I. Čáp Béďa se vracel z teplých krajin. Přeletěl louku, rybník a nad lesem se vykadil. Pokračoval dál a byl pryč. Jeho kaďánek spadl do listí a zůstal ležet. Nikdo si toho nevšiml. Tedy skoro nikdo. Ale i ten, kdo si jej všiml, nevěděl zhola nic. Stromík si právě hrál na netopýra a trénoval maskování mezi javorovým listím, jemuž byl tolik podobný. Oči mu většinou svítily jasným světlem, ale když je zavřel, byl opravdu takřka k nerozeznání. Snad jen všímálci bedliví by si dokázali všimnout, že oproti lístkům, které se drží u větve jednou stopkou, se on drží dvěma útlýma nožkama. Lesní skřítci jsou tu i onde, většinou někde v lese a dělají, co jim přijde správné dělat. Stromíkovi zrovna přišlo správné viset jako netopýr.
Bylo léto a svítilo Slunce. Byl podzim a pršelo. Dny se zkrátily a padalo listí. Na celou zem, i na kaďánka, co ho Béďa upustil. Listí jej přikrylo a byl pod ním schovaný, jakoby nebyl. Přišla zima a padal sníh. Přikryl listí, které předtím přikrylo celou zem. Les spal.
Až do jara. Sníh roztál a kapičky vody se třpytily při východu Slunce. Přicházející teplo rozpouštělo, čeho se dotklo a vše zmrzlé pukalo a praskalo. Síla Života se probudila. O něco dříve na jižních svazích, a pak už v celém lese. Vítej v novém roce!
II. Stromík měl jaro rád. Miloval vůni vyrážejících pupenů. Miloval píseň růstu. No ano, opravdu slyšel, jak všechno roste. Pro jeho citlivá ouška to byl nádherný koncert. Orchestr lesních velikánů, mladých stromků, houštin, křovisek i trávy na okrajích. A k tomu rytmus praskajících ledových krystalků, padajících kapek. Sluníčko jako dirigent a vítr jeho taktovkou. Miloval všechny stromy, ale nejbližší mu byly javory. Snad proto, že jim byl tolik podobný. Usadil se zrovna na tom javoru, o němž už byla řeč
loni. Obhlížel větve, pupeny. Jeho pohled sjel až k zemi a náhle zvolal: „Oó!“ „Co to jeé?“, dodal. Snesl se k zemi, chodil dokola a obhlížel malý klíček, vykukující v listí. Nebyl to klíček na odemykání, ale klíček, který dělá semínko, když se rozhodne vyrůst. Klíček se prodíral mezi listím a byl tak zvláštně narůžovělý a svěže zelený. Stromík takový ještě nikdy neviděl. „Kdo jsi?“, brumlal si pro sebe. „Kde ses tu vzal?“, přemýšlel. „Přece jsi nespadl z nebe, růžováčku“, lámal si hlavu Stromík. Klíček nic neříkal, protože neuměl mluvit, zatím. Kdyby uměl, odpověděl by, že spadl. Byl totiž tenkrát ukrytý v tom kaďánku, co upustil čáp Béďa, když letěl nad lesem. „Ať jsi, kdo jsi, já se o tebe postarám“, slíbil mu Stromík a letěl se porozhlédnout po lese, jestli náhodou ještě nezahlédne někde nějaký podobný klíček.
Život plynul dokola. U lidí se často říká, že Život jde dál, jako by mířil odněkud někam, jakoby někde začal a někde končil. Možná protože lidé chodí a často odněkud někam, myslí si, že i Život chodí odněkud někam. V lese se říká, že plyne dokola. Na jaře vdechne se do rostlin a živí, na podzim se zas stahuje do Země. Vlévá se do mladého a staré navrací k Zemi. Dokola každý den. Nejde, žádný krok. Točí se dokola, každý rok.
III. Klíček už povyrostl o píď výš, pozvedl hlavičku a pod ní se zazelenaly první lístečky. Stromík je zase tady s dobrou zpěvavou náladou: „Tralalá, tralalí, dneska jsem byl na jedli. Tralalí, tralalá, větví na mě mávala…“ „Tra-la-lí?“, ozval se tenoučký hlásek. „Tra-la-lá?“
„Jakže? Kdože? To jsi ty?“, užasl Stromík. „Je s tebou řeč? No hurá!“ Stromík jásal, neboť si už kolikrát překládal nožičky křížem, když přemýšlel, jak se se semínkem domluví, když ono nemluví. Jenže teď už povyrostlo a jeho první slovo bylo „Tra-la-lí“. „Budu ti tedy říkat Tralalí strom.“ Od té doby trávil Stromík u Tralalího hodně času. Povídal mu o všem, co jej napadlo, aby se Tralalí dozvěděl o lese všechno, co by se mu mohlo hodit. Povídali si zrána, povídali si v poledni, povídali si pod večerními červánky. V noci spali.
