Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:31
StrÆnka 147
Larentiinae
Píďalky Šedokřídlec lískový
Epirrita dilutata (Denis & Schiffermüller, 1775)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 32–40 mm; podobný druhům E. christyi a E. autumnata (viz poznámka níže); → housenka krátce zavalitá, barevně velmi proměnlivá, v základní formě zelená s výrazným bílým spirakulárním pruhem a nevýraznými světlými bradavkami s krátkými jemnými brvami; spirakula žlutá; často se vyskytují formy s různě rozvinutou (příležitostně i převažující) červenou kresbou. Rozšíření. Západopalearktický druh; od Britských ostrovů přes střední a jižní Evropu a střední Skandinávii až na Ural a do Zakavkazska; v ČR v nižších polohách dosti rozšířen. Bionomie. Nížiny až nižší polohy v horách (v Alpách až 1000 m n. m.); mezofilní až mírně hygrofilní 2. až 3. stupně; listnaté a smíšené lesy, lesní okraje, křovinné lemy, parky, zahrady; monovoltinní: letová perioda konec IX. až pol. XI., motýli aktivní v noci, ve dne se ukrývají v křovinném podrostu, za vyšší teploty vzletní; přilétají na světlo i vnadidlo; larvální perioda V.–VI., polyfágní housenky žijí na různých listnatých dřevinách (duby, buk, břízy, olše, jilm, trnka, ovocné stromy, v horách i na borůvce), snadno se sklepávají; kuklí se v řídkém zámotku v zemi; vajíčka přezimují. Variabilita. Velmi proměnlivý v základním zbarvení i kresbě; zbarvení bělošedé až šedohnědé s výraznou až zanikající kresbou; jednobarevně tmavě šedohnědě zbarvení jedinci se zaniklou kresbou (f. tectata). Další druhy: → šedokřídlec bukový (Epirrita christyi Allen, 1906) – 27–38 mm; západopalearktický druh; od Britských ostrovů přes střední a jižní Evropu a střední Skandinávii až na Ural a do Zakavkazska; v ČR dosti rozšířen ve vyšších polohách; pahorkatiny až hory (v Alpách až 1400 m n. m.); mezofilní až mírně hygrofilní 2. až 3. stupně; listnaté a smíšené lesy (hlavně v bučinách); monovoltinní: letová perioda poč. IX. až poč. XI.; larvální perioda V.–VI., živnými rostlinami housenek jsou různé listnaté stromy a keře (buk, javor klen, bříza, jilm, jíva, líska); vajíčka přezimují; → š. podzimní (E. autumnata Borkhausen, 1794) – 32–39 mm; housenka podobná jako u E. dilutata, ale se světlejšími zářezy mezi články a vždy bez purpurově červeného zbarvení; postranní linie světlé, nevýrazné; spirakulární pruh bílý, přerušovaný nebo na hrudi a posledních třech zadečkových článcích zvýrazněný; palearktický druh; Britské ostrovy, téměř celá Evropa, mírná Asie, na východ až do Japonska; v ČR rozšířen a dosti hojný; nížiny až hory (v Alpách až 2000 m n. m.); mezofilní až mírně hygrofilní 3. stupně; vlhčí smíšené a listnaté lesy, křovinné lemy, lesní mokřady, pobřežní lemy; monovoltinní: letová perioda pol. IX. až pol. XI.; larvální perioda V. –VI., polyfágní housenky žijí na různých listnatých dřevinách (vrby, bříza, javory) a modřínu, kuklí se v řídkém zámotku v zemi; vajíčka přezimují.
147
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:31
StrÆnka 148
Larentiinae
Píďalky Identifikace druhů rodu Epirrita
Všechny tři druhy rodu Epirrita jsou si navzájem velmi podobné a makroskopicky téměř nerozlišitelné. Vyskytují se ve stejnou dobu a místy se dokonce mohou vyskytovat všechny společně (syntopický výskyt). Spolehlivé identifikační znaky se nacházejí na 8. sternitu, kopulačních orgánech samců a strukturách uvnitř kopulační komůrky (bursa copulatrix) samic. U samců stačí proto špendlíkem nebo štětečkem odstranit překrývající šupinky na spodní straně konce zadečku a odhalit tak 8. zadečkový článek se dvěma výrůstky na konci, jejichž délka a vzájemná vzdálenost jsou důležitými určovacími znaky. K prohlédnutí vlastních kopulačních orgánů je nutné provést jejich disekci (vyjmutí). Diferenciální znaky pro jednotlivé druhy jsou uvedeny v následujícím přehledu: E. dilutata – výběžky na 8. sternitu od sebe vzdálené a dlouhé; samčí valvy štíhlé, dlouhé, s ostrými výběžky; spermatická komůrka samic se dvěma velkými znaky (signa). E. autumnata – výběžky na 8. sternitu od sebe sice vzdálené, ale krátké; samčí valvy širší a kratší, jen s nepatrným rohovitým výběžkem; spermatická komůrka samic se dvěma malými znaky (signa). E. christyi – výběžky na 8. sternitu přiblížené; samčí valvy širší a kratší, jen s dlouhým hákovitým výběžkem; spermatická komůrka samic s jediným znakem (signum).
