ŠLECHTA A KARDINÁLOVÉ 8. DÍL

ŠLECHTA A KARDINÁLOVÉ 8. DÍL

V PRAZE 2012

ING. RADKO SÁBLÍK

OBSAH OBSAH ..........................................................................................................................................................3 ŠEDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA ..................................................................................................................4 ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA ...............................................................................................................37 ŠEDESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA .............................................................................................................67 ŠEDESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA ...............................................................................................................99 ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA ........................................................................................................139 SEDMDESÁTÁ KAPITOLA ...................................................................................................................166 SEDMDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA ......................................................................................................200 SEDMDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA ....................................................................................................229 SEDMDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA .......................................................................................................261

3

ŠEDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA ATENTÁT NA PRVNÍHO MINISTRA Ve velice krátké době se mění dlouholeté politické poměry ve Francii. V prosinci roku šestnáctistého čtyřicátého druhého umírá dlouholetý obávaný první ministr kardinál de Richelieu, v květnu následného roku si smrt přichází i pro krále Ludvíka XIII., který s prvně jmenovaným vytvořil nesmírně silný tandem, který významně upevnil absolutistickou moc a úspěšně čelil veškerým pokusům o 4

protivenství svých vnitřních i zahraničních nepřátel. Během několika dní po smrti krále se vlády zmocní královna matka Anna Rakouská, za pomoci bravurního diplomatického úsilí kardinála Mazarina, kterého následně jiţ královna regentka, jménem svého syna Ludvíka XIV., ustanovuje svým prvním ministrem. Mnozí, kteří čekali na smrt kardinála de Richelieu a krále jako na boţ í smilování, jsou zaskočeni nově vzniklým tandemem, tvořeným dcerou španělského krále a italským přivandrovalcem, synem nevýznamného šlechtice z Palerma. Po neúspěšných pokusech donutit Annu Rakouskou zbavit se prvního ministra a nahradit ho osobou velmoţ ům přijatelnější, vzniká spiknutí nazývané Důleţ ití. Jak roste vliv Mazarina, roste úměrně s tím i zloba a nenávist jeho nepřátel. V poslední době sílí obavy z útoků přímo na ţ ivot kardinála. Hrabě de Godille, neoficiální velitel ochrany prvního ministra, zůstává v posledních dnech v blízkosti Mazarina, činí tak však velmi diskrétním způsobem. Snaţ í se neupoutat pozornost případných vrahů, nebezpečí cítí nejvíce ze strany muţ ů najatých bývalým milencem hraběnky de Besiere, panem d´Holfene. Ty však mají pod kontrolou lidé Achile Gauviona, pro niţ však byla přinesena vysoká oběť v podobě tří nevinných lidských ţ ivotů. Armand se setká znovu se správcem svého panství v Anjou Leanderem Brizeuxem, domluví se s ním na podrobnostech pokračující rekonstrukce a výstavby svého sídla a udělí mu další pokyny. Mladý správce poté opustí Paříţ a vrátí se plnit své povinnosti. Neodjíţ dí se mu lehce, při své inteligenci vycítí závaţ né problémy ve spojitosti s měnícími se politickými poměry, které by mohly semlít i jeho pána, pokud by se začaly odvíjet nepříznivým směrem. Naopak potěšen je schůzkou s panem Juanem Montevidem v Saint-Germain, na níţ se dohodli na další spolupráci. Oficiální představitel obchodní společnosti vystupuje velmi sebevědomě, ale stále vstřícně. Jejich aktivitám se daří, ač poměry nejsou právě růţ ové, o prázdné státní kase se hovoří veřejně, bída panuje na mnoha místech země. Ovšem nezáleţ í jen na obchodnických aktivitách a dobrém čichu, ale především na známostech, doporučení, moţ nostech uplatit správnou osobu a následně společně s ní si dělit zisk. Zkušený paříţ ský radní pan Coiffier Mallet, protřelý správce Achile Ronsarde na zámku Almare i lstivý biskup Noillet z Angers, dokáţ í otevřít mnohé dveře či doporučit koho podmazat. I pan Montevido nezapře rodinný obchodnický talent a jím představené či naznačené vize jsou velkolepé. Kdyby se podařily naplnit jen z jedné třetiny, bez ohledu na výnosy z panství Godille, zajistily by hraběti dostatek prostředků pro jeho další ţ ivot. Spolu s ním i všem jeho sluţ ebníkům, mezi které se nyní mladý správce oprávněně počítá. Ovšem změna politických poměrů, či nedej Boţ e vypuknutí občanských nepokojů, by mohlo vše zhatit. Díky dlouholeté evropské válce stojí Francie z pohledu financí na pokraji propasti, za pomyslným okrajem jsou hladomory, rolnické či sektářské rebelie, válka mezi mocnými rody a královským majestátem. Pak by mohly mnohé smělé plány vzít za své a bída dopadnout i na panství Godille. Ale i jeho sousedy, kterým se díky pokrokovým správcům daří. Ovšem svůj podíl na jejich dobrém hospodaření měla i hraběnka de Besiere, za jejíţ činností vţ dy musel být zisk, či prozíravost bratra barona de Taille, který rovněţ chápal nutnost nespoléhat se jen na tradiční příjmy lenních pánů. Maurice Tissot, tajemník hraběte de Godille, zestárne za posledních pár dní o několik let. Povědomí o několika předpokládaných vraţ dách, chystaném útoku na samotného prvního ministra a

5

mnoha dalších tajemství, velmi ţ havých a z nejvyšších kruhů, ho činí nešťastným. Na klidu mu nepřidá zdánlivá lhostejnost, s jakou vůdce špehů pan Louvent Daudet i Achile Gauvion obětovali tři lidské ţ ivoty konečnému úspěchu. Stále očekává vraţ edný útok a vţ dy po příchodu domů z noční schůzky se mu odvalí obrovský balvan z těţ ce zkoušené duše, aby se do stejných stresujících myšlenek navrátil u vědomí, ţ e následný den ho čeká stejně trýznivý program. Pan de Godille naštěstí zachovává klid a velkou chladnokrevnost. Přeci jen uţ stál v posledních létech proti mnoha hrozbám, v nichţ mu šlo doslova o holý ţ ivot. Podobné zkušenosti ho obrnily proti velkým emocím plynoucím z váţ ného nebezpečí, jemuţ musí znovu čelit. Nepodceňuje hrozbu ze strany lidí najatých hraběnkou de Besiere, ale ani z moţ nosti útoku od zatím neznámého nepřítele. Nemusí být jen jedna chystaná vraţ edná kumpanie, spiklenci mohou připravit i další plány. Dbá na veškerá bezpečnostní opatření, činěná vytýčených kardinálem v mezích Mazarinem v souvislosti s nenápadností a diskrétností. Dokázal by zajistit ochranu lépe, ale smíří se s nutností čelit hrozbě omezenými prostředky. Nespí ale ani nepřítel. Geofri d´Holfene a jeho velitel najatých ţ oldáků Geoffrey Bapaume se jiţ blíţ í ke konci příprav. Ani jim neuniknou některá opatření učiněná na ochranu kardinála, pozorným sledováním pochopí skrytou ochranu hraběte de Godille a připravují scénář, který by jim dal největší naděje na úspěch. Moţ nost reparátu mít nebudou, uvědomují si svorně. Hraběnka de Besiere a její svěřenkyně Angelika d´Saussier stráví opakovaně delší čas diskusemi nad svým plánem, který by je obě měl posunout do rolí nenápadných, leč významných našeptávaček mocných muţ ů. Historie zná stovky případů, kdy muţ i ošálení ţ enami ve svých postelích realizovali jejich přání či jimi byli doslova ovládáni. Někdy k velké neoficiální moci stačilo jen občasné prosazení svých zájmů v klíčových okamţ icích, kdy milenka důleţ itého velmoţ e dosáhla svého. Syn hraběnky, markýz de Almare, naopak usilovně pracuje pro kardinála Mazarina, nadále navštěvuje královský dvůr a získává si stále větší uznání. V rodině kníţ ete de Condé se stal jiţ stálým a vřele vítaným hostem, skoro rodinným přítelem, dokáţ e čelit náladám princezny de Longueville, spřátelil se s jejím manţ elem vévodou de Longueville i jejím milencem hrabětem Maurice de Colignym a začne poznávat i pana de Marcillac, budoucího vévodu de La Rochefoucauld. Ten ho zaujal minimálně dvakrát, v prvé řadě svou problematickou povahou a za druhé zajímavými názory na kulturní sféru. Ač se zdánlivě všichni bezstarostně baví, pořádají různé oslavy, sešlosti, plesy, hostiny, vznáší se nad tím vším počínáním hustý černý mrak, mající příčinu svého vzniku v poměrech u dvora. Nejen vévoda de Beaufort je zklamán neuspokojením svých vysokých ambicí, odtaţ itost regentky a naopak velký prostor názorům Mazarina mnohým připravuje zklamání. Nic neřešící schůzky Důleţ itých jen zvyšují neklid, umě však skrývaný za pokryteckými výrazy, projevy loajality, přátelství. Přetvářka je vlastnost, která nechybí většině dvořanů, minimálně těm úspěšným. Skupina jezdců vedená sokolníkem vévody de Beauford ve skrytu vyhlíţ í kočár. Ne snad, aby mu poskytla doprovod k cíli jeho cesty, nýbrţ má spadeno na osobu v něm přepravovanou. Jejich myšlenky jsou černé, zrodily se v hlavě potupeného prince. Touha po pomstě nevznikla náhle, ale zrála delší dobu.

6

Kupila se postupně, jak klesala přízeň francouzské královny, matky a regentky Ludvíka XIV., Anny Rakouské. Její přehlíţ ení, odmítnutí mu udělit funkci odpovídající jeho původu a nakonec vyhnání vévodkyně de Montbazon. Vše bere zcela osobně a za vším hledá nejen svoji příbuznou na trůně, ale především jejího hlavního rádce a prvního ministra kardinála Julese Mazarina. „Vyhnala mi vévodkyni de Montbazon, já jí zabiju Mazarina,“ prohlašuje opakovaně, i před komornou zmíněné vévodkyně. Jeho slova si najdou cestičku ke špehům a od nich ke druhé straně. Ačkoli je jeho výhruţ ka konkrétní, přeci jen panují pochybnosti, zda se nakonec nadutý vévoda de Beaufort odhodlá ji naplnit. Zloba a nenávist však mnohdy zatemňuje rozum, vyvolává nutkání k radikálním a nepříliš promyšleným činům. Princ z rodu de Vendome, syn levobočka krále Jindřicha IV., nemá jiţ chuť být dále terčem různých naráţ ek a pošklebků. Vysmívají se mu za jeho neomalené způsoby, za jeho někdy zmatené výroky, za zesměšnění od královny i za jeho spiknutí „Důleţ itých“. Uţ sám název Důleţ ití je výsměchem, spiklenci se scházejí na zdánlivě tajných schůzkách, které však jsou veřejně známé a pro jejich pošetilé počínání jim začnou říkat právě tímto posměšným označením. Jen klevetí, nic nevymyslí ani neuskuteční. Všechno má však změnit jeden rázný čin. Hvězda kardinála Mazarina svítí stále jasněji, dokázal se mistrně přenést přes smrt svého učitele kardinála de Richelieu, získat si důvěru chřadnoucího Ludvíka XIII. a nyní se i vetřít do přízně regentky Anny Rakouské. Je čas vycházející hvězdu zhasnout. Kdyţ nepomáhají intriky a pletichy, je čas dát prostor zbraním. Ukáţ e všem posměváčkům, ţ e je schopen rázných činů, dokáţ e se vypořádat se svým protivníkem. Zloba vévody de Beauford roste kaţ dým dnem, rozhodne se jiţ nebrat zřetel na otcovo varování ani přání jeho milenky hraběnky de Besiere a vzít vše do svých rukou. Uţ dlouho čeká na vyřízení záleţ itosti slíbené otcovou milenkou. Jedna rána z pistole na cestě a je po problému. Vědom si své královské krve, neobává se ţ ádných postihů. Aţ zemře královnin milec, všichni si uvědomí, jak je připraven naloţ it se svými nepřáteli. Jeho odhodlání zvýrazní podpora pana biskupa de Beuvais, který mu dal tichý souhlas i vévodkyně de Chevruse, která později vše bude urovnávat u královny, která je její důvěrná přítelkyně. Konečně! Vyhlíţ ený kočár prvního ministra se objevuje, kočí pobízí koně, dva lokajové se bezstarostně vezou na jeho zádi. Nikdo z nich netuší chystaný úklad. Stačí letmý pokyn rukou a vrazi vyráţ ejí ze svého úkrytu a obklopují dopravní prostředek. Sokolník s pistolí v ruce seskakuje s koně, prudce otevírá dvířka, připraven vypálit smrtelnou ránu do nepřítele svého pána. „To není von!“ vyrazí však zděšený výkřik, místo očekávaného zahřmění výstřelu. Na sedačce se krčí vyděšený tajemník muţ e, jehoţ se rozhodli odpravit. Krátké váhání, kdy na sebe vykonavatelé vůle vévody de Beaufort bezradně pohlíţ ejí. Nechápou, co se stalo, kde zůstal objekt jejich zájmu. Ani přepravované osobě není do řeči, netuší, zda vrahy nenapadne se zbavit svědka. „Támhle jede další!“ zvolá kdosi a ukazuje na blíţ ící se kočár, obklopený skupinou jezdců.

7

„Mizíme pryč!“ velí sokolník a urychleně nasedá na koně. Od druhého kočáru se odpoutává několik jezdců a zrychleným tempem se k nim přibliţ uje. V jejich rukách se objevují jezdecké pistole, ty nejdou ani na tu dálku přehlédnout. „Rychle pryč!“ vystřelí do vzduchu vůdce úkladných vrahů, padne ještě jeden výstřel a všichni berou do zaječí. Tajemník v kočáře si utírá orosené čelo, unikl z váţ ného nebezpečí. „Za nimi!“ křičí vůdce druhé skupiny, která se blíţ í tryskem k přepadenému kočáru. Sám vystřelí za prchajícími, ne snad aby zasáhl, ale aby podpořil jejich úprk. Nemá zájem na střetu, jde mu především o bezpečí osoby v druhém kočáře. Jeho úmysl vystihuje jeho další rozkaz, „Jeďte jen kousek, aby je nenapadlo se vrátit, pak rychle zpátky!“ nabádá trojici jezdců, která se pouští do pronásledování útočníků. Mezitím přijíţ dí i druhý kočár, zastavuje několik metrů za prvním. Velitel jeho ochránců seskakuje s koně, krátce pohovoří s pobledlým tajemníkem a poté chvatnými kroky míří ke chráněné osobě. „Vaše Eminence, byli to muţ i vévody de Beaufort, váš tajemník poznal v jejich vůdci jeho sokolníka. Nemůţ e být pochyb, chtěli vás zabít,“ řekne hrabě de Godille, jakmile otevře dvířka druhého kočáru. „Jste si svým tvrzením jistý?“ zeptá se pobledlý prelát. „Naprosto, Vaše Eminence. Poslal jsem za nimi tři muţ e, ale jen na oko. Hlavní je dopravit vás do bezpečí.“ „Obáváte se dalšího útoku?“ „Nikoli, zbabrali přepadení, uţ se podle mě nevrátí. Vidíte, jak se vyplatil trik s druhým kočárem,“ dodá Armand a významně se na zachráněného podívá. „Máte pravdu, pane hrabě. Být v prvním kočáru, byl bych uţ mrtvý.“ „Jen pokud bych nebyl na blízku, Vaše Eminence,“ prohlásí chvástavě pan de Godille, „Ale pokud byste cestoval sám jako obvykle, byl byste uţ skutečně mrtvý. Jaké jsou vaše další rozkazy? Navrhuji se co nejrychleji vrátit do paláce Cleve a obklopit se větším počtem vašich gardistů. Postaráme se o vaše bezpečí.“ „Nikoli, jedeme rovnou do Louvre. Za královnou!“ „Vaše Eminence, mám tady jen pět muţ ů. Co kdyţ mají vrazi někde zálohu?“ „Vrátí se, pane hrabě?“ „Pravděpodobně ne, Vaše Eminence, ale čert nikdy nespí. Musíme zvaţ ovat všechny moţ nosti. Prozradili se, chtěli vás zabít, mohli by se pokusit útok zopakovat s větším mnoţ stvím lidí.“ „Pak se nezdrţ ujme a vyjeďme hned.“ „Vaše Eminence, jakmile se vrátí moji tři muţ i, pojedeme dál. Oba kočáry za sebou, aby případně nevěděli, ve kterém sedíte,“ přikývne Armand. „Pane hrabě, spoléhám na vás,“ řekne Mazarin vemlouvavým hlasem a skoro prosebně se na svého ochránce podívá. „Vaše Eminence, nemusíte se bát. Dovezeme vás do Louvre, i kdyby na nás útočil celý regiment,“ řekne mladík a zatváří se hrozně důleţ itě. „Budu raději, kdyţ uţ nám nikdo cestu nezkříţ í, pane hrabě,“ poznamená prelát. Tři gardisté se vracejí, dodrţ eli rozkaz a nehnali se za útočníky daleko. Jen aby se přesvědčili, ţ e se nikde nehoufují a rovněţ , aby je donutili prchat. Záměr jim vyšel dokonale. Zákeřníci viděli své

8

pronásledovatele, ani si moţ ná neuvědomili jejich počet, strach jim zastřel zrak a oni jen touţ ili být hodně daleko od místa zpackaného přepadení. „Zmizeli, pane hrabě,“ hlásí udýchaný Martigny. „Pánové!“ svolá si své muţ e pan de Godille, v mţ iku je obklopen pěti gardisty, „Drţ te se podél obou kočárů. Zbraně mějte stále připravené. Jedeme do Louvre a pan kardinál tam dorazí v pořádku!“ dodá významně. „Spolehněte se, pane hrabě,“ odpovědí za všechny Dalou, jeho oči těkají na všechny strany, v rukách pistoli. Je jich se šlechticem šest, ještě k tomu lokajové, pokud by chtěli útočníci uspět, museli by se řádně pochlapit. Vše proběhlo velmi rychle, vlastně přepadení nevzbudilo ani valnou pozornost, přestoţ e se v okolí objevilo několik dalších nezávislých osob, jeden kočár a jeden povoz. Oba kočáry se znovu rozjedou jako by vlastně k ničemu nedošlo, doprovázeny houfem jezdců připravených okamţ itě při jakémkoli nebezpečí tasit zbraně. Jejich neklid slábne s vjezdem do Louvre, nicméně jejich pozornost neochabuje ani na okamţ ik. Kdo se odváţ il zaútočit na prvního ministra a kardinála na veřejnosti, mohl by se odhodlat ho zabít i na zápraţ í královského paláce. Hrabě de Godille seskočí s koně a přispěchá otevřít dvířka kočáru, v němţ se nachází stále ještě rozechvělý první ministr. Čas cesty od místa přepadení však prelát nestrávil zdaleka naopak horečně jen v obavách, přemýšlel, jak zbabraný atentát vyuţ ít ve svůj prospěch. Vlastně mu vévoda de Beaufort nahrál na smeč, kdyţ pouţ ije příměru z princem oblíbeného tenisu. Bylo by chybou poskytnutou výhodu nevyuţ ít a nevrátit úder drtivým způsobem. „Vaše Eminence,“ uklání se mladý šlechtic, na tváři spokojený úsměv, v paláci plném stráţ í se cítí bezpečněji. Po celý zbytek cesty mu stále v hlavě sídlila obava z dalšího útoku, vrahové mohli mít připravený druhý plán, kdyby jim první útok nevyšel. Museli si být přece vědomi, ţ e pokud neuspějí, bude mít jejich čin váţ né následky. Proto by bylo logické mít i druhou variantu, která napraví selhání první. „Pane hrabě, děkuji za váš doprovod. Vím, co jste pro mě vykonal. Promluvíme si později,“ vylézá Mazarin, jeho obličej je pobledlý, ale jeho hlas zní pevně. „Vaše Eminence, zatím je vše v pořádku, ale …“ „Obáváte se dalšího útoku?“

9

„S prominutím, Vaše Eminence, já bych si tak počínal. Jestli se vás rozhodli zabít, musí být úspěšný, jinak přece musí očekávat odvetu. Cestou sem se jiţ nic nestalo …“ „Snad najatý vrah před komnatou Jejího Veličenstva?“ usměje se prelát. „Nepodceňuji nikdy nepřítele,“ odvětí mladík váţ ným hlasem, „Pan de Guitaut snad učinil potřebná opatření, ale …“ „Souhlasím, pane hrabě,“ přikývne Mazarin, „Doprovodíte mě aţ ke komnatám královny. Ale jen vy sám. Jistě byste si poradil se zákeřným vrahem.“ „Useknu kaţ dou ruku, kterou by se pokoušel na vás kdokoli vztáhnout,“ odvětí trochu samolibě pan de Godille, ale díky jeho nápadu s kočáry byl zmařen pokus o atentát, prvního ministra dopravil do královského paláce zdravého, má snad právo na trochu pýchy. „Jen neposekejte nějakého přítele, který mě bude chtít jen pozdravit,“ předstírá dobrou náladu kardinál, svým postojem zakrývá vnitřní nervozitu. Rozhovor s Jejím Veličenstvem bude klíčový pro jeho další setrvání u dvora i pro váhu jeho postavení v zemi. Nyní uţ se bude regentka muset rozhodnout, pokus o vraţ du jejího nejbliţ šího rádce nelze přejít mlčením. Cestou k jejím komnatám úlisný prelát přemýšlí, jaký nejvhodnější postoj zvolit. Jaká slova pouţ ít, jak hrát rozhořčení, strach, nabídnout rezignaci, odjezd ze země. Coţ je vţ dy trochu nebezpečné, mohla by také kývnout! Ale hrát musí vysoko, kdyţ má vyřešit s konečnou platností odpor proti své přítomnosti na francouzském dvoře. Mazarin kráčí o něco rychleji neţ obvykle, po jeho boku šlechtic v šatech nepříliš důstojných zdejším prostorám. Nicméně ve svém tmavém obleku můţ e být pokládán za gardistu, jedinou tělesnou stráţ , která státníka doprovází. Pistole si vzít neodváţ il, ale nabroušenou dýku a kord má přichystané a ruce v jejich blízkosti. Nervózně se rozhlíţ í, za nimi se vydají dva gardisté z paláce, několikrát se po nich otočí. Co kdyţ je někdo podplatil? Ale jsou jen dva, svým tělem dokáţ e zastavit jejich útok, neţ snad dorazí pan de Guitaut s věrnými muţ i. Naštěstí jsou jeho obavy liché, oba vojáci mají stejný záměr, náleţ itě instruováni starým kapitánem, který sám čeká v předsálí královniných komnat, stejně jako mnoho dalších osob. Mezi dvořany očekávajícími mnohdy marně vyslovení svého jména, jako pozvánku k audienci či alespoň malého projevu přízně, spatří pan de Godille i vévodu de Beaufort, obličej se mu zachmuří, ale také markýze de Almare, tváře se mu mírně rozjasní. Nejvíce však uvítá pohled kapitána de Guitaut. Jejich oči se střetnou na dálku a starý zkušený důstojník z tváře mladíka vyčte mimořádnou událost, ostatně i jeho doprovod je doposud nezvyklý. Mazarin je jiná sorta neţ ostatní přítomní, jemu se dveře královniných komnat otevřou bez dalšího nutného čekání. Armand je velmi blízko, aby mohl spatřit náhlou změnu ve tváři preláta. Zmizí jakýkoli náznak úsměvu i předchozího soustředění, objeví se výraz naprostého zděšení, zmatení, nepopsatelného rozčilení. Mladík se zarazí nad spatřenou proměnou, pozoruje ji sice jen mţ ik, ale stačí mu nastínit, s jakou taktikou kardinál vstupuje do královniných komnat. Náhle stojí sám u dveří a cítí pohledy všech přítomných. Jen málo z nich ho zná, ve své představivosti však odvozuje více, neţ je realita. Ano, pohlédnou na něho, ale nepovaţ ují ho za osobu hodnou dalšího zkoumání. Alespoň většina z nich. Kapitán de Guitaut je výjimkou, leč počká, aţ mladík zmizí ze zorného pole dvořanů a ti mu přestanou věnovat pozornost. Následně spolu odstoupí téměř aţ do rohu, pak se oklikou dostanou mimo shromaţ diště dvořanů, do míst sice vyhrazených královně, ale kam je přístup kapitánovi královské gardy bez problémů s protokolem umoţ něn. Důstojník jen pohlédne do tváře mladíka a pohledem ho vyzve k první větě. „Pane kapitáne, během cesty unikl pan kardinál pokusu o zabití,“ řekne pan de Godille, hlas se mu trochu chvěje, proţ ité napětí i přítomnost v prostorách pro něj dosud nepřístupných vykonají své. „Pokus?“ „Ano, vrahové omylem napadli kočár tajemníka pana Mazarina. Pan kardinál cestoval v druhém kočáře, naštěstí v mém doprovodu a ještě pěti mých gardistů.“ „Omylem přepadli jiný kočár?“

10

„Jejich omylem,“ usměje se Armand, konec konců, proč nevyuţ ít moţ nosti se pochlubit, „Šlo o moji malou lest, na kterou naštěstí skočili. Byli tak zmatený, ţ e je zahnali tři muţi, které jsem za nimi poslal. Jen jsem se modlil, aby neměli přichystaný náhradní plán.“ „Vzhledem k přítomnosti Jeho Eminence u Jejího Veličenstva neměli,“ odtuší Francois suše, pak však k radosti mladíka dodá, „Dobrá taktika, pane hrabě. Ostatně jako kaţ dá, která vede k úspěchu. Asi netušíte, kdo byli ti muţ i.“ „Budete se divit, pane kapitáne, ale tajemník pana kardinála poznal sokolníka vévody de Beaufort. On vedl vrahy. Nechápu takovou neopatrnost …“ „Spíše neomalenost,“ zavrtí hlavou velitel gardy, poslat přímo muţ e ze svého paláce vraţ dit prvního ministra, něco takového můţ e spáchat jen pitomec. „Obávám se, aby se ještě o něco nepokusili, přeci jim musí být jasný, ţ e takovej čin nemůţ e zůstat bez odezvy. Pokud ovšem …,“ nedokončí svoji myšlenku statečný zachránce a provinile se na svůj protějšek podívá. „Pokud Jeho Eminence najde podporu u Jejího Veličenstva?“ zašeptá kapitán a přikývnutí mu je okamţ itou odpovědí, „Další vývoj uţ není ve vašich rukách,“ pokračuje šeptem, „ale ve svých starých kostech cítím, ţ e moţ ná brzy dostanu významný úkol.“ „Kéţ by,“ odvětí pan de Godille, který pochopí naráţ ku, „Bude o ochranu pana kardinála postaráno?“ „Nemusíte mít obavy, pane hrabě. Pokud budete mít zájem, můţ eme ještě výrazněji spolupracovat. Teď se ale musíme vrátit, nezbývá neţ čekat. Ale raději s nikým o přepadení nemluvte, nevíte, jak se rozhodne Jeho Eminence a Její Veličenstvo,“ upozorní kapitán na moţ nost pokusit se atentát ututlat, aby nebylo nutné přistupovat k radikálním opatřením. Armand se vrátí zpátky do sálu, pro mladíka nastane nekonečné čekání. Postává v koutku, nikdo mu nevěnuje pozornost. Jen jednou se jeho pohled na delší čas střetne s očima markýze de Almare, ale jen zavrtí hlavou. Jeho přítel pochopí. Něco se stalo, ale nemůţ e o události hovořit v prostředí plném šlechticů a šlechtičen. Čas plyne dále a ke smutku Armanda se vůbec nic nestane. Nedokáţ e skrýt zklamání, měli přece hned na místě zatknout vévodu de Beaufort, který se naparuje jak páv. Ten sice znejistěl při pohledu na Mazarina, který dorazil bez úhony, ale v první chvíli netušil, zda vůbec proběhl plánovaný útok. Během čekání ho stačili jeho lidé informovat o neúspěchu, ale ve své nadutosti a sebejistotě neočekává minimálně přímou a rychlou reakci. Konec konců byl zde v paláci, kdyţ došlo k nepodařenému atentátu, moţ ná ani Mazarin nic královně neřekne. Hrabě de Godille čeká asi hodinu, neţ za ním nenápadně přijde kapitán de Guitaut a odvede ho do prostor běţ ným osobám zapovězeným. Kráčí beze slova, mladík se snaţ í vycítit chod událostí po rozhovoru kardinála z královnou, leč tvář starého důstojníka je jak z kamene. Dovede ho aţ do jednoho z malých kabinetů, kde na něho jiţ čeká kardinál Mazarin. „Pane hrabě,“ začne prelát váţ ným, leč vyrovnaným hlasem, „Je naprosto nutné pomlčet o dnešní politováníhodné události.“ „Jakţ e, Vaše Eminence? Copak zrádcům jejich čin projde?“ nedokáţ e potlačit údiv, ale i zlobu Armand, nechápající zhola nic. „Pane hrabě, není mnoho času na vysvětlování. Ale jste mým přítelem, který chrání mou osobu. Řekněme zatím zrádcům jejich úklad projde. Čas zúčtování se blíţ í.“ „Její Veličenstvo …“ „Její Veličenstvo je Její Veličenstvo a nepochybně se rozhodne správně,“ přeruší mladíka kardinál, „Ale do té doby musíme zachovat rozvahu. Prostě o dnešní lapálii zachováme naprosté tajemství. Stejně tak vaši muţ i. Nikdo si snad podivné události nepovšiml, alespoň jsem měl takový dojem.“ „Vaše Eminence, tímto rozhodnutím neobyčejně riskujete!“ praví téměř zoufalým hlasem pan de Godille.

11

„Neúměrně? Pane hrabě, je nutné kaţ dé důleţ ité rozhodnutí řádně připravit. Chápete zajisté delikátnost celé situace, kdyţ je do zrady zapleteno tolik významných a urozených osob. Nemám mnoho času na vysvětlování, moţ ná někdy později. Ale s nikým nemluvte, ani s vaším přítelem markýzem de Almare ne. Aţ přijde vhodná doba, dozví se vše potřebné. Chci vaše slovo!“ „Vaše Eminence, nikdy bych si nedovolil jednat proti vašemu rozkazu,“ odvětí dotčeně šlechtic, přesto se neudrţ í a pokračuje, „Musím však vyjádřit své znepokojení. Vaše Eminence, zrádci se uţ prozradili, uţ nemůţ ou couvnout. Pokud nic neučiníte, stoupne jejich sebevědomí a určitě se pokusí o vaši vraţ du znovu, moţ ná se líp připraví! Vaše Eminence, vy opravdu neúměrně riskujete!“ „Pane hrabě, riziko k mému postavení patří,“ odpoví klidným hlasem prelát, mladík musí obdivovat jeho obrovské ovládání, vţ dyť mu jde doslova o holý ţ ivot. Rozehrál pravděpodobně velmi riskantní hru, v níţ ale je v sázce jeho vlastní smrt. „Vaše Eminence, jak mám zajistit vaši ochranu?“ zaúpí zoufale Armand. „Domluvíte se s kapitánem de Guitaut. Pane hrabě, bohuţ el teď nemohu říci více, znovu vás nabádám k naprosté zdrţ enlivosti a mlčenlivosti. Učiňte nezbytná opatření, vaši špehové ať se činí, ale ničím nesmíme dát najevo jakékoli naše úmysly. Budeme se chovat, jako bychom nic netušili, jako bychom nedávali dnešní incident s nikým do souvislosti. Na naší zdrţ enlivosti je postaven můj plán, jak se vypořádat se zrádci. Proto musím trvat na maximální diskrétnosti.“ „Učiním vše, co bude v mých silách, Vaše Eminence,“ povzdechne si nešťastný šlechtic. „Spoléhám na vás, pane hrabě. Na vaši intuici i vaši mlčenlivost. Pane hrabě, jen Její Veličenstvo, já, pan kapitán de Guitaut a vy jsme zasvěceni. Nikdo jiný,“ dodá prelát a pozoruje pýchu na tváři svého ochránce. Ale zároveň i hrozné obavy, vyplývající ze sdělené zodpovědnosti. „Nezklamu vás, Vaše Eminence,“ praví sebevědomě pan de Godille, leč výraz svědčí o něčem jiném. Ujištění mladíka o svém odhodlání zvládnout svěřený úkol jsou poslední slova jejich kraťoučké rozmluvy, neboť první ministr chvátá za svými povinnostmi a hrabě odchází s velitelem královské gardy. Ten ho však neodvede do veřejných prostor Louvre, naopak, skončí v místech, kde si je důstojník jist naprostým soukromím. „Pane hrabě,“ praví váţ ným hlasem Francois, „mám rozkazy osobně dohlédnout na bezpečnost Jeho Eminence. Nyní jiţ přímo od Jejího Veličenstva. Samozřejmě ve vší diskrétnosti.“ „Pan kardinál mi vše řekl, pane kapitáne,“ pokývá hlavou Armand, „Nicméně mám hrozný obavy. Pane kapitáne, dnešní útok přišel od lidí, od kterejch jsme nic neočekávali. V Paříţ i je další skupina zabijáků, domnívali jsme se, ţ e byla najatá za účelem vraţ dy pana kardinála. Jsem zmatenej a zoufalej, útok můţ e přijít ze všech stran. Dokonce se nyní obávám pokusu o atentát i tady v Louvre.“ „Chápu vaše obavy, pane hrabě, svou výbornou taktikou jste první pokus zmařil. Nemůţ eme vyloučit další, učiníme však opatření, ve vší poţ adované diskrétnosti, abychom ho odvrátili či abychom případné vrahy od jejich činu odradili.“ „Pane kapitáne, já uţ nevěřím nikomu. Ani zdejším stráţ ím, kromě vás.“ „V blízkosti Jeho Eminence budou jen osoby, v které mám bezmeznou důvěru. Osobně dohlíţ ím na jejich výběr a mám vše zajištěno i pro případ útoku z vlastních řad. Mimo královský palác zůstává ochrana na vás, jelikoţ Jeho Eminence nechce vzbudit pozornost.“ „Hrozné, přitom právě tam hrozí největší nebezpečí,“ povzdechne si pan de Godille, „Cítím se dost bezmocnej, mám pana kardinála chránit a přitom mám zakázáno činit viditelná opatření. Vţ dyť jen přítomnost většího počtu stráţ í by případné zabijáky odradila.“ „Věřím ve vaše schopnosti,“ pokusí se zdrchaného mladíka povzbudit velitel královské gardy, dnes u něho znovu stoupl v ceně. „Pane kapitáne, jdu předat pokyny svým muţ ům a nenápadně zajistit cestu z Louvre do paláce Cleve. Moţ ná zvolím trasu oklikou a na ní postavím hlídky v civilu, připravené zasáhnout. Vrátím se brzy, ale prosím, kdyby bylo nejhůře, zdrţ te pana kardinála třeba násilím.“ „Násilím si na prvním ministrovi těţ ko mohu něco vynucovat,“ usměje se pan de Guitaut, „Ale mohu vám slíbit svoji ochranu aţ do chvíle, neţ ji převezmete vy.“

12

„Děkuji vám, pane kapitáne,“ ukloní se Armand, „Jste pro mě zárukou kardinálovy bezpečnosti a velmi si vašich sluţ eb váţ ím.“ „Potěšení ze spolupráce je na mé straně, pane hrabě,“ vysekne úklonu i starý matador, daleko klidnější neţ jeho protějšek. Zaţ il podstatně více za léta sluţ by, dokáţ e se daleko lépe ovládat, ačkoli i v jeho nitru nescházejí odůvodněné obavy. Mladý šlechtic, jehoţ duši deptají pochyby, je kapitánem královské gardy vyveden z Louvre východem pro sluţ ebnictvo a ihned zamíří ke svým muţ ům. Ti postávají či posedávají nedaleko kočáru Jeho Eminence, nacházejícího se stále na nádvoří v Louvre. Jakmile spatří svého velitele, rychle vyskočí. Jejich úcta k němu opět vzrostla, manévr s druhým kočárem se ukázal jako výborný nápad. I proto ho bedlivě poslouchají, kdyţ jim tlumočí příkaz prvního ministra o všem zachovat naprostou mlčenlivost před kýmkoli, tedy i před svými kolegy z gardy. Mírně udivené pohledy přejde bez povšimnutí, konečně on protestoval daleko víc a hlasitěji. „Co bude následovat, pane hrabě?“ poloţ í prostou otázku Roland Martigny. „Co bude následovat?“ protáhne Armand, „V jakém duchu se ptáte, pane?“ „Jaké budou naše povinnosti dále. Jeden pokus se nezdařil …“ „Správně. První pokus jim nevyšel, postaráme se, abysme zmařili i další, pokud by se k nim ty zrádci odhodlali. Jeho Eminence nařídila mlčenlivost a naprostou diskrétnost. Musíme zajistit ochranu Jeho Eminence a přitom zůstat nenápadný.“ „Obtíţ ný úkol, pane hrabě.“ „Obtíţ ný, ale ne pro nás. Pánové, jdu za panem kapitánem de Seinges, učiním potřebná opatření pro návrat Jeho Eminence do jeho paláce. Nechám cestou postavit nenápadné hlídky, které by nám mohly přispěchat na pomoc. Vrátím se včas, ale kdybych se náhodou zdrţ el, pane Rolande, ručíte mi za kardinálův ţ ivot. Nehnete se od něho a kdyby se někdo o něco pokusil, zaštítíte ho vlastním tělem!“ „Znám svoje povinnosti, pane hrabě,“ přikývne gardista bez známek emocí. „Zařídím taky, aby vám sem přinesli něco k jídlu a pití. Vy se z nádvoří nehnete. V Louvre má ochranu pana kardinála na starosti pan kapitán de Guitaut, ale další je jen na nás. Pánové, dneska jsme uspěli, zaslouţ íte si pochvalu. Ale vrazi se projevili a obávám se, ţ e uţ nemají mnoho jinejch moţ ností, neţ svůj záměr zopakovat a dokončit. Ačkoli děláme, ţ e se nic nestalo. Takţ e oči na šťopkách, pánové,“ nabádá své muţ e k ostraţ itosti pan de Godille. Uspokojen s jejich přikyvováním následně opustí Louvre a vydá se nejprve k paláci Cleve, kde by se měl nacházet kapitán de Seinges a část gardistů, další zůstávají stále ještě v prostorách nyní jiţ opuštěného Rueil. Pěkně mimo zorné pole všech, aby nedráţ dili ničí smysly či nevyvolávali neţ ádoucí vzpomínky a asociace. Francoise de Seinges nalezne hrabě skutečně v paláci a hned mu předá patřičné pokyny, aniţ by cokoli blíţ e vysvětloval. Velitel kardinálovy gardy se na nic neptá, neboť mu zůstaly dobré způsoby vypěstované za ţ elezné vlády předchozího prvního ministra. Tříčlenné hlídky budou ve vší diskrétnosti rozestaveny mezi paláci Louvre a Cleve, v civilních šatech a nenápadně. V případě napadení kočáru Jeho Eminence okamţ itě přispěchají na pomoc, pokud se nic nestane, bez rozruchu se stáhnou do svého úkrytu nedaleko paláce.

13

Zajištěním náhradního ubytování pro tuto podpůrnou jednotku pověří hrabě rovněţ kapitána de Seingese. Ten přikývne, umí si v podobných případech poradit. Zvýšená přítomnost ochranky v paláci tak nepůjde zpozorovat, přesto budou mít k dispozici dalších dvanáct muţ ů. Spokojen s pochopením svých nařízení, hrabě ještě zajistí proviant pro pětici gardistů v Louvre a spolu s jedním z mladých lokajů, se navrátí do královského paláce. V něm probíhá vše jako obvykle, proto kromě přímých účastníků incidentu, Jejího Veličenstva, pana de Guitaut a vévody de Beaufort, který dal vrahům pokyn, nikdo nemá ani tušení, čemu první ministr musel dnes čelit.

DOZVUKY ZPACKANÉHO ATENTÁTU Hraběnka de Besiere v odpoledních hodinách obdrţ í pozvání na tajnou návštěvu paláce de Vendome ve večerních hodinách, ovšem ne od svého milence, ale od jeho syna Francoise. Trochu ji vzkaz zaskočí, raději by volila jiné místo na setkání s mladým princem, nicméně si nedovolí odmítnout a poslu dá kladnou odpověď. Hned po příchodu pana d´Holfene si ho zavolá. Její bývalý milenec vstoupí do salónku značně rozčilený, aniţ by na cokoli čekal, padne do křesla a spustí. „Marion, nevím co si myslet. Mám zprávy, ţ e dneska někdo napadnul Mazanina, kdyţ odjíţ děl ze svého paláce Cleve. Vůbec nechápu, co se stalo.“ „Přepadení Mazanina? Kým? Kdy? Byl zabitej?“ podívá se ona na něho překvapeně, aţ skoro vyděšeně. „Zabitej? Ani náhodou. Dobře víš, ţ e všechno sledujeme a hledáme nejvhodnější místo k útoku. Jenţ e dneska ráno někdo napadnul kočár, který vyjel z paláce Cleve.“ „Přepadli Mazanina?“ „Právě ţ e ne. Napadli kočár, ve kterým sice Mazarin jezdí, ale v poslední době pouţ ívali jeden nastrčenej kočár a aţ ve druhým vozili Mazarina, doprovázenýho gardisty a hrabětem de Godille. Skupina muţ ů ale napadla kočár, kde byl asi nějakej úředník nebo nastrčenej gardista. Neţ dorazil kočár, ve kterým seděl skutečnej kardinál, zahnali muţ i hraběte útočníky. Dokonce padl i výstřel, ale nikomu se nic nestalo, vlastně si asi nikdo ničeho ani nevšimnul. Kdybysme všechno nesledovali …“ „Chceš říct, ţ e se někdo pokusil Mazanina zavraţ dit?“ „Bohuţ el mám takový vobavy. Ale netuším, kdo za tím stojí.“ „Zato já jo!“ vybuchne ona, zpackané přepadení by mohlo znamenat zmaření všech jejích plánů. Mazarin byl určitě jiţ varován špehy, ale od takových zpráv ke skutečnému útoku je vţ dy hodně daleko. „Vévoda de Beaufort?“ „Kdo jinej, pokud vopravdu šlo vo přepadení! Dneska večer mě pozval na schůzku, mám přijít nenápadně, vchodem pro sluţ ebnictvo do jeho paláce. Trulant jeden. To je konspirace! Ale bude mi všechno muset vysvětlit, jestli něco udělal, já ho snad vlastnoručně zaškrtím!“

14

„Marion, jestli za tím je vévoda a jestli si totéţ uvědomuje Mazarin, tak nám můţ e jít vo krk! Mazarina si teď vohlídaj a nás moţ ná přijdou zatknout! Měli bysme hned zmizet, třeba na Besiere!“ vyráţ í on ze sebe rozrušeně. „Geofri, nepřeháněj. My přeci vo ničem nevíme.“ „Nevíme. Houby nevíme! Do spiknutí Důleţ itejch sme zapletý aţ po uši! Jestli se začne Mazarin mstít, tak …“ „Mazarin není v pozici, kdy by se moh mstít! Ale v jednom máš pravdu, jestli je varovanej, tak bude daleko těţ ší se k němu dostat a voddělat ho.“ „Marion!“ zvolá on vyděšeně, „Copak ty snad pořád přemejšlíš vo jeho vraţ dě? Po tom všem? Ty ses nadobro zbláznila!“ „Geofri, pozor na svý slova! Vůbec nic nevíme, moţ ná šlo jen o náhodu, nějaký lumpové, náhodný přepadení, pokud vůbec k nějakýmu došlo.“ „Náhoda? Moc podivná náhoda. došlo, i kdyţ A k přepadení zpackanýmu aţ běda. Takový hlupáci, copak je moţ ný jen tak napadnout prvního ministra? Vůbec se na nic nepřipravit? Marion, proboha, poďme se sbalit a zmizet.“ „Nic neuděláme do doby, neţ se setkám s mladým vévodou. Vrať se ke svejm muţ ům, pokračujte v přípravách, hlavně se pokuste zjistit, jaký vopatření udělal Mazarin kolem svý ochrany. Kdyţ mě zve vévoda na schůzku, znamená to, ţ e proti němu královna nevystoupila. Buď nemaj důkazy nebo se bojej důrazně zasáhnout. Mazarin není Richelieu, to si piš. Kdyby se tohle stalo jemu, uţ bysme byli pod zámkem a vévoda de Beaufort jednou nohou na popravišti. Ba ne, poměry se mění.“ „Moţ ná máš pravdu, ale přesto bysme se měli raděj nachystat, kdyby bylo třeba rychle zmizet.“ „Večer se domluvíme. Teď koukej dělat, co ti říkám! Nechci uţ další překvapení. Ten buran mi bude muset všechno vysvětlit, pokud vopravdu za tím dnešním trapasem stojí,“ cedí ona mezi zuby, pak se zvedne a bez dalšího odejde, nechávajíc svého pomocníka v salónku. Ten si třesoucí rukou nalije pohár vína, tolik let strávil v Bastile, teď mu hrozí se tam minimálně vrátit. Pokud by mu ale prokázali byť jen plánování vraţ dy prvního ministra, půjde rovnou poloţ it hlavu na katův špalek. Hraběnka sice předstírala před svým bývalým milencem nadhled, ale jakmile zůstane sama ve své loţ nici, začne trhat svůj ozdobný kapesníček. Její tvář se zkroutí hněvem, bude se dnes večer muset hodně přemáhat a hrát velké divadlo, pokud opravdu pan de Beaufort nedodrţ el jejich dohodu a učinil pokus o vraţ du kardinála na svoji pěst. Nezavolá ani komornou, otevře komodu a sama si nalije svůj oblíbený likér. Bude muset zachovat chladnou hlavu, pokusit se zachránit situaci, pokud opravdu ten hlupák zpackal pokus o likvidaci Mazarina. Hrabě de Godille doprovodí bez dalších incidentů svého chráněnce do paláce Cleve, znovu promluví s kapitánem de Seinges, který ho ujistí o důkladné kontrole bydliště kardinála. Nejen uvnitř paláce, ale i vně povolaní gardisté hlídají, všechny přístupové cesty jsou zabezpečeny a ráno budou znovu rozmístěny dle domluvené trasy, na níţ se uskuteční přeprava Jeho Eminence.

15

Upokojený Armand rychle spěchá do svého domu, snad ještě přijde před odchodem Tissota na schůzku s Gauvionem. Dnes by se jí rád zúčastnil osobně, jeho agent mu bude muset vysvětlit, co se stalo a proč nebyl včas varován. Nebýt chyby útočníků, mohlo být zle. Kdoví, zda by stačili zasáhnout. Udýchaný zastihne svého sluhu právě kdyţ se obléká. Nejdříve ho chtěl nahradit, ale pak si svůj úmysl rozmyslí a přidá se ke svému tajemníkovi. Jejich dvoučlenný doprovod je následoval zpoţ děn o dva kroky. Maurice nic neříká, čeká na vysvětlení, leč toho se mu nedostává. Na jednu stranu je rád, ţ e jde šlechtic s ním, kdyby je někdo napadl, má větší šanci vyváznout. Na druhou stranu přítomnost jeho pána naznačuje cosi nepříjemného, co zatím nedokáţ e definovat. Beze slov procházejí temnými zákoutími Paříţ e, zatímco tajemník se opět děsí kaţ dého stínu, jeho pán věnuje pozornost okolí minimálně. Starost o svoji bezpečnost si nedělá, jeho myšlenky jsou zcela jinde. Má ohromnou zodpovědnost, aniţ by si ji kdokoli uvědomoval. Vlastně o něm ví jen pár zasvěcených, pro většinu zůstává neznámým šlechticem. Ovšem břímě ochrany ţ ivota kardinála z něj nikdo nesejme. Hoch pana Gauviona se k nim nenápadně přidá a vede je dál do těch nejhorších míst velkoměsta. Smrad je jediné, co šlechtic nelibě nese, jen jednou uslyší podivný zvuk ze tmy a podvědomě se lehce přikrčí a povytáhne svůj kord. Nic se ale nestane, pokračují dále. Skončí na místě, které jiţ měl tu čest Tissot jednou navštívit, proklopýtají se temným průjezdem a stanou na malém stísněném dvorku. Jelikoţ je nebe zamračené, tma je větší neţ minule, stěţ í rozeznávají obrysy zdi a stromu, z pod něhoţ nyní vystoupí Achile Gauvion. Pozdraví oba příchozí, nedá najevo ţ ádné překvapení nad přítomností šlechtice, skoro jako by ho očekával. Nastane krátká pauza, agent si nedovolí promluvit jako první v přítomnosti hraběte, ten váhá, jak začít. Nakonec dá průchod své nespokojenosti. „Pane Achile,“ začne vyčítavým tónem, „asi tušíte, proč jsem tady. Jak je moţ ný, ţ e jsem nebyl včas varovanej?“ „Pane hrabě, naráţ íte na dnešní incident?“ odvětí agent bez známek emocí. „Incident? Pokud pokus o vraţ du prvního ministra povaţ ujete za incident …“ „Chtěli zabít Mazarina? Vraţ da?“ vyjekne Tissot, oba muţ i na něj otočí hlavu, kdyby tma neskrývala jejich obličeje, výrazy, jenţ by spatřil, by se mu vůbec nelíbily. Vycítí však negativní stanovisko společníků na svůj skoro výkřik, rychle se stáhne a jen ještě více nastraţ í slechy. „Pane hrabě, pan kardinál vyvázl, stejně tak se v pořádku vrátil domů, i díky vašim bezpečnostním opatřením,“ praví Gauvion tiše, naznačujíc, ţ e mu neušly některé zdánlivě tajné manévry gardy. „Jsem nucen říci, ţ e ne vaší zásluhou,“ pokračuje pan de Godille v útočném duchu. „Je mi líto, pane hrabě, musím však vyjádřit svůj ne zcela souhlas s vaším tvrzením. Byl jste varován, respektive naši špehové vás varovali o úmyslech vévody de Beaufort. Nejsme všemocní, abychom znali kaţ dý detail jejich plánu.“ „Varování bylo dost obecný.“ „Varování bylo dostatečně silné, abyste učinil potřebná opatření. Coţ jste také učinil a díky vaší dobré taktice atentátníci neuspěli.“

16

„Budiţ ,“ trochu se uklidní šlechtic, ale zcela spokojen není, vţ dyť platí špehům nemalé peníze, měli o plánovaném útoku vědět, měli ho včas varovat. „Pane hrabě, jistě jste nepřišel jen vyjádřit svoji nespokojenost s naší prací,“ poznamená věcně agent, výtky jeho zaměstnavatele ho nechávají chladným. „Máte pravdu, nemá význam se přít ani si nic vyčítat,“ odvětí smířlivěji Armand, „Přišel jsem se domluvit na dalších opatřeních. Jestli jsem dobře pochopil, dnešní útok nebyl prací lidí najatých panem d´Holfene respektive hraběnkou de Besiere.“ „Nikoli, pane hrabě. Váš předpoklad je správný. Tito lidé patřili k domu vévody de Vendome. Spíše vévody de Beaufort. Jejich útok byl nepřipravený, k vašemu dobru. Pane hrabě, opravdu nejsme schopni uhlídat všechno. Nemohu zaručit, ţ e se útok nebude opakovat. Zvláště, kdyţ se asi nic nestalo, vzhledem k návratu vévody de Beaufort bez následků do svého paláce.“ „Máte pravdu, proto jsem tady,“ přikývne šlechtic, „Pan kardinál mě poţ ádal, abych o všem zachoval přísnou mlčenlivost. Já i mí muţi. Prostě se všichni budeme tvářit, jako by se nic nestalo. Pan kardinál mi toto sdělil po rozhovoru s královnou, sám nevím, co si myslet. Ale mám obavy o jeho bezpečnost.“ „Pan kardinál jistě něco takového nepřejde mlčením, stejně tak Její Veličenstvo,“ pokusí se o věštění Gauvion, „Asi čekají na vhodnější příleţ itost. Nebo se rozhodli vyčkávat a nejít do otevřené konfrontace.“ „Moţ ná ano, moţ ná ne. Nevím. Ostatně je to jedno, pro mě oboje znamená velký starosti. Jestli se spiklenci rozhodli ke krajnímu řešení, uţ nemaj důvod couvnout. Pokusili se zavraţ dit prvního ministra a nic se nestalo. To je moc špatnej vzkaz směrem k nim. Dvojnásobně špatnej. Jednak jim naroste hřebínek, protoţ e se nic neděje a Mazarin všechno ututlal. Za druhý vědí, ţ e kardinál ví o otevřeným nepřátelství a tak jim nezbejvá, neţ dotáhnout svý záměry do konce. Coţ znamená jediný, pokusit se Mazanina zabít znovu. Tentokrát úspěšně.“ „Chápu vaše obavy, pane hrabě, souhlasím rovněţ s vašimi vývody. Budete muset zvýšit ostrahu pana kardinála.“ „Další problém, pane Achile. Von nechce, aby se něco měnilo. Máme dělat jako by nic, nechce zvýšit viditelně svojí ochranu. Rozhodl se riskovat, na můj vkus příliš.“ „Asi ani vy nevidíte do všech tajů státní politiky. Nezbývá neţ se vyrovnat s podmínkami, který pan kardinál nastavil. Ale máte uspokojivou výchozí pozici, jste varován, máte k dispozici zkušené muţ e, i kardinál bude jistě opatrnější a bude pozorně naslouchat vašim radám.“ „Kéţ by, pane Achile, kéţ by. Pane Achile, přišel jsem se s vámi domluvit na zvýšený snaze vašich lidí. Blíţ í se rozuzlení celýho spiknutí, teď musíme bejt všichni ve střehu.“ „Pane hrabě, všichni jsme ve střehu. Snaţ íme se zjistit, zda se nepřipravuje další skupina vrahů, jestli se nechystá další atentát. Bohuţ el vám více slíbit nemohu.“ „Uţ jste říkal. Ale chci po vás, abyste při sebemenším náznaku nečekali na večer a na Maurice, ale hned mi dali vědět. Prodlení by mohlo bejt osudový!“ „Máte moje slovo, pane hrabě. Ale nejsem jasnovidec ani Bůh, jsem závislý na zjištěních našich špehů. Ti mají velmi těţ kou roli, musí skrývat své záměry a pronikat přes konspirační opatření spiklenců.“ „Dnešní útok mají tedy na svědomí lidé vévody de Beaufort,“ ujišťuje se znovu pan de Godille. „Ano, vše tomu nasvědčuje. Nicméně i lidé pana d´Holfene slídí okolo pana Mazanina, asi sledují jeho zvyky a připravují se k úderu. Moţ ná se jen spiklenci nedohodli, nevím, neumím posoudit, proč došlo k dnešnímu útoku. Zdá se mi však poněkud nepřipravený.“ „Naštěstí, pane Achile, naštěstí. Jinak uţ mohl bejt vévoda de Beaufort na koni a my v prdeli,“ pouţ ije vulgárního výrazu šlechtic, lepší přirovnání ho však nenapadne. „Naštěstí neplatí kdyby, pane hrabě, ale konečný efekt,“ usměje se agent, pan hrabě je zřetelně dnešními událostmi rozhozený.

17

Ještě asi deset minut diskutují, ale více méně se točí stále dokola. Tissot poslouchá se zatajeným dechem a obrazně řečeno, vstávají mu vlasy hrůzou na hlavě. Pochopil, co se dnes událo, sice nepovedený atentát na prvního ministra, ale atentát. Z jeho pohledu uţ nemají spiklenci co ztratit, přišli o jakékoli zábrany. Zabít dva kluky a jednoho sluhu je jedna věc, ale pokusit se odpravit kardinála a prvního ministra v jedné osobě, navíc chráněnce královny, to je naprosto něco jiného. Mlčky následuje svého ustaraného pána kráčejícího ze schůzky domů, přesto nakonec neodolá a zeptá se na dnešní události. Hrabě nejprve zaváhá, podezřívavě se rozhlédne. V temných uličkách asi skutečně nehrozí přítomnost nepovolaných uší, proto stručně vylíčí, co se odehrálo. Vzápětí zaváţ e svého tajemníka k mlčenlivosti, vcelku zbytečně. „Pane hrabě, co se to jen děje,“ povzdechne si zoufalý Tissot, „Kolem nás jsou pořád nějaký mrtvý, teď chtějí zabít i pana kardinála. Pane hrabě, vopravdu se nepokusí taky zabít nás?“ „Nevím, Maurici. Nevím,“ odvětí Armand zamyšleně, těţ ko říci, zda spíše odpovídá na první či druhou poloţ enou otázku. Hraběnka de Besiere je uvedena do paláce Vendome vchodem pro sluţ ebnictvo a následně vstoupí do potemnělého salónku osvětleného pouze jedním svícnem. Musí se v duchu usmát, pokud špehové hraběte de Godille sledují tento palác či ji osobně, o čemţ nepochybuje, jiţ nyní vědí o její přítomnosti. Ale svým způsobem jí přijde povědomí nepřátelské strany o její vykonané návštěvě jedno, o jejích vztazích s rodinou de Vendome se všeobecně ví a tudíţ schůzka nic nového neprozrazuje. Pouze se ona sama můţ e dostat do nepříjemné pozice. Pokud dnes skutečně přichystal mladý vévoda neúspěšný útok na prvního ministra, špehové si z její přítomnosti musí vydedukovat, ţ e se spiklenci po svém neúspěchu sešli, aby se poradili jak dál. Jestli však vyjde její plán, opět na jejich závěrech nezáleţ í, pokud ne, má ještě co ztratit? Pokud vyhraje Mazarin, je příliš zapletená do spiknutí, neţ aby jí její chování prošlo bez odvetných kroků ze strany dvora. Posadí se proti vévodovi de Beraufort, který se tváří důleţ itě a tajemně aţ běda. Rozhostí se ticho, hostitel hledá vhodná slova, ač se na rozhovor nepochybně připravoval. Náhle jako by ztratil řeč. Začne něco blekotat o zlých poměrech, naprosto zmateně, aniţ by se dotkl hlavního problému, který před nimi stojí. S velikým sebezapřením ho ona přiměje přejít na zásadní téma. „Je nutný se co nejdříve zbavit Mazarina,“ řekne on suše. „V tomto jsme zajedno,“ odvětí ona sladce, poté tne do ţ ivého, „Bohuţ el se mi donesly zvěsti, ţ e byl dnes učiněn pokus ho zabít.“ „Zabít Mazarina? Pokus? Kým?“ odvětí vévoda, dělá překvapeného, ke své smůle velmi špatně. „Drahý princi, moji najatí lidé sledují vše okolo našeho úhlavního nepřítele,“ pokračuje ona milým tónem, přitom se v ní krev přímo vaří, „Proto jim neuniklo zpackané přepadení, kdy někdo zaútočil na úplně jiný kočár, neţ ve kterém jel Mazarin.“ „Nic o tom nevím,“ odsekne on úsečně a útočně. „Moţ ná se někdo chtěl zavděčit vaší rodině,“ předstírá ona své zamyšlení, „Bohuţ el nám dotyčná osoba mnoho nepomohla. Mazarin byl důrazně varován, určitě si dá větší pozor.“ „Chcete naznačit nemoţ nost ho vodpravit?“

18

„Nenaznačuji nic, drahý princi,“ nepřestává ona být milá, ač by nejraději vyťala políček do jeho nabubřelé tváře, „Sám uznáte ztíţ ené podmínky pro vykonání našeho poslání.“ „Není tedy moţ ný ho zabít?“ zopakuje on otázku, nervozitu nedokáţ e potlačit. „Netuším. Jiţ jsem učinila opatření, aby naši lidé co nejrychleji nalezli způsob, jak se dostat do blízkosti kardinála a zatli mu tipec. Ale zpackané přepadení jim rozhodně jejich úkol neulehčí, pokud ho neučiní zhola nemoţ ným.“ „Podle všeho odjíţ děl kardinál jako obvykle, neměl ţ ádný zesílený hlídky.“ „Neměl? Jak o tom víte?“ „Řekli mi to, někdo si všimnul,“ odvětí on vyhýbavě. „Snad je ten někdo dobrým pozorovatelem, drahý princi,“ říká ona stále mile, on se na ní pátravě podívá, hledá za jejími slovy ironii, která skutečně zazní, leč on ji neodhalí. „Co navrhujete?“ zeptá se princ, prozrazujíc svoji bezradnost. Zmařený útok ho samotného dost vyděsil, ačkoli nenásledovala ţ ádná reakce ze strany napadeného. Zase tak hloupý ale není, aby si nedokázal spočítat dvě a dvě. Mazarin určitě není fackovací panák a nebude mu bezelstně nastavovat druhou tvář k úderu, natoţ krk k podříznutí. Ačkoli se moţ ná bojí otevřeně vystoupit proti spiknutí Důleţ itých, určitě plánuje odvetu. „Zkusím zjistit, co hloupá akce způsobila. Nevěřím v nečinnost Mazanina a jeho stráţ ců. Moţ ná jsou ještě opatrnější, bdělejší a lépe skrývají svá opatření. Byli jsme jiţ velmi blízko, abychom připravili zdařilé přepadení. Bohuţ el nyní stojíme před obtíţ nějším úkolem.“ „Paní hraběnko, není čas.“ „Naprosto souhlasím, princi. Mazarin musí být odstraněn co nejdříve, neţ na nás sám zaútočí. Určitě spřádá plány na odvetu. Je mistrem v přetvářce, ukazuje úlisný obličej a za vašimi zády chystá úder. Nevěřím v jeho nečinnost a předstíranou pokoru, moţ ná se uţ domluvil s královnou. Buďte velmi opatrný a nedávejte jim ţ ádný důvody k zásahu proti vám.“ „Zásah proti mně? Co mi víc můţ ou udělat? Tupí mě, vysmívají se mi, zesměšňují mě před mými přáteli, před celým dvorem.“ „Mohli by vás například internovat.“ „Zatknout?“ zvedne on svou nafoukanou tvář, „Zapomínáte, čí krev koluje v mých ţ ilách!“ „Nezapomínám, drahý vévodo,“ odvětí ona s milým úsměvem, pohoršená stanoviskem svého spojence, copak mu nic nedochází? Vţ dyť obě strany hrají o vše, na samé hraně ostří. Zdánlivý klid má všechny jen uchlácholit, neţ proti nim královna zasáhne. Panovnice se bude muset rozhodnout, dlouho trpět podobný stav nemůţ e. Pokusem o vraţ du jejího oblíbence překročili určitou mez, jiţ nelze couvnout, jen dokonat své záměry a donutit královnu podvolit se vůli spiklenců. „Mohu být vašim plánům nápomocný?“ zeptá se Francois. „Drahý princi, proberu se svými lidmi naše moţnosti . Musíme dostat vykonavatele vaší vůle do blízkosti kardinála. Coţ znamená velmi obtíţ ný úkol. Plánovali jsme několik způsobů, jak ho zlikvidovat, jedním z nich bylo jeho přepadení na cestě z jeho paláce. Nyní tato moţ nost asi nepůjde pouţ ít, rozhodně budou velmi opatrní a ostraţ ití.“ „Co navrhujete?“ „Sama v tuto chvíli nevím. Moţ ná zaútočit tam, kde útok nejméně čekají, například v Louvre.“ „V Louvre?“ zvedne on překvapeně zrak, „Ale tam se kolem něho točí královští mušketýři.“ „Nemáte moţ nost podplatit jiné stráţ e? Aby jejich bdělost polevila, nebo aby sami přispěli, například výměnou za titul velitele královské gardy, aţ se dostanete k moci?“ „Nějaké přívrţ ence naše strana má, ovšem chtít po nich přímo zabití kardinála …“ „Stačí jen připravit vhodný podmínky, umoţ nit vrahovi přístup k Mazarinovi, v nestřeţ ený chvíli můţ e zaútočit a rychle zmizet.“ „Nevím, nejsem si jistej,“ ošívá se pan de Beaufort, začíná mít obavy, aby po něm nechtěla osobní účast, uvědomuje si nutnost zůstávat v době zabití prvního ministra evidentně mimo události, nejlépe sledován stovkami očí potvrzujících jeho nevinu.

19

„Princi, ještě dnes v noci proberu vše se svými lidmi. Pokusím se najít řešení, které by vás co nejméně kompromitovalo. Bohuţ el opravdu nemáme moc času. Nevěřím Mazarinovi, určitě má plán, jak si upevnit pozici a vás vystrnadit úplně z vlivu na královnu. Jeho nečinnost povaţ uji za klid před bouří. Musíme udeřit znovu co nejdříve, tentokrát ale musíme být úspěšní,“ mluví ona naprosto zřetelně, klidně, jako by plánovali společenskou sešlost a ne atentát na nejvyššího představitele státní správy. Její klid se přenese i na něj, znovu pocítí obdiv k milence svého otce. Ještě asi dvacet minut probírají různé varianty moţ né spolupráce, ona dokáţ e nabudit příjemnou a přátelskou atmosféru, ač v hloubi duše cítí k hřmotnému mladíkovi s mohutnou zlatavou hřívou téměř nenávist. Jak se má vypořádávat s lidskou hloupostí, jak má realizovat své plány, kdyţ jim v cestě stojí nejen mocný nepřítel v podobě chráněnce Jejího Veličenstva, ale do nebe volající ignorance jejích vlastních spojenců! Hrabě de Godille a jeho tajemník Maurice Tissot se po návratu ze schůzky posadí v salónku, na ţ ádost pána nalije sluha oběma pohár vína. Přitom se mu chvěje ruka, coţ ale přejde šlechtic jen útrpným úsměvem. Rozhostí se ticho, ve vzduchu visí příliš velká hrozba, kterou si oba dva uvědomují. „Pane hrabě, co s námi bude, kdyţ spiklenci zabijou pana kardinála?“ zeptá se správce domu chvějícím se hlasem. „Nemaluj čerta na zeď,“ zakaboní se tvář pána ještě víc, „Nic takového se nesmí stát a taky nestane!“ „Kéţ by, pane hrabě, kéţ by. Ale …“ „Není ţ ádný ale, Maurici. Já zodpovídám za bezpečnost pana kardinála a nemůţ u zklamat. Takovou moţ nost si vůbec nepřipouštím!“ „Pane hrabě, určitě své povinnosti splníte,“ není Tissot s odpovědí spokojen, „Ale připusťme moţ nost, kdyby byli spiklenci úspěšní. Co pak bude s námi? Co pak budeme dělat, pane hrabě?“ „Nestane se,“ řekne tvrdě Armand, pak však po krátkém váhání pokračuje, „Maurici, takovou věc si neumím představit. Jsme aţ příliš zapletený do spiknutí, ačkoli na straně prvního ministra. Bohuţ el o nás jeho nepřátelé vědí. Pokud by se zmocnili vlády … vůbec si nedovedu představit, jak by se nám chtěli pomstít. Asi bysme byli vypovězený z Paříţ e, nevím …“ „Pane hrabě,“ zvedne svou bledou tvář tajemník a v jeho očích se zračí obrovský strach, „kdyby nás jen vyhnali, mohli bysme mluvit vo štěstí! Pane hrabě, vţ dyť my vo nich tolik víme! Víme, kdo a proč připravuje vraţ du pana kardinála! Kdyby ho zabili a chopili se moci, myslíte, ţ e budou chtít nechávat naţ ivu svědky svýho hroznýho činu?“ „Aţ tak horký by to asi nebylo.“ „Nebylo? Pane hrabě, budiţ , všichni jste přešli vraţ du sluhy vévody de Vendome, asi i mučení a smrt dvou kluků pana Achila. Ale kdyţ někdo zavraţ dí prvního ministra a sluţ ebníka Boha na zemi, nositele kardinálskýho klobouku, copak bude váhat vodstranit svědky? Pana Louventa, pana Achila, nějakýho bezvýznamnýho Maurice a při vší úctě k vám, pane hrabě … zastaví se před vraţ dou šlechtice, kdyţ nechali zabít pana Mazanina?“ mluví chvějícím se hlasem tajemník, nicméně jeho vývody nepostrádají logiku. Pán domu zdvihne svůj zrak plný překvapení, ten hoch skutečně roste. Je asi opravdu chytrý a schopný. Myslí mu to. „Maurici, teď nemá cenu se zaobírat tím, co by bylo kdyby. Nic takovýho se zatím nestalo.“ „Ale můţ e stát!“ „Moţ ná. Jenţ e k čemu nám je se tím zabejvat? Stejně nic nezměníme. Teda pokud zklameme a pan Mazarin padne. Teprve pak má smysl tohle řešit. Do tý doby je to zbytečný!“ „Není, pane hrabě. Měli bysme mít plán, jak se zachovat. Lze přece okamţ itě opustit Paříţ a ukrýt se na vašem panství. Tam můţ eme lépe čelit případným vrahům.“ „Tak vidíš, uţ si stanovil náš plán,“ zasměje se pan de Godille, pravda, poněkud křečovitě. „Mám tedy nechat sbalit věci a být připravenej k útěku?“

20

„Maurici, všechno má svůj čas. Souhlasím, tvoje myšlenka není špatná, pokud by Mazarin padnul. Mohli bysme vopravdu načas vodjet do Anjou. Zmizeli bysme všem z vočí. Tam bysme se mohli rozhodnout co dál, hledat nový spojence, například vévodu d´Enghien.“ „Vévodu d´Enghien? Spoléháte na jeho pomoc?“ „Moţ ná. Rodina kníţ ete de Condé je ve velkým sporu s rodinou vévody de Vendome. Nejde jen vo ty dopisy, kde se pomlouvá princezna de Longueville. Tyhle dva mocný rody voba pokukujou po trůnu, kdyby se nedej Boţ e malým dětem královny něco stalo. Minimálně po regentství, kdyby padnul Mazarin. Myslíš si, ţ e by kníţ e de Condé přijal za prvního ministra vévodu de Beaufort?“ „Asi ne, máte pravdu, pane hrabě.“ „Nesmíš všechno vidět hned tak černě. Pro nás je samozřejmě nejvýhodnější, kdyţ se udrţ í Mazarin. U toho jsme dobře zapsaný a máme naději i na jeho podporu v našich obchodech. Ale kdyby padnul, nekončí pro nás svět.“ „Pokud ovšem zůstaneme na ţ ivu, pane hrabě. Známe tolik podrobností o jejich zradě!“ „Připouštím, mohlo by je napadnout se nás zbavit. Ale tak jednoduchý by naše odstranění neměli. Oficiálně by nás zlikvidovat nemohli, s najatými vrahy jsme schopni se vypořádat. I my máme svoje známosti.“ „Tohle je váš plán, pane hrabě?“ zeptá se Tissot, přeci jen se trochu uklidnil, jeho pán se nezdá, ale přemýšlí i o dalších variantách. Moţ ná trochu sobecky, ale správně. „Můj hlavní plán je pomoc Mazarinovi zůstat naţ ivu a prvním ministrem,“ praví Armand váţ ným hlasem, „Ale pokud by padnul … uţ jsem vo týhle moţ nosti dost přemýšlel. Markýz de Almare je příbuzný s rodinou kníţ ete de Condé, mě si vévoda d´Enghien taky pamatuje. Mohl bych ho poţ ádat o útočiště v jeho armádě. Tam bysme byli v bezpečí před případnýma vrahama poslanýma vévodou de Vendome.“ „V bezpečí v armádě?! Při ztečích nepřátelských pozic?!“ téměř zvolá Tissot, vyplašený posledním naznačeným scénářem. „Radši setninu španělských ţ oldáků před sebou neţ několik vrahů v zádech.“ „Hrozný, muset odjet někam daleko. Pane hrabě, pro vás moţ ná dobrý řešení, ale co já? Vţ dyť moje ţ ena je krátce před porodem!“ připomene tajemník svůj osobní problém. „O tvou manţ elku bysme se postarali, někde ji ukryli, třeba u jejích rodičů nebo u hraběte de Prieu. Klidně i s tebou, já bych si vystačil s Quidem a dalšími slouţ ícími.“ „O mě nejde,“ povzdechne si Tissot, „Naopak, moje přítomnost by mohla ohroţ ovat mou ţ enu a dítě. Slyšel jsem tolik, ţ e mě určitě taky budou chtít zabít. Radši budu daleko od svý ţ eny.“ „Maurici, prosím tě, nech uţ těch líčení nejčernějších moţ ností. Mazarin je pořád prvním ministrem a my na jeho straně. Nikdo ho ještě nezavraţ dil. Jestli chceš bejt uţ itečnej, tak si plň, co máš a pomáhej. Budeš dál ve spojení s panem Achilem a kdyby se cokoli šustlo, hned mě vyhledáš. Třeba i v Louvre nebo v paláci Cleve, kam za chvíli půjdu.“ „Bál jsem se těchto slov,“ zatváří se sluha jako boţ í umučení, „Moţ ná mě zabijou uţ zejtra a nebudou čekat, aţ zavraţ dí Mazarina.“ „Strašpytle. Uţ ses vyzpovídal?“ pokusí se o vtip šlechtic, který ovšem jeho slouţ ící nikterak neocení. „Vyzpovídat?“ odvětí tajemník hodně hořce, „Copak bych mohl něco říct? Něco z toho, co vím?“ „Z dobrejch skutků není třeba se zpovídat, jen z těch špatnejch.“ „Pane hrabě, neţ ertujte prosím.“ „Neţ ertuju. Máš určitě dost hříchů, ne?“ „Pane hrabě, postaráte se o Nicolet a dítě?“ „Maurici, pokud vím, uţ jsem ti tohle slíbil několikrát. Ale ne proto, ţ e bych předpokládal tvou smrt. Ale aby ses uklidnil. Tak nám ještě nalej pohárek, třeba ti víc vína pomůţ e vidět svět i z tý jeho lepší stránky,“ dodá Tissot, tvářící se jak zmoklá slepice, splní rozkaz, ale i kvalitní mok mu hořkne v ústech.

21

Hraběnka de Besiere, plná zloby, vstoupí do domu svého zetě markýze de Cavarlene, který jiţ delší čas okupuje. Okamţ itě se začne shánět po panu d´Holfene, který přijde neprodleně. Sám se vrátil před necelou půlhodinou a vypadá hodně zdrchaně. Jak fyzicky tak psychicky. „Přiznal se?“ zeptá se Geofri unaveným hlasem, jakmile jeho vyčerpané tělo dopadne do křesla. „Ani nemusel,“ mávne Marion-Anne jen pohrdavě rukou, „Nevím, jestli to byl jeho nápad nebo jen dal jen svolení nějakýmu horlivýmu idiotovi. Výsledek je ten samej.“ „Co budeme dělat, Marion? Nechceš všechno skončit?“ „Skončit? Ano, skončit! Rozhodně. Ale asi jinak, neţ máš na mysli. Chci Mazanina na márách, toho blbečka vévodu de Beaufort v ministerským křesle, Angeliku v jeho posteli a dál ovládat jeho otce. Máme stejnej názor?“ „Rozhodně ne,“ povzdechne si on, ona necouvne nikdy, vše bude hnát do krajností, dokud bude naděje na úspěch, byť jen nepatrná. „Myslela jsem si. Geofri, musíme uspět, jinak nás čeká další pobyt mimo Paříţ . Sám si uvědomuješ to samý. Co si zjistil?“ „Marion, seš neuvěřitelně tvrdohlavá, jako vţ dycky. Něco ti ale musím říct, asi se ti moje slova nebudou líbit. Proč to všechno děláš? Copak nemáš dost? Nejsi uţ nejmladší …“ „Geofri!“ „Nech mě domluvit!“ zvýší hlas i on, ona se na něj překvapeně podívá, on však v klidu pokračuje, „Uţ si dosáhla dost. Máš syna a dceru, vnuka. Máš dost i bez svejch peněz, co ti sebral tvůj syn, aby sis mohla uţ ívat. Kdyţ se s ním usmíříš, dá ti moţ ná i víc. Máš svoje vlastní příjmy, jsi šikovná, abys je zvýšila. Proč si jen neuţ ívat v klidu stárnutí a vyuţ ívat ještě chvíle, kdy jsi ještě ţ ádoucí. Proč se pořád pouštíš do nesmyslnejch spiknutí, intrik? Skonči spolupráci s vévodou de Beaufort, vyuţ ij svýho syna, usmiř se s Mazarinem. Ukonči přípravy jeho vraţ dy.“ „Uţ si skončil?“ „Ano. Vím, jak se rozhodneš, ale říct sem ti to musel.“ „Stalo se. Tak do práce. Cos zjistil?“ zopakuje ona otázku. „Mazarina si hlídaj, hrabě de Godille a dalších několik muţ ů se vod něho během cesty vůbec nehne. Chtít je přepadnout za cesty by znamenalo masakr, museli bysme mít třikrát, čtyřikrát tolik muţ ů a i tak by byl výsledek nejistej. Dělaj, jako by se nic nestalo, ale jen navoko. Hlídaj ho dobře.“ „Vylučuješ tedy moţ nost ho zabít během cesty?“ „Jak jsem řekl. Musel bych mít tak dvacet muţ ů, po zuby vozbrojenejch. A kdoví, jestli někde nemaj zálohy, nebyl čas prověřit všechny jejich vopatření.“ „Dobrá, vylučme tedy cestování. Stejně tak palác Cleve. Zbývá tedy Louvre.“ „Louvre! Marion! Ty zase šílíš! Louvre je plnej stráţ í!“ „Právě. Tam nebudou útok očekávat.“ „Jak by mohli! Jak si něco takovýho vůbec představuješ? Myslíš si, ţ e ho nebudou v Louvre hlídat?!“ vrtí on jen nechápavě hlavou, ona se snad opravdu zbláznila. „Zdá se ti moţ nost zabít Mazanina v Louvre nemoţ ná? Ano?“ „Naprosto.“ „Uvaţ uješ stejně jako voni.“ „Marion,“ snaţ í se on o mírný hlas, jako by mluvil s malým zlobivým dítětem, „Nejsou přece ţ ádný hlupáci. Věděj, kdo je do spiknutí všechno zapletenej. Mazanina určitě budou hlídat jen naprosto prověřený vojáci.“ „Naprosto s tebou souhlasím. Ale na cestě ho nedoprovází.“ „Ano, po odchodu z Louvre se ho ujímá hrabě de Godille a jeho muţ i.“ „Správně. Kde je jejich slabý místo, který bysme mohli vyuţ ít?“ „Ty myslíš ..,“ zarazí se, „Ale to bysme se museli dostat do Louvre … Nebo vyuţ ít jiný lidi. Podplatit nějaký stráţ e …“

22

„Geofri, nemáme čas. Musíme pouţ ít lidi, co máme připravený.“ „Šílený. Marion, najal jsem muţ e pro konkrétní práci. Nejsou vhodný k tomu, aby nějakým způsobem pronikli do Louvre, tam provedli vraţ du a potom se vypařili.“ „Máš pravdu. Ale přemýšlela jsem o jiný moţ nosti,“ usměje se ona, coţ jeho vyděsí ještě více, neţ kdyby zuřila, křičela, rozbíjela předměty. Její úsměv naznačuje vymyšlený plán, který po něm bude chtít realizovat. „Poslouchám,“ povzdychne si rezignovaně. „Vévoda de Beaufort bude muset taky přiloţ it ruku k dílu. Von nebo jeho přátelé budou muset dostat naše muţ e do Louvre na nádvoří. Legendu ještě vymyslíme. Vyuţ ijeme chvíle, kdy bude Mazarin opouštět palác. Zdánlivě ho budou chránit jak stráţ e z paláce, tak lidé hraběte. Proto v tuhle chvíli nebudou nic čekat. Jedna rána z pistole či muškety a máme po problému.“ „Nevím, vůbec se mi tvůj plán nelíbí. Jak se potom dostanou pryč? Nikdo z nich nespáchá sebevraţ du, jsou zabijáci, ne fanatický vrahové, kterým nevadí, jak skončí.“ „Však najdeš způsob, jak je přesvědčit vo únikový cestě,“ mávne ona jen rukou, „Klidně jim přidej i peníze. Jseš si jistej, ţ e tě nikdo nesleduje, kdyţ se s nimi setkáváš?“ „Jsem nesmírně vopatrnej. Vţ dycky dokáţ u špehy setřást. Vím, ţ e mě sledujou, ale dokud si nejsem jistej, ţ e jsem se jich zbavil, tak se k jejich úkrytu ani nepřiblíţ ím. Navíc se s jejich velitelem setkávám různě, do jejich skrýše chodím vopravdu jen výjimečně a jen kdyţ sem si naprosto jistej, ţ e nemám v patách špehy.“ „Věřím ti. Tak do práce. Nemáme moc času. Musíme udeřit v několika dnech. Nevěřím Mazarinovi, určitě něco chystá. Nesmíme mu dát čas,“ mluví ona úsečně, panovačně, nepřipouštějíc námitky. „Bude vévoda de Beaufort spolupracovat?“ „Bude. Udělá co budeme chtít. Von je moje starost.“ „Marion, dostali jsme se někam, kde jsem nechtěl uţ nikdy bejt,“ podívá se jí zpříma do očí, „Ale musím si bejt naprosto jistej, jinak pokyn k provedení vraţ dy nedám,“ dodá sveřepě, nicméně jeho slova vyvolají jen shovívaný úsměv jeho bývalé milenky, navenek horlivě jeho poţ adavku přikyvuje.

DRUHÝ POKUS O ATENTÁT NA MAZARINA Následné dny znamenají pro hraběte de Godille a všechny osoby zajišťující ochranu prvního ministra obrovské nervové vypětí. Uvědomují si vraţ ené záměry jeho nepřátel, jeden neúspěšný pokus jiţ uskutečnili a ve vzduchu visí jeho zopakování. Navenek panuje u královského dvora pohoda, znepřátelení protagonisté se střetávají, zdraví. Ve skutečnosti však vrcholí boj o moc, který můţ e na roky ovlivnit politiku významné evropské mocnosti. Výsledkem bude vláda jedné ze soupeřících stran ve jménu nezletilého krále Ludvíka XIV., prostřednictvím regentky královny Anny Rakouské, vliv na níţ hodlají uplatňovat. Hrabě de Godille i kapitán de Guitaut učiní veškerá moţ ná i nemoţ ná opatření, aby zvýšili bezpečnost prvního ministra a přitom nepořádali vojenské manévry, které si v ţ ádném případě kardinál nepřeje. Ten sám předvádí mistrovskou přetvářku i sebeovládání, musí si být vědom váţ né hrozby, ohroţ ení vlastního ţ ivota, nicméně kromě zasvěcených nikomu nedá poznat své starosti. Armand je okouzlen jeho schopností zachovat chladnou hlavu i v tak těţ kém období. Stejně jako jeho silnou vůlí, která mu umoţ ňuje nevarovat své nepřátele předčasně o svých záměrech. O kterých ovšem ani hrabě v tuto chvíli nemá ţ ádné povědomí. Blíţ í se konec srpna, uplynul více neţ čtvrtrok od smrti Ludvíka XIII. a stejnou dobu drţ í opratě moci Anna Rakouská a její první ministr a rádce kardinál Jules Mazarin. Ačkoli si někteří jiţ na toto nové uspořádání vlády nad královstvím začínají zvykat, jiní se s takovým stavem nedokáţ í smířit, neb je 23

odsouvá zcela do pozadí. Ačkoli by se poměru neznalému pozorovateli mohla zdát situace poklidná, u královského dvora panuje velké napětí. Markýz de Almare vycítí dusno i přímo v královské rodině, Její Veličenstvo je zatrpklé a rozrušené, ačkoli se snaţ í světu nastavovat usměvavou a vyrovnanou tvář. I mladý Ludvík jako by vycítil těţ ké období své matky, ohroţ ující i jeho vlastní budoucnost, přijde markýzi zaraţ enější neţ obvykle. Byť se vţ dy i ve svém věku snaţ í působit nepřirozeně odměřeně, jak ho učí jeho opatrovatelky i vlastní matka. Za pár dní oslaví své páté narozeniny a naštěstí upnutí se na nepochybně chystanou slávu zaměstnává jeho dětskou mysl. Přesto podvědomě vycítí nervozitu své matky a přenese ji na sebe. Pierre se snaţ í vyzvědět bliţ ší podrobnosti o vývoji boje o moc, naráţ í však na zeď mlčení. Jeho přítel pod tíhou slibu prvnímu ministrovi projevuje nezvyklou zdrţ enlivost, nijak mu nevysvětlil nedávný doprovod kardinála aţ ke královniným komnatám. Sám Mazarin rovněţ o ničem nechce hovořit, naopak vţ dy umě odvede řeč stranou a pověří mladíka některými úkoly spojenými s oslavou králových narozenin. Coţ markýze zarazí, leč dokáţ e vytušit komplikovanou situaci. Ve vzduchu se formuje bouřka, ačkoli se všem okolo ukazuje čistá obloha a leda tak slabý vánek, způsobený drobnými dvorními intrikami malého významu. Ráno předposledního srpnového dne hrabě de Godille s pěticí gardistů v civilních oděvech doprovodí kardinála do Louvre, prohodí pár slov s kapitánem de Guitaut, den prozatím ničím nevybočuje z normálu. Při návratu ke svým muţ ům potká Armand v prostorách uzavřených veřejnosti svého přítele markýze de Almare. Zatváří se nešťastně, nechce lhát a přitom nesmí nic prozradit. Není však dobrý v přetvářce, pročeţ jeho rozpoloţ ení markýz lehce vycítí. „Rád bych vás někdy pozval do svého paláce,“ řekne s potutelným úsměvem, rozhodne se přítele vytrestat za jeho neupřímnost a uvést ho do rozpaků. Coţ se mu dokonale podaří. „Určitě pozvání velmi rád přijmu, bohuţ el v nejbliţ ších dnech mám mnoho povinností,“ odvětí pan de Godille, snaţ í se najít vhodná slova, jak odmítnout a přitom neurazit. „Chápu,“ pokývá Pierre hlavou, „Aţ nastane vhodná doba, pošlete mi vzkaz. I já mám mnoho povinností s přípravou narozenin Jeho Výsosti. Pan Jules mě tak trochu vyuţ ívá, chce na svého kmotřence učinit dojem a přitom se mu mnoho času nedostává.“ „Stále se stýkáte s Ludvíkem?“ „Ano, ale nepřikládám tomu přehnaný význam. Kolem královských dětí se točí velké mnoţ ství osob. Je mi obou chlapců líto, vše mají nalinkované, minimální prostor sami pro sebe. Přitom způsob proţ itého dětství můţ e výrazně ovlivnit lidskou mysl na celý ţ ivot. Ludvík bude mít v rukách jednou obrovskou moc …“ „Jeho plnoletost je dost daleko, bohuţ el. Ještě asi mnoho proţ ije, neţ se ujme vlády.“ „V posledních dnech se pohybujete v blízkosti pana kardinála. Mám mít obavy?“ zeptá se pan de Almare, nenápadně se podívá do tváře přítele, neočekává přímou odpověď, ale jeho výraz, rozpaky a vykrucování mu řeknou více, neţ si hrabě myslí. „Jsem přece zodpovědnej za jeho bezpečnost. Jen se objevily nějaký náznaky, co vám mám povídat. Asi o nic nejde, ale chci mít jistotu. Ale vše zvládáme, Jeho Eminence je v naprostým bezpečí.“ „Vaše ujištění mě těší,“ usměje se markýz, přesvědčivě lhát se jeho přítel rozhodně nenaučil.

24

„Promiňte, musím uţ běţ et,“ řekne rychle Armand, „Musím dát ještě nějaký pokyny svým muţ ům,“ dodá, tváří se však natolik provinile, aţ se Pierre rozhodne ho uţ déle netrápit. Hrabě s úlevou pokračuje v chůzi, najde své muţ e u kočáru prvního ministra, který odstavili na nádvoří Louvre a hlídají. Gardisty čekají dlouhé hodiny lelkování. I oni proţ ívají nelehké období, nejen zodpovědnost za svěřený ţ ivot, ale i starost o svůj vlastní. Pokud dojde k napadení svěřené osoby, oni budou stát mezi vrahy a jejich cílem. Dopoledne se táhne, pan de Godille odejde posléze na oběd do svého domu, odjezd nahlásí kardinál aţ na pozdní odpoledne. Tissot poreferuje o včerejším setkání s Gauvionem, ze kterého však nevzešlo nic převratného. Coţ alespoň trochu sluhu uklidnilo, ovšem skutečně jen trochu. V posledních dnech spí špatně a málo, za coţ čelí přílivu otázek své manţ elky. Ta sama se s blíţ ícím datem porodu stává tesknivější a plačtivější, čímţ se ocitá ve svízelné situaci. Bohuţ el na její nepříjemné otázky nemá Maurice uspokojivou odpověď a místo podpory nachází další zdroj nervozity a napětí. Ani se svým pánem si nemůţ e popovídat, ten sám plný starostí není ve své kůţ i a svému tajemníkovi opakovaně dává najevo svůj nesouhlas s jeho návaly strachu. „Jak jsem pochopil, hraběnka de Besiere a vévoda de Beaufort se několikrát setkali,“ rekapituluje si předané informace šlechtic. „Ano, Excelence. Sice nic nového, pane hrabě, ale ze všeho mám moc špatnej pocit. Paní hraběnka a pan vévoda spolu intrikujou, určitě si nepovídají o počasí. Pan d´Holfene se opakovaně sešel s najatými muţ i. Ty jsou zalezlý ve svým úkrytu. Ti dva chlapci pana Achila zmizeli, obávám se, ţ e jsou jiţ po smrti.“ „Asi jo. Ale jejich smrt nebyla zbytečná.“ „Nebyla zbytečná?“ „Díky jejich únosu odhalil pan Achile úkryt zabijáků a můţ e je sledovat, aniţ by vzbudil jejich pozornost. Coţ nám dává velkou výhodu.“ „Ale za jakou cenu, pane hrabě.“ „Maurici, proč mám divnej pocit, ţ e jsme tohle uţ několikrát probírali?“ zvedne výstraţ ně obočí šlechtic. „Uţ mlčím, pane hrabě. Máte pro mě nějaké další úkoly?“ „Ne, nic nepotřebuju. Samozřejmě se zase večer sejdeš s panem Achilem. Pokud nebudou ţ ádný závaţ ný zprávy, tak se potkáme zase zejtra u oběda. Kdybys ale měl pocit, ţ e je třeba se mnou mluvit, nesmíš váhat a musíš mě ještě večer vyhledat v paláci Cleve. Vem si klidně gardisty, co hlídaj náš dům, ale nečekej aţ na druhej den.“ „Slibuji, pane hrabě,“ přitaká Tissot, jeho hlas zní spíše odevzdaně neţ ochotně. Pan de Godille se sám projde po Paříţ i, alespoň přijde na jiné myšlenky. Jeho úmysl příliš nevyjde, ačkoli v ulicích je ţ ivo, vnímá okolí spíše podvědomě. Stále se vrací ve svých úvahách k bezpečnosti Mazarina, sám sebe přesvědčuje o správnosti přijatých opatření, snaţ í se odhadnout moţ nou formu útoku. Ačkoli se pohybuje naprosto sám, nemá strach o vlastní ţ ivot. Přitom by ho nyní na ulici mohl velmi dobře někdo zaskočit. Ovšem v tomto směru jeho sebejistota zůstává vysoká. Dojde aţ na nádvoří Louvre, zastaví se u svých muţ ů. Čeká je ještě mnoho hodin, neţ chráněná osoba opustí palác a vydá se zpátky do svého bydliště. Hrabě získal právo přístupu do prostor Louvre vchodem pro sluţ ebnictvo, kapitán de Guitaut mu zajistil jednu menší místnost, kde můţ e trávit čas, kdy čeká na prvního ministra. Jde jen o malý kumbálek, ale šlechtic je vděčný i za něj. Kromě stolu a dvou ţ idlí obsahuje ještě jedno starší, ale pohodlné křeslo. Do něho se nyní mladík zaboří, protáhne se. V místnosti je dusno, pocítí na zádech stékající pot, svlékne si kabátec, odloţ í i s mečem na stůl, ruce zkříţ í za opěradlem křesla a protahuje se. Nuda ho vţ dy zabíjí, přitom ochrana kardinála znamená krátké zapřaţ ení při jeho přesunu a poté nekonečné hodiny čekání. Nemá si s kým popovídat, v jeho zájmu je zůstávat v ústraní, nepozorován, nenápadný.

25

Čas se vleče, není ani schopen odhadnout, jak moc ho jiţ uplynulo od jeho příchodu, neţ se ozve zaklepání. Do místnosti nakoukne hlava gardisty Martignyho. Oznamuje příchod Tissota. Hrabě vyskočí, ani se neobléká, vzápětí stane tváří v tvář svému sluhovi jen v kalhotách a rozhalené košili. Jeho překvapený pohled spočine i na jeho doprovodu, který tvoří asi patnáctiletý mladík, hubený, středně vysoký, s hustými kudrnatými vlasy, uhrovitým, ale docela pohledným obličejem. „Maurici, co se děje?“ zeptá se pan de Godille, hledí přitom do rozrušené a vyděšené tváře sluţ ebníka, naopak obličej hocha z jeho doprovodu vykazuje spíše údiv a ostych, neţ strach. Coţ ostatně není divné, kluk ţ ijící převáţ ně v temných zákoutích velkoměsta nikdy nevešel do prostor královského paláce, nyní je unesený i zaskočený velikostí, velkolepostí i monumentálností prostor a staveb. „Pane hrabě,“ zvolá vzrušeným hlasem Tissot, přitom pohlédne na gardistu, který zůstává v kamrlíku. „Jen mluv, pan Roland patří k mým muţ ům, kteří chrání Jeho Eminenci.“ „Dobře, pane hrabě,“ přikývne tajemník, „Mohl by zavřít dveře? A podívat se, jestli někdo neposlouchá?“ Šlechtic pohlédne na gardistu, ten vystrčí hlavu ze dveří, rozhlédne se, poté je zavře a zůstane stát vedle nich. Zachovává naprostý klid, nad poţ adovanými opatřeními se nepodivuje, něco jiţ ve svém ţ ivotě zaţ il. „Pane hrabě,“ promluví znovu Tissot, nedokáţ e utlumit své rozčilení, „Před chvílí mě vyhledal pan … však víte kdo. Přivedl sebou tohodle mladíka Edmonda. Bohuţ el ty vrahové, který najal … však víte kdo, odešli ze svýho úkrytu.“ „Odešli ze svýho úkrytu? Kam?“ „Právě, pane hrabě. V tom je velkej problém.“ „Maurici, vymáčkni se laskavě.“ „Pane hrabě, podle všeho se převlíkli, přidali se k doprovodu nějakejch lidí z blízkosti vévody de Beaufort a sou teď někde tady v Louvre!“ „Sou tady?“ zvolá překvapeně Armand, pak se provinile rozhlédne a pokusí se klidnějším hlasem pokračovat, jistou dávku vzrušení však zastřít nedokáţ e, „Maurici, seš si jistej, ţ e pronikli do Louvre? V nějakým přestrojení?“ „Pane hrabě, jen vyřizuju vzkaz. Sám dobře víte, kolik různejch lidí je v Louvre. Sou jich stovky, pracujou tu, doprovázej úředníky nebo šlechtice. Všechny stráţ e nekontrolujou, zvlášť kdyţ přicházej v doprovodu známý osoby. Tedy, takhle mi to řekl pan … však víte vod koho mám zprávy,“ mluví Tissot přerývaným hlasem. „Dobrá. Máme škodnou v revíru,“ přikývne šlechtic, začínající opět nabývat rozvahu, „Co tady dělá ten kluk …“ „Edmond, pane hrabě,“ ukloní se hluboce mladík. „Edmond. Proč je tady s tebou?“ zopakuje pan de Godille otázku, nezdvořile se na hocha ani nepodívá. „Poslal ho pan … Edmond je moc důleţ itej, pane hrabě. Von zná ty muţ e!“ „Zná ty vrahy? Pozná je?“ „Pane hrabě,“ promluví znovu mladík, s novou, ještě hlubší úklonou, „Sledoval jsem je. Poznám určitě většinu z nich.“ „Kolik jich je?“ otočí se poprvé Armand na špeha pana Gauviona. „Šest, pane hrabě.“ „Co vo nich víš? Co se vlastně stalo?“ „Dneska dopoledne jim přinesli voblečení, voni se převlíkli, pak postupně vyšli a přidali se k doprovodu jednoho kočáru, co vyjel z paláce Vendome. S ním vjeli do Louvre. Kde jsou teď nevím, pane hrabě, všechno je tady tak veliký …“ „Pro tuhle chvíli stačí. Pane Rolande, okamţ itě půjdete za ostatními a varujete je. Ale nedáte ani náznakem nic najevo! Budete se chovat normálně, jen budete všechno pořádně sledovat.“

26

„Rozumím, pane hrabě.“ „Nic se nemění, zachovejte rozvahu. Nesmíte vzbudit podezření, nesmí tušit, ţ e vo nich víme,“ pokračuje v pokynech Armand, „Já půjdu za kapitánem de Guitaut, vy dva,“ obrátí se na svého tajemníka a jeho doprovod, „počkáte tady. Nevystrčíte ani hlavu, dokud se nevrátím,“ dodá poslední pokyn, naprosto zbytečně. Vyděšený Tissot a ostychem zasaţ ený Edmond určitě nemají v úmyslu se nikde promenádovat. Hrabě vyjde ze svého kutlochu, sám se upraví cestou, urovná kord po svém boku a zhluboka se nadýchne. Kráčí pomalu po chodbě a snaţ í se uklidnit. I kdyţ připustí přítomnost vrahů někde na nádvoří, první ministr je v tuto chvíli od nich dostatečně daleko. Nemůţ e sice vyloučit jejich pokus o proniknutí přímo do prostor královského paláce, kdoví pod jakou záminkou, ale tato moţ nost se mu zdá aţ příliš divoká. Samozřejmě, v paláci pracuje mnoho sluţ ebnictva, ale kolem prostor královské rodiny, kde se nyní zdrţ uje Mazarin, se nepovolané osoby dostanou jen stěţ í. Pan de Godille se snaţ í vyhledat kapitána de Guitaut, aby se s ním poradil na řešení vzniklé nebezpečné situace. Jemu plně důvěřuje, u jeho lidí si je jistý o něco méně. Ovšem královskou rodinu střeţ í i další jednotky a jejich velitelé ne vţ dy byli nakloněni kardinálovi Richelieuovi a jejich postoj by se mohl přenést i na jeho učenlivého ţ áka. Nelze ani vyloučit slib daný spiklenci a zajišťující některému z velitelů jednotek vyšší post či lukrativní odměnu za jeho pomoc. Ať jiţ aktivní či pouze pasivní, kdy by mohl svou nečinností umoţ nit najatým vrahům vykonat svůj záměr. Téměř dvacet minut trvá, neţ se Armand setká s hledaným důstojníkem. Se vrůstající dobou úměrně roste znovu jeho nervozita. Starý voják pochopí jen z pohledu na mladého šlechtice naléhavost jeho ţ ádosti o rozhovor, zachová však naprostou rozvahu a aniţ by s ním prohodil jediné slovo, pokynem ruky ho vyzve, aby ho následoval. Odvádí nervózního mladíka na místo, kde si je stoprocentně jistý diskrétností jejich rozmluvy. Skončí na konci chodby, pohlíţ ejí ven na nádvoří Louvre, kde panuje čilý ruch. Kapitán pozvedne svůj zrak a pohledem vyzve svého společníka k vysvětlení důvodů jeho přítomnosti. Klid velitele gardy blahodárně zapůsobí na Armanda, pročeţ poměrně klidným a věcným hlasem vysvětlí, co mu sdělili jeho špehové. Kapitán bez hnutí brvou poslouchá, dokud nositel špatných zpráv neskončí se svou výpovědí. „Pane hrabě, předpokládám velkou mírů důvěryhodnosti vašich zdrojů,“ promluví poprvé, jeho hlas i přes velmi nepříznivé zprávy postrádá prvky paniky. „Naprosto, pane kapitáne. V minulosti se většina jejich zjištění plně potvrdila.“ „Pokud Jeho Eminence významným způsobem nezmění svůj dnešní program, máme několik hodin na přijetí potřebných opatření.“ „Právě na tento čas spoléhám. Pane kapitáne, můţ ete vyloučit moţ nost, ţ e by se vrazi dostali aţ do komnat, kde se nyní pan kardinál nachází?“ „Tuto moţ nost mohu téměř vyloučit. Nicméně vše znovu nenápadně zkontroluji a podnítím své stráţ e k ještě větší ostraţ itosti. Toto bude mé první opatření.“ „Marně si lámu hlavu, kde a jak by chtěli tady v paláci zaútočit. Mám oprávněné podezření, ţ e vrahy do Louvre přivedli přátelé vévody de Beaufort, pokud ne on sám osobně. Obávám se, aby jeho

27

další spojenci nějakým mně doposud neznámým způsobem neumoţ nili zabijákům proniknout aţ do prostor královské rodiny,“ vyzná se pan de Godille ze svých obav. „Pane hrabě, tento způsob útoku povaţ uji za velmi málo pravděpodobný. Ale vyloučit nelze ţ ádnou moţ nost, proto zvýšíme ostrahu Jeho Eminence i v prostorách královských komnat. Jsem schopen zaručit, ţ e do těchto prostor nepronikne neprověřená osoba.“ „Děkuji, pane kapitáne.“ „Není třeba děkovat, konám jen svoji povinnost. Stejně jako vy, pane hrabě. Naší výhodou je váš muţ , který zná podobu najatých vrahů. Pokud je bude schopen odhalit mezi osobami v paláci, budeme mít velkou výhodu.“ „Počítám s pomocí Edmonda, tak se hoch jmenuje. Ovšem musíme postupovat velmi opatrně, abysme je nevylekali.“ „Pane hrabě, počkejte na mě zde. Provedu kontrolu stráţ í a dám jim další instrukce. Mezitím se pokusím přijít na nápad, jak umoţ nit vašemu mladíkovi prohlédnout si nádvoří či prostory, kde se sdruţ ují sluţ ebníci doprovázející šlechtice. Vy můţ ete učinit to samé,“ lehce se Francois ukloní, nečeká na další vyjádření protistrany a důstojným krokem se vzdálí. Armand zůstane sám, pozoruje z okna dění na nádvoří a vcelku zbytečně se snaţ í odhadnout, kdo by mohl patřit k najatým vrahům. Čas se znovu začne hrozně vléci, nepřítomnost velitele gardy mu přijde téměř nekonečná. Jak o všem přemýšlí, znovu se mu do duše začíná vracet nával pochybností. Louvre je tak rozlehlý, s tolika zákoutími, sály, kabinety, je téměř vyloučené všechny ohlídat. Jestli někdo vpustil vrahy dovnitř a ti se někde skryli, mohli by Mazanina napadnout vlastně kdekoli a hlavně neočekávaně. Věří veliteli gardy, ale můţ e skutečně zajistit slibovanou bezpečnost chráněné osoby? Pan de Guitaut se vrátí, ujistí mladšího kolegu o zajištění bezpečnosti Jeho Eminence v prostorách Louvre, učinil všechna opatření, aby k němu nikdo nepronikl. Do prostor, kde se Mazarin nachází, se vetřelci nedostanou a aţ bude první ministr odcházet, zvolí takovou trasu, aby útok na jeho osobu téměř vyloučili. „Přemýšlel jsem o místě, kde by se mohli pokusit zaútočit,“ praví Francois váţ ným hlasem, „Jedna z moţ ností je dostat vrahy aţ do prostor paláce. Mé opatření jejich naděje sniţ uje opravdu na minimum. I kdyţ je moţ ná jejich podpora z řad spiklenců, k Jeho Eminenci se nedostanou.“ „Také jsem přemýšlel, pane kapitáne,“ pokývá hlavou pan de Godille, „Zaútočit na pana kardinála během přepravy se uţ pokusili, moţ ná by mohli pokus zopakovat. Ale celou trasu dobře hlídáme. Pokud nás sledujou, o čemţ nepochybuju, musí si být našich opatření vědomi. Obával jsem se útoku spíše zítra, kdy se bude konat recepce na zámku Vincennes, kterou pořádá pan de Chavigny. Ale přítomnost vrahů dnes v Louvre … Tady v paláci by museli čelit vaším stráţ ím, pane kapitáne. Vychází mi z mých úvah nejpravděpodobnější útok při odjezdu Jeho Eminence. Aţ bude nastupovat do svého kočáru nebo před opuštěním nádvoří či těsně před palácem.“ „Mé úvahy jsou podobné,“ odvětí pan de Guitaut. „Potřebovali bysme je najít, pokud budeme znát jejich stanoviště, mohli bysme zařídit odjezd pana Mazanina tak, aby ho nemohli ohrozit.“ „Z vašich slov chápu neochotu je najít a zneškodnit.“ „Pane kapitáne, pan kardinál si nepřeje ţ ádnou pozornost, ţ ádnej skandál. Coţ by pokus je například zatknout mohl vyvolat. Mohli by se bránit, mohlo by dojít k boji. Velmi rád bych učinil opatření, který prostě jen zmaří jejich naději zaútočit, prostě, aby nedošlo ke střetu. Dokonce bych byl nejradši, kdyby naše opatření povaţ ovali za náhodný, tedy vůbec netušili, ţ e jsme je odhalili nebo poznali.“ „Rozumím vašemu záměru, pane hrabě. Pokud neuspějí díky shodě náhod, z jejich pohledu, moţ ná se dnes stáhnou a pokusí se o podobný kousek jindy. Ale vy je uţ znáte a budete schopni jejich záměr znovu zneškodnit. Chápu vaše stanovisko správně, pane hrabě?“ „Naprosto, pane kapitáne,“ odvětí velmi spokojeným hlasem Armand, se zkušeným důstojníkem královské gardy je radost spolupracovat, „Jaký opatření přijmu vůči najatým zabijákům, se ještě poradím

28

s panem Mazarinem. Ale teď musíme za kaţ dou cenu předejít ozbrojenýmu konfliktu, přitom naprosto zajistit bezpečnost pana kardinála.“ „Jsme ve shodě, pane hrabě.“ „Zbývá jen vymyslet způsob, jak umoţ nit mému špehovi Edmondovi se nenápadně rozhlédnout po nádvoří, aniţ by vzbudil pozornost.“ „Máte nějaký vhodný nápad?“ „Moţ ná, pane kapitáne. Jeho šaty jsou dost prostý a tím pádem nápadný. Kdybysme ho oblékli jako nějaký páţ e či slouţ ícího, patřícího k paláci, mohl by se pohybovat po nádvoří, přitom by nevzbuzoval pozornost, mohl by něco přenášet nebo tak podobně,“ vysvětluje pan de Godille svůj záměr, na který přišel v době zevlování u okna a čekání na velitele gardy. „Zajímavá myšlenka,“ usměje se lehce Francois, nepatrný náznak jeho spokojenosti navrţ eným řešením, „Pane hrabě, pojďme za vaším tajemníkem a tím hochem. Podívám se na něj a podle jeho postavy bych mu sehnal nějaký vhodný oděv. Máte pravdu, mladých panošů a slouţ ících je mnoho, nemusel by vzbudit pozornost.“ „Souhlasíte tedy s mým nápadem?“ „Ano, postarám se o jeho naplnění. Prosím, pojďte za vaším zvědem,“ dodá pan de Guitaut. Oba muţ i následně vstoupí do kamrlíku, kde zůstávají ve značném napětí oba sluhové, byť kaţ dý patří k jinému pánovi. Důstojná postava kapitána učiní na oba dojem, Tissot měl tu čest ho jiţ poznat, ale ostych k němu cítí stále velký, o mladém sluţ ebníkovi Gauviona ani nemluvě. Oba šlechtici však neztrácejí čas, v rychlosti naznačí domluvený záměr. Edmond Bordas, jak se hoch jmenuje, se teď dívá s velkým respektem na oba pány, kteří mu vysvětlují jeho roli. Je poměrně oprsklý, nicméně teď mu zmizí úsměv ze rtů. „Pochopils, co chceme?“ zeptá se Armand přísně, coţ mládenci na sebedůvěře nepřidá. „Vaše Excelence,“ ukloní se zhluboka postupně oběma přítomným, „Vaše Excelence, vţ dyť já se tu vůbec nevyznám. Asi zabloudím. Jak mám bejt nenápadnej, kdyţ se tady vůbec nevyznám,“ zopakuje svoji námitku, tváří se dost zoufale. „Proč bys bloudil? Pan kapitán ti přinese nějaký šaty, ty se jen převlíkneš, párkrát se projdeš po nádvoří a zase se sem vrátíš,“ je hned se vším hotov velitel ochranky kardinála. „Vaše Excelence, mám strach, abych vás nezklamal. Je to tady všecko tak veliký …“ „Dobrá chlapče,“ řekne poměrně mírným hlasem pan de Guitaut, pochopí nervozitu sluhy a nechce ji prohlubovat, „Dostal jsem lepší nápad. Seţ enu ti kamaráda.“ „Kamaráda?“ podiví se pan de Godille. „Najdu panoše či mladého sluhu některého z důstojníků, který by věkem odpovídal vašemu Edmondovi. Který se v Louvre vyzná. Kdyţ budou ve dvojici, vzbudí ještě méně pozornosti,“ navrhne vylepšené řešení velitel gardy. Jak řekne, tak učiní. Vrátí se však aţ za dalších třicet minut ve společnosti mladíka podobného věku i vzrůstu Edmondova. Ten nese v podpaţ dí balík, z něhoţ se vyklube kompletní oděv krásy a hodnoty, jakou Edmond ve svém ţ ivotě na sobě neměl. S téměř úctou vezme do ruky podávaný oblek, který mu druhý mladík pomůţ e obléknout a upravit. Není jednoduché vše správně nastrojit, aby působil upraveným dojmem. Během převlékání hocha ovšem čas neúprosně běţ í dál. „Jen abysme všechno stihli,“ vyjádří své obavy Armand. „Pane hrabě, vydal jsem potřebné rozkazy. Kdyby se rozhodla Jeho Eminence uspíšit svůj odjezd, dal jsem pokyn říci mu o nutnosti posečkat mého příchodu. Jsem připraven Jeho Eminenci varovat a poţ ádat o odloţ ení odjezdu, dokud si nebudeme jisti svými opatřeními,“ odvětí věcným tónem Francois, dávajíc zřetelně najevo svou kontrolu nad komplikovanou situací. Oba mladíci opustí místnost a dle pokynů vyrazí na obhlídku Louvre. Kapitán gardy rovněţ odejde, aby znovu zkontroloval připravenost svých muţ ů a přesvědčil se, zda kardinál nemá v úmyslu náhle odjet. Vrátí se za půl hodiny, na příchod obou mládenců si však musejí počkat dalších téměř dvacet minut. Zatímco velitel královské gardy nehne ani brvou, na druhém šlechtici se začíná projevovat

29

nervozita. Tissot postává pobledlý v rohu a ani nedutá. Stává se svědkem téměř dějinných událostí, za coţ lze snahu odstranit prvního ministra povaţ ovat. Snaha hochů přinese kladný výsledek. Několik z muţ ů, které najal pan d´Holfene, spatřili postávat v jenom ze zákoutí. Všichni jsou oblečeni do podobných barev, těţ ko dokáţ í určit, ke kterému domu mají patřit, moţ ná k ţá dnému. V tuto chvíli ani netuší, kdo najaté vrahy propašoval do Louvre. Nic z toho však není podstatné, daleko důleţ itější je odhadnout jejich záměry a eliminovat je. Zatímco se oba šlechtici radí o dalším postupu, Edmond ze sebe s velmi smutným výrazem svléká krásný oblek a následně se znovu obleče do šatů jeho stavu a významu příslušejících. Nikdo se mu jiţ nevěnuje, svůj úkol splnil, uţ je pro urozené pány znovu jen vzduch. Jeho průvodce sbalí své zapůjčené oblečení, mírně se na stejně starého hocha usměje a zmizí z místnosti. Oba šlechtici odejdou po chvíli taktéţ , průvodce Edmonda na ně čeká na chodbě. Z vhodného a skrytého místa jim ukáţ e skupinu muţ ů, kterou identifikoval špeh Gauviona. Následně je kapitánem propuštěn a nadobro zmizí. „Co navrhujete?“ zeptá se pan de Godille. „Tady ne,“ zavrtí hlavou pan de Guitaut a odvede svého kolegu opět stranou, kde je zaručeně nikdo nebude slyšet. Teprve poté odpoví, „Podle jejich postavení bych odhadoval jejich záměr napadnout Její Eminenci, aţ bude opouštět palác. Mají připravený kočár, tím mohou zablokovat cestu nebo se nenápadně přiblíţ it. Pokud by se tak stalo, mohl by některý z nich například z pistole vystřelit na Jeho Eminenci nebo zaútočit i sečnou zbraní.“ „Snad. Mám však dva dotazy. Za prvé, jak zjistí, kdy bude pan kardinál odcházet. A druhý, jak se pak chtěj dostat pryč? Pochybuju o jejich úmyslu se nechat chytit nebo zabít.“ „Nevím, zda jsem schopen dát uspokojivou odpověď, pane hrabě. Nevylučuji však spolupráci s někým v paláci, který jim dá znamení, aţ bude Jeho Eminence odcházet. Ale těţ ko takového spojence odhalíme. Na druhý dotaz neumím odpovědět vůbec. Moţ ná očekávají velký zmatek, pokud vystřelí třeba z okénka kočáru, nemuselo by být v prvé chvíli jasné, kdo zaútočil. Pane hrabě, není nakonec oboje lhostejné?“ „Asi máte pravdu, ale kdybysme na poloţ ený otázky znali odpovědi, mohli bysme líp odhadnout, co zamýšlej.“ „Bohuţ el si budeme muset poradit i bez těchto odpovědí. Máte nějaký návrh, pane hrabě?“ zeptá se velitel královské gardy, sám jiţ má plán vymyšlený, ale povaţ uje za společensky nutné se zeptat nejprve muţ e, který zajišťuje ochranu prvního ministra. „Zatím nemám. Musíme ale zajistit, aby se k panu kardinálovi nedostali. Coţ byste snad mohl vy, pane kapitáne,“ odpoví s mírnými rozpaky Armand, rád by se prezentoval skvělým taktickým řešením, leč ţ ádné takové v rukávě schované nemá. „Pane hrabě,“ řekne naprosto klidným hlasem Francois, „ještě si vše promyslím. Ale mám jiţ jistou představu. Vy přistavíte kočár jako obvykle a budete očekávat Jeho Eminenci. Moji stráţ e ji doprovodí i za mé přítomnosti. Budu osobně dohlíţ et, aby snad někdo nenapadl Jeho Eminenci během jeho pohybu v paláci. Krátce před jeho odchodem zajistím nástup jednotky, která odřízne najaté vrahy od vás. Pokud by chtěli zaútočit, museli by se probít přes moje stráţ e, coţ jistě neučiní. Jakmile opustíte palác, tak se stáhneme.“ „Váš plán se mi líbí, pane kapitáne. Kdyby se podařil, tak by si nikdo nezasvěcený ani ničeho nemusel všimnout. Moţná by ale bylo lepší vyvést pana kardinála jiným vchodem, čímţ bysme ještě zvýšili jeho bezpečnost.“ „Zváţ ím váš návrh,“ přikývne pan de Guitaut. Ještě chvíli se radí, pak se kaţ dý rozejde za svými povinnostmi. Pan de Godille se vrátí do své přidělené komůrky, kde bude čekat na oznámení o chystaném odchodu prvního ministra. Kapitán odkráčí učinit opatření, o kterých se před pár minutami zmínil. „Pane hrabě, co se bude dít? Co mám dělat já a Edmond?“ zeptá se rozrušený Tissot, on i jeho doprovod bryskně povstanou ze ţ idlí, na nichţ si hověli, jakmile šlechtic vstoupí, naopak ten se rozvalí

30

do křesla. Pot mu opět stéká po zádech, těţ ko říci, nakolik vyvolán odpoledním dusnem a jak velké procento se dá připsat vysokému psychickému vypětí. „Uţ vás tady nepotřebuju,“ odvětí Armand, „Ale teď nikam nechoďte. Počkáte tady, aţ odvezeme pana kardinála. Pak se vrátíte za svýma povinnostma.“ „Kéţ Bůh ochrání Jeho Eminenci,“ pokřiţ uje se tajemník, Edmond ho sleduje a nenapadne ho nic jiného, neţ stejné gesto zopakovat. Coţ vzbudí mírný úsměv na tváři šlechtice, jenţ mu však vzápětí zmizí. Blíţ í se večer a brzy se ukáţ e správnost jejich opatření na ochranu prvního ministra. Konečně nadejde klíčový okamţ ik dne. Jeden z gardistů kapitána de Guitaut oznamuje hraběti de Godille odjezd prvního ministra. Ten okamţ itě odchází za svými muţ i. Ti mají povědomí o kritické situaci, nicméně záměrně nejsou s podrobnostmi seznámeni, aby se snad i mimoděk neprozradili. Aţ teď jim jejich velitel oznamuje, co hrozí a jak mají postupovat, seznamuje je s plánem velitele královské gardy. Gardisté posléze přistavují kočár Jeho Eminence na obvyklé místo. Hrabě pozoruje nenápadně skupinu útočníků, i u nich nastává pohyb. I kdyby opatření kapitána de Guitaut selhala, stále je velká naděje odrazit jejich útok, vědí o vrazích a jejich záměrech a tudíţ mají výhodu. Ale i sebemenší šarvátka by mohla ohrozit ţ ivot chráněné osoby, o poţ adavku na nenápadnost ani nemluvě. Kapitán de Guitaut však není ţ ádný nováček, svoji práci zvládá lépe neţ kdo jiný. S úlevou i zadostiučiněním sleduje Armand náhlý nástup asi dvaceti gardistů v barvách francouzského krále, zjevují se nečekaně na nádvoří a vlastně přehrazují cestu mezi identifikovanými útočníky a ochrankou Jeho Eminence. Kardinála na chvilku u vchodu zdrţ í sám Francois, zkušeným pohledem zkontroluje situaci na nádvoří a teprve pak mu dá pokyn. Mazarin urychleně nasedá do připraveného kočáru a ten tryskem opouští palác. Hrabě de Godille je stále pln napětí a jeho koncentrace nepolevuje, odhalili jednu skupinu, není však vyloučen ani náhradní plán spiklenců. Oddychne si aţ ve chvíli, kdy bude první ministr v bezpečí paláce Cleve. Kapitán de Guitaut stojí na zápraţ í královského paláce a pozoruje se spokojeným výrazem odjíţ dějící kočár s rádcem Jejího Veličenstva. Teprve poté stočí svůj zrak k místu, kde byli připraveni útočníci. Ti jsou zřetelně zaskočeni, zároveň plni obav. Co se bude dít? Byli odhaleni a čeká je zatčení? Rozrušeni z manévrů střídavě pokukují na sebe i na jednotku královské gardy. K jejich úlevě se krátce pro průjezdu kočáru s prvním ministrem branou vojáci opět stahují. Mezi najatými vrahy zůstávají rozpaky, šlo o náhodu či záměr?

JEŠTĚ NENÍ VŠEM DNŮM KONEC Hrabě de Godille po návratu do paláce de Cleve čeká způsobně na přijetí od prvního ministra. Tváří se navýsost spokojeně, vţ dyť zásluhu na odvrácení dnešního atentátu mu těţ ko někdo upře. Jeho lidé odhalili zámysl spiklenců, identifikovali útočníky a společným postupem s kapitánem de Guitaut je dokázali eliminovat, aniţ by padla jediná rána a aniţ by kdokoli cokoli zpozoroval. Se stejným výrazem vstoupí do pracovny svého chlebodárce, který ho přivítá velmi milým úsměvem. Nabídne svému veliteli ochranky místo u stolku, sám se rovněţ posadí a nechá si vylíčit dnešní průběh manévrů v Louvre. Armand si dá záleţ et, ač není rozhodně silný v mluvené řeči, i jeho strohé a podrobné popsání faktů a přijatých opatření na prvního ministra zapůsobí. Vyjádří svou velkou spokojenost s odvedenou prací, coţ vyvolalo pyšný výraz na tváři mladého šlechtice, vzápětí však projev radosti a uspokojení zmizí, převáţ í opět obavy. „Vaše Eminence, vaši nepřátelé se vás jiţ podruhé pokusili zabít,“ říká velmi váţ ným hlasem, „Je nepochybné, kdo za vším stojí. V prvním případě poznali muţ e přímo z paláce vévody de Beaufort,

31

dneska někdo další z jeho přívrţ enců pomohl proniknout vrahům přímo do Louvre. Jak dlouho budeme čelit podobným vraţ edným útokům?“ „Pane hrabě, jiţ jednou jsem vás poţ ádal o trpělivost a o čas.“ „Vaše přání plním, Vaše Eminence. Ale sám vidíte, jakému nebezpečí musíte čelit. I hloupá náhoda můţ e výrazně přispět k ohroţ ení vašeho ţ ivota.“ „Pane hrabě, celá záleţ itost je velmi delikátní. Stojím proti nepříteli, v jehoţ ţ ilách koluje krev Jindřicha čtvrtého, který má výraznou podporu mnoha významných osobností.“ „Vaše Eminence, moje slova neznamenají ţ ádné výčitky či kritiku,“ řekne rychle mladík, „Jen mám velké obavy o bezpečí Vaší Eminence.“ „Pane hrabě, jsem si vědom, jakému tlaku jste vystaven. Vzpomínáte na dobu téměř před rokem, kdy mně kardinál de Richelieu doporučil právě vás?“ „Jak bych mohl zapomenout, Vaše Eminence. Jiţ dva roky proţ ívám neskutečný sen. Přišel jsem bez větších zkušeností do Paříţ e a v krátký době jsem poznal dva nejvýznačnější muţ e naší doby, Jeho Eminenci kardinála de Richelieu i Vaši Eminenci.“ „Pane hrabě, vy jste rozený pochlebník,“ zasměje se Mazarin, ač mu moc do smíchu není, ostatně asi jako kaţ dému, koho chtějí opakovaně jeho nepřátelé zavraţ dit. „Vaše Eminence, já nepochlebuju. Obdivoval jsem vašeho předchůdce a obdivuju i Vaši Eminenci. S jakým klidem čelíte hrozným útokům, nepřátelství, intrikám, nenávisti.“ „Bohuţ el, pane hrabě, čím výš vystoupáte, tím větší počet mocných nepřátel necháváte za sebou, houfují se i okolo vás. Ale jiţ brzo naše starosti skončí, pane hrabě.“ „Opravdu? Zasáhnete proti spiklencům?“ objeví se výraz radosti ve tváři šlechtice. „Pane hrabě, velmi si vás váţ ím, ale bohuţ el i před vámi musím zachovávat tajemství. Ještě nenastal čas, abych vyjevil své záměry. Ale jsem si moc dobře vědom, kdo stojí za všemi zákeřnými útoky. Mám k vám naprostou důvěru, pane hrabě, vţ dyť můj ţ ivot je ve vašich rukách,“ pohladí ego mladíka lstivý prelát. „Vaše Eminence, nikdy bych si nedovolil naléhat. Nepochybuji o vašem skvělém plánu. Jen mám velké obavy. Zítra se zúčastníte slavnost na zámku Vincennes, budou následovat narozeniny krále. V obou případech bude velmi těţ ké zajistit vaši bezpečnost, bude přítomno tolik osob! Spiklenci by mohli dostat vrahy do vaší blízkosti.“ „Hodně vám ztěţ uji vaši práci, pane hrabě,“ praví první ministr chápavým hlasem. „Jsem ve vašich sluţ bách, Vaše Eminence, musím se přizpůsobit okolnostem. Jen poukazuji na velká rizika, kterým Vaše Eminence musí čelit.“ „Budeme je muset podstoupit. Na slavnosti v pevnosti Vincennes bude Její Veličenstvo a pan de Chavigny si jistě nedovolí ve své rezidenci podcenit bezpečnost. Ačkoli asi v současné době má důvody se na mě zlobit. Pan kapitán de Guitaut mi bude nablízku. Věřím rovněţ ve vaše opatření, pane hrabě.“ „Udělám co bude v mých silách, Vaše Eminence. Musím ale poloţ it ještě jednu otázku, Vaše Eminence. Odhalili jsme dnešní útočníky, víme o jejich úkrytu tady v Paříţ i. Mohli bychom tam dnes v noci zaskočit a zlikvidovat je.“ „V ţ ádném případě, pane hrabě,“ odvětí s váţ nou tváří Mazarin. „Provedli bysme všechno delikátně, v noci, s gardisty. V domě je šest najatých zabijáků. Oni netuší, ţ e víme, kde se skrývaj. Kdybysme je zaskočili, můţ eme je pobít, a přitom nevzbudit rozruch.“ „Pane hrabě, jak chcete zlikvidovat šest ozbrojených muţ ů, aniţ byste nevzbudil pozornost?“ zavrtí hlavou první ministr a aniţ by čekal na odpověď, pokračuje, „Ale i kdyby váš záměr vyšel, varujeme naše nepřátele. Musí mít dojem o naší nečinnosti. Ti pěšáci mě vůbec nezajímají.“ „Máme je nechat být?“ „Jen je nadále sledujete. Postarejte se, aby mi nebyli nebezpeční. Zasáhnout smíte jen v případě, ţ e by skutečně ohroţ ovali můj ţ ivot.“ „Máme je tedy nechat jít?“ zopakuje svou otázku šlechtic.

32

„Pane hrabě, nechci ţ ádné skandály. Musím se postarat o ty, kteří stojí v pozadí. Ti nájemní vrazi jsou jen bezvýznamnými figurkami. Kdyţ přijdou o své mecenáše, kteří si u nich objednali špinavou práci, jiţ nám nebudou nebezpeční. Prosím vás znovu o zdrţ enlivost,“ mluví naléhavě kardinál. „Jak si přejete, Vaše Eminence,“ pokrčí rameny Armand, ostatně ani jemu nezáleţ í na najatých zabijácích. Jemu samotnému nic neudělali, nemá důvod k osobní pomstě. Zásah by nepochybně znamenal krveprolití na obou stranách, za jejich chystaný zločin by je čekal trest smrti, neměli by důvod se vzdát bez boje. Jde mu jen o eliminaci nebezpečí, pokud si to však Mazarin nepřeje, vyhoví mu. „Pane hrabě, spoléhám na vaši zdrţ enlivost. Vše pro vás znamená nepochybně velké osobní vypětí. Jakmile pomine bezprostřední nebezpečí, umoţ ním vám na čas si odpočinout, věnovat se vašim vlastním záleţ itostem.“ „Mým záleţ itostem?“ pozvedne překvapeně zrak pan de Godille. „Je mi známa skutečnost o přestavbě vašeho rodinného sídla,“ praví kardinál svým osobitým způsobem, jímţ si dokáţ e získat mnohé, „Určitě si zaslouţ íte krátký odpočinek. Aţ se vypořádáme se spiklenci, bude také čas si promluvit o vaší budoucnosti. Rovněţ vám umoţ nit návštěvu na vašem panství. Mám zájem podporovat vaši kariéru, pane hrabě. Málokdo mi poskytl tak znamenité sluţ by jako vy v posledních dnech.“ „Vaše Eminence, je mi ctí vám slouţit ,“ odvětí mírně zmatený šlechtic, první ministr je ohroţ en na ţ ivotě, čelí silným nepřátelům, přesto si dokáţ e najít čas i na svého sluţ ebníka a jeho potřeby. Neuvědomuje si, ţ e právě takového dojmu chce prelát dosáhnout. Účast a vstřícnost ho nic nestojí, ale můţ e motivovat jeho podřízené k další dobré práci. „Nezapomenu na vaše sluţ by, pane hrabě,“ říká velmi přesvědčivě Mazarin, „Jakmile skončím se svými nepřáteli, promluvíme si váţ ně o vaší budoucnosti. Nyní vás však ještě jednou ţ ádám o vaši trpělivost a diskrétnost. Nečiňte nic, čím bychom varovali naše nepřátele. Ať si myslí, ţ e jsme slabí a nerozhodní, ať jsou přesvědčeni o naší neschopnosti či strachu proti nim zasáhnout.“ „Jak si přejete, Vaše Eminence,“ slíbí Armand. Sice mu opět první ministr ztěţ uje jeho roli, ale na tuto skutečnost si jiţ zvykl. Snad se kardinál nemýlí a dokáţ e v brzké době useknout hydře hlavu, i kdyţ asi ne doslovně. Po skončení audience u prvního ministra se hrabě vypraví do svého domu, kde najde rozčileného Tissota. Ten se dávno vrátil z Louvre a nyní čeká na svého pána, se kterým bude asi muset vykonat cestu za panem Gauvionem. Po Edmondovi vzkázal nutnost se sejít aţ po návratu svého pána z paláce Cleve, proto agent musí čekat. Nakonec ale vše dopadne ještě hůře, neţ tajemník očekává. Hrabě mu dá jen potřebné pokyny a pošle ho do noční Paříţ e samotného, vlastně v doprovodu jiţ dvou tradičních ochránců, ke kterým mu dnes přidá ještě gardistu Bellevala. Přesto odchází Maurice jako na poráţ ku. Na schůzce vyřídí panu Gauvionovi pochvalu za dobře odvedenou práci a nařídí další sledování najatých vrahů, aniţ by činili jakékoli opatření proti nim. Dozví se, ţ e neúspěšní atentátníci se zklamaní vrátili do svého úkrytu a tam pravděpodobně očekávají další pokyny. Tissot dorazí domů ještě před půlnocí, odbíjení zvonů oznamující příchod posledního srpnového dne uţ zaslechne ve své posteli, po boku své velmi rozrušené ţ eny. Uţ se ji ani nesnaţ í uklidňovat, ve svém stavu duševního rozpoloţ ení by stejně asi napáchal více škody neţ uţ itku. Jen poloţ í svou znavenou a starostmi zatíţ enou hlavu na její rameno a nasává její vůni. Kolem půlnoci se uskuteční válečná porada v salónku domu, který dočasně obývá hraběnka de Besiere. Dalšími účastníky se stanou, jako uţ tradičně, Geofri d´Holfene a Angelika d´Saussier. Stísněnou náladu nedokáţ í rozptýlit ani pohárky vína a likéru. Hraběnka se vrátila z tajné schůzky s vévodou de Beauford, její bývalý milenec se sešel s velitelem najatých zabijáků Geoffrey Bapaumem, který mu vylíčil podrobně události z Louvre, jenţ jim zabránily uskutečnit naplánovaný útok na ţ ivot prvního ministra. O dalším neúspěchu jiţ všichni tři vědí, jen se snaţ í z událostí vyvodit patřičné závěry a připravit další pokračování svých plánů.

33

„Mám ze všeho vopravdu hrozně špatnej pocit,“ promluví do ticha pan d´Holfene, a ač je místnost osvětlena jen jedním svícnem a vytváří příhodné intimní prostředí pro milenecké či spiklenecké schůzky, obě dámy mohou spatřit jeho ustaraný výraz. V jeho obličeji se výrazným způsobem promítají předchozí dny, které pro stárnoucího šlechtice přinesly mnoho fyzického i psychického vypětí. „Nejsi sám,“ odvětí paní de Besiere, nicméně tón jejího hlasu nezní poraţ enecky, spíše nakvašeně, „Musíme všechno pořádně probrat. Mluvil si se svými lidmi? Jak je moţ ný, ţ e selhali?“ „Sami si nebyli jistý, události se jeví dost podivně,“ povzdechne si šlechtic, u vědomí uhrančivého pohledu svých společnic, dost neochotně pokračuje, „Všechno probíhalo podle tvýho plánu. Vzali si připravený voblečení, s pomocí lidí vévody de Beaufort se bez problémů dostali do Louvre a připravili se i na útok. Mazanina měli zabít, aţ bude vopouštět palác. Celou dobu byl všude klid. Jenţ e při vodchodu Mazarina se náhle vyrojili stráţ e a vlastně naše lidi vobklíčili.“ „Geofri, musím ti poloţ it otázku, odpověď na ní je moc důleţ itá. Prozradil někdo naše lidi nebo šlo vo náhodu? Šlo jen o rutinní vopatření gardy a tvoji lidi selhali?“ „Marion, nebyl jsem tam, nevím. Podle toho, co mi řekli, vypadaly manévry stráţ í moc podezřele. Dokonce se domnívali, ţ e je po vodjezdu Mazarina zatknou. Ale jen co fouknul, stráţ se zase stáhla, jako by se nic nedělo.“ „Věděli vochránci toho proklatýho Itala vo našich lidech předem nebo ne?“ zopakuje svoji otázku důrazným tónem hraběnka a upře skoro hypnotizující pohled na svého bývalého milence. „Skoro bych se vsadil, ţ e jo. Ale jak je vodhalili, tak to nevím,“ vysouká ze sebe neochotně Geofri, po jeho odpovědi nastane v místnosti tíţ ivé ticho. „Mohli na ně přijít mnoha způsoby,“ promluví poprvé slečna d´Saussier, „Jednak mohl někdo z okolí vévody de Beaufort ztratit nervy, ne kaţ dý má asi ţ aludek nechat zavraţ dit kardinála. Za druhý se někdo z domu vévody mohl náhodně podřeknout, za třetí je v řadách spiknutí Důleţ itých zrádce, který donáší Mazarinovi. Bohuţ el také můţ e být vina na straně muţ ů pana d´Holfene nebo přímo u něj, moţ ná špehové hraběte de Godille znají úkryt našich lidí a jen je sledovali,“ dokončí zcela bez emocí své úvahy. „Dával jsem si pozor …,“ zmůţ e se jen na chabou odpověď šlechtic. „Souhlasím bohuţ el s Angelikou. Nevylučuji ani pátou moţ nost, kdy stráţ e jen konali svou povinnost, nezaměřili se na naše lidi. Vím, jejich činnost můţ e vypadat podezřele, ale vzhledem k tomu, ţe tvoji muţ i z Louvre bez problémů vodešli …,“ praví zadumaně paní domu. „Musím důrazně připomenout,“ trvá na svém Angelika, „co všechno se v poslední době stalo. Uţ několik vašich záměrů, paní hraběnko, bylo zmařeno. Zjistili jsme proč. Pořád nás někdo sledoval. Věděli, co chystáme. Našli jsme i špicly pana de Godille, ale neodstranili jsme je. Moţ ná nám schválně podstrčili svý dva kluky, aby jejich únosce sledovali a tak zjistili úkryt najatých zabijáků. Nezní snad moje argumenty rozumně?“ „Moji lidi nejsou ţ ádný nováčkové, kdyby je někdo sledoval, všimnou si toho!“ zaprotestuje dotčený Geofri, nakonec všechnu vinu hodí na něj. „Tvoje slova nepostrádaj logiku,“ ozve se Marion-Anne, překvapivě docela klidně, „Všech pět moţ ností nejde vyloučit, třeba existuje ještě další. Důleţ itý teď je, co dál.“

34

„Co dál! Uţ sem to jednou říkal. Je čas všechno zabalit a zmizet, dokud je čas. Vévoda de Beaufort a jeho klika je banda břídilů! Sám vévoda je hroznej ţ vanil, veřejně mluví vo svý nenávisti vůči Mazarinovi, slyší ho kdekdo a byl by zázrak, kdyby to někdo hned za tepla nevyklopil druhý straně! Nám se taky lepí smůla na paty. Navrhuju se stáhnout, pokus se domluvit se synem, aby se za tebe přimluvil a ty ses mohla po čase vrátit do Paříţ e. Teď bych se zabalil a vodjel na Besiere. Dokud nám nikdo nebrání v cestě. Mazarin a jeho lidi určitě všechno věděj, a co nevěděj, tak si snadno domyslej!“ vyráţ í ze sebe pan d´Holfene, poslední slova málem vykřičí. „Geofri!“ zpraţ í ho stárnoucí, leč stále energií nabitá Marion-Anne, „Tvoje malomyslnost mě uţ pořádně štve! Copak je dobojováno? Copak se něco změnilo? No samozřejmě, Mazarin a jeho kamarádíčci dobře věděj, ţ e se jim de po krku! Jenţ e co maj dělat? Maj na to se vzepřít? Maj nějakej jedinej důkaz? Kdyby jo, myslíš, ţ e bysme tu takhle seděli? Že by tvoji lidi vodešli z Louvre? Že by vévoda de Beaufort chodil ke královně? Hrome, nezapomínej, von je princ z královský krve, při shodě náhod by jednou mohl bejt i králem!“ „Bůh nás ochraňuj,“ zvolá hlasem plným ironie šlechtic. „Co je s tvejma lidma?“ změní nakvašená hraběnka téma. „Co by bylo. Vrátili se do svýho úkrytu a čekaj na další rozkazy.“ „Správně. Nevyšel pokus vévody de Beaufort, nevyšel ani náš. Ale nic víc se nestalo. Mazarin se tváří jako by nic, druhá strana taky. Bude příleţ itost všechno zopakovat. Jen asi budeme muset vymyslet lepší plán,“ vyhodnotí situaci paní de Besiere. „Pane Boţ e, ty si nedáš pokoj.“ „Nedám, dokud nedosáhnu svýho. Moţ ná teď Mazarina dobře hlídaj, ale určitě udělaj někdy chybu. Moţ ná najdeme lepší způsob, jak k němu dostat nějakýho vraha. Na pár dní se stáhneme, bylo by nebezpečný pokus zopakovat hned zítra.“ „Díky Bohu, konečně rozumný slovo,“ zřetelně se uleví Geofrimu. „Mluvila jsem dnes s vévodou de Beaufort,“ pokračuje paní domu, „Souhlasí se mnou, musíme vymyslet a pořádně připravit novej plán, jak se zbavit Mazarina. Existujou i významný lidi v Louvre, kterým leţ í ten Ital v ţ aludku a který vidí svoji budoucnost v lepších barvách po jeho vodstranění. Bude nutný s nima jednat, trpělivě. Však se najde způsob, jak zakroutit tomu přivandrovalci krkem. Najdeme i někoho schopnýho, kterej mu tipec zatne.“ „Moje lidi uţ nepotřebuješ?“ téměř se zaraduje šlechtic. „Řekla sem snad něco takovýho? Nejsme ani hotový s Louventem a Achilem! Ať pár dní počkaj, nic jim nechybí. Potom uvidíme, na co je pouţ ijem,“ zmaří Marion-Anne naděje svého exmilence, coţ mu znovu zachmuří tvář. „Paní hraběnko,“ ozve se opět rozváţ ným hlasem Angelika, „doposud jste se příliš zaměřovala na vévodu de Beaufort. Ale Mazarina se chtějí zbavit i jiní. Vévodkyně de Chevruse, jak jsem pochopila, je velmi schopná ţ ena. Pan de Beauvais, díky svému biskupskému šatu a podpoře dalších církevních hodnostářů, má taky velký moţ nosti. I kdyţ je sám moţ ná mdlýho rozumu. Nebylo by vhodnější se zaměřit v dalších dnech spíše na ně?“ „Na ně? Co máš na mysli?“

35

„Uvaţ uji o tom, jak dostat vrahy do blízkosti Mazarina, na místo, kde stráţ e nebudou moct zasáhnout. Vévodkyně de Chevruse se pohybuje v blízkosti královny, moţ ná by společně s ní mohl přijít nějaký vhodný muţ aţ do prostor, kde je pozornost či ostraha stráţ í omezená. Stejně tak duchovní, pohlíţ í se na ně jinak neţ na ostatní. Kdyby nějakého biskupa či zpovědníka doprovodil například falešnej klerik, místo krucifixu měl pod pláštěm dýku …“ „Zajímavý,“ usměje se na svoji společnici paní domu. „Pane Boţ e,“ povzdychne si jen šlechtic, „Uvědomujete si, čím víc lidí zasvětíte do vraţ ednejch příprav, tím větší je pravděpodobnost prozrazení? Tím víc svědků zůstává?!“ „Opravdu vévodkyně de Chevruse nebo pan de Beauvais nic netuší?“ objeví se na tváři Angeliky široký úsměv. „Tuší?“ obrátí pan d´Holfene svůj zrak k hraběnce. „Co chceš slyšet?“ zasyčí tázaná, uţ jí její bývalý milenec začíná lézt na nervy, „Myslíš si snad, ţ e nevěděj vo snaze vévody de Beaufort se zbavit Mazarina? To si piš, ţ e věděj! Dokonce s tím tiše souhlasej!“ „Nebylo by na čase, aby svou tichou podporu přeměnili na přímou pomoc?“ dokončí své myšlenky slečna d´Saussier. „Máš pravdu, je potřeba si hodně věcí ujasnit,“ pokývá hlavou paní de Besiere, „Podle mýho nás čas tolik netlačí. Mazarin sice hodně tuší, ale nemá ani důkazy ani vodvahu se postavit královskýmu princi. Von není jako Richelieu, je jen vobyčejnej úlisnej intrikán, na pořádnej čin se nezmůţ e. Lstivej podlejzavej ubohej intrikán.“ „Podceňovat nepřítele je hrozná chyba,“ poznamená tiše a rezignovaně Geofri, za svá slova sklidí pohrdavé pohledy obou svých společnic.

36

ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA TLUMOČENÍ VŮLE JEJÍHO VELIČENSTVA Po druhém zmařeném pokusu zavraţ dit prvního ministra rozhodně napětí nepoleví, jen ještě více slaví úspěchy všeobecná přetvářka. V níţ vyniká kardinál Mazarin, ale přidá se k němu i sama královna Anna Rakouská. Ač dle různých svědectví a indicií několikrát v soukromí zlostí pláče, na veřejnosti svým přátelům i nepřátelům ukazuje důstojnou a přívětivou tvář vladařky regentky. Spiklenci stále netuší, jak mnohými podceňovaný Mazarin jiţ kolem jejich krku začíná utahovat smyčku. Navenek nastavuje po políčku druhou tvář, na vyslovené uráţ ky a pohrdlivé jednání reaguje svou pokorou a úlisným úsměvem. Nutně musí budit zdání člověka moţ ná chytrého, lstivého, leč nerozhodného, snaţ ícího se udrţ et si své vratké postavení, z jejich pohledu, i za cenu osobního poníţ ení. I smíření se s hrubými útoky na svou osobu, které v posledních dnech došly do fatálního stádia pokusů se ho zbavit přímo fyzicky. Mnozí stále netuší, jak významná vazba jiţ panuje mezi prvním ministrem a královnou. Bez jakýchkoli incidentů se uskuteční poslední srpnový den recepce na zámku Vincennes, kterou na počest regentky pořádá pan de Chavigny. Té se zúčastní i vévoda de Beaufort, netušící, jak váţ né mraky se stahují nad hlavou jeho i hlavami dalších spiklenců. Jeho neoprávněný pocit nedotknutelnosti podporuje skvělá přetvářka královny Anny Rakouské. V pozdním odpoledni druhého zářijového dne se vévoda de Beaufort dostaví do Louvre, vrací se z lovu a přichází se poklonit Jejímu Veličenstvu. Královna dlí ve svých komnatách společně s vévodkyní 37

de Chevruse a Marií de Hauteford. Ve společnosti obou dam ho Anna Rakouská přijme, tváří se přitom přátelsky. Během návštěvy prince vstoupí kardinál Mazarin a poţ ádá Její Veličenstvo o audienci ve vedlejší místnosti. Vzhledem k mnoha důleţ itým stáním jednáním, ani toto nevzbudí ţ ádnou mimořádnou pozornost urostlého a plavovlasého vévody. Úsměv mu ale zmrzne na rtech vzápětí, kdyţ do místnosti vstoupí kapitán de Guitaut, doprovázený několika stráţ nými. Zatčení vůdce spiknutí Důleţ itých proběhne bez velkého rozruchu. O zděšení obou dam nelze pochybovat, ač obě patří k přítelkyním Jejího Veličenstva, zvláště vévodkyně de Chevruse se notně zapletla s princem a ani Marie de Hauteford si nemůţ e být nadále svojí pozicí jistá. Markýz de Almare tráví čas v Louvre jako obvykle, má na starosti přípravy narozenin krále. V podvečer je osloven vyslancem z královniných prostor, aby ho následoval. Je odveden do místnosti, kde mu v ústrety vyjde pan Pierre de La Porte, nedávno jmenovaný prvním komorník Jeho Výsosti. Je nezvykle zadumaný, v jeho tváři se zračí napětí. „Drahý pane markýzi,“ řekne lehce se chvějícím hlasem, „Račte chvilku posečkat, dostal jsem rozkaz vás sem nechat tajně přivést. Před vámi jiţ přišel pan kapitán de Guitaut …“ „Copak se děje, milý pane de La Porte?“ zeptá se mladík, pohledem se snaţ í komorníka uklidnit. „Sám nevím … ale pane markýzi, asi se brzy dozvíte víc sám. Musím vás opustit, omlouvám se vám za nutnost zde vyčkat.“ „Není proč se omlouvat, pane První komorníku. Rád počkám, pokud budu moci být prospěšný,“ nastaví přívětivou tvář pan de Almare, ale v hlavě se mu míhají různé myšlenky. Blíţ í se čas večerní siesty, v takovou dobu ještě nikdy nebyl pozván k soukromé návštěvě do prostor vyhrazených výhradně Jejímu Veličenstvu. Pan de La Porte se pro něho vrátí osobně a zavede ho do místnosti, kde postává zřetelně rozrušená královna, vedle přešlapuje stejně vyhlíţ ející Mazarin. V mţ iku se však jejich výraz změní. „Pane markýzi, pojďte k nám blíţ , dnes není čas na dodrţ ení všech formalit,“ praví Anna Rakouská, přes obrovskou snahu se jí hlas mírně třese, moţ ná by si však horší pozorovatel, neţ jakým je mladý šlechtic, ničeho nepovšiml. „Vaše Veličenstvo,“ ukloní se znovu Pierre, nicméně rozkaz splní a ocitne se na úrovni prvního

38

ministra. Kardinálovy oči mluví jinak neţ jeho tvář, mladík v nich čte uspokojení, zatímco ve výrazu velký neklid a rozrušení. Uţ Mazarina poznal, aby pochopil, ţ e je opět svědkem jeho mistrné hry. „Pane markýzi,“ pokračuje královna, „v nedávné době jste nám prokázal cenné sluţ by, nyní vás o ně ţ ádáme znovu. Ale zaslouţ íte si vysvětlení, proč jste byl přiveden tajně a narychlo. Spiklenci se pokusili zabít mého věrného sluţ ebníka, zde přítomnou Jeho Eminenci.“ „Hrozný skutek,“ předstírá mladík obrovské překvapení i znechucení, ve skutečnosti jiţ mnohé vytušil z předchozích indicií i dřívějších informací, které získal od zvědů svého přítele. „Ano, opravdu hrozný a odpudivý skutek!“ zvolá Anna Rakouská rozhořčeně, přeci jen se neovládne, cítí se však trochu mezi svými, kdy můţ e v přetvářce mírně polevit, „Jeho Eminence nám nabídla svoji rezignaci, svůj odchod ze země, coţ je pro nás nepřijatelné,“ pokračuje, markýz jen zavadí letmým pohledem o pokornou a ustaranou tvář preláta, krátké popatření do jeho očí mu však napoví, jak asi celá scéna probíhala, „Nehodláme nechat útočit na naše věrné sluţ ebníky. Pan kapitán de Guitaut dostal rozkaz zatknout vévodu de Beaufort, strůjce onoho odporného úkladu. Právě tak učinil. Zrádný princ však nebyl sám, proto jsme vás nechali zavolat, abyste dalším zrádcům tlumočil naši vůli.“ „Vaše Výsosti, jsem věrný sluţ ebník Vašeho Veličenstva a vynasnaţ ím se splnit očekávání Vaší Výsosti,“ ukloní se pan de Almare, v duchu se zachmuří, začíná tušit, proč byl povolán a vůbec z předpokládaného pověření nemá ţ ádnou radost. Navenek se však tváří přesně opačně. „Pane markýzi, pan kardinál nás ubezpečil o vaší věrnosti. Jelikoţ je v sázce jeho ţ ivot, nemáme důvod o jeho úsudku pochybovat. Musíme se všech zrádců zbavit. Neprodleně se odeberete za vévodou de Vendome. Sdělíte mu mé rozhodnutí, aby se s celou svou rodinou odebral na svůj zámek v Anet. Jen bezpodmínečné uposlechnutí mého příkazu můţ e mít vliv na shovívavější posouzení činu jeho syna.“ „Věrně váš příkaz vyřídím, Vaše Veličenstvo.“ „Nejen věrně, pane markýzi. Vysvětlíte důrazně panu vévodovi, proč by bylo nerozumné se vzpouzet naší vůli. Jste schopný vyjednavač, coţ jste nám prokázal při předchozích pověřeních. Zavolali jsme si vás, abyste slyšel příkaz přímo z našich úst.“ „Vysvětlím důrazně panu vévodovi de Vendome nutnost nezpěčovat se vůli Vaší Výsosti.“ „Pane markýzi, máme pro vás ještě jeden rozkaz. Týká se vaší matky, hraběnky de Besiere. I ona je zapletena do spiknutí.“ „Vaše Veličenstvo,“ přeběhne mráz po zádech mladíkovi, „přijměte mou velkou omluvu za celu naši rodinu …“ „Není třeba, pane markýzi. Víme o vašich sporech s matkou i o vaší věrné sluţ bě naší koruně. Nikterak se na vás nezlobíme pro podlé jednání vaší matky. Jí předáte obdobný vzkaz. Ona i se všemi svými sluţ ebníky se bude pakovat na svůj zámek Besiere a dokud nerozhodneme jinak, nevytáhne z něj paty,“ vyřkne poslední slova velmi rozrušeně královna, i uţ ité výrazy nepatří jistě k těm, na něţ by byla pyšná. „Stane se, Vaše Veličenstvo.“

39

„Pane kardinále, toto je jen začátek,“ obrátí se panovnice na svého prvního ministra, „vyčistím dvůr od všech, kteří se rozhodli neřídit se mojí vůlí. Postarám se, aby se uţ nikdy nikdo neopováţ il vztáhnout ruku na mé věrné sluţ ebníky!“ „Vaše Veličenstvo, jsem vaším dluţ níkem, jsem vaším věrným sluţ ebníkem.“ „Jsem si vědoma vašich sluţ eb, pane kardinále. Sám poznáte, ţ e jsem schopna si prosadit svoji vůli. Proti komukoli!“ dodá významně. „Vaše Veličenstvo má pro mě další rozkazy?“ zeptá se rychle Pierre, vůbec se mu nelíbí, ţ e je přítomen projevům zlosti královny. Mohlo by ji později mrzet projevení svých emocí před svým vazalem. Stejně tak není rád svědkem hry kardinála Mazarina, mohlo by platit to samé. Chápe však význam právě probíhajících okamţ iků. „Pane markýzi, můţ ete jít splnit naše rozkazy,“ řekne Anna Rakouská přeci jen klidnějším hlasem, „Jste rovněţ naším věrným sluţ ebníkem a my jsme si vašich sluţ eb vědomi. Sám poznáte, ţ e naše rozhořčení z podlého úkladu nepostihne jen rod de Vendome a vaši matku, pocítí ho všichni, kteří se zapletli do ohavného spiknutí!“ „Vaše Veličenstvo, jsem rozhořčen neomluvitelným úkladem. Jeho Eminence mi poskytla svoji přízeň a jsem zděšen, ţ e do úkladů proti němu se zapletl i člen mé rodiny.“ „Pane markýzi, znám vaše postoje, ale i postoje vaší matky,“ řekne rychle rádoby vzrušeným hlasem Mazarin, mladíka však neoklame, uţ dávno není vůbec rozčilený, ale stále ještě hraje svůj part, nyní se rozhodl podpořit svého sluţ ebníka, „Máte moji plnou důvěru a jistě i důvěru Jejího Veličenstva, kdyţ vás Její Výsost pověřila tak významným posláním.“ „Pane markýzi, jakmile vykonáte, co vám bylo uloţ eno, přijdete mi osobně sdělit výsledek. Budete mít zajištěn přístup, ohlásíte se panu de La Porte,“ naznačí královna ukončení audience. Pan de Almare zrychleně vykoná potřebné protokolární záleţ itosti a s velkými temnými mraky na duši opouští komnatu, zdálky však ještě zaslechne několik slov. „Budeme pokračovat, pane, budeme pokračovat. Je ještě mnoho dalších, kterým udělím tvrdou lekci,“ slyší v dálce vzrušený hlas Anny Rakouské. Mladík odchází zamyšlen a znepokojen. Mazarin dokázal vyuţ ít atentátu na svoji osobu, coţ je nepochybně pozitivní. Královna se jednoznačně postavila za svého prvního ministra a je odhodlána se vypořádat s jeho nepřáteli. Coţ je skvělá zpráva. Vše ale zašlo hodně daleko, následné hodiny, dny a týdny asi na dlouho změní chod politiky u francouzského dvora. Ovšem bude mít královna dost sil prosadit svoji vůli? Nepostaví se proti ní většina velmoţ ů, kdyţ nechala zatknout prince a postavila se nepokrytě za nepopulárního italského přivandrovalce? Náhle uslyší známý hlas, zvedne zrak a překvapen spatří hraběte de Godille. V poslední době se ten pohyboval v blízkosti Mazarina, o počinu kapitána de Guitaut je téţ informován. Sám je plný pochyb, co bude následovat. Mnozí veřejně zatčenému princi straní, nyní budou mít dost co přemýšlet, zda nepřízeň Jejího Veličenstva nepadne i na ně. Zároveň nastává otázka, zda regentce projde uvěznění významného člena rodu de Vendome, jejího příbuzného, byť jeho otec je jen levobočkem dědečka současného malého krále. Armand příteli v několika slovech popíše útoky na Mazarina, které se mu podařilo odvrátit. Jiţ se necítí vázán slibem kardinálovi, neboť ten jiţ veřejně proti svým nepřátelům vystoupil. Byť to v tento okamţ ik ještě většina z nich netuší. Ostatně i jeho přítel asi hraje v této partii významnou roli, kdyţ byl povolán k Jejímu Veličenstvu. „Máte nějaké pověření?“ ověřuje si svůj postřeh hrabě. „Ano. O všem si povíme později. Omluvám se, mám naspěch,“ odvětí markýz. Kapitán Roth mu záhy otevře dvířka kočáru, mladík usedne na sedačku a začne znovu usilovně přemýšlet. Jeho první kroky musí nutně vést k vévodovi de Vendome, moţ ná se mu jiţ doneslo, jak královna naloţ ila s jeho synem a mohl by se pokusit zorganizovat odvetu. Chápe svůj nelehký úkol, musí stárnoucího prince přesvědčit o nutnosti uposlechnout vladařku. Jeho syn se pokusil zavraţ dit prvního

40

ministra, coţ je velké provinění. Můţ e se na něj pohlíţ et všelijak, ačkoli je z královské krve. Moţ ná bude stačit jeho internace, můţ e ale proběhnout i soudní proces. Druhá návštěva bude v domě jeho švagra, který dočasně okupuje jeho matka. Pokud má z první návštěvy špatný pocit, druhou se mu chce absolvovat ještě méně. Zbaví se sice problému, pokud se matka vrátí zpátky na Besiere, ale rozhovor se ţ enou, která ho dvacet let nechala ţ ivořit v nevědomosti o jeho původu, mu vţ dy způsobuje psychické trauma. Ač nedává navenek nic najevo, vnitřně se ze shledání s krkavčí matkou vyrovnává obtíţ ně a trvá vţ dy delší dobu, neţ nepříjemné pocity odezní. Zadumaný se nechá ohlásit u pána paláce Vendome. Je okamţ itě uveden do salónku, kde mu vyjde v ústrety vévoda s křečovitým úsměvem na rtech, ale i méně zdatný pozorovatel by za předvedenou bezstarostnou maskou poznal jeho velkou nervozitu. Princ se krátce před příchodem hosta od svých zdrojů u královského dvora dozvěděl o internaci svého syna. Z jiných zdrojů ví i o zpackaném pokusu o atentát na prvního ministra. „Pane markýzi, vítejte v mém domě,“ snaţ í se zakrýt své rozpaky César. „Pane vévodo, nepřicházím bohuţ el v příjemné záleţ itosti,“ nastaví pan de Almare zkormoucenou tvář, byť mu je osud zrádného velmoţ e lhostejný, spíše se z jeho vyhnanství těší. „Posílá vás snad někdo?“ „Pane vévodo, jdu přímo od Jejího Veličenstva,“ odvětí mladík a tím je řečeno vše. Hostitel jiţ nic neřekne, postará se, aby měli naprosté soukromí a ukáţ e mladíkovi na čalouněné křeslo u stolku. Bez ohledu na protokoly se vévoda posadí po levici svého hosta. „Vy jste hovořil s královnou osobně či vám někdo tlumočil její vzkaz?“ zeptá se přímo a s napětím očekává odpověď. „Její Veličenstvo si mě zavolalo k sobě. Vzkaz, který vám mám tlumočit, vyšel z jejích úst přímo přede mnou. Máte se s celou svou rodinou odebrat na svůj zámek Anet. Urychlené a bezpodmínečné splnění rozkazu Jejího Veličenstva bude mít vliv na posuzování činu vašeho mladšího syna.“ „Jen tlumočíte, pane markýzi?“ „Doslova, pane vévodo. Asi jiţ víte o nešťastných okolnostech, které vedly k mému poslání. Ujišťuji vás o mém zarmoucení z nutnosti sdělit vám vůli Jejího Veličenstva osobně. Raději bych vám přinášel potěšitelnější vzkazy. Vţ dy jste se ke mně choval velmi vstřícně a přátelsky, proto pociťuji smutek z okolností vedoucí k vašemu vypovězení z Paříţ e.“ „Jde pravděpodobně jen o nedorozumění, měl bych královnu navštívit osobně, pokusit se s ní domluvit,“ přemýšlí nahlas pán domu. „Při vší úctě k vám, pane vévodo, bych vám podobný postup nedoporučoval,“ odvětí Pierre naléhavě, „Její Veličenstvo bylo velmi rozrušené. Vraţ edný útok na pana kardinála nechápe jen jako snahu odstranit prvního ministra, ona ho bere jako útok na její majestát. Ona jmenovala pana kardinála do jeho úřadu, pokus o jeho odstranění povaţ uje za útok na sebe samu.“ „Nikdo doposud neprokázal vinu mého syna!“ zvolá princ rozhořčeně. „Pane vévodo, jsem velmi smutný. Vyřídil jsem vzkaz, splnil jsem svou povinnost. Nemám ţ ádné právo vám cokoli radit. Jsem daleko mladší, mám méně zkušeností, nejsem potomkem krále.“ „Pane markýzi, vy se mnou nesouhlasíte!“

41

„Nemohu nesouhlasit ani souhlasit, monseigneure, neznám vaše rozhodnutí. Svoji předchozí poznámku jsem řekl jen z velké úcty k vám. Byl jsem dnes svědkem rozhořčení Jejího Veličenstva. Cítil jsem její odhodlání postupovat velmi tvrdě proti všem, kteří nehodlají respektovat její vůli.“ „Je jen regentkou, existuje Královská rada!“ Vyslanec královny jen pokrčí rameny, ale neřekne ani slovo. Nastane tíţ ivé ticho, princ potřebuje vědět víc, sice mu byl vyřízen vzkaz, ale moţ ná mu má mladík sdělit další neoficiálně. Pravděpodobně bude referovat o jeho reakci samotné panovnici. Musí se mít na pozoru, ale zároveň se pokusit z mladého šlechtice vytáhnout další informace. Ovšem jakou zvolit taktiku? „Pane markýzi,“ řekne skoro medovým hlasem, „jste sice poměrně mlád, ale jste bystrého úsudku. Rád si vyslechnu vaše doporučení, stojím před velmi závaţ ným rozhodnutím.“ „Pane vévodo, mohu vám toliko sdělit svůj názor. Váš syn se dopustil hrozného omylu a neopatrnosti. Muţ e, které přepadli s pistolemi v rukách pana kardinála, vedl sokolník vašeho syna, který byl naneštěstí poznán. Následně byl učiněn i další pokus o vraţ du prvního ministra. Váš syn bohuţ el v minulosti vyslovil závaţ né výhrůţ ky, které se donesly ke sluchu Jejího Veličenstva a jen dosvědčují záměr útočníků. Pravděpodobně se lehce naleznou svědci, kteří dokáţ í propojení vašeho syna s útočníky.“ „Jste si svými tvrzeními jist?“ „Mám k nim velmi závaţ né důvody. Pane vévodo, jiţ delší čas se všude hovoří o spiknutí Důleţ itých. Velmi neopatrné chování zúčastněných jejich záměry odkrylo. Osobně jsem zaslechl Její Veličenstvo, které vyjádřilo odhodlání rázně vystoupit proti všem zapleteným do spiknutí. Odchod na váš zámek do Anet je moţ ná pokusem věc vyřešit bez zapojení soudních institucí. Doporučoval bych nezpěčovat se vůli Jejího Veličenstva.“ „Názor dalších členů Královské rady můţ e být rozdílný.“ „Jen těţ ko můţ e někdo podporovat otevřeně pokus o vraţ du prvního ministra, i kdyby ve svých myšlenkách byl na vaší straně. Po nepříjemnostech mezi vévodkyní de Longueville a vévodkyní de Montbazon můţ ete jen stěţ í počítat s podporou kníţ ete de Condé. Potupení své dcery bude mít na paměti.“ „Mluvíte aţ příliš otevřeně,“ nedokáţ e skrýt své rozhořčení princ. „Snaţ ím se vám nastínit bez příkras současný stav. Na vaše poţ ádání,“ připomene Pierre. „Máte pravdu, pane markýzi. Pokračujte.“ „Další členové Královské rady jsou úzce spjatí s panem kardinálem, těţ ko se zastanou vašeho rodu. Biskupové, kteří podporují vaše zájmy, budou mít pravděpodobně dost svých starostí. Hněv královny se nepochybně obrátí i proti nim. Navíc byl spáchán vraţ edný útok na kardinála, představitele církve, coţ nelze pominout, ačkoli papeţ ský stolec současné politice představované panem kardinálem nakloněn není. Ale nesouhlas s jeho postojem k válce se Španělskem a přátelení se s protestantskými kníţ aty je rozdílný od schvalování plánované vraţ dy.“ „Mluvíte teď za sebe nebo za královnu?“ zeptá se chladně pan de Vendome. „Pane vévodo, řekl jsem vám svůj názor. Mohu se mýlit. Vy jste mě poţ ádal o můj názor, já jsem vám ho sdělil. Nechtěl jsem nikoho urazit, nijak jsem nehodnotil ničí počínání, jen jsem shrnul fakta, která znám. Moţ ná jsou mé vývody nepřesné, moţ ná se vám podaří přesvědčit Její Veličenstvo, moţ ná se vám podaří prokázat jednání útočníků bez vědomí vašeho syna vévody de Beaufort,“ odvětí stále stejně zdvořile a pokorně pan de Almare, kterého celý rozhovor stále více přestává bavit. Ale je si vědom svého úkolu přesvědčit prince o nutnosti uposlechnout svoji panovnici. „Co má následovat?“ zeptá se zadumaný a zřetelně rozrušený velmoţ . „Nemám tušení, pane vévodo. Mohu se jen dohadovat. Její Veličenstvo pravděpodobně bude mít zájem příliš nevyhrocovat celou událost, určitě jí v tomto smyslu bude radit i pan kardinál. Vypovězení na své statky za přípravu vraţ dy prvního ministra je snad zdrţ enlivá reakce Jejího Veličenstva.“

42

„Mluvíte stále o vraţ dě Mazarina, pane markýzi,“ začíná znovu ztrácet kontrolu nad sebou samým César, „Nesouhlas s pravomocemi Mazarina a jeho vraţ da je něco jiného. Nemluvil jsem doposud se svým synem, já sám nic o těchto věcech nevím.“ „Pane vévodo, jsem hrozně zarmoucen,“ nastaví zkroušenou tvář Pierre, je přesvědčen o lţ ivém tvrzení, jeţ hostitel právě vyslovil, „Rád bych vám říkal zcela jiné slova. Ale snaţ ím se na události poslední doby pohlíţ et očima druhé strany, říkat vám argumenty, které zazní proti vám a vašim přátelům. Znovu opakuji, nikdy bych si nedovolil posuzovat záměry ani vás, ani vašeho syna. Vůbec nejsem nadšený z poslání, kterým mě pověřila Její Výsost. Ale musím ho splnit.“ „Jsem rád za vaši upřímnost,“ odvětí princ kysele, „Měl jste snad vyřídit ještě nějaké další poselství?“ „Nikoli, slova Jejího Veličenstva jsem tlumočil přesně.“ „Musím všechno důkladně zváţ it, vůbec nechápu, co se vlastně stalo,“ lţ e dále pan de Vendome a lţ e špatně, posla panovnice vůbec nepřesvědčí. Ale ten mu svoje pocity nedá nijak najevo, jeho tvář vyjadřuje spíše soucit a pochopení pro trable princovy rodiny neţ nepřátelství, odsudek či radost z cizího neštěstí. „Pane vévodo,“ podívá se mladík do očí svého hostitele, vyjadřující zmatek, strach i nervozitu, „děkuji vám za přijetí. Roli posla, která mě velmi zarmoutila, jsem splnil. V současné chvíli asi planou na obou stranách emoce, které za čas opadnou. Jestliţ e dojde k uposlechnutí vůle Jejího Veličenstva, určitě za čas nastane vhodná chvíle, aby se obě strany usmířily. Zvyšování napětí by mohlo naopak vést k razantnímu postupu druhé strany. Snad dojde k rozumným kompromisům, aby Francie netrpěla rozbroji v nejvyšších kruzích své správy,“ dodá zkormouceným hlasem. César cosi zamumlá, nicméně povstane, čímţ naznačí ukončení návštěvy. Pochopí nemoţ nost vytáhnout z posla více, jeho slova, byť zaobalená do zdánlivého soucitu a pokory, zněla hodně ošklivě a z pohledu další perspektivy nadmíru neradostně. Uvědomuje si i příbuznost hosta s kníţ etem de Condé, s jehoţ rodinou klikou ta jejich je rovněţ ve při. Nemá cenu dále věci rozebírat, doposud nepominula i zlost na syna, který vše zpackal. Ale stále zůstává jeho synem a on ho musí hájit. I proti své legitimní panovnici. S velmi nepříjemným pocitem nasedne markýz do svého kočáru a udá další cíl své cesty. Znovu si přehraje celý rozhovor s vévodou de Vendome a jeho nálada se nezlepší. Jestli se bude princ zpěčovat vůli panovnice, bude napětí eskalovat a kdoví, k jakým koncům dojdou. Síla regentky a Mazarina je zcela jiná, neţ jakou měl její manţ el a jeho první ministr Richelieu. Křehký smír mezi královskou korunou a vzpurnými princi by mohl být porušen, rovněţ parlament by mohl ucítit šanci urvat si další podíl na moci. Spirála poţ adavků by se mohla roztočit a stát by skutečně mohl být uvrţ en do občanské války. Stav státní pokladny není růţ ový, aby si panovnice mohla výrazně dupnout a pohrozit vojenským taţ ením proti případným rebelům. Navíc její armády jsou vázány jinými povinnostmi a vţ dy bude nejistota, jak se zachová její velitel, na čí stranu se přidá. Z neradostného rozjímání ho vytrhne aţ kapitán Roth, který mu osobně otevře dvířka kočáru. Královnin vyslanec si zhluboka povzdechne, čeká ho ještě nepříjemnější rozmluva neţ před chvílí. Jestlipak jeho matka uţ ví o zatčení vévody de Beaufort? Od svého přítele má povědomí o najatých zabijácích, i jejich druhém pokusu o likvidaci kardinála. Jak se zachová ona? Bude se zpěčovat nebo poslechne? I podle jejího chování se dá zjistit, jak silní se cítí spiklenci. Bude muset dávat velký pozor na její reakce, aby pochopil. Je uveden do přijímacího salónku, čeká asi pět minut, neţ vstoupí jeho matka. Z její tváře nevyčte nic, pouze předstíranou radost nad nečekanou návštěvou. Přivítá ho vřele, zařídí malé občerstvení, nechá mu nalít víno dle jeho ţ ádosti a sobě svůj oblíbený likér. Poté propustí sluţ ebnictvo, aby se mohla bavit se synem o samotě. Určitě nepřišel jen na zdvořilostní návštěvu, z jeho výrazu však rovněţ nedokáţ e rozpoznat jeho náladu. Ukazuje jí chladnou a nezúčastněnou tvář, prostou veškerých emocí. Několika frázemi se dostane k nenásilnému dotazu na důvody jeho příchodu. „Nepřicházím o své vůli,“ odvětí on, „ale jako posel, jemuţ bylo nařízeno vyřídit vzkaz.“

43

„Jako posel? Kdopak můţ e vyuţ ívat markýze de Almare jako svého posla?“ zeptá se ona, ač si je schopna téměř s jistotou odpovědět. Mráz ji přejede po zádech, ale navenek nedá znát své napětí, její tvář se nezmění pohnutím byť jediného svalu. „Například Její Veličenstvo.“ „Její Veličenstvo? Copak by mohlo vzkazovat Její Veličenstvo?“ „Madame,“ řekne on stále stejně chladně, „nevím, zda víte o událostech z dnešního odpoledne. Ostatně odpověď na moji otázku nic nemění na vůli Jejího Veličenstva, kterou mi nařídila vám tlumočit. Máte se okamţ itě sbalit se svým veškerým sluţ ebnictvem a odebrat se na svůj zámek Besiere. Do doby, neţ se Její Veličenstvo rozhodne jinak, máte zakázáno svůj zámek opouštět.“ Jeho slova by asi s kaţ dým jiným výrazně pohnula, jeho matka však dokáţ e silou své vůle zachovat naprostý klid. Jako by jí právě tlumočil pozvání na ples. Přesto jí trvá chvilku, neţ je schopna hlasem bez známek emocí znovu promluvit. „Její Veličenstvo mě posílá znovu do vyhnanství? Historie se opakuje? Kdo zapříčinil takový příkaz královny?“ „Vy sama, madame. Zapletla jste se do spiknutí Důleţ itých, po dnešních událostech se rozhodla královna k jistým opatřením. Já tlumočím jen její vůli.“ „Zmínil jste jiţ podruhé dnešní událost, Pierre. Ale já od rána neopustila tento dům a netuším, co přimělo královnu vystoupit proti velké části nespokojené šlechty.“ „Madam, jistě víte o událostech z minulých dní, kdy se nejprve skupina vedená sokolníkem vévody de Beaufort pokusila zavraţ dit pana kardinála. K jejich jistě malé radosti si spletli kočár a přepadli jiný. Příslušník domu vévody de Beaufort, dokonce přímo jeho sokolník, byl při pokusu poznán. Krátce po zahájení jejich vraţ edného pokusu dorazil druhý kočár v němţ cestovala Jeho Eminence a jeho doprovod vrahy zahnal. Ovšem jejich omyl nic nemění na jejich úmyslech, které královnu velmi pobouřily. A to nemluvím o druhém pokusu, kdy muţ i najatí vaším bývalým milencem hodlali zaútočit na Jeho Eminenci přímo v Louvre.“ Při slovech svého syna musí ona vyvinout maximální úsilí, aby zachovala klid. Syn je aţ moc dobře informován, vůbec nepochybuje od koho. Určitě mu vše řekl hrabě de Godille. „Říkáte hrozné věci, Pierre. Chtít spáchat vraţ du prvního ministra! Koho by taková nerozváţ nost mohla napadnout,“ praví ona s nádechem ironie, její hlas zní pevně, přes všechno rozrušení. „Madam, prosím, ušetřete mě trapné situace. Však asi budou mít všichni zúčastnění dost času o svých pohnutkách přemýšlet. Minimálně vévoda de Beaufort zůstane dlouho o samotě, hlídán gardisty pana de Guitaut.“ „Byl snad zatčen?“ „Před pár hodinami, přímo v Louvre, madam,“ odvětí on s mírným úsměvem, dovolí si malé vyjádření své radosti nad zmařením úkladů a oprávněné odvetě. „Vy jste byl svědkem jeho uvěznění?“ „Nepřímo. Vlastně mi o uskutečnění svého rozkazu řekla sama královna. Jak jsem pochopil, rozhodla se vypořádat s kaţ dým, kdo není ochoten respektovat její vůli. Ostatně,“ dodá on jakoby

44

lhostejně, „právě přijíţ dím od vévody de Vendome, kterému jsem tlumočil vůli Jejího Veličenstva. Pan vévoda se má s celou rodinou odebrat na svůj zámek v Anet.“ „Královna se rozhodla pro konfrontaci,“ konstatuje ona suše. „Královna byla donucena k razantnímu řešení. Já vím jen o vévodovi de Beaufort, vévodovi de Vendome a o vás, ale rozhodně zde odvetná opatření neskončí.“ „Jaký čas mi byl poskytnut?“ zeptá se ona věcně a chladně. „Neumím přesně vyjádřit slovo neprodleně, ale doporučoval bych příliš neotálet. Pravděpodobně by vám byl později poskytnut doprovod a dokonce by vaše otálení mohlo být povaţ ováno za vzdor.“ „Máte ještě nějaké další vzkazy?“ „Nikoli, madam,“ zavrtí on hlavou, krátce se zamyslí a pokračuje, „Budeme se muset domluvit na správě panství Besiere. Stále platí rozhodnutí bývalého krále, který mě ustanovil správcem majetku a vyplácení vaší renty. Jsem připraven se domluvit buď okamţ itě anebo později. Doporučoval bych vám však odjet nejpozději zítra, je zbytečné dráţ dit královnu.“ „Snad mě hladem umřít nenecháte,“ zasměje se ona, její veselí mu přijde docela přirozené. Jako by jí neříkal jednu krutou zvěst za druhou. Ač ji rád nemá, musí obdivovat její sebeovládání. „Určitě strádat nebudete. Jsem připraven k rozumným dohodám,“ odvětí on. „Pierre, mohl byste se zastavit ještě jednou, tak za dvě hodiny? Chápete nutnost se zamyslet nad vaším vzkazem, vydat potřebné pokyny.“ „Madame, rád vás uvítám kdykoli ve svém paláci. Pokud budete mít zájem se domluvit. Musím ještě něco zařídit. Jakmile dorazím do svého paláce, pošlu vám zprávu. Ale můţ e jít i o pozdější hodinu.“ „Doba není podstatná, Pierre. Určitě se za vámi zastavím. Teď se omluvím, musím vyřídit dost svých naléhavých záleţ itostí.“ „Chápu, madame,“ přikývne on a rovněţ povstane. Oddechne si. Nakonec probíhal rozhovor v poklidu, jako by si povídali o počasí. Teď uţ má všechny nepříjemnosti má za sebou, teď uţ jen sdělit královně, jak pochodil. Ovšem co má říci? Vůbec nedokáţ e odhadnout reakci osob, jímţ tlumočil rozkaz o jejich vyhnanství. Vytáhnou do boje nebo sklopí uši, poslechnou a později se pokusí panovnici udobřit?

