číslo: 47 ročník: VIII.
Občasník lanškrounské farnosti
- září 2005 -
neprodejné
Lék bez vedlejších účinků Takový nápis na krabičce jistě probudí zájem a chuť tento lék užívat. Kdo by odmítl užívat něco co prospěje a neškodí? Dnes se mluví o zdraví a výživě více než kdykoli předtím. Dříve se lékaři soustřeďovali na léčení jen konkrétní nemoci a ostatní okolnosti je mnoho nezajímali. Současná medicína ale upozorňuje na souvislosti mezi fyzickým a psychickým zdravím. Prochází-li člověk stresovými situacemi, jeho zdravotní stav se zhoršuje. Na druhé straně pokoj a radost na lidský organismus působí blahodárně. Ne všichni pacienti reagují podobně, když onemocní, a nebo se dozví něco o své nemoci. Někteří nevěří, jiní rezignují. Jiní ale bojují a nechtějí jen pasivně čekat navzdory nepříznivým prognózám, jak vše dopadne. Situaci nepodcenili a podstoupili léčení, ale zároveň se podle svých sil a možností snažili pracovat a žít jako dříve. Sportovali, pomáhali druhým, zvali si blízké přátele, kteří dokázali přinést dobrou náladu. V bolestech tito lidé pociťovali úlevu a často nemoc nepostupovala podle předpokladů lékařů a žijí dodnes. Možná ani nevěděli, že přátelské posezení, radost, humor a sport vedou v lidském těle k tvorbě a uvolňování látek, které uvolňují nervové spoje, tiší bolest a posilují organismus. Skutečnost, že přenos ma většině spojů je chemický, objevili vědci až ve 20. století. Například hormon endorfin, který způsobuje příjemné pocity štěstí a spokojenosti a zároveň bojuje proti smutku a depresi, byl objeven v roce 1975. Vědci jen postupně odhalují co Bůh do svého stvoření vložil. V Bibli, v knize Přísloví 17,22, je už dávno o radosti napsáno: „Radostné srdce hojí rány, ale ubitý duch vysušuje kosti.“ Strach působí sevření, ale radost a naděje má úžasnou terapeutickou hodnotu. Těžko se však člověk směje veselé historce, když ho trápí neustále bolest a temný pocit nejistoty. Nepodlehnout strachu, ale hledat i jiný pohled na nemoc vyžaduje odhodlání odpoutat se od starostí k něčemu, co je reálné a zároveň radostné. Bůh je schopen i ve chvílích těžkých zkoušek člověka nést a dávat potřebný pokoj. Neplatí automaticky pravidlo, že věřící člověk je uzdraven. Zvažme však, zda není lepší obrátit se ve chvílích těžkých právě k tomu, který všechno stvořil a ví, jak to funguje? Bůh je nejen lékařem těla, ale i duše pro každého z nás. zprac. z letáku BTM RT 54
Odešel Roger Schütz, bratr všech Roger Schütz z malé frazcouzské vesnice Taizé ovlivnil celé generace mladých lidí i světové ekumenické vztahy. Světová setkání mládeže, která se v katolické církvi slaví od roku 1985, mají své kořeny také u něj, u Rogera Schütze z Taizé. Z této malé vesničky v Burgundsku vycházely inspirující impulsy do celého světa. Od roku 1978 se každý rok kolem Silvestra scházejí desetitisíce mladých lidí v různých městech světa k tradičním evropským setkání Taizé. Akce se koná vždy v nějakém velkoměstě, mezi jinými v Římě, Londýně, Barceloně, Kolíně nad Rýnem, Wroclavi, Praze, Budapešti, Vídni a Mnichově. Při posledním setkání Taizé se v Lisabonu sešlo 40 000 mladých lidí pod mottem „Budoucnost v míru“. Bratr Roger ve svém poselství vyzval mladé lidi, aby byli odvážní a důvěřovali Bohu. Roger Schütz-Marsauche se narodil 12. května v Provence ve švýcarském kantonu Waadt. Jeho matka byla Francouzka, jeho otec švýcarský reformovaný farář. Od roku 1937 do roku 1940 studoval Schütz teologii v Lausanne a ve Štrasburku. V roce 1940 se přestěhoval do Francie, do Taizé, aby mohl pomáhat uprchlíkům přes demarkační linii mezi obsazenou a neobsazenou částí Francie. Spolu se svými přáteli a kolegy ze studií založil o několik let později společenství, které mělo napomáhat smíření mezi křesťanskými konfesemi, komunitu v Taizé. V roce 1949 složilo prvních 7 mužů řádové sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. První bratři měli evangelické kořeny, od roku 1969 k nim náležejí i katolíci. Dnes patří ke společenství kolem 100 bratří z 25 národů, více než třetina z nich jsou katolíci.
