Letiště jako univerzum znaků

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Katedra Elektronické kultury a sémiotiky

Bc. Regína Čerkovská

Letiště jako univerzum znaků (sémiotika a pragmatika urbánního prostoru) Diplomová práce

vedoucí diplomové práce: Prof. PhDr. Miroslav Marcelli, CSc.

Praha 2009

Prohlášuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila pouze uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používaná ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze dne 15. září 2009

.......................................... Bc. Regína Čerkovská 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Prof. PhDr. Miroslavu Marcellimu, CSc. za profesionální vedení mé diplomové práce, za zajímavé podněty a konstruktivní komentáře v průběhu jejího psaní a za rozšíření mých obzorů.

Dále děkuji Prof. PhDr. Bohumilu Palkovi, DrSc. za poskytnutí odborných rad k některým částem práce, zejména k problematice znakové koncepce Ch. S. Peirce. 3

OBSAH

ANOTACE ……………………………………………………………………………… 6

ÚVOD …………………………………………………………………………………... 8

TEORETICKÁ ČÁST

1. SÉMIOTIKA – METODA NEBO VĚDA? ………………………………………….. 10 1.1. OD POČÁTKU .......……………………………………………………………... 11 1.2. MODERNÍ SÉMIOTIKA .......…………………………………………………... 11 1.3. SÉMIOTIKA DNES …...………………………………………………………… 14

2. ZNAK A ZNAKOVÝ SYSTÉM .......………………………………………………… 16 2.1. SÉMIOTICKÝ ZNAK …...………………………………………………………. 16 2.2. ZNAK PODLE FERDINANDA DE SAUSSURA ……………………………… 19 2.3. ZNAKOVÁ KONCEPCE CHARLESE SANDERSE PEIRCE ………………… 24

3. BINÁRNÍ PROTIKLADY …………………………………………………………… 31 3.1. PROTIKLAD JAZYK-MLUVA ………………………………………………… 31 3.2. APLIKACE PROTIKLADU JAZYK-MLUVA NA MIMOLINGVISTICKÉ SYSTÉMY OZNAČENÍ ………………………………………………………… 34 3.3. SYNTAGMA A PARADIGMA ………………………………………………… 38

4. KATEGORIE DOHLEDU A MOCI ………………………………………………… 42 4.1. SUBJEKT VE SPLETI MOCENSKÝCH VZTAHŮ …………………………… 42 4.2. KONCEPT „PANOPTIKON“ …………………………………………………… 44

EMPIRICKÁ ČÁST

5. NOVÉ SVĚTY VERSUS HISTORICITA …………………………………………… 46 5.1. MÍSTA A NE-MÍSTA …………………………………………………………… 48 5.2. PROMĚNY PRAŽSKÉHO LETIŠTĚ …………………………………………… 51

4

6. LETIŠTĚ JAKO UNIVERZUM ZNAKŮ …………………………………………… 55 6.1. ODLETOVÁ HALA …………………………………………………………….. 56 6.2. TRANZITNÍ PROSTOR ………………………………………………………… 60 6.3. PŘÍLETOVÁ HALA …………………………………………………………….. 63

7. BINARITA NA LETIŠTI ……………………………………………………………. 66

8. DOHLED NAD CESTUJÍCÍMI ……………………………………………………… 69

ZÁVĚR ………………………………………………………………………………….. 71

LITERATURA ………………………………………………………………………….. 72

ELEKTRONICKÉ ZDROJE ……………………………………………………………. 73

5

ANOTACE

Diplomová práce „Letiště jako univerzum znaků (sémiotika a pragmatika urbánního prostoru)“ nabízí čtenáři sémiotický pohled na mezinárodní letiště a analyzuje znaky, které lze v tomto specifickém prostoru odhalit. V úvodní teoretické části představuje sémiotiku jako vědní disciplínu a to od jejích počátků až po současnost. Charakterizuje znak, ústřední kategorii veškerých sémiotických zkoumání, a na příkladech dvou výrazných osobností sémiotiky, F. de Saussura a Ch. S. Peirce, porovnává přístup diadický a triadický. Objasňuje rovněž základní binární protiklady a dotýká se problematiky dohledu. Následující empirická část je aplikací teoretických poznatků na konkrétní analyzovaný prostor. Objevuje a rozkrývá znaky situované v rámci civilního mezinárodního Letiště Praha. Hledá polarity, na jejichž pozadí lze pozorovat binární opozice. Všímá si způsobů kontroly a dohledu, pro letištní prostor typických. Čtenáři se tak otevírá možnost snáze se orientovat v jednotlivých znacích tohoto veřejného prostoru a vytvořit si principiální představu základního sémiotického modelu, aplikovatelného na všechna místa tohoto typu.

KLÍČOVÁ SLOVA

sémiotika, znak, význam, binární protiklady, Letiště Praha, dohled, Panoptikon

6

ANNOTATION

The diploma paper „Airport as a universe of signs (semiotics and pragmatics of urban space)“ offers a semiotic view on an international airport and analyses the signs which can be encountered within this specific area. The theoretical part introduces semiotics as a scientific discipline in a historical pesrpective from its beginnings to today. Sign, a crucial unit of all semiotics is defined and the diadic and triadic approaches are compared using the cases of two of semiotics´ great personalities, F. de Saussure and Ch. S. Peirce. The basic binary opositions are explained and the topic of surveillance is addressed. The practical part is an application of the theoretical knowledge - an actual area si analysed. This part discovers and analyses the signs used in the Prague Civil International Airport and it seeks polarities permitting to examine the present binary opositions. It also addresses the control and surveillance typical for airports. This gives an opportunity to the reader to better know and understand the signs present in the area as well as to apprehend the principles of the airport´s semiotic model applicable to all comparable places.

KEYWORDS

semiotics, symbol, signification, binary oppositions, Airport Prague, surveillance, Panopticon

7

ÚVOD

Aniž bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, provázejí znaky nejrůznějšího charakteru náš každodenní život. Pro život ve městě to platí dvojnásob. Proto „není nijak přehnané, když konstatujeme, že znaky jsme obklopeni na každém kroku a v každé chvíli nás doprovázejí.“ (Černý, Holeš 2004: 10) Zaměříme-li se na tuto skutečnost, brzy zjistíme, že znaky a jejich stopy najdeme téměř v každé lidské činnosti. V zajetí znaků myslíme, tvoříme, poznáváme, cestujeme, prostě žijeme.

Není pochyb, že se problematika znaku významným způsobem podílí na utváření naší sociální a kulturní identity, a že se v závislosti na vývoji a proměně celé společnosti i samotné znaky mění a vyvíjí. Jako nositelé informací a významu působí hned v několika rovinách – obecné a konkrétní, rozumové a citové, prostorové a časové, duchovní a hmotné. Je zřejmé, že do teorie znaků a znakových soustav nespadají pouze znaky jazykové, jak by se na první pohled zdálo, ale obecně jakýkoli systém znaků. Vezměme si za příklad Mytologie (1957), jedno z nejznámějších děl francouzského sémiologa a strukturalisty Rolanda Barthese. Autor se v něm zabývá konzumní společností a velice zdařile aplikuje sémiotický přístup na nejrůznější projevy jejího každodenního života. Pochopit proces užívání znaků a tvrobu významů v rámci sociálních vztahů nám usnadňují sémiotické analýzy, jako je tato. Sémiotika nám tak „poskytuje bázi pro pochopení hlavních forem lidské činnosti a jejich vzájemných vztahů.“ (Doubravová 2002: 53) Za vším stojí přirozená lidská touha poznat nepoznané, ovládnout neovladatelné a uspořádat chaos. Potřeba najít určitý řád či systém a odhalit princip jeho fungování patří mezi základní lidské vlastnosti.

Existuje celá řada prací pojednávajících o sémiotice z různých úhlů pohledu. Mezi tímto množstvím však najdeme, v našich podmínkách, pouhý zlomek těch, které se věnují úvahám o tzv. „ne-místech“ jako jsou obchodní centra, multikina, fitness centra, či letištní haly. (viz Augé 1995) Jak sám název napovídá, předmětem této práce bude jedno z nich – letiště, konkrétně civilní mezinárodní Letiště Praha. V době zrychlující se evropské i celosvětové integrace, která značně usnadňuje pohyb mezi jednotlivými zeměmi i kontinenty a v době elektronických letenek a nízkonákladových dopravců, díky nimž je letecká doprava dostupnější stále širšímu okruhu osob, místo velmi aktuální. Hlavní pozornost bude věnována funkci znaků při zprostředkování zkušenosti s letištním 8

prostorem, přičemž tento prostor lze uchopit z dvojího pohledu: areál letiště jako celek a letištní prostor jak jej vnímá každý jednotlivý uživatel.

Cílem je provést sémiotickou analýzu letištního prostoru, resp. těch jeho částí, které jsou určeny cestujícím a návštěvníkům. Zachytit a popsat způsoby zprostředkování zkušenosti, které letiště nabízí a poskytnout tak podněty k zamyšlení a diskusi nad touto problematikou. Metodologickým východiskem je obecně sémiotická analýza, přesněji řečeno zkoumání, jak je vytvářen a jaké významy zakládá vztah mezi signifikátem, signifikantem a referentem. Nezanedbatelné je bezesporu i hledisko pragmatické, proto považuji za důležité jej v práci rovněž zohlednit. Z uvedeného vychází formulace hypotézy, s níž do této diplomové práce vstupuji. Domnívám se, že i na prostor letiště, na první pohled velice složitý a ryze technický dopravní komplex, lze nahlížet sémioticky a odhalit tak množství znaků a činností se sémiotickým podtextem. Vzhledem ke svému účelu jsou si navíc letiště po celém světě značně podobná, nabízí se proto úvaha, že naučíme-li se „číst“ jedno letiště, dokážeme snadno „přečíst“ i letiště jiná, a to bez ohledu na jazyk, kterým hovoříme a kulturu, z níž přicházíme.

Práce je rozdělena do dvou částí, každá sestává ze čtyř kapitol. V teoretické části seznamuji čtenáře s podstatnými aspekty sémiotiky jako vědní disciplíny. Předkládám charakteristiku znaku a jeho komponent, stejně jako porovnání diadické a triadické sémiotiky. Popisuji binární protiklady a zastavuji se také u kategorie dohledu. Vycházím přitom ze studia relevantní literatury, s cílem konstituovat základní sémiotické pojmy a jejich souvislosti a vytvořit tak teoretické východisko pro následnou aplikaci na konkrétní znakový systém. V empirické části přibližuji konkrétní analyzovaný prostor – civilní mezinárodní Letiště Praha. Zdůrazňuji, že ačkoli je jeho součástí, jde v porovnání s městem, o místo zbavené historicity. Pokouším se demonstrovat, jak se závěry teoretického bádání na poli sémiotiky promítají do běžného fungování tohoto specifického znakového systému, s odvoláním na základní principy znakových koncepcí F. de Saussura a Ch. S. Peirce. Následuje výčet a popis polarit vycházejících z binárních protikladů, typických pro prostředí letiště. Druhou část uzavírá rozbor způsobů dozoru aplikovaných na veřejný prostor typu letiště. V závěru diplomové práce shrnuji veškeré zjištěné poznatky a snažím se ukázat, zda se předeslaná hypotéza potvrdila nebo vyvrátila.

9

TEORETICKÁ ČÁST

1. SÉMIOTIKA – METODA NEBO VĚDA?

Nekonečně významově složitý je svět kolem nás. Značky, šipky, piktogramy, reklamy, běžně používané předměty, gesta, posunky, pohyby, lidské chování, vůně, pachy, barvy, tvary, zvuky, hluky, signály, ticho. To je jen stručný výčet toho, s čím se ve všedním životě setkáváme a co můžeme vnímat právě jako znak. Všechny tyto elementy „pro nás mohou být také zprávou o něčem jiném, něž o sobě samých.“ (Doubravová 2002: 8) Již samotná skutečnost, že se tážeme, jaký smysl pro současného člověka znaky mají a jestli jejich poznávání může nějakým způsobem uspokojit lidské potřeby, fakt, že nás zajímá význam toho, co jsme viděli, slyšeli a zažili, nám otevírá dvěře do světa znaků a významutvornosti.

V oborech sémiotického uvažování byl pro pojmenování tohoto světa zaveden pojem „sémiosféra“. „Sémiosféra tvoří univerzum, pokud víme nebo tušíme, že máme co dělat právě se znaky, pokud jsme kompetentní chápat znakovost světa.“ (Doubravová 2002: 10) Jinými slovy jde o eventualitu nahlížet realitu jako svět znaků. „Termín „sémiosféra“ usiluje přenést těžiště pozornosti od jednotlivostí, od elementárních částí k celku, k univerzalitě, k složitému sémiotickému světu, který člověka obklopuje.“ (Macura 1993: 5). Značí sféru znaků, sféru v níž sledujeme pohyby znaků, sféru významu. Cokoli, co vstupuje do tohoto prostoru, se přizpůsobuje jeho zákonitostem, potřebám a možnostem. Naše společnost prošla v posledních desetiletích bouřlivým technicko-informačním vývojem. Vlivem digitalizace a virtualizace dochází ke ztrátě kategorií času a prostoru. Nadvláda znaků činí současnou společnost čím dál složitější a hůře pochopitelnější. V důsledku toho se i sémiosféra (prostor znaků) vyvíjí a má dynamický a proměnlivý charakter. „Jako jeden z možných konstruktů (totiž našich představ o fungování věcí, vlastností a vztahů) bude obracet naši pozornost jak na konstituování nebo rušení znaků, tak na souvislosti – kontexty, v nichž se určité znaky vyskytují, a konečně na význam a smysl znaků, tedy na to, co něco znamená a co to znamená pro nás, pro uživatele.“ (Doubravová 2002: 24) Znaky jsou všude kolem nás, naplňují náš životní prostor a nám nezbývá, než se snažit pochopit jejich význam a smysl. Toto pochopení nám zprostředkovává sémiotika.

10

1.1. OD POČÁTKU

Název „sémiotika“ je odvozen od řeckého sēmeîon, což znamená „znak“. Myšlenka vědy, zabývající se studiem znaků a zkoumáním pravidel jejich vytváření však zdaleka není produktem novodobého paradigmatu. První zmínky o znacích najdeme již v předsókratovské filozofii. „Předsókratovská poezie a filosofie se často zabývala povahou přirozených znaků a božských poselství.“ (Eco 2000: 9) Hippokratovská tradice usilovala o interpretaci symptomů. Sofisté kritizovali názory oslavující moc jazyka. Další náznaky sémiotiky odhalíme u Platóna. „Platónův Kratylos je pojednáním o původu slov a dialog Sofistés lze pokládat za první pokus použití binární metody na sémantické definice“ (tamtéž). Aristotelova Rétorika a Poetika zase obsahuje prvky studia dramatické zápletky, metafory a diskurzu. S poměrně kvalitně propracovanou teorií přišli stoici, kteří rozlišením sémainon, sémainómenon a tynchanon položili základy pro sestavení sémiotického trojúhelníku, (Eco 2002: 404) který se stal předlohou mnoha dalších takových trojúhelníků v dějinách západního myšlení. „They seem to reproduce the triad suggested by Plato and Aristotle, but they rework it with a theoretical subtlety lacking in many of those who have today reinvented such a semantic triangle.“ (Eco 1984: 29) Poměrně významné bylo, co se týče problematiky znaků, patristické období a následně perioda nového kulturního klimatu od modistů po Occama. „Krátce řečeno, celé dějiny filosofie lze znovu přečíst ze sémiotického pohledu.“ (Eco 2000: 10)

Zcela zásadní byla definice sémiotiky v knize Esej o lidském rozumu (1690) anglického filozofa Johna Locka. Sémiotiku porovnává s „oblastí, jejíž působností je uvažování o povaze znaků, jež mysl uplatňuje, aby chápala věci nebo aby předávala své poznání druhým.“ (cit. podle Eco 2000: 10) Sémiotiku, fyziku a etiku stanovuje jako tři základní aspekty vědy. Sémiotika má tímto nakročeno stát se institucionalizovanou vědou. Povede k tomu ovšem ještě dlouhá a nesnadná cesta.

1.2. MODERNÍ SÉMIOTIKA

Tématem běžných konverzací se sémiotika stala teprve ve 20. století. O rozvoj sémiotických teorií se zasloužili především lingvisté Ferdinand de Saussure, Louis Hjelmslev, Eric Buyssens, logik a filozof Charles William Morris, vědec a matematik 11

Charles Sanders Peirce či sémiolog Roland Barthes. Ráda bych na tomto místě podrobněji přiblížila názory alespoň dvou z nich.

Byl to švýcarský jazykovědec a jeden ze zakladatelů strukturalistické lingvistiky Ferdinand de Saussure, kdo přišel s myšlenkou nauky o znacích – sémiologie, a stanovil ji jako postulát. Podle jeho koncepce si lze „představit vědu, která studuje život znaků v životě společnosti. Tvořila by část sociální psychologie a v důsledku toho i obecné psychologie. (…) Ukázala by nám, z čeho sestávají znaky a které zákony je řídí. Protože zatím neexistuje, nelze říci, čím bude; má však právo na existenci a její místo je již předem vytyčené.“ (Saussure 1996: 52, zdůraznil F. de S.) Jelikož byl v prvé řadě lingvistou, soustředil Saussure svůj zájem především na problematiku jazyka jako znakového systému. „Jazyk je znakový systém vyjadřující ideje, a je tak srovnatelný s písmem, abecedou hluchoněmých, symbolickými rituály, zdvořilostními formami, vojenskými signály atd. Je však z těchto systémů nejdůležitější.“ (tamtéž) Jeho Kurs obecné lingvistiky (1916) byl důležitým impulzem pro další zkoumání na poli sémiotiky, a nejen zde. „Lingvistika, čo sa takto zrodila, poskytla ďalším vedám o človeku model, ktorý ukazoval perspektívy metodologickej orientácie vychádzajúcej z premeny predmetov na znaky.“ (Marcelli 2007: 31)

Saussurovou koncepcí se nechal, mezi jinými, inspirovat také literární kritik, teoretik a filozof Roland Barthes. V roli sémiologa a strukturalisty vstoupil na scénu francouzského kulturního života v 60. letech 20. století, tedy v době jakéhosi „sémiotického boomu“. V té době byl ve Francii stále ještě na vrcholu strukturalismus. Barthesův přístup k saussurovské teorii byl spíše kritický. Cílem, ke kterému ve svých Základech sémiologie (1964) směřoval, bylo „najít v lingvistice analytické pojmy, o nichž se apriorně domníváme, že jsou dostatečně obecné, aby umožnily rozvinutí sémiologického výzkumu.“ (Barthes 1997: 86) Usiloval tedy o stanovení jakéhosi principu třídění problémů a systematizaci, o hlubší proniknutí do strukturální metody, a to jak na poli literární kritiky, tak i v obecnější rovině nauky o znacích – sémiologie. Oblastí zájmu této disciplíny je podle Barthesových slov „jakýkoliv systém znaků bez ohledu na jejich substanci a vymezení.“ (Barthes 1997: 83) Je tedy zřejmé, že se nespokojil pouze se systémem jazyka, ale ukázal možnost aplikace Saussurova modelu na studium kulturních jevů všeobecně. O něco podobného se mimochodem Barthes pokusil již o sedm let dříve, ve výše zmiňované knize Mytologie (1957), v níž strukturalisticky analyzoval nejrůznější 12

projevy lidských aktivit – wrestling, prací prášky, biftek a hranolky, fotografie, striptýz atd. Nutno podotknout, že to byl pokus velice zdařilý.

Vzájemný vztah lingvistiky a sémiotiky je jedním z bodů, v němž se oba autoři zcela zásadně názorově rozcházejí. Saussure prohlásil lingvistiku za disciplínu sémiologii podřazenou. Podle jeho tvrzení „lingvistika je pouze částí této obecné vědy a zákony objevené sémiologií bude možné uplatnit i na lingvistiku.“ (Saussure 1996: 52) Důvod spatřoval v tom, že jazykověda se zabývá pouze jedním z nepřeberného množství znakových systémů, přesněji řečeno „úkolem lingvisty je definovat to, co tvoří z jazyka v souboru sémiologických faktů zvláštní systém.“ (tamtéž) Barthes ve svých úvahách dospěl ke zcela opačnému závěru a oponuje, že „každý sémiologický systém se směšuje s řečí.“ (Barthes 1997: 84) Z tohoto pohledu je lidská řeč jedním z nejrozsáhlejších znakových systémů. Ačkoli předměty, obrazy či chování označují, nečiní tak zpravidla samy o sobě – kino, reklama nebo novinářská fotografie jsou typickými příklady, kde je vizuální základ doplněn jazykovou zprávou. Označení je tím potvrzeno. (Barthes 1997: 84)

Sémiologie je z tohoto hlediska pohlcena „translingvistikou“. Jak tomu rozumět? „Pochopit, co znamená nějaká substance, vyžaduje nutnost použití jazyka: význam je možný pouze jako pojmenovaný a svět označovaných se uskutečňuje pouze ve světě jazyka.“ (Barthes 1997: 84) Určitá část obrazové zprávy je vždy ve strukturním vztahu jakési nadbytečnosti či střídání právě vůči systému jazyka. Jelikož jsme civilizací písma, potřebujeme význam pojmenovaný, což znamená, že označované probíhá výhradně v jazyce. Tato řeč jako označované ovšem není řečí lingvistů, ale jakousi „druhou“, či chcete-li „meta-řečí“. Jejími základními jednotkami nejsou monémy a fonémy, tedy dále nerozložitelné jednotky jazyka, nýbrž poněkud obsáhlejší pasáže promluvy. (Barthes 1997: 84-85) Z uvedeného Barthes vyvozuje následující závěr: „Lingvistika není (třeba i privilegovanou) částí obecné nauky o znacích, nýbrž naopak sémiologie je částí lingvistiky: a to právě tou částí, která by se zabývala velkými označujícími jednotkami promluvy.“ (Barthes 1997: 85, zdůraznil R. B.) Zdůrazněna je přitom role řeči, o kterou se význam těchto promluv opírá. Bez ní by se zcela vytratil.