ZUŘIVOST HRABĚNKY DE BESIERE Jen co se za synem zavřou dveře, zbrunátní tvář hraběnky de Besiere a vzteky roztrhá kapesníček. Zděšení nad zatčením vévody de Beaufort vystřídá neskutečný vztek. Takové úsilí, tolik jednání, příprav a všechno přijde vniveč! Musí se vydýchat, neţ si nechá zavolat pana d´Holfene a krásnou slečnu d´Saussier. Před nimi nemusí nic skrývat, proto spatří její tvář zkřivenou vztekem. Uleknou se, ale netuší důvod její zlosti. Odešel právě její syn, mohli se znovu chytnout kvůli majetkovým poměrům, kvůli udání nevěry její dcery, důvodů pro hádku mohlo být více. Na panovačný pokyn hraběnky se její nohsledové posadí, trvá ještě chvíli, neţ je Marion-Anne schopna promluvit, byť slova cedí skrz zuby. „Právě odešel můj syn,“ syčí, „který mi vyřídil vzkaz přímo od královny. Máme se všichni sbalit a okamţ itě odjet na Besiere!“ „Rozkaz královny?“ zbledne ještě více pan d´Holfene. „Přesně! Královna se rozhodla udělat pořádek! Ale stejně za všechno můţ e ten blb vévoda de Beaufort!“ „Vévoda? Urazil snad znovu královnu?“ zeptá se chvějícím se hlasem Angelika, sny o jejím proniknutí do vyšších kruhů se dle všeho odkládají na neurčito.

45

„Ten blb! Představte si! Ty lidi, co přepadli kočár Mazanina, vedl jeho sokolník. To je důkaz jako hrom! Ale to není všechno, můj syn mi vmetl do tváře, ţ e jsme později poslali vrahy do Louvre!“ „Kriste pane, jsme prozrazený?“ jdou na šlechtice mdloby. „Prozrazený? Vo tom jeho spolku imbecilů nazývaným Důleţ itý se dávno vědělo. O našem plánu vodpravit kardinála asi taky vévoda všechno vyţ vanil. Tak se začali zajímat. Ale ráda bych věděla, jak vědí vo našich lidech!“ „Paní hraběnko, co vlastně chce královna udělat?“ zeptá se stísněným hlasem Angelika, „Jen nás vyhnat? Nebo nás nechat zatknout? Kdyţ jsme připravovali vraţ du …,“ zlomí se jí hlas. „Zatknout nechala blba, jeho otce posílá do vyhnanství s celou rodinou, to samý vzkázala mně. Co vymyslela na další nevím. Je pěkně náladová, teď má ke všemu moc a my sme jí sáhli na jejího miláčka.“ „Nevaroval jsem tě? Uţ jsme tady dávno neměli bejt. Co hodláš dělat?“ ukončí své výčitky poloţ ením věcné otázky Geofri „Nevím. Určitě zajdu za vévodou de Vendome. Moţ ná se dá všechno ještě zachránit. Moţ ná se dá královně postavit, přinutit jí změnit její rozhodnutí. Jenţ e … asi bude mít staţ enej vohon. Ale stejně za ním zajdu. Hned. Musím znát jeho názor, neţ se rozhodnu. Bohuţ el asi nezbyde nic jinýho, neţ poslechnout a vrátit se na moje sídlo,“ pronese překvapivě klidným hlasem paní de Besiere. „Marion, neţ odejdeš, musíme vyřešit otázku, co s mými muţ i. Byli připravený, jsou připravený. Musím s nimi spolupráci nějak ukončit, jestli je teda nezatkli,“ upozorní šlechtic. „Pravda, na ty chlapy jsem zapomněla.“ „Nešlo by je vyuţ ít pro pomstu? Třeba na těch špiclech, Louventovi a Achilovi, nebo snad na vašem synovi …,“ ozve se slečna d´Saussier. „Můj syn je pro všechny nedotknutelnej!“ křikne zlostně hraběnka, „Navíc je královnin emisar, ještě něco udělat proti němu, to by nám tak chybělo. Ty dva … teď uţ jsou lhostejný, pokud nedojde k otevřený rebelii šlechty proti královně. Geofri, co jsou tví muţ i vůbec zač? Dá se snad někdo z nich pouţ ít i jinak? Mohl by se nám někdo hodit?“ „Asi jejich vůdce, moţ ná ti jeho jméno něco řekne, kdysi jsme spolupracovali. Nějakej Geoffrey, pochází z Bapaume …“ „Nic mi jeho jméno neříká.“ „Je zkušenej, schopnej, jedinej znal, co se má stát. Věřím mu. Ty další sou jen poskokové, spíš nástroje, jak sem pochopil. Ale zeptám se, jestli by se někdo nedal k něčemu vyuţ ít … Chceš si je snad nechat v záloze? I kdyţ opravdu netuším, zda je nezatkli. Ale Geofrey by nikdy nic neprozradil, vostatní mě neznaj.“ „Zatkli? Pochybuju. Kdyby nás chtěli vobvinit, tak sem nepřišel můj syn, ale královská garda. Moţ ná ani vo jejich úkrytu nevěděj, kdoví, jak se dozvěděli o jejich přítomnosti v Louvre …“ „Marion, co mám teda dělat?“ „Ještě počkej. Půjdu za vévodou de Vendome, potom se znovu sejdu se synem. Aţ pak se rozhodnu, co budeme dělat dál. Ale balit začněte v kaţ dým případě.“ „Co bude se zdejším domem, kdyţ všichni odjedeme?“ zeptá se slečna d´Saussier. „Co by bylo, Pierre se o něj jistě rád postará, uţ se stará o všecken majetek. Tak začne zabírat i ten švagra … Zůstane zdejší sluţ ebnictvo …je mi jedno, co se stane s touhle barabiznou, ať si ji třeba vyrabujou. Aspoň dostane paroháč další lekci,“ ušklíbne se paní de Besiere. „Pojedeme všichni?“ „Pokud pojedeme, tak všichni. Snad bys nechtěla zůstat, Angeliko?“ „Nevím, paní hraběnko. Moţ ná bych vám byla víc prospěšnější v Paříţ i neţ …“ „Neţ někde v tramtárii, si chtěla říct? Jen si vychutnej krásnej vzduch Borgogne …“ „Já jsem nic neprovedla ani nezkazila, vaše zlost na mě …“ „Angeliko! Dost uţ řečí, děte voba balit.“ „Mám snad jet i já?“ zvedne zrak pan d´Holfene.

46

„Co bys chtěl dělat? Nemám tě z čeho vyplatit,“ zalţ e Marion-Anne, coţ on dobře ví. Určitě má dost prostředků, mrcha, ale kdyţ neuspěla, jen těţ ko mu dá slíbený podíl na stará kolena. „Mohu odejít?“ vstane nakvašená slečna d´Saussier. „Děte voba. Musím se jít převlíknout a hned pojedu za vévodou. Zkusím ještě všechno zachránit, ale moc nadějí si nedávám,“ zvedne se z křesla i paní domu. Jen Geofri zůstane sedět. Hledí do země a snaţ í se všechno si srovnat v hlavě. Jsou sice posíláni do vyhnanství, ale jestli začnou výslechy, jestli vévoda de Beaufort vyţ vaní dohodu o přípravě vraţ dy, pokud promluví Louvent nebo Achile … můţ e mu být pořádně horko. Ještě ţ e ho nikdo z najatých muţ ů nezná, Bapaume ho nezradí, jemu samotnému půjde o krk. Moc vývoj událostí nechápe, jejich dům by měl být plný královských gardistů, místo toho je jen posílají do vyhnanství. Nebo jde jen o trik, jak rozdělit spiklence a pak se teprve začne účtovat? Vzpomene si na roky v Bastile a znovu se mu přitíţ í, pak na některé jiné spiklence, kteří skončili pod katovou sekerou a jdou na něj mdloby. Proč se jen nechal zatáhnout do takového průšvihu! Hraběnka de Besiere se převlékne, kdyţ svými uráţ kami dvakrát donutí komornou Louisu k pláči, za coţ ji zpucuje ještě víc. Náladu na slzy sluţ ky rozhodně nemá, pokud by měl někdo právo na nářek, tak ona za zmaření svých plánů. Jakmile však vystoupí ze svého kočáru před palácem Vendome, její výraz se naprosto změní. Ani stopa po zlobě, naopak, přívětivý leč okolnostem správně zkormoucený obličej spatří komoří. Na jeho návrat čeká dlouho, vévoda se asi rozmýšlel, zda ji má vůbec přijmout. Zlost s ní znovu zalomcuje, leč sluţ ebnictvo nespatří jedinou změnu na jejím postoji či výrazu. „Paní hraběnko, račte prosím,“ vyzve ji slouţ ící a zavede ji do jednoho ze salónků, ve kterém stráví dalších dvacet minut, aniţ by za ní kdokoli přišel či jí dokonce něco nabídl. Hromy a blesky přivolává na zdejší palác i jeho obyvatele, samozřejmě pouze ve své rozervané mysli. „Drahý pane vévodo, tolik neštěstí,“ zvolá zoufalým a podbízivým hlasem, kdyţ se konečně hostitel uráčí vstoupit. „Máte pravdu, paní hraběnko,“ odvětí pan de Vendome odměřeně, jeho chlad nejde přehlédnout. „Slyšela jsem, co postihlo vaší rodinu. Nehorázné jednání, drahý pane vévodo. Chovat se k princi z královské krve jako k nějakému zločinci.“ „Můj syn byl zatčen, ale hněv královny nedopadá jen na něj!“ „Vím o vašem údělu, však můj syn hned od vás zamířil do mého příbytku. Drahý pane vévodo, dostala jsem příkaz okamţ itě opustit Paříţ a znovu odjet na Besiere. Představa, jak dlouho bych vás nemohla spatřit, mně trhá srdce,“ pohlédne ona dlouze do očí prince a ten zřetelně znejistí. V jeho odměřenosti a chladu se objeví první trhlina. „Vy jste rovněţ poslána do vyhnanství?“ „Zase, drahý vévodo, uţ zase. Sotva jsem se vrátila z Anglie, král mě vypověděl na můj zámek. Ani jsem se nestačila po návratu rozkoukat a vdova po něm mi činí stejné příkoří.“ „Co jen mohou všechno vědět?“ podívá se on na ni nervózně, ani ji nevyzve k posazení, stojí proti sobě, on plný hněvu i strachu, o sebe, o syna. „Nemám tušení. Ale co mi řekl Pierre, můj syn, vědí o pokusu zavraţ dit Mazarina a poznali muţ e, který vedl útočníky a je z domu vašeho syna …“ „Co víte vy o tom pokusu?“ zeptá se on velmi přísně. „O tomto pokusu vůbec nic!“ zvolá ona, chvilku se odmlčí, nechá do očí vystoupit slzy, „Drahý vévodo, netuším, co můţ e královna vědět, ani co chce udělat. „Vy jste s mým synem onu věc neplánovala?“ zní jeho hlas překvapeně. „Tento pokus ani v nejmenším, přísahám,“ nechá ona ukápnout další slzičku, pak dodá ztišeným hlasem, „Bohuţ el pak uţ byli daleko více připraveni. Jak jsem vám slíbila, chtěla jsem vašeho syna ochránit a vše nastrojit tak, aby ho s tím nikdo nemohl spojovat. Vţ dyť jsem vám svoji pomoc přeci slíbila. Přitom jsem uţ všechno nachystala. Vše bylo dokonale připravené, mohl zmizet problém, aniţ by

47

s celou smutnou událostí kdokoli vás či vašeho syna spojoval. Bohuţ el první pokus byl velmi špatně připraven, naše záměry prozrazeny. Mazarin začal plánovat odvetu, kterou jistě na jeho popud dnes začala královna plnit. Náš druhý pokus …“ „Drahá hraběnko, raději jiţ nic neříkejte …,“ velmi ustrašeně se on rozhlédne, kdoví, kdo je můţ e zaslechnout. Rovněţ ho zarazí tvrzení jeho milenky, ţ e nebyla o prvním pokusu odstranit Mazarina odstranit informována. Moţ ná ji křivdí, chtěla jen pomoc jeho synovi, který ji neposlechl a neprojevil dostatek zdrţ enlivosti. „Děkuji, drahý vévodo. Jsem tak zdrcená …“ „Nechám přinést občerstvení,“ řekne on, uchopí ji za ruku. „Není třeba, nic nechci. Není čas. Musíme se domluvit, co budeme dělat,“ odmítne ona pohoštění. „Co můţ eme dělat,“ povzdechne si on rezignovaně, „Drţ í mého syna pod zámkem, nemohu proti ní veřejně vystoupit … mám i druhého syna, mohli by se mstít i na něm …“ „Chcete se povolit její vůli?“ „Mám snad na výběr?“ „Nevím, asi ne,“ předvede ona stejnou skleslost, nicméně v duchu uvaţ uje o způsobu, jak svého milence vyburcovat, vytrhnout z letargie, „Moţ ná by šlo promluvit s dalšími přáteli, postavit se královnině vůli, donutit ji změnit její rozhodnutí.“ „Donutit ji? Jak? Mám snad svolat muţ e a začít obléhat Louvre? Pokusit se zajmout královnu? Nebo odjet na svůj zámek, sebrat vojsko a v jeho čele táhnout na Paříţ ?“ naznačuje on absurdní nápady. „Moţ ná by stačilo oslovit další významné rody, přesvědčit je, aby se k vám přidaly. Odmítnout uposlechnout její rozkaz, opevnit se v paláci a pokusit se připravit silné uskupení, které by nemohla odbýt jedním dvěma vyhnanstvími. Neodváţ ila by se otevřeného útoku na nikoho z vás.“ „Copak mohu riskovat ţ ivot syna? Vzpomeňte, co udělali s panem admirálem de Montmorency nebo s markýzem de Cinq-Mars!“ „Vaším otcem je Jindřich čtvrtý, vašemu synovi si nedovolí ublíţ it!“ „Určitě? Co kdyţ ano? Mám snad tolik riskovat? Moţ ná se s ní později dohodnu, aţ přestane mít takovej vztek. Kdyţ prokáţ u dobrou vůli …“ „Asi máte pravdu,“ pochopí ona zbytečnou snahu přesvědčit prince k otevřené rebelii, uţ se rozhodl přijmout svůj úděl. „Určitě se nevzdávám, nenechám syna ve vězení zbytečně dlouho. Poslechnu královnu, za čas se s ní pokusím dohodnut, aby mému synovi vrátila svobodu. Pozná moji dobrou vůli …“ „Moudré rozhodnutí,“ pochválí ho ona, ač si myslí v duchu cosi o zbabělci a hlupákovi, pak se její tvář ještě více zkormoutí, „Život na Besiere bude nudný, bez přátel, bez své milované Paříţ e. Ale nejvíce …,“ zlomí se jí hlas dojetím, hraje svoji roli opravdu skvěle, „budou mi chybět chvilky s vámi … jsem tak nešťastná.“ „Drahá hraběnko,“ podlehne i on jejím hrátkám, uvěří ji upřímnost předváděného zoufalství, „Bůh nás znovu zkouší. Nemáme na výběr, musíme poslechnout královnu, oba ji musíme poslechnout.“ „Já vím, drahý vévodo, já vím. Ale tak dlouhé odloučení …“ „Nechám uplynout měsíc, dva, pak oslovím královnu. Začnu s ní vyjednávat. Moţ ná naše odloučení nebude trvat dlouho.“ „Kéţ byste měl pravdu. Jen se obávám, abychom se nemohli znovu setkat pouze v exilu. Anglické počasí je tak hrozné …“ „Učiním pro dohodu co bude moţ né,“ odvětí on, snaţ í se, aby jeho hlas zněl sebejistě, ale prozradí zcela svou bezradnost a strach. „Drahý vévodo, moţ ná byste měl jednat nejen s královnou,“ upozorní ona jemně na další moţ nosti. „Nejen s královnou?“ nepochopí. „Mnoho významných osobností nesouhlasí s politikou královny a Mazarina, časem jich určitě bude přibývat. Dobrá, královna a její italský patolízal vyhráli první bitvu, ale nevyhráli doposud válku.

48

Legitimnímu králi je pět let, do jeho plnoletosti je tak dlouho. Mazarin není Richelieu, nevydrţ í aţ do královy plnoletosti, je jen otázkou, kdo ho nahradí,“ prorokuje ona dle svého mínění nepříliš vzdálenou budoucnost. „Další spiknutí?“ „Proč spiknutí? Vytvořit silné uskupení nespokojených, stanout v jeho čele, aby bylo jasné, kdo nahradí Mazarina po jeho pádu.“ „Mluvíte stále o pádu Mazarina. Jenţ e on unikl nástrahám a triumfuje!“ „Ať se raduje. Nebude se smát dlouho, podívejte na zástup, čekající na jeho pád. Nemá podporu ani církve, i jeho vlastní se ho neveřejně zříkají. Má jen královnu, ale ani její přízeň nemusí trvat věčně. Nabaţ í se jeho úlisnosti, a aţ začnou problémy s penězi, nikdo nebude mít zájem koruně půjčit, vnější i vnitřní nepřátelé budou královnu svírat, sama pošle Mazarina pryč. Otázkou jen bude, kdo bude stát v čele nespokojených, zda vy, nebo vévoda d´Orleans nebo snad kníţ e de Condé …,“ povídá ona zdánlivě lhostejně, ale s jasným cílem vnuknout vévodovi myšlenku na odvetu. Nechce si připustit, ţ e by její dlouhé přípravy na vyuţ ití rodu de Vendome ke svému podílu na moci měly definitivně skončit. „Drahá hraběnko, nesdílím v tuto chvíli váš optimismus,“ řekne on nejistě, „Nejprve musím dostat svého syna na svobodu, pak mohu začít přemýšlet o dalších krocích. Rozhodl jsem se, podvolím se vůli královny, vy asi uděláte stejně,“ podívá se jí pátravě do očí, je s ním příliš spojena a pokud by začala dělat vylomeniny, budou ho s nimi spojovat. Ona pochopí, v duchu ohrnuje ret nad jeho nerozhodností a chybějící odvahou. „Nemám na výběr, jsem jen slabá ţ ena, která nemá moţ nost vzdorovat královské zvůli,“ odvětí ona pokorně, přesně, jak chce on slyšet. Ráda by mu řekla pár slov od plic, ale nechává si otevřená zadní vrátka, dějiny uţ přinesly tolik nečekaných zvratů … „Opravdu si nic nedáte? Nemám nechat přinést váš likér a nějaké drobnosti k zakousnutí?“ zeptá se on, ale ona za jeho zdvořilostí vycítí chuť se jí zbavit, určitě má i on mnoho jiných starostí. „Děkuji, drahý vévodo, musím se připravit na dlouhou cestu,“ splní jeho nevyřčené přání a tím vlastně ukončí svoji návštěvu. Pár jeho frází na závěr o jeho obdivu a náklonnosti pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. O neupřímnosti jeho slov nepochybuje, ačkoli asi vévodovi bude chybět její umění v lásce, poskytla mu ho vrchovatě. Přitom zbytečně, jak se zdá.

DALŠÍ JEDNÁNÍ MARKÝZE DE ALMARE Markýz de Almare od své matky zamíří zpět do Louvre, aby mohl referovat vladařce o svých misích. Snaţ í se zformulovat přijatelnou zprávu, protoţ e si výsledkem svého snaţ ení není jistý. Vévoda de Vendome určitě nepatří k právě nadaným taktikům, ale do spiknutí bylo zapleteno mnoho schopnějších, kteří by ho mohli přesvědčit k revoltě. Netuší, jaké kroky královna jiţ učinila či učiní proti dalším spiklencům a jak budou reagovat oni. Pokud se vévoda rozhodne podvolit se, mnoho zásluh mít nebude, coţ ale nevylučuje se o ně přihlásit. Pokud by reagoval opačně a on nyní královně tvrdil něco jiného, mohl by si řádně pošramotit reputaci. Navíc spojení matky s revoltující smetánkou si můţ e královna vykládat všelijak. Je snadné velmi rychle ztratit přízeň regentky, která nemusí dobře vyhodnotit jeho vztah s matkou a můţ e ho podezírat ze hry na obě strany. Navíc ji dnes spatřil velmi rozrušenou, byl svědkem její slabší chvilky, coţ by jí mohlo začít později vadit. Anna Rakouská ho přijme zcela vyrovnaná, on však pozná, jak moc se musí přetvařovat. Zavedl ho za ní pan de La Porte a zůstává taktně stranou, byť místnost neopustí. Královna zůstane po celou dobu jejich krátkého rozhovoru stát, zdá se mu opět onou povýšenou vladařkou. Přesto mu neunikne chlad jejího projevu, určitě se k němu chová daleko strojeněji neţ obvykle. On netuší, zda zakrývá svou nenávist ke spiklencům či si uvědomuje, jak před mladíkem dala průchod své zlosti a nyní jí je nemilé, 49

čeho byl svědkem. V kaţ dém případě se pokusí takticky vylíčit obě své návštěvy a naznačí pravděpodobnost uposlechnutí výzvy. Ona vycítí jeho nejistotu, ale na druhé straně si je vědoma jeho dobrých pozorovacích schopností a odhadu reakcí zpovídaných. „Učinil jste správně, pane markýzi,“ řekne panovnice trochu zastřeným a tichým hlasem, mírně se jí chvěje, on těţ ko odhaduje, zda potlačovaným hněvem či nejistou z kroků, které jiţ učinila či hodlá ještě učinit. „Vaše Veličenstvo, jsem velmi smutný ze všech událostí. Budu se modlit za Vaše Veličenstvo, za Jeho Výsost, aby Bůh dopřál klidu pro správu Francie. Jsem vţ dy plně připraven splnit jakýkoli rozkaz Vašeho Veličenstva,“ ukloní se velmi zdvořile, ona v jeho očích můţ e číst smutek, ale také upřímnost. „Můţ ete jít, pane markýzi. Zváţ íme, jak dále vašich sluţ eb vyuţ ijeme,“ řekne ona mnohoznačně, čímţ mu na klidu rozhodně nepřidá. Pierre proto odchází v rozpacích, projevila mu náznak přízně, ale chyběla v jejích slovech i výrazu ona dřívější vřelost a upřímnost. Začne se shánět po kardinálovi Mazarinovi, ale podaří se mu s ním promluvit aţ o hodinu později. Ten zůstává ještě v Louvre, vezme markýze do malého kabinetu, sám je očividně nervózní, uvědomuje si váţ nost následujících dní, které mu buď přinesou výrazné posílení vlivu nebo mu naopak jeho pobyt u francouzského dvora mohou velmi zkomplikovat. Ale nastaví znovu svou přívětivou tvář, chová se mile a srdečně jako vţ dy, ovšem o jeho skutečných pocitech jde jen stěţ í usuzovat. Atmosféra v Louvre panuje hustá, napětí je patrné na všech aktérech, královnou počínaje a posledním sluhou konče. Všichni jiţ byli obeznámeni s neúspěšným útokem na prvního ministra, znají ostrou reakci panovnice a netrpělivě čekají na odezvu. Mladík poreferuje o svých jednáních i návštěvě u královny, z jeho slov ministr vycítí jeho velký nepokoj. Ačkoli je šlechtic velmi dobrý ve skrývání svých pocitů, na zkušeného a protřelého diplomata zatím nemá. „Jaký je váš odhad, pane markýzi, poslechne vévoda de Vendome bezodkladně a beze zbytku příkaz královny?“ zeptá se Mazarin přímo. „Nejsem si jist, Vaše Eminence. Ale spíše bych odhadoval uposlechnutí příkazu Jejího Veličenstva. Bohuţ el nevím, jak se zachovají další spiklenci.“ „Jste poněkud nesvůj, pane markýzi.“ „Opravdu mám velmi nepříjemné pocity,“ přikývne mladík, před prvním ministrem si nedovolí příliš lhát a ani by nepovaţ oval takové chování za účelné, „Mám obavy, aby se Její Veličenstvo nezlobilo i na moji osobu. Moje matka byla příliš zapletena do spiknutí, udrţ ovala blízký vztah s osnovatelem vaší vraţ dy i jeho otcem … však víte, Vaše Eminence.“ „Vaše obavy jsou zbytečné,“ zavrtí hlavou kardinál, „Královna si uvědomuje vaši věrnost. Nedělejte si starosti, nikdo vás z ničeho neobviňuje.“ „Moje matka je do všeho tak hluboko zapletena …“ „Její Veličenstvo zná vaši matku lépe neţ vy sám, jiţ nejednou se obě v minulosti střetly. Dobře ví, jak vám ublíţ ila. Pokud by zapomněla, jsem zde já, abych připomněl vaše zásluhy. Roztrpčení královny se obrátí proti jiným osobám, jak plně doufám,“ téměř šeptá Mazarin, v místnosti jsou sice sami, ale kdo ví, jaké uši jsou přitisknuty na stěnu. Jen stěţ í můţ e odhadnout, kdo z nejbliţ ších slouţ ících Jejího Veličenstva sympatizuje s některými ze spiklenců, například z vévodkyní de Chevruse či dalšími dvorními dámami. Není účelné, aby se obsah jejich rozhovor a úvah dostal k jakékoli třetí osobě, včetně vladařky. „Děkuji za vaši důvěru, Vaše Eminence.“ „Máte ji, pane markýzi. Jen vás zapřísahám, vše, čeho jste byl dnes svědkem či co ještě spatříte a uslyšíte v následujících dnech, musí zůstat ukryto ve vaší mysli. Diskrétnost je velmi důleţ itá.“ „Na moji diskrétnost se můţ ete spolehnout, Vaše Eminence. Mohu být v tuto chvíli ještě nějak nápomocný?“

50

„V tuto chvíli jste svoji práci odvedl, pane markýzi. Určitě vašich sluţ eb vyuţ ijeme podle dalšího chování spiklenců. Zítra se sejdeme zde, mezitím si můţ ete vyřídit svoje rodinné problémy. Vaše matka, doufám, rovněţ opustí co nejdříve Paříţ .“ „Doufám i já, Vaše Eminence. Snad nepropukne otevřená revolta …“ „Nemyslím. Vévoda de Beaufort nám vše výrazně usnadnil, jen obtíţ ně se někomu bude zastávat muţ e, minimálně otevřeně, který plánoval vraţ du. Ale vyhráno ještě nemáme, je mnoho vlivů, které by nám mohly uškodit. Přesto však vše vypadá nadějně, královna se vyjádřila jednoznačně.“ „Jsem velmi rád, jak rozhodně a otevřeně se Její Veličenstvo postavilo na vaši stranu. Jsem připraven svými nepatrnými schopnostmi nadále podporovat zájmy Vaší Eminence a Jejího Veličenstva. Zítra se dostavím a budu očekávat další úkoly, Vaše Eminence. Kdyby bylo třeba mých sluţ eb dříve, naleznou mě v mém paláci.“ „Pane markýzi, chápu vaši nejistotu, ale ujišťuji vás o mé plné podpoře. Mohl byste nenápadně zjistit, jak se chová vévoda de Vendome případně vaše matka, z jejich jednání se dá na mnohé usuzovat.“ „Pokusím se, Vaše Eminence. Pan hrabě de Godille je stále s vámi?“ „Ano, stará se velmi dobře a s velkou starostlivostí o moji bezpečnost. Je zde v paláci, pokud s ním chcete mluvit. Pravděpodobně o něm bude mít povědomí pan kapitán de Guitaut.“ „Vaše Eminence, učiním, co bude v mých silách a zítra vám sdělím výsledky svého pátrání. Ještě dnes v noci budu asi znovu mluvit s matkou, tento rozhovor můţ e mnohé napovědět.“ „Pane markýzi, musím jiţ odejít. Plně vám věřím a spoléhám nadále na naši vzájemnou spolupráci. Pokud vše dobře dopadne, slibuji vám v brzké době zařízení první váţ né mise ve státních sluţ bách na poli diplomacie.“ „Váţ ím si vaší důvěry, Vaše Eminence. Snad bude i Její Veličenstvo stejného názoru.“ „Nepochybně, pane markýzi, nepochybně. Vaše matka zmizí z Paříţ e a s ní i vaše rodinné problémy,“ praví Mazarin téměř otcovsky, kdo má ale věřit ujištění protřelého vyjednavače a diplomata. Ten se k mladíkovi při odchodu z kabinetu nakloní, „Pane markýzi, podíl vaší matky nešel zamlčet, ale Její Veličenstvo zdaleka neví, jak byl veliký. Ne vším je třeba Její Veličenstvo zatěţ ovat,“ dodá a povzbudivě na svého přívrţ ence pohlédne. Pierre kráčí po chodbách Louvre zamyšlen, jiţ panuje tma, prostory zahalují stíny, liduprázdnost a rozléhající se zvuk jeho kroků dotvářejí panující ponurou atmosféru jak v paláci, tak na duši šlechtice. Nejen kardinál, i on hraje o svoji budoucnost. Jistě se mnoha dvořanům nelíbí přízeň, které se mu od královny dostává, neboť ohroţ uje jejich vlastní místo na slunci. Jak snadné je zneuţ ít nepříjemnosti s jeho matkou, pomluvit ho jedovatým slovem, náznakem. Rázem můţ e přijít o významná privilegia, jenţ obdrţ el v poslední době, včetně návštěv u mladého krále a jeho bratra. Mazarin mu sice naznačoval podporu, ale pokud by prohnaný lišák vycítil náznak nedůvěry v něho od královny, bez nejmenších výčitek ho hodí přes palubu. Armanda najde v jemu přidělené komůrce, na stolku zůstává poloprázdný pohár s vínem a zbytky večeře, kterou mu slouţ ící na pokyn velitele gardy pana de Guitaut přinesli. Pozdraví se s radostnými záblesky v očích obou, ale s ostraţ itostí danou prostředím jejich setkání. Vzájemný pohled jim stačí, aby se vzájemně ujistili o nutnosti být maximálně zdrţ enliví, mluvit toliko v náznacích a co moţ ná nejobecněji. „Gratuluji vám k úspěšnému splnění svých povinností,“ začne markýz. „Děkuji, ale naštěstí všechno dost zvorali,“ odvětí hrabě. „V nejbliţ ší době asi příliš času mít nebudete. Bylo by moţ né se setkat někde v soukromí?“ „Asi zůstanu ještě pár dní v blízkosti kardinála …,“ pokrčí rameny pan de Godille. „Snad zítra … máme si mnoho co říci …“ „Nepochybuju. Také bych uvítal rozhovor, ale v klidu a v zajištěném soukromí … rozumíte.“ „Naprosto. Jak se daří vašemu tajemníkovi?“ „Nepochybně dobře, pokud byste něco potřeboval, určitě vám můţ e místo mě poskytnout svý sluţ by,“ řekne Armand a významně se na svého přítele podívá.

51

„Moţ ná vyuţ iji vaší nabídky,“ přikývne Pierre, „Zítra bych vás pravděpodobně pozval do svého paláce, mohli bychom společně povečeřet či vypít pohárek.“ Dalších slov není třeba, rozumějí si i bez nich. Oba nedokáţ í zastřít nervozitu, hrabě však má zřetelně lepší náladu. Předpokládá nyní ukončení pokusů připravit kardinála o ţ ivot, cítil pýchu nad svým konáním, zatčení vévody de Beaufort ho přímo nadchlo. Neuvaţ uje jen o své kariéře, ale rovněţ o svých obchodech. Setrvání Mazarina ve funkci, minimálně alespoň mírná vděčnost za zachráněný ţ ivot, určitě dobrá výchozí pozice pro jeho podnikatelské plány s panem Malletem. Zatímco pan de Godille zůstane v Louvre, jeho přítel opustí palác hned po jejich rozmluvě. Odjede do svého domu, zavolá si sluhu Bastiena a nařídí mu vyhledat jeho kamaráda Tissota a vyřídit mu, aby se ještě dnes večer dostavil do jeho paláce, bez ohledu na hodinu. „Maurice má přijít ještě dneska v noci?“ ujistí se raději sluha. „On uţ bude rozumět,“ odbude ho markýz, nemá chuti Augustovi cokoli vysvětlovat, určitě není hlupák, aby si nevytvořil nějaký úsudek, potvrzovat mu však nic nehodlá. Další posel zamíří do domu markýze de Cavarlene, k jeho dočasné obyvatelce, jejíţ dny v Paříţ i se jiţ chýlí snad na delší čas k závěru. Rozhodne se být velkorysý a nechá připravit občerstvení pro sebe a svou nemilovanou matku. Cítí se vítězem, ale stoprocentně si jistý není. Co kdyţ přichystají odvetu? Jeho matka má k dispozici muţ e najaté panem d´Holfene, ačkoli další útok na Mazarina by teď určitě neriskovali. Hrabě de Godille mu nepochybně zajistí ochranu, pravděpodobně i v součinnosti s kapitánem de Guitaut. Větší nebezpečí cítí ze strany vévodkyně de Chevruse, ta má stále velký vliv na královnu, jsou přítelkyně a ona jistě bude chtít zachránit situaci. Bude královna dost pevná, aby dotáhla svou čistku mezi spiklenci do konce? Jak se odváţ í vystoupit proti panu de Beauvais a jeho biskupské klice? Příliš mnoho neznámých, neţ aby mohl v tuto chvíli slavit jednoznačné vítězství. Hraběnka de Besiere vpluje do svého bývalého paláce, tváří se sebevědomě a vesele, jako by se nad ní nevznášela nemilost panovnice a vyslovené vyhnanství. Komoří Merile ji okamţ itě zavede do salónku, kde jiţ je nachystané občerstvení, její syn vstoupí se stejně pozitivním výrazem, skvělé představení přetvářky je opět rozehráno a oba se snaţ í dovést ho téměř k dokonalosti. Oba vyuţ ívají pestré nabídky krmě velmi střídmě, přitom se baví jen o obecných věcech, místností se line naprosto nic neříkající konverzace. Teprve po téměř čtvrthodině se

52

dostanou k podstatě její návštěvy. „Pierre, naznačil jste moţ nost si promluvit váţ ně o mém zajištění,“ rozhodne se ona jako první přejít k věci. „Máte pravdu, madam. Jsem připraven se postarat, aby vám během pobytu na vašem zámku nic nechybělo.“ „Nehodláte se tedy vzdát práv nad majetkem panství Besiere?“ „Nehodlám, ani dokonce nemohu, dokud platí králův výnos. V současné době by asi bylo značně problematické ţ ádat Její Veličenstvo, aby daný výnos zrušilo.“ „Nepochybně,“ usměje se ona ironicky, „Chcete prostě mít všechno. Pierre, nenasytnost je špatná vlastnost. Máte všechno, co patřilo vašemu otci, přivlastnil jste si všechen můj majetek, ukrytý ve zdejším sklepení, který jsem za velkého úsilí nashromáţ dila. Určitě se postaráte i o dům markýze de Cavarlene, který bude jistě delší dobu v Paříţ i nepřítomen. Co chcete z panství Besiere? Veškeré výnosy? I z dalších aktivit v Dijonu, které jsem zajistila pro zvýšení příjmů? Drahý Pierre, cítím za vašimi slovy více osobní záště neţ touhu po dalších penězích. Máte jich i bez výnosů z Besiere více neţ dost. Mojí zásluhou.“ „Křivdíte mi madam. Špatně jste si vyloţ ila má předešlá slova. Nechci vás oţ ebračit ani vás nechat strádat. Budu jen ţ ádat, aby mi váš správce předloţ il vyúčtování.“ „Vyúčtování? Jen vyúčtování?“ „Mám představu, kolik je schopno panství Besiere zajistit prostředků. Jsem připraven nechat je všechny na místě. Co z nich vyuţ ijete pro sebe a co pro další zvelebení vašeho panství, je jen na vás.“ „Mého panství? Ale pod vaší správou.“ „Moje správa bude jen formální. Ovšem za jedné podmínky.“ „Podmínka? Málem jsem uvěřila ve vaši velkorysost,“ řekne ona s neskrývanou ironií a zasměje se. „Jen jediná podmínka, madam. Pokud budete přítomna na Besiere, bude má správa jen formální. Váš správce mi předloţ í účty, ale co budete dělat se získanými prostředky, nechám zcela na vás,“ odvětí on bez pohnutí tváře. „Minule mě král drţ el na Besiere s pomocí pana de Montebre a jeho gardistů. Vy mi nabízíte elegantnější řešení, chcete mě udrţ et na zámku penězi.“ „Snad i tak by šla moje nabídka chápat,“ odvětí on suše, „Madam, nemám zájem vám nijak znepříjemňovat váš ţ ivot, pouze se snaţ ím chránit sebe a své blízké.“ „Pierre, uţ zase začínáte?“ „Nezačínám, jen jednám naprosto logicky a pragmaticky. Nedokáţ ete být v Paříţ i a uţ ívat si zdejšího ţ ivota. Po svém návratu z Anglie jste způsobila smrt několika lidí, můţ ete vše svádět na svého kočího, ale my dva dobře víme pravdu. Ze svého druhého exilu jste zapříčinila rozvrácení manţ elství mé sestry a vaší dcery …“ „Pierre, zde se hluboce mýlíte!“ zvolá ona s mírně přehrávaným rozhořčením, „Nikdy bych nedovolila, aby se Andrea dostala do potíţ í. Naopak, kdybych byla v Paříţ i, nikdy by se nic takového nestalo.“

53

„Madam, snad bych i uvěřil, ţ e byste zjištěné tajemství vyuţ ila lépe. Ale vaše údajná svěřenkyně a příbuzná Angelika sváděla mého sluhu, váš další člen domácnosti Mark svedl komornou mé sestry. Váš bývalý milenec zapříčinil tragédii, kdyţ vyzradil tajemství mé sestry.“ „A vašeho přítele,“ doplní ona ironicky, pak však její tvář zváţ ní, „Pierre, markýz de Cavarlene je hlupák a nekňuba. Dohodila jsem ho své dceři, protoţ e byl dobrá partie a dokázala jsem i dobře ošetřit smlouvou svou dceru, kdyby se mu snad nedej boţ e něco stalo. Můţ e snad být dobrý manţ el, nikoli dobrý milenec. Andrea měla milence i před panem hrabětem de Godille, vůbec se jí nedivím. Ani se nedivím nad jejím okouzlením vaším přítelem, byl by vhodným partnerem pro moji dceru. Schopný, statečný, určitě se časem dokáţ e i zajistit, jeho kariéra se vyvíjí slibně.“ „Mám snad uvěřit aţ v takovou vstřícnost?“ „Proč bych vám lhala? Co bych ze lţ i měla? Je mi líto Andrei, co asi musí chudák zkusit od svého manţ ela. Škoda, váš přítel ho měl zapíchnout, kdyţ mu dal příleţ itost.“ „Zapíchnout? Aby skončil na popravišti?“ „Nedejte se vysmát, Pierre. Kdo by ho popravoval nebo zavíral, všechno by za čas odeznělo. Andrea by byla bohatá vdova, váš přítel by se vrátil a jejich příběh mohl mít šťastný konec, nemyslíte?“ „Přestávám vám rozumět …,“ vypadne on poprvé ze své role chladného aţ skoro nezúčastněného aktéra nynějších událostí. „Pierre, nebylo uţ dost všech nepříjemností? Uznávám, vyhrál jste. Máte všechen majetek, stejně by vám jednou připadl. Jste dostatečně odškodněn za svůj pobyt v klášteře. Stoupáte ke hvězdám u dvora, jste neobyčejně chytrý a schopný. Máte v sobě eleganci a krásu svého otce a vychytralost a schopnost intrikovat, vlastnosti zděděné po mně. Proč si vše nepřiznat,“ mluví ona s naprostým klidem, aţ ho zamrazí, vţ dyť má asi pravdu! Ale ne, jako ona by se nikdy nezachoval. „Co chcete dělat?“ zeptá se stísněným hlasem. „Pierre, nebudu se vzpírat vůli královny, poslechnu a načas odjedu na Besiere. Zaplatím za chybu, kdyţ jsem vsadila na špatného rytíře. Nabízím ale naše konečné usmíření. Nechte si vše co máte, spokojím se s Besiere.“ „Odjíţ díte?“ „Mám snad na výběr? Varovala jsem všechny před Mazarinem, hlupáci podceňovali učenlivého ţ áka kardinála Richelieua.“ „Madam, byla jste ochotna ho nechat zavraţ dit!“ „Opravdu? Copak o mých úmyslech víte?“ zvedne ona pobaveně obličej. „Více, neţ by bylo zdrávo, aby se dozvěděl někdo jiný!“ odvětí on důrazně, „Jsem zpraven o činnosti vašeho bývalého milence pana d´Holfene. Vím o jeho lidech, které pro vás najal. Mohu vám o nich říci, protoţ e i vy jste zjistila, jak získávám zprávy.“ „Ano, máte pravdu, váš přítel je skutečně šikovný. Vyuţ il příleţ itosti, vetřel se do přízně kardinála Richelieua, ale byl ještě chytřejší, koupil si, asi i s vaší pomocí, některé jeho velmi schopné špehy. Proč zapírat, vy chcete vyuţ ít Mazarina, abyste se prosadili. Já chtěla vyuţ ít vévodu de Vendome. Váš patron je chytřejší a silnější, proto jste vyhráli, můj princ je hloupější a má ještě hloupějšího syna. Váš přítel

54

vašeho taţ ného koně ochránil, ten pak vyuţ il hlouposti vévody de Beaufort, aby s ním zatočil a odstranil si další překáţ ku z cesty,“ řekne ona s naprosto lhostejným výrazem. „Madam, jsem zaskočen vaší upřímností.“ „Pierre, je čas, abychom si promluvili upřímně. Váš přítel vyuţ ívá pana Louventa, respektive ho vyuţ íváte oba a určitě referujete o všech jeho zjištěních Mazarinovi.“ „Naštěstí ne o všech do nejmenších podrobností. A naštěstí ani kardinál o všech zjištěních nemluví. O velké míře vašich provinění snad nezná Její Veličenstvo přesné podrobnosti.“ „Jak moudré rozhodnutí.“ „Moudré, pokud váš obrovský podíl na spiknutí neprozradí někdo jiný. A pokud neprovedete nějakou další pošetilost.“ „Máte na mysli pošetilost od muţ ů najatých panem d´Holfene? Vše skončilo, Pierre, přijala jsem poráţ ku.“ „Opravdu? V jakém smyslu, pokud se mohu zeptat?“ „Pierre, uţ nemám chuť ani sílu dále bojovat. Bylo mi líto peněz, které jsem nashromáţ dila. Ale asi tomu Bůh chtěl, abyste je získal dříve, neţ jako oprávněné dědictví. Z Besiere budu mít dost, nechte si je, uţ s vámi o ně soupeřit nebudu. Vám jsem nikdy ublíţ it nechtěla, stejně jako své dceři. Bohuţ el ne všechno vyšlo, jak jsem chtěla, zradil mě správce Vincent, zklamal i pan d´Holfene. Chtěla jsem si jen vzít svoje peníze. Co se týká Mazarina, byl překáţ kou pro mé plány. S vámi nemělo naše počínání nic společného, jen jsem chtěla pomoci vévodovi de Vendome zpět na výsluní, moţ ná i za pomoci jeho syna získat vliv. Vy byste se stejně dokázal udrţ et v přízni královny, i vévoda de Vendome si vás oblíbil, získal jste si přízeň i prince de Condé. Ani vy byste nestrádal, kdyby se politické poměry změnily podle mých představ.“ „Pro Francii bude lepší Mazarin.“ „Pro Francii? Není jedno, zda bude státní pokladnu vysávat Mazarin nebo vévoda de Beaufort? O co jiného jde? Nejste snad tak naivní, abyste věřil v ušlechtilé úmysly protřelého a lstivého Mazarina? Však poznáte, jak miluje cinkot zlaťáků, uţ teď hrabe, kde se dá!“ „Snad jde také o politiku, o zájmy v zahraničí …“ „Není jedno, jaké budou zájmy prosazované v zahraničí? Pierre, pokračujte ve své kariéře, ale myslete na sebe. Vyuţ ijte příleţ itosti, vetřete se do přízně královny, získejte úřad u dvora. Třeba Vrchního podkoního, prý někoho hledají. Snaţ te se vţ dycky myslet na sebe, všichni dělají totéţ . Nikomu nevěřte, kaţ dý se snaţ í si jen urvat co nejvíce moci a peněz. Jste dost schopný, abyste dokázal svoje postavení vyuţ ít. Kdyby získal větší moc vévoda de Beaufort, mohli jsme prostřednictvím jeho podojit státní kasu, dokázala bych ho vyuţ ít. Vy máte stejnou příleţ itost!“ „Madam! Podojit státní kasu! Jak ošklivý výraz!“ „Ošklivý? Neslyšíte cinkot mincí? Byla by škoda, kdyby jejich proud zcela minul váš měšec. Ale proč vám radit, jste dost chytrý, abyste vše pochopil. Chtěla jsem s vámi před svým odjezdem mluvit upřímně, naloţ te s mými radami, jak uznáte za vhodné. Jste nyní na koni, nenechte se z něj shodit vašimi soupeři. Vyuţ ijte příleţ itost, nemusí se opakovat.“ „Mluvíte o Mazarinovi jako o vítězi, ale je stále mnoho spiklenců …“ „Vyhrál, nevím na jak dlouho, ale vyhrál. Je hamiţ nej, další chtějí také podíl, kdoví, jak dlouho vám vydrţ í. Ale nějakou dobu ano. Ti hlupáci se nyní na nic nezmůţ ou. Ale za čas … peněz je uţ tak ve státní kase málo a Mazarin ji určitě chytře odlehčí. Královna a Mazarin nejsou tak silný jako její manţ el a Richelieu, časem jim nastanou problémy. Pak třeba bude čas pro další.“ „Mluvíte o sobě?“ zpozorní on. „O sobě?“ rozesměje se ona srdečně, „Moţ ná. Určitě nechci zůstat na Besiere do konce ţ ivota. Proto chci s vámi uzavřít trvalé příměří. Jste můj syn, ačkoli mi asi právem vytýkáte dobu, kdy jsem se k vám nehlásila. Minulost nelze vzít zpátky, ale můţ eme si zařídit příjemnější budoucnost. Uvaţ ujte o mé nabídce. Na Besiere budete kdykoli vítán. Mohu vám dát mnoho uţ itečných rad, vím mnoho zajímavostí na spoustu lidí.“

55

„Nabízíte mi pomoc při budování mého postavení?“ „Proč ne? Kdyţ mi odpustíte a staneme se spojenci, budeme mít z našeho usmíření uţ itek oba. Aţ budete mít dostatek moci, dostatek vlivu, můţ eme společně rozšířit rodinné bohatství. Můţ eme vyřešit i problém i s markýzem de Cavarlene.“ „Vyřešit problém? Snad nechcete naznačit …,“ zachvěje se on při myšlence, jeţ ho napadla. „Vše se dá vyřešit, mluvila jsem o výhodně uzavřené manţ elské smlouvě, vţ dy myslím na budoucnost. Ale nyní není čas mluvit o markýzi de Cavarlene. Musím opustit moji milovanou Paříţ a odjet do Borgogne, kde budu vídat tak leda svoje pacholky či rodinu správce. Škoda, královna mi mohla dát doprovod, pan de Montebre mi alespoň dělal společnost. Moc milý hoch.“ „Určitě se nudit nebudete, madam, v Dijonu a jeho okolí naleznete jistě mnoho přátel a zábavy,“ vykouzlí on malý úsměv na rtech. „Rozhodně méně neţ vy zde. Kdyby byla pravda jen polovička, co se o vás říká, musíte si uţ ívat nejen přízně královny, ale i mnoha dam, které vám otevírají své loţ nice.“ „Snad výtka mému chování?“ „Naopak, chvála. Uţ ívejte si, milujte se, bavte se, ale nezapomínejte na peníze. Ani ty ze sklepení nejsou nekonečné, je třeba je dále rozmnoţ ovat. Kdoví, co bude za pár let. Anna bude mít problémy, uvidíte. Přeji vám úspěch, jste přeci můj syn.“ „Stále ještě mluvíte upřímně?“ přeběhne mu úsměv po tváři. „Moje nabídka je upřímná, Pierre. Uţ se nebudu snaţ it získat zpátky svoje peníze, drobek jste mi vyplatil, další získám na Besiere. Dohlédnu, aby se hospodařilo lépe. Stejně jako jsem dohlédla na dobré hospodaření na Almare či v Paříţ i. Přijímáte nabídku na smír?“ „Já jsem vám nikdy válku nevyhlásil,“ odvětí on bez pohnutí svalu v obličeji. „Budiţ , nebudu se hádat. Odjíţ dím bez nejmenší zášti, bez nejmenších nároků vůči vám. Přijímám Besiere, účty dostanete v pořádku.“ „Odjíţ dí s vámi i vaše sluţ ebnictvo? Při minulém vašem pobytu na Besiere napáchalo v Paříţ i poměrně značné škody.“ „Odvezu je všechny. Postarejte se o dům markýze de Cavarlene, nechám tam jen jeho sluţ ebnictvo, asi by bylo potřeba na ně dohlédnut. Pan Vincent je velmi schopnej, určitě zvládne starost i o tento dům.“ „Odpustila jste snad i jemu?“ „Zradil mě, ale schopnosti mu neupírám. Ať jde k čertu, uţ mě nezajímá. Ale dejte si pozor, aby jednou nezradil i vás. Kdo zradí jednou …“ „Děkuji za připomenutí.“ „Pierre, aţ budete mít příleţ itost, navštivte svou sestru. Dohlídněte na markýze de Cavarlene, aby jí neudělal ze ţ ivota peklo. Andrea si zaslouţ í lepší zacházení a lepší ţ ivot, neţ pobyt na zámku Cavarlene.“ „Budu na vaši radu myslet.“ „Pierre, budu se muset rozloučit. Musím ještě mnoho zařídit před zítřejším odjezdem. Můţ ete královně sdělit zprávu o mém bezvýhradném podřízení se její vůli. Mimochodem, vévoda de Vendome taky poslechne, připište si zásluhy, byl jste přeci královniným vyslancem,“ dodá ona s přátelským úsměvem. „Jednáním vévody de Vendome jste si jistá?“ „Naprosto, mluvila jsem s ním. Má strach o svého syna, aby nebyl oficiálně obviněn a tahán po soudech. Rovněţ mu chybí schopnosti postavit se otevřeně královně. Vyuţ ijte jeho odjezdu, ač si nejsem jistá, nakolik vaše návštěva přispěla k jeho rozhodnutí.“ „Zítra navštívím Její Veličenstvo a zpravím jí o vašem odjezdu i o rozumném přístupu vévody de Vendome. Přeji vám šťastnou cestu a příjemný pobyt na zámku,“ řekne on s mírnou nejistotou, nedokáţ e zcela zastřít své rozpaky, očekával nepříjemný rozhovor, skryté výhruţ ky, dohady okolo majetku. Dočkal

56

se však téměř přátelské rozmluvy, vstřícnost ze strany matky nemá snad meze. Nakolik však můţ e jejím slovům věřit? Mladý šlechtic se po odchodu své matky zavře do své pracovny, kam mají obyvatelé paláce přístup zapovězený. Posadí se do křesla, pohlíţ í do přítmí a měnících se stínů, místnost osvětluje jediná svíce. Znovu si přehrává události a rozhovory dnešního dne. Uvědomuje si důleţ itost posledních hodin, největší zmatek v jeho hlavě způsobil rozhovor s matkou. Jako by snad mezi nimi nikdy nepanovaly ţ ádné spory, jako by ho nechtěla nechat před dvěma roky utratit, kdyţ se provalilo jeho tajemství, jako by na jejích rukách nelpěla krev lidí, prolitá při jejích různých intrikách směřujících proti němu. Ve svém přemítání vydrţ í aţ téměř do půlnoci, kdy ho vyruší nesmělým zaklepáním Auguste. Ohlašuje příchod Maurice, jenţ se dostavil v doprovodu hned tří muţ ů, kromě dvou slouţ ících z domu si vzal jako dalšího osobního stráţ ce gardistu Claude Bellevala. Je v domě vlastně jejich pánem, proč tedy nezvýšit svoji bezpečí, zvláště kdyţ se dozvěděl tolik závaţ ných informací. Markýz nařídí přivést nočního hosta do své pracovny, čímţ podruhé zaskočí Bastiena, jemuţ nařídí hlídat jejich naprosté soukromí. Velmi vystrašený a nervózní Tissot vstoupí s velkými úklonami, temné a intimní prostředí pracovny ho ještě více vyděsí. Markýz ho nechá stát před stolem, sám sedí v křesle za ním, obličej skrytý ve stínu, host rozeznává jen jeho obrysy. Nicméně ho šlechtic velmi příjemným hlasem pozdraví a poděkuje za pozdní návštěvu. „Sešel jste se dnes opět s panem Louventem?“ zeptá se. „Vaše Milosti, sešel jsem se s panem Achilem, coţ je vlastně pravá ruka pana Louventa. Dle jejich nejčerstvějších zpráv prý byl vévoda de Beaufort zatčen, nikdo neví, co se bude dít dál,“ odpovídá chvějícím se hlasem tajemník. „Naši špehové svou práci dělají dobře, zatčení vévody je staré jen pár hodin,“ přikývne šlechtic, „Tvůj pán hrabě de Godille naštěstí pana kardinála v těţ kých chvílích dokázal ochránit. Co se dělo však v paláci Vendome či v domě mé matky během dne?“ Maurice spustí, ale bohuţ el mnoho novinek nemá, pokud špehové něco zjistili po zatčení vévody de Beaufort, ještě nestihli novinky předat dál. „Maurici, budeš zase zítra mluvit s panem Achilem nebo panem Louventem?“ „Ano, pane markýzi, bohuţ el chodím na schůzky s ním kaţ dý den.“ „Moţ ná uţ brzo tvoje trápení skončí,“ usměje se mírně Pierre, přesně pochopí, jak se asi k smrti vyděšený sluţ ebník cítí. „Kéţ by, Milosti, kéţ by! Stále musím myslet na dva chlapce pana Achila, které asi lidé pana d´Holfene zavraţ dili! Mně se zatím nic nestalo …“ „Maurici, tobě se nic nestane. Vévoda de Beaufort byl zatčen, jeho otec vypovězen, stejný osud potkal mou matku. Paříţ bude muset opustit i pan d´Holfene.“ „Díkybohu, Vaše Milosti, díkybohu! Ale mnoho jejich sluţ ebníků určitě v Paříţ i zůstane, co kdyţ se budou chtít pomstít? Vrahy si mohu lehce najmout, všichni mají peněz dost. Vaše Milosti, dozvěděl jsem se tak závaţ ná tajemství …“ „Maurici, zapomeň na všechna tajemství. Události posledních dní zůstanou jen nepříjemným snem, ze kterého se jiţ brzy probudíš. Poslouchej, chci, aby se lidé pana Louventa ubezpečili, ţ e Paříţ

57

opustili všichni sluţ ebníci mé matky. Ať je sledují aţ na zámek Besiere, zaplatím cokoli si řeknou, ale musím mít jistotu. Stejně tak ať se stane s vévodou de Vendome.“ „Vaše Milosti, mají je snad sledovat aţ na zámky, kam byli vypovězeni?“ „Nejen sledovat aţ na místo jejich vypovězení, ale sledovat je nadále i tam. Vyřiď panu Louventovi moje přání. Zaplatím všechny výlohy, ale chci, aby poslal někoho, kdo bude sledovat moji matku na jejím zámku.“ „Vaše Milosti, promiňte mi moji smělost, ale na takový úkol bude asi třeba čas. Těţ ko pan Louvent jen tak nalezne skupinu muţ ů, která bude moci zítra odjet. Jen vybrat vhodné špehy … nebo je získat tam … ačkoli v okolí zámku vaší matky uţ je asi mají …,“ uvaţ uje nahlas sluha. „Maurici, mě podrobnosti nezajímají. Oni je nemusí sledovat během jejich cesty, vědí dobře, kam jede má matka i vévoda de Vendome. Žádám, aby za nimi poslali schopné špehy, kteří je budou hlídat a budou nám podávat zprávy o jejich jednání v exilu. Pan Louvent je zkušený muţ , určitě si s mojí ţ ádostí poradí. Peníze nerozhodují, dostanou tolik, kolik si řeknou.“ „Udělám co poţ adujete, Vaše Milosti,“ odvětí se značnými rozpaky Tissot. „Maurici, zase jsi nám poskytl cenné sluţ by. Dokonce jsi podstoupil pro tebe velmi nepříjemné chvilky. Mohu ti slíbit odměnu, ale musíme dotáhnout naši věc do konce. Dozvěděl ses také o mnoha velmi ošklivých věcech, týkající se mé rodiny. Očekávám tvou naprostou mlčenlivost.“ „Vaše Milosti, dozvěděl jsem se tolik ošklivých věcí, aţ se bojím, ţ e uţ je moje mysl neunese. Ale u mě jsou v naprostém bezpečí. Nikomu jsem nikdy nic neřekl, stejně naloţ ím s tajemstvími, které jsem se dozvěděl v posledních dnech. Co však bude s muţ i pana d´Holfene? Nehrozí nám od nich nebezpečí?“ „Pravděpodobně ne, ale ať je mají lidé pana Louventa nadále pod dohledem.“ „Budou potrestáni?“ „Maurici, nevím, co se s nimi stane. Pro nás je důleţ itý jejich neúspěch. Jejich záměr nevyšel, byli prozrazeni, pan kardinál unikl vraţ ednému útoku.“ „Pane markýzi, já jen … ti muţ i …,“ zakoktá se rozčilený tajemník. „Maurici, běţ domů a odpočiň si. Vyřiď moje vzkazy. Zítra budu mluvit s s tvým pánem, moţ ná tě on sám navštíví jiţ během dne. Co bude s najatými lumpy se rozhodne později.“ „Rozumím, Vaše Milosti,“ pokývá smutně hlavou Tissot, na pár obyčejných lidech nikomu nezáleţ í. Jde jim jen o jejich zájmy. Co by se zabývali nějakými zavraţ děnými ztracenci z ulice nebo chudákem slouţ ícím od vévody de Vendome. Obětovali bez mrknutí oka tři lidské ţ ivoty pro svůj prospěch. „Maurici, dokázal jsi nám zase své schopnosti i věrnost. Pokud by tvoje jednání snad tvůj pán náleţ itě neocenil, ode mne se ti uznání dostane.“ „Vaše Milosti, ničeho neţ ádám. Jen se stále modlím, aby všechno uţ skončilo. Snad Bůh vyslyší moje modlitby a nastane zase klid. Vy sám jste mě obdaroval tuze velkoryse uţ v den mé svatby a i později, nikdy vám svými sluţ bami vaše dary nebudu schopen splatit.“ „Mýlíš se, nic mi nedluţ íš, naopak. Maurici, Bůh pravděpodobně tvé modlitby vyslyší a brzo uţ nebudeš muset chodit na ţ ádné noční schůzky, které ti nahánějí takovou hrůzu. Asi právem. Nezapomeň vyřídit moje přání. Pokud by něco vyţ adovalo naši okamţ itou pozornost, vyšli posla za tvým pánem nebo za mnou. Nepředpokládám ale nutnost naší další neodkladné schůzky,“ dodá s úsměvem šlechtic. „Vaše Milosti, máte pro mě ještě nějaký rozkaz?“ „Nemám. Potřebuješ doprovod domů? Pokud ano, řekni Augustovi, zajistí ti kočár a ochranu mých Švýcarů.“ „Není třeba, pane markýzi, doprovází mě tři muţ i. Jsou dobře ozbrojeni, snad mě ochrání.“ „Nebezpečí ti hrozí jen od náhodných pobudů.“ Tissot se s hlubokou úklonou rozloučí a vycouvá z pracovny. Před ní na něho čeká Auguste, vezme ho okolo ramen a vede ven z paláce. „Co se proboha děje? Co máš s mým pánem za tajnosti?“ zeptá se ţ oviálně, nicméně velkou zvědavost potlačit nesvede.

58

„Jsem jen obyčejnej posel,“ odvětí jeho kamarád, nedokáţ e však lhát přesvědčivě. „Jen posel, jo? Dost důleţ itej, kdyţ si směl aţ do pánovy pracovny. Tam smím jen já a to eště jen mimořádně. Maurici, co se děje?“ „Auguste, nevyzvídej. Jsem jen vobyčejnej posel. Nech to bejt,“ řekne s velkou naléhavostí v hlase odcházející host a pohled do jeho vyděšených očí donutí Bastiena přestat mu klást nepříjemné otázky.

DALŠÍ ODJEZD HRABĚNKY DE BESIERE Hraběnka de Besiere nasedne na nádvoří paláce Almare do svého kočáru, Bellison za ní zavře dvířka a ona se ocitne sama ve tmě. Sevře ruce v pěst, aţ jí klouby zbělí. Její přetvářka se uvolní, ohromná potlačovaná zlost vystoupí na povrch a zkřiví jí obličej. Nelhala svému synovi, uvědomuje si svoji poráţ ku. Ale přiznat ji a vyrovnat se s ní, je velký rozdíl. Byla zvyklá na úspěchy, zlaťáky se jí jen hrnuly, vydírala mnoho osob, ve společnosti vzbuzovala u mnohých obavy. Znala na spousty důleţ itých vlivných osob jejich tajemství, o přízni, jeţ se jí dostávalo od kardinála Richelieua, věděli všichni. Jenţ e ze záhrobí se objevil on, její syn, kterému před dvaceti roky zachránila ţ ivot a uvrhla ho, při jeho nevědomí o svém původu, do angerského kláštera. S ním jakoby vše skončilo, od jeho zjevení v Paříţ i se jí lepí smůla na paty. Chce snad Bůh trestat všechny její předchozí hříšky? Nebylo jich za dvacet let pobytu na výsluní málo, mnoho lidí zradila, na jejích rukách ulpěla i krev. Jsou snad všechny její poráţ ky boţ ím trestem přímo na zemi? Začíná ztrácet svoji obvyklou jistotu, přestává si věřit. Ne, ještě není poraţ ena. Prohrála další bitvu, ale definitivní kapitulaci činit nehodlá. Není natolik stará, aby v klidu a míru doţ ila zbytek ţ ivota na Besiere, v relativním blahobytu. Peněz má dost, můţ e si zaplatit fešného milence, najít si pár nudných přátel z provinční šlechty, bude pro ně hvězdou. Dost hrozná představa, zvláště pro ţ enu zvyklou na nejvyšší společnost. Znovu se zamyslí nad posledními událostmi. Opravdu, od zjevení Pierra se jí lepí smůla na paty. I kdyţ ze všeho vyvázla poměrně dobře, za přípravu vraţ dy prvního ministra není vyhnanství v pohodlí zámku Besiere tak velký trest. Zvláště, kdyţ můţ e kdykoli odjet na území, kam nesahá moc regentky Anny Rakouské. O peníze rovněţ nouzi mít nebude, dohoda se synem jí dává dost moţ nost se zajistit. Panství Besiere je dobře spravované, díky její předchozí starostlivosti, a dokáţ e vydělat další zlaťáky v Dijonu či můţ e vymyslet další zdroje příjmů. Dost jí ještě zbylo z peněz vyplacených jí synem, dle dohody učiněné pod smírčím soudcem vévodou de Vendome, v zásobě má ještě cenné šperky značné hodnoty. Jediný skutečný strach má z nudy, která ji čeká na Besiere. Těţ ko jí cokoli dokáţ e nahradit Paříţ , ale i proklínaný a mlhami suţ ovaný Londýn. Musí uposlechnout, coţ ale neznamená vzdát se navţ dy. Mazarin nebude vládnout dlouho, přečkal první spiknutí, přijdou další. Být na Besiere neznamená ztratit kontakt se všemi významnými osobami. Moţná nebude muset čekat dlouho, brzy se objeví další nespokojenci a kdyţ dá Bůh, budou úspěšnější neţ vévoda de Vendome a jeho přitroublý syn. V domě jejího zetě panuje čilý ruch, všichni se balí na cestu, místní sluţ ebnictvo na jejich činnost pohlíţ í se zadostiučiněním. Nepříjemná a panovačná hraběnka si je nezískala, jejího odchodu litovat nebudou. Nakvašená paní domu se nechá odstrojit a převléknout do domácích šatů, poté si do salónku zavolá své dva věrné nohsledy, pana Geofri d´Holfene a Angeliku d´Saussier. Oba se tváří hodně otráveně, budoucnost si představovali zcela jinak, neţ jaká se jim neochvějně rýsuje. Šlechtic na poţ ádání nalije všem lahodný mok do broušených číší, zkontroluje, zda někdo neposlouchá za dveřmi. „Přípravy na odjezd jsou hotový?“ zeptá se paní domu. „Ano, jsme připravený. Tedy co se týká sluţ ebnictva. Jen bych ti doporučil si promluvit s Markem,“ odvětí s potutelným úsměvem pan d´Holfene. 59

„S Markem?“ „Naznačuje návrat do Anglie,“ odvětí bez obalu slečna d´Saussier. „Opravdu?“ ušklíbne se milenka zmiňované osoby, „Promluvím si s ním. Pokud chce, ať si táhne k čertu.“ „Nezná aţ příliš našich tajemství?“ zeptá se Geofri s váţ nou tváří. „Tajemství? Co by hlupáček věděl.“ „Kdyby nastalo vyšetřování …“ „Žádný vyšetřování nebude. Mark ví jen málo, jestli chce zpátky do Londýna, ať si táhne. Ale ještě s ním promluvím. Vy jste sbalený?“ „Jsme, pokud sis náš odjezd nerozmyslela.“ „V ţ ádném případě. Královna mi nařídila odjet se všema slouţ ícíma, stejně tak jsem se dohodla se svým synem.“ „Dohodla jste se s vaším synem?“ zeptá se její společnice a v očích se jí zableskne. „Uzavřeli jsme příměří. Nechá mi plnou pravomoc nad Besiere, pokud na něm zůstanu. Nedostatkem trpět rozhodně nebudeme.“ „Marion, kdybys mi dala část ze slíbených peněz, odjel bych neprodleně z Paříţ e a usadil se někde jinde. Na Besiere ti nebudu nijak prospěšnej,“ navrhne pan d´Holfene s rozpaky. „Geofri, pokud mě chceš teď opustit, můţ eš jít. Nepočítej však s ţ ádnou výsluţ kou. Naše záměry nevyšly, utrpěli jsme poráţ ku. Jsi volnej, ale musíš se o sebe postarat sám.“ „Paní hraběnko, jak vám budeme na Besiere uţ iteční?“ přidá se slečna d´Saussier. „Chcete opustit potápějící se loď?“ rozesměje se Marion-Anne vyzývavě, „Tak dobře poslouchejte! Jsem poraţ ená, ale ne navţ dy. Geofri, ty si jdi kam chceš, hlavně daleko vod Paříţ e. Angeliko, ty musíš taky odjet, je to podmínka mého syna, zapletla ses do záleţ itostí mé dcery, rovněţ tě ve společnosti znají jako moji svěřenkyni. Ale nehodlám tě drţ et v Besiere pod zámkem, naopak. Budeš mojí prostřednicí, hodlám i nadále udrţ ovat styky s důleţ itými lidmi.“ „Tvoje poslední slovo?“ zeptá se on rozčileně. „Moje poslední slovo. Odcházíš nebo zůstáváš?“ „Mám na výběr? Mám jen pár liber a jeden náhradní oblek!“ odsekne on vztekle. „Správný rozhodnutí. Co je s tvejma lidmi?“ „Zjistil jsem, ţ e je nezatkli, pravděpodobně se k ničemu takovému neschyluje. Je moţ ný, aby Geoffrey a jeden z jeho muţ ů jel s námi jako doprovod a ochrana. Kromě toho jsem najal ještě dva bývalý vojáky, doprovázení urozenejch osob je jejich ţ ivobytí. Pokud budeš souhlasit, budeme mít čtyři ozbrojený muţ e jako doprovod. Zajistil jsem ještě jeden kočár, kromě tvýho. Budeš ale muset zaplatit ty,“ dodá Geofri ironicky. „Na zaplacení pronájmu kočáru a ţ oldu pro doprovod mám. Ty dva, cos vo nich mluvil, ať jedou s náma.“ „Správný rozhodnutí, můţ ou se hodit. Ty dva vojáci se vrátí s najatým kočárem zpátky do Paříţ e, tak zní naše dohoda.“ „Souhlasím. Co bude s dalšími tvými muţ i?“ „Navrhuji jim zaplatit část peněz a propustit je.“ „Nemohou bejt nebezpečný?“ „Nic nevědí, nemůţ ou nic prozradit, ani kdyby je chytili. Kdyţ jim dáme pár drobnejch, s radostí zmizí z Paříţ e. Nevrátí se, dokud budou mít co utrácet. Můţ u ještě v noci všechno vyřídit, čekaj na moje konečný rozhodnutí.“ „Co Louvent a Achile? Pierre mně přiznal jejich vyuţ ití pro naše sledování. Věděli o vás. Hlídají vás. Musíte za sebou zamést stopy.“ „Jediný Geoffrey ví o mně a toho vezmeme s sebou. Třeba ho skutečně vyuţ iješ, pokud nehodláš na Besiere jen odpočívat. Další muţ i mě neznaj, voba kluci Achila, který jsme chytili, jsou mrtvý. Ty uţ taky ţ vanit nebudou.“

60

„Budiţ . Ručíš mi za všechno. Vyřiď všechno ještě dnes v noci, neţ půjdu spát, dám ti potřebnej vobnos. Geofri, pokud něco pokazíš, poneseš následky.“ „Jen hoď všechno na mě!“ vybuchne stárnoucí šlechtic, „Já tě varoval! Zahrávala sis s vohněm! Ale dobrá, nebudu se hádat. Pojedu s tebou, protoţ e nemám na výběr.“ „Pak nemáme dále co řešit!“ poloţ í hraběnka zlostně na stůl svůj pohárek, úder skla o desku zaduní. Povstane, její zrak šlehne po obou společnících, pak beze slov a s ironickým úsměvem na rtech odejde. Dveře zabouchne dost necitlivě. „Je stále paličatá, ale uţ jí nic nevychází,“ řekne pan d´Holfene po chvíli s hlubokým povzdechem. „Bohuţ el jsme v jejích rukách,“ přikývne krasavice a v očích se jí zle zableskne. „Máš pravdu, drţ í nás u sebe svejma penězma. Čert aby ji vzal! Ale co, mně na Besiere zase tolik chybět nebude, uţ jsem starej. Tebe je tam škoda,“ popíchne ji. „Ještě naposled jí poslechnu. Naposled. Nehodlám se k ní uvázat, co mi mohla dát, mi uţ předala. My dva budeme mít dost času si promluvit. Jsme stále spojenci. Vyrazíme z ní peníze pro vás a svobodu pro mě. Seznámila mě se zajímavými šlechtici, jsem uţ schopná se o sebe postarat.“ „Angeliko, v tuhle chvíli ale musíš bejt trpělivá. Všichni vědí vo tvým příbuzenským vztahu s hraběnkou a vypovězení z Paříţ e se týká i tebe. Má ale pravdu, za krátký čas se můţ e mnohý změnit. Určitě ne všichni se spokojí s vítězstvím Mazarina a královny, u dvora se vţ dycky intrikovalo. Hraběnce zůstalo stále ještě mnoho vlivnejch známejch, nenech se mejlit. Můţ e ti ještě votevřít vhodný dveře, tím pro tebe můţ e udělat poslední sluţ bu.“ „Jsme tedy spojenci?“ „Jsme spojenci. Náš odjezd v tuhle chvíli s ní ale bude nejlepší, kdoví, co se bude dít, můţ ou začít vyšetřovat útok na Mazarina. Markýz de Almare a hrabě de Godille vědí o našem záměru asi všechno, mohli by nám pořádně znepříjemnit ţ ivot. Není jistý, co všechno řekli Mazarinovi a co se dozvěděla nebo dozví královna. Na nějakej čas bude lepší bejt hodně daleko vod Paříţ e. Zámek Besiere není ţ ádná pustina, Dijon je hezký město,“ řekne on přes smířlivá slova smutným hlasem, budoucnost si rozhodně představoval jinak. Marion-Anne se nechá odstrojit komornou Louisou do noční košile, vklouzne do postele a nařídí jí zhasnout svíčky ve svícnu aţ na jedinou. Kdyţ se slouţ ící chystá odejít, přikáţ e jí zavolat Marka. Přání nijak neobvyklé, proto Louisa bez podivu odejde vyřídit vzkaz. Mladý Angličan vstoupí do loţ nice své paní a milenky s velkými rozpaky. Přistoupí aţ k jejímu lůţ ku, kde zůstane bez hnutí stát. „Nesvlíkneš se a neulehneš se mnou?“ zeptá se ho leţ ící stárnoucí šlechtična, její siluetu můţ e pozorovat ve stínu, ale do vadnoucí tváře jí nevidí. „Musím s vámi mluvit, madam,“ řekne on sveřepě, nikterak se však nepohne, aby odhalil své urostlé tělo, kvůli kterému si ho vydrţ uje. „Slyšela jsem. Přesto, nechceš ulehnut ke mně na lůţ ko?“ „Musím, madam?“

61

„Nic nemusíš. Ale chceš si promluvit. Tak se svlíkni a pojď ke mně. Ráda si tě vyslechnu,“ odvětí ona velitelským a panovačným hlasem. On zaváhá. Jeho láska ochabuje, přesto ho stárnoucí ţ ena stále přitahuje. Uţ delší čas, vlastně od návratu z Besiere, se marně snaţ í přijít na důvod, proč se nemůţ e vymanit z její moci. Rozum mu napovídá, jak je sprostě vyuţ íván, pak však skončí v posteli a ona ho dokáţ e i přes svůj věk nádherně uspokojit. Nebo právě pro svůj věk, například Suzanne mu mohla nabídnout pruţ né, hebké a ţ ivotem pulsující tělo, v milostných hrátkách však hraběnce nesahala ani po kotníky. „Marku, jestli jsem ti odporná, jestli ke mně pociťuješ odpor, jestli se uţ se mnou nechceš milovat, prosím, nech si svý oblečení. Stejně tě vyslechnu,“ mluví na něj ona ze tmy, její hlas zní smutně a svůdně zároveň, „Nikdy tě nebudu k ničemu nutit, ani tě drţ et u mě násilím.“ On pohlédne na lůţ ko, spatří jen obrysy těla, které usilovně bojuje s věkem a zatím ještě dokáţ e uhrát přijatelnou remízu. Co k ní vlastně cítí? Soucit s ţ enou, která chce překonat čas i za pomoci mladého milence? Touhu po jejích dotycích, po jejích schopnostech ho vzrušit, vysát ho do poslední kapky, přinést mu rozkoš? Jak ji jen mohl tak slepě zboţ ňovat, vţ dyť vlastně od počátku jejich vztahu nešlo o nic jiného neţ o obchod. Nevyřčený, ale přesto zřejmý, jen on byl hloupý a slepý. Nabídla mu své umění, nabídla mu zaopatření, přepych a pohodlí, zato poţ aduje jeho mladé a silné tělo. „Aţ budeš odcházet, zhasni svíčku,“ ozve se z přítmí lůţ ka, „Zítra ti dám peníze na cestu do Anglie.“ On se stále nepohne. Cosi mu říká, aby se sebral, sfoukl plamínek spoře osvětlující loţ nici, ale jiný vnitřní hlas mu radí opačně. Alespoň ještě jednou, naposledy si vychutnat umění zkušené milovnice, jejíţ udrţ ované tělo má stále svoje kouzlo. Žádný další pokyn nepřichází, ona se ani nepohne. Těţ ko usnula, jen ho nechává vybojovat si svůj vnitřní boj. On si povzdechne. Začne se svlékat, aby posléze nahý vklouzl pod pokrývku. Zůstane však odtaţ ený, jako by se bál přiblíţ it ke kdysi zboţ ňované bohyni. Jako by ho mohla uštknout a znovu mu svým jedem zastřít jeho probouzející se rozum. Leţ í na vzdálenost nataţ ené ruky od ní, slyší její slabý dech, cítí sílu jejích voňavek. „Proč jste se milovala s vévodou de Vendome?“ zeptá se tichým hlasem, mluví do stropu, zrak neotočí. „Vévoda de Vendome měl zajistit můj návrat do nejvyšších kruhů, zajistit mi znovu moc. Nic jsem k němu necítila, on mě asi miloval. Nebo alespoň moje tělo,“ odvětí ona pološeptem. „Představovala jste pro něj jen potěšení, jako já pro vás?“ „Jako ty pro mě? Svým způsobem moţ ná ano. Dávala jsem mu, co chtěl on a poţ adovala od něho jiné sluţ by. Bohuţ el můj záměr nevyšel, oba nás královna posílá do vyhnanství.“ „Nemilovala jste ho.“ „Nemilovala, moţ ná to tušil, moţ ná ne. Nesejde na jeho pocitech, mohli jsme si být navzájem prospěšný, kdyby náš záměr vyšel.“ „Chápu vaše důvody, paní hraběnko,“ řekne on smutným hlasem, ještě smutnějším pokračuje, „Proč jste však spala cestou zpátky do Paříţ e s panem de Montebre?“

62

„S panem poručíkem? Šlo o hru, snaţ ila jsem se ho svést na zámku a získat ho pro sebe. On věrný svému úkolu odolával. Ale dlouhou dobu neměl ţ enu a kdyţ jeho úkol pominul, oba jsme vyuţ ili příleţ itosti.“ „Ale to jsem uţ byl s vámi já,“ řekne on s neskrývanou výčitkou. „Máš pravdu. Pan de Montebre byl pro mě jen výzvou, stejnou jako já pro něho. Jen jsme uspokojili svoje tělesné potřeby, zabavili se. O nic jiného nešlo.“ „Madam, proč jsem s vámi já? Proč jste mě brala do své postele?“ zeptá se on s úzkostí, bojí se očekávané odpovědi. „Proč? Jsi pěkný mladý muţ , máš silné urostlé tělo, dokáţ eš se dobře milovat. Poskytuješ mi potěšení,“ odvětí hlas po jeho boku, bez známek emocí, přesto pro něho zní aţ příliš chladně a krutě. „Nic víc, madam?“ „Co bys chtěl slyšet? Mám tě svým způsobem ráda. Jsi milý hoch, pěkný hoch.“ „Nic víc?“ „Jestli tě miluju? Marku, nikdy jsem ti neslibovala ţ ádnou lásku.“ „Já vás miloval, madam!“ „Vím o tvých citech a dělaly mi dobře. Stejně jako jsem si povšimla, jak jsi v poslední době ochladl. Nikdy jsem si od našeho vztahu nic neslibovala. Ale vyhovoval mi. Předpokládala jsem stejné pocity z tvé strany.“ „Jen jste mě vyuţ ívala!“ „Stejně jako ty mě. Ano, vím, zpočátku jsi mě miloval. Ovšem. Dokáţ u uspokojit muţ e, dokáţ u uspokojit i dychtivého hřebečka, jako jsi ty. Naučila jsem tě mnoho z tajů milování. Líbilo se mi, jak jsi vášnivý, zamilovaný, okouzlující. Ale nemůţ eš mluvit o jednostranném vyuţ ívání,“ odpovídá ona bez nejmenších známek emocí, chladně, jako by mluvila o obyčejném obchodu. „Je čas, abych se vrátil domů,“ řekne on přes sevřené rty. „Je čas, abychom náš vztah přehodnotili. Můţ eme se rozejít. Poskytl jsi mi dobré sluţ by, dostaneš peníze na cestu a něco navíc. Zítra můţ eš odjet zcela jiným směrem neţ já.“ „Přehodnotili náš vztah? Nerozumím.“ „Jak jsem řekla, můţ eš zítra odjet zpátky ke svému otci. Staneš se jeho nástupcem ve vašem obchodě, najdeš si mladou a pěknou dívku, naučíš jí se pořádně milovat, budeš s ní mít děti. Moţ ná si najdeš milenku, aţ tě manţ elka omrzí. Co já vím. Budeš ţ ít obyčejnej ţ ivot jako mnoho tvých vrstevníků. Na dobu strávenou se mnou budeš mít jen stále více slábnoucí vzpomínku. Anebo se rozhodneš jinak.“ „Rozhodnout jinak? Mám snad jinou volbu?“ „Vţ dycky je více moţ ností. Vyjasnili jsme si náš vztah. Můţ eme se dohodnout a uzavřít obchod, který bude pro nás oba výhodný.“ „Obchod? Uzavřít obchod? Mezi námi? Co by mělo být předmětem našeho obchodu?“ nedokáţ e on skrýt překvapení, otočí hlavu a spatří ţ enu leţ ící na zádech, obrysy stále ještě krásného obličeje směřujícího ke stropu. Ani se nepohne, jen věcně hovoří o nich dvou. „Předmětem obchodu by bylo tvoje tělo,“ odvětí ona suše. „Moje tělo? Jsem snad prodejná děvka?“ projeví on své rozhořčení, hlas se mu chvěje hněvem.

63

„Proč pouţ ívat tak ošklivý výrazy. Víš kolik je v Paříţ i mladých dívek, které získávají různé výhody uspokojováním starších a bohatých muţ ů? Víš kolik je v Paříţ i mladíků, kteří obděláváním stárnoucích dam získávají to samé? Proč je nazývat děvkama. Jednají naprosto rozumně, aţ zestárnou, uţ bohatí a zajištění, role se vymění.“ „Madam, mluvíte hrozně krutě.“ „Krutě? Marku, mluvím k tobě upřímně. Máš moţ nost si vybrat. Buď návrat domů s menší výsluţ kou, nebo svůj návrat ještě odloţ it a odvést si výsluţ ku podstatně větší.“ „Vy si mě otevřeně kupujete!“ vykřikne on, otočí se na bok a oči mu zle planou. „Nekupuji si duši Marka, kupuji si tělo Marka. Stále mi máš co nabídnout, já zase mohu nabídnout tobě trochu ze svých peněz. Naprosto spravedlivý obchod, výhodný pro obě strany, pokud na něj dobrovolně přistoupí,“ praví silueta, aniţ by se na ní pohnulo cokoli jiného neţ rty. „Madam! Vy mě uráţ íte! Jsem jen měšťan, ale nejsem prostitut!“ „Vol, jak uznáš za vhodný. Jen ti řeknu svoji nabídku. Povedeme si naše malý tajný účetnictví. Za kaţ dý náš milostný akt ti na účet přibude částka. Na ni se můţ eme dohodnout, začněme třeba u pěti liber. Ale nejsem zvyklá smlouvat, můţ eš říci i vyšší číslo, dejme tomu deset liber. Pokud se budeš snaţ it, můţ eš si za noc vydělat desítky liber,“ dodá ona a on z jejího hlasu vycítí směs výsměchu i výzvy. „Madam, to uţ je přespříliš! To uţ je prachsprostý obchod. Jako bych si kupoval děvku!“ „Můţ eš říct hned ne. Můţ eš říct ne za měsíc, za dva měsíce, aţ se ti bude zdát váček dostatečně plný. Nabízím ještě přídavek za kaţ dý měsíc, který se mnou budeš.“ „Madam …!“ těţ ko on hledá slova, slušná slova, „Budeš mít na zámku zvláštní postavení. Nebudeš obyčejný sluha, budeš mít jediný úkol, ve chvíli, kdy budu mít chuť, uspokojíš mě. Budeš mít právo kdykoli naši dohodu ukončit, dostaneš cestovní výlohy na návrat do Anglie a dvojnásobek do té doby vydělané částky,“ mluví ona stále bez emocí, svými slovy ho dráţ dí jak rudý hadr býka. „Madam … vaše slova jsou strašně uráţ livá … můj cit k vám …,“ třese se mu zlostí hlas. „Marku, k ničemu tě nenutím. Zvol, jak uznáš za vhodný. Jsi ještě mladej a Bůh tě obdařil pěkným tělem i nástroji, které přináší ţ eně uspokojení. Dokud jsi ţ ádoucí, můţ eš boţ ího daru vyuţ ít ve svůj prospěch. Aţ budeš starší … Vlastně si vyděláš velmi snadno značnou částku peněz. Za trochu svého semene, který na mě vyplýtváš.“ „Ohavné, madam.“ „Máš čas nejméně do zítřka si všechno rozmyslet,“ říká ona stále bez pohnutí, „Můţ eš ale své rozhodnutí později kdykoli změnit. Sám si povedeš účty, budeš si připisovat částky, které ti připadnou. Nabízím ti velkorysý obchod. Aţ budu na Besiere, mohu si zajistit podobné sluţ by mnohem levněji, určitě se najde ochotný mladík, který mi bude zahřívat postel.“ „Jsem naprosto … nevím jaké správné slovo pouţ ít … zničený? Udivený? Znechucený?“ vzpomíná na odpovídající francouzské výrazy, kterými by popsal své pocity, mluví jiţ výborně řečí své milenky, však dva roky svou mateřštinu pouţ ívá jen ojediněle.

64

„Chtěl si znát pravdu, teď ji víš,“ otočí ona k němu poprvé svoji hlavu, „Nabízím ti tenhle obchod, protoţ e jsem si na tebe zvykla, ty znáš dobře moje poţ adavky a já tvoje schopnosti. Je pro mě jednodušší být k tobě velkorysá, neţ si hledat v Besiere levnější náhradu.“ „Madam, jak jsem vás jen mohl tak milovat, jak jsem vás mohl …,“ zalijí se mu oči slzami, hlas se mu zlomí. Cítí se jako největší uboţ ák ze všech vyděděnců. Bez nejmenších skrupulí, bez nejmenšího taktu a soucitu, ho pasovala do role obyčejného prostituta, který má prodávat své tělo stárnoucí šlechtičně, byť za podmínek skutečně velkorysých. Ač hrozně znechucený, zničený, zdrcený, náhle si uvědomí, jak mimoděk počítá, kolik by si mohl vydělat měsíčně, pokud by její nároky na tělesné obcování dosahovaly obvyklých parametrů. Sám nad sebou se zatřese odporem. „Marku, jsi moc milej hoch. Zaslouţ íš si dobrou budoucnost, s mými penězi se ti bude začínat po návratu domů lépe,“ natočí se ona k němu, vlastně se poprvé od jeho vstupu do loţ nice pohne, její ruka s vláčnou a udrţ ovanou kůţ í spočine na jeho hrudi, po ní pomalu sklouzne na břicho, aby ho vzápětí velmi silně uchopila za jeho penis. Cítí ve své dlani, jak v něm pulsuje jeho krev, zatímco on ztuhne a začne ještě přerývaněji dýchat, k rozčilení a vzteku se přidává zárodek stoupajícího vzrušení. Druhý den opustí hraběnka de Besiere Paříţ . Doprovází ji její bývalý milenec pan Geofri d´Holfene, její krutá a krásná společnice Angelika d´Saussier. Samozřejmě nechybí ani drobná komorná Louisa Moreletová, ani urostlý lokaj Edmond Lame. Na kozlíku kočáru hraběnky sedí jistý Auguste Dumont, pětatřicetiletý drobnější, ale houţ evnatý a ostrý chlapík, najatý po zmizení svého předchůdce Machauta. Na koni přicválá téměř čtyřicetiletý Geoffrey Bapaume, s ním po svých přijde dvacetiletý štíhlý mladík tmavší pleti Carlo Segrais, jediný z najatých muţ ů panem d´Holfene, jehoţ sluţ eb se rozhodli vyuţ ít. Šlechtic v noci vyplatil zbylé muţ e prostřednictvím Bapaumeho, který všechny důrazně nabádal, aby načas zmizeli dost daleko od Paříţ e. Coţ slíbili, odměna téměř za nic, nepočítáme-li vraţ du dvou chlapců a jednoho bezvýznamného sluhy, je rozhodně vysoká. Pochopili, kupují si jejich mlčenlivost. Přijetí do sluţ eb Carla Segraise se jeví logickým, mohl se jim v budoucnosti hodit, je poměrně přemýšlivý a schopný, ale bez nejmenšího soucitu a svědomí, od čtrnácti let se ţ ivil krádeţ emi, loupeţ emi, v šestnácti bojoval v armádě. Prezentuje se jako hodně schopný zabiják, vládnoucí snad všemi známými zbraněmi. Posadí se na místo kočího druhého kočáru, v němţ cestuje

65

sluţ ebnictvo. Kromě zmíněných osob se objeví další dva statní muţ i na koních, ozbrojení meči a pistolemi, oba najal pan d´Holfene jako doprovod ke zvýšení bezpečnosti. Ještě jeden mladík postává nedaleko, ano, nelze zapomenout na nešťastného Marka Bellisona. Hraběnka s ním v noci nejen mluvila tvrdě, krutě a bez skrupulí, ale také ho nakonec přiměla k obcování s ní. Do rána však nezamhouřil ani oka, pozoroval oddychující stárnoucí ţ enu vedle sebe a usilovně přemýšlel. Nabídka na otevřenou sluţ bu prostituta ho nejprve velmi ranila a zaskočila, poté začal chladně kalkulovat. Co má v tuto chvíli, s jakou výsluţ kou se odporučí? Co ho čeká v rodném Londýně? Na zámku Besiere si bude válet šunky a sem tam zasune svůj úd do vadnoucí šlechtičny, nechá ji těšit se z jeho mládí a síly. Sám pak bude počítat přibývající zlaťáky. Kdyţ bude šikovný, donutí ji připlatit si za sluţ by, poskytnout mu moţ ná i další výhody. Do prvního kočáru nastoupí Marion-Anne, její tvář nedokáţ e zcela skrýt únavu, ale zdá se být vyrovnaná. Určitě více neţ další dva jejích spolucestujících, Angelika a Geofri. Druhý kočár musí pojmout Louisu a Edmonda, k nim přisedne s jitým váháním i Mark. Geoffrey se ujme vedení výpravy a na pokyn z prvního kočáru zavelí k nastoupení cesty. „Mark s námi nakonec odjíţ dí?“ zeptá se trochu překvapená slečna d´Saussier. „Odjíţ dí. Pochopil, kde mu bude dobře,“ zasměje se paní de Besiere, podívá se na oba své spolucestující, alespoň jedno malé vítězství ji nemohou upřít, „Prostě jsem si ho koupila. Bude mým milencem za peníze, kdyţ uţ jeho touha ochabuje.“ „On se nechal koupit? Překvapil mě.“ „Drahá Angeliko, kaţ dej se dá koupit, jen je potřeba stanovit správnou cenu a přesvědčit dotyčnýho o výhodnosti obchodu.“ „Stejně sis ho vţ dycky kupovala, akorát vo tom hlupák nevěděl. Tak teď uţ má aspoň jasno,“ ušklíbne se pan d´Holfene, otrávený představou dlouhé cesty a nejistou dobou trvání vyhnanství. Zklamaný přístupem své milenky, co však mohl čekat. Jeho slova jiţ nikdo nekomentuje, kaţ dý se snaţ í vyrovnat se svými pocity. S velkými nadějemi se vracela hraběnka po smrti krále Ludvíka XIII. do Paříţ e, velmi brzy se opět musí pakovat na svůj zámek do vyhnanství. Tentokrát i se svými dvěma důvěrníky.

66

ŠEDESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA OSLAVY DOBRÝCH ZPRÁV Markýz de Almare absolvuje náročný den, opětovné setkání s Jejím Veličenstvem, tajné, vykonané mimo oficiální audience. S potěšením konstatuje ochotu vévody de Vendome se podřídit, jen okrajově se zmíní o odjezdu své matky na zámek Besiere. Proč zdůrazňovat černou skvrnu na své rodině. Pierre se trochu uklidní, královna nevznáší ţ ádné výčitky vůči jeho osobě, taktně přejde krátkou poznámku o odjezdu jeho matky, svého posla pochválí za splnění přiděleného úkolu. Ovšem stále na ní je patrná nervozita, čeká jí velmi obtíţ ný rozhovor s vévodkyní de Chevruse, kdy se rozhodla skoncovat s jejími pošetilými radami. Napětí v královském paláci by se dalo krájet, na panovnici stále doráţ í právě její stará přítelkyně vévodkyně de Chevruse, za spiklence se pokusí orodovat i Marie de Hauteford, ale se zlou se potáţ e. Naopak září vévodkyně de Longueville, stále nezapomněla, co o ní a jejím milenci Maurice de Coligny roztrušovala vévodkyně de Montbazon, spjatá s domem de Vendome. Teď si Anna-Genevieva povšimne odcházejícího bratránka markýze de Almare, uţ běţ ně mu říká bratránku, ačkoli jejich příbuzenský vztah není zdaleka tak blízký. Samozřejmě vyzvídá, vyuţ ívá své

67

ţ enské vnady, ale i špatně hrané ţ adonění. Dělá jí dobře slyšet o neštěstí druhých, sama je moţ ná lépe informována, neţ jí vyslýchaný mladík. Hrabě de Godille doprovodí kardinála Mazarina zpátky do paláce Cleve, zkontroluje zajištění sluţ eb, prohodí pár slov s kapitánem de Seinges a odebere se do svých komnat. Společně s nimi přijel i markýz de Almare, který však ještě zůstává v předpokoji pracovny prvního ministra. Mazarin v dobré náladě přijme v nočních hodinách markýze de Almare, dokonce mu poodhalí roušku jiţ vykonaných či připravovaných dalších čistek u dvora. Šlechtice nejvíce potěší ujištěním o odhodlání královny zůstat pevná a nedovolit další útoky na prvního ministra, ani slovní, natoţ za pouţ ití síly. Její rázná a rychlá reakce, zatčení vévody de Beaufort, ale i hraběte de Montresor, vypovězení mnohých dalších z Paříţ e, učiní dojem na další případné nespokojence. Mnoho má tak říkajíc máslo na hlavě a kdyţ je mine první vlna postihů, snaţ í se být buď nenápadní anebo naopak pokrytecky podbíziví. Armand nařídil Emilovi a Quidovi zajistit občerstvení a především víno pro svého přítele, s kterým hodlá strávit v druţ né zábavě večer. Oba mladíci se činí, především Dujardin si při svých schopnostech udělá mnoho známých mezi zdejším sluţ ebnictvem. Chytře a tajemně zmiňuje důleţ itost svého pána, coţ je ovšem zbytečné, většina tuší, co je zač nenápadný šlechtic, ubytovaný pod zdejší střechou. Pierre přijde aţ za drahnou dobu, delší čas musel čekat na audienci a další zabral rozhovor s prvním ministrem. Přes svou únavu a stres z posledních dní nastaví vlídnou tvář nejprve směrem ke sluhům, později i k jejich pánovi. Posadí se s ním ke stolku, oba chlapci je obslouţ í, pak však taktně odejdou hlídat do předpokoje, aby šlechtice při jejich rozmluvě nikdo nerušil. Těm se do jídla moc nechce, uţ dibují jen libové kousky pečínky, ale naopak s vínem nešetří. Aţ po zdolání druhého poháru se vlastně dostanou k meritu věci, proč se zde sešli tajně, v soukromí hlídané gardou kapitána de Seinges a v předpokoji velmi spolehlivým Quidem. „Mluvil jste dnes s Mauricem?“ začne váţ nou část rozhovoru markýz. „Ano, v Louvre jsem byl zbytečný, plně důvěřuji kapitánu de Guitaut. Zašel jsem domů na oběd a při té příleţ itosti vyzpovídal svýho ustrašenýho správce a tajemníka, jak se ten uličník nechává titulovat,“ odvětí hrabě.

68

„Jste na svého sluhu, vlastně správce a tajemníka přísný,“ usměje se host, „Posíláte ho po nocích do nepěkných koutů Paříţ e, získává pro nás moc ošklivá tajemství, není divu trocha strachu z jeho strany.“ „Zklamal mě, nečekal jsem u něj aţ takovou zbabělost.“ „Maurice je šikovný hoch, chytrý, učenlivý, spolehlivý, ale není ţ ádný rváč a dobrodruh. Asi nebude ani tak zbabělý, kdyţ vydrţ el všechno v minulých dnech. Má v jednom pravdu, nechat zabít šlechtice jako jsem já nebo vy si kaţ dý sec sakra rozmyslí, ale komu bude záleţ et na neurozeném mladíkovi, pouhém poslovi?“ „Vy se ho nějak zastáváte. Dáváte mu dárky ke svatbě, rozmazlujete ho. Ještě abyste mi ho přetáhl do svých sluţ eb.“ „Nemusíte se bát, mám svého správce Vincenta.“ „Odpustil jste mu?“ „Odpustil, vţ dyť nám nakonec pomohl. Snaţ í se ještě víc neţ kdy předtím. Příteli, poslední dny znamenaly velký nápor, jsem hrozně utahaný. Moje tělo sotva leze a moje mysl se nedokáţ e pořádně soustředit.“ „Nedivím se, jste u královny pečenej vařenej, o Mazarinovi ani nemluvím. Stále se motáte kolem kníţ ete de Condé a jeho moc krásné dcery, vévodkyně de Longueville.“ „Prosím vás, vaţ te slova, ještě by si je někdo mohl vyloţ it všelijak. Má sestřenka, jak se sama tituluje, má jiného.“ „Sestřenka? Vlastně jo, tady jsou všichni sestřenky a bratránci, vţ dyť vás tak dokonce někdy oslovoval i chudák neboţ tík Ludvík. Akorát si někdy jdou ti bratránci a sestřenky pořádně po krku.“ „Právě. Proto proboha nikde netruste podobné náznaky,“ kárá svého druha markýz, ale úsměv na tváři značí nevelké rozhorlení, „Vévodkyně má svého milence, veřejně známého milence, pana hraběte de Coligny. Dost jsme se sblíţ ili, je příjemný mladík, trochu naivní, trochu namyšlený, ale příjemný. Má sestřenka, kdyţ se chce tak nazývat, mě sice trochu škádlí, ale ona hází okem po kaţ dém, jen si vzpomeňte na sebe, při poslední návštěvě v paláci kníţ ete de Condé.“ „Co by na mně viděla,“ mávne rukou pan de Godille, ve skutečnosti mu zase o něco narostl hřebínek, dostal se do soukromých prostor v Louvre, probíral bezpečnost prvního ministra s kapitánem královské gardy, důleţ itě se tváříc doprovázel Mazarina. „Minimálně statečného mladého muţ e, který dobře vládne nejen svým ţ elezným mečem.“ „Copak, mluvíte v jinotajích? Poslouchejte, co se vlastně dneska všechno seběhlo? Nevím vůbec nic, co královna, co kardinál?“ změní téma hrabě, nechce se raději pouštět do diskusí o svém libidu, mohli by se dotknout otázky sestry jeho přítele a vyvolat bolavé vzpomínky. „Vítězíme, jak se zdá. Královna pokračuje ve svém snaţ ení vyčistit prostor kolem sebe i kolem svého dvora. Všem biskupům zapleteným do spiknutí nařídila se neprodleně vrátit na své diecéze, mají na nich asi zpytovat své svědomí. Pan Jules se kromě pana de Bauvais zbavil i velmi aktivních biskupů z Limoneges a Lisieux. Slyšel jsem, ţ e pan de La Chatre přišel nebo má přijít o funkci vrchního velitele Švýcarů, asi nebyl tak loajální, jak by se slušelo. O vévodovi de Vendome a jeho mladším synovi víte, ještě nechali zatknout hraběte de Montresor a především, coţ povaţ uji za nejdůleţ itější, se rozhodla královna vypořádat s vévodkyní de Chevruse.“

69

„S tou čarodějnicí? S tou věčnou intrikánkou?“ „Přesně tak. Královna usoudila na její nezměnitelnou povahu. Dříve jí její výstřelky i bavily, ale dnes, kdyţ sama třímá moc ve svých rukách, nikoho takového ve své blízkosti nepotřebuje.“ „Moudrý skutek. Takţ e vyhnanství?“ „Ano, ačkoli řádně oslazené.“ „Řádně oslazené? Jak svá slova myslíte?“ „Vévodkyně de Chevruse má za manţ ela muţ e z rodu de Guise, navíc s královnou bývaly přítelkyně. Proto ji nemohla vyhnat jen tak, dostane tuším dvě stě padesát tisíc liber jako bolestné.“ „Bolestné! Proboha, nechtěla by mě královna taky vyhnat? S podobným bolestným?“ zvolá rozhořčeně Armand, mrcha jedna připravuje spiknutí proti prvnímu ministrovi, zrazuje svou královnu a přítelkyni a ještě dostane za své temné skutky pořádně zaplaceno. „Vévodkyně de Chevruse dostane zmíněnou částku a musí odjet pryč z Paříţ e. Moţ ná se vrátí za svými milenci ke španělskému dvoru, moţ ná pojede jinam. Královna ji vlastně poskytla prostředky na její další prostopášný a divoký ţ ivot. Ale daleko od francouzského dvora, toť její hlavní podmínka.“ „Nestačím se divit. Někdo chce zavraţ dit prvního ministra, číhá na něj s pistolema v rukách, jde o spiknutí mnoha osob, ačkoli vraţ du asi nejvíce chtěl vévoda de Beaufort sám. Ale ať tak nebo tak, spiknutí proti prvnímu ministrovi a tím pádem také královně. A co se jim stane? Snad internace hlavního strůjce, další si odjedou spokojeně na svá panství a budou si tam uţ ívat na svých přepychových sídlech. A vévodkyni de Chevruse dá dokonce královna na cestu čtvrt milionu liber!“ „Co byste ale chtěl? Jak byste chtěl trestat tolik významných muţ ů a ţ en?“ „Jak? Pořádně, ne jen na voko! Kdyţ nějakej chudák ukradne kus chleba, protoţ e má hlad, skončí na šibenici! A kdyţ se někdo připravuje zavraţ dit prvního ministra, dokonce kardinála, zástupce Boha na zemi, nejhoršího z nich ubytují ve Vincennes, nosí mu tam jistě jídlo aţ do postele, další pak odsunou na jejich zámky. O Kozičce raději ani nemluvím, říká se tak vévodkyni de Chevruse, ne?“ „Říkalo se jí tak. Tuším, ţ e s tím začal kdysi kardinál de Richelieu. Poslouchejte, vy uţ raději nepijte, začínáte být příliš rozvášněný. Chtěl byste snad poslat prince s krví Jindřicha čtvrtého v ţ ilách na popraviště? Nechat zavřít na doţ ivotí biskupy, vévody, vévodkyně, hrabata či hraběnky? Nebo je taky rovnou setnout?“ „Vůbec bych jich nelitoval.“ „Chápu vaše slova jako ţ ert,“ pokývá hlavou pan de Almare, „Víte, co by takový masakr způsobil? Kdyby vůbec dovolili královně něco takového provést?“ „Já skutečně ţ ertuju, ale štve mě, jak zase všichni ze všeho vyváznou. Stejně jako s markýzem de Cinq-Mars, jen on a pan de Thou zaplatili za všechno, dalším sebrali jen pár statků.“ „Sebrali jim nějaké drţ avy, ale vesměs je uţ mají zase zpátky, nebo za ně dostali královské odstupné. Většinou jim tímto zalepila královna ústa, kdyţ potřebovala anulovat poslední vůli svého zesnulého chotě.“ „Tak vidíte,“ mávne jen otráveně rukou hrabě. „Příteli, vy jste v posledních dvou létech také nevyšel s prázdnou, dokonce s výsluţ kou hodnou princů z královské krve. Vzpomeňte, za co vám mistr Arnaut přestavuje vaše sídlo. Určitě ani na zmaření vraţ dy pana Julese nebudete škodný.“ „Nebudu škodnej? Něco naznačil? Rychle, povídejte, řekl snad Mazarin něco vo odměně pro mě?“ oţ ije Armand, oči mu zaplanou, vidina dalších zlaťáků ho uchvátí. „Neříkal nic a pochybuji o nějaké peněţ ní odměně,“ zasměje se Pierre nad účinkem své mimoděk pronesené poznámky. „Tak nic? Drţ grešle! Jeden mu zachrání ţ ivot a von nic. Ne aby řekl, pane hrabě, zachránil jste mi mou kardinálskou prdel, tady máte malou pozornost, sto tisíc liber!“ „Malou pozornost! Sto tisíc liber! Vy jste věru také velkorysý!“ „Jenţ e on mi nedá ani sou! Proč jen je tak lakomej!“

70

„Pan Jules vám asi přímo nic nedá, ale zůstává dál ve svém úřadě, coţ vám můţ e v budoucnu přinést uţ itek,“ podívá se markýz zpytavě na svého přítele. „Něco naznačujete?“ „Já nic nenaznačuji, jen uvaţ uji. Sám jste mi řekl o svých obchodech s panem Coiffierem, vzpomínáte? I o moţ nostech vyuţ ít přízně kardinála. Je asi lakotný, ale kdyţ bude cítit moţ nost sám vydělat, jistě vám prokáţ e svým způsobem svoji vděčnost.“ „Podivná vděčnost, kdyţ na ní musí vydělat. Ale ne tak nahlas, stěny mohou mít uši, nechci přijít o moţ nost uzavřít dobrej obchod,“ usměje se vychytrale pan de Godille. „Nemýlím se tedy. Snad uţ se brzy poměry zase zklidní a na nějaký čas přestanou intriky a spiknutí.“ „Doufám ţ e ne,“ řekne rychle hrabě. „Nerouhejte se, příteli, ještě neskončilo spiknutí Důleţ itých a vy uţ sníte o dalším.“ „Divíte se? Co bych pak dělal, kdyby byli všichni hodný? Čím bych se bavil?“ „Vaše prokletá nuda, pro její zdolání jste ochoten přivolávat pohromu na královský dvůr,“ řekne s jemnou výčitkou pan de Almare. „Vám se to mluví, kdyţ máte stále o zábavu postaráno,“ odvětí s váţ nou a náhle posmutněvší tváří Armand, „Vy běháte ke královně, hrajete si s králem a jeho bratrem, řešíte diplomatický záleţ itosti, chodíte na dýchánky, sešlosti, plesy, do paláce Rambouillet a kdoví kam ještě. O vašich záletech nemluvě. Já ale na podobný společenský akce nejsem, potřebuju k ţ ivotu jinej druh zábavy. Napětí, nebezpečí, tajný schůzky. Boţ e, jak mi po smrti markýze de Cinq-Mars chyběly a jak jsem je uvítal, kdyţ se zjevil vévody de Beaufort.“ „Asi vás potěším, u královského dvora se vţ dy intrikovalo a vţ dy intrikovat bude. Vaše přání jistě bude brzy vyslyšeno. Jen aby nedošlo na základě dalších spiknutí ke změnám, při kterých bychom přišli o svého zastánce.“ „Nic takovýho přece nechci. Ale trochu spiknutí, trochu nebezpečí, jen trochu, abych měl co dělat. Ostatně, kdyţ se nebude nic dít, zase mě nebude Mazarin potřebovat. Jako po smrti Richelieua, nejdřív mě samou láskou div neseţ ral. Ale jen co se vetřel do přízně krále, uţ po mně ani nevzdechnul.“ „Moţ ná bych uměl pomoc, co byste řekl nějakému úřadu? Jsem ochoten vám ho koupit, vy mi mé peníze vrátíte nepochybně v budoucnosti svými sluţ bami a dobrými radami. Ochránil jste kardinála před vrahy, mohl byste ţ ádat úřad u královského dvora, například podobný, jakou má váš přítel pan de Guitaut. Určitě by nebyli proti,“ navrhne Pierre a zpytavě se na přítele podívá. „Být velitelem nějaký setniny královský gardy? Jen tak zevlovat v blízkosti krále? Víte, jakou musí takovej velitel asi proţ ívat po většinu času nudu? Ba ne, já radši zůstanu bez úřadu, oficiálního úřadu, ale budu pro Mazarina dál sbírat různý drby, nechám sledovat jeho nepřátele, určitě mu jich stále hodně zůstalo.“ „Zůstalo jich opravdu dost a časem budou přibývat další. Královna nemůţ e uspokojit všechny hladové krky, zvláště, kdyţ některé jsou opravdu nenasytné. Příteli, něco dělat ale musíte. Dle mého bylo spiknutí Důleţ itých rozprášeno, královna zasáhla rychle, razantně a tvrdě, její postoj na nějaký čas odradí další nespokojence. Neţ přijdou další starosti. Například státní kasa je bohuţ el prázdná a asi se hned tak nenaplní.“ „Nejsou vůbec peníze?“ podívá se s neskrývaným úlekem hrabě. „Státní kasa má velké potíţ e,“ usměje se pan de Almare, jasně pochopí, odkud pramení strach jeho přítele, „Mnoho potíţ í ale souvisí se způsobem hospodaření. Vţ dyť jsme o něm před chvílí mluvili. Kdyţ vám pan Jules dohodí nějaký obchod, část zisku půjde do kapsy jemu, část vám a vaším společníkům a moţ ná další část několika úředníkům, které budete muset podmazat. Výsledkem bude předraţ ené zboţ í nebo sluţ ba, bude nutné všechny závazky přičíst k ceně.“ „Pozor, chcete naznačit ruinování státní pokladny mojí osobou? Aniţ bych doposud vydělal jedinou libru? Aţ takhle dopředu?“ rozesměje se pan de Godille.

71

„Jen uvaţ uji a odpovídám na vaši otázku. Vyřčenou i nevyřčenou. Státní finance se řítí do velkých problémů, coţ však neznamená nemoţ nost správných osob vydělat velmi slušný majetek.“ „Zase jste mě prokouknul, jako vţ dycky,“ zvedne pohár hrabě, „Připíjím na moudrost pana Mazarina, který si vzpomene na svého zachránce, aţ bude rozhodovat o vhodný státní zakázce.“ Oba přátelé pokračují v rozhovoru další dobrou hodinu, většinou se točí okolo zmařeného spiknutí Důleţ itých, které korunoval vévoda de Beaufort neúspěšným atentátem na Mazarina. Armand minimálně dvakrát vylíčí podrobně obě chystaná přepadení, neopomene důleţ itě vzpomenout na všechna svá moudrá opatření, s přibývajícím vypitým vínem jeho samolibost roste. Markýz sice začíná mít také parádní opičku, ale daleko více se kontroluje. Poměrně věrně vylíčí svůj rozhovor se svou matkou, krátce se zmíní o svých návštěvách u královny a obavách, aby mu zapletení jeho matky do spiknutí neublíţ ilo. Oběma se začínal jazyk mírně plést, ale shodně cítí nutnost se odreagovat. Pro oba znamenaly předchozí dny velký stres a uvolnění se i za pomoci alkoholu se jim zdá přijatelné. Dávají si přitom ale stále velmi dobrý pozor, aby hovořili polohlasně, kdoví, kdo by mohl co pochytit. „Doufám, ţ e vaše matka odjela se všema svejma vodpornými nohsledama,“ lokne si pan de Godille vína a mírně říhne. „Slíbila mi je odvést všechny,“ odvětí pan de Almare s mírným pokrčením ramen, „Ale udělal jsem opatření, abych měl jistotu.“ „Opatření? Jaký vopatření?“ „Vţ dyť jsem vám o nich říkal. Poţ ádal jsem vašeho sluhu, tajemníka, správce, důvěrníka či čím vším Maurice pro vás je, aby zařídil sledování mé matky i vévody de Vendome i na jejich zámcích.“ „Správně, vzpomínám si. Vlastně, kdyţ uţ mluvíte vo našich špehách, co bude s nimi teď dál?“ „Jak svou otázku myslíte?“ „No, kdyţ je spiknutí zmařený, kdyţ je Mazarin pevně v sedle, tak co bude s našima špehama? Bude vo ně kardinál vůbec stát? Dyť nám na ně nedal ani jedinej louisdor, ani sou! Kdyţ za jejich sluţ by budu chtět zaplatit, coţ budu, moh by vo ně ztratit zájem. Kdyţ má teď velký zastání u královny.“ „Kardinál sice vyhrál bitku, ale nevyhrál válku. Má stále dost otevřených i skrytých nepřátel. Co se týká peněz, jsem připraven naše špehy platit. Podrţ íme si je bez ohledu na pana kardinála. Přemýšlel jsem o všem a rozhodně si je musíme zachovat. I pro naše další plány, moje i vaše.“ „Pro naše plány? Vy chcete dále platit pana Louventa a jeho lidi ze svýho?“ „Zaplatím jim velmi rád. Stále mám dost peněz, jak ze svých statků, tak ze sklepení svého paláce. Pan Louvent je ve skutečnosti k nezaplacení. Pokud by snad pan Jules váhal, můţ ete se spolehnout na můj měšec. Pana Louventa si nemůţ eme dovolit ztratit, bude se nám hodit.“ „Zase mluvíte vo budoucnosti. Bude se nám hodit. Chcete snad sám připravovat spiknutí?“ zasměje se Armand a znovu si notně přihne. „Žádné spiknutí. Hodlám pracovat v diplomatických sluţ bách, mám slib pana Julese. Nejen kardinál má mnoho nepřátel, pan Louvent můţ e poslouţ it i našim vlastním zájmům. Má své špehy na důleţ itých místech, další můţ e v budoucnu opatřit. Vám taky mohou výsledky jeho práce pomoc, pokud chcete skutečně přejít na obchodnickou dráhu.“ „Na dráhu obchodníka? Jsem aristokrat!“ ohradí se hrabě podráţ děně.

72

„Ale příteli, nečertěte se, já svoje slova vůbec nemyslel posměšně nebo snad jako výtku. Správně se staráte o rozmnoţ ení svých statků, mnoho šlechticů tajně obchoduje a nijak jim jejich úsilí neubírá na cti. Naopak, mohou pak ţ ít podle svých představ. Při vašich plánech vám mohou sluţ by pana Louventa poslouţ it. Nikdy nemůţ e být na škodu vědět mnohé o našich přátelích a nepřátelích,“ lehce škytne Pierre a zatváří se potměšile. „Příteli, chcete snad na kaţ dýho vědět nějaký vošklivý tajemství?“ podívá se zkoumavě pan de Godille na svého společníka, „Docela dobrej nápad, vlastně něco podobnýho vyuţ ívala vaše matka a pan de Concestion, za mlčenlivost vo mnohých tajemstvích si nechávali platit,“ dodá a hned svých slov lituje, vzít je zpět však jiţ nemůţ e. „Nechci nikoho vydírat, nejsem jako moje matka,“ podívá se vyčítavě markýz na svého přítele, v jeho očích se objeví smutek, ale moţ ná i strach, náhle si uvědomí částečnou oprávněnost vyslovené souvislosti. „Promiňte, plácám nesmysly,“ omlouvá se hrabě a dívá se přitom provinile, „Jen jsem nepochopil, na co vám bude pan Louvent.“ „V pořádku, příteli, vlastně máte tak trochu pravdu. Královna i malý král budou mít stále hodně nepřátel, nejen doma, ale i v zahraničí. Stejně tak pan kardinál. Sluţ by pana Louventa a jemu podobných budou třeba vţ dy. Nechci získaných poznatků zneuţ ívat pro své obohacení, ale vyuţ ívat ve prospěch mladého krále a královny. Také trochu pro sebe,“ dodá Pierre a tentokrát se zatváří provinile on, ne všechny jeho úmysly jsou tak vznešené, jak se snaţ il v předchozích větách naznačit, „Nevěřím slovům mé matky, nedovedu si ji představit trvale na jejím zámku.“ „Plně vás chápu. Mám stejný úmysly, moţ ná ale z jinejch důvodů,“ předvede tajemný kukuč Armand, „Počítám s dalšíma spiknutíma. Kdo pak pomůţ e? Kdo bude zase dobrej i pro lakomýho kardinála? Chápete?“ „Máme stejný záměr i cíle.“ „Stejný záměry? Nebudu vám lhát,“ zavrtí hlavou pan de Godille, „mně můţ e bejt kardinál ukradenej. Já myslím na sebe, na svůj uţ itek. Je mi jedno, jestli bude prvním ministrem Mazarin nebo někdo jinej. Teda teď mi to jedno není, protoţ e pomáhám Mazarinovi a doufám, ţ e mi moje sluţ by vhodným způsobem vrátí. Chápete?“ „Naprosto vám rozumím,“ pokývá hlavou pan de Almare, rozvalí se v křesle, byť si stále zachovává drobet ze své přirozené elegance, „Nepovaţ uji vaše pohnutky za nízké, nakonec přispíváte na dobrou věc. Pokud bych vám mohl pomoci, řekněte, promluvím s panem kardinálem, taktně mu naznačím vaše poţ adavky. Není hloupý a dovede si dobře spočítat, kdo mu můţ e prospět i v budoucnu.“ „Nepotřebuji vaši pomoc, poradím si sám,“ odmítne nabídku furiantsky hrabě, natáhne si nohy a znovu se napije, „Radši mi řekněte, co znamená pracovat v diplomatickejch sluţ bách. Budete chodit radit královně nebo kardinálovi? Přijímat cizí velvyslance? Nebo budete sám velvyslancem?“ „Sám přesně nevím, jakým směrem se budou moje kroky ubírat,“ přizná se markýz, „Upřímně, nestojím o ţ ádnou slávu, baví mě tahat za nitky z pozadí. Vyjednávání ve jménu královny v poslední době mě nadchlo, rád bych pokračoval v podobné činnosti. Mám uţ slib pana Julese. Aţ se poměry u královského dvora ustálí, slíbil mi moji první misi v zahraničí.“ „Chystáte se cestovat?“ „Sám nevím, jakou záleţ itost mi pan kardinál svěří, určitě nepůjde o ţ ádné klíčové jednání, jsem zatím nezkušený. Ale snad jsem si doposud vedl dobře a mluvím několika jazyky, coţ je velká výhoda.“ „Cestovat za přáteli i nepřáteli, moţ ná do krajů, kde zuří válka. Čeká vás dobrodruţ ství,“ zamyslí se Armand, pak, osvícen náhlým nápadem, zvedne prudce hlavu, „Poslouchejte! Kdyţ budete cestovat, budete potřebovat doprovod. Mohl bych jet s vámi, starat se vo vaše bezpečí, vo bezpečí vyslance francouzský královny. Uţ ili bysme si, třeba by nás někdo přepadnul …“ „Proboha, zase sejčkujete! Já netouţ ím po bitkách s lupiči či dezertéry, já se netouţ ím zaplést do nějaké bitvy jako vy u Rocroi. Tajný vyslanec francouzské koruny má jiný úkol, musí se snaţ it dojednat vhodné podmínky spojenectví, příměří. Vypozorovat skutečné zájmy přítele i nepřítele. V mém případě

73

jde o souboj slov. K ochraně mohu pouţ ít své Švýcary kapitána Rotha nebo královské gardisty. Pro vás je podobná funkce nevhodná, vaše postavení hraběte …“ „Souboj slov si nechte. Kdyţ neuspějete, tak mi řeknete a já dotyčnýho propíchnu. Bude po problému a Mazarin i královna nás voba pochválí,“ ţ ertuje pan de Godille, ale u svého přítele svým vyjádřením příliš nepochodí. „Raději zůstanu u slov,“ zavrtí ten hlavou. „Dobrá, tak ho teda nezapíchnu. Ale zvaţ te moji nabídku. Mohl bych vás doprovázet, třeba i tajně, starat se o vaši bezpečnost. Kašlu na to, jestli je podobná věc hodná hraběte. Cestování je nebezpečný, kdoví, kam vás váš úkol zavede. Přitom bysme mohli popít, zabavit se … měl bych zase nějakej úkol, nenudil bych se.“ „Stále vaše nuda,“ zavrtí skoro nevěřícně hlavou pan de Almare, „Jeďte na svoje panství, vţ dyť vám přestavují sídlo. Máte své zájmy v obchodech, udrţ ujete styk s panem Louventem. Najdete si i jinou zábavu. Zařídím vám pozvání na slavnosti u kníţ ete de Condé či jeho dětí, ale i jinde.“ „Nestojím o vaše slavnosti, večírky, sešlosti. Jen se na nich blábolí nesmysly. O naše obchodní zájmy se stará pan Coiffier, s panem Louventem se můţ e scházet Maurice a pokud by k něčemu došlo, můţ e varovat Mazarina třeba přes kapitána de Seinges. Co bych byl platnej při přestavbě sídla, odborný práce řídí pan Arnaut a všechno nepochybně dobře kontroluje správce Leander.“ „Rozdělil jste práci všem, tím pádem na vás ţ ádná nezbyla,“ rozesměje se srdečně a halasně markýz, „Opravdu vám asi zbude jen vaše pověstná nuda.“ „Moţ ná byste mi skutečně mohl pomoc,“ nesměje se vůbec pan de Godille, naopak se zatváří velmi váţ ně. „Moji pomoc jsem vám jiţ nabídl.“ „Nechci přímluvu u Mazarina. Mohl byste se přimluvit, aby mě vzal do svý armády váš bratránek vévoda d´Enghien. Mohl by mi najít vhodnou funkci k mýmu titulu a k mým předchozím zásluhám. Neţ se nudit v Paříţ i, raději potáhnu na nepřítele třeba do Tramtárie.“ „Chcete se nechat zabít? Ne všichni přeţ ijí kaţ dou bitvu, doposud nad vámi Bůh drţ el ochrannou ruku měrou vrchovatou. Coţ nemusí trvat věčně. Opravujete sídlo, naskýtá se vám naděje na další příjmy, získal jste si přízeň pana kardinála. Copak byste všechno klidně zahodil a trmácel se s armádou?“ „Jsem šlechtic a sluţ ba králi v armádě je tradicí v naší rodině.“ „Časy se mění. Ale i jako důstojník královské gardy někdy potáhnete na nepřítele.“ „Jo, ale kdy? Ne, ne, tohle není pro mě. Příteli, pokud uţ nebude hrozit nebezpečí kardinálovi ani vám, netouţ ím zůstávat v Paříţ i. Jestli můj doprovod pro vás nepřipadá v úvahu, mohl byste se pokusit mi vyjednat sluţ bu u vévody d´Enghien? Mám k tomu i osobní důvody, proč potřebuju přijít na jiný myšlenky, ale vo nich s vámi nechci mluvit,“ praví zasmušile Armand, oba dva bez dalších slov pochopí, o čem je řeč. Láska k markýze de Cavarlene u jejího milence doposud neodezněla, starost o její současný ţ ivot přidělává naopak vrásky na čele jejímu bratrovi. Ale zmínka o ní je mezi přáteli doposud tabu, ač se nešťastnou Andreou oba často v myšlenkách zabývají. „Těţ ko vám mohu dát nyní uspokojivou odpověď,“ podívá se Pierre pátravě na svého společníka, nakolik svá slova o odchodu k armádě myslí váţ ně a nakolik z něj mluví jen alkohol a přetrvávající smutek, „Nevím, jak se vévoda d´Enghien zachová. Já nakonec také nemusím nikam cestovat. Moţ ná mi nabídnou úřad u dvora takovým způsobem, ţ e nebudu moci odmítnout.“ „Vidíte!“ vyrazí vítězoslavně pan de Godille, „Teď jste se sám přiznal. Kolik šlechticů by skákalo radostí získat úřad u dvora! A pozdějc bejt i vychovatelem krále, jak vám taky nabízej. Mohl byste mít velký výhody, aţ král dospěje. Ale vy chcete něco jinýho. Jako já.“ „Svým způsobem máte pravdu,“ zamyslí se markýz, „Připijme si na krále, aby se ve zdraví doţ il plnoletosti a přebíral svou zemi od své matky a pana kardinála v co nejlepším stavu,“ pozvedne svou číši, vzpomínka na sestru hodně zabolela, víno mu nepříjemné myšlenky zastře. S vervou si oba přiťuknou, pokračují v popíjení další dvě hodiny. V té době má jiţ Pierre zajištěnu místnost pro sebe, přičinlivý Quido na trochu nezřetelný rozkaz svého připitého pána vše zařídí. Rovněţ

74

zajde i za kapitánem Rothem, který si jen zlehka povzdechne. Vzápětí odkráčí se postarat o své muţ e a koně. Vojáci doposud trpně čekají na svého pána u zapřaţ eného kočáru. Nikdo ani necekne, dobře placená sluţ ba u vstřícného markýze jako by jim spadla přímo z nebe.

TĚŢKÁ RÁNA OPILCOVA Hrabě de Godille se ráno cítí velmi špatně, bolí ho hlava a trpí nedostatkem spánku. Quido ho budí dost těţ ko, Emile po pár pokusech přenechal tuto nemilou povinnost raději odváţ nějšímu kolegovi. Není však čas na hrdinství, šlechtic musí doprovázet Jeho Eminenci. Zachmuřený hrabě sejde na nádvoří, klobouk si narazí více do čela, nemusí všichni vidět následky opičky. Očekává ho jiţ kapitán de Seinges a několik gardistů. Prohodí s nimi něco málo duchaplných slov, pak jeho pohled sklouzne stranou, kde se chystá kočár i s doprovodem Švýcarů pro markýze de Almare. Jakpak se asi vyspal jeho přítel, také se parádně motal, vlastně kdyby ho Quido nedoprovázel, sotva by došel do přidělených komnat. Naopak Mazarin září jak sluníčko, úsměvy rozdává na všechny strany. Důvod jeho dobré nálady je nabíledni, jeho nepřátelé jsou, jak se zdá, pro nejbliţ ší čas poraţ eni a on triumfuje. Bude se ale ještě muset hodně snaţ it, aby Její Veličenstvo pochopilo jeho nepostradatelnost. Zvláště široký úsměv věnuje svému ochránci panu de Godille, který nad ním jiţ hezkou řádku dní bdí ve dne v noci. Bude si muset s mladým šlechticem promluvit, zaslouţ í si trochu pozornosti, odvedl dobrou práci nejen při jeho ochraně, ale i při donášení zpráv od špehů. Zvláštní mladík, malinko nafoukaný, nadrţ ený na kaţ dý grošík, ale dost chytrý, spíše vychytralý. Jeho pohled padne na útlou postavu markýze de Almare, který právě nastupuje do svého kočáru. Rovněţ obdivuhodný mladík, velmi vzdělaný, neobyčejně bystrý, pro nepřátele hodně nebezpečný. Jak se dokáţ e vetřít do pozornosti všech, nenásilně, elegantně, přesto dosáhne většinou svého a ještě vzbuzuje dobrý dojem. I s ním si bude muset pohovořit také, slíbil mu splnit jeho tuţ by, zajistit mu první diplomatickou tajnou misi. Uţ o ní má jasno, ačkoli můţ e být poněkud nebezpečná. Ale je mladý, houţ evnatý, určitě se dokáţ e vykroutit ze všech nepříjemností. Oba kočáry se rozjedou, tentokrát jiţ nepředbíhá Jeho Eminenci nastrčený dopravní prostředek s jeho tajemníkem, vévoda de Beaufort přemítá o nesmrtelnosti chroustů pod dohledem stráţ í a další nebezpeční spiklenci směřují na své zámky, vypovězeni z hlavního města království i ode dvora. Přesto hrabě de Godille nespouští oči z okolí, čert nikdy nespí, co kdyby se rozhodl někdo pomstít? Jeho starosti jsou zbytečné, dorazí do Louvre bez nejmenších problémů a zapojí se do rumraje, který kaţ dé ráno nastává při příjezdu či příchodu nesčetného mnoţ ství dvořanů, úředníků, slouţ ících. Královští gardisté se snaţ í návštěvníky odhadnout, mnohé znají, neb je vídají kaţ dodenně, u některých si nejsou jisti. Kontrolovat však všechny přijíţ dějící branou, či proudící přes lávku pro pěší, není v jejich silách. Alespoň svou přítomností vzbuzují zdání bezpečí a působí na případného vetřelce odstrašujícím dojmem. Nikdy však nezabrání proniknutí různých čímanů, jejichţ cílem je něco ukrást ze společných zásob nebo někoho připravit o jeho ledabyle stráţ ený majetek. Armand doprovodí Mazarina aţ k místu, kde se ho ujmou gardisté kapitána de Guitaut. Znavený mladík se opře o kardinálský kočár a mţ ourajícíma očima se dívá za odcházejícím prelátem. Jak se nese, jak se úlisně usmívá na všechny strany, namyšlený, sebejistý. Přitom nechybělo mnoho a mohl mu papeţ ský stolec chystat velkolepý kardinálský pohřeb. Ještě pár dní a zapomene zcela na chvíli, kdy jen pár odhodlaných muţ ů stálo mezi ním a vyslanými vrahy, kdy jen díky chytré lsti nebyl jeho ţ ivot bezprostředně ohroţ en. „Vypadáte dnes poněkud znavený, pane hrabě,“ ozve se mu po boku známý hlas, okamţ itě v něm pozná kapitána královské gardy, jeho slova podbarvuje mírná ironie.

75

„Unavený? Co vás nemá, pane kapitáne, jsem čilej jak rybička,“ pokusí se znavený pan de Godille o úsměv, nicméně určitě vypadá hůř neţ starý voják, na jehoţ rovných zádech spočívá jiţ šest kříţ ků a dva roky k tomu. „Asi mi uţ můj zrak tolik neslouţ í, asi uţ stárnu. Vsadil bych na probdělou noc s nejedním pohárkem, ale moje smysly uţ mě asi šálí. Vidím kruhy pod očima, cítím odér vína ve vašem dechu. Přitom vy jste čilý jako rybička,“ ušklíbne se Francois, pro mladého šlechtice má v poslední době slabost, líbí se mu jeho jednání. Doslechl se o jeho statečném počínání u Rocroi z více zdrojů, uznale hodnotí jeho ochranu Mazarina. Ale ať si říká co chce, ještě teď je opilý jak zákon káţ e, neskryje svou klátivou chůzi pod zaraţ ený klobouk a opírání se o sloupek kočáru. „Vaše smysly jsou dnes určitě mnohem bystřejší neţ moje,“ povzdechne si Armand, čímţ vypustí do éteru další alkoholové výpary. „Přece mi ještě smysly slouţ í? Díkybohu, uţ jsem málem šel poţ ádat Její Veličenstvo o zproštění ze sluţ by.“ „Zproštění ze sluţ by? Vy jste v nejlepších létech, kaţ dý mladík by vám mohl závidět.“ „Zvláště kdyţ večer trochu přebere,“ směje se pan de Guitaut, líbí se mu vojenský přístup Armanda, ačkoli by na něm našel mnoho jiných much, „Pane hrabě, máte tuším nedaleko svůj dům. Běţ te si odpočinout, Jeho Eminence se jistě zdrţ í delší čas. Kdyby bylo třeba, nechám pro vás poslat.“ „Velmi děkuji za nabídku, kterou s radostí přijímám. Uţ je v paláci klid?“ „Klid?“ zajiskří se v očích důstojníka, pak výrazně ztiší hlas, „V paláci je pořád ještě dusno, ale bouřka uţ proběhla a cítím jiţ závan svěţ ího a čerstvého vzduchu.“ „Bylo uţ trochu bouře zapotřebí,“ odvětí rovněţ pološeptem přiopilý ochránce kardinála, poté se rozloučí a zamíří ke svému koni, jehoţ uzdu stále ještě drţ el gardista Roland Martigny. Dokonce svému veliteli nenápadně a decentně podepře nohu, kdyţ ten ztratí na chvíli balanc, neb se lehkováţ ně vyhoupl do sedla. Hlava se mu od prudkého pohybu zatočila, jedna jeho ruka sevřela uzdu, zatímco druhá se zachytila křečovitě za hřívu koně. Ještě aby tak slítnul, takovou ostudu by snad nepřeţ il. Vděčně se podívá na gardistu, jenţ se jen chápavě usmívá. Pan de Godille dorazí ke svému domu, předá koně Jeanovi Foudrasovi a sám si zamíří do svých komnat. Jeho jedinou tuţ bou je postel, ani nebude potřebovat nikoho k odstrojování, poslouţ í si sám. Točí se s ním stále celý svět, ţ aludek má jak na vodě, ve spáncích mu pulsuje krev a pronikavá bolest prostupuje jeho hlavou. Zabouchne za sebou dveře, odepne si kord a začne si rozepínat kabátec. Ozve se zaťukání a bez vyzvání do místnosti vstoupí Tissot. Přehlédne nerudný výraz v obličeji pána, jímţ ho vítá, hluboce se ukloní. „Pane hrabě, velice se omluvám za vyrušení, ale musím s vámi mluvit,“ řekne a upře na šlechtice svůj zrak, stačí mu jediný pohled, aby pochopil, v jakém stavu se nachází pán domu. Jeho nálada bude nepochybně odpovídat zbytkovému alkoholu v krvi. „Maurici, pozdějc. Jsem unavenej, potřebuji si chvilku vodpočinout,“ odvětí skoro prosebným hlasem Armand, ani nemá sílu nadávat. „Pane hrabě, znovu se omlouvám, pomohu vám se svlékáním, ale prosím, vyslechněte mě.“ „Co se stalo? Nemůţ e náš rozhovor počkat? Tak dvě, tři hodiny?“ „Pane hrabě, doufal jsem ve váš

76

příchod, jinak bych vás sám vyrazil hledat,“ zavrtí hlavou na znamení nesouhlasu Tissot, „Včera v noci jsem mluvil s panem Louventem i panem Achilem. Slyšel jsem o odjezdu paní hraběnky de Besiere.“ „O jejím odjezdu vím. Je s ním snad něco v nepořádku?“ „S jejím odjezdem ne. Pan Louvent teď hledá vhodné osoby, které ji budou sledovali aţ na její zámek a případně i tam. Ale jde o muţ e, které najal pan d´Holfene.“ „Co je s nimi? Stále ještě neopustili Paříţ ?“ „Jak se to vezme. Ano i ne. Pan d´Holfene najal celkem šest muţ ů, čtyři z nich propustil a dva si nechal u sebe. Jejich velitele a jednoho mladíka. Oba doprovázejí paní hraběnku de Besiere.“ „Co já s tím? Hrozí snad od nich nebezpečí?“ „V nejbliţší době určitě ne,“ ošívá se tajemník, přitom pomáhá hraběti zout boty a následně svléknout i kalhoty. „Jestli je propustili nebo je odvezli pryč z Paříţ e, zdá se bejt všechno v pořádku.“ „Nevím, pane hrabě. Říkal jsem vám o dvou chlapcích, které ti muţ i zajali. Šlo o hochy pracující pro pana Achila.“ „Vzpomínám si. Co je s nima?“ „Jsou mrtví, pane hrabě,“ odvětí smutně slouţ ící, „Pan Achile po odchodu těch vrahů vstoupil do domu, který měli pronajatý. Ve sklepě našel oba kluky, nahý, strašně zmučený a zabitý.“ „Je mi jich líto, co ale já s tím? Chce za ně pan Achile náhradu? Domluvím se s panem markýzem de Almare nebo Mazarinem, zaplatíme za ně,“ navrhne pan de Godille a jeho slouţ ícímu poklesne brada. „Jak zaplatíte?! Pane hrabě, ti muţ i umučili dva chlapce, bylo jim sotva patnáct, museli hrozně trpět, neţ je zabili!“ „Maurici,“ přestane šlechtic se svlékáním, ve spodkách a s rozepnutou košilí se posadí na svoji postel, „stalo se a uţ jim ţ ivot nevrátíme. Bůh je jistě přijme do království nebeskýho a pan Achile dostane tučný odškodný. Můţ e jim vystrojit pohřeb a zbude mu i dost pro něj a jeho další lidi. Co víc můţ u udělat?“ „Pan hrabě nepochybně ţ ertuje,“ vyráţ í ze sebe zkoprnělý Tissot, „Ti muţ i jsou zločinci a musí bejt potrestaný. Je nutný je zatknout, obvinit z vraţ dy a nechat popravit!“ „Zatknout? Soudit? Nechat popravit? Vo čem mluvíš? Chceš snad jít k soudu a svědčit proti nim? Vyprávět vo našich špehách, vo našich tajnejch schůzkách, vo matce mýho přítele a tvýho dobrodince markýze de Almare? Chceš obviněním hraběnky zostudit pana markýze? Nebo prozradit pana Achila a Louventa?“ „Mají snad uniknout bez trestu? Určitě jim zaplatili, mají jim ty tři vodporný vraţ dy projít?“ „Jaký zase tři vraţ dy? Mluvils vo dvou klukách, teď zase tři vraţ dy!“ začne zřetelně ztrácet trpělivost Armand, chce se mu spát a jeho správce domu ho otravuje s blbostmi. „Zabili i jednoho nevinnýho sluhu z domu vévody de Vendome, kterýho povaţ ovali za špeha. Ale nebyla to pravda, šlo jen o lest pana Achila.“ „Maurici, co po mně proboha chceš?“ strhne si šlechtic košili a vztekle s ní praští o postel. „Chci, aby byli vrahové potrestaný!“ „Tak ať je pan Achile najde a nechá odpravit. Nebo kdyţ nebude mít vhodný lidi, vezmu si pár gardistů a postaráme se vo ně. Vo to ti jde?“ „Ale ti dva, asi ty hlavní, odjeli s paní hraběnkou de Besiere.“ „V tom případě jsou v bezpečí. Těţ ko je můţe me nechat zabít na zámku Besiere,“ pokrčí lhostejně rameny pan de Godille, odhrne si pokrývku a chystá se pod ní vlézt. „Pan Louvent měl pravdu,“ povzdechne si hodně nahlas Tissot. „Jakou pravdu? V čem pravdu?“ „Říkal o těch muţ ích, ţ e ujdou bez trestu.“ „Vidíš, pan Louvent má na rozdíl vod tebe rozum. Všichni jsme rádi, ţ e spiknutí skončilo a nikomu z nás se nic nestalo. Pan Mazarin je zdravej a čipernej jako ranní ptáče, mě sice teď bolí hlava, ale jinak jsem taky spokojenej. Pan Louvent i pan Achile vyvázli bez škrábnutí a ty, ačkoliv ses tolik

77

klepal strachy, seš taky celej a zdravej. Všechno dopadlo dobře, jestli vyvázne bez trestu pár vobyčejnejch chudáků, co se nechávaj najímat, čert je vem.“ „Jistě, pane hrabě, vše dopadlo dobře. Jen dva bezejmenný kluky někdo surově zmučil a pak bezcitně utratil. Všechno je v pořádku, jejich vrahové dostali za vraţ du zaplaceno a mohou si svý zaslouţ eně vydělaný peníze prolejt hrdlem,“ pronáší pomalu slovo za slovem tajemník, stojí nad svým na posteli sedícím pánem jak ţ alobce před obţ alovaným. „Maurici, di do prdele! Buď rád, ţ e seš v pořádku! Hrálo se vo budoucnost země, chtěli zavraţ dit prvního ministra, chápeš? A ty votravuješ se dvěma bezdomovcema, klukama z ulice. Pokud maj nějaký příbuzný, třeba bratra nebo sestru, vosobně jim můţ eš zanýst peníze jako vodškodný. A tím končíme! Uţ nic dalšího nechci slyšet!“ rozkřikne se Armand, vztekle odkopne pokrývku a zaleze pod ní. Tissot zůstane stát beze slova nad lůţ kem, v očích se mu třpytí, vzrušeně dýchá, ale neopováţ í se pokračovat. Je mu více líto reakce jeho pána, neţ by se na něj zlobil. Je stejný jako všichni. Záleţ í mu jen na sobě nebo nanejvýš na sobě rovných. Kdyby tak někdo ublíţ il markýzi de Almare, nebo baronu de Taille, pak by se přetrhl, aby jejich vrahy našel a potrestal. „Co eště chceš? Proč nejdeš?!“ ozve se vztekle z lůţ ka, odkud vykukuje z pod pokrývky rozčepýřená hlava, obličej zkřivený od zlosti a především bolesti, jak se rozkřičel, jako by mu vráţ eli do mozku tisíc hřebů. „Musím vám ještě vyřídit vzkaz, pane hrabě,“ řekne tajemník chladně. „Vzkaz? Vod koho vzkaz? Proč mi ho neřekneš hned, místo těch nesmyslů s tou tvou hrou na spravedlnost!“ „Pan Louvent by s vámi chtěl mluvit, pane hrabě,“ nechá tajemník předchozí slova bez povšimnutí, má se dobře, dostalo se mu mnohých výsad, nemá právo svého pána soudit a navíc by pro něho podobná činnost mohla být nebezpečná. „Pan Louvent? Kdy?“ „Poţ ádal mě, abych za ním přišel, aţ dorazíte domů. Je připraven za vámi přijít, předpokládal vaši nepřítomnost ve večerních hodinách v dalších dnech ve vašem domě. Je ochoten za vámi přijet, najmu kočár a setkáme se nedaleko paláce Cleve, kdyţ budete souhlasit.“ „Takový tajnosti,“ mávne jen rukou šlechtic, „Uţ snad nebezpečí pominulo a Louvent se nemusí skrejvat.“ „Jen vyřizuji vzkaz, pane hrabě,“ pokrčí rameny sluha. „Souhlasím. Sejdeme se večer nebo spíš v noci.. Spokojenej? Můţ u si uţ zdřímnout?“ „Jistě, pane hrabě. Omlouvám se za vyrušení, jen jsem se bál prodlevy. Pan Louvent je pro nás pravděpodobně důleţ itý, alespoň jsem nabyl takového dojmu,“ neodpustí si Tissot štiplavou poznámku na závěr, pak se hluboce ukloní a bez dalšího odejde. Armand mu chce na cestu přidat peprnou odpověď, ale pak jen mávne rukou, a zaboří hlavu do polštáře. Sakra, tak ho Maurice naštval, aţ bude mít problém usnout! Kluk jeden ničemná, vytáhnul ho z bahna ulice, udělal z něj skoro pána a on se opováţ í takhle drze jednat. Bude si s ním muset promluvit, moc mu narostl hřebínek, parchantovi jednomu. Přiopilý šlechtic spí asi tři hodiny, neţ se sám probudí. Zavolá si slouţ ící, přijde Jean. Nařídí mu připravit oběd a jen tak mimo řeč se zeptá na pana správce. Chlapec ho ujistí o přítomnosti pana správce a tajemníka, ano, byl mimo dům, ale uţ se vrátil. Hrabě se chvíli ošívá, pak nařídí sluhovi připravit oběd i pro nezdvořilého Maurice. Bude mu muset domluvit, ale odvedl také velmi dobrou práci a asi je pěkně rozhozený, chodil do míst, kde vţ dycky hrozí nebezpečí, strachoval se o svůj ţ ivot kaţ dý den. Jean odkvačí splnit rozkaz, šlechtic se znova natáhne a usne lehkým spánkem. Z něj ho vytrhne aţ návrat mladšího z bratrů Foudrasových, jídlo je jiţ na stole. Vyuţ ije sluhu k výpomoci při oblékání, sám sebe si prohlédne před zrcadlem. Přeci jen uţ vypadá lépe neţ ráno, hlava bolí o trochu méně, vnitřnosti však ještě protestují proti mnoţ ství večer a v noci vypitého vína. S povzdechem se otočí a zamíří do salónku, kde na něj jiţ u dveří čeká Tissot. Přivítá pána hlubokou úklonou, uhne však pohledem a rychle přispěchá mladému urozenci odsunout křeslo, aby se mohl usadit. Sám pak počká na rozkaz vzít místo u

78

stejného stolku, jeţ se prohýbá pod lahodně vonícími dobrotami. Jean se chopí dţ bánku s vínem a chystá se oběma nalít. „Mně jen vodu,“ zadrţ í ho pan de Godille, „ale panu správci nalij,“ dodá, kdyţ se hoch otočí. „Já si vezmu také vodu,“ nechce se nechat zahanbit Maurice. „Jen si dejte víno, pane správce, zaslouţ íte si ho za vaše sluţ by v minulých dnech,“ pokyne šlechtic sluhovi, čímţ ho dostane do rozpaků. Nechce nazlobit ani jednoho ze svých pánů, díkybohu mu bratranec pokyne a nechá si nalít pohárek španělského vína, dováţ eného panem Montevidem. „Pane hrabě, děkuji za pozvání k obědu, velice si vaší šlechetnosti váţ ím,“ praví tajemník, ovšem jeho slova skřípou, o jejich upřímnosti se dá s velkým úspěchem pochybovat. „Tak se uţ nečerti,“ řekne smířlivě šlechtic, kdyţ předtím propustí Foudrase a oba spolustolovníci v salónku zůstanou sami. „Já jsem se vůbec nečertil, Vaše Excelence. Pokud jsem byl snad nezdvořilý, prosím pana hraběte za prominutí. V minulých dnech … ale nic mi není omluvou. Bohuţ el nejsem statečný jako pan hrabě, zvlášť po mé svatbě mi na ţ ivotě záleţ í. Moţ ná si pan hrabě myslí hodně špatného, ano, asi jsem zbabělec, přiznávám, měl jsem hrozný strach kaţ dou noc, kdyţ jsem chodil za panem Achilem,“ mluví smutným a pokorným hlasem slouţ ící. „Pan markýz de Almare tě velmi chválil, moţ ná jsem aţ moc přísnej, ale očekával jsem vopravdu větší statečnost. Konec konců ale nejsi voják, jen městskej kluk. Příště uţ budeš určitě míň podělanej.“ „Doufám, pane hrabě, ţ e ţ ádné příště nebude.“ „Nebude? Chceš snad podat výpověď?“ „Výpověď?“ vyděsí se Tissot a tvář mu ustrne, „Pan hrabě snad chce moji výpověď?“ „Tak uţ dost tý hry, Maurici, začneme jíst, aby nám veledílo Marie nevystydlo,“ vyzve šlechtic k zahájení oběda, sám začne s pohárem vody, vypije ho téměř celý aţ do dna, hned si nalije sám novou vodu ze dţ bánu, cítí, jak mu tekutina protéká trávicí trubicí aţ do ţ aludku. Jak lahodně můţ e chutnat obyčejná voda, kdyţ se ţ ízeň hlásí tak hlasitě o slovo. „Pane hrabě, nesnaţ ím se nic hrát. Opravdu bych uvítal, kdyby se uţ podobné schůzky neopakovaly. Snad alespoň na čas nepřátelé pana kardinála a pana hraběte zalezou do svých děr a nebude nutné tajně po nocích navštěvovat pana Achila nebo Louventa,“ přjime výzvu k ukončení jemného špičkování tajemník, na chvilku se odmlčí, jako by hledal vhodná slova, „Pane hrabě, přes svůj strach jsem všechny vaše rozkazy splnil. Nadělal jsem si do kalhot, ale neutekl jsem z bojiště. Jsem opravdu jen městskej kluk, nejsem aristokrat předurčený se proslavit na bitevním poli. Moţ ná i proto jsem těţ ce nesl smrt dvou Quidových kamarádů. Jsem přízemní, myslím na svoje povinnosti při údrţ bě domu pana hraběte, na svou manţ elku a naše dítě v jejím těle. Jsem nešťastný, jak jsem pana hraběte zklamal, slibuji, ve své roli správce a tajemníka budu lepší.“ „Tak se mi líbíš,“ polkne velký kus kuřecího stehýnka pan de Godille. „Pane hrabě, mluvil jsem s panem Louventem.“ „Ano? Jak, kdyţ se skrejvá?“ „Byl jsem zaveden do dost nepříjemných míst jedním z chlapců pana Achila, pan Louvent se objevil náhle a zase stejně tak zmizel. Ale domluvili jsme se na večer.“ „Budiţ , přijmu hru pana Louventa, ačkoli jí uţ moc nerozumím, uţ mu snad nikdo nejde po krku. Co jste upekli?“ „Jen vyřizuji přání pana Louventa, pane hrabě,“ ohradí se velmi mírně tajemník. „Jaký je přání pana Louventa?“ zakření se šlechtic, pro hru se slovíčky nemá trpělivost, k té je stvořen jeho přítel markýz de Almare. Jestlipak ho taky tak bolí hlava? „Vyzvednu po setmění pana Louventa a přijedeme za vámi. On počká v kočáře a já přivedu pana hraběte za ním. Pokud pan hrabě bude souhlasit.“ „Panu hraběti je všechno jedno. Pan Louvent je podivín, ale odvádí velmi dobrý sluţ by, zaslouţ í si shovívavost nad podivnejma způsobama. Jestliţ e mu tajná schůzka udělá dobře, budu se toulat po nocích.“

79

„Děkuji i za pana Louventa, pane hrabě.“ „Maurici, mám ještě jednu připomínku,“ polkne další sousto Armand, nějak ho cítí v chřtánu, zhluboka se napije, aby ho spláchl správným směrem, „Nepřeju si uţ podobný výlevy jako dopoledne. Seš můj tajemník, seš pánem v tomhle domě, chovej se podle toho. S odškodněním pro pana Achila za smrt těch kluků sem to myslel váţ ně. Promluvím o vyrovnání v noci s panem Louventem. Musíš ale na všechno pohlíţ et v širších souvislostech. Jsou vyšší zájmy, neţ jen vobyčejná pomsta.“ „Budu si slova pana hraběte pamatovat.“ „Moţ ná budu zase cestovat, Maurici,“ zasní se pan de Godille, „Pak budeš mít na starosti nejen dům, ale i moje zájmy při jednání s panem Coiffierem. Chci v tebe mít naprostou důvěru, tu si ale nezískáš nezdvořilým chováním k mý osobě. Jako jsi ty pánem pro slouţ ící v domě, tak jsem já pánem tebe. Dokonce rozdíl mezi náma je daleko větší, nezapomínej, ačkoli jsi získal v poslední době hodně peněz, vymetáš kdejakou sešlost bohatejch měšťanů a obchodníků. Můj rod je starobylej, nejsme ţ ádná úřednická šlechta, nezapomínej. Ačkoli se poměry podivně mění, tak na tomto trvám a budu trvat!“ „Mám pana hraběte ve velké úctě, váš rod je starobylý a slavný,“ mluví pokorně Tissot, musí vydrţ et umytí hlavy, „Pan hrabě však mluvil o cestování. Smím se zeptat, kam pan hrabě ráčí odjet?“ „Nevím jistě, teprve se o mým dalším případným poslání jedná,“ odvětí vyhýbavě aristokrat, nechce slouţ ícímu vysvětlovat, oč včera poţ ádal svého přítele. „Půjde jistě opět o nebezpečné poslání.“ „Maurici, řekl jsem o cestě jen jako vo moţ nosti. Nic zatím nevím, všechno se dozvíš včas. Studuješ pořád na obchodníka?“ změní pan de Godille raději téma. „Dostává se mi vzdělání nejen v obchodu,“ usměje se shovívavě tajemník, začíná pronikat do tajemství finančnictví, daní, pravidel maloobchodu i velkoobchodu, do účetnictví. Ale proč zatěţ ovat svého pána věcmi, kterým by stejně nerozuměl a ještě by ho nudily. „Pan Mazarin se udrţ el u moci, snad nám bude uţ itečnej,“ ztiší podvědomě šlechtic hlas, o některých věcech je lépe mluvit šeptem i ve vlastním domě. „Kéţ by, pane hrabě, o některých moţ nostech jsem jiţ s panem Coiffierem hovořil. Pan kardinál musí být panu hraběti velmi zavázán, kdyţ mu pan hrabě zachránil ţ ivot.“ „U mocnejch lidí je to s vděčností všelijaký, Maurici,“ povzdechne si zachránce, nicméně mu připomínka jeho skutků udělá dobře, nedokáţ e skrýt svou pýchu. Tissot se usměje, vděčnost je všelijaká nejen u nejmocnějších, ale u pánů všeobecně, pomyslí si. „Pan kardinál bude jistě pana hraběte potřebovat i v dalších létech, své nepřátele porazil, ale oni se určitě s poráţ kou jen tak nesmíří,“ zavěští, podobné slova chce jistě jeho pán slyšet. „Snad ne,“ usměje se podle předpokladů Armand, rychle dodá s potměšilým výrazem, „Nepřeju si další spiknutí, ale takový drobný problémy … aby někdo trochu zlobil … chápeš, pak moje cena bude zase vyšší.“ „Naprosto chápu, pane hrabě.“ „Maurici, udělal si v minulých dnech mnoho dobrýho, dokonce rozumím tvojim vobavám z nočních toulek po Paříţ i. Do některejch míst bych nešel bez vobav ani já. Ale dopoledne sis mnohý pokazil. Místo pochvaly jsem ti musel vynadat. Snad uţ se podobný výstřelky nebudou opakovat.“ „Nebudou, pane hrabě, slibuji,“ kaje se znovu Tissot, ačkoli si myslí něco jiného, „Pan hrabě je velmi ušlechtilý, kdyţ mi odpustil mé nevhodné chování. Nechal jsem se unést ošklivými záţ itky z minulých dní. Ale pan hrabě mně správně vyčinil, vezmu se kaţ dé jeho slovo k srdci.“ „Myslíš svoje slova váţ ně nebo si děláš legraci?“ podívá se zpytavě Armand na svého tajemníka, najednou tolik pokory, na Maurice aţ podezřele mnoho. „Naprosto, pane hrabě. Váţ ím si důvěry pana hraběte i svého postavení v domě pana hraběte. Byl bych nevděčník, kdybych se choval nezdvořile. Svou omluvu myslím naprosto upřímně, Excelence, moje nevhodné chování se opravdu uţ nebude opakovat,“ dušuje se slouţ ící pokrytecky, rád by sice pronesl pár štiplavých poznámek, ale proč dávat v šanc své dobré bydlo.