1
Jedním z Rogerových posledních veřejných vystoupení byl pohřeb papeže Jana Pavla II. v dubnu 2005. Karola Wojtylu vázalo s Rogerem Schützem zvláštní přátelství, které začala již v roce 1962 při Druhém vatikánské koncilu. Wojtyla, tehdy arcibiskup krakovský, a bratr Roger se před zasedáními modlili v jedné kapli Svatopeterské katedrály a přitom se seznámili. Jako krakovský arcibiskup Taizé v roce 1964 a 1968 navštívil. Poté, co se stal roce 1978 papežem, přijímal bratra Rogera ke každoročním audiencím a v roce atentátu 1981 ještě navíc v nemocnici. Ve svých vzpomínkách na zesnulého papeže Jana Pavla II. bratr Roger píše: „Papež mě přijímal každý rok na soukromou audienci a já jsem musel někdy přemýšlet o bolestných zkouškách v jeho životě: Ve svém dětství ztratil matku, ve svém mládí otce a jediného bratra. Říkal jsem si: Hledej slova, která jeho srdce rozradostní, ano, potěší, vyprávěj mu o nadějích, kterou nacházíme u mnohých mladých lidí, ujišťuj ho o důvěře, kterou v něj naše komunita vkládá.“ Bratr Roger zemřel nedávno rukou vražedkyně, která mu zasadila během společných modliteb tři bodné rány do krku. Bratr Roger zemřel ve věku 90 let a svůj celý život zasvětil ekumenické činnosti a mladým lidem. Když byl pár měsíců před svou smrtí přítomen na pohřbu Jana Pavla II., tak mu někdejší kardinál Joseph Ratzinger podal jako svému protestantskému bratru svaté přijímání, což vzbudilo významnou pozornost. Po smrti bratra Rogera se vedení komunity ujímá jednapadesátiletý německý katolík bratr Alois, kterého si pravděpodobně bratr Roger vybral již před osmi lety. Poslední místo odpočinku bratra Rogera bude hřbitov u románského kostelíku v Taizé, kde mají hroby i ostatní členové komunity. zprac. z www.christnet.cz
Farizeus a celník Farizeus a celník. Známý příběh, který ukazuje, jak pýcha, pohrdání a přehlížení druhých může být postojem, který ničí Boží svět. C. S. Lewis tvrdí, že je to právě pýcha, co nás vede k tomu, abychom se s druhými srovnávali. Pýcha v nás probouzí pocit, že jsme lepší než ti druzí, a odvádí nás od Boha. V Bohu se setkáváme s něčím, co je nám bezmezně nadřazeno. Pyšný člověk se ale na všechno a na všechny dívá svrchu; a díváte-li se svrchu, pak pochopitelně nevidíte to, co je nad vámi. Bojme se tedy farizejských modliteb, kdy směle vstupujeme k Bohu a představujeme mu výčet všech věcí, které jsme udělali dobře a lépe než ostatní, vyjmenovali náboženské úspěchy a jakoby ujistili Boha, že je fajn, že nás má na své straně. Potom, plni sebeuspokojení odcházíme...Celník stojí zvadle v zadní části chrámu a ani se neodváží pozdvihnout zrak. Bije se do hrudi a je si vědom své hříšnosti. Kdo byl ten farizeus a kdo celník? Ano, je to jakýsi výběr protikladů. Farizeové byli ctihodní a zásadoví občané. Vůdci a elita tehdejší společnosti. Ztělesňovali vše, co na judaismu bylo správné, řídili se tórou a žili odděleně, aby mohli vzdorovat vlivům bezbožného světa. Farizeové se postavili na odpor římské okupaci, měli poměrně dost následovníků a dodržovali přísná pravidla života. Na druhou stranu celník byl ukázkou něčeho takového jako v dnešní době dealeři drog nebo pasáci. Celníci měli špatnou pověst, protože od svých soukmenovců vybírali přemrštěné daně, aby je mohli odvádět Římanům. Celníci tedy patřili mezi jakési kolaboranty, kteří s Římany spolupracovali na odírání vlastních lidí. Celníci bohatli, ale zároveň se stávali neoblíbenými. A přesto Bůh ukazuje na celníka, že on má ten správný postoj modlitby a nikoli farizeus, který se dvakrát týdně postí, dává desátky a plní své povinnosti vůči lidem i Bohu. Ježíš svým příběhem nesoudil život farizeů a ani nevychvaloval život celníků. To, co na farizeovi viděl jako zavrženíhodné, byla pýcha a pohrdání druhými. Přehlížel každého, kdo neměl dostatečné kvality. V jistém smyslu měl farizeus dostatek důvodů být pyšný na své náboženské výkony, protože rozhodně dělal vše, co ve své modlitbě vyjmenoval. Jeho problém byl ovšem v tom, že si myslel, že i Bůh by měl být vděčný – vděčný za něj.
