LIŠÁKOVA
TRAMPSKÁ HISTÓRIE
Vyprávěl a sepsal samozřejmě Lišák, kdo jinej, že.
1
© Míla Lišák Lukavec, 2011
2
Lišák
LS Samizdat
3
Samizdatový výtisk č. __ Lišák
4
AHOJ VŠICHNI, … ačkoli jsi tu sám, tedy 1 posluchač. Chci vysvětlit, jak já vidím trampink v Čechách, ale k tomu potřebuju objasnit souvislosti. Budu vyprávět o Mladší době Trampské, která zahrnuje 4 podetapy: Doba Neoromantická, Doba Temná Třetí, Doba Obrozenecká a Doba Ledová Čtvrtá. Podle profesora Českých Trampských věd z Francie, který přednáší na Sorboně v Paříži, pana monsieura TrampDr Vulpes Zorro, je trampink rozdělen přibližně v této časové ose: Časová osa: Doba prehistorická:
Datování -500 -1492
Doba paleoromantická: Doba Ledová První:
1815-1860 1866-1880
Doba Temná První:
1880-1914
Doba Ledová Druhá: Doba Mezoromantická:
1914-1918 1918-1938
Doba Ledová Třetí: Doba Meziledová:
1939-1945 1945-1948 5
Popis Mojžíš, Praotec Čech, Alexandr, Kolumbus, Napoleon… K.H.Mácha Válka 66tiletá , Švestková Konec Habsburské dynastie 1. Světová válka Mezi světovými válkami, Bob Hurikán a přátelé 2. Světová válka od 2. války
Doba Temná Druhá:
1948-1966
Doba Neoromantická:
1966-1969
Doba Temná Třetí: Doba Obrozenecká:
1969-1986 1987-1999
Doba Ledová Čtvrtá:
2000-????
do Příšerného Února Komunistická tma až až po Hipíky v Čechách Obrodná doba marné naděje Husákovská tyranie Rozkvět republiky pod vedením trampů Doba ochrany přírody a Národních parků
Je třeba jmenovat některé trampy – zakladatele, jejich případné cíle a snad úspěchy: 1. Wandr Egypt – Izrael, šerif Mojžíš si nevěřil a do kempu nedošel, ačkoli ho našel. 2. Wandr Makedonie – Indie – Babylon, šerif Alexandr Veliký Makedonský, jeden z největších trampů, ale taky nejvíc zabloudil, až do Indie. Pak se neuměl včas vrátit a k návratu ho donutili vlastní podřízení. 3. Wandr Podněpří – Říp, šerif Čech, křestní jméno se nedochovalo, nahrazuje se běžně titulem Praotec. Prý vylezl až na Říp, řkouc: Vidím zemi mlékem a strdím slynoucí. Pravda byla asi jiná než Čechův zástupce pro pablik rilejšn a press spíkr (po našem deputyšerif) dodal do historických cancáků. Praotec asi zmožen cestou a mlékem se strdím (po našem medvědí mléko = teplé mléko a medovina 1:1) na kopec nelezl. Taky by tam nic neviděl, a byl chytrej a věděl, že sápat se na zarostlej kopec plnej šípků a jiného trní by znamenalo historické znemožnění, proto si zavdal medoviny a prohlášením pověřil svého press spíkra. Není 6
známo, zda došel na plánovaný kemp, ale tiskový mluvčí prohlásil, že ano. Kudy tam dobloudil ověřit nelze, zato lze snadno uvěřit, že jako šerif měl vždy pravdu. 4. Wandr Itálie – Říše Středu a zpět, šerif Marko Pólo byl svým jménem předurčen spíš k průzkumu polárních oblastí, ale zvolil Čínu a došel nejen tam, ale dokázal se i vrátit. Tím se lišil od předchůdců, a proto ho zavřeli do basy. 5. Wandr Španělsko – Antily, šerif Kryštof Kolumbus, jeden z největších a nejslavnějších bludičů, jako šerif vedl neomylně do Indie a celý život si myslel, že tam i došel. Indiáni kvůli jeho šerifskému omylu dodnes nesou jméno Indiáni, zatímco Indové truchlí jinde. Od té doby se Indové soustavně snaží o emigraci do Států, aby omyl napravili. 6. Skupina polárních a námořních wandráků, jmenujme např. Scott, Amundsen, Nobile, Amerigo Vespuči, Magaljanč, Bering a další. Někteří se dokázali i vrátit, ale někteří se pak vydali na další wandry a z nich se už vrátit nedokázali. 7. Wandry s použitím hrubé síly jsou si velmi podobné, jména vůdců (Napoleon a Hitler) a začátky (Francie a Německo) jsou sice rozdílné, ale směr je stejný (Rusko, Moskva), a výsledek také – pro značnou nepřizpůsobivost k terénu a místnímu obyvatelstvu dostali na pr… na pamětnou. Podrobné informace jsem čerpal z cancáků: Bible (kolektiv autorů), Dalimilova Kronika (Dalimil), Kosmova Kronika (Kosmas z TO Pohádkáři), 7
Kronika Česká (Václav Hájek z TO Libočany), Staré pověsti české (Alois Jirásek z TO Hronov), Wikipedie (kolektiv autorů), Dějiny České (učebnice pro 4. ročník osmiletých škol), Přednášky Baby Hrozné na ČVUT (pod záminkou studia vysoké školy stavební), a další zde nejmenované rodokapsy vydávané Ministerstvem školství pod maskou vzdělávání studentů, ačkoli ti (včetně mne) se tomu zdatně bránili, a za sebe a kamarády z TO Gymnázium mohu prohlásit, že ubránili. Tolik od výše jmenovaného trampa. To je asi základ všech věd. Tak teď posedíme u pípy a já ti povím, jak to po létech vidím, což vůbec neznamená, že to tak opravdu bylo. Jako každá historie, je i tahle podle přání těch, co přežili a je to jejich pravda. Nakonec každej si do svýho cancáku píše svou pravdu. A tohle je ta moje:
8
JAK
SME
ZAPÁLILI
PRVNÍ
SLAVNOSTNÍ
POTLACHOVEJ
OHEŇ.
…aneb všechno bylo trochu jinak. „Víš kde sme?“ „Jo, ve skalách nad Bílou.“ „A kam dem?“ „Přeci do Údolí Světel!“ „Ale kudy?“ „Tak… to … teda… nevím. Já nic nevidím!“ Tato slova zazněly v temné pozdně květnové noci uprostřed skal. Únik z civilizace byl až příliš podařenej. Jó, tak já ti teda povim, jak to bylo. Bylo nás pět. Džón, Ferry, Fýrer, Kápo a Tatran, a byly krásný nadějný 60. léta. Ve věku asi 17 let sme byli taky krásný, nadějný a děsně chytrý. Přečetli sme Bohatýrskou trilogii od Žáka a Dva divochy od Setona, a opustili TOM. Jó ty nevíš co je TOM? Před bolševikem schovaný oddíly skautů pod hlavičkou Turistických Oddílů Mladých. Od těch sme utekli, protože sme byli děsně chytrý a zkušený a jejich přísnou morálku sme nepotřebovali. Dohodli sme se, že uspořádáme Potlach a Slavnostní oheň, kde založíme S. K. VOHON. Co zas máš, nevíš co je S. K.? Spolek Kamarádů, ne sportovní klub. Sportovci jsou přeci blbý a opálený, ale my sme byli chytrý a opálený teprve budem. Zkratka T.O. by moc připomínala T.O.M. Trampská osada taky nejsme, dyť nejsme osadníci ani chataři. Další inspirací byl spolužák z gymplu… Já že neřek, že sme študovali gympl? Tak to říkám teď, ale gympl to tehdá taky nebyl, byla to SVVŠ, vznešený bolševický jméno Střední Všeobecně Vzdělávací Škola. Ten Jirka se nějak nepohod s vedením školy, oni snad chtěli, aby chodil do školy denně, nebo podobný nesmysl, a tak jim na tejden utek do lesa a bydlel v jeskyni. Policie ho hledala a nenašla. Ona to taky nebyla policie ale Veřejná Bezpečnost a neměla strážníky, ale orgány. Holt néni orgán jako orgán. Co? Jo tak dál. Odsouhlasili sme třídenní wandr a zahájili přípravu. Příprava na wandr spočívala v sehnání bonů, nákup Riflí (rifle 9
byl jediný druh jeansů tehdá v Čechách dostupný a to jen někdy a ještě za bony), vystávání front na LVT (Liberecké výstavní trhy, jinde módní zboží nebylo) a nákup pruhatých triček. Oblečení je jasný, džíny a pruhatý triko. To sme znali z literatůry. Klobouky se tehdá nenosily a bílý trampský (ála nynější Tramp Kuba) už vůbec ne. Trika sme měli jen zeleně pruhatý, modrý nebyly k sehnání, ale stejně sme chtěli být originálové. Bóže jak my byli tuctový, jen sme to netušili. Tatran sehnal potvrzení psaný na hlavičkovým papíru ČSTV s razítkem a textem, že nás v sobotu hrozně nutně potřebujou jako brigádníky při výstavbě sportovní haly. Tím sme získali volnou sobotu, páč sobota byla v tý době obyčejnej pracovní den, a my mohli hned po škole v pátek vyrazit a wandrovat až do neděle. Bágly sme dali už ve čtvrtek do úschovny na nádraží, kerý je naštěstí jen 200 m od gymplu. V pátek hned po škole sme valili na nádraží, na WC se převlíkli do trampskýho a „civilní“ hadry dali do úschovny. Jaký trampský? No přeci ty džíny a pruhatý trika. Zelený vojenský hadry nikdo nenosil, jednak byly dost nepohodlný, druhak byly téměř nedostupný a třeťak byly péčí naší Československý lidový armády dost nenáviděný. Navíc v šedesátejch bujelo hnutí hipís, a to je hóódně protivojensky naladěný a my mlaďoši s hipíkama samozřejmě sympatizovali, zvlášť dyš to bylo zakázaný. Vlakem sme dojeli dobře na Skalu a vyrazili od nádraží do kopce. Tenkrát sme netušili, že sou nějaký Hořánky blíž. Co je to taky blíž, pár kilometrů, to bylo pro nás maličkost a důvod k wandru. Mapou sme se nezdržovali, Tatran tvrdil, že už v Údolí Světel jednou byl. Času spousta, slunce zapadá až v 8 hodin a navíc bude úplněk, tvrdil Fýrer. Jo máš pravdu, v květnu je to asi o hodinu dřív, než tvrdil Fýrer. Ono těch odchylek pak bylo víc. Například hned zkraje sme prošli Maštale, úplně jinou skalní oblast, než sme plánovali, ale co, bylo to krásný a dobrodružný. Pak sme odmítli pohodlnou asfaltku, to pro trampy néni, přidali sme si jedno blátivý a hluboký údolí a přesto našli hledanou ves Kočičí i s hospodou. Pívo nám nedali pod trapnou záminkou, že nám není 18, což byla pravda, a nás to děsně urazilo. Ale 10
nedostali nás, sedli sme si na lavičku před hospodu, vytáhli z báglů lahváče a posvačili ze svých zásob. Při tyhle příjemný činnosti nám nějak uniklo, že se začíná stmívat. V houstnoucím šeru sme urychleně vyrazili vzhůru průchodem, a rychle do skal. Bohužel zase s nepatrnou odchylkou, asi 2 kiláky jinam. Tak rychle zpátky a po žluté značce k Africe. Žlutá už vidět nebyla, cesta ještě jo, Afriku sme našli. Baterku sme neměli, měl být úplněk. Proč není? Jak věděl Fýrer, že bude? Prý má v kalendáři namalovanej měsíc plným kolečkem. Jenže to je nov, bude tma jako v pr…! Kápo poznamenal, esli náhodou opravdu nesme „Hovnaři“, jak nás na gymplu nazývali, což my nesli hrdě. Měli sme na trikách našitá písmena, každý jedno – VOHON, a ono to nebylo náhodou, že to šlo sestavit i jinak, začíná to na HO…
No co, deme dál, nejsme žádní tůristi, abysme zůstali, Údolí Světel najdem. Potmě ze skal dolů by šlo o kejhák, obejdem to po cestě k Černý studánce. Už to nešlo tak dobře, ale po průchodu bažinou sme našli studánku. Teď po cestě a u balvanu údolím doprava nahoru. A nic. A pak zazněly ty slova: 11
„Víš kde sme?“ „Jo, ve skalách nad Bílou.“ „A kam dem?“ „Přeci do Údolí Světel!“ „Ale kudy?“ „Tak… to … teda… nevím. Já nic nevidím!“ Tatran zkušeně prohlásil, že dyš to není tohle údolí, tak to bude jiný. Na to by nikdo nepřišel! Další údolí nechtělo stoupat nahoru a po návštěvě další bažiny sme usoudili, že to zas bude jiný údolí. Třetí pokus, namakali sme kámen u cesty, to bude ono! Údolí prudce stoupalo a mezi skalama bylo pár schodů, dobře! „Neškrtej ty sirky, seš v suchým borovým lese!“ Nahoře mezi korunama stromů se objevily hvězdy, údolí se rozšířilo. Údolí Světel nalezeno! Spíš nahmatáno. Převis, ohniště, lavičky. Rychle sme splašili pár klacků a zapálili oheň. Žádný machrování na 3 sirky, hezky noviny a ať to rychle hoří. Ve světle ohně sme uviděli nádhernej převis, ležení vyslaný suchým listím, buky, borovice a skály kolem. Nááááádhera. Byli sme vděčný trampům, že nám nechali připravený dřevo. Pekli sme buřty, dopili pívo, pokecali sme, naplánovali na další den přípravu slavnostního ohně. Fýrer zahrál na kytaru a my byli trampi jak se patří. Ráno sme se vzbudili se šuměním deště. Bylo to velmi poetický, ale poněkud nepraktický. Vstávali a snídali sme dlouho a pomalu. Operativní změna plánu byla nutná, navštívili sme prodejnu Jednoty, kde nám odmítli prodat pívo. Zase potupa. Jen Džón koupil 10 piv a vytasil se občankou. Jaks to udělal, dyť ti je 17 jako nám. A Džón se smál a ukázal nám pučenou občanku staršího bráchy. Ve vedlejším pohostinství… Co se chechtáš? Neznáš pohostinství? Vlastně pravda, tenkrát nebyly hospody, všude jen pohostinství, to byla taková pokrytecká doba. Tak v tom pohostinství sme se dobře najedli, ale jen Džón měl pívo. Šak taky pak nemoh do kopce, přecejen neměl ten správnej pivní trénink, co máme teď. Cestou sme se divili, že sme v noci měli 12
problémy s orientací, dyť to je jasný a je to jen pár kroků, sice do kopce, ale vlastně na dohled. Potom sme nadělali dřevo asi na 3 ohně, polomů bylo v okolí dost. Jen byl problém, že stále pršelo. Ohniště bylo tak na hraně, že na něj částečně pršelo, ale sedět se dalo v suchu pod převisem. Měli sme jen jednu sekyru, tak sme se střídali a sestavili asi metrovou hranici. Šlo by to i víc, byli sme šak v borovým lese, tak radši nebudeme pokoušet hasiče. Jó hasiči tehdá vlastně taky nebyli, byli to požárníci. A nějakej požárník by se nám hodil. Nešlo to zapálit. Nejen že by bylo potupný zapalovat slavnostní potlachovej oheň papírem, taky sme po včerejších pokusech s ohněm žádnej neměli. Funkci ohniváka sme tak nechtěně absolvovali všici, až Ferry to zvládl. A kde se vkradla chyba? My přeci z literatůry věděli, že bříza hoří mokrá, ale nějak nám uniklo, že slovem mokrá se myslí syrová, čerstvá a ne zmoklá. Až Ferry vyrobil borový zapalovátko a někde pod převisem vyštrachal suchý borový jehličí. Konečně fajroval oheň a my se slavnostně pojmenovali S. K. VOHON a do cancáku zapsali dvoustránkový pojednání o svý jedinečnosti. Domovskej kemp sme neurčili s tím, že bude pohyblivej a dycky tam, kam pojedem, a to sme považovali za geniálně jednoduchý a hlavně bezpracný. Pak sme volili šerifa, pak sme volili šerifa, pak… šerif nebyl zvolen. Nepřipadá ti podobnost s volbou prezidenta Česka o 40 let pozdějc? Jenže my se přeci dohodli. Šerifa má přeci každej, my budeme mít Hejtmana. Prosímtě zas něco nenamítej, že hejman je teď všude, ale v šedesátejch znali všici akorát Hejtmana Jana Žižku. Na každý naší akci pak byl vždy jeden z nás Hejtmanem, a ten se staral o to kdy, kam, kudy, a měl pravomoc šerifa, tedy i právo pověřit někoho titulem vicemistr (čti vajcmajstr), který na určitou etapu, den nebo tak, měl nejvyšší pravomoc a podléhal mu i Hejtman. A hned sme se dohodli, že Hejtmanem je na této výpravě Kápo. A dobře bylo. První příkaz zněl: Fýrer zahraj. Šak byl taky jedinej, kdo na kytaru uměl. Jó proč Fýrer. On nosil takovou patku a knírek jako Hitler, jen byl trochu albín, tak byl blonďák a knírek nosil rezavej. A na kytaru 13
uměl Beatles, Olympiky a tak. Byl to pěknej večír. Někdy v noci přestalo pršet a udělalo se jasno, k ránu byla pěkná kosa. Vstávali sme velmi časně, jen Tatran měl teplej péřovej spacák, šak byl taky pěkně těžkej. Ostatní v dekáčích klepali kosu a brzo oživili oheň. Žádný karimatky sme neměli a listí na písku zas tak moc od země neizoluje. Uklidili sme kemp, pod převis schovali dřevo, ať proschne, dobře se bude hodit, až někdo jako my příde potmě. Tatran dával větvičku do ohniště, když v tom „Dobré ráno, tak vás tu vítám“, chlap v zeleném s puškou a se psem. Naše chytrost poněkud povadla a odvaha spadla do riflí, a hajnej zkontroloval ohniště, ležení, dřevo pod skálou a nesmírně nás potěšil, dyš řek: „Vidím, že jste dobří trampi, takoví jsou tu vítáni. Jen mi nekácejte zdravý stromy. Ahoj.“ A odešel. Koktli sme jen „Na shledanou“. A vidíš, dodnes na něj vzpomínám s radostí. Takový už snad ani nejsou, teď jen kradou cancáky. Ten cancák z Údolí Světel je asi v muzeu nebo na CHKO. Wandr pokračoval dobře, v hospodě U Kozla nám dali i pívo, asi naše mládí nebylo pod špínou tolik vidět. Vlakem z Hořánek sme, jak jinak, jeli v posledním vagóně. Fýrer s kytarou dobře zapad mezi ostatní trampy s kytárama, cesta uběhla až moc rychle. Jó doma od táty sem pak dostal co proto, to se ale dalo snýst, a proč sme v rozporu s rozhodnutím chtěli mít vlastní kemp, to je už jiná histórie. A jako starej pamětník bych měl dát taky nějaký poučení. Tak teda trampem se nikdo nerodí, ale stává a pívo chutná v každým věku. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, já sem starej pard a nikdo mě neposlouchá, tak sem trochu rozvázal. Ahóóóóóóóój.
