lenka sobotová ilustrátorka a jiné obrázky

lenka sobotová • ilustrátorka a jiné obrázky

Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

ARGO, 2013 Copyright © Lenka Sobotová, 2013 Cover illustration © Hana Puchová, 2013 ISBN 978-80-257-0849-1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

iluá str tor

a k a jiné obrázky

klášter

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS192491

Osoby a události líčené v této knize jsou smyšlené


klášter

Polední slunce je pálilo do šošolek a Zuzana měla pocit, že se jí vlasy na hlavě roztečou jako asfalt. Ráno byl vzduch prosycený chladivou vůní prsti, teď už cítila jen vlastní pot, mdle maskovaný žluklým pachem deodorantu. Opalovací krém se jí na kůži proměnil v lepkavou klovatinu. Plely s Terezou v klášterní zahradě záhon s ředkvičkami a mrkví. Vytrhávaly všechny podezřelé rostlinky a házely je na hromádku vedle řádků chocholatých natí. Moc toho mezi sebou nenamluvily, protože veškerou jejich energii spotřebovávalo extrémní počasí – stojatý dusný vzduch – a monotónnost jejich úkolu. klášter

—7



Klášter v odlehlém koutě pohraničí byl po několika desetiletích osamělého chátrání znovu obydlen – bělovousým opatem, jeho laickým pobočníkem a proměnlivým počtem přechodných nájemníků: zoufalců hledajících azyl, propuštěných vězňů, kontemplativců, dobrovolníků, nonkonformních pražských matek s dětmi na prázdninách a vůbec různých nestandardních individuí. Dva mladí mniši, kteří tu měli s opatem sdílet řeholi, si donekonečna prodlužovali roky studia v cizině; zavítali do kláštera jen jedinkrát a už se neukázali. Sám opat byl taky cizinec – Němec – a své působení na téhle zvetšelé výspě světa, na tom zbořeništi církevní slávy, nebral na rozdíl od svých zhýčkaných mníšků jako vyhnanství, nýbrž jako dobrodružství. Brázdil přilehlé obce v elegantním tmavomodrém voze, který měl na zádi místo loga známé automobilky čtyři stříbrná písmena OPAT, a kdykoli zastavil někde před budovou národního výboru, vystoupil v bílém rouše z auta a energicky zabouchl dvířka do tísnivého ticha jezedácké návsi, mělo to na vesničany zdrcující účinek – zírali na tu majestátní figuru a skoro to vypadalo, že začali v zapomenuté paměti lovit atavismy, jako je bázeň Boží. 8—


Zuzana s Terezou si naordinovaly prázdninový pobyt v klášteře po náročném prvním ročníku studia na filozofické fakultě – nábožensky založená Tereza tomu říkala očistný pobyt, zatímco Zuzana, která o svůj světonázor sváděla nekonečný vnitřní boj, mu neřekla jinak než očistec. Obě měly svůj důvod, proč se nevydat na prázdniny s veselou partou kolegů, proč nejet k moři, na vodu, na kola, na inlajny. Veselých kolegů měly obě až po krk a netoužily po ničem jiném než po troše nadpozemského klidu. Na vedlejším záhoně, mezi kedlubny-giganty, seděli na bobku dva muži v silonových nátělnících a teplákách od Vietnamců. Tlumeně si povídali. Právě se bavili o třetím muži, nejnovějším azylantovi kláštera, který zrovna teď neúspěšně startoval sekačku před kolorovanou sochou Jana z Nepomuku. „Prej kuchnul nějakou babu,“ řekl hlasitým šeptem jeden z plečů a nenápadně dělal, že se nedívá směrem k muži obsluhujícímu sekačku. „Kvůli pětikilu, řikal Franta. Vodseděl si dvacet járů. Ty vole, to bych se zjevil.“ Jan Nepomucký muže se sekačkou stoicky sledoval. Zuzana nevědomky zavrtěla hlavou.

