe své odpovědnosti ve smyslu práva uloţit trest smrti, veřejně tím manifestuje svoji rezignaci na speciálně preventivní funkci trestání. Zároveň připouští moţnost interpretovat takovou trestněprávní reakci jako jednání, které se pohybuje na obdobné úrovni jako čin spáchaný pachatelem. Trest smrti se tak stává skutečným důkazem, do jaké míry je stát připraven a ochoten v praxi uskutečnit Sborník příspěvků z trestního práva č.1, Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Praha 1990, str. 3-8 45

37

základní principy humánního přístupu k člověku jako jedinečné lidské individualitě a i v mezních situacích nést důsledky své povinnosti chránit jeho nárok na fyzickou a sociální existenci. Zrušením trestu smrti pak stát toto základní lidské právo na ţivot nejen jasně prohlašuje za nedotknutelné, ale zároveň se jednoznačně staví na pozice humanismu a víry v nápravu kaţdého člena společnosti. Vylučuje tím moţnost ireparabilních (neodvolatelných) justičních omylů a současně respektuje i zásadu vyváţenosti generálně preventivních účinků trestání. V tomto smyslu není člověk redukován na pouhý objekt trestně právního působení, kdy jediným smyslem trestu je odplata a odstrašení, ale v úvahu je brána i moţnost jeho resocializace. Řešení, pro které se stát rozhodne – zrušení, či ponechání trestu smrti – se tak stává projevem jeho skutečné vůle naplnit, či pominout základní principy, o které se opírá koncepce humánního právního státu. 3) Není z hlediska generálně preventivního působení zrušení trestu smrti příliš riskantním rozhodnutím? Rozhodnutí zrušit trest smrti se na první pohled můţe zdát jednostranně příznivým jen pro pachatele a naopak z hlediska bezpečnosti a ochrany ostatních spoluobčanů jako nepřiměřeně riskantní opatření. S tím souvisí otázka preventivního efektu při ponechání trestu smrti. Zjistit jeho skutečnou účinnost respektive neúčinnost bylo předmětem celé řady výzkumů, které se touto otázkou zabývaly. Závěrem, ke kterému dospěla řada takovýchto výzkumů, podpořená názory a poznatky odborníků, je konstatování neprokazatelnosti kauzální souvislosti mezi zrušením, či ponecháním trestu smrti a výskytem kriminálních deliktů, za které jej lze uloţit. Jinými slovy to znamená, ţe jeho preventivní působení, jako odstrašující příklad na potencionální pachatele se nepodařilo prokázat. Tím odpadá jeden ze stěţejních argumentů pro zachování trestu smrti jako prostředku chránícího veřejnost před nejzávaţnějšími trestnými činy. Přesto se ale ani nepodařilo prokázat, ţe neexistuje skupina potencionálních pachatelů, kterou by moţnost trestu smrti odradila od spáchání trestného činu, za který by jim mohl tento trest být uloţen. Tedy ţe na tyto potencionální pachatele působí trest smrti ţádoucím odstrašujícím způsobem. Z empirických poznatků je známé, ţe v praxi se uloţení trestu smrti týká téměř výlučně pachatelů násilných deliktů (zvláště vrahů), nebo protistátních deliktů (teroristů). Zatímco vrahové, jako typičtí reprezentanti násilné trestné činnosti, u které přichází uloţení trestu smrti nejčastěji v úvahu, se dopouštějí recidivy v poměrně malém počtu případů, je situace poněkud odlišná u kategorie teroristů. Dosavadní výsledky v zahraničních analýzách přinášejí v tomto směru překvapivé výsledky: reakcí na vynesení rozsudku trestu smrti bývá často série nových teroristických útoků označovaných termínem: „spirála násilí“. Ani ve vztahu k této kategorii pachatelů tedy nelze hovořit o generálně 38