V osobě farizeje se setkáváme se šokující podobou hříchu křesťanství, vašeho i mého hříchu, hříchu všech, kdo nenápadně učinili z křesťanství ctnost a způsobili, že získalo nepříjemný odér elitářství. Farizejská pýcha je jednou z nejstrašnějších a nejnakažlivějších chorob křesťanství. (Helmut Thielicke, německý teolog) - mor -
Je možné, že nejvíce se modlíme tehdy, když toho řekneme nejméně, a nejméně se modlíme tehdy, když toho řekneme nejvíce. (Sv. Augustin)
kardinál L. J. Suenens - Žít křesťansky
ČKCH 1970
Bůh si nás všímá Zdá se nám zcela neuvěřitelné, že se Bůh o nás stará a řídí svět až do nejmenších podrobností. Což nemá svět přes tři miliardy lidí, a nebude jich mít brzy, za několik let, pět miliard, šest miliard? A Bůh se o každého z těchto lidí i v maličkostech stará? Nanejvýš snad ještě připustíme, že se o ně zajímá v celku, hromadně – tak asi, jako hlava státu zná svůj národ jako celek. Více nebo méně vědomě se domníváme, že Bůh každému z nás věnuje jen nepatrnou částečku svého povšimnutí, protože je dělí na tři miliardy lidí a brzy je bude dělit na pět miliard… Taková aritmetika je však nesmyslná, jedná-li se o Boha. Nedává každému z nás jen zlomek své pečlivosti a lásky, ale totální pozornost s totální láskou. Jen zřídka najdeme někoho, kdo věnuje jinému pozornost! Jak zřídka potkáme někoho, pro něhož skutečně existujeme – ne jako článek v soukolí nebo číslo v sérii, ale jako bytost pro sebe, živá, jedinečná, osobní bytost! Jak vzácný a jak veliký je to jev! Tento div působí Bůh pro každého z nás. Pro Boha opravdu existujeme. Každému z nás daruje plnost své otcovské lásky. Není to řečnická nadsázka? Ne: čistá, prostá pravda. Bůh nás miluje. Kristus obětoval svůj život za tebe a za mne, docela tak, jako bychom byli jediní na zemi.
2
Plni obdivu citujeme Pascalovu myšlenku z jeho Deníku, myšlenku, v níž dává promlouvat Ježíši: „Tuto kapku své krve jsem prolil pro tebe.“ Ale to je „literatura“. Kristus prolil skutečně za každého z nás svou krev. To musíme uchovávat v živé víře; musíme věřit v osobní lásku Boha ke každému z nás.
Skrytá láska Jeho láska je však skrytá. Když jej apoštolové spatřili na vlnách jezera, domnívali se, že vidí strašidlo. Když Maria Magdalena uviděla Pána o velikonočním jitru v Olivetské zahradě, myslila, že je to zahradník. Když se s ním setkali emauzští učedníci, považovali jej za pocestného, který neměl tušení o jejich nadějích. Většinou nepoznáváme Pána, když jde mimo: je třeba bdělé víry, abychom jej postřehli. Bůh se skrývá. Je však zde – v náhodách a setkáních. Je dobré hledat ho zde pod vnějšími postavami a jevy. Mnohdy jsou tyto náhody tak průhledné, že v nich Pána prostě poznat musíme. Každý to už ve svém životě zakusil. Setkání, kniha, náhodně zaslechnuté slovo, zkouška – to bylo onou skrytou Boží přítomností: Bůh byl tady, skrytý, beze slova, ale jak velice přítomný! – Jeden duchovní spisovatel kdysi řekl: „Potřebuje-li duše určitého rádce, aby jí řekl pro ni potřebné slovo, nechá Bůh přijít tohoto člověka od nejzazších hranic světa.“ Možná že Bůh se skrývá ve vlně rozhlasového přístroje, v obrazu filmu, v poznámce kolemjdoucího: „Dnes,“ praví Písmo, „až uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“
Rozumět strádajícím a nemocným Máme-li všechno, musíme se umět vžívat do situace těch, kteří žijí v nedostatku. Musíme zapomenout na svůj blahobyt a dívat se na věci jinýma očima než svýma. Musíme se snažit pochopit, co to znamená mít poloprázdný žaludek, počítat s každou korunou, skrývat obratně chatrná místa v oděvu a vymýšlet hodnověrné výmluvy k odmítnutí pozvání spojeného s náklady. Jsme-li zdraví, musíme se snažit porozumět nemocným. Velkomyslně přijímané utrpení je činí zralými a připravenými k tomu, aby se otevřeli širším obzorům a pozvedali se ke zcela jiným nadějím. Očekávají od nás něco jiného než banální, povrchní rozhovory. Očekávají, že budeme umět naslouchat jejich mlčení a říci slovo, které vrhne jasný, hřejivý paprsek do jejich srdce a života. Očekávají od nás, že si uvědomíme potřebnost jejich modlitby a utrpení, aby se doplnilo, co ještě schází na utrpení Kristově, aby se projevila celá plnost výkupné milosti.
