Libu e poprvé na operní scénû 19. století

35

Libu‰e poprvé na operní scénû 19. století

Libu‰e poprvé na operní scénû 19. století Jan Trojan Among the operas including the subject of the Bohemian royal legend, is Eduard Lannoy’s Libussa (Brno 1819), an isolated case. From the late 17th century, Libu‰e, a Bohemian Queen (sic!), became a leading character of several German baroque operas. In the early 18th century, she appeared in the Italian opera seria, also in Prague. The author of the first German 19th century Libu‰e (Konradin Kreutzer’s Libussa was given its premiere in Vienna only at the end of 1822) treated this work as a serious singspiel, interspersed by comic episodes. The libretto, probably also written by the composer, stresses liberalism in the traditional legend elements. The form of the opera is traditional, vocal numbers are bound together by spoken dialogues. The vocal and instrumental setting is mature, but the work lacks originality of invention.

Divadelní zpráva brněnské Reduty oznámila: „Poprvé 8. 2. 1819 L i b u s s a , královna Čech a Moravy, zakladatelka Prahy. Velká romantická opera o dvou jednáních dle italského [= textu] Cesariniho. Hudba F. svobodný pán von Lannoy.“

Ve skupině her na námět nejznámější české (tzv. královské) pověsti stojí brněnská Libuše osamoceně. Nelze ji klást do skupiny oper na toto téma, jež známe z historické literatury. Na prkna městského německého divadla v Brně se Libussa dostala z podnětu umělce hostujícího právě na místní scéně. Sólista velkovévodského divadla v Mannheimu, zpěvák a herec F. Röckel na divadelní ceduli vysvětlil svůj záměr takto: „Když se podepsanému otevřela možnost vystoupit v řadě pohostinských představení v Brně, bylo jeho jedinou snahou opatřit si tuto operu, jež bude vhodná už pro svůj patriotický obsah. Který Moravan by neznal nejvýš přitažlivé příběhy Libuše, této krásné a moudré zakladatelky Prahy? Oděna půvabnými melodiemi většinou v srdečně vemlouvavém duchu rossiniovském, tato zajímavá opera se předkládá poprvé přátelům umění.1

Opera byla provedena vůbec poprvé, mimo předplacení, jako Röckelova benefice.2 Divadelní zpráva obsahuje osoby a obsazení: Libussa – Mlle. Kainz (soprán) Wladomir, vojevůdce – Hr. Dunst (= Wilhelm D., bas, dříve člen Dvorní opery ve Vídni) Swentibald, magnát – Hr. Stein (Bas)

1 Divadelní zpráva (Theaternachricht) ze dne 7. 2. 1819 a divadelní cedule (Theaterzettel) ze dne 8. 2. 1819 se nacházejí v nezpracovaném kompletu divadelních cedulí brněnské Reduty uloženém v knihovně kláštera augustiniánů na Starém Brně (dříve ve správě někdejší Univerzitní knihovny v Brně). Zprávu o představení přinesl také list Mährisch-Ständische Brünner Zeitung Nr. 38., Sonntag den 7. Februar 1819 a Nr. 39., Montag den 8. Februar 1819. 2 Snad byl F. Röckel v příbuzenském vztahu se známým tenoristou Josefem Augustem Röckelem (1783–1870), přítelem Beethovenovým, který rovněž působil na čas v Mannheimu. F. Röckel v Brně hostoval v lednu a v únoru 1819 (5. 1., 13. 1., 15. 1., 19. 1., 28. 1.). Jeho vystoupení v hlavní mužské roli v Lannoyově opeře 8. 2. 1819 mělo být snad vyvrcholením tohoto hostování.

© Academia, Praha 2007

Hudební věda 2007, ročník XLIV, číslo 1

36

Jan Trojan

Primislav – F. Röckel (Tenor) Alma, Ludmila, Libušiny komorné – Mme. (Sophie) Dunst, Mlle. Mann Wenzel, venkovan – Hr. Frey Ulfo – Hr. (Friedrich Ernst) Hopp (brněnský rodák, autor veseloher) Rüdo (starý sluha Libušin) – Hr. Wällisch Velekněz, kněží, magnáti, válečníci, lid, lovci, mládenci, panny Hr. Frey se ujal uspořádání bitev a skupin. – Děj se odehrává na Vyšehradě r. 632.3

A to je vše, co víme o chystaném představení opery Libuše v divadle na Zelném trhu roku 1819. Podle tužkových poznámek v partituře byla skutečně provozována. Chybějí však další informace, zvláště referáty o provedení. Klademe si otázku, jak je možné, že zpěvohra na tak osvědčený námět nevzbudila u brněnského publika nejmenší pozornost. Vždyť právě předbřeznové Brno bylo pověstné pěstováním her s látkami z domácí historie, které zavedl Emanuel Schikaneder jako divadelní ředitel v Redutě.4 Tyto kusy se však objevovaly vždy jen v několika reprízách a co do popularity se nemohly měřit s tehdy jednoznačně převládající italskou operou. První dvě desetiletí 19. století pak byly příznačné ostrým nástupem oper Gioacchina Rossiniho na brněnské jeviště.5 Autor opery Libussa je zapomenutý komponista. Karel Vetterl v obsáhlé studii o brněnském kapelníkovi Gottfriedu Riegerovi ho považoval za brněnského šlechtice.6 Heinrich Eduard Josef, svobodný pán von Lannoy (1787–1853), se narodil v Bruselu a zemřel ve Vídni. Pohyboval se v uměleckých kruzích v Bruselu, v Paříži a zejména ve Vídni. Stál tam u zrodu spolku Gesellschaft der Musikfreunde, v čele konzervatoře a v letech 1824–1848 řídil vídeňské Concerts spirituels. Jako poeta psal německy a francouzsky, byl překladatelem operních libret. Ve svém obsáhlém díle se Lannoy jeví jako velmi plodný komponista více oborů. Eduard Hanslick jej však již na sklonku 60. let uvádí jako příklad bezvýznamného a zapomenutého jména, jež se objevuje příliš často na koncertních pořadech.7 Po odstu3

