Paříž, říjen 1944
L
ež nesnese průměrnost. Ve lhaní buď musíte vynikat, nebo lhát nesmíte. Když měla Xenie Fjodorovna poprvé zalhat své dceři, uchopila ji za ruce, podívala se jí do očí a pevně a konejšivě zároveň jí oznámila, že její otec zemřel na srdeční záchvat. Nataša smrtelně zbledla. Ve velkém salonu, jehož okna vedla do Lucemburské zahrady, pak Xeňa znovu vdechovala pach manželovy krve, která postříkala koberec a stěny a jejíž stopy by se tu ještě našly, zatímco jí dívka vzlykala na rameni. Je to nespravedlivé, pomyslela si, dojatá chvěním, které probíhalo křehkým dceřiným tělem. Po čtyřech dlouhých letech odloučení mělo shledání oběma přinést jen radost. Když do Francie vtrhlo německé vojsko, domnívala se Xeňa, že Nataša bude ve větším bezpečí mimo Paříž, a svěřila ji sestře, která uprchla do svobodné zóny a žila u Nice. Jenomže se všechno protáhlo na dobu delší, než kdo čekal. A teď místo aby slavila dceřin návrat, musí jí oznámit krutou novinu. Nataša zbožňovala Gabriela, něžného a oddaného otce. Jak jí přiznat pravdu? Xeňa si tu strašlivou scénu připomněla: jásající město před dvěma měsíci, všechny zvony pařížských kostelů vyzvánějí, slunce svítí, Paří11
žané nadšeně oslavují svobodu, a hlaveň revolveru Gabriela Vaudoyera se opírá o její skráň a nutí ji k přiznání, že miluje jiného muže. „Netrpěl moc, mamočka?“ zeptala se Nataša dutým hlasem. „Ne,“ zašeptala Xeňa. Ve tváři znetvořené zlostí a žárlivostí měl Gabriel pomatený pohled člověka, který ztratil opěrné body. Inteligentní advokát s vytříbeným vkusem, sešněrovaný jistotami, jí nikdy neodpustil, že zůstala věrná jediné lásce svého života. Xeňa mu to nemohla zazlívat. Přesto ani vydírání ani hrozby nezlomily Rusku, jež čelila bolševickým revolucionářům a vyrovnala se s útrapami exilu i války. Když stiskl spoušť, měl jednu šanci ze dvou, že ji zabije. Xeňa byla přesvědčená, že by potom zbraň znovu nabil a namířil tentokrát proti sobě. A z Nataši by byl sirotek. Dívka se najednou prudce odtáhla a dlaněmi si utřela slzy. Vlasy se jí lepily na potem zvlhlé čelo. Vypadalo to, že ji otcův odchod zlobí. Skoro se vztekala. Jak se změnila! Bouřlivá holčička se světlými copy a baculatými tvářičkami se proměnila ve štíhlou sedmnáctiletou dívku s jemnými kotníky a zápěstími, která se pohybovala neobratně jako kolouch, co si teprve zvyká na dosud tajemné tvary svého těla. Odříkání a obavy spojené s válkou neušetřily nikoho. Měla temný, neproniknutelný pohled a Xeňa málem podlehla dojmu, že má před sebou cizinku. Pozorovala svoji dceru se zvědavostí, do níž se mísil neklid. Jiné hlasy a jiné ruce vedly Natašu úskalím let, která jim ukradla válka a nikdy jim je nevrátí. Není nepřítomnost jenom jiná podoba zrady? Vzadu v bytě cvakly dveře. Xeňa sebou trhla. Ještě 12