Rozumět starým lidem Musíme se umět vcítit do duševního rozpoložení starého člověka. Jako ohlas na jednu rozhlasovou přednášku jsem dostal dopis od neznámé, staré, sympatické maminky, která mi vložila, jak smutné je někdy stáří. Zde několik řádek z tohoto dopisu, které by měly mladým pomoci rozumět lépe těm, kteří žijí v minulosti, i když prodlévají mezi námi. „Nekonečně dobrý Bůh chápe a zná všechnu naši bídu, naše ztráty a především naše tajná, přebolestná utrpení. Nemůžeme plakat před těmi, kteří žijí vedle nás. Neporozuměli by tomu. Řekli by: „Proč pláčeš? Vždyť ti nic neschází.“ Ne, v jejich očích nám nechybí nic. Ale našim starým srdcím se nedostává hřejivého paprsku něžné lásky, úsměvu – zvlášť tehdy, když nemáme to štěstí, aby se kladly malé dětské paže kolem našeho krku. Neboť když jsou kolem nás jen dospělí, zaměstnaní svou prací a svými starostmi, nezbývá pro nás nikomu čas. A chce-li člověk při rozhovoru něco říci, odpoví nám rychle, že dnes už se nedá žít se stejnými názory jako před 25 lety. Vývoj pokračuje! Je třeba jít s dobou. My jsme však už dospěli na konec knihy svého života. Když zde tedy bohužel vlastně už nejsme, musíme asi mlčet. Přivíráme oči a polykáme slzy. Ale vnitřní slzy padají na naše srdce jako olovo. Kdo to dovede pochopit kromě někoho, kdo tím sám trpí? Můžeme jen v osamělých nocích upadat do dřímot ve svém pokoji, kde jsme sami se svými fotografiemi a starými památkami, které už nechce nikdo nikde mít, ale pro nás jsou něčím posvátným. Mladí nechápou, jak málo je zapotřebí, abychom se cítili dobře, a jak málo,aby se nám udělala bolest. I když je o nás hmotně postaráno, přece jen to nestačí. Potřebujeme vitaminy pro svá srdce, pro své duše.“
„Pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty bys chtěl se mnou udělat interview?“ „Jestli máš čas...“ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?“ „Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“ Bůh odpověděl: „To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby byli dospělí, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak je utrácejí za to, aby si dali zdraví zase do pořádku. Překvapuje mě, ze se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, ze žijí, jako by nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili.“ Pak mě Bůh vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Já se ale ptal dál: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“
3
Boha má otázka ani trochu nezarazila: „Chtěl bych, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzi milovali. Chtěl bych, aby pochopily, ze nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chtěl bych, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní. Chtěl bych, aby pochopily, ze bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chtěl bych, aby poznaly, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá naopak mnoho let, než se taková zranění uzdraví. Chtěl bych, aby se naučily odpouštět - a to skutkem. Chtěl bych jim dopřát poznání, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale nevědí, jak své city vyjádřit. Chtěl bych, aby pochopily, že za peníze si mohou koupit všechno, kromě štěstí. Chtěl bych, aby poznaly, že opravdový přítel je ten, kdo o nich ví všechno, a přesto je má rád. Chtěl bych, aby věděly, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“ Chvíli jsem seděl a těšil se z boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu také za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá. A Bůh mi na to řekl: „Kdykoliv se ptej. Jsem ti k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Jen se ptej a já ti vždy odpovím. A ještě něco si zapamatuj - lidé zapomenou, co jsi řekl, zapomenou, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle tebe cítili.“
