Články MARKÉTA PITROVÁ Konventní proces a vytváření ústavní smlouvy

OBSAH

4/07

Články MARKÉTA PITROVÁ Konventní proces a vytváření ústavní smlouvy ................................................................. 283 MARCELA CUPALOVÁ Postavení tureckého prezidenta a jeho změny v navrhované ústavní reformě – konec parlamentního systému v Turecku?............................................ 304 JIŘÍ NAVRÁTIL Dialektika vzpoury. Proměny konceptu sociálních hnutí v politické teorii Frankfurtské školy .................................................................................. 321 TOMÁŠ FOLTÝN, DALIBOR ČALOUD Two Against Each Other and All Against Themselves: The 2006 Italian Parliamentary Elections.......................................................................... 336 Diskuse PETR KANIOK Uchopení neuchopitelného? Stranický euroskepticismus v kontextu pozitivních postojů politických stran k EU...................................................... 345 Recenzní stati TOMÁŠ BLAŽEK Schmittův Pojem politična jako prizma pro hodnocení „války proti terorismu“?............. 361 Recenze Petr Fiala, Miroslav Mareš, Petr Sokol: Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni (VÍT HLOUŠEK) ............................................................................... 370 John Gillingham: Design for a New Europe (PETR KANIOK)........................................ 371 Šárka Waisová a kolektiv: Atlas mezinárodních vztahů. Prostor a politika po skončení studené války (PETR SUCHÝ) ..................................................................... 373 Materiály MARKÉTA PITROVÁ, HUBERT SMEKAL, PETR SUCHÝ Principy organizace zájmových skupin v ČR: právní předpisy a jejich změna v důsledku procesu evropeizace ................................................................ 376 OBSAH ROČNÍKU 2007.................................................................................................. 389

CONTENTS

4/07

Articles MARKÉTA PITROVÁ The European Convention and the Process of Creating the Constitutional Treaty............ 283 MARCELA CUPALOVÁ The Changing Position of the Turkish President Due to Proposed Constitutional Reform – The End of the Parliamentary System in Turkey? ..................... 304 JIŘÍ NAVRÁTIL Dialectics of Revolt. Changes of “the Social Movement” Concept in the Political Theory of the Frankfurt School ................................................... 321 TOMÁŠ FOLTÝN, DALIBOR ČALOUD Two Against Each Other and All Against Themselves: The 2006 Italian Parliamentary Elections.......................................................................... 336 Discussion PETR KANIOK Getting a Grip on. Party-Based Euroscepticism in the Context of Positive Party Attitudes Towards the EU....................................................................... 345 Review Essays TOMÁŠ BLAŽEK Schmitt’s Concept of the Political as a Prism for Assessing „the War on Terror“? .......... 361 Reviews Petr Fiala, Miroslav Mareš, Petr Sokol: Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni (VÍT HLOUŠEK) .............................................................................. 370 John Gillingham: Design for a New Europe (PETR KANIOK)........................................ 371 Šárka Waisová a kolektiv: Atlas mezinárodních vztahů. Prostor a politika po skončení studené války (PETR SUCHÝ)......................................... 373 Materials MARKÉTA PITROVÁ, HUBERT SMEKAL, PETR SUCHÝ Principles of Interest Group Organization in the Czech Republic: Legal Rules and their Changes as a Result of Europeanization......................................... 376 REVIEW OF 2007 CONTENT ......................................................................................... 391

283

ČLÁNKY / ARTICLES

Konventní proces a vytváření ústavní smlouvy MARKÉTA PITROVÁ*

Abstract: The European Convention and the Process of Creating the Constitutional Treaty The European Constitutional Treaty is the most important document in the last decade of EU history not only because of its content, but also due to the process of its development. The European Convention on the future of the EU, as the founding platform of this treaty, reveals a number of controversial areas. It is questionable whether it is possible to declare the European Convention a genuinely democratic body and to accept its procedures as part of the EU’s future. The aim of this paper is to outline the specifics of the Convention, especially its working methods, strategies and aspirations. The author maintains that the Convention can serve as an inspiration and possible supplement to current treaty procedures, but considering experience to date it cannot be an acceptable procedure for the EU treaties revision. Keywords: EU, European constitution, Convention on the Future of Europe, treaty revision, Laeken declaration

1. Konvent jako badatelská výzva Postup vytváření a následně i ratifikace Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu1 představuje významný předěl v historii integračního procesu. Události v rozmezí let 2001–2006 nejen že na sebe upoutaly zájem médií a veřejnosti, ale představují také zajímavou badatelskou výzvu. Popisování událostí spojených s vypracováním ústavní smlouvy a ostatně i samotného textu trpí ale řadou nepřesností a interpretačních posunů. Ústavní smlouva je prezentována jako výstup „demokratizačního procesu“ a jako klíčový dokument, který dává vzniknout reformované EU. Skutečnosti, že konvent byl podrobován ve své finální fázi kritice a členské státy samy polemizovaly s výsledným produktem, jsou dnes opomíjeny. Důvodů ke zkoumání je nicméně řada. Především je to fakt, že ústavní smlouva nevznikla standardní procedurou, ale byla předem připravena konventem. Z hlediska svého složení, zaměření, ale i délky trvání se jednalo o složité těleso, které vyprodukovalo neobyčejně obsáhlý balík dat a událostí. Kromě toho se konvent konal podle daných parametrů v historii EU poprvé a své „ústavní zadání“ získal teprve dodatečně. Konečně posledním důvodem, proč je právě konvent nezbytným začátkem analýzy aktuálního ústavodárného procesu, je fakt, že obsah a také formu dal ústavnímu dokumentu již konvent, a nikoliv členské státy. * Autorka působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Adresa: Katedra MVES FSS MU, Joštova 10, Brno 602 00; e-mail: [email protected].

284

POLITOLOGICKÝ ČASOPIS / CZECH JOURNAL OF POLITICAL SCIENCE

4/2007

1.1 Impulsy konventního procesu Potřeba projednat otázky dalšího vývoje EU byla dlouhodobá, a proto také zdrojů rozhodnutí zahájit novou etapu přípravy smluvní reflexe byla celá řada. Podněty spojené větší či menší měrou s pozdějším svoláním konventu je možné rozdělit do dvou kategorií. První z nich je tvořena impulsy ze strany politické obce, druhou je linie oficiálních vyjádření EU. Nezanedbatelný vliv měla také zkušenost EU s pořádáním konventu, jehož výstupem byla Charta základních práv v EU.2 Skupina podnětů vznesených ze strany politických představitelů je reprezentována především vyjádřeními zástupců tří velkých členských států,3 a to Německa,4 Francie5 a Velké Británie.6 Do skupiny oficiálních aktů EU je nutné zařadit Deklaraci číslo 23 v příloze Smlouvy z Nice, Závěry předsednictva z Göteborgu 2001 a především Laekenskou deklaraci o budoucnosti Evropské unie. Zřejmé je, že ačkoliv zdroje impulsů ke svolání diskuse o budoucnosti byly různé, sjednocovaly se ve výzvě zahájit debatu novými nástroji umožňujícími čelit dosavadní uzavřenosti a netransparentnosti EU. Význam těchto dokumentů není pouze v definování harmonogramu a parametrů diskuse o budoucnosti EU, ale také v propojení mezivládních a supranacionálních prvků revize. Rozhodnutí svolat konvent znamenalo, že byl před klasický systém revize v podobě mezivládní konference předřazen konvent. Tím ale nedošlo ke zpochybnění klíčového významu konsensu členských zemí (Devuyst 2003: 33–35). „Pánové smlouvy“ zůstali i nadále nezávislí na výsledném produktu debaty a výstup konventu pro ně měl představovat pouze výzvu. Ačkoliv se následně události vyvíjely v jiném duchu, lze tyto podněty hodnotit jako postup směrem k větší transparentnosti procesu přijímání smluvních revizí (Ludlow 2002: 52). 1.2 Konvent jako výzva pro budoucnost EU EU projednává revize smluv na základě mezivládní konference (srov. čl. 48 Smlouvy o EU ve znění Smlouvy z Nice). K posunu v intenzitě supranacionality tak dochází pomocí striktně mezivládního nástroje. Tento tradiční a podle smluv zatím jediný legitimní způsob reformování primárního práva bývá ale v posledním desetiletí opakovaně podrobován kritice. Model dohody uzavřené mezi omezeným počtem specifických aktérů je vnímán jako netransparentní a neefektivní (Kleine a Risse 2007: 73, 75). Signálem určitých obtíží jsou rovněž výstupy mezivládních konferencí. Pozornost se upírá především na nedostatečný progres na konferencích v Amsterodamu a Nice. Na těchto setkáních se potvrdilo, že odsouvání komplikovaných položek až do závěrečného zasedání nemusí mít vždy uspokojivé východisko. Výsledkem jsou opakované „nedodělky“ mezivládních konferencí, které bezprostředně po ukončení jedné konference představují impuls pro svolání druhé. Kritika mezivládních konferencí7 nahrává úvahám o doplnění, či dokonce nahrazení metody revize smluv konventním shromážděním. Konvent vykazuje ve srovnání s mezivládní konferencí řadu zásadních rozdílů, z nichž vyplývají také potenciální výhody této metody. Základní rozdíl mezi konventem a mezivládní konferencí spočívá ve složení obou institucí (Milton a Keller-Noëllet 2005: 32). Mezivládní konference obsahuje jen jediný druh aktérů, zatímco konvent byl složen ze tří skupin reprezentantů: vládní zástupci a zákonodárci členských zemí společně se zástupci institucí EU. Při bližším zkoumání je dále zřejmé, že v konventu byla převaha členů parlamentů, tedy legislativců. Tato jejich „prominentní role“ je

ČLÁNKY / ARTICLES

285

hlavním zdrojem legitimity konventního fóra (Kleine a Risse 2007: 75). Na půdě mezivládní konference je naopak tato složka zcela eliminována, protože se jedná o fórum složené z reprezentantů exekutivy (Eriksen et al. 2004: 10). Konventní metoda podle Risseho a Kleineho zvyšuje legitimitu EU především ze tří základních důvodů. V první řadě je to zvýšení občanské reprezentace, která je v případě konventu přímo zajištěna zástupci národních parlamentů a Evropského parlamentu. Druhým důvodem je větší zprůhlednění procesu revize smlouvy a přesunutí tohoto procesu pod veřejný dohled. Konečně třetím důvodem je zvětšení kapacity EU řešit problémy prostřednictvím reformy svých institucí a rozhodovacího procesu (Kleine a Risse 2007: 70). Takto pojaté srovnání skutečně vybízí k tomu, aby se konvent stal na místo mezivládní konference budoucím reformním nástrojem EU. Tento posun od „technicko-diplomatického“ k „parlamentně-diplomatickému“ modelu revize (Königová a Kratochvíl 2004: 6) nicméně vykazuje řadu problematických bodů, které sice nezpochybňují výše zmíněné obecné prvky zvýšení legitimity, ale zpochybňují naděje upínané k tomuto řešení. Cílem textu je upozornit na sporné momenty z průběhu jednání Konventu o budoucnosti EU a nabídnout reflexi událostí, pravidel či rozhodnutí, která by se neměla v případě využití konventní metody opakovat. 2. Specifika realizace konventní metody 2.1 Mandát: překvapivá konventní ambice Výchozím bodem ke zhodnocení působení konventu a posouzení jeho výstupu ve srovnání s původně vymezenými úkoly je analýza jeho mandátu. Ten byl dán Laekenskou deklarací na základě vůle členských států Evropské rady. Vzhledem k překvapení, které posléze vyvolalo předložení ústavní smlouvy, je zvláště významná analýza úkolů daných konventu v oblasti reorganizace smluv. Jedná se totiž o otázku, zda měl konvent vypracovat „ústavu“, nebo pouze vést diskusi nad modely úpravy stávajícího stavu včetně například rozdělení primárního práva na více částí. Deklarace vymezovala činnost konventu a zmiňovala komplikovanou záležitost reorganizace primárního práva v oddíle s názvem „Na cestě k ústavě pro evropské občany“ (Laekenská deklarace 2001: 6). Konvent měl řešit otázky, zda by mělo být i nadále rozlišováno mezi Unií a Společenstvím, zda by měly být do budoucna zachovány pilíře či zda by se mělo i nadále rozlišovat mezi základní smlouvou a ostatními ustanoveními. Z toho přirozeně plyne spor, zda zachovat stávající procedury novelizace primárního práva, nebo zda neopatřit systém flexibilnějším reformním nástrojem. Laekenská deklarace popisuje problém ústavy následovně: „Nakonec vyvstává otázka, zda by toto zjednodušení a přeskupení smluv nemohlo vést k tomu, že by se v Unii v dlouhodobém horizontu přijal text ústavy. Jaké hlavní rysy by taková ústava mohla mít? Měly by to být hodnoty, jichž se Unie přidržuje, základní práva a povinnosti jejích občanů, vztahy mezi členskými státy v Unii?“ (Laekenská deklarace 2001: 7). Podle deklarace bylo základním úkolem konventu „zvážit klíčové otázky týkající se budoucího vývoje Unie a usilovat o nalezení možných odpovědí“, z nichž první moment „se týká zjednodušení stávajících smluv, aniž by měnil jejich obsah“ (Laekenská deklarace 2001: 6). Text v souvislosti s plánovanou úpravou smluv a jejich zjednodušením přiznal, že

286


4/2007

existuje „otázka, zda zjednodušení a reorganizace smluv nemůže vést, z dlouhodobého pohledu, k přijetí ústavního textu v rámci Unie“ (Laekenská deklarace 2001: 6). Z textu Laekenské deklarace je patrné, že předmětem řešení měla být změna struktury primárního práva. Ačkoliv reforma připouštěla rozdělení kompaktních smluvních textů na části, nezahrnovala již posun obsahu smluv nad rámec nezbytných změn daných kontextem zásahu. Původní předpoklad, že závěrečným dokumentem konventu budou buď doporučení, nebo varianty s konkrétním vyjádřením podpory, rozšiřoval možnosti mezivládní konference. Ta totiž jako uzavřené elitní politické fórum není dostatečně schopná vnášet do jednání nová témata a pohledy a demonstrace variant je pro ni užitečná. Deklarace dále dokládá, že součástí mandátu konventu nebylo vypracování návrhu ústavy, ale pouze reorganizace smluv. Ústava měla být dotčena pouze v rámci budoucího výhledu. Přijetí ústavy v EU mělo podléhat dlouhodobému horizontu a nepředstavovalo přímé zadání pro konvent. Zahrnutí slova „ústava“ do textu Laekenské deklarace se nicméně stalo odrazovým můstkem pro aktivity prosazující nahrazení smluv jediným ústavním dokumentem, a to nikoliv na základě mandátu členských států, ale z rozhodnutí předsednictva konventu. Stalo se tak navzdory faktu, že konvent nebyl ke splnění tohoto úkolu konstituován. Byl omezen ročním mandátem, vykazoval velkou rozdílnost v mandátech a potenciálu svých členů a nedisponoval potřebným zázemím. 2.2 Složení: důsledky různosti Druhou významnou položkou navazující na definování úkolů konventu bylo ustanovení principů složení tělesa. Konvent byl složen z 15 reprezentantů hlav států a vlád členských zemí, 30 zástupců národních parlamentů (vždy dva z jedné země), 16 reprezentantů Evropského parlamentu a 2 zástupců Komise. Podobně byly na principu zrcadla zastoupeny kandidátské země, jejichž reprezentanti ale nemohli „blokovat jakýkoliv konsensus, k němuž se může mezi členskými státy dospět“ (Laekenská deklarace 2001: 7). Nad takto vytvořeným 105členným plénem8 mělo podle deklarace stát předsednictvo složené z předsedy a 2 místopředsedů a dále 2 členů Evropského parlamentu, 2 členů Komise, 2 členů vnitrostátních parlamentů a 3 představitelů vlád vykonávajících během zasedání konventu předsednictví EU (Španělsko, Dánsko a Řecko). Z předsednictva se již v deklaraci přímo vyděluje triumvirát předsedy a místopředsedů. Triumvirát nezastupuje vlády členských zemí, vnitrostátní parlamenty a nepředstavuje ani reprezentaci institucí EU. Naopak je přímým pojítkem na Evropskou radu a její nejvyšší politickou úroveň. Toto jeho postavení bylo již zakládajícím dokumentem ztělesněno trojicí V. Giscarda d’Estaing a místopředsedů G. Amata a J. L. Dehaenea. Součástí podmínek určených Laekenskou deklarací bylo také stanovení pravidel zřízení sekretariátu9 propojeného s existujícím generálním sekretariátem Rady EU. Toto úspěšné a logické řešení odpovídalo faktu, že konvent byl dočasnou platformou. Takto koncipované těleso nabízelo řadu výhod. Především se jednalo o šířku politické reprezentace, která bezesporu zvyšovala legitimitu celého jednání. Zainteresovaní účastníci reprezentovali vlády členských zemí, jejich parlamenty, ale i instituce EU včetně jejich poradních orgánů. Propojovala se zde tudíž spolupráce legislativních a exekutivních složek, a to v rámci obou rovin: nadnárodní i národní. Poslanci Evropského parlamentu a vnitrostátní poslanci získali v konventu výsadní postavení (Risse a Kleine 2007: 75). Šířka spektra