si nezvykla na pocit, že v bytě není sama. Teď žili mezi těmito stěnami ve čtyřech a místnosti jako by se vracely k životu. Jak ji nadchl návrat Nataši, Felixe a Lilli! Na nádraží objala s nesmírným dojetím děti Seligsohnovy. Přítelkyně Sára jí je svěřila v osmatřicátém s nadějí, že za nimi později dorazí s manželem a nejmladší dcerou, aby se vyhnuli německému honu na židy. Ale Sáře a Viktorovi se nepodařilo vyjet z Německa. Převaděče, který je měl dopravit na bezpečné místo, někdo udal, a celá síť odporu byla rozprášena. Xeňa netušila, co se s nimi stalo, a obávala se nejhoršího. Jenom štěstí, že dokázala ochránit Felixe a Lilli, ji uklidňovalo. Ti tři trvali na tom, že se vrátí do Paříže. Prošli celou Francii zpustošenou bombardováním a Xeňa naivně očekávala, že se shledá s dětmi, s nimiž se rozešla na počátku války: s veselou a stále nadšenou Natašou, někdy lehce panovačnou; s Felixem, jemuž pod hřívou tmavých vlasů planuly zvídavé a chytré oči; a s Lilli, tichou a nesmělou holčičkou, kterou těžce poznamenal bolestný rozchod s rodiči. Přece je několikrát v posledních letech ve svobodné zóně navštívila, mimo jiné i proto, aby dovezla falešné doklady pro Seligsohnovy, ale tyhle návštěvy byly přeplněné úzkostmi a úplně jí vymizely z paměti. Snaží se snad navázat nit tam, kde byla přetržena, obejít všechny tragédie a vymazat zlo a hrůzu? Podzimní déšť stékal po okrových a červených listech stromů, mléčné světlo rozmazávalo obrysy nábytku ze vzácného dřeva a Xeňa se dívala, jak smutek prohlubuje tahy krásného Natašina obličeje. Nenáviděla pocit vlastní bezmoci a zazlívala si, že nedokáže najít slova, jimiž by utišila dceřin zármutek. Bránil jí v tom stud. Gabrielova násilná smrt ji šokovala, ale rovněž 13
osvobodila. Složitost jejich vztahu ji dohnala k tomu, že se uzavřela do mlčení ze strachu, aby neřekla příliš. Přesto by tak ráda ochránila Natašu, ušetřila ji zranění, která teď prožívala, i těch, co přijdou v budoucnu. Musela se však smířit s tím, že z její rodiny navždycky zmizela bezstarostnost jisté únorové noci roku 1917, kdy bolševici zavraždili generála hraběte Fjodora Sergejeviče Osolina v jejich paláci v Petrohradě a kdy Xeňa stanula bosa před otcovou mrtvolou. „Promiň, maminko,“ řekla Nataša a obrátila se. „Nezlob se. Uvidíme se za chvíli, ano?“ Utekla do svého pokoje a nechala Xeňu v salonu samotnou. Samotnou s jejím tajemstvím.
O několik dní později vyšla Xeňa ze Syndikátní komory módních návrhářů s deskami pod paží a s úsměvem na rtech. Schůzka s předsedou komory, jejím dlouholetým přítelem Lucienem Lelongem, a s představiteli francouzské vzájemné pomoci přinesla ovoce. Asociace hledala způsob, jak sehnat prostředky na pomoc obětem války, a napadlo ji, že představí figuríny s modely pařížských módních salonů. Figuríny z kovového drátu, vysoké sto sedmdesát centimetrů, se zrodily ve fantazii talentované návrhářky Éliany Bonabelové. Na scénu je uvedou význační umělci. Nezvyklé spojení světa módy se světem umělců slibovalo skvělé výsledky. Slavní módní návrháři jako Jeanne Lanvinová, Jacques Heim nebo Elsa Schiaparelliová už měli nápady na různé typy oblečení. Režisér Christian Bérard se chystal uspořádat představení přiměřené modelům a už vybíral malíře a návrháře. Dokonce i Jean Cocteau prohlásil, že ho celý projekt velmi zajímá. Cíl tohoto snažení 14