Magis – Weltjugendtag 2005 aneb to je dneska mládež Frankfurtskou pětku“ tvořili Španělé, Libanonci, Sýrijci (nevím, jestli píšu označení obyvatel Sýrie správně česky) a Češi. Už jste někdy cestovali se členy temperamentních národů třeba metrem? Vřele doporučuji – zjistíte, že jízda hromadnou dopravou nemusí být vůbec „otrava“, protože zpívat a tancovat se dá skoro všude. Jazykové bariéry občas byly, ale překonatelné – kromě slovníku především přátelskými vztahy za vydatné pomoci „Houly Spirita“(pozn. zde nejde ani v nejmenším o posměch Duchu Svatému). Náš experiment spočíval v provádění gotickou katedrálou sv. Bartoloměje ve Frankfurtu, ale ne v provádění jen tak ledajakém. Nešlo ani tak o historii kostela, měli jsme odkrývat turistům křesťanské symboly v architektuře, a samozřejmě v nějakém světovém jazyce. Téma zajímavé, ale poměrně náročné (pro mě určitě). Dostali jsme 25-stránková skripta, ujaly se nás kromě P. Watzka dvě milé dívky Lisa a Paula, které nás prováděly po katedrále, a v angličtině nebo němčině vysvětlovaly křesťanské symboly v gotické architektuře jak v rovině obecné tak speciální pro frankfurtskou katedrálu. Samotné provádění jsme si vyzkoušeli v pátek a v sobotu. Cesta za symboly byla vždy ukončena nabídkou navštívit kapli, kde probíhala adorace s hudebním doprovodem. Byla to velmi zajímavá zkušenost- reakce turistů na netradiční provázení katedrálou, nutnost mluvit na odborné téma v cizím jazyce (musela jsem se před prováděním dost učit), setkání se zajímavými lidmi. V místě ubytování nám také skvěle, ale opravdu skvěle vařili. Každý den jsme začínali modlitbou, při které jsme si měli vzít za své určité myšlenky na den, a zakončovali zpytováním svědomí podle sv. Ignáce a „magis circle“, což bylo kolečko, ve kterém jsme si sdělovali zážitky uplynulého dne ve světle myšlenek na den (pozn. někteří rychle zjistili, že „magis circle“ je příležitost pro velmi, velmi, velmi hluboké rozjímání :-))))). Putování na Lorelai (skála v Německu o níž je ta slavná báseň). S plnou polní jsme všichni „magisáci“ vyrazili kousek hromadnou dopravou a velký kus pěšky na Lorelai. Nad touto skálou se nachází prostor s přírodním amfiteátrem a loukou. Čekali nás dva dny ve stanovém městečku. A je na co vzpomínat. Kromě modliteb, mše
Vyrazit na XX. světový den mládeže s jezuity jsem se rozhodla ze dvou důvodů. Jeden spíše praktického rázu (finanční stránka věci) a druhý řekněme duchovního rázu – ignaciánská spiritualita mi díky exericiím P. Čupra nějak přirostla k srdci a trochu jsem tušila, že s jezuity to bude opravdu „magis“, jak sliboval název předprogramu. Z Olomouce se vyjíždělo (autobusem) 8.8. ve čtyři hodiny ráno. Toť smrtelná hodina např. na chození do práce apod., ale při cestě za experimenty se i hodně brzké vstávání dá celkem dobře přežít. Na začátku cesty jsem znala kromě P. Bača jen jednoho účastníka. V autobuse ovšem rozhovory plynuly s lehkostí (aby ne – modlitba, působení Ducha svatého a možnost mluvit jenom česky, potažmo moravsky a slovensky, vykonali své). K večeru jsme přistáli ve Frankfurtu nad Mohanem (část osazenstva autobusu pokračovala dál), kde nás čekalo dělení do skupin, jídlo, modlitba v nádherném kostele... Přidělili mě do skupiny Frankfurt 5 – abych pravdu řekla, připadala jsem si ze začátku mezi ostatními Čechy z Frankfurt 5 trochu ztracená – velká převaha silnější poloviny lidstva, téměř nikoho jsem neznala (v autobuse jsme se nestačili všichni poznat)– ovšem obavy se velmi, velmi rychle rozplynuly ... Na druhý den v úterý se Frankfurt 5 přesunula do místa ubytování ve Frankfurtu. Šlo o dům katolického chlapeckého studentského spolku mládeže s poměrně dlouhou historií. Naším milým „šéfem“ se stal P. Watzka. „
4
svaté, adorace, multikulturního festivalu na němž se předvedli zástupci všech „magis“ národů, mi utkvěly v paměti především dva zážitky. První z nich je, že téměř celé dva dny lilo a lilo (akce se konaly venku, nebylo se kam schovat a pláštěnky už toho moc nezachránily), voda byla ve stanu, v oblečení, v botách, a nebylo kde sušit. Druhý z nich je jídlo. Ne že bych holdovala obžerství, ale když už po několikáté jíte na kostičky nakrájené tofu s jakousi červenou vodou a zeleninou, medvídky a želé bonbóny Haribo, paštiky nepaštiky, nemůžete na to jen tak zapomenout :-))))))))))))))). Po opečovávání ve Frankfurtu trochu nezvyk. Ale abych to uvedla na pravou míru. Vůbec mě zážitky z Lorelai neštvou. Jsem ráda, že jsem zažila i těžké situace, nebyla to přece dovolená, ale pouť. A na pouti patří nepohodlí k věci. 15.8. 2005 – hurá ke Kolínu. A ne cestou ledajakou. 