Divadelní zpráva ani divadelní cedule k opeře Libussa neobsahují zmínku o dirigentovi. Jeden z mála autorů, který se zabýval historií brněnského divadla v 19. století, uvádí, že operu nastudoval tehdejší kapelník divadla Gottfried Rieger. VETTERL, Karel: Bohumír Rieger a jeho doba, in: Časopis Matice Moravské 1929/30, s. 466, pozn. 7. 4 TROJAN, Jan: Die zwei Brünner Spielzeiten Emanuel Schikaneders, in: Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa. Mitteilungen der internationalen Arbeitsgemeinschaft an der Technischen Universität Heft 3, Chemnitz 1998, s. 221–243; je však třeba připomenout, že Schikanederovy patriotické kusy se týkají historie Brna a Moravy. Röckel jak se zdá přecenil náklonnost brněnského publika k námětům z království. Tyto látky se objevují na jevišti Reduty později. TROJAN, Jan: Lokální hry ve staré brněnské Redutě na náměty z historie a lidových pověstí, in: Vlastivědný věstník moravský LIII, 2001, s. 333–352. 5 TROJAN, Jan: Rossiniovská vlna v brněnské Redutě, in: Opus musicum 1992, č. 4–5, s. 97–103. 6 VETTERL, Karel: op. cit., s. 465, 466. Autor uvádí Lannoye v souvislosti s pronikáním romantické opery na sklonku desátých let 19. století v Brně a jeho díla řadí k singspielům. Premiéru opery Libussa však datuje k roku 1818. 7 SUPPAN, Wolfgang: Henrich Eduard Josef von Lannoy (1787–1853). Leben und Werke, Musik aus Steiermark, Reihe 4, Band 2. Graz 1960. Kritické stanovisko Eduarda Hanslicka sděluje Constant von WURZBACH: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, 14. Teil, Wien 1865, heslo Lannoy, Eduard, s. 142 ad. Proslulého estetika Hanslicka však známe jako kritika až příliš břitkého pera. V hesle Lannoy, Eduard v encyklopedii Musik in Geschichte und Gegenwart Band 8, Kassel 1960, s. 198–199 se nacházejí příznivější údaje. Skladatel soustředil pozornost na scénická díla, v nichž navazoval na G. Rossiniho a C. M. Webera. Velmi úspěšný byl Lannoyův melodram Ein Uhr oder der Zauberbund um Mitternacht, který dosáhl v letech 1822–1860 ve Vídni 150 představení. V brněnské Redutě byl proveden poprvé 25. 2. 1824 jako velký romantický melodram se zpěvy, sbory, průvody, alegoriemi a pochody. WURMOVÁ, Milada: Repertoár brněnského divadla v letech 1777–1848, 2. vydání Brno 1996, s. 102, č. 1886. Ve 3. symfonii skladatel usiloval před Beethovenem o spojení všech částí příznačným motivem.


37

Nejlépe dochovaný obraz staré Reduty. František Richter: Parnas na Zelném trhu (Parnass auf dem Krautmarkte, 1820)

pu let bychom označili Lannoye nejspíš za komponujícího literárně vzdělaného dirigenta. Námět české královské pověsti s ústřední postavou vládkyně Libuše v podobě opery se vyskytuje poprvé na německé půdě. V podzimní sezóně roku 1692 byla provedena „La Libussa, Drama per Musica“ na vévodské scéně ve Wolfenbüttelu. Autorem libreta byl Flaminio Parisetti, hlavní komorník vévody brunšvicko-lünebursko-wolfenbüttelského Antonia Ulricha. Jeho text zhudebnil boloňský kapelník Clemente Monari. Vystupuje tam královna Libussa, markomanský (= germánský) kníže Primislao, chef-general Rosalbo, kapitán gardy Fernando, tajný rada Jejího Veličenstva královny Libuše Ormondo, princezna Florida a kněz Sargamisto. Toto libreto použil bez udání autora první známý pražský impresário Giovanni Federico Sartorio. Někdy na počátku 18. století uvedl v Praze operu „La Libussa, Drama per Musica“ skladatele Bartolomea Bernardiho. Silně zbarokizovanou látku Sartorio poněkud zjednodušil a k textu přidal alegorický prolog, v němž vystupuje Gloria [Sláva] s oslavou činů Libušiných a Přemyslových; Invidia [Závist] se jí posmívá a je za to sražena bleskem od nejvyššího z bohů, Jova.8 Za významnou událost lze považovat uvedení opery na námět české královské pověsti v italských Benátkách. Na scéně nejstaršího operního divadla San Cassiano byla provedena roku 1697 (1698?) opera Primislao, Primo Re di Bohemia [Přemysl, první král český]. Libretistou byl zkušený Giulio Cesare Corradi, auto8 TROJAN, Jan: Libreto pana Sartoria, in: Opus musicum 1979, č. 3, s. 76–78; NEJEDLÝ, Zdeněk: Dějiny české hudby, Praha 1903, s. 74.

38

Jan Trojan

rem hudby Tommaso Albinoni, známý dnes především v instrumentálním oboru. Partnerkou Primislaovou je Libussa, obdařená královským titulem jako většina titulních postav v barokních operách na tento námět. V královnině družině se nachází i její oblíbená dáma Valasca [Vlasta], řečená Amazonka česká. Marně se této mužatce snaží vetřít do přízně španělský kavalír Ergildo. Když se na královském dvoře objeví Primislao, rolník, jako nenadálý Libušin nápadník, Roberto, královnin rádce to nesnese a pokusí se nenáviděného soka zabít. Děj plný intrik však končí odpuštěním provinilcům a smírem.9 Násilí vznešených postav neustává ani v dalších zpěvohrách na námět nejznámější české pověsti. Již trojí název prozrazuje nejvíce kuriózní zpěvohru této skupiny. S ní se setkáváme opět na scéně vévodského divadla ve Wolfenbüttelu. Námět je spojen ojedinělým způsobem s cikánským motivem. 20. ledna 1718 se tu objevila v provedení „velkobritanských a brunšvickolüneburských dvorních komediantů“ opera Der durchlauchtige Bauer und die Zigeunerin, wie auch Die erhobene Tugend, oder Der eiserne Tisch [Jeho Jasnost sedlák a cikánka, jakož i Povýšená ctnost nebo Železný stůl]. Tištěné libreto neznámého poety prozrazuje nejkrajnější barokizaci pověsti. Česká královna Orismana zvítězila v boji s Vendy [= Lužickými Srby] a přivedla do zajetí vendskou princeznu Hedregundis. Dívka má být obětována bohům; tomu však zabrání královnin synovec Sigislaus, jenž vzplanul k vznešené zajatkyni láskou [= motiv z opery Aida!]. Královna přesto odsoudí princeznu k požití nápoje, který ji zbaví rozumu a k vyhnanství do pustých končin. Sigislaus mezitím unikne královnině hněvu v selském převleku. Šílená Hedregundis se setká s kumpanií cikánů. Nejpřednější z nich, Sába, jí pomocí nápoje z bylin navrátí rozum a přijme ji za svou dceru. Sigislaus se dá do služby k sedlákovi za čeledína. Královna Orismana hodlá pozvednout svého tajného milence, vévodu Odoarda, na trůn. Proti tomu se ale postaví čeští stavové; při má rozsoudit orákulum. Výrok orákula je ohromující: český trůn je předurčen sedlákovi a cikánce. Pobouřená Orismana roztluče obraz bůžka a vzápětí se propadá do země. Poselstvo vypravené k vyvolenému králi nachází Sigislaa [= Přemysla!] na poli, jak pojídá na železném pluhu svůj chléb. Nastolený král nakonec odpouští všem svým nepřátelům a zasnubuje se s cikánkou Hiacintou, jež se posléze dá poznat jako princezna Hedregundis.10 K české královské pověsti se ještě vrátil Antonio Denzio, znamenitý impresário v divadle hraběte Sporcka v Praze. Na jaře roku 1734 uvedl operu Praga nascente da Libussa e Primislao na vlastní libreto s hudbou neznámého autora. V ději se objevují některé motivy z předchozích oper o Libuši. O přízeň královny Libuše usiluje cizí šlechtic Clodomiro, který se po nezdaru námluv pokouší o zavraždění svého soka Primislaa. V opeře se vypráví o budování Prahy a postavou Vlasty je naznačen budoucí konflikt dívčí války. Komická figura, sluha Lesbino, připomene obdobnou roli Ulfa v Lannoyově brněnské Libuši. Venceslao, u Denzia jeden z dělníků, kteří stavějí Prahu, stejně jako venkovan Wenzel v Lannoyově opeře potvr9

