Léto. Léto je krásné. Život v létě je krásný. Žít v létě je jako onen božský život ve světle a v radosti, který žijí čistí andělé patřící na stvořitele anebo blažení zářící bohové žijící bezstarostně v éteru… Život bez hudby by byl omylem, říká Nietzsche. To je dobrý výrok. Ten se mu věru povedl. Možná jest jenom dodat, že nejenom bez hudby, ale také bez poezie. A také bez malířství a sochařství, a ostatních druhů umění. Takže vlastně život bez umění by byl omylem. Ano! Život bez umění by byl omyl… Život bez umění je omyl, život bez lásky je omyl, život bez lásky k umění je omyl. Žít jenom uměním, žít jenom láskou, žít jenom láskou k umění… No nebyl by to božský život? Ríša shodil batůžek ze zad do trávy a vytáhl z něho osušku a plavky, a rychle se převlékl a lehnul si. S ulehčením si oddychl a chvíli jenom tak ležel na znak a díval se do nebe. Kochal se pohledem na prázdnou modrou oblohu prozářenou letním sluncem a nechal se unášet lehkými obláčky plujícími nad ním. Maně se mu přitom vybavila slova z Tibetské knihy mrtvých: „Prázdná a jako nebesa holá prapodstata je záře čistého světla dharma-káji, jako nebesa holá prapodstata, neohraničená a bez středu…“ Ležel a díval se. Nic neřešil a nic neplánoval, jenom prostě byl. Cítil zemi pod sebou a viděl nad sebou nebe. Vrůstal svým tělem do země, kořenil, zakořeňoval se do ní, až cítil, jak ho přijímá do sebe. Cítil tep jejího horkého srdce, tam kdesi dole v hlubinách v jejím nitru, v jejím žhavém jádru. Jeho tělo, prach země, tepalo jejím srdcem a souznělo s ním. Zíral do modravého blankytu a nechal se pohlcovat onou prosvětlenou a zářící modří, až zbyla jenom ona modř a záře a den, jasný letní den, prosvětlený sluncem… S ulehčením si oddechl a oddechoval. Měl toho věru zapotřebí. Po náročném školním roce zasloužené prázdniny. Krocení divé zvěře v podobě dnešní zlaté mládeže dá věru zabrat. A ještě k tomu na soukromé podnikatelské škole. Uf! Co z těch dětí bude? Vždyť přicházejí zkažené už ze základních škol. Ale nedá se říct, že všechny děti z bohatých rodin jsou a priori „špatné“, protože jsou bohaté, protože peníze a priori kazí lidi a mladé lidi obzvlášť. Tak se to nedá říct. Byly děti z dobře situovaných rodin, které byly vychované a slušné, a naopak. Nicméně tam, kde business bylo božstvo a bohatství nejvyšší hodnota, tam s neúprosnou nutností docházelo k pokřivení hodnot, charakteru i osobnosti. S nutností neúprosnou… Ale co, prostě dělal to, co dělal a dělal to, jak nejlépe uměl a teď byly prázdniny. Hurá! Dva měsíce volna. Dva měsíce klidu. Vstal a šel si zaplavat. Voda byla báječná, osvěžující, i když její kvalita byla tak na hranici hygienické únosnosti. Na vývěsní tabuli byl sice smajlík, což znamenalo jako, že voda je fajn a vhodná ke koupání, ale míra hodnocení je relativní. To, co je v zaostalejších krajích a místech ještě přípustné, je v civilizovanějších zemích už zakázané. Ale co, hlavně, že je tu klid, říkal si. Plaval asi do poloviny přehrady a potom se otočil a vrátil se rychlými tempy zase zpátky. Potom vylezl na břeh a sušil se na slunci. Stál a vystavoval své mokré tělo hřejivým slunečním paprskům. Dělal to tak vždycky. Počkal, až uschne a teprve potom si lehnul na osušku. Stál a pozoroval okolní krajinu. Ty zelené kopečky ho nadmíru uklidňovaly. Měl prázdniny.