2500 účastníků magis se přesunulo na dvě veliké lodě a cestu do Kolína nad Rýnem jsme brázdili po Rýnu. Vítr, deštík, ale krása. Na samotném setkání mládeže jsme nebydleli přímo v Kolíně, ale v Bonnu v Bad Godesbergu (hodina a něco cesty metrem do Kolína). Ubytování v rodinách. Po zážitcích z Lorelai jsem si uvědomila jaký dar a luxus je teplá sprcha, postel, zkrátka věci, které všichni máme a považujeme je za samozřejmé. NEJSOU. V Kolíně jsme si vybírali z bohaté duchovní i kulturní nabídky. Za všechny bych uvedla úžasnou výstavu obrazů Ansichten Kriste (Pohledy na Krista) – strávit při její prohlídce 3 hodiny v muzeu nebyl vůbec problém, rokovou operu Jesus Christ Superstar nebo varhanní koncert. Prošli jsme množství kostelů – Kolín nad Rýnem je zajímavá směs pseudogotických, pseudorománských slohů a skutečných historických skvostů. Navštívili jsme např. kostel Sv. Petra, kde visí originální Rubensův obraz Ukřižování sv. Petra. Nesmím zapomenout na kolínský dóm – nádherná katedrála, ale radši bych si ji jela prohlédnout až bude v Kolíně méně lidí. Zúčastnili jsme se modliteb bratrů z komunity v Taizé, která probíhala asi 4 krát denně v kostele sv. Anežky, kde mělo zázemí i České
národní centrum. Samozřejmě také mší svatých. Program byl velice nabitý – zpravidla jsme se do místa ubytování vraceli dlouho po půlnoci. Celé to bylo prošpikované zajímavými setkáními s ještě zajímavějšími lidmi. I v Kolíně se vyskytly problémy – třeba nekonečné fronty na jídlo, ale i to se dalo nakonec zvládnout. Co se týče přecpaných dopravních prostředků - s tím se na takové akci počítá a dá se to zvládnout – i se zpěvem. Na poslední noc jsme se přesunuli na Marienfeld – Mariánské pole, kde se konala vigilie se svatým otcem a ráno potom mše svatá. Moc jsem se modlila, aby nepršelo, protože tam by se nebylo vůbec kde schovat. A modlitba byla vyslyšena – sice bylo chladno, ale nepršelo. Vigilie s papežem ze zúčastnilo cca 800 000 poutníků, mše svaté cca 1000 000. Vydobili jsme si místečko mezi ostatními poutníky v našem sektoru, dva z nás vystáli frontu na jídlo i pro ostatní, povídali jsme si nebo jen tak leželi, zpívali – a při vigilii jsme své zraky upřeli na obří obrazovky popř. slechy na simultánní překlad a účastnili se tak vigilie. Při ranní mši svaté to bylo podobné. K odjezdovému autobusu jsme se vydali něco po poledni. Ale při cestě na parkoviště se nám podařilo zabloudit – zašli jsme si na jiné parkoviště o pět kilometrů dál. Děsila jsem se, že se budeme vracet zase po svých – byli jsme unavení. A nakonec nás lidé bydlící poblíž zavezli svými auty na správné parkoviště. Tento poslední zážitek vlastně demonstruje moje největší zážitky – ochota místních pomoci, jejich pohostinnost a pak také společenství s druhými lidmi – setkávala jsem se s Bohem především v druhých lidech. Přátelství, která se tam navázala, jsou nezapomenutelná a pevně doufám, že alespoň některá budou trvalá. Nesmím zapomenout i na to, jak jsme se tam k sobě chovali – i při zácpě v metru panovala vesměs dobrá nálada a ohleduplnost, neviděla jsem, že by někdo něco ničil nebo rozbíjel. Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří mi umožnili se setkání zúčastnit a všem, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na jeho přípravě a průběhu. Míša Wendligová
Malé vysvětlení k článku „Magis“ je slovo z latiny a znamená „více“. Tento název měl jezuitský předprogram ke světovému dni mládeže. Spočíval v tom, že účastníci magis byli rozděleni do množství mezinárodních skupin v několika městech. Každá ze skupin prováděla během předprogramu nějaký experiment: duchovní objevitelské cesty, pěší pouť, hudební experiment, pouliční divadlo, provázení v katedrále a další. To vše v duchu ignaciánské spirituality. Všichni účastníci magis se potom sešli na Lorelai odkud jsme společně odpluli do Kolína, kde už byl program volnější – v menších skupinách utvořených už na předprogramu, ale už spíše národních – jsme se zúčastňovali různých programů podle výběru. Na Marienfeld se potom sešli všichni účastníci světového dne mládeže. S českou skupinou magisáckých poutníků jel P. Pavel Bačo – jezuita působící v Olomouci. Ještě bych doplnila, že předprogramů ke světovému setkání mládeže bylo velké množství.