byl dvojí: shromáždit dostatečnou sumu pro asociaci vzájemné pomoci a současně opět dodat lesku módním domům a dokázat, že válka ani okupace nijak nezmenšila nepopiratelný nárok hlavního města Francie na udávání tónu světu módy a elegance. Jeden ze strůjců projektu Robert Ricci už vymyslel název výstavy – Divadlo módy – a Xeňa byla pověřená jeho koordinací. Kráčela rázným krokem ulicí a její dřevěné podrážky bušily do chodníku. Protivný drobný déšť špinil fasády domů a stékal po výlohách obchodů poškrábaných od kulek. Přitáhla si ke krku límec obnošeného kabátu, protože vzduch byl ostrý a studený. Vojenský policista v bílé přilbě zastavil dopravu, aby mohl projet konvoj amerických vozů mířících k ambasádě Spojených států. Několik automobilistů a cyklistů čekalo, ale neskrývalo podráždění. Nadšení, s nímž Paříž v létě přivítala americké vojáky, ustoupilo pocitu hořkosti, který se projevoval zatrpklými výrazy a podrážděnými grimasami. Francouzi jako by se dopředu najedli bílého chleba, jejž pekaři triumfálně upekli z americké mouky při osvobození, která však zmizela z výloh od chvíle, kdy spojenci uznali provizorní vládu generála de Gaulla. Francouzi jsou od nátury pyšní, a tak je přetrvávající nepohodlí, příděly a černý trh pudily k tomu, že kousali do ruky, která je osvobodila. Navíc už nikdo nevěřil v rychlé vítězství. Hitlerova porážka byla nevyhnutelná, wehrmacht ustupoval na všech frontách, ale Němci neustále bojovali a do svého boje vkládali šílenství beznaděje. Všichni žili v úzkosti. Kdy ta noční můra skončí? Miliony mrtvých, nezvěstných a zajatců stále strašily každému v hlavě. Ale navzdory té bezútěšnosti a zachmuřeným tvářím svých krajanů chtěla Xeňa věřit, že přijdou lepší časy. 15
Zrovna sestupovala po kamenných schodech vedoucích do Tuilerijské zahrady, když práskl výstřel. Zavrávorala a chytila se zábradlí, aby neupadla. Desky jí vyklouzly a papíry se válely v prachu. Za ní vypukla mezi chodci panika, ale všichni se brzy uklidnili: tentokrát šlo jen o prasklou pneumatiku. Podrážděně se shýbla, aby sebrala skici, ale najednou pocítila podivnou lehkost v hlavě, jako by byla opojená. Bylo to před deseti lety během povstání v únoru 1934. Jízdní oddíly republikánské gardy rozháněly zuřící dav, demonstranti vyřvávali Marseillaisu a odnášeli zraněné. Ve vzduchu byl cítit střelný prach. Všichni se báli zbloudilých kulek a na dláždění hořel převrácený autobus. Vtom se objevil Max, bez varování jako pokaždé, když vstoupil do jejího života. Stál nehybně pod stromy s holými větvemi v béžovém kabátě se zvednutým límcem a v ruce držel fotoaparát. Existují lásky, které se podobají zraněním. Jediný náznak vzpomínky znovu otevře trhliny ztraceného světa. Neuběhl jediný den, v němž by Xeňa nemyslela na Maxe. Proležela celé hodiny ve tmě, naprosto pohlcená jeho přítomností, jeho pohledem, jeho dechem, vůní jeho kůže, přitom nevěděla, jestli ještě žije, nebo je mrtev. Tahle nejistota ji sžírala krutě a bolestně jako kyselina. Na Maxe von Passau se nedalo zapomenout. Popravdě řečeno kromě něj nic neexistovalo. Byl jejím prvním milencem, mužem, který poznamenal její tělo a její duši, který od ní vyžadoval nejvyšší oběť, totiž aby složila zbraně a vzdala se, ona, která si ukovala během životních zkoušek pevný krunýř a nejvíce ze všeho se bála ukázat svoji zranitelnost. Max ji miloval od samého začátku, jako milují ti, kdo nikdy nic neztratili. Nenašla v sobě odvahu, aby jeho lásku opětovala, a pro16