80

Pan de Godille si sluţ ebníka ještě jednou změří příkrým i zkoumavým pohledem zároveň, najednou se chová jak beránek, ale zná ho uţ dost dlouho, aby prokoukl jeho pokrytectví. Ale dobře, uvědomuje si, co by mohl ztratit, ať si myslí co chce, ale hlavně ať poslouchá a stará se o svoje záleţ itosti. Párkrát přinesl důleţ itou zprávu a hned by se málem motal do politiky. Obvinit hraběnku de Besiere, matku jeho přítele, ţ e nechala mučit a zavraţ dit dva kluky, komu by takový skandál prospěl? Uvaţ uje snad kolenem? Ale zpraţ il ho dobře, dal mu jeho chování pěkně seţ rat, zdvořile a přitom důrazně, markýz de Almare by z něj měl radost. Nakonec se taky stane diplomatem. Spokojený sám se sebou vyloudí na své tváři široký úsměv, asi první skutečný úsměv tohoto dne.

PERNÝ DEN MARKÝZE DE ALMARE Markýze de Almare rovněţ bolí hlava, je nevyspalý a přemíra alkoholu poznamená jeho jindy ladné pohyby. Voňavky překryjí všechny alkoholové pachy, ale špatný pocit zvládnout nedokáţ í. Naštěstí mu je dopřáno delšího čekání v prostorách bez přístupu dvořanů. Mladík se zde můţ e posadit a odpočívat. Vzhledem k dobré fyzické kondici zvládne nedostatek spánku a stále ještě více neţ zbytkové mnoţ ství alkoholu v krvi důstojným způsobem. Asi aţ po třech hodinách pro něho Mazarin pošle. Setká se s ním v jiţ důvěrně známém malém kabinetě. Po pár zdvořilostních frázích přejde kardinál rovnou k důvodu jejich setkání. „Pane markýzi, za chvíli vás zavedu za Jejím Veličenstvem,“ konstatuje první ministr, „ještě neţ se tak stane, chci se vás znovu zeptat na vaše zájmy. Je moţ no získat několik pro vás důstojných a vhodných úřadů u dvora, pravda, něco by stály, ale při vašem bohatství …“ „Vaše Eminence, peníze nejsou problém. Jaké úřady mi nabízíte?“ „Já vám nic nenabízím, protoţ e znám váš názor. Ale pokud jste ho změnil, mohu vám vyjmenovat minimálně tři. Máte nadále zájem zůstat nezávislý a věnovat se diplomacii? Především jako tajný emisar Jejího Veličenstva?“ „Vaše Eminence zná mé stanovisko. Pokud mi neuškodí v očích Jejího Veličenstva odmítnutí nabízených úřadů a naopak přijetí pověření tajného emisara v diplomatických sluţ bách, budu nesmírně spokojený a šťastný.“ „Mluvil jsem o vás s Jejím Veličenstvem,“ usmívá se tradičně mile Mazarin, „Královská Výsost je s vašimi sluţ bami velmi spokojená. V brzké době pro vás budu mít úkol, který vás zavede mimo území francouzského království. Půjde však o úkol náročný a svým způsobem moţ ná i nebezpečný. V oblastech, kam budete jménem Jejího Veličenstva vyslán, probíhá válka. Budete mít všechny potřebné listiny, ale ty vás neochrání před bandou potulných dezertérů.“ „Vaše Eminence, jsem připraven podstoupit naznačené riziko a bude mi ctí zastupovat zájmy Jejího Veličenstva. O jakou záleţ itost se jedná?“ „Později, pane markýzi, později. Potřeboval jsem znát vaše stanovisko dříve, neţ půjdeme za královnou. Očekává nás asi za čtvrt hodiny.“ „Vybral jsem si podle svého srdce, Vaše Eminence.“ „Vybral jste si dobře,“ přikývne prelát se spokojeným výrazem na tváři, „Delikátní úkoly potřebují nejlepší muţ e a vy se jedním z nich můţ ete stát. Čeká vás náročná cesta, budete se muset naučit ještě větší trpělivosti, ještě větší přetvářce, ještě lepšímu odhadu reakcí vašich protivníků při jednáních. Ale vaše předpoklady uspět jsou výjimečně vysoké.“ „Souhlasíte vy osobně s mým rozhodnutím?“ „Jsem za ně velmi rád, pane markýzi,“ usmívá se první ministr, dokonce by si mladík vsadil na opravdovost vyjádřením, „Praktická politika bude v následných létech leţ et na mých bedrech. Ne všechna jednání mohu absolvovat osobně, potřebuji spolehlivé a věrné muţ e, ale také bystré ve svém úsudku,

81

schopné reagovat pruţ ně a přizpůsobivě nastalé situaci. Jsem přesvědčen o vašem úspěchu na tomto poli a hodlám vašich sluţ eb vyuţ ívat. Moţ ná více, neţ vám bude nakonec milé.“ „Vaše Eminence, vaše slova jsou rajskou hudbou pro moje uši,“ rozzáří se obličej mladíka, pak však trochu zváţ ní, „Nejsou však zmíněné plány v rozporu se zájmem Jejího Veličenstva? Nebude na mě Její Veličenstvo pohlíţ et jako na nevděčníka? Královna mi je připravena nabídnout několik úřadů, jak jste sám naznačil, uvaţ uje o mně v budoucnosti jako o vychovateli krále.“ „Její Veličenstvo pochopilo mé naléhání na vaše vyuţ ití na poli diplomacie,“ zatváří se poťouchle prelát. „Vaše přání? Vy jste snad Jejímu Veličenstvu sám vnukl názor o vhodnosti vyuţ ít mě pro diplomatické sluţ by?“ „Znal jsem vaši odpověď a vzal jsem nevděčný úkol na sebe,“ přikývne Mazarin, „Vlastně jsem poţ ádal Její Veličenstvo, aby posvětila vaše pověření tajným emisarem. Pokud se budete ochoten těţ ké a mnohdy nevděčné role ujmout.“ „Vaše Eminence, děkuji za vaši přímluvu.“ „Poděkujete mi svými sluţ bami. Pane markýzi, je čas, nechceme přece přijít k Jejímu Veličenstvu pozdě.“ „Zajisté ne. Vaše Eminence, stalo se snad něco nového ve vztahu k vašim nepřátelům? Je postoj Jejího Veličenstva pevný?“ „Její Veličenstvo velmi rázně vyřešilo spiknutí Důleţ itých, přesně, jak jsem vám včera říkal. Kroky královny jsou opravdové a razantní,“ odvětí s zadostiučiněním kardinál, „Nějakou dobu budeme mít čas věnovat se opravdové práci.“ „Gratuluji vám k vítězství, Vaše Eminence.“ „Však na něm máte i vy zásluhu.“ „Nicotnou, Vaše Eminence. Umím si představit, jak obtíţ né úkoly jste musel zdolat po smrti kardinála de Richelieu a s obdivem jsem sledoval vaše umění. Neboť vaše počínání nemohu nazvat prací, ale uměním. Nejprve s králem, nyní s královnou,“ pochlebuje raději pološeptem pan de Almare, ale k jeho dobru nutno poznamenat, ţ e svá slova míní upřímně. Způsob, jak se Mazarin zachytil drábky u Ludvíka XIII. a následně pořádně zasekl u Anny Rakouské, si rozhodně obdiv zaslouţí. „Raději přestaňte, pane markýzi. Vaše slova se moc hezky poslouchají, ale jen pro mé uši znějí lahodně. Abyste nakonec naše vítězství nezakřikl,“ odvětí také pološeptem kardinál, vyjádření mladíka ho ale potěšilo, dokáţ e odhadnout své protějšky a v tomto případě nepovaţ uje předchozí věty za podbízivé. První ministr otevře dveře a vykročí vstříc oznámené audienci. Jde důstojným krokem po chodbách Louvre, hlavu vztyčenou, ano, zdejší prostory mu budou po právu říkat pane. Její Veličenstvo je regentkou a panovnicí, oficiální hlavou Francie, ale kaţ dá hlava potřebuje krk, který s ní bude otáčet. Tím krkem a vlastně i mozkem bude on, Jules Mazarin, vlastně Giulio Mazarini, syn sicilského šlechtice z Palerma. Anna Rakouská bude slupkou, za níţ se budou skrývat jeho skutky. Dosáhl svého vrcholu a nehodlá se z něj nikým nechat vypudit. Markýz kráčí způsobně metr za prvním ministrem, plně se soustředí na nadcházející rozhovor a jeho smysly jsou jiţ zcela připravené a ve střehu. Uvaţ uje rovněţ o své budoucnosti, ale vzpomene si i na minulost. Před dvěma roky byl knězem Paulem, nalezencem z angerského kláštera. Nyní se stane tajným emisarem francouzského královského dvora. Uţ nyní zná mnohá tajemství, v brzké době se mu otevřou další obzory. O svém vrcholu neuvaţ uje, coţ by asi bylo i nevhodné z pohledu jeho dvaadvaceti let. Ale čas nemarní, můţ e být sám se sebou spokojený. Za dva roky proţ il víc, neţ mnozí zaţ ijí za celý ţ ivot, spřátelil se s nezbedným furiantem markýzem de Cinq-Marsem, aniţ by si zadal s jeho spiknutím, pomáhal Jejímu Veličenstvu vyjednat změnu poslední vůle jejího manţ ela a nyní je u stabilizace postavení kardinála Mazarina. Není divu spokojeného úsměvu, jenţ se usídlí v jeho mladistvé tváři. Anna Rakouská sedí v křesle uprostřed sálu, nikdo další není přítomen, respektive všechny poslala pryč před vstupem prvního ministra. Na mladého šlechtice z jeho doprovodu pohlédne vlídně, její výraz uţ je prostý velké zloby předchozích dní. Učinila důleţ itá rozhodnutí a sama se sebou je rovněţ

82

spokojená. Zastala se prvního ministra, kterého jmenovala a v jehoţ podporu věří. Učinila rozhodnutí hodné panovnice, rozhodnutí, kterými dala jasně najevo svou vůli. Pociťuje úlevu. „Pane markýzi, musíme vyslovit spokojenost s vašimi sluţ bami v minulých dnech,“ vyjádří pochvalu na úvod, „Oceňujeme vaši věrnost a vaši spolehlivost.“ „Vaše Výsosti, jsem neobyčejně poctěn snad aţ nezaslouţ eným oceněním mých nepatrných činů.“ „Důleţ itá jednání jste zvládl opět velmi dobře. Dokonce tak dobře, ţ e Jeho Eminence si vás ţ ádá do sluţ eb našeho království. Měli jsem s vámi jiné záměry, ale pokud vyjádříte srozumění s úkoly, jimiţ vás hodláme pověřit, dáme přednost zájmům státu před svými osobními.“ „Vaše Veličenstvo,“ hluboce se ukloní chválený šlechtic, „jsem vaším oddaným sluţ ebníkem. Přijmu kaţ dý úkol, kterým mě Vaše Výsost pověří.“ „Souhlasíme s vaším pověřením vést tajná jednání v zájmu našeho státu,“ odvětí královna, snaţ í se působit majestátně, ale pro mladého šlechtice má slabost, uchvátil ji jak svou krásou, tak svým vystupováním i svými způsoby, „Pokud vám však vaše úkoly dovolí, trváme na vašich návštěvách u našeho syna krále i jeho bratra.“ „Vaše Veličenstvo, nevím jak vyjádřit svou vděčnost. S největší radostí a s největším úsilím splním všechny rozkazy Vašeho Veličenstva.“ „Nepochybuji o vás, pane markýzi. Jeho Výsost se zrovna dnes ráno na vás ptala. Neţ dnes odejdete z paláce, budete za ním zaveden. Máte na našeho syna dobrý vliv, jistě mu budete mít příleţ itost předat mnoho ze svých vědomostí.“ „Vaše Veličenstvo, pan markýz nebude stále na cestách a moţ ná časem, aţ nabude dalších zkušeností, bude ještě vhodnějším kandidátem na roli vychovatele mého kmotřence,“ vloţ í se do rozhovoru Mazarin. Jeho jednání je v rozporu s protokolem, neb nebyl k vyjádření vyzván. Je si však natolik jist svým postavením, ţ e se nebojí jeho porušení. „Jeho Eminence má pravdu,“ potvrdí královna správnost úsudku svého ministra, podívá se na něho mile, nijak ji nevadí jeho vpád do rozmluvy, aniţ mu udělila slovo, „Pane markýzi, jste u nás v paláci vţ dy vítán. Máte naše svolení navštěvovat naše syny, vydáme potřebné příkazy.“ „Vaše Veličenstvo, jsem vaším oddaným sluţ ebníkem,“ znovu se ukloní pan de Almare. „Pane markýzi,“ pohlédne přímo do očí mladíka královna, „Jeho Eminence nám na naši ţ ádost podrobně vylíčila váš nelehký osud. Vaše těţ ké dětství v angerském klášteře nás velmi dojalo. Nyní máte postavení hodné vašeho rodu i vašich vlastností. Budeme vás nadále sledovat a věříme ve vaši daleko šťastnější budoucnost.“ „Vaše Veličenstvo,“ zardí se mírně mladík, přeci jen být odloţ eným dítětem je pocit, na jaký se nezapomíná, „Bůh mně připravil velmi těţ kou zkoušku, ale zároveň mě ve své milosti převedl přes propast zoufalství, kterému jsem v dětství často propadal. V modlitbách jsem se vyrovnal se všemi bezprávími, kterým jsem byl vystaven. Bůh je moudrý a díky jeho zkoušce jsem vyšel daleko silnější, vyrovnanější.“ „Pane markýzi, naše účast s vaším osudem je opravdová. Jeho Eminence vás naším jménem v brzké době pověří důleţ itými úkoly. Jsme s vašimi sluţ bami spokojeni,“ dodá královna, z jejích slov i výrazu není pochyb o ukončení audience.

83

Markýz de Almare učiní všechny nutné úkony protokolu a opustí místnost, kardinál Mazarin ještě setrvá. Toho dne se jiţ šlechtic s prvním ministrem nesetká, ale očekává v brzké době další audienci. Znovu a důkladně si ve svých myšlenkách přehrává rozmluvu s královnou a v jeho duši zavládne spokojenost. Vyvázl bez pohromy z nepříjemné situace, do které ho dostala svými intrikami jeho krkavčí matka. Snad mu bude Bůh nakloněn i nadále a on svá pověření zvládne se ctí. Přijde si pro něho osobně pan de La Porte a odvede ho za dětmi královny regentky. V očích Ludvíka se zableskne, ale zachová naprosté dekorum, velmi váţ ným krokem vyjde tři kroky vpřed, pak posečká, aţ ho jeho vazal podle protokolu pozdraví. „Máme pro vám mnoho zajímavostí, pane markýzi,“ řekne dítě váţ ným hlasem, pak šlehne pohledem na svého bratra, který se kousek za ním klátí. Jako by nechtěl král respektovat nejen svůj věk, ale ani tři roky Malého Monsieura. „Bude mi potěšením se s nimi seznámit, Sire,“ ukloní se pan de Almare. „Následujte nás, pane markýzi,“ zní další výzva, která skončí hrou. Králův bratr se zapojí jen okrajově, ale neodváţ í se zvednout z místa, které mu je přiděleno. Ludvík na něho uplatňuje stejnou přísnost, jako dospělí na něho. Chudák kluci, přeci jen by se jejich výchova měla brát trochu méně váţ ně, jaká škody způsobila necitlivá matka jejich otci, stejně jako prudérní duchovní, pomyslí si Pierre. Vţ dyť i při hře nevypadává většinou malý král z role, která mu byla přidělena. Je na něm poznat, jak by se dokázal odvázat, ale neováţ í se. Jen občas na krátkou dobu, pak se zatváří provinile. Mladý vazal se snaţ í nastolit příjemnější, uvolněnou atmosféru, coţ se mu podaří jen částečně. Stráví s dětmi více neţ hodinu, neţ si ho první komoří krále de La Porte přijde odvést. Ludvík se na komořího podívá zle, ale bystře povstane, vzápětí ho následuje bratr i host. „Pane markýzi, naše povinnosti nás volají,“ řekne váţ ným hlasem Ludvík. „Děkuji za váš čas, který jste mi věnoval, Vaše Výsosti,“ ukloní se pan de Almare. „Ještě jsme však zdaleka neskončili, pane markýzi,“ mírně se hošík usměje, „Budete muset brzo zase přijít,“ dodá a vyzývavě se podívá na svého komořího, který mírným přikývnutím a přivřením očí dá na srozuměnou pochopení příkazu. „Bude mi velkým potěšením, Sire,“ ukloní se šlechtic. Mladík posečká, neţ se pro něho vrátí pan de La Porte a vyvede ho z králových osobních komnat. Otře si orosené čelo, po včerejším bujarém popíjení se mu začínal ozývat ţ aludek, pociťuje velkou ţ ízeň a hlad. Ale Louvre opouští nadmíru spokojený, Mazarin jeho problém vyřešil opravdu diplomaticky. Umoţ ní mu naplnit jeho přání a přitom zůstat v kontaktu i s královninými dětmi. Oblíbil si oba kloučky a sympatie se zdají být vzájemné. Jedna nepříjemná rozmluva však ještě mladého šlechtice čeká. Nechá se, ač notně znavený a bez valné chuti na obcování, umluvit sluţ ebnou Mariettou Boudetovou, aby ji ponechal ve svém lůţ ku. Určitě není dnešního večera skvělým milencem, vlastně leţ íc na zádech k vykonání aktu přispěje jen ztopořením, byť i zde by našla ţ ádostivá milenka mouchy. Ovšem přičinlivá sluţ ebná se snaţ í, poznala na pánovi menší apetit i únavu. Nicméně se nevzdá a akt zdárně dokončí. Hned po něm se k milenci přitulí, jako kotě.

84

„Marietto, jsem hrozně unavený,“ snaţ í se ji on jemně odstrčit ze své hrudi. „Milosti, já … potřebovala bych vám něco říct … nevím jak začít,“ začne ona náhle koktat, ještě neţ dořekne své přání, uvědomí si, jak nevhodný čas zvolila pro záměr si s pánem váţ ně promluvit. Bohuţ el uţ něco nakousla, teď by uvítala, kdyby jí šlechtic odbyl a byl ochotný ji vyslechnout později. „Marietto, copak se děje?“ zpozorní on, ač jsou jeho smysly otupělé, pozná v jejím hlase úzkost, natolik si i v noční hodinu po náročném dni pozorovatelských schopností zachoval. „Asi není vhodná chvíle, Milosti,“ snaţ í se ona vycouvat, „Jste hodně unavený, zítra musíte zase brzo vstávat a jet za královnou.“ „Musím vstávat a jet do Louvre, ale ještě chvilku vydrţ ím. Copak se stalo? Tvůj hlas zněl nějak divně, přihodilo se snad něco špatného ve tvé rodině?“ ptá se on soucitným hlasem, přitom si uvědomí, ţ e o své milence vlastně vůbec nic neví. Zná její tělo do posledních podrobností, zvykl si na její problematickou povahu, ale stále je pro něho jen součást jeho paláce. Jako by byla kusem nábytku, který mu patří. Vyuţ ívá všech jejích sluţ eb, pravda, ona je občas aţ příliš vlezlá, ale poskytuje mu oddaně své nádherné a pruţ né tělo. Kdykoli si zamane, nabídne mu svůj klín. „Milosti, raději Vaší Milosti všechno řeknu zítra večer.“ „Marietto, uţ jsi jednou začala, tak svoji ţ ádost vyslov. Řekni mi, co tě trápí, pokud bude třeba, zítra si všechno promyslím a večer si znovu promluvíme. Co vlastně potřebuješ?“ pocítí on náhle touhu dozvědět se vše, dluţ í jí trochu pozornosti za všechny její poskytované sluţ by. Je vlastně jako malé toulavé kotě, přítulná, ale někdy jedná zhurta a vystrkuje pěkně drábky. „Milosti, jste s mými sluţ bami spokojený?“ „S tvými sluţ bami? O jakých mluvíš? O svých povinnostech v kuchyni nebo o tvých návštěvách v mé loţ nici?“ „Mluvím hlavně o vaší loţ nici, Milosti,“ odvrátí ona pohled, místnost je osvětlená jen spoře od jednoho svícnu, spíše rozeznává její siluetu, o to více se můţ e soustředit na její hlas a v něm vycítí velké obavy. Co se asi stalo? Ublíţ il jí snad někdo z domu? Kvůli jejich vztahu? „Poslouchej, není třeba váhat. Pěkně mi pověz, co tě trápí. Společně nalezneme řešení,“ mluví on smířlivě, jemně, náhle mu přijde hrozně zranitelná, dětská. „Vaše Milosti,“ mluví ona do polštáře, „mám strach, co se mnou uděláte. Jsem hrozně nešťastná a zároveň šťastná. Jen si zoufám, co se mnou bude.“ „Co s tebou bude? Ublíţ il ti snad někdo? Jsou na tebe další slouţ ící hrubí, protoţ e trávíš noci v mé posteli?“ „Další slouţ ící jsou někdy hodně nepříjemný, ale já jim jejich drzosti vracím,“ na chvíli se projeví jako bojovnice, tak ji on zná, pak však ona znovu přejde skoro do kvílivého tónu, „Nemohu uţ svoje tajemství dál nýst sama. Musím vám ho říct. Milosti, slibte mi, ţ e na mě nebudete křičet.“ „Proč bych na tebe křičel? Copak si snad něco provedla?“ „Já jsem provedla? Spíše vy jste provedl, Milosti.“ „Já jsem ti něco provedl? Co jsem udělal špatného a vyvolal tvoje obavy?“ „Zasil jste semeno a ono vyklíčilo,“ vyhrkne, pak zaboří hlavu do polštáře. „Zasil jsem semeno a ono vyklíčilo,“ opakuje on nechápavě, náhle ho však osvítí duch svatý, rázem se zcela probere, natočí se na bok a zírá na její krásné obnaţ ené tělo, chvějící se kousek vedle jeho boku, leţ ící na břiše, hlavu zabořenou do polštáře. Stíny vykreslují její vzrušující křivky s vystupujícím pozadím, „Chceš snad říct … naznačuješ mi … ţ e čekáš dítě?“ dokončí svou myšlenku, jakoby nevěřícně, doufajíc v její rezolutní popření. Ona něco zahuhlá do látky pod svými ústy. „Tak jsi v poţ ehnaném stavu nebo ne?“ skoro se on posadí, chce ji otočit, ale jeho ruka se zastaví těsně u jejího ramene, zaváhá, co jí řekne, aţ se jí podívá do očí? Znovu se ozve nějaký podivný zvuk, s lidskou řečí však mnoho společného nemá, alespoň podle sluchu zaskočeného milence. „Marietto, přestaň si něco huhlat pro sebe a vyjádři se jasně. Čekáš dítě?“

85

„Vaše dítě, Milosti,“ otočí ona na zlomek vteřiny hlavu, vypustí z úst svá zásadní slova a zase si schová obličej do polštáře, jako pštros strká hlavu do písku v domnění svého zmizení ze zorného pole pozorovatele. „Jsi si jistá? Někdy se můţ e zdát … nemusí se poţ ehnaný stav potvrdit … jsou případy, kdy je ţ ena přesvědčena o svém poţ ehnaném stavu a nakonec jde o planý poplach,“ blábolí on, jeho mozek se brání připustit skutečnost, ţ e bude otcem dítěte, ke všemu se sluţ kou. „Jsem si jistá, Vaše Milosti,“ nadzvedne obličej, aby jí rozuměl, hlavu však neotočí, „Co se mnou teď jen bude?“ „Naprosto jistá?“ učiní on poslední vzepření mysli. „Ano, Vaše Milosti, jsem ţ ena, uţ jsem to delší čas nedostala … uţ moc dlouho jsem to neměla … uţ to brzy bude poznat,“ huhňá ona, její hlas zní vyděšeně, zvolila naprosto nevhodnou dobu pro sdělení svého stavu. Její milenec je sice ke všem tak pozorný, chová se vznešeně a na velkého pána lidsky, ale co bude říkat na parchanta, kterého mu porodí? Co bude s dítětem, kdyţ nemá manţ ela a jeho otcem je šlechtic? „Naprosto jistá,“ zopakuje si on pro sebe, pak se chce zeptat, zda si je stejně tak jistá jeho otcovstvím, ale na poslední chvíli svá slova polkne. Určitě se s ţ ádným slouţ ícím nespustila, kdyţ uléhá se svým pánem. I kdyţ , je náruţ ivá a jestli nebyla dostatečně uspokojena … ne, podobná otázka by nebyla na místě, určitě by mu někdo donesl, pokud by nebyl jediným, kdo ji obdělává. Uţ jenom z důvodů její malé oblíbenosti, kdy se díky jejich vztahu nad ostatními povyšuje. Nedá se nic dělat, musí přijmout skutečnost, vyrobil si nemanţ elské dítě, přivedl holku do jiného vztahu a bude muset nastalou situaci řešit. Ano, řešit, ale jak? Co jí má teď odpovědět, naprosto zaskočený jejím vyjádřením? Nastane tíţ ivé ticho, ona dojata svým nejistým osudem štká, on, sedíc nad ní, horečně přemýšlí. Musí se nějak vyjádřit, ale v tuto chvíli ho nic rozumného nenapadá. Co se jim narodí? Holka nebo kluk? Ponese cejch nemanţ elského dítěte, co s ním bude, pokud ho zavrhne? Co bude s jeho matkou? Jak se však bude pohlíţ et na šlechtice, v jehoţ blízkosti by se pohyboval levoboček zplozený s obyčejnou sluţ kou? Nikdy ho podobná moţ nost nenapadla, nemá o jejím řešení ţ ádné povědomí, je naprosto zaskočený. Náhle si vzpomene sám na sebe, kdy odloţ ený před dveřmi kláštera neznal ni matky ni otce. Polije ho studený pot, něco tak hrozného nesmí jeho vinou nikoho potkat. Ke všemu jeho vlastní krev! Konec konců, vţ dyť i vévoda de Vendome je levobočkem krále Jindřicha IV., uvědomí si s úlevou. Ovšem jeho matkou byla šlechtična, připomene si v zápětí. Vůbec neví, jak se má zachovat. Nemůţ e dát ţ ádnou závaznou odpověď, alespoň ne uprostřed noci. Zcela se probere, únava je zatlačena do pozadí, ale jeho jindy bystrá mysl nenachází uspokojivou odpověď. V ţ ádném případě se nesmí dopustit bezpráví, nesmí ani dítěti ani matce připravit souţ ení. Zároveň musí ale zabránit šíření drbů, nesmí si pokazit dobrý obraz, jeţ si vybudoval ve společnosti sobě rovných. Určitě nalezne vhodné řešení, které bude správné pro všechny. Je bohatý, má moţ nosti, jak se postarat o matku i své dítě, byť nechtěné. Jen právě teď nezná nejvhodnější způsob. Musí však nějak Mariettu uklidnit, zajistit její mlčenlivost, dát ji naději. Přitom se k ničemu nezavázat. „Mluvila jsi o svém stavu s někým?“ zeptá se tichým a mírným hlasem, nesmí dát najevo zlobu, nesmí ji poplašit. „Nikomu jsem nic neřekla,“ natočí ona lehce hlavu, aby byla její slova slyšet, ale její pohled nadále směřuje do polštáře. „Učinila si správně. Jde o naše tajemství. Společně ho vyřešíme.“ „Já k ţ ádný babě nechci, já se ho nechci zbavit,“ vyhrkne ona, špatně si vyloţ ila jeho slova. Má hrůzu z potratu, slyšela o případech, kdy ţ ena po pokoutném zákroku přišla o ţ ivot. Jiná uţ nikdy nemohla mít dítě, stala se neplodnou. V očích se jí objeví slzy, očekávajíc jeho nátlak na ukončení těhotenství. „Marietto, nic takového mě vůbec nenapadlo,“ řekne on rovněţ vzrušeným hlasem, sama mu vnukla myšlenku, která by vyřešila elegantně jeho problém, vzápětí se sám za své úvahy zastydí, „Bůh dal vzniknout novému ţ ivotu prostřednictvím nás dvou. Nikdo nemá právo ho ukončit, pouze Bůh.“

86

„Nemusím teda na potrat?“ podívá se na něho po dlouhé době, ve tmě nemůţ e spatřit v očích její slzy, ale potlačované vzlyky nepřeslechne. „Marietto, nikdy bych něco takového nechtěl ani nedovolil,“ řekne on rozhodným hlasem, který ji uklidní, alespoň nebude chtít riskovat její ţ ivot, „Zhřešili jsme, ale ty i já jsme bez závazků k jiným, snad nám Bůh odpustí. Byla ses vyzpovídat?“ uvědomí si náhle moţ né riziko, je na straně kardinála, biskupové dostali přes prsty, mohli by jeho tajemství vyuţ ít proti němu. Existuje sice kodex zpovědníka, ale jsou také vyšší zájmy. Hrozné, v jakých rovinách uvaţ uje, uvědomí si. Dnes však získal mnoho, nechce se dostat do nepříznivého světla. Nad podobnými výstřelky šlechty se sice zamhuřují oči, ale královna je velmi poboţ ná a jak by se tvářila na šlechtice, který zplodil dítě s obyčejnou sluţ kou? Jako nějaký podomek, co klátí děvečku na seníku? Mohla by vůbec takového muţ e nechat v blízkosti svého syna? Mráz mu přeběhne po zádech, jeho obraz by mohl utrpět velkou šmouhu, mohl by přijít o vše, co s takovým úsilím budoval. „Byla jsem u zpovědi, ale …,“ odmlčí se ona. „Ale? Pokračuj!“ „Milosti, já jsem hřešila i u zpovědi. Ale nepřímo,“ dodá ona, doufajíc ve zmírnění své viny. „Nepřímo? Marietto, cos vykládala zpovědníkovi?“ poloţ í on znovu klíčovou otázku, v jeho hlase by dobrý pozorovatel vycítil úzkost. „Vaše Milosti, řekla jsem o milenci. Ale neprozradila jsem, kdo jím je. Naznačila jsem na někoho ze sluţ ebnictva. O dítěti jsem ale ještě nic neříkala,“ odpovídá ona napůl plačky, příliš nerozumí důvodům podobného výslechu. „Učinila si moc dobře,“ uklidní se on, „Marietto, tvůj poţ ehnaný stav bude jen naším tajemstvím. S nikým o dítěti nemluv. Naleznu správné řešení.“ „Naleznete řešení? Co bude se mnou a dítětem?“ zeptá se s hroznou úzkostí v hlase, nechce aby o těhotenství nikomu řekla, přitom nechce ani potrat. Co s ní má v plánu udělat? Nechce se jí nakonec zbavit? Hrůza jí polije, zorničky se jí rozšíří. On však vycítí velmi dobře její pocity. „Marietto, nemusíš mít strach,“ pochopí nutnost ji především upokojit a dát jí naději na hezkou budoucnost, jen tak zůstane klidná a nechá si jejich tajemství pro sebe, „Slibuji, postarám se o tebe a o dítě. Nikdo z vás nebude trpět, slibuji. Zajistím tebe a dítě. Ale abych mohl učinit správné kroky, musíme zachovat vše v tajnosti. Chápeš? Lidé jsou zlí a mohli by uškodit tobě, dítěti a konec konců i mně. Rozumíš mi?“ mluví naléhavě, ale vemlouvavě, v této roli je doma. „Nic se mi nestane? Ani dítěti?“ zklidní se ona, přesto poloţ í kontrolní otázku. „Marietto, copak mi nevěříš? Dávám ti své slovo. Budete oba šťastní, budete oba zajištění. Ty i tvoje dítě. Máš moje slovo. Ale jen v případě, kdy zůstane tajemství zachováno. Jinak by nám mohli ublíţ it zlí lidé a moje záměry překazit,“ přidá on mírnou výhrůţ ku, podporující jeho přání zachovat naprostou mlčenlivost. „Nic neprozradím, Milosti. Budu mlčet jak ryba,“ slibuje ona, pociťuje úlevu. Řekla mu všechno, vůbec na ni nekřičel, nevyhnal jí z paláce, nechtěl potrat a ještě slíbil pomoc. Ale neřekl jak. Coţ ji zneklidňuje. Neodvaţ uje se však zeptat, moţ ná ani on sám neví. Musí mu dopřát čas, aby si všechno promyslel. Ale dal jí svoje slovo, věří mu. „Marietto, Bůh nám oběma připravil váţ nou zkoušku, ale my v ní oba obstojíme. Já jsem byl vysvěcen na kněze, pokud potřebuješ rozhřešení, můţ eš se vyzpovídat mně,“ navrhne jí zdánlivou hloupost, svému milenci se bude zpovídat ze svých hříchů páchaných právě s ním! „Mám se vyzpovídat vám?“ nedokáţ e ona skrýt údiv, „Copak je moţ né, abych …“ „Jde o nezvyklou věc,“ pokračuje on v rozvíjení svého okamţ itého nápadu, „Ale ty budeš před Bohem bez viny, pokud by měla na někoho padnout, jsem připraven ji nést. Nečiníme však v tomto nic špatného. Máme dost času si všechno promyslet, tvoje bříško je stále ještě bez viditelných příznaků. Přijímám odpovědnost za dítě, za tebe a před Bohem i za tvoji duši,“ dodá na vysvětlenou svého

87

podivného návrhu. Snaţ í se však, aby tajemství jejich plodu zůstalo zachováno. Minimálně neţ nalezne způsob, jak zajistit svou milenku a přitom neuškodit své kariéře. Ještě dobrou půl hodinu se svou milenkou hovoří, především se ji snaţ í povzbudit a uklidnit. Sám ještě neví, jak danou novou situaci řešit, ale přeci jen se z původního úleku otřepal. V kaţ dém případě, ač notně unavený, nemá té noci lehkého spaní.

DŮLEŢITÁ JEDNÁNÍ HRABĚTE DE GODILLE Hrabě de Godille doprovodí kardinála Mazarina do paláce Cleve a chystá se do svého příbytku. Stále ještě pociťuje manko spánku z předešlé noci, zbytkový alkohol ještě trochu působí a zvyšuje otupělost. Navíc ho čeká noční schůzka s panem Daudetem, snad na chvíli usne, neţ ho přijede Tissot vyzvednout. Ale co, zítra je taky den, aţ dopraví kardinála do Louvre, můţ e se jít do svého domu dospat. „Pane hrabě,“ osloví ho nečekaně první ministr, „rád bych s vámi hovořil. Doprovoďte mě do mých komnat.“ Šlechtic s mírným překvapením přikývne, copak asi můţ e kardinál chtít? Konec konců, poskytl mu dost dobré sluţ by a on mu zůstal dluţ en, minimálně slovní poděkování, nemluvě o doposud neuhrazených pohledávkách za práci pana Daudeta a jeho lidí. Ačkoli ty s nadhledem granda zaplatil markýz de Almare. Coţ ovšem Mazarin neví, nebylo by špatné z něho vyrazit nějakou další libru. Mladíkovy smysly se zbystří, vycítí příleţ itost pro sebe něco získat. Pokud bude ovšem šikovný a pokud bude první ministr vstřícný. Kardinál ho nepřijme hned, musí asi tři čtvrtě hodiny čekat. Dobu vyuţ ije k promyšlení taktiky, pokud dostane prostor vyjádřit se k dějům posledních dní. Ale o čem jiném by s ním chtěl Mazarin mluvit? O jeho budoucnosti? Dobrá, měl by pár nápadů, rozhodně ho nehodlá stále doprovázet jak psík, nebezpečí se zdá pominulo, na ochranu má dost svých gardistů a další setniny královské gardy a mušketýrů. Prelát ho přijme se svým typickým úsměvem, tvářit se mile patří k jeho universální výbavě. Nad rámec klasických audiencí však svému hostu v pracovně nabídne místo u stolku, dokonce jemu i sobě nalije vína, neboť slouţ ící propustil, aby měli na rozhovor naprosté soukromí. „Na Jeho Výsost a Její Veličenstvo,“ pozvedne Mazarin pohár s lišáckým výrazem ve tváři. „Na Jeho Výsost a Její Veličenstvo,“ zopakuje Armand, pak i jemu přeběhne po tváři potměšilý úsměv a dodá, „A na jejich prvního ministra, moudrého rádce pro všechna důleţ itá rozhodnutí.“ „Není vhodné dávat moje jméno do přímé spojitosti s oběma Veličenstvy,“ řekne Jules po odloţ ení pohárku na stůl, nicméně jeho pokárání má ke skutečnému hodně daleko, ano, mladík vyjádřil přesně jeho záměry. Stát se pro královnu nepostradatelným ve všech klíčových rozhodnutích. Uchopit pevně moc nad Francií a nedat nepřátelům šanci ho o ni připravit. „Vaše Eminence, Její Veličenstvo bude potřebovat mnoho dobrých rad,“ odvětí mladík, „Snad mi Jeho Výsost promine moji předchozí opováţ livost.“ „Nepochybně, pane hrabě. Ale přejděme prosím rovnou k věci, proč jsem vás dnešního večera pozval. Předně vám musím vyjádřit své poděkování a obdiv. Vedl jste si velmi dobře, vaše zprávy byly velmi důleţ ité a způsob ochrany mé osoby důvtipný. I díky vám je nyní vévoda de Beaufort ve Vincennes a mnoho jeho přívrţ enců na cestě do vyhnanství. Poměry se změnily v náš prospěch, pane hrabě.“ „Jsem velmi potěšen vašimi slovy, Eminence,“ odvětí pan de Godille zdvořile, nicméně si za ně nic nekoupím, říká si v duchu, „Rovněţ tak posílením vašeho postavení u dvora. Její Veličenstvo se rozhodlo velmi moudře, kdyţ se postavilo otevřeně za svého prvního ministra.“ „Děkuji Bohu za rozhodnutí Jejího Veličenstva,“ praví prelát pokrytecky pokorně, „Nové poměry mi pravděpodobně umoţ ní splnit i některá přání osob, které mi velmi pomohly. Vás počítám mezi své nejvěrnější a nejlepší spolupracovníky, pane hrabě. Pozval jsem vás, abychom si promluvili o vaší 88

budoucnosti. Není asi jiţ nutné vás dále zatěţ ovat kaţ dodenním doprovodem, moji ochranu dobře zvládnou vojáci k ní určení.“ „Jsem stejného názoru, Vaše Eminence,“ přikývne spokojeně Armand, „Zítra Vaši Eminenci doprovodím naposledy. Zprávy z mých zdrojů nenaznačují bezprostřední ohroţ ení Vaší Eminence. Pokud by však došlo ke znepokojivému zvratu, jsem opět připraven stanout vedle Vaší Eminence s taseným mečem. Postarat se o bezpečí Vaší Eminence osobně,“ dodá s nemalou dávkou pýchy a trochou arogance. „O vaší statečnosti nepochybuji, pane hrabě. Pomohl jste mi významně nejen v posledních dnech, máte právo ţ ádat také něco pro sebe. Vlastně jsme spolu nikdy nehovořili dostatečně podrobně o vašich ambicích, o vašich záměrech či přáních. Jste z urozeného a velmi váţ eného rodu, coţ vám dává dobré předpoklady pro zajištění některého z úřadů u dvora. Bohuţ el však často jsou s jeho získáním spojeny i peněţ ní nároky,“ dodá raději první ministr. „Vaše Eminence,“ odkašle si mladík, skoro hodinu se na vyslovení podobné otázky připravoval, teď malinko znervózní, musí volit vhodná slova, aby svého ochránce nepopudil, ale aby zároveň důrazně naznačil svá privilegia, „sám jsem o své budoucnosti hodně přemýšlel. Můj rod, jak jste sám poznamenal, je velmi starý a vţ dy slouţ il věrně králi. Sluţ ba králi pro příslušníky mého rodu vţ dycky znamenala sluţ bu v armádě, coţ nakonec vedlo aţ k téměř jeho vymření. Vţ dyť já jsem jeho jediným pokračovatelem, pokud nepočítám svého strýce, který se ale pravděpodobně uţ někde upil k smrti. A který byl černou skvrnou na naší pověsti.“ „Máte pravdu, pane hrabě,“ pokývá hlavou kardinál, „sluţ ba v armádě byla především brána jako splnění povinnosti šlechtice vůči svému králi. Ale přeci jen se poměry trochu mění, pane hrabě. Lze slouţ it Jeho Výsosti stejně dobře nejen na vojenském kolbišti.“ „Jenţ e jiná sluţ ba přísluší spíše úřednické šlechtě,“ odvětí Armand, snaţ í se však nedat příliš najevo pohrdáním tímto typem aristokracie, nemohoucí se pochlubit dlouhým rodokmenem. „Nejen úřednické šlechtě, pane hrabě. Je vaším cílem kariéra v armádě? Přeci jen jsem nabyl jiného dojmu. Na rozdíl od mnohých aţ zkostnatělých představitelů staré šlechty jste projevil pokrokové názory především v přístupu k zajištění své existence. Mluvím teď o vašich plánech, o nichţ jsme hovořili s panem Coiffierem. Kdyţ jsem ho jiţ zmínil, pozdravujte ho ode mě, v brzké době mu pošlu pozvánku na setkání, bude určitě dost zajímavých témat, o nichţ bychom si mohli pohovořit.“ „Vyřídím váš vzkaz velmi rád, Eminence,“ zableskne se v očích pana de Godille, výborně, snad přeci jen nějaký grošík ukápne i pro něj, pak však se vrátí ke svým osobním záleţ itostem, „Vaše Eminence, já nejsem muţ , který by byl dobrým úředníkem. I ve vyšším úřadě, odpovídajícímu mému titulu a rodu. Potřebuji ke svému ţ ivotu vzrušení, dobrodruţ ství. Moţ ná i s ohroţ ením mého ţ ivota, coţ sluţ ba v armádě přináší. Ale nejsem ještě úplně rozhodnut,“ podívá se pátravě do tváře preláta, jeho pohled jako by ho povzbuzuje k větší otevřenosti, „Vaše Eminence, včera jsem hovořil s panem markýzem de Almare o naší budoucnosti. On se zmínil o svém zapojení do státních sluţ eb. V nich moţ ná bude v brzké době cestovat.“ „Pan markýz de Almare, pane hrabě, bude v budoucnu jmenován tajným emisarem Jejího Veličenstva. Opravdu je moţ né jeho vyslání i do zahraničí. Zároveň bude pravděpodobně v budoucnu i vychovatelem krále, mého kmotřence,“ dodá první ministr. „Pak mu mohu jen gratulovat. Vlastně mi vůbec neřekl nic konkrétního. Byl tajemný aţ hrůza.“ „Udrţ et tajemství patří k výbavě tajného vyjednavače, i před nejlepším přítelem,“ usměje se Mazarin, „Ale na pana markýze není třeba se zlobit. Teprve dnes na audienci u Jejího Veličenstva bylo definitivně rozhodnuto o jeho nejbliţ ším vyuţ ití pro zájmy Francie. Ale jistě jste nezmínil cestování svého přítele bezdůvodně, pane hrabě.“ „Nikoli, Vaše Eminence,“ pokývá hlavou mladík, „Pokud bude pan markýz cestovat, bude potřebovat doprovod, který bude bdít nad jeho bezpečností. Napadlo mě, zda bych já nebyl vhodný ujmout se této role.“

89

„Doprovázet svého přítele? Pane hrabě, musím přiznat, zaskočil jste mě. Bezpečnost pana markýze lze zajistit mnoha způsoby, nevím, zda je taková sluţ ba vhodná pro šlechtice vašeho postavení a vašich kvalit.“ „Vaše Eminence, mohu být naprosto upřímný?“ zeptá se pan de Godille, náhle ztratí před kardinálem zcela ostych, atmosféra mu přijde naprosto přátelská, uvolněná. „Samozřejmě, pane hrabě. Mluvte naprosto upřímně, povařuji vás za svého přítele, který mi hodně pomohl,“ dodá Mazarin, jeho slova znějí skutečně, alespoň pro jeho hosta. „Vaše Eminence, mým největším nepřítelem je nuda. Nejsem muţ , který má potěšení se promenádovat na různých slavnostech, plkat duchaplné nesmysly, šklebit se na kde koho. Jestli uţ pominulo nebezpečí od vašich nepřátel, hledám si další náplň svého ţ ivota. Mluvil jste o obchodech, mám zájem získávat tímto způsobem prostředky pro zajištění svého panství a svého ţ ivota. Abych si mohl dělat, co mě bude bavit. Zdá se vám podobná úvaha aţ příliš sobecká?“ „Sobecká? Nikoli, jste ještě mladý, plný sil, chcete si uţ ívat. Plnit si svá přání patří k výsadám vysoce postavených a bohatých lidí, pane hrabě.“ „Právě, Vaše Eminence. Jen výnosy z mého panství či nějaká částka ve státních sluţ bách by mi nic takového nezajistila. Proto jsem přistoupil na partnerství s panem Coiffierem a panem Juanem, ale jen z vypočítavosti. Nehodlám se osobně zabývat obchody, snad jim pouze pomoci přímluvou na vhodných místech. Oni mi na oplátku dají část ze zisku.“ „Chytré rozhodnutí,“ přelétne po tváři vykutáleného obchodníka úsměv, kolik on sám tímto způsobem jiţ získal, jeho host chce činit podobně, byť v menším rozsahu. „Vaše Eminence, byl bych ochoten pana markýze doprovázet. Asi bych moc uţ itečný nebyl, ale cestoval bych se svým přítelem, určitě bych se nenudil. Moţ ná poznal i další zajímavé lidi. Nezáleţ í mi tolik na tom, jestli je podobná činnost aţ tak vhodná pro hraběte. Moţ ná budu zklamaný, pak bych se rozhodl pro druhou moţ nost, tedy stát se součástí některé z našich skvělých armád. Pobyt u vojska vévody d´Enghien mě velmi uspokojil.“ „A vedl jste si nadmíru dobře, jak jsem byl zpraven. Bůh vás jistě miluje, pane hrabě, kdyţ vás vyvedl ze všech nebezpečí, do kterých jste se svou statečností dostal.“ „Chtěl jste říci zbrklostí?“ usměje se mladík, „Vaše Eminence, nemám chuť zemřít. Ale kdyţ se dostanu do nebezpeční, jednám naprosto přirozeně. Většinou mi moje rozhodnutí vychází.“ „Jste rozený bojovník, pane hrabě,“ nastaví opět milou tvář Mazarin, byť si nepochybně myslí o mnohdy neuváţ eném riskování ţ ivota své, „Začínám vám asi rozumět. Uvidíme, co se dá pro vás udělat. Pokud však budete dlouhodobě mimo Paříţ , kdo bude dohlíţ et na vaše záleţ itosti? Pochopil jsem, o obchod se bude starat pan Coiffier, volba nepochybně velmi šťastná. Ale ačkoli jsme vyhráli bitvu nad našimi nepřáteli, válka bude pokračovat. Rozumíte, o čem mluvím, pane hrabě?“ „Ano, Vaše Eminence. Jde o sluţ by špehů, které nám zajistí zprávy z domů vašich nepřátel, případně odhalí další připravovaná spiknutí. Měl jsem velké štěstí na volbu svého tajemníka. Ten hoch pochází sice jen z obyčejné řemeslnické paříţ ské rodiny, ale je velmi chytrý, ctiţ ádostivý a spolehlivý. Uţ teď vykonával moje povinnosti, kdyţ jsem byl u vévody d´Enghien či zaměstnán vaší ochranou. Plně mu důvěřuju, on je schopen zajistit přenos zpráv mezi mými lidmi a vámi určeným prostředníkem. Případně, pokud by hrozilo opravdu váţ né nebezpečí, můţ e vyhledat i přímo Vaše Eminence.“ „Máte svého tajemníka z třetího stavu, pane hrabě? Očekával bych spíše někoho ze šlechtického rodu.“ „Moţ ná si časem nějakého podkoního pořídím, ale spíše pro formu, neţ bych ho skutečně potřeboval. Raději budu mít svého Maurice, tak se zmiňovaný mladík jmenuje, který je mi prospěšnější neţ pochybný hejsek sice šlechtického původu, ale jinak … Stejně tak mám ještě jednoho hocha, kterého jsem vytáhl přímo z ulice … ale ani nevím, proč vás tím zatěţ uji, Vaše Eminence.“ „Naopak, vaše slova o mnohém svědčí, pane hrabě. Pro mě vytvářejí velmi dobrý obrázek o vás. Souhlasím, je potřeba více hledět na schopnosti jednotlivců, neţ na jejich původ. Tím se nijak nedotýkám výsad staré šlechty, kterou mám ve velké úctě,“ dodá Mazarin, ale poslední poznámku mu jeho společník

90

ve večerní rozmluvě příliš nevěří. Nicméně kvituje snahu ministra se nedotknout stavu, ke kterému on právem náleţ í. „Vaše Eminence, zmiňovaný Maurice je schopen zajistit pokračování práce špehů a případně splnit i další rozkazy. Moţ ná bych vám mohl mého tajemníka a také správce mého paříţ ského domu představit, pokud byste byl tak laskavý a našel si někdy chvilku času.“ „Naopak, rád se seznámím s mladíkem, který mi, dle vašich slov, jiţ pomohl v boji s mými nepřáteli. Nalezneme vhodnou příleţ itost, pane hrabě.“ „Vaše Eminence,“ znovu si odkašle pan de Godille, stále padají jen slova, mlhavé přísliby, on by však ocenil nějaký hmatatelný důkaz vděčnosti prvního ministra, „nemohu se nezmínit o činnosti zmiňovaných špehů. Sledovali mnoho důleţ itých osob, s tím byla spojena mnohá vydání, jak sám jistě uznáte, Eminence …“ „Pane hrabě, naráţ íte na dosud nevyplacenou náhradu pro vaše lidi?“ „Vaše Eminence, já jsem je sice zajistil, respektive na moji ţ ádost je sehnal jistý pan Louvent, ale oni pracovali především pro Vaši Eminenci.“ „Nepřu se s vámi, pane hrabě, ani vám nechci upřít vaše výlohy. Máte představu o jejich výši?“ poloţ í zdánlivě prostou otázku první ministr, nicméně dostane mladíka do nepříjemné situace. Kolik říci, aby nebyl za hamiţ ného a naopak, aby získal co nejvíce? „Vaše Eminence,“ začne se vykrucovat, „musím spočítat vydání, takto z hlavy … nebyl bych asi schopen říci zcela přesnou částku.“ „Neočekávám vyúčtování do posledního sou, pane hrabě. Stejně bychom úplatky a podobné záleţ itosti jen těţ ko vykazovali vůči státní pokladně.“ „Vaše Eminence, mohu jen odhadnout výši, předpokládám částku pět tisíc liber.“ „Pět tisíc liber! Pane hrabě, platíte své lidi zlatem!“ „Však odvádějí zlatou práci, Vaše Eminence. Díky ní jsme věděli o kaţ dém kroku našich nepřátel.“ „Přesto jde o značně vysokou částku.“ „Řekl jsem jen výši nákladů, Vaše Eminence,“ pokrčí rameny Armand, zdánlivě se tváří lhostejně, ale peníze miluje stejně jako Mazarin, „Je na Vaší Eminenci, zda ji hodlá proplatit. Nebo mi ji případně nahradit jiným způsobem.“ „Jiným způsobem?“ zpozorní první ministr. „Mluvili jsme o spolupráci s panem Coiffierem.“ „Uţ rozumím. Pane hrabě, ač jde skutečně o velmi vysokou částku, jsem připraven vám ji vyplatit. Ale do budoucna bychom mohli uvaţ ovat o jiném způsobu vyrovnání, které jste naznačil,“ zatváří se úlisně kardinál, také by si nechal vrtat koleno pro kaţ dý louisdor. Ale sluţ by zmiňovaných špehů bude ještě potřebovat a peníze nepůjdou z jeho soukromého konta. „Vaše Eminence sama rozhodne, co je pro ni nejvýhodnější,“ odvětí smířlivě ţ adatel. „Své peníze dostanete, pane hrabě,“ praví s povzdechem ministr, tváří se smutně při kaţ dém vydání, pokud ovšem nesměřuje oklikou do jeho soukromé pokladnice, „Jak pokračují práce na vašem sídle?“ překvapí hosta další otázkou. „Na mém sídle? Vaše Eminence si pamatuje zmínku o přestavbě mého hradu?“ zatváří se podezřívavě pan de Godille, proč se ptá na rekonstrukci jeho rekonstrukci, nechce tím snad naznačit dostatek financí i bez zmíněných pěti tisíc? „Pamatuji si u svých nejlepších spolupracovníků mnohé, pane hrabě,“ odvětí prelát s váţ nou tváří, mladíkovi přeběhne mráz po zádech, nepochybně i zranění markýze de Cavarlene v poměrně nedůstojné půtce, „Neptám se bezdůvodně, pane hrabě. Pokud byste potřeboval zkontrolovat postup prací, jsem připraven vás v nejbliţ ších dnech uvolnit. Hrozba ze strany nepřátel pominula, i vy si zaslouţ íte odpočinek a moţ nost věnovat se vlastním zájmům.“ „Velmi rád vaší nabídky vyuţ iji, Vaše Eminence,“ rozzáří se oči mladíka, přeci jen nebude kardinál aţ takový prevít, kdyţ myslí i na potřeby svých podřízených.

91

vrátit.“

„Pane hrabě, bude vám stačit čtrnáct dní?“ „Nepochybně, Vaše Eminence, mohu cestovat rychle, zdrţ et se pár dní na Godille a opět se

„Pane hrabě, vyčkejte dva, tři dny, pokud nebudou ţ ádné nepříznivé zprávy z tábora mých nepřátel. Po vašem návratu si promluvíme o vaší budoucnosti. Budete mít alespoň dost času si všechno promyslet.“ „Vaše Eminence, budu přemýšlet usilovně,“ slíbí Armand horlivě. „Pane hrabě, připijme si ještě jednou na náš společný úspěch,“ pozvedne číši Mazarin, „Kardinál de Richelieu dobře věděl, proč mi vás doporučuje. Odhadl vaše schopnosti. Za vaše sluţ by se vám štědře odměnil, já nedisponuji takovými peněţ ními moţnostm i, abych mohl rozdávat královské dary,“ zalţ e, ale přesvědčivě, „Coţ ale neznamená vaše strádání, pokud budeme i v dalších letech spolupracovat. Její Veličenstvo čeká mnoho povinností a tím pádem i jejího věrného prvního ministra.“ „Coţ znamená mnoho povinností i pro další,“ usměje se mladík. „Ano, uvaţ ujete správně, pane hrabě. Nepřátel nepochybně ubývat nebude, naopak. Budu stále potřebovat věrné spolupracovníky, pro které se jistě najde vhodné vyrovnání za jejich úsilí. S vaším společníkem panem Coiffierem jsem připraven se domluvit, z čehoţ budete mít prospěch i vy, pane hrabě.“ „Vaše Eminence, vaše slova se moc hezky poslouchají. S mými sluţ bami můţ ete počítat i nadále,“ vysloví svůj slib pan de Godille, o coţ kardinálovi šlo od začátku. Sice zdolal jednu překáţ ku, ale do cesty mu nepochybně v brzké době jeho nepřátelé poloţ í další. Nechce se mu dávat svému ochránci přímo peníze, kdyţ však bude zainteresován v obchodech, bude mít další důvod pomáhat mu setrvat u moci. Má zájem udrţ et si hraběte ve svých sluţ bách. On si potrpí na své cti, pokud mu dal nyní slovo, respektive platnost jiţ dříve daného slova zopakoval, můţ e se na jeho věrnost spolehnout. Zatváří se proto spokojeně, dosáhl svého, aniţ by musel vynaloţ it velké prostředky. Jen sliby, při jejichţ realizaci si navíc přijde na svůj díl i on sám. „Připíjím na naši další spolupráci, pane hrabě,“ pozvedne pohárek, po jeho odloţ ení se znovu mile na svého společníka podívá, „Nuţ e, mluvili jsme o přestavbě vašeho sídla. Jak vlastně práce pokračují?“ vrátí se znovu k osobním záleţ itostem svého hosta. Následnou téměř čtvrthodinu si jiţ jen nezávazně povídají, Mazarin chce dát najevo svou dobrou vůli, většinou jednali ve spěchu, jen ryze o sluţ ebních věcech. Je dobré mít oddané sluţ ebníky, pár milých a přívětivých slov nic nestojí a mladíka zájem o jeho problémy očividně potěšil. Plánovaný odpočinek se díky audienci u prvního ministra Armandovi smrskne, ale neţ dorazí Maurice, stihne upadnout do limbu. Z něj ho vytrhne aţ Quido, neboť jeden ze sluţ bu konajících gardistů přijde dle udělených instrukcí ohlásit návštěvu pro pana hraběte. Emile pomůţ e svému pánovi se obléknout, naopak Dujardin ustrojí sám sebe. Dojdou aţ k bráně, kde se k nim přidá Tissot. Pokračují mlčky ve trojici, vzhledem ke svítící luně a jasné obloze vidí na cestu poměrně dobře. Tajemník přišel sám, čímţ překvapil svého pána, snad chce dokázat svoji statečnost. Ovšem mnoho neriskoval, kočár s agentem Daudetem není ukrytý daleko. Stojí v přítmí ulice, na kozlíku sedí dva gardisté, Claude Belleval a Antoine Soillet, vykonávající stále ještě ochranu domu hraběte.

92

Dujardin i Tissot ustoupí kousek stranou, jejich pán otevře dvířka a nasedne. Ke svému překvapení spatřil nejen Louventa Daudeta, ale také Achile Gauviona. Ten asi bude chtít mluvit o svých dvou mrtvých, napadne šlechtice a malinko se zakření. Nyní bude on tím, kdo se bude bránit většímu vydání. „Pane hrabě, děkuji za vaši ochotu se s námi sejít,“ začne Daudet s váţ nou tváří, měsíční svit proniká do kočáru jen sporadicky, takţ e spíše jsou rozpoznat siluety neţ tváře jednotlivých rokujících. „Odvedli jste dobrou práci, pánové,“ konstatuje pan de Godille, „Nicméně jsme se mohli sejít zítra či pozítří u mě v domě,“ dodá. „Zde máme více soukromí,“ odvětí Louvent jako vţ dy bez emocí, „Sice jedno nebezpečí pominulo, alespoň podle všech indicií. Ale všichni dobře víme o nikdy nekončícím soupeření mezi jednotlivými znesvářenými stranami u francouzského dvora. Proto je lepší nevystavovat naše spojenectví na odiv.“ „Nemám ţ ádný problém s naším nočním setkání, pánové,“ pokrčí jen rameny Armand, „Přišli jste se mnou vyúčtovat vaše sluţ by?“ „Spíše uzavřít jednu kapitolu, pane hrabě. Naše sluţ by byly jiţ zaplaceny, velmi pečlivě sleduji veškeré výlohy a v tuto chvíli máte odhadem ještě předplaceny asi dva měsíce naší běţ né činnosti. Jelikoţ však pan kardinál upevnil své postavení a paní hraběnka de Besiere je opět ve vyhnanství, je na místě otázka, zda budeme i nadále spolupracovat či zda jiţ o naše sluţ by zájem nebude.“ „Sám jste před chvílí řekl o nikdy nekončícím soupeřen u dvora. Je dobrý mít moţ nost nechat někoho sledovat, dozvědět se důleţ itý věci o dalším. Proto mám zájem v naší spolupráci pokračovat. I kdyţ nebude moţ ná tak náročná. Alespoň v nejbliţ ších měsících.“ „Jak byste si představoval naši další činnost?“ „Stejně jako doposud. Vy, pane Louvente, budete dostávat domluvenou odměnu, budete stále v mých sluţ bách, se zvláštním postavením, samozřejmě. Podle potřeb pak zajistíte poţ adované úkoly, které vám budou vţ dy podle jejich náročnosti zaplaceny. Samozřejmě se nebráním moţ nosti, abyste si vydrţ oval několik stálých spolupracovníků. Nemám přesně představu, jak získáváte své poznatky, i kdyţ něco tuším. Dnes večer jsem hovořil s panem kardinálem, má zájem na pokračování naší spolupráce. Stejně tak jsem hovořil i s panem markýzem de Almare.“ „Pane hrabě, zůstáváte nadále na straně kardinála Mazarina, předpokládám.“ „Ano, domluvili jsme se tak.“ „Moje sluţ by budou výhradně ve státním zájmu či se budou týkat také vašich osobních?“ „Pane Louvente,“ odkašle si pan de Godille, „já i pan markýz de Almare podporujeme pana kardinála Mazarina, kterej je prvním ministrem a těší se přízni Jejího Veličenstva. Ale také můţ eme mít své osobní zájmy, především můj přítel pan markýz de Almare. Dle mýho je jedno, jestli vaši lidé či vy osobně vykonáte něco ve státním zájmu či pro nás dva.“ „Ano i ne, pane hrabě. Před pár dny šlo mně i zde přítomnému panu Achilovi doslova o ţ ivot. Můţ e pokračovat snaha se nás zbavit. Minimálně paní hraběnka de Besiere zná naši totoţ nost i spojení s vámi a vaším přítelem. Coţ nás velmi ohroţ uje.“ „Ovšem na jejím případě je zcela patrný, jak se osobní a státní zájmy překrývaj. Ona připravovala spiknutí proti prvnímu ministrovi, dokonce jeho vraţ du. Přitom intrikovala i proti svýmu synovi, mému příteli. Bohuţ el všecko je nějak moc propletený.“ „Bohuţ el, pane hrabě. Jaké bude postavení vaše a vašeho přítele u dvora? Předpokládám změnu mnoha poměrů po současném hromobití.“ „Pane Louvente, na tuhle otázku není jednoduchá odpověď. Ale chápu vaše právo na ni. Začnu svým přítelem. Bude pracovat v diplomatických sluţ bách, ale jaký budou jeho povinnosti, tak to se teprve uvidí. Blíţ e vám nic sdělit nemůţ u, i kdybych chtěl, sám přesně netuším, co bude dělat. Zároveň má být později jmenován jedním z vychovatelů krále, coţ svědčí o důvěře v něj. Co se týká mé osoby,“ zamyslí se Armand, co má vykládat, vţ dyť sám ještě neví, „nemám ţ ádnej oficiální úřad. Budu připraven pomáhat panu Mazarinovi jako doposud, pokud by se objevily znovu náznaky spiknutí. Zůstanu však

93

v ústranní. Přiznávám, uvaţ uju i o moţ nosti vojenský kariéry, tedy stálý sluţ by v armádě. Nejsem ale ještě rozhodnutej.“ „Děkuji za vaši upřímnost, pane hrabě. Vy i váš přítel jste úzce spjati s Jejím Veličenstvem a především jejím prvním ministrem. Coţ jsou pro mě dobré záruky případné ochrany. Pokud si pan kardinál svoji moc uchová dlouhodobě. Mluvil jste však o moţ nosti vstoupit do armády, coţ vylučuje vaši přítomnost v Paříţ i,“ upozorní na moţ ný zádrhel agent. „Pokud bych se tak nakonec rozhodl,“ naznačí šlechtic na zatím pouhou oblast úvah, „Ale obecně mě v době mý nepřítomnosti bude plně zastupovat můj tajemník Maurice. Osvědčil se a mám v něj plnou důvěru. Jeho osobu dnes schválil i pan Mazarin. Dokonce projevil zájem ho poznat.“ „Dobrá volba, pane hrabě. Pan Maurice je nadaný mladík, navíc je jiţ do mnoha tajemství zasvěcen. Souhlasím s pokračováním naší spolupráce za podmínek jako doposud. Coţ se týká nejen peněţ ního plnění z vaší strany, ale také způsobu schůzek. Vám se moţ ná zdají některé moje opatření zbytečné, mně a panu Achilovi však v minulých dnech zachránily ţ ivot.“ „Respektuji způsob vaší ochrany.“ „Pane hrabě, pan Maurice bude vţ dy vědět, kde mě můţ e najít a jak mě můţ e najít. On předpokládám nebude nikam odjíţ dět.“ „Rozhodně ne. Jeho úkoly přímo souvisí s Paříţ í. Na svým panství mám jinýho správce a pokud cestuju, beru si jiný slouţ ící. Maurice bude vţ dycky k zastiţ ení.“ „Z mé strany povaţ uji vše za domluvené. Pane hrabě, jaké jsou vaše poţ adavky pro nejbliţ ší dny? Pan markýz de Almare projevil přání nechat sledovat pana vévodu de Vendome a paní hraběnku de Besiere na jejich zámcích. Jsou vaše záměry totoţ né?“ „Samozřejmě. Pan markýz de Almare poskytuje část peněz pro vás a vaše lidi,“ zalţ e Armand, ve skutečnosti jeho přítel doposud platil celou činnost skupiny špehů, „Moje a jeho zájmy jsou shodný. Jeho poţ adavek schvaluju a podporuju, jde o úkol navíc, bude uhrazen přesně podle našich domluv. Vy zajistíte poţ adovanou sluţ bu a dostanete za ni zaplaceno.“ „Sledovali jsme však další osoby.“ „Pane Louvente, na zadání se nic nemění. Například vévoda d´Orleans zachoval při spiknutí Důleţ itých zdrţ enlivost, samotného mě tím překvapil. Ale nelze očekávat stejné chování vţ dycky. Stejně tak další. Pokuste se zachovat si svoje zdroje na dvorech významných osob a naopak dosadit svý lidi tam, kde je ještě nemáte. Můţ ete vyuţ ít následující dobu, kdy se budou některý bát vystrčit rypák, potom, co je královna dost zpraţ ila. Ale nevydrţ í dlouho, uţ teď určitě přemejšlej, jak vystrnadit Mazarina z jeho ministerskýho křesla. Chci, abysme byli připravený.“ „Pane hrabě, pak musím upozornit na nákladnost vašich poţ adavků. Vydrţ ování špehů stojí nemalé peníze. Mnohdy nad rámec našich dohod, moţ ná bude nutné připlatit.“ „Vaše oprávněný poţ adavky budou uspokojený. Máte moje slovo,“ vysloví důleţ itý slib pan de Godille, přičemţ spoléhá na zdroje od svého přítele. Ze svého není ochoten platit nic, naopak, sám chce na činnosti své skupiny vydělat. Ať uţ mu Mazarin zaplatí jakýmkoli způsobem. „Vaše slovo je pro mě dostatečná záruka. Ještě nějaké další poţ adavky?“ „Ne. Váš ţ ivot uţ doufám není v ohroţ ení.“ „Ano i ne, pane hrabě,“ odvětí agent, chvíli se odmlčí, neţ pokračuje, „Pominulo nebezpečí od muţ ů najatých panem d´Holfene. Pro tuto chvíli. Minimálně však paní hraběnka de Besiere a její bývalý či moţ ná i současný milenec pan d´Holfene o mně vědí. Coţ mě děsí. Pokud se rozhodnou připravit další spiknutí, logicky by měli mít zájem se mě zbavit. Nevím, zda o mně řekli někomu dalšímu. Proto musím i nadále zachovávat velkou opatrnost. Paní hraběnka de Besiere pracovala dlouhá léta sama jako špeh pro kardinála de Richelieu, stejně jako pan d´Holfene. Oba důvěrně znají naše způsoby, známe i stejné osoby. Ale jsem schopen učinit taková opatření, abych sníţ il riziko na moţ né minimum. Jak pro sebe, tak pro své špehy.“ „Kdyţ uţ mluvíme o panu d´Holfene, co se vlastně stalo s muţ i, který najal?“

94

„O nich vám řekne více pan Achile. Ostatně o jeho zapojení jsme se doposud nebavili,“ přehodí Daudet odpověď na svého společníka. „Pane hrabě, dva z nich odcestovali s paní hraběnkou de Besiere a panem d´Holfene. Nevím jak jich chtějí v budoucnu vyuţ ít, ale jiţ jen jejich přibrání do jejich doprovodu svědčí o nekalých záměrech. Další asi vyplatili a ti se rozprchli. Všichni čtyři opustili Paříţ ,“ promluví poprvé tajemný muţ z paříţ ského podsvětí. „Vod nich teda uţ nikomu ţ ádný nebezpečí nehrozí.“ „V současné době ne. Co ale plánuje paní hraběnka, je ve hvězdách. Nějaký čas asi bude vyčkávat, rozhodně neočekávám její pokoru dlouho. Určitě nehodlá strávit zbytek ţ ivota na zámku Besiere.“ „Jsem stejnýho názoru, ačkoli navrhla smír svému synovi. Ale nevěřím jí. Přibráním dvou zabijáků do svý druţ iny mě v mých pochybnostech jen utvrzuje. Nechal jste ty další čtyři muţ e sledovat?“ „Sledovat? Ne, vlastně jsme se jen ubezpečili o jejich odjezdu z Paříţ e.“ „Zabili vám dva kluky, nechcete jejich potrestání?“ „K čemu by mi byla pomsta. Ti čtyři stejně asi vraţ du nespáchali,“ odvětí Gauvion překvapivě smířlivým hlasem, „Oba mé chlapce krutě týrali a pak utratili. Opravdu bych měl chuť je pomstít, ale ničemu by to neprospělo. Moţ ná později, pokud se rozhodnou vrátit do Paříţ e,“ dodá skrytou výhrůţ ku. „Vašich dvou lidí je mi líto.“ „Oběma bylo kolem patnácti, pane hrabě. Ale kdybych se jich neujal, uţ by byli asi stejně mrtví nebo by někde slouţ ili v hrozných podmínkách.“ „Jsem připraven vyplatit případnou náhradu jejich rodinám.“ „Pane hrabě,“ přelétne úsměv přes tvář druhého z agentů, tón jeho hlasu nepostrádá nádech ironie, „Oba nikoho neměli kromě mě a svých kamarádů s podobným osudem. Jejich pohřeb je jiţ započítán do nákladů pana Louventa, respektive odečten z částky, kterou jste na jeho činnost poskytl. Nemám k vám další poţ adavky.“ „Nemáte ţ ádné poţ adavky?“ podiví se Armand, proč pak ale vlastně cestuje v noci na setkání s ním? Jen aby mu oznámil odjezd najatých zabijáků z Paříţ e? Nesmysl. „Pane hrabě,“ pochopí nevyslovený dotaz Gauvion, „domluvil jste se na spolupráci s panem Louventem. Přijel jsem s ním, abychom si pohovořili o našem vzájemném vztahu.“ „Navrhujete podobnou dohodu?“ podiví se znovu pan de Godille, stále mu Gauvion připadá velmi tajemný, vůbec netuší, čím se vlastně zabývá a čím se ţ iví. „Nikoli, pane hrabě,“ zavrtí hlavou Achile, „Pan Louvent je ve svém oboru výborný a pro vaše zájmy postačí. Pokud bude potřebovat, rád mu pomohu a poskytnu své lidi. Přemýšlel jsem však i o své budoucnosti. I ve spojení s vaší osobou, pane hrabě.“ „Asi vám dobře nerozumím. Vlastně ani nevím, čím se zabýváte.“ „Moje činnost je dost rozsáhlá, ačkoli vlastně nijak oficiální,“ odpovídá pomalu Gauvion, sám přemýšlí, kolik má odhalit ze svého soukromí, „Řekněme, ţ e jsem získal zvláštní postavení v paříţ ské společnosti. Ujal jsem se několika sirotků, především kluků, ale i několika dívek. Díky jejich nenápadnosti vím o mnoha událostech z Paříţ e. Mezi jejími představiteli z různých společenských vrstev jsem si získal poměrně značný respekt. Coţ mi přináší zisky.“ „Upřímně, vůbec vaším slovům nerozumím. Znáte se s jednotlivými vůdci paříţ ských klanů, veliteli band, moţ ná taky úředníky. Ani moc dobře nechápu, co dělaj ty vaši kluci a holky. Ale oceňuji vaše znalosti prostředí a jiţ několikrát jste mi hodně pomohl. Pokud byste chtěl uzavřít podobnou dohodu jako pan Louvent, asi bysme našli společnou řeč.“ „Má současná činnost není aţ tak důleţ itá. I já stárnu a přemýšlím o změně způsobu ţ ivota. Nemám zájem nechat se najmout jako pan Louvent. Mohl bych ale být uţ itečný i jinak a naopak vy zase mně. Vzájemně bychom mohli získat výhody a já bych časem opustil svůj současný způsob ţ ivota, který

95

je velmi nebezpečný. Mám sice zmíněný respekt, ale mnohdy mi jde doslova o ţ ivot. Někteří vůdci band jsou hodně svérázní a nikdy si jejich jednáním nemůţ ete být jist.“ „Stále však nechápu …“ „Pane hrabě, vy jste uzavřel dohodu s panem Coiffierem, díky vašemu tajnému spojenectví získáte peníze a vy zase poskytnete své známosti u dvora, především u prvního ministra,“ hovoří dost otevřeně Gauvion a šlechtic se zachvěje, co ti dva jeho společníci asi všechno vědí, „Moţ ná bych se k vám mohl přidat. Mám nějaké úspory, ale jsem schopen zprostředkovat i obchody, které … je mnoho moţ ností. Různí lidé potřebují prodat nějaké zboţ í, naopak, chtějí si za peníze koupit jiné. Ano, jde o trochu podivné obchody, přiznávám. Právě proto bych se chtěl zapojit do těch vašich, které společnost respektuje,“ dokončí svou nabídku Achile. „Chcete se stát společníkem v naší společnosti?“ nestačí se divit Armand, čekal cokoli, ale takový návrh rozhodně ne. „Zdá se vám moje ţ ádost nemoţ ná?“ „Nemoţ ná? Určitě ne, ale překvapil jste mě a neumím odpovědět. Vašich schopností a nabídky si váţ ím, na druhý straně se obávám těch vašich naznačenejch obchodů. Skoro mi zavánějí překupnictvím kradenejch věcí,“ rozhodne se pro upřímnost šlechtic. „V některých případech asi ano,“ zazní šokující odpověď, „Ale s tím vás nechci obtěţ ovat. Rád bych si získal lepší postavení, abych mohl svůj současný ţ ivot opustit.“ „Vy přiznáváte svůj podíl na zločinný činnosti?!“ „Pane hrabě,“ odvětí se shovívavostí v hlase Gauvion, „slouţ il jsem státním zájmům a přitom se staral o své vlastní. Vyuţ íval jsem ochrany, kterou mi moje práce ve státním zájmu pro kardinála de Richelieu dávala, přiznávám. Já ale nejsem zločinec, nikoho neokrádám, nikoho nezabíjím. Jsem schopen zprostředkovat dohodu nejen mezi znesvářenými bandami, ale i mezi nimi a úřady. Myslel jsem, ţ e jste jiţ pochopil, kde se berou moje poznatky o paříţ ském podsvětí. Pokud je pro vás však můj návrh nepřijatelný, nijak nebudu naléhat. Aţ budete zase potřebovat nějakou sluţ bičku, rád vám ji zprostředkuji,“ dodá s jemnou výčitkou. „Pane Achile,“ řekl rychle Armand, „já bych si nikdy nedovolil soudit vaše jednání. Vašich sluţ eb si váţ ím, skutečně jste mi nejednu pomohl. Hodlám s vámi spolupracovat i v budoucnu. Jen mám obavy, abych se já či pan Coiffier nezapletl do těch vašich obchodů, rozumíte mi?“ „Nikdo vás nenutí podílet se na mých obchodech, pane hrabě. Naopak, já bych se rád zapojil do těch vašich. Mám určité úspory, které jsem schopen za svůj podíl ze zisku vloţit. Časem bych mohl opustit svůj současný ţ ivot, coţ zatím nelze. Jsem závislý na svých zákaznících, kteří bohuţ el nejsou právě důvěryhodní a určitě také ne hodní obdivu. Ale přinášejí mi zisky. Nechci se vás dotknout, pane hrabě, velmi si vás váţ ím. Ale vy jste také tajným společníkem, vaše aristokratská pravidla cti vám vytváření zisku tímto způsobem zapovídají, pokud se nemýlím.“ „Vlastně máte pravdu, ale nejsem jedinej, kdo vytváří zisk prostřednictvím nastrčenejch agentů. Ale neobchodujeme s kradenejma věcma.“ „Nechtěl jsem se vás dotknout, pane hrabě,“ odvětí rychle Gauvion, vycítí nevhodnost své předchozí poznámky i nutnost vysvětlit její vyřčení, „Naprosto vám rozumím a povaţ uji vaše jednání za naprosto správné. Zkostnatělá pravidla netřeba brát aţ tak váţ ně. Jen jsem naznačoval nutnost někdy kvůli společenským konvencím postupovat tajně, já vlastně dělám to samé. Nikoho nenabádám ke zločinu, sám jsem zabránil mnoha krvavým střetům, dohodl mnohá příměří. Na oplátku jsem získal prostředky na své ţ ivobytí. Co se týká mé ţ ádosti, ani já bych nemínil nikde veřejně vystupovat, jestli mi rozumíte. Pokud bych mohl být vaším skrytým společníkem, mohl bych vám na oplátku nabídnout své sluţ by. Nikterak bych vás nezatahovat do záleţ itostí podsvětí, naopak, rád bych z něj časem vystoupil a stal se řádným a váţ eným měšťanem, se svými zaručenými příjmy, domem.“ „Snad vám rozumím, ale nevím jak odpovědět. Ani vlastně co přesně chcete ode mě,“ vysvětlí své zmatení šlechtic.

96

„Vlastně od vás chci jediné, abyste mě doporučil svým společníkům. Nebo ještě jinak, abych směl vyuţ ít vašeho tajemníka Maurice a jeho prostřednictvím vstoupit do vaší společnosti. Nikdy bych si nedovolil jednat za vašimi zády.“ „Chcete jen mý svolení, abyste mohl prostřednictvím Maurice oslovit pana Coiffiera a pana Juana?“ „Přesně tak. Jsem připraven vloţ it prostředky a stát se jedním ze společníků.“ „Čímţ bysme se ale museli my vzdát části ze svých zisků,“ upozorní na problém pan de Godille. „Naznačenou ztrátu bych nepochybně vynahradil svými sluţ bami a svými vloţ enými úsporami pro potřeby společnosti. Pane hrabě, dlouho jsem o tomto kroku uvaţ oval. Mám ve vás velkou důvěru a byl jsem k vám aţ nezvykle upřímný.“ „Všiml jsem si a váţ ím si vaší důvěry. Budu taky upřímnej. Vy dva víte o všech mých věcech, moţ ná i víc, neţ já sám. Proto nemá cenu něco zamlčovat. Osobně nemám důvod vaši ţ ádost nepodpořit, pane Achile, jakkoli jsem jí překvapenej. Nemůţ u ale mluvit za svý společníky, pana Coiffiera, pana Juana, kterýho ostatně znáte moţ ná lépe neţ já, a s menším podílem také Maurice. Jak velký podíl byste si představoval pro sebe?“ „Nevím, záleţ elo by na posouzení vašich poţ adavků na výši mého vkladu. Ale třeba deset procent bych povaţ oval za velmi rozumné. Předpokládám, pane hrabě, ţ e vaše zájmy hájí pan Maurice.“ „Svým způsobem. Dejme tomu, ţ e vaši ţ ádost doporučím. Co budu mít ze všeho já osobně, kromě ztráty několika procent podílu?“ zeptá se na rovinu Armand. „Budeme společníky a já vám poskytnu zdarma své sluţ by, pokud bude zase potřeba. Nějakou dobu rozhodně budu pokračovat ve své dosavadní činnosti. Mohu vám zajistit vhodné sluţ ebnictvo, Quido se dle všeho osvědčil. Mohu zprostředkovat doprovod či ochranu při přepravě zboţ í. Kromě toho jsem schopen mnoho zjistit. Společně s panem Louventem můţ eme poskytnout zprávy nejen o princích, biskupech či ministrech, ale také o obchodních partnerech, konkurenci.“ „S panem Louventem? I on se chce stát naším společníkem?“ „Nikoli, jen já. Ale s panem Louventem jsem schopen se domluvit, mohu mu pomoci splnit jeho úkoly, ale také poznat vaše obchodní partnery či konkurenty, jak jsem naznačil.“ „Vaše nabídka je hodně zajímavá, pane Achile,“ horečně přemýšlí pan de Godille, mít ve svých sluţ bách muţ e znalého podsvětí a schopného najít špínu na kde koho, není od věci. Určitě mnohem lepší, neţ ho mít proti sobě. Za pár procent zisku by asi jeho partnerství stálo, „Z mý strany nebudou překáţ ky, naopak, já vaše podílnictví doporučím. Ale budete muset přesvědčit především pana Coiffiera, on má z nás největší podíl.“ „To uţ je můj problém, pane hrabě. Od vás jsem chtěl jen získat souhlas,“ konstatuje spokojeně Gauvion, „Bylo by hloupé nevyuţ ít příleţ itosti, pane hrabě. Stejně jako vy či pan markýz de Almare, i já nebo pan Louvent se chceme zajistit. Doufám, ţ e na mém jednání neshledáváte nic špatného. Jestli se vám však zdá, ţ e vás tak říkajíc tlačím ke zdi, stále můţ ete moji ţ ádost odmítnout. I tak jsem připraven vám za peníze nabídnout příleţ itostně své sluţ by.“ „Chápu vaše zájmy, pane,“ zavrtí hlavou Armand, „Nevidím na nich nic nepatřičnýho. Kaţ dej z nás chce chytit příleţ itost za pačesy, jak se říká. Vy i pan Louvent máte známosti, který se nám můţ ou hodit. Doporučím vaši ţ ádost svým společníkům, ale do ničeho je nutit nebudu. Pokud uznaj vaši účast za vhodnou, jsem ochotnej obětovat několik procent, stejně jako budou muset voni. Naopak, pokud se rozhodnou nevyhovět, nijak je nebudu přemlouvat a věřím, ţ e i vy budete jejich rozhodnutí respektovat.“ „Naprosto, pane hrabě,“ přislíbí Gauvion. „Musím se přiznat, pánové, nečekal jsem aţ tak zásadní rozmluvu,“ konstatuje pan de Godille, nicméně z jeho hlasu mohou vypozorovat spokojenost s dnešním jednáním, „Stejně tak jsem nečekal tolik otevřenosti. Ale máte naprostou pravdu, kaţ dej se snaţ í vytěţ it z novýho uspořádání u dvora co nejvíc a byli bysme hlupáci, kdybysme tak nedělali i my,“ odmlčí se, zvaţ uje, zda má ještě více odkrýt karty, ale oni stejně asi všechno vědí nebo tuší, „Dnes večer jsem měl důleţ itý rozhovor s panem kardinálem.

97

Poseděli jsme dobrou půl hodinu, popili víno a dotkli se i věcí před chvíli vyřčených. Naznačil ochotu podpořit některý naše záměry, jistě mi rozumíte, asi nemusím moc dál právě vám vysvětlovat.“ „Jste zvláštní muţ , pane hrabě,“ promluví po dlouhé době Daudet, „Na jedné straně typický představitel staré dobré šlechty, dbalý na otázku cti, své slovo, tradice. Se sklony k vojenskému řemeslu. Ale na druhé straně v sobě máte velmi pokrokové myšlenky, ochotu respektovat i jiný stav, neţ je váš. Máte moji úctu a váţ ím si naší vzájemné spolupráce, pane hrabě,“ dodá. „Mohu vyjádřit stejné pocity, pane hrabě. Oceňuji vaši statečnost, kterou jste projevil jiţ při našem prvním společném úkolu ještě pro kardinála de Richelieu. Stejně tak vaši snahu nespoléhat se jen na výnosy ze svého panství. Spojujete pro mě vše dobré, co dělá skutečného šlechtice, s nutností přizpůsobovat se novým poměrům, kdy se bohatství neodvozuje jen od vlastnictví půdy,“ doplní svého společníka Gauvion. „Nějak moc chvály, pánové, děsím se, jaký budou vaše další ţ ádosti,“ rozesměje se Armand, potěšený však vyřčenými slovy. Kdyţ obě siluety zavrtí hlavou, čímţ vyloučí své další nároky, dodá radostným hlasem, „Hodil by se přípitek, pánové, ale asi si ho budeme muset dopřát jindy.“

98

ŠEDESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA HLEDÁ SE MANŢEL A NEVLASTNÍ OTEC Markýz de Almare zajde do Louvre, promluví si s Mazarinem, jenţ pro něho nemá další konkrétní úkoly a poté navštíví prvního komorníka Ludvíka XIV., aby si s ním dle přání Jejího Veličenstva domluvil návštěvy malého krále a jeho bratra. Pan de La Porte je velmi vstřícný, sám si mladého šlechtice oblíbil, ten si ho získal si svou srdečností, zdvořilostí. Chová se zcela jinak neţ většina namyšlených princů, vévodů a jim podobných. Má pro něj prostě slabost, byť je mladík svázán s prvním ministrem, kterého komoří zrovna nemusí. 99

Spokojený Pierre se vrátí na oběd domů, coţ nebývalo v poslední době zvykem. Auguste ho informuje o zájmu hraběte de Godille ho večer navštívit. Markýz nařídí sluhovi osobně doručit odpověď, rád svého přítele přivítá na sedmou hodinu na večeři. Sám střídmě pojí, poté si nechá do předpokoje loţ nice zavolat Mariettu Boudetovou. Neunikne mu potměšilý výraz Augusteho, jenţ jeho příkaz chvátá vyplnit. Jistě si hlupák myslí o chuti svého pána se po dobrém obědě pomilovat, naštěstí nic netuší o problémech, které on musí v souvislosti se sluţ kou řešit. Těhotná milenka vstoupí jak puťka, nejistá, nesmělá. Jindy by vtrhla do intimních prostor svého pána jako divoká voda, dnes se vkrádá jak vyplašená laňka. Klopí oči, děsíc se nepříjemného rozhodnutí otce jejich nechtěného potomka. Ten ukáţ e mlčky na dveře loţ nice, dovede ji aţ k lůţ ku, na nějţ ji přiměje se posadit. Sám se uvelebí vedle ní. Ona pochopí, dnes zde není za účelem poskytnutí svého těla, ale z důvodů mnohem váţ nějších. Jistě měl dost času si všechno dobře promyslet, nalézt pro něj nejvýhodnější řešení. Ano, pro něj, jak však bude vypadat z jejího pohledu? „Marietto, zváţ il jsem velmi pečlivě všechna úskalí tvého poţ ehnaného stavu,“ začne on tiše, klidným hlasem, coţ ji znovu poplaší, „Předně ti musím zopakovat, nedovolím, abys nějak strádala, stejně jako naše dítě,“ pochopí její strach a pokusí se ho na úvod rozptýlit. Pohled do jejích očí ho ubezpečí o neúspěchu své snahy. „Děkuji, Milosti,“ špitne ona, pak však s nepřehlédnutelnou hrůzou v hlase vysloví logickou otázku, „Co se mnou bude?“ „Mám připravený návrh, Marietto. Nic neříkej, jen mě pozorně poslouchej. Aţ ti ho celý vysvětlím, můţ eš se vyjádřit. Domluveno?“ „Budu poslouchat, Milosti.“ „Chci zajistit tobě a dítěti dobrou budoucnost. Ovšem ta by mohla nastat stěţ í, pokud bys byla svobodnou matkou a on levobočkem. Lidé jsou zlí a rádi působí jiným bolest. Ale mám řešení. Nalezneme pro tebe přijatelného manţ ela, nějakého hodného chlapce. Oba odjedete na jiné místo, kde vás neznají, jiţ jako manţ elé. Dítě, které se narodí, bude vaším dítětem. Jen vy dva a já budeme znát tajemství jeho původu. Dám tobě i tvému manţ elovi dost peněz, budu vás podporovat, stejně jako dítě, které se narodí, ať jiţ půjde o dívku nebo o chlapce. Nikdo z vás nebude strádat, budete oba dobře zajištěni,“ dokončí on svůj návrh a pátravě se podívá do tváře své milenky. Čte v ní především rozpaky, asi si nedokáţ e přesně představit, jakou budoucnost pro ni připravil. „Budu muset odejít?“ zeptá se ona nesměle, dokazujíc své tápání. „Tvůj odchod z paláce Almare je nevyhnutelný. Zde všichni vědí, jak blízko jsi mi byla a všichni by si dali dohromady, jak se má skutečný stav. Ale mám krásný zámek Almare, kde je velmi spolehlivý správce pan Achile. Domluvím se s ním, zasvětím ho do našeho tajemství a nařídím mu se o vás postarat.“ „Chcete mě vyhnat na zámek Almare?“ zakvílí ona zoufale. „Nejde o ţ ádné vyhnanství, nic ti nebude chybět. Naopak. Pan Achile tobě i manţ elovi najde vhodnou práci, později vám buď koupím nějakou půdu nebo třeba ţ ivnost v Angers. Jak budete chtít.“ „Ale, Milosti, to by znamenalo … uţ bych nemohla být s vámi a …“ „Marietto, jsi moc hodná, milá a krásná dívka. Oba však víme od začátku, jak nerovný je náš vztah. Nemá a nikdy neměl budoucnost. Naopak, ty si zaslouţ íš spokojený ţ ivot, hodného manţ ela.“ „Vy mě zavrhujete,“ zakryje si ona obličej rukama a rozpláče se, „Za všechno … tolik vás miluju … tolik jsem vám dala … teď mě vyháníte …“ „Marietto, mám tě rád, ale tady v paláci bys nikdy nebyla ničím jiným, neţ sluţ kou a mojí skrývanou milenkou. Konám především v tvém dobru a v zájmu našeho dítěte. Zajistím vás do konce ţ ivota, dostanete peníze, budu na vás vţ dycky dohlíţ et,“ mluví on konejšivě, přesto se do jeho myšlenek vkrádá neklid. Jestli ona nepřistoupí na jeho řešení, jak ji k němu donutit? Další téměř půl hodiny probírají návrh ze všech stran, ona se postupně zklidní, začne také kalkulovat. Pochopí neochotu markýze nechat ji v paláci Almare, uznat dítě za svého potomka, byť nelegitimního. Pokud mu vyhoví, bude mít vţ dy v ruce argument, aby ho přiměla svoje sliby dodrţ et.

100

Pokud se dítě narodí zdravé a přeţ ije. Ale i kdyby ne, vyrazí z něj dost, aby se zajistila. Její naděje na zachování současného stavu padá, zase tak hloupá není, aby si nedala dvě a dvě dohromady. Rovněţ hodně přemýšlí, musí zajistit sebe i dítě. „Vaše Milosti,“ otře si tvář od prolitých slz, „kdyţ přistoupím na váš návrh, kde seţ eneme manţ ela?“ „Kde seţ eneme manţ ela?“ zopakuje on její otázku, uleví se mu, jejich rozhovor se začíná posouvat správným směrem, „Především ty bys měla někoho navrhnout.“ „Já? Copak mu můţ u nabídnout? Říci mu, oţ eň se, vychovávej cizí dítě a? Jak ho mám přesvědčit, i kdybych si někoho vyhlídla?“ „Celu věc s ním domluvím já. Zde v paláci je jeden mladík, který na tobě můţ e oči nechat. Ne, nevrť hlavou, moc dobře jsem si jeho pohledů povšiml.“ „Vy myslíte Victora?“ zvedne ona překvapeně obočí. „Ano, Victora. Přeptal jsem se na něj, je hodný, pracovitý a tichý hoch, je u nás zaměstnán v kuchyni, coţ dobře víš. Pochází z velmi nuzných poměrů, jak jsem si zjistil. Z jeho pohledů na tebe lze vyčíst jeho zájem.“ „Vy uţ jste mi manţ ela vybral?“ trhne ona trochu vzdorovitě hlavou. „Nevybral, jen uvádím jednu z moţ ností. Pokud bys raději někoho jiného, přiveď mi ho a já se s ním pokusím dohodnout. Ale pamatuj, nemáme moc času, neţ si někdo všimne tvého poţ ehnaného stavu.“ „Chcete se mě zbavit co nejdřív,“ vyloţ í si ona poslední poznámku po svém. „Nechci se tě zbavit, chci se o tebe postarat. Čím dříve se vezmete, tím lépe. Oba dva jste kuchaři, dle všeho dobří kuchaři, mohl bych vám zajistit vedení kuchyně na zámku Almare. Alespoň zpočátku. Pak bych vám koupil třeba domek, kus půdy, bude záleţ et na vás, zda budete chtít zůstat na zámku Almare či se osamostatnit. Mohli byste získat svůj zájezdní hostinec, nebo třeba pekařství, uzenářství, co já vím. Budete mít dost času si všechno promyslet, já vám dám na všechno peníze.“ „Takţ e přeci jen jste vybral Victora,“ pronese ona tiše. „Nevybral, vůbec jsem s ním ještě nemluvil. Nebudu ti nikoho nutit, pokud máš lepšího partnera. Ostatně i Victor nemusí souhlasit.“ „Milosti, jsem naprosto zoufalá,“ zalomí ona rukama, ale není dost přesvědčivá. Smířila se s danou realitou a teď přemýšlí, jak z ní co nejvíce vyzískat, uvědomí si on. Coţ ho však uspokojí, neboť bude ochotná přijmout jeho podmínky. Zajistit dva mladé lidi mu nebude činit ţ ádný problém, vlastně jim můţ e splnit cokoli. Ale jen za předpokladu jejich akceptace celé hry. „Není třeba si zoufat, je ale nutné se co nejdříve rozhodnout.“ „Milosti, kdybych přistoupila na vaši podmínku, teda odjezd na zámek Almare i Victora, co bude dál? Nedej Boţ e, aby se Vaší Milosti něco stalo! Pak nás můţ ou kdykoli vyhnat, nebudeme mít nic …,“ přemýšlí ona nahlas, on se jen usměje, jiţ ji poznává, začíná chladně kalkulovat. „V ţ ádném případě. I kdyby si mě Bůh povolal k sobě, bude o vás postaráno. Dostanete peníze v hotovosti u příleţ itosti svatby a dostanete i mnou podepsaný list, který vám zajistí v případě odchodu ze zámku Almare vyplacení dalších peněz. Abyste si mohli zařídit ţ ivnost, koupit půdu, co budete chtít.“ „Kolik dostaneme?“ „Dost. O částce si můţ eme promluvit, jakmile budu mít souhlas vás obou.“ „Zdám se vám asi hnusná, Milosti,“ řekne ona smutně, pozvedne své uplakané oči, ve kterých se ale jiţ opět objevují jiskérky. „Hnusná? Proč?“ „Dohaduji se vo penězích, přitom …“ „Naopak, chováš se velmi zodpovědně. Jako správná matka našeho dítěte. I bez tvých připomínek bych se postaral, abyste ani jeden nestrádal. Je správné myslet na budoucnost.“

101

Ona neodpoví, uchopí pánovu ruku, kterou měl poloţ enou na svém stehně, následně se skloní a poloţ í svoji hlavu do jeho klína. Zavře oči a tiše přemítá o všech moţ nostech. On ji nechá chvíli vydechnout, pak se znovu vrátí k tématu. Oběma tak říkajíc spadne kámen ze srdce. Ona je ochotná přistoupit na jeho podmínky výměnou za peníze a vytěţ it tak ze svého hříšného vztahu s pánem maximum moţ ného, on je spokojený s jejím postojem. „Marietto, jsem moc rád za naši dohodu. Zbývá jen dořešit otázku tvého manţ ela. Kdy jsi mi schopná odpovědět?“ poloţ í on zásadní otázku. „Vaše Milosti, Victor není špatnej kluk, je hezkej a je do mě zamilovanej. Máte pravdu, taky sem to na něm poznala. Ale nevím, jak s ním promluvit, abych ho nevylekala.“ „Souhlasila bys tedy s Victorem?“ „Pokud by souhlasil von … vlastně si moc vybírat nemůţ u, hledám otce pro dítě, který nebude jeho. A taky manţ ela … Victor by na mě byl určitě hodnej.“ „Nepochybuji, poptal jsem se na něj a dostal jen nejlepší reference. Nemusíš se starat, já sám s ním promluvím a uvidíme, jak se zachová. Jestli tě skutečně miluje.“ „Promluvíte s ním?“ „Ano. Nejlépe hned.“ „Hned teď?“ „Proč čekat? Chci, aby se vaše svatba na zámku Almare uskutečnila co nejdříve. Neţ bude poznat tvůj poţ ehnaný stav. Tak nebudou pochybnosti o dítěti.“ „Mám ho za vámi poslat?“ nabídne se ona. „Poslat? Nebude jeho příchod nápadný … ale vlastně ne. Ano, zajdi pro něj a vraťte se spolu. Ty počkáš v salónku, jeho pošleš do předpokoje loţ nice. Pokud se s ním dohodnu, zavolám tě. Pokud ne, budeme hledat dál. Čím dříve budeme znát jeho názor, tím lépe,“ konstatuje on, čímţ ji nepřímo vybídne k odchodu. Ona pochopí, pečlivě si osuší tváře, pohlédne do zrcadla, znovu se upraví, aţ spokojená sama se sebou opustí loţ nici svého milence. Pierre si zhluboka povzdechne. Přejde z loţ nice do jejího předpokoje. Ona čeká jeho dítě a on dělá všechno proto, aby se zbavil zodpovědnosti. Ale pokud bude mít dívka či chlapec dobře zajištěné rodiče, samotnému dítěti se dostane pořádné výchovy, bude takové uspořádání pro něj lepší, neţ kdyby ţ ilo pod tíhou posměšků nemanţ elského parchanta, omlouvá sám před sebou své jednání. Nemůţ e si dovolit v tuto chvíli přiznat své otcovství, ona je jen obyčejná sluţ ka. Pokud bude dítě zdravé a přeţ ije, nikdy se o něj nepřestane zajímat a bude se o něj starat, byť nepřímo. Mnoho podobných myšlenek se mu honí hlavou, hledá všemoţ né omluvy pro své kroky, nicméně v něm zůstávala nepříjemná pachuť. Nutně si musí připomenout své dětství. Ale zde jde o zcela něco jiného, ţ ádný nalezenec, ale dítě s nejlepší moţ nou péčí. Pod jeho dohledem. Nesmělé zaklepání ho vytrhne z meditací, na vyzvání vstoupí devatenáctiletý vyděšený mladík. Markýz na něho pohlédne, vyšší postava, poměrně urostlá, moţ ná přeci jen trochu hubenější, pohledný obličej, hnědé vlasy a oči. Kruci, on má ale oči modré, na takový detail nepomyslel. Ale co, vţ dy se dá všechno nějak přijatelně vysvětlit, teď musí vyřešit odstranění Marietty z paláce Almare. Sám se zachvěje nad svým chladným kalkulem. „Vaše Milosti,“ hluboce se uklání mladík, jeho vyplašené oči svědčí o jeho obrovské nervozitě. Vůbec nechápe, proč si ho pán zavolal, nikdy mu nevěnoval ţ ádnou pozornost, kromě obecné pochvaly všem, kdyţ náhodou zavítal do prostor kuchyně. Ale přivedla ho Marietta, milenka pána, asi si na něj stěţ ovala. Ale proč? Vţ dyť jí nic neprovedl, jen se na ní občas zadívá déle, neţ by se slušelo. Strach mu sevře hrdlo, práce v paláci Almare pro něho je ţ ivotně důleţ itá, co si počne, pokud ho vyhodí? „Pojď blíţ , Victore,“ vyzve ho markýz, sám sedí v křesle, sluha se skloněnou hlavou zůstává stát tři kroky před ním. Jen pokradmu zvedá své těkající oči, ruce spuštěné podél těla se mu viditelně chvějí, „Victore, pracuješ v kuchyni, jako kuchař. Jak ti jde práce?“

102

„Jak mi jde práce?“ zopakuje mladík, snad nepokazili nějaký chod, ale on přece není hlavním kuchařem, jeho zmatek ještě zesílí. „Victore, baví tě dělat kuchaře?“ „Vaše Milosti, nic jiného neumím. Ale opravdu se snaţ ím, šéfkuchař mě většinou chválí, moc se snaţ ím. Vaše Milost snad s něčím nebyla spokojená?“ čiší z hlasu Molineta strach. „Nikoli, jen se ptám. Chtěl bys také jednou být šéfkuchařem? Třeba v podobném paláci jako je tento?“ „Vaše Milosti, rád bych. Ale jsem ještě mladý, bude trvat moc let … je tolik lepších a zkušenějších neţ já. Ale jednou, snad.“ „Dobře, Victore. Asi netušíš, proč jsem tě sem pozval.“ „Ne, Vaše Milosti, nevím, co jsem provedl.“ „Určitě znáš Mariettu, která tě sem přivedla,“ konstatuje šlechtic a sluha se evidentně zachvěje. Jeho obličej uţ nemůţ e být bledší, třes jeho rukou zesílí. Tak přeci, ona si na něj stěţ ovala. Ale vţ dyť jí nic neprovedl! „Ano, Vaše Milosti,“ hlesne po chvilce. „Victore, máš nějakou známost? Nějakou dívku?“ „Já? Já … já … Milosti, já vám vůbec nerozumím …,“ koktá kuchtík. „Copak je moje otázka sloţ itá? Jsi muţ , poměrně pohledný, máš dobré zaměstnání, stálý příjem, budeš dobrá partie. Je nějaká dívka, se kterou bys chtěl ţ ít, zaloţ it rodinu?“ „Vaše Milosti, nerozumím …“ „Victore. Zeptám se znovu a jasně. Máš nějakou dívku, se kterou se pravidelně miluješ? Nějakou známost, stálou známost, kterou máš rád a se kterou bys chtěl ţ ít? Pokládám zcela jasnou otázku a chci jasnou odpověď,“ zazní slova šlechtice moţ ná aţ příliš tvrdě. „Vaše Milosti, ţ ádnou váţ nou známost nemám,“ vyhrkne Molinet, naprosto zmatený a vystrašený. Vůbec nechápe, proč je zde. „Ale dívky se ti líbí, ne? Uţ ses s nějakou dívkou miloval, myslím tím, měl si s ní styk?“ „Vaše Milosti …,“ vyrazí ze sebe vyděšeně sluha, proboha, proč se ho ptá na takové intimnosti? Nemá dokonce snad pán sám o něj zájem … slyšel o podobných choutkách některých vysoce urozených pánů, k nimţ vyuţ ívají své sluţ ebnictvo, ať jiţ za peníze nebo pod pohrůţ kou … ale určitě ne, on není na kluky, vţ dyť spí s Marinettou, kromě toho má i jiné milenky. „Jsi uţ muţ em? Uţ si s nějakou dívkou souloţ il?“ „Já … já …“ „Victore, později pochopíš, proč se ptám. Chci odpověď, ale upřímnou a pravdivou!“ „Ano, Vaše Milosti. Ale nikdy nešlo o nic váţ ného …já .. nechápu …“ „Dobře,“ přikývne pan de Almare, „Ostatně ani tvoje milostné zkušenosti nejsou podstatné. Co říkáš Mariettě? Líbí se ti?“ „Marietta?“ znovu se kuchtík zřetelně zachvěje. Uţ je to tady. Stěţ ovala si na něho, asi si všimla jeho pohledů. Ale vţ dyť nic špatného neudělal, ani slovíčkem se jí nedotkl, naopak, je snad jediným, který se ji nepomlouvá za jejími zády za její vztah s markýzem. „Líbí se ti Marietta?“

103

„Vaše Milosti,“ vyrazí ze sebe téměř plačtivě, náhle poklekne na kolena, hlavu skloněnou, mluví přerývaným hlasem směrem do podlahy, „Vaše Milosti, nikdy jsem … ani náznakem … přiznávám, občas jsem se na ni podíval asi dýl … ale Vaše Milosti, ve vší počestnosti.“ „Ale líbí se ti, ne?“ je pán nekompromisní, vyţ aduje odpověď na svou otázku. „Vaše Milosti … Marietta je moc hezká, komu by se nelíbila. Ale nikdy jsem si nic nedovolil, jen se občas podíval …“ „Victore, vstaň,“ poručí Pierre, jelikoţ mladík nereaguje, sám povstane, uchopí ho za předloktí a donutí ho postavit se zpět na nohy. Pohlédne do jeho tváře, čte v ní obrovský strach, „Čeho se bojíš, Victore?“ „Vaše Milosti,“ objeví se ve sluhových očích skelný nádech, „slibuju, uţ o ní nezavadím ani pohledem. Prosím, Vaše Milosti, nevyhazujte mě. Uvědomuju si svou chybu … uţ nikdy, slibuju. Nikdy.“ „Přiznáváš ale, ţ e se ti Marietta líbí, ne?“ „Vaše Milosti, je moc hezká. Ale já přece vím, ţ e … ţ e …“ „Copak víš?“ „Že Marietta patří k Vaší Milosti,“ vyhrkne Molinet a sklopí hlavu. „Victore, zeptám se jinak. Kdyby byla Marietta volná, kdyby k nikomu nepatřila, měl bys o ni zájem? Dvořil by ses jí? Pokoušel by sis jí namluvit?“ „Já nic takovýho nedělal, Milosti!“ „Dělal, nedělal. Lidé jsou všímaví, jen z pouhého pohledu se dá mnohé poznat. Ty ji tajně miluješ! Děláš na ní zamilovaný oči, nemůţ eš z ní odtrhnout svůj pohled. Copak si myslíš, ţ e taková věc jde skrýt? Máš ji rád?“ „Vaše Milosti,“ chce znovu pokleknout slouţ ící na kolena, ale šlechtic ho zachytí za předloktí a zadrţ í, stisk Molineta překvapí, nečekal by tolik síly v útlém těle pána. „Chci odpověď. Ale pravdivou. Jestli mi zalţ eš, a já poznám, kdyţ budeš lhát, následky si poneseš sám. Jsem vycvičený v jednání s lidmi, abych poznal i jejich pocity, jejich myšlenky. Ptám se tě znovu a naposledy, líbí se ti Marietta a máš ji rád?“ „Vaše Milosti,“ zalijí se oči zamilovaného mladíka slzami, vše je ztraceno, jeho pán ho prokoukl, nemá cenu zapírat, stejně by mu nevěřil. Vyhodí ho tak jako tak a jestli mu dá špatné doporučení, on, tak velký a mocný pán, o pořádnou práci nezavadí. Je vlastně uţ ztracený, naprosto, uţ mu není pomoci. Tak ať slyší pravdu, „Vaše Milosti,“ zvedne hlavu, rozhodnutí a smíření se s osudem ho zklidní, učiní silnějším, „Marietta je moc hezká a mám ji rád. Byl bych šťastný, nesmírně šťastný, kdyby mohla být mojí dívkou. Ale Vaše Milosti, nikdy jsem nezhřešil neţ myšlenkou a pohledem. Vţ dyť jsem Mariettě zcela lhostejný, ona má oči jen pro Vaši Milost.“ „Vidíš, Victore, měl jsem pravdu. Ty jsi asi dost závislý na příjmu, který dostáváš za práci v mém paláci. Nemáš moc peněz.“ „Vaše Milosti, pochopil jsem. Vaše Milosti, nemám téměř nic, práce u vás byla pro mě důleţ itá … mám jen matku a dva mladší sourozence. Matka je nemocná, sourozenci daleko mladší, moc peněz neseţ enou. Vaše Milosti, prosím, neničte mě úplně. Pokud uţ neseţ enu práci …,“ zlomí se hlas Molineta, zoufalství z něho čiší. „Victore, pokud jsi dobrý kuchař …“ „Vaše Milosti, vy dobře víte … můţ ete mě zničit. Kdyţ se zmíníte … kdyţ řeknete … nikdo mě nepřijme, alespoň ne tam, kde bych dostal slušně zaplaceno. Vaše Milosti, byl jste vţ dycky ke všem tak hodnej, prosím vás, nejen za sebe, ale i za svoji nemocnou matku a sourozence, nechte mi naději … Omlouvám se, neměl jsem nikdy o Mariettu zavadit ani pohledem. Ale … já …“ „Viktore, asi jsi mě dobře nepochopil,“ usměje se pan de Almare, zase sehrál s mladíkem jednu ze svých her, dokázal ho zlomit, zneuţ ívajíc svého postavení a jeho nelehké rodinné situace, „Ale vraťme se k tobě,“ pokračuje, „Potřebuješ nutně peníze, abys zajistil svou nemocnou matku a mladší sourozence. Tajně miluješ Mariettu, zdejší slouţ ící. Sice jsi s ní nic neměl …“

104

„Vaše Milosti!“ zvolá kuchtík zděšeně, „Nikdy jsem ji ani neoslovil! Natoţ abych se jí dotkl!“ „Z ničeho tě neobviňuji, jen shrnuji, cos mi sám řekl. Victore, celý se chvěješ. Asi rozumím tvému strachu. Obáváš se vyhazovu z paláce Almare a z takových referencí, které zabrání v ostatních významných domech v Paříţ i tvému dalšímu zaměstnání. Máš strach, ţ e jsi mě svým pokukováním po Mariettě rozzlobil a já tě odstraním z jejího dosahu. Dokonce tě potrestám tak, abys zůstal bez práce a tím pádem bez prostředků.“ „Vaše Milosti, jste mocný pán,“ zvedne své zoufalé oči Molinet, „Co si vezme Vaše Milost na mně a mojí rodině. Copak nestačí, kdyţ jen odejdu, abych nebyl v blízkosti Marietty? Vaše Milost byla vţ dycky tak hodná …“ „Vidíš, Victore, osud můţ e být někdy krutý. Ale také se někdy můţ e na jiné velmi přívětivě usmát, poskytnout jim velkou příleţ itost, se kterou by vůbec nepočítali. Která se objeví pouze jednou za ţ ivot a která se pravděpodobně jiţ nikdy nezopakuje.“ „Milosti, vůbec ničemu nerozumím …“ „Victore, pozorně mě poslouchej,“ uchopí markýz znovu mladíka za ruku, druhou ho vybídne učinit několik kroků ke stolku, u něhoţ stojí několik ţ idlí. Na jednu ho částečně silou vůle i jistým fyzickým strkáním posadí, na druhou, kterou umístí proti němu, nechá spočinout své pozadí. Vyděšený sluha uţ ničemu nerozumí, v hlavě má děsný zmatek a strach z budoucnosti. V paláci Almare platí dobře, díky tomu jeho rodina přeţ ívá, co s ním teď bude … „Victore,“ slyší jakoby z dálky hlas svého pána, zní tiše, klidně, skoro jako by ho chtěl uspat, „nepozval jsem tě, abych tě káral, abych tě trápil a uţ vůbec ne, abych tě trestal. Naopak. Chci tě poţ ádat o sluţ bu, kterou, kdyţ se ji rozhodneš přijmout, výrazně změníš své dosavadní poměry a pomůţ eš i své rodině.“ „O sluţ bu, pane?“ zachvěje se mladík a podívá se na ruku markýze, která stále spočívá na jeho předloktí. Ţe by urozený pán přeci jen zatouţ il i po dobrodruţ ství s osobou stejného pohlaví? „Ale Victore, snad si nemyslíš …,“ podívá se na svou ruku pan de Almare, sledujíc pohled Molineta a čtoucí další strach v jeho očích, „Abys mě pochopil, musím tě zasvětit do velkého tajemství. Ale ty mi musíš slíbit naprostou mlčenlivost. Pokud se rozhodneš vyhovět, budeš se mít velmi dobře. Pokud se rozhodneš odmítnout, dám ti peníze za tvou mlčenlivost. V kaţ dém případě škodný nebudeš. Slibuješ, vše co ti řeknu, si necháš jen a jen pro sebe?“ „Vaše Milosti, nejsem drbna. Stejně se skoro s nikým nekamarádím …“ „Tak dobře poslouchej. Marietta, kterou tajně miluješ, čeká se mnou dítě. Já takového potomka nemohu oficiálně přijmout za svého, mám své závazky u královského dvora a dítě se sluţ kou … moţ ná by mi tento poklesek odpustili, moţ ná by ho vyuţ ili proti mně. Ale cítím povinnost se o Mariettu i dítě postarat.“ „Marietta s Vaší Milostí čeká dítě,“ konstatuje smutně Molinet, stále však nechápe, proč ho markýz povolal. „Ano, bude mít dítě. Rozhodl jsem se jí nabídnout příleţ itost, jak vše vyřešit. Chci, aby se v nejbliţ ší moţ né době provdala a aby se svým manţ elem odjela na můj zámek Almare. Já osobně se postarám, aby jí i jejímu manţ elovi nic nechybělo. Ale mám podmínku. Muţ , který si Mariettu vezme, uzná dítě za své a bude ho vychovávat jako svou dceru či syna. Moţ ná přijdou i další děti, jeho vlastní. Přitom já budu stále tuto rodinu podporovat a svému dítěti zajistím dobrou budoucnost, ať jiţ půjde o dívku nebo o chlapce. Pochopil si mě?“ podívá se Pierre do udivených očí mládence. „Vaše Milosti … stále nerozumím …,“ zakoktá, něco ho napadne, ale neodváţ í se myšlenku vyslovit jako první. „Nerozumíš? Podle tvého výrazu jsi jiţ můj záměr pochopil. Ale přesto ti ho řeknu sám. Nabízím ti Mariettu za manţ elku. Vezmete se na zámku Almare, kam neprodleně odjedete. Tam o mém vztahu nikdo nic neví, vy uţ tam přijedete jako milenci, mající těsně před svatbou. Ty si můţ eš vzít s sebou i svou matku a své sourozence, nebo je ponechat v Paříţ i. Dám ti tolik peněz, aby nestrádali. Ale tajemství o dítěti zůstane navţ dy jen v tvé hlavě. Rozumíš mé nabídce?“

105

„Mám si vzít Mariettu za ţ enu? Za svoji ţ enu?“ vyráţ í ze sebe kuchtík celý zkoprnělý, potvrzený obrat v rozhovoru ho dokonale zaskočil, má však téţ svoji hrdost, „Vaše Milosti, nabízíte mi svoji milenku, která je v poţ ehnaném stavu. Budu jejím manţ elem jen pro ostatní, aţ Vaše Milost přijede na zámek, zase skončí Marietta v posteli Vaší Milosti. Jsem jen obyčejný sluha, proti Vaší Milosti naprostý nic, ale ..,“ dodá vzpurně. „Viktore, zase jsi špatně pochopil má slova. Pokud si Mariettu vezmeš, bude uţ jen tvá. Já uţ s ní nikdy na jedno lůţ ko neulehnu. Zda ji dokáţ eš sám dostatečně uspokojit, aby nehledala potěšení jinde, záleţ í jen a jen na tobě. Jsi ale mladý a pohledný, pokud máš všechny náleţ itosti muţ e v pořádku, budeš schopen učinit Mariettu šťastnou. Budeš její manţ el a ona ti slíbí věrnost.“ „Marietta bude uţ navţ dycky jenom moje?“ zpozorní Molinet. „Ano. I kdyţ se závazkem z předchozího vztahu. Ale o něm bude vědět jen pár zasvěcených a pro všechny ostatní budeš ty šťastným otcem. Co říkáš mé nabídce?“ „Vaše Milosti, jsem naprosto zaskočený, nevím, co odpovědět …“ „Pomohu ti ještě trochu v tvém nelehkém rozhodování, Victore,“ usměje se šlechtic, „u správce zámku pana Achila, velmi schopného a hodného muţ e, vám zajistím výsadní postavení. Ty sám se staneš vrchním kuchařem na zámku, kromě dvoj, ne trojnásobného platu, který dostáváš teď, získáš i okamţ itě sumu peněz, abys mohl zajistit svou rodinu. I ta bude ubytována mezi sluţ ebnictvem na zámku, bez ohledu, zda bude či nebude pracovat. Později, pokud budeš mít zájem, ti mohu zajistit ţ ivnost související s tvou profesí a zaplatit její zřízení, pozemek, dům, vybavení. Staneš se z obyčejného kuchtíka významnou osobou v hierarchii slouţ ících, navíc v nádherném zámku. Budeš připravovat hostiny významným lidem a kdyţ přijedu se svými přáteli či sám, tak také mně. Jak se ti líbí právě popsaná budoucnost?“ „Vaše Milost ţ ertuje …“ „Victore, jde o moc váţ nou věc, neţ abych ţ ertoval,“ podívá se pan de Almare přísně na slouţ ícího, kterému spadne čelist nad nabídkou a po poslední poznámce pána se v jeho tváři znovu objeví úlek. „Vaše Milosti, promiňte, nechtěl jsem Vaši Milost urazit …“ „Victore, jak dlouho potřebuješ na rozmyšlení?“ „Vaše Milosti, co Marietta? Chce mě vůbec?“ zeptá se potencionální ţ enich nejistě, co s manţ elkou, která nebude o svého muţ e stát, která …raději nedomýšlet, byl by všem pro smích. „Marietta tě sama přivedla, byl jsi první, kdo nás napadl. Můţ eš ale odmítnout, dám ti navíc dva měsíční platy, abys o všem mlčel. Budeme hledat dál a výhod mé nabídky vyuţ ije někdo jiný.“ „Vaše Milosti, já jsem přece neřekl ne,“ vyhrkne rychle Molinet, čímţ potěší svého pána, i u něho je na dobré cestě sprovodit důkaz svého hříchu ze světa. „Opakuji otázku, jak dlouho chceš na rozmyšlení? Nemám mnoho času, pokud odmítneš, musím hledat jiného ţ enicha. Rovněţ spěchám s odjezdem Marietty, dokud se její poţ ehnaný stav nedá ještě pozorovat. Vlastně bych chtěl, aby odjela v nejbliţ ších dnech.“ „Vaše Milosti, mohu se jen ujistit … prosím, neberte si má slova ve zlém … jen se ujistit… Marietta, kdyţ se stane mou ţ enou, bude jen a jen má?“ „Ano, slibuji. I kdyţ přijedu na zámek Almare, její vstup do mé loţ nice bude zapovězen. Od dnešního dne bude jen tvá, co se týká mé osoby. Zda ti nebude nevěrná s nějakým jiným slouţ ícím, bude hodně záleţ et na tobě. Ale jistě máš předpoklady ji dostatečně uspokojit, však víš, o čem mluvím. Nemusíš mít obavy, nebudu si zvát do postele tvou manţ elku.“ „Vaše Milosti,“ pokračuje zřetelně spokojený mladík, věří slovu svého pána, „co však, kdyţ se dítě narodí mrtvé nebo kdyţ zemře jako malé? Neseberete mi zase Mariettu?“ nadhodí další problém. „Bude uţ jen tvá. Pokud Bůh uzná za vhodné si vzít dítě k sobě v ranném věku či při porodu, nebo i kdyby Marietta potratila, vaše svatba a vaše postavení na zámku Almare zůstane. Navíc dostanete i list, ve kterém vám bude zaručeno vyplacení slušné částky pro případ vašeho odchodu ze zámku Almare. Pro případ, kdybych snad zemřel já a nový majitel nestál o vaše sluţ by. Ať jiţ dítě zůstane na ţ ivu nebo

106

zemře. Peníze dostanete za pomoc. Ale pozor, Victore, kdybych se dozvěděl, ţ e jsi dítěti úmyslně ublíţ il či ţ e se k němu nechováš jako k vlastnímu, mám dost moţ ností … však mi rozumíš. I kdybych zemřel, bude někdo další, který bude na dítě dohlíţ et, minimálně pan správce Achile.“ „Vaše Milosti!“ zvolá Molinet pohoršen, „Já bych nikdy nikomu neublíţ il!“ „Věřím ti, Victore, i proto jsem tě vybral jako manţ ela pro Mariettu. Ještě jedno ti připomenu, pokud přijmeš mojí nabídku, získáš krásnou ţ enu, kterou miluješ, získáš dobré postavení a získáš hodně peněz, alespoň na poměry, ze kterých jsi vyšel. Ano, i já ţ ádám hodně, chci manţ ela pro svou bývalou milenku, chci milujícího otce pro své nelegitimní dítě. Ale jsem připraven štědře zaplatit, Victore, taková nabídka uţ tě nikdy nemusí potkat!“ „Vaše Milosti, já vím,“ odvětí vzrušeným hlasem kuchtík, teprve mu postupně dochází, co všechno můţ e za své jediné slovo získat. Jen za jedno jediné slovo, za magické ano na nabídku svého pána. Jen Marietta stojí za vše, ale on nabízí ještě víc, peníze, skvělé místo na zámku. Marietta je sice jiţ pouţ itá, ale kdo se bude na Almare na něco podobného ptát. Jeho matka si bude moci dovolit pořádného doktora a léčení, jeho sourozenci nebudou trpět nedostatkem. Uţ kvůli nim musí potlačit svou muţ skou ješitnost a přijmout nabízené pouţ ité zboţ í, zvláště kdyţ je tak výstavní a kdyţ po něm vţ dycky tak moc touţ il. „Nuţ e Victore, dávám ti čas do dnešního večera, v osm hodin chci znát odpověď. Ale varuji tě, pokud někomu prozradíš mé tajemství … sám jsi řekl, jaké mám moţ nosti!“ „Vaše Milosti, nepotřebuji další čas,“ objeví se na tváři Molineta blaţ ený výraz, ani nevnímal předchozí výhrůţ ku, „Byl bych naprostý hlupák, kdybych vaši nabídku nepřijal.“ „Tvá odpověď zní tedy ano?“ „Ano, Vaše Milosti.“ „Jsem potěšen tvým rozhodnutím,“ konstatuje spokojeně pan de Almare, „Victore, zajdi do vedlejšího salónku pro Mariettu, musíme společně probrat mnoho podrobností. Gratuluji ti k nevěstě, kterou ti budou všichni závidět, rovněţ i k tvému náhlému zbohatnutí,“ dodá poněkud rozverně, před sluhou se však příliš přetvařovat nemusí, proč neprojevit svou radost a dobrou náladu. Více neţ hodinu setrvají oba mladí snoubenci u svého pána. Ač si můţ e o řešení zvoleném markýzem kdokoli z nich myslet své, jeho nabídka je natolik velkorysá, ţ e jen blázen by mohl říci ne. Coţ v tuto chvíli spojuje nešťastnou budoucí matku, jeţ přichází o svého krásného a hlavně atraktivního milence z nejvyšších kruhů a mladíka s trochu pošramoceným egem, coţ však bude záhy královsky vykoupeno. On ji miluje, ona jeho ne, ale oba jsou mladí a hezcí, aby si mohli uţ ívat radosti ze svých těl a oba si dobře dokáţ í spočítat, jaké výhody jim plynou z podvolení se vůli markýze de Almare. Jeho štědrost jim jistě bohatě vyrovná jejich současnou bolest, smíšené pocity a nejistotu.

DALŠÍ SLUŢBIČKA PRO PANA MARKÝZE Hrabě de Godille doprovodí ještě jednou kardinála Mazarina do Louvre, poté se odebere do svého domu. Čeká ho příprava na cestu na jeho panství, ale také přemýšlení o budoucnosti. Znovu si připomene slib mu daný vévodou d´Enghien, ţ e je připraven ho zařadit do armády, které bude následně velet. Rovněţ ho láká moţ nost doprovázet markýze de Almare na jeho první zahraniční misi, pokud se v dohledné době uskuteční. U ní si ale není jist, zda s jeho ţ ádostí bude souhlasit jak jeho přítel, tak první ministr. Ale na konečnou odpověď má čas minimálně čtrnáct dní. Počká slíbené tři dny, pak vykoná inspekční cestu na svůj rekonstruovaný hrad, přijede bez ohlášení, alespoň pozná skutečný stav věci. Teprve po návratu bude muset učinit rozhodnutí o své nejbliţ ší budoucnosti. Odklad rozhodnutí ho uklidní. Velmi váţ ně také přemýšlí o ţ ádosti Achile Gauviona. Zpočátku z ní byl dost rozpačitý, ale jak o věci déle přemítá, nezdá se mu uţ aţ tak nelogická a ani z jeho pohledu špatná. Bývalý špeh kardinála 107

Richelieua vycítil příleţ itost se posunout do vyšších vrstev, vyuţ ít své pochybně vydělané peníze a ještě pochybnější kontakty. Společník podobného raţ ení se jim ale můţ e hodit, přinese další peníze, zjistí na co si kdo pomyslí a moţ ná přijde i s zajímavými nápady. Armand usedne do křesla ve svém salónku, nalije si sám víno a zavolá si svého tajemníka. Přikáţ e mu posadit se do druhého křesla, aniţ by mu dnes nabídl pohárek. Nejsou zde za popíjením, ale za plněním si povinností správce paříţ ského domu, jemuţ vydá patřičné příkazy. Nejprve mu ale vylíčí rozhovor s Mazarinem, pak s Daudetem a Gauvionem. Závěry, na těchto jednáních učiněné, se úzce dotýkají i mladého slouţ ícího. Ten poslouchá velmi pozorně, bez jediné poznámky, občas pozvednuté obočí svědčí o jeho překvapení či údivu. Počká však, aţ jeho pán skončí a vysloví nějaký rozkaz. „Pochopils jaký úkoly pro tebe z toho všeho plynou?“ zeptá se pan de Godille na závěr svého monologu. „Snaţ ím se, pane hrabě,“ odvětí tichým a váţ ným hlasem Tissot, přesto nedokáţ e skrýt vzrušení, „Raději bych si své úkoly shrnul, pokud Vaše Excelence dovolí.“ „Tak si je shrň, hlavně ať všechno klapne!“ „Ale mám ještě jeden dotaz, pane hrabě. Moţ ná jsem se přeslechl, mluvil jste o panu kardinálovi, nevím, jestli jsem slyšel dobře, naznačil jste něco ve smyslu mého představení …“ „Maurici, přestaň blekotat. Ano, zmínil jsem se mu o tobě, naznačil jsem, kdo bude nadále zajišťovat zprávy vod špehů, pokud nebudu v Paříţ i. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale Mazarin projevil zájem tě osobně poznat. Coţ ale asi není tak divný, kdyţ bys ho byl nucenej někdy v budoucnu vyhledat.“ „Mám být představen samotnému prvnímu ministrovi?“ říká úsečně slovo za slovem slouţ ící. „Přesně tak. Ale nebylo řečeno kdy, určitě ne dřív, neţ po mém návratu z Anjou. Maurici, nejde vůbec vo nic, vůbec nic si nenamlouvej!“ „Pane hrabě, co bych já dělal? Co bych říkal?“ „Vůbec nic. Teď na kardinála a audienci zapomeň, máme dost jinejch starostí. Kdyţ tě poslouchám, tak ti nařizuju, abys mi pěkně po pořádku zopakoval svoje úkoly. Nejsem si jistej, jestli si vnímal něco jinýho kromě tý audience. Co vlastně není ţ ádná audience, jen představení moţ nýho posla. Tak dělej, čekám!“ vyzve k recitaci drsně svého sluhu šlechtic. „Pane hrabě, promiňte, jen jsem z něčeho takovýho nervózní. Setkat se přímo s panem kardinálem, být mu představen … promiňte, pane hrabě,“ zarazí se Tissot, kdyţ zpozoruje blesky v čích

108

svého pána, „Moje úkoly, Excelence. Nejprve domluvím na dnešní večer schůzku s panem markýzem de Almare. Respektive poţ ádám, aby pro vás poslal, aţ večer dorazí domů, pokud bude mít čas vás přijmout. Potom musím připravit všechno na vaši cestu na zámek Godille. A nakonec musím projednat s panem Coiffierem a panem Juanem ţ ádost pana Achila.“ „Správně. Tak koukej mazat do práce!“ „Pane hrabě, s prominutím, mám pár praktických dotazů, týkajících se vašich příkazů,“ odloţ í svůj odchod tajemník, kdyţ vidí souhlasné přikývnutí, pokračuje, „Excelence, nejprve se musím zeptat, koho ráčí chtít pan hrabě vzít s sebou na cestu.“ „Určitě si vezmu Emila a Quida, kočár by mohl řídit Lucas. A jako doprovod asi Matyas a Malej Simon.“ „Jistě, pane hrabě, pak však v domě zůstane jen Velkej Simon. Nebezpečí uţ asi nehrozí, ale přesto, neměli by tu raději Matyas a Malej Simon zůstat?“ „Hrome, jsou to moji nebo tvoji sluhové? Kdyţ nějaký potřebuješ, tak si je najmi, máš teď přece peněz dost!“ odsekne nevrle šlechtic. „Napadlo mě to,“ ujede tajemníkovi, kdyţ však spatří vzteklý výraz ve tváři svého pána, rychle pokračuje, „ale nepovaţ oval jsem takovou moţ nost za vhodnou. Pane hrabě, v domě jsou stále vaši tři gardisté. Napadlo mě …“ „Chceš říct, abych si je vzal jako doprovod?“ „Proč ne? Buď je nebo nějaké jiné, pan kapitán de Seinges vám jistě vyjde vstříc. Ani kardinál určitě nic namítat nebude, stejně mu na gardě příliš nezáleţ í. Máte ji neoficiálně na starosti, tak koho jiného by uţ měli na cestách doprovázet. Nebo ne?“ „Vlastně máš pravdu, jen si tady válej šunky a vyţ íraj nás. Kdyţ uţ jsme u toho, koho byl vlastně nápad nakvartýrovat k nám vojáky? No dobře, nemrač se, šlo vo nebezpečnou situaci. Budiţ . Tak si nech Matyase a Malýho Simona k ochraně domu a já si vezmu svý tři gardisty. Ale na Lucasovi, Quidovi a Emilovi trvám!“ „Samozřejmě, pane hrabě, všechno zařídím podle vašich příkazů. Vy rozkazujete, já poslouchám,“ uklání se v sedě Tissot. „Raději si tyhle slova čas vod času zopakuj, je pro nás voba dobře je slyšet,“ ušklíbne se jízlivě Armand, jeho sluha však zachová kamenný výraz v obličeji, špatné nálady hraběte se učí zvládat a ignorovat. Hledá způsob, jak nakonec dosáhnout svého, ostatně jako většina dobrých pravých rukou svých pánů. Nejlepší je, kdyţ jejich myšlenku jako první

109

vysloví jejich pán, kdyţ ho chytře přimějí, aby jejich nápad povaţ oval za svůj. V této disciplíně se ale má stále hodně co učit. „Jak si pan hrabě přeje. Ještě k panu Achilovii, nepochopil jsem přesně váš názor, Excelence. Podporujete jeho přání?“ „Vlastně spíš ano, dost jsem vo tom přemejšlel … mohl by se nám hodit. Ale musíš nějak taktně promluvit s panem Coiffierem, aby se nepolekal … víš, kde se Achile pohybuje, jaký má pochybný známosti …“ „Rozumím, pane hrabě. Víte co je zajímavé? Kromě pana Coiffiera by tak byli do naší společnosti zapojený všichni, co vás tehdy doprovázeli při sledování toho hrbáče …,“ zamyslí se Tissot. „Do naší společnosti?“ protáhne šlechtic, na svých pět procent si hoch dost vyskakuje, ale nemá chuť se dále hádat, proto jen mávne rukou, „Zajímavý. Prober s nimi návrh Achila aţ budu pryč, pak se můţ eme všichni společně sejít a promluvit si vo našich plánech.“ „Pokusím se zjistit názory pana Coiffiera a pana Juana a případně domluvit schůzku. Máte ještě nějaké rozkazy, pane hrabě?“ „Ne. Vlastně ano,“ zarazí se šlechtic, „Jak si daleko s Paulette?“ „S Paulette?“ zbledne tajemník. „Vzpomínáš, co sem ti uloţ il?“ „Vzpomínám, chtěl jste ji získat pro sebe. Pane hrabě, asi nemáte moc dobrou náladu …“ „Co s tím má dělat moje nálada?“ „Aţ vám odpovím, asi se budete zlobit,“ konstatuje chladně Tissot, přes blesky v očích šlechtice ale pokračuje, „Mluvil jsem s ní uţ dříve, promiňte, ale v posledních dnech se mi tato záleţ itost nějak vykouřila z hlavy.“ „Aby ne! Ty máš svou manţ elku, svou Nicolet, ale co já? Kam ho mám strkat já, co? Nedívej se tak, dyť mluvím pravdu!“ „Pane hrabě, váš nápad by vás přišel na dost peněz,“ zkusí jinou taktiku tajemník a podle pohledu na tvář svého pána dobrou, „Vydrţ ovat si prostitutku jen sám pro sebe, platit za ní její bydlení, její sluţ by, dávat jí dárky, prostě si ji vydrţ ovat kaţ dý den. Moţ ná bychom našli jiný vhodnější a levnější řešení.“ „Vhodnější řešení? S Paulette máš asi bohuţ el pravdu, přišla by nás draho,“ povzdechne si pan de Godille, přes naléhání svého chtíče dokáţ e myslet prakticky. „Pane hrabě, jsou i jiné dívky, mladší, méně náročné, myslím na peníze. Takovou bychom mohli přijmout do sluţ by, udělat ji vaší komornou a vona by kromě toho … však mi rozumíte, prostě by vám poskytovala i jiný sluţ by.“ „Znáš nějakou podobnou?“ „Osobně ne,“ řekne rychle tajemník, ještě aby se doneslo jeho manţ elce o jeho známostech s pochybnými ţ enami, „Ale mohl bych se poptat.“ „Nevím, Maurici, Paulette má svoji úroveň, nějaká děvka z ulice …“ „Nemusí bejt děvka, pane hrabě. Můţ e jít o spořádanou dívku, která můţ e ráda přijmout podobnou úlohu, bude mít práci, přijde si na dobrý peníze, aţ jí budete mít dost, tak ji prostě necháte, dáte

110

jí nějaký drobný, vona si pak najde manţ ela … třeba se mezitím vobjeví nějaká vhodná šlechtična, která by mohla bejt paní hraběnkou …“ „Nestraš! Chci si uţ ít, ne se ţ enit!“ podívá se přísně šlechtic na svého sluhu, kterému přelétne mírný úsměv přes tvář, rychle ji však srovná do neutrálního výrazu, „Budu vo tvým nápadu přemejšlet,“ dodá nicméně pan de Godille a rukou naznačí vhodnost odchodu tajemníka plnit vyřčené příkazy. Ten vstane, učinil dva kroky, pak se otočí. „A skutečně mě představíte panu kardinálovi?“ „A ven!“ křikne Armand, ale jeho zlost není tak velká, jak předstírá. Odbíjení sedmé hodiny večerní slyší hrabě de Godille ještě ve svém třpytivém kočáře, v jehoţ pohodlných útrobách přečkává cestu ze svého domu po paláce Almare, kam je pozván na večeři. I během jízdy jeho myšlenky směřují ke dvěma tématům, rozhovoru s kardinálem Mazarinem a připravované návštěvě svého panství. Potěšila ho rychlá odpověď přítele, musí s ním probrat záleţ itosti týkající se cesty do Anjou, moţ ná by ho mohl doprovázet, jak se jiţ nejednou stalo. Je zaveden do modrého salónku, kde mu v ústrety vyjde samotný hostitel s úsměvem na tváři. I na něm je patrná úleva, host ovšem netuší, ţ e hned dvojnásobná. V prvé řadě s vyřešení politické situace, kdy si kardinál Mazarin uchoval svůj vliv a s jehoţ podporou své kariéry tak můţ e počítat, v druhé řadě pak kladný výsledek jeho snahy smést ze stolu choulostivou záleţ itost s těhotnou sluţ kou. Bude mu ale chybět, chvíle s ní v posteli byly příjemné. Moţ ná však je komplikace s dítětem určitým boţ ím varováním, boţ ím vztyčeným ukazovákem za hříšné chování, uvědomuje si. Slouţ ící donesou krmi a pití, poté na pokyn svého pána místnost opustí. Oba mladí urozenci zůstanou sami, oba se k jídlu moc nemají, i vína pijí s mírou. Jako by v nich ještě doznívala poslední bujará oslava v paláci Cleve, ze které se dalšího dne horko těţ ko vzpamatovávali. O to více rozebírají události posledních dní, coţ jim činí potěchu, protoţ e se vyvinuly pro ně správným směrem. Ale jejich rozhovor se týká především všeobecných témat, Jejího Veličenstva, vévody de Beaufort a dalších spiklenců, kteří na svoje rejdy doplatili. Teprve asi po půl hodině vylíčí hrabě svůj rozhovor s prvním ministrem. Jeho přítel poslouchá pozorně, jen při oznámení cesty do Anjou zvedne překvapivě obočí. Hlavou mu probleskne nápad, který hodlá později rozvinout. „Kardinál se mi rovněţ zmínil o rozhodnutí Jejího Veličenstva, kterým vás nadále hodlá v budoucnu jmenovat vychovatelem krále, ale i o vašem zapojení do sluţ eb diplomacie. Ani nevím, moţ ná sem vám ani oficiálně nepogratuloval,“ zakončí své vyprávění pan de Godille. „Děkuji, podařilo se mi dosáhnout prvního diplomatického úspěchu,“ objeví se úsměv na tváři hostitele, jako reakci na nepříliš chápavý výraz ve tváři svého hosta doplní vysvětlení, „Dosáhl jsem uchování si svého přístupu k Ludvíkovi a zároveň zachoval své naděje na kariéru v diplomacii. Velmi mi pomohl kardinál Mazarin.“ „Ach tak, ale sedět na dvou ţ idlích bude náročný.“ „Bude záleţ et na okolnostech. Jak často mě Mazarin vyuţ ije jako tajného emisara a jak dlouho se budu těšit přízni Veličenstev. Nicméně jsem na začátku, plný odhodlání.“ „Nevím, jestli se na mě nebudete zlobit,“ odkašlal si hrabě, „Ale naznačil jsem … pokud byste v brzký době cestoval … rád bych vás doprovázel. Ovšem jen za předpokladu, ţ e byste mě nepovaţ oval za přítěţ ,“ dodá rychle a přidá ke svému vyprávění ještě tu část rozhovoru s prvním ministrem, která se týkala moţ nosti společného cestování obou mladých přátel. „Vaše přítomnost by mi v ţ ádném případě nevadila,“ odvětí pan de Almare ke spokojenosti hosta, „ovšem bude záleţ et na rozhodnutí pana Julese. Uţ jste se ale rozmyslel, zda setrváte v Paříţ i či se budete ucházet o místo v armádě?“ „Zatím nikoli, mám čas na odpověď aţ po svým návratu z Anjou. A pokud bych vás směl doprovázet, pak se nutnost mýho rozhodnutí zase o čas posune. Uvědomuji si úskalí sluţ by v armádě, nejde jen vo moţ nost zranění či zabití, to k vojákovi tak nějak patří, ale znáte to, sejde z očí, sejde z mysli,“ vysvětlí své obavy pan de Godille.

111

„Rozumím vám velmi dobře, pokud budete na míle vzdálen od Paříţ e, jen stěţ í budete moci dohlíţ et na své záleţ itosti. Stejně tak je moţ né, aby vaše jméno vypadlo z mysli pana Julese, i kdyţ o tomto pochybuji. Navlékl jste do svých zájmů chytře pana Coiffiera i Maurice, ti vaše zájmy budou hájit dobře. Tím také připomínat vaši existenci. Moţ ná však budete povolán dříve, neţ vám bude milé, jedna bitva o úřad prvního ministra skončila, ale brzy moţ ná začne další. Hodně důleţ itých osob se jiţ těší na první chybné rozhodnutí královny regentky, stejně tak na první váţ né problémy, do kterých se dostane pan kardinál. Vzhledem k nepříznivému stavu pokladny, pokračující celoevropské válce a mnohým nepřátelstvím doma i v zahraničí, se můţ eme v brzké době nadít hodně ošklivých věcí,“ trochu si zavěští markýz. „Teď budoucnost neřeším, alespoň ne budoucnost delší neţ následných čtrnáct ní,“ mávne nad dalšími moţ nými komplikacemi rukou Armand, „Vlastně jsem se hlavně přišel zeptat, jestli byste nebyl ochoten mě doprovázet do Anjou. Moţ ná rovněţ touţ íte se podívat na svůj zámek.“ „Nic by mě nepotěšilo víc,“ odvětí smutným hlasem markýz, „ale bohuţ el můj odjezd z Paříţ e v tuto chvíli nepřipadá v úvahu. Musím se věnovat svým povinnostem u královského dvora a rovněţ připravit svou misi s panem Julesem. Bohuţ el, tentokrát vás doprovázet nemohu.“ „Škoda, příteli, byl bych býval moc rád, kdybysme zase cestovali společně,“ nedokáţ e skrýt zklamání hrabě. „Tentokrát bohuţ el opravdu nemohu,“ mluví pomalu a zamyšleně Pierre, chystající se poţ ádat o velmi delikátní sluţ bu, „Přesto bych vám rád přidal malý doprovod a vzkaz pro mého správce pana Achila, pokud byste se laskavě uvolil mi poskytnout menší sluţ bu.“ „S velkou radostí, rád zajedu osobně pana Achila pozdravit. O jakým doprovodu jste mluvil?“ „Příteli,“ zhluboka si povzdechne hostitel, „nemluví se mi o sluţ bě, o níţ vás chci poprosit, vůbec lehko. Jde o velmi delikátní a osobní věc, na kterou příliš hrdý být nemohu. Ale vám, jako snad jedinému tady v Paříţ i, skutečně důvěřuji. Proto vás chci zatíţ it svým velkým problémem.“ „Velkým problémem?“ podiví se pan de Godille, potěšen předchozími slovy o důvěře, „S radostí vám pomůţ u, pokud teda budou moje síly a schopnosti stačit na svěřenej úkol.“ „Příteli, ať nechodíme dlouho kolem horké kaše, půjdu s pravdou ven hned a přímo. Víte o mém občasném obcování se sluţ ebnou Mariettou. Bohuţ el nezůstalo bez následků a jsem nucen vše řešit, pokud moţ no s co nejmenší bolestí pro Mariettu a bez následků na mé pověsti,“ skloní svůj zrak mladý nastávající otec nemanţ elského dítka. „Marietta je v tom? Vy a ona …“ „Bohuţ el, příteli,“ znovu si povzdechne markýz a bez vyzvání vylíčí svůj záměr, ke kterému jiţ přesvědčil nejen svou milenku, ale i dalšího slouţ ícího, ochotného se za bohatou odměnu uvolit k roli manţ ela a otce. „Velmi chytře nastrojený,“ pochválí nechtěného budoucího otce Armand. „Chci vás poţ ádat, abyste přibral do svého doprovodu Mariettu a Victora s jeho rodinou. Kočár a doprovod poskytnu, moţ ná i dva, pan Vincent jiţ na můj příkaz chystá pro novomanţ ele něco do začátku. Mohl bych panu Achilovi napsat, chystal jsem se k tomu, ale vás mi seslalo samo nebe. Pokud byste mu vy osobně vše vysvětlil, zavázal ho k mlčenlivosti a k maximální podpoře obou mladých slouţ ících, byl bych vám neskonale vděčný.“ „Samozřejmě vám pomůţ u tuhle malou lapálii vyřídit. Jen mi musíte přesně vysvětlit, co mám říct panu Achilovi. Hodláte ho taky zasvětit do vašeho tajemství?“ „Bohuţ el asi jinak nepůjde získat jeho pozornost pro oba mladé lidi. Ale kromě jich dvou a nás dvou zůstane jediný, kdo bude znát pravdu. Snad ji v budoucnu nezneuţ ije v můj neprospěch. Ale na Almare budu mít naději zajistit matce svého dítěte slušný ţ ivot a jemu, pokud se narodí zdravé a doţ ije se vyššího věku, slušné vychování. Aniţ bych vzbuzoval nějaké nepříjemné otázky.“ „Váš nápad je velmi rozumnej, budete mít svý dítě na očích a přitom vlastně nebude vaše,“ schválí rozhodnutí svého přítele pan de Godille.

112

„Snad mi Bůh odpustí můj prohřešek i moje řešení,“ zase si povzdychne pan de Almare, „Chci, aby matce i dítěti nic nescházelo. Vybraný ţ enich je hodný chlapec, moje nabídka mu vyřeší rodinné starosti, i on na naší dohodě vydělá. Moţ ná mě odsuzujete …“ „Vodsuzovat? Proboha proč? Mohl jste Mariettu vyhnat s malým spropitným, mohl jste se zříci jakýkoli zodpovědnosti za dítě a svýst jeho početí třeba právě na Victora. Nebo jste ji mohl donutit jít na potrat. Vy ste se zachoval náramně šlechetně, ostatně jako vţ dycky. Víte, co je nemanţ elskejch dětí, který byly zapuzený? Vy ale přemejšlíte vo budoucnosti dítěte a chcete se vo ně postarat,“ říká hrabě přesně ty slova, které chce jeho přítel slyšet. Však se mu za ně odmění vděčným pohledem. V následné půlhodině vysvětlí Pierre všechno, co nasliboval mladému novomanţ elskému páru, nutnost poţ ádat pana Achila o naprostou mlčenlivost, taktní zařazení Victora do sluţ ebnictva na slíbený post, vystrojení jim svatby a poté nenápadný dohled nad mladým párem, následně i nad dítětem. Armand přikyvuje, zcela svého přítele chápe. „Nebude vám ale Marietta chybět?“ vznese nakonec velmi zásadní dotaz. „Bude, příteli, velmi. Zvykl jsem si na ni, byla přítulná jak malé zvířátko, byla vţ dy po ruce, kdy jsem ji potřeboval. Bez zvláštních nároků, vděčná za moţ nost být v mé posteli,“ zazní smutná odpověď. „Chápu, mám podobnej problém, jsem hrozně sám … ale … raději opusťme tohle téma. O Mariettu a Victora se postarám, připojí se k mýmu doprovodu. Kdyby se něco dělo, Maurice bude vţ dycky k dispozici a naopak, dostane příkaz vás vyhledat, kdyby snad vypátrali lidé pana Louventa nějaký náznak spiknutí. Ačkoli nic tomu nenasvědčuje. Mám vyřídit panu Achilovi nějaký další vzkazy?“ „Není třeba, on je dost zkušený, aby vedl mé panství. Coţ dokázal za mnoho let zpátky. Jedině, pokud vy sám budete mít zájem ho zapojit do vašich obchodů a vyuţ ít ho … máte mé plné poţ ehnání. Chcete-li, mohu mu písemně nařídit, aby odebíral věci zásadně od vás, u vína se jiţ stalo, moţ ná nabízíte i jiné věci …“ „Děkuju za nabídku, moţ ná ji vyuţ iji, musím se poradit s Mauricem,“ odvětí v rozpacích pan de Godille, uvědomí si, jak málo vlastně ví o obchodních nabídkách společnosti, jejímţ je skrytým společníkem, „Ale můj správce Leander je taky do všeho zasvěcenej a kdyţ bude moţ ný vaši velkorysou nabídku vyuţ ít, rád tak učiním.“ „Není třeba mi děkovat, naopak, já jsem znovu vaším dluţ níkem. Tolikrát jste mi uţ pomohl, nyní zase řešíte moji velmi nepříjemnou záleţ itost.“ „Vůbec nejste mým dluţ níkem, na tuhle malou sluţ bičku zapomeňte. Žádný zvláštní povinnosti z ní pro mě nevyplývaj, rád vám pomůţ u,“ zavrtí hlavou Armand. Následně opustí choulostivé téma mimomanţ elských milostných dobrodruţ ství, aniţ by se slovem dotkli sestry hostitele markýzi de Cavarlene. Přitom by se na ni hrabě tak rád zeptal, její osud ho stále trápí. Jak se jí asi vede, daleko od Paříţ e, od zábavy, v blízkosti zhrzeného manţ ela? Nemá však ţ ádnou šanci se s ní spojit a poţ ádat o informaci svého přítele se střeţ í. Musel by otevřít jeho starou ránu, kterou sám způsobil a která ještě zdaleka není zacelena. Raději svého hostitele poţ ádá, aby mu sdělil podrobnosti o svých návštěvách u malého krále. Jelikoţ markýz umí velmi poutavě vyprávět, všímajíc si zajímavých detailů, čas jim krásně plyne, zpestřován občasným usrknutím lahodného vína.

