LIDSKÁ DŮSTOJNOST A UMÍRÁNÍ

MASARYKOVA UNIVERSITA Lékařská fakulta Katedra ošetřovatelství

Bakalářská práce

LIDSKÁ DŮSTOJNOST A UMÍRÁNÍ

Vedoucí práce:

Mgr. Olga Černá

Autor práce:

Pavla Mikudimová

Studijní program: Ošetřovatelství Studijní obor:

Všeobecná sestra

2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Ve Znojmě 28. 4. 2008

Mikudimová Pavla

2

Děkuji Mgr. Olze Černé za odborné vedení bakalářské práce, za cenné rady při

zpracování

práce a ochotu

ke

konzultacím.

Děkuji

zdravotnickým

pracovníkům a studentům VOŠZ za jejich pomoc při realizaci průzkumného šetření.

3

Slovo je lék. Ne však každé slovo, ale příhodné slovo v příhodný čas. Jsou i nepříhodná slova, která mají toxický účinek. A též slova, která měla být řečena, ale řečena nebyla... L. SCHARFENBERG

4

Obsah ÚVOD..........................................................................................................7 Teoretická část 1

Pojetí smrti v ontogenezi.......................................................................9

1.1

Seznámení s pojmy umírání, smrt a její rozdělení.................................10

1.1.1

Pojetí smrti od dětství do dospělosti......................................................11

1.2

Umírání dříve a dnes..............................................................................12

1.2.1

Přístupy ke smrti v České republice.......................................................14

1.2.2

Rozdíly mezi umíráním doma a v nemocnici........................................15

1.2.3

Komplikace dnešní doby........................................................................18

2

Přijetí pravdy o nevyléčitelné nemoci................................................19

2.1

Fáze umírání dle E.Kübler Rossové.......................................................20

2.2

Fáze umírání dle J. Křivohlavého..........................................................24

2.2.1

Vliv psychiky na onemocnění................................................................26

2.3

Druhy léčby, její možnosti a hranice......................................................28

3

Potřeby umírajících.............................................................................30

3.1

Potřeby biologické.................................................................................30

3.1.1

Potřeby psychické..................................................................................30

3.1.2

Potřeby sociální......................................................................................31

3.1.3

Potřeby spirituální..................................................................................31

3.2

Příznaky v procesu umírání a zajišťování potřeb umírajících...............32

3.2.1

Péče v období prae finem.......................................................................33

3.2.2

Péče v období in finem...........................................................................34

3.2.3

Péče v období post finem.......................................................................36

4

Služby, které nám mohou být v tomto směru nápomocny...............41

4.1

Oddělení dlouhodobě nemocných..........................................................41

4.1.1

Domovy důchodců.................................................................................42

4.1.2

Agentury domácí péče „HOME CARE“...............................................42

4.1.3

Charitativní pečovatelská služba............................................................43

4.1.4

Hospic....................................................................................................43

4.2

Chyby při doprovázení, jejich minimalizace ….....................................44

5

Lidská důstojnost …............................................................................46

5.1

Lidská důstojnost v péči o nemocného..................................................46

5.1.2

Lidská důstojnost a pokrok v medicíně..................................................48

5.1.3

Lidská důstojnost a zdravotník..............................................................48

5.1.4

Lidská důstojnost a její rozměr..............................................................50

Praktická část 6

Vymezení cíle a stanovení hypotéz......................................................52

6.1

Metody použité v průzkumu..................................................................53

6.1.1

Charakteristika zkoumaných souborů....................................................54

6.1.2

Rozbor a interpretace výsledků provedeného šetření............................55

6.1.3

Rozbor hypotéz....................................................................................104

6.1.4

Shrnutí závěrů a doporučení................................................................109

DISKUSE....................................................................................................................112 ZÁVĚR........................................................................................................................115 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ.............................................117 ANOTACE..................................................................................................................119 PŘÍLOHY...................................................................................................................121 SEZNAM TABULEK................................................................................................131 SEZNAM ZKRATEK...............................................................................................133 SLOVNÍČEK.............................................................................................................134 SOUHLAS K PŮJČOVÁNÍ PRÁCE.......................................................................135 6

ÚVOD

Ve své bakalářské práci se zabývám problematikou umírání a zachování lidské důstojnosti, protože si myslím, že umírající lidé by si zasloužili více pozornosti. Toto téma bylo u nás dlouhou dobu tabuizované. O umírání a smrti bylo ještě do nedávné doby naprosto nepřípustné se ve „slušné“ společnosti bavit. Téma mne zaujalo, neboť při své práci odborné učitelky na SZŠ a VOŠZ se setkávám s umírajícími pacienty a s personálem, který o ně pečuje v terminálním stádiu, v samotné době umírání a který provádí péči o mrtvé tělo, činnostem jsou přítomni i žáci a studenti SZŠ a VOŠZ. Zdravotnická profese přináší celou řadu velmi náročných situací, na které je třeba se adaptovat, aby profese byla vykonávána úspěšně. Jednou z nejobtížnějších je podle mne právě konfrontace s nevyléčitelnou chorobou, s umíráním a smrtí. Pomoc umírajícím by měla mít charakter profesionální, ale i citový. Dříve jsem o umírání a smrti vůbec nepřemýšlela, pracovala jsem na „úplně druhé straně“ jako dětská sestra a spíše tyto „nepříjemné myšlenky“ spojené s touto problematikou vytěsňovala ze svého vědomí jako něco hodně vzdáleného, něco co se mne vůbec netýká. Krátce po mém nástupu do nynějšího zaměstnání jsem získala novou zkušenost. V době praktické výuky na „našem“ oddělení zemřel člověk a já se zapojila do provedení poslední péče, kterou nemocnice poskytuje. Poprvé jsem se dotýkala nehybného chladnoucího těla. Měla jsem pocit, že pro zdejší personál tato chvíle nebyla ničím mimořádným, pro zemřelého možná vysvobozením z utrpení, pro mne to však byla velká příležitost k zamyšlení. Okamžik smrti byl pro mne vždy velkým tajemstvím, ale musela jsem se naučit akceptovat ji jako běžnou a přirozenou součást života. Poznala jsem, že umírání není vůbec jednoduché. Paradoxně v dnešní době, kdy je medicína na velmi vysoké úrovni, stává se stále složitější a vyskytují se nové eticko morální problémy. V současnosti již naštěstí toto téma přestává být tabu. O problémech spojených s umíráním a smrtí se začíná více hovořit a vznikají společnosti pro důstojné umírání.

7

Svojí prací bych chtěla přispět ke zkvalitnění podmínek odchodu lidí ze světa v nemocničním prostředí. Musíme si totiž uvědomit, že všechny kroky, které v tomto směru ke zlepšení prostředí umírajících podnikneme, děláme i sami pro sebe a naše budoucí generace.

8

TEORETICKÁ ČÁST 1. Pojetí smrti v ontogenezi Lidská existence vždy končí smrtí. Lidé už od pradávna truchlili nad svoji smrtelností, toužili po tom, aby jí unikli a hledali cestu v naději na věčný život. Avšak smrt je jediná jistota, kterou máme již při svém zrození. Název smrtelný je rezervován výhradně pro člověka. Ten jako jediná bytost ví, že musí zemřít, oplakává, pohřbívá mrtvé a má své pohřební rituály. V Homérském, stejně tak jako v pozdějších obdobích starověkého Řecka, je slovo smrtelný používáno téměř jako synonymum pro člověka, který je takto postaven do protikladu záviděníhodné věčné nesmrtelnosti bohů. MEMENTO MORTEM (pamatuj na smrt) zvoní do věků jako trvalé filozofické a náboženské napomínání za účelem pomoci ke skutečnému lidskému životu.1 Tak jak je psáno v devadesátém žalmu: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“2 Tak uvádí svou úvahu nazvanou „Břemeno a požehnání smrtelnosti“ profesor filozofie Hans. Smrt je neustálou hrozbou s níž se život trvale potýká: MORS CERTA, HORA INCERTA (smrt jistá, hodina nejistá). Smrt je pro nás přítomná v nepřítomnosti, jistá v nejistotě, blízká ve vzdálenosti. Na druhé straně je smrt nezbytná proto, abychom si uvědomovali vzácnost a neopakovatelnost našeho bytí, učili se pokoře a tím i chápat život jako velice pomíjivý a cenit si ho jako výrazné hodnoty. 3

1 WWW: http://www.hospic.webpark.cz/smrt.htm 20. 11. 2005. 2 HONZÁK,R. I v nemocnici si buď přítelem. 1.vyd. Praha, Avicenum 1989, s.101. 3 WWW: http://www.hospic.webpark.cz/smrt.htm 20. 11. 2005. 9

1.1 Seznámení s pojmy umírání, smrt a její rozdělení Smrt můžeme rozdělit dle způsobu a rychlosti úmrtí na náhlou tedy rychlou a smrt pomalou, způsobenou dlouhodobou nemocí, nebo umírání sešlostí věkem. Ta je pro všechny, jak umírající, tak i doprovázející nejpřirozenější. Rodina a umírající se mohou na blížící se smrt připravit, ať již loučením se svými blízkými a dát tak do pořádku i věci s odchodem spojené. „Babička cítila dobře, že života jejího namále, protož si jako dobrá moudrá hospodyně všechno v pořádku uvedla. Nejdříve smířila se s Pánembohem a s lidmi, pak rozdělila malý stateček. Každý dostal památku. Na každého kdo k ní přišel, měla milé slovo, každého kdo ji opouštěl, provázel její zrak, a když i paní kněžna s Hortensiiným synem navštívivše ji, odcházeli, dlouho se za nimi dívala, ona věděla, tu že se s nimi na světě více nesetká. I němou tvář, kočky a psy, k sobě zavolala, pohladila je a nechala si od Sultána ruku lízat. „Hleďte jich, pravila Adélce a služkám, každé zvíře, když je má člověk rád, je vděčné.“ Voršu ale zavolala k sobě a přikazovala jí. „Až umřu Voršilko – já vím, že nebude to dlouho se mnou trvat, zdálo se mi dnes v noci, že Jiří pro mne přišel – až teda umřu, nezapomeň to říci včeličkám, aby vám nepomřely. Ostatní by třebas zapomněli.“ Babička věděla, že to Vorša udělá, poněvadž věřila, nač ostatní nevěřili, a tehdy snadno by udělat opomenuli včas, byť i babičce kvůli udělat chtěli. Byl to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala, Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících: babička modlila se s ní až najednou se ústa nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visícím, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž vše je stráveno.“4 Byla jsem mnohokrát svědkem výroku: „Ten měl krásnou smrt.“ Rychlou, bez bolesti a utrpení. Možná ano, ale každá mince má dvě strany. Vždyť ten náhle zemřelý, měl také nějaké své blízké, rodinu, komunitu, zkrátka někam patřil. Zanechal spoustu nedořešených, rozdělaných věcí po sobě a jeho blízcí kromě již zmíněném žalu, šoku a překvapení bývají často bezradní. Neví co si počít, jak uvést všechny záležitosti do pořádku. Nikdo není připraven a pozůstalí často procházejí fázemi, které prožívají 4 HONZÁK,R. I v nemocnici si buď přítelem. 1.vyd. Praha, Avicenum 1989, s.101. 1

sami nemocní po přijetí zprávy, že se nalézají v terminálním stadiu. Mezi příklady náhlé, nečekané smrti bych uvedla různé smrtelné havárie, zásahy náhlých onemocnění jako jsou náhlé mozkové příhody, infarkty a spousta jiných akutních nemocí. Mezi náhlou, nečekanou smrt bych zahrnula i sebevraždy. Podle mého názoru je to jeden z nejvíce nešťastných způsobů odchodu lidí ze světa. Někdy je jedinec opravdu duševně nemocný nebo řeší východisko ze svízelné situace, která se mu jeví v dané chvíli jako neřešitelná. Dále můžeme smrt rozlišit, v jakém vztahu byl umírající k nám. Jiný pociťujeme žal zemře-li nám dítě a jiným druhem žalu je, zemře-li nám prarodič přirozenou smrtí. Smrt je též možno rozdělit na fyzickou, psychickou a sociální. Smrt fyzická nastává, ustane-li tlukot srdce, přestane fungovat krevní oběh, mozkové buňky nedostávají potravu a odumírají. Smrt psychická je stav úplné psychické rezignace, beznaděje a zoufalství. Tento stav s největší pravděpodobností usnadňuje nástup smrti fyzické. Smrt sociální tento stav se vyznačuje tím, že člověk sice ještě žije, ale je odsunut ze sociálních a mezilidských vztahů. Právě smrti fyzické často předchází smrt sociální a psychická. K těmto stavům dochází buď odsunutím starých a nemocných lidí do nemocnic nebo domovů. Lidem dožívajících se vyššího věku, odchází mnoho vrstevníků nebo ztratili schopnost mluvit po prodělaném onemocnění. Postupně o ně ztrácí zájem okolí. Zůstalo jim v lepším případě několik málo věrných, v některých případech nikdo.5 Bylo by správné, aby nikdo nezemřel smrtí psychickou a sociální dříve, než se dostaví smrt fyzická. Bohužel však praxe je jiná a jenom zdravotničtí pracovníci sociální a psychické potřeby člověka naplňovat nemohou.

1.1.1 Pojetí smrti od dětství do dospělosti Prožitky a vnímání umírání a smrti se u člověka velice různí. Je to odvislé od jeho věku. Jinak vnímá smrt dospělý, jinak dítě. Malé dítě se smrti nebojí. 5 Srov. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3.aktual. vyd. Praha 2003. 1

Dítě do tří let: V tomto věku nedokáže rozlišit rozdíl mezi mrtvými a živými. Potřebuje však u sebe blízkou osobu a náležité vysvětlení úměrně věku. Dítě ve věku od tří do šesti let: V tomto období již začíná rozlišovat mezi mrtvými a živými. Smrt však považuje za přechodný stav a mrtvé spojuje se spánkem. Dítě ve věku od šesti do jedenácti let: Nyní již chápe smrt jakou konečnou a nezbytnou. Je silně ovlivněno pohádkami a velký význam zde sehrávají vlastní zkušenosti – úmrtí v rodině (pláč, truchlení, hostina). Dává si smrt do spojitosti se zástavou životně důležitých funkcí, hlavně srdce. Dospívání až dospělost: V tomto věku je již pojem smrti velice diferencován. Dospívající a dospělí si již začínají uvědomovat opravdovost a nezvratnost smrti. Dospívající si často smrt nepřipouštějí, v hrozících situacích ji naopak chápou dramatičtěji. U dospělých se objevuje strach ze smrti, z bolesti, z nesoběstačnosti, obavy z neznáma. U jiných je naopak spojována s pokojem a klidem, vlivem existence představ o posmrtném životě. To vše se různí a odvíjí od věku, víry a životních zkušenosti. 6 7

1.2 Umírání dříve a dnes Faktum o své konečnosti si lidé uvědomovali vždy. V historickém kontextu však můžeme pozorovat zřetelné rozdíly týkající se akceptace smrti. Smrt byla chápána jako významný předěl mezi krátkým a těžkým utrpením pozemského života a vstup do rajského života věčného. Lidé v minulosti se však dožívali mnohem nižšího věku. Medicína nebyla ještě na takové úrovni jako je dnes a také kojenecká a dětská úmrtnost byla vysoká, umíralo se často na infekce dnes snadno léčitelné antibiotiky. Nebylo očkování, byl nedostatek stravy tím i méně vitamínů. Byla i nízká hygienická úroveň. Ne každé dítě mělo šanci se dožít dospělého věku, proto bylo více dětí v rodinách, se smrtí se počítalo. V této době bylo více samozřejmé zemřít, než-li žít. Tehdejší lidé byli srozuměni se smrtí dle pořekadla „ Pán Bůh dal. 6 WWW: http://www.hospic.webpark.cz/smrt.htm 20. 11. 2005. 7 Srov. KONEČNÁ, Z. Problematik umírání a smrti v ošetřovatelském procesu očima sestry a laické veřejnosti. Znojmo 2000.

1

Pán Bůh vzal“. Kmotřička smrt byla častější návštěvou v rodinách. Jednotlivci se v průběhu života učili umírat když pozorovali smrt v okolí nebo sami pomáhali umírajícím. Vše co se dělo bylo bráno jako přirozená realita. I lékaři si byli v minulosti vědomi svých výrazně omezených diagnostických a léčebných

možností.

Lépe

dokázali odhadnout a přijmout „již prohraný boj“ a se samozřejmostí poskytovat laskavou a vstřícnou individuální péči a zabezpečovat potřeby těžce nemocných a umírajících.8 Jejich soucit s umírajícími, kterým už nemohli odborně pomoci, pojmenoval slavný český internista Josef Charvát jako roli Charónů. V řeckém a etruském bájesloví byl Charón převozníkem do říše mrtvých. Tento syn Ereky a Nykty byl za svou činnost odměňován mincí OBOLOS. Tento peníz byl vkládán nebožtíkům do úst před neznámou cestou na druhý břeh.9 Dnešní lékaři se necítí být Chárony. Vžili se do role profesionálů, kteří musí zvládnout diagnostické a léčebné postupy v dnešní době technických vymožeností. Ve strategii úspěšné medicíny je smrt prohrou a léčení pomoci paliativní medicíny se zdá být méně hodnotné. Ovšem i lékaři to nemají lehké, neboť cítí, že oni by měli tradiční roli Charónů. Tu však mohou zastávat v současném zdravotnictví těžce nebo vůbec.10 Vztahy různých společností ke starým, nemocným a umírajícím se v minulých dějinách velice lišily. Vyskytují se velmi rozdílné přístupy. V některých obdobích jsou slabí a staří lidé ctění. Na druhé straně se vyskytují společnosti, které charakterizuje takzvaný ageismus. To v praxi znamená, odmítání starých a slabých lidí, snižování jejich hodnoty odsouváním do ústraní. Málokdo ví, že ve Spartě shazovali do rokle nejen nemocné, neduživé nebo postižené děti, ale podobným způsobem zacházeli se starými a nemohoucími. Ani v Římě si starých a umírajících příliš nevážili a některým vypalovali na čelo nápis „demontantu“. To znamená ten, který má být shozen z mostu do řeky.11 Lidé dnešního světa se snaží smrt vytěsňovat. Během uplynulých let se zvýšila ekonomická úroveň a s ní i úroveň zdravotní péče a tím 8 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000. 9 Srov. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3.aktual. vyd. Praha 2003. 10 Srov. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3.aktual. vyd. Praha 2003. 11 Srov. ČECHOVÁ,V; MELLANOVÁ, A; ROZSYPALOVÁ, M. Speciální psychologie, 1. vyd., Vydavatelství Idvpz Brno, 1995.

1

se zvýšil i průměrný věk obyvatelstva. Většina lidí má naději, že se dožije stáří. Na smrt se začíná zapomínat, snažíme se ji odsouvat. Proto se říká: „Zapomněl na to jak na smrt“. Asi ve dvacátých až šedesátých letech minulého století bylo pronést slovo smrt ve slušné společnosti stejně nepatřičné jako slovo sex v osmnáctém století. Toto bylo ovlivněno hrozivými prožitky ze dvou světových válek, ve kterých zemřely miliony lidí, takže ti kdo přežili, chtěli zapomenout a orientovali se na kladné stránky života. Snad si také lidé mysleli, že s rozvojem vědy a techniky, které nám do života přinesly mnoho užitečného a příjemného se nám vyřeší i choroby stáří a smrt.12 Dnes se lidé setkávají se smrtí, ale trochu jinak. Prostřednictvím televize a médií. Nyní jsou velmi oblíbené a sledované kriminální seriály, akční filmy a horory, ve kterých se umírá a zabíjí jak na běžícím pásu. Čím více násilí a mrtvých, tím větší sledovanost. Avšak tohle je jiné. To jde mimo diváka. Jeho se to netýká. Zde se ani nemůže naučit přirozené vzorce chování, to se dá opravdu naučit jenom v realitě, při přímém setkání se smrtí. Nejintenzivnější opravdovou zkušeností není vůbec konfrontace se smrtí hranou v médiích, ale smrt blízkého člověka. Ta se ho může skutečně dotknout a podnítit ho k zamyšlení nad tím, co může ve fázi umírání pro něj udělat on a zamyslet se nad propastností smrti.

1.2.1 Přístupy ke smrti v České republice Oficiální ideologii se v naší republice stal Marxismus-leninismus. Ten byl výrazně ateistický. Marxistická filozofie nastolila otázky života člověka, který je chápán jako rozumný, inteligentní a zdravý. V Marxismu není místo ani pro lidi duševně a tělesně handicapované, nemocné a umírající. Sem patří pouze život, se smrtí se nepočítá. Je odmítáno náboženství a tím i víra v posmrtný život. Její vyznavači neuznávali posmrtnou existenci a tím přestali počítat se smrtí. Umírání a smrt se přesunuly do nemocnic. V dnešní době u nás umírá v nemocnicích přes 80 % lidí. 13 Odpověď na otázku

proč umírá v naší

zemi

takové

množství

lidí

v nemocnicích, jsem hledala v různých zdrojích. Téměř všechny mají společné 12 Srov. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3.aktual. vyd. Praha 2003. 13 Srov. ČECHOVÁ,V; MELLANOVÁ, A; ROZSYPALOVÁ, M. Speciální psychologie, 1vyd., Vydavatelství Idvpz, Brno, 1995.

1

vysvětlení a viníka. Totalitní dobu a marxistickou ideologii.

1.2.2 Rozdíly mezi umíráním doma a umíráním v nemocnici Zamyslíme-li se nad vlastní smrtí, pokud si tuto myšlenku vůbec připustíme, bude nás určitě většina, kteří bychom chtěli v poslední fázi života zůstat doma. Nebo

alespoň

někde, kde

nezůstaneme

sami

kde s námi

někdo

z našich

nejbližších v posledních chvílích našeho loučení se světem bude. Domácí model umírání spočívá v naší představě „o hřejivé náruči“ všech rodinných příslušníků, kteří zvládají péči a laskavý doprovod. Tak jak to známe z filmů. Tam většinou umírající v určité chvíli sám zhodnotil vlastní situaci a poznal, že nastala jeho poslední hodinka. Svolal tedy všechny členy rodiny, aby se s nimi rozloučil, usmířil a vyslovil své poslední přání. Příbuzní zavolali kněze, který mu poskytl svátost umírajících a poslední pomazání. Poté se nemocný většinou zklidnil a už jen čekal v oparu milostné agonie na svoji smrt. Pokud trpěl silnými bolestmi, které se laickými postupy nedařilo zvládnout, byl výjimečně přivolán lékař, který mu podal zklidňující morfium. Umírání bylo sociálním aktem. Rodinní příslušníci si

sami mezi sebou

rozdělovali své role, psychologickou podporu nalezli u kněze, nezřídka i u sousedů. Dnes často umírající a jejich rodiny postrádají psychickou podporu a pomoc, nostalgicky vzpomínají na domácí model umírání. Nepochybně však platilo, že čím méně bylo odborných prostředků, tím více se nešetřilo vlídnými slovy. Každý věděl, jak vypadá umírání a smrt zblízka. Uměli dokonce předpovídat jednotlivé fáze umírání a změny, které tyto fáze doprovázejí. Například už se „špičatí“, už má „záclonky v očích“ . Každý člen rodiny se v průběhu svého života opakovaně setkal s umírajícím a následně pak také s mrtvým tělem. Každý člen rodiny měl svoji nezastupitelnou roli, ovládal laické ošetřovatelské úkony a prováděl je. Věděl, že odmítání stravy je naprosto přirozený děj. Proto umírajícímu podávali vývary nebo jen tekutiny. Když dotyčný zemřel, zavřel mu zpravidla nejstarší syn oči, otevřeli okno, aby duše mohla vylétnout a pomodlili se. Otevření okna bylo jistě i z hygienických důvodů. Bylo pro ně samozřejmostí omýt mrtvé tělo, podvázat bradu a nikoho nepřekvapila defekace nebo mikce v důsledku povolených svěračů. 1

Moderní člověk tyto zkušenosti nemá. Je přesvědčen, že umírání patří výhradně do rukou profesionálních zdravotníků. V dětství se konfrontaci se smrtí nesetkal nebo jen výjimečně, proto ho v pozdním setkání se smrtí doprovází strach a bezradnost. Z tohoto důvodu prožívá rodina umírajícího nezvladatelný strach a krizi. Aby tuto krizi zvládli bez dramatické újmy na zdraví je potřebná znalost toho, co se bude dít a zřetelné vymezení cíle. Proto je dnes snaha učinit z umírání sociální akt, v němž se plně projeví solidarita všech smrtelníků. Je však potřeba zdůraznit že idylické umírání, popisované v beletrii, bylo spíše vzácností. Mnoho umírajících rodinu nemělo nebo byla dysfunkční. Často chyběly peníze na lékařské ošetření. Nebyl také dostatečný počet lékařů, a svou roli sehrál i fakt, že lékařům bylo již od hippokratových dob doporučováno, vzdálit se od domu umírajících, kde nemohou již nic nabídnout. Z tohoto důvodu zakládala šlechta a církev ve středověku špitály, hospice a chudobince. Chtěla tím zabránit přímému umírání na ulicích.14 Nyní, v době „instituované smrti“, kdy v nemocnicích končí svůj život většina umírajících, začínají mnohé společnosti pro „důstojné umírání“ poukazovat na rozdíl a plnění potřeb umírajících doma a v nemocnicích. V televizi jsem viděla velice pěkný film, který chce divákům ukázat právě rozdílnost mezi domácím a nemocničním prostředím. Jmenuje se „Annas Heimkehr“ (Annin návrat domů) a je od režiséra X. Schwarzenbergera. Film pojednává o příběhu onkologicky nemocné pacientky, která se léčila na onkologickém oddělení a sama tušila, že ji kurativní léčba již nepomáhá. Na její psychiku působilo toto prostředí velice špatně. Pacienti vedle ní umírali o samotě, bez rozloučení, v anonymitě. Byli až do posledních dnů léčeni kurativní neúspěšnou léčbou, která jim přinášela více utrpení než užitku. Nikdo nebral zřetel na to, co chtějí oni, co cítí, co potřebují v tomto těsně předsmrtelném stadiu. Proto se tvrdohlavě rozhodla vzít svůj osud do svých rukou přes počáteční protesty všech. Přerušila léčbu a šla domů. Samozřejmě byli proti lékaři a hlavně vystrašená rodina, která jí zdůrazňovala, že musí vykonávat svoje zaměstnání. Hlavně nebyla připravena na styk se smrtí. Nakonec ale vedoucí lékař onkologického oddělení uznal, že není již co ztratit a pomohl Anně zprostředkovat ošetřovatelskou péči v domácnosti. 14 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000. 1