13

1.3. SÉMIOTIKA DNES

Sémiotika v dnešním slova smyslu se rozvinula v podstatě v několika posledních desetiletích. Koncem 20. století byla uznána za akademickou disciplínu, „ať už jako unifikovaná věda nebo jako unifikující pohled, metodologicky se soustřeďující na daný „objekt“ společný různým vědám.“ (Eco 2000: 12) V roce 1969 byla ustavena Mezinárodní asociace pro sémiotická studia (IASS), která mimo jiné sjednotila název oboru. Začalo se všeobecně používat označení „semiotics“ namísto dřívějších „semiology“ a „semiotic“. Za rostoucí popularitou sémiotiky stojí bezesporu překotný technologický rozvoj hromadných sdělovacích prostředků. Komunikace je pro současnou civilizaci naprosto nepostradatelná, a není tedy divu, že se mnohé vědní obory zaměřují na studium obecných zákonů signifikace. „Sémiotika se začala pokládat za nevyhnutelné usilování v tu chvíli, kdy – aspoň v rozvinutých zemích – bylo jasné, že získání moci nepočívá ani tak v rozmístění tanků v ulicích, jako v ovládnutí rozhlasu a televize.“ (Eco 2000: 36)

Sémiotik, literární kritik a spisovatel Umberto Eco se v souvislosti s tématem sémiotiky zítřka zamýšlí nad proměnami cílů a metod tohoto oboru. Nesouhlasí s ideou sémiotiky jako jednotné vědy a předkládá hypotézu mnoha, zdánlivě nesouvisejících, disciplín („gramatik“), završených jednou „obecnou sémiotikou“. Jednotlivé specifické sémiotiky se jeví být naprosto soběstačné. Předmětem jejich zájmu jsou konkrétní znakové systémy, mají tudíž objekty zkoumání přesně dány. (Eco 2000: 38-39) Oproti tomu sémiotika obecná „si stanoví svůj vlastní teoretický objekt jakožto filosofickou kategorii.“ (Eco 2000: 39) Pojem znaku zde vystupuje jako teoretický konstrukt. V tomto bodě můžeme pozorovat jistou podobnost s Peircem, který svou znakovou koncepci založil rovněž na filozofických základech bytí znaku. Typická pro obecnou sémiotiku je snaha kategorie svého zkoumání natolik zobecnit, aby obsáhly jakoukoli formu výrazu, včetně jevů, které na první pohled neusilují něco vyjádřit. Důvodem je podle Eca skutečnost, že „si už nemyslíme, že by se sémiotika měla zabývat výlučně znakovými systémy, protože víme, že je možné studovat i systémy, v nichž komunikace probíhá bez, vně, před a proti každému systému. Víme, že sémiotika může studovat i procesy, včetně těch, které se nezakládají na pravidlech. Nicméně, má-li obecná sémiotika smysl, má jej potud, pokud je s to sjednotit a podřadit pod jedinou sadu kategorií všechny jednotlivé případy, v nichž lidé (i zvířata) používají zvuky, gesta a přirozené nebo umělé objekty k odkazování na jiné jevy

14

(objekty, třídy objektů nebo stavů věcí), které nejsou vnímatelné během jistých interakcí, a často neexistují, nebo existují pouze v nefyzické podobě.“ (tamtéž)

Specifickou a obecnou sémiotiku doplňuje v Ecově modelu ještě „sémiotika aplikovaná“. Do jejího rámce spadají „četná zkoumání, v nichž badatelé analyzují různé kulturní jevy mimo rámec rigorózní sémiotické teorie, nicméně však používají jisté sémiotické prostředky k tomu, aby objasnili sémiotické aspekty svého předmětu zkoumání.“ (Eco 2000: 40)

Sémiotika „je oborem, který se zabývá znakem, označováním, znamenáním, a to ve vztazích jak k zastupovaným skutečnostem, tak k vnímateli: jde tedy také o porozumění, resp. komunikaci.“ (Doubravová 2002: 29) Ačkoli byla v našich podmínkách poměrně dlouho disciplínou opomíjenou, nelze pochybovat o její užitečnosti, ne-li nezbytnosti pro každého, kdo se nějakým způsobem zabývá právě komunikací či významem vůbec – od lingvistů, uměleckých či filmových kritiků, přes odborníky na reklamu až po psychology. Lze konstatovat, že „sémioze se stala ústředním pojmem našeho současného vědeckého paradigmatu.“ (Eco 2000: 42)

15

2. ZNAK A ZNAKOVÝ SYSTÉM

V předchozím textu zaznělo hned několikrát slovo „znak“. Všeobecná encyklopedie říká, že jde o charakteristickou vlastnost, vnější projev či určitý rys. (Universum 2001) Tolik obecná charakteristika. Jak ovšem znaku rozumět z pohledu sémiotiky?

2.1. SÉMIOTICKÝ ZNAK

Znak je ústřední kategorií sémiotických zkoumání. „Znaky, příznaky, náznaky, odznaky a metaznaky (tj. znaky znaků) můžeme studovat ve všech oblastech lidské činnosti, ať je praktická, či teoretická, tvůrčí, nebo destruktivní, týkající se přírody, kultury, nebo techniky.“ (Doubravová 2002: 10) Lidská civilizace je na znacích a znakových systémech doslova závislá a lidskou mysl lze od působení znaků jen stěží oddělit. (Palek 1997: 199-201) Znakem může být jakákoli věc, výraz, skutečnost nebo jev, který něco reprezentuje, a současně věc, výraz, skutečnost nebo jev, kterému nějakým způsobem rozumíme. Zjednodušeně řečeno je znak jakýsi smysly vnímatelný útvar nesoucí určitý význam. Jeho základní charakteristikou je, že vždy něco označuje nebo představuje, na něco poukazuje, k něčemu odkazuje. Má tedy obecně zástupnou funkci za objekt.

Jednotlivé znaky zpravidla nestojí samy o sobě. Je téměř nemožné najít zcela izolovaný znak, jehož fungování by nezáviselo na součinnosti se znaky jinými. Praxe jednoznačně potvrzuje, že znaky podobného charakteru se běžně seskupují do větších celků – znakových soustav. Prakticky každý znak je tak prvkem určitého souboru nebo systému. Počty jednotek se různí. Některé znakové systémy sestávají pouze z několika málo znaků (barvy na semaforu, znamení zvěrokruhu, číslice apod.), jiné jich čítají několik desítek (dopravní značky, symboly chemických prvků apod.), a vyjímkou nejsou ani natolik složitě strukturované systémy, že konečný počet znaků v nich mnohdy ani nelze přesně určit. (Černý, Holeš 2004: 15) Zájem o znakové systémy a jejich zkoumání se v poslední době soustředil v rámci moderní sémiotiky.

„Znak“ je pojem poněkud mnohoznačný. V podání různých autorů s různými názory se vyskytuje v celé škále podobných i odlišných výrazů, jako jsou signál, index, ikona, symbol či alegorie. (Barthes 1997: 111) Znaky jsou dnes studovány velice intenzivně, 16

mnoha lidmi a z mnoha hledisek. Zabývají se jimi lingvisté, logici, filozofové, antropologové, sociologové a mnozí další. „Avšak postrádáme teoretickou strukturu jednoduchou v obrysech, a přece natolik obsažnou, aby zahrnula výsledky získané z různých hledisek a spojila je do unifikovaného a konsistentního celku.“ (Palek 1997: 199) Nepřeberné množství znaků a znakových systémů, v kombinaci s jejich heterogenností, v podstatě znemožňuje vymezit přesnou definici sémiotického znaku jako takového. „Většina sémiotiků se zatím shoduje v tom, že nejpřijatelnější definice má dvě části a zní přibližně takto: 1. Znak (signum, signans) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, referent, věc), a 2. existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje. O první část definice se zasloužil Svatý Augustin, druhou dodal Charles Sanders Peirce.“ (Černý, Holeš 2004: 16)

Koncept znaku se stal již mnohokrát terčem kritiky. Objevily se dokonce i pokusy nahradit znak objekty jinými. „It must be clear that one can decide that the theoretical object of semiotics can be a different and more fruitful one, let us say, text, semiosis, significant practice, communication, discourse, language, effability, and so on – but the real problem is not so much which object to be appointed as the central one; the problem is to decide whether there is a unified object or not.“ (Eco 1984: 7). Eco vidí důvody těchto námitek zejména ve snaze aplikovat kategorie typické pro lingvistický znak na pojetí znaku všeobecně, ačkoli jde o dva různé jevy se zcela odlišnými vlastnostmi. (Eco 2002: 408-409) Vývoj se podle něj ubíral přesně opačným směrem. Převrací proto lingvistické paradigma, které dominovalo sémiotice 20. století, aby odhalil původní koncept znaku: „obecný sémiotický pojem, vzniklý pro definování přirozených jevů, byl následně použit na jevy lingvistické. Když se pak jazykové vědy rozvinuly a prohloubily specifické charakteristiky lingvistického znaku, byly tyto charakteristiky připsány i znakům nelingvistickým, často prostřednictvím metaforických násilností.“ (Eco 2002: 408) Ecova definice znaku: „cokoli, co na základě dříve stanovené společenské konvence může být chápáno jako něco, co zastupuje něco jiného.“ (Eco 2004: 25, zdůraznil U. E.) vychází z Morrisova pojetí, podle kterého „něco je znakem jen proto, že je interpretováno jako znak něčeho nějakým interpretem.“ (cit. podle Eco 2004: 202) Znak, aby mohl být znakem, potřebuje svého interpreta. Eco uvedenou definici akceptuje s malou úpravou: „interpretace interpretem, která by měla charakterizovat znak, musí být chápána jako možná interpretace možným interpretem.“ (tamtéž)

17

Viděli jsme, že znakem je vše, co můžeme uchopit jako významovou substituci něčeho jiného. Důležité je, že „toto něco jiné nemusí nutně existovat nebo být aktuálně někde přítomno v okamžiku, kdy znak toto něco zastupuje“ (Eco 2004: 14) Ne každý znak se vztahuje ke skutečně existujícímu objektu, svůj význam může nést kdykoli a kdekoli, nezávisle na vnějších okolnostech. Studium významu vyžaduje splnění hned několika základních předpokladů. Musíme věnovat dostatečnou pozornost věcem, vlastnostem a vztahům, a zároveň zkoumat, v jakém kontextu se právě nacházejí. (Doubravová 2002: 8) Máme zde tedy tři (resp. čtyři) prvky – „znakové vehikulum“, „designátum“, „interpretans“, příp. ještě „interpreta“. Zjednodušeně řečeno: „to, co působí jako znak; to, k čemu se znak vztahuje, a ten účinek na nějakého interpreta, díky němuž je příslušná věc pro tohoto interpreta znakem.“ (Palek 1997: 202) Uvedené faktory jsou základními body procesu vytváření znaků – „sémiózy“. V rámci procesu sémiózy přiřazujeme určitému pojmu, věci, jevu či osobě patřičný znak. Atributy „být znakem“, „být designátem“, „být interpretem“ a „být interpretantem“ jsou tudíž relativní a prvky je nabývají až ve chvíli, kdy se zapojí do funkčního procesu sémiózy. (Palek 1997: 202) Podle toho, zda se vytváří zcela nový systém znaků anebo používá ten stávající, rozlišujeme dva typy sémiózy: primární sémióza je případ, kdy se určitý znak poprvé vytváří (např. slovní zásoba určitého jazyka); sekundární sémióza znamená opakované používání již existujícího systému znaků, kdy z daného repertoáru vybíráme znak vyhovující potřebě v dané situaci něco označit (např. použití určité lexikální jednotky v konkrétním případě). (Černý, Holeš 2004: 16-17)

Ze vzájemného poměru výše uvedených komponent sémióze můžeme vyabstrahovat několik dvojčlenných relací. Jsou jimi: vztah znaku k jiným znakům, vztah znaku k označovaným předmětům a skutečnostem, vztah znaku k jeho uživateli. Na základě těchto tří základních relací (tří dimenzí sémiózy) navrhl americký filozof a propagátor sémiotiky Charles William Morris, rozdělení jednotného sémiotického procesu do tří úrovní: (Doubravová 2002: 51-43; Černý, Holeš 2004: 27)

•

Syntaktika: zkoumá vztah mezi jednotlivými znaky navzájem. Je funkcí objektivních událostí i chování.

•

Sémantika: zabývá se vztahem mezi znakem a objektem. Zkoumá význam (souvislosti mezi znaky a označovanými předměty) a podmínky, za kterých je určitý znak použitelný o jistém objektu nebo situaci.

18

•

Pragmatika: zabývá se vztahem člověka k užívání syntaktických a sémantických pravidel a jejich modifikaci, vztahem mezi znaky a jejich uživateli. Určuje, kdy je znaková skutečnost pro interprety znakem.

Morrisovo schéma bylo všeobecně přijato, avšak „současná sémiotika toto pojetí koriguje v tom smyslu, že se ve skutečnosti jedná o postupnou inkluzi, protože pragmatika zahrnuje také sémantiku a ta zahrnuje ve skutečnosti i syntax.“ (Černý, Holeš 2004: 27)

Dvě základní koncepce označování a zároveň dva odlišné způsoby sémiotického uvažování představují diadická a triadická sémiotika. „Máme-li při označování co činit se dvěma členy vztahu, tj. předmětem a jménem, mluvíme o sémiotice diadické. Máme-li co činit se členy třemi (můžeme je např. označit jako předmět vně vědomí, jméno nebo znak a představu v našem vědomí), mluvíme o sémiotice triadické.“ (Doubravová 2002: 40) Toto na první pohled docela prosté rozdělení, je pro sémiotické uvažování zcela zásadní. Každá z těchto koncepcí, jak dále uvidíme na příkladu Saussurova a Peircova znakového schématu, mapuje odlišné oblasti teorie znaku. Neméně důležitá je i skutečnost, že se jedná o dvě zcela autonomní oblasti, které nelze vzájemně směšovat ve smyslu redukce triády na soubor dyád, neboť „i když uvažujeme koexistenci dyád, neznamená to, že dyády jsou transformovatelné na triádu.“ (Palek 1997: 14) Nutno ovšem podotknout, že Peircem navržená triáda je zároveň poslední z kateorií, neboť každá další n-áda již redukovatelná na triády je. S terádami, pentádami, hexádami atd. se ve znakových koncepcích tudíž nesetkáme. (Palek 1997: 14)

2.2. ZNAK PODLE FERDINANDA DE SAUSSURA

Vývoj evropského myšlení první poloviny 20. století výrazně ovlivnil, a to nejen na poli sémiotiky, ale také lingvistiky, antropologie, literární vědy či estetiky, a zejména pak ve strukturalistických školách, švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure. Jeho pojetí znaku je, na rozdíl od Peircova triadického rozdělení (jak dále uvidíme), přísně dualistické.

Lingvistický znak Saussure definuje jako „psychickou jednotku o dvou stránkách“. (Saussure 1996: 97) Vytváří tedy dyádu, neboli dvojčetný celek, vycházející ze spojení dvou, navzájem neoddělitelných, termínů. Jsou jimi „pojem“ a „akustický obraz“. „Oba 19

tyto prvky jsou úzce spjaty a jeden vyvolává druhý.“ (tamtéž) Chápal je jako dvě stránky jednoho a téhož výkonu, zároveň odmítal ztotožňovat tuto opozici se vztahem duše a těla, k čemuž docházelo. (Derrida 1993: 32) Znakem je v Saussurově pojetí myšlena kombinace pojmu a akustického obrazu, přesto se v běžném zacházení tento termín obecně používá pro akustický obraz sám. „Zapomíná se na to, že když arbor nazýváme znakem, je to jen proto, že v sobě nese pojem „stromu“, stejně jako představa smyslové stránky implikuje představu celku.“ (Saussure 1996: 97) Je třeba mít na paměti, že akustický obraz není fyzický zvuk či objekt (něco měřitelného), nýbrž psychická stopa, kterou onen zvuk či objekt zanechává v mysli člověka (je senzuální). Tomuto problému lze předejít, použijeme-li pro indikaci výše uvedených pojmů názvy, které jeden druhý navzájem předpokládají a současně stojí v protikladu. „Navrhujeme zachovat slovo znak pro označení celku a nahradit pojem a akustický obraz termíny označované a označující; ty mají tu výhodu, že označují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe a jednak od celku, jehož jsou částmi.“ (tamtéž)

Znak je tedy „spojení jednoho označujícího a jednoho označovaného (na způsob rubu a líce téhož listu papíru) nebo také jako spojení jednoho zvukového obrazu a jednoho pojmu.“ (Barthes 1997: 115) Teorii jazykového znaku tím Saussure obohatil o princip dvojího členění. Plán označujících je plánem výrazu a plán označovaných plánem obsahu. Stejně tak Eco hovoří o znaku, nebo přesněji znakové funkci, kde výraz a obsah jsou korelující funktivy této funkce. (Eco 2004: 61) Obě kategorie spolu velmi úzce souvisí, jen stěží si lze představit věc či předmět bez jakéhokoli označení. V souladu s Hjelmslevovým modelem je každý z těchto plánů vnitřně diferenciován do dvou úrovní – „formy“ a „substance“. Rozlišení umožňuje studium jakéhokoli sémiotického znaku, tedy nikoli jen znaku jazykového. (Barthes 1997: 115-116) Přirozený jazyk má dvě složky – výrazový plán a obsahový plán. Ty jsou jakýmsi univerzem pojmů, které lze vyjádřit. Každý z uvedených plánů je tvořen formou a substancí, přičemž obě složky vycházejí z uspořádání určité hmoty čili kontinua. (Eco 2001: 26-27) K popisu formy není zapotřebí mimojazykových premis, pro popis vrstvy substance jsou naopak nezbytné. V přirozeném jazyce sestává výrazová forma ze syntaktických pravidel, slovní zásoby a fonologického systému daného jazyka. Tato forma umožňuje vytvářet jednotlivé výrazové substance (např. rozmanitá slova). Aby však byly jednotlivé zvuky srozumitelné, je zapotřebí přiřadit jim určitý význam (obsah). Obsahem se míní vše, co lze vyslovit i myslet a pro každý jazyk má své vlastní obsahové formy. Obsahová forma pokrývá vše od barev přes 20

živočišnou hierarchii až po kvalitativní opozice, zatímco obsahovou substanci reprezentuje smysl jednotlivých výpovědí. (tamtéž)

Sémiologický znak obsahuje, stejně jako ten jazykový, označující a označované. V plánu substancí se však liší. Existence substance výrazu celé řady sémiologických systémů totiž nespočívá v označení. Tento případ se týká předmětů, u nichž kromě funkce užitečnosti, přistupuje ve společnosti také funkce označení. Typickým příkladem jsou oděv či potrava. Barthes je nazývá „funkčními znaky“ a analyzuje jejich dvojí pohyb. (Barthes 1997: 116-118) Prvním, naprosto nezbytným krokem je naplnění funkce významem: „jakmile existuje společnost, každý úzus se mění ve znak tohoto úzu.“ (Barthes 1997: 117, zdůraznil R. B.) Tato všeobecná sémantizace zvyklostí je velice důležitá, neboť „vyjadřuje skutečnost, že reálné je pouze to, co je pochopitelné.“ (tamtéž) Ve druhém kroku společnost takto konstituovaný znak z hlediska účelu přehodnocuje v užitkový předmět. „Funkční znak má tedy pravděpodobně antropologickou platnost, protože je právě jednotkou, kde se spojují vztahy technického a označujícího.“ (Barthes 1997: 118)

•

Označované, jak bylo zdůrazněno v předchozím textu, není nějaká věc, nýbrž psychická představa této věci. Právě z tohoto důvodu jej Saussure nazval „konceptem“. Protože označované není skutečností, může být přesně určeno teprve v rámci procesu označování: „je to „to“, co tím rozumí ten, kdo užije znaku.“ (Barthes 1997: 119) V sémiologii bývá označované zpravidla zastoupeno znaky jazyka (např. svetr znamená dlouhé podzimní procházky). Nabízí se však otázka, čím je způsobeno, že dva lidé rozumí témuž výrazu každý jinak? Totéž označované může vyvolat u různých vnímatelů různé způsoby chápání, a to v závislosti na kulturním prostředí, jazykových znalostech apod. Saussure staví označované až za označující, což zdůvodňuje tím, že k věci se lze dostat jen skrze výraz.

•

Označující, neboli ryzí „relatum“, je další nedílnou součástí procesu označování. Kontrast mezi označovaným a označujícím způsobuje skutečnost, že druhé jmenované hraje roli zprostředkovatele. Jako takové vyžaduje vždy nějakou materii, neboť k tomu, abychom cokoli označili, vždy nutně potřebujeme nějaké zvuky, předměty, či obrazy. (Barthes 1997: 124) V souvislosti s materiálností označujícího je bezpodmíněčně nutné odlišovat materii od substance. Substance označujícího je vždy materiální. Označující je z tohoto hlediska materiálním 21

zprostředkovatelem. V sémiotice se ovšem můžeme setkat s komplexnějšími systémy, obsahujícími hned několik materií. V tomto případě Barthes navrhuje „zahrnout všechny znaky, pokud jsou neseny jednou a touž materií, pod pojem typický znak.“ (Barthes 1997: 124, zdůraznil R. B.) Takovým typickým znakem by byl např. znak slovní, znak grafický, znak ikonický, znak pohybový apod.

