Ukázky | Próza | Leo Pavlát: Co je a není zázrak /ukázka/
Leo Pavlát: Co je a není zázrak /ukázka/ Výběr z fejetonů z let 2005–2012
Leo Pavlát: Co je a není zázrak
G plus G 2014 128 stran
Slova
Mluvím, mluvíš, mluvíme
Z nejranějšího dětství si pamatuji, jak jsem se zvedal ze země, opíraje se o knihovnu. Jak jsem rostl, knihovna se měnila: z původně jednolité plochy za sklem začaly vystupovat křivky, linie a čáry – písmena na hřbetech knih to byla –, a když jsem jim začal rozumět, dostal jsem kus té knihovny pro sebe. Že někdo, koho jsem neviděl, neslyšel, nepoznal, ke mně mohl mluvit, mě ohromovalo. Slova v knize přežívala své mluvčí, měla svou moc, kouzlo, ale, jak mi bylo brzy zřejmé, hrála i své hry: na upřímnost, faleš, pravdu a lež, neotřelost i rutinu, objevnost a nepůvodnost, pracovitost a lenost. Slova vypovídala o těch, kdo je napsali a vyřkli, nemilosrdně a výsměšně prozrazovala i to, co o sobě říci nechtěli. Budiž za to slova pochválena. Takovéto jejich hry – už mimo literaturu, v každodenním lidském dorozumívání, a ovšem řeči novin, rozhlasu a televize včetně jejich elektronických souputníků – mě věrně provázejí dodnes. Vnímám ty hrátky jaksi mimochodem, ale setrvale: ať chci, nebo ne. Není to vždy povzbudivé, ale jaký člověk, takové slovo.
Na jedno použití
Mluvíme česky, ale kolik má čeština vlastně slov, nikdo přesně neví. Příruční slovník jazyka českého z let
1935 až 1957 obsahuje přibližně 250 000 hesel spisovné slovní zásoby, ale mnoha z nich bychom už dnes sotva rozuměli. Slovník spisovného jazyka českého vydaný v letech 1960 až 1971 zahrnuje ve svém druhém, dnes již dvacet let starém vydání, na 192 000 hesel a veřejnosti nejbližší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost jich čítá 48 000. Tuto sumu pak odborníci považují za jádro spisovné slovní zásoby.
Zajímavější než tyto počty by ale podle mého bylo vědět, kolik slov se opravdu běžně užívá. Nikoliv tedy, jak obsáhlé je „jádro spisovné slovní zásoby“, ale s kolika slovy si česká populace v zásadě vystačí. Já vím: záleží na věku, vzdělání, sociální příslušnosti, zaměření profesním i osobním. Jako je každý člověk jiný, tak se také liší jazyk, kterým mluví. Nic obecného se říct nedá.
Přesto však: média hoblují češtinu natenko pro všechny stejně, a tak, obávám se, jakýsi průměr jazykové dovednosti nabízí právě tisk, rozhlas a televize. Jsou přitom slova – a za pozornost mi dnes stojí jen přídavná jména – která, kupodivu, jako by v jazyce sdělovacích prostředků nacházela jen jedno dvě užití.
Tak třeba slovo „odpovědný“. Jako jiná přídavná jména označuje vlastnosti podstatných jmen, ale v současné češtině takto upřesňuje vlastně jen slova dvě: hospodáře nebo redaktora. O odpovědném hospodáři mluví politici a míní tím sebe. O odpovědném redaktorovi vypovídají tiráže knih. To je vůbec kuriózní souvislost. Existuje vůbec nějaké jiné povolání, jež by výslovně poukazovalo na „odpovědnost“ coby součást pracovního zařazení? Neznáme profesi označenou například „odpovědný řidič“, „odpovědný prodavač“, „odpovědná úřednice“ – i když věřím, že uvedená zaměstnání ve své většině vykonávána odpovědně jsou. Naproti tomu odpovědný redaktor je v češtině faktem a nám nezbývá než přijmout, že ve vztahu ke knize u nás platí zcela zvláštní pravidla svědomitosti.
