Lenka Pošíková PROBLÉMY TRESTNÍHO SOUDNICTVÍ NAD MLÁDEŽÍ. Diplomová práce

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Lenka Pošíková

PROBLÉMY TRESTNÍHO SOUDNICTVÍ NAD MLÁDEŽÍ

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Katedra: trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. 3. 2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Praze dne

Pošíková Lenka

Poděkování Ráda bych poděkovala prof. JUDr. Jiřímu Jelínkovi, CSc. za odborné vedení diplomové práce a konstruktivní kritiku. Dále bych chtěla vyjádřit své poděkování JUDr. Lence Hájkové, soudkyni pro mládež, za umožnění účasti u hlavního líčení ve věcech mladistvých i dětí mladších patnácti let. Má vděčnost patří i Mgr. Jiřímu Albrechtovi, řediteli výchovného ústavu v Kutné Hoře, Ing. Tomáši Najmonovi, kurátorovi pro děti a mládež, a v neposlední řadě i vedení věznice Všehrdy za vřelé přijetí a poskytnutí informací zpracovaných v této diplomové práci.

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................... 1 1. VYMEZENÍ POJMŮ.................................................................................................. 3

2.

HISTORICKÝ

VÝVOJ

TRESTNĚPRÁVNÍ

LEGISLATIVY

V

ČESKOSLOVENSKU ......................................................................................................... 5 2.1 Úprava trestního soudnictví nad mládeží v zákoně č. 48/1931 Sb. ........................ 5 2. 2 Úprava trestního soudnictví nad mládeží v zákoně č. 86/1950 Sb. ....................... 7 2. 3 Nedostatky právní úpravy právní úpravy z roku 1961 ........................................... 8 2. 4 Zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže........................................ 9 2. 4. 1 Specializované soudy pro mládež .................................................................. 9 2. 4. 2 Kategorie mladých dospělých ...................................................................... 11

3. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST MLADISTVÝCH .................................................... 13 3. 1 Koncepce relativní trestní odpovědnosti .............................................................. 13 3. 1. 1 Rozumová a mravní vyspělost ..................................................................... 14 3. 1. 2 Vyšetření duševního stavu mladistvého ....................................................... 16 3. 1. 3 Je nedostatek rozumové a mravní vyspělosti samostatným důvodem vylučujícím trestní odpovědnost či zvláštním druhem nepříčetnosti? ......................... 17 3. 1. 4 Stupeň rozumové a mravní vyspělosti ......................................................... 19 3.2 Věková hranice trestní odpovědnosti .................................................................... 22 3. 2. 1 Registrovaná kriminalita mládeže ................................................................ 23 3. 2. 1. 1 Vývoj kriminality mládeže................................................................... 23 3. 2. 1. 2 Faktory ovlivňující kriminalitu ............................................................ 24

3. 2. 1. 3 Představa veřejnosti o kriminalitě mladistvých ................................... 25 3. 2. 1. 4 Struktura kriminality mladistvých ....................................................... 26 3. 2. 1. 5 Zvyšuje se závažnost činů páchaných mládeží? .................................. 26 3. 2. 1. 6 Závěrečné shrnutí týkající se kriminality mládeže............................... 28 3. 2. 2 Jak stanovit věkovou hranici trestní odpovědnosti mladistvých? ................ 28 3. 2. 2. 1 Historický vývoj hranice trestní odpovědnosti na území České republiky .................................................................................................................. 29 3. 2. 2. 2 Mezinárodní srovnání........................................................................... 31 3. 2. 2. 2. 1 Republika Rakousko .................................................................... 32 3. 2. 2. 2. 2 Spolková republika Německo ...................................................... 33 3. 2. 2. 2. 3 Slovenská republika ..................................................................... 34 3. 2. 2. 2. 4 Srovnání s dalšími mezinárodními úpravami ............................... 35 3. 2. 3 Proč (ne)snížit hranici trestní odpovědnosti? ............................................... 36 3. 2. 4 Závěr: 15 je jen číslo .................................................................................... 38

4. SYSTÉM OPATŘENÍ UKLÁDANÝCH MLADISTVÝM ................................... 39 4. 1. Účel zákona a ukládaných opatření..................................................................... 39 4. 2 Výchovná opatření ............................................................................................... 40 4. 2. 1 Probační program ......................................................................................... 42 4. 2. 1. 1 Probační program a program probačního typu .................................... 42 4. 2. 1. 2 Některé z problémů spojených s realizací probačních programů ........ 44 4. 2. 1. 3 Krátce k ukládání probačního programu dětem mladším patnácti let.. 46 4. 2. 1. 4 Závěr .................................................................................................... 46 4. 2. 2 Dohled probačního úředníka ........................................................................ 47 4. 2. 3 Výchovné povinnosti a výchovná omezení.................................................. 48 4. 2. 4 Napomenutí s výstrahou ............................................................................... 49 4. 2. 5 Závěrečné shrnutí výchovných opatření ...................................................... 50

4. 3 Ochranná opatření ................................................................................................ 50 4. 3. 1 Ochranná výchova........................................................................................ 51 4. 3. 1. 1 Cesta dítěte ústavní či ochrannou výchovou ........................................ 51 4. 3. 1. 2 Práva a povinnosti dětí umístěných ve školském zařízení ................... 53 4. 3. 1. 3 Útěky ze školských zařízení ................................................................. 55 4. 3. 1. 3. 1 Kvalifikace útěků z hlediska trestního práva ............................... 57 4. 3. 1. 3. 2 Hrazení nákladů vynaložených na přepravu dítěte zpět do školského zařízení ................................................................................................ 59 4. 3. 1. 4 Ochranná výchova a probační dohled .................................................. 62 4. 3. 1. 5 Další z negativních vlivů...................................................................... 62 4. 4. Trestní opatření ................................................................................................... 63 4. 4. 1 Peněžitá opatření .......................................................................................... 63 4. 4. 2 Domácí vězení .............................................................................................. 65 4. 4. 3 Nepodmíněné odnětí svobody a jeho výkon ................................................ 67 4. 4. 3. 1 Ukládání a výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody 68 4. 4. 3. 2 Nahlédnutí do života mladistvých odsouzených ve věznici Všehrdy .. 71 4. 4. 3. 2. 1 Problémy spojené s existencí jediné věznice pro mladistvé v České republice ................................................................................................. 71 4. 4. 3. 2. 2 Rozřazování mladistvých do jednotlivých diferenciačních skupin ................................................................................................................... 73 4. 4. 3. 2. 3 Ubytovací prostory ....................................................................... 75 4. 4. 3. 2. 4 Vzdělávání mladistvých ............................................................... 76 4. 4. 3. 2. 5 Zabezpečení povinné školní docházky......................................... 77 4. 4. 3. 2. 6 Denní aktivity mladistvých .......................................................... 78 4. 4. 3. 2. 7 Kázeňské problémy a jejich řešení ............................................... 78 4. 5 Závěrečné vyjádření k systému opatření .............................................................. 80

5. DALŠÍ Z MOŽNÝCH FOREM REAKCE NA TRESTNOU ČINNOST MLADISTVÝCH ............................................................................................................... 80 5. 1 Princip restorativní justice.................................................................................... 80 5. 2 Odklony v trestním řízení..................................................................................... 81

6. REAKCE NA KRIMINALITU DĚTÍ MLADŠÍCH PATNÁCTI LET ............... 83 6. 1 Může se konat trestní řízení v nepřítomnosti nezletilého? ................................... 85 6. 2 Ochranné léčení .................................................................................................... 87 ZÁVĚR DIPLOMOVÉ PRÁCE .................................................................................. 90

SEZNAM ZKRATEK................................................................................................... 93 SEZNAM LITERATURY ............................................................................................ 94 PŘÍLOHA .................................................................................................................... 100 Summary of the master thesis .................................................................................... 105

ÚVOD

Diplomová práce s názvem Problémy trestního soudnictví nad mládeží se soustředí především na současnou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 218/2003 Sb. Budu se snažit objektivně hodnotit stávající právní úpravu trestního soudnictví nad mládeží. Mým cílem je odhalit problémy a upozornit na nedostatky této oblasti. Ráda bych se pokusila i nastínit možná řešení. Toto téma jsem si vybrala ke zpracování, neboť jsem přesvědčena, že problematika dětské kriminality je stále živá. Zvláště pak otázka týkající se snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Své místo zde najde i historický exkurz. Důležité je zejména vymezení nedostatků předchozí právní úpravy, které se ta současná snaží odstranit. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže nově zavedl i koncepci relativní trestní odpovědnosti. Vznik trestní odpovědnosti mladistvého je tak podmíněn dosažením určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti. Kdo je oprávněn vyšetřit duševní stav mladistvého a je rozumová a mravní vyspělost samostatným důvodem vylučujícím trestní odpovědnost či zvláštním druhem nepříčetnosti? I tomuto tématu bude poskytnut široký prostor. Jak stanovit věkovou hranici trestní odpovědnosti? To je další z otázek, kterou si při zpracovávání tématu kladu. Při hledání odpovědi vycházím jednak z historického vývoje věkové hranice trestní odpovědnosti na území České republiky, dále pak ze srovnání mezinárodních úprav. Hodnotím argumenty obou stran, příznivců i odpůrců posunu věkové meze. Důležité je také utvořit si představu o dětské kriminalitě ve statistických údajích. Opravdu se mládež dopouští stále většího počtu provinění a roste jejich závažnost? Proto jsem se rozhodla věnovat jednu z kapitol hodnocení kriminality mládeže. Za tímto účelem jsem vypracovala několik grafů znázorňujících vývoj a strukturu dětské kriminality. Svou pozornost směřuji i na reakci společnosti na kriminalitu mládeže, především systému opatření, skládajícího se z opatření výchovných, ochranných a trestních. Blíže jsem se však soustředila jen na vybraná opatření. Cílem mého snažení je

1

zjistit, jak vhodně reagovat na trestnou činnost mládeže, a zda je současná právní úprava dostatečně účinná.

Abych načerpala také praktické poznatky z této oblasti, využila jsem možnosti stáže u jednoho z Obvodních soudů v Praze. Díky tomu jsem mohla sledovat hlavní líčení ve věcech mladistvých i dětí mladších patnácti let. Získala jsem důležité znalosti a zkušenosti a učinila si vlastní představu o průběhu tohoto řízení. Vděčná jsem i za další příležitosti, kterých se mi dostalo. Především možnosti seznámit se s chodem výchovného ústavu i vězeňského zařízení pro mladistvé. Získané poznatky jsem využila při zpracování diplomové práce. Z tohoto důvodu se značná pozornost soustřeďuje na problematiku výkonu ochranné výchovy a trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody. Problematikou trestního soudnictví ve věcech dětí mladších patnácti let se naopak budu zabývat pouze okrajově, a to především v souvislosti s vymezenými tématy.

Budu doufat, že v předkládané diplomové práci naleznete pozitivní přínos.

2

1. VYMEZENÍ POJMŮ Pro správné pochopení dané problematiky je prvním krokem vymezení pojmů. Tato práce se zabývá problematikou trestního soudnictví ve věcech mládeže. Proto pro nás budou rozhodnými termíny mládež, dítě, mladistvý a dále pojmy provinění a čin jinak trestný, které vymezuje přímo zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže v § 2. Pojem mládež je souhrnným výrazem zahrnujícím jak pojem dítě, tak pojem mladistvý. Mladistvým se podle § 2 odst. 1 písm. c) ZSVM rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. S pojmem dítě však již ZSVM dále pracuje pouze ve spojení s věkem – „dítě mladší patnácti let“. Jím se rozumí osoba, která v době spáchání činu jinak trestného nedovršila patnáctý rok svého věku. Podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže tedy můžeme rozlišovat dvě kategorie osob. Jednak děti jako osoby mladší patnácti let a mladistvé jako osoby od dovršení patnáctého roku do dosažení osmnáctého roku věku. Terminologickou nejednotnost však přináší nový trestní zákoník, který nově zakotvuje obecnou definici pojmu dítě.1 V § 126 jej vymezuje jako osobu mladší osmnácti let, pokud není stanoveno jinak. Oproti tomu zákon o soudnictví ve věcech mládeže jako úprava speciální používá tento pojem pouze s přívlastkem do patnácti let.2 Zákon používá obratů jako „dítě mladší 15 let“ (srov. § 89 ZSVM), „dovršení patnáctého roku věku“, „ten, kdo nepřekročil osmnáctý rok svého věku" (srov. § 2 odst. 1 písm. c) ZSVM). S hranicí patnáctého roku věku je spojen vznik trestní odpovědnosti, neboť dle § 25 TZ trestně odpovědný není ten, kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku (srov. § 89 ZSVM). Otázkou tak zůstává, v jaký okamžik dojde k „dovršení“ patnáctého roku. Plynutí času je velmi významnou právní skutečností i v trestním právu, a proto je třeba přesně určit časový okamžik, ke kterému 1

Zákon č. 140/1961 Sb. vymezoval pojem dítě jen ve vztahu k trestným činům únosu a obchodování s dětmi (§ 216, 216a). Vymezení pojmů nemusí být v rámci jednotlivých právních úprav nebo mezinárodních dokumentů vždy shodné. Úmluva o právech dítěte (rezoluce OSN 44/25, přijatá 20. 11. 1989 a ratifikovaná v roce 1991) rozumí pod pojmem dítě každou lidskou bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. 2 Hrušáková, M., Matiaško, M.: Dopad nového trestního zákoníku na zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, s. 2

3

se daná věková hranice vztahuje. Základním ustanovením pro posuzování běhu času je § 139 trestního zákoníku. Účinky spojené s plynutím času nastávají až den po události určující její začátek. Mladistvým a tedy i trestně odpovědným se tak stává pachatel v den, který následuje po dni jeho patnáctých narozenin. „Osoba, která se dopustila činu naplňujícího jinak znaky některého trestného činu v den svých patnáctých narozenin, není pro nedostatek věku trestně odpovědná.“ 3 Teoreticky i prakticky tak bude na dítě, jež se dopustí protiprávního jednání v den svých patnáctých narozenin, nahlíženo stálo jako na beztrestné. Avšak s prvními okamžiky dne následujícího se již stává nositelem trestní odpovědnosti. Stejně tak bude za mladistvého považován i pachatel, který se dopustil provinění právě v den svých osmnáctých narozenin. Jako mladistvý je pachatel relativně odpovědný, dokud nepřekročí osmnáctý rok svého věku. Absolutní trestní odpovědnost je tedy spojena až s dosažením této věkové hranice, nabytí zletilosti dle občanskoprávní úpravy před dosažením osmnáctého roku věku nemá vliv (srov. § 8 odst. 2 OZ).4

Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (srov. § 6 odst. 1 ZSVM). Úmyslně je zavedena odlišná terminologie. Jak vyplývá z důvodové zprávy k ZSVM, zákonodárce zde používá odlišného označení pro trestný čin, které v sobě neobsahuje tak výrazné odsouzení, a tím i stigmatizující prvky. Výraz „provinění“ je jednotným pojmem nahrazujícím výraz trestný čin, ale i přečin a zločin. Nejedná se však o samostatnou kategorii trestných činů, ale o pouhé odlišné označení.5 Trest je reakcí společnosti na spáchaný trestný čin, zrcadlí se v něm újma a odplata. U mladistvých delikventů ovšem primárním účelem není způsobení újmy. Do popředí se zde dostává aktivní působení na dosud napravitelného dospívajícího jedince. Vycházíme z názoru, že „společnost je za takové jednání přinejmenším spoluodpovědná; nepodařilo se jí vytvořit vhodné náhradní výchovné prostředí (v případech, že mladistvý musel vzhledem k nefunkční rodině vyrůstat v ústavním zařízení, které bohužel často samo vedlo k jeho delikventním projevům), chyběly vhodné a včasné výchovné zásahy do 3

Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 515 4 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 515 5 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 516

4

jeho narušeného rodinného prostředí nebo nebyla uplatněna léčebná opatření, která by mohla korigovat nežádoucí či přímo patologický vývoj jeho osobnosti, nezřídka vedoucí k závažným excesům včetně kriminality.“

6

Proto se ze strany mladistvého jedná o pouhé

provinění. Pojem „čin jinak trestný“ pak používáme v případě, kdy je daný čin beztrestný, ačkoli v jiném případě a za jiných okolností by trestný byl. S tímto termínem se v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže setkáváme zejména tehdy, nejsou-li naplněny formální znaky trestného činu – věk, příčetnost a u mladistvých osob i rozumová a mravní vyspělost.7

2. HISTORICKÝ VÝVOJ TRESTNĚPRÁVNÍ LEGISLATIVY V ČESKOSLOVENSKU

2.1 Úprava trestního soudnictví nad mládeží v zákoně č. 48/1931 Sb. Československá republika po svém vzniku převzala na území Země české do té doby platné právo rakouské, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pak právo uherské. Převzatá právní úprava se však jevila jako nedostačující, a to především pokud šlo o snahu vymezit rozdíl mezi pachatelem dospělým a mladistvým. Bylo potřeba přizpůsobit trestní řízení věku mladistvého, užít k jeho nápravě prostředků, jež se vzhledem k povaze činu a osobě mladistvého jeví jako nejúčelnější.8 Nedostatek hmotných i procesních ustanovení týkajících se trestního soudnictví nad mládeží podnítil reformní snahy. Původní reformní práce byly skončeny již v roce 1922. Ovšem Poslanecké sněmovně byly předloženy až o osm let později, poté co byly znovu podrobeny revizi. Reformní snažení tak vyústila v přijetí Zákona o trestním 6

Válková H.: Proč byla reforma trestního soudnictví ve věcech mládeže oddálena a jaké byly její cíle? Trestněprávní revue, 2002 č. 5, s. 136 - 138 7 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, s. 124 8 Zborník F., Kotulan P., Rozum J. Trestní soudnictví nad mladistvými v ČR a zahraničí. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 1996, s. 4

5

soudnictví nad mládeží (zákon č. 48/1931 Sb.) dne 11. března 1931, jež vstoupil v účinnost 1. října 1931. Osoby, které v době spáchaného činu nedovršily čtrnáctého roku svého věku, byly nazývány jako „nedospělí“ a trestní odpovědnost u nich byla vyloučena. Dopustil-li se však nedospělý činu jinak trestného, mohla být mu „poručenským soudem“ uložena výchovná či léčebná opatření. § 1 zákona č. 48/1931 Sb. dále stanovil, že soud může zvláště „nedospělého pokárati, nikoliv však tělesně, nebo zůstaviti jeho potrestání rodině nebo škole, naříditi, aby nedospělý byl umístěn v jiné rodině neb aby byl dán do léčebného nebo jiného vhodného ústavu, naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu (§ 11 a 12), jeví-li se to nezbytným k zamezení hrozícího zpustnutí nebo k nápravě nedospělého.“ Pokud se však nedospělý, jenž byl starší dvanácti let, dopustil činu, za který zákon stanovil trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, poručenský soud musel obligatorně nařídit ochrannou výchovu ve výchovně nebo umístění v léčebném ústavě. Ochranný dozor vymezený v § 11 zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, bychom mohli přirovnat k současnému probačnímu dohledu. Kromě ochranného dozoru a ochranné výchovy však zákon o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931 žádné jiné výchovné instituty ani jiné mimotrestní prostředky k nápravě pachatele zohledňující jeho nedokončený duševní a fyzický vývoj nevymezoval. 9

Pro trestní systém znamenalo přijetí speciální úpravy značný pokrok v oblasti zacházení s mladistvými. Za mladistvého byl považován ten, kdo v době spáchání činu dovršil čtrnáctý a nepřekročil osmnáctý roku svého věku. Trestné jednání, jehož se pak dopustil ve věku mladistvém, bylo nazýváno provinění. Trestní odpovědnost mladistvého byla konstruována jako podmíněná neboli pochybná. Zákon tak stanovil zvláštní důvod nepříčetnosti: značnou zaostalost, tedy zcela nedostatečný intelektuální a mravní vývoj (srov. § 2 odst. 2 zákona č. 48/1931 Sb. „Mladistvý není však trestný také, nemohl-li pro značnou zaostalost v době činu rozpoznati jeho bezprávnost nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání.“)

Zákon č. 48/1931 Sb. byl už ve své době velice moderním. Bohužel aplikace tohoto zákona vůči všem osobám z řad mládeže neměla dlouhého trvání. Byla přetržena 9

Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 253

6

podepsáním tzv. mnichovské dohody.10 Po konci druhé světové války se právní předpisy Československa vrátily zpět ke stavu za první republiky, a to včetně aplikace zákona z roku 1931. Ani toto období však nemělo dlouhého trvání. Zatímco v sousedních zemích probíhal vývoj trestního soudnictví a trestního soudnictví nad mládeží dál, v Československu došlo s příchodem roku 1948 a událostí s ním spojených naopak ke stagnaci. Zákonem č. 86/1950 Sb. byla zrušena veškerá úprava z oblasti trestního práva. Celkem tak bylo zrušeno 48 zákonů, mezi nimi i základní kameny úpravy: Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 i Zákon o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931. Problematika trestního soudnictví nad mládeží pozbyla samostatné úpravy a byla začleněna do trestního zákona. Další legislativní vývoj v oblasti trestního zákonodárství nad mládeží se pak děl prostřednictvím novel. 11

2. 2 Úprava trestního soudnictví nad mládeží v zákoně č. 86/1950 Sb.

Zákon č. 86/1950 Sb. obsahoval zvláštní ustanovení o trestním stíhání mladistvých v oddílu třetím (§ 56 - § 63). Účel trestu ukládaného mladistvému byl vyjádřen v § 57. „Účelem je především vychovat ho v řádného pracujícího člověka, a to se zřetelem k jeho osobním vlastnostem, k jeho rodinné výchově a k prostředí, z něhož pochází.“ Důraz byl kladen na výchovu mladistvého v „řádného pracujícího člověka“. Jak vidíme, odráží se zde nepochybně politické smýšlení a režim tehdejší doby. To ovšem můžeme najít v pozadí každého právního předpisu, neboť jsem přesvědčena, že právní úprava se vyvíjí a mění spolu se smýšlením a vývojem společnosti. Tento odraz se totiž vyskytuje i v pozdějších úpravách. Daná formulace vydržela celých 40 let a ke změně došlo až s uvolněním společenských vztahů po roce 1989, novelou č. 456/1990 Sb. Tehdejší doba reflektující svobodu, demokratický režim a občanskou společnost, si kladla za cíl vychovat z mladistvého „řádného občana“. Snad tím chtěl zákonodárce zdůraznit náležitost k občanské společnosti. Současná právní úprava dává důraz především na „vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého“. 10

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. XII - XIII 11 Zborník F., Kotulan P., Rozum J. Trestní soudnictví nad mladistvými v ČR a zahraničí. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 1996, s. 27,28

7

Oproti právní úpravě z roku 1931 dochází k významné změně hranice trestní odpovědnosti. Z původních čtrnácti let je tato hranice posunuta na dovršení roku patnáctého. Horní mez ohraničující věk mladistvých zůstala zachována dle tradice na osmnácti letech. Zvýšením hranice trestní odpovědnosti došlo k vybočení z historickoprávní tradice, která spojovala počátek trestní odpovědnosti s ukončením povinné školní docházky, neboť k prodloužení povinné školní docházky z osmi na devět let došlo až počátkem 60. let 20. století. 12 Vedle toho však dochází k další důležité změně. Na rozdíl od předchozí úpravy již není trestní odpovědnost mladistvého formulována jako podmíněná, relativní, nýbrž je stanovena absolutně. Trestní odpovědnost mladistvého je proto vyvozena vždy, bez ohledu na stupeň dosažené vyspělosti.13 Trestní právní úprava i nadále zohledňovala nízký věk pachatele trestné činnosti, což se projevilo zejména v nižších trestních sazbách, nemožnosti uložení určitých trestů a odlišnosti jejich výkonu, zjišťování poměrů mladistvého i institutu nutné obhajoby. Samozřejmě bylo vyžadováno dosažení určitého stupně společenské nebezpečnosti pachatelova jednání, aby mohlo být vůbec kvalifikováno jako trestné. Některé z moderních prvků zákona z roku 1931 byly převzaty i následnou právní úpravou, nicméně již nešlo o specializovanou a systematickou úpravu.14 Trvalo tak více než sedmdesát let, než došlo opět k vytvoření samostatného a uceleného systému trestní justice ve věcech mládeže, jak tomu bylo v minulosti.

2. 3 Nedostatky právní úpravy právní úpravy z roku 1961 Zvláštní přístup k mládeži byl v zákoně č. 140/1961 Sb. vyjádřen v hlavě sedmé (§ 74 až § 87) a doplněn procesními ustanoveními v hlavě deváté trestního řádu upravujícím odchylky řízení proti mladistvým (§ 291 až § 301). Zvláštnosti trestního 12

http://cs.wikipedia.org/wiki/Základní_škola Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294 14 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. XIII - XIV 13

8

řízení ve věcech mladistvých měly zajistit jednak výchovné působení, a to vzhledem k osobním vlastnostem mladistvého, jeho rodinné výchově a prostředí, ze kterého pocházel, jak bylo vyjádřeno v účelu této úpravy (srov. § 76 tr. z.). Dále bylo směřováno k odstranění negativních vlivů řízení dle obecných ustanovení. Ustanovení hmotněprávní i procesní byla koncipována jen jako výjimky z úpravy obecné. Proto nebyla-li stanovena úprava zvláštní, užila se i na řízení proti mladistvému ustanovení obecná.15 Této právní úpravě bylo vytýkáno nerespektování specializace na trestnou činnost mladistvých u obecných soudů, ostatních orgánů činných v trestním řízení, ale i obhájců. V rámci státního zastupitelství byl specializovaný přístup k trestné činnosti mladistvých zajištěn pouze na vyšších úrovních, nikoli však na úrovni okresních státních zastupitelství. Kritika se dotkla nedostatečné ochrany soukromí a osobnosti mladistvého i institutu vazby. Tyto a další nedostatky měla nová právní úprava odstranit, a navíc přinést vyšší individualizaci řešení trestné činnosti mladistvých pachatelů, současně rozšířit škálu ukládaných opatření, a zvláště dodržovat zásadu pomocné úlohy trestní represe. Dále si kladla za cíl přizpůsobit odklony od standardního řízení projednání trestních věcí mladistvých. Důvodem těchto změn byl fakt, že uplatňované trestněprávní reakce na trestnou činnost mládeže nedosahovaly požadovaných výsledků z hlediska potlačení kriminální recidivy. Dostatečně nebylo upraveno ani zacházení s osobami mladšími patnácti let, které se dopustily činu jinak trestného. 16

2. 4 Zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže 2. 4. 1 Specializované soudy pro mládež

Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní jednání a o soudnictví ve věcech mládeže komplexně upravuje hmotněprávní a procesní aspekty trestání mládeže, vymezuje možné reakce na trestnou činnost mládeže a zakládá systém specializovaných 15

Sovák, Z. Několik úvah o důvodech změn právních úpravy v oblasti trestního soudnictví, resp. Soudnictví nad mládeží vůbec ve světle Úmluvy o právech dítěte. Problémy trestního postihu mladistvých. Sborník příspěvků k aktuálním otázkám trestního práva. Olomouc 2003, s. 7-13 16 Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006

9

soudů pro mládež. Podle představ zákonodárce měly dokonce vzniknout samostatné soudy pro mládež oddělené od obecných soudů.17 Kvůli nedostatku financí však bylo od této vize upuštěno a jako kompromis byly vytvořeny specializované soudy pro mládež v rámci obecné soustavy soudů. Specializovaní soudci vedou jak trestní řízení ve věcech mladistvých, tak i řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Vedle toho však vyřizují i běžnou trestní agendu. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže zdůrazňuje, že „v řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo svěřováno osobám, jejichž životní zkušenosti a znalost otázek souvisících s výchovou mládeže zaručují splnění výchovného účelu řízení.“ Tento požadavek ovšem může narazit na nedostatečnou odbornost soudců pro mládež - nikoli v oblasti právní, ale v oblasti dětské psychologie a speciální pedagogiky. Soudci pro mládež neprocházejí žádným dalším speciálním školením či vzděláváním. To potvrzují i vlastní zkušenosti soudců zabývající se soudnictvím ve věcech mládeže „Když jsem před pěti lety nastoupil k soudu, jeho vedení rozhodlo, že budu mít uvedenou specializaci. Žádným dalším speciálním vzděláváním jsem neprošel. Veškerou legislativu jsem si musel sám nastudovat.“

18

Přitom samotný návrh zákona

předpokládal, „že soudnictví ve věcech mládeže budou vykonávat specializovaní soudci, kteří pro tuto činnost budou mít kromě jiného zvláštní odbornou průpravu.“ Tato myšlenka se promítla i do základních zásad zákona a je vyjádřena v § 3 odst. 8 ZSVM. Zde je ustanoveno, že soudci, státní zástupci, příslušníci policejních orgánů a úředníci Probační a mediační služby působící v trestních věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Úprava tak směřuje k základní myšlence a tou je především výchovné působení na delikventa z řad mládeže. Otázkou tak je, zda v této rovině došlo k naplnění myšlenky zákona o soudnictví ve věcech mládeže a specializované soudy pro mládež nezůstávají bez specializovaných soudců. Na druhou stranu je třeba zmínit, že odborný přístup k dětem v řízení mimo jiné zajišťuje účast pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí, součástí spisu je i zpráva o osobních a jiných poměrech dítěte, a

17

http://www.epravo.cz/top/clanky/vladni-navrh-zakona-o-odpovednosti-mladeze-za-protipravni-ciny-a-o-soudnictvive-vecech-mladeze-a-o-zmene-nekterych-zakonu-duvodova-zprava-20827.html 18 Doubrava, L. Děti se nedopouštějí trestných činů, ale páchají provinění. Asociace náhradní výchovy. Dostupný z: www.anv.cz/clanky/143-deti-se-nedopousteji-trestnych-cinu-ale-pachaji-provineni

10

v neposlední řadě si soud může vyžádat znalecký posudek z odvětví psychologie. Důležité jsou i zkušenosti soudce pro mládež a ty lze získat pouze postupem času.