klášter

—9



Socha zírá, nehne brvou. Zírá, a chlap před ní tahá za lanko od sekačky, tahá a tahá, a netečná socha zírá a zírá, jak tam ten chlap předvádí pantomimu marnosti. Zuzana si utřela čůrek potu mezi prsy. Druhý pleč gigantů zahuhlal: „Dyť ty sis taky pěkně poseděl, vole. A já vyfasoval patnáct. Jenomže mě po deseti pustili při amnestii. Jenom proto, že si vodkroutil dvaciáše, eště neni žádnej hrdina.“ Zuzana na zmíněného hrdinu nenápadně pohlédla, ale měla ho proti slunci. Antisvatozář, pomyslela si, když se dívala, jak se ve svitu slunce rýsuje jeho skoba a ploché temeno lysé lebky. Opravdu fyziognomie vraha, otřásla se. Zkamenělá Tereza hleděla týmž směrem a pak se téměř bez pohybu otočila ke kamarádce. Promluvila s nehybnými rty jako břichomluvec: „Zuzko, myslíš, že je to doopravdy vrah?“ Pronesla ta slova málem slavnostně, s očima dokořán, očarovaná. Jako by vidět poprvé živého vraha byla nějaká forma zasvěcení – něco jako ztráta panenství. „No já nevím, znáš tyhle chlapy, jak rádi fabulujou,“ opáčila Zuzana. „Zvlášť když jsme v doslechu.“ 10 — Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Znovu obě pohlédly jakoby k Johánkovi. Vrah stál zády k nim. Byl podsaditý, měl silné paže, nejspíš vypracované ve vězeňské posilovně, a hlavu skoro celou plešatou, takže byla dobře vidět jeho křivolaká lebka. „Na druhou stranu,“ dodala ještě Zuzana, „ten chlap jako vrahoun opravdu vypadá, to se musí nechat.“ Co asi vypovídá moje fyziognomie o mně? – zamyslela se a vyplivla z pusy pramínek černých vlasů. Jsem hubená, mám dětskej obličej a k tomu trojky, a tak mě balí samí úchylové nebo kreténi, teda kromě Honzy. Že mám taky jiný části těla – a mozek a duši, to nějak všichni přehlížej. A Tereza? Kradmo pohlédla na kamarádku, klečící na přenosném prkýnku, aby si neumazala kolena od hlíny. Ta má zaplaťpámbu jedničky a je tak úžasně nevinně plavozrzavá. Taky že se o ni ucházejí různý slušňáci, kluci typu plachý studentík. Jenže jí je i tohle málo: ona chce praktikujícího katolíka. Až na to, že těch je v národě jen pět procent – včetně důchodců, důchodkyň a miminek. Oba joudové v zelenině, jak si je Zuzana pojmenovala, zvolna pokračovali v načatém rozhovoru.

klášter

— 11



„Ty vole, kdo tvrdí, že je hrdina?“ namítl první a protáhl si záda. „Tady jsme si všichni rovný. Víš, co řikal Zýgfrýd. Tady začínáme všichni vodznova a Bůh nám všem dává stejnou šanci. Třeba mu to za těch dvacet járů v lochu secvaklo, že voddělat babu neni dobrej nápad. Tak ho nediskriminuj.“ Slunce se vyhouplo už zcela nad střechy hospodářských budov, které měly vyďobané tašky, zato však byly prorostlé bujnými nálety. Na hřebeni a kolem okapů strmělo k nebi několik už docela vzrostlých břízek. Zuzana si dál prohlížela Terezu a v duchu se divila, jak může být tak nevinná a jak se může tak děsivě klidně oddávat „očistnému pobytu“ a netěkat přitom nervózně myšlenkami. Jak střelhbitě se tady mezi polorozpadlými barokními altány a drolícími se cherubíny vzpamatovala ze dvou nesložených zkoušek a z traumatu zkaženosti velkoměsta. Zítra se vrátí na zbytek prázdnin domů do své moravské vísky, kde je všechno tak, jak má být. Zlatovlasá Tereza měla na rameni šmouhu od hlíny v místě, kde si v pravidelných intervalech narovnávala spadlé ramínko batikovaného tílka, a druhou šmouhu na tváři, jak 12 —


si dávala zázvorový pramen vlasů za ucho. Soustředěně plela a jen tu a tam vrhla pohled směrem k Johánkovi a vrahovi se sekačkou. O šesté večer si v jídelně všichni dočasní obyvatelé kláštera posedali k dlouhému stolu ve tvaru U, jako při svatební hostině. V čele seděl Siegfried, správce kláštera a opatův pobočník v jedné osobě. Byl napravený kriminálník – opat ho kdysi osobně vytáhl z bahna –, a tak spravedlnost nebral na lehkou váhu. Měl brunátný obličej cholerika a patrně i více či méně vyléčeného alkoholika a jediné, co mu z temné minulosti zůstalo, byla ochota rozdávat rány, jednal-li se svěřenci zdrsnělými v nápravných zařízeních, kteří si tady v klášteře zvykali na přechod k normálnímu životu. Opat mu ten nepřiměřený převýchovný prostředek měl za zlé, i když nikdo nemohl zpochybnit, že byl často efektivní. Místo po Siegfriedově levici bývalo většinou prázdné, opat až na výjimky jedl u vyřezávaného sekretáře ve své pracovně. U stolu se sešla pestrá směsice lidí: nějakých deset ex-kriminálníků, intelektuální mateřské duo z Prahy s nezjistitelným počtem