TROJAN, Jan: Přemyslovská pověst na benátské operní scéně, in: Hudební věda 13, 1976, č. 4, s. 350–361. TROJAN, Jan: Jeho Jasnost sedlák a cikánka, jakož i Povýšená ctnost nebo Železný stůl, in: Opus musicum 1983, č. 8, s. 235–238. Tento námět se objevuje i v anonymní hře německých komediantů 18. století, jejíž rukopis se nachází ve Vídni, Staatsbibliothek, sig. 13188. Jako synovec královny české Orismany tu vystupuje princ Sigislaus, pretendent trůnu. Má za to, že jeho snoubenka Hedregundis je mrtva atd. GRIGOROWITZA, Emanuel: Libussa in der deutschen Literatur, Berlin 1901, s. 17–19. 10


39

zují známý úzus, podle něhož s tímto rozšířeným českým jménem vystupují zejména na německém jevišti až do 19. století postavy nižších lidových vrstev.11 V předchozích odstavcích jsme se zmínili o operách, jež svými náměty předcházely brněnskou zpěvohru o Libuši. Naznačili jsme při tom určité motivické souvislosti; s dalšími se setkáme při nástinu jejího děje. Analogické nebo i shodné motivy se nevyskytují jen v operách, ale také ve hrách se zpěvy, v činohrách a rovněž v povídkách a pověstech na tento námět.12 Nejvýraznější motivické shody s Lannoyovou operou však najdeme ve hře se zpěvy, jejíž titulní postavou není česká vládkyně. Máme na mysli tragédii se zpěvem Vanda, královna Sarmatů (1808), o níž pojednáme po výkladu děje opery.

Děj opery I. jednání 1. SCÉNA:

2. SCÉNA:

3. SCÉNA:

Předsálí chrámu se sloupořadím. V popředí vedle vchodu do chrámu vyvýšenina pokrytá nádherným kobercem. Wladomir se chlubí Swentibaldovi, že získá panenskou královnu Libussu za manželku; po smrti otce Kroka získal armádu pro její zvolení královnou. Nr. 1. Duet a sbor: Swentibald se vysmívá Wladomirovi; oba tasí meče, ale když zdáli zazní pochod, smíří se a odejdou. Slavnostní průvod. Vpředu chlapci s korunou, žezlem, říšským jablkem a mečem; kněží s veleknězem v čele, panny, magnáti, mezi nimi Swentibald; Wladomir s říšskou korouhví; Libussa, Alma, Ludmila, válečníci, lid. Nr. 2. Sbor: Hold Libuši, zvolené královně. Během sboru se průvod rozestaví po obou stranách jeviště a v pozadí. Libussa veřejně přiznává zásluhy Wladomira a Swentibalda a nabádá velkomyslné Slovany k poslušnosti zákonů a svornosti. Sama bude pečovat o jejich blaho, svobodu; jejich práva jí budou svatá. Les, vpředu rozptýlené skupiny sedláků. Primislaus je okouzlen půvabem místa. Vnitřní nutkání ho pudilo stále víc na jih, a teď mu tichý hlas říká, že tu najde štěstí svého žití. Ulfo nesdílí pánovo nadšení; má hlad a bojí se zlých duchů. Drvaři v lese mu vyprávěli, že se jim zjevila bílá žena a tázala se jich, co dělají. Když jí odpověděli, že otesávají práh, zvolá strašidlo: zde se jednou bude skvít velké město! (Ulfo: „Už aby tady bylo! Tam určitě bude chleba, maso a víno a Ulfo bude šťasten.“) Nr. 3. Cavatina, Primislaus: „Co srdce s bolestí a touhou tuší, zjeví nám ruka bohyně.“ Pán se dohaduje s panošem o tom, jak se dostat v hlubokém lese k lidem.

11 HELFERT, Vladimír: Barokní zpracování pověsti o Libuši a Přemyslovi, Mélanges M. P. Haškovec, Brno 1936, s. 155–180; též separát. 12 Shrnutí problematiky z literárněvědného pohledu přináší Vladimír Macura v kapitole Sen o Libuši v knize Český sen, Praha 1998, s. 88–96.

40

Jan Trojan

Nr. 4. Duet, Primislaus a Ulfo: Rytíř chválí líbezné horské pastviny, jeho sluha má stále větší hlad a bojí se strašidel.

4. SCÉNA:

5. SCÉNA: 6. SCÉNA:


9. SCÉNA:

Předešlí, Wenzel slavnostně oděný, jinoši a dívky. „Za těmito stromy a za pahorkem je Wischegrad, obydlí Libušino, naší zvolené královny. Zde je její oblíbené místo, kde lovívá a odpočívá, pořádá venkovské slavnosti.“ Dnes bude korunována, venkované jí vzdají hold a přinesou dary. Nr. 5. Sbor: Hold venkovanů Libuši a předávání darů. Předešlí, lovci, Libussa v loveckém oděvu. Sbor lovců. Libussa však dnes nebude lovit. Vnitřní hlas ji pudil na oblíbené místo, kde najde klid. Nr. 6. Arie, Libussa: „Zlatý klid, tichý mír dětství se již nevrátí. Tíží mne koruna a žezlo; mám snad marně hledat lásku?“ Primislaus, cizí rytíř, předstoupí. To je ona, kterou mu často zjevovaly jeho sny. Na výzvu královninu ohlašuje svůj původ ze Saska, kde vyrostl na malé tvrzi na břehu řeky Pleissy. Touha po slávě a bohatství ho vypudila z domova, tajemný hlas ho vedl pustinami; nalezl štěstí a čest, když uviděl vznešenou královnu. Libussa si stěžuje, že je na trůně sama. Její matka je víla, jedna z duchovních bytostí, které zprostředkují mezi bohy a lidmi. Dříve se jí objevovala na tomto místě, nyní však může slyšet jenom její hlas. Královna je obklopena hrabivostí a lstí, její srdce je prázdné při královské nádheře. Nyní má za sebou obtížnou slavnost korunovace a vzápětí má konat soud a trestat. Nr. 7. Kvartet: Sláva i nesnáze panovnické hodnosti. Primislaus: „Královská koruna je nádherná, jen když ji nese člověk.“ Libussa: „Jak ale zřídka na trůně dlí v purpuru lidské srdce!“ Předešlí, Swentibald (pro sebe): „Nyní má královna rozhodnout, zda Wladomiru nebo mně podá ruku jako vládci.“ Předešlí, Wladomir skrytý v popředí za skupinou stromů (stranou): „Nyní musí Libussa odměnit moje zásluhy a podat mi ruku.“ Spolu se Swentibaldem je znepokojen přítomností cizince, s nímž královna důvěrně mluví. Oba osloví královnu a připomínají jí povinnost předsedat soudu. Ulfo, Alma, Ludmila, Wenzel, mladíci, dívky. Komorné by se rády dozvěděly něco o sluhovi a jeho pánovi. Ulfo má hlad, dívky mu dělají laskominy; vypočítávají dobroty v paláci, zvěřinu, pečené husy, bažanty, dobré víno. Ulfo se diví, že v Čechách je také víno. Dotírají na panoše, jak se nazývá jeho pán, odkud přichází, jeli bohatý či chudý, zasnoubený či ženatý. Nr. 8. Arie se sborem, Ulfo. „Ve Francích