ČLÁNKY / ARTICLES

287

zahrnovala všechny členské státy a nabízela spolupráci i zemím nečlenským. Přirozeným negativním důsledkem tohoto složení ale byla rozdílnost v zainteresovanosti do evropských záležitostí, odlišná schopnost orientace v problému a v neposlední řadě i kolísání vybavenosti a podpůrných aktivit u jednotlivých delegací. 2.2.1 Strategická volba předsednictva

Ačkoliv je Laekenská deklarace všeobecným textem s omezeným objemem konkrétních údajů, je v něm centrální pozice předsednictva nezpochybnitelná. Předseda určuje směr dalšího vývoje konventu, řídí jej a reprezentuje. Deklarace udělila předsedovi konventu povinnost, aby na každém zasedání Evropské rady podal osobně zprávu o situaci a tím umožnil adekvátní reakce členů mezivládního fóra na probíhající události (Laekenská deklarace 2001: 7). Osobnost předsedy představovala jediný kontrolní bod ze strany členských zemí. Jeho volba byla tudíž klíčová. Skutečnost, že další kroky byly svěřeny do jeho rukou již bez přímého vlivu členských států, ale nemohla ovlivnit jeho silný a nezávislý mandát.10 Cílem Evropské rady bylo nalézt osobu s velikou autoritou k vedení tělesa, dostatečnou invencí a rétorickými schopnostmi, a v neposlední řadě mediálně přitažlivou. Konvent totiž neměl pouze diskutovat, ale také „dostat“ evropské problémy na veřejnost a maximálně zpopularizovat debatu o budoucnosti EU. Předseda V. Giscard d’Estaing představoval osobu s dobrou politickou reputací, u nějž se dala předpokládat úzká kooperace s Evropskou radou. Významně se totiž podílel na jejím založení, na vytvoření měnového systému, zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu atd. „Pocházel z Evropské rady“ a zastával silnou pozici členských států. Současně si uvědomoval limity EU při vyšším počtu členů (Norman 2003: 24–31, Ludlow 2002: 68–71).11 Zbytek předsednictva byl koncipován na základě návrhu ministra zahraničí Belgie Guye Verhofstadta (srov. Ludlow 2002: 68–71). Na jednání v Laekenu bylo rozhodnuto, že dalšími členy předsednictva budou J. L. Daehene a G. Amato12 (Milton a Keller-Noëllet 2005: 29). Triumvirát byl určen předem, aby mohl přijmout rozhodnutí o fungování konventu ještě před jeho inauguračním zasedáním. 2.3 Taktika: strategie a centralizace Triumvirát Giscard-Amato-Dehaene disponoval velkou nezávislostí a jeho předseda jí maximálně využil. Determinoval strukturu, metody, ale i výstup konventu, a to již 22. a 27. února 2002 (Pitrová 2004: 129). Giscard ve svém inauguračním projevu 28. února 2002, který Peter Norman popisuje jako „první velké překvapení“ konventu (Norman 2005: 313), prezentoval konventní strategii (CONV 4/02). Upozornil na zásadní rozdíl mezi mezivládní konferencí a konventem. Konvent podle něj není totožný s mezivládní konferencí, ale ani s parlamentním fórem. Přesto je platformou, která musí být zárodkem společného přístupu, a nemůže být proto pouze místem pro vyjádření různých názorů. Předseda jasně vyjádřil, že odmítá strategii nejmenšího společného jmenovatele, a naopak že se hlásí ke splnění složitého reformního úkolu. Giscard určil ve svém projevu jako hlavní úkol konventu reformu evropských institucí, a nikoliv samotnou diskusi o budoucnosti EU. Podle něj by konvent nemohl být považován

288


4/2007

za úspěšný, pokud by se nepokusil vytvořit jednotný dokument (srov. Shaw 2003: 51). Giscard operoval rizikem rozpadu integrace a schopnost tělesa vytvořit jednotný dokument svázal se stabilitou EU (SN 1565/02: 11). Hlavním mottem předsedova projektu se stalo dosažení úspěchu, který byl definován jako vytvoření jediného uceleného textu. Předsedův projev eliminoval alternativy a zásadně polarizoval fórum na ose úspěch-neúspěch13 (CONV 4/02). Předseda prohlásil, že „pokud neuspějeme, přispějeme ke stávajícímu chaosu v evropském projektu, ve kterém nebude možné – vzhledem k předpokládanému rozšíření – zajistit takové uspořádání na kontinentu, které bude nejen efektivní, ale i srozumitelné pro občany. To, co jsme v posledních padesáti letech vytvořili, již brzy dosáhne hranice svých možností a bude hrozit rozklad“ (CONV 4/02). Předseda tak fakticky zvolil mezi vytvořením konventních výstupů, což byla varianta preferovaná dikcí Laekenské deklarace a jednotným textem, který vyhovoval záměru předsednictva. Zvolená taktika byla posléze podpořena také vedením velkých politických frakcí v Evropském parlamentu. Jejich zájmem, stejně jako zájmem předsednictva, bylo zviditelnění konventu a jeho případné stabilnější zakotvení do mechanismu smluvních revizí. Přesné představy předsedy konventu o organizaci tělesa se promítly také do systému komunikace a míry transparentnosti. Předsednictvo již v zápisech potvrdilo, že bude společně se sekretariátem ústředním bodem dění a jediným kanálem, kterým mohly být všem delegátům zasílány podněty. Informační tok směrem k delegátům tedy podléhal přímé kontrole členů předsednictva. Skutečnost, že proces komunikace obsahoval významný prvek „kontroly“, se následně projevila i při přípravě jednacího řádu konventního pléna. Na druhém neformálním zasedání předsednictvo odmítlo využití videokonferencí14 a pokusilo se omezit postavení náhradníků (Zápis z neformálního zasedání z 27. února 2002). Taktika předsednictva postupně odchylovala konvent od původního záměru Evropské rady. Snahou Prohlášení o budoucnosti EU bylo zahájit debatu „brainstormingového charakteru“ a kombinovat zdroje přístupů jako záruku širokého spektra názorů15 (srov. Shaw et al. 2003: 19). Mandát a metoda definovaná Laekenskou deklarací byly změněny na základě politických priorit definovaných předsedou V. Giscardem d’Estaing ještě před prvním inauguračním zasedáním konventního pléna. Rozdíl mezi očekáváním a následně realitou v každém případě zásadně ovlivnil navazující události. Mezivládní konference nezískala podklady v předpokládané podobě, protože předseda konventu usměrnil jednání směrem k projednávání konkrétních ustanovení nové smlouvy. Konvent tudíž „suploval“ postup technického zázemí mezivládní konference a adekvátně nevyplnil prostor pro tolik potřebnou debatu o budoucnosti EU. 2.3.1 Mytický konsensus

Konvent se měl stát historickým mezníkem se zásadním integračním vlivem. Vytvoření jednotného textu potom dokladem váhy a autority celého tělesa. Giscard vnímal mandát konventu tak, že „konvent je seskupením mužů a žen, kteří se sešli výhradně za účelem vytvoření společného návrhu“ (CONV 4/02). Již na inauguračním projevu sdělil svým partnerům, že cílem konventu není „pouhá diskuse“, ale dosažení konsensu nad jediným smluvním textem (srov. Shaw 2003: 51). Předseda si uvědomoval, že „konsensus“ je velice vágní termín, ale přesto nechal tuto nejasnost nevyřešenou až do posledního dne jednání (Norman 2003: 46).

ČLÁNKY / ARTICLES

289

Triumvirát se obával roztříštěnosti postojů a faktu, že konvent nebude schopen předložit jeden kompaktní dokument, a tudíž omezí možnosti prosadit svou vizi. Předsednictvo zastávalo postoj, že konvent je heterogenním tělesem slučujícím příliš rozdílné zájmy, a proto se nedomnívalo, že je hlasování vhodnou metodou rozhodování (Norman 2003: 45–46). Giscard argumentoval, že jednotliví členové konventu reprezentují příliš odlišné instituce a že konvent neodráží demografické rozložení obyvatel (Zápis z neformálního zasedání z 22. února 2002). Proto se předsednictvo ještě před zahájením jednání rozhodlo fakticky zrušit jakékoliv hlasování včetně aplikace procesu vážení hlasů. Prohlásilo, že rozhodování bude probíhat konsensuální formou, nebo budou rozhodnutí přijímána „významnou většinou“. V jednacím řádu bylo posléze uvedeno, že doporučení konventu budou přijímána „konsensem“,16 „bez toho že by byly kandidátské státy schopné mu zabránit“ (čl. 6 CONV 3/02, CONV 9/02). Původní laekenská alternativa vypracovat seznam návrhů se v textu objevila také, ale až jako rezervní možnost (čl. 6 CONV 3/02, CONV 9/02). Další podrobnosti nebyly nijak stanoveny, a tudíž ani nebylo zřejmé, jak je definována významná většina, případně co se stane v případě absence konsensu v plénu.17 Rozhodnutím nehlasovat došlo k unifikaci původně širokého spektra názorů. Tento způsob eliminování třecích ploch byl úzce spojen se záměrem předsednictva předložit Evropské radě jediný dokument, a nikoliv text s vyznačenými variantami podpory. Alternativy určené k diskusi a podrobné projednávání položek skrývaly riziko, že skončí na jednacím stole Evropské rady v obsahově pozměněné verzi. Strategie předsednictva byla naopak motivována úmyslem nedat mezivládní konferenci příliš mnoho prostoru a tím maximalizovat šance na prosazení konventního návrhu. 2.3.2 Jednací řád

Jednací řád byl ústředním nástrojem řízení konventu. Předsednictvo jej proto pečlivě připravilo a první verzi zveřejnilo již 27. února 2002 v předvečer inauguračního zasedání pléna. Ačkoliv se mělo formálně jednat o návrh jednacího řádu, ve skutečnosti to byl pouze výčet základních principů komunikace v konventu. Návrh obsahoval 17 článků (CONV 3/02) a omezil se na popis pravomocí předsednictva. Neobsahoval žádná ustanovení týkající se volby nebo mechanismů projednávání otázek, a proto byl také vystaven velké kritice ze strany konventistů. Druhá verze jednacího řádu byla představena 14. března 2002 (CONV 9/02). Srovnáním obou verzí jednacího řádu je patrné, jak silný centralistický prvek předsednictvo hrálo. Hlavním motivem obou návrhů bylo prosazení přímé a silné kontroly ze strany předsednictva, což pouze umocňovalo asymetrii konventních aktérů (Königová a Kratochvíl 2004: 4). Zasedání byla řízena předsedou a vedena v souladu s deklarací z Laekenu v 11 úředních jazycích se simultánním překladem. Kandidátské státy byly v jednacím řádu definovány jako strana, která se „plně účastní práce a rokování konventu“ (čl. 1 CONV 3/02). Podle druhé verze bylo již možné, aby konvent svolal nejenom předseda či místopředseda, ale i „významný počet členů“.18 Diskusi podle jednacího řádu měl vést předseda, který byl rovněž schopen příspěvky omezovat. Druhá verze se od první lišila vložením na první pohled nenápadného, ale významného ustanovení. Předsednictvo mělo při vedení diskuse zajistit „tak dalece, jak je to možné“, aby „debata konventu reflektovala rozdílnost pohledů“ (čl. 6 CONV 9/02).

290


4/2007

Původní návrh vůbec neumožňoval, aby se na pořad jednání dostal bod neprověřený předsednictvem (čl. 2 CONV 3/02). Druhá verze již podání písemné žádosti o projednání dílčí otázky umožnila. Řád říká, že předsednictvo musí tuto žádost vyslyšet v případě, kdy byla podpořena „významným počtem“ konventistů a byla podána minimálně jeden týden před daným zasedáním (čl. 2 CONV 3/02, čl. 16 CONV 9/02). Termín „významný počet členů“ byl klíčovým označením pro řadu rozhodnutí, jako např. novelizace jednacího řádu, vřazení nového bodu na program jednání apod. Podle obou verzí jednacího řádu byl konvent ovládán jediným komunikačním kanálem – sekretariátem. Tato centrála rozesílala nejenom plány, program, návrhy a zápisy, ale byla také jedinou možností, jak mohli konventisté komunikovat mezi sebou. Sekretariát (čl. 3 a 4 CONV 9/02) distribuoval členům konventu dokumenty předsednictva a anotace zápisů ze zasedání v oficiálních jazycích na pokyn předsedy.19 Jiný text, jako např. písemný podnět člena konventu, sekretariát rozeslal v jazyce, v němž byl text prezentován. Jiné texty než dokumenty předsednictva představovaly totiž nadstandard a byly do dalších jazyků překládány pouze na návrh předsedy konventu (čl. 13 CONV 9/02). Zásady distribuce e-mailů a zveřejnění kontaktů na všechny členy konventu se do jednacího řádu dostaly až po intervenci pléna (čl. 3 a 9 CONV 9/02).20 Na jednání konventu mohli být podle jednacího řádu přizváni také experti nebo členové dalších institucí. Původně byl jejich výběr, respektive samotný návrh na pozvání, vyhrazen pouze předsednictvu (čl. 7 CONV 3/02). Tento mechanismus „slyšení“ se ve druhé verzi změnil v proces „konzultace“ a rozdělil se na dvě fáze. Právo navrhovat experta získali přímo konventisté. Tím se vytvořila baterie alternativ. O té ale dále rozhodovalo opět předsednictvo (čl. 8 CONV 9/02). 2.4 Harmonogram: nejtěžší na konec Konvent o budoucnosti EU byl novým a neznámým tělesem, a proto bylo časové vymezení jeho působení významnou součástí jeho pracovní disciplíny. Časový harmonogram byl naznačen již v Laekenu. Prohlášení říká, že konvent zahájí své jednání k 1. březnu 2002 a jeho zasedání bude ukončeno o rok později. První setkání konventu bylo specifikováno jako jednání o volbě dalších členů předsednictva a přijetí jednacího řádu. Závěrečné zasedání bylo přímo určeno k přípravě závěrů, které měl konvent předložit Evropské radě (Leakenská deklarace 2001: 7). 2.4.1 Plán konventních prací