Píďalka zimní Jiný název: píďalka podzimní
Operophtera brumata (Linnaeus, 1758)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 24–31 mm; přední křídla samce žlutavě hnědošedá s tmavšími vlnitými příčkami, zadní křídla o něco světlejší, ne však bělavá; břišní štítky 3.–6. článku zadečku čtvercové až obdélníkové; pahýlkovité rudimenty křídel samice kratší než polovina délky těla; → housenka krátce zavalitá, nejčastěji světle zelená s tmavozelenou prosvítající hřbetní cévou a poměrně širokou bílou postranní linií; na bocích úzká bělavá, zpravidla nesouvislá linie; spirakulární pruh bělavý, většinou přerušovaný, spirakula okrová; bradavky drobné, bělozelené, světle obrvené; hlava světle olivově zelená, kulatá. Rozšíření. Palearktický druh; téměř celá Evropa, mírná Asie, na východ až do Japonska, zavlečen do Severní Ameriky; v ČR velmi rozšířen a velmi hojný. Bionomie. Nížiny až hory (v Alpách až 1900 m n. m.); mezofilní 2. až 3. stupně; listnaté a smíšené lesy, parky, zahrady, ovocné sady; monovoltinní: letová perioda pol. X. až konec XII., začátek letové periody ovlivňuje teplota, podnětem k líhnutí motýlů je pokles teploty pod bod mrazu; motýli aktivní za soumraku a v noci; samci přilétají na světlo; motýli jsou velmi odolní vůči nízkým teplotám a aktivují i při teplotách pod bodem mrazu; larvální perioda V.–VI., polyfágní housenky žijí na různých listnatých dřevinách včetně ovocných stromů, mladší instary si spřádají mladé
148
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:31
StrÆnka 149
1f
1m
2f
2m
3f
3m
3 1 2
1, Epirrita dilutata (šedokřídlec lískový); 2, E. christyi (š. bukový); 3, E. autumnata (š. podzimní)
149
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:31
StrÆnka 150
Larentiinae
Píďalky
koncové výhonky, mladé listy a rozvíjející se květy, starší instary žijí volně; při masovém výskytu mohou způsobovat holožíry; kuklí se v řídkém zámotku v zemi; vajíčka přezimují. Variabilita. Pohlavně dimorfní, samec okřídlený, samice krátkokřídlá; základní zbarvení křídel samců světle šedé, tmavošedé, šedohnědé až matně hnědé s více nebo méně výraznými příčkami; f. huenei – výrazná tmavá páska ve středním poli.
Píďalka lesní
Operophtera fagata (Scharfenberg, 1805) Charakteristika. Dospělec: rozpětí 30–34 mm; druh podobný O. brumata, ale v průměru větší, přední křídla samce jsou bělavě šedá, nikdy zbarvena do žlutava, zadní křídla bělavá, sternity 3.–6. zadečkového článku ve tvaru vysokého lichoběžníku; křídelní pahýlky samice delší než polovina těla; → housenka podobná jako u O. brumata, liší se šedozeleným až černozeleným základním zbarvením, černou kresbou na hlavě, černýma nohama a výraznými černými spirakuly. Rozšíření. Západopalearktický druh; od Britských ostrovů přes celou Evropu až na Ural; v ČR rozšířen ve vyšších polohách. Bionomie. Pahorkatiny až hory (v Alpách až 1400 m n. m.); mezofilní 3. stupně; smíšené a listnaté lesy, parky, zahrady, křo-
1m
2m 2
1f
1
1, Operophtera brumata (píďalka zimní); 2, O. fagata (p. lesní)
150
2f
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:31
StrÆnka 151
Larentiinae
Píďalky
vinné lemy; monovoltinní: letová perioda poč. X. až poč. XII., motýli aktivní v noci, ve dne často sedí na kmenech stromů nebo v nízké vegetaci, často v kopuli; samci přilétají na světlo; larvální perioda V.–VI., housenky žijí na listnatých stromech, hlavními živnými rostlinami jsou bříza a buk, spřádají si mladé listy a letorosty; kuklí se v zemi v řídkém zámotku; vajíčka přezimují. Variabilita. Jedinci s tmavou páskou ve středovém poli (f. fasciata). Poznámka. Následující 4 rody s 16 druhy (tribus Perizomini ) zahrnují malé druhy (rozpětí většinou pod 26 mm) různorodého vzhledu; housenky většiny druhů se vyvíjejí v květech a semenech různých bylin.