41

žije rytíř, krásný a bohatý; hovoří tak jemně, že mu žádné děvče neodolá. Jeho udatný zbrojnoš bojoval již s mnohými obry, vyhýbá se děvčatům a vínu.“

10. SCÉNA: Sál v paláci; napravo Libušin trůn, kolem něhož sedí magnáti. Libussa v královské nádheře, Wladomir, Swentibald, magnáti, stráž, lid. Mocný Svatopluk, pán na obou březích Vltavy (Moldau), na lovu s koňmi zničil nevolníkům obilí. Obžalovaný není přítomen, hájí ho přítel Wladomir: nepřipouští žalobu; vždyť nevolník není víc než dobytek, jejž chováme pro užitek a žádný zákon nezakazuje, abychom jej poráželi nebo zmrzačili. Libussa však odsuzuje Svatopluka k náhradě škody poddaným. Nejmocnější z šlechticů Ladislaus se statky na břehu Labe, opora královnina trůnu, je obžalován, že za noci vnikl do chýše saského barda na svém panství. Zahořel láskou k jeho dceři a když se jí chtěl zmocnit a otec mu v tom bránil, nešťastnou náhodou ho usmrtil. Libussa odsuzuje Ladislaa k smrti; Swentibald je ohromen, že takto může být trestán kníže Slovanů! Královna prohlašuje, že v této zemi král i otroci jsou lidmi; všichni jsou si před bohy rovni. Odchází se zástupem na zápasiště. 11. SCÉNA: Wladomir, Swentibald, magnáti. Wladomir zůstává s magnáty stranou; podněcuje je proti královně, jež se odvažuje, sotva korunována, nad nimi panovat železnou rukou. Tohle nesmějí vznešení Čechové (Böhmen) trpět. Libussa si musí zvolit manžela z jejich středu; stane-li jí po boku slovanský kníže, vrátí se staré časy a znovu vykvete štěstí. Nr. 9. Duet, Wladomir a Swentibald se sborem magnátů. Oba si činí nárok na ruku královninu.

42

Jan Trojan

12. SCÉNA: Široké prostranství před palácem; v pozadí šraňky vyznačující zápasiště. Stranou sedadlo pro královnu a její dvůr. Herold ohlašuje, že rytíř Primislaus překonal všechny soky (trubky), mečem zvítězil nade všemi (trubky), s kyjem vždy byl mistrem (trubky); nyní obdrží cenu z ruky Libušiny. Královna ho ovíjí šerpami, on je ohnivě líbá; jenom smrt může oddělit tento dar od jeho hrudi. Nr. 10. Finále. Libuše cítí v ňadrech cit; Primislaus váhá, má-li odejít či tady zůstat; oba si slibují přátelství. 13. SCÉNA: Wladomir nabádá Libuši, aby si zvolila manžela z domácích magnátů. Sbor magnátů horlivě přisvědčuje. Libussa se postaví proti magnátům, Primislaus tasí meč a obrací se k lidu: „Stateční Slované, braňte královnu!“ Ulfo, Wenzel a lid se postaví se zbraní v rukou proti magnátům. Libussa a Primislaus uvažují nad tím, co z toho bude. II. jednání 1. SCÉNA:

2. SCÉNA:

3. SCÉNA:

Volné prostranství se stromy nedaleko paláce. Wladomir je rozhněván nad falešností královny, jež za věrné služby vydává poddané na pospas cizákovi. Nr. 11. Arie, Wladomir. Dává znamení, objeví se válečníci. „Zítra si má Libussa zvolit manžela. Primislaus má sklízet ovoce; ale královna potřebuje muže, jako jsem já.“ Dává rozkaz, aby vojáci obsadili mlčky a tajně všechny východy z paláce. Vyjde-li drzý Sas ven, ať ho zajmou. Setrvá-li u své nové známosti do půlnoci, vniknou dovnitř a dovedou ho živého nebo mrtvého. Wladomir všechny královsky odmění. Válečníci sami. Nr. 12. Sbor. „Jen tiše, tiše. Naše kroky nechť skryje mlčenlivě hluboká noc. Když všechno spí, pomsta bdí. Uchopíme rukou smělce...“ (rozptýlí se).

Libušina komnata, královna sama. „Je rozhodnuto; musím jeho obraz vytrhnout ze svého krvácejícího srdce, milovanému jinochovi odříci. Je to jen rytíř; zpupní magnáti by se zpěčovali, tisíce lidu by padly.13 Ale nemysli si, Wladomire, že tě vyslyším; až do posledního dechu zůstane Primislaus v mé duši. Nebude-li mým mu-

13 Motiv nerovnosti nápadníků Libušiných naznačuje již K. F. Guolfinger (von Steinberg) ve hře Libussa (1779, na českém jevišti v Praze 1787). Vladyka Domaslav, člen panského rodu, je postaven nad Přemyslem, zemanem.


4. SCÉNA:

5. SCÉNA:

6. SCÉNA:

7. SCÉNA:

8. SCÉNA: 9. SCÉNA: 10. SCÉNA:

11. SCÉNA:


14. SCÉNA:

15. SCÉNA:

43

žem, nikdo mne nedostane za manželku. Jak nešťastný je to los!“ Nr. 13. Arie, Libussa. „Budu hledět do dáli za ním, s teskným toužením hledat uplynulé štěstí. Bozi, uštědřete mi časný hrob!“ Libussa přemýšlí o dalším osudu Primislaově. Rytíř je jejím hostem; Wladomir a magnáti chystají vzpouru, ona musí pečovat o jeho život. Nr. 14. Duet, Libussa a Primislaus. Královna se snaží přemluvit rytíře, aby odešel; on chce zůstat věrný až do smrti.

