Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva
Diplomová práce
Liberalizace pohybu pracovních sil v EU v souvislosti s rozšířením Veronika Žáková 2006/2007
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Liberalizace pohybu pracovních sil v EU v souvislosti s rozšíření“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“ V Myšenci, dne 9.7.2007 Podpis:
1.
ÚVOD ...............................................................................................................................................................4
2.
VOLNÝ POHYB PRACOVNÍKŮ ................................................................................................................................6 2.1.
EVROPSKÉ OBČANSTVÍ .................................................................................................................................7
2.2.
POJEM PRACOVNÍK A RODINNÍ PŘÍSLUŠNÍCI ......................................................................................................8
2.3.
ZÁKAZ DISKRIMINACE ..................................................................................................................................9
2.4.
PŘÍSTUP K
2.5.
PRÁVO VSTUPU A POBYTU
2.6. 2.7. 2.8. 2.9. 3.
SOCIÁLNÍ ASPEKTY VOLNÉHO POHYBU PRACOVNÍKŮ ...........................................................................................18 3.1. 3.1.1.
KOORDINAČNÍ NAŘÍZENÍ ............................................................................................................................19 Aplikace právního řádu jediného státu ............................................................................................22
3.1.2.
Rovné zacházení .............................................................................................................................24
3.1.3.
Zachování práv během jejich nabývání (sčítání dob pojištění) ........................................................24
3.1.4. 3.2. 4.
.............................................................................................................................10 ...........................................................................................................................10 PRÁVO TRVALÉHO POBYTU...........................................................................................................................12 OMEZENÍ VOLNÉHO POHYBU ........................................................................................................................12 UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACE .............................................................................................................................13 EURES ..................................................................................................................................................16 ZAMĚSTNÁNÍ
Zachování nabytých práv (výplata dávek do ciziny) ........................................................................25 EVROPSKÉ OBČANSTVÍ A PŘÍSTUP K
SOCIÁLNÍM VÝHODÁM
..................................................................................25
PŘECHODNÁ USTANOVENÍ ................................................................................................................................29 4.1.
STRUKTURA PŘECHODNÝCH USTANOVENÍ ........................................................................................................30
4.2. PRVNÍ FÁZE PŘECHODNÉHO OBDOBÍ ..............................................................................................................34 4.2.1. Zpráva Komise o působení přechodných ustanovení stanovených ve smlouvě o přistoupení z roku 2003 (období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006) ....................................................................................35 4.3.
DRUHÁ FÁZE PŘECHODNÉHO OBDOBÍ
.............................................................................................................38
4.3.1. Možnosti v jednotlivých zemích EU-15, aktuální situace .................................................................39 Belgie........................................................................................................................................................................39 Dánsko .....................................................................................................................................................................40 Finsko .......................................................................................................................................................................40 Irsko .........................................................................................................................................................................41 Itálie .........................................................................................................................................................................41 Lucembursko ...........................................................................................................................................................41 Nizozemsko..............................................................................................................................................................42 Portugalsko .............................................................................................................................................................42 Rakousko .................................................................................................................................................................42 Řecko ........................................................................................................................................................................43 Španělsko.................................................................................................................................................................43 Švédsko ....................................................................................................................................................................44 5.
VELKÁ BRITÁNIE ..............................................................................................................................................48 5.1.
6.
Registrační proces: povinnost zaměstnance a zaměstnavatele .......................................................49
5.1.2.
Pravidlo 12ti měsíců
5.1.3.
Byrokracie.......................................................................................................................................52
.......................................................................................................................52
5.2.
NÁROK PRACOVNÍKŮ ZE ZEMÍ EU-8 NA SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ ...........................................................................53
5.3.
BULHARSKO A RUMUNSKO...........................................................................................................................54
5.4.
STATISTICKÉ ÚDAJE A GRAFY .......................................................................................................................56
FRANCIE .........................................................................................................................................................57 6.1.
OBDOBÍ PRVNÍ FÁZE ..................................................................................................................................57
6.2.
SOUČASNÝ STAV .......................................................................................................................................58
6.2.1.
Zjednodušená procedura.................................................................................................................58
6.2.2.
Obecná procedura ...........................................................................................................................58
6.2.3.
7.
WORKER REGISTRATION SCHEME (WRS) ......................................................................................................49
5.1.1.
Poplatky ..........................................................................................................................................61
6.3.
SEZÓNNÍ PRACOVNÍCI ................................................................................................................................61
6.4.
ŘÍDÍCÍ PRACOVNÍCI ..................................................................................................................................62
6.5.
STATISTIKA .............................................................................................................................................62
NĚMECKO ........................................................................................................................................................67
2
8.
9.
..............................................................68
7.1.
OBLASTI A PRACOVNÍ SEKTORY S MOŽNOSTÍ ZÍSKAT PRACOVNÍ POVOLENÍ
7.2.
SEZÓNNÍ ZAMĚSTNANCI, POMOCNÍ STÁNKAŘI, POMOCNÍCI V DOMÁCNOSTECH S OSOBOU VYŽADUJÍCÍ PÉČI ......................70
7.3.
PŘESHRANIČNÍ PRACOVNÍCI – PENDLEŘI ........................................................................................................70
7.4.
BILATERÁLNÍ DOHODY
...............................................................................................................................70
7.4.1.
Dohoda o vzájemném zaměstnávání ...............................................................................................71
7.4.2.
Dohoda o vysílání pracovníků k zaměstnání na základě smluv o dílo ..............................................72
7.4.3.
Ujednání – sezónní pracovníci.........................................................................................................72
ČESKÁ REPUBLIKA
...........................................................................................................................................74 ..........................................................................................................................74
8.1.
ZÁKON O ZAMĚSTNANOSTI
8.2.
STATISTIKA .............................................................................................................................................76
ZÁVĚR ............................................................................................................................................................77
10.
RESUME .....................................................................................................................................................79
11.
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ..........................................................................................................................82
12.
SEZNAM LITERATURY...................................................................................................................................83
3
1. Úvod Nedílnou součástí pokračujícího procesu evropské integrace a úspěšného přechodu z jednoho stádia do dalšího1 je odstraňování bariér pro zajištění čtyř základních svobod.2 Tématem této práce bude právo volného pohybu osob, které je zároveň i předpokladem k výkonu většiny dalších základních práv zaručených komunitárním právem. V současné době již nemluvíme pouze o volném pohybu pracovníků, jak tomu bylo v začátcích Evropského společenství, které bylo založeno především na ekonomickém základě, ale díky novému institutu evropského občanství o volném pohybu osob bez bližší specifikace, tedy právu občanů členských států, jež plynou ze členství jejich země v Evropské unii. Nicméně, jak vyplývá z názvu, tato práce se bude zabývat pouze pohybem pracovních sil, ostatní skupiny osob, jako osoby samostatně výdělečně činné, studenti, důchodci, apod. budou zmíněny pouze okrajově. Otázka mobility v rámci Společenství nabývá na důležitosti s tím, jak se Evropská unie postupně rozrůstá. Vhodným příkladem je zejména předposlední rozšíření, které čítalo deset nových zemí včetně České republiky. V dnešní době má Evropská unie již 27 členů, neboť k 1. lednu 2007 došlo k dalšímu rozšíření, a to o Bulharsko a Rumunsko. Svoboda volného pohybu ekonomicky aktivních osob má bezpochyby pro proces integrace velký význam. V této souvislosti se jeví jako poněkud paradoxní situace, kdy si v průběhu vyjednávání přístupových podmínek pro státy EU-10 vymínily tehdejší členské státy zavedení přechodných období pro volný pohyb pracovníků, což jim umožňuje omezit po dané časové období vstup pracovníků z nově přistoupivších zemí na jejich trhy práce a ve své podstatě odporuje základním ekonomickým integračním cílům, jenž se zavázaly naplňovat. Tato práce si neklade za cíl přinést vyčerpávající výklad problematiky volného pohybu osob a práv s tímto spojenými. Ale vzhledem k tomu, že od počátku května 2004 je i Česká republika členským státem Evropské unie, a tudíž se jí bezprostředně týká také problematika přechodných období, je pozornost zaměřena právě na omezení přístupu na pracovní trhy jednotlivých členských zemí Evropské unie. A to nejen pro Českou republiku, ale obecně pro všechny nové členské státy, které přistoupily po 1. květnu 2004. 1
Za nejjednodušší formu ekonomické integrace je považována zóna volného obchodu (v souvislosti s ES ji však lze považovat za nerelevantní, neboť již v době svého vzniku tuto fázi „přeskočilo“) a s postupným narůstáním integrace pak přechází do vyšších stádií, kterými je celní unie, následovaná jednotným vnitřním trhem a dále hospodářskou a měnovou unií. Jako nejvyšší stadium je pak uváděna politická unie. 2 Volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob.
4
Z hlediska struktury bude možno práci rozdělit na dvě části, z nichž první poskytne teoretický základ - uvedení do problematiky volného pohybu osob včetně sociálních aspektů migrace a definování základních pojmů, a především otázka omezení této základní svobody v podobě dojednaných přechodných obdobích tak, jak je stanoví Smlouva o přístupu. Významným aktérem v procesu rozvoje a aplikace práva na volný pohyb pracovníků, respektive osob, je Evropský soudní dvůr, který ve svých judikátech přispěl k přesnějšímu vymezení některých pojmů, či k řešení otázek sociální ochrany. Pozornost bude tudíž věnována nejenom analýze právních předpisů, ale i judikatuře. Ve druhé části bude ukázáno na příkladu tří států EU-15,3 jak byla možnost zavést přechodná ustanovení těmito státy využita a jaká omezení jsou uplatňována. Vybrány budou státy, které jsou pro české pracovníky, kteří se rozhodnou odcestovat za prací do ciziny, stále velmi atraktivní. Velká Británie – zástupce států, které pro nově přistupující členské státy v květnu 2004 žádná omezení přístupu na jejich pracovní trhy nezavedly, nicméně, jak bude ukázáno, situace není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Francie – další významný cíl migrujících pracovníků, což je dáno její velikostí a ekonomickou vyspělostí. A Německo – bezprostřední soused naší republiky a oblíbená destinace českých pracovníků již v historii, a, jak bude mnohokrát zmíněno, i iniciátor myšlenky přechodných ustanovení jako právního rámce pro přechodná období. Na závěr bude zmíněna situace v České republice. Jednotlivé otázky jsou samy o sobě velice komplikované a rozsáhlé a každá z nich by zabrala více prostoru, než který tato práce poskytuje, a proto budou řešeny pouze omezeně a v souvislosti s ústředním tématem.
3
V této práci se „členskými státy EU-15” rozumějí všechny členské státy, které tvořily EU před 1. květnem 2004. „Členskými státy EU-10“ se rozumějí všechny členské státy, které se k EU připojily dne 1. května 2004 a „členskými státy EU-8“ všechny členské státy EU-10 s výjimkou Malty a Kypru.
5
2. Volný pohyb pracovníků Volný pohyb osob je jednou z nejzákladnějších svobod, které právo Společenství zaručuje,4 stejně jako prvek z balíku práv vážících se k evropskému občanství. V právu ani v praxi by neměly existovat žádné překážky, které by někoho odrazovaly od přesunu do jiného členského státu, ať už za prací, podnikáním či studiem. Základem volného pohybu osob je volný pohyb pracovníků, neboť integrace v rámci společného trhu začala právě touto skupinou, a až postupně se podobná práva, jaká jsou přiznána pracovníků, dostala i podnikatelům, studentům, rodinným příslušníkům, důchodcům, nebo turistům.5 Maastrichtská smlouva6 zavedla do komunitárního práva občanství Evropské unie, čímž se završil přechod od Evropského hospodářského společenství k Evropskému společenství a symbolicky se tak otevřela Evropa nejen ekonomicky aktivním osobám, ale všem občanům – už nejde pouze o volný pohyb pracovníků, ale volný pohyb obyvatel bez bližší specifikace. Ve snaze urychlit odstranění překážek volného pohybu osob uzavřelo v roce 1985 pět zemí (Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko) tzv. Schengenskou dohodu, kterou se odstraňují kontroly osob při přechodu hranic mezi těmito zeměmi, ať jde o příslušníky členských zemí nebo osoby z třetích zemí. Dohoda byla uzavřena mimo rámec ES.7 V Schengenské prováděcí dohodě z roku 1990 se signatářské státy mimo jiné zavázaly harmonizovat podmínky překračování hranic a podmínky příslušných kontrol, zavést společnou vízovou politiku a posílit policejní a justiční spolupráci. Oblast volného pohybu osob je upravena v hlavě III, článcích 39 až 55 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále také Smlouva). Do této oblasti spadají tři základní svobody volného trhu – svoboda pohybu pracovníků (čl. 39-42), svoboda usazování a svoboda poskytování služeb přes hranici. V této práci se budeme dále zabývat pouze volným pohybem pracovníků.
4
Srovnej Oliver, P., Roth, W., The Internal Market and the Four Freedoms. Common Market Law Review, 2004, Volume 41, Issue 2, 407 – 441. 5 Teprve v roce 1990 byly přijaty 3 směrnice o rozšíření volného pohybu na další kategorie osob – směrnice 90/364, směrnice 90/365 a směrnice 90/366. Tyto směrnice spolu s dalšími byly zrušeny směrnicí 2004/38. 6 Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. 7 Amsterodamská smlouva (platná od května 1999) zahrnula schengenské acquis do právního řádu EU/ES. Schengenský prostor zahrnuje v dnešní době státy původní „patnáctky“, s výjimkou Velké Británie a Irska, které si vyjednaly trvalou výjimku a zůstaly mimo "Schengen", z nečlenských zemí k dohodě přistoupily Norsko a Island. ČR by měla do Schengenského prostoru vstoupit 1.1.2008.
6
Sekundární právo v této oblasti představuje především Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68., o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (dále jen nařízení č. 1612/68), které bylo přijato k provedení právě článku 39 Smlouvy, a Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen směrnice č. 2004/38).
2.1.
Evropské občanství
Dříve, než se budeme zabývat samotným pojmem pracovník a právy s tímto spojenými, vysvětleme si, co se vlastně skrývá za „Evropským občanstvím“, neboť právě tento nový institut zásadně ovlivnil komunitární legislativu, stejně jako judikaturu Evropského soudního dvora, spojenou s oblastí volného pohybu osob. Občanství je upraveno primárním právem, konkrétně v druhé části Smlouvy o založení Evropského společenství v článcích 17 až 22. „Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje státní příslušnost členského státu, ale nenahrazuje ji.“ Občanství Unie je tedy automatickým následkem. Nikdo nemůže mít jen občanství Unie bez toho, aniž by byl občanem některého členského státu. Dalo by se tedy předpokládat, že osoba, která je příslušníkem některého z členských států, má občanství Unie a může požívat všechny výhody občanství Unie definované právem Společenství. Když ale dočteme Maastrichtskou smlouvu až do konce, v prohlášení č. 2 najdeme ustanovení, kde se stanoví: „ (…) všude tam, kde se Smlouva o založení Evropského společenství zmiňuje o státních příslušnících členských států, řeší se otázka, kterého členského státu má jednotlivec státní příslušnost, výlučně odkazem na vnitrostátní právo příslušného členského státu.“ Díky tomuto prohlášení ale každý, kdo má státní příslušnost členského státu EU, nezíská automaticky všechna práva spojená s občanstvím Unie. Ukažme si to na příkladu Velké Británie. British Nationality Act 1981 rozlišil několik stupňů občanství Velké Británie. Pouze britský občan má právo pobývat ve Velké Británii. Ostatní osoby se státní příslušností Velké Británie právo pobytu ve Velké Británii automaticky nemají. Velká Británie vydala deklaraci o tom, které kategorie svých vlastních občanů považuje za občany Unie a které ne.8 Evropský soudní dvůr toto uznal za legální v rozsudku Manjit Kaur.9 Jeden členský stát nesmí zpochybňovat důsledky udělení státní příslušnosti jiným 10
státem. Stále zůstává plně v pravomoci národního zákonodárce stanovit pravidla pro nabytí, 8
Deklaraci pravidelně aktualizuje v závislosti na změnách zákona o občanství. Manit Kaur (C-192/99). 10 Micheletti (C-369/90). 9
7
udržení a ztrátu státního občanství. Tato pravidla však musejí být vytvářena v souladu a s ohledem na celé komunitární právo (a také v souladu s mezinárodním právem v této oblasti). Členský stát nemůže vnitrostátně omezovat důsledky udělení státního občanství jiného členského státu tím, že by pro jeho uznání kladl další podmínky. Občané Unie mají práva stanovená Smlouvou,11 přičemž každý občan Unie může požívat práv spojených s občanstvím Unie bez ohledu na svůj věk (pokud splňuje další požadavky pro výkon těchto práv).12 Všichni mají právo volného pohybu a pobytu v rámci EU, ale existují stále jistá omezení – musí prokázat, že mají dostatečné prostředky, aby se uživili a nestali se přítěží pro daný členský stát. Proto právo volného pohybu má stále ekonomický podtext.13 Pracovníci, či osoby samostatně výdělečně činné, mají stále více práv než studenti a důchodci.14 O občanství Unie a právech s tím spojenými se ještě budeme zabývat v kapitole o sociálních aspektech volného pohybu osob.
2.2.
Pojem pracovník a rodinní příslušníci
Pojem pracovník je pojmem komunitárním, tudíž výklad nemůže být ponechán na legislativě členských států. Evropským soudním dvorem byl interpretován mnohokrát, a to velmi široce. Jde tedy o státního příslušníka některého z členských států Evropské unie, který po určité časové období vykonává za odměnu činnost pro jiného a to pod jeho řízením, tudíž nechává se zaměstnat. Přičemž odměnou nemusí být pouze peníze, ale i ubytování, jídlo a podobně.15 Pracovníkem je nejen osoba pracující na základě pracovní smlouvy, ale každá osoba, která skutečně a vážně vykonává určitou výdělečnou činnost (v závislém vztahu), která není jen tak malého rozsahu, aby byla čistě okrajová a doplňková.16 Spadají sem tudíž nejen pracovněprávní vztahy, ale i různé speciální vztahy obdobné, jako například výkon práce učňů.17 V případu Hoekstra18 Soudní dvůr dále došel k závěru, že pracovníkem je i osoba, která práci ztratí, avšak je schopna přijmout práci jinou. Určitá práva, která jsou přiznána 11
Smlouva o založení Evropského společenství čl. 17 a násl. Chen (C-200/02). 13 Carrera, S., What Does Free Movement Mean in Theory and Practice in an Enlarged EU?. European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, pg. 701, 705, 715, 721. 14 Apap, J. a kol., Freedom of Movement of Persons, A practitioner´s handbook, Hague: Kluwer Law International, 2002, pg. 10. 15 Kempf (139/85), Lair (39/86). 16 Levin (53/81). 17 Le Manout (C-27/91). 18 Hoekstra (75/63), Royer (48/75), Lebon (316/85). 12
8
pracovníkovi, může mít i ten, kdo si na území jiného státu vážně hledá práci, aniž by v tomto státě bezprostředně před tím pracoval.19 Lidé hledající si práci tak mají ale právo na rovné zacházení pouze co se týče přístupu k zaměstnání, nikoli v otázce přístupu k sociálním výhodám.20 K zajištění dokonalé integrace pracovníků v jiném členském státě, mohou pracovníka do jiného členského státu následovat i jeho rodinní příslušníci, kteří mají právo usadit se v hostitelském členském státě a mají právo na rovnoprávné sociální zabezpečení s příslušníky přijímacího členského státu, nezáleží při tom, jestli jsou z některého ze členských států EU, či ze státu třetího. Rodinní příslušníci jsou definovaní v čl. 10 nařízení č. 1612/68 jako „manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let, nebo na něm závislí, a příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí“.21 Soudní dvůr svým výkladem vyloučil z rozsahu tohoto ustanovení partnera pracovníka, který s ním žije, aniž by byli manželé.22 Nicméně, je-li toto právo přiznáno vnitrostátním právem v některém členském státě jeho vlastním příslušníkům, princip zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti nedovolí odepřít toto právo migrujícímu pracovníkovi a jeho partnerovi.23 Za osobu závislou judikatura Evropského soudního dvora považuje takového člena rodiny, kterého pracovník podporuje.24 Navíc pro účely směrnice č. 2004/38 zahrnuje definice rodinného příslušníka i registrované partnery, zachází-li právní předpisy hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím.
2.3.
Zákaz diskriminace
Volný pohyb pracovníků musí být zaručen. Čl. 39 má přímý účinek.25 Členské státy EU nesmějí migrující pracovníky a jejich rodiny diskriminovat na základě jejich státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.26 Na rovné zacházení mají nárok nejen v otázkách souvisejících se zaměstnáním, ale také pokud jde o obecní bydlení, daňové a sociální výhody a další.27 Zákaz diskriminace ale není pouze
19
Royer (48/75). Lebon (316/85). 21 Právo na přístup k zaměstnání na území daného členského státu, na kterém se usadil pracovník, však mají pouze manžel (manželka) a děti mladší 21 let nebo děti závislé na pracovníkovi (čl. 11 nařízení č. 1612/68). 22 Reed (59/85). 23 Apap, J. a kol., Freedom of Movement of Persons, A practitioner´s handbook, Hague: Kluwer Law International, 2002, pg. 29. 24 Lebon (316/85). 25 Baumbast (C-413/99), Van Duyn (41/74). 26 Čl. 39 odst. 2 je specifikací čl. 12 Smlouvy. 27 Čl. 7 nařízení č. 1612/68. 20
9
prostředkem k zabezpečení rovného zacházení, je i nástrojem povzbuzujícím pracovníky k volnému pohybu.28 Evropský soudní dvůr se pojmem diskriminace mnohokrát zabýval a vedle diskriminace přímé zdůraznil i diskriminaci nepřímou, která sice vychází z různých kritérií, ale výsledek je stejný. V případu Ugliola došel Soud k závěru, že i uplatnění stejných podmínek může být diskriminující, v případě Sotgiu se zase jednalo o diskriminaci na základě místa pobytu. Na druhou stranu v judikátu Groener, kde se zabýval diskriminací na základě jazyka, Soudní dvůr připustil, že v některých případech je požadavek znalosti jazyka oprávněný. Týká se to především učitelského povolání.29
2.4.
Přístup k zaměstnání
Princip zákazu diskriminace rozšiřuje dále nařízení č. 1612/68. Podle článku 1 má každý státní příslušník členského státu, bez ohledu na místo jeho bydliště, právo na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu v souladu s právními a správními předpisy, které upravují zaměstnávání státních příslušníků tohoto státu. Článek 2 zakazuje diskriminaci vůči pracovníkům při uzavírání a provádění pracovních smluv. Další články zakazují diskriminující administrativní opatření. Článek 5 zajišťuje pracovníkovi stejnou pomoc při vyhledávání zaměstnání, jaká je poskytnuta vlastním státním příslušníkům daného státu. A článek 6 uvádí diskriminační kritéria, kterými nemůže být podmíněno zaměstnání či získání zaměstnání.30 Následující články se týkají rovného přístupu k sociálním a daňovým výhodám.
2.5.
Právo vstupu a pobytu
Podle směrnice č. 2004/38, která zrušila původní Směrnici Rady (EHS) č. 68/360 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství, mají všichni občané Unie s platným průkazem totožnosti nebo cestovním pasem a jejich rodinní příslušníci, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají platný cestovní pas, právo na opuštění území členského státu a odebrání se do jiného členského státu, kde je jim zaručeno právo vstupu, přičemž po
28
Oliveira, C., Workers and other persons: step-by-step from movement to citizenship – case law 1995-2001. Common Market Law Review, 2002, Vol. 39, Issue 1, pp. 85. 29 Ugliola (15/69), Sotgiu (152/73), Groener (379/87) (srovnej s rozsudkem ve věci Agonese (C-281/1998). 30 V kapitole o přechodných ustanoveních se budeme zabývat výjimkami právě z těchto prvních šesti článků nařízení č. 1612/68.
10
občanech Unie nesmějí být požadována žádná víza ani jiné rovnocenné formality.31 Aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám, s výjimkou být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu, mají občané Unie (a jejich rodinní příslušníci) právo pobytu na území daného členského státu po dobu až tří měsíců. Při výkonu svého práva pobytu by se osoby neměly stát nepřiměřenou zátěží pro systém sociálního zabezpečení hostitelského státu, proto toto právo delší než tři měsíce podléhá určitým podmínkám.32 Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce mají mimo jiné hlavně pracovníci a osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinní příslušníci, anebo ti, kteří prokáží, že mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se nestali, jak už bylo zmíněno, zátěží pro systém sociální pomoci, přičemž „dostatečné prostředky“ nesmějí být stanoveny pevnou částkou, ale členské státy musí vždy zohledňovat osobní poměry dané osoby. U pobytu delšího než tři měsíce může členský stát požadovat, aby se pracovníci zaregistrovali u příslušných orgánů.33 Za určitých podmínek si osoba, i když už není zaměstnanou, ponechává své postavení. A to v případech, není-li dočasně schopna pracovat v důsledku nemoci nebo úrazu, je-li řádně zapsána jako nedobrovolně nezaměstnaný poté, co byla zaměstnána více než jeden rok, a je řádně zaregistrována u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, je-li řádně zapsána jako nedobrovolný nezaměstnaný po skončení pracovní smlouvy na dobu určitou kratší jednoho roku nebo poté, co se během prvních dvanácti měsíců stala nedobrovolně nezaměstnanou, a zaregistrována u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. V tomto případě si postavení pracovníka ponechává na dobu alespoň šesti měsíců. A nebo zahájí-li odbornou přípravu. Není-li však nedobrovolně nezaměstnaná, může si postavení pracovníka ponechat pouze tehdy, vztahuje-li se odborná příprava k jeho předchozímu zaměstnání. Právo pobytu náleží pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům, dokud se nestanou nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, popřípadě dokud splňují podmínky pro právo pobytu (u pobytu delšího než tři měsíce apod.). Pracovníci ze země nesmějí být vyhoštěni v žádném případě, pokud jsou osobami zaměstnanými, nebo vstoupili na území hostitelského členského státu za účelem hledání zaměstnání a mohou prokázat, že v hledání zaměstnání pokračují a mají skutečnou naději, že budou zaměstnáni (například prokáží, že se dostali do vyššího kola výběrového řízení).