Nejen pro ministranty V kostele během slavení liturgie a i během jiných bohoslužebných shromáždění přítomní konají různě podle stavů i vnější úkony úcty. Oltářem v dnešním pokoncilně upraveném kostele je už jen ten stůl, kterému se zpočátku říkalo ten „nový oltář“ nebo také „obětní stůl“. Nyní to je jediný skutečný oltář v celém kostele. Kolem něho se totiž schází farnost za účelem slavení eucharistie, jinak řečeno slouží se mše. To ostatní co v kostele dříve před koncilem tvořilo oltáře, to už jsou jen jakási mrtvá historická zařízení kostela, která zůstávají v kostelech jen proto, že jsou stará a představují uměleckou hodnotu. V mnoha kostelech, kde takovou cenu tato zařízení neměla, byla proto bez náhrady odstraněna. Dnes by kostel měl mít jen jediný, pevně se zemí spojený
oltář. A tak se také nové kostely staví. V kostele je tento oltář totiž jediným místem, kde se schází farnost ke slavení večeře Páně. Mimo oltář máme v kostele i svatostánek. Často si myslíme, že posvátnost kostela spočívá právě v tom, že je zde svatostánek. Ale bez lidí, kdyby se zde neshromažďovala farnost – pak je to všechno k ničemu. Tedy spíše člověk, který nejčastěji a ve společenství ostatních sester a bratří vstupuje zde rád i ve společenství s Bohem, s Kristem – předně tato skutečnost tvoří posvátnost kostela. Kristus eucharistii (Nejsvětější svátost) „nezavedl“ – „nezřídil“ jen proto, aby zde byla jenom pro nic, ale
5
zavedl tuto svoji přítomnost mezi námi – tedy už tím je řečeno proč tu je – pro nás a ještě on sám k tomu nám dal ponaučení: „Nebudete-li jísti tělo Syna člověka a píti jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou Krev, má život věčný …“. (J 6,53-54) Tedy eucharistie je zde jako pokrm a jen z tohoto důvodu byly už v prvotní církvi svatostánky zavedeny. Tedy ne proto, abychom se klaněli, ale abychom ho přijímali. Zdálo by se, že když se proměňuje chléb při mši, pak by stačily právě ty hostie, které jsou ze mše. Ale byly chvíle, kdy i ti co nemohli na mši – také chtěli přijímat; nemocní, umírající, vězni. Pro tento účel se zavedlo uchovávání menšího počtu proměněných hostií ve svatostánku.
shromáždění je Kristus, který je zpřítomňován jednak samotnou liturgií mše, jednak čtením bible, jednak kázáním, jednak osobou sloužícího kněze a v neposlední řadě i shromážděným věřícím lidem, farností. Obrazem Krista – zde užívám vědomě slovo obrazem – je i onen samotný oltář. Pro přítomný boží lid se v oné informaci píše toto: „Ti, kdo nemohou klečet při proměňování, mají udělat hlubokou úklonu společně s knězem po pozdvihování.“ Tomu rozumím tak, že se ukloní, když kněz pokleká. Všichni víme už z dlouhé praxe, že při koncelebrované mši také pokleká jen hlavní celebrant a ostatní spolucelebrující nepoklekají, jen se uklánějí. Zde jen malou poznámku. V kostele sv. Máří Magdaleny je značně obtížné v mnohých lavicích dokonce i stát, natož klečet. Ti, kdo nešli v průvodu kněze k oltáři, pak pro ně platí, že po začátku mše je středem shromáždění oltář, kolem kterého jsme se shromáždili a naše pocta proto patří tomuto stolu – tedy úklona hlavy tomuto oltáři a je-li po proměňování, pak poklekat, ale k oltáři, tělu a krvi Kristově na tomto oltáři; svatostánek je až na dalším místě. Před svatostánkem pak poklekají, pokud před svatostánkem přecházejí. Je uvedeno slovo „přecházejí“. To ale znamená, že když nepřecházejí, když se pohybují zpředu kostela směrem dozadu nebo se naopak vrací dopředu a nepřecházejí před svatostánkem, pak nepoklekají. Ještě bych doplnil. Bylo uvedeno z textu Římského misálu, že „ti, kdo nemohou klečet při proměňování, mají udělat hlubokou úklonu společně s knězem po pozdvihování“, pak z toho vyplývá, že