Plynul rok, léto, podzim, padalo listí. Tralalí už tolik vyrostl, že jej podzimní listí nezavalilo. Schoval se až pod sněhem. Stromík se na něj chodil dívat a dával pozor, aby jej nějaké zvíře nezbaštilo. Malincí stromečci jsou podobně bezbranní jako malinké děti.
IV. Děti se na svět vyklubou docela veliké ve srovnání se stromky, které začínají z malého semínka. Jak roky plynou, stromky se táhnou do výšky a brzy děti přerostou. Považte, kdyby děti rostly do výšky jako stromy. To by se přece ani nevešly do postele. Roztál sníh, pučely pupeny. Pučel i Tralalí, povzbuzován jarním koncertem lesního ptactva. Život jej posílal výš. Už si jej našel i vítr a tu a tam k němu promlouval. Tralalí se rychle naučil řeči stromů. Stromy mají dva hlavní dorozumívací jazyky. Řeč listí, kterou posílají vzkazy po větru a řeč kořenů, kterými se pod Zemí proplétají a posílají si zprávy, když nefouká nebo je zima a jsou bez listí. A taky, když chtějí. Stejně jako lidi, i stromy mohou, když něco chtějí. Původně růžový klíček už byl kmínkem, který dole zářil odstíny rezavě oranžovými a u konečků větví přecházel do světle zelené. Tralalí vysunul už první větvičky také do stran a začal své košatění. Už si jej všímalo okolí a on si také všímal. Od malička si všímal a byl dost zvědavý.
V. Napravo od javoru žily dva mladé boučky. Starší a mladší. Dost blízko vedle sebe. Bylo jasné, že patří k sobě. „Proč mi zase stíníš? Nech toho!“, houkl první. „Já ti nestíním, já si tady v klidu rostu, tak mě nech“, houkl druhý. „Tumáš“, ohnal se větvičkou zase ten větší. „Pomóc“, zvolal menší, který nevěděl, jak se má bránit. Tu se snesla dolů všudypřítomná sojka: „Jak vám mohu pomoci?“, optala se. „Zavolej, prosím, Stromíka“. Stromík tu byl než bys řek „list“. Oba Boučci se na něj obrátili a volají jeden přes druhého: „On mě šlehá.“ „On mi stíní.“ „Já mu nestíním, já si tady jen rostu.“ „Tak nemáš růst tak blízko.“ „Já jsem si to nevybral, život mě tu zasadil.“ „Tak aspoň nestiň.“ „Trhni si kořenem.“ „Ty si trhni.“ Po chvíli šla z toho Stromíkovi hlava kolem. Ti dva nebyli k zastavení. Poodlétl tedy kousek dál, díval se na ně a přemýšlel. „Proč se tak hádají?“, ozval se hlásek vedle něj. „Jé, ahoj Tralaláčku, ani jsem si nevšiml, že jsi tady“, zasmál se Stromík. Pak ale zase zkrabatil obočí a zasmušil se: „Nevím. Vypadá to na nějakou člověčinu.“ „Co to je člověčina?“, chtěl vědět Tralalí. „Člověčina je všechno, co k nám přichází od lidí. Kdysi tady byl jen les a ten má svůj pořádek. Pak tu ale začali chodit lidi, na výlety, na dřevo, a tak. A lidi jsou plni myšlenek a pocitů a dokážou dělat divné věci. Jako třeba být nespokojení, hádat se kvůli věcem, které nemůžou změnit, a tak. Tu a tam se nějaká člověčina zaplete do větviček, zachytí se v roští, rozpustí ve studánce a já pak nevím, co s tím. S neduhy stromů si vím rady, ale s člověčinou, to je těžké pořízení. Vždyť se na ně podívej.“ Tralalí se podíval na Boučky a byli pořád v sobě: „Nechej mě.“ „Ty mě nechej.“ „Já ti nic nedělám.“ „Děláš.“ „Nedělám.“ „Děláš!“ „Ne, to ty!“… oháněli se, pošťuchovali, vrčeli na sebe. „Stromíku, ale oni jsou přece bráškové, ne?“ „No právě.“ „Jak to, no právě? Bráškové by přece měli být nejlepší kamarádi, ne?“ „Máš pravdu, měli, ale u lidí to tak často nebývá. Nad tím by si jeden šišku ukroutil. To je právě to, co já nedokážu pochopit. Proč si ti, kdo jsou si nejbližší, dokážou takhle ubližovat?“ „A když to nedokážeš pochopit, tak s tím ani nic nemůžeš udělat?“, zeptal se Tralalí. „Tak nějak to asi je“, odvětil Stromík. „Když něco chápeš, snadněji se s tím zachází.“
VI. Ten večer Tralalí nemohl usnout. Pořád myslel na ty dva brášky. Díval se na ně, jak spí. Tu ho napadlo, že s nimi zkusí promluvit. Poprosil vítr, aby pošimral mladšího na hlavičce. Bouček se zavrtěl, otevřel oko a už se chystal ohnat po tom starším, když uviděl, že ten v klidu spí a nic mu nedělá. Otevřel i druhé oko a pátravě se rozhlížel do tmy. „Pssst!“, sykl Tralalí. „Promiň, že tě ruším, ale rád bych se tě na něco zeptal.“ Usmál se přitom tak hřejivě, že i bouček se trošičku usmál. „A na co se chceš zeptat?“ „Jestli tě to baví?“ „A co?“ „No to, jak se hádáte a bijete se svým bratříčkem?“ Bouček se otřepal při vzpomínce na odpoledne. „Brrr! To víš, že mě to nebaví. Koho by to bavilo.“ „A tak proč