14
PRVNÍ
VEJKEJ
… a pro ty co nikdy na velkým nebyli, až dost velkej. Tak tě tu vítám, zas pokecáme o věčným trampinku? Tak jo, povím ti o našem prvním velkým. Tak velkej je když trampi někam jedou, pak několik dní jdou jinam, a odtamtud jedou domů. Přitom všecko potřebný si nesou sebou v báglu. Svolali sme poradu do kotelny. Do vopravdický kotelny, páč na gymplu se tehdá topilo uhlím a koksem, se kerym sme školníkovi pomáhali, a proto sme mohli do kotelny, kde se na kavalci kouřilo a popíjelo a kam kantoři nepřišli. Za pomoci rumu a všudypřítomných myší sme hlasovali a rozhodli, že jedem do Tater. Přitom školník a myši se hlasování zdrželi. Vysoký Tatry by asi nebyly pro trampa vhodný, zato dlouhej hřeben Nízkejch, to bylo vono, případně by šlo navázat Velkou Fatrou. Vlak v údolí Váhu byl všude po ruce. Rozhodnuto, bude to první sobotu prázdnin, jízdenky zajistí Tatran, kytaru bere Fýrer, každej jídlo na 4 dny, spacák. A stan vezmem společně. Víc nebylo potřeba dohadovat, byli sme zkušený trampi, co už jednou byli na wandru. Ale v sobotu u vlaku Ferry nebyl, Tatran říkal, že ho starý na Slovensko nepustili. Asi se báli, že by tam zvlčil. My sice nevěděli, jak se dá zvlčit, a tak jsme se na zvlčení těšili. Tak teda 4 sou taky dobrej počet. Tatran koupil 4 jízdenky rychlíkem do Švermova a my naskočili na rychlík Liberec – Brno, přestupovat budem v Pardubicích. Přestup se poved až na to, že tak narvanej rychlík nikdo neviděl. Ale voni byly narvaný všechny, tenkrát se ňák víc jezdilo. Tak sme se nacpali mezi záchod a umyvárnu a fičeli. Seděli sme na báglech. Tepřivá v Oloumouci se k nám prolámal štípák, a prej, že jedem na černo. Jakto na černo, my máme lístky do Švermova (to bylo bolševický jméno Telgártu), ale né – vy máte lístky do zastávky Švermov u Kladna. A proklatě, proto vono to bylo tak levný! Ale štíplístek nebyl svi…, prevít, hned ručně spočet o kolik je to dál, kolik doplatíme, jo? My teda jo, 15
doplatili a děsně si oddechli, dybysme platili pokutu a novou jízdenku, tak můžem rovnou pěšky domu. Zatímco takhle můžem u smradlavýho hajzlu trávit skvělý prázdniny. Eště dvakrát sme přestupovali a vlaky byly čím dál prázdnější, ve Švermově sme už vystupovali sami. Bylo chladný ráno a červená vedla hned od nádraží, na Slovensku teda od stanice, a vedla kolem hospody, tady krčmy, která byla už (anebo eště?) otevřená. Zkusíme slavné slovenské šarišské pivo? Byli sme varováni, tak to musíme prubnout. Musíme přeci začít vlčit. Bágly do kouta k volnýmu stolu a Tatran šel do fronty k výčepu pro pívo. Vtom za ním děsná rána a skleněný půlitr se tříští vo kamený vobložení zdi. Tatran klidně povídá: čo robíš? A von: Stě dobrí trampi, nězľakli stě sa. Taky dobrej chlap. A hned nám objednal panáky borieukovice, ale Slováci maj panáka 1 deci,… a pak sme to museli votočit. A pán hlavný (a iný tam ani něbol) stavěl les panáků a piv se slovy: „Tu mátě. Popitesi.“ Proč říkal Fýrerovi Popites? To sme řešili až na kopci. Zalomili sme panáky, pak pívo, pak panáky, pak pívo a pak teda rychle pryč nebo wandr skončíme už v Telgártu. Bylo to zlý, každej 2 panáky, to je 2 deci a 2 píva, a před náma děsnej kopec a začalo vedro. Motali sme se do kopce a teprv pod lesem zjistili, že nemáme co pít, v tom zmatku sme nevzali vodu. A podle mapy tam nebyly ani potoky, Popites, dříve Fýrer, nás hnal na Kráľovu holu jak nadmutý kozy řkouc: aspoň vystřízlivíme a nahoře bude vody dost, bude bouřka. A byla. Tak sme valili dešťovou mlhou do kopce a panorámata nevnímali. Jenže nahoře byla jen vysílačka a pro veřejnost nic. Schovávali sme se v zádveří a do čutor sbírali vodu, kerá tekla všude jak při povodni. Chutnala trochu střešní krytinou a možná i náký ptáci nechali na střeše svoje navštívenky, ale člověk je smrtelný a žízeň je věčná, jak pravil Jiří Wolker. Pak se dvéře rozlítly a fousatej chlap na nás vylít „Čo vy tu?“ Kápo vysvětloval, že sme trampi a dem do Korytnice, a Tatran něco podobnýho bublal vo slovenčině. Tak potě do izby, šak vás venku něchať němóžu. A k Tatranovi: A ty si Skaděš? Stě Čehúni a rozprávaš 16
slovensky. Ale Tatran věděl, že nesmí dráždit a tak pravil – já sem taky Čech, ale moja mama je z Kysúc. Pravda to nebyla, ale zabralo to. Pršelo celou noc, my spali na podlaze, ale v suchu a teplu a Tatran se stal Skaděšem, zatímco fousáč vysvětloval principy terestického vysílání rádiového a televizního signálu. A Džón pravil, poslouchejte volové, k maturitě se to může hodit. Pak prej ještě několikrát měnil téma, ale to už nikdo moc nevnímal, pívo, borieukovice a úprk do kopce nás brzo uspaly. Fousatej, prej technik z vysílačky, nás časně ráno budil, přines kotel kafe (kerý tenkrát nikdo z nás nepil, ale bylo horký, dobrý a bylo ho dost), a že máme vypadnout než začnou chodit turisti, furt by sem někdo lez. Tak sme posnídali a rychle zbalili, mejt se nebudem, záchody sou až v lese. Ovšem na Královej holi sou lesy buď 800 m hluboko nebo 15 km daleko, tak si vyber. Bylo hodně brzo, dneska máknem až na Čertovicu, máme dlouhej den. A byl dlouhej, ánžto na ňákým kopci sme zvolili severozápad místo jihozápadu, cesta zmizla a my neměli Fýrera, teď už to byl Popites ani Tatrana, ten byl Skaděš, a Kápo teda že dem, akorát Džón trochu bublal, ale když se ukázalo, že měl pravdu, byli sme v pr.. (vpravo), a dost. Viditelnost špatná, panoramata tam prý byla, tak si o nich někde necháme vyprávět. Hřbet povážlivě klesal až k potoku a údolím sme našli autocamp Malužiná. Nebylo to echt trampský, ale měli pívo, a prodali ho i mlaďochům. Na Slovensku se prej pije od 15, a to už nám opravdu bylo děsně dávno, dyk nám bylo 17 a už sme zas byli při chuti. Využili sme dobrodiní kempu až do rána a Skaděš vymyslel, že nepudem po silnici na Čertovicu, ale vylezem na ohniště, skalní okno a propast a pak přímo na hřeben. Ohniště nebylo ohniště, ale kopec, zato Okno a Piepasť byly náramný. A pak nahoru na hřeben, jenže cesta nebyla, tak azimut, spíš teda kolmo nahoru. Tam bude pívo – musí bejt, dyk se to menuje Ďum-bier. Počasí se lepšilo, panoramata se otvíraly, ale cesta se zavírala až zmizela. Voňavou klečí sme bojovali o každý metr vzhůru až přestala kleč a po trávě a kamení na kopec, ten nejvyšší 17
kopec Nízkejch. Zjistili sme tak, že v těch Nízkejch maj pořádně vysoký kopce. Ale místo píva tam seděl zelenej panáček s odznáčkem NAPANTu (Národný Park Nízke Tatry). A zase tak věta: Skadě tu chodítě? A Skaděš vytáhl mapu, s kerou chodil už jeho táta, a už tehdy byla stará. Šli jsme po týhle modrý a ona nějak zmizela. (Bodejť ne, byla zrušena už před 20 lety. To sme dobře věděli a nepřiznali). To se prý máme napřed o všetkom informovat. A hned toho využil Ďžón, prej kde tady takoví jako my přespávaj. „To se ale v národnom parku něsmie!“ „A kde se teda smí?“ Tak nás nejdřív doprovodil k chatě, kde jsme popili místní pivo Šariš, Ďum-bier pod Ďumbírem neměli, tak proč se to tak menuje? Pak nám ochránce vysvětlil, že vlevo k jihovýchodu do údolí vede pěšina, kam nás sice nesmí vidět jít, ale po 300 m končí park a eště po 500 m je opuštěná salaš. A byla. A bóží, i se studánkou a ohništěm. Natahali sme ňáký dřevo na oheň, pak jsme poseděli, hráli na kytáru a pokoušeli se zpívat, a on ten ochranář zase přišel a poseděl, aj pospieval dáku svoju pieseň a pak potmě klopejtal nahoru k chatě. Zase dobrej chlap. Ráno bylo jak vymalovaný, nádhera ale měla jeden zápor – smrděli sme jak bačové, holt salaš je salaš. Pak sme zas lezli nahoru k tý chatě, co už nevím jak se menovala, a on tam zas ten zelenej seděl na terase a fotil sluníčko, a prej zavdajtě si so mnou, a měl placatici myslivce. Tak sme pokecali a on že prý zná loveckú búdu za Prašivou. Ale vemte si dost vody, nikde tu není. Měl pravdu, voda nebyla celou cestu, dokonce pod Chopkom na chatě byly suchý záchody a voda v hospodě se platila. Ale počasí suprový a cesta dlouhá a zajímavá, nahoře jen pár mráčků a nějaký orli, vlevo Rudohorie, vpravo Vysoký a Roháče, tak tam pojedem příště. Búdu pod Prašivou sme našli na druhej pokus, zezhora nebyla vidět, až když sme naštvaně lezli lesem zpátky nahoru smradlavým lopuchem vysokým až do pasu, tak sme o ni skoro zakopli. V búdě krb, spíš jen takovej malej krbeček, nechtěl hořet a zasmrděl celou búdu. Ale 18
jak se pak rozhořel, hřál a dříví žral jak divej. Vody sme měli jen zbyteček, ráno musíme někam dolů. Jenže voda přišla za náma, a to až dovnitř. Museli sme z lavic u oken zalízt na palandu do rohu, kam nepršelo. Ráno pršelo, viditelnost žádná, čekali sme. V poledne pršelo, čekali sme. Večer pršelo, tak sme šli aspoň na dřevo, bylo mokrý jak pršelo. Komín netáh, jak pršelo, a děsně smrděl a čudil. Pak to blaflo, chytlo a hořelo i mokrý a bylo fajn. Sežrali sme poslední zásoby, takže ráno musíme do civilizace. Skaděš z mapy našel, že do Korytnice je 7 a na Donovaly asi 11 km. Uvidíme ráno esli uvidíme. Jéénže ráno sme neviděli, mlha, vítr, déšť, zkrátka divoký hory. A Džón že dem, snídaně bude dole, stejně nic nemáme. Do Korytnice tak za hoďku a půl. Tak sme uklidili, navlíkli pláštěnky igelitky a padali. Jó padali, klouzavý kameny, bláto, mokro, a boty sme měli mizerný. Tehdá ovšem to byly špicový exportní kecky a Džón měl pionýrky. Ale suchý byly asi tak 10 minut, pak už to bylo jedno. Valili sme mlhou a deštěm, pralesem, lopuchama a pastvinama. Ovce pravily bééééééééé, což znamenalo – hele holky ňáký magoři, co se neuměj ani do kožichu oblíct, padaj z kopce na držky. Dovalili sme do Korytnice, mokrý a zablácený. Tam mrtvo jak na cintoríně, ale zmiešaný tovar měl otevříno. Nakoupili sme něco salámu a housky, ke snídani dali loupáky se studeným mlíkem a bylo zas fajn. A co dál, prší furt, vypadá to, že letos už nepřestane. Asi kilák pod lázněma… Jaký lázně? No přeci Korytnica – Kúpele sou lázeňský městečko, spíš vesnice, co se léčí nevim, ale v parku v kašnách maj pstruhy. Bejt tam večír, tak by asi ňáký z kašen ubyli. Ale co v tom nečasu, dem na vlak. Úzkokolejka, dnes by to byl skanzen, nás vezla do Ružomberoka a pak rychlíkem domů. Vlak zase narvanej, ale kolem nás se nějak furt dělalo místo. Smrděli sme asi jak zmoklej pes, dyť sme taky dost zmokli, proto si spolucestující užívali. Seděli sme zas na báglech, všude bylo plno. Dokonce sme mohli posedět i na našem stanu, se kerym sme se celou cestu střídavě táhli všici, ale nikdy sme ho nepostavili. Teprve doma zjistil Popites, že by to ani nešlo, kolíky a 19
tyčky celou dobu poklidně čekaly v předsíni, až se k nim stan vrátí. Aspoň sme to měli lehčí. A Kápo rozhod, že příště pojedem jen s celtou, ale tu budem muset nejdřív někde splašit. A poučení? Jó bylo to fajn a všude sou dobrý lidi. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, já sem starej pard a nikdo mě neposlouchá… jó to už sem řikal, tak vidiš. Ahóóóóóóóój.
