CO ME ŽERE V LESE ONDREJ DROZD

CO ME ŽERE

VONDREJ LESE DROZD

MASARYKOVA UNIVERZITA | PEDAGOGICKÁ FAKULTA |Katedra výtvarné výchovy

CO ME ŽERE

VONDREJ LESE DROZD

Diplomová práce – textová část | Vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický Brno 2016 3|

Bibliografický záznam ONDŘEJ, Drozd. Co mě žere v lese: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2016. 93 s., Vedoucí diplomové práce Mgr. Petr Kamenický

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vytvořil samostatně. Jako zdroje informací jsem použil publikace uvedené v seznamu literatury.” Tento text má charakter doprovodné zprávy a slouží jako doplněk mojí diplomové práce, která je tvořena praktickýmvýkonem v podobě cyklu akrylových maleb. Textová část obsahuje 54 normostran, tedy 98 592 znaků včetně mezer.

|4

Poděkování Za konzultační pomoc v rámci této diplomové práce děkuji Mgr. Petru Kamenickému. Tato spolupráce pro mě byla v mnohém přínosem.

5|

Abstract In this thesis the author uses figurative painting to systematically describe chosen motives in the region Bílý Vlk, that is situated in the southern part of Ždánice Forest. The author works with this theme and tries to accurately characterize this locality that is very special for him. The shape of displayed objects refers to different hunting facilities, especially hides. These objects create a web of strategical points, which have an important role in the hunter’s life. The author examines the visual ambiguity of these objects and uses them for wider considerations that go beyond the thematic framework of the forest. The practical output of the creative process, which bears elements of plein-air as well as of atelier painting, is series of acrylic paintings. Photodocumentation that provides evidence of the whole creative anabasis is also part of the thesis. The theoretical part describes the premises leading to the painting. Keywords forest district Bílý vlk, forest, natural, hide, present, hunting, totality,perspective, painting, plain air

|6

Anotace V rámci této diplomové práce autor, prostřednictvím figurativní malby, systematicky popisuje vybrané motivy situované uvnitř revíru Bílý vlk, ležícího v prostoru jižního výběžku Ždánického lesa. Na základě práce s touto tématikou se pokouší o výstižnou osobní charakteristiku této, pro něho, zcela výjimečné lokality. Zobrazované předměty svým tvarem odkazují zejména k různým typům mysliveckých zařízení, především k posedům, a vzájemně tvoří síť strategických bodů, které v jeho životě sehrávají dlouhodobě zásadní roli. Tyto objekty jsou zkoumány ve své vizuální mnohoznačnosti a stávají se záminkou k širším úvahám daleko přesahujícím tematický rámec lesního prostředí. Praktickým výstupem tvůrčího procesu, nesoucího v sobě jak prvky plenéru, tak i ateliérové tvorby, bude série akrylových maleb. Součástí práce je fotodokumentace dokládající průběh celé výtvarné anabáze. V teoretické části autor podrobně popisuje předpoklady vedoucí k vlastní malbě. Klíčová slova revír Bílý vlk, les, příroda, posed, současnost, myslivost, totalita, nadhled, malba, plenér

7|

|8

Obsah 1. Úvod 13

2. Myšlenkový záměr a jeho hledání | 15 2.1. Stanovení konceptu a jeho konečná podoba | 16

3. Posed jako věc mnoha významových rovin | 19 3.1. Posed a myslivost | 20 3.1.1. Vývoj myslivosti v českých zemích | 22 3.1.2. Myslivecké spolky | 24 3.1.3. Význam myslivosti a povaha myslivce | 24 3.1.4. Význam drobné zvěře | 25 3.1.5. Honitba | 27 3.1.6. Lov | 28 3.1.7. Význam zvěře pro naše hospodářství | 29

9|

3.1.8. Myslivost dnes |30 3.2. Posed nebo strážní věž? 31 3.2.1. Fašismus a nacismus | 32 3.2.2. Komunismus | 34 3.2.3. Kolonialismus | 35 3.2.4. Diktatura trhu jako nová podoba totality | 36 3.2.5. Stát v ohrožení | 38 3.3. Posed jako všemi viděná skrýš |39 3.3.1. Stromové boudy a jiné bunkry | 40 3.3.2. Skrýší po celý život | 42 3.4. Posed a nadhled nad životem | 42 3.4.1. Lítost, dogma a hmota | 43 3.4.2. Jak z toho ven? | 45

4. Posed a krajina 47 4.1. Vývoj estetického vnímání krajiny | 48

5. Inspirační autoři a směry | 53 5.1. Anglická krajinomalba 18. století | 54 5.2. Barbizonští | 56 5.3. Impresionisté | 57

| 10

5.4. Abstraktní expresionismus | 61 5.5. Ondřej Basjuk | 62

6. Realizace myšlenkového záměru | 65 6.1. Než jsem se vydal do terénu | 66 6.2. Popis tvůrčího procesu | 67 6.3. Zhodnocení tvůrčího procesu | 68

7. Závěr |71

8. Shrnutí |73

9. Seznam vyobrazení |76

10. Seznam literatury 77 10.1. Tištená literatura |77 10. 2. Elektronické zdroje |78

11 |

1. – Na strážce, 2016

| 12

1. Úvod Můj život je od jeho prvopočátků úzce spjat s přírodou. Tato situace je dána poměrně širokou řadou příčin. Určujícím motivem se zde stal fakt, že v důsledku daných okolností jsem již první dny na tomto světě trávil na hájence U Svaté, situované do prostoru jižního cípu Ždánického lesa. Tato budova, s více než čtvrt tisíciletí starou historií, se od těch dob stala nejen mým domovem, ale za nedlouho i jakousi základnou, z které jsem pořádal, a dodnes pořádám, nespočet výprav do okolních lesů. Události, které jsem v těchto místech zažíval, postupně utvářely můj osobní vztah nejen k blízkému venkovskému okolí. Na základě těchto zkušeností se ze mě stal člověk, který les, a nespočet věcí s ním souvisejících, staví ve svém životě velmi vysoko. Toto místo, jež pro mě bylo pokaždé zárukou nespočtu úžasných zážitků, se stalo prostorem, kde jsem se vždy cítil jako doma. Všímal jsem si nejrůznějších procesů a zákonitostí, v lese neustále probíhajících, které jsem v pozdějším věku začal postupně chápat. Tyto děje se týkaly jak chování přírody samotné, tak i člověka v ní působícího. Mám zde na mysli zejména problematiku lesního hospodářství, na základě které byl vystavěn i koncept mojí bakalářské práce. V ní jsem se, mimo jiné, zabýval negativním charakterem změn v systému lesního hospodářství státních lesů, trvajících od roku 1992. V rámci diplomové práce však tuto neradostnou tematiku konečně opouštím a plně se nořím do dnů aktuálních. A právě zde je třeba zdůraznit, že smyslem následujících kapitol je něco víc, než pouhý pokus o vystihnutí vlastního hlubokého vztahu k lesu

13 |

a k věcem s ním bezprostředně souvisejícím. Z nepřeberného množství motivů přítomných ve vybraném prostoru volím především právě „lesní architekturu”. Tímto zajímavým slovním spojením mám na mysli, různé ve většině případů dřevěné, lesní stavby budované a do terénu umisťované, za účelem plnění rozmanitých úkonů spjatých s výkonem myslivosti. Na výsadní místo zde stavím hlavně posedy, v jejichž pochmurně potemnělých siluetách, spatřuji i jiné než „myslivecké” souvislosti. Jak již jsem nyní napověděl, tento typ lesních zařízení zde zkoumám v různých významových rovinách, o kterých bude podrobně pojednáno v následujících statích. V mých malbách má však doplňující místo i motiv krajiny, jež je zde zkoumána ve své možné podobě, tak jak se naskýtá při výhledu z posedu. Podrobnému popisu myšlenkového záměru v jeho teoretické rovině bude věnována bezprostředně následující kapitola. V této části nabídnu čtyři různé výklady, které mohou být spojeny s motivem posedu, v závislosti na jeho vizuální podobě. Po kapitole věnované tématu krajiny a její spojitosti s tímto typem lesní stavby, podrobně popíšu průběh samotného tvůrčího procesu po němž bude potom v závěru následovat krátké zhodnocení projektu.

| 14

2. Myšlenkový zámer a jeho hledání Smyslem následujících řádků bude snaha vystihnout základní aspekty vzniku myšlenkového záměru, na jehož základě je následně vystavěna celá moje práce. Podstatná část tvůrčího procesu byla věnována právě této myšlenkové předehře. Přípravný proces měl charakter poměrně dlouhého hledání, v průběhu, kterého jsem sbíral množství informačních střípků, z kterých se nakonec podařilo poskládat smysluplný koncept. Je třeba přiznat, že výsledné téma, které ve své podstatě valnou měrou přímo souvisí s přírodou v konkré-tním regionu, bylo vystavěno až poněkud později. Konečnému konceptu předcházelo několik pokusů o myšlenkové úlety do jiných směrů. Zprvu jsem uvažoval o opuštění jinak mě velice blízkých a pro můj život určujících motivů lesa, a vydání se po trase jiné. Této snaze, jež zde byla dočasným pokusem o jakési odtržení, jsem věnoval dokonce i poměrně dlouhou dobu, avšak nakonec se ale přece jen ukázalo, že je to nesprávná cesta. Pochopil jsem, že je třeba se držet toho, co člověk velice dobře zná a co je mu vnitřně dostatečně blízké. V mém případě se tedy na chvíli opuštěná „lesní tématika” stala opět středem zájmu, avšak nyní v již v poněkud pozměněné podobě. Obecně platí, že zvolený námět a s ním související problematiku, člověk musí být schopen hodnotit z všemožných stran a úhlů a k tomu je třeba k dané věci sesbírat co nejširší spektrum informací. Tento předpoklad jsem považoval v mém

15 |

případě za lehce splnitelný, ba přesněji řečeno, z velké míry již v podstatě splněný. A proto jsem se pustil do dalšího rozvíjení nápadu, který zde byl ještě stále ve fázi vlastního zrodu.

2.1. Stanovení konceptu a jeho konecná podoba

Na cestě za finální podobou námětu mojí magisterské práce sehrály významnou

roli konzultace. V průběhu těchto setkání, jejichž obsahem byla tématika mnohdy široko přesahující zvolený námět, jsem si mnohé ujasnil. Celkový koncept dostal z velké míry podobu plenéru, zasazeného do konkrétní, mapou vymezené lokality. S realizací jsem začal od 16. 2. 2016. Zde je třeba zdůraznit, že tvůrčí pobyt v přírodě se neodehrával v několikadenním bloku, ale vždy s určitými přetržkami. Délka těchto pauz i jejich samotná nutnost se odvíjela z ryze praktických důvodů, spojených zejména s počasím, které ne vždy přálo požadovanému záměru. Moje působiště se rozléhalo v přírodní, převážně lesní lokalitě, zvané revír Bílý Vlk o výměře přibližně 2500 hektarů. Revír je situovaný na samém konci nejjižnějšího výběžku Ždánického lesa. Toto místo je, řečeno s trochou nadsázky, mým rodištěm. Do lesů pokrývajících tyto plochy jsem prchal již jako malé dítě a mnohokrát jsem tak svým rodičům působil nemalé potíže. V rámci cest do tohoto lesa a jeho blízkého okolí, docházelo postupně k čerpání mnoha různých motivů. Všechny jsou obsaženy v této, mapou vymezené, konkrétní ploše. Mezi těmito zobrazovanými předměty převažují vybrané druhy mysliveckého zařízení, a stěžejní roli zde hrají temné siluety posedů. Předmětem mojí malby je ale také například okolní krajina z těchto posedů viditelná. Sesbírané náměty, v jisté míře svojí rozpracovanosti zaznamenané na plátno,

| 16

jsem následně dopravil domů a tam potom v průběhu následujících dnů pokračoval na jejich dokončování, nyní už v prostředí ateliéru, či spíše garáže. Do terénu jsem se vydával vždy kolem deváté hodiny ranní. Doba návratu byla potom určena množstvím faktorů, mezi něž patřily nejen důvody spojené s nepřízní počasí. Často jsem se vracel domů ve chvíli, kdy jsem měl už prostě pocit, že ničeho lepšího ve své tvůrčí práci ten den již nedosáhnu. Zde je třeba zmínit, že na cesty jsem se rozhodně nevydával pěšky. Jako spolehlivý dopravní prostředek mi posloužil můj milovaný nákladní terénní automobil Praga v3s v úpravě vojenský valník, jehož prostorná korba mi zde sloužila nejen jako pomůcka pro převoz malířského náčiní, ale také mnohdy i jako jakýsi pojízdný ateliér. Kabina byla zase mým častým útočištěm před deštěm a zimou a také místem kde jsem přemýšlel. Možnost zapojení tohoto druhu dopravního prostředku do průběhu práce hodnotím kladně nejen z praktického ulehčení pracovního procesu. Každá z jednotlivých cest byla sice určena předem vytyčenou trasou, ale o její konečné podobě rozhodovaly vždy až konkrétní podmínky, tedy případné nečekané změny počasí, jako nenadálý déšť či sníh, rozblácený terén apod.

Za podstatnou část mojí diplomové práce považuji její teoretickou část, kde mimo

jiné zkoumám motiv posedu v jeho několika možných významových rovinách. Kromě jeho přímé souvislosti s myslivostí, lze v jeho tvarové symbolice hledat i odkazy k množství dalších významových úrovní. Tato většinou dřevěná stavba může vlastním tvarem symbolizovat také strážní věž, jejíž symbolika souvisí například s problematikou totalitních režimů. Posed však může být také spojován s jistým druhem skrýše, která svojí podstatou souvisí s klukovskými léty trávenými velkou měrou budováním právě těchto staveb, dětsky zvaných bunkrů. Všímám si také souvislostí mezi posedem a rozhlednou, kterou zde vnímám nejen jako pomůcku k snadnějšímu výhledu po okolí, ale zejména jako záminku

17 |

k hlubšímu uvažování o světě a o sobě samém. Rozhledna umožňuje nadhled a rozhled jak v rovině praktické tak i duchovní, a právě o této její nepřímé vlastnosti, ale zdaleka nejen o ní, bude pojednávat další část mého textu.