tito také nebudou poklekat před svatostánkem a úctu projeví jen úklonem hlavy. Znovu musím připomenout, že Nejsvětější svátost ve svatostánku je totéž tělo Kristovo, jako to, které máme při každé mši po proměňování na našem oltáři. Že je to tentýž Kristus, to si jaksi většinou neuvědomujeme. Vůči Nejsvětější svátosti ve svatostánku okázale projevujeme svoji úctu, ale úctu k téže Nejsvětější svátosti na oltáři za potřebnou jaksi nepovažujeme. Já nechci nabádat ke zmnožování a nadměrnosti těchto úkonů. Jen považuji za potřebné upozornit, že by měla být stejná. Toto nám většinou jaksi nedochází. Karel Tuháček
Eucharistie, proměněná hostie, to je jistě tělo Kristovo a je i vhodné ji (mu) prokazovat potřebnou úctu. Ne vždy však platí, že více je současně i lépe. I zde je potřeba, aby i tato úcta měla svá pravidla. Mnozí se domnívají, že i během mše je nutné jaksi upřednostňovat svatostánek. A tak vznikají naprosto nesmyslné chvíle, kdy se kleká – nejčastěji to jsou ministranti nebo i jiní chrámoví služebníci - před svatostánkem, ač shromáždění slaví mši u oltáře a mnohdy je i na tomto oltáři přítomno Kristovo tělo, Kristova krev. Stejné Kristovo tělo, jako je uložené ve svatostánku. Musí být první zásada. Slaví-li se liturgie mše, pak má v kostele přednost právě tato mše. Z toho plynou také pravidla pro úctu vzhledem ke svatostánku. K tomuto liturgický kalendář vydaný pro církevní rok 2002-2003 přetiskuje pravidla, která stanovil Vatikán, když v březnu 2002 vydal ve 3. vydání jako závazný nově upravený Římský misál. V souvislosti se svatostánkem, který je umístěný na býv. oltáři v býv. presbytáři (tak jako to je např. i u nás), nově vydaný Římský misál stanovuje, že se před svatostánkem pokleká pouze na začátku mše - při příchodu průvodu kněze s ministrany a ostatními přisluhujícími k oltáři a dále až při odchodu tohoto průvodu do zákristie; nepokleká se už během mše. Tedy během mše obřad probíhá tak, jako by v kostele svatostánek vůbec nebyl. Není v těchto pokynech ani žádná zmínka o úklonech hlavou. Tedy ani toto ne. Toto ustanovení má svůj hluboký smysl proto, co jsem uvedl výše. Středem
Římskokatolická farnost Lanškroun zve na výstavu Deník Anny Frankové – odkaz pro současnost, která proběhne ve dnech 25.10. – 30.10. 2005 v kostele sv. Anny. Výstavu pořádá Židovské muzeum v Praze. Jedná se o putovní výstavu, jejíž vernisáž se uskuteční 4.10. 2005 v 17 hodin v Letohradě na zámku v zasedací síni. Jedná se o příběh židovské dívky Anny Frankové, která si ve 13 letech začala psát deník. Příběh se odehrává v době pronásledování Židů nacisty. Kniha Deník Anny Frankové se stala nejčtenější knihou z doby válečné. Výuka náboženství: 3. třída: 14:45 hodin, pondělí 2. třída: 15 hodin, úterý 8. třída: 14:30 – 15:15, středa 6. třída: 14:00 hodin, středa skupina nejstarších: 16:30, středa 1. třída: 13:00 hodin, čtvrtek 4. třída: 15:00 hodin, čtvrtek Výuka trvá 1 vyučovací hodinu tj. 45 minut, pouze děti ze 6. třídy přicházejí po skupinkách, během doby výuky. Vyučovací doba v Damníkově ještě není z časových důvodů domluvena. Se skupinou nejstarších máme v plánu pustit se do zmapování služeb ve farnosti. Výsledky naší práce budou zveřejněny na nástěnce a zřejmě budou k dispozici i v digitální podobě. Všichni, kteří se pravidelně ve farnosti zapojují (případně dlouhodobě zapojovali) do nějaké služby, se tedy mohou těšit na to, že se s nimi budeme kontaktovat. Prosíme o ochotu spolupracovat, neděláme to jenom pro sebe, ale hlavně pro celou farnost. DĚKUJEME. (Za skupinu nejstarších – koordinátorka skupiny Míša W.). Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
6
Tel.: 465 325 166, 602 828 751
miro.kutak@tiscali .cz