O procesu vytváření znaků (sémióze) jsme v tomto textu již hovořili. (viz kap. 2.1.) Jak tomu ovšem bude v souvislosti s označujícím a označovaným? Ačkoli to Saussure výslovně neuvádí, „je možno říci, že mezi těmito dvěma prvky je vztah označování, jehož výsledek je stejný jako užití výrazů označující a označovaný.“ (Palek 1997: 10) Právě přítomnost tranzitivního predikátu „označovat“ odlišuje jeho koncepci, jak dále uvidíme, od schématu Peircova. Pojem znaku se u obou autorů do značné míry liší. Sémióze nebo také označování je úkon spojující označující a označované, vedoucí ke vzniku znaku. Toto spojení ovšem sémantický akt nevyčerpává, pro znak je určující rovněž jeho okolí. Navíc naše mysl funguje při procesu označování na principu vydělování významu a nikoli konjunktivně, jak by se mohlo zdát. „Označování (semiosis) vpravdě nespojuje jednostranné složky, nesbližuje dva členy, a to prostě z toho důvodu, že označující a označované jsou každé zároveň členem a vztahem.“ (Barthes 1997: 126)

Otázkou vzniku jazyka a zejména pak pojmenování lidí, zvířat a věcí se zaobírá Eco v knize Heldání dokonalého jazyka (1993). Vychází přitom z biblického textu Genesis, kde se píše: „když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.“ (cit. podle Eco 2001: 16) Adam tedy pojmenoval zvířata „svými jmény“, není ovšem vůbec vysvětleno, podle jakého postupoval klíče. Vybíral snad podle pravidel nějakého mimojazykového zákona nebo zavedl určitou konvenci? Pro svou družku zvolil jméno Eva, což znamená „život“ či „matka všech živých“. Tato volba, podle Eca, naopak

rozhodně nebyla náhodná. (Eco 2001: 16-18) Téma arbitrárnosti znaku

najdeme rovněž v mýtu o stavbě babylónské věže: „Původní dokonalý jazyk se podle něho skládal z nearbitrárních slov, která označovala skutečnosti v souladu s jejich povahou, a byla tedy každému srozumitelná. Trestem za lidskou domýšlivost je podle příběhu dnešní arbitrárnost, tj. konvenčnost jazykových znaků, které mimojazykovou skutečnost označují pouze na základě úmluvy mezi mluvčími daného společenství, a jsou tudíž jiným nesrozumitelné.“ (Černý, Holeš 2004: 43) 22

Saussure stanovil princip arbitrárnosti znaku. Pouto svazující označující s označovaným je arbitrání, není mezi nimi žádný vnitřní nebo přímý vztah. Důkazem arbitrárnosti je sama existence různých jazyků. (Saussure 1996: 98-99) Vzhledem k námitkám, které se objevily, však bylo později navrženo hovořit spíše o určité nemotivovanosti označování. Většina jazykových znaků má arbitrární charakter „vycházeje z faktu, že v lidské řeči výběr zvuků nám není vnucen samotným významem.“ (Barthes 1997: 128) Ačkoli nějaké částečně motivované znaky se v každém jazyce vyskytují (např. v podobě zvukomalebných slov). Podle Barthese lze rozlišovat systémy arbitrární a motivované na jedné straně a systémy nearbitrární a nemotivované na straně druhé. Arbitrárnost je dána čistou náhodou, popř. jednostranným rozhodnutím úzké skupiny osob (číslice, státní vlajka apod.), motivovanost naopak vzniká, je-li vztah mezi označovaným a označujícím analogický, založený na podobnosti a logické souvislosti (chemický symbol, piktogram apod.). V praxi však většinou narazíme na znaky, které v sobě spojují výše uvedené (např. dopravní značky). (Černý, Holeš 2004: 42-43) Jiným příkladem prostupování motivovaného s nemotivovaným v rámci jednoho systému, je „řeč“ včel: „kroužení při letu za sběrem pelu má hodnotu zhruba analogickou; tanec na česle je jasně motivován (orientování sběru pelu), ale vrtivý tanec v podobě osmiček je naprosto nemotivovaný (odkazuje na vzdálenost).“ (Barthes 1997: 130) Fakt, že si dokážeme spojit jistý zvuk s jistou představou je záležitostí konvence, je to jakýsi společný pakt.

Nic neexistuje samo o sobě. Ani jazyková jednotka nemá význam sama o sobě. Význam vzniká jako „akt simultánního vydělení dvou amorfních mas.“ (Barthes 1997: 135, zdůraznil R. B.) Tyto neuspořádané masy jsou tvořeny představami a zvuky. V okamžiku, kdy se obě naráz vyčlení, vzniká význam, řád mezi chaosy: „jazyk je předmět stojící uprostřed mezi zvukem a myšlenkou: jeho úkol spočívá v tom, že je navzájem spojuje a zároveň je rozkládá.“ (tamtéž, zdůraznil R. B.) Význam vyděluje, řád člení. Význam znaku tudíž vyplývá z jeho pozice v celém systému. Pro znak je určující jeho okolí, které zároveň představuje hodnotu znaku. Abychom získali jeho hodnotu, je potřeba postavit znak do protikladu k něčemu jinému. Hodnota znaku hraje u Saussura důležitou úlohu, stala se dokonce zásadnější než celý proces označování. Je také klíčovým pojmem strukturální lingvistiky. Lingvistika je jedním z mála vědních oborů, kde se ve stejném poměru střetávají diachronie se synchronií: „máme co dělat se systémem ekvivalence mezi dvěma různými věcmi: (…) označující a označované; (…) tato ekvivalence není osamocená, 23

neboť jestliže změníme jeden z jejích členů, mění se postupně celý systém.“ (Barthes 1997: 134) Existence znakové hodnoty se řídí poněkud paradoxním principem. Vyžaduje možnost zaměňovat nepodobné věci a srovnávat věci podobné. Výstižný je Saussurův příklad bankovky: můžeme za ni nakoupit nějaké statky (věci nepodobné), ale můžeme ji také rozměnit na bankovky nižší hodnoty (věci podobné). (Černý, Holeš 2004: 41; Saussure 1996: 143) Hodnota znaku není předem dána a není absolutní. Význam slova se upevňuje skrze dvojí určení – označení a hodnota.

Nutno zdůraznit, že hodnota není totéž co význam. (Černý, Holeš 2004: 40) Z konceptuálního hlediska je hodnota prvkem významu, zároveň se však význam od hodnoty liší a přesto je na ní závislý. Vidíme to na Saussurově příkladu s listem papíru: rozstřihneme-li listu papíru, získáme několik dílů; na jedné straně má každý díl svůj rub a líc (myšlenka je rub a zvuk je líc), tyto představují označení, neboť nelze stříhat líc, aniž bychom stříhali rub; na straně druhé má každý díl svou vlastní hodnotu danou vztahem k dílům ostatním. (Barthes 1997: 135; Saussure 1996: 140) Označování se podílí na substanci obsahu, hodnota na jeho formě.

2.3. ZNAKOVÁ KONCEPCE CHARLESE SANDERSE PEIRCE

V této kapitole se dostáváme ke druhému avízovanému způsobu sémiotického uvažování, kterým je sémiotika triadická. (viz kap. 2.1.) Určitou předzvěstí triadické sémiotiky byly již úvahy stoiků (viz kap. 1.1.) Jejím bezesporu nejvýznamnějším představitelem ve 20. století se stal zakladatel moderní sémiotiky Charles Sanders Peirce. Vybudoval nejen ucelenou a přehlednou koncepci znaků (zejména sémantiky a pragmatiky), zasahující do mnoha dalších vědních disciplín, ale sestavil rovněž velice konkrétní systém sémiotiky. (Palek 1997: 3-5) Zásadní pro něj bylo, jak dále uvidíme, číslo tři.

Peircovo triadické pojetí znaku je dnes považováno za trvalou součást moderní sémiotiky. Jeho teorie odmítá myšlenku permanentního vztahu mezi označujícím a označovaným a zaměřuje se spíše na kulturní kontext než na lingvistiku. Znaky podle ní vytvářejí význam prostřednictvím napodobujících vztahů, které pramení v souborů tří. Jeho koncepce tedy vychází ze vzájemného vztahu tří prvků – symbolu, referenta a reference. 24

Sám autor pracuje s pojmy „representamen“, „objekt“ a „interpretant“: (Palek 1997: 36-37; Černý, Holeš 2004: 45-46)

•

Representamen je prvek, který pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze. Popisuje objekt, čímž označuje a vytváří znak v mysli interpreta. Representamen je materializován a tím je transparentní. Nikdy nemůže být prázdný. Je to forma znaku.

•

Objekt je cokoli, co může být myšleno. Prvek, místo kterého representamen stojí. Je označován. Objekt je předmět mimojazykové skutečnosti, který může být materiální i nemateriální povahy. Může dokonce jít i objekt neexistující, za předpokladu, že je možné zakódovat jej do znaku. Objekt může být prázdný.

•

Interpretant je význam získaný dekódováním znaku. Prvek vytvořený původním znakem. Ideje, kterou znak v interpretovi vyvolal. Interpretant je ve své podstatě lidskou dispozicí.

Pokud bychom se uvedené schéma pokusili porovnat s pojetím Saussurovým, pak by representamen zhruba odpovídalo označujícímu a interpretant by přibližně pokryl označované. (Černý, Holeš 2004: 45) V Peircově modelu je podstatný predikát „reprezentovat“, který má širší záběr než predikát „označovat“. Ne vše, co reprezentuje totiž musí být současně znakem. (Palek 1997: 9) Vztahy mezi třemi složkami znaku a jeho referentem přehledně znázorňuje „sémantický trojúhelník“. V dějinách západního myšlení najdeme mnoho jeho variant, neboť různí autoři připisovali jednotlivým vrcholům různé výrazy. Nutno podotknout, že obměny trojúhelníků nejsou navzájem zaměnitelné, „nemluví všechny o stejné věci.“ (Eco 2002: 405)

Mezi třemi pojmy, přiřazenými ke třem vrcholům trojúhelníku platí určité vztahy. Toto vzájemné působení jmenovaných tří faktorů můžeme zařadit pod sémiózu. (viz kap. 2.1.) Representamen vyvolává představu interpretantu (řekneme-li slovo dům, vybaví se posluchači nějaká představa domu), zřetelný vztah je také mezi interpretantem a objektem (představu domu posluchač nevědomky vyvozuje na základě předchozí zkušenosti s nějakým domem), nemusí to ovšem platit pro vztah mezi representamen a objektem (representamen neevokuje konkrétní dům, jen jeho představu, tedy význam). (Černý, Holeš 2004: 46) Z uvedeného vyplývá Peircova definice, podle níž je znakem „něco, co zastupuje něco jiného vzhledem k něčemu dalšímu.“ (Palek 1997: 8, zdůraznil B. P.) Vidíme, že 25

formulace v sobě obsahuje tři body a dva vztahy. Význam znaku ovšem není určován pouze vnějšími okolnostmi, ale navíc také způsobem, jak jej vnímá nějaký myslící subjekt – interpret. „Znak je produktem jisté formy myšlení, nikoli pouhého aktu.“ (Palek 1997: 9)

Obr. 1: Sémantický trojúhelník (zdroj: Eco 2002: 405) Aristotelés: Vášeň duše Stoici: Sémainómenon Augustinus: Verbum mentis Abélard: Intellectus / Sentenia Ockham: Coceptus Locke: Nominal essence Frege: Sinn Peirce: Immediate Object Carnap: Sense, Intension Ogden, Richards: Reference Morris: Significatum Saussure: Signifié Hjelmslev: Obsah

Aristotelés: Slovo Stoici: Sémainon Augustinus: Verbum vocis Abélard: Vox Ockham: Terminus Locke: Name Frege: Zeichen Peirce: Representamen Carnap: Sign Ogden, Richards: Symbol Morris: Sign-vehicle Saussure: Signifiant Hjelmslev: Výraz

Věci a fakta Tynchanon Res Res Res Thing Bedeutung Dynamical object Extension Referent Denotatum – Substance, materie

Znaky zprostředkovávají vztah mezi objekty a interprety v triadickém myšlenkovém procesu. Základem celého schématu jsou tři mody bytí znaku, které se promítají do různých sfér lidského poznání. Peircovo posouzení znaku je konstruováno na pozadí fenomenologických principů a analogií. Je prostoupeno zásadní myšlenkou kategorií Prvosti, Druhosti a Třeťosti, které v daném pořadí odpovídají ideji, existenci a obecnému pojmu: (Palek 1997: 11-13)

26

•

Kategorie Prvosti je obecný stav mysli, který skýtá tušení možností. Obsahuje ideje bez ohledu na skutečnou existenci. Je dominantní v pocitu svobody, působením sama o sobě, má tudíž samostatné bytí nezávislé na jiném.

•

Kategorie Druhosti nás posouvá od možnosti k realitě. Souvisí to s kauzalitou, s akcí a reakcí. Předpokládá dva přirozeně reagující, od sebe neoddělitelné objekty. Je modem existence určité věci, spočívajícím v tom, jak daná věc skutečně je.

•

Kategorie Třeťosti je způsob, jakým jsou znaky zobrazeny v souvislostech a řádu. Zastřešuje obecné pojmy. Je modem bytí, zákona nebo pojmu, produktem myšlení. Znakovost je záležitostí právě třeťosti.

Zjednodušeně řečeno je Prvost vnímáním světa, Druhost objektivním obrazem světa a Třeťost jakýmsi myšlenkovým světem, resp. teoretickým rámcem předchozích dvou vztahů ke světu. (Doubravová 2002: 50) Jednotlivé kategorie spolu navzájem souvisí, „nějaké Druhé předpokládá Prvé, a nějaké Třetí předpokládá Druhé a tím rovněž Prvé.“ (Palek 1997: 8) Sémiotika je přitom záležitostí třeťosti, kdy se vyjadřujeme o prvém a druhém a zároveň předpokládáme, že je to normováno. Peirce tak v podstatě vytváří metafyziku znaků.

Z výše uvedeného filozofického základu vychází velice obsáhlé uspořádání znaků. Důležitou roli v Peircově členění hrají první, druhý a třetí korelát každého triadického vztahu. „Representamen je prvním korelátem triadického vztahu, přičemž druhý korelát se nazývá jeho objektem a třetí možný korelát se nazývá jeho interpretantem.“ (Palek 1997: 42) Určení, zda jsou (vzestupně) jednotlivé koreláty možností, skutečným faktem nebo zákonem, umožňuje dělit triadické vztahy trichotomicky třemi různými způsoby. Peircova segmentace však pokračuje ještě dále. Ze tří trichotomií odvozuje deset a následně šedesát šest znakových tříd, do nichž je možné zařadit téměř všechny existující znaky. Triáda ve smyslu metafyzického principu tak dala vzniknout neobyčejně složitému principu klasifikace znaků.

Peirce tedy dělí znaky třemi trichotomiemi. (Palek 1997: 42-47) První z nich, tj. členění základních typů znaků, se vztahuje k representamen a je odvozena od skutečnosti, zda samotný znak je jen nějakou kvalitou, skutečným faktem anebo obecným zákonem. Řeší vztah třídy k jednotlivým členům třídy:

27

•

Qualisignum je vlastnost, která je znakem. Tato potencialita být znakem, ovšem musí byt ztělesněna, aby mohla vystupovat jako znak (tón hlasu, barva látky apod.).

•

Sinsignum je skutečná existující věc nebo událost, která je znakem. Zhmotňuje výše uvedenou vlastnost. Konkrétním znakem se stává skrze své kvality (např. červený svetr). Jde o qualisignum připojené k objektu a chápané jako existence.

•

Legisignum je zákon, který je znakem; bývá zpravidla stanoven lidmi na základě konvence. Jde o obecný typ, vybraný podle dohody (např. slovo „strom“).

Určitý charakter může mít znak sám o sobě, může však také vyplynout z nějakého existenčního vztahu k danému objektu anebo ze vztahu k nějakému interpretantu. Druhá trichotomie znaky dělí podle jejich vztahu k objektu. Vztahuje se k relaci znak-předmět:

•

Ikón je znak založený na vztahu podobnosti s označovaným předmětem. Vztahuje se k objektu a tento denotuje jen díky svému vlastnímu charakteru, přičemž nezáleží na tom, zda daný objekt skutečně existuje nebo ne. Ikón obsahuje některé vlastnosti označovaného předmětu nebo jevu, je mu podobný a užívaný jako jeho znak (např. mapa, letecký snímek, fotografie).

•

Index je znak založený na vztahu souvislosti s označovaným předmětem; vztahuje se k objektu a je jím skutečně ovlivněn. Podstatná je modifikace znaku objektem. Odkazuje na jednotlivý předmět, událost nebo jev (např. stopa v písku, bolest, stavba typická pro nějaké město).

•

Symbol je znak spojený s označovaným předmětem pouhou konvencí. Určuje jej kvalita, která z něj dělá obecný pojem. Denotuje díky zákonu, který působí, že je symbol nutně interpretován jako symbol vztahující se k objektu. Je obecným typem, stejně jako objekt k němuž se vztahuje. Má konvenční charakter (např. slovo „Praha“, státní vlajka, matematický symbol).

Musíme ovšem brát v úvahu, že v běžné parxi se často setkáváme se znaky smíšeného charakteru, které v sobě spojují dva nebo dokonce i všechny tři uvedené typy. Jeden z nich zpravidla převládá, ve větší či menší míře se pak vyskytují prvky typů ostatních. Typickým příkladem je kříž: na základě konvence je všeobecně pojímán jako symbol křesťanství, má ovšem zčásti i ikónický charakter, neboť připomíná kříž, na němž byl ukřižován Ježíš. (Černý, Holeš 2004: 27) Symbol, tedy znak přiřazený k nějakému

28

předmětu je základním typem znaku a představuje současně základ všeho myšlení. (Doubravová 2002: 50) Problematikou symbolů se zabývala celá řada sémiologů, filosofů, lingvistů i logiků. Jejich názory na podstatu tohoto znaku se však rozcházejí a dosud se nepodařilo je zcela sjednotit. Největší překážkou ve snaze symboly jednoznačně definovat je právě jejich smíšený charakter, kdy vedle zcela konvenčních symbolů najdeme rovněž symboly ikonického charakteru.

Konečně třetí trichotomie odráží vztah k interpretantovi. Znak je zařazen podle toho, zda jej interpretant představuje jako znak možnosti, skutečnosti nebo znak myšleného:

•

Réma je znak, který lze chápat tak, že reprezentuje svůj objekt pouze v jeho rysech. Představuje kvalitativní možnost porozumění znaku. Znak je chápán ve smyslu reprezentace určitého druhu možného objektu.

•

Dicentní signum je znak, který lze chápat tak, že reprezentuje svůj objekt s přihlédnutím ke skutečné existenci. Pro své interpretans znamená něco skutečně existujícího. Záleží přesto na interpretans, jak si daný znak vyloží.

•

Argument je znak, který lze chápat tak, že reprezentuje svým charakterem svůj objekt jakožto znak. Je pro své interpretans znakem zákona. Jsou to elementární poznatky o myšlení.

Mimo výše uvedené zavádí Peirce také různé „degenerované znaky“. Tyto se jeví být některým z předchozích typů, nejsou jimi však v pravém slova smyslu. Přesněji řečeno: „prakticky žádný reálný znak není pravou Třeťostí, protože je „znečištěn“ svým připoutáním k reálným objektům, tj. nevyhnutelnou příměsí smyslově podmíněné Druhosti.“ (Slavík 2005)

Hovořili jsme o tom, že znak poukazuje na nějaký význam. Význam vždy úzce souvisí s tím, co nese representamen. Peirce nevylučuje možnost přiřadit jednomu representamen více významů a naopak, můžeme zde tedy pozorovat jistou spojitost se Saussurem. Zachází však dále do detailů a rozlišuje vnitřní a vnější význam. Vnitřní je tam, kde se znak nějak podobá objektu, kde existuje nějaká ikonická podobnost. Vnější pak určuje indexové spojení s objektem. Typ významu určuje hloubku konkrétního výrazu či pojmu. Do významové oblasti jazyka spadá rovněž interpretant, tedy to, co znak v uživateli vyvolává. Interpretant působí na uživatele bez ohledu na akt sémiózy. Má schopnost 29

nabývat jisté formy a stát se tak novým znakem. „Jistý znak, se může díky interpretantu stát zdrojem dalšího znaku.“ (Palek 1997: 21) To se opakuje ad infinitum. Každá další interpretace přináší nová vyjádření nových interpretantů do nových representamen, tím dochází k rozšiřování obsahů mysli, stejně jako celkového konceptu a sémantického pole.

Zdrojem poznání je pro Peirce vědecká metoda dedukce, indukce a abdukce (tvoření hypotéz). „Abdukcí se rozumí metoda tvoření obecné predikce bez positivní jistoty, že predikce bude úspěšná, ať ve zvláštním případě nebo obvykle, přičemž oprávnění této metody spočívá v tom, že je to jediná možnost, jak racionálně řídit naše budoucí chování a že indukce z minulé zkušenosti v nás vzbuzuje naději, že predikce bude úspěšná i v budoucnosti.“ (Palek 1997: 23) Zjednodušeně řečeno představuje abdukce postup, jak logicky (nikoli náhodně) dospět k hypotéze. Může vyústit i v neshodu s fakty, které byly podrobeny zkoumání na základě předem stanovené hypotézy. Dalším přínosem pro metodologii je hypostatická abstrakce. Peirce odmítá tvrzení, že tento proces probíhá pouze v mysli, nezávisle na způsobu reprezentování a doporučuje vnímané, a vyjádřené jazykem, převést na propozici či soud, tedy formy určované jazykem a podléhající jazykovému rozboru. „Hypostatická abstrakce je tak proces, kterým by se měl studovat přechod probíhající od znakové representace bezprostředních vjemů k vyjádřením o jazykových znacích.“ (Palek 1997: 25)

30

3. BINÁRNÍ PROTIKLADY

Co je příčinou binarity? To, co se zachytí v našem myšlení je imaginární binární informace vytvořená jako asociace na nějakou informaci pozorovanou. „Binární opozice“ jsou pojmem zcela typickým pro strukturální myšlení, je to „jako by lingvistův metajazyk reprodukoval „v podstatě“ binární strukturu systému, který popisuje.“ (Barthes 1997: 86) Lidé uchopují realitu prostřednictvím pojmů, kódů a kategorií tím, že si ve své mysli vytvářejí pojmové dvojice. Lidský rozum organizuje svět a zkušenost v párových kategoriích. Třídí nabyté vjemy do binárních protikladů. Mysl funguje dialektickým způsobem. (Derrida 1993) Specifický způsob významové strukturace světa pomocí binárních protikladů, v nichž znak předchází skutečnost, je typický pro západní myšlení. S dichotomií „označované-označující“ jsme se seznámili již v předchozím textu, (viz kap. 2.2.) nyní se podívejme na další dvě.