113

INSPEKČNÍ CESTA HRABĚTE DE GODILLE Procesí cestujících se blíţ í k zámku Almare. Kolem nich dozrávající úroda, mnoho nájemců i poddaných pracujících na polnostech pána či svých vlastních. V čele průvodu klušou dva gardisté, Claude Belleval a Antoine Soleillet, třetí z druhů ve zbrani Edmond Baour uzavírá průvod společně se dvěma urostlými Švýcary, které vnutil k doprovodu markýz de Almare. Jeho přítel, hrabě de Godille, vyslyšel vnuknutí svého tajemníka a vzal si za doprovod tři své vojáky, kteří kolem krize způsobené spiknutím vévody de Beaufort a vraţ edného řádění muţ ů najatých panem d´Holfene, hlídali jeho dům. Ani jeden z nich se nezlobí, kaţ dá činnost jim je milejší, neţ nudná sluţ ba v kdysi slavné gardě kardinála Richelieua, nyní téměř zapomenuté. Za dvojicí průvodců řídí Lucas Lormain honosný kočár pana hraběte, v němţ se veze jeho majitel a hodně času v něm stráví i výrostek Quido Dujardin. Sluha je povoláván k rozptýlení šlechtice, který sám čas od času opustí svůj dopravní prostředek a vyskočí na svého koně, který jinak kluše nezatíţ en za kočárem. Druhý kočár, jehoţ vozku dodal i s ním pan Burdain, je daleko méně luxusní, ale vevnitř velmi pohodlný, vţ dyť veze pro markýze de Almare cenný náklad, totiţ jeho milenku a plod jejich hříchu, rostoucí v jejím nitru. Spolu s ní se v kočáře nachází její nastávající Victor Molinet, jeho churavá matka Louisa a dvě další její ratolesti, jedenáctiletý Nicolas a osmiletá Louisa. Společně s nimi, ke své malé radosti, cestuje i Emile Foudras. Snaţ ili se jet poměrně svěţ e, nicméně brali ohled na těhotnou Mariettu i její nemocnou budoucí tchýni, a tak cesta trvala déle, neţ by si hrabě přál. Během zastávek si bez okolků pozval do svého pokoje trojici gardistů a hojně s nimi popíjel vína, dokonce jednou opil i Quida. Emile jen smutně sledoval veselí muţ ů a obsluhoval. Victor Molinet se ke své nevěstě chová velmi srdečně, překousl jiţ , k jaké roli byl koupen, stále zřetelněji se mu zdá zisk vyšší neţ jeho domnělá oběť, zvláště kdyţ o ní ví jen úzký okruh zasvěcených. Jeho matka i sourozenci jsou naopak nadšeni, Victor jim vysvětlil, jak za odměnu za své sluţ by získal povýšení a práci na zámku Almare a svolení ke svatbě s další sluţ ebnou. Marietta na něho dělá zamilované kukadla a tak ani matka nepozná, ţ e její syn je nastávajícím otcem, aniţ by měl kdy příleţ itost zasít své sémě. Coţ však hodlá na zámku neprodleně napravit při první vhodné příleţ itosti. Marietta se zdá být ochotná nahradit markýze ve své posteli urostlým kuchtíkem a kopou zlaťáků k tomu. Rychle se oklepala ze zklamání, které v první fázi cítila z ukončení svého poměru se šlechticem, sama si musí přiznat, ţ e za své sluţ by dostane opravdu velkoryse zaplaceno. Správce zámku Almare pan Achile Ronsarde je nečekanou návštěvou zaskočen, ještě více pak překvapen ţ ádostí hraběte de Godille o naléhavý soukromý rozhovor. Ovšem jako naprosto loajální sluţ ebník svého pána, při vysvětlení, co se od něho poţ aduje, nehne ani brvou a bez výhrad souhlasí. Rovněţ mu dělá dobře důvěra zámeckého pána, vţ dyť mu svěřuje pro něho jistě velmi citlivé tajemství. Sice se v duchu mračí nad nutností změnit postavení sluţ ebnictva na zámku, coţ nikdy nedělá dobrotu, pokud se tak děje z pohledu zaměstnanců bezdůvodně, nicméně disponuje dostatečně silnou 114

autoritou, aby zajistil naplnění rozkazu pana markýze. S trochou soucitu shlíţ í na mladého Victora, který se tváří velmi vyplašeně, bude s ním muset promluvit a upokojit ho, neţ ho uvede do jeho místa. Naopak Marietta zvedá nos hodně nahoru, vědoma si cennosti pod svým srdcem, ta jistě nikomu nedovolí se k ní chovat neurvale. Ronsarde nejprve zajistí ubytování pro celý doprovod i své nové zaměstnance, potom se vrátí ke svému nejvzácnějšímu hostu. Hraběte nechal odvést do salónku, přinést mu občerstvení a nachystat večeři. Host ho k jeho velkému potěšení poţ ádá o společnost při její konzumaci a v uvolněné atmosféře mu vypráví o posledních událostech v Paříţ i. Ačkoli neprozradí mnoho z kuchyně královského dvora, i tak nestačí nebohý správce valit oči. Je si však vědom i růstu svého významu jako správce tak důleţ itého pána. Bude mít svým hostům o čem vyprávět. Hrabě de Godille poţ ádá, zda by mohl zůstat ubytovaný na zdejším zámku během svého pobytu v Anjou, hodlá se zde zdrţ et asi týden a během něho vykonat několik důleţ itých návštěv. Především hned zítra hodlá překvapit svého správce Brizeuxe a uskutečnit inspekci na svém hradě. Další den počítá s návštěvou barona de Taille, pravděpodobně u něho přespí. Před svým odjezdem by se rád setkal i s biskupem Nolletem, přeci jen je vhodné udrţ ovat dobré vztahy s církví. Coţ mu pan Ronsarde nejen schválí, ale ještě přislíbí schůzku zařídit. Buď pozváním pana biskupa na Almare, nebo naopak zajištěním přijetí pana hraběte v angerské diecézi pana Nolleta. Večeře se protáhne na téměř dvě hodiny, hrabě se nešetří při konzumaci vína a má mnoho témat k vyprávění, především poutavě a i dost syrově vylíčí svou účast v bitvě u Rocroi, za coţ si získá obdiv svého posluchače. Mírně přiopilý Armand je panem správcem doprovozen do svého apartmánu, kde se ho jiţ ujmou jeho dva osobní sluhové Quido a Emile. Pan Ronsarde se s ním rozloučí slibem, ţ e nikdo nedá zprávu o jeho přítomnosti na jeho panství, neb pak by jeho zítřejší návštěva postrádala fragment překvapení. Dovolí si nabídnout ranní snídani ve dvou variantách, buď přímo do postele pana hraběte, nebo do zahrady, k čemuţ vybízí příznivé a teplé počasí. Pan de Godille odsouhlasí druhou moţ nost. Po opuštění svého hosta zamíří správce do jiné části zámku, kde nechal ubytovat Mariettu, Victora a jeho rodinu. Budoucím manţ elům připravil jednu, pro jeho matku a sourozence druhou místnost, vše však v prostorách sluţ ebnictva. Ačkoli budou mít všichni výsadnější postavení, nic se nesmí přehánět, aby nevzbuzovali hned od začátku zbytečné podezření. Zaklepe a poţ ádá o moţ nost vstupu, obává se, aby nenašel oba mladé milence v nejlepším. Ale najde je oba rozpačité, oblečené a v poněkud nervózním rozhovoru. Především Victor k němu pozvedne své vyplašené oči. Letmý pohled stačí zkušenému správci, aby pochopil vše potřebné. Nalezený manţ el zatím neměl příleţ itost poznat svoji nastávající intimně a vše zde na něho dolehlo tíţ ivým způsobem. Ač viděl jen část zámku, byl unesen jeho nádherou i rozlohou, ve své plachosti se bojí dalšího pokračovaní svého dobrodruţ ství, ke kterému se uvolil přijetím nabídky svého pána být otcem jeho dítěte a manţ elem jeho milenky. Ronsarde k oběma mladým lidem promluví poměrně vstřícně, ale rovněţ s náleţ itou přísností. Musí jim dát hned od začátku jasně najevo, kdo je zde pánem, samozřejmě v nepřítomnosti pana markýze

115

de Almare. Mladíka strašit není třeba, jemu bude naopak nutné podat pomocnou ruku a nenápadně mu umést cestičku, ale Marietta, pravděpodobně těţ ící v paříţ ském paláci ze svého vztahu s pánem, nosí nos aţ příliš nahoru. Vystupování správce na oba nové slouţ ící udělá velký dojem, proto si můţ e dovolit následně trochu zmírnit svou strohost a vysvětlit svou roli v jejich dalším ţ ivotě zde. Především se k nim musí chovat jako ke všem ostatním, ale bude mít na paměti ţ ádost pana markýze a bude se jim snaţ it nenápadně pomáhat. Nicméně poţ ádá o diskrétnost i z jejich strany, pokud je bude něco trápit, je nutné ho vyhledat tajně a společně naleznou řešení. Slíbí uspořádat svatbu co nejdříve, dokud není poţ ehnaný stav nevěsty ještě patrný. Samozřejmě vše půjde na náklady pána domu, stejně jako výbava do jejich nového stavu před Bohem. Odchází vcelku spokojený, nicméně po zavření dveří si zhluboka povzdychne. Čert mu byl dluţ ný obou, nicméně ani na chvíli nezapochybuje o nutnosti svědomitě přání svého pána vyplnit. Ale kdoví, pokud se dítě narodí zdravé a přeţ ije, jaké ještě přinese starosti. Hlavně aby Marietta a Victor sehráli své role dobře, vţ dyť spolu ještě podle všeho nesdíleli lůţ ko a uţ mají být rodiči. Oba snoubenci po odchodu Ronsarda sice zhasnou, ale zpočátku jen sedí na okraji postele a hovoří spolu. Marietta vycítí obrovskou nervozitu mladíka, ale i jeho chuť poznat rozkoše, jenţ doposud nabízela jen panu markýzi. Je mladá a ţ ádostivá, proto nemá důvod nadrţ eného zamilovaného mládence nepřipustit. Asi si ho bude muset vycvičit, oproti ní bude mít málo zkušeností, jak ostatně sám přiznal. Nicméně svádění patří k jejím přednostem, stejně jako milostné předehry. Této noci však musí zachovat velkou trpělivost i nadhled, nervozita Victora svazuje aţ příliš. Dá mu moţ nost prozkoumat všechny vnady svého těla, coţ on činí dychtivě, ale neobratně a zbrkle. Časem ale určitě získá větší jistotu a zručnost. I ona se naučila ve svém předešlém vztahu dost. S hořkostí vzpomíná na něţ nosti bývalého urozeného milence a způsoby, kterými ji dovedl přivést do extáze a posléze k orgasmu. Jak bylo řečeno předchozího večera, tak je druhého dne zrána vykonáno. Hrabě de Godille se nechá ustrojit do lepších cestovních šatů a sám sejde do vestibulu zámku. Zde se ho hned ujmou dva komorníci a s úklonami ho odvádějí do zahrady. Slunce jiţ vystoupilo dostatečně nad obzor, jeho paprsky začínají nasbírat na intenzitě. Ačkoli šlechtic nepatří k lidem, kteří dokáţ í náleţ itě ocenit krásu uměleckých děl, zahrada, jenţ za jedno z nich je v mnoha případech nutno povaţ ovat, ho uchvátí. Snídaně je přichystána v blízkosti zámku, na trávníku mezi květinovými záhony a keři. Armand nechá na své tělo působit teplo slunečních paprsků a s chutí se zakousne do ohřáté pečínky a ještě teplé housky. „Pane Achile,“ naznačí rukou na místo u stolu, pak si však uvědomí, ţ e je zde jen jediné proutěné křeslo pro něho. Postávající správce však briskně situaci vyřeší, pokyn jeho ruky a uţ běţ í jeden ze sluhů pro ţ idli, na kterou si vzápětí sedne. Sám jiţ dávno po snídani si rovněţ zobne, aby hosta neurazil. Posedí asi půl hodiny, Ronsarde vysvětlí, jak ubytoval Mariettu, Victora a jeho rodinu, ujistí o svém odhodlání přesně vyplnit přání pana markýze. Vrátí se i k programu týdenního pobytu hraběte v Anjou, ujistí ho o velké cti pro zámek poskytnout mu zde útočiště pro něho i jeho doprovod. Stejně tak ochotu splnit kaţ dé jeho přání. „Nerad vás obtěţ uji,“ odvětí pan de Godille, „Ale nevím, jestli bych na tom svým staveništi sehnal dobrý ubytování. Jelikoţ jsem vám přivezl mnohačetný dárek od pana markýze, vyuţ il jsem toho.“ „Pane hrabě, je mi velkým potěšením vám zde moci poslouţ it. Jste přítelem zdejšího pána, náš vzácný soused a významný muţ u královského dvora. Naopak, já vám děkuji za vaše rozhodnutí strávit na zdejším zámku pár dní,“ říká Ronsarde a v jeho pojetí slova nezní jako úlisné podkuřování. Kdyţ se konečně dohodnou, kdo komu vlastně činí sluţ bu, proberou znovu program následných dní pana hraběte. Správce navrhne na závěr jeho pobytu uspořádat na zámku malou oslavu na jeho počest, kdy by pozval pana barona de Taille s chotí, několik dalších sousedů či významných osob z Angers, včetně pana biskupa. Uspořádali by oběd v prostorách zdejší zahrady, jen malou sešlost na počest pana

116

hraběte. Šlechtic nemá pro podobné oficiality mnoho pochopení, nicméně odmítnout by bylo asi hodně nezdvořilé, proto na nabídku přikývne. Vyrazí o něco později, neţ měl v úmyslu, ale zato posilněný a svěţ í. Odmítne jak nabízený doprovod z Almare, tak své vlastní vojáky, vybere si jen Dujardina, k jeho velké radosti. Quido zase září svým ústrojem i vzhledem, se svou dýkou za pasem a stylovým drţ ením těla v koňském sedle, připomíná opravdu urozené páţ e. Jen těţ ko by v něm někdo hledal bývalého sirotka, ţ ivořícího původně v paříţ ském podsvětí. Jeho pán, s kordem po boku, v kabátci a klobouku bohatě zdobeném peřím, vyjede důstojně z brány zámku, tam však pobídne zvíře k poklusu. Nechá se chvíli unášet rychlou jízdou, nehledě, zda mu jeho panoš na půjčeném koni stačí. O bezpečnost se neobává, ţ ádné bandy v okolí nejdou hlášeny a potom, má svůj kord a dvě jezdecké pistole, chtěl by vidět odváţ livce, kteří by se ho rozhodli obtěţ ovat. Quido se drţ í statečně v závěsu, i on se zběsilou jízdou baví. Hrabě však nemá v úmyslu štvát koně celou cestu, proto po chvíli zmírní, pokyne sluhovi, aby zaujal místo na jeho úrovni a kochá se krásou krajiny, vlahým teplým počasím i tělesným pohybem na koňském hřbetě. Konečně vstoupí na panství rodu de Godille, jeho majitel nasaje vzduch, jako by snad změnil vůni, jak vkročil na své pozemky. Sleduje okolí, sice udrţ ované, ale nikde nevidí ţ ádné pracující. Zachmuří se, vţ dyť na Almare se setkal s jiným přístupem. Bude si muset s Brizeuxem promluvit, není nakonec přeci jen příliš mladý, aby zvládl celé panství? I přes své nesporné vzdělání a talent. Přemýšlí o rozhovoru se svým správcem, Quido kluše tiše vedle něho a neopovaţ uje se ho rušit z jeho rozjímání. Vjedou na cestu, vedoucí k hradu Godille. Ta je vzorně udrţ ovaná, všechny výmoly zasypány štěrkem, břehy posekány, na nich nově vysázené stromy se zřetelnými letošními výhonky. Obličej majitele se rozjasní, i přes nepochybnou dopravu materiálu se starají. Konečně se mu otevře pohled na jeho hrad. Padací most je spuštěný, vlastně jiţ natrvalo upevněný, nepředpokládá se nutnost ho zvedat. Šlo by to, ale za cenu porušení některých spojů. Hradby se chlubí starobylým odérem i novotou, zřetelně opravené, vyčištěné, stejně jako okolí z venku okolo nich. Vysekaná tráva i křoviny, jako za starých časů, kdy ještě slouţ ily k odraţ ení případných nájezdníků. Dnes by jiţ jen těţ ko odolaly dělostřelecké palbě a zteči, nicméně se tyčí ve své kráse a vítají návštěvníky sídla. Hrabě ucítí chvění v oblasti ţ aludku, vrací se mu mnoho vzpomínek na dětství, především na dobu, kdy ještě ţ ila jeho matka. Nikým nepozorováni, slyšíc jen zdálky podivný hukot, vjedou přes most na nádvoří hradu. A ocitnou se na staveništi. Pochopí i důvod hluku, mnoho rukou, ať jiţ zkušených řemeslníků, jejich tovaryšů či obyčejných nekvalifikovaných pomocníků, usilovně koná své povinnosti. Hraběti se zastaví dech. Jako dominanta se tyčí kruhová věţ , ale jiţ bez jediného kazu na své kamenné fasádě, očištěná, opravená. Stejně tak hradby zevnitř a cesta vedoucí pod jejich vrcholem, určená pro obránce. Ale všude po nádvoří změť materiálu.

117

Stočí zrak směrem doprava, čímţ pohlédne na starou loď, přistavěnou k věţ i před mnoha a mnoha lety, nyní jiţ zcela zrekonstruovanou. Opět bezvadná fasáda, vyvedená do světle šedé barvy, hodící se ke kamenné věţ i, nová střecha, okna. Jak asi vypadá vnitřek, napadne ho, ale více ho zaujmou nové úpravy, které doposud spatřil jen na výkresech pana Peligota, naposledy mu představené správcem Brizeuxem v Paříţ i.

Ano, velmi usilovně se pracuje na nové lodi, výhled na ni mu však částečně zakrývá kruhová věţ . Pobídne koně, aby si upravil výhled. Zatají se mu znovu dech. Hradba je v jednom místě vybourána, vytvořeno násypem rovné prostranství, na kterém se jiţ tyčí zděné stěny nové stavby. Dělníci pracují na krovech, které celou přístavbu zastřeší. Základy jsou bytelné, vţ dyť se počítá i s případným druhým

118

patrem v budoucnosti, pokud budou peníze. Teď se vybuduje jen přízemí a první patro. Ale základy umoţ ňují ve stavbě pokračovat, budou-li ovšem finance. Oba návštěvníci se kochají pohledem na staveniště, nicméně neuniknou pozornosti pracujících. Ostatně jejich vizáţ ani jinak neumoţ ňuje, tak zřetelně se odlišují od všech přítomných. Některá dobrá duše, která hraběte pozná, odkvačí najít pana správce. Proto záhy z kruhové věţ e vyběhne jen v kalhotách a rozhalené košili Laender Brizeux, následován stejně ustrojeným stavitelem Arnautem Peligotem. Oba nedokáţ í skrýt ve svých tvářích překvapení, nicméně se netváří nijak nevraţ ivě, spíše naopak, coţ majitele zdejší usedlosti potěší. „Pane hrabě, pane hrabě, vítejte doma,“ volá správce radostným hlasem, slova vítejte doma zasáhnou šlechtice u srdce. Doma! Za poslední dva roky zde opravdu mnoho času nestrávil. Ale mládenec má pravdu, zde je skutečně doma. „Pánové, přijel jsem se podívat na vaše snaţ ení,“ odvětí s úsměvem na tváři a seskočí z koně, Dujardin ho bleskově následuje a převezme od něho uzdu. „Jsme vám plně k dispozici, pane hrabě,“ září Brizeux, ten hoch má skutečně radost z mého příjezdu, coţ je dobré znamení, napadne jeho pána, „Pane hrabě, zavedeme koně do stájí, tam se o ně postarají. Vás i vašeho podkoního zvu dále, bohuţ el ţ ijeme v trochu polních podmínkách, stavba vyţ aduje mnoho uskladněného materiálu, nástrojů …“ „Netřeba se omlouvat, Leandere, mám radost z toho všeho rumraje. Svědčí to o pokračujících pracích. Nic nepotřebujeme, jen bysme se napili, cestou jsme si s Quidem trochu zazávodili a přeci jen slunce docela hřeje.“ „Samozřejmě, pane hrabě. Přesto se musím zeptat, jak dlouho se zde zdrţ íte? Přijel jste z Paříţ e jen s panem Quidem?“ „Nikoli, dorazil jsem i s doprovodem a v kočáře, jsme od včerejška ubytovaný na Almare. Dnešního dne, tedy jeho odpoledne, se chci věnovat plně Godille. Ale o všem si promluvíme pozdějc, zdrţ ím se asi tejden, určitě tady nejsem naposled.“ Brizeux uţ dále nevyzvídá, společně s panem Peligotem vede hosty do kruhové věţ e, v přízemí se nachází sklad materiálu, ale schodiště do dalších pater je vzorně uklizené. Správce vysvětlí, ţ e komnaty ve věţ i vyuţ ívá pro sebe, pro pana Peligota a jednu vyhradil otci Leonovi, pokud dlí na hradě a ne na své faře. Ve větší místnosti v prvním patře, opatřené gobelíny na zdech a nábytkem, si zřídil architekt

119

pracovnu, sem jsou oba návštěvníci zavedeni. Všude plno výkresů, zdánlivý nepořádek, ale ve skutečnosti stavbyvedoucí přesně ví, kde co hledat. Nyní rychle uvolní část stolu a dvě ţ idle, které nabídne příchozím. Hrabě si sedne, Quido zůstane v rozpacích stát. Jeho pán přešel bez poznámky jeho titulování podkoním, stejně tak vyslovení sousloví pan Quido, sednout si však ke stejnému stolu by bylo velkou drzostí. I kdyţ vypadá skutečně jak urozené páţ e, dobře si je vědom svého původu a postavení v domácnosti zdejšího pána. Brizeux následně přinese ošatku s jídlem, s omluvami vysvětluje, jak střídmě zde ţ ijí, otevírá téţ láhev vína, získanou jako provize od pana Montevida. „Nepřišli jsme vás vyţ rat,“ zasměje se pan de Godille, „Na zámku Almare se o nás stará pan Achile vzorně. Ale pohárek vína neodmítnu. Dáme si ale všichni. Leandere, zkus uvolnit i další ţ idle a posadíme se všichni k tý časti stolu, kterou nám pan Arnaut milostivě uvolnil. Ne, netřeba se omlouvat, pane architekte, jsem rád, ţ e máme výkresy hned po ruce. Ačkoli se uţ těším, aţ nás provedete po všech místech osobně. Přeci jen, vidět něco na papíře a ve skutečnosti, je dost velkej rozdíl,“ pokračuje v rozverném duchu, evidentně v dobré náladě. Jako asi kaţ dý, kdo překvapí své zaměstnance a nalezne je v usilovné práci, přičemţ její výsledky můţ e zřetelně pozorovat. Briskně je jeho ţ ádost vyplněna a všichni čtyři spočinou na ţ idlích u stolu, záhy i s pohárkem vína v ruce. Šlechtic svůj pozvedne, ostatní ho následují, na rozdíl od něho si ve víně pouze smočí rty. Včetně Dujardina, ještě si pamatujícího stavy po opití během cesty. Nerad by při návratu na Almare spadl s koně a zpřeráţ el si kosti v těle. Zvláště, pokud bude jeho pán hnát jako cestou sem. Ten jediný se posilní hojně, záhy upře zrak na stavbyvedoucího, který vyzývavý pohled pochopí a zhluboka se nadechne. Následuje velmi zajímavá půlhodinová přednáška o pokračující stavbě, proloţ ená skicami, jimiţ dokládá některá svá tvrzení. Brizeux pozoruje obličej hraběte a kdyţ se architekt pustí do příliš velkých či nezáţ ivných podrobností, a na tváři šlechtice se objeví chmury, zakašláním upozorní na nutnost výklad urychlit či přijít s novým tématem, které opět uchvátí jejich vzácného hosta. Quido sleduje vše pozorně, vychutnává si společné posezení u stolu, tváříc se daleko důleţ itěji, neţ by odpovídalo jeho funkci osobního sluhy. „Pane hrabě,“ zakončí svůj výklad Peligot, „nejlepší ovšem bude, pokud se půjdeme podívat na jednotlivé uskutečněné úpravy či nové stavby. Něco jste asi zpozoroval při svém příjezdu, ale mnohé vám ještě zůstalo skryto. Moţ ná budete příjemně překvapen,“ dodá tajemně a mrkne na správce, který však zachová kamenný výraz. „Máte pravdu, mistře Arnaute,“ přikývne pan de Godille, „je čas vyrazit do terénu. Kde začneme?“ „Asi touto věţ í, kde kromě přízemí, kde máme sklad a úpravu materiálu, jsou uţ všechny místnosti zařízeny,“ navrhne stavbyvedoucí a jelikoţ se neobjeví námitky, zahájí exkursi. Jde v čele, za ním hrabě, následován Brizeuxem a procesí uzavírá Dujardin, vděčný svému pánovi, ţ e ho nenechal hlídat koně, ale vzal ho s sebou. Kruhová věţ jiţ je zcela dokončena, stěny opraveny, stejně tak schodiště. Ve druhém patře mohou spatřit tři menší komnaty, vkusně ale prostě vybavené, slouţ ící pouze pro účely přespávání, buď pro hosty či sluţ ebnictvo. Jednu z nich okupuje Otec Leon, ale nenajdou v ní nic neţ jeden vak, krucifix a svícen s ohořelými svíčkami. Postel je zastlána, místnost v bezvadném pořádku. Brizeux vysvětlí, ţ e farář se dnes nachází ve svém kostele, ale určitě ho hraběti při jeho další návštěvě své nemovitosti představí. V prvním patře kromě místnosti, v níţ si zřídil pan Peligot pracovnu, se nacházejí dvě loţ nice, jednu vyuţ ívá Leander a druhou stavbyvedoucí. Jejich omluvy na menší nepořádek přejde hrabě s nadhledem. Z prostoru věţ e sestoupí do sklepení. Chodba vede pod starou lodí a z ní ústí dveře do několika různě velikých místností. Architekt zajistil průduchy, čímţ zlepšil ovzduší a omezil vlhkost, stěny i podlaha jsou opraveny, dveře vyspraveny či vyměněny a napuštěny lakem. V jedné místnostech spatří šlechtic nástroje vyuţ ívané na stavbě, další větší slouţ í jako skladiště potravin a vína, třetí je vybavena jako kuchyně, zatím však se nevyuţ ívá nebo jen velmi sporadicky. Kamna, pec, pracovní stoly, nějaké větší hrnce, rošt. Další místnosti ale doposud zejí prázdnotou. Dost prostoru, napadne majitele, ještě tak

120

vymyslet, jak ho účelně vyuţ ít. Moţ ná pro sluţ ebnictvo, to musí vzít zavděk i méně kvalitním prostředím.

Vrátí se do dolní velké místnosti věţ e a bytelnými dveřmi projdou do staré lodi, do jejího přízemí. Armand se překvapeně podívá na své průvodce, i zde jiţ práce skončily a všechny místnosti je moţ né pouţ ívat. V první třetině přízemí vznikly tři celkem prostorné místnosti zařízené jako loţ nice, do kterých se vchází z chodby. Dláţ děná podlaha, na ní pár koberců, ale také dřevěný bukový nábytek Několik postelí, připravených kdykoli přijmout nocleţ níka. Pár pokrývek u stěn poukazuje na jejich občasné vyuţ ití pro přespání dělníků či jejich mistrů. Znovu se ocitnou v chodbě a stavbyvedoucí otevře dveře na jejím konci. Uvítá je typický pach stájí i zařehtání koní, jímţ zvířata pozdraví návštěvníky. U obou stěn vznikly jednotlivé kóje, napravo o něco méně, aby zde byl vytvořen prostor pro dva aţ tři kočáry, pokud by bylo nutné je zde uschovat. V současnosti, kromě koní hraběte a Quida, zde má ještě své zvíře pan Peligot, Brizeux, další tři jezdecké koně horší kvality doplňuje několik taţ ných, vyuţ ívaných na práce na stavbě. Projdou mezi nimi aţ k další stěně, dveřmi vstoupí do prostoru seníku a krmiva pro zvířecí hosty stájí. Stejně tak zde jsou umístěny nástroje na ošetřování koní, vše velmi spořádaně urovnané v regálech. Vstoupit do stájí se dá buď menšími dveřmi z chodby staré lodi, anebo dvoukřídlými vraty z nádvoří. Tudy je moţ no zatlačit dovnitř i kočáry. Peligot však nenechá hraběte vydechnout a za stálého komentáře, líčícího některá úskalí rekonstrukce, ale především výhody jím zvoleného uspořádání a vyuţ ití prostor, se navrátí na začátek chodby, kde nalevo od vstupu z věţ e vedou schody do prvního patra. Po širokém schodišti vystoupají do rozlehlé místnosti. Zde se hraběti uţ poněkolikáté zatají dech, zorničky se mu rozšíří, naopak stavbyvedoucí a Brizeux se vítězoslavně usmívají. Ano, podařilo se jim zaskočit majitele dokonale. Ten zírá na obrovskou hodovní síň, minimálně z jeho pohledu a rozsahu jeho sídla. Je vytvořena ve stylu starých hradů, vyuţ ívajíc dláţ děné podlahy, bytelných dubových stolů a ţ idlí, s různými historickými zbraněmi na zdech. Trámy jsou ošetřeny a napuštěny, díky otevřenému prostoru aţ do střechy nabývá místnost větších rozměrů, neţ skutečně má. Stoly jsou uspořádány do tvaru písmene U, s uzavřením tohoto písmene na druhém konci místnosti. Za 121

stoly kolmými k bočním řadám se nachází vyvýšený stupínek s pěkně zdobenými dvěma křesly a několika menšími po jejich stranách. „Skvělá práce,“ vydechne pan de Godille, „co ty křesla vzadu?“ přidá dotaz. „Pane hrabě, ty by měly slouţ it panu hraběti a budoucí paní hraběnce, případně budoucím dětem. Pokud by se pan hrabě uráčil přijímat návštěvy, je moţ né síň upravit, stoly je moţ né přesouvat,“ vysvětluje Peligot. „I ta výzdoba … připomíná mi to starý časy, dokonce mnohem starší, neţ jsem zaţ il já …“ „Snaţ il jsem se vytvořit souznění staré doby s modernějším a pohodlnějším vybavením, ţ idle a stoly jsou replikami pouţ ívaného nábytku před mnoha stoletími, ale širší a pohodlnější. Stejně tak jsme pouţ ili staré zbraně, které jsme našli zde či ve zbrojnicích v Angers. Kováři je opravili.“ „Musím přiznat, jsem zaskočenej. Nádherná místnost.“

„Máte zde prostor pro padesát hostů, ale dají se přidat další ţ idle. Nebo naopak uspořádat stoly jinak, do rohu umístit hudbu a vytvořit taneční sál. Uvaţ oval jsem i o parketách, ale pouţ ili jsme dlaţ bu, obroušenou, aby byla hladná, ale hodila se k celkovému vyznění sálu.“ „Váš vkus je neobyčejnej, mistře Arnaute. Kdybych měl u sebe svůj klobouk, tak smekám,“ vysekne poklonu Armand a velmi potěší stavitele. V místnosti setrvají skoro dvacet minut, pán sídla si prohlíţ í zbraně na zdi, sám navrhne ještě umístit nějaké další. Vysvětluje i funkci některých z nich svému sluhovi, který je rovněţ zaraţ en. I jeho zaskočí vyznění rekonstrukce. Dokonce přiměje svého pána, aby se posadil do křesla pro něho určenému, zlým pohledem je oceněna jeho poznámka, ţ e k dokonalosti chybí jiţ jen paní hraběnka. Kus stěny však zůstává prázdný, na coţ se zeptá šlechtic krátce před svým odchodem. „Pane hrabě,“ odkašle si Brizeux, váhající, zda prozradit více, „zde jsem pro vás přichystal malé překvapení, bohuţ el však ještě není dokončené,“ dodá smutně. „Překvapení? Oč jde?“ „Kdyţ vám ho odhalím, nepůjde uţ o překvapení,“ vykrucuje se správce. „Leandere, jsem hrozně zvědavej, kdoví, kdy se sem zase dostanu. Tak ven s tím, i tak budu překvapenej,“ nenechá se odbýt hradní pán.

122

„Jak myslíte, pane hrabě. Našli jsme pár starších obrazů znázorňují vaše předky, bohuţ el ale dost poničených. Promluvil jsem i s panem biskupem, ten si vzpomněl, ţ e v Angers spatřil u jednoho měšťana pár kousků, které prodal váš strýc …“ „Chceš říct … tys nechal opravit ty poničený obrazy … a získat zpátky ty původní …,“ ptá se vzrušeným hlasem pan de Godille. „Částečně opravit, částečně koupit zpátky a především nechat nakreslit nové podle starých předloh, našel jsem vhodného mladého umělce v Angers, který je schopný levně vytvořit velmi pěkné obrázky podle předlohy. Ale práce má odevzdat aţ příští měsíc. Bohuţ el, pane hrabě.“ „Leandere, musím tě ohromně pochválit. Jsem skoro dojatej a těším se, aţ ty obrazy tady uvidím.“ „Ještě nevím, zda je dáme sem nebo do zvláštního salónku pro hosty v nové stavbě. Ale spíše sem, protoţ e zde dýchá historie, pane hrabě.“ „Máš pravdu, kruci, máš naprostou pravdu. Moc dobrá práce, Leandere, moc dobrá práce,“ mluví chvějícím se hlasem šlechtic, svá slova završí uznalým poklepáním na ramena svého správce. Více jiţ dojatý majitel hradu nedodá, pokyne rukou, čímţ dá povel k pokračování prohlídky. Architekt se opět postaví do čela průvodu a vede je do právě stavěné nové lodi. Vysvětlí, ţ e v budoucnu nechají prorazit dveře z přízemní místnosti kruhové věţ e. Rozhodl se nakonec zde udělat vstupní halu, ze které se budou příchozí rozcházet do staré či nové lodě či do věţ e. Zatím však musejí vyjít na nádvoří. Zároveň si musejí dát pozor, aby nedošli k úhoně, protoţ e dělníci usilovně pracují, při zjevení pánů ještě přidají na intenzitě. Příjezd majitele se jiţ rozkřikl, mnozí ho znají osobně, protoţ e patří k panství Godille a zde si vylepšují nevalný rodinný rozpočet. Z nového křídla hradu jsou poloţ eny základy, coţ si vyţ ádalo nutnost vybourat část hradeb a vysunout stavbu aţ za původní obvod hradu. Nicméně dělníci jiţ začali s budováním nové zdi, která opět celé sídlo uzavře. Za materiál pouţ ívají kámen podobný původnímu, částečně vyuţ ívají i ten z rozebraného zdiva. Na uvolněné ploše byly vykopány základy, takto získaný materiál pouţ ívají na srovnání místa nové stavby a bytelně ho vyztuţ ují. Je jiţ poloţ ena podlaha, na ni v této nové části ale přijdou parkety. Zvenku bude stavba ctít historii, ale vnitřek bude jiţ tradičním moderním zámkem. V prostoru, jeţ obepínají obvodové stěny, stojí jiţ i stěny jednotlivých místností, zatím jen v hrubé stavbě. Zazdili uţ i nosné trámy a na nich začínají budovat krovy. Ty bude moţ né opětovně rozebrat, pokud by se zámecký pán rozhodl dostavět druhé patro. Takto bude vytvořeno pouze přízemí a první patro, stropy však představují zatím jen nosné trámky. Ty budou teprve zbudovány. Architekt se pustí do dalšího výkladu a nastíní i harmonogram stavby. Jeho cílem je dostat nové křídlo do zimy pod střechu, vybudovat strop mezi přízemím a prvním patrem a dokončit veškeré zednické práce. Přes zimu hrubá stavba vymrzne a na jaře a v létě příštího roku bude nové křídlo dokončeno. Ač jde o smělé plány, vzhledem k předchozím výsledkům snaţ ení stavbyvedoucího není jeho slovům důvod nevěřit. Spokojený pan de Godille se chystá k návratu, ale je zastaven. Peligot mu naznačí, aby přešel přes staveniště a v místě proraţ ené zdi opustil prostor sídla. Vysvětlí, ţ e zde bude vybudována branka, která umoţ ní projít hradbami do lesní zahrady, na níţ jiţ byly práce rovněţ zahájeny. Podle vyšlapané cestičky, směřující s kopce od hradu, je patrné, ţ e tudy pravidelně procházejí dělníci. Cesta vede lesem, který je ale kolem ní vyčištěn, některé stromy vykáceny a jejich pařezy pracně vydolovány, čímţ vnikl na více místech zatím volný prostor. Zde budou ještě na podzim vysazeny okrasné dřeviny, které budou cestu do zahrad lemovat. Vůně lesa a podhoubí nejde necítit, na mnohých místech jsou patrné úpravy na cestě, odstraněny výmoly, coţ umoţ ňuje bezproblémové přemístění osob, případně i jezdce na koni. Sluneční paprsky dopadají na mnoha místech na chodce, neboť vzrostlé stromy byly odstraněny, architekt vysvětlí, ţ e se prostě do koncepce nehodily nebo byly staré a nemocné. Takto urazí asi tisíc metrů a ocitnou se na vyklučeném prostoru, na jehoţ levé straně z jejich pohledu zeje velká díra, po pravé straně se naopak budují základy loveckého altánku. Armand se znovu tváří udiveně, netušil, ţ e i zde došly práce aţ tak daleko. Peligot vysvětluje, ţ e do začátku zimy bude

123

jezírko hotové a připravené k napuštění, k čemuţ však dojde aţ po zimě, kdy umělé břehy vymrznou a bude dokončen kanál od potoka, kterým bude plněno. Rovněţ uzavřený altánek bude dokončen v hrubé stavbě a po zimě dozná konečných úprav. Všude okolo se vytvoří okrasná zahrada, především z různých druhů keřů. Většinu by rád vysadil na podzim, aby přes zimu zapustily kořeny. „Pane hrabě, do roka a do dne budete mít vše hotové, podle plánů, které jsem vám předloţ il a které jste mi schválil,“ prohlásí na závěr zdejší přednášky architekt, zhluboka se nadýchne, přehlíţ ejíc ostříţ ím zrakem místní staveniště. Zdáli k nim doléhají hlasy, patřící dělníkům hloubící přívodní a odvodní kanál, neboť je nutné zajistit průtok tak, aby se voda vyměňovala. Nastoupí cestu k návratu, kráčejí velmi pomalu, Brizeux se osmělí a začal vyzvídat o plánech svého pána. Ten nastíní předpokládaný program, pozve jak správce tak stavitele na závěrečnou sešlost na zámek Almare, čímţ oba velmi potěší. Jak se rozpovídá, zmíní se o posledních událostech u dvora. Coţ nakonec zajímá rovněţ oba místní, dobré postavení hraběte skýtá záruky dalšího přísunu peněz, naopak jeho upadnutí do nemilosti by dokončení stavby mohlo ohrozit. Ačkoli jiţ by s mocnými přímluvci nebyl problém získat úvěr u některého bankéře, coţ by ale znamenalo jistě lichvářský úrok, nebo by mohl bezúročně půjčit i markýz de Almare. V debatě o politické situaci i dalším výhledu realizace rekonstrukce pokračují u poháru vína v pracovně stavbyvedoucího ve věţ i. Některé předloţ ené skici teď chápe hrabě mnohem jasněji, přeci jen jeho prostorová představivost není největší a v technických výkresech se uţ nevyzná vůbec. Ovlivněn mnoha pro něj citlivými záţ itky, vracejícími se vzpomínkami, se zapovídá a přestane zcela vnímat čas. Ten však plyne svým naprosto nezávislým tempem, prodluţ ující se stíny a nastávající šero v místnosti upozorní na blíţ ící se večer a noc. Brizeux nabídne moţ nost přespat na hradě v opravené staré lodi, ale hrabě odmítne. Mohl by sice poslat vzkaz panu Ronsardovi, aby se o ně nestrachoval, ale nerad mění svá rozhodnutí. Navíc projíţ ďka jim neuškodí, alespoň jim vytráví před nepochybně bohatou večeří. Sice část cesty jiţ asi absolvují za tmy, ale po upravených cestách panství Almare. Velmi spokojen se svou inspekcí se rozloučí a přislíbí se znovu zastavit popozítří, kdy očekává od svého správce i předloţ ení účetnictví.

VZPOMÍNKY HRABĚTE DE GODILLE Druhý den na zámku Almare pokračuje jak přes kopírák, opět snídaně v zahradě, obloha nad nimi stále bez mráčku, ţ ádný déšť na obzoru, ideální podmínky. Hrabě upozorní pana Ronsarda na svůj návrat aţ za další dva dny večer, dnes odjíţ dí na zámek Taille, tam setrvá i zítra, pozítří se zastaví na Godille a teprve večer dorazí zpět na Almare. Stejně jako předchozího dne odmítne doprovod, znovu si s sebou vezme pouze Quida, šťastného jak blecha z přízně mu poskytované. Důleţ itě dohlíţ í na přípravu koně pana hraběte i svého, vyparáděný jak na bál. Nicméně se mu dostává úcty ze strany 124

slouţ ících a obdivných pohledů sluţ ek. On však nemá na ţ ádné milostné dobrodruţ ství chuť, v jeho hlavě i srdci panuje o čtyři roky starší a po stránce ţ ádostivosti velmi náročná Marie. Nicméně zájem ho těší, střeţ í se však pozvednout nos příliš nahoru, hrabě by mu mohl lehce srazit hřebínek, pokud by zpozoroval jeho nevhodné chování. Jeho náladovosti si je dobře vědom, ačkoli si právě plně uţ ívá zde nabytého postavením průvodce pána na cestách. Ten přijde záhy, vyhoupne se sviţ ně do sedla a převezme si uzdu od svého sluhy. Jeden ze slouţ ících následně podobně poslouţ í i Dujardinovi a oba dva jezdci se mohou opět oddávat

radosti z jízdy. „Vyzkouším si tě,“ promluví asi po deseti minutách pan de Godille a vysvětlí svůj záměr, vytýčí start i cíl a vyzve mladého sluhu k závodu. Tomu nezbývá neţ přijmout výzvu, skončí však se sklopenou hlavou, v cíli zaostávající o mnoho koňských délek. Spokojený šlechtic mu udělí několik dobrých rad ke zlepšení jeho jezdeckých dovedností, coţ musí poraţ ený trpně poslouchat. Ve zbytku cesty se sice jiţ ţ ádné soutěţ ení nekoná, ale občas hrabě pobídne koně, radující se z marné snahy svého průvodce drţ et s ním krok. Ale i Quido si uţ ívá pobytu v koňském sedle, ač má daleko méně zkušeností, talent mu rozhodně nechybí. Přes sviţ né zdolání vzdálenosti k zámku Taille vjedou oba bez známek únavy na jeho nádvoří krátce po poledni. Zpočátku na ně slouţ ící hledí vyjeveně, zakrátko však poznají svého souseda a přítele zdejšího pána a projeví jim nezbytnou úctu. Ohlášení jeho příjezdu způsobí na zámku ohromný poprask, v krátké době se vyrojí na zápraţ í nejen sluţ ebnictvo, ale i zdejší elita. Nechybí majordomus Joseph Tunray, snaţ ící se zachovat si důstojnost, za ním přikvačí abbé Antoine Furray, jeho tvář září jak sluníčko. Na mţ ik se mihne Augusto Maqunles, hned však běţ í za svým pánem zvěstovat mu radostnou novinu. Ten dlí ve společnosti své krásné ţ eny Gabriely, jenţ se ovšem zvedá stěţ í, její vzdouvající se bříško dává tušit příchod potomka zdejšího panstva. Ale nepřivítat svého zachránce, který ji navrátil do náručí milovaného muţ e, nepřichází v úvahu. Lehce se upraví před zrcadlem a přijme nabídnuté rámě svého milovaného manţ ela. Najdou svého milého hosta v druţ ném rozhovoru se správcem Furrayem, jeho bývalým přísným učitelem. Kdyţ však vyjde na zápraţ í pan baron, rumraj utichne a všichni se rozestoupí, aby umoţ nili

125

velmi srdečné přivítání přátel. Šlechtici se obejmou, paní zámku host galantně políbí ručku, trochu zaraţ en jejím stavem. Netušil nic o očekávání manţ elského páru, ale rychle se vzpamatuje. Skončí na zdejší zahradě, jak za starých časů, hrabě je obslouţ en a je mu přislíben brzký oběd pro něho i jeho páţ e. Quida si však vezme stranou Maqunles a vyptává se na svého synovce Maurice Tissota. Vyjádření Dujardina ho potěší. Vyzvídá ale i baron od svého přítele, nějaké zprávy od královského dvora se mu uţ donesly, ale není z nich dvakrát moudrý. U stolku zůstane jen zámecký pár a host, ruší je toliko občasné přinesení jídla a pití, jinak jim nechávají soukromí. Armand nejprve vysvětlí své záměry, tedy setrvat zde dvě noci, pokud se uvolí mu poskytnout přístřeší. Ničím nemůţ e potěšit místní panstvo více, pochopitelně jeho návrh přijmou s nadšením. Poté se pokusí v krátkosti vysvětlit, co se u královského dvora v poslední době událo, slíbí však o všem pohovořit daleko podrobněji později. Naopak se sám s rozpaky zeptá na jejich pobyt, kdyţ mu sklouzne zrak mimoděk k nepřehlédnuté známce těhotenství Gabriely. Pyšný Horné poloţ í ruku na břicho své ţ eny, potomka očekávají do třech měsíců. Nezmínil se dříve o jejím stavu úmyslně, aby nezakřikl donošení plodu. Doktor však konstatoval dobrý stav budoucí matky, coţ všechny upokojilo. Dva dny na zámku Taille znamenají pro hraběte krásný odpočinek i rozptýlení. Dlouze pohovoří s abbé Furrayem, který se zajímá o kaţ dou podrobnost v jeho ţ ivotě a má nepředstíranou radost z jeho úspěchů. Samozřejmě zvedne varovně prst při líčení jeho dobrodruţ ství u Rocroi, naopak chválí jeho starost o své panství. Občas se zajede na rekonstrukci hradu podívat, ovšem Brizeux vše zvládá bezvadně. Stejně tak hospodaří, nestydí si přijít pro radu sem či za panem Ronsardem, často ale hovoří i s biskupem. Vzhledem k jeho vrozené inteligenci neuniknou knězi podnikatelské aktivity, které v provincii realizuje správce Brizeux či pan Montevido, jenţ občas také do Anjou zavítá. Pochválí svého bývalého ţ áka za jeho starost o správu svého majetku. Sám si stěţ uje na stárnutí, ale v přítomnosti barona a baronky de Taille evidentně oţ il. Hrabě většinu času tráví se zámeckým pánem, nejen v druţ ných rozhovorech. Vyjedou si i na koních, přičemţ s sebou vezmou nadšeného Dujardina, aby jim v případě potřeby pohlídal koně, uspořádají rovněţ střelecké cvičení z pistolí a mušket, zacvičí si v šermu s kordem. Spíše pro svou zábavu do těchto her zapojí i Quida, který se však projeví překvapivě šikovně, za coţ sklidí uznání především od barona, jeho pán je raději zdrţ enlivý, aby svého panoše nerozmazloval. Oba večery se k nim připojí paní baronka, s těhotenstvím ještě více

126

zkrásněla. Zajímá se o ţ ivot v Paříţ i, ale také o budoucnost svého hosta, čímţ dostane Armanda poněkud do rozpaků, zde není silný v kramflecích. Těţ ko se mu přiznává, jak obtíţ ně hledá oblast, kde by se cítil skutečně šťastný a kde by se mohl plně realizovat. Naštěstí najde mnoho jiných témat, ke kterým záhy odvede pozornost. Bohuţ el všechno jednou končí a pokud se člověk cítí příjemně, plyne mu čas ještě rychleji. Baron i baronka však přislíbí svoji účast na zahradní slavnosti na zámku Almare, vezmou s sebou rovněţ i abbé Furraye. Gabriela přes svůj stav odmítne zůstat doma, cítí se dobře, cesty jsou udrţ ované a v kočáře bude mít pohodlí. Mohou jet velmi pomalu, vţ dyť je zde čas ţ ádným způsobem nelimituje. Hraběte vyprovází zástup obyvatel zámku aţ k bráně, poté jiţ pokračuje pouze se svým fešným panošem. Musí uznat úroveň vystupování Dujardina, kdejaký urozený synek by mu mohl závidět. Kromě toho nepostrádá pracovitost a jeho pán si tak nemá důvod na něj stěţ ovat. Na hrad Godille dorazí kolem poledního a Quido hned rozbalí velkou kabelu, kterou vezl před sebou na koňském hřbetě a v níţ spočívá výsluţ ka od jejich předchozích hostitelů. Přichystá oběd pro čtyři osoby, kromě svého pána a sebe ještě pro Brizeuxe a Peligota. Následně se asi hodinu hrabě toulá po staveništi, poté společně s Brizeuxem a Dujardinem vyrazí na koních ke kostelu, kde na něho čeká Otec Leon. Šlechtic příliš nadšený není, ale chápe nutnost seznámit se s farářem, který svou sluţ bu Bohu spojil s jeho panstvím. Při příjezdu ke kostelu se mu vybaví vzpomínky na projev k poddaným a nájemcům u příleţ itosti rekonstrukce zdejšího kostela. Pokrok nejde přehlédnout, je krásně udrţ ovaný, za ním dostavěná fara, obydlí Otce Leona a jedné sluţ ebné, kterou mu vydrţ uje Brizeux. Kolem najde i nové záhonky s květinami a zeleninou. Vnitřek svatostánku je zařízen prostě, ale pěkně, spíše neţ na efekt se dbá na účel. Oltář, kazatelna, lavice pro farníky, ale také stranou křeslo pro pana hraběte, kdyby snad někdy náhodou zavítal na bohosluţ bu. Farář, jmenovaný biskupem, vyjde hostům v ústrety, byl zpraven o jejich příjezdu panem správcem. Jeho šlachovitá, vytáhlá a hubená postava působí asketicky, nijak nekorespondovala s názory spatřující sluţ ebníky boţ í jako zavalité vyţ rané darmošlapy, kteří více neţ na blaho svých farníků dbají na svůj vlastní měšec a břich. Leč na tomto nejniţ ším stupni církevní hierarchie se obvykle nikomu nevede dvakrát skvěle, pokud není spojen s bohatým panstvím. Příjem od biskupství je zanedbatelný, kdyby nepřispíval Brizeux na chod farnosti, vedlo by se jim zde prachbídně. Ale třicetiletý duchovní je dalek si stěţ ovat, zasvětil svůj ţ ivot Bohu, svou sluţ bu míní upřímně a starost o své ovečky vykonává svědomitě. Obchází své farníky, přičemţ ne z důvodů jejich vyţ írání, ale se slovy útěchy i povzbuzení. Ovšem i pokárání, pokud shledá v jejich ţ ivotě hříšné chování. Hrabě si prohlédne kostel, pochválí jak kněze tak správce za jeho vzhled i udrţ ování samotného objektu a okolí. Otec Leon se snaţ í vysvětlit některé svá konání, pochválí pana Brizeuxe za vstřícný přístup, který mu umoţ ňuje poskytovat duchovní sluţ by svým farníkům. Samozřejmě projeví i zájem udrţ ovat co nejlepší vztahy s panem hrabětem. Mluví přímo, nepodbízí se, ale udrţ uje si odstup a úctu ke světské vrchnosti.

127

„Pane faráři,“ pokývá hlavou pan de Godille, „byl jsem zpraven o vašem působení na zdejším hrabství a jsem potěšen vaším přístupem. Jistě budeme dobře vycházet, naše zájmy jsou více společné neţ rozdílné. Bohuţ el mě povinnosti váţ í výrazným způsobem v Paříţ i, proto se tady k mé velké lítosti objevuji jen občas.“ „Pane hrabě,“ odvětí Leon, aniţ by se mu pohnul sval v obličeji, „velmi dobře vás zde zastupuje váš správce. Ač velmi mladý, chová se zodpovědně a dbá i na správný přístup všech ve vašem hrabstvím k jejich duchovním povinnostem. Všichni si uvědomují, jak výrazně se mění hrabství poté, co jste se ujal zcela jeho správy.“ „Taková slova rád slyším. Máte snad nějaké potřeby, které bysme mohli s panem správcem uspokojit? Či snad nějaký stíţ nosti, který bych mohl vyřešit ve svý přítomnosti?“ „Nemám ţ ádných stíţ ností, drobná nedorozumění jsme vyřešili vţ dy důraznou domluvou, míním teď směrem k farníkům, ne k panu správci. Neţ ádám si pro sebe nic, mám vše, co potřebuji. Mým úkolem je obracet své farníky k Bohu, vracet je na správnou cestu, pokud by z ní snad sešli. Přesto, pokud bych přeci jen mohl vznést připomínku …,“ nedokončí větu kněz a zvedne své oči. „Samozřejmě, pane faráři,“ odvětí šlechtic, ale nijak zvlášť nadšeným hlasem. Nejdřív je se vším spokojen a teď začne se svými ţ ádostmi. „Pane hrabě, oprava kostela byla projevem vaší zboţ nosti. Ale je třeba myslet i na věci duchovní při opravě vašeho sídla. Domnívám se, ţ e bylo zapomenuto na kapli. Alespoň jsem ji nikde v plánech neviděl. Vaši předkové ji měli v místech staré části hradu, která však byla přestavěna. Neodváţ il bych se však cokoli navrhovat bez vašeho souhlasu,“ řekne velmi klidným leč důrazným hlasem jezuita. „Není nic v plánech?“ otočí zrak šlechtic na svého správce, který zrudne. Přenesená zodpovědnost za rekonstrukci ho vystavuje do velmi nepříjemného světla. „Bohuţ el, snad v novém křídle … nejsou ještě určeny přesné účely jednotlivých místností …,“ zakoktá se Brizeux. „Pane hrabě, je moţ né předpokládat v pozdějších letech váš návrat na své panství. Pravděpodobně i s paní hraběnkou. Přijdou jistě i děti, pokračovatelé vašeho rodu. Bylo by vhodné na tak významném místě jako je hraběcí sídlo mít vlastní kapli. Jen pro zámeckého pána a jeho rodinu, pochopitelně. Slouţ ící i další obyvatelé hrabství budou chodit rozjímat s Bohem do zdejšího kostela.“ „Pane Leandere,“ praví pan de Godille váţ ným hlasem, „Pan farář má pravdu. Musíme myslet i na budoucnost. Obnovte kapli na mém sídle, lhostejno na kterém místě. Náklady jistě nebudou příliš vysoké, nepochybně na její zanesení do plánů dohlídnete osobně.“ „Jistě, pane hrabě,“ přikyvuje horlivě Brizeux, horkost ve tvářích začíná překrývat bledost, pochopil poslední slova velmi dobře. Rozkaz byl vydán, jeho realizace je na něm, včetně finančního zajištění svatého místa na zámku. „Pane faráři, vaše správná připomínka bude brána v potaz. Hradní kaple vţ dy byla součástí sídla rodu z Godille, bude tak i v budoucnosti,“ obrátí se šlechtic na duchovního, v tomto případě mu dává za pravdu nejen pro formu. Chce přeci vybudovat důstojné sídlo se vším všudy. „Děkuji za vaše pochopení, pane hrabě,“ řekne jezuita bez větších emocí, pak se však nadechne k další připomínce, „Pane hrabě, je správné se starat o duše ţ ivých sluţ ebníků boţ ích. Správné je ale také dbát na důstojný odpočinek zemřelých farníků, ale téţ panstva,“ dodá a po těchto slovech zbledne šlechtic i jeho správce. „Jaké jsou vaše připomínky, pane faráři?“ vysouká ze sebe Armand. „Pane hrabě, ostatky vašich farníků spočívají především nedaleko zdejšího kostela, ovšem tento hřbitov je značně zanedbán. Jen málokterý z hrobů je opečováván. Náklady na údrţ bu a opravu by nebyly vysoké a jistě by starost o věčný odpočinek sluţ ebníků boţ ích zvyšovala prestiţ hrabství.“ „Otec Leon má pravdu, vyčlením skupinu pracovníků a zušlechtíme hřbitov,“ řekne rychle Brizeux, proč jen mu své připomínky neřekl farář osobně, mohl tím ušetřit jeho i hraběte nepříjemných chvilek. Stejně tak i sobě, podobné pokárání bude zdejší pán jistě skousávat jen obtíţ ně. „Udělejte tak, pane správce,“ praví hodně chladně pan de Godille.

128

„Pane hrabě, to samé se ale týká vašich předků,“ pokračuje kněz nekompromisně v obţ alobě a káranému projede mrazení po zádech. Vţ dyť má naprostou pravdu, kdysi chodil k hrobu otce i matky často, ale kdy byl u rodinné hrobky naposledy? Stud jím zacloumá, duchovní je zde tak krátce a jiţ mu dal zaslouţ ený políček. Mohl si sice počínat ohleduplněji, ale co čekat od jezuity. Bohuţ el však má pravdu, coţ je nejhorší. „Co navrhujete, pane faráři?“ zachrčí, výraz v jeho obličeji nevěstí vůbec dobrou náladu. „Pane hrabě, trochu jsem se zajímal o historii vaší rodiny. Bohuţ el na vašem sídle téměř nic nezbylo, naštěstí jsem nějaké záznamy objevil v Angers,“ pokračuje ve velmi ošklivé obţ alobě kněz, těţ ko říci, zda si uvědomuje, jakou bolest působí šlechtici, Brizeux odvrací tvář a obrací oči v sloup, horší začátek vztahu faráře a světského pána si nedovede představit, „V dávnějších dobách byli vaši předci pochovávání v kryptě na hradě, později však byla zbudována hrobka v lese nedaleko hradu, kam byly jejich ostatky přemístěny a další k nim přibyly. Byl jsem se na ni podívat, cestička k ní téměř neexistuje, okolí je zarostlé býlím a křovinami. Sama stavba je v nepěkném stavu. Díval jsem se zběţ ně do plánů pana architekta. Počítá s vybudováním lesní zahrady, jezírka, loveckého altánku. Nikde jsem však nenašel zahrnutí rodinné hrobky do plánů lesní zahrady a vytvoření cesty k ní, stejně jako opravení samotné stavby a úpravu jejího okolí,“ dokončí Leon krutou výčitku a zkříţ í trpně ruce na prsou. Tváří se však zcela klidně, jako by mluvil o květinovém záhonku u kostela. „Pane hrabě,“ promluví rychle Leander, nechce dát pánovi prostor na okamţ itou reakci, naopak mu chce dopřát více času, aby si mohl zformulovat své myšlenky, „dohlédnu osobně na přepracování plánů lesní zahrady. Vytvoření cestičky k rodinné hrobce, její oprava a vyčištění či úprava okolí by nemělo v celkových nákladech znamenat velkou sumu.“ „Pane správce, škoda, ţ e jste takto neuvaţ oval dříve,“ promluví po chvilce trapného ticha pan de Godille, rozhodnut smýt ze sebe vinu přenesením její tíhy na svého mladého sluţ ebníka, „Nevyznám se dostatečně v plánech a nemohl jsem osobně některé věci ohlídat,“ obrátí svůj pohled k duchovnímu, „Všechny vaše poznámky povaţ uji za správné. Sám jsem k hrobu svého otce a matky dříve chodíval často, osobně tam nosil květiny,“ pokračuje v poněkud trapné omluvě, spíše však směřující k sobě samému, „Za dva roky mé trvalé nepřítomnosti však došlo jistě k zaplevelení tohoto pro mě velmi drahého místa. Ještě dnes s panem správcem zajdeme k rodinné hrobce a vydám patřičné příkazy.“ „Pane hrabě, děkuji za zesnulé,“ promluví opět velmi netaktně kněz. „Pane faráři, jsem potěšen vaším zájmem o historii mé rodiny, stejně jako vaší starostí nejen o ţ ivé, ale i mrtvé oddané boţ í sluţ ebníky,“ praví Armand, slova cedí mezi zuby, cítí se zahanben, potupen, rozzloben na nejvyšší míru, ale cítí také nutnost se ovládnout. „Slibuji vše napravit. Okamţ itě,“ kaje se i Brizeux. „Vyrazíme okamţ itě,“ praví mrazivě šlechtic, „Pane faráři, těsně před mým odjezdem se uskuteční malé rozloučení na zahradě zámku Almare. Pravděpodobně bude přítomen i pan biskup, pan správce a mnozí další hosté. Uvítal bych, kdybych vás tam mohl spatřit. Promyslím si i některé vaše doporučení, naopak vy moţ ná ještě přijdete s nějakými návrhy,“ dodá a v očích se mu zle zablýskne, hovoří však neobyčejně klidně, byť mu krev v ţ ilách pulsuje jako při zteči na nepřátelskou linii. „Pane hrabě, jsem oddaným sluţ ebníkem boţ ím,“ odvětí naprosto nic neříkající formulkou kněz, ale světské vrchnosti je jeho odpověď lhostejná, jen kývne hlavou, otočí se na podpatku a opustí svatostánek. Brizeux za ním cupitá, pobledlý z vývoje a témat rozhovoru. Proboha, copak se s ním nemohl farář poradit? Takto vmést pánovi do obličeje, ţ e kašle na ostatky svých rodičů a dalších předků. Proč jen taková neomalenost? Nebo sledoval jezuita nějaký skrytý záměr? Ale kristepane jaký!? Pan de Godille kráčí ke svému koni, vytrhne Dujardinovi uzdu z ruky, naskočí do sedla a pobídne své zvíře, neohlíţ ejíc se na své dva průvodce. Quido vyjeveně zírá, uţ uţ otevírá ústa k dotazu, pak si však povšimne varovného posunku Leandera. Aha, farář asi řekl něco, čím panu hraběti dokonale zkazil náladu, bude lepší se drţ et stranou a chovat se tiše jak myška. A co nejrychleji reagovat na příkazy, dnes asi s pánem bude těţ ké pořízení.

129

Hrabě nepromluví cestou na hrad ani slovo a jeho dva průvodci se střeţ í na sebe upozornit. Na nádvoří pak seskočí z koně, úsečně poručí Dujardinovi zavést zvířata do stáje a pokynem ruky vyzve Brizeuxe, aby ho následoval. Projdou otvorem ve zdi a pokračují po cestičce vedoucí k budovanému jezírku. Asi po dvou stech krocích však šlechtic odbočí vpravo a prodírá se mezi keři. Kruci, ten fráter má pravdu, snad se bude muset prosekat, aby se dostal ke kostem svých rodičů. Naštěstí další chůze není aţ tak dramatická, ačkoli cestička vedoucí k rodinné hrobce skutečně hodně zarostla. Uţ před jeho odjezdem nebyla nic moc, sám občas osekal nějaké větve, ale teď … Přitom nelhal, často chodil k hrobu svého otce a především matky, pravdou ovšem je, ţ e s přibývajícím věkem s daleko menší intenzitou. Farář mu ale dal jeho opomíjení úcty k mrtvým pořádně seţ rat, ještě k tomu před správcem. Nejradši by drahého Otce Leona zaškrtil, mohl volit vhodnější slova, která by vyjadřovala stejnou myšlenku, ale byla k němu milosrdnější. Zastaví se před kamennou stavbou, podobnou hrobku si vybudovali i pánové de Taille, vlastně asi zkopírovali zdejší. Bohuţ el však její stav je otřesný, horší, neţ líčil kněz. Armand se zhluboka nadechne. Jak často sem chodíval kolem čtrnáctého, patnáctého roku svého věku, sirotek, uráţ ený a odíraný svým strýcem. Sedával si ke stromu, zíral na místo posledního odpočinku svých rodičů a často plakal. Zde, kde ho nikdo neviděl. Od těch časů vyspěl, zhrubl, city otupěly. Ale není budiţ kničemu jako jeho strýc, kdyby otec a matka viděli, jak přestavuje Godille, jak se dokázal prosadit v Paříţ i, určitě by na něho byli pyšní. Ovšem za stav rodinné hrobky rozhodně ne. Otočí hlavu, Brizeux stojí na kraji zarostlého paloučku, taktně stranou, nechává svého pána s jeho vzpomínkami. Na pokyn ruky šlechtice správce chvatnými kroky překoná vzdálenost mezi nimi. „Ten nezdvořák měl bohuţ el pravdu, Leandere,“ řekne Armand s nepřehlédnutelnou hořkostí v hlase, „Stydím se, jak jsem tohle místo nechal zpustnout. Leandere,“ zazní jeho hlas úpěnlivě, „vo tom rozhovoru s farářem nikde ani slovo. Snad bude mít taky pět pohromadě, aby mě nikde nepomlouval. Ale postarej se vo nápravu. Nech vysekat a vytvořit cestičku, tady to samý, hrobku nech vopravit. Moţ ná ani nepudou dveře do krypty votevřít. Ani to radši nebudu zkoušet.“ „Ano, pane hrabě, o vše se postarám,“ mluví tiše a pokorně Brizeux, „Pane hrabě, Otec Leon jistě svá slova nemyslel zle. On vidí věci trochu jinak neţ ostatní,“ pokusí se omluvit faráře. „Myslel, nemyslel, mohl to říct jinak. Ale nechci se uţ k němu vracet. Zjednej nápravu, ať nemá důvod mě pomlouvat u Boha ani u smrtelníků. Tady to dejte do pořádku, vopravte i hřbitov u kostela. Co se týká hradní kaple, někam ji připlácněte. Pan Arnaut má dobrý nápady, určitě na něco přijde.“ „Jak přikazujete, pane hrabě,“ slibuje správce se sklopenou hlavou. „Leadere, nech mě tady chvíli vo samotě. Najdu si tě na hradě.“ Dalších slov není třeba, Brizeux neprodleně opustí mýtinku a bryskně zmizí v roští. Hrabě se chvíli rozhlíţ í, pak najde strom, u kterého kdysi sedával. Vytáhne svůj kord, vyseká si jím kousek místa. Zády se opře o kmen, sedíc se zkříţ enými nohami a zírá na zašlou stavbu před sebou. Tolik let uţ uplynulo. Ovšem časy se mění k lepšímu. Jenţ e opravit panství nestačí, musí zajistit také pokračování rodu. Má ještě čas, ale co kdyţ se zaplete do nějaké bitky či v příští bitvě padne? Komu připadne všechen majetek? Žije vůbec jeho strýc či se uţ upil k smrti? Ještě aby se tak objevil a všechno shrábl! Otřese se nad svou myšlenkou. Měl by uvaţ ovat o sňatku a zplození potomků, nejlépe syna, který by nesl dále titul hraběte de Godille. Spíš více synů, aby měl náhradu, kdyby si prvorozeného Bůh povolal k sobě. Zavře oči a nechá se unášet vzpomínkami. Především na svou starostlivou matku, o kterou přišel ve svých čtrnácti létech. Mnoho smutných vzpomínek se vyrojí. Ani si neuvědomuje, jak čas kolem něho běţ í, chtěl zde pobýt pár minut, stráví však v blízkosti ostatků svých rodičů půldruhé hodiny. Vrací se s očima zarudlýma, zachmuřený, dobrá nálada z rána je ta tam. Mnoho nepříjemných otázek se vyrojilo při jeho meditaci.

130

Krátce po svém příchodu na staveniště nařídí Dujardinovi přivést jejich koně, bude nutné vyrazit na zámek Almare. Odpoledne pokročilo, dorazit do tmy stihnou jen tak tak. Brizeux se střeţ í pána zdrţ ovat, v takové náladě není radno cokoli probírat. Snad se pan hrabě vyspí do lepšího dne. Armand se v doprovodu Dujardina vrátí na své sídlo druhého dne přeci jen v trochu lepší náladě, spánek a snídaně s panem Ronsardem mu vlila do ţ il novou energii a dala trochu zapomenout na včerejší nepříjemné úvahy. Večer byl k okolí velmi nepříjemný, proto si raději šel brzo lehnout, neţ však usnul, uţ il si dost duševního trýznění. Podle příkazu si Brizeux nechá osedlat koně a vyrazí na projíţ ďku po panství. Na některých místech tentokrát spatří pracující, stav polností i luk hraběte potěší. Zajedou se podívat i na pozemky, které přikoupil v loňském roce. Správce se pochlubí vyčištěným rybníčkem i nasazením rybího potěru. Výlov však na letošní rok neplánuje, byl by poněkud předčasným. Hezký pohled je i na obnovenou vinici, byť ještě ne zcela. Ale její majitel musí i zde uznat kus vykonané práce. Leander se pochlubí i jiţ skončenou rekonstrukcí domu v Angers, nájemce začal plnit své závazky ze smlouvy, byť ještě příští rok je zproštěn nájmu za provedené opravy. „Bude zase problém sklidit úrodu a nezastavit práce na vašem sídle,“ upozorní Brizeux, „Ale určitě se s panem architektem rozumně dohodneme. Úroda by mohla být vyšší neţ v minulém roce, přeci jen byla starost o pozemky větší neţ v minulosti. Peníze získané při opravě vašeho hradu umoţ nili i nájemcům na jejich políčkách řádně zasít, aniţ by ohrozili svou existenci.“ „Leadere, je za tebou kus poctivý práce,“ shlíţ í pan de Godille pyšně z koňského sedla na své panství. . „Snad jsou vidět některé dílčí úspěchy, pane hrabě,“ odpoví mladík skromně, „Bohuţ el jsme nestihli všechno, jak bych si přál. Některé louky zůstaly neposečené, i lesy by potřebovaly vyklučit, jsou zarostlé křovisky. Ale dal jsem přednost výstavbě.“ „Učinil si správně. Jsme na dobrý cestě, pokud nepřijde nějaká katastrofa, máme naději dát do několika let celý panství do pořádku.“ „Jsem připraven vám předloţ it účetnictví, pane hrabě. Přes pana Juana jsem domluvil i některé obchody s našimi sousedy a s kupci či překupníky v Angers. Vy byste měl v tomto případě mít zisk hned dvakrát.“ „Dvakrát? Jak tomu mám rozumět?“ zbystří pozornost šlechtic. „Obchody oficiálně provádí pan Juan, ovšem já mu je zde zprostředkovávám. Za předem domluvenou provizi. Ta samozřejmě jde pro vás, tedy bude patřit k aktivům vašeho panství. Výsledky obchodního snaţ ení pana Juana přinesou jistě zisky i pro jeho společnost, z nich byste měl získat ještě svůj podíl, podle dohody, kterou máte se svými společníky.“ „Hm, zatím je naším ziskem tak leda velký … jen slova. Neviděl jsem doposud ani sou,“ usměje se hořce Armand. „Vím, pane hrabě, vše jsem podrobně s panem Juanem probíral při jeho poslední návštěvě zde. Ale loňské zisky byly správně zpět vloţ eny do obchodů, aby mohla společnost získat další komodity a nabídnout nové aktivity svým zákazníkům.“ „Leandere, takový řeči slyším pořád. Takţ e radši s nějakýma penězma vod naší tajný společnosti nepočítej.“ „Pane hrabě,“ usměje se zlehka Brizeux, ale jen nepatrně, aby pána nepopudil, „za pár let budete moci přistavět další patro. Věřím záměrům pana Juana i pana Coiffiera. Pak bude náleţ itě zhodnocen váš vstupní vklad a i váš podíl při vyjednávání podpory vašim obchodním záměrům. Ať jiţ zde, nebo na vyšších místech,“ dodá významně. „Kéţ by, Leandere, kéţ by. Sám vidíš, kolik práce nás tady čeká, vydrţ ovat dům a sluţ ebnictvo v Paříţ i taky není zadarmo.“

131

„Jsem si vašich vydání vědom, pane hrabě. Ale rozhodně jdete správnou cestou. Jen ten, kdo je schopen vytvořit hodnoty a zisk má budoucnost. Nelze jen ţ ít z půdy, jako kdysi. Coţ mnozí pochopili, ale mnozí ne.“ „Cos myslel poslední poznámkou?“ „Stýkám se s některými vašimi sousedy, ať jiţ pány či jejich správci. Zatímco vy své panství zvelebujete, stejně jako v případě barona de Taille či markýze de Almare, oni se ocitají ve velmi nepříznivé situaci, jsou hluboce zadluţ eni, nuceni si půjčovat na nekřesťanské úroky a modlit se, aby je dokázali splácet. Ale často jsou donuceni prodat část půdy, aby umořili alespoň úroky. Nemluvě o dluzích.“ „Však jsme na tom nebyli jinak,“ povzdechne si pan de Godille. „Nebyli, pane hrabě, ale teď je moţ nost napravit minulé chyby, spojené především s vaším strýcem. Kdyţ se nám bude dařit, jsme schopni buď sami půjčit nebo si koupit směnky a získat některé další pozemky.“ „Leandere, prosím tě, zůstaň na zemi, na snění není vhodná doba,“ krotí entuziasmus svého správce šlechtic, nicméně se mu jeho slova hezky poslouchají. „Pane hrabě, nemluvil jsem o příštím či přespříštím roce, ale s výhledem … samozřejmě, pane hrabě, budeme se věnovat současnosti,“ ukončí své návrhy Brizeux. Projíţ dějí se dlouhé hodiny, občas sesednou s koně, navštíví příbytky poddaných či nájemců, kteří vítají správce i lenního pána poměrně vstřícně. Coţ je také důkaz dobré práce Brizeuxe. Na hrad se tak Armand vrátí ve výrazně lepší náladě neţ předešlého dne. Další dvě hodiny stráví nad účetnictvím, ovšem ve skutečnosti jde jen o formu, aby se neřeklo, mnoho moudrý přes nespornou snahu předkladatele a jeho polopatický a pomalý výklad není. Ujištění, ţ e nejsou v dluzích a stav shlédnutý v posledních dnech, mu zcela postačuje. Krátce před plánovaným odjezdem je šlechtic zaveden za panem architektem, který k němu ve své pracovně zvedne své unavené a červené oči, důsledek noční práce při čmoudící svíčce. Nicméně horlivě, tváříc se trochu provinile, mu předloţ í opravené plány zahrady. V nich jiţ je výrazná cestička k rodinné hrobce i naznačené úpravy v jejím okolí. „Omlouvám se, pane hrabě, moje chyba,“ kaje se, „Nechápu, jak jsem mohl na tuto část zapomenout. Naštěstí jste mi ji připomněl zavčas, hned jsem učinil příslušné úpravy. Moţ ná však bude lepší tato skica,“ dodá a ukáţ e nový prostorový náčrtek. Na něm jiţ má zběţ ně prokreslenou rodinnou hrobku a upravené okolí do parkové podoby, stále však zachovávající ráz lesní zahrady. „Velmi dobře,“ řekne pan de Godille a zvedne zrak ke svému správci, pochopí, ten nijak nezmínil slova faráře, naopak celý nápad připsal šlechtici. „S tou kaplí je trochu problém,“ poškrábe se za uchem Peligot, „Mám vlastně tři řešení v hlavě, ještě je ale musím promyslet a předloţ ím vám je k posouzení. V první řadě bychom ji mohli zřídit v novém křídle, ale tam se mi jaksi nehodí. Ale nevylučuji tuto moţ nost. Za druhé bychom ji mohli přistavit za staré křídlo, vcházelo by se do ní z chodby. Coţ bych viděl jako lepší. Třetí moţ ností je vystavět ji na začátku zahrady, u cesty směřující k jezírku, moţ ná vedle cesty k vaší rodinné hrobce.“ „Zajímavý nápady. Kterýmu dáváte přednost?“ „Zatím ţ ádnému, pane hrabě,“ odvětí posmutnělý architekt, „potřebuji více času, abych ji mohl zakomponovat do celkových plánů. Tak se dá poznat, jak by se vyjímala. Ale pokud trváte na mém názoru …“ „Není třeba, mistře Arnaute, potřebný čas vám rád dopřeju,“ projeví velkorysost šlechtic. „Za něj vám děkuji, pane hrabě. Ale přesto, kaţ dé řešení má své kouzlo, svá pro a proti. Moţ ná budete nakonec moci volit z velmi dobrých moţ ností.“ Armand si oddechne. Nepříjemný rozhovor s farářem zůstává tak jedinou pachutí na jeho inspekční cestě. Zdrţ í se na svém sídle aţ do soumraku, teprve pak mu Dujardin přivede koně a on vyrazí ke svému přechodnému bydlišti. Několikrát se však zastaví a ohlédne se. Loučí se mu s Godille těţ ko, kdo ví, jak dlouho se sem nepodívá, zvláště pokud bude doprovázet svého přítele na jeho cestě do

132

zahraničí nebo dá přednost stát se součástí jedné ze slavných francouzských armád. Taky by se uţ nemusel vrátit nikdy, napadne ho a mráz mu přejede po zádech. V bitvě stačí jedna zbloudila kulka …

SEŠLOST NA ZÁMKU ALMARE Hrabě de Godille se vyspí do růţ ova, večer přijel v lepší náladě neţ den předchozí a v dobrém rozmaru chvíli poseděl se správcem Ronsardem. Ten mu vysvětlil, jak pokračuje začlenění Marietty a Victora do zdejšího sluţ ebnictva. Vymyslel přijatelnou historku, aby jejich příchod na zámek zněl věrohodně. Vypomohl si i stavem matky mladého kuchtíka, které doktor doporučil pobyt mimo velkoměsto. Velkodušný markýz de Almare dal svolení k jeho přechodu na Almare a za dobré sluţb y mu zde nabídl i místo pro celou rodinu a jeho nastávající. S Molinetem se dohodl na jeho současném postavení, vysvětlil mu, ţ e pro jeho dobro bude lepší netlačit na pilu a netrvat na místě vedoucího kuchaře. Postup mu zaručí, ale měl by začít na postě kuchaře, tedy jednoho z jiţ hotových mistrů svého oboru, nicméně ne vedoucího kuchyně. Coţ za rozumnější uznává i hrabě, násilný vstup do hierarchie sluţ ebnictva by mohl mladíkovi přinést více škody neţ uţ itku. Marietta sice chvíli prskala, ale nakonec se i ona nechala přesvědčit, zvláště kdyţ slíbený plat zůstává zachován, stejně jako vše okolo jejich svatby. Ráno u snídaně pokračují Armand a Achile v přátelské rozmluvě, hrabě se pochlubí pokrokem na rekonstrukci svého sídla, za coţ vyslechne pochvalu na svého mladého správce. Poté se ujme slova pan Ronsarde a vysvětlí, jak si představuje průběh dnešního dne i jaké hosty pozval. Hlavní osobou bude samozřejmě pan hrabě, na jehoţ počest se slavnostní oběd bude konat. O přípravách ale není třeba příliš mluvit, protoţ e jsou patrné na první pohled. Jednak zde v zahradě se rozestavují stoly, objeví se hudba, které si chystá své nástroje, všude pobíhá nespočet sluţ ebnictva. Další směřuje k altánku u jezírka, kam se v pozdějším odpoledni společnost přesune. Správce kvituje opět čistou oblohu, byť má připravený i záloţ ní program pro případ nenadálého deště. Dnes ho však s velkou pravděpodobností nebude třeba vyuţ ít. Jelikoţ se příjezd prvních hostů očekává nejdříve za dvě hodiny, odejde Armand po skončení snídaně do svých komnat, kde mu Emile a Quido pomohou s převléknutím. Pro podobnou příleţ itost si přivezl jedny šaty určené do společnosti. Nařídí Dujardinovi, aby se rovněţ upravil, bude ho jako správné páţ e doprovázet a bude mu stále k ruce. „Pane hrabě, nebude vadit … nebude vadit, ţ e jsem …,“ zakoktá se mírně nervózní hoch. „Copak? Že nejseš urozenýho původu? Kdo tady vo tvým původu něco ví. Budeš mi jen dělat dekoraci, jestli tomu slovu rozumíš. Ne? Prostě jen budeš vedle mě jako můj podkoní či páţ e. Nic nebudeš říkat, jen tak stát a kdyţ někam půjdu, tak mě doprovodíš. Nic víc vod tebe nechci.“ „Pokusím se, pane hrabě, snad nic nezkazím.“ „Určitě ne. Oblek ti padne výborně, budeš mi dělat čest,“ ukončí další diskusi šlechtic. Čímţ však obavy svého sluhy nerozptýlí. Proto mu ještě před opuštěním pokoje udělí pár rad, jak se chovat. Přehoupne se jedna hodina a někteří hosté se jiţ objevují. Sluţ ebnictvo je uvádí do zahrady, starajíc se jim o jejich kočáry i doprovod. Určený komorník ohlašuje jména příchozích, které vítá správce Ronsarde a poté je odvádí za hrabětem. Ne všichni ho znají osobně a tak můţ e předejít případnému nedorozumění. Pan de Godille si vychutnává projevy úcty z řad příchozích. Rozneslo se o něm, ţ e se pohyboval v blízkosti kardinála Richelieua a po jeho smrti vstoupil do sluţ eb dalšího prvního ministra pana Mazarina. Kromě toho všichni jsou obeznámeni s rozsáhlou rekonstrukcí jeho sídla, přikoupením pozemků a aktivitami jeho mladého správce Brizeuxe, který je většinou jiţ navštívil se svými obchodními nabídkami. V neposlední řadě neopomněl v pozvánce pan Ronsarde zmínit úspěchy hraběte v bitvě u Rocroi, kdy neohroţ eně potíral šiky nepřátel v těsné blízkosti prince d´Enghien. 133

Vše dohromady vytváří obrázek mladého úspěšného šlechtice, se kterým je vhodné být zadobře, ne-li patřit k jeho přátelům. Krásné šaty i fešné páţ e jen dokreslují celkový obraz nové vycházející hvězdy, hodlající obnovit zašlou slávu hrabat z Godille. Sama hlavní atrakce slavnosti mnoho z pozvaných nezná, a pokud, tak jen velmi zběţ ně. Vţ dyť hostů se sešlo více neţ padesát. Se sousedy, i těmi nejbliţ šími, se v mládí příliš nestýkal, stejně tak s hodnostáři z Angers, z nichţ rovněţ některé napsal správce Ronsarde na zvací listinu. V zahradě se tak nachází směs všech tří stavů, duchovní v čele s biskupem Nolletem, jeho vikářem, faráři z panství Godille, Almare a dalších dvou tří, z urozenců na slavnost zavítalo několik šlechticů a šlechtičen z okolí, včetně barona de Taille. Třetí stav zastupují významní měšťané a obchodní partneři, stejně tak někteří neurození správci některých okolních panství. Pravdou je, ţ e mnozí se mohou pochlubit urozeným původem, bohuţ el potom patří spíše k těm zkostnatělým a nepříliš pruţ ným. Z panství Godille dorazí správce Brizeux a podle jeho jednání s hosty se s většinou přítomných zná, coţ jeho pán kvituje. S ním přijel i stavitel Peligot, vyšňořený a s nosem trochu nahoru, povaţ uje se za mistra svého oboru a dává své vysoké mínění o sobě samém svému okolí najevo. Dorazí rovněţ farář Otec Leon, pozdraví zdvořile biskupa a drţ í se spíše stranou, pozorujíc lidské hemţ ení svým chladným a přísným pohledem. S baronem de Taille přijela i jeho těhotná manţ elka. Náleţ í sice původem ke třetímu stavu, ovšem pochází z velmi bohaté rodiny, coţ u mnohých dost mění pohled na ni. Stala se jiţ u sousedů oblíbenou pro své vstřícné a upřímné chování. Abbé Furray se zná rovněţ s většinou přítomných a těší se jejich úctě, především pro jeho rozhled a dovednosti, nejednomu v minulosti dobře poradil a s mnohými i úspěšně obchodoval. Velmi přátelskou atmosféru podbarvuje hudba, společnost nejprve postává v hloučcích, poté je zavedena dle přesně stanoveného a dodrţ eného pořádku k tabuli, aby se jí dostalo několika chodů oběda. Do čela tabule umístí Ronsarde pochopitelně hraběte de Godille, po jedné jeho ruce sedí jako první biskup Nollet a po druhé baron de Taille s chotí. Rozsazení hostů provedl správce velmi citlivě a aţ na pár výjimek předešel pocitu uraţ enosti. Ale nikdo i z ne zcela uspokojených hostů se neodváţ í dát cokoli najevo. V jiné části zahrady je připraveno občerstvení pro běţ né sluţ ebnictvo pozvaných hostů, jejich sluhy, kočí, ozbrojený doprovod. Pro lepší část sluţ ebnictva, jakými jsou různí tajemníci, páţ ata, komorné, těšící se lepšímu postavení v příslušných domech, je připravena tabule na jiném místě. Hierarchie panstva i sluţ ebnictva se musí dodrţ ovat, byť někdy nastane problém, kdo kam skutečně patří. Významní správcové, měšťané, duchovní a šlechta usednou nakonec ke stejnému stolu. Moţ ná si o tom někdo myslí své, ale protestovat se neodvaţ uje, neboť mnozí příslušníci třetího stavu mají díky svým penězům ve skutečnosti větší moc, neţ mnozí příslušníci staré šlechty, rekrutující se z tradičního vlastnictví půdy. Pravdou je, ţ e ve vykresleném obraze hraběte de Godille správcem Ronsardem nikdo není významnějším neţ on, pokud neuvaţ ujeme o biskupovi angerském, coţ je ale trochu jiný typ hodnostáře. Oběd, plný většinou slabomyslných diskusí v okruhu slyšících se navzájem, se protáhne na více neţ hodinu a půl. Skládá se s několika chodů, podává se jak pramenitá voda, tak několik druhů vína i aperitivů. Někdo se drţ í stejné značky, někdo ochutná více druhů nabízených nápojů, někdo si nechá utvořit vinný střik. Stěţ ovat si ale ţ ádný host nemůţ e, nají se dosytnosti, někteří moţ ná i více, neţ by bylo ku prospěchu jejich zdraví. Ač se snaţ í všichni působit kultivovaně, ne kaţ dému by mistr elegance mohl vystavit za stolování dobrou známku. Po skončeném obědě se ujme slova správce Ronsarde, poděkuje panu de Godille za ochotu zúčastnit se malé slavnosti, zmíní i Jeho Milost biskupa, krátce a vtipně zhodnotí oběd a navrhne další program. Poţ ádá společnost, aby se buď zdrţ ela dále u stolů, nebo vyuţ ila korzování po zahradě s moţ ností si nabídnout z dalších stolů, prohýbajících se pod tíhou různého ovoce, salátů, sladkých i slaných zákusků.

134

Zároveň vyzve příchozí, aby se postupně přemístili k jezírku a altánku, kde bude přichystána za další dvě hodiny odpolední svačina, bude hrát hudba, kdo bude mít zájem, můţ e se projít lesem, svézt na lodičce či jen klábosit se spřízněnými dušemi. Na závěr předá slovo svému nejváţ enějšímu hostu, na jehoţ počest se slavnost konala. Hrabě povstane, odkašle si a řekl jen pár vět, v nichţ poděkuje za účast, projevenou přízeň a vyjádří přání dalších dobrých sousedských vztahů a spolupráce v budoucnosti. Řeč je krátká, trochu kostrbatá, ale přijata kladně. Jak by také ne, jde o to, kdo mluví a ne co mluví. Během následných pár minut se společnost roztrhá, vytvoří se skupinky, jeţ mají společné zájmy či jen společná konverzační témata. Ne všichni k sobě cítí sympatie, ne kaţ dý povaţ uje všechny za sobě rovné a hodné své pozornosti. Samozřejmě ale kaţ dý touţ í prohodit alespoň pár slov s hrabětem de Godille, který postává či se prochází v okolí velkého stolu, u něhoţ se podával oběd a trpělivě odpovídá na dotazy či pozdravy. Mnohokráte musí vyprávět o bitvě u Rocroi, mnohokráte se zmínit o posledních událostech u dvora, kdy byl zatčen vévoda de Beaufort, mnozí odesláni do vyhnanství a první ministr slavil triumf. Snaţ í se neprozradit nic bliţ šího ze zákulisí, nicméně neopomene zdůraznit svou blízkost u prvního ministra v kritických dnech, občas poznamenat „to jsem viděl na vlastní oči“ či „to jsem osobně slyšel,“ stejně jako takticky zmínit některé detaily bitvy u Rocroi, kdy se pohyboval v druţ ině prince d´Enghien a sám projevil patřičnou statečnost. Ač není brilantním řečníkem, anebo právě proto, podaří se mu vzbudit pocit určitého tajemna, mnoho ví, občas něco nakousne a nedořekne, jeho postavení u prvního ministra je nejasné, ale určitě významné. Čas plyne utěšeně dál, Armand vlastně ani nemá moţ nost si promluvit s těmi, na kterých mu skutečně záleţ í. Jeho zrak padne i na Dujardina, který se neustále pohybuje v jeho blízkosti, dokonce během celého oběda postával za ním, aniţ by si sám cokoli odskočil pojíst. Ale i hezké páţ e je několikrát atakováno, především krásnějším pohlavím, na dotazy se hoch snaţ í odpovídat kultivovaně a naprosto obecně. Rozhodně však ostudu svému pánovi nedělá. „Quido, uţ sis vzal něco k jídlu?“ zeptá se pan de Godille, kdyţ se na chvíli odtrhne od hostů. „Ne, pane hrabě. Jsem stále připraven, kdyby pan hrabě něco potřeboval.“ „Anebo se bavíš? Viděl jsem …“ „Pane hrabě, asi jsem se dopustil velkého prohřešku,“ tváří se rozpačitě sluha. „Prohřešku?“ „Ano, asi třikrát se mě někdo zeptal, kdo vlastně jsem, nestačilo jim, ţ e vaše páţ e. Ty dámy doráţ ely dál, vyzvídaly.“ „Hm, cos jim napovídal?“ „No,“ protáhne slouţ ící a v očích se mu potměšile zajiskří, „řekl jsem, ţ e jsem mladším synem pána z Dujardinu, coţ je nedaleko Paříţ e.“ „Hezky, Quido. Teď tě postaví před soud za lhaní, nevím, nevím, jestli tě z týhle šlamastyky vysekám.“ „Opravdu?“ objeví se v očích hocha menší úlek, ale vzápětí i nedůvěra ve slova pána. „To víš ţ e ne, klidně jim říkej, co chceš, já tě neshodím. Chováš se dobře, pokračuj ve svý roli. Ale jen pro dnešek, rozumíš?“ „Jistě, pane hrabě,“ rozzáří se oči uličníka. „Ale Quido, zase ty svý bláboly moc nepřeháněj, abys nevzbudil podezření. Běţ si něco zakousnout, uţ zase sem jdou nějaký votravové. Asi za půl hodiny se budeme muset přesunout k altánku k jezírku, do tý doby máš volno,“ propustí blahosklonně pravý šlechtic svého falešného podkoního a věnuje se další skupince zájemců o rozhovor. Ale ani se jim nediví, přináší nejčerstvější zprávy ode dvora a můţ e je doplnit mnoha podrobnostmi, které zase tolik lidí neví. Za nějaký čas se Armand chystá zamířit na lesní cestu, Quido uţ zase spořádaně postává nedaleko, kdyţ se objeví biskup Nollet. Doposud spolu neměli moţ nost pohovořit, teď vyuţ ijí příleţ itosti a vydají se na pouť k altánku u jezírka společně. Zpočátku padne jen pár zdvořilostních frází, pak se dotkne prelát

135

panství Godille. Vyzvídá, zda se jiţ pan hrabě setkal s farářem a jaký na něho udělal dojem. Tázaný odpovídá neutrálně, samozřejmě se nezmíní o rozhovoru pro něj tak poniţ ujícím, naopak přidá pár pochval na adresu duchovního za jeho vztah ke svým ovečkám, udrţ ování farnosti i sluţ bě Bohu. Spokojený Nollet naopak vyzdvihne Brizeuxe za jeho kladný přístup k církvi, ochotě podporujícího zájmy biskupství, spolupráce jistě bude výhodná pro obě strany, tvrdí, a dle potměšilého výrazu v jeho očích ho určitě správce i pan Montevideo zatáhli do některých svých obchodů či mu za jejich podporu dali provizi. Ale pan de Godille nic neříká, jednak není příliš v obraze a za druhé je lepší o některých podrobnostech ani nevědět. Lépe se pak v případě nepříjemností bude hájit svalením zodpovědnosti na svého správce. „Slyšel jsem o velmi váţ ných událostech v Paříţ i, pane hrabě,“ začne z jiného soudku biskup, přitom se rozhlédne, zda nejsou nablízku nepovolané uši. Ale před nimi i za nimi v nebezpečné blízkosti nikdo nekráčí, proto upře spokojeně svůj zvědavý zrak na mladíka po jeho levici. „Máte pravdu, Milosti,“ odvětil s váţ nou tváří Armand a rovněţ se mimoděk rozhlédne. Poté začne líčit události po smrti krále Ludvíka XIII., které vyvrcholili pokusem zavraţ dit kardinála Mazarina. Zmíní i některé z jeho největších odpůrců, včetně pane de Beauvais, biskupa z Meux. „Dochází snad k další váţ né roztrţ ce koruny a papeţ ského stolce?“ „Nevím, nejsem tak dobře obeznámen s tímto.“ „Pane hrabě, přede mnou není nutné předstírat nevědomost. Vím, jak blízko jste byl kardinálu de Richelieu a nepochybně stejné sluţ by poskytujete jeho nástupci. Na rozdíl od některých zdejších hostů umím číst i za vašimi slovy. Víte nepochybně mnohem více, neţ jste nám zde vyjevil.“ „Vaše Milosti, nechtěl bych se vás dotknout. I kdyby vaše mínění o mým znalostech bylo pravdivý a já měl povědomí o některých podrobnostech, nemohl bych vám je vyjevit.“ „Pane hrabě, Vaše Excelence, nechci po vás ţ ádné podrobnosti či tajemství. Zajímám se jen o problémy, které se mohou dotknout i mé diecéze. Nejsem zcela bez zpráv, vím o zapojení některých mých kolegů do spiknutí proti panu kardinálovi. Zajímám se jen o následky jejich činů pro vztah mezi státní mocí a církví,“ odvětí líbezným hlasem Nollet, aniţ by prozradil, na čí straně stály minimálně jeho sympatie. „Chápu vaše obavy,“ přikývne pan de Godille, „ale nesdílím je. Opravdu se příliš nevyznám v politice, moje sluţ by poskytované panu kardinálovi jsou jiného rázu. Mohu se však domnívat o snaze zachovat rovnováhu a nepouštět se do ostrých sporů. Ale opravdu nevím, jak poznamenají poslední události náhled Jejího Veličenstva na představitele katolické církve.“ „Doba je těţ ká,“ povzdechne si biskup. „Moţ ná by byla méně těţ ká, kdyby někteří vlivní představitelé jak strany princů, tak papeţ ského stolce, zachovávali větší zdrţ enlivost,“ odvětí Armand s jemnou výčitkou. „Snad máte pravdu, pane hrabě. Ale mnozí nejsou smířeni se skutečností, kdy se vede zničující válka s korunou španělskou, představitelem katolicismu a oporou papeţ e, i za pomoci spojenců z řad protestantských kníţ at. Nemluvě o ničivých výsledcích takové nesmyslné války na ţ ivot v celé zemi,“ oponuje mírně duchovní, „Jen pohleďte na některé hosty. Vám projevil Bůh přízeň, která byla vyjádřena štědrostí kardinála de Richelieu. Bohuţ el mnozí jsou velmi zadluţ ení, jen s obtíţ emi udrţ ují svá panství.

136

Náklady na válku jsou pro celu zem velkou přítěţ í a veškeré výnosy směřují do bratrovraţ edné války se Španělskem. Ale ani ty nestačí, koruna se nepříjemně zadluţ uje. Jen pohleďte, odkud pochází Její Veličenstvo, pak bude pokračování konfliktu ještě více nelogické!“ „Rozumím vaším námitkám, Milosti, ale nerozumím zcela nejvyšším státním zájmům. Jen chápu snahu kardinála Richelieua a nyní i jeho nástupce učinit Francii mocnou a bránit se přímému vlivu španělské koruny. Ale o těchto otázkách by byl schopen zasvěceně mluvit spíše můj přítel a majitel zdejšího zámku pan markýz de Almare, já jsem opravdu do tajů vysoké politiky nepronikl. Neříkám svá slova jen proto, abych vám nemusel odpovědět, ale opravdu sám některým věcem nerozumím.“ „Chápu, pane hrabě,“ povzdychne si teatrálně Nollet, „jsme nuceni se s nepříznivou situací vyrovnat kaţ dý, jak nejlépe umíme. Jsem velmi potěšen vaší starostí o své panství, zhodnocování svého majetku a nezapomínáním na duchovní útěchu vašich farníků.“ „Snaţ ím se,“ pokrčí rameny chválený lenní pán, snaţ íc se tvářit skromně, „bohuţ el ani já nemám na růţ ích ustláno. Můj přísun peněz byl spíše jednorázový a uţ se téměř celý vyčerpal,“ dodá rychle, neboť se obává ţ ádosti biskupa na další podporu církevních zájmů. „Máte však velmi schopného správce a našel jste si i velmi dobré zástupce svých zájmů,“ usměje se biskup, „Nemíním však vyzvídat, pane hrabě. Jen jsem chtěl vyjádřit potěšení nad výbornými vztahy mé diecéze s nejvýznamnějšími představiteli světské moci. Pan markýz de Almare i vy v ní patříte k nejvýznamnějším aristokratům. Věřím v naši další výhodnou spolupráci.“ „Pan Leander má potřebný pokyny, já jsem bohuţ el často příliš daleko.“ „S panem Leanderem jste získal velmi mnoho, pane hrabě. Jsem rád za jeho poboţ nost a jeho vztah k církvi, kdyţ samozřejmě má v prvé řadě na paměti zájmy vašeho panství. Ale on dokazuje moţ nost skloubit obé ku prospěchu obou stran,“ konstatuje Nollet poněkud tajemně. Šlechtic odpovědí neurčitě, prelát jiţ déle nenaléhá, raději se vrátí k počátku rozhovoru a ptá se na některé zajímavosti z posledních událostí u dvora, aniţ by tlačil hraběte do velkých podrobností. Spíše se snaţ í pochopit sled událostí, má své vlastní zdroje, ale nezaškodí je porovnat s pohledem představitele blízkému kardinálu Mazarinovi. Aniţ by si to hrabě uvědomoval, jeho názory jsou nepochybně ovlivněny uvaţ ováním prvního ministra. Rozhovor se však změní spíše v přátelské tlachání, během něhoţ dojdou aţ k altánku a jezírku. Jelikoţ by plocha pavilónu nestačila pojmout všechny hosty, jsou stoly rozloţ eny kolem něj i kolem jezírka, na němţ je přichystáno několik loděk i s veslaři, pokud bude mít panstvo zájem se projet. Naopak do altánku se přemístili hudebníci a tóny jejich nástrojů začnou lahodit s krásnou scenérií, v níţ se skloubí příroda i stavby uskutečněné lidskou citlivou tvořivostí. Nekoná se jiţ ţ ádný oficiální program, kaţ dý se můţ e obslouţ it podle svého, případně i vyuţ ít hudby k tanečku. Většinou však pokračují rozhovory ve skupinkách. Konečně se podaří Armandovi oddělit se na chvíli od hostů a se svým přítelem panem de Taille zamíří po jedné z lesních cestiček směrem k soukromí. Mohou si ještě jednou promluvit o svých osobních věcech. Sice si stačili hodně říci během dvou společných dnů na zámku Taille, ale ještě více zůstalo nevyřčeno. Na baronovi je patrná jeho spokojenost, našel ve svých třiatřiceti létech konečně štěstí a klid. Gabriela vnesla do jeho ţ ivota světlo a on se zcela změnil. Téměř se straní alkoholu, naopak se začal věnovat i svému panství a často diskutuje o jeho udrţ ování se svým správcem abbé Furrayem. Návrat k ţ ivotu vojáka ho uţ nijak neláká, byť se občas věnuje šermu, ale spíše jen pro udrţ ování těla v kondici. O dvanáct let mladší hrabě je naopak plný energie a touhy se prosadit, ačkoli přesně neví jak. Jejich dnešní rozhovor je hodně osobní, kdy se dotknou i svého soukromí. Nevyhnou se ani tématu markýzi de Cavarlene, baron jistě tajemství svého přítele nezradí a ten se můţ e konečně někomu naplno vypovídat ze svého ţ alu. Stromy v mírném větříku lehce šumí, z dálky se line podmanivá hudba, tíseň dolehne na nešťastného milence. Horné se ho snaţ í utěšit a povzbudit, ale hledá jen těţ ko vhodná slova. Jako poslední téma si nechá mladší ze šlechticů otázku své budoucnosti, neboť moţ ná bude ohledně ní v brzké době tázán prvním ministrem. Ale ani v této oblasti nemá pan de Taille jednoznačnou

137

radu. Hledat zapomnění na svou lásku na bitevním poli v ţ ádném případě neshledává nejlepší volbou. Spíše doporučuje pokračovat v činnosti u dvora, stát se blízkým spolupracovníkem Mazarina a shánět mu zprávy o jeho protivnících. Přitom se věnovat svým záleţ itostem. „Nejlepším by bylo si najít nějakou svoji Gabrielu, učinit ji hraběnkou de Godille,“ praví baron na závěr svých rad. „Příteli, pokud si z vás mám vzít příklad, mám ještě nejméně deset let času,“ odvětí hrabě s úsměvem. „Kdybych ji našel před deseti roky, ušetřil bych si mnohý trápení.“ „Jen neříkejte, uţ íval jste si ţ ivot plnými doušky, pitky, milostný dobrodruţ ství, bitvy i bitky.“ „Není moc čím se chlubit. Ale je jen na vás, jakou cestou se dáte. Jen buďte sec sakra vopatrnej, u Rocroi jste se moc nešetřil, jak jsem pochopil. Hřbitovy jsou plný hrdinů, nezapomínejte,“ vysloví své varování pan de Taille, přičemţ svého mladšího druha přátelsky poplácá po rameni.

138

ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA OZNÁMENÍ O ZAHRANIČNÍ MISI Hrabě de Godille se i s doprovodem vrátí z Anjou do svého paříţ ského domu vesměs s pozitivními náladami. Červík pochybností sice hlodá v jeho hlavě, kladné záţ itky však převaţ ují. Ovšem otázka pokračování rodu mu sem tam probleskne hlavou a starost, kdo by vlastně po jeho smrti zdědil rodový majetek, v něm občas vyvolávala chmury. Není ţ ádný přímý potomek, kromě bezdětného strýce, jehoţ před dvěma roky vyhnal a od té doby o něm neslyšel. Moţ ná je mrtvý, coţ by při jeho nasávání nebyl div. Ať tak nebo tak, není nikdo, kdo by nadále nesl jméno rodu Godille, kdo by pokračoval v rodové tradici. Druhého dne vrátí panu de Seinges jeho tři muţ e a sám se ohlásí kardinálovi Mazarinovi. Prelát nemá mnoho času, nicméně si v Louvre najde kratičkou pauzu, pozdraví svého věrného sluţ ebníka a poţ ádá ho, aby vyčkal ve svém paříţ ském domě dalších pokynů. Buď si ho povolá ke slyšení sám, nebo mu je bude tlumočit prostřednictvím markýze de Almare. Jelikoţ Tissot nemá od pana Daudeta znepokojivé informace, není třeba činit zvláštních opatření a ţ ivot se dostává zpět do běţ ných kolejí, pouze z něho vypadla část odbojníků proti novým pořádkům, nastaveným královnou regentkou Annou Rakouskou a jejím prvním ministrem Mazarinem.

139

Hrabě se vrátí domů trochu rozpačitý, netuší, co bude jeho úkolem v nejbliţ ší době. Ale krátce po něm dorazí posel, vyslaný markýzem de Almare, jehoţ prostřednictvím ho přítel vyzve ke schůzce v jeho paláci dnes navečer. Zde se asi dozví víc, novopečený člen diplomatického sboru Francie bude mít jistě více podrobností, jak se vyvíjí ţ ivot u královského dvora po rozbití spiknutí Důleţ itých a určitě bude čas si pohovořit i o soukromých prioritách. Sám mu ostatně musí vylíčit splnění jeho přání ohledně uklizení těhotné Marietty na zámku Almare. Pan de Godille poobědvá sám, poté si zavolá do salónku svého tajemníka Tissota, aby ho vyzpovídal. Večer nebyl čas si váţ ně promluvit, kromě krátkých referencí o uspokojivém stavu domácnosti i klidném vývoji na politické scéně. Správce domu vstoupí velmi zdvořile, vysekne hlubokou poklonu. Šlechtic mu rukou naznačí, aby přijal místo vedle něho v křesle. Ve tváři slouţ ícího je znát napětí, snaţ í se nedat ţ ádnou příčinu k nelibosti pána nad jeho chováním. Při jeho předchozím návratu od Rocroi projevil upřímnou radost, ale byl zle zpraţ en. Na vybídnutí poreferuje podrobně o dění v domácnosti, vše běţ í setrvačností a ke všeobecné spokojenosti. Stejně tak o jediné schůzce s panem Daudetem před několika dny, kde mu agent potvrdil utěšení stav v táboře nepřátel či potenciálních nepřátel kardinála Mazarina. Všichni zachovávají zdrţ enlivost, maje na paměti nucený odchod svým některých přátel či spojenců i internaci vévody de Beaufort. „Maurici, pokud si dobře vzpomínám, dostals ještě jeden úkol,“ praví leţ érně Armand. „Já si vzpomínám minimálně na dva, pane hrabě,“ odvětí Tissot. „Dokonce dva?“ „Domnívám se, pane hrabě. Jeden se týkal slečny Paullete a druhý ţ ádosti pana Achila.“ „Měl jsem na mysli ten druhej, ale kdyţ uţ jsi zmínil Ďáblici, nebylo by vod věci ji pozvat na malý povyraţ ení. Ale záleţ itost s ní jsme přeci uzavřeli, náklady na její vydrţ ování by byly neúnosně velký.“ „Máte pravdu, pane hrabě,“ odkašle si tajemník, „Naznačil jsem ale jisté moţ nosti …“ „Vzpomínám. Chtěl jsi přijmout další slouţ ící.“ „Ale jen za účelem zlepšení osobních sluţ eb pro pana hraběte. Dotyčná osoba, mladá a pohledná dívka, by převzala starost o pohodlí a všechny potřeby pana hraběte, však mi dobře rozumíte, pane hrabě,“ trochu se rdí Tissot, role dohazovače mu příliš nesedí. „Máš snad nějakou?“ „Něco se rýsuje, pane hrabě. Bez vašeho vyjádření jsem si však nedovolil … pan hrabě by musel provést výběr, moţ ná bych mu mohl někoho představit.“ „Dneska večer mám důleţ itou schůzku s panem markýzem de Almare, po ní se domluvíme. Ale chtěl jsem hlavně vědět, co je novýho s tou ţ ádostí pana Achila.“ „Navštívil jsem pana Coiffiera i pana Juana, promluvil s nima …“ „Počínal sis, doufám, takticky.“ „Pan Juan pana Achila zná, jeho nápad se mu líbí, byl hned pro,“ trochu se ošívá Tissot, „Panu Coiffierovi jsem tak trochu naznačil, čím se pan Achile zabývá. Vysvětlil jsem mu jeho minulost, kdy pracoval pro kardinála de Richelieu.“

140

„Jak přijal pan Coiffier jeho nabídku?“ „Poněkud zdrţ enlivě, vyjádřil jisté obavy ze současné činnosti pana Achila. Ale snad jsem si počínal takticky, jak jste řekl, pane hrabě. Naznačil jsem, kdo vlastně vypátral únosce slečny Gabriely, kdo je našel, aby mohl pan hrabě hrdinně přistoupit k její záchraně.“ „Ty zvíře. Taková připomínka nebyla moc hezká!“ „Asi ne, pane hrabě, ale účelná. Poté pan Coiffier hned souhlasil. Pane hrabě, také jsem neměl dvakrát dobrej pocit, ale dal jste mi úkol a já se ho snaţ il splnit.“ „Budiţ . Jestlipak víš, ţ e baron de Taille a Gabriela čekaj dítě? Ne? Prý do třech měsíců!“ „Pak nezbývá neţ jim gratulovat. Pan Coiffier se nezmínil, ţ e bude dědečkem.“ „Asi nechtěj nic zakřiknout. Dobrá, co vyplývá z tvejch jednání?“ „Naznačil jsem všem váš úmysl svolat pracovní schůzku po vašem návratu do Paříţ e, všichni souhlasili a budou v nejbliţ ších dnech očekávat pozvání. Pokud mi vydáte rozkaz, domluvím společné setkání, nejlépe zde.“ „Ještě počkej, Maurici. Netuším, co mi dnes sdělí pan markýz de Almare. Jde i o moji budoucnost, moje další úkoly. Ale nevím nic bliţ šího. Zatím. Se schůzkou souhlasím, kdy se uskuteční, určíme buď dneska večer nebo zítra.“ „Jak si přejete, pane hrabě,“ praví tajemník, pak si odkašle, nevěda, zda je vhodné, aby i on pokládal otázky, „Jaký byl pobyt pana hraběte na jeho hradě? A jak pokračují práce na jeho sídle?“ zeptá se přesto. Šlechtic dotaz přijme bez negativních pocitů a naopak začne popisovat průběh své inspekční cesty. Pomlčí pouze o svém úkolu ohledně Marietty a nepříjemném rozhovoru s Otcem Leonem, naopak se ponoří do líčení pokračujících prací a o dalších plánech. Pochválí i Quida, který si vedl velmi dobře. Ale hned zakáţ e, aby tajemník chlapci dával spokojenost jeho pána jakkoli najevo, netřeba ho rozmazlovat. Rozhovor se protáhne na celou hodinu, ale šlechtic nemá co na práci a klábosením zabíjí čas. Maurice se naopak dozví mnoho novinek, o některých má povědomí od správce Brizeuxe, jsou spolu v kontaktu v souvislosti s obchody, sám hrabě o některých jejich jednáních ani neví. Rovněţ pan Montenvido nedávno navštívil Anjou a sešel se s důleţ itými partnery. Společensky přijatelně ustrojený pan de Godille se na smluvenou sedmou hodinu nechá zavézt kočárem do paláce Almare. Je přijat jiţ téměř klasicky v modrém salónku, bohatá večeře s přítomností sluţ ebnictva poslouţ í k vylíčení jeho pobytu v Anjou, týkající se jeho rodinného sídla, těhotenství Gabriely de Taille a obecných postřehů, které mohou zaslechnout i nepovolané uši. Po nalití pohárků vína a vykázání sluţ ebnictva ze salónku, vypoví host o splnění svého úkolu ohledně Marietty a jejího nastávajícího. Hostitel se zdá být uspokojen, aby ne, kdyţ se zbavil přítěţ e, která mu mohla zkazit jeho dobrou pověst. Bez komentáře vyslechne svého přítele, poděkuje za poskytnuté sluţ by. Teď však přichází čas pro něho, aby sdělil nové poznatky ode dvora. Celkem rychle popíše utěšený stav, kdy se nikdo neodváţ í otevřeně postavit proti vůli královny, ač všichni tuší, kdo její kroky řídí. „Neţ jste odjíţ děl, projevil jste zájem mě případně doprovázet na mé cestě,“ začne s novým tématem Pierre. „Ano, naznačoval jste … můj zájem trvá, pokud se ptáte.“ „V poslední době jsem strávil hodně času studiem dokumentů ohledně našich zájmů v Německu, respektive v jedné jeho části,“ začne zeširoka hostitel, „Nechci vás teď unavovat podrobnostmi. Pan Jules se rozhodl mě vyslat do těchto končin, abych v nich uskutečnil některá jednání. Vyuţ ívá mých ne příliš kvalitních znalostí němčiny, ale snad jsem schopen se nějak domluvit. V kaţ dém případě mě upozornil, ţ e se můţ e jednat o poněkud nebezpečnou záleţ itost, protoţ e v daných místech se uţ přes dvacet let válčí, mnohdy uţ ani pomalu nikdo neví, kdo proti komu.“ „Vaše cesta se skutečně bude konat?“

141

„Ano, rozhodně. Dostal jsem jiţ veškeré potřebné instrukce a pochopil, jakým směrem cílí zájmy francouzského království. Ale vraťme se k vám. Mluvil jsem o vaší účasti s panem kardinálem a on souhlasil. Pokud máte stále zájem, můţ eme vyrazit na tuto pouť spolu.“ „Opravdu?“ rozzáří se oči hraběte. „Dostaneme oba pověřovací listiny. Ale do pěti dní musíme vyrazit.“ „Příteli, udělal jste mi velkou radost. Předpokládám, ţ e uţ se mnou Mazarin nebude chtít mluvit.“ „Předpokládáte špatně, během dvou či tří dní budete pozván k audiemci, společně s Mauricem, který převezme některé vaše povinnosti. Je moţ né se chystat na cestu.“ „Skvělá zpráva, skvělá zpráva,“ raduje se pan de Godille jak malé dítě. „Příteli, musím vám ale říci pár slov,“ brzdí jeho nadšení pan de Almare, „Jedeme do německých zemí jednat, ne vyhledávat dobrodruţ ství. Naopak, naším cílem bude nevzbudit velkou pozornost, chovat se nenápadně a zdrţ enlivě. Budeme mít s sebou dokumenty k naší ochraně, ale v tak rozjitřené zemi by nám za určitých konstelací nemusely být mnoho k uţ itku. Nerad tato slova říkám, ale budete mi muset slíbit, ţ e se budete drţ et mých pokynů. Nejde o nějakou pravomoc nad vámi, ale o dodrţ ování postupů směrem k osobám, se kterými se setkáme. Bez ohledu na sympatie k nim,“ vysvětluje s rozpaky. „K čertu, klidně mi velte,“ mávne rukou hrabě, „Rád vás budu poslouchat, určitě mi vaše rady nebudou ke škodě. Souhlasím se všemi vašimi podmínkami, budu váš pokornej doprovod.“ „Neţ ádám takových obětí,“ usměje se vyslanec, „naše pověření budou mít podobnou hodnotu. Ale prakticky budu vést jednání já. Nerad bych se vás dotkl …“ „Uţ jsem řekl, je mi jedno, v jakým budu postavení. Budu vás ve všem respektovat.“ „Pak se můţ ete jít připravit na cestu.“ „Říkáte do pěti dnů? Jakej budeme mít doprovod? Koho budeme brát s sebou? Co všechno zabalit?“ začne vyjmenovávat některé praktické otázky Armand. „Dobrá, trochu vám poodhalím důvod naší cesty, nicméně vše teď vyřčené je zcela tajné a jen mezi námi. Od doby před pětadvaceti roky, kdy začala vzpoura stavů v Čechách, to v celé střední Evropě vře a válka stíhá válku. Ty původně začaly kolem náboţ enských sporů protestantské a katolické unie německých kníţ at, teď se ale uţ bojuje o posílení vlivu jednotlivých států a naopak jeho poníţ ení pro rakouské Habsburky. Ale historii vám vylíčím podrobně cestou, abyste byl alespoň trochu v obraze. Ne, nemusíte se bát, budu stručný a detaily vynechám.“ „Nevzpínám se, cesta bude dlouhá a rád se něčemu přiučím,“ zalţ e pan de Godille, ne však natolik dobře, aby svého přítele přesvědčil, pouze na jeho tváři vyvolá shovívavý úsměv. „Dnes budu neobyčejně stručný,“ slíbí Pierre, „V současné době má silné vojsko švédský generál Torstenson, který zle zatápí vojskům katolické ligy i císaře Ferdinanda., ale i my máme, jak se říká, svá další ţ elízka v ohni. V oblast krajin Virtemberska a Bavorska operuje významný vojevůdce, pan maršál de Guebriant a pan generál von Rantzau.“ „Za nimi jste poslán?“ „Dá se říci. Víte, on je takový velitel vojska tak trochu svým pánem, má v rukách dost velkou moc, pokud vládne dostatečným počtem muţ ů a má úspěchy. Pak si můţ e i diktovat určité podmínky, vyjednávat o podpoře za své sluţ by. Můţ e se obrátit správným směrem či můţ e jen vyčkávat. Mám úkoly, které je nutno s dotyčným probrat.“ „Rozumím, nechci vyzvídat. Hrozí nám nebezpečí?“ „Jak kde a jak od koho. Vyjednavači z obou stran jezdí sem a zpátky, nehrozí nám tedy nebezpečí od oficiálních představitelů ţ ádné z válčících stran. Ale po létech válek se krajinami potulují i bandy dezertérů, vyvrţ enců, nějaký niţ ší velitel by mohl způsobit tragédii. Proto jsem mluvil o nebezpečné misi. Doufám však v bezproblémový příjezd i odjezd. Ale musíme být zabezpečeni právě proti nikým neřízeným tlupám, které jen touţ í po kořisti. Ačkoli střední Evropa uţ byla tolikrát vydrancována, často oběmi stranami, jak se přes ně převalila jejich vojska. Téměř uţ není co brát, počet obyvatel výrazně klesl, částečně bylo vyvraţ děno, částečně uprchlo či pomřelo hlady nebo na různé epidemie.“ „Sakra, kam vlastně jedeme?“

142

„Sám přesně nevím, mluvím teď jen z pozorování jiných. Ale nazvu-li oblast střední Evropy peklem, asi mi dají za pravdu místní obyvatelé, kteří měli to štěstí a ještě přeţ ili.“ „Vaše vyprávění znějí skoro děsivě,“ pousměje se pan de Godille, líčení hrůz válek ho nijak nevyděsilo, spíše zaujalo. „Však uvidíte sám. Území Francie naštěstí zůstalo těchto neštěstí ušetřeno, nepočítám-li příhraniční oblasti. Ale ptal jste se na doprovod. Pojedeme sice s pověřovacími listinami, ale nikoli s velkolepou pompou. Doprovod nechal pan Jules laskavě na nás.“ „Počítám včetně peněz,“ rozesměje se Armand, ale vzhledem k předpokládaným úhradám ze zdrojů jeho přítele, se nijak nerozčiluje. „Ne zcela, trochu našemu milému panu kardinálovi křivdíte.“ „Máte pravdu, jsem moţ ná trochu zlej, ale ne zase tak moc. Co mi dalo práce z něj vyrazit nějakou odměnu za všechny poskytnutý sluţ by během spiknutí Důleţ itých. Pravda, před odjezdem mi dal poţ adovanou sumu vyplatit, ale kdybyste viděl, jak se tvářil, kdyţ jsem si mu řekl o peníze.“ „O náklady se nestarejte. Ale naopak vám svěřím na starost náš doprovod.“ „Mám sebou vzít nějaký gardisty? A kolik? Pokud chcete zůstat méně nápadnej, ale zase bejt schopnej odradit potulný tlupy nebo je odrazit … musím se přiznat, jsem trochu bezradnej.“ „V klidu si vše promyslete. Já si s sebou vezmu pouze Augusteho, který je mým osobním sluhou. Také nepojedeme v našich kočárech, jsou příliš nápadné, ale vezmeme si nějaké od královského dvora. Vy si vezměte sluţ ebnictva kolik chcete. Co se týká doprovodu, moţ ná bychom mohli zavolat pana kapitána, který má z těchto krajin své zkušenosti.“ „Souhlasím, rád si vyslechnu jeho názor. Můţ ete vzít svoje Švýcary, ale taky jsem schopnej zajistit doprovod gardistů. Kdyţ cestujeme ve státním zájmu, je jejich přítomnost přípustná, ne?“ „Určitě ano. Ale bez parádních uniforem. Co se týká vojáků, dostali jsme od pana kardinála tak říkajíc volnou ruku, jeho gardu, které zdědil po kardinálovi de Richelieu, máte beztak na starosti vy. S panem kapitánem de Seinges se můţ eme domluvit. Ale stejně tak můţ eme dostat královské gardisty.“ Asi dalších dvacet minut probírají početnost svého doprovodu, pak se rozhodnou zavolat k poradě kapitána Rotha. Ten se zřetelně ulekne, kdyţ mu jeho pán naznačí cíl své cesty. Není divu, na bojištích strávil nejeden rok a dokáţ e reálně zváţ it veškerá rizika. Ta shledává velmi vysokými, přičemţ má z podstaty své práce být schopen zajistit svému zaměstnavateli bezpečnost. „Pane markýzi,“ je voják zřetelně rozhozený, „taková cesta je opravdu velmi nebezpečná. Souhlasím s vaším názorem, co se týká oficiálních jednotek, ať jiţ Francii přátelských či nepřátelských. Pokud budete vyslancem francouzské koruny, budou váš statut respektovat, stejně jako totéţ čekají od vás. Různých jednání probíhá bezpočet, mnohdy dokonce ještě v předvečer bitvy,“ hovoří dále, rozváţ ně, pomalu, sice jiţ zvládá francouzštinu velmi dobře, ale občas hledá vhodná slova, „Bohuţ el si nikdy nemůţ eme být jisti chováním místného velitele, o různých zbloudilých tlupách nemluvě. Není jich málo, mnohdy ţ ijí spolu a společně se nechávají najímat k různým armádám. Mnohdy uţ slouţ ili oběma stranám. Někdy proto, ţ e upadli do zajetí, jindy proto, ţ e u druhé strany dostali lepší ţ old.“ „Jsem si nebezpečí cesty vědom. Jak silný doprovod navrhujete?“ „Nejraději bych co největší,“ přizná Alfred, „ale pochopil jsem přání Vaší Milosti zůstat co nejméně nápadný. Proti celé kumpanii nemáme velkou naději tak jako tak, ale ta bude mít svého velitele, náleţ et k některému z vojsk a tam budou respektovat vaše pověření. Dezertérům či tlupám nepatřící k ţ ádné z válčících stran, jde jen o kořist. Většinou velmi zvaţ ují, koho napadnou. Chtějí něco získat s co nejmenšími ztrátami. Pokud nebudou očekávat velkou kořist, ale naopak tuhý odpor, raději dají přednost vydrancování nějaké vesnice nebo odlehlého statku, který přečkal nájezd jejich druhů nebo i řádných vojenských jednotek.“ „Podle předchozích tvrzení by uţ v těch oblastech neměl být téměř nikdo naţ ivu,“ poznamená pan de Godille. „Vaše Excelence,“ zavrtí lehce nesouhlasně hlavou Roth, „ne vţ dy musí být vesnice a či města zničena. Kaţ dá armáda potřebuje zásobování. Často dochází k dohodám. Ale někdy volí vojevůdce

143

taktiku spálené země, potom budiţ Bůh obyvatelům milostiv. Vím, co prováděl císařský generalisimus Valdštejn. Asi jste slyšel, co se stalo v Magdeburku. Vţ dy záleţ í na okolnostech.“ „Jakej je váš návrh?“ „Pojedete jedním či dvěma kočáry?“ „Dvěma,“ vstoupí do rozmluvy pan de Almare, „jeden bude slouţ it pro nás dva, druhý pro naše sluţ ebnictvo, já si vezmu Augusta, pan hrabě asi Quida. Také poveze naše věci.“ „Vaše Milosti, Vaše Excelence,“ ukloní se kapitán, „doporučil bych patnáct muţ ů. Dostatečný doprovod na odrazení potulných tlup, zvláště kdyţ budeme dobře ozbrojeni.“ „Nemám námitek. Kolik mám vzít gardistů?“ zeptá se pan de Godille. „Vaše Excelence, já zodpovídám za bezpečnost pana markýze,“ znovu se ukloní Alfred, stojí s vypnutou hrudí před sedícími šlechtici a projevuje jim patřičnou úctu, „Mohl bych najmout další muţ e, coţ moţ ná učiním pro zabezpečení paláce. Vzal bych si deset svých muţ ů, kdyţ dovolíte. Znám je, mohu se na ně spolehnout. Ale nijak tím nesniţ uji vaše vojáky, Vaše Excelence.“ „V tom případě poţ ádám pana de Seinges o pět gardistů,“ pokrčí rameny Armand, „Výzbroj zajistíte vy, pane kapitáne?“ „Pokud si bude Jeho Milost přát.“ „Máme ještě čas se domluvit, odjíţ díme aţ za několik dní,“ uzavře domluvu hrabě, jeho přítel přikývne a propustí velitele své osobní stráţ e. Ten odchází s velkými chmury na duši. Jako by nestačily předchozí projevy nepřátelství, kterým musel jeho pán čelit, teď bude ještě cestovat do krajin, kde zuří válka. Trochu ho uklidňuje jeho status vyslance, ale dobře zná, co dokáţ í zdivočelé jednotky, ať jiţ dezertující či někdy jen z rozprášeného vojska. Pokud proti sobě stojí dvě řádné armády, často dochází ke kontaktům mezi veliteli či jejich vyslanci, ale kdyţ se krajem potulují menší skupiny s místními veliteli, lze se od nich nadít ledasčeho.

AUDIENCE U KARDINÁLA MAZARINA Hrabě de Godille navštíví druhý den kapitána de Seinges a v jeho doprovodu si vybere pětici gardistů, kteří ho budou doprovázet na cestě, o jejímţ účelu a cíli však nikomu nic nesdělí. Najde si většinou velmi zkušené muţ e, se kterými jiţ měl co dočinění z dřívější doby. S kapitánem si posléze zahraje tenis a nakonec skončí u šermířského duelu, v němţ jejich boj dopadne víceméně nerozhodně. Hrabě je útočnější, aktivnější, naráţ í však na skálopevnou obranu s nebezpečnými výpady. Příjemné dopoledne završí společný oběd a dţ bánek vína, při kterém si Francois postěţ uje na nicnedělání a stálé obavy o osud jednotky. První ministr si sice upevnil pozici, ale k dalšímu fungování gardy svého předchůdce se nijak zásadně nevyjádřil. „Vydrţ te, pane kapitáne,“ hledá slova útěchy pan de Godille, „Mazanin je na začátku, dost jeho nepřátel je odstraněnejch z cesty, jeho vliv na královnu stoupá. Třeba se ještě navrátí vaše vybledlá sláva.“ „Těţ ko, pane hrabě. Kardinál de Richelieu byl úplně jiný, rázný, tvrdý, nekompromisní. Dovedl si svoje prosadit silou, neohlíţ el se nalevo, napravo. Mazanin? Je jako kupec, místo rázných činů se handrkuje, podbízí, usmívá na všechny strany.“ „Nejsou důleţ itý prostředky, ale výsledek.“ „Snad. Účel a cíl vaší cesty je asi tajemstvím,“ nakousne jiné téma gardista, přeci jen zvědavost je silnější neţ zdrţ enlivost. „Bohuţ el, nemohu ani vám mnoho sdělit. Snad jen, ţ e budu asi pryč delší dobu. Právě proto k vám budu mít jednu prosbu, nebo úkol, jak chcete,“ praví s váţ nou tváří Armand, „Pro Mazanina jsem prostřednictvím jistejch osob zjišťoval různý zprávy. Ale kdyţ budu pryč, nemůţ u mu je předávat, ani

144

v případě, kdyby hrozilo nebezpečí z prodlení. Chtěl bych vyuţ ít vás jako prostředníka. Alespoň stoupne váš význam.“ „Tuším něco o vašich sluţ bách,“ přikývne Francois, „Jak si moji pomoc představujete?“ „Znáte mýho tajemníka a správce paříţ ského domu Maurice.“ „Samozřejmě, dokonce ještě z doby, kdy byl obyčejným sluhou.“ „Pravda. Maurice je zasvěcenej do celý záleţ itosti a má vazby na … coţ není podstatný. Prostě kdyţ bude třeba, tak vás vyhledá a vy posléze pana kardinála. Po čistce u dvora očekávám nějakou dobu klid, ale jak se říká, čert nikdy nespí.“ „Rád poslouţ ím,“ pokývá hlavou pan de Seinges. „Moţ ná představím Maurice i kardinálovi, ale jen pro případ nejvyšší nouze. Jinak domluvím předávání zpráv přes vás. Vy pak můţ ete rozhodnout o závaţ nosti jeho sdělení a případně varovat Jeho Eminenci, kdyby mu snad zase hrozilo nějaký nebezpečí. Nebo obráceně, kdyţ bude potřeba něco zjistit, pověřte Maurice a von to zařídí,“ dokončí vysvětlování svého plánu pan de Godille. Kapitán trochu pookřeje, přeci jen jeho moţ né zapojení do případných zákulisních intrik mu zvedne náladu, doposud se cítí hodně odstrčený a de facto nepotřebný. Ale první ministr má dost dobré důvody, aby nikoho nedráţ dil vzpomínkami na kardinála Richelieua, k němuţ se jeho většinou nepravdivými pověstmi opentlená garda výrazně vázala. Nikdy se však nevyslovil v duchu jejího zrušení. Po návratu z oběda, doprovázeného zdoláním dvou dţ bánků vína, si Armand zavolá svého správce, familiérně se s ním posadí v salónku do křesel a probírá s ním přípravy na odjezd a jeho povinnosti v době nepřítomnosti pána domu. Včetně domluvené spolupráce s kapitánem de Seinges. Coţ Tissot uvítá, gardistu zná a povaţ uje ho za rozumného člověka, který se neţ ene do nepředloţ ených dobrodruţ ství, naopak, počíná si uváţ livě. Následně se řeč stočí k přípravám cesty. Šlechtic je rozhodnut si s sebou vzít pouze Dujardina, další sluţ ebnictvo hodlá ponechat ve svém domě. Coţ na jednu stranu potěší jeho tajemníka, bude dostatečně zajištěna ochrana domu i jeho pro případ, kdyby snad musel znovu na tajné schůzky s panem Daudetem či Gauvionem do hrozivých brlohů Paříţ e. Při vzpomínce na své noční toulky mu vţ dy naskakuje husí kůţ e. Ale má obavy i o svého pána, přeci jen bude na cestách dlouho a jediný sluha se mu zdá nedostatečným. Přes přítomnost pěti gardistů i dalších vojáků kapitána Rotha. „Jenţ e ti nemaj za povinnost se starat o vás, pane hrabě,“ upozorňuje, „Vemte si aspoň Lucase, je chytrej a můţ e vám osobně poslouţ it. Můţ e se hodit jak pro osobní sluţb y, tak pro případ, kdyby nedej Boţ e došlo i na zbraně.“ „Jsem potěšenej tvojí starostlivostí, Maurici. Ale jsou dva důvody, proč si vystačím s Quidem. Jednak nikoho dalšího nepotřebuju a za druhý, kdyby nedej Boţ e, jak správně říkáš, k něčemu došlo, nepřijdu o svýho slouţ ícího. Kdyţ mi zabijou někoho z gardy, tak ti sou ve sluţ bách státu nebo moţ ná Mazanina, teď je v tom zmatek.“ „Je chvályhodné, pane hrabě, jak šetříte své sluţ ebnictvo,“ zachová kamennou tvář Tissot, ačkoli se mu na ni dere mírně ironický úsměv, „Ale co kdyţ vám Quido onemocní? Kdo se vo vás bude starat? Tak si vemte aspoň ještě Emila!“ „Emila? Dej pokoj! Kdyţ jel minule se mnou, platil sem mu pak drahý léčení! Je to nedomrlec, hodí se tak akorát na utírání prachu a ne na cestování.“ „Moţ ná mu křivdíte. Uţ se úplně uzdravil, dokonce přibral a opravdu se hodně snaţ í. S Quidem by se o vás mohli starat líp. I teď s ním, pokud vím, při cestě do Anjou nebyly problémy. Kdoví, jak dlouho budete pryč. Quido je stejně lepší pro vaše doprovázení, Emile by mohl zastat starosti okolo údrţ by vašich věcí, šatů.“ „V tom máš asi pravdu, ale kdoví kdy se vrátíme, jedeme mnohem dál neţ do Anjou. Udeří zimy a Emile mi cestou ještě umře. Místo aby se staral vo mě, budeme se muset starat vo něj. Ani nápad.“ „Jak myslíte, pane hrabě,“ pokrčí rezignovaně rameny Tissot, „Asi bude zklamanej, ale vaše důvody jsou naprosto pochopitelný.“

145

„Maurici! Co je to zase u nás za poměry? Co to blábolíš vo zklamání? A vo pochopitelnejch důvodech? Mám snad před svým sluţ ebnictvem zdůvodňovat svý rozhodnutí?!“ „Promiňte, pane hrabě,“ kaje se tajemník, „vyjádřil jsem se nevhodně. Ale sám Emile přišel s nápadem vás doprovázet. Je si vědom, co jste pro něho udělal a jako váš osobní sluha je připraven na cestu.“ „Tak milostpán je připravenej. Radši uţ nic neříkej, ste strašně rozmazlovaný!“ „Jak myslíte, pane hrabě. Ale moţ ná by Emilovi trocha nepohodlí prospěla, aspoň by se trochu zocelil. Je mu uţ patnáct, zase vyspěl …“ „Maurici, dej mi s ním uţ pokoj. Pojede Quido a hotovo. Radši mi řekni, co je novýho vohledně naší schůzky … však víš, cos měl za úkol.“ Tissot horlivě přikyvuje a následně se pustí do vysvětlování. Mluvil se všemi a ti jen čekají na pokyn pana hraběte. Pokud ho dostanou, jsou připraveni zítra v poledne přijít na pracovní oběd nebo později na večeři, jak si bude pán přát. Další moţností je uskutečnit jen obyčejnou schůzku v odpoledních hodinách, bez podávání hlavního chodu. Asi dvacet minut zvaţ ují, co bude nejvhodnější. Ale především z úcty k panu Malletovi se nakonec rozhodnou pro pracovní večeři, šlechtic nemá ţ ádný problém usednout k jednomu stolu s neurozenými a dokonce i s podivínem Gauvionem, který je více neţ kde jinde doma v paříţ ském podsvětí. Domluveno, Tissot přislíbí vše zařídit, pana Malleta navštíví osobně, za Gauvionem pošle se vzkazem Quida a za Montevidem Lucase. Ještě neţ však skončí, objeví se posel od markýze de Almare se vzkazem. Hrabě i jeho tajemník se mají večer na devátou hodinu dostavit do paláce Cleve. „Hrome, půjdu tam dneska uţ podruhý,“ láteří pan de Godille, ale spíše pro formu. „Já vás mám doprovázet?“ má oči na vrch hlavy Tissot. „Slyšels, ne?“ „Mohlo by to znamenat …“ „Že budeš hlídat koně, aţ budu jednat s panem markýzem a moţ ná taky s Mazarinem. Nevím.“ „Hlídat koně? Kvůli tomu by přece posel neříkal moje jméno …“ „Kristepane, dyť je to jedno. Moţ ná ale dojde k tvýmu představení kardinálovi, tak se uprav, ať mi neděláš vostudu. A nech připravit kočár, pojedeme v něm, abych si neušpinil šaty.“ „Všechno připravím, pane hrabě,“ rozzáří se tajemník, zároveň ale pocítí neklid, pokud by skutečně spatřil Mazanina, jak by se měl chovat? Co dělat a co říkat? Nesměle vyjeví své pochybnosti. „Však to nějak dopadne,“ mávne jen rukou pan de Godille, trochu se zamyslí a dodá, „Jo, to kdyby se jednalo vo toho minulýho kardinála, to by bylo jiný. Richelieu dbal na protokol, to by ses musel vopravdu strachovat, abys něco nezkazil. Ale Mazarin, tenhle je jinej, není tak upjatej. Ale to neznamená, ţ e se budeš chovat jak hovado, musíš projevit dostatek úcty a pokory. Vlastně bude nejlepší, kdyţ nic říkat nebudeš a kdyby se náhodou na něco zeptal, tak odpověz naprosto vobecně.“ Kočár hraběte de Godille dorazí do paláce Cleve s hodinovou rezervou, čehoţ vyuţ ije šlechtic k návštěvě kapitána de Seinges, kdy mu oficiálně představí svého tajemníka. Ten je vyšňořen a navoněn, navenek dokonalý hejsek, uvnitř však plný pochybností. Znovu si připomene své začátky a původ a padne na něho tíseň. Alespoň setkání s velitelem gardy ho uklidní, důstojník se chová naprosto přátelsky a vstřícně. Pokud opravdu vyvstanou problémy, bude se s ním jistě dobře spolupracovat. V předsálí Mazarinovy pracovny se potkají s markýzem de Almare, jenţ zde jiţ čeká. Je sám, vřele pozdraví nejen svého přítele, ale i jeho tajemníka. Tissot se zapýří, jako vţ dy elegantní a vznešený mladý šlechtic s ním vůbec nejedná jako se sluhou, dokonce se poptá na jeho manţ elku, na její zdraví a těhotenství. Čímţ ho ale dostane do rozpaků, Maurice náhle neví, jak reagovat, aby neřekl něco nepatřičného, přitom cítí nutnost zdvořile odpovědět. Ale přívětivý a povzbudivý výraz markýze ho rychle zklidní, vysouká ze sebe dokonce několik souvětí. Aniţ by si uvědomil přítomnost Armanda, na

146

závěr zmíní projíţ ďku na svém koni, za jehoţ dar znovu poděkuje. Koutkem oka spatří zamračení svého pána, které však kompenzuje přátelské povzbuzování druhého ze šlechticů. Naštěstí vše ukončí Pierre sám, kdyţ poţ ádá svého přítele a krátký rozhovor. Odvede si ho kousek stranou, Tissot zůstane stát na místě a nesměle se rozhlíţ í. Moţ ná ho nakonec ani Mazarinovi nepředstaví, ministr bude jednat jen s pány. Ale o nic přece nejde, vţ dyť nemá co ztratit, i kdyby se s kardinálem setkal, stejně jde jen o formalitu. Nikdy se k němu blíţ nedostane. Jedině, kdyby zase něco vypuklo a pán se do té doby nevrátil, ale raději takové neštěstí nepřivolávat. Markýz vysvětlí svému příteli důvod setkání, za dva dny by měli opustit Paříţ , Mazarin jim chce oficiálně předat dokumenty a vysvětlení, rovněţ by rád spatřil Tissota, který by mu v případě potřeby mohl přinést zprávy od špehů. Přes drtivé vítězství nad klikou pánů de Vendome zůstává prelát opatrný a chce být zajištěn na všech stranách. Pierre potvrdí utuţ ující se vztahy mezi královnou a kardinálem, pouţ ije sice velmi zdvořilý a obecný tón, ale z jeho slov by dobrý pozorovatel mohl odvodit jisté jiskření mezi muţ em a ţ enou, byť se jedná o královnu a jejího prvního ministra. Pan de Godille nic nepostřehne, stačí mu ujištění o vzrůstající přízni královny pro jeho ochránce a moţ ná i společníka chystaných obchodů. „Sejdeme se ještě před cestou?“ zeptá se věcně na závěr. „Zvu vás na večeři pozítří, v předvečer našeho odjezdu, pokud jiţ nemáte jiný program,“ odvětí pan de Almare. „Rád se zastavím. Vybral jsem uţ gardisty,“ přidá Armand informaci na oplátku. „Kapitán Roth uţ má své muţ e taky nachystané,“ usměje se markýz, podobné starosti jdou mimo něj, jeho zájmem se upírá jiným směrem. Kardinál ho jiţ podrobně instruoval o jednáních, které by měl absolvovat a co by jimi měl docílit. Na nebezpečí tolik nemyslí, ačkoli si ho uvědomuje. Čekání na audienci se jako obvykle protáhne, ale o to je první ministr přívětivější. Posadí se s oběma šlechtici k jednomu stolu, nabídne jim i víno, rozhovor směřuje více do přátelského setkání neţ do oficiálního úředního jednání. Dobře však ví, co činí, pozici u francouzského dvora si sice upevnil, ale skutečných sympatizantů mu přibylo jen stěţ í. Naopak mnozí významní šlechtici, ba celé významné rody, získali další dobré důvody ho nenávidět ještě víc. Kaţ dý na jeho straně se mu můţ e v budoucnu hodit, projevy vřelosti a přátelství ho nic nestojí a můţ e jen získat. Zvláště kdyţ mu oba mladíci v minulých měsících poslouţ ili více neţ dobře. Přes krátké tlachání o ničem se dostanou k meritu věci. Mazarin obecně zopakuje úkol, kterým je tajné jednání v zemích německých kníţ ectví ve prospěch zájmů francouzské koruny, upozorní na nutnost zachovávat naprostou zdrţ enlivost, neutralitu a snaţ it se nevzbuzovat mnoho pozornosti. Zmíní lehce i moţ né hrozící nebezpečí v krajinách zmítaných válkami, velkými bitvami i drobnými půtkami, jeţ historikové ani nezaznamenají. Ale k vyjednavačům královských dvorů se všechny strany chovají s náleţ itou ohleduplností, přes líté a krvavé boje vlastně jednání probíhají nepřetrţ itě. Vojevůdci pak svými úspěchy či neúspěchy usnadňují či naopak ztěţ ují diplomatům pozice, sestavování koalic, uzavírání spojenectví, vše za účelem zisků zúčastněných stran. Jestliţ e v počátku jiţ pětadvacet let trvajících celoevropských bojů šlo o střet katolicismu se zájmy zemí protestantských, v posledních létech se jiţ jedná ryze o pragmatické státní zájmy. Spojenectví katolické Francie s protestantskými zeměmi proti katolickému císařství a opoře stejné víry španělskému království, hovoří za vše. Ve snaze zmenšit vliv rakouských a španělských Habsburků, dovedl pomocí své diplomacie kardinál Richelieu francouzskou korunu do této prapodivné situace. Za coţ byl ostatně mnohokrát hojně kritizován ve vlastní zemi. Někdy však tato kritika byla jen zástupným problémem pro vyřizování si účtů s nenáviděným prvním ministrem Ludvíka XIII., nepochybně však mnozí své výtky mínili upřímně, bez postranních úmyslů. Mazarin se však těchto záleţ itostí dotkne jen zlehka, markýz de Almare je dostatečně obeznámen s francouzskou pozicí i zájmy, které má hájit. Naopak hrabě výrazně tápe, ale v jeho případě není nutné ho blíţ e zasvěcovat do politických souvislostí. Ostatně během cesty bude mít jeho přítel dostatek příleţ itostí mu vše vysvětlit.

147

„Pane hrabě,“ upozorní jemně Mazarin, „máte stejné pověření jako pan markýz, přesto bych uvítal, kdybyste při jednáních respektoval názory vašeho přítele. Je seznámen s našimi zájmy přeci jen podrobněji.“ „Samozřejmě, Vaše Eminence, budu pana markýze jen doprovázet.“ „Oba jste vyslanci francouzské koruny, máte pověřovací listiny, které by vás měly ochránit. Pane hrabě, jedná se o diplomatické poslání, nevyráţ íte do ţ ádné války či bitvy. Vaším úkolem je vyjednávat s našimi spojenci o vzájemné podpoře. Pokud by došlo k válečným střetům, budete vše jen pozorovat.“ „Respektuji cíl naší cesty,“ hryţ e se nenápadně do rtů Armand, pochopil zcela naráţ ku prvního ministra. Ne aby ho zase napadlo se někde zamíchat do nějaké bitvy a tím ohroţ ovat jejich poslání. Kardinál dále věc nerozvíjí, není jeho cílem hraběte popudit či výrazně kárat, dobře si vzpomíná, kdo byl v jeho blízkosti v době, kdy vévoda de Beaufort plánoval jeho vraţ du. Ale zároveň si je vědom dobrodruţ né a neklidné povahy mladého šlechtice a nemá zájem, aby svou nerozváţ ností či horkokrevností ohroţ oval ţ ivot svůj či skutečného vyjednavače markýze de Almare. Příjemný rozhovor pokračuje, Mazarin zmíní několik obecných záleţ itostí u francouzského dvora, ocení klid svých nepřátel, kteří plně respektují vůli Jejího Veličenstva. Tím volně přejde na další téma, které povaţ uje ze své pozice za důleţ ité. „Pane hrabě, poskytl jste mi v nedávné době výtečné sluţ by,“ vysekne pochvalu doprovázenou příslušnou mimikou, „Vaše přítomnost mi bude chybět, ale respektoval jsem vaše přání doprovodit svého přítele. Přesto bych s vámi rád projednal zajištění sluţ eb, které pro mě vykonáváte.“ „Vaše Eminence,“ odvětí pan de Godille s váţ nou tváří, pochvalu od prvního ministra bere s uspokojením a velmi váţ ně, „vše jsem zařídil. Velitel vaší gardy kapitán de Seinges je velmi oddaný a zkušený muţ , na kterého se můţ ete zcela spolehnout. On ani jeho lidé nemusí ani vystupovat v dráţ divých oficiálních barvách, mohou vám poskytnout ochranu i bez parády. Kromě toho vám pan kapitán můţ e nenápadně předat případné varování či občas zprávy o vašich nepřátelích. Stále je máme na očích. Ačkoli se teď chovají spořádaně, nevěříme jim.“ „Dobře děláte, pane hrabě. Zdrţ enlivost a loajalita Jejímu Veličenstvu jsou zcela rozdílné pojmy.“ „Vaše Eminence, lidé, které jsem pouţ íval, mají jasné pokyny a budou je plnit. Můj tajemník je s nimi ve spojení a bude i ve spojení s panem kapitánem de Seinges. V případě jakýchkoli podezřelých okolností budete o nich okamţ itě zpraven. A pokud byste sám potřeboval další sluţ by, jsou připraveni vám je poskytnout.“ „Vše máte dobře promyšleno a vše jste nastrojil znamenitě,“ pohladí kardinál znovu ego mladíka, jeho slova padnou na úrodnou půdu, alespoň dle výrazu jejich adresáta, „Mluvil jste však o svém tajemníkovi. Prý se jedná sice o prostého chlapce, ale poskytl nám jiţ dobré sluţ by. I pan markýz se o něm vyjádřil velmi pozitivně.“ „Vaše Eminence, Maurice je opravdu prostého původu, ale je docela chytrý a schopný. Zastává u mě post správce paříţ ského domu a mého tajemníka, který vyřizuje mnohé moje záleţ itosti, nejen co se týká zpráv pro vás, Vaše Eminence,“ dodá Armand a významně se na preláta podívá. „Slyšel jsem, pane hrabě,“ opáčí s potutelným úsměvem první ministr, naráţ ku zcela pochopil, „Má styky s paříţ skými obchodníky a jeho nedávná svatba byla prý velkolepá,“ dodá a překvapí hraběte, vida, i Mazarin je schopen si před jednáním opatřit dobré informace, vrhne tázavý pohled na svého přítele, jehoţ povaţ uje v tomto případě za kardinálův zdroj, setká se však s naprosto neutrálním výrazem. „Vaše Eminence má velmi dobré zprávy,“ zmůţ e se jen na odpověď. „Přivedl jste svého správce s sebou?“ „Ano, Vaše Eminence, čeká venku na chodbě.“ Mazarin spokojeně přikývne a začne nenásilně směřovat audienci k jejímu konci. Ještě jednou pochválí oba mladé šlechtice za jejich předchozí sluţ by, popřeje jim mnoho úspěchů na jejich misi a brzký a šťastný návrat do Paříţ e. Rozloučí se s markýzem de Almare, který jeho pracovnu opustí, naopak pozdrţ í hraběte a nechá zavolat jeho sluhu.

148

Tissot vstoupí vyděšený a nervózní, spatří svého pána v druţ ném rozhovoru s moţ ná v tuto chvíli nejmocnějším muţ em Francie, jeţ na něho posléze pohlédne a pokyne mu rukou. Mladík učiní několik nejistých rychlých kroků, poklekne před prelátem a skloní hlavu, vzápětí naznačí políbení nastrčené ruky s kardinálským prstenem. „Vstaňte, pane Maurici,“ řekne Mazarin přívětivým hlasem, oslovení jménem a pouţ ití slovního spojení pane Maurici mladíka ještě více zaskočí, nesměle se postaví, hlavu lehce skloněnou, „Dostal jsem o vás velmi dobré reference. Vím o vašich sluţ bách, kterými jste přispěl ke zdaru naší věci. Jste na velmi dobré cestě si vybudovat slibnou kariéru,“ dokončí úvodní přivítací slova. „Vaše Eminence, tolik chvály, nezaslouţ ím si ji, jen jsem plnil pokyny svého pána, Vaše Eminence,“ blekotá tajemník. „Skromnost je dobrá vlastnost, pane Maurici. Přes velmi rychlý postup v domě pana hraběte zůstáváte stále nohama na zemi. Váţ ím si vašich sluţ eb. Proto jsem velmi rád, ţ e se právě vy budete v nepřítomnosti pana hraběte starat o všechny jeho záleţ itosti. Včetně těch, o kterých je radno zachovávat nejpřísnější tajemství.“ „Vše, co jsem vyslechl, Vaše Eminence, jsem jiţ zapomněl.“ „Dobře činíte. Pan hrabě mě seznámil se svým řešením v době jeho nepřítomnosti, souhlasím s ním. Buďte neustále ve spojení s panem kapitánem de Seinges. Ale kdyby se vám zdály události příliš naléhavé a nemohl jste pana kapitána nalézt, ohlásíte se u mého tajemníka pana de Jeure či přímo u mě. Dám dotyčným pokyn, abych byl okamţ itě zpraven.“ „Vaše Eminence, jsem Vaší Eminenci vţ dy plně k sluţ bám,“ praví Tissot důleţ itě. „Rád jsem vás poznal, pane Maurici. Váš pán má velmi slibnou budoucnost a i vy máte před sebou slibnou kariéru. Získal jste si vliv mezi paříţ skými obchodníky, usadil jste se, coţ je pro mladé muţ e dobré znamení. Uváţ livost a cílevědomost je v dnešní době u mladých muţ ů nedostatkovým zboţ ím. Doufám, ţ e se vaší mladé ţ eně daří dobře, i v jejím poţ ehnaném stavu.“ „Jistě, Vaše Eminence,“ zmůţ e se jen na pár slov zaskočený mladík. „Určitě se nevidíme naposledy, pane Maurici. S panem hrabětem máme mnoho společných zájmů a vy jako jeho pravá ruka v nich jistě budete figurovat,“ dodá prelát a znovu nabídne kardinálský prsten k políbení. Tissot pochopí ukončení audience, znovu poklekne a vykoná projev úcty před odznakem církevního postu. Poté jako ve snách v doprovodu svého pána opustí pracovnu prvního ministra. Nepromluví ani slovo, dokud se kočár nerozjede, sedí v něm naproti šlechtici, stále ještě vzrušený z předchozího záţ itku. „Pane hrabě, pan kardinál znal moje jméno. Vţ dyť on řekl pane Maurici!“ nedokáţ e jiţ déle v sobě potlačit nahromaděné emoce. „Něco jsem zaslechl,“ odvětí pan de Godille lhostejným tónem. „Pane hrabě, vţ dyť on věděl i o mé svatbě!“ „Má asi dobrý zdroje, tuším, vodkud vítr fouká. Ale nedělej si velký naděje, von je přátelskej ke kaţ dýmu, uţ teď asi tvoje jméno zapomněl.“ „Zapomněl? Asi ne, takovej pán si dobře všechno pamatuje… Pane hrabě, vím, jsem jen váš vobyčejnej sluha, ale jak krásně se poslouchalo, kdyţ řekl první ministr pane Maurici!“ „Taky mluvil vo skromnosti a nohách na zemi,“ upozorní šlechtic, ale jeho slova nezní tentokrát příliš tvrdě. Dovede pochopit, jak asi audience na jeho sluhu zapůsobila. „Já přece nenosím nos nahoru,“ řekne tajemník s jemnou výčitkou v hlase. „Nenosíš? Vopravdu? Maurici, získal si skutečně velmi dobrý postavení, tak si ho nepokaţ ,“ mluví ze tmy Armand, jeho hlas zní váţ ně a podle všeho překvapivě přátelsky, „Budu dlouho pryč a ty musíš dobře hájit naše zájmy. Nejen co se týká sluţ eb pana Louventa, ale taky naší společnosti. Máš moji velkou důvěru, ačkoli seš mladej a neurozenej. To o tvým původu neříkám proto, abych ti ho připomínal, naopak. Je mi jedno, vodkud si přišel. Záleţ í mi na tvejch schopnostech. Snaţ se mě nezklamat!“ „Pane hrabě, vţ dyť já se tak snaţ ím!“

149

„Ale já vím, Maurici. Sám vidíš, jak tě potřebuju. Musíš ale skutečně zůstat nohama na zemi. Seznámil ses s velmi citlivejma tajemstvíma, poznal významný lidi. Aby se nám dařilo dobře, potřebujeme především přízeň mocnejch a taky peníze. Maurici, rozehráli jsme naši partii dobře, moc dobře, tak ať nám naše vyhlídky nepokazí ţ ádná hloupost.“ „Dělám snad něco špatně, pane hrabě? Pokud ano, budu se snaţ it své chyby napravit,“ zeptá se tajemník, z hlasu vycházejícího ze tmy je patrné lehké chvění. „Maurici,“ zarazí se pan de Godille, zvaţ uje, jak odpovědět, „Maurici, vedeš si naopak moc dobře. Vím, vobčas jsem na tebe trochu nepříjemnej, ale jen chci, abys nezpychnul a byl pořád tak pečlivej. Mazarin má pravdu, jednou by z tebe mohl bejt taky pán, kdyţ vytrváš.“ „Já a pán? Vţ dyť jsem jen synem ţ ivnostníka, pane hrabě.“ „Časy se mění, Maurici. Čím dál tím víc rozhoduje bohatství, neţ urozenej původ předků,“ odvětí s neskrývanou nostalgií v hlase šlechtic, „Bohatství, dostatek peněz, to teď votevírá cestu k moci. Moc a peníze, jen tohle rozhoduje a bude rozhodovat čím dál víc. Pochopil jsem to, sám jsem poznal, co znamenal titul hraběte bez grošů v kapse.“ „Pane hrabě, vy máte přeci moc slavné předky, jste příslušníkem staré šlechty, vysoké šlechty.“ „Ano, doposud má tohle ještě určitej význam, ale musíš mít taky peníze. Mnoho starý dobrý šlechty drţ í pod krkem obchodníci, lichváři, který jim půjčujou za nekřesťanský úroky. Kolik jen maj zastavený půdy, majetku. Kolik zbohatlíků si koupilo uţ i titul, úřad, získalo moc.“ „Vy myslíte, pane hrabě …“ „Já nic nemyslím, Maurici. Spoléhám na tebe. Sám si poznal, ţ e mi nevadí, ţ e nejsi šlechtic. Jednám snad s tebou špatně?“ „V ţ ádném případě, pane hrabě. Moc si váţ ím, jak …,“ nemůţ e správce najít vhodná slova. „Maurici, nechci vo tebe přijít,“ je překvapivě otevřený Armand, „Máš uţ teď vlastní peníze a mohl bys bejt nezávislej. Ale já chci, abys byl nadále mým tajemníkem, správcem mýho domu, abys hájil moje zájmy. Chápeš?“ „Pane hrabě, nikdy by mě nenapadlo od vás odejít!“ zvolá Tissot vzrušeným hlasem. „Ani kdybys získal ještě víc peněz?“ „Pane hrabě, bez vás bych neměl nic. Musel bych bejt nejen nevděčník, ale i hlupák. Pane hrabě, moc si váţ ím vašich slov. Slibuji, budu ještě pečlivější, ještě pracovitější. Vţ dyť kdyţ budu s vámi, mám naději mít prospěch z vašich obchodů. Udělám všechno, abych vás nezklamal.“ „Takový slova moc rád slyším, Maurici. Uvidíme, jestli Mazarin splní svůj slib a bude s námi spolupracovat. Je nejen diplomat, politik, ale taky obchodník. Miluje peníze. V tom je naše naděje.“ „Hlavně na sebe dávejte pozor, pane hrabě,“ ozve se naléhavě z hloubi kočáru, „Pane hrabě, jste válečník, ale dávejte si kruci pozor. Uţ tolikrát vás mohli zabít. Dosáhl jste za krátkou dobu tolik, bylo by hrozně škoda se teď nechat zabít!“ „I kdyby se mi něco stalo, tak ty uţ se vo sebe přece postaráš. Vod svý svatby máš majetek, pan Coiffier by tě jistě vyuţ il, stejně tak i markýz de Almare, taky má pro tebe slabost. Beztak tě u kardinála vychválil von.“ „Pane hrabě, ale vo to přece nejde. Já mám vo vás strach!“ „Strach?“ „Mám vás totiţ rád, pane hrabě,“ dovrší upřímnost jejich rozhovoru Tissot a v kočáře se na chvíli rozhostí ticho. Všude je tma, vlastně na sebe téměř nevidí, pouze se slyší. Moţ ná i jistá intimita přispěla k otevřenosti, moţ ná plánovaná dlouhá cesta, určitě ne prostá nebezpečí. Po chvíli rozhovor obnoví, začnou se bavit o plánované schůzce jejich tajné společnosti, o moţ ných obchodech. Maurice se pochlubí některými novými poznatky, které získal za dobu svého studia. Šlechtic ho poslouchá pozorně, ačkoli některým pojmům zcela nerozumí. Cítí uspokojení z počínání svého sluhy. Našel, jak se zdá, skutečně dobrého opatrovníka svých zájmů.

150

SCHŮZKA OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI Blíţ í se večer následujícího dne a setkání členů obchodní společnosti, která kromě oficiálních představitele má i své tajné podílníky. Dnes proběhne další fáze, kdy přistoupí nový člen a kdy si stanoví další priority svého podnikání. Tissot osobně dohlíţ í na přípravu společenské místnosti v prvním patře domu, v jeho levé části, kde jsou soukromé prostory hraběte. Právě tam bude servírována večeře. Po ní se přesunou do intimnějšího prostředí salónku, který se nachází za jídelnou. Ovšem pan správce nemá na starosti jen zmíněnou nepochybně významnou schůzku, ale také povinnost zajistit vybavení svého pána i jeho doprovodu na dlouhou cestu. Quido se musí vyrovnat s rozpolcenými pocity, jeho velkou radost z dalšího následování hraběte kalí slzy prolévané jeho milenkou kuchařkou Marií. Tu poznamená nejen strach o mladého zboţ ňovaného hřebečka, ale i očekávané dlouhé odloučení, chodí jak tělo bez duše, oči zarudlé, vlhké. Dalším, kdo se chystá na cestu, je i Emile. Hrabě nakonec překvapivě souhlasil i s jeho doprovodem, ač má stále pochybnosti. Ale s osobním sluhou si promluvil, hoch vypadá skutečně dobře a má zájem pána doprovázet. Snad bere svou přítomnost na cestách i jako splátku na dluh, kdy mu zajištěním drahé léčky zachránil pán domu ţ ivot. Cítí se naprosto zdravý a sám vyjevil zájem. Coţ mnoho nepotěší jeho bratra, na kterého zbude více práce a navíc bude i dlouhý čas bez svého staršího sourozence. Samotný hrabě zůstává zcela lhostejný. Vytrhnutí z jiţ zase všedního a nudného ţ ivota vítá, starosti se strastmi dlouhé cesty a pobytu v ne právě klidných místech si rozhodně nepřipouští. Na vše hledí z lepší stránky, bude v přítomnosti svého přítele, jistě naleznou mnoho příleţ itostí poklábosit, popíjet, moţ ná i proţ ijí nějaké milostné dobrodruţ ství. Ale pro kaţ dý případ si nechá na dnešní večer zajistit i sluţ by kurtizány Paulette, bude tajně uvedena do pravé části jeho soukromých prostor v domě, do salónku přiléhající k jeho loţ nici a zde vyčká do doby, neţ skončí jejich jednání. Vše domluvil Tissot, praktickým nenápadným propašováním prodejné ţ eny do komnat pána, pokud se schůzka protáhne, pověřil Quida, s jehoţ sluţ bami je pan správce čím dál tím víc spokojen. Silně mu připomíná jeho před dvěma roky, byť Dujardinova povaha se výrazně liší, miluje dobrodruţ ství, nebojí se nebezpečí a umí i zacházet se zbraněmi. Jako první dorazí bývalý agent kardinála Richelieua, třiatřicetiletý Juan Montenvido, oficiální představitel jejich společnosti, drţ itel mnoha koncesí. V pěkně padnoucím obleku spíše připomíná šlechtice neţ obchodníka, coţ však není ţ ádným překvapením, úspěšní finančníci i obchodníci se oblékají podobně jako šlechta, někdy dokonce i s lepším vkusem a jejich oděv je ušit z drahých látek. Tmavší pleť i husté černé rovné vlasy nezapřou jeho původ z rodiny španělského obchodníka, byť se narodil v Lyonu. Rozhodně si na nedostatek práce stěţ ovat nemůţ e. V sídle společnosti a zároveň i svém vlastním bydlišti v Saint-Germain, získaném po baronu de Taille, se nachází sporadicky, hodně cestuje, hledá nové kontakty, odběratele i dodavatele, vede nesčetně jednání v Paříţ i i v dalších oblastech. Nezapřel svůj obchodnický talent po otci, dokáţ e být zároveň velmi vstřícný i tvrdý, kdyţ hájí zájmy společnosti.