Návrat paní Anny zpět do domácího prostředí probíhal rozpačitě. Jak jsem již uvedla synové nebyli psychicky připraveni jí poskytnout pomoc. Též chtěli tuto starost nechat na nemocnici. Měli strach a domlouvali matce, ať se vrátí, že si doma může pohoršit. Anna si však prosadila svoje. Za pomoci zkušené sestry se vše zvládlo. Anna prožívala svoje poslední dny kvalitněji, než na nemocničním lůžku. Bylo velice pěkně ukázáno, jaký vliv má prostředí na psychiku pacienta. I rodina se dokázala semknout a Anna prožila ještě mnoho pěkných chvil v jejím kruhu. Oslavy narozenin a jiné rodinné události. Střídaly se tu fáze smlouvání a smíření. Při umírání jí byla celá rodina nablízku. Ve filmu byl velice pěkně zdůrazněn rozdíl mezi domácím a nemocničním prostředím a jejich vliv na psychiku nemocného. Snad až s nadsázkou. Věřím, že nebylo úkolem režiséra snížit hodnotu práce zdravotnických pracovníků, ale právě podtrhnout rozdílnost těchto prostředí. V nemocnici není přes všechnu snahu čas na nějaké doprovázení. Tam se skoro do samého konce života léčilo, hlavní zřetel se bral na nemoc, pacient byl brán jako určitý případ. Byly zde zachyceny momenty, kde si sestry vzájemně

sdělují

své vlastní zážitky z víkendu

při

mytí

zemřelého, u něho si gratulují k narozeninám, smějí se a různé jiné situace. Toto chování snad není běžné. Myslím, že tvůrce filmu chtěl donutit diváka, aby se zamyslel nad tím, zda je nemocnice opravdu to nejvhodnější místo pro umírání. Myslím, že tím chtěl právě zdůraznit rozdíly mezi domácím a nemocničním prostředím, kde není opravdu pro velký shon a spěch možné poskytnout vše, co by si zasloužil.15

15 Srov. Televizní pořad: „ANNAS HEIMKEHR“, („Annin návrat domů“). Režie – Schvarzenberger 31. 3 2006.

1

1.2.3 Komplikace dnešní doby S rozvojem medicíny umíme léčit mnohé nemoci a zachraňovat životy lidí, kteří např. Před 20-ti lety neměli šanci přežít. Neustále jsou vyvíjeny nové, takřka fantastické způsoby léčby, o kterých se nám dříve ani nesnilo. Je velkým přínosem, že nyní na

můžeme zachránit

spoustu

lidí, kteří by dříve zůstali bez šance

přežití. Na druhé straně tu však vyvstali nové etické a morální problémy.

„Zadržená

(odložená) smrt

je

pojem,

vyplývající z nových

a ošetřovatelských podmínek. Respirátory, umělý dialýza

umělou

terapeutických

či podpůrný krevní oběh,

ledvinou a elektrostimulace funkcí udržují činnost organismu

po měsíce i léta, někdy při porušené funkci vědomí. Zastaví-li se tento umělý postup, život většinou rychle končí. Zmíněná nová léčebná technika si vyžádala novou definici

smrti: smrt

organismus

ztotožňuje se zastavením funkce mozku, jehož

hlavním důkazem vedle vyhasnutí reflexů je trvale izoelektrický plochý záznam na elektroencefalogramu a arteriografický blok při neprůchodností mozkových arterií. Průkaz smrti je důležitý tam, kde stanovení momentu smrti rozhoduje o tom, že mrtvý se stane dárcem orgánů pro transplantaci.

Mrtvé tělo, dříve nesporný objekt

pro poslední rozloučení, se stalo cennou hodnotou, některé jeho orgány mohou být podmínkou dalšího života člověka, ohroženého smrtí. Hranice života a smrti se stala méně ostrou.“ 16 Často se stává, že lékaři soustředí na nemoc a pacient jako člověk se svým prožíváním a přáním jim uniká. Jsou sledovány tělesné potřeby pacientů a vývoj léčby, ignorovány potřeby psychické a duchovní. V médiích jsou vysílány šokující případy, kdy pacient žije na přístrojích již několik roků, vedou se dlouhé diskuse, často medializovány a lékaři nejsou schopni rozhodnout, zda odpojením život ukončit nebo nechat dále žít. Často tyto sporné případy musí rozhodnout až soud. Ptám se: „Co je to za kvalitu života“? A s úsměvem si vzpomenu na pohádku Jana Drdy Dařbuján a Pandrhola. Kéž by i nám pomohl někdo učit, kde jsou ty správné hranice života a kde už uměle udržovaný život přináší jen trápení. Kéž by byla v potaz brána i přání pacientů. 16 BOUHAL,M. Psychologie v lékařství. 1.vyd. Brno. Masarykova universita 1993, s.1. 1

2. Přijetí pravdy o nevyléčitelné nemoci Sdělit, či nesdělit pravdu u lůžka o pacientově závažném zdravotním stavu, je stále žhavé a otevřené téma. V ČR je každému lékaři uložena povinnost „přiměřeně informovat nemocného o jeho zdravotním stavu“. Ve slově přiměřeně se skýtá prostor pro více variant od úplného sdělení pravdy až po úplné zatajení. Dříve byl obecný příklon k „pia fraus“ to znamená milosrdné lži. Dnes je evidentní posun k pravdě a to je dle mého mínění správné. Vždyť důvodů, které k tomu vedly je celá řada. Změnil se přístup k nemocnému, ten se stává

více partnerský. Dále je tu

obecné právo na sebeurčení a z něj vyplývající důsledky pro lékaře při nesdělení, ale hlavně skutečnost, že je čím dál svízelnější pravdu zatajit, protože oddělení se stávají čím dál více specializovanější pro léčení určitých druhů nemoci a pacienti jsou stále více vzdělanější a informovanější i díky médiím. Pacient, který se pravdy dopídí sám, ztrácí přirozeně další důvěru k lékaři. Pro lékaře by bylo určitě jednoduší informovat rodinu, protože říci pravdu vyžaduje velké komunikační dovednosti, osobní vyzrálost a empatii. Dále je tu velké nebezpečí suicidia, a proto bychom měli odhadnout s jakou osobností jednáme, kolik pravdy uneseme, nikdy nevzít naději, být ochotní stále spolupracovat a odpovídat na všechny možné otázky nebo si vzít na pomoc odborníky z oboru psychologie či psychiatrie. Podaří-li se nám přimět pacienta ke spolupráci, většinou začne na život pohlížet jinak. Lidský život naplňují vztahy rodinné, přátelské, prostě mezilidské. A právě v konfrontaci se smrtí si člověk uvědomí, že pravé hodnoty nejsou ty materialistické, ale prožitkové jako láska, přátelství, umění a co jsem mohl udělat a neudělal, co mohu ještě napravit. Velice pěkně o této problematice píše Marie Svatošová ve své knize „Hospice a umění doprovázet“ v praktické části doprovázení těžce nemocných. Při čtení jednotlivých příběhů si najednou uvědomíme, že pravý život a hodnoty se zakládají úplně na něčem jiném, mnoho pacientů si při zjištění hrozby smrti urovnalo své mezilidské vztahy, úplně přehodnotilo životní priority a naučilo se radovat z maličkostí. Vychutnávali každou pěknou chvilku života. Někteří přijali nemoc jako výzvu, aby svůj život změnili k lepšímu. Najednou zjistili, že materiální věci nejsou ty nejpodstatnější, jak si většina dnešních myslí. A přichází poznání, že k životu stačí docela málo. Než ale k tomu všemu člověk dospěje, chtěla bych popsat, čím vším většina 1

pacientů prochází. Velice přehledně, na základě mnohaletých zkušeností nám tuto problematiku popsala Elizabeth Kübler–Rossová. 17

2.1 Fáze umírání dle E. Kübler- Rossové Chtěla jsem čtenáře této práce seznámit s fázemi prožívání podle této autorky a Jaro Křivohlavého. Každý

autor

je nazval

trochu

jinak, ale

podle mého

názoru se průběh prožívání až tak moc neliší. Oba autoři měli mnohaleté zkušenosti a úzce spolupracovali s nemocnými a umírajícími. Zjišťovali, co oni v těchto situacích prožívají, čím prochází a snažili se předat tato zjištění dalším lidem, ať již z řad zdravotníků, či laiků, kteří přicházejí s umírajícími do styku. Tyto poznatky by nám měly pomoci pochopit jejich mentalitu a jednání v různých situacích. Neboť budeme-li vědět, co asi právě umírající prožívá, budeme mu moci ve správnou chvíli dodat psychickou podporu a jeho například negativní emoce nevztahovat přímo na sebe. Právě největší radost ošetřovatelům ať již profesionálům, či z řad laiků způsobí ta situace, v níž bychom se dokázali

naladit

na

stejnou

vlnu

umírajícího

klienta a poskytnout laskavý doprovod. To v nás zanechá hřejivý pocit z dobře vykonané práce. Vždyť umírání je v každém případě smutná až tragická záležitost a bez tohoto, alespoň občasného pocitu, že se nám něco povedlo by se tato práce nedala vykonávat. První fáze šok negace – zavírání očí před skutečností „Člověk sám sobě staví překážky“ Thákur 18 Většina pacientů reaguje na zprávu o zhoubném onemocnění téměř stejně. „Já? To není možné! Proč právě já? Komu jsem co udělal? Určitě to bude nějaké nedorozumění. Nějaká záměna výsledků.“ Jsou i takoví, kteří vyhledají jiného lékaře a absolvují všechna vyšetření znovu, v naději, že jim byla stanovena špatná diagnóza. Takovou pštrosí politikou reagují zvláště pacienti, kterým byla sdělena jejich diagnóza dosti neomaleně, někým kdo nemá dostatek komunikačních a psychologických zkušeností a řídí se heslem: hlavně 17 Srov. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet 1. vyd. Červený Kostelec, Fabián 1995 18 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové, Signumunitatis, 1992. s.15. 2

ať mám věc rychle za sebou. Takový pacient se stáhne do sebe a nemoc popírá. Je to přirozený způsob jeho reflexivní obrany. Bylo by dobré, aby byl nemocnému vždy na blízku někdo, kdo je ochotný s ním o nemoci mluvit, kdy on projeví zájem. Sdělovat pravdu po kapkách a hlavně nikdy nebrat naději. Jsou i některé výjimky, které zůstanou a i zemřou ve fázi popírání. Vzpomínám si na svoji babičku: v 80 letech onemocněla leukémií. Lékař nám sdělil diagnózu a zároveň i prognózu o průběhu onemocnění. Předpokládal ještě 3-4 roky života. Myslím, že babičce diagnóza sdělena nebyla. Byla sice jen vesnická žena bez vzdělání, ale některými jejími výroky se řídím doposud. Bývala pravidelně delší dobu hospitalizována na onkologickém oddělení. Tudíž musela vědět, o jaký druh choroby se asi jedná, ale nikdo z nás nebyl schopný o tom začít vést řeč a ona si to zřejmě ani sama nepřála, neboť mé chabé pokusy odrážela slovy: „Všichni musí zemřít, mladý může starý musí.“ Při svých nemocničních pobytech poznávala ona i my při návštěvách mnoho spolupacientů. Někteří vypadali a byli relativně schopnější než ona, přesto jich mnoho přežila. Když jí zemřel někdo z pokoje, babička nám hlásila: „Někam ji odvezli a já ani nevím kam. Asi na jiný pokoj.“ Byla to zřejmě její obrana. Nechtěla si přiznat blízkost smrti, která je častým hostem na tomto oddělení. Po 4,5 letech zemřela doma a téměř do poslední chvíle žila v naději, že bude zase lépe.19 Druhá fáze – zloba „Interpretujeme svět nesprávně a potom tvrdíme, že nás klame“. Thákur20 Snažíme se nemocnému pomoci a mnohdy však neúspěšně. Ten reaguje naprosto jinak než jsme očekávali: „Ne, nechci, nepotřebuji vaši péči!“ Spolupráce bývá často svízelná a musíme často vyzkoušet více taktik jak s nemocným jednat. Každý jedinec reaguje jinak na každého platí jiná metoda. V této fázi se často ptá: „Proč já? Proč ne právě on?“ A my zdravotničtí pracovníci jsme v této chvíli právě nejblíže. Jsme něco jako hromosvod, na kterém si může vybít zlost. Naše dobře míněné služby, jako pomoc při hygieně, úprava lůžka a jiné pozornosti bere jako obtěžování. Jako zásah do svého klidu a soukromí. Situace je často pro obě strany skličující, ale my bychom měli mít snahu se vcítit do rozpoložení klienta, co asi 19 Srov. KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové, Signum unitatis,1992. 20 Tamtéž s.23

2

prožívá a z čeho jeho zloba pramení. V žádném případě mu neodplácet stejnou mincí. Třetí fáze – vyjednávání oddalování „Dřevorubcova sekera prosila strom o topůrko a on jí je poskytl“ Thákur 21 Tato prchavá fáze je méně známá. Bývá však pro pacienta velmi důležitá. Již se nachází ve stadiu , kdy zloba vyprchala a on si musel přiznat skutečný stav věci, Najednou si uvědomuje, že i přes všechny trable, co mu život přináší, se mu z něj ještě nechce odejít. Proto se snaží vyjednávat. Oddálit příchod nevyhnutelné smrti. Hledá všechny možnosti, jak zůstat co nejdéle. Jde o jakousi změnu taktiky. Je to něco jak dětská reakce. Když nedosáhnu svého vzdorem, snad to půjde po dobrém. Když udělám něco a budu hodný, pak smím? V případě lidí, zvláště matek, které mají malé, nezaopatřené děti, je odchod zvláště těžký. Proto si kladou krátkodobé cíle. Jako například se chtějí ještě dožít léta, potom maturity dětí, jejich svatby a přidávají se pořád nové a nové prosby. Některým se opravdu daří i přes nepříznivou prognózu prožít ještě pěkný kousek života. Čtvrtá fáze – deprese „Svět hraje na strunách rozechvělého srdce a dává zaznít hudbě smutku“ Thákur 22 Deprese přicházejí, když už si sám sobě umírající nemůže nic nalhávat. Když se znovu a znovu objevují nové ataky nemoci a on žije mezi domovem a nemocnicí, v tom lepším případě. Někdy střídá jen domov důchodců a nemocnici. Jindy jenom nemocniční oddělení. To je pro něj ta horší varianta. Právě zde vidí kolem sebe mnoho utrpením kterého by právě doma mohl být ušetřen. Proto se nemůžeme divit jeho psychickému rozpoložení a útoku depresí. Ty se projevují navenek u každého jinak. Někdo je takzvaně dusí v sobě, někdo pláče, jiný má ataky zlosti a negativismu. Nikdy nemůžeme vědět, co klient právě prožívá, a proto bychom ho neměli odsuzovat. Ataky depresí mají různé příčiny. Mohou pramenit z různých obav. Nejen z vývoje vlastní nemoci. On má strach o své nejbližší, rodinu, děti.... Obavy z budoucnosti. Kdo nahradí jeho péči v rodině? Kdo dokončí jeho práci? V době trvání nemoci se snižuje i finanční zabezpečení rodiny. Přichází sebeobviňování a pocity žalu. Je-li to v našich 21 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové, Signum unitatis, 1992, s.45 22 Tamtéž s. 49

2

silách, bylo by dobré zabezpečit i přes různé sociální organizace chod rodiny, starost a péči o její příslušníky, třeba invalidního manžela, děti a vše co je potřeba. To v mnoha případech pomůže a nemocný se uklidní, deprese ustoupí. Vždyť je mnoho věcí řešitelných. Příčinou dalších depresí mohou být obavy z dalšího vývoje a důsledků nemoci, přímo ve spojitosti s tělem a všemi bio- psycho-sociálními potřebami klienta. On má strach ze ztráty samostatnosti, strach z bolesti, strach ze ztráty důstojnosti. Strach ze ztráty sociálních kontaktů, strach, že už se nebude svému partnerovi líbit (po ablaci určitých orgánů), jak ho přijme. Těchto příčin může být mnoho a mnoho. Zde jsou na místě vhodně volené pohovory se zdravotnickými pracovníky, či pohovor s psychologem. Velkou psychickou podporou pro nemocného jsou četná sdružení. Lidé trpící různými nemocemi se sdružují ve spolcích, dokáží se o těchto problémech upřímně a bez přetvářky bavit, dávají si sami sobě návod, jak se s určitou nemocí vyrovnat a žít co nejoptimálnějším způsobem dál. Pátá fáze – souhlas, neboli smíření „Musím se rozloučit. Řekněte mi: „Žijte blaze“ , moji bratři! Skláním se před vámi všemi, odcházím od vás. Vracím klíč od svých dveří, už nic nechci ze svého domu. Prosím vás jen o poslední vlídná slova. Dlouho jsme byli sousedy, přijal jsem však víc, než jsem mohl dát. Nyní se den sklonil. Svítilna, která prosvěcovala temné kouty, zhasíná. Slyším volání. Jsem připraven k odchodu. Thásur23 Do této fáze se dostává většina pacientů, kteří neumírají náhle a kterým se dostává účinné pomoci a pochopení k překonání předchozích fází. Umírající se již v duchu vyrovnal se ztrátou všech blízkých a všeho, co mu bylo na světě milé. Hledí vstříc svému konci. Nesmíme si ovšem vyrovnání plést s rezignací. Pacient, který se již dostal do fáze smíření, mívá klidný výraz. Zdá se, že se snad usmívá. Naopak v očích těch, kteří rezignovali, vidíme beznaděj. V tomto období posledního klidu potřebuje zpravidla více podpory jeho rodina, než sám pacient. On už většinou prožívá svůj klid a problémy tohoto světa jej nezajímají. Právě nyní je velice důležité být nemocnému na blízku. Držet ho za ruku nebo alespoň pokaždé, když míjíme lůžko, ho pohladit a dát mu najevo, že jsme ho nenechali osamoceného. Jsme tu pro něho až do konce. Jen málo pacientů bojuje 23 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové, Signu unitatis, 1992, s.67 2

až do konce bez dosažení fáze souhlasu. I oni jednoho dne řeknou: „Už nemohu dál. A boj je dobojován. Tím, jak se zoufale snažili uniknout smrti, si jenom ztížili konečné přijetí míru a důstojnosti.24 Vzpomínám si na jednu velice milou paní P, které bylo 93 let. Krátce před smrtí mi řekla: „Něco vám povím, ale prosím, neříkejte to synovi. Jsem s vaší péčí i s péčí rodiny mého syna spokojena. Všichni děláte vše, co je ve vašich silách. Dostává se mi péče po všech stránkách, ale přesto bych již chtěla zemřít. Myslím, že jsem již svůj úkol zde splnila a prožila pěkný život. Nyní se již cítím unavena, myslím, že můj čas již nastal. Jen to prosím neříkejte synovi.“ Paní P. opravdu do měsíce zemřela na rakovinu plic. V době našeho rozhovoru nebyla ještě nikomu tato diagnóza známa.

2.2 Fáze umírání dle Křivohlavého Profesor

psychologie

J. Křivohlavý

se zabýval stejně

jako doktorka

E. K. Rossová psychickým stavem umírajících lidí. Průběh toho, co prožívají nemocní po sdělení nepříznivé diagnózy , zveřejnil roku 1985 jako Horowitzův model pěti fází odchodu. (Horowitzův se jmenoval proto, že pod vlastním jménem měl v té době zakázáno publikovat). Fáze první – výkřik Charakterizuje psychický stav pacienta, který se dozvěděl, že jeho zdravotní stav je vážný a zřejmě povede k smrti. Může být například zjištěno, že onemocněl AIDS, rakovinou a není zde již velká šance na léčbu. V těchto případech reaguje šokem, výkřikem, zděšením až panikou. Jde o překvapení na nečekanou zprávu a vyhrocení obav, strachu a děsu. Jiní mohou skrývat tyto emoce za hranými projevy nebojácnosti a strojeného humoru. Častěji však reagují tito pacienti výkřikem, výbuchy hysterického strachu, pláče a zoufalství . U nich se to může projevit psychickou ochablostí, otupěním, skleslostí, úzkostí až upadnutím do bezvědomí. Fáze druhá – popírání V tomto stadiu si většinou pacient vědomě, či nevědomě zastírá skutečnost. 24 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK,S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 2

Nechce vidět a nevidí. Snaží se tak potlačit existenci krizové situace. Budí dojem necitlivého, apatického, k tomu co se děje kolem něj, i k tomu co je. Je zcela bez zájmu o vše, co se týče jeho zdravotního stavu, často i bez zájmu o celý svět. Chová se i hovoří jako by se nic nestalo. Fáze třetí – intruze Tento termín pochází z latinského intro, intrare- vstupuji, vcházím do dveří až násilně někoho napadám. Vyjadřuje to vtíravé nutkání neustále myslet na to co ho šokovalo. Není schopen se těchto myšlenek zbavit, jsou jediným obsahem jeho vědomí a rozhovorů. Tyto vtíravé myšlenky přicházejí v noci v podobě děsivých snů. Nedají mu klidně spát, ale objevují se i ve dne při zasnění. Tyto děsivé myšlenky přicházejí jako vetřelec, on je nemůže zahnat a ubránit se jim. Nejtěžší bývají v době, kdy zůstane sám. Nesmírně ho vyčerpávají, berou mu sílu, radost a naději. Fáze čtvrtá – vyrovnání Má-li pacient dostatek času, probíhá-li nemoc pomaleji, může začít hledat cestu z nepříjemné situace, přemýšlet o nových možnostech, zkoušet nové cesty. Zkouší často možnosti alternativní léčby, chodí po různých léčitelích. To je pokus o řešení neřešitelné situace. Nadějné je, snaží-li se nyní změnit svůj postoj k nemoci, akceptovat ji. To je však velice těžký krok. K tomu potřebuje blízkého člověka, nejen zdravotníka. Někoho, kdo mu může pomoci naznačit řešení neřešitelné situace. V této době se jeví velice účinná pastýřská, duchovní a psychologická pomoc. Fáze pátá – smíření Tímto rozumíme nejen akceptaci situace a vyrovnání se s ní, ale i takový stav, kdy je schopen na ni bez toho, že by ho příliš deprimovala , se zamýšlet. Právě naopak umět vypustit tyto myšlenky z hlavy, nezabývat se jimi, pokud si to sám nepřeje. Neznamená to však stav rezignace, ale bylo by možno tuto situaci nazvat jako postavení se nad věcí. Všechny tyto fáze prožívá většinou rodina pacienta s ním a z toho vyplývá, že i ona potřebuje pomoc a psychickou podporu. Pokud se rodina a umírající nacházejí ve stejné fázi prožívání, pak můžeme hovořit o relativně dobrém zvládání situace. Horší stav nastává pokud se fáze prožívání liší. Může se například stát, že pacient je již ve fázi smíření a rodina ve fázi vyrovnání. Pak přicházejí nepříjemnosti a různá nedorozumění. Umírající je už smířen se situací, chce zbytek svých posledních dnů strávit co nejlépe a rodina ho třeba nutí vyhledávat různé 2

léčitele. To on odmítá a nastávají rozepře. Může také nastat situace a to hlavně při náhlých nečekaných úmrtích, že fázemi, kterými tento zemřelý nestačil projít, procházejí pozůstalí po jeho smrti.25

2.2.1 Vliv psychiky na vývoj onemocnění Z praxe jsem poznala, že sám umírající může velkou měrou ovlivnit čas svého odchodu. Velká část všech věcí k uskutečnění našeho odchodu se odehrává právě v naší hlavě. Jako příklad bych chtěla uvést případ 97-leté paní. Relativně zdravá, sama se pohybující onemocněla zápalem plic. Byla tedy asi týden hospitalizována v nemocnici. Jakmile se její stav jen trochu zlepšil, dožadovala se návratu domů. Své děti a vnuky o to prosila při každé jejich návštěvě v nemocnici. Konečně nastal den, kdy paní odvezli domů. Na nosítkách ji donesli do postele v jejím pokoji. Paní byla šťastná, že je doma a děkovala mi, že jsem za ní přijela, byla zcela při smyslech. Ještě večer s námi hovořila několika

jazyky. Celý život působila jako profesorka

na gymnáziu, kde vyučovala cizí řeči. Večer za ní přišel její ošetřující lékař. Po prohlídce pacientky mi doporučil se s ní několikrát denně procházet. Odpověděla jsem, že toto jsem již zkoušela, ale marně. Paní měla silné bolesti v levé noze a otok učinil tuto končetinu, že byla dvakrát tak silnější, oproti pravé a při výměně plen trpí silnými bolestmi této končetiny. Lékař s mojí pomocí také zkusil zvednout paní z lůžka, pro velkou bolest se to však nezdařilo. Pojal tedy podezření na zlomeninu. Napsal tedy doporučení k rentgenovému vyšetření a vystavil převozní příkaz pro sanitní vůz. Celou noc paní spala klidně až do rána. Ráno jsem u ní provedla hygienu a paní posnídala. Snídani snědla celou. Na to jsem ji za pomoci její dcery začala oblékat a připravovat k transportu. Paní začala plakat a naříkat, že nikam nepojede, že chce zemřít doma. Marně jsme jí vysvětlovaly, že se po vyšetření a ošetření vrátí, bude-li to možné. Naše útěchy nepomáhaly. Paní začala zrychleně dýchat. Dcera odvolala sanitku. Paní zemřela do půl hodiny. Umírala ve své posteli a dcera ji držela za ruku a loučila se s ní. Smrt jsme oznámili ošetřujícímu lékaři. Ten byl velice rád, že nezemřela v sanitním voze. Provedl ohledání mrtvé a latinsky 25 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 2

jí vzdal poslední úctu. Celé to ve mně zanechalo hluboký dojem. Dále na mne velmi dobře zapůsobilo to, že zemřelá paní byla rodinou ponechána ve vlastní posteli doma, až do druhého dne. Zemřela sice časně dopoledne, ale dcera ji nechala doma a celé odpoledne přicházely děti, vnuci, sousedé, známí a farář se rozloučit. U ní v ložnici se pomodlili a prožili si akt loučení. V obývacím pokoji sedělo neustále plno známých a rodinných příslušníků. Společně vzpomínali na zemřelou a domlouvali v klidu pohřební přípravy. Jistě většina si nás vzpomene na nějaké příklady ze svého okolí. Jsou lidé, kteří mají silnou touhu žít a dokáží nemoci dlouho vzdorovat. Snad bych toto počínání přirovnala k fázi smlouvání. Kladou si stále nové a nové cíle. Také se stává, že umírající prarodič chce ještě zastihnout návrat dětí z ciziny a často se jim to zdaří nebo čekají, až budou propuštěni z nemocnice domů. Jejich cíle jsou různorodé. Naopak jiní lidé zemřou na tu stejnou nemoc ve velice krátké době. Neunesou krutou pravdu o svém špatném zdravotním stavu, byla jim možná sdělena nešetrným způsobem nebo se sami již cítí životem unaveni. Jsou i takoví, kteří chtějí zemřít a došli k názoru, že všechny jejich pozemské úkoly mají již splněné. Tato situace nastává často u věřících, kteří doufají v setkání se svými milovanými. Každý z nás, zdravotník nebo laik, by jistě mohl uvést příklad ze svého okolí, jak právě psychika ovlivnila průběh nemoci, prodloužila, či zkrátila žití nemocného. Dalo by se zde použít srovnání k placebo efektu. Tam člověk též věří v účinek, jinak neúčinné látky a často udává zlepšení. Dalo by se říci: „Víra tvá tě uzdravila.“ Zde sehrávají velikou úlohu také životní zkušenosti, chuť žít, rodinné zázemí atd.