Laekenská deklarace sice plánovala zahájení jednání konventu 1. března 2002, ale nakonec bylo po dohodě předsednictva a předsedající země EU rozhodnuto, že se inaugurační schůze uskuteční již 28. února 2002 (Norman 2003: 41–42). Kromě již naznačených cílů se hlavním výstupem projevu stalo rozdělení konventu do tří základních fází. První fáze byla naslouchací, druhá analytická a třetí syntetická. Během první části jednání se měli reprezentanti pokusit reagovat na otázku „co očekávají Evropané od Evropy na začátku 21. století?“ Tato fáze v souladu se zadáním Laekenu otevírala diskusi, podporovala vzájemnou spolupráci účastníků a synchronizovala mechanismy kooperace. Přínosem, který bylo možno očekávat, byla

ČLÁNKY / ARTICLES

291

zajímavá polarizace postojů pocházejících z členských zemí, od institucí EU a z dalších dělících linií konventu. Realizace této fáze byla ale posléze striktně řízena, a to nejen z hlediska procedurálního.21 Další fáze byla ve znamení analýz a zpráv a představovala samotnou tvůrčí fázi konventního dění. Toto období bylo fakticky tzv. studijní etapou, která měla řešit praktické otázky, jako např. role Evropy, rozdělení kompetencí v rámci Unie, zjednodušení unijních nástrojů a zpřehlednění fungování institucí. Projednávanou položkou měla být také demokratická legitimita a z ní se odvíjející otázky ústavy (CONV 4/02). Konečně poslední třetí fáze měla umožnit formulaci doporučení a vypracování „jednotného dokumentu dosaženého na základě širokého konsensu“ (SN 1565/02: 11). Cílem tohoto období tedy bylo přijímání ustanovení, která by byla posléze předložena na mezivládní konferenci (Milton a Keller-Noëllet 2005: 40–42). Rozdělení těchto fází ročního zasedání konventu bylo naplánováno následovně: (1) jaro– léto 2002, (2) podzim a zima 2002 a (3) od začátku roku 2003. Již na první pohled je patrné naddimenzování první úvodní seznamovací fáze a oslabení třetí části. Jednalo se především o důsledek pragmatického postupu předsednictva. Ve snaze udržet těleso co nejkompaktnější, posílit postavení předsednictva a udržet dobrý mediální obraz konventu odsouvalo předsednictvo moment sporu, tedy závěrečnou fázi jednání (Shaw et al. 2003: 16–17). Nevyrovnanost mezi délkou „zahřívací fáze“ a prostorem pro rozhodování o finální podobě textu měla za následek spor mezi jednotlivými skupinami konventistů. Na straně jedné stáli reprezentanti evropských institucí, a to především Evropského parlamentu. Pro evropské poslance byla seznamovací fáze zbytečně dlouhá, protože byli z pohledu unijního dění profesionály. Jejich přirozenou snahou bylo koncipovat jednání tak, aby měl konvent dostatek prostoru pro debatu o konkrétních variantách a aby byla závěrečná rozhodnutí přijímána s dostatečnou časovou rezervou. Proti nim stáli reprezentanti členských zemí, a to jak zástupci vlád, tak i konventisté nominovaní z národních parlamentů. Právě vnitrostátní poslanci byli nejvíce odtrženi od unijních záležitostí a potřebovali delší čas na seznámení se s problematikou.22 2.4.2 Očekávané prodloužení

Období jednoho roku plánované pro práci konventu se zdálo být dostatečně dlouhé pro vedení diskuse o budoucnosti EU a rovněž pro zmapování stanovisek konventních delegátů. Původní mandát vymezující cíle konventu byl ale předsedou Giscardem změněn, a to ovlivnilo i časové nároky spojené s přípravou konventního výstupu. Deformace zadání směrem k ústavě způsobila, že se roční harmonogram přirozeně „napnul“ a konvent se ocitl v časovém tlaku. Kritický harmonogram konventních zasedání bez pochyby ovlivnil i fakt, že konvent zasedal v náročném období. V době konventních jednání významnou část diplomatické aktivity členských zemí zabírala krize v Iráku. Dalším argumentem je skutečnost, že členové konventu měli i jiné povinnosti než zasedat v tomto tělese. Typickým jevem byl proto vysoký podíl konventních náhradníků. To zpomalovalo projednávání agendy a zvyšovalo nároky na orientaci všech účastníků. Tlak na časový prvek zesílil v únoru 2003, kdy se začalo projednávat prodloužení konventu z původně plánovaného března až do podzimu 2003. Evropská rada projevila pochopení, ale

292


4/2007

současně se jí podařilo zamezit nekontrolovanému bujení konventního procesu. V dubnu 2003 se proti možnosti dalšího protahování již ohradila a potvrdila svůj zájem získat konventní podklady nejpozději do jednání Evropské rady v Soluni 20.–21. června 2003. Evropská rada tedy o tři měsíce prodloužila původní konventní mandát (z března na červen), ale současně nepodpořila druhou žádost o podzimní termín. Analýza harmonogramu konventu dokládá, že prodloužení časového mandátu konventu bylo ze strany předsednictva plánované. Již měsíc po zahájení konventu (v březnu 2002) je možné v zápisech předsednictva nalézt poznámku, že konvent by měl ukončit svou práci do léta 2003. Konvent mohl přijmout opatření, aby uspořádal svůj program v souladu se zadáním Evropské rady, ale neučinil tak. Neupravil ani rozvržení tří fází jednání. Je proto zřejmé, že nedodržení časového harmonogramu a plánované prodloužení zasedání konventu nebylo výsledkem aktuálního časového tlaku, ale spíše součástí celkové strategie předsednictva formulované ještě před samotným zahájením jednání (srov. Zápis z jednání předsednictva 20. března 2002). 3. Vybrané mezníky konventního vývoje Zasedání konventu zabíralo dlouhé období a mělo za následek řadu oficiálních prohlášení, shrnujících textů a dílčích pracovních materiálů. Mnohé z nich jsou bohužel opomíjeny, ačkoliv mají veliký význam pro pochopení tohoto tělesa. Mezi nepříliš frekventované otázky patří zhodnocení systému pracovních skupin konventu, napojení kandidátských zemí, iniciativní postoj Evropské komise, taktika předsednictva v prezentaci návrhu a v neposlední řadě i reakce pléna na proměnu mandátu. 3.1 Systém pracovních skupin Pracovní skupiny se vzhledem k dlouhé úvodní fázi jednání a omezeným možnostem prezentování jednotlivých příspěvků staly logickým řešením, jak zajistit lepší organizaci práce, projednat spory a zklidnit napětí mezi zkušenými konventisty a „vnějšími aktéry“ prezentujícími obecné návrhy (Milton a Keller-Noëllet 2005: 40). Předsednictvo ustavilo 25. dubna 2002 šest pracovních skupin s cílem analyzovat jednotlivé oblasti agendy. Předsednictvo si vyhradilo právo stanovovat předsedy těchto skupin, náplň jednání, složení a termíny vypracování závěrečné zprávy (Zápis z jednání předsednictva 8. a 22. května 2002). Kompletní výčet pracovních skupin konventu23 upozorňuje na jednu zajímavou skutečnost. Ačkoliv institucionální položky představovaly největší objem změn navržených v ústavní smlouvě, v seznamu se nenachází žádná skupina zaměřená na instituce. Institucionální otázky se tedy staly hlavním výstupem konventu, aniž by se někde detailně projednaly. Je tedy zřejmé, že institucionální návrhy, které jsou nejkontroverznějším výstupem konventního textu, nebyly adekvátně projednány a plénum pouze v časově omezeném prostoru reagovalo na podněty z předsednictva.

ČLÁNKY / ARTICLES

293

3.2 Postavení kandidátských zemí Nerovné postavení reprezentantů z kandidátských zemí bylo dáno již samotnou Laekenskou deklarací. Tato zakládající konventní listina byla zformulována v době, kdy kandidátské země neměly podepsánu přístupovou smlouvu, a nebyly tudíž členy EU. Laeken je vzhledem k absenci právního nároku na participaci postavil do role „aktivních pozorovatelů“ (Eriksen et al. 2004: 10). Odmítnutí rovnocenného postavení kandidátských zemí lze nicméně chápat také jako obranu starých členských států proti zablokování diskuse (Milton a Keller-Noëllet 2005: 32). Kandidátské státy neměly žádnou zkušenost s fungováním EU, a jejich reflexe na konventu mohla tudíž mít nižší vypovídací hodnotu. Proti tomuto rozhodnutí lze však vznést řadu námitek. V první řadě byla debata o budoucnosti EU dlouhodobým projektem. O členství kandidátských zemí bylo již v roce 2003 fakticky rozhodnuto, a proto nebyl důvod omezovat jejich participaci. Mělo se jednat o diskusi, v níž nebylo důvodů pro omezení rovnosti států, což byl významný politický atribut procesu příprav na členství. Kromě toho zásadním aktérem neměl být konvent, ale navazující mezivládní konference. Omezení na půdě přípravné platformy, a nikoliv rozhodujícího tělesa tudíž nemohlo přinést odpovídající blokační účinek. Spor ohledně způsobu reprezentace kandidátských zemí přetrvával dlouhodobě a otevřel se již u volby členů předsednictva. V předsednictvu měli zasedat zástupci států předsedajících EU během navrženého funkčního období konventu24 (Norman 2003: 26) a zbývající prostor teoreticky mohl být otevřen i pro kandidátské země. Jejich žádost ale nebyla nijak reflektována a výzva z 22. února 2002 k obsazení dvou volných postů v předsednictvu byla dokonce adresována pouze „standardním členům“ konventu. Skutečnost, že kandidáti nedostali informaci o volbě, přirozeně vyloučila možnost, aby byli zvoleni (Bonde 25. 2. 2002). V polovině března 2002 kandidátské státy rozhořčené nevyrovnaností reprezentace v čele konventu zformulovaly požadavky, aby měly v předsednictvu minimálně jednoho, ale nejlépe dva zástupce (jednoho reprezentanta vlády a jednoho parlamentního). Země chtěly upravit také zásadu používání jazyků. Konventisté z řad kandidátů požadovali, aby se jejich jazyky ukotvily rovněž jako úřední. Při vyslovení tohoto požadavku vycházely země z aktivizačního účinku konventu na veřejnost. V případě omezeného počtu jazyků bylo zřejmé, že veřejnost v kandidátských zemích zůstane od konventního dění izolována. Konečně posledním požadavkem byl pokus o získání postu pro reprezentanta kandidátských zemí v sekretariátu.25 Předsednictvo na tyto žádosti 14. března 2002 nejdříve reagovalo poukázáním na Laekenskou deklaraci, která s žádným z těchto kroků nepočítá. Posléze připustilo, že jednoho reprezentanta kandidátských států přijme do předsednictva se statutem hosta26 (Milton a Keller-Noëllet 2005: 37). Řádné členství předsednictvo vyloučilo s odůvodněním, že volba není postavena na národnostním principu. Přijetí kandidátské země by odporovalo této zásadě a tím neprávem zvýhodnilo kandidátské státy (CONV 14/02). Kauzu používání úředních jazyků předsednictvo odmítlo řešit a pouze přiznalo naléhavost jazykové otázky. Důvodem negativní reakce vedení konventu byly omezené kapacity jazykového servisu, které nebyly údajně na takovou službu připraveny. Předsednictvo navrhlo, že sekretariát konventu zahájí jednání s Delegacemi Evropské komise v jednotlivých kandidátských zemích a požádá je o vyhotovení překladů shrnujících zápisů. Sekretariát konventu

294


4/2007

měl potom poskytnout služby ve smyslu formálního vzhledu dokumentů a asistenci při jejich umístění na web. Toto řešení přirozeně neodpovídalo původním ambicím kandidátských států a nemohlo zajistit vytvoření vazby na veřejnost. Konventní členové pocházející z kandidátských zemí EU očekávali obrat ve vztazích po podpisu smluv o přistoupení. Postavení kandidátských zemí v konventu se však 16. dubnem 2003 nijak nezměnilo (Shaw et al. 2003: 14–15). Zakonzervování statutu pozorovatelů je z hlediska právního pochopitelné, protože k získání platného členství tzv. laekenské skupiny stále chyběl ratifikační proces. Kandidátské státy nakonec získaly post hosta v předsednictvu konventu, zástupce v sekretariátu a soustava Delegací skutečně zpřístupnila shrnující dokumenty v jejich jazycích. Zástupci také měli možnost být doprovázeni na jednání konventu tlumočníkem do oficiálního jazyka EU. Tyto výdobytky, které lze vnímat jako kroky nad rámec parametrů Laekenské deklarace, ale nezměnily nic na faktu, že 37 % konventistů se nacházelo v limitujícím postavení. Odlišný statut členů laekenské skupiny kandidátů byl pochopitelný u diskuse o budoucnosti EU, ale nebyl již ospravedlnitelný v ústavodárném konventu. Parametry konventu, který nezůstal původně zamýšleným „debatním klubem“, ale stal se fakticky „ústavodárným shromážděním“, přeměnily otázku „nadstandardu“ v politický problém. Na tomto závěru nemění nic ani navazující mezivládní konference s rovnoprávným zastoupením všech zemí. Ta totiž byla pod silným politickým tlakem, neměla možnost vytvořit vlastní revizi Smlouvy z Nice a pouze přijímala skelet předsedy konventu. Skutečnost, že konvent a konference na sebe bezprostředně navazovaly, kandidátské státy ve svém důsledku poškodila. Tyto země totiž nemohly rovnoprávně ovlivnit přípravu textu, o kterém měly posléze jednat na nejvyšší politické úrovni. 3.3 Projekt Penelopé Evropská komise zaujala ke konventu aktivní postoj. Nejenom že vytvořila zvláštní skupinu pro přípravu podkladů zabývající se budoucností EU27 (Norman 2003: 161), ale také usilovala o prezentaci vlastní smluvní reformy. V úsilí prosadit svou verzi nepolevila ani poté, co se postavení konventního předsednictva zřetelně posílilo a vliv Komise naopak zeslábl (Norman 2003: 162). Příprava alternativního ústavního textu byla zahájena vydáním dokumentu „Mír, svoboda a solidarita“ (COM (2002) 728 final.) Pak již Komise navázala přímo projektem s krycím jménem Penelopé.28 Projekt Penelopé s formálním označením Ústava Evropské unie je popisován jako „extrémně federalistický projekt“ (Carlos 2002), který se pokusil transformovat EU na skutečnou exekutivu EU (Farano 2004). Základním opěrným bodem byla aplikace metody Společenství,29 zjednodušení nástrojů, zvýšení odpovědnosti institucí a posílení funkcí jednotlivých orgánů (CONV 448/02: IV). Text zohlednil konventní model ústavní smlouvy a navázal na něj jednotnou strukturou nahrazující dosavadní smlouvy. Penelopé je rozdělena do tří částí: principy, základní práva a politiky. Na základní rámec navazuje celkem pět aktů, které mají umožnit ve srovnání s ústavou snazší revizi svého obsahu. Jedná se o otázky obrany, mírového užití atomové energie, přidružení zámořských území a teritorií, doplňující institucionální ustanovení a závěrečná a přechodní ustanovení (CONV 448/02). Celý balík je vybaven průvodní dohodou o vstupu dokumentu v platnost.