Přídavnému jménu se latinsky říká adjektivum, protože adiectum v tomto jazyce znamená „to, co leží vedle“. Nemusíte však ani moc pátrat, abyste zjistili, že o některá takto vedle položená, význam upřesňující slova se v mediální češtině zajímá jen jedinečné podstatné jméno. Zůstaneme-li ještě chvíli u profesí, „elitní“ u nás může být pouze vyšetřovatel, detektiv, voják a čas od času právník. S „elitním lékařem“ nebo učitelem se pod tímto spojením nesetkáte, i když mnozí dokážou být ve svém oboru vskutku znamenití.
A zapomenout ovšem nemůžeme ani na přídavná jména původem cizí, do češtiny však již hluboce zavrtaná, která s vyvoleným podstatným jménem v podstatě splynula. Nebýt jeho, přídavné jméno by bylo ztraceno. Tak když nám v televizi nabízejí rozhovor, je vždy „exkluzivní“. Když se udílí cena, bývá zpravidla „prestižní“. Hudební skupina či kniha nemohou být jiné než „kultové“, spektrum bývá neměnně „politické“ a vůdce „charismatický“. Co přídavné jméno, to charakteristika na jedno použití.
Nezoufejme však, snad není vše ztraceno. Třeba se časem v médiích dočkáme větší jazykové nápaditosti či alespoň menší služebnosti letitým klišé. Věřím, že mi všichni dobře rozumějí. Hovořím o době, kdy v redakcích faktor zvaný lidský nebude setrvale jazykově selhávat.
Červenec 2009
Mít a nemít problém
Slyšíme to dnes a denně: z rozhlasu, televize i novin se stále znovu a znovu dozvídáme, že veřejní a spíše přímo političtí činitelé „nemají (s tím či oním) problém“. „Co říkáte tomu, že jste jako starosta města podepsal smlouvu bez výběrového řízení s firmou, která patří vašemu synovi?“ ptá se třeba novinář. „S tím nemám problém,“ odsekne funkcionář a všechny další dotazy odbude s tím, že už přece jasně odpověděl. „Považujete za správné, že jste jako zaměstnanec státní společnosti uzavřel pro stát nevýhodnou smlouvu s firmou, do níž jste vzápětí odešel pracovat?“ zní otázka jiného novináře a i v tomto případě si mohl ptaní ušetřit. Dotyčný přece ani tentokrát s něčím takovým „nemá problém“.
Stejný obrat by se mohl objevit v desítkách jiných souvislostí, a děje se tak zpravidla v nepěkném kontextu: tam, kde je ve vzduchu nepravost, zneužití čehosi, kde „ruka ruku myje“ a platí „malá domů“, všude tam zní unisono „nemám problém“. Je to ohavné spojení, zároveň vyhýbavé a neosobní, svým způsobem technické sdělení, jehož pravým smyslem není nic jiného než zastřít skutečnost. „Nemít problém“ je v politice diplomatickým ekvivalentem odseknutí „dejte mi pokoj“, „v čem se to chcete šťourat?“ či „o tom se s vámi nebudu bavit“.
Ne že by politici neměli čas od času na vyjádření v tomto smyslu právo – a každý by je pochopil. Bulvár chce vědět, zda poslanec nemá přílišnou zálibu v pastelových kravatách? Zda není divné, když tráví dovolenou doma, zatímco jiní jezdí k moři? Proč si bere na recepci nejdříve zákusek a teprve pak předkrm? Nu, v konfrontaci s otázkami takového novinářského důvtipu se přímo sluší všem těm šípům, ahům, bleskům a superům dát jednoznačně najevo, že je rozdíl mezi zvídavostí a přidrzlou vlezlostí, mezi informováním veřejnosti a oslovinami.