marnila celá léta tím, že před ním utíkala. Musela vypuknout válka, aby se Xeňa konečně odhodlala přijít za ním a vyznat se mu. Stalo se to jednoho podzimního večera v Berlíně, zatímco temnota třetí říše se roztahovala po Evropě a zapouštěla kořeny v lidských duších. Přidala do kroku. Když potom Max přijel do Paříže, bydlel v hotelu Meurice. Chodila tam za ním tajně, aby manžel nevěděl, horečná, netrpělivá, nenasytná, neboť Max v ní probouzel její pravou podstatu. Přesto ho po několika měsících opět zahnala, ze strachu a z pýchy. Řekla mu ošklivá slova a dosud si pamatovala na jeho zraněný pohled. Zachvěla se. Nikdy si neodpustí, že způsobila utrpení tomu zanícenému a vroucnému muži, talentovanému umělci, člověku výjimečnému po všech stránkách, jehož jedinou slabostí bylo, že miloval zrovna ji, Xenii Fjodorovnu Osolinovou. Věděla, že se německý odboj, k němuž Max patřil od prvního dne, naposledy pokusil odstranit führera v červenci, ale spiknutí se nepovedlo. Nacistický režim zahájil nelítostné represálie: tisíce osob byly zatčeny, stovky ve fingovaných procesech popraveny. Jako ve všech diktaturách byli zrádci podrobeni nejkrutějším trestům. Stínali jim hlavy sekerou, věšeli je na řeznický hák.
Na mostě Umění se Xeňa zachytila zábradlí a potlačila nevolnost. Tělo jí zmrazil studený pot. Co se stalo s Maxem? Zavřeli ho, mučili ho ve sklepích gestapa na Prinz Albrecht-Strasse, popravili ho? „Není vám špatně, madam?“ Ten muž měl na sobě khaki uniformu vojenských sil Svobodné Francie. Xeňa uhnula pohledem a gestem ruky ho odmítla. Už nemohla vidět vojáky, nesnášela 17
tuhle nekonečnou válku. Přála si mír a porážku Adolfa Hitlera, který udělal z Evropy zničené bojiště, chtěla držet v náručí Maxe, živého a zdravého, chtěla slyšet jeho smích, jeho hluboký hlas, vidět tichou radost v jeho pohledu, chtěla ho milovat, milovat až k smrti. Ale tohle všechno jsou možná jenom její představy, Max už třeba nežije, jeho nádherné tělo hnije někde ve společném hrobě. Zrychlila krok a na okamžik se jí pod kovově šedou oblohou zastřel zrak.
Nataša ležela na posteli stočená pod přikrývkou. V šeru soumraku se pořád nemohla zahřát. Stále pršelo a z ledových stěn stoupala vlhkost. Elektřina fungovala jenom s přestávkami a ta nešťastná kamna na dřevo, která maminka nainstalovala v kuchyni, sotva stačila zahřát místnost při jídle. A ona tolik potřebovala teplo a světlo, aby zahnala svíravý, tíživý smutek. Návrat do Paříže neproběhl tak, jak měl. Tolik se sem těšila, tolik toužila po shledání, a zatím měla pocit, že je ve vlastním bytě cizinkou. Kam se poděla ta příjemná vůně včelího vosku a vetiveru z dětství? Dokonce i její dívčí pokojíček s kytičkovanými tapetami a knihami pečlivě srovnanými v knihovně na ni působil jako neznámé místo. Už sem nepatřila. A občas se zachvěla, když měla dojem, že v pustých místnostech slyší otcův hlas. Léta strávená daleko od hlavního města prožívala jako trest, nelíbilo se jí, že je odkázaná na milost rodiny, do níž se provdala teta Máša a u které teď bydlela. Tajně zazlívala mamince, že si ji nenechala u sebe. Když jí Xeňa vysvětlila, že na venkově bude ve větším bezpečí, že se tam dá snadněji sehnat obživa na vedlejších stat18