2

2.3 Druhy léčby, její možnosti a hranice Název léčba zahrnuje široké spektrum možností. Z toho důvodu bych chtěla v krátkosti objasnit, co znamenají jednotlivé názvy, kdy a v jakém stádiu je vhodné jednotlivé druhy léčby nasadit. Léčba kurativní bývá u každého pacienta nasazena při zjištění nemoci. Užívá léky dle druhu onemocnění a může být hospitalizován na jednotlivých odděleních (interní, chirurgie, urologie....) nebo léčen ambulantně. Také intenzivní a resuscitační péče je dnes na velice slušné úrovni. Dokážeme zachránit mnoho lidí, kteří by byli ještě před dvaceti roky odsouzeni zemřít. To je velice pozitivní přínos. Přesto každá mince má dvě strany, musí se stále častěji řešit eticko-morální problémy. Bývá velice těžké rozhodnout, kdy již skončit s kurativní léčbou, která v některých případech život sice prodlužuje, ale přináší do něj již jen trápení. Nebudu popisovat druhy léčby, to není účelem mé práce. Paliativní léčba nastupuje tam, kde selhala již léčba kurativní nebo se obě léčby navzájem prolínají. Například podávání antiemetik při léčbě chemoterapií. Kurativní léčba je totiž pro umírající pacienty zcela nevhodná, protože jim může zabraňovat v kvalitním životě až do konce. Je to stav umělého prodlužování života na úkor jeho kvality a nazýváme ji dystanazií nebo-li zadrženou smrtí, či špatným umíráním. V těchto stavech pacienti často volají po eutanazii. Eutanazie je velice složité a rozsáhlé téma. Rozumí se jí smrt z milosti. Pojem eutanazie pasivní je strategií odkloněné stříkačky. Zatím nejsou pravidla jasně definována, ale prakticky k ní dochází, jsou-li vyčerpány možnosti léčby kurativní nebo je-li pacient na přístrojích, které je možno jednoho dne vypnout. Pravidla pro vypnutí jsou známa a používána. Přesto častěji dochází k dysbióze, tedy takzvané zadržené smrti. Dysbióza je tedy umělé prodlužování života, kdy podmínky pro pacienta jsou nepříjemné a somaticky bezvýhledné. V těchto případech bývá pasivní eutanazie vnímána jako právo na přirozenou smrt. Aktivní eutanazií

rozumíme smrt z milosti. Tuto

by vykonal lékař

u nevyléčitelně nemocného, trpícího nesnesitelnou bolestí, na jeho vlastní a svobodnou žádost. U nás je kvalifikována jako trestný čin. To je podle mého názoru správné, 2

neboť mám obavy, že by se této možnosti dalo zneužít. Často volají po aktivní eutanazii právě mladí a zdraví lidé, kteří o smrti mnoho nevědí. Zřejmě sdílejí názory většiny, když už zemřít, tak co nejrychleji, bez zbytečných útrap a protahování. Vysloví-li takové přání umírající, bývá to většinou známka toho, že nedochází k plnění všech jeho potřeb. Má-li takové přání třeba pacient v hospici, většinou od něj po empatickém rozhovoru ustoupí. Nejčastější příčinou takovýchto žádostí je bohužel nezájem a neúcta k člověku jako jedinečné a nenapodobitelné bytosti a nekvalitní ošetřovatelská péče. Paliativní, nebo-li útěšná medicína představuje ucelený a nadějný systém pomoci umírajícím a jejich rodinám. Bývá často veřejností považována za novou disciplínu, ve skutečnosti je však nejstarším lékařským oborem, protože až do nového pokroku medicíny byly jen u mála nemocí skutečné možnosti léčby. Na více nemocí se tedy umíralo a bylo v tehdejších silách umírajícímu pouze ulehčit odchod ze světa právě tišením bolestí. Světová zdravotnická organizace podporuje paliativní medicínu a konstatuje, že paliativní péče: −

podporuje život a umírání považuje za normální proces

−

ani neurychluje, ani neoddaluje smrt

−

poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů

−

začleňuje do péče o pacienta psychické a duchovní aspekty

−

vytváří podpůrný systém, který pomáhá rodině vyrovnat se s pacientovou smrtí a zármutkem po jeho smrti

Paliativní medicína je zaměřena na komplexní zmírňování všeho, co působí utrpení a nejde jí přednostně o prodloužení života – rozhodně ne za každou cenu.26

26 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000. 2

3 Potřeby umírajících Abychom tyto jednotlivé potřeby mohli umírajícím a jejich blízkým poskytovat na co nejlepší úrovni, je nutná jejich znalost. Škála těchto potřeb je velice různorodá a spadá do více oblastí. Ty se obecně dělí do čtyř skupin: −

biologické

−

psychické

−

sociální

−

spirituální potřeby

3.1 Potřeby biologické Jsou to vlastně všechny potřeby nemocného těla. Nemocný potřebuje spánek, odpočinek, přijímání potravy, vylučování, hygienu a je-li přítomna bolest,pak ji tlumit. Tyto potřeby jsou u každého jedince jiné. Musíme sami zhodnotit, které potřeby si je schopen zajistit sám a při kterých mu musíme dodat ošetřovatelskou pomoc. Vše se odvíjí od jeho momentálního zdravotního a psychického stavu. Tyto biologické potřeby bývají zdravotnickými pracovníky většinou bravurně zvládány. Snad proto se laická veřejnost domnívá, že nejlépe bude o umírajícího postaráno v nemocničním zařízení. Je to však velký omyl, neboť pro něj je i zajištění ostatních potřeb velice důležité.27 3.1.1 Potřeby psychické Tyto potřeby pomáhají umírajícímu zabezpečit klid a pohodu. V této pro něj velice těžkém období jsou pro něj velice důležité, možná je zde jejich potřeba ještě zvýšena. Právě nyní potřebuje projevit lásku, uznání, mít pocit sounáležitosti, bezpečí, mít možnost se svěřit se svými pocity úzkosti, které

mohou pramenit z různých

zdrojů. Je-li plnění potřeb dostatečně uspokojeno, přichází úleva a duševní pohoda.28

27 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů1993. 28 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993.

3

3.1.2 Potřeby sociální Umírající lidé potřebují také sociální kontakty, neboť člověk je odjakživa tvor společenský. Od svého zrození až po stáří žije v blízkosti druhých lidí, rodičů, přátel, známých. Má potřebu se s nimi dělit o své radosti i starosti. Vždyť nejhorším trestem pro člověka je samota, vyhoštění z lidské společnosti. A zůstane-li člověk sám, přichází smrt sociální. Měli bychom dbát, aby nikdo, dříve než přijde smrt biologická, nezemřel smrtí sociální. Proto je s umírajícím potřeba navázat kontakt, mluvit s

ním,

udělat si čas mu naslouchat, komunikovat s ním, ať již verbálně (řečí,

oslovováním...) nebo neverbálně (gesta, mimika, dotyky...). Kdykoliv míjíme lůžko umírajícího, uděláme pro něj mnoho, pohladíme-li jej. Dáváme mu tím najevo: „cítím s tebou, ještě žiješ, ještě nejsi odepsaný.“ Toto všechno vnímají i lidé, kteří jsou

již v

agonii. Při zajišťování těchto potřeb má svoji nezastupitelnou funkci

rodina, přátelé, příbuzní. Proto je velice důležité, umírá-li nemocný v nemocničním zařízení, umožnit mu s nimi kontakt. 29 3.1.3 Potřeby spirituální „Protože jsem nenaslouchal člověku,

s nímž jsem hovořil,

nic jsem

se nedozvěděl, nenavázal jsem s ním kontakt a nemohl jsem mu pomoci.“ Michael Quoist30 Tyto potřeby byly v době nedávno minulé často pomíjeny. Nyní znovu nabývají na významu a vážnosti. Většina umírajících, ať již jsou nějakého vyznání, či ne, mají potřebu odpouštět a sami po odpuštění touží. Chtějí se ujistit, že jejich život zde měl nějaký smysl. Proto projeví-li přání setkat se s duchovním, či jinou pro ně důležitou osobou, měli bychom jejich přání vyhovět. Potřeby spirituální však mohou mít i lidé nevěřící. Potřebují s někým probrat svůj strach a obavy z neznáma, smysl svého života příčinu svých útrap. Někteří by si přáli slyšet hudbu, či něco předčítat.31

29 Tamtéž. 30 Tamtéž s. 11.

31 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000. 3

3.2 Příznaky v procesu umírání a zajišťování potřeb umírajících Příznaky umírání Ve fázích umírání pozná zkušený zdravotník podle příznaků, že se umírající blíží ke své smrti. Jde mi o to, aby i laik, který se se smrtí ještě nesetkal, byl obeznámen s průběhem posledních chvil života. Tyto příznaky jsou orientační a musíme brát v potaz, že každý jedinec je individuální osobnost, tudíž se průběh umírání u každého liší. Nejdůležitější příznaky odchodu bychom znát měli, abychom nepromeškali poslední příležitost rozloučit se s umírajícím člověkem: −

změna frekvence a nepravidelnost tepu

−

nepravidelné dýchání

−

ochlazování konců končetin

−

hippokratovská tvář

−

unavený výraz obličeje

−

nepravidelné mrkání

−

ztráta schopnosti mimického výrazu obličeje

−

kalící se vědomí

−

zvýšený výskyt chyb v řeči

−

výskyt halucinací

−

euforie – nevysvětlitelně veselá nálada často s iluzemi

−

bledá až šedá kůže, lepkavý studený pot

−

zapadlé oči

−

chladný nos a uši

−

inkontinence moče a stolice Samotný proces umírání lze rozdělit do tří období. Těmi projde většina

umírajících. Na období před umíráním „prae finem“, období umírání „in finem“ a období „post finem“. 32 33

32 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 33 www: http://www.hospic.webpark.cz/smrt.htm 20. 11. 2005 3

3.2.1 Péče v období prae finem Toto období není spojeno jen s terminálním stavem. Je to postupné stárnutí organismu, vyhasínání energie a sil. Toto může být spjato buď s vyšším věkem nebo onemocněním. Počátek

tohoto

stavu

vlastně začíná již samotným zrozením

a každodenním žitím se blížíme ke konci vlastní smrti. Už toto j e pro nás výzvou ke smysluplnému prožívání našeho ne nekonečného života. Je pochopitelné, že po objevení se prvních příznaků choroby by mělo být hlavním cílem zdravotníků i pacienta snažit se o navrácení do stavu plného zdraví. Není-li možné, tak alespoň dosáhnout všemi dostupnými prostředky takového stavu, kde by klient byl schopen snášet útrapy chronického onemocnění. Strávil v pohodě, pokud možno bez bolestí, nejlépe v klidu domova, mezi svými, jemu drahými. Zde by mělo platit. Nezáleží na počtu dní, ale na jejich kvalitě. Zmiňuji se nyní o domácí péči. Mezi nejzákladnější biologické potřeby patří vše, co klientovo nemocné tělo právě potřebuje. Znamená to, že umírajícímu vytvoříme takové prostředí a okolí, které bude pro něj nejvhodnější a současně budou respektována jeho přání. Je důležité mu zajistit i potřebný klid pro odpočinek a vytvořit mu pohodu, aby mohl odpočívat, je-li unaven. A únava je převládajícím příznakem umírání. Nezbytností jsou častá výměna prádla, větrání pokoje nebo pokud zdravotní stav dovolí návštěvu zahrady, či terasy, by měla být naprostou samozřejmostí. 34 35 Jaro Křivohlavý a E. K. Rossová

nám

velice

výstižně

popsali

psychický stav a rozpoložení umírajících. Ti nám svým chováním často sdělují věci, které nám zpočátku nedávají smysl. Je to spíše zoufalé volání o pomoc. A oni si opravdu

zaslouží

více

naší

pozornosti. Laskavým

přístupem

ošetřujícího

personálu se bariéra napětí většinou prolomí. V případě nutnosti mohou pomoci odborníci. Ovšem hlavní potřebu lásky, zázemí a pocit sounáležitosti by měla klientům poskytnout hlavně rodina a lidé z řad přátel a příbuzných. Právě v tomto, pro ně snad nejtěžším období svého života, kdy přicházejí směsice negativních emocí, jako je úzkost, bolest a strach, potřebují nejvíce jejich podporu a pomoc. 34 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 35 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000. 3

Tíží je obavy z budoucnosti, ze všeho co bude následovat. Mají strach z bolesti, osamocení, z tělesných změn, ze ztráty samostatnosti, strach o další budoucnost rodiny, snad ze všeho. Chtějí si uspořádat své finanční a rodinné záležitosti, mají třeba potřebu napravit staré křivdy. Omluvit se někomu, poprosit o odpuštění. Tím, že se mohou svěřit a je jim umožněna náprava nebo jsou-li informováni, že je třeba o jejich děti postaráno, různé záležitosti jsou optimálně vyřešeny, často se jim uleví. Hlavně nesmíme brát těmto lidem naději, i když je třeba nereálná. Pak raději mlčet, nic nevymlouvat, nediskutovat o tom, nepřít se. Ale sami v nich naopak nevzbuzovat falešné naděje. Dále je velice důležité pro psychickou pohodu umírajících odpovídající zaměstnání, dá-li se to tak nazvat. Je to spíše trávení volného času. Někteří, jsou-li právě doma, rádi poslouchají hudbu, hrají na hudební nástroje, čtou, prohlížejí si rodinné fotografie, sledují oblíbené pořady. Věnují se prostě odpovídající činnosti, kterou jim zdravotní stav dovolí. 36 37

3.2.2 Péče v období in finem V tomto období se již jedinec nachází v blízkosti smrti. Dosti často předchází vlastní smrti období transu a po něm následuje kóma. V tomto stadiu už většinou mizí potřeba jídla a pití. Zvyšuje se však potřeba stravy duchovní. Neměli

bychom

umírajícího nutit do jídla a pití. Jen zvlhčovat ústa a umožnit mu odchod ze světa co nejpřirozenějším způsobem, bez zbytečných cévek a hadiček. Líbí se mi názor některých lékařů, kteří zastávají názor: pokud umírající nechce jíst a pít, přitom polykací funkce jsou zachovány, netrpí. Je to jen jeho rozhodnutí a my bychom ho měli respektovat. Na významu však nabývá pravidelná péče o dutinu ústní. Suchým, rozpraskaným rtům a vráščitě potaženému jazyku předejdeme zvlhčováním tamponkem nebo vytíráním úst speciálními přípravky (roztok heřmánku, glycerín, na rty se používá olej). Současně musíme sledovat vyprazdňování nebo již sami mu preventivně napomáhat. Při dechových potížích je účinná zvýšená, takzvaná 36 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 37 Srov. KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové, Signum unitatis,1992. 3

Fowlerova poloha a kyslíkové brýle. Měněním polohy předcházet tvorbě dekubitů, dojde-li k nim, pak dělat vše pro to aby byly odstraněny. Ovšem vždy je pro pacienta lepší prevence. Dnes je již na trhu celá řada antidekubitních pomůcek. Ty lze již přes charitativní organizace i zapůjčit. Ležící člověk se více potí, proto je ho třeba vícekrát denně omývat, popřípadě, je-li schopen transportu, velice se mu uleví ve sprše. Tam nám při manipulaci s ním pomohou různé výtahy a sedátka do sprchy, kterých je na dnešním trhu již bohatá škála. Jsou sice drahé, ale je tu též možnost zapůjčení. Zde bychom měli dodržovat pravidlo – pomohu ti sám si pomoci. To má veliký význam pro pocit sebeúcty klienta sama k sobě. Neboť jsem-li schopen se sám najíst napít, vyprázdnit se, utřít se a upravit lůžko, jsem pořád ještě člověkem. To je hlavní důvod proč posilujeme soběstačnost klienta až do poslední chvíle života. Při mírnění bolesti bychom měli dbát na to, aby klient dostával tolik léků, kolik je nutné abychom bolest ztišili, ale zároveň nepředávkovali, aby nám klient neupadl do bludného stavu a tím mu nevzali třeba poslední možnost rozhovoru. Je třeba vycházet z toho, že každý má jiný práh bolesti, a proto je nutné klientovi vždy věřit. Popřípadě změřit intenzitu bolesti

číselnou

stupnicí

a z ní vycházet

při

dávkování

tišících

prostředků. Měli bychom respektovat veškeré projevy bolesti klienta a poskytnout mu i psychickou podporu použitím haptického kontaktu. Můžeme ho držet za ruku, hladit, masírovat bolestivé místo, je-li to možno. Využívat úlevových poloh, používat relaxační techniky, jako jsou pomalé rytmické dýchání,

vyklepávání, pomáhat

si teplými nebo studenými obklady. Většině klientů psychicky prospěje již naše snaha

o mírnění bolestí.

Jsou i klienti, kteří odmítnou utišující

prostředky

a svobodně se rozhodnou bolest snášet. Pak je naší povinností to respektovat. Zpravidla se tímto jednáním snaží splatit své dluhy, nebo dluhy jiných. Zasluhují si náš obdiv a úctu. Jako hlavní prioritu bychom si měli stanovit, aby se klient bez bolesti vyspal, odpočíval a pohyboval. Dnes má paliativní medicína k dispozici bohatou škálu léků a bolest mírnících prostředků. Pro domácnost jsou vhodné dlouhodobě působící tablety, dávkovače léků na baterie, prostředky v náplastích, a mnoho jiných. Už by opravdu nemusel nikdo trpět bolestí. Žel i s těmito případy se setkáváme. Čím více se blíží pacient ke smrti, tím méně potřebuje potravy biologické, ale zvyšuje se potřeba potravy duchovní. V této době má zvýšenou potřebu lásky.

3

Proto míjíme-li lůžko umírajícího, neměli bychom ho minout bez povšimnutí. Má-li umírající potřebu zavolat kněze, neměli bychom tuto službu nikdy odmítnout a setkánís ním zařídit. 38 39

3.2.3 Péče v období post finem Začíná smrtí člověka a péčí o jeho tělo. Právě v této fázi potřebují naši pomoc hlavně pozůstalí. Péče o mrtvé tělo Je rozdíl, kde nemocný zemřel. Doma, či v nemocnici, v doprovodu blízkých, či v osamění. Jakmile se utiší dech, ustane srdeční činnost a po rozsvícení baterky v blízkosti pacientova oka se nezmenší panenka, je to příznak klinické smrti. Doma i v nemocnici jsme povinni ihned vyrozumět lékaře. Ten provede ohledání zemřelého a vyplní list o prohlídce mrtvého. V nemocnici se okolo lůžka zemřelého umístí zástěna, která tam může stát již v průběhu umírání. Je tak zajištěna intimita umírajícího a ostatní pacienti na pokoji nejsou tolik rušeni. Další péči provádí zdravotní sestra, doma pozůstalí. Je třeba zavřít zemřelému oči, podvázat bradu, svléci a omýt potřísněná místa. Odstranit náplasti, zakrátit drény, cévky a kanyly. Případné rány se čistě převáží a zemřelý se uloží do vodorovné polohy na čisté prostěradlo. V domácnosti jej můžeme přikrýt prázdným povlakem z peřiny. V nemocnici zajistí sestra identifikaci zemřelého dvěma jmenovkami. Na nich uvedou jméno, příjmení, datum narození, datum úmrtí a oddělení, kde dotyčný zemřel. Po té zabalíme mrtvé tělo do prostěradla a to je ponecháno dvě hodiny na oddělení, ať již na pokoji nebo v pietní místnosti. Šperky a zubní to proveditelné,

protézy je potřeba

též vyjmout a není-li

tak zaznamenat jejich počet a stručný popis do chorobopisu

a ohledacího listu. Zemře-li dotyčný v doprovodu blízkých,

bývají první minuty

po smrti naplněny směsicí různých pocitů. Psychologové radí, aby první minuty po smrti svých blízkých pozůstali v klidu. Tak nechali na sebe působit zvláštnost tohoto okamžiku a tím pomohli akceptovat ztrátu blízké osoby, pochopit a přijmout to, se právě stalo. Bývá zvykem a je dobré otevřít okno. Věřící míní, aby mohla 38 Srov.HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000. 39 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 3

vylétnout duše, ale je to i z důvodů hygienických. Vypnout topení, či je nastavit na minimum, zatáhnout závěsy, či žaluzie. Věřícím pomáhá v těchto chvílích modlitba, jiní vzpomínají a bilancují společný život. Někteří jsou v tomto okamžiku bezradní a nechtějí zůstat sami. Ti se nemusejí stydět požádat někoho zkušeného z okolí o pomoc a o společnost. Nebo si tuto pomoc zamluvit dopředu. Při úmrtí v domácím prostředí většinou ještě zemřelého ustrojí do svátečních šatů, či oděvu, který si zemřelý přál vzít na poslední cestu. Zemře-li náš blízký o samotě, během krátké naší nepřítomnosti, nemusíme mít výčitky svědomí. Zřejmě si to tak přál. Na mne samotnou velmi dobře zapůsobilo jednání rodiny pozůstalých v příběhu (2.2.1) a vůbec celý průběh umírání, při němž se měly matka s dcerou možnost rozloučit. Z chování všech zúčastněných přímo dýchala úcta k zemřelé, jako jedinečné lidské bytosti. Na druhé straně jsou tu i pozůstalí, z nichž vyzařuje neúcta a nezájem o zemřelého. Nebyli by ochotni si jej nechat doma třeba jen do rána. Nechci tyto lidi odsuzovat, zřejmě tu svoji roli hraje panika a bezradnost. Oni tuto situaci zřejmě nikdy neprožili a tedy neví, jak se v ní chovat. Tato bariéra strachu by se měla prolomit. My bychom si měli uvědomit, že člověk, který s námi žil dlouhé roky a zemřel, je pořád tentýž člověk a zasloužil by si více naší úcty. Nyní se začíná o umírání a smrti více hovořit. Je o ní a kultuře umírání napsáno již docela hodně zajímavých knih, vznikají společnosti pro důstojné umírání, jsou vysílány televizní debaty, o které je zájem. Nemocniční modely umírání Způsoby umírání, přístupu k umírajícímu a smrti se velice různí. Některé nemocnice již mají pietní místnost, kde se mohou pozůstalí se svým blízkých rozloučit, jinde umírají v nedůstojných podmínkách (na toaletách a chodbách). Někde například položí na lůžko zemřelého růži, jako symbol akceptace ztráty. U nás tento způsob zavedli již v hospicích. Všeobecně se však oprávněně volá po zvýšené úrovni kultury umírání. Záměrně přináším příklad z německých novin, jelikož mě překvapilo, že rozdílnost přístupu k umírajícím tam a v naší republice není dle mého názoru natolik odlišná. Článek nazvaný („Kliniky mají deficity v přístupu ke smrti“) „Kliniken haben Deficite im Umgang mit dem Tot“ uvádí. (německé regionální „Chimské noviny“) 3