teda nepřestaneš?“ „Nemůžu přestat, když on nepřestane.“ „Aha.“ Tralalí se zadíval do dálky a hluboce se zamyslel. Když se zase podíval na Boučka, už spal. „Pssst!“, sykl Tralalí, tentokrát na staršího. Bouček se zavrtěl, otevřel oko a už se chystal ohnat po tom mladším, když uviděl, že ten v klidu spí a nic mu nedělá. Otevřel i druhé oko a pátravě se rozhlížel do tmy. „Promiň, že tě ruším, ale rád bych se tě na něco zeptal.“ Usmál se přitom tak hřejivě, že i Bouček se trošičku usmál. „A na co se chceš zeptat?“ „Jestli tě to baví?“ „A co?“ „No to, jak se hádáte a bijete se svým bratříčkem?“ Bouček se otřepal při vzpomínce na odpoledne. „Brrr! To víš, že mě to nebaví. Koho by to bavilo.“ „A tak proč teda nepřestaneš?“ „Nemůžu přestat, když on nepřestane.“ „Aha.“ Tralalí se opět zadíval do dálky a hluboce se zamyslel. Když se zase podíval na Boučka, už spal. Zůstal sám bdít pod hvězdami a mumlal si pro sebe: „Jeden čeká, až ten druhý, druhý čeká, až ten první. Tak se nikdy nedočkají a pořád se jen hádají. Jen když spolu řeknou dost, budou hádky minulost. Jeden čeká, až ten druhý, druhý čeká, až ten první. Tak se nikdy nedočkají a pořád se jen hádají. Jen když spolu řeknou dost, Mohou stavět nový most.“ A pak si říct: „Buď můj host“.
Dva proudy projely Tralalím od vrcholku až do kořenů. Jeden ostře studený, když pocítil bezmoc, že nemůže boučky změnit, že jim nemůže přičarovat radost ani štěstí. Že nemůže nic, pokud oni sami nebudou chtít. Druhý proud byl měkce teplý, když si vzpomněl, že oba Boučci se pousmáli, když se on na ně usmál první.
VII. Plynul rok, léto, podzim, padalo listí. Tralalí vyrostl, zesílil. Stromík měl radost, jak se mu daří. Rád u Tralalího sedával, povídal si s ním. Bylo vedle něj tak příjemně, teplo a milo. Přes zimu zase bděl, aby Tralalí zůstal celý a nestal se svačinou hladové zvěře. A byl tu jarní koncert, pukání a pučení, orchestr duhových paprsků, vůně nového Života. Země se rozhoupávala, Slunce prohřívalo, vítr poháněl. Pak už se Země naplno roztančila do jara a celý kraj byl svěže zelený. Nával Života přinášel radost do všech koutů lesa. Ta změna byla vždycky tak krásná a všichni se z ní těšili a všichni ji milovali. Tralalí se rozhlížel do všech stran a zdravil se se všemi v lese. Posílal pozdravy kořeny i větrem. „Jééé, jaro je tu!“ Výkřiky se ozývaly ze všech stran, šířily se vlnami po lese tam a zase zpátky a doplňovaly koncert paprsků a praskajících kapiček. Tralalí poslouchal ten jásot a všiml si, že v té oslavě slyší jeden docela smutný, hluboký hlas, který stále opakoval: „Brum, brum, běda, brum, brum, běda…“ K tomu basu se přidávaly ještě tenké sténavé hlásky: „Ó náš Děda, chudák, běda…“. Tralalí pošeptal vánku a hned zjistil, co se stalo. Starý dub přišel v zimě o mohutnou větev. Neunesl její tíhu se sněhem a ona upadla. Zbyla po ní díra v jeho kmeni. Starý Dub bědoval a jeho vnoučata plakala nad tou ztrátou. „Stromíku!“, zavolal Tralalí. Stromík tu byl, než bys řek „list“ a divil se, že jej v tom jarním povyku Tralalí volá. „Stromíku, dozvěděl jsem se, že starý Dub přišel o velkou větev a celá jeho rodina běduje. Můžeš jim nějak pomoct? Podívej se k nim, prosím.“ Stromík se divil, jak jen to Tralalí mohl zachytit a zjistit, když Dub byl docela daleko, ale šel. Viděl tu větev, viděl tu díru, slyšel nářek i pláč. Bylo mu jasné, že to je Život a nezmůže nic. Vrátil se k Tralalímu a povídá: „Starý Dub dal život svým synům a dcerám a skrze ně dále svým vnukům a vnučkám. Podělil se o svou sílu, život rozmnožil. Zestárl a slábne. Tak plyne Život, stále dokola.“
Tralalí se zadíval do dálky. Vždycky když to udělal, znamenalo to, že hluboce přemýšlí, že nevnímá nic kolem sebe a nic pro něj neexistuje kromě toho, na co zrovna myslí. „Život dává, život bere.“ Pocítil radost i smutek a uvědomil si, jak blízko vedle sebe oba pocity žijí a jak se střídají. Žádný z nich netrvá věčně… „Haló, Tralalí!“, vytrhl jej Stromíkův hlas. „Co se děje?“ „Ále, nic“, navracel se z úvah Tralalí. „Jen mě napadlo, jak blízko vedle sebe žijí radost a smutek… Díky, že jsi se zastavil. Užívej jara!“ Tralalí se usmál na Stromíka. Stromík se usmál taky a vrátil se do jarního jásotu.