31
Po rodinných příslušnících, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, je požadováno pouze vstupní vízum v souladu s nařízením (ES) č. 539/2001 nebo případně s vnitrostátním právem. Osvobozeni od vízové povinnosti jsou držitelé pobytové karty (směrnice č. 2004/38 čl. 5 odst. 2, čl. 10 a násl.). 32 Čl. 7 směrnice č. 2004/38. 33 Podmínky registrace jsou v čl. 8 směrnice č. 2004/38.
11
2.6.
Právo trvalého pobytu
Pokud občané Unie na území hostitelského členského státu nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let, mají právo trvalého pobytu. Totéž platí i pro rodinné příslušníky ze třetích států, kteří s tímto občanem v daném státě po dobu pěti let nepřetržitě legálně pobývají. Nepřetržitost pobytu není dotčena dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující celkem šest měsíců v roce, nepřítomností delšího trvání z důvodů plnění povinné vojenské služby ani souvislou nepřítomností po dobu nejvýše dvanácti měsíců z důležitých důvodů, například z důvodu těhotenství nebo narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy nebo vyslání do jiného členského státu nebo třetí země zaměstnavatelem. Jakmile je právo trvalého pobytu nabyto, může být ztraceno pouze z důvodu nepřítomnosti v hostitelském státě po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky.
2.7.
Omezení volného pohybu
Článek 39 Smlouvy obsahuje omezení volného pohybu. Jde o obecné omezení pohybu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví, další výjimkou je zaměstnání ve státní službě. Omezení volného pohybu z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví jsou provedena směrnicí č. 2004/38, která stanoví podrobnější úpravu.34 Směrnice stanoví okolnosti, za kterých mohou (případně nemohou) členské státy přijmout opatření k omezení volného pohybu. Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobních chování dotyčné osoby, které musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.35 Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Před tím, než daný členský stát rozhodne o vyhoštění z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí vzít v úvahu různé skutečnosti vážící se k dané osobě, jako je délka pobytu na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu. S výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti nemohou být vyhoštěni ti, kdož mají na území tohoto členského státu právo trvalého pobytu. A s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se 34
Původně to bylo provedeno směrnicí Rady 64/221 ze dne 25. února 1964, o koordinaci zvláštních opaření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. 35 Před tím, než byly tyto podmínky kodifikovány ve směrnici č. 2004/38, konstatoval je Evropský soudní dvůr v rozhodnutích ve věcech Van Duyn v. Home Office (41/74), R. v. Bouchereau (30/77).
12
veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy ti občané Unie, kteří měli posledních deset let na území daného státu pobyt, nebo nezletilí, kromě případů, kdy je vyhoštění v nejlepším zájmu dítěte.36 Omezení svobody pohybu z důvodu veřejného zdraví jsou možná pouze ve spojení s nemocemi s epidemickým potenciálem definovanými akty Světové zdravotnické organizace a jinými nakažlivými nemocemi a nakažlivými parazitickými nemocemi, pokud se na ně vztahují ochranná opatření používaná na státní příslušníky hostitelského členského státu, a to pouze před uplynutím lhůty tří měsíců po příjezdu do země. Čl. 39 odst. 4 Smlouvy stanoví, že se jeho předcházející 3 odstavce nevztahují na zaměstnání ve veřejné správě (státní službě). Evropský soudní dvůr tento pojem vykládá velmi restriktivně. Uveďme si to na příkladu dvou rozhodnutí. Velmi důležitý byl rozsudek „Státní zaměstnanci“37 – podle belgického práva bylo možné vyhradit jakékoli zaměstnání ve státní službě belgickým občanům, což bylo aplikováno i na taková povolání jako železničáři, zdravotní sestry, nekvalifikovaní dělníci apod. Kritériem bylo, že šlo o státní zaměstnance. Soudní dvůr došel k závěru, že musí jít o takové pracovní místo, které je přímo nebo nepřímo spojeno s výkonem veřejné moci, a osoba na tomto místě musí vykonávat funkce, jejichž účelem je ochránit veřejný zájem státu nebo jiného veřejného orgánu, a které proto vyžadují zvláštní vztah věrnosti ke státu, jejímž základem je státoobčanský svazek.38 V případu ve věci Sotgiu39 došel Soud k závěru, že pokud se stát rozhodne zamezit možnosti pracovat osobám z jiných členských států ve státní správě, pak je oprávněn to udělat. Ale jakmile to už jednou povolí, nemůže pak dále tyto pracovníky diskriminovat v oblasti mzdových či jiných pracovních podmínek.
2.8.
Uznávání kvalifikace
Významnou překážkou volného pohybu osob mohou být rozdílně stanovené požadavky na odbornou kvalifikaci pro výkon určitých činností v různých členských státech. Smlouva proto obsahuje v čl. 47 právní základ pro přijetí sekundárních předpisů, za účelem usnadnění zahajování a provozování činností, upravujících vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci.
36
Úmluvě OSN o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989. Commission v. Belgium (C-149/79); dále také Commission v. Greece (C-290/94), Commission v. Luxembourgh (C-473/93) 38 Viz. také rozhodnutí ve věci Lawrie-Blum (C-66/85). 39 Sotgiu (152/73). 37
13
Uznávání kvalifikace je tématem rozsáhlým, nicméně v této v práci se jím budeme zabývat velice stručně. 40 Pokud jeden členský stát vyžaduje pro výkon určité činnosti na svém území absolvování studia v určité délce a určitého zaměření, a druhý členský stát pro výkon stejné činnosti vyžaduje absolvování studia jiného zaměření nebo jiné délky, je znemožněna vzájemná migrace osob, které dané činnosti provozují. Tento problém lze podle komunitárního práva řešit dvěma způsoby. Členské státy mohou sjednotit kvalifikační požadavky pro výkon ekonomických činností, které spadají do okruhu vztahů upravených Smlouvou. Proto Smlouva předpokládá ve druhé větě čl. 47 odst. 2 přijetí sekundárních právních předpisů měnících v členských státech dosavadní podmínky pro zahájení povolání. Tato opatření musí být přijata Radou jednomyslně.41 Za druhé mohou být kvalifikační předpoklady pro výkon určitých činností vzájemně koordinovány. Právní základ pro tyto předpisy nalezneme v čl. 47 odst. 1 a v první a třetí větě odstavce 2. V tomto případě postačí k přijetí kvalifikovaná většina. Členské státy mají podle čl. 10 ES povinnost učinit veškerá vhodná, obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smlouvy o založení ES nebo z rozhodnutí orgánů Společenství. Členské státy usnadňují Společenství plnění jeho poslání a musí se proto zdržet jakéhokoli opatření, jež by mohlo ohrozit dosažení cílů této smlouvy. Z toho vyplývá, že i když členské státy mohou v rámci své pravomoci stanovit podmínky týkající se odborné kvalifikace pro zahájení a výkon odborné činnosti na svém území a vyžadovat jako doklad o této odborné kvalifikaci určené diplomy, či jiná osvědčení, musí při výkonu této pravomoci zároveň dodržovat zákaz (přímé i nepřímé) diskriminace, řídit se zásadou proporcionality a respektovat základní svobody volného pohybu ve Společenství.42 Systém uznávání kvalifikace se vztahuje pouze na výkon tzv. regulované (odborné) činnosti, jejíž výkon je podmíněn získáním nějaké kvalifikace. Obecný systém uznávání kvalifikace je tvořen směrnicí Rady 89/48/EHS o obecném systému uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy, ve znění směrnice 2001/19 EHS, směrnicí Rady 92/51/EHS 40
Více informací lze najít v následujících pramenech: Apap, J. a kol., Freedom of Movement of Persons, A practitioner´s handbook, Hague: Kluwer Law International, 2002, pg. 74-88, Štefko, M., Uznávání kvalifikace v rámci zemí EU. Právo a zaměstnání, 2005, č. 4, s. 6-14 a v pramenech citovaných dále v textu. 41 Mezi sekundární předpisy přijaté na základě tohoto ustanovení řadíme především tzv. sektorové koordinační směrnice, jejichž společným rysem je harmonizace minimálního obsahu studia, která umožňuje prakticky automatické vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a dokladů o vzdělání . Příklady některých z nich budou uvedeny níže. 42 Hradil, J. Volný pohyb osob a uznávání odborné kvalifikace v primárním právu Evropského společenství [citováno 2. června 2007]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/eu/budouci-system-uznavani-odbornychkvalifikaci-1.
14
ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48/EHS, ve znění směrnice 95/43/ES, směrnice 97/38/ES, směrnice 2000/05/ES, ve znění směrnice 2001/19/ES a směrnice 2004/108/ES, směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/42/ES, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatření a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci. Pro určitá povolání, jako je advokát,43 architekt,44 lékař,45 lékárník porodní asistentka, veterinární lékař, všeobecná zdravotní sestra a zubní lékař existuje zvláštní právní úprava. Jedná se o tzv. sektorové směrnice. Jejich společným rysem je harmonizace minimálních požadavků na odbornou kvalifikaci určitých profesí. Dne 30. září 2005 byla publikována v Úředním věstníku Evropské unie směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, která nabyla platnosti dvacátým dnem po zveřejnění. Z článku 63 směrnice vyplývá, že členské státy Evropské unie musí ve lhůtě dvou let od vstupu této směrnice v platnost uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí 2005/36/ES, tzn. implementovat ji do národní právní úpravy. Smyslem směrnice je především zjednodušení stávajícího systému uznávání odborných kvalifikací (úprava v jedné směrnici). Směrnice konsoliduje 3 směrnice obecného systému vzájemného uznávání odborných kvalifikací (č. 89/48/EHS, č. 92/51/EHS a č. 99/42/ES) a sektorové směrnice pro výkon povolání lékaře, zubního lékaře, veterinárního lékaře, farmaceuta, všeobecné sestry, porodní asistentky a architekta, včetně novelizujících směrnic. V celkovém počtu se jedná o patnáct směrnic. Zachovány zůstávají hlavní mechanismy vzájemného uznávání odborných kvalifikací stanovené ve směrnici č. 89/48/EHS a č. 92/51/EHS, došlo jen k několika jejich nepatrným úpravám. Mimo těchto nepatrných změn stávajících mechanismů zavádí však směrnice i několik zcela nových instrumentů.46
43
Směrnice Rady 77/249/EHS o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů, v platném znění, dále směrnice Rady 98/5/ES o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace, v platném znění. 44 Směrnice Rady 85/384/EHS o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci v oboru architektury obsahující opatření k usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb. 45 Směrnici Rady 93/16/EHS ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci. 46 Více informací na http://www.msmt.cz/eu/budouci-system-uznavani-odbornych-kvalifikaci-1.
15
V České republice je tato problematika upravena zákonem č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů účinný od 1. května 2004.
2.9.
EURES
Ještě než přejdeme k sociálním aspektům volného pohybu a problematice přechodných opatření, která byla zavedena vůči nově přistoupivším státům původní evropskou „patnáctkou“, je potřeba se zmínit o síti EURES,47 jejímž základním posláním je usnadňovat mezinárodní mobilitu pracovních sil. EURES, neboli European Employment Services (Evropské služby zaměstnanosti) je systém spolupráce mezi službami zaměstnanosti členských států a Komisí. Posláním je výměna informací o poptávce a nabídce na pracovních trzích v zemích Evropské unie, o situaci a vývojových trendech na těchto trzích i o životních a pracovních podmínkách v jednotlivých členských státech. Cílem je podepřít mobilitu pracovní síly na evropském trhu práce tím, že poskytuje služby užitečné pracovníkům, uchazečům a zájemcům o práci, i zaměstnavatelům, respektive všem občanům, kteří mají zájem využívat svého práva volného pohybu v rámci EU. Jedná se o občany všech 27 členských zemí Evropské unie, dále Norska, Islandu a Lichtenštejnska, které jsou součástí Evropského hospodářského prostoru (dále jen EEA48). Dohodu o účasti v síti EURES má i Švýcarsko.49 EURES vychází z těchto právních základů: článek 40 Smlouvy, nařízení č. 1612/68, usnesení č. 93/569/EHS zřizující EURES a rozhodnutí Komise ze dne 23. prosince č. 2003/8/ES, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 1612/68, pokud jde o vyřizování nabídek volných pracovních míst a žádostí o zaměstnání. Poskytování všech služeb EURES je umožněno dvěma základními cestami: na jedné straně to jsou databáze zveřejněné na EURES – evropském portálu pracovní mobility,50 na straně druhé to jsou informační a poradenské služby nabízené EURES poradci a kontaktními pracovníky EURES působícími v jednotlivých členských zemích.51 Nalezneme zde především databázi volných pracovních míst v členských státech sítě EURES. Zájemci si dále mohou zadat svůj profesní životopis do databáze životopisů, která je
47
České webové stránky EURES: http://portal.mpsv.cz/eures/sit_eures. European Economic Area. 49 Švýcarští státní příslušníci mají od 1.6.2002 podobná práva jako příslušníci států EEA, a to na základě bilaterální smlouvy mezi Švýcarskem a EU o volném pohybu osob ze dne 22.5.2002. 50 http://europa.eu.int/eures/ 51 Seznam EURES poradců a kontaktních osob úřadů práce lze naleznout na http://portal.mpsv.cz/eures/kontakty. 48
16
přístupná registrovaným zaměstnavatelům ve všech členských zemích, kteří mají zájem o žadatele z jiných států EU/EHP + Švýcarska. Velmi užitečným zdrojem informací je databáze životních a pracovních podmínek v jednotlivých zemích. Každý členský stát zde uvádí veškeré potřebné informace, které zájemci o zaměstnání v jiném státě umožní orientaci ve všech oblastech souvisejících s přesunem do jiné země, s prací a životem v ní, a další užitečné informace a odkazy. Pro lepší orientaci na pracovním trhu jednotlivých zemí slouží databáze informací o situaci na místních trzích práce, kde je možné naleznout údaje o situaci na trhu práce až do úrovně jednotlivých regionů členských států a seznam místně nejžádanějších profesí, stejně jako seznam nejhůře uplatnitelných povolání. K dispozici je i stručná charakteristika přechodných opatření zavedených vůči novým členským státům.
17
3. Sociální aspekty volného pohybu pracovníků Uplatnění volného pohybu pracovních sil má závažné sociální dopady. Na počátku Evropského společenství byl předmětem zájmu ekonomický rozvoj. V zájmu udržení ekonomické stability a zachování volného pohybu osob, jako jedné ze stěžejních zásad, na kterých byla Evropská společenství postavena, se členské státy zavázaly zajistit volný pohyb pracovních sil tak, aby nedocházelo k jejich sociální či pracovní diskriminaci v důsledku migrace, což znamenalo postupné slaďování a zlepšování životních a pracovních podmínek, aby bylo vytvořeno srovnatelné prostředí pro volný pohyb pracovníků. Hlavním motivem takovéto dohody byla podpora výkonu ekonomiky prostřednictvím podpory produktivity práce. Na druhou stranu, členské státy se od počátku obávaly (a jejich obavy přetrvávají do současnosti, viz. kapitola o Velké Británii), že migrující pracovníci budou přítěží pro jejich sociální systémy, proto si také poměrně dlouhou dobu ponechávaly výlučnou pravomoc rozhodovat o své sociální politice zcela samostatně. I přesto, že Evropská společenství byla původně zřízena jako ekonomická sdružení států, byla založena na respektování lidských práv a základních svobod.52 Neměla sice vlastní sociální cíle, respektovala však dokumenty Rady Evropy o lidských právech - Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a Evropskou sociální chartu (1961).53 Evropská společenství od svého počátku upravovala vlastními právními normami jen ty sociální otázky, které bezprostředně souvisely s volným pohybem pracovníků uvnitř Evropských společenství. Ideální migrující pracovník by byl inteligentní, zdravý mladý muž kolem dvaceti let, s jazykovými znalosti hostitelského státu, vzdělaný s finančními rezervami. Sdílel by demokratické přesvědčení, měl čistý výpis z rejstříku trestů, jeho cílem by bylo mít děti bez toho, aby odešel do důchodu.54 Tento profil však zřídka koresponduje s realitou.
52
K sociální politice EU a jejím vývoji více Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 284 s. 53 K oběma dokumentům se v 80. letech přihlásila. 54 Hailbronner, K., Immigration and Asylum Law and Policy of the European Union. Hague: Kluwer Law International, 2000, s. 568.
18
3.1.
Koordinační nařízení
Sociální systémy států EU jsou značně odlišné.55 Řídí se různými principy a mají také rozdílné institucionální uspořádání. Cílem EU proto není harmonizace práva sociálního zabezpečení, ale jeho vzájemná koordinace. Základním pravidlem pro sociální zabezpečení osob migrujících v rámci EU je rovnost nakládání, což v praxi znamená, že není dovoleno odmítnout nároky migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků na sociální dávky jen proto, že jsou občany jiného členského státu EU. Na druhou stranu toto v praxi samo o sobě neznamená automaticky nárok na určitou dávku, neboť každý sociální systém bude vždy stanovovat podmínky pro přístup k těmto dávkám. Členské státy EU by měly respektovat právo Společenství, v tomto případě tzv. Koordinační nařízení Rady, která jsou nadřazena právu vnitrostátnímu a také mezistátním bilaterálním dohodám o sociálním zabezpečení. Nařízení se aplikují přímo a nevyžadují inkorporaci do vnitrostátního právního řádu. Stávající platné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení sice nepozbudou platnosti, ale aplikovat se budou pouze ta ustanovení, která nejsou v rozporu s Koordinačními nařízeními a nebo ta ustanovení, jejichž věcný nebo osobní rozsah přesahuje Koordinační nařízení.56 Rovnost v přístupu k dávkám zaručují následující koordinační předpisy Evropského Společenství – Nařízení Rady (EEC) č. 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství přijaté na základě článku 42 Smlouvy (dále jen nařízení č. 1408/71) a Nařízení Rady (EEC) č. 574/72, stanovující postup provádění Nařízení (EEC) 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Zapomenout nesmíme ani, na již zmíněné, Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68., o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, které zakládá právo státních příslušníků členských států na přístup k zaměstnání a jeho výkon na území jiného členského státu na základě stejných podmínek, jaké mají vlastní státní příslušníci tohoto státu. O nařízení č. 1612/68 bylo pojednáno už dříve. V této souvislosti ale nutno připomenout ustanovení, které stanovuje, že pracovník, který je státním příslušníkem členského státu, požívá stejné sociální výhody jako tuzemští pracovníci.57 Sociální práva dle článku 7 mají i rodinní příslušníci těchto pracovníků, ať mají či nemají státní příslušnost
55
Srovnej Gola, P., Evropské sociální systémy a nezaměstnanost v Evropské unii. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, č. 3, s. 11-18. 56 Bauer, J., Vopatová, G., Zákony, mezinárodní smlouvy a nařízení EU v oblasti sociálního zabezpečení. Právo a zaměstnání, 2004, č. 4, s. 16-21. 57 Čl. 7.
19
některého z členských států Evropské unie.58 Je zřejmé, že možnost získat sociální výhody se vztahuje na výkon výdělečné činnosti a že systém nařízení a slova jeho ustanovení nezajišťují obecně rovné zacházení v otázce přístupu k sociálním výhodám. Evropský soudní dvůr nicméně toto ustanovení59 interpretoval široce pomocí výkladu sociálních výhod jako výhod, které jsou obecně udělovány národnímu pracovníkovi zejména kvůli jeho objektivnímu statusu pracovníka nebo na základě pouhého faktu jeho pobytu na národním území, a rozšířením tohoto na pracovníka, který je příslušníkem jiného členského státu, aby byla usnadněna jeho mobilita v rámci Společenství.60 Důkazem široké soudní interpretace je i závěr, že ustanovení Smlouvy o volném pohybu pracovníků se vztahuje i na pracovníky, kteří jsou sice částečně závislí na sociálním systému, nicméně vykonávají opravdovou a efektivní ekonomickou aktivitu, která není pouze okrajová a pomocná.61 Tento vývoj byl nakonec členskými státy akceptován, zejména proto, že se původní znepokojení, že migrující pracovníci budou břemeny pro jejich sociální systémy, ukázalo jako nepodložené. K tomu dopomohly i další ze závěrů Soudního dvora. Ten sice došel k závěru, že určitá práva spojena s volným pohybem jsou přiznána i tomu, kdo si práci teprve hledá,62 ve věci Lebon63 však byla nastolena otázka, jestli se na tyto osoby bude aplikovat také právo na volné zacházení ve spojení se sociálními a daňovými výhodami ve článku 7 nařízení č. 1612/68.64 Soud došel k závěru, že lidé hledající si práci mají právo na rovné zacházení pouze co se týče přístupu k zaměstnání,65 nikoli v otázce přístupu k sociálním výhodám. Následovně, v rozsudku ve věci Antonissen66 usoudil, že i tato omezená práva jim náleží jen po určitou dostatečnou dobu šesti měsíců, na druhou stranu však nemohou být nuceni opustit území daného členského státu, pokud prokáží, že v hledání zaměstnání pokračují a mají skutečnou naději, že budou zaměstnáni. Jak se ale ukázalo později, nejednoznačnosti judikatury ovlivněné institutem evropského občanství neunikla ani otázka přístupu lidí hledajících si práci k sociálním výhodám v hostitelském státu.67 Tímto tématem se bude zabývat jedna z následujících kapitol. Nutno ještě ale zmínit článek 69 nařízení č. 1408/71 vztahující se právě na nezaměstnané osoby, které odcházejí hledat práci do jiného členského státu. Podle tohoto článku mají tyto osoby nárok na dávky v nezaměstnanosti, které jim na účet státu, ze kterého 58
Deak (C-94/84), Castelli (261/83), Christini (C-32/75). Vedle široké interpretace pojmu „pracovník“ – viz. kapitola o volném pohybu pracovních sil. 60 Even (207/78). 61 O´Flynn (C-237/94). 62 Royer (48/75). 63 Lebon (316/85). 64 Antonissen (C-292/89). 65 Čl. 39 Smlouvy, čl. 2 a 5 nařízení 1612/68. 66 Lebon (316/85) 67 Oosterom-Staples, H., Case C-138/02, Brian Francis Collins v. Secretary of State for Work and Pensions, Judgment of 23 March 2004, Full Court. Common Market Law Review, 2005, Vol. 42, Issue 1, 205-223. 59
20
odcházejí a kde jsou registrovaní jako nezaměstnaní, po dobu maximálně tří měsíců vyplácí instituce státu, kde si práci hledají. Nařízení č. 1612/68 samo o sobě nevytváří sociální zázemí pro migrující osoby, proto bylo přijato již zmíněné nařízení č. 1408/71 doplněné o nařízení č. 574/72, stanovící postup provádění nařízení 1408/71, kterým jsou stanoveny podmínky pro přiznávání nároků ze sociálního zabezpečení občanům pracujícím v jiném členském státě, než kterého jsou občany. Přijetí tohoto nařízení znamenalo provedení čl. 51 Smlouvy, který zaručoval volný pohyb pracovních sil a zabezpečení jejich rovného postavení co se týče nároků ze sociálního zabezpečení. Účelem tohoto nařízení je tedy zajistit, aby migrující osoby neztratili z důvodu migrace svá sociální práva a aby tím nebyly v méně výhodném postavení než osoby, které práva usadit se v jiném členském státě nevyužívají.68 K zabezpečení tohoto cíle bylo potřeba sladit sociální systémy všech členských států tak, aby nedocházelo k diskriminaci pracovníků v oblasti sociálního zabezpečení z důvodu státní příslušnosti. Za prostředek takového sladění sociálních systémů členských států, jak už bylo napsáno, byla zvolena koordinace. Koordinace národních systémů předpokládaná nařízením č. 1408/71 je postavena na čtyřech základních principech: 1. aplikace právního řádu jediného státu (toho, v němž jedinec pracuje) 2. rovné zacházení (s pracovníky z jiných členských států jako s vlastními pracovníky) 3. zachování práv během jejich nabývání (sčítání dob pojištění) 4. zachování nabytých práv (výplata dávek do ciziny) Kromě toho, že sociální zabezpečení spočívá na těchto čtyřech zásadách,69 obsahuje také velký počet ustanovení, která přihlížejí k četným zvláštním charakteristikám legislativy některých členských států.70 Přihlédnuto je též ke konkrétním potřebám jistých kategorií osob z hlediska koordinace, např. v kapitolách věnovaných nemoci a mateřství a nezaměstnanosti jsou zvláštní ustanovení platná pro příhraniční a sezónní pracovníky. Článek 4 do věcného rozsahu nařízení taxativním výčtem zahrnuje dávky v nemoci a ve zdraví, dávky v invaliditě, dávky ve stáří, dávky pozůstalým, dávky při pracovních úrazech a nemocích z povolání, pohřebné, dávky v nezaměstnanosti a rodinné dávky. Vztahuje se na všechny obecné a zvláštní systémy sociálního zabezpečení, ať již jsou příspěvkové nebo nepříspěvkové. Výjimku však tvoří nepříspěvkové systémy uvedené v příloze II k nařízení, 68
Pinna (C-41/84). Jednotlivé zásady budou popsány níže. 70 Příloha VI k nařízení č. 1408/71, zvláštní postupy pro provádění právních předpisů některých členských států. 69
21
jejichž platnost je omezena na část území státu – dávky zaměřené na zvláštní problém existující v určitém členském státě, např. řešení chudoby či řešení situace zdravotně postiženým.71 Nařízení se dále nevztahuje na sociální pomoc a lékařskou péči ani na systémy dávek pro oběti války. Otázkou věcného rozsahu nařízení č. 1408/71 se Soudní dvůr zabýval mnohokrát. Judikatura ve které se obvykle řeší, zda určitá dávka spadá či nespadá do věcného rozsahu na řízení je bohatá. Za všechny případy možno uvést pár příkladů. Rozsudek C-215/90 ve věci Twomey se posuzoval případ britské státní příslušnice bydlící nejprve Británii, která se později odstěhovala do Irska a tam onemocněla. Británie jí odmítla vyplatit nemocenské dávky, protože odešla do jiného členského státu. Soudní dvůr ale uvedl, že osoba zůstává kryta právem kompetentního státu, dokud nezačne být aktivní v jiném státě. Ve věci Humer72 se řešil případ, ve kterém Rakousko nepřiznalo dávku ze systému sociálního zabezpečení jednomu z rodičů žádajícímu o tuto dávku proto, že druhý rodič a dítě měli pobyt v jiném členském státě. Soud posoudil příslušný rakouský zákon, na základě kterého příslušné rakouské orgány rozhodovaly, za neslučitelný a v rozporu s články 73 a 74 nařízení č. 1408/71, které u rodinných dávek přikazují nahlížet na rodinné příslušníky, kteří mají bydliště v jiném členském státě, stejně, jako by měli bydliště na jeho území.