ČLÁNKY / ARTICLES

295

Ten by měl řešit situace, v nichž je dokument neplatný, protože jej neratifikovala ku příkladu jen jediná země. Patová situace, v níž jeden stát neratifikuje ústavu, by byla podle dohody řešitelná podpisem smlouvy o vystoupení. Země by se tak nestala součástí nové EU, ale zachovala by si vazby, závazky a výhody staré EU. Ty by byly garantované novou smlouvou (CONV 448/02: XI–XII). Význam Penelopé nebyl dán jejím supranacionálním obsahem, protože se jednalo jen o další krok v dlouhodobém úsilí Komise navrhnout vlastní koncept institucionálních vztahů. Penelopé se stala spíše novodobým unijním mementem politické necitlivosti a špatného odhadu řešení situace (Farano 2004, Milton a Keller-Noëllet 2005: 35). Dokument vznikal prakticky neveřejně, nicméně s tím, že zástupci Komise v konventu byli o jeho existenci informováni. Po dokončení projektu Penelopé se ale projevil rozpor mezi oficiálním prezentováním dokumentu a jeho neoficiálním vnímáním. Dokument byl 4. prosince 2002 komentován v tisku a neformálně doručen předsedovi konventu. Konvent i média tak byly informovány, dříve než byl text odhlasován na kolegiu Komise a než bylo potvrzeno jeho oficiální znění. Fakticky byli obejiti nejenom komisaři zastupující zájmy Komise v konventu, ale také byla porušena zásada projednávání dokumentu na plénu Komise, respektive princip kolektivní odpovědnosti této instituce. Oficiálním dokumentem Komise se totiž Penelopé stala až 5. prosince, kdy byla představena Evropskému parlamentu. Je otázkou, proč se v tomto případě resignovalo na standardní mechanismy jednání.30 Možným vysvětlením je, že předseda Prodi chtěl prosadit Penelopé a vzhledem k časovému tlaku způsobenému projednáváním Giscardova návrhu ústavní smlouvy resignoval na kolegialitu úřadu. Skutečnost, že předseda Komise představil projekt médiím, pobouřila neinformované zástupce Komise v konventu a znamenala také ztrátu původního zájmu ze strany Giscarda (Crombez 2005: 10–11). Projekt mediálně propojený s Komisí již totiž nemohl plnit roli „konventního výstupu“. Giscard jej proto s odkazem na části preambuli přejaté z ESUO označil za „nesoučasný“ a „50 let starý“ (Norman 2003: 165).31 3.4 Více než skelet Podoba ústavní smlouvy byla dílem předsednictva, které její první verzi předložilo 28. října 2002 (CONV 369/02). Tzv. Návrh Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu fakticky určil budoucí strukturu ústavní smlouvy, protože rámec dokumentu zůstal stejný až do předložení konečného textu v polovině roku 2003. Předsednictvo postupovalo tak, že předložilo kostru – tzv. skelet, který byl doplňován konkrétními pasážemi textů.32 Harmonogram konventu odpovídal taktice, že se budou v plénu projednávat po dlouhou dobu jen obecné otázky a sporné položky ústavní smlouvy se dostanou na program jednání až v květnu 2003 (Norman 2003: 171). Nedostatek času na diskusi vyvolal přirozeně rozpory. Společně s absencí pracovní skupiny o institucích (Norman 2003: 190) to znamenalo, že veškerá diskuse v plénu o institucionálních změnách musela vycházet z materiálů předložených předsednictvem. Spory se projevovaly především v citlivých bodech, jako je rotace komisařů nebo definice kvalifikované většiny v Radě (CONV 766/03). Jednání v plénu se dále komplikovalo, a to zčásti kvůli zvolenému postupu prací a zčásti pro něj nebyla politická vůle. Obava, že Evropská rada nepodpoří další prodloužení mandátu konventu společně se zmíněnou taktikou, nakonec vedla k postupnému přesunutí jednání

296


4/2007

o ústavě do neoficiálních struktur (Norman 2003: 263–264, 274). Nakonec k sepsání článků ústavní smlouvy přistoupil samotný předseda Giscard za asistence generálního tajemníka Sira Johna Kerra. Předseda si byl vědom nestandardnosti metody a ve snaze objasnit své počínání a urychlit jednání začal ke svým návrhům počínaje únorem 2003 přikládat vysvětlující komentáře (Zápis z jednání předsednictva 14. února 2003). Nestandardní nástroje zvolené předsednictvem budily řadu rozporů. Nejvýznamnějším příkladem je reakce zbytku předsednictva na rozhodnutí předsedy mediálně zveřejnit ústavní návrh, aniž by tento text byl předložen v konventním plénu (Norman 2003: 223, 228–229). Strategie, aby se jediným možným výstupem stal kompaktní text s konsensuální oporou, a to i za cenu časového tlaku, ztratila v závěru konventních událostí svou širokou podporu (Norman 2003: 262). V Soluni byla 20. června Evropské radě předložena nehotová a nekompletní verze ústavní smlouvy (Church a Phinnemore 2006: 25). Jednalo se o části I. a II. dokumentu s tím, že další části III. a IV. byly na základě „širokého konsensu reprezentantů konventu“ odsouhlaseny na plenárním zasedání konventu 9.–10. července 2003. Definitivně byla práce konventu odevzdána Evropské radě až 18. července 2003. 3.5 Politizace reprezentace Základním bodem práce konventu byla různorodost mandátů jeho členů, protože se nejednalo o izolované fórum administrativ členských států, ale o společnou platformu parlamentů, vlád a bruselských elit. Bylo přirozené, že každá ze zemí pojala reprezentaci v konventu v reakci na laekenské zadání odlišně. Po vyhlášení nového „ústavního cíle“ byl ale konvent pro vlády „pouhou“ inspirací a stal se naopak prostorem k prosazování zájmů. Pro mnohé země bylo proto přirozenou reakcí adekvátní povýšení svého vládního reprezentanta. Tato změna byla přirozeným následkem faktu, že původní konventní reprezentanti vlád tvořili nerovnocenné delegace33 (Milton a Keller-Noëllet 2005: 34). Počínaje červencem 2002 byla zahájena série výměn na postech konventistů. Předzvěstí změn bylo jmenování Any Palacio španělskou ministryní zahraničí. Tato členka konventu reprezentující původně Evropský parlament přijetím ministerského postu ve španělské vládě předala svůj mandát svému náhradníkovi (Norman 2003: 33). To urychlilo reakce dalších zemí zastoupených na nižší politické úrovni. Na podzim roku 2002 vláda Německa jmenovala svým zástupcem v konventu ministra zahraničí Joschku Fischera a vláda Francie svého ministra zahraničí Domimiqua de Villepin. V roce 2003 se stal členem konventu také řecký ministr zahraničí George Papandreou, následován např. ministry zahraničí Slovenska a Lotyšska. Postupná proměna úřednických reprezentací na vládní vyjednavače, kterou Norman označuje jako „invazi ministrů zahraničí“, je nepochybným dokladem razantní proměny charakteru konventních jednání (Milton a Keller-Noëllet 2005: 34, Norman 2003: 155–159). 4. Konvent: pozitivní, či negativní zkušenost? Je otázkou, zda by doplnění článku 48 Smlouvy o EU v aktuálním znění o nástroj konventu přispělo ke stabilizaci reformního procesu a pomohlo vyřešit vleklé diskuse na téma zvýšení legitimity a odstranění demokratického deficitu EU.34 Realizace Konventu o budoucnosti

ČLÁNKY / ARTICLES

297

EU totiž vykazovala řadu sporných momentů, které mohou oslabovat argumenty užívané v jeho prospěch. Je nesporné, že konvent, ačkoliv představoval zajímavou a nadějnou unijní zkušenost, neodpovídal řadě očekávaných demokratických parametrů. Jednalo se o těleso s mandátem vzešlým deklarací, a nikoliv volbou. Mandát konventu, který podléhal výkladu předsednictva, by získal od členských států, a nikoliv od lidu. Zakládající listina konventu, ale ani jeho výstup nepodléhaly veřejné debatě a veřejnost neměla možnost je nijak ovlivnit (Eriksen 2004: 36). Stejný závěr se týká i procedurálních pravidel. Proces schvalování závěrečného dokumentu zůstal izolován od evropské veřejnosti. Jak upozorňuje Erik Eriksen, teoretický koncept konventu se vychýlil od původního záměru. Důsledkem byl nepřijatelný nátlak ze strany konventu v navazujících mezivládních konferencích a pasivní postoj členských zemí. Členské státy nejenom že přijaly redefinici mandátu předsedou Giscardem, ale tolerovaly i další ovlivňování35 (srov. Římská deklarace 2003). Opakovaně deklarovaným cílem konventu měla být podle Laekenské deklarace, ale i slov jeho předsednictva jasnost, srozumitelnost a přehlednost (Norman 2003: 71). Zkoumané metody jednání a ostatně ani prověřování finálního produktu konventních zasedání nicméně splnění tohoto cíle nepotvrzují. V první řadě nedošlo k naplnění samotného účelu konventu a tím bylo vytvoření diskusní platformy. Uspořádání široké diskuse o budoucím směřování EU bez toho, aby byl pevně stanoven konkrétní cílový bod, jako je tomu v případě mezivládní konference, se nepodařilo. Obtížně uchopitelné jsou také další argumenty ve prospěch transparentnosti tohoto tělesa. Jedná se o zpřístupnění dokumentů na webovém portálu,36 otevřenost plenárních zasedání veřejnosti, jejich přenos evropskou satelitní televizí anebo např. pokusy o vedení konzultací s občanskou společností.37 Za pozornost stojí také výsledný deklarovaný „konsensus“ reprezentantů, z nichž více než třetina zastávala nerovné postavení.38 Podmínkou, aby mohlo dojít k naplnění ambicí skrývajících se ve složení konventu a aby mohl integrační proces tímto procesem získat nové impulsy, bylo uplatňování odpovídající metody práce. Předsednictvo v čele s V. Giscardem d’Estaing nicméně překročilo při vedení konventu předmětový, ale i časový mandát daný zakládající listinou. Zaujalo nikoliv postavení manažerů a mediátorů komunikace, ale pozici „gate keepers“. Usilovalo o centralizované řízení, o minimalizaci a následně kontrolu informačních toků. K otevřenosti procesu nepřispěla ani tzv. bilaterální diplomacie. Ta spočívala v uspořádání série soukromých konzultací s předními představiteli členských států. Tato jednání předsedy konventu byla tajná a ani jejich harmonogram nebyl veřejný, což samo o sobě způsobilo napětí mezi členskými státy. Ty totiž nevěděly, zda vůbec a v jakém sledu je předseda konventu navštíví (Norman 2003: 57–59). Je paradoxní, že konvent svolaný ve jménu rozpoutání veřejné debaty zaujal pozornost veřejnosti pouze omezeně. Malá pozornost věnovaná konventnímu dění nebyla typická pouze pro ČR, ale i pro další kandidátské země a v určité míře ji bylo možné pozorovat také v tehdejších členských státech EU. Zčásti se laxnost k diskusi o budoucnosti podařilo zmírnit po uplynutí první poloviny konventního harmonogramu, kdy řada zemí své původní reprezentanty nahradila ministry zahraničních věcí, a pokusila se tak o lepší kontrolu celého procesu (srov. Norman 2003: 155–156). Tento krok připoutal určitou mediální pozornost, ale současně připodobnil finální fázi konventu ke klasické mezivládní konferenci (Shaw 2003: 54). Ani časový odstup, ani zevšeobecnění konventního nástroje nemohou zpochybnit, že při realizaci tohoto nástroje došlo v případě Konventu o budoucnosti EU k celé řadě problematických

298


4/2007

momentů. Bez ohledu na ně je ale možné konventní metodu obecně ocenit, a to zvláště ve srovnání s mezivládní konferencí. Je nesporné, že konvent zmírnil uzavřenost reformní platformy a umožnil zpřístupnění diskuse většímu počtu účastníků. Konvent teoreticky umožňuje, aby se do diskuse zapojily nejenom vládní elity, které běžně prezentují svoje postoje na mezivládní konferenci, ale také zástupci Evropského parlamentu, institucí EU a vnitrostátních parlamentů. V případě konventu lze rovněž ocenit statut pozorovatelů, který zastávali např. zástupci poradních orgánů. Otevřenost informačních kanálů, která nicméně nebyla po zásahu předsednictva ideální, rovněž umožňovala napojení dalších kruhů aktérů z řad občanské společnosti. Laekenský seznam konventních členů postavil poprvé v historii do roviny zástupce států a občanů, a nabídl tak překonání strategického elitního rámce integrace (Hoffmann 2003: 74). Konvent nabízel vytvoření platformy, kde by se vytvářely názorové skupiny podle jiných klíčů, než bylo v reformním procesu doposud běžné (Hoffmann 2003: 79, Kleine a Risse 2007: 75). Složení konventu podle laekenského modelu odpovídalo podmínkám tělesa, které by bylo schopné obstát požadavkům legitimity a reprezentace (Smerdel 2003: 13). Ovšem za jiných podmínek a vzhledem k tomu pouze jako doplněk k mezivládní konferenci (srov. Königová a Kratochvíl 2004: 6). Poznámky 1. Označením ústavní smlouva je míněn text Smlouvy o ústavě pro Evropu – CIG 87/2/04 REV 2, podepsaný vládami členských zemí EU 29. října 2004. V českém překladu se užívají dva názvy: Smlouva zakládající ústavu pro Evropu a také Smlouva o ústavě pro Evropu. První z výrazů vznikl bezprostředně po konventu a odpovídá více originálu a principu smlouvy. Proto je užíván v textu práce. Za oficiální překlad byl nicméně zvolen název druhý. Vzhledem k zažitému diskursu je dokument v textu označen zkráceně jako ústavní smlouva. 2. Rozhodnutí o svolání konventu padlo v červnu 1999 na summitu v Kolíně nad Rýnem. EU svolala speciální konvent jako seskupení 62 zástupců „reprezentantů hlav států a vlád a předsedy Komise, stejně jako členů Evropského parlamentu a národních parlamentů“ (Závěry předsednictva v Kolíně nad Rýnem 1999). Konvent probíhal od prosince 1999 do října 2000. 3. Mezi významné projevy se řadí také vystoupení finského premiéra Paavo Liponena na Evropské koleji v Bruggách 10. listopadu 2000. Liponen dokonce podpořil konstitucionální proces EU, v němž by byly zahrnuty kandidátské státy (Norman 2003: 24). 4. Jedná se o projev ministra zahraničních věcí Joschky Fischera na Humboldtově univerzitě v Berlíně 12. května 2000. Fischer ve svém projevu navrhoval transformovat EU na Evropskou federaci, protože se domníval, že zcela zásadní je pro EU udržení dynamiky rozvoje. Transformace na federaci je podle Fischera pro dosažení tohoto cíle optimální, protože dokončení politické integrace vhodným způsobem brání případné nestabilitě EU (Fischer 2000). 5. Jacques Chirac na svém vystoupení 27. června 2000 podpořil prohloubení integrace, která by měla být otevřena rychlejšímu postupu určitých států. Prezident zdůraznil, že Nice byla pouze počátkem veliké transformace. Evropa by ale neměla být superstátem, ale solidárním společenstvím. Z hlediska procedurálního by se k nové smlouvě dospělo buď pomocí „výboru moudrých“, nebo konventem (Chirac 2000). 6. Tony Blair promluvil 6. října 2000 na půdě varšavské burzy. Blair se snažil osvětlit tradičně rezervovanou pozici své země a vyjádřil podporu transformaci EU v případě, že bude směřovat ke konkrétnímu cíli. Podle Blaira je třeba jít nad rámec pouhé ekonomické integrace a vybudovat silné evropské instituce, které pomohou EU stát se supermocností. Nikoliv však evropskou federaci s ústavou (Blair 2000).