preventivním účinku působení trestu smrti a navíc je potřeba počítat s vedlejšími nepříznivými účinky na obyvatelstvo. Krom toho nelze vyloučit, ţe v rámci údajného boje s teroristy bude docházet ke zneuţívání trestu smrti jako prostředku k řešení politických sporů (např. situace v JAR, nebo některých státech Jiţní Ameriky – označení opozice za teroristy a následná likvidace pomocí zavedeného trestu smrti). 4) Existuje účinná alternativa trestu smrti, která by zároveň splňovala i poţadavky speciální prevence Prakticky jedinou v úvahu přicházející alternativní sankcí je dlouhodobý (aţ doţivotní) trest odnětí svobody. I v tomto případě jde o zásadní zásah do lidských práv, a proto bývá doţivotní trest nazýván téţ jako „sociální trest smrti“, nebo „trest smrti na splátky“. Diskuze vedené ohledně doţivotního trestu odnětí svobody, se od diskuze na téma trest smrti výrazně liší. Doţivotní trest odnětí svobody na rozdíl od trestu smrti respektuje právo na ţivot a nedotknutelnost fyzické integrity kaţdého lidského jedince, také zajíš´tuje nutnou ochranu společnosti před zvlášť nebezpečnými delikventy. Doţivotní odnětí svobody není ireparabilní právní důsledek chybného justičního rozhodnutí. Respektuje právo pachatele a povinnost státu poskytnout, kaţdému moţnost resocializace a plní tak svým způsobem speciálně preventivní funkci. A také vytváří prostřednictvím institutu pro udělování milosti předpoklady pro individuální posouzení konkrétního případu a zároveň stimuluje resocializační proces. Z tohoto pohledu tedy lze trest dlouhodobého odnětí svobody povaţovat za alternativu trestu smrti. 46

Trest smrti v roce 2010 Problematika trestu smrti se stává postupně záleţitostí stále menšího počtu zemí. Za uplynulých 10 let přestalo popravovat celkem 31 zemí, a díky tomu se celkový počet států, které nepopravují, vyšplhal jiţ na 139. Tuto statistiku – Rozsudky smrti a popravy 2010 uvedla organizace Amnesty International. Dle statistik této organizace klesl celkový počet poprav ze 714 v roce 2009 na 527 v roce 2010. Tento údaj ovšem nezahrnuje tisíce lidí, kteří byli pravděpodobně popraveni v Číně. Přesné údaje o skutečných počtech poprav však země tají. Přes klesající trend aplikace trestu smrti, v roce 2010 umírali na popravištích lidé ve 23 zemích světa. Mezi země s nejvyšším počtem poprav patří Čína, Írán, Severní Korea, Jemen, Sborník příspěvků z trestního práva č.1, Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Praha 1990, str. 8-11 46

39

USA a Saúdská Arábie. V roce 2010 popravovala pouze malá skupina států, na svědomí má však tisíce poprav. Některé země schvalují zákony umoţňující popravy za takové zločiny, jako jsou například ekonomická trestná činnost, konsenzuální sexuální vztahy mezi dospělými lidmi či rouhačství. Porušují tím mezinárodní dokumenty o ochraně lidských práv, které zakazují pouţívat trest smrti v případech, kdy nejde o nejzávaţnější zločin. Nejvíce poprav se v roce 2010 uskutečnilo v Asii a na Blízkém východě. Čína popravila v roce 2010 z nejrůznějších důvodů tisíce lidí. Usmrceni přitom byli i lidé, kteří spáchali nenásilné trestné činy, výjimkou nebyly ani nespravedlivé soudní procesy. Počet poprav v této zemi převyšuje celkový počet trestů smrti vykonaných všemi ostatními zeměmi světa dohromady. Významný počet rozsudků smrti byl vydán za zločiny spojené s drogovými delikty v Číně, Egyptu, Indonésii, Thajsku, Spojených arabských emirátech a v Saúdské Arábii. 47