2. – Studený start, 2016

| 18

3. Posed jako vec mnoha významových rovin Následující kapitoly budou výčtem čtyř různých myšlenkových úrovní, v nichž lze vnímat tuto dobře známou stavbu. Ti z nás, jejichž hlavní pole působnosti se nachází na venkově, si jistě dobře vybaví množství podob a rozličných tvarů, jimiž se honosí tento druh dřevěných konstrukcí, z nichž je snad každá často velice snadno, rozpoznatelným originálem. Stavba posedu, v souvislosti s myslivostí, velice často nazývaného též kazatelna se ne zřídka stává po stránce řemeslné, výsledkem nápadité lidové tvořivosti. V rámci mysliveckých spolků se totiž na zřizování těchto objektů podílí vskutku kde kdo a použitý materiál se také různí. Zmínil jsem se o množství kontextů, v nichž lze vnímat posedy. Již jsem napověděl že, význam první je výsledkem přímé souvislosti posedu s myslivostí. Primárním účelem je zde především zajistit co možná nejlepší výhled na okolí, ale sám při tom zůstat v utajení. Z hlediska bezpečnosti při střelbě vedené z výšky posedu, je však důležité i to, že vystřelený projektil, i když mine svůj cíl, směřuje pod poměrně velkým úhlem šikmo k zemi a po určité relativně krátké dráze svého letu, končí zaryt v terénu. Jeli však střelba vedena ze země, je zde vysoké nebezpečí, že zbloudilá střela poletí i kilometry daleko. Ale posed není jen posedem v mysliveckém slova smyslu. Může sloužit také jako tzv. strážní věž. Jako zařízení určené pro dohled nad někým, užívaná nejen v případě různých typů, nejen nacistických a komunistických, koncentračních

19 |

táborů, ale také například v souvislosti s ostrahou hranic totalitního státu, směřované však ne ani tak vůči okolí, jako spíše vůči vlastnímu obyvatelstvu. V následujících řádcích se zabývám nejen notoricky známými tradičními totalitními režimy. Zkoumám také možnosti transformace klasických totalitních prvků, spojených zejména s otevřeným násilím a neskrytou propagandou, do mnohem rafinovanějších a bohužel také často účinnějších forem, spojených zejména s tržně - konzumní společnosti. Třetím nabízeným významem se dostávám již k o poznání příjemnější tématice. Zde se již ani nebavíme tak o posedu, jako spíše o jakési skrýši, poskytující člověku útočiště nejen v různých etapách jeho dospívání, ale i později v dospělosti. Mám zde na mysli především aktivity spojené se stavěním stromových bunkrů apod. Posed však může být také rozhlednou přinášející jistý nadhled. Nadhled tolik potřebný v životě každého jednotlivce. Krátkému zamyšlení nad touto problematikou se budu věnovat v závěru této kapitoly.

3.1. Posed a myslivost Řekne-li se posed, drtivá většina z nás si téměř okamžitě právem vybaví přímou souvislost s myslivostí. Toto odvětví lidské činnosti má za sebou dlouhou historii svého vývoje, a jeho dnešní podoba není v žádném případě záležitostí odvěkou. Zaměřme se nyní na problematiku vztahu člověka a lesní zvěře poněkud podrobněji a poodhalme ve stručnosti příčiny pradávné vazby mezi těmito dvěma, v mnohém si tak vzájemně podobnými, ale i v lecčem rozdílnými, elementy. Následující řádky ale nebudou věnovány jen chronologickému výčtu důležitých mezníků z tohoto oboru. Myslivost praktikovaná

| 20

odborně, svědomitě a s upřímnou láskou k přírodě se stává významnou složkou kulturní. Příroda a veškeré živočišstvo v ní žijící je stálým námětem mnohých umělců, jejichž tvorba se nezužuje jen na generování oněch notoricky známých, tak trochu kýčovitě vyhlížejících krajinek s jelenem. Z nekonečného výčtu umělců zabývajících se lesní a krajinnou tématikou jmenujme například slavné anglické krajináře 18. století Johna Constablea nebo Thomase Gainsborougha. Vzpomeňme na skupinu francouzských krajinářů, jež dostali svoje jméno podle vesnice Barbizon ležícím na samém okraji fontainebleauského lesa. Zmínkou o impresionistickém hnutí, které znamenalo revoluční přelom v pojetí malby, bychom mohly ve výčtu pokračovat. Ale nejen výtvarní umělci tvořili a tvoří okouzleni přírodou. Bedřich Smetana, slavný hudební skladatel, se proslavil mnohými skladbami, avšak mezi jeho nejvýtečnější díla patří bezesporu cyklus skladeb zvaný „Má vlast“, inspirovaný mimo jiné zejména českými luhy a háji. Všechny zmíněné umělecké směry a tvůrci pracovali v úzkém sepjetí s krajinou. Okouzleni jejím půvabem se, nejen za ranního rozbřesku, vydávali přímo do terénu. Šlo jim o přímý kontakt, tolik potřebný pro skutečný prožitek. V souvislosti s přírodou a myslivostí třeba dále jmenovat její významnou složku rekreační ale i sportovní a brannou. Myslivec musí umět spolehlivě, bezpečně a s nejvyšší opatrností ovládat svoji zbraň, která ho provází na často mnohakilometrových fyzicky náročných poutích lesem, a to často za výrazně zhoršeného počasí, jež může, především v lokalitách s vyšší nadmořskou výškou, značně zkomplikovat celkovou situaci. Členem mysliveckého sdružení by se neměl stát nikdo, kdo nemá dostatečně vyvinutou sebekázeň a vnitřní morálku, což jsou předpoklady nevyhnutelné k dobrému výkonu tohoto tradičního řemesla. Jedině klidný, rozvážný a přírodu znalý a milující člověk se může stát skutečným myslivcem. Pro kompletnost informací se dále zmíním o důležitosti lesní zvěře pro náš ekosystém a o nesporné a často opomíjené užitečnosti, dnes tolik ohrožené, drobné zvěře. Dále budu hovořit

21 |

i o tzv. honitbách a neopomenu ani část věnovanou tzv. mysliveckému zařízení, do něhož spadají mimo jiné právě ony posedy, jež jsou v mé diplomové práci výchozím motivem. V závěru kapitoly kriticky zhodnotím myslivost realizovanou v posledních letech. Zaměřím se na problematický vztah mezi myslivci a zemědělci a pokusím se poodhalit příčiny tohoto neutěšeného vztahu.

3.1.1. Vývoj myslivosti v ceských zemích Praktikování aktivit spjatých s lovem divoké zvěře na našem území má za sebou dlouhý vývoj a jeho prvopočátky logicky sahají až k samému úsvitu lidských dějin. Bylo třeba se nějak uživit a hojnost divoké zvěře všude kolem byla zárukou úspěchu. Území dnešní České republiky se nachází v příhodné zeměpisné lokalitě mírného podnebí a rozmanité vegetace, což byly faktory, které do těchto míst odpradávna lákaly první kultury. Jak lov, tak i těžba dřeva, byly po dlouhou dobu v podstatě volnou záležitostí. Nároky na spotřebu lidské společnosti nebyly ještě zdaleka tak vysoké, aby ohrozily okolní přírodu. Množství dřevní hmoty nacházející se v lesích bylo více než dostatečné a její úbytek, způsoben činností člověka, byl poměrně malý. Příroda se stíhala v podstatě sama obnovovat jak po stránce rostlinné tak po stránce živočišné. Postupně vznikaly vždy nové a nové kvalitní lesní porosty, které bylo možné opět po určité době postupně odtěžovat. Lze předpokládat, že v těchto dobách byla většina našeho území pokryta lesy. Stavy zvěře byly natolik vysoké a spotřeba natolik malá, že nebylo třeba záměrné hospodářské činnosti směřující k umělé obnově. Zvěř byla odedávna zdrojem obživy nejen ve smyslu sycení žaludků. Byla zdrojem nejrůznějšího tolik žádaného

| 22

a ceněného materiálu pro výrobu rozličných produktů. Jmenujme například kožešiny k výrobě oděvů, kůže vhodné k rozličnému užití nejen v oděvnictví, různé výrobky z kostí a paroží jako třeba rozmanité ozdobné i užitkové předměty apod. S nástupem feudalismu se situace mění. Dříve nikomu nepatřící široké krajiny byly najednou rozebrány a začaly se stávat soukromým vlastnictvím. Z dříve volného lovu se stává právem podložená výhradní výsada těchto nových vlastníků - šlechty. Lovení divoké zvěře se u feudálů těší vysoké oblibě a postupně se z něho stává oblíbená kratochvíle. Počty zvěře ve volné přírodě se po určité době začínají významně zmenšovat, a tak se panstvo pouští do budování oplocených obor určených k intenzivnímu chovu žádaných druhů. … v jedné takové oboře na Křivoklátsku v Čechách, roku 1721 ulovila při lovu císařovna Alžběta Kristína, manželka císaře Karla VI., v době od deseti hodin odpoledne do tří hodin odpoledne, tedy asi za pět hodin, celkem 138 kusů jelení zvěře. (Mottl a kol., 1966, s. 8) První stopy tzv. loveckého práva lze vypátrat u Boleslava I. Žijícího mezi lety 935 a 967. Byly to okamžiky, kdy se pomalu začala myslivost ustanovovat jako samostatné odvětví lidské činnosti směřující nejen k lovu, ale zejména k tvorbě metod péče a ochrany lesní zvěře a přírody vůbec. V průběhu následujících staletí se tento koncept mnohokrát měnil. Jeho aktuální podoby byly vždy definovány příslušnými zákony. Právo vykonávat činnost spojenou s myslivostí se postupně začalo dostávat i k tehdy nižším společenským kruhům. A tak, zatím co ještě v roce 1929 zákon přímo zakazoval vydávat lovecký lístek dělníkům pracujícím za mzdu denní nebo týdenní. (Mottl a kol., 1966, s. 9), zákon o myslivosti z roku 1947 již z možnosti vykonávat myslivecké právo nevyjímal ani tyto společenské vrstvy. Kvalitativní vývoj české myslivosti potom pokračoval i v následujících desetiletích.

23 |

3.1.2. Myslivecké spolky Jedním ze zvyků provázejících myslivost v českých zemích bylo zakládání tzv. mysliveckých spolků. Byla to společenstva lidí zabývajících se lovem a chovem lesní zvěře a stejně jako byl tento lov po dlouhou dobu historie společnosti ryzí výsadou vládnoucích vrstev, tak i tradice mysliveckých společenstev byla po staletí psána panstvem. Jako první známý myslivecký spolek se uvádí Lovecké bratrstvo na Hosíně u Hluboké založené v roce 1699. Následovala celá řada podobných institucí, mezi nimiž jmenujme ještě například Pražský lesnický spolek Hubertus, jehož založení je datováno do roku 1868. Ve výčtu těchto organizací zaujímaly zvláštní místo kynologická sdružení, zabývající se chovem a šlechtěním loveckých psů. Za zmínku stojí například Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů v Praze spjatý s rokem 1883. Tyto instituce, kladoucí si za cíl činnost úzce související s péčí o lesní zvěř, se staly předchůdci dnešních mysliveckých sdružení.

3.1.3. Význam myslivosti a povaha myslivce Myslivost má především nesporný význam kulturní, tak jak jsem se o něm rozepsal v úvodu této kapitoly. Příroda a lesní zvěř je odnepaměti inspirací nejen pro výtvarné umění. Se zájmem o zvěř by měl přímo souviset obdiv k přírodě jako celku. Přes studium zákonitostí souvisejících s lesní faunou vede přímá cesta k poznávání rostlinstva všemožných druhů. Člověk se učí rozumět přírodním procesům a zákonitostem. Jedná se o jednu z možných cest jak najít a udržet kladný vztah člověka a životního prostředí. Myslivost má tedy nesporný význam environmentální. Krása, bohatství a

| 24

nesmírnost přírody působí mocně na člověka, na jeho srdce a rozum, činí jej lepším, mravnějším a ušlechtilejším. (Mottl a kol., 1966, s. 19) Ale přes všechna zde uvedená kritéria tohoto oboru je třeba neopomenout základní a prvotní poslání myslivosti, a tím je zodpovědné hospodaření s divoce, či v oborách, žijící zvěří. Myslivec musí být dobrým a vzdělaným znalcem věci. Jeho znalosti nesmí být jen povrchní a nelze se omezovat jen na několik málo, byť často ještě notně zkreslených pouček. V první řadě musí být veden vždy láskou, obdivem a úctou k přírodě jako celku. Je třeba, aby se vyvaroval především onoho dravého predátorského pudu, myslivec není zdaleka jen lovcem, protože tato činnost by v celém sledu úkolů a činností dobrého hospodáře, měla následovat až na posledním místě. Lov by měl mít odměnou za dobře vykonanou práci, protože smyslem a cílem myslivosti je zachovat a hájit všechny druhy zvěře a uvážlivým lovem udržovat rovnováhu v přírodě i rovnováhu mezi zájmy člověka a přiměřenými stavy zvěře. (Mottl a kol., 1966, s. 19)

3.1.4. Význam drobné zvere V průběhu několika posledních desetiletí se stále více rozmáhá trend spojený s úbytkem drobné zvěře, jako jsou například koroptve, bažanti nebo zajíci, ale také sluky nebo divocí králíci. Tato situace již v mnohých regionech doznává kritických hodnot. Za příčinami tohoto stavu lze hledat řadu faktorů, do nichž, mimo jiné, spadá již řadu let praktikování intenzivního zemědělství, hospodařícího na obřích lánech. Na těchto rozsáhlých plochách může zvěř, v případě ohrožení, hledat jen minimum úkrytů v podobě nejrůznějších remízků porostlých hustými křovinami a travními porosty. Zničující roli zde hraje jak chemizace v zemědělství, která je mnohdy praktikována s nebývalou intenzitou,