3.1. PROTIKLAD JAZYK-MLUVA

Dříve lingvisté hledali kořeny a příčiny, zajímali se o historické aspekty vzniku jazyka. Saussure však přišel s inovačním trvzením, že „obecně vzato, není nikdy nutné znát okolnosti, za nichž se jazyk vyvíjel. O určitých jazycích, jako je avesta a staroslověnština, se ani přesně neví, které národy jimi mluvily, avšak tato neznalost nám nijak nebrání v tom, abychom je studovali zevnitř a popisovali proměny, kterými prošly.“ (Saussure 1996: 57) Zavedl synchronní, namísto doposud uplatňovaného diachronního zkoumání. Směšování jazykových faktů z různých období by znamenalo směšovat fakta odlišných systémů a nevidět pak detailně ani jeden z nich. Své pojetí synchronie Saussure opírá o aktuální stav jazyka, ke kterému náleží ucelený a fungující systém. Ten se v každé vývojové etapě daného jazyka mění a v každé z nich zůstává uzavřený. Nutno podotknout, že Saussure důležitost diachronie zcela nepopírá. Právě naopak. Mluva, tedy uskutečnění jazyka v rámci výměny informací, je podle něj místem probíhajících změn, které odtud postupují do jazyka, a jako taková plní funkci spojovacího článku s diachronií. Historicky tak mluva jazyk předchází. (Saussure 1996: 22-23)

Podstatou Saussurových úvah je zejména binarita „jazyk-mluva“, která prostupuje i další oblasti sémiotiky (dvojici jazyk-mluva odpovídá např. členění paradigma-syntagma). 31

Vychází přitom z rozmanitého a různorodého charakteru řeči, která „se jeví na první pohled jako neklasifikovatelná realita, jejíž jednotu nelze zachytit, protože je zároveň fyzické, fyziologické a psychické, individuální i společenské povahy; tento zmatek však přestává, jestliže z tohoto nesourodého celku abstrahujeme čistě společenský objekt, systematický souhrn konvencí potřebných k dorozumění, netečný k materii znaků, které jej vytvářejí, to jest jazyk, proti němuž mluva pokrývá čistě individuální část řeči.“ (Barthes 1997: 89)

•

„Jazyk“ (langue) bychom mohli definovat jako čistě společenský objekt. Je to celek sám o sobě, systém pravidel a princip klasifikace a jako takový musí splňovat podmínky univerzality a uskutečnitelnosti. Jazyk existuje díky dohodě mezi členy určitého společenství. Je souborem konvencí přijatých z důvodu možnosti dorozumívání. Jako společenská instituce jazyk nikomu nepatří. Jednotlivec musí projít učením, pokud chce poznat jeho funkci. Nemůže tuto kolektivní dohodu vytvářet ani libovolně měnit. Má možnost ji pouze užívat, přičemž platí, že na základní úrovni je svoboda jeho volby v podstatě nulová, na úrovni slova omezená a na úrovni věty již poměrně velká. Navíc u individua není jazyk nikdy úplný, dokonale existuje až v mase lidí. Kromě uvedeného je jazyk také systémem hodnot. Sestává z určitého počtu prvků, z nichž každý má danou platnost a spadá, společně s jinými hodnotami, pod širší funkci. (Barthes 1997: 90) „Jazyk je tedy, chceme-li, řečí bez aktu mluvení, bez mluvy.“ (tamtéž)

•

„Mluva“ (parole) je naopak výhradně individuální a momentální stránka řeči. Akt vůle a inteligence. Stojí na zpřítomnění systému pravidel. Je jejich provedením a praktickou aplikací a jako taková je osobitá a aktuální. Skládá se z promluvy, tedy kombinací umožňujících použití jazykového kódu k vyjádření nějaké myšlenky, a z psychofyzických mechanismů, které umožňují zmíněné kombinace vyjadřovat. Uskutečňuje se konkrétním výběrem z určitého množství znaků. Záleží pouze na kombinačních schopnostech člověka, nakolik bude jeho promluva individuální. Nejde ovšem nikdy o čistou kreativitu v pravém slova smyslu. Mluva čerpá pouze z jazyka, jehož prvky jsou omezené. Tím je limitován rovněž počet možných kombinací. (Barthes 1997: 90-91) Mluva „je individuální akt výběru a aktualizace.“ (Barthes 1997: 90)

32

Vzájemným propojením obou uvedených prvků získáme řeč, obecnou schopnost člověka a svým způsobem vlastnost lidského druhu vůbec. Jen lidská řeč dokáže vytvářet systém znaků, který není dědičný. „Řeč má stránku individuální a sociální, a jednu si nelze představit bez druhé.“ (Saussure 1996: 45). Ve svém souhrnu je řeč mnohotvárná a různorodá. Náleží současně do oblasti jednotlivce i společnosti. Jazyk a mluva jsou spolu tedy propojeny v dialektickém vztahu a navzájem se předpokládají. Pouze v tomto vztahu je také lze plně definovat. Samy o sobě protiklady neexistují. „Není jazyka bez mluvení, ani mluvení bez jazyka“ (Barthes 1997: 91). „Jazyk je nutný k tomu, aby mluva byla srozumitelná a dosáhla všech svých účinků, mluva je zase nutná k tomu, aby se vytvořil jazyk.“ (Saussure 1996: 54). Mezi jazykem a mluvou platí vztah vzájemné závislosti, jsou si navzájem nástrojem i produktem. Z uvedeného vyplývá, že jako společný souhrn individuálních odkazů nemůže být jazyk na úrovni jedince nikdy úplný a ideálně existuje jen mezi množstvím mluvčích. Současně je možný pouze na základě mluvy. Zde se nabízejí hned dva úhly pohledu: z hlediska historického má mluva vliv na vývoj jazyka a z hlediska genetického se jazyk u jednotlivce utváří osvojením mluvy.

V této souvislosti je důležité zdůraznit nemožnost lingvistiky mluvy. Každá mluva ve smyslu procesu sdělení již je jazykem. Předmětem vědy tudíž může být pouze jazyk. „Termín lingvistika lze, striktně řečeno, užít pro každou z obou těchto disciplín a lze mluvit i o lingvistice mluvy. Nelze ho však směšovat s lingvistikou ve vlastním smyslu, jejímž jediným objektem je jazyk.“ (Saussure 1996: 55).

V souvislosti s rozborem protikladu jazyka a mluvy stojí za zmínku rovněž koncept idiolektu. Idiolekt bychom mohli charakterizovat jako styl jazykového projevu příznačný pro určitého jednotlivce nebo skupinu. Ruský lingvista Roman Osipovič Jakobson ovšem pojem idiolektu zpochybňuje. Řeč je vždy zespolečenštěná, a to i na úrovni jednotlivce. Je tomu tak z důvodu, že mluvíme-li k někomu, snažíme se způsob vyjadřování, více či méně přizpůsobit stylu jeho řeči, zejména výběrem slov. (Barthes 1997: 96-97) „Soukromé vlastnictví v oblasti řeči neexistuje.“ (Barthes 1997: 96). Existuje však řada skutečností, při jejichž označení je idiolekt efektivní: u osob postižených ztrátou schopnosti řeči, které nedokáží přijímat zprávu odpovídající jejich vlastním slovním modelům; u stylu typickém pro nějakého spisovatele; u řeči konkrétního jazykového společenství ve smyslu skupiny osob interpretujících všechny jazykové výpovědi jednotným způsobem. (Barthes 1997: 9697) „Obecně lze říci, že tápání, o němž svědčí pojem idiolektu, vyjadřuje pouze potřebu 33

něčeho mezi mluvou a jazykem (...) nebo lépe řečeno potřebu již institucionalizované mluvy, která však ještě není tak silně zformalizována jako jazyk.“ (Barhes 1997: 97)

S uvedeným souvisí také téma podvojných struktur, propracované opět Jakobsonem. Jedná se o zvláštní případy vztahu kódu a zprávy, za předpokladu ztotožnění s jazykem a mluvou, a sice případy kruhovosti či překrývání. Jsou jimi: zprostředkované promluvy a zprávy v rámci jiné zprávy (nepřímý styl); vlastní jména, u nichž je kruhovost kódu zřetelná; autonomie, kdy je slovo použito jako samotné označení a zpráva tudíž překrývá kód; shifters neboli spojky, zejména osobní zájména v roli jakéhosi indexového symbolu představujícího průnik konvenčního a existenčního pouta. (Barthes 1997: 97-98)

3.2. APLIKACE PROTIKLADU JAZYK-MLUVA NA MIMOLINGVISTICKÉ SYSTÉMY OZNAČENÍ

Dichotomie jazyk-mluva byla následně rozvíjena mnoha dalšími autory v různých vědních disciplínách. Přibližme si, pro lepší představu, alespoň některé z nich. Dánský lingvista Louise Hjelmslev ve své analýze radikálně formalizoval pojem jazyka a odstranil konkrétní mluvu ve prospěch společenštějšího „úzu“. Otevřel tak možnost převádět cokoli pozitivního a substanciálního na stranu mluvy, a cokoli rozlišujícího a diferenčního na stranu jazyka a zcela eliminoval jeden z rozporů vyplývajících ze Saussurova rozlišení jazyka a mluvy. (Barthes 1997: 92-93) Nesporné je rovněž proniknutí dvojice jazyk-mluva do sociologie. Zde bylo poukazováno na nápadnou podobnost saussurovského jazyka s konceptem kolektivní reprezentace, nezávislé na jejích individuálních projevech, významného francouzského sociologa Émile Durkheima. Ve filozofii pracoval s protikladem parole parlante (promlouvavá mluva) a parole parlée (promluvená mluva) francouzský filozof Maurice Marleau-Ponty. Rozpracoval jej stanovením postulátu, že každý proces předpokládá systém, z čehož později vznikl protiklad mezi událostí a strukturou. Binarita jazyk-mluva našla odezvu konečně i v antropologii, zejména u francouzského antropologa a významného představitele strukturalismu Claude LéviStrausse. Protiklad mezi procesem a systémem (mluvou a jazykem) dával do souvislosti s přechodem k příbuzenským strukturám. Jevy jazyka podřizoval mechanistickému a strukturnímu výkladu, zatímco jevy mluvy podle něj souvisejí s počtem pravděpodobností. Je zřejmé, že jazyk i mluvu lze rozvíjet jak mimojazykově, tak metajazykově. (Barthes 34

1997: 99-101) Barthes proto navrhuje termíny „jazyk“ a „mluva“ rozšířit i na další systémy označení, když říká: „Položíme si tedy jako postulát, že existuje obecná kategorie protikladu jazyk/mluva, již lze rozšířit na všechny systémy označení.“ (Barthes 1997: 101).

Mnohé z těchto systémů sémantika dosud nezkoumala. Lingvistické oddělování jazyka a mluvy by pro jejich analýzu tudíž bylo jen málo platné. „Pro některé z těchto předpokládaných systémů lze pouze předvídat, že některé druhy jevů budou patřit do oblasti jazyka a jiné do oblasti mluvy.“ (Barthes 1997: 101) Půjde proto spíše o různé varianty a obměny zažitého saussurovského rozlišování jazyk-mluva. Vezměme si pár příkladů z každodenního života. Prvním z nich je systém oděvu. Podle podstaty, o kterou se ve sdělení jedná, zde máme k dispozici hned tři systémy označení – oděv psaný, fotografovaný a nošený. (Barthes 1997: 102-103)

•

Oděv psaný (popsaný v módním časopise artikulovanou řečí) představuje, jako uspořádaný soubor znaků a pravidel, jazyk v jeho nejčistší podobě. Oblast mluvy zde chybí. Zcela se tak vymyká Saussurově schématu, v němž jazyk bez mluvy není možný. Má to dva hlavní důvody. Jazyk módy není produktem masy mluvčích, nýbrž vychází z určité skupiny, která vypracovává kód podle svého vlastního uvážení. Navíc je zde abstraktnost, pro každý jazyk typická, zhmotněna do podoby psané řeči. Psaný oděv bychom tedy mohli nazvat jazykem na úrovni oděvního sdělení a mluvou na úrovni sdělení slovního.

•

Oděv fotografovaný již není abstraktní, někdo jej nosí. Ačkoli i zde jazyk vychází z určité módní skupiny. Jazyk módy vyplývá z určitého fiktivně existujícího oděvu a modelka, která jej oblékla, zastupuje mluvu, ovšem bez možnosti volně kombinovat.

•

Oděv nošený prezentuje standardní rozlišení mezi jazykem a mluvou. Oděvní jazyk sestává jednak z protikladů jednotlivých kusů, spojení a detailů, jejichž obměny zakládají změnu významu, a jednak z pravidel pro kombinování jednotlivých částí oděvu. Oděvní mluvou je pak individuální oblékání.

U oděvního jazyka je vytvářen přímo kód. Vždy máme na výběr z předem daného inventáře, z nějakého souboru nabízených možností. Co se týče dialektiky spojující oděv a oblékání, neboli jazyk a mluvu, ta se od klasické dialektiky řeči zásadně liší. Na jedné straně oblékání sice vychází z obleku (pomineme-li výstřednosti), na straně druhé však 35

oděv vždy předchází oblékání, neboť to vychází z oné menšinové skupiny, nikoli z masy. (Barthes 1997: 102-103)

Druhým systémem označení, který v sobě nese saussurovskou dichotomii jazykmluva, a který bezesporu stojí za zmínku je potrava. Potravní jazyk je dán pravidly vyloučení (např. zákazy používání určitých potravin, ať už z náboženských či jiných důvodů), dále označujícími protiklady jednotek (dvojice typu slaný a sladký, studený a horký, jemný a ostrý apod.), přistupují také pravidla volného spojování jednotek, které může být simultánní (na úrovni jednotlivých pokrmů) nebo konsekutivní (na úrovni sledu pokrmů v jednotlivých jídlech) a v neposlední řadě jsou součástí potravního jazyka také společenské formy úzu ve smyslu potravní rétoriky. Potravní mluva je velice pestrá. Tvoří ji veškeré individuální varianty v přípravě a v kombinaci pokrmů. Souhru jazyka a mluvy najdeme v jídelníčku. Ten je komponován s přihlédnutím k určité struktuře (např. národnostní či krajové), která je ovšem zároveň sestavována podle jednotlivých dnů a potřeby uživatelů, což odpovídá naplňování jedné jazykové formy různými variacemi a kombinacemi. Vztah mezi jazykem a mluvou se u potravního systému označení dosti podobá vztahu, který známe z řeči. Potravní jazyk je tvořen zaběhnutým postupem, ale jevy individuální změny mohou nabýt instituční platnosti. Ve srovnání s předchozím příkladem systému oděvu, postrádáme u potravního systému zmiňovanou rozhodující skupinu, z níž jazyk vychází. Základem potravního jazyka je obsáhlý kolektivní úzus neboli ryze individuální mluva. (Barthes 1997: 103-104)

Stejným způsobem může sémiotika postupovat ve všech oblastech a odkrývat tak vztah jazyka a mluvy v jakýchkoli systémech označení. V našem výčtu bychom neměli opomenout následující dva, poněkud specifické systémy předmětů. Na první pohled nemají nic společného, oba však závisejí na rozhodující, v tomto případě výrobní, skupině. (Barthes 1997: 104-105)

•

Automobil. Jazyk u automobilu vychází ze seskupení forem a detailů, jejichž struktura je konstituována vzájemným porovnáním jednotlivých prototypů. Mluva je, z důvodu nedostatečné možnosti výběru modelu, poměrně omezená. „Bylo by však možná nutné přeměnit pojem předmět automobil na jev automobil; setkali bychom se tak v oblasti chování s obvyklými variacemi užití předmětu, jež obyčejně vytvářejí plán mluvy; uživatel zde totiž nemůže působit přímo na model a 36

kombinovat jeho jednotky; volnost realizace se týká úzu, který se časem vyvinul a uvnitř nehož „formy“ vycházející z jazyka musí projít etapami jisté praxe, mají-li být aktualizovány.“ (Barthes 1997: 105) •

Nábytek. Zde je jazyk tvořen pravidly, kterými se řídí kombinování jednotlivých kusů nábytku v místnosti a také protiklady různých kusů nábytku, určených ke stejnému účelu, které podle určitého stylu poukazují každý k odlišnému významu. Mluva sestává z neoznačujících variant, které lze u jednotlivých kusů provést nebo z libovolného kombinování jednotlivých kusů nábytku mezi sebou.

Velice zvláštním a rovněž zajímavým druhem systémů označení jsou tzv. komplexní systémy. Spojují v sobě hned několik substancí jako obraz, zvuk, písmo atd. Typickými příklady jsou kinematografie, televize a reklama. Předtím, než u těchto systémů označení vymezíme jevy spadající do oblasti jazyka a jevy spadající do oblasti mluvy, musíme rozhodnout, zda „jazyk“ každého konkrétního komplexního systému je původní nebo se skládá z několika pomocných „jazyků“, a dále, zda tyto „pomocné jazyky“ již prošly nějakou analýzou. (Barthes 1997: 105-106) Zcela nezávislým a odlišným systémem označení je tisk. Určitou záhadou zde zůstává konotace, kterou lze považovat za jakéhosi „parazita jazyka ve vlastním smyslu.“ (Barthes 1997: 106) Tento systém druhých významů je v jistém smyslu také jazykem. Ve vztahu k němu se vyvíjejí jevy mluvy, idiolekty a podvojné struktury. Viděli jsme, že jak komplexní, tak i konotované systémy vylučují možnost stanovit předem, ať již hromadně či hypoteticky, druhy jevů spadajících do oblasti jazyka a jevů spadajících do oblasti mluvy.

Sémiotické rozvíjení pojmu jazyk-mluva a jeho aplikace na mimolingvistické systémy označení se neobejde bez komlikací. Jeden z problémů souvisí se samým původem systému tj. s dialektikou jazyka a mluvy. Pro většinu sémiologických systémů platí, že jazyk vytváří svým rozhodnutím určitá skupina. Může být uzavřená či širší, odborná i anonymní, podstatné však je že jazyk nevychází z masy mluvčích. Znak je tudíž ve většině sémiologických systémů arbitrární. (viz kap. 2.2.) Jde o tzv. „logotechnické systémy“. Uživatel jazyky sleduje a čerpá z nich informace, nepodílí se ale na jejich vytváření. Uměle vytvořená forma nemá vliv na instituční povahu sdělení a zachovává určitou dialektiku mezi systémem a územ. Je to dáno jednak tím, že masa uživatelů dodržuje označující „dohodu“ diktovanou zmíněnou rozhodující skupinou, a jednak tím, že jazyky vytvořené rozhodnutím nejsou arbitrární a závisí na určení kolektivu, a to 37

především vede-li vývoj společností ke vzniku zcela nových potřeb, dochází-li vlivem ekonomických požadavků ke změnám a zavádění určitých materiálů a zasahuje-li ideologie do forem. (Barthes 1997: 106-107) „V širším smyslu lze říci, že výtvory rozhodující skupiny, totiž „logotechnické“ systémy, jsou samy toliko články stále obecnější funkce, která je souborem kolektivních představ doby: individuální změna je dána sociologickým určením (omezených skupin) a toto sociologické určení samo pak zase odkazuje na konečný smysl, který je antropologické povahy.“ (Barthes 1997: 107)

Druhý problém souvisí se vzájemným poměrem jazyků a jejich mluv. Mezi jazykem coby ukončeným souhrnem a početně téměř nekonečnými mluvami existuje určitá disproporce. Mohou se tedy vyskytnout jazyky bez mluvy nebo s mluvou chudou. (Barthes 1997: 108) „Jestliže je pravda, že existují jazyky bez mluvy nebo s mluvou velice chudou, bude třeba nutně revidovat saussurovskou teorii, podle které je jazyk pouze systémem rozdílů protikladů (…), a doplnit dvojici jazyk/mluva třetí složkou, presignifikantním prvkem, materií nebo substancí; tento prvek by byl (nutnou) oporou označení.“ (tamtéž). Ve výsledku bychom dostali celkem tři plány v sémiotických systémech nejazykové povahy – plán materie, plán jazyka a plán úzu.