3.1.1. Aplikace právního řádu jediného státu Podle článku 13 nařízení č. 1408/71 pracovník, který využije svého práva na volný pohyb, podléhá v každém okamžiku pouze právním předpisům jediného členského státu, přičemž je pravidlem, že je to legislativa země, ve které pracuje, a to bez ohledu na místo jeho trvalého pobytu. Ustanovení příslušných právních předpisů obsahující omezení určitých práv či povinností na osoby bydlící na daném území se v případě migrujících pracovníků nepoužijí. Předchází se tak situaci, kdy by daná osoba mohla být pojištěna ve dvou členských státech, anebo by naopak nebyla pojištěna vůbec v žádném členském státě. V jednotlivých členských zemích používají různá kritéria, kdy je člověk pojištěn. Například ve státě A je pojištěna každá osoba, která má v tomto státě trvalé bydliště, zatímco ve státě B je to každý, kdo tam pracuje. Kdyby neexistovala koordinace, mohlo by uplatňování různých kritérií pro pojištění vyplývající ze systémů sociálního zabezpečení vést ke kolizi zákonů. Negativní kolize zákonů (nebýt pojištěn v žádném členském státě) by pak nastala tehdy, když by pracovník sídlil ve státě B, avšak pracoval ve státě A. Za jiných 71
Snares (20/96), Patridge (297/1996) (v obou případech Evropský soudní dvůr vyloučil dávku z rozsahu nařízení 1408/71, což činí spíše výjimečně). 72 Humer (C-255/1999).
22
okolností může dojít k pozitivní kolizi zákonů, kdy je příslušná osoba zároveň pojištěna ve dvou členských státech. Jestliže pracovník sídlí v A, ale pracuje v B, byl by pojištěn jak v A (kde má trvalé bydliště) tak i v B (kde pracuje). Oba typy kolize jsou nebezpečné a nežádoucí a ohrožují volný pohyb pracovních sil. Pravidla obsažená v nařízení č. 1408/71 jsou tedy určena k zajištění bezproblémového pohybu pracovní síly a mimo jiné k zajištění rovnosti nakládání mezi občany. Na základě principu lex loci laboris73 podléhají všichni zaměstnanci pracující v daném podniku stejným pravidlům sociálního zabezpečení. Zaměstnavatelé tím nejsou motivováni k najímání zahraniční pracovní síly, se kterou by byly spojeny nižší sociální výdaje, je to tedy také jedna z cest prevence sociálního dumpingu,74 kterému se státy snaží bránit.75 Teprve v případech, kdy princip lex loci laboris nevede k určení jediného státu (například když pracovník pracuje v několika státech), použije se princip státu bydliště (lex loci domicilii), případně princip státu sídla zaměstnavatele. Nařízení č. 1408/71 se ve svém textu snaží postihnout všechny varianty migrace, včetně různého druhu souběžných činností v různých členských státech a jiných netypických případů.76 Avšak ve vztahu s uvedenou základní zásadou práva místa výkonu práce existuje řada jejích derogací. Nejznámější se vztahuje na pracovníky přidělené do zahraničí. Zaměstnaná osoba normálně pracující pro společnost se sídlem v členském státě X, která je však dočasně přeložena do členského státu Y, aby tam pro tutéž společnost vykonala práci, nadále podléhá legislativě (na dobu do jednoho roku s možností prodloužení o další rok, přičemž toto prodloužení je podmíněno souhlasem příslušného úřadu) členského státu X. U institutu vysílání je nutné zmínit, že jde o politicky velice citlivou otázku. Tím, že umožňuje setrvání v původním sociálním systému, je pro zaměstnavatele zajímavý především v tom případě, kdy jsou v tomto státě příspěvky na sociální zabezpečení nižší než ve státě výkonu práce. Vysílací zaměstnavatel tak na rozdíl od domácích zaměstnavatelů může své služby poskytovat levněji, což vede k obavám ze sociálního dumpingu.77 Další výjimky platí například pro státní úředníky, kteří podléhají právním předpisům členského státu, kterému je podřízen úřad, který je zaměstnává, či pro posádku námořních lodí, jež je podřízena legislativě státu, pod jehož vlajkou daná loď pluje. Toto plně platí jak pro odvádění příspěvků (placení pojistného), tak pro čerpání dávek.
73
Právo místa výkonu práce. Získávání výhod v obchodní soutěži na základě záměrně nízké a tedy i levné sociální ochrany pracovníků. 75 Pikorová, G., Princip jediného pojištění migrujících osob. Právo a zaměstnání, 2005, č. 2, s. 16. 76 Tamtéž s. 15; čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71. 77 Tamtéž s. 17. 74
23
3.1.2. Rovné zacházení Jak už bylo mnohokrát zdůrazněno, jedním ze základních principů Smlouvy je zákaz veškeré diskriminace z důvodů státní příslušnosti.78 Ve vztahu k sociálnímu zabezpečení je tento princip výslovně znovu zopakován v článku 3 nařízení č. 1408/71, který stanoví, že osoby mající bydliště na území jednoho z členských států, na které se vztahují ustanovení tohoto nařízení, mají stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu. Členské státy tudíž musí zacházet s migrujícími pracovníky při přiznávání sociálních dávek stejným způsobem jako s vlastními občany. To, že Soudní dvůr, který princip rovného zacházení několikrát interpretoval, vzal v potaz i diskriminaci
nepřímou, velmi přispělo k posílení efektivity volného pohybu
pracovníků.
3.1.3. Zachování práv během jejich nabývání (sčítání dob pojištění) Aby měla osoba nárok na některé dávky sociálního zabezpečení, musí před tím platit příspěvky, nebo po konkrétně stanovenou dobu pracovat, či sídlit v příslušné zemi. Předepsané období se ale liší stát od státu. Pokud ovšem pojištěnec stráví část svého pracovního života v jednom a část v jiném členském státě, mohl by se, kdyby tato oblast nebyla regulována předpisy Společenství, dostat do velmi nevýhodné situace, kdy by nesplnil předepsanou dobu pro nárok na dávku ani v jedné z těchto zemí. Proto komunitární právo využívá princip sčítání dob pojištění. Nařízení 1408/71 zakotvuje režim, ve kterém je pro získání nároku na dávky potřeba, tam kde to připadá v úvahu, přihlédnout i k dobám pojištění získaným v jiných členských státech. V nařízení se toto sčítání vztahuje na různé druhy dávek.79 Tak například migrující pracovník, který ukončí doby pojištění ve více než jednom členském státě, dostane penzi i tehdy, jestliže ukončené doby pojištění samy dle zákonů jednoho státu nárok na důchod nezakládají. Ukažme si to na příkladu pracovníka, který ukončil tři roky pojištění v členském státě A a tři v členském státě B. Podle zákona státu A je minimální doba pojištění 15 let, minimum ve státě B je 5 let. Z hlediska ustanovení předpisu týkajícího se sdružování dob pojištění, souhrn šesti let bude odpovídat podmínkám zákona státu B, kdežto v prvním státě nárok na důchod mít nebude.
78 79
Čl. 12. Nemoc a mateřství – čl. 18, invalidita – čl. 38, starobní, vdovské a sirotčí důchody – čl. 45, pohřebné – čl. 64, příspěvek v nezaměstnanosti – čl. 67 a rodinné dávky a přídavky – čl. 72.
24
3.1.4. Zachování nabytých práv (výplata dávek do ciziny) Podle Koordinačních nařízení se státy vzdávají všech doložek vyžadujících trvalý pobyt pro poskytování dávek. Podřizování výplaty dávek podmínce trvalého bydliště by tvořilo překážku pro vývoz dávek, což by stavělo do nevýhodného postavení migrující pracovníky, kteří nabyli práva na dávku v jednom státě a z jakéhokoli důvodu odešli ať už do země svého původu, či do dalšího jiného členského státu. Bez koordinace by o svá nabytá práva přišli. Podle nařízení č. 1408/7180 tedy invalidní, starobní, vdovské a sirotčí důchody a důchody vyplývající z pracovních úrazů a nemocí z povolání, kterých bylo nabyto dle zákonů členského státu, musí být příslušné osobě vypláceny, a to i tehdy, jestliže tato sídlí v jiném členském státě. Dle názoru Soudního dvora tento princip znamená nejen to, že již není přijatelné, aby vyplácení penze již nabyté podléhalo podmínce trvalého bydliště, ale i to, že jednotlivci není možné upřít nárok na penzi jen proto, že sídlí v jiném členském státě. Soudní dvůr tak zvrátil doložky vyžadující trvalý pobyt nejen pro přiznání penze, ale i doložky vyžadující trvalý pobyt pro vyplácení penze již nabyté.
3.2.
Evropské občanství a přístup k sociálním výhodám
Institut evropského občanství je zcela mimořádným jevem. Tento zvláštní institut evokuje myšlenku jednoty a rovnosti evropských občanů a představu existence výhod, a to i výhod sociálních, pro toho, kdo je občanem Unie. Ze Smlouvy vyplývá, že evropským občanem je každý občan členského státu Unie a že každý tento občan má nárok na požívání spektra určitých výhod. Evropské společenství bylo od počátku založeno na rozdílu ekonomicky aktivních a ekonomicky neaktivních osob. Přesvědčivé spojení mezi evropským občanstvím a sociální péčí ekonomicky neaktivních osob ale chybí. To by mohlo být zhojeno tím, že přístup k sociálním výhodám bude považován za nedílnou součást volného pohybu.81 Avšak odstavec 1 článku 18 Smlouvy říká: „ Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v předpisech přijatých k jejímu provedení.“ A právě sekundární právo výslovně vyloučilo zmíněnou myšlenku tím, že založilo podmínku soběstačnosti. Na druhou stranu, judikatura Soudního dvora v této otázce je také rozporuplná. Soud ujasnil, že Evropské občanství slouží jako instrument k překlenutí rozdílu mezi ekonomicky 80 81
Čl. 10. Hailbronner, K., Union citizenship and access to social benefits, Common Market Law Review, October 2005, Volume 42, No. 5, pg. 1245-1267.
25
aktivními a ekonomicky neaktivními osobami. Vůbec poprvé použil Evropské občanství ve známém případě ve věci Sala,82 aby obešel určitá omezení týkající se přístupu k sociálním výhodám vyplývajících ze sekundárního práva, přestože, jak už bylo zmíněno, tato omezení byla uznána článkem 18 Smlouvy. Paní Sala byla španělská občanka, která pracovala a bydlela nějaký čas v Německu. Práci následně ztratila a stala se závislou na systému sociální péče. Poté požádala o příspěvek na výchovu dítěte, které se jí narodilo. Až do tohoto rozhodnutí bylo požadováno, aby jedinec byl považován za pracovníka nebo zaměstnance. Soud upustil od své předchozí judikatury a rozhodl, že občan EU může spoléhat na ustanovení o rovném zacházení s ohledem na všechny sociální výhody spadající pod rozsah Smlouvy. Proto pouhý fakt, že paní Sala legálně pobývala na území Německa, ji opravňoval k přístupu k danému příspěvku. Podle Castra Oliveira83 by však tento judikát neměl být ani podceňován ani přeceňován, neboť fakta daného případu byla velice specifická. A co je důležité, Soudní dvůr neodvodil z evropského občanství nová práva na pobyt, ale vycházel právě z toho, že paní Sala v Německu již legálně pobývala. Nicméně, v souvislosti s tímto judikátem se nabízí otázka, jestli, od tohoto rozhodnutí, všechny sociální výhody určené pro migrující pracovníky pobývající v hostitelském státě mohou být nárokovány i dalšími občany Unie, kteří své právo pobytu odvozují od některé ze tří směrnic zaručujících právo pobytu pro studenty, důchodce a „další“ osoby.84 I v řadě dalších případů soud značně rozšířil svoji judikaturu vedoucí mnohé komentátory k závěrům, že neaktivní migrující občané mají právo požadovat sociální výhody v hostitelském státě za stejných podmínek jako jeho státní příslušníci.85 Ve všech případech je odůvodnění soudu stejné, a to, že evropské občanství určuje základní status občanů členských zemí EU umožňující těm, kteří se nacházejí ve stejné situaci, požívat stejné zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost. Občanství má tak vyplnit mezery v sekundárním právu, nebo v praxi Soudního dvora.86 Soudní dvůr se těmito otázkami zabýval a potvrdil v těchto případech přímý účinek článku 18 Smlouvy.
82
Sala (C-85/96). Oliveira, C., Workers and other persons: step-by-step from movement to citizenship – case law 1995-2001. Common Market Law Review, 2002, Vol. 39, Issue 1, pp. 80. 84 Směrnice 90/364, směrnice 90/365 a směrnice 90/366. 85 Např. Baumbast (C-413/99), Grzelczyk (C-184/99), Bidar (C-209/03), Trojani (C-456/02), Collins (C-138/02); vývoj judikatury týkající se volného pohybu a občanství Unie: Oliveira, C., Workers and other persons: stepby-step from movement to citizenship – case law 1995-2001. Common Market Law Review, 2002, Vol. 39, Issue 1, 77-127. 86 Reich, N., The Constitutional Relevance of Citizenship and Free Movement in an Enlarged Union, European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, 675-698. 83
26
Judikát Sala by tudíž neměl být považován za izolovanou výjimku, ale za zavedené pravidlo.87 Nicméně toto právo není neomezené. Soudní dvůr zároveň akceptoval požadavek všech tří směrnic, tedy to, že veřejné finance nesmí být nesmyslně zatěžovány neaktivními občany, jako tolerované omezení práva na rovné zacházení v oblasti sociální pomoci. Další omezení můžou být uloženy za účelem zjištění, jestli existuje významné spojení mezi žadatelem o dávku a státem, respektive jeho pracovním trhem. V rozsudku Collins Soudní dvůr stanovil, že občané hledající si práci, nejsou oprávněni k žádným dávkám, pokud neprokáží skutečný vztah k danému státu a jeho pracovnímu trhu, neprokáží rozumnou dobu legálního pobytu a fakt, že si po nějaký čas opravdu hledají práci. Ve věci Grzelczyk zase prohlásil, že student, který se sám o sebe staral po dobu tří let a potom se přihlásil o dávky sociální pomoci, neboť se připravoval na závěrečné zkoušky a absolvoval povinnou neplacenou stáž, tím, že mu byla sociální pomoc odmítnuta, byl vystaven přímé diskriminaci podle článku 12 Smlouvy. Soudní dvůr jistým způsobem svým přístupem zasáhl do suverenity členských států v oblasti sociálního zabezpečení, v oblasti, kde Evropské společenství nemá kompetence. Nicméně to byly členské státy, kdo rozhodl o zavedení evropském občanství a tudíž by měli respektovat i důsledky svého rozhodnutí.88 I když můžeme v rozhodnutích Evropského soudního dvora pozorovat tendence interpretovat sekundární právo proti jeho znění a účelu, podle Hailbronnera89 tato judikatura může být považována za odvážný krok k vytvoření skutečného občanství Unie cestou sociální integrace všech občanů Unie v jejich hostitelském státě. Nicméně práh na cestě ke skutečné sociální unii, kde by občané všech členských států byli považováni za jednu komunitu založenou na vzájemné solidaritě, kde by všechny příjmy a výdaje byly sdíleny bez ohledu na národní hranice, zatím překročen nebyl.90 A v současné době, po rozšíření Evropské unie o nové členské státy a díky obavě, s tím spojené, že by migrující pracovníci mohly zneužívat systémů sociálního zabezpečení hostitelských států, je myšlenka rovného zacházení i v oblasti sociálních výhod vzdálena realitě mnohem víc, než tomu bylo před rozšířením.
87
Iliopoulou, A., Toner, H., Case C-184/99, Rudy Grzelczyk v. Centre public d’aide sociale d’OttigniesLouvain-la-Neuve, judgment of the Full Court of 20 September 2001, [2001] ECR I-6193. Common Market Law Review, 2002, Vol. 39, Issue 3, 609-620. 88 Tamtéž s. 618. 89 Hailbronner, K., Union citizenship and access to social benefits, Common Market Law Review, October 2005, Volume 42, No. 5, pg. 1245-1267. 90 Tomuschat, C., Case C-85/96, María Martínez Sala v. Freistaat Bayern, Judgment of 12 May 1998, Full Court. [1998] ECR I-2691. Common Market Law Review, 2000, Vol. 37, Issue 2.
27
Všechny kritiky a obavy ohledně tohoto vývoje by byly zažehnány, kdyby nová směrnice č. 2004/38 sledovala základní linii načrtnutou Soudním dvorem.91 Nicméně, jak Kay Hailbronner podotýká, směrnice sice převzala některé principy a výroky Soudu z výše zmíněných případů, avšak stále se ještě nevzdala základního rozdělení mezi ekonomicky aktivními a neaktivními osobami. V každém případě je vývoj v této oblasti neustále velkým legislativním otazníkem.
91
Hailbronner, K., Union citizenship and access to social benefits, Common Market Law Review, October 2005, Volume 42, No. 5, s. 1258.
28
4. Přechodná ustanovení S přistoupením nových členských států stávající země EU-15 požádaly v případě volného pohybu pracovníků o tzv. přechodná období.92 Konkrétně to znamená, že určitá pravidla, která existují v zemích EU, se po určitou dobu nebudou vztahovat na občany nových členských zemí. Jde o případy, kdy země Unie jako celek, jejich skupina nebo i jednotlivá země, reagují na obavy, které jsou rozšířeny v jejich veřejnosti. V žádném případě nejde o trvalé znevýhodnění nové členské země, či „druhořadé“ postavení jejích občanů. Jedná se o přechodná ustanovení týkající se přesně stanoveného časového období, po jehož uplynutí se na nové členské země bude vztahovat legislativa Unie v plném rozsahu. Občané nových členských států tak mohou vstoupit na pracovní trhy těch členských států, které uplatňují přechodná období, pouze na základě platného pracovního povolení. Jedná se o možnost členských států EU-15 i nadále regulovat přístup na své pracovní trhy prostřednictvím národní legislativy. Hlavním důvodem byla obava, že okamžité otevření pracovních trhů by zkomplikovalo situaci na národních pracovních trzích. Platilo to zejména pro země, které z hlediska své geografické polohy byly potenciálně novým přílivem pracovníků nejvíce dotčeny a historicky patří mezi tradiční imigrační země, tedy Německo, především jeho pohraniční regiony sousedící s Polskem a Českou republikou, a Rakousko. V těchto státech panovala obava, že mnozí uchazeči o práci z nových členských zemí budou ochotni pracovat i za nižší mzdu, než jaká je obvyklá v těchto zemích. Tím by byli domácí zaměstnanci z pracovního trhu vytlačováni a míra nezaměstnanosti by se zvýšila.93 Z pohledu některých pozorovatelů přechodná ustanovení představují skutečné a zbytečné překážky bránící volnému pohybu, který je spolu s principem zákazu diskriminace základem Evropského občanství.94 Toto může být ospravedlněno pouze na určitou dobu a za předem přesně stanovených podmínek, tak aby byl respektován princip proporcionality. Podle Norberta Reicha95 tomu tak ale v případě přechodných ustanovení není, přičemž argumentuje faktem, že je ponecháno pouze na uvážení členských států, jestli přijmou nějaká omezující 92
Unie trvala na přechodných obdobích ve dvou oblastech – omezení vstupu občanů nových členských zemí EU-8 na pracovní trhy států EU-15 po 1.5. 2004 a opatření týkající se postupného zapojování těchto nových členských států do společné zemědělské politiky. 93 Had, M., Stach, S., Urban, L., Česká republika v Evropské unii – členství, přínosy, výzvy. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 58-59. 94 Carrera, S., What Does Free Movement Mean in Theory and Practice in an Enlarged EU?. European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, s. 709. 95
Reich, N., The Constitutional Relevance of Citizenship and Free Movement in an Enlarged Union. European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, s. 690.
29
opatření či nikoli, nic už ale není řečeno o jejich přísnosti. Navíc ve třetí fázi, existuje-li vážné narušení pracovního trhu a nebo nebezpečí takového narušení, omezující opatření podléhají pouze oznamovací povinnosti, není vyžadováno žádné předchozí povolení, neexistuje žádná kontrola. Tudíž je pouze na daném státu rozhodnout, zda takové narušení či nebezpečí narušení existuje. Dále není řečeno, zda se tato opatření mají vztahovat na specifické situace, či na celý pracovní trh daného státu.96 Není to poprvé, kdy se zavedla přechodná období vůči „nováčkům v EU“, stejný požadavek sedmiletého přechodného období byl v i případě přístupu Portugalska a Španělska. I tehdy se členské země Evropského společenství obávaly, že pracovníci z těchto zemí zaplaví západní Evropu a stíží tak situaci na pracovních trzích. Mezi praxí z osmdesátých let a současnými omezeními vůči nový státům existují ale dva základní rozdíly. Přechodné období je sice také stanoveno na sedm let, ale je rozděleno na tři fáze.97 Další důležitou odlišností je fakt, že se nyní nejedná o závazný pokyn pro všechny členské země EU-15. Je tedy na každém členském státu, zda omezení volného pohybu skutečně zavede. Jak uvidíme dále v textu, některé země se rozhodly své pracovní trhy otevřít ke dni přistoupení nových členských států. Bylo tedy na každém členovi původní „patnáctky“, zda omezení volného pohybu skutečně zavede.
4.1.
Struktura přechodných ustanovení
Přechodná ustanovení jsou obsažena ve Smlouvě o přistoupení98 z roku 2003, respektive v Příloze č. V Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena EU, a umožňují během přechodného období, které definitivně skončí dne 30. dubna 2011, odchylky od zásad uvedených v předchozí kapitole. Stávající státy tak dostaly možnost do konce období dvou let po dni přistoupení nových členských států uplatňovat odchylně od článků 1 až 6 Nařízení (EHS) č. 1612/68, o volném pohybu 96
Totéž Adinolfi, A., Free movement and access to work of citizens of the new members states: the transitional measures. Common Market Law Review, 2005, Vol. 42, Issue 2, 469-498. 97 Viz. níže. 98 Základní částí Smlouvy o přistoupení je relativně krátká vlastní Smlouva o přistoupení 10 zemí k Evropské unii. Nedílnou součástí Smlouvy o přistoupení je Akt o přistoupení, který stanoví podmínky pouze v základním rámci. Detailní úprava je pak obsažena v 17, již ve většině případů značně rozsáhlých, přílohách k Aktu o přistoupení a dodatcích k nim a dále v 9 protokolech, na něž se Akt o přistoupení rovněž odvolává. Ke Smlouvě o přistoupení je připojen i Závěrečný akt, který shrnuje výsledek jednání předcházejících podpisu Smlouvy o přistoupení a obsahuje výčet všech smluvních dokumentů, na nichž je přistoupení k EU založeno. Příloha V se týká právě volného pohybu osob.