cích, Nataša protestovala: raději bude mít hlad doma, než aby ji živili cizí lidé. Xeňa jí odpověděla přísným pohledem. Nemá nárok na stížnosti: spousta dětí by dala bůhvíco, kdyby se o ně někdo takhle staral. „Ale to je horší než vyhnanství!“ křičela Nataša rozhořčeně. „Nemluv o tom, co neznáš,“ odsekla suše matka, která nesnášela rozmary. Když šlo do tuhého, vyžadovala Xeňa od svých blízkých, aby se chovali rozumně. Byla to otázka cti. „Život se s ní nemazlil,“ vysvětlovala jí teta Máša jemně, když si Nataša stěžovala na maminčinu přísnost. Dívka znala do detailu matčinu minulost. Útěk z Petrohradu, když jí bylo patnáct, uprostřed zuřící revoluce, s nemocnou matkou, mladší sestřičkou a právě narozeným bratrem, uprchlické tábory, nouzi po příjezdu do Francie, noci strávené vyšíváním modelových šatů v mansardě, než se stala múzou nejvyhledávanějších fotografů dvacátých let. Maminka určitě neměla na růžích ustláno a její houževnatost vyvolávala obdiv. Neváhala ujmout se Felixe a Lilli, dokázala najít způsob, jak je ochránit před raziemi francouzské policie, a Nataša se dovtípila, že se neomezila pouze na záchranu Seligsohnových dětí. Hrdinky však v sobě mívají něco nádherného a děsivého zároveň. Kdyby si nechala Natašu u sebe, mohla by být aspoň s otcem v jeho posledních chvílích. Když se Nataša dověděla, že otec zemřel, vrhla se spontánně Xeně do náruče, jako když byla dítě, ale matčino tělo zůstalo ztuhlé a tvář vzdálená. Dívka intuitivně vycítila, že matka se ovládá svou nezlomnou vůlí, a záviděla jí tuhle sílu. Někdo zaklepal. V pootevřených dveřích se objevila Felixova hlava. „Neruším?“ 19
Nataša si sedla a objala rukama kolena. Posadil se k ní na postel. Beze slova vytáhl z kapsy cigaretu a škrtl sirkou, která na okamžik osvítila jeho vysoké čelo, rozježené obočí, rovný nos, jemné rty a husté černé vlasy, které se mu vlnily na roláku. V kulatých brýlích se mu odráželo světlo. Vdechl kouř a podal jí cigaretu. Měl elegantní ruce a křehká zápěstí. Byla mu vděčná za jeho mlčení. Felix nikdy nemluvil jen tak a jeho přítomnost byla o to vzácnější. Znali se šest let, ode dne, kdy maminka přivítala v jejich bytě dvě vystrašené děti, odtržené od rodičů a od Berlína, kde je pronásledovali nacisté. Nataša si dobře vzpomínala na jejich první setkání. Felix stál v salonu, oblečený do dlouhého tmavého kabátu, s vlněnou šálou překříženou na prsou, vlasy měl ostříhané nakrátko, skoro oholené, a za ruku držel sestřičku. Byl bledý, rty měl sevřené a pohled ponurý. Když uviděl Natašu, maličko zvedl bradu. Samozřejmě to byla výzva podle nepsaných pravidel světa dětí, které se navzájem nemilosrdně posuzují. Felix byl o rok starší než ona a měl privilegium, že se narodil jako chlapec, ale Nataša Vaudoyerová ho přijímala ve svém domově, ve vyhřátém salonu, kde v krbu praskal oheň, obklopená láskou rodičů a světem, v němž se dokonale vyznala a v němž jí všechno patřilo, od školního sešitu po horkou čokoládu, kterou jí připravovali, jak si přála. On neměl nic: vzali mu rodinu, zaběhaný život, vlast. V postavení uprchlíka odkázaného na laskavost cizích lidí je cosi ponižujícího. Člověk je najednou zbaven všech svých životních jistot a stojí opuštěný na nepřátelském břehu. Nataša to sice neprožila, ale chápala chlapcův zmatek smíšený s hanbou. Možná ho v sobě nesla jako dědictví, vždyť osud postihl její rodinu stejným trápením. 20