20
JAK JSME SI VYBUDOVALI STÁLEJ KEMP. Nechtěli sme stálej, ale stejně sme si ho uďáli, a když stálej pak hodně zašitej, ať vydrží… Tak tě tu vítám, zas pokecáme o věčným trampinku? Tak jak to bylo v sedesátým osmým? Kolem se řítilo jaro, a to nejen meteorologický, ale i politický. A příroda si usmyslela, že bude vlídná, a tak velmi teplo začlo už koncem března. Všechno pučelo a nalejvalo se, nám nikdo nepučil, abysme se mohli taky nalejvat, ptáci řvali, asi taky hladem a žízní, hormóny pracovaly a my marně seděli na pohovce v kotelně gymnázia. A co s náma? Jasný, jedem na wandr. Kam? Do Ráje přeci, jinam se tady nejezdí. Vlak jede v pátek ve 14:40, pak je volná sobota. Co to je volná sobota? Hergot vy mladoši ani nevíte, že se v sobotu pracovalo a chodilo do školy? Byl 46ti hodinovej pracovní tejden a v sobotu se ďálo jen dopoledne. Pak pod skvělým vedením bolševiků byly sudý soboty volný a v lichý se ďálo, zatímco všude kolem měli hloupí kapitalisti soboty volný všecky. U vlaku sme byli všici, v Turnově sme vystoupili z vlaku na druhou stranu, než je nástupiště, a za hlasitého povzbuzování ňákejch železničářů sme šli přes koleje a na železniční most přes Jizeru. Asi nám opravdu fandili, na mostě, kde byla cedulka o všelijakých zákazech chůze po trati, nás dojel motoráček a zdravil nás dlouhým houkáním. Pak sme seběhli z náspu a podél řeky, kde ještě nebylo neolitický naleziště Maškovy zahrady, ale záhony ňákýho zelinářskýho družstva, sme valili k lesu. Škoda že na jaře tu nic nerostlo, loni napodzim sme tady svépomocí nakoupili okurky, mrkev a cibuli. A zelináři tu kopali do země, jak se jim hodilo, a žádnej bludnej archeolog nebo ochranář je nedusil. U sv. Aničky došlo k zásadní náboženský při, hlavním ideologickým sporem bylo, esli do hospody nebo ne. Názor NE potupně prohrál 1:4, ale vyšším vlivem vyhrál 5:0, ánžto hospoda měla zavříno, ostatně jako obvykle. No tak začnem hledat místo pro kemp, zahnem 21
údolím do skal a pudem daleko od vsi. Údolí fičí k východu, se sluncem a větrem v zádech, pohoda, tak dem. Baráky končí, ale dál furt asfalt, tak zahnem tuhle doleva vedlejším údolím, ale ouha taky baráky, tak zpátky, ale ne po cestě, dyť je tu krásná bažina. Ferry to prubnul až po koleno a to eště nebyl na dně. Dobrý ne? Tak dalším údolím vlevo, už to stoupá, pustina nás vítá, ale bažina neopouští. Tady bude v létě komárů na mraky, dem dál. Údolí se rozvírá, krásný borovice, skály i převisy a nejednou vpravo zas barák, bóže snad to néni myslivna? Byla. Pryč odsud! Dem doleva do kopce, ale tam nejsou skály, tak doprava po hřbetě, ale tady je zas hustej les. Dobrý, aspoň nás nenajdou. Kdo? Co já vím, všici. A najednou hluboký oudolí, plný borovic a šílenejch skal. Schazujeme bágly, že se rozejdem a budem něco hledat. Už moc času néni, v dubnu se stmívá brzo. Kdo najde, zahvízdá. Já hvízdat neuměl, ale dopadlo to dobře, taky sem nic nenašel. Kápo hvízdat ale uměl a taky to předváděl na celý lesy, až ze skal mech padal. Tak se hrabem za ním, moc to nešlo, bylo to nejen strmý ale i skalnatý, a děsně nepřehledný. Ale místo nádherný, těžko přístupný zdola i shora, jeskyně šišatá, plácek nahnutej a plnej napadanejch polomů. Tak je to jasný, kucí tady sme doma, tohle bude domovský kemp S.K. VOHON. Slunce zapadlo a valem se stmívalo. Vybrali sme místo na ohniště a odhrabali zem až na písek. Lopatu, pilku i sekery sme měli, pod Hejtmanovým vedením šlo vše jako by to ani práce nebyla. Odstraňovali sme starej polom, jen silnější klády kázal Hejtman dát stranou, se budou eště hodit. Plac pro ležení sme upravili jen prozatímně, stejně to budeme muset předělat. V noci bylo teplo, jaký od tý doby na jaře nepamatuju, zima nám nebyla ani v našich mizerných dekáčích, asi bylo nějak teplejc než teď, esli vono místo toho populárního globálního voteplování není spíš globální vochlazování. Nebo že bysme byli trochu mladší? U ohně sme dlouho nevydrželi, po tom hledání, bloudění a upravování sme měli dost. V noci houkal hejkal, nebo možná sova. A pak najednou byl klid přetrženej děsným vrčivě bublavým rachotem. A neslo se to údolím, 22
zesilovaly to ozvěny ze skal, že i hejkal někam zalez strachem. Ferry pravil „vypněte ten motor“, ale Popites že to je prej žába, ta nás snad nesežere. „Nezdá se ti, že letos řvou nějak brzo?“ „Nevím esli brzo, ale řvou tady a to je divný. Ale kde je žába, bude i voda a to je dobře. Šak ráno za světla se uvidí.“ A ráno se vidělo. Místo bylo krásný až nádherný, mělo jen jednu (a to sme si mysleli, že jen jednu) nevýhodu. Bylo nejen obtížně přístupný, ale taky těžko opustitelný. Bližším ohledáním okolí sme zjistili, že musíme zrobit žebřík dolů, žebřík nahoru, žebřík na …. Ne to by špatně dopadlo, na záchod se musí po rovině někam za skálu. Hejtman rozhodnul kdo co bude dělat, Skaděš půjde do hajz.., né najde a upraví pěšinu a místo pro latrínu. Měl by to už umět, praxi má, s přihláškou na vysokou školu ho bolševici taky poslali do hajz… Popites a Ferry vytvořej schodiště nebo žebřík do údolí a kápo s Džónem upravěj jeskyni, aby byla obyvatelná a spatelná, dyby pršelo. Nejdřív pudem vyzkoumat odkud včera večer řval ten žabák. Dole v údolíčku sme pak našli takovou loužobažinu, kerá určitě u horního okraje musí mít nějakej zdroj vody, a tam si uděláme studánku. A celej den sme makali a stavěli a kopali a upravovali terasu před jeskyní a dvoje velký ležení trámkama olemovali a i žebřík sme zrobili, a ani jako práce nám to nepřišlo. Nejtlustší Ferry pak žebřík opruboval a Skaděš pravil, že to je cesta jak v soutěskách Slovenskýho ráje. Večer sme zapálili druhej slavnostní potlachovej oheň, stavitel pyramidy byl Kápo, páč on tohle místo našel a jako Hejtman řídil jeho vylepšování. Ohnivákem zvolen zase Ferry a zmák to přesně a slavnostně. Přiťukli sme lahváčema, už sme taky měli jen poslední dva a Džón je ubránil s tím, že večír musíme něčím přiťuknout a prázdnou lahví je to zvěrstvo. Pak sme pečbuřtili, dopili pívo, což bylo hned, Popites občas hrábnul do strun, my ostatní jen přikuňkávali a vtom zas ten rachot. Žabák asi přišel do práce, Popites poznamenal, že to je hotovej žabakor. No tak jo, budem kempu říkat Žabakor, ale zapít to už nebylo čím. 23
Jak sme tak posedávali a polehávali kolem ohně, páč lavičky sme eště neměli, tak sme postupně usnuli. Ráno sme zjistili, že neuhašenej oheň utek z ohniště a doutnalo jehličí a listí. Z toho by moh bejt velkej průšvih. Vody sme měli z bažinky dost a až bude studánka, bude jí eště víc, jenže ohniště musí vypadat a taky fungovat. Kameny tam nebyly, musíme je někde najít a přinýst. Dneska už toho moc nepoděláme, i když sme časně v deset hodin vstávali, tak jen trochu poklidit a eště aspoň trochu dřeva na příště, a padáme přes les na vlak. A pro příště sme stanovili, že Hejtman bude Džón, a v úkolech bude studánka, větve nebo kapradí nebo něco podobnýho na ležení a kamení kolem ohně. Ahoj Žabakore, a dem. Ale kudy? Přes Kacanovy je to flák cesty, Skaděš vytáh turistickou mapu Českýho ráje 1:100 000, Kartografie národní podnik ve spolupráci s Odborem turistiky při Československým svazu tělesný výchovy. Na ní byl zelenej les (to snad jediný odpovídalo skutečnosti) asi ve velikosti pštrosího vejce. Což je přibližně 15 km na dýlku. V tom lese byla napříč jediná cesta červená turistická značka a klikatily se asi 2 vrstevnice. Vrstevnice byly totiž po 50 m, proto opravdu stačily jen dvě, na třetí měl nárok jen kopec Vyskeř, na čtvrtou Trosky a zbytek si uzurpoval Kozákov. V této velmi podrobné mapě, konstruované speciálně tak, aby se všici špióni a nepřátelé socialistickýho Československa ztratili a už nikdy nenašli, píchnul Skaděš prstem někam dopostřed a že tady někde plus mínus 5 km sme. To nešlo ani potvrdit ani vyvrátit. Když pudem na severovýchod, tak to máme určitě o 10 km blíž na vlak než přes Kacanovy. Dojednáno, učiněno. Vyrazili sme, prvních 20 m bylo zoufalejch, tady prostě chybí žebřík, tak ho snad někdy uděláme. Skaděš podle hodinek přibližně určil sever, což bylo složitou operací, neboť bylo právě poledne a slunce bylo nejspíš na jihu. Z toho eště odvodit severovýchod a dem. Ejhle po 50 m cesta, jdoucí spíš k východu, to nevadí, šak se to spraví. Chvíli se to spravovalo, pak zhoršovalo, pak… Najednou cesta jak silnice, červeně značená a jen asi 300m od Žabakora. Překvápko jako hrom z čistýho 24
nebe, našli sme kemp v naprostý divočině, 5 km od nejbližší hájenky a 10 km od vesnice a tady je turistická magistrála. Nálada poklesla, dem kolmo na cestu a kolmo dolů a po dalším kilometru sme v autocampu, to je další šok. Museli sme to spláchnout pivem v autocampní hospodě a dali i gulášek k obědu. A začali sme z toho mít srandu, tak to sme teda spáchali magořinu jako hrom. Kdo že tomu šéfoval, kdo je Hejtmanem? Jó Kápo, tak na místě rozhodnuto a přehlasováno 4:1 že až do přístí volby bude nosit čestný titul Magor. Musí být oslovován celým jménem Kamarád Magor Kápo, a k tomu jako k titulu dostame čestný úkol. Určení úkolu se nám zvláště povedlo, přinese kámen k ohništi. Splnění úkolu není důvodem ke ztrátě titulu, ten je přenosnej a získá ho další kamarád za zvláště vypečenou zásluhu. Samozřejmě dosavadní nositel titulu se soutěže o tentýž titul také zúčastní. Pak už byla jen cesta na zastávku a vlakem domů, trampové ve vlaku nebyli, že by někde stávkovali? Anebo bylo eště brzo. A poučení? Šecko špatný je k něčemu dobrý, stejně to bylo fajn. Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, já sem holt trochu užvaněnej a ač mě nikdo neposlouchá, tak stejně kecám nesmysly. Anebo ne? Ahóóóóóóóój.
25
JAK
SME ZAPÁLILI ROČNÍ POTLACHOVEJ OHEŇ.
…aneb ňák se všechno někam hejbá a mění. „Kde sou ty krásný doby v kotelně. Všechno je fuč – máme matůritu.“ Se posaď, ti povím, jak to bylo dál. Byly krásný šedesátý léta a čas kolem frčel jak rychlík, a my podlehli… Neskákej do řeči, nic se sexem. Končili sme školu a učili se jak diví k matuře a báli se eště víc. Maturita se blížila a my nic neuměli. Kde bylo naše trampský sebevědomí! Tak sme zasedli v kotelně a domluvili se, ať to přežijem nebo né, v sobotu ráno hned v 11 hodin jedeme na wandr. Kdo bude mrtvej, jede taky, omluvenky se nepřijímaj. Do Údolí světel, výstupní stanice Hořánky, si kupte jízdenky sami. Ráno na nádraží nás z pěti bylo všech sedum. Sakra po matuře jsem sic viděl 2x, ale na sedum pětin, to přeci néni možný. Dyk už mám maturu a taky z matiky. A Ferry pravil, vzal sem sebou Ivoše a Ivu, voni maj tehhle tejden taky za sebou maturitu, chtěli by jezdit a náma, sou tak trochu jeden do druhýho prdlý, ale eště to dobře nevěděj. A Ivoš hraje na bendžo. A eště Ferry pravil, že prý ženský v partě dělaj problémy, ale co, šak my to ustojíme. Na to Popites, že si dali pěkný ména co se budou pěkně plíst a tak my na ně už něco vymyslíme. A zůstali sme na peróně, ňák to nikoho netáhlo do hospody. Jednak to už nebylo zakázaný, druhak sme měli všici maturu, třeťak sme byli trochu přetrénovaný, přepitý a přejásaný. Takhle sme si tu dospělost nepřestavovali. Ale to se podá. Naskočili sme do vlaku, v Turnově nemusíme přestupovat, jede to dál, a začali podřimovat. No nediv se, maturitní tejden ukončený veselicí ve čtvrtek co skončila až v pátek v poledne nám dal zabrat. Vlaku to ale nevadilo, tak si jel, jak moh. Sice včas jet neuměl, ale po svý trati, to trefil. A měl jet do Jičína, tak tam taky mířil. To při odjezdu z Turnova zjistil Skaděš a zařval: Vy volové, vono to jede na druhou stranu! Panika! Jenže kamarádů se to nějak netýkalo, nedá se 26
říct že by vyskočili, jako když je píchne. Jen Popites pravil, že vystoupíme na zastávce Město, pudem tam druhou stranou, aspoň vyvětráme a budem mít chuť na pívo. Jak řek, tak sme udělali, vono taky nic jinýho dělat nešlo, lístky dál už sme neměli a tak sme vystoupit museli. Skaděš povídal – já to tu znám, už sem tudy jednou šel. Na to Kápo, to si říkal loni taky, to zas bude průser. A myslíš že nebyl? Samozřejmě byl, jak jinak? Čerstvou maturitou zmužnělí sme vyrazili přes město, a Kápo pravil, dyš to tu znáš, tak dem mimo město, né? A Skaděš teda povídá, tak touhle pěšinou nahoru. A pěšina se zavlnila kukuřicí a skončila pláckem označkovaným papíry, které jasnou řečí sdělovaly, ža tohle místo je používaný jako alternativní WC u železniční zastávky. A Kápo zařval – dyk sem měl pravdu. Chlapi se neleknou nějakýho ho…, vrazili sme do kukuřice, těch pár metrů k cestě probojujem. A šlo to, cesta tam kupodivu byla, dobře projetá, někde až moc do hloubky bahna, ale v pohodě průchodná, jenže Kápo ve své náladě bublal potichu vzadu, že se stejně zas něco pos… Do nás ale odhodlání vlilo nový síly, sme borci, kerý hned tak něco nezastaví a rázovali sme až… až k siláži. Smrad děsnej, konec cesty a kolem lán slunečnic. Kvetoucích slunečnic, proto Iva pravila ať nejsme bábovky, že projdem krásným kvetoucím slunečnicovým polem. Vrazili sme do pole, za náma posměšně bublala silážní jáma a chechtal se skřivan, nebo jinej zákeřnej fták. Víš jaká to je poezie jít kvetoucím slunečnicovým polem? Slunečnice je trochu jiná než kukuřice, je totiž hrozně pevná, tak se pod botou nezlomí, ani neuhne, o tu prostě jen zakopneš, ona se zhoupne a tím velkým těžkým květem tě bací zezadu do hlavy. A když se lekneš, rychne uhneš, tak zakopneš, padneš do bahna a při pádu se o ostatní slunečnice docela pěkně odřeš. Po krátkým a úderným komentáři se zvedneš, vyrazíš dál a situace se opakuje. A na louku to bylo 200 m, nemožno dál popisovat, papír by tohle hodnocení neunes, ale všici si zopakovali neveřejnou část svýho slovníku. Prodrali sme se na louku. 27
A Kápo pravil, proč já s váma volama někam jezdím, dyž už sem moudrej a mám maturu! Sme jak prasata, a to sme sotva začli. No aspoň už nemáš strach, že se umažeš, řek na to Ivoš. Hejbej se do lesa, nebo tě praštim, byla reakce. Správná reakce, do lesa přece dem. A šli sme a nikdo se nezmínil, že dem potupně po turistický žlutý, aby snad zas někoho nenapadla nějaká zkratka. Tak sme se motali po vejhledech, kerý nikoho nebraly, a najednou hospůdka a otevřená a najednou to už nikomu nevadilo a v naprostým tichu všici zahnuli ke dvéřím a dál do lokálu a dál ke stolu. A hospodskej se neptal na zbytečnosti a přines 7 piv se slovy – doufám že vám je všem 18, ale odpověď ho asi nezajímala, už byl na odchodu, když Popites volal, že máme všici čerstvou maturitu. Hospodskej se pootočil, a že prej si ji máme ošetřovat, když je čerstvá, aby se nám nezkazila. Tak sme si připili, aby se nám nezkazila. Jenže Iva že prý pivo né, snad něco nealko. Co ty nealko, seš s trampama, kam chceš přijmout nebo né? Nealko! A Ferry pravil – to bylo oslovení to Nealko? To je dobrý, eště nejseš člen a už máš méno. Nealka. To berem né? Doplnili sme zásoby, koupili flaškáče a šli dál. A samozřejmě do kopce, je tu taky něco jinýho než furt do kopce? Ale jó, lesem pak už jen kousek dolů do Údolí Světel. Šli sme kolem hájovny, kde nějakej zelenej fousatej trpaslík bojoval se sekyrou. A když nás viděl, přišel ke plotu a pravil, já už vás někde viděl, nebyli ste tu vlóni? A my že jó, a on že prej se příde podívat. Tak jó. Ale už se pohněme, ať naděláme dříví než se setmí, jako lóni, že. Taky někde to musí bejt, vece Skaděš, sme na ňáký skále, asi to bude dóle. Asi teda dóle, dyš to je pod skálou, co na ní trčíme. Lezem dolu, hele tu je převis, ale není to vono, ten správnej je z druhý strany, učiníme pravej horolezeckej traverz. Zrovna bezpečný to néni, neobejdem z druhý strany? Se hebni, je to jen kousek. Ivoš ale že mu překáží bendžo a že se vejšky bojí, tak dej sem bendžo a hebej se. Co furt máš s tím hejbáním, sem já ňákej hejbák? Nejsi, ale měl bys. Já chci taky sundat bendžo, pravil Kápo a plácal se do břicha, ale já ho mám 28
přidělaný napevno a asi se tam s ním nevejdu. „Vydechni a přeskoč!“ Vydechnul a přeskočil. Kemp tam byl, čistej, usměvavej a přívětivej jak maminka po synově maturitě. Dříví moc nebylo, tak sme natahali nějaký soušky a vytáhli sekyru. Ale všici, to byla sranda, nikdo nikomu nic neřek a tak sme měli 5 sekyr. Dobrý, to sem pak už nikdy nikde neviděl. Zrobili sme potlachovou vatru, a kdo že loni to dokázal zapálit? Přeci Ferry, tak Ferry je ten správnej Ohnivák dnešního večera. Ohnivák slavnostně zapálil oheň, pak sme slavnostně přijali do SK novou členku a dostala jmeno Nealka. Nový člen dostal jméno Hejbák, prej na památku, jak přeskakoval přes skalní průrvu. Připili sme rumem, kerej Hejbák vytáh z futrálu od benža, a nechal kolovat. Ferry ochutnal a pravil, že je dobrej a že rum má letos dobrej ročník. Pak přišlo na řadu pečbuřtění a pivnění. Popites vytáh kytaru a Hejbák bendžo a zjistili, že jim to spolu pasuje a hráli jak diví. Šak to taky hajnej ocenil, přišel, poseděl, popil, přines domácí slivovičku, pokouřil fajfku a zase šel. „Nezapomeňte ráno udusit oheň, aby… dyť vím, ale já pro jistotu, mějte se a dobrou noc.“ A nebylo ho. A my zavzpomínali na spolužáky a maturu, na ty dva nešťastníky, co neuďáli, ale co snad příště, když jak lvové bijem o mříže, že? Pak sme dál seděli a vymýšleli, kam letos na velkej. Lóni sme si slibovali Roháče nebo Vysoký, tak co bude. Hlasujme – Roháče : Tatry = 3:3, kdo chybí? Ale Ferry, asi je mu blbě, je támhle vohnutej jak jatagan. Tak sme chvíli kvákali o něčem jiným, jako co sebou, kde spát a kerej termín bude všem vyhovovat. Skaděš povídá tak necháme znova hlasovat, když tu Jatagán nebyl bylo to 3:3, tak Ferry, teď už Jatagáne, je to na tobě esli Roháče nebo Vysoký. A on odpověděl, že neví jak sme přišli na Jatagána, ale kdyby si měl vybrat, tak ze Štrbskýho plesa obloukem Vysokejma přes Koprák a Bystrou v Roháčích do Jakubovan. Prej obloukem – je to holt Jatagán. Obojí bylo schváleno a zapito, jen Jatagán už nějak nechtěl. Tak sme eště pozpívali a nutno přiznat že ve 29
chapskej hlasech krásně zvonil hlas Nealky. A taky všici po ní zbožně koukali, ale jen jeden si ji držel, Hejbák. A pak bylo ráno a nás zase udivilo, co se na wandru často stává, že ráno nějak začíná velmi časně kolem desátý hodiny. Uklidili sme kemp, zapsali další dlouhej canc o tom, jak sme byli nejlepčí, ale teď jsme eště lepčí. Hejbák to pak doplnil větou, že než nás poznal tak byl dost namyšlenej, ale teď že už je prej naprosto dokonalej a každý další zdokonalování už by bylo jen krokem zpátky. Vyrazili sme ku vlaku a u Černý studánky zjistili, jakou máme žízeň. Nesměli sme to přehánět, neboť jak poznamenal Jatagán, procházka na nádraží nám udělá dobře a snad dostaneme chuť na pívo. Myšlenku rozvinul Skaděš tím, že bude líp jít na hlavní, protože dybysme jeli z Hořánek, tak nám zákeřní železničáři nenechaj čas k návštěvě bufetu, zatímco takhle nás může postihnout jako Švejka pouze to, že nám bude ujíždět jeden vlak za druhým. Což se pak taky stalo, ale tím třetím už sme jeli a dobře sme uďáli. V posledním vagóně bylo zase mraky trampů a hráli a zpívali až se československé státní dráhy zelenaly a místy i červenaly. Škoda že sme jeli jen kousek, no tak zas příště. Poučení? Ani maturita nás nezastaví, přeci trampink je věčnej. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, ale to bys občas měl. Teda pokud tě někdo pustí ke slovu. Ahóóóóóóóój.