30
pracovníků
uvnitř
Společenství
národní
opatření
nebo
opatření,
které
vyplývají
z dvoustranných dohod, upravující přístup státních příslušníků EU-10 na jejich trhy práce. Stávající členské státy mohou tato opatření dále uplatňovat do konce období pěti let po dni přistoupení. V případě vážných narušení trhu práce nebo nebezpečí takových narušení může členský stát dále uplatňovat přechodné období do konce období sedmi let po přistoupení. Tato omezení se mohou týkat pouze migrujících pracovníků, nikoli žádné jiné kategorie občanů EU. Omezení lze uplatňovat pouze pro účely získání možnosti vstupu na trh práce a lze jimi omezovat pouze přístup k zaměstnání v konkrétním členském státě. Jakmile pracovník získá přístup na trh práce určitého členského státu, uplatňují se ve věci odměny, ostatních otázek souvisejících se zaměstnáním a přístupu k sociálním a daňovým výhodám právní předpisy Společenství o rovném zacházení.99 Jinými slovy, mezi legálně zaměstnanými pracovníky není dovolena žádná diskriminace na základě státní příslušnosti bez ohledu na to, zda zaměstnanci pocházejí z členských států EU-15 či z členských států EU-10. Přechodné období se podle vzorce „2 + 3 + 2“ dělí na tři různé fáze. V každé z těchto fází platí jiné podmínky. Základní struktura přechodných opatření, jak vychází z ustanovení v příloze V k Aktu o přistoupení, je následující: •
Staré členské státy uplatňují národní opatření po dobu 2 let po přistoupení, zároveň se mohou rozhodnout pro liberalizaci přístupu na své trhy práce po přistoupení.
•
Před vypršením dvouletého období po přistoupení Rada situaci přezkoumá na základě zprávy Komise.
•
Staré členské státy poté musí oznámit Komisi, zda přechodná opatření zruší a budou uplatňovat právo Společenství, nebo zda budou pokračovat v uplatňování přechodných ustanovení po další 3 roky.
•
Na žádost jakéhokoli členského státu se může uskutečnit ještě jedno přezkoumání, přičemž se použije stejný postup jako u přezkoumání Radou (viz. výše). Přezkoumání bude dokončeno do šesti měsíců od doručení žádosti.
•
V podstatě by měly staré členské státy uplatňovat právo Společenství v plném rozsahu po 5 letech od přistoupení, jestliže však existují vážná narušení trhů práce (nebo nebezpečí takových narušení), mohou po oznámení Komisi prodloužit národní opatření o další dva roky.
99
Nařízení rady (EHS) 1612/68, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství čl. 7, 8, 9.
31
•
Staré členské státy, které zrušily přechodná opatření, mají i nadále možnost dovolat se ochranné doložky, která umožňuje uplatnit omezení, pokud existují vážná narušení trhů práce (nebo nebezpečí takových narušení). Tyto „ochranné doložky“ byly vždy součástí Smluv o přistoupení, ale nikdy nebyly uplatněny. Z toho důvodu Komise nemá žádnou praktickou zkušenost s jejich prováděním. Je však zřejmé, že Komise by od členského státu očekávala předložení přesvědčivého důkazu o vysokém stupni narušení na trhu práce, aby zdůvodnil snahu o opětovné zavedení omezení volného pohybu pracovníků, což je jedna ze čtyř základních svobod podle Smlouvy o založení Evropského Společenství. Stejná připomínka se týká použití ochranné doložky mezi novými členskými státy.
•
Jestliže starý členský stát během přechodného období reguluje přístup na svůj trh práce vnitrostátním právem, na státní příslušníky nových členských států se nesmí vztahovat větší omezení, než ta, která byla uplatňována ke dni podpisu Smlouvy o přistoupení – 16. dubna 2003 (stabilizační doložka). To se týká přístupu povoleného podle vnitrostátního práva nebo dvoustranných dohod.
•
Pokud starý členský stát uplatňuje volný pohyb pracovníků v plném rozsahu podle práva Společenství, může vydávat pracovní povolení státním příslušníkům z nových členských států pro účely evidence až po dobu sedmi let ode dne přistoupení. Nicméně tato pracovní povolení musí být vydávána automaticky, a nejsou předpokladem pro přístup na trh práce. Automatické vydávání pracovních povolení dovoluje starým členským státům evidovat počty pracovníků z nových členských států, což může být důležité, pokud jde o požadovaný důkaz pro uplatnění ochranné doložky. Přijetí systému pracovního povolení není povinností. Členské státy, které si tak přejí učinit, budou muset vytvořit vhodné administrativní struktury a způsob dokládání skutečností, protože systém „monitorování“ skrze pracovní povolení nemusí zrovna snadno zapadat do stávajících systémů pracovního povolení nebo systémů přístupu na trh práce.
•
Rakousko a Německo mají po dobu, po kterou uplatňují přechodná opatření, dovoleno omezit dočasné zaměstnávání pracovníků v souvislosti s přeshraniční nabídkou služeb v určitých citlivých odvětvích (např. stavebnictví, čištění budov, zařízení a dopravních prostředků), pokud existuje vážné narušení nebo nebezpečí takového narušení dotčených odvětví. 32
•
Kterýkoli nový členský stát může uplatnit reciproční omezení vůči kterémukoli starému členskému státu, který zachovává omezení vůči tomuto novému členskému státu.
•
Po dobu, po kterou alespoň jeden starý členský stát zachová přechodná opatření ve vztahu k jednomu novému členskému státu, nové členské státy se mohou uchýlit k ochranné doložce mezi sebou navzájem, pokud existují vážná narušení trhu práce (nebo nebezpečí takových narušení) kvůli pracovníkům z jiného nového členského státu.
•
Kypru a Malty se netýkají žádná přechodná opatření, s výjimkou možnosti Malty dovolat se ochranné doložky (a tím znovu zavést omezení), jestliže by zaznamenala vážná narušení svého trhu práce (nebo jestliže se dá předvídat, že taková narušení zaznamená).
Tato opatření se netýkají osob z nových členských států, které ke dni přistoupení nebo po přistoupení legálně pracují ve starém členském státě a kterým byl umožněn vstup na trh práce tohoto členského státu na nepřerušenou dobu 12 měsíců nebo delší. Tyto osoby budou mít volný přístup na trh práce tohoto členského státu, ovšem už ne na trhy práce ostatních členských států. Stejných práv požívají pracovníci, kterým byl na nepřerušenou dobu 12 měsíců nebo delší umožněn vstup na trh práce stávajícího členského státu až po přistoupení. Těchto práv státní příslušníci EU-8 přestanou požívat, jakmile opustí trh práce daného státu. Rodinní příslušníci pracovníka z nového členského státu, kterému byl legálně umožněn vstup na trh práce starého členského státu na 12 měsíců nebo více, a kteří legálně bydlí s pracovníkem na území členského státu ke dni přistoupení, budou mít rovněž přístup na trh práce tohoto členského státu. Jestliže se rodina připojí k pracovníkovi po datu přistoupení, budou mít rodinní příslušníci přístup na trh práce tohoto státu od okamžiku, kdy bydlí v tomto státě po dobu 18 měsíců nebo od třetího roku po přistoupení, podle toho, co nastane dříve. „Rodinnými příslušníky“ se rozumějí manžel nebo manželka pracovníka a jejich potomci mladší 21 let nebo na nich závislí.100 Jak už bylo naznačeno výše, možnost volného uvážení členských států EU-15 ohledně zavedení přechodných období není neomezená. Za prvé, podmínky přístupu na pracovní trhy těchto zemí nesmí být přísnější než ty, které existovaly v době podepsání Smlouvy o přístupu, což platí pro všechny tři fáze. Za druhé, Smlouva o přistoupení rovněž stanoví, že, bez ohledu na to, zda se členské státy rozhodly pro omezení či ne, musí upřednostňovat v přístupu na svůj 100
Nařízení rady č. 1612/68, čl. 10 odst. 1 písm. a).
33
trh práce pracovníky, kteří jsou státními příslušníky členských států EU-8, před pracovníky, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí.101 Pokud jde o práva pobytu jiných skupin než pracovníků (turisté, studenti, důchodci, atd.), neexistují žádná přechodná opatření,102 ani pokud jde o ustanovení Společenství o koordinaci systémů sociálního zabezpečení103 a o články jiné než články 1-6 a článek 11 Nařízení 1612/68 o volném pohybu pracovníků.
4.2.
První fáze přechodného období
První fáze začala 1. května 2004 a skončila 30. dubna 2006. Během těchto prvních dvou let přechodných období uplatňovaly členské státy EU-15 za účelem regulace přístupu státních příslušníků EU-8 na své pracovní trhy národní opatření či opatření plynoucí z dvoustranných dohod. Výsledkem různých národních opatření byl vznik rozdílných právních režimů pro přístup na trhy práce EU-25. Rozhodnutí o zavedení určitých opatřeních je jednostranné, přičemž danému státu je dána možnost volného uvážení co se týká délky a rozsahu takovýchto omezení. Státy EU-15 mohou být rozděleny do čtyř kategorií vzhledem k uplatňované politice volného pohybu pracovníků vůči státům EU-8. Za prvé, Německo a Rakousko byly a jsou věrnými zastánci přechodných ustanovení. Německý kancléř Schröder směřoval debatu k zavedení přechodných ustanovení již od roku 2000: „Stále máme 3,8 milionů nezaměstnaných, kapacita německého pracovního trhu přijmout více lidí zůstane na dlouho vážně limitována. Potřebujeme přechodná ustanovení, která budou flexibilní jak pro staré, tak i nové členské státy.“( „ We still have 3.8 million unemployed, the capacity of the German labour market to accept more people will remain seriously limited for a long time. We need transitional arrangements with flexibility for the benefit of both the old and the new member states.”)104 Druhou skupinu tvoří ty členské státy, které od počátku sice nezamýšlely zavést omezení pohybu, ale později se rozhodly následovat příklad Německa a Rakouska. Velká Británie a Irsko zakládají třetí kategorii. Tyto dva státy odolaly volání po zavedení omezujících opatření, přinejmenším ve smyslu Smlouvy o přistoupení. Namísto toho 101
Viz příslušná ustanovení odstavce 14 přílohy V k Atu o přistoupení týkající se preferenčního zacházení. Carrera, S., What Does Free Movement Mean in Theory and Practice in an Enlarged EU?. European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, s. 707. 103 viz. příslušná kapitola o sociálních aspektech volného pohybu pracovníků. 104 Chancellor Schröder speaking on December 18, 2000, „Schröder seeks delay for East bloc workers“, Herold Tribune, 2000, December 19; Germany seeks workers' rights delay [citováno 24. března 2007]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/1076473.stm. 102
34
se rozhodly umožnit státním příslušníkům EU-8 přístup na své pracovní trhy. Nicméně, toto bylo zároveň doprovázeno omezeními v oblasti sociální pomoci. Na první pohled by se mohlo zdát, že přístup na pracovní trh těchto zemí je zcela otevřený, ve skutečnosti tento systém není rozhodně tak liberální, jak se jeví. Samantha Currie105 tuto skupinu států příznačně nazývá „vlky v beránčím rouše“. Zatímco druhá skupina „ovce, nebo také stádo“ je podle ní vedena německými či rakouskými „pastýři“. Nakonec nám zbývá zařadit Švédsko. Původně to vypadalo, že i Švédsko zavede určitá opatření. Švédská vláda měla připravené návrhy, které by zavedly jisté restrikce, tyto ale byly zamítnuty parlamentem pouhé dva dny před přístupem nových členských zemí. Takže Švédsko nakonec zůstalo jako jediný stát EU-15, který neuplatňuje žádné omezení vůči EU-8.106 Znamená to tedy, že všechny země EU-15, vyjma Švédska, Irska a Velké Británie zachovaly systém pracovních povolení, v některých případech v kombinaci s kvótami. Kypr a Malta nemají mechanismus přechodného období do své přílohy Smlouvy o přistoupení vůbec zakotven. Malta uplatňuje pouze systém automaticky vydávaných pracovních povolení pro účel monitoringu. Polsko, Slovinsko a Maďarsko uplatňovaly reciproční omezení vůči státním příslušníkům těch členských států EU-15, které omezení zavedly. Všechny členské státy EU-10 otevřely své pracovní trhy pro pracovníky z členských států EU-10.
4.2.1. Zpráva Komise o působení přechodných ustanovení stanovených ve smlouvě o přistoupení z roku 2003 (období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006) V souladu se smlouvou o přistoupení před koncem první fáze přechodného období musela Rada přezkoumat na základě zprávy Komise působení přechodných ustanovení. Následující text vychází právě ze závěrů Zprávy Komise o působení přechodných ustanovení stanovených ve smlouvě o přistoupení z roku 2003 (období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006). Aby mohla Komise zhodnotit působení přechodných ustanovení, byly členské státy vyzvány, aby prostřednictvím EUROSTATU107 poskytly národní údaje o povoleních k pobytu vydaných jiným státním příslušníkům EU za účelem sloučení rodiny, zaměstnání, studia 105
Currie, S., „Free“ movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom. European Law Review, April 2006, Volume 31, No.2, 207-229. 106 Více na European Industrial Relations Observatory Online („EIRO“). „Parlament rejects transitional rules“ [citováno 21. května 2007]. Dostupné z:www.eiro.eurofound.eu.int/2004/05/feature/se0405103f.html. 107 Statistický úřad Evropské komise se sídlem v Lucemburku.
35
a z jiných důvodů, rozdělené podle občanství, pohlaví a věku. Obdržela tak národní údaje týkající se povolení k pobytu, pracovních povolení, počtu pracovníků, atd. Přestože byly tyto údaje v mezích možností harmonizovány, Zpráva upozorňuje na fakt, že zcela harmonizovány nejsou, ani je nelze mezi jednotlivými zeměmi plně porovnávat, a že se úroveň jejich podrobnosti mezi zeměmi liší. Jako příklad můžeme uvést osobní čísla (Personal Public Service Numbers – PPS) vydávaná v Irsku státním příslušníkům EU-10. Jak je vidět v tabulce 1 PPS čísla vydaná v období květen až prosinec 2004 představují 1,9% obyvatelstva v produktivním věku. Toto číslo však není plně srovnatelné s ostatními čísly v uvedené tabulce, neboť irské orgány vydávají čísla PPS jednotlivcům nejenom pro účely zaměstnání. PPS čísla jsou specifická referenční čísla vydávaná i pro jiné účely, např. i za účelem přístupu k informacím, sociální péči, zdravotnické péči a jiným veřejným službám, a to nejenom migrujícím pracovníků, ale také jejich rodinným příslušníkům. Jednotlivé státy hodnotily přechodná období odlišně, podle toho, zda se v první fázi rozhodly uplatňovat omezení či nikoli. V první řadě státy, které nezavedly žádná omezení, byly obecně přesvědčeny o kladném vlivu tohoto rozhodnutí na své pracovní trhy, přičemž zdůraznily pozitivní přínos pracovníků z EU-8 pro své národní ekonomiky. Na druhou stranu členské státy EU-15, které omezení uplatňovaly, uvedly, že dotyčná opatření jim umožňují řídit migraci z členských států EU-8, jež s nimi sousedí. Z toho dva členské státy, Německo a Rakousko, považovaly tato opatření za nutná i v blízké budoucnosti. Bylo však uznáno, že omezení pravděpodobně povzbudila státní příslušníky EU-8 k tomu, aby hledali jiné způsoby výkonu ekonomické aktivity v členských státech EU-15, což se projevilo výrazně vysokým přílivem vyslaných pracovníků nebo pracovníků prohlašujících se za samostatně výdělečně činné osoby. Prakticky všechny členské státy EU-8 požadovaly, aby byla omezení zrušena. Zdůrazňovaly zásadní význam práva svých občanů na volný pohyb v EU-25 a poukazovaly na statistické údaje, které dokazují, že jejich občané ve skutečnosti pracovní trhy EU-15 nijak nezaplavili, ani v členských státech EU-15 nezpůsobili prudké zvýšení výdajů na sociální zabezpečení. Taktéž vyzdvihly úlohu svých občanů při zmírňování problémů způsobených stárnutím pracovních sil v EU-15. Je jasné, že se počet pracovníků z EU-10 od rozšíření v členských státech EU-15 zvýšil. Počet povolení k pobytu a pracovních povolení vydaných v určité době však nadhodnocuje skutečný počet státních příslušníků EU-10, kteří se usadili v hostitelské zemi, neboť zde nejsou zohledněny osoby vracející se do své země původu a délka pracovního povolení. Totéž platí s ohledem na skutečnost, že údaje mohou odrážet dočasné faktory, 36
jakými je legalizace nelegálních přistěhovalců, kteří se přistěhovali do členských států EU-15 během několika let. Pohyb pracovníků mezi EU-10 a EU-15 je však omezený a nedosahuje velikosti, která by obecně ovlivňovala trh práce v EU. Toky z členských států EU-15 do států EU-10 a mezi státy EU-10 jsou kromě toho obecně zanedbatelné. V porovnání se dvěma lety před rozšířením, tj. s prvním čtvrtletím 2003 a prvním čtvrtletím 2004, jsou tato čísla stabilní. Došlo pouze k mírnému nárůstu v každém roce ve Spojeném království a k výraznějšímu nárůstu v Rakousku, kde se čísla zdvojnásobila. Za zmínku rovněž stojí, že podíl státních příslušníků zemí, které nejsou členy EU, v členských státech EU-15 je podstatně vyšší než podíl státních příslušníků EU-10 (viz. tabulka 2). Tuto skutečnost lze taktéž vysvětlit historickými důvody a tím, že přistěhovalectví z EU-10 je poměrně nedávnou záležitostí. To naznačuje, že přistěhovalectví ze zemí, které nejsou členy EU, je mnohem významnějším jevem než mobilita v rámci EU, a to jak v EU-15, tak v EU-25. Pokud jde o přechodná období, údaje nedokazují přímý vztah mezi velikostí mobility z členských států EU-10 a platnými přechodnými ustanoveními. Zejména toky do Velké Británie a Švédska, což jsou členské státy, které vůči pracovníkům z EU-8 neuplatňují žádná omezení, jsou srovnatelné, ne-li nižší než v případě zemí, které je v určité formě uplatňují. Potvrzují to zkušenosti severských zemí, které mají srovnatelné trhy práce a ekonomické výsledky.108 Na obecnější úrovni mohou omezení bránící v přístupu na trh práce vést ke zvýšení podílu nehlášené práce. Doprovází-li je nedostatečné prosazování již platných právních předpisů Společenství, vznikají nežádoucí sociální důsledky, a to jak pro nehlášené pracovníky, tak pro řádnou pracovní sílu. Pokud jde o délku trvání povolení, údaje ukazují, že významné procento povolení k pobytu a pracovních povolení je udělováno na krátkou dobu nebo sezónním pracovníkům. Od rozšíření se trh práce v EU-8 vyvíjí pozitivně a míra nezaměstnanosti výrazně poklesla v téměř všech zemích. To naznačuje, že není důvod očekávat zvýšení tlaku na pohyb ven ze zemí EU-8, neboť vyhlídky ekonomického růstu jsou nadále slibné a výrazně navýšené strukturální fondy a fondy pro rozvoj venkova začínají přinášet výsledky a podporují ekonomický růst a vytváření pracovních míst. Další aspekt, kterým se Komise zabývala, jsou výsledky dosažené státními příslušníky z EU-10 na pracovních trzích v členských státech EU-15. Z klíčového ukazatele trhu práce, 108
Migrace z členských států EU-8 do Norska je výrazně vyšší než v případě všech ostatních severských zemí dohromady bez ohledu na to, zda PU uplatňují či nikoli. Švédsko na rozdíl od Norska, Dánska, Finska a Islandu neuplatňuje žádná omezení. Ze zemí uplatňujících omezení je režim v Dánsku a Norsku volnější.
37
jímž je míra zaměstnanosti je patrné, že státní příslušníci EU-10 dosahují v jednotlivých zemích mír zaměstnanosti, jenž jsou srovnatelné s mírami zaměstnanosti státních příslušníků této země a jiných zemí EU-15 (viz. tabulka 3). V některých případech jsou dokonce vyšší. Z čehož vyplývá, že státní příslušníci EU-10 pozitivně přispívají k celkovým výsledkům trhu práce, k udržitelnému ekonomickému růstu a ke stavu veřejných financí. Rozšíření napomohlo při řešení problému stínové ekonomiky, představované pracovníky z EU-10, kteří byli dříve zaměstnáni načerno, což s sebou nese všeobecně známé pozitivní dopady, jako je větší soulad se zákonnými pracovními normami, lepší sociální soudržnost a vyšší příjmy státu z daní a z příspěvků na sociální zabezpečení. V důsledku změny postoje zaměstnavatelů, díky větším možnostem zakládání soukromých podniků, lepším informacím a lepší právní úpravě, se rovněž zlepšilo začlenění státních příslušníků EU-10. Rozložení národní pracovní síly v EU-15 v jednotlivých odvětvích od rozšíření nevykazuje výrazné změny a nic nenasvědčuje tomu, že by byly vlastní pracovníci vytlačováni omezeným přílivem pracovníků z členských států EU-10 . Státní příslušníci EU-10 tak hrají doplňující úlohu. Komise doporučila členských státům, aby s ohledem na vývoj na svém trhu práce a na údaje uvedené ve Zprávě pečlivě zvážily nutnost dalšího uplatňování přechodných opatření.
4.3.
Druhá fáze přechodného období
Po dokončení přezkoumání a nejpozději do konce první fáze přechodných období musely členské státy EU-15 oznámit Komisi, jak hodlají postupovat ve druhé etapě, která začala 1. května 2006. K tomuto datu otevřely své pracovní trhy pro pracovníky z nových členských států Finsko, Španělsko, Portugalsko a Řecko. A 27. července 2006 otevřela svůj pracovní trh i Itálie. Přiřadily se tak vedle Velké Británie, Irska a Švédska, k zemím z původní evropské „patnáctky“, kde mohou občané EU-8 pracovat bez omezení.109 Počátkem května 2007 k nim ještě přibylo Nizozemí, jehož vláda přehodnotila zavedená přechodná opatření v dubnu 2007.110 V Belgii, Francii a Lucembursku je uvolněný přístup jen do sektorů, kde státy mají nedostatek svých domácích pracovních sil. Se zjednodušenými pravidly 109
Ve smyslu neomezeného přístupu na pracovní trh těchto států, není tedy bráno v úvahu omezení v oblasti sociální pomoci, jak již bylo zmíněno. To bude dále rozvedeno v kapitole o Velké Británii. 110 Více informací na http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_eu/zeme/nizozemi.
38
pro získávání pracovních povolení přišlo Dánsko. Pouze v Německu a Rakousku se otevření pracovního trhu pro uchazeče z nových členských států Unie zatím nechystá. Nutno připomenout, že pokud se členské státy rozhodly odstranit omezení, mají i nadále po zbývající období možnost omezení opět zavést prostřednictvím ochranného postupu stanoveného ve smlouvě o přistoupení, pokud by byl jejich trh práce vážně narušen nebo by se předvídalo jeho narušení.
4.3.1. Možnosti v jednotlivých zemích EU-15, aktuální situace Nyní následuje stručný popis aktuální situace v jednotlivých členských zemích EU-15, s tím, že podmínky pro zaměstnání ve Velké Británii, Francii a Německu budou detailněji rozvedeny v druhé části této práce. Podkladem zde sloužily informace získané na Úřadu práce v Písku a na integrovaném portálu MPSV.111
Belgie Aby mohl občan některé ze zemí EU-8 vykonávat zaměstnání v Belgii, musí mít pracovní povolení. Zaměstnavatel musí předložit příslušnému orgánu žádost o povolení zaměstnání pro tohoto pracovníka. Vydání tohoto povolení zaměstnání pro zaměstnavatele zahrnuje i vydání pracovního povolení pracovníkovi a je vydáno jen tehdy, není-li možné obsadit v přiměřené době dané pracovní místo domácím pracovníkem, a to ani po odborném zaškolení. Žadatel o zaměstnání nemusí při tomto řízení vyplňovat žádné formality, neboť žádost na příslušný orgán podává jeho budoucí zaměstnavatel. Belgie vypracovala seznam nedostatkových profesí, pro které platí od 1. května 2004 zjednodušený režim vydávání pracovních povolení. Patří sem mimo jiné například zdravotní sestry, zdravotníci, počítačový odborníci, stavební inženýři, odborníci v elektrotechnice a telekomunikacích a další. Kdokoliv chce v Belgii pracovat nebo pobývat déle než tři měsíce musí se zaregistrovat do 8 dnů po příjezdu na Registračním oddělení pro cizince na příslušném městském úřadě v místě bydliště. Pouze zaregistrovaný občan EU získá přechodný pobyt v Belgii. Od dubna 2007 existuje v Belgii nový kontrolní systém pro cizince pracující v Belgii – LIMOSA, který se týká všech zahraničních pracovníků (pracovníky z EU nevyjímaje), kteří 111
Http://portal.mpsv.cz.