2. 4. 2 Kategorie mladých dospělých

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje podmínky, postup a rozhodování o protiprávních činech dětí mladších 15 let a mladistvých. Podle důvodové zprávy k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže měl původně zákon v souladu s právní úpravou běžnou v zemích Evropské unie (Německo, Rakousko, Nizozemí) a v duchu doporučení Rady Evropy nově obsahovat ještě kategorii „mladých dospělých“. Ti byli v návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže vymezeni jako osoby, které v době spáchání trestného činu dovršily osmnáctý rok a nepřekročily dvacátý prvý rok svého věku. Argumentováno bylo tím, že „jedinci do 21 let se vyznačují řadou odlišných psychologických, sociálních i kriminologických specifik, které je jako věkovou skupinu odlišují od kategorie mladistvých i kategorie dospělých pachatelů.“ Vandalství, delikvence spojená se zneužíváním omamných látek, agrese a z toho pramenící násilné činy jsou druhy kriminality příznačné pro tuto věkovou skupinu. Dokončený fyzický a mentální vývoj nemusí svědčit i o dovršení vývoje sociálního. Nekompromisní reakce na jejich případné selhání není vhodná. Stejně jako u kategorie mládeže je předčasná stigmatizace spíše ke škodě a může vést k dalšímu kriminálnímu jednání. Z těchto důvodů a dle doporučení Rady Evropy 19 bylo navrhováno zařazení této věkové skupiny pod režim trestního soudnictví nad mladistvými. 20 U této kategorie se dle návrhu zákona základy trestní odpovědnosti, škála trestů i způsob projednávání jejich trestné činnosti již blížily dospělým. Dokonce se u nejzávažnějších trestných činů mladých dospělých předpokládala možnost postoupení takové trestní věci obecnému soudu se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Přesto se tento návrh nakonec neprosadil a do českého právního řádu zakotven nebyl. Důvodem

19

např. doporučení X. kriminologického kolokvia Rady Evropy k trestní politice uplatňované u mladých dospělých, 25. - 27. 11. 1991, PC-CC(91) 20 Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006

11

byla kritika příliš mírného zacházení s pachateli v tomto věku. 21

Osoby, které v době spáchání trestního činu dovršily osmnáctý rok, ale nepřekročily dvacátý první rok svého věku, jsou pro účely trestního práva považovány bez výjimky za dospělé pachatele a tomu odpovídá i úprava jejich trestání. Zmírnění přináší § 41 písm. f) TZ, kdy soud přihlédne k tomu, že pachatel spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých jako k polehčující okolnosti. Přitom „věk blízký věku mladistvých“ zákon číselně nespecifikuje. Není tedy stanoveno, do jakého roku věku ještě může být tato polehčující okolnost přiznána.22 Podle praxe je touto horní věkovou hranicí dvacátý první rok věku.

23

Nicméně se hodnocení toho, že pachatel je ve věku

blízkém věku mladistvých může v aplikační praxi jednotlivých soudů lišit. 24 Dále může soud, v souvislosti s upuštěním od potrestání s dohledem, uložit takovému pachateli některá z výchovných opatření uvedených v ZSVM, a to i vedle přiměřených povinností a omezení (srov. § 48 odst. 5 TZ).25 Limity tohoto ustanovení však mohou spočívat v tom, že obecné soudy zpravidla nemají takový přehled o realizaci některého z probačních programů nebo jiných z výchovných opatření v jejich obvodu, jak je tomu o soudu pro mládež. Nevýhodou je i nedostatek zkušeností se specifiky zacházení s delikventní mládeží ve srovnání se specializovanými senáty. Vzhledem k tomu by do budoucna bylo vhodné změnit právní úpravu tak, aby k projednávání trestných činů osob ve věku blízkém mladistvým byly příslušné soudy pro mládež.26 Právní úprava by v dalších letech měla směřovat k posílení reintegrace mladé osoby do společnosti. Ukládání sankcí spojených s odnětím svobody by mělo být omezeno a využíváno až jako ultima ratio. Zároveň je však třeba zajistit dostatečnou ochranu společnosti před zvlášť závažnou kriminalitou.27

21

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. XIII 22 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, s. 197 23 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 205 24 Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, S.65 25 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, s. 196 26 Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, S. 65 27 Pocta Otovi Novotnému k 80. Narozeninám. Praha: ASPI. Wolters Kluwer, 2008, s. 65

12

3. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST MLADISTVÝCH

Hranice trestní odpovědnosti mladistvých zůstává zachována v souladu s předchozí právní úpravou, rozhodný je okamžik dovršení věku patnácti let. Nicméně v náhledu na konstrukci trestní odpovědnosti se vrací zpět k historické úpravě z dob první republiky a přichází s koncepcí relativní trestní odpovědnosti mladistvých.

Nyní se před námi otevírají dva okruhy hodné diskuze, těmi jsou jednak problematika rozumové a mravní vyspělosti mladistvého a dále otázka věkové hranice trestní odpovědnosti.

3. 1 Koncepce relativní trestní odpovědnosti Pachatelem trestného činu je osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě jej alespoň připravovala či se o něj pokusila (srov. § 22 TZ). Abychom mohli vyvodit trestní odpovědnost určité fyzické osoby, musí být naplněny podmínky dané zákonem. To znamená, že fyzická osoba musí dosáhnout zákonem stanoveného věku a v době spáchání trestného činu být příčetná. Zákon tedy vyžaduje, aby daná osoba byla schopna rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládat své jednání (srov. § 26 TZ). U mladistvého pachatele máme navíc zvláštní ustanovení, vyjádřené v § 5 odst. 1 ZSVM: „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ 28 Jde o koncepci relativní trestní odpovědnosti, kterou přinesl jako novinku zákon o soudnictví ve věcech mládeže s účinností od 1. 1. 2004. Historické kořeny této koncepce můžeme nalézt v československé úpravě trestního soudnictví nad mládeží z roku 1931. Toto pojetí se stalo průlomem do tzv. absolutní trestní odpovědnosti. „Zatímco trestní odpovědnost absolutní je charakterizována pevnou dolní věkovou hranicí určující její 28

Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 184, 185

13

počátek bez ohledu na vyspělost jedince, je trestní odpovědnost relativní chápána v souvislosti s věkem jako podmíněná způsobilost (zralost) jedince být trestným, resp. trestaným."

29

Mladistvé osoby tedy ponesou trestní odpovědnost jen v případě dosažení

určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti. „Znamená to, že dospívající má být mentálně a fyzicky vyspělý natolik, aby mohl chápat význam a důsledky svých skutků (schopnost rozpoznávací, rozumová), ale nejen to, je též třeba, aby byl s to své jednání dle tohoto poznání usměrnit, ovládnout (schopnost určovací). V tomto smyslu nabývá na významu posouzení dosaženého stupně vývoje u konkrétního jedince, který mu umožňuje, popřípadě neumožňuje jednak pochopit bezpráví spáchaného činu, jednak své jednání ovládnout tak, aby zůstalo v souladu s normami chování a hodnotami společnosti, chráněnými trestněprávními přepisy.“

30

Válková dále dodává, že je třeba současně

stanovit určitou minimální věkovou hranici jako předěl mezi absolutní trestní neodpovědností a relativní trestní odpovědností, od kdy má být vůbec zkoumáno, zda jsou splněny i ostatní podmínky k vyvození trestní odpovědnosti vůči konkrétnímu jedinci. Zákon konstruuje podmíněnou trestní odpovědnost proto, že v době do dovršení osmnáctého roku věku není tělesný a duševní vývoj mladistvého ukončen. Naopak po dosažení osmnáctého roku věku se považuje duševní a mravní vývoj jedince v podstatných rysech za ukončený, a proto může být jeho trestní odpovědnost vyloučena jen pro nepříčetnost v důsledku duševní poruchy. Jak vyplývá z důvodové zprávy k ZSVM, mladistvý by měl dosáhnout určitého stupně zralosti, kdy si vzhledem ke svému věku a postupnému vývoji osobnosti uvědomuje, že jeho jednání je špatné, odporuje normám soudobé společnosti, nebo aby byl schopen své chování patřičně usměrnit.

3. 1. 1 Rozumová a mravní vyspělost

Předpokládá se, že vývoj konkrétní osoby mladistvého probíhá srovnatelně s vývojem jeho vrstevníků. Proto zákonodárce stanoví obecnou věkovou hranici. Už pouze s ohledem na věk osoby je možno usoudit, že byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládnout. Nicméně vycházíme z teze, že: „dospívání dítěte je

29 30

Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289 Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289

14

proces, který neprobíhá u každého dítěte stejně.“31 Stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého bývá ovlivněn řadou faktorů. Významnou úlohu ve vývoji jednotlivého mladistvého hraje především rodina, kolektiv vrstevníků a další vzory a autority v jeho okolí, dále prostředí, v němž vyrůstá, ale i genetické predispozice jednotlivce. Celkový vývoj mladistvého je ovlivňován dvěma složkami. Složkou rozumového vývoje zahrnující „postupné individuální nabývání schopností pojmového myšlení“32 a složkou mravního vývoje vyjadřující osvojení norem chování soudobé společnosti. Tedy proces, v němž se jedinec snaží těmto hodnotám porozumět, je přesvědčen o jejich správnosti a především přebírá tyto normy za své a vytváří z nich vlastní žebříček hodnot.33 Věk patnácti let představuje pomyslnou mez, kdy je dítě obecně považováno za natolik zralé, že je zásadně možné jej považovat za trestně odpovědné. § 5 odst. 1 ZSVM by tak měl být aplikován pouze ve výjimečných případech odůvodněných vývojovou opožděností mladistvého.34 V případě důvodných pochybností o rozumovém a mravním vývoji bude na místě podrobit konkrétního jedince znaleckému zkoumání.35 To potvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ČR z roku 2006, publikovaného pod značkou R 19/2007 I., kde bylo vysloveno „Úroveň rozumové a mravní vyspělosti jako předpoklad trestní odpovědnosti mladistvých má dvě složky, které se navzájem ovlivňují a tvoří nedílný celek. Rozumovou a mravní vyspělost je třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech (nikoli izolovaně) a dále ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých. Pouze v 31

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. 45 32 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. 43 33 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 518 Tento vývoj byl podroben také kriminologickému zkoumání. Existují autoři, kteří jsou přesvědčeni, že příčinou kriminality je právě nedostatečné převzetí, podmínění norem chování a hodnot soudobé společnosti. Jde např. o Sutherlanda , Eysencka, Freuda (Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie. 3.vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008, s.90, 91, 97) 34 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 519 35 Na rozdíl od jiných právních úprav (např. německá právní úprava, Jugendgerichtsgesetz z roku 1974) není vyžadováno plošné opatřování znaleckých posudků. Jugendgerichtsgesetz oproti současné české právní úpravě nepresumuje trestní odpovědnost mladistvého pachatele. Dostatečný rozumový a mravní vývoj musí být vždy prokázán. Nevýhodou tohoto pojetí je obrovské zatížení soudní praxe, neboť soudcům je uloženo zkoumat zralost každého jedince. Byly vysloveny i názory, že tento požadavek vede k paušalizovaným vyjádřením, kdy vývoj konkrétního jedince příliš zohledňován není. (Říha, J. K nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006 č. 10, str. 293 - 298)

15

odůvodněných pochybnostech podložených konkrétními zjištěními, má být tato otázka řešena prostřednictvím znaleckého posudku.“

3. 1. 2 Vyšetření duševního stavu mladistvého

S účinnosti ke dni 1. ledna 2010 došlo v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku ke změně zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tato novela, obsažená v zákoně č. 41/2009 Sb., se dotkla i § 58 odst. 1 ZSVM upravujícího znalecké vyšetření duševního stavu mladistvého. Ještě před novelizací zákon vyžadoval k vyšetření duševního stavu mladistvého přibrání dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zaměřením na dětskou psychiatrii. Což nevylučovalo, aby ve vhodných případech byl přibrán i znalec psycholog (srov. § 105 odst. 1 věta druhá trestního řádu). To se jevilo jako vhodné ke zhodnocení osobnosti mladistvého pachatele a jeho rozumové a mravní vyspělosti.36 Avšak z poznatků soudní praxe

37

vyplývá, že k případům ve věcech dětí a mládeže byli často

jako soudní znalci přibírání psychologové, kteří neměli potřebnou specializaci na psychologii nezletilých. Dalším problémem, který také patrně vedl k novelizaci, je naprostý nedostatek znalců v tomto oboru. V seznamu soudních znalců38 je pro Českou republiku evidováno pouze dvacet jedna soudních znalců se specializací na dětskou psychiatrii, z toho devět na území hl. m. Prahy. Tento problém byl navíc umocněn požadavkem, aby byli přibíráni znalci dva. Což na druhou stranu vyjadřuje důležitost takového posouzení.

Ustanovení § 58 odst. 1 se mění tak, že k vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii. Tento posudek může přispět k odhalení některých

36

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. 44 37 Doubrava, L. Děti se nedopouštějí trestných činů, ale páchají provinění. Asociace náhradní výchovy. Dostupný z: www.anv.cz/clanky/143-deti-se-nedopousteji-trestnych-cinu-ale-pachaji-provineni 38 http://datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/$$SearchForm?OpenForm

16

osobnostních rysů mladistvého, výše jeho inteligenčního kvocientu, způsobu jeho myšlení 39 apod. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 41/2009 Sb. má „tato úprava zajistit lepší a komplexnější posouzení osobnosti mladistvého z hlediska aktuálního duševního stavu jak po stránce psychiatrické, tak i psychologické, což má zásadní význam pro správné rozhodnutí konkrétní trestní věci.“ V nové úpravě ovšem spatřuji jisté nedostatky. Jestliže předchozí úpravě byl vytýkán nedostatek soudních znalců s danou specializací, novela zákona tento problém neřeší, ba naopak. Počet soudních znalců se specializací na dětskou psychologii je ještě nižší. Nízký počet soudních znalců se specializací na dětskou psychiatrii či psychologii vede k tomu, že policie či státní zastupitelství se často musí spokojit i s posudkem znalce, který není zaměřen na nezletilé. Tato praxe však není v souladu se zákonnou úpravou. 40 Je však také třeba dodat, že znalecké posudky za účelem posouzení trestní odpovědnosti mladistvého nejsou opatřovány plošně, nýbrž jen v odůvodněných případech. Ke zkoumání duševního stavu mladistvého pachatele je přistupováno zpravidla jen v závažnějších trestních věcech. Těch pravděpodobně nebude mnoho, vezmeme-li v úvahu, že mladiství jsou stíháni zpravidla pro majetková provinění, kdy nejde o složité skutkové podstaty. 41 Proto by měla být zákonná podmínka specializace znalce na dětskou psychiatrii či psychologii vždy dodržena.

3. 1. 3 Je nedostatek rozumové a mravní vyspělosti samostatným důvodem vylučujícím trestní odpovědnost či zvláštním druhem nepříčetnosti?

Právě § 5 odst. 1 ZSVM způsobil rozkol mezi odborníky trestního práva. Se zavedením relativní trestní odpovědnosti vyvstává otázka, zda nedostatek rozumové a mravní vyspělosti je samostatným důvodem vylučujícím trestní odpovědnost nebo jde o zvláštní, speciální důvod nepříčetnosti. V literatuře se objevují oba názory. Jedno ze stanovisek chápe nesplnění podmínky rozumové a mravní vyspělosti

39

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. 44 40 Doubrava, L. Děti se nedopouštějí trestných činů, ale páchají provinění. Asociace náhradní výchovy. Dostupný z: www.anv.cz/clanky/143-deti-se-nedopousteji-trestnych-cinu-ale-pachaji-provineni 41 Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6 - 15

17

jako zvláštní důvod nepříčetnosti.42 Nezralost mladistvého a z ní dovozovaná nepříčetnost je v tomto případě problémem vývojové opožděnosti, nikoli důsledkem duševní poruchy. Jako nepříčetný, a tedy trestně neodpovědný, bude shledán ten mladistvý, u něhož je schopnost rozpoznávací a schopnost určovací (nebo alespoň jedna z nich) v důsledku duševní poruchy nebo nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti vymizelá.43 Poukazováno je na důvodovou zprávu k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. Zde je vyjádřena návaznost na československou úpravu trestního soudnictví nad mládeží z roku 1931, která obdobně vycházela z tzv. podmíněné příčetnosti, závislé na dosaženém stupni intelektuálního a mravního vývoje mladistvého pachatele v době spáchání činu. Obdobnou konstrukci nalezneme i v některých cizích právních úpravách (např. německá právní úprava, Jugendgerichtsgesetz). 44 Musíme vzít v potaz i názory obsažené v nauce trestního práva, které tuto okolnost považovaly vždy za zvláštní důvod nepříčetnosti nebo zvláštní druh nepříčetnosti.45 Toto stanovisko se dále opírá o blízkost formulace § 5 odst. 1 ZSVM a § 26 TZ upravující nepříčetnost pachatele pro duševní poruchu. Dané tvrzení je obhajováno i tím, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže nepovažuje nedostatek rozumové a mravní vyspělosti za zvláštní důvod zastavení trestního stíhání nebo zprošťujícího rozsudku (srov. § 172 odst. 1 písm. e); § 226 písm. d) TŘ), a budou se proto aplikovat obecná ustanovení vztahující se k příčetnosti.

S tímto názorem se však neztotožňují všichni. Jelínek považuje požadavek rozumové a mravní vyspělosti za samostatný znak trestní odpovědnosti. „Požadavek rozumové a mravní vyspělosti mladistvého pachatele stojí vedle požadavku příčetnosti a věku a tvoří novou samostatnou podmínku trestní odpovědnosti, samostatný znak provinění.“

46

Své tvrzení opírá jednak o vztah speciality mezi trestním zákonem a

42

Šámal, P. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy 2004 č. 2, s. 48.; stejně: Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007,s. 40-45; Válková H. K odpovědnosti mladistvého podle § 5 zákona o soudnictví VVM, Acta Universitatis Carolinae – Iuridic. s. 57-62 43 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 520 44 Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006 45 Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 190; stejně : Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 49 – 50 : tito autoři odkazují na názory starší nauky trestního práva zejména Prušáka, Miloty, Miřičky a Solnaře 46 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 198

18

zákonem o soudnictví ve věcech mládeže. V hlavě II., dílu 1. ZSVM nazvaném trestní odpovědnost mladistvých je stanoveno dosažení rozumové a mravní vyspělosti jako zvláštní podmínka trestní odpovědnosti. „Potom nelze vztah speciality chápat jinak než tak, že se tato podmínka uplatní jako další, zvláštní vedle obecných podmínek trestní odpovědnosti platných pro dospělého pachatele, tedy vedle věku a příčetnosti jako obecných znaků trestného činu.“

47

Podle nich nelze o nepříčetnosti hovořit bez duševní

poruchy, ta je jejím obligatorním znakem a nelze jej zaměnit s pojmem rozumové a mravní vyspělosti. Z logiky věci by se pak v trestním řízení mělo primárně zjišťovat, zda pachatel je příčetný a starší patnácti let, teprve poté, zda je rozumově vyspělý. Za silný argument považuji poukázání na procesní stránku věci. Podle Jelínka není třeba stanovit další, zvláštní důvod zastavení trestního stíhání spočívajícího v nedostatku rozumové a mravní vyspělosti. V takovém případě by byl použit obecný důvod záležející v tom, že žalovaný skutek není trestným činem (§ 172 odst. 1 písm. b) TŘ). Zastánci tohoto stanoviska za relevantní nepovažují ani odkaz na starší právní úpravu a její výklad, neboť jde o výklad jiné právní úpravy než současně platné. Vzhledem k úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže a návratu k historickoprávní tradici se osobně přikláním k názoru, že nedostatek rozumové a mravní vyspělosti by měl být považován za zvláštní druh nepříčetnosti. Přesto se nesnažím vyvrátit opačné závěry, které jsou podloženy důvodnými argumenty.

3. 1. 4 Stupeň rozumové a mravní vyspělosti

Ke shodě obou stran však došlo v tom, že „nezralost mladistvého musí být podstatná, tj. musí být zřejmé, že v době činu nedosáhl po stránce intelektuální nebo po stránce mravní takového stupně jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci.“

48

Zákon z

hlediska trestní odpovědnosti vyžaduje, aby si mladistvý vzhledem ke svému věku a své „sociální zralosti“ uvědomil, že „dělá něco špatného“, něco čím porušuje trestněprávní 47

Jelínek, J. K trestní odpovědnosti mladistvých. Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Kriminalistika 2005, č. 2, s. 129 48 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 199; stejně: Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 519

19

normy společnosti.49 Problematika rozumové a mravní vyspělosti tak má i další rozměr. K vyvození trestní odpovědnosti je třeba, aby mladistvý dosáhl určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti ve vztahu k spáchanému provinění.50 „Soud nezjišťuje trestní odpovědnost pachatele jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu“ (srov. přiměřeně R 17/1979).51 Pravděpodobně nebude těžké posoudit, zda mladistvý pachatel mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání v klasických případech jako je vražda, znásilnění, loupež či krádež. Naopak důležitou roli bude rozumová a mravní vyspělost hrát v případech, kdy mladistvému vzhledem ke stupni jeho duševní zralosti nemusí být zřejmé, že svým jednáním překročil meze dané zákonem. Takovým příkladem mohou být počítačové trestné činy, činy s rasovým podtextem52 nebo jiné typy jednání jako omezování osobní svobody, neoprávněné užívání cizí věci, podílnictví

53

i

protiprávní jednání, kterého se dopustil ve spolupachatelství, zvláště pokud je spolupachatel pro něj uznávanou autoritou.54 Při souběhu několika provinění může být mladistvý shledán trestně odpovědným jen k některým z nich a ve vztahu k jiným bude trestní odpovědnost z důvodu nedostatku rozumové a mravní vyspělosti vyloučena.55

Osobně jsem byla účastna jednání ve věci mladistvého M. G., které se konalo dne 21. října 2010 pod sp. zn. 26 Tm 10/2010. Příslušným soudem k projednání věci byl Obvodní soud pro Prahu 3. Obžalovanému mladistvému bylo v té době 16 let, ročník narození 1994. Nicméně nešlo o jeho první problémy s porušením právního řádu, ani před soudem nestanul poprvé. Ze zprávy ze základní školy, jež navštěvoval, se můžeme dočíst o opakovaných závažných výchovných problémech: podprůměrný prospěch, špatná domácí příprava, časté zapomínání pomůcek, nevhodné chování vůči slabším jedincům 49

Říha J. K nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006 č. 10, s. 293 - 298 Jelínek, J. K trestní odpovědnosti mladistvých. Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Kriminalistika 2005 č. 2, s. 126 51 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 46 52 Jelínek, J. K trestní odpovědnosti mladistvých. Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Kriminalistika 2005 č. 2, s. 130 53 Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006 54 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 46 55 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 46 50

20

v kolektivu; napadá je slovně i fyzicky a někdy tak činí dokonce i vůči dospělým. Na návrh své matky, která avizovala výchovné problémy, pak byl chlapec již od roku 2007 v péči kurátora. Rodině byla doporučena i spolupráce se SVP Klíčov. Tento chlapec se tedy před soudem pro mládež objevuje znovu, tentokrát již jako mladistvý. Obžaloba mu klade za vinu provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) TZ, dále provinění vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 e) TZ a v neposlední řadě provinění loupeže podle § 173 odst. 1 TZ, jichž se měl dopustit ve dnech 7. 3. a 25. 3. 2010. K soudnímu jednání však přichází v poutech v doprovodu eskorty. Z hlavního líčení se následně dozvídáme, že proti němu byla podána další obžaloba. Mladistvý se měl v mezidobí opět dopustit provinění loupeže ve spolupachatelství, proto na něj soud uvalil vazbu. Velmi zajímavý je v tomto případě znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec v závěru konstatuje, že se jedná o osobu agresivní, s disharmonicky narůstajícími poruchami chování. Adaptuje se na asociální vrstvy, velmi negativně na něj působí také požívání návykových látek, jde o druhotné škodlivé užívání. Konkrétně se jedná o zneužívání pervitinu a marihuany, jejichž škodlivého účinku si je mladistvý vědom. Znalec dále zdůrazňuje, že není příliš rozumově vyspělý, je u něj typická nezdrženlivost, jedná pudově ve svůj prospěch. Nectí žádné mravní hodnoty uznávané ve společnosti, a proto je u něj „mravní vyspělost prakticky nulová, žádné mravní hodnoty uznávané ve společnosti nectí, řídí se některými hodnotami romské komunity, a při páchání trestných činů jedná pudově ve svůj prospěch.“ Zároveň však konstatuje, že jak rozpoznávací, tak ovládací schopnosti byly v době spáchání provinění zachovány. „Užívání návykových látek a alkoholu výrazně neovlivnily rozpoznávací schopnosti obviněného, ovládací schopnosti mohly být v době páchání trestné činnosti sníženy mírně, forenzně nevýznamně. Posuzovaný si je vědom účinků návykových látek na svůj organismus a je schopen se zdržet jejich požití.“

56

Spolu s věkem u něj dochází k

prohlubování patologické poruchy. Stejně tak v závěru znalec uvádí, že i prognóza resocializace je spíše negativní a z hlediska sociálního se jedná o nebezpečného jedince.

Znalecký posudek nám říká, že jde o jedince, jehož rozumová a mravní vyspělost je velmi nízká až vymizelá, avšak rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstaly nedotčeny. 56

Ze znaleckého posudku

21

Proto v tomto konkrétním případě je mladistvý shledán příčetným a nedochází k vyloučení trestní odpovědnosti.

3.2 Věková hranice trestní odpovědnosti Otázka

stanovení

věkové

hranice

trestní

odpovědnosti

je

oblíbeným

kontroverzním tématem, nad kterým vzplanulo v dávné i nedávné minulosti nespočet diskusí. Obzvláště pak v době, kdy byl projednáván v Parlamentu ČR návrh nového trestního zákoníku. V této nové úpravě došlo původně ke snížení hranice trestní odpovědnosti pachatele trestného činu na čtrnáct let. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., bylo k tomuto kroku přikročeno po proběhnuvší diskusi, a to jak v právnické veřejnosti, tak i ve společnosti. Hranice čtrnácti let byla stanovena s přihlédnutím k rozvoji rozumové a mravní vyspělosti dětí v České republice a s poukazem na fakt, že stejná hranice trestní odpovědnosti převažuje ve většině států střední Evropy, např. v Německu, v Rakousku a po přijetí nového trestního zákona č. 300/2005 Z. z. i na Slovensku. Dále bylo vzato v potaz, že trestní odpovědnosti ve věku čtrnácti let byla na území České republiky vyvozována až do roku 1950. Zákon č. 40/2009 Sb. byl původně přijat se stanovením trestní odpovědnosti na věkové hranici čtrnácti let. Následně však byl nový trestní zákoník, a to ještě před nabytím své účinnosti, novelizován zákonem č. 306/2009 Sb. a vrátil tak věkovou hranici zpět na patnáct let. Tyto změny pouze značí, že tato problematika je stále živá a signalizují rozpolcenost nejen odborníků nad tímto tématem. Pozornost tato problematika přitahuje zejména, dojde-li ke spáchání skutku, jež jinak vykazuje znaky zvlášť závažného trestného činu, osobou mladší 15 let. Široká laická veřejnost57 je převážně toho názoru, že mladiství v současné době dospívají mnohem rychleji, jsou hůře zvladatelní, jejich kriminalita roste, stávají se pachateli závažných násilných trestných činů a především dochází ke snižování věkové hranice, kdy se děti závažných trestných činů dopouštějí poprvé. Pro taková tvrzení však nejsou konkrétní podklady. Okolo rozsahu, vývoje a nebezpečnosti kriminality mládeže, tak

57

www.veciverejne.cz/vysledky-referend.html

22

panuje mnoho zkreslení. V rozporu s všeobecným míněním laické veřejnosti můžeme na základě statistických údajů Policejního prezidia ČR sledovat dlouhodobý a poměrně výrazný pokles provinění a činů jinak trestných. Avšak rozhodně nelze při posuzování dynamiky kriminality mládeže vycházet pouze z prostého srovnání statistických dat vyjádřených v absolutních číslech.

3. 2. 1 Registrovaná kriminalita mládeže

Nejdůležitější je si uvědomit, že ve statistických přehledech se nám objeví pouze kriminalita registrovaná, tedy ta která je orgánům činným v trestním řízení známa. Naopak zcela stranou musíme při statistickém srovnávání ponechat kriminalitu latentní. Ta ovšem bude pravděpodobně dosahovat obrovských čísel. Zvláště pokud jde o trestnou činnost mládeže, neboť mladiství pachatelé se v převážné většině případů dopouští právě majetkové trestné činnosti, jež zůstává skryta nejčastěji. Jde především o bagatelní delikty, jakými jsou např. krádeže v obchodech, ničení budov sprejováním, rozbíjení oken a jiné poškozování cizí věci.58 Dostáváme tedy pouze zkreslený obraz o kriminalitě, a to nejen u mládeže. Vypovídací hodnota statistických údajů je sice oslabena, přesto zůstává důležitým zdrojem informací.

3. 2. 1. 1 Vývoj kriminality mládeže

Graf č. 1 nám znázorňuje vývoj kriminality mládeže v posledních 20 letech. Po roce 1989 můžeme sledovat prudký nárůst v celkovém počtu registrovaných trestných činů, který je navíc doprovázen poklesem míry jejich objasněnosti. Růst kriminality je obecně zapříčiněn jednak změnami společenskými, ale i změnami v oblasti trestního práva, trestní politiky a fungování státních kontrolních orgánů, ke kterým došlo na našem území. V úvahu musíme vzít i silnou populační vlnu v letech 1973–1975 způsobenou úspěšnými pronatalitními opatřeními. Námi sledovaného věku mladistvých dosahují tyto ročníky právě v inkriminované době obecného růstu kriminality, v roce 58

Kuchta J., Válková H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 123n.

23

1989 i dále. Počet registrovaných trestných činů páchaných mladistvými stále stoupá a to až do roku 1996, zde dochází k přelomu a sledujeme naopak opačnou tendenci. Trestná činnost páchaná dětmi mladšími patnácti let na rozdíl od druhé skupiny roste i po roce 1996 a vrcholu dosahuje až v roce 1999. U obou skupin shodně pozorujeme trvalý pozvolný pokles, který se nejvýrazněji projeví na přelomu let 2002/2003, a pokračuje i v současné době.