Kupodivu však, tváří v tvář takovým dotazům veřejní činitelé k jindy spásnému „s tím nemám problém“ nesahají. Naopak. Na rozdíl od toho, co třeba jen vzdáleně zavání aférkou, zeširoka pojednají o svém oblečení a ctěnému voličstvu doporučí i svého oblíbeného krejčího. Poeticky pohovoří o provoněném lese a typicky české lásce k houbaření, přiznají se, že drží dietu, jejíž účinnost spočívá v požívání pokrmů v obráceném pořadí, než je běžné. Neboť – a to je podstatné – občas je třeba ukázat, že politik, zvláště ten z vysoké politiky, se od voličů vlastně neliší, že i on má své všední radosti a starosti.
Jenže marná snaha. Ti, kterým jsou vlastně takové vzkazy určeny, se zhusta dívají na svět jinak než do médií promlouvající politik. Nepolitik málokdy řekne „s tím nemám problém“. Naopak, běžně uslyšíte, že lidé problémy mají. Se zdravím, vztahy, prací, penězi. „Mít problém“ znamená, že máme co činit s něčím neodkladným, co nesnese strpení. „Nemít problém“ naproti tomu zůstává prázdnou floskulí, jedním z mnoha příkladů politické kryptomluvy našich dnů. Jejím strůjcům vděčíme i za jiná obohacení našeho jazyka – spojení ve stylu „není na pořadu dne“, „řešení v horizontu (dnů, měsíců či roků)“, „vnímání signálů“, „různých alternativ ve hře“.
Když politiky slyším takto vážně mluvit, jako bych slyšel vzkazy ze světa, v němž se snad opravdu věří, že slovy se lze vylhat ze skutečnosti. Slova jsou však se skutečností propojena, mají obsah. Tak i problém. Je spornou otázkou, tím, co je zauzleno, co zůstává oříškem, úkolem, nevyřešenou věcí, zapeklitou záležitostí. Řecký původ slova „problém“ dokonce odkazuje k něčemu, co jsme my sami hodili (balló = házím) – v určité době, na určitém místě. Je naivní si myslet, že co letí, nedopadne.
Srpen 2007
Metafora je, když…
Je léto a já si jako každý rok touto dobou vzpomenu na školní prázdniny s knihou. Na rok co rok opakované čtení pod třešní, na dece u vody, v lese. Mnohem později jsem se kdesi dočetl, že „kniha není než klíč, jenž otvírá zámek našich vlastních snů“. Ano, tak to je. Trvám na tom, že televize, počítačové hry ani hudba ve sluchátkách takovým klíčem nejsou. Žijeme však s nimi, a tak sáhnout po knize je dnes pro mladé lidi určitě těžší než pro ty, kdo o takových lákadlech neměli ponětí.
Americký básník Walt Whitman napsal, že „aby existovali velcí básníci, musí existovat velcí čtenáři“. Jak se však člověk čtenářem stane?
Věřím, že by tomu mohla napomoci i škola. Těch, kdo v ní učí nejen o knihách, ale též mít knihy rád, není určitě málo. To je ten rozdíl, který čtenáře – ctitele knih – odlišuje od člověka gramotného. Přesto, obávám se, v celkovém součtu tvoří takoví učitelé menšinu. Nevím, jak se stalo, že české školství převážně pojímá literaturu jako dějepis kombinovaný s chemií. Mám na mysli toto: dějiny – literární směry, autoři, díla. Pojmy, jména, data. Nepoplést „Písně otroka“ s „Písněmi večerními“. A chemie v literatuře? Metonymie je, když… Epizeuxis znamená… A vědět, co je to sestina. Podobně kysličníky, aminokyseliny, dusičnany…
Vím, vzdělaný člověk by toto měl znát. Kde však ve všech výčtech a literární teorii zůstávají knihy samy? Seznam povinné literatury se k neštěstí těch, kdo by snad i chtěli číst, stává snůškou děl významných, ale pro žáky (studenty) přečasto nevhodných: tu výběr neodpovídá jejich věku, tu literární zkušenosti. Výsledkem je, že mladý člověk pociťuje četbu jako cosi otravného. A ne dost na tom: povinné referáty o četbě redukují literaturu na obsahy, dnes navíc běžně stahované z internetu. Toto je zvlášť potupné: přijímáme, že kopie květin z obrazovky mohou nahradit dotek a vůni květiny skutečné.