39
zde pracují dočasně (tj. 12 měsíců, s max. prodloužením o dalších 12 měsíců) nebo částečně. V zásadě se tedy týká všech pracujících osob, které nemají belgické sociální pojištění. 112
Dánsko Pokud chtějí občané zemí EU-8 v Dánsku pobývat za účelem práce, musí mít pracovní a pobytové povolení. Od 1. července 2006 však došlo ke zjednodušení a zrychlení administrativních procedur při jeho získávání. Sledují se tak dva cíle – zachovat dánské standardy ohledně zaměstnávání cizích pracovníků, a zároveň vyhovět dánským zaměstnavatelům trpícím nedostatkem pracovních sil. Vydání pracovního povolení by mělo být automatické v cca 80% žádostí. Zpracování zbývajících žádostí se maximálně urychluje. Pracovní trh se plně otevřel pro studenty dánských škol z nových členských států, pokud mají stejný status jako dánští studenti.113 Při pobytu delším než 6 měsíců, nebo v okamžiku zahájení práce, je nutné zažádat o EC/EEA residence certificate. Povolení k pobytu za účelem práce je povinné a je vázáno na specifickou práci uvedenou v pracovním povolení. Tudíž jakmile pracovník práci ztratí a chce začít pracovat pro jiného zaměstnavatele, musí znovu požádat jak o pracovní tak pobytové povolení. Obojí je poskytováno obvykle na 1 rok s možností prodloužení. Vědci, učitelé, manažeři nebo specialisté mohou dostat povolení k pobytu na maximálně 3 roky s možností jeho dalšího prodloužení o další 4 roky.
Finsko Finsko v současné době již neuplatňuje přechodné období pro volný pohyb pracovníků z nových členských států. Informace o zaměstnání ve Finsku však musí být zaregistrována pracovníkem nebo zaměstnavatelem u finského úřadu práce prostřednictvím registračního formuláře.114 Oznámení není nutné, pokud trvá zaměstnání méně než 14 dnů nebo pokud policie již zaregistrovala zaměstnance k pobytu. Od 5. června 2006 jsou záležitosti registrací soustředěny na 4 úřady práce ve Finsku.115 112
Více informací, včetně kompletního přehledu zaměstnání, pro něž platí zjednodušený režim vydávání pracovních povolení je uveden na http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_eu/zeme/belgie/. 113 Více informací, včetně podmínek, které musí být splněny, aby pracovní povolení bylo vydáno automaticky, na http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_eu/zeme/dansko. 114 http://www.mol.fi/mol/en/02_working/04_foreigner/02_registration/index.jsp. 115 http://www.mol.fi/mol/fi/99_pdf/fi/04_maahanmuutto/02_ulkom_tyonteko/toimisto_kunnat.pdf.
40
Při pobytu delším než 3 měsíce je nutné se zaregistrovat k pobytu na místní policii.116
Irsko Pro získání práce v Irsku není třeba pracovního povolení. Všichni, kdo v Irsku hledají práci, musí zažádat o irské číslo PPS (Personal Public Service) na místním oddělení ministerstva sociálních a rodinných věcí.117
Itálie Italská vláda notifikovala Evropské komisi dne 27. července 2006 své rozhodnutí zrušit přechodná období pro volný pohyb pracovních sil. Od tohoto data mohou občané EU-8 pracovat na území Itálie bez pracovního povolení. Do 90 dní po příjezdu do Itálie je nutné podat žádost o průkaz pobytu (také povolení) občana Společenství na oddělení místní cizinecké policie, nebo na „pověřených poštovních úřadech“.118
Lucembursko Pokud chce pracovník pracovat v Lucembursku, měl by postupovat v následující posloupnosti: kontakt se zaměstnavatelem – nabídka zaměstnání – pracovní povolení – povolení k pobytu. Pokud uchazeč nemá pracovní povolení musí budoucí zaměstnavatel podat „prohlášení“ pro odpovídající pozici ve dvou exemplářích na úřad práce. Toto prohlášení podepsané jak uchazečem o zaměstnání tak budoucím zaměstnavatelem platí jako žádost o pracovní povolení. Existují 4 druhy pracovního povolení. Pracovní povolení „A“ je vydáváno na 1 rok a je vázáno na konkrétní profesi u konkrétního zaměstnavatele. Pracovní povolení „B“ je vydáváno na 4 roky a je vázáno na konkrétní profesi u jakéhokoliv zaměstnavatele. Podmínkou získání je alespoň roční pobyt a předchozí práce v Lucembursku. Ztrácí platnost, pokud se pracovník nachází déle než 6 měsíců mimo území Lucemburska. Pracovní povolení „C“ je možno použít na všechny typy profesí u všech zaměstnavatelů. Pro jeho vydání je nutné, aby žadatel byl buď narozen v Lucembursku a dva roky tam měl své trvalé bydliště, nebo aby pobýval na území Lucemburska nejméně pět let. Pracovní povolení ztrácí platnost, 116
http://www.poliisi.fi/poliisi/home.nsf/pages/A7ECC324C72F8FB7C2256EF4002E78D4. www.welfare.ie/topics/ppsn/apply.html. 118 http://www.portaleimmigrazione.it/. 117
41
pokud pracovník opustí zemi na dobu delší než šest měsíců. Konečně pracovní povolení „D“ je platné po dobu studia nebo studijní stáže v Lucembursku. Sektory, pro které omezení prakticky neplatí a ve kterých je pracovní povolení udělováno téměř automaticky jsou zemědělství, vinařství a práce v hotelech a restauračních zařízeních. Během tří měsíců je nutné požádat o povolení k pobytu.
Nizozemsko Nizozemsko od 1. května 2007 plně otevřelo svůj pracovní trh. Pokud chce někdo v Nizozemsku pracovat, bude potřebovat osobní registrační číslo BSN – Burger Service Nummer. Toto číslo získá na místním finančním úřadě a jeho přidělením bude registrován v místním systému sociálního zabezpečení a daní. Občan EU v Nizozemí nepotřebuje povolení k pobytu, ale pro pobyt delší než 3 měsíce je nutná registrace u nizozemské Imigrační a naturalizační služby (IND) s uvedením účelu pobytu.
Portugalsko Portugalsko se od 1. května 2006 rozhodlo již neprodlužovat přechodné období pro volný pohyb pracovníků z nových členských zemí Evropské unie. Pokud má pracovník v úmyslu pobývat na území Portugalska déle než tři měsíce, platí pro něj povinnost požádat o povolení k pobytu. Vydání povolení k pobytu slouží k osvědčení jeho postavení jako postavení občana Evropské unie. O povolení k pobytu žádá na Pohraniční a cizinecké policii příslušné podle místa, kde se chce usadit.
Rakousko Rakousko je jednou ze zemí, které stále aplikují přechodné období pro volný pohyb pracovních sil. K tomu, aby bylo možné získat pracovní povolení, je nejdříve třeba nalézt a kontaktovat budoucího rakouského zaměstnavatele. Tento zaměstnavatel následně navštíví místně příslušný Servis trhu práce (AMS, Arbeitsmarktservise) a požádá tuto instituci
42
o povolení k zaměstnání cizince.119 Až po této proceduře žádá zájemce (cizinec) o vlastní pracovní povolení. Mezi nedostatkové profese v Rakousku patří diplomované zdravotní sestry (musí však mít uznanou kvalifikaci), řezníci, elektrikáři, svářeči, kuchaři, servírky, číšníci, mechanici, instalatéři, tesaři a truhláři. Na základě bilaterálních dohod mezi Českou republikou a Rakouskem120 existuje specifický postup pro zaměstnávání „pendlerů“ v příhraničních oblastech. Pendler je podle těchto dohod osoba, která má minimálně 1 rok trvalý pobyt v příhraničních regionech s Rakouskem (okresy: Břeclav, Znojmo, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Český Krumlov a Prachatice), pracuje v Rakousku (v okresech - Landesgeschäftstelle Horní Rakousko - Regionalgeschäftstelle Freistadt, Rohrbach a Urfahr-venkov, LGS Dolní Rakousko - Gänserndorf, Gmünd, Hollabrunn, Horn, Mistelbach a Waidhofen / Thaya) a do místa trvalého pobytu se vrací denně. Povolení pro tyto osoby (Grenzgängerbewilligung) může být vydáno až na 12 měsíců s možností následného požádání o výše uvedené tzv. Freizügigkeitsbestätigung tzn. o volný pohyb na rakouském trhu práce. O postupu žádosti se mohou zájemci z výše zmíněných okresů informovat na příslušném úřadu práce.
Řecko Od 1. května 2006 Řecko již neaplikuje přechodná opatření vůči občanům nových členských států Evropské unie, to znamená, že k výkonu práce v Řecku není třeba vyřizovat pracovní povolení. Žádost o povolení k pobytu spolu se podává na místním oddělení cizinecké policie.
Španělsko Pracovní trh ve Španělsku byl pro občany EU-8 uvolněn 1. května 2006. Rozhodnutí zavést přechodné období na volný pohyb pracovníků je od tohoto data zrušeno, tudíž pro práci ve Španělsku není zapotřebí pracovního povolení. Po příjezdu do Španělska je nutné získat „identifikační číslo cizince“, tzv. NIE (número de indentificación de extranjero). Toto číslo musí být uvedeno na všech vydaných a zpracovávaných dokumentech.
119
Více informací na http://www.ams.or.at – Servise für Unternehmen. Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Rakouské republiky o zaměstnávání občanů v příhraničních oblastech ze dne 24.8.2001.
120
43
Pokud pracovník nikdy předtím ve Španělsku nepracoval, musí také získat „osobní číslo sociálního zabezpečení“. Pro práci delší ne 30 dnů je potřeba požádat o povolení k pobytu v příslušné provincii na cizinecké policii.
Švédsko Švédsko od počátku neuvalilo žádná omezení na občany nových členských států EU-8, kteří přicházejí do země pracovat. Ti tudíž nepotřebují pracovní povolení. Avšak povolení, které musí mít, aby v zemi mohli dlouhodobě (déle než tři měsíce) pracovat a žít, je povolení k pobytu. Těmito záležitostmi se ve Švédsku zabývá migrační úřad - Migration Board – Migrationsverket.121
121
Http://www.migrationsverket.se/.
44
Tabulka 1: Státní příslušníci EU-10 a EU-15 vyjádření jako procentní podíl obyvatelstva cílové země v produktivním věku 15-64 za příslušné období CÍLOVÁ ZEMĚ
Belgie
Česká republika Dánsko Německo Estonsko Řecko Francie Irsko Itálie Lotyšsko Litva Maďarsko Malta Nizozemí
Rakousko
Polsko Portugalsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Spojené království
TYP ÚDAJŮ
OBDOBÍ
Povolení k pobytu Povolení k pobytu Povolení k pobytu Počet cizích pracovníků Počet cizích pracovníků Povolení k pobytu Počet cizích pracovníků Pracovní povolení Pracovní povolení Povolení k pobytu Povolení k pobytu Pracovní povolení Pracovní povolení Osobní čísla Osobní čísla Žádosti o pracovní povolení Žádosti o pracovní povolení Povolení k pobytu Povolení k pobytu Povolení k pobytu Povolení k pobytu Pracovní povolení Pracovní povolení Pracovní povolení Průměrný počet za rok Průměrný počet za rok Pracovní povolení Pracovní povolení Pracovní povolení Pracovní povolení Pracovní povolení / registrace Povolení k pobytu Povolení k pobytu Povolení k pobytu Žadatelé zaregistrovaní u WRS Žadatelé zaregistrovaní u WRS
2003 2004 2005 2003 2004 2004 2004 2004 2004 05- 2005 09 2004 2004 2003 2004 2004 05-12 2005 01-11 2004 2005 01-09 2004 05- 2005 04 2004 2004 2004 - 2005 04 2003 2004 2005 2004 2005 01-06 2004 2005 01-06 2004 2004 2004 - 2005 01 2004 2004 2004
STÁTNÍ PŘÍSLUŠNOST EU-15 EU-10 2,7 0,1 2,7 0,2 2,6 0,2 0,1 0,9 0,1 1,0 0,2 0,1 1,0 0,2 : 0,9 : 0,9 0,1 0,0 : 0,1 : 0,0 : 0,0 : 1,9 : 3,8 : 0,1 : 0,1 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,8 0,1 : 0,1 : 0,2 : 0,1 : 0,7 : 0,7 : 1,2 : 0,6 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,1 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,1
2004 05-12
:
0,4
2005 01-09
:
0,4
Zdroj: Administrativní data jednotlivých členských státu – EUROSTAT „:“ znamená, že údaje nejsou relevantní nebo nejsou k dispozici Čísla za Francii, Itálii, Rakousko a počty pracovních povolení v případě Německa se týkají EU-8. Číslo za Belgii se týká povolení k pobytu vydaných z jakéhokoli důvodu. Číslo za Irsko udává počet čísel PPS, která byla vydána nejenom z důvodu zaměstnání. Údaje za Kypr a Lucembursko nebyly k dispozici.
45
Tabulka 2 : Trvale usazené obyvatelstvo v produktivním věku podle státní příslušnosti – období 2003-2005 – v procentech STÁTNÍ PŘÍSLUŠNOST EU-15 CÍLOVÁ ZEMĚ
EU-10
non-EU
2003
2004
2005
2003
2004
2005
2005
Belgie
5,4
5,8
5,8
0,2
0,2
0,2
2,8
Dánsko
1,0
1,1
1,1
:
:
:
2,4
Německo
2,7
2,6
2,8
:
:
0,7
7,0
Řecko
0,2
0,4
0,3
0,3
0,4
0,4
5,3
Španělsko
1,1
1,2
1,2
0,2
0,2
0,2
8,1
Francie
1,9
2,1
1,9
0,1
0,1
0,1
3,6
Irsko
3,4
3,3
3,0
:
:
2,0
2,8
Lucembursko
37,2
37,6
37,6
0,3
0,3
0,3
4,2
Nizozemsko
1,5
1,5
1,4
0,1
0,1
0,1
2,8
Rakousko
1,7
1,8
1,9
0,7
0,8
1,4
7,5
Portugalsko
0,3
0,4
0,4
:
:
:
2,6
Finsko
0,3
0,3
0,4
0,3
0,3
0,3
1,0
Švédsko
2,2
2,2
2,3
0,2
0,2
0,2
2,7
království
1,8
1,8
1,7
0,2
0,3
0,4
4,1
EU-15
2,0
2,1
2,1
0,2
0,2
0,4
5,1
EU-10
:
0,2
0,2
:
0,1
0,2
1,2
EU-25
1,9
1,7
1,7
0,1
0,1
0,3
4,6
Spojené
Zdroj: EUROSTAT, šetření pracovních sil, 2003-2005, Irsko 2005 2. čtvrtletí „:“ znamená, že údaje nejsou relevantní nebo nejsou k dispozici „non-EU“ státní příslušníci zemí, které nejsou členskými státy EU Itálie je vyloučena, neboť údaje nejsou rozčleněny podle státní příslušnosti Úhrn za EU-15 a EU-25 je bez Itálie, úhrny za EU-15 a EU-25 bez Německa a Irska v letech 2003-2004 pro státní příslušníky EU-10. Úhrn EU-10 je bez Polska.
46
Tabulka 3: Míry zaměstnanosti podle státní příslušnosti – v procentech STÁTNÍ PŘÍSLUŠNOST CÍLOVÁ
2004
ZEMĚ
EU-10
Státní příslušník
EU-15
EU-10
non-EU
64
62
60
55
35
:
67
68
51
48
Řecko
47
60
53
47
71
Španělsko
68
62
64
78
71
Francie
61
64
69
62
44
:
67
69
85
57
Nizozemsko
63
74
76
64
41
Rakousko
58
69
72
66
60
Finsko
67
69
67
55
45
Švédsko
62
74
73
62
45
království
72
72
69
75
58
EU-15
59
67
68
62
55
EU-10
:
57
59
68
63
EU-25
59
65
67
62
55
Belgie Německo
Irsko
2005
Spojené
Zdroj: EUROSTAT, šetření pracovních sil „:“ znamená, že údaje nejsou k dispozici nebo nejsou vzhledem k malé velikosti výběrového souboru spolehlivé Itálie je vyloučena, neboť údaje nejsou rozčleněny podle státní příslušnosti. Dánsko, Lucembursko, Portugalsko jsou vzhledem k malé velikosti výběrového vzorku vyloučeny.
47
5. Velká Británie Státní příslušníci Evropského hospodářského prostoru (s výjimkou Bulharska a Rumunska, o nichž bude pojednáno níže) a Švýcarska nepotřebují ve Velké Británii pracovní povolení. Velká Británie je tak jedním z mála států, které hned od začátku garantovaly přístup na svůj pracovní trh pro pracovníky ze střední a východní Evropy. Současně s tím ale zavedla systém pro registraci pracovníků – Workers Registration Scheme (dále WRS). Když se rozhodovalo o zavedení přechodných ustanovení, byla pozice Velké Británie poněkud odlišná od jiných členských států EU-15. Zejména proto, že britská ekonomika potřebovala cizí pracovníky. David Blunkett, tehdejší ministr vnitra v únoru 2004 prohlásil: „V současné době máme více než 500.000 volných pracovních míst a využijeme pružnost a dovednosti a ochotu nových pracovníků pracovat“ („We currently have more than 500,000 vacancies and will benefit from the skills flexibility and willingness to work of those new migrant workers“).122 Existují důkazy, že pracovníci z EU-8 „zacpávají mezery“ na britském pracovním trhu, které by tak jako tak nebyly Brity zaplněny. Vypadá to, že přístup Velké Británie je výsledkem hledání politické rovnováhy. Britská vláda nadšeně povolila přistěhovalcům z EU-8 vstoupit na britský pracovní trh bez omezení, aby pomohla zaplnit nedostatek pracovních sil, na druhou stranu se musela zabývat otázkami, které vyvolalo znepokojení, že by mohl být zneužíván systém sociální pomoci. Ve stejném prohlášení David Blunkett zdůraznil, že je důležité tomuto zneužití zabránit: „Ať už se jedná o instalatéry nebo pediatry, všichni jsou vítáni, aby zde pracovali a přispívali. Na druhou stranu, není možné, aby sem lidé přišli, nenašli práci a jen využívali nejrůznější sociální služby a podpory“ („Whether they are plumbers or paediatricians, they are welcome if they come here openly to work and contribute. At the same time, it is clearly not right that people should be able to come here, fail to get a job and then enjoy access to the full range of public services and social security benefits”). Vzhledem k tomu, že Velká Británie je pro pracovníky ze států EU-8, české pracovníky nevyjímaje, velice atraktivní zemí – hlavně kvůli jazyku a díky tomu, že, jak již bylo řečeno, její pracovní trh je pro naše občany otevřený, tato kapitola bude zaměřena na to, co všechno je, pokud se rozhodnou pracovat ve Velké Británii, čeká, o co všechno je nutné požádat, a hlavně co z toho pro ně plyne, jaká mají práva. Hlavními legislativními prameny, které budou při zpracovávání použity, jsou “The Accession (Immigration and Worker 122
EU Enlargement (Free Movement of Workers), David Blunkett speech [citováno 6. dubna 2007]. Dostupné z: http://apella.ac-limoges.fr/lyc-perrier-tulle/europ/lessons/premiere/britain/blunkett.htm.
48
Registration) Regulations 2004”,123 a “The Social Security (Habitual Residence) Amendment Regulations 2004”.124 Dále bude vycházeno z článku Samanthy Currie “Free” movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom,125 kde se autorka zabývá otázkou, jak je s pracovníky ze střední a východní Evropy v Británii zacházeno, přičemž své poznatky podkládá zkušenostmi několika pracovníků z Polska. Ke konci bude zmíněn postoj Spojeného království k faktu, že se EU 1. ledna 2007 opět rozšířila, tentokrát o Bulharsko a Rumunsko.
5.1.
Worker Registration Scheme (WRS)
Myšlenkou WRS bylo skloubit dohromady otázku zaměstnanosti, legalizace pobytu a přístupu k sociálním výhodám pro příslušníky EU-8. Výsledkem je, že právo žít ve Velké Británii závisí na tom, jestli je daný jedinec zaměstnán, stejně jako sociální výhody jsou omezeny pobytem, tj. zároveň i zaměstnáním. WRS vytváří právní požadavek, aby pracovníci z EU-8 registrovali své zaměstnání v Home Office (vládní úřad pro vnitřní záležitosti Anglie a Walesu). Dále pravidla pro registraci limitují právo žít ve Velké Británii tím, že státní příslušník EU-8 je považován za legálního residenta, jedině když pracuje a je zaregistrován. Příslušník EU-8, který je nezaměstnaný – buď proto, že si práci teprve hledá, nebo proto, že ji ztratil – bude mít toto právo podle britského právního řádu, pouze když prokáže dostatek prostředků k tomu, aby se uživil, aniž by pobíral dávky sociální pomoci.126 WRS je problematický v mnoha ohledech. Obtížnosti jsou spojeny s různými podmínkami, které jsou tímto systémem uloženy, zejména termín, do kdy musí být registrace provedena, 12ti měsíční období, aby pracovník byl oprávněn získat dané výhody a další byrokratická pravidla.
5.1.1. Registrační proces: povinnost zaměstnance a zaměstnavatele Registrační povinnost měl a má každý pracovník přicházející ze zemí EU-8 a začínající v nové práci ve Velké Británii po 1. květnu 2004, jakož i ten, který před tímto datem ve Velké Británii sice již pracoval, ale pracoval nelegálně. Z toho vyplývá, že jestliže 123
Statutory Instrument 2004 No. 1219 (WRR). Statutory Instrument 2004 No. 1232 (SSR). 125 Currie, S., „Free“ movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom. European Law Review, April 2006, Volume 31, No.2, 207-229. 126 4(3) WRR. 124
49
někdo legálně pracoval a i nadále zůstával ve stejném zaměstnání i po 1. květnu 2004, nebo před tímto datem pracoval bez přerušení 12 měsíců, registrace se ho netýkala. Stejně tak registrační povinnost nemá samostatný podnikatel a osoba poskytující na území Velké Británie služby jménem zaměstnavatele, který nemá ve Velké Británii sídlo, či osoba, která je rodinným příslušníkem občana Švýcarska nebo některého státu EEA (nikoli jednoho z 8 nových členských států), jenž ve Velké Británii pracuje, nebo tam žije jako student, či soběstačná osoba. Popřípadě mu bylo uděleno povolení ke vstupu na území Velké Británie za účelem sezónní práce v zemědělství a nastoupil do zaměstnání v rámci Programu sezónních pracovníků v zemědělství dne 1. května 2004 nebo po tomto datu.127 Pracovník se musí zaregistrovat do systému během jednoho měsíce od nástupu do nové práce.128 Musí vyplnit registrační formulář a doložit dopis od zaměstnavatele, který slouží jako důkaz, že jde skutečně o pracovněprávní vztah. Zaměstnavatel je “autorizovaný zaměstnavatel”, pouze když pracovník vyhoví registračnímu procesu a požádá o registrační certifikát, což zahrnuje i vstupní poplatek 90 liber.129 Jestli je žádost schválena, pracovník obdrží registrační kartu, která obsahuje jeho osobní údaje a specifické referenční číslo a která platí tak dlouho, dokud je zaregistrován v programu. Dalším dokumentem, který dostane, je registrační certifikát. Ten má formu dopisu a opravňuje pracovníka k práci pro zaměstnavatele, jenž je uveden v jeho žádosti. Jedna kopie se zasílá zaměstnavateli. Platnost vyprší ke dni, kdy přestane pro tohoto zaměstnavatele pracovat. Jestliže pracovník pracuje pro více než jednoho zaměstnavatele, musí o registrační certifikát požádat pro každého zaměstnavatele zvlášť, poplatek platí však pouze při prvním podání žádosti, kdy je mu vystavena registrační karta. Pokud není o registraci během jednoho měsíce požádáno, po vypršení této lhůty se pracovní poměr považuje za nezákonný a pracovník za nelegálního pracovníka bez povolení žít na území Velké Británie. Je zřejmé, že s pracovníky ze zemí EU-8 je zacházeno tím, že se po nich požaduje registrace, jinak než s domácími. Nicméně ve světle přechodných ustanovení se toto pravděpodobně nedá považovat za protiprávní diskriminaci podle komunitárního práva. Konec konců
Velká Británie je oprávněna regulovat podmínky, za kterých mají státní
příslušníci EU-8 přístup na její pracovní trh, a registrační systém je považován za podmínku přístupu.
127
Systém dovolující pracovníkům ze zemí mimo EEA vstup na území Velké Británie za účelem sezónních prací v zemědělství, bližší info: http://www.workingintheuk.gov.uk/working_in_the_uk/en/homepage/work_permits0/seasonal_agricultural.html. 128 7(2)(b)(i) WRR. 129 7(2)(b) a 8(4)(a) WRR.