Chimgau Zeitung, ze dne 28. 11. 2005. Zde se pojednává o problematice umírání v mnichovských nemocnicích. Píše se v něm, že přestože 80% lidí umírá v nemocnicích, není většina klinik dostatečně připravena poskytnout umírajícím důstojný odchod. Doslova uvádí, že v myslích mnoha lékařů je pro ně klientem pouze žijící pacient. Často se snaží umírajícího vrátit v poslední chvíli do jiného zařízení, jako třeba domovu důchodců, aby se snížila úmrtnost jednotlivých oddělení. Tito lidé velice často umírají během transportu. Chybí školený personál pro doprovázení umírajících. Veřejnost potřebuje novou kulturu pro umírající a zemřelé. 40 Na druhé straně je dobře, že se těmito nedůstojnými odchody lidí ze světa někdo zabývá. Za tímto účelem vzniká mnoho organizací a hnutí zabývajících se právě problematikou umírání. Rozvíjí se paliativní medicína a je shledána potřeba školených pracovníků pro doprovod umírajících a řešení všech náležitostí a potřeb, které jsou s odchodem člověka úzce spjaty. Pomoc doprovázejícím a péče o pozůstalé Stará-li se rodina nebo pečovatelky o těžce nemocné a umírající, potřebují i oni pomoci a psychické podpory. Ať již třeba pomoc s chodem domácnosti, ohlídáním dětí nebo nemocného, tak i psychickou podporu. Jestliže dlouhodobě pečujeme o nemocného nebo umírajícího není potřeba mít výčitky svědomí, máme-li dojem, že už dále péči nezvládne z důvodu vyčerpání. Tu je dobré nechat se zastoupit nějakou pečovatelskou službou, či dát umírajícího na určitou dobu do hospice, abychom měli sami možnost nabrat nových sil. Zvláště u profesionálních pracovníků je dobré, ba skoro nutné, aby se naučili říkat ne a požádat o laskavost, pokud vidí, že je něco nad jejich síly. Jedině tak mohou předejít syndromu vyhoření. Velice se mi líbí rady pečovatelům, které uvádí Jaro Křivohlavý ve své knize „Poslední úsek cesty.“ Měli by se naučit být k sobě laskaví a vlídní. Pomáhat lidem, ale nesnažit se je změnit. To můžeme jen sami sebe. Najít si své útočiště, nějaké svoje místo, kde se mohou sami uklidit. Měli by umět rozpoznat naříkání vycházející z bolesti a naříkání, které pramení z vydírání a celkovou situaci jenom zhoršuje. Sami se povzbuzovat, udržovat se v dobré kondici, pěstovat dobré přátelské vztahy, koníčky, naučit si nechat své volno

40 CHIMGAU ZEITUNG. 28. 11. 2005 (Chimské noviny ze dne 28. 11. 2005) 3

jen pro sebe, často se smát a hrát si. 41 Také není dobré být za každou cenu statečný a nedat najevo svůj zármutek před umírajícím. Není to nutnost. Právě tím, že obě strany uvolní své emoce a proběhne upřímný rozhovor, se všem uleví a loučení proběhne zcela přirozeně. Někteří umírající zemřou právě ve chvílích, kdy zůstali krátkou dobu sami. Pozůstali pak mají výčitky svědomí, ale zbytečně. Zřejmě si umírající přál odejít sám. Největší žal často přichází po smrti. Většina odborníků je názoru, že otevřený žal se snáší snadněji, než potlačovaná bolest a smutek. Pláč zahajuje proces dlouhodobé obnovy psychických a fyzických sil. I když nemocný zemře po dlouhé a těžké nemoci nemůžeme nejprve uvěřit. Proto má význam vše, co může přispět k akceptaci ztráty. Třeba rozloučení se u lůžka, nebo místa, kde k úmrtí došlo. Také vystavení těla nebožtíka (dnes většinou odmítané) má stejný význam. Je nejen zdrojem akceptace ztráty, ale patřilo i k „funebrální kultuře“.

42

Pocity bezprostředně po ztrátě se různí.

Jsou to směsice lítosti, hněvu, bezmoci a strachu. Někdo pláče, jiný propukne třeba v hlasitý hysterický smích. Někdy je na místě podávání utišujících prostředků, zvláště při náhlých úmrtí. Ale i to je sporné. Vždy musí prospěch, či škodlivost prostředků u dané osoby posoudit lékař. Většina pozůstalých v prvních hodinách a dnech vítá přítomnost a pomoc dobrých přátel, sousedů a známých. Někdo však potřebuje zůstat sám. Většina pozůstalých se potřebuje vypovídat, vyplakat a také vyventilovat. To snižuje napětí a pomůže odstranit nashromážděný žal. Také bývá vítána pomoc při organizování pohřbů. Pozůstalý má většinou potřebu se vypovídat, vyplakat, uvolnit a akceptovat ztrátu. V době pohřbů je základní akceptace ztráty realitou a začíná doba truchlení. V té době nejen oplakáváme příbuzného, ale hledáme i novou identitu, tedy způsob života, z něhož podstatný člověk odešel. Je to velice namáhavý úsek života a některým jedincům se to nepodaří zvládnout bez pomoci jiných lidí. Na pomoc těmto pozůstalým se dnes rozvíjí speciální poradenství, které pomáhá udržet proces zármutku a žalu v normě. V tomto poradenství pracují psychologové, sociální pracovníci, kněží a lidé činní v hospicové hnutí. Normální proces zármutku zakončený nalezením nové identity, trvá zpravidla 41 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 42 HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000, s. 90 3

jeden rok a lze v něm odlišit výrazné fáze. Šest až osm týdnů má pozůstalý právo na otevřený žal. Měl by být tolerován a také v práci by mu mělo být ulehčeno, třeba převedením na jednodušší mechanickou práci. Po dvou měsících by se měl vzchopit, zvládat rodinné role a v této době by se měl zotavit i z fyzického vyčerpání, ke kterému došlo při péči o umírajícího. Dříve se na znamení smutku nosilo po dobu jednoho roku černé oblečení. Dnes se od toho upouští, ale svůj význam to určitě mělo. Bylo hned vidět, že jejich nositel truchlí a okolí tak bylo informováno a mohlo zvolit vhodnou a šetrnou komunikaci s ním. Proces zármutku a žalu, může probíhat i patologicky. Příčinou bývá často heroické překonávání žalu, ale i charakteristika pozůstalého. Některé skupiny pozůstalých s patologickým průběhem označujeme jako rizikové. Patří do nich zejména malé děti, jimž zemřel některý z rodičů nebo oba. Staří lidé, kteří ztratili dlouhodobého partnera a další příbuzné a známé nemají. Rodiče, kteří ztratili jediné dítě. Přesto by však děti neměly být vyloučeny z účasti na akceptaci ztráty, ani procesu truchlení, ale měla by se jim věnovat určitá pozornost a vysvětlení přiměřené k jejich věku. Děti by tedy měly být přítomny na pohřbu babičky, dědečka. Při takových příležitostech se učí, že život člověka, tedy i jeho, je konečný. Já sama si vzpomínám, jak marně jsem hledala v pěti letech svého oblíbeného dědu pod postelí, ve skříni a dlouho se vyptávala, kdy se vrátí. Nemohla jsem pochopit, co je to zemřel. Tehdy byl trend nepříjemné věci jako je smrt dítěti neříkat. V den pohřbu jsem byla ve školce a po návratu jsem nemohla pochopit proč je jeho postel prázdná a proč už se nikdy nevrátí. Pak bylo období a vysvětlování stesku delší jak akceptace ztráty účastí na pohřbu. Právě tím, že z toho dění nevylučujeme děti, je právě učíme vnímat zákonitost procesu VYCHOVAT, DOCHOVAT A POCHOVAT.

4

4

Služby, které nám mohou být nápomocny Při zjištění onemocnění se snažíme přivést klienta vždy k návratu do plného

zdraví. Léčba může probíhat ambulantně, či v nemocnici. Prodělává vyšetření a podle druhu onemocnění se nachází na různých odděleních (interní, chirurgické, onkologické....) Není-li možný návrat zpět do stavu plného zdraví a nemoc se stává chronickou, snažíme se alespoň o zmírnění příznaků nemoci a o nácvik co největší samostatnosti v rámci

možností. Nedaří-li se nám již udržet klienta ve stavu

soběstačnosti a on spěje ke smrti, stává se více či méně závislý na péči jiných osob. Zde vzniká problém, který je potřeba urgentně řešit a najít optimální východisko z této situace. Chtěla bych čtenáře seznámit, kdo všechno jim může být nápomocen v případě potřeby při ošetřování a doprovázení jejich blízkých. Nemusí jít jen o umírající. Tyto instituce nám mohou být nápomocny jestliže klient ztratí samostatnost v důsledku nemoci nebo úrazu. Ne vždy jsou pacienti a jejich rodinní příslušníci dostatečně informováni o možnostech pomoci. Proto by měli vědět, kde všude mohou hledat pomoc, jak je to s financováním, aby si mohli promyslet co by jim nejlépe vyhovovalo. Má-li umírající rodinu, která chce a může se o něj postarat je pro něj návrat domů nejoptimálnějším řešením. Na tuto péči nemusí zůstat rodina zcela sama. Mohou se obrátit o pomoc u agentur domácí péče. V naší republice jsou to charitativní organizace, ambulantní hospicová péče a jsou zakládány nové organizace domácí péče. Není-li možný návrat klienta domů,

bývají

nejčastěji

hospitalizováni

na oddělení dlouhodobě nemocných, kde čekají na umístění do domova důchodců. Někteří umírající bývají umístěni do hospiců, které vznikly speciálně k těmto účelům. 4.1 Oddělení dlouhodobě nemocných Jsou většinou při okresních nemocnicích. Jak již název napovídá, pobývají tu klienti delší dobu. Někteří se zde učí nácviku sebeobsluhy, jiní zde dožívají. Tato oddělení jsou neustále plná, často i přeplněná. Zamyslíme-li se, zda bychom sami chtěli na těchto odděleních zemřít, myslím, že většina z nás by dospěla k názoru, že ne. 4

Tím nechci snižovat úroveň oddělení dlouhodobě nemocných, ale je to pořád nemocniční prostředí. Zaměstnanci zde plní náročnou práci. Zajišťují zde biologické potřeby, ale čas na zajištění ostatních psycho-socio-spirituálních potřeb zde není. V nemocnicích klienti zatím na péči nepřiplácí. Jen v případě, žádá-li nadstandardní služby, pokoj a jiné. Všechny ostatní výlohy spojené s péčí o klienta hradí zdravotní pojišťovny. 4.1.1 Domovy důchodců Je jich poměrně i v našem okrese hojně, přesto jsou přeplněné a čekací doby dlouhé. Nemají-li děti jinou možnost než dát rodiče do domova doporučila bych jim nejprve jeho prohlídku a zajímat se, zda tam dochází rehabilitační pracovník. Prostě zjistit si celkovou úroveň služeb. Dnes, kdy je velký počet penzionů, chodí do domova důchodců stále více klientů opravdu již závislých na péči druhých osob. Opět je tu problém.

Cizí prostředí, málo soukromí, malá intimita. Klientům se stýská

po rodině, po domově. Změnil se jim celý životní styl, neboť často dochází k tomu, že se z města dostanou do domova na vesnici a naopak. Pak je zde jiné složení obyvatel, každý má jinou mentalitu, jiné zájmy. Jak praví staré přísloví: „Starý strom se těžce přesazuje“. Většina klientů zde umírá do jednoho roku pobytu. V domově důchodců si klienti hradí pobyt ze svých penzí a určitá část jim zůstává jako kapesné. 4.1.2 Agentury domácí péče „Home care“ Na znojemsku hlavní funkci agentur domácí péče zastává oblastní charita. Posláním charitní ošetřovatelské služby je ošetřování pacientů ve vlastním domácím prostředí. Pacientům s akutním nebo chronickým onemocněním, či tělesně postiženým a závislým na cizí pomoci, je poskytována odborná zdravotní péče. Cílem je prodloužit co nejvíce pobyt v domácím prostředí a zamezit tak předčasnému umístění v domově důchodců. Odbornou ošetřovatelskou péči poskytují zdravotní sestry, radí rodinným příslušníkům a blízkým, jak zvládat jednoduché zdravotní postupy. Zapůjčují různé pomůcky zdravotní techniky. Zdravotní výkony indikované ošetřujícím lékařem proplácí příslušná zdravotní pojišťovna. 4

4.1.3 Charitní pečovatelská služba Zajišťuje a pomáhá udržovat domácnost, při hygieně a oblékání, nákupy a donášku léků, práce spojené s údržbou domácnosti, doprovody k lékaři a návštěva úřadů, přípravu a uvaření snídaně či oběda, jednoduché ošetřovatelské úkony. Podporuje samostatnost a soběstačnost a respektuje ochranu a práva uživatelů. Na tyto služby si klient připlácí. 4.1.4 Hospic Slovo hospic má svůj základ v latinském hospes. Hospitis a z toho hospitium (pohostinství, hostinný dům, ale také hostinec). Úkolem hospiců je pomáhat a sloužit umírajícím a jejich rodinným příslušníkům. Je to speciální zařízení praktikující paliativní péči tvořenou souhrnem lékařských, ošetřovatelských a rehabilitačních činností. U těchto klientů již byly vyčerpány všechny možnosti kurativní péče, ale pokračuje léčba cílem minimalizovat bolest a všechny komplikace vyplývající ze základní diagnózy. Velký důraz se klade na bio-psycho-socio-spirituální potřeby umírajících klientů. Hospic respektuje smrt jako nedílnou a přirozenou součást života a zásadně ji ničím neurychluje. Neslibuje uzdravení, nebere však naději. Nemocným garantuje, že nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, bude respektována jejich lidská důstojnost, nezůstanou v posledních chvílích života osamoceni. Doprovází nejen umírající, ale i jejich blízké, věnuje se rodině dle potřeb, je-li potřeba, pak i po smrti klienta. Snaží se vytvořit takové prostředí, aby klienti umírali v kruhu blízkých, bez fyzické a duševní bolesti, aby mohli naplno prožívat co ještě chtějí a mohou. Snaží se udržovat soběstačnost nemocného dle možností a to je pro mnoho lidí nesmírně důležité.

43

43 WWW: http://www.hospic.webpark.cz/smrt.htm 20. 11. 2005 4

4.2 Chyby při doprovázení, jejich minimalizace Při hledání odpovědi na otázky, co můžeme udělat pro zkvalitnění zbytku života umírajících a jak pomoci jejich blízkým, nám, zdravotnickým pracovníkům i laikům může pomoci následující poznání. Nejdříve si musíme uvědomit, že umírající člověk je stále žijící. Chce se radovat, být obklopen těmi, kteří ho doprovázeli celý život. právě o to více je potřebuje nyní, když se blíží smrt a počet jeho dnů je omezen. On už je dosti stresován z blížící se smrti a každý jiný stres (cizí prostředí, ztráta sociálních kontaktů...) jeho zdravotní stav ještě více zhoršuje. Z toho vyplývá, že téměř každý člověk by chtěl zemřít doma nebo alespoň obklopen svými blízkými. Tuto otázku jsem ve své dotazníku uvedla, i když odpověď mi připadá úplně jasná. Spíše mě zajímalo, jaké důvody vedou jejich rodinné příslušníky k tomu, že by je doma nechtěli nebo nemohli nechat zemřít přirozenou smrtí. Jsme bohužel svědky toho, že jsou do nemocnice dovezeni pacienti krátce před smrtí, nebo zemřou již po cestě v sanitním voze. Rodina zřejmě zpanikaří a nabude dojmu, že profesionálové to zvládnou lépe. Ale to si zcela určitě jejich blízký nepřál. Zde jsou pro něj zdravotničtí pracovníci i při sebelepší péči jenom cizí lidé a v žádném případě mu nemohou nahradit rodinu. Tak mu zbývá anonymní odchod ze světa v cizím prostředí a to je docela smutné. Snad by si umírající člověk zasloužil trochu důstojnější odchod. Dále by se měl klást větší důraz na autonomii člověka, tedy právo na sebeurčení. Měla by mu být dána možnost spoluúčasti na důležitých rozhodováních o svém životě, protože dosti často dochází k dystanazii. Ta způsobuje umírajícímu, který se již často nachází ve stadiu smíření, jen další utrpení. Bylo by dobré, kdybychom i my dali našim pacientům šanci si již dopředu určit, co chtějí a co ne. Často děláme chyby, že si hrajeme na slepou bábu a i když má umírající snahu o smrti hovořit otevřeně, uhýbáme od tématu a nechceme se s ním na toto téma bavit nebo mu ještě dáváme falešné naděje. Je to velmi bolestivé téma pro obě strany, ale upřímný rozhovor, třeba i s pláčem uvolní napětí a přinese oběma stranám úlevu. Další, co si musíme uvědomit, je to, že umírající je neobyčejně citlivý a slyší vše co říkáme a jak se o něm vyjadřujeme, i když je již třeba v agónii. Proto informace, které by se ho mohly dotknout, nesdělujeme u jeho lůžka. 4

Často míváme snahu z okolí umírajících odstranit děti. To není většinou nutné. Ty právě zde poznávají, že život člověka je konečný a zároveň se zcela přirozeně vyučují. Samozřejmě je zde na místě vysvětlení přiměřené věku dítěte. Velice důležitá je léčba bolesti, a proto by bylo velkou chybou umírajícímu nevěřit nebo celou situaci zlehčovat. Dnes již je na trhu mnoho kvalitních výrobků a paliativní medicína na slušné úrovni, takže by nikdo v bolestech umírat nemusel. Veliká pomoc pro umírající by bylo zřízení služeb s celodenní péči, neboť jsou i lidé bez rodin a chtěli-by zemřít doma. V současné velké nezaměstnanosti, by to stálo za zamyšlení. Mnoho lidí by našlo pracovní uplatnění a mnoha umírající

by

se zkvalitnil odchod z tohoto světa. Z nabídek možností pomoci, které u nás jsou a mohou lidem umožnit důstojné umírání, se podle mého názoru jeví nejvhodnější agentury domácí péče, jako je charita (nyní vznikají i jiné organizace domácí péče) a domácí hospicová péče. Za pomoci těchto služeb může umírající zůstat mezi svými až do konce. Zde je ale podmínkou spolupráce rodiny. Při troše dobré vůle se dá mnoho věcí zvládnout a jsou-li trochu vhodné podmínky, bývá spolupráce velice dobrá. Výhodou tohoto způsobu je, že se formou osobního příkladu učí i naše děti. Nevýhodou je menší narušení našeho soukromí. Je potřeba zvážit všechny klady, zápory a vůbec všechny naše možnosti. Nemáme-li možnost si umírajícího ponechat doma, pak se jako další vhodná varianta jeví pobyt v hospici, kam za ním můžeme docházet nebo tam s ním i pobývat.

4

5 Lidská důstojnost v péči o nemocného Lidská důstojnost, autenticita, úcta, lidství, čest, úsilí o uznání. To vše jsou pojmy, které si někdy více, někdy méně uvědomujeme v každodenním životě. Zvláště citelné jsou pro toho, kdo pečuje o druhého člověka. Nemoc, stavy ohrožení života, to jsou mezní situace, které vystavují člověka konfrontaci se sebou samým a důstojnost lidské existence se může zjevně vytrácet. Člověk začíná být na způsob věci mezi věcmi. Stává se pak „ne-mocný“ a pro zdravotníka pak jen objektem příslušných léčebných výkonů. Je plně v jeho rukou, a to často i v rovině rozhodování o něm. Dialog zdravotník-pacient se tak stává jediným způsobem komunikace odpovídající důstojnosti lidské existence u všech zúčastněných. Ovšem, v praxi umíme říci: „toto není důstojné“ či „toto je pod lidskou důstojnost“. Ale umíme říci, co je důstojné? Umíme vyslovit, co důstojnost v pravdě je? Lze vůbec měřit hranice lidské důstojnosti? Tak nějak kroužíme okolo a jen

se dohadujeme, kde asi hranice

důstojnosti jsou nebo by mohly být. 5.1 Lidská důstojnost v péči o nemocného Hovoříme-li o lidském životě, míníme tím celou jeho šíři a variabilitu, tedy nejen jedince silné a zdravé, ale také ty, kteří jsou slabí, nemocní, postižení, staří apod. V lidských dějinách můžeme sledovat, jak se v jednotlivých kulturách a epochách vyvíjel vztah člověka k lidskému životu, jaká mu byla přisuzována hodnota a úcta. V evropské kultuře můžeme nalézt rozdílné přístupy v úctě k

lidské bytosti

např. nehumánní likvidaci a odmítání slabých a nepotřebných jedinců, ale také láskyplnou péči, porozumění a pomoc. Člověk v životě disponuje jednak svým tělem, které se vyznačuje vitálními a senzitivními funkcemi, ale zároveň tuto oblast tělesného života přesahuje specificky lidským životním projevem, a to je duchovní život. Právě v něm je člověk schopen reflexe svého vlastního Já, tedy sebe sama. Touto kvalitou se lidský život liší od života ostatních živých tvorů, přesahuje jej.Víme a učíme se, co je uctivé či kdo se těší úctě druhých. Jsou to lidé mravní, slušní, ti, kteří jsou schopni žít se svými mravními 4

zásadami a mravní standard té osoby může být pak vysoký, nízký nebo žádný. Mluvíme o důstojnosti mravní síly. Dále jsou to lidé mající respekt a uznání druhých, to je důstojnost zásluh. Člověku jsou připisovány zásluhy v souvislosti s jeho rolí či postavením ve společnosti, za něco, čeho dosáhl. Důstojnost zásluh je odrazem skutečnosti, že statut člověka v mnohých společnostech závisí na jeho ekonomickém a sociálním postavení. Senioři mohou být po odchodu do důchodu vyřazeni jak z ekonomického, tak i širšího začlenění do společnosti a mohou proto prožívat ztrátu důstojnosti. Jsou to právě staří lidé v tradičních společnostech, kde je pěstována úcta k jejich znalostem a životním zkušenostem. Staří lidé vystupují jako znalci, zkušení experti, a zároveň jako ti, kteří mají větší odstup. Nejsou již pod tak silným tlakem svých vlastních starostí o kariéru a každodenního obstarávání a pod tlakem své vlastní rodiny. Úcta znamená uctivý odstup, respektování soukromí toho, ke komu se obrací. Je to projev i výsada zralé osoby. Další řekněme kategorie je důstojnost osobní identity. Ta je nejvýznamnější právě ve spojitosti se staršími osobami. Ústředními prvky jsou integrita, vědomí, vlastního já, fyzická identita, začlenění do pospolitosti a schopnost nalézt smysl ve svém životě, svých činech. Důstojnost osobní identity souvisí se sebeúctou (např. ztráta kontroly nad tělesnými funkcemi – inkontinence – může být příčinou ztráty důstojnosti). Poškozují ji tedy fyzické zásahy, ale také citové či psychické újmy, například ponižování, přehlížení, degradace či trapnost. Lidské důstojnosti se silně dotýká i oblast tzv. donucovacích, omezujících a ochranných prostředků užívaných na psychiatrických odděleních,ale i v nemocnicích nebo ústavech sociální péče. Tato skutečnost již může přesahovat humánní zacházení s lidskou bytostí. Zde ovšem vyvstává další otázka – co je důležitější? Člověk omezený v pohybu nějakým donucovacím zařízením nebo člověk, který se zraňuje pády či ohrožuje své okolí? Mentálně postižený člověk, umožňuje pečovateli díky jeho stavu užití praktik omezující svobodu obyvatele ústavu, neboť takový člověk nesoudí, nekritizuje, nemá právo na názor a nemůže žalovat. Aktuální otázkou je, zda např. zrušení síťových lůžek či klecí nevyvolá jinou formu „trápení“ lidí. Je na zvážení, zda by vůbec bylo možné nahradit izolaci a fixování neklidného člověka například zvýšenou 4

ošetřovatelskou péčí v našich podmínkách, tak jak je užíváno ve většině států Evropy. Znevážit důstojnost můžeme i menšími „ skutky“, jako ponížením, tím, že člověka přehlížíme, ignorujeme, komunikujeme s ním bez očního kontaktu, děláme, že jej nevidíme či nectíme jeho osobní prostor. Necitlivá či krutá osoba může poškodit důstojnost druhých i fyzickým zraňováním, osoba nedbalá tím, že bezmyšlenkovitě ponechá osobu závislou na péči jiné osoby obnaženou během intimních úkonů, jako je oblékání, mytí či cvičení. Výsledkem může být pocit sebe jako pasivního objektu či bezmocné hříčky v rukou druhých. 5.1.2 Lidská důstojnost a pokrok v medicíně Pokrok vědy, a to zvláště v medicíně, přinesl řadu etických dilemat. Nové technologie představují nová dilemata. například se může jevit absurdním, když se za velmi vysoké částky prodlužuje život o několik

měsíců

beznadějným

pacientům, kdy výsledek je vlastně jen to, že pacient získá prodloužená trápení, že více než často se jedná o utrpení na hraně snesitelnosti. Zde je důstojnost trpícího vystavena nejvyšší zatěžkávací zkoušce, které mnohdy nelze dostát. Není kvalita života mnohem důležitější, důstojnější člověka a hodnotnější než jeho kvantita? Kontraverzních pokroků v medicíně se může jevit více: léčíme bez ohledu na věk, chybí starý dobrý etický pohled na to, že umírání je součástí života. U některých oborů je vidět snaha, snaha, aby „svíčka hořela, i když jí chybí knot a vosk“. Nevytváříme tak spíše nešťastné nemocné? Neoloupili jsme tak nemocného o poslední zbyteček té těžko definovatelné síly, z níž lidská existence čerpá svoji důstojnost? 5.1.3 Lidská důstojnost a zdravotník Důstojnost se objevuje jako povinnost a jako právo v Etickém kodexu České lékařské komory - ...lékař u smrtelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří důstojnost a mírní utrpení nevtíravou lidskou ochotou chápat a sdílet jejich pocity až do konce....44 a také v Etických pravidlech zdravotní péče pro sestry (ICN) ...se zdravotní a ošetřovatelskou péčí jsou nerozlučně spjaty: respekt k lidskému životu, 44 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1.vyd. Praha, Návrat domů 1993. 4

důstojnost a lidská práva. Stejně tak je v článku 1.Všeobecné deklarace lidských práv (New York, 1948) stanoveno:

„Všechny lidské bytosti jsou narozeny svobodné

a sobě rovné v důstojnosti a právech. Jsou obdařeni rozumem a měli by činit cokoliv jeden druhému v duchu bratrství“. v 3. článku takto: ….nikdo

Právo být léčen s důstojností je zahrnuto

by neměl být subjektem mučení nebo nehumánního

či degradujícího zacházení či trestání. 45 Co ve skutečnosti důstojnost je, na čem je založena a jak rozeznáme co je a co již není důstojné v péči o nemocného? V jedné studii zaměřené na důstojnost je zajímavá poznámka sestry z oddělení, kde nemají inspekční pokoj: ...jestliže my poskytujeme našim pacientům důstojné zacházení. potřebujeme jej aspoň trochu i my... Z toho vyplývá, že když úcta a důstojnost sester není respektována v hmatatelném způsobu, potom jejich vlastní respekt a schopnost respektovat důstojnost pacientů, rodin a kolegů může

být snížena.