3. 2. 1. 2 Faktory ovlivňující kriminalitu

Co zapříčiňuje pokles kriminality mladistvých? Faktorů, které se projeví na poklesu kriminality, je několik. V počtu objasněných provinění se dozajista projeví demografický vývoj obyvatelstva ČR. Počet osob v této věkové kategorii vzhledem k celkovému počtu obyvatelstva neustále klesá, a to již od roku 1993. Abychom dosáhli reálného obrazu o vývoji kriminality mladistvých pachatelů, poslouží nám lépe index přepočtu kriminality na 100 000 obyvatel dané věkové kategorie. Ten získáme jako podíl počtu spáchaných proviněných a počtu obyvatel v dané věkové kategorii násobený sto tisíci. 59 Ze statistických údajů kriminality jsem vytvořila tabulku indexů kriminality mladistvých (tabulka č. 1). Index v jednotlivých letech dosahuje stále nižších čísel. Pokles kriminality mladistvých tedy zůstává zachován, a proto demografický vývoj nemůže být jediným faktorem, který se na poklesu odráží. Můžeme z toho vyvodit, že mladiství se v průběhu let dopouští trestné činnosti méně často. Zajímavé jsou roky 2002 a 2003, kdy dochází k prudkému poklesu v počtu registrovaných činů spáchaných mládeží. Zde se nám na pozadí projevují proběhnuvší legislativní změny. Stopu na statistice jistě zanechala novela trestního zákona č. 265/2001 Sb., kdy došlo ke zvýšení škody rozhodné pro kvalifikaci jednání jako trestného činu na 5000 Kč. Tato dekriminalizace však způsobila pouze přeliv majetkových trestných činů do správních deliktů. Jednání, které bylo ještě do konce roku 2000 považováno za trestné, se přesouvá do odpovědnosti správní. V kriminalistické statistice se nám toto delikventní chování sice již neprojeví, to ale 59

Kuchta J., Válková H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 124

24

neznamená, že by vymizelo. Svou roli v rámci legislativních změn mohlo sehrát i přijetí nového zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Tento vztah však nebyl prokázán. Nicméně se nesmíme omezit jen na tyto faktory. Vliv na dynamiku kriminality mládeže mohou mít i další skutečnosti. Může se jednat například o zvýšené zaměření se orgánů činných v trestním řízení na tyto věkové skupiny, prezentace násilí v mediích nebo faktory sociální. Příčiny kriminality mohou mít původ v selhání rodiny a její úlohy při vštěpování základních hodnot, norem společnosti, popř. její malá soudržnost.60

3. 2. 1. 3 Představa veřejnosti o kriminalitě mladistvých

Zajímavé je zjištění představ obyvatel České republiky o podílu mladistvých na celkové kriminalitě. Tímto výzkumem se zabýval Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Z jím prováděného výzkumu veřejného mínění vyplynulo, že jen 31 % respondentů má správnou představu o reálném podílu mladistvých na celkové kriminalitě, který tvoří zhruba 6-8 %. Více jak 60 % dotazovaných uvedlo, že podíl trestné činnosti mladistvých na celkové kriminalitě je vyšší než 10 %. Vysvětlení tohoto hodnocení, které nabízejí autoři prováděného výzkumu je spojeno s „morálním úpadkem společnosti, neboť podle chování této věkové skupiny lze usuzovat na její celkový stav.“ 61 Další pokládaná otázka v rámci výzkumu veřejného mínění směřovala ke zjištění povědomí občanů o existenci systému soudnictví nad mládeží, upraveného zákonem č. 218/2003 Sb. Dotazovaní se ve svých odpovědích rozdělili na třetiny. Jedna třetina respondentů věděla o existenci tohoto systému, druhá byla proti a zbylá třetina neodpověděla nebo odpověď neznala. Naší pozornost by měla upoutat skutečnost, že více než polovina z dotazovaných ve věku 15–17 let, nedokázala nebo nechtěla na tuto otázku odpovědět a dalších 24 % těchto respondentů odpovědělo, že takový zákon u nás není. Tedy pouze zbylá čtvrtina z dotazovaných osob, na které právě dopadá systém

60

Kuchta J., Válková H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 124n. Zeman, P. a kol. Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 2010, s. 56

61

25

trestního soudnictví mládeže má ponětí o jeho existenci. 62 To podle mne vypovídá o obecně nízkém povědomí mládeže o možné reakci společnosti na jejich trestnou činnost a případném postihu. I vžité představě dětí mladších patnácti let, že jejich absolutní trestní neodpovědnost znamená nemožnost jakékoli reakce ze strany orgánů veřejné moci.

3. 2. 1. 4 Struktura kriminality mladistvých

Nejčastějším druhem kriminality páchané jak dětmi mladšími 15 let, tak mladistvými je právě majetková trestná činnost. Ze statistiky kriminality uveřejňované Policejním prezidiem ČR vyplývá, že nejčastěji se mladiství pachatelé dopouští právě majetkové trestné činnosti, a to ve více než 50 % všech registrovaných proviněních. To ostatně můžeme vidět na grafu č. 2 znázorňujícím strukturu objasněných provinění spáchaných mladistvými delikventy v roce 2010. Do grafu jsem zahrnula nejfrekventovaněji páchaná provinění. Očividně převažují méně závažné trestné činnosti, zejména krádeže (53 %). Kromě nich se pak výrazněji projeví pouze provinění maření výkonu úředního rozhodnutí (8 %). Naopak závažné formy protiprávního jednání se vyskytují jen občasně. Provinění vraždy bylo registrováno za rok 2010 jen ve 4 případech

63

, a v procentuálním vyčíslení se nám proto vůbec neprojeví. Stejně tak

zaznamenané počty provinění znásilnění, pohlavního zneužívání či vydírání jsou zastoupeny nejvýše ve 2 % z celkové kriminality mladistvých delikventů. Závažná trestná činnost mladistvých je však často páchána ve formě loupeží nebo úmyslného ublížení na zdraví, kdy bylo za loňský rok objasněno na tři sta skutků.

3. 2. 1. 5 Zvyšuje se závažnost činů páchaných mládeží?

Veřejnost volá po zpřísnění trestů, snížení hranice trestní odpovědnosti a argumentují zvyšující se závažností činů, brutalitou s níž jsou páchány.

62

Zeman, P. a kol. Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 2010, s. 98 63 statistický přehled kriminality 2010, Policejní prezidium ČR. Dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/statistiky/2005/index.html

26

S cílem odpovědět na položenou otázku jsem vytvořila tabulku se statistickými údaji o násilné a majetkové kriminalitě jednak dětí mladších patnácti let a jednak osob mladistvých (tabulka č. 2). Do přehledu jsem zahrnula údaje od roku 2002. Zohlednila jsem tak novelu z roku 2001, kdy došlo ke změně hranice škody nikoli nepatrné z 2000 Kč na 5000 Kč. Tyto údaje by mohly zkreslit celkové výsledky. Ze stejného důvodu v přehledu pak dále není zahrnut rok 2010, kdy v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku došlo k úpravě v takticko-statistické klasifikaci Policie ČR. Procentuální vyčíslení násilné kriminality mladistvých se v jednotlivých letech stabilně pohybuje okolo hranice 13 %. Jedinou výjimkou je rok 2004, kdy dochází k výraznějšímu výkyvu a hodnoty dosahují 17 %. Podíl násilné trestné činnosti na celkové kriminalitě dětí mladších patnácti let je oproti mladistvým vyšší. Hodnoty se pohybují mezi 17 % a 19 %, jen v letech 2004, 2005 výjimečně přesahují hranici 20 %. Nicméně i zde můžeme pozorovat poměrně stabilní vývoj.

Podíl majetkové kriminality na celkové kriminalitě mládeže není vůbec překvapením. Majetková trestná činnost velmi výrazně převažuje nad ostatními druhy kriminality. Zatímco v roce 2002 činy majetkového charakteru tvořili přes 60 %, u mladistvých delikventů dokonce téměř 70 %, v posledních čtyřech letech dosahují „pouze“ okolo 50 %. Z daných hodnot tedy můžeme vyčíst určitý trend, konkrétně snižování podílu majetkové trestné činnosti na celkové kriminalitě. K této změně však nedochází ve prospěch kriminality násilné, neboť jak jsme již řekli, její hodnoty zůstávají stabilní. Takticko-statistická klasifikace Policie ČR rozlišuje kriminalitu násilnou, majetkovou, mravnostní, ostatní a zbývající. U mravnostní, ostatní a zbývající trestné činnosti jsem proto vypočítala procentní podíl na celkové kriminalitě v posledních pěti letech (graf č. 3), abych zjistila, která z nich dosáhla výraznějšího růstu a je tak příčinou změny struktury kriminality a poklesu podílu kriminality majetkové. Zvýšení procentního podílu dosáhla pouze kriminalita mravnostní a ostatní, přičemž procentní růst mravnostní kriminality je zanedbatelný. Naopak rozdíl v podílu ostatní kriminality je mezi roky 2007 a 2009 více jak 4 % (údaje za rok 2007: 12, 2 %; 2008: 14 %; 2009: 16, 7 %; 2010: 16, 9 %). Mezi trestné činy, které spadají pod označení ostatní krim. činy patří především výtržnictví, sprejerství, nedovolená výroba a držení psychotropních 27

látek a jedů a maření výkonu úředního rozhodnutí. Tyto trestné činy mají také pravděpodobně největší vliv na snížení podílu majetkové kriminality na celkové kriminalitě mládeže. Z daných ukazatelů si tedy dovoluji učinit závěr, že závažnost ani brutalita trestné činnosti páchané mládeží se nezvyšuje. Z hlediska struktury kriminality mládeže se podíl násilné kriminality v průběhu času nijak výrazněji nemění a dlouhodobě převažují méně závažné formy kriminality. Jak už bylo řečeno, rapidně převažuje trestná činnost majetková.

3. 2. 1. 6 Závěrečné shrnutí týkající se kriminality mládeže

Na základě získaných poznatků můžeme konstatovat, že statistikou kriminality mladistvých bude hýbat především majetková trestná činnost. Jakákoli změna tohoto druhu kriminality se nám výrazně projeví v celkovém vývoji kriminality mladistvých. Chceme-li snížit počet registrovaných provinění, měli bychom začít s opatřeními právě v této oblasti. Příslušné orgány by měly vytvořit programy na potlačení majetkové kriminality páchané dětmi a odstraňovat příčiny této problematiky, jež má primární původ v rodině.64 Dále pak investovat do programů na podporu vzdělávání, volnočasových aktivit či rozvoje nízkoprahových zařízení pro děti a mládež.

3. 2. 2 Jak stanovit věkovou hranici trestní odpovědnosti mladistvých?

Před námi se otevírá úvaha, kdy je jedinec natolik vyspělý, aby mohl chápat dosah svého jednání a toto jednání ovládnout. Hranice

trestní

odpovědnosti

ohraničuje

období

absolutní

trestní

64

Kuchta, J., Kalvodová, V., Horká K., Chromý, J., Štefánik, O. Z praktické části výzkumu „Věková hranice trestní odpovědnosti a kriminalita mládeže“. Státní zastupitelství 2011 č. 1-2, s. 4; Cílem výzkumu k trestní odpovědnosti a kriminalitě mládeže bylo zjistit názor odborné veřejnosti na otázku věkové hranice trestní odpovědnosti a další související témata. Respondenty byli předsedové okresních soudů a vedoucí státní zástupci okresních státních zastupitelství ČR. V jedné z částí dotazníku měli respondenti označit, který z uvedených faktorů podle nich ovlivňuje kriminalitu mládeže nejvíce. Jako nejvlivnější faktor byla označena právě rodina. Na dalších místech byly postupně uváděny vrstevnické skupiny, alkohol a drogy, vrozené osobnostní dispozice a škola. Kupodivu nižší pozice obsadily faktor jako trávení volného času a škola.

28

neodpovědnosti, kdy se bezvýjimečně u každého jedince automaticky předpokládá nedostatek rozpoznávací a určovací schopnosti. Vycházíme z toho, že dítě vzhledem ke svému nízkému věku nemůže své jednání dost dobře chápat nebo ovládat, a proto by ani nebylo vhodné vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Problémem je určit onen mezník v sociálním, mentálním i biologickém vývoji dítěte, od kdy je společnost oprávněna uplatňovat trestněprávní prostředky regulace chování. Zpravidla je tento věk spojován s ukončením povinné školní docházky jako s jedním z významných přelomů ve vývoji dítěte.

3. 2. 2. 1 Historický vývoj hranice trestní odpovědnosti na území České republiky

Za vlády císaře Josefa II. byl pro Rakousko, ale i pro území Čech, Moravy a Slezska přijat v roce 1787 Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně, jež vyšel ve Vídni r. 1787 pod názvem „Práva všeobecná nad proviněními a jich trestmi" 65 Trestní odpovědnost počínala dovršením 12. roku věku, u osob mladších byla zcela vyloučena. V časové souslednosti byl jako další kodex trestního práva vydán r. 1803 Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích pro celou monarchii (mimo Uhry). V českém překladu vyšel až r. 1804 pod názvem Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými řádu městského (totiž policie) přestupky. Toto na svou dobu vynikající dílo pak ovlivnilo trestní právo až do roku 1949. Později vydaný Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích (1852) byl jeho pouhou novelizací. S tímto zákonem přichází změna v podobě zavedení nového rozdělení věku dětství a dospívání do třech údobí.66 Prvním z období života člověka, relevantní z hlediska trestního práva, je tzv. dětský věk, který trvá do doby, než dítě dosáhne deseti let. V tomto období je trestní odpovědnost zcela vyloučena. Další etapou v rozmezí od překročení desátého roku do dovršení čtrnáctého roku věku je tzv. nedospělý věk, kdy trestní odpovědnost je zmenšena, tedy je zcela vyloučena odpovědnost za přečiny a přestupky. Takový

65

v originále: Práwa wsseobecná nad Prowiněnjmi, a gich Trestmi Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294 66

29

nedospělec pak nese trestní odpovědnost pouze za čin, jež by jinak byl kvalifikován jako zločin, avšak nese pojmenování „přestupek nedospělých“. Jako třetí můžeme vymezit období, kdy se člověk dostává do „věku mladistvých“. Již přesáhl věk čtrnácti let, avšak nepřekročil rok dvacátý. Od tohoto okamžiku nese již plnou trestní odpovědnost. Věk zde ovlivňuje pouze druh a výměru ukládaných trestů.67 Z vývojového hlediska můžeme sledovat, že došlo ke zpřísnění právní úpravy v oblasti trestní odpovědnosti. Zatímco trestní zákon z roku 1787 vyvozoval trestní odpovědnost až po dosažení dvanáctého roku věku, úprava následující již zahrnuje do sféry trestního práva i nedospělce ve věku deset a jedenáct let, byť tedy pouze v případě spáchání činů, jež by měly povahu zločinu. Na druhou stranu plná trestní odpovědnost podle úpravy z roku 1852 nastupuje až s překročením čtrnácti let. Tyto věkové hranice byly stanoveny absolutně. Odpovědnost pachatele nastupovala bez ohledu na jeho rozumovou či mravní vyspělost. Válková o této věkové změně hovoří jako o kroku zpět, jež se dočkal nápravy až přijetím nových, speciálních zákonů o soudnictví nad mládeží (v roce 1928 v Rakousku a v roce 1931 v Československu). „Jejich vůdčí zásadou bylo: co nejméně trestat, co nejvíce vychovávat, a je-li nutné trestat, pak i trestem vychovávat a polepšovat, tj. přijetí teze výchovy namísto trestu.“ 68 Zákon č. 48/1931 Sb. vycházel z historicko-právní tradice, podle které byl počátek trestní odpovědnosti spjat s ukončením školní docházky, tj. s dovršením čtrnáctého roku věku. Toto je jeden z faktů, s nimiž lze argumentovat proti snížení hranice trestní odpovědnosti. Oponenti rádi vyzdvihují, že i za dob první republiky byla hranice trestní odpovědnosti stanovena na čtrnáct let. Což je jistě pravda, avšak již nezkoumají, proč tak bylo učiněno. Tato tradice má kořeny v 18. století, kdy Všeobecný školní řád Marie Terezie (1774) zavedl na českém území povinnou školní docházku pro děti od šesti do dvanácti let. Věk dvanácti let se pak stává klíčovým pro stanovení odpovědnosti v oblasti trestního práva. Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně (1787) spojuje odpovědnost za trestné jednání právě s věkem dvanácti let, a tedy ukončením školní docházky. Od této zvyklosti se pak odvrací Trestní zákon o zločinech, přečinech a

67

Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294 68 Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997, č. 6, s. 289-294

30

přestupcích (1852), který posouvá tuto věkovou hranici už na deset let. Ovšem československá právní úprava se opět vrací ke kořenům. Jestliže za dob Marie Terezie se měly děti povinně vzdělávat po šest let, po roce 1918 byla ustanovena povinná školní docházka osmiletá. V reflexi na to byla hranice trestní odpovědnosti spojena s ukončením povinné školní docházky, a tedy stanovena na čtrnáct let. Stanovení věkové hranice trestní odpovědnosti na patnáct let bylo v Československu poprvé zavedeno zákonem č. 86/1950 Sb. Pro zajímavost srovnáme tuto změnu s vývojem školní docházky. Ta byla počátkem 60. let 20. století prodloužena na devět let. Devátá třída byla postupně zrušena na přelomu 70. a 80. let 20. století, čímž sice došlo ke zkrácení základní školy na osm ročníků, ovšem povinná školní docházka byla prodloužena na deset let. Každý absolvent základní školy tedy musel pokračovat ve studiu na gymnáziu, středním odborném učilišti nebo střední odborné škole. V roce 1990 byla povinná docházka opět zkrácena na devět let a postupem času byla na základních školách zavedena zpět devátá třída.69 Jestliže podle historickoprávní tradice trestní odpovědnost nastupuje po ukončení školní docházky, pak je právě současná právní úprava s ní v naprostém souladu. Navíc počátek trestní odpovědnosti je v řadě zemí stanoven shodně s okamžikem nabytí pracovněprávní způsobilosti, kdy je mladistvý schopen nabývat v pracovních vztazích práva a povinnosti, aniž by tím utrpěl jeho další psychický a somatický vývoj.70 I tomuto kritériu by naše právní úprava odpovídala. Ukončení povinné školní docházky je obecně považováno za významný mezník ve vývoji dítěte a úprava trestní odpovědnosti by dle mého názoru měla být vázána právě na tento okamžik.

3. 2. 2. 2 Mezinárodní srovnání

Pro srovnání právní úpravy v otázce trestní odpovědnosti mládeže a věkové hranici trestní odpovědnosti jsem vybrala země, které jsou nám blízké ať už z hlediska historickoprávního či geografického.

69 70

http://cs.wikipedia.org/wiki/Základní_škola Válková H. Věk a jeho význam pro stanovení hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294

31

3. 2. 2. 2. 1 Republika Rakousko

Ze stejné historické právní úpravy v oblasti trestní odpovědnosti mladistvých vychází samozřejmě i rakouské zákonodárství. Současná rakouská právní úprava vychází ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže (v originále Jugendgerichtsgesetz BGBI Nr. 599/1988, dále jen JGG), jež nabyl účinnosti dne 1. 1. 1989. Dle tamní úpravy se za mladistvého se považuje osoba, jež dovršila čtrnáct let, ale současně nepřekročila osmnáctý rok věku.71 Jestliže v České republice se objevili tendence ke snižování hranice trestní odpovědnosti, byly v Rakousku snahy právě opačné. Tam se diskutovalo naopak o zvýšení věkové hranice trestní odpovědnosti ze současných 14 let na 15 let, jak by odpovídalo prodloužení školní docházce v Rakousku, a bylo tedy i v souladu s historickoprávní tradicí. Nakonec byl tento návrh zamítnut. Stávající hranice trestní odpovědnosti tedy zůstává na hranici čtrnácti let. Ovšem jako kompromisní řešení byla přijata poměrně inovativní úprava týkající se pachatelů, kteří sice překročili čtrnáctý rok věku, ale v době spáchání činu nedovršili šestnáct let.72 Pokud mladistvý spáchá do dovršení svého šestnáctého roku méně závažný čin, na který stanovuje zákon trest do tří let, nejde o těžké zavinění a není nutné vzhledem ke zvláštním důvodům použít trestního práva mládeže. Už jen z faktu, že obecně drtivá většina deliktů spáchaná mladistvými je majetkovou trestnou činností (jednáním proti cizímu majetku), za kterou není stanovena tak vysoká trestní sazba, je zřejmé, že takto je v Rakousku posuzována většina trestních věcí mladistvých ve věku čtrnácti a patnácti let. Vůči nim tak není v důsledku ustanovení § 4 odst. 2 bod 2 JGG vyvozována trestní odpovědnost. Vedle tohoto je navíc třeba, stejně jako v české právní úpravě, zkoumat konkrétního mladistvého pachatele po stránce rozumové a mravní vyspělosti, či chceteli zralosti. Ta musí být taková, aby mladistvý mohl rozpoznat bezprávnost svého činu 71

Krejčíková, K. Hranice trestní odpovědnosti ve vybraných evropských zemích, Státní zastupitelství 2008 č. 5, s. 36-44. Do roku 2001byla horní hranice trestní odpovědnosti stanovena na 19 let. Oproti české úpravě tak byla horní hranice trestní odpovědnosti mladistvého posunuta ještě o jeden rok výše. Avšak v roce 1988 v době přijímání této úpravy, neznalo rakouské trestní právo kategorii tzv. mladých dospělých ("junge Erwachsene") na rozdíl od jiných právních řádů (Německo, Finsko, Švédsko). Kategorií "mladých dospělých" se rozumí zpravidla osoby ve věku 19 až 21 let. Stanovení horní hranice trestní odpovědnosti na 19 let mělo být určitou kompenzací. Novelou zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jež vstoupila v účinnost 1. 7. 2001, pak došlo ke snížení trestní odpovědnosti na 18 let, a to v souvislosti se snížením meze pro dosažení zletilosti. Navíc byla nově upravena kategorie mladých dospělých, ovšem jen pokud jde o trestní řízení. 72 Válková H. Věk a jeho význam pro stanovení hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 290-291

32

nebo aby mohl podle tohoto rozpoznání řídit své jednání. V opačném případě není mladistvý za takové jednání trestně odpovědný, což se v praxi nejčastěji vyskytuje u čtrnáctiletých a patnáctiletých delikventů. 73 Osoby ve věku 14 a 15 let, které se dopustily provinění, se v podstatě nedostanou do procesu trestní justice a jejich případy jsou řešeny cestou sociálně výchovných opatření.

3. 2. 2. 2. 2 Spolková republika Německo

Až do roku 1871 byl počátek trestní odpovědnosti v německých zemích spojen s dovršením věku čtrnácti let, a to bezvýjimečně. Věk mladistvého pachatele se tak zohlednil pouze ve výši ukládané trestněprávní sankce. Říšský trestní zákoník z roku 1871 následně snížil tuto hranici na dvanáct let a zároveň zavedl podmíněnou trestní odpovědnost ve všech německých zemích, neboť do té doby byla ustanovena pouze v Bavorsku. U mladistvých pachatelů, osob ve věku dvanáct až osmnáct let, byla prozatím zkoumána pouze duševní zralost. Posouzení i mravní vyspělosti vyžadoval až o padesát let později zákon o soudnictví nad mládeží z roku 1923 (JGG, Jugendgerichtsgesetz). Ten také posunul počátek trestní odpovědnosti zpět na čtrnáct let. Od té doby věková hranice trestní odpovědnosti měněna nebyla. V 90. letech se objevily naopak návrhy na zvýšení věkové hranice trestní odpovědnosti, a to na dovršení 16 let. Jedním z důvodů této úpravy bylo právě i prodlužování povinné školní docházky. Tento návrh nakonec nebyl podpořen. Silným protiargumentem byla současně vyžadovaná změna stávajícího zákona o sociální péči nad mládeží (Jugendhilfegesetz).74 Při hodnocení kriminality mládeže v Německu může situace vypadat hrozivě, neboť podle tamní úpravy jsou za trestné považovány i některá jednání, která u nás spadají do kategorie přestupků či správních deliktů.75 Proto musíme být při mezinárodním srovnávání legislativy obezřetní.

73

Válková H. Věk a jeho význam pro stanovení hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 290-292 Válková H. Věk a jeho význam pro stanovení hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294 75 Krejčíková, K. Hranice trestní odpovědnosti ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství 2008 č. 5, s. 36-44 74

33

3. 2. 2. 2. 3 Slovenská republika

Jedním z hlavních důvodů proti posunu věkové hranice trestní odpovědnosti bylo současné snížení hranice legálního sexu (age of consent). Jde o konsenzuálně stanovenou hranici „povoleného sexu“. Druhá strana se naopak snaží vyvrátit vžitou představu, že snížení této hranice by vybízelo k dřívějšímu zahájení pohlavního života a činilo beztrestným pedofilní jednání. Hranice trestní odpovědnosti a hranice age of consent, jsou dva pojmy, které nelze zaměňovat. 76 V České republice je tradičně prosazována koncepce, podle které je dolní hranice trestní odpovědnosti shodná s horní věkovou hranicí zakládající trestněprávní ochranu dětí. Pokud jsou tyto hranice odlišné, mohou nastat komplikace zejména s dovozováním trestní odpovědnosti za trestný čin pohlavního zneužívání, a to mezi pachateli a poškozenými z řad mládeže. Zachování shodnosti těchto hranic však není nutné.

Pro snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let se rozhodla Slovenská republika. Pro trestný čin sexuálního zneužívání však byla ponechána trestní odpovědnost na hranici patnácti let. Případné komplikace z rozdílně stanovené hranice trestní odpovědnosti a age of consent se snaží odstranit zakotvením § 22 odst. 2 zákona č. 300/2005 Z. z. Trestní odpovědnosti fyzické osoby je v § 22 odst. 1 zákona č. 300/2005 Z. z. upravena negativně tak, že není trestně odpovědný ten, kdo v čase spáchání činu jinak trestného nedovršil čtrnáctý rok věku. Osoba, která v čase spáchání trestného činu dovršila čtrnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku, se považuje za mladistvou. Ustanovení o trestní odpovědnosti fyzické osoby má výjimku. Podle § 22 odst. 2 Trestného zákona pro trestný čin sexuálního zneužívání podle § 201 není trestně odpovědný ten, kdo v čase spáchání činu nedovršil patnáctý rok věku. Trestní odpovědnost mladistvých oproti dospělým pachatelům má ve dvou směrech speciální úpravu. U osoby mladší patnácti let, která spáchá čin vykazující znaky trestného činu, se zkoumá úroveň rozumové a mravní vyspělosti (srov. § 95

76

www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/novy-trestni-zakonik-sexuologie-deti-a-mladistvi-451196

34

zákona č. 300/2005 Z. z.). Trestně odpovědný bude mladistvý mladší 15 let jen tehdy, pokud je dostatečně mravně vyspělý natolik, že mohl rozpoznat protiprávnost svého činu a byl schopen ovládat své jednání. Trestný poriadek stanoví, že zkoumání vyspělosti je obligatorní jen ve věku od čtrnácti do patnácti let. U starších mladistvých pak jen v odůvodněných případech.

Slovenský model, kdy je věk trestní odpovědnosti snížen, ale ochrana dětí před předčasnou sexualizací zároveň zůstává na stávající úpravě patnácti let, je jedním z možných řešení v přístupu k trestní odpovědnosti mládeže. Avšak většina české veřejnosti je toho názoru, že hranice trestní odpovědnosti a hranice sexuální by měly jít ruku v ruce. Je to tak i přehlednější. Osobně se ztotožňuji s názorem, že pokud mohu být odpovědna za trestné činy, měla bych také nést odpovědnost za své sexuální chování. Tyto hranice by měly být sjednoceny. Nicméně se objevuje i opačná myšlenka. Jestliže mládeži zakazujeme kouření, alkohol nebo řízení automobilu, tak proč odlišně nestanovit i sexuální hranici?

3. 2. 2. 2. 4 Srovnání s dalšími mezinárodními úpravami

Mnozí stoupenci snížení věkové hranice trestní odpovědnosti se odvolávají na srovnání se zahraničními úpravami, kde je častěji tato hranice stanovena níže, než je patnáct let. Mechanické srovnávání této hranice však nepostačí. Například ve Švýcarsku je deliktní odpovědnost vázána na dosažení věku deseti let (a v minulosti byla dokonce stanovena na sedm let, do 1. 1. 2001, kdy vstoupil v účinnost švýcarský zákon o soudnictví ve věcech mládeže, bylo Švýcarsko zemí, kde byla trestní odpovědnost stanovena nejníže).77 Oběma úpravám je společné, že nepodmíněný trest odnětí svobody lze uložit až po dosažení patnáctého roku věku. Ve Švýcarsku je však výše nepodmíněného trestu odnětí svobody ukládaného provinilci mladšímu šestnáct let omezena maximálně na jeden rok, a poté nejvýše čtyři roky. Naše právní úprava je v tomto přísnější. Mladistvé osobě může soud podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže uložit v případech spáchání zvlášť závažného provinění trestní opatření 77

Krejčíková, K. Hranice trestní odpovědnosti ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství 2008 č. 5, s. 36-44

35

nepodmíněného odnětí svobody až na dobu deseti let.78

Ke skutečně relevantnímu srovnání věkové hranice trestní odpovědnosti v právní úpravě ostatních států je však třeba porovnat celý systém zacházení s delikventní mládeží. Tam, kde je hranice trestní odpovědnosti stanovena níže, jsou následná opatření vůči pachateli většinou netrestního charakteru. Naopak ve státech, kde se nositeli trestní odpovědnosti stávají oproti České republice až ve věku pozdějším, je s delikventy zacházeno podobně jako s dospělými. Myslím, že současná česká právní úprava spojuje oba tyto modely. Věková hranice je stanovena právě dostatečně přiměřeně v tom, že mladistvým jsou ukládána opatření (výchovná, ochranná, trestní) specializovanými soudy pro mládež v řízení trestním, avšak reflektujícím věk pachatele ve výši a druhu ukládaného trestu. Zatímco dětem, jež se dopustí činu jinak trestného, je možné uložit vhodné opatření v rámci řízení občanskoprávního. Významná je i konstrukce relativní trestní odpovědnosti, kterou nenajdeme ve všech národních právních úpravách. Vedle České republiky je zakotvena v právním řádu Rakouska či Německa. I když je v mnoha evropských zemích hranice trestní odpovědnosti stanovena níže než v ČR (srov. tabulka č. 3), postavení dětí ve věku čtrnácti let a mladších může být z hlediska opatření, která jim lze za delikventní jednání uložit, srovnatelné s postavením dětí u nás.

3. 2. 3 Proč (ne)snížit hranici trestní odpovědnosti?