151

Velmi srdečně, ale s dostatečným projevem úcty, pozdraví svého hostitele. Nemají však mnoho času na soukromé klábosení, neboť vzápětí je uveden další z pozvaných muţ ů. tajemný Devětadvacetiletý Achile Gauvion, rovněţ bývalý agent kardinála Richelieua, je oblečen v tmavých šatech, rozhodně ne výstředních, byť z dobré látky a určitě nových. Jeho těkavý pohled svědčí o inteligenci, ale i nedůvěře v okolí, coţ v prostředí, kde se pohybuje, vytváří dobrý předpoklad k přeţ ití a úspěchu. Místo jeho bydliště zůstává utajeno, jiţ ne jeho druţ ina hochů, většinou sirotků, kterých se ujal a ze kterých vychoval své malé špehy a poslíčky. Jeho známosti s mnohými úředníky i významnými představiteli paříţ ského podsvětí ho činí nejen tajemným, ale téţ důleţ itým pro mnohé úkoly, o čemţ by mohl pan de Godille dlouho vyprávět. Kromě aktivní účasti při spiknutí markýze de Cinq-Mars, mu později pomohl najít unesenou Gabrielu Malletovou a v nedávné minulosti významně přispěl při odhalování spiknutí Důleţ itých kolem vévody de Beaufort. Achile se však přeci jen necítí dvakrát jistě, poţ ádal o laskavost v podobě svého vstupu do společnosti a přes kladné vyjádření ho vlastně dnes čeká vítací rituál, domluva podmínek, za kterých se stane společníkem. Musí počítat i s jistou negativní reakcí na jeho dosavadní činnost, při níţ přichází do styku s vůdci paříţ ských band. Jeho diplomatické úsilí, kdy urovnává některé spory mezi těmito vůdci, mu vynesla podivné postavení, kdy je respektován a svým způsobem i chráněn. Ale určitě by se obtíţ ně ve vybrané společnosti chlubil s těmito kontakty a jednáními. S hrabětem se pozdraví velmi zdrţ enlivě, naopak s Montenvidem téměř přátelsky. Ale ani jim není dopřáno mnoho času na oprášení starých vzpomínek, neboť Tissot uvádí posledního z hostů. Tím není nikdo jiný, neţ jednačtyřicetiletý paříţ ský radní Coiffier Mallet. Jako vţ dy v elegantním obleku šitém přesně na míru nejlepšími mistry svého oboru, ale s vlídným a nepovýšeným výrazem ve tváři. O jeho důleţ itých stycích není pochyb, stejně jako o značném jmění, jeţ se však dá jen odhadovat z různých indicií. K těm patří jeho honosný dům, výrazné věno poskytnuté své dceři, nyní jiţ baronce de Taille, významný podíl na zakoupení a vybudování nového paříţ ského sídla pro novomanţ ele. Pan de Godille všechny přivítá a vyzve ke stolu. Sám se samozřejmě uvelebí v jeho čele, coţ všichni akceptují. Nejen pro jeho roli hostitele, ale i pro jeho šlechtický titul a v neposlední řadě všem známé postavení u nového prvního ministra. Po jeho pravé ruce se posadí Juan, vedle něho Achile, po levici nejdříve Goiffier a za ním Maurice. Po stručném představení členů obchodní společnosti se sluší tak učinit i s posledním z přítomných. Devatenáctiletý tajemník hraběte je nejen nejmladším, ale rozhodně dnes i ze všech nejvíce nervózním představitelem různorodé společnosti. Cítí osobní zodpovědnost za průběh schůzky a zároveň i jistou bázeň, s ohledem na svůj původ a věk. Leč nikdo mu nedává nic takového najevo, sympatie radního Malleta si získal jiţ dávno, schopnosti mladíka dostatečně jiţ rozpoznal i Montenvido. Gauvion se tváří neutrálně. Hrabě včera v noci svého sluţ ebníka potěšil vstřícným zhodnocením jeho dosavadní práce. Zahájení schůzky se nese v tradičním duchu podobných setkání. Hovoří především hostitel, pan Mallet a Montenvido, další dva společníci většinou naslouchají. Témata jsou spíše konverzační, baví se obecně o těţ kosti státních financích, o politické situaci, hrabě sdělí pár drbů ode dvora. Kolem přítomných se motá kuchařka Tandonová v doprovodu tří mladíků Dujardina a bratrů Foudrasových.

152

Jídlo připravila jako vţ dy skvěle, pochvaly nemusí být předstírané. Chutná krmě jako by přispěla k příjemné atmosféře, leč důvodů své schůzky se ani slovem zatím nedotkli. Po skončení večeře vyzve hostitel přítomné k přesunu do vedlejšího salónku, kde jiţ je nachystané víno, tácy s občerstvením a kolem stolku rozestavená křesla a sedačka, tak aby se pětice mohla bez velkého strádání k němu vměstnat. I zde dbá správce domu na výsadní postavení svého pána, jeho křeslo přeci jen trochu vystrčil od ostatních. Coţ změní dotyčný sám, kdyţ ho přitáhne blíţ e. Tissot zavře dveře, čímţ společnost oddělí od slouţ ících. Quida navíc poţ ádá o hlídání před společenskou místností, aby je nikdo nerušil a nezaslechl případně nic ze zde vyřčeného. Sám pak nalije do broušených pohárů španělské víno, artikl společnosti, a hrabě zavelí k přípitku. Po něm se všechny oči upřou na něho, musí zahájit oficiální část jejich schůzky, ostatně vznikla z jeho popudu. „Jsem velmi rád, ţ e jste všichni přijali moje pozvání. Pozítří odjíţ dím v doprovodu svého přítele pana markýze de Almare na důleţ itou cestu ve státním zájmu a předtím jsem povaţ oval za nutné se sejít a probrat některé naše záleţ itosti,“ začne, je patrné, ţ e projevy nejsou jeho nejsilnější stránkou. Leč má dostatečný respekt ostatních, aby mu třeba i kostrbatá řeč prošla, byť i bez pouhého významně pozdvihnutého obočí. „Poměry u královského dvora doznaly v poslední době mnohých změn, domnívám se, ţ e v náš prospěch. Rovněţ pan Achile projevil zájem se k nám přidat. Vyslovili jste s jeho účastí souhlas, musíme se však domluvit na podmínkách, za jakých bude mezi námi,“ dodá a podívá se na významně na Malleta. „Pane hrabě, váţ ení přátelé,“ pochopí výzvu Coiffier, „jsem potěšen naším dnešním setkáním. Máme opravdu velmi váţ né věci k projednání. Je potřeba se dohodnout na několika zásadních bodech, které bych si dovolil na začátek shrnout, pokud budete souhlasit,“ podívá se po ostatních, jejich přikývnutí ho přiměje pokračovat, „Nejprve se musíme domluvit na novém rozdělení našich podílů a také na jednotlivých pravomocích. Ač naše dohody jsou zatím jen rázu daného slova, povaţ uji za nutné mít v této oblasti naprosto jasno. Jak se říká, dobré účty dělají dobré přátele. Musíme si říci, kdo bude vystupovat za naši společnost oficiálně, kdo povede jednání neoficiální. Třetí záleţ itostí je vymezení statutu naší společnosti. Čtvrtý bod by měl zahrnovat naše zájmy, jinými slovy, s jakými komoditami budeme obchodovat. Moţ ná výstiţ nější slova budou, jak široce se chceme rozkročit. Při našich úvodních jednáních šlo o daleko menší záběr, neţ jaký se rýsuje nyní, v souvislosti s novými moţ nostmi. Jaký je váš názor, pane hrabě?“ „Nemám připomínek, pane radní,“ odvětí s mírnými rozpaky Armand, v naznačených bodech výrazně tápe, ale uznává nutnost se asi dohodnout na oblastech vyřčených nejzkušenějším obchodníkem ze všech přítomných. „Já souhlasím,“ přikývne Montenvido, Tissot ho následuje, načeţ se oči všech upřou na nového ţ adatele o členství ve spolku přítomných muţ ů, jejichţ společným cílem je zisk. „Pane hrabě, váţ ení,“ ujme se slova Gauvion, „nejprve mi dovolte, abych poděkoval za vaše kladné vyjádření k mé ţ ádosti. Znám velmi dobře kaţ dého z vás, určitě lépe, neţ vy mě. Moţ ná tušíte, čím se zabývám, nicméně bych chtěl na úvod říci pár slov. Velmi vţ dy dbám, abych jednal v mezích zákona. Bohuţ el jsem nucen se občas stýkat s osobami, které jsou velmi jemně řečeno hodně

153

problematické. Na druhé straně mám určité vzdělání získané během mého mládí, dostatečné povědomí o moţ nostech obchodování či vůbec vytváření zisku. Rovněţ jsem nabyl majetek, jehoţ významnou část hodlám vloţ it jako vstupní vklad do naší společnosti. Chápu těţ kosti, které jsem svou ţ ádostí způsobil. Domluvili jste se na dělení budoucích zisků a pokud mě přijmete za člena, budete muset tuto dohodu pozměnit. Věřím však ve svůj přínos společnosti, ve svoji uţ itečnost.“ „Mohu mít jednu otázku?“ zeptá se Mallet. „Samozřejmě. Jsem připraven odpovědět na všechny vaše otázky, pouze však předem upozorňuji na nemoţ nost odhalit některé okolnosti, související s mou činností ve sluţ bách kardinála de Richelieu či o některých sluţ bách, které jsem vykonal pro zde přítomného pana hraběte de Godille. Který zastupuje v mých očích zájmy současného prvního ministra.“ „Nechci znát podrobnosti v této oblasti,“ zavrtí hlavou radní, „Spíše bych rád věděl, jaké hlavní motivy vás vedou vstoupit do našeho spolku.“ „Stejné jako vás, váţ ení pánové. Vyuţ ít příhodných podmínek pro získání osobního prospěchu, pro získání peněz. Ale mám i druhý motiv. Má současná činnost vyţ aduje velmi problematický ţ ivot. Kromě mnohých nebezpečných situací, jen stěţ í mohu mluvit o prestiţ i svého postavení, pokud, tak ve společenských vrstvách pochybných hodnot. Rád bych si začal budovat jiné zázemí, kdy bych postupně přešel do jiného světa, neţ ve kterém se nyní pohybuji. Stejně jako učinil pan Juan. Do budoucna bych mohl vyuţ ít svých zkušeností a stát se například oficiálním jednatelem, váţ eným paříţ ským občanem. Ale mluvím o delším časovém horizontu, v současné době budu zůstávat v naprosté anonymitě, aby moje činnost nijak nepoznamenala nikoho z vás. Ač jste moje sluţ by vyuţ ili, chápu nutnost naše spojení uchovat v tajnosti.“ „Pane Achile, budu k vám naprosto upřímný,“ praví váţ ným hlasem Mallet, „Jsem vám vděčný za pomoc, kterou jste mi poskytl v době únosu mé dcery. Nechci vám ani zatajovat, ţ e jsem se na vás poptal, mám rovněţ různé zdroje, schopné mi mnohé zjistit. Nevím nic o vašich skutcích vykonaných ve státním zájmu, ačkoli o nich nepochybuji. Vaše pověst je však značně problematická. Někteří vás podezřívají z překupnictví kradených věcí. Slyšel jsem o významných lidech, kteří přišli o část svého majetku, o věci kterých si významně cenili, a vy jste jim dokázal zprostředkovat jejich odkup zpět.“ „Vaše tvrzení nemohu popřít,“ odvětí klidným hlasem bývalý agent, „Nepopírám ani svou osobní znalost s mnohými osobami, které stojí mimo zákon. Rozhodně však nejsem tím, kdo by snad nechával věci ukrást a pak je majitelům prodával zpět. Mohu říci, ţ e ve většině případů mě vámi zmiňovaným muţ ům doporučili úředníci města, se kterými se rovněţ znám a mnohokrát jsem jim pomohl, abych udrţ el klid v jejich jurisdikci. Budu také upřímný, kdyţ se vyskytla moţ nost získat tímto způsobem ţ ivobytí, vyuţ il jsem ji.“ „Jsem vám vděčný za vaši upřímnost. Nemám nic proti vaší účasti v naší společnosti, ale musím bohuţ el trvat na naprostém utajení. Naším zájmem bude získat některé státní a městské zakázky a našim protivníkům či konkurentům se můţ e hodit kaţ dá maličkost svědčící v náš neprospěch.“ „Naprosto chápu vaše obavy a souhlasím s nimi. Pochopil jsem princip vašeho spolku a právě tím mě zaujal. Pan hrabě ze zásady nemůţ e veřejně vystupovat v těchto záleţ itostech. I vy zůstáváte v pozadí, kdyţ nastrčenou osobou je pan Juan. Promiň, Juane, váţ ím si tvých schopností, ale snad mi dáš za pravdu. Pan Maurice je nepochybně také velmi schopný mladý muţ , ale i on vzhledem k jeho významnému postavení v domě pana hraběte veřejně nevystupuje. Stejně tak jsem připraven se chovat i já. Nabízím pro společnou věc své peníze a své schopnosti. Jsem připraven vloţ it částku do společnosti a rozšířit tak zdroje, které jdou pouţ ít. Sám jste mluvil o nutnosti soupeřit o získání zakázky. Zde mohu rovněţ pomoci. Kaţ dý má své slabé stránky a já jsem připraven je najít a pomoci třeba i získat vhodné argumenty proti našim konkurentům. Mohu zajistit ochranu našeho zboţ í při jeho dopravě či skladování. Moţ ná mohu přispět k rozšíření našich zákazníků. Veškeré výhody, které mi poskytuje má současná činnost, jsem připraven vyuţ ít ve prospěch našeho spolku. Přitom zůstávat zcela ve skrytu. To vše za podíl ze zisků, na kterém se dnes všichni shodneme,“ odvětí bez nejmenších známek emocí znalec paříţ ského podsvětí.

154

„Vaše slova znějí rozumně a přijatelně,“ přikývne zřetelně uspokojený Coiffier, „Vámi nabízené sluţ by se nám opravdu mohou hodit. Nijak nesoudím vaše současné činy, jste nepochybně vzdělaný, zkušený a schopný muţ . Jaký obnos jste schopen vloţ it do naší společnosti?“ „Samozřejmě záleţ í, jaký podíl na zisku jste ochotni mi přepustit. Uvaţ oval jsem o částce třicet tisíc liber.“ „Třicet tisíc liber?“ zvedne obočí radní, ve tváři se mu však nepohne ani sval, nevíce překvapeně se tváří hostitel, „Vaše současná práce vám, zdá se, vynáší dobře. Vámi vyřčená částka je rozhodně zajímavá, pane Achile. Můţ eme mluvit naprosto otevřeně, předpokládám. Díky panu hraběti jsem vstoupil do tajného jednání s panem Mazarinem a shodli jsme se na jeho podpoře našich zájmů. Samozřejmě za odpovídající provizi. Coţ je naprosto běţ né. Sám jsem učinil kroky, abych podpořil zájem města i zájem některých mých významných přátel na spolupráci s panem Juanem, který, jak jste správně poznamenal, pane Achile, oficiálně zastupuje naše zájmy. Naskýtají se i další příleţ itosti, o kterých jsme zatím nemluvili. K tomu vám asi i více řekne později pan Juan.“ „Asi bysme se v první řadě měli domluvit, jak si budeme dělit naše zisky,“ ozve se pan de Godille, zmíní věc, která ho bezpochyby zajímá nejvíce. „Máte návrh, pane hrabě?“ „Nemám, chtěl jsem o něj poţ ádat vás, pane radní. Máte z nás nejvíce zkušeností.“ „Nebráním se vyslovení základního návrhu, o kterém však můţ eme následně diskutovat. Zatím jsem do naší společnosti vloţ il nejvíce peněz já, vedu za ni neoficiální jednání, podporuji její zájmy. Rád bych ze zisků měl do budoucna třicet procent. Pan hrabě de Godille vloţ il na počátku své peníze a vzhledem k jeho postavení je schopen zajistit příznivé stanovisko v nejvyšších kruzích. Zato by mu mělo zůstat dvacet procent zisku. Pan Juan nás zastupuje oficiálně, on je vlastníkem společnosti a skrze něj k nám budou proudit peníze. Navrhuji i pro něho také dvacet procent. Stejně tak pro pana Achila. Pan Maurice je připraven vloţ it do společnosti základní částku pěti tisíc liber a počítám s jeho pomocí při spravování účetnictví naší společnosti. Především by vedl naše neoficiální účetnictví, pokud byste s tím souhlasili. Jiţ delší dobu se mu dostává vzdělání v této oblasti a ve studiu bude pokračovat, aby byl schopen dobře svoji roli zastat. Mám k němu důvěru, zastupuje pana hraběte, on by garantoval spravedlivé dělení oficiálních výnosů dle naší dohody na neoficiální zisky pro nás. Za tuto činnost by mu náleţ elo deset procent. Je moţ né, abyste se všichni postupně k mému návrhu vyjádřili? Nejprve bych poprosil pana hraběte.“ „Já souhlasím, ačkoli jste pozměnil předchozí dohodu,“ řekne pan de Godille, kdyţ nedokáţ e zastřít překvapení, dnes uţ podruhé. Tak jeho tajemník můţ e postrádat pět tisíc liber a měl by plnit roli účetního. Proč se mu ale nesvěřil, darebák jeden, ţ e se s panem Malletem dohodl na změně svého postavení? „Změnit původní dohodu bylo nutné, pane hrabě, protoţ e se změnily i podmínky. Jaký je váš názor na pana Maurice a jeho postavení v naší společnosti?“ zeptá se radní a pohlédne na šlechtice. Na toho se upřou oči všech, především ale hodně nervózní pohled Tissota. Tajemník neměl odvahu dopředu s hrabětem promluvit, teď se bojí jeho reakce. „Musím se přiznat, zaskočil jste mě svým návrhem, pane radní,“ podívá se šlechtic zle na svého sluhu, taková překvapení nemá rád, ten rošťák ho prachsprostě obešel, „Svému tajemníkovi pochopitelně důvěřuju, jinak bych ho neučinil správcem svého domu a svým tajemníkem, který mě zastupuje v mnohých jednáních,“ znovu blýskne zlým pohledem po oči klopícím mladíkovi, „Za sebe s vaším návrhem vyslovuji souhlas. Jsem se svým podílem spokojenej a souhlasím i s pověřením mého tajemníka spravovat naše vlastní tajný účetnictví.“ „Děkuji, pane hrabě,“ špitne Tissot. Způsob předloţ ení návrhu bude mít nepochybně dohru, budou asi létat hromy a blesky. Záměrně nechtěl dopředu se svým pánem nic projednávat, neboť ten by mohl jeho roli odmítnout. Před ostatními by ale zamítavé stanovisko zpochybnilo i jeho samotného, jelikoţ by dal najevo nedůvěru ve svého správce a tajemníka. Ač jistě dostane pořádně vynadáno, dohoda se uţ

155

nezmění. Uvědomuje si svůj přichystaný podraz, ale jím nikomu neublíţ í a celé věci naopak prospěje. Hrabě pozítří odjede, jeho zloba vyprchá a on získá ţ ivotní příleţ itost. S navrţ eným dělením zisku, i pověřením Tissota vykonávat funkci garanta tohoto dělení, vysloví všichni souhlas, proto můţ e Mallet pokračovat ve svém předneseném scénáři. Druhý bod programu znamená dohodu na kompetencích i povinnostech jednotlivých členů spolku. „Naším jediným oficiálním představitelem je pan Juan, on uzavírá obchody, on platí poplatky a daně,“ začne s vysvětlováním Coiffier, „S tím asi zatím nelze v tuto chvíli nic udělat. Jak správně poznamenal pan Achile, pan hrabě nemůţ e veřejně přiznat účast v našem počínání, u pana Maurice by zviditelnění bylo nevhodné z důvodů spojení s panem hrabětem a u pana Achila to samé z důvodů jeho současných styků s nepříliš důvěryhodnými osobami. Co se týká mé maličkosti, raději bych zatím rovněţ zůstal v ústraní, ačkoli jiţ mnozí tuší moji účast v činnosti pana Juana. Ale tušit a prokázat je velký rozdíl. Prospět mohu stále více jako tichý společník.“ „Mám však dotaz,“ ozve se Montenvido, „Souhlasím s takovým uspořádáním, kdy jediným oficiálním představitelem naší tajné společnosti jsem já. Jsem rád, ţ e pan Maurice bude vlastně následně dělit zisky a kontrolovat veškeré platby. Nebylo by však vhodné uzavřít naše dohody písemně?“ „S písemnostma mám špatný zkušenosti,“ nesouhlasí pan de Godille, „Můţ ou je získat naši nepřátelé a vyuţ ít je.“ „Já panu Juanovi rozumím,“ ozve se trochu překvapivě Gauvion, „Veškerý majetek, do kterého vkládáme naše peníze, je oficiálně v jeho rukách. Kdyby se mu nedej Boţ e něco stalo, vznikl by nám značný problém. Můţ e však být vytvořen systém úpisů, kdy bychom byli věřiteli a mohli oficiálně ţ ádat zpět své půjčky.“ „Rozumný návrh,“ přikývne Mallet. Rozproudí se delší debata, jak zajistit přístup k majetku v případě náhlého úmrtí pana Montenvida. Všechny překvapí velmi rozumné návrhy jejich nového společníka, prokazuje velmi dobrou orientaci v právních záleţ itostech. Sice neprozradil, co a kde v mládí studoval, ale všichni začínají tušit, odkud vítr fouká. Vyzná se velmi dobře v zákonech a proto nakonec pověří právě jeho, aby navrhl vhodný systém a připravil i dokumenty, které zároveň jednotlivým aktérům umoţ ní vznášet nároky na společný majetek, ale nijak nebudou dotyčné kompromitovat či prozrazovat jejich tajné dohody. „Moţ ná v budoucnu budeme moci všem těmto problémům předejít,“ přejde na další téma radní, „Existuje totiţ moţ nost zaloţ it obchodní akciovou společnost. Od počátku tohoto století tento systém pouţ ívají především v anglických a nizozemských koloniích. Společnost vydává písemné akcie různých hodnot, které jsou volně obchodovatelné. Tím se navyšuje jmění společnosti a oproti drţ ení akcií se následně vyplácejí zisky.“ „Akcie? Co to je? Nechápu, co by to znamenalo?“ podiví se pan de Godille. „Mluvím o delším časovém horizontu, pane hrabě. Ale pokusím se vám svůj návrh vysvětlit na naší předchozí dohodě. Kdybychom společnost zaloţ ili, kaţ dý z nás by obdrţ el akcie v hodnotě našich domluvených podílů ze zisku. Takţ e v případě dělení zisku bychom dostali podíl podle mnoţ ství vlastněných akcií. Ovšem mohli bychom vydat i další akcie, které bychom dali volně k prodeji. Tím bychom se sice museli dělit s dalšími vlastníky těchto akcií, ale získali bychom jejich prostředky do nich vloţ ené. Přitom při vhodné struktuře drţ ených akcií bychom díky součtu těch našich měli stálý dohled nad celou společností.“ „Moc vašemu návrhu nerozumím, pane Coiffiere. Bylo by něco takovýho vůbec pro nás výhodný?“ vrtí hlavou šlechtic. „V budoucnu, pokud bychom výrazně rozšířili naši činnost, by zaloţ ení takové společnosti jistě bylo na místě. Jde však o komplikovaný právní úkon,“ praví Gauvion a pokračuje ve vysvětlování, „Neobchoduje se jen v rámci jednoho státu, například Francie. Právě Nizozemci představují průkopníky v této oblasti. Ale v současné době obchodu stojí v cestě značné překáţ ky, které bych shrnul do několika bodů. Především doprava. Je velmi nákladná a nebezpečná. Pomalé přesuny po souši i po moři, hrozba od lapků či pirátů, hrozba poškození nákladu ţ ivelnými pohromami. Dalším problémem jsou cla a mýty,

156

kterých je jen v naší drahé Francii poţ ehnaně. Tím se cena prodraţ uje, takţ e obchodní artikl je v závěru velmi drahý a pokud má přinést zisk, jeho prodej musí být nad těmito náklady. Coţ ho činí téměř neprodejným.“ „Naprosto souhlasím,“ přikývne Mallet, nyní uţ ani on nedokáţ e zastřít překvapení nad rozhledem nového společníka, přijde mu ještě tajemnější a záhadnější, kde proboha bere všechny informace, které v předešlých diskusím prokázal, „Je třeba zmínit také stále probíhající válku, do níţ je zapojeno mnoho států. Coţ však má své výhody a nevýhody. Měli bychom však uzavřít naši debatu ke společnosti. V tuto chvíli by měla být jen v rukách pana Juana, bude jediným oficiálním vlastníkem. Naše oprávněné nároky na majetek připravíme vhodnými dluţ ními úpisy. Ještě bychom měli jeho společnosti dát nějaký atraktivní název. V budoucnu pro ni moţ ná nalezneme vhodnější právní formu a pokud je název zaveden mezi našimi zákazníky, získáváme oproti konkurenci výhodu.“ Diskuse nad názvem společnosti, kterou bude vlastnit pan Montenvido a jejíţ zisky si budou dělit všichni, nebere konce. Zde můţ e vyjádřit svůj názor kaţ dý a tak padají hodně extrémní i podivné návrhy, velmi aktivně se zapojí i pan de Godille. V této otázce není blokován neznalostí právních ani ekonomických norem, naopak, zřetelně se hledáním příhodného názvu baví. Výsledek by se dal shrnout asi velmi jednoduše, příjemně strávená půlhodina, z hlediska přínosu pro společnou věc však ztracená. Vlastně se jen dohodli, ţ e se na názvu dohodnou později. S čímţ souhlasí i Armand, jemuţ je konec konců vyřešení této otázky zcela lhostejné a dá ostatním volnou ruku. Posledním bodem je rozsah podnikání a artikl, který mohou nabídnout. Mallet stručně vysvětlí, oč kráčí, pak velmi váţ ným tónem pokračuje. „Naše společnost vznikla vlastně z původního záměru pana hraběte a pana Juana věnovat se obchodu s vínem. Vzhledem ke známostem pana Juana ve Španělsku a k přímluvám pana hraběte, které zajistily movité odběratele, se tento záměr vydařil. V tuto chvíli máme mnoho odběratelů v Paříţ i, jejím okolí, v kraji Anjou, kde má své sídlo pan hrabě a jeho přátelé, rovněţ můj zeť. Přes pana biskupa z Angers jsme získali odběratele i v řadách církve. Díky známostem pana Juana v Lyonu začínáme pronikat i do této oblasti. K prodeji vína ze Španělska jsme přidali nákup a prodej vína i z naší země. Určitě je naše obchodování s vínem úspěšné a rozhodně v něm budeme pokračovat. Konkurence je ale vysoká, problémy jsou s náklady na dopravu, jak správně zmínil pan Achile.“ „Pokud mohu doplnit,“ vezme si slovo jediný oficiální vlastník společnosti, „zmínil bych své známosti v Lyonu. Jde o oblast hodnou naší pozornosti. Sám jsem se tam narodil a díky mému otci mám mnoho známých, u nichţ se mi tak říkajíc otevírají dveře. Samozřejmě jiţ nejde jen o víno, získal jsem právo obchodovat i s dalšími komoditami. Šlo o proces sloţ itý, kdy bylo nutné vyuţ ít známostí pana Coiffiera, ale i úplatků. V budoucnu chci koncese ještě rozšířit, počítám i s pomocí pana Mazarina. Uţ nyní se proto můţ eme zaměřit i na oblast textilií, zemědělství, stavebnictví, moţ né lépe shrnout slovy zásobování všeho druhu. Coţ je velmi důleţ ité pro náš současný klíčový záměr, tedy získat přístup ke státním zakázkám. Ty mohou být dvojího druhu. Coţ by moţ ná mohl více rozvinout pan radní.“ „Mám v hlavě velkou škálu nápadů, o některých jsem jiţ jednal s panem Juanem a panem Mauricem. Ne všechny se dají naplňovat okamţ itě, některé v horizontu měsíců, další ve výhledu let. Ale všechny mají naději na úspěch a na zisk. Začnu však od nejjednodušších věcí. Zaměřili jsme se na získání zakázek pro město i bohatou klientelu. Svádíme tvrdý boj, díky různým přímluvám a i úplatkům, coţ nezastírám, jsme jiţ získali dobré výchozí pozice. Zisky nejsou nejvyšší, ale trvalé a jde o větší mnoţ ství zakázek,“ praví vyzvaný. „Pane radní, mohl byste mi naznačit, s čím vlastně obchodujeme?“ začíná ztrácet přehled Armand, coţ se mu příliš nelíbí. „Samozřejmě, pane hrabě. Kromě jiţ zmíněného vína jsme se zaměřili na další potraviny, jejich nákup, dopravu a prodej za vyšší cenu. Především obilí, ale i další druhy, ty spíše pro naši movitější klientelu, s nimiţ uţ jsme vešli v kontakt při prodeji vína. Potom na stavební materiál, ač státní pokladna zeje prázdnotou a státní finance hrozí bankrotem, staví se zvesela dál. Jde o základní stavební materiál, ale hodně ţ ádané je i sklo, keramika, nábytek. Dalším artiklem je oděvnictví. Upřímně, zatím stále

157

nemáme moţ nost konkurovat obchodníkům italským či flanderským, ale vidím v tomto odvětví velkou budoucnost. Nemohu nezmínit obchodování s kořením, především s pepřem, ale nejen s ním. Coţ souvisí s jeho dopravou a vysokou cenou. Naskýtá se však moţ nost si pronajmout či nechat postavit loď, která by zásoby dováţ ela. Tento obchod představuje zlatý důl, je však také ale velice rizikový. Loď mohou přepadnout piráti, můţ e se potopit v bouři a ztráty jsou vysoké. Pak je třeba mít jištění, aby taková ztráta nezpůsobila váţ né problémy naší společnosti.“ „Tak se mi zdá, ţ e obchodujeme se vším,“ zasměje se trochu křečovitě šlechtic. „Stále ještě ne, pane hrabě,“ zavrtí hlavou Mallet, „nicméně vše, co jsem naznačil, nám můţe přinášet vysoký a trvalý zisk. Pokud máme komu prodávat, a to máme, díky doporučením vás, vašich přátel, ale i mé osoby a mých přátel. Ale zdaleka jsem neskončil. Chci ještě mluvit o dalších našich zájmech. Tím prvním jsou dodávky přímo pro královský dvůr. Moţ ná si ani neuvědomujete, jak nákladné je jeho vydrţ ování. V tomto jsem jiţ domluvil některé dílčí dodávky s přímluvou pana Mazarina. Ovšem zatím v rozsahu, který mě neuspokojuje. Nicméně jsme strčili do sýpky prst, okolo něhoţ mohou proudit zlaťáky,“ pokusí se o lehký ţ ert, „v dalších měsících a létech očekávám ponoření do tohoto bezedného měšce celé ruky a rozšíření penězovodu.“ „Nehrozí nebezpečí od zavedených dodejců?“ zeptá se hostitel. „Ani ne, pokud budeme mít potřebnou podporu správných osob. Však uvidíte později, pane hrabě, já jsem v této věci výrazným optimistou. Ale zmíním druhou oblast, která by pro nás mohla být nejvýhodnější. Stále pokračuje válka a je třeba zásobovat armády. Vším moţ ným. I o tomto jsem jiţ jednal s panem Mazarinem a rýsují se nám významné zakázky.“ „Moţ ná by mohla pomoci známost pana hraběte či jeho přítele pana markýze de Almare s rodem de Condé,“ vmísí se do debaty Gauvion, „Stále mají velké slovo ti, kteří armádám velí. Však se na zakázkách pořádně obohatí, oni i jejich určení velitelé. Ročně jdou na vydrţ ování armád milionu livrů ze státní pokladny, ale o značné části nerozhodují státní úředníci, alespoň ne ti nejvyšší. Mám teď na mysli prvního ministra, který nám je příznivě nakloněn. Podle mého stát uţ zcela ztratil kontrolu nad prostředky, kterými podporuje svá vojska. Zde je skutečný zlatý důl, který je však určen jen vybrané smetánce. Chce to však známosti nejen u prvního ministra, ale i jednotlivých vojevůdců, jejich zásobovačů, prostě osob, které mohou výrazně ovlivnit nákup.“ „Správný postřeh,“ přikývne Mallet, „Určitě máte pravdu, sám o těchto obchodech a lidech něco vím, s některými jsem jiţ obchodoval já sám osobně. A mohu těchto známostí vyuţ ít a nabídku a objem sluţ eb rozšířit. Kaţ dá podpora a přímluva je vítána. Aţ se pan hrabě vrátí zpět, mohl by se pokusit oslovit vévodu d´Enghien. Určitě mu i v budoucnu bude svěřeno velení nad některou z armád. Pan hrabě by mohl vyuţ ít i cesty a promluvit s panem markýzem de Almare, který má sám dobré vazby na zmíněný rod a jehoţ přímluva by mohla být pro nás velmi vítána.“ „Pan markýz de Almare má nejen velmi široké známosti,“ podotkne Gauvion, „Ke všemu dokáţ e být neobyčejně taktní a přitom přesvědčivý. Jeho pomoc by se nám určitě hodila. Mohli bychom i jemu nabídnout provizi, ačkoli je dost bohatý, moţ ná by nějakým obnosem nepohrdl.“ „Pan markýz je poněkud zvláštní,“ řekne s mírnými rozpaky pan de Godille, „O peníze se moc nezajímá, asi proto, ţ e jich má dostatek. Ale vaše slova beru jako výzvu, jako osobní úkol. Budu s panem markýzem delší dobu a určitě bude dost času i příleţ itosti se mu o našich záměrech zmínit.“ „Pane hrabě, nezmínil jsem pana markýze jen tak,“ upozorní Mallet, „Chci ještě promluvit o posledním záměru, který mám. Uvaţ uji o moţ nosti zřídit soukromý bankovní dům. Půjčovat peníze je výhodné, pokud je máte a zajistíte si jejich ručení dostatečným majetkem věřitele. Pan markýz má peněz dost, jak jsem pochopil. Pokud byste ho přesvědčil, aby vloţ il rozumnou částku do zaloţ ení bankovního domu …“ „Chcete zaloţ it bankovní dům Náš bankovní dům?“ nedokáţ e skrýt údiv šlechtic. „Pane hrabě, mluvil jsem o širokém rozkročení. Samozřejmě, vše chce čas a vše chce peníze. Ale bankovní dům by pro nás mohl být výhodný. Vzhledem k naší klientele, vzhledem k vašim známostem. Mohl byste ho doporučovat. Mnozí šlechtici nemají dostatek peněz, mají však svou půdu, lesy, polnosti.

158

Ale i obchodníci či ţ ivnostníci potřebují úvěry, třeba jen překlenovací, aby si mohli zakoupit materiál, zásoby. Pokud zvolíme rozumné úroky a pokud budeme doporučováni, mohli bychom dosahovat dobrého zisku.“ „Není zde ale příliš vysoká a zavedená konkurence?“ pohlédne na radního pátravě Gauvion. „Je i není,“ vmísí se do debaty Montenvido, „Probíral jsem tuto otázku se svými známými bankéři v Lyonu. Některé znám od dětství. Domnívám se, ţ e je stále prostor, aby náš bankovní dům byl úspěšný. Pokud bychom ho zaloţ ili a získali klientelu, mohli bychom se později spojit například s italskými bankéři, odprodat jim část našeho bankovního domu, stát se jejich společníky. Nebo se spojit s mými známými v Lyonu, všechny zavedené bankovní domy mají k sobě hodně blízko.“ „Nedávno jsem u Mazarina viděl nějakého bankéře, tuším ţ e nějakýho Contariho,“ zamyslí se Armand. „Signora Cantariniho,“ pousměje se Juan, „Ten pochází z Lombardie a je osobním bankéřem pana kardinála. Švagr pana Cantariniho ţ ije v Toulouse a čile obchoduje s vojskem. Lyonští bankéři patří k jeho přátelům. Neznám ho příliš, ačkoli jsem mu byl jiţ představen. Mimochodem, pan kardinál vyuţ ívá sluţ eb i bratří Cenamiů z Lyonu,“ dodá. „Váţ ení, z vašich plánů mi aţ běhá mráz po zádech,“ praví váţ ným hlasem hostitel, „Všechno se moc hezky poslouchá, ale nezdá se vám … není trochu nebezpečný … nebo příliš riskantní,“ hledá marně slova, kterými by vyjádřil svou obavu a nikoho neurazil. „Myslíte, pane hrabě, zda nejsou naše plány příliš smělé, abychom nakonec nepřišli o své vloţ ené peníze?“ pousměje se Mallet, po přikývnutí šlechtice pokračuje, „Pane hrabě, ujišťuji vás, vţ dy budeme velmi bedlivě zvaţ ovat míru rizika. Naše činnost ve více oblastech nás naopak zajišťuje, ztráty z případného jednoho neúspěchu nás nepoloţ í. Uvědomuji si i nebezpečí ze strany konkurence, ani ta nebude nečinně přihlíţ et našemu rozmachu.“ „Jistě máte všechno dobře promyšlený, ale tak širokej záběr …“ „Samozřejmě nechci všechny předloţ ené náměty uskutečnit okamţ itě, pane hrabě, ba přesně naopak. Navrhuji postupovat krok za krokem, budovat si dobré výchozí pozice, z nich vycházet k dalšímu rozmachu. Nechci zbohatnout jedním obchodem. Dlouhodobý, třeba i niţ ší zisk, je výhodnější. Čím větší bude náš rozmach, tím si můţ eme dovolit niţ ší ceny. Potřebujeme si také vytvořit síť spřátelených úředníků v různých oblastech, kteří nám půjdou na ruku, například při vyměřování jiţ zmíněných mýt a cel. Kromě podpory našich nabídek.“ „Jak se zdá, máte všecko opravdu dobře promyšlený, pane radní,“ konstatuje spokojeným hlasem Armand. „Mám jisté zkušenosti, získal jsem jiţ slušné jmění svými vlastními obchody. Ovšem nyní jde o daleko větší rozsah, přiznávám. Samozřejmě tím pronikáme do vod, kde zatím plavou jiné velké ryby a nebudou nám chtít svá teritoria lehce přepustit. Právě zde však můţ eme vyuţ ít vašich známostí, podpory pana Mazanina, dalších vlivných osob, ale moţ ná i nabídky pana Achila. Včetně zabezpečení našich zásilek na cestách. Kaţ dá ušetřená libra je dobrá.“ „Jsem docela mile překvapenej,“ konstatuje Armand, „Dobrá příleţ itost napít se na naše smělé plány,“ pozvedne číši, ostatní ho následují. Přípitkem pochopitelně jednání neskončí, pokračuje další hodinu a půl, kdy podrobně rozebírají zmíněné aktivity. Rozcházejí se všichni spokojení, s velkými nadějemi do budoucnosti. Jejich společnost je svým způsobem hodně zvláštní, ale i perspektivní. Hrabě z váţ eného a starobylého šlechtického rodu, s vazbami na nejvyšší místa, schopný podporovat záměry společnosti vhodnými přímluvami a známostmi. Šikovný a ostřílený obchodník Mallet, s významnými vazbami na město Paříţ a jeho nejvlivnější podnikatele. Talentovaný Montenvido s obchodnickými geny zděděnými od svých stejně se ţ ivících předků. Tajemný a chytrý Gauvion, schopný zjistit téměř cokoli, který se umí postarat o bezpečnost i se podívat na zoubek konkurenci. Nakonec i mladičký, pracovitý a chytrý Tissot, jenţ díky své píli i studiu můţ e být výkonným členem společnosti. Zítřky však ukáţ í, zda jejich plány přeci jen nejsou příliš smělé, jak naznačil hostitel.

159

Pan de Godille si ihned po odchodu hostů zavolá do salónku svého tajemníka, nechá ho stát u dveří a zlostně koulí očima. Sluha jen klopí zrak, pochopí, kaţ dý odpor, ale i vysvětlování a omlouvání, by bylo zbytečné, jeho pán musí vyjádřit své rozhořčení. „Maurici,“ začne zvýšeným hlasem šlechtic, „podobný překvapení doufám budou přicházet co nejmíň! Copak ti nestojím ani za pár slov?! Tak účetní?! Tak zvýšení podílu na deset procent?! Kruci, si to ale nevděčník! Ale k čertu s tebou,“ mávne jen znechuceně rukou, povstane. „Pane hrabě, došlo k menšímu nedorozumění …“ „Láry fáry! Vidím ti aţ do ţ aludku, ty malej ničemo! Nejsem takovej hlupák, jak si moţ ná myslíš! Měls strach, abych nebyl proti, proto ste mě ty a tvůj ochránce pan Coiffier postavili před hotovou věc! K čertu s tebou!“ „Moc mě mrzí …“ „Nelţ i aspoň, ty lumpe!. Nic tě nemrzí, ty darebáku jeden! Navopak! Seš pořádně spokojenej! Dosáhnuls svýho, máš svoje procenta a postavení účetního. Jen jestli ti vůbec budu moc důvěřovat, ţ e budeš účtovat pořádně. Co kdyţ si budeš něco ulejvat?“ „Pane hrabě!“ zbledne tajemník, naráţ ka ho zasáhne na citlivém místě. Za drobný podraz si vyčinění zaslouţ í, ale zpochybňovat jeho poctivost, naznačovat moţ nost zlodějny, to je o něčem jiném. „Maurici, nemám chuť se hádat. Čeká mě, doufám, Ďáblice Paulette,“ projde kolem svého správce nakvašeně pán domu a zamíří do komnat přes chodbu. V náručí přítulné kurtizány brzy zapomene na svého tajemníka i jeho dnešní provinění.

JE ČAS SE VYDAT NA CESTU Paulette zůstane aţ do rána, kdy jim do pokoje přinese snídani Quido. Uţ ani neklopí zrak, kdyţ spatří obnaţ eného pána i jeho milenku, spokojeně se rozvalující na lůţ ku, jeţ jim v noci dobře poslouţ ilo při jejich hrátkách. Vydrţ í i pár naráţ ek, tváří se naprosto chladně. Kde není předpokládaná odezva, nemá smysl dále útočit, takţ e zájem kurtizány přivést hocha do rozpaků záhy ochladne. Naopak se s chutí pustí do jídla. Po jejím odchodu se dostaví Emile, upraví svého pána a pomůţ e mu obléknout se. Vede si dobře, přeci jen získal jistou sebedůvěru. Potěšilo ho i svolení k doprovodu na cestách, cítí se důleţ itější. Ani si neuvědomuje nástrahy, které je mohou čekat, minimálně výrazné nepohodlí. Šlechtic se přesune do salónku před svou loţ nicí a nechá si zavolat Tissota. Jeho zloba ještě zcela neopadla, na druhé straně si uvědomuje, kdo se bude starat o jeho záleţ itosti v době jeho nepřítomnosti. Nebylo by taktické odjíţ dět ve při se svým tajemníkem. Ačkoli ho převezl a nezachoval se právě dobře, měl by mu ve svém vlastním zájmu odpustit. Správce domu se dostaví se sklopenou hlavou, hlubokou úklonou, zůstane stát u dveří a očekává další bouřku. Armand chvíli váhá, pak mu pokyne rukou. Slouţíc í poslechne, zůstane stát však ve stejně pokorném postoji, pouze o pár metrů blíţ . „Maurici, ty lumpe,“ povzdechne si pán, „Co mám s tebou dělat. Začínáš mi přerůstat přes hlavu. Ten kousek, kterej ste mi s panem Coiffierem nachystali, nebyl vůbec hezkej. Tos mi nemohl říct, co chcete udělat? Vopravdu sis myslel, ţ e ti budu šlapat po štěstí?“ „Pane hrabě, nevím, co mám říct.“ „To se nedivím, vono nic moc říkat ani nejde. Sakra, chlape, kam to chceš dotáhnout?“ „Chci být tajemníkem velmi úspěšného pana hraběte, který bude mít nádherný zámek v Anjou, bude velmi bohatý, určitě si nalezne i krásnou a bohatou nevěstu z nejlepších kruhů. Určitě si časem koupí nebo postaví palác v Paříţ i, získá i významný úřad u královského dvora. A já budu jeho tajemníkem a správcem jeho paláce, budu na své postavení i svého pána pyšný. Budu spravovat jeho

160

velké jmění, starat se, aby tajné obchody vynášely, aby měl pan hrabě dostatek peněz i času na svoji zábavu. Budu pyšný na svého pána.“ „Krásná řeč, začínáš se učit.“ „Učit? Nechápu, pane hrabě …“ „Učit se říkat, co se vod tebe chce slyšet,“ pousměje se šlechtic, kéţ by se alespoň něco z krásného fantazírování slouţ ícího vyplnilo. „Pane hrabě, já svá slova myslím upřímně.“ „Nepochybně. Protoţ e kdyţ bude dostatek peněz pro mě, zbyde poloviční částka pro tebe, ty jeden šejdíři. Určitě taky pomejšlíš na vlastní dům, na vlastní domácnost s mnoha slouţ ícími, ale jen pro sebe.“ „Pane hrabě, pokud budete stát o moje sluţ by, já vás nikdy neopustím. I kdybych náhodou zbohatnul, kdyby vyšlo něco z toho, vo čem včera mluvil pan radní.“ „Tak se snaţ , abys byl uţ itečnej, abys měl co účtovat. Jsem zvědavej, kdy konečně získáme alespoň libru z našich obchodů. Pokud se nepletu, tak zatím se mi z vloţ ených peněz nevrátilo ani sou.“ „Zatím ne, pane hrabě, ale naše obchody se úspěšně rozjíţ dějí. Pane hrabě, pokud chcete obchodovat a své obchody rozšiřovat, je vhodné zisk znovu vkládat do obchodů. Tím pádem roste i velikost zisku v dalším kole.“ „Vida, učený pán promluvil.“ „Máte pravdu, získal jsem uţ hodně poznatků a jsem za ně vděčnej. Nikdy bych nevěřil, ţ e mě bude učení bavit. Ale kdyţ vím, jak moc se mi můţ ou nově nabytý poznatky hodit …“ „Vo čem vůbec mluvíš? Co se vlastně učíš?“ „Všechno, co se týká obchodů, peněz, ale i právních záleţ itostí. Prostě všechno, co můţ e ovlivnit úspěšné obchodování. Jak zhodnocovat peníze, jak odhadovat míru rizika, jak vhodně peníze vkládat či uloţ it, jak pojistit své obchody. Mohl bych panu hraběti o všem vyprávět dlouhé hodiny, ale asi bych tím pana hraběte nudil.“ „Tos uhodnul. Vyuţ íváš svoje poznatky taky k tomu, abys neplejtval našima penězma při správě domu?“ „Snaţ ím se šetřit, kde se dá, pane hrabě. Učení, o kterém jsem mluvil, je poněkud na vyšší úrovni, neţ je udrţ ování tohoto domu. Ale svou práci samozřejmě nijak neodbývám,“ dodá rychle tajemník. „Máš štěstí, ţ e se vo tebe pan Coiifier tak stará.“ „Jsem mu nesmírně vděčnej, pane hrabě. V poslední době dokonce chtěl, abych se v některých věcech učil i s jeho synem. Z Coiffiera mladšího je uţ pěknej švihák, uţ mu bylo šestnáct let. Začal se koukat víc po děvčatech, neţ po vzdělávání, ačkoli mu jeho otec zajistil místo na Sorbonně. Snad jsem tím panu Coiffierovi aspoň nějak uţ itečnej.“ „Maurici, na cestu je všechno připravený?“ změní téma šlechtic, tón jeho hlasu uţ zní mnohem vstřícněji, k velké radosti správce domu. „Jistě, pane hrabě. Vaše věci jsou sbalený, zítra ráno je naloţ íme do vašeho kočáru, tím vás zavezeme k markýzi de Almare, odkud společně vyjedete. Domluvil jsem se s panem Vincentem a panem kapitánem, pokud budete souhlasit.“ „Já a Quido budeme mít i jezdecký koně.“

161

„Samozřejmě, pane hrabě. Budou připravený, stejně jako vaše garderoba a vaše zbraně. Doufám, ţ e je nebudete potřebovat,“ dodá Tissot. „Asi ne, jedeme jen vyjednávat,“ odvětí Armand mírně zklamaným hlasem. „Pane hrabě, mám zajet ještě za kapitánem de Seinges a domluvit příjezd vámi vybraných gardistů? Nedal jste mi v tomhle směru ţ ádný pokyn.“ „Vlastně máš pravdu. Navštiv kapitána de Seinges a zařiď, ať jsou gardisti zítra včas v paláci Almare. Maurici, budu večeřet s panem markýzem.“ „Vím, pane hrabě. Vaše šaty i kočár budou včas připravený. Máte ještě nějaký rozkaz, pane hrabě?“ „Nemám. Ještě se do oběda natáhnu, v noci jsem toho moc nenaspal,“ usměje se pan de Godille spokojeně, jeho tajemník s pochopením přikyvuje, „Oběd si dám lehčí, čeká mě ta večeře.“ Mladý slouţ ící se ukloní a opustí salónek. Jakmile zavře dveře, zhluboka si oddechne. Zlost jeho pána jiţ vyprchala, nedokáţ e se zlobit dlouho. Se spokojeným výrazem dorazí ke své ţ eně, která na něho tázavě pohlédne. Její vzdouvající se bříško nejde přehlédnout. V jejích očích čte nevyřčenou otázku, sám ale přesně neví, co jí vrtá v hlavě. „Je všechno v pořádku, Maurici?“ podívá se mu pátravě přímo do očí. „Proč by nemělo bejt?“ „Maurici, poznám, kdyţ se trápíš. Včera, po schůzce u pana hraběte, jsi byl hodně nesvůj. Určitě se něco stalo. I dneska ráno. Pan hrabě se na tebe zlobí? Provedls mu něco?“ „Proč bych měl něco provádět …,“ zarazí se, její výraz ho přesvědčí o nutnosti trochu jí poodhalit roušku svých tajemství, „Vlastně jsem trochu pana hraběte rozzlobil. Ale nešlo o nic zvláštního, vlastně pro něj nešlo o nic významnýho. Ale pro mě, pro tebe a naše děti moc a moc.“ „Nerozumím ti.“ „Nemůţ u ti všechno vysvětlit, jde o tajemství, týkající se včerejší schůzky … pokud se nám naše záměry zdaří, mohli bychom bejt dost bohatý, Nicolet.“ „Dost bohatý? Copak uţ nemáme dost? Krásný bydlení, ty máš svoje postavení, dostali jsme tolik dárků i peněz …“ „Dostali, Nicolet, ale jen jednou. I kdybysme některý cenný dárky postupně prodávali, tak nám peníze brzo dojdou. Sama víš, jak málo mě pan hrabě platí. Proto se snaţ ím nás zajistit jinak. Potřebujeme stálej příjem. Opravdu o našich záleţ itostech nemůţ u mluvit, ale je velká naděje, abysme v budoucnosti získali velmi slušnej příjem.“ „O tom byla včerejší schůzka? Nějaké obchody?“ „Opravdu nemohu nic říct, jde o tajný záleţ itosti. Ale asi tušíš, čím se zabývá pan Coiffier a čím pan Juan. Pokud by nám naše záměry vyšly, získali bysme velmi dobrej příjem a mohli mít časem vlastní dům, vlastní sluţ ebnictvo.“ „Maurici!“ ulekne se ona, „Ty bys chtěl pana hraběte opustit?!“ „V ţ ádným případě. Ale máme tady jen dva pokoje, pokud přijdou další děti, jak bych si přál, tak nám stačit nebudou. Kdybych měl svůj vlastní dům …,“ zasní se on. „Maurici, jestli uděláš panu hraběti něco špatnýho, uţ s tebou nepromluvím!“ pohrozí mu, „Zachoval se k nám tak velkodušně. Jestli chceš bejt nevděčník …“ „Nicolet, co si vo mně myslíš. Mám pana hraběte rád, i kdyţ je s ním někdy těţ ký pořízení. Je náladovej, někdy vzteklej, ale ve svý podstatě je hodnej. Nemůţ u ti moc říct, ale abys byla klidná, zájmy moje a pana hraběte jsou shodný. Vo nich byla včerejší schůzka … ale uţ ze mě přestaň tahat rozumy.“ „Společný zájmy? Jaký můţ e mít společný zájmy urozený pán a jeho sluha,“ není ona s vysvětlením spokojená a lehce svého manţ ela pošťouchne. „Kdyţ jsou třeba v některejch záleţ itostech společníci. A uţ dost, víc ze mě nedostaneš, ani kdybys mě natáhla na skřipec!“ „Budeš zase chodit po nocích pryč, kdyţ pan hrabě odjede?“ změní ona téma, při vyslovení otázky nejde nepostřehnout v jejím hlase obavy.

162

„Doufám, ţ e ne. Nicolet, velice mě mrzí, ţ e ti některý věci musím tajit. Ale jde o moc váţ ný věci, naštěstí se vše urovnalo a … ,“ marně hledá vhodná slova, jimiţ by nic neprozradil a přitom svou manţ elku uklidnil, „Nicolet, všechno je v nejlepším pořádku. Ještě musím zajet za panem kapitánem de Seinges, velitelem gardy prvního ministra a domluvit s ním doprovod pro pana hraběte. Buď ale klidná, aţ pan hrabě odjede, bude v domě klid a my budeme mít víc času pro sebe,“ políbí ji něţ ně na šíji. „Tvoje slova jsou hodně vošklivý,“ odtáhne se ona, „Jako bys byl rád, ţ e pan hrabě bude někde v Tramtárii, kdoví, do jakýho nebezpečí se můţ e dostat!“ „Nemyslel jsem to nijak zle.“ „Já ti věřím, seš taky hodnej, Maurici. Ale prosím tě, jen se do ničeho nezapleť. Jsi jen vobyčejnej člověk, co projde pánovi, neprojde kmánovi. Mám strach, abys … prostě abys nepřeceňoval úspěchy, který tě potkaly.“ „Vo čem mluvíš?“ „Viděla jsem, jak si byl blahem bez sebe, kdyţ tě přijal pan kardinál. Já ti to přeju, ale dej si pozor. Takový páni se chovaj dobře, jen kdyţ tě potřebujou. Ale nemáš pro ně ţ ádnou cenu.“ „Nicolet, já si dobře uvědomuju, kým jsem. Uznávám, měli jsme neobyčejný štěstí, v poslední době. Ty i já, protoţ e uţ jsme jedna rodina. Ale dávám si pozor … vlastně mám někdy aţ husí kůţ i, kdyţ si uvědomím, co všechno se stalo za poslední dva roky. Já, kluk z ulice, jsem byl představen prvnímu ministrovi a ten dokonce znal moje jméno! Vím, nic to neznamená. Daleko cennější je pro nás přátelství pana Coiffiera. Uţ mi tolik pomohl … Nicolet, někdy mám opravdu aţ mrazení ze všeho … jako bych se bál, ţ e jde jen vo sen, ţ e se probudím, zase s pár sou v kapse …“ „Maurici, jsem ráda, kdyţ takhle přemejšlíš,“ přivine se k němu, „Musíš stále děkovat Bohu za všechno, co jsi získal. A zůstat dál stát na zemi, nelítat v oblacích. Bejt dál pokornej,“ dodá a přitiskne své rty na jeho. Hrabě de Godille a markýz de Almare se u společné večeře v modrém salónku paláce Almare baví o všem moţ ném, kromě cesty, na níţ zítra nastoupí. Hostitel líčí své záţ itky ode dvora, dnes naposledy navštívil královnu a její syny. Má o čem vyprávět, v královském paláci kromě vlastních pozorování vyslechl nepřeberné mnoţ ství drbů z domů i soukromého ţ ivota vysoce urozených osob. Některé se zakládají na pravdě zčásti, některé jen okrajově, ale proč se nepobavit na cizí účet. Několikrát se oba srdečně zasmějí. Nakonec se stejně dostanou k poslání, které je oba odvede na delší dobu z Paříţ e. Sami nejsou schopni říci, jak dlouho bude mise trvat, markýz získal pověření k vyjednávání a na jeho úspěšnosti bude záviset návrat. Samozřejmě vše mohou ovlivnit i události, na neţ nemohou mít ţ ádný vliv. Situace na bojišti se můţ e výrazně změnit, jako uţ mnohokrát a buď záměry francouzské koruny podpořit nebo naopak výrazně ztíţ it. Coţ však v tuto dobu je oběma jedno, neţ vůbec k nějakým důleţ itým setkáním dojde, budou muset urazit pěkně dlouhou cestu. „Zařídil jste si všechny osobní záleţ itosti?“ zeptá se hostitel po druhém pohárku. „Vlastně nemám moc co zařizovat,“ pousměje se host, „Můj dům je skromnnej, práce v Anjou na mým sídle stejně neovlivňuju. Snad jen předávání zpráv od špehů. To ale uţ i předtím dobře zvládal Maurice. Takţ e jsem vlastně docela nepotřebnej,“ dodá a zasměje se. „Nepotřebný? Ale jděte, kdo všechno vybudoval? Kdo přišel na nápad převzít pod svá křídla pana Louventa a vyuţ ít jeho sítě špiclů? Kdo přispěl k upevnění pozice prvního ministra? Jen se nepodceňujte, drahý příteli. Mohl jste mít i oficiální úřad u dvora, stačilo po něm jen vztáhnout ruku.“ „A zavázat se k nějaký nudný činnosti. Pěkně děkuju. Stejně jsem ale Mazarinovi neodpověděl na jeho nabídku. Naše cesta mi umoţ nila odklad a jsem za něj rád.“ „Jednou skončí a vy se budete muset rozhodnout. Co vaše obchody?“ „Vysmíváte se mi?“ „Naopak. Povaţ uji vás za velmi prozíravého. Nechci samozřejmě vyzvídat, zeptal jsem se, jen aby řeč nestála.“

163

„Určitě bude čas si o nich promluvit cestou,“ řekne s rozpaky hrabě, „Ale kdyţ uţ jste tohle nakousnul … měl bych nabídku i pro vás.“ „Uţ jsme o podobném návrhu mluvili,“ usměje se tentokrát markýz, „Nejsem jako má matka, v tom jsem asi příliš zájmů nepodědil. Ale neříkám rovnou ne,“ dodá rychle, kdyţ uvidí zklamání ve tváři svého přítele, „Pokud budou vaše záměry zajímavé, proč jich nevyuţ ít. Ale spíš prostřednictvím pana Vincenta. Vţ dyť vy také vyuţ íváte svého Maurice.“ „Výborně, máme docela zajímavé návrhy.“ „Máme?“ „Máme,“ nasadí lstivý výraz pan de Godille. „Jste samé tajemství, příteli,“ pokývá hlavou pan de Almare, pak mu však přeskočí jiskérky v očích a pokračuje, „Ale ne před někým natolik zasvěceným, jako jsem já. Tuším, odkud vítr fouká. Dokonce s čí podporou počítáte nebo ji jiţ přímo máte. V jednom má moje matka pravdu, škoda kaţ dého zlaťáku, který leţ í před vámi na cestě a vy ho neseberete, protoţ e jste líný nebo hloupý. Ačkoli její metody zašly příliš daleko, byť byly účinné. Máte ale pravdu, budeme mít dost a dost času si všechno probrat. Můţ eme se navzájem zasvětit do rozdílných světů, oběma se nám rozšíří obzory.“ „Asi vám teď moc nerozumím,“ řekne s rozpaky Armand. „Myslel jsem na oblast diplomacie a obchodu. Já vám mohu prozradit některé zákulisní tajnosti diplomatů a vy mně zase vysvětlíte své záměry, ze kterých lépe pochopím tento pro mě zatím uzavřený svět.“ „Uzavřený svět? Při vašem vzdělání? Těţ ko bych vám mohl říct něco, co uţ nevíte.“ „Nepřeceňujte mě a sebe nepodceňujte. Vlastně jsem se touto oblastí nikdy nezaobíral. Kdyţ jsem byl v klášteře, neměly pro mě peníze ţ ádný význam. Vše, co jsem potřeboval, jsem měl. Ani jako kněz Paul jsem s nimi do styku příliš nepřišel. A po získání mých práv na majetek mého otce vše vyřizoval pan Vincent nebo pan Achile. Stačí říci, co potřebuji a oni mé přání splní.“ „Jak vám závidím,“ ušklíbne se pan de Godille, „Taky bych to chtěl mít tak krásně zařízený.“ „Třeba jednou budete. Já jsem vše jen zdědil, zatímco vy si musíte všechno budovat. Pokud bych vám mohl být uţ itečný, ať jiţ přímluvou, otevřením vhodných dveří nebo i vloţ ením přijatelné částky do vašich záměrů, jsem vám zcela k dispozici.“ „Děkuji za vaše slova. Dneska asi není vhodná doba, ale cesta bude dlouhá a budeme mít čas všechno probrat a promyslet. Vy máte sice zatím peněz dost, ale kdyţ ze sklepa budete jen vynášet a nic tam nepřinášet, mohl by se časem vyprázdnit. I kdyţ je tam asi dost velký jmění.“ „I díky vám tam zůstalo, na coţ nezapomínám. Ne, netřeba být skromný, bez vaší pomoci bych jen stěţ í nastřádaný majetek ve sklepení udrţ el. Pokud by vám část z něj pomohla uskutečnit vaše záměry, nejsem proti.“ „Tak si připijme na naše úspěchy,“ pozvedne číši Armand, „Vţ dyť jsme i my přispěli k udrţ ení Mazarina v křesle prvního ministra, máme taky právo si ukousnout kousek z koláče, který uchvátil pro sebe, nemyslíte?“ „Myslím, ačkoli si asi kaţ dý z nás vykládá své sousto jinak,“ podotkne Pierre a přiťukne si. Opustí diskusi o financích a vrátí se ke dvoru. Markýz dokáţ e vyprávět poutavě, udrţ et si pozornost posluchače a v jeho podání i drobné historky získávají na síle. Hrabě de Godille je vzbuzen osobně svým tajemníkem, který je na nohou jiţ od pěti hodin, stejně jako veškeré další sluţ ebnictvo. Quida nalezne v komůrce kuchařky Marie, vlastně ta mládenci nedovolila ani na chvíli zamhouřit oči, vysála ho do poslední kapky. Nemohla se ho nabaţ it, uvědomujíc si, jak dlouho ho neuvidí. V jejích očích se zračí zoufalství i strach, kdoví, kam jejího miláčka pan hrabě zase zavede, minule ho zatáhl do bitky, všichni v domě vědí, jak odváţ ně svému pánovi přispěchal na pomoc a sám sebe vystavil velkému nebezpečí. Zdrcená, jako bez ducha, na sebe natahuje šaty, hltajíc tělo svého milence, který se také začíná oblékat.

164

Emilovi se lehce třese ruka, kdyţ se chopí svého oděvu. Smutným zrakem ho sleduje bratr Jean, bude mu po něm smutno. Na jednu stranu bratrovi závidí, vypadne z nudného ţ ivota sluhy v domě, kde je nucen vykonávat podruţ né práce, na druhé straně je rád, ţ e zůstane ušetřen nástrah a nepohodlí dlouhé cesty. Částečně se i o bratra bojí. Kdyţ vyrazil s hrabětem minule, a na cestu podstatně kratší, vrátil se váţ ně nemocný a málem umřel. Ale čas nejde zastavit, peláší svými mílovými kroky neustále vpřed, bez ohledy na zájmy lidských červíčků. Proto přijde chvíle, kdy se malá výprava z domu hraběte de Godille vydá na cestu. Ještě v doprovodu správce domu a dalších slouţ ících, kteří svého pána a jeho dva osobní sluhy doprovodí k paláci markýze de Almare. Zpátky se uţ ale vrátí bez nich a nikdo v tuto chvíli nedokáţ e odhadnout, kdy se s nimi opět shledají. Ţe nepůjde o dny ani týdny, je ale nepochybné.

165

SEDMDESÁTÁ KAPITOLA PŘEDNÁŠKA Z HISTORIE Výprava markýze de Almare a hraběte de Godille putuje bez obtíţ í směrem do střední Evropy, do míst, kde stále zuří válečné konflikty. Kde místní obyvatelé museli a musí protrpět nesčetněkrát taţ ení různých armád, běsnění band dezertérů i řádných vojsk, byli a jsou stále deptáni epidemiemi, způsobené velkou koncentrací kumpanií, ale také zanechanými mršinami zvířat, mrtvol ţ oldáků i civilního obyvatelstva. Nemoci a hlad dokonávají dílo zkázy, obchod ve svém slova smyslu téměř zaniká, doprava jakékoli komodity na delší vzdálenost představuje skutečný hazard, pokud je ještě vůbec co přepravovat. Bída a strach o holý ţ ivot ničí psychiku přeţ ívajících, z nichţ proti původnímu stavu ubyla na mnohých německých územích třetina, někde bychom jich nalezli sotva polovinu, ve zvláště exponovaných oblastech nebo v ohniscích epidemie různých chorob jsou ztráty civilního obyvatelstva i horší. S tím souvisí výroba i těch nejzákladnějších potřeb. Vyslanci královny Anny Rakouské a především skutečného strůjce francouzské zahraniční politiky kardinála Mazarina, přesný cíl neznají, markýz dostal za úkol vstoupit do jednání s francouzským maršálem hrabětem Jeanem Budesem de Guebriant, který operuje se svým silným vojskem v krajině Vitemberské. Zvolí slušné tempo cesty, nicméně denní porci spolykaných kilometrů určují citlivě především ke svým koním, jeţ jsou zapřáhnuti do dvou kočárů anebo na jejichţ hřbetech spočívá pozadí doprovázejících vojáků. Neţ se budeme věnovat událostem, k nímţ oba mladí šlechtici a vyjednavači francouzské koruny směřují, bude asi rozumné si představit celou výpravu, která na mnohých zastávkách vzbuzuje pozornost. Ač o nic takového především markýz nestojí. Nicméně volba poměrně silného doprovodu nemůţ e uniknout pozornosti, ač vystupují ve svých barvách či neutrálním oděvu. Kaţ dému musí být jasné, ţ e tak početný doprovod nebude mít obyčejný kmán, navíc mnohde musejí řešit problém s ubytováním takového počtu osob, zvláště kdyţ chtějí alespoň pro urozené pány zajistit pohodlí. V prvním kočáře, jenţ najal pro účely cesty správce Burdain, a který je sice pohodlný, bytelný, leč nepříliš honosný, se nejčastěji nacházejí oba hlavní protagonisté, pokud se nerozhodnou dát přednost 166

koňskému sedlu. Oba dva mají k dispozici své jezdecké koně, stejně jako jejich osobní sluhové Bastien a Dujardin. Pokud jich nevyuţ ívají, klušou zvířata volně uvázaná za kočárem. Ve druhém kočáře spočívá především bagáţ a v některých případech i jiţ zmínění dva sluhové, Quido a Auguste. Spolu s nimi se veze další sluha hraběte Emile. První kočár řídí Edmond Villossan a druhý Lauvent Savart, oba náleţ í ke sluţ ebnictvu paláce Almare, prvnímu je devětadvacet a druhému pětadvacet let. Na doprovod dohlíţ í s velkou starostlivostí kapitán Alfred Roth, ve svých kristových létech dostatečně zkušený, rozváţ ný i rázný, aby si zjednal respekt u dalších patnácti ozbrojených jezdců. Jejich počet znamená relativní bezpečí obou šlechticů, na druhé straně nutně vzbuzuje rozruch v místech, kterými se ubírají. Mluvčím a samozvaným velitelem pětice gardistů, jeţ si vybral hrabě de Godille, je osmadvacetiletý Geofri de Tabatiere. Spolu s ním chrání oblíbence kardinála Mazanina třiadvacetiletý Victor Dalou a trojice muţ ů, jeţ o rok překročila třicítku, Roland Martiny, Villeve Amadeé a Leon Feyen. Kapitán Roth si vybral ze svých švýcarských krajanů desítku schopných bojovníků, kterým nejen důvěřuje, ale kteří jiţ mají něco za sebou a na jejichţ statečnost a věrnost se rovněţ můţ e spolehnout. Nejmladšími jsou dvaadvacetiletý Erik Stolpe a o rok starší Arnold Mayn. Nejstarší naopak jiţ oslavil pětatřicetiny a jmenuje se Samuel Neuberg. Spolu s nimi se na ochraně vyslanců podílejí jejich druzi ve věku mezi pětadvaceti aţ třiceti roky. Ernst Steine, Michel Driest, bratři Vilém a Herman Grasshoffové, Martin Petri, Daniel Müller a Vilém Jochmann. Popis cesty asi není aţ tak podstatný, především její část v poměrně klidném území patřící francouzské koruně. Z Paříţ e výprava vyrazí směrem do Reims, odtud do Nancy, dalším cílem je stanoven Štrasburk. Výprava sama o sobě vzbuzuje respekt, dveře k ubytování pak otevírá nejen povýšenecká strohost kapitána Rotha, ale i cinkot zlaťáků, kterými disponuje. Ačkoli si dává velký pozor, aby zbytečným rozhazováním neupoutával pozornost. Většina zastávek má podobný ráz, oba šlechtici se dobře baví, vţ dy si vyhradí společnou místnost, o pohodlí i obsluhu se jim starají jejich sluhové, o bezpečnost bedlivé oko kapitána Rotha a jím pověřených muţ ů. Včetně členů gardy kardinála Mazanina. Velitel ochranky má však pochopení i pro rozptýlení svých podřízených a tak vţ dy dá několika muţ ům volno, kdyţ musejí slíbit zdrţ enlivost a vyvarování se jakýchkoli sporů s místními. Ale mohou se napít a pokud mají štěstí, potěšit se s prodejnými ţ enami, jenţ se jim nabídnou. Oba šlechtici se rovněţ nešetří. S potěšením si přihýbají, kaţ dý večer neopomenou konzumovat dostatečné mnoţ ství různě lahodného vína, aby si vytvořili patřičnou náladu, při níţ jim čas vesele plyne a oni se mohou oddávat většinou ne příliš závaţ né konverzaci. Ale ani oni neopomínají na své tělesné potřeby, pokud pocítí nutkání a naskytne se vhodná příleţ itost, zavolá si Pierre svého sluhu Augusta, který se ve svých jedenadvaceti létech honosí pověstí milovníka, a pověří ho delikátním leč významným úkolem. Bastien s potměšilým úsměvem přikyvuje a většinou své poslání zvládne na výbornou. V takovém případě kromě pohárů s vínem dělají společnost šlechticům i rozverné lehké dámy, jeţ si za své poskytnuté sluţ by odnášejí bohatou výsluţ ku.

167

Avšak Auguste nemyslí jen na své pány, ale rovněţ na sebe. S muţ i z ochranky se mnoho nekamarádí, byť mnohé zná, proto hledá spojence pro své hříšné touhy u sluhů pana hraběte. Ač jim oběma je pouhých patnáct let, neváhá je zatáhnout do svých plánů. Leč narazí a u kaţ dého z nich z jiných důvodů. Emile ještě nemá ţ ádnou zkušenost a ostýchá se, Quido sice jiţ disponuje silnými záţ itky, navíc vypadá starší, neţ kolik mu zatím nadělil Bůh pozemského bytí, leč cítí se vázán věrností své milované z kuchyně pana hraběte. Ovšem Auguste se jen tak nevzdává. V prvém případě nechá oba hochy jejich zdrţ enlivosti a nakvašeně odkráčí, při další vhodné příleţ itosti se zaměří na Dujardina. Začne ho zpracovávat jiţ během cesty, vysvětluje mu nesmyslnost dodrţ ování věrnosti po celou dobu tak dlouhého odloučení. Uţ ít si s prostitutkou není nic, čím by zrazoval svou milou, vţ dyť jde jen o uspokojení jeho přirozených potřeb. Nalomí mladého sluhu hraběte, leč zcela nezlomí. To se mu podaří aţ při třetím pokusu, kdy ho zatáhne do milostného dobrodruţ ství a společně klátí povětrné děvy, jeţ Auguste sehnal a zaplatil z peněz svého pána. Druhý den je Quido celý posmutnělý, leč musí uznat příjemné tělesné pocity, na rozdíl od těch duševních, v nichţ se viní ze zrady své milované Marie. Potměšilý Bastien se poté rozhodne učinit z Foudrase muţ e, však mají dostatek času. Dujardin na odpor rezignuje, ostatně jiţ zhřešil a tak bude lhostejné, zda jednou či vícekrát, omlouvá sám před sebou své počínání. Zatímco Emile hlídá u pokoje šlechticů, aby jim v případě nutnosti poslouţ il, oba mladíci, s tolerováním svých pánů, vyráţ ejí za milostnými dobrodruţ stvími. Jednou se jim jejich zálety málem stanou osudnými, kdyţ se objeví skupinka místních chasníků, jimţ se vůbec nelíbí nekalá konkurence pocestných. Naštěstí pro oba sluhy se dostanou záhy ke skupině patřící k doprovodu, tři Švýcaři a dva gardisté je vezmou pod svá ochranná křídla. Coţ se nakonec vyplatí i jim, neboť chytrý Roland Martigny, jeden z hodujících, vytáhne z Augusteho tučné spropitné, aby o incidentu sluhů před pány pomlčeli. Výsledkem je, ţ e se všech sedm pěkně zlíská za peníze markýze, jimiţ Bastien disponuje, a druhý den musí strpět nevraţ ivé pohledy šlechticů a především kapitána Rotha. Ten ani jednou za celou cestu neflámuje, asi třikrát ho na chvíli přizvou markýz s hrabětem ke stolu, jindy jen decentně upíjí ze svého poháru, kdyţ nezapomíná kontrolovat bezpečnost svěřených osob. Pierre a Armand, na rozdíl od ostatních, jsou zcela bez zábran, nulové starosti a stejně silné zábrany jim dávají dostatek prostoru k jejich zábavě. Bez skrupulí se peleší, opíjejí a uţ ívají si. Pod dohledem vojáků za zavřenými dveřmi a většinou za obsluhy nešťastně se tvářícího Emila. Oba pánové tuší o záletech dalších dvou sluhů, nemají však důvod jim bránit, pouze je decentně varují před nepříjemnostmi. Emile jim jako poskok stačí, ostatně většinou si vystačí sami. Příjemná atmosféra se ale změní ve chvíli, kdy vstoupí na území patřící lotrinskému kníţ ectví. Vztahy mezi královským francouzským rodem a zdejšími představiteli byly vţ dy poměrně problematické, od spojenectví aţ ke špatně skrývanému nepřátelství. Svého času zde získal útočiště i vévoda d´Orleans, kdyţ stanul v opozici proti svému bratru Ludvíku XIII. Nicméně v této době panuje neutralita. Markýz de Almare nemá důvod se setkat s představiteli zdejšího kníţ ectví a proto projedou územím nepoznáni. Ale kapitán Roth doporučí všem větší zdrţ enlivost. Nervozita zmíněného velitele ochranky vzroste ještě více, kdyţ vstoupí na území patřící k německým kníţ ectvím. Jak postupují vpřed, nutně na všechny padá tíseň. Krajina je dost liduprázdná a pokud na někoho narazí, jde o dost ubohé bytosti, ţ ivořící v místech, které citelně zasáhla předchozí válka. Kapitán Roth i někteří z jeho muţ ů zdejší krajinu trochu znají, nicméně ani oni si mnohdy nejsou jisti, co je čeká za nejbliţ ším obzorem. V krajině panuje zdánlivý klid, ale také nevyřčené, leč nepřehlédnutelné napětí. Početná skupina sama o sobě vzbuzuje podezření, mnozí místní, přeţ ivší minulá krutá léta, si dobře pamatují na střetnutí s rabujícími jednotkami, jedno v čích sluţ bách. Zvlčilí a mnoha roky bojů otupělí ţ oldnéři různých národností nehledí na místní obyvatelstvo jinak neţ na sice ubohou, ale přesto nějakou kořist. Lidský ţ ivot pro ně nemá ţ ádnou hodnotu, mnozí vycházejí z teze, kdyţ uţ někoho oloupit, tak také rovnou zabít, tak nezbude nikdo s touhou se pomstít.

168

Naopak armády nepotřebují ani tak spálenou zemi, pokud nezvolí jejich velitelé kvůli nepříteli či pro zastrašení místního obyvatelstva tuto taktiku, výhodnější pro ně je získávat zásoby. Ovšem vzhledem k vylidnění střední Evropy v důsledku násilí, nemocí i hladu, moţ nost nalézt vhodné potraviny pro vojáky, slouţ ící i zvířectvo je stále těţ ší i těţ ší. Někdy si celé vesnice i města kupují ochranu před táhnoucími voji jen za cenu téměř sebezničení a v některých případech jim ani to není nic platné, pokud na ně natrefí zdivočelé jednotky patřící jen sami sobě a nechávající se případně najímat do sluţ eb vojevůdců, verbujících stále dokola nové rekruty na místa padlých. Kapitán Roth se aţ později dozví skutečný cíl cesty, kterým je armáda hraběte de Guebriant a snaţ í se získat na zastávkách informace o jejím pobytu. Ač má k dispozici peníze, mnohdy se setká se zdí mlčení. Moţ ná by některým rozvázalo jazyk spíše poskytnutí mála z jejich vlastních zásob, ale něco takového nepřichází v úvahu. Kočár se sluhy je naplněn potravinami, které by je měli ochránit od hladu, pokud delší čas nenarazí na místo, kde jim poskytnou ubytování i stravu. Vstoupí do krajiny Badenské, která však je ještě uboţ ejší. Ke svému potěšení se od místních dozvědí o údajném oblehnutí města Rottweil zmíněným maršálem. Podle všeho jim však ke zmíněnému městu chybí ještě dva dny cesty. Uţ se zdá, ţ e noc stráví v krajině, coţ by při vrůstajícím chladu po západu slunce nebylo dvakrát příjemné, kdyţ spatří statek s napůl shnilou dřevěnou zdí kol něho. Předtím projíţ děli po zarostlé cestě hustým lesem a po výjezd do otevřenější krajiny se zaradují hned dvakrát. Kapitán zastaví svou kolonu a v doprovodu Samuela Neuberga vyrazil směrem ke statku. Ostatní zůstávají v uctivé vzdálenosti, příliš přátelské přijetí očekávat nemohou. Však také trvá dobrou půlhodinu, neţ se zachmuřený Roth vrátí. „Poskytnou nám přístřeší?“ zeptá se pan de Almare, choulící se do převlečníku, potemnělá obloha mnoho slunečních paprsků nepropouští, navíc se začíná hlásit o slovo podvečer. „Nevím, Milosti, ještě jsme neskončili,“ povzdychne si znaveným hlasem Roth. „V čem je problém?“ vykoukne i pan de Godille, snášející nepříjemnosti cesty mnohem lépe neţ jeho přítel. „V čem je problém, Vaše Excelence?“ hořce se pousměje voják, „Mají z nás strach.“ „Nespraví to pár drobnejch?“ „K čemu jim budou peníze, kdybychom je po vpuštění do statku povraţ dili? Vaše Excelence, pokusím se ještě vyjednávat. Zatím jsem vám jen přijel říci, co se děje. Budeme muset být trpěliví. Moţ ná dokonce budeme muset přenocovat tady na kraji lesa,“ dodá kapitán a rozhlíţ í se kolem. Za nimi hustý les, po obou stranách rovněţ zarostlé kopce, před nimi mírné údolí s několika laxně udrţ ovanými políčky a loukou, v levé části pláně jiţ zmíněný statek. Křoviska pokrývají začátek roviny, zde by mohli nalézt útočiště, rozdělat oheň, postavit stráţ e a přečkat noc. Ale tato představa nijak zvlášť lákavá není. „Rovnou nás odmítli?“ ptá se dále hrabě. „Zpočátku ano, pak byli ochotni jednat, ale jejich podmínky byly nepřijatelné.“ „Nepřijatelné podmínky?“ „Byli ochotni nás vpustit dovnitř, jen kdyţ odloţ íme své zbraně.“ „Odloţ it zbraně a nechat se jima podřezat? Zbláznili se?“

169

„Nedivte se jim, Vaše Excelence. Je nás přes dvacet, nemohou si být jistí. Kdoví, kolik jich je, moţ ná jsou slabí či je uvnitř jen pár starých muţ ů, ţ en a dětí, co ještě přeţ ili. Jen se snaţ í zachránit si ţ ivot. Ale zkusím znovu vyjednávat. Nechám však pro kaţ dý případ své muţ e začít připravovat tábor a postavím hlídky.“ „Udělejte, co je nutné, pane kapitáne,“ řekne smířlivým hlasem markýz, začíná se pomalu připravovat duševně na noc v chladné krajině. Uţ jednou takto nocovali a moc příjemných záţ itků si neodnesl. Kapitán Roth odkvačí, oba mladí urozenci si vymění pár poznámek. I druhý pokus nevede ke zdárnému cíli. Coţ přiměje markýze se zapojit do vyjednávání, zapne si převlečník aţ ke krku a vystoupí do vysoké a zčásti seschlé trávy. Jeho nápad však jeho ochránce vyděsí. „Vaše Milosti, promiňte mi moji smělost, ale váš návrh není dobrý. Takové vyjednávání můţ e být nebezpečné. Někdo se vyleká, ztratí nervy, něco si špatně vyloţ í, padne náhodný výstřel a vše je ztraceno. Vaše Milosti, prosím, zůstaňte s Jeho Excelencí v kočáře. Udělám všechno, abych vám zajistil ubytování,“ naléhá skoro zoufalým hlasem. Leč nepochodí, pan de Almare si nechá přivést koně a s velitelem ozbrojeného doprovodu vyrazí na třetí kolo vyjednávání. Trvá déle neţ půl hodiny, tma začíná oznamovat své nastávající panství, od statku jde jen stěţ í dohlédnout na zbytek výpravy nervózně přešlapující na okraji lesa. Vojáci zajistí hlídkami svůj provizorní tábor, váhají, zda začít připravovat dřevo na oheň, zda odstrojit své koně. Za chvíli bude tma jako v pytli, šedavé mraky mnoho měsíčného svitu nepropustí. Přítomnost markýze se ukáţ e pro úspěch mise klíčová. Trochu riskuje, ale podaří se mu dohodnout přijatelné podmínky. Vojenský doprovod se ubytuje na dvoře, vyuţ ije otevřený přístřešek, kde kdysi bylo plno domácího zvířectva, nyní zejí prostory prázdnotou. Několik kusů vyhublého dobytka spočívá v uzavřené budově, po dvoře vyděšeně pobíhá několik vypelichaných slepic. Vše, včetně hlavní budovy, působí zanedbaným dojmem. V objektu se nachází několik ţ en středního věku, pár dětí, dva výrostci, dvě děvečky a půltuctu starých muţ ů a ţ en. Ne všichni původně patřili ke statku, mnoho silných jedinců narukovalo do armády či přišlo jinak o ţ ivot, někdo utekl. Majitelkou je seschlá vdova, o manţ ela i své dva syny jiţ přišla, je ţ ivotem zle zklamána, ale z posledních sil, a za pomoci dalších podobných uboţ áků, se snaţ í kdysi prosperující hospodářskou usedlost udrţ et. Ale pro koho vlastně, kdyţ přímé příbuzné nemá? Všichni ti vyhublí obyvatelé, se strhanými rysy, pozorují vjíţ dějící vojáky s panickou hrůzou v očích. Dva starší muţ i a dva výrostci křečovitě svírají staré pušky, další mají po ruce zemědělské nástroje, aby je snad v zoufalém boji pouţ ili k obraně. Pohled na urostlé, dobře ţ ivené vojáky jim nahání opravdový strach. Pokud by se je rozhodli povraţ dit, za pár minut by s nimi byli hotovi. Nic takového se však nestane, všichni se chovají dle pokynů markýze a kapitána více neţ zdrţ enlivě a spíše se soucitem pohlíţ ejí na lidské trosky v polorozpadlých oděvech, děravých a pochybnými způsoby látaných botách. Ustájí své koně, napojí je, dají jim drobet slámy a přidají ovsa z vlastních zásob. Sami musejí vzít zavděk rovněţ svým vlastním proviantem. Toto byla jedna z přijatelných podmínek, na kterou pan de Almare přistoupil. On sám se svým přítelem získá jednu zatuchlou místnost v hlavní budově, dvě nevábně vypadající lůţ ka však budou lepší, neţ přenocovat v kočáře. Všichni tři sluhové si za svitu jediné svíčky, i na nich šetří, snaţ í upravit místnost pro své pány. Sami sloţ í své hlavy v brlohu vedle, příhodnější výraz pro svoji noclehárnu najít nemohou. Jen co skončí s uklízením, chvátají připravit šlechticům večeři, studenou, krapet sušeného masa, chleba, který vezou s sebou a ještě neztvrdl. Alespoň kvalitní víno snad zlepší jejich pánům náladu. Markýz zajde znovu za seschlou stařenou, její vizáţ však nevyjadřuje přesně věk, vţ dyť jí zdaleka ještě není padesát, vypadá však minimálně o dvacet let starší. Mladík jí vysází na stůl domluvenou odměnu, tolik peněz uţ dlouho pohromadě neviděla. Otázkou však zůstává, zda si za ně bude mít co koupit a kdyby i ano, odkud pak a kdo zásoby doveze. Nicméně shrábne peníze i něco málo navíc, uţ se stejně jako ostatní obyvatelé uklidnila, cizinci neprojevují ţ ádné náznaky nepřátelství a plně ctí všechny domluvy. Chrčivě se omluví za malý komfort,

170

coţ přejde Pierre shovívavým úsměvem. Beztak ji mnoho nerozumí, sám má v němčině mezery a její nářečí mu činí další problémy. On sám společně se svým přítelem lehce pojí, otevřou si kaţ dý jednu láhev portského vína, stále jich mají slušnou zásobu v kočáře sluhů, a pijí rovnou z nich. Lepší neţ pouţ ívat nevábně vypadající zdejší pohárky. I pokrývky si nechají přinést vlastní, jen zatuchlý slamník vyuţ ijí. „Hrůza, páchne to tu sračkama,“ uleví si pan de Godille. „Buďme rádi, ţ e nemusíme nocovat venku. Podle všeho se blíţ íme k našemu cíli, kdoví, s kým bychom se mohli setkat. Tady jsme alespoň trochu v bezpečí, kapitán postavil hlídky. Moţ ná bude i pršet, obloha byla dost zataţ ená.“ „Já vím, ale přesto. Moţ ná lepší trochu deště, neţ tahle zatuchlina.“ „Nechám přinést ještě dvě láhve, neţ bude tma,“ navrhne pan de Almare, „ta svíčka brzy doprská. Moţ ná je čas, abychom si trochu promluvili o mém poslání. O našem poslání,“ opraví se. „S láhvemi souhlasím, řeknu Quidovi,“ povstane Armand, vydá patřičný příkaz, pak se obrátí na svého druha, „Vaše poslání, já jsem jen doprovod. Pochopil jsem, ţ e jedeme za maršálem de Guebriant. Kdo to vůbec je a co tady dělá?“ „Pan hrabě Jean Budes de Guebriant je Francouz, vlastně francouzský maršál. Narodil se asi před čtyřiceti roky v Plesis Budes. Stal se důvěrným přítelem Bedřicha Výmarského. To byl velmi slavný vojevůdce, vévoda saskovýmarský. Bojoval po boku švédského krále Gustava a uzavřel v Saint-Germain smlouvu s kardinálem de Richelieu. Ten vévodovi platil jeho skoro dvacetitisícovou armádu, slíbil mu Elsasko, vévoda naopak zaručil toleranci katolického vyznání. Maršál de Guebriant se stal jeho spojencem a vojevůdcem. Před čtyřmi roky ale Bernard Výmarský náhle zemřel, prý za podivných okolností na Rýně a potom …“ „Za podivnejch okolností?“ přeruší hrabě vyprávění svého přítele, svíčka skoro dohořela, ocitají se ve tmě, malými okénky téměř světlo neproniká, ostatně i na dvoře ho je po málu. Statek zvolna upadá do ticha, v ponuré atmosféře i vojáci hovoří spíše šeptem. Oba šlechtici jiţ jsou v místnosti sami, sluhy propustili, baví se spolu na vzdálenost dvou metrů, přesto se skoro nevidí, pouze slyší. „Za podivných okolností. Údajně zemřel na morovou nákazu. Ovšem předtím došlo k váţ né roztrţ ce mezi ním a jeho chlebodárcem kardinálem de Richelieu. Bedřich Výmarský začal prosazovat zájmy, které nebyly zcela v souladu s Richelieuovými. Tvrdilo se dokonce, ţ e ho kardinál nechal tajně otrávit, ale nikdy se pravdivost těchto klevet nepotvrdila.“ „Nechal otrávit? Co myslíte vy?“ „Neumím posoudit. Richelieu do vévody vloţ il dost peněz i svého úsilí, potřeboval ho jako trojského koně v německých zemích. Víte, ono je všechno kolem téhle války, co se táhne uţ pětadvacet let, dost podivné. Aţ vám vysvětlím, za kým a proč jedeme, tak se vrátím k počátkům celého konfliktu. Pokud vás ale historie zajímá.“ „Zajímá, nezajímá, co tady dělat. Spát se mi nechce, tak aspoň bude čas rychlej utíkat,“ odvětí rezignovaně pan de Godille a díky tmě nespatří shovívavý úsměv na tváři přítele, jenţ svými slovy vyvolal. Ostatně si ho jeho druh dovolí jen u vědomí toho, ţ e nebude spatřen. „Poté, co Bedřich Výmarský zemřel, roztrhlo se jeho vojsko. Část se přidala ke Švédům, část vstoupila do francouzských sluţ eb. Té části velel a stále velí právě maršál de Guebriant. A počíná si více

171

neţ zdařile. Ve spojení se švédským generálem Banerem dobyli Řezno, Bamberk, v loňském roce porazil a zajal císařského generála Lamboye u Kempenu. To ale uţ byl Baner mrtvý, zemřel o rok dříve. Jeho nástupcem se stal další znamenitý švédský vojevůdce Torstenson. Maršál de Guebriant pokračuje v úspěšném taţ ení, bojoval mezi Rýnem a Mósou, vyplenil krajiny bádenské.“ „Je naším spojencem?“ „Ano je. Ale sám asi tušíte, jak problematickým. Francie je daleko, podpora všelijaká. Pan maršál je příkladem, jak strastiplné mohou být jednání s jednotlivými vojevůdci. Oni mají své zájmy, francouzská koruna taky své. Je třeba najít společný průsečík. Coţ znamená vyjednávat. Naším zájmem je udrţ ovat v napětí císařská vojska, získat co největší převahu, dobýt co nejvíce císařských území, abychom si mohli klást podmínky při vyjednávání. Stále častěji se mluví o nutnosti ukončit tento zběsilý konflikt, kaţ dý však chce mít trumfy v rukách, aby mohl na jednáních vznášet co největší poţ adavky. Území německých kníţ ectví a vévodství jsou v troskách, císařská moc rakouských Habsburků je nalomena.“ „Jedno mi ale není úplně jasný,“ zamyslí se pan de Godille, „My, tedy pan Mazarin, předtím Richelieu, stojíme na straně protestantů. Mluví se vo náboţ enských válkách, ale uţ v tom mám pěknej zmatek.“ „Nejste sám, příteli,“ rozesměje se srdečně pan de Almare, „Teď uţ o ţ ádný náboţ enský otázky nejde. Teď uţ jde jen o to zmenšit moc Habsburků, ať uţ rakouské či španělské větve. Mohu vám udělat takovou malou přednášku, jak to vlastně všechno začalo?“ „Uţ jsem vám jednou svolení dal, ale zkuste bejt zajímavej. Co nejmíň dat a co nejvíc pikantností, pomluv, drbů,“ nabádá hrabě svého přítele k populárně pojaté exkursi do historie. „Zkusím být stručný a zajímavý. Bohuţ el je všechno moc zamotané, pokusím se vypíchnout jen ty největší události. Bylo nebylo,“ začne ţ ertovně Pierre, „Všechno vlastně začalo v Praze před pětadvaceti roky. Česká šlechta se postavila císaři a zvolila si za svého krále kurfiřta falckého Bedřicha. Tím si chtěla zajistit protestantské vyznání a svoji nezávislost na císaři. Všechno ale dopadlo jinak a zahájilo dlouhou válku, do které byly postupně zataţ eny všechny mocnosti.“ „Kde je ta Praha? Nikdy jsem to jméno neslyšel.“ „Leţ í dál na východ od nás. A není bezvýznamným městem, sídlily v ní čeští králové, někteří byli dokonce zároveň i císaři římské říše. Ale kdyţ uţ jste ţ ádal o pikantnosti, hned vám řeknu dvě související se zahájením válečného běsnění. V Praze proběhla defenestrace, kdyţ císařské příznivce vyhodili z okna radnice. Coţ z nich mohlo učinit první oběti a mučedníky, pokud by ovšem nespadli do hromady hnoje a tím si nezachránili ţ ivot.“ „Tak do hromady hnoje? To je dobrý. Hodili je do hnoje?“ „Ano. Ale tím byla zavdána příčina k velké zlobě císařské strany, která se změnila v zuřivost po ustavení Fridricha Falckého českým králem. O dva roky později vytáhlo císařské vojsko zjednat pořádek. Zatímco české vojsko se u Prahy na Bílé hoře snaţ ilo zachránit svou nezávislost a svého krále, ten místo své přítomnosti na bojišti na praţ ském hradě pořádal slavnost. Na bitevní pole se vydal aţ ve chvíli, kdy uţ byl boj ztracen.“

172

Bitva na Bílé hoře „Břídilové! Nejdřív hodí císařský přívrţ ence do hnoje, místo aby je napíchli na kopí a nakonec si vyberou takovýho troubu za krále.“ „Bohuţ el to, co se vám můţ e zatím zdát trochu komické, dostalo brzy rozměry velmi tragické. Tři roky se válčilo, císař povolal na pomoc své španělské spojence a kurfiřt falcký byl poraţ en. Přišel nejen o českou korunu, ale i o svoji Falc.“ „Dobře mu tak, jen hlupák můţ e nechat svý vojsko bez velitele,“ je se svým odsudkem rychle hotov Armand, napije se zhluboka a nastraţ í uši. Vyprávění nezačalo špatně. „Generál von Tilly se ve sluţ bách císaře v dolním Německu dopouštěl velkých násilností, coţ přimělo zdejší velmoţ e povolat na pomoc dánského krále Kristiana, který se ovšem zapojil velmi rád. Tím se násilí stupňovalo. Katolická liga německých velmoţ ů se cítila proti 173

protestantskému spolku v nevýhodě a tak poţ ádala o pomoc císaře Ferdinanda II. Ten si jako svůj nástroj zvolil generála Albrechta z Valdštejna, českého šlechtice, velmi mocného a bohatého. Ten vtrhl s vojskem o síle asi sedmdesát tisíc muţ ů do severního Německa a vůbec si nebral ţ ádné skrupule. Ukrutnosti jeho vojska pobouřily jak stavy protestantské, tak i katolické, jejichţ zájmy hájil.“ „Hájil skutečně jejich zájmy?“ „Hájil především zájmy svoje. Nicméně císaři dobře poslouţ il, dánský král uzavřel s císařem mír, dostal zpátky území, o které přišel, ale na oplátku slíbil jiţ do konfliktu ve střední Evropě nezasahovat. Ale brzy se našel daleko nebezpečnější soupeř pro císařské, neţ byl dánský král.“ „Podle všeho katolíci vyhrávali, ne?“ „Ano, coţ právě velmi znepokojilo švédského krále Adolfa Gustava. Panství císařské a katolické se totiţ rozšířilo aţ k baltskému moři a švédský král začal mít obavy o své vlastní panství a zájmy. Cítil se pánem nad baltským mořem a nyní mu hrozila moţ nost o výlučné postavení přijít. Navíc měl velmi vlivného spojence a našeptávače.“ „Našeptávače? Kdopak našeptává králi? Nějaký jeho první ministr?“ „První ministr ano, ale ne švédský. Tím, kdo zařídil mír mezi Švédskem a Polskem, kdo stál v pozadí za propuštěním mocného Albrechta z Valštejna ze sluţ eb císařských a kdo vlastně připravil velmi dobré podmínky k zahájení další války byl … vlastně byste mohl hádat, příteli.“ „Hádat? Copak já se vyznám v historii? Všechno se nějak moc zamotává, nejdřív českej král, pak zase dánskej, teď najednou švédskej. Bůh suď, kdo má bejt tím tajemným rozdmýchávačem války.“ „Velmi trefné vyjádření,“ pochválí svého druha markýz, „Jméno muţ e v pozadí, který měl velký zájem potrápit císaře a omezit jeho moc, není tak těţ ké uhádnout. Zvláště kdyţ vám prozradím, ţ e ujednal tajný spolek se Švédskem a podporoval ho i penězi. Váţ ně netušíte?“ „Nevím, zkuste mi trochu napovědět …“ „Víc uţ nemohu, vţ dyť jste ho sám znal …“ „Já jsem ho znal … ale pak to mohl být jedině Richelieu!“ „Výborně a správně.“ „Ale proč se Richelieu pletl do války ve střední Evropě, kdyţ mu do ní nic nebylo? Co měl z toho, ţ e vyhazoval peníze pro nějakýho švédskýho krále?“

174

„Však Richelieu moc dobře věděl, co dělá. Jeho zájmem bylo posílit moc Francie, ale v prvé řadě ji vlastně zachránit před velkým nebezpečím. Na jihu španělské království, na severu španělské nizozemsko, na západě nevyzpytatelný Albion a na východ mocní rakouští Habsburkové na císařském trůnu. Kdyţ pominu Anglii, tak ze tří stran se okolo našeho království stahovala smyčka, podporovaná navíc papeţ ským stolcem. Tomu se nelíbilo příměří s hugenoty, jinými slovy jejich tolerance od Ludvíka po jeho úspěchu u La Rochelle o pár let dříve. Ale Richelieu byl opravdu mistrem nad mistry a dokázal myslet mnoho tahů dopředu. Kdyţ si uvolnil ruce od hugenotských válek, mohl upřít svoji pozornost k nepříteli vnějšímu, který hrozil omezením moci francouzského krále. Jeho záměrem bylo zaměstnat nepřátele boji na jejich územích a snaţ it se zmenšit jejich moc.“ „Lišák Richelieu, vlastně máte pravdu. Kdyţ podporoval nepřátele svých nepřátel, vedli za něho boj jiný a von jen všechno sledoval z povzdálí.“ „Nejen sledoval, ale také chytrými jednáními řídil. Švédský král byl ale velmi tvrdý oříšek. Snil o tom, ţ e stane v čele všech protestantských panovníků a vytvoří společenství, které bude schopno porazit císaře a ovládnout velké území. Rovněţ byl velmi schopným vojevůdcem.“ „V čem byl teda problém?“ „Těţ ko říci v čem. V kaţ dém případě veškeré naděje švédského krále padly spolu s ním, zahynul v bitvě u Lützenu před jedenácti roky. I o jeho konci se mluvilo velmi různě, někteří dokonce tvrdili, ţ e ho zastřelili jeho vlastní lidé na popud kardinála de Richelieu, který se začal obávat jeho velké moci a kterému ambiciózní švédský král začal přerůstat přes hlavu.“ „Zase moţ ná vraţ da?“ zachvěje se náhle Armand, vzpomene si, na čí rozkaz vystřelil na prince de Soissons, dej mu Bůh lehký spánek. Hrome, takových případů přece mohlo být víc …

Smrt švédského krále Adolfa Gustava „Opět nevím, příteli, je však moţ né, ţ e zahynul v boji s protivníkem, kdyţ se pokoušel prorazit linii císařského vojska. Tomu uţ zase velel generalisimus z Valdštejna, v nouzi nejvyšší povolaný do

175

zbraně. Ale nebojoval s velkým nadšením, asi císaři neodpustil své předchozí sesazení. Coţ se mu nakonec stalo osudným, byl zavraţ děn o dva roky později v Chebu.“ „Pěknej masakr, jen co je pravda.“ „Máte pravdu, ale nejen mezi veliteli. Velké masakry se objevily, směřovaly proti civilnímu obyvatelstvu. Rok před bitvou u Lutzenu generál Tilly vypálil Magdeburg, kdyţ nechal vyvraţ dit téměř polovinu jeho obyvatel. Zemřely desetitisíce lidí, muţ ů, ţ en i dětí. Obrovské krveprolití otřáslo mnohými a posílilo nepřátelství vůči císaři. Ovšem po smrti Gustava se rozpadlo jeho vojsko i vojsko pana z Valdštejna. Tlupy ţ oldnéřů bojovaly proti sobě za své vlastní zájmy. Nemusím ani říkat, kdo jejich půtky odnášel nejvíc.“ „Asi ne. Co ale bylo dál?“ „Smrtí švédského krále Gustava Adolfa skončil jeho sen o sjednocení všech protestantských mocností s ním v čele, smrtí pana z Valdštejna jeho vlastní zájmy, kdyţ v dobách největší slávy velel vojsku silnějšímu neţ sto tisíc muţ ů a nahromadil obrovské bohatství. Ale smrtí dvou jistě významných muţ ů neskončily důvody válek. Do čela švédskoněmeckého vojska se postavil Bedřich Výmarský, o kterém jsem jiţ mluvil. I o generálu Banerovi, který postavil další švédské vojsko a vpadl do Saska a do Čech a došel aţ ku Praze, kde všechno začalo.“ „Jeden vojevůdce zemře a objeví se deset dalších,“ poznamená pan de Godille. „Jistě, vţ dy se nalezne někdo, kdo vyuţ ije situace, je dostatečně schopný a ambiciózní. Ale císař dokázal zvítězit, jeho vojska Bedřicha Výmarského porazila. Před osmi roky byl v Praze uzavřen mír nazývaný praţ ský, kterým moc císaře neobyčejně vzrostla. Sice musel odloţ it provedení svého restitučního ediktu směřujícího proti protestantům, ale k míru se připojil i kurfiřt braniborský a jiní protestantští stavové, s výjimkou Badenska, Hess-Kaselska a Virtemberska.“ „Kardinál Richelieu asi moc spokojenej nebyl, co?“ prohodí do tmy hrabě. „Máte pravdu, vidíte, jak se začínáte v celé problematice orientovat,“ odvětí s jemnou ironií v hlase pan de Almare, „Kardinál de Richelieu se opravdu vylekal moci císaře, přestal podporovat skrytě jeho nepřátele a naopak přesvědčil Ludvíka k otevřené válce. Vytáhl se vší silou proti císaři i Španělsku. Tento boj trvá uţ osm let, ačkoli jak vévoda de Richelieu i Ludvík jsou po smrti. Ale pan Jules je stejně mazaný jako jeho učitel, jehoţ zásady zahraniční politiky převzal.“ „Docela dlouhá doba, co uţ válčíme.“ „Ano a zdaleka nejsme u konce. Ovšem po otevřeném vstupu Francie do konfliktu, ten ztratil poslední zbytky náboţ enské války. Naše katolická země bojuje po boku Švédska a jeho protestantských spojenců. Naopak značná část protestantských kníţ at uzavřela s císařem mír. Důvodem současné války je omezit moc císaře a jeho spojenců, případně uloupnout některá z jím ovládaných území. Proběhlo mnoho bojů, zemřel Bernard Výmarský i generál Baner, ale záměry zůstávají stále stejné.“ „Záměry?“ protáhne Armand, „Vyslechl jsem vaši zajímavou přednášku, ale moc z našeho poslání jsem nepochopil. Co tady vlastně děláme?“ „Co tady děláme? Popíjíme portské a klábosíme,“ prohodí Pierre, naštěstí nevidí protaţ ený obličej svého přítele, ale odtuší ho a rozesměje se, „Jedeme jednat s maršálem de Guebriant, aby splnil přání našeho pana kardinála. My mu ho budeme tlumočit a pokusíme se ho přesvědčit.“

176

„Co si přeje Mazarin?“ snaţ í se zachovat klid hrabě, poznámka přítele se ho dotkla. „Nový švédský velitel armády Lennart Torstensson stojí v čele silného vojska, které doposud operovalo především v Čechách. Ale došlo ke konfliktu mezi Švédském a Dánskem a generál uţ byl povolán proti tomuto novému nepříteli. Panu Julesovi by se zamlouvalo, kdyby se vojsko maršála de Guebrianta spojilo s armádou Torstensona a tím sevřelo do kleští císařské. Jejich síla by velmi vzrostla.“ „Logický, kdyţ jsme spojenci. V čem je problém?“ „V čem? Pan maršál má své zájmy, musel by upustit od plenění a dobývání měst, čímţ se mu plní jeho vlastní kapsa. Navíc má svou cenu. Pochopitelně, pan Jules je daleko, sliby jsou jen sliby, ale kořist a skutečná situace na bojištích je jiná.“ „Takţ e pan maršál zlobí?“ „Sám nevím, jaké má zájmy,“ odvětí lhostejným hlasem pan de Almare, „Právě proto jsem byl za ním panem Julesem vyslán, abych s ním promluvil, tlumočil mu zájem francouzské koruny, případně ho podpořil několika sliby a naopak se pokusil zjistit záměry pana maršála.“ „Uţ začínám chápat,“ řekne pan de Godille spokojeně a dopije obsah první láhve. Hned se však začne sápat po druhé, leč ve tmě mu dělá problém ji najít. Záhy začne osahávat svého přítele. „Pane hrabě, vy se nezdáte,“ začne se pochechtávat markýz. „Omlouvám se, jen hledám tu zatracenou láhev. Svůj názor na ţ eny jsem nezměnil,“ omlouvá se provinilec. „Na mém stehně opravdu není. Ale pokud vím, tak obě stály kousek vlevo … máte ji? Kdyţ je najdete, vezmu si také, uţ mi v mojí také moc nezbývá.“ Hledání portského dospěje ke zdárnému konci, kaţ dý dostane své a pokračují v pití i besedě. Pierre dále rozebírá politickou situaci a snaţ í se osvětlit jejich poslání. „Myslíte, ţ e uspějete?“ zeptá se Armand o půl hodiny později. „Doufám ve svůj úspěch. Hned ze dvou důvodů. Jednak jde o můj první podobný úkol a za druhé by mě mrzelo, táhnout se takovou dálku, muset přespávat za takovýhle podmínek a vrátit se s prázdnou.“ „Co kdyţ se ale zamotáme do nějakejch půtek? Jsme na straně pana maršála?“ „Jsme na straně pana maršála, ale do ţ ádných půtek se nezapleteme. Jsme vyslanci francouzské koruny a jsme neutrální. Naším úkolem je vyjednávat, nikoli se zaplétat do jakýchkoli sporů,“ odvětí markýz velmi váţ ně, vědom si dobrodruţ né povahy svého přítele. „Chápu, chápu, ve všem vás poslechnu. Co dělá pan maršál teď?“ „Z kusých zpráv, co zjistil náš pan kapitán, vyrazil oblehnout město Rottweil, měli bychom být od něho asi dva dny cesty. Proto budeme muset být pořádně obezřetní.“ „Hm, pak se nedivím, ţ e se tady tak bojej. Klidně bysme mohli shánět proviant pro pana maršála. Ačkoli tady bysme si moc nepomohli, jídla moc nemaj, cennosti asi taky ne, ani jejich hadry nemaj ţ ádnou cenu.“ „Máte sice pravdu, ale pro hladovou bandu ţ oldáků můţ e i takové málo mít svoji cenu. Naopak naše vybavení by mohlo mít velkou cenu.“ „Jenţ e k němu se dostat není tak jednoduchý,“ odvětí pan de Godille sebevědomě aţ arogantně, „To by musela bejt sec sakra silná jednotka, aby se nám dostala na kobylku.“

177

„Doufejme, ţ e nebude třeba vaše slova ověřit,“ poznamená Pierre, v jeho hlase je poznat mírnou nervozitu.

PŘEPADENÍ Další den po přenocování ve statku stráví členové výpravy na cestě. Kapitán Roth učiní bezpečnostní opatření a vyšle předsunutou tříčlennou hlídku, která mapuje terén. Naštěstí nenarazí na ţ ádnou nástrahu ani ţ ádné ozbrojence. Krajina je vesměs pustá a pokud se objeví nějaké nuzné městečko, vesnice či usedlost, pokud je moţ nost, obloukem se této oblasti vyhnou. Nestojí o ţ ádnou nepříjemnost, místní by je mohli povaţ ovat za vetřelce, mohlo by dojít k jejich napadení. I domluva s místními by zabrala zbytečně mnoho času. Ze stejných pohnutek navrhne Roth přenocovat mimo lidská obydlí a šlechtici mu jeho záměr schválí. Útočiště najdou na okraji hájku, odkud mají přehled o dění okolo sebe a stromky a křoviska jim zajišťují ochranu před větrem. Šlechtici a sluhové přespí v kočárech, vojáci, pokud nejsou určeni na hlídky, se zabalí do houní. Oheň rozdělají pouze malý a ve skrytu křovisek, aby neupoutávali pozornost, z toho důvodu se odpočívající příliš neohřejí. Nic nocující neochrání před chladem, který potrápí kaţ dého a před provlhnutím, neboť k ránu začne mţ ít. S potěšením vyrazí na další cestu, opět s předsunutou hlídkou v počtu tří muţ ů. Nad nimi se rozprostírá zlověstně zataţ ená obloha, hrozí se z ní znovu spustit déšť. Putují po cestě plné výmolů, která je před dvanáctou hodinou zavede do hustého lesa, skrz který se táhne. V pravé poledne si učiní krátkou zastávku, kolem třetí hodiny narazí zvědové na rozcestí. Mohou buď pokračovat přímo nebo se jim nabízí odbočení vpravo. Trojice předsunutých jezdců, bratři Grasshoffové a Petri, se pro jistotu vrátí asi dvě stě metrů zpátky, aby je nikdo přijíţ dějící z odbočky nemohl spatřit a netrpělivě vyhlíţ í své druhy. Martin Petri podá svému veliteli hlášení, ten se rozpačitě škrábe za uchem, netuší, po které cestě se dát. Odkvačí se proto poradit se svým pánem, leč ani markýz není dvakrát moudrý. Oba šlechtici vystoupí z kočáru, pan de Almare vytáhne mapu a dívá se do ní. Pan de Godille se protahuje, po očku pozoruje svého přítele a velitele vojáků. Osobně mu je lhostejné, zda pojedou rovně nebo vpravo. Cestování v kočáře ho přestává bavit, vyuţ ije zastávky, zavolá si Quida a nechá si připravit svého koně. Dujardin přikývne, zkontroluje nejen pevnost sedla, ale také pistole v brašnách. Během dohadování uslyší zdálky hluk, Roth ihned pošle bratry Grasshoffy na výzvědy, kdoví kdo se blíţ í. Všichni jsou mírně nervózní, ač porost mírně prořídl, stále zůstává kolem nich dost hustý les a lehce by se v něm mohla schovat i silná tlupa. Ačkoli zvědové na nic podezřelého nenarazili. Hrabě vyuţ ije příleţ itosti, vyšvihne se do sedla a vyrazí za oběma vojáky. Nikdo se mu neodvaţ uje odporovat, byť se na obličeji kapitána objeví nesouhlasná chmura. Pán má přece své povinnosti a jeho muţ i taky své.

178

Armand i oba vojáci mají ale dost zkušeností, aby se nenechali spatřit a sami mohli sledovat, co se děje na rozcestí. Zavedou své koně do křovisek, které je chrání před nepovolaným zrakem, oni však mají kříţ ení cest jak na dlani. Vycházkovým tempem se přibliţ uje kočár, doprovázený třemi jezdci na koních. Erb na dvířkách šlechtici mnoho neřekne, ale rozhodně ho zaujme tvář, kterou spatří v otevřeném okénku. Mladá a hezká ţ ena v těchto končinách, a ke všemu s tak malým doprovodem? Kočár zabočí vpravo, nehrozí tedy setkání s přijíţ dějícími. Starší z bratří Vilém otočí svého koně a vrací se za svým velitelem, druhý voják způsobně čeká se šlechticem. Netrvá dlouho a objeví se celá skupina, nakonec se rozhodnou pokračovat po cestě, po které zmizel kočár. Markýz de Almare sedí jiţ také v sedle, po vzoru svého přítele se rozhodl dát pro další čas přednost koňskému hřbetu. Kousek za ním kluše Quido, jelikoţ jeho pán jede na koni, povaţ uje za nutné spočinout v sedle také, aby mu mohl být kdykoli k dispozici. Bratři Grasshoffové a Petri jsou opět vysláni dopředu, krátce po jejich odjezdu zavelí ostatním kapitán Roth. Se třemi dalšími Švýcary jede v čele, za nimi klušou oba šlechtici, s odstupem dvou kroků Dujardin, následují oba kočáry a za nimi zbytek vojáků, včetně všech gardistů. Volí poměrně ostřejší tempo, čemuţ se není moţ no divit, rádi by do setmění objevily minimálně nějakou zásobovací jednotku armády maršála de Guebriant, jinak jim hrozí další noc v přírodě. A pravděpodobně ještě blíţ válečnému konfliktu, pokud je informace o obleţ ení Rottweilu pravdivá. V podobném rozestavení jede výprava asi čtvrt hodiny, kdyţ se znovu objeví voják Petri. Jiţ zdálky dává znamení, aby se výprava zastavila. Krátce něco říká svému veliteli, mezitím k nim dojedou oba šlechtici. „Vaše Milosti, Excelence, máme problém. Jak se zdá, kočár, který jsme spatřili, zastavila větší skupina jezdců a podle všeho se tam vzrušeně dohadují. Můţ e jít o přepadení!“ objeví se temné chmury ve vizáţ i Rotha. „Přepadení? V tom kočáře cestuje dáma!“ zvolá vzrušeným hlasem pan de Godille, markýz i kapitán se na něho velmi nervózně podívají. Cítí, jak se v hraběti ozývá pud bojovníka, ale zaplést se do čehokoli je zcela mimo jejich zájem. „Přepadení není jisté, Excelence,“ mírní jeho zájem velitel. „Jak jsou daleko?“ vyzvídá dále Armand, jeho hlas dává jasnou představu o hnutí jeho mysli. „Bohuţ el velmi blízko,“ odvětí očividně nervózní Roth, „Měli bychom zachovat naprostý klid. Dva naši muţ i vše sledují, kdyby nám hrozilo nebezpečí, tak nás včas varují.“

179

„Jaký nebezpečí?“ vzkypí hrabě, „Jaký nebezpečí hrozí dvaceti po zuby vozbrojenejm chlapům? Co má ale dělat ta dáma v kočáře …“ „Vaše Excelence, mám na starosti vaši bezpečnost …,“ hlesne kapitán a obrátí svůj nešťastný zrak směrem ke svému skutečnému pánovi, prosíc jím zoufale o podporu. „Příteli, skutečně jste viděl dámu? Nemůţ e jít jen o obyčejný kočár armády?“ přijde na pomoc svému veliteli ochranky pan de Almare. „Viděl jsem dámu velmi dobře, navíc na dvířkách kočáru měla nějakej erb. Pánové, tý ţ eně jde moţ ná o ţ ivot a vo čest!“ „Vaše Excelence, vy máte jiné pověření, neţ zachraňovat neznámé dámy,“ snaţ í se mírnit svůj hlas Roth, přesto zní vzrušeně, lehce se mu chvěje. Snaţ í se být maximálně korektní, ale nehodlá dopustit ţ ádný hazard, který by mohl skončit tragicky. „Pane kapitáne, dělejte si co chcete. Já si beru svýho sluhu a svý gardisty a odjíţ dím tý dámě na pomoc,“ štěkne vztekle pan de Godille, otočí bez dalšího koně a pobídne ho směrem ke svým muţ ům. Jeho gardisté i Dujardin nezaváhají ani chvíli, stačí jim jediný pokyn ruky šlechtice a oni ho rychle následují. Skupina mine rozčileného Alfreda a rozpačitého Pierra, který vůbec netuší, co má dělat. Nechat svého přítele na holičkách, kdyţ můţ e nabídnout spolu s ním a kapitánem další tucet ozbrojených muţ ů? Pravda, hrabě se zase chová nerozváţ ně, ale pokud v přepadeném kočáře byla dáma, nebylo by hodné urozených muţ ů jí pomoci? Armand rychle potlačí zlost na nerozhodného kapitána a velmi stručně za jízdy svým muţ ům vysvětlí, co se pravděpodobně stalo. Setká se s jejich rozpačitými pohledy. Kam je proboha hrabě zase ţ ene, neznají vůbec situaci ani sílu nepřítele, ke všemu jim asi Švýcaři na pomoc nepřijdou. Nemají ale vyhnutí, musí svého velitele následovat, vţ dyť zodpovídají za jeho bezpečnost. Mlčky tahají z brašen jezdecké pistole a kontrolují jejich stav, stejně si počínal i Armand. Dujardin váhá, přeci jen si je jistější s noţ em, neţ se střelnou zbraní. Pan de Godille v čele průvodu chvátá, náhle však zarazí prudce koně. Ten zvuk nelze s ničím zaměnit, z místa jen kousek od nich se ozve střelba, jeden, moţ ná dva výstřely, nemůţ e být pochyb. Armand prudce pobídne koně, ostatní ho následují, minou bratry Grasshoffovi, kteří na projíţ dějící zírají s otevřenými ústy, jen se bezradně na sebe podívají, vůbec ničemu nerozumí. Kam chvátá hrabě s gardisty a proč se neobjevuje kapitán s dalšími muţ i? Oba Švýcaři na rozdíl od horkokrevného šlechtice dobře vědí, co se stalo. Skupina jezdců zastavila kočár a došlo k vášnivé výměně názorů s trojicí z doprovodu. Podle všeho se znají, řvali na sebe, zatímco kočár i jeho civilní doprovod zůstával v klidu. Pak však jeden z muţ ů otevřel dvířka kočáru a nevybíravým způsobem něco na cestující křičel. Coţ zřejmě nenechalo klidným muţ e stojícího na stupátku a nepochybně patřící ke kočáru, který se do hádky zapojil, nakonec sáhl po pistoli a byl kolegy vetřelce na místě zastřelen. Rány se rozlehly lesem před zhruba před minutou. Armand vyráţ í ze záhybu cesty a velmi rychle přehlíţ í celou situaci. Jeho mozek bleskově zpracovává informace, snaţ í se odhadnout stav věci, sílu nepřítele a zvolit nejlepší taktiku. Co spatří se mu vůbec nelíbí. Kočár byl zastaven v místech, kde kolem cesty je více prostoru, lemovaného nízkým křovím. Této mýtinky útočníci vyuţ ili pro své přepadení. Trojice ozbrojených muţ ů, která kočár doprovází, stojí stranou a zřetelně nedělá nic, čím by se pokusila vetřelce zastavit. Těch je něco kolem deseti, moţ ná však mohou mít ještě další kolegy schované v okolním křoví. Nedaleko dvířek leţ í na břiše muţ , pod nímţ se začíná tvořit krvavá kaluţ . Nepochybná oběť předchozích výstřelů. Tři sedla zejí prázdnotou, uzdu zvířat drţ í další muţ i, zatímco jejich kolegové podnikají aktivitu, nad níţ nabíhají hraběti zlostí ţ íly na spáncích. Jeden z nich táhne stranou mladou dívku, podle oblečení pravděpodobně sluţ ku nebo komornou, druhý drţ í za krkem zmítajícího se blonďatého chlapce, jehoţ věk odhaduje šlechtic na podobný Ouidovi. Třetí drze a provokativně nabízí rámě ţ eně v kočáře, nepochybně šlechtičně, která nechce vystoupil, naopak se snaţ í vzrušenými slovy odradit darebáky od jejich počínání. Všichni jsou zaujati křikem komorné, kterou zarostlý chlap vleče za povzbuzujícího výskotu několika

180

kamarádů směrem ke křoví. Jeho záměr musí být všem zřejmý, proto asi dáma z kočáru vystupuje a snaţ í se křikem zabránit zneuctění své sluţ ky. Setkává se však s výbuchem výsměchu. Díky zaneprázdnění muţ ů křikem obou ţ en a těšících se pravděpodobně na akt znásilnění minimálně sluţ ebné, nepostřehnou příchod nových herců na scénu. Hrabě vyuţ ívá výhody překvapení, jeho muţ i mají dost zkušeností, aby zaujali dobré postavení. V několika vteřinách zaráţ í Armand koně, gardisté se rozptylují po jeho levé i pravé ruce, navzájem si nepřekáţ ejí, pokud se rozhodnou pouţ ít připravené pistole. Drţ í je v pokrčených rukách, jejich hlavně nepochybně směřují do houfu lumpů. Dujardin se krčí za svým pánem, i on má v ruce bambitku, spíše ale připraven ji podat pánovi, neţ ji sám pouţ ít. Dýku si povytáhl, těkavým pohledem, stejně jako ostatní, sleduje své protivníky. Přibliţ ně dva na jednoho, i kdyţ se první ranou trefí, další budou mít ti druzí čas na svoji salvu. Můţ e dojít k pořádnému masakru, pokud se začne střílet. I kdyţ někteří moţ ná jiţ vypálili na neboţ áka na zemi a těţ ko stačili nabít. Rázem všechen křik ustává a rozhostí se zlověstné ticho. Překvapení útočníci zírají na skupinu muţ ů, zřetelně odhodlaných se s nimi utkat, proč by jinak takto se zbraněmi v rukách dorazili. Rázem by se z pánů situace mohli sami stát oběťmi. Je jich více, ale zlověstné tváře nových účastníků dramatu nevykazují ţ ádný strach, naopak, maximální soustředění a odhodlání. Určitě nejsou ţ ádnými nováčky, se zbraněmi se vyznají. Muţ v jejich čele je nepochybně šlechtic, podle jeho krásného koně i oblečení. Asi jejich velitel. Jelikoţ armády v té době nepouţ ívají stejnokroje, nedá se z oděvů přítomných nic vyčíst, ani na jedné či druhé straně. Snad jen příslušnost k určité sociální skupině. Útočníci jsou určitě ţ oldáci, ošlehaní mnoha boji, na druhé straně však skupina vedle šlechtice bude podobného raţ ení. Buď vojáci nebo muţi z jeho doprovodu, jistě dobře vycvičení. Zrak všech dosavadních aktérů se upírá k novým hercům. Především v očích šlechtičny se objevuje nová naděje, kterou jiţ ztrácela, poté co ji zradil ozbrojený doprovod a zůstal nečinně přihlíţ et řádění svých druhů ve zbrani. Její zrak se setká s pohledem Armanda, který je tím definitivně zataţ en do děje. Ne, nedovolí, aby té pěkné, mladé, a podle postoje vznešené dámě, někdo ublíţ il. I komorná přestane křičet, násilník ji jen surově svírá za paţ i a sám zírá na sedm jezdců, kteří je zaskočili. Blonďatý chlapec se rovněţ přestává zmítat v sevření, které mu drtí zátylek, zatímco druhá ruka násilníka mu vytváří modřiny na paţ i. Ticho je uţ příliš dlouhé, coţ si uvědomují všichni. Nahrává však hraběti a jeho lidem a také přepadeným, neboť násilí na nich páchané bylo přerušeno. Trojice doprovázející kočár zůstává stranou s rukama svěšenýma, dávající zřetelně najevo oběma skupinám, ţ e se do předpokládané rozepře nemíní jakkoli míchat. Coţ není příliš statečné, vţ dyť jejich úkolem bylo chránit cestující v kočáře. Otáčí se i chvějící se starší kočí na kozlíku, křečovitě svírá řemeny od koní ve vtyčených rukách, mluvících jasnou řečí vzdávajícího se člověka. Jeden z útočníků, pravděpodobně jejich velitel, se rozhodne konat. Pobídne koně, prodere se přes své muţ e ochotně mu ustupující a popojíţ dí směrem k neočekávaným zachráncům přepadených. Je mu kolem třiceti, v jeho zarostlé tváři je stále patrné překvapení, ale nikoli strach. Skoro s drzým aţ pohrdavým pohledem zírá na nezvané návštěvníky, pak něco zamumlá, pravděpodobně v němčině. „Kruci, rozumí mu někdo?“ sykne pan de Godille, nepohne však hlavou ani o milimetr, naopak maximálně soustředěný sleduje všechny aktéry před sebou, připraven okamţ itě zahájit boj, pokud vyhodnotí takový postup za nutný či pokud by se k nepřátelské akce odhodlali ti druzí. „Hergot, vy mluvíte francouzsky?“ zvolá stejnou řečí velitel lapků a zatváří se ještě víc překvapeně. „Smutný potkat tak daleko vod domova krajana, kterej je lumpem, co přepadá ţ eny a děti,“ odvětí vysoce pohrdavě a arogantně hrabě. „Drahý pane, kdo račte být?“ „Jsem slušnej člověk, šlechtic. Vy se představovat nemusíte, je patrný, co jste zač!“

181

„Váţ ený urozený slušný pane, co se mícháte do našich záleţ itostí? Račte pokračovat ve svý cestě do horoucích pekel, vodkud ste přijel a kde určitě skončíte!“ trhne uzdou velitel gaunerů. „Kdo skončí v pekle se uvidí,“ drţ í nos pěkně nahoru Armand, „Ale jsem ochotnej vaší rady uposlechnout. Pojedeme dál jako doprovod ctěné dámy. Nahradíme zbabělce, který jí nechali na pospas darebákům.“ „Bohuţ el pro vás se mýlíte. Můţ ete pokračovat dál, ale kočár i se všemi v něm pojede s náma.“ „Těţ ko,“ ušklíbne se hrabě, „Nejsem zvyklej se dohadovat. Máte jen dvě moţ nosti, váţ ený zákeřný pane, buď hned vodjedete nebo vás čeká daleko delší cesta.“ „Nepovídejte. Delší cesta?“ „Máte pravdu, delší asi ne, do pekla je pro vás asi cesta krátká. Věřte, ţ e vás tam všechny pošlu, pokud se mi budete protivit. Dávám vám minutu na rozmyšlenou, potom vás všechny pobiju!“ vyslovuje šlechtic hrozbu naprosto váţ ným hlasem a jeho obličej dává tušit jeho odhodlání ji uvést do reálu. „Pane, nás je víc!“ „Víc? Co mi chcete namluvit. Neţ se jen pohnete, je z vás půlka mrtvá a ten zbytek pošleme hned za nima. Pár darebáků mi nezabrání dělat si co chci!“ mluví pan de Godille dále vysoce arogantně, nicméně jeho cílem je nahnat protivníkům strach. „Váţ ený pane, ani vy nejste nesmrtelnej,“ ušklíbne se teď i vůdce útočníků, ani on není zvyklý ustupovat a má pro strach uděláno. „Chcete kvůli dvěma ţ enám a jednomu klukovi umřít? Budiţ , je to vaše rozhodnutí,“ krčí rameny hrabě, „Pak je asi zbytečný dál mluvit, dávám vám jedinou minutu, pak zemřete!“ dodává výhrůţ ně a blesky v jeho očích jasně svědčí o připravenosti svoji hrozbu splnit. Ne všichni však sdílejí neústupností obou vůdců. Gardisté dobře znají hraběte a je jim jasné, ţ e on nezmění své rozhodnutí za ţ ádnou cenu. Ač jsou v početní nevýhodě, nedovolí lapkům odjet s neznámou šlechtičnou. Ale jestliţ e se rozhodne pro boj, půjde všem o ţ ivot. Toho si je vědom i Dujardin, mírně pobledlý pohlédne na svou lehce se třesoucí ruku, v níţ svírá pistoli. Dvanáct všehoschopných ţ oldnéřů v něm vzbuzuje oprávněné obavy. Chudák Marie, jak asi bude plakat, pokud ho tady dneska zabijou, napadne ho a mráz mu přejede po zádech. Ale ani druhá strana není k vývoji situace lhostejná. Respektují svého vůdce, ale ani jim se nechce umírat. Stojí vůbec kořist za takovou řeţ bu, ke které se schyluje? Ten mladý pán vypadá neústupně a jeho doprovod se taky tváří velmi zarputile. Být na většině z nich, celé přepadení by ukončili a zmizeli. Určitě se v budoucnu naskytne lépe dostupná kořist. „Ještě neţ vás zabijeme, kdo jste, pane?“ zeptá se hlasem bez emocí šéf lupičů. „Nic vám do toho není. Ale proč vám svý jméno neříct, stejně uţ ho nikomu nevyzradíte. Brzo uţ budete vy i vaši druhové mrtví,“ odvětí stejně lhostejným tónem Armand, jako by konverzoval na téma počasí a ne vyjednával o moţ ném boji na ţ ivot a na smrt, „Jsem hrabě de Godille, vyslanec francouzského krále. Muţ i po mém boku jsou gardisté kardinála Mazarina, dříve patřili ke gardě kardinála Richelieua!“ Určité udivené a částečně i vystrašené pohledy na sebe vrhají útočníci, více neţ titul a funkce šlechtice je vystraší poznámka o gardě kardinála Richelieua. Historky o jejích činech daleko překračují skutečnost. Ale i střetnutí s vyslancem francouzského krále v nich vzbuzuje obavy, pokud ho zabijí, určitě se začne pátrat po jeho vrazích. „Pane hrabě,“ ukloní se spíše ironicky neţ zdvořile vůdců bandy, „ještě jednou vás vyzývám, abyste se staral o svý poslání a odjel. Nejsme v ţ ádném sporu. Nechceme ani těm z kočáru ublíţ it, budou propuštěni, jen co zaplatí výkupný. Patří k našim nepřátelům, je zbytečné kvůli nim prolévat naši krev!“ „Pane hrabě, nevěřte mu!“ vykřikne zoufale šlechtična, překvapivě slušnou francouzštinou, ačkoli německý přízvuk je velmi patrný, „Byla jsem … návštěva … u pana maršála de Guebriant, jsem pod jeho ochranou. Oni lupiči a vrazi!“ „Mlčte, madam!“ okřikne ji lapka.

182

„Madam, nemějte strach, nedovolím jim vás odvést,“ naznačí galantní úklon pan de Godille směrem k nešťastné mladé ţ eně. „Pane hrabě, pan maršál … doprovod dal …zradili,“ vyráţ í dáma ze sebe usilovně hledající vhodná francouzská slovíčka, vzápětí hodí pohledem po trojici ţ oldáků, stojících jako by byli vytesáni z kamene. „Našla jste novou ochranu, madam. Doprovodíme vás, kam si budete přát!“ „Dost uţ řečí!“ zlostně vykřikne vůdce bandy, „Dluţ ím vám své jméno, pane, jsem kapitán Jules de Eschemy. Jestliţ e ihned neodjedete, bylo mé jméno poslední, které jste slyšel!“ „Jména lumpů mě nezajímaj,“ pokrčí hrabě lhostejně rameny, ale v duchu se připravuje na střet. Je odhodlán v následných vteřinách začít útok, nechce přijít o výhodu překvapení a první rány. Jak se zdá, bandité nehodlají ustoupit. I kdyţ boj ohrozí ţ ivoty nejen ozbrojenců na obou stranách, ale i přepadených, musí ho riskovat. Nechat šlechtičnu v rukách hrdlořezů a násilníků je podle něho horší, neţ kdyby byla náhodou zabita. Jistě by ji zneuţ ili, moţ nost jejího propuštění po zaplacení výkupného je rovněţ velmi nejistá. Gardisté znají dobře svého velitele a i z jeho hlasu i gest začínají tušit jeho záměr. Brzy uţ začne taneček, musí jich zasáhnout co nejvíce hned na začátku, jen tak mají naději na úspěch. Hrabě vţ dy útočí bez varování, dnes určitě nebude jednat jinak. Bůh jim pomáhej! Pan de Godille, aniţ by změnil svou vizáţ , se připravuje k boji. Uţ jeho mozek dává pokyn svalům, aby pozvedly pistoli a zasáhly jejich vůdce, je jen pár kroků vzdálen, nemůţ e ho minout a aţ padne, třeba vezmou jeho lidé do zaječích. Jen okamţ ik zbývá, kdyţ se ozve na cestě hluk. Hrabě ani jeho lidé se neohlíţ í, mají pevné nervy a nehodlají spustit své nepřátele z očí, ostatně z jejich protáhlých obličejů chápou, kdo rámus asi způsobil. Markýz de Almare se rozhodl neopustit svého přítele, ostatně během následných vteřin stane po jeho pravici, zatímco kapitán Roth po jeho levici. Gardisté ustupují do stran, jsou teď ve dvou řadách, vedle nich i za nimi se totiţ rozprostírají Švýcaři a cestu zatarasují i oba kočáry. Pokud dojde k boji, mohou za nimi najít útočiště a odstřelovat nepřítele. „Váţ ený lumpe pane de Eschemy,“ říká Armand výsměšně, „Počty se poněkud změnily. Uţ jste se porovnal s Bohem?“ „S Bohem? Ještě nejsem poraţ en!“ zvolá vůdce banditů a lehce pokyne hlavou. V rukách tří muţ ů v blízkosti rukojmích se objevují dýky, kterými ohroţ ují hrdla přepadených. Komorná zděšeně vyjekne, hoch pobledne, ale vzdorovitě sebou cuká, jen šlechtična zachovává klid, ač čepel řezné zbraně je vzdálena jen milimetry od jejího krásného krčku. „Zbabělče! Schovávat se za ţ enský sukně,“ štěkne pohrdavě hrabě, jen stěţ í potlačující vztek i nervozitu, ţ ivot osob, jenţ chce ochránit, je váţ ně ohroţ en. „Ustupte, jinak všichni zemřou!“ vyhroţ uje Jules. „Pánové, měli bychom se všichni uklidnit,“ promluví poprvé pan de Almare, „Určitě nalezneme rozumnou domluvu. Pokud pustíte své rukojmí, máte mé slovo, ţ e můţ ete všichni odjet a nikdo vás nebude zadrţ ovat.“ „Špatný nápad, váţ ený pane,“ zavrtí hlavou lapka. „Máte snad lepší řešení, aniţ bychom museli prolévat krev?“

183

„Samozřejmě. My skutečně odjedeme, pomalu a vy se nás nepokusíte zadrţ et. Ale všichni ti tři půjdou s námi. Dáme vám moţ nost je zachránit. Pokud do zítra sloţ íte výkupný, tak vám je vrátíme.“ „Nesmysl, v jejich rukách nejsou v bezpečí,“ zvolá nesouhlasně Armand. „Bylo uţ dost řečí,“ zavrtí hlavou pan de Eschemy, „Polechtej toho kluka pod ţ ebry, ať viděj, ţ e to myslíme váţ ně,“ nařídí. „Neubliţ ujte bratrovi, je ještě dítě!“ vykřikne šlechtična zoufale a její pohled se střetne se zrakem hraběte. Prosbu v něm nelze přehlédnout. Pan de Godille drţ í v pravé ruce pistoli, levou rukou svírá uzdu svého koně. Nyní ji nenápadně přendá do pravé ruky se zbraní a levou ruku strčí pozvolna za záda. Snad ho Quido pochopí, doufá a vzápětí je potěšen, v prstech cítí paţ bu pistole. „Neubliţ ujte chlapci, domluvíme se,“ vykřikne markýz, ale jeho slova nepadají na úrodnou půdu. Chlap drţ ící mládence s úšklebkem odtáhne ruku s dýkou od jeho hrdla a bez zaváhání ji zaboří do jeho pravého boku, ne zvláště hluboko, ale dost, aby zraněný bolestivě vykřikl a začal sebou smýkat. Tím si ale sám způsobuje těţ ší zranění, nůţ se v ráně otáčí a řeţ e do jeho těla. Po čepeli začíná stékat krev a barví prsty zabijáka. „Erneste! Nechte ho!“ křičí šlechtična a snaţ í se vysmýknout, nehledíc na blízkost ostří u svého krku. Je ale příliš důleţ itá, chtějí za ni výkupné a její smrtí by přišli o vše, proto lapka odtahuje ruku, aby ji váţ ně nezranil. Její křik zní zoufale, všichni bezděky pohlédnou směrem k ní, byť mnozí s cynickým úsměškem. Situace ale vyuţ ívá Armand, bez jediného slova pobídne svého koně, neţ se někdo zmůţ e na cokoli, přiblíţ í se k lapkovi u šlechtičny, chladnokrevně pozvedne pravou ruku s pistolí a ze čtyř metrů ho střelí do hrudi. Náboj z velké jezdecké pistole má dost velkou razanci, aby prorazil koţ enou kamizolu a srazil zasaţ eného na zem. Hrabě natočí koně o devadesát stupňů, přehodí uzdu z levé ruky do pravé, ze které pouští na zem prázdnou pistoli. Naopak pozvedá levou ruku, má ji vzdálenou dva metry od druhého lapky, který jednou rukou drţ í kroutícího se hocha za krkem. Tomu však poklesají kolena a tak je trup jeho trapitele náhle volný pro projektil. Ten se mu do hrudi zaryje po zaznění druhého výstřelu. Pan de Godille jedná jak stroj, bez hlesu, tak neskutečně chladnokrevně, všichni jsou jeho činem zcela zaskočeni. Nezastavuje se ve svém jednání, vytahuje uţ také prázdnou levačkou svou druhou pistoli z brašny, vzápětí do ní přehazuje uzdu a pravačkou tasí meč. Jenţ e to uţ se jeho kůň řítí směrem k dalšímu z útočníků, který svírá nešťastnou a vyděšenou komornou. Násilník byl svědkem zastřelení dvou svých druhů a teď se k němu blíţ í tichý a nekompromisní zabiják s taseným mečem. On má jednu ruku zaneprázdněnou drţ ením dívky a v druhé svírá nůţ . V mţ iku si uvědomuje svou situaci. Můţ e ještě dívku zabít, ale copak tím zastaví šlechtice, který se k němu řítí jak Bůh pomsty? Naopak, bude mít o důvod víc ho ztrestat. On se svým perořízkem tak můţ e leda poškrábat jeho koně. V pudu sebezáchovy odstrkává komornou stranou, aţ ta upadne s výkřikem do křoví a snaţ í se uskočit stranou. Kůň hraběte ho míjí jen o vlásek, ne uţ noha jezdce, která ho sráţ í k zemi. Je otřesen a snaţ í se odplazit stranou, nad sebou vidí kopyta vzpínajícího se koně. Nic jiného ho nezajímá neţ uniknout útoku, plazí se pod kočár, je seknut do stehna, cítí silnou bolest, jak mu ostrá čepel přetíná svaly. Přesto se s bolestí staţ enou tváří nasouká pod kočár. Hrabě svým činem zaskočil skutečně všechny, coţ mu v několika vteřinách umoţ nilo zbavit všechny rukojmí bezprostředního nebezpečí. Šlechtična se vzápětí vrhá ke svému bratrovi, který se zhroutil k zemi, oběma rukama si svírá zle pošramocený pravý bok, sténá a lehce potrhává nohama. Komorná nemá jediný důvod vylézat z křoví, které ji sice velmi škrábe, ale pořád lepší, neţ se dostat do mely, která se vzápětí rozpoutává. V té chvíli jsou jiţ do smrtelné hry zataţ eni i další aktéři. Snad dvě, tři vteřiny trvá, neţ pomine překvapení z útoku hraběte, které přerušilo vyjednávání. Vzápětí se rozpoutává peklo. Gardisté reagují jako první a střílí na nepřítele, ozývají se bolestné výkřiky, ale také důrazná odveta. Vzduch je vzápětí prosycen střelným prachem, který doprovází křik zasaţ ených. Nastává poněkud podivná situace. Lapkové jsou soustředěni z pohledu zachránců na levé straně kočáru, s výjimkou dvou svých umírajících druhů a třetího, který se skrývá pod kočárem. Na pravé straně

184

jsou zachránění cestující a na vzpínajícím koni se producírující hrabě. Nikdo mu překvapivě nevěnuje pozornost, neboť obě skupiny na sebe střílí. Navzájem se ohroţ ují, ale původce vyvolání bitky je ponechán v klidu. Coţ je ale logické, všichni reagují na největší bezprostřední nebezpečí. Během krátké chvilky jsou vystříleny palné zbraně, některé projektily našly svůj cíl a zle potrhaly svaly a maso zasaţ ených, další jen prosvištěly zlověstně vzduchem. Roth se při prvních ranách vrhne před markýze, aby ho kryl svým tělem, naštěstí ho kulky minou. Jakmile přestanou třaskat rány, kapitán vyrazí proti lupičům, skrývajícími se za kočárem. Pan de Eschemy se z banditů nacházel v největším nebezpečí, protoţ e díky vyjednávání byl ze všech nejblíţ e nepříteli. Jenţ e ani on neztratil duchapřítomnost, nasadil svému koni ostruhy, poraněné zvíře se vzepnulo bolestí, on ho donutil postavit se na zadní. Trup koně mu poslouţ il jako štít, za kterým se schoval, teď však stačí ještě včas seskočit, neţ se bolestí řvoucí zvíře zhroutí k zemi. Vzápětí se vůdce lumpů odvaluje, stačí ještě vytáhnout pistoli, ze které střílí do houfu nepřátel a poté mizí ve křoví. Chápe nastalou situaci jako ztracenou, musí si zachránit svoji kůţ i. Celé drama spěje k závěrečnému vyvrcholení. Dva z nezraněných lupičů následují svého velitele a hledají úkryt v porostu, snaţ í se dostat co nejdále, ale nikdo nemá zájem je pronásledovat, jde o operaci velmi rizikovou. Naopak se musí vyrovnat s odporem zbytku ţ oldnéřů, kteří v tuto chvíli jiţ nemají co ztratit. Dopustili se jednání, za které jim hrozí tak jako tak trest smrti, nemají důvod se vzdát. Naopak zoufale bojují o svůj ţ ivot. Dva z nich zastřelil hrabě, další se skrývá pod kočárem, tři včetně velitele uprchli. Další dva klesli smrtelně zraněni po salvě gardistů, takţ e na kordy se s kapitánem Rothem a jeho lidmi střetává jen čtveřice, navíc dva z nich dost váţ ně zranění. Boj je přesto tuhý, ale krátký, přesila slaví úspěch. Dva další klesají mrtví a dva jsou zranění a odzbrojeni. Od prvních výstřelů uplyne snad jen necelá minuta, přesto znamená masakr. Nad bojištěm teď vládne hromový hlas kapitána Rotha, který jen stěţ í skrývá děsný vztek. Hrabě je zatáhl do bitky, které se on chtěl za kaţ dou cenu vyhnout. Jeho první pohled směřuje k markýzi, je naštěstí v sedle, vypadá nezraněn. Díky Bohu! Nechává postavit hlídky, vrhá znovu zlý pohled k Armandovi. Bojiště je zajištěno, je moţ né začít počítat zisky a ztráty. Co se týká muţ ů, kteří přepadli kočár, utrpěli jasnou poráţ ku. Tři z nich uprchli, tři jsou zraněni a zajati. Dalších šest leţ í v tratolišti krve a jiţ vypustilo duši či umírá. Jejich záměr byl nejen překaţ en, ale také velmi tvrdě potrestán. Ovšem za vše se platí, i za vítězství nad loupeţ ivými ţ oldnéři. Bez ztrát dnes nevyšla ani jedna ze tří zúčastněných skupin. Přepadení také platí krutou daň, byť bez zásahu hraběte by nepochybně byla daleko vyšší. Třicetiletý lokaj, který vţ dy věrně doprovázel svoji paní, byl zastřelen. Komorná utrpěla pohmoţ děniny, škrábance a šok, kočí je jen vyděšený. Šlechtična vyvázla bez šrámů, ale teď se slzami v očích klečí u svého patnáctiletého bratra, který krvácí z rány na pravém boku, sténá, ve vyděšených očích slzy. Jeho sestra vděčným, ale zároveň zoufalým pohledem vzhlíţ í k hraběti, který se, s rozpaky ve tváři, na svém koni přitočí k zachráněné dámě. Zcela jiným zrakem pohlíţ í na spoušť kolem sebe kapitán Roth. Vrhá vyčítavý a zlostný pohled směrem k markýzi, ten však tuší, komu ve skutečnosti velké rozladění jeho ochránce patří. Povzdechne si a náhle ucítí v levém boku bolest. Pravda, v jednu chvíli cosi ucítil, ale vzápětí zlověstné píchnutí pominulo, nebyl v té chvíli čas o něm přemýšlet. Skloní hlavu a uvědomí si, ţ e jeho kabátec je roztrţ ený, podvědomě si sáhne pravou rukou pod něj a s překvapením hledí na krev na prstech. „Vaše Milosti, vy jste zraněn!“ zvolá Roth zděšeně, rychle se přitočí ke svému pánovi a rozepíná mu kabátec, vzápětí i další oděv. Šlechtic mu pomáhá, ale jedná jako ve snu. Celá bitka ho zle zaskočila, nebyl na ni vůbec připravený. Vystřelil také, pravděpodobně nikoho nezasáhl, společně s dalšími vyrazil na nepřítele, ale vojáci mu nedali šanci s nikým zkříţ it meč, vyřídili útočníky záhy. „Díky bohu, jde jen o škrábnutí, Vaše Milosti,“ zřetelně si oddechne Alfred, kdyţ se propracuje aţ k trupu svého pána, „Střela se vám jen otřela o ţ ebro, budete v pořádku, Milosti Jen bude třeba ránu vyčistit, aby se nezanítila.“ „Později, řeknu Augustovi, aby mi teď přines jen kus čistý látky.“

185

„Kdyţ dovolíte, Vaše Milosti, musím se podívat po dalších, bohuţ el ne kaţ dý měl štěstí jako my nebo váš přítel pan hrabě,“ poznamená Roth a znovu se vyčítavě podívá směrem k muţ i, který je do celé lapálie zatáhl. „Postarejte se o své lidi a o zajištění bezpečnosti, pane kapitáne. Já se nechám ošetřit od svého sluhy a podívám se na zachráněné. Koho jsme vlastně vyrvali ze spárů těch darebáků.“ „Vyrvali, Vaše Milosti, ale za dost vysokou cenu,“ povzdechne si voják a raději pobídne svého koně, aby udělil další pokyny a rozhlédl se po následcích boje. Na jazyku ho pálí ostrá slova směřující k příteli jeho pána, ale přirozený respekt k autoritám mu nedovolí více neţ vyčítavé pohledy. Kulky vypálené ţ oldáky, kteří přepadli kočár, si vybraly svoji daň i mezi členy výpravy vyslanců francouzské koruny. O lehkém zranění samotného markýze jiţ byla řeč, bohuţ el dva členové jeho ochrany dopadli daleko hůře. Jednatřicetiletého Švýcara Daniela Müllera zasáhl projektil do krku, roztrhl mu tepnu a on v krátké době nejen ztratil vědomí, ale i ţ ivot. Nyní jiţ leţ í bez hnutí v tratolišti krve, sprška tryskající z tepny potřísnila široké okolí i nohy mnoha koní. Stejně starý gardista Amadeé Villeve také jiţ nic necítí. Projektil ho zasáhl do hlavy nad levým okem a téměř okamţ itě a definitivně uzavřel jeho pozemské bytí. Další kulka zranila dvaadvacetiletého Erika Stolpeho, prostřelila mu paţ i nad levým loktem. Jeho kamarád, osmadvacetiletý Ernst Steine, utrţ il sečnou ránu mečem do levého stehna při závěrečné pacifikaci útočníků. Obě zranění nejsou váţ ná, leč dost krvácí. Nebezpečná můţ e být pouze ztráta krve a tím oslabení organismu anebo následná infekce. Další drobné škrábance nestojí za řeč. Na scéně však existuje ještě jedna skupina, která zůstala průběhem bitky nepostihnuta, minimálně fyzicky, po morální stránce je jejich činnost dost problematická. Trojice ochránců kočáru, jenţ poskytl maršál de Guebriant, neučinila nic, čímţ by ovlivnila průběh bitky. Kromě počátečního přemlouvání kapitána de Eschemy, aby upustil od únosu cestujících, nijak nenapomohla k jejich záchraně. I nyní stojí stranou, dávají zřetelně najevo svoji neutralitu a neprojevující ţ ádné nepřátelství. Nicméně je kapitán Roth nechá hlídat, nemá zájem o další nemilé překvapení. Nařídí rovněţ postavení hlídek, zajištění celého prostoru a také zraněných zajatců.

186

Alfred se vůbec nestará o cestující z kočáru, u nich se jiţ sklání pan de Godille a také jeho sluha Quido, jenţ drţ í za uzdu koně obou. Přidá se k nim i pan de Almare, který si zavolá dost vyděšeného Bastiena, poručí mu přinést pro sebe obvaz na ránu. Sám pak seskočí z koně a poklekne u zraněného chlapce. Přitom sykne bolestí. „Je vám něco?“ promluví poprvé hrabě, doposud měl oči jen pro šlechtičnu, která se snaţ í zastavit krvácení svého bratra, jiţ se k ní přidává i její komorná, na jejíţ tvářích se lesknou slzy. Ještě se nevzpamatovala ze šoku, ale snaţ í se pomoc. „Jen škrábnutí. Bohuţ el někteří z našich lidí jsou na tom podstatně hůř,“ odvětí markýz a v jeho hlase by jen naprostý hlupák nevycítil skrytou výčitku. „Nebylo jinýho vyhnutí, museli jsme je zastavit,“ řekne Armand, jeho hlas zní naopak sveřepě, není ochoten si dávat vinu za masakr, je přesvědčen, ţ e jednal jediným moţ ným a správným způsobem. „Urození pánové, prosím, pomoc mému bratru,“ přeruší je francouzsky šlechtična, oči zarudlé od pláče, ruce od krve. „Madam, dovolíte?“ nakloní se nad zraněným Pierre, „Bohuţ el nikdo z nás není doktor, ale pokusil bych se alespoň prohlédnout ránu, jak je hluboká a zastavit krvácení.“ „Umírám, uţ brzo budu s našima,“ sténá hoch německy, v očích bolest a strach. „Madam, dovolte, abych se přestavil,“ vyuţ ije příleţ itosti pan de Godille a přitočí se k zachráněné. „Slyšela jsem … pane hrabě … jste mluvil s tím … jak se řekne francouzsky … lumpem?“ „Znáte tedy moje jméno a naše poslání,“ odvětí statečný zachránce, vzápětí představí svého přítele. Ten se při vyslovení svého jména otočí, lehce ukloní hlavou. „Pane hrabě, pane markýzi … já nepoděkovat vám jsem … vy dokonce zraněný,“ všimne si ona náhle zakrváceného kabátce mladšího z muţ ů. „Madam, bude dost času později,“ ukloní se zdvořile hrabě, můţ e na hezké doposud neznámé oči nechat, vůbec se nestará o bolestivé steny zraněných i smutek v pohledu kamarádů zabitých vojáků, „Pouze bych potřeboval vědět, co se stalo, abysme se mohli rozhodnout, co dál. Kdo vlastně jste?“ vybafne nakonec otázku, na jejíţ odpovědi mu záleţ í v tuto chvíli nejvíc. „Omlouvám se, jsem velmi … zmatená,“ opět hledá ona vhodné slovo, „Jsem komtesa Karoline von Hameschäller. Nedaleko od tady moje malé sídlo … letovisko se říkat po vašem … Byla jsem na

187

jídlo u maršála de Guebriant … návrat domů … hrůza! Kapitán de Eschemy … zrádce …je k armádě pana maršála.“ „Ten darebák patří k řádný armádě?“ „Řádný … nerozumím, pane hrabě, tomu slovu. Chtěl nás zajat a vyměnit za peníze. Myslí o našem majetku … myslí o majetek na letovisku. Zachránili jste nás … ale tolik mrtvol!“ „Madam, je mi ctí vás poznat a bylo mi ctí vám poskytnout pomoc,“ znovu se ukloní pan de Godille, „Jak daleko je na váš zámek?“ „Zámek … ne dobré slovo, pane hrabě … menší zámek, letovisko.“ „Madam, jde mi o vašeho bratra. Potřebuje nutně lékaře. Jak daleko je na vaše sídlo a máte na něm doktora?“ „Felčar?“ usměje se ona trpce, „Pane hrabě, tady válka, moc mrtvých, moc utečených. Nikde felčar, jedině u pana maršál.“ „K panu maršálovi je daleko?“ „Dva hodina,“ odvětí komtesa. „Ten hoch musí rychle k doktorovi,“ povstane s váţ ným výrazem ve tváři Pierre, „Poţ ádám ještě kapitána, aby se na něj podíval. Madam, dovolte …“ „Pane markýzi, pane hrabě … stalo se neštěstí,“ přeruší je naprosto v rozporu s bontonem Bastien, který se vrací od jejich kočárů. „Jaký neštěstí? Myslíš, ţ e jsme slepý?“ utrhne se na něj Armand, „Viděl jsem, některý z našich muţ ů byli zasaţ ený, někdo je asi i zabitej!“ „Vojáci? Vojáci? Pane hrabě, já nemluvím vo nich … váš sluha … Emile … von je … trefili ho!“ „Emile? Co by s ním bylo? Dyť se schovává v kočáře, určitě zalez pod sedadlo, jen co padnul první výstřel. Co by mu mělo bejt?“ „Pane hrabě, sedí tam v kočáře, je samá krev …“ „Příteli, běţ te se podívat na svého sluhu,“ přeruší hádku pan de Almare, „Vemte si Quida, pokud je potřeba pomoc. Koně vám podrţ í Auguste. Madam, já zajdu pro pana kapitána,“ dodá. Komtesa opět poklekne ke zraněnému bratrovi a své komorné, která hocha drţ í za zkrvavenou ruku a po tvářích jí tečou slzy. Pobledlý Bastien převezme uzdy koní, markýz zamíří za svým velitelem ochranky, který se snaţ í pomoci svým zraněným muţ ům a Armand, v patách s Dujardinem, zamíří ke kočáru. Cestou si povšimne smutných pohledů dvou Švýcarů, spočívajících na bobku u zabitého Daniela Müllera, na rozdíl od jejich kapitána však směrem k němu nevysílají ţ ádné vyčítavé pohledy, oni jen slouţ í a za nasazování ţ ivota jim velmi dobře platí. „Pane hrabě, chudák Amadée to má za sebou,“ promluví na svého velitele smutně pan de Tabatiere. „Je úplně mrtvej?“ zeptá se pan de Godille zamyšleně. „Byl mrtvej okamţ itě, pane hrabě, dostal kulku rovnou do hlavy.“ „Co se dá dělat, smůla,“ pokrčí rameny Armand, netuší, jaká slova by měl vyslovit. Smrt k vojákům patří, má se snad někomu z nich omlouvat, ţ e byli v bitce zabiti? Jeho mohli zabít taky, měl jen víc štěstí neţ ti dva. Raději pokračuje v cestě.

188

Quido ho předběhne, rychle otevře dokořán dveře druhého z kočárů, strčí dovnitř svou rozčepýřenou hlavu, pak ji otočí ke svému pánovi, obličej zřetelně pobledlý. Hrabě ho odstrčí a rovnou vstoupí do dopravního prostředku. Bohuţ el Bastien mluvil pravdu. Jeho sluha Emile Foudras sedí skrčený na sedadle, celý trup od krve, obličej bílý jak stěna. Kdyţ spatří příchozího, vyděšeně na něho pohlédne, je patrné, jak těţ ko se mu drţ í oči otevřené. „Pane hrabě …,“ zachrčí, pomalu pozvedne pravačku a ukáţ e na svoji hruď, stočí sám svůj zrak na stejné místo, pak ho znovu pozvedne ke šlechtici. Zděšení i nepochopení se v něm kloubí. Armand dvěmi prsty rozhalí mládenci košili, zmačkanou od křečovitého stisku zraněného. Ze střelné rány v pravé části hrudi, v blízkosti srdce, prýští krev. Narudlý chuchvalec slin u úst a chrčivý dech dává tušit prostřelenou plíci. Hrabě nemusí být doktor, aby pochopil, ţ e takové zranění jeho sluha nerozchodí. Asi ho zasáhla náhodná střela, která kdoví kudy vlétla do kočáru. Klukovi uţ moc času nezbývá. „Pane hrabě …,“ znovu zasténá Foudras, tváří se provinile a zděšeně, „Omlouvám se …,“ zachrčí. „To nic, Emile,“ poplácá umírajícího po ramenou pan de Godille, pocítí lítost nad zakrvaveným chudákem, náhle ho napadne, ţ e ho za drahé peníze vyléčil zbytečně, pak se sám před sebou zastydí, jeho sluha měl prostě smůlu jako vţ dycky. Nemotora, nejdřív zkazí ve sluţ bě co můţ e, pak onemocní při první delší cestě a při druhé ho trefí zbloudilá kulka. „Quido, zůstaň u něj,“ nařídí druhému sluhovi, jakmile vyleze z kočáru. Tady uţ nemá smysl zůstávat, musí se vrátit ke komtese, zajistit její bezpečnost a pokusit se zachránit jejího bratra, se kterým to také vypadá bledě. Určitě se na něj mnozí zlobí, napadne ho cestou zpátky, ale copak nejednal správně? Měl snad nechat dámu v rukou darebáků? Ať jsou k čertu, i slavnej kapitán Roth se svým pohledem. Snad ho alespoň markýz pochopí. Nemohl přece jednat jinak. Vlastně mu záleţ í jen na dvou věcech, aby se na něj jeho přítel nezlobil a aby si získal přízeň komtesy, která, jak si uvědomil, ho velmi přitahuje. Její zkomolená francouzština zní z jejích úst rozkošně.