ČLÁNKY / ARTICLES

299

7. Jedná se o typicky konfrontační formát mezivládní konference (Hoffmann 2003: 77), snadnou blokaci jednání, konkurenční poměřování „zisků“ členských zemí, případně omezení nadnárodních orgánů. 8. Plénum konventu tedy mělo zahrnovat 28 reprezentantů hlav států a vlád, 56 zástupců vnitrostátních parlamentů, 16 členů Evropského parlamentu, 2 zástupce Komise a přirozeně ještě 3 členy předsednictva. Kromě těchto 105 regulérních členů měli konvent doplňovat 3 pozorovatelé z Hospodářského a sociálního výboru, 6 z Výboru regionů, 3 zástupci sociálních partnerů a evropského ombudsmana. 9. Sekretariát se stal během zasedání daleko významnější složkou, než pouhou administrativou. Jeho ředitel John Kerr, bývalý britský stálý zástupce v EU, se stal pravou rukou předsedy konventu a zásadně ovlivňoval dostupnost informací, způsoby komunikace, podílel se na formulování textu a plnil roli mediátora konfliktů (Norman 2003: 36–37). 10. Podobně kontrolním prvkem Rady, resp. Evropské rady, bylo propojení již zmíněného sekretariátu Rady EU se sekretariátem konventu. 11. Kromě bývalého francouzského prezidenta se zvažovala kandidatura Wima Koka, který ale představoval v rámci této dvojice více profederálního představitele (Norman 2003: 24–27, Milton a Keller-Noëllet 2005: 29). Volba Giscarda byla naopak „bezpečnou alternativou“. 12. Důležitým faktorem byla vyrovnanost politických táborů. Vzhledem k volbě Giscarda a kandidatuře Dehaenea bylo třeba vyvážit reprezentanty napravo od politického středu levicovým aktérem. To ovlivnilo volbu G. Amata, bývalého socialistického premiéra Itálie (Milton a Keller-Noëllet 2005: 29). 13. Motivace předsedy uspět čelem k historické výzvě by sama o sobě nebyla na překážku. V případě, že ale bylo cílem diskutovat o budoucnosti, lze o úspěchu polemizovat. Může být vůbec otevřená diskuse nějak měřitelná? Může mít úspěch? Není tím úspěchem vedení této diskuse samo o sobě? 14. Je paradoxní, že předsednictvo návrh přenášet jednání prostřednictvím videokonference odmítlo na 21. století s primitivním argumentem, že v hlavních městech, ani v samotné budově Rady není potřebné vybavení a že členové předsednictva dávají přednost přímému osobnímu jednání. Tím si sice zaručilo poměrně diskrétní podmínky pro jednání, ale nedodrželo standardy celého procesu. Plénum konventu totiž bylo přístupné veřejnosti, vysíláno živě na satelitní síti EBS a na Internetu. 15. Proto byl ostatně vybrán konvent, a nikoliv formace např. tří moudrých, což je obvyklý způsob přípravy analýz a podkladů. 16. Stejně tak jako v případě významného počtu členů, není ani zde vysvětlen pojem hlasování konsensem. Praxe posléze ukázala, že se evidentně o hlasování konsensem nejednalo. Šlo pouze o většinový postoj konventistů, a to bez jeho potvrzení hlasováním. 17. V závěru konventu se skutečně vydělila skupina s tzv. Alternativní zprávou Evropy demokracií, která vešla ve známost jako tzv. minority report. Její teze se nakonec staly přílohou závěrečného konventního dokumentu (CONV 851/03, annex III). 18. Přirozeně, že termín podstatný, či významný počet členů, kteří museli podat písemnou žádost, není nikde vysvětlen. Nabízí se proto podobnost této terminologie s textem Lucemburského kompromisu z roku 1966. 19. Není bez zajímavosti, že text striktně odlišuje pravomoci předsedy konventu a pravomoci předsednictva. Drtivá většina pravomocí spadá přímo pod předsedu. Předsednictvo má spíše než administrativní řídící význam. 20. Příkladem může být úprava mechanismů řízení debaty v plénu konventu. Pro snazší identifikaci příspěvků a časovou úsporu byl vyvinut systém barevně odlišených signalizačních karet. Modré karty představovaly reakci na předešlý příspěvek a zelené karty již navazující reakci na řečníka s modrou kartou (Zápis z jednání předsednictva 25. dubna 2002). 21. Předsednictvo navrhlo časový limit pro řečníky (3–4 min) (Zápis z jednání předsednictva 14. března 2002), ale posléze zveřejnilo pravidla pro sestavování seznamu řečníků a začalo do sledu příspěvků zasahovat tak, aby byla zajištěna rovnováha mezi příspěvky. Předseda získal právo omezit délku vystoupení. Předkládání příspěvků bylo dále sdružováno do tematických bloků, které určovalo předsednictvo (Zápis z jednání předsednictva 20. března 2002). Debata na plénu následkem těchto opatření ztratila svůj svobodný ráz.

300


4/2007

22. Rozdíl mezi konventisty byl také způsoben faktem, že zástupci vnitrostátních parlamentů neměli na rozdíl od svých kolegů z Evropského parlamentu žádnou administrativní podporu a zázemí. Předsednictvo tuto výtku řešilo výzvou, aby sekretariát Evropského parlamentu zajistil dostatečný počet kanceláří pro reprezentanty vnitrostátních parlamentů (CONV 10/02). 23. Jednalo se o skupinu I – fungování a aplikace principu subsidiarity, skupinu II – Charta základních práv EU a její začlenění do smluv, skupinu III – právní subjektivita EU, skupinu IV – role národních parlamentů v architektuře EU, skupinu V – komplementární kompetence nebo oblasti, kde bude Unie podporovat národní nebo regionální úroveň, a skupinu VI – ekonomické vládnutí a zesílená spolupráce v ekonomických a finančních otázkách. Později došlo k vytvoření skupiny VII – vnější vztahy, VIII – obranná politika, IX – zjednodušení legislativních procedur a X – svoboda, bezpečnost a justice (Zápis z jednání předsednictva 25. června a 10. července 2002). Dodatečně bylo 21. listopadu 2002 schváleno ještě vytvoření jedenácté skupiny se zaměřením na sociální aspekty Evropy (Zápis z jednání předsednictva 21. listopadu 2002). 24. Belgie se původně domnívala, že spor ohledně reprezentace kandidátských zemí by bylo možné řešit tím, že by zástupci parlamentů do předsednictva konventu byli vybráni z řad kandidátských zemí (Norman 2003: 43). Tento názor byl ale odmítnut a otázka zůstala nezodpovězena. 25. Posléze byl skutečně sekretariát doplněn o jednoho člena. Byl to Alan Piotrowski z Polska. 26. Touto osobou byl později Alojz Peterle ze Slovinska. 27. Jednotka byla vedena Paolem Ponzanem a Pieterem van Nuffelem. Do její práce byli aktivně zapojení předseda Komise Romano Prodi a dva delegáti na konventu Michel Barier a Antonio Vitorino. 28. Volba tohoto jména není zcela zřejmá. Označení může symbolizovat věrnost Komise federálnímu ústavnímu projektu (věrnost Penelopé Odysseovi), ilustrovat víru v řešení integračního procesu (víra v návrat Odyssea) nebo nekonečnost úsilí a namáhavost práce Penelopé (noční šití a opět párání úboru, aby se nemusela znova provdat a mohla vyčkat návratu manžela Odyssea). 29. Jedná se o dodržení základních prvků: monopol legislativní iniciativy Komise, spolurozhodovací procedura a použití hlasování kvalifikovanou většinou v Radě. 30. Projekt Penelopé řídil přímo předseda Komise. Lze proto předpokládat, že informace unikla z jeho kabinetu s jeho souhlasem (Norman 2003: 163). 31. Komise své úsilí nevzdala a formálně koncept prosazovala (CONV 448/02), a to včetně veřejné diskuse řízené předsedou Prodim v březnu 2003. Obojí bez úspěchu. 32. Předsednictvo rovněž navrhlo, aby v případě, kdy vznikne spor v předložených položkách, byly založeny tzv. diskusní skupiny. Přístup do těchto skupin byl nicméně omezen (Zápis z jednání předsednictva 13. března 2003). 33. Konventisté z řad vlád byli rekrutováni z nejrůznějších řad, jako např. z různých ministerstev, z diplomatického sboru, z akademické sféry atd. Původ náhradníků, kteří zastupovali reprezentanty vlády, byl ještě volnější. 34. Předmětem článku není polemizovat o míře legitimity či přítomnosti demokratického deficitu, jehož vnímání v EU se různí (srov. Moravcsik 2002, Follesdal a Hix 2006). Bez pochyby ale oba úkazy představují hlavní impuls k odstranění exkluzivity mezivládních konferencí, a to minimálně v rétorické podobě. 35. Nátlak symbolizuje již samotný závěrečný projev předsedy konventu, v němž říká, že „ústava je úspěch, protože je dokončeným produktem bez neurčitých závěrů nutných k dopracování a s žádnými otevřenými možnostmi. Je ve společném zájmu všech členských zemí. S ohledem na tuto věc předsednictvo Konventu … vyzývá italské předsednictví, aby ponechalo text jak je. Jeho znovu otevírání, byť pouze části, by způsobilo jeho rozklad“ (Římská deklarace 2003: 5). 36. Webový portál (http://european-convention.eu.int) obsahuje přes 850 dokumentů (k návrhu ústavní smlouvy bylo podáno přes 6000 pozměňujících návrhů). Dokumenty nelze vyhledávat a nejsou tříděny. Vodítko představují shrnující zápisy předsednictva, které jsou zvýrazněny. Ty jsou ale selektivní a nereflektují široké spektrum postojů. Chybí rovněž odpovědi na základní otázky typu „jaký je důvod k sepsání evropské ústavy, resp. ústavní smlouvy“ nebo „proč konvent nevedl diskusi a psal ústavu“.

ČLÁNKY / ARTICLES

301

37. Především se jednalo o organizaci webového fóra a tzv. Fórum mladých z června 2002. 38. Analýza průběhu jednání konventu se omezuje na zkoumání formálních pravidel a nehodnotí skutečnost, že mezi členy konventu z kandidátských zemí a z členských zemí EU probíhala silná kooperace. Tyto psychologické faktory je třeba eliminovat, zvláště v období, kdy kandidátské státy byly pozvány na půdu, na niž chtěly později vstoupit. Argument, že v reálném procesu vyjednávání reprezentanti kandidátských zemí necítili prvek diskriminace, nemůže být tudíž přijat.

Literatura Blair. 2000. „Projev T. Blaira ve Varšavě.“ On-line. http://www.number10.gov.uk (ověřeno 20. 5. 2007). Bonde, Jens-Peter. 25. 2. 2002. „Dopis J. P. Bonde V. G. ďEstaing.“ On-line. http://www.bonde.com/index.phtml?print=true&sid=542&aid=10117 (ověřeno 20. 5. 2007). Carlos, Juan. 2002. The period of Penelope. An extraordinary plan to awkward member states? 12. 12. 2002. On-line. http://www.historiasiglo20org/europa/articulos12-12-02b.htm (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 3/02. Evropský konvent. 2002. Návrh jednacího řádu Evropského konventu. On-line. http://european-convention.eu.int. (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 4/02. Evropský konvent. 2002. Speeches delivered at the inaugural meeting of the Convention on 28 February 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 9/02. Evropský konvent. 2002. Záznam o pracovních metodách Evropského konventu. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 10/02. Evropský konvent. 2002. Požadavek kandidátských zemí ze 14. března 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV14/02. Evropský konvent. 2002. Záznam z plenárního zasedání ve Bruselu 21.–22. března 2002. On-line. http://european-convention.eu.int. CONV 369/02. Evropský konvent. 2002. Preliminary draft Constitutional Treaty. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 448/02. Evropský konvent. 2002. Communication from the Commission: „For the European Union Peace, Freedom, Solidarity – Communication from the Commission on the institutional architecture“. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). COM (2002) 728 final. European Commission. 2002. For the European Union: peace, freedom, solidarity – Communication of the Commission on the institutional architecture. 11. 12. 2002. Brusel. CONV 721/03. Evropský konvent. 2003. Letter from the Chairman to members of the Convention concerning the Convention‘s working method during its final stages. 8. 5. 2003. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 766/03. Evropský konvent. 2003. Contribution by the representatives of the Heads of State or Government of several States: „A Union Constitution for all – A success for the Convention“. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 797/03. Evropský konvent. 2003. Revised text of Part One. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). CONV 851/03. Evropský konvent. 2003. Report from the Presidency of the Convention to the President of the European Council. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Crombez, Christophe. 2005. „The European Commission, Mediator Or Bystander In the Negotiations For a Constitution?“ Paper for final conference DOSEI Brusel. 19.–21. June 2005. Devuyst, Youri. 2003. The European union at the crossroads. The EU’s Institutional evolution from the Schuman Plan to the European Convention. Brussels: P.I.E. – Peter Lang. Eriksen, Erik Oddvar. 2004. „The EU and the right to self-government.“ In: Developing a Constitution for Europe. Erik Oddvar Eriksen a John Erik Fossum a Agustín J. Menéndez. New York: Routledge.

302


4/2007

Eriksen, Erik Oddvar a Fossum, John Erik a Menéndez, Agustín J. 2004. „Introduction: a constitution in the making.“ In: Developing a Constitution for Europe. Erik Oddvar Eriksen a John Erik Fossum a Agustín J. Menéndez. New York: Routledge. Farano, Adriano. 2004. „The Commission which wanted to be a government.“ Cafe Babel 1. 6. 2004. On-line. http://www.Cafebabel.com (ověřeno 20. 5. 2007). Fischer, Joschka. 2000. „Projev J. Fischera v Berlíně.“ On-line. http://www.auswaertiges-emt.de (ověřeno 20. 5. 2007). Follesdal, Andreas a Hix, Simon. 2006. „Why there is a democratic deficit in the EU: a response to Majone and Moravcsik.“ JCMS 2002 Volume 44, Number 3. Hoffmann, Lars. 2003. „The Convention on the Future. Thoughts on the Convention-Model.“ In: The Convention on the future of Europe working towards an EU constitution. Jo Shaw a Paul Magnette a Lars Hoffmann a Anna Verges Bausili. London: The federal trust. Chirac, Jacques. 2000. „Projev J. Chiraca v Bundestagu.“ On-line. http://www.elysee.fr (ověřeno 20. 5. 2007). Church, Clive H. a Phinnemore, David. 2006. Understanding the European constitution. An introduction to the EU Constitutional Treaty. Oxon: Routledge. Kleine, Mareike a Risse, Thomas. 2007. „Assessing the Legitimacy of the EU’s Treaty Revision Methods.“ JCMS 2007 Volume 45, Number 1. Königová, Lucie a Kratochvíl, Petr. 2004. „Jak utvářet Evropu: Konvenčně, nebo konventně?“ Policy paper ÚMV. On-line. http://www.iir.cz/upload/lkonigovapkratochvil2004.pdf (ověřeno 20. 5. 2007). Laekenská deklarace o budoucnosti EU v příloze Závěrů předsednictva Evropské rady v Laekenu. 2001. On-line. http:// www.europa.eu.int/ (ověřeno 20. 5. 2007). Ludlow, Peter. 2002. The Laeken Council. Brussels: EuroComment. Moravcsik, Andrew. 2002. „In Defence of ‚democratic deficit‘: Reassessing legitimacy in the European Unin.“ JCMS 2002 Volume 40, Number 4. Milton, Guy a Keller-Noëllet, Jacques. 2005. The European constitution its origins, negotiating and meaning. London: John Harper Publishing. Norman, Peter. 2003. The Accidental Constitution. Brussels: EuroComment. Pitrová, Markéta. 2004. „Kandidátské země na konventu o budoucnosti Evropské unie.“ In: Cesta České republiky do Evropské unie. Ed. H. Fajmon. Brno: CDK. Římská deklarace. 2003. On-line. http://european-convention.europa.eu/docs/Treaty/Rome_EN.pdf (ověřeno 20. 5. 2007). Shaw, Jo. 2003. „What is in a Convention? Process and substance in the project of European constitution-building.“ In: The Convention on the future of Europe working towards an EU constitution. Jo Shaw a Paul Magnette a Lars Hoffmann a Anna Verges Bausili. London: The federal trust. Shaw, Jo a Magnette, Paul a Hoffmann, Lars a Bausili, Anna Verges. 2003. „Introduction.“ In: The Convention on the future of Europe working towards an EU constitution. Jo Shaw a Paul Magnette a Lars Hoffmann a Anna Verges Bausili. London: The federal trust. Smerdel, Branko. 2003. „Convention on the Future of Europe and the Process of Constitutional Choice.“ Working Paper 2003/02. Francisco Lucas Pires working Papers Series on European Constitutionalism. Smlouva o EU ve znění Smlouvy z Nice. On-line. http://europa.eu.int/eur-lex/en/treaties/dat/nice_treaty_en.pdf (ověřeno 20. 5. 2007). SN 1565/02. Evropský konvent. 2002. „Úvodní řeč předsedy V. Giscarda d’Estaing ke konventu o budoucnosti Evropy. On-line.“ On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 14. března 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 20. března 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 25. dubna 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007).