Při zpracování tohoto tématu jsem se také setkala s názory a nikoli ojedinělými, které obhajovaly snížení hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let. Jejich hlavní myšlenkou byla možnost potrestat čtrnáctiletého pachatele závažné trestné činnosti odnětím svobody. Překvapivé na tom je, že se tento názor objevoval především u osob, které mají bohaté zkušenosti s mladistvými delikventy. Ať už se s nimi setkávají z pozice soudce, vychovatele, psychiatra, speciálního pedagoga či kurátora pro děti a

78

Válková, H., Hulmáková, J.: Hranici trestní odpovědnosti není nutné snižovat. MF Dnes, 7. října 2008, dostupný z: http://zpravy.idnes.cz/odbornici-hranici-trestni-odpovednosti-neni-nutne-snizovat-prt/kavarna.asp?c=A081003_114748_kavarna_bos

36

mládež. To už jistě stojí za zamyšlení. Jedním ze zastánců snížení hranice trestní odpovědnosti z patnácti alespoň na čtrnáct let, je i MUDr. Švarc. Nezavrhuje ani variantu, že by děti byly trestně odpovědné již od deseti let stejně jako v Anglii. Podle jeho názoru totiž už v tomto věku dítě ví, co smí a co ne. „Nejenom že to ví, ale je schopno i ovládat se. Navíc každé dítě by bylo individuálně posuzováno stejně jako nemocný dospělý,“ uvedl Švarc.79 Negativum tohoto postoje však vidím v tom, že by se zanedlouho objevili například třináctiletí pachatelé závažné trestné činnosti nebo i mladší. Jak reagovat na tyto skutky? Také izolací ve vězeňském zařízení? K výchově mladších dětí nejsou vězeňská zařízení uzpůsobena. Uskutečnění této myšlenky by nepochybně vyžadovalo náročnou reorganizaci vězeňských zařízení a vůbec celého systému, neboť umisťování ve společných prostorách s mladistvými odsouzenými by nebylo vhodné. Také zacházení a přístup k mladším dětem by vyžadoval specializované zaměření. Taková koncepce by se však podle mého názoru do značné míry překrývala s funkcí výchovných ústavů. Je-li potřeba dítě mladší patnácti let izolovat od společnosti pro jeho závažný čin, pak jsem přesvědčena, že ochranná výchova předvídaného účelu dosáhne lépe. Zvláště vezmeme- li v úvahu, že podle § 93 odst. 2 ZSVM soud obligatorně ukládá ochrannou výchovu dítěti, jestliže se dopustilo činu, za nějž dovoluje trestní zákon uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku. Navíc může být ochranná výchova uložena fakultativně i v jiných případech, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění řádné výchovy dítěte (srov. § 93 odst. 3 ZSVM). Uložení ochranné výchovy tedy není vyloučeno ani u dítěte mladšího dvanácti let. 80 Jiný způsobem řešení dětské kriminality, se kterým jsem se setkala nejenom v literatuře81, by bylo snížení hranice trestní odpovědnosti jen pro některé druhy trestných činů (například krádež nebo loupež). K tomuto stanovisku se však již blíže vyjadřovat nebudu a předkládám Vám jej k zamyšlení.

79

http://zpravy.idnes.cz/vrahovi-z-kmetinevsi-by-mohla-pomoci-domina-mini-primar-z-bohnic-p87/domaci.asp?c=A100125_121514_domaci_bar 80 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 469 81 Kacafírková, M. Několik poznámek k diskuzi o snížení minimální věkové hranice trestní odpovědnosti v českém trestním právu. Trestní právo 2002 č. 3, s. 21 - 22

37

3. 2. 4 Závěr: 15 je jen číslo

Při zpracovávání toho tématu jsem si sama v krátké době prošla několika stadii. Můj názor se postupně proměňoval s přečtením každého dalšího odborného článku na toto téma. A tak jsem začala s pocitem, že věková hranice trestní odpovědnosti v ČR se musí bezpodmínečně snížit na čtrnáct let, který jsem záhy poté opustila. Následně se mi zalíbilo řešení Slovenské republiky, kdy spolu s rekodifikací trestního práva v roce 2005 došlo zároveň ke snížení trestní odpovědnosti z patnácti let na čtrnáct let. Ovšem jen do doby, kdy analýzy ukázaly, že se tento model příliš neosvědčil. Po mnoha úvahách jsem se nadobro uchýlila k přesvědčení, že věkovou hranici trestní odpovědnosti v ČR není třeba snižovat. Samotné snížení hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let problém s delikvencí mládeže stejně nevyřeší. Ono totiž ani tak nezáleží na tom, jak bude tato hranice stanovena, ale na reakci systému na delikventní jednání nezletilého. Měli bychom se spíše zabývat otázkou, jak reagovat na trestnou činnost páchanou dětmi mladšími patnácti let. Je současná úprava komplexní a dostatečně efektivní na to, aby odradila nezletilé od další delikvence a vedla je k nápravě? S přijetím zákona o soudnictví ve věcech mládeže došlo k rozšíření zástupu opatření, které je možné mladistvému uložit. Nicméně při splnění dalších zákonných podmínek je možné tato opatření uložit i dítěti delikventnímu, ač dosud trestně neodpovědnému. Mezi ně patří dohled probačního úředníka, zařazení do výchovného programu, uložení ochranné výchovy a od roku 2010 je možno nově uložit dítěti mladšímu patnácti let i výchovné povinnosti, výchovná omezení či napomenutí s výstrahou (srov. § 93 ZSVM). Tato norma ani nestanovuje dolní hranici pro uložení výchovného opatření za čin jinak trestný. Rozšíření ukládaných opatření považuji za významný přínos. Jde o další krok, který se snaží řešit dětskou kriminalitu. Naopak velikým negativem zůstává nemožnost uložení ochranného léčení. Tento nedostatek by však již brzy měl být odstraněn. Tomuto problému se věnuji v další části své práce.

Doufám, že z výše uvedeného vyplývá, že 15 je opravdu pouze číslo. Spíše než na otázku snížení věkové hranice trestní odpovědnosti bychom měli více pozornosti 38

věnovat reakci společnosti na kriminalitu mládeže. Zaměřit se na efektivní prostředky, jež lze užít k prevenci a snižování kriminality dětí mladších patnácti let a mladistvých, a sankce v případě spáchání trestné činnosti dítětem. Podle mého názoru by řešení mohlo spočívat ve vytváření více prevenčním programů nebo nízkoprahových denních center pro děti školního věku, zvláště pak pro děti ohrožené kriminogenními faktory. Snažit se o odstraňování negativních jevů, jež jsou ukazateli možné budoucí delikvence např.: záškoláctví, toulání, problémy s prospěchem, hrubé chování ke spolužákům i autoritám.

4. SYSTÉM OPATŘENÍ UKLÁDANÝCH MLADISTVÝM

4. 1. Účel zákona a ukládaných opatření Zákon o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb. rozšířil řady opatření, kterými je možno reagovat nejen na trestnou činnost mladistvých, ale i dětí mladších patnácti let. Filozofií zákona o soudnictví ve věcech mládež je především přispět k žádoucímu sociálnímu vývoji dospívajícího, k výchovnému působení řízení ve věcech mládeže, k vytvoření podmínek pro individuální přístup ke každému delikventovi z řad mládeže a včasnou reakcí snížit riziko pokračování v kriminální kariéře.82 Takto vymezený účel zákona o soudnictví ve věcech mládeže najdeme upraven v § 1 odst. 2 zákona. Potřeba předcházet páchání protiprávních činů a znovu začlenění mladistvého do společnosti je však vyjádřena i v § 3 odst. 1 zakotvujícím zásadu zákonnosti. Vedle toho zákon o soudnictví mládeže upravuje i účel ukládaných opatření. Ten je vymezen primárně v § 9 odst. 1 ZSVM. Blíže konkretizován je dále u každých jednotlivých skupin opatření - výchovných, ochranných i trestních (srov. § 15 odst. 4, § 21 odst. 1, § 24 odst. 2 ZSVM). Vymezení účelu ukládaných opatření obecně a navíc ještě konkrétně u každého z jednotlivých druhů mi přijde jako opakující se, a tudíž nadbytečné. § 3 82

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 3

39

odst. 3 ZSVM nad to upravuje kritéria rozhodná pro ukládání opatření, kam se promítá možnost nápravy a výchovy mladistvého, jeho poměry i povaha spáchaného činu. 83 V zákoně se ve zmiňovaných ustanoveních opakují ty samé termíny např.: „ochrana před pácháním dalších provinění“, „ovlivnit duševní a sociální vývoj“. Zákonodárce se takto snaží zdůraznit odlišné pojetí trestního práva mládeže od trestního práva dospělých. Preferuje individuální prevenci. Zaměřuje se na nápravu a převýchovu mladistvého delikventa a snaží se odvrátit jej od páchání dalších provinění. Na druhou stranu taková přemíra vytyčených cílů „nepřispívá k přehlednosti právní úpravy a může být ke škodě věci“.84

Podobně jako nepoužíváme pojem trestný čin, nýbrž provinění, reakci společnosti na spáchanou trestnou činnost nazýváme opatření, nikoli trest. Důvodem je možnost aktivního působení na dosud sociálně nevyzrálého jedince s cílem jeho nápravy.85

Výchovná,

ochranná

a

trestní

opatření

vytváří

ucelený

systém

odstupňovaných sankcí, které se vzájemně doplňují. Tento systém umožňuje individuální přístup k řešení trestné činnosti mladistvého a sleduje účel stanovený zákonem. Přijaté opatření by tak mělo odpovídat individualitě osobnosti mladistvého. Trestněprávní reakce na delikventní chování mladistvých je zaměřena především pro futuro. Klade důraz na další budoucí vývoj mladistvého. Problém může spočívat v nedostatečném využívání těchto zákonem stanovených opatření nebo jejich neúčinnosti v konkrétních případech.

4. 2 Výchovná opatření Výchovnými opatřeními podle § 15 odst. 2 ZSVM jsou dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s

83

Vanduchová, M. K ukládání sankcí podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Problémy trestního postihu mladistvých. Sborník příspěvků k aktuálním otázkám trestního práva. Kolektiv autorů. 1. vydání, Olomouc 2003, s. 22, 23 84 Vanduchová, M. K ukládání sankcí podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Problémy trestního postihu mladistvých. Sborník příspěvků k aktuálním otázkám trestního práva. Kolektiv autorů. 1. vydání, Olomouc 2003, s. 22, 23 85 Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006

40

výstrahou. Je specifické, že výchovná opatření může soud pro mládež uložit již před rozhodnutím o vině mladistvého a v průběhu přípravného řízení i státní zástupce. Podmínkou uložení výchovného opatření ještě před samotným rozhodnutím ve věci je souhlas mladistvého, proti němuž se trestní řízení vede. Vyslovený souhlas není doznáním viny. Uložení výchovného opatření v tomto momentě spíše signalizuje jakési varování a má pomoci mladistvému s návratem zpět ke konformnímu chování. Jde o usměrnění způsobu jeho života. Důležité je také zodpovězení otázky, jakou formu má mít souhlas daný mladistvým. Zde se uplatní obecná ustanovení o náležitostech podání (srov. 59 odst. 1 TŘ), tudíž může být učiněno jak písemně, tak ústně, v elektronické podobě, telegraficky, telefaxem či dálnopisem.86 Mladistvý může kdykoliv v průběhu řízení až do jeho pravomocného ukončení svůj souhlas odvolat, a to prohlášením adresovaném soudu pro mládež a v přípravném řízení státnímu zástupci. Tím výkon výchovného opatření končí. Není třeba o tom vydávat rozhodnutí.

Problémem, který vykazují zprávy jednotlivých státních zastupitelství, je nedostatečné využívání výchovných opatření v praxi.

87

Jedním z důvodů je i neochota

mladistvých vykonávat tato opatření, jejichž souhlasem je samotný výkon před vydáním rozhodnutí ve věci samé podmíněn. Objevily se proto názory88, že souhlas mladistvého by neměl být vyžadován a rozhodnutí by mělo být ponecháno na uvážení soudce či státního zástupce. Osobně se však s těmito názory nemohu ztotožnit, neboť dobrovolný souhlas mladistvého s výkonem výchovného opatření je vyjádřením zásady presumpce neviny. Ukládání výchovného opatření soudem nebo státním zástupcem před samotným rozhodnutím o vině by tak nahrazovalo výrok o opatření a dostalo by do určité míry sankční charakter. Z daného vyplývá, že ZSVM rozlišuje dvojí podmínky ukládání výchovných opatření spočívající v rozdílné dikci ustanovení § 15 odst. 1 a 3 ZSVM. Jak již bylo

86

Sotolář, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006 č. 7, s. 189-199 87 Zezulová, J., Růžička M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2009. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6-15 88 Zezulová, J., Růžička M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2009. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6-15

41

řečeno souhlas mladistvého s uložením výchovného opatření je vyžadován pouze do pravomocného skončení věci (srov. § 15 odst. 3 ZSVM). A naopak soud pro mládež rozhodující v trestní věci mladistvého v hlavním líčení ve věci samé není při ukládání výchovných opatření povinen souhlas vyžadovat. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je uložení probačního programu, kde povinnost vyžadovat souhlas mladistvého trvá i v rámci rozhodnutí ve věci samé a vyplývá z § 17 odst. 2 písm. c) ZSVM. 89

4. 2. 1 Probační program

Hlavním cílem probačního programu je vytrhnout mladistvého z kriminálního prostředí, řešit příčiny jeho kriminálního chování nebo sociální problémy spojené například se zneužíváním omamných a návykových látek. Celkově na něj pozitivně působit tak, aby došlo k jeho reintegraci do společnosti, návratu ke konformnímu chování a omezení možnosti recidivy. Za cíl si zákon klade také přispět k urovnání vztahů mezi mladistvým delikventem a poškozeným. Proto je stanoveno, aby byla mladistvému současně s uložením probačního programu zpravidla také uložena povinnost nahradit škodu, kterou svým činem způsobil (§ 17 odst. 3 ZSVM). 90 Právě snaha o urovnání vztahů s poškozeným je jedním z prvků restorativní justice objevující se v soudnictví ve věcech mládeže (k tomu více níže).

4. 2. 1. 1 Probační program a program probačního typu

Vyžadování souhlasu mladistvého se svou účastí na vhodném probačním programu má zvláštní důvod. Tato povinnost je uložena jen osobám, které jsou ochotny se do takového programu zapojit. Jen tak může být totiž absolvování probačního programu účinné.91 Zvláštní je srovnání s ustanovením § 18 odst. 1 písm. g) ZSVM, které za jednu z 89

rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 14 To 130/2004 a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod zn. R 44/2005 90 Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006 č. 12, s. 374 91 Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006

42

výchovných povinností stanoví podrobení se ve svém volném čase vhodnému programu sociálního

výcviku,

psychologickému

poradenství,

terapeutickému

programu,

vzdělávacímu, doškolovacímu, rekvalifikačnímu nebo jinému vhodnému programu k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého. Zákon sice stanoví, že se jedná o program, který není probačním programem, avšak jaký je obsahový rozdíl těchto programů? Probačním programem je program projednaný akreditační komisí, schválený Ministerstvem spravedlnosti a zapsaný v seznamu probačních programů vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Obě dvě ustanovení nepochybně sledují stejný účel, tedy působit na mladistvého tak, aby se vyhnul protiprávnímu chování. Stejně tak neochota zapojit se do některého z programů vymezených jako výchovná povinnost zajisté snižuje jejich účinnost. Obsahový rozdíl mezi těmito druhy programů má spočívat v komplexnosti řešení sociálních problémů prostřednictvím probačního programu. Podle zákona má probační program přispět k tomu, aby se mladistvý vyhnul chování, které by bylo v rozporu se zákonem, k podpoře jeho vhodného sociálního zázemí a k urovnání vztahů mezi ním a poškozeným (srov. § 17 odst. 1 ZSVM). Tyto cíle jsou stanoveny kumulativně. Svou komplexností by se právě měly odlišovat od výchovné povinnosti v § 18 odst. 1 písm. g) ZSVM. Jejich smyslem je řešení širokého okruhu problémů mladistvého.92 Je tomu tak i ve skutečnosti? Jsou všechny akreditované probační programy natolik komplexní, že plní zákonem stanovené cíle? Z praktických zkušeností

93

vyplývá, že tomu tak není. Většina z nich je

zaměřena úzce a nedosahuje tak předpokládaných účinků. Zásadní obsahový rozdíl mezi oběma typy programů z mého pohledu neexistuje a odlišujícím prvkem je pouze akreditace Ministerstvem spravedlnosti. Proto si myslím, že ztrácí smysl i rozdílné podmínky pro jejich uložení. Jestliže dobrovolná účast na vhodném probačním programu ovlivňuje jeho účinnost a je tedy zvláštním důvodem pro vyžadování souhlasu s jeho uložením i v rámci rozhodnutí ve věci samé, proč by tomu tak nemělo být i v případě programů probačního typu podle § 18 odst. 1 písm. g) ZSVM?

92

Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006 č. 12, s. 374 93 Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006 č. 12, s. 374

43

V rozhodnutí je vždy třeba vybrat vhodný probačním program ze seznamu Ministerstva spravedlnosti, oproti tomu při ukládání výchovné povinnosti spočívající v § 18 odst. 1 písm. g) konkrétní vymezení není nutné a ve výroku soudu se pouze uloží mladistvému povinnost absolvovat vhodný program určitého druhu - např. rekvalifikační apod. Je tomu tak proto, že záruka realizace konkrétního programu probačního programu je nedostatečná. Velkou úlohu zde proto hrají úředníci Probační a mediační služby, kteří předjednají realizaci programu s jeho poskytovatelem, a ten je konkrétně vymezen až v rámci výkonu rozhodnutí.94

4. 2. 1. 2 Některé z problémů spojených s realizací probačních programů

Jak již bylo výše zmíněno, pokud mladistvý odvolá svůj souhlas s účastí na některém z výchovných opatření v průběhu řízení, jeho výkon tím končí. Problém spatřuji v předčasném ukončení výkonu probačního programu. Přeruší se tím určité snažení. Nedosáhne se předpokládaného cíle. Navíc dojde ke zbytečnému vynaložení peněz i času na realizaci programu z obou stran. Za situace, kdy kapacita probačních programů nedostačuje, tak dochází i ke zbytečnému obsazení místa ostatním jedincům. Mohli bychom proto uvažovat o úpravě, která by spojila souhlas s účastí na probačním programu či programu probačního typu s povinností jej dokončit.

Dalším problémem může být i nedostatek vhodných probačních programů v řadě soudních obvodů. Jen ve Středočeském kraji není realizován žádný probační program pro mladistvé v obvodech Kolín, Kutná Hora, Kladno, Nymburk, Mladá Boleslav, Benešov a další. Na nedostatek probačních programů upozorňují i někteří soudci. „Programů, které by měly být akreditovány, je tak málo, že soud nemá možnost do nich mladistvé pachatele zařadit.“ 95 Úkolem probačních programů je efektivně působit na mladistvého pachatele s cílem začlenit jej do sociálního prostředí a obnovit jeho sociální vztahy. K tomu je třeba 94

Sotolář, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006 č. 7, s. 189-199 95 Doubrava, L. Děti se nedopouštějí trestných činů, ale páchají provinění. Asociace náhradní výchovy. www.anv.cz/clanky/143-deti-se-nedopousteji-trestnych-cinu-ale-pachaji-provineni

44

zajistit systém kvalitních, účinných a dostupných programů. V roce 2005 bylo akreditováno celkem 77 probačních programů (46 v prvním kole akreditačního řízení a ve druhém zbývajících 31). Nicméně z celkového počtu akreditovaných probačních programů jich podle šetření PMS bylo v roce 2005 v praxi realizováno pouze 23, tj. 30%. Více jak polovina těchto programů byla finančně dotována ze zdrojů Ministerstva spravedlnosti. Obdobný počet probačních programů byl akreditován i následující rok a z celkového počtu jich bylo uskutečněno 36, tedy zhruba polovina. V následujících letech se počet akreditovaných programů ustálil a odpovídá i počtu programů skutečně realizovaných. Jedná se o zhruba 23 probačních programů pro mladistvé, které bývají pravidelně realizovány. Mezi ty, které jsou uskutečňovány ve více okresech, patří např.: Učební program mladiství, program Mentor nebo probační program Právo pro každý den. Poslední ze jmenovaných programů je založen na skupinové práci, během které jsou využívány alternativní formy výuky. Zaměřuje se na rozvoj sociálních a komunikačních dovedností, samostatnosti myšlení, schopnosti řešit konfliktní situace a spolupráce ve skupině. Lekce jsou zaměřeny na základy práva občanského, rodinného, pracovního a trestního. Právo pro každý den je projekt, který původně vznikl ve Spojených státech pod názvem "Street law". V posledních letech se rozšířil i do ČR. Můžeme se s ním setkat ve dvou podobách, jednak jde o výběrový předmět vyučovaný v českých školách. Lektoři, kterými jsou nejen učitelé, ale i studenti právnických a pedagogických fakult využívají lekce z učebnice „Právo pro každého“ (doporučena MŠMT jako učební materiál pro ZŠ a SŠ). Jinou podobou projektu je právě resocializační program pro mladistvé pachatele.96 S tímto projektem mám osobní zkušenosti získané v rámci předmětu Právní praxe na středních školách vyučovaném na Právnické fakultě v Praze. Osobně jsem si mohla po šest týdnů vyzkoušet výuku práva na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, které přecházela měsíční metodická příprava. Naším úkolem bylo studentům přiblížit právní problematiku a vnímat propojení mezi právní teorií a praxí. Pochopit, že právo je nástrojem upravující každodenní situace. Při svých hodinách jsme se snažili využít především alternativních metod výuky, které studentům lépe pomohou porozumět fungování právního řádu a jeho jednotlivých odvětví. Zároveň byla tato zkušenost 96

http://www.partnersczech.cz/pravo.html

45

obrovským přínosem i pro nás. Tyto hodiny prověřily a zlepšily naše komunikační dovednosti, schopnost vystupovat a mluvit před větším počtem osob, především schopnost reagovat na otázku, kriticky přemýšlet a získat náhled na právo z jiného úhlu pohledu. Z těchto důvodů mohu tento projekt jen doporučit a dovoluji si navrhnout, alespoň jako téma k zamyšlení otázku aktivního zapojení studentů právnických fakult právě i do probačního programu Právo pro každý den. Pomineme-li složité otázky organizace a koordinace, vidím v tomto projektu přínos pro obě strany. Studenti by dostali možnost využít své teoretické poznatky v praxi, zlepšili by své komunikační dovednosti, získali by jiný náhled na právní problematiku a cenné praktické zkušenosti. Díky tomu by se mohl tento projekt rozšířit i do dalších soudních obvodů. Využít by se mohly i fakultní prostory a výhody by přinášel pro realizátory projektu i z ekonomického hlediska, mohli bychom se například pokusit získat dotace z fondů EU nebo Ministerstva spravedlnosti.97

4. 2. 1. 3 Krátce k ukládání probačního programu dětem mladším patnácti let Uložit probační program umožňuje právní úprava i dětem mladším patnácti let a trestně neodpovědným mladistvým. Výčet druhů probačních programů je také demonstrativní, výslovně je však uveden pouze program terapeutický a psychologický. Nic tedy nebrání uložení i jiného programu výchovné povahy, za podmínky, že bude realizován střediskem výchovné péče a jeho uložení bude vzhledem k osobě dítěte a okolnostem případu vhodné. Cílem je nalézt takový vhodný probační program, který pomůže odstranit poruchy chování dítěte a předejde dalším vadám v jeho sociálním vývoji.

4. 2. 1. 4 Závěr

Závěrem dodávám, že problém nedostatku vhodných probačních programů se musí začít řešit. Nápravu by mělo zjednat Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o 97

Pro rok 2011 bylo prozatím akreditováno jen 19 probačních programů. Informace o probačních programech jsou čerpány ze Zpráv o realizaci probačních programů uveřejněných na webových stránkách Mediační a probační služby, dostupný také z: https://www.pmscr.cz/mladistvi-probacni-programy/

46

soudnictví ve věcech mládeže si sice klade za cíl především nápravu mladistvých pachatelů prostřednictvím výchovných opatření a využitím alternativních trestních opatření, jaký je však jeho účinek, zůstává-li reálně nenaplněn?

4. 2. 2 Dohled probačního úředníka

Ze škály výchovných opatření je nejčastěji ukládán dohled probačního úředníka.98 Smyslem dohledu probačního úředníka není pouze sledování chování mladistvého v jeho rodině, sociálním prostředí a způsobu výchovného působení rodičů na něj, ale i kontrola plnění soudem uložených opatření. Dále pak odborná pomoc s řešením životních problémů a pozitivní vedení ke konformnímu chování. Probační dohled by v sobě měl kumulovat prvky kontroly, pomoci a poradenství. Z vymezení a účelu tohoto opatření je zřejmé, že probační dohled nad mladistvými nelze omezit na pouhé dozírání z hlediska dodržování uložených povinností. Aktivní vedení probačního úředníka by mělo směřovat k odstranění příčin delikventního chování, nápravě a zamezení recidivy. Za tímto účelem sestavuje probační úředník individuální program výkonu probačního dohledu. Na jeho úvaze závisí i stanovení lhůt, ve kterých se má mladistvý k probačnímu úředníkovi dostavovat. Jejich periodicita musí být stanovena vzhledem k povaze poměrů mladistvého, jeho životní situaci, povaze provinění a dalším okolnostem. Na začátku by měly být lhůty zpravidla kratší a postupně se prodlužovat. Nesmí však mladistvého neúměrně omezovat. K návštěvám mladistvého v jeho domově a ve škole by mělo docházet častěji než k dostavování se mladistvého k probačnímu úředníkovi.

99

Institut dohledu probačního úředníka nepochybně obsahuje mnoho prvků pozitivního působení.100 Avšak nedostatek spatřuji v nízkém počtu probačních úředníků. Ten podle mne negativně ovlivňuje fungování tohoto výchovného opatření a ztěžuje dosažení výchovného působení. V současné době jsou navíc probační úředníci zaneprázdněni kontrolou dodržování domácího vězení. Proto se musím ptát, zda za současné situace je tento institut schopen dosáhnout předpokládaného účelu? 98

Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6-15 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 219 100 Sotolář, A. K povaze dohledu nad mladistvými delikventy. Trestněprávní revue 2005, č. 11, s. 304-306 99

47

4. 2. 3 Výchovné povinnosti a výchovná omezení

Uložením výchovné povinnosti a výchovného omezení se sleduje především výchovné působení na mladistvého pachatele. S výchovnými povinnostmi a omezeními není spojeno přímé represivní působení, mají však faktický dopad na běžný život mladistvého. Jejich uložení by tak mělo být odůvodněno sledovaným účelem, tedy snahou usměrnit život mladistvého pachatele, a tím podpořit jeho výchovu (srov. § 15 odst. 4 ZSVM). Velmi důležitá je i konkretizace ukládaných výchovných povinností a omezení. Soud ve svém rozhodnutí musí vymezit takovou povinnost či omezení dostatečně určitě tak, aby bylo vykonatelné a kontrolovatelné. Zde mají nezastupitelnou úlohu zástupci orgánu sociálně-právní ochrany dětí a úředníci Probační a mediační služby, od nichž soud získává informace o osobních, rodinných, sociálních poměrech a životní situaci mladistvého apod. Orgán sociálně-právní ochrany dětí má také možnost navrhnout vhodné opatření (srov. § 40; § 64 odst. 3 písm. b) ZSVM). Uložení výchovných povinností meritorním rozhodnutím soudu podmíněno souhlasem mladistvého není, ovšem v praxi je vhodné zjistit jeho stanovisko k navrhovaným opatřením. V případě negativního postoje nelze očekávat splnění sledovaného účelu.

101

Mezi výchovnými povinnostmi se nejčastěji uplatní výkon

prospěšné činnosti určitého druhu. Smyslem výchovných omezení je především odstranění faktorů, které byly příčinou spáchané trestné činnosti mladistvého nebo by mohly přispět k pokračování jeho kriminální kariéry. Výchovná omezení nejsou ukládána tak často s ohledem na problémy s kontrolou jejich dodržování

102

, a to i přesto, že soud, případně státní

zástupce v přípravném řízení, může předat výkon výchovné povinnosti nebo výchovného omezení probačnímu úředníkovi. Ten je následně povinen průběžně podávat informace o průběhu výkonu uložených povinností či omezení. Není ovšem možné zajistit soustavnou kontrolu jejich plnění. Kontrola se tak koná zpravidla namátkově. Řešením tohoto problému by bylo samozřejmě zvýšení počtu úředníků Probační a mediační služby, kteří by se zaměřili přímo na kontrolu výkonu soudem uložených povinností. To je ovšem spojeno se značnými finančními a administrativními 101

Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2007 č. 12, s. 341 - 352 102 Zezulová, J., Růžička M. Aktuální problémy zákona č. 218/2009. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6 - 15

48

náklady.