Knihy však – alespoň poezii a krásnou literaturu – nelze „znát“. „Kniha musí být sekyrou na zmrzlé moře v nás,“ napsal Franz Kafka. A Artur Schopenhauer: „Myšlenky přenesené na papír nejsou nic víc než poutníkova stopa v písku; čtenář sice vidí cestu, kterou poutník šel, ale chce-li vědět, co cestou viděl, musí použít vlastní oči.“
Dá se takovému vidění ve škole naučit? Odpověď od katedry znám: v hodinách na to není čas. Přesto se velice přimlouvám, aby se v literatuře pod laskavým a poučeným vedením také četlo. O metafoře je možno napsat, že je to označení jednoho jevu pojmenováním jevu jiného, případně jejich srovnání či konfrontace na stejném základě. Anebo lze také číst: „Slepec klade svou bílou hůl, jako by měřil teplotu lidské netečnosti“… „Polštář je stálý rekonvalescent.“…. „Žirafa je vinou své zvědavosti protáhlý kůň.“ (Ramón Gómez de la Serna v překladu Josefa Forbelského.)
Červen 2008
Slovníkové vysvědčení
Tým jazykovědců z Filosofické fakulty Karlovy univerzity vedený profesorem Františkem Čermákem publikoval nedávno Frekvenční slovník mluvené češtiny. Lingvisté v letech 1988 až 1995 zaznamenali dvacetiminutové promluvy téměř pěti set lidí, a zachytili tak téměř milión slov. Když je pak seřadili podle četnosti, vznikl pozoruhodný soupis, s nímž se teď může každý seznámit. Jazyk nelže, zvláště ne ten mluvený. A tak slova, která zní v češtině nejčastěji, vykreslují svým způsobem také obraz těch, kdo je pronášejí: obraz jejich nitra i světa kolem nás. Svědčí o tom, co je pro nás důležité, co nás zajímá, čím se v mysli zabýváme.
Z Frekvenčního slovníku mluvené češtiny vyplývá, že úplně nejčastěji můžeme v Čechách a na Moravě slyšet ukazovací zájmeno „ten“. Z toho se dá vyvodit, že žijeme hlavně tím, co nás bezprostředně obklopuje. Tím se dozajista nelišíme od lidí, kteří mají jinou mateřštinu. Co však druhé v češtině nejvíce vyslovované slovo, sloveso „bejt“? Nenechává na pochybách, že intenzivně prožíváme své bytí, a tu se samozřejmě nabízí otázka: Jaká je to vlastně existence? Zůstaneme-li u Frekvenčního slovníku mluvené češtiny, můžeme odpověď hledat třeba mezi nejčastěji pronášenými podstatnými jmény.
Slovník dokládá, že z tohoto hlediska si mezi nimi nejvýše stojí „dítě“. Zdá se mi to krásné. Dítě je přece symbolem lásky, návaznosti, propojení, budoucnosti. Jestliže mezi všemi pojmy, co jich jen čeština má, vévodí v hovoru právě „dítě“, je to, jako bychom mluvili jazykem naděje. Spíše optimistický dojem ostatně navozují i další podstatná jména, která se ocitla v první desítce nejčastěji vyslovovaných českých substantiv. Najdeme tam ještě „lidi“, „práci“, „člověka“, „ženu“, „školu“, „věc“ „rodinu“, „život“ a „léto“. Já vím, rodina, žena, život, práce i škola se nemusí vydařit, léto může propršet, označení „věc“ je neutrální a jako vše ostatní se může objevit v nedobré souvislosti. Záleží tedy na upřesnění. V tu chvíli se hodí znát nejčastěji česky pronášená přídavná jména a ani při pohledu na ně na nikoho chmury nepadnou: výraz „dobrej“ stojí mezi adjektivy ve Frekvenčním slovníku mluvené češtiny“úplně nejvýše, zatímco „špatnej“ zůstává až devátý v pořadí.