25 |

tak i způsoby obdělávání polí těžkou technikou monstrózních rozměrů. Jsou to faktory vedoucí nejen k efektivnímu hubení živočišstva, ale také k devastaci kvality zemědělské půdy a spodních vod. Dalším faktorem může být i často neochotná, neodborná a nekvalitní péče o zvěř myslivci samotnými, a tak dále. Pro náš ekosystém a pro jeho stabilitu tolik potřebná drobná lesní a polní zvěř je ve významném ohrožení. Připomeňme si nyní, jen ve stručnosti, čím vším je pro náš venkov toto živočišstvo tolik potřebné. Zvěř pernatá se živí nejen hubením nejrůznějšího škodlivého hmyzu, slimáků, myší apod., ale důležitou složkou její stravy je množství druhů semen plevelů a nežádoucích rostlin, jejichž vytrvalým vyzobáváním, ač se to možná nemusí na první pohled zdát, má silný potenciál zásadně ovlivňovat jejich nadměrné bujení a šíření. Z obsáhlejšího výčtu těchto užitečných tvorů jmenujme kupříkladu koroptev, do jejíhož jídelníčku patří larvy nosatců, kovaříci, jehož larvy jsou oněmi dobře známými drátovci poškozujícími zejména hlízy brambor, dále hubí típlice, muchnice, brouky potemníky, housenky můry osení, můry gamma atp. Problémy s rozšiřováním plevelů a škůdců se řeší výhradně opět užitím chemie, čímž se sice onen problém vcelku účinně na čas vyřeší, ale příroda tím trpí. V posledních letech se například mluví o kritickém šíření klíštěte zejména v souvislosti s přenosem pro člověka vysoce nebezpečných virů. Společnost se hluboce zamýšlí nad tím co, že stojí za touto znepokojivou skutečností. A přitom, je to dle mého názoru tak prosté. Přemnožená klíšťata zkrátka téměř ztratila svého přirozeného nepřítele v podobně drobné pernaté zvěře, a proto dochází k jejich nadměrnému množení. Je naprostou samozřejmostí, že nejen drobná zvěř, jak pernatá, tak i srstnatá, hraje v našem ekosystému nezpochybnitelně důležitou roli. Má zde své zasloužené místo a je třeba ji chránit.

| 26

3.1.5. Honitba V předchozím odstavci jsme se zmínili o environmentálním významu drobné zvěře. Nyní si ve stručnosti povíme něco o možnostech jejího chovu a způsobech její ochrany. Jednou z cest, jak navyšovat stavy těchto živočichů ve volné přírodě, je jejich ochrana a péče přímo v daných lokalitách. V souvislosti s myslivostí mluvíme o tzv. honitbách, což je mapou vymezené území o určité výměře, počítané většinou řádově na stovky ha. Plocha honiteb může být tvořena rozmanitým terénem. Dělíme ji v závislosti na převažujícím typu krajiny a charakteru terénu na honitby horské či rovinné, dále rozlišujeme honitby polní, lesní, smíšené, ale i vodní, převažují-li na její výměře vodní plochy. S posledním typem se můžeme setkat například v oblastech lužních lesů na soutoku řek Moravy a Dyje a na jiných místech naší republiky. V honitbě je třeba zabezpečit optimální podmínky existence zvěře. Výměra a charakter plochy je přizpůsobován druhu opečovávané zvěře. Obecně platí, že zatímco jelen potřebuje ke svému spokojenému životu větší plochy, v ideálním případě nad 500 ha, drobnější druhy se často spokojí i s výměrami poněkud menšími. Jsou-li počty kusů zvěře nadměrně vysoké, plocha honitby příliš malá, anebo péče nájemců, či vlastníků honitby, neodborná, dostavují se mnohé problémy. Zejména jde o poškozování okusem u mladých lesních porostů, škody na zemědělských plodinách atd. Je-li péče nájemců profesionální a svědomitá, jsou na svěřených územích schopni zabezpečit příhodné podmínky pro život a optimální množení pestré druhové skladby zvěře. Jistou obdobou honiteb jsou tzv. obory či bažantnice. Jedná se o uzavřené, plotem obehnané, lesní pozemky s o poznání menší výměrou. Zvěř je zde chována sice s větší intenzitou nežli je tomu v případě honiteb, avšak toto prostředí by se mělo svou podobou blížit co nejvíce prostředí volné přírody. Smyslem zde není jen produkce hojného množství kvalitní zvěřiny. Prostředí obor by mělo být také využíváno k množení, v naší přírodě,

27 |

ohrožených druhů. Následně by tím mělo být umožněno jejich opětovné vysazování do volné přírody. V neposlední řadě je třeba zmínit, že chov je nutné vést takovým směrem, aby docházelo k udržení genetické kvality druhu a k nepoškození daného ekosystému.

3.1.6. Lov Česká myslivost lov rozděluje do dvou základních typů. Prvním z nich je tzv. čekaná. Jak již název napovídá, jedná se o metodu, během níž se jednoduše čeká, až zvěř přijde co možná nejblíže. K tomuto čekání slouží zejména řada různých typů posedů. Jedná se v podstatě o rozhlednu, z níž by měl mít člověk co nejširší rozhled, zatímco sám není zvěří zaregistrován.V případě nepříznivého větru, vanoucího od lovce směrem ke zvěři, nutně nehrozí, že zvěř člověka ucítí. V neposlední řadě má posed ale také funkci bezpečnostní. Nemám tím na mysli, že by snad myslivec mohl posed použít jako útočiště před rozzuřeným divočákem, jak by se možná mohli mnozí na první pohled domnívat. Tato funkce souvisí s výstřelem vedeným z posedu šikmo dolů směrem ke zvěři. Mine-li kulka cíl nebo proletí-li skrz něj, skončí bezpečně zaryta pod úhlem do země. Dojeli k podobné situaci v případě, že je střelba vedena ze země, může zbloudilá střela, v nepříznivých terénních podmínkách, znamenat pro okolí zásadní bezpečnostní riziko. Druhým typem lovu je tzv. šoulačka. Zatímco čekaná je záležitostí statickou, šoulačka je věcí dynamickou. Jedná se často o mnohahodinovou pěší chůzi, mnohdy i těžším a náročnějším terénem, a to i za zhoršeného počasí. Důležitá je znalost trasy, která by měla v podstatě kopírovat zvířecí ochozy. Je třeba zohlednit druh zvěře, který hodláme stopovat. Musíme také vědět, v kterou denní dobu, a v jakém počasí, se do terénu vydat. Chodí se nejčastěji brzo ráno,

| 28

večer nebo také po dešti. Nevhodné je naopak vydávat se na šoulačku ve větru, protože to by nás brzy prozradil vlastní pach. V zamrzlém sněhu by zvěř zase varoval hluk způsobený pohybem. I lov je součástí myslivosti, avšak měl by vždy následovat po řadě předchozích dlouhodobých činností spojených s péčí o lesní zvěř. Měl by být odměnou za dobře vykonanou práci a ani ve chvílích lovu by člověk neměl pozbývat úctu ke zvěři.

3.1.7. Význam zvere pro naše hospodárství Lesní zvěř není jen zdrojem masa, které díky výběrové potravě i svojí kvalitou, zejména v posledních dobách, daleko přesahuje problematickou kvalitu masa z velkochovů. Mnohé z nich jsou však dnes často dováženy ze zahraničí, a podobně jako u dalšího dovozu i zde často v nesrovnatelně nižší kvalitě. Mimo produkce zvěřiny jsou dalšími produkty, pocházejícími z lesní živočišné říše například kůže a kožešiny, a to jak větších tak i menších druhů zvěře. Jednalo se i kožešiny z mnohých menších druhů, jako například kun, lišek, tchořů, veverek, ondater, jezevců atp. V minulých dobách byla pro svou vysokou jakost vysoce ceněna také kůže z jelenů a daňků, tzv. jelenice a dančina, užívaná zejména v oděvním a obuvnickém průmyslu. Na produkty z lesní zvěře je do dnešních dnů vázána řada dalších řemesel. Jelení, srnčí nebo dančí parohy, nebo i zuby, a to nejen z divokého prasete, zpracovával zejména v minulosti, průmysl šperkařský, v němž jsme měli dobré jméno i v zahraničí. Z hrubší srsti se potom vyráběly kartáče štětky a štětce různých typů a ze srsti jemnější, například králičí a zaječí zase plsť nezbytná pro kloboučnický průmysl. Z kožených a kostěných odpadů se dále vyráběl klih. Do našeho výčtu patří i zvěř pernatá, z níž se vybraná kvalitní pírka používala na výrobu rybářských mušek. Z jemných pírek

29 |

sluky se vyráběly jemné malířské štětečky. V poslední řadě zmiňme produkci živé zvěře, chované v oborách či odchytávané přímo ve volné přírodě, která byla žádaným vývozním artiklem do zahraničí. Naše myslivost, a průmysl na ni navazující, byl v mnohém na vysoké úrovni, a v porovnání se zahraničím, zaujímal přední místo. Dnes se situace poněkud změnila.

3.1.8. Myslivost dnes Kapitolu věnovanou posedu, a s ním přímo související myslivostí, uzavřu krátkým vhledem do současnosti. V posledních letech se česká myslivost potýká s množstvím problémů vycházejících z různých příčin. Na prvním místě jmenujme problémy spojené s úbytkem členské základny mysliveckých sdružení. „Myslivost v současné době zažívá nelehké chvíle,“ konstatuje Marek Kraus z Českomoravské myslivecké jednoty, která za posledních pět let přišla o 13,5 tisíce členů. V roce 1980 mělo právo myslivosti v honitbách více než 103 tisíc osob, loni už to podle Českého statistického úřadu bylo pouze okolo 92 tisíc. Jen za loňský rok ubylo takřka 1300 myslivců. (silvarium.cz, online, 2015) V minulých letech, za předchozí vlády, zase česká myslivost čelila pokusům o takzvanou profesionalizaci. Stávající systém, kdy jsou myslivecká sdružení složena myslivci takzvaně ze záliby, měl být do významné míry změněn. Na místo v podstatě zaniklých mysliveckých spolků by nově nastoupily soukromé firmy, podnikající samozřejmě prioritně za účelem zisku. Jedním z uváděných argumentů pro tyto změny je každoroční množství škod na zemědělských lánech, za jehož jedinou příčinu je cíleně považována pouze, údajně přemnožená, zvěř. Skutečné příčiny způsobené špatným hospodařením jak v lese, tedy

| 30

kupříkladu nedostatečně, nedůsledně a amatérsky chráněnými novými lesními porosty, tak na poli, jsou upozaďovány. Za zmínku stojí, že nejradikálnější je Asociace soukromého zemědělství, podle jejíhož předsedy Josefa Stehlíka je tato situace dalším důvodem pro přechod od přežívajícího spolkového myslivectví ke komerčnímu modelu založeném na byznysu mezi vlastníky či nájemci pozemků, specializovanými správcovskými agenturami a profesionálními lovci. (Pravec, online, 2013) Na úplném konci této kapitoly nezbývá než české myslivosti popřát hodně zdaru, sílu přestát všechny tyto nástrahy a nalezení potenciálu znovu oprášit, vcelku nedávno, zašlou slávu řemesla.

3.2. Posed nebo strážní vež? V předchozí kapitole jsem se rozepsal o posedu a jeho přímé souvislosti s myslivostí. Tato stavba však svým tvarem odkazuje i k jiným typům zařízení a lze ji tedy vnímat, mimo jiné, i v souvislosti s tématikou již poněkud méně příjemnou. Jedná se o problematiku totalitarismu. Posed již zde není vlastně posedem v „lesním” slova smyslu, ale strážní věží umístěnou tam, kde je třeba někoho bedlivě sledovat. Tato symbolika nám evokuje jak prostředí nacistických koncentračních táborů, tak komunistických pracovních lágrů, v prostředí bývalého Sovětského svazu nazývaných gulagy. Hrozivá silueta šedivé strážní věže, zjevená se přímo před námi v raním mlhavě chladném oparu, byla vždy předzvěstí něčeho zlého. Mimo areály všemožných totalitních věznic se tyto stavby, jak dobře známo, umisťovaly i například podél linie státní hranice atp. V následujících řádcích popíšu několik notoricky známých totalitních zřízení 20. století, mezi něž lze počítat jak nacismus

31 |

a fašismus, tak i reálný komunismus. Definicí těchto tří zavedených termínů však můj výčet zdaleka neskončí. Je totiž třeba pokračovat dál a neopomenout zejména problematiku kolonialismu, praktikovaného oficiálně od dob objevení Jižní Ameriky mořeplavcem Kryštofem Kolumbem roku 1492. Jedná se o datum, které se stalo pro jedny objevením ráje se zárukou následného nebývalého, po staletí trvajícího, ekonomického rozpuku, zatímco pro druhé naprostou katastrofou. Je to datum, které odstartovalo půl tisíciletí, a na určitých místech prakticky do nedávna, trvající teror páchaný bývalými koloniálními mocnostmi na původním obyvatelstvu světových kolonií. Totalitarismus zde ale nebudu zkoumat jen v jeho tradiční, otevřeně represivní podobě, ale pokusím se zde definovat i jeho dnešní skrytou formu spojenou zejména volnotržním prostředím. Přesto, že tento druh moci již sleduje v lecčem poněkud jiné cíle a využívá jiné rafinovanější metody, stává se původcem těžké morální a materiální destrukce společnosti. V závěru kapitoly se dostanu až do dnešních dnů. Zmíním se o některých globálních problémech dneška, z nichž jde opět silně cítit pachuť totality a pokusů kolonizovat svět.

3.2.1. Fašismus a nacismus Obě politické ideologie se začínají dostávat do popředí již několik málo let po skončení první světové války. Jejich vznik byl silně podpořen mnohými společenskými faktory té doby. Jak v poválečné Itálii, tak i v Německu, tehdy nazývaném Výmarská republika, bylo přítomno silné sociální napětí přímo související s výsledky nedávno skončené války. Na rozdíl od Německa, které se svými spojenci válku prohrálo, je tato situace na první pohled, o něco méně pochopitelná v případě vítězných, avšak přesto s poválečnou globální

| 32

politikou nespokojených, Italů. Italové čekali něco, čeho se jim následně nedostalo a i to byl patrně jeden z určujících faktorů jejich pozdějšího spojenectví s nacistickým Německem. Nepříznivá sociální situace, v případě Němců z části zapříčiněná poválečnými reparacemi ze strany spojenců a sliby spojenými s rychlým a účinným řešením problémů, vycházející z řad extrémistů, umožnily zfanatizování širokých mas obyvatelstva v obou státech. V roce 1922 pořádá, s členy své polovojenské nacionální strany, pozdější italský fašistický vůdce Benito Mussoliny, pochod na Řím, a to mu za nedlouho otevřelo cestu k absolutní moci. Pouhý rok na to se o něco podobného pokusil v Německu Adolf Hitler, avšak na rozdíl od svého italského kolegy se z počátku setkal s neúspěchem a byl dokonce i na čas uvězněn. Dny trávené ve vězení, si společně se svým ideovým přítelem Rudolfem Hessem, krátil sepisováním textu, který později vstoupil do dějin pod názvem Mein Kampf. Později byl Hitler předčasně propuštěn a roku 1933 se dostal k moci. Z neúspěšného malíře krajinek a pochybného revolucionáře se spisovatelskými ambicemi se stal najednou Říšským kancléřem, chlubícím se zanedlouho neomezenou mocí nad Německem a později, i na čas nad většinou Evropy. Mussoliniho éra končí s rokem 1943, kdy je jeho říše dobyta spojenci a je pověšen italskými partyzány. Hitlerova éra se táhne o dva roky déle až do roku 1945, tedy až do konce druhé světové války v Evropě. Porovnáme-li italský fašismus s německým nacismem, povšimneme si zde mnohých shod souvisejících, jak s okolnostmi jejich vzniku, tak s prvky přítomnými v jejich kruté politice, avšak je třeba říci, že nacismus byl praktikován s o poznání větší brutalitou a bezohledností. Tyto jeho rysy ve spojení s německým smyslem pro pořádek a organizaci, a mnoha dalšími globálními okolnostmi, měly za následek katastrofu. Co přinesl nacismus a fašismus světu? Nacionalistické ambice, praktikované později v mezinárodním měřítku, zapříčinily v krátké době desítky milionů mrtvých.