Trest smrti v roce 2011 V roce 2011 došlo k výraznému nárůstu počtu poprav v zemích, které trest smrti udělují. Popraveno bylo nejméně 676 lidí, na konci roku na vykonání trestu smrti čekalo 18750 lidí. Oproti roku 2010 bylo popraveno o 149 lidí více, přičemţ se popravovalo pouze ve 20 ze 198 států na světě, coţ je pokles. Metody usmrcení obsahovaly setnutí hlavy, oběšení, smrtící injekci a zastřelení. V zemích, kde je trest smrti vykonáván ve vysoké míře, došlo v roce 2011 k určitému pokroku. Značný pokles počtu poprav a trestů smrti během posledních 10-ti let zaznamenala společnost Amnesty International například v USA. Illinois se stalo 16. Státem USA, kde byl trest smrti zakázán. K poklesu trestů smrti došlo také v Libanonu, Palestině a v Tunisku. 48

AMNESTY INTERNATIONAL ČESKÁ REPUBLIKA, o.s., dostupné z internetových stránek www.amnesty.cz 47

AMNESTY INTERNATIONAL ČESKÁ REPUBLIKA, o.s., dostupné z internetových stránek www.amnesty.cz 48

40

TREST SMRTI 2011 V ČÍSLECH: POPRAV PŘIBYLO V *roce 2011* bylo *popraveno* nejméně *676 lidí* ve *20 zemích*. Oproti roku 2010 bylo popraveno o *149 lidí více*. Nejvíce poprav vykonala *Čína (1000+), Írán (360+), Saúdská Arábie (82+), Irák (68+), USA (43), Jemen (41+), Severní Korea (30+) a Somálsko (10)*. *Čína popravila* i v roce 2011 *více lidí, než zbytek světa dohromady*. Skutečný počet poprav v Číně však není znám, jedná se o státní tajemství. Na *Blízkém východě* se zvýšil počet popravených o 50 procent. Mohou za to především 4 země - *Írán, Irák, Saúdská Arábie a Jemen*. Pouze *20 zemí ze 198* praktikovalo trest smrti. To je o třetinu méně oproti roku 2002, kdy popravovalo *31 zemí*. *140* zemí má trest smrti *zakázán zákonem nebo ho v praxi nevyužívá*. Nejméně *18 750 lidí* čekalo ke konci roku 2011 *v cele smrti* na výkon trestu. Trest smrti byl ukládán za *cizoložství* a *sodomii* v Íránu, *odpadnutí od víry* v Íránu, *rouhání* v Pákistánu, *čarodějnictví* v Saúdské Arábii, *obchodování s lidskými kostmi* v Demokratické republice Kongo a *drogové delikty* ve více neţ deseti zemích. Ve většině zemí, které odsuzovaly k trestu smrti, neprobíhaly spravedlivé soudní procesy. V některých zemích byla *přiznání vynucována mučením* či jiným nátlakem – například v *Bělorusku, Číně, Íránu, Iráku, Severní Koreji a Saúdské Arábii*. V Bělorusku a ve Vietnamu *nebyli odsouzení* ani jejich rodiny a právníci *informování* o blíţící se popravě. *Veřejné popravy* praktikoval Írán, Severní Korea, Saúdská Arábie a Somálsko. Regionální čísla: V *Íránu* byli nejméně *3 lidé* popraveni za trestné činy, kterých se dopustili jako *mladší 18 let*, coţ je v rozporu s mezinárodním právem. V *USA* bylo k trestu smrti odsouzeno *78 lidí*. *V 80. a 90. letech* bylo za rok průměrně odsouzeno *280 lidí*. *Illinois* se v USA stal 16. státem, který zrušil trest smrti. *V Japonsku* nebyl poprvé po 19 letech *nikdo popraven*. 49

AMNESTY INTERNACIONAL ČESKÁ REPUBLIKA, o.s., dostupné z internetových stránek www.amnesty.cz 49