Starý sluha Rüdo oznamuje tajně Libuši, že palác je obklíčen Wladomirovými válečníky. Neopustí-li Primislaus palác do půlnoci, chtějí ho před jejími zraky usmrtit. Primislaus se chce bránit, Libussa ho odtáhne pryč. Ulfo, ne zcela střízlivý, laškuje s děvčaty, Almou a Ludmilou. Obě mají srdce plné lásky, on si musí zvolit jednu z nich. Primislaus se ožení s Libussou, Ulfo se stane královským podkoním, bude nosit rytířský šat; Alma už jeden takový nádherný přinesla. Ulfo: „Ty jsou do mne obě pěkně zapálené; tomu říkám láska. Ale jináč to bejt nemůže – ty kudrnaté vlasy, tento černý knír, ta vysoká prsa; a pak, jsem cizinec, Sas, děvčata se nemohou udržet.“ Alma a Ludmila s prapodivným rytířským oblekem. Nr. 15. Tercet. Ulfo je vyzván, aby se převlékl; objeví se jako rytíř. Dívky při oblékání obdivují Ulfovy půvaby. Vnitřní dvůr paláce, odkud je vidět vchod. Wladomir nepokojně přechází: „Jak dlouhá je tato noc!“ Doufá však, že nakonec přece jen získá Libuši. Wladomir, Swentibald. Oba byli Libuší povrženi; jak se ona nyní cítí dobře v náručí cizího rytíře! Oběma je společný úmysl pomsty. Neobjeví-li se Primislaus nyní zde, vyhledají si ho v komůrce jeho milenky. Někdo přichází, oba muži ustupují do pozadí. Ulfo v rytířské zbroji, s citerou, předešlí. Chystá zastaveníčko Almě či Ludmile, je mu to jedno, které. Ladí citeru; vtom ho obklopí válečníci a chopí se ho. Wladomir rozkáže, aby Ulfa, jenž popře, že je rytířem, pustili. Předešlí, kvartet se sborem. Válečníci v čele s Wladomirem a Swentibaldem útočí na královský palác. Nr. 16. U vchodu se objeví Libussa. Libussa se žezlem a korunou, Rüdo nese dvě pochodně. Královna vyčítá vzbouřencům věrolomnost; oni jí vytýkají, že se dala ošálit cizincem. Primislaus se však vzdálil; dal jí čestné slovo, že se nevrátí. Jemu nyní náleží královnina hluboká bolest. Všichni sklánějí zbraně a prosí královnu za odpuštění. Libussa (stranou): „Jeho život je zachráněn.“ Osamělá krajina královského parku, v pozadí veliký dub. Venkovan Wenzel přichází se vzkazem od Libuše, aby Primislaus počkal ve stínu posvátného dubu, který kdysi obývala její matka víla. Tam obdrží další zprávu. Primislaus naříká na krutý osud; od dětství mu předvádí luzný obraz, a když najde Libuši a s ní štěstí, ztratilo se a zbyla jen trpká vzpomínka. Nr. 17. Romance. Primislaus: „Má se snad láska jen nacházet a zase ztrácet? Bohové nechť ukončí mou sudbu.“

44

Jan Trojan

16. SCÉNA: Primislaus, Alma, Ulfo v oděvu zbrojnoše. Alma předává Primislauovi balíček od královny; obsahuje její obraz a kadeř. Rytíř nechť opustí krajinu; nedaleko odtud na něho čeká Wenzel s koněm. Nr. 18. Tercet. Primislaus: „Žijte blaze, milovaná místa, kde jsem poznal Libuši.“ Ulfo (k Almě): „Netrápím se pro tebe, ale pro kuchyni a dobré víno.“

17. SCÉNA: Libussa naříká nad ztrátou Primislaa. „Hrozná koruna! Není dost oběti tvému falešnému lesku?“ Zaslechne řinkot zbraní; obává se, že Primislaus je v nebezpečí života. 18. SCÉNA: Wenzel sděluje královně, že rytíř Primislaus byl ozbrojenci v čele s Wladomirem v přesile zajat. 19. SCÉNA: Libussa rozkazuje heroldovi, ať ohlásí, aby se všichni Slované shromáždili před východem slunce u chrámu; tam jim oznámí svou vůli. 20. SCÉNA: Libussa u posvátného dubu připomíná matce víle její slib, že se jí objeví v nejvyšší nouzi. Nr. 19. Arie. Libussa obrácená k dubu: „Ó ty, která jsi mne zrodila, krásná nebešťanko, nedosáhnou tě mé prosby? Nemá-li se mi zdařit, abych ti, milý, získala svobodu, zemru raději s tebou.“

Krajina kolem dubu a samotný strom se stále více rozsvětlí; hudba se stává jemnější, zaznívají nebeské harmonie. Ze stromu se ozývají následující slova, přednášená melodickým hlasem (poznámka pod čarou: dovolí-li to podmínky na divadle, může se zjevit víla, proslovit řeč a opět zmizet v dubu). „Dcero, zkoušej své srdce! Kroť svou vášeň, svou lásku v srdci a já zlomím zpupnost velkých a ochráním tě před nenáviděným poutem. Stojíš-li u oltáře a obětuješ bohům kadidlo, jsem ti blízko a učiním osudové rozhodnutí.“ (Několik jemných akordů, lesk dubu pohasne.) Libussa je nešťastná, že se musí Primislaa navždy odříci; svým srdcem však zůstává u něho. 21. SCÉNA: Volné prostranství se stromy a budovami. Po straně Libušin trůn, v pozadí chrámové sloupy s vyvýšeným oltářem, k němuž vede více schodů. Ranní svítání. Wladomir a Swentibald se navzájem trumfují ve vztahu v Libuši. Wladomir pak vynáší poslední trumf: má zajatce. 22. SCÉNA: Libussa s průvodem, posadí se na trůně. „Věrní Slované, můj statečný lide! Těžce pronásledována utíkám se k vám. Hájila jsem vaše práva, i proti výpadům mocných. Potrestala jsem provinilá knížata a nyní mne prohlašují za nehodnou trůnu,


45

vnucují mi vdavky proti mé vůli. Stateční Čechové, vezměte do rukou moc a rozhodněte sami, mám-li povýšit na trůn jednoho z mocných či mám nést sama žezlo?“ Dojatý lid provolává slávu královně. Libussa žaluje na Wladomira, že pošlapal všechna práva pohostinství, vysmál se starým zvykům a Primislaa, vítěze v bojových hrách, vzal do zajetí. Wladomir: „A podržím ho v zajetí, když do hodiny nebudeš mou ženou.“ Na rozkaz Libušin je Wladomir zajat. Vysměje se však královně, neboť nařídil, aby – nevrátí-li se během hodiny jako Libušin muž – byl Primislaus na jeho rozkaz usmrcen. Libussa vzývá všemohoucí bohy, aby ochránili nevinného. Sestoupí s trůnu a kleká před oltář. Nr. 20. Finále, Libussa, sbor. „Vy, kteří trůníte na svých sídlech, slyšte můj hlas... Matko, slyš mé nářky, vrať mu svobodu.“ Vystupuje po schodech k oltáři, z rukou velekněze přijme kadidelnici a vrhne kadidlo do ohně. Mocný úder hromu. 23. SCÉNA: Objeví se Primislaus před oltářem v zářícím brnění (– chceme-li, po boku má vílu). Libušin černý závoj padá, královna tu stojí ve třpytivém rouchu jako její průvod. Slunce vychází, sálá v celé své nádheře nad oltářem. Libussa: „Co vidím!“ Primislaus ji objímá: „Jsi moje.“ Sbor: „Bozi mluví, on je tvůj.“ Oba zpívají o šťastném žití. Objeví se víla. (Není-li ona na jevišti, velekněz spojí ruce milenců u oltáře.) Libussa k Wladomirovi: „Nesmí zde být nikoho, kdo by trpěl; já ti odpouštím.“ (Je zbaven pout.) Libussa a Primislaus: „Po strašných útrapách vykvétají radosti, blaho kyne nám.“ Všichni: „Ó šťastný párku!“ Opona padá, konec.14