MARŠÁL DE GUEBRIANT Od skončení bitky uplyne asi dvacet minut. Zranění jsou provizorně ošetřeni, některé z koní poraţ ených pochytáni a k nim přivázáni tři krvácející zajatci, jimţ nakonec poskytne pomoc trojice jejich aţ doposud neutrálních kolegů. Hrabě by těm třem nejraději plivl do obličeje, v lepším případě, nejraději by je také srazil kulkou do trávy plné krve. Ale raději se věnuje zachráněné dámě, kolem které poskakuje jak patnáctiletý klučina. Svým chováním, kterým dává najevo nezájem o následky svého činu, dráţ dí ještě více kapitána Rotha, kterého však pan de Almare zpraţ í při prvních slovech, naznačujícími decentně své pohoršení a nařídí mu, aby ani slovem nic jeho příteli nevyčítal. Ač sám roztrpčen, kdyby nepostupoval hrabě tak zbrkle, moţ ná se dalo ještě vyjednávat a moţ ná se mohlo krveprolití zabránit. Ačkoli zranili váţ ně bratra komtesy, coţ asi podnítilo jeho přítele k akci. Alfred, který je pánem bojiště, chvátá. Netuší, zda uprchlý vůdce není schopen někde sehnat posily a pokusit se zvrátit prohraný boj. Po domluvě s markýzem a hrabětem se rozhodnou doprovodit zachráněné zpátky k maršálovi de Guebriant. Je třeba ošetřit nejen bratra komtesy, ale i vojáky. Konec konců ani škrábanec na boku Pierra nejde podceňovat, hygienické podmínky jsou v leţ ení otřesné a kaţ dá váţ ná nemoc hrozí tím nejhorším vyvrcholením. Blonďatého Ernesta uloţ í do kočáru, pokusí se zastavit krvácení, nikdo nedokáţ e přesně odhadnout, jak hluboko pronikla dýka do jeho těla ani jaké vnitřní orgány poranila. V kaţ dém případě je jeho stav velmi váţ ný a nutná další cesta mu určitě nepřidá. Ovšem jiné řešení neexistuje. Roth ho rovněţ prohlédne, pak jen pokrčí rameny, v jeho pohledu však čte jeho pán váţ nost situace. 189

Pan de Godille doprovodí komtesu, pomůţ e jí galantně na stupátko. Aţ kdyţ se zavřou dvířka, převezme uzdu svého a sluhova koně od Augusta a pomalým krokem směřuje ke kočárům. Vůbec se mu nechce znovu spatřit Foudrase, nijak mu nemůţ e pomoc a zase bude jen zírat do jeho vyděšených očí, pokud je uţ nezavřel navţ dy. „Pane hrabě, je s ním zle,“ vyjde mu v ústrety Dujardin. „Nejsem hlupák, to vidí kaţ dej.“ „Pokusil jsem se ho trochu vošetřit, ale uţ moc nevnímá … sice ještě ţ ije …,“ nedokáţ e Quido potlačit chvění hlasu a oči se mu zalijí slzami. „Tady máš koně, jemu uţ nikdo nepomůţ e,“ podá pan de Godille uzdu sluhovi. „Pane hrabě … mohl bych jet s ním … vím, umírá, ale asi by s ním měl někdo bejt …“ „Kdyţ chceš, klidně ho drţ za ruku,“ pokrčí zdánlivě lhostejně šlechtic rameny, ve skutečnosti mu je také chlapce líto, ale nedokáţ e další nevyhnutelné události nijak ovlivnit a tak zvolí cynický postoj. Pan de Almare se sám lehce ošetří, teprve nyní začne pociťovat větší bolest. Moc dobře ví, co můţ e způsobit látka i v menší ráně, projektil ji tam mohl zanést spolu s infekcí. Zná případy, kdy i drobné zranění skončily tragicky. Ač na druhé straně měl svým způsobem štěstí, mohl ho trefit i náhodný výstřel daleko váţ něji. Oceňuje i okamţ ik, kdy se před něho vrhl jeho kapitán, aby zastavil případnou kulku svým vlastním tělem. Pocítí vděčnost k muţ i, který celou bitku nese velmi těţ ce. Jak má zajistit šlechticům ochranu, kdyţ si jeden z nich dělá co chce? Bez koordinace všech vyrazí do akce, vlastně je donutí reagovat. Nechat ho na holičkách jeho přítel nemohl. Výprava se dá znovu do pohybu, bohatší o další kočár s jeho osádkou, ale lehčí o mnoho prolité krve. Trojice podivných ochránců je zařazena do průvodu, jejich neklid vzrůstá s kaţ dým metrem, kterým se vrací do leţ ení. Pochvalu od svého velitele jistě očekávat nemohou, dokonce se začínají obávat nejhoršího. Jen těţ ko budou vysvětlovat, ţ e neměli proti zdivočelému kapitánovi de Eschemy šanci, byl rozhodnut si odvést rukojmí za kaţ dou cenu. Markýz a hrabě klušou vedle sebe dlouho mlčky. Ani jednomu se nechce zahájit rozhovor. Napětí nejde přehlédnout, výčitky mohou mít z různých důvodů oba. Hrabě musel vyrazit do akce sám a vlastně riskováním vlastního ţ ivota donutil přítele přijít mu na pomoc. Ten se zase můţ e cítit činem svého druha vydírán, nedal mu jinou moţ nost, neţ se připojit k jeho dobrodruţ ství. Na rozdíl od něj ale ještě nikdy nebyl účastníkem podobné bitky, blízkost vlastní smrti a ztráta tří členů doprovodu se ho dotkla daleko více. Částečně ho děsí i vlastní zranění, taková lapálie by mohla zničit veškeré jeho plány a naděje. Náhle si uvědomí, jak snadno můţ e všechno ztratit. „Asi se zlobíte,“ přeruší konečně ticho pan de Godille, „Vaše zranění mě mrzí …“ „Jiní dopadli hůře, Amadeé, Daniel, Emile …“ „Jsou naši sluhové nebo vojáci, vy jste přítel …“ „Jsou také lidé … váš sluha byl ještě chlapec. Hloupá náhoda … jak málo stačí, abyste přišel o všechno. Můţ ete být tím nejstatečnějším a kdosi jen tak nazdařbůh vystřelí …“ „Chápu, ještě nikdy jste nebyl v bitce,“ pokývá hlavou Armand. „Vše je tak pomíjivé …“ „Jsme v rukách boţ ích. Jen von rozhodne, jestli si vás kulka vybere nebo ne. Nejde to nijak řešit. Prostě se musíte snaţ it bejt rychlejší, šikovnější.“ „Měli jsme se lépe poradit …“ „Poradit? Kdybysme dál váhali, komtesa mohla uţ bejt unesená. Váhání není moudrý. Kdybysme moţ ná vyrazili všichni, zalekli by se a utekli, nevím. Nemá ale význam řešit, co by bylo kdyby. Stalo se a nedá se uţ nic dělat. Komtesa je zachráněná, ani jednomu z nás se nic váţ nýho nestalo a tím pro mě všechno skončilo úspěchem. Tedy vaše zranění mě mrzí, ale určitě budete v pořádku. Ránu vám vyčistí, trochu bude bolet … ale alespoň se budete moci své dámě pochlubit jizvou. Kdyţ si k ní přidáte povedenou historku …“

190

„Pane hrabě … jak bych mohl. Sám jsem byl k ničemu, pan kapitán mě chránil vlastním tělem, vystřelil jsem pánu Bohu do oken, neţ jsem mohl být uţ itečný, nepřátelé byli přemoţ eni. Čím se mám chlubit? Že mě zasáhla náhodná střela?“ „Náš společný známý pan hrabě de Aboa mi kdysi řekl, ţ e není důleţ itý, jak se co stalo, ale je důleţ itý, jak to podáte. Copak jste nemohl někoho svým výstřelem zasáhnout? Copak jste nemohl odrazit výpady zdivočelýho a hroznýho vraha svým kordem? Odzbrojit ho a zajmout? Upravení skutečnosti nikomu neublíţ í, vy budete za hrdinu před dámou, který dovolíte baculatýma rtíkama líbat vaši jizvu...“ „Mám velmi odlišné pocity, neţ abych se cítil hrdinou. Pane hrabě, příteli,“ zváţ ní hlas Pierra, „musíme si váţ ně promluvit. Naším úkolem není zachraňovat kohokoli. Váš záměr byl jistě hodný pravého šlechtice, ale uvaţ te, kde se nacházíme. Zde panuje válečný stav, kdy dochází k mnoha bezprávím. Vše přece nelze napravit.“ „Všecko napravit nejde, ale jestli je moţ nost zachránit urozenou mladou dámu, je nutný se zachovat čestně. Omlouvám se, pokud jsem vás zklamal, ale nemohl jsem jinak. Nejsem hloupej, váš kapitán mě probodává pohledy, ani vy nejste spokojenej. Mrzí mě, ţ e jsem vám způsobil zklamání, ţ e jsem vám na obtíţ ….“ „Nejste mi na obtíţ ,“ přeruší statečného zachránce markýz, „zachoval jste se neohroţ eně jako vţ dy. Ale mohou přijít další podobné okamţ iky a nelze jednat tak …,“ hledá marně vhodné slova, „tak samostatně.“ „Zlobíte se,“ pokývá smutně hlavou hrabě, „Vlastně máte proč. Ohrozil jsem vaše poslání, vystavil vás nebezpečí smrti, díky mně krvácíte. Stále vám jen přidělávám starosti. Vaše sestra …“ „Prosím, nepřevracejte má slova,“ snaţ í se zachovat klid pan de Almare, zbytečná poznámka o sestře jen rozjitřila jinou, stále ještě krvácející ránu v jeho duši, „Sám jste řekl, nelze uţ vzít zpět, co se stalo. Udělejme za vším tečku, ţ ádné výčitky, ţ ádné vysvětlování. Zachránil jste komtesu, na které můţ ete oči nechat, jako vţ dy jste se zachoval statečně a čestně. Ale domluvme se pro příště. Vţ dy budeme jednat po vzájemné dohodě.“ „Šlo vo mimořádnou situaci …,“ poznamená pan de Godille, chce pokračovat, ovšem nemůţ e vůbec najít slova, kterými by vyjádřil svoje pocity. „Respektuji vaše rozhodnutí,“ zůstává Pierre klidný, ale chladný zároveň, „Vaše čest vám velela jít pomoci dámě v nouzi. Bohuţ el jsme díky tomu přišli o dva vojáky, vy o sluhu a ohrozili jsme naše poslání. Nemluvím uţ o ohroţ ení celé naší kariéry, kdybychom byli zabiti.“ Káraný nic neřekne, pouze křečovitě tiskne uzdu. „Uznávám, jsem velmi rozrušený,“ pokračuje mírným tónem markýz, „Nikdy jsem se neocitl v tak váţ ném ohroţ ení. Nejsem zbabělec, mám však na mysli širší zájmy. Příteli, znám vaši povahu a nemohl bych ani čekat jiné jednání z vaší strany. Nemluvím s vámi, abych ho hodnotil. Chci po vás, abychom se příště spolu domluvili, neţ učiníte nezvratné kroky. Snadno se můţ e naskytnout podobná situace. Chápete moje pohnutky?“ „Snaţ ím se,“ pokývá hlavou hrabě, moc přesvědčivě ale jeho slova nezní, navíc nedokáţ e potlačit vzrušení i nevoli. Stále si je jistý správností svého rozhodnutí. „Jsme domluveni. Uţ se k dnešní záleţ itosti nebudeme vracet. Komtesa vás zaujala, pravda?“ změní raději téma pan de Almare. „Zaujala? Je pěkná, během přepadení se chovala statečně a důstojně. Asi musela uţ hodně proţ ít. Snaţ il jsem se jen bejt pozornej, povzbudit ji.“ „Ovšem, jak jinak. Ale nemůţ ete popřít, ţ e se vám líbí.“ „Je pěkná ţ enská, komu by se nelíbila. Nemám snad pravdu?“ „Určitě je hezká. Ale vaše jiskření je více neţ jen pouhý obdiv.“ „Komtesa byla vystavena velkýmu nebezpečí, umírá jí bratr, bylo by velmi nezdvořilý chtít jejího stavu zneuţ ít.“

191

„Nic takového jsem neřekl. Jenom jsem vycítil váš zájem. Já vám ho schvaluji. Budu mít v následujících dnech a moţ ná týdnech jednání s panem maršálem, komtesa by pro vás mohla být vhodným rozptýlením. Mohl byste jí poskytovat útěchu.“ „Raději nepředbíhejme, vţ dyť vo ní vůbec nic nevím. Třeba má někde manţ ela, milence, co já vím. Ale můţu k ní bejt aspoň zdvořilej a pozornej.“ „Určitě,“ usměje se poprvé a ještě velmi lehce Pierre. Napětí mezi ním a přítelem zůstává, ovšem emoce po drsném záţ itku asi nejde odbourat okamţ itě, ač se snaţ í jako vţ dy zůstávat nad věcí a zcela se kontrolovat. Dnes však není zcela pánem situace. Město Rottweil vybudovali na břehu řeky Nektaru a můţ e se pyšnit některými skvostnými stavbami, například jiţ několik století chrámem Svatého Kříţ e s nádherným hlavním oltářem, dominantní radnicí. Na jeho současném místě stávala kdysi významná římská osada. I pro místní zanícené milovníky architektury však v těchto dnech nejdůleţ itější stavby představují hradby, věţ e, valy a další obranná opatření, slouţ ící k uhájení jejich města před vpádem jednotek armády hlásící se k zájmům francouzské koruny. Ta samozřejmě nebere rovnou město útokem, i kdyby se jí nakrásně podařilo obranu prolomit, vysoké ztráty by ji mohly zničit. Z logiky věci se snaţ í zajistit naprosté přerušení všech moţ ností zásobování města či příchod moţ ných posil. Nebrání se ani podnikání menších útočných výpadů, odstřelování, od kterých se neočekává prolomení zátaras a opevnění, ale slouţ í spíše k odhalování slabých míst nepřítele a snaţ ící se spolu s neprodyšným uzavřením města vytvořit atmosféru beznaděje. Vše k donucení obránců nabídnout kapitulaci, samozřejmě za co nejvýhodnějších podmínek pro obléhající. Nejde jen o převzetí kontroly nad dalším strategickým bodem, ale určitě se najde i kořist. Ačkoli krajiny tak dlouho zmítané v bouři válek mohou nabízet čím dál tím méně k obohacení vítězů. Město by mohlo souhlasit s výkupným na samé hranici sebezničení, jen aby odvrátilo své plenění vítězi. Výprava vyslanců francouzské koruny se blíţ í k obleţ enému městu. Zatím nezahlédli ještě nic, co by připomínalo leţ ení. Vede je kočí komtesy, který zná cestu. Nemusí se proto spoléhat na trojici ţ oldáků, jeţ tak ostudně splnila roli ochránců šlechtičny. Ti by se je nakonec mohli pokusit svést z cesty či vlákat do pasti, za své jednání pochvalu očekávat nemohou. Průvod zdálky zaslechne občasné zadunění, ne souvislé, z čehoţ mohou usoudit hned na dvě věci. Za prvé, blíţ í se k bojišti a za druhé, neprobíhá intenzivní útok. Pohybují se po dost rozjeţ děné cestě, v některých místech s hlubokými kaluţ emi, kolem hustý středně vysoký porost křovisek s ulámanými větvičkami na okrajích, svědčící o častějším vyuţ ívání tohoto koridoru. V místě, kde porost řídne, se před nimi objeví trojice ozbrojených muţ ů. Ovšem padesátiletý kočí komtesy, který se představil jako Alfred Weisse, upozorní na stanoviště kapitána Rotha, proto přijíţ dějící nejsou překvapeni. Zastaví své koně i kočáry a samotný velitel ochranky popojede dalších deset metrů k hlídce. Domluví se s velitelem patroly mezinárodní řečí. Žoldáci rozhodně nejsou pouze francouzské národnosti, ale vlastně tvoří jakousi mezinárodně promíchanou kastu, nabízející své sluţ by tomu, kdo jim je ochoten zaplatit. Nebo kdo je zajme a následně vyuţ ije jejich sluţ eb. Zdaleka nejde o fanatické bojovníky za svou víru či za svou zemi, pokud za něco opravdově bojují, tak za svůj plný břich. Coţ

192

kromě ne vţ dy vysokého ţ oldu mohou naplňovat i podílem ze získané oficiální kořisti či moţ ností plenit jimi ovládané území s přimhouřenýma očima nejvyššího velení. Roth vysvětlí důvod své návštěvy, přičemţ neujde překvapeným pohledům. Ne ani pro přítomnost vyslanců, jednání probíhají intenzivně nejen mezi spojenci, ale mnohdy i mezi bojujícími stranami, nezřídka vcelku příjemná setkání, po nichţ se v případě nedohody rozejdou velitelé ke svým armádám a pokračují v pokusech se navzájem zabít. Více rozruchu způsobí zajatci, které s sebou vezou. Velitel patroly se neodvaţ uje sám rozhodnout vpustit tak velkou kolonu do leţ ení, s projevem úcty poţ ádá o trpělivost a vyšle jednoho ze svých muţ ů do velitelského stanoviště. Čekající mohou pozorovat nejen tmavnoucí oblohu, neboť čas pokročil a stíny se mění v souvislejší temnotu, ale i několik muţ ů, jenţ je s mušketami v rukách hlídají. Nicméně není třeba se obávat nepřátelských ataků, pouze se čeká na kompetentnější osobu. Ta dorazí aţ asi za čtvrt hodiny, urostlý vysoký dvaatřicetiletý důstojník na pěkném statném koni, doprovázející dvojicí společníků, jedním skoro chlapcem a druhým naopak starším neţ on sám. Oblečení všech je tvořeno směsí různých stylů a svědčí i o různých dobách svého zhotovení. Některé části mohou pocházet téţ z kořisti, přivlastněním si šatu zabitých nepřátel či padlých druhů, ale nedá se vyloučit ani ušití kusů na míru zaplacené z jiné kořisti či ţ oldů. Důstojník se pozdraví s kapitánem Rothem, společně pak popojedou k dvojici nejvýše postavených osob ve výpravě náleţ ící k francouzské koruně. „Mé jméno je kapitán Theodore de Barrelia, jsem pobočníkem pana maršála de Guebriant,“ představí se nově příchozí důstojník, přičemţ bedlivě pozoruje nejen své protějšky v jednání, ale téţ celou výpravu. Nemůţ e mu ujít mnoho zraněných i spoutaných vojáků, stopy předchozí bitky jsou aţ příliš patrné. Posel od velitele patroly mu cosi naznačil, nicméně mnoho moudrý z jeho hlášení nebyl. Sám byl přítomen dnešnímu stolování komtesy von Hamerschäler s jeho velitelem a její přepadení mu přidělalo vrásky ve tváři. Zvláště, kdyţ ho podle všeho uskutečnili jejich vlastní lidé. Kapitán Roth velice obřadně představí oba šlechtice, poté se ujme slova pan de Almare. Velmi stručně vylíčí nečekané zdrţ ení na cestě, kdyţ neopomene vhodně zvolenými slovy podtrhnout statečnost svého přítele a věrolomnost kapitána de Eschemy i zbabělost doprovodu šlechtičny. Tvář pana de Barrelia se chmuří čím dál více a metá zlostnými pohledy po šestici svých muţ ů. Ti jen klopí zrak, tři z nich jsou váţ ně zraněni, pobledlí a kdyby je nepřipoutali ke koním, pravděpodobně by se sami v sedle neudrţ eli. Další tři jsou teď skoro stejně bledí, byť z poněkud jiné příčiny. Pobočník pana maršála se omluví oběma šlechticům, poděkuje za jejich velmi statečný a úspěšný zásah, seskočí z koně a přitočí se ke kočáru komtesy. S hlubokou úklonou sdělí svoji lítost nad hroznou událostí, jeţ ji postihla a při pohledu na jejího bratra zbledne skoro stejně jako nešťastný hoch. Na nic jiţ nečeká, vydá pokyny mladšímu ze svého doprovodu a znovu se přitočí ke šlechticům. Nyní jim jiţ nikdo nebrání v dalším postupu. Tma mezitím opanovala krajinu, na níţ se začínají objevovat výrazné záblesky ohňů. Theodor je nevede přes leţ ení, spíše po okraji, proto mnoho nespatří. Jen jednou se jim naskytne úchvatný pohled na pláň před městem plnou různých stanů, povozů, ohňů, přičemţ za tím vším se zlověstně tyčí obrysy města, jeţ se rozhodla obléhající armáda pokořit. Pan de Godille začne zase nasávat pach vojenského

193

leţ ení se všemi jeho ingrediencemi, nemá však mnoho času na rozhlíţ ení, protoţ e monumentální obraz jim zase zmizí ze zorného pole. Potkávají spíše členy jednotek zajišťující týl a zásobování, stále je všude ţ ivo. Maršál de Guebriant si sice nalezl útočiště na statku vzdáleném asi dvě míle od hradeb, ale nyní ještě dlí se svými muţ i na okraji leţ ení ve velkém stanu, v jehoţ rohu nějaký mladík udrţ uje ohniště. Podzim o sobě dává vědět a s chladem se musí bojovat. Stan je postaven tak, aby měl velitel přehled o situaci a přitom se nacházel mimo dostřel děl obránců. Znovu se vyslancům francouzské koruny objeví úchvatný pohled na ztichlé bojiště, který nenechá nikoho z nově příchozích chladným. Sice většinu zakrývá tma, nicméně ohně slouţ í nejen k zahřátí ţ oldáků, ale také k osvícení klíčových míst. Proto v dáli planou i podél řeky, na nichţ zrakově dobře vybavení jedinci mohou postřehnout i vory s hlídkami, připravenými případně zneškodnit kaţ dého, kdo by se po řece pokusil obráncům zajistit přísun proviantu. Kapitán de Barrelia vejde do stanu sám, zdrţ í se asi dvě minuty, poté spolu s ním vyjde statný čtyřicátník, oblečený do vojenských, leč jeho stavu odpovídajících šatů. Na svém oděvu nepostrádá ani ozdobné krajky, byť je především ušit účelně, aby jeho majitel mohl pohodlně konat své povinnosti, přesto však důstojně reprezentovat svůj úřad. Převaţ uje kůţ e a hutný textil, vysoké jezdecké boty sahají vysoko nad kolena. Hlavu má prostou pokrývky, ale v ruce drţ í klobouk bohatě zdobený péry. Ve stanu spočívá přilbice, rovněţ z pořádným chocholem. Na bohatě zdobené šerpě se houpe kord. Maršál de Guebriant uţ nějaký čas bojuje sám se svým vojskem mezi Rýnem a Mosou a plení krajiny Bádenské. Vlastně jeho ţ ivot jsou permanentní bitvy, obléhání, přesuny a přípravy na další taţ ení. Nicméně oba vyslance francouzské koruny přivítá s patřičnou zdvořilostí, především pro jejich původ ze staré vysoké šlechty. S velkou chmurou na mnoha větry ošlehané tváři se hluboce ukloní komtese a vyjádří hluboký zármutek nad odpolední událostí. Okamţ itě nechá naloţ it jejího bratra na nosítka a přemístit do nedalekého stanu, kde jiţ čeká lékař, poskytující sluţ by samotnému veliteli armády. Hosty, včetně komtesy, pozve dále do stanu, kde jiţ chystají dva sluhové menší občerstvení. Ač v polních podmínkách, můţ e nabídnout dostatečně pohodlné sesle, jeţ mu provianťáci byli nuceni instalovat spolu se stolem a dalším nábytkem. Jediným kazem je vzrůstající chlad, který rozdělaný oheň ve stanu zatím není schopen překonat. Pokusí se ho alespoň porazit zevnitř nabídnutým dost nakyslým, nicméně hutným vínem. Řeč se stočí na válečné úsilí a přijde čas pro hraběte de Godille, kterému chytře nahraje jeho přítel zmínkou o událostech u Rocroi. Maršál oţ ije a touţ í se dozvědět více z průběhu bitvy, coţ se mu snaţ í host ochotně vyplnit, kdyţ neopomene chytře zdůraznit své vlastní zásluhy. Vyprávění však je přerušeno příchodem doktora Athanase Chapona, jehoţ obličej je velmi zachmuřený. Hostitel ho vyzve pohledem, muţ zvyklý na kaţ dodenní přítomnost smrti otupěl, proto bere malý zřetel na city komtesy. „Bohuţ el chlapec je zraněn velmi váţ ně,“ konstatuje věcným tónem, „Obávám se nejhoršího, bude zázrak, pokud se doţ ije rána,“ dodá a odpovědí mu je zoufalé zasténání šlechtičny. „Nemůţ ete se pokusit …“ „Dělám co mohu, pane maršále. Jeho osud je ale více v rukou boţ ích neţ mých.“

194

„Madam, je mi hrozně líto, co se stalo,“ obrátí se vojevůdce s omluvným pohledem na mladou dámu, po jejíţ lících se koulejí slzy jako hrachy. „Ernest je poslední, kdo mi z rodiny zbyl,“ jen tiše zašeptá nešťastná ţ ena německy, Pierre přesto smysl slov pochopí a přeloţ í potichu svému příteli. „Pane maršále, mohu odejít?“ zeptá se doktor úsečně. „Půjdu s vámi, musím být u něho, kdyţ …,“ pokračuje v rodném jazyce komtesa, ale ani nic říkat nemusí, všichni pochopí její úmysly. „Mohl by se váš doktor podívat na mého přítele?“ vyuţ ije příleţ itosti Armand, „Utrţ il sice jen škrábnutí, ale v polních podmínkách by i to mohlo být nebezpečný.“ „Jistě, pane markýzi, můj doktor se o vás postará. Doprovodím komtesu za jejím bratrem a vás svěřím do péče odborníků. Sám se chystám ještě projít leţ ení, je dobré, kdyţ vojáci občas vidí svého velitele,“ dodá pan de Guebriant. „Pane maršále,“ lehce si odkašle pan de Godille, „mohl bych vás doprovodit? Cestou bych vám mohl dovyprávět události od Rocroi,“ dodá takticky, aby podpořil kladnou odpověď. „Jak si přejete, pane hrabě,“ přikývne Jean, pak se však podívá na oblečení svého hosta, „Nejste však dost vybaven, nemáte ţ ádné ochranné části.“ „Obejdu se bez nich, stejně je klid zbraní,“ pokrčí bezstarostně rameny mladík. „Nechám vám přinést alespoň brnění chránící váš trup a přilbici,“ rozhodne maršál, „neţ se vrátíme, pan kapitán de Barrelia vám výstroj zajistí,“ dodá pokyn pro svého podřízeného. Celá skupina následuje felčara do jeho provizorního pracoviště, naleznou tělo bratra komtesy leţ et na stole, zakryté několika houněmi. Nyní je doktor nadzvedne, spatří zavázanou ránu na pravém boku a hrozně bledý obličej i trup raněného, který se nachází v bezvědomí, jeho dech je trhavý. „Mám velké obavy z krvácení,“ řekne doktor a kdyţ spatří podivené pohledy přítomných na vcelku suchý obvaz, dodá, „nejde o vnější krvácení, to jste zastavili uţ po zranění. Ale podívejte, jak je jeho břicho tvrdé,“ poloţ í své prsty na zmíněnou část těla mládence, aby dokladoval své tvrzení, „čepel pravděpodobně poranila nějaký vnitřní orgán, takţ e krvácí dovnitř. Nemám moţ nost ho otevřít a pokusit se najít příčinu. Kdybych to tady udělal, zabiju ho okamţ itě.“ „Nezbývá neţ čekat?“ zeptá se za všechny maršál. „Čekat na zázrak. Boţ í cesty jsou nevyzpytatelné,“ podívá se felčar aţ příliš teatrálně směrem k nebi, „mockrát uzdravil zraněnýho, nad kterým jsem uţ dělal kříţ a mockrát k sobě povolal jinýho, jehoţ zranění vypadalo vcelku nevinně,“ dodá dost drsně, zvláště kdyţ přitom rozhalí převlečník markýze a pohlédne na jeho zakrvácený kabátec. Ale jen stěţ í lze očekávat projevy taktnosti od muţ e, pod jehoţ mnohdy bezmocnýma rukama odešlo k Bohu nespočet převáţ ně muţ ů různého věku, od starých harcovníků aţ po kloučky s mlékem na bradě. V armádě není věk podobný jako u zraněného Ernesta výjimkou. Nicméně neklid v očích pana de Almare svými slovy vyvolá, naštěstí pro jmenovaného skryje projev jeho nejistoty a nepochybně i strachu noc. Pan de Guebriant se ještě jednou omluví nešťastné komtese, slíbí přísné potrestání viníků, pokud budou dopadeni, coţ je ovšem značně nejisté, kapitán de Eschemy se samozřejmě do leţ ení nevrátil. Rozhodně proběhne soud nad trojicí zajatých násilníků a i trojice, jeţ tak špatně splnila roli doprovodu, bude přiměřeně potrestána. Nakonec maršál nařídí sehnat kaplana, aby udělil chlapci poslední pomazaní, kdyby se měla naplnit smutná prognóza felčara. Při zmínce o duchovním se komtesa znovu hlasitě rozpláče, dívajíc se na ztrhanou tvář svého mladšího bratra. Hrabě i maršál, vzhledem k okolnostem právě vyřčeným, docela rádi opustí stan ranhojiče a vydají se na prohlídku leţ ení a kontrolu opěrných bodů obleţ ení. Samozřejmě ne sami, vojevůdce doprovází několik ozbrojených členů jeho osobní gardy a pětice důstojníků z jeho štábu. Dost velký průvod. Pan de Godille obdrţ í helmici a pancíř, který mu zakrývá hruď a větší část břicha. Vzhledem ke vzdálenosti od obránců velmi účinná ochrana proti střele z arkebuzy či muškety. Ostatní jsou chráněni obdobně. Noc je dost temná, mraky zakryly celou oblohu a navíc začíná drobně poprchávat. Coţ zapříčiní na některých místech nově vznikající či se rozšiřující kaluţ e a jinde mazlavé bláto, předchozí voda se

195

ještě nestačila vsáknout a zem dostává další příděl. Leţ ení rozhodně nezahálí, předpoklad houstnoucího deště podnítí mnohé k ještě vyšší aktivitě. Kolem ohňů se míhají postavy, leč nepohybují se bezúčelně, ale podle pokynů svých velitelů. Zdaleka ne všechny stany a přístřešky jsou dobudovány. Nejprve skupina prochází místy, které opanoval trén. Spatří však jen málo ze stovek povozů, jen co zvládne ozářit špatné osvětlení od prskajících ohňů, které ale stále ještě docela úspěšně stravují doposud jen drobné dešťové kapky. Hrabě můţ e slyšet nejen drsné vojenské klení ve vícero jazycích a nářečích, ale i ječivý ţ enský hlas a dokonce i hlasy dětské. Zdáli se ozývá bučení dobytka, vojsko si střeţ í zásobu čerstvého masa jako oko v hlavě, ozbrojené stráţ e připravené zastřelit kaţ dého, kdo by se pokusil odcizit něco z uskladněného proviantu. Má mnohdy daleko vyšší cenu, neţ mnoţ ství zbraní, které v provizorních dílničkách opravují osoby za tímto účelem přibrané do trénu. Maršálovi se dostane úsečného hlášení od důstojníka, pravděpodobně některého z velitelů trénu, jde o staršího podsaditého muţ e, velmi dobře ţ iveného. Obléhání města můţ e trvat dlouho, proto se buduje leţ ení s výhledem i dlouhých týdnů setrvání na jednom místě. Jednotlivé jednotky obdrţ ely prostory, které většinou svými vlastními silami či za pomoci členů trénu musejí upravit do přijatelné podoby. Vyuţ ít vzdálenější vesnice či statky nepřipadá příliš v úvahu, moţ ná pro nejvyšší velení. Vojáci musí být na místě, připraveni odrazit případný výpad obleţ ených a sami zajišťovat neprodyšné uzavření prostoru, aby se do města nedostaly případné posily a především potraviny. Vyhladovění obleţ eného města patří k významným taktickým prvkům soudobých válek. Dojdou do dalšího prostoru, kde se zastaví u stanu velitele, stojícím uprostřed, kolem něho se tyčí stany a přístřešky pro důstojníky a muţ stvo. Kaţ dá jednotka si rozvrhuje svůj prostor jako soběstačný, musí zajistit koně případně povozy k ní přináleţ ející. Navíc musí nejen zabezpečit svěřený úsek, ale také se podílet na budování centrálních úprav terénu, slouţ ící k odříznutí Rottweilu od okolního světa. Armand spatří několik nepříliš reprezentativně oděných muţ ů, pravděpodobně hlídající svěřený prostor, projevujících nyní patřičnou úctu veliteli armády, nicméně v jejich tvářích, pokud odlesk ohně neklame jeho smysly, čte spíše lhostejnost. Jako by dotyčné uţ téměř nekonečné válečné útrapy přivedly do stavu apatie, kdy vykonávají bezmyšlenkovitě a mechanicky tolikrát se opakující úkony.

U další jednotky probíhá horečnaté dokončování přístřešků, kdoví odkud tahají vojáci větve, aby jimi zakryli provizorní příbytky, jeţ je mají ochránit před deštěm. Ne pro všechny stačí přeci jen účelnější stany, těch mají málo a je jasné, kdo se v nich bude nacházet. Obyčejní ţ oldáci jen stěţ í. Zbývá jim jen si 196

vybudovat provizorní kutloch, i za pomoci otepí slámy, které dostali přidělené od trénu či které kdoví za co vyhandlovali. Dva vojáci nově příchozí nepostřehnou, ze svého vaku tahají nevábně vypadající kousky sušeného masa a sucharů, za to se jim dostane sprostého vyčinění od jejich nejbliţ šího velitele. Maršál však přejde jejich prohřešek bez povšimnutí. Dokáţ e si představit, kolik jiţ dnes museli vynaloţ it sil a jak nevlídné je počasí. Sychravý podzim nabízí, kromě někdy velmi příjemných dní s teplými a ţ ivotadárnými slunečnými paprsky, především vlhkost a noční chlady. Pan de Godille stočí zrak k vozu zakrytému plachtou, stráţ eného dvěma vojáky s mušketami. Dovede si domyslet, jaký náklad hlídají, nepochybně střelivo pro celou jednotku. Host si vychutnává sice ponurou, ale zároveň svým způsobem aţ vzrušující atmosféru vojenského tábora. Určitě by nedokázal popsat pocit, který ho zaplavuje uprostřed válečného dění, jen silnou touhu být opět součástí takového celku. Kde bují nejen přátelské vztahy, ale i nevraţ ivost, kde se nad všemi vznáší přízrak všudypřítomné smrti, hledající nejprve své oběti v přímých účastnících boje, ale s ještě větším úspěchem později mezi raněnými a téţ slavící svůj triumf pomocí různých nemocí či epidemií. Kdy na jedné straně leţ í hanba či smrt a na druhé sláva a euforie z úspěchu. Dorazí k dělostřelecké baterii, v současné době ztichlé. Je postavena za provizorním hliněným valem, přitom na vyvýšenině, aby se zvýšil jejich dostřel. Hrabě spatří několik gambionů, košin naplněných hlínou, slouţ ící spolu s dřevěnými kůly k ochraně obsluhy děl. Nedaleko pod plachtou, bránící proniknutí vody, se nacházejí soudky se střelným prachem a na hromadě leţ í vyrovnány kule, jenţ v brzké době budou zaslány coby navštívenka obléhajících obyvatelům Rottweilu. Další a mohutnější zásoby se skrývají v dřevěném skladišti, vybudovaném nedaleko za dalším valem, který je brání před podobnými navštívenkami protivníka. Maršál velmi vstřícně promluví s velitelem baterie i obsluhou, není divu, představují pro něho nedostatkovou kvalifikovanou sílu. Armand rozhovor neposlouchá, naopak popojde kousek stranou a snaţ í se odhadnout kalibr těţ ké palné zbraně. Sám dobře ví, ţ e mnohdy disponuje armáda více ráţ emi, ačkoli v poslední době je snaha ráţ e sjednotit, coţ usnadní jejich snadnější výměny a zásobování kulemi. Odhaduje ráţ i na čtyřiadvaceti liberní. Další kroky kontrolní skupiny směřují aţ do míst, které se jiţ mohou nazvat nebezpečnými, tedy do předních linií. Stále nejsou všechny práce hotovy, proto ještě v tuto večerní hodinu narazí na skupinu muţ ů vozícími zeminu v dřevěných kolečkách, aby zpevnily valy a další houf s lopatami a krumpáči, kteří hloubí příkop za valem. Tím nyní velitelský sbor prochází, lépe řečeno se brodí bahnem, čímţ však je zdánlivě v bezpečí, neboť mezi nimi a případným střelcem z mohutných hradeb Rottweilu se nachází značný kopec hlíny. Hrabě samozřejmě neodolá, aby na vhodném místě nevykoukl směrem k siluetám hradeb a dominantních věţ í obleţ eného města. I na nich spatří záblesky z ohňů rozdělných obránci, nicméně v ponuré tmě jen stěţ í rozeznává, kde skutečně hradby končí. Skoro jako by byly nekonečné a sahaly aţ do nebe, jako by se před obléhajícími nacházela mohutná stěna. Coţ je samozřejmě pouhý optický klam. Jen záblesky ohně dávají tušit, kde končí tmavé hradby a začíná ještě temnější obloha. Poslední zastávku vykonají u zátaras vybudovaných na řece Nektaru a zamezující přísun proviantu obleţ eným po vodním toku. Podél břehů je rozděláno několik ohňů a na vodě, přivázaných ke kůlům zatlučených do země, se pohupuje několik narychlo postavených vorů. Sluţ bu má neustále dostatek bojeschopných muţ ů, aby dokázali zneškodnit případný pokus o proniknutí do města, ale také z města. Proč dávat šanci obléhaným přivolat pomoc. S čímţ se však musí počítat, proto je leţ ení opevněno nejen směrem k městským hradbám a proti případnému výpadu, ale také směrem do krajiny, kdyby se silnější jednotka pokusila buď prorazit linie a posílit počty obránců nebo jen způsobit nepříjemné ztráty obléhajícím a narušit jejich postavení. Déšť zesílí a donutí maršála a jeho doprovod zrychlit krok. Bohuţ el se ozývá časté vyšplouchnutí vody po dopadu boty do kaluţ e, jindy zaklení muţ e, jehoţ noha sklouzne po mazlavém blátě nebo se do něj propadne a jde následně s obtíţ emi vytáhnout. Pan de Godille cítí chlad na těle, oblečení jiţ má

197

značně provlhlé, ač si přes brnění ještě přehodil dlouhý cestovní plášť. Aţ teď si také vzpomene na potřeby svého těla, doposud nasával především atmosféru potemnělého leţ ení a kochal se různými technickými dovednostmi, pomocí nichţ se zvyšují naděje na úspěch obléhajících. Kapitán de Barellia, jenţ se nezúčastnil inspekční cesty, přivítá přítomné svařeným vínem, které všem přijde k duhu. Pokašlávání je doprovodným jevem rozhovoru velitele se svými podřízenými, během něho zůstává hrabě taktně stranou. Po krátké době maršál svůj štáb propustí, ale neţ mohou oba válečnictví naklonění muţ i zapříst řeč, vstoupil do stanu markýz de Almare se zachmuřeným obličejem. Jeho lehké zranění ošetřili, ujistili ho o důkladném vyčištění rány, coţ však bylo zbytečné, jeho nervová vlákna o tomto úkonu podávala trvalé a intenzivní informace do jeho mozku, jeţ ten převáděl na nepříjemně palčivou bolest. Ta však nyní jiţ pomíjí, na rozdíl od starostí spojených se zachráněnou komtesou a jejím těţ ce zraněným bratrem. Její ţ al velmi zapůsobil na citlivou duši mladíka, vzpomene si na svou sestru, kterou donutil následovat svého zapšklého muţ e do vyhnanství. „Jak se daří zraněnýmu?“ zeptá se spíše ze slušnosti pan de Guebriant, natolik má zkušeností, aby si mohl odpovědět sám. Na zázraky po létech válečných útrap moc nevěří. „Jeho stav se nezměnil, bohuţ el. Ale obávám se nejhoršího. I komtesa jiţ ztratila veškerou naději. Jak rád bych ji poskytl pomoc či útěchu, ale ţ ádná slova asi nedokáţ í utlumit její obrovský ţ al.“ „Souhlasím s vámi. Její osud je skutečně pohnutý. Bratr byl poslední, kdo přeţ il z jejich větve rodu. Většina jejích příbuzných a přátel zahynula za tragických okolností, dlouhá léta trvající válka je všechny pozřela. Ať uţ přímo nebo ve svých důsledcích.“ „Je úplně sama?“ nedokáţ e potlačit zvědavost pan de Godille, prostě se musí zeptat. „Ano.“ „Nemá manţ ela, snoubence, přítele?“ zazní logická doplňující otázka. „Pokud vím tak ne,“ odvětí maršál poněkud chladně a stín přeběhne okolo koutků jeho úst, aţ příliš dychtivě se ptá mladý šlechtic, neţ aby mu ušel zájem o komtesu převyšující nepochybně pouhý soucit s jejím těţ kým ţ ivotním příběhem, „Pokud bude chtít, jistě vám vše řekne sama,“ dodá. „Vaše Excelence,“ vezme si opět slovo Pierre, „setkali jsme se za velmi dramatických okolností. Nicméně máme oficiální poslání …“ „Oficiality počkají,“ přelétne shovívavý a snad i ironický úsměv po lících vojevůdce, „dovedu si představit, proč vás posílá Její Veličenstvo, nebo snad spíše její rádce pan Mazarini. Pokud je stále jejím prvním ministrem.“ „Je stále prvním ministrem a jeho pozice se upevnila. Její Veličenstvo velmi tvrdě zakročilo proti spiknutí Důleţ itých vedených vévodou de Beaufort, který byl zatčen.“ „Kusé zprávy se donesly uţ i k nám. Později mi budete muset vyprávět všechny podrobnosti. Času bude dost, Rottweil je dobře opevněnej a určitě se nám nevzdá v nejbliţ ších dnech. Nastane doba dlouhýho vyčkávání a oťukávání nepřítele, kdy bude dost příleţ itostí probrat všechny podrobnosti.“ „Bude mi ctí, Vaše Excelence,“ mírně se ukloní vyslanec královské koruny. „Pane markýzi, jsem potěšen vaší přítomností. Vy a váš přítel jste se uvedli více neţ dobře, kdyţ jste pobili a zajali darebáky, kteří mě zostudili. Komtesa je pod mojí ochranou a voni si dovolili ji přesto přepadnout.“ „Bohuţ el jejich vůdce kapitán de Eschemy unikl,“ praví posmutnělým hlasem Armand. „Raději mi jeho jméno nepřipomínejte,“ zkřiví se tvář velitele armády hněvem, „Přijal jsem ho do svých sluţ eb i s celou jeho tlupou, moc hezky se mi odvděčil. Ale budeme po něm pátrat, pokud by byl tak hloupej, aby se přiblíţ il k našemu leţ ení, chytíme ho a pověsíme jak psa!“ „Obávám se, ţ e je jiţ na míle daleko.“ „Však není všem dnům konec, moţ ná se nesetkáme hned, ale jednou určitě, pokud mi někdo neudělá velkou radost a nepošle ho do pekel. Ale váţ ení pánové, čas pokročil, dovolím si vám nabídnout ubytování na nedalekém statku, který jsem si zabral pro sebe a svý slouţ ící. Kapitán de Barellia vás doprovodí, postará se o vaše pohodlí,“ změní téma maršál.

198

„Jsem poctěn vaší nabídkou,“ znovu se mírně uklonil pan de Almare, „přesto bych raději zůstal zde v táboře. Během vaší nepřítomnosti jsem hovořil s komtesou. Poţ ádala mě, zda bychom ji nedoprovodili na její letovisko. Je připravena nám poskytnout pohostinnost po dobu našeho pobytu ve zdejších končinách.“ „Nemarníte čas,“ konstatuje pan de Guebriant poněkud kysele a netaktně. „Ujišťuji vás, Excelence, mé pohnutky jsou ryze ctnostné. Bratr komtesy pravděpodobně zemře, jsem vysvěcen na kněze a mohl bych jí poskytnout potřebnou útěchu. Pokud však její přání je v rozporu s vašimi záměry, přizpůsobím se. Mým posláním je předloţ it vám návrhy francouzské koruny, vyslechnout si vaše názory a pokusit se s vámi hledat řešení přijatelná pro obě strany. Vše ostatní je z mého pohledu podruţ né,“ odvětí Pierre naprosto nenuceně, bez nejmenších známek nevole. „Nemám námitek,“ zalţ e mírně vojevůdce, přeci jen si moţ ná myslí na komtesu víc, neţ je ochoten i sám sobě připustit, „Přespěte teda v leţ ení, kapitán de Barrelia se o všechno postará. Není kam spěchat, Rottweil nám neuteče, stejně jako naše rozhovory. Válka uţ se táhne tak dlouho, pár dní sem nebo tam,“ mávne jen rukou, „Sídlo komtesy není příliš vzdálený, můţ ete mě navštěvovat, domluvíme se zítra. Ostatně vaše přítomnost tam bude přínosná, můţ ete jí poskytnout ochranu.“ „Obáváte se odvety ze strany kapitána de Eschemy?“ zpozorní pan de Godille. „Pane hrabě, moje armáda je tvořena ţ oldáky z různých koutů, někdy i celých skupin ţ oldáků, který vycítily příleţ itost být zaopatřený a třeba získat i podíl na kořisti. Navíc se krajem potulujou různý zbytky bývalejch armád, dezertéři, lupiči. Není zde bezpečno. Pokud je chytíme, hrozí jim trest smrti, ale někdy je touha po kořisti větší, neţ jejich strach ze špagátu. Na smrt si ti muţ i uţ zvykli, stala se součástí jejich ţ ivota.“ „Paní komtesa je teda stále v ohroţ ení?“ „Paní komtesa je rozumná, sama přišla za mnou a poţ ádala o ochranu,“ praví pan de Guebriant, aniţ by zmínil cenu, na které se dohodli, „Přemýšlel jsem k ní poslat několik svých muţ ů, takto se o její bezpečí postaráte vy a váš doprovod.“ „Bude mi ctí,“ řekne Armand poněkud prkenně, koutkem oka pohlédne nejistě na maršála, určitě ani jemu není šlechtična lhostejná, pak jeho pohled spočine na příteli a nervozita nejde přehlédnout. Snad si i on dělá nějaké nároky? Kdoví o čem se bavili, kdyţ ji utěšoval u lůţ ka umírajícího chlapce. Trojice šlechticů zůstane ve velitelském stanu ještě asi půl hodiny, maršál se ptá na průběh cesty a jen letmo na nejdůleţ itější poměry na francouzském královském dvoře, hosté naopak chtějí poodkrýt záměry vojevůdce při obléhání města, dostane se jim však spíše obecných odpovědí. Na pokyn velitele armády se jich ujme pan de Barellia a odvede je do jednoho ze stanů poblíţ , zřetelně vyklizeného teprve před malou chvílí. Někdo je asi bude mít hodně rád.

199

SEDMDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA LETOVISKO KOMTESY VON HAMESCHÄLER Bratr komtesy von Hameschäler Ernest zemře v půl páté ráno. Půl hodiny předtím se ještě probere, pozná svou sestru a pravděpodobně si uvědomí svůj stav. Jejich krátký rozhovor je velmi dojemný a emotivní, skončí však zakalením zraku zraněného a jeho upadnutím do bezvědomí, které záhy přejde ve smrt. Sestra zůstane u jeho lůţ ka aţ do rána, i po odchodu kaplana. Kapitán de Barellia ji donese občerstvení, tác ale zůstane zcela netknutý. Kolem šesté hodiny ranní jsou lomozem probuzeni oba vyslanci francouzské koruny, ač ještě panuje tma, leţ ení se probouzí po krátkém odpočinku k ţ ivotu. Zatímco oni spali na provizorních lůţ cích, jejich sluhové odpočívali stočeni do klubíčka na zemi. 200

Vyšlou Bastien na výzvědy, který je následně informuje o smrti Ernesta, další jeho cesta vede pro kapitána Rotha. Po jeho příchodu vyţ enou oba sluhy do chladivého rána, k jejich obrovské radosti, aby mohli se Švýcarem mluvit o samotě. O jejich vojenský doprovod bylo v táboře postaráno dle moţností , vyhradili mu jeden z přístřešků, ale nikdo z nich si nestěţ oval. Na polní podmínky jsou zvyklí, ač v posledních létech si jak gardisti tak Švýcaři uţ ívali podstatně lepšího bydla. Markýz veliteli ochranky vysvětlí své záměry, doprovodí komtesu von Hameschäler do jejího sídla, kde se všichni ubytují. Kapitán se postará nejprve o bezpečnost přesunu a posléze zabezpečí letovisko proti případným vetřelcům. Roth nedá najevo ţ ádný svůj názor, jeho tvář zůstává kamenná, včera byl dost zpraţ en, kdyţ vyjádřil nesouhlas s postupem hraběte, proto dnes drţ í ústa a krok. Oba šlechtici lehce posnídají, poté se oba vydají do ranhojičova stanu, kde na stole leţ í houní přikrytý neboţ tík a vedla něho sedí jeho sestra. Kdyţ ona pozvedne hlavu, spatří oni ztrhané rysy v jejím obličeji, kruhy pod zarudlýma očima. Přesto zůstává hezká, i přes její současnou neštěstím zdevastovanou podobu. Oba mladíci jí vyjádří svou soustrast a nabídnou veškerou moţ nou pomoc. „Pane markýzi, pane hrabě,“ řekne ona tichým hlasem, „jsem vděčná vám za ţ ivot. Chudák Ernest. Myslela jsem, já uţ … tupá … otupená … přesto moc líto, moc slzy. Uţ nikdo neţ já.“ „Je mi moc líto, ţ e se mi nepodařilo zachránit vašeho bratra. Moţ ná kdybych jednal rychleji …,“ řekne rozpačitě pan de Godille, jako by si dával vinu za smrt chlapce. „Vy nic, Bůh chtěl. Ernest moc hodný, statečný, teď mrtvý. Tolik mrtvý kolem já. Všichni,“ zalijí se znovu oči šlechtičny slzami. „Bůh si povolal vašeho bratra k sobě, uţ je v království nebeském, daleko od všech útrap. Ţádná moje slova nemohou vyváţ it váš ţ al. Přesto mi bude ctí být vám nápomocen v těchto pro vás těţ kých chvílích,“ mluví pan de Almare tichým hlasem, leč velmi pomalu a zřetelně, aby dal moţ nost mladé ţ eně pochopit smysl vyřčených slov. Ač mluví slečna von Hameschäler francouzsky, někdy jí dělá problém všemu porozumět, stejně jako ve svém rozrušení nalézt správné slovíčko. „Pane markýzi, pane hrabě … pomoci mi moci … doprovodit nás … muset uspořádat pohřeb. Já ráda vás ubytovat, pokud vy chtít bydlet. Moc ráda.“ „Bude nám ctí i potěšením vás doprovodit,“ řekne po pravdě za oba Pierre, „I my budeme mít prosbu. Budeme potřebovat pohřbít naše mrtvé.“ „Vše zařídit … nalízt dobrý místo,“ přikývne ona, začíná zase pomalu nabývat rovnováhy, nicméně s velkým sebezapřením. Jejich další rozhovor je veden ze strany šlechticů velmi citlivě, pouze se domluví na dalším postupu. Komtesa poţ ádá, aby mohla dále zůstat ve společnosti zesnulého bratra a oni připravili jejich společný přesun, včetně domluvy s maršálem de Guebriant. Čehoţ se ujme markýz, zatímco hrabě si svým způsobem vynutí prohlídku leţ ení za denního světla. Maršál pověří jednoho ze členů svého štábu, aby zvídavého šlechtice doprovodil. Sice přestalo pršet, nicméně podloţ í tábora nevsáklo veškerý příděl vody a tak se dost často boří do mazlavého bahna. Ani jedna ze stran nezahájí toho dne bojové operace, ale upevňuje si své postavení, ať uţ v obranných či obléhacích pozicích. Nicméně vojáci maršála de Guebriant zůstávají v pohotovosti, aby se nenechali zaskočit případným výpadem obránců města. Coţ však je jen jedna z jejich povinností, daleko více úkolů čeká jednotky, které zajišťují zásobování a stravování. Pro velké mnoţ ství vojáků a zvířat je nutno zajistit dostatek jídla, krmivo pro koně bojových jednotek i trénu, dřevo na udrţ ování ohňů. Desítky úkonů je nutné vykonat pro zajištění chodu armády, určitě podstatně více, neţ kolik povinností vyplývá přímo pro jednotky mající v popisu bojové operace. Pan de Godille je spokojen, ačkoli skončí zablácený a prochladlý, znalecky hodnotí jiţ vykonané práce na zajištění obleţ ení. Neţ se vrátí zpět k velitelskému stanu, jeho přítel se jiţ stačí domluvit s vojevůdcem na dalším postupu. Neprodleně odjedou s celým doprovodem i padlými na letovisko komtesy von Hameschäler. Kapitán de Barellia jim na přesun přidá jednotku o počtu dvaceti muţ ů, která se však po dosaţ ení cíle cesty vrátí zpátky do leţ ení. Markýzovi se podaří vyjednat i získání zásob pro jejich pobyt, nijak

201

velký objem potravin a krmení pro zvířata, ale dostatečný pro slušný ţ ivot. Nijak se nechlubí, ţ e přitom sáhl do svého váčku a proviant si jednoduše zakoupil. Jeho cena oproti té, kterou by po něm poţ adovali například v Paříţ i, je však více neţ pětinásobná. Část prostředků připadne přímo maršálovi ve formě daru, další všimné si strčí za opasek kapitán de Barellia a část dostane i konkrétní důstojník, poskytující domluvený materiál. Coţ však markýze nijak netrápí, zatím nepoznal skutečnou hodnotu peněz, ostatně jako kaţ dý, kdo se nemusí ohlíţ et na výdaje. Pan de Guebriant se přijde s komtesou rozloučit osobně, projeví ji svou soustrast a poté raději rychle odejde, je zvyklý na válečnou vřavu, ale slzy krásné šlechtičny ho znervózňují více neţ dělostřelecká příprava protivníka. Kapitán Roth dá pokynem ruky povel a celý velký průvod se vydá na pochod. Tři kočáry doprovázené ozbrojenými jezdci a ještě dva povozy taţ ené poněkud vychrtlými zvířaty. Necestuje se jim příliš dobře, neboť na jednom povozu se nacházeli jejich padlí Amadeé Villeve, Daniel Müller, Emile Foudras a Ernest von Hameschäler, zabaleni do houní. Druhý povoz naplnili materiálem zakoupeným markýzem. Komtesa původně nasedne do svého kočáru i se svou komornou, rovněţ velmi zdrchanou včerejšími událostmi, ale náhle vedle sebe uvidí bratra. Vrhne zoufalý pohled na oba šlechtice, kteří jí pomáhali nastoupit. Pierre ihned pochopí její rozpoloţ ení a nabídne jí přechod do jejich kočáru. Ona s vděčností jeho nabídku přijme. Nejhorší okamţ ik přijde, kdyţ projíţ dějí místem jejich včerejšího střetu. Ačkoli mrtvoly odvezly do tábora, ačkoli noční déšť smyl stopy krve a podupaná mírně zaţ loutlá tráva se znovu částečně zvedla, mnohým přejede mráz po zádech. Markýz se ve svém nitru otřese, ale okamţ itě osloví zarmoucenou komtesu, aby ji snad nenapadlo vyhlédnout z okénka a připomenout si včerejší tragédii. Hrabě naopak necítí nic, vlastně si průjezdu místa bitky ani nepovšimne. Potajmu pokukuje po šlechtičně, která spočinula vedle něho, zatímco pan de Almare si sedl na druhou stranu. Mnozí vojáci vzpomenou s povzdechem na své padlé druhy a zranění si připomenou svá bolístka. Nejvíce se průjezd místa dotkne Quida, který cestuje spolu s Augustem v druhém kočáře šlechticů. Ač si v paříţ ských ulicích zaţ il mnohé, vzpomínka na chudáka Emileho ho překvapivě silně zasáhne a v očích se mu objeví slzy. Cesta pomalým tempem, přizpůsobeným povozům, trvá celkem čtyři hodiny, pročeţ se aţ kolem jedné hodiny objeví všem na očích cíl jejich putování. Vyjedou z lesní cesty, kolem se nachází spíše řidší porost s převahou listnatých stromů, a před nimi se objeví planina obklopená mírně se vzdouvajícími zalesněnými vršky. Uprostřed roviny se nachází letovisko komtesy von Hameschäler. Kruhová planina je z větší části pokryta travou, ale za stavbou se dají rozeznat i pole, pravděpodobně jiţ se sklizenou úrodou. Zdálky letovisko působí jako vyvýšený střed zmiňovaného kruhu, k němuţ vedou celkem tři cesty, jen velmi mírně vyjeţ děné, slévající se v jedinou asi padesát metrů před vstupní branou, kterou mají přijíţ dějící ze směru od Rottweilu přímo před sebou. Vzhledem k podzimu naţ loutlá tráva polehává, i přes vydatný příděl sráţ ek v posledních dnech i hodinách. Déšť se opět spustí, jako by krajina vítala slzami smutný průvod. Listnaté stromy i křoviska hrají všemi barvami a utvářejí krásnou kulisu, jako by jakýsi barevný prsten lemoval planinu s letoviskem. Nicméně celá scenérie působí spíše pustým dojmem. Začnou sjíţ dět po cestě směrem k usedlosti, které se postupně zvětšuje. Jiţ mohou rozeznat hradby, jimiţ je stavba obehnána, vysokými téměř tři metry a opatřené spíše ozdobnými věţ ičkami asi po kaţ dých deseti metrech svého obvodu. Hradby utvářejí obvod kruhu, uvnitř kterého se skrývá sídlo šlechtičny. Jak komtesa vysvětlí svým zachráncům, původně šlo o lovecký zámeček, kde se ubytovávali její předci v době honů. Vzhledem k nepříznivým okolnostem zůstal v současné době jejím jediným majetkem, neboť jedno ze sídel v majetku jejich větve rodu bylo zcela zničeno, další jiţ dříve prodáno a všechen další majetek po smrti nejbliţ ších přešlo do rukou komtese vzdálenějšího příbuzenstva. Více zatím ze svého soukromí neprozradila, mladíci se střeţ í cokoli vyzvídat, aby nejitřily bolavou ránu v duši šlechtičny způsobenou smrtí bratra ještě připomínáním ran sice starších, ale obdobně bolestných.

202

Dřevěný mohutná brána, vyztuţ ená kovovými pláty, se otevře a průvod můţ e vjet do objektu. Místní poznají kočár své paní i osobu kočího, asi překvapeni mohutností doprovodu, ale stále nic netuší o tragédii, který jejich domácnost postihla. Doprovod mohou přičítat i přidělené ochraně od maršála de Guebriant, jehoţ návštěvu odjela jejich paní včera vykonat. Měla se vrátit jiţ včera, coţ je znervóznilo, uklidňovali se špatným počasím a asi přespáním komtesy v táboře armády obléhající Rottweil. V duši klíčily obavy, cestování ve zdejších krajinách znamená velké riziko. I proto s radostí přivítají návrat Karoliny. Jiţ zmíněné hradby obepínají kruh, v němţ se nachází vše, co patří k letovisku, jak svůj současný domov nazvala komtesa, či loveckému zámečku, podle účelu jeho vybudování. I proto vše bylo postaveno maximálně účelně, bez jakýchkoli kudrlinek, vyjadřující marnivost vlastní mnoha stavbám v tomto století. Však jiţ od poloţ ení základního kamene uplynulo sto padesát let. Vše je zbudováno z kamene a malty, na nové příchozí však působí stroze a chudě. Oproti bráně stojí jednopatrová obdélníková budova, na níţ zezadu navazuje další přístavba, čímţ vzniká přesné písmeno T. Přístavbu zbudovali o padesát let později. Vlevo od brány se nachází kamenná studna, vpravo samostatné rovněţ jednopatrové kamenné stavení, kde jsou v přízemí stáje a prostory pro kočáry či povozy, včetně jedné třetiny určené pro dobytek, v prvním patře pak seník a další skladové prostory. Po levé straně za hlavní stavbou vítá hosty zahrada, v níţ převaţ ují keře, nyní hrající všemi barvami, nicméně udrţ ované a sestříhané do přesných tvarů s ostrými hranami. Přímo na konci písmene T přistavěli majitelé letoviska kapli a vpravo od ní hrobku. Ta vznikla ze všech stavení nejpozději, vlastně na přání jednoho z předků komtesy, který si pobyt ve zdejší krajině při honitbách oblíbil natolik, ţ e projevil přání nechat zde spočinout své ostatky. Nic víc se dovnitř kruhového valu nevejde. Prostory v přízemí hlavní stavby patří sluţ ebnictvu, kuchyni a zázemí, další místnosti se nacházejí ve sklepení, bohuţ el v poslední době zejí naprostou prázdnotou, zásoby se vyčerpaly jiţ dávno a ti, co zde přeţ ívají, se musí přizpůsobit více neţ skrovnému ţ ivobytí. První patro je určeno panstvu a jejím osobním slouţ ícím. V nové přístavbě, dotvářející jiţ zmíněné téčko, vybudovali v přízemí větší hodovní sál a v prvním patře mnoho menších apartmánů, jenţ v dřívějších dobách poslouţ ily jako ubytovací prostory hostům zdejšího pána, které pozval za účelem lovu. Asi by bylo vhodné vyuţ ít této příleţ itosti a představit si celé osazenstvo loveckého zámečku, se kterými se však hosté seznámí aţ průběţ ně, byť se teď samozřejmě naprosto všichni seběhnou, aby přivítali svou paní a jejího bratra, oba mladé lidi s modrou krví mají velmi rádi. Radostné tváře zatím zůstávají, nikdo nemůţ e tušit, ţ e se počet zde ţ ijících osob včera ztenčil o dva členy, o patnáctiletého mladého pána Ernesta a třicetiletého lokaje Maximiliána Balthazara, který se stal první obětí včerejší krvavé lázně. Komtesa má k ruce dvě komorné, sedmnáctiletou Barborou Weisserovou, onou dívkou, jenţ včera jen o vlásek unikla znásilnění a moţ ná poté i smrti. Její kolegyně se jmenuje Elke Wolfová a na svět přišla o rok dříve. Objekt spravuje čtyřicetiletý Peter Böker, jenţ vládne několika slouţ ícím, především dvěma kočím, padesátiletému Alfredu Weissemu, jenţ včera osobně zaţ il přepadení a druhému, o pět let staršímu Denisu Jägerovi. Kromě nich velí dvěma šestnáctiletým sirotkům, Vilému Kramerovi zastávajícím roli štolby a starajícím se o koně a Ottovi Schatzovi, jenţ v roli zahradníka udrţ uje vnější prostory letoviska. Před třemi měsíci se počet obyvatel rozrostl o další tři strávníky, devětadvacetiletou Marii Ulrichovou a její dvě děti, jedenáctiletého Alexe a devítiletou Mariku. Přijeli je ve zcela zuboţ eném stavu na hranici smrti a ačkoli jejich práce není třeba, za tímto účelem jim zdejší paní poskytla azyl a zachránila jejich ubohý ţ ivot. Stejně prostě jako stavení působí i oblečení všech místních. Bída a strach z kaţ dého dalšího dne jsou jejich společníky. Bezprostřední nebezpečí vyplenění sídla se rozhodla komtesa zaţ ehnat odváţ nou návštěvou velitele armády maršála de Guebriant, coţ se jí zdařilo, bohuţ el jiţ neodvrátila zákeřný záměr kapitána de Eschemy. Ten měl v úmyslu ji nejprve zajmout a následně ji donutit otevřít brány loveckého

203

zámečku. Co by následovalo po jeho vydrancování, se dá poměrně hodnověrně předpovídat a vůči lidem zde ţ ijícím nepředstavuje rozhodně přívětivý osud. Rychlá smrt by asi pro ně byla vykoupením. Radostné tváře se jako mávnutím kouzelného proutku změní ve výrazy zděšení s potoky prolévaných slz. Smrt mladého Ernesta zasáhne kaţ dého. V souvislosti s tragédií s vděčnými pohledy sledují francouzské šlechtice s jejich doprovodem a to hned ze dvou příčin. Jednak jim jejich zásah zachránil paní a moţ ná i jejich ţ ivot, který by při dokonání plánu pana de Eschemy byl ohroţ en, za druhé s jejich přítomností vzrůstá šance místních přeţ ít ve zdraví další válečné operace v jejich kraji. V době jejich pobytu na letovisku ze strany armády obléhající Rottweil nebezpečí nehrozí, muţi znalí vojenského řemesla pak představují záruku ochrany před bandou podobného typu, jeţ zahubila jejich mladého pána. Doprovod poskytnutý maršálem se ihned rozloučí a vrací se zpět do leţ ení, déšť začne houstnout a všichni ţ oldáci jiţ sní o spočinutí alespoň pod provizorními přístřešky a v blízkosti ohňů. Ačkoli je ţ ádné velké pohodlí nečeká, pořád lepší, neţ se promenádovat v dešti a sílícím chladu na koňských hřbetech. Nářek a slzy vystřídá zběsilé úsilí všech zdejších obyvatel, aţ s neskutečnou pozorností se snaţ í poskytnout svou pomoc své paní i svým novým hostům, s mnohými z nichţ se díky jejich původu, s nadsázkou přes kopec, i dorozumí. Kapitán Roth si během krátké chvíle získá respekt místních obyvatel. Švýcaři i gardisté ho rovněţ respektují. Neţ se však začne zajímat o obranu letoviska, postará se o své pány, jejich ubytování, nalezení útočiště pro své vojáky a zabezpečení koní. Je nejen vůdčí osobností zmíněných činností, ale téţ pro mnohé i překladatelem. Na komtesu znovu dopadne velká deprese, projevovaná účast a aţ vlezlá starostlivost jejích slouţ ících ji zlomí, za pomoci svých komorných sotva dojde do svých komnat. Doprovod šlechticů velmi opatrně odmítne, ti pochopí její touhu zůstat se svým ţ alem o samotě, a byť podobný přístup markýz nepovaţ uje právě za šťastný, i se svým přítelem ho respektuje. Paní usedlosti se uzavře, velmi rozčilený správce Böker se snaţ í vyřešit ubytování velkého mnoţ ství osob. Samozřejmě jako první se postará o šlechtice, kterým vybere nejlepší komnaty v nové přístavbě. Tu vlastně celou obsadí nečekaní hosté. Ovšem nastává první velký problém, prostory jsou zatuchlé, prochladlé a nevybavené. Sice představují daleko lepší alternativu neţ nocování v kočáře, ale o pohodlí či jakémkoli náznaku luxusu se hovořit nedá. Někteří vojáci jsou nuceni si vlastně ustlat na slámě, kterou dotáhnou ze skromných zásob místního seníku. Jediné, čeho mají dostatek, je topivo, připravené především mladým štolbou a zahradníkem, kteří jsou nyní přiděleni k ruce kapitánovi Rothovi a s velkým respektem k jeho postavě a úsečnému vyjadřování ho na slovo poslouchají. Skoro jako by nebyl jejich ochránce, ale při kaţ dé jejich chybě či zaváhání se je chystal podříznout. Leč oba sirotci poznali hrůzy války a kaţ dý ţ oldnéř v nich vzbuzuje podvědomý strach. Hrabě a markýz dostanou přidělenu kaţ dý svoji vlastní místnost malých rozměrů jen s dřevenou postelí, bytelným stolem a ţ idlemi, kromě toho se v ní nachází jedna almara, jedna komoda, pak jiţ jen holé a prochladlé stěny. Quido i Auguste se okamţ itě začnou starat o úklid prostor a vybalování bagáţ e svých pánů, sami obdrţ í malý kamrlík vedle, ovšem pouze se smradlavými slamníky a prosté jakéhokoli

204

dalšího nábytku. Dujardin se nijak nepohoršuje, většinu ţ ivota proţ il v podobných či horších podmínkách, ovšem Bastien hojně sakruje, aţ příliš rychle si zvykl na přepych paláce Almare. Oba šlechtici se záhy sejdou v jedné místnosti, otevřou si láhev vína, k čemuţ jim správce Böker nechá přinést nejlepší z moţ ného pokrmu, coţ však obnáší v tuto chvíli sušené maso a dost tvrdý chleba, upečený ve zdejší kuchyni z pováţ livě se tenčících zásob. Ale ani jeden z urozených mladíků hlad či chuť k jídlu nemá, i na ně padá tíseň, jako by si uvědomili realitu ţ ití komtesy a jejího sluţ ebnictva, tak odlišného od jejich přepychu v Paříţ i. Ať se jedná jen o dům hraběte, o paláci markýze ani nemluvě. Rovněţ je poznamená na duši tristní stav komtesy. Jakmile kapitán Roth spokojeně přikývne na zajištěné ubytování vojáků, včetně dvou svých zraněných muţ ů, ustájení koní a uschování kočárů, postará se o padlé. Zabalené tělo mladého pána odnesou jak svátost místní slouţ ící do prostor komtesy a uloţ í ho na lůţ ko v jedné z nepouţ ívaných komnat, chlad snad uchová jeho tělo v dobrém stavu, neţ spočine na místě svého věčného odpočinku. Určitě bude nutné ho řádně upravit, ale o tom musí rozhodnout jeho sestra, nyní nepřipadá v úvahu po ní jakékoli takové rozhodnutí poţ adovat. Těla dvojice zabitých vojáků a sluhy Foudrase uloţ í ve stodole, kam jsou zatlačeny i povozy poskytnuté maršálem na přepravu mrtvol a proviantu. I zde chlad bude přítelem neboţ tíků, ovšem je potřeba co nejrychleji uspořádat jejich pohřeb. Vznik choroby můţ e být stejně vraţ edný jako tlupa zdivočelých ţ oldáků, zabíjející nejen pro své přeţ ití či dosaţ ení kořisti, ale pouze pro vlastní zábavu. Kapitán se rozhodne na toto téma co nejdříve promluvit se správcem, noc těla přečkají a pak s nimi rychle do země. Kolem třetí hodiny odpolední by se teoreticky mohl Alfred na chvíli posadit, leč stojí před ním další významný úkol, zabezpečit letovisko před případným útokem, ale i obyčejným zoufalým zlodějem. S jejich přítomností se sice zvyšuje bezpečnost sídla, ale také vzrůstá hodnota kořisti. Jen jejich oděvy a zbraně znamenají vysoce ceněný lup, k tomu kočáry a nepochybné finanční prostředky vyslanců francouzské koruny. Pro mnohé přímo poklad, kdoví, zda i komtesa nemá někde ukryty nějaké cennosti, moţ ná právě tento předpoklad přiměl kapitána de Eschemy k jeho zákeřnému útoku. S takovou kořistí by mohl zmizet z bojišť, uţ ívat si do doby vyčerpání lupu a pak se znovu nechat najmout do sluţ by jiným vojevůdcem. Roth poţ ádá gardistu Geofri de Tabatiere, aby s ním prošel letovisko a domluvili se na obraně. Jak pochopil, nastanou případy, kdy markýz de Almare odjede i s jeho lidmi na jednání a pak zůstane k obraně jen hrabě de Godille a jeho gardisté, v dalším případě se musejí na zajištění objektu podílet, včetně rozdělení hlídek, nalezení vhodného místa pro stráţ e a stanovení systému jejich střídání. Rozhodnou se pro postavení tří stálých hlídek na hradbách, kolem kterých je zevnitř vysypán ochoz, aby obránci mohli stát či klečet, podle své velikosti, a odráţ et případné útoky vetřelců. Zapojení místních do ochrany objektu nepřipadá z pohledu kapitána v úvahu, nedůvěřuje jejich bělosti ani schopnostem. První tři muţ i se zabalí do plášťů a nastoupí svůj úděl, střídání bude podle počasí, čím horší podmínky, tím kratší intervaly. Kapitán poté promluví se správcem a ten mu přímo z hradeb ukáţ e na oplocený pozemek v blízkosti lesa, na zcela opačné straně planiny, neţ se nachází vstupní brána. Tam jsou pohřbíváni slouţ ící, které zkosila nemoc či nějaký úraz, v posledních létech ale i násilná smrt. Trojice mrtvol spočívající u povozů se musí pohřbít hned zítra zrána. S tímto rozhodnutím navštíví Alfred svého pána, který mu dá svůj souhlas. „Vaše Milosti, jediným problémem je nepřítomnost duchovního,“ upozorní voják, „Určitě by si zaslouţ ili být pochováni v přítomnosti kněze.“ „Pan markýz byl přeci vysvěcen na kněze,“ upozorní pan de Godille, „Mohl by obřad vykonat.“ „Pan hrabě má pravdu, poskytnu poslední sluţ bu všem třem padlým. Co bude s mrtvolou Ernesta?“ „Netuším, Vaše Milosti, nejde o moji starost, ačkoli i jeho tělo bych rád co nejdříve viděl v zemi. Od mrtvol můţ e vzejít mnoho zlého,“ upozorní Roth.

205

„Zítra ráno pohřbíme své padlé a pak se zkusíme taktně domluvit s komtesou.“ „Vaše Milosti, co vaše zranění?“ zeptá se velitel ochranky s nepředstíranou starostlivostí. „Bolí jak čert,“ přizná se šlechtic a zpozoruje vyvolané chmury na tvářích obou přítomných, pokusí se je zmírnit, „Ale snad ho v táboře dobře vyčistili a brzy se zahojí.“ „Musí se na něj co nejdříve znovu podívat doktor,“ praví velmi váţ ně Alfred. „Zítra, pane kapitáne. Aţ skončí pohřeb, odjedeme za panem maršálem.“ „Odjedeme?“ vmísí se do rozhovoru Armand. „Odjedu já,“ opraví se Pierre, „Povaţ oval bych za lepší, pokud byste zůstal zde a ohlídal naše současné útočiště. Hodlám se ještě večer vrátit, můţ eme jet rychleji, kdyţ nás nebudou zdrţ ovat povozy.“ „Připravím své muţ e,“ oznámí pochopení příkazu Roth. „Ne všechny, pane kapitáne, stačí tři a vy, ostatní ať zůstanou s panem hrabětem.“ „Vaše Milosti, nemohu bohuţ el souhlasit. Pana hraběte budou chránit hradby, ale vy budete cestovat otevřenou krajinou.“ „Naprosto souhlasím s panem kapitánem,“ přidá se i pan de Godille, „Vystačím si se svými čtyřmi gardisty a Quidem. Moţ ná bych vám mohl ještě jednoho či dva dát, dva z muţ ů pana kapitána jsou zraněni, vyměníme je.“ Chvíli se dohadují, kdo je více ohroţ en, nakonec je přijat poslední návrh Armanda. Ponechá si tři gardisty a dva zraněné Švýcary, všichni ostatní doprovodí Pierra. Ten nakonec souhlasí, další dohadování ho přestalo bavit. Na závěr pozve kapitána na pohárek, aţ učiní všechny nezbytné přípravy pro první noc v jejich novém útočišti. Alfred s rozpaky přijme, odmítnout nemůţ e, ale zvláštní potěšení necítí. Stále mu leţ í v ţ aludku včerejší počínání hraběte a vypeskování od markýze za decentní projevy nevole. Jeho maximální loajálnost ho však přiměje se tvářit přívětivě i večer a nepokazit společné zdolání dvou láhví vína z vlastních zásob a jednoho dţ bánku místního, kvalitou daleko horšího, jeţ poskytl na uvítanou hostům správce Böker.

SMUTNÉ POVINNOSTI Venku ještě bojuje vcelku úspěšně noc s nastávajícím dnem, kdyţ Quido zlehka zatřese za rameno s Augustem. Oba spí na starých slamnících, na které si hodili houně, oba zůstali v košilích a kalhotách, zachumláni v dalších dekách. Chlad je výrazný, nepohodlí vysoké, čemuţ odpovídá i výraz ve tváři osobního sluhy pana de Almare. „Co se děje? Co blbneš? Dyť je eště noc!“ zamţ ourá nakvašeně. „Já vím, ale chci tě poţ ádat vo pomoc. Dneska zakopeme Emila.“ „No a co?“ „Chtěl bych ho trochu upravit, aby … aby tam neleţ el jen tak.“ „Co jen tak? Quido, skoro eště spím,“ natočí se na bok Bastien, zřetelně naštvaný, rozespalý, rozlámaný. „Je celej vod krve, zabalenej ve špinavým hadru … má v bagáţ i svůj stejnokroj domu pana hraběte. Chtěl bych ho umejt, převlíknout, aby …“ „Quido, co se děje? Copak mu to uţ není jedno? Stejně ty hadry shnijou jako von! Kdyţ ho zakopeš ve stejnokroji, v zakrvácenejch hadrech nebo nahýho, dopadne to stejně.“ „Moţ ná, ale měl by bejt pochovanej důstojně. Prostě si to zaslouţ í,“ odvětí Dujardin zarputile. „Myslel jsem, ţ es ţ il dost dlouho na ulici. To seš vopravdu taková citlivka? Nějak mi to k tobě nesedí.“

206

„Právě proto. Nechci, abysme ho zahrabali jako psa, chci, aby byl uloţ enej k poslednímu vodpočinku důstojně, v nejlepších šatech. Pan markýz pronese řeč, postará se vo obřad, je vlastně vysvěceným knězem. Pomůţ eš mi?“ „Co vlastně chceš?“ „Zajdeme do stájí, kde teď leţ í, vezmeme nějaký vědro, vomejeme ho, voblíkneme do pěknejch hadrů a připravíme na pohřeb.“ „Hrůza!“ bouchne vztekle Auguste pěstí do slamníku, čímţ zvedne gejzír prachu, „Čert nám byl tuhle cestu dluţ nej. Střílej na nás, spíme v takový díře, bolí mě celý tělo, je tu děsná zima, k tomu vlhko. Kašlu na Emila, pořádně sem se nevyspal a asi budu muset zase s markýzem zpátky za maršálem. Kašlu na nějaký převlíkání a mytí. Jemu je to uţ jedno, jestli shnije voblečenej nebo nahej, čistej nebo zasranej,“ vyráţ í ze sebe pln negativních emocí. Dujardin uţ nic neříká, otočí se ke kolegovi zády, nabalí se do svých oděvů, vezme připravený balík se stejnokrojem mrtvého nešťastníka a vyjde z jejich opravdu nuzné komůrky. V přístavbě, kde jsou ubytováni všichni hosté, panuje ticho, na chodbě naprostá tma, rukama musí šátrat po zdech, aţ se dostane ke schodišti, neboť šlechtice a jeho osobní sluhy ubytovali v prvním patře. S velkými obtíţ emi sestoupí ze schodiště, div si sám nesrazí vaz. Kdyţ otevře boční dveře přístavby, přivítá ho velmi studený a provlhlý vzduch. Sice neprší, ale vzduch je i tak prosycen vodou. Quido učiní několik kroků po mazlavém podloţ í, rozhlédne se. Nízké mraky nedovolují intenzivnější proniknutí slunečních paprsků a nad letoviskem se mísí tma s náznaky mlhy. Špatná viditelnost panuje i po vyjití z temné chodby stavby, ale dovoluje alespoň rozeznat obrysy jednotlivých předmětů nebo osob. Mladík se vydá směrem na nádvoří před čelní stranou loveckého zámečku. Zde jiţ spatří ţ ivot, neboť správce Böker, s rysy strhanými starostmi nad mnoţ stvím hostů, bolestí nad ztrátou mladého pána a soucitem s utrpením komtesy, vyhnal všechny z pelechů uţ před hodinou. Mátoţ né postavy sluţ ebnictva se tak objevují i mimo hlavní budovu. Dujardin se pokusí pomocí rukou vysvětlit správci Bökerovi, co by potřeboval, setká se však jen s nechápavými pohledy. Správcova nervozita se zvýší, protoţ e nechápe ţ ádost sluhy šlechticů, jímţ chce ve všem vyjít vstříc. Bohuţ el není v dosahu nikdo, kdo by byl schopen zprostředkovat domluvu. Jako spasitel se náhle objevuje kapitán Roth, vracející se z kontroly hlídek, rozbřesk povaţ uje za ideální dobu k případnému útoku. Ačkoli ţ ádný nečeká, raději obejde jím postavené stráţ e. Díky jeho zásahu obdrţ í Dujardin nejen vědro s vodou a hadr, ale také na pokyn správce dostane k ruce Ottu Schatze, mladičkého hubeného zahradníka, ve skutečnosti děvečku pro všechny nepříliš vyhledávané práce. S nervózně těkajícím pohledem ten následuje sluhu šlechtice jak pejsek, netušící, co bude od něj v dalších minutách vyţ adováno. Mládenci otevřou vrata do stodoly, ale tma je příliš velká, proto se Otto vrátí za krátký čas s loučí, která osvětlí prostor s povozy a mrtvolami. Dujardin zamíří k nejdrobnějšímu z balíků. Po rozmotání houně se objeví hrozivě bělavý obličej Emile Foudrase. Jeho výraz jako by vyjadřoval určité překvapení, alespoň tak se zdá jeho kolegovi. Není cítit ţ ádný zápach, zima zatím nedovolila zahájení hnilobných procesů, pouze tělo ještě více ztuhlo. Cestovní šaty neboţ tíka pokrývá zaschlá krev, přesto se s odporem

207

Quido podívá na své prsty, na nichţ se objevila červeň. Vysoká koncentrace vody v ovzduší asi způsobila, ţ e krev nezaschla úplně. „Dost hnusný,“ ozve se nad oběma chlapci, jenţ v pokleku rozbalují mrtvolu, po zvednutí zraku spatří znechucenou tvář Bastiena. Nakonec se rozhodl kamarádovi pomoc. Ačkoli se po vyplíţ ení z budovy lehce klepe od zimy, od jeho úmyslu ho nepříznivé povětří neodradilo. Nyní se zapojí do chmurné práce. Trvalo celou půl hodinu, neţ se jim podaří svléknout naprosto ztuhlé tělo ze špinavého obleku, trochu z něho smýt krev. Po jejím setření z hrudi se objeví vstřel, kudy vstoupila smrtící střela do těla. Dujardin lehce objede prstem okraj otvoru. „Taková malá dirka a je po něm,“ řekne si spíše pro sebe. „Chudák Emile,“ doplní ho Auguste, „vţ dyť si vlastně ani nevrznul,“ dodá. „Zvláštní. Jen tak seděl v kočáře a koupil to,“ povzdechne si Quido, pak se však pustí znovu usilovně do práce. Do krásné uniformy oblečenou mrtvolu zakryjí houní, pak si nezávisle všichni tři prohlédnou své ruce, zapatlané od krve. Otto vyprázdní vědro s ušpiněnou vodou před stodolou a naznačí přinesení čisté. Tři sluhové šlechticů zůstanou sami, jen dva jsou však doposud mezi ţ ivými. „Máš pravdu,“ řekne tiše a smutně Dujardin, „Chudák Emile. Ani si nic na světě neuţ il Vţ dycky byl takovej vyplašenej, aby udělal, co pan hrabě chce, tolikrát dostal vynadáno. Co ho to jen napadlo chtít jet s náma. Minule málem umřel na zápal plic a včera koupil zbloudilou kulku. Proč s ním Bůh tak divně naloţ il?“ „Bůh?“ protáhne Bastien, „Bůh přece nemá čas se zabejvat kaţ dým nýmandem. Prostě měl v ţ ivotě smůlu. Kdyby nebyl tak upejpavej, tak si moh ještě uţ ít. Nabízeli sme mu to.“ „Nerouhej se! Ještě jsme se do Paříţ e nevrátili!“ varuje svého kamaráda Dujardin. „Já se přece nerouhám! Myslíš, ţ e jsem nadšenej, ţ e sem musel s markýzem? Kruci, co mu chybí v Paříţ i? Chodí za královnou, zvou ho do všech paláců, můţ e mít ţ enskou, kterou si zamane, je taková tichá voda, co břehy mele … moh bych vyprávět. Ale asi se nudí, takţ e se musí hnát do takovejhle krajů. Co ty, taky seš tak nadšenej jako já?“ „Mně cestování nevadí,“ zavrtí hlavou Quido, „I kdyţ … včera jsem myslel na smrt, říkal sem si, jestli bude Marie plakat, aţ se dozví vo mý smrti.“ „Zapláče a najde si jinýho,“ ušklíbne se Bastien, pak se pozorně podívá do obličeje svého druha, „Tobě vopravdu nevadí takovýhle plahočení?“ „Ani ne, pořád lepší, neţ se nudit v Paříţ i.“ „Kdyby tě slyšela ta tvoje kobyla Marie.“ „Tak sem to nemyslel. A není ţ ádná kobyla,“ odvětí vzdorovitě mladší z mládenců. „Jen se neposer. Poznals jen ji, teda kromě těch děvek, co sme měli cestou, co? Aţ poznáš víc ţ enskejch, zjistíš, vo co jim de. Tak se nečerti, nemyslel jsem to vo tý tvý Marii zle. Spíš se divím tvý spokojenosti s cestováním a vším tím nepohodlím. I kdyţ ti to asi nepříde, po tom cos zaţ il v dětství.“ „Nepříde. Dokonce se mi to někdy i líbí.“ „No jasně, jakej pán, takovej kmán,“ ušklíbne se Auguste. „Jak to myslíš? Co máš proti panu hraběti a mně?“ „Proti tobě nic, ale hrabě … to je šílenec. Však za smrt chudáka Emila můţ e von. Kdyby se tak nehnal pomoc nějakejm neznámejm lidem, mohl Emile i tyhle dva vojáci ţ ít.“ „Takţ e za všechno podle tebe můţ e pan hrabě?“ „A ne? Vţ dyť celou přestřelku vyprovokoval. Kdo začal střílet? Málem zabili i pana markýze! Doufám, ţ e neudělá ţ ádnou další pitomost.“ „Auguste!“ zvolá rozhořčeně Dujardin, „Pan hrabě si takový kecy nezaslouţ í! Tos tak rychle zapomněl? Co kdyţ chtěli přepadnout váš palác? Kdo se bil s lumpama v Saint-Denis? Kdo riskoval svůj ţ ivot?“ „No dobrá, tak se nečerti. A hlavně si to nech pro sebe, ne abys něco vykecal.“

208

„Nejsem práskač,“ řekne Quido dotčeně. Jejich další rozepři ukončí příchod Otty, který přinese vědro s čistou vodou, všichni tři si umyjí ruce, místní slouţ ící pak sbalí zakrvácené hadry sluhy a podává je Quidovi. Ten jen zavrtí hlavou, coţ mládence ze zámečku překvapí. I cestovní oblek zabitého je na zdejší poměry kvalitní, dá se vyprat a dál nosit. Posunkovou řečí vznese dotaz, zda si ho můţ e nechat a kdyţ dostane přikývnutím souhlas, rychle si strčil hadry pod levé podpaţ dí, aby snad nedošlo ke změně názoru. „Co ten by dal za ty krásný hadry, do kterejch sme Emileho navlíkli,“ poznamená Bastien. „Já před pár měsíci taky,“ zamyslí se Dujardin, podívá se na leţ ící zabalené tělo, pak na místního zahradníka, „Co myslíš, byly by mu boty Emila?“ „Boty? Ty mu chceš dát boty Emila?“ „Sám si říkal, ţ e uţ je potřebovat nebude. Bude i tak pohřbenej důstojně.“ „Já bych mu dal klidně i ty šaty,“ pokrčí rameny Auguste. „Ty ne, patří k uniformě domu pana hraběte. Emile si zaslouţ í bejt pohřbenej v šatech, ne jak nějaká mršina leţ et v díře nahatej.“ „Dělej co chceš, pravda, ten kluk vodsuď přece nemůţ e běhat v uniformě vašeho domu. Ale počkej, aţ zjistí hrabě, ţ es Emila navlík do tý uniformy. Eště dostaneš pár facek a budeš ho muset zase svlíknout,“ znovu si rýpne Bastien. „Co zase máš?“ „Tvůj pán je dost lakomej, dost vo tom vím, kolikrát sem musel platit za Maurice. Ale nechme toho, přece se tu nebudeme hádat nad mrtvolou. Je mi zima a mám hlad. Jestli chceš, tak mu dej ty boty a vrátíme se. Moţ ná uţ se panstvo vzbudilo a hledá nás.“ „Včera dost popíjeli …,“ zavrtí hlavou Dujardin, „Ale máš pravdu, dneska je čeká pohřeb a pak tvůj pán odjíţ dí. Radši se vrátíme,“ dodá, pak se obrátí k Ottovi. Trvá delší dobu, neţ mládenec ze zámečku pochopí, co mu šlechtický sluha naznačuje. Aţ kdyţ Quido znovu rozbalí mrtvolu, sám stáhne jednu z bot a podá ji překvapenému chlapci, zablýskne se tomu radostně v očích. Rychle si kecne na zadek a začne si botu zkoušet. Postavou je s neboţ tíkem stejný, ovšem u velikosti nohy můţ e panovat rozdíl. Během pár vteřin se mu obličej rozzáří, kvalitní bota mu sedí jak ulitá. Po přikývnutí Quida se zmocní i druhé, nechávajíc neboţ tíka naboso. Coţ ovšem jemu jiţ vadit nebude, jeho chůze po povrchu zemském skončila včera odpoledne. Oba šlechtici se skutečně jiţ vzbudili a hrabě dokonce uţ sluhy hledá. Dujardin raději přizná, co vykonali, s mírnými obavami se podívá na svého pána, ještě aby tak měl Auguste pravdu a dostal nařízeno chudáka Emila svlíknout. Moţ ná by se tak i stalo, ale v přítomnosti markýze a jeho osobního sluhy se hrabě neodváţ í se shodit a tak dokonce obdrţ í jeho slouţ ící pochvalu. Doprovozenou ale nepříliš pěkným pohledem. K čemu mrtvému bude krásný oblek, ten mohl zůstat pro případného dalšího slouţ ícího či jako náhradní. Komtesa ze svého pokoje nevyjde, prostřednictvím své komorné se omluví, proto se pohřbu padlých nezúčastní. Správce Böker odešle oba mladé slouţ ící s krumpáčem a lopatami vykopat jámu, kapitán Roth s nimi pošle bratry Grasshoffy, nechce uloţ ení těl zdrţ ovat, čím dříve odjedou s panem markýzem do leţ ení před Rottweilem, tím pravděpodobnější je jejich návrat do soumraku. Oba šlechtici se skrovně nasnídají, poklábosí, nakonec se pořádně obléknou a přidají se k jiţ připravenému procesí, jeţ organizuje Alfred. Těla znovu naloţ í na povoz, který vyrazí z brány směrem k připravovaným hrobům. Smutného ceremoniálu se zúčastní kromě šlechticů, jejich dvou sluhů a kapitána také správce Böker a všichni vojáci, kteří nejsou pověřeni hlídáním hradeb. Pro kaţ dý případ se vyzbrojí, co kdyby v lesích okolo číhala nějaká banda a rozhodla se vyuţ ít příleţ itosti. K jejich smůle musejí čekat asi půl hodiny, neţ jsou hroby dokončeny, pak následuje krátký proces vyprovození tří neboţ tíků na jejich poslední cestu. Pierre se ujme se ctí role duchovního. Po skončení obřadu se všichni vrátí, s výjimkou mládenců Otty a Viléma, jimţ připadl úkol hroby zasypat. Návrat proběhne v tichosti, jako by se kaţ dý vyrovnával se svými pocity, podobná ponurá atmosféra panuje i v celém letovisku.

209

Kolem desáté hodiny dopolední se vstupní brána znovu otevře, aby umoţ nila průjezd kočáru markýze de Almare doprovázeného vojáky. Se šlechticem cestuje jeho osobní sluha, ke své obrovské radosti, kapitán Roth si vzal všech svých sedm nezraněných muţ ů a ještě gardistu Victora Dalou. Panu de Godille poté připadne ochrana letoviska. K dispozici má sice jen tři zdravé gardisty a dva zraněné Švýcary, ale nedělá si vzhledem ke své povaze ze svého úkolu těţ kou hlavu. Napadení letoviska povaţ uje za velmi nepravděpodobné. Daleko více starostí mu činí stav komtesy, která, jak se zdá, se uzavřela zcela do sebe. Pověří pana de Tabatiere zajištěním loveckého zámečku a vynaloţ í veškerou snahu, aby se dostal k paní domu. Během dopoledne je dvakrát odmítnut, nicméně své pokusy nevzdá a přijde se zeptat na stav šlechtičny znovu kolem třetí hodiny. Sice se vůbec není schopen dorozumět, ale komorná Barbora pochopí jeho touhu se setkat s její paní a znovu se jí jde zeptat. Kupodivu do třetice slaví mladík úspěch. Je přijat v místnosti připomínající vzdáleně salónek, vše však je velmi prosté a chudičké, vzhledem k podobným prostorám v paříţ ských domech. Trochu mu zdejší prostředí připomíná jeho hrad, kde proţ il své mládí. On však nemá příliš zájmu věnovat se posuzování prostředí, jeho myšlenky zaujímá pěkná, leč strašně smutná ţ ena v nich. „Pane hrabě,“ promluví ona hrozně zdrchaně, v zarudlých očích slzy, ruce se ji zřetelně chvějí, „Jsem hostitelka špatná, promiňte … moje hlava, myšlení …stále myslet na Ernesta. Chudák bratr!“ „Chápu vaše strádání,“ mluví on pomalu a zřetelně, aby mu rozuměla. „Ráda bych byla sama. Omlouvám se …“ „Právě vaši samotu povaţ uji za špatnou,“ pokračuje on tichým vemlouvavým hlasem, přitom klopí zrak, přítomnost hezké ţ eny ho znervózňuje, bojí se, aby ji nevhodnými slovy či gestem ještě více nezranil. „Sama já musela se vypořádat se smutkem.“ „Drahá komteso, samota není dobrá. Vím co říkám, taky jsem často sám,“ pokračuje on. „Vy sám … takový statečný voják, šlechtic, nemoţ né. Vy musela mít mnoho … jak to říct … ctitelek?“ „Sám jsem si mnohé proţ il, mohl bych vyprávět.“ „Později ráda, pane hrabě.“ „Drahá komteso, nabízím vám svoji společnost. Někdy je lepší si popovídat o svých starostech, o svém neštěstí. Ale nenaléhám,“ dodá on, ačkoli činí přesný opak. Asi deset minut se dohadují, zda je vhodnější zůstat se svým bolem o samotě či se o něj podělit s přítelem, během diskuse ale ona začíná být za přítomnost šlechtice ráda. Nakonec zavolá komornou, nechá sobě nalít čistou vodu a hostu nejlepší víno, které se v letovisku nachází, poté poţ ádá mladého muţ e o vyprávění. Vědom si dlouhého času, který má k dispozici, začne hrabě zeširoka. Aţ od otce, kterého ztratil v mladém věku, o matce, podlém strýci, o smrti jediného přítele Henriho de Taille. Samozřejmě zamlčí vše, co se týkalo jeho poslání ve sluţ bách kardinála Richelieua, jen se zmíní obecně o úkolech ve státních sluţ bách, které mu vynesly odměnu v podobě dotace na rekonstrukci jeho sídla.

210

Zaváhá ve svém vyprávění, ona si povšimne rozpaků a vyzve ho k pokračování. S těţ kým povzdechem začne o velké lásce, kterou pocítil k markýze de Cavarlene, přičemţ zatají její příbuznost s markýzem de Almare i její totoţ nost. Po pravdě pohovoří o svém nachytání přímo při činu, souboji a následném úniku k vojsku vévody d´Enghien. Zde se dostane do ráţ e a líčí své zapojení do bojových operací. Ona mu nerozumí vše, ale dost, aby pochopila podstatu. „Máte mnoho své starosti, pane hrabě,“ pokývá ona hlavou, „Já pro vás další starosti.“ „Ne, rozhodně ne. Jsem rád, ţ e jsem vám mohl pomoci, jsem hrozně smutný, ţ e jsem nedokázal ochránit …,“ zmlkne on, uvědomí si chybu, připomínat smrt bratra komtese bylo netaktické. „Uţ říkala, vy nemoct za nic,“ zavrtí ona hlavu, v očích se jí znovu objeví slzy, „Bůh chtěl, Bůh mu dal ţ ivot, Bůh ho vzal k sobě. Muset ještě vykonat …,“ zlomí se jí hlas. „Raději budeme mluvit o něčem jiném,“ řekne on rychle, „Omlouvám se, jsem hlupák, připomněl jsem vám vaši bolest.“ „Nejít zapomenout … myslet stále … já musela se postarat o bratra … připravit ho …“ „Pokud bych mohl pomoci …,“ váhá on, má s ní teď mluvit o nutnosti pohřbít tělo, aby nedošlo nedej boţ e k vypuknutí epidemie? Snese takový rozhovor? „Já vědět, co je muset udělat,“ odpoví ona smutně, ale racionálně, „Nutno bratr dát do hrobka, tady vystavená … ale potřeba kněz, připravit bratr …,“ znovu se jí zalijí oči slzami. „Drahá komteso, všechno bude připravené, tedy skoro všechno,“ mluví on dál rozpačitě. „Všechno? Jak?“ „Můj přítel pan markýz de Almare přiveze vhodného kněze od maršála de Guebriant. Kněze vyznání vašeho bratra a vás. Domluvili jsme se s vaším správcem panem Peterem. Tedy domluvili, já mu nerozumím ani slovo,“ pokusí se on o zlehčení situace. „Vy moc hodný,“ otře si ona slzy promáčeným kapesníčkem. „Svoje mrtvé uţ jsme pohřbili dnes ráno, zítra by bylo dobré vykonat obřad … s vaším bratrem.“ „Uţ zítra … já s ním ještě nerozloučila …“ „Chápu,“ pokývá on hlavou, pak pokračuje co moţ ná nejjemněji, „Doba je zlá, hrozí nemoci …“ „Já vím,“ odvětí ona, kupodivu srozuměná s realitou, chvíli se odmlčí, ani on nemluví, zvedne k němu svou zdrchanou tvář, „Nutno bratr připravení … očistění, oblečení … rozloučení.“ „Mohu vše zařídit, osobně, se svým sluhou,“ nabídne znovu své sluţ by. „Ne vy, já muset sama … já muset sama,“ znovu se rozpláče. „Mohl bych vám pomoci? Bylo by mi ctí,“ řekne on po chvíli, jíţ ji dá na uklidnění. „Vy sám pomoci? Vy ne sluha.“ „Sluha ne,“ zavrtí on hlavou, „Ale jsem šlechtic a nabízím pomoc. Pro vás, pro vašeho bratra. Připravit ho společně, bez sluţ ebnictva, jako čestnou sluţ bu pro něho,“ mluví nepříliš jasně, vlastně se obává nechávat komtesu samotnou s mrtvým. Netuší, co vše proţ ila, čím vším prošla, co zakusila, zdá se mu nesmírně křehká, zranitelná. „Nevím, pane hrabě,“ zavrtí ona hlavou. Dalších deset minut se dohadují, nakonec naleznou shodu. Hrabě pomůţ e osobně komtese připravit jejího bratra na poslední cestu, vysvětlí jí svou sluţ bu jako čest prokázanou pro jejího bratra. Ona mu moc nerozumí, moţ ná je ale něco takového ve Francii tradice, kdy příprava urozeného mrtvého je vykonána panstvem a nikoli sluţ ebnictvem. Nechce svého hosta urazit. Je velmi pozorný, zachránil jí ţ ivot. Komtesa zavolá své dvě komorné a poručí jim připravit věci na převlečení svého bratra. Poté se, velmi rozrušená, opět obrátí na svého zachránce. Aniţ by ji musel jakkoli vybízet, začne sama vyprávět o svém pohnutém osudu. Mnohokrát hledá vhodná francouzská slovíčka, aby jimi vyjádřila své pocity, několikrát se zadrhne, nicméně v kostce vylíčí pohnutou historii své větve rodu von Hameschäler. Pochází ze čtyř dětí, dva starší sourozenci, rovněţ bratři jako Ernest, jsou jiţ v této chvíli rovněţ po smrti, oba zemřeli na bojišti. Stejně tak její otec. Ani jeden z bratrů nestačil zplodit potomka. Matka

211

byla zraněna při úniku při plenění, sice lehce, ale její znavené a neduţ ivé tělo, suţ ované vyčerpáním a onemocněním, nedokázalo vzdorovat. Ona sama se zasnoubila s velmi fešným šlechticem, bohuţ el i on nepřeţ il běsnění války, padl pár týdnů před plánovanou svatbou. Ernest byl ještě mladý a toho vyuţ ili jiní, aby se zdánlivě dočasně ujali správy jejich majetku, který se však s válečnými útrapami tak jako tak tenčil. Ze všech původně vlastněných nemovitostí zůstalo sourozencům vlastně ve správě jen toto sídlo. Moţ ná by mohla ve jménu bratra či svého vznášet nárok na další majetek, který si přivlastnili jiní, ale neměla ani sílu ani chuť. Proto se přestěhovala i s bratrem do zdejšího loveckého zámečku, kde hledala jak zapomnění, tak záchranu. Trocha naivní představa, pomyslí si on, ale střeţ í se cokoli poznamenat. Ona se napije hltavě zbytku vody v poháru, průlet bolestnými vzpomínkami ji značně rozrušil. On se dívá značně nejistě, marně hledá vhodná slova, kterými by vyjádřil svoji účast. Vţ dyť ona postupně přišla o všechny členy rodiny, jediná její naděje, její mladší bratr, padl rukou vraha včera odpoledne a završil její tragédii. Co v takových chvílích říci, jak povzbudit ţ enu, zasaţ enou tolika ranami? Jak je moţ né, ţ e Bůh dopouští tolik bezpráví? Armand si jiţ mnohokrát v minulosti takovou otázku poloţ il, se svou rodinou, v souvislosti mnohokrát se ptal svého vychovatele abbé Furraye, nikdy nedostal odpověď, která by ho dokázala plně uspokojit. Moţ ná i proto jeho vztah k Bohu je poněkud chladnější, neţ by se slušelo na dobu, v níţ ţ ije. Vstoupí komorná Elke a oznámí splnění úkolu. Komtesa ztěţ ka vstane, on vyskočí jak vystřelený prakem. Tiše následuje paní domu, která se šouravým krokem vydá do míst, kam uloţ ili mrtvolu jejího bratra. Chudák dívka, pomyslí si hrabě, uţ aby byla tahle nepříjemná povinnost za nimi. Ernest leţ í přikryt pokrývkou na prostém lůţ ku v pokoji, kde panuje děsná zima, čemuţ napomáhá i pootevřené okno. Chladem se snaţ í sluţ ebnictvo zabránit rozkladu mrtvých tkání. S obavami se šlechtic podívá na paní domu, není dostatečně oblečená, napadne ho. Jeho snaha ji na tento nedostatek upozornit padne bohuţ el na neúrodnou půdu, ona jen zavrtí hlavou a dál zírá na bělavý obličej neboţ tíka, který jediný zůstává v tuto chvíli z jeho těla nezakrytý. V ponurém prostředí místnosti jsou přítomné i obě komorné, klopící své zraky, deptané smrtí milovaného Ernesta i souţ ením své paní. Jako by se náhle zastavil čas, přítomní vytvoří ţ ivý obraz. Po mnoho minut se nikdo vůbec nepohne, čeká se na pokyn komtesy. Ta však jen zírá na tvář neboţ tíka, ztěţ ka a přerývaně dýchá, aniţ by vydala jedinou hlásku. Slzy jí stékají po tváři a zkrápějí její šaty. „Pane hrabě,“ hlesne nakonec velmi tiše, on se pokusí pochopit, co po něm vlastně ţ ádá. Nastaví jí rámě, ona mu však jen křečovitě stiskne předloktí. Armand se obrátí s rozpačitým pohledem na obě komorné, které spíše vycítí, neţ pochopí jeho ţ ádost o pomoc. Zlehka našlapujíc obejdou lůţ ko a pomalým pohybem začnou rolovat pokrývku zakrývající hubené tělo mladého pána. To zůstává nyní leţ et na zádech, ruce poloţ ené vedle trupu. Na sobě má zakrvavené kalhoty, přes část hrudníku a břicha stočený obvaz se zaschlou krví, jejíţ stopy nese i pokoţ ka okolo. Komtesa znovu pohlédne do tváře svého bratra. Jak je ještě mladá, bez náznaků vousů, nepřirozeně bledá. Její výraz jí připadá smutný i překvapený zároveň, přitom dobře vytušil svůj neodvratný konec, kdyţ se krátce před smrtí probral z bezvědomí. Vkládala do svého bratra naději,

212

snaţ ila se mu být oporou, nahradit otce i matku. Vţ dyť on byl jediným muţ ským potomkem jejich větve rodu. Nedokázala však zabránit, aby mu zákeřný vrah nezaryl svoji dýku pod pravé ţ ebro a nezpůsobil mu smrt. Aniţ by kdokoli promluvil, započnou velmi smutnou práci. Hrabě dovede komtesu aţ k lůţku a sám začne odstraňovat obvaz. Komorné se přidají, komtesa spíše jen za tichého štkaním přihlíţ í. Z pohledu šlechtice trvá téměř nekonečnou dobu, neţ se jim podaří mrtvolu mladíka svléknout, omýt od jeho vlastní krve a znovu obléknout do připraveného oděvu. Jen s velkým úsilím se mu podaří sloţ it hrozně ztuhlé ruce neboţ tíka na prsou, ozve se přitom nepříjemný zvuk, provinile se podívá na paní domu. Ernest nyní vypadá, jako kdyby spal, vyšňořený, i jeho výraz jim náhle připadá změněný. Jako by zavládla v jeho tváři spokojenost a smířenost s Bohem. Komorné odstraňují zbytky starých šatů a zašpiněných hadrů, jimiţ tělo omývaly. Komtesa vzrušeně dýchá, od úst jí začíná jít pára, i hrabě pocítí chlad po celém těle. Posunky naznačí komorným, aby své paní přinesly nějaký převlečník, Elke pochopí a vrátila se s koţ íškem, který přehodí nešťastné slečně von Hameschäler přes chvějící se ramena. „Drahá komteso,“ promluví Armand velmi tichým a soucitným hlasem, „měla byste se vrátit do své komnaty.“ „Zůstanu zde,“ hlesne ona tiše. „Vzhledem k zimě a vašemu zdraví …“ „Pane hrabě,“ zvedne ona své smutné oči, čiší z nich zoufalství i prosba, „Já muset zůstat s Ernestem. Sama zůstat.“ „Madam, je tady hrozná zima.“ „Já mít šaty,“ dotkne se ona levou rukou koţ íšku, „Já musela zůstat s Ernest, musela, vy pochopit.“ „Rozumím vám, madam,“ přikývne on. Komtesa se obrátí na své komorné a začne jim cosi přikazovat ve své mateřštině. Dívky přikyvují, pak se rozběhnou plnit rozkazy. Trvá dalších deset minut, neţ do místnosti umístí nějaké svíčky, které vzápětí zapálí. Šlechtična se podívá prosebně na francouzského kavalíra. Ten pochopí její úmysl zůstat sama, přikývne, rozhlédne se, s komornou Barborou dotáhne k lůţ ku křeslo. Nešťastná Karoline se však posadí vedle bratra, vše okolo pro ni přestane existovat, poloţ í svou ruku na jeho ztuhlé a chladné prsty, rozdíl v teplotě ţ ivých a mrtvých končetin však není příliš patrný. Sama jiţ je prokřehlá, ale starost o svou tělesnou stránku nebere vůbec na zřetel. Hrabě ukáţ e Elke na okno, ona pochopí a zavře ho. Přesto v místnosti zůstává ukrutná zima, Armand pohlédne s obavami na dívku sedící bez hnutí na lůţ ku u těla svého bratra. Pan de Godille se vrátí do svých komnat velmi skleslý, pociťuje velký smutek i bezmoc, tak rád by paní domu povzbudil, nenachází však ţ ádný způsob. Otrávený zůstane ve svém pokoji aţ do doby, neţ se vrátí jeho přítel markýz de Almare. Ten dorazí i se svým doprovodem aţ po setmění. Zatímco Pierre se odebere do své komnaty, kapitán Roth začne organizovat noční hlídky. Spokojený s klidnou přepravou svého pána.

213

Markýz svému příteli v rychlosti vylíčí setkání s maršálem de Guebriant, mluví poněkud zklamaně, starý voják se ukazuje být tvrdším oříškem, neţ předpokládal. Dobře zná svou cenu a není ochoten přistoupit na ţ ádosti Mazanina právě levně. Spíše se vytáčí, bude asi nutno ještě mnoha jednání, neţ dojdou k rozumné dohodě, pokud vůbec k nějaké dojdou. Rovněţ svého přítele informuje o zajištění zítřejšího pohřbu bratra majitelky usedlosti, dorazí i samotný maršál a kněz, aby proběhl obřad podle všech náleţ itostí. Hrabě naopak vypráví o okolnostech rodinné tragédie jejich hostitelky, o své pomoci s přípravou jejího bratra k pohřbu a o svých obavách o zdraví komtesy. Ale ani jeho přítel mu nedokáţ e poradit, jak by dnes mohl truchlící mladé ţ eně pomoci. „Někdy je nutné zůstat se svým bolem sám a vyrovnat se s ním,“ poznamená s pokrčením ramen. „Já vím, ale vypadá opravdu hrozně. Chudák, tolik si uţ musela proţ ít. Vţ dyť ji válka vlastně připravila o všechno. O všechny příbuzný, o majetek. Smrt jejího bratra musí bejt poslední rána, rozumíte?“ „Bohuţ el si válka vybírá ve všech vrstvách společnosti, ani urozené rodiny nejsou uchráněny. Ve střední Evropě v některých místech klesla populace někdy aţ na třetinu …“ „S prominutím, vaše údaje mě příliš nezajímaj. Nedaleko nás leţ í mrtvej kluk, kterýho zapíchnul nějakej lump a vedle něj pláče jeho sestra. Je mi jedno, jestli podobnej příběh proţ ilo tisíc jinejch rodin, chápete …“ „Chápu vaše pocity,“ přikývne pan de Almare, „Je mi také komtesy velmi líto. Jsem ale přesvědčen o nutnosti ji nechat vyplakat, pohřbít svého bratra a potom se jí pokusit utěšit. Jak jsem se zmínil, pravděpodobně moje jednání nebudou jednoduchá, budete mít čas se pokusit komtesu rozptýlit. Zvláště, kdyţ vám asi není lhostejná.“ „Lhostejná? Cítím s jejím trápením účast …“ „Jenom účast? Nenaléhám. Jsem dost unavený, povečeříme společně?“ „Velmi rád. Zbylo nám ještě pár láhví vína?“ „Nepochybně. Dám raději přednost vlastním zásobám, zdejší víno je na můj vkus příliš trpké. Mimochodem, zdejší zásoby potravin jsou velmi malé, poţ ádal jsem pana maršála o moţ nost je doplnit. Docela se vykrucoval, ale dokáţ i být přesvědčivý.“ „Spíš váš téměř bezdný měšec,“ zasměje se pan de Godille. „Všechno se dá koupit, ale zdejší ceny jsou skutečně nemravné … na druhé straně, kdyţ si uvědomím hrůzy války a zdejší bídu, ani se nedivím. Kdoví, odkud musí zásoby dováţ et. Zavolám Augusta, aby nám poslouţ il,“ dodá markýz a lehce zívne, důkaz o vyčerpávajícím dni. „Nezlobte se, musím se zeptat. Co vaše zranění? Mám velký obavy a cítím výčitky. Vţ dyť vás zranili kvůli mně …“ „Dnes jste nějaký naměkko, drahý příteli. Vţ dyť jste přesvědčen o správnosti svého jednání, za mé zranění tedy nenesete zodpovědnost …“ „Jsem přesvědčenej o správnosti toho, co jsem udělal ….,“ mluví hrabě s velkými rozpaky, „neumím vám svoje pocity vysvětlit, prostě to tak cítím. Ale taky cítím svoji zodpovědnost … kdyţ jsem tam dneska viděl leţ et to hubený tělo Ernesta, tak nějak jsem si vzpomněl na vás … aţ mi mrazilo v zádech. Kdyby se vám mělo kvůli mně něco stát …“ „Vaše obavy jsou zbytečné,“ podívá se pátravě Pierre na svého přítele, opravdu není ve své kůţ i, „Podle doktora nejsou náznaky ţ ádné infekce. Znovu mě dneska prohlédl a ošetřil.“ „Díkybohu,“ zřetelně se uleví Armandovi, poté, jako by se zastyděl za svoji slabost, dodá obhroublým tónem hlasu, „Ksakru, kde je ten Auguste? Uţ bych potřeboval ten dnešek pořádně zapít!“

214

POSLEDNÍ SPOČINUTÍ MLADÉHO PÁNA ERNESTA Následující den v letovisku komtesy von Hameschäler se nemá příliš lišit od předešlého. Atmosféra smutku přetrvává, moţ ná je ještě ponuřejší z pohledu místních obyvatel. Včera uloţ ili do země na planině těla tří cizinců, dnes za budovou zámečku spočinou v kryptě ostatky mladého pána, kterého si všichni oblíbili. Správce Böker vyţ ene sluţ ebnictvo ven znovu za svítání a pustí se do příprav. Je nutné otevřít hrobku a připravit ji na obřad. Hrobku tvoří kamenná stavba, skládající se ze dvou podlaţ í, v úrovni povrchu se nachází pouze prázdná obdélníková místnost, pod níţ je však vyhloubené sklepení, do něhoţ se uloţ í rakev. Tu v nuzných podmínkách nahrazuje včera vytvořená obyčejná dřevěná truhla z prken. Správce nechal uhrabat a urovnat povrch okolo hrobky a kaple, obě stavby dělí od sebe jen několik metrů travnatého pásu s několika nízkými křovinami. Po otevření poklopu, umoţ ňujícího vstup do krypty, musejí čelit nárazu zatuchlého vzduchu, pohnout těţ kým mramorovým kvádrem, leţ ícím na vydláţ děné zemi, nedokázali při vší snaze oba mladíci, na pomoc museli přijít oba kočí i samotný správce. Přesto kolem osmé hodiny ranní se mohou spokojeně posadit k odpočinku, Marie Ulrichová jim připraví velmi nuznou snídani, do této chvíle všichni pracovali s prázdným ţ aludkem. Oba šlechtici vstanou kolem osmé hodiny, Quido a Auguste jim připraví prostou snídani. Během ní urození pánové téměř nepromluví, jiţ podruhé za sebou si více přihnuli, výrazně ztenčili své zásoby kvalitního vína, snad v něm hledali rozptýlení a zapomenutí. Půl hodiny poté se oba odeberou navštívit paní domu. Jelikoţ markýz trochu hovoří německy, je schopen komunikovat s komornými, které oděné do černých šatů mu vyjdou v ústrety. Od nich vyzví, ţ e jejich paní celou noc neopustila místnost s ostatky svého bratra, nic nepozřela, jen se po rozednění převlékla do tmavých šatů, aby byla připravena na obřad. Za celou dobu také vůbec nepromluvila, uzavřela se zcela do sebe. Jelikoţ se audience neuskuteční, vrátí se šlechtici do své komnaty a nezbývá jim neţ čekat. Kolem půl jedenácté oznámí kapitán Roth příjezd skupiny vojáků, mezi nimiţ poznal i maršála de Guebriant. Ten v doprovodu dvaceti ozbrojených jezdců a dalších dvaceti členů trénu přiváţ í nejen kněze, ale také ranhojiče a proviant, který na něm vyzískal a draze zaplatil pan de Almare. Maršál a kapitán de Barellia se sejdou s oběma šlechtici v hodovním sále v přízemí přístavku, pozdraví se jak staří přátelé. „Pane kapitáne, připravte zde malé pohoštění, které vyuţ ijeme po skončení obřadu,“ nařídí pan de Guebriant svému pobočníkovi, pak se obrátí na vyslance francouzské koruny, „Shledáváme se za poněkud smutných okolností. Nechal jsem po kapitánu de Eschemy pátrat, ale i s několika svými přívrţ enci se ztratil. Dobře ví proč.“ „Mohl by být nebezpečný?“ otáţ e se markýz. „Těţ ko říct, ale raději si dávejte pozor. Pravděpodobně vzal do zaječích a zmizel hodně daleko. Bohuţ el v kraji můţ e být víc takových podlých ničemů. Jak se cítí komtesa?“ 215

„Její ţ al je veliký, bratr byl vlastně posledním ţ ijícím členem její rodiny.“ „Jsem si vědom její tragédie, i proto jsem jí přijel osobně vyjádřit svoji účast. Ten darebák patřil ke mně, cítím i částečnou zodpovědnost za smrt toho mladíka. Je všechno připravené?“ „Ano, pane maršále,“ odvětí Pierre. Ač má pravdu, trvá další hodinu, neţ můţ e obřad začít. Ranhojič vyuţ ije situace a znovu zkontroluje zranění markýze, vyjádří se o něm k velké radosti hraběte uspokojivě, poté navštíví i dva zraněné Švýcary, i v jejich případě je spokojen se stavem hojení ran. Kapitán de Barellia si vezme krátce stranou pana de Almare a ukáţ e mu na jednom z povozů odstavených na nádvoří dovezený proviant, za coţ obdrţ í tučné spropitné. Následně dostane rozkaz část z něho vydat správci Bökerovi, aby mohl připravit smuteční hostinu pro zdejší obyvatelstvo. Vojáci vojevůdce i jeho doprovod vytvoří se současnými obyvateli usedlosti společnou kulisu, shromáţ dí se v oblouku okolo kaple a hrobky. Vlastně jedinými nepřítomnými se stanou stráţ e postavené kapitánem Rothem a kapitánem de Barelliou. Tváře všech vyjadřují minimálně zdvořilou účast, v mnohým se však odráţ í skutečný ţ al. Truhlu s mrtvým nakonec přinese čtveřice mladých slouţ ících, dva místní chlapce doplnili na rozkaz svých pánů Quido a Auguste. Snaţ í se kráčet důstojným krokem po celé trase z místnosti zámečku aţ před hrobku, kde na pokyn kněze poloţ í neboţ tíka na zem a ztuhnou se skloněnými hlavami. Přivezený duchovní vykoná potřebný obřad, po němţ následuje nejsmutnější a také pro určené osoby nejnamáhavější část, kdy musejí spustit truhlu do krypty, vlézt za ní, uloţit ji a poté zasunout mohutnou kamennou desku. Na mladíky určitě pobyt v zatuchlém prostředí podzemí nepůsobí nijak povzbudivě, nejhůře nese svěřený úkol Auguste. Nechápe důvod, proč byl určen k této nepříjemné práci, kdyţ je přítomno tolik jiných muţ ů. Nedovolí si však nic říci, ale výraz jeho obličeje svědčí o mnohém. Oba místní mladíky spíše pobyt v temném prostoru vyděsil, naopak Quido se tváří dojatě. Velmi zdrcenou a ztěţ ka oddechující komtesu doprovodí osobně pan de Guebriant do hodovní síně, kde jiţ je přichystána hostina. Komtesa se sesune do křesla v čele stolu, po její levici se posadí maršál, vedle něho kapitán de Barellia, na protější straně zaujmou svá místa oba vyslanci Francie. Obsluhu zajišťuje Quido, Auguste a obě komorné komtesy, jejichţ tváře se lesknou od prolitých slz. Ve stejnou dobu usedne k hostině také zbytek osazenstva domu, gardisté a Rothovi vojáci obdrţ eli rovněţ výsluţ ku ve svých prostorách. Nejhůře dopadne doprovod maršála, který si musí vystačit se svými zásobami a ještě na nádvoří před hlavní budovou letoviska. Pro místní obyvatele jde o skutečné hody, však také velebí jméno markýze de Almare, který jim nevídané mnoţ ství poměrně kvalitní stravy zajistil. Litují jen příleţ itosti, u které se hodování koná. Slečna von Hameschäler se snaţ í působit důstojně, potlačit návaly smutku a hrozné únavy, která ničí její tělesnou schránku. Asi po půl hodině téměř není schopna sedět, začne se celá chvět, omluví se, coţ samozřejmě přítomní kavalíři akceptují. Obě komorné svou paní více méně do jejích komnat táhnou. V prostorné hodovní místnosti, jen střídmě zamţ ené teplem, se rozhostí poněkud rozpačitá nálada. „Obávám se o zdraví komtesy,“ řekne s velmi váţ nou tváří pan de Godille, „Celou noc seděla v zimě bez pohybu u těla svého bratra. Mám strach, ţ e velmi prochladla.“ „Komtesa opravdu nevypadá moc dobře,“ pokývá hlavou pan de Guebriant. „Pane maršále, vyzná se váš ranhojič jen ve střelných a bodných zraněních nebo i v běţ ných nemocech? Souhlasím se svým přítelem, její dech byl velmi tíţ ivý, moţ ná nebyl způsoben jen proţ ívaným smutkem,“ zeptá se pan de Almare. „Můj osobní lékař se vyzná i v různých nemocech, určitě je schopen poznat prochlazení,“ vyjádří vojevůdce i mimikou své překvapení nad dotazem. „Moţ ná jsem se vyjádřil nepřesně,“ nasadí provinilý výraz markýz, „Mohl by komtesu prohlédnout?“ „Souhlasím s vámi, snad bude stejného názoru i komtesa. Pane kapitáne,“ obrátí se pan de Guebriant na muţ e po své levici, „Zařiďte to.“

216

Theodore vyskočí, lehce se ukloní společnosti a spěchá vykonat vydaný rozkaz. Další stolovníci mezitím pokračují v konzumaci potravin, který zapíjejí rovněţ dnes dovezeným vínem. Jejich konverzace se nijak nedotýká problémů, kvůli nimţ vyslanci přijeli do těchto nehostinných končin, byť se tématice války vyhnout pochopitelně nemohou. Vojevůdce líčí další svá opatření a věští, jak dlouho ještě vydrţ í Rottweil vzdorovat. Sám se poté pustí do vzpomínek na záţ itky s vévodou Výmarským i švédským generálem Banerem. Má věru o čem vyprávět. Kapitán de Barellia se vrátí asi za půl hodiny s poměrně zachmuřenou tváří, čehoţ si samozřejmě všichni povšimnou. Na pokyn vydaný pouhým pohledem svého velitele, vysvětlí svou ponurou náladu. „Mám špatnou zprávu, Excelence,“ řekne, „Podle všeho má komtesa vysokou horečku. Co ji způsobilo nelze stanovit, moţ ná opravdu prochladnutí. Její ţ ivot můţ e být ohroţ en,“ dodá nehezkou prognózu vývoje nemoci. Vysoké horečky v podmínkách letoviska, známých medikamentů a léčebných postupů, znamenají velmi váţ né ohroţ ení ţ ivota i pro silný mladý organismus, pro nemocný, starší či oslabený se pak rovnají dost často rozsudku smrti. Proto se nelze divit úleku ve tvářích všech přítomných. „Pane kapitáne,“ zvolá pan de Guebriant, „můj lékař pan Athanas zůstane u komtesy! Dokud se zcela neuzdraví!“ „Zařídím,“ přikývne Theodore a znovu zmizí z místnosti. „Vaše předtucha se vyplnila, pane hrabě,“ poznamená maršál, „Snad se panu Athanasovi podaří slečnu komtesu vyléčit. Nechám ho tady, pokud bych ho snad potřeboval pro sebe, tak pro něho pošlu.“ „Mohu ho přivést,“ nabídne se pan de Almare a zároveň tím naznačí svoji touhu pokračovat v rozhovorech, coţ vyvolá jen útrpný úsměv na tváři vojevůdce. „Vysoký horečky by mohly být smrtící,“ řekne spíše pro sebe pan de Godille. „Moţ ná nepůjde o nic váţ ného, ale jen o prochladnutí, jak jste předpovídal,“ pokusí se váţ nost situace zlehčit markýz, jenţ e vzápětí všemu nasadí korunu, „Důleţ itý je také duševní stav pacienta, jeho touha se s nemocí poprat, coţ můţ e být v případě slečny komtesy problém.“ „Problém?“ „Ztratila posledního příbuzného, předtím přišla o celou rodinu, svého snoubence. Obávám se její chuti vůbec dál ţ ít,“ dokončí chmurné vyhlídky Pierre. Následné chvíle diskutují nad různými případy, které ve svých osobních zkušenostech zaţ ili s váţ ným onemocněním, mluví také o moţ ných lécích a postupech léčby, kdy někdy nevhodně zvolené lékařské postupy, především zběsilé pouštění ţ ilou, pacientům ještě více přitíţ ily. Nálada však není zvlášť dobrá, moţ ná i proto brzo pan de Guebriant zavelí k návratu. Rychlý odjezd zdůvodní nutností se co nejdříve vrátit ke své armádě, učinit nezbytné kontroly a vydat potřebné rozkazy. Oba vyslanci francouzské koruny ho vyprovodí aţ k bráně, celý průvod se vydá zpět do leţ ení, lehčí o vyloţ ený proviant. Skupina okolo maršála přidá do kroku, povozy se šinou daleko pomaleji, prázdné nepředstavují ţ ádnou kořist a tudíţ se moţ nost jejich přepadení sniţ uje. I tak ale jejich kočím příliš do smíchu není, stále totiţ mohou ztratit to nejcennější, co mají, svůj vlastní ţ ivot. „Půjdeme se podívat za komtesou?“ zeptá se ustaraným hlasem Armand, jen co se brána zavře. „Asi nebudeme nic platní, ale pokud se uklidníte … moţ ná nám řekne doktor lepší zprávy.“ „Kéţ by. Chudák komtesa, nakonec nám taky umře a všechno naše úsilí tam na cestě bude k ničemu.“ Markýz jen lehce zavrtí nad posledními slovy přítele hlavou, raději je však nekomentuje. Společně s ním zamíří ke komnatám majitelky letoviska. V předpokoji narazí na uplakanou komornou Elke. Pierre se s ní pokusí domluvit, ale ta jen lomí rukama a pláče. Jelikoţ jim nikdo nebrání v postupu, vejdou oba urození mladíci do komnaty nemocné. Spatří potem zbrocenou tvář mladé ţ eny, další části jejího těla jsou zabaleny do několika pokrývek. Vedle ní sedí druhá komorná Barbora a kapesníčkem jí otírá čelo. „Pojďme raději ven,“ řekne doktor francouzsky, pochází z Montpelier, kde se učil lékařskému řemeslu, coţ prozradí šlechticům později. „Jaký je stav komtesy?“ zeptá se pan de Godille.

217

„Váţ ný, pane hrabě. Její tělo je moţ ná trochu oslabený horším stravováním v poslední době, ale jinak mladý a silný. Její stav je však poznamenaný velkou tragédií, která ji postihla. Ve spojení s vysokými horečkami …“ „Můţ eme nějak pomoci?“ „V tuto chvíli se jen modlit,“ odvětí Chapon, vzápětí pochopí, ţ e taková odpověď není dostatečná, proto zamyšleně dodá, „Povzbudivá slova a projevená starostlivost rozhodně nemůţ e být na škodu. Ale vaši návštěvu bych nechal aţ na zítřek, kdyţ dovolíte.“ „Jen vyjádření účasti, povzbuzení …,“ naznačí Armand své záměry. „Pane hrabě, nyní vás slečna komtesa moc vnímat nebude … ale prosím, pokud je vaše návštěva nutná, tak jen na jednu, dvě minuty,“ dá nakonec doktor šlechticům souhlas se vstupem. Chapon měl pravdu, horečkami zmítaná Karoline jejich návštěvu příliš neregistruje, zírá na mladíky vodovýma očima, ztěţ ka oddychuje, tváře jí hoří. Jako by nemoc čekala, aţ pohřbí svého bratra a pak na ni udeřila plnou silou. Oběma šlechticům nezbývá, neţ po vyslovení několika frází opustit místnost, návštěva jejich chmurné myšlenky příliš nerozehnala. Spíše naopak. „Váţ ení pánové, budu pořád u slečny komtesy, jak nařídil pan maršál. Pokusím se srazit horečku, věřím v sílu mladýho těla dívky. Neumím ale dělat zázraky, o ně musíte poţ ádat Boha. Zdejší podmínky jsou dost hrozný, ačkoli … během taţ ení a v některých vesnicích jsem zaţ il daleko horší. Nezbývá neţ doufat, váţ ení pánové, doufat a modlit se k Bohu,“ dodá doktor, pak se obrátí a vrátí se ke své pacientce. „Krucinál,“ zakleje Armand, „po včerejšku sem si říkal, ţ e se snaţ it najít zapomnění ve víně není nejlepší nápad, bylo mi ráno dost mizerně. Ale teď se mi zdá, ţ e je to tady jediná moţ nost, která se dá dělat.“ „V tom případě mám pro vás alespoň jednu dobrou zprávu, koupil jsem od kapitána de Barellia dobré víno, podle jeho ceny pravděpodobně nejlepší na světě,“ pokusí se o ţ ert Pierre, ale ani jemu do smíchu není. „Pokud mi budete dělat společnost, budu pít, dokud ….“ „Nebráním se,“ přikývne markýz, pak vezme svého přítele kolem ramen a odvádí ho směrem do jejich komnat, „Musím se vám přiznat, svoji první misi ve sluţ bách francouzské diplomacie jsem si přestavoval poněkud jinak …“ „Zklamání z maršála?“ „Z maršála? Nikoli, bude tvrdý oříšek, ale moţ ná k dohodě dojdeme. Jeho zajímá především vlastní zisk, francouzskou korunu jeho moţ né spojení se Švédy a vytvoření ofenzivy proti císařským. Spíše jsem neočekával takové okolnosti … nejprve přepadení, polní podmínky … nevím jak dlouho zde budeme muset zůstat.“ „Dyť se nám nedaří zase tak špatně. Máme střechu nad hlavou, spíme v postelích, máme dost proviantu … mohli jsme dopadnout daleko hůř. Válečný operace se nevedou v salónku,“ pokrčí rameny pan de Godille. Popíjejí téměř hodinu, vzpomínají na různé události ze své společné minulosti, kromě aféry hraběte s markýzou de Cavarlene, ta je stále tabu. I tak najdou mnoho dřívějších proţ itků, hodných jejich zřetele, některých velmi pikantních, jiných smutných. „Od Mazarina to byl docela vošklivej kousek, kterej vám provedl,“ řekne Armand náhle. „Ošklivý kousek? Vůbec nechápu …“ „Poslat vás na takovou misi. Vás, zvyklýho na zcela jinej způsob ţ ivota, neurazte se. Ať uţ v klášteře, o dalším ani nemluvím …“ „Stále nechápu z čeho pana Julese obviňujete?“ „Měl jsem dost času vo všem přemejšlet. Co kdyţ je tohle všechno záměr? Co kdyţ nás do těhle míst poslal schválně? Co kdyţ se nás chce zbavit?“ „Zbavit? Příteli, jaké podivné myšlenky vás napadají?“ „Podivný? Podívejte, voba toho víme aţ příliš. Vţ dyť královna i vévoda de Beaufort jsou příbuzný, nakonec se nějak dohodnou. My ale víme hodně o různejch spiknutích, vo pokusech vraţ dy, vo

218

intrikách královny i jejího prvního ministra … Mazarin vyhrál, společně s královnou, tak proč se nezbavit svědků mnoha jejich hrátek? Podrazů a intrik?“ „Příteli, svoje slova snad nemůţ ete myslet váţ ně. Podezíráte pana Julese, ţ e nás poslal do těchto končin, abychom zde přišli o ţ ivot?“ „Proč ne? Vyhrál, uţ nás nepotřebuje. Já bych ho mohl ţ ádat vo protisluţ by, vy i já známe moc jeho tajemství. Vy se pohybujete v blízkosti královny, mohl byste ji zaujmout, coţ Mazarin nepotřebuje. Kdybysme teď zmizeli, kdyţ vyhrál …“ „Jste asi zasaţ en všemi těmi spiknutími a intrikami více, neţ jsem si myslel,“ rozesměje se pan de Almare, „Vţ dyť vy šílíte. Chápu, mnoho vypětí, starostí …“ „Jen se zamyslete, nemůţ u mít pravdu?“ „Nemůţ ete. Proti vašemu nepodloţ enému obvinění hovoří mnoho indicií.“ „Vopravdu? Zkuste mi nějakou věrohodnou laskavě sdělit.“ „Nejprve vaše osoba. Pan Jules vám nabídl volbu vaší další kariéry. Vy jste se nechtěl rozhodnout a raději jste vyuţ il mé cesty, o které jste se náhodně dozvěděl. Nikdo vás nenutil, naopak, vy jste naléhal, abyste mě mohl doprovodit. Jen aby vás neurazil, vám pan kardinál vyhověl, potřeboval by vás více v Paříţ i neţ tady. Kdybyste s tímto nápadem nepřišel sám, nikam byste necestoval. Jen abyste oddálil nutnost se rozhodnout, zda ţ ádat o nějaký úřad, o moţ nost velitelského místa v některé z armád, nebo snad úřad velitele některé z královských gard.“ „Moţ ná máte trochu pravdu,“ připustí neochotně pan de Godille. „Určitě. V poslední době jste proţ il dost napjatých chvil, vidíte spiknutí i tam, kde reálně ţ ádné není. Co se týká mé osoby … nezapomínejte, pan Jules byl na začátku své kariéry voják, pravděpodobně usoudil, ţ e mi neuškodí seznámit se blíţ s polními podmínkami. Sám byl velmi statečný, ať uţ jako setník v papeţ ském vojsku, nebo jako vyjednávač. Znalost míst bitev a všeho okolo, včetně zásobování, polních leţ ení, taktických variant velitelů, to vše se mi můţ e v budoucnu náramně hodit.“ „Myslíte, ţ e se nás nechtěj zbavit?“ „Určitě ne. Pan kardinál vyhrál bitvu, ne válku. Jeho i regentku královnu Annu Rakouskou čekají ještě mnohé nástrahy, neţ dovedou Ludvíka k jeho trůnu, neţ nastane čas jeho plnoletosti. A i pak bude potřebovat silného rádce … Křivdíte panu Julesovi.“ „Je pořádně lstivej …“ „Určitě, o jeho lstivosti a prohnanosti vůbec nepochybuji. Nedělám si ţ ádné iluze ani o jeho důvodech, proč usiluje o udrţ ení svého úřadu, jsou ryze zištné. Coţ ale je dle mého u kaţ dého. Neznám světce na nejvyšších místech státní správy. Coţ ale nepotvrzuje vaše nepodloţ ené domněnky. Spíše na vás dopadla velká tíha okolností.“ „Tíha okolností?“ „Dostihlo vás velké vypětí, kterému jste byl vystaven. Vnímáte kolem sebe tolik zrady, ţ e ji vidíte i tam, kde ţ ádná není. Nikdo nemohl předpokládat čin kapitána de Eschemy. Souhlasím s vámi, nemáme se zde špatně. Vzhledem k blízkosti války dokonce velmi dobře. Přestaňte se trápit zbytečnými starostmi,“ dodá pan de Almare skoro konejšivě. „Budu vám věřit,“ povzdechne si Armand, zhluboka se napije. Stín pohybností v jeho rozervané duši však zůstává.

MILOSTNÉ HRÁTKY V LOVECKÉM ZÁMEČKU Následné dny na zámečku komtesy von Hameschäler se stanou nudnými, s tradičně se opakujícími rituály. Místní sluţ ebnictvo vykonává své kaţ dodenní práce, udrţ uje usedlost, mladí slouţ ící chodí i za doprovodu jednoho z gardistů na dřevo, vyuţ ívajíc moţ nost mít ochranku. Švýcaři i gardisté se dělí o sluţ by, Armandovi muţ i většinou přes den, vojáci Pierre pak přes noc, neboť většinou přes den 219

doprovázejí svého pána do leţ ení maršála de Guebriant. Ten, jak se zdálo, hraje s mladým vyslancem francouzské korunu hru na čekanou, probírá s ním zdlouhavě situaci v celé Evropě, na všech bojištích, aniţ by se jakkoli vyjádřil. Kupodivu si markýz nijak nestěţ uje, pozorně poslouchá zkušeného vojáka a všechno si ukládá do své bystré paměti. Pan de Godille chodí neustále za nemocnou paní domu, její stav je nadále váţ ný, horečky přetrvávají, její tělo slábne. Jediným pozitivem zůstává setrvalý stav, jenţ se nezhoršuje, nehrozí jí bezprostřední smrt, ač se tato moţ nost vznáší nad celým letoviskem jak ohromný černý stín. Po několika dnech je náhle povolán doktor Chapon, zdrţ ující se doposud na zámečku, neprodleně do vojenského leţ ení. Důvod se ukáţ e být velmi prozaický, byť z pohledu markýze de Almare velmi nemilý. Maršál de Guebriant byl váţ ně zraněn, coţ komplikuje moţ nost dohody. Dokonce ani není jasné, zda mu zranění v konečném důsledku nepřivodí smrt. Pierre se vrátí proto velmi sklíčený, naopak jeho přítel ho vítá s radostným obličejem. Stav slečny von Hameschäler se zlepšil, horečky poklesly a komorné do ní dostaly plný talíř slepičino vývaru. „Co budeme dělat, kdyţ je maršál zraněnej? Končí vaše jednání?“ zřetelně se ulekne hrabě. „Nekončí. Maršál stále ţ ije a moţ ná se ze zranění vylíţ e. Návrat do Paříţ e vás neláká?“ přejede šibalský úsměv po tváři markýze. „Jen jsem myslel … komtesa se cítí líp, bude potřebovat podporu …,“ hledá vhodná slova pan de Godille, nechtíc rovnou přiznat svůj zájem zůstat ještě nějaký čas s pěknou majitelkou letoviska. „Mohu vás ubezpečit o našem setrvání. I kdyby se maršálovi přitíţ ilo, najde se jeho nástupce, který by mohl přání pana Mazanina splnit. Pravděpodobně se náš pobyt naopak protáhne.“ „Protáhne?“ zajiskří se v očích Armanda, pro svého přítele je čitelný jak kniha. „Určitě zde zůstaneme ještě mnoho dní, týden, dva,“ pokývá hlavou Pierre, „Moţ ná i déle,“ dodá a znovu můţ e spatřit záblesky v očích očividného ctitele majitelky panství. Stav komtesy se naštěstí začíná lepšit, začíná pookřívat, coţ zvedne náladu i hraběti. Původně zamýšlel doprovázet svého přítele do leţ ení maršála de Guebriant a sledovat obléhání a dobývání Rottweilu, ve skutečnosti však vede svůj vlastní boj, kdy obléhá lůţ ko mladé šlechtičny a snaţ í se dobýt její srdce. Zpočátku vše bral jen jako nezávazný flirt, postupně však se začíná do vztahu více a více zaplétat. Po nuceném rozchodu s markýzou de Cavarlene, navíc za velmi dramatických okolností, necítil k ţ ádné ţ eně nic. Jeho další proţ ité styky se ţ enami měly ráz vysloveně uspokojení tělesných potřeb, moţ ná i hledání zapomnění v jiném náručí. Ale o citu se nedalo hovořit v ţ ádném případě. Náhle ale začíná mít zase ona chvění, ony obtíţ ně popsatelné stavy. Své propadání kouzlu krásné německé šlechtičny si začal uvědomovat v době její váţ né nemoci, kdy se třásl o její ţ ivot, a především teď, kdy za ní pobíhá jak pubertální mladíček, ţ vatlá nesmysly, těší se na další chvíle, kdy bude moci být v její přítomnosti, pohlíţ et do jejích očí. Její oči mu také napoví mnohé. Při svých zkušenostech v nich dovede vyčíst její zájem, těţ ko říci, zda jde o nějaký hlubší cit nebo ji jen tělesně přitahuje, kdoví jak dlouho komtesa neměla ţ ádného muţ e. Vţ dyť ani neví, kdy padl její snoubenec a zda od jeho smrti se oddala nějakému jinému kavalírovi, třeba jen jako rozptýlení, uspokojení svých přirozených tuţ eb. Zeptat se jí však střeţ í. Žvatlá s ním evidentně ráda, její francouzština se vylepšuje, jiţ nemusí tak urputně hledat vhodná slovíčka. Ovšem hrabě není jediným, kterého dostihuje jeho libido. Především Auguste se cítí plný aţ po uši, jak se vyjádří v rozmluvě se svým kamarádem Quidem a vystartuje po komorných zdejší paní. Dost zostra, beroucí si za společníka křena Dujardina. Ačkoli se nejsou schopni dorozumět jinak neţ posunky, musely by obě dívky být slepé a zcela mdlého rozumu, aby alespoň nevytušily, oč oběma mladíkům jde. Sami jsou na rozpacích, dům plný muţ ů, neujdou jim ani ţ ádostivé pohledy některých vojáků, proto raději vycházejí z komnat své paní jen v nejnutnějších případech. Ostraha letoviska tak okukuje především Marii Ulrichovou, která se však snaţ í jejich nadbíhání unikat, její zkušenosti z minulosti jí vytvořily o vojácích velmi nepěkný obrázek.

220

Jako by hrabě de Godille rozpoutal na zámku bujení sexuálního chtíče, ač k jeho dobru nutno dodat, ţ e jemu jedinému jde o více neţ jen dosáhnout tělesného styku. Problémem se stává nevyrovnaný počet představitelů jednotlivých pohlaví. Komorné doposud pokukovaly po dvou místních mládencích Ottovi a Vilémovi, a byť s nimi nic neměly, dráţ dily je různými naráţ kami. Spíše plaší chlapci, plni ošklivých záţ itků z minulosti způsobených válkou, zůstávali zdrţ enliví, nicméně nyní se na aktivitu sluhů šlechticů nedívají s radostí. Jako by někdo lovil v jejich revíru. Ovšem jejich odpor skončí u ošklivých pohledů, neodváţ í se více. Oba francouzští sluhové by jistě našli zastání u svých pánů a jejich vojáků a oni by mohli zle dopadnout. Pro vojáky, co doposud poznali, nemá ţ ivot ţ ádnou cenu, kdyby se znelíbili hostům paní komtesy, stačil by jejich pokyn a mohli by je utratit. Proto se ještě více uzavřou do sebe a nechávali děj kolem sebe plynout. Marie Ulrichová cítí starost o své dvě děti, proto zvaţ uje, jak se zachovat. S přibývajícím časem pobytu vojáků začíná být dotěrných pohledů a i otevřených naráţ ek čím dál víc. S úlevou uléhá a s obavami se probouzí. Kdo ji ochrání, pokud se jí vojáci zmocní, odtáhnou jí někam stranou a znásilní? Není lepší přistoupit na styk dobrovolně, případně si mezi nimi najít někoho, kdo by ji mohl za nabídnuté tělo poskytnout ochranu? A tak nakonec zvítězí taktika a rozum nad ošklivými záţ itky z minulosti a ona se stane milenkou gardisty pana de Tabatiere. Nezvolí ho náhodně, zdá se jí dominantní mezi vojáky a mající u nich respekt. „Příteli, budu se muset asi na několik dní vzdálit,“ prohlásí večer markýz. „Vzdálit? Na delší dobu?“ „Ano. Představitelé Rottweilu vyjednávají o podmínkách kapitulace, moţ ná se vzdají, moţ ná bude město dobyto. V obou případech budu muset započít další vyjednávání. Ale jde i o další událost. Na jihu je silné císařské vojsko, vedené panem von Mercy. Pravděpodobně se mu postaví vojsko maršála de Guebriant, moţ ná však pod vedením pana von Rantzau, se kterým chci jednat.“ „Co vlastně poţ adujeme?“ „Aby porazili pana von Mercy a poté se spojili se švédským generálem Torstensonem. Tím by vzniklo uskupení, kterému by císařští jen stěţ í mohli čelit a pravděpodobně by museli začít neprodleně vyjednávat o míru, ovšem pro ně za velmi nevýhodných podmínek. Naopak, nároky pana Julese či švédského kancléře by mohly být vysoké.“ „Máte naději na úspěšná jednání?“ „Jen Bůh zná, co bude následovat,“ usměje se markýz, „Zatím ještě nepadl ani Rottweil, je nutné porazit pana von Mercy a pak přesvědčit velitele armády, aby splnil poţ adavky francouzské koruny. Ale ani nepřítel jistě nespí a je si nebezpečí vědom.“ „Jak dlouho budete pryč?“ „Opravdu nevím,“ pokrčí rameny začínající diplomat. „Neměl bych vás radši doprovázet?“ zeptá se pan de Godille a úzkost v jeho hlasu nejde přehlédnout. Úzkost z kladné odpovědi. „Bude lepší, kdyţ budete hájit naše zdejší stanoviště, naše zásoby, naše peníze, co nám ještě zbyly,“ uklidní svého přítele pan de Almare. Druhý den ráno se Pierre srdečně rozloučí, nechávajíc za sebou letovisko, ale také většinu svých zásob. Kapitán Roth si vezme s sebou svých sedm zdravých vojáků, pokud budou cestovat dále, coţ se dá

221

předpokládat, má slíbeno posílení ochranky o spolehlivé muţ e z gardy pana maršála. Hraběti tak k hájení letoviska proti případnému nepříteli zůstávají čtyři jeho zdraví gardisté a dva zranění Švýcaři, jejichţ stav se kaţ dým dnem lepší a kdyby bylo nutné, mohou se jiţ plnohodnotně zapojit do obrany. Markýz chtěl s sebou vzít i svého osobního sluhu Augusta, ten však ráno téměř nemluví, jen sípe. Stěţ uje si na hrozné bolesti hlavy, zemdlelost. Proto se ho rozhodne Pierre nechat na zámečku, v takovém stavu mu byl stejně k ničemu. Odmítne i nabídku svého přítele na zapůjčení Quida, mohou mu poslouţ it jeho vojáci a v polních podmínkách si pomůţ e i bez osobního sluhy, který, jak se ukazuje, je poněkud cimprlich. „Co je s tebou, Auguste? Jsi váţ ně nemocnej?“ zeptá se starostlivým hlasem Dujardin. „No jo,“ zahuhlá tázaný, pak naznačí rukou, aby se k němu kamarád více sehnul, „Uţ markýz vodjel?“ zeptá se šeptem. „Ano, asi před čtvrt hodinou. Seš nemocnej? Váţ ně? Můţ u nějak pomoc?“ „Jsem hrozně nemocnej,“ huhlá Bastion, pak se mu v očích zajiskří, „Cítím hroznej tlak, moje semeno uţ tlačí na mozek … musím rychle zasunout a uvolnit se,“ vysvětluje, po sípění ovšem náhle ţ ádné stopy. „Tys lhal? Tobě nic není!“ zvolá Quido. „Tiše, ty hlupáku! Tvůj pán nemusí nic slyšet! Eště by to prozradil tomu mýmu!“ „Abys nemusel vodjet?“ „No jasně! Kdoví, jak dlouho bude pan markýz pryč. Jsem mu tam k ničemu, jen někde umrznu! Však von si poradí.“ „Takţ e seš úplně zdravej.“ „Nejsem. Musíš mi pomoc, ve svým zájmu,“ válí se dál na slamníku Bastien, „Uţ musím zasunout, ten tlak … uţ sem ti říkal … je hroznej,“ předstírá bolest hlavy. „Podvodníku. Snad si nemyslíš, ţ e tě budu vobskakovat!“ „Vobskakovat? Ty mě? Jestli brzo nepřeříznu Barboru nebo Elke, tak nevím, nevím … ještě jsem to nezkoušel, ale seš docela pohlednej kluk …“ „Di někam,“ nemá na podobné ţ erty náladu Dujardin, nechápe, jak můţ e Auguste takto podvést svého pána, který mu dává tolik peněz a mnoho za ně nechce. „Koukej mi sem přivíst Barboru, jako ţ e sem nemocnej.“ „Jen se nerouhej, nebo vonemocníš dovopravdy!“ „Vo mě se nestarej! Ale jestli mi nepomůţ eš, tak si v noci hlídej tu svou prdel!“ „Sáhni na mě a uříznu ti koule!“ zvolá bojovně hraběcí sluha, hmátne k pasu a v ruce se mu zablýskne dýka. Ač mladší a slabší, dokáţ e se na rozdíl od změkčilého milovníka zbraněmi dobře ohánět, kdyby se poprali, vůbec nepochybuje o svém vítězství. „Quido!“ rozchechtá se Auguste, „Ty to bereš váţ ně! Dyť já si dělám legraci! Ale jen co se týká tebe, co našich slepiček, tak mám uţ plán. Bude spravedlivej, zasunem voba, nemusíš mít strach,“ dodá. Dujardin na něho stále podezřívavě zírá, pak v rozpacích schová svoji dýku, pravděpodobně nalítnul, asi se zachoval směšně, uvědomí si. „Posaď se vedle mě,“ vyzve ho Auguste, „Řeknu ti, co sem vymyslel.“

222

Odjezd většiny vojáků přinese zámečku zklidnění, navození komornější atmosféry. Hrabě se v duchu zaraduje, vůbec sobecky nepřemýšlí nad útrapami svého přítele, vývojem situace dostává další čas, kdy bude moci poskytovat společnost stále lépe vypadající komtese. Té pozornost mladého, statného a statečného kavalíra očividně svědčí, občas zapomíná v konverzaci s ním na své truchlivé a trudomyslné myšlenky. Frontální a závěrečný útok připravuje i Auguste, který se s Quidem domluví i na dělení kořisti. Sám projeví zájem o mladší z komorných Barboru, nechávajíc svému kamarádovi prostor pokusit se uspět u Elke. Dujardin nijak velké nadšení neprojevuje, ne ţ e by ho nelákala docela pěkná dívka, uţ byl stejně Marii nevěrný, takţ e z jeho pohledu je jedno, zda svou nevěru má s jednou, dvěma či více dívkami. Nic k nim necítí, pouze ho přitahují, má chuť se pomilovat, v tom se asi od staršího kamaráda neliší. Oba mladící ovšem nemohou tušit, ţ e stejné diskuse jako mezi nimi, probíhají i mezi jejich objekty zájmu. Slouţ ící šlechticů dívky zaujaly, kupodivu si mládence ve svých úvahách rozdělují stejně. Sedmnáctiletou Barboru fascinuje světácky se tvářící Auguste, naopak o rok starší Elke zaujal tišší a výrazně mladší Quido, který sice nepůsobí tak dominantně, ale ona naopak oceňuje jeho nepochybnou serióznost, navíc ji přitahuje i jeho tělesná schránka. Obě dívky jiţ mají sexuální zkušenosti, byť v daleko niţ ší míře neţ oba mladíci, především pak Bastien. Takţ e zatímco oba svůdníci připravují svůj plán, to samé činí jejich protějšky. Moţ ná také atraktivnost milovníků z vyhlášené Paříţ e podněcuje jejich touhy, v letovisku si mohli vybrat buď z výrazně starších muţ ů nebo naopak dvou mladíčků, kteří však neprojevili dostatek zájmu. Ve stejný čas, kdy hrabě de Godille vstupuje ke kontese, aby s ní ve vší počestnosti strávil příjemné odpoledne, Quido se snaţ í naznačit Barboře touhu jeho přítele se s ní setkat u nich v komůrce. Jejich komunikace vůbec není jednoduchá, vzhledem k jazykové bariéře, navíc alespoň jedna z komorných musí zůstat v blízkosti paní a druhá se sama ostýchá odejít. Místní paní stále spočívá na lůţ ku, nicméně jiţ oblečená v šatech, zakrytá pouze pokrývkou a vlastně sedící, kdyţ svá záda opírá o polštář. Hrabě se uvelebí v křesle a jejich konverzace můţ e začít. Aby zůstal šlechtic v loţnic i dámy sám sice odporuje některým konvencím, leč kdo by chtěl být v těchto končinách arbitrem společenských norem. Z návštěv šlechtice u paní domu se jiţ stává tradice, proto i dnes jsou obě komorné odeslány pryč a panstvo zůstane samo. Quido započne hru rukou, smutných grimas a psích očí, kterými po dalších dvaceti minutách docílí své. Elke zůstane k dispozici v předpokoji komtesy, zatímco Barbara nesměle následuje Quida. Ten ji vede kamennými pustými chodbami do míst, kde se vedle pokoje šlechticů nachází jejich komůrka. Ačkoli chybí klasická lůţ ka, vyprášili zatuchlé slamníky a vytvořili si docela útulné hnízdečko, nyní poněkud neuklizené. Dívka vstoupí s velkým ostychem do hájemství mladíků, leč záhy se uklidní, Auguste skutečně leţ í zachumlaný a jeho obličej naznačuje nevolnost. Ona se trochu ulekne, jen aby onemocnění fešného paříţ ského šviháka nebylo váţ né. Přesto jiţ uvolněnější vstoupí do místnosti, nemocný jí malátně rukou naznačuje, aby k němu přistoupila blíţ e. Quido zůstává stát u dveří, sám zvědavý, jak si povede jeho kamarád a jakou taktiku zvolí. Uznává jeho kvality svůdníka a mohl by se poučit, ačkoli dnes nemůţ e Auguste pouţ ít svoji metodu permanentního oblbování, jelikoţ jeho kecům dívka neporozumí. Barbora se sehne, zdravý nemocný ji těţ kými pohyby naznačuje, aby se k němu ještě více sklonila, oči se mu klíţ í, skoro jako kdyby mlel z posledního. Ještě aby od něho něco nechytila, napadne ji, nicméně poklekne a přiblíţ í se opatrně k nemocnému. On se jí podívá zpříma do očí, náhle, jako by se mu zrak vyjasnil, vzápětí ji uchopí za ruku. Ona chce původně ucuknout, nicméně svůj záměr neprovede. Cítí, jak si on její ruku přitahuje k sobě, lehce nadzvedne pokrývku a zatáhne paţ i dívky pod ní. Vzápětí ona vyjekne, vytrhne se mu a vzápětí rychle opustí místnost chvatným krokem. Celá rudá v obličeji míří za svou kolegyní. „Cos jí proved?“ zeptá se Dujardin, ač odpověď tuší. „Co bych udělal, strčil jsem jí ho do ruky,“ odsekne Bastien. „Asi nic moc, kdyţ tak zdrhala,“ uchechtne se Quido.