30
DRUHEJ VELKEJ. …aneb jak se velkej rázem malým stane, ale přesto velevýznamným zůstane. Vítám tě, tak sedej. Ti povím, jak to bylo dál. Jó kde sou ty krásný doby, když to bylo všechno nadějný a krásný. Bohužel jsou i špatný věci, pak ty dobrý vedle nich spíš vyniknou a nám dojde, jak si toho musíme vážit. Byly prázdniny, pro někoho poslední, protože se už musel zapojit do procesu, pro někoho úplně poslední. Taky pro náš S.K. Vohon, ale popořádku. Už nás nebylo 5 jako za Poláčka, ale 7. A bylo nám děsně fajn a byli sme spolu. Teď už nemůžem sněmovat v kotelně, a ani by to nešlo, dyž Nealka s Hejbákem nebyli všeobecněvzdělanci alébrž ekonokomici. Tak sme se sešli v hospodě Tajvan by Gipsybay, což samo nebylo ofic méno, bylo to pohostinství Na koupališti u Cikánské zátoky. A tak sme rozhodli, že pojedem do Tater podle Jatagánova návrhu. Dyš nás je sedum, tak můžeme jet na společnou jízdenku jako tůristi se slevou, což zajistí Skaděš. Tentokrát chcem místenky, ať zas nemusíme jet na hajzlu jako posledně, dyť místenka je jen za 4 Kčs. Co je to KáČéeS? Ty nepamatuješ slavnou světovou měnu Koruna Českoskovenská? Co platila jen v Československu a to eště ne všude a nikde jinde ji nikdo ani neznal! A vidíš, a my jich eště měli málo, a když sme chtěli džíny, tak sme je trapně pokoutně měnili za bóny a to eště šlo zatraceně těžko a draho. Zato obrázky měly Kčs náramný, skoro jak ta dělnická mozaika na Smíchovským nádraží! Na desítce dvě děvčata v krojích a s obilím, za nimi hučela Oravská přehrada a tak. A s tou desítkou sme chodili testovat pivní paradoxon, to byla zvláštnost, že za papírovou desítku bylo 5 desítek lahvovejch nebo 6 točenejch. Ale zpátky na wandr, sešlo se nás všech sedum, jízdenku koupil Skaděš na turistyckej oddíl a jeli sme. Přestup zase v Pardubicích, a 31
místenky sme měli, jenže místa byly obsazený už z Prahy. Tak sme se bránili, samo, jak jinak. Štípák byl protivnej, ono taky někoho vyhodit se sedadla, kam ho předtím usadil a teď s perspektivou, že bude stát až do Košic, je trochu problém. Nakonec to vyřešil a usadil nás v kupé pro matky s dětmi, probíjeli sme se s báglama přes tři narvaný vagóny. Pak chtěl jízdenku a pak chtěl registrační průkazy ČSTV. Někdo ho měl, někdo né, někdo tam neměl fotku, jinej neměl zaplacený příspěvky a někteří dokonce neměli razítko a platnou lékařskou prohlídku. A to vše bylo prej nutný, aby byl průkaz platnej, a když nebyl platnej, tak nebyla platná turistická sleva a tím pádem nebyla platná předložená jízdenka. Áááá a štípák požadoval zaplacení 7 plnejch jízdenek, 7 místenek, 7 poplatů za jízdenku vydanou ve vlaku a 7 pokut za to, že jízdenka byla neplatná. Tak sme ho poslali do háje, a tak on si přived posilu – vlakvedoucího a orgána železniční veřejné bezpečnosti (to dráha měla vlastního policajta) a chtěli nás vysadit. Tak sme zaplatili, hádat sme se už neodvážili. Když blb má blbý předpis a blbě na tom trvá, je to beznadějný. Hezky to začalo! Přeci se nenecháme otrávit, máme prázdniny! Přijeli sme do Popradu a tam pršelo, jak jen v horách pršet umí, teda i s pořádným větrem. Hnali sme se s davem před nádraží do elektrické úzkokolejky a tam byly připravený otevřený vyhlídkový vagóny! Ideální ve větru a dešti. Otočili sme se k hospodě, že pojedem pozděj, snad to bude lepší. V hospodě měli popradskou desítku, typu děsběs. Víc než jednu nikdo nevydržel a místní strejci nás přesvědčovali, že do píva patří malinovka nebo rum, pak už to de. Na to sme neměli odvahu, šli sme na vlak, byl tam prázdnej a normální vagóny a pak sme jeli skoro sami. Proč to bylo tak udělaný nevím, ale ve Smokovci sme dojeli ten narvanej mokrej vyhlídkovej vlak naším skoroprázdným, to byla opravdu humorná vsuvka. Jenže pršelo dál. Skaděš věděl, že tůristi maj stanovou základnu, takovej pionýrskej stanovej tábor pro už dospělý i důchodový pionýry, a že prej nás tam někde schovaj. 32
Našli sme to a schovali se v hangáru, dostali sme levnou večeři a skorozadarmovej nocleh (nakonec sme měli všecko vlastní) v tom hangáru, co byl jako společenská místnost. Dokonce měli i lahváče na prodej, sic ty místní, ale aspoň ňáký. Ráno zase pršelo a Kápo pravil, že na Slovači prší 400 dní ročně. To néni možný! Ale je, některý dny prej prší za dva a to je teď. Naučili sme se pít místní pivo, nebylo vyhnutí, i když kuchařky nás zásobovaly čajem. Třetí den ráno nepršelo, rychle balíme a dem, než zas začne. Nezačlo, ďálo se líp, nám taky. Popojeli sme električkou na Štrbatý pleso, a električka opravdu zastavila 5 metrů od plesa. Jó tenkrát to jezdilo až tam nahóru. Obešli sme i s báglama Štrbatý pleso, kochali se krásným okolím a v hospodě dali plzeňský pívo za 4,40 Kčs a rohlík za 0,70 Kčs. To bylo děsně drahý, dyť normální ceny byly 2,80 a 0,30. Co bysme za to dali teď! Musím dát hlášku jednoho mýho kamaráda, že „ještě budete vzpomínat na ty krásný doby, když to stálo za hov..“, kolikrát já už mu dal za pravdu! Jeden si totiž něčeho začne vážit, až když to nemá, už sme holt takový, a myslím, že všici. Pak nás napadlo dát bágly do úschovny na nádraží a jen s lehkým batůžkem vyskotačit nahoru na Bystrý sedlo a Furkoťák, nahoru je to asi 3 hodiny, večír sme zpátky a budeme mít jeden nádhernej vyhlídkovej kopec. Tak jo, nalehko je to hračka, chatu pod Soliskom míjíme jak rychlík a hurá do kopce. Na takovým malým blbým hřbítku ležel blbej kámen asi tak 2 m dlouhej a metr tlustej. Nealka ho šla zleva a Popites zprava. Asi si na něj oba šáhli nebo se lehce opřeli, to dneska už nikdo neví, ale ten balvan se hnul a kulil se ze svahu. Nealka od něj dostala bodyček, zařvala a kámen ji minul a zmizel s rachotem v údolí. Oddechli sme si, ale předčasně. Nealka nemohla vstát, noha bezvládná. Skaděš na nic nečekal, zahodil batoh a běžel na Chatu pod Soliskom. Tam byla stanice horský služby a tam sehnal pomoc, sice jen 2 chlapi s nosítkama, ale nás bylo přeci dost. Za necelou hodinu byli zpátky a Nealku naložili na nosítka. To by jede neřek, že 8 chlapů má s jediným zraněným plný ruce práce. Byla to 33
dřina, ale donesli sme ji do chaty. Tam ji chatár přebalil do ňákejch kožichů a naložili ji na lanovku, kerou kvůli ní pustili. Hejbák se prohlásil za manžela a jel s ní lanovkou a pak sanitkou do nemocnice v Popradu. My ostatní pěšky na Štrbský, lanovka nás nevím proč nemohla vzít. Neměli sme sílu se hádat. Sešli sme dolů a vyzvedli bágly. Nealčin a Hejbákův mám nechtěli dát, Popites ztropil výtržnost, veřejná bezpečnost to řešila, ale službu asi neměl žádnej blb a telefonem si na horský ověřil co se stalo a bágly „doporučil“ vydat. Byla tma a zima, jeli sme električkou do Popradu, to trvá skoro 2 hodiny. Před půlnocí sme potkali jen opár opilců a hledali a našli nemocnici. Tam nás samozřejmě vyhodili. Zakempovali sme na trávníku, v noci to vypadalo jako trávník, ráno spíš smeťák. K ránu nás zase budila veřejná bezpečnost. Diskutoval Skaděš, vo slovenčině, jinak by nás asi zavřeli. Stejně nás vyhnali, vrátnej v nemocnici nás nepustil dál. Skaděš mu utek, zatímco ostatní zacláněli. V čekárně na chirurgii podřimoval Hejbák. Nealka je prý po operaci, za pár dní ji převezou do naší nemocnice sanitou, prý se 4 dny nesmí hejbat. Pak je oba vyhnali, že nikdo není příbuznej. Zase venku a v parku. Střídavě sme fňukali a nadávali. Prachy na hotel sme neměli, museli sme si něco nechat na cestu domů. Večer zjistil Hejbák, že Nealka je na tom psychicky dobře, nechal ji z báglu jen to nejnutnější a zase ho vyvedli. Ať jede dom, tady je zbytečnej a návštěvní hodiny sou jen vo stredu a nědělu popoludní, a byl čtvrtek. Jó za bolševika byly návštěvy pevně stanovený! Co teď a co tady? Počkáme do rána. Dem do bufáče a vrátíme se za tmy. Učiněno. Pak sme přelezli zeď nemocnice a v koutě zahrady našli zašitej flek, najdou nás až ráno a asi zas vyhodí, to už bude fuk. Ale nikdo nás nehledal ani nevyhodil, měli jiný starosti. Ve 3 ráno nás zbudil děsnej rachot, skoro zemětřesení, hluk. Kápo vylez na nemocniční zeď a řve: „Tý vole, tanky, auta, děla a vojáci.“ Zalezli sme. Trvalo to hodinu. Druhou… Skaděš nevydržel a šel k vrátnici, za chvíli byl zpátky. „Tý vole, přepadli nás Rusáci, to je jejich rudá armáda, střílej, ničej a jedou na Prahu.“ 34
A bylo ráno 21. srpna 1968. Silnice zablokovaný, vlaky přestaly jezdit. Ne že by to nešlo, jen Slováci zablokovali trať, aby nemuseli přepravovat nepřítele. Do nemocnice přivezli první raněný a dokonce byli i mrtví. My tu byli nějak navíc, tábořili sme za vrátnicí zcela veřejně, najednou to nikomu nevadilo, lidi se rázem úžasně změnili a byli vstřícný, slušný a každej chtěl pomoct. Problém byl, že nikdo nevěděl jak, a ty odvážlivci, co se snažili překážet okupantům, to odnesli na zdraví, některý na životě. Lidi sundávali ména ulic a šipky na silnicích, Rusové po nich stříleli. Popites to fotil a dopad ještě dobře, foťák mu sebrali a dostal jen na držku, v nemocnici ho pak šešili. Přišel k nám hospodář nemocnice, chalani choďtě domov, tu stě na nič. Vlaky vraj už chodia. Tak jo, jen Hejbák že ne, a šel se zeptat. Zase ho vyhnali, sice velmi slušně, ale vyhnali. Nealku převezou, až to bude možný, zatiaľ stě tu ozaj na nič. Vlekli sme se na nádraží, u kasy povídala pokladní, že jízdenky nemá, jízdní řád neplatí, až něco pojede, tak jeďte. Pak jel ňákej rychlík, prej na Prahu, ale do Prahy nedojede, tam to prej nejezdí. Jeli sme, v Přerově že to jede na Brno, tak osobák do Třebový, prej to pojede až do Kolína, v Pardubicích sme rači vystoupili. Jó na Liberec něco pojede, děte na první, ale nikdo neví esli za hodinu, za dvě nebo zejtra. Na peróně slušně obleženej stánek s pivem a párkama, zásoby měli a času byly hodiny, klidně sme čekali, dali si párek a popíjeli pívo. Pak konečně vlak na Turnov, hurá jedem, vešli sme se, jeli přes milovanej, ale teď nevnímanej Českej Ráj, jízdenky nikoho nezajímaly. V noci sme byli doma. Hurá sme doma! Ale Hejbák musí k Nealčinejm rodičům, musí jim to říct, je to špatný, ale jak sme viděli, sou i horší věci. Tak tím to zatím skončilo, pokračování bylo, ale zatra jiný než by tramp chtěl. Poučení? Nikdy néni tak zle, aby nemohlo bejt eště hůř, tak neshledanou někdy v lepších časech. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. 35
Jó žes nic neříkal, nezlob se, já sem starej pard a nikdo mě neposlouchá, tak sem trochu rozvázal. Šak přiď zas, já ti o tom srabu tehdá kolem řeknu víc. Ahóóóóóóóój.
36
JAK SME NIKAM NEJELI. …aneb wandr na kraji města. Se posaď, ti povím, co bylo dál. A néni to veselý, ale musíš vědět a přežít, abys moh jít dál. Přišlo temno, co ani Jirásek nepopsal. Komouši utáhli národ k poslušnosti. Spousta kamarádů zmizela. Někteří doslova, to je za kopečky, někteří někde živořili co možná nenápadně, a dost jich přestalo bejt kamarádama, přešli holt na druhou stranu k nepříteli. Tenkrát se říkalo: Nic nesmíš vidět! A když vidíš, nemluv! Když mluvíš, nepiš! Když píšeš, nepodepisuj! Ale když podepíšeš, tak se pak nediv! Měl sem tehdá taky zaječí úmysly, byl sem ve Švýcarech, tam mi nabídli, že mám vostat v Bernu a že mi umožněj dostudovat tam vejšku. Jenže já tu měl rodiče a věděl sem, jak s nima v padesátejch bolšáni zacházeli. Tak sem se vrátil, ináč to nešlo. Bolšáni by je utrápili. To byl ale jen můj problém. Na jaře, tuším v sedmdesátým nebo až v jedenasedmdesátým, ono to vyjde nastejno, sem dostal koresponďák od Jatagána. Jó koresponďák, ty zas nevíš co je koresponďák. Pravda, to se v době mobilů nepoužívá a nejspíš to ani neexistuje. To byla jakoby pohlednice bez obrázku, zkrátka tam co je fotka jen čistej papír. Místo fotky Karlíkova mostu se tam napsal vzkaz. A bylo tam, že v hospodě na Tajvanu v pátek v sedum večír, s časným návratem domů nepočítej. Přišel Džón, Jatagán, Hejbák, Skaděš a Kápo. Dva chyběli, Nealka a Popites. Přinesli nám pívo a Jatagán si vzal slovo, víc že už nás nebude. Nealka je fyzicky v pořádku, ale jezdit už nebude, bojí se. Nohu ji slovenští doktoři spravili opravdu dobře, ale nechce s náma nic mít, a co horšího, ani s Hejbákem. Ten to potvrdil a dodal, že její rodiče na něj tenkrát byli opravdu zlí a viděj svou céru v jiný společnosti. Nealka to neustála a pustila Hejbáka k vodě. 37
Pak přišla eště horší zpráva, Popites už není mezi náma a nikdy nebude, už je na věčným wandru. Bylo toho na něj moc, a nám je teď líto, že sme mu nemohli pomoct. Vyčítal si, že to byl tenkrát on, kdo dal ten balvan do pohybu, i dyš asi nebyl. Jeho holka ho opustila, protože se angažoval proti okupaci a ona byla z bolševický rodiny, která se samozřejmě snad názorově, ale hlavně jednáním děsně lišila. Pak ho vyhodili z vejšky. Všici sme věděli, že z nás byl nejchytřejší, měl to v hlavě srovnaný a dokázal skvěle promejšlet vše dopředu. Tak mu bylo jasný, že študovat ho nenechaj. A na pracáku mu řekli, že se má jít vyučit řemeslo, nebo jít do JZD. Prej to nevydržel a vzal si ňáký prášky. Hejbák a Jatagán zatím študujou ekonomickou vejšku v Praze, Kápo v Plzni, všici maj rodiče dělnickejch profesí, tak prolízaj a ani se neangažujou. Zatím. Skaděš si vybírat nemoh, na Gymplu mu jasně řekli, že může na hnojárnu nebo na vojnu. Na hnojárně v Praze…, jó hnojárna je zemědělská vejška…, je taky fakulta lesnická, tak tam docela dobře vegetuje. Pak řek Džón „Kamarádi, já sem svině, mě chtěli vyhodit z architektůry, tak sem podepsal přihlášku do komunistický strany.“ Co se na to dalo říct? To byl tehdá fakt drsnej vejprask. Kápo objednal rumy, pak Džón, pak… No jak to mohlo dopadnout? Domů sme asi dolezli, policajti nás nesebrali, jen jedinej výsledek to mělo, Hejmanem byl určen Skaděš, něco vymysli, musíme se dát zas do pořádku. Jen Jatagán furt vykřikoval „Někam jedem, jedno kam, hlavně hned a daleko!“ Dobrý ovšem bylo, že se Skaděšovi podařilo reklamovat na Kontrolním orgánu tržeb Československé státní dráhy v Litoměřicích jízdenku, kerou cestou do Tater prohlásil průvodčí za neplatnou a bylo nám vrácený plný jízdný. Který sme ovšem právě teď v plný výši propili. Poučení? Je z toho marastu ňáký poučení? Třeba neuhnout hrubýmu násilí? A de to vůbec? To se pak ukáže co v tobě je a esli za to stojíš. Stojíš? A ustojíš to! Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. 38
Jó žes nic neříkal, nezlob se, já sem starej pard …ale doprčic příště to bude lepčí! Ahóóóóóóóój.