Individuální přístup k nápravě mladistvého pachatele zohledňující konkrétní specifika případu podporuje i demonstrativnost výčtu výchovných povinností a výchovných omezení. Soud pro mládež, případně státní zástupce, tedy může uložit i jiné povinnosti či omezení, než jsou uvedeny v zákoně. Jejich užití je však limitováno v zákoně vymezeným účelem, ke kterému mají směřovat. Některými z těchto dalších omezení užívaných v praxi jsou např. zákaz rušit noční klid, pálit líh,103 zákaz pěstovat rostliny obsahující v sobě omamné a psychotropní látky apod.104 Demonstrativnost výčtu výchovných povinností či omezení však neznamená, že je lze ukládat libovolně či v rozporu s jejich smyslem a účelem, jak bylo vyjádřeno v Usnesení Nejvyšší soudu ČR pod sp. zn. 8 Tdo 1102/2008. V tomto případě soud prvního stupně pochybil, když uložil mladistvému výchovnou povinnost spočívající v tom, aby nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Tato výchovná povinnost byla stanovena odchylně od § 18 odst. 1 písm. e), bez kritéria „podle svých sil“. Tím zhoršil postavení mladistvého oproti zákonné úpravě. Stejně tak pochybil odvolací soud, když rozsudek soudu 1. stupně potvrdil. Smyslem této úpravy je, aby se mladistvý pokusil o nápravu škodlivých následků svého činu. K plnému odčinění však nemusí dojít, neboť v řadě případů to se zřetelem k majetkovým poměrům mladistvého ani není možné. Odsouzený je povinen tuto škodu nahradit jen v rozsahu, v jakém to dovolují jeho majetkové a výdělkové poměry.105

4. 2. 4 Napomenutí s výstrahou

Napomenutím s výstrahou má soudce a v přípravném řízení státní zástupce mladistvému v přítomnosti jeho zákonného zástupce důrazně vytknout protiprávnost jeho činu a upozornit na konkrétní důsledky, jež mu hrozí v případě, že by v budoucnu

103

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 263 104 Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2007 č. 12, s. 341 - 352 105 z odůvodnění Usnesení Nejvyšší soudu ČR pod sp. zn. 8 Tdo 1102/2008

49

páchal další trestnou činnost.106 Toto výchovné opatření není prakticky vůbec využíváno 107, a proto uvažuji nad smyslem jeho existence. Pro futuro navrhuji vypustit napomenutí s výstrahou z taxativního výčtu výchovných opatření v § 15 odst. 2 ZSVM. Naopak si myslím, že by se mnohem častěji mohlo uplatnit jako opatření ukládané dětem mladším patnácti let, což novelizovaná úprava již umožňuje.108

4. 2. 5 Závěrečné shrnutí výchovných opatření

Nesmírnou výhodou výchovných opatření zůstává možnost jejich užití v nejrůznějších vzájemných kombinacích. Můžeme uložit výchovné opatření i vedle ochranného či trestního opatření nebo samostatně jako jediné přijaté opatření v meritorním rozhodnutí v souvislosti s upuštěním od uložení trestního opatření (srov. § 12 písm. b)), odstoupením od trestního stíhání (§ 70 odst. 1 ZSVM) nebo schválením narovnání (§ 309 odst. 1 TŘ), případně podmíněným skončením věci (srov. § 14 odst. 1 ZSVM, § 307 odst. 1 TŘ ). Stejně tak lze uložit současně více výchovných povinností nebo výchovných omezení, popřípadě kombinovat je navzájem. Není ovšem vyloučena ani možnost uložit nezletilému absolvování hned několika programů probačního typu vedle sebe.109 To právě umožňuje individuální přístup k nápravě mladistvého pachatele odvíjející se od konkrétních okolností případu a osobních poměrů mladistvého.

4. 3 Ochranná opatření

Mezi ochranná opatření řadíme ochrannou výchovu, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, ochranné léčení a od roku 2009 také zabezpečovací detenci. Zatímco ochranná výchova je specifickým opatřením, které se užije jen vůči pachatelům z řad mládeže a jeho úprava je obsažena v ZSVM, zbývající ochranná opatření jsou upravena trestním zákoníkem společně jak pro dospělé, tak i mladistvé delikventy. 106

Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006 107 Zezulová, J., Růžička M. Aktuální problémy zákona č. 218/2009. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6 - 15 108 Zákon č. 41/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010 rozšířil opatření, která je možné uložit dětem mladším patnácti let mimo jiné i o napomenutí s výstrahou (srov. § 93 ZSVM) 109 Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2007 č. 12, s. 341 - 352

50

V této části se z ochranných opatření budu věnovat pouze problémům spojených s ochrannou výchovou a jejím výkonem.

4. 3. 1 Ochranná výchova

Ochranná výchova je pouze jedním z ochranných opatření, které je možno uložit mladistvému pachateli za účelem ovlivnit jeho duševní, mravní a sociální vývoj a současně chránit společnost před pácháním provinění (srov. § 21 odst. 1 ZSVM). Ochrannou výchovu může soud uložit mladistvému, dopustil-li se provinění. V § 22 zákona č. 218/2003 Sb. jsou taxativně vymezeny předpoklady pro uložení tohoto opatření. Jde o případy, kdy o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije. Dále tehdy, pokud soud zjistí, že dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy. Posledním zákonným předpokladem je subsidiarita využití tohoto ochranného opatření, tedy stav, kdy uložení výchovných opatření k dosažení stanoveného účelu nepostačuje. Avšak vedle toho může být ochranná výchova uložena i dítěti mladšímu patnácti let (§ 93 odst. 1 písm. f) ZSVM) anebo trestně neodpovědnému mladistvému (§ 5 ZSVM), dopustil-li se činu jinak trestného, jestliže to povaha činu odůvodňuje a bude tak zajištěna řádná výchova dítěte. Obligatorně pak soud nařídí ochrannou výchovu, jestliže dítě starší 12 let spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu (srov. § 93 odst. 2 ZSVM).

4. 3. 1. 1 Cesta dítěte ústavní či ochrannou výchovou

Ústavní nebo ochranná výchova je vykonávána ve čtyřech typech školských zařízení. Podle § 2 odst. 1 ZVÚOV jimi jsou: a) diagnostický ústav, b) dětský domov, c) dětský domov se školou, d) výchovný ústav. 51

Návrh na uložení ústavní či ochranné výchovy může podat jak rodič, zákonný zástupce, tak i sociální pracovník, který si všimne problémového dítěte. Mezi nejčastější důvody patří nezvládání výchovy dítěte, časté hádky, záškoláctví, scházení se s partou mající na dítě špatný vliv, trestná činnost, popř. i jiná sociálně deviantní chování. Ochranná výchova může být vykonána v dětském domově se školou nebo ve výchovném ústavu. Do dětského domova se školou mohou být tedy umístěny jak děti, které sice mají výchovné problémy, ale činnosti jinak trestné se nedopustili, tak děti mladší 15 let, kterým byla soudem uložena ochranná výchova právě z důvodu spáchání činu jinak trestného, za který však vzhledem ke svému věku nenesou trestní odpovědnost.110 Do výchovného ústavu jsou pak posíláni mladiství se „závažnými poruchami chování“. Výjimečně sem přijde i dítě mladší 15 let, má-li uloženu ochrannou výchovu, a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy, že jej nelze umístit v dětském domově se školou (srov. § 14 odst. 5 ZVÚOV). Výchovné ústavy jsou nicméně zřizovány odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou a pro děti s uloženou ochrannou výchovou. Zatímco dětský domov se školou dle dikce zákona „lze zřídit“ odděleně pro děti s nařízení ústavních nebo uloženou ochrannou výchovou, výchovné ústavy „se zřizují“, tedy musí být zřízeny odděleně (srov. § 13 odst. 2, § 14 odst. 2 ZVÚOV). Nebo alespoň mají být. Z uvedených pravidel však existuje výjimka, a tou je povolení ministerstva (§ 13 odst. 3, § 14 odst. 4 ZVÚOV). Mohlo by se zdát, že nedůsledné dodržování tohoto rozdělení nemusí vadit, protože rozdílů mezi výkonem ústavní a ochranné výchovy není zas tak mnoho. Navíc dětí s uloženou ochrannou výchovou je oproti ústavně vychovávaným výrazně méně. Jak si ale níže uvedeme, jsou oblasti, kde to činí značné problémy.

Na následujících řádcích uvádím i některé praktické zkušenosti a informace, které jsem získala při návštěvě výchovného ústavu v Kutné Hoře.

110

Crha, L. Některé poznatky z dozoru státních zástupců nad dodržováním právních předpisů ve školských zařízeních. Státní zastupitelství 2010 č. 5, s. 12-17

52

4. 3. 1. 2 Práva a povinnosti dětí umístěných ve školském zařízení Zákonem uložené povinnosti jsou totožné. Musí dodržovat ustanovení vnitřního řádu zařízení, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců, nepoškozovat vybavení zařízení, udržovat pořádek a čistotu svých osobních věcí. Stejně tak mají povinnost se na výzvu ředitele zařízení podrobit vyšetření na zjištění přítomnosti alkoholu či jiné návykové látky v těle, předat do úschovy předměty ohrožující výchovu, zdraví a bezpečnost. V neposlední řadě, pak v případě útěku ze zařízení, je zákonnou povinností takové osoby hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení (srov. § 20 odst. 2 ZVÚOV). Za porušení některé z těchto povinností je možné uložení opatření ve výchově. Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy v § 21 taxativně vymezuje fakultativně ukládané „sankce“ za poklesek v uložených povinnostech. K nápravě by měl sloužit zákaz účastnit se určité atraktivní činnosti či akce pořádané zařízením, omezení či zákaz návštěv „cizích návštěv“

111

na dobu nejdéle 30 dnů v období

následujících 3 měsíců a odnětí třeba mimořádné vycházky. Jak asi každý z vlastní zkušenosti ví, velmi účinné bývá i snížení kapesného. Zajímavé je, že tyto „tresty“ mohou být taktéž ukládány podmíněně se zkušební dobou až na 3 měsíce. Ředitele výchovného ústavu jsem se ptala na jeho postoj k otázce trestání. Běžnou praxí je u nich samozřejmě omezování vycházek, zkrácení večerky, ale i třeba pohovor s ředitelem nebo jiným vedoucím pracovníkem. To bývá prý klientům ústavu zpravidla daleko nepříjemnější než jiná omezení. „Na každého je nějaká páka a na každého platí něco jiného, pro někoho sebrání vycházky nebo dovolenky není trestem,“ říká. „Všichni nemáme stejné hodnoty a agrese je často pouze projevem strachu.“ Fyzické trestání je naprosto vyloučeno. Poštu ani mobilní telefony nekontrolují. Základem vztahu mezi vychovatelem a dítětem je pro ně totiž důvěra, na které budují vzájemný vztah. Ta také přispívá ke správné výchově a vedení dítěte. Podstatou je akceptace norem a tedy i akceptace jejich nositele - vychovatelů ústavu. „Jakmile je trest vykonán, je to tím pro nás odbyté a začínáme spolu znovu od začátku.“ Důležité je nepředjímat. Nevytvářet si předsudky. Práva dětí umístěných v zařízení, ať už na základě nařízení ústavní výchovy 111

Návštěvy osob, jež nejsou osobami blízkými, ani nejsou odpovědné za výchovu. Nejde ani o oprávněné zaměstnance orgánů sociálně-právní ochrany dětí.

53

nebo uložení výchovy ochranné, jsou až na výjimky stejná. Mají právo na zajištění plného přímého zaopatření, mají právo rozvíjet své tělesné, duševní a citové schopnosti, sociální dovednosti. Dále má být respektována jejich důstojnost, jejich náboženské vyznání. Mohou říci svůj názor na připravovaná opatření, která se jej dotknou a stejně tak se mohou vyjádřit ke svému hodnocení (srov. § 20 odst. 1 ZVÚOV). Liší se pouze ohledně omezení dětí s ochrannou výchovou přijímat v zařízení cizí návštěvy a v právu na vycházky. Rozumějme tomu tak, že děti mohou s vědomím pedagogického pracovníka udržovat telefonický, korespondenční i osobní kontakt s rodiči, sourozenci, prarodiči a ostatními osobami, které spadají pod pojem osoby blízké, popř. jinými osobami, které jsou osobami zodpovědnými za výchovu. Naopak je jim zakázáno v zařízení, kde je ochranná výchova vykonávána, přijímat jiné, cizí návštěvy, tedy osoby, které nespadají pod pojem „osoba blízká“. Zákon dále stanoví, že dítě s uloženou ochrannou výchovou, nemá právo opustit samostatně zařízení za účelem vycházky (srov. § 20 odst. 3 ZVÚOV). Což je velmi praktické pro dosažení účelu ochranné výchovy. Ochranná výchova má být výchovou přísnější, je ukládána těm dětem, které se dopustily protiprávního jednání. Z logiky věci jim tedy zákon vycházky zásadně nepovoluje. Problém může nastat při aplikaci zákona v zařízeních „výchovně neoddělených“, tedy tam, kde jsou umístěny jak děti s ústavní, tak s ochrannou výchovou. „Děti s uloženou ochrannou výchovou těžko chápaly jiný režim vycházek - že samy bez dalšího právo na vycházku nemají.“ 112 Nicméně z obou těchto zákazů, zákazu samostatné vycházky a přijímání „cizích“ návštěv, existují i výjimky. Povolení samostatné vycházky či mimořádné návštěvy má být odměnou a zároveň i motivací k řádnému plnění povinností a příkladnému chování (srov. § 21 odst. 3, 4 ZVÚOV). Obě výjimky jsou však podmíněny tím, že nebude ohrožen účel výkonu ochranné výchovy. Účelem ochranné výchovy totiž není jen působení na výchovu mladého delikventa, ale i ochrana společnosti před jeho kriminálním chováním. Ředitel výchovného ústavu by měl proto vzít v úvahu i to, zda se dítě z vycházky řádně vrátí.113

112

Crha, L. Dozor státních zástupců nad dodržováním právních předpisů ve školských zařízeních. Státní zastupitelství 2010 č. 4, s. 26-29 113 Zezulová, J. K pobytu dětí s uloženou ochrannou výchovou mimo školské zařízení pro výkon ochranné výchovy. Státní zastupitelství 2006 č. 5, s. 7 - 10

54

ZVÚOV nabízí i další motivační prvky jako například udělení věcné nebo finanční odměny, zvýšení kapesného a prominutí dříve uloženého opatření ve výchově.

Trvání ochranné výchovy je vázáno na splnění jejího účelu, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku. V den osmnáctých narozenin školské zařízení opouští. Ve výjimečných případech je možno ochrannou výchovu prodloužit až do devatenáctého roku věku, vyžaduje-li to zájem mladistvého. Předpokladem prodloužení ochranné výchovy je mimo jiné to, že s jejím výkonem již bylo započato (srov. 86 odst. 3 ZSVM). Proto by soud pro mládež, který uložil ochrannou výchovu mladistvému rovnou s trváním do devatenáctého roku věku, pochybil. Takové rozhodnutí odporuje ustanovení § 22 odst. 2, § 86 odst. 3 ZSVM. Navíc není k tomuto rozhodnutí ani místně příslušný, neboť podle § 86 odst. 1 ZSVM je jím okresní soud pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává. A to proto, aby při svém rozhodování mohl vzít v úvahu poznatky získané o mladistvém v průběhu jeho ochranné výchovy. 114 Nejvyšší soud ČR ve svém Usnesení pod sp. zn. 8 TZ 9/2008 konstatoval, že „k rozhodnutí o prodloužení ochranné výchovy do dovršení devatenáctého roku věku musí dojít ještě před dosažením osmnáctého roku věku mladistvého; mimo jiné za předpokladu, že s výkonem ochranné výchovy již bylo započato.“

4. 3. 1. 3 Útěky ze školských zařízení Mimo jiné je třeba zmínit i problematiku útěků. Speciální stavebně-technické prostředky k zabránění útěku dětí mohou být používány pouze ve školských zařízeních, kde jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou. Daný ústav může používat i kamerové systémy. Ty mají sloužit k ochraně svěřeného majetku a zajistit bezpečnost dětí i zaměstnanců. Monitorovací systém lze používat pouze na základě rozhodnutí ředitele a o umístění a způsobu využívání kamer musí být informovány jak děti, tak zaměstnanci zařízení (srov. § 15 zákona č. 109/2002 Sb.).115 Ani taková opatření však nemusí být zárukou úspěchu. Jak vynalézavé mohou 114

Zezulová, J. Vybraná soudní rozhodnutí v trestních věcech mladistvých. Státní zastupitelství 2009 č. 11, s.13-17 Crha, L. Některé poznatky z dozoru státních zástupců nad dodržováním právních předpisů ve školských zařízeních. Státní zastupitelství 2010 č. 5, s. 12-17 115

55

být děti při útěku, jsem se seznámila v případu mladistvého M. S., ročník 1991. Tento mladistvý měl za sebou již pestrou škálu provinění a před soud se taktéž dostal ještě jako trestně neodpovědné dítě před dosažením věku patnácti let. Jedná se o chlapce, který byl převzat do péče kurátorů již v roce 2003 pro výchovné problémy v rodině i ve škole. V roce 2005 byl z důvodu prohlubujících se problémů podán návrh na nařízení ústavní výchovy. Už tehdy se dopouštěl útěků z ústavního zařízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 pod spisovou značkou 26 Tm 15/2007 mu byla pro provinění krádeže vedle podmíněného trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s odkladem na zkušební dobu 3 let, vyslovení probačního dohledu a některých výchovných povinností a omezení uložena ochranná výchova dle § 22 odst. 1 písm. a) ZSVM. Ochrannou výchovu vykonával ve výchovném ústavu Klíčov. V tomto případě jde o notorického „útěkáře“. Několikrát po něm dokonce muselo být vyhlášeno celostátní pátrání, přesto se jeden jeho útěk konal hned druhý den na to, co byl policií ČR předán do péče ústavu.

Svým jednáním tak naplňoval

skutkovou podstatu provinění maření výkonu úředního rozhodnutí. Vedle toho byl však obžalován z pokusu provinění krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) zákona č. 140 /1961 Sb. Obava, že by se dopouštěl dalších útěků a nebylo by tak možno zajistit jeho přítomnost při hlavním líčení, byla nakonec i důvodem pro vzetí do vazby. Dále státní zástupce svůj návrh na vzetí do vazby odůvodnil i obavou z pokračování v trestné činnosti, protože chlapec byl uživatelem omamných a psychotropních látek, konkrétně pervitinu a heroinu, přičemž peníze na drogy a na obživu po svých útěcích z ústavu měl získávat především z trestné činnosti. Získáním peněz na drogy bylo totiž motivováno další jeho trestné jednání, pro něž byl postaven před soud a pro něž se konalo společné řízení. Obžalovaný se ke svým proviněním přiznává. Do osobních automobilů se dostával pomocí šroubováku, který nosil s sebou pro tyto účely. Říká, že tyto činy spáchal s úmyslem získat peníze na psychotropní látky. „Drogy beru od patnácti let. Peníze na ně si opatřuji krádežemi. Za den jsem spotřeboval půl gramu až gram drogy, takže mě to stálo asi 1 000–1 500Kč denně,“ uvádí o své závislosti na omamných látkách. Vyjádřil se také k útěkům z ústavu. „Z výchovného ústavu jsem utíkal hlavně kvůli drogám a taky proto, že jsem chtěl být venku a ne pořád zavřený. Z ústavu je složité utéct. Když jsem byl na uzavřeném oddělení, tak jsem utíkal tak, že jsem skočil z 56

okna. Nebo když jsem šel ven třeba kouřit, tak jsem utíkal ze zahrady, tam nás nehlídali. Teď ale přijali jiná opatření; chodíme kouřit do jedné místnosti, kam s námi chodí vychovatel a už nás ven nepouštějí. Taky jsem se často nevracel z vycházek." V rámci dokazování byl vyslechnut také pracovník daného ústavního zařízení. Ten potvrzuje, že mladistvý má problémy se zneužíváním omamných látek, které byly jeho hlavní motivací k útěku. „Často se však do ústavu po jednom, dvou dnech vracel sám, ovšem pod vlivem drogy. V takovém případě byl následně umístěn na uzavřené (režimové) oddělení, kde jsou plastová okna a mříže, ale i toto opatření se mu nějak podařilo překonat.“ Podle jednoho z dalších pracovníků byla mříž z okna vykopnuta a tento mladistvý utekl, dokonce i s dalšími klienty zařízení. Jeho motivace k detoxikaci je velmi slabá, s léčbou souhlasil pouze jednou. Žádost mladistvého byla poslána na dětské detoxikační a odvykací centrum Pod Petřínem, ovšem z důvodu dalšího útěku k tomuto umístění nedošlo. Mladistvý uvedl, že se do výchovného ústavu Klíčov často nevracel z vycházek. Jak je poznamenáno výše, děti, jimž byla soudem uložena ochranná výchova, nemají dle § 20 odst. 3 zákona o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy právo opustit samostatně zařízením za účelem vycházky. Nicméně je možné udělit dítěti mimořádnou samostatnou vycházku za vzorné, řádné plnění svých povinností. „Mohou získat vycházku v maximálním rozsahu 12 hodin týdně, která se poskytuje hlavně za úklid pokoje, návštěvu školy, studium nebo práci v pracovně-výchovné skupině,“ dodává vyslýchaný zaměstnanec výchovného ústavu Klíčov. Děti si tedy takovým způsobem mohou vysloužit vycházku mimo prostory zařízení. Na ni se vydávají bez doprovodu vychovatele, takže zda se z ní včas vrátí zpět, mohou ovlivnit jen ony samy. Stejně tak pracovníci zařízení nemohou kontrolovat, co během takové vycházky dělají. Trestné činnosti se však svěřenci na vycházkách nebo útěku nedopouští tak často, jak by se mohlo zdát.

4. 3. 1. 3. 1 Kvalifikace útěků z hlediska trestního práva

Útěk dítěte, jemuž byla uložena ochranná výchova, ze zařízení je považováno za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání vymezený v § 337 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku. Naopak útěk dítěte, jemuž byla nařízena výchova ústavní, 57

za trestný čin považováno není. K tomuto byl publikován pod číslem 103/1997 Sb. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. dubna 1997 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění. Původně § 171 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., novelizovaný zákonem č. 152/1995 Sb., zněl: „Kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil účel ochranného léčení, ústavní nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem, nebo jinak, zejména útěkem z ústavu, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje.“ Zákonem č. 152/1995 Sb. bylo doplněno ustanovení § 171 trestního zákona z roku 1961 tak, že se rozšířila ochrana soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu. Do té doby bylo trestným činem jen maření ochranného léčení nebo ochranné výchovy, nikoli však výchovy ústavní. Přitom v praxi výraznější rozdíl mezi ochrannou a ústavní výchovou z hlediska obsahu nebo věcných důvodů těchto institutů není. Zmíněným nálezem bylo právě slovo „ústavní“ z § 171 trestního zákona vypuštěno. Tím vlastně došlo k dekriminalizaci útěků dětí s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud obdržel dne 21. října 1996 návrh Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, vyjádřené slovem ,,ústavní“. Okresní soud projednával pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., nar. 9. května 1979, svěřenci Výchovného ústavu mládeže Kamenná Lhota, na kterého byla podána obžaloba pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. z. Toho se měl dopustit tím, že dne 26. září 1995 odjel z ústavu na dovolenou s termínem návratu do 20 hodin dne 28. září 1995, přičemž ve stanovené lhůtě se do ústavu nevrátil. Tím se dle obžaloby dopustil závažného jednání, aby zmařil účel ústavní výchovy, která mu byla soudem uložena. Okresní soud v Kutné Hoře trestní stíhání proti mladistvému přerušil a předložil věc k rozhodnutí Ústavnímu soudu, neboť se ztotožnil s argumentací obhájce obžalovaného o protiústavnosti ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona v té jeho části, podle níž je trestné i maření účelu ústavní výchovy. Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí je zájem na 58

řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Trestní zákon však neposkytuje ochranu všem rozhodnutím státních orgánů. Soudní ochrana je poskytována jen těm rozhodnutím soudu, popř. dalších státních orgánů, která jsou vydávána v souvislosti s trestním řízením. Jedná se především o postih jednání, jež maří účel vazby, trestu nebo některého z ochranných opatření. Ústavní soud vzal při posuzování návrhu v potaz hlavně odlišný charakter právního institutu ústavní výchovy oproti výchově ústavní.

Ochranná výchova je

jedním z ochranných opatření a tedy trestněprávní sankcí. Naproti tomu ústavní výchova je výchovným opatřením ukládaným dle § 46 zákona o rodině. Soud nařídí ústavní výchovu v případě, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Je tak především výchovným, nikoliv represivním opatřením.

4. 3. 1. 3. 2 Hrazení nákladů vynaložených na přepravu dítěte zpět do školského zařízení

S problematikou útěků z ústavních zařízení úzce souvisí i otázka, kdo uhradí náklady vynaložené na přepravu dítěte zpět do ústavu? To se týká dětí vykonávajících jak ochrannou tak i ústavní výchovu. Podle zákona o policii ČR zajistí-li policista nezletilou osobu, je povinen informovat o této skutečnosti neprodleně jejího zákonného zástupce nebo školské zařízení, ze kterého osoba utekla. Zákonný zástupce nebo uvedené zařízení jsou povinni bez zbytečného odkladu zajistit odvoz této osoby z útvaru, v němž je osoba zajištěna. Převoz dítěte, jemuž byla uložena ochranná nebo ústavní výchova, zpět do ústavu by tedy primárně mělo zajistit samo školské zařízení a vynaložené náklady jdou k tíži dítěte. Tato povinnost je uložena zákonem č. 109/2002 Sb. v § 20 odst. 2 písm. c), který stanoví dítěti povinnost hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení, které neoprávněně opustilo nebo se do něj nevrátilo. Tato povinnost vzniká dítěti vůči zařízení, ve kterém je umístěno, nikoli však vůči třetím osobám.116 116

Asociace náhradní výchovy: Diskuze k problematice úhrady nákladů na převoz dětí na útěku; dostupný z: http://www.anv.cz/clanky/296-diskuse-k-problematice-uhrady-nakladu-na-prevoz-deti-na-uteku

59

Policie ČR by měla převoz dítěte realizovat jen výjimečně, není-li bezodkladně zajištěn zařízením, z něhož osoba utekla. Z žádného právního předpisu však pro Policii ČR nevyplývá povinnost dítě do diagnostického ústavu dopravovat, rozhodnou-li se však policisté pro převoz, musí být tyto náklady zaplaceny.117 Vzniklé náklady Policii ČR hradí školské zařízení, z něhož dítě uprchlo, a ty jsou následně vymáhány na dětech. Tato povinnost je školským zařízením uložena v § 40a) zákona č. 109/2002 Sb. upravujícího výkon ochranné nebo ústavní výchovy. V tomto případě tedy Policie ČR není oprávněna žádat úhradu nákladů přímo na svěřenci, takové oprávnění má dle zákona č. 109/2002 Sb. pouze ústavní zařízení, a to až poté, co samo náklady na přepravu Policii ČR uhradilo.118 S tím vyvstává hned několik problémů. Zaprvé se jedná o náklady vynaložené na převoz, které mají být policii hrazeny. Spor mezi školskými zařízeními a policií ČR se týká především požadavku hrazení mzdových nákladů policistů. Součástí vyúčtování byly jak materiální tak i personální náklady. Hodinová mzda byla přitom účtována paušálně119, a to za každého policistu, který se převozu účastnil, i když by k zajištění účelu stačila přítomnost menšího počtu policistů, třeba jen dvou. Problémy činí i řádné doložení požadovaných nákladů, jedná se například o nepřesné vyúčtování ujetých kilometrů. Školské zařízení pak často odmítá zaplatit pohledávku pro nepřesné vyčíslení nákladů. Tyto pohledávky mohou být Policií ČR postoupeny soukromému subjektu, který následně realizuje jejich vymáhání. Dlužná částka se tudíž dále navyšuje o náklady na právní zastoupení této soukromé společnosti. Jako příklad za všechny uvádím spor mezi ústavním zařízením v Brně120 a společností TEMICON CONSULTING s.r.o. zaměřující se na odkup a vymáhání pohledávek. Spor byl předložen Městskému soudu v Brně s č. j. 230 EC 68/2010 - 32, ten věc vyřídil vydáním platebního rozkazu, proti čemuž se žalovaný odvolal. Rozhodnutí v této věci můžeme považovat v této oblasti za precedentní. Žalovaný namítal, že mu byly účtovány i mzdové náklady policistů ve výši 712 Kč, přitom částka za použití služebního 117

Asociace náhradní výchovy: Diskuze k problematice úhrady nákladů na převoz dětí na útěku; dostupný z: http://www.anv.cz/clanky/296-diskuse-k-problematice-uhrady-nakladu-na-prevoz-deti-na-uteku 118 Právní výklady MŠMT: Hrazení nákladů převozu dítěte zadrženého na útěku Policií ČR zpět do zařízení (1/2006) - internetový odkaz : www.msmt.cz/uploads/soubory/pravni_vyklady_msmt/2006_1_07.doc 119 průměrná hodinová sazba policisty byla vypočítána na 275,- Kč 120 Dětský diagnostický ústav a středisko výchovné péče pro děti Brno

60

dopravního prostředku činila 94 Kč. Soud vzal za prokázané, že žalobce povinnost hradit mzdové náklady nemá, neboť tuto povinnost mu právní řád neukládá (odkaz na § 26 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb.). Závěrem je třeba říci, že povinná osoba je oprávněna žádat, aby byly hrazeny pouze skutečné a nezbytné náklady a tyto náklady byly prokazatelně vyčísleny. Za druhé je v praxi převoz dětí zpět do zařízení realizován policií častěji, než je vhodné. Ředitelům ústavních zařízení se nelíbí, že policie je často kontaktuje, až když jsou na cestě. Tím jim vlastně znemožní, aby převoz dítěte zajistili sami. I samotné náklady na převoz uskutečněný Policií ČR účtované na vrub dítěte jsou vyšší než náklady účtované školským zařízením, které si v podstatě započte jen částku za projeté pohonné hmoty. Změna postupu Policie ČR by tedy byla více než vhodná. Měla by vždy kontaktovat vedení školského zařízení před tím, než sama uskuteční převoz dítěte do zařízení, tak aby byl ponechán prostor pro zajištění převozu z jeho strany. A konečně jde o problém zadlužování dětí v souvislosti s hrazením nákladů na převoz při útěku. Jak již bylo uvedeno výše, všechny náklady vzniklé v souvislosti s převozem zpět do školského zařízení jdou k tíži uprchnuvšího dítěte. Z vnitřního řádu zařízení vyplývá, že příjmy chlapců se skládají z kapesného, peněz z brigád, peněz dovezených od rodičů, odměn učňů, popř. u pracovní skupiny z peněz z pracovní činnosti. Tyto prostředky jsou ukládány na konta klientů, kteří z nich čerpají na osobní výdaje, dovolenky a také hradí náklady převozu při útěku. Je tak stanovena povinnost uhradit tyto pohledávky z vlastních prostředků. Pokud dítě nemá takové finanční prostředky, dochází k jeho zadlužování pro dobu po dosažení zletilosti a opuštění zařízení. Což ještě více zhoršuje jeho už tak znevýhodněné sociální postavení a začátek nového života. Nehledě k tomu, že může být i motivem k páchání trestné činnosti. To mne vede k myšlence, zda by nebylo vhodnější přenést povinnost uhradit tyto náklady na jinou osobu, než na dítě samotné. Takovou osobou by mohl být zákonný zástupce dítěte. Toto řešení však naráží na další problémy. Mnoho dětí s uloženou ochrannou výchovou pochází ze sociálně slabých rodin, tudíž by uhrazení nemalých nákladů pro ně představovalo další zatížení. A v některých případech ani není pobyt zákonného zástupce znám. Navíc pokud si náklady na převoz hradí samo dítě uprchnuvší ze školského zařízení, může v tom spatřovat jisté ponaučení pro příště.