V divadelní zprávě i na divadelní ceduli brněnské Reduty se uvádí geneze libreta slovy „nach dem italienischen des Cesarini“. Libretista toho jména není v běžné literatuře k nalezení. Je však také možné, že autorem textu je sám skladatel. Jeho literární činnost je známá, byl rovněž překladatelem operních libret.15 K přátelskému kruhu Lannoyově náleželi Donizetti, Liszt a také V. J. Tomášek. Nepramení někde v kontaktu s Tomáškem vznik opery na námět pověsti o Libuši ? V libretu opery Libussa však nelze najít důkaz o tom, že by se jeho autor seznámil s českou literární tvorbou, ať už v originále nebo v překladu, jež se od dob Kosmovy kroniky zabývá nejoblíbenější českou pověstí. Již jsme se zmínili o tom, že látkově nejblíže je Lannoyově opeře Libussa „romantická tragédie se zpěvy Vanda, královna Sarmatů“ (Wanda, Königin von Sarmaten), inscenovaná péčí J. W. von Goetha 30. ledna 1808 ve Výmaru. Její autor Zacharias Werner (* 1768 v Královci – † 1823 ve Vídni) mohl být Lannoyovi blízký svými svobodomyslnými názory. Snad se i osobně znali, neboť tento dramatik působil po konverzi ke katolictví ve Vídni jako oblíbený kazatel. Werner, rodák z Královce, se obrátil k látce z polského národního mýtu, kterou zpracoval ve formě raně romantické hry značně pestrého děje s prvky legendárními i pohádkovými. Lze říci, že libreto Lannoyovy opery má nejen společné některé detaily, ale je celým svým duchem na Wernerově hře závislé. Polská národní sága o nešťastné Vandě, kněžně z doby pohanské, je vlastně tragickým protějškem české pověsti o kněžně Libuši. Ve Wernerově hře je tato látka podobně obalena nesourodými prvky jako v Lannoyově opeře: 14 Libreto Libussa, Böhmens erste Königin, eine romantische Oper in zwey Aufzügen, verfasst und in Musik gesetzt von Eduard Freyherrn von Lannoy se nachází ve sbírkách knihovny Bibliothek Landeskonservatorium Graz, sig. Nr. 40. 454, L 304. Tam je uložena i skladatelova pozůstalost. SUPPAN, Walter: Die Musiksammlung des Freiherrn von Lannoy, Fontes artis musicae XII, 1965. 15 E. Lannoy je uveden jako překladatel francouzského libreta opery Le solitaire (Paris 1822) Michele Carafa do němčiny (Der Klausner auf dem wüsten Berge). Tato romantická opera byla provedena v Brně 3. 12. 1827. WURMOVÁ, Milada: op. cit., s. 114, č. 2099.

46

Jan Trojan

I. jednání V Krakově v době mytické vládne Sarmatům [= domnělým předkům Poláků] neprovdaná královna Vanda, vnučka Krokova. O její ruku se ucházejí tři magnáti, z nichž dva mají nám povědomá jména: Wladomir a Swentislaw. Vandu a s ní království sarmatské však přijel vybojovat cizí kníže Rüdiger s družinou německých rytířů, mezi nimiž se nachází také jeho důvěrník Ulfo. Herold a meistersinger Balderon s harfou v ruce vypráví Rüdigerovi o Vandě, jež porazila Wendy [= Srby ?] a nyní chce zachovávat mír. Rüdiger, jenž připlul ze severu přes Baltské moře, sděluje, jak v 15 letech byl pasován na rytíře; na svých rytířských cestách se dostal do Rakous, až k Dunaji. Tam se dozvěděl o Libuši, jež byla zvolena po smrti Čechově jako dcera moudrého soudce Kroka královnou. Odebral se do Čech, neboť toužil spatřit Vyšehrad, sídlo Libušino. V Čechách naslouchal hře na zlaté harfy. Neb Čechy jsou vlast sladkých tónů a mnohých překrásných žen k tomu! Nejkrásnější z žen byla Libušina příbuzná Vanda. Ale povinnost rytíře odvolala od milované dívky. (Vtom blesk sjede po temném jevišti – znamení bohů! Objeví se Libušin duch na voze taženém lvy, řízeném dvěma pannami; projíždí zvolna za zvuků vzdálených tónů, měkkých fléten a hudby lesních rohů. Duch Libušin varuje rytíře, že se jeho osud řítí do záhuby.) Družina rytířova se vrací z lovu s kořistí. Sbor lovců. II. jednání Slavnostní sloupová síň v Krakově. Po straně trůn. Den. Kolem malého oltáře skupina, dubové věnce a nepřátelské trofeje. Vanda na triumfálním voze taženém vendickými otroky. Slavnostní sbor. Oběť zapálená na oltáři náhle zhasne; bozi se hněvají. Vanda vhodí do obětní misky kadidlo, plamen vyšlehne vzhůru. O přízeň Vandinu se ucházejí tři magnáti; upadnou do hádky a tasí meče: má rozhodnout boj. Vanda je uklidní rozkazem. Vyznává se, že kdysi milovala, ale nyní jí zbyla toliko touha. Pak zase blesk a hrom, znamení bohů. Objeví se Rüdiger spolu s německými rytíři. Rovný jí rodem, nabízí Vandě ruku. Se svými legiemi hodlá bydlet mezi polskými hrdiny a přátelsky ochraňovat tuto zemi. (Třetí z magnátů, Horsemirz: „Jen si chraňte sami sebe!“) Vanda se však nehodlá provdat. Hrozí útok rytířů, který Vanda odvrací domluvou. III. jednání Vanda slibuje přicházejícímu Wladomirovi, že o půlnoci povede vojsko proti cizincům. Setkává se však s Rüdigerem a oba si objasní svůj někdejší milostný román v Čechách. Objeví se zástup sarmatských magnátů, rytíř vítězně odráží jejich útoky. Magnáti se nestačí divit, že královna chrání cizince, ona se však řítí do útoku na nepřátelská vojska. IV. jednání Na břehu řeky Visly, měsíčná noc. Ulfo přemluví válečníky, kteří po neúspěchu svých zbraní odplují zpět domů. Sarmatští vojáci se radují nad jejich odchodem. Objeví se Rüdiger s taseným mečem a štítem, avšak bez helmy, zraněný na několika místech. Dovídá se o útěku svých vojáků a odmítá se vydat za nimi. Přispěchavší Vanda vyzývá rytíře k boji, on touží po smrti z jejích rukou. Na nebi zazáří Libušin duch se skupinou panen, kněžna sedí na lvu. Vanda vrazí svému