Na pláži, jestli se tak onen travnatý břeh dá nazvat, nebyl jako vždy nikdo. Nazval ji proto buddhistickou pláží. Byla porostlá starými jabloněmi, které vytvářely příjemný stín. Bylo to symbolické. Připadal si jako v zahradě Hesperidek. A proč „buddhistická pláž“? No, protože tam nikdo nebyl, protože byla prázdná… „Buddhistická pláž, sám, nikde nikdo…“, psával jako pozdrav do SMS zpráv. Někdy byli dva a někdy i tři, to se potom obřadně chodilo na kávu do nedalekého restaurantu s příznačným názvem Oáza, ale rád byl také sám. Sám se svými myšlenkami a úvahami, o světě, o životě, o umění, o hospodářské krizi, která zrovna propukla a tak… Ale nejraději ze všeho pěstoval jenom prosté bytí, umění být, jak by řekl Erich Fromm. Prostě jenom byl, aniž by cokoli řešil anebo se něčím záměrně zabýval. Ve svém letním buddhistickém úboru, totiž ve světlých kraťasech, ve světle oranžovém tričku a egyptských sandálech, bdělý a uvolněný, pěstoval umění bytí. Procházel se, plaval, schnul na slunci, slunil se a opaloval, svačil své prosté prázdninové letní jídlo a pil kávu, a nechal myšlenky samy přicházet. Nic neřešil, nic… Ano, napadlo ho, je určitá afinita mezi poezií a hudbou, mezi prózou a malířstvím. Každý romanopisec je vlastně malíř, jenom místo štětce a barev maluje slovy. Vykresluje postavy a děje, zobrazuje a načrtává, prokresluje a retušuje. A stejně tak každý básník je, nebo spíš měl by být, hudebníkem. Báseň bez hudební melodie a rytmu není báseň, je nepoetická, je to jenom roztrhaná próza. A takových „básní“ je dnes bohužel většina. Jsou to jenom útržky prózy, které kdyby se daly dohromady, tedy poskládaly do jednoho řádku, tak mnohdy dají stěží poetickou větu… (Samozřejmě nikoli v případě haiku, které má velice přísná metrická pravidla.) Takové a podobné myšlenky ho napadaly, ale nezapisoval si je. K čemu taky… Možná by bylo dobré říct pár slov o tom kouzelném místu v klínu valašských hor či spíš kopců. Bystřička je malá „horská“ přehrada nedaleko Radhoště, posvátné hory všech Valachů a možno říct i Moravanů (neboť na ní stojí jak socha západoslovanského boha Radegasta, tak i sochy slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje). Je to stylové vodní dílo postavené někdy před první světovou válkou. Na její stavbě se podíleli dělníci snad ze všech koutů tehdejšího „prohnilého“ a „dekadentního“ Rakousko – Uherska, které ovšem vzhledem k pozdějším dobám, i vzhledem k dnešní době, se jeví být spíš zlatým věkem. Minimálně onou „krásnou epochou“ (belle époque), jak se také nazývá doba Secese, o které kdosi řekl, že kdo v ní nežil a nezažil ji, tak neví co to je sladkost žití, a která bohužel zařvala a vzala za své v zákopech první světové války… Prázdninovým a rekreačním místem se Bystřička stala už za první republiky a potom hlavně za minulého režimu. Dobu její největší slávy, která trvala ještě několik málo let po hedvábné (neboli sametové) revoluci, ještě zažil. Jako vysokoškolský student si přivydělával v bývalém jednoťáckém (neboli nyní coopáckém) kiosku na pláži, který si zprivatizoval jeden mladý bývalý jednoťák a měl s ním velké plány. Byly to divoké časy divokého budování divokého (neboli dnešního mafiánského) kapitalismu. Pamatoval na dobu těsně po porevoluční amnestii, kdy se tam sjíž-