Zubočárník kuřičkový Jiný název: píďalka kuřičková
Martania taeniata (Stephens, 1831)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 19–25 mm; přední křídla světle olivově hnědá s tmavým, bělavě lemovaným bazálním a středním polem; bílá vlnovka zřetelná jen u předního okraje předních křídel, často i tam rozpadlá jen do bílých skvrnek; pod apexem bývají dva krátké tmavé paprsky; zadní křídla světle hnědošedá s nevýraznou vnější příčkou a tmavou vlnovkou; → housenka krátce zavalitá, s hrubě zrnitou pokožkou; základní zbarvení hnědé s více nebo méně zřetelnými světlými podélnými liniemi, na hřbetě zadečku více nebo méně zřetelné klínovité znaky lemující světlé trojúhelníkové skvrny; bradavky drobné, černé, s tuhými odstávajícími brvami. Rozšíření. Eurosibiřský, boreomontánní druh; Britské ostrovy, střední a severní Evropa, přes Rusko a Sibiř na východ až do Japonska; v ČR velmi lokálně a vzácně v horských oblastech a v inverzních polohách pahorkatin. Bionomie. Montánní druh (v Alpách až 1900 m n. m.); mezofilní až hygrofilní 3. stupně; vlhké stinné skalnaté rokle, soutěsky a kaňony v horských suťových nebo roklinových jehličnatých a smíšených (jedlobukových) lesích; monovoltinní: letová perioda pol. VI. až konec VII., motýli aktivní v noci, ve dne často sedí na stinných vlhkých místech na kamenech, skalách a skalních blocích (často stojících i ve vodě), kmenech a větvích stromů porostlých mechem, za vyšší teploty vzletní; za soumraku naletují na různé kvetoucí byliny; přilétají na světlo; larvální perioda VIII. až konec V., housenky se živí nezralými sporokarpy mechů (zejména rodu Bryum), žijí velmi skrytě ve stelivu pod trsy nízkých bylin, kuklí se v řídkém zápředku pod mechem; v zajetí housenky přijímají zvadlé nebo tlející listy různých nízkých bylin, např. ptačinců, rdesna nebo smetánky; housenky přezimují. Identifikace. Podobný druhu Perizoma bifaciatum (viz dále), od kterého se liší pyskovými makadly delšími než průměr oka a zřetelně rozšířenou vlnovkou ve vnějším poli předního křídla.
151
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:32
StrÆnka 152
Larentiinae
Píďalky Zubočárník zahořankový Jiný název: píďalka zahořanková
Perizoma bifaciata (Haworth, 1809) (= unifasciatum Haworth, 1809)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 16–20 mm; podobný druhu Martania taeniata, od kterého se liší užším tmavým a výrazněji světle lemovaným středním polem a uprostřed nerozšířenou bílou vlnovkou; pysková makadla dlouhá jako průměr oka; → housenka krátce zavalitá, horní polovina těla běložlutá až bělohnědá s více nebo méně zřetelnými tmavšími pruhy, postranní hřbetní pruhy často rozpadlé do řady tmavých skvrn; břišní strana kontrastně hnědá, svrchu lemovaná širokým bílým spirakulárním pruhem, spirakula drobná, tmavá; bradavky velké, světlé, s jemnými světlými brvami; hlava světle hnědá, tmavě mramorovaná. Rozšíření. Západopalearktický druh; od Britských ostrovů přes střední a jižní Evropu, jižní Skandinávii, Rusko, Turecko a Zakavkazsko na východ až do Střední Asie; v ČR lokálně a vzácně na výslunných biotopech. Bionomie. Nížiny až nižší polohy v horách (v Alpách až 1400 m n. m.); xerotermofilní 1. stupně; stepi, výslunné xerofilní svahy a louky, výslunné lesní okraje, úhory; monovoltinní: letová perioda pol. VII. až pol. IX., motýli aktivní v noci; přilétají na světlo; larvální perioda konec VIII. až poč. X., housenky žijí na zahořance žluté a zdravínku pozdním, živí se nezralými semeny v dozrávajících tobolkách, kuklí se v pevném zámotku na zemi mezi opadanými listy živné rostliny; kukly přezimují, často vícekrát přeleží. Variabilita. Jedinci s tmavým základním zbarvením a nevýraznou kresbou (f. unifasciata).