Pocit ztráty důstojnosti může být tedy

i u poskytovatelů péče, od kterých se očekává důstojné zacházení s druhými. Pocit respektu a sebeúcty je tedy významným a citlivým aspektem ve vztahu terapeut pacient. Zkusme si představit, kdy sami můžeme ztratit důstojnost: když najdeme sami sebe v nevhodných okolnostech, když jsme v situaci, kdy se cítíme pošetile, nesvéprávně, je s námi jednáno neadekvátně nebo se cítíme zranitelně. Hanba je zvláště hlubokou a zraňující emocí a je pociťována jako vnitřní trýzeň. Důstojnost se dotýká hodnocení úcty, kterou lidé pociťují od druhých a úcty, která je druhým poskytována. Přemýšlíme-li o důstojnosti objektivně, je tedy základem lidských práv, kde úcta a lidské hodnoty jsou poskytovány lidem, neboť vychází z příslušnosti k lidskému rodu. Subjektivně může být důstojnost schopnost cítit se důležitý a schopný ve vztahu k druhým (Hadd ock, 1996). Důstojnost existuje, když individuum je schopno užít kontroly nad svým chováním, okolím a způsobem, kterým je s ní nakládáno druhými. individuum by mělo být schopno porozumět informacím a dělat samo rozhodnutí a mělo by se cítit spokojeně ve svém fyzickém a psychosociálním status quo (Mairis, 1994)

45 Srov. KONEČNÁ, Z. Problematika umírání a smrti v ošetřovatelském procesu očima sestry a laické veřejnosti. Znojmo 2000.

4

5.1.4 Lidská důstojnost a její rozměr V literatuře se uvádí, že důstojnost vystupuje do popředí právě ve vztahu ke starým lidem. Respekt a důstojnost může být měřena jenom poznáním toho, co tyto termíny znamenají pro pacienta, což je v péči o něj důležité si uvědomit. Vyžaduje to takové sestry, které přemýšlí o tom jak ony sami hodnotí staré osoby a jak s nimi komunikují. Jak tedy nabídnout způsob, jak se chovat k těmto lidem s respektem a ponechat jim jejich důstojnost? Jak nastolit pozitivní prostředí pro pacienty např. s demencí poskytováním sociální interakce a produktivní aktivity s důrazem na empatii, zdvořilost a důstojnost? Kvalita života osob s projevy demence se odvíjí od kvality uspokojování základních životních potřeb. Cílem efektivní péče je tedy vždy podpořit kvalitu života respektující důstojnost, jeho identitu a jeho potřeby. K takové péči může dojít jenom v prostředí důvěry a vzájemného respektu. Zaměření se na potřebu člověka v dané chvíli se stává tak prevencí problematického chování, které často vyvolává právě neuspokojená lidská potřeba. Když se nám podaří vytvořit situaci, která předvídá a tak splňuje potřebu osoby dříve, než ji pocítí, je možné mnohému zabránit. To vyžaduje profesionálního pečovatele, vysokou citlivost a empatii. Zájem o lidskou důstojnost vyjadřuje přesvědčení, že hodnota člověka není dána jeho současným výkonem, ale spočívá právě v jeho jedinečnosti

(podpora

důstojnosti v praxi: vidět, reflektovat, poznat) 46 Otázkou co je důstojné, vyvstává otázka další:

jak zdůvodnit zásadu

důstojného chování? Vůle Boží, Kantovým imperativem („..jednej tak, abys prožíval lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň a nikdy jako prostředek, ….před mravním závazkem jsme si všichni rovni...), či úplně jinak? Obsah však zůstává stejný. To, co se mění, je zdůvodnění a důležité je, aby nalezené důvody byly oslovující, aby oslovený v nich nacházel sebe. V kontextu terapeutického vztahu dominuje ochrana života před bolestí a smrtí. Co to však znamená v konkrétním příkladě, to nerozhodne pouhá teorie. Musíme volit a nést odpovědnost za svou volbu. Z možných pravdivých teorií zvolit 46 Srov. KONEČNÁ, Z. Problematika umírání a smrti v ošetřovatelském procesu očima sestry a laické veřejnosti. Znojmo 2000.

5

tu, která hojí a nikoliv tu, která bytostně zraňuje. Co tedy funguje v naplňování rozměru lidské důstojnosti v péči o člověka? Odpovědnost a svědomitost, postoj úcty a vzájemnosti k lidem, ke všem, k životu samotnému. Ukazuje se , že důstojnost není jen otázkou toho, co lidé cítí nebo co uznává mravní kultura té které společnosti, ale že vyrůstá z obecného pojetí lidstva. 47

47 Srov. SVOBODOVÁ, H. Důstojnost lidské existence v péči o nemocného. Přednáška Praha. 5

6. Vymezení cíle a stanovení hypotéz Během výkonu svého povolání se při praktické výuce opakovaně setkávám s umírajícími. V nemocničním zařízení jsou na velmi dobré úrovni zvládány biologické potřeby umírajících, avšak zabezpečovat potřeby z oblasti psycho-socio-spirituální již podle mne většinou přesahuje rámec možností jednotlivých oddělení. To, že u nás umírá většina lidí v nemocnici, dokladuje postoj naší celé společnosti k umírajícím, jak lidé o smrti a umírání uvažují. Stále většina z nich bere jako samozřejmost model nemocničního umírání, tedy smrt instituciovanou. Ve skutečnosti však neví, jaké potřeby a přání jejich blízcí mají, vlastně se tím odmítají zabývat. Jako hlavní cíl průzkumu jsem si zvolila: Náhled na problematiku umírání a smrti v nemocničním prostředí očima žákyň VOŠZ a zdravotnických zaměstnanců. Ze svých zkušeností, ať již praktických nebo získaných studiem odborné literatury, jsem stanovila následující hypotézy: Hypotéza č.1: Domnívám se, že více jak 50 % studentů je názoru, že veřejnost je dostatečně informovaná o problematice umírání, z řad zdravotníků dle mého mínění je o tomtéž přesvědčeno pouze 20 %. Hypotéza č. 2: Předpokládám, že více jak 50 % dotázaných studentů, ale i více jak 50 % zdravotníků by si přáli, aby jejich blízký nezemřel v nemocnici. Hypotéza č. 3: Myslím si, že 55 % studentů je přesvědčeno o tom, ošetřovatelských činnostech

že při

není respektováno soukromí klientů,

zdravotnických pracovníků je o nerespektování soukromí přesvědčeno pouze 20 %. Hypotéza č. 4: Jsem názoru, že 60 % studentů vyjmenuje fáze umírání dle E. K. Rossové, z řad zdravotnických pracovníků pouze 20 %. Hypotéza č. 5: Jsem přesvědčena, že více jak 50 % studentů i více než 50 % zdravotníků je toho názoru, že umírajícím v nemocnici není umožněn důstojný odchod z tohoto světa.

5

6.1 Metody použité v průzkumu Metodologie je věda o výzkumných metodách. Metoda je postup, pomocí kterého se dopracujeme k cíli. Průzkum je proces, kdy spějeme k novým poznatkům a přitom využíváme poznatků nám již známých. Průzkum

můžeme

provádět

různými

způsoby.

Rozhovorem,

testy,

pozorováním, dotazníkem......... Dotazník je jednou z technik průzkumu. Je to písemná forma rozhovoru. Tato technika je levná a časově nenáročná. Nevýhodou je, že nevidím reakce lidí na kladené otázky. Odpovědi mohou být zkreslené. Tak jak si myslí, že by situace byla správná. Jeho výhoda spočívá v tom, že zjistíme velké množství informací v krátkém časovém úseku. Je však náročnější na zpracování. Právě dotazníkovou metodu jsem si zvolila pro provedení průzkumu. Oba typy dotazníků, jak pro studenty, tak pro zdravotníky obsahovaly uzavřené otázky, na které respondent odpovídal výběrem z nabízených možností, někde mohl i slovně doplnit zvolenou možnost. V jedné položce respondent odpovídal numerickým seřazením nabízených odpovědí. Otázky jsem formulovala, dle mého, jasně a srozumitelně. Dotazník se skládal z několika částí. Na úvod jsem oslovila respondenta, představila se mu a seznámila ho s tématem průzkumu. Sdělila jsem mu, že dotazník je vyplňován zcela anonymně. Následující část

dotazníku tvořily základní údaje o respondentovi (věk,

pohlaví, vzdělání); další část otázky zaměřené na samotné šetření. Dotazník pro studenty obsahoval 22 otázek,

pro zaměstnance 23 otázek;

z nichž některé

byly z důvodu srovnání totožné. V dotazníku jsem použila tyto typy otázek: −

Diktonické položky – typu ano-ne

−

Výběrové položky – respondentům je předkládáno několik typů odpovědí, z nichž si jednu vybírají

−

Položky zjišťující fakta

−

Položky zjišťující znalosti

5

6.1.1 Charakteristika zkoumaných souborů Pro svou bakalářskou práci jsem provedla ilustrační průzkum, který se týkal názorů studentů VOŠZ a zdravotníků na problematiku spojenou s respektováním lidské důstojností a umírání člověka. Do průzkumu se zapojilo celkem 100 lidí všech věkových kategorií. Vyplněné dotazníky se mi vrátily všechny. Většina odpovídajících byly ženy, z celkového počtu bylo odpovídajících mužů pouze 10, zřejmě nejsou ochotni na otázky, i když anonymní, spojené s umíráním a smrtí odpovídat. Polovinu respondentů tvořily studenti VOŠZ, druhou polovinu zdravotničtí pracovníci na oddělení dlouhodobě nemocných, interním, ARO, ORKO a plicním. Celkově hodnotím spolupráci s respondenty jako velice dobrou.

5

6.1.2 Rozbor a interpretace výsledků provedeného šetření

Vyhodnocení dotazníku určeného studentům

Položka 1: Který ročník VOŠZ studujete?

Tab. 1 - Věk studentů, vztahující se k položce č. 1

Ročník VOŠZ

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

I.

7

14,00%

II.

22

44,00%

III.

21

42,00%

Celkem

50

100,00%

Dotazník vyplnilo celkem 50 studentů VOŠZ, což činilo 100 %. Z toho jich v prvním ročníku studovalo 7 a ti tvoří 14 %, druhý ročník studovalo 22 studentů, což je 44 % a třetí ročník studuje 21 dotazovaných a ti tvoří 42 % z celkového počtu.

5

Položka 2: Uveďte pohlaví:

Tab. 2 – Pohlaví studentů, vztahující se k položce č. 2

Pohlaví

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ženy

48

96,00%

Muži

2

4,00%

50

100,00%

Celkem

Na vyhodnocování mého dotazníků se z řad studentů podíleli 2 muži, což z celkového počtu činí 4 % a 48 žen, což činí 96 %. Více žen odpovídalo proto, že na Vyšší odborné škole zdravotnické, kde jsem průzkum prováděla, jich studuje většina.

5

Položka 3: Měl by podle Vás klient mít pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu?

Tab. 3 – Informovanost klienta – studenti, vztahující se k položce č. 3

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

27

54,00%

Spíše ano

23

46,00%

Spíše ne

0

0,00%

Ne

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

Z nabízených možností si odpověď ano vybralo 27 studentů, což je 54 % a odpověď spíše ano 23 a to je 46 %. Další dvě z možností odpovědí si nevybral nikdo. Pozitivní z mého hlediska je, že se všechny odpovědi přiklánějí k možnosti ano. Odpovědi studentů mne zajímali, neboť oni již mají možnost srovnání prostředí „laiků a zdravotníků“.

5

Položka 4: Myslíte si, že jsou lidé dostatečně informování o problematice umírání?

Tab. 4 – Informovanost veřejnosti -studenti, vztahující se k položce č. 4

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

3

6,00%

Spíše ano

7

14,00%

Spíše ne

29

58,00%

Rozhodně ne

11

22,00%

Celkem

50

100,00%

Z možných odpovědí si odpověď ano vybrali 3 studenti, což je 6 % z celkového počtu, odpověď spíše ano si vybralo studentů 7, ti tvořili 14 %. K odpovědi spíše ne se jich přiklonilo 29 a rozhodné ne vyslovilo studentů 11, což je 22 %. Všichni studenti při rozhodování již jistě čerpali z vlastních zkušeností získaných při odborné praxi, proto jsou jejich odpovědi vhodné k zamyšlení a cenné bude srovnání s odpověďmi zdravotníků profesionálů. Otázka se vztahuje k mé hypotéze číslo 1.

5

Položka 5: Číselně seřaďte potřeby klientů v terminálním stadiu od 1 – 6 dle aktuálnosti

Tab. 5 – Biologické potřeby - studenti, vztahující se k položce č. 5

Biologické potřeby pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

14

28,00%

2

6

12,00%

3

5

10,00%

4

8

16,00%

5

9

18,00%

6

8

16,00%

50

100,00%

Celkem

Z celkového počtu dotázaných na první místo zařadilo biologické potřeby klientů v terminálním stadiu 14 studentů, což činí 28 %. Na poslední, šesté místo v pořadí tyto potřeby umístilo 8, čili 16 %všech odpovídající. Zbytek odpovědí je rovnoměrně rozmístěno na místa ostatní, nejméně jich studenti zařadili na místo třetí a to 5, což je 10 %.

5

Tab. 6 – Potřeba jistoty a bezpečí - studenti, vztahující se k položce č. 5

Potř. jistoty Absolutní Relativní a bezpečí - četnost četnost pořadí: respondentů respondentů 1

4

8,00%

2

12

24,00%

3

21

42,00%

4

8

16,00%

5

3

6,00%

6

2

4,00%

50

100,00%

Celkem

Zajištění této potřeby u umírajících studenti nejvíce řadili na místo třetí, bylo jich 21 tedy 42 % a na místo druhé – 12 studentů, což je 24 %. Pouze 2 ze studentů ji zařadili až na místo šesté, což jsou 4 % ze všech dotázaných.

Tab. 7 – Potřeba sounáležitosti a lásky - studenti, vztahující se k položce č. 5

P. sounálež. a lásky pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

22

44,00%

2

11

22,00%

3

8

16,00%

4

4

8,00%

5

3

6,00%

6

2

4,00%

50

100,00%

Celkem

Potřebu sounáležitosti a lásky u nemocných v terminálním stadiu zařadilo víc jak polovina respondentů na přední místa, 22 na místo první, to je 44 % a 11 na místo druhé, což je 22 %. Na poslední šesté ji zařadilo 4 % což jsou 2 studenti.

6

Tab.8 – Potřeba uznání a sebeúcty - studenti, vztahující se k položce č. 5

Potř. uznání Absolutní Relativní a sebeúcty - četnost četnost pořadí: respondentů respondentů 1

4

8,00%

2

14

28,00%

3

8

16,00%

4

9

18,00%

5

13

26,00%

6

2

4,00%

50

100,00%

Celkem

Tuto potřebu umírajících velice zajímavě 28 % studentů, tedy 14 z celkového počtu, řadí na druhé místo a skoro stejná skupina 26 %, to je 13 studentů, ji zařadilo naopak až na místo předposlední tedy páté.

Tab. 9 – Potřeba seberealizace - studenti, vztahující se k položce č. 5

Potř. seberealizace pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

2

4,00%

2

1

2,00%

3

2

4,00%

4

5

10,00%

5

15

30,00%

6

25

50,00%

Celkem

50

100,00%

V této otázce se studenti o potřebě seberealizace umírajících klientů shodují, zařadili ji na poslední místa. 15, tedy 30 % na místo páté a 25, tedy 50 % na místo šesté. První čtyři místa si vcelku vyváženě rozdělily odpovědi zbývajících studentů. 6

Tab. 10 – Duchovní potřeby - studenti, vztahující se k položce č. 5

Duchovní potřeby pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

8

16,00%

2

5

10,00%

3

5

10,00%

4

7

14,00%

5

10

20,00%

6

15

30,00%

Celkem

50

100,00%

Na odpovědi o zajištění potřeb duchovních u umírajících jsem byla velmi zvědavá. 15 studentů, tedy 30 %, řadí tyto potřeby na šesté místo. 10 z celkového počtu, to je 20 % se rozhodlo pro místo páté. Větší počet odpovědí umístili studenti na místa u konce tabulky. Všechny otázky studentům ohledně pořadí uspokojování potřeb u umírajících nemocných jsem kladla záměrně, zjistila jsem z odpovědí jejich pohled na pobyt těchto pacientů v nemocnicích a studenti z nich vychází při rozhodování u dalších položek dotazníku.

6

Položka 6: Setkal(a) jste se někdy s pojmem „hospicová péče“ či „hospic“?

Tab. 11 – Pojem hospic - studenti, vztahující se k položce č. 6

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

50

100,00%

Ne

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

Odpověď na tuto otázku je jednoznačná, shodlo se všech 50, čili 100 % dotázaných. U studentů VOŠZ a také v dnešní době, kdy se do povědomí veřejnosti informace o hospicích dostávají stále častěji, jsem tuto odpověď očekávala.

6

Položka 7: Pokud ano, pod tímto pojmem si představujete: (označte i více možnosti)

Tab. 12 – Vysvětlení hospic. péče - studenti, vztahující se k položce č. 7

Odpověď

Absolutní četnost odpovědí respondentů

Relativní četnost odpovědí respondentů

Zařízení onkol. nem.

10

6,30%

Péče o důstoj umírání

53

33,50%

Zařízení pro těžce n.

2

1,30%

Nadst. péče o důchod.

5

3,20%

Americká nemocnice

1

0,60%

Péče o potřeby umír.

45

28,50%

7

4,40%

35

22,20%

0

0,00%

158

100,00%

Dům smrti Péče o úlevu od boles. Jiné Celkem

Tato otázka navazuje na otázku č.6, studenti mohli označit i více možností odpovědí. Odpovědí se celkem sešlo 158, což je tedy 100 %. První možnost si studenti zvolili 10x (6,3 %), druhou volili nejvíce 53x (33,5 % všech odpovědí), třetí možnost vybrali pouze 2 studenti (1,3 %), čtvrtou odpověď označili respondenti 5x (3,2 %), pátá byla zaškrtnuta pouze 1x (0,6 %), šestá možnost patří též mezi nejvíce označené 45x (28,5 %), sedmou odpověď si zvolilo 7 studentů (4,4 %), předposlední možnost si vybrali studenti 35x (22,2 % z celkového počtu odpovědí), možnost číslo 9 si nevybral nikdo z dotazovaných. Tyto odpovědi si studenti znovu vybaví při otázkách srovnávání možnosti pobytů umírajících v nemocnicích a jinou volbou.

6

Položka.8: Myslíte si, že současná medicína je schopna dostatečně tlumit bolest těžce nemocných a umírajících?

Tab. 13 – Tlumení bolesti - studenti, vztahující se k položce č. 8

Odpověď Ano

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

8

16,00%

Spíše ano

31

62,00%

Spíše ne

10

20,00%

Ne

1

2,00%

Nevím

0

0,00%

Celkem

50

100,00%

Velice mě zajímal názor mladých lidí, kteří se v dotazované oblasti vzdělávají a mají možnost srovnání teorie s praxí. Pro ráznou odpověď se rozhodlo 9 z nich, a to 8 zvolilo odpověď ano, tedy 16 % dotazovaných a 1, čili 2 % odpověděl ne. Odpověď spíše ano zvolilo 31 studentů (62 %) a spíše ne 10 (20 %). Nikdo nezvolil odpověď nevím.

6

Vyhodnocení položky č.9: Kde by jste chtěl(a), aby Váš blízký zemřel?

Tab. 14 – Místo úmrtí - studenti, vztahující se k položce č. 9

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Doma

Relativní četnost respondentů

30

60,00%

V nemocnici

0

0,00%

Domov důchodců

0

0,00%

Hospic

12

24,00%

Nevím

8

16,00%

Celkem

50

100,00%

Po krátkých zkušenostech získaných při výuce mně odpovědi studentů překvapili. Byla jsem mile potěšena, že 30 z nich, tedy 60 % respondentů by svého blízkého nechalo zemřít doma, 12 si zvolilo možnost hospice (24 %), 8 z nich (16 %) se pro řešení této otázky nerozhodlo, to dává ještě naději usuzovat, že se někteří rozhodnou i pro jiný model umírání, než

je nemocniční.

Možnost umírání

v nemocnici a domově důchodců si nezvolil nikdo z respondentů. Zajímavé bude srovnání se zdravotníky, kteří svoji práci již vykonávají několik let, otázka je směřována k hypotéze číslo 2.

6

Vyhodnocení položky č.10: Které důvody by Vás vedly k tomu, že by jste svého blízkého nechal(a) zemřít v nemocnici.

Tab. 15 – Důvody úmrtí v nemocnici - studenti, vztahující se k položce č. 10

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Strach z nezvládnutí péče

20

40,00%

Nevhodné byt. prostory

7

14,00%

Hrozba ztráty zaměstnání

17

34,00%

6

12,00%

50

100,00%

Jiné Celkem

Největší procento (40 %) respondentů mělo strach z nezvládnutí péče. Tento problém by bylo možno vyřešit tím, že by si objednali pomoc u organizací domácí péče. „Jiné obavy“ zvolilo 12 % dotazovaných, z tohoto důvodu je nutná osvěta a diskuse na téma „umírání a smrt“ v tisku a médiích, aby se těmto nerozhodným dodala odvaha.

6

Položka 11: Čeho by jste se v období umírání nejvíce obával(a)? Tab. 16 – Obavy z úmrtí - studenti, vztahující se k položce č. 11

Odpověď Bolesti

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

8

16,00%

Osamocení

25

50,00%

Ztráty lidské důstojnosti

17

34,00%

0

0,00%

50

100,00%

Jiné Celkem

Otázku jsem zařadila záměrně, z odpovědí je patrno, že studenti začínají mít přehled o problematice umírání. Ví, že umírající potřebuje více, než jenom tlumení bolesti. Pro obavy ze strachu z bolesti se rozhodlo 8 studentů, to je 16 % všech dotazovaných. Důvod osamocení zvolilo 25 odpovídajících, což je 50 % z celkového počtu , 17 zvolilo možnost ztráty důstojnosti, tedy 34 %. Další možnost nezvolil nikdo.

6

Položka 12: Měli by klienti ve zdravotnických zařízeních být fyzicky omezování, z důvodu, aby si neublížili? („právo“na bezpečnou péči)

Tab. 17 – Fyzické omezování - studenti, vztahující se k položce č. 12

Odpověď Ano

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

9

18,00%

Spíše ano

20

40,00%

Spíše ne

13

26,00%

Ne

5

10,00%

Rozhodně ne

3

6,00%

50

100,00%

Celkem

Z touto veřejně diskutovanou otázkou se respondenti setkávají, jak při výuce teoretické, tak i při praktické. Ve svém průzkumu se dle svých odpovědí rozdělili na tři tábory. První se přiklání ke kladným odpovědím – 18 % tvrdí, že ano a až 40 % spíše ano. Ve druhé skupině jsou zastánci odpovědí záporných – 26 %, je pro odpověď spíše ne a 10 % pro ne. Třetí nejmenší skupina 6 % vyslovila rozhodné ne.