VIII. Jaro bylo krásně vlhké i teplé a celý les bujně rostl. I léto bylo plné spokojenosti. Jen v jednom koutě stále hučelo: „Brum, brum, běda! Brum, brum, běda!“ A k tomu: „Chudák, běda, ó náš děda!“ Možná, že byl Tralalí mladý, anebo že byl zvědavý, anebo možná byl tolik vnímavý, zkrátka nebylo mu to lhostejné. Rád kolem sebe viděl radost a spokojenost. Počkal, až se setmí a všichni půjdou spát. Jako už dříve, požádal větřík o pomoc. „Probuď prosím starého Duba, abych si s ním mohl promluvit.“ Větřík se neslyšně prohnal lesem a třikrát se obtočil kolem koruny starého Duba. Starý Dub pomalu otevřel oči: „Proč mě budíš? Dost, že den mám plný žalu, ještě abych v noci bděl?“ „Odpusť, starý Dube“, pospíšil si Tralalí. „To já jsem vítr požádal“, usmál se a záře jeho úsměvu dosáhla až k Dubu. Také se pousmál, poprvé tento rok. „Chtěl jsem s tebou mluvit, starý Dube. Od jara slyším tvůj nářek a nářek tvé rodiny. Vím, že jsi přišel o mohutnou větev, ale Stromík mi říkal, že tak plyne Život. Jenže ty už půl roku naříkáš. Proč?“ „Stromík má pravdu, Život plyne. Ale je jiné to pozorovat a je jiné to zažívat. Je příjemné být mladý a zažívat, jak sílíš. Je jiné být starý a zažívat, jak slábneš.“ „Hmmm…, to chápu“, odmlčel se Tralalí. Pak se zamyslel a dodal. „A to naříkání ti pomáhá? Léčí tě? Posiluje? Vrací ti mládí?“ Nastalo ticho. Dlouhé ticho, ve kterém mlčel Dub i Tralalí. Dub vzpomínal na celý půlrok naříkání a snažil se zjistit, jestli mu pomohlo, jestli jej vyléčilo, jestli jej posílilo nebo mu vrátilo mládí. Jedenkrát, dvakrát, třikrát si v paměti promítal celý půlrok a čím déle, tím víc se cítil zahanben. A pak i hanba odplynula a Starý Dub se podíval směrem k Tralalímu. „Děkuji ti. Děkuji
ti, že jsi mě vytrhl z mého smutku. Nechal jsem se chytit do pasti lítosti nad svým neštěstím a málem jsem přestal žít. Děkuji ti, že jsi mě z ní vytrhl. Od teďka budu zase dobře spát.“ Bylo vidět, že Starý Dub našel zpátky svůj Život. Spokojeně usnul a od té doby byl zase pevným starcem, hlavou svého rodu.
To Tralalí ještě dlouho nemohl usnout a žasl nad proměnou, kterou uviděl během jediné noci. Myšlenky mu pořád běhaly po celé koruně a skládaly se do veršů. Byl jeden dub Žalem málem zhlup Nebylo mu pomoci Upadl do nemoci Nahlodal ho zub. Kousl ho zub lítosti Kousl ho až do kosti.
Sebelítost je trnitá V životě je kalamita Hned ji vyžeň ven Život do svých rukou vem.