3.3. SYNTAGMA A PARADIGMA

Syntagma a paradigma představují dvě osy řeči, dvě roviny, podle nichž jsou organizovány znaky a na kterých se odehrávají vztahy mezi jednotlivými lingvistickými členy. Paradigmatický plán bývá rovněž nazýván plánem systémovým či asociačním a je úzce spjat s jazykem. Syntagmatický plán naopak souvisí s proudem mluvy. Můžeme se setkat i s další terminologií – relace a korelace u Hjelmsleva, styčnosti a podobnosti u Jakobsona či kontrasty a protiklady podle francouzského jazykovědce André Martineta. Pro sémiotickou analýzu je maximálně podstatné, aby byla fakta rozdělena podle těchto os. Obě jsou přitom v těsném spojení. (Barthes 1997: 137-138; Saussure 1996: 150-151) „Vzhledem k tomuto dvojímu hledisku je jazyková jednotka srovnatelná s určitou součástí budovy, například se sloupem. Ten je na jedné straně v jistém vztahu k architrávu, který podpírá, a toto uspořádání dvou jednotek zároveň v prostoru přítomných připomíná syntagmatický vztah; je-li však tento sloup na druhé straně dórský, vyvolává v mysli

38

srovnání s ostatními řády (iónským, korintským atd.), a to jsou prvky, které v tomto prostoru přítomny nejsou: to je vztah asociativní.“ (Saussure 1996: 151)

•

Syntagmatický plán (jednotlivé prožitky) je založen na kombinatorice, na volnosti variací. Skládá se minimálně ze dvou heterogenních znaků, řazených lineárně. Každý člen přitom nabývá hodnoty prostřednictvím kontrastu k tomu, co mu předchází a co po něm následuje. Syntagmatický vztah prvků je vztahem in praesentia. Syntagma se objevuje v nepřetržité horizontální zřetězené formě, jakou je např. „řečový proud“. Význam ovšem může vzniknout pouze za předpokladu, že se z tohoto proudu vydělí. Syntagma je tedy na jedné straně kontinuální a na straně druhé může být nositelem významu pouze pokud je členěno. (Barthes 1997: 137, 143-144) Odtud také definice syntagmatu jako něčeho, co „je utvářeno substancí, jež musí být vydělena.“ (Barthes 1997: 144, zdůraznil R. B.)

•

Paradigmatický plán (soubor možností) sestává z řady asociačních polí. Je to vertikální soubor jednotek, vytvářejících skupiny na základě určité vzájemné podobnosti. Každá taková skupina je jakousi „pokladnicí paměti“ (Barthes 1997: 138) Paradigmatický vztah sjednocuje termíny in absentia. V paradigmatickém plánu probíhá analytická činnost třídění. Každá jednotlivá řada je determinována jednak příbuzností zvukovou (člen-hlen), a jednak významovou (hlen-kašel). Mluva vždy vybírá z nějakého daného inventáře, ze souboru možností. Jednotlivé členy paradigmatu musí být vždy v protikladu a musí být podobné i nepodobné současně, tedy obsahovat prvek společný i proměnlivý. „Smysl vždycky závisí na vztahu aliud/aluid, který ze dvou věcí uchovává pouze jejich rozdíly.“ (Barthes 1997: 152) Nutno podotknout, že s ohledem na plán obsahu nabývá jakýkoli protiklad podobu homologie. Protiklady lze členit z různých hledisek: podle jejich poměru k celému systému, podle poměru členů protikladu či podle rozsahu jejich diferenční hodnoty.

Graficky si můžeme binární protiklad syntagma-paradigma představit jako dvě na sebe kolmé roviny. Paradigmatická řada, nazývaná rovněž výběrem nebo substitucí, zobrazuje vztahy mezi prvky určitého seskupení informací a jinými syntakticky zaměnitelnými prvky. Pohyb v paradigmatické řadě substitucí je založen na percepci podobností, která umožňuje generovat metaforu. Syntagmatická řada, označovaná jako 39

spojitost nebo kombinace, vytváří lineární vztahy mezi jednotlivými prvky v určitém seskupení informací. Orientace v syntagmatické řadě kombinací funguje na principu percepce spojitostí, který může generovat metonymii. (Horáková 2003) Obě roviny se mohou prolínat, zpravidla ve smyslu rozšíření paradigmatu na syntagmatický plán. „Tvůrčí činnost se uskutečňuje vždy na pomezí obou plánů.“ (Barthes 1997: 168)

V souvislosti se syntagmatickým plánem jsme hovořili o potřebě vydělení, která zakládá význam. Toto vydělení se v lingvistice dělá pomocí komutačního testu. Celý proces probíhá tak, že se v plánu výrazu (označujících) uměle provede nějaká změna a pozoruje se, zda způsobí odpovídající změnu v plánu obsahu (označovaných). Jestliže změnu vyvolá, je potvrzeno, že vydělená jednotka byla skutečně syntagmatem. „Komutační test v zásadě umožňuje zjistit postupně označující jednotky, z nichž je utkáno syntagma, a připravuje tak utřídění těchto jednotek v paradigmatu.“ (Barthes 1997: 145). Proces může postupovat také opačným směrem, z pohledu označovaných, ovšem čistě formálně. Pro sdružování jednotek v syntagmatu platí následující pravidlo: „kombinování znaků je volné, ale jejich volnost, jež vytváří „mluvu“, je kontrolovanou volností.“ (Barthes 1997: 148) Volnost kombinování jednotek se tak zvětšuje od fonému k větě. Volně kombinovat fonémy je prakticky nemožné, kdežto slova ve větách spojujeme docela běžně.

V rámci paradigmatického plánu se nabízí otázka, zda lze binaritu považovat za jev univerzální či nikoli, a zda jako taková pramení v přírodě. Není pochyb o tom, že binarita je fenoménem široce rozšířeným a vesměs obvyklým. Binární kód se v průběhu vývoje lidstva osvědčil jako jeden z vhodných způsobů předávání informací. Z tohoto důvodu je i převážná část uměle vytvořených kódů binárních. (Barthes 1997: 160-163) V kybernetice např. aplikace binárního kódu na konci padesátých let, způsobila překotný rozvoj digitálních počítačů. Nutno podotknout, že Saussure asociační (paradigmatické) pole za binární nepovažoval. „Člen je jakoby střed souhvězdí, bod, kam tíhnou korvergentně ostatní kooridnované členy, jejichž počet je neurčitý.“ (cit. podle: Barthes 1997: 161, zdůraznil R. B.) Je tedy možné, že je binarita klasifikací nutnou a současně přechodnou? „Binárnost by tak mohla být sama metajazykem, zvláštní taxonomií určenou k tomu, aby zmizela s historickým vývojem, pro který byla v určitém okamžiku správná.“ (Barthes 1997: 163)

40

Syntagmatičnost a paradigmatičnost lze přirovnat ke dvěma podobám duševní činnosti. To nás přivádí za hranice lingvistiky. Rozdělení výpovědí na syntagmatické a paradigmatické vztahy převzal Jakobson a aplikoval je na různé mentální aktivity. (Barthes 1997: 139-141) Studoval lingvistické problémy v jazykových poruchách, konkrétně v interpretaci a klasifikaci jevů afázie (poruchy řeči).

•

První typ afázie postihuje oblast selekce a substituce, přičemž kombinace a tvorba kontextu zůstávají stabilní. Sémantické seskupování členů se u těchto pacientů řídí prostorovou nebo časovou soumezností, nikoli podle podobnosti. Využívají metonymické vztahy. Jde o poruchu v oblasti podobnosti.

•

Druhý typ afázie je obrácený. Je poškozena schopnost tvořit výpovědi, kombinovat jednoduché jednotky do složitějších útvarů. Jde o poruchu v oblasti soumeznosti, snižuje se rozsah a variabilita vět a vytrácejí se syntaktická pravidla. U pacientů přetrvává schopnost selekce, operují jen s podobnostmi. Jejich výpovědi mají metaforický ráz.

Z analýzy narušeného jazyka vycházejí Jakobsonovy úvahy o podstatě metafory a metonymie. Metonymickým výpovědím dominují syntagmatické vztahy, zatímco metaforickým vztahy paradigmatické. Protiklad metafory a metonymie následně aplikuje na nejazykové řeči. K metaforickému stylu můžeme zařadit díla romantiků a symbolistů, surrealistické obrazy či freudovské symboly snu, ke stylu metonymickému zase realistická vyprávění, heroické epopeje či Griffithovy filmy. Dalo by se říci, že metafory jsou nápadné a vnímáme je jako ozdoby, jako něco navíc, zatímco metonymie se dokáží učinit daleko víc neviditelné. „Jakobsonova slova o promluvách s převahou metaforickou nebo metonymickou ohlašují počátek přechodu od lingvistiky k sémiologii. Obě dvě roviny artikulované řeči se totiž musí opět setkat v systémech označování jiných, než je řeč.“ (Barthes 1997: 140)

41

4. KATEGORIE DOHLEDU A MOCI

Dohled, dozor, kontrola či moc představují nedílnou součást našeho života, zejména pak toho veřejného. V podstatě automaticky se v různých situacích nacházíme pod různými typy dohledu a naopak i my „dohlížíme“ na své okolí a v rámci sebekontroly i sami na sebe. Potřebu dohledu bychom mohli chápat jako projev strachu či vzájemné nedůvěry, vychází však zejména z nutnosti zachovat obecnou bezpečnost a pořádek ve společnosti. Toto téma prostupuje mnoha vědními disciplínami, od politologie a ekonomie přes sociologii až k psychologii. Jedním z nejvýznamnějších teoretiků dohledu a moci byl bezesporu reprezentant francouzské intelektuální avantgardy, filozof a psycholog Michel Foucault. Moc podle něj není jen ofenzivní. Oproti dohlížení a zákazům stojí komunikace a jednání. Z tohoto hlediska jsou vztahy moci a dohledu produktivní, neboť formují moderního jedince.

4.1. SUBJEKT VE SPLETI MOCENSKÝCH VZTAHŮ

Kategorii moci a dohledu Foucault váže na téma subjektu. Jde o vymezení vztahu moci a subjektu, respektive způsobů transformace lidských bytostí v tyto subjekty. (Foucault 1996: 195) Samotný pojem „subjekt“ můžeme vyložit minimálně dvěma způsoby – subjekt ve smyslu poddaný či podřízený někomu jinému prostřednictvím kontroly a závislosti a subjekt spoutaný se svou vlastní identitou skrze své svědomí a sebepoznání. (Foucault 1996: 202) Subjekt může být objektivován třemi základními způsoby. Prvním jsou „různé způsoby zkoumání, které se pokoušejí dosáhnout statutu vědy.“ (Foucault 1996: 195). Jedná se o objektivaci promlouvajícího a produktivního subjektu, či holého faktu života. Druhým je proces přetváření subjektu v objekt. „Subjekt je buď rozdělen uvnitř sebe sama, anebo oddělen od ostatních.“ (tamtéž). Třetím je zkoumání postupu, „jímž se člověk sám mění v subjekt.“ (tamtéž).

Vidíme, že primárním Foucaultovým zájmem je subjekt a mocenské vztahy, které mezi jednotlivými subjekty probíhají, „způsob jednání, které na ostatní nepůsobí přímo a bezprostředně, nýbrž které působí na jejich vlastní jednání.“ (Foucault 1996: 215) Možnost působení na jednání jiných je ovšem podmíněna skutečností, že proti sobě stojí dva zcela rovnocenní partneři, schopni rozhodovat se svobodně o své vlastní vůli. „Moc se vykonává 42

pouze nad „svobodnými subjekty“, a pouze potud, pokud jsou „svobodní“ – individuální či kolektivní subjekty, které před sebou mají pole možností, v němž lze realizovat více způsobů chování, více reakcí a rozdílných chování.“ (Foucault 1996: 217) Splnění podmínky svobody najdeme rovněž v pozadí nutnosti odlišovat moc od násilí, vykořisťování, represe a konsenzu. Násilí je vztah přímý, působící na tělo či věci, a jako takový nepředpokládá svobodný subjekt. (Foucault 1996: 215) Vykořisťování sice svým způsobem svobodný subjekt připouští, ale vzhledem ke své povaze je i ono od moci separováno. Represe je vyloučena z důvodu potlačování sklonů, tužeb a představ, jimž zpravidla brání nějaká instituce. Konsenzus z principu není možný, neboť moc nemůže být výsledkem nějakého paktu či dohody. (tamtéž)

Kromě mocenských vztahů je subjekt utvářen také vztahy produkce a signifikace. V prvním případě jde o tzv. „kapacitu“, moc vykonávanou na věcech, která je svým působením mění, spotřebovává, používá či ničí. Ve druhém případě jde o komunikaci, tedy přenos informací prostřednictvím jazyka, znaků či jiného média. Na rozdíl od komunikace jsou mocenské vztahy cirkulační, nepůsobí jen jedním směrem. (Foucault 1996: 210-211) Ačkoli je žádoucí „mocenské vztahy“, „vztahy komunikace“ a „kapacity předmětů“ od sebe oddělovat, dochází často k jejich vzájemnému prolínání. „Jde o tři typy vztahů, které se ve skutečnosti vždy navzájem překrývají, navzájem se podporují a navzájem se používají jako nástroje.“ (Foucault 1996: 211)

V rámci analýzy mocenských vztahů je třeba brát zřetel na historické vědomí naší přítomné situace a typ reality, kterou máme před sebou. Na tomto základě lze vybudovat „novou ekonomii mocenských vztahů“. (Foucault 1996: 197) Foucault navrhuje dospět k ní skrze zkoumání různých forem odporu vůči různým typům moci. Celý proces spočívá v tom, že se „odporu použije jako chemického katalyzátoru, který dovolí osvětlit mocenské vztahy, lokalizovat jejich pozice, nalézt místa jejich aplikace a použitou metodu.“ (Foucault 1996: 199) Abychom byli konkrétnější, vyjmenujme alespoň několik, všeobecně známých opozic: odpor vůči moci mužů nad ženami, rodičů nad dětmi, administrativy nad životem společnosti apod. „Hlavním cílem těchto bojů je útočit ani ne tak na tu či onu instituci moci, skupinu, elitu nebo třídu, nýbrž spíše na techniku, na formu moci.“ (Foucault 1996: 202) Obecně můžeme rozlišit zápasy proti formám dominance, proti formám vykořisťování a proti tomu, co jednotlivce připoutává k sobě samému a tím

43

podřizuje ostatním. V moderní společnosti podle všeho převládá třetí jmenovaný typ, což je vázáno na konkrétní politickou formu moci – stát. (tamtéž)

Státní moc je „jak individualizující, tak totalizující forma moci.“ (Foucault 1996: 204) Je to dáno skutečností, že integrovala starou mocenskou techniku křesťanských institucí – moc pastýřskou. Původní pastýřská moc usilovala o spasení jednotlivce na onom světě. Pastýř byl připraven obětovat se pro život a spásu svého stáda, pečoval nejen o celé společenství, ale také o každého jednotlivce zvlášť. Musel znát svědomí svých svěřenců a být schopen s nimi zacházet. Se státem přichází jakási nová forma pastýřské moci. Jejím cílem je zajistit prospěch, bezpečnost a ochranu občanů. Souvisí s tím značné posilování administrativy státního aparátu, v důsledku čehož dochází k rozšíření této moci do celé společnosti. (Foucault 1996: 205-207) „Namísto pastýřské moci a politické moci, více či méně navzájem souvisejících, tu máme individualizující „taktiku“, která charakterizuje řadu nejrůznějších mocí: moc rodiny, medicíny, psychiatrie, vzdělání, zaměstnavatelů apod.“ (Foucault 1996: 207) Určitým řešením je hromadné (nikoli individuální) osvobození se od státu a typu individualizace, který s sebou stát nese. Vznikne tak prostor pro nové formy subjektivity. (Foucault 1996: 209)

4.2. KONCEPT „PANOPTIKON“

Hovoříme-li o dohledu, discipíně a moci, je více než žádoucí zmínit koncept „Panoptikonu“. Navrhl jej v 18. století britský právní teoretik, osvícenský filozof a společenský reformátor Jeremy Bentham. Jedná se o důmyslnou stavbu, sestávající ze dvou základních komponent – strážní věže obehnané budovou ve tvaru kruhu. Kruhová budova je uvnitř rozčleněna na několik samostatných buněk (cel) vždy se dvěma okny. Jedno je obráceno do vnitrobloku směrem ke strážní věži, druhé do prostoru ven. (Foucault 2000: 281) „Tolik klecí, tolik malých divadel, kde je každý herec sám, dokonale individualizovaný a neustále viditelný.“ (tamtéž) Panoptikon tedy funguje na principu světla, které prochází prostorem cely. Strážci situovanému v centrální věži je umožněno pozorovat kteroukoli z cel bez toho, aby byl on sám viděn. „Panoptikon je strojem na disociaci páru vidět – být viděn: v kruhu po okraji je člověk naprosto viditelný, aniž by cokoli viděl; v centrální věži vidí vše, aniž by mohl být jakkoli viděn.“ (Foucault 2000: 283) 44

Instituce uvedeného typu představuje optimální strukturu dohledu, zhmotňuje požadavky viditelnosti a kontroly. Zdánlivá vizuální nepřítomnost dozorce není důkazem jeho absence. Jednotlivec umístěný v cele tak díky vědomí možnosti nepřetržité kontroly začíná kontrolovat sám sebe. Hlavním smyslem Panoptikonu je zavést u vězněného vědomý a neustálý stav viditelnosti, jímž je následně zajištěno automatické fungování moci. Tato moc musí být dostatečně viditelná a zároveň zcela neověřitelná. (Foucault 2000: 282) Uvedený dispozitiv „automatizuje a dezindividualizuje moc. Spíš, než v nějaké osobě má tato moc svůj princip v centrálně sladěné distribuci těl, povrchů, světla, pohledů; v uspořádání, jehož vnitřní mechanismy produkují vztah, ve kterém jsou individua zcela polapena.“ (Foucault 2000: 283) Panoptikon zcela převrací původní záměř žalářů a humanizuje vězení. Temnota ustoupila světlu, mříže a řetězy zmizely ve prospěch pohybu a násilím vynucené naučené jednání nahradila mnohem účinnější sebekontrola. Moderní individuum se osvobodilo.

45

EMPIRICKÁ ČÁST

5. NOVÉ SVĚTY VERSUS HISTORICITA

„Můžeme mluvit o současnosti, ale rozmanitost světa se v každém okamžiku vytváří znovu: to je dnešní paradox.“ (Augé 1999: 91) Těmito slovy upozorňuje francouzský antropolog a etnolog Marc Augé na jeden z typických rysů „moderního“ světa (v protikladu k tomu „tradičnímu“) – na pluralitu. Pluralita jako taková se vyskytuje hned v několika variantách. Dnešní společnost vytváří „světy ve vztahu k jiným světům.“ (tamtéž) Opustíme-li oblast politiky a geografie, která rozlišuje světy východní a západní či země třetího světa, zjistíme, že i každá jednotlivá společnost a kultura setává z množství jedinečných a relativně autonomních světů. Pojmu „svět“ se běžně používá pro „označení společenství, jež se podílejí na nějaké činnosti a mimo to sdílejí některé zvyky, vztahy a hodnoty.“ (Augé 1999: 92) V tomto smyslu rozlišujeme svět financí, bydlení, práce či zábavy. Pro porozumění a pochopení světa je nezbytné, aby „byl současný svět už unifikován a stále pluralitní a aby světy, které jej tvoří, byly heterogenní, ale vzájemně spojené.“ (tamtéž)

„Použití pojmu „svět“ je významné právě proto, že je zároveň pohodlné a nejisté.“ (tamtéž) Vzájmené proplétání, překrývání a setkávání jednotlivých „nových“ světů vytváří ve svém souhrnu komplexnost naší současnosti. Hodnoty jednoho světa (např. letiště) se mohou promítat také do světů jiných (např. bezpečnosti či medicíny) a naopak subjekty, které náleží ke stejnému světu, nemusí nutně sdílet tytéž hodnoty. Patří k němu jen relativně. (tamtéž) Z uvedeného vyplývá, že je většinou nutné vzájemně sloučit několik různých světů, abychom vytvořili jeden analyzovaný objekt. Augé hovoří o třech „nových“ světech, přičemž upozorňuje na to, že jejich novost je pouze relativní, vyplývající z povahy pohledu. Jsou jimi: jedinec, náboženské jevy a město. V souvislosti s posledně jmenovaným si navíc klade otázku: „Je město světem nebo se svět stává městem?“ (Augé 1999: 94) Pokusme se na ni odpovědět.