O Češích se traduje, že si prý spíše stěžují, že jejich náhled na svět bývá rezervovaný, pochybovačný až kritický. Nemohu si pomoct, ale slova, která v češtině slyšíme nejčastěji, takový soud nepotvrzují. Ostatně, nebylo to jediné překvapení, které mi Frekvenční slovník mluvené češtiny připravil. Jako muže mě zaujalo, že tohle podstatné jméno se – na rozdíl od podstatného jména žena – v první desítce těch nejvíce vyslovovaných vůbec neobjevuje. Nezbývá než se smířit: mezi tématy, která u nás lidem stojí za řeč, si prostě i léto stojí výš.
Únor 2008
Slova na klíč
Do práce v centru Prahy jezdím ráno tramvají. Při předjíždění dlouhých kolon aut si libuji, že v nich nemusím sedět, a při míjení těch náhle poníženě nehybných vozů si také všimnu lecčehos, čemu bych nejspíš jinak nevěnoval pozornost. Tak mi utkvěl v paměti slogan na náklaďáku velebící jakési „čisté pivo z hor“.
Reklama má své zákonitosti, příměr a metafora jsou jí vlastní. Do veřejného prostoru hozená věta o „čistém pivu z hor“ je mi však zprávou ze světa, v němž se otupělost mysli pojí s necitlivostí k jazyku.
Pivo může mít různé přívlastky, ale čistota, navíc ve spojení s horami, je nejspíš reziduem reklamy jiné – na jakousi pramenitou vodu. Civilizaci vzdálené výšiny nemají pro dobré pivo nijak velký význam. Od piva se navíc čeká, že bude mít jiné kvality než horský pramen – třeba zvláštní chuť, barvu či říznost. Říz v pivní reklamě si však už přisvojil jiný pivovar, a tak tedy, tvůrce pivních reklam, ber kde ber: voda, pivo, kdo by se zatěžoval rozdíly. Teče přece obojí.
Takové absurdní přesouvání významů už u nás – a nejen v reklamě, ale i politice a médiích – docela zdomácnělo. Kdosi kdysi například přišel na to, že domy by se daly „stavět na klíč“. Možná je to úsloví převzaté z jiné země, doslovný překlad z jiného jazyka, nevím. „Dům na klíč“ jako slogan firmy, která vám postaví obydlí se vším všudy, je spojení výstižné. Vyberete si, zaplatíte, o nic se nestaráte – a pak už jen přijdete ke své novostavbě, odemknete zbrusu novým klíčem a vstoupíte.
Onen obrat „na klíč“ však v českých krajích poněkud zbytněl. Půjčuje si ho kdekdo, neomylně v nesmyslném kontextu. „Na klíč“ je poradenství. „Na klíč“ je nákup. „Na klíč“, tentokrát voličů, je dokonce politický program. Před pár dny jsem – věřte nebo ne – viděl reklamu jednoho krejčovství, které šije „šaty na klíč“. To už je zajímavé. Uvažuji-li o šatech s klíčem, nemohu dojít k jinému závěru, než že mají co do činění s pásem cudnosti. K tomu, jak víme ze středověkých praktik, patřil i zámek ochraňující čest ženy, zatímco její rytíř s klíčem u sedla koně bojoval v daleké cizině. „Šaty na klíč“ tedy nejspíše budou artiklem takového druhu, i když si troufnu říct, že v dnešní době na odbyt nepůjdou.
Český život veřejný samozřejmě přináší nespočet dalších nesmyslných obratů, nepřípadně odkazujících k zažitému spojení. Existuje úsloví „z toho mraku pršet nebude“. Sportovní reportér řekne: „Z té střely nezapršelo.“ Proč by také z kopání do míče mělo, že? Z televize slyším, že v jakési zoo se narodilo žirafí mládě, což komentátor na konci šotu připomněl větou, že „žirafku přinesl čáp“.