klášter

— 13



dětí, ukrajinská hospodyně a uklízečka, neodsunutá německá kuchařka a překladatelka, správce Siegfried a Zuzana s Terezou. Na stole už se kouřilo z polévkových mís a stolovníci se sklopenými hlavami hleděli na květinový vzorek omyvatelného ubrusu. Nad prázdným opatovým místem, kde bylo pro všechny případy pietně prostřeno, visel tmavý kříž z hutného dřeva. Schylovalo se k modlitbě. Jídelní sál ztichl. Vtom se rozlétly dveře, jako by je rozrazil vítr. Na vlně průvanu vplula do jídelny vysoká bílá postava. Všichni instinktivně vstali. Opat Robert se v sobotní večer rozhodl povečeřet s obyvateli kláštera. „Posaďte se,“ pokynul stolovníkům. Když si všichni posedali, Siegfried znovu nemotorně vstal, odkašlal si, zrudl téměř domodra a zadrmolil: „Povstánte, pomodlime se. Óčenaš…“ Souzvuk lidských hlasů se zprvu překrýval s vrzáním odstrkávaných židlí, někdejší trestanci horlivě odříkávali slova nově naučené modlitby a snad i věřili, že všechno už odteď bude v pořádku. Zuzana znala modlitbu Páně z dětství, a tak jí sklouzávala ze rtů automaticky, teď se ovšem demonstrativně odmlčela 14 —


u verše „jako i my odpouštíme“, ačkoli si zároveň uvědomovala, že to není vůbec zapotřebí, když se přece momentálně považuje za agnostika. Komu je ta demonstrativnost určena? Honzovi, který tu není? Bohu? Který tu taky není? Tereza stála vedle ní se sklopenýma očima, měkce pohybovala rty a sotva dýchala. Vůbec si nevšimla, že jí už zase spadlo ramínko batikovaného tílka a napravený kasař sedící naproti na ni zálibně hledí. „…zbav nás od zlého, Amen.“ Zase zarachotily židle, jak si všichni sedali, a kuchařka a překladatelka Frau Broukalová pronesla obvyklý pokyn: „Tak si nalejte polivku. Je dobrá, domácí.“ Všichni počkali, až Siegfried nalije na talíř opatovi, pak se teprve chopili sběraček v polévkových mísách. Zuzana popadla svůj talíř, ale pak si všimla, že vedle ní stojí muž, kterého odpoledne viděly na trávníku zápasit se sekačkou, a tak ji nenapadlo nic jiného než se ho zeptat: „Můžu vám nalít?“ „Jste hodná, slečno,“ zachraplal. Zuzana se při tom záhrobním zvuku otřásla. „Tam venku by mně nikdo polivku nenalil… Jako že jsem zrovna vylez z krimu,“ dodal ještě vrah.

klášter

— 15



„Ale jděte,“ zahlaholila s nenáviděnou žoviálností. Co to mám proboha za pitomou povahu, že se vždycky zachovám úplně opačně, než chci? To je fakt schíza. Někdy mě ovšem tělo prozradí, jako když jsem tenkrát pozvracela Honzovi ty slipy. To jsem mu taky horem dolem říkala, že ho pořád miluju. Co bych asi řekla tady panu vrahovi, kdybych mu měla říct pravdu? Máte příšernej zabijáckej ksicht a nevěřim vám ani nos mezi vočima. Zapíchnul jste ženskou pro pětikilo! Co jste to za ubožáka? Jestlipak by vás vzal Ježíš do party? Na to bysme se měli zeptat opata Roberta. Pohlédla kradmo k bílému majestátu, který trpělivě seděl pod křížem a čekal, až budou mít všichni nalitou polévku. Nalila vrahovi do talíře se zlaceným okrajem dvě sběračky, podala mu ho, neušklíbla se, a když ji chvíli hypnotizoval, dokonce se na půl pusy usmála. „A podařilo se vám nakonec zprovoznit tu sekačku?“ zeptala se ještě, aby rozptýlila ticho, do kterého se hrozilo vedrat téma vraždy. Měla pocit, že ten muž má nutkavou touhu svěřovat se, možná zvyk z hovorů s vězeňským psychologem nebo zpovědníkem. Jako 16 — Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

by se opravdu stal hrdinou a vražda, jíž se dopustil, mu skýtala látku pro velké vyprávění. „Má zadřenej motor,“ odpověděl vrah. „Nakonec jsem vyhrabal v kůlně starou dobrou kosu, i když krapet zrezlou, nabrousil jsem ji a pak šlo sekání jedna radost.“ Šťastně se zašklebil a vydal ze sebe v rychlém sledu několik zvuků imitujících svist naostřené čepele. „Aspoň je to ekologičtější,“ vložila se úslužně do hovoru Tereza a zaculila se. Zuzana protočila oči, protože jí připadalo absurdní hovořit s člověkem, který zabil svého bližního pro pětistovku, o výhodách ekologického sečení trávy. Ale pořád to bylo lepší než trapné ticho. Zuzana si nedokázala tak docela odpovědět na otázku, proč se vlastně na tenhle sebemrskačský zájezd do kláštera vydala; věděla ovšem naprosto přesně, proč se rozhodla nejet autokarem plným rozjásaných studentů v čele s Honzou k moři na chorvatské pobřeží. Nedůvěru k té skupině budoucích ekonomů pojala poté, co jí Honza se šibalským úsměvem svěřil, že na jednom bujarém večírku ti odvážnější zkoušeli grupáč. Zkoušeli grupáč. Takhle to podal. Tím jeho sdílnost skončila. Nedodal už, jestli k těm odvážnějším patřil i on sám, a ona

klášter

— 17


lenka sobotová ilustrátorka a jiné obrázky

Recommend Documents