33 |

3.2.2. Komunismus Přesto že za tvůrce komunistickým ideálů jsou, jak známo, považováni Karl Marx a Bedřich Engels, prvky, jimiž se tato ideologie inspirovala lze vysledovat už v antickém Řecku. Již slavný řecký filosof Platon ve své Ústavě vyřkl teze týkající se návrhů ohledně společného vlastnictví praktikovaného na státní úrovni. Motivy kolektivismu a sdílení lze vystopovat i v křesťanství. Následující staletí byla příznačná nekonečnými snahami většinové populace vymanit se z nadvlády moci. Vezmeme-li v úvahu jen poslední tisíciletí, povšimneme si množství těchto pokusů, mezi nimiž se dá jmenovat například období tzv. husitské revoluce oficiálně zahájené upálením Jana Husa 6. Července 1415, či série francouzských revolucí v letech 1789 a 1871 vedených v duchu osvícenských myšlenek o společenské rovnosti a svobodě. Komunistické ideje, jasně definované teprve v průběhu 19. stol, se však začaly na oficiální státní úrovni, v různých obměnách a deformacích, praktikovat teprve od roku 1917 na území carského Ruska a to v rámci tzv. Říjnové revoluce. Tato událost odstartovala na ruském území léta trvající občanskou válku mezi příznivci a odpůrci nového režimu, na jejímž konci se zrodil tzv. Sovětský svaz. Ideologie praktikovaná sovětskými vůdci Leninem a po jeho smrti Stalinem se nesla ve znamení teroru. Jejich režim se podobal v mnohém nacismu. Mnohá území tohoto soustátí zasáhla opakovaně řada hladomorů způsobených patrně mnohdy zcela úmyslně či z důvodu, pro danou oblast, tolik příznačné totální organizační nekompetentnosti. Příkladem budiž nejen kritické události spojené s neúrodou na území Ukrajiny ve dvacátých letech, které nová bolševická vláda nabyla schopna včas řešit a otevřela tak cestu k vypuknutí hladomoru, ale i například léta třicátá, kdy násilné pokusy vlády o kolektivizaci ukrajinského zemědělství, vedly ke srovnatelné katastrofě. Tím ale celý výčet bohužel nekončí. Ve čtyřicátých letech zasahuje podobné lokality opět tragická

| 34

vlna katastrofálního nedostatku potravin. Tentokrát je za hlavní příčinu považován Stalinův pokus o alternativu tzv. Marshallova plánu kladoucímu si za cíl hospodářsky pomoci zemím zničeným válkou. V tomto případě bylo opět zejména z ukrajinských oblastí Sověty nekompromisně vyvezeno množství potravinářských komodit, například i do bývalého Československa, což vedlo opět k akutnímu nedostatku potravin a následnému vypuknutí dalšího hladomoru. Podobnou historii hladu má za sebou i komunistická Čína let padesátých a šedesátých. Kambodžskými krutovládci, takzvanými Rudými Khméry, praktikujícími své pojetí komunismu, jejichž teror vrcholil v sedmdesátých letech, svůj smutný výčet ukončím. Všechny tyto, a mnohé další praktiky těch, co se na státní úrovni horlivě hlásili k myšlenkám komunismu, realizovaným a upravovaným dle svých vlastních potřeb, vedly opět, stejně jako v případě nacismu a fašismu, k milionovým obětem.

3.2.3. Kolonialismus Mluvíme zde o ideologiích a o způsobech vládnutí státní moci, které v průběhu vlastního zavádění do praxe ukázaly jako zcestné. Nyní by však bylo chybou svůj výčet zakončit s konstatováním, že za všechno utrpení světa v historii mohou jen zmíněné režimy. Má-li být tento seznam kompletní, je třeba nevynechat období tzv. kolonialismu. Přesto, že se přirozeně nejedná o žádnou ucelenou a komplexně sepsanou ideologii či náboženství, poskytující kompletní návod, co si myslet a jak se chovat, i zde lze vypozorovat zaběhnuté, pro totalitu příznačné, způsoby chování a uvažování, praktikované vždy na úkor někoho dalšího. I kolonialista se choval v souladu s pocitem o nadřazenosti vlastního národa. I on bezohledně realizoval svoje sobecké plány a chtíče na úkor širokého

35 |

okolí. I on k realizaci svých vizí neváhal užívat brutální metody vedoucí často až ke genocidám, hladomorům apod. V souvislosti s touto realitou nelze chodit ani hluboko do historie a je špatné, že se dnes více nemluví o zločinech spojených s masovým okrádáním a fyzickým vyhlazováním původních národů Severní Ameriky nebo Austrálie. Není třeba se zde sáhodlouze rozepisovat o významu tohoto termínu, jehož obsah je jistě dobře znám. Vlastními slovy bych kolonii zkráceně definoval jako nesuverénní, cizím národem či jinou skupinou, za účelem dlouhodobého dosahování vlastních ekonomických a mocenských výhod, okupované území. Oficiální počátky tohoto široce rozšířeného počínání lze vypátrat v roce 1492, kdy stanul Janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus na březích Jižní Ameriky. Následovalo po staletí trvající podmaňování si nejen tohoto kontinentu, ale prakticky i zbytku tehdy ještě Evropanům, neznámého světa. V těchto aktivitách se v průběhu téměř půl tisíciletí vystřídala řada mocností, Španělskem a Portugalskem počínaje a Anglií a Francií konče, a jen obtížně bych mezi západními státy hledal ty, které se alespoň v zanedbatelné míře kolonizaci nevěnovaly. V souvislosti s tématem expanze do cizích zemí nemohu samozřejmě vynechat ani Rusko, které svůj vliv obracelo pouze k jiným světovým stranám. Je nutné si uvědomit, že státy, které se v tomto dění dlouhodobě angažovaly, budovaly svoje nezměrné bohatství a vlastní globální moc na základě mimořádného a dlouhodobého utrpení mnoha národů.

3.2.4. Diktatura trhu jako nová podoba totality O metodách užívaných klasickými totalitními režimy se již není třeba více rozepisovat. Ale nenechejme bez povšimnutí ještě jeden typ, ve své určité podobě a jistém smyslu,

| 36

agresivního společenského zřízení, s jehož definicí je to přece jen poněkud složitější. Tato „ideologie” se vyskytuje vždy v kombinaci s určitou politickou mocí, která se stává jejím nositelem a více či méně horlivým propagátorem. Jedná se o ideu tzv. volného trhu, preferovanou dnes nejen pravicovými politiky. Za základní předpoklad pro ideální fungování tohoto prostředku je považován takzvaný ekonomický liberalismus. Důslednost vymáhání jeho zásad, spojených zejména s minimalizací nebo i úplnou absencí státních zásahů do tržních mechanismů, se liší v závislosti na radikálnosti dané vlády. Liberální tendence se mohou pochopitelně promítat nejen do ekonomické sféry lidské společnosti, ale hovoříme také například o liberalismu v náboženství, politice a ve společnosti vůbec. Na opačném ideovém spektru se nachází tzv. konzervatismus, upřednostňující více či méně striktní respektování toho, co zrovna považuje za dobré. Mezi jeho hlavní rysy patří nejen teze o tom, že je sám nositelem tradičních společenských hodnot, s nimiž se rozhodně moc svobody spojovat nedá, ale tak trochu paradoxně i mnohdy horlivé prosazování právě onoho výše zmíněného ekonomického liberalismu. Mezi světově známé propagátory této politiky jmenujme například bývalou britskou premiérku Thatherovou nebo někdejšího amerického presidenta Regana, jejichž hlavní éra spadá do osmdesátých let 20. stol. Pro ekonomický liberalismus, v jeho extrémních podobách nazýván též neoliberalismus, je příznačná nekritická víra v tzv. „neviditelnou a samoregulující ruku trhu”, která je prý dostatečnou zárukou správného fungování ekonomiky a nepotřebuje tedy žádné zásahy z venčí. Veškeré státní zákroky, mající alespoň v ideální rovině za úkol sledovat prospěch voličů, jsou v extrémní podobě těchto politických tendencí nekompromisně odmítány s tvrzením o tom, že neprospívají přirozené tržní soutěži. Stát, mající ze své podstaty za úkol hájit zájmy většiny, se v očích těchto „liberálů” stává otravnou a překážející institucí. V praxi to znamená, že je moc přesouvána ze státních institucí do rukou privátních firem, fungujících často v globálním měřítku. Jejich primárním cílem je pochopitelně

37 |

maximalizace jejich vlastního zisku prosazovaná často sobecky, bezohledně a na úkor širokého okolí. To, co bylo dosud obecně považováno za morální a etické, v jejich případě v podstatě ztrácí význam. Často se tyto zásady stávají dokonce přítěží komplikující efektivní a „úspěšný” byznys. Stáváme se zde svědky dalšího zavádění nového typu totality. Od vlastní odpovědnosti a respektování státních nařízení, pomalu osvobozované korporace se stávají nositelem a vykonavatelem nové tržní diktatury. K dosažení svých cílů volí sice už jiné metody, nežli otevřené násilí, což ho ale nečiní o nic méně nebezpečným. Destruktivní účinek jejich působení nejen na člověka, ale i na životní prostředí, je znát. Materiální hodnoty jsou stavěny vysoko nad ty duchovní a je přítomna všudypřítomná spotřeba a konzum. Podstatná část globálního trhu a s ním spojené masové výroby, přímo stojí na zneužívání otrocké síly. Otrokem, je jistém smyslu, ale často i sám konzument. Politická moc klestící cestu tomuto znepokojivému trendu se neustále ohání sliby o vytváření pracovních míst, zvyšování konkurenceschopnosti atp. Ale otázka zní: Za jakou cenu? Jak po mnoho set let trvající éru kolonialismu spojenou zejména s dlouhodobým okrádáním a utlačováním nespočtu národů, vedoucích často až k jejich přímé likvidaci, tak i sobeckou a hrabivou honbu za ziskem, vidím jako stěžejní příčinu mnohých globálních problémů dneška.

3.2.5. Stát v ohrožení Po prakticky nedávném vymanění se z feudalismu a jeho pozdějších mírnějších variací, a po v našem případě, ani ne sto let trvající republice, v různých etapách vlastního

| 38

vývoje, více či méně ctící prvky moderní demokracie, se dnes mnohým z nás stýská po něčem jiném. Sílí tendence, v jejichž širokém názorovém spektru, lze slyšet jak hlasy po takzvaném neustálém zeštíhlování státu a nekritickém prosazování myšlenky volného trhu, tak i podobné, ovšem o poznání radikálnější tendence, volající v podstatě po jeho faktickém zrušení. Podle prvních je prý stát až přes příliš přebujelým, a osobní svobodu jednotlivce omezujícím, elementem. Prý by bohatě postačovalo, kdyby své pravomoci omezil jen například na zajišťování bezpečnosti, soudnictví apod., a vše ostatní nechal na soukromé sféře. Podle druhých, těch co jdou v tomto typu uvažování ještě dál, stát jako instituce v minulých dobách selhal, a proto je ho třeba nahradit jinou formou vlády, a to třeba již někdy v historii „spolehlivě osvědčenou”. Osobně hodnotím veškeré tyto snahy zásadně negativně a byly by, dle mého názoru, spolehlivou cestou k společenskému zhroucení, nestabilitě a přímým skokem do minulosti. Stát je jen nástrojem v rukách lidí. Je jakýmsi strojem, jenž má sloužit ku prospěchu uživatele a má mu mnohé ulehčovat. Začne-li v něm rachotit, je třeba ho opravit a pokračovat v cestě dopředu. Ne ho rozbít a jít znovu pěšky.

3.3. Posed jako všemi videná skrýš Obsah následující kapitoly se ponese v o poznání méně závažném duchu, v porovnání s předchozími řádky. Nyní si můžeme konečně vydechnout a plně se ponořit do poněkud příjemnějšího čtení. Již jsme si posed rozebrali ve dvou různých kontextech. Hodnotili jsme tuto stavbu v její přímé souvislosti s problematikou myslivosti, ale povšimli jsme si také, že

39 |

posed, v myslivecké mluvě zvaný též také kazatelna, svým tvarem připomíná i strážní věž. Představa tohoto zařízení v tomto smyslu, je spojená zejména s všelikými formami útlaku člověka člověkem, a již v sobě nese o poznání méně příjemné konotace. Nyní nabídnu další, v pořadí již třetí, možný výklad. Tato kapitola se bude zabývat nejen vzpomínkou na klukovské dětství, kdy jednou z hlavních činností těch, co vyrůstali na venkově s úzkým sepjetím s přírodou, bylo budování všelijakých bunkrů a skrýší, ale bude se týkat i dob následujících. I v pozdějším věku, kdy už člověk poněkud dospívá, a často i za nemalých potíží, pomalu vstupuje do života plného problémů a povinností, má tendenci se občas někam

jakoby zašít. Skrýt se před okolním praktickým světem, plným ruchu

a zodpovědnosti. A právě z tohoto prostého důvodu se zde rozepíši i o tomto fenoménu. O tomto občasném a krátkém, ale dle mého názoru, pro naši duši, velice potřebném, úniku z onoho smyslového světa někam pryč. Do míst, kde to všechno prostě chodí jinak.