IX. Když počítáme i první podzim, kdy Tralalí ležel jen jako semínko v listí a čekal na jaro, byl už v lese třetím rokem. Díky jeho úsměvu už o něm kdekdo věděl a díky jeho zvídavým otázkám se leccos v lese změnilo. Stromík byl rád, že na něj dal první dvě zimy pozor a pomohl mu vyklubat se na svět. Tralalí byl rád, že se narodil v tak pestrém koutě světa. Asi by byl rád, kdyby se narodil i kdekoli jinde. Letošní podzim byl nejbarevnější z těch, co zatím zažil. Hltal všechny barvy, které viděl a cítil, aby na ně mohl přes zimu vzpomínat a splétat z nich krásné sny za dlouhých zimních mrazivých nocí. Cítil se tak naplněný Životem, jak jen mu to jeho útlé tělo dovolovalo. Byl tu ještě jeden strom, který byl toho podzimu snad nejšťastnější ze všech. Byl to Starý Dub. Ano ten, který přišel o větev a pak málem všechno utopil v sebelítosti. Právě proto, že poznal, jaké je být ztracený, si tolik vážil toho, že se dokázal zpátky vrátit do Života a užíval si teď každý okamžik každého dne. Zářil ve své mohutnosti ještě dlouho poté, co všechny listy opadaly a stromy kolem se divily, kde se v něm bere tolik Života. On se jen smál a všem odpovídal: „Život je všude. Kolik jej dokážeš přijmout, tolik ti dá.“ Jen málo stromů mu rozumělo. Protože neprožili, co prožil on. Možná jen on a Tralalí byli jediní, kdo rozuměli.
X. Byla zima. A ještě chvíli a pak zase koncert jara a Tralalímu začal čtvrtý rok života v lese. Ten rok se poprvé setkal s člověčinou na vlastní kůži. Byl májový den a už zdálky uslyšel hlasy, které nikdy předtím neslyšel. Mluvily jakousi řečí, brebentily a bylo jich všude plno. Dva malí a dva velcí dvounožci přicházeli pěšinkou. Větší kráčeli, menší pobíhali a poskakovali. Kousek od Tralalího se zastavili a posadili do mechu. Bylo
cítit, že jsou rádi v lese, ale taky bylo cítit, že tam nejsou doma. Tralalí si všiml, že jejich pohyb nesplýval s krajinou stejně jako pohyb lišky, jelena či veverky. Tak nějak přečnívali. Posadili se do mechu a z batohu vytáhli svačinu. Pojídali a popíjeli a živě si povídali. Ti větší se po jídle natáhli do mechu, menší se rozeběhli po okolí, honili se a dováděli. Tu si jeden z nich všiml Tralalího. „Podívej!“ ukázal prstem, aby i ten druhý viděl, na co ukazuje. „Takový strom jsem ještě nikdy neviděl. Pojď se tam podívat.“ Rozeběhli se k Tralalímu a dívali se na něj. Pak si sáhli i na jeho kůru, protože byla úplně jiná, než od jiných stromů. Tralalí se na ně usmál svým laskavým úsměvem. Hned na to mu došlo, proč mu přišlo, že nezapadají do krajiny, jako jiní tvorové. Oni totiž ten jeho úsměv neviděli ani necítili. Vůbec nevnímali řeč jeho ani řeč ostatních. Uměli mluvit, ale neuměli naslouchat. „Ó, jaký to musí být život!“, napadlo Tralalího. „Umět mluvit, ale nemoci slyšet!“ Jeden z těch dvounožců řekl: „Podívej, jak má hladkou kůru. Co kdybychom tady vyřezali naše jména? Na památku. A pak se přijdeme podívat za několik roků a uvidíme, jak budou vypadat.“ „To je skvělý nápad!“, zajásal druhý. „Máš nůž?“ Teď se Tralalí poprvé v životě polekal. „Cože? Nůž? Řezat do mé kůry? To snad ne!“. Rychle začal přemýšlet a pokusil se zavolat: „Halóóó, nechci, abyste do mě řezali!!!“ Bohužel se mu potvrdilo, co prve pocítil. Ti dvounožci uměli mluvit, ale neuměli slyšet. Zmocnila se ho panika a zakřičel po větru i po kořenech do všech směrů: „Pomóóóc!“ Zvedl se vítr, země se lehce zachvěla a už tu byla všudypřítomná Sojka: „Jak vám mohu pomoci?“ „Chtějí do mě řezat, ale já nechci.“ „Tomu já ale pomoci neumím“, zapískala Sojka. „Tak zavolej Stromíka, ale honem!“, pobídl ji Tralalí. Než bys řek „list“, byl tu Stromík a už viděl, jak dvounožec vytahuje nůž a blíží se k Tralalímu. Poprvé viděl Tralalího staženého strachem a věděl, že musí rychle něco udělat, ale honem nevěděl co. A pak ho napadlo poprosit o pomoc celý les: „Kdo slyšíš můj hlas, povšimni si nás! Tralalí je v nesnázi, jeho Život uchází. Přišel k němu Dvounož, kdo můžeš, tak pomož!“ První jej uslyšel vítr, který tak rád poslouchal Tralalího písničky. Jak se přihnal, tak tu byl, dokola se zatočil. Čepici dvounožci srazil z čela, že odlétla mu jako včela a zapadla do listí. „Co to?“ odfrknul dvounožec.