6

Položka 13: Je dle Vašeho názoru při ošetřovatelských činnostech dostatečně respektováno soukromí klientů ?

Tab. 18 – Respektování soukromí klientů - studenti, vztahující se k položce č. 13

Absolutní četnost respondentů

Odpověď

Relativní četnost respondentů

Ano

1

2,00%

Spíše ano

2

4,00%

Spíše ne

25

50,00%

Ne

14

28,00%

8

16,00%

50

100,00%

Rozhodně ne Celkem

Tato otázka napoví

jak si studenti všímají práce zdravotníků. Ukázalo

se, že pouze 2 % odpověděli ano a k odpovědi spíše ano se přiklání 4 %. Až 50 % z tázaných zvolilo odpověď spíše ne a 28 % odpověď ne. 16 % dokonce vyslovilo rozhodné ne. I tato otázka značně ovlivní rozhodování o svěření do péče nevyléčitelně nemocného. Otázku, která se váže na moji hypotézu číslo 3 pokládám i zdravotnickým pracovníkům a jsem zvědavá, zda se odpovědi studentů zdají příliš kritické a jak svoji péči zhodnotí sami zdravotníci.

7

Položka 14: Setkáváte se běžně v dokumentaci klientů v terminálním stadiu s uváděním jména s případnými tituly, které během života získal a jsou tituly používány při komunikaci s ním?

Tab. 19 – Užívání titulů u klientů - studenti, vztahující se k položce č. 14

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Ano

Relativní četnost respondentů

6

12,00%

Spíše ano

12

24,00%

Spíše ne

22

44,00%

Ne

8

16,00%

Nevím

2

4,00%

Celkem

50

100,00%

Tato otázka souvisí se zachováním lidské důstojnosti, studenti ji dle svých zkušenosti zodpověděli takto: 12 % ji hodnotí kladně, k nim se přiklání i dalších 24 %, kteří zvolili odpověď spíše ano. Ovšem co je zarážející až 44 % dotazovaných zvolilo odpověď spíše ne a s nimi dalších 16 % odpověď ne. Našli se i 4 % odpovídajících, kteří na tuto otázku odpovědět nedovedli.

7

Položka 15: Myslíte si, že jsou podmínky pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče u klientů v terminálním stadiu dostatečně zajištěny? (dostatek

času,

personálu, pomůcek)

Tab. 20 – Podmínky ošetř. péče - studenti, vztahující se k položce č. 15

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

1

2,00%

Spíše ano

4

8,00%

Spíše ne

33

66,00%

Ne

12

24,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka je pro mne cenná, neboť nad výsledky je třeba zamyslet se a popřípadě

provést opatření, které by je zvrátily. Z výpovědí studentů jsou pouze 2 %, tedy 1 student pro odpověď ano, 8 %, tedy 4 studenti pro odpověď spíše ano. 66 % tj. 33 dotázaných zvolilo odpověď spíše ne a 24 %, což je 12 studentů zodpovědělo ne.

7

Položka 16: Myslíte si, že se mohou umírající klienti podílet na rozhodnutích týkajících se péče o něj?

Tab. 21 – Rozhodování klientů - studenti, vztahující se k položce č. 16

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

20

40,00%

Spíše ano

14

28,00%

Spíše ne

12

24,00%

Ne

2

4,00%

Nevím

2

4,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka rovněž souvisí se zachováním důstojností člověka a moji respondenti z řad studentů na ni odpověděli takto: 40 % je přesvědčeno, že ano a k nim se přiklání s odpovědí spíše ano ještě dalších 28 %. Odpověď spíše ne zvolilo 24 % a přímé ne vyslovilo 4 % dotázaných. Další 4 % nedokázalo najít odpověď.

7

Položka 17: V průběhu odborné výuky jste se již s úmrtím klienta setkala:

Tab. 22 – Setkání s úmrtím - studenti, vztahující se k položce č. 17

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

43

86,00%

Ne

7

14,00%

50

100,00%

Celkem

Otázku jsem kladla záměrně, neboť mne zajímalo jak moc jsou odpovědi studentů podloženy vlastními zážitky a zkušenostmi. Výsledky hovoří o tom, že 86 % z nich se s úmrtím klienta setkalo a 14 % nikoliv.

7

Položka 18: Okamžiky odchodu – úmrtí klienta.

Tab. 23 – Okamžiky úmrtí - studenti, vztahující se k položce č. 18

Odpověď Nesetkal(a) Patří k životu Těžko se vyrovnávám Celkem

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

7

14,00%

40

80,00%

3

6,00%

50

100,00%

V 80 % u studentů situace vyvolává lítost, ale připouští, že k životu patří, 6 % přiznalo, že se se situací vyrovnávají velmi těžko a 14 % se s úmrtím klienta nesetkalo.

7

Položka 19: Domníváte se, že na tuto životní fázi jste během studia a přípravy k výkonu tohoto povolání dostatečně připravováni?

Tab. 24 – Příprava během studia - studenti, vztahující se k položce č. 19

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

17

34,00%

Ne

33

66,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka mne zajímala, právě z hlediska odborné učitelky, dozvěděla jsem se, že až 66 % dotazovaných odpovědělo, že nikoliv a 34 %, že ano. Výsledek je určitě k zamyšlení a pro mne impulsem pro další práci a řešení problémů v očích studentů.

7

Položka 20: Znáte fáze umírání dle Kübler-Rossové Tab. 25 – Znalost fází umírání- studenti, vztahující se k položce č. 20

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

37

74,00%

Ne

13

26,00%

Celkem

50

100,00%

Vyhodnocení této otázky mne překvapilo, neboť u studentů jsem kladnou odpověď očekávala u všech, zvolilo ji pouze 37, což je 74 %. Zápornou odpověď označilo 13 studentů, což je 26 %.

Položka 21: V případě odpovědi ano, vyjmenujte je Tab. 26 – Fáze umírání – studenti, vztahující se k položce č. 21

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Správně

10

20,00%

Špatně

27

54,00%

Žádná

13

26,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka navazuje na předcházející, můžeme vidět, že fáze umírání dle KüblerRossové nezná 26 % studentů, správně jich odpovědělo pouze 20 % a špatnou odpověď napsalo 54 % studentů. Otázka je dle mého mínění důležitá, myslím si, že ten kdo pečuje o umírající by o fázích umírání měl znalosti mít.

Myslela jsem si,

že u studentů budou tyto vědomosti vyšší. Stejnou otázku pokládám i zdravotníkům kde předpokládám, že fáze s praktického hlediska znají a jsem zvědavá zda je dokáží správně nazvat a vyjmenovat. Otázku uvádím jako hypotézu číslo 4. 7

Položka 22: Myslíte si, že je umírajícím v nemocnici umožněn důstojný odchod z tohoto světa?

Tab. 27 – Důstojný odchod - studenti, vztahující se k položce č. 22

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Ano

Relativní četnost respondentů

5

10,00%

Spíše ano

15

30,00%

Spíše ne

23

46,00%

Ne

4

8,00%

Nevím

3

6,00%

Celkem

50

100,00%

Poslední otázka vyplývá vlastně ze všech otázek uvedených v dotazníku, po jejich důkladném zvážení a promyšlení mohli studenti odpovědět. Odpověď ano jich zvolilo 5, což činí 10 % z celku.

Spíše ano zvolilo 15 studentů, ti tvoří 30 %.

K odpovědi spíše ne se přiklonilo 23 dotazovaných, to je 46 %, přímou odpověď ne udali 4 studenti, to znamená 8 % dotazovaných. Pouze 3, tedy 6 % odpovědělo nevím. Myslím si, že vzhledem k věku a životním zkušenostem je otázka pro studenty náročná a zajímavé bude srovnání ze zkušenými zdravotníky. Otázka se vztahuje k mé hypotéze číslo 5.

7

Vyhodnocení dotazníku určeného pro zdravotnické pracovníky

Položka 1: Vaše věková kategorie Tab. 28 – Věk zdravotníků, vztahující se k položce č. 1

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

19 – 30

14

28,00%

31 - 40

15

30,00%

41 - 50

10

20,00%

51 a více

11

22,00%

Celkem

50

100,00%

Chtěla jsem do průzkumu zapojit respondenty různého věku, dle odpovědí se mi to vcelku podařilo. 14 respondentů, čili 28 % jich je ve věku 19 – 30 let. 15 odpovídajících, čili 30 % jich patří do věkové skupiny 31 – 40. Do kategorie 41 – 50 jich spadá 10, což činí 20 % všech tázaných. K poslední skupině ve věku 50 a více se hlásí 11, což je 22 % ze všech odpovídajících.

7

Položka 2: Uveďte pohlaví:

Tab. 29 – Pohlaví zdravotníků, vztahující se k položce č. 2

Pohlaví

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ženy

43

86,00%

Muži

7

14,00%

50

100,00%

Celkem

Na vyhodnocování mého dotazníku se podílelo 7 mužů, což z celkového počtu činí 14 % a 43 žen, což činí 86 %. Více žen odpovídalo proto, že na pracovištích, kde jsem průzkum prováděla, jich pracuje většina. Převaha žen v těchto zařízeních je dána tradičním pojetím péče o nemocné (v minulosti bylo studium zdravotnických oborů vyhrazeno téměř výhradně ženám a i dnes mezi studenty ženy převládají).

8

Položka 3: Vaše nejvyšší dosažené vzdělání

Tab. 30 - Vzdělání zdravotníků, vztahující se k položce č. 3

Odpověď SZŠ

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů 33

66,00%

SZŠ + PSS

7

14,00%

VOŠZ

4

8,00%

VŠ

0

0,00%

Jiné

6

12,00%

50

100,00%

Celkem

Nejvíce mezi dotazovanými zdravotníky byly zastoupeni absolventi SZŠ, bylo jich 33, což činí 66 %. Vzdělání SZŠ doplněné PSS mělo 7 respondentů, což je 14 %. VOŠZ absolvovali 4 z dotázaných, čili 8 %. Mezi odpovídajícími nebyl nikdo s vysokoškolským vzděláním. Odpověď jiné vzdělání zvolilo 6 pracovníků, tedy 12 % z dotázaných. V této kategorii vzdělání jsem zaznamenala 5x základní a 1x SOU.

8

Položka 4: Má mít podle Vás klient pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu?

Tab. 31 - Informovanost klienta – zdravotníci , vztahující se k položce č. 4

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

17

34,00%

Spíše ano

28

56,00%

Spíše ne

4

8,00%

Ne

1

2,00%

50

100,00%

Celkem

Odpovědi zdravotníků jsou již ovlivněny životními zkušenostmi a několika letou praxí. Velká většina se přiklání k odpovědi kladné – přesně: odpověď ano si vybralo 17 pracovníků, což je 34 % . K odpovědi spíše ano se jich přiklonilo 28 a to je 56 %. Pro odpověď spíše ne byli 4 dotazovaní, což je 8 %. Přímou odpověď ne si vybral 1 dotazovaný, činí 2 % z celku.

8

Položka 5: Myslíte si, že jsou lidé dostatečně informování o problematice umírání?

Tab. 32 - Informovanost veřejnosti - zdravotníci, vztahující se k položce č. 5

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

2

4,00%

Spíše ano

4

8,00%

Spíše ne

32

64,00%

Rozhodně ne

12

24,00%

Celkem

50

100,00%

Na výsledek odpovědi této otázky u kategorie zdravotníků jsem byla zvědavá, protože dospělí mezi sebou na téma umírání jistě hovoří častěji než studenti, vzájemné srovnání bude zajímavé. Otázka se vztahuje k mé hypotéze číslo 1. Z možných odpovědí si ano vybrali 2 respondenti, což jsou 4 % z celkového počtu, odpověď spíše ano si vybrali 4 pracovníci, ti tvořili 8 %. K odpovědi spíše ne se jich přiklonilo 32, to je 64 % a rozhodné ne vyslovilo 12 dotazovaných, což je 24 %.

8

Položka 6: Číselně seřaďte potřeby klientů v terminálním stadiu od 1 – 6 dle aktuálnosti:

Tab. 33 - Biologické potřeby - zdravotníci, vztahující se k položce č. 5

Biologické potřeby pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

18

36,00%

2

6

12,00%

3

4

8,00%

4

8

16,00%

5

12

24,00%

6

2

4,00%

50

100,00%

Celkem

Z celkového počtu dotázaných na první místo biologické potřeby klientů v terminálním stadiu zařadila početně největší skupina 18ti pracovníků, což činí 36 %. Zajímavé je, že dále nejčastěji tuto potřebu zařadili na místo páté a to 12 zdravotníků, což je 24 %. (velký kontrast v odpovědích)

8

Tab. 34 - Potřeba jistoty a bezpečí - zdravotníci, vztahující se k položce č. 6

Potř. jistoty Absolutní Relativní a bezpečí - četnost četnost pořadí: respondentů respondentů 1

7

14,00%

2

25

50,00%

3

12

24,00%

4

3

6,00%

5

3

6,00%

6

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

Zajištění této potřeby u umírajících zdravotníci nejvíce řadili na místo druhé, bylo jich 25 tedy 50 % a na místo třetí – 12 pracovníků, což je 24 %. Na místo šesté tuto potřebu nezařadil nikdo

Tab. 35 - Potřeba sounáležitosti a lásky - zdravotníci, vztahující se k položce č. 6

P. sounálež. a lásky pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

23

46,00%

2

7

14,00%

3

10

20,00%

4

7

14,00%

5

3

6,00%

6

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

Potřebu sounáležitosti a lásky u nemocných v terminálním stadiu zařadili zdravotníci na přední místa, 23 na místo první (46 %), 7 na místo druhé (14 %) a na místo třetí 10 (20 %). Na poslední šesté ji nezařadil opět nikdo. 8

Tab. 36 - Potřeba uznání a sebeúcty - zdravotníci, vztahující se k položce č. 6

Potř. uznání Absolutní Relativní a sebeúcty - četnost četnost pořadí: respondentů respondentů 1

4

8,00%

2

9

18,00%

3

15

30,00%

4

9

18,00%

5

12

24,00%

6

1

2,00%

50

100,00%

Celkem

Tuto potřebu umírajících největší skupina zdravotníků zařadila na třetí místo a to 15 zdravotníků, tedy 30 %. 12 dotázaných, tedy další větší skupina (24 %) zařadilo potřebu na místo páté.

Tab. 37 - Potřeba seberealizace - zdravotníci, vztahující se k položce č. 6

Potř. seberealizace pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

0

0,00%

2

0

0,00%

3

0

0,00%

4

4

8,00%

5

10

20,00%

6

36

72,00%

Celkem

50

100,00%

V této otázce o potřebě seberealizace umírajících klientů se zkušení zdravotníci shodují, zařadili ji na poslední místa. 4, tedy 8 % ji řadí na místo čtvrté, na páté 10, tedy 20 %, na místo šesté 36, což činí 72 %. První tři místa nezvolil nikdo ze zdravotníků.

8

Tab. 38 - Duchovní potřeby - zdravotníci, vztahující se k položce č. 6

Duchovní potřeby pořadí:

Absolutní Relativní četnost četnost respondentů respondentů

1

0

0,00%

2

5

10,00%

3

8

16,00%

4

18

36,00%

5

7

14,00%

6

12

24,00%

Celkem

50

100,00%

Pořadí umístění zajištění potřeb duchovních u umírajících, zvolené zdravotníky dopadlo následovně: první pořadí nezvolil nikdo. Druhou pozici vybralo 5 dotázaných (10 %), třetí pořadí vybralo 8 (16 %), nejvíce ji zdravotníci zařadili na místo čtvrté a to 18 (36 %), páté místo označilo 7 (14 %) pracovníků. Poslední šesté místo zvolilo překvapivě 12 (24 %) všech dotazovaných pracovníků. Otázky měly za úkol přimět zdravotníky k zamyšlení se nad činnostmi, které mnohdy vykonávají

automaticky až

bezmyšlenkovitě.

Z odpovědí vychází

při rozhodování u dalších položek dotazníku.

8

Položka 7: Setkal(a) jste se někdy s pojmem „hospicová péče“ či „hospic“?

Tab. 39 - Pojem hospic - zdravotníci, vztahující se k položce č. 7

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

50

100,00%

Ne

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

Odpověď na tuto otázku je jednoznačná, shodlo se všech 50, čili 100 % dotázaných. U zdravotníků jsem tuto odpověď očekávala.

8

Položka 8: Pokud ano, pod tímto pojmem si představujete: (označte i více možnosti)

Tab. 40 - Vysvětlení hospic. péče - zdravotníci, vztahující se k položce č. 7

Odpověď

Absolutní četnost odpovědí respondentů

Relativní četnost odpovědí respondentů

Zařízení onkol. nem.

2

1,60%

Péče o důstoj umírání

52

42,70%

Zařízení pro těžce n.

1

0,80%

Nadst. péče o důchod.

2

1,60%

Americká nemocnice

0

0,00%

Péče o potřeby umír.

43

35,30%

1

0,80%

21

17,20%

0

0,00%

122

100,00%

Dům smrti Péče o úlevu od boles. Jiné Celkem

Tato otázka navazuje na otázku č.7, zdravotníci mohli také označit více odpovědí. Odpovědí se celkem sešlo 122, což je tedy 100 %. První možnost pracovníci

zvolili pouze 2x (1,6 %), druhou volili nejvíce 52x (42,7 % všech

odpovědí), třetí možnost vybral pouze 1 pracovník (0,8 %), čtvrtou odpověď označili 2x (1,6 %), pátou možnost si nevybral nikdo, šestá možnost patří též mezi nejvíce označené 43x (35.3 %), sedmá odpověď byla označena pouze 1x (0,8 %), předposlední možnost si vybrali zdravotníci 21x (17,2 % z celkového počtu odpovědí), možnost číslo 9 si nevybral nikdo z dotazovaných. Odpovědi by měli zdravotníkům pomoci při rozhodování v otázce o místě a vhodné péči o umírající.

8

Položka 9: Kde by jste chtěl(a), aby Váš blízký zemřel?

Tab. 41 - Místo úmrtí – zdravotníci, vztahující se k položce č. 9

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Doma

25

50,00%

V nemocnici

10

20,00%

Domov důchodců

0

0,00%

Hospic

7

14,00%

Nevím

8

16,00%

Celkem

50

100,00%

Po bohatých zkušenostech, které jistě pracovníci ve zdravotnictví mají odpověděli takto: 25 z nich, tedy 50 % respondentů by svého blízkého nechalo zemřít doma, 10 si zvolilo možnost nemocnice (20 %), 8 z nich (16 %) se pro řešení této otázky zatím nerozhodlo, to dává ještě naději usuzovat, že se někteří rozhodnou i pro jiný model umírání, než je nemocniční. Hospic by pro své nejbližší zvolilo 7 dotázaných, což je 17 %. Možnost umírání v domově důchodců si nezvolil nikdo z respondentů. Otázka je směřována k hypotéze číslo 2, kdy vzájemně porovnám odpovědi „začínajících“ zdravotníků, kteří jsou plni elánu a představ a „starých zkušených“ zdravotníků poznamenaných několikaletou praxí.

9

Položka 10: Které důvody by Vás vedly k tomu, že by jste svého blízkého nechal(a) zemřít v nemocnici.

Tab. 42 - Důvody úmrtí v nemocnici - zdravotníci, vztahující se k položce č. 10

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Strach z nezvládnutí péče

22

44,00%

Nevhodné byt. prostory

7

14,00%

Hrozba ztráty zaměstnání

16

32,00%

5

10,00%

50

100,00%

Jiné Celkem

Největší počet (44 %) respondentů z řad pracovníků, kteří péči o umírajícího znají, mělo strach z nezvládnutí péče, lze z toho usuzovat na náročnost tohoto výkonu. Náročnost se jeví i v odpovědi 16 (32 %) zdravotníků, kteří by měli strach, že kvůli péči o blízkého ztratí zaměstnání a sociálních jistot.

9

Položka 11: Čeho by jste se v období umírání nejvíce obával(a)?

Tab. 43 - Obavy z úmrtí - zdravotníci, vztahující se k položce č. 11

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Bolesti

17

34,00%

Osamocení

18

36,00%

Ztráty lidské důstojnosti

15

30,00%

0

0,00%

50

100,00%

Jiné Celkem

Odpovědi zkušených zdravotníků na mne udělaly velký dojem. Pro obavy ze strachu z bolesti se rozhodlo až 17 z nich, to je 34 % všech dotazovaných. Důvod osamocení zvolilo po zkušenostech 18 odpovídajících, což je 36 % z celkového počtu, 15 zvolilo možnost ztráty důstojnosti, tedy 30 %. Další možnost nezvolil nikdo.

9

Položka 12: Současná medicína umí dostatečně tlumit bolest

nevyléčitelně

nemocných a umírajících – souhlasíte s tímto názorem?

Tab. 44 - Tlumení bolesti - zdravotníci, vztahující se k položce č. 12

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

21

42,00%

Spíše ano

18

36,00%

Spíše ne

10

20,00%

Ne

1

2,00%

Nevím

0

0,00%

Celkem

50

100,00%

Názor zdravotníků, kteří mají přehled o možnostech léčby vyplynul takto: 21 z tázaných (42 %) odpovědělo ano a s nimi dalších 18 (36 %) odpovědělo spíše ano. Spíše ne zvolilo 10 (20 %) a ráznou odpovědí ne se vyjádřil 1 (2 %) dotazovaný. Nikdo nezvolil odpověď nevím.

9

Položka 13: Měli by klienti ve zdravotnických zařízeních být fyzicky omezování, z důvodu, aby si neublížili? („právo“na bezpečnou péči)

Tab. 45 - Fyzické omezování -zdravotníci, vztahující se k položce č. 13

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

17

34,00%

Spíše ano

25

50,00%

Spíše ne

5

10,00%

Ne

3

6,00%

Rozhodně ne

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

Na základě zkušeností odpovědělo 34 % zdravotníků kladně a dalších 50 % odpovědělo spíše ano, společně tvoří většinu dotázaných. Pro odpověď spíše ne se rozhodlo

10 % zdravotníků a odpověď ne vyslovilo pouze 6 % ze všech

oslovených. Možnost rozhodně ne nezvolil nikdo.

9

Položka 14: Je dle Vašeho názoru při ošetřovatelských činnostech dostatečně respektováno soukromí klientů ?

Tab. 46 - Respektování soukromí klientů - zdravotníci, vztahující se k položce č. 14

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Ano

Relativní četnost respondentů

5

10,00%

Spíše ano

14

28,00%

Spíše ne

28

56,00%

Ne

3

6,00%

Rozhodně ne

0

0,00%

50

100,00%

Celkem

V této otázce zdravotníci projeví smysl pro sebekritiku a možná i kousek odvahy při zamyšlení se nad svojí každodenní prací. Ukázalo se, že pouze 10 % z nich odpověděli ano a k odpovědi spíše ano se přiklání 28 %. Ovšem zarážející je odpověď spíše ne, zvolilo ji 56 % tázaných a odpověď ne 6 %. Potěšující je, že rozhodné ne nevyslovil

nikdo z dotazovaných. Tato otázka značně ovlivní

rozhodování o svěření do péče nevyléčitelně nemocného. Otázka se váže na moji hypotézu číslo 3, pokládám ji i studentům a jsem zvědavá na konfrontaci obou skupin

9

Položka 15: Je běžně v dokumentaci Vašich klientů v terminálním stadiu s uváděním jména s případnými tituly, které během života získal a jsou tituly používány při komunikaci s ním?

Tab. 47 - Užívání titulů u klientů - zdravotníci, vztahující se k položce č. 15

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

23

46,00%

Spíše ano

17

34,00%

Spíše ne

5

10,00%

Ne

5

10,00%

Nevím

0

0,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka souvisí s důstojnosti člověka, kterou mu personál při péči o něj prokazuje, ze svých zkušeností vím, že ne každému je tato schopnost vlastní. Mnou oslovená skupina zdravotníků odpověděla takto: 46 % kladně, k nim se přiklání i dalších 34 %, kteří zvolili odpověď spíše ano. 10 % dotazovaných zvolilo odpověď spíše ne a s nimi dalších 10 % odpověď ne. Všichni se dokázali rozhodnout, nikdo neodpověděl nevím.

9

Položka 16: Myslíte si, že podmínky pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče u klientů v terminálním stadiu jsou na Vaši jednotce dostatečně zajištěny? (dostatek času, personálu, pomůcek)

Tab. 48 - Podmínky ošetř. péče - zdravotníci, vztahující se k položce č. 16

Odpověď Ano

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

7

14,00%

Spíše ano

22

44,00%

Spíše ne

16

32,00%

5

10,00%

50

100,00%

Ne Celkem

Odpovědi zdravotníků svým způsobem napoví i o jejich spokojenosti na svém pracovišti. Věřím, že v tomhle směru došlo na mnoha místech k posunu k lepšímu. Oslovení zdravotníci se mi rozdělili na dvě takřka stejné skupiny – ano dopovědělo jen 14 % z nich, spíše ano už 44 %. Odpověď spíše ne zvolilo 32 % a ne vyslovilo 10 % ze všech odpovídajících.

9

Položka 17: Myslíte si, že se mohou Vaši umírající klienti podílet na rozhodnutích týkajících se péče o něj?