Nechť nám všechny tyto příklady slouží jako neomylný důkaz, že ne každému redaktorovi, politikovi a tvůrci reklam je vlastní básnický rozlet. Říkám si, ať raději nebásní. Všechno lepší než slova, která se jen tváří, že něco sdělují. Kazí jazyk, vkus a konec konců i mravy.
Duben 2007
Čas v čase Jaký čas žijeme a chceme žít
Na Nový rok bývá zvykem vyslovovat přání a přijímat předsevzetí, ale v tu chvíli se zpravidla dostane jen na témata považovaná obecně za nejdůležitější: rodinu, zdraví, práci. Někdo je ještě podle osobního naladění a situace rozvede, upřesní a snad i ke každému přidá něco, čím by se o zlepšení sám zasloužil.
Anebo alespoň vysloví přání, aby nepřišlo nic zlého. Časem našich přání, předsevzetí a myšlenek na to, co změnit v nás a kolem nás, co nás těší a trápí, u čeho zůstat a co opustit, však většinou není půlnoc 31. prosince. Takové okamžiky přicházejí kdykoliv.
Vzkaz gotické skříně
Za aktuální se považuje, co k nám bez přestání doléhá ze všech možných médií a mobilních telefonů. Přesto existují informace, zachycené třeba i s mnohaletým zpožděním, které pro nás mohou být aktuálnější než sdělení o bezprostřední vládní rošádě či vstřeleném gólu.
Tak jsem se minulý týden dozvěděl o nejstarší skříni u nás. Našel ji už před 19 lety ředitel Podještědského muzea Tomáš Edel ve věži kostela v Českém Dubu. Ten pozdně gotický unikát pochází nejspíš ze samého konce 15. století. To samo o sobě by nemuselo omračovat, pořád se přece někde objevuje něco starého či domněle nejstaršího, ale tenhle výtvor jen tak pominout nelze.
Pomyslí-li dnešní člověk na věci, kterým říká užitné, a zdaleka tedy nejde jen o nábytek, měřítkem žádoucnosti je mu kromě ceny jejich novost, funkčnost, vzhled a ovšem i osobní prestiž jako vlastníka. Víc se do vztahu mezi věcí a lidským nitrem na počátku 21. století nevejde.
Nejstarší známá skříň u nás naproti tomu vypovídá o jiné lidské ambici: byl to řemeslně dobře udělaný kus nábytku a současně do něj člověk vložil i jisté poselství. Tak pravá strana skříně nese vyobrazení biblického Adama, Evy a Panny Marie Sluncem oděné coby symboly Dobra. Levá strana skříně s motivy draka a gryfa znázorňuje Zlo, které se s Dobrem sváří. Tomuto odvěkému střetu dal ovšem středověký řemeslník i rozhřešení: je jím pás s motivy jelenů, který celou skříň obíhá. V době, kdy lidé ještě znali Bibli, byla narážka na verš žalmu zřejmá: Bože, má duše po tobě touží jako jelen žízní po pramenech čistých vod.
Ta gotická skříň z Českého Dubu s půltisíciletí starým vzkazem neznámého muže je svědectvím o kdysi běžném prolnutí světa duchovního a materiálního z křesťanského prostředí. Obdobné směřování však bylo dříve běžné obecně – nalézt ho lze třeba i ve starší kultuře židovské. Stuha, kterou se stahovala zavinovačka novorozenců, sloužila, když dítě odrostlo, k obvázání svitku Tóry – nejposvátnějšího předmětu judaismu. Vyšívané plátno, obemykající novou lidskou bytost, látka denně dotýkaná a praná, byla předem zasvěcena svitku se slovem, platícím jako Boží zákon. A lze jít ještě dál: v hebrejštině jeden stejný výraz – „davar“ – označuje jak slovo, tak věc. Tato dvojjedinost dává zaznít víře, že dílo lidských rukou nemá být jen výsledkem umu, vynalézavosti a estetického kánonu. Shodným označením pro slovo a věc se nám vzkazuje, že materiální svět a lidská spiritualita se prostupují, z čehož ovšem vyplývá, že smyslem věcí není sloužit k uspokojení vlastnické touhy.