47

ženichovi meč do srdce, on jí vzdává dík a umírá. Za zvuků trombonů Libušin duch oznamuje rytířův skon. V. jednání Ranní soumrak, hradní zahrada, vzadu otevřený hrobový pahorek. Uprostřed na márách Rüdigerova mrtvola, ozbrojená, ve zlatém brnění, bez helmy na hlavě, ale s myrtovým věncem. U rakve klečí jako zkamenělá socha Vanda; po chvíli vstane a vrhá se dolů ze skály do řeky Visly.16

Ze hry se zpěvy o sarmatské královně Vandě libretista opery Libussa převzal motiv královniných nápadníků Wladomira a Swentislawa. Rytíř Rüdiger, který se objeví jako nevítaný cizinec, se stal vzorem pro postavu Primislaa. Oba přicházejí ze severu, Rüdiger s družinou německých rytířů, Primislaus ze Saska. Oba putovali daleko za vysněnými láskami, narážejí však na překážky a jsou nuceni bojovat s domácími magnáty. V duchu pověstí, jež se staly v obou případech předlohou, končí Vanda tragicky a Libussa šťastně. Obě hry přesouvají látku národních pověstí z mytické doby kamsi do středověku; zpracování námětu se příliš neliší od jeho barokizace, jak ji můžeme sledovat v operách o Libuši ze druhé poloviny 17. století. Obě kněžny jsou prezentovány jako královny; jejich dvůr je přepychový, s nezbytným chrámem, schodišti a nádhernými koberci. K reprezentaci dvora náležejí slavnostní průvody. Českou královnu Libuši doprovázejí chlapci s korunou, žezlem, říšským jablkem a mečem a magnát s říšskou korouhví. Královna nabádá velkomyslné Slovany k poslušnosti zákonů a svornosti; sama bude usilovat o jejich blaho a svobodu, jejich práva jí budou svatá. Takto hovoří ústy Libušinými demokraticky smýšlející příslušník rakouské nižší šlechty v první polovině 19. století. Libretista opery Libussa neměl bližší vztah k české královské pověsti. Zcela opominul věšteckou vlohu Libušinu; pověst o založení Prahy odbyl zmínkou o bílé ženě, jež vypráví drvařům v lese, že se na tom místě jednou bude skvít velké město. Zdařilý je vztah Primislaus – Ulfo, jakási obdoba nesmrtelné dvojice Don Quijote – Sancho Panza. Motiv Libuše, dcery víly, se objevuje v německé pohádce ze druhé poloviny 18. století.17 Scéna Libušina soudu z české královské pověsti je u Lannoye demokratizována. Královna neváhá odsoudit mocné magnáty, jestliže se dopustili násilí na svých poddaných nebo nevolnících. Proti pokrokově smýšlející královně se postaví zpátečničtí čeští šlechtici. Motiv pomsty magnátů Wladomira a Swentibalda připomene motiv vzpoury Clodomira proti Primislaovi v opeře Antonia Denzia. S touto pozdně barokní operou spojuje Lannoyovu zpěvohru zpracování námětu české královské pověsti nikoli jako líčení bájeslovných událostí, ale důsledek intrik několika vyhrocených postav. Málo věrohodně působí spojenectví české královny se saským rytířem Primislaem proti magnátům, přičemž se Libussa dovolává svého statečného lidu, Slovanů. Statečný Primislaus, vítěz ve všech disciplínách turnaje, přesilou nepřátel zajatý, je nakonec osvobozen nadpřirozenou mocí. 16 Friedrich Ludwig Zacharias WERNER: Wanda, Königin der Sarmaten. Eine romantische Tragödie mit Gesang in fünf Acten, Wien 1818. 17 Jako pohádku tradoval pověst o Libuši Johann Karl August MUSÄUS: Volksmärchen der Deutschen, Gotha 1782–1786. GRIGOROWITZA, Emanuel: op. cit., s. 21.

48

Jan Trojan

Již ze stručného nástinu libreta Lannoyovy opery Libussa (1819) vyplývá, že její námět, který byl několikrát zpracován v pozdně barokní opeře a v řadě her, je poplatný do značné míry jejich tradici. Máme na mysli především rozvíjení mytologického příběhu jako resultátu osobních vztahů jednajících osob. To platí i o opeře, jež se objevila za několik let na tuto látku. 4. prosince 1822 byla v divadle U Korutanské brány ve Vídni provedena opera Libussa; text napsal Joseph Karl Bernard, hudbu složil Konradin Kreutzer. Libreto bylo původně určeno pro Beethovena, ten je však zamítl údajně pro dosti spletitý děj (R. Pečman).18 Kreutzerova Libuše nese podtitul „romantische Oper“,19 avšak libretem směřuje do dávné minulosti. Mezi třiceti operami skladatelovými se připomíná historicky jako jeho první velký úspěch. Libussa v textu Bernardově již není královnou, ale vévodkyní Čechů [Herzogin der Czechen]. Vladykové neboli šlechtici [Wladyken, oder Edle] mají vesměs slovanská jména, zvolená ovšem nahodile: Schima, Ziak, Domoslav, Tursko, Wladislaw, Botak.20 Lovecká scéna, v níž Wladislaw skolí medvěda, pronásledujícího Libuši, se motivicky vrací až k opeře La Libussa, provedené roku 1692 ve velkovévodském sídle Wolfenbüttelu na text Flaminia Parisettiho a s hudbou Clementa Monariho. Také u Kreutzera se rozvíjí děj především jako řetěz intrik mocných aktérů; dochází k násilnostem a dokonaným i chystaným vraždám. Šlechetný mladík Wladislaw se nakonec ukáže být pohřešovaným synem jednoho z vladyků, se skutečným jménem Przemislaw. Spletitou cestu za Libuší mu usnadní uměle zdobený toulec, drahocenný dar vévody Kroka a zlaté jablko, jež Libussa upevní při korunovaci na svůj diadém. Jako výhonek pozdně obrozenské zpěvohry vytvořil František Škroup první českou operu na námět královské pověsti. Libušin sňatek, opera o 3 dějstvích, byla provedena po důkladném přepracování roku 1850 ve Stavovském divadle v Praze. Provedení řídil skladatel, tehdy druhý kapelník divadla. Text k této třetí a poslední skladatelově české opeře vydal tiskem již roku 1832 jeho tvůrce Josef Krasoslav Chmelenský. Libuše je česká kněžna. Panský stav reprezentují tři vladykové Bojorád, Domaslav a Zalužan; selský stav představují rolníci Přemysl, Rozhoň a Milovec. Děj se rozvíjí bez patosu, který máme spojen s pozdějším dílem Smetanovým, zato se značným podílem osobních intrik a násilností. 1. jednání začíná soudní scénou, pokračuje sporem o budoucího kněžnina manžela; ve finále kněžna zve rozvaděné vladyky na lov. 2. jednání se odehrává v lese, nikoli romantickém, ale intrikánském. Na nic netušící lovecky oděnou Libuši a její důvěrnici Mládu se vyřítí rozzuřený rolník (!) Rozhoň, jemuž se kněžna brání kopím a je osvobozena trojicí vladyků. (Motiv lovu v lese se nachází v 5. scéně 1. jednání Lannoyovy opery.) Ve 3. jednání Škroupovy zpěvohry se odehrávají námluvy Přemysla a Libuše. K závěru se mihne motiv odpuštění; kněžna udílí milost Domaslavovi, jednomu ze vzbouřenců.21 18 PEČMAN, Rudolf: Beethoven chtěl napsat operu o Libuši, in: Zpravodaj Kruhu přátel hudby při Parku kultury a oddechu v Brně XX, 1977, č. 11, listopad. 19 Brněnská premiéra opery K. Kreutzera se hrála 22. 3. 1823 pod názvem Libussa, Herzogin der Czechen, vaterländische Oper, jako benefice kapelníka zdejšího divadla Josefa Platzera. Účinkoval zesílený orchestr, v prvním loveckém sboru bylo obsazeno 8 lesních rohů. WURMOVÁ, Milada: op. cit., s. 98, č. 1804. 20 Slovanská jména v německých operách a hrách poskytují bohatou látku pro etymologa. Brněnský deník Moravia 3. 8. 1815 informuje o povídce Swatopluck und Zwentibald, der heilige Knabe in Gross-Mähren, eine romantische Geschichte. Prag und Leipzig 1797. 21 PLAVEC, Josef: František Škroup, Praha 1941, s. 168 ad.