Udělal pár kroků, shýbl se pro čepici. Nasadil si ji na hlavu a už se zase blíží k Tralalímu, aby dokončil, co si usmyslil. Teď se však probrali dva Boučci. Ti bráškové, co se kdysi tolik hádali. Teď se do sebe zaklesli a zkřížili dvounožci cestu: „Nechej ho být!“, křikli na malého Dvounožce. Jenže Dvounožec neslyšel ani je. Nebyl dost silný, aby je dokázal odstrčit, ale byl dost hbitý na to, aby je dokázal obejít. A stromy bohužel chodit nemohou, takže Boučci mohli jen bezmocně přihlížet, jak se kolem nich protáhl a už je zase o krok blíž k Tralalímu. „Cožpak ten Dvounožec nic nepochopí?“, zoufal si Tralalí. Vtom se ozval z dálky hluboký hlas: „Chytrému napověz, hloupého trkni. Když nechce pochopit, ať okusí sílu lesa.“ Byl to Starý Dub. Stál na kopci v celé své kráse a zahřímal: „Ty jsi mě navrátil k Životu a já ti teď ukážu, zač je toho Starý Dub. Přes dvě stě let jsem srostlý se Zemí a žádné lidské pískle nenechám, aby ublížilo mému kamarádovi. Bratři a sestry, držte se!“ Na ta slova se zapřel do Země a zatřásl svými mohutnými kořeny. Země se začala otřásat. Velcí dvounožci nadskočili a malí se polekali: „Zemětřesení! Pomóóóc!“ Starý Dub se zapřel ještě jednou a zatřásl podruhé. Země se opět zachvěla. Dvounožci vyskočili na nohy a vyrazili úprkem nazpět pěšinou, kterou přišli. Sojka je vyprovázela s hlasitým pískotem a vítr je do zad poháněl. Třetího třesení nebylo třeba. V té chvíli se Tralalí rozplakal. Plakal, aby vyplakal napětí ze strachu, který prožil. Plakal také štěstím. Opět tu byl žal i radost tak blízko vedle sebe. Díval se na něj Starý Dub, dívali se Boučci, díval se Stromík a všichni kolem. Všichni se najednou cítili propojeni. Tralalí se mezi slzami usmál a tiše zašeptal: „Děkuji vám, kamarádi. Děkuji vám z celého srdce. Kamarádi!“ Stromík byl rád, že všechno dobře dopadlo. Boučci byli hrdí, že dokázali spojit své síly a Starý Dub? Ten měl snad největší radost ze všech. Jednak z toho, že Tralalímu mohl oplatit jeho pomoc a jednak proto, že po letech zase jednou pocítil, že je stále plný síly, a když o něco jde, umí i Zemí zatřást. Jak se blížil večer, všechno pomalu utichalo. Jen Tralalí byl stále plný dojmů, neboť ten den toho bylo spousta, co zažil poprvé. Poprvé zažil strach a cítil, jaké to je, když je v ohrožení. Poprvé zažil, že ho někdo
neslyší, že mu nerozumí a že mohou být bytosti, se kterými se prostě nedomluví. A zase jím projel ostrý chladný proud, když si to uvědomil. A zase jej provázel i měkký teplý záchvěv, když si uvědomil, že má v lese opravdové kamarády. I když je cizí, je tady doma a je milován. A opět mu myšlenky skákaly a skládaly se dokola, až z toho vznikla další písnička.
Zažil jsem strach a bál jsem se smrti Bál jsem se cizího, že mě rozdrtí. Však zjistil jsem, že nejsem sám Že jsem tu doma a že patřím k vám. Můžu se bát a nevědět kudy kam Můžu mít strach a přece jsem milován. Já jsem tak rád, že patřím k vám Děkuji, že kamarády mám.
XI. Celou zimu měl Tralalí o čem přemýšlet. Přemítal o tom, co všechno už prožil a jak jej každý nový zážitek proměnil. Uvědomoval si, jaká kouzla dělá upřímný úsměv a zájem o štěstí druhých. Prožil si, jak dokáže někoho pohltit strach, že neví, kudy kam. Poznal, že i když se dva Boučci často hádají, dokážou v pravé chvíli držet pospolu. A poznal, že ve vypjatých situacích se objeví síly, o kterých by si třeba ani Starý Dub nemyslel, že je má. Jak Život hýbe bytostmi a jak malé drobnosti hýbou Životem. Jeden úsměv, jeden výkřik Sojky, jedno rozhodnutí projevit se… anebo mlčet. Jak říkal Stromík, všechno to stále plyne dokola, dokola, dokola a my nevíme, kam. Účastníme se toho velikého koncertu Života a hrajeme v něm svou píseň.
XII. Pátým rokem přerostl Tralalí už výšku dvounožců, kterých od onoho májového dne potkal ještě několik. Nejprve se jich bál, ale později si zvykl a poznal, že jsou podobně pestří jako stromy a že je mezi nimi spousta bytostí se srdcem na pravém místě.