61

4. 3. 1. 4 Ochranná výchova a probační dohled

Pracovníci výchovného ústavu upozorňují na nevhodnost souběhu uložení ochranné výchovy a probačního dohledu. Uložení dohledu probačního úředníka má smysl pouze v případě, že dítě zůstává u své rodiny. Pak je vhodné kontrolovat jemu uložené povinnosti a jeho chování. Nikoli však v případě, kdy je dítě umístěno do školského zařízení, ať už v rámci ochranné nebo ústavní výchovy. V těchto zařízeních probíhá vlastní výchovný program. Samotný dohled je realizován tak, že za dítětem do zařízení přijede úředník probační a mediační služby a probíhá formou rozhovoru. Účinek je však minimální, naopak velký kus práce odvádí vychovatelé školského zařízení, kde je dítě umístěno. Proto by podle mne dohled probačního úředníka současně s výkonem ochranné výchovy neměl být ukládán vůbec a tyto síly by se mohly lépe využity jinde.

4. 3. 1. 5 Další z negativních vlivů

Negativní vliv na nápravu delikventa z řad mládeže má také pomalost rozhodování soudu. Opatření ve smyslu sankce, trestu za spáchaný prohřešek by mělo následovat co možná nejdříve po jeho spáchání. U dětí, které se dopustí protiprávního jednání a současně vykonávají ústavní nebo ochrannou výchovu, rozhodnutí soudu narušuje práci vychovatelů s nimi. Opatření ze strany orgánů činných v trestním řízení přichází pozdě. Vychovatelé již určitým způsobem na jeho protiprávní jednání reagovali, snažili se jej vést k nápravě a po dlouhé době, kdy už se dítě posunulo dál, teprve přichází opatření ze strany orgánů veřejné moci. To je veliký problém, který narušuje práci s dítětem a znesnadňuje tak dosažení účelu ochranné či ústavní výchovy. Vliv opatření na dítě je pak spíše demotivující.

62

4. 4. Trestní opatření

K uložení trestního opatření přistupuje soud zpravidla jen tehdy, odůvodňuje-li to závažnost spáchaného činu nebo jde-li o mladistvého, který se dopustil provinění již dříve, a předchozí uložená opatření nevedla k jeho nápravě. V rámci trestání mladistvých provinilců platí zásada, že trestní opatření se používají až jako krajní řešení, ultima ratio. Důraz je kladen především na užití opatření výchovných či ochranných, jimiž se sleduje ovlivnění a změna chování mladistvého do budoucna, vytvoření podmínek pro sociální rozvoj a zamezení recidivy. Hlavním cílem je odstranění příčin trestné činnosti. Výkon trestního opatření má napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého, což je stanoveno jako zákonný požadavek v § 24 odst. 2. 121 Některá z výchovných či ochranných opatření však mohou pro mladistvého představovat citelnější zásah do jeho běžného života než opatření trestní (např. podmíněné odsouzení bez uložení probačního dohledu ve srovnání s účastí na probačním programu).122 Jak je vidět v tabulce č. 4, která znázorňuje četnost ukládání jednotlivých trestních opatření, mezi nejčastěji navrhovaná trestní opatření patří obecně prospěšné práce a především podmíněné odnětí svobody. O poznání méně často je při podmíněném odsouzení nad mladistvým vyslovován probační dohled. Zhruba pět set případů ročně se vyřeší upuštěním od uložení trestního opatření, v polovině z nich je třeba po určitou dobu sledovat chování mladistvého, a proto je upuštěno od uložení trestního stíhání podmíněně. Naopak ostatní druhy trestních opatření jsou ukládány jen v minimálním počtu případů.

4. 4. 1 Peněžitá opatření

Většinu trestné činnosti mladistvých pachatelů tvoří majetková kriminalita. Jedním z důvodů pro uložení peněžitého opatření je právě snaha získat pro sebe či pro 121

Válková, H., Sotolář A. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých. Trestněprávní revue 2005 č. 2, s. 29 - 56 Válková, H., Šámal, P., Sotolář, A. Restorativní justice a česká reforma trestního práva mládeže. In Karabec, Z. (ed.) Restorativní justice. Sborník příspěvků a dokumentů. Praha: IKSP, 2003, s. 32 122

63

jiného majetkový prospěch. Přesto je peněžitý postih soudem ukládán pouze sporadicky. Hlavním důvodem je snad nutnost splnění zákonných předpokladů: mladistvý musí být výdělečně činný nebo uložení takového opatření jeho majetkové poměry umožňují. Stanovení tohoto trestního opatření přichází v úvahu u mladistvého, který má možnost určenou částku postupně splácet ze svého výdělku. Nevýhodu však vidím v zatížení mladistvého peněžním dluhem na prahu dospělosti a v období osamostatňování, což samo o sobě může vést k další trestné činnosti. Zákon dále dovoluje uložit peněžité opatření i v případě, že to majetkové poměry mladistvého umožňují. Bude se tedy jednat o osobu, která sice není výdělečně činná, nicméně je vlastníkem většího majetku pravděpodobně nabytého děděním či darováním, nejspíše se bude jednat o nemovitý majetek. V tom případě by však uložení takového opatření naráželo na další problémy. Otázkou je, zda by výkon tohoto opatření nepodléhal navíc schválení opatrovnického soudu.123 Jestliže by povinným byla osoba nezletilá, nemá dle občanskoprávní úpravy plnou způsobilost k právním úkonům a je oprávněna činit jen takové právní úkony, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejímu věku (srov. § 9 OBČZ). Pokud by chtěl mladistvý prodat svůj majetek na úhradu dluhu, je omezen v nakládání s ním. Obdobně rodiče mladistvého by jako zákonní zástupci mladistvého spravující jeho majetek potřebovali souhlas opatrovnického soudu (srov. § 28 OBČZ). Navíc hrozí, že uložením peněžitého opatření v takových případech budou postiženi spíše rodiče mladistvého, kteří se uvolí částku zaplatit, než on samotný. Myslím, že smyslem úpravy naopak je, aby částka byla uhrazena z peněžitých prostředků mladistvého, se kterými smí on sám volně nakládat. Obdobně je tento účel vyjádřen § 18 odst. 2 ZSVM, i když se zde jedná o výchovnou povinnost, podstata zůstává stejná. Z výše řečeného vyplývá, že při ukládání peněžitého opatření by soud měl důkladně zvážit možnosti a poměry mladistvého a vhodnost uložení tohoto druhu trestního opatření. Statisticky nízký počet soudy uložených peněžitých opatření je snad důkazem toho, že se tak v praxi skutečně děje.

123

Hrušáková, M., Matiaško, M.: Dopad nového trestního zákoníku na zákon o soudnictví ve věcech mládeže.Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, s. 5

64

4. 4. 2 Domácí vězení

V justiční statistice ukládaných trestních opatření za rok 2010 se objevila i nová opatření zavedená v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku, a to domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Podle mého názoru by se z těchto dvou institutů mohlo v rámci soudnictví ve věcech mládeže v budoucnu výrazněji projevit trestní opatření domácího vězení. Díky pozitivním prvkům, které nabízí, je vhodnou alternativou krátkodobého nepodmíněného odnětí svobody. Nedochází k zpřetrhání kontaktů s rodinnou, školou, okruhem kamarádů a celkové izolaci od společnosti, což také má podstatný resocializační vliv. Navíc se mladistvý vyhne pobytu ve vězeňském zařízení a jeho subkultuře. Uložení domácího vězení je zásahem do osobní svobody, nicméně nejde o tak citelný zásah jako v případě uložení nepodmíněného odnětí svobody. Na druhou stranu si musíme položit otázku, jakým způsobem má trestní opatření domácího vězení přispět k zamezení recidivy a naplnit další cíle stanovené zákonem o soudnictví ve věcech mládeže? Podle důvodové zprávy k zákonu č. 40/2009 Sb. se tento druh trestního opatření uplatní především v případech, kdy k dosažení účelu sledovaného ZSVM nestačí uložení podmíněného odsouzení, na druhou stranu vzhledem k povaze, závažnosti spáchaného činu, osobě a poměrům pachatele lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestního opatření.

124

Trestní opatření domácího vězení je možné uložit pouze

pachateli přečinu. Tato podmínka bude ve většině případů splněna, neboť jak jsem již uváděla výše, dětská kriminalita je především kriminalitou majetkovou. Mezi nejčastěji páchaná provinění patří krádež, popř. krádež vloupáním, kde trestní zákoník v základní skutkové podstatě stanoví trestní sazbu až dva roky, splňuje tedy definici přečinu (§ 14 odst. 2 TZ). Jednou z dalších podmínek pro uložení tohoto opatření je složení písemného slibu, že se odsouzený ve stanovené době bude zdržovat v určeném obydlí. Odsouzený si odmítnutím složení slibu může sám zvolit náhradní trest odnětí svobody (§ 61 TZ).125 Podstata domácího vězení spočívá, nestanoví-li soud v rozsudku jinak, v 124

Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006, k § 60 125 Knihovna připravované legislativy, důvodová zpráva k trestu domácího vězení, dostupný z: www.eklep.vlada.cz

65

povinnosti odsouzeného zdržovat se v určeném obydlí ve dnech pracovního klidu a pracovního volna a v ostatních dnech v době od 20.00 hodin do 05.00 hodin, nebrání-li mu v tom závažné důvody (srov. § 60 odst. 3 TZ). Z toho vyplývá, že soud má možnost v rozsudku stanovit povinnost odsouzeného zdržovat se na určeném místě odchylně. To je projevem soudní individualizace trestu. Umožňuje soudu přihlédnout k poměrům konkrétní osoby, zejména k výkonu zaměstnání, poskytování zdravotní péče apod. Právní úprava navíc umožňuje uložit odsouzenému další povinnosti či omezení (§ 48 odst. 4 TZ), v případě mladistvého pachatele některá z výchovných opatření. I to může hrát roli při stanovování doby, kdy se odsouzený musí zdržovat v určeném obydlí. 126 Otázkou je, zda soud může rozšířit časové rozpětí i nad rámec stanovený v § 60 odst. 3 TZ. Tato otázka ještě není v právní teorii vyjasněna. Ovšem k vzhledem k nutnosti respektovat zásadu zákonnosti se domnívám, že rozšíření časového rozmezí soudem nad rámec stanovený zákonem je vyloučeno.127 Opačné řešení by bez dalšího do rozhodovací praxe přinášelo nepřiměřené rozdíly v rozhodování jednotlivých soudů. Je však současná úprava časového rozsahu domácího vězení dostačující u všech odsouzených? Tato doba se mi zdá nevhodně nastavena pro pachatele z řad mladistvých. Kriminologické výzkumy ukazují, že mladiství delikventi se dopouští trestné činnosti právě ve volném čase 128, tedy v době po ukončení školní výuky, kterou tráví zpravidla se skupinou vrstevníků. Tyto skupiny mají největší vliv na delikventní chování mladistvého jedince. Bezcílné se potulování, vysedávání, navštěvování zábavných podniků, konzumace alkoholu, hledání vzrušení a dobrodružství mohou být příčinou delikventního jednání. Proto se preventivní programy zaměřují hlavně na smysluplné vyplnění volného času. Právě tato doba zůstává trestním opatřením domácího vězení nepokryta. Tento nedostatek by měl být proto kompenzován současným uložením některého z výchovných opatření, především probačního programu, obdobné výchovné povinnosti nebo výchovné povinnosti spočívající ve vykonání společensky prospěšné činnosti určitého druhu apod. Obdobná situace nastává u mladistvých odsouzených, kteří již ukončili povinnou školní docházku a nepokračují dále ve studiu, ani nejsou zaměstnáni apod. Doba pracovního dne vlastně není nijak smysluplně vyplněna. 126

Navrátilová, J. Trest domácího vězení. Bulletin advokacie 2009 č. 10, s. 94 - 97 Kalvodová, V. Domácí vězení - jedna z možných alternativ odnětí svobody?, Brno, Days of public law, s. 678-684 128 Kuchta J., Válková H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 275 127

66

Jiným řešením by byla změna stávající právní úpravy tak, aby došlo k rozšíření časového rozpětí trestního opatření domácího vězení týkající se pracovních dnů minimálně vůči mladistvým delikventům. Za adekvátní považuji časové rozpětí od 16.00 hodin do 05.00 hodin s ponecháním možnosti soudu tuto dobu upravit s přihlédnutím k individuálním poměrům mladistvého odsouzeného.

Předseda senátu musí v nařízení výkonu domácího vězení mimo jiné stanovit způsob jeho kontroly. Právní úprava rozlišuje dva způsoby. Kontrola výkonu domácího vězení je prováděna buď prostřednictvím elektronického kontrolního systému, nebo namátkovou kontrolou prováděnou probačním úředníkem (§ 334 b) TŘ). Jaká forma kontroly bude zvolena, je na úvaze soudu. Avšak je namátková kontrola dostačující? Navíc představuje daleko větší pokušení trest porušit. Oproti tomu kontrola prostřednictvím elektronického monitorování je sice stoprocentně spolehlivá, na druhou stranu je kontakt mezi odsouzeným a pracovníkem probačního úřadu minimální. Tudíž nedochází k penitenciární péči a k resocializačnímu působení. Odstranit tento nedostatek by mohlo současné uložení některého z výchovných opatření.

V roce 2010 bylo trestní opatření domácího vězení uloženo prozatím jen ve čtyřech případech, uvidíme, jak tomu bude v budoucnu. Dovoluji si odhadnout, že počet ukládaných trestních opatření domácího vězení by mohl v příštích letech stoupat, i když pravděpodobně nebude natolik využíván jako obecně prospěšné práce či podmíněné upuštění od potrestání.

4. 4. 3 Nepodmíněné odnětí svobody a jeho výkon

Ukládání nepodmíněného trestního opatření odnětí svobody je velmi citlivým problémem. „Nevyzrálost zejména mladších kategorií mladistvých patří také k hlavním příčinám jejich selhání a spáchání trestné činností, jejíž důsledky zpravidla nedomýšlejí.“

129

U mladistvých pachatelů jsou větší předpoklady k nápravě již při

využití některého z mírnějších nápravných prostředků, proto je na prvním místě třeba 129

R 11/1985

67

zvážit uložení některé z alternativních sankcí. Subsidiarita trestního postihu spojeného s nepodmíněným výkonem trestu odnětí svobody uplatňovaná u dospělých pachatelů musí být o to výraznější u pachatelů mladistvých. To však neznamená, že jej není možno použít u prvopachatele. Půjde však o výjimečné případy odůvodněné mimořádnou závažností. Uložení nepodmíněného trestního opatření odnětí svobody je na místě v případech zvlášť závažných provinění, kdy použití jiného trestního opatření by zjevně nepostačovalo k dosažení účelu stanoveného ZSVM (srov. §31 odst. 2 ZSVM). A také tehdy, kdy se „pro vyšší stupeň narušení mladistvého minula účinkem dřívější výchovná opatření jiného druhu.“130 Soud tak ve své úvaze přihlédne k okolnostem případu, osobě mladistvého i předchozím použitým opatřením.

Na následujících řádcích bych se ráda zaměřila na ukládání a na výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody.

4. 4. 3. 1 Ukládání a výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody

Podle § 76 ZSVM výkon trestního opatření odnětí svobody upravuje zvláštní zákon. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže původně nepřevzal obdobné ustanovení, jaké obsahoval § 81 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2003. Ten stanovil, že odnětí svobody se u osob, které nepřekročily osmnáctý rok svého věku, vykonává odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštních věznicích nebo odděleních. Do 31. 12. 2009 tak byla tato zásada stanovena pouze v zákoně č. 169/1999 Sb. Tento nedostatek byl odstraněn zákonem č. 41/2009 Sb., novelou přijatou v souvislosti s novým trestním zákonem.131 Jak stanoví § 1 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. výkonem trestu se podle tohoto zákona rozumí také výkon trestního opatření odnětí svobody uloženého mladistvému. Úprava je doplněna vyhláškou č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád o

130

R 11/1985 Hrušáková,M., Matiaško,M.: Dopad nového trestního zákoníku na zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, s. 5, 6

131

68

výkonu trestu odnětí svobody. 132 Podstatou této úpravy je, že u mladistvých, kteří nepřekročili devatenáctý rok svého věku, se toto trestní opatření vykonává odděleně od ostatních odsouzených (§ 31 odst. 4 ZSVM a § 5 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb.). Výkon trestního opatření proběhne ve věznicích nebo zvláštních odděleních pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Zřízení zvláštního typu věznice pro mladistvé je zakotveno v § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. Věznice pro mladistvé je tedy zvláštním typem věznice, která se zřizuje vedle čtyř základních typů věznic. Ty se liší dle způsobu vnějšího střežení (věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou). Jedná se o vnější diferenciaci věznic. Vedle toho musíme odlišovat vnitřní diferenciaci věznic pro mladistvé (srov. § 5 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb.). Rozhodnutí o zařazení do určitého typu věznice je vždy součástí výrokové části odsuzujícího rozsudku.133 V případě dospělých pachatelů soud rozhodne, do kterého ze základních typů věznic bude odsouzený umístěn. Na rozdíl od tohoto soud pro mládež musí jako součást výroku o trestním opatření vyslovit, že mladistvý vykoná odnětí svobody odděleně od ostatních odsouzených a bude umístěn do věznice pro mladistvé nebo zvláštního oddělení pro mladistvé. O zařazení mladistvého odsouzeného do některé z vnitřních diferenciačních skupin však rozhoduje ředitel věznice. Činí tak na doporučení odborných zaměstnanců, kterými jsou psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a vychovatel (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb.) Ti také zpracovávají návrh programu zacházení s odsouzeným.134 Tato otázka byla řešena i Nejvyšším soudem ČR a jeho rozhodnutí bylo publikováno pod číslem R 37/2007 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se vyslovil takto: „Jestliže soud pro mládež ukládá mladistvému trestní opatření v podobě nepodmíněného odnětí svobody, musí podle § 76 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a podle § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o 132

Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství 2005 č. 7- 8, s. 8 133 Sotolář, A., Válková, H.: Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue 2005 č. 3, s. 72,73 134 toto v souvislosti s přijetím zákona č. 218/2003 Sb. a změnou právní úpravy činilo problémy; Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství 2005č.7-8, s. 8 : " Poznatky z praxe signalizovaly, že soudy buď rozhodnou ve výroku o trestu v odsuzujícím rozsudku, že se mladistvý odsouzený zařazuje do typu věznice podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. a) až d) tr. zák., nebo že se mladistvý zařazuje podle téhož ustanovení trestního zákona s dovětkem o zařazení ve zvláštní věznici, bez odkazu na určité zákonné ustanovení…“

69

výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdější předpisů, vždy rozhodnout o jeho zařazení do věznice pro mladistvé (§ 9 odst. 1 citovaného zákona). Výrok o zařazení mladistvého do věznice pro mladistvé je tedy obligatorní součástí výrokové části odsuzujícího rozsudku, jímž bylo uloženo trestní opatření nepodmíněné odnětí svobody ve smyslu § 122 odst. 1, věta čtvrtá, tr. ř.“. V napadeném rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město nebylo právě rozhodnuto o zařazení mladistvých odsouzených k výkonu nepodmíněného odnětí svobody do věznice pro mladistvé. Byl vyřčen nesprávný právní názor, podle kterého je způsob výkonu tohoto trestního opatření upraven u mladistvých zvláštním zákonem, takže je rozhodování o tom ve výroku rozsudku nadbytečné. Nemůžeme vycházet z argumentace, že pokud se jedná o osoby mladistvé, budou bez dalšího umístěny odděleně. Takový výrok nesmí v odsuzujícím rozsudku chybět, je jeho obligatorní součástí. Zakotvení odst. 4 v § 31 ZSVM podle mne přináší do rozhodovací praxe soudů zjednodušení v tom smyslu, že již není třeba ve výroku o výkonu nepodmíněného odnětí svobody ve věznici pro mladistvé složitě odkazovat přes § 79 ZSVM na § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. Další praktickou změnu přinesl nově ustanovený § 31 odst. 5 ZSVM. V případě, že soud pro mládež ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody osobě, která již dovršila devatenáctý rok svého věku, může rozhodnout, že toto trestní opatření se na místo ve věznici pro mladistvé vykoná ve věznici pro ostatní odsouzené. Zároveň také rozhodne, do kterého ze základních typů věznic stanovených trestním zákoníkem bude umístěn. Hlediska, jež soud při svém rozhodování musí vzít v úvahu, jsou délka ukládaného odnětí svobody, stupeň a povaha narušení odsouzeného. Změna spočívá ve zjednodušení rozhodování. Podle předchozí úpravy soud nejdříve rozhodl o zařazení takové osoby k výkonu trestu do věznice pro mladistvé. Poté následoval postup podle § 79 ZSVM, tedy přeřazení mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené.

135

K tomuto

rozhodnutí je však již příslušný okresní soud pro mládež, v jehož obvodu se trestní opatření odnětí svobody vykonává (§ 324 odst. 1 TŘ). Tento zdlouhavý proces dnes již

135

Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006 ; stejně: Hrušáková, M., Matiaško, M.: Dopad nového trestního zákoníku na zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, 1. edition. Brno: Masaryk University, 2009, s. 5, 6

70

odpadá.

4. 4. 3. 2 Nahlédnutí do života mladistvých odsouzených ve věznici Všehrdy

Při zpracovávání kapitoly o nepodmíněném odnětí svobody jsem zatoužila získat i poznatky o výkonu nepodmíněného odnětí svobody z praxe. Obrátila jsem se proto na vedení věznice Všehrdy, která je v současné době jedinou věznicí v ČR pro mladistvé odsouzené, se žádostí o poskytnutí informací týkajících se nejen praktických problémů spojených s výkonem odnětí svobody u mladistvých osob. Jelikož se jedná o rozsáhlé téma, byla jsem pozvána, abych se sama přijala do věznice podívat a tuto problematiku prodiskutovala s jedním z pracovníků věznice zabývajících se výchovným působením na mladistvé během výkonu odnětí svobody. Ve věznici Všehrdy je jedním ze speciálních pedagogů paní PhDr. Kalouzová, která se mne při návštěvě věznice ujala, provedla mne zařízením a od ní jsem získala informace o práci s mladistvými odsouzenými ve výkonu odnětí svobody, které jsou zpracovány na následujících řádcích. Tímto bych chtěla vedení věznice ještě jednou vyjádřit své poděkování za příležitost seznámit se s chodem věznice a za informace poskytnuté do diplomové práce.

4. 4. 3. 2. 1 Problémy spojené s existencí jediné věznice pro mladistvé v České republice

V současné době je jedinou věznicí pro mladistvé v České republice věznice Všehrdy. Je věznicí pro mladistvé odsouzené muže, trest odnětí svobody zde vykonávají i dospělí muži v typu věznice s dohledem a dozorem. Pro mladistvé odsouzené jsou v areálu vyhrazeny dvě budovy. 136 Dříve vykonávali trestní opatření odnětí svobody mladiství také ve věznici v Opavě. Během roku 2009 však došlo k organizační změně a nyní se v tomto zařízení vykonává zabezpečovací detence. K přesunu mladistvých odsouzených došlo ve dvou 136

http://www.vscr.cz/veznice-vsehrdy-96/zakladni-informace-151/charakteristika-veznice-3921

71

etapách. V první etapě bylo do věznice Všehrdy v březnu 2009 převezeno 31 osob a ve druhé zbývajících 17. Věznice Všehrdy se tak stala jedinou věznicí pro mladistvé, trestní opatření odnětí svobody zde tedy vykonávají odsouzení z celé České republiky. Tato změna s sebou však přinesla komplikace. Za prvé koncentrace mladistvých z celé České republiky pouze v jediném zařízení s sebou nese problémy z hlediska udržení kontaktu s rodinou odsouzeného. Zatímco dříve byli chlapci z Moravy umísťováni do věznice v Opavě, nyní musí rodiny odsouzených vážit cestu z Moravy nebo jiných vzdálených míst republiky až do Všehrd u Chomutova. Nejčastěji se jedná o sociálně slabé rodiny, které si nemohou dovolit nákladnou dopravu. Komunikace chlapců s rodinami je tak často omezena na kontakt telefonický nebo poštovní. To je však zcela nedostačující. Jedním z úkolů speciálního pedagoga je řešit i negativa z toho plynoucí. „Často za mnou některý z chlapců přijde a pláče, protože mu nepřišel žádný dopis z domova. O to horší je situace, když o víkendu za ostatními přijedou jejich rodiny a za ním nikdo. Rodiny chlapců ze vzdálených míst se za nimi vydají na Vánoce, někdy ani to,“ říká speciální pedagožka. To musí být velice deprimující. Negativum odnětí svobody spočívající ve zpřetrhání kontaktů s rodinou a původním sociálním prostředím se tak ještě více prohlubuje.

Dále bylo potřeba vyřešit problém v souvislosti s příchodem mladistvých odsouzených z věznice v Opavě. Projevila se odlišnost mezi jejich povahami. Z počátku bylo nemožné umístit nově příchozí chlapce společně s ostatními. Podle výchovných pracovníků zařízení se Moravané se projevují prudší povahou, vznětlivostí, vyšší agresivností, což má za následek časté fyzické potyčky. Vzniklé konflikty bylo třeba řešit jejich oddělením. Převážná část těchto chlapců je proto zařazena do třetí diferenciační skupiny, což bude vysvětleno níže. S tímto souvisí i další komplikace, a to nemožnost přeřazení problémového klienta do jiné věznice. Přeřazením do jiné věznice, a tedy změnou prostředí, byly dříve řešeny dlouhodobé problémy s chováním některého z delikventů, to dnes již praktikovat nelze. Nyní tak pedagogičtí pracovníci řeší problémové chování přemisťováním do druhé budovy v rámci tohoto zařízení. Z těchto důvodů by bylo více než vhodné zřídit další věznici nebo alespoň zvláštní oddělení pro mladistvé. Proslýchá se, že nově by věznicí pro mladistvé mohla 72

být věznice v Plzni. Nicméně zatím jde pouze o nepotvrzené informace. Realizaci projektu jako vždy brání i nedostatek finančních prostředků.

Zřízení věznice pro

mladistvé v Plzni by navíc neřešilo první ze zmiňovaných problémů, tedy velkou vzdálenost mezi odsouzeným a jeho rodinou.

4. 4. 3. 2. 2 Rozřazování mladistvých do jednotlivých diferenciačních skupin

Výkon trestního opatření odnětí svobody začíná vstupním pohovorem a lékařskou prohlídkou. Při nástupu k výkonu odnětí svobody je také pro každého z odsouzených, ať už se jedná o mladistvou či dospělou osobu vytvářen tzv. program zacházení. Tím se rozumí okruh činností, kterých je povinen odsouzený se zúčastnit a jimiž se sleduje aktivní působení na odsouzeného a dosažení účelu výkonu trestu (srov. § 40 zákona č. 169/1999 Sb.). Jak jsem již výše předznamenala, soud ve svém rozhodnutí pouze vysloví, že se mladistvý zařazuje k výkonu odnětí svobody do věznice pro mladistvé. O zařazení do jednotlivých diferenciačních skupin (A, B, C, D) rozhoduje ředitel věznice, na doporučení odborných zaměstnanců (§ 83 odst. 6), konkrétně speciálního pedagoga. Zákonnou úpravu rozdělení mladistvých odsouzených do jednotlivých diferenciačních skupin nalezneme ve vyhlášce č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně pak v § 84. Při rozhodování o zařazení do některé z těchto skupin přihlíží speciální pedagog jednak k osobnosti mladistvého odsouzeného a dále především k příčinám jeho trestné činnosti. „Do skupiny A řadím chlapce z úplných rodin, kteří mají dobré zázemí, ale kvůli selhání jejich výchovy se dopustili trestné činnosti. Do skupiny B většinou přijdou chlapci z neúplných rodin nebo vyrůstající ve výchovných ústavech, jejichž důvodem trestné činnosti je nedostatečná výchova. Odsouzené se závislostí na návykových látkách, ať už jde o alkohol či drogy nebo i chlapce se závislostí na hracích automatech zařazujeme do základní skupiny C. U nich je vyžadován specializovaný výkon trestního opatření. Mentálně retardovaní odsouzení tvoří skupinu D.“ Nezřídka se však objevuje kumulace uvedených kritérií. Do které ze skupin pak zařadit takového odsouzeného? Musíme pátrat po příčinách kriminality. Odsouzeným může být například chlapec z úplné rodiny, který často požívá alkoholické nápoje a pod 73

jejich vlivem se dopouští trestné činnosti. Toho zařadíme do skupiny C, účelem jeho pobytu ve výkonu odnětí svobody bude mimo jiné snaha zbavit jej závislosti na návykových látkách a tím i odstranit důvod, pro který se trestné činnosti dopouštěl. Jako další může k výkonu odnětí svobody nastoupit chlapec lehce mentálně retardovaný, vyrůstající ve výchovném ústavu a občasně požívající omamné a psychotropní látky. Tady již bude zařazení složitější. Rozhovorem s ním a bližším zkoumáním musíme odhalit pravou příčinu páchání trestné činnosti. Zjistíme, že jím spáchané provinění nemělo povahu drogové trestné činnosti, nesnažil se získat prostředky na nákup další dávky drogy, ani se jí nedopustil pod vlivem návykové látky. Naopak odhalíme, že kriminalita u něj pramení z nedostatečné výchovy a vštěpování základních norem společnosti, proto bude zpravidla na místě zařadit jej do skupiny B. Speciální pedagog nemá přístup k soudnímu spisu odsouzeného. Je tak odkázán pouze na to, co se dozví od samotného odsouzeného o příčinách a průběhu jeho trestné činnosti. Jím podávané informace však bývají zkreslené. Neměli by tedy o zařazení do jednotlivých diferenciačních skupin rozhodovat přímo soudy pro mládež, které mají pro rozhodnutí všechny potřebné podklady? Vedle toho se každá základní skupina vnitřní diferenciace dále člení na tři prostupné skupiny (srov. § 84 vyhlášky č. 345/1999 Sb.). Pomyslný start představuje pro každého z odsouzených prostupná skupina č. 2. Svým chováním a plněním programu zacházení, rozumějme programu činností, se mohou posunout do skupiny č. 1, s níž je spojena řada výhod nebo naopak do skupiny č. 3. Výhodami, které mohou získat svým přeřazením do 1. skupiny, tedy svým vzorným chováním a aktivním plněním programu zacházení, jsou povolení většího počtu osob při návštěvě, získání možnosti většího sportovního využití, v pátek a v sobotu delší sledování televize, nákupy potravin a osobních věcí za vyšší částku apod. Naopak zařazení do 3. prostupné skupiny je spojeno se zákazy. Zákon stanoví nejenom podmínku odděleného umisťování mladistvých a dospělých odsouzených, ale také těch s poruchami chování (srov. § 7 písm. e) zákona č. 169/1999 Sb.). Z tohoto důvodu jsou i ve věznici Všehrdy chlapci, kteří porušují vnitřní řád zařízení, neplní program zacházení ani své další povinnosti umístěni odděleně, v samostatném patře, který má dokonce vlastní vchod. Tím je zajištěna jejich izolace od ostatních. I režim zacházení je ostřejší. 74

Dále se vyčleňují i zvláštní skupiny odsouzených. Mezi takové skupiny patří MON (možná oběť násilí). Do této skupiny se zařazují odsouzení, jež by se mohli stát obětí šikanování ze strany spoluvězňů. Většinou se jedná o slabé, drobné jedince nebo osoby, které již mají podobnou zkušenost z předchozího výkonu odnětí svobody, ale i pachatele pohlavního zneužívání na dětech. Ti bývají častým terčem útoku ze strany ostatních odsouzených. Mladiství ve skupině MON jsou umístěni na pokoji spolu, je jim poskytována zvláštní ochrana. Podléhají většímu monitoringu, každé dvě hodiny jsou zvláště kontrolováni dozorcem. Navíc lékař věznice provádí zrakovou prohlídku jejich těla a hledá známky patrného násilí. Opačně orientovanou skupinou je MPN (možní pachatelé násilí). Tyto dvě skupiny, MON a MPN, by se v rámci výkonu odnětí svobody neměly dostat pokud možno vůbec do kontaktu. Dalšími skupinami jsou NMÚ (nízká mentální úroveň) a STH (snížená tělesná hmotnost), ta představuje specifika z hlediska nutričních hodnot stravování.