39
PRVNÍ VELKEJ VODNÍ WANDR. …aneb pokus o seznámení s normálníma trampama. Ahoj, to sem rád, že sem tě posledně nevotrávil, vím bylo to dost pohřební, tak sedej a dej si pívo. Ti povím, jak to bylo dál. Jó Skaděš se snažil dát partu dohromady a nedařilo se. Jatagán opravdu chtěl na wandr daleko, napsal pozdrav z Rhodézie, kerá byla tehdá rasistická a bolševici kupodivu pohlednici cenzůrou neztopili. Snaha o Lužnici nebo Vltavu byla zatím marná, pak se ale ozval Kápo z Plzně, neptal se na nic, sraz stanovil v sobotu ve vodácký hospodě v Chrástu u Plzně, vemte sebou trampský věci a pracovní rukavice. Jeden den pomůžem kamarádovi, pak jedem Berounku, šecko bude připravený. Ráno v sobotu se u vlaku potkali Skaděš a Hejbák, eště doufali, že na místě bude Džón, ale marně. Cestou vlakem sme probrali co se událo ve škole, oba za sebou dva járy. Né, dva járy sou na vejšce dva roky, o žádným Járovi nebyla řeč, jeden jár sou dva semestry, no nebyly ještě úplně za náma, ňáký zkoušky dycky zbudou na podzim, to už zmáknem. Snad. Jo tak po přestupech v Turnově a v Praze sme nepřestoupili v Rokycanech a rychlík profrčel Chrást bez zastávky až do Plzně. Na peróně Gottwaldovýho nádraží nás hned legitimovali orgáni, a kam prej dem. Skaděš byl ňák napruženej a povídá „Kam chcem.“ Hejbák se to snažil mírnit, a že prej sme študáci a jedem na brigádu do Chrástu. Asi nám nevěřili, jeden nás doprovodil na zastávku autobusu, za chvíli to jelo, takže pohoda. Pak nám místní řekli, že v Plzni je Porta, teda hudební festival, a fízláci maj pohotovost. V Chrástu sme vylezli u přejezdu, průvodčí v busu věděl… Co zas máš, jo průvodčí… Průvodčí tenkrát bejvali nejen ve vlaku, ale taky v autobusech a tramvajích, prodávali tam jízdenky a vůbec dbali o blaho cestujících. Tak ten věděl, průvodčí věděli skoro všecko, pudete tady po modrý a nemůžete to minout. Bylo to asi dva kiláky a fakt minout to nešlo, za lesíkem byl slyšet halas, co nás 40
k hospodě bezpečně nasměroval. Hospoda byla jen taková dělnická montovaná bouda s pár stolama, ale s množstvím stolů pod stromama a na louce. Všude spousta vodáků, hukot, nepřehledno. Kápo nikde, dáme pivo a potom pivo a pak pivo a pak se uvidí. Jak říkaj trampi: příští pivo rozhodne! Tak sme poseděli a přišel nějakej zedník, a on to Kápo. Že máme jít s ním, tak sme se potáceli přes most, tam byla ňáká ves, jméno už důležitý néni, a tam prej má kamaráda co staví dům, jó tak proto ty pracovní rukavice. Pěkný místo, pod silnicí pozemek až k vodě, barák měl základy, kus přízemí a pokus o schodiště. Tak sme pohovořili o svépomoci, poseděli u ohně a konečně se dověděli vodkud vítr fouká. Přivezli cihly, cement, písek a tak a všecko to leží pod celtama na cestě, to je potřeba odvízt. Kámoš Jan neboli Honza, zvaný Hans, má obavy, že mu to bez dovolení odveze někdo jinej někam jinam. Za pomoc nabíd špekáčky, utopence, nocleh na zahradě a hlavně pak zadarmiko pučí lodě a pádla. Tenkrát holt byla taková vzájemně výpomocná doba, nic nešlo pořádně koupit, šecko se jen shánělo a pak svépomocí budovalo a pučovalo. Z Kápa pak vylezlo, že Hans je asák z vejšky. Jó asák, to je študentská zkratka vejrazu „odborný asistent“, což je základní funkce kantora na vejšce, takovej výpomocnej učitel, čekatel na doktoranturu, docenturu, lepčí místo atd. Ten samozřejmě moc peněz neměl a co moh, to uďál sám. No je to 25 let, tak snad už bydlí. Dali sme pracovní neděli, uďáli sme docela dost a večer sme toho taky měli dost. No snad si na vodě odpočinem. A Hans se začal děsně chechtat, na vodě se neodpočívá! Jenže my na vodě nikdá nebyli, to teda bude šou. Hans povídá, esli by nám to teda nevadilo, že by jel s náma. Sme 3, to je blbej počet, na jednu loď sme tlustý a jeden sám loď nezmákne. Teda zmákne, ale musí to umět. My že jo, to bude fajn, pane asistente dostaneme lekci základního vodáctví? Hned ráno! Bylo ráno, bylo hezky, to prej je ideální pro první udělání na vodě. Udělání je když se z lodi vyklopíš a vykoupeš. Co bysme se ďáli, dyť to umí každej mamlas! A mylíš, že sme se uďáli? Jasně a hned, vono to je děsně vratký, ty vertexky, a to prý ať sme rádi, vydry sou prej 41
eště horší. Zas tak zlý to nebylo, za hodinku sme uměli zabrat, kontrovat, přitáhnout a necvaknout se při odlomení. Có? Jo. Cvaknout, to je jako udělat se. Tak sme se něco málo naučili, pak nalodili bagáž, Hans na to měl 50 litrový plastový sudy se šroubovacím špuntem. Pro každýho jeden. Nalodit a že jedem. Ahóój, jupííí! Skaděš s Hejbákem na kormidle a Kápo s Hansem, paráda, jedééém. Ujeli sme asi 3 kiláky a před náma první jez, prej provalenej a jede se vpravo. My mladí, silní a udatní sme dojeli staříky s vnoučetem na porcelánu. Jó porcelán je někdo, zpravidla ten nejmenší nebo nejlínější, co sedí uprostřed a jeho jedinou povinností je hecovat a kibicovat. Proto kormidelník i háček, teda ti zbejvající dva, s ním musej jet jako s porcelánem, aby moc nedržkoval. Tak sme je předjeli a Hans řval VPRAVO, jasně, ale o kolik? Trefili sme to trochu šikmo, projeli, ale dolní zabalák nás vzal ze strany a první cvakačka byla hotová. Chytejte pádla ftáci a loď za zadek, dobrý! Hans nás objel jak mořskej vlk a přistál. Pak jeli staříci, naprosto čistě, ani vlnka nešplouchla, projeli hladce jazykem a porcelán řval „ahój, jaká je voda?“. Pak sme předvedli jak krásně umíme loď vylejt, zas hodit na vodu a jeli sme. Hans pravil, se moc nechechtejte volové, ten jez se menuje Telín a méno nemá s vaším výkonem nic společnýho, i když to tak vypadá. A za kilák bude další jez. Zase sme dojeli staříky a koukali, jak zkušeně to zmáknou, ale oni přenášeli vlevo, tak my taky. Za náma Kápo s Hansem. Taky byli líný vyndat sudy a Kápovi ujely nohy, sed na zadek a jeden sud vyskočil pod jez a plaval si k Hamburku. Na terase děsnej řev a hlahol. Kápo hrdinně vstoupil do řeky a sud ulovil. My ostatní, už zase suchý, šli za tím hlaholem, a ono pivniště. Tak sme zasedli a Hans někomu povídá „Kapitáne vezmeš do flotily dvě ponorky s učitelem a třema plavčíkama?“ Bóže ty plavčíci sme měli bejt my? A Kapitán pravil „Jasně že jo, berem!“ Byl to ušitej komplot, Hans to měl domluvený, a proto von nechtěl, abysme mu říkali 42
kapitáne! Dali sme seznamovací panáky a hned bylo fajn. No jó já vím, fajn bylo už dřív, ale teď bylo víc. Nesmělo bejt vo moc víc fajn, abysme eště viděli, kerým směrem je po řece dolů. A Kapitán pravil, že jedem, čeká nás přívoz, nosicí jez, zase přívoz, peřej U Kolečků (tam se budete koupat) a kemp v Planý. Měli sme v sobě asi ¾ litru odvahy, tak vše byla maličkost. Jak mořský vlci sme minuli přívoz a svištěli k jezu. Kapitán řval něco zezadu, ale my přirazili k jezu jak starý mazáci. Viděli sme zas ty staříky jak poskakujou u jezu a bylo jasný, když oni nosej, tak my taky. Kapitán zíral, jak to umíme, ale my to jen okoukali. Za kilák zase přívoz, Kapitán řval nestavíme, jen přibrzdíme, máme zpoždění! A přišla peřej a Hejbák jel hned za staříkama a přesně kopíroval směr a čistě sme projeli! Za slabou půlhodinu sme byli u kempu. Kapitán kázal zastavit hned zkraje, aby nás ostatní kempovníci nerušili tichem. Vylezli sme po bahnitým břehu na loučku a kamarád pravil „Šmankote tady není dříví a hospoda je, žišmankote, až támhle na kopci.“ Tam sme pochopili, proč se menuje Šmankot. Kapitán rozdělil co kdo, pitná voda z kempu, dříví v lese za řekou, lahváče z hospody na kopci, ohniště berem tohle, stany budou támhle a tak. Pak bylo fajn, další podrobnější seznamování, 4 nový kamarádi a 2 kamarádky, a pak nám i došlo, proč na nás Hans volal „ftáci“, on to volal s velkým „F“, protože i když sme tam eště nepatřili, ta banda si říkala FTÁCI VT (Vodácký Trampi). Zkráceně FT VT. Vyslov ftft. U ohně někdo zpíval, ti kluci měli 2 kytáry, my jen tak békali, šak se taky naučíme. Ráno jedem dál, nás čeká další… Kobylka, vyhlášený kemp a hospoda. Jako správný vodáci sme vstávali už v půl desátý a eště nebylo poledne a šli sme na vodu. Kapitán pravil, že spěchat netřeba, je to kousek, čekají nás 3 nosicí a 3 špatně průjezdný jezy. Koupali sme se jen jednou a nikdo už se ani nesmál, už to bylo normál. Na Kobylce sme se zdrželi celej další den, Ftáci tam měli kamaráda s autem a ten jim 2 lodi hodil někam vejš na Střelu a oni si ji sjeli na soutok s Berounkou, kerej je asi 500 m pod Kobylkou. My a ty 43
dvě Rusalky (od Ftáků) sme měli volný den. My to pojednali jako hospodsko hradní (hrad Libštejn) variantu, Rusalky šly trhat květiny. Teprvá k večeru sme zjistili, jaký květinky a proč. Nakoupily několik lahví vodky, trochu upily a pak tam nastrkaly nějaké byliny, poznal jsem jitrocel, pelyněk, heřmánek a nějaký jehličí, asi modřín. Bylo toho tam víc, daly to na slunce, prý to musí vyluhovat aspoň den. K večeru sme seděli u píva a povzbuzovali kamarády bojující proti proudu Berounky. Si tam zajeď a uvidíš ten proud! Vono půl kiláků proti proudu je opravdu makací. A to sme eště nevěděli, že maj za sebou celej den vodácko pěší túristiky, prej bylo málo vody a hodně ušli pěšky. A celou cestu to je krásnejma lesama, bez civilizace, a teda i bez píva a bez oběda. Ftáci sou fakt dobrý! Jeli sme dál a asi sme se to naučili nebo co, žádný exhibice nebyly. Krásná řeka, vodníci nám fandili, pstruzi mlaskali, Rusalky zpívaly (všem) a i jinak se věnovaly (jen těm dvěma, co s nima jely), ale jejich ména si nepamatuju. Krásnou proudící řeku sme končili v Berouně, Ftáci odlítali na západ (dyk sou Plzeňáci), ale my nespěchali, údolím eště aspoň kousek, popojedem na Karlštejn. Na cestu sme od Rusalek dostali jednu bylinkovou vodku. A cestou pod Berounem to na Hanse prasklo, von je zakuklenej horolezec, a dyž viděl ty skály u řeky, tak to musel přiznat. Zastavili sme u Tetína, pak u Alkazaru i pod Hradištěm. Hans omakával skálu a občas něco vylez a eště nám menoval skály a cesty. To klidně moh, my věděli kulový a pak si to stejně nepamatovali. Poslední exhibice byla v lomu pod Střevícem. I Skaděš si zkusil lomovou stěnu vylízt a kupodivu mu to šlo. Až skoro nahoru, ale tam mu zůstal v ruce dost velkej kámen, a to obouruč. A to Skaděš neustál, a jel po skále asi 3 m a zůstal na nějaký břízce. Dodnes je tý bříze vděčnej, že vydržela a zastavila ho, bylo to dolů tak 15 m, a to je dost. Hans mu pak pravil, hele plachťáku necháme toho, bez jištění je to cvokárna. A tak skončila éra Skaděše a stal se Plachťákem. A my taky končili, lodě dali v Karlštejně na vlak, Hansovi kamarádi mu je v Plzni pomůžou odvízt. A Hejbák s Plachťákem odjeli 44
na Prahu, Kápo a Hans na druhou stranu. A máme v pomyslným zápisníčku 9 dní nádherný cesty, krásnější než sme čekali. Poučení? Dyž nemáš kamarády, tak si najdi kamarády. Zas tak velkej problém to néni. Anebo je? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, tak příště mi přiď něco říct. Ahóóóóóóóój.
45
BEZKEMPÍ. …aneb jak sme přišli vo kemp. Vítám tě, tak sedej. Povídej, už máš svůj kemp? Nemáš? No to se stává, my o něj taky příšli. To bylo tak. Už sme zbyli jen dva. Hejbák a Plachťák. Džón stále nezvěstnej. Jatagán se prej stěhuje z Rhodézie do Západních Němců. Kápo se stal Ftákem VT, doštudoval a zůstal v Plzni. Jednou sme za ním jeli wandrem, ale to je jiná story. Vyrazili sme do Ráje, kam jinam? Naše študia taky skončily a bez vytahování, celkem dobře. Poslední prázdniny, k zapojení do pracovního procesu zbejvalo pár dní a čekali sme pozvánku na roční, státem placenej jednoroční zelenej wandr. Jó ty zas nemáš ánunk, co to je. Vojenská služba byla povinná, dvouletá, po vejšce jednoletá, to je ten zelenej wandr. Jó ty ani nevíš co je ánunk. To je po našem znalost, dostatečný množství informací. Áále povolávací rozkaz nešel, tak sme jeli do Ráje. Vláčkem motoráčkem, ty starý čouďafky a vagóny s otevřenejma plošinama už nejezdily. Do Hořánek a přes řeku ke Koze, zavříno. Kopcem nahoru a dolů a nahoru do Údolí světel. Údolí bylo vypucovaný, ohniště rozmetaný, ležení pryč, dokonce i tu vrstvu krásnýho suchýho bukovýho listí někdo odstranil. Na stromě cedule s nějakým cancem o nepovoleným táboření v 1.zóně. No co dem jinam, tady to přeci známe, do Dvou pětistovek je sotva 5 minut. Pro jistotu dodávám, že Dvě pětistovky se tak menovaly podle události, jak kamarádi platili pokutu, když je lesníci s policajtama chytili, vono k ránu ve spacáku se špatně utíká. Ten kemp byl taky v háji a zas ta cedule o nepovoleným… To je ale blbej zvyk, no tak dem na Žabakora, do tmy tam můžem bejt. Těch 12 kiláků sme šli bez zastávky a 2 hospody sme minuli. Blbci. Ale to sme eště nemohli nic vědět. Když sme minuli úplně vypucovaný Manželský bivaky, začli sme mít podezření. A to nás hodně popohánělo na Žabakor. Když sme v nastávajícím šeru dorazili, chyběl horní žebřík a nás chytly děsný obavy. Sjeli sme po zadku skálu 46
a tam byla spoušť. Ale proč? Dyk to bylo dycky tak uklizený? I s hajným sme se už znali a on nás respektoval! Vyvalený klády, co držely terasy, ležení vyházený, to sme pak našli naházený dole pod skálou. To bylo jen ničení, to nebylo uklizený tak, aby to byl přírodní les. Dyť ty pracně nanosený kameny kolem ohniště při valení dolu musely ty skály a stromy ničit. A studánka rozdupaná, to už bylo moc. Padala noc, kolem boží ticho, jen šišky lupaly suchem. Ani Žabák se neozval, asi se odstěhoval. Se mu nedivím. Hejbák vytáh flašku rumu, dali sme ji na třikrát a byla prázdná. No zůstanem, ráno bude moudřejší. Spát můžem kdekoli, pršet nebude a když tak celty máme. Na oheň sme nanosili všecko dříví ze zničenýho kempu, páč nám bylo jasný, že kemp neobnovíme. Jednak asi máme mocnýho nepřítele a druhak sme jen dva. Klády z dolního žebříku necháme bejt, dyť nám pilu i sekeru někdo ukrad. Ale šprincle žebříku spálíme a ostatní taky, bude vatra, že shoří půl lesa i se správou CHKO. Les neshořel, asi nejsme dost velký svině. Ráno nebylo moudřejší večera, leč Hejbák pravil, Plachťáku plachtíme do Žehrovskejch lesů, tam bude líp. Nebylo, páč sme tam nedošli. Potkali sme sympatickou hospůdku a zalomili palce se sympatickejma trampama. Poseděli sme s nima a krom obvyklého klábosení, hraní a zpívaní získali spousty informací, ovšem nic moc potěšujících. Správa CHKO posílená novou ambiciózní ředitelkou a nějakej nedoštudovanech archeolog pojali myšlénku upravit převisy do „stavu přírodě blízkému“. Jeden z trampů říkal něco o prasatech a nemám absolůtní jistotu, že by mluvil o jídelním lístku. A prej sou v oblasti zničený prakticky šecky kempy až na několik zvlášť schovanejch a nepřístupnejch. Někdo prohlásil, že by Hradčana taky měli upravit do „stavu přírodě blízkému“, to je asi tak do stavu kolem roku 1000. Bylo to vtipný, ale nikomu to nepřišlo ke smíchu. Tak sme už nikam nepokračovali, poseděli poslouchali ságu Starýho Trampa, kerej vyprávěl, že… 47
Za horami a bažinami, za Zdevastovanou zemí, přes Území nikoho projdeš za Zapadlou hvězdou a… Kempovali sme přímo na zahradě hospody, ráno šli na vlak s tím, že příště pojedem jinam, ať si takzvanej Ráj daj za klobouk! Poučení? Dyž to néni tady, pudem jinam. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, ale muselo to ven a příště ti povím o zimáku. Ahóóóóóóóój.