3.3.1. Stromové boudy a jiné bunkry Dovolím si zde nyní mluvit za generace nás kluků, co jsme měli to štěstí trávit svoje dětské životy v prostředí přírody. Ať už v krajině rovinaté nebo kopcové, či dokonce hornaté, najde-li se tam kus lesa nebo alespoň nějaké háje a houštiny, je zaděláno na dobrodružné dětství. Tyto lokality poskytují mnoho míst vhodných ke stavbě všemožných bunkrů a skrýší. V těchto stavbách lze trávit poměrně mnoho času. Lze se zde věnovat všemu, co může nedospělé děti napadnout a za co by od rodičů i mnohdy zasloužily náležitý trest. Kvalita a velkolepost bunkrů se liší a je pochopitelné, že je každý naprostým originálem. Jako materiál k budování může posloužit prakticky cokoliv a záleží zpravidla na šikovnosti,

| 40

pracovitosti a vynalézavosti tvůrců, jež se zde stávají architekty a staviteli v jedné osobě. Dobře poslouží jak věci z přímého okolí místa budoucí chýše, tak i věci importované i z poněkud větších vzdáleností. Vhodné jsou, jak všelijaké z domu vyřazené koberce či linolea, tak i stará byť jen trochu kouřící kamna, z nichž se po jejich namáhavé instalaci do jejich nového působiště stává něco jako rodinný krb. Stávají se středobodem nově zbudované stromové chajdy. Rozlišujeme tři druhy bunkrů členěné v závislosti na tom, v které prostorové úrovni se nachází. Vhodným místem nemusí být jen zemský povrch, a často se i dokonce stává, že toto místo časem prostě omrzí, a to je chvíle, kdy je třeba hledat prostory nové. Nabízí se prakticky už jen další dvě cesty, a to sice vydat se směrem pod zem anebo do vzduchu. Zatímco v rámci první možnosti se nabízí kopání různých zemljanek, nebo dokonce v případě nezdolné chutě do práce a tvořivosti, i poměrně prostorných podzemních místností propojených několika metry chodeb, v případě druhém již zbývá jen prostor vzdušný. Jedná se většinou o různé stromové bunkry, všelijakých tvarů a kvality, opět závisející na umu stavitelů a dostupnosti dobrého materiálu. Nejvhodnější je zpravidla nějaký starý mohutný strom, zavětvený hned od spodu tak, aby se na něj dobře lezlo. V případě vysokého kmenu je třeba zhotovit žebřík. Důležitý ale není jen pohodlný přístup do výšin, ale zejména optimální konstrukce a mohutnost koruny stromu. Ideální podmínky jsou podstatným předpokladem úspěchu. Jako materiál se nejlépe hodí staré desky atp., pokud možno ve velkém množství. Dobře poslouží stromy ovocné, například třešeň, protože v létě můžeme její ovoce pojídat přímo z oken stromového domku.

41 |

3.3.2. Skrýší po celý život Potřeba občas se na pár chvil někam uschovat, jak jsem již zmínil v předchozím textu, nemusí vždy jen nutně souviset s klukovskými léty. I v pozdějších letech se může vyskytnout celá řada situací, kdy je třeba vyhledat skrýš. Jednou z výborných možností je právě posed. Důvodů k navštívení tohoto útočiště může být kromě relaxace, či pouhé potřebě rozhlédnout se po širo širé krajině nespočet, avšak nebudu se zde o nich již dále rozepisovat. Posed je zkrátka zvláštním místem s výjimečnou atmosférou. Sedíme-li uvnitř, víme, že vidíme, ale sami viděni nejsme, a to je jeden z množiny důvodů, proč nás tento prostor tolik fascinuje. Možnost skrytě pozorovat mnohé děje odehrávající se v širokém okruhu kolem naší vyhlídky je vskutku lákavá. Vidíme i to, co za normálních okolností vidět nelze, a tak se často stává, že mnoha věcem najednou přicházíme na kloub. Hlubšímu zamyšlení nad těmito dalšími významy je následována další kapitola, v níž se zabývám čtvrtým možným významem posedu, zde již chápaného spíše jako rozhledna.

3.4. Posed a nadhled nad životem Tuto stavbu jsme si již rozebrali v několika různých kontextech. V závěru této kapitoly věnované čtyřem různým výkladům spojeným s motivem posedu, budu tento objekt vnímat jako rozhlednu. Zamysleme se nyní nad tím, co je vlastně jejím hlavním, a ne-li jediným, posláním. Proč se v našem okolí můžeme setkat s tolika rozhlednami a proč jich stále přibývá? Tato stavba nám pomáhá vidět to, co za normálních okolností uzřít nelze.

| 42

Stává se jakousi pomůckou, přinášející nejen zážitek v podobě romantického výhledu po široké krajině, ale v rovině vnitřní, umožňuje ještě něco mnohem víc. Rozhled a nadhled jsou dvě zásadní veličiny v životě člověka. Rozhled znamená, to že mám informace, že se zkrátka vyznám. Nadhled je potom zárukou správného přístupu k žití. Ten, kdo se ve svém životě pyšní skutečným nadhledem, zaslouží zcela jistě upřímný obdiv a měl by být v mnohém vzorem. Je to stav, po kterém touží přirozeně mnoho lidí nejen dnes, ale jak se dopracovat k tomuto cíli? Jak si vytvořit, a hlavně udržet, onen tolik potřebný nadhled nad našimi vlastními životy a nad světem vůbec?

3.4.1. Lítost, dogma a hmota Všechny tři veličiny, uvedené v názvu, jsou-li užívány chybně, mohou být příčinnou problému a nedorozumění. Lítost, ať už ve vztahu k sobě či k někomu jinému, je záležitostí, s kterou bychom měli nakládat opravdu střídmě. Často se ocitáme v situaci, kdy je nám opravdu někoho líto. Říkáme, že je naše lítost upřímná a často dokonce hledáme cesty, jak dotyčnému pomoci, avšak taková pomoc je často spíš zhoršením celé situace. Vrháme na dotyčného srdceryvné pohledy a myslíme si, že mu naše lítost snad nějak uleví, ale opak je pravdou. A právě zde může dojít k zásadnímu nepochopení podstaty věci. Chci-li dotyčné osobě skutečně pomoci, musím volit jiné cesty než ji tak „upřímně” litovat, protože lítost je toxická směs přetvářky, bezmoci, strachu, alibismu a podcenění druhého. (Lebenhart., 2011, s. 93) Ve společnosti se často setkáváme se situací, kdy mají mnozí stále tendenci od odpovědnosti utíkat k lítosti, k náboženství nebo k nepřirozené charitativní aktivitě. (Lebenhart., 2011, s 93) Za velice časté, a to nejen v letech posledních, bych považoval právě onu falešnou

43 |

charitativní aktivitu, mnohdy praktikovanou těmi, co si sami, ať už z důvodu své osobní omezenosti nebo cynismu, odmítají přiznat svůj vlastní podíl na tom, co se čas od času falešně pokoušejí léčit. Jejich cílem není řešit skutečné příčiny problému. Jde jim pouze o vytvoření iluze své atraktivnější image. Motiv dogmatu je významně spjat s náboženstvím a vždy byl jedním z jeho základních znaků. Jedná se o předem a doslovně dané, údajně zaručeně pravdivé tvrzení, pocházející odněkud zvenčí. O dogmatu se zkrátka nediskutuje a jeho platnost byla mnohdy vymáhána i na mučidlech. Tento opak tolerance je však samozřejmě často zakořeněn do společnosti široko mimo rámec náboženství. Nadměrné upřednostňování materiálního světa a současné zanedbávání či dokonce opomíjení duchovní nadsmyslové stránky věci, je především s nástupem konzumní společnosti nešvar široce rozšířený. Tento materialismus, toto okouzlení hmotou a neustálá touha po ní, deformuje lidského ducha a ochuzuje jeho vnímání. Konzument v tomto smyslu se stává sobcem a egoistou s absencí empatie, protože chce to dobré především pro sebe, chce toho moc a pokud možno snadno a rychle. Stává se také cynikem, protože odmítá vnímat následky jeho počínání, jak v rovině osobní, tak v globálním měřítku. Za velkého kritika tohoto nešvaru se považovala vždy církev, pravdou však je, že její skutečné chování bylo prakticky po celou dobu její existence přímém rozporu s jejím oficiálním učením. Katolická církev, společně se šlechtou, se po mnoho staletí pyšnila neomezenou mocí, o kterou tyto dvě instituce dokonce často soutěžily, a tak dle mého názoru dlouhodobě dokazovala, že je pouze jakýmsi paralelním politickým systémem, zorganizovaným za účelem parazitování na přirozené, a pro duši člověka nutné, potřebě věřit. Má-li být církev skutečným propagátorem ctností, a zejména opozicí vůči materiálnímu chápání světa, proč se i dnes vytrvale snaží oprašovat svoji autoritu na základě pokusů o hromadění majetků? Proč tedy sama lpí na hmotě? Kde končí skutečná nezbytnost a začíná její historická a tradiční hrabivost? V souvislosti s dnešní podobou této instituce se nabízí

| 44

spousta palčivých otázek. Jisté je, že příčinou mnoha problémů v lidském životě, jádrem mnohých sporů, hádek a utrpení, je ono přílišné, často u mnohých typů lidí do extrému hnané, lpění po hmotě a neschopnost vnitřního osvobození, tak jak o něm psal ve svých dílech například známý sociolog Zygmunt Bauman nebo Erich Fromm.

3.4.2. Jak z toho ven? Neschopnost vytvořit si životní nadhled může pramenit z mnoha příčin. Chci-li se rozhlédnout po širé krajině, nejlepší cestou, jak toho docílit, je vyhledat něco jako rozhlednu a vylézt na ni. Najednou vidíme vše jinak, vše se jeví v jiném světle. Ocitáme se nad věcí a konečně máme vytoužený nadhled. Stejné situace je třeba dosáhnout i v běžném životě, ale zde se může zdát, že je situace často mnohem složitější. Jak tedy docílit toho, že už nebudu řešit malichernosti a topit se v nevědomosti? Jak se vyhnout onomu permanentnímu a v mnoha případech absolutně neopodstatněnému pesimismu? Jak vyšplhat na ten pomyslný posed? Zásadním problémem předurčujícím životní neúspěchy bývá strach. Motiv strachu má své místo kdesi daleko v pravěké minulosti, spojen s přežitím, v podstatě bezbranného člověka v říši predátorů. Měl svoji logickou funkci, varovat svého nositele před nějakým nebezpečím. Avšak platí, že se dnes strachem necháváme zužovat i v naprosto bezpečných situacích, a přeroste-li tento zlozvyk únosnou mez, může působit jednotlivci zásadní životní komplikace. Ale je třeba si uvědomit, že strach je vlastně sestava negativních myšlenkových obrazů. Prostě vidíme, jak to nedopadne… Je tedy ne každém člověku, jaké obrazy bude jeho mysl vytvářet, a tedy jakou skutečnost bude do svého života přitahovat. (Lebenhart., 2011, s.120) Dalším stěžejním motivem,

45 |

na cestě za životním nadhledem je aktivita, a to jak ve fyzické, tak i v mentální rovině. Je třeba se překonat a vykročit ven. Překonat letargii a onen vnitřní pesimismus a jít. Vzpomeňme si, jak dlouho jsme se už na něco netěšili, byť na maličkost. Jak píše ve své knize doktor Lebenhart, právě tato vlastnost příznačná zejména pro dětský věk, přenesená do dospělosti, může napomoci víc, než si myslíme. Důležité je umět vyhledat a správně uchopit a rozvíjet svůj talent. Mnoho lidí na cestě životem prostě tápe a hledá, často se věnuje něčemu, co je vnitřně nenaplňuje a pokouší se dělat to, co vlastně ani neumí. Frustrace zapříčiněná tímto počínáním je pomalou cestou do pekel. Je to trápením jak pro člověka samotného, tak i pro okolí. Nutností je vytvořit si onen vytoužený nadhled nejen nad okolím, ale také nad sebou samým.

3. – Před výjezdem do terénu, 2016

| 46

4. Posed a krajina Posed a krajina spolu úzce souvisí. Tento druh mysliveckého zařízení nejen, že nabízí jednu z cest jak se doširoka rozhlédnout po okolí, ale sám o sobě je i jakýmsi zvláštním útočištěm. Přesto, že je většinou velice dobře vidět již z dálky, vylezeme-li na něj, máme pocit jako bychom byli poněkud skryti. Cítíme se do jisté míry vytrženi z okolního všedního života. Právě tato vlastnost posedu, alespoň tak jak ji vnímám já sám, umožňuje člověku plně se soustředit na okolní krajinu. Pohled, který se nám naskýtá po okolní přírodě, není jen pouhým vizuálním zážitkem, je také záminkou k dalšímu přemýšlení nad světem. Tento prožitek, který se náhle dostavil, se najednou stává jakousi rozbuškou hlubších úvah, s krajinou a přírodou, často jen vzdáleně souvisejících. V této kapitole se budu zabývat proměnami estetického nazírání krajiny v průřezu staletí. Na základě studia knihy Karla Stibrala se pokusím hledat příčiny proměnlivého vztahu člověka a přírody.