ČLÁNKY / ARTICLES

303

Zápis z jednání předsednictva 8. a 22. května 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 25. června a 10. července 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 21. listopadu 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 13. března 2003. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z neformálního zasedání z 22. února 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z neformálního zasedání z 27. února 2002. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007). Závěry předsednictva z Laekenu 2001. On-line. http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/ docs/pressData/en/ec/68827.pdf (ověřeno 20. 5. 2007). Závěry předsednictva v Kolíně nad Rýnem 1999. On-line. http//www.consilium.europa.eu/ue/uelDocs/ cms_Data/docs/pressData/en/ec/kolnen.htm (ověřeno 20. 5. 2007). Zápis z jednání předsednictva 14. února 2003. On-line. http://european-convention.eu.int (ověřeno 20. 5. 2007).

304


4/2007

Postavení tureckého prezidenta a jeho změny v navrhované ústavní reformě – konec parlamentního systému v Turecku?* MARCELA CUPALOVÁ**

Abstract: The Changing Position of the Turkish President Due to Proposed Constitutional Reform – The End of the Parliamentary System in Turkey? Strengthening presidential powers in the Turkish parliamentary system has been the aim of many political actors since the beginning of discussions about the new constitutional framework in 1980. Direct presidential election, as one of the main features of the semi-presidential and presidential systems, has become especially salient with the turbulent events following the recent presidential election. Introducing direct presidential election is the main ambition of a new constitutional amendment which has already been passed in the Turkish parliament. In the case of a favourable result for the referendum, the amendment will bring about futher strengthening of the Turkish president’s position and possibly change the entire Turkish political system. The aim of my contribution is to analyze the existing powers of the Turkish president as well as the consequences of this prospective constitutional change. The analysis concludes that in the Turkish political system, the president has a stronger position than is usual in classic parliamentary systems, and the constitutional change would strengthen the semi-presidential features of the Turkish political system even more. Consequently, the advantages and disadvantages of both presidential and semi-presidential systems are briefly evaluated and applied to the Turkish situation. The aim is to predict how these systems might function in the specific conditions of Turkey, and to offer some optimal measures to support the stability of Turkey. Keywords: Turkey, political system, presidential powers, presidential, semi-presidential and parliamentary system.

1. Úvod První snahy o posílení pozice prezidenta v tureckém parlamentním systému se datují do počátku osmdesátých let, kdy byly zahájeny diskuse o novém ústavním uspořádání, a odrazily * Článek byl vypracován v rámci výzkumného záměru „Governance v kontextu globalizované společnosti a ekonomiky“ Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze (MSM 6138439909). ** Autorka působí na Katedře politologie Vysoké školy ekonomické. Adresa: Katedra politologie VŠE, nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; e-mail: [email protected].

ČLÁNKY / ARTICLES

305

se také v posílených pravomocích prezidenta v dosud platné Ústavě z roku 1982. Cílem některých politických aktérů se přitom v následujících letech stalo další posílení prezidentských rysů systému až na úroveň poloprezidentského nebo prezidentského systému. S blížícím se datem parlamentní volby tureckého prezidenta letos opět zesílily hlasy opozičních stran požadující přímou volbu prezidenta, která je jedním ze znaků prezidentských a poloprezidentských systémů. Hlavní motivací byla zřejmě snaha zabránit vládní umírněně islamistické Straně spravedlnosti a rozvoje, která disponovala pohodlnou většinou hlasů v parlamentu, aby si prosadila svého kandidáta.1 Strana spravedlnosti a rozvoje požadavky opozičních stran celkem pochopitelně odmítala, protože se nechtěla dobrovolně vzdát výsady, kterou disponovaly i předchozí vládní strany, resp. strany s většinou v parlamentu. Problém ovšem spočíval v tom, že úřad prezidenta, který je vnímaný jako jistý sekulární symbol, měl poprvé připadnout kandidátovi islámské strany, což bylo velmi negativně vnímáno armádou i částí veřejnosti. V souvislosti s bouřlivými událostmi okolo volby tureckého prezidenta, kdy bylo první kolo volby prohlášeno Ústavním soudem za neplatné vzhledem k nedostatečnému počtu přítomných poslanců,2 schválil parlament ústavní změnu, která zavádí přímou volbu prezidenta.3 Ústavní změna zatím vzhledem k překážkám kladeným ze strany odstupujícího prezidenta A. Sezera4 nevstoupila v platnost, pokud k tomu ovšem dojde, její důsledky budou významné. Záměrem článku je proto vyjasnit dopady případné ústavní změny na turecký politický systém. Řešení tohoto problému vyžaduje analýzu současných pravomocí tureckého prezidenta a vlivu ústavní změny na jeho postavení. Z analýzy vyplývá, že s dalším posílením pravomocí prezidenta by turecký politický systém získal poměrně silné poloprezidentské rysy. V další části proto stručně zmiňuji výhody a nevýhody poloprezidentského a prezidentského systému a podmínky jejich funkčnosti, které aplikuji přímo na případ Turecka. Cílem je předpovědět pravděpodobné fungování těchto systémů ve specifických tureckých podmínkách a určit nejvhodnější opatření pro posílení politické stability v Turecku, což je hlavním argumentem obhájců prezidentského systému. 2. Současné postavení prezidenta v Turecku Současný turecký politický systém charakterizuje Ústava z roku 1982 jako parlamentní. Článek osm Ústavy stanoví, že o výkonnou moc se dělí prezident a vláda (v čele s premiérem – čl. 109), což je v rozporu s praxí v prezidentských režimech. Parlamentnímu systému odpovídají také ustanovení článků 109, 110, 111, 112, která specifikují způsob sestavování vlády, nutnost důvěry parlamentu při sestavování vlády i v průběhu její funkce a kolektivní odpovědnost vlády parlamentu, a článek 99 Ústavy, který blíže upravuje proces vyslovení nedůvěry vládě parlamentem. Parlamentnímu systému odpovídá také způsob volby tureckého prezidenta, který je volen nepřímo parlamentem. Tureckému prezidentovi tak schází jeden z podstatných rysů prezidentů v prezidentských i poloprezidentských systémech, tj. lidový mandát, což do jisté míry limituje jeho postavení. Přesto mají turecké parlamentní strany velký zájem o obsazení prezidentské funkce, protože Ústava z roku 1981 připisuje prezidentovi některé významnější pravomoci. To zvyšuje přitažlivost prezidentského úřadu natolik, že je tato funkce chápána jako vrchol politické kariéry a turecké prezidentské volby se stávají více než v jiných parlamentních systémech bojem o moc. Vzhledem ke způsobu volby a přitažlivosti prezidentské

306


4/2007

funkce je volba prezidenta do velké míry záležitostí parlamentních stran a prezidenti jsou obvykle vybíráni z jejich středu.5 Ústava přesto zdůrazňuje nezávislost a nestrannost prezidenta, což má zajistit jednak délka jeho funkčního období, jednak nemožnost jeho znovuzvolení. Prezident volený na sedmileté funkční období musí spolupracovat s nejméně dvěma různými parlamenty volenými na pět let, což by mělo podpořit jeho nadstranickost a omezit přílišné vazby na strany, které ho do parlamentu zvolily. Také zákaz znovuzvolení prezidenta má zabránit vytváření užších vztahů a stranění parlamentní většině, na které by bylo jinak prezidentovo znovuzvolení závislé. Za účelem zajištění nadstranickosti prezidenta byla také uzákoněna větší než prostá většina nutná k jeho zvolení.6 Této většiny obvykle nebyla schopna dosáhnout jediná strana, na kandidátovi se proto muselo shodnout více stran. Co se týká prezidentských pravomocí, ty byly současnou Ústavou z roku 1982 podstatně rozšířeny. Zatímco Ústava z roku 1961 připisovala prezidentovi jen velmi omezené a symbolické funkce a výkonné pravomoci ponechávala v rukou vlády, Ústava z roku 1982 připisuje prezidentovi významné pravomoci, z nichž některé jdou za rámec prezidentských pravomocí v klasických parlamentních systémech. Zatímco před rokem 1982 nedocházelo vzhledem k omezeným pravomocím prezidenta ke zdvojení pravomocí a sporům mezi prezidentem a vládou, pravomoci, upravené v článku 104 Ústavy z roku 1982, se staly základem častých sporů i tématem diskusí o budoucí podobě tureckého politického systému. Většina pravomocí v legislativní oblasti, stanovených v Ústavě z roku 1981, byla upravena již v Ústavě 1961. Na začátku legislativního období prezident pronáší úvodní proslov v parlamentu, v případě potřeby může svolat zasedání parlamentu, vyhlašuje zákony, může vracet zákony parlamentu, obrátit se na Ústavní soud s návrhem na zrušení zákonů, dekretů s mocí zákona a procedurálních pravidel parlamentu, pokud jsou v rozporu s Ústavou. Může také vyhlásit nové volby. Poměrně významnou novinkou, zavedenou nově Ústavou z roku 1982, je pravomoc prezidenta předložit zákony týkající se ústavních změn k referendu. Tato pravomoc náleží také prezidentovi v poloprezidentském systému Francie a byla hojně využívána de Gaullem pro prosazení jím preferovaných zákonů. Posiluje také postavení tureckého prezidenta. Právě nedávno využil turecký prezident tohoto nástroje pro zablokování ústavních změn navržených vládou týkajících se právě změny způsobu volby prezidenta. Pravomoci prezidenta v soudní oblasti byly v Ústavě z roku 1982 podstatně rozšířeny. Nejvýznamnější pravomocí prezidenta je právo jmenovat všechny členy Ústavního soudu. Prezident také vybírá čtvrtinu členů Státní rady (Vrchního správního soudu), hlavního státního žalobce a jeho zástupce u Vrchního odvolacího soudu, členy Vrchního vojenského odvolacího soudu, Vrchního vojenského správního soudu a Nejvyšší rady soudců a státních žalobců (Yazıcı 2002: 133–136). Pro srovnání, podle Ústavy z roku 1961 jmenoval prezident pouze dva členy z patnácti stálých a pěti náhradních členů Ústavního soudu. Co se týká Státní rady, Ústava z roku 1961 nepřipisovala pravomoc výběru jeho členů prezidentovi, ale výboru složenému ze stálých členů a náhradníků Ústavního soudu. Také pravomoc výběru hlavního státního žalobce a jeho zástupce u Vrchního odvolacího soudu náležela podle Ústavy z roku 1961 Velkému všeobecnému shromáždění Vrchního odvolacího soudu (od roku 1971 pak členům Vrchního odvolacího soudu). Podle praxe zavedené Ústavou z roku 1961 také neměl prezident pravomoc vybírat členy Nejvyšší rady soudců a státních žalobců.7 Je zřejmé, že pravomoci prezidenta v soudní oblasti jsou v porovnání s praxí zavedenou Ústavou z roku 1961 mnohem

ČLÁNKY / ARTICLES

307

širší. Prezident vybírá velkou část vrcholných soudních představitelů. Pravomoci tureckého prezidenta, co se týká jmenování soudců Ústavního soudu a Vrchního správního soudu, překračují dokonce pravomoci francouzského prezidenta v poloprezidentském systému.8 Také pravomoci prezidenta v oblasti výkonné moci byly v porovnání s Ústavou z roku 1961 rozšířeny. Z rozšíření pravomocí a z nejasného vymezení některých pravomocí, z něhož není zřejmé, zda je prezident vykonává sám nebo ve spolupráci s vládou, ovšem pramení určitá nejistota a vznikají i občasné spory. Pravomoci jako jmenování a přijímání abdikace premiéra, akreditování tureckých vyslanců do cizích zemí a přijímání vyslanců cizích zemí, podpis a vyhlašování mezinárodních smluv, jmenování šéfa generálního štábu, funkce vrchního velitele ozbrojených sil v zastoupení parlamentu, předsednictví Národní bezpečnostní radě, podepisování dekretů a promíjení nebo zmírňování trestů pro nemoc, invaliditu a pokročilý věk náležely prezidentovi i podle Ústavy z roku 1961. Na druhou stranu, pravomoc ukončit na návrh premiéra funkční období ministrů, v nutném případě svolat vládu pod prezidentovým předsednictvím, pravomoc rozhodnout o mobilizaci tureckých ozbrojených sil, svolávat Národní bezpečnostní radu, z rozhodnutí vlády svolané pod prezidentovým vedením vyhlásit stanné právo a výjimečný stav a vydávat dekrety s mocí zákona, jmenovat členy a předsedu Státního kontrolního výboru, nařídit Státnímu kontrolnímu úřadu, aby provedl šetření a kontrolu, a výběr členů Výboru pro vysoké vzdělávání a rektorů univerzit jsou pravomoci svěřené prezidentovi nově Ústavou z roku 1981. Mezi výkonné pravomoci, které vykonává prezident bezesporu sám, patří jmenování a odvolávání ministrů na premiérův návrh, předsedání vládě či její svolávání pod prezidentovým vedením, svolávání Národní bezpečnostní rady, jmenování členů Státní kontrolní rady a její pověřování šetřením a kontrolou. Vyhlašování výjimečného stavu a stanného práva a vydávání dekretů s mocí zákona jsou naopak jasně pravomocí vykonávanou ve spolupráci s vládou. Zda ovšem prezident potřebuje souhlas vlády pro mobilizaci tureckých ozbrojených sil, není z Ústavy jasné. Z článku 117 Ústavy, který stanovuje, že vláda je odpovědná parlamentu za zajištění národní bezpečnosti a přípravu armády pro obranu vlasti, by se dalo vyvozovat, že vysílání jednotek do boje je pravomoc, kterou sdílí prezident s vládou. Spory přetrvávají také v oblasti jmenování rektorů univerzit. Z článku 130 odstavce 6 upravujícího fungování ústavních institucí vysokého vzdělávání vyplývá, že rektory vybírá a jmenuje prezident (Yazıcı 2002: 139). Podle výkladu tureckého odborníka na ústavní právo Özbuduna se ovšem pravomoc prezidenta samostatně jmenovat rektory neslučuje se základními zásadami parlamentního režimu. Podle Özbuduna by měl prezident sdílet pravomoc jejich jmenování s vládou, protože rektoři jsou součástí státní správy, vykonávají výkonné pravomoci, a za své činy by tak měli být zodpovědní vládě (Özbudun 1995: 288). Pravomoci prezidenta se zdají být na první pohled značně rozsáhlé, pravomoci jako vyhlášení výjimečného stavu a stanného práva ovšem vyžadují souhlas parlamentu a jsou časově omezené.9 Také dekrety vydané v rámci těchto výjimečných situací musí být týž den předloženy parlamentu ke schválení. Co se týká prezidentského rozhodnutí o mobilizaci ozbrojených sil, jde také spíše o výjimku. O mobilizaci ozbrojených sil obvykle rozhoduje parlament. Pouze v případě, že je země vystavena ozbrojenému útoku v době, kdy parlament zrovna nezasedá, a je nutné bezodkladně rozhodnout o mobilizaci ozbrojených sil, může toto rozhodnutí učinit prezident. Jedná se tedy spíše o výjimečnou situaci. Postavení tureckého prezidenta v této oblasti je tedy slabší než postavení prezidenta francouzského i amerického. Na rozdíl od