223

„Hovno, starej se vo ten svůj. Náhodou, pěkně mi ho zmáčkla a pak dělala upejpavou.“ „Upejpavou? Nejdeš na to nějak rychle? Všechno si zvoral.“ „A jéje. Pan zkušenej promluvil! Jen se neboj, teď uţ přesně pochopila, co chci a příště uţ půjdeme rovnou na věc.“ „Jen aby bylo nějaký příště,“ zapochybuje mladší z kamarádů. „Bude. A brzo. Ale musíš tomu taky trochu napomoc, jdi za nima a zkus domluvit dnešní večer,“ navrhne starší ze sluhů. „Domluvit dnešní večer? Nevíš jak? Je asi nasraná a já jí nerozumím ani slovo.“ „Tak ukaţ Elke ten svůj vohon a …“ „Dobrej nápad. Budu se tam vobnaţ ovat, ještě vstoupí komtesa nebo pan hrabě a dostanu přes něj kordem.“ „Tak si dělej, co chceš, ale běţ uţ za nima. Cestou tě třeba něco napadne,“ vyhání Bastien svého kamaráda, ten raději odejde, aby nemusel poslouchat další stejně ujetý rady. Zatímco se mládenci dohadují, doběhne Barbora za svou kolegyní, ještě celá rudá v obličeji. Elke zvedne zrak a pohledem se ptá, co ji tak vyplašilo. „Ten Auguste, dělá ţ e je nemnocnej, ale asi mu nic není. Jen nechtěl vodjet s panem markýzem,“ povídá vzrušeným hlasem. „Chytrák jeden, nechce se mu cestovat ani nikde mrznout. Parchant.“ „Máš pravdu, je to parchant. Ani nechtěj vědět, co mi udělal.“ „Něco ti udělal?“ „Radši se ani neptej.“ „Tak se vymáčkni. Co ti udělal?“ „Dělal, ţ e je nemocnej, leţ el tam na slamníku, poţ ádal mě vo ruku, pak mi jí vzal …“ „No a co?“ „Strčil mi ji tam.“ „Kam ti ji strčil?“ „Kam asi. Mezi svý nohy, strčil mi do ní toho svýho, byl trochu ztuhlej.“ „Tvrdej? Jaks to poznala?“ „Ne úplně. Prostě sem mu ho trochu zmáčkla,“ rozesměje se teď Barbora, následkem jejího vyjádření se rozpoutá jejich diskuse na téma pánských přirození. „Pěkně si to zvorala,“ konstatuje Elke ke své kolegyni, neţ však můţ e pokračovat, vstoupí do jejich místnosti Dujardin. Tváří se poněkud rozpačitě, je totiţ vítán švitořením a posměšky obou komorných, přijdou mu jako rozverné hloupé husičky. Uklidní se, nezdá se, ţ e by se Augustovým kouskem nějak urazily či dokonce uzavřely. Nakonec bude mít jeho kamarád pravdu, svou otevřeností moţ ná prolomil ledy mezi nimi. Nadrţ ený mladík zůstane stát na zápraţ í, pozoruje obě dívky a usilovně přemýšlí, jak jim naznačit, co od nich se svým kamarádem očekává. Začíná se cítit trapně. Neţ však můţ e cokoli udělat, zamíří k němu Elke, usměje se mu zblízka do obličeje a on náhle ucítí její prsty v rozkroku, jak sondují jeho vybavení. Zpočátku vyvalí oči, zaskočen odvetou za Barboru, pak se vzpamatuje, usměje se a pokusí se přes sukni učinit stejný výzkum opačné strany. Jeho pokus skončí fiaskem, přes hromadu látky se daleko nedostane, schytá jen plácnutí přes hřbet ruky a ještě se mu dívka vysměje do očí. Elke se vzápětí vrátí ke své kolegyni, obě si něco povídají a smějí se. On netuší, co si říkají, vycítí však, kdo či co je námětem jejich rozverného švitoření. Díky jazykové bariéře mezi oběma stranami plánujícími společné milostné hrátky, nejde přistoupit k domluvě pomocí slov, pročeţ nastává vysoká hra rukou, mimiky a opakujících se slov ve spojení jako Auguste, Barbora, naznačení prováděných aktivit a místa, to samé v případě Elke a Quida. Posledně jmenovaný se řádně orosí, důvodů se najde několik. Je ze všech zúčastněných nejmladší, určitě postrádá zkušenosti s podobným typem namlouvání. Výsledkem obtíţ ného vyjednávání se stane jakási úmluva, pokud obě strany pochopily závěr stejně, kdy Barbora v noci navštíví komůrku mládenců a naopak Quido

224

přijde za Elke. Po zbytek dne se kaţ dý ze čtveřice svým způsobem těší na hodinu H, kdy proţ ijí příjemné dobrodruţ ství. Vztah mezi hrabětem a komtesou se vyvíjí rozhodně daleko decentněji, o nějaké domluvě na tělesném kontaktu zatím nemůţ e být ani řeč, ač pravděpodobně obě strany po něm začínají čím dál tím víc touţ it. Díky schopnostem paní domu se domluvit francouzsky si mohou povídat a vzájemně se utěšovat. Rány na duši ani jednoho z nich se rozhodně zatím nezacelily a oni je nyní znovu otevírají. Ale podvědomě cítí oprávněnost takového počínání, neboť tím sami v sobě nacházejí prostor se s nimi vyrovnat. Zároveň si ale s nevyslovenou hrůzou uvědomují i druhou stranu mince, za krátkou dobu odjede vyslanec francouzské koruny zpět do Paříţ e a pravděpodobně se uţ nikdy nesetkají. Moţ nost komtesy odcestovat se šlechticem napadne oba, kdesi hluboko v podvědomí se uhnízdí, ale ani jeden z nich takovou moţ nost nahlas zatím ani nenaznačí. Armand povečeří s paní domu za asistence komorných, jenţ dvojici obsluhují, Marie Ulrichová s pomocí podomků z dovezených zásob ukuchtila pro panstvo docela chutný pokrm, přičemţ kaţ dý dostane jiné jídlo. Vzhledem k proţ ité nemoci Karoline jí dietně a střídmě. Její ctitel se naopak nijak nešetří. Ač by pan de Godille dokázal zůstat v blízkosti sličné slečny von Hameschäler další dlouhé hodiny, brzy po večeři se ona omluví pro únavu a odejde do svých komnat. Jemu nezbývá, neţ učinit to samé a s hrůzou si uvědomí, jaká nuda ho čeká. Dlouho nemůţ e usnout, převaluje se na lůţ ku, stále přemýšlí o budoucnosti své i komtesy. Coţ ho velmi zneklidní a naplní smutkem. Quido a Auguste netrpělivě čekají na spánek pana hraběte, přeci jen jejich světnice sousedí s jeho a zcela bez hluku se jim asi jejich tuţ by nenaplní. Komtesa zmoţ ená vyčerpávající nemocí pravděpodobně usne brzy, leč šlechtic jim dělá problémy. Nedovolí si nahlédnout do jeho místnosti, proto jen tisknou své slechy na zeď či na dveře a nerozhodně krčí rameny. „Běţ uţ ,“ rozhodne nakonec Bastien. „Co kdyţ nespí?“ „Dáme si s Barborou pozor,“ nepřipouští námitky starší z mládenců a skoro vykope svého kamaráda ze dveří. Obě komorné čekají ve své světnici, jejich paní se dávno ponořila do hlubokého spánku, leč Quido se neobjevuje. Začnou spolu šeptem diskutovat, zda vůbec pochopil správně odpolední domluvu či zda si nakonec vše mládenci nerozmysleli. Jejich obličeje vykazují stopy zklamání, které občas nahlodává naděje, přeci se vyjadřovaly dost jasně. Třeba je jen hrabě zdrţ el. „Nemněla bys jít?“ ztratí nakonec trpělivost Elke. „Já? Mám jít za nimi? Sama?“ „No a co? Aţ tam přídeš, tak Quido odejde za mnou.“ „To se nehodí.“ „Hodí, nehodí, moţ ná je Quido natvrdlejší, neţ sem si myslela. Doví, jak si všechno vyloţ il.“ „Ještě počkáme, moţ ná pan hrabě nespí, dost se svým přítelem popíjí, jak jsem slyšela, moţ ná ho musej vobsluhovat. Nebo dokonce chlastaj s ním.“ „Vo důvod víc jít zjistit, jak se věci maj. Nebo uţ nemáš chuť?“ „Já? Furt na to myslím,“ přizná se Barbora, leč se neodhodlá učinit první krok. Začíná je jiţ zmáhat únava, podpořená zklamáním. Hluboká noc jim nedává mnoho nadějí na splnění jejich touţ ebného přání. O to radostněji vyskočí, kdyţ se ozve nesmělé a tiché zaklepání. Elke prudce otevře dveře, vystrčí hlavu, rozhlédne se a dost nešetrně vtáhne za ruku váhajícího Dujardina. Ještě do něj ţ duchne směrem k lůţ kům, pohybem ruky nabádá Barboru k urychlenému opuštění jejich komnaty. Kolegyně ráda uposlechne, přehodí si přes ramena šátek a pospíchá za svým vysněným milovníkem. Kaţ dá dvojice má svou dominantnější polovinu, v prvním případě se jí stává Elke, v druhém Auguste. Všichni čtyři jiţ mají dost zkušeností na to, aby netrpěli větší nervozitou a všichni absolvovali

225

dostatečně dlouhý půst, neţ aby se zdrţ ovali zbytečnostmi. Proto krátce po setkání uţ spočívají vysvlečení na lůţ ku a s vervou si uţ ívají. Quido a Elke se oddávají radovánkám bez jakéhokoli narušení, komtesa spí spánkem spravedlivých, její tělo potřebuje načerpat nové síly. I občasný hlasitější sten proto nehrozí ţ ádným problémem. Jinak se vede druhé dvojici, Barbora nedokáţ e při milování zůstat dostatečně potichu, občas ji znepokojený Auguste zakryje ústa rukou. Ona se v extázi zapomíná, coţ se ukáţ e být chybou. Uprostřed druhého čísla milování se náhle otevřou dveře a v nich se objeví zlověstný stín. „Quido!“ zvolá nazlobený hrabě. Rázem se rozhostí naprosté ticho, všude panuje tma, oblohu pokrývají z větší části mraky, coţ měsíční svit téměř eliminuje. „Quido!“ zopakuje šlechtic ještě nazlobenějším hlasem. Bastien si povzdechne, poloţ í Barboře prst na ústa, naznačujíc jí setrvání v naprostém tichu, poté se vyhrabe z pelechu. Marně hledá kalhoty, aby si natáhl alespoň je. „Quido! Ty darebáku!“ Auguste jiţ na nic nečeká, vyrazí jak ho pán Bůh stvořil, coţ je ostatně jedno, stejně představuje jen téměř nerozeznatelný stín. Jeho bosé chodidla však pleskají o dlaţ bu, chlad prostoupí jeho rozhicovaným tělem. „Pane hrabě, co rozkazujete?“ zeptá se tichým hlasem. „Quido? To není Quido! Auguste, co tady provádíte?“ „Nic, pane hrabě.“ „Auguste! Slyšel jsem … poznám … kde je Quido?“ „Pane hrabě, prosím,“ ţ adoní Bastien. „Auguste! Dlouho sem nemoh usmout, jen se mi to povedlo, tak mě vzbudíte. Tak s pravdou ven!“ „Pane hrabě, moc prosím vo odpuštění. Quido tady není, je v komnatě s Elke,“ přizná skutečný stav věci s povzdechem provinilec. „A tady …“ „U mě je Barbora.“ „Darebáci! Tak vy se pelešíte … Quido přímo v předpokoji komtesy! Já vás …“ „Pane hrabě, prosím,“ snaţ í se o co nejsmutnější hlas sluha. „Ty seš eště větší lump, Auguste. Nebyl si náhodou ráno na umření? Počkej, co s tebou udělá pan markýz, aţ se dozví, jaks ho podved. Aby sis moh zašukat, tak předstíráš nemoc … jen to na mě nehraj!“ „Já nic nehraju, pane hrabě, je mi děsná zima,“ drkotá zuby Bastien, nakonec bude skutečně nemocnej, jestli pán ještě chvíli bude pokračovat ve výslechu. „Zima? Seš nahej? Dobře ti tak, lumpe! Víš, co bych měl udělat? Víš? Měl bych tě tak, jak si, vyhnat ven na dvůr! Nechat tě tam stát nahýho aţ do rána!“ durdí se pan de Godille. „Pane hrabě, prosím, smrt si přece nezaslouţ ím,“ ţ adoní dál Bastien, naznačené hrozbě úplně nevěří, ale prochladlý je čím dál víc. „Vy dva lumpové,“ uleví si znovu šlechtic, „Tak vy ste svedli komorný naší drahý hostitelky! Co jestli na to příjde? Taková vostuda!“ „Pane hrabě, kdyţ nic neřeknete …“ „Mám vás eště krejt? Mám podporovat takovou vopováţ livost? Čert vás vem voba. Ne, všechny čtyry!“ „Pane hrabě, co mám dělat? Mám dojít pro Quida?“ ptá se drmolivě slouţ ící. „Auguste! Zejtra ráno přídete voba za mnou! Darebáci!“ „Zítra ráno? Jistě, pane hrabě, hned jak nás zavoláte, tak hned u vás budeme.“ „Aby ne! Ještě si promyslím, co s váma.“ „A co teď?“ zůstává na rozpacích nachytaný milenec. „Co teď? Nečeká tě náhodou někdo?“

226

„Mám jako …,“ je naprosto zmatený Bastien. „Padej, ty lumpe! Ale zejtra vás potrestám,“ vyhroţ uje znovu šlechtic, chvíli se odmlčí, pak s povzdechem dodá, „Budu asi mít dost času si všechno promyslet, asi hned tak neusnu, jestli ta tvoje klisna bude dál tak ječet.“ Načeţ se otočí, zabouchne za sebou dveře, div neurazí sluhovi nos. Auguste jako by nemohl uvěřit, jen stojí jak solný sloup a čeká, kdy veřeje znovu zapraskají a rozzlobený šlechtic mu nakope zadek, leč nic takového se nestane. Po chvilce, skoro celý promrzlý, s obrovskou úlevou skočí pod pokrývku k Barboře, která tiše pláče. Poznala hlas hraběte a očekává velký problém. Vůbec nic nechápe, kdyţ na sobě ucítí studené tělo prochladlého mládence, doţ adujícího se pokračování milostných hrátek. Náruţ ivěji neţ předtím. Druhý den si dost příkrým hlasem zavolá Armand oba sluhy do svého pokoje, ti dorazí okamţ itě, oba svěšené hlavy, oba s kruhy pod očima, nevyspalí, leč výsostně uspokojení. S obavami, jak vyhodnotí hrabě jejich včerejší provinění. Však také pan de Godille koulí očima, bez slůvka nechá stát provinilce téměř minutu, neţ je osloví. „Darebáci! Lumpové!“ začne vyloţ eně přátelsky, „Zaslouţ ili byste si co nejhorší potrestání! Nechat vás zbičovat na nádvoří a pak nechat zmrznout! Nic jiného si nezaslouţ íte!“ Oba mladící samozřejmě ani nedutají, tušíc, ţ e trest nebude tak drastický. „Auguste! Copak si pan markýz zaslouţ í takovej podvod? Nechat ho vodjet samotnýho jen proto, aby ses moh válet se ţ enskou! Bejt na jeho místě, tak tě okamţ itě vyhodím, ne to je málo, prodám tě tomu nejhoršímu veliteli, aby tě zařadil do svý jednotky. Kterej by tě pořádně zničil, neţ by tě zabili.“ Bastien ještě více sklopí hlavu, u svého pána se má jak prase v ţ itě, takový podraz mu ten ale asi ani ten jen tak neodpustí. „Quido, co asi řekne chudák Marie? Moţ ná právě teď pro tebe roní slzy a ty si tady vesele šoustáš!“ Hoch ani nedutá, pokud bude napráskán Marii, s jejich vztahem je asi konec. Kdyţ se k ránu dozvěděl, co se událo, zbledl jak stěna. „Hrdinové! Teď tu stojíte jako boţ í umučení. A v noci ste si uţ ívali. S komornými naší hostitelky! Jak asi budu vypadat, kdyţ se komtesa dozví, ţ e ste jí zprznili její sluţ ebný?! Je vám to jedno, lumpové? Mluvte!“ křikne na oba sluhy šlechtic. „Pane hrabě,“ odpovídá se slzami v očích Dujardin, těţ ko říci, zda jeho lítost vyvolává pocit viny před jeho Marií nebo před svým pánem, který ho přijal do svých sluţ eb, vytáhl ho z ulice a on ho teď zklamal. „Pane hrabě, pane hrabě, to je všechno, co řekneš?“ „Odpusťte mi, pane hrabě,“ stojí Quido dál se sklopenou hlavou. „Pozdní lítost. A co ty, Auguste? Ty seš eště ke všemu podvodník!“ „Pane hrabě, prosím vás, neříkejte vo tom panu markýzi,“ poţ ádá sluha, ani on hlavu nezvedne. „Mám mu snad lhát?“ „Přiznám se mu sám, vysvětlím mu …“ „Co chceš vysvětlovat? Lumpe!“ „Pane hrabě, prosím. Pane hrabě, jen jsme vyuţ ili příleţ itost … kdyţ byl zájem …“ „Byl zájem? Byl zájem?“ ušklíbne se Armand, zavrtí hlavou, jako by nedokázal pochopit lehkováţ nost slouţ ících, „Co mám s váma dělat, darebáci! Doufám jen, ţ e ste nám neudělali vostudu.“ „Neudělali vostudu?“ nepochopí Dujardin. „Jste vyslanci francouzský koruny,“ odvětí se smíchem šlechtic, „Podle vás budou soudit všechny další. Chápete? Nebyla vostuda?“ „Určitě ne, pane hrabě,“ zvedne zrak Bastien, zřetelně se mu uleví, pán má pochopení, „Barbora byla určitě spokojená … vţ dyť jste sám slyšel.“ „No právě,“ zatváří se naoko pohoršeně šlechtic, ale v koutcích úst mu cuká, „Quido, co ty?“

227

„Snaţ il jsem se, pane hrabě.“ „Aby ne, ty chlípníku. Kolik ti je let? Patnáct? V Paříţ i máš nešťastnou Marii a tady si klátíš další sluţ ebnou! Bídáku!“ „Děkujeme, pane hrabě,“ usměje se poprvé i Bastien. „Děkuju, děkuju! Auguste, příště mi musíš říct, zacpu si něčím uši.“ „Příště?“ vyvalí oči Dujardin. „Zmizte, darebáci!“ křikne jen pan de Godille, pak váţ ným hlasem zastaví sluhy ve dveřích, „Hlavně ani slovo, nechci před komtesou vypadat jak hlupák, jasný?“ Horlivé přikyvování obou mládenců mu je odpovědí, oba odcházejí s radostnými tvářemi, jejich noční zálet dopadl dobře, pan hrabě prokázal velkorysost. Armand si jen povzdechne, co má se sluhy dělat. Skandál si můţ e jen těţ ko dovolit, konec konců, co jim má vyčítat? Že ho v noci vzbudili? Protoţ e byli úspěšní? Jak rád by byl na místě Augusta nebo Quida, uvědomí si, pouze by zaměnil objekt zájmu. Slouţ ící mají všechno jednoduchý, neváţ ou je ţ ádný konvence, kdyţ mají chuť, tak se páří. Copak on můţ e jen tak přijít za komtesou a navrhnout jí společnou noc? Přitom by nezaváhal ani chvilku, kdyby se naskytla příleţ itost. Asi za hodinu vstoupí šlechtic do předpokoje paní domu, aby se optal na její zdraví. Spatří toporné komorné s vyděšeným výrazem ve tváři. Provinile a se strachem v očích pohlédnou na hraběte, kterého v noci svým hekáním Barbora vzbudila. Pan de Godille pochopí jejich rozpoloţ ení, přísně se na dívky zadívá, jsou opravdu docela k světu, mají ti dva darebáci štěstí. Jeho příkrý výraz se změní v potměšilý úsměv, zahrozí jim prstem, pak ho poloţ í na ústa. Takovému signálu porozumějí obě dívky okamţ itě, jejich tváře se rozzáří.

228

SEDMDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA ODRAZ HRŮZ VÁLKY Místní obyvatelé loveckého zámečku komtesy von Hameschäler vyuţ ívají dostatečných zásob a připravují pod dohledem nudících se gardistů usedlost na zimu, především z pohledu topení. Jejich nervozita nejde přehlédnout, přítomnost dvou velkých armád v jejich blízkosti je straší i ve snech. Maršál de Guebriant, který nad sídlem jejich paní drţ í ochrannou ruku, spočívá na lůţ ku ve váţ ném stavu, co se bude dít, pokud zemře? Kdo vyhraje chystanou velkou bitvu, o které se mluví a jak se následně zachovají vojáci? Nemohou usedlost přepadnout a vyrabovat? Co by pak udělali s obyvateli? Přeţ ili by vůbec takové přepadení? Gardisté hraběte zajišťující ochranu zůstávají ve zdánlivém klidu, dokonce se věnují jiné bohulibé činnosti. Z počátku pouze jediný pan de Tabatiere měl jakýsi důvod ke spokojenosti, protoţ e si uţ íval s Marií Ulrichovou. Jelikoţ na něho jeho kolegové stále doráţ í, donutí nakonec svou milenku, aby poskytla své tělo i jeho druhům ve zbrani. Dva uzdravující se Švýcary z hrátek taktně vynechají. Určitě spokojená je čtveřice tvořená dvěma slouţ ícími šlechticů a dvěmi komornými paní domu, kteří se i další noc věnují prozkoumávání těl svých protějšků. Markýze de Almare se vrátí další den a oznamuje novinku. Rottweil jiţ padl a zraněný vítězný vojevůdce byl přenesen do města, kde s ním zůstává kapitán de Barellia a jednotka zajišťující posádku dobytého města. Armáda pod velením pana von Rantzau se vydává na jih, aby se střetla s vojskem vedeným Francem von Mercy. Josias von Rantzau, pán z Botkampu, kdysi pojal za manţ elku dceru místodrţ itele Šlevickoholštýnského Bernarda von Rantzau, odtud i jeho současné pouţ ívané jméno. On sám je příkladem vojenského světoběţ níka, ne netypického pro dlouhou evropskou válku. V mládí slouţ il pod Moricem Oranţ ským, poté pod dánským králem Kristianem IV., následovalo angaţ má u Švédů i u císařských. Před osmi roky vstoupil do francouzských sluţ eb, dokonce kvůli tomu přestoupil ke katolické církvi. Nyní se stává místo zraněného pana de Guebriant velitelem silného vojska, které by, pokud porazí v nejbliţ ších dnech nepřítele, mohlo splnit zámysl kardinála Mazanina a spojit se s generálem Torstensonem. Proto se

229

za ním hned Pierre vydává, vlastně se zastavil za svým přítelem v letovisku jen na otočku. Podat zprávy a doplnit zásoby. Maršálek však má k jeho zklamání v těchto dnech zcela jiné starosti, neţ uzavírat konkrétní domluvu s vyslancem francouzské koruny. Pokud se mu podaří smést vojsko pana von Mercy, stoupne jeho cena a bude moci skutečně s generálem Torstensonem vytvořit hrozivý blok proti císařským. Na druhé straně, pokud by byl poraţ en, celý plán, kvůli kterému markýz de Almare cestoval aţ z Paříţ e a jiţ nějakou dobu setrvává v nehostinné a válkami zmítané oblasti, by přišel vniveč. Na rozhodnutí není třeba čekat dlouho, jen týden po zranění pana maršála de Guebriant a pár dní po pádu Rottweilu, se o osudu plánu kardinála Mazarina rozhoduje v bitvě u Tüttlingenu, vzdáleného asi třicet kilometrů od Rottweilu. Zatímco v letovisku komtesy von Hameschäler nemají tušení o vývoji na bojišti, markýz de Almare se stává přímým svědkem drtivé poráţ ky vojska vedeného maršálkem von Rantzau, který dokonce upadne do zajetí. Vyslanec francouzské koruny nijak netouţ il být svědkem krvavé řeţ e, vzájemné masakrování stovek a stovek vojáků sleduje s velkým smutkem v duši z dostatečné vzdálenosti, pod bedlivým dohledem kapitána Rotha. Pan de Rantzau se nechal zaskočit, a ačkoli se pak pustí do statečného boje, výsledek je z jeho pohledu více neţ tristní. Byť v tuto chvíli ještě pan de Almare nemůţ e znát konečnou děsivou bilanci, kterou bude rozprášení vojska přátelsky nakloněnému francouzské koruně, zajetí samotného pana von Rantzau a dalších sedmi tisíc jeho muţ ů. Nechybí však mnoho a i Pierre mohl upadnout do zajetí. Velitel jeho ochranky však vycítí včas nebezpečí, velmi razantně trvá na urychleném odjezdu pryč a mladík naštěstí na jeho naléhání dá. Vzápětí jeho kočár, obklopen jeho vojáky, uhání krajinou, zanechávajíc za sebou hluk nepříznivě se vyvíjející bitvy. Zastaví asi za půl hodiny, aby se domluvili na další taktice. „Vaše Milosti,“ nedokáţ e zastřít velké rozrušení kapitán, „Doporučuji co nejrychleji pokračovat v cestě do letoviska komtesy a odtud co nejrychleji pryč.“ „Nevíme ještě, jak bitva dopadla,“ oponuje Pierre. „Vaše Milosti, mám uţ dost zkušeností, pan von Rantzau prohrál. Vojáci nepřítele nám mohou být v patách. Je zde ale další váţ né nebezpečí.“ „Další nebezpečí?“ „Vojáci rozprášené a poraţ ené armády nemají velení, dost z nich se můţ e pokusit se postarat samo o sebe. Vy přestavujete zajímavou kořist, naše zbraně, koně, oděv …“ „Co budeme dělat?“ zeptá se pan de Almare, vystoupí z kočáru a hledí směrem, odkud jen nezřetelně přichází lomoz bitvy, moţ ná ve skutečnosti není ani nic slyšet, jen v jeho podvědomí mu doznívají zvukové výjevy hrozného běsnění, jehoţ byl svědkem. Nikdy neviděl hromadné zabíjení, ač šlo o anonymní vojáky, staré i mladé, naplnilo se jeho srdce hrozným smutkem. Nyní se k němu přidává i strach, je jím zaskočen, neumí se s ním vyrovnat. Rozhlédne se kolem, jako by odněkud měl kaţ dým okamţ ikem vyrazit houf hrdlořezů a vrhnout se na ně. Poprvé pocítí skutečné obavy o ţ ivot. Na cestě při přepadení komtesy neměl čas o ničem přemýšlet, ovšem teď po spatření apokalyptického výjevu dominance smrti hrozí jeho ţ ivotu bezprostřední ohroţ ení. Jak by s nimi naloţ ili ţ oldáci, rozpáleni bojem, potřísněni vlastní i jimi prolitou krví, upadlí do extáze vraţ dění? „Musíme zachovat hlavně rozvahu,“ praví klidným hlasem Roth, pozná v těkajícím zraku svého pána skutečný strach, tak šlechtice nezná, vţ dy vystupuje elegantně, s neproniknutelným výrazem pod milou maskou, teď ale nervózně pokukuje po okolí jak ptáče, které omylem vypadlo z hnízda. „Mohou nás dostihnout?“ ptá Pierre zřetelně stísněným hlasem. „Neznám jejich taktiku, Vaše Milosti, nevím, zda dojde k pronásledování nepřítele. Pravděpodobně ale ovládne vítězná armáda bojiště, zajistí ho, postará se o zraněné a mrtvé. Moţ ná vyrazí část za nepřítelem, aby se nestačil zformovat, opravdu nevím,“ drbe se za uchem Švýcar, pak pokračuje naléhavým hlasem, „Vaše Milosti, prosím, musíme odjet. Kaţ dou chvíli tady mohou být prchající vojáci nebo jejich pronásledovatelé.“

230

„Máte pravdu, jedeme,“ nasedne šlechtic do kočáru, zavře za sebou dvířka. Trhnutí mu oznámí odjezd, s údivem se podívá na své chvějící se prsty. Zdaleka ještě nezná všechny stavy své mysli a ne zcela kontroluje ovládání svého těla. Netuší, co vlastně představuje hrozbu, právě neschopnost ji identifikovat, rozpoznat, ho děsí ze všeho nejvíc. Čeho se vlastně bojí? Zdivočelých vojáků? Reálné moţ nosti být v brzké době zavraţ děn? Moţ ná spíše zajat, je šlechtic, mohli by za něho získat výkupné. Nebo dají přednost jeho drahým šatům? Dokáţ e se případným vrahům postavit a účinně se bránit? Děsivé chmury zaměstnávají mysl markýze, kapitán naopak vyuţ ívá všechny smysly k pozorování okolí, pobízí kočí. Opustili snad bojiště včas, neţ nastane definitivní rozvrat morálky, úprk, pronásledování, zajímání protivníků. Osobně se ani tak nebojí spořádané armády nepřítele, i kdyby je dostihli, mohou se s nimi dohodnout. Markýz je vyslanec francouzské koruny a uvítají jeho zajetí. Určitě by se mu nevedlo špatně a časem by se vrátil domů, buď po zaplacení tučného výkupného nebo jako výměna mezi oběma stranami. Horší by bylo natrefit na zdivočelé vojáky, hledající záchranu, pro něţ by kořist mohla představovat zajištění na delší čas. Budou ho potřebovat, neţ naleznou další sluţ bu u jiné armády. Ne ţ e by o ţ oldáky nebyl zájem, jejich počet není nekonečný, ztráty za pětadvacet let bojů jsou obrovské, proto někdy verbují i kluky, jimţ ještě teče mléko po bradě. Mnoho potenciálních vojáků povraţ dili při rabování, další zemřeli na nemoci či epidemie. Hlad a tím pádem i oslabení organismu bujení smrti i mimo bojiště podporuje. Pan de Almare ucítí prudké trhnutí, setrvačností jeho tělo pokračuje v pohybu, podvědomě vytrčí ruce, aby se ochránil před úderem o protější stěnu. Pohyb ustane, vzápětí vystrčí hlavu z okénka. Uslyší zdálky křik, ozve se pár výstřelů. „Uţ to začíná, Vaše Milosti,“ řekne ztěţ ka Roth. „Co se děje?“ vystoupí z kočáru šlechtic. „Vaše Milosti!“ zvolá rozhořčeně kapitán, „Vraťte se dovnitř. Musíme pryč, je to nebezpečné!“ „Co se děje?“ „Pod strání je malá vesnice, přepadla ji tlupa ţ oldáků,“ odvětí chladným hlasem voják, utrpení obyvatel se ho nedotýká, pouze ho zaměstnává starost o bezpečnost svěřené osoby. „Co budeme dělat?“ „Musíme rychle pryč, objet vesnici obloukem, snad nalezneme vhodnou cestu,“ sdělí své rozhodnutí velitel ochranky. „Co ti lidé?“ zeptá se Pierre, přes varování a zřetelný nesouhlas kapitána učiní několik kroků k horizontu, za nímţ zastavili, čímţ se mu odkryje obrázek děje v údolíčku. Tvář mladého a citlivého šlechtice zpopelaví. Asi pět set metrů pod nimi, pod strání zarostlou zeţ loutlou travou a křovinami s téměř všemi opadanými listy, se nachází malá vesnička, tvořená asi deseti roztroušenými staveními. Nyní se prostranství mezi domky naplnilo asi dvaceti ţ oldáky, polovička zůstává na koních, další desítka s kordy v rukách pobíhá od domku k domku a vyhání z nich lidské trosky ven. Coţ se neobejde bez křiku, dva starci se pokusili o odpor a byli nemilosrdně zastřeleni, ony rány zaslechl markýz před malou chviličkou. Většinu obyvatel tvoří buď staří lidé, kteří shodou náhod přeţ ili a pak několik zdrchaných ţ en a dětí. Co proboha chtějí těm uboţ ákům sebrat, napadne markýze. Asi dvě mladší ţ eny táhnou dva vojáci stranou, další voják se dere po mladé dívce, skoro ještě dítěti. Co bude následovat se dá snadno předvídat, křik, který se rozléhá, přehluší rvaní šatů ze všech tří ţ en. Jeden muţ a starší ţ ena se pokusí protestovat, ale k hrůze mladého šlechtice, vše sledujícího ve skrytu za křovím nad strání, je bez milosti jeden z vojáků probodne. Nejprve proklál starce, pak ţ adonící stařenu. Křik zbytku místních obyvatel vyvolává smích vrahů.

231

Jen chvíli nato se jejich pozornost obrací na konec vesnice. Zde se odehrává další tragédie. Dva vojáci vytahují z posledního stavení ţ enu a tři děti, dívku a dva chlapce, jednoho trochu odrostlého, druhého ještě malého. Zájem projevují o dospívající dívku, začínají ji brutálně osahávat, roztrhávají ji šaty. Mladíka, který se jí pokusí pomoci, srazí na zem, v rukách jednoho z muţ ů se zablýskne dýka. Jistě by v následné chvíli hocha popravil, kdyby se ţ ena, pravděpodobně matka tří dětí, nevrhla na vojáka a nezakousla se mu do ruky. Ten zavyje bolestí, coţ rozpoutá veselí jeho druha a i dalších z větší dálky přihlíţ ejících. Žena něco zoufale křičí, vzápětí se po stráni směrem nahoru rozběhne dívka, následovaná větším chlapcem, který se rychle posbíral ze země, uchopil svého mladšího bratříčka do náručí a nyní peláší o ţ ivot směrem k vrcholu srázu. Kousnutý ţ oldák srazí ţ enu k zemi a něco křikne na svého druha, který přikyvuje a rozbíhá se za uprchlíky. Ţena však bojuje za své děti jak lítá vlčice, se zkrvaveným obličejem zachytává vojáka za nohu a drţ í se jí jako klíště. Žoldák ji dvakrát kopne, ale ona se nepustí, chtíc dát svým dětem šanci. Sice malou, ale nějakou. Ozve se znovu smích kolegů dvou nešťastníků, kterým se zatím nepodařilo vypořádat s jednou zoufalou vesničankou. Smích vyvolá vztek obou muţ ů, ten drţ ený za nohu druhou dupe po ţ eně, leč ta zbrocená krví jeho nohu nepouští. Jeho druh mezitím sbírá ze země dýku, pokleká k neohroţ ené bojovnici a zabořuje ji ocel několikrát do trupu. Teprve po páté ráně se uvolňuje sevření nohy jednoho z vrahů. Oba teď obracejí zrak na prchající děti. Vyráţ ejí za nimi, první zakopne, druhý do něj vrazí, další smích kamarádů je vyprovokuje k maximálnímu úsilí. Jejich zlost jiţ brzy odnesou prchající, kluky utratí a s dívkou se potěší. Díky statečnému boji matky dostali uprchlíci do vínku náskok, zděšený pan de Almare si však uvědomuje, ţ e ne dostatečný. Nemají šanci, vojáci je dostihnou dříve, neţ doběhnou na vrchol stráně. Náhle si uvědomuje, ţ e sám běţ í za horizontem, skrytý za křovisky, směrem k prchajícím, za ním vyráţ í zoufalý kapitán Roth, snaţ ící se ho zastavit. „Milosti, proboha, Milosti!“ volá polohlasně, hlas se mu chvěje hrůzou. „Smrt té ţ eny nesmí být zbytečná,“ slyší markýz říkat sám sebe, jeho hlas zní divně, jako by z dálky, i jeho hloubka se liší od normálu. 232

Tragédie rodiny se blíţ í k závěru. Dva pronásledovatelé se přibliţ ují k uprchlíkům, uţ i mírně zvolní, při tempu obou skupin dostihnou trojici tak třicet metrů pod vrcholem stráně. Děti nemají šanci, do minuty skropí krev chlapců uvadlou trávu, do které vzápětí srazí dívku a uţ ijí si s ní vedle umírajících bratrů. Pierre si uvědomuje to samé. Ještě před pár minutami měl starost o svůj ţ ivot, pln znepokojení pozoroval své chvějící se prsty, nyní na vlastní bezpečnost vůbec nemyslí. Jediným jeho cílem je zachránit tři děti, pro které před jeho zraky obětovala jejich matka ţ ivot. Stále je skrytý za křovisky, pročeţ ho nemohou spatřit útočníci, ale ani prchající. Všichni stejně nemají pozornost pro nic jiného neţ pro vlastní závod, který asi jiţ brzo skončí. I starší z chlapců si uvědomuje nemoţ nost vrahům uniknout. V očích má slzy, oni zavraţ dili jeho matku, teď se chystají popravit i je. Alespoň bratr a sestra by se moţ ná mohli zachránit, ale nedokáţ e je zdrţ et dlouho. Má jen holé ruce a je daleko slabší, jejich pronásledovatel má v rukách dýku, ze které ještě skapává krev jejich matky. Uţ jen pár metrů dělí obě skupiny. Starší z hochu na poslední chvíli pokládá na zem svého bratra, postrkává ho dopředu, snad se mu podaří utéci. Sestra pochopí úmysl svého sourozence, hodlá se pro ně obětovat jako předtím matka. V pudu sebezáchovy chytá mladšího bratra za ruku a táhne ho dál. Muţ s noţ em se zastavuje, druhý ale obíhá hocha obloukem a pronásleduje jeho sourozence. „Tak poď, ty malý štěně, rozpářu ti s chutí břicho,“ šklebí se vrah, nespěchá, vychutnává si okamţ ik, kdy zabije viníka jejich běhu, po němţ se mu obtíţ ně dýchá. Hoch náhle vyráţ í proti svému katovi, zoufalý čin zoufalého odsouzeného. Levou rukou udeří ţ oldák útočícího hocha do obličeje, tomu se zalijí oči slzami od rány do nosu a krev mu vytryskne přes rty, rozmazaně vidí druhou ruku vraha, jíţ se mu snaţ í vrazit dýku z vrchu do prsou. Podvědomě se brání vytrčením paţ í, utrţ í řeznou ránu na levém předloktí, úder srazí, ale ne zcela zastaví, cítí bolest pod levým ramenem, kam ho zasahuje čepel. Následně padá na záda, sraţ en násilníkem. Voják mu skočí kolenem na břicho, kluk cítí ţ aludek v krku, chce se bránit, ale jeho ruce jsou přemoţ eny, odstrčeny, obnaţ ujíc jeho trup pro ránu dýkou, kterou zvedá jeho kat. Takhle vypadá smrt, snad nebude příliš bolet, uvědomuje si chlapec, zavírá podvědomě oči, očekávajíc průnik ocele do svého těla. Místo toho je vzápětí zaplaven krví, tryská mu přímo do obličeje, otevírá své vyděšené oči a vidí zkroucený obličej ţ oldáka, z jehoţ krku se valí krev. Vzápětí cítí, jak ho někdo chytá pod ramenem a zvedá ze země. Vůbec ničemu nerozumí, stáčí svůj zamlţ ený zrak doleva, pátrá, jak dopadli jeho sourozenci. Ke své radosti vidí oba naţ ivu, vyděšené a překvapené jako on, zatímco jejich pronásledovatel se svíjí u nohou velkého muţ e s mečem v ruce. Postřeh zachráněného zraněného chlapce je správný. Kapitán Roth právě probodl druhého z pronásledovatelů dětí, prvního krátce předtím vyřídil markýz. Dorazil na poslední chvíli, zjevil se jak Bůh pomsty, nejprve máchl svým kordem po ruce s dýkou, čímţ zastavil smrtelnou ránu, druhý sek zasáhl vraha do krku, přeťal mu tepnu, ze které vzápětí začala stříkat krev. „Milosti, rychle pryč!“ křičí Roth, zastrkuje meč do pochvy a chytá svým ţ elezným stiskem obě děti, jako pírka je zvedá ze země a mizí s nimi za křovím. Markýz činí to samé se zraněným hochem, jehoţ krok je vrávoraný, jeho obličej i trup je plný krve, nelze odhadnout, kolik patří jemu a kolik zabitému ţ oldákovi. Pierre ani velitel jeho ochranky nedali vojákům ţ ádnou šanci, zcela chladnokrevně je popravili. Roth nedovolil svému protivníkovi ani vytáhnout zbraň, i soupeř markýze zemřel dříve, neţ si vůbec stačil uvědomit vstup nového herce na scénu. Dole pod strání nejprve hlasitě povzbuzovali své kolegy, kdyţ srazil jeden z nich chlapce a chystal se mu zasadit smrtelnou ránu, ozval se oslavný řev oceňující jejich vítězství. Vzápětí se rozhostilo ticho, neboť v mţ iku se z vítězů staly nehybné mrtvoly. Asi pět jezdců zavyje vzteky a pobízí své koně do stráně, další jejich kolegové projevují větší prozíravost a zdrţ enlivost. Jen váhavě následují své druhy, připravují si zbraně. Vůbec netuší, kdo jsou ti dva muţ i, kteří právě utratili jejich druhy a hlavně, kolik dalších se jich v křoviskách skrývá.

233

Horlivost je někdy cestou do pekla, o čemţ se přesvědčuje dvojice z jezdců, pobízejících své koně do kopce. Oba jsou smeteni střelami ze sedla, výstřely z mušket padnou z křovisek, vůbec nic nevidí, jen oblak dýmu dává tušit, odkud projektily přilétly. Padne pár rán z pistolí, ovšem Švýcaři jsou jiţ dávno na jiném stanovišti. Jejich záměr byl splněn, jezdci se stahují. Pan de Almare a kapitán Roth jsou jiţ u kočáru, strkají zachráněné děti dovnitř, vzápětí za nimi dosedá i šlechtic. Naopak velitel ochranky dává pokyn k odjezdu, modlí se jen, aby krajina umoţ nila kočáru projet a napojit se na cestu, která prochází vesnicí a jeţ vede k jejich cíli, jímţ je letovisko komtesy von Hameschäler. „Budeme bojovat? Pronásledují nás?“ volá markýz z kočáru na svého ochránce, klusajícího vedle. „Nevím, Milosti, pokud projedeme, máme naději jim uniknout. Nějakou chvíli se budou radit. Moţ ná nás nechají být, zabili jsme jim čtyři muţ e, snad je to odradí,“ odpovídá kapitán. Zabili jsme! Aţ nyní si markýz uvědomuje, ţ e poprvé v ţ ivotě zabil. Bez váhání zbavil ţ ivota muţ e. Necítil v tu chvíli nic, díky svému činu zachránil tři děti a ztrestal vraha bezbranné ţ eny, brutálně utracené. Nemá ale čas se zabývat sám sebou, na protějším sedadle brečí malý kluk, jeho starší bratr sténá, zatímco jejich sestra se snaţ í zjistit váţ nost bodné rány pod levým ramenem zraněného. „Nebát se uţ ,“ promluví markýz německy, sám se naklání nad hrozně zkrvaveným mladíkem. Aţ teď má moţ nost si zachráněné prohlédnout. Oba kluci jsou modroocí blonďáčci, i jejich sestra má světlé vlasy, její oči však jsou nazelenalé. Všichni jsou dost pohublí, ale i houţ evnatí, kdyţ přeţ ili roky strádání. Během další cesty se podaří markýzi vytáhnout z dětí alespoň základní informace o jejich rodině a osudu. Zavraţ děná ţ ena byla skutečně jejich matka, kterou celou cestu usedavě oplakávají, ze sedmi dětí zbyli díky různým ranám osudu jen tyto tři. Nejstarší čtrnáctiletý Mikuláš, osmiletý Issac a třináctiletá Markéta, jméno shodné jako nešťastná matka, která však díky své odvaze a sebeobětování zachránila ţ ivot svým ratolestí, samozřejmě za přispění francouzského šlechtice. Pierre se snaţ í na vyplašené děti mluvit německy, ty stále jako by nemohly uvěřit své záchraně. Před pár okamţ iky se jiţ loučily se ţ ivotem a Markétu čekalo i bolestivé poníţ ení, teď se vezou v nádherném kočáře a mluví na ně moc hezky oblečený pán. Radost ze záchrany se mísí s hroznou bolestí, vţ dyť byly svědky zavraţ dění své matky. Nejmladší Issac se schoulí do koutka kočáru a vzlyká, Markéta stále zkoumá zranění Mikuláše. Jeho košile je prosycena krví, bledý obličej má staţ ený bolestí. Ani si sama neuvědomí, ţ e má roztrţ ené šaty a dává tak na odiv svému zachránci svůj pravý prs, který však teprve začíná bujet do krásy. Kdyţ ji znovu šlechtic osloví a nakloní se nad jejího bratra, stydlivě si zakryje hruď. Markýz pomůţ e dívce svléknout zraněnému košili, kterou odhodí na zem. Ze své bagáţ e vytáhne krásnou a jemnou košili a začne s ní otírat krev z mladíka. Jeho sestra vytřeští oči, tak nádherný kus oděvu a urozený pán ho zničí kvůli neznámému chlapci. V ten moment se pro ni stává andělem, vţ dyť se snad opravdu snesl z nebe, vyrval je z rukou vrahů a teď se snaţ í znovu zachránit jednoho z nich. Zranění na levém předloktí kluka je hluboké a dost krvácí, ale pouze z tohoto důvodu představuje nebezpečí. Mladík ztrácí krev i z rozbitého nosu a do třetice z bodné rány pod levým ramenem. Nejde

234

však určit, jak je hluboká a jak váţ ná, dýchá však normálně, plíce dle všeho zasaţ eny nebyly. Ovšem pramínek krve začíná stékat po otřené zarudlé hrudi hocha. Šlechtic šokuje děti ještě víc, kdyţ vytáhne další jemnou a hebkou košili, roztrhá ji, ucpe s ní rány na předloktí i trupu Mikuláše a následně vše zbytky rozervaného prádla stáhne. Spokojený se svou ranhojičskou prací se vykloní z okénka kočáru a znovu si ověřuje stav situace. Kapitán ho potěší, podařilo se jim projet, ač kočár pěkně kodrcá, a zatím je nikdo nepronásleduje. Spokojený statečný zachránce se dětem představí, kostrbatou němčinou vzdá holt jejich statečné matce, čímţ přivodí další příliv slz, poté se pokusí navázat konverzaci, aby zjistil, koho vlastně naloţ il. Issac se stále jen krčí, pobledlý Mikuláš se pokouší vyslovit slova díků, jeho sestra však poklekne na podláţ ku kočáru, levou rukou si přidrţ uje roztrţ ený ţ ivůtek, pravou se zmocní levačky šlechtice a začne mu ji líbat. Ten jejímu drmolení sice moc nerozumí, nicméně není těţ ké vytušit její projevy díků. S rozpaky uchopí pan de Almare dívku za ramena, něţ ně ji zvedne a usadí znovu na sedačku. Při pohledu na tři zuboţ ené sirotky ho znovu prostoupí pocit smutku. Aţ teď si začíná uvědomovat všechny události, své intuitivní jednání i skutečnost, kdy ukončil bliţ nímu svému jeho pozemský pobyt. Ač šlo o bídáka, nikdy vlastní rukou nepřipravil nikoho o ţ ivot, vlastně zbraň pouţ il poprvé. Učí se šermovat, střílet, ale dnes na stráni šlo o něco zcela jiného. Žádný souboj, ale poprava zuřivého vraha. Co jen krve se z něj rozstříklo, poté co mu jeho kord přeťal krční tepnu. Začíná se stmívat, kdyţ vyjede kočár na pláň před letoviskem komtesy von Hameschäler. Kámen spadne kapitánu Rothovi ze srdce, nikde ţ ádný vetřelec, usedlost jim poskytne útočiště. Snad je nakonec ţ oldáci nepronásledovali. Ale hned zítra budou muset vyrazit a zmizet z této proklaté země, neţ někoho napadne pokusit se jim v tom zabránit. Pan hrabě asi bude smutný, stále se točí kolem paní domu, napadne kapitána a přeběhne mu úsměv přes tvář.

JE TŘEBA RYCHLE ZMĚNIT MÍSTO POBYTU Po příjezdu markýze de Almare nastane v loveckém zámečku velké pozdviţ ení. Jiţ uzdravená komtesa sama vyjde aţ na nádvoří, vlastně poprvé od svého ulehnutí, spěchá, jakmile se doslechne o zachráněných dětech. Okamţ itě nařídí svým komorným se postarat o Issaca a Markétu, Bastien a Dujardin naopak dostanou od svých pánů rozkaz přenést zraněného Mikuláše do domu. Uloţ í ho do kuchyně, kde je největší teplo, na slamník umístěný na zem nedaleko kamen. Sama slečna von Hameschäler začne hocha prohlíţ et, vedle ní postává pan de Godille, kterému je sice chudák kluk naprosto lhostejný, ale chce se ukázat v dobrém světle před urozenou ošetřovatelkou. Oběma pak v rychlosti vylíčí Pierre, co se stalo. Neujde mu úlek komtesy a hraběte, kdyţ zmíní nutnost co nejdříve opustit zdejší letovisko a neprodleně nastoupit cestu do Paříţ e. Mikuláši Plicherovi se dostane opravdu maximální péče, šlechtična mu sama vymyje rány vlaţ nou vodou, znovu mu je ováţ e, zabalí zraněného do houní. Armand se trochu pozastaví nad takovou péčí pro 235

neznámého kluka, ale najde pro sebe rychle vysvětlení. Pravděpodobně se Karoline vrátily vzpomínky na jejího bratra Ernesta, kterého vesničan trochu připomíná, nejen svým věkem. Následně paní domu oba šlechtici doprovodí do menší místnosti, kde jiţ sluţ ebnictvo prostřelo k večeři. Kapitán Roth začne ihned organizovat hlídky a obranu loveckého zámečku. Ač nic nenasvědčovalo jejich pronásledování, mohli by ţ oldáci dorazit později. Nejde ani vyloučit pokus jiné skupiny se obohatit na úkor zdejších obyvatel. Jeho muţ i i gardisté neberou nastalý stav na lehkou váhu, zvláště kdyţ dnes zabili čtyři muţ e jedné loupeţ ivé tlupy. Nijak neprotestují proti zesíleným hlídkám a s radostí kvitují zprávu o zítřejším odjezdu. Oč více se radují vojáci, o to větší hrůza jímá místní obyvatele. Jiţ se jim donesly zprávy o poráţ ce armády maršála de Guebriant, respektive pana von Rantzau, stejně tak o vyrabování vesnice a zachránění tří dětí markýzem. Vůbec nesdílejí radost nad novými třemi krky, hlavně se však jim v hlavách honí obavy, aby šlechetný čin francouzského vyslance nepřivedl ţ oldáky aţ k jejich obydlí. Dokud tu budou vojáci, asi se na zámeček nepokusí zaútočit, ale co aţ zítra ráno odjedou? Nikdo uţ nebude chránit jejich paní a je, mohou se stát lehce dalšími ze statisíců obětí nekonečné války. U večeře panstva panuje více neţ stísněná nálada. Pierre znovu vypráví o průběhu bitvy, kterou ţ el Bohu, či spíše díky Bohu, neviděl aţ do konečného úplného tragického konce, vypráví o přepadení ubohé a chudé vesnice, vraţ dě matky tří dětí a jejich záchraně. Tentokrát se značnými podrobnostmi, nedokáţ e, i přes své velké sebeovládání, zastřít své rozrušení. „Drahý příteli, dnes jste se zachoval velmi lehkováţ ně,“ usměje se pan de Godille v naráţ ce na nedávné podobné výtky směrem k jeho osobě, „Riskoval jste svůj ţ ivot pro tři neznámé děti.“ „Vůbec jsem o ničem nepřemýšlel,“ přizná se pan de Almare, „Prostě jsem najednou běţ el směrem k dětem, vůbec o ničem jsem nepřemýšlel,“ zopakuje zadumaně. „Moc šlechetný čin být váš,“ praví komtesa. „Kdyţ jsem viděl vraţ du té nešťastné ţ eny, bezbranné, bezmocné, jak do posledního vydechnutí bojovala za své děti … připadlo mi strašné, ţ e její oběť bude zbytečná. Ty vyděšené děti a všehoschopní vrazi … nikdy jsem nikomu neublíţ il …“ „Dobře jste udělal. Podle všeho by v následný chvíli ten darebák toho kluka zabil,“ mávne jen rukou nad jedním utraceným ţ ivotem rukou Armand. „Nepochybně máte pravdu, ale stejně mám teď divný pocit. Tolik krve!“ „Pane markýz, vaše statečnost zachránit ubohý chlapec,“ praví se slzami v očích slečna von Hameschäler, při pohledu na krvácejícího Mikuláše se jí vrátily vzpomínky na Ernesta v plné síle. „Drahá komteso, jsem rád za záchranu těch nešťastných dětí. Co však s nimi bude? Co bude s vámi?“ zeptá se zcela logicky Pierre, ale s jeho otázkou jako by do místnosti vstoupil mráz. Všichni tři vzápětí ztuhnou a dívají se rozpačitě na sebe. Skoro minutu vydrţ í tento stav. „Nechám všechny tři děti na svá letovisko. O zraněný chlapec budu sama já starat,“ promluví Karoline zasmušilým hlasem. „Moc ušlechtilé,“ zvedne svůj pohled plný bolesti hrabě, „Kdo se ale postará o vás?“ „Naše osud, rozhodne Bůh,“ odvětí ona zdánlivě lhostejně, nicméně hrozně smutně. „Můj přítel má pravdu. Zde nejste v bezpečí. Nemohli bychom vás někam doprovodit? Musíte mít nějaké vzdálené příbuzné, někoho, kde byste byla v bezpečí,“ přidá se pan de Almare. „Nemít nikoho, kdo mě vítat,“ zavrtí ona hlavou, „Bůh rozhodnout o nás.“ „Někdy na všechny nemá Bůh čas,“ kroutí nesouhlasně hlavou pan de Godille. „Není hezké mluvit tak o Bůh. Jedině víra drţ ela nás s Ernestem. Uţ jen já. Co záleţ et.“ „Někomu na vás jistě záleţ í,“ řekne vzrušeně Armand, chce ještě něco dodat, pak jen sklopí hlavu. „Bohuţ el my zde zůstat nemůţ eme,“ přemýšlí nahlas markýz, „Ale mohli bychom vás doprovodit do bezpečí. Třeba do Lotrinska nebo do Francie,“ vyřkne jako první návrh, který visí ve vzduchu uţ dávno, dobře ví, jakou radost tím udělal příteli. Jeho vděčný pohled je důkazem. „Já patřila sem, nemohla odjet. Kam by jít, nikoho neznat. Nemohla odjet.“

236

„Drahá komteso,“ pokračuje tichým hlasem pan de Almare, „nemohu vás k ničemu nutit. Ale mohu vám nabídnout svou pomoc, stejně tak jistě i můj přítel. Pokud byste se rozhodla odjet a nemáte kam jít, můţ ete odjet s námi do Paříţ e. Postaráme se o vás, dokud vám zde bude hrozit nebezpečí. Aţ pomine, zajistím vám doprovod zpátky.“ „Vy moc hodný,“ usměje se ona na oba šlechtice, její tvář poznamenaná smutkem vypadá nádherně, zároveň vznešeně, aţ se hraběti zatají dech. „Drahá komteso, vyslechněte mě. Jsem dostatečně bohatý a mohu vám zajistit příjemný pobyt ve Francii, jak dlouho budete potřebovat. Mám rozlehlý palác v Paříţ i, mohu vám pronajmout jiný, mohu vám poskytnout svůj zámek v Anjou, stejně trávím většinu času v Paříţ i. Stejnou nabídku vám můţ e vyslovit i můj přítel. Jeho sídlo se však v tuto chvíli opravuje, proto nabízím své. Ve vší počestnosti.“ „Pane markýzi, vy být šlechetný moc a moc. Já nemohla přijmout. Nemohla vyuţ ívat vás.“ „Prosím, zvaţ te naši nabídku,“ promluví velmi naléhavým hlasem hrabě, „Zajistíme vám důstojné bydlení v Paříţ i, na zámku Almare nebo Godille, prostě kde si budete přát. Jak dlouho si budete přát nebo potřebovat. Budete v bezpečí.“ „Já doma tady. Nemohla přijmout, já mít tady svoje dům, svoje sluţ ebnictvo.“ „Drahá komteso,“ zavrtí hlavou znovu Pierre, „co čeká tady vás a vaše slouţ ící? Domluvíte sobě a jim znovu ochranu jako u maršála de Guebriant? Nelze vyloučit útok skupiny dezertérů, kteří nebudou přístupní ţ ádné dohodě. Vzpomeňte na kapitána de Eschemy.“ „Měla snad nechat své letovisko a své sluhy zde a odjela s vámi?“ „Ano, učiňte tak. Vaše bezpečí tady je hrozně ohroţ ené. Nemůţ ete tady zůstat,“ praví prosebně pan de Godille. „Brzy bude zima, kaţ dým dnem napadne sníh, váš lovecký zámeček by se mohl stát ještě vítanějším objektem zájmu vojáků,“ doplní svého přítele markýz. „Já se domluvila s dalším velitelem, jako s panem maršál de Guebriant. Zajistila ochranu pro nás. Nemohla odjet a nechat zde vše.“ „Komteso,“ naléhá dál pan de Almare, „vaše zdejší sídlo je jen kámen. Zůstane stát a nikdo ho nezboří. Mohou spálit nebo ukrást nábytek, mnoho cenností tady nemáte. Pokud je něco cenného, vezměte to s sebou.“ „Být tady můj bratr a moje slouţ ící.“ „Při vší úctě k vám, drahá komteso, váš bratr je mrtvý a pokud ho nechcete následovat vy i všichni vaši slouţ ící, musíte odjet s námi. Odjedete všichni. Zůstaly tu dva povozy od pana maršála de Guebriant, vy sama máte další a svůj kočár.“ „Odjet úplně všichni?“ „Ano, vţ dyť jde jen o pár lidí. V Paříţ i, na mém zámku Almare nebo kdekoli jinde, budete mít slouţ ících, kolik budete chtít. Postaráme se o vás i o všechny vaše zdejší slouţ ící. Drahá komteso, pokud přijmete moji nabídku, nebudete tím nijak vázána. Naopak, učiníte mi velkou radost. Není tomu dávno, kdy se mi dostalo velkého štěstí, získal jsem dědictví po otci, nabyl jsem značného majetku i postavení. Pokud mi poskytnete tu čest vám pomoc, bude mi skutečně potěšením,“ mluví markýz naléhavě. „Nevím, vaše nabídka. Nevím, co odpovědět. Vy moc šlechetný. Moc hodný. Já nemohla přijmout. Já patřila sem, zde moje domov. Já nepatřila do Paříţ .“ „Pokud nechcete do Paříţ e, nikdo vás k tomu nenutí. Odjedete jen do Lotrinska, nebo kamkoli do Francie. Najmeme vám odpovídající dům, v něm přečkáte, dokud neskončí válka. Nemusí uţ trvat dlouho, mluví se o mírových jednáních.“ „Mír?“ usměje se Karoline trpce, „Já narodila a mluvila se o mír. Já slyšela mluvit o mír mockrát. Stále válka. Já uţ zvykla. Bůh rozhodne. Kdyţ Bůh chtít, já jít za Ernestem, za všemi dalšími.“ „Mluvíte o Bohu, ale co kdyţ vám dal Bůh znamení?“ pokusí se zvolit jinou cestu přemlouvání Pierre, „Nebyla snad boţ í vůle, kdyţ vám přišel můj přítel na pomoc? Není snad nakonec také boţ í vůle, abychom vás odvedli z tohoto válkou tak zkoušeného kraje?“ „Bůh … vzal si i Ernesta … poslední … proč si nevzal mě?“

237

„Nikdo nezná boţ í úmysly. Nevím, proč si povolal do svého království nebeského Ernesta a proč vám poslal do cesty mého přítele, pana hraběte de Godille. Proč mu dal znamení, aby vás zachránil. Nemůţ eme hodnotit boţ í záměry, můţ eme jen věřit. Víra nám pomůţe překonat všechny pozemské starosti, těţ kosti. Bůh vás mnoho zkoušel, zkoušel vaši pevnou víru. Vy jste vydrţ ela, i přes všechny tragédie jste víru v Boha neztratila. Moţ ná se rozhodl vám dát novou naději v podobě mého přítele.“ „Vašeho přítele?“ „Bůh vás zachránil prostřednictvím mého přítele. Nyní vám chce opět jeho prostřednictvím nabídnout moţ nost se zachránit, uniknout z míst, kde Bůh trestá lidstvo za všechny jeho hříchy.“ „Drahá komteso,“ promluví znovu Armand, jeho hlas zní nejistě, hledá marně slova, kterými by podpořil tvrzení svého přítele, „snaţ ně vás prosím, vydejte pokyn svým slouţ ícím, všichni se připravte na cestu. Vyrazíme zítra, jedno kdy, aţ budete připraveni. Vezmete si všechny slouţ ící a všechno, co má pro vás nějakou cenu. Zajistíme vám ochranu a postaráme se o vás i ve Francii. Pan markýz má pravdu, naše pomoc vás k ničemu nezavazuje.“ Ona zvedne své oči, její spolustolovníci v nich mohou číst vděčnost za nezištný a velkorysý návrh, ale také obrovskou nerozhodnost. Dlouze se setká její pohled s pohledem hraběte a musela by být naprosto slepá, aby nepochopila jeho velkou touhu ji odsud odvézt. Ani jí není šlechtic lhostejný, ale je vhodné vyuţ ít takové velkorysé nabídky? Odjet do neznámé země? Na druhé straně, co ji čeká zde? A její slouţ ící? Nejméně další hodinu trvá jejich rozmluva, probírají kaţ dý detail moţ ného přesunu, co by znamenalo vláčet s sebou povozy se sluţ ebnictvem, zda by tím neohrozili sami sebe. Nutně se musejí dotknout i otázky financí, nabídnou jí plnou podporu, ale její hrdost jí brání kývnout na souhlas. Ač ji rozum velí vyslyšet naléhání šlechticů. Lovecký zámeček neobsahuje mnoho cenností, i kdyby ho po jejich odjezdu vypálili a zcela srovnali se zemí, bude ztráta zanedbatelná s tím, kdyţ skončí pod ruinami ona i se všemi slouţ ícími. Po zmíněné hodině stále neřekne ano, ale rozhodně jiţ je velmi nalomena. Pierre si zavolá velitele své ochranky a sdělí mu před komtesou svůj návrh, přičemţ se mu velmi upřeně zahledí do očí. Tvář vojáka zpopelaví, uvědomí si okamţitě všechny komplikace, ale zároveň pochopí i varovný pohled jeho pána. Nebyl zavolán, aby vznášel argumenty o nesnázích, ale aby navrhl řešení, které je sníţ í a podpoří návrh jeho zaměstnavatele. „Kdo ze slouţ ících bude cestovat s námi?“ zeptá se opatrně Švýcar. „Všichni.“ „Všichni?“ jdou na Rotha mrákoty, ale nepohne ani brvou. „Pane kapitáne, chtěli bychom vyrazit zítra, co nejdříve. Bude však potřeba zajistit naloţ ení zásob a veškerého sluţ ebnictva zdejšího sídla. Pokud bude nutnost, cestou dokoupíme další taţ ná zvířata a zásoby. Přípravu na cestu nechávám na vás.“ „Děkuji za důvěru, Vaše Milosti,“ snaţ í se Alfred, aby jeho slova nezněla moc ironicky, „Vaše Milosti, neţ vyrazíme, poslal bych dvojici muţ ů na výzvědy, aby se porozhlédli, zda je cesta volná, případně bychom zvolili jinou cestu. Výprava bude pomalejší a budeme muset velmi pečlivě zajistit její bezpečnost. Máme ale málo vojáků.“ „Není moţ né najmout další?“ zeptá se pan de Godille. „Ano, je moţ né najmout další. Ale kdo za ně bude ručit, Excelence?“ pozvedne svůj ustaraný zrak Švýcar, „Vaše Milosti, kdybychom dnes místo jejich zabíjení oslovili muţ e, kteří přepadli vesnici a nabídli jim dobrý ţ old, mohli jsme je získat do svých sluţ eb.“ „Takovou sběř nechci!“ odvětí razantně Pierre. „Vaše Milosti, odpovídám na otázku Jeho Excelence, pana hraběte. Neznám zde nikoho, za koho bych se mohl zaručit. Ale někdy je lepší mít takovou sebranku na své straně neţ za zády.“ „Pane kapitáne, doplnění doprovodu tímto způsobem teď není na místě,“ řekne pan de Almare důrazně, „Vy máte stále devět muţ ů, s vámi je jich deset, s gardisty čtrnáct vojáků. My dva a naši sluhové zvyšujeme počet na osmnáct. Z místních je moţ né ozbrojit správce, dva mladé pohůnky, s nimi je nás

238

dvacet jedna. K tomu ještě nutno připočítat čtyři kočí. Máme dostatek zbraní, pro tlupu podobné té dnešní jsme příliš silná kořist.“ „Pro dvacet muţ ů jsme obtíţ ná kořist, ale co kdyţ jich bude padesát?“ „Pak budeme vyjednávat!“ „Naše přítomnost bude přítěţ í,“ ozve se slečna von Hameschäler. „Vaše Milosti,“ ukloní se zdvořile kapitán směrem k paní domu, pokračuje však ve francouzštině, aby mu rozuměli oba šlechtici, „na vaší přítomnosti příliš nezáleţ í. Pokud nás napadne dvacet muţ ů, poradíme si s nimi tak jako tak. Bude-li jich víc, můţ ou nám být vaše povozy k uţ itku, stejně jako vaši dva muţ i a chlapci. Vytvoříme z kočárů a vozů kruhovou hradbu a můţ eme odrazit i mnohem silnějšího nepřítele.“ Oba vyslanci francouzské koruny se na kapitána s vděčností podívají, určitě neříká zcela svůj názor, ale oceňují jeho leţ . Pochopil jejich snahu přesvědčit šlechtičnu k odjezdu z nebezpečné země a správnými slovy jejich návrh podpořil. „Pane kapitáne,“ promluví znovu Pierre, „neměl bych se pokusit navštívit vítěze včerejší bitvy pana von Mercy? Pokud je skutečným šlechticem, bude nás respektovat jako vyslance francouzské koruny a umoţ ní nám návrat domů. Mohli bychom za ním odjet zítra, pan hrabě by zajistil ochranu zdejšího sídla a přípravu na cestu.“ „Nevím, Vaše Milosti, cesta k veliteli vítězné armády můţ e být nebezpečná, bude trvat dlouho,“ drbe se za uchem Roth. „Jeli bychom na koních, já, vy a čtyři muţ i. Další bychom nechali zde pro ochranu loveckého zámečku. Tím bychom byli rychlejší a pohyblivější, kdyby nás chtěl někdo napadnout, máme skvělé koně, rychlé.“ „Mohou nás napadnout ze zálohy a nevíte, jak vás přijme pan von Mercy. Nemusí být přítomen, mohou vás zajmout.“ „I kdyby nás zajali, vyjednáme náš návrat do Francie, moţ ná později, ale zajistíme ochranu pro nás i pro komtesu.“ „Vaše Milosti, raději bych se pokusil odjet. Co nejrychleji a oklikou, abychom objeli armádu, která moţ ná potáhne k Rottweilu. Jsme na druhé straně, město leţ í mezi nimi a námi, máme naději se s nimi nesetkat. Pokud bychom narazili na vítěze, pak se můţ ete prokázat vaším pověřením a poţ ádat o rozhovor s panem von Mercy.“ „Také se přikláním k návrhu pana kapitána,“ ozve se pan de Godille, „Raději bych odsud co nejrychleji zmizel. Při troše štěstí na nikoho nenarazíme. A kdyby, tak budeme vyjednávat, prokáţ eme se pověřením pana Mazarina a budeme poţ adovat, aby s námi jednali jako s vyslanci našeho krále.“ Dalších deset minut se dohadují o návrhu markýze, nakonec se přikloní k názoru kapitána. Rottweil leţ í mezi nimi a Tüttlingenem, kde byl poraţ en pan von Rantzau. Budou cestovat tak, aby se od konfliktu vzdalovali, tím se zvýší jejich naděje na průjezd. Po této domluvě se zraky všech upřou na komtesu, jen její rozhodnutí můţ e posvětit společný odjezd, o němţ se jiţ delší dobu dohadují, leč stále není paní domu schválen. Ta v očích hraběte můţ e číst velké napětí, ale i naději na své kladné vyjádření. „Vy mluvit o odjezdu,“ praví váhavě, „Já dosud nerozhodla.“ „Vaše Milosti, bohuţ el času máme málo,“ poznamená Roth. „Kdyby já souhlasila, musela sbalit a připravit k odjezd. Trvala moc dlouho.“ „Vaše Milosti,“ znovu se paní domu ukloní kapitán, „Naloţ ení potřebných věcí zvládneme během noci. Nemáte mnoho majetku, stejně jako vaše sluţ ebnictvo. Zítra ráno budeme schopni opustit vaše sídlo. Moji muţ i, kteří nebudou na hlídce, vám pomohou.“ Zrak všech tří muţ ů směřuje opět ke Karoline, která svádí svůj vnitřní boj. Rozum a část srdce jí velí přijmout velkorysou nabídku, část srdce ji naopak poutá ke zdejšímu místu, k její rodné hroudě. Pohlédne na váţ né obličeje přítomných, v očích hraběte čte mnohem víc, neţ dotyčný doposud vyslovil. Jestliţ e se rozhodne zůstat, jiţ ho nikdy pravděpodobně neuvidí. Naopak, pokud dá souhlas s odjezdem,

239

můţ e se jejich vztah vyvíjet dál. Je z velmi dobrého rodu, je nezadaný, krásný, silný, statečný, není mu lhostejná. Zde nemá nikoho, komu by na ní záleţ elo. „Já musela poradila se. Svolala svoje sluţ ebnictvo. Pak sdělila svoje rozhodnutí,“ pronese po chvilce váhání. „Pokud budete chtít, mohu vašim lidem zopakovat svoji nabídku,“ navrhne pan de Almare, poslední nápad komtesy bere jen jako její další zdrţ ovací taktiku, je zde paní a pokud se rozhodne, budou ji slouţíc í následovat. Moţ ná však chce jen nechat rozhodnout za sebe jiné. Osazenstvo letoviska by muselo být mdlého rozumu, aby na velkorysý návrh šlechticů nekývlo. Komtesa si zavolá správce Bökera, nařídí mu svolat naprosto všechny do velké jídelny v přistavěné části loveckého zámečku. V ní panuje velká zima, pára se line od úst, alespoň bude jednání rychlé, napadne markýze, který komtesu doprovází. Hrabě a kapitán jdou mezitím zkontrolovat stráţ e a stav povozů, musí být naprosto v pořádku, případné bolístka je nutné ještě dnes v noci opravit. Osazenstvo letoviska, vyděšené posledními zprávami, hledí nedůvěřivě na svou paní. Nejsou včerejší, kolem jejich paní se točí šlechtic, který zde v tuto chvíli není, ale je dost pravděpodobné, ţ e ji nabídnou moţ nost odjet s nimi. Jistě si je svolala, aby jim vydala pokyny před svým odjezdem. Co však bude s nimi? Kolik jim tady nechají zásob? Zvláště, kdyţ přivezli další tři hladové krky. Z nichţ dva, Markéta a malý Issac se krčí v rohu. Karoline nechodí dlouho kolem horké kaše, věcně seznámí přítomné s návrhem francouzských šlechticů a poţ ádá je o vyjádření. Nastane hrobové ticho, takovou nabídku nikdo neočekával. „Odjedou všichni? Úplně všichni?“ optá se raději Böker, zda se nepřeslechl či zda špatně nepochopil slova své velitelky. „Ano. Úplně všichni.“ Další ticho, pak šeptanda mezi slouţ ícími, navzájem si sdělují své názory. Markýz je bedlivě sleduje, podle jisker v jejich očích jim určitě nový vývoj není proti mysli. Asi dvě minuty se radí, pak otočí správce znovu hlavu k paní domu. „Milosti, všechny nás zajímá, co bude s námi. Odjedeme odsud, ale kam aţ vás budeme následovat? Většina z nás pro vás nebude mít ţ ádný uţ itek, pokud budete následovat urozené pány do Francie,“ vyjádří společné obavy všech. Markýz pozorně naslouchá, částečně porozumí, neţ však můţ e komtesa odpovědět, poţ ádá ji o potvrzení svých závěrů. Zase tak dobře německy nehovoří. Vzápětí vznese prosbu, aby mohl odpovědět, kývnutím hlavy mu dá ona souhlas. „Moje pozvání platit pro paní domu i všechny její slouţ ící,“ vyslovuje šlechtic pomalu jednotlivá slova, snaţ í se najít správná a dát je do souvislosti v cizím jazyce, „Všichni kdo zde odjet s námi, budou hosty moje a pana hraběte. Tak dlouho, dokud vaše paní potřeba. Nikdo nestrádat, všichni dost jídla a bydlet. Dát moje slovo markýze de Almare, vyslanec francouzský král.“ Další není třeba dodávat. Jen šílenec by zde čekal na hrdlořezy, kdyţ dostane tak velkorysou nabídku. Předchozí obavy a zoufalství vystřídá naděje, ač se všichni do jednoho děsí náročné, namáhavé a nebezpečné cesty. Ale v jejich chmurném ţ ivotě moţ ná nastává obrat, o bohatství Francie a jejich paláců slyšeli báje, urozený pán, který právě promluvil, bude asi nesmírně bohatý, alespoň o něm tak mluvili sluhové i vojáci, kdyţ u nich uţ dříve vyzvídali. Karoline pochopí, rozhodne se dále nezpěčovat osudu a vysloví svůj souhlas. Zároveň pověří správce, aby neprodleně zahájil přípravy na cestu. Všichni ho poslouchají jak hodinky a vzápětí se rozprchnou po svých úkolech, kterých není zrovna málo. Další dostanou později, aţ se správce poradí s kapitánem, kterého povaţ uje za praktického velitele přesunu. Během pár vteřin zmizí slouţ ící ze studené jídelny, zůstane pouze šlechtic a paní domu a také Markéta, tisknoucí k sobě malého bratříčka. Učiní pár kroků směrem ke svému zachránci, hoch se schovává za její sukně. „Vaše Milosti, co bude s námi?“ osloví urozené panstvo, těká vyděšeným pohledem z jednoho na druhého. Nepatří k domu, co si počnou, jestli je tu nechají i s jejich zraněným bratrem?

240

„Vy pojedete s námi,“ odvětí s úsměvem komtesa a pohlédne na mladíka po své levici, aby potvrdil její rozhodnutí. „Ty, Markéto, i oba bratr moji hosti,“ přitaká pan de Almare, jeho radost ze šťastného pohledu je stejně velká jako obou dětí. „Mikuláš je zraněný, Vaše Milosti.“ „Poloţ íme ho na vůz, budeme ošetřovat,“ ujistí ji šlechtic, vědom si však rizika pramenícího z přepravy pobodaného hocha. V jeho případě bude muset rozhodnout Bůh, moţ ná cestu nepřeţ ije, ale o svých pochybách neřekne ani slovo. Naopak, Karoline obě vyplašené děti začne uklidňovat a hladit po hlavách. Dobrý skutek někdy přinese více radosti tomu, kdo ho poskytuje, neţ samotnému adresátovi. Ač zde asi jsou poměry vyrovnané. Během pár minut se všichni dozví, co upeklo panstvo. Místní projevují nefalšovanou radost, vojáci pak zdrţ enlivost. Nastanou horečné přípravy, balení, příprava povozů, evidence zásob, jejich umístění na povozy, vše koordinuje kapitán Roth, k ruce má správce Bökera. Po domluvě s paní domu a šlechtici rozhodne o poraţ ení čtyř kusů domácího zvířectva, dvou prasat a dvou krav, naopak drůbeţ vezmou ţ ivou, můţ e jim zpestřit jídelníček později. Utracená zvířata jsou porcována, maso vařeno či soleno, aby se zvýšila jeho ţ ivotnost. Největší radost nad rozhodnutím komtesy, které mu tlumočí markýz, projeví hrabě de Godille. Nejraději by skákal radostí, obejme svého přítele, kdyţ uţ nemá moţ nost tak učinit osobě, na níţ by s takovou chutí přitiskl i své rty. Vše pro něj dostává nový rozměr, odpadá smutné loučení, naopak se mu rýsuje nová naděje. S velkou radostí balí také Auguste Bastien, naopak velmi zaraţ eně působí Quido Dujardin. Jeho nepřehlédnutelné rozpaky donutí jeho staršího kolegu se zeptat na jejich původ. „Auguste, vţ dyť voni pojedou s náma!“ „No a? Tím líp! Víš ty, jak dlouho bude cesta trvat? Určitě se najde příleţ itost, abysme zase zasunuli.“ „No jo, ale co v Paříţ i? Co kdyţ se setká Marie a Elke?“ odhalí příčiny svého souţ ení Quido. „Jo takhle, pán má strach, ţ e se jeho dvě pipky potkaj,“ začne se smát Auguste, pak aby svého kamaráda ještě víc potrápil, dodá, „To je dost moţ ný. To víš, tvůj pán je do komtesy udělanej, pořád jí vobletuje, můţ e na ní voči nechat. Určitě se jí bude věnovat i v Paříţ i. Kdyţ přijde komtesa na návštěvu i se svejma komornejma, tak to se určitě Elke a Marie setkaj,“ pozoruje s radostí nešťastný výraz druha, „docela bych chtěl vidět Marii, aţ k vám do domu vejde Elke a začne na tebe dělat ty svý voči, nebo tě rovnou vobejme. To bude asi pořádnej vichr!“ dokončí trápení mladého nešťastníka.

PŘEPADENÍ LOVECKÉHO ZÁMEČKU Přípravy na cestu trvají aţ do dvou hodin do rána, poté rumraj utichne, v provozu zůstává jen kuchyně, kde se stále upravují a balí potraviny. Zde pracuje Marie Ulrichová a mladí pacholci Vilém s Ottou. Ostatní se jdou alespoň na pár hodin natáhnout, ještě před rozedněním je správce Böker nebo kapitán Roth vzbudí. Komtesa na naléhání obou šlechticů i svých komorných ulehla dříve, opakovaně jimi upozorňována na právě přestálou nemoc a namáhavost chystané cesty. Markýz s hrabětem naopak ještě v půl třetí v noci popíjejí a filozofují, Armand si přihýbá na radost z rozhodnutí paní domu a Pierre potřebuje spláchnout ošklivé záţ itky z minulého dne, kdy mu smrt ukázala mnoho svých podob a velkoryse si vybírala svou daň. Kolem třetí hodiny usnou i oni. Není jim však souzeno spát dlouho, ještě nezačne svítat, kdyţ je sice velmi opatrně, ale vyděšeně budí jejich sluhové. Hned za nimi stojí další stín, záhy v něm poznají gardistu Geofri de Tabatiere.

241

„Asi budeme mít nezvanou návštěvu,“ promluví silueta ze tmy a donutí oba mladíky vystřelit z lůţ ek a pomáhat svým sluhům s vlastním oblékáním. Za pár minut jiţ spěchají za vojákem, zatímco Auguste a Quido se spěšně sami oblékají, přičemţ starší ze sluhů je vyděšený zřetelně více. Dostali však striktní příkaz nikomu nic neříkat a následovat své pány. Dujardin vyrazí krátce po nich, Bastien naopak otálí, zřetelně rozhozený. Co mají slova gardisty znamenat? Co se děje? Hrozí jim nebezpečí? Hrabě i markýz doběhnou na nádvoří, kde jiţ panuje velký rumraj, ale v naprosté tichosti. Nad loveckým zámečkem se stále ještě rozprostírá tma, opravdu jen pozvolna řídne, nový den se chystá projevit svou vůli, doposud tak ale činí způsobem jen velmi decentním. „Hlídky náhodně zpozorovali pohyb na planině,“ vítá panstvo šeptem Roth, „Okamţ itě jsem nechal vzbudit všechny vojáky a také vás. Všichni naši muţi jsou ozbrojeni mušketami, máme dvě i pro vás,“ vysvětluje záhy svá opatření. „Kolik jich je a kdo to je?“ zeptá se klidně a věcně pan de Godille, jeho přítel je očividně rozrušenější. „Ani jedno nevím, Vaše Excelence,“ pokrčí rameny kapitán, „Také jsem zahlédl pár postav, dle mého se plíţ í směrem k bráně.“ „Co maj za lubem?“ „Těţ ko zatím soudit, Excelence. Pokud jich je víc, mohli by se pokusit dostat nepozorovaně dovnitř a otevřít bránu, pak by mohli zaútočit jejich druhové. Pokud jde o pár zlodějů, budil jsem vás zbytečně, pochytáme je a pobijeme,“ mluví i Švýcar naprosto klidně. „Můţ eme se podívat?“ ozve se poprvé pan de Almare, hlas se mu lehce chvěje, ač se snaţ í všechny emoce potlačit. „Ano, Vaše Milosti, ale prosím v naprosté tichosti a opatrně. Ať vetřelce nevyplašíme. Překvapení nám dává výhodu se jich zbavit beze ztrát.“ „Quido,“ obrátí se Armand na svého sluhu, který právě dorazil, postává kousek stranou a trpně očekával rozkazy, „Přines mně i panu markýzi naše pistole. Vem sebou i Augusta, pokud dojde k boji, budete nám nabíjet. Takţ e vem i prach a kule.“ „Ano, pane hrabě,“ zašeptá Dujardin, Pierre na chlapce pohlédne s údivem, ač tak mladý, chová se naprosto profesionálně, ţ ádná panika, klidný, připravený splnit svěřené úkoly. Kapitán i oba šlechtici opatrně vylezou na násep okolo hradeb, pohybují se na něm v podřepu, aby nikdo nezahlédl jejich pohyb. Následně se skryti za zdivem pokoušejí vyhlédnout na prostranství před branou. Tam však je klid. „Chtějí asi přelézt hradby z druhé strany,“ šeptá Roth, „Nechal jsem stáhnout hlídky zezadu a posunout je k bráně. Pokud mají úmysl se dostat dovnitř, nechal jsem jim vzadu za kaplí nehlídaný přístup.“ „Nebude jim to divný?“ projeví obavy pan de Godille. „Moţ ná ano, moţ ná ne,“ pokrčí rameny autor taktického manévru. Slezou z náspu a kráčejí spěšně kolem hradeb. Na nich jiţ jsou naprosto všichni vojáci, Švýcaři i gardisté, všichni vyzbrojeni mušketami, meči a pistolemi. Celkem třináct muţ ů, i oba zranění přišli pomoci bránit usedlost. „Pane, něco se tam děje,“ praví tichým hlasem Victor Dalou, který hlídkuje skrčen za zdí nedaleko místní kaple a hrobky. „Kolik jich je?“ ptá se stejně tiše Armand. „Nevím, pár, tři, čtyři, moţ ná pět,“ pokrčí rameny gardista. „Tak pozor, vyčkáme,“ nařizuje hrabě, sleze dolů a vzápětí nabádá k naprosté tichosti oba sluhy, kteří nesou pistole a střelivo, Quido v naprosté pohodě, Auguste se celý chvěje. Obloha se zase o něco rozjasní, z tmy se stává šero, proto je moţ né rozeznávat jednotlivé obrysy. Markýz a Dalou se tisknou ke stěně, kapitán a pan de Godille se snaţ í nenápadně rozeznat pohyb před zdí. Není jiţ pochyb, několik osob čeká dole. Zprava i zleva se blíţ í stráţ e, postavy dole se vtisknou do

242

země, kdyby o nich předtím nevěděli, splynuly by s povrchem. Jakmile se však oba stráţ ní otočí a vracejí se na vartu k bráně, siluety opět oţ ijí a započnou svoji činnost. Jeden, dva háky letí směrem na hradby, zasekávají se za nimi, útočníci trhnutím kontrolují pevnost a jiţ se po nich derou nahoru. Hrabě spěchá k jednomu z háků, v patách je mu jeho přítel, Roth uhání k druhému, partnerem se mu stává gardista Dalou. Oba háky jsou vzdáleny od sebe na dvacet metrů, shrbení obránci na sebe sotva dohlédnou. Na druhé straně jim šero umoţ ní zůstat skrytí zrakům vetřelců. Quido strhává Augusta k zemi, tiskne sebe i chvějícího se druha pod násep, nesmí upoutat pozornost toho, kdo se asi v nejbliţ ší době vyšplhá na hradbu. Staršímu ze sluhů drkotají zuby, snaţ í se ovládat, ale nemůţ e si pomoc, coţ vyvolává soucitný úsměv na tváři jeho o mnoho let mladšího druha. Vše další se odehrává v několika vteřinách, ve zlověstném tichu. První stín se objevuje nad hradbou, seskakuje na násep a přikrčuje se, vzápětí však cítí ruku na ústech a bolest v oblasti krku, hrabě mu zabrání levačkou ve křiku a pravačkou mu prořízne dýkou hrdlo. Vzápětí ho shodí dolů, aby se připravil na dalšího. Jen tak tak se stačí přikrčit, uţ je tu další vetřelec. Toho po vzoru svého přítele stejným způsobem uchopí markýz, jeho dýka však neřízne příliš hluboko, coţ ale vzápětí napravuje Armand, švihem přetíná vetřelci hlasivky i tepny. Jen nepatrný sten unikne z hrdla utraceného. I druhý nezvaný host s podříznutým hrdlem letí dolů z náspu, oba skončí vedle sluhů šlechticů. Krev stříká, oba umírající lapkové sebou škubou, snaţ íc se vydat varovný zvuk. Auguste se nedokáţ e ovládnout a vykřikne, k vlastnímu údivu vydává jen sten, Quido je pozorný a zacpe mu ústa rukou. Vzápětí mrštně přiskočí k oběma zmítajícím se tělům a zaboří jim postupně svoji dýku pod hrudní kost, čímţ uspíší jejich konec a zbaví sebe i svého druha případného nebezpečí. Ten jen s hrůzou v očích zírá na mrtvoly muţ ů i chladnokrevné jednání svého patnáctiletého kamaráda. Roth a Dalou se vypořádají stejně se dvěma dalšími vetřelci, pak se ale přeci jen vloudí chybička. Pátý útočník spatří podezřelý pohyb, jen vystrčí hlavu a varuje výkřikem svého druha snaţ ícího se vyšplhat na laně u stanoviště šlechticů. Oba dva vetřelci na lanech ztuhnou, nepokračují dále, polohlasně volají na své kolegy, kteří jiţ zmizeli za hradbami. Kapitán Roth se malinko vyklání a kyne rukou, hraje si na jejich společníka, ale jeho úmysl nevychází. Pan de Godille je přikrčený za zdí s dýkou v pravé ruce, teď ji přehazuje do levé a tiše vytahuje kord. Oba muţ i na lanech zůstávají asi metr pod hradbami a znovu polohlasně volají na své druhy, tma přeci jen není tak hustá, aby umoţ nila obráncům zahrát si na útočníky. Hrabě se dívá směrem ke kapitánovi, mohou se jiţ zřetelně pozorovat a rukou naznačuje příčný pohyb pod krkem. Vzápětí kyne na Quida, který chápe oč je ţ ádán a mrštně šplhá na násep, dýku zastrčenou v pochvě a s pistolemi v rukách. Markýz poodchází kousek stranou a snaţ í se shlédnout situaci. Vidí dva muţ e na laně a jednoho postávat dole, další pohyb nespatřuje, coţ neznamená, ţ e někde na pláni nemohou být ukrytí další. Oba vetřelci váhají, jejich kolegové jim nedávají přes naléhavé polohlasné volání znamení, sedmý dole je upozorňuje na blíţ ící se stráţ e. Vetřelci cítí, ţ e něco není v pořádku. Ten, který je na laně u hraběte, si nakonec dodává odvahy a šplhá znovu aţ nahoru, vysunuje pouze hlavu a rozhlíţ í se. Jeho pátravý zrak padne na krčícího se šlechtice, zornice se mu rozšíří hrůzou, vzápětí vydá smrtelný sten, kord mu proniká do těla nad prsní kostí a on uţ nekoordinovaným pádem letí dolů. V ten samý okamţ ik se vykloní Roth, snaţ í se mečem srazit vetřelce, ovšem ten je rychlejší, odrazí se nohama ode zdi a meč ho mine, vzápětí se spouští dolů po laně. Jenţ e má smůlu, ve chvíli kdy dopadají jeho podráţ ky na zem, objeví se na hradbě obláček dýmu a současně houkne výstřel, zasaţ ený do prsou se natáhne jak dlouhý tak široký. I kapitán je rychlý a navíc dobrý střelec, jeho pistole promluvila, kdyţ uţ selhal meč. „Mušketa!“ křičí v tuto chvíli hrabě na svého gardistu, Dalou chápe, co je po něm ţ ádáno, jeho hlava se objevuje nad hradbou a on míří. Sedmý z vetřelců se právě otáčí, aby se dal na útěk, střela mu roztrhne oděv na zádech a roztříští pravou lopatku. Není mrtvý, ale váţ ně zraněný. Snaţ í se odplazit a přitom řve bolestí.

243

„Nabij a doraţ ho!“ přikazuje pan de Godille gardistovi, který přikyvuje. Roth se zatím rozhlíţ í, nezdá se, ţ e by v záloze bylo více muţ ů. „Rychle k bráně!“ křičí hrabě a pobízí svého přítele i kapitána, který ho s jistým váháním následuje, „Stráţ e, stráţ e, k zemi!“ volá dál příkazy v běhu Armand, pak se obrací na Quida, bere mu z ruky druhou pistoli a vystřelí z ní do vzduchu. Pětice se nyní řítí k bráně, v čele pan de Godille, za ním Quido, následuje pan de Almare a Roth, jako poslední klopýtá Auguste, vyděšený a potřísněný krví utracených nepřátel. „Stráţ e k zemi!“ křičí opakovaně Armand a konečně mizí všechny siluety z náspů, „Rychle, otevřete bránu,“ volá, sám jde příkladem. Alfred uţ začíná chápat, dalším připadá, ţ e hrabě zešílel. Chce otevřít bránu? Co svým počínáním sleduje? „Kapitáne,“ pokračuje v rozkazech samozvaný velitel, „Rychle voběhněte muţ e, čtyři ať zůstanou na svejch stanovištích, všichni další k nám,“ křičí, poslední jeho slova doprovází výstřel, Dalou plní příkaz a do zmítajícího se poraněného těla vpálí další kulku, opět ne smrtelnou a tak s povzdechem znovu nabíjí. V krátké době dosáhne pan de Godille svého. Na hradbách zůstává čtveřice vojáků, všichni další se buď přesouvají nebo se jiţ krčí nad náspem vedle brány či u zdi za branou. Z domu vybíhají slouţ ící. „Kapitáne, chytněte místní muţ e a kluky, musí k bráně. Aţ dám povel, tak ji rychle zavřou,“ pokračuje šlechtic v příkazech, kupodivu ho Roth plně respektuje. Domlouvá se s vyděšeným Ottou a Vilémem, rovněţ tak dvojicí kočích Weissem a Jägerem. V dalších okamţ icích se čtveřice skrývá ve dvojicích podél rozevřených vrat. Hrabě bere zbývající pistole, vystřelí z nich do vzduchu, vzápětí drsně nařizuje Augustovi a Quidovi všechny čtyři zbraně znovu nabít. „Malá lekce šermu?“ obrací se vzápětí na udiveného přítele a začne ho ohroţ ovat mečem, přitom stále něco pokřikuje. Roth to samé provádí s panem de Tabatiere, zatímco téměř všichni na ně hledí jako na naprosté blázny. Aby také ne! Usedlost je pravděpodobně napadena, ale místo soustředěné obrany střílí nejprve hrabě do vzduchu, poté nechá otevřít bránu dokořán a nakonec pořádá cvičení se svým přítelem. Řinkot kordů se rozléhá do daleka, stejně jako nařízené povykování. S otevřenými ústy zírá na celou scenérii i správce Böker, který vzápětí odchází informovat svou vyděšenou paní. „Račte trochu blíţ e,“ směje se pan de Godille, výpady donutí markýze přiblíţ it se k bráně, pročeţ se na chvíli objevují mezi veřejemi, následně hrabě cloumá jedním z křídel, „Tak to by stačilo,“ dodá posléze, zastrkuje meč do pochvy a spěchá se podívat na násep, zda jeho lest zabrala. „Jedou, je jich jak psů, pane hrabě“ poznamená věcně Martigny, který jiţ také pochopil záměr svého velitele. „Nechápu …,“ vyjadřuje své pocity markýz, spočívající nyní vedle svého přítele. „Nic sloţit ýho,“ zubí se Armand, pyšný sám na sebe, jak bystře zareagoval, „Vsadil jsem na dohad, ţ e ti muţ i měli vniknout dovnitř a votevřít bránu. Tak sem to udělal za ně,“ dodá a ukáţ e na houf jezdců, který před chvílí vyrazil z okraje pláně a nyní se rychle přibliţ uje. „Uţ rozumím. A kdybyste neměl pravdu?“

244

„Tak bych byl za blbce,“ hlasitě se směje pan de Godille, ocitající se opět v bojové euforii, pak zváţ ní a obrací se na Rotha, „Pane kapitáne, všichni ať sou připravený, nejdřív muškety, potom pistole. Čím víc jich vyřídíme, tím míň jich zbude napotom.“ „Jistě, pane hrabě,“ přikyvuje oslovený, jako první pochopil záměr Armanda a akceptuje jeho roli velitele. Není ale třeba vydávat další pokyny, všichni naprosto chápou, kolik udeřilo a co se od nich očekává. Houf jezdců se zvětšuje, pouze opticky, jak zkracuje vzdálenost k bráně. Z jejich pohledu je doposud otevřená, moţ ná se o ni bojuje, podle hluku a výstřelů, musí sebou pohnout, obránci mohou zvítězit a znovu ji zavřít. Jejich vyslané skupině se provést operaci tajně nepodařilo, ale vzhledem k otevřeným vratům jim poskytují šanci zmocnit se loveckého zámečku prvním útokem. Jezdci jsou jiţ na padesát metrů, můţ e jich být snad ke třicítce, obrovské mnoţ ství. „Dejte uţ zavřít bránu,“ šeptá pan de Almare. „Ještě deset metrů,“ odpovídá mu přítel, poté mává na Rotha, ten zase křičí na čtveřici u vrat. Ta je začíná přivírat, coţ znásobí úsilí útočníků. „Tak uvítací výbor, prosím!“ řve pan de Godille, sám třímá v ruce mušketu, na jeho pokyn se náhle objevují nad hradbami hlavy, ale téţ střelné zbraně. Kaţ dý z přítomných dvanácti obránců u brány má k dispozici mušketu a dvě pistole, ve sloţ ení dva gardisté, sedm Švýcarů, kapitán a oba mladí aristokraté. Salva představuje onen vyţ ádaný uvítací výbor, který se vzápětí mění na dvanáct svištících projektilů, směřujících do houfu útočících jezdců. Někteří padají ze sedel, pod některými naopak klesá jejich kůň, další jen zařvou bolestí po zranění. Přední řady se snaţ í stočit vlevo či vpravo, především však přibrzdit, ovšem zadní šiky je tlačí stále blíţ k hradbám, masa se sráţ í dvacet metrů od právě dovřené brány. „Tak ještě jednou!“ křičí hrabě a všichni obránci mu rozumějí. Bez velkého míření pálí do změti jezdců a koní další salvu, tentokrát z těţ kých jezdeckých pistolí. Nové bolestivé i smrtelné výkřiky, ale také odezva ze stran vetřelců, i někteří z nich mají pistole a teď střílí na hradby, nicméně pro ně jsou cíle daleko sloţ itější. „Kaţ dý druhý další ránu, zbylí nabíjet!“ velí Armand a sám jde příkladem, kdyţ levačkou předtím přitlačí svého přítele k zemi. Šest dalších výstřelů v salvě pomáhá útočníkům se rozhodnout pro staţ ení, začínají otáčet své koně, střelné zbraně vyprázdnili, před nimi je zeď a kdovíkolik střelců. Nečekají uţ na další pokyny a postupně mizí z dosahu pistolí. Jen pár z nich se pokouší objet zámeček vlevo podél hradeb, ale gardista Leon Feyen na nejbliţ ším stanovišti jednomu z nich rozbije kulkou rameno. Toto zjištění jim k pochopení situace stačí, kromě střelců u brány mají obránci i další vojáky rozmístěné podél celých hradeb. „Tak ještě jednou!“ ozývá se hlas hraběte, „Teď ti druzí!“ velí, bere znovu další pistoli z rukou Quida, skrčeného za hradbou vedle markýze, a střílí za prchajícími či do zmítajícího se houfu zvířecích a lidských těl před branou. Kdo vyhlíţ í přes hradby, můţ e pozorovat úspěšné odraţ ení nepřítele, kaţ dý z vetřelců sám za sebe mizí úprkem z dostřelu, nicméně se začínají houfovat na kraji planiny, na vyvýšenině u ústí cesty z Rottweilu. Je jich tam více, zůstali pěšáci, čekající, jak dopadne útok jízdy. Její členové se k nim teď

245

blíţ í, pár běţ í po svých, dva pajdají v úplném závěru, těţ ko říci, zda jsou postřelení nebo je poranil padající kůň. Lze ale taky spatřit změť těl muţ ů a koní, kterou útočníci zanechali před branou. Ozývají se odtud bolestivé výkřiky i řehtání. „Pane kapitáne!“ přikazuje znovu pan de Godille, „Aţ vaši vojáci nabijou, pošlete pár muţ ů před bránu. Dobijte aţ na jednoho zraněný a vemte jejich zbraně!“ „Chcete je dobít?“ ptá se pan de Almare. „Ano, ale pane kapitáne, ať sou vaši lidi vopatrní, nechci ţ ádný ztráty. Nebo ne, uděláme změnu, pošlete tam místní, třeba ty dva kluky, ať jim vodebíraj zbraně a vaši vojáci ať je jistěj.“ „Pane hrabě, něco takového není moc pěkné,“ protestuje markýz. „Není pěkný, ale účelný. Kdyţ mi nějakej raněnej zabije vojáka, máme vo obránce míň, vo zkušenýho obránce míň. Kdyţ zabijou jednoho z těch pacholků, můţ e mi ho bejt snad líto, ale …,“ pokrčí rameny Armand, dávajíc najevo svůj pragmatismus i lhostejnost nad osudem místních mladíků. Kapitán Roth chápe příkazy i pohnutky hraběte naprosto přesně a také přesným způsobem splní rozkaz. Volá si čtyři muţ e, dalším přikazuje mířit, pak nechává pootevřít bránu. Následně donutí téměř pohrůţ kami dva místní pacholky Ottu a Viléma, aby vylezli před usedlost a začali ohledávat mrtvé a raněné. Jsou sice jištěni namířenými pistolemi a mušketami, ale určitě jim není dobře po těle. Neodvaţ ují se však nesplnit příkaz hrozného důstojníka, jen se modlí, aby je někdo ze zraněných nezapíchl nebo nezastřelil. Asi deset minut trvá obírání mrtvých a raněných, během celého procesu vykonává krutý rozkaz Švýcar Martin Petri a zraněné doráţ í kordem. Jen jediného ušetří, rovněţ podle rozkazu, asi dvacetiletého mladíka, který má jen zlomenou nohu po pádu a zalehnutím koně. Toho předá kapitánovi. Raněný se stává jejich zajatcem a jazykem, pokusí se ho vyslechnout a zjistit, co jsou útočníci zač a kolik jich je. Brána se znovu zavírá, Otto i Vilém se sesunou ke zdi, vzrušeně oddychují, unikli velkému nebezpečí. Zároveň si mohli ověřit, jak velkou cenu má jejich ţ ivot pro obránce letoviska. Coţ ale pro ně není ţ ádná novinka. „Vemte ho stranou a rozvaţ te mu jazyk,“ nařizuje německy kapitán bratrům Grasshoffovým, vzápětí se francouzsky obrací na oba šlechtice, „Bohuţ el jsme přišli o jednoho vojáka, Samuel dostal zásah do hlavy, je mrtvý. A Arnold má ošklivý škrábanec,“ dodává. „Je bojeschopnej?“ ptá se chladně pan de Godille. „Sice dost krvácí, ale nejde o váţ né zranění,“ přikyvuje Roth, coţ potěší tazatele. „Co bude se zajatcem?“ má jiné starosti markýz. „Dostane menší nakládačku, Vaše Milosti, aby dostal strach. Pak ho osobně vyslechnu.“ „Bude mluvit?“ „Nevím, Milosti. Nařídil jsem, aby ušetřili toho nejmladšího ze zraněných. Měl by se dát lépe zlomit neţ starý harcovník. Ale těţ ko říct.“ „Aţ skončíte, tak ho pověste,“ přikazuje tvrdě Armand. „Chcete ho jen tak …,“ není si jistý vydaným rozkazem Pierre. „Co s ním. Sou to lupiči, dezertéři, vrazi.“

246

„Ale s popravou můţ eme počkat.“ „Pro mě za mě,“ pokrčí rameny pan de Godille, pro soucit není v jeho srdci místo, ale stejně tak lhostejně vyhoví přání svého přítele. Roth přikyvuje, domlouvá se s oběma šlechtici na dalším postupu. Rozmístěné hlídky budou bedlivě sledovat celou planinu, kdyby hrozil další útok, ihned vyvolají poplach. Pokud k ničemu takovému nedojde, sejdou se za půl hodiny na válečné poradě u komtesy na snídani. Coţ je nápad hraběte, jeho přítel na jídlo nemá ani pomyšlení. Do té doby má kapitán za úkol vyslechnout zajatce. Hrabě i markýz spěchají za zdejší paní, aby ji uklidnili. Ta spočívá v modlitbách v místnosti, kde vţ dy s hrabětem obědvala či večeřela. Při vysoké nadsázce v jediném místním salónku. Komorné se právě vrátily, referují ji, co zjistily výslechem správce Bökera a dalších slouţ ících. Tak se zběţ ně dozvídá o mrtvolách nedaleko kaple i odraţ ení útoku přímo před branou. Všichni velebí pana hraběte de Godille, jak ho nejprve povaţ ovali za postiţ eného amokem, aţ později pochopili, jakou lest vymyslel. Elke a Barbora vykreslí statečného šlechtice jako hrdinného reka, který stojíc na hradbách v dešti kulí, řídil odraţ ení krveţ íznivého nepřítele. Oba mladí urození Francouzi vstoupí značně zádumčiví, navíc s potřísněným oblekem od krve. Karoline se ulekne, ale oni ji ujistí, ţ e rudé stříkance nejsou způsobeny jejich zraněními. Poté jí společně a stručně vylíčí průběh nešťastně započatého rána. Hrabě navrhne posnídat společně s kapitánem Rothem a poradit se o dalším postupu. Ona je jím doslova okouzlena, fascinuje ji jeho naprostý klid a chladnokrevnost, s jakou přijímá hrozící nebezpečí. Vojáci se mezitím rozdělí, šest hlídkuje po celém obvodu hradeb, pan de Tabatiere organizuje nabíjení mušket a ukořistěných pistolí od padlých nepřátel, k čemuţ vyuţ ívá vyrovnaného Dujardina a naprosto rozhozeného Bastiena. Správce Böker s dvěma mladými pacholky přináší všechny střelné zbraně, které na zámečku vyštrachal, coţ je rovněţ docela zajímavá sbírka. Některé Geofri rovnou hodí stranou, jiné naopak schválí k dalšímu pouţ ití. Mrtvolu Neuberga odnesou do stodoly, kam záhy bratři Grasshoffové přivlečou zajatce. Hubený, středně vysoký a asi dvacetiletý ţ oldák pajdá a syká bolestí, holenní kost má přelomenou, nikdo však neprojevuje zájem mu pomoc. Přesně naopak. Oba robustní Švýcaři se do něj hned pustí. Aniţ by řekli jediného slova, dostane od nich pořádný výprask, bolest mu vystřeluje nejen z nohy, vzápětí má obličej plný krve, další polyká. Jeho občasný výkřik a sténání přiláká pozornost místních, ale stačí jen zlověstné křiknutí mladšího z bratrů mučitelů a všichni se zase rozprchnou. Kdyţ dorazí Roth, svíjí se zajatec na zemi, vyplivává krev, snaţ í se uţ jen utlumit další rány. Velitel letmým pohybem ruky ukončí jeho mlácení, ovšem jeho pohled nevěstí pro vyslýchaného rovněţ nic dobrého. Úsečným hlasem se kapitán začne vyptávat, leč ani chycený útočník přes své mládí není ţ ádný nováček, proto jen mlţ í. „Nemám chuť s ním ztrácet čas,“ obrátí se k němu bokem velitel Švýcarů, „Přineste louče, svlíkněte ho a spalte mu kůţ i po celým těle. Kdyţ ani pak nepromluví, tak ho pověste pod rameny, ať se pomalu udusí, ale předtím ať si ještě uţ ije,“ dokončí výčet budoucích útrap, otočí se a odchází. Zmlácený mladík pochopí. Pokud opustí důstojník stodolu, stane se přesně, co přikázal. Neţ se dlouhotrvajícím strašným způsobem udusí, vytrpí si hroznou bolest. „Budu mluvit!“ zvolá, dokonce třikrát, neţ se Roth zastaví a vrátí se k němu. Svým postojem dává jasně najevo, ţ e dává zajatci pouze jedinou šanci, pak bude následovat kruté mučení a stejně trpké umírání. Dujardin a Bastien mezitím pomáhají panu de Tabatiere připravovat zbraně, čistí je, nabíjejí je, kontrolují. Quido si vede zdatně, jeho starší kolega se sice rovněţ snaţ í, ale ve zručnosti zřetelně zaostává. Kromě toho se mu třesou ruce. „Do prdele! Do prdele!“ praští vztekle Bastien s nabijákem do země, „Kam sme se to zase nasrali! Kdo po nás de? Takový probuzení, na to se můţ u vysrat,“ nadává, vyuţ ívá chvíle, kdy zůstává s kamarádem sám, před přísným gardistou drţ el všechen hněv v sobě. „Někdo nám de po krku a je jich dost,“ pokrčí rameny Dujardin.

247

„To sem si všimnul. Kolik jich zůstalo?! Kolik jich zůstalo?!“ „Radši se ani neptej. Určitě mnohem víc, neţ sme zabili.“ „Uţ sem měl takovou radost, ţ e jedeme domu z týhle prdele světa a teď tohle. Teď sme všichni v prdeli,“ vzteká se Auguste dál, vzápětí ztiší hlas, nikoli však průchod svého hněvu, „Tohle je všechno proto, ţ e naši pánové nemaj co dělat, tak páchaj dobrý skutky. Nejdřív ten tvůj, musí si hrát na zachránce, čert nám byl komtesy dluţ nej. Kvůli tomu chcípnul Emile! A teď se v tom zhlídnul ten můj. Kvůli těm třem parchantům nás dostane do takovýho průseru! Teď totiţ kvůli jejich posraným dobrým skutkům chcípneme i my!“ „Kdoví, kdo jsou útočníci,“ trpně se usmívá Dujardin, nechápe smysl kamarádova běsnění. I jemu se v mysli honí mnoho obav, ale teď se soustředí na co nejpreciznější práci, aby mohli odrazit další útok. Taky někde uvnitř pociťuje strach ze smrti, věří však svému pánovi i kapitánu Rothovi, ţ e je dostanou z této šlamastiky. „Quido, vzpomněl jsem si, jak si jednou na mě vytáh tu dýku ... Dneska … jak si dorazil ty dva podříznutý, jen tak …“ „Právě, byli podříznutý, vlastně uţ byli mrtvý. Vlastně jsem bodnul do mrtvoly,“ vysvětluje Quido, pohled na vyděšeného kamaráda ho rozesměje. „Výborně, jen se chechtej, však uţ se dlouho smát nebudeš,“ vybuchne Auguste, „Kolik ţ e jich je? Aţ se znova vrátěj, co bude pak?“ vznese dotaz, nad kterým se trápí všichni přítomní v loveckém zámečku. Kapitán vstoupí s úklonou do místnosti, kde sedí panstvo a kde je jiţ prostřeno ke snídani. Na komtese můţ e pozorovat velkou nervozitu, markýz se ji snaţ í zamaskovat, ale přes jeho snahu ji odhalí. Naopak hrabě působí naprosto klidným dojmem, skoro jako by se bavil. Alfred musí ocenit jeho chladnokrevnost při předchozím jednání, jak dokázal rychle reagovat a velet při odraţ ení útoku vetřelců. Nyní mu právě on nabídne místo u stolku a vyzve ho k podání hlášení. „Vaše Milosti, Excelence,“ přijme s jistým váháním Švýcar nabízené posezení s panstvem u jednoho stolu, „Naši nepřátelé se asi stále radí, jsou shromáţ dění u ústí cesty do Rottweilu. Netuším jejich úmysly, nevím, zda se pokusí zaútočit. Je jich hodně, nevím, zda jsme schopni ubránit celou linii hradeb, pokud se rozptýlí a zaútočí ze všech stran.“ „Jakej je poměr ztrát po prvního střetu?“ zeptá se pan de Godille, přitom započne snídani, na rozdíl od svého přítele i paní domu mu chutná a nečiní mu ţ ádný problém se do sytosti najíst. „Na naší straně byl zastřelen jeden z mých muţ ů. Druhý zraněný utrpěl jen škrábanec, je uţ zase připraven k boji,“ započne výčet Roth, „Na straně nepřítele jsme způsobili vysoké ztráty, zabili jsme sedm z nich vzadu u kaple, před branou zůstalo devět mrtvých nebo zraněných. Osm z nich je jiţ mrtvých, devátého jsme vyslýchali a zatím je naţ ivu, jak nařídila Jeho Milost,“ ukloní se hlavou směrem ke svému pánovi. „Šestnáct z nich,“ pokývá hlavou Armand, „Velmi dobrá práce, pane kapitáne.“ „Nepochybně vaší zásluhou, Vaše Excelence. Bohuţ el jich ještě mnoho zbylo.“ „Přinesl výslech zajatce něco?“ „Nakonec promluvil. Docela bych mu i věřil, bohuţ el pro nás.“ „Nuţ e, pane kapitáne, sdělte nám uţ , jak si stojíme,“ pousměje se pan de Godille. „Vaše Excelence, podle zajatce se spojili dvě skupiny, jedna, na kterou jsme narazili my včera u přepadené vesnice. Druhá uţ sem přišla s jasným záměrem. Vede ji pan kapitán de Eschemy.“ „Pan de Eschemy?“ zopakují prokleté jméno v těchto prostorách všichni urozenci. „Nemám důvod zajatci nevěřit.“ „Kolik jich je?“ „Nevěděl přesně, ale asi šedesát.“ „Šedesát?“ ulekne se pan de Almare. „Jen šedesát?“ zvolí jiný přístup Armand, „Šestnáct uţ je po smrti, zbejvá jich necelá padesátka.“

248

„Jen padesátka? Příteli, oceňuji vaši statečnost, ale to je víc neţ dva na jednoho,“ upozorní markýz. „Počty zásadně mění hradby, který jsou na naší straně. Můţ eme je střílet jak králíky, pokud se pokusí zaútočit.“ „Vaše Excelence,“ nesdílí zcela stejný názor Roth, „určitě uţ nebudou opakovat přímý útok na bránu. Pokud budou postupovat podél celého obvodu, budou se krýt, budou rovněţ střílet, nebude tak jednoduché je odrazit. Moţ ná je jich nakonec i víc.“ „Nebo taky míň,“ snaţ í se pohlíţ et na další vývoj optimisticky hrabě. „Dobrá, připusťme moţnost se ubránit. Ale co kdyţ nás budou jen obléhat? Ztrácíme moţ nost odjet, nemáme naději prorazit jejich obleţ ení. Co budeme dělat v takovém případě?“ zeptá se Pierre a pohlédne postupně na oba své společníky u snídaně, v šarvátkách mnohem zkušenější. „Netuším vývoj v okolí Rottweilu, Vaše Milosti, nevíme, kdo tam teď ovládá území,“ podrbá se za uchem Roth, ostatně jako vţ dy, kdyţ si není jistý odpovědí. „Pro nejbliţ ší chvíle je zbytečný se tím zabejvat,“ zamyslí se i pan de Godille, „Podle mýho ani naši protivníci nemaj moc času. Nepatří k ţ ádný armádě, jsou zbytky nebo spíš dezertéři z vojska maršála de Guebriant. Nemůţ ou nás vobléhat věčně.“ „Nemohli bychom se pokusit prorazit a přivolat pomoc?“ ptá se dále markýz. „Pomoc?“ protáhne jeho přítel, „Prorazit … moţ ná by se někdo mohl pokusit vyrazit na koni z brány a ujet jim. Ale nevíme, kde maj hlídky, asi nejsou tupci a jsou na podobnou věc připravený,“ zamyslí se chvíli, pak dodá, „A vlastně koho bysme zavolali? Kdo je u Rottweilu? Kdo tam velí?“ „Podle mého tam zůstala posádka, zraněný maršál, moţ ná i kapitán de Barellia, se kterým se známe …“ „Pokud tam ještě velí. Uţ tam můţ e bejt nepřítel nebo mohli vodjet, kdyţ se doslechli o poráţ ce svýho vojska,“ pokrčí rameny hrabě. „Co tedy budeme dělat?“ poloţ í další otázku pan de Almare. „Pokud mohu,“ ozve se kapitán, přikývnutí šlechticů ho přiměje pokračovat, „doporučoval bych se připravit na moţ ný útok. Shromáţ dili jsme a nabili všechny střelné zbraně, které máme. Doporučoval bych zapojit do obrany všechny muţ e, včetně slouţ ících. Mohou nabíjet zbraně pro vojáky a pokud by došlo k útoku po celém obvodu, mohou vyztuţ it naši obranu.“ „Naprosto souhlasím, naši slouţ ící se taky zapojí,“ připojí se k návrhu Armand, pak pohlédne na komtesu, zatím jen pozorně naslouchající rozhovoru muţ ů. „Vy učinit vše, co potřeba,“ odvětí ona, její tvář vyjadřuje obrovské zklamání i nervozitu. Učinila včera velmi váţ né rozhodnutí, které mělo znamenat novou naději v jejím ţ ivotě. Teď hrozí všem smrt, pokud dojde k útoku, můţ e být zabit kdokoli, včetně jejího favorita. Zvláště, kdyţ je tolik statečný a neohroţ eně se vrhá do nejnebezpečnějších situací. „Pane kapitáne, půjdu s vámi, projdeme si znovu celou obranu a domluvíme se. Drahá komteso, učiníme všechno, abyste vy byla v bezpečí. Uvidíme, co vymyslej naši nepřátelé. Ale my budeme připravený,“ prohlásí velmi rezolutně muţ , o něhoţ se ona bojí ze všech nejvíc. Armand a Alfred po snídani dobrou půlhodinku obcházejí jednotlivá stanoviště na hradbách, prohlíţ ejí si všechny zbraně a diskutují spolu způsob organizace obrany. Poté si svolají všechny slouţ ící muţ ského pohlaví s výjimkou dětí a zraněného Mikuláše Plichera. Mladík přeţ il noc a daří se mu zřetelně lépe, pravděpodobně dýka nepronikla do těla tak hluboko, jak se původně obávali. Dokonce po své sestře vzkázal připravenost se zapojit do obrany zámečku, byl však odmítnut. Na hradbách teď vartuje všech osm Švýcarů a čtyři gardisti, kteří jsou rozmístěni v pravidelných vzdálenostech. Dostane se jim přesných pokynů, jak se mají zachovat, pokud by nastal útok z jedné strany, jak v případě napadení na více místech a konečně i v případě zteče hradeb po celém jejich obvodu. Jako záloha jsou určeni všichni další muţ i, byť se spíše předpokládá jejich nepřímá podpora vojáků a jen v případě nejvyšší nouze jejich zapojení do bojových operací.

249

Roth po domluvě s hrabětem vytvoří tři podpůrné skupiny obrany. Do té elitní patří on sám, oba šlechtici a jejich dva sluhové, přičemţ uvítá ujištění o moţ nosti zapojit Quida přímo do boje, bude-li třeba. Druhou skupinu tvoří dva kočí markýze Villossan a Savart a dvojice kočí komtesy Weisse a Jäger. Oni se mají přesunout v případě nebezpečí k nejvíce ohroţ enému místu a pomáhat nabíjet palné zbraně, v případě nejvyšší nutnosti se zapojit aktivně do obrany. Jelikoţ jim je mezi třiceti aţ padesáti roky, snad se dokáţ í vyrovnat i s jinou činností, neţ je pouhé práskání bičem a domlouvání koním. Třetí skupinu sestaví Roth ze správce Bökera a dvou mladých místních podomků Kramera a Schatze, ti dostanou za úkol hlídat záloţ ní zbraně, střelný prach a kule, v případě nedostatku je roznášet na kritická místa. Zapojení správce a obou vyhublých mladíků do boje by připadalo v úvahu aţ za stavu nejvyšší nouze. Zajímavý je i zbrojní arzenál, který mají obránci k dispozici. Samotní šlechtici dovezli patnáct mušket, k nim přibylo dalších pět ze zdejších zdrojů. Dvacet pušek je uţ dost velká palebná síla. Co se týká pistolí, zde mají šlechtici a jejich doprovod dokonce celkem třicet šest jezdeckých ručních palných zbraní, vlastně kaţ dý člen výpravy s výjimkou sluhů a kočí disponuje dvěmi. K nim nutno připočíst čtyři pistole získané od padlých nepřátel a tři ze zámku. Coţ činí celkem třiačtyřicet pistolí. Všichni vojáci a šlechtici disponují kordem a dýkou. K tomu od padlých a z vlastních zdrojů přibylo dalších osm mečů. Ty i s dvěma halapartnami rozdají sluhům a slouţ ícím. Ti se aţ na Dujardina, jenţ se zmocní kordu s radostí, na svou výzbroj dvakrát netváří. Ač jim ihned po rozdělení rolí učiní kapitán Roth odbornou přednášku, nejen o jejich povinnostech, ale téţ o přesném postupu při nabíjení palných zbraní, tak i zacházení s nimi. Přidá i pár obecných rad, jak vyuţ ít některou ze sečných zbraní, včetně několika seker. Problém můţ e nastat se zásobou střelného prachu a kulí, jejich počet je omezen a není jak jejich stav doplnit. I proto nabádá kapitán vojáky, aby stříleli na jistotu a ne na efekt, kdy by pouze měla jejich palba odstrašující účinek. Kolem deváté hodiny můţ e pan de Godille svému příteli a paní domu s dobrým pocitem ohlásit připravenost všech na případný další útok. Posadí se s nimi, dá si pohárek vína, alespoň mu rozehřeje krev. Teplota vzduchu se blíţ í k nule, obloha je zataţ ená, chuchvalce mraků hrozí deštěm či dokonce

250

namíchaným se sněhovými vločkami. Od přímého účinku větru, který si občas v nárazech zafičí po planině, je chrání hradby. Diskuse panstva v salónku trvá asi půl hodiny, kdyţ přiběhne Quido se vzkazem od kapitána. Několik postav vyrazilo od nepřítele a v dostatečné vzdálenosti od brány mávají bílým hadrem, nepochybná snaha vyvolat vyjednávání. „Půjdu s vámi,“ vstane pan de Almare. „Promiňte, půjdu raději sám. Nepředpokládám past, ale pokud jo, musíte vy ochraňovat slečnu komtesu von Hameschäler.“ „Chcete jít vyjednávat sám?“ „Ještě nevím, rozhodnu se podle okolností,“ pokrčí rameny hrabě a následuje svému sluhu. V patách mu jde Pierre, sám zvědavý, jaký obrat nastane v současné patové situaci, kdy obránci drţ í své hradby, ale nepřítel jim blokuje odjezd z loveckého zámečku. Roth přivítá přirozeného velitele obrany letoviska na náspu vedle brány a ukazuje na trojici muţ ů, z nichţ jeden mává klackem, na který navlékli bílý hadr. Nabídne se k doprovodu. „Ne, pane kapitáne,“ zavrtí hlavou Armand, „Vás je potřeba k obraně. Mě doprovodí jen Quido.“ „Chcete jít jen s chlapcem? Vţ dyť oni jsou tři!“ „Jen tři, pane kapitáne. Quidovi důvěřuju, můţ u se na něj spolehnout,“ vysvětluje pan de Godille a tváře sluhy se dme pýchou, „Budeme dostatečně ozbrojený, pokud by šlo o léčku. Ale nevlezu jim do chřtánu, nebojte se,“ dodá s úsměvem. Hrabě odbude i svého přítele, zastrčí si za pas dvě pistole, Dujardin si pověsí přes rameno ukořistěný kord, za záda si strčí další pistoli. S jednou rukou poloţ enou na jílci kordu a druhou na rukojeti dýky, s odhodlaným úsměvem na tváři, působí velmi elegantně a představuje pěkně rostlé páţ e. Minimálně by mu poměrů neznalý pozorovatel hádal o rok dva více. Šlechtic, následován svým sluhou, vyjde mírně pootevřenou branou a kráčí si bezstarostně směrem k připraveným vyjednávačům. Urazí však pouze sto metrů od brány, tam se zastaví. Na jeho pokyn se Quido postaví dva metry vlevo a dozadu. Dostane za úkol po celou dobu předpokládaného jednání pozorovat okolí. „Co kdyţ na vás zaútočí, pane hrabě?“ zeptá se starostlivě Dujardin. „Jdou jen dva,“ ukáţ e Armand na dvojici, která po jistém váhání vyrazí směrem k nim, „Sleduj vokolí a druhýho z muţ ů. Kdyby se snad pokusil vo nějakou špinavost, dáš mi znamení.“ „Znamení? Jak, pane hrabě?“ „Umíš dobře hvízdat, tak hvízdneš. Pak je ten chlap tvůj.“ „Vypadá dost vošklivě a je velikej.“ „Tvůj problém, Quido. Kdyţ budeš pomalej a nepřesnej, tak tě zabije,“ pokrčí rameny pán, pak se usměje a dodá, „Já ho pak zabiju a pomstím tě.“ „Raději zůstanu na ţ ivu, pane hrabě,“ odvětí jiţ polohlasně chlapec, pak však ztichne a ztuhne, koncentrován na svěřený úkol. Ač nepředpokládá ţ ádný podraz, je ve střehu, hruď se mu stále dme pýchou od předchozí pochvaly jeho pána. Oba muţ i dojdou aţ na pět kroků od čekajících zástupců obránců zámečku. Prvním je kapitán Jules de Eschemy, druhým asi třicetiletý hrdlořez s ošklivou jizvou přes tvář, minimálně šest stop vysoký, s pistolí za opaskem a kordem po boku. Tváří se hrozně zle, Quidovi se rozbuší srdce, pokud se mají utkat, moţ ná ho bude muset skutečně jeho pán pomstít. „Pane hrabě, tak se znovu setkáváme,“ roztáhne se tvář Julese nepřirozeným úsměvem. „Potěšení určitě není na mojí straně,“ odsekne chladně oslovený. „Chápu. Nepochybuji o vaší snaze co nejdříve odjet, vaše strana prohrála …“ „Jak jsem se dozvěděl, neţ jste podle zradil, patřil jste ke stejný straně.“ „Bejvávalo. Já a moji lidi slouţ íme těm, kdo zaplatí. Staráme se teď sami o sebe. O svoji budoucnost.“ „Pokud chcete mít nějakou budoucnost, měli byste co nejdříve zmizet.“

251

„Pane hrabě, proč taková příkrost.“ „Žádná příkrost, jen vyhodnocení stavu. Uţ dvakrát jste byl poraţ enej …“ „Poraţ enej?“ zasměje se velitel obléhajících, pak zavrtí hlavou, „Minule vás bylo víc, dneska jste odrazili jen jeden útok. Docela dobrá lest, na kterou vám skočili. Mně se to nezdálo, ale uţ jsem je nestačil zastavit.“ „Tak je zastavte teď, seberte se a vypadněte.“ „To máme v úmyslu. Napřed se ale podíváme na zoubek zámečku drahé komtesy von Hameschäler.“ „Pokud jste mi přišel říci jen tohle, ztrácíme čas.“ „Přišel jsem vám dát návrh, pane hrabě. Necháme vás odjet, vy nám vydáte zámeček a jejich obyvatele, necháte tam taky všechny zásoby a zbraně.“ „To je vaše nabídka? A nemáme se taky sami rovnou podřezat?“ „Neţ ertuji, pane hrabě,“ odvětí s váţ nou tváří pan de Eschemy, „Nabízím volný průchod vám a vašemu doprovodu. Moţná se můţ eme domluvit na nějakých zbraních, abyste neřekl. Pokud tak učiníte, nikdo vám nezkřiví ani vlas na hlavě. Co je vám do zdejších obyvatel. Ať se o sebe postaraj sami. Necháte nám taky svoje zásoby, rovněţ pokud máte nějaké cennosti.“ „Pane, poslouchal jsem vás, abych zjistil, kam sahá vaše nehoráznost. Ale uţ není potřeba dál mluvit dále. Všichni obyvatelé zámečku jsou pod ochranou mojí a mých vojáků. Chcete něco získat? Přijďte si pro to. Zemřete do jednoho.“ „Zemřete spíše vy. Jste dost namyšlenej, pane hrabě, vzhledem k vašemu současnýmu postavení.“ „Namyšlenej?“ rozesměje se pan de Godille, „Zkusili jste zaútočit, zabili jsme vám šestnáct muţ ů a sami neutrpěli ani škrábanec. Umím dobře spočítat, mrtvoly vašich muţ ů, leţ ej pořád před hradbama a nebo i uvnitř. S velkou chutí pošlu do pekla i zbytek z vás.“ „Všechny ne, pane hrabě,“ ušklíbne se velitel vetřelců, „Mám tady stále sto muţ ů, ty nestačíte zabít, ač si o sobě myslíte jistě hodně.“ „Sto muţ ů? Asi byste se měl naučit počítat, máte jich stěţ í polovinu. Pokud chcete zjistit, jestli je moje mínění nadnesený, pojďme si změřit síly jako muţ s muţ em. Já s vámi, váš nohsled s mým panošem. Vyřešíme náš spor bez dalšího prolévání krve nevinnejch lidí,“ pronese svůj návrh Armand a Dujardin jen naprázdno polkne. Představa jeho střetu s velikým a hrozně vypadajícím chlapem mu nečiní dobře po těle. „Jsem tady jako vyjednávač!“ upozorní pan de Eschemy a trochu nejistě se rozhlédne. „Já váš statut respektuju. Nabízím čestnej boj a čestný řešení našeho sporu.“ „Pane hrabě, já s vámi nejsem v ţ ádném osobním sporu,“ zavrtí hlavou Jules, „Vůbec proti vám nic nemám. Uznávám, váš zásah vonehdá na cestě byl dobrej, jste statečnej voják. Jde mi o kořist, kterou skrejvá zámeček. Zásoby se nám hodí, výkupný za komtesu taky. Pokud ho později sloţ íte, bude zase vaše. A co se týká našeho počtu, zatím tu mám sto muţ ů, kdyţ se porozhlédnu po okolí, bez problémů si seţ enu dalších padesát,“ přidá výhruţ ku. „Váš návrh je nepřijatelnej, ať uţ vás je třeba tisíc,“ odvětí pan de Godille, trochu znejistí, nemá důvod předchozím slovům ţ oldáka nevěřit, jemu asi skutečně jde jen o kořist. A teď se jí snaţ í získat s co nejmenšími ztrátami. Ale mohl by mít pravdu i s dalšími posilami, po prohrané bitvě by mohl nalézt další skupinu bezprizorních ţ oldáků, jimţ by nabízená kořist mohla přijít k duhu. „Pane hrabě, pokud se rozhodnete přijmout, vyjděte a zamávejte bílým praporem. Můţ eme v jednání pokračovat a dohodnout přesný podmínky vašeho odchodu.“ „Říkám rovnou ne.“ „Poraďte se, pane hrabě. Dávám vám čas do jedný hodiny.“ „Uţ jsem odpověděl.“ „Do jedný hodiny, pane hrabě. Pak si vezmeme nejen všechno ze zámečku, ale taky všechno, co vlastníte vy. Pokud se nevzdáte, budeme vás muset zabít, pokud se vzdáte, za vysoký výkupný vám a

252

vašemu příteli panu markýzi de Almare umoţ níme vrátit se do Paříţ e. Ale v boji vás těţ ko budeme moct šetřit …“ „Nečiňte tak, pane kapitáne. Pokud mi dáte příleţ itost, slibuju, zabiju vás!“ „Příleţ itost moţ ná dostanete, ale … Pane hrabě, moje podmínky znáte. Znovu připomínám, nemám nic proti vám ani vašemu příteli, jde mi jen o kořist. Vezmu si ji buď po dohodě s vámi nebo bez ní. Zvaţ te, co je pro vás výhodnější,“ zakončí svoji řeč úklonou pan de Eschemy, pak se otočí zády k protistraně a odchází. Jeho průvodce couvá, sledujíc ruce obou vyjednávačů za druhou stranu, Jules ho však uchopí za ruku a otočí s ním, je si naprosto jistý svou bezpečností. Před tolika svědky si hrabě nedovolí ho střelit do zad, kdyţ uţ by mu v tom nezabránila jeho čest. „Quido, vo nabídce toho darebáka ani slovo, rozumíš?“ přitočí se ke svému sluhovi šlechtic cestou zpátky. „Ani slovo, pane hrabě.“ „Drţ el ses dobře. Škoda, ţ e se s námi nechtěli bít.“ „Škoda, pane hrabě,“ přikyvuje Dujardin, ač je zcela jiného názoru.

DRUHÝ ÚTOK Pan de Godille se vrátí do usedlosti zadumán, upozorní kapitána na moţ nost nepřítele znovu zaútočit, ačkoli do jedné hodiny je takový postup velmi nepravděpodobný. Co bude následovat po čase poskytnutého na kapitulaci, lze jen stěţ í předpokládat. Mohou skutečně zaútočit, mohou ale jen blokovat příjezdové cesty a vyčkávat. Svého přítele a komtesu hrabě informuje pouze o nabídce kapitulace do jedné hodiny, nic neřekne o moţ nosti odjet, kdyţ nechají v rukách vetřelců komtesu jako rukojmí, byť s moţ ností za ni později sloţ it výkupné. Rozpoutá se diskuse, kdy sama slečna von Hameschäler navrhne pokusit se s obléhajícími vyjednat odchod alespoň pro oba šlechtice. Coţ oni oba odmítnou natolik rezolutně, ţ e svou nabídku jiţ nezopakuje. Čas se táhne velmi pomalu a s blíţ ící se jednou hodinou vzrůstá i nervozita uvnitř obleţ ené usedlosti, především mezi místními a sluţ ebnictvem. Vojáci i šlechtici zůstávají vcelku v klidu, markýz se na chvíli odebere do zdejší kaple a asi půl hodiny zde setrvá v motlitbě. Žádá Boha především o sílu postavit se čestně nepříteli. Nebojí se ani tolik moţ nosti zranění či smrti, daleko více má obavy ze svého selhání. Nikdy nestál tváří tvář ozbrojenému nepříteli, nesváţ e jeho ruce a nohy strach? Komtesa vystřídá v kapli svého hosta, ona se modlí za všechny obránce, z nichţ nejvíce za statečného francouzského reka, do kterého se zakoukala. Uţ se zdálo, ţ e by mohlo její souţ ení nabrat nový směr, teď hrozí všem zajetí nebo smrt, moţ ná i poniţ ování. Pokud dojde k tvrdému boji a obránci prohrají, ztrátami zatíţ ený nepřítel asi nebude mít velkého slitování s těmi, kteří by boj případně přeţ ili. Její dvě komorné sedí stranou bledé jak stěna. Barbora si vzpomene, co jí chtěli provést při minulém přepadení, představa, jak půjde se svojí druţ kou od jednoho ze ţ oldáků k druhému, je donutí přemýšlet, zda by nakonec nebyla lepší rychlá smrt, neţ potupné poníţ ení. Navíc je mohou utratit stejně, aţ si jich dosytnosti uţ ijí. Začnou se domlouvat, zvaţ ují zcela váţ ně, zda nepoţ ádat Quida, jenţ prokázal v poslední době tolik statečnosti, aby je těsně před pádem usedlosti zabil, pokud sám ještě bude v té době naţ ivu. Začnou se také dohadovat, jak případnou sebevraţ du spáchat bez cizí pomoci, zda se probodnout, podřezat si ţ íly, zapíchnout se navzájem. Přesto, ţ e sebevraţ da je smrtelný hřích a upírá dotyčnému právo po smrti přijít do nebe. Tak velký je jejich strach. Auguste těká okolo sebe pohledem vyděšeného psíka, zahnaného do kouta, proto ho musí jeho o mnoho let mladší kamarád povzbuzovat. Quido se stane vzorem i pro oba mladé pacholky, vţ dyť je ještě o rok mladší a jak statečně se chová. Jak jistým krokem doprovázel svého pána na schůzku s vyjednavači, jak hrdě nosí své zbraně. 253

Kapitán Roth obchází opakovaně všechny vojáky, povzbuzuje je, ač i jeho tíţ í černé myšlenky. Jeho úkolem je chránit svého pána a nyní markýzi hrozí bezprostřední nebezpečí. Nemá strach z vlastní smrti, ale ze svého selhání, kdy nedokáţ e ochránit osobu, jíţ se svým slovem zavázal. Zdánlivé dobré opevnění ho nijak neukolébává, vţ dyť útočníků je mnohem víc a určitě nebudou tvořit pro střelce nepohyblivé terče. I oni budou mít zbraně, mají mnoho zkušeností z obléhání daleko větších měst. Boj je jejich ţ ivot, stejně jako neustálá přítomnost smrti. Budou stát proti velmi zkušenému a vycvičenému nepříteli, vedeného pravděpodobně odhodlaným, všehoschopným muţ em s vysokou autoritou. I v myšlenkách hraběte probleskují nepříjemné tóny, ač si strach sám o sebe vůbec nepřipouští. Starost mu dělá moţ nost, kdy by padla komtesa do rukou obléhajících. Skutečně se k ní budou chovat jako k cennému rukojmímu nebo neodolají a znásilní ji? Tvářil se při vyjednávání sice velmi sebejistě, ale vojáků mají málo a další obránci se zbraněmi moc zacházet neumí. Pomyslně odbije jedna hodina, uplyne dalších patnáct minut, ale neděje se vůbec nic. Obloha znovu potemní, začne padat drobný déšť se sněhem, teplota se pohybuje kolem nuly. Pokud se bojující nabalí, bude jim oděv bránit v lepším pohybu, v opačném případě budou prokřehlí od mrazu. Dva mladí pacholci roznášejí na rozkaz kapitána svařené víno, jak na zahřátí, tak na povzbuzení mysli. Správce Böker nechá rozdělat menší oheň ve stodole, aby se mohli zahřát slouţ ící, kteří mají za úkol poskytovat podporu obráncům v první linii. Kolem druhé hodiny přestane mrholit, na nádvoří i v náspu se objeví bahno, oděvy nasáklé vodou nejsou právě příjemné, a bude ještě hůř, pokud teplota poklesne pod bod mrazu, coţ se na konci listopadu dá předpokládat. I pokud nepřítel nezaútočí, budou muset bdít i v noci, další den. Pan de Godille i se svým přítelem odejde poobědvat ke komtese, jí tentokrát střídmě, ne ţ e by snad trpěl nějakým nechutenstvím způsobeným nervozitou, ale pokud dojde k bitvě, s plným ţ aludkem se nebojuje dobře. Markýz i paní domu do jídla sotva dloubnou, rovněţ vína pozřou jen symbolicky. Ale i hrabě se krotí, alkohol ve správné míře můţ e být přínosný, odbourá některé zábrany, ale větší mnoţ ství by mohlo otupit smysly, coţ by mohlo mít fatální následky. „Pane hrabě, asi uţ jdou,“ vstoupí po vyzvání do místnosti Dujardin, tváří se sice odhodlaně, nicméně jeho tvář vyjadřuje napětí i smutek. „Vopravdu? Nejde jen vo falešnej poplach?“ zeptá se jeho pán. „Obávám se, ţ e jde o skutečný útok, pane hrabě,“ odvětí hoch a ukloní se zdvořile i zbylému panstvu. „Nuţ e, drahá komteso, budete nás muset omluvit,“ povstane Armand, „Čeká nás povinnost zabít pár darebáků, který ruší naší polední siestu.“ „Být moc opatrní, pane hrabě, pane markýz,“ povstane i paní domu. Oba šlechtici se rozloučí úklonou a následují sluhu, který je vede přímo k bráně, kde na náspu postává kapitán Roth. Nepřítel je ještě daleko, nehrozí nebezpečí zásahu střelou. Uvítá urozené pány a jen beze slov ukáţ e na planinu směrem k pahorku u cesty do Rottweilu, kde rozbili obléhající tábor a zřídili velitelské stanoviště. Trvá delší chvíli, neţ obránci pochopí úmysly obléhajících. Kapitán Roth se mezitím snaţ í alespoň zběţ ně spočítat nepřátele. Pro další útok dostávají přednost pěšáci. Deset, patnáct, dvacet, dvacet pět, třicet, pětatřicet, počítá Švýcar a vrásky na čele mu vzrůstají. Zvláště kdyţ spatří další pomůcky, které si útočící berou s sebou. Z menších kmínků stromů svázali něco na způsob štítů, někteří svoji ochranu vylepšili o dvojitou stěnu, do mezery vecpali jehličnaté větve. Cíl jejich snaţ ení je jasný, pokusit se ochránit se před očekávanou palbou obránců. Nejde rovněţ přehlédnout tři ţ ebříky vytvořené z kmínků stromů, ţ ádná krása, ale účel pravděpodobně splní. Útočící jednotka se začíná rozptylovat do polokruhu, stále mimo dostřel z hradeb. Postupují bez námahy, své provizorní štíty vlečou po boku. Nikam nespěchají, pouze pomalu obkličují letovisko. Jejich postup se zastavuje asi dvě stě metrů od hradeb, na pokyn ztuhnou a čekají na další pokyn.

254

Skoro zároveň se objeví úlek v očích hraběte i kapitána, krátce nato poblednou obličeje všech, kteří mají moţ nost vyhlédnout směrem k příjezdové cestě z Rottweilu. Několik nepřátel tam vleče malé pěchotní čtyřliberní bronzové dělo se zkrácenou hlavní. „Jak se proboha dostali k dělu?“ zvolá pan de Godille. „Nevím, pane hrabě,“ odvětí s popelavou tváří Roth, „Ale vím, jaké nám mohou způsobit problémy.“ „Kolik můţ ou mít střeliva? Kde se vůbec dostali k tomu dělu?“ přemýšlí Armand dál nahlas, „Takový dělo má velkou hodnotu, přeci ho nemohli jen tak ukrást …“ „Pane hrabě, takové dělo váţ í tak jeden a půl centu, není tak těţ ké ho odvézt. Pro nás je důleţ ité, ţ e ho mají. Jen Bůh ví, kolik si přivezli střeliva. Naštěstí jde jen o polní dělo, po jeho výstřelu se hradby nerozletí.“ „Ne, ale bránu rozstřílet můţ ou. Taky nás můţ ou bombardovat granáty, kdyţ dopadnou na nádvoří a rozletí se, mohou nás zranit nebo zabít.“ „Moţ ná se uţ brzy přesvědčíme, jaké střelivo dovezli a kolik ho mají,“ poznamená trefně Roth, pak jen ukáţ e na planinu, kde vystoupil z řady jeden muţ , mává bílým hadrem a blíţ í se k bráně. Dojde aţ na sto kroků. „Pan kapitán de Eschemy vzkazuje,“ huláká vyslanec francouzsky, „dává vám ještě čtvrt hodiny. Pokud nepřistoupíte na jeho podmínky, zahájíme útok!“ „Vyřiď mu, ať jde k čertu!“ zakřičí vztekle pan de Godille. Vyslanec obléhajících se otočí a odchází, po domluvenou dobu vytvoří útočníci ţ ivý obraz. Stojí mimo účinný dostřel v polokruhu, zlověstně se dívají k hradbám. Čekají na pokyn, kdy započnou bojovou operaci. Určitě by dali přednost dohodě a nabytí kořisti bez prolévání své krve, ale pokud nebude zbytí, jsou odhodláni bojovat. Kořist, o které je ujistil pan de Eschemy, jim stojí za riziko. Někteří asi zemřou, další se ale budou mít dobře. Kaţ dý z připravených útočníků věří, ţ e on bude tím šťastným, který se obohatí. „Napočítal jsem šestatřicet muţ ů, připravených zaútočit, pane hrabě. Další čtyři jsou u děla,“ sděluje svá zjištění Roth, „Kromě toho jsou další zřetelně vidět na okraji pahorku u cesty z Rottweilu. Určitě jich je alespoň padesát, spíš více.“ „Určitě je jich víc,“ pokývá hlavou Armand, „Další určitě hlídaj cesty, moţ ná maj i hlídky někde na okraji lesa okolo. Odhaduju jich tak na pětašedesát, moţ ná sedmdesát.“ „Tolik muţ ů a ještě k tomu dělo,“ hlesne pan de Almare, „Máme naději je zastavit?“ „Naději máme vţ dycky. Uvidíme, jakou paseku nám udělá jejich dělo a jak přesně budeme střílet my. Načeká nás ale ţ ádná procházka,“ odvětí jeho přítel váţ ným hlasem. „Není naděje na dohodu? Vykoupit se?“ „Nemáme tady peníze a voni by chtěli záruku.“ „Pokud by se šlo domluvit, mohl bych být tím rukojmím já,“ navrhne markýz. „Voni chtěj jako rukojmí komtesu,“ odvětí mu šeptem pan de Godille, nahlas pak pokračuje „Něco takového nejde připustit. Jejich další podmínky nejsou vo nic lepší. Nevěřím jim. Za hradbami máme naději, pokud bysme kapitulovali a vyšli ven, můţ ou nás pobít, proti takový přesile nemáme na volným prostranství ţ ádnou naději.“ „Co přikazujete, pane hrabě?“ zeptá se Roth. „Máme asi deset minut, neţ začnou útok, pak dalších pět minut, neţ budou na dostřel. Pošlete všechny muţ e na hradby, i sluţ ebnictvo. To bude nabíjet a podávat zbraně tam, kde bude potřeba. Moţ ná budou útočit kolem celý hradby, ale moţ ná se nakonec zaměří na jedno nebo dvě místa. Tam budeme my a případně tam musíme přesunout další vojáky,“ mluví chladně Armand, „Pokud někdo z obránců padne, musí se další posunout, případně vyztuţ íme řady my. Při větších ztrátách se musí zapojit všichni, ať je třeba umlátí při pokusu přelízt hradby sekerama.“ „Všem znovu zdůrazním jejich úkoly,“ přikývne kapitán a odchází svůj slib splnit. „Jaké jsou naše vyhlídky?“ zeptá se relativně klidně markýz.

255

„Vyhlídky? Nic moc, po pravdě. Jich je sedmdesát, nás jen patnáct, kdyţ nepočítám sluhy a zdejší slouţ ící. Moc velká přesila. Moţ ná je vodrazíme, jednou, dvakrát.“ „Máte v rukávu nějaký trumf?“ „Bohuţ el nemám. Nejprve musíme vydrţ et do večera, v noci útočit nebudou, i pro ně by byl takovej útok nebezpečnej. Alespoň předpokládám.“ „Jste si jistý?“ zeptá se Pierre a pátravě se zahledí do očí svého přítele. „Nejsem si jistej vůbec ničím. Vlastně jedním jo. Uţ brzo nastane pořádná mela. Dávejte na sebe pozor, příteli, moc velkej pozor. Všem nám půjde vo ţ ivot. Jak se cítíte?“ upře pátravý pohled pan de Godille na svého druha. „Nic moc, příteli. Ale jsem připravený. I na smrt,“ odvětí pevným hlasem markýz, jeho výraz je plný soustředění a odhodlání. „Správně. Nemyslete na nic jinýho neţ na boj. Zbytečný myšlenky by vám svazovaly ruce. Soustřeďte se jen na nepřítele. Co se má stát, to se stane.“ „Všichni jsme v rukou boţ ích,“ řekne smířlivým hlasem Pierre. „Při střelbě rychle měňte postavení, nenechávejte hlavu vystrčenou ani o vteřinu dýl, neţ je nutný. Jestli přelezou hradby a dojde na meče, nechte si jednu nabitou pistoli v levý ruce. Pro nejvyšší nouzi. Můţ eme se vzájemně krejt, zády k sobě nebo dokonce přibrat dalšího. Ale tak daleko nejsme. Teď se musíme pokusit odrazit útok, nepustit je k hradbám. Nemiřte ale dlouho, sám se pak stanete terčem,“ udílí dobré rady hrabě, mluví však klidným hlasem, coţ blahodárně působí na druhého, v boji naprosto nezkušeného šlechtice. „Kde budeme my? Kam půjdeme?“ „Kde nás bude potřeba. Uţ brzo uvidíme, jakou taktiku zvolí,“ odvětí Armand a jako by dal pokyn k zahájení boje. Ozvou se první výstřely, které však vypálí nepřítel. Jde o psychologický efekt, aby donutili obránce se příliš nerozhlíţ et. Postup útočníků se zpomalí, ti se rozptýlí téměř do celého půlkruhu a blíţ í se k hradbám. Kapitán Roth přemístí své muţ e, v druhém půlkruhu, kde se neútočí, nechá pouze tři vojáky, musí sledovat okolí, nepřítel by mohl pouţ ít lest a náhle napadnout zámeček i z druhé strany. Zatím ale nedá pokyn ke střelbě, nepřítel je stále dost vzdálený a škoda prachu a kulí. Nicméně čas, kdy bude nutné zahájit palbu se neúprosně přiblíţ il. Vedle sebe přikrčeni za hradbami klečí Armand, Alfred a Pierre, jejich sluhové Auguste a Quido jsou připraveni pod náspem nabíjet zbraně. Konečně je dán pokyn a palba se začíná ozývat z obou stran. Není nijak intenzivní, nedochází k salvám, nabíjení zbraní není úkon na pár vteřin. Ani na jedné ze stran. Obléhající zároveň posouvají své malé polní dělo, směřují ho proti bráně. Jsou z dostřelu mušket, alespoň se tak domnívají. Zatím však obsluha děla nedostala od kapitána de Eschemy pokyn k zahájení střelby. Jules sám zůstává kousek od ústí cesty do Rottweilu, vyskočí do sedla koně, snad aby měl větší přehled. Neočekává jednoduchý postup, dobýt dobře opevněný zámeček se zkušenými obránci nebude procházka růţ ovým sadem. Má však výraznou početní výhodu, má i dělo, kterým chce v pravou chvíli rozstřílet bránu a otevřít průchod pro své muţ e. Nejen pro útočící pěchotu, ale i pro jezdce, které má v záloze. První výstřely padly ve tři hodiny, nyní je půl čtvrté a stav se dá nazvat patový. Útočníci se dostali na dostřel, čehoţ obě strany vyuţ ívají. Nedošlo však zatím k frontálnímu útoku na hradbu. Občas se někdo pokusí přiblíţ it, ale svištící kule těsně okolo či dokonce mu způsobující zranění, ho opět zaţ enou o kus dál. Roth nabádá k šetření s prachem, není třeba v tuto chvíli zběsile opětovat palbu, však se všichni dočkají, aţ dostanou obléhající pokyn k útoku. Pan de Eschemy zatím jen trpně sleduje své muţe a také oblohu. Je potemnělá, podle všeho bude světlo tak ještě necelou hodinku. Za šera či dokonce za tmy by sice měl nepřítel ztíţ enou pozici při obraně, ale aţ by případně prolomili obranu, ve tmě by mohl nastat masakr, kdy by se mohli pobít navzájem. Aţ podle vývoje se rozhodne, zda bude dnes pokračovat v útoku dokud zámeček nepadne, či zda v případě odraţ ení náporu počká na závěrečný šturm do příštího rána. Nepochybuje ve své vítězství,

256

muţ ů má dost a jejich odhodlání je vysoké. Mnoho z nich právě ztratilo zaměstnání, neţ si naleznou další sluţ bu, mohou si uţ ít za utrţ enou kořist. Kterou před nimi záměrně zveličil. Ale má svůj vlastní plán. Pokud se mu podaří zajmout komtesu, jistě se najde movitý příbuzný nebo přítel, který rád sloţ í potřebné výkupné. Kdyţ si koupila ochranu maršála de Guebriant, musí disponovat sama nějakými prostředky. Moţ ná ukrývá cennosti, šperky. Muţ ům slíbil vše, co v zámečku naleznou, on si vymínil jen komtesu, které nesmí nikdo ublíţ it. Upozornil i na přítomnost dvou francouzských šlechticů, na výhodnost je zajmout ţ ivé, bude-li moţ nost. Pak by mohli vyjednávat i u nich o výkupném a podělit se o ně. Jeho slova nadchla přítomné dezertéry či uprchlé vojáky po bitvě. Rýsuje se jim slibná budoucnost, navíc jim kapitán slíbil pomoc při hledání nového vojevůdce, u nichţ by jim zajistil sluţ bu, pokud by nevyšel záměr s výkupným. Naopak, kdyby zajali všechny tři urozené obyvatele zámečku, po jejich vyplacení by moţ ná většina z nich mohla mít vystaráno do konce ţ ivota. Kapitán jim trochu zalhal, nezná majetkové poměry šlechticů, zveličil je. Ale vyslanci francouzské koruny, oba příslušníci staré vysoké šlechty, určitě nebudou ţ ádní chudáci. Jules se znovu podívá na oblohu, jako by klesala k zemi a hodlala s ní splynout. Brzo moţ ná začne padat déšť nebo sníh, moc času mu uţ na útok nezbývá. Po pravdě neočekává dnes rozhodnutí, spíše chce otestovat, čím disponují obránci, způsobit jim ztráty. Ještě se nevzdává naděje na jejich kapitulaci, pokud jim zaručí ţ ivot výměnou za tučné výkupné. K tomu je však potřebuje dostat je do úzkých, ukázat jim beznadějnost jejich postavení. Domluvě dává přednost, tím neohrozí ţ ivoty cenných rukojmích. Na jeho muţ ích mu aţ tolik nezáleţ í, kdyţ jich padne polovina, on pro ně truchlit nebude. Smluveným signálem vydá pokyn k útoku. Řev valící se hordy proti bráně podporuje výstřel z děla, koule naráţ í do dolní poloviny pravého křídla dveří, z pohledu obránců, veřeje se chvějí, třísky létají, leč brána drţ í. V tuto chvíli jsou nebezpečnější útočníci, v pohybu je těţ ké je zasáhnout, snaţ í se co nejrychleji dosáhnout úpatí hradeb, zde jsou v relativním bezpečí, obránci na ně mohou střílet jen kdyţ se vykloní. Pak ale sami zůstávají nekrytí, coţ dává větší příleţ itost je odstřelit. Bolestivé výkřiky zasaţ ených se mísí s křikem, střelba houstne, většina kulek však létá pánu Bohu do oken. Útočící jednotka se dostává sice pod hradby, ovšem přelézt je bude daleko tvrdší oříšek. Přivlékají i zmíněné svépomocí vyrobené ţ ebříky, coţ sice odnášejí dva z vetřelců, nicméně zastavit je ochránci letoviska nedokáţ í. Znovu se rozezní dělo a další náraz kule do bytelných vrat otřásá jejich upevněním. Asi deset útočníků zůstane rozptýleno po planině s mušketami, ze kterých střílí na hradby, více neţ dvacet se skrývá na úpatí hradeb, domlouvající se na společném vztyčení ţ ebříků a pokusu se dostat dovnitř zámečku. Zbylí jejich druhové se buď svíjí bolesti či jiţ ztuhli zcela, ztráta pěti, šesti z nich zatím není tragická, stále mají naději na úspěšný šturm. Zvláště kdyţ třetí dělová kule znovu hodně poznamená vstupní bránu. Pokračuje domluvený postup útoku. Čtvrtý a pátý projektil z děla trhá dřevěná vrata, jsou notně poškozená, leč stále drţ í ve svých závěsech a nevznikla v nich díra. Tak jednoduché jejich rozlomení nebude, naštěstí pro obránce. Ovšem pan de Eschemy jiţ nechce plýtvat střelivem, nastává další etapa jím naplánovaného útoku. Ve stejné chvíli dochází ke vztyčení všech tří ţ ebříků, zároveň se čtyři muţ i se sekerami pouštějí do další demolice vrat. Jejich druhové s mušketami se kryjí za provizorními štíty z kmínků a větví odstřelují obránce, kteří se musí odkrýt, pokud chtějí odrazit útok. Pan de Godille si plně uvědomuje taktiku nepřítele. Otestoval vrata střelbou z děla, poškodil je, leč neprorazil. Proto je budou dále demolovat sekerami. Zároveň se pokusí přelézt přes hradby po ţ ebřících, které je z jeho pohledu nutné srazit. Aby tak mohli učinit, musí však jeho muţi i on sám poskytnout střelcům nepřítele terč v podobě vlastních těl. Není však moţ né váhat, výška hradeb okolo zámečku je nízká, stačí velmi málo, aby se objevil zarostlý a zavilý obličej nepřítele na hradbách.

257

Armand i Alfred pobíhají po náspu a povzbuzují své muţ e, nedbají uţ na svoji ochranu, vzhledem k jejich neustálému pohybu není lehké je zasáhnout, naopak muţ i snaţ ící se srazit ţ ebřík mohou být daleko snazšími terči. Markýz vystřelil doposud dvakrát z muškety, pak jednou z pistole, při přebíhání nepřátelských vojáků před hradby. Nyní je přikrčen nedaleko brány za hradbami a rozhlíţ í se, kde by mohl být uţ itečný. Jeho přítel i velitel jeho ochranky pobíhají na hradbách vlevo respektive vpravo od brány, běhat však se svým přítelem by dle jeho mínění znamenalo naprosto zbytečnou činnost. Dvakrát se nadýchne a spěchá k nejbliţ šímu ţ ebříku, právě kdyţ se objevuje hlava vetřelce. Chystá se na ni zaútočit, kdyţ zazní po jeho levé ruce výstřel a ošklivě se tvářící muţ zmizí, bolestivý výkřik dává na vědomou jeho minimálně zranění. Hrozně nepříjemný svist projektilu v blízkosti pravého ucha upozorní Pierra na chybu, na čas ztuhl a tím poskytl své tělo jako statický terč. Má štěstí, kulka ho minula, byť o vous. Rychle se znovu přikrčí a rozhlíţ í, coţ mu umoţ ní poznat další nebezpečí. Praskot dřeva z brány zaniká v lomozu střelby a řevu obránců i útočníků. Brána stále drţ í, leţ trámky slouţ ící jako závory jiţ napraskly pod tíhou dopadajících kulí a nyní jsou znovu zkoušeny údery seker i pokusů jejich drţ itelů opřít se do brány vlastním tělem. Markýz si uvědomuje nebezpečí a chvátá k bráně, skryt za zdí s úlekem pozoruje zřetelně nalomené závory i chvějící se veřeje. Pokud se do nich opře více muţ ů, mohou se lehce rozlomit a cesta bude volná. Mladý a nezkušený šlechtic se rozhlíţ í, vůbec netuší, co má udělat. Všichni jsou zaměstnáni odráţ ením ţ ebříků, nikdo nevěnuje bráně pozornost. Markýz si s hrůzou uvědomuje, ţ e je jediným, kdo postřehl nové nebezpečí. Je dezorientovaný, neví zda volat na pomoc své druhy, zmateně se rozhlíţ í, koho by povolal k sobě. Bohuţ el si kritický stav uvědomují i útočníci, povolávají další své druhy a opírají se do vrat. Silný praskot napovídá o velkém problému, pokud dojde k povolení. Pierre chvátá po nádvoří, odchytává správce Bökera i oba mladé pacholky, ti poslouchají a spěchají s ním, všichni se vrhají k bráně a snaţ í se tlačit druhým směrem neţ útočníci a podpořit tím ještě stále náporu odolávající závory, jedna je nalomena velmi, druhá váţ ně. Zároveň šlechtic pohlíţ í na hradby vlevo a vpravo od vstupu, dva ze tří ţ ebříků opětovně shodili, třetí právě likvidují, určitě jsou ztráty na obou stranách, vidí někoho leţ et na náspu, těţ ko odhaduje o koho jde. Do pranice se zapojují jiţ všichni čtyři kočí. Bastien se stále krčí za náspem, třesoucími se prsty nabíjí zbraně, které vzápětí Dujardin dopravuje na hradby. Nyní si všimne snahy svého pána a vyděšeným hlasem volá na svého kamaráda, který si rovněţ uvědomuje nebezpečí, nicméně nepanikaří. „Zavolej pana hraběte, upozorni ho!“ nařizuje o šest let mladší Quido kolegovi, sám se okamţ itě přemisťuje na pomoc markýzi. U brány se tak ocitají tři kluci, markýz a hrozně vyděšený správce. Vetřelci cítí šanci, brána se chvěje, znovu a znovu se opírají do dveří, znovu praská dřevo a tentokrát jiţ definitivně. Nyní jiţ drţ í bránu jen liská síla obránců, která však je zřetelně menší neţ útočníků. Quido vycítí pohromu, ramenem se opírá do vrat, v rukách drţ í nabité pistole, jednu z nich podává markýzi, druhou pevně svírá v levé ruce. Pravou rukou vytahuje meč. Obránci jsou definitivně přetlačeni, oba mladí pacholci odhozeni stranou, správce Böker se snaţ í z posledních sil drţ et dveře, ale první z útočníků mu zabořuje meč do pravého boku. Rázem nastává naprosto kritická situace, kdy se dere dovnitř sedm muţ ů a proti nim stojí pouze jeden nezkušený urozený mladík a chlapec. Naštěstí pro ně nemají vetřelci nabité střelné zbraně, ale mají kordy a sekery. Quido a Pierre spočívají vedle sebe na vzdálenost ruky, tři metry od brány směrem do dvora. Dovnitř se hrnoucí vojáci jako by byli překvapeni, kdo se je chystá zastavit, pak však s řevem vyráţ í na čekající dvojici, která s taseným mečem v pravé a pistolemi v druhé ruce se chce pokusit o nemoţ né. Hoch a mladý šlechtic se částečně natáčejí bokem, čímţ si vzájemně chrání, a snaţ í se čelit náporu přesily. První ránu jen s velkými obtíţ emi oba odráţ ejí, hrozí jim však smetení. V tu chvíli zazní skoro současně výstřely z jejich pistolí, na dva kroky nemohou minout, dva z útočníků se kácí, další však se chystají vzápětí dvojici hubených a nepříliš silných obránců zašlapat do země.

258

Oba mladíci se pomalu smiřují s neodvratným osudem, kdy budou přemoţ eni a pravděpodobně zabiti, nicméně je ani nenapadne uhnout. V ten samý okamţ ik však zazní další výstřely, jeden vetřelec padá, druhý se potácí, z boku na ně útočí hrabě de Godille, následován sluhou markýze Bastienem, který se ohání prázdnou mušketou jako kyjem. V poslední chvíli zachraňují markýze a Quida, kteří se teď srdnatě zapojují do potyčky muţ e proti muţ i. Čtyři ze sedmi vetřelců jsou eliminováni, další tři teď ohroţ uje zmíněná čtveřice, ovšem zdánlivá převaha obránců trvá jen chvíli. Rozraţ enou branou se dovnitř řítí další útočníci, opouštějí snahu slézt hradbu a vrhají se do vniklého otvoru. Situace se opět mění v neprospěch hraběte a jeho kolegů. Ti částečně zatlačili vetřelce z nádvoří, přesila je však nutí znovu ustupovat. Odráţ ení úderů se stává stále obtíţ nější, na poslední chvíli uskakuje Quido před napřaţ enou sekerou, vzápětí je útočník ztrestán pánem sluhy, jehoţ ohroţ oval a meč ho zasahuje do boku. Situace se ale rázem mění v kritickou. Asi deset muţ ů se dere na nádvoří a zle tísní obránce, Bastien, který se ohání mušketou, zaúpí bolestí a klesá k zemi, zraněný uţ je i Quido, zatím se drţ í na nohou, markýz a hrabě se bijí srdnatě. Pierre překvapivě bojuje nejen s velkou odvahou, ale téţ nesmírně účinně, připomíná štírka, neobyčejně pohyblivý a rychlý, jeho výpady od něho drţ í nepřítele daleko. Armand naopak útočí i proti přesile se svou tradiční zarputilostí. Ovšem jen vteřiny je dělí od váţ ných problémů, moţ ná jim doposud pomáhá uvědomění si útočníků, kdo proti nim stojí. Nejen stateční a nebezpeční soupeři, ale také bohatí budoucí rukojmí, snaţ í se je spíše odzbrojit neţ zabít. Znovu se rozezní salva, která rozkolísá řady útočníků, zprava se na ně řítí kapitán Roth následován bratry Grasshoffovými, panem de Tabatiere a Martignym, na poslední chvíli přicházejí na pomoc. Jejich meče tepají do vetřelců a zatlačují je k bráně, ti ustupují, nikdo jim nepřichází na pomoc a zkušení bojovníci ze zámečku získávají převahu. Dujardin cítí svou zbytečnost v následném boji, rozhlíţ í se, spatří oba skrčené pacholky u zdi, pokynem ruky je zvedá ze země a kyne jim, aby ho následovali. Běţ í s nimi do stáje, ukazuje na vůz a na bránu. Oba mladíci chápou jeho snahu a pomáhají, vyhazují část naloţ ených věcí, mezitím Quido zapřahuje koně. S velkými obtíţ emi vytláčejí společnou lidskou a zvířecí silou stále ještě nákladem ztěţ klý povoz k bráně. Bohuţ el pro ně kola drhnou po nerovném povrchu, napínají své chabé svaly k prasknutí. Vetřelci jsou jiţ metr za branou, coţ stačí obráncům, aby se jim podařilo znovu zavřít vrata, někteří z nich je ztěţ ka oddechující drţ í zády, další spěchají na pomoc chlapcům. Kvitují nápad Dujardina a zatlačují povoz do vrat. Vzápětí chvátají pro druhý povoz. „Jedou další!“ křičí z hradeb kdosi, coţ nutí hraběte k opuštění brány a návrat na hradby, všichni ho následují. Těţ ký povoz teď blokuje vrata, všichni, kdo jsou ještě bojeschopní se vracejí na násep, výjimkou jsou tři vojáci, kteří střeţ í druhý půlkruh hradeb, byť zde nikdo neútočí, nepodlehli panice a svůj post neopustili. Naštěstí prolomení vrat zvládli jejich kolegové i bez jejich pomoci. Dva mladí pacholci se snaţ í dopravit druhý povoz k bráně, muţ i včetně Quida jsou uţ v bojových pozicích. „Nabíjejte, střílejte!“ volají skoro současně Armand i Alfred. Kapitán de Eschemy sledoval celý průběh útoku, s radostí přijal proraţ ení vrat. Tak rychlý postup však neočekával, nebyl připraven. Co nejrychleji povolal do sedel jezdce a v čele s nimi vyrazil k bráně. Ocitl se právě napůl cesty, kdyţ se podařilo obráncům vytlačit jeho muţ e a bránu zavřít. I odstřelovači hradeb z mušket promeškali vhodný okamţ ik, nestačili přijít včas, aby znovu zvrátili misky vah na stranu obléhajících. Praskají výstřely z obou stran, přestoţ e je brána zavřená, asi dvacet jezdců jede kolem hradeb a střílí na obránce, ti se jim snaţ í oplatit stejnou mincí. Bojiště jiţ zastírá šero, stále ale zbytky světla umoţ ňují oběma stranám dobře rozeznávat obrysy svých nepřátel. Jules se vzápětí se svými jezdci stahuje z dostřelu, váhá, radí se s několika zkušenými muţ i. Vrata letoviska jsou hodně poničená, obránci utrpěli ztráty, pokud by teď zaútočili se všemi muţ i, nepřítel asi nedokáţ e jejich náporu odolat. Názory se různí, polovina by volila druhý útok hned, druhá preferuje

259

počkat na druhý den a po ránu definitivně rozhodnout. Šero uţ je příliš velké a i kdyby prorazili rychle obranu, do tmy se s nepřítelem nestačí vypořádat určitě. Pan de Eschemy se přiklání k názoru dát obráncům ještě jednu noc, neţ dobudou jejich letovisko. V koutku duše věří v moţ nou dohodu, ráno se jim pokusí ještě jednou navrhnout kapitulaci, uţ si museli uvědomit, ţ e nemají nárok odolat. Posily si obránci přivolat nemohou, zatímco oni zbylými koulemi zítra rozstřílí poničená vrata a budou pány bojiště. Jedinou vadou na kráse jeho plánu je neznalost dalšího vývoje kolem Rottweilu, postup vítězné armády by mu mohl zkomplikovat i jeho záměry. Ale zámeček leţ í na odlehlém místě, skrytý za pahorky v údolíčku, sem by někdo mohl přijít jen náhodou. Je rozhodnuto, Jules dává pokyn ke staţ ení, udílí rozkazy k zajištění bojiště, co kdyby se obyvatelé letoviska pokusili vyuţ ít noci a uniknout, či se pokusili někoho poslat pro pomoc. Takové pokusy musí za kaţ dou cenu zmařit. Hlídky budou rozmístěny po planině, rozdělají ohně a budou mít vše pod kontrolou. Další muţ i naleznou útočiště v lesíku na pahorku, u vjezdu na pláň směrem od Rottweilu. Zde ošetří své rány a připraví se na zítřejší konečný úder. Jejich potenciální rukojmí jsou v pasti, zítra s nimi budou s konečnou platností účtovat.