Tralalí cítil, jak dospívá a začal se více zajímat i o to, co je vlastně zač. Vymýšlel si na sebe nejrůznější hry a zkoušky. Prosil vítr, aby ho zkoušel ohnout a trénoval svou pevnost i pružnost. Chtěl se naučit, jak dokázat co nejvíce větru zadržet, ale chtěl se taky naučit, jak zůstat pružný, aby se nezlomil. Trénoval i své kořeny a zkoušel dělat Zemětřesení, jako to zažil od Starého Duba. Jeho kořeny však byly zatím natolik mělké, že sotva dokázal pohnout kamínky kolem sebe. Však byl na světě teprve pátým rokem a to je pro většinu stromů pořád věk dětství. Tralalí ale sílil docela rychle a bylo cítit, že už brzy bude klepat na brány dospělosti. Ještě jedna věc ho docela bavila. Zkoušel vysílat zprávy tak, aby dokázal zaměřit přesně na nějaký strom a jeho vzkaz se dostal přesně k němu a nikam jinam. Boučci se jej ptali, k čemu je to dobré. „To nevím“, odvětil Tralalí. Někdy prostě můžeme trénovat věci i jen proto, že nás to baví. Možná se to jednou sejde a možná ne. Pátý rok byl neobyčejně suchý. Tu poznal, jak borovice, zvyklé na sušší půdy, mají kořeny hlouběji v zemi a i v suchu najdou dostatek vláhy. Jiné stromy zase sucho snášejí hůř. Inu, každý jsme jiný. Každý jsme jiný. Ale líp bylo stromům, které byly pospolu v lese. Stromy samotáři, kteří neměli stín od ostatních kamarádů, trpěly suchem daleko více. Jinak ten rok uplynul klidně a byl tu podzim, padalo listí, padal sníh a byl tu mráz. Byla tu tichá píseň zimy.
XIII. Už je tu zas orchestr kapek Duhových kapek Ten jarní zmatek mám tak rád Je nový rok, Já jsem tu zas A je tu i můj kamarád Tralalalí, tralalalá, tralala už nám končí mráz Je tady jaro, svítí Slunce a Život pučí v nás, Tralalalí!
Tak vstoupil Tralalí do šestého roku s novou písní a ten rok byl divoký jako hejno hus. Už dávno je sledoval, jak proudí tam a navrací se sem. „I ony plynou“, říkával Stromík. Kousek vedle Tralalího rostla jedlička. Byla o něco starší a právě toho jara poprvé jí vyrašily pupeny, které byly jiné, než pupeny pro další větvičky. Však se toho polekala a hemžila se, jak ty divoké husy, až musel Tralalí zavolat Stromíka. „Stromíku, co se to s Jedličkou děje? Můžeš jí nějak pomoct?“ Stromík se posadil k Jedličce a ona spustila: „Co je, co je, co je? Co to je? Pupeny úplně napučeny a větvičky to nejsou a nebudou. Co to je? Co to je? Co to je?“, opakovala celá vylekaná. Stromík se podíval a pak se širokým úsměvem povídá: „Ale vždyť to jsou pupeny na šišky. Ty budeš mít šišky. Poprvé budeš mít šišky!“ Čekal, že se Jedlička rozzáří nad tou radostnou novinou, ale místo toho viděl, že se lekla ještě víc. A než se jí stihl zeptat, co jí vylekalo, sama spustila: „Ale vždyť já nevím, co jim mám dát?“ „Komu?“ „No přece těm semínkám v šiškách. Co jim mám dát do života?“ Byla celá smutná a vzlykala a vzlykala. Stromík kroutil hlavou a Tralalí kroutil korunou. Rád by Jedličku nějak potěšil, ale sám nevěděl, jaké to je mít semínka a nikdy ho nenapadlo, co by jim chtěl dát do života, až je jednou bude mít. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že by to bylo něco, o čem se má přemýšlet. Tak čekal, co na to Stromík. Stromík seděl u Jedličky a čekal, až se uklidní. Když už to vypadalo, že se jí to povedlo, povídá: „Však máš ještě čas. Ptej se starších, ptej se kolem, co dávají do semínek jejich dětem. Pak si sama vybereš. Jedlička poslechla jeho radu a posílala po větru i pod Zemí otázky na všechny strany. A všechny stromy, jak kdo uměl, jak kdo věděl, posílaly zprávy zpátky. Jeden lásku, druhý krásu, třetí sílu, čtvrtý pevnost, pátý výšku, šestý sen, sedmý místo za kopcem. Každý radil něco a bylo toho mnoho. Jedličce šla z toho koruna kolem a divoce mávala větvemi, jak si nevěděla rady. Tralalí všechno slyšel a hned mu bylo jasné, že si stejně každý musí vybrat podle sebe. Vždyť jsme každý jiný. A tak za tiché noci složil Jedličce písničku.