47 |

4.1. Vývoj estetického vnímání krajiny Příroda, její stav a podoba, představuje v životě člověka zásadní roli, a to i v případě současné přetechnizované západní společnosti. Je kolébkou lidského rodu a provází nás na každém kroku. Mnohým z nás se toto tvrzení může zdát jako naprostá samozřejmost avšak najdou se i tací, co neváhají tento fakt v mnohých ohledech zpochybňovat. Jsou to hlasy přicházející z nejrůznějších míst. Tlak volnotržní mašinérie zde zaujímá, alespoň dle mého názoru, hlavní místo. Tyto tendence, které stojí v opozici s úvodním tvrzením, však v žádném případě nejsou, jak by se mohlo zdát, jen záležitostí několika posledních desetiletí. V následující kapitole nebudu zkoumat přírodu z pohledu jejího environmentálního významu pro člověka. Nebudu se zabývat tím, jaké zaujímáme místo v živočišné říši a nebudu zde ani nabádat k lepšímu přístupu k ekologii. Tématem následujícího textu bude příroda pojatá z čistě vizuálního hlediska. Budu se zabývat její vnější podobou. Zmíním se o historii vývoje vkusu západního člověka směrem ke krajině, která ho vždy v nějaké podobě obklopovala a byla jeho domovem. Tento vztah společnosti a krajiny doznával v průběhu jednotlivých etap západní kultury četných změn. Čím to, že v jedné době, v rámci jedné, poměrně krátké, společenské epochy, byla krajina milována pro svůj půvab, jen pro to aby se za nedlouho v rámci nových kulturních a společenských změn stala v očích další generace šerednou? A jak to, že se opět po čase, mohla tato krajina změnit v existenci obdivovanou? Měli tyto výkyvy v lidském postoji vůči přírodě i pozitivní stránky? Mohly být snad dokonce kulturním přínosem? Na to, co stálo za těmito změnami společenského vkusu nejen tehdy, ale i dnes, a co s sebou tyto změny nesly ve smyslu kulturním, se pokusím odpovědět v následujících řádcích.

| 48

Jak již jsem se zmínil, historie vztahu člověka a krajiny je historií opakovaného střídání upřímné touhy po její blízkosti s následným obecným, avšak jen dočasným opovržením vůči ní. Společnost se chce přírodou buď všemožně inspirovat a žasnout nad její krásou nebo se z ní vymanit, zpřetrhat veškerá vzájemná pouta a žít tak nějak konečně po svém. Je třeba uznat, že obě tendence, jsou-li pojaty rozumně, mohou být pro kulturu přínosem. V mém životě hraje příroda zásadní roli, proto není nutné dlouze zdůrazňovat, ke které z dvou uvedených tezí chovám sympatie. Zaměřím se tedy proto na některé prvky společenského a kulturního přínosu, pramenícího z blízkého a vřelého vztahu mezi civilizací a krajinou. V následujícím textu si dovolím vyslovit tezi o tom, že z blízkosti tvořivého člověka a přírody pramenilo vždy něco společensky přínosného. Zaměřím se na oblast umění. V posledních letech jsme svědky opětovného požadavku návratu k přírodě. Stane se tento fakt opět nositelem něčeho nového? Žijeme v době, kdy se do popředí bezohledně dere konzumně tržní model. Dokdy je dnes často módní „honba” za venkovem a přírodou myšlena skutečně upřímně a odkdy se, z velké míry, jedná jen o další z řady rafinovaných metod trhu, jak dosáhnout úspěšnějšího prodeje všemožného módního zboží „ ala venkov”? Zaměřím-li se na vývoj středoevropské kultury, mám za to, že čím je daná společnost technicky vyspělejší, tím více touží po venkově. Čím je člověk více svázán městskou architekturou, tím více touží po volné divočině a naopak. Jeli společnost, v důsledku okolností, nucena žít skromně a ruku v ruce s přírodou, po určité době přijde zákonitě čas, kdy se jí tento stav přejí a začne chtít změnu v podobě vyspělé civilizace, jevící se v mnohých ohledech jako pohodlnější místo k životu. Zmiňme například antické Řecko. Jejich vztah k přírodě jako celku byl veskrze odmítavý. Ve svém umění krajině v komplexním měřítku pozornost nevěnovali. Těžko bychom zde hledali například krajináře žasnoucí nad krásami zalesněného horizontu se zapadajícím sluncem. Starým Řekům nebyla příroda

49 |

ještě zdaleka tolik vzácná na to, aby toužili do ní utíkat a žít v ní. Byla přece symbolem nejistot a zaostalosti a oni chtěli budovat řád a vyspělou společnost. Za první příklad, kdy ze spolupráce člověka a přírody vzešlo v evropském měřítku něco kulturně pozitivního, jmenujme období helénistického Říma. Ten se, stručně řečeno, začal měst pomalu ale jistě přejídat, no a tak chtěl opět na venkov. Tak se později do povědomí zapsal obraz Římana nejen jako zdatného válečníka, ale také jako pečlivého rolníka žijícího ruku v ruce s krajinou a zkulturňujícího venkov. Tento obrat postupně vnesl do umění požadavek většího realismu, jež je patrný jak v sochařství, tak i v malbě. Římský tvůrce již pomalu upouštěl od hledání ideálního souladu formy a ducha, vyjádřeného pojmem kalokagathia. S pádem Říma se ale vztah k venkovu opět změnil. Pro toto období byl charakteristický všeobecný úpadek. Vyspělá antická civilizace pomalu zanikala. Slavná, urbanisticky důmyslně budovaná města, začala ztrácet svůj nedávný lesk a Evropan se opět, hrou okolností, přiblížil k venkovskému způsobu života. Je však třeba zdůraznit, že tento stav nebyl, na rozdíl od starého Říma, záležitostí módy a společenské prestiže. Na scénu se dostala doba, kdy člověka sužoval neustálý strach z neproniknutelných lesů plných nástrah. V té době byla většina Evropy pokryta lesními porosty. Nejen, že tedy nebyla příroda nikomu vzácná, ale často budila obecný odpor. Inspirace divokou krajinou tedy v žádném případě nebyla doménou středověkého umělce. Většinový člověk byl nucen žít těžký venkovský život, a proto začal, po čase, opět toužit po pohodlné civilizaci, což se s obdobím vrcholného středověku, začalo stávat opět skutečností. Renesance s sebou ale později přinesla opět obnovení pozitivního vztahu k přírodě. Není třeba zdůrazňovat přínos, který měla tato etapa v historii Evropy. Umělec, hledíc do krajiny, si začal všímat perspektivy, zaalpské tvůrce začal zajímat realismus. Ve svých dílech šli do nejmenších detailů. Jmenujme například studie lesní zvěře od Albrechta Dürera. Krajina se v malbě začala sice objevovat jako celek, ale zatím pouze jako pozadí. Každý si jistě vybaví např.

| 50

skalnaté pozadí Davinciho Mona Lisy. Toto periodické střídání dvojího postoje evropské společnosti k přírodě se ještě mnohokrát opakovalo. Co je příčinou? Mám za to, a zdá se mi nanejvýš logické, že vztah člověka a krajiny je závislý na momentální vyspělosti konkrétní společnosti. Stručně řečeno, setrvávám-li po určitou dobu v nuceném sepjetí s venkovem, po čase začínám toužit po představě pohodlného městského života. Tato situace je o to více umocněna, vezmeme-li v úvahu možné existenční obtíže, které byly vždy příznačné právě pro život mimo město. Není tedy bez podivu, že člověk žijící v tomto období v přírodě nespatřuje nic krásného. Po čase opět nastává rozmach civilizace, ale i výhody a pohodlí pramenící z ní se jednou přejí, a tak se opět neděje nic jiného, nežli že chceme zpět na venkov. Začínáme si zase všímat krás přírody, která se opět stává předmětem umění. Zmiňme například holandskou krajinomalbu nebo období romantismu, stojícího v opozici s průmyslovou revolucí, toužícího po úniku z měst a hledajícího inspiraci v té nejodlehlejší a nejzapomenutější přírodě. O kulturním přínosu romantismu, či pozdější secese, netřeba pochybovat. I dvacáté století bylo ve znamení návratů k přírodě, například šedesátá léta jsou typickým příkladem. V posledních letech se mnohdy stále více setkáváme s opětovným požadavkem blízkosti člověka a přírody. Úroveň technického pokroku dosahuje svého vrcholu a vedle výhod s sebou nese také plno negativ. Je proto logické, že opět začínáme toužit po venkově. Znovu chceme do přírody. V úvodu této práce jsem vyslovil tezi o tom, že opětovný návrat k přírodě znamená vždy nějaký kulturní přínos a v následujících řádcích jsem vybral několik příkladů. Nezbývá než si nyní položit otázku: Co bude přínosem dneška? (převzato z eseje k předmětu Estetika 2)

51 |

4. – Pocibulčí – příprava na malbu branky, 2014

| 52

5. Inspiracní autori a smery Obsahem následujících řádků bude text týkající se inspiračních zdrojů. Uvádím zde jak jednotlivce, tak i výtvarné směry. Jejich přínos pro moji malbu posuzuji nejen v rovině jistých shodných vizuálních prvků, ale také například na základě užitých technik, či postupů tvůrčí práce. Výčet inspiračních zdrojů, jež se staly stěžejními pro moji práci, bude členěn chronologicky a bude zahájen anglickou krajinomalbou 18. století. Zde zmíním zejména Thomase Gainsborougha. Následovat bude skupina francouzských krajinářů, jimž dala jméno obec nacházející se v blízkosti fontainebleanského lesa, rozkládajícího se několik desítek kilometrů nedaleko Paříže, a nevynechám ani slavné impresionistické hnutí, které rozvířilo stojaté vody akademického pojetí umělecké tvorby devatenáctého století, a tak významně přispělo k vývoji světového malířství. V případě zmíněných zdrojů jsem byl inspirován především motivem plenérové malby. V rámci mé práce se stal základním motivem, zejména impresionistickými umělci tolik zdůrazňovaný, přímý kontakt s přírodou. Základ každého obrazu vznikal přímo v terénu a byl proto silně ovlivněn bezprostředním kontaktem se zobrazovaným. V prostředí ateliéru, s určitým časovým odstupem, potom následovalo vždy dokončení. V souvislosti s inspiračními motivy jsem se následně z přelomu století devatenáctého a dvacátého přehoupl až do poválečných let. Důležitou roli v mé malbě hrají variace černé a bílé barvy, dochází zde tedy k poměrně silné

53 |

redukci celkového barevného spektra. To jsou vlastnosti, které jsou příznačné především pro newyorského abstraktního expresionistu Franze Klineho a pro jeho rozměrná převážně černobílá plátna. Jak tento umělec, tak i někteří další členové amerického abstraktně expresionistického hnutí padesátých let, mě ovlivnili svojí formou. V celkovém výčtu se nakonec dostanu až do současnosti a neopomenu ani české umělce. Za zmínku zde stojí například tvůrce mladé generace Ondřej Basjuk. Každý z uvedených umělců či výtvarných směrů mě ovlivnil v určité úrovni a dílčím způsobem. Vybíral jsem si pouze to, co jsem považoval za přínosné. Na základě sběru těchto informací jsem se společně s vlastní invencí, pokusil o ucelené autorské dílo, vypovídající nejen o vlastním hlubokém vztahu s přírodou.

5.1. Anglická krajinomalba 18. století

Angličtí malíři nebyli sice v historii první, kteří si začali všímat půvabů, které skýtá

příroda, avšak přesto jména některých z nich později vstoupila do dějin umění. Blízká vazba mezi člověkem a přírodou, tolik příznačná pro obyvatele britských ostrovů, byla jednou z určujících podmínek vzniku anglické krajinomalby mající těžiště právě kolem poloviny 18. století. V případě tohoto výtvarného směru převládlo užití nejen olejomalby, ale také zejména techniky akvarelu, která zde byla pozdvihnuta na vysokou úroveň. Z tohoto období jmenujme například teoretický spis Pojednání o krajinomalbě akvarelem od Davida Coxe. Angličtí malíři, mající těžiště zejména v okolí Kentu či Surrey, tvořili okouzleni místní krajinou. Z mnoha jmen zmiňme ještě například Thomase Gainsborougha žijícího v letech

| 54

1727 a 1788. Tento malíř, narozen v rodině obchodníka, byl již od dětství v blízkém kontaktu s venkovskou krajinou v okolí Soffolku, což se projevilo zejména v jeho kresbách. Později byl otcem poslán do Londýna, kde docházelo k další kultivaci jeho výtvarného talentu, a to především pod dohledem, původem francouzského knižního ilustrátora, Huberta Bourguignona. Jeho talentu si zde později začalo všímat množství lidí, kteří měli co dočinění s uměním a mezi nimi i řada sběratelů výtvarných děl, u nichž se Gainsborough seznámil s nespočtem děl známých a už tehdy legendárních autorů. Měl tedy možnost studovat tyto skvosty zblízka, a to se taky později stalo jedním z určujících motivů jeho další tvorby. Jeho talent ho vynesl až do prostředí královské rodiny, kde se věnoval portrétování jejich členů a dalších tehdy významných osob. Jeho věhlas vydobytý již za vlastního života dokládá smuteční řeč pronesená malířem Joshuem Reynoldsem nad jeho hrobem, v níž zaznělo následující: „Jestli někdy přijde doba, kdy bude mít Anglie tolik nadaných malířů, že budeme moci hovořit o anglické škole, pak bude Gainsboroughovo dílo žít v podvědomí našich potomků, jakožto jméno jednoho ze zakladatelů této školy. (Pijoan/8, 2000, s.73) Tento umělec se stal jedním z inovátorů především v novém požadavku na charakter výrazu zobrazovaného. Těžiště díla se již pomalu přesouvalo z prostého formalismu do obsahové stránky věci, což předznamenalo pozdější tendence v umění. V souvislosti s anglickou krajinomalbou jmenujme ještě například Johna Constablea (1776 – 1837). Tento malíř byl taktéž od útlého dětství v úzkém svazku s venkovským prostředím. Narodil se do rodiny mlynáře, což ho zprvu, společně s místem narození, předurčilo k zaneprázdněnému a prací naplněnému každodennímu životu venkovského člověka. Již od mládí musel vypomáhat otci, a tak na tvorbu již nezbýval čas. Později se mu však přece jen podařilo z tohoto stereotypu vymanit a vydat se cestou umění. Roku 1800 se tedy vydává na studia do Královské akademie. Mezi významné rysy jeho malířského rukopisu patří především práce se světlem a šerosvitem. Ve svých dílech zavrhuje přítomnost linie v přírodě, čímž inspiroval mnoho pozdějších

55 |

umělců. Jeho práce byla charakteristická především nespočtem skic, věnovaných jednomu tématu, na základě kterých potom stavěl výsledný obraz. Je znám důkladným studiem detailu a jeho výslednou obratnou transformací v rámci finálního díla. Jeho život prožitý na venkově ho poznamenal ve stylu jeho malby zásadní měrou. Zachycováním prchavých dojmů, a co se techniky týče, prací s vysokými pastami, předznamenal pozdější nástup impresionistů. Docenění svého díla se tento autor, jehož díla jsou k vidění například v londýnské Tate Gallery, dočkal již za svého života. Roku 1823 obdržel zlatou medaili od, ve smyslu své uměleckokritické autority tehdy ještě neotřeseného, pařížského Salónu.

Zmínění autoři mě inspirovali výhradně jejich fascinací tématem přírody. Ovlivnil

mě jejich hluboký vztah k rodné venkovské krajině, který u nich, stejně jako v mém případě, hraje ve tvorbě určující roli.