260

SEDMDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA SČÍTÁNÍ ZTRÁT A HLEDÁNÍ VÝCHODISEK Obránci loveckého zámečku komtesy von Hameschäler s úlevou kvitují ukončení útoku a sledují stahování muţ ů kapitána de Eschemy. Zraněné si vetřelci odnášejí, mrtvé nechávají leţ et, tma brzo zcela pohltí jejich těla. Hrabě de Godille a kapitán Roth v prvé řadě nařídí všem bojeschopným muţ ům, aby zůstali ve střehu na náspu, nabili všechny zbraně. Sami se vydají zjistit stav svých ztrát. Kolik zabili nepřátel jen odhadují. Při prvním útoku zlikvidovali šestnáct muţ ů, v druhém útoku byla situace daleko nepřehlednější. Sedm jich zůstává leţ et uvnitř usedlosti na nádvoří u brány, tuhnoucí mrtvoly jsou prokazatelné, další se stáhli, mnozí moţ ná váţ ně zranění. Při zteči hradeb zabili také asi sedm nepřátel. V součtu obou útoků ztratil protivník dle jejich odhadů kolem třiceti muţ ů, těţ ko se jim odhaduje, kolik má protivník váţ ně zraněných a tím pádem nebojeschopných vojáků. Dle nejpříznivějších odhadů však jejich nepřítel stále disponuje minimálně pětatřiceti bojeschopnými muţ i, pravděpodobně je jich i více, má k dispozici i malé dělo, z něhoţ můţ e dokonat dílo zkázy a zcela rozstřílet bránu. Kdyţ vyhodnotí stav protivníka, začnou se zabývat vlastním. Oba dva, kapitán i hrabě, vyvázli bez zranění, nepočítajíc drobné škrábnutí či pohmoţdě ní při vytlačování nepřátel ze dvora. Bohuţ el mnozí takové štěstí neměli. Rovněţ jen potlučení pacholci Otta a Vilém dostanou za úkol pomoci zraněným přemístit se do kuchyně zámečku, ze které se stává provizorní lazaret, roli ošetřovatelky přijímá dobrovolně komtesa se svými komornými. Po přesunu raněných snášejí místní mladíci stranou mrtvoly sedmi útočníků, poté se začnou věnovat vlastním padlým. Dopravují je do stodoly, po vytlačení povozů v ní je místa více neţ dost. Jiţ nelze počítat s pomocí gardisty Leona Feyena, kulka mu prošla hlavou nad levým okem a způsobila mu okamţ itou smrt. Rovněţ tak probila střela hlavu Švýcara Ernsta Steinkeho. Dalšímu z muţ ů kapitána Rotha Vilému Jochmanovi roztrhl projektil levou krční tepnu. Všichni tři jiţ leţ í ve stodole ztuhlí. Vedle nich, s klidným obličejem a zavřenými očima, odpočívá i jejich mladý kolega Arnold Mayen, při boji na hradbách mu nejprve kord projel ţ aludkem, další bodná rána roztrhla jeho srdce. 261

Nedaleko nich ale uloţ í ještě dvě těla. První patří správci Peteru Bökerovi, jenţ padl probodnut kordem nepřítele při snaze udrţ et bránu zavřenou. Vedle něho spočívá poslední z padlých, kočí Alfred Wiesse, zasaţ en střelou do prsou při shazování ţ ebříku na hradbách. Po shlédnutí provizorní márnice odešle Roth oba místní pacholky pomáhat nabíjet zbraně a s hrabětem se přesune do kuchyně. Tam ošetřovatelky nanosily slamníky, které pokryly čistými prostěradly, pořádně zatopily, aby ranění příliš neprochladli. Oba příchozí uvítá sténání i obrovský rumraj, kuchyně zbavená zbytečného nábytku se stává i tak malou. Komtesa i obě její komorné, zapatlané krví zraněných, se snaţ í poskytnout první pomoc, Marie Ulrichová a Markéta Plicherová ohřívají vodu a odnášejí zkrvavené provizorní obvazy. Pobledlý Mikuláš Plicher vstal z lůţ ka, přikládá do kamen a snaţ í se udrţ ovat sálající oheň. S levou ruku zavěšenou na pásce se přesto snaţ í pomáhat lidem, kteří jemu a jeho sourozencům nejprve zachránili ţ ivot a poté jim i poskytli azyl. První kroky dvojice nově příchozích směřují k markýzi de Almare, kterému právě komtesa osobně obvazuje bodnou ránu na levé paţ i nad loktem. Všichni si oddechnou u zjištění spíše lehkého zranění, Pierre můţ e hýbat končetinou bez problémů, čepel kordu nepoškodila ţ ádnou šlachu. Rána ani příliš nekrvácí, postiţ ený snáší ošetřování s útrpným úsměvem. „Vedl jste si velmi dobře,“ pochválí svého přítele pan de Godille. „Dobře?“ „Viděl jsem vás v boji, pohyboval jste se jak lasička, uštědřoval údery, určitě jste zabil mnoho z našich nepřátel.“ „Pokud vím, jednoho jsem zastřelil a druhého probodl,“ konstatuje suše markýz, pak si však povzdechne, „Bohuţ el, kdyţ jsem viděl útok na bránu, úplně jsem ztuhl. Naštěstí mi přispěchal na pomoc váš sluha Quido. Vlastně mě zachránil, přivolal vás, pomohl zatarasit bránu a ještě mi stál po boku,“ dodá a pohlédne na hocha, jehoţ právě vychválil. Dujardin se nachází nedaleko v péči své milenky Elke, vysvlečený po pasu a zakrvácený na levém boku. Po slovech šlechtice se dme pýchou, zapomene i na bolest. Jeho pán se rovněţ otočí, jeho pohled hovoří beze slov. „Jen menší bodnutí, pane hrabě,“ praví Dujardin statečně, pak ukáţ e pravou rukou na slamník opodál, „Chudák Auguste je na tom hůř.“ Bohuţ el jeho slova jsou pravdivá. Čepel kordu pronikla sluhovi markýze do těla pod pravými ţ ebry, nyní spočívá vysvlečený do pasu na zádech a Barbora se mu se slzami v očích snaţ í zastavit krvácení. Nikdo v tuto chvíli nemůţ e usoudit, jak hluboko se ocel dostala do těla bolestí sykajícího Augusta, zda váţ ně nepoškodila některý vnitřní orgán. Coţ si uvědomuje i sám postiţ ený, v jeho očích kromě bolesti mohou všichni číst i velký strach. Moţ nost blízké smrti se jeví aţ příliš reálná, těká pohledem ze strany na stranu, hledající utěšující slova, které mu však nikdo neposkytuje. Přitom se přes svůj strach v boji zachoval statečně, oháněl se mušketou, přišel svému pánovi na pomoc a teď moţ ná umře v takovém zapadákově. Uţ nikdy nespatří Paříţ , uţ nebude svádět krasavice, deprese ho zachvacuje. Nedaleko Bastiena sedí kočí markýze Edmond Villoisan a svírá si prostřelenou levou ruku, kulka ho zasáhla do paţ e těsně pod ramenem, kdyţ se snaţ il srazit ţ ebřík. Vedle něho lehce úpí kočí komtesy Denis Jäger, dostal úder mečem naplocho do hlavy, je otřesen, krvácí. Zatím se jim pomoci nedostává, komtesa se věnuje markýzi a komorné svým milencům. Gardista Roland Martigny se ošetřuje sám, Markéta mu podává mokrý hadr a on si vymývá bodnou ránu pod levým ramenem. Pálí ho jak čert, nedaří se mu ani zastavit krvácení, ale dýchá se mu dobře, coţ ho uklidňuje. Čepel nepoškodila plíce. Nicméně asi levá ruka v dalším boji příliš pouţ ívat nepůjde. Poslední zraněný vypadá nejhůře, právě k němu poklekne kapitán Roth, jeho velitel. Starší z bratrů Grasshoffových Vilém utrpěl bodné zranění do pravé strany hrudi a podle chrčivého dýchání určitě ocel pronikla do plic. Jak váţ né škody způsobila zatím nejde posoudit, ještě oblečený voják si

262

tiskne křečovitě levou rukou látku na krvácející místo. Roth poměrně drsně poţ ádá Marii, aby okamţ itě poskytla jeho muţ i pomoc, ta jeho ţ ádost začne okamţ itě plnit. Hrabě i velitel markýzovi ochranky se vrátí na nádvoří, aby znovu zkontrolovali bojeschopné muţ e. Další útok v noci neočekávají, přesto nelze nic ponechat náhodě. Mnoho nezraněných obránců kromě nich dvou uţ nezůstává. Kdyţ odhadnou ztráty nepřítele, spočítají své mrtvé a zjistí váţ nost zranění dalších muţ ů, uvědomí si i počet doposud nezraněných a tudíţ k boji plně připravených obránců. Oni dva, rozhodně nejzkušenější a asi i nejlepší. Z gardistů pak Geofri de Tabatiere a Viktor Dalou. Ze švýcarských vojáků Michal Driest, Martin Petri a Herman Grasshoff. Pouhých sedm muţ ů, které předchozí bojové operace nijak nepoznamenaly. Dost tristní počet. Na hradbách je ale i Švýcar Erik Stolpe, zraněný na levé ruce při přepadení kočáru komtesy, spolu s ním kočí markýze Louvent Savart, jenţ jediný ze čtveřice kočích vyvázl bez újmy. Na hromadu do stodoly snáší roztroušené střelné zbraně dvojice mladých místních pacholků. Otta Schatz a Vilém Kramer sice neutrţ ili ţ ádnou ránu, jsou však hrozně vyčerpáni. Téměř celou předešlou noc nespali, i během dne je všichni jen vyuţ ívali, běhali od čerta k ďáblu, tahali mrtvoly, zraněné, prostě děvečky pro všechno. „Moc nás uţ není,“ poznamená váţ ným hlasem Roth. „Moc ne, ale některý ze zraněnejch budou zítra připravený,“ odvětí s lehkým pokrčením ramen pan de Godille, jako by chtěl naznačit nemoţ nost se bránit osudu, nutnost brát stav jaký je bez sebelítosti. Krátce prodiskutují, s kým mohou počítat pro pravděpodobný zítřejší další útok, k dispozici jistě bude i markýz de Almare, Quido Dujardin, Roland Martingy i Denis Jäger, naopak další tři těţ ce zranění Auguste Bastien, Edmond Villossan a Vilém Grasshoff rozhodně ne. Celkem se můţ e chopit zbraní patnáct muţ ů či chlapců, počítaje v to šlechtice, vojáky i slouţ ící. Mnozí handicapovány různě váţ nými zraněními. Situace dost napjatá, skoro aţ kritická, kdyţ nepřítel určitě postaví do boje téměř trojnásobek. I při vědomí hradeb, které stojí na straně obránců letoviska. Následně obejdou kaţ dého jednoho z obránců na hradbách a promluví s nimi, nabádají je k maximální ostraţ itosti, povzbuzují je. Zároveň slíbí v brzké době dodat svařené víno a něco k jídlu. Setkávají se s odhodláním, kaţ dý si uvědomuje váţ nost situace. Oba mladé pacholky Ottu a Viléma pověří rozděláním ohně na nádvoří u brány, čímţ bude osvětleno okolí nejkritičtějšího místa obrany. Ale hrozba by mohla vyplynout i z neočekávaného útoku na hradby, pod rouškou tmy. Pro všechny moţ né varianty nepřátelských akcí stanoví oba velitelé jasná pravidla. Sami se pak vrátí do kuchyně, aby povzbudili i zraněné. Nyní Alfred a Armand postávají stranou v blízkosti kamen, zahřát se potřebují i oni. Přidá se k nim i markýz de Almare, jiţ ošetřen a s rukou na pásce, své zranění však bagatelizuje. Dostanou se do diskuse, v níţ Švýcar záhy upozorní na sluhu hraběte, který se k trojici přiblíţ il, zůstává však v dostatečném odstupu od panstva. Jiţ znovu ustrojen a jen zaschlá krev na jeho oblečení dává na vědomí jeho předchozí naštěstí ne příliš váţ né zranění. „Quido, chceš něco?“ obrátí se na něj pan de Godille.

263

„Pane hrabě,“ učiní nesměle jeden krok vpřed hoch, „mohu jen … takový nápad …“ „Nápad? Ty máš nějakej nápad?“ „Pane hrabě, přemýšlel jsem … omlouvám se za svoji opováţ livost … rušit vás …“ „Quido, vymáčkni se, kruci. Co tě napadlo?“ „Pane hrabě, nejsme na tom moc dobře,“ mluví chlapec klidným a věcným tónem, všichni tři muţ i na něj hledí s překvapením, vůbec se nechová jako patnáctiletý kluk, „Hodně jsme jich zabili, ale hodně jich pořád zůstalo. Jen těţ ko je dokáţ eme zejtra ráno zase vodrazit.“ „Nebude to lehký,“ připustí jeho pán, stále nechápající, proč je sluha vyrušil. „Pane hrabě, moţ ná je stále ještě pan kapitán de Barellia v Rottweilu. Sice to nevíme jistě, ale moţ ný to je,“ pokračuje Dujardin, nedokáţ e skrýt rozpaky, kdy přichází sám se svým nápadem k urozeným pánům, „Myslel jsem … napadlo mě … mohl bych se pokusit tajně přelízt zeď, proplíţ it se mezi stráţ ema a zkusit se nějak dostat do Rottweilu,“ dokončí svůj nápad. „Ty by ses chtěl pokusit proklouznout obleţ ením a vyhledat kapitána de Barellia?“ „Slyšel jsem … prý zůstal v Rottweilu, se zraněným panem maršálem. Mohl by nám pomoc, pokud tam eště je a má tam nějaký vojáky …“ „Pokud tam je a měl by vůbec chuť.“ „Kdybysme mu slíbili vysokou odměnu, pro něj a jeho muţ e … prohráli bitvu, armáda se jim rozpadla … co bude dělat … myslel jsem … mohl by nám pomoci,“ koktá chlapec. „Mně se nápad Quida líbí,“ přijde mu na pomoc pan de Almare, „Dává nám naději. Mohu za sebe slíbit panu maršálovi nebo panu kapitánovi co si řeknou.“ „Vaše Milosti, nápad je dobrý,“ začne se drbat za uchem Roth, důkaz jeho nejistoty, „Bohuţ el plán pana Quida má mnoho trhlin. I kdyby se mu podařilo proklouznout nepříteli, do Rottweilu je moc daleko. Koně si vzít nemůţ e, pěšky by šel dlouho. Ke všemu je sám zraněný.“ „Zapomněl jsem na jeho zranění,“ pokývá hlavou zklamaně markýz. „Vaše Milosti, pane hrabě, pane kapitáne,“ osloví postupně všechny muţ e Dujardin, v očích mu plane odhodlání, „Moje zranění není váţ ný. Vyznám se … dokáţ u se pohybovat tiše a nenápadně. Moţ ná bych jim mohl vyfouknout i koně. Ale pokud by to nešlo, budu do Rottweilu běţ et.“ „Nápad Quida vopravdu není špatnej,“ zamyslí se pan de Godille, „Za pokus by to stálo. Moţ ná uţ nikoho nenajde, moţ ná je tam uţ nepřítel. Ale měli bysme se vo něco pokusit. Souhlasím, Quido je zraněnej. Moţ ná bych mohl já sám.“ „Pane hrabě …,“ promluví znovu se zřetelným ostychem hoch, „Moje zranění není váţ ný. Do Rottweilu dojedu, doběhnu, doplíţ ím se. Slibuju. Pane hrabě, vy nemůţ ete odejít, vy musíte bojovat s nepřítelem. Já v boji moc platnej nejsem … umím se chovat nenápadně …“ „Pane hrabě, pan Quido má pravdu, vás je potřeba tady. A co jsem o něm slyšel, opravdu má asi největší naději ze všech z nás tady nenápadně proklouznout. I kdyţ je vysoká pravděpodobnost jeho chycení,“ praví váţ ným hlasem Roth. „Quido, jsi moc statečný hoch,“ vezme teď mladíka kolem ramen pan de Almare, sluhův obličej se zapýří pýchou, „Tvůj záměr je ale velmi nebezpečný. Ohroţ uje tvůj ţ ivot. Pokud tě chytí, nejspíš tě zabijí, moţ ná předtím budou i mučit, aby zjistili, kolik nás je, jak vysoké jsme měli ztráty. I kdybys proklouznul, jsi zraněný, ztratil si dost krve, mohl bys na svůj noční výlet umřít, i kdybys uspěl.“ „Vaše Milosti,“ usměje se smutně Dujardin, „vţ dyť zase tolik neriskuju. Kdyţ nic neuděláme, zejtra prohrajeme a voni mě stejně zabijou. Vás moţ ná zajmou kvůli výkupnýmu, jste urození pánové, ale nás všechny vostatní určitě povraţ dí. Takţ e …“ „Quido, jak se cejtíš? Ale po pravdě,“ podívá se pátravě do očí odváţ ného chlapce jeho pán, „Pokud bys měl padnout vysílením někde cestou, nepomůţ eš nikomu.“ „Pane hrabě, slibuju, dokud nedoběhnu do Rottweilu, tak neumřu,“ odvětí pevným hlasem mladík. „Měli bychom se poradit,“ navrhne markýz.

264

„Prosím, omlouvám se … musím připomenout …,“ znovu hledá vhodná slova Dujardin, „Měl bych jít co nejdřív. Kdyţ mám přivíst pomoc včas, nemám moc času. Kdyţ neseţ enu koně … taky moţ ná bude trvat najít pana kapitána de Barellia … dostat se dovnitř … měl bych jít co nejdřív.“ „Quido má pravdu,“ pokývá hlavou Armand, „Já s ním souhlasím. Jeho nápad představuje naši naději. Kdyţ uspěje, můţ e přivíst pomoc. Měl by ale skutečně vyrazit co nejdřív.“ „Kdyţ ho chytí, určitě ho zabijí,“ připomene Pierre. „Máte pravdu. Tak se musí snaţ it,“ pokrčí rameny hrabě, ne, ţ e by mu na sluhovi nezáleţ elo, ale uznává nutnou míru rizika pro všechny obránce, „Souhlasím s panem kapitánem, má největší naději z nás všech proklouznout. Problém je, ţ e se s nikým nedomluví, pokud nebudou v Rottweilu nějaký Francouzi. Ale já bych neváhal a poslal ho hned.“ „Já souhlasím s panem hrabětem,“ přidá se Roth, „Quido by se měl najíst, napít a pokusit se o svůj nápad co nejdřív.“ „Děkuji,“ rozzáří se oči Dujardina, „Nezklamu vás.“ Návrh byl přijat, nyní jiţ zbývá jen ho realizovat. Hoch se posilní, ale jen decentně, s těţ kým ţ aludkem by se mu běţ elo či plíţ ilo špatně. Odmítne i jakoukoli jinou zbraň kromě své dýky a ještě dalších dvou noţ ů, které zastrčí za opasek pod kabátec. S jinými zbraněmi stejně neumí tak dobře zacházet a pokud by se potřeboval někoho zbavit, nůţ je tichá zbraň. Byť proti silnějším a zkušenějším ţ oldákům je jeho naděje na vítězství v zápase muţ proti muţi malá. Jeho hlavní zbraní musí být nenápadnost. Uniknout pozornosti stráţ í a dostat se za jejich linie. Pak uţ bude jen na boţ í vůli, zda nalezne někoho schopného poskytnout obklíčenému letovisku pomoc. Hradby se nacházejí ve tmě, začíná drobně sněţ it. Všude panuje zlověstné ticho. Ve tmě mohou obleţ ení spatřit ohně, které rozdělali obléhající v kruhu okolo letoviska, ve vzdálenosti asi sto padesát metrů. Nutnost dostat mládence ven z loveckého zámečku by neměl být aţ tak velký problém, pokud bude opatrný a nebude mít vysloveně smůlu, kdy by ho někdo spíše náhodou zpozoroval. Sněţ ení sniţ uje viditelnost, coţ dává hochovi ještě větší naději na úspěch. Hrabě a kapitán mu osobně přidrţ í lano, Dujardin se poloţ í na břicho na zeď a poté po provazu sklouzne na druhou stranu. Oba muţ i ucítí uvolnění lana, které vzápětí vytáhnou. Nyní uţ je vše jen na patnáctiletém chlapci, jehoţ úkol je neobyčejně těţ ký. Musí uniknout všem hlídkám, urazit v noci ve značném nečase velkou vzdálenost, dostat se k aţ k Rottweilu a tam, jedno jakým způsobem, vyhledat nejlépe kapitána de Barellia. Poté ho přesvědčit k pomoci obleţ eným. Kaţ dá z naznačených překáţ ek sama o sobě představuje velký problém, on pro úspěch své mise musí zdolat všechny. „Quido je moc šikovný chlapec. Byla by ho škoda, kdyby ho chytili a podřízli,“ řekne posmutnělým hlasem kapitán. „Máte pravdu. Sice se nezdá, ale je šikovnej, statečnej a dost schopnej. Dneska mě hodně překvapil, choval se jak dospělej chlap,“ odvětí pan de Godille, ani jemu do smíchu není. „Naděje na přivedení pomoci není velká.“ „Já vím. Ale alespoň je naděje. Kdyţ nic neuslyšíme, tak snad proklouznul.“ „Mohou ho zabít v tichosti,“ zavrtí hlavou Roth. „Můţ ou, ale asi by nám dal znamení, abysme věděli …,“ přemítá Armand, pak jen mávne rukou, „Kéţ mu dá Bůh dost sil a poskytne mu ochranu,“ dodá. Po nenápadném vypravení posla se hrabě vrátí do domu a kapitán k jiţ nasyceným vojákům na hradbách. Domluví způsob, jak se budou střídat v hlídání, přičemţ do sluţ by zapojí i sebe a gardistu Martignyho, který se sám nabídl. Zůstává jich tak dohromady sedm, dva mohou odpočívat, pět musí bdít a sledovat bedlivě kaţ dý pohyb okolo hradeb. Ač nikdo noční útok nepředpokládá, právě toho by mohl zákeřný nepřítel vyuţ ít. Alfred se domluví i se dvěma mladými pacholky, jeden z nich můţ e odpočívat, druhý bude udrţ ovat oheň u brány a bude připraven okamţ itě vyhlásit poplach v případě napadení. Většina však stejně nebude spát dobře, ať jsou jiţ zranění či je zbraně nepřátel doposud nedostihly. Ač se o šancích odrazit další útok vlastně otevřeně a nahlas nemluví, všem dochází, v jak kritické situaci se nacházejí. Pokud se zítra do loveckého zámečku nahrnou rozlícení ţ oldáci, popuzení

265

ztrátami kamarádů, rozpálení bojem a touţ ící po krvi, jen těţ ko nechají někoho naţ ivu. Moţ ná urozené panstvo, aby za ně dostali výkupné, nikdo jiný pro ně nemá cenu. Kromě dívek, které asi napřed znásilní, neţ i jim někdo v milosrdenství přejede ostřím po hrdle a ukončí jejich trápení a poniţ ování. Pro většinu z nich je tak tato noc docela reálně poslední v ţ ivotě. Toto uvědomění právě dvakrát ke spánku nevybízí. Komtesa se odebere do svých komnat, velmi unavená se posadí ve tmě do křesla, sama si přiloţ í do krbu, skoro vyhasl. Obnoví oheň, hledí do jeho plamenů a před očima se jí míhá její dosavadní ţ ivot, plný ztrát a utrpení, k němuţ se právě připisuje další stejně ponurá kapitola. Moţ ná úplně poslední. Její komorná Elke sedí v předpokoji, v očích slzy. Ke starostem, co bude, aţ proniknou vetřelci do zámku, se přidala další. Románek s mladičkým Quidem brala zpočátku jen jako chvilkové povyraţ ení, nic od něho nečekala. Francouzi brzy zase zmizí a ona bude vzpomínat na příjemné chvilky s předčasně dospělým chlapcem. Ale pak se objevila nabídka odjet s nimi a ona si náhle uvědomila moţ nost dál se s milým mládencem stýkat. O stejně staré Marii v Paříţ i pochopitelně nic neví. Její milenec se ukázal být i neobyčejně statečným, coţ jí opětovně potvrdil Otta s Vilémem. Dnes večer se náhle vytratil, netušila kam zmizel, nakonec se zeptala své paní a vytáhla z ní pravdu. Její Quido se pokusí přivést pomoc, přičemţ je pravděpodobnější, ţ e ho chytí, někde v lese zabijí, asi dost trýznivým způsobem a nakonec někam pohodí jak prašivého psa. Uvědomí si strach o něj a lítost, ţ e uţ svého milence nikdy neuvidí, vţ dyť se s ní vůbec nerozloučil. Druhá komorná Barbora slzí ještě více. Zůstává v kuchyni u Bastiena, který zřetelně trpí bolestí a jeho oči připomínají oči vyplašeného zvířátka. Jeho urostlé tělo se chvěje, jeho hezký obličej je bledý, obvazem prosakuje krev. Moţ ná se ani nedoţ ije rána, vyděšený své opatrovatelce tiskne ruku, jako by u ní hledal záchranu. Ona se však za něho můţ e jen modlit, nic víc. Hrabě a markýz se přemístí do salónku, kde obědvali, pozřou něco ze studených zásob a hlavně si oba nalijí pohárek svého dobrého vína, jenţ si přinesli s sebou. Oběma je těţ ko, ocitají se v situaci, kdy mohou jejich velkolepé plány přijít vniveč. Oba si vysnili svou budoucnost, kariéru, kaţ dý jiným způsobem, ale rozhodně s vysokými cíli. Ovšem jiţ zítra mohou být zabiti, v lepším případě zraněni a zajati. První případ znamená definitivní konec, druhý představuje velmi nejistou budoucnost. „Stále musím přemýšlet o moţ nosti pokusit se ještě jednou vyvolat jednání,“ promluví pan de Almare potichu, nicméně velmi váţ ným hlasem. „Co chcete vyjednat? Vydat jim do rukou komtesu nemůţ eme, krom toho jim nevěřím. Pokud bysme kapitulovali, budeme naprosto bezbranný. Spoléhat se na slovo takovýho darebáka jako je pan de Eschemy je šílenství,“ zavrtí hlavou pan de Godille. „Chtěl bych mu navrhnout obchod. Jsem připraven se stát jeho rukojmím, jeho zajatcem, kdyţ umoţ ní odjezd vás, komtesy a všech tady do Francie. Vy byste pak přivezl na domluvené místo výkupné.“ „Chtěl byste se vydat do jeho rukou? Jak by s vámi zacházeli?“ „Jako s někým, kdo jim zajistí hodně peněz. Tedy s patřičnou pozorností.“ „Povaţ uji váš nápad za šílenej. Zůstat tady … kdoví, co se všecko můţ e stát.“ „Pan de Eschemy by jistě dával velký pozor, aby se mi nic zlého nepřihodilo. Určitě by mě dopravil do míst, kde by ţ ádné nebezpečí nehrozilo. Vy byste se pak vrátil s domluveným výkupným a já posléze s vámi do Paříţ e. Zachránili bychom ţ ivoty všech, kteří doposud nepadli.“ „Váš nápad má mnoho trhlin, pokud bych vůbec připustil takovou vaši oběť. Předpokládá přijetí vašeho plánu tím ničemou a hlavně, dodrţ ení jeho slova. Pokud bysme přestali bránit hradby, vás vydali a pokusili se odjet, můţ e nás velmi snadno na otevřeném prostranství napadnout a pobít. Pak by měl za rukojmí i komtesu, moţ ná i mě, pokud by mě teda vodzbrojili, protoţ e já se jim nikdy nevzdám. Ale hlavně by získali okamţ itou kořist. Pro ně aţ moc lákavý.“ „Podle mě bych pro ně byl dostatečnou zárukou. Proč by vás znovu napadali, kdyţ mohou dostat vysoké výkupné?“ „Ale na hned a jeho vojáci chtěj nějakou hmatatelnou kořist. Co kdyţ se jeho muţ i vzbouří? Co kdyţ později narazí na jinej silnější oddíl? U takovejch lumpů nevíte,“ nachází další slabiny plánu hrabě.

266

„Je ale jiná alternativa? Kdyţ nepočítám smrt. Je jich třikrát víc, vrata jsou poničená, neudrţ íme je, pokud začnou zlézat zdi a napadnou i vchod, nemůţ eme je zastavit.“ „Můţ eme se stáhnout do domu a hájit ho. Jako poslední moţ nost.“ „Ale jak dlouho? Nejsem voják, nerozumím tolik válečnictví, ale umím počítat. Kolik zůstalo nezraněných muţ ů s dovedností ve zbrani? Pokud dojde k dalšímu útoku, prohrajeme a vítězové nikoho neušetří,“ vykreslí chmurnou budoucnost markýz. „Pokud se uchýlíme do domu, můţ eme vydrţ et další den. Můţ eme ustupovat místnost po místnosti, hájit chodby, tam nebudou moct tolik vyuţ ít početní převahy. Zdaleka nejsme poraţ ený a ten lump pan de Eschemy to dobře ví. Proto navrhuje pořád naši kapitulaci.“ „Nelze odolávat donekonečna, pokud připustím vaši teorii o bránění budovy. O moţ nosti, abych se stal rukojmím a zárukou vyplacení výkupného, jste s ním nejednal. Mohl by na můj návrh přistoupit a my tak zachránit všechny ostatní.“ „Nesouhlasím. Bude se chtít zmocnit i komtesy a taky asi mojí osoby. Očekává za nás výkupný, domnívám se. Sice navrhoval, ţ e kdyţ mu vydáme komtesu, nechá nás odejít, prý nám milostivě nechá i pár zbraní, ale nevěřím mu. Určitě by nás napadnul hned po opuštění letoviska, moţ ná by na nás nachystal past později. Chce všechno, co máme hned a výkupný pozdějc. Musí dát nějakou kořist svejm muţ ům, ne jen její vidinu. Nevěřím jim ani slovo. Jakákoli dohoda s nima pro nás znamená konec, věřte mi,“ mluví naléhavě Armand, naprosto si jistý pravdivostí svých slov. Zápal, s jakým obhajuje své názory, přesvědčí nakonec i jeho přítele. „Pamatujte,“ pokračuje hrabě, „Pan de Eschemy není člověk, který by si zakládal na cti, je to zrádce a vrah. Kdyţ dáte slovo vy nebo já, kdyţ ho dá muţ jako maršál de Guebriant, můţ ete si být jistej jeho dodrţ ením. Ale co očekáváte od dezertéra, který přepadl kočár komtesy, který jeho velitel zaručil bezpečnost?“ „Asi máte pravdu,“ povzdechne si Pierre, „Pak však nemáme ţ ádnou naději, pokud neuspěje váš mladý sluha.“ „Moc si od něj neslibuju,“ odpoví po pravdě pan de Godille, „Jen mezi náma. Ostatním naopak musíme tuhle naději pořád připomínat. Nikdo neslyšel jeho smrtelnej výkřik, proto naděje ţ ije. Ale zase jen mezi náma, jeho úkol je téměř nesplnitelnej. Pokud uţ neleţ í někde venku s podříznutým krkem nebo ho právě teď někde nemučej, aby jim vyzradil naše počty. I kdyby jim uniknul, najít pomoc a přivést ji … ano, můţ eme se k tý naději upírat, bude se nám líp bojovat, ale …“ „Budu se za Quida modlit. Chudák hoch.“ „Von měl ale pravdu, nás moţ ná budou chtít zajmout ţ ivý, aby za nás dostali výkupný, ale kdo by ţ ivil další krky? Moţ ná nakonec vyvázne jako jedinej, kdyţ ho nechytěj nebo ho nevodkrouhne jiná banda.“ „Stejně mě jeho statečnost překvapila. Vţ dyť je ještě kluk.“ „Marie ani Elke si to nemyslej,“ zasměje se Armand a na tázavý pohled svého přítele vypráví o milostném dobrodruţ ství jeho sluhy s kuchařkou v Paříţ i i obou jejich sluhů zde s komornými. „Tak Auguste mě takhle podved,“ zavrtí hlavou markýz udiveně. „Spočinout mezi nohama Barbory pro něj bylo lákavější neţ někde nocovat s vojákama,“ mávne jen rukou hrabě, „Kdoví, jak to s ním dopadne. Asi umře. Ale nebyl asi tak špatnej. Klepal se sice strachy jak vosika, ale nakonec vám dneska přišel na pomoc.To se mu asi vymstilo, kdyţ ho někdo píchnul.“ „Nic mu vyčítat nebudu. Myslíte, ţ e umře?“ „Je v rukách boţ ích,“ pokrčí rameny pan de Godille, osud přítelova sluhy mu je zřetelně lhostejný, „Rozsah jeho zranění nejde odhadnout. Kdyţ se doţ ije rána, tak má naději, pokud se nám teda podaří uhájit zámeček,“ dodá další nezbytný předpoklad. „Všichni musíme být připraveni na smrt. Já jsem se uţ dneska v poledne smířil s Bohem. Jsem připraven předstoupit před boţ í soud, abych obhajoval své činy na zemi.“ „Na smrt je lepší nemyslet, ale taky se jí nebát. Můţ e přijít a nemusí.“

267

„Budou nás chtít zajmout ţ ivé? Mě, vás, komtesu …,“ naznačí markýz své myšlenky, dávající jim alespoň nějakou šanci. „Asi ano. Ale do hlav jim nevidím. Jenţ e, příteli, kdyţ se střílí, všude lítaj kulky, kdyţ nastane řeţ , jako dneska u brány, tak … těţ ko se rozeznává vaše ctěná hlava na hradbách vod jiný. Kdyţ se s někým šermujete, tak de voběma vo přeţ ití, můţ ou se vás snaţ it jen vodzbrojit, ale nespoléhal bych na to.“ „Já nečekám ţ ádnou milost.“ „Nejde vo milost. Pan de Eschemy mi jasně řekl, nejde vo nic osobního. Nic proti nám nemá, chce ale kořist a tou pro něj sme. Pokud se budou snaţ it ušetřit náš ţ ivot, tak jen proto, ţ e z toho čekaj výhody. Jenţ e představa bejt vydanej těm lumpům na milost a nemilost …“ „Půjdete si lehnout?“ změní náhle téma pan de Almare. „Lehnout? Jste unavenej?“ „Nedovedu si představit spánek,“ zavrtí hlavou Pierre, „Jsem natolik rozrušený … vím, měl bych si odpočinout, abych byl zítra schopen bojovat, ale …“ „Já … rád bych … přemýšlel jsem o moţ nosti ještě pohovořit s komtesou,“ naznačí své plány pan de Godille, s rozpaky se podívá na svého přítele. „Chápu,“ přikývne ten s mírným úsměvem, „rád byste s ní hovořil mezi čtyřma očima. Půjdete za ní hned?“ „Napřed zajdu za kapitánem a prověřím připravenost obrany, domluvím se s ním taky na zajištění záloţ ních pozic. Napadlo mě to před chvílí při našem rozhovoru, měli bysme připravit zabarikádování dveří, budeme-li nucený se stáhnout do domu. Nanosit dovnitř nějaký zbraně, dát ke dveřím nábytek, zatlouct okna.“ „V tom bych mohl pomoci já,“ navrhne markýz, „Stejně bych neusnul. Domluvíme se s kapitánem, vy můţ ete jít za komtesou a já se postarám o zajištění domu.“ „Musíte si odpočinout.“ „Moţ ná mi Bůh umoţ ní od zítřka nekonečný odpočinek,“ usměje se pan de Almare, jeho příteli ale jeho vtip nepřijde jako příliš povedený.

ZÁVAŢNÝ SLIB Oba šlechtici dopijí pohárek s vínem a zvednou se. Musí se obléknout sami, není zde nikdo, kdo by jim přispěchal na pomoc. Vybaveni do zimy opustí zátiší zámečku. Po otevření vchodových dveří je do tváře udeří nejen chladný vzduch, ale téţ padající sníh. Na nádvoří je jiţ bílo, ţ ádný prašan, ale těţ ká mokrá pokrývka. Spatří mladého pacholka Ottu, jak se halí do houně a udrţ uje oheň u brány, jenţ se mu padající voda v tuhém skupenství snaţ í uhasit. Jinak všude ticho, pouze tiché šumění mírného větříku, který prohání sněhové vločky. Projdou celý násep okolo hradeb, promluví s kaţ dým přítomným na hlídce. Naleznou i kapitána Rotha, s kterým proberou přípravu druhé obranné linie v domě. Ten nápad kvituje, sám uvaţ oval podobně. Nabídka markýze mu přichází vhod, kaţ dá ruka se hodí. Je jen málo zdravých muţ ů, většinu potřebuje na hradbách. Při další výměně hlídek pošle střídající muţ e i pacholka Ottu za markýzem, neţ se půjdou natáhnout, pomohou mu. Šlechtici se vrátí do domu, markýz si vezme k ruce Marii Ulrichovou i Mikuláše Plichera a začnou přesouvat drobný nábytek, na který silově stačí. Přidá se i kočí Jäger, jehoţ zranění není váţ né, posléze probuzen hlukem přiloţ í zdravou ruku k dílu i Martigny. V té době hrabě vstupuje do komnaty paní domu. Komorná Elke ho řádně ohlásí, šlechtična vysloví souhlas s audiencí, nechá zapálit jednu svíci, čímţ temnotu promění na spoře osvětlenou místnost

268

s výhruţ ně se komíhajícími stíny, které jako by dokreslovaly nálady v duších obou přítomných. Posadí se ke stolku, přes roh, jen stěţ í rozeznávají rysy svých obličejů. On několika slovy vylíčí další přípravy na zítřejší den, vybudování obrany zámečku, pokud pronikne nepřítel na nádvoří a naději udrţ et dům i proti přesile. Ona nabídne svou pomoc, ale je odmítnuta. Jeho přítel se o vše postará. „Já způsobit vám mnoho trápení,“ povzdechne si ona, on v jejím hlase slyší velký smutek, lítost i omluvu. „Vy za nic nemůţ ete. Dostali jsme se do pasti …“ „Já vina. Kdyby vy mě nezachránila na cesta … vy mohli být jinde … ţ ádný starost.“ „Takhle nejde uvaţ ovat,“ zavrtí on hlavou, opět se snaţ í mluvit velmi pomalu a spisovně, zřetelně vyslovuje kaţ dé slovo, aby pochopila smysl jeho vět. „Tolik neštěstí uţ seslala Bůh na moje hlava.“ „Bůh je milosrdný,“ odvětí on, sám však plně svému tvrzení nevěří, pokud by mluvil pravdu, jak by mohlo docházet k tolika nepravostem, ukrutnostem? „Já s Bůh smířena. Já připravena zemřít. Odejít za svými … jak říci … příbuzný?“ „Za svými předky, příbuznými. Bůh vás však ještě můţ e zachránit. Můj sluha se pokusí přivést pomoc. I kdyţ se dostanou nepřátelé na nádvoří, můţ eme hájit dům i několik dní. Je bytelný, kamenný, těţ ko ho zapálí, těţ ko ho budou získávat.“ „Já modlila uţ za Quido. Váš panoš moc statečný. Já modlila, aby ho Bůh chránit.“ „Máme stále naději.“ „Já přemýšlela. Ne zajetí, raději smrt. Já raději jít za svými … předky.“ „Budu vás bránit!“ řekne on přeci jen poněkud vzrušeným hlasem, přitom se pátravě dívá do tváře komtesy, neuvaţ uje snad dokonce o sebevraţ dě? Zoufalá situace ji můţ e přivést aţ k tak bezboţ nému činu, přes její velkou víru. Poleká se, opravdu, mohla by zpanikařit a něco si udělat, ačkoli situace ještě nebude zdaleka tak kritická. „Vy moc statečný, ale jich moc. Lepší smrt neţ zajat.“ „Nedovolím nikomu, aby vám ublíţ il!“ „Pane hrabě …,“ těká ona pohledem ze strany na stranu, zdráhajíc vyslovit následnou prosbu, „Pane hrabě, já mluvila se svými komorná. My chtít zemřít neţ zajat.“ „Komteso!“ zvolá on, „Musíte věřit!“ „Já věřit vám, pane hrabě,“ odvětí ona hodně smutně, „Vy ale nemoct přemoct tolik nepřítel. Pane hrabě … já chtěla poţ ádat vás … poslední sluţ ba …“ „Poslední sluţ ba?“ zhrozí se on, tušíc jiţ , co má paní domu na mysli. „Poslední sluţ ba pro moje komorné a já. Aţ nebýt naděje … pochopit, pane hrabě?“ „Raději nic nechci chápat, madam,“ zní jeho hlas velmi vzrušeně, nedokáţ e se jiţ ovládnout. „Pane hrabě, já poprosit vás … za sebe i za Elke a Barbora. Pokud vy ţ ivý v té doba … prokázat nám třema veliká sluţ ba. Poslední sluţ ba!“ „Madam, vy po mně chcete …“ „Ano, pane hrabě. Já chtít milosrdná smrt z rukou přítel. Moc velká a dobrá sluţ ba … od vás pro nás. Moc prosit za tak veliká sluţ ba,“ dokončí ona svoji hroznou ţ ádost, její hlas je rovněţ prosycen emocemi. „Madam,“ zatváří se on naprosto zoufale, „Takovou prosbu … Já nemohu slíbit. Já nedokáţ u … Já nemůţ u slíbit.“ „Pane hrabě, vy prokázat nám velká milosrdnost. Já moci umřít v ruce přítele. Ne být … zneuctěna nepřítel … vy pochopit moje prosba.“ „Já vaši prosbu chápu, drahá komteso. Ale představa … já bych vám nikdy nedokázal ublíţ it.“ „Ne ublíţ it, pane hrabě, pomoc,“ podívá se mu zpříma do očí, nakloní se k němu, uchopí ho za ruku, jeho tělem projede elektrizující výboj způsobený vyvolaným kontaktem. Zoufalá ţ ádost, na kterou se neodvaţ uje říci ano.

269

„Já … madam … já …,“ zakoktá se. „Pane hrabě, já vás moc obtěţ ovala. Vy mě uţ zachránila jednou, ne, teď znova, kdyţ uhájila můj dům … já vás stále obtěţ ovat … chtít po vás … sobecké … vy však zkušený muţ , voják, vy umět dobře zabít, chápala?“ „Dobře zabít?“ „Vy umět dobře zabít, aby netrpěla, aby rychle konec. Chápala?“ „Uţ vám rozumím,“ přikývne on zoufale. „Pane hrabě, kdyţ pouţ ít váš meč, já být šťastná. Vy dobře zabít já a moje komorná,“ shrne ona předchozí rozmluvu a v jejím hostu by se krve nedořezal. Má snad slíbit sličné paní domu, ţ e chladnokrevně popraví jí i její dvě pěkné komorné? Na jednu stranu chápe její poţ adavek, pokud padne do rukou zdivočelých ţ oldáků, budou ti asi málo dbát na její urozený původ, i kdyby ji chtěl pan de Eschemy jako rukojmí uchránit, kdoví, jak by u svých lidí pochodil. Pokud si ji nepřivlastní pro sebe. Ale poprava tří ţ en, k jedné z nichţ chová více neţ vřelé city, něco takového přeci nemůţ e slíbit. „Drahá komteso, je předčasné hovořit o smrti,“ pokusí se vykroutit z přímé odpovědi, „Zdaleka nejsme poraţ eni, i kdyţ neudrţ íme hradby, dům můţ eme hájit další den, moţ ná i déle.“ „Pane hrabě neodpověděla,“ neskočí mu na jeho vytáčky. „Neodpověděla, pan hrabě neodpověděla,“ zvolá on jejími slovy, zoufalý, „Pan hrabě nemůţ e zabít ţ enu, kterou …,“ zarazí se, málem se podřekl v silném rozrušení. Ona k němu zvedne své oči, on v mihotavém záblesku svíčky spatří třpyt odráţ ejícího se světla od jejích slz. Neodváţ í se však pokračovat. „Moje komorné a vaši sluhové …,“ praví náhle ona a podívá se mu do očí. „Co je s mými sluhy?“ zeptá se on opatrně, netušíc, co všechno o jejich intimnostech ví. „Viděla já, jak dneska nešťastné, kdyţ vaši sluhové krev.“ „Také jsem si všiml. Jsou mladí …,“ pokrčí on rameny. „Elke říkat, ţ e chtít poţ ádat Quido, aby jeho nůţ … kdyby přicházet nepřítel … Quido ale pryč … proto já ţ ádat pan hrabě.“ „Drahá komteso,“ zavrtí on hlavou, „já vám takový slib dát nemohu. Já nemohu zabít vaše komorné a uţ vůbec ne vás … prostě nemohu.“ „Nemoci,“ svěsí ona zklamaně hlavu. „Já slibuji, budu vás chránit do poslední kapky krve, vlastním tělem. Budu …,“ zmlkne, slibuje jí ochranu, ale pokud ho zabijí, své slovo nebude moci splnit. „Pane hrabě, i já tak děkovat … jeden čas já uţ být šťastná … zase vše špatně,“ povzdechne si ona, pak odvrátí hlavu, aby setřela své slzy. „Madam, udělám všechno, abyste nepadla do rukou těch ničemů. Stále máme naději,“ mluví on pomalu, tiše, pohlédne jí do očí. Náhle mu chybí odvaha, se kterou se vrhá vstříc početnějšímu nepříteli, svištícím kulkám i napřaţ eným mečům. Těţ ce polyká. Rád by řekl mnohem víc, neţ doposud vyjevil. Kdoví, zda ještě bude mít další příleţ itost. Aţ odsud dnes odejde, moţ ná ta chvíle bude jejich posledním střetnutím. Zítra můţ e zemřít, on asi dříve, nebo bude zraněn, přemoţ en, zajat. Ne, zajmout se nenechá. Nikdy se nevzdá takové bandě špinavců. Raději smrt, neţ potupná kapitulace. „Jak dařit váš přítel?“ zeptá se ona, snaţ íc se změnit téma, které zřetelně jejího hosta rozrušilo. „Pan markýz de Almare je statečný,“ odvětí on, „Ačkoli je hubený a zdánlivě slabší, dnes se bil za tři. Nezapře svůj dobrý původ, nezapře válečníka v sobě. Není váţ ně zraněn, teď s dalšími opevňují dům. Uţ jsme se dohodli, zkusíme je chvíli zdrţ et před hradbami, ale pak se stáhneme do domu,“ vysvětluje zvolenou taktiku dalšího vedení obrany, mluvil však příliš rychle, přesně mu nerozuměla, proto znovu zopakuje jejich bojový plán. „Já moc líto za děti zde,“ znovu se jí zamlţ í zrak, „Ubohá dítě, dívka, chlapec, od Marie, i noví děti. Válka moc zlá, pane hrabě. Válka uţ moc dlouho.“ „Madam, slibuji, pokud zvítězíme, odvezu vás odsud pryč!“

270

„Já málem věřit … ještě před dneska … nová naděje. Děkuji za krásná naděje … Bůh ale jiný záměr. Nechtít, aby já odsud pryč. Já měla zemřít, jako všichni. Bůh náš osud zvolit.“ „Madam,“ podívá se jí zpříma do očí, snaţ íc se v sobě najít veškerou odvahu, „Madam,“ pokračuje ztěţ ka, „Já … já vám chci dát slib a chci se na něco zeptat … omlouvám se za svoji opováţ livost, madam. Ale zítra bude boj, mohu být zabit … musím vám něco říct, madam,“ koktá jak mladý študentík. „Pane hrabě … já nerozuměla … vy otázka, slib?“ zvedne ona své krásné oči, čímţ ho donutí sklopit ty jeho. „Drahá komteso,“ zhluboka se on nadechne, „vyprávěl jsem vám o své smutné lásce. Uţ jsem myslel, ţ e … nečekal jsem, ţ e naleznu někoho, ţ enu … ale Bůh mi seslal vás. Drahá komteso, Bůh moţ ná nechce náš konec, kdyţ zařídil naše setkání.“ „Vy opravdu věřit … my mohli zvítězit?“ „Dokud mi zbyde poslední kapka krve v těle, tak budu věřit. Nikdy se nevzdám! Ano, je stále naděje. Můţ eme se udrţ et, můţ e přijít pomoc od Quida, můţ e přijít pomoc od někoho jinýho,“ mluví chvatně, podle pohledu pozná, ţ e mu neporozuměla, „Ano, věřím v naší záchranu. Je naděje,“ zopakuje. „Budu se modlit k Boha za vás i za vše.“ „Madam, pokud bychom unikli, pokud bychom odjeli do Paříţ e, mám já naději?“ „Mít vy naděje? Nerozuměla, pane hrabě.“ „Já se ptám, jestli bych měl naději … já … u vás,“ zvedne svůj ustaraný zrak, ona v něm spatří odhodlání i napětí z odpovědi, začíná tušit, nač se on ptá, i kdyţ zcela nerozumí všem slovům. „Vy se ptát … naděje … pokud odjet do Paříţ … vy a já?“ zeptá se raději znovu, s ostychem, velmi vzrušena poloţ enou otázkou, snaţ í se nedat najevo radost, snaţ í se ujasnit si ve své hlavě, zda přesně pochopila dotaz. „Ano, pokud nezemřeme … vy a já … byla by naděje?“ „Vy by chtít … aby já a vy?“ „Z celého srdce,“ uchopí teď za ruku on ji, její se velmi chvěje, on mluví tiše, vyslovuje zřetelně kaţ dé slovo, „Madam, já … já vás miluji. Chtěl bych … chtěl bych, kdybychom nezemřeli zítra … kdybychom odjeli do Paříţ e … chtěl bych, abychom vy a já … jako muţ a ţ ena. Rozumíte?“ „Vy milovat já?“ malinko ona ztuhne, přímé vyznání ji zaskočí, není si ani přesně jistá jeho slovy. Co ji vlastně nabízí? Moţ nost stát se milenci? Nebo dokonce i víc? Být muţ a ţ ena? „Ano, madam, miluji vás. Byl jsem moc smutný … kdyţ jsem měl odjet. Moc šťastný, kdyţ jste vy slíbila odjet s námi. Moc šťastný.“ „Pane hrabě, vy máte významné postavení … francouzský dvůr … já jiná šlechta … já jiné vyznání … vy katolík, já protestant … na vás zlobit váš král, kdyby se dozvědět.“ „Madam, králi je pět let. Skutečný vládce Francie pan kardinál Mazarin je můj přítel,“ zveličí on svůj vztah s prvním ministrem, leč s hrůzou začíná cítil, ţ e se dostávají náhle dál, neţ chtěl původně nabídnout. On chtěl mluvit o moţ nosti stát se milenci, ona ale zahází snad aţ příliš daleko. Znejistí. „Váš pan Mazarini váš přítel … vidět, vy moc významný muţ ve Francie. Vy nemoci přivést si ţ ena … šlechtična z Německa … protestant …na vás doma zlobit.“ „Pan Mazarin má za spojence protestanty a bojuje proti katolíkům. Mnozí protestanti, hugenoti, jsou teď uţ respektováni. Není uţ boj mezi náma a nima. Mnoho přešlo na katolickou víru,“ mluví on, ačkoli přesně nechápe sám sebe, proč vůbec tyto záleţ itosti popisuje. „Vy a já … pane hrabě … já vás taky ráda … ale vy a já moc velký starost … vy katolík, já protestant … naše děti … kdyby vy dostat souhlas krále …,“ mluví ona zmateně, ale přesto aţ příliš jasně. On se zřetelně se zalekne a ztuhne. On mluvil o moţ nosti jejich tělesného vztahu, ona ale ţ vatlá o dětech! Přeci nenaznačil … náhle si s hrůzou uvědomí, ţ e hovořil o sobě a o ní jako o muţ i a ţ eně. Nemluví dobře francouzsky, asi pochopila, ţ e jí nabízí manţ elství. Zděsí se. Ale proč vlastně ne? Ona je urozeného původu, je zdravá, mladá, silná, jistě bude schopna mu dát dědice, pokračovatele rodu. Že je cizinka? Žádný problém, vţ dyť v Evropě se míchají rody z různých

271

zemí a dynastií, nejprve se navzájem propojí příbuzenskými vztahy a pak si jdou s ještě větší vervou po krku, někdy i pod záminkou různých dědických nároků. I s tím protestantstvím se dá něco udělat, děti by ale museli být pravými katolíky. Ani ne, ţ e by byl tak ţ havým katolíkem, spíše by mu šlo o jejich uplatnění, aţ dorostou. Zarazí se. Kam se proboha dostal? Chtěl se s komtesou pomilovat, chtěl s ní navázat intimní vztah, ale ona všechno tak divně zamotala, blábolí o dětech a manţ elství a on o tom k tomu všemu ještě váţ ně uvaţ uje. Cítí se teď naprosto zmatený, bezradný. Začal s vyznáním svých citů, ona jeho slova vzala víc neţ váţ ně. Je velmi pravděpodobné, ţ e zítra budou touto dobou jiţ po smrti, přitom uvaţ uje o manţ elství, o tom, v jakém náboţ enství by vychovávali své děti, baví se, co by na jejich nápad uzavřít manţ elství řekl král. Anebo právě proto, protoţ e jsou si jistí, ona si je jistá, ţ e jde jen o plané řeči? Protoţ e zítra zemřou a nic z jimi vyslovených myšlenek se neuskuteční? Je vhodné snít a hovořit o tak váţ ných věcech, i kdyţ pravděpodobnost jejich naplnění se blíţ í nule? „Já říci něco nevhodného?“ objeví se v jejích očích velký úlek, vţ dyť on se tváří tak vyděšeně. Moţ ná špatně pochopila jeho slova, špatně si je vyloţ ila, cítí se náhle hrozně trapně. „Madam … já … vy uvaţ ujete, ţ e vy a já … ţ ít jako muţ a ţ ena? Jako manţ elé?“ vykoktá on, ano, je zřetelně zaskočen. Ona hrozně zrudne, vyjevila mu svůj tajný sen, podlehla emocím těchto těţ kých chvil, blízkosti smrti, uvědomění si, ţ e spolu moţ ná mluví naposledy. „Pane hrabě, promiňte,“ špitne ona, skloní hlavu, slzy se jí derou z očí. Cítí se hrozně poníţ ená, vţ dyť nabídla šlechtici sama sebe za manţ elku, on o něčem takovém určitě neuvaţ oval. Jak je celý vyděšený, vůbec neví, co odpovědět! „Neomlouvejte se, madam,“ zvolá on rychle, uchopí ji za ruku, políbí ji, vţ dyť je smrt tak blízko, nemůţ e ji ještě více trápit, „Madam, boţ í cesty jsou nevyzpytatelné,“ začne frází, aby získal čas, hledá vhodná slova, „Madam, pokud bychom přeţ ili … pokud bychom odjeli do Paříţ e … vy byste byla svolná stát se mojí ţ enou? Hraběnkou de Godille?“ poloţ í zásadní otázku, ona však hlavu nezvedne. Nastane velmi trapná situace, do které je přivedlo určité komunikační nedorozumění. Kdy on mluvil o koze a ona o voze. Ale myšlenka byla vyřčena, aţ příliš silně, neţ aby ji mohli přejít. Pokud nedojde k dohodě, rozejdou se dnes večer ve velkém nedorozumění. „Madam,“ zeptá se on znovu velmi tiše, leč pevným hlasem, „madam, pokud nezemřeme a odjedeme do Paříţ e, jste svolná se stát mojí ţ enou?“ „Pane hrabě, já styděla se. Já nepochopila vás … řekla nevhodné … já omlouvat se,“ stále nechává skloněnou hlavu, slzy neštěstí a studu jí zkrápějí šaty. „Madam,“ zavrtí on hlavou, coţ ona spatřit nemůţ e, „vy jste jen řekla, nač jsem myslel,“ zalţ e, ale ona mu uvěří, protoţ e uvěřit chce, „Madam, pokud nezemřeme, pokud vyvázneme, jste ochotná se stát mojí ţ enou?“ zeptá se přímo, aţ se sám zděsí ze svých slov, vzápětí se mírně uklidní, naděje něco takového uskutečnit je velmi malá. Je realista, venku čeká moţ ná padesát hrdlořezů, kteří jejich plánům učiní přítrţ . Vlastně je skoro jedno, co ji dnes slíbí. Alespoň ji na krátkou dobu učiní šťastnou, dá ji novou naději. Ale přeci jen, dát tak závaţ ný slib, vţ dyť se vůbec neznají, ani ji nepolíbil, natoţ aby s ní proţ il krásné intimní chvíle. Vlastně o ní nic neví. A hlavně, vţ dyť by později nějakým vhodným sňatkem mohl získat tolik potřebné věno … Co to proboha dělá?! „Pane hrabě … vy … já bych … nelze teď nic říci,“ zvedne ona obličej, na tvářích se jí zablesknou slzy, odvrátí hlavu a otře si je kapesníčkem, jenţ křečovitě svírá v ruce. „Madam,“ stiskne jí teď ruku, zvedne se, přistoupí k ní, něţ ně jí otočí tvář, přiblíţ í se k ní, pomalu, oba krátce zaváhají, pak ale jejich ústa splynou v polibku, který se změní ve vášnivé líbání, narovnají se, objímají a líbají. Není třeba dalších slov, ona ho vezme za ruku a vede k její posteli, dvakrát se cestou zastaví ve vášnivém objetí. Oba o této chvíli jiţ delší čas přemýšleli, ale ani jeden se neodhodlal učinit první krok. Oba touţ ili po splynutí, po vášnivém milování, po poznání těla toho druhého. Jejich první styk je velmi rychlý, bez větších něţ ností, předehry.

272

Leţ í tiše pod pokrývkou, v místnosti vládne zima, která proniká aţ k jejich poloobnaţ eným tělům. Přitiskne se k němu, poloţ í mu svoji hlavu na jeho oddychující muţ nou hruď. Ani jeden nepromluví, hlavou se jim honí myšlenky, které lze směle nazvat černými. Krátký okamţ ik štěstí a příjemného proţ itku opět překryje vědomí velkého nebezpečí, jenţ číhá na planině za hradbami. Druhé milování jiţ trvá déle, oba si ho vychutnají, poznávají tělo jeden druhého. Znovu se zachumlají do přikrývky, pot jim stydne na tělech, ona vyleze z pelíšku a jde přiloţ it do krbu, on pozoruje ţ ádoucí křivky jejího těla ve sporém osvětlení. Vrátí se zpátky s husí kůţ í, on jí přejíţ dí prsty po jejím boku, tiskne se k jejímu ţ ivotem pulzujícímu tělu. Není přece moţ né, aby ji zítra dostihla smrt. Je opravdu rozhodnuta se zabít, neţ aby upadla do rukou ţ oldáků? Kdyţ jí nepomůţ e on, určitě si bude hledat jiný způsob, uvědomí si. Moţ ná donutí své komorné, aby ji propíchli, tak nespáchá hřích sebevraţ dy, ale dosáhne svého … „Musíte mi něco slíbit,“ políbí ji na šíji, přes intimní styk zůstane u vykání, coţ ovšem je běţ né ve vysokých vrstvách, kdy si manţ elé vykají i po desetiletích společného souţ ití. „Slíbit? Já?“ „Nesmíte si sáhnout na ţ ivot,“ řekne on pevným hlasem, „Ať se děje cokoli. Nesmíte!“ „Já … nechci poníţ ení … nechci zajata. Oni … víte, co dělat ţ enám.“ „Vy nejste obyčejná ţ ena. Jste rukojmí, za kterou můţ ou dostat výkupný. Peníze za vaše propuštění,“ snaţ í se on vysvětlit své argumenty, zdá se mu, ţ e přesně nepochopila. „Vy … já nemohla slíbit!“ „Musíte! Madam, slibuji, pokud nezemřeme, ani jeden z nás … chci se stát vaším manţ elem … všechno zařídím, slibuju,“ vyřkne velmi váţ ný slib, znovu se zalekne svých slov, jenţ mu vycházejí z úst. Cítí však nutnost udělat velké gesto, odradit komtesu od jejích černých myšlenek. Vţ dyť by si mohla průběh boje špatně vyloţ it a sáhnout si na ţ ivot třeba i ve chvíli, kdy by vše ještě nebylo úplně ztraceno. Dalších asi dvacet minut se dohadují, on ji utěšuje, snaţ í se jí vylíčit jejich společnou budoucnost, ona sice rozumí jen sotva polovině, ale i tak chápe, jak krásné zítřky jí vykresluje. Oba se zasní, mluví o cestě do Francie, on vykládá o svém panství, které se přestavuje, kam ji přivede, kde budou vychovávat své děti. Moc hezky si notují, snaţ íc se zapomenout na ošklivou realitu, která se však přihlásí s ničivou silou s rozbřeskem. Pomilují se ještě jednou, on krátce před svítáním opustí její loţ nici, ani ona nespala celou noc, oči však má teď zavřené. Políbí ji na ústa, ona předstírá spánek, nedokázala by teď podstoupit martyrium loučení. Vţ dyť on odchází bojovat s nepřítelem, jeho ţ ivot bude váţ ně ohroţ en. Dívá se za ním, modlíc se, aby ho spatřila znovu zdravého a ţ ivého. Armand zajde do kuchyně, kde se podívá na zraněné. Všichni noc přeţ ili, i Auguste Bastien a Vilém Grasshoff, kteří utrpěli nejváţ nější zranění. Dostane velký hlad, najde něco málo k snědku. Zapije sousta, které hltavě pozře, pouhou čistou vodou. Ač nespal a věnoval se jiné bohulibé činnosti, necítí se unavený. Naopak, spíše nabuzený, zloba a nenávist k nepříteli, který mu chce zhatit jeho ţ ivotní plány. Nedá svoji kůţ i lacino, jeho snadno nedostanou. Vyjde na dvůr, obloha plná těţ kých mraků zakrývá doposud zcela všechny náznaky nového dne. Ale jiţ brzy pronikne alespoň zastřený sluneční svit i přes chuchvalce plné vody, z nichţ se v noci v podobě mokrého sněhu sypal jejich obsah na zem. Na nádvoří, střechách i náspech ho leţ í více neţ pět centimetrů. Je docela bílý, leskne se od paprsků ohně u brány, který mladí místní pacholci ubránili po celou noc. Brzy ale sněhová pokrývka zrudne, dnes se asi prolije dost krve, snad bude především protivníků, kteří asi také jiţ vstávají a chystají se dobýt jejich dočasné útočiště. „Uţ jste vzhůru?“ zeptá se kdosi za jeho zády, ani se nemusí otáčet, pozná hlas svého přítele. „Moc jsem dnes v noci nenaspal,“ odvětí a lehký úsměv mu přelétne přes obličej. „Vy a komtesa …“ „Strávili jsme spolu noc,“ řekne po pravdě hrabě, pak se trochu zamyslí, „Příteli, asi jsem udělal hroznou věc.“ „Hroznou věc? Nerozumím, snad došlo k rozporům, potom …“

273

„K rozporům? Příteli, obávám se, ţ e jsem ve slabé chvilce slíbil dnes v noci komtese manţ elství.“ „Manţ elství?“ zvolá pan de Almare, pak se provinile rozhlédne, snad jeho vzrušená slova nikdo neslyšel. „Ani nevím, jak k tomu došlo.“ „Vy jste jí ve slabé chvíli nabídl manţ elství? Dal jste komtese slib, těsně před bojem … co vás to jen napadlo, nabídnout jí manţ elství?“ „Nabídnout? Vlastně s tím přišla sama.“ „Ona? Ona vás poţ ádala o ruku?“ přelétne po tváři markýze udivený i potměšilý výraz. „No, ne úplně,“ rozesměje se teď Armand, náhle mu všechno přijde komické, stojí ve tmě na nádvoří, padá na ně sníh, venku je padesát muţ ů, kteří se je za chvíli pokusí zabít a oni tady zkoumají váţ nost jeho slibu daného v intimní chvíli v posteli. „Uţ vám asi vůbec nerozumím,“ konstatuje prostě Pierre. „Zpočátku si špatně vyloţ ila moje slova. Naznačoval jsem, ţ e bychom si mohli … však rozumíte. A vona si slova vyloţ ila jako moji touhu pojmout ji za manţ elku. Všechno se tak zamotalo, takţ e potom, kdyţ uţ sme leţ eli pod dekou, sem to slíbil. Pokud tedy přeţ ijeme dnešek.“ „Máte o důvod víc pokusit se přeţ ít a vyhrát.“ „Tím si nejsem jistej. Vlastně ani nevím, jestli mám chtít vyhrát,“ zasměje se hrabě svému hodně černému humoru, ale ţ ivot se nesmí brát příliš váţ ně, zvláště, kdyţ uţ o něj brzo bude ze všech sil zoufale bojovat.

LÍTÝ BOJ O ZÁMEČEK KONTESY VON HAMESCHÄLER Ještě neţ se rozední, všichni obránci jiţ jsou na nohou a připraveni k boji. Kaţ dý se vyzbrojí, včetně pacholků Otty a Viléma. Šlechtici a kapitán všem vysvětlí svůj záměr, který ještě ráno společně do detailů pobrali. Zkusí způsobit nepříteli co největší ztráty před hradbami, pokud nastane kritická situace, stáhnou se do domu. Nanosili tam v noci zbylé zbraně, mají jich aţ dost na současný počet obránců. Okna i další vchody kromě hlavního zatarasili, i ten ucpou připraveným nábytkem, jakmile do něj vstoupí poslední z ţ ijících obránců. Z vozů přinesli všechno jídlo, kdoví, jak dlouho budou obléháni. První obranou linii v domě představuje přízemí, druhou a poslední fázi první patro v prostorách komtesy von Hameschäler. Tam nařídil pan de Godille přenést ještě před úsvitem všechny zraněné, v kuchyni bude asi brzy dost ţ havé prostředí. Komtesa je jiţ také na nohou a pomáhá spolu se svými komornými sténajícím muţ ům, dává jim napít, balí je do houní, aby ještě navíc neprochladli. Shromáţ dili je v předpokoji loţ nice komtesy, lůţ ka Elke a Barbory jsou pouţ ity na zakrytí oken. Do prvního patra se dobývá hůř neţ do přízemí, ale výška určitě není nepřekonatelná. Na stále potemnělém nádvoří nyní stanou vedle sebe tři muţ i, dva francouzští šlechtici a švýcarský kapitán, na jejich bedrech leţ í další osud loveckého zámečku a jeho doposud ţ ijících obyvatel. Navzájem se začnou dohadovat o opatřeních, které mají zajistit co nejúčinnější odpor vetřelcům. Na hradbách nyní vartují kromě nich všichni bojeschopní muţ i, obávají se útoku hned s rozbřeskem. Gardisté pan de Tabatiere, Martigny a Dalou, Švýcaři Driest, Petri, mladší z bratrů Grasshoffových a Stolpe. K nim se přidali dva kočí, Savart a Jäger. Celkem devět muţ ů. S třemi veliteli dohromady tucet statečných. Na nádvoří u ohně postávají dva mladí pacholci, Kramer a Schatz. Svoji pomoc nabídne i zraněný čtrnáctiletý Mikuláš Plicher, je však odmítnut, má se postarat o raněné spolu se ţ enami. Muţ i a chlapci se ozbrojí vším, co uznají za vhodné. K dispozici mají nespočet pistolí, mušket, mečů. Ovšem část z těchto zbraní spočívá v kuchyni a v prvním patře zámečku. Zde naleznou poslední útočiště, aţ nedokáţ í dále uhájit hradby. Sněţ ení poleví, vločky poletují jen sporadicky, vítr se rovněţ utišil, za hradbami na nádvoří se jeho poryvy neprojevují vůbec. Kolem zámečku na planině zatím panuje klid, ţ ádný hluk, jako by jejich 274

protivníci měli půlnoc. Nikdo se však nechce nechat obalamutit a překvapit. Nepřátelé se mohou vynořit ze tmy náhle a napadnout je. V tuto chvíli je nejdůleţ itějším smyslem sluch, zrak stále naráţ í na bariéru tmy, která však přestává ztrácet svoji temnotu, začíná šednout. Uţ brzy přijde rozbřesk. Nikdo doposud nevyslovil jméno Quida Dujardina, v noci nenastal ţ ádný rozruch, který by naznačoval jeho chycení a utracení, ale kdoví, jak statečný chlapec dopadl. Moţ ná je ještě na cestě do Rottweilu, moţ ná jiţ jeho tělo leţ í ztuhlé někde v křoviskách. Nikdo však o něm nemluví, jako by nechtěli zakřiknout naději, jíţ si podvědomě udrţ ují všichni ve svých nitrech, jako by jeho jméno bylo tabu. Nečinnost v táboře obléhajících je jen zdánlivá. Jiţ dávno kapitán de Eschemy rokuje se svou radou starších, sloţ enou z nejzkušenějších muţ ů. Dohadují se, zda dát ještě přednost novému vyjednávání či udeřit na zámeček rovnou. Potichu v noci posunuli dělo blíţ bráně, jím vypálené projektily získají na razanci, i za cenu ohroţ ení obsluhy. Nemají zase tolik střeliva, aby jím mohli plýtvat, jeho pouţ ití musí mít maximální efekt. Ztratili uţ dost muţ ů, nepřítel se brání statečně a tvrdě, přesto je jich ještě stále dost. Musí zvolit vhodnou taktiku, aby nedovolili obráncům soustředit své síly na jedno místo nebo si snadno přicházet na pomoc v jednotlivých nejvíce ohroţ ených místech. Dohadují se na rozdělení muţ ů, na velení jednotlivých úseků. Nakonec se domluví na ještě jednom pokusu o vyjednávání. Mají pro tento postup dva důvody. Za prvé se nikomu nechce zbytečně ztratit ţ ivot v dalším šturmu, druhý důvod je ještě pádnější. Živí šlechtici i komtesa představují daleko cennější kořist, neţ kdyţ je v lítém boji zabijí a zmocní se usedlosti. Cena trojice urozenců má určitě mnohem vyšší hodnotu neţ vše, co mohou naleznout, aţ se stanou pány letoviska. Sice mají muţ i rozkaz nikoho z nich nezabít, ale dodrţ et něco takového v případné líté řeţ i je velmi problematické. Světlo se prosazuje pomalu, decentně, důvodem je stále zcela zataţ ená obloha, neobjevují se ţ ádné sluneční paprsky, prostě jen tma stále bledne a přechází postupně v pošmourný den. Teplota je těsně pod nulou, ranní mrazík způsobuje křupání sněhu pod nohama, pára jde od úst. Konečně je vidět na celou planinu, před obléhajícími se zpupně tyčí nevysoké hradby, z nichţ na ně brzy začnou vystřelovat velmi obtíţ ně stravitelné pozdravy. Obleţ ení naopak pozorují poskakující postavy v kruhu vzdáleném necelých dvě stě metrů, muţ i se zahřívají, určitě přes noc promrzli, ač vyuţ ívali rozdělané ohně. V okolí brány mohou všichni pozorovat nepřirozené zasněţ ené kopečky, sníh schoval mrtvoly mnoha muţ ů i koní. Všichni však dobře vědí, co sněhová pokrývka zakryla, bílé mohyly pro ně představují memento o křehkosti ţ ivota. O blíţ ící se další bitce ani jedna ze stran nepochybuje, byť právě vyráţ í směrem k bráně muţ s bílým hadrem přivázaným na větvi. „Pan kapitán de Eschemy nabízí panu hraběti schůzku!“ volá vyjednavač. „Nejradši bych ho rovnou vodstřelil,“ poznamená vyzvaný směrem ke svým kolegům, „Ale přijmu. Ale jen abych získal čas. Na nic nepřistoupím,“ upozorní. „Jak se chcete dostat ven? Brána je zatarasena,“ ukáţ e Roth na zasněţ ené povozy. „Po provaze. Prostě sešplnám.“ „Nebezpečné. Kdyţ vás napadnou, neţ vylezete zpátky, budete jak terč na cvičišti!“ „Jsou dost daleko a zasáhnout by mě mohli jen náhodou. Pomůţ ete mi, vytáhnete mě nahoru.“ „Půjdete sám?“ zeptá se pan de Almare. „Určitě. Život nikoho dalšího neohrozím. A dejte pozor na dalších stranách, aby se nepokusili vyuţ ít vyjednávání,“ nabádá spolubojovníky pan de Godille. Zařve do planiny přijetí pozvánky, poté čeká, aţ mu Otto přinese lano. Po něm se mrštně spustí, pod kabátcem skrývá dvě pistole a dýku, kord se mu pohupuje podél těla. Tentokrát ujde asi osmdesát metrů, coţ je zhruba polovina vzdálenosti mezi znesvářenými liniemi. Z druhé strany se k němu blíţ í pan de Eschemy. Pro oba vyjednavače je dnes situace značně riskantnější, z obou táborů by se jiţ dobře mohli stát obětí zákeřného výstřelu. Nicméně ani jeden z nich nedává najevo ţ ádnou obavu, oba se prezentují velkým sebevědomím, hraničícím v obou případech aţ s arogancí. „Přeţ il jste včerejší šarvátky, dokonce bez zranění,“ přivítá svůj protějšek Jules.

275

„Na rozdíl od vás jsem se neschovával,“ rýpne si pan de Godille. „Pane hrabě, proč se hnát do prvních řad, kdyţ máte dost vojáků. Ale dneska v kaţ dém případě vstoupím na nádvoří zámečku, ovšem v tý době se uţ střílet nebude.“ „Váš názor. Včera jste taky mluvil hodně sebejistě a uţ máte přes třicet mrtvejch. Brzo budete muset přiloţ it ruku k dílu, kdyţ to půjde takhle dál,“ ušklíbne se ironicky velitel obránců. „Zbylo mi jich hodně, na rozdíl od vás. I já umím počítat, je vás tak sotva deset, maximálně patnáct, kdyţ povoláte do zbraně všechno sluţ ebnictvo.“ „Však se brzy počty vyrovnaj. Ale máme problém, za chvíli uţ nebudeme mít kde ukládat vaše vojáky, uţ jich máme uvnitř přes tucet. Ovšem mrtvejch, samozřejmě!“ „Sebejistej jako vţ dy,“ hryţ e si kníry kapitán, „Nepřišel jsem se s vámi ale dohadovat vo počtu mrtvejch. Chci s vámi mluvit vo ţ ivejch. Dobře si uvědomujete, ţ e další útok uţ neodrazíte. Dal jsem vám čas na přemýšlení, pane hrabě, snad jste ho vyuţ il dobře.“ „Naprosto. Pořádně jsem se navečeřel, pěkně vyspal, ráno nasnídal. A dostal chuť zabít pár dezertérů a zrádců.“ „Dezertérů a zrádců?“ „Kým jiným ste. Já a můj přítel tady zastupujeme francouzskou korunu. Vy jste byl součástí armády, která slouţ ila francouzskému králi. Měli byste nás ochraňovat jako jeho velvyslance, místo toho se nás pokoušíte zabít a voloupit. Co teda ste jinýho!“ „Zabít vás nechceme, pokud nebudeme muset. Jsem taky šlechtic, ačkoli nemám titul jako vy. I moje slovo platí, pane hrabě. Moje nabídka platí. Ponechte nám komtesu jako záruku, všechny svoje peníze. Necháme vám kočár, koně, kaţ dýmu jednu pistoli a meče. Tak nebudete bezbranný a můţ ete se vrátit do Francie. Zaručím se za komtesu, pokud ji budete chtít vykoupit, tak se domluvíme na ceně i na místě předání peněz. Velkorysá nabídka, pokud si uvědomíte svoje postavení.“ „Proč zrovna komtesu? Proč ne mě nebo mého přítele?“ „Komtesa je ţ ena a bude věcí vaší cti, abyste ji vykoupili, kdyţ jste ji nedokázali ochránit. Mohu vám slíbit, vrátím vám ji nepoškozenou, nedotčenou, pokud máte strach z jejího zneuctění. Ovšem za pořádnej balík peněz, samozřejmě.“ „Pane, mluvil jste vo šlechtické krvi ve vašich ţ ilách! Brát si jako rukojmí ţ enu! Fuj! Ţe se nestydíte! Další podlost, po zradě svýho velitele!“ „Vaše názory mě nezajímaj. Berete moji nabídku? Máte moje slovo, odchod všech vašich muţ ů, vy nám necháte jen komtesu a místní sluţ ebnictvo, samozřejmě zbraně, který nejsou součástí dohody. Můţ ete si nechat i nějaký drobný, nikdo vás prohledávat nebude. Stačí mi vaše slovo, ţ e jste si nevzali víc, neţ potřebujte na zaplacení několika noclehů.“ „Co uděláte s místními, kdybysme vám je vydali?“ „Vojáci musej taky dostat nějakou kořist. Nechám si komtesu, poskytnu jí ochranu kavalíra. Budu se k ní chovat s úctou jejímu stavu. Její sluţ ebnictvo … s tím se pobaví moji vojáci, coţ vám můţe bejt jedno. Je tam pár ţ enskejch, nějaký muţ i, kluci … co je vám do nich. Dopřeju svým muţ ům zábavu. Vašich slouţ ících se nikdo nedotkne, máte moje slovo.“ „Chcete místní povraţ dit?“ „Upřímně, je mi jedno, co s nima vojáci udělaj. Aspoň budou mít nějakou zábavu, kdyţ vás necháme jít. Pro mě je důleţ itý, abych měl v rukách komtesu a na svobodě vás, který mi za ni přinesete výkupné.“ „Proč bysme se vraceli? Vţ dyť je jen německá šlechtična …“ „Pane hrabě,“ rozesměje se Jules, „uţ jsem vás trochu poznal. Vaše ješitnost by vám nedovolila nechat komtesu na holičkách. Vy jste mi nejvyšší zárukou, ţ e dostanu svý výkupný. Vy především. Nemusíme si nic namlouvat. Berete moji nabídku?“ „Můţ eme se poradit?“ „Poradit? Chcete ještě pár hodin navíc? Pane hrabě, měli jste dost času, teď jsem vám ještě nabídku vylepšil. Nechám vám volný průchod, nechám vám nějaký zbraně, peníze na cestu domů. Vy

276

vyjdete z brány, předáte mi komtesu, aby se jí nic nestalo a budete poté moct opustit tohle údolí cestou, kterou si vyberete. Neţ odjedete, do zámečku nevstoupíme. Aţ se tak stane, komtesa bude v bezpečí v mé společnosti a vy za vobzorem.“ „Mám nechat povraţ dit místní sluţ ebnictvo?“ „Místní sluţ ebnictvo? Pár ubohejch venkovanů … opakuju, co je vám po nich. Víc nemohu slevit, moji muţ i musej mít pocit nějaký kořisti, pocit, ţ e necedili krev zbytečně. Jsou to pro vás cizinci, neurozený, chamraď. Jejich krev … ale konec konců, proč se vo nich vůbec bavíme, máte stejnej názor jako já. Poznám to na vás, záleţ í vám na nich asi stejně tak moc jako mně,“ ušklíbne se kapitán. „Moţ ná máte pravdu,“ připustí vcelku ochotně Armand, opravdu mu na sluţ ebnictvu komtesy pramálo záleţ í, „Ale komtesa je z urozený krve, coţ je něco jinýho. Ji vám jen těţ ko můţ u vydat. I kdybych věřil vašemu slovu, vůbec si nejsem jistej, jak byste ji chtěl vochránit. Máte kolem sebe hodně zvlčilejch chlapů …“ „Můj problém a buďte si jistej, ţ e si ho vyřeším. Komtesa pro mě přestavuje krásnej zbytek ţ ivota, aţ dostanu výkupný. Pro mě a moje nejvěrnější muţ e, kterejm věřím. Vo čest a ţ ivot komtesy se vopravdu bát nemusíte. Pokud mi dáte výkupný.“ „Kolik byste vlastně chtěl? Ještě jste ani neřekl cenu a kde bysme si mohli komtesu převzít,“ protahuje cíleně vyjednávání vyslanec francouzské koruny, však jiţ také velitel obléhajících začíná být nervózní, nicméně dodrţ uje stále pravidla slušného chování. Nevzdává se naděje, diskusi o podmínkách kapitulace povaţ uje za posun správným směrem. „Kolik? Odhaduju cenu na sto tisíc liber.“ „Sto tisíc liber!“ zvolá rozhořčeně pan de Godille, „Nehorázná částka! Vţ dyť za tu cenu si můţ u postavit zámek!“ „Nebo si koupit úřad u dvora. Částka je přiměřená hodnotě cti a ţ ivota urozené dámy, vaší cti a vašim moţ nostem. Nepochybuji o vašich schopnostech tolik peněz sehnat. Buď vy sám nebo s vaším přítelem jste určitě tuhle sumu schopný vyplatit.“ „Jde opravdu vo moc peněz … moţ ná byste mohl trochu slevit …“ „Pane hrabě!“ zvolá teď uţ nerudně pan de Eschemy, „Náš rozhovor se zbytečně protahuje. Dostal jste poslední nabídku. Máte přesně půl hodiny. Pokud do půl hodiny neotevřete bránu a nevyjdete ven ve společnosti komtesy, dám pokyn k útoku. A ten bude pokračovat, dokud nebudete v našich rukách. Živí nebo mrtví!“ „Mrtví? Kdopak vám pak přinese výkupný?“ „Však von se někdo najde. Nemám v úmyslu vás zabít, pane hrabě, vás ani vašeho přítele. Budeme se vás snaţ it ušetřit a zajmout ţ ivý, ale kdyţ dojde k řeţ i … jste statečnej muţ , váš přítel asi taky. Těţ ko zabráním, aby vás moji muţ i nezranili, moţ ná vás i zabijou. Ačkoli opakuju, nestojím o vaši smrt. Svým způsobem vás ctím jako statečného šlechtice a protivníka. Přes vaši domýšlivost.“ „Škoda, ţ e nemůţ u říct to samý. Kdybyste se zachoval jako šlechtic a jako Francouz, doprovodil byste nás i se svými muţ i do Paříţ e. Tam byste si vyslouţ il naši úctu a vděčnost, moţ ná i vyjádřenou penězi. Bohuţ el jste zvolil zcela jinou cestu.“ „Pane hrabě, další slova jsou zbytečný. Půl hodiny od chvíle, kdy se rozejdeme. Nezapomínejte. Pak dostanou slovo zbraně, a pane hrabě, vy nemůţ ete vyhrát.“ „Uvidíme. Boţ í cesty jsou nevyzpytatelný.“ „Bůh se utopil v krvi v týhle proklatý zemi uţ před mnoha roky,“ ušklíbne se Jules, „Na něj nespolíhejte, nezachránil tady nikoho. Pane hrabě, snad se ještě setkáme, aţ vás přivedou jako mýho zajatce. Pokud budete zabit, pak se loučím, bylo mi ctí se s vámi setkat. Byl jste důstojným protivníkem,“ doprovodí poslední slova velitel útočníků úklonou, otočí se a odchází. Ani nečeká na odpověď, tou mu je jen úšklebek Armanda, který se stejně bezstarostně obrátí k nepříteli zády, naprosto volným krokem dojde aţ ke spuštěnému lanu a po něm hbitě vyšplhá zpět ke svým lidem. Ani jednou se neotočí, stejně jako jeho protějšek, oba muţ i dávají všem najevo svoji odvahu. Coţ kvitují a uznávají vojáci na obou stranách, i směrem k protivníkovi.

277

Hrabě informuje své spolubojovníky o ultimátu, mají předpokládaných necelých třicet minut. Moc času na vydechnutí jim nezbývá, zvláště kdyţ se začínají jejich nepřátelé houfovat. Několik jich stojí kolem děla, které je zřetelně blíţ neţ včera, Roth přemýšlí, zda by se mu mohlo podařit odstřelit někoho z obsluhy. Na pahorku u ústí cesty do Rottweilu se začínají shromaţ ďovat jezdci, nelze přesně určit jejich počet, odhadem alespoň dvacet, moţ ná i víc. Kromě toho stojí nyní v kruhu okolo celých hradeb pěšáci, Roth rychle obchází celý obvod obrany, snaţ í se spočítat připravené muţ e. Alespoň třicet. „Říkáte celkem padesát?“ zeptá se zamyšleně pan de Godille. „Minimálně, pane hrabě. Minimálně. Příliš mnoho, příliš mnoho, Excelence.“ „Zkusíme jich zabít co nejvíc, jakmile zaútočí,“ vysvětluje svůj plán pro nejbliţ ší chvíle pan de Godille, „Jakmile ale vztyčí ţ ebříky nebo začnou pronikat do brány, okamţ itě se stáhneme. Nejprve k domu, další salva na ty, co vniknou dovnitř a pak rychle dovnitř. Ať máme co nejmenší ztráty.“ „Souhlasím s vaší taktikou, pane hrabě. Obejdu znovu všechny a řeknu jim, na čem jsme dohodli,“ přikývne kapitán a hned jde svá slova naplnit. Stále ještě zbývá dvacet minut, pokud dodrţ í protivník časový limit, jenţ sám stanovil. Všichni jiţ jsou obeznámeni, co mají dělat. Jako poslední dostanou pokyny oba pacholci Otta a Vilém, klepou se strachy, sice taky obdrţ eli zbraně, ale zacházet s nimi nedovedou. Oni mají jen nabíjet zbraně a nosit je střelcům, jakmile se objeví první nepřítel na hradbách nebo v bráně, okamţ itě zmizí v domě. Nic jiného se od nich nečeká, budou se ještě hodit, je zbytečné, aby se nechali zabít. Coţ přijmou chlapci s úlevou, vyděšení jak zákon káţ e. Smrt je uţ tak blízko. Výstřel z děla oznamuje konec příměří, časový limit byl vyčerpán, brána se neotevřela, proto dal pan de Eschemy pokyn k jejímu zničení. Třísky létají, oba povozy se jen zachvějí, naplnili je dřevem a kamením, nějakou dobu vydrţ í. Další výstřel, pěšáci se zatím nehýbají, čekají na vytvoření průchodu. Třetí rána, vrata jsou dost poškozená, ale povozy stále drţ í. Přesto poslední koule rozmetá třísky po dvoře. Oba pacholci se jen tak tak skryjí u náspu, třímajíc v ruce křečovitě nabijáky, prach a kule. Čtvrtý a pátý projektil zřetelně poškodí veřeje a především levé křídlo, drţ í uţ jen díky přistaveným povozům. Cesta není zcela volná, ale částečně připravená. Nad hradbami se objeví obláček dýmu a vzápětí jeden z obsluhy děla zaúpí bolestí. Kulka z muškety Rotha mu roztříštila levé rameno. Stejně ale kapitán nezabrání šesté ráně a další spršce dřeva, jenţ zkropí dvůr. Druhou ranou Alfred obsluhu děla mine, proto se o třetí uţ nepokusí. Sedmý výstřel ukončí dělostřeleckou přípravu, v mírně nadneseném slova smyslu. Mohutný řev je reakcí na pokyn Julese. Pěšáci se dávají do pohybu, ale nemíří k hradbám, nýbrţ se shlukují a rozdělují na tři proudy. Jeden směřuje k vratům, druhý vpravo a třetí vlevo. Jejich taktiku brzy prohlédnou i obránci. Povedou úder ve třech místech, jeden bude směřovat na vrata, druhý zezadu v místech kaple a třetí z pohledu obleţ ených vpravo od brány. Jestli je chtějí odrazit, musí se rozdělit na tři skupiny a vzdálenost mezi nimi bude příliš velká, neţ aby si mohli vzájemně pomáhat. U brány zůstává hrabě, markýz, jeho kočí Savart, gardisté Dalou a Martigny, rovněţ i oba pacholci. Kapitán Roth se přesunuje vpravo od brány společně se Švýcary Driestem, Petrim a kočím komtesy Jägerem. U kaple zůstává gardista pan de Tabatiere a Švýcaři Herman Grasshoff se Stolpem. Dost chabá obrana, coţ si všichni uvědomují. Přesun muţ ů kapitána de Eschemyho končí, začíná útok na třech místech zároveň. Přes třicet ţ oldáků se řítí k hradbám, střílí za běhu, obránci jim nezůstávají nic dluţ ni. Sice se několik z útočníků hroutí s různě váţ ným zraněním, ale zastavit je nelze. Staví ţ ebříky, buší sochory a sekerami do poničených vrat, derou se na hradby, snaţ í se protáhnout děrou ve vratech. Hrabě de Godille zachovává chladnou hlavu, vystřelí dvakrát z připravených mušket, ostatní jeho kolegové učiní to samé jednou. Pak přicházejí ke slovu pistole, ne kaţ dá rána si však nalezne svůj cíl. Vzápětí přivolává oba mladíky a nařizuje jim všechny prázdné zbraně odnést do domu, sám si bere další dvě nabité pistole. Otto a Vilém s úlevou chvátají, slyší bušení do vrat, vidí deroucí se vetřelce do vytvořených děr. Uţ se nehodlají vrátit, snad jim stěny zámečku poskytnou na chvíli ochranu. Spatří

278

nenávistné, rozzuřené a zle se šklebící tváře, dokáţ í si dobře spočítat, jak dlouho by se těšili z pozemského ţ ivota, kdyby jim teď padli do rukou. Hrabě nařizuje Rolandovi a Victorovi, aby zůstali na náspu a stříleli z pistolí na muţ e snaţ ící se rozbít bránu, pokud budou mít čas, mohou své zbraně nabít znovu, v čemţ jim bude pomáhat i kočí Savart. Tomu se třesou ruce, je nervózní, coţ mu ztěţ uje jeho činnost. Armand si pokynem ruky k sobě volá svého přítele, sestupují z náspu, vyuţ ívají povozy jako ochranu. Hrabě nespěchá, čeká, aţ se vetřelec vsouká do otvoru, pak promluví jeho pistole. Nemůţ e se minout, bezvládné tělo zapříčí otvor, jeho druhové se ho snaţ í vyprostit. Pierre postupuje podobně, další trup se snaţ í protáhnout okolo rozbitých veřejí, je vlastně velmi snadný cíl, jako při nácviku. Pohyb ţ oldáka ztuhne, hlava mu poklesne na ramena. Vzápětí markýzi hvízdne střela okolo uší, další vymrští poleno z povozu, útočníci prostrčili své zbraně otvory a snaţ í se odstranit obránce. Kapitán Roth a jeho tři společníci se snaţ í shodit dva ţ ebříky, které přistavili vetřelci a snaţ í se po nich vyšplhat. Coţ znamená nutnost se odkrýt a stát se také terčem. Není těţ ké sestřelit někoho ze ţ ebříku, uţ je těţ ší ubránit se proti zásahu, i ţ oldáci před hradbami mají střelné zbraně, pokud se dostanou nahoru, mohou vyuţ ít i zbraně sečné. Coţ nejprve pocítí kočí Jäger, který sténá s prostřeleným levým ramenem, sesouvá se k zemi, zády se opírá o zeď, krev mu proudí mezi prsty druhé ruky, jeţ tiskne křečovitě na ránu, rovněţ mu začíná pramínek krve vytékat z rukávu a kapat na zem. Škrábnutí na levé tváři ozdobí vizáţ Petriho, nicméně srdnatě pokračuje ve své činnosti. Za kaplí je situace obdobná, trojice vojáků nemá nárok odolávat dlouho, dva ţ ebříky nelze srazit, útočníci se jiţ derou nahoru. Pan de Tabatiere krvácí z průstřelu předloktí levé ruky, ještě jednou se pokusí ţ ebřík odstrčit, pak vyzývá své spolubojovníky k ústupu. Pokud setrvají ještě půl minuty, všichni tady zemřou. Stahují se pod násep, kaţ dý má ještě jednu nabitou pistoli. První muţ , který přeskakuje hradby je zasaţ en a odhozen na zeď, ale proud jeho spolubojovníků nelze zastavit. Obránci se obracejí a stahují, cestou volají na kapitána Rotha, na jehoţ úseku nastává obdobně kritická situace. Mladý Švýcar Stolpe náhle zavrávorá, výstřel ho zasáhl zezadu do stehna, podklesají mu nohy, snaţ í se zvednout, ale nedaří se mu. Výkřikem přivolává své druhy, ti se otáčejí a vyhodnocují situaci. Asi šest útočníků jiţ přeskočilo hradby, pokud se vrátí pro zraněného kolegu, nastane boj tři na jednoho. Geofri jen zavrtí hlavou a otáčí se, to samé po malém zaváhání učiní i Grasshoff. Nemají šanci kolegu zachránit, mohou s ním buď společně zemřít anebo utéct. Volí druhou moţ nost. Erik Stolpe chápe, na jejich místě by se zachoval podobně. Snaţ í se postavit, meč třímá křečovitě v ruce. Poté ho však odhazuje, proti šesti protivníkům nemá šanci. Krátce nato dostává úder pistolí do hlavy, hroutí se v bezvědomí k zemi. Vzdal se, nepocítili nutnost ho zabít, pouze zneškodnit. Rozbitá hlava mu drnkne o ztvrdlou zem, sníh okolo ní se barví krví. Ustupuje i Roth se svými muţ i. Sám kapitán se vrhne ještě jednou vpřed ve snaze srazit ţ ebřík, ale výsledkem je sečná rána přes jeho levé předloktí, vzápětí se její autor objevuje ve své kráse na vrcholu ţ ebříku. Zraněný Roth s bolestnou grimasou mu oplácí i s úroky, jeho kord trhá oblečení, kůţ i i svaly na hrudi útočníka, který se s výkřikem řítí z hradem dolů. Vzápětí uţ kapitán následuje své druhy, kteří se dávají na ústup. O krvácejícího Jägera, sedícího u zdi, se nestarají, kaţ dý teď bojuje sám za sebe. Další z útočníků, který přeleze hradbu, s úšklebkem zaboří svůj kord do levého boku kočího, jeho smrtelný výkřik splývá s dvěma výstřely, to Driest a Petri vyprazdňují své střelné zbraně. Armand a jeho společníci zatím drţ í bránu. Poté, co s markýzem kaţ dý zastřelil jednoho z vetřelců, další váhají se protahovat škvírami, naopak usilovně pracují na jejich rozšíření. Problém obráncům však přináší ústup jejich kolegů, kteří neuhájili svá stanoviště, i oni nyní musí opustit své zatím pevné pozice, jinak by jim za zády postupující nepřítel uzavřel cestu do domu. Domlouvají se výkřiky a začínají se stahovat k domu. Chladnou hlavu zachovává Pierre, vyčká chvíli, coţ stojí ţ ivot dalšího z útočníků. Škvírou v bráně zpozoroval ústup obránců a chtěl se protáhnout, výstřel do hrudi ho trestá za jeho iniciativu.

279

Nastává však chaos na nádvoří, z levé strany zámečku, z pohledu od brány, přibíhají obránci, ovšem s rykem se za nimi řítí útočníci, kteří jiţ stačili slézt hradby. Nyní se do zmatku přidávají i ochránci brány, vzdálenost mezi ţ oldáky pana de Eschemy je však nepříliš velká, krátkému střetu se nevyhnou, uvědomuje si hrabě. Sám má ještě jednu pistoli, druhou mu podává vyděšený kočí Savart. Zraněný Martigny zakopává a padá, coţ ho stojí cenné vteřiny. Pan de Godille, Roth, pan de Almare a Dalou mají ještě nabité pistole, stačí krátký pohled, zastavují se a vítají společnou salvou vybíhající vetřelce zpoza rohu. Dva se zhroutí, třetí zraněný lehce zakolísá, ale vpřed se derou další. I oni vystřelí, čtveřice před chvíli pálících obránců bystře mění své postavení, ne tak jiţ kočí Savart, kterého svým manévrem vlastně odkryli. Střela ho zasahuje do břicha a on se s úpěním hroutí na nádvoří. „Rychle dovnitř!“ velí hrabě, jeho pokyn je však zbytečný, uţ i přes vozy u brány se hrnou další ţ oldáci. Dvojice šlechticů a Roth neztrácí hlavu, s taseným mečem se staví bandě řítící se k nim podél zdi zámečku, nastává krátký střet na kordy, všichni jiţ mají střelné zbraně prázdné, nastal čas pouţ ít sečné. Vrátit se snaţ í i gardista Martigny, který se zdrţ el, ale vzápětí je tísněn dvěmi vetřelci, přesto se srdnatě bije a ustupuje. Na pomoc mu přichází jeho kolegové Geofri a Victor, přesto nezabrání, aby jejich kolega neutrţ il bodnou ránu do oblasti břicha. Daloua ohroţ uje dvojici protivníků kordem, pan de Tabatiere táhne kolegu do dveří. Victor sám málem doplácí na pomoc svému příteli, přibíhá další muţ a zdá se, ţ e mu jiţ uzavře cestu do domu. Naštěstí pro něho náhle stojí po jeho boku Armand a odráţ í útoky, oba ustupují, uţ se blíţ í ke vstupním dveřím do domu. Náhle se ozývá výstřel, jeden z muţ ů se hroutí k zemi, další zaváhají, coţ umoţ ní hraběti a gardistovi stanout mezi veřejemi. Markýz si vzal z domu připravené pistole, vrátil se rychle zpátky, jednoho z útočníků odstřelil, čímţ uvolnil cestu svému příteli a jeho podřízenému. Zazní další dva výstřely, kapitán Roth a Švýcar Petri se po vzoru svého pána zmocnili nabitých zbraní, pálí však skrz okno. Zastavují tak na chvíli postup přibíhajících a umoţ ňují zavřít dveře, které vzápětí společnými silami zahrazují připraveným nábytkem. „Berte zbraně, k oknům!“ křičí pan de Godille, cítí nutnost odradit útočníky od snahy vyrazit zátarasy a proniknout do domu. Pacholci Otta a Vilém vlečou zraněného Martignyho do prvního patra, další muţi se rozmisťují ke zdím v přízemních místnostech. Jenţ e je jich ţ alostně málo, neţ aby udrţ eli celé přízemí, coţ si velmi dobře uvědomují všichni. Nicméně proč dávat tento prostor nepříteli zadarmo, ať prolije trochu své krve, neţ se ho zmocní. Coţ nastane, o tom nepochybuje ani jedna ze stran. V přízemí je dost připravených mušket a pistolí, další je čas nabít. Ruku k dílu přikládá i trojice chlapců, která se vrátila z prvního patra, Otta, Vilém i Mikuláš. Muţ i jim s ochotou předávají vyprázdněné zbraně a berou si plné. Aniţ by se domlouvali, začínají střílet na postavy pobíhající okolo domu. Coţ zajistí urychlené vyprázdnění prostranství, část vetřelců se ukrývá za povozy, které odstrčili a uvolnili vchod, další ve stodole, jiní se tisknou ke zdi zámečku, obcházejí ho a snaţ í se najít slabé místo obrany. Většinou však vyčkávají, po planině se jiţ blíţ í kapitán de Eschemy se svými jezdci, zastavují na nádvoří, dva jsou vymeteni ze sedel, zbytek se urychleně kryje. Sám velitel útočníků si zřizuje své stanoviště ve stodole, přítomnost mnoha mrtvých těl mu nijak nepřekáţ í. Nastalého klidu vyuţ ívají kapitán Roth a pan de Tabatiere, aby se nechali ošetřit, oba mají poraněné předloktí pravé ruky, první od kulky, druhý od kordu. Chvátají na komorné komtesy, vzápětí jiţ spěchají za svými druhy do přízemí, kaţ dá ruka se hodí, i ta zraněná, moc uţ jich nezbylo. I s nimi jen osm muţ ů schopných boje a tři chlapci, kteří jim nabíjejí zbraně. Neudrţ itelnost svého postavení si uvědomuje i Armand a jiţ plánuje přemístění do prvního patra, kde budou hájit schodiště a prostor vyhrazený komtese. Tam budou mít přeci jen šanci delší dobu vzdorovat i větší přesile. Nicméně alespoň ještě chvíli zkusí drţ et nepřátele v šachu, škvírami v zatarasených oknech jsou schopni vystřelit na vše, co se pohne. Nepřítel jim zatím neoplácí, čeká na rozkaz svého velitele, jenţ nepochybně v nejbliţ ší době přijde.

280

„Je jich jak psů,“ říká Roth, tvář zkřivenou bolestí, „Mohli jsme jich zabít tak deset, dvanáct, další čtyři, pět jsme moţ ná váţ ně zranili. S těmi, co přijeli na koních, jich zůstalo hodně přes třicet.“ „Vaše počty se shodují s mejma,“ přikyvuje pan de Godille. „Tady se nedokáţ eme udrţ et dlouho,“ pokračuje kapitán ve svých vývodech, „Aţ zaútočí, mohou odstranit zátarasy v oknech, ale taky nás obejít z druhé strany.“ „Máte pravdu. Já a pan markýz si vezmeme jednoho z chlapců a půjdeme hájit chodbu u schodiště do prvního patra. Pokud vy anebo my budeme vidět neudrţ itelnost pozice, dáme pokyn a ustoupíme. Kdyby se pokusili vyšplhat do prvního patra, stáhneme se okamţ itě. První patro jsme i při našem malém počtu schopni hájit hodiny.“ „Jen kdyţ dům nezapálí … mohli by nanosit dřevo, je zde mnoho nábytku …“ „Chtějí nás jako rukojmí, aby získali výkupný, oheň by zničil taky všechnu kořist. Je jich dost, aby si věřili. Ohně bych se nebál,“ zavrtí hlavou hrabě. Jak se domluvili, tak také činí. Armand a Pierre, doprovázení Ottou, se přesunou do chodby pod schodištěm. Budou ji hájit směrem od nové přístavby, kudy nepochybně povedou vetřelci jeden ze svých výpadů. Alfred a Geofri si několik metrů od nich berou na starost vstupní dveře, k ruce si přidělí Viléma. Obě barikády jsou dostatečně blízko, aby obráncům zároveň zakrývala záda před vypálenými projektily z druhé strany. Zbytek muţ ů zůstává v kuchyni, přiléhající ke vstupním dveřím a chodbě, zbraně jim bude nabíjet Mikuláš. Jules nehodlá tentokrát poskytovat ochráncům letoviska mnoho času na oddych, po vyhodnocení taktické situace dává pokyn k útoku s plnou silou. Několik muţ ů začíná odstřelovat zabedněná okna kuchyně, většina se přidává k několika druhům, kteří se jiţ krčí u zdi zámečku. Pokusí se zneškodnit obránce a uvolnit některé z oken či vstupní dveře, pochopili i moţ nost proniknout do domu skrze novou přístavbu, na coţ vyčlenili osm z nich. Komtesa s komornými právě ošetřuje hrozně bledého Rolanda, kdyţ se naplno rozhoří další fáze dobývání její usedlosti. Ženám se chvějí ruce, pokud se jich ţ oldáci zmocní, proţ ijí si moc nepěkné chvilky. Hrabě odmítl jejich ţ ádost o rychlou smrt, stále však je tato myšlenka neopustila. Kaţ dá z nich skrývá pod šaty tenkou dýku, otázkou je, zda ji dokáţ ou účinně pouţ ít. První vlna útočníků proniká přes novou přístavbu do chodby, první dva spatří zátaras z nábytku jen velmi krátce, hrabě i markýz na ně jsou připraveni a nyní jiţ černé duše obou vetřelců míří do pekla, kam také jinam. Další se kryjí, rovněţ se snaţ í opětovat palbu, oba šlechtici však jsou schováni velmi dobře. Nastává patová situace, přímý útok na barikádu by znamenal velké riziko. Vstupní dveře jsou jen chabou překáţ kou pro sekery a sochory útočníků, jenţ e za nimi je další hradba různého dřeva, ţ idlí, stolů, skříní. Tato halda však není jen nevinnou zábranou, dokáţ e pěkně kousat, lépe řečeno Roth a pan de Tabatiere za ní skrytí. Ze vzdálenosti několika kroků se nelze minout, jeden mrtvý a druhý váţ ně zraněný vetřelec budiţ důkazem. Nejtěţ ší pozici má zbývající čtveřice obránců, ţ oldáci pronikají do vedlejší místnosti a snaţ í se vyrazit dveře do kuchyně z druhé strany neţ je vstupní chodba. Další nejen ţ e ničí zábrany v oknech, ale dokáţ í jimi prostrčit i zbraň. Coţ je velmi nebezpečné pro čtveřici hájící zmiňovaný prostor. Výstřelem je zasaţ en do pravého boku Švýcar Driest, přesto zůstává na místě a opětuje palbu. Ale dlouho asi přidělený prostor neudrţ í. Mikuláš se krčí pod pracovním stolem a usilovně nabíjí zbraně, které mu vojáci po zemi přisouvají, on jim vrací plné stejnou cestou. Zastavit nápor v kuchyni je dlouhodobě nemoţ né, osmělují se i kolegové útočníků u vchodu a na druhém konci chodby. Následné výměny olověných pozdravů stojí ţ ivot další dva ţ oldáky a jeden se stahuje se zraněním, ale ani obránci nejsou ušetřeni. Gardista Dalou si snaţ í stáhnout řemínkem levou nohu, kulka mu poranila stehno, začíná silně krvácet, naštěstí však asi nebyla zasaţ ena tepna. Hůře dopadá Švýcar Driest, náhle se mu před obličejem zjeví ústí pistole prostrčené skrze zábranu v okně, poslední věc, kterou v ţ ivotě spatří. Jeho kolega Petri vyhodnocuje situaci jako neudrţ itelnou, prvního odesílá Mikuláše, za ním se odvaluje zraněný Dalou. Plazí se po chodbě směrem ke schodišti, nad nimi létají projektily, jimiţ se snaţ í

281

vetřelci odradit obránce barikád. Švýcar Grasshoff je zasaţ en do kolena, snaţ í se zvednout, ustupující Petri se otáčí, ale do protějších dveří se jiţ derou nepřátelé. Jednoho z nich srazí výstřelem, další však postupují přes padlé tělo svého druha. Několik kordů přišpendluje k zemi Hermana Grasshoffa, čímţ mu vystavují stopku pro jeho pozemského ţ ití. Výstřel ode dveří od Rotha jednoho z útočníků trestá, pak rychle přiráţ í kapitán s Petrim dveře z chodby do kuchyně, svištící kulka nad hlavou je více neţ varovná. Alfred varuje výkřikem oba šlechtice, je třeba se stáhnout na schodiště do prvního patra. Jako první odesílají své nabíječe, chudák Otto je neopatrný, dychtivý zmizet co nejdříve z prostředí svištících kulek, u schodiště se zvedne brzy, vzápětí zařve bolestí a hroutí se. Vilém ho tahá do bezpečí, pravá část břicha jeho kolegy je plné krve, mládenec sténá. Vilém ho vleče dále nahoru, na pomoc mu přichází Mikuláš, snaţ í se ho co nejrychleji odtáhnout pryč ze schodiště. Za nimi pajdá pobledlý Dalou, noha pálí jak čert, on se více děsí ztráty krve. Rána se musí co nejrychleji pořádně utěsnit, uvědomuje si. Komtesa a její komorné mají rázem další starosti, naštěstí zatím útočníky nenapadlo se škrábat do prvního patra. Pokud by tak učinili, pozice obránců by se rázem stala kritická. Situaci u oken sleduje zraněný kočí Villosan a na protější straně od komnaty komtesy Marie Ulrichová, pokud by nastal pokus dostat se do zámečku přes okna v prvním patře, má rozkaz okamţitě běţ et varovat hraběte. Naštěstí není nutné tento příkaz naplnit, muţ i kapitána de Eschemy jsou zaměstnáni dobýváním přízemí. V tuto chvíli slaví úspěch, všichni jejich protivníci jsou jiţ na schodišti a zanechávají jim kuchyň i chodbu. Ovšem vystoupat do prvního patra nebude jen tak, uvědomí si ţ oldáci vzápětí, kapitán Roth, Petri a markýz je očekávají s nabitými pistolemi, hrabě chvátá do dvou místností, které budou jejich posledním útočištěm, předpokoj a loţ nice komtesy. Přístup do nich lze dosáhnout buď po schodišti, nebo průnikem přes okna na protilehlé straně, neţ se nachází prostory komtesy. Výstřely trojice obránců zbrzdí postup útočníků a umoţ ní hraběti zajistit poslední baštu odporu. Obránci nejsou v právě jednoduché situaci. Armand nařizuje zatarasit chodbu hned nad schodištěm, kde zůstává trojice Geofri, Alfred a Pierre. Další dvojice vojáků Martin a Victor, jemuţ jiţ provizorně ošetřili prostřelené stehno, mají za úkol hájit okna. Zbraně bude nabíjet dvojice Mikuláš a Vilém, jejich kolega Otta se svíjí v péči komorné Elke, po obnaţ ení břicha je patrný vstřel nad pravou kyčlí, kulka vylétla zády, po tvářích mu tečou slzy vyvolané bolestí i strachem, není hloupý, tuší, co znamená tak váţ né zranění, pokud ho tedy dříve nedobijí. Jules se přemísťuje do přízemí zámečku a vyhodnocuje situaci. Zbývá mu stále přes dvacet zcela zdravých vojáků, ochránce usedlosti zatlačili do prvního patra, tam sice mohou kousat, ale jsou v pasti. Nařizuje proniknout do zámečku z druhé strany přes okna, deset muţ ů ihned odbíhá pro svoje provizorní ţ ebříky, které pouţ ili pro přelezení hradeb. Dříve nechtěli přistavení ţ ebříků riskovat, muţ i po nich lezoucí by představovali snadný terč. Teď ale mohou šplhat nahoru zcela beztrestně. Další jejich kolegové se tísní pod schodištěm, mimo dostřel obránců, skrývajících se za haldou nábytku. Marie Ulrichová se jiţ vrátila do prostor komtesy a spolu s dalšími ţ enami a dětmi se tetelí strachem. „Pane hrabě! Skončeme to uţ !“ volá pan de Eschemy, jakmile vydá další pokyny, „Nemáte uţ kam ustoupit. Bili jste se statečně, nemá smysl umřít!“ „Táhněte k čertu!“ zní vzrušená odpověď. „Pane hrabě, pokud sloţít e zbraně, slibuju zachování ţ ivota pro všechny, co jsou s vámi nahoře. Máte moje slovo!“ „V mojí rodině se nikdy nikdo nevzdával, nato ještě zrádcům!“ „Pane hrabě, poslední výzva,“ volá Jules skrytý pod schodištěm, „Opakuju, nikdo nebude utracen. S vámi, panem markýzem a komtesou budeme zacházet odpovídajícím způsobem vašemu stavu! Pokud dojde k boji, nebudeme ale nikoho šetřit.“ Armand jiţ nijak nereaguje, coţ však znamená taky odpověď. Pan de Eschemy nakvašeně pokyne svým muţ ům a tím pádem zahájí další část dobývání letoviska. Skupina deseti muţ ů jiţ vniká do oken v druhé části prvního patra, neţ se nacházejí obránci, další jejich kolegové se připravují na šturm po schodišti. Rámus na obou místech průniku neuniká Rothovi, proto povolává k barikádě i Petriho, je jich

282

teď za ní schovaných pět a mají k dispozici několik mušket a kaţ dý tři nabité pistole. Dalších pět stejných střelných zbraní zůstává v místnosti za jejich zády. Vyraţ ení dveří na chodbě v prvním patře je pokyn kolegům na schodišti, kteří se derou s křikem nahoru. Proti barikádě se tak valí dva proudy muţ ů. Ti co mají pistole je vyprazdňují, jejich projektily však buď způsobují spršku třísek z nábytku či se zavrtávají do dveří, jedna střela proletí aţ do vedlejší místnosti a zaryje se do zdi. Všichni tam jsou však ukryti mimo dráhu případné střelby z chodby. Řev a střelba má zastrašit obránce, ovšem ti jsou příliš zkušení a chladnokrevní, neţ aby podlehli panice. Naopak, sami jsou skryti a mají střelné zbraně připravené, v tuto chvíli stačí jen pálit do chumlu. Rázem je celé prostranství naplněné pachem střelného prachu, rány v uzavřeném místě téměř všechny ohlušují, postavy se hroutí, ozývá se sténání, bolestivé výkřiky. Kaţ dý z obránců vypálí z muškety, většinou umě prostrčení mezi narovnaným nábytkem, či se střelec kryje za veřejemi dveří. Následují rány z pistolí, mají ještě další dvě plné zbraně, coţ vyuţ ívají vzápětí, dalších salva pěti výstřelů rozkolísá řvoucí dav a zabrzdí ho. Útočníci zkropeni olovem kolísají, někteří vzadu, vidící masakr svých kolegů, se vracejí a kryjí se, tři, čtyři váhají. V tu chvíli opět přichází chvíle bláznivých akcí pana de Godille, ten přeskakuje barikádu a řítí se na nerozhodné muţ e, jeden z nich na něj chce vystřelit, toho však řítící se šlechtic předejde a vpálí mu z levé ruky kulku do hrudi, další dva zasáhne markýz de Almare a Roth, kteří nemohou jinak, neţ svého kolegu následovat, odkrývají se, stojí teď za hromadou nábytku. Poslední útočník prchá zpátky na schodiště ke svým druhům, jeţ se stáhli dříve, zbylí bryskně mizí za zdí na protější straně chodby, nechávající za sebou hromadu svých druhů, těţ ce zraněných či mrtvých. Jak rychle hrabě vyskočil, tak rychle také zmizí, opět bez jediného škrábance, jako by od něho Bůh odvracel všechny střely či údery mečem. Zpět za barikádou se zase jiţ kryje i Roth a markýz, naopak Geofri a Martin vystřelí směrem na protější stranu chodby a směrem ke schodišti, aby donutili vetřelce se skrýt a nedali jim čas odstřelit jejich velitele. Bojový ryk utichá, nekončí však sténání raněných, rovněţ všechny dusí vystřílený prach, do očí se jim derou slzy, jako by na chodbu padla štiplavá mlha. Obránci usilovně nabíjejí zbraně, po břiše se plazí Vilém se třemi plnými pistolemi, odnáší si hromadu prázdných. Pan de Eschemy zuří, chodba i schodiště se začíná pokrývat krví prýštící z ran jeho muţ ů, ta stéká pramínkem do přízemí, několik z raněných se snaţ í odplazit do úkrytu, nikdo však na ně nestřílí, škoda plýtvat olovem, ti uţ mají dost, ti dnes jiţ nebezpeční nebudou. Není vůbec jednoduché vylézt po schodišti či přeběhnout chodbu, kdyţ na druhé straně čeká pětice odhodlaných a dobrých střelců, chladnokrevně vyuţ ívající barikádu a disponující velkou palebnou silou. Počet muţ ů se Julesovi pováţ livě ztenčuje, s tak vysokými ztrátami rozhodně nepočítal, s tak tuhým odporem rovněţ ne. Ale stále jich je víc, s lehce zraněnými má k dispozici minimálně patnáct muţ ů, stále ještě má koho poslat do boje, byť po předchozím masakru se nikomu nechce podstoupit otevřený útok, spíše se domlouvají na jiné taktice. Mohou dopravit na schodiště improvizované štíty, za kterými se mohou schovat a postupovat vpřed pod vlastní krycí palbou. Na druhé straně ale tak dávají šanci hraběti a jeho zbytku muţ ů nabít znovu všechny zbraně a být na další útok připraveni, ať ho jiţ provedou jakýmkoli způsobem. Armand se krčí za barikádou, potlačuje nutkání kašle, jeţ u něho vyvolává štiplavý dým ze střelného prachu naplňující chodbu. Po břiše se k němu plíţ í Vilém, s očima na vrh hlavy ho tahá za rukáv a naznačuje mu, aby se přemístil do prostor komtesy, kde se tísní zranění, ţ eny a děti. Šlechtic kývne hlavou a po čtyřech následuje sluhu, mizí za pootevřenými dveřmi, provrtanými několika projektily. Zvedá se aţ za zdí a spěchá, neb mu rukou kyne Dalou, stojící skryt u okna, bledý jak stěna, nicméně vzrušeně ukazující ven. Z okna z prvního patra je vidět nejen na dvůr před zámečkem, ale také přes hradby aţ k ústí cesty z Rottweilu. Právě tam gardista ukazuje. Jeho velitel opatrně pohlédne stejným směrem, v první chvíli zbledne, poté se mu srdce rozbuší vzrušením.

283

Po planině se řítí skupina asi třiceti jezdců, nejprve jim hrabě přisoudil roli přivolaných posil ke ztenčující se kavalérii Julese, pak ho však napadne zcela jiná varianta. Nemůţ e ještě rozeznat postavy, ale jako by mu šestý smysl namlouval, ţ e v chumlu tryskem se blíţ ících vojáků spatřuje svého Quida a kapitána de Barellia. Jde však o skutečnost nebo jen promlouvá touha chtěného? Rozhodující pro rozpoznání reality je reakce několika vetřelců, kteří se vrhají k bráně a snaţ ící se ji zavřít, další dva se marně snaţ í pohnout s povozem. Ano, nemůţ e být pochyb, chtějí zabránit jezdcům průniku do dvora! „Mušketu!“ řve hrabě, vyděšený a rozrušený Vilém mu ji třesoucí se rukou podává. Hrabě ji opírá o rám okna, které bystře rozevírá, jemu se paţ e nechvěje, jeden z muţ ů u brány bolestivě vykřikne, má roztříštěné rameno. „Další!“ křičí šlechtic, následně znovu vypálí, mine, nicméně donutí muţ e u brány se krýt, nestačí tak ukončit svoji činnost, průchod zůstává volný. „Markýzi, kapitáne, ke mně!“ křičí pan de Godille, rozrušený poprvé od počátku bitky, téměř ztracená situace se začíná obracet. Padne výstřel vedle něho, Dalou pochopil záměr svého velitele a střílí z pistole. Pan de Eschemy uţ opustil prostor pod schodištěm, teď na zápraţ í pozoruje měnící se vývoj bitvy. Přivolává další muţ e, nařizuje jim rychle přistavit povozy do brány. Ovšem jakmile vyběhnou splnit rozkaz, stávají se terčem pro střelce z prvního patra, nejen Armand a Victor, ale uţ i Alfred a Pierre střílí, pouze Geofri s Martinem hlídají barikádu. Jules zuří, kořist jiţ byla na dosah ruky. Není však ţ ádný hlupák a umí počítat. Hrabě a jeho kolegové mu způsobili značné ztráty, pokud by se chtěli pokusit bránit vchod, dostanou se pod palbu ochránců zámečku, bránu stejně uţ nestačí zavřít. Více neţ polovina jeho muţ ů, kterou dnes nahnal do útoku, jiţ padla či je těţ ce zraněná, má dvanáct zcela zdravých muţ ů, několik lehce zraněných. Počet jezdců řítících se na letovisko strach hlídek odhaduje na víc neţ je skutečnost, hlásí mu asi padesát muţ ů, ve skutečnosti jich je lehce přes třicet. Ale i tak, nahoře hrabě lačnící po jeho krvi, dole asi přivolaná posila, byť Bůh ví odkud a Bůh ví jakým způsobem. Pan de Eschemy není ţ ádný dobrodruh, na ţ ivotě mu záleţ í. V mţ iku si uvědomuje, ţ e prohrál. Můţ e vzdorovat, můţ e rozpoutat krvavý boj, hájit se v jimi ovládaných prostorách zámečku jako nyní hrabě a jeho kolegové. Ale určitě se nezmocní ţ ádné kořisti, naopak mu hrozí smrt. „Do sedel,“ křičí na své muţ e, sám na nic dalšího nečeká a vybíhá ke koním, jezdci zachránci jsou asi padesát metrů od brány, kdyţ první z útočníků projíţ dí branou a prudce zahýbá doprava. Následuje ho další šestičlenná skupinka, v ní je i Jules, nestará se o další. Pár jeho věrných druhů, které většinou šetřil v přímém útoku, cválá vedle něho, další se teprve vrhají ke koním, ovšem to je uţ je brána plná cizích vojáků. Vetřelci mění taktiku, kdo můţ e, prchá pěšky na druhou stranu zámečku, ještě tam zůstaly dva ţ ebříky, přelézají přes ně a zoufale chvátají k lesu. „Pane markýzi! Vemte kluky a s panem de Tabatiere zajistěte zraněný! Seberte jim zbraně, ať nikdo nikoho nezraní!“ velí mezitím v prvním patře stavby pan de Godille, „Pane kapitáne, Martine, se mnou,“ pokračuje, přeskakuje barikádu, v levé ruce pistoli, v pravé ruce meč, šlape po mrtvých a zraněných, spěchá do místnosti, kde se předtím schovával nepřítel. Jeho tušení se ukazuje správné, všichni uţ uprchli, nechávajíc za sebou spoušť, ale také své pohybu neschopné druhy. Pierre a Geofri s pistolemi v rukách stojí nad hromadou těl, Vilém a Mikuláš je s malou dušičkou převracení a odebírají jim zbraně, ale ţ ádný odpor nepřichází v úvahu. Pokud nejsou vetřelci mrtví, nacházejí se v takovém stavu, ţ e na ţ ádný vzdor nemyslí. Neţ však seběhne Armand s Rothem a Petrim na nádvoří, v celém prostoru usedlosti se uţ nenachází jediný nepřítel, který by projevil touhu se postavit na odpor. Zdraví a pohybu schopní zranění velmi rychle vyklidili bojiště, ti neschopní se postavit na vlastní nohy a zdrhnout, dávají najevo ukončení jakýchkoli bojových aktivit a odevzdávající se zcela do rukou vítězů hodně krvavé bitvy.

284

PO VYHRANÉ BITVĚ Hrabě de Godille stojí na zápraţ í domu, vedle něho kapitán Roth, o kus dál Petri. Všichni mají oděv od krve, v očích jiskry. Po nádvoří se pohybuje velké mnoţ ství jezdců, někteří jejich druhové jiţ seskočili z koní a na pokyny velícího kapitána de Barellia zajišťují bránu či se staví na hradby, aby pozorovali okolí. Nikdo však uţ bojovat nechce. „Pane hrabě,“ ozývá se zleva šťastný hlas, z koně seskakuje Dujardin, nohy se mu podlomí, ale zachytí se za uzdu a hřívu, zabrání pádu, následně se zvedne a vratkým krokem chvátá ke svému pánovi. „Quido! Ty darebáku! Tys to dokázal!“ vítá Armand radostným tónem svého sluhu a zachránce. „Pane hrabě, vy ţ ijete … a pan markýz?“ rozhlíţ í se mládenec, úlek se mu objeví v očích. „Ani mě nestačili zabít,“ promluví hledaný, právě vycházející ze dveří a slyšící poslední otázku. „Díky Bohu, pane hrabě, díky Bohu,“ hlesne Dujardin, v očích se mu objeví spokojenost, obrovská úleva. Hrozné napětí z něho padá, ale spolu s ním také odchází jeho nesmírná vůle udrţ et se na nohou. Oči se mu začínají zavírat, obraz jeho pána jako by mizel v mlze. „Quido!“ slyší zdáli hlas Armanda, který se ho snaţ í zachytit. „Pane hrabě, vy ţ ijete, teď uţ můţ u umřít …,“ poslední slova jiţ není téměř slyšet, nicméně neuniknou hraběti ani markýzi, kteří ke svému zachránci přiskočí a zabrání jeho pádu na zem. V rukách však třímají jen bezvládné tělo. „Quido! Quido! Je mrtvej?“ ptá se pan de Godille a zoufale se dívá na svého přítele, přeci mu teď ten kluk neumře takhle v náručí! „Dovolte!“ ozývá se hlas za zády šlechticů, ti se otáčí a uvolňují místo doktoru Athanasi Chaponovi, jenţ přijel spolu s vojáky, vzápětí se naklání nad chlapcem, jehoţ bezvládné tělo drţ í v podpaţ dí oba šlechtici. „Je mrtvej?“ opakuje otázku Armand, v jeho očích se objevuje třpyt, stejně dojatý je i jeho přítel. Quido asi podstoupil vysilující noční anabázi, byl zraněný, není divu, ţ e zkolaboval. Jeho vysílené tělo asi nevydrţ el, jako bájný posel u Marathonu přinesl zprávu o vítězství … „Žije, pane hrabě, jen omdlel,“ oznamuje Chapon, obavy šlechticů však rozptýlí jen částečně. „Neumře?“ ptá se za oba pan de Almare. „Snad ne, je mladý, je silný. Ale nejsem Bůh,“ dodává felčar, nechávající si ve své diagnóze otevřená zadní vrátka. „Nechám ho odnést k dalším zraněným,“ navrhuje Roth. „Ne!“ prohlásí rozhodně pan de Godille, „Já sám,“ dodá, uchopí tělo svého sluhy do rukou a kráčí s ním důstojným krokem do prvního patra, kde jsou další zranění z předchozích bojů. Následován markýzem a doktorem. Snad nikomu se následně nedostává takové péče jako Dujardinovi. Všichni si uvědomují, kdo jim zachránil ţ ivot, ukládají chlapce do narychlo postavené postele, kolem se shlukuje dav, plačící Elke, ale oči plné slz má i komtesa a druhá komorná, dojetí nedokáţ í potlačit ani oba šlechtici. „Quido potřebuje jen teplo a spát,“ pokusí se rozpustit shromáţ dění Athanas, „Mnozí, jak vidím, jsou na tom podstatně hůř. Začneme váţ ně zraněnými, pak dojde i na vás,“ pohlíţ í na okolostojící muţ e, jeţ se stále drţ í na svých nohách, ale krvácející z drobnějších ran. „Pojďme, tady uţ jsme zbyteční,“ říká tiše Pierre svému příteli, „Quido se vzpamatuje, asi celou noc nespal.“ „Je sice jen sluha, ale bylo by ho škoda,“ řekne tvrdě hrabě, markýz se však nedá oklamat, jeho přítel se skutečně bojí o chlapce, který jim přivedl pomoc v nejvyšší nouzi. Nicméně jen tiše přikývne a rovněţ míří zpět na nádvoří, kde chtějí najít kapitána de Barellia. Jeho vojáci mezitím zcela ovládli celý prostor usedlosti. Do houfu před oba poničené povozy donutili se dobelhat či přinesli veškeré zraněné zajatce, včetně mladíka, kterého si podali bratři Grasshoffové. Celkem čtrnáct zakrvácených a sténajících ţ oldáků, jeţ sice přeţ ili lítý boj, nicméně stále 285

se jim vznáší přízrak smrti nad hlavou. Zranění některých jsou velmi váţ ná, ale do jejich osudu můţ e s konečným řešením zasáhnout i vůle vítězů. Hlídky střeţ í z hradeb prostranství, další pozorují zajatce, pětice v doprovodu kapitána Rotha pročesává všechny prostory a hledá případného dalšího zraněného či se skrývajícího nepřítele. Na jeho rozkaz do kaţ dého mrtvého těla zaboří jeho doprovod ještě kord nebo dýku, Švýcar nechce nemilé překvapení, pokud by snad někdo chtěl smrt jen předstírat, postará se mu o ni v reálu. Nachází svého těţ ce zraněného vojáka Stolpeho, kterého nechává přenést do lazaretu v zámečku. „Pane markýzi, pane hrabě,“ přichází v ústrety dvojici šlechticů kapitán de Barellia, „Přišli jsme, zdá se, na poslední chvíli.“ „Věru na poslední chvíli,“ pokyvuje hlavou pan de Almare. „Ještě bysme pár hodin vydrţ eli, moţ ná se dokonce i ubránili,“ odpovídá se svou klasickou skromností pan de Godille. „Asi ano,“ přeběhne letmý úsměv přes rty zachránce, „museli jste se bít velmi statečně, kolem nacházíme desítky vašich padlých nepřátel.“ „Pane kapitáne, jaké je naše současné postavení?“ přeruší Pierre dle něho plané tlachání a vychloubání zcela legitimní a zásadní otázkou. „Váţ ení pánové, všichni jsme v dost svízelným postavení. Uţ jsem vás čekal na cestě do Paříţ e, na míle odsud daleko. Je velkým štěstím, ţ e mě váš posel vůbec našel. Ostatně, jak se vede Quidovi?“ „Snad dnešní noční dobrodruţ ství přeţ ije. Alespoň se tak vyjádřil doktor Athanas.“ „Moc statečnej hoch. Kdyţ mi vylíčil váš osud, hned jsem vzal třicet chlapů, doktora a chvátal vám na pomoc. Váš posel naznačoval …,“ nedokončí Theodore a pátravě se na šlechtice podívá. „Copak naznačoval?“ „Budu mluvit na rovinu. Pan maršál de Guebriant je mrtvý.“ „Mrtvý?“ táţ í se oba najednou. „Bohuţ el, zemřel uţ před osudnou bitvou u Tüttlingenu, kde pan von Rantzau utrpěl pořádný výprask. Já, dokror Athanas a vlastně i tito muţ i kolem v tuhle chvíli nemáme moc co na práci.“ „Pane kapitáne, naprosto se mýlíte,“ zavrtí hlavou Pierre a na tázavý pohled vojáka pokračuje, „Od chvíle, kdy jste vyrazili s Quidem, jste všichni v mých sluţ bách. Coţ zůstane aţ do chvíle, neţ nás doprovodíte do Paříţ e. Tam vás vyplatím a můţ eme jednat i o vaší další sluţ bě.“ „Vyplatíte, Vaše Milosti? Jsme tedy ve vašem ţ oldu?“ „Přesně tak. A pane kapitáne, já o penězích nesmlouvám.“ „Samozřejmě, Vaše Milosti. Kolik nám přidělujete?“ „Asi jste má slova špatně pochopil, pane kapitáne. Vy si řekněte částku pro sebe a své muţ e, řekněme dvoj aţ třínásobek běţ né ceny. Jak jsem řekl, já o penězích nesmlouvám, vy určíte cenu a já ji zaplatím.“ „Vaše Milosti, máte třicet oddaných průvodců a ochránců,“ zaraduje se pan de Barellia, „Mohu vaše rozhodnutí oznámit svým muţ ům?“ „Za chvíli, pane kapitáne. Jen pár maličkostí a pár otázek. Ve vojenských záleţ itostech vám bude přikazovat pan hrabě de Godille, co se týká naší ochrany, budete spolupracovat s velitelem mé gardy, panem kapitánem Alfredem,“ mluví jasně a úsečně pan de Almare, kdyţ platí, můţ e si také vyskakovat, „Ještě k mým otázkám. Nejprve jedna nezodpovězená. Jak si stojíme?“ „Bledě, Vaše Milosti. Jinak všechny vaše podmínky přijímám. Ale abych se vrátil k našemu postavení, čím dříve zmizíme, tím lépe.“ „Nejdříve můţ eme odjet zítra ráno, nebo uţ bude pozdě?“ vloţ í se do diskuse Armand. „Snad ne, snad nás tady nikdo hledat nebude. Pošlu zvědy na všechny tři přístupový cesty, abysme se pojistili. Ale doporučuji zítra ráno co nejdříve zmizet. Bez ohledu na stav zraněných.“ „Souhlasím,“ přikývne hrabě. „Máte další rozkazy, Vaše Milosti?“ obrátí se Theodore ke svému novému chlebodárci. „Já ne, ale pan hrabě určitě,“ odvětí Pierre.

286

„Pane kapitáne,“ mluví váţ ným a povýšeným hlasem vyzvaný, „oznamte svým lidem vaši dohodu s panem markýzem. Ať všichni vědí, na čem jsou. Za čtvrt hodiny se sejdeme tady na zápraţ í, vy, já a pan Alfred. Uděláme si válečnou poradu, jak postupovat dál dnes odpoledne, v noci a hned po ránu, kdy bych velmi rád opustil tohle proklatý místo.“ „Jak rozkazujete, pane hrabě,“ ukloní se zdvořile kapitán de Barellia, nijak se nepozastavující nad svým způsobem arogantním chováním Armanda. Jednak na ně je zvyklý a jednak na ně má mladík nepochybně právo. S hrstkou muţ ů uhájil letovisko, jeho počínání je vidět na kaţ dém kroku, kdy zakopne o nějaké tělo jiţ bezduchého vetřelce. Markýze pak respektuje nejen pro jeho štědrý měšec, ale čiší z něj i cosi velmi vznešeného, ač je poměrně mladý a působí zdánlivě velmi křehkým dojmem. Oba vyslanci francouzské koruny se vrátí do prvního patra, kde se všichni starají o zraněné, o vytopení alespoň těchto dvou místností, aby zima nepomáhala kmotřičce smrti v boji se šikovnýma rukama doktora Chapona. Ten se za asistence Mikoláše, Viléma a obou komorných pohrouţ í do své nevděčné práce a snaţ í se zachránit, co se ještě zachránit dá. Komtesa s radostí uvítá zprávu markýze o novém ozbrojeném doprovodu, naopak na hraběte pohlédne s velkými rozpaky. Jejich dnešní noc nebyla jen o intimním proţ itku v předtuše smrti, ale také o velmi významném slibu. Výmluva hraběte, ţ e musí chvátat na poradu s kapitány, přijde v tuto chvíli podle všeho vhod oběma. Radostné halekání na dvoře dává tušit oznámení nabídky markýze de Almare, kterou všichni s radostí přijímají, zmizí z míst, kde jde doslova o ţ ivot, a za královský ţ old k tomu. Stejně kvituje nový vývoj i kapitán Roth, kterému na zajištění bezpečnosti svého pána zbyly leda tak oči pro pláč. Následně se hrabě a dvojice kapitánů pustí do válečné porady, kdy oba starší důstojníci především radí a naopak mladší Armand rozkazuje, nicméně výsledkem je vzájemná rozumná dohoda. V prvé řadě postaví hlídky na přístupové cesty, vţ dy po dvou muţ ích, ti musí sledovat okolí a pokud by se blíţ il nepřítel, ihned informovat své velitele v zámečku. Za druhé posbírají a naloţ í na povozy mrtvoly vetřelců a odvezou je k lesu. Tam je nechají napospas dravé zvěři. Nic lepšího si beztak nezaslouţ í. Co cenného u nich naleznou je jejich, peníze, zbraně, ale moţ ná i boty, určitě minimálně i nějakou součást oděvu. Za třetí, vyhloubí pod lesem na planině jámu, kam uloţ í mrtvé z řad obránců zámečku. Za čtvrté, opraví a připraví povozy pro zítřejší ráno, bude na ně naloţ en proviant, ale také na nich musí odvést raněné. Za páté do rána připraví vše na opuštění loveckého zámečku, ten alespoň provizorně zabezpečí, nahradí rozbitá okna dřevěnou výplní a taktéţ vstupní dveře. Brána je asi zničena definitivně, ale čert vezmi ji i vybavení letoviska, kdyţ hlavní osoby přeţ ily předchozí běsnění vojáků kapitána de Eschemy. Blíţ í se poledne, obloha sice nevěstí nic dobrého, ale stále ještě nepřichází ţ ádný příval sněhu, jen temné mraky zvedají varovně prst, upozorňující všechny na nutnost pohnout kostrou, dokud nejsou suţ ováni nepřízní počasí. Marie s Vilémem a Mikulášem, které vyreklamovala u doktora, připraví jídlo pro panstvo a různě pocuchané zbytky obránců, poté i pro nové vojáky. Ve velkém hrnci svaří víno, které všem přijde velmi vhod, pročeţ učiní repete. Kolem třetí hodiny odpolední svolá markýz zásadní poradu do bývalé kuchyně, ta sice utrpěla velké ztráty, nicméně díky Marii a oběma chlapcům v ní zase zavládlo teplo, vůně svařáku a ohřívané krmě, tato příjemnější vůně ale jen trochu překrývá stále přítomný pach střelného prachu, jenţ nejde vytěsnit. Rozbitá okna nahradili dřevem, kaluţ e krve setřeli, ač temné skvrny na podlaze setrvávají. Sluţ ebnictvo je nyní vyhnáno a k jednomu stolu usedne komtesa, markýz, hrabě, doktor a oba kapitáni, v pohárcích svařené víno, v hlavách přehršel starostí. „Většinu úkolů jsme uţ splnili,“ pochlubil se na úvod pan de Barellia, „Musím před vámi smeknout, moji lidé napočítali padesát sedm mrtvol vašich nepřátel. Činili jste se znamenitě, vopravdu, klobouk dolů. Kromě toho máme čtrnáct zajatců, všichni zraněný, některý z nich brzo budou následovat svý druhy do pekla.“ „Bohuţ el naše ztráty jsou rovněţ značné,“ poznamená smutně markýz.

287

„A další asi přibudou,“ přidá neradostnou vizi Chapon, který ještě před nedlouhou dobou dokončoval ošetřování lehce zraněných. „Počítal jsem naše ztráty,“ zvedne zrak kapitán Roth, v jeho očích nejde přehlédnout lítost nad ztrátou výborných muţ ů, jeţ si vybral k ochraně svého pána, „Já přišel zatím o sedm muţ ů, stav dvou dalších je váţ ný, vlastně jen já a Martin jsme vyvázli s lehčími zraněními. Panu hraběti zabili dva gardisty, další dva jsou zraněni váţ ně, pan de Tabatiere středně těţ ce. Zabili nám i dva sluhy, Emila panu hraběti, kočího panu markýzi. Quido i Auguste jsou v dost váţ ném stavu, stejně jako druhý kočí pana markýze.“ „Vlastně jen já jedinej jsem vyváznul bez jedinýho škrábnutí,“ poznamená pan de Godille a jakoby provinile se rozhlédne po ostatních. „Pan hrabě je dítko boţ í,“ usměje se Pierre, „Ač se rozhodně nešetřil, Bůh od něho všechny nepřátelské ataky odvrátil. Nevrťte hlavou, příteli, namočil jste se za poslední dva roky do tolika různých šarvátek, prošel i krvavou řečí u Rocroi. Nepřestávejte děkovat Bohu, aby se od vás neodvrátil.“ „Smrt si vybírat i řada mých sluţ ebníci,“ promluví tichým hlasem komtesa. „Jestli dobře počítám, tak i se sluţ ebnictvem vyznívá náš spor s kapitánem de Eschemy výrazně v náš prospěch. Včetně půtky na cestě, přišel o víc neţ šedesát muţ ů, my máme, pokud dobře počítám, šestnáct mrtvejch. Coţ není špatná bilance,“ řekne hodně drsně Armand, jako by se snad za oněmi čísli neskrývaly osudy konkrétních muţ ů. „Aţ příliš krvavá bilance, neţ abychom mohli slavit,“ odvětí za všechny pan de Almare, pak se obrátí na doktora, „Jaký je stav zraněných? Mají naději přeţ ít přesun v tomto počasí? I vzhledem ke svému zranění? Prosím, buďte ale upřímný a zkuste nám dát pravdivou odpověď.“ „Pane markýzi,“ pokrčí lehce rameny Chapon, „opakuji jiţ poněkolikáté, nejsem Bůh, neumím ani věštit. Problém můţ e být i s vašimi lehčími zraněními, s posekanou rukou zde pana kapitána či pana de Tabatiere. Ale snad ţ ádné komplikace nenastanou, ţ ádná sněť vaše středně těţ ká či lehčí zranění nezachvátí. Co se týká dalších, tam bohuţ el jiţ tak optimistický být nemohu. Kdyby mohli zůstat v klidu na lůţ ku, jejich naděje by se zvýšila.“ „Nejde je tady nechat, to by pro ně znamenalo rozsudek smrti,“ upozorní pan de Godille. „Souhlasím, pane hrabě. Ale přeprava je asi rozsudek podobný,“ znovu pokrčí rameny felčar, pak se rozhodne být konkrétnější a syrově upřímný, „Vezmu po pořádku všechny, co jsem ošetřil. Nejprve vojáky. Pan Roland má váţ né zranění břicha, čepel kordu pronikla hluboko. Dávám mu jen malou naději, moţ ná ani tuhle noc nepřeţ ije. Pan Victor, střelná rána do stehna je váţ ná, ale má naději, vidím ji na polovic. Voják jménem Vilém má podobnou naději, ţ e spatří Paříţ , má váţ nou bodnou ránu v pravé části hrudi. Tak pětinovou naději má pan Erik. Jeho rozbitá hlava není tak váţ né zranění, ztratil ale hodně krve, ačkoli zima mu pomohla, jinak uţ byl teď mrtvý. Žádná sláva, ţ e?“ „Opravdu ţ ádná sláva,“ procedí mezi zuby Roth, pokud se nepříznivé prognózy lékaře naplní, vrátí se do Paříţ e s jediným vojákem z deseti, které vybral na tuto výpravu. „Teď vaše sluţ ebnictvo. Váš kočí Edmond, pane markýzi, má velkou naději, pokud mu sněť nezanítí prostřelenou ruku, ale i kdyby, tak mu ji můţ eme amputovat. Pak by ale jeho naděje poklesly. Quido je stále v bezvědomí, nemá váţ né zranění, ale utrpěl velké vyčerpání, ztratil dost krve a asi také prochladnul. Pokud dostane vysoké horečky, spatří Paříţ jen stěţ í. Pokud ne, do dvou dnů bude v sedle. Druhý váš sluha Auguste je na tom hůř. Ačkoli asi nedošlo k váţ nému poškození vnitřních orgánů, protoţ e pořád ţ ije, odhaduji jeho naděje na polovic. Je ale mladej, coţ by mohlo misky vah převáţ it na stranu ţ ivota.Ten chlapec Otta, co ho střelili do břicha, ten umře do dvou tří hodin. Zapomněl jsem snad na někoho?“ rozhlédne se po ostatních, zkamenělé výrazy mu jsou odpovědí. Jeho kruté a chladné prognózy nikomu radost neučinili. „Nezbývá neţ se modlit k Bohu za ţ ivoty těch, kterým jste dal naději,“ přeruší ticho po chvilce pan de Almare, „Rovněţ tak pohřbít naše padlé. Hrob je připraven?“ „Ano, Vaše Milosti. Doporučuji však uloţ it těla co nejdříve, za chvíli bude tma a taky asi začne sněţ it,“ odvětí Theodore.

288

„Dobrá, slyšeli jsme dost,“ ozve se pan de Godille, jako vţ dy drsným tónem, „Nechme uţ mrtvý a raněný Bohu a mluvme vo nás. Kudy navrhujete přesun, abysme se vyhnuli dalším střetům s dezertéry, nedej Boţ e s vítěznou armádou. Chci uţ vodsud zmizet co nejdřív!“ Jeho výzva je kvitována s povděkem, ponurá nálada u vědomí mnoha mrtvých a dalších umírajících snad dostane příznivější odér, začnou-li se bavit o jejich budoucnosti, spojené s urychleným přesunem do Francie, respektive do Paříţ e. Další dobrou půlhodinu se domlouvají, přidají i zhodnocení stavu kočárů a povozů, mnoţ ství proviantu. Na závěr musí učinit poslední rozhodnutí, jak naloţ í se zajatci, mnohdy balancující na hranici ţ ivota a smrti. Hrabě by je rád viděl viset, Alfred přednese názor obdobný, Theodore projeví zdrţ enlivost, komtesa nerozhodnost, doktor neutralitu. Rozhodne vemlouvavý způsob jednání markýze, bylo prolito uţ dost krve, osud zajatců vloţ í do rukou boţ ích. Ten rozhodne, komu dá vyzdravět, koho povolá k sobě. Jinými slovy, nechají je ve stodole, bez další pomoci je jejich osud opravdu velmi nejistý. Po skončení porady se odeberou ke smutné povinnosti, spočívající v uloţ ení mrtvých do hromadného hrobu u lesa, pohřbu se zúčastní i komtesa, která se nenechá odradit, ač nedávno proţ ila váţ né zdravotní komplikace z prochladnutí. Do zámečku se vrátí aţ za tmy. Něco málo pojí, většinou se těší na spánek, únava přemáhá zdravé i raněné. Bude se jim dnes usínat lépe, u vědomí třiceti ozbrojených vojáků, střeţ ící jejich bezpečí, stejně tak neexistence muţ ů kapitána de Eschemy před hradbami, slibující jim smrt nebo potupné zajetí. Markýz de Almare zamíří do svých komnat, hrabě však váhá. Nakonec se vzmuţ í a poţ ádá komtesu o rozhovor. Ta se přesunula do své loţ nice, bohuţ el hned před ní sténá a naříká několik raněných. Armanda přijme, ale určitě únava a prostředí nepodporuje ţ ádné velké důvěrnosti. Posadí se ke stolku, na němţ jediná svíce vykresluje stíny v jejich obličejích, ne nepodobné těm v jejich duši. Včera se něco stalo, padla i závaţ ná slova, která nelze vzít zpět. „Drahá konteso,“ odkašle si pan de Godille, „jsem unavený a musím si jít odpočinout. Přesto jsem povaţ oval za nutné si ještě dnes večer promluvit. Spolu, o samotě.“ „Pane hrabě … já znovu moc děkovat … za nás všechna tady.“ „Děkování si nechte aţ na Paříţ , nebo alespoň, aţ vstoupíme na území francouzské koruny. Ještě stále jsme obklopeni nepřáteli.“ „Já rozuměla … přesto vy moc statečný … já velká strach o vás. Vy však ani jediný zraněn. Vás Bůh moc a moc milovala!“ „Snad nade mnou drţ í Bůh ochrannou ruku, jsem mu za jeho péči vděčný. Ale oni ani mě, pana markýze a vás zabít nechtěli, chtěli nás zajmout ţ ivé a získat za nás výkupné. Moţ ná i proto jsem nebyl zasaţ en.“ „Jen povídání … vy moc statečný a Bůh vás mít rád,“ nesouhlasí ona s posledním trochu přízemním zdůvodněním svého milence, ačkoli zní dost logicky. „Podstatné je, drahá komteso, ţ e jsme vy, pan markýz i já vyvázli. Teď se jen dostat do Paříţ e a můţ eme na tuhle lapálii zapomenout.“ „Zapomenout … nerozumět … na co zapomenout?“ zeptá se ona a nedokáţ e v hlase zastřít velké napětí, na co vše chce mladík vymazat vzpomínky ze své hlavy? „Zapomenout na kapitána de Eschemy a jeho podlou zradu,“ upřesní on, „Jsou však věci, na které rozhodně nezapomenu,“ dodá, hlas se mu přitom lehce chvěje. „Pane hrabě,“ pozvedne k němu ona své pěkné oči i tvář, „vy moci zapomenout … na vše, co vy chtěla … vy nebýt ničím vázána.“ „Drahá komteso,“ zavrtí on hlavou, „jsem z rodu hrabat de Godille a ti nikdy neruší dané slovo,“ mluví s jistými obtíţ emi, ale hlas mu zní pevně a rozhodně, „Dal jsem vám svůj slib a jsem připraven ho naplnit.“ „Vy nemusela … obtíţ včera … velká síla na vás …“ „Mé slovo je mé slovo,“ znovu on zavrtí hlavou, pak ji uchopí za ruku a zpříma se jí podívá do očí, „Bůh rozhodl. Zařídil naše setkání, zařídil i naše společné utrpení. Nehodlám nic rušit ani měnit.“

289

„Vy naznačit … vy a já …“ „Pokud dorazíme v pořádku do Francie, hodlám poţ ádat krále, prostřednictvím pana kardinála Mazarina, aby dal souhlas a vy se mohla stát mojí ţ enou, hraběnkou de Godille. Věřím ve schopnosti a dobrou vůli pana kardinála mi souhlas zařídit.“ „Vy a já …,“ zopakuje ona, pak se jí oči zalijí slzami. „Ano, svůj slib hodlám dodrţ et,“ řekne on navýsost pevně, přiblíţ í své rty k jejím a dlouze ji políbí. „Já moc šťastná,“ špitne ona následně. „Madam,“ pokračuje on ve svém strojeném projevu, „je nutné se alespoň dnes trochu vyspat. Zítra za svítání odjíţ díme, cesta bude náročná …“ „Já rozumět,“ přikývne ona, aniţ by dala najevo jakoukoli rozmrzelost nad absencí nového milence a potencionálního manţ ela této noci ve své loţ nici, „Vy zaslouţ íte odpočinout. Vy moc statečná šlechtic. Vy všechny nás zachránit.“ „Nejen já …,“ chce vyzvednout i zásluhy dalších, pak však pochopí zbytečnost takového počínání, sama přeci dobře ví, kdo všechno tady cedil krev a jak riskoval jeho patnáctiletý sluha, který teď leţ í v bezvědomí ve vedlejším pokoji a snaţ í se s kmotřičkou smrtí dohodnout odklad svého přechodu na druhou stranu, „Madam, přeji vám dobrou noc,“ zvedne se, políbí ji dvorně ruku a rychle odchází. Jeho místo zaujmou obě komorné, svými tázavými pohledy dávají najevo své překvapení, očekávali setrvání hrdinného reka aţ do rána. Uţ mu snad nezbývají síly nebo jiţ po jejich paní netouţ í? Ovšem komtesa nemá ani tu nejmenší potřebu jim něco vysvětlovat, uloţ í se s jejich pomocí na lůţ ko, následně je vyţ ene, ať si naleznou útočiště jinde. Sama na spánek nemá ani pomyšlení. Náhle se opět v reálnějších obrysech před ní rýsuje budoucnost, v kterou uţ ani nedoufala. Bůh vyslyšel její časté modlitby, seslal jí krásného, silného a statečného mladého šlechtice. Ale je za tím vším, co doposud proţ ila, skutečně Bůh? Nechal ji projít mnohými utrpeními, aby ji za její výdrţ ve víře věnoval tak skvělého manţ ela? Vţ dyť ten dnes svůj slib potvrdil, byť se netvářil právě dvakrát jako poblouzněný milenec. Má však za sebou několik nocí probdělých, prošel si peklem zdejších bojů, omlouvá jeho zdrţ enlivost. Jaká je Paříţ ? Tolik o ní slyšela, dokonce se usilovně učila francouzsky, nikdy však neměla příleţ itost poznat tuto evropskou metropoli. Jak ji ale přijmou? Ona protestantka, on katolík, nebude nakonec právě toto překáţ ka? Určitě je hrabě významnou osobou, kdyţ ho vyslal jeho král jako svého zástupce vyjednávat s panem maršálem de Guebriant. Nebudou kladeny jejich záměrům nepřekonatelné překáţ ky? Jaká je jeho domácnost? Přestavuje prý své sídlo. Jaké asi je? Tolik otázek, tak málo odpovědí, takové mnoţ ství nadějí a očekávání. Hrabě odchází v daleko sklíčenější náladě. Komtesa von Hameschäler se mu líbí, coţ o to, uţ dávno přemýšlel o nutnosti zajistit pokračování svého rodu, ale nešlápl tak trochu vedle? Jak dlouho se znají? Co ví o její rodině? Má vůbec nějaký majetek? Jak se bude tvářit na jeho záměr kardinál Mazarin? Ale hlavně, chce se opravdu oţ enit? Představa usedlého ţ ivota, kterou mu dal nahlédnout jeho přítel de Taille při poslední návštěvě v Anjou, ho doslova děsí. Na druhé straně, i mnozí jiní válečníci mají své manţ elky, udělají jim děti, ty pak sedí těhotné na zadku doma a jejich manţ elé někde bojují, uţ ívají si … nebo moţ ná také ne, jejich ţ eny jim můţ ou nasazovat parohy … mít s nimi spory, dělat problémy. Nakonec můţ e být i neplodná … mráz mu přejede po zádech, pak by ale nezískal legitimního potomka … Zamyšlený vstoupí do pokoje, který patří jemu a markýzi. Jeho urozený přítel sám osobně jiţ rozdělal oheň, nechtěl obtěţ ovat ţ ádného z vojáků a jejich sluhové mají zcela jiné starosti. Ale vzpomněl si na roky v klášteře a bez problémů tuto činnost zvládl. Kdyţ vejde Armand, zahřívá se nejen u krbu, ale také svařeným vínem, které si přinesl v hrnci od Marie. Dost velký hrnec, aby vystačil oběma pěkně dlouho. „Asi jsem dostal pořádnou ránu do hlavy, aniţ bych si toho všimnul,“ řekne hrabě tiše, cítí, jak mu teplý nápoj prochází jeho trávící trubicí a končí v ţ aludku.

290

„Komtesa?“ „Ani jsem se nesnaţ il vykroutit, potvrdil jsem svůj slib.“ „Příteli, jsme vítězové, přeţ ili jsme, vám se naskýtá moţ nost získat krásnou a mladou ţ enu. Nebo vám na ni nezáleţ í?“ podívá se zkoumavě pan de Almare do očí svého kolegy. „Záleţ í, nezáleţ í … je vopravdu pěkná, má hezký tělo, včera naše milování nemělo ţ ádnou chybičku. Ale … víte, stále přemejšlím … jestli není komtesa jen náhraţ kou … však chápete.“ „Kolik šťastných manţ elství vzniklo jen z rozumu,“ zavrtí hlavou Pierre, „Ale pokud se rozhodnete ze svého slibu vykroutit, mohu vám v Paříţ i pomoc.“ „Pomoc?“ „Promluvím s panem Julesem, pokud bude třeba, tak s Jejím Veličenstvem. Jste významným šlechticem, mohou s vámi mít jiné záměry … pokud se vše podá dobře, dostanete prostě k tomuto sňatku záporné stanovisko … rozumíte? Komtesa bude muset pochopit …“ „Dal jsem své slovo a jsem zvyklý ho dodrţ et,“ odvětí Armand zvýšeným hlasem, znějícím rozrušeně, „Má víra v Boha mnohdy utrpěla velký šrámy … ale kdybych teď slib porušil … ze všeho jsem vyváznul vţ dycky aţ moc dobře … získal jsem peníze, bez škrábnutí přeţ il mnoho řeţ í … kdybych teď porušil slovo, mohl by si moje jednání Bůh vysvětlovat všelijak.“ „Váš vztah s Bohem je značně neurovnaný,“ přelétne úsměv po tváři markýze, „Chcete si opravdu komtesu vzít za ţ enu, pokud dorazíme do Paříţ e v pořádku?“ „Myslíte, ţ e bude Mazarin proti? Nic vo ní nevím, vo jejím rodu, je Němka a protestantka …“ „Mohou nastat problémy, ale mohu vám pomoci i v tomto směru … ovšem výchova dětí, různá víra, opravdu by mohly nastat váţ né komplikace, ačkoli doba největších krveprolití je stará více neţ padesát let a od pádu La Rochelle panuje vstřícnost na obou stranách.“ „Mám tolik plánů,“ zasní se pan de Godille. „Zapadá do nich komtesa?“ „Nevylučuje je,“ zvedne svůj zmatený zrak nerozhodný snoubenec, „Chci dostavět svoje sídlo, chci pokračovat v obchodech s panem Coiffierem. O nich si promluvíme cestou, ale aţ vypadneme z týhle proklatý země … aţ vstoupíme na půdu našeho království. Mám i pro vás návrhy …“ „Co ale budete dělat?“ „Nevím … pokud bych se měl ţ enit, tak by asi sluţ ba v armádě v nejbliţ ší době nepřipadala v úvahu. Nebo navopak … Dyť já vůbec nevím … Nechci ale ţ ádnej úřad u dvora, nejsem ţ ádnej panák, co bude votvírat dveře princům a podobnejm zrádcům … bude mě Mazarin ještě vůbec potřebovat?“ „Nepochybuji o vaší potřebnosti. Nepřátel má více neţ dost. Mohl byste se nějaký čas věnovat vlastním záleţ itostem, přitom se občas připomenout Jeho Eminenci. Promluvíme si o všech moţ nostech cestou zpátky.“ „Kéţ by náš návrat probíhal bez problémů, zejtra zase můţ e bejt všechno jinak … kdoví, na koho zase narazíme.“ „Snad si nás jiţ Bůh vyzkoušel dost. Co já, podle vás, zvládnul jsem roli bojovníka?“ zvedne svůj zrak pan de Almare. „Bojovníka?“ protáhne jeho přítel, „Nejste svou povahou voják, ale bil jste se statečně. Ale pozor, oni nás nechtěli zabít, pravděpodobně nás v boji šetřili, řekl mi to pan de Eschemy, chtěli naše peníze, ne naši smrt. Ačkoli v některých okamţ icích … myslím, ţ e by nás zabili, kdybysme jim dali příleţ itost. Vedl jste si ale moc dobře. Zabil jste několik muţ ů, byl dvakrát zraněnej, prošel jste křest ohněm a uspěl.“ „Zpočátku jsem cítil strach … ale pak … všechno ze mě spadlo …“ „Strach je normální, máme ho kaţ dej. Ale dokáţ eme ho překonat a jednat účelně. Co jste cítil, kdyţ došlo k boji? Přišel jste mně dost chladnej.“ „Určitě jsem necítil ţ ádnou euforii, nebyl vtaţ en do bitky. Necítil jsem ţ ádnou velkou radost, kdyţ jsem někoho zastřelil, jen uspokojení z klesajícího počtu nepřátel. Jednal jsem zcela bez emocí, ne jako vy, který se dokáţ e nechat strhnout. Jednal jsem tak, abych minimalizoval moţ nost svého zranění a zvýšil své naděje na úspěch.“

291

„Coţ vás činí pro vaše nepřátele nebezpečnějším. Ve vaší krvi je skrytej voják, krev se nezapře, jen nad ním převáţ il vaší výchovou diplomat. Choval jste se jak pravej šlechtic z rodu meče, statečně, s rozvahou. Jste velmi bystrej, rychlej, hbitej, nechtěl bych se s vámi dostat do kříţ ku. Zbraně jste zvládl skvěle, vzhledem k době věnovaný výcviku.“ „Zemřelo tolik lidí … přišli jsme o výborné vojáky, další jsou na hranici smrti …“ „Smrt k vojákům patří, ačkoli je mi líto třeba Rolanda, s kterým je to špatný. Uţ jsme toho tolik proţ ili, moh sem se na něj vţ dycky spolehnout. Ale doktor ho uţ vodepsal. A taky Quido … ten kluk je vopravdu dobrej, byla by ho škoda.“ „Taky se mi líbí. Je chytrý, ačkoli není moc vzdělaný … nechcete uzavřít ještě jeden slib?“ „Zase nějakej slib? Radši uţ proboha ne.“ „Směrem ke Quidovi. Pokud přeţ ije … co mu dát příleţ itost?“ „Teď vám vůbec nerozumím,“ zavrtí hlavou pan de Godille, „Quido je dobrej sluha, ale je sluha. Můţ e z něj bejt dobrej voják, ale co víc? Však víte, vodkud pochází.“ „Vím dobře, odkud pochází … ale nemáme moţ nost mu ţ ivot změnit? Riskoval ho, aby nás zachránil.“ „Aby zachránil i sebe … ale budiţ , máte pravdu. Kdyby nepřivedl vojáky, asi bysme tu teď nepopíjeli víno, moţ ná se ještě bili s panem de Eschemy, moţ ná byli mrtví, moţ ná zajatý, moţ ná bysme nakonec vyhráli, pobili jsme jich uţ do tý doby dost. Ale Quido nás vytáhnul z velkýho průseru.“ „Uţ několikrát ho povaţ ovali za vaše páţ e … choval se dobře.“ „Jenţ e je jen vobyčejnej kluk. Nemá ţ ádnej původ.“ „Nemá. Ale vše se dá upravit, stačí vůle a peníze …“ „Copak? Vy naznačujete …“ „Jen přemýšlím, cítím k tomu chlapci vděčnost. Pokud mu dá Bůh dost sil, aby se vzpamatoval.“ „Snad mi ho nechcete sebrat?“ „Vůbec ne,“ usměje se Pierre, „Ale mohl by se stát vaším páţ etem, podkoním.“ „Podkoním? Ale příteli, jen mi ho nerozmazlujte. Slouţ í mi dobře, ale jen ať zůstane tím, kým je. Kdyţ se uzdraví, tak ho pochválíme … ale vyrábět mu rodokmen? Navíc peníze …“ „Zachránil nám jich mnohem víc, kdyţ uţ nemluvím o našich ţ ivotech. I kdyby nás jen zajali, určitě bychom museli sloţ it pořádné vysoké výkupné. Ale nenaléhám, je váš sluha. Jen nabízím pomoc, chtěl bych ho odměnit za jeho sluţ by.“ „Uvidíme. Ještě můţ e dostat vysoký horečky … slyšel jste doktora.“ „Bohuţ el. Ale pojďme se napít na vítězství,“ pozvedne svůj pohárek pan de Almare. „Konečně dobrej nápad,“ přijme výzvu pan de Godille, „Na úspěch našich zbraní. Na poráţ ku našich nepřítel, ať se smaţ ej navţ dy v pekle!“ dodá.

292