41

Vlastní úvaha o problematice zavedení trestu smrti

Má-li být trest smrti zařazen do současné legislativy trestního práva České Republiky, jako jeden z moţných postihů za páchání trestné činnosti, je nezbytné velice přísně a pečlivě posuzovat kaţdý případ tohoto typu. Trest smrti od ostatních trestů odděluje právě ta skutečnost, ţe je nevratný - pokud se zpětně zjistí, ţe obviněný byl nevinný (nebo ţe nespáchal čin, za který mu měl být trest smrti uloţen), není moţné tento trest nijak zmírnit ani zrušit. Právě proto je velmi důleţité, aby případy byly posuzovány tak důkladně, ţe pravděpodobnost vynesení správného rozsudku hraničí s jistotou, aby se předešlo situaci, ţe bude „nejvyšším trestem“ odsouzen člověk nevinný. Za jaké trestné činy by mohl být trest smrti uloţen? Určitě ne za politicky laděné zločiny, ani za těţší přestupky týkající se korupce, finančních podvodů atp. Protoţe pak by trestu smrti mohlo být zneuţíváno na politické půdě. Moţná ne přímo v ČR, ale pravděpodobně ve státech východní Evropy (zejména bývalého SSSR) by to mohl být prostředek jak se zbavit některých členů opozice. Tamější vlády mají povětšinou stále menší důvěru obyvatelstva (tak tomu je v posledních letech i v ČR). Pro některé by tedy mohlo být doslova lákavé zbavit se takto politického oponenta – obvinit ho z korupce a následně odsoudit k trestu smrti. V zemi, kde často panuje mínění, ţe velká část politiků je zkorumpovaná, by takovému scénáři uvěřili lidé více, neţ tomu, ţe dotyčný politik např. někoho znásilnil. Myslím si tedy, ţe i za váţnější finanční podvody a korupci není trest smrti vhodný. Pro stát je dokonce z ekonomického hlediska praktičtější, kdyţ je po pachateli takových činů poţadována náhrada, (je mu zabaven majetek a dostane zákaz podnikatelské i politické činnosti), neţ kdyţ je trestem smrti zbaven ţivota. Trest smrti je podle mě naprosto nevhodný za ublíţení na zdraví, či dokonce usmrcení z nedbalosti. Jedinec, který někoho usmrtil, nebo ohrozil na ţivotě z nedbalosti, můţe být sice společnosti nebezpečný právě svým nerozváţným jednáním, ale pravděpodobně tak nejednal ve svůj prospěch. Ochránit společnost před dalším takovým jednáním je tedy moţné, jednoduše tím ţe mu bude zakázána činnost, při níţ k takovému činu došlo. Zde jde pouze o to, aby odsouzený takový zákaz dodrţoval (např. aby řidič, který má zákaz řízení, skutečně neřídil). V případě porušení zákazu provozování činnosti, při které dotyčný v minulosti někoho usmrtil z nedbalosti, by pak měl samozřejmě nastoupit trest mnohem tvrdší, jako dlouhodobé odnětí svobody a v krajních případech aţ doţivotí.

42

Na rozdíl od trestu odnětí svobody, který je spíše morální a psychický, je trest smrti čistě fyzickým trestem, psychickou újmu má obviněný pouze před vykonáním samotného trestu. Měl by tedy být udělován za násilné trestné činy: úmyslné těţké ublíţení na zdraví, vraţda, i prokázaný pokus o vraţdu, znásilnění, dlouhodobější únos a neoprávněné věznění, obecně za zločiny proti lidskosti. Neboť jedinec, který takto jedná, zpravidla není pro společnost přínosem. A pokud je prokazatelné, ţe se dopustil některého z násilných trestných činů, pak je trest smrti na místě. A dle mého názoru nejde ani tolik o potrestání pachatele, jako o ochranu společnosti. Ochránit společnost před takovýmto jedincem je moţné i doţivotním trestem odnětí svobody. Jak a kdo by měl trest smrti vykonat. Kdyţ uţ je rozsudek po řádném zváţení závaţnosti trestného činu vynesen, jakým způsobem by mohl být trest smrti vykonán?

V moderní

společnosti 21. století je představa kata s popravčím mečem poněkud společensky nepřípustná. Osobně si myslím, ţe je rozumný model pouţívaný v USA zhruba od 70. let., kdy je odsouzenému do ţil vpuštěn smrtící jed (s co nejrychlejším účinkem) a to takovým způsobem, ţe „popravčí“ jsou čtyři a kaţdý z nich má ovládací zařízení, které injekci s jedem aktivuje. Důmyslné je to v tom, ţe tři ze čtyř ovladačů jsou nefunkční, ale popravčím není známo, které to jsou. Provedení trestu smrti totiţ s sebou přinášelo psychickou újmu pro vykonavatele a toto je způsob jak újmu zmírnit, nebo odstranit. Trest smrti tedy ano, ale pouze za násilné trestné činy a pouze při dostatečné úrovni soudnictví a kriminalistiky, tak aby moţnost jakéhokoliv pochybení byla vyloučena.