Město je svět. Svět se svou vlastní historií, svými znaky a svými symboly. „Jeho dějiny se vpisují do nějakého místa (…). Ale jeho zeměpis se během dějin vyvíjí.“ (Augé 1999: 111) Má zpravidla své dějiny a svou osobnost, což si můžeme ukázat na příkladu Barthesovy úvahy o typech uspořádání měst. Města starého kontinentu mají nejdůležitější 46

místo přímo ve svém středu. Historické, ekonomické, náboženské i vojenské důvody vedly v západní Evropě k budování soustředných měst. Centrum těchto měst je navíc „plné“, neboť v sobě shromažďuje hodnoty společnosti, ať už duchovní, mocenské, finanční či obchodní. (Marcelli 2001: 294) „Ísť do centra znamená stretnúť společenskú „pravdu“, znamená to participovať na vyššej a úplnejšej „skutočnosti“.“ (cit. podle Marcelli 2001: 294) Nelze nechat bez povšimnutí jistou podobnost mezi dispozicí západních měst a skladbou západní metafyziky. Metafyzika hledá podstatu, něco co přetrvává. Tato podstata leží právě v onom středu a okolo ní se rozprostírají její projevy. Pohybem od okraje dovnitř do centra se tak přibližujeme k samotným základům pravdy. „Plný a dynamický stred európskych miest je stelesnením metafyzickej tendencie k jedinému, plnému a absolútnemu východisku všetkých odôvodnení jednotlivých myšlienok a činov.“ (Marcelli 2001: 296)

Jiným typem jsou americká města, uspořádaná do tvaru čtverce, jejichž ulice tvoří jakousi síť. Jsou polycentrická a chybí jim onen „úplný“ střed. (Marcelli 2001: 294) „Tady není ani svislost ani underground, není tady ani promiskuita ani kolektivita, nejsou tu ulice ani fasády, není tu střed a nejsou tu žádné památníky: je to fantaskní prostor, fantomatický a přerývavý sled všech nejrůznějších funkcí, všech znaků bez jakéhokoli hierarchického uspořádání.“ (Baudrillard 2000: 153) Americký urbanismus opomíjí přičítání vzájemně propojených a na sebe navazujících dějin, stejně jako odkrývání skrytého smyslu dějin města. (Augé 1999: 120) Podle Baudrillarda Amerika postrádá předmoderní minulost a její moderní stadium tudíž nenavazuje na žádnou tradiční kulturu. Vznikla realizací představ přivezených z Evropy, a jako taková neabsolvovala dlouhý proces formování ideálů a cílů. Vysvětluje to rovněž nepřítomnost metafyziky a imaginarity v životě Ameriky. Jakoby zde fungoval obrácený způsob vidění: „Nejde o to převádět skutečnost na pojmy, nýbrž uskutečňovat pojem, zhmotňovat myšlenku.“ (Baudrillard 2000: 105)

Nicméně celek každého města se neustále mění a spolu s ním i jeho okolí. Typickým příkladem tohoto jevu je sílící proces suburbanizace, typický pro většinu měst ve vyspělých zemích. Vznikají nové výstavby (komerční i rezidenční), v důsledku čehož se obyvatelé, jejich aktivity a mnohé funkce přelévají z centrálních částí města na periferie. Suburbia a tzv. „edge cities“ (okrajová městečka) jsou v podstatě dalšími centry ve smyslu rizomu. (viz Deleuze; Guattari 1996: 3-24) Jedním z poměrně dynamických „edge cities“ je areál okolo pražského letiště. Je zde výrazná koncentrace pracovních a investičních 47

příležitostí i informací. Tento vývoj má však i své stinné stránky. Vzdálenost mezi místem práce a bydlištěm, ve spojení s tendencemi k etnickému seskupování na předměstích, připravují město o jeho společenské kouzlo. Z městského centra, dříve místa společenských aktivit a setkávání, se pro obyvatelé předměstí stává jakési divadlo, na které se chodí občas dívat. (Augé 1999: 117; Marcelli 2001: 299) Identifikace s městem však není pro dnešního člověka ani nemožná, ani nemyslitelná, je jen abstraktní. Nezakládá se na vztahu k dějinám nebo protikladu k něčemu jinému (např. k venkovu), ale vychází spíše z manipulace jakéhosi libovolného vztahu. (Augé 1999: 119) Přesto jakékoli město, stejně jako všechno ostatní, může přežít pouze za předpokladu, že se bude vyvíjet. „Není a nemůže být ani rezervací, ani muzeem.“ (Augé 1999: 120)

5.1. MÍSTA A NE-MÍSTA

Zatím jsme uvažovali o městě v souvislosti s jeho historií a uplatňovali urbanistický pohled tj. pohled na město jako jeden celek. Zcela nový typ poznání získáme, přeneseme-li se na úroveň chodce, uživatele města. (srov. Certeau 1984) Ten „nezabudol na históriu, ale už od nej neočakáva odpoveď na to, čo sa teraz odohráva; nestratil prehľad, ktorý poskytujú mapy, vie však, že v meste sú labyrinty, kde blúdiacemu mapa nepomôže. A predovšetkým: vie, že ak sa preňho mesto má stať miestom výmenných aktivít, tak musí vyjsť do jeho ulíc a dať sa unášať jeho prúdmi.“ (Marcelli 2001: 299-300) Z tohoto pohledu uvažujeme o městě jako o prostoru, který je přivlastňovaný těmi, kdo v něm žijí. Posouváme se od systémů k aktivitám pragmatickým. Město se chodci otevírá v podobě různých textů (i neliterárních), které se spojují do jednoho příběhu. Architektonické vzezření města ani stáří daného příběhu nejsou až tak podstatné. I zcela „nové“ město začíná skrze své obyvatele a uživatele „psát“ svůj příběh, přestože postrádá vazby na jiné diskurzy (historické, folklórní apod.) (Hodrová 2006: 219) Nutno ovšem podotknout, že „mnohost různých pohledů a stanovišť umožňuje vnímat „nové“ město právě tak dynamicky jako „staré“.“ (tamtéž) Právě v kontrastu starého a nového si mnohem snáze uvědomíme heterogennost, paměť a historii města „starého“ a současně získáme možnost, jak jej vnímat na pozadí města „nového“. „Jak obě města propojit ve svém osobním příběhu.“ (Hodrová 2006: 220)

48

Problémy chodce ve smyslu individuálního subjektu, kterého okolnosti nutí vypořádat se s přechodem od starého k novému, studoval městský antropolog Gérard Althabé. Předmětem jeho zkoumání byly nové prostory modernosti a jim odpovídající nové způsoby mobility, charakteristické pro naši dobu. Každý účastník společenského života se v rámci sociální hry podílí na pluralitě tzv. „komunikačních prostor“ (veřejných míst, jimiž subjekty pouze procházejí). Tyto prostory se podle Althabeho „vytvářejí jako jakési „jinde“ ve vztahu ke kontextu, který udržují v dostatečné vzdálenosti (město, rodina, práce).“ (Augé 1999: 96) Zmíněná analýza nás dovádí až k následujícímu paradoxu: skrze zprostředkované obrazy, informace a zprávy je každý člověk ve vztahu v podstatě s celým světem, ovšem typ vztahů, který lze tímto způsobem vytvořit je spíše individuální než kolektivní. „Žádná zprostředkující rétorika už nechrání jedince od přímé konfrontace s neformálním souborem planety nebo, což je totéž, se závratným obrazem jeho osamělosti.“ (tamtéž) Obrazy z médií nám poskytují návod, jak žít, jak zácházet sami se sebou, jak spotřebovávat a jak být šťastní. Tato „teatralizace“ světa, pro současnost typická, nám nepozorovaně vnucuje, že náš vztah ke světu a ostatním lidem je jen zprostředkovaný obrazy. „Možná, že jediný svět, o němž můžeme dnes mluvit je nakonec svět obrazu.“ (Augé 1999: 121)

S objevem „jiného“ zažíváme zkušenost zrychlování dějin, zmenšování prostoru a individualizace osudu. Typickou zkušenost současnosti. Je poznamenána třemi extrémy: extrémem událostí (komplikuje úvahy o dějinách), extrémem obrazů a prostorových vztahů (uzavírají nad námi světový prostor) a extrémem individuálních odkazů (povinnost jednotlivců samostatně uvažovat o svých vztazích k dějinám a ke světu, v důsledku oslabení toho, co Durkheim nazval „prostředkujícími tělesy“, a v důsledku bezmocnosti velkých interpretačních systémů). Za vznikem a neodvratností těchto tří krajností stojí překotný vývoj dopravních, komunikačních a informačních prostředků. (Augé 1999: 102)

Jako základ pro hledání a popis moderních prostor současného světa nám mohou posloužit binarity „místo-ne-místo“ a „modernita-nadmodernita“. Pojmy „místo“ a „nemísto“ označují na jedné straně reálné prostory, a na straně druhé vztah, který si k nim vytvoří jejich uživatelé. (Augé 1999: 109-110)

•

Místo je identické a vztahové. Znamená pro jedince možnost se identifikovat a definovat (identické) a současně umožňuje všem, kdo v něm žijí, znovunalézat 49

stopy minulosti, znaky původu a souvislosti (vztahové). Místo je symbolické v trojím smyslu: symbolizuje vztah každého k sobě samému, vztah k jiným a vztah ke společným dějinám. Symbol v tomto smyslu vytváří vztah komplementarity mezi dvěma bytostmi nebo skutečnostmi. •

Ne-místo je prostor, v němž identita, vztah, ani dějiny symbolizovány nejsou. Rozšiřování „ne-míst“ je pro současný svět typické. Jsou to prostory dopravy, spotřeby a komunikace, v nichž se vedle sebe vyskytujeme nebo dokonce bydlíme, ale vlastně spolu nežijeme. Statut spotřebitele či osamělého pasažéra je zde založen na smluvním vztahu s nějakou institucí. Najdeme je po celém světě, převážně pak v urbánním prostředí.

Pro „ne-místa“ je typická zejména jejich uniformita. Letiště, dálnice, hotely a restaurace jednotlivých mezinárodních řetězců, obchodní centra a multikina jsou si v různých částech světa velmi podobné. „Je jasné, že cestovatel, který přichází zdaleka do země, kterou nezná, se dnes může cítit nejméně cize právě v nejvíce odosobněných prostorech (…). Není doma, ale není také u někoho jiného.“ (Augé 1999: 115) Navíc je vnímání „míst“ a „ne-míst“ velmi individuální a u jednotlivých osob se liší. To, co je pro jednoho „místem“ může být pro jiného „ne-místem“ a naopak (např. letiště má zcela odlišný statut v očích pasažéra, který jim pouze prochází, a v očích zaměstnance, který zde denně dochází za prací). (Augé 1999: 110)

Zmiňovaná „ne-místa“ jsou charakteristickým produktem stavu nadmodernity. Můžeme jej vymezit protikladem k modernosti. Jak již bylo řečeno projevuje se nadmodernita zrychlováním historie, zmenšováním prostoru a individualizací vztahů. To vše vážně narušuje kumulativní procesy moderny. Pro moderní město v 19. století bylo typické mísení. Společenské rozdíly, patrnější než dnes, nevylučovaly prostorovou blízkost, zeměpisnou souvislost ani všehochuť žánrů. Šlo o pravý opak dnešní „teatralizace“ projevující se ve vyčleňování různých oblastí se speciálním statutem (např. pěší zóny), osvětlování pomníků, budování kanceláří v centrech měst a gigantických obytných souborů na předměstích. Typický příklad uvedeného přináší Augé ve své úvaze o křižovatkách: „Cirkulace přílivu pracovníků nebo návštěvníků v městských prostorech nadmodernity je nejdokonaleji vyjádřena dálničními mimoúrovňovými křižovatkami, kde se už ani neobjevuje riziko setkání automobilistů.“ (Augé 1999: 110) Vidíme, že mnohá „ne-místa“ možnost setkání svou podstatou již předem vylučují. 50

Dnes žijeme ve městech, které jsou jakousi kombinací „míst“ a „ne-míst“. V této souvislosti Augé vyslovuje jistou obavu: „svoboda ne-místa může zacházet až k šílenství samoty, stejně jako smysl místa může vést k diktatuře předsudků, k přeplněnosti smyslem, jež sama vytváří své formy šílenství.“ (Augé 1999: 121). Navrhuje proto zamyslet se nad projekty, které v sobě spojují smysl „místa“ a svobodu „ne-místa“ a více či méně určují náš život, prostor a čas.

5.2. PROMĚNY PRAŽSKÉHO LETIŠTĚ

Jak bylo předesláno již v úvodu této práce, předmětem našeho zkoumání je jedno z typických „ne-míst“ – letiště. Velká letiště, jako je to pražské, jsou vlastně jakási města ve městě, kde se pohybuje až několik desítek tisíc lidí v jediném okamžiku. Civilní mezinárodní letiště Praha-Ruzyně je v současné době nejen hlavním a největším leteckým přístavem České Republiky, ale spolu s dalšími, jako např. Londýn-Heathrow, PařížCharles de Gaulle či Frankfurt nad Mohanem, také jedním z největších letišť v Evropě. (Loubek, Wehle 2009) Odlétají odsud a přistávají zde mezinárodní i vnitrostátní lety, jak v pravidelném, tak nepravidelném letovém provozu. Podívejme se nyní, jak se celý areál vyvíjel do dnešní podoby.

Výstavba nového civilního letiště pro Prahu probíhala v letech 1932 až 1937, severozápadně od hlavního města (v prostoru mezi obcemi Ruzyně, Hostivice, Dobrovíz, Středokluky a Přední Kopanina), na pláni zvané Dlouhá míle. Původní objekt (dnešní Terminál 3) byl vybudován podle projektu architekta Adolfa Beneše. Na svou dobu šlo o stavbu velice moderní, téměř futuristickou, a jako taková se stala vzorem pro mnohá další letiště v ostatních zemích. V roce svého dokončení byl finální projekt dokonce oceněn zlatou medailí na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži. (Hájek 2007; Letiště Praha Ruzyně 2008)

První letadlo na Ruzyni přistálo 5. dubna 1937 v devět hodin ráno. Byl to letoun typu DC-2 Československé letecké společnosti a do Prahy přiletěl z Piešťan, se zastávkami ve Zlíně a v Brně. Provoz letiště byl tímto zahájen. O hodinu později dorazil první mezinárodní spoj, a sice stroj společnosti Air France letící z Vídně přes Prahu do Drážďan. České aerolinie zahájily lety z nového letiště 7. dubna 1937 letem do Bruselu. Novinkou 51

bylo, že se na palubách letadel tehdy objevily letušky, což znamenalo zkvalitnění služeb pro cestující. Rozvoj letecké dopravy a techniky vůbec postupoval velmi rychle kupředu a zanedlouho si vyžádal rozšíření plochy celého letiště a nahrazení původní travnaté přistávací dráhy odolnější betonovou. (ČSA Czech Airlines 1998-2009; Letiště Ruzyně 2009)

Slibné začátky náhle přerušilo vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. Ruzyňské letiště obsadila německá armáda a ze všech dosavadních letů zůstala v provozu pouze linka Berlín-Praha-Vídeň. Letecká společnost České aerolinie v důsledku okupace zcela zanikla. Po skončení 2. světové války se letiště vrátilo zpět do rukou Čechů a již 8. května 1945 byl, zatím jen provizorně, obnoven jeho provoz. ČSA zahájily v poválečném období svou činnost 14. září 1945 jako jediný letecký dopravce Československa. (tamtéž) V rámci prvních velkých poválečných úprav letiště, v letech 1947 až 1956, došlo k dalšímu rozšíření areálu a vybudována byla také nová vzletová dráha. Letiště prošlo značnou modernizací a vylepšením technického zázemí. Svůj podíl na tom měl i vstup ČSA do mezikontinentální letecké dopravy otevřením linek do Káhiry a Ankary. Další úpravy pak bylo nutné provést koncem 50. let 20. století, s nástupem proudových letadel. (Letiště Praha Ruzyně 2008)

V letech 1960 až 1968 vznikala zcela nová část pražského letiště – terminál Sever (dnešní Terminál 1). Tento, bez nadsázky nejelegantnější středoevropský letecký přístav své doby, projektovala skupina architektů pod vedením významného českého moderního architekta Karla Filsáka. Kapacita nového odbavovacího terminálu, uvedeného do provozu 15. června 1968, činila až 2,3 milióny cestujících za rok. Zaveden byl navíc nový systém tří vzletových a přistávacích drah. Touto výstavbou byla plocha letiště opět rozšířena a v souvislosti s tím došlo také k rozšíření území hlavního města Prahy o obec Ruzyně a části Kněževsi, Přední Kopaniny a Hostivice. (tamtéž) Ve znamení značného omezení počtu vnitrostátních letů se nesla 80. léta 20. století. Zůstala zachována jen jedna linka, a to z Prahy do Ostravy. Prudce naopak vzrostl počet letů do nových destinací v Evropě a na Středním i Dálném východě.

Obrovský boom přestaveb a zdokonalování zaznamenalo letiště zhruba o deset let později. Severní odbavovací budova z roku 1968, spolu se vzletovými a přistávacími dráhami prošly náročnou rekonstrukcí. Byl také položen základní kámen nového 52

odbavovacího komplexu v areálu Sever a zároveň obnoven provoz na terminálu Jih ve staré části letiště. Nejnovější část pražského letiště, terminál Sever 2 (dnešní Terminál 2), byla otevřena 6. ledna 2006. Kapacita letiště jako celku se díky tomu zvýšila na více než 11 miliónů odbavených cestujících za rok. (Letistě Ruzyně 2009) A jaké je tedy civilní mezinárodní Letiště Praha dnes?

Terminál 1 ve své současné podobě byl uveden do provozu 3. června 1997. Dnes se zde odbavují lety do zemí mimo schengenský prostor Evropy a do ostatních světových destinací. Haly tohoto terminálu pojmou až 6,8 miliónů cestujících za rok. Skládá se ze dvou objektů – příletové a odletové haly, průchod mezi nimi zajišťuje krátká spojovací část. Příletová hala je situována do budovy původního terminálu z roku 1968. Původně prostor sloužil jak pro odlety, tak pro přílety, součástí objektu byla rovněž vyhlídková terasa a vládní salonek. Krátkým spojovacím objektem se projde do odletové části. V odbavovací hale Terminálu 1 je celkem šedesát dva odbavovacích přepážek (check-in). Působí zde i celní úřad. Po absolvování pasové kontroly je cestující vpuštěn do tranzitního prostoru, na který navazují tzv. prsty (piers) A a B s čekárnami a východy do letadel (gates). Oba prsty jsou dvoupodlažní. V každém z nich se nachází devět čekáren vybavených nástupními mosty (airbridge), spojujícími pozemní prostor s přistavenými letadly, a jedenáct čekáren v dolním patře pro cestující, kteří jsou dále odváženi autobusem k letadlům na letištní ploše. (Letiště Praha 2008b)

Terminál 2 je v provozu od roku 2006. Jeho kapacita činí zhruba 15,5 miliónů odbavených cestujících za rok. Je vyčleněn pro odbavování letů do zemí Evropské unie, které jsou zároveň členy schengenského prostoru. V roce svého otevření získala konstrukce Terminálu 2 ocenění Dopravní stavba roku České republiky. Budova je řešena ve dvou úrovních. Příletová část je umístěna ve spodní části objektu a plynule navazuje na venkovní prostor. Horní odletová část slouží k odbavování cestujících. Je zde instalováno šedesát odbavovacích přepážek a připraven prostor pro případné rozšíření o dalších čtyřicet. V tomto terminálu již neprobíhá pasová kontrola a bezpečnostní kontrola se provádí centrálně pro všechny zde odbavované lety. Na Terminál 2 navazuje prst C. Je rovněž dvouúrovňový, vybaven šesti čekárnami. Je zde celkem šest nástupních mostů ve dvou úrovních – horní je určena pro vstup do letadla, spodní pro průchod z letadla do příletové haly. Stejně jako na Terminálu 1 jsou také v tomto komplexu čekárny pro cestující, kteří jsou dopravováni autobusem na vzdálená stání letadel. (tamtéž) 53

Průchod mezi Terminálem 1 a Terminálem 2 zajišťuje tzv. spojovací objekt. Přímo v tomto prostoru je situován hotel pro tranzitní cestující, kteří pokračují do další destinace a Praha je pro ně jen přestupním bodem. V patře, s výhledem na odbavovací plochu, sídlí tzv. „mozek letiště“ - Centrální provozní dispečink. Nachází se zde také velký kongresový sál, expozice o historii a výstavbě Letiště Praha a vstup na vyhlídkovou terasu, z níž je možné pozorovat dění na odbavovací ploše, starty a přistání letadel. (tamtéž)

Terminál 3 (v novém) byl uveden do provozu 3. září 1997. Využívá se zejména pro lety všeobecného letectví (General Aviation), leteckou taxislužbu, VIP lety a charterové lety firem a cestovních kanceláří. Jeho kapacita je 80 odbavených cestujících za hodinu. V tomto terminálu je umístěn handling pro General Aviation a pokoje pro posádky. Poblíž je situováno opravárenské centrum společnosti Aviation Service pro menší typy letadel.

Obr. 2: Celkový pohled na letiště (zdroj: http://www.prg.aero/cs/site/sluzby_letiste/ sluzby_ cestujicim/mapy_letiste/celkovy_pohled_na_letiste.htm)

54

6. LETIŠTĚ JAKO UNIVERZUM ZNAKŮ

Z pohledu sémiotiky představuje letiště doslova pokladnici nepřeberného množství různých znaků a znakových soustav. Již v samotném názvu „civilní mezinárodní Letiště Praha“ můžeme odhalit hned několik skrytých významů: vymezení (civilní), odkaz na důležitost analyzovaného prostoru (mezinárodní), jeho poslání a smysl existence (letiště) a přesnou lokalizaci (Praha). Navíc samotné slovo „letiště“ zní pro mnoho lidí až exoticky a skrývá v sobě představy snění, dálek a svobody. Vždyť jak jinak se během několika málo hodin ocitnete na úplně jiném konci světa?

Podobně jako ostatní velká letiště světa, bylo i to pražské v době svého vzniku symbolem pokroku, modernizace a úspěšnosti. Praha se v tomto smyslu zařadila, jako rovnoprávný partner, po bok ostatních světových metropolí. Letecká doprava navíc dříve byla poměrně nákladná a ne každý si mohl cestu letadlem dovolit. Tento způsob cestování byl tedy rovněž znakem jistého blahobytu, společenského postavení a elitářství. Téměř každé letiště samo o sobě navíc symbolizuje nejen architektonickou a technickou vyspělost země, ale rovněž vyspělost kulturní a politickou. Je znakem prudce se rozvíjejících komunikačních a dopravních technologií a s tím nerozlučně spjaté globalizace. Z tohoto pohledu je letiště nejen významným dopravním a komunikačním uzlem, ale také jakýmsi „pilířem“ mnoha vzdušných tras, spojujících jednotlivé země světa. Přispívá tak jednak k obraznému, a jednak k doslovnému sblížování rozmanitých kultur a národů. Je projevem tzv. „planetizace“, současného trendu vývoje lidské civilizace, charakterizovaného jako propojování lidstva na povrchu planety, umocněné exponenciálním rozvojem vzájemných vztahů a kontaktů, ať už osobních, či v elektronické podobě. Tento termín zavedl a vymezil již v 50. letech 20. století francouzský náboženský myslitel a vědec Pierre Teilhard de Chardin, který již tehdy předvídal dnešní informační revoluci. (Teilhard de Chardin 1990)

Vydejme se nyní na exkurzi oním vysoce funkčním urbanistickým celkem a pokusme se interpretovat a zařadit znaky, na které v tomto mohutném a stále se obměňujícím, doslova „živém“ komplexu narazíme.