Prosím milou Jedličku Poslouchej mě chviličku Mám pro tebe písničku Chci potěšit dušičku Tvou vylekanou Pár let, co tu rostu z hlíny Vidím, že jsme každý jiný Můžeme si nechat radit Můžeme se s někým vadit Nakonec však musíš sama Říct si, jaká budeš máma Nedívej se tolik ven Poslouchej svůj vlastní kmen Poslouchej svůj vlastní hlásek Neboj se už ani vlásek Buď zkrátka jen Jedličkou Svých semínek matičkou.
Tralalí šeptal slůvka za sebou, jak přicházela. Ani nevěděl, odkud se vzala, ale nechal je přicházet. Jak šeptal, Jedlička poslouchala a jak poslouchala, její větve se zklidňovaly. Cítila se čím dál více sama sebou a pochopila, že Jedlička je jedlička a nemůže svým semínkům dávat to, co jim dávají břízky, buky nebo borovice. Pak už nejančila, jen rostla, povídala si sama se svými pupeny a dávala semínkám v šiškách sebe samu. Tak byl šestý podzim krásný a Tralalí poprvé zblízka viděl, jak se množí stromy a jak se množí Život.
XIV. Semínka Jedličky se rozlétla do různých koutů. Byla tu zima, byl tu sníh a byl tu mráz. A byl tu jarní koncert a sedmý rok. Nikdo nevěděl, kdy se to stane, ale stalo se to právě teď. Tralalí byl rád za zkušenost, kterou zažil předchozí rok s Jedličkou, protože toto jaro se mu přihodilo totéž, co jí. Na jeho větvích se objevily pupeny, které byly jiné, než ty, co dosud znal. Byl vděčný, že se nemusel bát a věděl už, co si počnout. Zjara si hodně povídal se všemi kamarády kolem. Povídal si s Boučky, které už taky vyrostly, povídal si s Jedličkou. Povídal si i se Starým Dubem a povídal si samozřejmě i se Stromíkem. Jeho pupeny postupně začaly pučet, pak rozkvétat. Nikdo jej neznal a nikdo nevěděl, jak budou vypadat. Proto byl celý les překvapený, když se z jeho květů vyklubaly zvonečky pestrých duhových odstínů od fialové, přes modrou, žlutou až po červené žíhání. „Óoo!“, užasl sám Tralalí nad tou nádherou. Nebyl pyšný na své barvy. Spíš najednou cítil závazek a už více chápal Jedličku a to, jak byla vystrašená. Vždyť jak si má být jistý, co je to nejlepší, co může svým semínkům dát. A tak nadešel čas, kdy se ponořil do svých myšlenek a vzpomínek a kdy si procházel všechny své zážitky a zkušenosti.
Postupně viděl, že se z jeho květů stávají plody, které mají semínka jako paraplíčka a viděl, že je možné, že se dostanou do dalekých krajů. Když už byl nejvyšší čas, rozhodl se, že svou zprávu semínkům předá tak, jak to uměl nejlíp, v písničce.
Tvoř se, krásná písničko Pro mé milé paraplíčko Vysílám tě do světa Dej mi moudrá slova Ať mi přijde dobrá věta Prosím tě teď znova Dám ti radost, něhu, lásku, Úsměv vřelý na provázku. Dám ti sílu, pevnou vůli. Kamarády po okolí. Hlavně věz, že patříš k nám, Že jsi stále milován.
Pečlivě vdechl písničku do všech svých paraplíček, obalil je svým zářivým úsměvem. A pak už jen čekal na podzimní vítr. Ten přišel 14. října sedmého roku. „Tralalííííííí!“, vykřikl Tralalí. Slyšel to celý les, Boučci, Jedlička, Starý Dub i Stromík, který se přišel podívat a pak už zadul vítr a paraplíčka se jedno po druhém vznesla vzhůru, nad koruny stromů a vznášela se výš a pak do všech koutů světa. Každé z nich mělo v sobě ukryté všechny písničky, které Tralalí složil a každé z nich je zpívalo tam, kde vyrostlo. Na všech těch místech bylo měkce teplo a milo a Tralalí semínka tam vzklíčila a skládala nové písně plné radosti, moudrosti a přátelství.
Tralalamandala.cz „Tvoříme, aby lidé kvetli!“
Petr Kubala a Zdenka Malotová tvoří k inspiraci, pro radost, moudrost, zdraví a odvahu. Sdílíme to, co žijeme – v různých projektech: www.prirodnizena.cz – přírodní život z pohledu ženy, živá strava (raw), články, semináře, recepty www.abydetikvetly.cz – vědomá komunikace s dětmi, tvoření příběhů, pohádky, články, semináře www.svobodnydomek.cz – inspirace pro lidi, kteří chtějí levně, ekologicky postavit domek a žít blíže přírodě http://zazitkem.webnode.cz – zážitková pedagogika a přírodní výchova, metodické semináře www.tralalamandala.cz – radost a moudrost do života, rozcestník našich projektů, kalendář akcí, nabídka seminářů, knihy a cd na prodej
Budeme rádi, když se mrkneš. Budeme rádi, když se ozveš. Petr:
[email protected] Zdenka:
[email protected] Budeme rádi, když rozkveteš.