43

Závěr

Cílem této práce bylo seznámit se s problematikou Lidských práv, především práva na ţivot. Celé téma lidských práv je samozřejmě příliš obsáhlé pro rozsah jedné bakalářské práce. Proto jsem se snaţil vybrat jen určitou část a přiblíţit pojmy, které s vybraným tématem souvisí. Jsou to otázky týkající se eutanázie, interrupce a trestu smrti. Myslím si, ţe problematika těchto tří pojmů se týká právě práva na ţivot více, neţ ostatních lidských práv. Ve své práci jsem se snaţil přiblíţit i historický vývoj názorů na uplatňování trestu smrti, provádění eutanázie, či umělé přerušování těhotenství. Dle mého názoru je alespoň obecná znalost historického i geopolitického vývoje důleţitá pro pochopení současné situace. Protoţe v tak závaţných otázkách vývoj názorů není stále ukončen a pravděpodobně nikdy nebude. I v dnešní době panují velké názorové rozdíly na tyto tři aspekty a to nejen na úrovní kontinentů, nebo států, ale i v rámci jednoho státu není názor jednoznačný. Dokonce i mezi odborníky v dané oblasti panuje značná názorová rozdílnost. Například

lékaři zdaleka nejsou jednotní v náhledu na eutanázii, stejně jako

právníci nejsou jednotní v názoru na to, zda je moţné zavést trest smrti do legislativy právního státu. Obecně samotný trest smrti bývá v ostrém rozporu s právem na ţivot. U interrupce to není tak jednoznačné, protoţe není přesně definováno, kdy plod začíná být člověkem. Zda ve chvíli, kdy mu začne bít srdce, nebo ve chvíli kdy začne vnímat. Nelze tedy ani určit kdy mu přísluší právo na ţivot, které by mohlo být případnou interrupcí porušeno. Naopak u obţalovaného, kterému hrozí trest smrti je jasné, ţe se člověkem jiţ stal a má tedy právo na ţivot, a ţe trest smrti je v rozporu s ním. Tato práce má ukázat některé aspekty, které souvisí s daným tématem. A tak předloţit čtenáři určité obecné shrnutí informací o právu na ţivot a s tím související problematiky. Rozhodně ale cílem práce není pokus o konkrétní určení těchto otázek. V práci jsem sice uvedl vlastní názor, ale nikoliv návrh řešení. To by ani nebylo moţné, vzhledem k tomu, ţe trest smrti, eutanázie a interrupce jsou témata morálně a eticky velice citlivá. A s největší pravděpodobností nebudou názory na ně jednotné ani v nejbliţších letech, či desetiletích.

44

Seznam použité literatury Literatura:

1. HANUŠ Jiří, Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, Dějiny a kultura, sv. č.1, 2001 ISBN 80-85959-86-0 2. Sborník příspěvků z trestního práva č.1, Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Praha 1990 Seminář pořádaný pracovní skupinou trestního práva Ústavu státu a práva ŠSAV dne 3.4. 1990 3. SUDRE Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. uprvené a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 ISBN 80-210-1485-7 Z francouzštiny přeloţil doc. JUDr. Jiří Malenovský, CSc. 4. ZIMEK Josef, Právo na Život, Brno: Masarykova univerzita, 1995, Vybrané otázky související se základním právem člověka – právem na ţivot ISBN 80-210-1140-8 5. ČAPEK Jan, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, LINDE PRAHA a.s., 2010 ISBN 978-80-7201-789-4

Zdroje z internetu:

1. http://en.wikipedia.org 2. http://www.idnes.cz 3. http://www.vatican.va 4. http://www.amnesty.cz

45

Lidská práva teorie a praxe ( právo na život )

Recommend Documents