4. 4. 3. 2. 3 Ubytovací prostory

Ubytovací prostory pro mladistvé představují tzv. internátní typ. Mladiství odsouzení nejsou umístěni v celách, nýbrž na pokojích zpravidla po třech, maximálně však po pěti. Tím se liší i od výkonu trestu odnětí svobody u dospělých, kde není výjimkou umisťování v celách po sedmi osobách. Chlapci se mohou volně pohybovat po patře, které je celou dobu monitorováno, současně je na patře přítomen dozorce. Bez jeho dohledu se nesmí samostatně přemisťovat po areálu např. do budovy jídelny, do vězeňské prodejny potravin, do vzdělávacího střediska či k vycházce. Skupina se stále drží pohromadě. Pokud někteří z chlapců například nechtějí jít ven na vycházku, musí se dozorce rozhodnout, zda zůstanou v budově všichni nebo naopak jako celek půjdou ven. Odsouzení jsou tak pod soustavným dohledem. Zařazení do jednotlivých prostupných skupin se projevuje krom jiného i ve vybavení pokoje. Sama jsem měla možnost nahlédnout do ubytovacích prostor mladistvých odsouzených. Každý z pokojů je vybaven lůžkem, stolem a skřínkami na osobní věci. Pokoje chlapců zařazených do 3. prostupné skupiny se podobají „holobytu“. Není jim povoleno žádné další vybavení. Toto omezení má své ryze 75

praktické důvody. Předchází se tím ničení vybavení věznice. Ostatním chlapcům je naproti tomu povoleno dovybavit pokoj záclonou, ubrusem a ti, kteří se vzorně chovají a plní své povinnosti, mohou mít v pokoji umístěny fotografie svých blízkých a stůl zdobí i květina v květináči. Na patře se nachází také sociální zařízení, pracovna speciálního pedagoga, společenská místnost s televizí, výuková učebna, místnost pro práci na počítači a kuchyňka, kde se učí zvládání sebeobslužných činností. Vedle toho je zřízeno i tzv. výstupní oddělení, které představuje pokoj se čtyřmi lůžky, vybavený malou kuchyňkou, stolem, televizí i žehlicím prknem. Tam jsou umístěni chlapci, kterým bylo uloženo trestní opatření na dobu delší než tři roky a do konce výkonu odnětí svobody jim zbývá zpravidla půl roku (srov. § 74 zákona č. 169/1999Sb). V praxi sem umisťují i ty mladistvé, kterým zbývá přiměřená doba do podmíněného propuštění na svobodu. Účelem pobytu v tomto pokoji je simulovat běžný civilní život a připravit tak odsouzeného na samostatný způsob života.

4. 4. 3. 2. 4 Vzdělávání mladistvých

V § 61 zákona č. 169/1999 Sb. v rámci odlišného výkonu trestu u mladistvých osob je stanoveno, že věznice se zaměří na výchovu mladistvého odsouzeného a zabezpečí přípravu na jeho budoucí povolání. Toto ustanovení plně koresponduje s účelem zákona o soudnictví ve věcech mládeže a ukládaných opatření. Vzdělávání a přípravu na budoucí povolání věznice Všehrdy realizuje prostřednictvím vzdělávacího střediska, Středního odborného učiliště Vězeňské služby, umístěného přímo v jejím areálu. Nabízeny jsou dvouleté učební obory (stavební výroba, květinářské a zelinářské práce, provoz společného stravování, strojírenská výroba, zpracování dřeva, elektrotechnická výroba a malířské a natěračské práce)137. Ukončením tohoto typu vzdělávání získá odsouzený výuční list s hlavičkou příslušného institutu v Praze, nikoli věznice. Což zamezuje vytváření předsudků při shánění zaměstnání osobou, která prošla výkonem trestního opatření odnětí svobody. Ve stejných oborech je také možné absolvovat ve věznici pětiměsíční kurz a získat tak osvědčení o jeho absolvování. Předpokladem pro absolvování určitého učebního oboru je jednak patřičná délka trestu, 137

http://www.vscr.cz/veznice-vsehrdy-96/zakladni-informace-151/charakteristika-veznice-3921

76

dobrý zdravotní stav a ukončení základního vzdělání. V neposlední řadě také složení jednoduchých přijímacích zkoušek. Pedagogičtí pracovníci věznice se snaží chlapce přimět k doplnění vzdělání a vyučení se v oboru. Z jejich strany se však ve většině případů setkávají s pasivitou, neochotou a nezájmem o studium.

4. 4. 3. 2. 5 Zabezpečení povinné školní docházky

Někteří z mladistvých nastupujících k výkonu odnětí svobody nemají ještě ukončenu povinnou školní docházku. Povinností věznice je zabezpečit její plnění vyučováním místo výkonu práce. Tato povinnost je stanovena v § 61 odst. 2 zákona č. 169/1999Sb. Ale prostřednictvím které školy má být tato povinnost zajištěna? „V loňském roce jsme měli ve věznici sedm mladistvých s neukončenou školní docházkou. Letos zde naštěstí není ani jeden.“ Splnění této povinnosti totiž v praxi způsobuje značné problémy. Nedostatky vidí speciální pedagogičtí pracovníci ve školském zákoně, který nestanoví školám povinnost spolupráce s věznicí pro mladistvé. To, zda se některý z učitelů ze škol v okolí této práce ujme, záleží čistě na jeho vůli. Ředitel školy mu podle zákona takovou povinnost uložit nemůže. „Proto máme velké problémy se sháněním učitelů, kteří by byli ochotní dojíždět do věznice vyučovat.“ Navíc práce s takovými chlapci bývá často deprimující. Snaha, motivace a nadšení, kterou vnáší pedagogové do hodin, naráží u odsouzených na nezájem a letargii. „Postupně nadšení u každého pedagoga opadne, přestane přinášet názorné pomůcky. Pro ně jako pro kantory je to velice demotivující.“ Řešením této situace by bylo zakotvení povinnosti spolupráce spádové školy s vězeňským zařízením, obdobně jako tomu je v případě žáků umístěných ve školském zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (srov. § 36 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona). Zajistit výuku by mělo povinnost školské zařízení zřízené obcí nebo svazkem obcí se sídlem ve školském obvodu, v němž má věznice Všehrdy sídlo. Spádovou školou v tomto případě je škola v Údlicích. Té by vznikla povinnost určit pedagogy, kteří by výuku mladistvých vězňů zajistili. Náklady by však dále nesla věznice.

77

Stranou ponecháváme problematiku vzdělávání cizinců, kteří vykonávají odnětí svobody ve věznici Všehrdy. Odstranění jazykových bariér je dalším z problémů, který by bylo třeba řešit.

4. 4. 3. 2. 6 Denní aktivity mladistvých

V případě, že chlapci nejsou pracovně zařazeni, je pro ně vypracován časový rozvrh aktivit. Vykonávají pracovní činnosti ve vězeňském zařízení. Mezi ně patří úklid ložnic, společných prostor, sociálního zařízení, venkovního prostoru kolem ubytoven i práce na zahradě. Někteří z nich jsou vybráni k úklidu pracoven personálu věznice. Vedle toho se učí sebeobslužným činnostem, aby se o sebe uměli postarat v civilním životě. Patří sem základní dovednosti jako uklízení, vaření, praní, žehlení. K vaření mohou využít i plodin vypěstovaných na tamní zahradě. Den je vyplněn také některou ze vzdělávacích aktivit, ať už se jedná o anglický či německý jazyk, práci na počítači, rodinnou výchovu, přírodovědným kroužkem, programem Planeta Země nebo právní minimum, kde se seznamují s ubytovacím řádem, ale zpravidla i s pravidly silničního provozu, jejichž znalost dobře využijí po propuštění na svobodu. Sportovní činnosti zahrnují kopanou, nohejbal, florbal, stolní tenis či kondiční cvičení v posilovně. Mohou se účastnit hudebního kroužku, kroužku keramiky nebo výtvarných činností v rámci zájmových aktiv. Speciálně-výchovné činnosti zahrnují sociálněprávní poradenství, psychologické poradenství, standardizovaný terapeutický program. V rámci programů zacházení si také pod vedením odborných zaměstnanců každým rokem připravují různá kulturní vystoupení, ať již v období velikonočních nebo vánočních svátků. Dvakrát do roka se koná sportovní soutěž, tak zvaná Olympiáda.138

4. 4. 3. 2. 7 Kázeňské problémy a jejich řešení

Pracovníci věznice se samozřejmě často setkávají i s kázeňskými problémy. Ty mohou mít podobu fyzického násilí i šikany ve formě úsluh nebo nucení k zapůjčení osobních věcí. Sexuální násilí podle slov pracovníků věznice nebývá časté. Odůvodňují 138

http://www.vscr.cz/veznice-vsehrdy-96/zakladni-informace-151/charakteristika-veznice-3921

78

to jednak věkem mladistvých, kteří nejsou na sexuální potřebu natolik zvyklí jako dospělí. Hlavní důvod však spočívá v dobrovolnosti takového sexuálního chování. Odhalovány jsou i nedovolené předměty ve věznicích. Konkrétně jde o drogy a mobilní telefony. Pracovníci vězeňské ostrahy zaznamenali i velmi kuriózní prostory k pašování těchto nedovolených předmětů do prostor věznice nebo k jejich přechovávání. Odhalili omamné látky v tenisovém míčku, mobilní telefon ukrytý v nugetě, která byla součástí balíku, jindy zase umístěný mezi papírové kapesníčky nebo umně ukrytý pod obkladačkou.

Speciální pedagožky jsem se ptala i na řešení kázeňských problémů. „Porušení vnitřního řádu věznice posuzujeme podle jeho závažnosti. Vnitřní řád například nedovoluje chlapcům zdržovat se v cizí ložnici. Chlapci si povídají na chodbě, pak jeden pozve druhého, aby se šel na něco podívat k němu do pokoje. I to je porušením tohoto zákazu. Takové případy řešíme zpravidla domluvou. Kdyby se však porušování řádu mělo opakovat, přistoupíme k citelnějším sankcím. Velký důraz dáváme na důslednost. Osvědčilo se nám i používání podmíněných kázeňských trestů.“ Výčet kázeňských trestů je vymezen v § 64 zákona č. 169/1999 Sb. Jedním z nejcitelnějších trestů je umístění do uzavřeného oddělení. Ve vězeňském slangu je označováno také jako „díra“. „Na výkon tohoto kázeňského trestu vytváříme dokonce pořadníky,“ dodává paní Kalouzová. Tento trest svou přísností předčí už jen samovazba. Tato nejvyšší forma sankce je využívána jen zřídka.

Naopak formou odměny je přerušení výkonu trestního opatření odnětí svobody. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody zakotvuje možnost přerušení výkonu trestního opatření, a to až na 20 dní během kalendářního roku. Tato doba se započítá do výkonu trestního opatření. U mladistvých odsouzených je navíc stanovena podmínka, že mladistvý bude v prostředí, které jej nebude negativně ovlivňovat (srov. § 56 odst. 1, § 65 odst. 1). Paní PhDr. Kalouzová mne však upozorňuje, že za osm let její praxe ve věznici Všehrdy k přerušení výkonu odnětí svobody u mladistvého nedošlo ani v jediném případě.

79

4. 5 Závěrečné vyjádření k systému opatření

Při volbě vhodných opatření, která mají vést ke změnám v chování mladistvého delikventa, je důležité poznat jeho osobní poměry, charakter, společenské prostředí, v němž vyrůstá. Stejně tak i důvody, které jej vedly k delikventnímu chování. Pro zamezení recidivy je důležité tyto příčiny odhalit a pokusit se je odstranit.

5. DALŠÍ Z MOŽNÝCH FOREM REAKCE NA TRESTNOU ČINNOST MLADISTVÝCH

5. 1 Princip restorativní justice V případě řešení delikvence mladistvých by obecně měl převažovat princip restorativní justice. Mladistvý musí být zapojen do procesu řešení jím spáchaným proviněním. Reakce společnosti na toto provinění má vzbudit v mladistvém delikventovi zodpovědnost za způsobenou újmu a převzít z toho vyplývající povinnosti. On sám musí zaujmout k následkům svého činu a jeho řešení aktivní přístup. Celý proces by pak měl být veden tak, aby pomohl provinilci uvědomit si svou chybu, podpořit změnu jeho dalšího chování a znovu začlenění do společnosti.139 Tyto zásady by se měly uplatňovat přednostně. Což je také vyjádřeno v některých ustanoveních zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jde o § 45, § 68, § 70 odst. 3 ZSVM. A dále také v účelu tohoto zákona, jímž je snaha odvrátit pachatele z řad mládeže od dalšího páchání protiprávních činu, odčinit takto vzniklou újmu dle jeho možností a schopností a výběr společenského uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji (srov. § 1 odst. 2 ZSVM). 140 Cílem tohoto pojetí je především náprava způsobené újmy a obnova mezilidských vztahů narušených trestnou činností. Důležité je zapojení všech stran do 139

Palovský, T. K příčinám institucionalizace v trestním řízení. Státní zastupitelství 2010 č. 7-8, s. 8 -11 Válková, H., Šámal, P., Sotolář, A. Restorativní justice a česká reforma trestního práva mládeže. In Karabec, Z. (ed.) Restorativní justice. Sborník příspěvků a dokumentů. Praha: IKSP, 2003, s. 27 140

80

procesu nápravy. V tomto směru sehrálo velký význam přijetí zákona č. 218/2003 Sb., který výrazně posílil restorativní přístup k reakci na delikvenci mládeže.

Současné evropské systémy trestní justice obecně obsahují pouze prvky restorativní justice141, a stejně tak trestněprávní systém český. „Například alternativní trest obecně prospěšných prací, je-li uložen v místě, kde byl nějak poškozen veřejný zájem (např. vandalismus v menší obci), v sobě restorativní prvky má; nelze jej však spatřovat, je-li totožný trest uložen na stejném místě za krádeže v obchodních centrech.“142 Pak plní vlastně jen funkci alternativního trestu. Tyto prvky tedy spatřujeme především tam, kde uložené opatření přímo reaguje na odstranění vzniklé újmy a je zaměřeno na poškozeného. Restorativní justice je spojena také s využitím odklonů v trestním řízení.

5. 2 Odklony v trestním řízení Jednou z forem reakce na trestnou činnost mladistvých jsou také tzv. odklony od standardního řízení. Jedná se o „specifický procesní postup, v rámci něhož není vyslovena vina mladistvého ani mu není uloženo žádné trestní opatření.“

143

Zákon o

soudnictví ve věcech mládeže mezi tyto alternativní způsoby řízení zahrnuje podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání a odstoupení od trestního stíhání (srov. § 69 ZSVM). V rámci soudnictví ve věcech mládeže je tak rozšířen počet odklonů o nový druh – odstoupení od trestního stíhání. Někteří odborníci trestního práva se domnívají, že tato nová forma odklonu je „duplicitní s jinými již existujícími řešeními trestních věcí a její zavedení není velkým přínosem.“144 Obdobné účinky má totiž zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) TŘ. Naopak pozitivum můžeme spatřit v tom, že nedochází k odstoupení trestního stíhání bez dalšího (srov. 172 odst. 1 písm. c) TŘ), nýbrž zpravidla až poté, co 141

Palovský, T. K příčinám institucionalizace v trestním řízení. Státní zastupitelství 2010 č. 7-8, s. 8 -11 Palovský, T. K příčinám institucionalizace v trestním řízení. Státní zastupitelství 2010 č. 7-8, s. 8 -11 143 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 637 144 Vanduchová, M. K ukládání sankcí podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Problémy trestního postihu mladistvých. Sborník příspěvků k aktuálním otázkám trestního práva. Kolektiv autorů. 1. vydání, Olomouc 2003, s. 26 142

81

mladistvý zejména vykonal vhodný probační program, přitom jeho výkon musí být úspěšný. Úplně nebo alespoň částečně nahradil způsobenou škodu a poškozený s takovým odškodněním souhlasí nebo bylo mladistvému vysloveno napomenutí s výstrahou, je-li takové řešení z hlediska účelu zákona dostatečné (srov. § 70 odst. 3 ZSVM).

Obrovský výchovný vliv má již samotné projednání věci před soudem. Vyřízením věci odklonem se však tento výchovný prvek ztrácí. Podle názoru některých státních zástupců, se kterými jsem měla možnost hovořit, je v rámci soudnictví mládeže nejdůležitější delikventa „odstrašit“ od páchání další trestné činnosti. K tomu poslouží zejména prostředí soudní síně, přítomnost soudce i státního zástupce a vedení procesu. Z tohoto důvodu nejsou příznivci odklonů. Na druhou stranu by alternativní způsoby řízení mohly najít své uplatnění tam, kde není vhodné provádět stigmatizující hlavní líčení a tam, kde spáchané provinění je důsledkem konfliktu mezi mladistvým a poškozeným. Přitom vzhledem k povaze činu a osobě mladistvého není třeba na trestním postihu trvat.145 Do popředí se tak dostávají zájmy poškozených, jejich satisfakce, odstranění škodlivých následků činu a narovnání vztahů mezi mladistvým delikventem a jeho blízkým sociálním okolím. Proto můžeme konstatovat, že využití odklonů v trestním řízení stojí na principu restorativní justice. Odčinění způsobené újmy, lítost nad spáchaným činem, projevená snaha po nápravě a urovnání vzájemných vztahů s poškozeným mají mnohdy větší přínos a účinek než uložení trestních opatření. 146

Z ustanovení § 68 ZSVM je zřejmé, že odklony od standardního trestního procesu není možné využít ve všech případech. Jedním ze zákonných požadavků je připravenost mladistvého nést odpovědnost za spáchaný čin, vypořádat se s jeho příčinami a přičinit se o odstranění škodlivých následků provinění (srov. § 68 ZSVM). Splnění této podmínky není vázáno na výslovné prohlášení mladistvého o připravenosti nést odpovědnost za spáchaný čin nebo výslovný projev lítosti nad ním. A naopak

145

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 638, 639 146 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 640

82

samotný formální projev také nestačí. Zpravidla bude vyžadováno aktivní jednání mladistvého, kterým odčiní způsobenou újmu nebo se o to alespoň pokusí. Zákon tedy nevyžaduje dosažení konkrétního výsledku. Jedním z předpokladů je i doznání se ke spáchanému činu, čímž mladistvý manifestuje svou připravenost nést za své jednání odpovědnost. Vedle toho se na mladistvém vyžaduje i snaha odstranit příčiny své trestné činnosti. „V praxi může jít o zanechání škodlivých návyků, o přerušení kontaktů s osobami dopouštějícími se trestné činnosti nebo o stabilizaci docházky do školy.“ 147 Využívání specifických procesních postupů zároveň naplňuje zásadu pomocné úlohy trestní represe.148

Proto použití těchto specifických procesních postupů, kdy trestní proces nedospěje do svého obvyklého konce, by mělo být důkladně zváženo a aplikováno jen tam, kde je to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu opravdu vhodné.

6. REAKCE NA KRIMINALITU DĚTÍ MLADŠÍCH PATNÁCTI LET Počátek trestní odpovědnosti zůstal spojen s dovršením patnáctého roku věku. Avšak je nutné reagovat i na činy jinak trestné, jichž se dopustilo dítě dosud trestně neodpovědné. Opatření potřebná k jeho nápravě, výchově i ochraně uloží soud pro mládež. Řízení dle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže je ve své podstatě řízením občanskoprávním, byť s určitými specifiky. Tam, kde ZSVM nestanoví jinak, postupuje soud pro mládež v řízení dle Občanského soudního řádu (srov. § 96 ZSVM). Jde o řízení nesporné. V některých případech však bude nutné se řídit i ustanoveními předchozích částí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, například § 81 ZSVM. Dále § 93 odst. 5 ZSVM přímo odkazuje na některá z předchozích ustanovení. 147

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 649 148 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 650

83

Pachatel je beztrestný buď pro nedostatek věku (§ 89 odst. 1 ZSVM) nebo pro nedostatek rozumové a mravní vyspělosti v době jednání (§ 5 odst. 2 ZSVM). I když se činu jinak trestného dopustila osoba trestně neodpovědná, neztrácí nic na své společenské škodlivosti a je tedy nutné přijmout vhodná opatření k její nápravě (srov. § 89 ZSVM). Dle dikce § 89 odst. 2 ZSVM „učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 (dále jen opatření).“ Zákon spojuje vznik trestní odpovědnosti s dovršením patnáctého roku věku, nicméně nestanoví žádnou dolní věkovou hranici rozhodnou pro uložení opatření za čin jinak trestný. Není tedy nijak určen okamžik, od kterého je možno vést řízení a užít proti němu opatření podle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V literatuře se objevuje názor, že za takovou dolní věkovou hranici lze s ohledem na poznatky vývojové psychologie považovat započetí školní docházky, tedy období mezi šestým a sedmým rokem věku dítěte.149 „Avšak u některých dětí (např. vyrůstajících ve velmi neuspořádaném prostředí) nebo u některých činů jinak trestných (např. u výtržnictví) může být tato věková hranice posunuta výrazně výše.“150 Autoři však upozorňují, že tato hranice je stanovena jen přibližně a nezávazně. Žádnou univerzální dolní věkovou hranici pro vedení řízení ve věcech dětí mladších patnácti let a pro přijetí opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže stanovit nelze.

Uložení některého z opatření taxativně vymezených v § 93 ZSVM je podmíněno tím, že se dítě mladší patnácti let skutečně dopustilo činu, který by za jiných okolností byl trestným. Bez splnění této podmínky nelze opatření uložit. 151 Dále se vyžaduje, aby si nezletilý s ohledem na dosažený stupeň rozumové a mravní vyspělosti uvědomoval, že se dopustil činu jinak kvalifikovaného jako trestný, a byl schopen chápat smysl a účel přijatých opatření.152 Soudní praxe má za to, že zpravidla nebudou pochybnosti o pochopení podstaty a škodlivosti jednání u dítěte staršího deseti let. Činy mladších dětí 149

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 836; stejně: Válková, H., Sotolář, A. Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2004 č. 7, s. 197 - 224 150 Válková, H., Sotolář, A. Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2004 č. 7, s. 197 - 224 151 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 468 152 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 836

84

je třeba posuzovat případ od případu. V úvahu musíme vzít především okolnosti, závažnost činu i pohnutky, které jej vedly k jeho spáchání. „Případů, kdy pachatelem činu jinak trestného je dítě mladší deseti let, se však objevuje minimální množství,“ říká soudkyně jednoho z Obvodních soudů v Praze.

6. 1 Může se konat trestní řízení v nepřítomnosti nezletilého? Nabízí se další důležitá otázka, kterou bychom měli zodpovědět. Může se konat řízení v nepřítomnosti nezletilého? Zatímco v řízení o provinění proti mladistvému, nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti mladistvého, nejde-li o řízení proti uprchlému (srov. § 64 odst. 1 ZSVM), hlava III. zákona o soudnictví mládeže upravující řízení ve věcech dětí mladších patnácti let takové ustanovení neobsahuje. Můžeme se tedy domnívat, že konat řízení v nepřítomnosti nezletilého možné je. Zákon stanovuje jen několik podmínek. Názor dítěte ve věci musí být vždy zjištěn (srov. § 92 odst. 1 ad fine ZSVM). Což může být učiněno prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dítěte nebo zástupců, tedy nejčastěji rodičů jako zákonných zástupců či opatrovníka, zástupce ustanoveného soudem. Pak již nebude třeba, aby se nezletilý řízení účastnil, zvláště když je zároveň stanoveno, že v řízení nemusí být dítě vyslechnuto, bylo-li jeho jednání, v němž je spatřován čin jinak trestný, spolehlivě prokázáno jiným způsobem. Důkaz výslechem je pouze jedním z možných důkazních prostředků. Protože se jedná o nesporné civilní řízení a ZSVM ve své hlavě III. upravuje jen určitá specifika oproti obecné úpravě v OSŘ, lze za důkaz pokládat všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav věci (srov. §125 OSŘ).153 Nicméně si myslím, že je třeba naplnit další zákonnou podmínku. Splnit samotný účel zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jak je vyjádřen v §1 odst. 2 ad fine. „Řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.“

153

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 870n.

85

Toto stanovisko potvrzují i rozhodnutí Nejvyššího soudu154, která se vyslovují k možnosti upuštění od uložení opatření podle § 93 odst. 8 ZSVM. Podmínkou upuštění od uložení opatření je právě dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže již projednáním činu dítěte státním zástupcem nebo soudem pro mládež. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR je tato podmínka splněna tehdy, „pokud samotné projednání věci bylo natolik účinné a důrazné, že na dítě působilo silným vlivem, že další opatření, jichž by bylo možné použít, již není třeba, neboť samotné řízení, jehož bylo dítě účastno, splňuje výchovný efekt, který by jinak bylo možné očekávat od uložení a výkonu některého z možných opatření.“155 Dále Nejvyšší soud ČR vyslovuje nutnost důrazně působit na dítě skutečností, že jeho případ je projednán státním zástupcem nebo soudem, před kterým jsou rozebírány okolnosti jeho činu a je poukázáno na rozhodné momenty v jeho životě související s tím, proč došlo ke spáchání činu jinak trestného. Aby projednání věci mělo tento účinek, je nezbytné aktivní zapojení dítěte do tohoto procesu.156 V dalším z rozhodnutí Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže stačí, zúčastní-li se nezletilý alespoň té části jednání soudu, která by na něj mohla mít největší výchovný účinek.

157

Zpravidla půjde

o tu část jednání, v níž bude prováděno dokazování, jiné osoby se budou vyjadřovat k činu spáchanému dítětem, k jeho osobě, a kdy bude vyneseno a odůvodněno rozhodnutí. 158 Účast při soudním jednání má významný výchovný účinek, vede k sebekritickému zhodnocení vlastního chování, změně životních postojů a hodnot. Stejným způsobem slouží vlastně celé řízení. Už jen podání vysvětlení na policii, formální sepisování protokolu a opakované setkání s uniformovanými policisty, státním zástupcem a soudcem jistě má výchovný aspekt. Jako praktický příklad mohou uvést případ nezletilého F. G., ročník 1996, pod sp. zn. 27 Rod 14/2010. Svým jednáním se měl spolu s dalšími spolužáky dopustit škody na několika osobních automobilech tím, že z nich kapesním nožem odtrhávali 154

Judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod sbírkovým číslem R 3/2007 a Usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 8 Tdo 882/2007 155 Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR R 3/2007 156 Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR R 3/2007 Sb. rozh. tr. 157 Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 882/2007 158 Zezulová, J., Šabata, K. Průběh řízení před soudem pro mládež - v otázkách a v odpovědích. Státní zastupitelství 2009 č. 3, s. 17-27

86

tovární značky. Celková škoda se vyšplhala zhruba na 15 000 korun. F. G. tvrdil, že sám značky neodlupoval, ale vzal si dvě od spolužáka, protože se mu jednoduše líbily. Soud vyslechl matku nezletilého jako účastnici řízení. Ta uvedla, že syn svého jednání lituje. Což se projevovalo i tím, že několikrát plakal vždy v předvečer dne, kdy se měl dostavit na obvodní oddělení policie ČR, aby objasnil své jednání. Jeho čin s sebou přinesl mnoho nepříjemných zkušeností a sám na závěr uvedl, že se proto do budoucna již takového jednání vyvaruje. Doufejme tedy, že taková zkušenost pro něj byla dostatečnou prevencí. Protože se v jeho případě jednalo pouze o ojedinělou odchylku od jeho jinak vzorného chování, můžeme předpokládat, že v tomto případě soudní řízení zcela splnilo svůj účel.