Zubočárník konopicový Jiný název: píďalka konopicová
Perizoma alchemillata (Linnaeus, 1758)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí: 17–20 mm; přední křídla šedavě hnědá s bílou, tmavě rozdělenou a ostře klikatě lemovanou vnější páskou; za bílou vlnovkou tmavé podélné čárky; od podobného druhu P. affinitatum se liší menším rozpětím a dvojitým zubovitým výběžkem uprostřed vnější příčky středního pole; od P. hydratum se liší čistě bílou kresbou a černými skvrnkami v okrajové části vnějšího pole; → housenka krátce zavalitá, barevně proměnlivá, bělavá až bledě zelená s nevýraznou zelenou či světle okrovou, široce bělavě lemovanou hřbetní linií; málo zřetelná postranní linie bělavá, výrazně červenohnědě lemovaná, na bocích nevýrazná bělavá nesouvislá linie; spirakulární pruh nevýrazný, bělavý, přerušovaný; předohrudní a řitní štítek červenohnědé až tmavohnědé; bradavky drobné, s krátkými světlými brvami; hlava šedohnědá až hnědá s černými skvrnkami, Rozšíření. Holarktický druh; téměř celá Evropa, Sibiř, Mongolsko, Severní Amerika; v ČR všude rozšířen a dosti hojný, zejména ve vyšších polohách. Bionomie. Nížiny až hory (v Alpách až 1900 m n. m.); mezofilní až mírně hygrofilní 2. až 3. stupně; listnaté a smíšené lesy, parky, zahrady, lesní světliny, paseky, křovinné lemy; zpravidla monovoltinní: letová perioda konec V. až poč. IX., příležitostně
152
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:32
1
StrÆnka 153
2
3 4
5
3
4
5
1, Martania taeniata (zubočárník kuřičkový); 2, Perizoma bifaciata (z. zahořankový); 3, P. alchemillata (z. konopicový); 4, P. affinitata (z. knotovkový); 5, P. hydrata (z. silenkový)
153
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:32
StrÆnka 154
Larentiinae
Píďalky
částečná 2. generace v IX.–X., motýli aktivní v noci, ve dne se ukrývají v křovinném podrostu, vzletní, po vyrušení vyletují na krátkou vzdálenost; po setmění naletují na různé kvetoucí byliny; přilétají na světlo i vnadidlo; larvální perioda VII.–IX., hlavními živnými rostlinami housenek jsou různé druhy konopice, dále pitulník žlutý, hluchavka skvrnitá a čistec lesní, živí se květy a nezralými plody; kuklí se v zámotku na živné rostlině nebo ve stelivu na zemi; kukly přezimují. Variabilita. Proměnlivý v kresbě; jedinci s téměř zaniklou bílou kresbou na předních křídlech (f. unicolorata).
Zubočárník knotovkový Jiný název: píďalka knotovková
Perizoma affinitata (Stephens, 1831)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 24–30 mm; velmi podobný druhu P. alchemillatum, ale výrazně větší, vnější okraj středního pole uprostřed jen s jedním zubem, zadní křídla bělavá s tmavým lemem; → housenka krátce zavalitá, běložlutá, svrchu pleťově růžová; bradavky drobné, s krátkými světlými brvami; hlava a předohrudní štítek tmavohnědé, řitní štítek světle hnědý; spirakula tmavá. Rozšíření. Západopalearktický druh; Britské ostrovy, střední a severní Evropa, na východ až na Ural; v ČR lokálně a vzácně v horských oblastech, výjimečně v inverzních polohách pahorkatin (NP Podyjí). Bionomie. Montánní druh (v Alpách do 2000 m n. m.); mezofilní až hygrofilní 2. až 3. stupně; vlhké smíšené, listnaté i jehličnaté horské lesy, lesní okraje, křovinné lemy, paseky, světliny, pobřežní lemy kolem potoků; monovoltinní: letová perioda poč. V. až konec VII., motýli aktivní v noci, ve dne se ukrývají ve vegetaci, vzletní, při vyrušení vyletují na krátkou vzdálenost; přilétají na světlo; larvální perioda VII.–VIII., housenky žijí na knotovce červené, živí se nezralými semeny; kuklí se v řídkém zámotku na zemi; kukly přezimují, často i dvakrát. Variabilita. Jedinci s širokou bílou příčkou na předních křídlech a se světlými zadními křídly (f. rivinata).