50
Vzhledem k tomu, že žádost o registraci je odpovědností patřičného jednotlivce, WRS neuvaluje na zaměstnavatele žádné zvláštní povinnosti. Nicméně, ten by měl zajistit, aby zaměstnanec dostal dopis s uvedením data, od kterého začal pracovat, měl by převzít a ponechat si kopii vyplněné žádosti dotyčného jednotlivce jako důkaz, že zažádal o registraci do měsíce od zahájení práce, a dále obdržet a uschovat si kopii platného potvrzení registrace. Jakmile příjem pracovníka dosáhne určité výše, platí se z něho daň a příspěvek do fondu státního pojištění. Odvod zajišťuje zaměstnavatel obvykle strháváním určité částky z platu. K tomuto účelu bude potřebovat číslo státního pojištění, které odevzdá svému zaměstnavateli pro účely evidence příspěvků. Požádání o toto číslo je zaměstnancova zodpovědnost. Ale i v zemi, jakou je Velká Británie, dochází k tomu, že zaměstnavatel zaměstnanci neumožní registraci, popřípadě ho s nutností registrace ani neseznámí. Je mnohem snazší nabídnout špatnou práci za mizerné peníze tomu, kdo není součástí oficiálního systému a nepodléhá jakékoli kontrole. Je tomu často v případech různých agentur, které pracovníkovi zprostředkovávají práci ve Velké Británii. Velké pracovní agentury zřídily své pobočky v zemích EU-8 s cílem poskytovat potenciálním zájemcům informace o práci napříč Evropou. Tento business vzkvétá díky neinformovanosti lidí, kteří se rozhodli, že odjedou za prací do ciziny, a mají povědomí pouze o tom, že Velká Británie otevřela svůj pracovní trh, už ne ale detailnější informace, co je třeba všechno zařídit a o co všechno požádat. Odtud není daleko od “nucených prací”. Ze studie “Forced Labour and Migration to the UK”130 (Nucená práce a migrace do Spojeného království) vyplývá, že i pracovníci ze zemí EU-8, třebaže pracují ve Velké Británii legálně, jsou vykořisťováni, protože nejsou schopni prosadit svoje práva. Cílem WRS bylo zamezit černému pracovnímu trhu. Otázkou zůstává do jaké míry jsou migrující pracovníci ze zemí EU-8 kontrolováni, jak jsou zaručeny uspokojivé pracovní podmínky. Není tajemstvím, že zaměstnavatel má nad svými zaměstnanci v současné době, kdy je vysoká míra nezaměstnanosti, velikou moc, neboť pracovníci se bojí prosadit svoje práva v obavě, že by o svou práci mohli přijít. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy pracovníci, kteří odešli za prací do jiné země, vypovídají, že pracovali v hrozných pracovních podmínkách, ale že proti tomu nemohli nic dělat, neboť zaměstnavatel měl jejich doklady i peníze. V každém případě je na zájemci, aby se informoval, nejlépe z několika na sobě nezávislých zdrojů. 130
Anderson, A., Rogaly, B., Forced Labour and Migration to the UK. Study prepared by COMPAS in collaboration with the Trade Union Congress, February 2005, dostupné mimojité na: http://www.tuc.org.uk/international/tuc-9317-f0.pdf.
51
5.1.2. Pravidlo 12ti měsíců Povinnost registrovat se má pracovník po prvních dvanáct měsíců.131 Poté, co naakumuluje dvanáct měsíců nepřetržité práce, tento požadavek zaniká a pobyt už není nijak závislý na zaměstnání a pracovník získává plný nárok na volný pohyb. Pracovník, který ztratí práci během prvního roku, si “udrží” již odpracovanou dobu tím, že si najde novou práci a přeregistruje se během 30 dní od data, kdy původní práci ztratil.132 Jestliže si během této doby nové zaměstnání nenajde, jeho právo žít v zemi končí a on, alespoň formálně, je povinen vrátit se domů. Tudíž jako 12 měsíců zaměstnání bez přerušení se počítá, jestliže pracovník pracoval legálně ve Velké Británii bez přerušení po dobu 12 měsíců, nebo jestliže doba, v níž nepracoval, nepřekročila 30 dní, a současně došlo k přeregistrování.
5.1.3. Byrokracie Další věc, která často čelí kritice, je byrokracie. Samantha Currie ve svém článku uvádí, že informace týkající se systému nejsou snadno dostupné, všechny formuláře a příručky s vysvětlivkami jsou pouze v angličtině a že všechny dotčené dokumenty musí být staženy z vládních internetových stránek “Working in the United Kingdom”.133 Když se ovšem pokusíme informace na zmíněných internetových stránkách134 vyhledat, budeme naopak mile překvapeni. Je pravda, že angličtina je hlavním jazykem stránek, aby také ne, když se jedná o anglickou vládní instituci a vycházíme z předpokladu, že když se pracovník rozhodne odejít za prací do Británie, má určité jazykové znalosti, ale nachází se tam i příručky v jazycích všech osmi nových členských států, včetně vysvětlivek k formuláři, který se používá pro požádání o registraci do WRS.135 Na druhou stranu některé otázky i po prostudování všech dostupných informací zůstávají nezodpovězeny. Autorka této práce zkusila kontaktovat přímo Home Office prostřednictvím e-mailových adres, které na svých
131
2 WRR. 2(4)WRR. 133 Currie, S., „Free“ movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom, European Law Review, April 2006, Volume 31, No.2, 215-216. 134 www.workingintheuk.gov.uk. 135 Českou verzi lze stáhnout na internetových stránkách: http://www.workingintheuk.gov.uk/ working_in_the_uk/en/homepage/schemes_and_programmes/worker_registration/czech.html?. 132
52
webových stránkách uvádí, bohužel ani na jeden e-mail se nedočkala odpovědi. Stejnou zkušenost potvrzují i polští pracovníci, které pro účely svého článku autorka vyzpovídala.136
5.2.
Nárok pracovníků ze zemí EU-8 na sociální zabezpečení
Pracovníci, kteří plně splní podmínky WRS, tj. podmínku registrace a 12ti měsíčního nepřetržitého zaměstnání, a prokáží to na základě registračního certifikátu,137 vyhoví rovněž podmínkám na získání povolení k pobytu. Toto je upraveno právním předpisem The Social Security (Habitual Residence) Amendment Regulations 2004 (SSR). V důsledku toho je na ně pohlíženo stejně jako na pracovníky z EU-15, pokud jde o sociální výhody v souladu s článkem 7(2) nařízení 1612/68. S tím jsou poté spojeny sociální dávky jako příspěvky na bydlení, daňové úlevy, přídavek na dítě, asistenci v případě, že se pracovník ocitne bez domova a další. Toto dodatečné povolení k pobytu slouží jako prevence zneužívání systému sociálního zabezpečení vyloučením pracovníků z EU-8, kteří práci hledají, nebo ji během prvního roku ztratili, z oprávnění k výše zmíněným sociálním výhodám na základě faktu, že tito pracovníci nemají podle britské legislativy právo žít na území Velké Británie pokud nejsou zaměstnaní.138 Je zřejmé, že otevřením pracovního trhu pro pracovníky přicházející ze zemí EU-8, Velká Británie neimplementovala přechodná ustanovení tak, jak je zamýšlela Smlouva o přistoupení. Velká Británie nicméně vedle WRS zavedla omezení, která mají za cíl odvrátit hrozbu představovanou „benefit tourism“ a tento svůj počin v důvodové zprávě k WRR vysvětlovala tak, že členský stát může během přechodného období derogovat práva spojená s volným pohybem pracovníků podle komunitárního práva. Samantha Currie ovšem s takovýmto vysvětlením nesouhlasí.139 Podle ní možné derogaci podléhají pouze ustanovení o přístupu pracovníka a jeho rodinných příslušníků na pracovní trh, zatímco jakmile jednou členský stát otevře svůj pracovní trh, s pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu EU-8, nesmí být zacházeno jinak než s tuzemskými pracovníky. Jak už bylo mnohokrát v této práci řečeno, tento pracovník má rozličná sociální a rodinná práva, která se k jeho statutu vztahují podle práva komunitárního. Zejména jde o stejné podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, práva
136
Currie, S., „Free“ movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom, European Law Review, April 2006, Volume 31, No.2, s. 216. 137 3(c) SSR. 138 5(4)(b) WRR. 139 Currie, S., „Free“ movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom, European Law Review, April 2006, Volume 31, No.2, s. 219.
53
a výhody udělované v oblasti ubytování a hlavně požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.140 V každém případě nárokování si sociálních dávek není ani primární motivací, proč odejít do ciziny za prací, ani očekáváním. Jak vyplývá z kontrolní zprávy141 převážná většina státních příslušníků ze zemí EU-8 pracujících ve Velké Británii jsou mladí lidé: 82% z nich je mladší než 34 let.142 Dále pouze 6% zaregistrovaných pracovníků uvedlo, že s sebou v okamžiku registrace mají závislé osoby (rodinné příslušníky), z nichž pouze 4% jsou mladší 17 let. A 97% registrujících se pracovníků mělo práci na plný úvazek.
5.3.
Bulharsko a Rumunsko
Stejně jako při předchozím rozšíření v roce 2004 členské státy mohly rozhodnout o podmínkách přístupu na jejich národní pracovní trhy pro přechodné období až 7 let, i v případě Bulharska a Rumunska. Tentokrát však, poprvé v historii, Británie zakázala práci občanům z členských zemí EU. Následovalo to po intenzivní debatě v britské vládě ohledně nebezpečí, které by vzniklo, kdyby se prý povolilo Bulharům a Rumunům v Británii pracovat. Byla to reakce na situaci, kdy údajně podcenili počty osob, které přišly do země za prací po posledním rozšíření EU v roce 2004, kdy se ve Spojeném království usadilo více než půl milionu Poláků, kteří tvoří skoro 65% všech pracovníků přicházejících ze zemí střední a východní Evropy.143 Polští zaměstnanci dokonce zakládají ve Velké Británii odborové pobočky čistě pro Poláky. Statistiky ovšem už nesledují, kolik zahraničních pracovníků už z Británie odešlo, protože zaměstnanci se sice musejí registrovat, ale nemusejí úřadům sdělit, že se vracejí zpátky do své země nebo odcházejí pracovat jinam. Což nutně musí vést ke zkreslení skutečné situace. Od 1. ledna 2007 mají státní příslušníci Bulharska a Rumunska, jako příslušníci členských států EEA, právo přestěhovat se a usadit se v kterémkoli členském státě EU. Právo pobytu mají v kterémkoli státě EU po první tři měsíce bez omezení a dále jen pokud prokáží, že požívají práv podle komunitárního práva jako studenti, samostatně výdělečně činné osoby, nebo prokáží, že jsou finančně soběstační, což znamená, že odpadne hrozba, že by byli závislí 140
Články 7(1), 7(2) a 9 Nařízení 1612/68. Joint online report Home Office, the Department for Work and Pensions, HM Revenue & Cystome and Communities and Local Government, Accession Monitoring Report, May 2004 – December 2006, publisher 27 February 2007. Dostupný z: http://www.ind.homeoffice.gov.uk/6353/aboutus/accessionmonitoringreport10.pdf. 142 Viz. tabulka 2. 143 Viz. tabulka 1.
141
54
na systému sociální péče. Nicméně, jak bylo naznačeno výše, ve Velké Británii nemají automaticky právo se usadit jako pracovníci. Pokud by chtěli ve Velké Británii pracovat, budou před započetím práce potřebovat získat pracovní povolení. Pracuje-li však pracovník ve Velké Británii k 31. prosinci 2006 nepřetržitě 12 měsíců, nebo před tímto datem pracoval a i nadále zůstává ve stejném zaměstnání, má-li „Leave to enter or remain in the United Kingdom“ – speciální povolení ke vstupu na území Velké Británie (až donedávna udělovaný imigračními pracovníky na hranicích), nebo má bulharský či rumunský zájemce o zaměstnání za manžela či manželku britského občana, nebo osobu v Británii pracující, popřípadě je osobou závislou na pracovníkovi z některé ze zemí EEA, který má právo žít ve Velké Británii, může pracovat bez omezení. Proces získávání pracovního povolení se dělí na dvě fáze. Napřed britský zaměstnavatel požádá o souhlas se zaměstnáním, souhlas sám o sobě ale danou práci neautorizuje, proto poté příslušný pracovník žádá Home Office na příslušném formuláři o „Accession Worker Card“.144 O Accession Worker Card musí pracovník požádat ještě před zahájením zaměstnání. Karta bude vydána pro určité zaměstnání, což znamená, že v případě, kdy by chtěl pracovník zaměstnání změnit, musí požádat o vydání karty nové. Aby mohl pracovník ve Velké Británii pracovat, musí být splněny obě podmínky. Každý, kdo splní podmínky 12ti měsíčního nepřetržitého zaměstnání, získá plná práva jako pracovník. Poté se pozice pracovníka z Bulharska či Rumunska nebude lišit od situace, jak byla popsána výše.
144
Detaily procesu žádání o Accession Worker Card lze najít v příručce „Guidance Notes for Bulgaria and Romania“, která je doprovázena příslušnými formuláři a kterou lze najít na www.workingintheuk.gov.uk.
55
5.4.
Statistické údaje a grafy
Graf 1
Profil žadatelů o registraci - státní příslušnost 0,10% 4,90%
10%
1%
Česká republika 11%
Estonsko 5,50% 3%
Litva Lotyšsko Maďarsko Polsko Slovensko
64,50%
Slovinsko
Graf 2
Profil žadatelů o registraci - věk 0,50% 1% 6%
0,50%
10%
méně než 18
43%
18-24 25-34 35-44 45-54 více než 55 neznámé
39%
Všechny statistické údaje vycházejí ze zprávy „Joint online report Home Office, the Department for Work and Pensions, HM Revenue & Cystome and Communities and Local Government, Accession Monitoring Report, May 2004 – December 2006, publisher 27 February 2007“. Dostupný z: http://www.ind.homeoffice.gov.uk/6353/aboutus/accessionmonitoringreport10.pdf a týkají se právě období květen 2004 až prosinec 2006.
56
6. Francie V souladu s možností nabízenou Akty o přistoupení Estonska, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Polska, České republiky, Slovenska a Slovinska k Evropské unii zavedla Francie k 1. květnu 2004 přechodné období v oblasti volného pohybu pracovních sil vůči občanům těchto 8 států. Příslušníci dvou zbývajících států EU 10, Malty a Kypru, požívají plné svobody pohybu pracovních sil. Pracovníci pocházející z nejnovějších členských států přistupujících od 1. ledna 2007 jsou podrobeni identickému režimu, jako by pocházeli z první uvedené skupiny. K výkonu pracovní činnosti je zapotřebí splnění podmínek stanovených vnitrostátním právním řádem, zejména potom předběžné získání pracovního povolení. Z tohoto obecného režimu jsou stanoveny výjimky.
6.1.
Období první fáze
Stejně jako tomu bylo i v případě ostatních starých členských států, které zavedly přechodné ustanovení, aplikuje Francie svá přechodná ustanovení ve třech fázích dle principu 2+3+2. V období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006 bylo potřeba naplňovat požadavky francouzské legislativy bez rozdílu pro všechny druhy pracovních pozic, jak jsou identifikovány v národním číselníku ROME.145 Základními legislativními zdroji jsou dva právní předpisy a to Code du Travail (Zákoník práce) a Code de l’entrée et du séjour des étrangers et du droit d’asile (Zákon o vstupu a pobytu cizinců a o azylovém právu). Tyto předpisy jsou konkretizovány rozsáhlými prováděcími právními akty.146 O podrobnostech bude pojednáno v dalším textu. Závěrem první fáze bylo provedeno její hodnocení z pohledu změn a důsledků na trhu práce tak, aby mohla být přijata opatření do fáze další. Francouzská vláda se tak na základě stanoviska ministerské komise pro evropské záležitosti rozhodla pro kontinuální uvolnění pracovního trhu. Výsledkem analýzy trhu práce a dialogu se sociálními partnery bylo schválení seznamu 62 profesí, kde byl konstatován nedostatek pracovních sil, a v důsledku toho byla uvolněna pravidla pro přijímání pracovníků z dotčených členských států.
145
Répertoire Opérationnel des Métiers et des Emplois = Operační rejstřík profesí a zaměstnání. Např. Circ. Interministérielle n°5/76 du 16/03/76 , Circ. Interministérielle n°177 du 13/04/84 ,Arrêté du 05/06/84 (Agriculture).
146
57
6.2.
Současný stav
Jak již bylo naznačeno je v současnosti v probíhající druhé fázi přechodného období zaveden dvojí způsob procedury vstupu pracovníků na francouzský pracovní trh. Tento systém stále platí pro příslušníky veškerých nově přistupujících států po 1. květnu 2004 s výjimkou Malty a Kypru. Procedury vstupu můžeme rozdělit na dvě základní, kterými jsou : •
zjednodušená procedura
•
obecná procedura
6.2.1. Zjednodušená procedura Zjednodušená procedura v principu funguje na dvou předpokladech. Prvním z nich je zahrnutí požadované pracovní pozice do seznamu uvolněných profesí. Druhým předpokladem je stále získání pracovního povolení a povolení k pobytu, avšak řízení je v tomto případě zkráceno a odpadá zkoumání podmínky situace na místním trhu práce, která byla ve většině případů důvodem pro odmítnutí udělení pracovního povolení. Tato podmínka je v obvyklém řízení o udělení pracovního povolení reprezentována nutností nabídnout volnou pozici na národním trhu a vyvíjet aktivitu ke získání odpovídajícího zaměstnance. Teprve pokud jsou tyto aktivity prokazatelně neúspěšné a není nalezen domácí kandidát s vhodným profilem, může být předmětná pozice obsazena zahraničním pracovníkem. Tento neúspěch se prokazuje stanoviskem ANPE.147 Systém výhod byl ještě rozšířen oběžníkem Ministerstva, který provedl upřesnění publikace volných pracovních míst v evropském systému EURES prostřednictvím ANPE. V Polsku byla navíc vytvořena stálá mise ANAEM,148 která usnadňuje vyřizování agendy polských občanů a zaručuje užší styky.
6.2.2. Obecná procedura Obsazení pracovní pozice cizincem v ostatních případech probíhá na základě obecného řízení o udělení pracovního povolení. Toto řízení je až na uvedené výjimky stejné i pro zjednodušenou proceduru. Samotný proces se liší ve dvou případech a to s přihlédnutím k tomu, kde se žadatel o pracovní povolení nachází. Naskýtají se tak dva různé postupy, které však nesou mnoho 147
Agence Nationale pour l´Emploi= Národní agentura práce. Agence Nationale de l’Accueil des Etrangers et des Migrations= Národní agentura pro příjem cizinců a migraci.
148
58
společných znaků. Prvním z nich je uvedení cizího pracovníka na trh, které vychází z předpokladu, že se žadatel o pracovní povolení nachází na území nového členského státu, tedy mimo Francii. Řízení se zahajuje podáním žádosti na DDTEPF,149 který je orgánem rozhodujícím o pracovním povolení, které opravňuje zahraničního kandidáta k pobytu a pracovní činnosti ve Francii. Místní příslušnost DDTEPF je odvozena z místa výkonu práce. Žádost musí být doplněna o přílohy, kterými jsou: 1.) Dokumenty obecného charakteru: •
Pracovní smlouva, vzorový formulář Cerfa n°9661-02 (3x)
•
Závazek k uhrazení příslušného správního poplatku pro ANAEM
•
Dotazník o ubytování zahraničního pracovníka (Cerfa n°61-2104)
•
Potvrzení o hledání zaměstnání
•
Dotazník „Vpuštění výslovně určeného zahraničního pracovníka“
2.) Dokumenty vztahující se k zaměstnavateli •
Aktuální výpis z Obchodního rejstříku (K-bis) u podniků či právnických osob, výpis z živnostenského rejstříku u fyzických osob-podnikatelů
•
Statut právnické osoby
•
Kolektivní smlouva
•
U osob zaměstnávajících více než 50 pracovníků kopii Rejstříku personálu nebo tří posledních hlášení změn personálu
•
Kopie dvou posledních měsíčních nebo čtvrtletních hlášení URSSAF nebo MSA,150 nebo výpis z jejich účtu
•
Kopie dvou posledních výkazů příspěvků do Pokladny dovolených v sektoru stavebnictví a veřejných zakázek, pokud do ní zaměstnavatel povinně přispívá
•
Kopie dvou posledních měsíčních či čtvrtletních daňových hlášení
3.) Dokumenty vztahující se k žadateli o pracovní povolení •
Kopie pasu včetně jeho čísla a platnosti
•
Kopie pracovní smlouvy nebo příslibu zaměstnání
•
Detailní životopis
•
Kopie diplomů a vysvědčení s úředním překladem
149
Directions départementales du travail, de l’emploi et de la formation professionnelle= Okresní ředitelství práce, zaměstnání a profesního vzdělávání. 150 URSSAF a MSA jsou organizace sociálního zabezpečení u kterých jsou shromažďovány příspěvky do sociálního systému a vypláceny dávky. Příslušnost jednotlivých pokladen je dána dle ekonomické aktivity pojištěnce, případně jeho pracovního zařazení (např. pro střední a vyšší management je určena zvláštní pokladna).
59
•
Dopis vysvětlující důvody přijetí uchazeče, včetně pracovního zařazení na novém místě
•
V případě přeřazení zaměstnance v rámci nadnárodní skupiny na pracoviště ve Francii potvrzení o zaměstnání v zahraničí, smluvní dokumenty vztahující se k přeřazení a kopie posledních 3 výplatních pásek
•
Fotografie zachycující současnou podobu (3 ks)
Pokud se jedná o povolání, k jehož výkonu je potřeba prokazovat další odbornou či jinou způsobilost, musí být doplněny i dokumenty osvědčující tyto speciální požadavky. Na základě souhlasu DDTEPF informuje zaměstnavatel ANAEM o příjezdu zaměstnance do Francie a je stanoveno datum lékařské prohlídky. Poté je nutné obrátit se na prefekturu příslušnou dle místa pobytu zaměstnance, aby mohlo být vydáno povolení k pobytu. Toto povolení závisí na povaze a trvání zaměstnaneckého poměru. Pro příslušníka členského státu přijatého do pracovního poměru na dobu neurčitou je vystaveno povolení s titulem „zaměstnanec“, které v sobě obsahuje jak povolení k pobytu, tak povolení pracovní. Toto povolení platí jeden rok a je obnovitelné. Povinnost obnovovat pracovní povolení zaniká pro příslušníky nových členských států po vypršení jejich povolení k pobytu za splnění kumulativní podmínky nepřetržitého výkonu práce po dobu jednoho roku od přistoupení jejich státu k EU a později a zachování vůle dále pracovat. Dále tedy obnovují jen povolení k pobytu. Po době pěti let pobytu vzniká nárok na získání rezidentského povolení platného 10 let. Zákon č. 2006-911 z 24.července zavedl nové kategorie rezidentských povolení a to „CE- trvalý pobyt - veškeré profesní aktivity“ a „CE- trvalý pobyt - veškeré profesní aktivity mimo zaměstnaneckých“. Vedle povolení pracovat a pobývat na území Francie vznikají případně též oprávnění zápisu na seznamy uchazečů o zaměstnání, čerpání podpory v nezaměstnanosti, či využívání rekvalifikačních kurzů a podporovaných programů proti nezaměstnanosti. Povolení s titulem „dočasný pracovník“ je limitováno dobou trvání smlouvy na dobu určitou, maximálně však 9 měsíci. I toto povolení je obnovitelné, avšak žádná další výše uvedená práva z něj neplynou. Pokud doba pobytu pracovníka má přesáhnout tři měsíce, součástí řízení jsou též povinné lékařské prohlídky, které jsou organizovány prostřednictvím ANAEM. Tato prohlídka se skládá z obecného klinického vyšetření, rentgenu plic a ověření potřebné vakcinace v souladu s vnitrostátními požadavky. V případě podezření na některé zdravotní anomálie mohou být provedena i další vyšetření. Lékařská prohlídka a vystavení zdravotního certifikátu podléhají poplatku.Vydání pozitivního zdravotního certifikátu může být odmítnuto z důvodu zjištění nežádoucích chorob dle části V. mezinárodního sanitárního nařízení 60
publikovaného dekretem ze 24. ledna 1989, případně při zjištění tuberkulózy plic nebo závažných psychických chorob ohrožujících okolí, a to pokud se pacient odmítá podrobit léčbě. Výsledky vyšetření jsou sděleny pacientům a činí součást lékařského tajemství. Tato prohlídka může být též provedena na delegovaných pracovištích v zahraničí, v případě nových členských států pouze v Polsku (Varšava). Francouzský právní řád stanovuje také další podmínky, které musí být bez výjimky dodržovány a podléhají kontrole příslušným DDTEPF, zejména se potom jedná o povinnosti v oblasti rovného zacházení a odměňování nebo sociálního zabezpečení. Půjde tak především o dodržování minimální mzdy (SMIC), hygienických, pracovních a sanitárních podmínek práce, vhodného ubytování a přispívání do systému sociálního pojištění. V páru proti proceduře uvedení na trh stojí procedura změny statutu, kdy se jedná o žadatele, který již legálně pobývá na území Francouzské republiky. Jedná se zde o případ, kdy držitel povolení k pobytu s označením „student“,„obchodník“ či „návštěvník“ zažádá prefekturu o provedení změny jeho povolení k pobytu
na pracovní povolení. K žádosti
se přikládají výše uvedené dokumenty s výjimkou bodů 1 odrážka č.5 a bodu 3 odrážka č. 6. Naopak navíc musí být prokázán domicil žadatele a to fakturou za služby (voda, plyn…) na jméno žadatele nebo potvrzením od ubytovatele (potom se dokládá obdobně domicil potvrzujícího). Žadateli mohou být udělena výše uvedená povolení. Na okraj je třeba uvést, že tato žádost je dvousečnou zbraní, protože negativní rozhodnutí je zpravidla následováno rozhodnutím o zrušení dosavadního statutu a výzvou k opuštění francouzského území z důvodu skončení důvodů, pro které byl status přiznán.