55

6.1. ODLETOVÁ HALA

Pro analýzu odletové části letiště Praha jsem zvolila odletovou halu Terminálu 2, neboť je mnohem větší, novější, modernější a podle mého názoru i znakově vybavenější, než odletové prostory dalších dvou terminálů. První dojem při vstupu do impozantních prostor haly bychom mohli přirovnat k pocitu monumentálnosti, až chrámové vznešenosti. Vyvolává jej zejména obrovské prostranství, prosvětlení prostoru, záře reklam a informačních obrazovek a v neposlední řadě také tlumený ruch okolního dění ve spojení s neustálým pohybem stovek zaměstnanců a cestujících. Rozhlédněme se a hledejme znaky. Začneme poněkud netradičně – na podlaze.

„Přes kamenné zeměkoule do celého světa.“ (Profimag.cz 2009) Tímto sloganem prezentuje své dílo firma, která pokládala dlažbu v prostorách Terminálu 2. A skutečně, je tomu tak. Cestou k odbavovacím přepážkám cestující překračují čtyři různobarevné kruhy o průměru 16 a 8 metrů s vyobrazením jednotlivých zemských kontinentů. (tamtéž) V souladu s Peircovým členěním před sebou máme ikóny, neboť mozaika věrně kopíruje tvar jednotlivých zemských desek a připomíná tak mapu či jakýsi „zploštělý“ globus. Toto ovšem není jediný význam ruzyňských „kamenných zeměkoulí“. Zmíněná výtvarná dominanta se postupem času stala oblíbeným místem setkání cestujících, je pro ně symbolem počátku cesty. Uhodnout cílovou destinaci není nějak zvlášť složité, skupinky osob většinou postávají na konkrétních kontinentech. Mimo zeměkoule najdeme na podlaze v hale i další plošná barevná odlišení, která mají napomoci snažší orientaci uvnitř celého objektu a prakticky vymezují komunikační koridory k některým odbavovacím pracovištím. (tamtéž) Tyto linie rozdělují odbavovací halu na pomyslné části a svým způsobem tak ovlivňují vnímání celého prostoru.

Obr. 3: Kamenné zeměkoule (zdroj: http://www.profimag.cz/clanek.php?id=58)

56

Zmínili jsme, že v odletové hale Terminálu 2 zůstává stále dostatečný prostor pro případné budoucí navýšení počtu odbavovacích přepážek. (viz kap. 5.2.) Toto, k dopravním účelům zatím nevyužité, prostranství však nezeje prázdnotou. Momentálně našlo zcela jiné uplatnění, díky kterému několikrát do roka nabývá kulturní, umělecký či charitativní význam. Společnost Letiště Praha, a. s., která je provozovatelem civilního mezinárodního Letiště Praha, bývá hostitelem a spoluorganizátorem různých kulturních a společenských akcí. Uveďmě alespoň ty nejznámější a nejsledovanější z nich. V roce 2007, který se nesl ve znamení 70. výročí zahájení provozu na Ruzyňském letišti, stavěly stovky lidí v prostorách Terminálu 2 velkoformátovou mozaiku. Přímo před očima cestujících i návštěvníků letiště vznikala „květinová louka“, která aspirovala na to, stát se největší mozaikou na světě. Hlavní myšlenkou projektu bylo vytvořit zcela ojedinělé umělecké dílo, za přispění veřejnosti, to vše s charitativním podtextem. (Praha.eu 2007) Další známou a hromadně sledovanou akcí, situovanou do prostor Terminálu 2, byl přímý televizní přenos finále soutěže Česká Miss 2008, v pořadí již druhý vysílaný z letiště. V rámci projektu Aeronále 2008, jedné z největších výstav moderního umění v Evropě, se zase letiště na několik měsíců proměnilo ve výstavní galerii. V externích prostorách, halách, ale i v zónách pro necestující veřejnost nepřístupných, byla umístěna díla dvaceti šesti českých umělců, s cílem vytvořit z prostředí mezinárodního dopravního uzlu jakýsi symbol lidskosti a napomoci tak sblížení dvou zcela odlišných světů. (Vomáčka 2008)

Obr. 4: Aeronále 2008 (zdroj: http://www.ct24.cz/kultura/29287-recenze-aeronale2008/; http://www.designmagazin.cz/umeni/3756-prazske-letiste-ozivilo-umeleckeaeronale-2008.html)

Vraťmě se ovšem k původnímu účelu letiště, k cestování. Nepostradatelným prvkem v každé odletové hale je informační tabule se seznamem aktuálních odletů. Ta je plná

kódů, zkratek a znaků. Záleží pak zejména na zkušenostech a odborných znalostech každého jednotlivého interpreta, nakolik je schopen poskytnuté informace dekódovat. Ze zápisu // 16:20 Paris/CDG OK4766 2 220-227 CHECK-IN // tak můžeme získat buď jen zcela základní údaj o čase odletu, cílové destinaci a číslech přepážek odbavení, anebo dekódovat zcela vyčerpávajícím způsobem: hodinu odletu (16:20), cílovou destinaci (Paříž), konkrétní letiště příletu v místě určení (Charles de Gaulle), leteckou společnost (OK), číslo letu a z něj plynoucí informaci, že je let operován aliančním partnerem Air France (4766), terminál odkud spoj odltétá (2), čísla přepážek odbavení (220-227) a aktualní stav daného letu (CHECK-IN).

Obr. 5: Informační tabule s odlety (zdroj: http://www.ct24.cz/ekonomika/65412klienti-skyeurope-neodleti-z-prahy-ani-bratislavy/

Ještě než opustíme odbavovací halu, nemůžeme si nevšimnout nepřeberného množství konvencionalizovaných znaků v podobě log leteckých společností, cestovních kanceláří, nadnárodních firem a restaurací typu fast food, které na nás ze všech stran útočí. Podle Peircovy koncepce bychom je zařadili mezi typické symboly, a nutno podotknout že symboly celosvětového dosahu. To je také jeden z důvodů, proč jsou pro mnohé návštěvníky, zejména zahraniční cestující, znakem důvěry a jistého očekávaného standardu, známých jim a ověřených z domova. Při posuzování tohoto typu znaků musíme opět brát ohled na faktor jejich vlivu na konkrétního pozorovatele.

58

Po absolvování odbavení opouští cestující odletovou halu a prochází přes kontrolu palubních vstupenek a dále na rentgenovou bezpečnostní kontrolu cestujících a jejich příručních zavazadel. Je všeobecně známo, že právě tato procedura je stále náročnější z hlediska požadavků na cestujícího. Obrovským impulsem pro značné zpřísnění bezpečnostních kontrol na veškerých mezinárodních letištích byla série koordinovaných teroristických útoků 11. září 2001 na budovy World Trade Center v americkém New Yorku. Dalším významným podnětem pak byly, o pět let později ve Velké Británii, zmařené teroristické útoky na několik letadel současně, směřujících z Londýna do Spojených Států. Důvěra lidí v leteckou dopravu byla již několikrát otřesena. Z uvedeného vyplývá, že proces bezpečnostní kontroly, jenž se stal pro všechna mezinárodní letiště světa natolik nepostradatelným v podstatě teprve nedávno, je symbolem vzájemné lidské nedůvěry a potažmo i strachu a nebezpečí, pramenících z odklonu současné společnosti od tisíciletími prověřených morálních hodnot. Ačkoli pro někoho celá procedura znamená nepříjmenou a obtěžující, leč nevyhnutelnou podmínku cesty letadlem, může být pro jiného naopak symbolem něčeho naprosto fascinujícího. Zejména děti se nechávají pohltit spletitostí znaků, jakými jsou např. zvukový a optický signál, jimiž detektor kovu upozorňuje na „závadu“ zjištěnou na straně cestujícího nebo barevné spektrum odhalující obsahy tašek a kufrů.

Obr. 6: Snímek z letištního detektoru (zdroj: http://technet.idnes.cz/jako-byste-bylinazi-technika-vidi-uplne-vsude-f4v-/tec_technika.asp?c=A080623_183559_tec_ technika_fur)

59

Podobný význam, ovšem z hlediska zdravotního a hygienického, připisujeme bezpečnostním opatřením, která jsou na letištích mezinárodního formátu záváděna přechodně, vždy v souvislosti s nějakou konkrétní hrozbou. Dosud aktuálním případem je instalace termokamer v souvislosti s nebezpečím šíření viru prasečí chřipky, s cílem zachytit a detekovat cestujícího s možnými příznaky nákazy dříve, než nastoupí do letadla a předejít tak ohrožení dalších osob. Před několika lety platila tatáž prevence při hrozbě pandemie chřipky ptačí. Stanoviště letištní bezpečnostní kontroly má mimo výše uvedené ještě jeden velmi důležitý význam. Je pomyslnou bránou do tranzitního prostoru, tedy bodem, který odděluje cestující od pouhých návštěvníků letiště. Vstupujeme do části pro necestující veřejnost nepřístupné.

6.2. TRANZITNÍ PROSTOR

V tranzitním prostoru jsou doslova všudypřítomné informační cedule, směrovky, plánky, mapky a piktogramy. Tyto znaky orientačního a navigačního charakteru poskytují cestujícím celou řadu užitečných informací, umožňují jim vytvořit si ucelenější představu o uspořádání

celého

prostoru

a

navádějí

pasažéry

co

nejkratší

cestou

ke

správným východům, letadlům, přepážkám a jiným důležitým bodům (letiště Praha se v této oblasti snaží vyjít vstříc také handicapovaným cestujícím a nabízí orientační zvukový systém pro nevidomé).

Piktogram můžeme popsat jako stylizovaný obrázek nebo nákres, který na první pohled něco symbolizuje a sděluje. Nemusí charakterizovat pouze věc, ale také určitou kategorii nebo činnost. Obsahuje informaci, myšlenku či koncept v obrazové podobě. Kresba je zpravidla upravená do základních tvarů, aby zůstala dobře čitelná. Nutno podotknout, že piktogram rozhodně není produktem současné vizuální kultury. Obrázky byly od pradávna důležitým nositelem informací. V průběhu historie se neustále objevovaly nějaké značky, piktogramy a ikony, zkrátka grafické symboly, které sloužily k různým účelům. První piktogramy a ideogramy jsou podle dostupných informací datovány již do Mezopotámie, do doby 6 tisíc let před naším letopočtem. Postupem času se jejich používání značně rozšířilo a v moderní společnosti došlo ke standardizaci, specifické sady piktogramů tudíž musí odpovídat daným normám. (Rylich 2007-2008) Některé piktogramy jsou stejné pro celý svět, jiné jen pro určitou oblast nebo místo. Představují 60

určitý druh domluvy mezi lidmi, nástroj komunikace, přičemž „nejsou vázány na žádný přirozený jazyk a jsou dokonale srozumitelné v mezinárodním měřítku.“ (Černý, Holeš 2004: 214) Ze sémiotického hlediska jsou piktogramy částečně motivovanými znaky. V podstatě se jedná o symboly, ovšem s velkým podílem ikonického charakteru, který zaručuje jasnou srozumitelnost obrázku pro všechny uživatele, bez ohledu na jejich předchozí zkušenost či jazyk, kterým hovoří. Mohou tak plnit funkci rychlého a spolehlivého vizuálního prostředku dorozumívání, typického pro éru vizuální kultury, v níž se právě nacházíme.

Obr. 7: Informační tabule (zdroj: http://www.prg.aero/cs/site/o_letisti/fotogalerie/ new_/fotogalerie/new_fotogalerie.htm)

Piktogramy a obrázky jsou zpravidla umístěné, spolu s doprovodným textem, na velkých, nepřehlédnutelných, informačních tabulích. Pro podtržení významu jednotlivých sdělení jsou pečlivě voleny také určité barvy. Barvy jsou důležitým prvkem zajišťujícím zprostředkování vizuálního poselství. Usnadňují vnímání a pochopení komunikovaného sdělení. Každá barva má svůj symbolický význam a charakteristiku, na které se lidé všeobecně shodují, ačkoli individuální preference se mohou v různých situacích lišit. Barvy přitahují pozornost, dokáží nás stimulovat a ovlivňují nejen pocity a nálady, ale působí i na fyziologické stavy našeho organismu. (Vysekalová 2009) V orientačním systému letiště převládají barvy žlutá a modrá, doplněné zelenou a červenou. Žlutá barva působí všeobecně pozitivně, povzbuzuje, oživuje naše myšlení a vyvolává pocit svobody. V orientačních systémech je to barva hojně používaná zejména pro dobrou viditelnost a dostatečnou výraznost. Na pražském letišti nás žluté cedule navádějí k jednotlivým terminálům, odbavovacím přepážkám, pasovým kontrolám a východům do letadel. Modrá je barva jistoty, opatrnosti a rozvážnosti. Co se týče značení, je to barva typická pro cedule informativního charakteru. Na letišti podle nich najdeme např. salónky leteckých společností, restaurace, toalety, hotel či vyhlídkovou terasu. Červená je aktivní a

61

podněcující, ale také varovná. Tudíž i v orientačním systému upozorňuje na místa nebezpečná a zákazaná. Zelená symbolizuje klid, náklonnost a ochotu pomáhat. Zelená cedule s nápisem „EXIT“ nás bezpečně zavede k východu z tranzitního prostoru do příletové haly a dále ven z prostor letiště.

Dalším důležitým prvkem tranzitního prostoru jsou výše avízované mapky a plánky. Podstatně usnadňují orientaci cestujících v celém komplexu. Svým charakterem jsou to ikóny, neboť plochy a trasy na nich vyobrazené odpovídají skutečnému uspořádání letiště a jeho jednotlivým terminálům. Na každém takovém plánku najdeme také index, zpravidla výrazně označené místo, kde se právě nacházíme. Některé mapky bývají značně zjednodušené, opomíjejí např. zakřivení čar zobrazujících určitou trasu. Taková linie je pak symbolem a je úkolem interpreta, aby při jejím dekódování vynaložil určitou dávku představivosti. Nepostradatelnou součástí každé mapky či plánku je rovněž legenda, tj. seznam abstraktních pojmů (types) na mapce realizovaných. Můžeme najít i prvky konvence.

Znakem může být nejen slovo a obraz, ale rovněž zvuk. Při procházení tranzitním prostorem nás takový akustický znak, v podobě hlášení letištního rozhlasu, neustále doprovází. Po zaznění typické znělky, jejímž smyslem je upoutat pozornost, informuje příjemný anonymní hlas cestující, hned v několika světových jazycích, o aktuálním dění na letišti. Upozorňuje pasažéry na zpoždění či zrušení letů a jiné případné změny týkající se jejich spoje. Informuje cestující, kteří v Praze pouze přestupují o návazných letech do dalších destinací. Jmenovitě vyvolává osoby, které se nedostaví včas k odletu. Instruuje cestující, kam jít a jak se zachovat, v případě jakékoli nepředpokládané události. To vše s cílem zajistit plynulost provozu a předejít zmatkům a komplikacím.

Nepostradatelnou součástí každého mezinárodního letiště jsou dnes VIP salónky jednotlivých leteckých společností a aliancí. Ze strany letecké společnosti jde o znak uznání a ocenění pasažéra za jeho loajalitu a důvěru v daného dopravce. Projevem jsou nadstandardní služby, které má takový cestující k dispozici. Vesměs je to možnost odpočinku, občerstvení a různých dalších aktivit, zpříjemňujících dlouhá čekání a pobyt na letišti, a to nepřetržitě po 24 hodin denně. Skutečnost, že salónky nejsou přístupné komukoli z nich dělá symbol určitého luxusu, komfortu a privilegia. V jinak poměrně hektickém prostředí letiště znamenají rovněž klid a soukromí. K použití VIP salónku 62

cestujícího opravňuje buď náležitě drahá letenka nebo speciálně zakoupená vstupenka, případně pravidelné využívání služeb dané letecké společnosti. V minulosti tato výsada náležela jen vládním činitelům.

Zcela opačného rázu je místo pro letiště ne zcela typické – modlitebna. Je s podivem, že i v tak rušném a hektickém prostředí jako je tranzitní prostor mezinárodního letiště, najdeme symbol duchovního a církevního charakteru. Modlitebna na Letišti Praha je situována v klidnější části tranzitního prostoru Terminálu 1 a je určena nejen k samotné modlitbě, ale rovněž k rozjímání, meditaci a relaxaci, a to pro všechny cestující, bez ohledu na jejich vyznání a kulturu z níž pocházejí. Tato podmínka je dána skutečností, že letiště je, z hlediska osob, které se zde pohybují, místem velmi pluralitním.

Na tranzitní prostor přímo navazují tzv. prsty s čekárnami a východy do letadel (gates). Již samotné označení „prst“ je pro nás symbolem. Evokuje představu letiště jako jakési obrovské dlaně se třemi roztaženými prsty, ukazujími směrem ke vzletovým a přistávácím drahám. K Terminálu 2 náleží prst C. Je dvouúrovňový, s devíti nástupními mosty. Horní část je určena pro vstup do letadla, spodní naopak pro průchod z letadla do příletové haly. Přesun cestujících urychlují tzv. pohyblivé chodníky. Zde naše cesta odletovou částí civilního mezinárodního Letiště Praha končí. Zbývá jen najít ten správný východ a přejít most, který propojuje terminál se samotným letadlem. Z pohledu sémiotiky je takový východ indexem, neboť označení (např. C1) nad východem nás odkazuje ke konkrétnímu místu nástupu do letadla. Zmiňovaný most může být symbolem, jakousi spojnicí mezi pevnou zemí a letadlem, potažmo vzdušným prostorem. Most, který nás přiblíží k dobrodružstvím, zážitkům a nepoznaným dálkám.

6.3. PŘÍLETOVÁ HALA

Příletová hala novějšího Terminálu 2 působí podle mého názoru poněkud strohým a smutným dojmem. Spíše než jako vstupní brána pro cestující, kteří přijeli navštívit Prahu, Českou republiku nebo další státy střední Evropy, působí dojmem jakési „končící cesty“. Možným důvodem by mohla být skutečnost, že Terminál 2 je řešen ve dvou úrovních a příletovou halu tak zastiňuje mohutná moderní estakáda, zajišťující příjezd k horní odletové části budovy. Člověk tak snadno nabude dojmu, že se nachází v nějakých 63

podzemních prostorách, ačkoli ve skutečnosti tomu tak není. Pro potřeby této analýzy bude jistě zajímavější přesunout se za přílety na služebně starší Terminál 1.

Jelikož Terminál 1 je vyčleněn pro odbavování a přijímání letů ze zemí nenáležejících do Schengenského prostoru Evropy a z ostatních světových destinací, jsou cestující povinni absolvovat pasovou kontrolu. Nabízí se nám hned dva významy této procedury, v závislosti na tom, kdo daný akt interpretuje. V zahraničním turistovi může závora, která se před ním na stanovišti pasové kontroly otevře, evokovat jistá očekávání, touhu po poznání a objevování nového a jiného. Pro tuzemce je tentýž okamžik naopak znakem návratu z cest zpátky domů, do všedního života a ke každodenním povinnostem. Symbolizuje setkání s rodinou, přáteli a blízkými. Pocit zázemí a jistoty.

Hned za pasovou kontrolou putují po karuselech (speciálních oválných dopravnících) zavazadla vyložená z letadel. Akustický a vizuální znak, v podobě zvukového a světelného signálu, svolávají cestující k dopravníku, který bude za malou chvíli spuštěn. S touto procedurou bývají mnohdy spojeny i nepříjemnosti. Zavazadlo může dorazit poškozené, vykradené anebo ještě hůř, nemusí dorazit vůbec. Podobné situace bezesporu poukazují k té odvrácenější tváři služeb souvisejících s leteckou dopravou. Jsou znakem nedokonalosti ve smyslu pochybení člověka (letištního personálu) či techniky (systémů pro manipulaci a třídění zavazadel). Většina cestujících si však tyto okolnosti „interpretuje“ jako nečekané problémy a neplánované výdaje, což vyvolává hněv, nedůvěru i lítost.

Poslední zastávkou na naší cestě za znaky civilního mezinárodního Letiště Praha je příletová hala. Ta na ruzyňském Terminále 1 je svým způsobem specifickým místem, kde se mísí současnost s tradicí a nostalgií. Americká teoretička médií a kulturní kritička Vivian Sobchack hovoří o nostalgii jako o emotivní hodnotě, kterou přikládáme předmětům odkazujícím na určitý celek našich představ, do kterého spadají. (Sobhcack 1999) Podobné pojetí najdeme také u Baudrillarda, který považuje fyzicky existující předměty za odkazy k něčemu, co v nás přetrvává v podobě představ, a čeho je tento předmět hmotným zlomkem. (Baudrillard 2000) V příletové hale je oním předmětem historický letoun, zavěšený přímo nad hlavami cestujících a návštěvníků. Jedná se o dopravní, celokovový, dvoumotorový letoun typu Aero Ae 45, československé výroby. U ČSA tento typ sloužil na přelomu 50. a 60. let 20. století a ve své době se proslavil také v mnoha dalších zemích světa. Jako odkaz k časům dávno minulým si můžeme tento znak 64

vyložit rovněž jako pozvánku do muzea o historii letectví a pražského letiště, které je instalováno na sousedním Terminálu 2. Zejména však odkazuje k tradici letecké dopravy u nás, je hmatatelným pozůstatkem ze starých časů.

65

7. BINARITA NA LETIŠTI

V teoretické části této práce jsme se na příkladech dvojic „jazyk-mluva“ a „syntagma-paradigma“ seznámili se základní kategorií strukturálního myšlení – s binárními protiklady. (viz kap. 3.1. a 3.3.) Poukázali jsme rovněž na několik způsobů, jak podobné dichotomoie aplikovat na různé mimolingvistické systémy označení. (viz kap. 3.2.) Binárních protikladů zpravidla systematicky využívají strukturální analýzy jako nástrojů k odhalování schémat ukrytých kdesi hluboko pod manifestními jevy. V pozadí rozmanitosti kultur se nacházejí více či méně univerzální schémata, která lze odhalit právě za pomoci strukturální analýzy. Jako východisko nám může posloužit celá paleta skutečností (z oblasti genderu, sociálních vztahů, kultury, umění apod.), a to tak, jak jsou žity a jak jsou pozorovatelné v každodenním životě. Jde o zachycení a metodické uspořádání sítě vztahů, na nichž se zakládá jejich celkový smysl. (Hájek 2006-2007) Cílem této kapitoly bude odhalit, alespoň z části, taková schémata v rámci civilního mezinárodního Letiště Praha.