Tab. 49 - Rozhodování klientů - zdravotníci, vztahující se k položce č. 17

Odpověď Ano

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

4

8,00%

Spíše ano

20

40,00%

Spíše ne

16

32,00%

Ne

6

12,00%

Nevím

4

8,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka napoví o vztahu ošetřujícího k opečovávanému, zda na něj stále nahlíží jako na sobě rovného svéprávného jedince, či jinak. Moji respondenti po zvážení vlastních zkušeností na ni odpověděli takto: Pouze 8 % je přesvědčeno, že ano a k nim se přiklání s odpovědí spíše ano ještě dalších 40 %. Odpověď spíše ne zvolilo 32 % a přímé ne vyslovilo 12 % dotázaných. Dalších 8 % nedokázalo najít odpověď, což mne překvapilo.

9

Položka 18: Při péči o umírajícího klienta:

Tab. 50 – Péče o umírajícího - zdravotníci, vztahující se k položce č. 18

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Minimum komunikace

4

8,00%

Minimum kontaktu

0

0,00%

Respektuji přání

46

92,00%

Celkem

50

100,00%

Výsledek této otázky jsem očekávala, přesto mně překvapilo, že i zde se našla skupinka 8 %, která volila odpověď,

že komunikaci s umírajícími redukuje

na minimum. Dalších 92 % samozřejmě zvolilo odpověď pečuji o pohodu klienta, respektuji jeho přání.

9

Položka 19: Okamžiky odchodu – úmrtí klienta.

Tab. 51 – Okamžiky úmrtí - zdravotníci, vztahující se k položce č. 19

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Patří k mé práci+zvyk

18

36,00%

Patří k životu+lítost

30

60,00%

2

4,00%

50

100,00%

Těžko se vyrovnávám Celkem

Měla jsem obavy, aby se u některých zdravotníků např. neprojevily příznaky syndromu vyhoření. 36 % z dotazovaných tuto událost řadí mezi součást svého povolání, na kterou si již zvykly. Nejvíce tedy 60 % jich volilo možnost druhou, situace u nich vyvolává lítost, ale připouští, že k životu patří, 4 % přiznalo, že se se situací stále vyrovnávají velmi těžko.

1

Položka 20: Domníváte se, že na tuto životní fázi jste byla dostatečně připravena během studia a přípravy k výkonu tohoto povolání?

Tab. 52 - Příprava během studia - zdravotníci, vztahující se k položce č. 20

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

15

30,00%

Ne

35

70,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka mne zajímala, právě z hlediska odborné učitelky, dozvěděla jsem se, že až 70 % dotazovaných odpovědělo, že nikoliv a jen 15 %, že ano. Výsledek je určitě k zamyšlení a pro mne impulsem pro další práci a řešení problémů výuky budoucích studentů.

1

Položka 21: Znáte fáze umírání dle Kübler-Rossové Tab. 53 - Znalost fází umírání - zdravotníci, vztahující se k položce č. 21

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Ano

17

34,00%

Ne

33

66,00%

Celkem

50

100,00%

Vyhodnocení této otázky mne nijak nepřekvapilo, neboť u zdravotníků, kteří již léta pracují se dá předpokládat, že mnohé ovládají prakticky a některé teoretické souvislosti jednoduše vypustí. Kladnou odpověď zvolilo 17 dotázaných, což je 34 %. Zápornou odpověď označilo 33 zdravotníků, což je 66 %.

Položka 22: V případě odpovědi ano, vyjmenujte je Tab. 54 - Fáze umírání - zdravotníci, vztahující se k položce č. 22

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Relativní četnost respondentů

Správně

6

12,00%

Špatně

11

22,00%

Žádná

33

66,00%

Celkem

50

100,00%

Otázka navazuje na předcházející, můžeme vidět, že fáze umírání dle KüblerRossové teoreticky nevyjmenuje 66 % zdravotníků, správně jich odpovědělo pouze 12 % a špatnou odpověď napsalo 22 % ze všech dotázaných. Otázka je dle mého mínění důležitá, myslím si, že ten kdo pečuje o umírající by o fázích umírání měl znalosti mít. Otázku uvádím jako hypotézu číslo 4. 1

Položka 23: Myslíte si, že je umírajícím v nemocnici umožněn důstojný odchod z tohoto světa?

Tab. 55 - Důstojný odchod - zdravotníci, vztahující se k položce č. 23

Odpověď

Absolutní četnost respondentů

Ano

Relativní četnost respondentů

9

18,00%

Spíše ano

18

36,00%

Spíše ne

19

38,00%

Ne

0

0,00%

Nevím

4

8,00%

Celkem

50

100,00%

Poslední otázka vyplývá ze všech otázek uvedených v dotazníku, po jejich důkladném zvážení a promyšlení mohli zdravotníci, kteří se již mohou opřít o své vlastní zkušenosti a hlavně prožitky odpovědět. Odpověď ano jich zvolilo 9, což činí 18 % z celku.

Spíše ano zvolilo zdravotníků, t i tvoří 36 % - tady je třeba

si uvědomit, že tu situaci, tak jak ji zdravotníci vidí vlastně připravují především oni sami. K odpovědi spíše ne se přiklonilo 19 dotazovaných, to je 38 %, přímou odpověď ne neudal nikdo z dotazovaných. Je zajímavé, že 4, tedy 8 % se nedokázalo rozhodnout a odpovědělo nevím. Zajímavé bude srovnání odpovědí se studenty. Otázka se vztahuje k mé hypotéze číslo 5.

1

6.1.3 Rozbor hypotéz Hypotéza č.1: Domnívám se, že více j ak 50 % studentů je názoru, že veřejnost je dostatečně informovaná o problematice umírání, z řad zdravotníků dle mého mínění je o tomtéž přesvědčeno pouze 20 %. Tab. 56 – Názor všech respondentů – informovanost veřejnosti, vztahující se k hypotéze č. 1

STUDENTI Odpověď

ZDRAVOTNÍCI

Absolutní Relativní Absolutní Relativní četnost četnost četnost četnost respondentů respondentů respondentů respondentů

Ano

3

6,00%

2

4,00%

Spíše ano

7

14,00%

4

8,00%

Spíše ne

29

58,00%

32

64,00%

Rozhodně ne

11

22,00%

12

24,00%

Celkem

50

100,00%

50

100,00%

Hypotéza se nepotvrdila. Z řad studentů je o dostatečné

informovanosti

veřejnosti o problematice umírání přesvědčeno pouze 20 %. Ze zdravotníků se mnou souhlasí pouze 12 % z celkového počtu oslovených. Z odpovědí je patrné, že je třeba se na informovanost široké veřejnosti o této problematice zaměřit.

1

Hypotéza č. 2: Předpokládám, že více jak 50 % dotázaných studentů, ale i více jak 50 % zdravotníků by si přáli, aby jejich blízký nezemřel v nemocnici.

Tab. 57 - Názor všech respondentů – místo úmrtí, vztahující se k hypotéze č. 2

STUDENTI Odpověď

ZDRAVOTNÍCI

Absolutní Relativní Absolutní Relativní četnost četnost četnost četnost respondentů respondentů respondentů respondentů

Doma

30

60,00%

25

50,00%

V nemocnici

0

0,00%

10

20,00%

Domov důchodců

0

0,00%

0

0,00%

Hospic

12

24,00%

7

14,00%

Nevím

8

16,00%

8

16,00%

Celkem

50

100,00%

50

100,00%

Hypotéza se potvrdila. Studenti

podle zkušeností z odborného výcviku

Se ve svých odpovědích vyjádřili jednoznačně: odpověď v nemocnici neoznačil nikdo. Z řad zdravotníků si v kvalitě poskytování těchto služeb věří pouze 20 %. Odpovědi jsou povzbuzující a naznačují, že by lidé mohl uvažovat o optimálnějších místech pro umírání.

1

Hypotéza č. 3: Myslím si, že 55 % studentů je přesvědčeno o tom, že při ošetřovatelských činnostech není respektováno soukromí klientů, zdravotnických pracovníků je o nerespektování soukromí přesvědčeno pouze 20 %.

Tab. 58 - Názor všech respondentů - respekt k soukromí klientů, vztahující se k hypotéze č. 3

STUDENTI Odpověď

ZDRAVOTNÍCI

Absolutní Relativní Absolutní Relativní četnost četnost četnost četnost respondentů respondentů respondentů respondentů

Ano

1

2,00%

5

10,00%

Spíše ano

2

4,00%

14

28,00%

Spíše ne

25

50,00%

28

56,00%

Ne

14

28,00%

3

6,00%

Rozhodně ne

8

16,00%

0

0,00%

Celkem

50

100,00%

50

100,00%

Hypotéza se potvrdila.

Studenti,

kteří

jsou

nabyti

energi

a elánem

se na výkon svého budoucího povolání těší a odborný výcvik je pro ně velkým zdrojem různých informací a možností prakticky vyzkoušet a zdokonalit svoje dovednosti, proto si až neuvěřitelně všímají práce personálu. K tomu, že není respektováno soukromí klientů se přiklání až 94 %. U zdravotníků jsem si myslela, že správnému postupu své práce jich věří více. K nerespektování soukromí klientů se jich „přiznalo“ až 62 %.

1

Hypotéza č. 4: Jsem názoru, že 60 % studentů vyjmenuje fáze umírání dle E. K. Rossové, z řad zdravotnických pracovníků pouze 20 %. Tab. 59 - Názor všech respondentů – fáze umírání, vztahující se k hypotéze č. 4

STUDENTI Odpověď

ZDRAVOTNÍCI

Absolutní Relativní Absolutní Relativní četnost četnost četnost četnost respondentů respondentů respondentů respondentů

Správně

10

20,00%

6

12,00%

Špatně

27

54,00%

11

22,00%

Žádná

13

26,00%

33

66,00%

Celkem

50

50

100,00%

100,00%

Hypotéza se nepotvrdila. Myslela jsem si, že studenty, kteří jsou stále v procesu vzdělávání tato otázka vůbec nezaskočí a u zdravotníků jsem byla ochotna menší neznalost či zapomenutí (vzhledem k době, kdy opustili školu) tolerovat. Výsledek výzkumu je ale zarážející: pouze 20 % studentů a 12 % zdravotníku bylo schopno správně odpovědět.

1

Hypotéza č. 5: Jsem přesvědčena, že více jak 50 % studentů i více než 50 % zdravotníků je toho názoru, že umírajícím v nemocnici není umožněn důstojný odchod z tohoto světa. Tab. 60 - Názor všech respondentů – úmrtí v nemocnici, vztahující se k hypotéze č. 5

STUDENTI Odpověď

ZDRAVOTNÍCI

Absolutní Relativní Absolutní Relativní četnost četnost četnost četnost respondentů respondentů respondentů respondentů

Ano

5

10,00%

9

18,00%

Spíše ano

15

30,00%

18

36,00%

Spíše ne

23

46,00%

19

38,00%

Ne

4

8,00%

0

0,00%

Nevím

3

6,00%

4

8,00%

Celkem

50

100,00%

50

100,00%

Hypotéza se nepotvrdila. Tuto hypotézu jsem v tomto znění stanovila na základě vlastních zkušeností s nemocničním modelem umírání. Souhlasili se mnou pouze studenti, kterých na otázku, zda si myslí, že je umírajícím v nemocnicích umožněn důstojný odchod z tohoto světa , odpovědělo zápornou odpovědí 54 %. Z řad zdravotníků záporně odpovědělo pouze 38 % - zde zdravotníci vyjadřují důvěru ke své práci a přesvědčení, že si za svými výsledky stojí.

1

6.1.4 Shrnutí závěrů a doporučení Při vyhodnocování dotazníků určených studentům, jsem dospěla k následujícím závěrům: 

Studenti jsou jednotně přesvědčeni, že by klienti o svém vážném zdravotním stavu měli být informováni pravdivě – odpovědi jistě vyplynuli z vědomostí, které získávají při studiu, ale i ze zkušeností z odborného výcviku



Myslí si, že informovanost veřejnosti o problematice umírání je velmi nízká – zde se potvrzuje tendence vytěsňování hovorů na toto téma, i řada z nich se mohla nejvíce dozvědět až při výuce, než z vlastního života, který předcházel studiu na VOŠZ



Podle studentů by potřeby umírajících měly být uspokojovány v následujícím pořadí: 1. p. sounáležitosti a lásky; 2. p. biologické; 3. p. duchovní; 4. p. jistoty a bezpečí současně s ní i p. uznání a sebeúcty; 5. p. seberealizace. V průběhu umírání těžce nemocných se pořadí jejich potřeb mění, na přední místa se dostávají potřeby duchovní, které v začátku nemoci nehrají příliš velkou roli.



Zařízení hospicové péče všichni znají a nejvíce mu přisuzují úlohu péče zajišťující důstojné umírání, odpovědí jsou odrazem výuky



O schopnosti současné medicíny, dostatečně tlumit bolest, jsou z řad studentů přesvědčeni 2/3 respondentů Porovnávají teoretické vědomosti se zkušenostmi a vlastními zážitky z praktické výuky, stejně jako v následujících odpovědích



Nejvíce by si studenti přáli, aby jejich blízký zemřel doma, v nemocnici by ho nechali pouze z důvodu, nezvládnutí péče



V době umírání se studenti nejvíce obávají osamocení



Fyzicky omezováni, z důvodu, aby si neublížili, by klienti ve zdravotnictví dle názoru studentů být měli



Studenti si mysli, že soukromí klientů respektováno není, stejně jsou přesvědčeni o neužívání titulů, kterých klienti dosáhli



Podmínky pro kvalitní ošetřovatelskou péči dle studentů zajištěny nejsou, ale na rozhodování o své péči se klienti podílet mohou



Většina z nich se již s umírajícími setkala a situaci hodnotí jako součást života 1



Myslí si, že během studia na zdravotnické škole na tuto životní fázi dostatečně připraveni nebyli, fáze umírání dle E.K.Rossové neznají



Studenti o důstojném umírání v nemocnici přesvědčeni nejsou

Hodnocení studentů vyznívá velice kriticky a podbarvené emocemi, řada z nich je přesvědčena, že oni by jisté činnosti dělali „jinak a lépe“. Myslím si, že je to velice dobře, a pokud jim nadšení a předsevzetí vydrží, že budoucí mladí zdravotníci třeba přinesou do prostředí zdravotnictví potřebné změny.

Při vyhodnocování dotazníků pro zdravotníky, jsem dospěla k následujícím závěrům: V odpovědích zdravotníků již je cítit jejich zkušenost a vlastní prožitky v dané situaci. 

O pravdivém informování o vážném zdravotním stavu klienta nejsou zdravotníci jednotně přesvědčeni, i když velká většina si myslí, že ano



Stejně tak je většina zdravotníků přesvědčena o velmi malé informovanosti veřejnosti v problematice umírání



Potřeby

umírajících

na

základě

zkušeností

řadí

zdravotníci

takto:

1.p.sounáležitosti a lásky; 2. p. biologické; 3. p. jistoty a bezpečí; 4. p. uznání a sebeúcty; 5. p. duchovní; 6. p. seberealizace. Potřebu sounáležitosti a lásky a potřeby biologické označily obě skupiny jako nejdůležitější. 

Zařízení hospicové péče samozřejmě všichni znají a nejvíce mu přisuzují úlohu péče zajišťující důstojné umírání



Z dotazované skupiny zdravotníků by si polovina přála, aby jejich blízký zemřel doma, 20 % by své nejbližší hospitalizovalo v nemocnici. Nikdo neoznačil možnost domova důchodců



Důvody úmrtí v nemocnici vybrali ze strachu, že nezvládnou péči a z obav z osamocení



O schopnosti medicíny tlumit bolesti nejsou ze zdravotníků přesvědčena pouze 2 % všech dotazovaných, více jak dvě třetiny z nich si myslí, že by klienti měli být fyzicky omezování z důvodu, aby si neublížili 1



Názor na respektování soukromí mají zdravotníci překvapivě záporný



O důstojném přístupu ke klientům zdravotníci přesvědčeni jsou a polovina si myslí, že klienti mají možnost spolurozhodovat o péči o ně



Zdravotníci proces umírání řadí mezi fáze života, snaží se respektovat přání umírajících. Své vědomosti a zkušenosti k těmto situacím získali až v praxi, myslí si, že v době studia oboru minimálně



Fáze umírání teoreticky ovládá pouze 12 % dotazovaných



O důstojném odchodu z tohoto světa umírajících v nemocnicích je přesvědčena pouze polovina z nich

Na základě výše uvedených závěrů doporučuji:  Zaměřit se na informovanost široké veřejnosti o problematice smrti a umírání, aby se do povědomí občanů pomoci médií dostal pravdivý obraz o potřebách člověka v terminálním stádiu, a tedy o kvalitě péče zaměřené na úctu k životu do poslední chvíle.  Přehodnotit péči o umírající v nemocničních zařízeních tak, aby se umírání v těchto zařízeních stalo snesitelnější nejen pro umírajícího, ale i pro jeho blízké a jeho rodinu (např. klást zvýšený důraz na osobní kontakt a komunikaci s umírajícím pacientem).

1

DISKUSE Práce se zabývá kvalitou péče, jež je poskytována klientům v terminálním stadiu onemocnění v nemocnicích, popisuje změny v průběhu těžké nemoci a respektuje důstojnost člověka do poslední chvíle života. Teoretická část je jakýmsi návodem či příručkou v doprovázení umírajícího a má nás upozornit nejen na změnu priorit v jeho potřebách nebo fáze jimiž prochází, ale především na naše nezastupitelné místo u jeho lůžka. V praktické části jsou pomoci ilustračního průzkumu zjišťovány názory studentů VOŠZ a zdravotnických pracovníků na problematiku spojenou s umíráním člověka v nemocnicí, toto srovnání bylo cílem mé práce. Především mě zajímal názor obou oslovených skupin na informovanost veřejnosti o problematice spojené s umíráním a smrtí. Domnívala jsem se, že studenti, kteří ještě nemají tolik vlastních zkušeností, jsou názoru, že veřejnost je informovaná dostatečně a zdravotníci, kteří se s touto situací setkávají častěji a třeba už i několik let, se budou přiklánět spíše k názoru, že informovanost je malá. Výsledek byl pro mne překvapením, neboť obě skupiny se v názoru na tuto problematiku shodují. 20 % respondentů z řad studentů a 12 % z řad zdravotníků se shoduje, že veřejnost je dostatečně informovaná, ale většina, tedy 80 % studentů a 88 % pracovníků jsou přesvědčeni, že informovanost je velmi malá. Studenti své názory vyjadřovali na základě zkušeností získaných v rámci odborné praxe na ošetřovatelských jednotkách v nemocnici. Zdravotníci samozřejmě odpovídali ovlivněny vlastními zkušenostmi.

Z výsledku vyplývá,

že veřejnost není dostatečně obeznámena

s problematikou umírání, a nemá téměř žádné znalosti a dovednosti v doprovázení umírajících.

Doporučuji tedy zaměřit se na

informovanost široké

veřejnosti

o problematice smrti a umírání, aby se do povědomí občanů pomoci médií dostal pravdivý obraz o potřebách člověka v terminálním stádiu, a tedy o kvalitě péče zaměřené na úctu k životu do poslední chvíle. Dále mne velice zajímal názor všech dotazovaných respondentů zda by pro své blízké zvolili nemocniční model umírání. Odpověď mne nepřekvapila, i když z řad zdravotníků jsem čekala, že že se jich pro kladnou možnost výběru odpovědí vyjádří 1

větší procento, z důvodu přesvědčení o svých schopnostech a kvalitě své vlastní práce. Studenti podle zkušeností z odborného výuky se ve svých odpovědích vyjádřili jednoznačně: odpověď v nemocnici neoznačil nikdo. Z řad zdravotníků si v kvalitě poskytování těchto služeb věří pouze 20 %. Odpovědi jsou povzbuzující a naznačují, že by lidé mohli uvažovat o optimálnějších místech pro umírání. Při své práci odborné učitelky jsem v nemocničním prostředí velice často a proto jsem se nemohla ubránit, abych respondentům obou vybraných skupin nepoložila

následující

otázku

týkající

se

respektování

soukromí

klientů

při ošetřovatelských činnostech a péči o ně. Studenti, kteří jsou nabyti energií a elánem se na výkon svého budoucího povolání těší a odborný výcvik je pro ně velkým zdrojem různých informací a možností prakticky vyzkoušet a zdokonalit svoje dovednosti, proto si až neuvěřitelně všímají práce personálu. K tomu, že není respektováno soukromí klientů se přiklání až 94 %. U zdravotníků jsem si myslela, že správnému postupu své práce jich věří více. K nerespektování soukromí klientů se jich „přiznalo“ až 62 %. S výsledky mého výzkumu si na osobní žádost přejí být seznámeny i vrchní sestry, které mi umožnily provést dotazníkové šetření na jejich ošetřovatelských jednotkách, budu se i nadále zajímat, zda-li na jejich základě byla zavedena konkrétní opatření či se nějak změnil způsob práce související s danou problematikou. Také mne zajímalo zda studenti či zdravotničtí pracovníci, kteří péči o pacienta v terminálním stadiu onemocnění poskytují a je na ně kladena velká zodpovědnost, se sami touto problematikou zabývají hlouběji a znají například fáze umírání dle Kübler-Rossové. Otázka je dle mého mínění důležitá, myslím si, že ten kdo pečuje o umírající a má zájem poskytovat kvalitní služby by o fázích umírání znalosti měl mít. Myslela jsem si, že studenty moje otázka nezaskočí, stejnou otázku pokládám i zdravotníkům kde předpokládám, že fáze s praktického hlediska znají, vzhledem k době, kdy opustili školu mohou mít problém teoreticky je pojmenovat. Negativní výsledky obou skupin mě překvapily: pouze 20 % studentů a 12 % zdravotníku bylo schopno správně odpovědět. Otázka mne zajímala, právě z hlediska odborné učitelky: výsledek je určitě k zamyšlení a pro mne impulsem pro další práci, abych našla řešení této problematiky v osnovách studentů, kde se budu snažit, aby tomuto tématu byl dán větší prostor. 1

Nejvíce mne zajímaly odpovědi na poslední otázku v obou dotaznících, kdy respondenti různých věkových skupin a s různými životními zkušenostmi a zážitky s problematikou umírání, měli vyjádřit svůj souhlasný názor na to, že umírajícím v nemocnici není umožněn důstojný odchod z tohoto světa. Možnost odpovědi na tuto otázku vyplyne po důkladném zvážení a promyšlení všech položek uvedených v dotazníku. Vyhodnocení závěrečné otázky je takové: o důstojném odchodu z tohoto světa v nemocničním prostředí je přesvědčeno pouze 47 % respondentů ze všech dotazovaných respondentů. Pro mne ze všech získaných informací vyplynul tento poznatek: pacienti budou zakoušet důstojnost a naději i v závěru života, pokud: jim budeme ochotni naslouchat, budeme brát vážně jejich obavy a přání, budeme společně hledat smysl v jejich prožívání. Každé setkání zdravotníka a nevyléčitelně nemocného je příležitostí, abychom v pacientovi utvrdili pocit důstojnosti. Pokud pacient v našich očích, gestech a slovech nachází svou důstojnost. Těžká nemoc a umírání důstojnost ohrožují, uchovat důstojnost i v závěru života je úkol pro pacienty, ale hlavně zdravotníky, kteří o ně pečují. 48

48 Srov. KABELKA,L. Vypovídá kvalita lidského života o jeho důstojnosti a důstojnost života o jeho kvalitě? Brno NCONZO 4. - 6. 10. 2006

1

ZÁVĚR Ve své práci se zabývám tématem umírání a lidská důstojnost. Toto téma jsem si vybrala proto, že při své práci odborné učitelky se setkávám i s touto životní fází a zajímalo mě jak tento jev vidí mladí budoucí zdravotníci a jak se k němu staví zdravotníci profesionálové. Cílem mé práce bylo zjistit náhled a postoje na umírání a zachování

lidské

důstojnosti v tomto životním období u studentů VOŠZ

a zdravotnických pracovníků. Tento cíl byl splněn. V dnešní době se umírání přesunulo do nemocnic. Tam umírá 70 až 80 procent lidí naší republiky. Většina lidí se problematikou umírání a zachováním lidské důstojnosti odmítá zabývat a považuje tento jev nemocničního modelu umírání za zcela samozřejmý. Přitom ani netuší, jak tito lidé psychicky strádají, v tomto pro ně neznámém prostředí. Právě proto je potřeba o umírání a respektování lidské důstojnosti mluvit otevřeně a nahlas. Z tohoto důvodu chci seznámit všechny čtenáře i laickou veřejnost s tím, co právě tito lidé potřebují a jak bychom jim mohli pomoci a jejich odchod ze světa ulehčit. Umírání v dnešní době rozvinuté medicíny se stává stále složitější. Ve své práci uvádím nejoptimálnější prostředí, kde by mohli umírající dožít poslední chvíle svého života a organizace, které nám v této nelehké situaci jsou připraveny být nápomocny, rozhodneme-li se pro domácí model umírání. Je potřeba prolomit bariéru a hlavně se smířit sami se sebou a vlastní smrtelností. Můžeme pak snadněji a opravdověji doprovázet umírajícího člověka. To jsem si uvědomila sama u sebe až tehdy, když jsem doprovodila do konce prvního umírajícího člověka. Poznala jsem, že strach, který jsem měla byl nesmyslný a naprosto zbytečný. Místo strachu se dostavil hřejivý pocit z toho, že jsem někomu umožnila pěkný odchod ze života a i v tom vidím smysl své práce. Tím, že se zbavíme strachu při

doprovázení

a

dokážeme

umírající

respektovat i po lidské stránce, a doprovodit až do konce, nebudeme žít s pocitem viny a špatného svědomí z toho, co jsme mohli udělat a neudělali. Na základě svých vlastních zkušeností bych doporučovala zřízení služeb s celodenní péčí, aby bylo umožněno i lidem bez rodin zemřít doma. Mnoha umírajícím by se zkvalitnil odchod z tohoto světa. 1

Při zpracování průzkumné části jsem

byla mile překvapena. Přesto,

že v nemocnicích umírá stále velké množství lidí, již 55 % všech respondentů, z řad studentů i zdravotníků, projevilo přání nechat zemřít své rodinné příslušníky doma. Tím jsem nabyla dojem, že se o smrti již začíná více mluvit a uvažovat. Nadále bych chtěla sledovat, zda nastává obrat k lepšímu. Zda se umírání a respektování lidské důstojnosti již věnuje větší pozornost a lepší-li se podmínky pro umírající. Má-li více umírajících možnost zemřít jinde, než právě v nemocnici. Velice by potěšilo, kdyby některé

poznatky a myšlenky, které jsem

mě

uvedla, měly třeba

i malý přínos a my začali přemýšlet, co by se v této oblasti dalo vylepšit. Při studování literatury k této problematice jsem zjistila, že vychází stále více knih na toto téma, z čehož vyplývá, že v oblasti umírání a respektování lidské důstojnosti u nemocných v terminálním stadiu, tedy odchodu ze života, by mohl nastat obrat k lepšímu. Bohužel se však velké množství všech těchto kvalitních informací stále dostatečně nedostává do podvědomí širší veřejnosti. Bylo by proto dobré vysílat více příspěvků na toto téma ve sdělovacích prostředcích. Mě samotnou studium této literatury také obohatilo o nové poznatky, které mi pomáhají odvádět lepší práci v tomto oboru. Poznala jsem mentalitu umírajících a těžce nemocných. Různé svízelné situace jsem tak mohla předvídat a připravit se na ně. Nezůstat zaskočená. Všichni se musíme v této oblasti mnoho učit a náš přístup a naše mentalita by se měla celkově změnit. Vždyť úroveň a vyspělost celé společnosti se posuzuje nejen podle ekonomiky, ale právě podle toho, jak se chová k nemocným, slabým a umírajícím. Starajíce se o druhé, nacházíme sami sebe...