6.2.3. Poplatky Řízení o žádosti je podmíněno příslibem zaplatit poplatky, které vybírá ANAEM. Výše je diferencovaná podle povahy pracovní smlouvy a výše odměny. U smluv na dobu neurčitou je to 893 €, pokud je odměna menší nebo rovna 1525 €, jinak je poplatek 1612 €. U smluv na dobu určitou je stanoven na fixních 168 € vybíraných dopředu.
6.3.
Sezónní pracovníci
Zvláštní režim je stanoven pro okruh sezónních pracovníků, kteří pocházejí z Polska.151 Jejich najímání je možné dvěma způsoby opět za splnění předpokladu, že nejsou
151
Z nečlenských států EU potom z Maroka a Tunisu.
61
vhodné pracovní síly na domácím trhu. Základním principem je anonymní najímání, kdy se zaměstnavatel zaváže uzavřít smlouvu s kandidáty, kteří jsou získáni v Polsku prostřednictvím místní mise ANAEM. Pokud si však zaměstnavatel přeje znovu najmout stejné pracovníky, které již dříve zaměstnával, je mu umožněno uzavřít jmenovité smlouvy. Smlouvy jsou omezeny na dobu určitou a to 6 měsíců v období po sobě jdoucích 12 měsíců, výjimka je stanovena pro zemědělské aktivity stanovené ve vyhlášce ze dne 5.června 1984, kdy je maximální doba až 8 měsíců. Po podrobení se povinné lékařské prohlídce je sezónnímu pracovníkovi vydána smlouva s doložkou DDTEPF, která nahrazuje pracovní povolení. Ostatní postup a podmínky jsou obdobné jako u obecného principu
uvedení cizího
pracovníka na trh.
6.4.
Řídící pracovníci
Pro zvýšení atraktivity Francie pro mezinárodně působící specialisty z řad vyššího managementu a řídících pracovníků a jejich rodiny byla v roce 2004 zavedena zrychlená procedura uvedení na francouzský trh práce. Podmínkou je předchozí zaměstnání po dobu alespoň jednoho roku u francouzské společnosti, která je součástí nadnárodního holdingu.152 Druhou podmínkou je měsíční hrubá odměna alespoň 5000 €. Řízení je zahájeno podáním žádosti zaměstnavatele na krajskou pobočku ANAEM a zároveň žádosti povolení k pobytu na francouzském konzulátu dle domicilu zaměstnance. DDTEPF přezkoumá žádost a opatří ji schválením ve lhůtě 10 dnů. ANAEM předá spis příslušnému konzulátu, který předá zaměstnanci potřebné dokumenty. Po příjezdu do Francie je zaměstnanec povinen podrobit se lékařské prohlídce.Zjednodušený režim pro práci ve Francii svědčí i manželu výše uvedeného řídícího pracovníka. Tento může zažádat přímo o změnu statutu. Pokud je jeho navrhovaná měsíční odměna vyšší než 2000 € není jeho žádost podrobena zkoumání v kontextu místního trhu práce.
6.5.
Statistika
Zpráva o činnosti ANAEM v období 2005-2006153 poskytuje některá základní statistická data o pohybu pracovních sil směrem do Francie. Jako měřitelný faktor byly vybrány povinné lékařské prohlídky, které jsou součástí každého řízení o pracovní povolení. V sektoru řízení o trvalé pracovní povolení („zaměstnanec“) bylo uskutečněno 9997 návštěv, 152 153
Holding drží ve společnosti alespoň 20% podíl, existuje alespoň 3 roky a jeho kapitál je minimálně 400 000 €. Dostupná z: http://www.anaem.social.fr.
62
což znamená 48% nárůst od roku 2004. Na státní příslušníky EU-8 připadá pouhých 14%, a to s jasným primátem Poláků, kteří jsou zastoupeni v počtu 1048 žadatelů, a tím zaujímají 2. místo v žebříčku národností. Naopak příslušníci Rumunska a Bulharska jsou na 10., respektive 19.místě. Nutno ještě dodat, že ze 2/3 se jedná o prohlídky, které jsou prováděny v rámci řízení o změně statutu, tedy na nově uvedené pracovníky ze zahraničí připadá pouhá jedna třetina. Stejně je tomu i u dočasných povolení. V tomto segmentu bylo v roce 2006 provedeno 10677 lékařských návštěv s podílem EU8 9,5%. Opět zde v počtu žadatelů vedou Poláci. Není tomu jinak ani v případě sezónních pracovníků.154 Referenční hodnotou pro rok 2006 je zde 17204 lékařských prohlídek s meziročním růstem 3% oproti roku 2004 a 6% oproti roku 2005. Poláci reprezentují zhruba 60% všech sezónních pracovníků a meziroční růst ve sledovaných letech dosáhl 50%, respektive 58%.
Seznam otevřených pracovních pozic155 I: Stavebnictví a veřejné práce
Veřejné práce, práce s betonem, výkopové práce Dělník pro veřejné práce Dělník pro práci s betonem Dělník pro výkopové práce
Stavebnictví (velká díla) Zedník Montér kovových struktur Montér dřevěných struktur (truhlář) Pokladač pevných povrchů (např. dlaždič) Pokladač měkkých povrchů (např. pokladač koberců)
Stavebnictví (drobné práce) Pokrývač Montér zámkových systémů do dřeva (truhlář, zámečník)
154
zde je Polsko jediným z nových členů EU, který může využít tento typ procedury http://ec.europa.eu/eures/main.jsp?acro=free&lang=cs&countryId=FR&fromCountryId=CZ&accessing=0&co ntent=1&restrictions=1&step=2
155
63
Montér sestav (např. instalace stánků, kuchyní)
Technici a pracovníci dohledu nad stavebními a veřejnými pracemi (SVP) Stavební projektant SVP Stavební architekt Stavební projektový technik SVP Stavbyvedoucí SVP Vedoucí prací SVP
II: Hoteliérství, pohostinství a potravinářství
Pokojská Kuchař Všeobecný pracovník v pohostinství Číšník/servírka v pohostinství Zaměstnanec přípravy masných výrobků (řezník)
III: Zemědělství
Zelinář-zahradník (pouze sezónní pracovník) Sadař-vinohradník (pouze sezónní pracovník) Chovatel nehospodařící s půdou (chovatel prasat, králíků, drůbeže)
IV: Mechanika, kovovýroba a různý průmysl
Mechanická výroba a kovovýroba Kotlář – plechař Operátor/seřizovač obráběcích strojů Práce s průmyslovým potrubím (řezání a spojování trubek) Seřizovač/mechanik Pracovník vrstvení a odlévání Kontrolor výroby mechanické konstrukce a práce s kovem
64
Ostatní Obsluha automatických zařízení v oblasti výroby elektřiny Všeobecný pracovník údržby – pracovník údržby a oprav v oblasti stavebního průmyslu Obsluha zařízení pro prvotní přeměnu kovů Pracovník zařazování v oblasti elektrické a elektronické výroby Projektant – projekty mechanických konstrukcí Technik výroby v oblasti mechanické konstrukce a práce s kovem Technik kontroly kvality v oblasti mechanických konstrukcí a práce s kovem Technik/údržbář v oblasti výtahů (a jiných mechanických systémů)
V: Zpracovatelský průmysl
Řízení chemicko-průmyslových zařízení a zařízení na výrobu energie Řízení potravinářsko-průmyslových zařízení Obsluha strojů a přístrojů pro potravinářsko-průmyslovou výrobu Obsluha strojů prvotního zpracování kovů Řízení zařízení na výrobu sklářské hmoty Obsluha formování (přetváření) skla Řízení zařízení na výrobu cementu/pojiva Obsluha výroby keramiky a stavebních materiálů Obsluha výroby panelů na bázi dřeva Obsluha výroby hmoty pro výrobu papíru Obsluha výroby papíru Obsluha opracovávání Obsluha zpracování masa (jatka, příprava, úprava/balení) Obsluha řemeslného kvašení (výroba vína, piva, sýrů...)
VI: Obchod a prodej
Obchodní zástupce v oblasti profesionálního vybavení Obchodní zástupce v oblasti meziproduktů a surovin Obchodní zástupce v oblasti služeb pro společnosti Technik prodeje na dálku Podomní obchodník 65
Obchodník (koncepce prodejních míst a regálů)
VII: Technické služby
Specializovaný umývač skel Zaměstnanec údržby a úklidu Zaměstnanec údržby/asanace
66
7. Německo Jak už bylo několikrát řečeno, bylo to právě Německo, společně s Rakouskem, kdo prosazoval zavedení přechodných období vůči nově přistupujícím státům. Oba státy trvají na omezení vstupu na své pracovní trhy i ve druhé fázi, přičemž avizují, že opatření budou trvat tak dlouho, dokud to bude možné. Stejná pravidla přechodných ustanovení platí jak pro nové členské státy EU-8, tak i pro později přistoupivší Bulharsko a Rumunsko. Občané z nových členských států EU-8 mohou být tedy v Německu zaměstnáni v zásadě pouze na základě pracovního povolení pro EU vydaného Spolkovou agenturou pro práci (Bundesagentur für Arbeit), které v principu může být uděleno pro všechny činnosti, v případě, že o volné místo neprojevil zájem občan SRN či občan EU–15, nebo je nelze jimi obsadit. Zaměstnání získávají na německém pracovním trhu podle platných ustanovení německého pracovního práva a bilaterálních dohod. Občané nových členských států mají při vstupu na německý pracovní trh přednost před občany třetích zemí, kteří přicestují do Německa za účelem získání práce. Pracovníci na druhou stranu nepotřebují povolení k pobytu na německém území, což vychází z ustanovení zákona o svobodě pohybu v rámci EU ze dne 30. července 2004, účinného od 1. ledna 2005 (Freizügigkeitsgesetz/EU)156, ve znění pozdějších předpisů.157 Na základě komunitárního práva je občanům Evropské unie cizineckými úřady udělováno potvrzení o právu k pobytu. Ode dne přistoupení nových členských států EU není v žádném ohledu omezována svoboda poskytovat služby s výjimkou služeb ve stavebnictví a v souvisejících oborech, úpravě interiérů a profesionálním úklidu a čištění (budov, vybavení a vozidel). Podmínky, za nichž je možné vydat pracovní povolení pro občany EU, nalezneme v §284 a následující třetí knihy sociálního zákoníku (Sozialgesetzbuch). Z dalších legislativních zdrojů je vhodné zmínit ještě předpisy upravující výjimky ze zákazu náboru pracovníků
(Anwerbestoppausnahmeverordnung)158
a
předpisy
upravující
vydávání
pracovních povolení (Arbeitsgenehmigungsverordnung)159.
156
Gesetz über die allgemeine Freizügigkeit von Unionsbürgern, 30. Juli 2004 (BGBl. I S. 1950, 1986). Naposledy novelizován 7. prosince 2006, s účinností od 1.1. 2007. 158 Verordnung über Ausnahmeregelungen für die Erteilung einer Arbeitserlaubnis an neueinreisende ausländische Arbeitnehmer (Anwerbestoppausnahmeverordnung – ASAV) – Auszug. 159 Verordnung über die Arbeitsgenehmigung für ausländische Arbeitnehmer (Arbeitsgenehmigungsverordnung ArGV), vom 17. September 1998 (BGBl. I S. 2899). 157
67
Jakmile si uchazeč o zaměstnání najde zaměstnavatele, který má zájem ho zaměstnat, musí se tento uchazeč obrátit na místně příslušný úřad práce (Agentur für Arbeit) a požádat o pracovní povolení pro EU. Místně příslušný úřad práce je ten, v jehož obvodu má daný potenciální zaměstnavatel sídlo. Kromě žádosti o pracovní povolení musí být předložena také konkrétní, ověřitelná nabídka pracovního místa, na základě které může následovat povinné prověření pracovního trhu s cílem zohlednění uchazečů s přednostním nárokem. Na uchazeče se mohou vztahovat i další postupy, např. uznání pracovní kvalifikace, které je třeba vyřídit u příslušného úřadu. Občané, kteří si hledají práci, mohou pobývat na území Spolkové republiky Německo po dobu 3 měsíců. V tomto období podléhají oznamovací povinnosti v místě bydliště u příslušného přihlašovacího úřadu pro obyvatele (Einwohnermeldeamt). Pokud v této době tří měsíců český uchazeč sežene práci a dostane pracovní povolení, na základě čestného prohlášení a přiloženého pracovního povolení oznámí přihlašovacímu úřadu adresu svého bydliště, a bude mu vystaveno potvrzení o volném pohybu (Freizügigkeitsbescheinigung). Tím splní všechny podmínky pro volný pohyb osob na území SRN.
7.1.
Oblasti a pracovní sektory s možností získat pracovní
povolení Pracovní povolení EU nebo pracovní oprávnění EU může být uděleno především pro následující činnosti: •
vysoce kvalifikovaní pracovníci podle § 19 odst. 2 Zákona o pobytu (např. vědci se zvláštními odbornými znalostmi, učitelé nebo vědečtí pracovníci ve vyšších funkcích, specialisté a vedoucí pracovníci se zvláštními pracovními zkušenostmi),
•
vědci a hostující vědci na vysoké škole nebo ve výzkumném zařízení,
•
vedoucí zaměstnanci mezinárodního podniku, kteří jsou vysláni vykonávat zaměstnání do pobočky na spolkovém území,
•
sportovci a trenéři z povolání, jejichž sportovní kvalifikace byla uznána vedoucím svazem se souhlasem německého sportovního svazu,
•
sezónní pracovníci v zemědělství a lesnictví, v hotelech a pohostinstvích nebo při zpracování ovoce a zeleniny jakož i na pilách, ve stánkovém prodeji, pracovníci v rámci smlouvy o dílo a pracovníci na základě mezistátní dohody;
68
au-pair - pobyt na dobu jednoho roku v rodině, ve které se hovoří rodným jazykem němčinou (věk při podání žádosti max. 24 let), •
pomocníci v domácnosti v rodinách,ve kterých je někdo, kdo vyžaduje zvláštní péči,
•
pracovníci v domácnosti, pokud jejich zaměstnavatel byl vyslán do Německa z pověření podniku se sídlem v zahraničí a pokud v této domácnosti žije dítě do 16 let nebo člen, který potřebuje zvláštní péči,
•
umělecká nebo artistická činnost,
•
časově omezená praktická činnost k uznání ukončeného povolání, získaného v zahraničí,
•
učitelé k vyučování v mateřském jazyce,
•
kuchaři specialisté pro práci ve speciálních restauracích,
•
IT-specialisté,
•
odborníci s vysokoškolským vzděláním, u nichž se pro jejich odborné znalosti jedná o veřejný zájem,
•
vedoucí pracovníci se specifickými znalostmi podniku sídlícího v Německu pro kvalifikovanou činnost,
•
vedoucí pracovníci ve společném německo-zahraničním podniku, založeném na základě mezistátních smluv,
•
kvalifikované odborné síly v rámci výměny osob nebo k přípravě zahraničních projektů u koncernů s mezinárodní působností,
•
montéři montovaných domů.
Pro občany z nových členských států, kteří v době vstupu do EU (1. května 2004) nebo později byli zaměstnáni již minimálně dvanáct měsíců u zaměstnavatele v Německu, pamatuje přístupová smlouva na to, že mají nárok na udělení pracovního povolení EU. Toto platí také pro jejich rodinné příslušníky, kteří v době přístupu u nich žijí nebo po pozdějším vstupu se minimálně 18 měsíců v Německu zdržovali. Toto neplatí pro zaměstnance, kteří jsou pouze vysláni dočasně do Německa v rámci volného pohybu služeb nebo smlouvy o dílo nebo pro au-pair, účastníky dobrovolného roku nebo praktikanty. Pracovní povolení ztratí platnost při dlouhodobější nepřítomnosti. Pro rodinné příslušníky (manžel/manželka nebo děti do 21 let) zaměstnanců s povolením k pobytu EU existuje také nárok na udělení pracovního oprávnění.
69
7.2.
Sezónní zaměstnanci, pomocní stánkaři, pomocníci v
domácnostech s osobou vyžadující péči Čeští státní příslušníci mohou pracovat až čtyři měsíce v roce jako sezónní zaměstnanci ve Spolkové republice Německo. Pracovní činnosti musí nejprve předcházet zprostředkování českým a německým pracovním úřadem. Zprostředkování je omezeno na pracovní činnost v zemědělském a lesním hospodářství, v pohostinství a v hotelech, na zpracování ovoce a zeleniny a zpracování dřeva na pilách.160 Stejným způsob zprostředkování platí i u pomocných stánkařů. Práce může být sjednána maximálně na 9 měsíců. Od 1.1.2005 je opět povoleno zaměstnávání „pomocníků v domácnosti“ s pojistnou povinností na plný pracovní úvazek v délce do tří let na domácí práce v domácnostech s osobou vyžadující péči.
7.3.
Přeshraniční pracovníci – pendleři
Opatření se týká osob pravidelně překračujících hranice za účelem zaměstnání v Německu. Občanům ČR, kteří žijí v pohraniční oblasti sousedící se Spolkovou republikou Německo, lze udělit pracovní povolení za účelem závislé pracovní činnosti v rámci vyznačených hraničních zón. Předpokladem je, že zahraniční pracovníci se denně vrací do svého domovského státu nebo že jejich pracovní činnost je omezena nejdéle na dva dny v týdnu. Český zaměstnanec se obrátí na příslušný úřad práce v německé pohraniční zóně a zažádá o pracovní povolení. Pracovní povolení se uděluje dle situace na místním pracovním trhu. Udělené pracovní povolení je předpokladem k získání tzv. průkazu pro osoby pravidelně překračující hranice, který vystavuje příslušný německý cizinecký úřad. Průkaz se vystavuje na dobu dvou let s možností prodloužení na pět let.
7.4.
Bilaterální dohody
Používání přechodného období pro volný pohyb pracovníků z České republiky je v současné době zmírněno používáním následujících dohod: Dohoda mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spolkové republiky Německo o vzájemném 160
Více informací níže v podkapitole bilaterální dohody – Ujednání.
70
zaměstnávání československých a německých občanů za účelem rozšíření jejich odborných a jazykových znalostí161 (dále jen Dohoda o vzájemném zaměstnávání), Dohoda mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spolkové republiky Německo o vysílání československých pracovníků z podniků se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice k zaměstnání na základě smluv o dílo162 (dále jen Dohoda o vysílání pracovníků k zaměstnání na základě smluv o dílo) a Ujednání o postupu při zprostředkování zaměstnání v SRN československým zájemcům na dobu nejvýše tří měsíců v průběhu jednoho roku mezi Spolkovým ústavem pro práci Norimberk a ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky Praha163 (dále jen Ujednání).
7.4.1. Dohoda o vzájemném zaměstnávání Na základě Dohody o vzájemném zaměstnávání může být zaměstnán každý občan ve věku 18-40 let s ukončeným odborným vzdělání a se zájmem o rozšíření odborných a jazykových znalostí. Nezbytnými doklady jsou: •
v německém jazyce vyplněná žádost164
•
doklad
o jazykových znalostech potvrzený jazykovou školou nebo
tlumočníkem •
doklad o kvalifikaci (výuční list, maturitní vysvědčení, diplom apod.) úředně přeložený do německého jazyka
•
vlastnoručně podepsaný životopis v německém jazyce
•
pracovní smlouva od německého zaměstnavatele – je-li k dispozici
Uvedené podklady podává žadatel na příslušném úřadu práce v České republice, který je zašle na Ministerstvo práce a sociálních věcí / Správu služeb zaměstnanosti. Dále se podklady zasílají na Centrálu pro zprostředkování práce v Bonnu, kde je rozhodnuto o udělení, popř. neudělení povolení k zaměstnání. Schválí-li německá strana zamýšlený pracovní poměr, obdrží český
žadatel prostřednictvím Ministerstva a úřadu práce v ČR
schválený pracovní příslib. Zprostředkování práce je bezplatné. Výše kvóty je stanovena na 1.400 každoročně.
161
135/2003 Sb.m.s. 366/1991 Sb. 163 Nepublikováno. 164 Formuláře jsou k dispozici na úřadech práce v ČR. 162
71
7.4.2. Dohoda o vysílání pracovníků k zaměstnání na základě smluv o dílo Čeští zaměstnanci mohou pracovat v Německu jako zaměstnanci české firmy, která má s německým partnerem (generálním dodavatelem) uzavřenou smlouvu o provedení práce, jejíž podmínky se řídí platnou bilaterální Dohodou o vysílání pracovníků k zaměstnání na základě smluv o dílo. Jejím gestorem je na české straně Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (konkrétně útvar Licenční správa), které sjednává s německou stranou každoroční kontingenty pracovních sil z ČR do SRN, poskytuje v ČR předmětné informace a uděluje českým žadatelům povolení k čerpání kontingentu. Základním předpokladem realizace vyslání českých pracovníků do SRN v tomto režimu je •
povolení MPO ČR (získání kontingentu – licence),
•
uzavření smlouvy o provedení práce (o díle) mezi německým partnerem a jeho subkontrahentem z ČR pro třetí osobu se sídlem v Německu (t.j. česká firma není přímým dodavatelem).
•
udělením pracovního povolení. Podle posledních informací ze Spolkového ústavu práce se pracovní povolení vyžaduje nadále pouze v případě činností, omezených přístupovou smlouvou (stavební činnosti, čištění objektů a dopr. prostředků, dekoratérské činnosti),
•
splněny musí být přitom další podmínky, zejména
•
tam, kde je to vyžadováno, musí český dodavatel doložit odbornost pracovníků podle německých předpisů,
•
čeští pracovníci nebudou zaměstnáni za horších podmínek než jsou pracovníci němečtí, český podnik má pro vysílané zaměstnance uzavřené nemocenské pojištění na celou dobu pobytu a
•
celková doba pracovního povolení nepřekročí dva roky (výjimečně v odůvodněných případech tři roky).
7.4.3. Ujednání – sezónní pracovníci Českým zájemcům je možno poskytnout povolení k zaměstnání ve Spolkové republice Německo na dobu nejvýše tří měsíců ročně, pokud zájemci byla pracovní činnost zprostředkována Spolkovým ústavem pro práci na základě Ujednání a to zejména při pomocných pracích v oborech zemědělství, lesnictví, vinařství, pohostinství a ubytovací služby, pojízdné zábavní podniky a stavebnictví. 72
Žadatel nejprve zašle dvojjazyčnou žádost na Centrálu pro zprostředkování práce, která se pak snaží práci zprostředkovat. Základem nabídky k zaměstnání, kterou obdrží žadatel prostřednictvím příslušných míst je příslib zaměstnání (pracovní smlouva), vypracovaný zaměstnavatelem. Pokud má německý zaměstnavatel zájem o konkrétního uchazeče, podává v tomto případě jmenovitý příslib k zaměstnání na místně příslušném úřadu práce v SRN, kde uvádí základní údaje o českém zaměstnanci a základní údaje o zamýšleném pracovním poměru. V tomto případě není nutné, aby zájemce předkládal žádost o zaměstnání. Tento příslib je pak postoupen prostřednictvím Ústředí pro zprostředkování práce na příslušná místa v ČR. Čeští zájemci mohou obdržet pracovní povolení pouze tehdy, nejsou-li k dispozici němečtí zájemci. Povolení k práci poskytují německé pracovní úřady současně s příslibem zaměstnání, který potvrdí na příslušném formuláři.
73
8. Česká republika Dne 16.4. 2003 byla v Athénách slavnostně podepsána smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, která vstoupila v platnost 1.5.2004. Od tohoto dne je Česká republika plnoprávným členským státem Evropské unie. Česká republika požádala o členství v EU v lednu 1996. Podpisem Smlouvy o přistoupení skončilo dlouhé vyjednávání, které začalo v roce 1998 a skončilo v prosinci 2003. Členství v Unii vyžaduje, aby stát, který aspiruje na přijetí, převzal platnou legislativu Evropské unie do svého právního řádu. Předpokladem přijetí nových členských států je, aby při vstupu do EU měly srovnatelné právní prostředí a mohly se bezprostředně zapojit do vnitřního trhu Unie, který je založen na volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Společné zákonodárství Unie zajišťuje, že občané členských států si mohou zvolit bez omezení zemi, v níž chtějí pracovat (dočasně nebo trvale). Národní hranice již nejsou překážkou úzkého ekonomického propojení. Země, které se chtějí stát členy EU, musí „srovnat“ krok a přizpůsobit svou legislativu pravidlům, která respektují všechny ostatní země. Přestože se Česká republika předem možnosti zavedení přechodného období nezřekla,165 nakonec vůči novým členských státům EU-8 žádné přechodné období týkající se vstupu na její pracovní trh nezavedla. Pro občany Bulharska a Rumunska platí identický režim. Nezavedla ani žádné reciproční omezení vůči nějakému starému členskému státu, který zavedl omezení proti ní.
8.1.
Zákon o zaměstnanosti
Vhodné legislativní podmínky pro zaměstnávání občanů Evropské unie vytvořil zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Právo na zaměstnání jako jedno ze základních sociálních práv občana je právem fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti.166 Právní úprava v této oblasti vychází z práva Evropského společenství, zejména z nařízení 1612/68 a Směrnice Rady 165
Usnesení vlády České republiky ze dne 7. ledna 2004 č. 13 k postoji vlády k přechodnému období pro volný pohyb pracovníků. 166 Galvas, M., Prudilová, M., Pracovní právo ČR po vstupu do EU. Brno: CPBooks, a.s., 2005, s. 6.