děly pochybné existence a jasní kriminálníci, aby si užili chvíli svobody, než je zase za to, za co byli zavřeni, než je pustili, zase nanovo zavřeli. Čepoval pivo a prodával párky. Žil bohémským studentským životem a užíval si to. Ale doby a časy se mění, jak zpívá Bob Dylan. Přešla devadesátá léta a Bystřička osiřela. Lidé přestali jezdit. Bylo tu prázdno. Seděl sám na pláži pod ruinami kdysi vyhlášeného hotelu Klenov a díval se na protější břeh. Jediný kdo přežil tříbení divokých dob divokého kapitalismu zlatých raných devadesátých, byl loďkař. Bývalá půjčovna loděk se změnila na Bufet u vodníka. Loďkař… Pamatoval si ho ještě z doby před dvaceti lety. Notně od té doby zešedivěl a jemu zase ubylo vlasů. Teď ho ovšem rušil. Snažil se pouštět nějakou hudbu a to ho rušilo. Chtěl mít klid… Jak se za ta léta změnil. Jak se vše za ta léta změnilo. Vzpomněl si na jeden letně prázdninový beatnický výlet. Bylo mu něco málo přes dvacet, lehce opojen vydal se stopem z jedné vesnické pouti, kde popíjeli a slavili (už nevěděl co, asi tu pouť), zapařit na Bystřičku, protože kam jinam. Štěstí mu přálo, zastavili mu ogaři z valmezské kapely Mňága a Žďorp. Tehdy celorepublikově populární a slavné kapely. „A kam, že jedeš?“ „No, pařit na Bystřičku.“ „No, my též.“ „Tož pojďme se opít.“ „Tož pojďme, pojďme, pojďme…!“ Cestou je ještě v opilecké pýše poučoval, jak se to má dělat, tedy to jejich zpívání a hraní, ale nakonec se docela slušně zrušili na Klenově, kde bývala vždycky o prázdninách diskotéka. Bylo to vpravdě beatnické. Myslel si, že spal právě u toho loďkaře v loďkárně, ale nebyl si tím tak úplně jistý, už si na to přesně nevzpomínal, byl tenkrát hodně opilý… No, dnes už by nebylo kam jít a ani by ho to už ani nenapadlo, diskotéky na Klenově jsou ztracenou minulostí a jeho „na cestě“ se změnilo spíš v „dharmové tuláctví“… Jenom ten loďkař zůstal, jako převozník Charón čekající na svého osvoboditele, kterému by vtisknul svoje veslo, anebo jako memento pro hledače ztraceného času… (Pro nezasvěcené, Na cestě a Dharmoví tuláci jsou názvy beatnických románů Jacka Kerouacka.) Bože, jak je vše pomíjivé… Vše pomíjí a prchá, nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, ale zároveň vše znovu a znovu začíná… Jaro umírá v podzimu, ale zase se ze zimy znovu rodí… A tak pořád dokola, dokud bude trvat život na této živé planetě i ona sama… A tak je tomu se vším, s živými bytostmi, s planetami, se slunci, s galaxiemi a snad i s vesmíry… Vše pomíjí a mizí v minulosti, aby nadále existovalo už jenom ve vzpomínkách, které si lze představit a znovu prožít jenom v přítomnosti, v přítomné přítomnosti přítomného a prožívaného života. Věru dobře bylo kýmsi moudrým řečeno, že na své minulosti musí člověk neustále pracovat, a to až do konce života, neboť žijeme skrze tuto nekonečně interpretovatelnou minulost. Neboť skrze interpretace minulosti volíme možné možnosti budoucnosti, které nejsou
neomezené a nekonečné, ale právě naopak omezené a konečné. A volíme to, jak samy sebe interpretujeme, jak rozumíme své minulosti. Z možné budoucnosti, z možných možností budoucnosti, skrze prožívanou přítomnost do nutné a osudově určené minulosti žijeme svůj život. A co ty možnosti možné budoucnosti, které se nezrealizovaly? Jsou někde? Třeba v našich fantaziích, tak jako je naše prožitá minulost ve vzpomínkách? Jak rádi přece myslíme na to, co by se stalo, kdybych to tenkrát neudělal anebo se rozhodl jinak, než jsem se rozhodl… Charakter člověka je jeho daimónem, říká Hérakleitos. Charakter člověka je tedy jeho strážným andělem či geniem, jak říkali staří Římané, a jeho pochopení minulostí jeho osudem, neboť nemůžeme si nevybrat, ale pouze vybrat. Nemůžeme nevolit budoucnost. Něco si, stůj nebo nestůj, musíme vybrat, a co si vybereme, to se stává naší minulostí, minulostí znovuprožívanou a zpětně interpretovanou ve vzpomínkách v přítomnosti, a volíme to, co nám radí anebo našeptává náš daimón, náš genius, který je naším charakterem, anebo nevolíme to, před čím nás varuje naše daimonion, které je naším svědomím… Smrt je s námi až do konce, a to už od našeho počátku, od našeho zrození nebo dokonce početí… Propadáme smrti, protože se rodíme a spějeme vstříc svému konci tím nevyhnutelněji, čím jsme starší. Koho bohové milují, ten umírá