308


4/2007

francouzské praxe, kde může prezident samostatně přijímat rozsáhlá opatření v mezinárodní a vojenské oblasti, náleží tureckému prezidentovi pravomoci v těchto oblastech spíše ve výjimečných situacích (paragrafy 121 a 122), kdy se o ně navíc dělí s vládou (ačkoli v případě mobilizace armády není situace zcela jasná, jak již bylo zmíněno výše). Turecký prezident také nemá tak silný mandát jako francouzský prezident, protože je volen parlamentem, zatímco francouzská Ústava z roku 1958 (paragraf 6) zakotvuje lidovou volbu prezidenta. Turecký prezident má sice podobně jako prezident francouzský pravomoc předsedat vládě nebo svolat vládu pod svým vedením, pokud to uzná za nutné, jedná se ovšem o výjimečné situace, jak také specifikují paragrafy 121 a 122 Ústavy. Všeobecně je přijímáno, že šéfem vlády je premiér (paragraf 112 Ústavy). Podle francouzské Ústavy je naopak obvyklé, že prezident předsedá vládě (paragraf 9), zatímco situce, kdy premiér nabývá významné pravomoci v domácí politice, je spíše výjimkou, ke které dochází v období tzv. kohabitace (tj. v případě, kdy vládu sestaví jiná strana, než za kterou byl zvolen prezident). Tureckému prezidentovi také nenáleží téměř neomezené právo rozpustit dolní (a v tureckém případě také jedinou) komoru tureckého parlamentu, jako je tomu u francouzského prezidenta (paragraf 12 Ústavy z roku 1958). Právo rozpustit parlament bylo sice v porovnání s Ústavou z roku 1961 poměrně rozšířeno, přesto je ale vázáno na jisté zásadní podmínky (Tanör 2000: 320–322). Rozpuštění parlamentu je v podstatě možné jen z iniciativy premiéra. Skutečným držitelem této pravomoci je tedy premiér. Prezident hraje v této oblasti spíše symbolickou roli, typickou pro parlamentní systém. Tím ovšem tureckému prezidentovi schází významný nástroj francouzského prezidenta, kterým lze překonat případné spory a možné zablokování systému, ke kterému může dojít zejména v případě odlišného politického směřování prezidenta a vlády. K podobným sporům dochází také v tureckém politickém systému, a to právě proto, že prezident je vybaven silnějšími pravomocemi než v klasických parlamentních systémech, které navíc nejsou vždy jasně definovány, a je volen na delší období než parlament, který ho zvolil. Turecký prezident ovšem nemá možnost rozpustit parlament jako východisko ze sporů a řešení zablokování systému. Spory mezi prezidentem a vládou se tak staly celkem běžným rysem současného ústavního období. Lze tedy shrnout, že zatímco ustanovení upravující nestrannost a nadstranickost prezidenta, některé jeho pravomoci, způsob jeho volby a vzájemné vztahy exekutivy a legislativy odpovídají zásadám parlamentního systému, některá ustanovení posilující prezidentovy pravomoci ve výkonné oblasti vzbuzují asociace s poloprezidentským systémem. Tureckými politickými vědci bývá turecký politický systém označován jako „oslabený parlamentarismus“ (Özbudun 1995: 309–310) nebo „poprezidentštěný parlamentní systém“, tj. parlamentní systém prostoupený a „narušený“ prezidencialismem (Çağlar 1990: 104–105). V podstatě lze říci, že turecký systém v praxi osciluje mezi poloprezidentským a parlamentním systémem. Za „poloprezidentská“ lze označit období vlády prezidenta Turguta Özala s premiéry Yıldırımem Akbulutem a Mesutem Yılmazem (1989–1991) a prezidenta Süleymana Demirela s premiérem Mesutem Yılmazem (1997–1998), menšinovou vládou Bülenta Ecevita (1998–1999) a koalicí DSP-MHP-ANAP v letech 1999–2000. V těchto obdobích nevyužívali prezidenti Özal a Demirel pouze pravomoci nestranné hlavy státu připisované jim Ústavou, ale stali se určujícím prvkem v zahraniční i domácí politice. Po roce 1991, kdy Demirel zformoval koalici DYP-SHP, ztratil ovšem prezident Özal rozhodující roli ve vládní politice a tím se i významně oslabily poloprezidentské rysy systému. Podobně Demirel nehrál později v prezi-

ČLÁNKY / ARTICLES

309

dentské funkci rozhodující roli ve vládní politice premiérky T. Çiller (1993–1995) a N. Erbakana (1996–1997), kdy se dostal v podstatě do pozice prezidenta v parlamentních systémech. Jakou formu na sebe politický systém vezme, závisí na různých faktorech. Podle Yazıcıho se systém blíží poloprezidentskému v případě, že vláda je sestavena ze stejné strany (koalic), jaké zvolily prezidenta. V opačném případě se systém přibližuje spíše k parlamentnímu (Yazıcı 2002: 147). Svou roli hraje také to, kdo je do prezidentské funkce zvolen. Silní političtí lídři jako Özal a Demirel, kteří přešli do prezidentské funkce z premiérského křesla, měli i jako prezidenti tendenci chovat se, jako by byli v premiérském křesle, a posilovat prezidentské pravomoci, což samozřejmě vedlo ke sporům s vládou. Za vlády prezidenta Özala se například rozhořely spory s tehdejším premiérem Demirelem týkající se (ne)podepisování vládních výnosů, zdržování jejich podpisů a spory o to, zda je nutný spolusouhlas prezidenta se jmenováním soudců. Ústavní soud v podstatě podpořil stávající praxi, tedy silnější postavení prezidenta.10 Tím ovšem přetrvává nebezpečí dalších, těžko řešitelných sporů, protože tureckému prezidentovi na druhou stranu chybí nástroje řešení těchto sporů, kterými disponuje prezident ve francouzském poloprezidentském systému. Možným řešením tohoto problému je omezení pravomocí prezidenta tak, aby odpovídaly klasickému parlamentnímu systému, nebo naopak rozšíření pravomoci prezidenta rozpustit parlament, jako je tomu v poloprezidentských systémech. To by bylo potřebné zvláště v případě dalšího posílení prezidenta lidovým mandátem na základě zavedení navrhované přímé volby. Prezident vybavený lidovým mandátem a téměř neomezenou pravomocí rozpouštět parlament by velmi pravděpodobně využil své síly také k zasahování do zahraniční i vnitřní politiky (jak již také činil v tzv. „poloprezidentských obdobích“). V takovém případě by se postavení tureckého prezidenta velmi přiblížilo postavení prezidenta ve francouzském poloprezidentském systému. 3. Turecká diskuse o přechodu k poloprezidentskému a prezidentskému systému První debaty o přechodu tureckého politického systému k poloprezidentskému se objevily na počátku osmdesátých let na Ústavním semináři pořádaném novinami Tercüman a v navrhovaném Ústavním projektu časopisu Yeni Forum Dergisi. Část vědců na semináři Tercümanu obhajovala přechod k poloprezidentskému systému podle vzoru Francie, část podporovala parlamentní systém, ovšem s širšími prezidentskými pravomocemi. Yeni Forum Dergisi předložil návrh na přijetí poloprezidentského systému podle vzoru Francie, ovšem s požadavkem silnější autonomie premiéra. Poradní výbor, který byl vytvořen po vojenském převratu 12. září 1980 za účelem přípravy návrhu nové ústavy, se shodl na tom, že parlamentní systém je třeba zachovat, prezidentské pravomoci by ale měly být rozšířeny. Hlasy hájící prezidentský a poloprezidentský systém byly v menšině. Převažoval názor, že tyto systémy jsou v rozporu s tureckými tradicemi a snadno by se mohly zvrhnout v diktátorský režim. Další debaty o přechodu k poloprezidentskému systému otevřel v roce 1987 Turgut Özal. Özal požadoval přímou volbu prezidenta dvoukolovým většinovým systémem na funkční období pěti let s jedním možným znovuzvolením.11 Prezidentské volby se měly konat zároveň s volbami do tureckého parlamentu. Podle zdrojů blízkých Özalovi ovšem nebylo jeho skutečným cílem zavedení

310


4/2007

poloprezidentského systému, jak bylo deklarováno, ale spíše systému prezidentského podle amerického vzoru.12 Obhajoba poloprezidentského systému měla být jakýmsi přechodným obdobím, které mělo připravit tureckou veřejnost na přechod k čistě prezidentskému systému. Özalovy návrhy byly opozičními stranami hodnoceny různě. Demirelova Strana správné cesty (DYP) lidovou volbu prezidenta podporovala, sociální demokraté hájili parlamentní volbu prezidenta, která údajně nutí strany k jednání a podporuje konsensus. Návrh tak nepřesáhl rámec debat a nestal se základem ústavní změny (Milliyet, Tercüman a Cumhuriyet 1988). Dalším, kdo znovu oživil debaty o přechodu k (polo)prezidentskému systému, byl S. Demirel (Turan a Kalaycıoğlu 1996). Reagoval tak na politickou krizi, způsobenou vládní politikou islamistické Strany blahobytu, která v roce 1997 vyústila téměř ve vojenskou intervenci (premiér Erbakan nakonec pod tlakem odstoupil). V reakci na tento krizový vývoj se znovu začaly zdůrazňovat přínosy možného rozpuštění parlamentu prezidentem jako jediné možnosti ukončení vlády radikálních stran, které mohou za jistých okolností získat silnou parlamentní většinu. Ústavní reforma měla být cestou z nestability. Návrh změny ústavy připravené Demirelem obsahoval některé mechanismy poloprezidentského a prezidentského systému, jisté pravomoci ve výkonné i zákonodárné moci byly svěřeny prezidentovi volenému lidem. Demirel ovšem tyto zprávy v tisku později dementoval (Milliyet 1998). Tím ovšem debaty o změně politického systému neskončily. Znovu je oživil současný premiér Recep Tayip Erdoğan, který 21. dubna 2003 ve svém projevu prohlásil: „Mým politickým přáním je prezidentský systém, mým ideálem je americký model“ (Erdoğan 2005). Také ostatní obhájci prezidentského systému, přestože se nepouštějí do detailního popisu svého modelu, zřejmě upřednostňují model USA. Podle jednoho z hlavních obhájců prezidentského systému z řad vládní AKP, Burhana Kuzu, profesora ústavního práva a předsedy Parlamentní ústavní komise, je změna směrem k prezidentskému systému nutná s ohledem na vstup Turecka do Evropské unie. Pokud by se totiž v rámci demokratizačních změn snížilo kvorum pro vstup do parlamentu, jak někteří navrhují, dostalo by se do parlamentu příliš mnoho stran a bylo by nutné vytvářet mnohostranické koalice. Tím by se podle Kuzu značně snížila pravděpodobnost prosazení dalekosáhlých požadavků EU. K zavedení „řiditelné demokracie“, nutné kvůli zajištění vstupu do EU, jenž je údajně potřebný pro racionalizaci politické a ekonomické struktury Turecka, se hlásí také ústavní právník Hekimoğlu. Turecké krize připisuje parlamentnímu systému s příliš velkou rolí stran a prorůstání jejich mechanismů do zákonodárství a exekutivy, což je podle něj příčinou špatného vládnutí i fungování parlamentu a vede k zablokování systému a krizím. Mnohostranické parlamenty jsou tak podle Hekimoğlu příčinou likvidace demokracie (Hekimoğlu 2006). Podle obhájců prezidentského systému je tedy parlamentní systém v krizi legitimity a je příčinou politické nestability. Je ho proto třeba nahradit prezidentským systémem, který by přinesl stabilitu, protože by „nejen posílil a zefektivnil exekutivní moc, ale také zákonodárný sbor by se stal více nezávislým“ (Güney 2007: 350). Lidová volba prezidenta má navíc zajistit, aby se „ve vládě odrazily skutečné preference lidu“ (Güney 2007: 350). Většina tureckých politických vědců ovšem odmítá tezi, že příčinou turecké nestability je parlamentní režim a že zavedení prezidentského systému by tento problém vyřešilo (Özbudun, Soysal a Kalaycıoğlu). V následující části budou analyzovány hlavní výhody a nevýhody prezidentského a poloprezidentského systému a důsledky jejich zavedení pro Turecko.

ČLÁNKY / ARTICLES

311

4. Výhody a nevýhody prezidentského systému Argumenty podporující prezidentský systém zdůrazňují především jeho stabilitu a funkčnost. Jako výhoda prezidentského systému je obvykle vnímán fakt, že prezident nemůže být v průběhu své funkce odvolán. To údajně přispívá k stabilitě vlády a trvalosti jí prováděných politik. Podle tureckého politického vědce Evcimena také jednota výkonné moci usnadňuje rychlá rozhodnutí a účinné intervence v krizových situacích (Evcimen 1992: 319). Argumenty odpůrců prezidentského systému, kritizující koncentraci a personalizaci moci v rukou prezidenta, odmítá turecký politolog Erdoğan s tím, že postavení prezidenta v prezidentském režimu je slabší než postavení premiéra v systému parlamentním. Prezident v prezidentském systému podle něj disponuje pouze výkonnou mocí, zatímco premiér v parlamentním systému do značné míry i mocí zákonodárnou, zvláště když má za sebou silnou parlamentní podporu (Erdoğan 1996: 110). Častým argumentem ve prospěch prezidentských systémů také je, že osoba prezidenta zde může hrát sjednocující roli, a to zvláště v rozdělených společnostech. Další rozšířený argument vyzdvihuje oddělení mocí, typické pro prezidentské systémy, které má bránit zneužití moci, usnadňovat specializaci a zefektivňovat vládnutí, zatímco systém brzd a protivah udržuje rovnováhu jednotlivých mocí. S ohledem na tureckou zkušenost zdůrazňuje Evcimen také fakt, že v prezidentském systému neexistují potíže se sestavováním vlády typické pro parlamentní systém, provázené chybějící vládní autoritou (Evcimen 1992: 319). Nižší disciplína stran typická pro prezidentský systém údajně také přispívá k prosazování správných a potřebných rozhodnutí namísto zájmů motivovaných politicky. Kritikové prezidentského systému ovšem mnohé z těchto argumentů vyvrací. Oddělení mocí a nemožnost prezidenta rozpustit zákonodárný sbor, stejně jako nemožnost Kongresu (kromě výjimečných situací) ukončit funkční období prezidenta, nemusí zvyšovat stabilitu, funkčnost systému ani zabránit zneužití moci a způsobují navíc mnohé negativní jevy. Pokud dojde mezi těmito dvěma orgány, vybavenými silným lidovým mandátem a vzájemně neodvolatelnými, ke sporu, je jen těžko řešitelný. Vládní krize může snadno přejít v krizi režimu, která si vynutí nedemokratické intervence, jak je zřejmé z příkladů Latinské Ameriky. Stabilita prezidentského systému je tedy relativní a může znamenat spíše neflexibilitu. Pokud je sestavování kabinetu v prezidentském systému absolutně v rukou prezidenta, kterému nelze vyslovit nedůvěru, taková vláda se sice snadno sestavuje, ale neodráží široký společenský konsensus. Politická realita se často neshoduje se společenskou realitou a nereaguje dostatečně na potřebu změn (Evcimen 1992: 322). Prezidentskému systému tak do velké míry schází flexibilita parlamentního. Prezident nemůže být předčasně zbaven funkce ani při rostoucím napětí a polarizaci společnosti. Pokud se ovšem situace vyhrotí a není možno odstranit prezidenta ústavními cestami, sáhne se k neústavním. Často nezbývá jiná možnost než odstranit prezidenta převratem (Mainwaring 1993: 208). Údajná funkčnost prezidentského systému bývá podstatně omezena, pokud prezident ztratí podporu v parlamentu. Zvláště v prezidentských systémech s fragmentovaným stranickým systémem je problematické sestavování stabilních koalic, které by podporovaly prezidentovy politiky (Mainwaring 1993: 213). Sestavování koalic v prezidentském systému je totiž složitější a koalice jsou méně stabilní než v parlamentním systému, kde je přetrvání vlády na stabilní podpoře životně závislé. Podle Linze je tak pro země s hlubokými rozpory, kde mnohostranické systémy obvykle přirozeně vzniknou, vhodnější parlamentní režim, protože