74
68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství, která byla zrušena a nahrazena směrnicí č. 2004/38. Občané členských států Evropské unie a jejich rodinní příslušníci nejsou zákonem o zaměstnanosti považováni za cizince a v souladu s tímto zákonem mají stejné právní postavení jako občané České republiky.167 Stejné právní postavení jako občané České republiky mají též občané Norska, Lichtenštejnska a Islandu, patřící do EEA, jejich rodinní příslušníci a dále občané Švýcarska a jejich rodinní příslušníci. Všichni tito občané nepotřebují pro účely zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání. Novela zákona o zaměstnanosti č. 161/2006 Sb. s účinností od 27.4.2006 zavedla v souvislosti s rozšířením osob, které nepotřebují v České republice povolení k zaměstnání,168 oznamovací povinnosti zaměstnavatelů k úřadům práce. Zaměstnavatel je tak povinen nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce písemně informovat o této skutečnosti úřad práce příslušný podle místa výkonu práce. Informace se podává prostřednictvím formuláře „Informace o nástupu k zaměstnání – o vyslání k výkonu práce“, tzv. informační karty. Lze jej podat i elektronicky pomocí připraveného
excelového
souboru
„Informace
o
nástupu/ukončení
zaměstnání
–
o vyslání/ukončení k výkonu práce“.169 Originál formuláře si ponechává úřad práce, kopie slouží jako doklad pro účely získání sociálního a zdravotního pojištění. Zaměstnavatelé tak dle informací získaných na úřadu práce170 činí většinou automaticky z důvodů zdravotního pojištění. Málokdy se ale stává, že to stihnou nejpozději do dne nástupu do práce, většinou se tak děje později. Stejnou povinnost má zaměstnavatel i v případě ukončení zaměstnání, a to nejpozději do 10 kalendářních dnů od skončení zaměstnání nebo vyslání. Informaci podává stejně jako v případě nástupu do práce prostřednictvím formuláře, tentokrát jde o „Informaci o ukončení zaměstnání – o ukončení vyslání k výkonu práce“, nebo již zmíněného excelového souboru. Ani jeden z úkonů není zatížen správním poplatkem. 167
§ 85. Podle této novely se povolení k zaměstnání nevyžaduje též u občana, který na území ČR pobývá na základě rozhodnutí k dlouhodobého pobytu rezidenta jiného členského státu EU za účelem zaměstnání, pokud od tohoto povolení uplynulo více než 12 měsíců. Novou právní úpravou se tak do našeho právního řádu zapracovala směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25.11.2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími residenty; §98 zákona o zaměstnanosti. 169 Dostupný z: http://portal.mpsv.cz/sz/zahr_zam/zz_zamest_eu/zz_eu_zamest. 170 Úřad práce v Písku.
168
75
Každou změnu oznamovaných údajů je zaměstnavatel povinen nahlásit nejpozději do 10 kalendářních dnů ode dne, kdy změna nastala, nebo se o ní dozvěděl. Informace o nástupu do zaměstnání, stejně jako o ukončení zaměstnání, slouží k evidenčním171 a statistickým účelům. Jedna z evidencí je vedena úřadem práce. Evidence obsahuje identifikační údaje zaměstnance i zaměstnavatele, místo výkonu práce, druh práce a další údaje nezbytné pro výkon zaměstnání, dále pohlaví těchto osob, zařazení podle odvětvové (oborové) klasifikace ekonomických činností, nejvyšší dosažené vzdělání a vzdělání požadované pro výkon povolání. Zaměstnavatel také vede evidenci občanů EU, které zaměstnává, přičemž tato evidence obsahuje identifikační údaje zaměstnance, adresu v zemi trvalého pobytu a adresu pro doručování zásilek, číslo cestovního dokladu a název orgánu, který jej vydal, druh práce, místo výkonu práce a dobu, po kterou by mělo být zaměstnání vykonáváno, dále pohlaví této osoby zařazení podle odvětvové (oborové) klasifikace ekonomických činností, nejvyšší dosažené vzdělání, vzdělání požadované pro výkon povolání, den nástupu a den skončení zaměstnání nebo vyslání k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem. Údaje o občanech Unie vedených v evidenci úřadu práce nebo v evidenci zaměstnavatele lze sdělovat, jen dají-li k tomu tyto osoby písemný souhlas, nebo v případech, kdy tak stanoví zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána.
8.2.
Statistika
Ze statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV)172 vyplývá, že do České republiky přichází nejvíce Slováků a Poláků, což lze odůvodnit bezprostředním sousedstvím těchto zemí s Českou republikou a navíc minimální jazykovou bariérou, nezanedbatelnou roli zde hraje i fakt, že v Česku mají lepší plat než doma. Jak vyplývá z průzkumu MF Dnes,173 roste i počet obyvatel ze západních zemí, převážně vysokoškoláků, pro které jsou atraktivní hlavně velké nadnárodní společnosti,174 které se v naší zemi usadily a zřídily centra obsluhující více zemí. Jak můžeme vidět v následujících tabulkách, ze Západu k nám přicházejí nejčastěji Němci, Řekové a Italové. 171
Zákon o zaměstnanosti §102. http://portal.mpsv.cz/sz/stat. 173 Koubová, K., Ze Západu do Česka za prací. MF Dnes 26.7.2006. 174 Jako např. Accenture Service, DHL, ExxonMobil, Sun Microsystems a další. 172
76
9. Závěr Volný pohyb pracovníků je jednou ze čtyř základních svobod Evropské unie. Ačkoli je úprava přechodného období v porovnání s přechodnými obdobími zavedenými v osmdesátých letech vůči Řecku, Portugalsku a Španělsku kratší, pružnější a výhodnější, neboť jednotlivé členské státy EU-15 můžou kdykoli rozšířit přístup na svůj trh práce, nebo ho pro občany nových členských států zcela otevřít, zavedení přechodných období vyvolalo v nových zemích Unie nevoli, neboť to znamená významné omezení základních svobod, které komunitární právo zaručuje. Jak už bylo mnohokrát řečeno, významnými iniciátory bylo Německo a Rakousko, které se obávaly, že by příliv pracovníků ze střední a východní Evropy ohrozil jejich pracovní trh. Pro Českou republiku, jako bezprostředního souseda těchto dvou zemí, je tato skutečnost jistě významná, neboť, i přes zavedená omezující opatření, je rakouský a zejména německý pracovní trh pro naše občany velice atraktivní. Jak ale ukázaly zkušenosti ze zemí, které svůj pracovní trh otevřely, stejně jako výsledky zprávy Evropské komise, obavy Rakouska a Německa jsou neopodstatněné. Naopak otevření trhů přináší řadu pozitivních dopadů a mobilita pracovníků má převážně příznivé účinky. Pracovníci z nových zemí EU pomáhají řešit nedostatky na trhu práce, zejména obsazením pracovních míst, která se nedaří zaplnit domácími pracovníky, přispívají i ke zlepšení hospodářských výsledků v Evropě. Jak Velká Británie tak i Irsko, či Švédsko (tedy země, které od počátku nezavedly vůbec žádná omezení přístupu na jejich národní trh) dokazují, že dosáhly vysokého hospodářského růstu a zvýšení zaměstnanosti. Statistické údaje EUROSTATu pocházející přímo z jednotlivých členských států a zveřejněné Komisí v její zprávě vydané na konci první fáze přechodného období dokazují, že příliv pracovníků z nových členských zemí EU-8 byl ve většině zemí menší, než se původně očekávalo. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by po 1. květnu 2004 došlo k prudkému nárůstu počtu pracovníků, či sociálních výdajů. Na druhou stranu, co si ale myslet o přístupu Velké Británie, která zavedla přechodná opatření vůči Bulharsku a Rumunsku, přestože předtím byla zastáncem názoru, že migrace pracovníků z nově přistupujících členských států má na britskou ekonomiku spíše příznivý vliv. Že by pracovníci ze zemí EU-8 její pracovní trh dostatečně zaplnily? V každém případě pro Českou republiku se tím nic nemění a Velká Británie i nadále zůstává jednou z nejoblíbenějších destinací našich pracovníků. Jak jsme se mohli v této práci přesvědčit, ve druhé fázi přechodného období došlo k výraznému uvolnění přístupu na pracovní trhy členských států EU-15. 77
Tato práce byla koncipovaná tak, aby postihla hlavní znaky liberalizace pohybu pracovních sil v rámci Evropské unie. Ústředním tématem zde bylo zavedení přechodných období jednotlivými členskými zeměmi EU-15. Ačkoli se zaměřila pouze na tři z těchto zemí, poskytla stručný nástin aktuální situace ve všech těchto členských státech. I přesto, že není vyčerpávajícím dílem, může posloužit, v kombinaci s dalšími zdroji, pro základní vytvoření si představy občana České republiky, jaká jsou jeho práva, postavení a možnosti v rámci Unie, co se týká možnosti odejít pracovat do ciziny. Pracovní trh v rámci Evropské unie se liberalizuje a otevírá se všem občanům Unie. Nezbývá tedy nic jiného, než nabrat síly a odvahu a vydat se vstříc všech příležitostem, které nám členství v Evropské unii nabízí.
78
10. Resume The topic of this work is liberalisation of free labour movement. The question of the free movement of the citizens within the European Union (the EU) is more and more important as the Union grows in size. The suitable example is the extension of the EU by 10 new member states, including the Czech Republic, in May 2004. Today, the European Union consists of 27 member states including the two new members – Bulgaria and Romania. The right of free movement of people is significant for the process of the European integration. For this reason, it can be perceived as strange that the EU-15175 countries in the process of accession negotiations with newly entered countries insisted on the temporary period enabling them to abandon their labour market for workers from the new countries. The Czech Republic has been a member of the EU since May 2004 and this issue of the temporary period has been therefore perceived as topical. The main aim of this work was not to bring an exhausting explanation of the free movement of people within the EU but to focus on the measurements taken in connection with the temporary period in particular member states. The work starts with a theoretical outline of the free movement of people and with definitions of basic terminology. It is followed by a chapter which focuses on social aspects of free movement of people. The questions of social care are still in competence particular member states and so the european law can only coordinate this area. The main principles of co-ordination embedded in the coordination regulation are described in this work together with the topic of the European citizenship and social advantages, as the jurisdiction and particular comments are not unambiguous in this field. The main topic of the work are the temporary periods. As it has been mentioned above, particular member states can regulate the openness of their labour market to workers from the new member states using their national legislation. The work emphasizes that the regulation cannot be perceived as a permanent handicap for the new member states or as a second rank status for their citizens. It is a temporary measure taken for a fix period of time after which the legislation of the EU will be applied in full extend on the new member states. The work deals with particular phases and the basic structure of the measurements.
175
EU-15 means all member states before May 1, 2004
79
The description of the first phase, which ended on April 30, 2006, starts with a division of particular EU-15 states according to their attitudes and measures taken in connection with free labour movement. One part of the description contains also conclusions and evaluation of the Commission regarding the restrictions, measurements or liberation of the free labour martket of particular EU-15 states. It is showed that the opening of the markets brought many positive aspects and the mobility of workers has a positive impact as it is in the case of job vacancies which would not be taken by anybody except by foreign workers. Statistics data presented by particular member states show that the wave of the coming workers from the new member states to the states of EU-15 was not as dramatical as it had been supposed and estimated. Nowadays, we are in the second phase during which there has been a broad opening of the national labour markets. The work also outlines the current situation in particular EU-15 states. The second part of the work illustrates in detail on there countries how they take advantage of the possibility of the temporary period and which of the restriction they applied. The chosen states are considered to be attractive for workers of the Czech Republic. These countries are Great Britain – a representative of the states, which did not apply restrictions on the new member states in May 2004, however established a system of workers registration – Workers Registration Scheme (WRS). The work answers to questions such as:
What can potential workers in Great Britain can expect?
What do foreign workers need to arrange before going to Great Britain?
What are their rights?
What are the particular steps of the registration process?
The work also mentions new restriction applied to the fresh newcomers – Bulgaria and Romania. The second chosen country is France – another significant aim of migrant workers, which is given by its size and economic development. To work in France, it is necessary to meet several conditions given by the national law, above all it is a beforehand work permit. There are a few exception as the attention is paid above all to the current state and application of double way of proceeding new workers to French labour market. The work also contains the list of so called „open work positions“ in the attachment. The last state is Germany – a neighbour of the Czech Republic, a popular destination of Czech workers and also the initiator of the idea of the temporary restrictions. The work outlines particular fields and work sectors in which it is possible to obtain work permission. 80
A special legal regulations deals with the seasonal workers and so called pendlers – workers from the boarders areas. On e of the sections of the work is devoted to bilateral agreements between the Czech Republic and Germany. The conclusion presents attitudes and approach of the Czech Republic to other states of the EU. The Czech Republic has applied no restriction neither to old countries of EU 15 nor other new member states. The conditions for foreign workers within the EU have been created by law No. 435/2004 coll. The particular questions are complicated and broad themselves and each of them would deserve a more detailed analysis which would go far beyond the scope of this work. The labour market within the European Union is liberalised and opens to all citizens of the EU. It is up to us to take the strength and courage and go further towards new opportunities offered by our membership in the EU.
81
11. Seznam tabulek a grafů Tabulka 1: Státní příslušníci EU-10 a EU-15 vyjádření jako procentní podíl obyvatelstva cílové země v produktivním věku 15-64 za příslušné období
..........................................................................................................................................45 .........................46 Tabulka 3: Míry zaměstnanosti podle státní příslušnosti – v procentech ............................................................................47 Tabulka 2 : Trvale usazené obyvatelstvo v produktivním věku podle státní příslušnosti – období 2003-2005 – v procentech
Graf 1 Graf 2
56 56
82
12. Seznam literatury
Monografie: Apap, J. a kol., Freedom of Movement of Persons, A practitioner´s handbook. Hague: Kluwer Law International, 2002. Craig, P., de Búrca, G. EU Law: text, CASE and materials. 3. edition. Oxford: Oxford Univerzity Press, 2003. Galvas, M., Prudilová, M., Pracovní právo ČR po vstupu do EU. Brno: CPBooks, a.s., 2005. Had, M., Stach, S., Urban, L., Česká republika v Evropské unii – členství, přínosy, výzvy. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. Had, M., Urban, L., Evropská společenství: první pilíř Evropské unie. 2. rozšířené a upravené vydání. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2000, 165 s. Hailbronner, K., Immigration and Asylum Law and Policy of the European Union. Hague: Kluwer Law International, 2000. Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. Weatherill, S., Cases and Materials on EU Law. Sixth Edition. New York: Oxford University Press Inc., 2003, 427-445.
Články: Adinolfi, A., Free movement and access to work of citizens of the new members states: the transitional measures. Common Market Law Review, 2005, Volume 42, Issue 2, 469-498. Bauer, J., Vopatová, G., Zákony, mezinárodní smlouvy a nařízení EU v oblasti sociálního zabezpečení. Právo a zaměstnání, 2004, č. 4, s. 16-21. Carrera, S., What Does Free Movement Mean in Theory and Practice in an Enlarged EU?. European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, 699 – 721. Currie, S., „Free“ movers? The post-accession experience of accession-8 migrant workers in the United Kingdom. European Law Review, April 2006, Volume 31, No.2, 207-229. Gola, P., Evropské sociální systémy a nezaměstnanost v Evropské unii. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, č. 3, s. 11-18. Hailbronner, K., Union citizenship and access to social benefits. Common Market Law Review, October 2005, Volume 42, No. 5, 1245-1267. 83
Iliopoulou, A., Toner, H., Case C-184/99, Rudy Grzelczyk v. Centre public d’aide sociale d’Ottignies-Louvain-la-Neuve, judgment of the Full Court of 20 September 2001, [2001] ECR I-6193. Common Market Law Review, 2002, Volume 39, Issue 3, 609-620. Koubová, K., Ze Západu do Česka za prací. MF Dnes, 26.7.2006. Oliveira, C., Workers and other persons: step-by-step from movement to citizenship – case law 1995-2001. Common Market Law Review, 2002, Volume 39, Issue 1, 77-127. Oliver, P., Roth, W., The Internal Market and the Four Freedoms. Common Market Law Review, 2004, Volume 41, Issue 2, 407 – 441. Oosterom-Staples, H., Case C-138/02, Brian Francis Collins v. Secretary of State for Work and Pensions, Judgment of 23 March 2004, Full Court. Common Market Law Review, 2005, Volume 42, Issue 1, 205-223. Pikorová, G., Princip jediného pojištění migrujících osob. Právo a zaměstnání, 2005, č. 2, s. 14-20. Reich, N., The Constitutional Relevance of Citizenship and Free Movement in an Enlarged Union. European Law Journal, November 2005, Volume 11, No. 6, 675-698. Štefko, M., Uznávání kvalifikace v rámci zemí EU. Právo a zaměstnání, 2005, č. 4, s. 6-14. Tomuschat, C., Case C-85/96, María Martínez Sala v. Freistaat Bayern, Judgment of 12 May 1998, Full Court. [1998] ECR I-2691. Common Market Law Review, 2000, Volume 37, Issue 2.
Právní předpisy: Smlouva o EU Smlouva o ES Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (1985). Schengenská prováděcí úmluva (1990). Bilaterální smlouva mezi Švýcarskem a EU o volném pohybu osob ze dne 22.5.2002 Smlouva o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii Akt o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie 84
Nařízení Rady (EHS) 1612/68, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství Nařízení Rady (ES) 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni Směrnice Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu Směrnice Rady 90/365/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné po skončení jejich pracovní činnosti Směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství. Směrnice Rady 93/96/EHS ze dne 29. října 1993 o právu pobytu pro studenty Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS Směrnice Rady 64/221/EHS ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví Směrnice Rady 77/249/EHS ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů Směrnice Rady 98/5/ES ze dne 16. února 1998, o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace Směrnice Rady 85/384/EHS ze dne 10. června 1985 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci v oboru architektury obsahující opatření k usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb Směrnici Rady 93/16/EHS ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci Usnesení vlády České republiky ze dne 7. ledna 2004 č. 13 k postoji vlády k přechodnému období pro volný pohyb pracovníků Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25.11.2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími residenty Směrnice Rady 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/42/ES ze dne 7. června 1999, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené
85
směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatření a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci Směrnice Rady 89/48/EHS ze dne 21.12.1998 o obecném systému uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy, ve znění směrnice 2001/19 EHS British Nationality Act 1981 Statutory Instrument 2004 No. 1219 „The Accession (Immigration and Worker Registration) Regulations 2004” Statutory Instrument 2004 No. 1232 “The Social Security (Habitual Residence) Amendment Regulations 2004” Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi vládou České republiky a vládou Rakouské republiky o zaměstnávání občanů v příhraničních oblastech č. 70/2005 Sb.m.s. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spolkové republiky Německo o vzájemném zaměstnávání československých a německých občanů za účelem rozšíření jejich odborných a jazykových znalostí č. 135/2003 Sb.m.s. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spolkové republiky Německo o vysílání československých pracovníků z podniků se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice k zaměstnání na základě smluv o dílo č. 366/1991 Sb. Ujednání o postupu při zprostředkování zaměstnání v SRN československým zájemcům na dobu nejvýše tří měsíců v průběhu jednoho roku mezi Spolkovým ústavem pro práci Norimberk a ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky Praha (nepublikováno) Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6.7.2005 o uznávání odborných kvalifikací Zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Rozhodnutí Komise 2003/8/ES ze dne 23. prosince 2003, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 1612/68, pokud jde o vyřizování nabídek volných pracovních míst a žádostí o zaměstnání Nařízení Rady (EEC) 1408/71 ze dne 14. června 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství
86
Nařízení Rady (EEC) 574/72, stanovující postup provádění Nařízení (EEC) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství Zpráva Komise o působení přechodných ustanovení stanovených ve smlouvě o přistoupení z roku 2003 (období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006) Gesetz über die allgemeine Freizügigkeit von Unionsbürgern, 30. Juli 2004 (BGBl. I S. 1950, 1986) Verordnung über Ausnahmeregelungen für die Erteilung einer Arbeitserlaubnis an neueinreisende ausländische Arbeitnehmer (Anwerbestoppausnahmeverordnung – ASAV) vom 17. September 1998 (BGBl. I S. 2893) Verordnung über die Arbeitsgenehmigung für ausländische Arbeitnehmer (Arbeitsgenehmigungsverordnung - ArGV), vom 17. September 1998 (BGBl. I S. 2899) Sozialgesetzbuch Neuntes Buch Rehabilitation und Teilhabe behinderter Menschen In der Fassung des Gesetzes zur Förderung der Ausbildung und Beschäftigung schwerbehinderter Menschen vom 23. April 2004 (BGBl. I S. 606)
Judikatura: Agonese (C-281/1998) Antonissen (C-292/89) Baumbast (C-413/99) Bidar (C-209/03) Castelli (261/83) Collins (C-138/02) Commission v. Belgium (C-149/79) Commission v. Greece (C-290/94) Commission v. Luxembourgh (C-473/93) Deak (C-94/84) Even (207/78) Groener (379/87) Grzelczyk (C-184/99)
87
Hoekstra (75/63) Humer (C-255/1999) Chen (C-200/02) Christini (C-32/75) Kempf (139/85) Lair (39/86) Lawrie-Blum (C-66/85) Le Manout (C-27/91) Lebon (316/85) Levin (53/81) Manit Kaur (C-192/99) Micheletti (C-369/90) O´Flynn (C-237/94) Patridge (297/1996) Pinna (C-41/1984) R. v. Bouchereau (30/77) Reed (59/85) Royer (48/75) Sala (C-85/96) Snares (20/96) Sotgiu (152/73) Sotgiu (152/73) Trojani (C-456/02) Ugliola (15/69) Van Duyn (41/74)
88
Elektronické prameny: Hradil, J. Volný pohyb osob a uznávání odborné kvalifikace v primárním právu Evropského společenství [citováno 2. června 2007]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/eu/budouci-system-uznavani-odbornych-kvalifikaci-1 European Industrial Relations Observatory Online („EIRO“). „Parlament rejects transitional rules“ [citováno 21. května 2007]. Dostupné z:www.eiro.eurofound.eu.int/2004/05/feature/se0405103f.html Anderson, A., Rogaly, B. Forced Labour and Migration to the UK. Study prepared by COMPAS in collaboration with the Trade Union Congress, February 2005 [citováno 4. dubna 2007]. Dostupné z: http://www.tuc.org.uk/international/tuc-9317-f0.pdf Joint online report Home Office, the Department for Work and Pensions, HM Revenue & Cystome and Communities and Local Government, Accession Monitoring Report, May 2004 – December 2006, publisher 27 February 2007 [citováno 24. dubna 2007] Dostupné z: http://www.ind.homeoffice.gov.uk/6353/aboutus/accessionmonitoringreport10.pdfWebové stránky EURES dostupné z: http://europa.eu.int/eures/ Chancellor Schröder speaking on December 18, 2000, „Schröder seeks delay for East bloc workers“, Herold Tribune, 2000, December 19; Germany seeks workers' rights delay [citováno 24. března 2007]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/1076473.stm EU Enlargement (Free Movement of Workers), David Blunkett speech [citováno 6. dubna 2007]. Dostupné z: http://apella.ac-limoges.fr/lyc-perrier-tulle/europ/lessons/premiere/britain/blunkett.htm Třetí zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu o uplatňování směrnic 93/96, 90/364, 90/365 o právu pobytu pro studenty a o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti [citováno 25. května 2007]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/com/2006/com2006_0156cs01.pdf České webové stránky EURES dostupné z: http://portal.mpsv.cz/eures/sit_eures Webové stránky EUROSTAT dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu Integrovaný portál Ministerstva práce a sociálních věcí. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz Webové stránky Ministry of Labour, Finland. Dostupné z:http://www.mol.fi/mol/en/02_working/04_foreigner/02_registration/index.jsp Webové stránky finské policie. Dostupné z: http://www.poliisi.fi/poliisi/home.nsf/pages/A7ECC324C72F8FB7C2256EF4002E78D4 Webové stránky Department of Social and Family Affairs, Ireland. Dostupné z: www.welfare.ie/topics/ppsn/apply.html Portale Immigrazione, Italiano. Dostupné z: http://www.portaleimmigrazione.it/ 89
Webové stránky Arbeitsmarktservise, Österreich. Dostupné z: http://www.ams.or.at Webové stránky Migrationverket, Sweden. Dostupné z: http://www.migrationsverket.se/ Webové stránky Home Office, Working in the UK. Dostupné z: http://www.workingintheuk.gov.uk Webové stránky Agence Nationale pour l´Emploi, France. Dostupné z: www.anaem.social.fr Webové stránky Ministére du travail, des relations sociales et de la solidarité, France. Dostupné z: http://www.social.gouv.fr Webové stránky Espace emploi international, France. Dostupné z: http://www.emploiinternational.org Webové stránky Legifrance – le service public de la diffusion du droit. Dostupné z: http://www.legifrance.gouv.fr Webové stránky Service-public.fr, le portail de l´administration francaise. Dostupné z: http://www.service-public.fr Webové stránky Bundesagentur für Arbeit. Dostupné z: http://www.arbeitsagentur.de
90