1

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ BOUHAL,M. Psychologie v lékařství. 1. vyd. Brno. Masarykova universita 1993. ISBN 80-210-0641-2. BYOCK, I. Dobré umírání. 1.vyd.Praha:Vyšehrad, 2005, 325 s. ISBN 80-7021-797-9. ČECHOVÁ,V; MELLANOVÁ, A; ROZSYPALOVÁ, M. Speciální psychologie, 1.vyd., Vydavatelství Idvpz Brno, 1995, 173s. ISBN 80-7073-197-7. Gallagher, A. Dignity and Respect for Dignity – Two Key Health Professional Values: Implications for Nursing Practice. Nursing Ethics 2004, s. 587-599. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 2.vyd. Praha, Panorama, Pyramida Praha, 1985, 195 s. ISBN 80-85824-54-X HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života – líc smrti.1.vyd. Orbis Praha, 1975. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000, 191 s. ISBN 80- 7262- 034-7. HONZÁK,R. I v nemocnici si buď přítelem. 1.vyd. Praha, Avicenum 1989. KABELKA,L. Vypovídá kvalita lidského života o jeho důstijnosti a důstojnost života o jeho kvalitě?.Přednáška Brno NCONZO 4. - 6. 10. 2006 KONEČNÁ, Z. Problematika umírání a smrti v ošetřovatelském procesu očima sestry a laické veřejnosti. Znojmo 2000. KŘIVOHLAVÝ, J; KACZMARZYK, S. Poslední úsek cesty. 1 .vyd. Praha, Návrat domů 1993. ISBN 80-85495-43-0. KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové, Signunitatis, 1992. 135 s. ISBN 80-85439-04-2. MUNZAROVÁ, M. Vybrané kapitoly z lékařské etiky I. Smrt a umírání. 2.vyd. Brno: Masarykova v Brně, 2002. 74 s. ISBN 80-210-3017-8. MYRON, D. R. Syndrom vyhoření. 1.vyd. Návrat domů, Praha 2004, 129s. ISBN 80 -7255-074-8. PAYNE, J. Klinická etika. Praha: TRITON, 1992, ISBN 80-900904-2-7. PRUDIL, L. Základy právní odpovědnosti ve zdravotnictví. 1.vyd. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, Brno 1999, 91 s. ISBN 57-99.

1

Respektování lidské důstojnosti. Příručka pro odbornou výuku, výchovu a výcvik studentů lékařských, zdravotnických a zdravotně sociálních oborů. Projekt Paliativní péče v ČR. Cesta domů, 2004, 63 s. ISBN 80-239-4334-0. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. 1.vyd. Praha: Vyšehrad 1999, 107 s. ISBN 80-7021-302-7. SVATOŠOVÁ, M se spolupracovníky. Hospic slovem a obrazem. 1.vyd. Praha 1998, 145 s. ISBN 80-902049-1-0. SVATOŠOVÁ, M . Hospice a umění doprovázet. 1. vyd. Červený Kostelec, Fabián 1995 (Ecehomo). 144 s. ISBN 80-902049-0-2 SVOBODOVÁ, H. Důstojnost lidské existence v péči o nemocného. Přednáška Praha. ŠKRLA, P. Především neublížit. 1.vyd. Brno 2005, ISBN 57-856-05. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3.aktual.vyd. Praha 2003, 397 s. ISBN 80-7178 -740-X. Zgola, J, M. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada Publishing, A.s.,2003, ISBN 80-247 0183-9. WWW: www.umírání.cz WWW: http://www.hospic.webpark.cz/smrt.htm 20. 11. 2005 Televizní pořad: „ANNAS HEIMKEHR“, („Annin návrat domů“). Režie: X. Schvarzenberger. 31. 3. 2006 TISK–CHIMGAU ZEITUNG. 28. 11. 2005 (Chimské noviny ze dne 28. 11. 2005) .

1

ANOTACE Příjmení a jméno autora:

Mikudimová Pavla

Instituce:

Masarykova universita, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství

Název práce:

Lidská důstojnost a umírání

Vedoucí práce:

Mgr. Olga Černá

Počet stran:

135

Počet příloh:

3

Rok obhajoby:

2008

Klíčová slova:

smrt, umírání, fáze umírání, lidská důstojnost, péče pre finem, in finem a post finem

Moje bakalářská práce nese název „Lidská důstojnost a umírání“. Má charakter teoreticko-průzkumné práce. V teoretické části se zabývám tím, jak by bylo možno zlepšit podmínky našeho posledního loučení se světem, tak aby se stalo humánnějším. Zaměřuji se na problematiku a potřeby umírajících, protože zdraví lidé nad tímto neuvažují a právě proto je nutno o těchto věcech mluvit, nenechat se zaskočit. Mnoho lidí by si svého umírajícího blízkého ponechalo doma, ale mají strach, jelikož neví, co prožívá, co potřebuje, jak mu mohou pomoci. V praktické části své práce se zabývám srovnáním pohledu na tuto problematiku očima studentů VOŠZ a očima zdravotnických pracovníků, snažím se od respondentů různého věku a pohlaví zjistit, názor na nemocniční péči o nemocné v terminálním stadiu a o umírající klienty 1

ANNOTATION Author´s surname and name:

Mikudimová Pavla

Institution:

Masaryk University, Faculty of Medicine, Department of Nursing Care

Work title:

Human Dignity and Dying

Work leader:

Mgr. Olga Černá

Number of pages:

135

Number of appedices:

3

Year of defence:

2008

Key words:

death, dying, dying phases, human dignity, pre finem care, in finem and post finem

Title of my bachelor´s

work is „Human Dignity and Dying“ with

theoretical and investigatory character. In the theoretical part I deal with improving of condition of our final departure from life, how to adopt it to be more human. I focus on the needs of dying people because healthy people do not contemplate about this problem and that is why it is necessary to speak about these things, not to be caught by them. A lot of people would like to have the dying close relative at home, but they are afraid. They do not know how to help him.

what the person could go through,

could feel,

In the practical part of my work I am engaged with the

comparison of the students of Higher School for Nurses and their point of view, and by the eyes of health professionals. I try to find out the opinion on hospital care of ill people in the final part of their life and dying people from the respondents of different age and sex. 1

PŘÍLOHY Příloha 1 - Dotazník pro studenty VOŠZ Příloha 2 - Dotazník pro zdravotnické pracovníky Příloha 3 - Americká Charta umírajících

1

Příloha 1 - Dotazník pro studenty VOŠZ

Vážená studentko, vážený studente, jmenuji se Pavla Mikudimová studuji 3. ročník oboru ošetřovatelství LF MU v Brně. Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění anonymního dotazníku na téma „Lidská důstojnost a umírání“. Dotazník je určen pro studenty VOŠZ. Výsledky dotazníkového šetření budou součástí mojí bakalářské práce. Prosím Vás proto o pravdivé uvedení informací. Předem Vám děkuji za ochotu a čas, který vyplnění dotazníku budete věnovat. Pavla Mikudimová

Instrukce: Správnou odpověď, prosím, označte křížkem, vyjádřete slovně, eventuelně postupujte dle pokynů u jednotlivých otázek.

1.Který ročník VOŠZ studujete:

2. Uveďte pohlaví:

□1

□ žena

□2

□ muž

□3 3. Měl by podle Vás klient mít pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

4. Myslíte si, že jsou lidé dostatečně informování o problematice umírání? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ rozhodně ne

1

5. Číselně seřaďte potřeby klientů v terminálním stadiu od 1 – 6 dle aktuálnosti: □ biologické □ potřeba jistoty a bezpečí □ potřeby sounáležitosti a lásky □ potřeby uznání a sebeúcty □ potřeba seberealizace □ duchovní potřeby 6. Setkal(a) jste se někdy s pojmem „hospicová péče“ či „hospic“? □ ano

□ ne

7. Pokud ano, pod tímto pojmem si představujete: (označte i více možnosti) □ zařízení pouze pro onkologicky nemocné □ péči zajišťující důstojné umírání □ zařízení usilující o vyléčení těžce nemocných □ penzion s nadstandardní péči o důchodce □ speciální nemocnice amerického typu □ péči usilující o uspokojování komplexních potřeb nevyléčitelně nemocných □ dům smrti □ péči zaměřenou na úlevu od bolesti 8. Myslíte si, že současná medicína je schopna dostatečně tlumit bolest těžce nemocných a umírajících? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

9. Kde by jste chtěl(a), aby Váš blízký zemřel? □ doma □ v nemocnici □ domov důchodců □ hospic □ nevím 1

10. Které důvody by Vás vedly k tomu, že by jste svého blízkého nechal(a) zemřít v nemocnici. □ strach, že nezvládnu péči □ nevhodné bytové prostory □ hrozba ztráty zaměstnání a sociálních jistot □ jiné 11. Čeho by jste se v období umírání nejvíce obávala? □ bolesti □ osamocení □ ztráty lidské důstojnosti □ jiné 12. Měli by klienti ve zdravotnických zařízeních být fyzicky omezování, z důvodu, aby si neublížili? („právo“na bezpečnou péči) □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ rozhodně ne

13. Je dle Vašeho názoru při ošetřovatelských činnostech dostatečně respektováno soukromí klientů ? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ rozhodně ne

14. Setkáváte se běžně v dokumentaci klientů v terminálním stadiu s uváděním jména s případnými tituly, které během života získal a jsou tituly používány při komunikaci s ním? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

15. Myslíte si, že jsou podmínky pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče u klientů v terminálním stadiu dostatečně zajištěny? (dostatek času, personálu, pomůcek) □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

1

16. Myslíte si, že se mohou umírající klienti podílet na rozhodnutích týkajících se péče o něj? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

17. V průběhu odborné výuky jste se již s úmrtím klienta setkala: □ ano

□ ne

18. Okamžiky odchodu – úmrtí klienta : □ zatím jsem se se situací nesetkal(a) □ situace ve mne vyvolává lítost, ale vím, že k životu patří □ se situaci se těžko vyrovnávám 19. Domníváte se, že na tuto životní fázi jste během studia a přípravy k výkonu tohoto povolání dostatečně připravováni? □ ano

□ ne

20. Znáte fáze umírání dle Kübler-Rossové? □ ano

□ ne

21. V případě odpovědi ano, vyjmenujte je: …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... 22. Myslíte si, že je umírajícím v nemocnici umožněn důstojný odchod z tohoto světa? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

1

Příloha 2 - Dotazník pro zdravotnické pracovníky Vážená paní, vážený pane, jmenuji se Pavla Mikudimová, studuji 3.ročník oboru ošetřovatelství LF MU v Brně. Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění tohoto anonymního dotazníku, který je na téma „Lidská důstojnost a umírání“. Dotazník je určen pro zdravotnické pracovníky. Výsledky dotazníkového šetření budou součástí mojí bakalářské práce. Prosím Vás proto o pravdivé uvedení informací. Předem Vám děkuji za ochotu a čas, který vyplnění dotazníku budete věnovat. Pavla Mikudimová Instrukce: Správnou odpověď, prosím, označte křížkem, vyjádřete slovně, eventuelně postupujte dle pokynů u jednotlivých otázek. 1.Vaše věková kategorie:

2. Uveďte pohlaví:

□ 19 – 30 let

□ žena

□ 31 – 40 let

□ muž

□ 41 - 50 let □ 51 a více 3. Vaše nejvyšší dosažené vzdělání: □ střední zdravotnická škola (SZŠ) □ SZŠ + PSS ( pomaturitní specializační studium) □ vyšší odborná zdravotnická škola (dříve VZŠ, nyní VOŠZ) □ vysoká škola □ Bc. □ Mgr. Jiné......................................................................................................................... 4. Má mít podle Vás klient pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

5. Myslíte si, že jsou lidé dostatečně informování o problematice umírání? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ rozhodně ne 1

6. Současná medicína umí dostatečně tlumit bolest nevyléčitelně nemocných a umírajících – souhlasíte s tímto názorem? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

7. Číselně seřaďte potřeby klientů v terminálním stadiu od 1 – 6 dle aktuálnosti: □ biologické □ potřeba jistoty a bezpečí □ potřeby sounáležitosti a lásky □ potřeby uznání a sebeúcty □ potřeba seberealizace □ duchovní potřeby 8. Setkal(a) jste se někdy s pojmem „hospicová péče“ či „hospic“? □ ano

□ ne

9. Pokud ano, pod tímto pojmem si představujete: (označte i více možností) □ zařízení pouze pro onkologicky nemocné □ péči zajišťující důstojné umírání □ zařízení usilující o vyléčení těžce nemocných □ penzion s nadstandardní péči o důchodce □ speciální nemocnice amerického typu □ péči usilující o uspokojování komplexních potřeb nevyléčitelně nemocných □ dům smrti □ péči zaměřenou na zmírňování bolesti 10. Kde by jste chtěl(a), aby Váš blízký zemřel? □ doma □ v nemocnici □ domov důchodců □ hospic □ nevím □ jinde………………………………………………………………………….. 1

11. Které důvody by Vás vedly k tomu, že by jste svého blízkého nechal(a) zemřít v nemocnici? □ strach, že nezvládnu péči □ nevhodné bytové prostory □ hrozba ztráty zaměstnání a sociálních jistot □ jiné 12. Čeho by jste se v období umírání nejvíce obávala? □ bolesti □ osamocení □ ztráty lidské důstojnosti □ jiné 13. Měli by klienti ve zdravotnických zařízeních být fyzicky omezování z důvodu, aby si neublížili? (právo na bezpečnou péči) □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□rozhodně ne

14. Je dle Vašeho názoru dostatečně zajištěno respektování soukromí Vašich klientů při ošetřovatelských činnostech? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ rozhodně ne

15. Je běžné v dokumentaci Vašich klientů v terminálním stadiu uvádět jméno s případnými tituly, které během života získal a jsou tituly používány při komunikaci s ním? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

16. Myslíte si, že podmínky pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče jsou na Vaší ošetřovatelské jednotce dostatečně zajištěny? (čas, personál,pomůcky) □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne 1

17. Myslíte si, že se mohou Vaši umírající klienti podílet na rozhodnutíc týkajících se péče o něj? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

18. Při péči o umírajícího klienta: □ komunikaci redukuji na minimum □ minimalizuji a vyhýbám se kontaktu (respektuji klid a odpočinek) □ pečuji o pohodu klienta, respektuji jeho přání 19. Okamžiky odchodu – úmrtí klienta : □ patří k mé práci – zvykl(a) jsem si □ situace ve mne vyvolává lítost, ale vím, že k životu patří □ se situaci se těžko vyrovnávám 20. Domníváte se, že na tuto životní fázi jste byla dostatečně připravena během studia a přípravy k výkonu tohoto povolání? □ ano

□ ne

21. Znáte fáze umírání dle Kübler-Rossové? □ ano

□ ne

22. V případě odpovědi ano, vyjmenujte je: …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... …........................................................................................................................... 23. Myslíte si, že je umírajícím v nemocnici umožněn důstojný odchod z tohoto světa? □ ano

□ spíše ano

□ spíše ne

□ ne

□ nevím

1

Příloha 3 - Americká Charta umírajících



„Mám právo na to,aby se semnou až do smrti zacházelo jako s lidskou bytostí.



„Mám právo na naději, a nezáleží na tom, že se mění moje životní perspektiva.



„Mám právo vyjádřit své pocity a emoce týkající se blízké smrti.



„Mám právo podílet se na rozhodnutích týkajících se péče o mě.



„Mám právo na stálou zdravotnickou péči, přestože se cíl „uzdravení“ mé nemoci mění na „zachování pohodlí a kvality života“.



„Mám právo nezemřít opuštěn.



„Mám právo být ušetřen bolesti.



„Mám právo na poctivé odpovědi na své otázky.



„Mám právo nebýt klamán.



„Mám právo na pomoc rodiny a na pomoc pro rodinu v souvislosti s přijetím mé smrti.



„Mám právo zemřít v klidu a důstojně.



„Mám právo uchovat si svou individualitu a mám právo na laskavé pochopení svých rozhodnutí a názorů.



„Mám právo být ošetřován pozornými, citlivými a zkušenými lidmi, kteří se pokusí porozumět mým potřebám a kteří budou prožívat zadostiučinění z toho, že mi budou pomáhat tváří tvář smrti.“49

49 HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie.1.vyd.Galén 2000, s. 37 -38. 1

SEZNAM TABULEK Tab. 1 - Věk studentů....................................................................................................55 Tab. 2 – Pohlaví studentů..............................................................................................56 Tab. 3 – Informovanost klienta – studenti....................................................................57 Tab. 4 – Informovanost veřejnosti -studenti.................................................................58 Tab. 5 – Biologické potřeby – studenti.........................................................................59 Tab. 6 – Potřeba jistoty a bezpečí – studenti.................................................................60 Tab. 7 – Potřeba sounáležitosti a lásky – studenti........................................................60 Tab. 8 – Potřeba uznání a sebeúcty...............................................................................61 Tab. 9 – Potřeba seberealizace – studenti.....................................................................61 Tab. 10 – Duchovní potřeby – studenti..........................................................................62 Tab. 11 – Pojem hospic – studenti.................................................................................63 Tab. 12 – Vysvětlení hospic. péče – studenti.................................................................64 Tab. 13 – Místo úmrtí....................................................................................................65 Tab. 14 – Tlumení bolesti – studenti..............................................................................66 Tab. 15 – Důvody úmrtí v nemocnici – studenti...........................................................67 Tab. 16 – Obavy z úmrtí – studenti................................................................................68 Tab. 17 – Fyzické omezování – studenti........................................................................69 Tab. 18 – Respektování soukromí klientů – studenti.....................................................70 Tab. 19 – Užívání titulů u klientů – studenti.................................................................71 Tab. 20 – Podmínky ošetř. péče – studenti....................................................................72 Tab. 21 – Rozhodování klientů – studenti.....................................................................73 Tab. 22 – Setkání s úmrtím – studenti...........................................................................74 Tab. 23 – Okamžiky úmrtí – studenti............................................................................75 Tab. 24 – Příprava během studia – studenti...................................................................76 Tab. 25 – Znalost fází umírání – studenti......................................................................77 Tab. 26 – Fáze úmrtí – studenti.....................................................................................77 Tab. 27 – Důstojný odchod – studenti...........................................................................78 Tab. 28 – Věk zdravotníků.............................................................................................79 Tab. 29 – Pohlaví zdravotníků.......................................................................................80 Tab. 30 - Vzdělání zdravotníků......................................................................................81

1

Tab. 31 - Informovanost klienta – zdravotníci...............................................................82 Tab. 32 - Informovanost veřejnosti – zdravotníci..........................................................83 Tab. 33 - Biologické potřeby – zdravotníci...................................................................84 Tab. 34 - Potřeba jistoty a bezpečí – zdravotníci...........................................................85 Tab. 35 - Potřeba sounáležitosti a lásky – zdravotníci...................................................85 Tab. 36 - Potřeba uznání a sebeúcty – zdravotníci.......................................................86 Tab. 37 - Potřeba seberealizace – zdravotníci................................................................86 Tab. 38 - Duchovní potřeby – zdravotníci.....................................................................87 Tab. 39 - Pojem hospic – zdravotníci............................................................................88 Tab. 40 - Vysvětlení hospic. péče – zdravotníci............................................................89 Tab. 41 - Místo úmrtí – zdravotníci...............................................................................90 Tab. 42 - Důvody úmrtí v nemocnici – zdravotníci.......................................................91 Tab. 43 - Obavy z úmrtí – zdravotníci...........................................................................92 Tab. 44 - Tlumení bolesti – zdravotníci.........................................................................93 Tab. 45 - Fyzické omezování -zdravotníci.....................................................................94 Tab. 46 - Respektování soukromí klientů – zdravotníci................................................95 Tab. 47 - Užívání titulů u klientů – zdravotníci.............................................................96 Tab. 48 - Podmínky ošetř. péče – zdravotníci................................................................97 Tab. 49 - Rozhodování klientů – zdravotníci.................................................................98 Tab. 50 – Péče o umírajícího – zdravotníci...................................................................99 Tab. 51 – Okamžiky úmrtí – zdravotníci.....................................................................100 Tab. 52 - Příprava během studia – zdravotníci............................................................101 Tab. 53 - Znalost fází umírání – zdravotníci................................................................102 Tab. 54 - Fáze umírání – zdravotníci...........................................................................102 Tab. 55 - Důstojný odchod – zdravotníci.....................................................................103 Tab. 56 – Názor všech respondentů – informovanost veřejnosti.................................104 Tab. 57 - Názor všech respondentů – místo úmrtí.......................................................105 Tab. 58 - Názor všech respondentů - respekt k soukromí klientů...............................106 Tab. 59 - Názor všech respondentů – fáze umírání......................................................107 Tab. 60 - Názor všech respondentů – úmrtí v nemocnici............................................108

1

SEZNAM ZKRATEK ČLK -

Česká lékařská komora

ICN

-

Informační centrum neziskových organizací

SZŠ

-

Střední zdravotnická škola

PSS

-

Pomaturitní specializační studium

VŠ

-

Vysoká škola

VOŠZ -

Vyšší odborná škola zdravotnická

WHO -

Světová zdravotnická organizace

ZŠ

Základní škola

-

1

SLOVNÍČEK CIZÍCH POJMŮ ablace

-

odnětí, snesení

agonie

-

období umírání, v němž dochází k selhávání základních životních funkcí

dekubit

-

proleženina

drén

-

odvádí výpotky z rány

dialýza

-

léčebná metoda nahrazující základní funkci ledvin

dystanazie

-

zadržovaná smrt, snaha lékařů udržet nemocného člověka co nejdéle při životě

eutanazie

-

usmrcení pacienta s nevyléčitelnou nemocí pro zkrácení jeho utrpení

haptika

-

forma non-verbální komunikace probíhající pomoci doteků

halucinace

-

falešný vjem něčeho co neexistuje

inkontinence -

neschopnost udržovat moč nebo stolici

kanyla

kovová nebo plastová trubička umožňující proudění tekutin nebo

-

vzduchu mimika

-

forma non-verbální komunikace probíhající pomoci výrazu obličeje

paliativní

-

zmírňující obtíže a bolest, ale neléčící vlastní podstatu choroby

prognóza

-

předurčení průběhu choroby

respirátor

-

přístroj určený k zabezpečení dýchání pacienta

respitní péče -

krátkodobá úlevová péče pro rodinné příslušníky a opatrovníky, kteří trvale pečují o vážně nemocnou nebo postiženou osobu

resuscitace

-

oživování, kříšení

suicidium

-

sebevražda

symptom

-

příznak

terminální stav-

konečný stav, v užším smyslu období selhávání základních životních funkcí směřující k smrti

thanatologie -

nauka o smrti a umírání

urgentní

naléhavý

-

1

SOUHLAS K PŮJČOVÁNÍ PRÁCE

Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla půjčována ke studijním účelům a byla citována podle platných norem

Ve Znojmě 28.5.2008

Pavla Mikudimová

1