mlád. Kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Ano, smrt v mládí je lehká a nikoli ve stáří. Smrt v mládí je krutá, ale nikoli těžká a tíživá, tak jako ve stáří, kdy je nevyhnutelná a neodvratná… Smrti nelze utéct ani ji odložit na potom, až bude člověk starý, kdy už bude umřít snadné, protože čím je člověk starší, tak tím je ona smrt blíž a blíž, přítomná, nevyhnutelná, neúprosná, osudová… Celý život je umírání, spění ke smrti… A stáří samo o sobě nevede ke smíření se smrtí, tak jako samo o sobě nevede k zmoudření. Všichni zestárnou, pokud se dožijí vyššího věku, pokud to přežijí a nezemřou v dětství, v pubertě anebo v dospělosti, ale jenom málokteří zmoudří. Všichni nahromadí nějaké zkušenosti, ale jenom nemnozí z nich vydestilují moudrost. Pro sebe i pro druhé… Česko, to zní hrdě. Jenom jsme pořád menší a menší… Ubýváme na úbytě, zmenšujeme se geograficky i duchovně, jsme menší a menší rozměrem i počtem, menší a menší, až se staneme nejmenším a nejbezvýznamnějším národem Evropy. Periferií uprostřed „starého kontinentu“, nivelizovanou pustinou v jeho srdci, vpravdě „pustou a zpustlou zemí“. Nejdřív jsme přišli o Podkarpatsko, které nám bylo odstoupeno a uloupeno rudým diktátorem, bolševickým tyranem, „Asyřanem“ Josifem Vissarionovičem Hrozným, a připojeno násilně k Ukrajině, potom jsme přišli o Slovensko, které dospělo a osamostatnilo se z českého poručnictví a poručníkování (omlouval se Slovákům, že je přirovnával a stavěl na roveň Rusínům, nicméně z pohledu Česka, a hlavně Prahy, to tak bylo…), no a teď už zbývá jenom, abychom se osamostatnili my Moravané (a také Slezané) a navrátili se ke svým velkomoravským kořenům… Jakže, já Valach, východní Moravan, že bych měl litovat toho, že se Česko zmenšuje, říkal si. Jakže, já rozený a přesvědčený Čechoslovák, že bych se měl radovat z toho, že se Sloven-
sko osamostatnilo, ujišťoval se. Jako Československo jsme byli lídrem střední Evropy, politicky i ekonomicky, ale jako Česko musíme řešit svůj vztah k Německu, tak jako Slováci zase musí řešit svůj vztah k Maďarsku. Rozdělení nás oslabilo a ne posílilo. Bylo to neuvážené emocionální rozhodnutí… To už se docela rozčílil a rozhořčil ve spravedlivém hněvu… Soucit s nadčlověkem, napadlo ho najednou, soucit s nadčlověkem, vždyť nadčlověk je přece jenom člověk, vždyť nadčlověk je přece také jenom člověk, tak jako onen umírající bůh je jenom člověkem, protože bohové přece neumírají, protože bohové jsou přece věční. Jak se to sobě podobá, lidské nadčlověčenství a lidské božství. A obojí, pokud je v člověku, je jenom lidství. Každý člověk je jenom člověk, člověk z masa a kostí, člověk radující se a trpící, žijící… Lidství, které by nebylo lidské, které by bylo nadlidské nebo božské, by bylo nelidské, by nebylo lidství. Uvědomil si, že se až příliš zamyslel a zasnil… Občas se mu to stávalo, ale nebylo to návykové. Vždycky se zase vrátil k ne-myšlení a ne-konání, k apathei a ataraxii jako k výchozímu stavu… Ó božské bytí, ó blažené bytí… Užíval si bezstarostné prázdninové bytí na blažené Bystřičce, kochal se taoistickým nicneděláním a nic nedělal. Praktikuje nauku ne-konání, praktikoval ne-konání. Konaje ne-konání, konal ne-konání. A konal ho svědomitě a bděle. Výrokem jednoho léta se stalo úsloví, které vyplynulo z jednoho bezvýznamného rozhovoru jednoho jeho starého známého s jedním svým starým známým: „Co děláš?“ Zeptal se jeho starý známý svého starého známého. Míněno, čím se teď zabýváš a zaměstnáváš ve volném čase. „Nic…“ Odpověděl suše a lakonicky jeho starý známý. A řekl to tak, že nebylo třeba dál pokračovat v rozhovoru na toto téma a ptát se dál, prostě proto, že tím bylo řečeno vše. A stalo se z toho úsloví toho léta a také léta dalšího a lét dalších… Bavili se dál a na různá témata, ale v konci konců nedělali nic.