48
ZIMÁK. …zimní byl dost velkej wandr, i dyž jen víkendovej. Tě vítám, pívo už máš? Tak sedej, ti povím o Zimáku. Né, to néni kabát, to je zimní wandr. Správnej zimák je stejnej wadr jako jindy, jen musíš mít vercajk do zimy a sněhu. A jak to bylo? Tak už sme byli jen dva. Hejbák a Plachťák. Né že by to ve dvou nešlo, áále chtěli sme do hor, a tam je dycky potřeba víc trampů, aby si mohli pomoct. A Plachťák zjistil, že parta z Rajchmberku se šerifem Kódlem se chystá k wandru na 3 dny za Krakonošem. Prej nás vezmou sebou a potřebujem jen běžky a spacák. To sme měli a čas taky, protož sme jim řekli JO a že sme dva. Sraz byl v pátek v 6 ráno na Gumáku. Zas něco nevíš? Jó Gumák není ani kabát ani člun, alébrž autobusový nádraží. Železnice jezdí po železe, autobusy po gumách, proto Gumák. Vlakem sme jet nemohli, to bysme dorazili proklatě pozdě, autobusem to šlo stihnout za dopoledne. Takže ráno v šest a autobus do Trutnova. Přišli sme, zaplatili, usadili se a pozorovali cvrkot. Rajchmberáci se scházeli zvolna, těsně před odjezdem dorazila celá rozevlátá Danuš, že to nestíhá a přijela autem. Ani si nestačila sednout a už šofér halasil, pani, to auto takhle nemůžete nechat, by nikdo nevyjel. Ale Danuš, že je zapadlý ve sněhu a už s ním nikdo nehne. Šofér pravil, že se to musí a že klucí určitě zatlačej auto tůhle do kouta a bude. Zatlačili a bylo, naskákali sme do autobusu, Danuš si koupila jízdenku a jedem. Jeli sme, ale Kódl nepřišel, což je průs… průšvih, on totiž jedinej ví kudy kam a má nějaký ubytovací papíry od ROHu. Jasný, vysvětlím. Tehdá nebylo možný jen tak někde sehnat nocleh pod střechou, to šecko bylo rozdělený pod různejma podnikama a fabrikama, a jedině jejich odborový organizace mohly zařídit ubytování a protože byly hrozně pokrokový, tak se menovaly Revoluční Odborový Hnutí. Byly sice celkem na nic, ale bez jejich potvrzení ses nikam nenacpal. 49
Rajchmberáci to ale brali s hůmorem, šak ono se to ňák okecá. A vytáhli bylinnou hořkou, aby bylo veselo. Taky že jo, nedřív náš autobus zastavil na sídlišti, kde bydlí Danuš. Tak zjistila, že autem jela zbytečně a že to musí utajit před manželem, kterej odpoledne to auto pude vyzvednout na autobusák. Před Jilemnicí nás předjel šílenej trabant a u Hrabačovský zastávky to fouknul do závěje. Chlap vyskočil, vytáh běžky a valil k autobusu, a že jede do Trutnova. Při bližším zkoumání to byl Kódl, kerej zaspal a trabantem nás dohonil. Tak sme v Trutnově na autobusáku byli všici a bylo nás jedenáct, docela dobrej dav. Další bus do Žacléře jel asi za hodinu, ale poněvádž bylo všude zavříno, tak sme postávali na autobusáku a klábosili. Vtom Danuš vytáhla dvě jízdenky a zděšeně přiznala, že platila dvakrát, jednou dyž nastoupila do busu, pak ji šofér vyhnal ať přeparkuje a pak zaplatila znova. My sme ji utěšovali, že to je správně, že dyš z autobusu vystoupí, tak jízdenka pozbývá platnosti. Chvilku pak s náma nemluvila, což nám ve smíchu nezabránilo. Naopak sme ji chválili, protože jak vidno dneska zachraňujeme ČSAD, ánžto například v tomhle busu do Žacléře je nás celkem 13 i se šoférem. A jeli sme do Prkenýho Dolu, to není nadávka, to se tak opravdu menuje. Sou tam sjezdovky a Kódl koupil 11 jízdenek na vlek. Prej jen nahoru, není to zpáteční, zato s množstevní slevou. To bylo dobrý, ale na běžkách na skákacím šlepru to je trochu nepohodlný. Nejdřív to děsně skočí, pak to kličkuje a ustát to na běžkách chce trochu cviku a síly. Pedro, protože je menší a lehčí, pěkně povyskočil, chvíli mával rukama nohama, pak se rozplác a klouzal zpátky. Danuš na něj řvala, že po vystoupení je jízdenka neplatná! Leč Pedro opakoval pokus s povyskočením, tentokrát se to taky moc nepovedlo, ale Pedro nepustil a držel koutouč na prsou a vyjel až nahoru. Tam mu bylo vysvětleno, že takhle né, ale příště to bude lepčí. Jasně že žádný příště nebylo! Dál po svejch do kopců. Sněhu bylo taktak, zato mlhy dost. Kódl nás bezpečně doved do Rýchorský boudy, měli jen polívku, čaj a pívo. Stačilo a dobrý to bylo. Pak se venku objevilo sluníčko a my s chutí vyrazili po 50
magistrále. Je tam několik sjezdů, sněhu nebylo zbytečně moc a těžkej batoh na jistotě nepřidá. Někdo se válel, Evelína dokonce projela trnkovej keř a polský pohraničníci se smáli. My ovšem taky. Jó pohraničníci, tehdá hlídali hranici polský vojáci, a cesta de skoro pořád po hranici, tak sme je potkávali každou chvíli. U polský Slezský boudy dokonce chtěli vidět občanku a museli sme obejít rozcestník z český strany. Pro prohlídce dokladů podal Plachťák za rozcestníkem Pedrovi pravici a pravil „Witam pana w Polsce!“ Pohraničník zrudnul a vypadalo to, že nás zatkne, ale bylo nás moc, tak musel kontrolovat doklady. Dodnes nechápu, co v nich viděl, ale něco pak bublal do vysílačky. No to bylo ale až druhej den. Popojeli sme a na pozdním obědě sme se stavili na Lysečinkách, a pak těsně po obědě se začalo stmívat. Pokud šla cesta mírně nahoru, bylo dobře. Jenže poslední dva kiláky na Malou Úpu to de dost prudce dolu a cesta byla ledová. My v tušení věcí příštích sme předtím dost doplnili odvahu v kapalný podobě, tak sme potmě rachotili až ke kostelu, a všici omlácený, ale celý a veselý. Kódl našel rekreačku TJ Jiskra Karlín a zjistil, že Kódl Karlík na nás už čeká s večeří. Mysleli sme, že si dělá srandu, ale správce se opravdu menoval Karel Karlík a večeře, sice jen taková jak pro školu v přírodě, byla nachystaná. Pak nás ubytoval. No ubytování je hrozně vznešenej název. Ta ubytovna se menovala Zemljanka, a bylo to dost hrozný, ale levný. Mělo to jen předsíň, jednu místnost a záchod. Rakušáci tomu řikaj matracenlágr, teda v prázdný místnosti ležej na zemi matrace srovnaný ode zdi ke zdi. Zbytek musiš mít vlastní, a to my měli. Dyby se furt někdo neotáčel a někam nechodil, tak to bylo docela dobrý. Akorát ten hajzl za tenkou stěnou byl moc blízko, furt sem měl dojem, že na mě někdo močí. A smrad ta stěna taky moc nefiltrovala. Nevadí, ráno byla školně pionýrská snídaně, a hurá dál. Čím víc sme jeli z Rýchor ke Sněžce, tím víc a lepčí byl sníh. Kolem Jelenky už byl prašan a dobře to šlo. Jenže na Svorový hoře foukalo a to dost, místy až příliš. Ze Sněžky to odfouklo všecken sníh a zůstal jen led. V běžkovejch botách sme padali na držku. Sice nebylo kam spadnout, 51
hřeben širokej a bezpečnej, ale v tom větru to byl boj. Lyže do futrálů a lezem nahoru. Pedrovi to sebralo rukavici a ta frčela ke Krakovu nedbaje celních omezení. Vrchol Sněžky sme v mlze a větru přeběhli jako smečka psů po všech čtyřech. Česká bouda zavřeno, Poštovna zavřeno, Polská otevříno!!! Jupíí! Maj čaj i rum a všecko i za koruny, dobrý né? Tak sme vyklepali sníh až ze … Odevšad. Posilnili se dvěma panáky odvahy a pokračovali. Vejš už to nejde, tak dolu. Na západní straně bylo sněhu docela dost a cesta lemovaná zábradlím nás pohodlně svedla dolu na hřbet. Dyž sme se otočili, tak ta mrcha Sněžka byla najednou celá vidět, za ní modro, ale my byli už dole. Klopejtali sme k Luční. Někdo šel pěšky, někdo na lyžích a obě skupiny nadávaly, že sníh je anebo není. Jeden si nevybral, obě metódy byly asi tak stejně nepohodlný a pomalý. Z Úpského rašeliniště sme zase moc neviděli, začalo se stmívat a v tý nepohodě sme se ani rozhlížet nechtěli. Šli sme proti větru, ale brejle měla jen Danuš. Smáli sme se, že do hor potápěčský brejle nepatřej, ale měla pravdu, rači potápěčský než nic. Potom tvrdila, že to sou motorkářský po dědovi. Luční sme našli, šak taky minout tak obrovskej kravín ani nešlo. Kódl zas měl nějakou bumážku a dostali sme zas turistickou ubytovnu. Prej osmi a čtyřmístnou. Postele tam ale nebyly, jen takový drátěnky s matracema, ale nohy to nemělo, a byla tam psí zima. Plachťák to reklamoval a pučili mu elektrický volejový kamínka, takovej malej radiátor. To by ale tři z nás měli zimu. Tak sme vyhnali skříň na chodbu a přitáhli eště tři matrace odvedle a byli všici pohromadě a tím v relativním teple. Vrchní nás mile překvapil. Nejdřív přines jídelák s astronomickejma cenama, což nás vyděsilo. Pak prohlásil, že můžem dostat personální večeři a režijní pívo. My že jo a co pa to jako je. Prej polívka, svíčková a pívo Krakonoš. Dobrý berem. Polívka byla v takovým keramickým miskohrníčku a měla asi 4 deci, hustá nudlovka. Svíčková byla obrovská porce s osmi knedlíkama. 52
A pívo vypadalo normálně a ne že by bylo výborný, ale utěšovali sme se, že na Slovensku by bylo mezi nejlepčíma. Při placení sme platili asi třetinu obvyklý ceny. Jak to? No přeci měli ste režii, to je předvčerejší jídlo, kerý se už nesmí prodávat a tak to žere personál. Pívo je prošlý a mělo by se vylejt, jenže to je jednak škoda a jednak se to v Krkonošským parku ani nesmí. No tak sme si jich dali eště několik. Poseděli sme a i vrchní poseděl, co tam taky v prázdný hospodě měl dělat. A pak sme si i pívo točili sami, aby se nemusel obtěžovat. Ještě nám poradil, že snídaně je za 120 kaček, tak si dejte jen čaj za deset. To totiž za deset dostaneš hrníček a z hrnce si nabereš kolik a kolikrát chceš. K tomu v turistický sekci restaurace si můžeš ze svýho jíst co chceš. Uďáli sme to tak, ale nejedli co sme chtěli, ale co sme měli a vono toho moc nebylo. Neva na Labský se nadlábnem. Bylo nádherný ráno, bezvětří a tak akorát na lyže. Šak sme taky na Špindlerovce a pod Petrovkou byli jak draci. A je krásně, dem horem přes Vysoký kolo, teda Wielky Šišak. Přes Kameny to šlo v pohodě, ale Vysoký kolo bylo ledovatý a málo sněhu. Růža sebou švihla a rozbila si nos. A jak měla námahou rozpumpovanou krev plnou adrenalínu, tak to furt krvácelo a Růža s nadáváním vytáhla ručník a snažila se krev zastavit. Když kolem šla v protisměru ňáká škola v přírodě s učitelama, tak Bóďa prohlásil „Kucí už ji nemlaťte, vona už bude hodná!“ Žáčci čuměli jak pucí. No pak sme to ňák zvládli, nahoře zas bylo sněhu dost a nádherně vrzal. Vidět bylo vod Českýho ráje až do Polskejch rovin. Vošklivou Labskou sme nechali stranou a sjeli na Voseckou. Vona to zas taková výhra nebyla, chata pěkná, ale ceny hrozný a drahý pívo horší než to prošlý na Luční. Dlouho sme nevydrželi a dali sme si na rozloučenou šišák. Neznáš? Vrchní taky nevěděl, to je fernet, zelená, rum a citrón, když se to nalejvá přes ten citrón navrchu, tak to dělá tři barevný vrstvy. Jó je to děsný, taky sem to pak už nikdá víckrát nevochutnal. Jak pravil 53
klasik – křiví ústa láme vaz. Odvahy to dodalo dost, jedem šusem do Harrachova. Jeli sme jak ďábli a ani U Mumlavskýho vodopádu sme nestavěli, Pedro totiž dotazem zjistil, že koláče už nejsou. Na autobusáku byl připravenej autobus k železnici. Na dráze bylo na přestup jen 10 minut. Tak sme naskočili do posledního ze dvou vagónů a frčeli. Všici dali do placu, co měli eště k jídlu, a bylo toho kupodivu dost. Sušenky a salám, čokoláda a rum, tatranka a fernet, a tak. Když Kódl kupoval společnou jízdenku, byly už holky tak v ráži, že se zeptaly štípáka esli by neposeděl a podávaly mu rum. Že prej se jim takovej hezkej mladej koloušek líbí. Průvodčí to ale neunes, prej eště musí projít vlak a už sme ho nikdy neviděli. Wandr se poved, hezký to bylo a ani nám nevadilo, když Kódl spočítal, že na lyžařským wandru sme skoro polovinu šli pěšky. Poučení? Nebylo to špatný, ale v zimě s plným vybavením, to na lyžích moc dobře nejde a v horách bez lyží do lyžařských stop? To bysme byli prasata. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, já ti příště povím o té zemi podle Starýho Trampa. Ahóóóóóóóój.