Z uvedeného vyplývá potřebnost, ne-li nezbytnost, účasti nezletilého na soudním projednání jeho činu, a to přesto, že zákon povinnost účasti dítěte mladšího patnácti let u hlavního líčení přímo nestanoví. Tento závěr mi potvrzují i soudkyně Obvodních soudů v Praze, s nimiž jsem měla možnost tuto problematiku projednat. Na druhou stranu se můžeme setkat s případy, kdy bude na místě upustit od výslechu dítěte mladšího patnácti let, pokud jsou rozhodné skutečnosti prokázány jinak. V praxi je tak především na uvážení soudu, zda je přítomnost dítěte na jednání nezbytná.159

6. 2 Ochranné léčení Trestněprávní nauka se shoduje v tom, že výčet opatření, která je podle § 93 ZSVM možné uložit dítěti mladšímu patnácti let, je výčtem taxativním.160 Ten nelze rozšiřovat, a to ani s odkazem na účel zákona vymezený v § 1 odst. 3 ZSVM. To ale také „vylučuje v režimu hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, zabezpečovací detenci nebo ochranné léčení.“ 161 Dne 16. února 2011 bylo na tiskové konferenci po jednání vlády potvrzeno, že 159

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007 s. 873 160 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007s. 898 161 Rt 47/2010

87

vláda schválila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže. Tato novelizace je reakcí na tzv. kmetiněvskou výzvu.162 Účelem změny zákona je vyplnit mezeru v ukládaných opatřeních. Dosud mohl soud nebezpečným pachatelům mladším patnácti let uložit ochranné opatření pouze v podobě ochranné výchovy. Její trvání je však zákonem omezeno do dovršení osmnácti let, popřípadě devatenácti, došlo-li k prodloužení ochranné výchovy. Poté je osoba propuštěna a stát nad ní ztrácí dohled. Cílem přijímané změny je izolovat takto mladé pachatele závažné trestné činnosti od společnosti, ale také možnost jej léčit. Tím spíš, že závažných trestných činů se pravděpodobně budou dopouštět spíše duševně narušené děti. Trvání ochranného léčení, stejně jako ochranné výchovy je vázáno na splnění účelu. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že ochranné léčení není limitováno věkem. Teoreticky tak může trvat celý život a stát má takovou osobu pod kontrolou i po dovršení devatenáctého roku věku.163 Tuto změnu již delší dobu žádají někteří z psychiatrů, mezi nimi i MUDr. Švarc, primář oddělení ochranné léčby v Psychiatrické léčebně Bohnice. „Neexistuje žádný legislativní důvod, proč neuložit ochranné léčení dřív, protože bude nejspíše častější a častější, že budou trestné činy páchat schizofrenici, sexuální devianti nebo toxikomani mladší patnácti let a není důvod je neléčit,“ míní Švarc.164

Podle dřívější praxe postačovalo vykonat ochranné léčení v rámci ochranné výchovy. Změna tohoto postoje byla ovlivněna konkrétními případy, které se v České republice udály. Hlavním důvodem je možnost pokračování v ochranné léčbě i po ukončení ochranné výchovy.

162

http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tiskove-konference/tiskova-konference-po-jednani-vlady--16--unora-201181278/ Jedná se o případ třináctileté dívky z Kmetiněvse, která se stala obětí sexuálně motivované vraždy. Jejím vrahem byl stejně starý spolužák. Soudem mu byla uložena ochranná výchova. Ta byla následně prodloužena a skončila v lednu 2011, když dosáhl devatenácti let. Ochranné sexuologické léčení však soud uložit nemohl, právě z důvodu taxativního výčtu opatření vymezených v § 93 ZSVM, mezi kterými ochranné léčení chybí. 163 z tiskového prohlášení ministra spravedlnosti Jířího Pospíšila, http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tiskovekonference/tiskova-konference-po-jednani-vlady--16--unora-2011-81278/ 164 http://zpravy.idnes.cz/vrahovi-z-kmetinevsi-by-mohla-pomoci-domina-mini-primar-z-bohnic-p87/domaci.asp?c=A100125_121514_domaci_bar

88

Ochranné léčení bude moci soud pro mládež uložit v případech, kdy ke spáchání činu jinak trestného došlo ve stavu vyvolaném duševní poruchou nebo pod vlivem návykové látky či v souvislosti s jejím zneužíváním, jde-li o dítě, které se oddává zneužívání takové látky a jeho pobyt na svobodě bez uložení ochranného léčení je nebezpečný. Návrh zákona předvídá možnost uložení ochranného léčení ve formě ambulantní či ústavní. Vybraná forma ochranného léčení může být dodatečně změněna. Ústavní forma ochranného léčení představuje citelný zásah do osobní svobody pacienta, a to především kvůli neurčitosti svého trvání. Ochranné léčení totiž trvá, dokud není splněn jeho účel. Úkolem soudu pro mládež bude důkladně zvážit uložení takového opatření. Hlavním kritériem by mělo být posouzení nebezpečnosti dítěte pro společnost. Soudu pro mládež se ukládá povinnost nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro další pokračování v ochranném léčení, jinak jej zruší. Zdravotnické zařízení musí soud neprodleně informovat o pominutí důvodů pro další trvání ochranného léčení nebo nastanou-li důvody pro jeho změnu.

Možnost uložení ochranného léčení dětem mladším patnácti let v zákonné úpravě již dlouho chybělo, a proto přijímaný záměr zákonodárce hodnotím velice pozitivně.

89

ZÁVĚR DIPLOMOVÉ PRÁCE

V závěru bych se chtěla věnovat řešení kriminality mladistvých. Při psaní diplomové práce jsem se snažila získat poznatky nejenom teoretickým studiem, ale i praxí. Účastnila jsem se soudních jednání jak ve věcech mladistvých, tak i dětí mladších patnácti let. Konzultovala jsem tuto problematiku se soudci pro mládež i pracovníkem orgánu sociálně-právní ochrany dětí. A v neposlední řadě jsem se vydala i do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Cílem mého snažení bylo utvořit si reálný obraz o trestním soudnictví ve věcech mládeže – nejen jak by tomu mělo být, ale jak je tomu ve skutečnosti. Ze získaných poznatků jsem došla k závěru, že zákonodárce se příliš věnuje otázce jak působit na dítě, když už se trestné činnosti dopustilo – místo toho, aby se soustředil na to, jak delikvenci mládeže předcházet. Mimo jeho pozornost zůstává řešení příčin kriminality mládeže. V tom podle mého tkví hlavní problém. Myslím si, že daleko účinnější by bylo trestné činnosti předcházet, než ji poté „hasit“. Napravovat chybné vzorce myšlení a jednání mladého člověka je mnohem těžší než mu předcházet. A vezmeme-li v úvahu statistiky recidivního chování pachatelů z řad mládeže, pak nezbývá než konstatovat, že politika zacházení s mladistvými delikventy není tak účinná, jak bychom si přáli. Záškoláctví, toulání se, nerespektování autorit, hrubé chování vůči vrstevníkům, týrání zvířat, vyrůstání v neúplných rodinách, zpravidla s matkou samoživitelkou – jde o opakující se skutečnosti, které nacházíme ve spisech u mnohých delikventů z řad mládeže. Toto chování můžeme považovat za jakési signály predikující možnou budoucí trestnou činnost. Při nedostatečné či nedůsledné výchově nedochází ke vštěpování základních hodnot a norem společnosti, což má za následek nekonformní chování dítěte. Jestliže ve výchově selže rodina, jako primární sociální jednotka, a následně i škola a podobné výchovné instituce, pak je společnost opravdu odpovědná za trestnou činnost spáchanou dítětem. Systém se zaměřuje na to, jak tuto „odchylku“ od konformního jednání vyřešit. U mladistvých pachatelů dává důraz na výchovu. To plyne z mnoha ustanovení zákona č. 218/2003 Sb. vyjadřujících účel trestního soudnictví ve věcech mládeže a účel 90

přijímaných opatřeních. Jsou ale opravdu účinná? Jsou tato opatření skutečně schopna dosáhnout svého cíle? Speciální pedagogové působící v oblasti výkonu trestního opatření odnětí svobody pracují s tzv. lomítkem. To signalizuje, kolikrát se mladistvý již ocitl před soudem a kolikrát ve výkonu odnětí svobody. Například 4/0 znamená, že mladistvý již čtyřikrát stanul před soudem a ve výkonu odnětí svobody je poprvé. Jedním z klientů věznice Všehrdy je mladistvý se statistikou 9/3. Tedy devětkrát stanul před soudem, a ve věznici je již počtvrté. Následně si můžeme položit otázku, kde se stala chyba? Proč se titíž mladiství objevují před soudem znovu a znovu? Proč předchozí uložená opatření nevedla ani v jednom z případů k nápravě? Soud jistě využil širokou škálu možných opatření včetně nejzazší možnosti – nepodmíněného odnětí svobody. A to opakovaně. Avšak ani tři předchozí výkony trestního opatření odnětí svobody nevedly k nápravě mladistvého pachatele. To mě vede k zamyšlení nad tím, nakolik je současná trestněprávní politika účinná? Podle mne není odpověď v rozšiřování škály možných opatření. Spíš bychom se měli zaměřit na to, aby ta současná skutečně fungovala a plnila svůj účel. Jak jsem se snažila nastínit v diplomové práci, ne všechna z ukládaných opatření fungují tak, jak bychom si přáli. Připomeňme si nedostatek probačních programů. Negativní zkušenost s probačními programy a programy probačního typu (§ 18 odst. 1 písm. e) ZSVM) mají i pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí. „Nejbližší probační program je v Praze a ještě nám dítě nevezmou, protože toho mají moc,“ říká jeden z kurátorů pro děti a mládež. Děti mladší patnácti let, kterým byla nařízena ústavní výchova, soud zpravidla do výchovného programu ve středisku výchovné péče nezařadí, neboť to představuje pro školské zařízení zatížení - časové, personální i finanční. Nízký počet úředníků Probační a mediační služby neumožňuje dostatečně účinné výchovné působení v rámci probačního dohledu a kontrolu plnění soudem uložených povinností. Přitom tato opatření tvoří základ pro primární cíl celého systému, kterým je náprava mladistvého, změna jeho chování a resocializace.

O problematice dětské kriminality jsem hovořila s kurátorem pro děti a mládež naší obce. Zajímalo mne, jakým způsobem se snaží orgán sociálně právní ochrany dětí 91

předcházet delikventnímu chování mládeže. Preventivní činnost se však zaměřuje pouze na úzce specifikované problémy, kterými jsou nejčastěji šikana a drogová problematika. Podle jeho slov je prevence v této oblasti nedostatečná. Preventivní akce zaměřené na tyto jevy přicházejí většinou následně, až když se některý ze zmiňovaných problémů objeví. O pomoc zpravidla požádá ředitel školy. Z důvodu nedostatku času a financí se tyto akce uskutečňují nárazově.

Pokud se chce stát vypořádat s kriminalitou mládeže, je třeba primárně řešit její příčiny, nikoli až následky. Hledáme-li opravdu účinný lék na kriminalitu mládeže, je jím právě prevence. Je však stát v této rovině dostatečně aktivní?

V diplomové práci jsem se snažila poskytnout nejen náhled na současnou právní úpravu daného tématu, ale především se zaměřit na hledání problémů a vnést do tohoto tématu nové otázky k zamyšlení. Mohu jen doufat, že se mi můj záměr povedl.

92

SEZNAM ZKRATEK JGG – Jugendgerichtsgesetz, označení pro německou či rakouskou trestní právní úpravu OSPOD – Orgán sociálně právní ochrany dětí SOŠ a SOU – Střední odborná škola a Střední odborné učiliště SVP – středisko výchovné péče TŘ – zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) tr. z. - zákon č. 140/1961 Sb. Trestní zákon TZ – zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník ZSVM - zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mladistvých za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže) ZVÚOV- zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních Z. z. – Zbierka zákonov (slovenská právní úprava)

93

SEZNAM LITERATURY ODBORNÉ PUBLIKACE, KOMENTÁŘE

1. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 912 s. 2. Kolektiv autorů. Problémy trestního postihu mladistvých. Sborník příspěvků k aktuálním otázkám trestního práva. Olomouc 2003, 85 s. 3. Kuchta J., Válková H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, 568 s. 4. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, 584 s. 5. Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie. 3.vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008, 528 s. 6. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, 491 s. 7. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, 456 s. 8. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 1. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, Praha 2004, 742 s. 9. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, 1227 s. 10. Válková, H., Šámal, P., Sotolář, A. Restorativní justice a česká reforma trestního práva mládeže. In Karabec, Z. (ed.) Restorativní justice. Sborník příspěvků a dokumentů. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2003, 146 s. 11. Zborník F., Kotulan P., Rozum J. Trestní soudnictví nad mladistvými v ČR a zahraničí. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 1996, 129 s. 12. Zeman, P. a kol. Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 2010, s. 131

94

ČASOPISECKÉ ČLÁNKY

1. Crha, L. Dozor státních zástupců nad dodržováním právních předpisů ve školských zařízeních. Státní zastupitelství 2010 č. 4, s. 26-29 2. Crha, L. Některé poznatky z dozoru státních zástupců nad dodržováním právních předpisů ve školských zařízeních. Státní zastupitelství 2010 č. 5, s. 1217 3. Čírtková, L. Dva pohledy na kriminalitu dětí a mladistvých. Kriminalistika 2003 č. 4, s. 242 - 249 4. Jelínek, J. K trestní odpovědnosti mladistvých. (Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.) Kriminalistika 2005 č. 2, s. 125-131 5. Kacafírková, M. Několik poznámek k diskuzi o snížení minimální věkové hranice trestní odpovědnosti v českém trestním právu. Trestní právo 2002 č. 3, s. 21 – 22 6. Kalvodová, V. Domácí vězení - jedna z možných alternativ odnětí svobody?, Brno, Days of public law, s. 678 - 684 7. Krejčíková, K. Hranice trestní odpovědnosti ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství 2008 č. 5, s. 36-44 8. Kučera, P., Richter, M. Koncepčnost řešení dětské kriminality. Trestní právo 2004 č. 12, s. 2-3 9. Kuchta, J., Kalvodová, V., Horká K., Chromý, J., Štefánik, O. Z praktické části výzkumu „Věková hranice trestní odpovědnosti a kriminalita mládeže“. Státní zastupitelství 2011 č. 1-2, s. 3-50 10. Navrátilová, J. Trest domácího vězení. Bulletin advokacie 2009 č. 10, s. 94 – 97 11. Palovský, T. K příčinám institucionalizace odklonů v trestním řízení. Státní zastupitelství 2010 č. 7-8, str. 5-11 12. Říha J. K nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006 č. 10, str. 293 – 298 13. Sborník z konference Dny práva – 2009. Hrušáková, M., Matiaško, M.: Dopad nového trestního zákoníku na zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, 14 s. ; Dostupný také z: 95

http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/novy_trest/H rusakova_Milana__1315_.pdf 14. Sotolář, A. K povaze dohledu nad mladistvými delikventy. Trestněprávní revue 2005, č. 11, s. 304-306 15. Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006 č. 12, s. 373-398 16. Sotolář, A.: K uplatnění výchovných opatření vůči mladistvým v průběhu trestního řízení a v rámci odklonů od standardního trestního řízení. Trestněprávní revue 2004 č. 9, s. 276 – 279 17. Sotolář, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2006, č. 7, s. 189-199 18. Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2007 č. 12, s. 341–352 19. Sotolář, A., Válková, H. Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue 2004 č. 7, s. 197-224 20. Sotolář, A., Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých. Trestněprávní revue 2005 č. 2, s. 29 – 56 21. Sotolář, A., Válková, H.: Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue 2. část, 2005 č. 3, s. 62-74 22. Šámal, P. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy 2004 č. 2, s. 47-52 23. Válková H. K odpovědnosti mladistvého podle § 5 zákona o soudnictví VVM, Acta Universitatis Carolinae – Iuridic. s. 57-62 24. Válková H. Proč byla reforma trestního soudnictví ve věcech mládeže oddálena a jaké byly její cíle? Trestněprávní revue 2002 č. 5, s. 136–138 25. Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294 26. Zezulová, J. K pobytu dětí s uloženou ochrannou výchovou mimo školské zařízení pro výkon ochranné výchovy. Státní zastupitelství 2006 č. 5, s. 7 - 10 27. Zezulová, J. Vybraná soudní rozhodnutí v trestních věcech mladistvých. Státní zastupitelství 2009 č. 11, s. 13-17

96

28. Zezulová, J., Růžička, M.: Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb. Státní zastupitelství 2005 č. 7-8, s. 6-15 29. Zezulová, J., Šabata, K. Průběh řízení před soudem pro mládež - v otázkách a v odpovědích. Státní zastupitelství 2009 č. 3, s. 17-27

INTERNETOVÉ ZDROJE

1. Asociace náhradní výchovy: Diskuze k problematice úhrady nákladů na převoz dětí na útěku - internetový odkaz: http://www.anv.cz/clanky/296-diskuse-kproblematice-uhrady-nakladu-na-prevoz-deti-na-uteku 2. Doubrava, L. Děti se nedopouštějí trestných činů, ale páchají provinění. Asociace náhradní výchovy. Dostupný z: www.anv.cz/clanky/143-deti-se-nedopoustejitrestnych-cinu-ale-pachaji-provineni 3. Knihovna připravované legislativy, důvodová zpráva k trestu domácího vězení, http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf 4. http://cslav.justice.cz/portal/page/portal/cslav_public/cslav_public_statlisty 5. http://cs.wikipedia.org/wiki/Základní_škola 6. http://datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/$$SearchForm?OpenForm 7. http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statisticke_rocenky_ceske_republiky 8. http://www.epravo.cz/top/clanky/vladni-navrh-zakona-o-odpovednosti-mladezeza-protipravni-ciny-a-o-soudnictvi-ve-vecech-mladeze-a-o-zmene-nekterychzakonu-duvodova-zprava-20827.html 9. http://www.partnersczech.cz 10. https://www.pmscr.cz/mladistvi-probacni-programy 11. http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tiskove-konference/tiskova-konferencepo-jednani-vlady--16--unora-2011-81278/ 12. http://www.vscr.cz/veznice-vsehrdy-96/zakladni-informace-151/charakteristikaveznice-3921 13. http://www.vscr.cz/veznice-vsehrdy-96/vykon-vezenstvi-402/problematikasnizovani-nasili-mezi-mladistvymi-ods-3915

97

14. http://zpravy.idnes.cz/vrahovi-z-kmetinevsi-by-mohla-pomoci-domina-miniprimar-z-bohnic-p87-/domaci.asp?c=A100125_121514_domaci_bar 15. Právní výklady MŠMT: Hrazení nákladů převozu dítěte zadrženého na útěku Policií ČR zpět do zařízení (1/2006); dostupný z: www.msmt.cz/uploads/soubory/pravni_vyklady_msmt/2006_1_07.doc 16. statistický přehled kriminality, Policejní prezidium ČR, dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/statistiky/kriminalita.html 17. Válková, H., Hulmáková, J.: Hranici trestní odpovědnosti není nutné snižovat. MF Dnes, 7. října 2008, internetový odkaz: http://zpravy.idnes.cz/odbornicihranici-trestni-odpovednosti-neni-nutne-snizovat-prt/kavarna.asp?c=A081003_114748_kavarna_bos 18. Vládní návrh zákona o odpovědnosti mládeže. Sněmovní tisk 210/0, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006, dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=210&CT1=0 19. www.veciverejne.cz/vysledky-referend.html 20. www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/novy-trestni-zakonik-sexuologie-detia-mladistvi-451196

SOUDNÍ ROZHODNUTÍ, JUDIKATURA

1. R 17/1979 2. R 11/1985 3. R 44/2005 4. R 3/2007 5. R 19/2007 6. R 37/2007 7. R 47/2010 8. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. dubna 1997 č. 103/1997 Sb. 9. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 14 To 130/2004, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod zn. R 44/2005 98

10. Rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. 230 EC 68/2010 – 32 11. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 26 Tm 15/2007 12. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 27 Rod 3/2009 13. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 26 Tm 10/2010 14. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 Nc 901/2010 – 31 15. Rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 13/96 16. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 882/2007 17. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 TZ 9/2008 18. Usnesení Nejvyšší soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1102/2008

99

PŘÍLOHA GRAF č. 1 165

Přehled kriminality mládeže v letech 1990 - 2010 25000

20000

15000 mladiství

10000

děti mladší 15 let 5000

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

Pro dokreslení situace přidávám př také přehled celkového počtu čtu registrovaných trestných činů v letech 1990 – 2010.

Celkový elkový počet spáchaných trestných činů 500000 400000 300000 200000

celkový počet spáchaných…

100000 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

0

165

statistické přehledy ehledy kriminality, Policejní Policej prezidium ČR dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/statistiky/2005/index.html

100

GRAF č. 2166

Struktura objasn objasněných provinění ní spáchaných mladistvými v roce 2010 vraždy loupeže

14%

2%

0%

6%

1% 6%

8%

úmyslné ublížení na zdraví

1%

vydírání znásilnění

2%

pohlavní zneužívání krádeže vloupáním

2% 24%

krádeže prosté výtržnictví

2% 3%

poškozování cizí věci sprejerství

29%

maření výkonu úředního rozhodnutí drogová kriminalita ostatní kriminalita

GRAF č. 3167

Struktura kriminality mladistvých pachatelů pachatel 14,0%

13,5% 2,5%

3,0%

násilná kriminalita mravnostní majetková ostatní hospodářská

15,0%

zbývající 52,0%

166

statistický přehled ehled kriminality za období od 1. 1.2010 do 31. 12.2010 Dostupný z: http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-650295.aspx http://www.policie.cz/clanek/statisticke 167 Procentuální vyjádření je průměrným ů ěrným výsledkem získaným z dat v posledních pěti letech

101

TABULKA č. 1168

INDEX KRIMINALITY MLADISTVÝCH na 100 000 obyvatel ROK počet provinění počet obyvatel index

2000 13507

2001 12913

2002 10901

2003 9779

2004 7886

2005 7614

2006 7605

2007 8079

402411

401534

395721

393465

389410

390180

387273

382195

3356,5

3215,9

2754,7

2485,4

2025,1

1951,4

1963,7

2113,9

TABULKA č. 2169

2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

DĚTI MLADŠÍ 15 LET násilná majetková kriminalita kriminalita 17,7 % 61,7 % 18,6 % 58,2 % 21,2 % 58,8 % 22,7 % 64,5 % 17,6 % 58,9 % 18,4 % 53,8 % 18 % 50,6 % 19,5 % 49 %

MLADISTVÍ násilná majetková kriminalita kriminalita 11,4 % 67 % 12,6 % 63,7 % 17 % 59,6 % 13,5 % 42,7 % 13 % 54,7 % 13,4 % 49 % 12,4 % 49,7 % 13,6 % 48,7 %

168

Údaje získány ze statistických přehledů kriminality z uvedených let, Policejní prezidium ČR dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/statistiky/kriminalita.html a ze Statistických ročenek ČR, dostupné z:http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statisticke_rocenky_ceske_republiky 169 Údaje získány ze statistických přehledů kriminality z uvedených let a přepočítány na procentní podíl vzhledem k celku, Policejní prezidium ČR ; dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/statistiky/kriminalita.html

102

TABULKA č. 3170

věková hranice trestní odpovědnosti Belgie 18 Polsko 17 Portugalsko 16 Skandinávské 15 země Česká rep. 15 Německo 14 Rakousko 14 Slovensko 14 Francie 13 Nizozemsko 12 Turecko 11 Anglie 10 Švýcarsko 10

dosažení zletilosti 21 18 18 18

ukončení povinné školní docházky 18 16 15 15

18 18 18 18 18 18 18 18 18

15 15 (16) * 15 16 16 16 14 16 15

* povinná školní docházka trvá devět nebo deset let dle Spolkové země

170

informace o ukončení povinné školní docházky jsou získány z portálu www.euroskop.cz, sekce vzdělávání Krejčíková, K.: Hranice trestní odpovědnosti mladistvých ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství 2008 č. 5, s. 36-44 ; dále: Válková, H.: Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy 1997 č. 6, s. 289-294

103

TABULKA č. 4171

trestní opatření

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

obecně prospěšné práce

387

577

539

630

589

623

485

peněžité opatření

4

5

6

6

8

9

0

peněžité opatření s podmíněným odkladem propadnutí věci

5

18

1

3

4

4

1

59

75

80

73

62

66

71

zákaz činnosti

37

60

63

197

290

273

73

vyhoštění

32

20

15

11

37

30

24

podmíněné odnětí svobody

1111

1340

1269

1344

1389

1254

1078

242

234

218

199

205

184

268

260

247

292

303

260

0

0

0

-*

-

-

-

9

2

0

-

-

-

-

211

303

213

248

208

183

131

37

38

38

26

18

17

18

176

296

304

335

315

252

246

9

23

22

-

-

-

-

podmíněné odnětí svobody 146 s dohledem odnětí svobody nepodmíněné 211 zastavení trestního stíhání pro nedostatečnou rozumovou a mravní vyspělost (§ 5 ZSVM) zastavení TS pro účinnou lítost (§7) upuštění od uložení trestního opatření (§ 11) upuštění od uložení TO (§ 12) upuštění od uložení TO (§ 14) odstoupení od trestního stíhání domácí vězení

**

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

4 0

* statistické údaje nejsou k dispozici ** trestní opatření domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce byla zavedena v souvislosti s účinností nového trestního zákoníku novelou 41/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010

171

http://cslav.justice.cz/portal/page/portal/cslav_public/cslav_public_statlisty

104

Summary of the master thesis The issue of criminal juvenile justice The thesis deals with problems of criminal justice over juveniles. The purpose of the study is to bring an objective view of actual legal regulation in The Juvenile Justice Act No. 218/2003 and to identify problematic aspects of the juvenile justice system. Legal regulation is based upon the principle not to punish juvenile delinquents in repressive way, but to eliminate negative influences. The reason for my research is to discover the main causes of children´s criminality and to outline their possible solutions. I focus on two big areas in the study problems of the juvenile criminal liability and the system of legal instruments as a reaction of society to delinquency. The thesis is divided into six chapters; each chapter is further divided into several more subchapters according to a logical succession of addressed problems.

In the first chapter I define basic terms, which are important to understand these issues. These definitions come out of the Juvenile Justice Act. Chapter two describes historical development of the juvenile legislation from 1931 to present time. The chapter consists of four parts. The main attention is given to actual legal regulation in The Juvenile Justice Act No. 218/2003. I try to show the defects of previous legislation, which lead to novelization, and further ideas and aim of new legal regulation. The criminal liability age is the issue of the second subchapter. It is the reaction on discussion about possible reduction of the age limit of criminal liability to fourteen years. The first part analyzes children´s criminality. Public view of juvenile delinquency is supposed to be distorted. That is why I worked out several schemas illustrating the structure and the development of juvenile criminality. I want to show that the number of offenses committed by young people is decreasing every year; even we take into account the factors that influence the development of crime. Part two presents historical development of juvenile delinquency in our country and compares it with a regulation in other countries. 105

The aim of the third chapter is to answer the question if the age of criminal responsibility should be reduced. This chapter is divided into two main subchapters. The first of them deals with the conception of relative criminal liability. In other parts I consider especially degree of intellectual and moral maturity of the juvenile and examination of his mental status. The conclusions of this knowledge are formulated at the end of this chapter. The fourth chapter takes a look at the system of measures regulated in Act No. 218/2003. In The subchapters there are processed educational, protective treatment and penal measures. The fifth chapter describes another possible reaction of society to juvenile delinquency. The Legislative system stands on the principles of restorative justice theory. In the last chapter I focused on the question of responsibility of children under the age of criminal responsibility. A proceeding before the court has a significant educational effect, so I try to answer the question whether the proceedings may take place even in absence of a minor. The next part of chapter deals with the upcoming modification in legislation. It is the protective in-patient treatment as one of the legal institutes of protective treatment measures that should fill the legislative gap. The study is also interesting because I tried to get not only theoretical knowledge but also knowledge of the practice. You will also find here the real stories of young convicts I have met.

106

Resumé Problémy trestního soudnictví nad mládeží Tato práce se zabývá problematikou trestního soudnictví ve věcech mládeže. Mým cílem bylo přinést objektivní náhled na stávající úpravu trestního soudnictví ve věcech mládeže a odhalit aktuální problémy. Právní úprava se snaží především o výchovné působení na mladistvého pachatele. Toto téma jsem si vybrala, protože se zajímám o delikvenci mladistvých i dětí mladších patnácti let. Chtěla jsem odhalit hlavní příčiny dětské kriminality a nastínit jejich možná řešení. Práce obsahuje dva velké okruhy, na které jsem se zaměřila. Těmi jsou problematika trestní odpovědnosti mládeže a systém trestních opatření jako reakce společnosti na dětskou kriminalitu. Diplomová práce se člení do šesti kapitol a ty jsou dále rozděleny do několika dalších podkapitol.

V první kapitole vymezuji pojmy, které jsou důležité pro pochopení dané problematiky. Mezi ně patří termín mladistvý, dítě mladší patnácti let a další. Kapitola dvě popisuje historický vývoj legislativy v oblasti trestního práva nad mládeží od roku 1931 až do současnosti. Dělí do čtyř podkapitol. Hlavní pozornost je věnována současné právní úpravě obsažené v zákoně č. 218/2003 Sb. Snažím se ukázat nedostatky předchozí právní úpravy, které vedly k novelizaci a dále myšlenky a cíl úpravy nové. Věková hranice trestní odpovědnosti je tématem druhé podkapitoly. Je reakcí na diskuse o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let. První část hodnotí kriminalitu mládeže. Pohled veřejnosti na dětskou kriminalitu bývá často zkreslený. Proto jsem vypracovala několik grafů znázorňujících strukturu i dynamiku kriminality mládeže. Cílem je ukázat, že počet provinění páchaných mládeží rok od roku klesá, a to i když vezmeme v úvahu faktory, které ovlivňují vývoj kriminality. V druhé části je zpracován historický vývoj hranice trestní odpovědnosti v českých zemích a srovnávám českou právní úpravy s několika úpravami mezinárodními. Cílem třetí kapitoly je odpovědět na otázku, zda by hranice trestní odpovědnosti měla být snížena. Tato kapitola se člení do dvou velkých podkapitol. První z nich se zabývá koncepcí relativní trestní odpovědnosti. V dalších částech se zabývám 107

především stupněm rozumové a mravní vyspělosti mladistvého, způsobem vyšetření jeho zdravotního stavu. Závěry učiněné ze získaných poznatků jsou formulovány na konci třetí kapitoly. Čtvrtá kapitola přináší pohled na systém opatření upravených v zákoně č. 218/2003 Sb. V jednotlivých podkapitolách jsou zpracována opatření výchovná, ochranná a trestní. Pátá kapitola se soustředí na další z možných reakcí společnosti na trestnou činnost mladistvých. Šestá a poslední kapitola je krátkým pohledem na kriminalitu dětí mladších patnácti let, které ještě nejsou trestně odpovědné. Samotné řízení před soudem má velmi významný výchovný účinek, proto se snažím se odpovědět na otázku, zda se může konat řízení i v nepřítomnosti nezletilého. V další části této kapitoly se zabývám připravovanou změnou právní úpravy. Jedná se o zakotvení institutu ochranného léčení jako jednoho z institutů ochranných opatření, který by měl vyplnit legislativní mezeru. Práce je zajímavá také tím, že jsem se snažila získat nejenom teoretické poznatky, ale i poznatky z praxe. Jednotlivé části diplomové práce jsou proloženy skutečnými případy delikventů z řad mládeže.

108

Téma diplomové práce: Problémy trestního soudnictví nad mládeží The topic of the thesis: The issue of juvenile criminal justice

Klíčová slova: Trestní soudnictví nad mládeží Mladistvý Mládež

Key words: Juvenile criminal justice Juvenile Youth

109