5.2. Barbizonští Dalším inspiračním zdrojem se pro mě stala skupina umělců, jejichž éra spadala do poloviny 19. století, přesněji mezi léta 1830 až 1870. Tito umělci tvořili v blízkosti fontainebleanského lesa, jež se rozprostírá asi 50 kilometrů od Paříže, a v umělecké literatuře bychom je hledali pod heslem Barbizonská škola. Svoje jméno dostali podle vesnice, jež se nacházela v této lokalitě a jež se stávala jejich útočištěm na cestách za inspirací. Tito malíři byli ovlivněni mistry anglické krajinomalby, například Johnem Constablem nebo Williamem Turnerem. Byli průkopníky nového náhledu na zobrazované.

| 56

Chtěli zachycovat nejen věrně, ale hlavně skutečně realisticky, bez idealizace. Usilovali o přímý styk s předmětem malby, o vlastní zkušenost. Ústředním modelem se pro ně stala zejména krajina, proto jejich kroky směřovaly právě tam. Ven. Přímo na místo. Přímo ke zdroji, který vyzařuje inspiraci vyloženě hmatatelnou. Zejména tímto faktem ovlivnili moje dílo. Tento způsob tvorby, kdy umělec a krajina vůči sobě stojí tváří v tvář, se od těch dob začal nazývat plenérem. Díky této vlastnosti stáli v opozici vůči, do té doby striktně se praktikujícímu, akademickému pojetí malby. Pro tu byl příznačný pravý opak, tvořilo se výhradně v pohodlí ateliéru a podle zažitých norem. Hlavní osobností této skupiny se stal Théodore Rousseau, jenž je považován za zakladatele. Byl hlavním propagátorem bližšího sepjetí s přírodou. Město a způsob života v něm mu byl přinejmenším nepříjemný. Rousseau nenáviděl městský život, který je podle něho „zodpovědný za to, že zkazil člověka, jenž pak ve své nevědomosti převrací řád přírody a maří jeho vyváženost” (Pijoan/8, 2000, s. 216) Dalšími umělci byli například Camille Corot nebo Jean-Francois Millet.

5.3. Impresionisté Tito malíři se scházeli každý pátek v kavárně Guerbois na avenue de Clichy. K prvním účastníkům těchto setkání – Monetovi, novináři a romanopisci Émilu Zolovi a jeho příteli z Aix malíři Cézannovi, který stejně jako Zola přišel dobývat Paříž a ve velkém městě se cítil ztracen – se brzy přidružili Monetovi mladí přátelé, kteří spolu s ním navštěvovali Gleyrův ateliér: Renoir, Sisley, Bazille. Potom přibyli Degas a Monetův přítel Pissarro, kritik Duranty, umělecký

57 |

kritik Théodore Duret, fotograf Nadar, grafik Bracquemond, kreslíř Constantin Guys, který na sebe za krymské války upozornil kresbami publikovanými na stránkách časopisu London News. V letech 1867 a 1869 se těchto schůzek pravidelně účastnil i Manet. (Pijoan/8, 2000, s. 267) Tento malířský výtvarný směr, jehož zrod se datuje někdy před rok 1870, vstupuje oficiálně na scénu v roce 1874. Je to rok, kdy se široká veřejnost poprvé setkala s tímto, tehdy v mnoha aspektech novátorským, přístupem k malbě. V rámci pařížské výstavy nezávislých umělců byl tehdy vystaven, mimo jiné, i obraz Clauda Moneta nazvaný Imprese, východ slunce. Zejména toto dílo vzbudilo v tehdejším oficiálním uměleckém světě celkový rozruch. Návštěvníci se zde mohli setkat něčím, co ovlivnilo další směřování malby na mnoho let dopředu. Obraz byl považován za nedokončený. Zvolená technika byla považována za ledabylou. Umělecký kritik Louis Leroy tehdy tyto malíře, jejichž určujícím cílem se stala především plenérová malba, označil za jakési „dojmaře”, a tak se tehdy poprvé na široké oficiální scéně objevili tito malíři impresionisté. Kromě užšího sepjetí s přírodou, kterého mělo být docilováno především onou plenérovou tvorbou, se tito malíři zabývali taktéž zejména studiem techniky kladení barev na plátno. Zásadním motivem v jejich tvorbě je taktéž zkoumání světelných zákonitostí spatřovaných v rámci jednoho modelu, v různých denních dobách. Jako stěžejního malíře tvořícího v duchu tohoto nového směru jmenujme pařížského rodáka Clauda Moneta (1840 – 1926), ve svých malbách proslaveného, mimo jiné, především mistrnou prací se světlem. K plenérovému pojetí tvorby byl získán krajinářem Eugénem Boudinem (1824 – 1898) a brzy na tomto přístupu vystavěl svůj jedinečný styl. Četné debaty, věnované mimo jiné i problematice světla a souvisejících optických zákonitostí, se staly častou kratochvíli impresionistických umělců. Ze společných diskuzí věnovaných rozmanité problematice nového pojetí malířské tvorby, vedených například s Renoirem, Bazillem či Sysleyem, vzešlo mnoho teoretických zásad směru. V pozdějších letech se seznámil s některými jmény spjatými s anglickou krajinomalbou

| 58

18. stol. Ovlivnila ho například tvorba Johna Constablea. Inspirace Wiliamem Turnerem (1775 – 1851) se odrazila především v jeho malířském stylu. V závěru života se věnoval studiu přírodních motivů z prostředí blízkého okolí svého domu v Giverny, a tak vznikly série rozměrných pláten s motivy vodních ploch, leknínů apod. Mohl bych zde jmenovat nespočet známých jmen souvisejících s impresionismem, avšak jedná se o informace snadno dohledatelné, a proto se jimi již nebudu déle zabývat. Jistou výjimkou by snad mohly být jen dvě jména, která poněkud vyvrací vžitou představu o impresionistech jako o ryze mužském kolektivu. Berthe Morisotová (1841 – 1895), tato vnučka slavného francouzského rokokového malíře Fragonarda, je též občas považována za jednu z největších malířek 18. století. Byla studentkou Camille Corota (1796 – 1875), jenž ji seznámil s Edouardem Manetem. Svoje pozdější plátna tvořila již ovlivněna jeho stylem. Provdána za Manetova bratra, se později stává první ženskou členkou v skupině impresionistů. Další ženou malířkou, která se vepsala do dějin pro svoji spojitost s tímto hnutím je Američanka Mary Cassattová (1844 – 1926). Tato umělkyně, jejíž díla jsou mimo jiné, zastoupena například ve sbírkách v Los Angeles nebo Washongtonské National Gallery of Art, se stala zárukou šíření impresionistického vidění světa daleko do zámoří. Roku 1879 vystavuje v pařížském Salónu, kde sice sklízí jistou kritiku za příliš jasné barvy, avšak současně zde přichází i v oficiální známost. Zde je třeba ještě jednou zdůraznit, že uvedené malířské styly a umělci, mě ovlivnili nikoli svojí formou, ale především svojí úzkou vazbou k tématu přírody a plenérovému stylu malby.

59 |

5. – Franz Kline, Židle, 1950, olej na plátně, 50 x 40 cm

| 60

5.4. Abstraktní expresionismus Roku 1951 se v newyorském Museum of Modern Art

koná výstava amerického

abstraktního umění. V souvislosti s ní se veřejnost poprvé na oficiální scéně setkává s termínem abstraktního expresionismu. Prvně ho použil sice už roku 1929 Alfred Baar mladší v souvislosti s charakterem Kandinského „improvizací”, ale kritika převzala pojem abstraktní expresionismus teprve o dvacet let později. (Pijoan/10, 2000, s.125 ) Jedná se o zcela novou a ve své podstatě přelomovou uměleckou tendenci založenou především na prudkosti a svobodě malířského gesta, agresivitě barev. Toto učení vede k tomu, vyabstrahovat ze skutečnosti její vlastní podstatu, její poezii, která je bezprostřední, spontánní a iracionální. (Pijoan/10, 2000, s.128) Společným jmenovatelem děl tvořených v duchu tohoto směru se stává také, mimo jiné, požadavek velkoformátových pláten. Abstraktní expresionismus, jež je považován za první velký ryze americký příspěvek výtvarnému umění v globálním měřítku, je

výrazně ovlivněn jak německou meziválečnou expresí, tak i například

dadaistickým hnutím, či surrealismem. Jedním z předpokladů vzniku abstraktní exprese je v roce 1930 příchod Hanse Hofmanna do USA, kde roku 1934 zakládá vlastní školu, jež ovlivnila později mnohá známá jména, jako například Jacksona Pollocka. Charakter a směr výuky byl vystavěn na základech evropského expresionismu, jenž zde byl studován v mnoha aspektech. V podpoře budoucích hvězd moderní malby sehrála významnou roli ředitelka newyorské galerie Art of this Century, Peggy Guggenheimová. Tato galerie se později stala centrem malířské avantgardy v rámci New Yorku. Za jednoho z představitelů abstraktního expresionismu, který mě inspiroval především svojí malířskou formou, je považován Franz Rowe Kline (1910 – 1962) Tento umělec, jenž měl po matce britské a po otci německé kořeny, v roce 1931 odešel do Bostonu, kde studoval nejdřív na

61 |

Boston University School of Education a později na Boston Art Students‘ League. V roce 1936 se dal zapsat na Heatherley’s School of Fine Art v Londýně, kde studoval hlavně konzervativní nauky tradičního anglického umění. (artmuseum.cz, online, 2008) Tento umělec, známý především svojí abstraktní velkoformátovou malbou, v níž hrají hlavní roli kombinace černé a bílé, podobně jako řada jeho pozdějších kolegů tvořil z počátku realistické malby s prvky expresionisticky kubistického stylu. Teprve později se dostává k abstrakci a tím dochází k zásadnímu obratu v jeho pojetí námětu. Vzdává se realistické malby a inspirován mimo jiné i například uměním kaligrafie, vrhá se plně na dráhu abstrakce. Přesto, že je řazen mezi akční malíře, v jejichž díle hraje zásadní roli náhoda a neplánovitost, sám si svoje kompozice často skicoval. Dochovalo se množství těchto přípravných skic namalovaných na stránkách telefonního seznamu. V rámci abstraktního expresionismu tvořilo množství dalších malířů, jako například Robert Motherwell nebo Jackson Pollock, avšak ti mě již svojí tvorbou v podstatě neovlivnili.

5.5. Ondrej Basjuk Tento výtvarně mnohostranný umělec, pocházející z Chodska, se narodil v roce 1983. Svým širokým záběrem pojímá jak malbu a kresbu, tak i prostorové objekty a instalace. Basjuk je především romantikem a možná i do jisté míry snílkem. Podstatná část jeho umělecké tvorby se týká jeho příhraničního rodiště, které se zde stává zásobárnou různorodých fragmentů. V souvislosti s touto tématikou se u Basjuka setkáváme

| 62

s různými motivy odkazujícími k totalitní ostraze hranic v rámci minulého režimu, jako jsou například postavy pohraniční stráže apod. Oblastí, v níž autor nejčastěji „operuje“, je jakási mytická minulost prolnutá se současností, respektive jejich hybridní rubová strana. Rámec pro zdánlivě osvobozující procesy a činnosti, jakými jsou například vědecké objevy, překračování hranic poznání, verneovské dobrodružné výpravy, náboženská vytržení, maniakální sběratelská činnost nebo pouhé trampské výlety za město, je tu konstruován jako jízlivě ironické divadlo plné apartních, artistických i krutých představení. Prostor zalidňují postavy komediantů, manekýnů, nadšenců a bláznů balancujících nad smrtonosnou propastí. Nikdo se však nevzdává svého cíle. (artlist.cz, online, 2015) Autor prošel atelierem Vladimíra Kokolji, kde se zabýval studiem grafické knižní kultury a kresby. V pracích Ondřeje Basjuka inspirovaných, jak uměním dálného východu nebo Platonovskou filosofií, tak například Verneovským dobrodružstvím, lze hledat mnoho kritických postojů vůči stavu dnešní společnosti. Jsou zde zastoupeny vize pokrytectví a otřesení společenských hodnot. Jeho instalace často připomínají ony zaprášené a zvláštní atmosférou oplývající, někdy skoro zapomenuté zámecké expozice, svou podobou odkazující k dávné k minulosti. V Basjukově díle mě zajímala především jeho malba, v níž dochází často k silné barevné redukci. Za důležité taktéž považuji jeho kritické postoje vůči společenským nešvarům dneška.

63 |

6. – Ondřej Basjuk, Ruiny, 2013, olej na plátně, 125 x 110 cm

| 64

6. Realizace myšlenkového zámeru Obsahem této kapitoly bude popis celkového průběhu tvůrčího procesu tak, jak se odehrál přímo v praxi. Nejdříve se zaměřím na události, jež předcházely akci samotné, tedy vlastním výpravám přímo do terénu. Budu se zde zabývat nejen okolnostmi, které mě vedly k zvolení dané techniky akrylové malby, ale popíšu zde také informace související s výběrem formátů atp. Následující podkapitola bude patřit popisu toho, jak probíhala vlastní tvorba. Malba každého obrazu se skládala ze dvou fází. Jak již jsem dříve zmínil, těžiště konceptu mojí diplomové práce se opírá o malbu v plenéru vymezeném konkrétní lokalitou revír Bílý vlk. Toto pojetí malby bylo praktikováno v rámci fáze první. Ve chvíli, kdy se obraz nacházel v jistém stádiu své rozpracovanosti, následovala cesta domů. Zde potom probíhalo v dalších dnech celkové dokončení práce. Tato kapitola kladoucí si za cíl vystihnout praktický průběh mojí diplomové práce, bude zakončena krátkým zhodnocením celého procesu. Pokusím se zde popsat nejen vlastní dojmy z provedené akce, ale zmíním také jistá možná úskalí.