54
LAPAČE SNŮ. Motto – rada Starýho Trampa: Za horama a bažinama, za Zdevastovanou zemí, přes Území nikoho projdeš za Zapadlou Hvězdou po cestě Sv. Houfnice a jsi-li dobrý člověk, nalezneš Trampskou křižovatku s pěti stromy a pěti cestami a zvolíš-li správnou cestu dojdeš na kemp Huron. Pak přenocuješ pod lapači snů, budeš snít svůj nejkrásnější sen a už nikdy na něj nezapomeneš. Tak sme vyrazili časně zrána jen ve dvou, kdo by se taky na takovou ftákovinu nechal nachytat. Ale vlastně proč ne? Vždyť to hledání bejvá nejhezčí, a my máme fantastický téma. Vlak nás převez přes hory a vyklopil na zastávce Vedleň. Přeskákali sme koleje směrem do polí. Bylo po dešti, obloha se jasnila a slibovala pěknej den. Vtom rána a už sem ležel, poetika se poněkud rozplynula. Pole bylo pastvinou hustě posázenou kravincema, po dešti dost kluzkejma. Opatrně sme kráčeli přes cestu a na další louky. Situace se zlepšila, kravince byly vystřídány koňskejma kobližkama, a ty nejsou tak kluzký, bylo to na místě kontrolováno. Tak dál k opuštěné železniční vlečce, rosa na kolejích nebude tak nebezpečná. Trampská romantika opět funguje, koleje vedou do dáli, bodláky kvetou ze všech sil, trať vede po mostě přes řeku, ale co ten hroznej smrad? O tom se Starej nezmiňoval. Za chvíli je to jasný, komín kafilérie je v plné práci. Tak tady nám chutnat nebude. Za mostem se koleje ztrácej, a to nejen v porostu, některý části prostě chyběj. Nikdo to nehlídá a nikdo tu nejezdí. Taková kolejnice se v domácnosti jistě hodí. Teda někomu asi jo. Asi deme dobře, přes hory nás vezl vlak, za bažinu lze považovat ony pastviny a teď asi území nikoho. V lese je neuvěřitelný množství střepů a pneumatik. I starý kabely se najdou, smrdí nafta a na zemi je snad uhlí nebo co. Křížíme betonovou cestu a stoupáme vzhůru. Kopec náhle končí dolů kolmou stěnou, ve který sou otevřený vrata jak do stodoly. Ovšem v té stodole byly kdysi letadla. Okolí je počmáraný 55
neznámou východní řečí a před náma se otvírá obrovskej volnej prostor, od nevidím vlevo až po nevidím vpravo samej beton. Vyhlížíme směr Zapadlá hvězda a deme kolmo přes letiště. Jeden by řekl, že když tu nikdo není, tak je bezpečno. Ale chyba lávky, míjí nás auto rychlostí tak 250 kiláků v hodině. Někdo zkouší, co jeho auto dokáže, bylo tu hrozně rychle a v tom vlnícím se horkým vzduchu skoro nebylo vidět. Vyhlížíme letadla, a ono auto, skoro potichu a jako blesk. Je to za náma a zase je les, mladší, hustší a konečně vonící borovicovou smůlou. Pak plot, ale děravej jak ústa staré ženy, několik cest, žádná se nám nelíbí, našim směrem nevedou. Po chvíli bylo jasný proč, i v tomto divokým kraji je zvykem se bažinám vyhejbat. My tam ale musíme, Zapadlá hvězda zapadá na jižním břehu rybníka, kerej tušíme vpravo. Tušení nezklamalo a po chvíli zapadáme do zapadáku u Zapadlý hvězdy. Ač je zde poněkud mrtvo, maj lahváč, uzenku a lahváč, co víc si přát? Jo vodu potřebujeme! Ne vodu vám nedám, sám mám málo! No tak nic, děkujeme za informaci a deme dál. Kraj opravdu není zbytečně moc pohostinej. Jó jak to bylo dál? Prej čtvrtým údolím doprava a pak třetím vlevo bude studánka. Je to nějak divný, ona v tom Kostním údolí opravdu je, čistá, no jako studánka v lese. Nabíráme vodu a hurá do kopce, tam má bejt cesta sv. Houfnice. Divný jméno, divnej les a na kopci nic. Nevadí, šak tu jsou i jiný kopce, takže dolů a nahoru na další hřbet, a opravdu cesta. Po ní prý vpravo na Trampskou křižovatku, nemáme pochyby, najdem to jistě. Po chvíli se cesta větví na pěticestí, stojí tu smrk, borovice, dub, buk a ještě cosi (že by habr nebo babyka? no nevím, nechci dávat nepřesný informace). Začali sme cesty zkoumat, první hned skončila a v prodloužení byl srub Fortuna, je to krásný, ale není to ono. Druhá cesta se větví a mizí, nacházíme kemp Fukar, je to krásný, ale není to ono. Tak další cestu, a hned je kemp U pomníku, je to krásný, ale není to ono. Tak to berem zkratkou a nacházíme Montekino plný kostí, je to zajímavý, ale zas to není ono. Zbejvá poslední cesta, nadcházíme si snadno zkratkou a ono nic. Tak jak to bylo v tý pohádce, vylez na strom a podívej kde je 56
světlo… Na ty tlustý buky nevylezu, vrchol kopečku ale snadno zmáknu, a v tom už vidím v dáli obrovský Huronský jezero. Nádhera, musíme bejt správně, lezeme dolů, pod skálou je nádhernej převis s ještě nádhernějším kempem Huron. Připravený ohniště, nasekaný dříví, čistý ležení a nad ním? Samozřejmě sou tu! Lapače snů v plné kráse! Tady bude krásně. A bylo. … a zatím kolem letěl čas a mně unikly souvislosti, no nedivte se, prosím vás, v takový krásný společnosti… Ráno sme uklidili, připravili něco dříví dalším hostům, poděkovali do dáli majitelům kempu, otiskli palec do cancáku. Pak vyrazili kolem Huronského jezera do Starýho Bělidla na vlak. Vlak jel na čas a i doma sme byli v pohodlí a rychle. A poučení: Ty lapače snů opravdu fungujou. Od té doby mám jeden intenzivní sen - chtěl bych se na Huron často vracet. Ale šecky údaje včetně místních jsou vymyšlená fikce, pravdou sou pouze lapače snů a jejich funkce. Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, já ti za to příště povím, jak sme se beznadějně ztratili. Ahóóóóóóóój.
57
JAK SME SE ZTRATILI A JAK SME BYLI NALEZENI. …aneb bez mapy v neznámým kraji chodí jen dobrodruh. Vítám tě, tak sedej. Povím o krásným kraji, kde lišky fakt dávaj lišákům dobrou noc. A někdy i dobrýtro. To Kápo, naturalizovanej Plzeňák a Fták VT, nás pozval. Leč většina Vohonu byla nezvěstná, a tak se dostavil jen Hejbák a Plachťák za Vohon a Kápo se Šmankotem za Ftáky. Zvadlo bylo napsaný na Petrohrad, hospoda Na návsi. Sešli sme se v hospodě Na Tajvanu a Plachťák pravil, že do Ruska nejede pod žádnou záminkou. Rusové bejvali zlí a blbí, a pokud se to o 50% zlepšilo, tak to furt nestačí. Jenže Hejbák věděl, že jednak by nás Kápo do Ruska nezval, druhak Petrohrad je taky mezi Žatcem a Plzní, třeťak je to ves a tak hospoda Na návsi je asi realná a čtvrťak sou tam prej krásný Liščí skály. No fajn, v pátek vodpoledne jedem z Liberce, je to divný, ale zmáknem to na jedinej přestup v Chomoutově. Tak jo. Rychlík do Chebu svištěl závratnou rychlostí 35 kiláků za hodinu a svitala naděje, že do svítání tam budem. Nebylo to tak zlý, za 3,5 hodiny sme byli v Chomoutově a v nádražce stihli jedno pívo a guláš a jelo to dál. Dyž sme v Petrohradě lezli z motoráku, zrovna se stmívalo, a tak sme s několika (asi) dělníkama vyrazili po silnici. Proti nám nějakej veselej dav, a ejhle, tady vypukly velikonoce, poněkud veselejší tlupa táhla půlku stromu, asi někde ufikli vrbu a pozejtří ji pudou měnit za panáky, vajíčka a tak. Na náves to bylo kousek a hospoda svítila. Tak sme vstupili a zjistili, že Kápo a Šmankot svítěj taky, šak už na nás 2 hodiny čekaj. Kápo pravil že taky musíme přitopit a pak dem na Petršpurk. Není tam Ermitáž, ale je tam hrad, to budete čumět! No dobře, dali sme pro změnu pívo a k němu tláču s cíbou, a dem. Jó prej asi kilák, ale kudy, Šmankot pravil: šmankote po cestě, né?, dyť tam choděj túristi. A jó, červená píše 1,5 km na směrovce po silnici. Jasný, dem, ale červená se vytratila a s ní i mrcha žlutá, asi se sama bála. Asi po kiláku to už bylo divný, a Kápo že tu nikdá nebyl, 58
zatímco Šmankot je tu poprvé, a tak Plachťák zahnul do lesa. „Kam deš? Ty to znáš?“ „Neznám, ale kilák sme už ušli a hrad bejvá na kopci, dem tam.“ Tak jo, jen Hejbák měl čelovku a s dost slabejma baterkama a najednou kaplička, a za ní světlo ohně. Hele trampi! Ahoj kucí, můžem k vám? Parta žateckejch trampů nás přivítala zalomením palce. Poklábosili sme, oni že sou Ztracenej Lom, a zejtra dou na svůj kemp ve Ztraceným Lomu, pote s náma. Tak jo, my stejně nemáme mapu ani plán. Oni prej taky nemaj mapu, ale sou tady doma, tak dobrý zejtra se neztratíme. Ráno sme prolezli hrad a okolí, Hejbák dal do vázičky u kaple kytku podbělu a nebylo eště poledne a vyrazili sme. Po červený. Byla tam, asi 200 m vedle, než sme včera brouzdali lesem. Pak kolem rybníka, nádherná koupačka, ale na ní nebyl vhodnej počas, dyť je duben. Dem dál a na oběd se stavíme U Krtka, buřty na večeři eště máme, ale berem pívo do PETek. Naši noví kamarádi nám ukázali Viklan a studánku u chatový kolonie a krásný skály a koupací rybníky a Ztracenej Lom. Proklatě hezky tam bylo až do rána! Vyrazili sme jako obvykle hned ráno před polednem. Rozloučili se s kamarádama ze Ztracenýho Lomu a vyrazili ke vsi. Paní na kraji vsi povídá: „Có hospoda tady?, nikdy tu nebyla, to musíte do Starý hospody tuhle po silnici, je to asi půl hodiny.“ A fakt bylo, i hospoda byla, jenže zavřená a už asi dlouho a možná furtálně. A ňákej pocestnej povídá: „Musíte támhle do Pastoušky“ A mávnul k horizontu. Vyrazili sme za světlými zítřky a bez mapy netušili, kam dem. Ve vsi se Šmankot ptal prvního, koho sme potkali: „Prosím vás, máte tu hospodu?“ „Pravdaže“ zněla přesná odpověď, a ten chlap šel pryč. Šmankot vyběh za ním „A šmankote kde prosím vás?“ „No na návsi přeci“ byl údaj v přesnejch souřadnicích. Prošli sme ves po silnici a po návsi a hospodě ani památky. Tak zpátky a potkali sme starou pani, „prosím vás kudy do hospody?“ „Támhleten žlutej oprejskanej statek, ale nedávejte si tam vepřový, on to krmí ňákým svinstvem“, pravila moudrá žena z lidu a tak sme našli náves i hospodu a dali španělskýho ptáka s knedlema. 59
Slunce nám už utíkalo k západu a my vyrazili za ním, kdoví kde dneska zapadnem. Po silnicích sme už nachodili dost, dem nejkratší cestou k lesu. Jó cestou? Cesta se nám potratila a ejhle rybníček, ale před ním bažina a za ním trať. Prolámali sme se zarostlou hrází ke trati a dem kousek po ní nedbaje, že chodit po trati nelze. Nic nejelo, škoda, mohlo to bejt romantický. Vyrazili sme kolmo do kopce a Plachťák pravil, že v každým lese sou turistický značky, tak se nemůžem ztratit. Ale nám se to stejně povedlo. Za šera sme vylezli na ňákej kopec, i hezký skalky tu byly, ale jinak nic. Nevadí, celty máme, pívo a buřty máme, oheň umíme a je tu hezky. A bylo, jenže né dlouho, v noci přišel déšť. Ráno sice nepršelo, ale mlha, viditelnost tak 20 kroků. Už sme měli jen pár sušenek, bude nutný najít civilizaci. A Plachťák pravil, že civilizaci si představuje zhmotněním v nějakou hospodu a že to je támhletím směrem a nemůže to bejt daleko. „Šmankote, jaks na to přišel ty lišáku?“ „Ráno sem byl vzbuzenej intenzivním nutkáním po tom včerejším pivu a dyš sem támhle stál u stromu, slyšel sem přes les auto, asi větší, pak sem slyšel škvíkání, jako když tahaj bedny a pak jelo auto zpátky. Pak jelo další, eště větší, a zas jelo zpátky. Lesáci nejezděj takhle brzo a dyž, tak se hned nevracej. To byli zásobovači a bude tam hospoda na samotě. Ánžto se obě auta vracely zpět, cesta je asi slepá. Tak tam dem!“ Jó šli sme, nebyly to ani 2 kiláky a byla samota, a jako ňáký kasárna. Vrátnice prázdná, dem dál, ejhle Bar Skála. Teda Plachťáku, ty seš lišák! Zalomcovali sme dveřma, zavříno. Za rohem vyšla ňáká paní a Kápo hned k ní: „Paní nemáte prosím trochu vody? My máme takovej hlad, že ani nevíme kde budem spát!“ Paní se zasmála „Já vím, taky sem chodila s trampama, a tady jich je dost. Tohle je škola v přírodě, teď o velikonocích tu nikdo není, bar je taky zavřenej, ale dybyste chtěli, tak můžete v jídelně dostat míchaný vajíčka anebo párek a Pepa vám to pívo taky natočí.“ 60
No mohlo to dopadnout líp? Tak sme nejdřív dostali ty vajíčka a čaj, pak ty párky a pívo a pan Pepa měl možnost poklábosit, tak poseděl s náma a s pívem. Taky poradil, že odtud po červený asi 6 kiláků na dráhu a nechoďte na Špejchar, děte do Bílýho domu, tam maj plzeň a je to u nádraží. Ale příště přijeďte na dýl, sou tu skály, viklan, hrad a řeka. Červená tam byla, plzeň pak taky byla, vlaky jely na Plzeň, a nám pak přes Prahu domů, bylo to dlouhý, ale bylo to jedno. Tentokrát to bylo vydařený a Plachťák pak už zůstal Lišákem. Liščí skály sme nenašli, esli to nebylo tím, že sme je ani nehledali? Ale sou tam, řikal to pan Pepa! Poučení? Pro pívo nezapomínej na ostatní, teprv u vlaku nám došlo, že sme prošvihli pomlázku, a ta paní ve škole v přírodě… Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, nezlob se, já ti příště povím jak sme upálili toho prevíta. Ahóóóóóóóój.
61
ZÁPIS Ze zasedání Paseckého koncilu proti delikventu magistru Petrovi. Ahoj, tě rád vidím, dej si pívo a já povím co vím o Paseckým koncilu. Úvodem bylo zase zvadlo, ne na výroční oheň, ale na výroční ples myslivců. Plesy mě neberou, jednou za rok s partou kamarádů to však de vydržet. Ovládám (s výhradami) jen valku a polčík, z latinskoamerických tequilu, curracao a habanarum. Je to se mnou potíž, pokud nemám 3 piva, tak netancuju vůbec, po 5 tančím se všema okolo a po 6 začínám chodit po čtyřech. Hlavním bodem večera byla myslivecká tombola sponzorovaná dvěma mysliveckýma společnostma a taky obcí. Různí opeřenci, prase, divočák a srna. K tomu ještě drobnosti typu láhev červeného, rum, koření na divočinu a ptáky (mimo jiné i prostation). O půlnoci sme naházeli lístky na stůl a s napětím čekali až vyhrajeme srnu. Na hlavní cenu sme asi měli málo zajištěnýho štěstí, ale k naší nezměrný radosti sme vyhráli prase. Spíš odrostlejší sele, zaplať pámbu za něj. Tak sme ho nesli přes parket s pokřikem „na šípkové omáčce“ přehlušovaným hláškou „se zelím“, aby měly obě skupiny myslivců radost. A myslivci radost měli, aby mohla tombola pokračovat, přišli nám sympatie vyjádřit i představitelé obecní policie. Nejspíš si mysleli, že je pozvem. Mejlili se! Abysme vyřešili spor šípková proti se zelím, navrhl někdo, že uspořádáme koncil s upálením delikventa na chalupě v Pasekách, protože do Kostnice je daleko. Teď ještě jméno, mistr Jan byl inspirací, navrhli sme titul mgr., mistři už nějak nejsou v módě, a jméno Petr. Tak teda upálíme Magistra Petra. Nikdo se přeci urazit nemůže, nikdo neznáme žádného mgr. Petra. Nám známí magistři nejsou Petrové, a nám dobře známí Petrové zas nemaj magisterský vzdělání. Hehe. Kamarád Řezník (profesí není řezník, ale učitel, on to zas není tak cizí obor) se ujal přípravy prasete a hlavně sehnal potřebný nářadí a koření. Kamarád Petr (nemá titul mgr., ale na rozdíl od jiných Petrů má 62
vysokoškolský vzdělání), povoláním sládek, dodal sqělé pivo. My, co neumíme nic, ba ani vzdělání k tomu nemáme, ve snaze nic nezkazit, sme jen koupili chleba a připravili dříví. Vlastní půllitr byl podmínkou. Řezník začal topit a Páter (má potřebnou praxi, prošel neuvěřitelným množství různejch zaměstnání a jako nejvhodnější pro tento účel je nutno vyzdvihnout profesi revizora ČSD) si vzal úvodní slovo. Jako vzor si vzal Kostnický koncil, Poučení z krizového vývoje, Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení, Plán pěrestrójky, Zápis o poškozování neolitických sedimentů a s bolševickou otevřeností zařval: JE SNAD NĚKDO PROTI? Nečekal na odpověď a hned pokračoval: Děkuji vám za podporu a prohlašuji Magistra Petra za vinného v plném rozsahu obvinění a nařizuji okamžité upálení. Rozhodnutí bylo přijato s nadšením, ostatně jinak ani nebylo možný, neboť rožnění už bylo v plným proudu. Páter však pokračoval, řkouc že to má jako páter na starosti. Na Koncilu je nutno se dostavit k nejsvětějšímu přijímání. V Českých zemích je často přijímání podjednou nahrazováno přijímáním podobojí, k čemuž se i my nyní přikláníme. Protože pečení potrvá několik hodin, tak abysme neměli zbytečný prostoje, z výše své samozvané funkce (JE SNAD NĚKDO PROTI?) nařizuje okamžité naražení sudu a přijímání poddruhou. Není třeba dodávat, že i toto nařízení přišlo pozdě, pivo se už točilo, přijímání bylo už zahájeno. Poddruhou, podtřetí, čtvrté pivo, borovička, páté, rum, … A jak to bylo dál? Petr točil pivo, Magistr Petr se točil nad výhní, já to vše fotil, ale jak se to i se mnou nějak točilo, tak ty fotky jsou nějak nepoužitelný. Tak alespoň jednu:
63
Jak to dopadlo? Bylo nějaké brnkání, prozpěvování, pak žranice, pak nějaké brnkání, prozpěvování, povídání, pokřikování a tak. Však to znáte. Taky sousedi přišli, že prý nemůžou spát. Nevíte někdo proč nemohli? No ale zůstali s námi až do rána, tak to asi nebylo až tak hrozný. Dopadlo to dobře, jako dycky. Probudil sem se kolem poledne, ve svých botách ve svým spacáku a na svý karimatce a měl sem žízeň a hlad. Děkuju všem účastníkům koncilu, svazu myslivců i magistru Petrovi. Poučení: Na každýho jednou dojde! Anebo ne? Sepsáno, podepsáno, odepsáno. Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, ale to bys fakt někdy už měl. Ahóóóóóóóój.