Typickým a v dnešní době také hojně používaným příkladem využití binárního kódu jsou různá dotazníková šetření a průzkumy veřejného mínění. Prostřednictvím systému binární volby umožňují identifikovat a utřídit názory jednotlivých respondentů a podrobně zmapovat jejich postoje, názory a očekávání. Vycházejí přitom z předpokladu, že vše okolo nás je jakousi směsicí jevů, navzájem protikladných. Jeden takový průzkum probíhá již druhým rokem také na pražském letišti. Zahájen byl v únoru 2008 a kontinuální dotazování je naplánováno až do konce roku 2009. Probíhá s cílem detailně poznat a definovat strukturu pasažérů a jejich chování. Shromáždit a vyhodnotit zkušenosti cestujících s dosavadním fungováním celého areálu, získat názory na rozsah a kvalitu poskytovaných služeb. Identifikovat jejich požadavky, přání a návrhy na případná zepšení. V loňském roce byly zveřejněny první průběžné výsledky průzkumu, (Letiště Praha 2008a) které při bližším sémiotickém zkoumání odhalují mezi osobami pohybujícími se na letišti hned několik polarit.

Základní jednotkou je vždy dvojice, slovy strukturalistů „binární opozice“. Jednou ze základních binárních opozic, nacházející se téměř v každém systému, který má co do činění se sociálním a kulturním životem lidských společností, je polarita „muž-žena“ (mimo jiné je také předmět zájmu genderových studií, které obohacují sociální vědy o 66

perspektivy dekonstruující zažité binarismy). Z globálního hlediska využívají leteckou dopravu ve větší míře muži než ženy. Omezíme-li se pouze na výsledky výše zmíněného průzkumu, létají nejčastěji lidé ve věku od patnácti do čtyřiceti čtyř let bez rozdílu pohlaví. Uvedené nás přivádí k další dvojici – „tuzemci-cizinci“. Jedna třetina pasažérů, kteří projdou prostorami pražského letiště pochází z České republiky, dvě třetiny z celkového počtu odbavených osob připadají na cizince (zejména občany Velké Británie a Ruska). Dvě třetiny respondentů cestují soukromě, ostatní pak využívají leteckou dopravu z pracovních důvodů. Z těchto osob můžeme odvodit binární protiklad „byznysmenbaťůžkář“. Tyto dvě skupiny charakterizuje naprosto protikladný přístup k cestování letadlem. Byznysmeni jsou ochotni utratit za své letenky nemalé částky a létají i na krátké vzdálenosti. Za vynaložené náklady požadují spolehlivost a přesnost ze strany letecké společnosti, komfort a potřebné zázemí na letišti a flexibiltu letenky. Klienti označovaní jako „baťůžkáři“ naopak preferují vesměs výhodnou cenu na úkor svého pohodlí a časových preferencí. Cestu letadlem volí hlavně pro cesty do vzdálenějších destinací. Z hediska služeb a prostor, které využívají na letišti můžeme z masy cestující vyčlenit skupiny „přílet-odlet“. V čem se liší jejich pohyb letištěm jsme podrobně popsali v předchozí kapitole. (viz kap. 6.1. a 6.3.) K této dvojici by jako třetí element mohla přistoupit ještě zvláštní skupina tranzitujících cestujících, kteří v čase mezi příletem a odletem setrvávají na letišti. Průzkumem bylo zjištěno, že tranzitním bodem je Letiště Praha pro 21% cestujících, zbylých 80% zde svou cestu začíná. Bližší údaje k opozici „dítě-dospělý“, kterou můžeme chápat jako utajenější význam dvojice „malý-velký“ bohužel postrádáme, neboť průzkum tyto kategorie nezohledňuje.

Tolik binární opozice, které se nejčastěji vyskytují mezi „cestující veřejností“. Následující dichotomie o něco rozšíří náš záběr. Vycházejí z interakce cestujících a dalších osob, které se v komplexu letiště vyskytují. Jednou z nich je dvojice „cestujícídoprovázející“ (bez ohledu na to, zda výraz „doprovázející“ označuje osobu, která se přišla s někým rozloučit nebo naopak někoho přivítat; ostatně jedno ani druhé se vzájemně nevylučuje). Cestující a doprovázející jsou diferenciováni svým rozmístěním v prostoru. Osoby doprovázející jsou v tomto smyslu, obrazně řečeno, jakousi podmnožinou, neboť letištní prostory můžeme z uvedeného hlediska rozdělit na místa přístupná oběma skupinám a místa vyhrazená pouze pro cestující, kam doprovázející již nemají přístup. Nejsou zde žádná prostranství určena speciálně pro necestující veřejnost. Poněkud jiný vztah platí pro polaritu „zaměstnanec-pasažér“. O hlavním rozdílu mezi nimi, sice 67

skutečnosti, že pro zaměstnance má letiště zcela jiný význam než pro pasažéra, jsme hovořili v souvislosti s Augého rozdělením „míst“ a „ne-míst“. (viz kap. 5.1.) Další projevy binarity, související zejména s pohybem v prostorách letiště a s otázkou bezpečnosti, jsou dány funkcí každého konkrétního jedince v celém systému.

Na předchozí rozdělení úzce navazují opozice „veřejné-soukromé“ a „dovolenozakázáno“, resp. „smět-nesmět“. První z nich v podstatě koresponduje s dichotomíí „zaměstnanec-pasažér“ a týká se především svobody pohybu v analyzovaném komplexu, kterou podrobněji rozvedeme v následující kapitole. Pro druhou jmenovanou opozici platí, že čím dále do nitra letiště postupujeme, tím přísnější podmínky musíme splňovat. Přepážku odbavení je dovoleno opustit již jen s příručním zavazadlem. I to je pak následně kontrolováno. Nesmí překračovat maximální povolený rozměr ani váhový limit, stejně jako nesmí obsahovat zakázané předměty a větší množství tekutin a gelů. V tomto smyslu postupuje binarita „smět-nesmět“ dále.

V souvislosti s moderní sémiotikou jsme hovořili o vztahu lingvistiky a sémiotiky a uvedli jsme příklady označování, kdy je vizuální základ doplněn jazykovou zprávou. (viz kap. 1.2.) Z této závislosti je odvozen následující binární protiklad týkající se znaků v orientačním systému pražského letiště – „obraz-text“, dva klasické typy označování. Člověk obecně preferuje obrazové sdělení před sdělením textovým. Vizuální působivost zpravidla nad textem převládá, je mnohem účinnější a setrvává delší dobu v paměti. V orientačním systému civilního mezinárodního Letiště Praha oba typy znaků koexistují vedle sebe a vzájemně se doplňují. Vizuální část znaku je nezbytná pro názornou ilustraci, textová část plní funkci deskriptivní. Obrázky jsou srozumitelné bez ohledu na jazykovou vybavenost interpreta, text uvedený vždy minimálně ve dvou jazycích pak obrázkové sdělení doplňuje a upřesňuje. Je tak naplněna definice funkční komunikace, která spočívá v tom, že: „příjemce dané komunikace zajišťující transfer jisté zprávy nebo jistého sdělení je schopen toto sdělení akceptovat, porozumět mu způsobem, který v daném kontextu je možno pokládat za dostatečný nebo přijatelný.“ (Tondl 2006: 24)

68

8. DOHLED NAD CESTUJÍCÍMI

Otázka praktického dohledu a kontroly letištního prostoru patří spolu s ostatními aspekty bezpečnosti k hlavním prioritám letecké dopravy. A rozhodně nejde o nějaký neopodstatněný akt strachu nebo nedůvěry. V současném složitém světovém klimatu jde o zcela oprávněnou a přirozenou prevenci a žádoucí předcházení případným bezpečnostním rizikům. Vlivem politických událostí posledních několika desetiletí se z letadel a mezinárodních letišť staly vyhledávané cíle teroristů a zločinců vůbec. Jako místa obchodních, ekonomických, národních a dalších podobných zájmů bývají letiště také velmi často centry ilegálních činností. V podstatě neustále zde platí potenciální hrozba terorismu, pašování, obchodu s drogami, krádeží apod.

Bouřlivý rozmach u nás zaznamenala letecká doprava zejména v letech 2000 až 2007. Počet odbavených cestujících se v důsledku toho více než zdvojnásobil, což vyneslo civilní mezinárodní Letiště Praha do kategorie velkých světových letišť. Fungování takového dynamicky rostoucího, moderního prostředí samozřejmě vyžaduje, kromě kvalitního zázemí rovněž náročný a hlavně spolehlivý bezpečnostní systém, neboť je více než žádoucí, aby zajištění bezpečnosti pokud možno drželo krok s výše uvedenými hrozbami. Podívejme se na průběh a organizaci letištního dohledu o něco blíže.

Stejně jako na mnoha dalších veřejných „ne-místech“ podobného typu, obstarává dohled nad bezchybným fungováním, provozem a správou pražského letiště několik desítek tisíc různých informačních a bezpečnostních systémů najednou. Jsou na ně kladeny požadavky vzájemné komunikace, schopnosti přenášet specifické typy dat, samostatnosti a bezpečnosti. (Novotný 2003) Jejich hlavním úkolem je nepřetržitě dohlížet na chod celé infrastruktury. Předvídat, odhalovat, evidovat, sledovat, reportovat a archivovat veškeré události a situace, které na letišti mezinárodního formátu mohou nastat. Můžeme zde sledovat nápadnou podobnost s Benthamovým konceptem Panoptikonu, (viz kap. 4.2.) v současných podmínkách ovšem umocněným možnostmi naší elektronické doby. Funkci strážní věže přebralo řídící centrum supervisorů, oko dozorce nahradily technické prostředky. Řídící centrum má přehled o všech vrstvách letiště. Centralizují se zde a vyhodnocují informace z jednotlivých úseků monitorovaného prostoru a koordinují se odsud prakticky všechny aktivity.

69

Podle definice kanadského sociologa Davida Lyona je dohled „soustředěná, systematická a rutinní pozornost, věnovaná detailům osobnosti za účelem ovlivňování, řízení, ochrany a směřování.“ (cit. podle: Slavíček 2009) V souladu s tím se od okamžiku vstupu do areálu letiště každý zúčastněný automaticky stává objektem dohledu, oním „hercem“, o němž hovořil Foucault v souvislosti s Panoptikonem. Každý jeho pohyb je pečlivě monitorován, zaznamenáván a posuzován. Systémy dohledu tak vytvářejí určitý řád, klasifikují a třídí. (tamtéž) Celý prostor letiště je rozdělen na jednotlivé zóny pohybu osob, které se liší zejména tím, komu je povolen přístup. (viz kap. 7.) Třídění také vytváří profily a kategorie osob. „Identity osob jsou „zabaleny“ do plastových kartiček a pasů, které vždy odkazují k nějakým databázím, k nimž však dotyční nemají přístup.“ (Slavíček 2009) Ačkoli je dohled v dnešní době zaměřen převážně na těla jednotlivých osob, je zároveň zcela globální. Příkladem uvedeného je např. analýza historie letů konkrétního cestujícího. Pomocí speciálního softwaru lze zjistit, zda daný člověk již někdy letěl a kam, zda si letenku zakoupil s předstihem nebo až na poslední chvíli, zda platba byla provedena v hotovosti nebo platební kartou apod. (Fürbach 2008) Identifikační techniky jsou tak schopny vyhodnotit, kdo je a kdo není vhodný ke vstupu a omezují některé skupiny osob v určitých aktivitách, hlavně v cestování. „Identity založené na biometrických údajích, získané z živých těl, se staly funkcemi globálního dohledu.“ (Slavíček 2009)

Soukromí nebo bezpečnost? Tato otázka nás nabádá zamyslet se nad tím, o co přesně ve sledování jde. Dohled z tohoto hlediska můžeme uchopit dvojím způsobem. Na jedné straně jako ochranu a snahu o zajištění bezpečnosti, na straně druhé jako sledování či zásah do soukromí. Je spojován s mocí, neboť ten, kdo dohlíží je zpravidla zvýhodněn oproti jinému, který je pod dohledem. (tamtéž) Zavádění nových, stále dokonalejších technologií navíc vyvolává emoce a obavy z jejich zneužití. Ať už se jedná o radiofrekvenční čipy v pasech, biometrické údaje nebo o prostou databázi údajů. Přesto bychom měli mít na paměti, že pouze spolupráce špičkových odborníků vybavených nejmodernější technikou dokáže spolehlivě zajistit, že pasažéři dorazí vždy v pořádku k cíli svých cest a také se z nich vždy vrátí domů.

70

ZÁVĚR

V předchozí analýze jsme sémioticky uchopili areál civilního mezinárodního Letiště Praha. Ukázali jsme, že i tento komplex, zamýšlený a vybudovaný pro účely cestovního ruchu a obchodních aktivit může být dostatečně bohatým zdrojem různých znaků k interpretaci. Znovu jsme potvrdili, že obecná teorie znaku je použitelná v mnoha různých oborech. Jsou to právě znaky a v nich zakódované informace, díky kterým se nakonec dokážeme orientovat v labyrintu všech těch hal, tranzitních prostorů, čekáren, mostů a východů. V labyrintu, který sám o sobě vybízí hledat další a další významy. Kde je koncentrováno tolik věcí, čiností a událostí, že znakový charakter mnoha z nich si stále ani neuvědomujeme. Navíc „je poměrně málo znaků, které jsou přesně definovány a nepřipouštějí různé výklady.“ (Černý, Holuša 2004: 9), což znamená, že mnohé z námi analyzovaných lze interpretovat také jinými způsoby, než bylo v textu uvedeno.

Každé letiště, to pražské nevyjímaje je velice složitou strukturou. Bylo proto žádoucí upozornit nejen na prvky všeobecně známé, ale i na ty, o nichž mnozí cestující a návštěvníci nemají ani ponětí. Poukázali jsme na skutečnost, že na jedné straně je každé letiště systémem osobitým, individuálním a vesměs jedinečným, na straně druhé je však svým účelem i vybavením předurčeno k internacionalizmu a globalizaci. Potvrdili jsme tak hypotézu formulovanou v úvodu – možnost sémiotického pohledu na dopravní a technický komplex mezinárodního letiště a možnost sestavení jakéhosi sémiotického „návodu“ vycházejícího ze zkušenosti s daným prostorem, který bude možné aplikovat na místa téhož typu kdekoli jinde ve světě.

Letecké přístavy, ve smyslu typických příkladů v této práci definovaných „ne-míst“, znamenají pro současný integrovaný svět neoddělitelnou a nepostradatelnou hodnotu, která přesto anebo právě proto, že jí chybí skutečná historicita, znamená další důležitý stupeň na dlouhé cestě vývoje lidstva. Letištní prostor rozhodně není pouze atraktivním místem, které umožňuje načerpat atmosféru dálek a poznání. Je navíc místem, které vybízí a inspiruje k objevování nového. Jako průvodce pro všechny, kdo by projevili zájem se v námi analyzovaném prostoru lépe orientovat, ať už z kteréhokoli z uvedených hledisek, a jako podrobný itinerář cesty po znakových zákonitostech letiště, může posloužit tento text.

71

LITERATURA

Augé, Marc: Non places: introduction to an anthropology of supermodernity. London – New York: Verso, 1995. Augé, Marc: Antropologie současných světů. Brno: Atlantis, 1999. Barthes, Roland: Základy sémiologie. In: Kritika a pravda. Praha - Liberec: Dauphin, 1997. Barthes, Roland: Mytologie. Praha: Dokořán, 2004. Baudrillard, Jean: Amerika. Praha: Dauphin, 2000. Certeau, Michel de: The Practice of Everyday Life. Berkeley – Los Angels – London: University of California Press, 1984. Černý, Jiří; Holeš, Jan: Sémiotika. Praha: Portál, 2004. Deleuze, Gilles; Guattari, Félix: Rizoma. In: Host. 1996, č. 3-4, s. 3-24. Derrida, Jacques: Texty k dekonstrukci. Práce z let 1967 – 72. Bratislava: Archa 1993. Doubravová, Jarmila: Sémiotika v teorii a praxi. Praha: Portál, 2002. Eco, Umberto: Semiotics and the Philosophy of Language. Bloomington: Indiana University Press, 1984. Eco, Umberto: Mysl a smysl. Sémiotický pohled na svět. Břeclav: Moraviapress, 2000. Eco, Umberto: Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Eco, Umberto: O zrcadlech a jiné eseje. Znak, reprezentace, iluze, obraz. Praha: Mladá fronta, 2002. Eco, Umberto: Teorie sémiotiky. A theory of semiotics. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2004. Foucault, Michael: Subjekt a moc. In: Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann & synové, 1996. Foucault, Michel: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin, 2000. Hodrová, Daniela: Citlivé město (eseje z mytopoetiky). Praha: Akropolis, 2006. Horáková, Jana: Hypertext-Index a symbol postmoderního diskurzu; počítačová hra jako postmoderní divadlo; Performance art v kybernetickém prostoru postmoderní fůze vědy, technologie a umění. In: Toronto Slavic Qarterly. 2003, č. 4, s. 7-13. Macura, Vladimír: Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony. Praha: Pražská imaginace, 1993. Marcelli, Miroslav: V sieti mesta. In: Príklad Barthes. Bratislava: Kalligram 2001.

72

Marcelli, Miroslav: Jazyk, sémiotika, filozofia. In: Teória umeleckého diela: literárnovedné a spoločenskovedné súvislosti, vzťahy a dotyky. Prešov: Prešovská univerzita - Filozofická fakulta, 2007. Palek, Bohumil: Sémiotika: Ch. S. Peirce, C. K. Ogden & I. A. Richards, Ch. W. Morris, H. B. Curry: skripta pro posluchače Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Praha: Karolinum 1997. Saussure, Ferdinand de: Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia, 1996. Teilhard de Chardin, Pierre: Vesmír a lidstvo. Praha: vyšehrad, 1990. Universum: Universum. všeobecná encyklopedie. Díl 10. Praha: Odeon, 2001.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE

ČSA Czech Airlines: Historie [online]. Aaron Group, c1998-2009 [cit. 2009-09-01]. Text v češtině. Dostupný z www: . Fürbach, Martin: Jako byste byli nazí. Technika vidí úplně všude. Technet-cz [online]. 2. července 2008 [cit. 2009-09-06]. Dostupný z www: . Hájek, Martin: Struktursalismus: (F. de Saussure, C. Lévi-strauss. Dilema jednání a struktury v sociologické teorii: 5. přednáška [online]. 2006-2007 [cit. 2009-09-02]. Dostupný z www: . Hájek, Jan: Letiště Praha-Ruzyně (PRG). Ingema: Internet Geographic Magazine [online]. 31. 1. 2007 [cit. 2009-09-01]. Dostupný z www: . Letiště Praha: Tisková zpráva [online]. Praha : Správa Letiště Praha, s. p., 30. 9. 2008a [cit. 2009-09-03]. Text v češtině. Dostupný z www: . Letiště Praha: Trasa 3 - Skupinové rezervace [online]. 2008b [cit. 2009-02-23]. Text v češtině. Dostupný z www: . Letiště Praha Ruzyně: Letiště Praha Ruzyně - Historie [online]. 2008 [cit. 2009-02-23]. Text v češtině. Dostupný z www: . 73

Letiště Ruzyně: Historie letiště [online]. c2009 [cit. 2009-09-01]. Text v češtině. Dostupný z www: . Loubek, Václav; Wehle, Tomáš: Největší letiště Evropy. Hospodářské noviny: magazín Hospodářských novin [online]. 3. 2. 2009 [cit. 2009-09-01]. Dostupný z www: . ISSN 1213-7693. Novotný, Michal: Přístav pro 21. století. 21. století : Revue objevů, vědy, techniky a lidí [online]. 21. 10. 2003 [cit. 2009-09-07]. Dostupný z www: . Praha.eu: Portál hlavního města Prahy [online]. Magistrát hl. m. Prahy, c2006-2009, 4. dubna 2007 [cit. 2009-09-01]. Text v češtině. Dostupný z www: . Profimag.cz: Přes kamenné zeměkoule do celého světa [online]. ATEMI, s.r.o., c2009 [cit. 2009-02-23]. Text v češtině. Dostupný z www: . Rylich, Jan: Foucaultovské kolokvium. Ikaros [online]. 2006, roč. 10, č. 8. [cit. 2006-08-02]. Dostupný z www: . URN-NBN: cz-ik3555. ISSN 1212-5075 Rylich, Jan: New Media Network: Ikony a piktogramy v současné vizuální kultuře [online]. New Media Network, c2007-2008 [cit. 2009-02-23]. Text v češtině. Dostupný z www: . Slavíček. Daniel: David Lyon: Surveillance Studies. An Overview. Lidé města [online]. 2009 [cit. 2009-09-06]. Dostupný z www: . Slavík, Jan: Kdy se cosi stane znakem. Eduart [online]. 2005 [cit. 2009-08-16]. Dostupný z www: . Sobchack, Vivian: Nostalgia for a Digital Object: Regrets on the Quickening of Quick Time. Millennium Film Journal [online]. 1999, no. 34 [cit. 2009-09-03]. Dostupný z www: . Vomáčka, Josef: ČT 24: Recenze: Aeronále 2008 [online]. Česká televize, c2009, 19. 9. 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupný z www: . Vysekalová, Jitka: Psychologie a reklama. PROKOS [online]. 21. 4. 2009 [cit. 2009-09-01]. Dostupný z www: .

74