65 |

6.1. Než jsem se vydal do terénu Dříve než byla celá tvůrčí anabáze zahájena, muselo dojít k mnoha přípravám, spočívajících nejdříve samozřejmě v rovině teoretické. Jak již jsem zmínil v kapitole věnované tomu, jak vznikal myšlenkový koncept této práce, jeho finální praktické podobě předcházelo poměrně zdlouhavé hledání a usilovné přemýšlení o tom, na jakých základech vlastně celé dílo vystavět. V důsledku různých vnějších i vnitřních vlivů a všemožných okolností docházelo po jistou dobu i k určitému tápání. Základní myšlenkou, která mě provázela již od samého začátku uvažování nad obsahem diplomové práce, bylo spojit tento úkol s tématem přírody. Ale jak? Malovat stromy? Nebo snad divou lesní zvěř? Ke všem z těchto motivů jsem se v minulosti již několikrát, vždy v nějakých souvislostech, vracel, ale jak s nimi naložit nyní? Tyto otázky se mi neustále v duchu vracely. Ráno jsem s nimi vstával, večer potom uléhal a tak pořád dokola. Jistá míra bezradnosti spojená s nemožností nalézt hledané, měla po čase za následek pokus o diametrální změnu tématu v duchu celkového odklonu od přírody. Tato cesta se však záhy ukázala jako chybná, a zkrátka řečeno, z různých důvodů nevhodná. Byl to samozřejmě šok. Co teď? Nakonec však na scénu vstoupila náhoda. V rámci jedné konzultace se tehdy odehrálo cosi, co mě opět vhodilo do náruče lesa. A to byla chvíle, kdy se konečně začalo rodit moje vytoužené téma.

| 66

6.2. Popis tvurcího procesu Podrobný popis vzniklého konceptu je obsažen v kapitole věnované popisu myšlenkového záměru. Avšak pro lepší přehlednost zde ve stručnosti zopakuji to hlavní. Moje práce byla zasazena do prostředí lesní lokality, a to v konkrétním, mapou vymezeném místě, situovaném do nejjižnějšího výběžku Ždánického lesa. Tento prostor tvořený lesy ve vlastnictví České republiky, jež zde hospodaří, je definován jako revír Bílý vlk. Je to místo, o kterém mohu s hrdostí a bez rozpaků prohlásit, že je mým „rodištěm”. Znám zde každý strom, každý palouček. K ve stínu lesa skrytým studánkám chodím navečer vodu pít a s jeleny si „tykám”. Celý proces dostal podobu plenéru realizovaného právě v těchto místech. Určil jsem si, že uspořádám pět jízd do terénu. Zde je třeba konečně zmínit to, co považuji za jeden ze stěžejních bodů celé výtvarné anabáze. Po daných trasách jsem se dopravoval mým vlastním nákladním terénním automobilem Praga v3s. Její korba mi sloužila nejen pro přepravu mnoha malířských pomůcek, ale i jako pojízdný ateliér. Před zahájením samotného cestování však bylo zapotřebí sehnat přibližně čtyřicet litrů nafty, jelikož tento letitý vůz, pyšnící se vzduchem chlazeným vznětovým řadovým šestiválcem o výkonu 74 kW, s váhou 5500 kg, má spotřebu něco kolem třiceti litrů na sto kilometrů! Zvolený dopravní prostředek zde měl praktický význam spojený s přepravou malířských propriet, a navíc mi ve své pohodlné kabině poskytoval útočiště před zimou deštěm a sněhem. Tento vojenský vůz je také mým velkým významným koníčkem, a proto mi přišlo přímo úžasné začlenit ho do procesu. Na cestu jsem se vydával vždy ráno kolem deváté hodiny a vracel jsem se ve chvíli, kdy jsem již považoval obraz za v rámci plenérové malby dostatečně rozpracovaný. Doma jsem potom s několikadenním, ale někdy pouze

67 |

s několikahodinovým, odstupem díla dokončoval. Moje malba čítá přibližně šestnáct pláten, jejichž rámy si zhotovuji vlastnoručně ze starých desek, střešních latí a zkrátka prakticky ze všeho co mi přijde pod ruku. Formáty těchto pláten se různí a ve stručnosti lze říci, že se pohybují v rozmezí od třicetkrát třicet centimetrů po cca sto šedesát krát sto čtyřicet centimetrů. Co se týká vyobrazených námětů, převažují motivy různých typů, původem mysliveckých, posedů ztvárněných v podobě do černa laděného výřezu jejich vlastních siluet. Barevnost je silně redukována a omezuje se prakticky jen na užití tónů černé, bílé a šedé barvy. V případě krajin, jež zde mají za úkol evokovat pohled z posedu, lze však hledat i například žlutou. Zvolená barevnost je vystavěna z části na základě pouhého pocitu, z části na základě symboliky. Třeba ještě jednou zdůraznit, že motiv posedu zde považuji za stěžejní, a podstatná část mojí diplomové práce je věnována právě hodnocení této stavby ve čtyřech různých významových kontextech. Posed zde stavím, vedle jeho přímé souvislosti s myslivostí, také do role strážní věže, odkazující k totalitním a represivním konotacím. Dále si všímám jeho souvislostí s tématem budování dětských stromových úkrytů tzv. bunkrů a nezapomínám ani na posed v roli rozhledny umožňující nadhled nejen nad okolní krajinou samotnou, ale v přeneseném slova smyslu, také nad našimi vlastními životy vůbec.

6.3. Zhodnocení tvurcího procesu Ve chvíli, kdy jsem se dostal na cestu postupně směřující k dosažení výše zmíněného, vše již získalo jistý pozitivní spád, vyhráno však ještě nebylo. V mé práci sehrálo důležitou

| 68

roli plánování. Vše bylo třeba nejdříve důkladně promyslet, ale i přesto je třeba počítat s tím, že ne vždy půjde každý detail podle plánu. Výrazným činitelem ovlivňujícím průběh celé akce bylo počasí, které se postupně zhoršovalo, a tím mi více a více komplikovalo nejen malbu samotnou, ale také jízdu v některých místech terénu. Dalším omezením byl fakt, že i v případě méně rozblácených cest, jsem se všude se svým improvizovaným pojízdným ateliérem nedostal bezprostředně k malovanému objektu, a tak jsem se někdy musel pár desítek metrů přesunout pěšky. Celý průběh mojí tvůrčí práce hodnotím pozitivně. Mám za to, že se jedná o záležitost, na kterou budu v budoucnu nostalgicky vzpomínat.

69 |

7. – Jeden z posedů , 2016

| 70

7. Záver Jak již jsem jistě mnohokrát v této práci uvedl, les v mém životě hraje v důsledku mnoha okolností, dlouhodobě stěžejní roli. Mluvit zde o nesmírné všeobecné důležitosti této části venkovské přírody je zbytečné. Opakoval bych zde pouze to, co je nanejvýš známé. Mým záměrem realizovaným v rámci této diplomové práce bylo vyzdvihnout a popsat toto pouto, které mě posjí s prostředím lesa v konkrétní lokalitě na místě revíru Bílý vlk, situovaném do prostoru Ždánického lesa. Obsahem této práce je snaha vzdát holt tomuto místu a přírodě vůbec. Jeden z důležitých stavebních kamenů, na nichž byl následně vystavěn celý koncept práce, byl určen sběrem vybraných motivů situovaných v konkrétním vymezeném prostoru. Jednalo se zejména o rozmanité jednoduché dřevěné stavby, výhradně mysliveckého účelu. Mezi nimi převažují různé typy posedů, z nichž je každý naprostým originálem. V případě těchto lesních zařízení jsem si povšiml významové mnohoznačnosti možných interpretací jejich tvarů, které lze vyložit, kromě významu přímého s myslivostí spjatého, ještě třemi dalšími způsoby. V případě praktické části tohoto projektu, jež měla z polovice charakter plenéru, považuji za nezbytné vyzdvihnout netradiční způsob, jímž jsem putoval po terénu. K tomuto účelu jsem využíval vojenský nákladní automobil Praga v3s, který zde plnil nejen svoji praktickou funkci, spočívající zejména v převozu malířských pomůcek, ale současně mi byl i útulným útočištěm před nepříznivým počasím, které mi komplikovalo průběh malby. Způsob, kterým jsem

71 |

v průběhu práce využíval tento dopravní prostředek, a jeho zapojení vůbec, se zde stává výrazným určujícím motivem celého projektu.

8. – Odjezd, 2016

| 72

8. Shrnutí Obsahem kapitoly týkající se myšlenkového záměru je objasnění okolností průběhu a vzniku základní myšlenky mojí diplomové práce. Mým záměrem je zde objasnit základní požadavky, ze kterých jsem při tvorbě tohoto projektu vycházel, a kritéria, která jsem si v úvodu vytyčil. Tato kapitola je rozdělena do dvou částí, z nichž první pojednává o hledání a postupném nacházení nosných myšlenek, zatímco následující řádky již vysvětlují operace spjaté s finálním cizelováním celkového teoretického modelu. V kapitole bezprostředně následující se zabývám mysliveckým posedem, který zde hodnotím jako motiv, do nějž lze implantovat několik dalších různých významových rovin. V souvislosti s každou nabízenou významovou úrovní se pak vždy ještě rozepisuji o věcech s ní přímo souvisejících. Tvar tohoto lesního zařízení může připomínat i například strážní věž, jež v sobě nese konotace odkazující k problematice totalitních režimů a jejich metodám útlaku. Uvádím zde jak stručný popis klasických totalitních režimů, jako je fašismus, nacismus či komunismus, tak i jeho poněkud jiné dnešní podoby, mezi něž řadím především problematiku konzumně tržní společnosti a její četné negativní dopady na osobnost jednotlivce a společnost jako celek vůbec. Zmiňuji se také o období kolonialismu, v rámci něhož celá řada evropských zemí po staletí okrádala a všemožně terorizovala většinu okolního světa. Na základě toho potom mnohé z nich budovaly svou pozdější pověst světových mocností. Tyto dlouhodobé

73 |

aktivity se odehrávaly v duchu nesčetných krutostí páchaných na jiných národech a často měly za následek, když ne přímo jejich zánik, tak alespoň vysoký stupeň všestranné společenské degradace původních etnik. Dalším nabízeným výkladem, vyvozeným na základě tvarové podobnosti, je posed jako motiv odkazující ke klukovským létům v prostředí venkova, naplněným aktivitami spojenými s budováním rozličných stromových skrýší a bunkrů, tedy míst se specifickou atmosférou, kde se dalo zažít mnoho. V závěru části textu věnované výkladům této, většinou dřevěné stavby, zprošťuji posed všech jeho předchozích rolí a stavím ho do pozice rozhledny, která se stává prostředkem jak uzřít to, co za běžných okolností spatřit nelze. Jinak řečeno je pomůckou k pochopení toho, co za normálních okolností lze pochopit často jen stěží. Tento posed – rozhlednu, považuji za věc umožňující získání nadhledu jak v rovině tělesné tak duchovní. S motivem posedu však souvisí také krajina, jejíž rozlehlé partie lze lépe spatřovat právě z onoho posedu, po myslivecku zvaném také kazatelna. Po inspiračních zdrojích se konečně dostanu ke stati věnované popisu praktického průběhu vlastní akce. V této kapitole pak už přímo realizuji svůj myšlenkový záměr a popisuji vše podstatné. V závěru přikládám stručné zhodnocení.

| 74

75 |

9. Seznam vyobrazení 1. Na strážce, 2016, foto: Ondřej Drozd, archiv autora 2. Studený start, 2016, foto: Ondřej Drozd, archiv autora 3. Před výjezdem do terénu, 2016, foto: Ondřej Drozd, archiv autora 4. Pocibulčí – příprava na malbu branky, 2014, foto: Ondřej Drozd, archiv autora 5. Franz Kline, Židle, 1950, olej na plátně, 50 x 40 cm, Walker Art Centre dostupné z : http://3.bp.blogspot.com/-8r08k_VIqkM/UWAv0zSmDTI/ AAAAAAAAkrM/IA8XdrLMZLo/s1600/AAAFK+The+Chair+1950+walker.jpg [online]2013[cit. 2016-03-20]. 6. Ondřej Basjuk, Ruiny, 2013, olej na plátně, 125 x 110 cm dostupné z: http://www.artlist.cz/dila/ruiny-8530/[online]2014[cit. 2016-03-20]. 7. Jeden z posedů, 2016, foto: Ondřej Drozd, archiv autora 8. Odjezd, 2016, foto: Ondřej Drozd, archiv autora

| 76

10. Seznam literatury 10.1. Tištená literatura MOTTL,Stanislav, Karel VINTIKA, František STEJSKAL, Vladimír HENDRYCH a Vladimír MIMRA. Myslivost. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1966. 492 s. LEBENHART, Tomáš. Svlékl jsem bílý plášť. Vyd. 1., Plzeň: Grafia, s.r.o., 2011. 147s. ISBN978-80-87046-28-9 STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody v novověku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-008-7. CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. 2., dopl. vyd. Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-042-7. PIJOÁN, José. Dějiny umění/8. Vyd. 4., v Knižním klubu 1. V Praze: Balios, 2000. ISBN 80-242-0216-6. PIJOÁN, José. Dějiny umění/10. Vyd. 4., v Knižním klubu 1. V Praze: Balios, 2000. ISBN 80-242-0218-2.

77 |

10. 2. Elektronické zdroje SILVARIUM.CZ , Konec myslivců v Čechách [online] 2015[cit. 2016-03-07]. dostupné z: < http://www.silvarium.cz/zpravy-z-oboru-lesnictvi-a-drevarstvi/konecmyslivcu-v-cechach-tyden>. EKONOM , Konec myslivců v Čechách? Ministr zemědělství chce povolit lov firmám a profesionálním lovcům [online] 2013[cit. 2016-03-07]. dostupné z: < http://ekonom.ihned.cz/c1-59717080-konec-myslivcu-v-cechachministr-zemedelstvi-chce-povolit-lov-firmam-a-profesionalnim-lovcum>. ARTMUSEUM.CZ, Franz Kline [online] 2008[cit. 2016-03-14]. dostupné z: : < http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=520>. VAŇOUS, Petr. Ondřej Basjuk [online] 2014 [cit. 2016-03-19]. dostupné z: < http://www.artlist.cz/ondrej-basjuk-8519/>. ARTMUSEUM.CZ, Berthe Morisot [online] 2008[cit. 2016-03-19]. dostupné z: : < http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=606>. ARTMUSEUM.CZ, Mary Cassatt [online] 2008[cit. 2016-03-19]. dostupné z: : < http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=212>.

| 78

CZECHFREEPRESS, Elizabeth Martinez a Arnoldo Garcia: Víte co je neoliberalismus? [online] 2011[cit. 2016-03-19]. dostupné z: : < http://www.czechfreepress.cz/svet-kolem-nas/elizabeth-martinez-aarnoldo-garcia-vite-co-je-neoliberalismus.html>. MVI.ESTRANKY, Kolonialismus a dekolonizace [online] 2011[cit. 2016-03-19]. dostupné z: : .

79 |

MASARYKOVA UNIVERZITA | PEDAGOGICKÁ FAKULTA |Katedra výtvarné výchovy

CO ME ŽERE

VONDREJ LESE DROZD

Diplomová práce – praktická část | Vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický Brno 2016 81 |

Konstrukce, 2016, akryl na plátně, 132x176 cm

83 |

Silueta, 2016, akryl na plátně, 91x138 cm

| 84

Posed, 2016, akryl na plátně, 91x138 cm

85 |

Sedačka, 2016, akryl na plátně, 91x138

| 86

Výhled, 2016, akryl na plátně, 91x138 cm

87 |

Lože, 2016, akryl na plátně, 72x106 cm

| 88

Vývrat, 2016, akryl na plátně, 71x137 cm

89 |

Průchod, 2016, akryl na plátně, 72x75 cm

| 90

Přechod, 2016, akryl na plátně, 34x34 cm

Pocibulčí, 2016, akryl na plátně, 75x75 cm

91 |

Žebřík, 2016, akryl na plátně, 68x74 cm

| 92

Velké Hostěrádky, 2016, akryl na plátně, 74x74 cm

93 |