Prosté konstatování o propojení posvátného a všedního, o posvěcení života v jeho každodennosti, třeba i v řemeslném výtvoru, odráží člověku kdysi vlastní ucelený vztah ke světu: vztah pokorný, vděčně přijímající, vděčně dávající.
Připomenout si takové bytí považuji pokaždé znovu za sdělení aktuální.
Únor 2011
Století nesvéprávnosti
Je už v lidské přirozenosti věci zjednodušovat, nejlépe do symbolických zkratek. 21. století je tak ještě ve svém počátku, ale novináři ho již mají za „století terorismu“. Věřme, že u toho nezůstane a že s plynoucími léty se dočkáme i jiných označení. K takovým posunům charakteristik doby ostatně docházelo vždycky. Minulé století si v tradici pýchy na výdobytky vědy a techniky vysloužilo přízvisko „století atomu“ a později „dobývání vesmíru“, i když je ještě pořád hodně těch, kteří by ho charakterizovali i jinak. Jako století nejzhoubnějších diktatur v lidských dějinách. Jako století Osvětimi. Jako dobu plýtvání a drancování přírody.
Pro mě však 20. století bylo – alespoň ve svých posledních letech – také stoletím stále patrnější nesvéprávnosti. Tak pro sebe nazývám pozoruhodný fenomén typický pro část světa označovanou jako „západní civilizace“: fenomén nekonečného poradenství. A není to něco skončeného, naopak.
Doporučení, co kdy, kde, jak a proč dělat či nedělat, k nám směřují především z reklamy. Její tvůrci nás mají za bytosti zmatené, které se v ničem neorientují, ničemu nerozumějí, nemají vlastní názor, zkušenost a zásady. Proto k nám reklamní průmysl neustále posílá zástupy mladých, krásných, zdravých a šťastných lidí, kteří vždy a za každých okolností neomylně poradí, co dělat.
Postoj na radu odkázaného děcka, do něhož nás staví reklama, však nemá co do činění jen se zbožím. V životě je totiž třeba činit i jiná rozhodnutí než jen co nakoupit, a teprve tehdy se naplno ukáže, jak chorobně přebujelé je poradenství ve společnosti dostatku. Z novin a časopisů se tak pravidelně dozvídáme i to, jak se máme obléct, aby nám nebylo ani zima, ani horko, dovídáme se, jak si vyznávat lásku a jak správně hladit děti, jak přijatelně klít, správně našlapovat a ve spánku se bezpečně převalovat z jednoho boku na druhý. Vždy se najde někdo, kdo nám, aniž by byl vyzván, vysvětlí, jak žít se vzdálenou sestřenicí, starým nábytkem, huhlajícím sousedem, kokršpanělem i Italem.
Radí kdekdo a stále naléhavěji i nejrůznější astrologové, čarodějové, samozvaní léčitelé a mystici. Všichni se uživí, klientela jim tedy nechybí. Setkal jsem se nedávno s ženou, která každé ráno klade závažíčku ve své pravici otázky týkající se její rodiny, práce i zdraví – a dle kyvu olůvka rozhodne, co činit. Tak daleko to mnozí z nás dopracovali.
Století nesvéprávnosti, jak zatím tipuji 21. století pro naši část světa, je dobou, kdy příliš mnoho lidí mezi námi rezignuje na vlastní rozum a jakékoliv hodnoty. Nevědí, jak žít dobře se sebou, a tedy ani s jinými, jak dát životu smysl. Chodí po světě plném věcí, jiný je nezajímá. Navykli si přijímat rady, aniž by o nich přemýšleli, a co hůř, ve své bezmoci sami radí. Něco mi říká, že tahle slabost v myslích a srdcích uvnitř
společnosti blahobytu je jedním z důvodů, proč ti, kdo již dokázali našemu století vtisknout přízvisko terorismu, mají důvod věřit v úspěch svého vyděračsky zhoubného snažení.
Červenec 2006