Zubočárník silenkový Jiný název: píďalka silenková
Perizoma hydrata (Treitschke, 1829)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 20–22 mm; od podobného druhu P. alchemillatum se liší šedým až šedobílým pruhem lemujícím zevně střední pole (u P. alchemillatum je kontrastně bílý), v okrajovém poli vnějšího pole nejsou černé skvrnky; → housenka zavalitá, bělorůžová až žlutorůžová, horní polovina těla tmavší než spodní; hlava a předohrudní štítek černohnědé, spirakula výrazná, tmavá; bradavky drobné, tmavé, s odstávajícími brvami. Rozšíření. Palearktický druh; střední a jižní Evropa, jižní Skandinávie, jižní Sibiř, Altaj; v ČR lokálně a nehojně, především na vápencovém podkladě. Bionomie. Nížiny až hory (v Alpách až 2000 m n. m.); mezofilní 2. stupně; skalnaté stráně a svahy, řídké lesy a háje, lesní okraje, paseky, světliny, zahrady; monovoltinní: letová perioda poč. V. až konec VI., motýli aktivní v noci, ve dne se ukrývají v bylinném pod-
154
Motyli_III_146-231_03.qxd
29.3.2012
8:32
StrÆnka 155
Larentiinae
Píďalky
rostu nebo listovém opadu, po setmění naletují na různé kvetoucí byliny; přilétají na světlo; larvální perioda VII.–VIII., hlavní živnou rostlinou housenek je silenka nicí, méně často s. nadmutá a smolnička obecná, housenky se živí nezralými semeny v dozrávajících tobolkách; kuklí se v řídkém zámotku na zemi; kukly přezimují.
Zubočárník nadmuticový Jiný název: píďalka nadmuticová
Perizoma lugdunaria (Herrich-Schäffer, 1855)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 20–22 mm; od podobného druhu P. hydrata se liší zaobleným apexem předních křídel, v apexu je světlá skvrna, tmavé příčky ohraničující střední pole předních křídel jsou více nebo méně výrazné; → housenka podobná jako u P. alchemillatum, krátce zavalitá, bělavá až běložlutá s více nebo méně zřetelnými hnědavými podélnými pruhy podél hřbetu a na bocích. Rozšíření. Evropský druh; střední a jižní Evropa, na východ až ke střední Volze; v ČR velmi lokálně na vlhkých stanovištích v teplých nížinách. Bionomie. Nížiny až nižší polohy v horách (do 1000 m n. m.); mezofilní až hygrofilní 2. stupně; křovinné lemy listnatých a lužních lesů, pobřežní lemy kolem vodních toků a nádrží; monovoltinní: letová perioda pol. VI. až poč. VIII., motýli aktivní v noci; přilétají na světlo; larvální perioda VIII.–IX., housenky se vyvíjejí v bobulích nadmutice bobulnaté, jejich přítomnost prozrazují hnědé skvrny na povrchu plodů; kuklí se v pevném zámotku v zemi; kukly přezimují.
Zubočárník menší Jiný název: píďalka menší
Perizoma minorata (Treitschke, 1828)
Charakteristika. Dospělec: rozpětí 15–17 mm; přední křídla šedobílá, často s olivově hnědavým nádechem, ve vnitřním poli před bazálním polem tmavá, z vnitřní strany bíle lemovaná páska; → housenka ve dvou barevných mutacích: zelená s širokým červenohnědým, po stranách světle lemovaným pruhem nebo žlutavě hnědá s červenohnědými, více nebo méně zřetelnými pruhy; světle obrvené bradavky černé, ve světlých dvorcích. Rozšíření. Evropský, boreomontánní druh; od Britských ostrovů přes celou Evropu až na Ural; vytváří několik poddruhů, typický poddruh v horách střední a jižní Evropy, v severní Evropě ssp. norvegica Strand, na Britských ostrovech ssp. ericetata Stephens; v ČR lokálně v horách. Bionomie. Ve střední Evropě jen v horách (v Alpách od 800 do 2500 m n. m.); mezofilní až xerotermofilní 1. stupně; horské louky, paseky, světliny, lesní okraje, lesní louky, kamenité svahy; monovoltinní: letová perioda konec VII. až konec VIII., motýli aktivní v noci, kdy naletují na kvetoucí světlíky, ve dne ukryti ve vegetaci nebo sedí na kamenech, vzletní; přilétají na světlo; larvální perioda VIII.–IX., housenky se vyvíjejí v plodech světlíku lékařského; kuklí se v řídkém zámotku v zemi; kukly přezimují, zpravidla jeden rok přeleží.
155