49

Opera Libussa Eduarda von Lannoy je vážný singspiel s komickými epizodami. Na divadelní zprávě i ceduli brněnské Reduty je prezentována jako „velká romantická opera“. Tak se v l. polovině 19. století v Brně označovala díla, jež vyžadovala k provedení zesílený orchestr, na rozdíl od menšího obsazení souboru, používaného ke zpěvohrám a hrám se zpěvy. Operu uvedl nejvýraznější předbřeznový direktor brněnské Reduty Heinrich Schmidt, za něhož dosahoval orchestr počtu 28 členů. Rovněž pěvecký sbor byl počtem skrovný; roku 1827 čítal 6 dam a 8 pánů.22 Zpěvák F. Röckel ohlašuje operu jako oděnou půvabnými melodiemi, většinou ve vemlouvavém ruchu rossiniovském. Znalec skladatelova díla Wolfgang Suppan však určuje jeho sloh jako sloučení italské kantability, napoleonského klasicismu a weberovské lidovosti. S tím dovětkem, že se Lannoyovi osvobození z klasicistní vázanosti sotva zdařilo. Výstavba opery je tradiční; uzavřená zpěvní čísla jsou spojená mluvenými dialogy. Počet árií (6), sólistických ansámblů (5), sborů (3) a sól se sborem (6) svou vyrovnaností svědčí o skladatelově uvážlivém kompozičním rozvrhu. Áriemi jsou charakterizovány vážné postavy, lidová figura Ulfa je obdařena prostou písničkou. V opeře se vyskytuje kavatina a romance. Spíše nežli původností invence skladatel zaujme vyspělou vokální i instrumentální sazbou. I pouhé incipity jednotlivých čísel opery však prozrazují, že skladatel zvolil pro každou dramatickou situaci na scéně přiléhavou melodiku, rytmiku i instrumentaci. Podle datace v autografní partituře komponoval Lannoy operu Libussa ve dnech 16. 6. – 31. 7. 1818; je to tedy dílo jeho zralého věku.23 Stejně jako dalšími zpěvohrami, osmi operami a dvěma singspiely, ani tentokrát nepronikl na veřejnost. Opera Libussa Eduarda von Lannoye je pro nás dnes zajímavá spíš námětem, jako dílo zůstává hodnotou historickou. Adresa: Jan Trojan, Borky 8, CZ-614 00 Brno, Maloměřice

22 TROJAN, Jan: Opera v Brně v první polovině 19. století, Opus musicum 1995, č. 3, s. 133. – Orchestr Stavovského divadla v Praze byl roku 1809 podobně skrovný, čítal 22 členů; pěvecký sbor byl početněji obsazen, 10 dam a 20 pánů. (Viz Prager Theater Almanach auf das Jahr 1809, 2. Jahrgang, Prag). 23 Úhledně napsaná autografní partitura opery Libussa Eduarda von Lannoye se nachází ve sbírkách knihovny Zemské konzervatoře ve Štýrském Hradci, sig. Nr. 40. 454.

50

Jan Trojan

Die erste Libussa-Oper des 19. Jahrhunderts Jan Trojan Die böhmische Mythologie gehört nicht zu den klassischen Opernstoffen. In der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts taucht allerdings die tschechische Königin [sic!] Libussa als Titelheldin einiger deutscher Opern auf. In der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts scheint es gar, dass das Thema in die italienische Oper vordringt. Die mythologische Gestalt der Fürstin Libuše ist in allen diesen Stücken die Heldin einer bunten, barocken Geschichte voller Intrigen und Gewalt Als erste Oper des 19. Jahrhunerts, die dieses Thema zum Inhalt hatte, wurde Libussa, Böhmens erste Königin, eine romantische Oper, verfasst und von Musik gesetzt von Eduard Lannoy (Brünn 1819) aufgeführt. In ihrem Text kann man noch einigen Motiven aus den spätbarocken Libuše-Opern begegnen. Der österreichische Komponist stützte sich in seinem eigenen Libretto auf das Drama F. L. Werners Wanda, Königin der Sarmanten. Eine romantische Tragödie, die das tragische Gegenstück zur tschechischen Libuše-Sage darstellt. E. Lannoy hat in die Oper Libussa einige Motive aus Werners Drama übernommen. Beide Stücke versetzen den nationale Sagenstoff aus der mythischen Zeit ins Mittelalter. Die Fürstinnen werden als Herrscherinnen mit absolutistischer Macht dargestellt. Der österreichische Komponist, ein Angehöriger des Kleinadels, spricht allerdings durch Libussa wie ein beinahe demokratisch denkender Bürger der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Lannoys Oper ist als ernstes Singspiel mit komischen Episoden konzipiert. Auch der Aufbau spricht für ein Singspiel, die abgeschlossenen Gesangsnummern sind mit gesprochenen Dialogen verbunden. Die Anzahl der Arien (6), der solistischen Ensembles (5), der Chöre (3) und der Soli mit Chor (6) zeugen mit ihrer Ausgeglichenheit von einer durchdachten Kompositionsstruktur. Zum ausgereiften Vokal- und Instrumentalsatz gesellt sich aber leider keine originale Invention. Deutsch von Ivan Dramlitsch

Libu e poprvé na operní scénû 19. století

Recommend Documents