64
MALÁ ÚVAHA O TRAMPECH. ….Jsou trampové různí. Tak tě tu vítám, dnes pokecáme o trampech jako osobnostech. Já to vidím v těhle kategoriích: 1. Tramp stálý, tzv. Furťák. Jezdí na „svoje“ místo se „svou“ partou. Udržuje kemp v pořádku a v souladu s okolím. Hraje na hudební nástroj a umí narazit sud. Nejstálejší furťák se osobně zná s lesníkama a myslivcema a vzájemně se tolerují. 2. Tramp Srubař: Je to varianta Furťáka, kerý má svůj srub (v místech kde nejsou převisy to ani jinak nejde). 3. Další vývojový stupeň je pak Furťák Kutil s variantou Srubař Kutil, kerý, i když to není nutný, vytváří množství zábradlí, kolovejch ohrad, a dalších velkejch maličkostí až po WC s pokynama vydrápanejma do skály. Je pak trnem v oku stráži přírody. 4. Amík je tramp, důsledně vybavenej vším vojenským, nikdy by na sebe nevzal něco nezelenýho. K jeho cti je nutno přiznat, že ho není vidět ani slyšet, dycky si pomůže sám a se vším, nezbude po něm ani památky a je taky na to patřičně hrdej. Nenosí zpravidla kytaru, protože není zelená a je ji slyšet. Nosí snad píšťalku, ale nikdy ji nepoužije. Nosí extrémně hubenou usárnu, všechno potřebný má v kapsách a má opravdu šecko. 5. Skaut je snadno identifikovatelný podle klobouku, netřeba popisovat. Je až nápadně slušnej a vzdělanej, až z něho mám komplex. Přesně ví, které dřevo jak a kde hoří. Tyká si s faunou a osobně se zná s rosnatkou okrouhlolistou a hlaváčkem jarním. Alkohol zná z vyprávění a jednou ochutnal pivo. 6. Moralista je směs Amíka a Skauta. Krom toho všude byl, všude trefí a nazpaměť zná jízdní řád a statut ochrany přírody. V kapse mívá výtisk Listiny práv a svobod. Zpravidla dobře hraje a zpívá. Nosí usárnu, v krajním případě tele. K jeho cti nutno dodat, že z lesa vždy chodí s pytlem posbíranejch odpadků. 65
7. Zvláštní kategorie je Samotář. Závidí Furťákům i Skautům, ale nikdy u nich nevydržel, nebavilo ho to. Musí jít sám a hlavně jinam. Sám pod skálou nejméně 20 km od civilizace ve vánici při 5oC pod nulou je teprve to správný. Kytaru nenosí, snad foukací harmoniku, ale na tu nehraje, buď je zamrzlá nebo to jinak není vhodný. 8. Básník prérie se pozná podle zasněnýho pohledu pod atypickým kloboukem. Jeho vybavení je mizerný, ale efektní. Nosí sbírku básní a brýle, ale cíl čundru ho moc nezajímá. V nouzi je na něj spolehnutí, bejvá výbornej kamarád až do sebezničení. Nosí placatici a půjčí i sirky. Ty musí mít, četba poezie sedíce na pařezu bez cigarety je nemyslitelná. 9. Ženská varianta typu Básník prérie je Víla. Liší se snad jen tím, že používá nějakého Skauta jako kuliho (úsměvem placeného dobrovolného soumara), aby si batohem neničila mejkap. 10. Pionýr je vývojovej typ, kerýho chce Moralista přetvořit na Skauta a nyní je v mezistadiu Rambo. Zpravidla mu není víc než 15 let, bejvá špatně ovladatelnej, zato dobře slyšitelnej. Nikdy se nevyskytuje jednotlivě. Kupodivu bejvá odolnej a vytrvalej. 11. Tzv. Takytramp je kombinací všeho. Chodí a vůbec se chová jako Rambo, je ho slyšet a vidět na kilometry. Kemp hledá zásadně až k půlnoci, zatímco nikdy neviděl jak pod převisem vypadá svítání. Zůstává po něm spálený dříví včetně spálený sedačky a spálený dřevěný vybavení kempu. Plechovky, vajgly a lahve nechá na místě, stejně jako igelit. Má pravdu v tom, když si myslí, že by to někdo mohl potřebovat nebo to uklidí. Nemá problémy s lesní stráží, to spíš ta stráž má problémy s ním. V hospodě nechává „otevřený“ účet. 12. Okrajovým týpkem je Goráč. Jeho hlavní ideou je „vždy v pohodě“. Má moirový spodky, flísový triko, goretexovou bundu, nafukovací karimatku, péřovej spacák Sir Joseph, plynovej vařič Coleman, piezoelektrickej zapalovač, turistickýho průvodce po Evropě v angličtině a instantní potraviny. Nosí ibiškový čaj v termosce. Nesedává u ohně, protože jiskry dělaj díry do drahejch syntetickejch materiálů. Místo rumu pije jonťák. Přestože vypadá, že přežije každou situaci, málokdy ho někdo viděl podruhý. 66
13. Všechny tyto sorty se vyskytují v ženským i mužským podání. Jedinou výjimkou sou Máma Vlčice a Starý Bobr. Ačkoli oba sou rozený vůdci smečky, ženská varianta mívá příchuť Furťáka a Moralisty, zatímco mužská se staví do pozice Básníka prérie ač je spíš Amík a Rambo. V přírodě se žádnej z výše uvedenejch týpků nevyskytuje v čistým druhu, vždy je někam ujetej (typově i prostorově) a často s příměsí piva, rumu nebo obojího. Na základě 45 let trvajícího terénního výzkumu sem sepsal já, Lišák. Poučení: Ze všech těchto vzácných druhů mám nejraději někoho z typů 1 až 13. Anebo ne? Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó žes nic neříkal, takys neměl příležitost, tak snad příště. Ahóóóóóóóój.
67
ZAMYŠLENÍ NAD KONKURENCÍ. ….a to sou mimo jiné tůristi, ale dá se to považovat za konkurenci? Si myslím, že né. Tak dneska pokecáme o trampský konkureci, co si říkaj túristi. Já to vidím v těhle kategoriích: Turista. Především je nutno rozlišovat túristu a turisty. Túrista je osoba závislá na chození, čili činění túry, zatímco turista je to samé, ovšem v organizované formě. Je to o příslušnosti k vybraný skupině a o legitimaci. Zde je nutno vyzdvihnout, že jde o poměrně dobře proorganizovanou tlupu, která má hodně daleko k davu, ten není organizovanej, zato bejvá ovládanej vůdčí osobností a bejvá taky značně nebezpečnej. Turista má plán, postupný body, cíl, a tím je svázán. Nebo osvobozen? Svoboda je totiž také o tom muset se rozhodovat a nést následky svejch rozhodnutí. A následky nejsou pokaždý jen příjemný. Ale ve skupině se po rozhodnutí musí menšina (a někdy většina) podřídit, a nebo taky ne. Pak se skupina drolí a drobí až po jednotlivce a ti se potom stávaj zapšklejma túristama. Turista krajem jen projde, zatímco tramp je v tom kraji doma. Zvláštní je, že turista jen projde tam, kde je taky doma, a tramp je doma vlastně šude. A pak se velmi a „hrozně“ liší barevností. Je hezčí jít volným krokem podél skal a kláštera, nebo alespoň zčásti vědět, že jsem ve Sv. Janu pod Skalou a bejt fascinovánej historií místa? Je krásný a efektní jít nazdařbůh, ale je také krásný vědět, že kráčím po cenomanským pískovci, že právě kvete hlaváček jarní a že tento svah je třetihorní zlom, kerej vydal vzácné polodrahokamy a ty mohu dokonce vidět v nedalekým vesnickým múzeu? Jak kdy, ale nikdy to nesmí bejt formou přednášky, nedejbóže poučováním. Je možné říci „já jsem tulák, kerý nenavštíví jedno místo dvakrát“, ale taky je hezký říc „já jezdím sem, znám tu každej strom, 68
každej kámen, tady je to „moje“. Ať se mě bojej všici, co by tu chtěli něco ničit, a to platí pro vandaly, mastňáky, ale i pro „ochránce“, „vyšší zájmy“, vojsko, stavbu dálnice, radaru ….. Tím se trampové stávaj spíš osadníkama, hajícíma „svoje“ území. Ale to turisti vlasně taky. Akorát místo srubů stavěj ubytovny. Cestovkáři a Japonci. Samostatnou odrůdou je turista cestovkový a podvariantou turista Japonec. Tahle skupina si osobuje název turista, ale turista to néni a pravověrný turisti to berou jako urážku, a zdůvodňujou to tím, že tůra je pěší přesun, zatímco autobus nebo výletní loď a pěší návštěva Karlova mostu tůrou není. Japonec je okrajová varianta cestovkáře a liší se hlavně tím, že neví kde byl a co viděl a teprv doma podle fotek si to prohlíží. Jonťáci. Všechny typy turistů, vyjma varianty Japonec, se vyskytujou eště ve verzi cyklista a lyžař. Pozor tyto turistický varianty sou vzhledově dost podobný, ale chováním proklatě odlišný od typu lidí, krátce nazývaným Jonťáci, pro který je příroda jen protivníkem hodným překonání. Přitom ostatní túristi i trampové sou pro ně jen pohyblivejma překážkama. Kerý samozřejmě taky musej překonat. Lesní svoloč. Mezi turisty se často taky omylem řadí typy Výletník, Lufťák a Rekreant. Tyto týpkové mají hodně daleko k trampům nebo turistům, zato často mají blízko k variantě Prase. (Současně se omlouvám všem vepřům). Poučení? Je dobře si to taky zkusit, třeba jen proto, abych věděl, že sem správně zvolil bejt tramp. Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Já ti příště řeknu, jak sem zkusil bejt samotář. 69
Ahóóóóóóóój.
70
JAK
SEM ZKUSIL BEJT SAMOTÁŘ.
…aneb vlkem Lišákem samotářem snadno a rychle. Se posaď, dej sí něco, pro změnu třeba pívo a já ti povím, jak se mi to stalo. Poslal sem zvaldo a ono zvadlo a odpadlo. Nikdo mi neodpověděl a nikdo mi nepřišel na sraz. Tak sem se srazil sám a dal si jedno pěnivý, co bylo taky samo. Samo že nebylo úplně samo, jednak nebylo jen jedno, druhak bylo se mnou, teda už spíš ve mně, a třeťak sem sebou měl ňáký plechovkový v báglu. Koupil sem společnou jízdenku pro jednoho tam a pro druhýho zpět a vyrazil do Zahrádky za Českým Bukem. Ani ve vlaku nebyli trampi. Nevím zda na mně bylo vidět, esli sem tramp, nosím sice tmavý, ale né zelený. Nemám kanady, ale šedočerný goráčový boty, sucho v botách především… Nemám usárnu, ale kvalitní šedočernou Tatonku. Zelenáč snad už taky nejsem, ale v báglu mám zelenou! A eště mám zelenou celtu. A jedu do zelena na 2 noci, dobrý ne? A na nádraží byla cedule „zelená vašim krokům“! Přeskákal sem koleje a přes pole, kerý taky nebylo zelený, ale žlutý, tam rostla snad nafta či co, hurá ke krásnýmu rybníku. Ale ten tak smrděl, že i vodník se odstěhoval o rybník vejš a ryby hlasitě prosily o vylovení a usmažení. Rybnikáři těsnili hráz hnojem, podivná technologie, ale koupání a romantice poněkud nepřející. U Neholence byl rybník přívětivější a nikomu nevadilo, že nemám plavky, aspoň nikdo nic neřikal. Sem se taky nikoho neptal, páč tam nikdo nebyl. Šak pokud se to někomu nelíbilo, tak ať si de jinam. Já šel taky jinam, do Svuijanské hospody. Poseděl sem a popil, ale ňák to nebylo vono. Tak sem vyrazil dál, ke kopcům, co z dálky vypadaj jak dívčí prsa, ale nebylo to vono, jen vypadaj. Vylez sem na severní ňádro, co je na něm hrad a z hradeb sledoval zapadající červenou kouli, jak se prodírá vrstevnatou oblačností. Se dřívím mi nikdo nepomoh, ale to sem 71
zvádnul, voheň na jednu sirku bez papíru taky. S pozdravem všem pečbuřtům světa a taky všem pivařům, obzváště svuijanským, sem pod vysokým kaštanem strávil klidnou noc. Ráno vylezlo sluníčko za Ještědem a mě napadlo, že dneska taky ještě dem někam dál. Já a matylda. Matylda je můj vuolkin’metylda bágl. Posnídali sme, tedy já spíš příjem a matylda výdej. Nabízela mi ještě krásně chlazený pívo, ale já po ránu potřebuju do krve spíš černý kafinky než světlý pivinky. Podivuhodně brzy sem vyrazil a se slovy vzhůru do divočiny sem kvačil dolů, jó hrady bejvaj na kopci. Mířil sem k onomu druhýmu prsu, do cesty se mi postavila hospůdka s varováním „těmito vrátky opouštíte teritorium Evropské unie“. Zkusil sem a zjistil, že ÉÚ opustit nelze, asi bylo eště legislativně příliš brzo. No co, vystačím si sám bez dotací, a bez dalších kooperací sem vyrazil kolmo vzhůru. Tam sem pochopil, že kolmo bylo blíž výrazu svisle než na kole. Když se kolmo začalo polehoučku blížit výrazu vodorovně, bylo už skoro poledne. Slunce pražilo z jihu pod úhlem téměř 65o a mě se zdálo, že na kopci je taky 65o , ale ono těch 30o je taky dost. Viditelnost byla, ale v listnatým lese to jeden neocení. Možná že dva by ocenili, že je není vidět, ale tohle nebyl ten případ. A protože sem byl jeden, usoudil sem, že by neškodilo jedno. Tak sem kolem studánky sestoupil na známý téměř kultovní kemp. I tam sem byl jen jeden a tak sem hned dal jedno a z báglu vytáh plechovku s věpřovým v zelenině, žiju přeci zdravě. S chlebem to bylo celkem dobrý, jen maso sem v plechovce nějak nemoh najít. Našel sem v odpadkách utrženou etiketu z plechovky a na ní cennou informaci, že konzerva obsahuje minimálně 4% masa. To je teda kvantum, celkem 14 gramů v celý plechovce! Zas takhle móc zdravý to bejt nemuselo. Příště do sámošky s brejlema, jinak koupím zas nějakou vykutálenost. Ještě kafíčko po vydatným obědě, bágl pod hlavou, bože to je pěkný koukat přes borovice na nebe, osamělý mráčky kvačily k jihovýchodu v marný snaze dohnat kamarády. Že bych taky… 72
Oči sem otevřel do pozdního odpoledne. Nevadí, veškeré kvaltování toliko hovada hodno jest. Volným krokem, abych nebyl podezříván z kvaltování, sem odkráčel přes Aldebaran, Bažiňák a Medvědák k jihozápadu cestou necestou. Borůvek mraky, huba fialová a těch hřibů! Co s houbama? Beru jen dvě, do ražněčího se budou hodit. Vampýra sem našel na druhej pokus, taky dobrý. Bodejť ne, muselo to bejt dobrý, na další pokus už bylo trochu šero. Všem pečbuřtům musím pokorně přiznat, že sem nepek buřt, ale nákrájel ho na kolečka, proložil cibulí, paprikou a houbama. A pak s pívem, to se ani nedá nijak vylíčit. Poněkud pustej večer a po klidný noci přišlo šumivý ráno. Šumivý víno by bylo skvělý, v případě rána už to tak skvělý nebylo. A nebylo to větrem. Šumivý ráno přešlo v šumivý dopoledne a šumění deště neskončilo ani polednem. K nejbližšímu vlaku je 12 šumivejch kilometrů. S celtou na zádech to nebude problém, zato fotky by mohly bejt náramně zajímavý. Ve slunci to přeci umí každej. Tak jo, ale ty Dálany nakonec byly dost daleko, a boty mi o dešti taky něco škvíkaly. Eště klika, že vlak hned nejel a musel sem v hospodě počkat. Vydatná svíčková se šesti vydatně vylepšila pohled na svět. Domů jsem jel motoráčkem a jako obvykle ani jeden tramp. Přeci dycky v posledním vagóně sedávali trampi a celou cestu z wandru hráli a zpívali? Dobře vím, že trampi nevyhynuli, sem toho živoucím důkazem. Pak to musí být chybou na dráze. Už delší dobu sem měl podezření, že z ekonokomických důvodů dráhy poslední vagón vůbec nepřipojujou. A teď sem měl konečně důkaz pro tuhle myšlenku. Dráhy tak dlouho nepřipojovaly poslední vagón, až dosáhly stavu, že teď jezdí motoráček, který má jeden jedinej vůz, a tím poslední vagón pro trampy chybí. Trampové teda jako obvykle sedí v posledním vagóně, ale ten už bohužel nejezdí. Tak ahoj a zas přiď na kus řeči. Jó ještě poučení: Není problém jít sám, ale když máš foukací harmoniku, tak ti k tomu už nikdo nezazpívá. A nezapomeň na program, 73
je nutný něco hledat, někam lízt nebo něco fotit, jinak se budeš sám nudit a ani to pívo ti chutnat nebude. Anebo jo? A vem si klobouk, nebude ti pršet za krk! A žes nic neříkal? Takys neměl příležitost, ale příště už musíš, já už sem řek šecko. Ahóóóóóóóój.
74
Doporučená cena:
buď
nebo
50 jabloneckých grešlí
3 Píva
75
76