312


4/2007

fragmentace a polarizace stranického spektra zvyšují v prezidentském systému pravděpodobnost sporů a zablokování systému, a problematizují tak prosazování zákonů a vládnutí vůbec (Linz 1992: 119). Zablokování systému a s ním spojená patová situace mohou navíc vést k již výše zmiňovanému nedemokratickému řešení. V prezidentově osobě se také koncentruje silná a do velké míry nezávislá moc, za jejíž výkon není odpovědný jiné instituci, což může snadno vést k personalizaci moci, jíž nezabrání ani zmiňovaná dělba moci. V prezidentském systému není tak přímá odpovědnost a kontrola nezávislého prezidenta při plnění jeho předvolebních slibů jako u vlády v parlamentním systému, která může snadno ztratit důvěru (Evcimen 1992: 321). Vzhledem k vysoké koncentraci moci v rukou prezidenta prezidentský systém usnadňuje přechod k autoritářskému režimu, a to zvláště ve společnostech se silnými ekonomickými problémy, kde snadno naleznou sociální základnu radikální strany s populistickou rétorikou, usilující o autoritářský režim. Volby v prezidentském systému jsou také do značné míry hrou s nulovým součtem, což prohlubuje existující rozpory a polarizaci společnosti (Lipset 1991: 52). V prezidentském systému mají totiž vítězové velmi málo motivů pro spolupráci s poraženými a poražení velmi málo důvodů pro spolupráci s novou vládou (Lijphart 1992). Opoziční skupiny, které nevyhrají volby, se mohou celkem oprávněně cítit marginalizovány a snažit se zpochybnit legitimitu prezidenta či celého systému. Fungování prezidentského systému tak bývá problematické zvláště v etnicky a nábožensky segmentovaných společnostech, protože tento systém nepřispívá k tlumení existujících rozporů, snižování napětí a dosažení konsensu ve společnosti. Prezident také není nadstranickou hlavou státu, která by dosažení konsensu napomáhala. Nemá navíc možnost rozpustit parlament, vypsat nové volby a uklidnit tak alespoň částečně situaci. Pokud porovnáme empirická data, prezidentské systémy jsou zpravidla méně politicky stabilní než parlamentní. Podle průzkumu provedeného Mainwaringem bylo jen 7 z 31 zemí (22,6 %), které zavedly prezidentský systém, stabilními demokraciemi. U parlamentních systémů byl tento podíl 56,8 %, tj. 25 z 44 parlamentních režimů bylo stabilními demokraciemi (Mainwaring 1993: 205–206). Empiricky bylo také prokázáno, že nestabilita prezidentských režimů je ještě prohloubena v případě mnohostranických systémů. Průměrná životnost prezidentských režimů, ve kterých neměla jedna strana většinu v parlamentu, byla 15 let, při existenci většiny jedné strany 26 let. Životnost parlamentních režimů byla 55 let, pokud měla jedna strana většinu parlamentu, a celých 111 let, pokud ji neměla (Przeworski 1996: 46–47). Z výše uvedeného je zřejmé, že zatímco pro stabilitu parlamentních režimů nejsou mnohostranické systémy problémem, v prezidentských se jím mohou snadno stát, zvláště pokud prezident není schopen zajistit si podporu v parlamentu. Fungování amerického politického systému, který bývá uváděn jako úspěšný vzor prezidentského systému, závisí na specifických faktorech. Existuje zde dlouhá demokratická tradice a instituce. Moc svěřená do rukou prezidenta je vyvažována působením značně autonomního Ústavního soudu, který prostřednictvím kontroly ústavnosti a interpretace zákonů může významně zasahovat do politiky, existencí silné a autonomní občanské společnosti a americkým federalismem. V porovnání s Tureckem zde také existuje tradiční civilní kontrola ozbrojených sil, její zasahování do politiky je tedy mnohem méně pravděpodobné (Kamalak a Soysal 2007: 307, 308, 320). K fungování amerického prezidentského systému přispívá také nízká stranická disciplína a ideologičnost stran v tradičním dvoustranickém systému, politika zaměřená na místní problémy a především pak

ČLÁNKY / ARTICLES

313

anglosaská konsensuální kultura (Sartori 1997: 305). Právě konsensuální politická kultura je z velké míry odpovědná za to, že systém funguje i přes jeho mnohá úskalí, která za jiných podmínek přináší nestabilitu. V zemích s jinými tradicemi, jako například v Latinské Americe s evropským koloniálním dědictvím, mnohými rozpory, které vedly ke vzniku fragmentovaného stranického systému s klientelistickými vztahy ve stranách, prezidentský systém příliš nefungoval. V zemích bez podstatnější demokratické tradice docházelo k personalizaci moci v rukou prezidenta, k růstu populismu a nesplnitelných slibů, častým vojenským intervencím a přechodům k diktátorským režimům. Z výše zmíněného plyne, že kopírování jistého systému bez ohledu na kulturní, společenská, ekonomická a politická specifika je obvykle odsouzeno k nezdaru. 5. Silné a slabé stránky poloprezidentského systému Názory podporující poloprezidentský systém zdůrazňují především mechanismus bránící zablokování systému, jímž disponuje prakticky neodvolatelný prezident, a jeho význam pro zajištění stability systému (Kırca 1987). Členové vlády navíc získávají většinovou podporu v přímé volbě (na rozdíl od prezidentského systému, kde jsou vybíráni prezidentem samotným), což může zvýšit jejich autoritu (Sartori 1997: 166). Kritice je vystavováno rozdvojení výkonné moci mezi prezidenta odpovědného lidu a premiéra odpovědného parlamentu. V případě, že prezident zastupuje jinou stranu, než je strana u vlády, může dojít ke sporům mezi oběma větvemi výkonné moci a tyto spory mohou ohrozit systém (Turhan 1993: 81). V takovém případě je třeba velké míry konsensuální kultury pro překonání sporů a hladké fungování mechanismu. Ve společnostech bez rozvinuté konsensuální kultury je pravděpodobné, že prezident, který nebude mít podporu většiny v parlamentu, se dostane do těžko řešitelných sporů s premiérem. Rozpuštění parlamentu jako nástroj řešení patové situace nemusí také nutně vést ke změně situace. Zvláště když se volby konají brzy po sobě, výsledek může být podobný a nemusí usnadnit vládnutí (Özbudun 1996). Jediným východiskem se pak může stát vojenský převrat. Nebezpečí přechodu k autoritářskému systému je podle tureckého politického vědce Tosuna v poloprezidentském systému menší než v prezidentském, ale při velmi slabé konsensuální kultuře také pravděpodobné (Tosun 1999: 115). Vyvozování závěrů z empirických dat je v případě poloprezidentského systému značně obtížné, a to jednak proto, že podobných systémů není na světě příliš mnoho, ale především proto, že jsou navzájem dosti odlišné. Francie vykazovala po přijetí poloprezidentského systému značnou stabilitu, což je ovšem možné přičíst jistým specifickým faktorům. Sjednocující a stabilizační roli sehrál silný charismatický vůdce de Gaulle, jehož moc byla ovšem vyvažována nezávislým soudnictvím, účinnými a vzájemně se vyvažujícími nátlakovými skupinami a demokratickou kulturou zdůrazňující lidská práva a svobody (Tosun 1999: 119). Podobně politicky stabilní bylo po zavedení poloprezidentského systému také Finsko. Naopak Výmarská republika se svým fragmentovaným politickým systémem a ideologickou polarizací, stejně jako Jižní Korea v letech 1960–1961, vykazovala značnou nestabilitu.

314


4/2007

6. Očekávané důsledky zavedení prezidentského systému v tureckých podmínkách V Turecku zatím nezakořenily demokratické hodnoty a instituce jako v případě USA. Organizace občanské společnosti jsou v Turecku slabé, nerozvinuté, heterogenní, nedostatečně organizované a kontrolované státem. V Turecku stále chybí nezávislost soudnictví a civilní kontrola ozbrojených sil, jež mají stálý vliv v politice. V turecké státní správě převažují, na rozdíl od americké federalistické tradice, tradiční centralizační tendence, silně politizovaná byrokracie je značně protekcionistická. Co je ale zřejmě nejdůležitější, mezi politickou elitou neexistuje široká shoda o hře podle demokratických pravidel (Tosun 1999: 126). Vládnoucí elity se obvykle vnímají jako „spasitelé“ země a lidu, opozice je chápána jako veskrze špatná, nebezpečná a destruktivní. Pokud neohrožuje vládnoucí elitu, nebere se na ni ohled, v opačném případě musí být potlačena (viz islámské a kurdské strany). Dokonce i politický boj mezi stranami hájícími oficiální ideologii je silně antagonistický a dosažení konsensu a vytváření koalic i mezi programově velmi podobnými stranami jsou velmi problematické. V Turecku tak chybí konsensuální anglosaská kultura. Vytváření koalic je ovšem v Turecku zpravidla nutností vzhledem k tradičnímu vícestranickému systému a fragmentaci stranického spektra, které odráží silné rozpory a polarizaci turecké společnosti,13 jež se v devadesátých letech ještě prohloubila. I přes snahy o omezení počtu stran v politickém systému, a to prostřednictvím zavedení vysokého kvora pro vstup do parlamentu po převratu v roce 1980, zůstal turecký stranický systém fragmentovaný. Dosažení dvoustranického systému, typického pro americký prezidentský systém, by proto bylo i po dalším posílení většinových rysů volebního systému značně problematické a pro turecký politický systém nepřirozené. Rozpory by se beztak časem začaly projevovat, marginalizované skupiny, které by se v důsledku většinového volebního systému nedostaly do parlamentu, by pravděpodobně využily jiné, antisystémové prostředky. Zavedení většinového systému by navíc vůbec nemuselo vést k vytvoření dvoustranického systému. Turecký stranický systém příliš nereagoval na výše zmíněné posílení většinových prvků. Také v případě jiných zemí, například při výrazném posílení většinového principu ve volebním systému Japonska a Itálie, nedošlo ke změně stranického systému na dvoustranický. Pro turecké politické strany je navíc typická centrální role lídra, silná stranická disciplína a vysoká ideologičnost. Turecký politický systém tak v podstatě nevykazuje žádné charakteristiky politického systému USA, které umožňují zdárné fungování prezidentského systému. Je to z velké části dáno tureckou historickou tradicí, kdy byla po dlouhou dobu koncentrována absolutistická moc v rukou sultána, neexistovala omezení této moci a právní stát. To se dodnes projevuje v turecké politické kultuře. Při stále nedostatečném právním dohledu, silné stranické disciplíně a poslušnosti vůdci by tak zavedení prezidentského systému zřejmě posílilo tendence k „vládě jednoho muže“. Platilo by to zejména v situaci, kdy by měl prezident většinu v parlamentu. V takovém případě by se stal pravděpodobně centrálním bodem politického systému a vláda by se personalizovala. Dělba moci, vyzdvihovaná obhájci prezidentského systému, by v takovém případě zřejmě nezabránila zneužití moci. V situaci, kdy je volební politika utvářena více symboly a médii než abstraktními myšlenkovými konstrukcemi, se navíc zvyšují šance šovinistických nacionalistů a populistů na získání silné prezidentské funkce.

ČLÁNKY / ARTICLES

315

Vyzdvihovaná stabilita vlády v prezidentském systému, která nemůže být po dobu svého funkčního období odvolána, může také znamenat značnou neelasticitu a necitlivost na změněnou společenskou a politickou situaci, jak již bylo zmíněno výše. Vzhledem k nemožnosti vyslovit vládě nedůvěru by se za situace značně narušené společenské rovnováhy sáhlo k jedinému možnému – a v Turecku celkem obvyklému – vojenskému řešení situace. V prezidentském systému by se sice na jednu stranu snadněji sestavovala vláda, protože by nepotřebovala podporu parlamentu a Turecko by se vyhnulo dlouhým obdobím „bezvládí“. Ministři by ovšem byli „prezidentovi muži“, prezidentovi podřízení. Prezident by je mohl podle svého uvážení a potřeby měnit, údajná stabilita vlády v prezidentském systému by se tak mohla snadno změnit v nestabilitu nebo v autoritářství. Při nedostatku konsensuálních prvků a tolerance v turecké politické kultuře by také volby, kdy „vítěz bere všechno“, ještě prohloubily polarizaci a spory v turecké společnosti. Vítěz v prezidentském systému totiž získává právo činit po určité období samostatně důležitá politická rozhodnutí, může marginalizovat opozici, co se týká prosazování zájmů, kontroly politiky i rozdělování renty. Opozice, která se stává v podstatě bezmocnou,14 může začít zpochybňovat legitimitu vlády, což může vést až k odporu k režimu. Většinové principy by tak ve svém důsledku pravděpodobně přispěly také k posílení antisystémových stran tureckého politického spektra. Přinejmenším by tento systém vyhrotil vztahy opozice a vlády (Soysal 2007: 306, 307). Vzhledem k fragmentaci společnosti i stranického spektra by také mohlo snadno dojít k zablokování systému. Do parlamentu by se totiž pravděpodobně dostávalo více stran, které by vzhledem k vysoké volatilitě preferencí tureckých voličů nemusely být nutně těmi, které podporují prezidenta.15 Prezident by pak pravděpodobně obtížně hledal většinovou podporu pro své politiky. Pokud má ovšem systém fungovat, musí parlament a vláda alespoň v minimální míře spolupracovat a shodnout se na jistém politickém směřování. Při nízké toleranci a neústupnosti tureckých politických aktérů by se systém zřejmě rychle zablokoval. Prezident by neměl možnost rozpustit parlament a vypsat nové volby, parlament by nemohl odvolat prezidenta, a řešení by tak bylo v nedohlednu. Přímá volba tureckého prezidenta lidem by sice mohla zvýšit jeho demokratickou legitimitu, na druhou stranu by ale pravděpodobně nesnížila, spíše naopak vyostřila rozpory v turecké společnosti. Zatímco pravidla parlamentní volby prezidenta nutí strany k dosažení konsensu, přímá volba prezidenta by v Turecku zřejmě ještě prohloubila spory a zostřila boj mezi stranami. Co se týká sjednocující role prezidenta v rozdělených společnostech, vyzdvihované obhájci prezidentského systému, je otázkou, zda by si prezident dokázal udržet stejný odstup od různých skupin v tak ideologicky polarizované zemi, jakou je Turecko, aby si u všech získal legitimitu, a mohl tak působit jako skutečně sjednocující prvek. V prezidentském systému je navíc prezident hlavním nositelem výkonné moci, prosazuje proto svou agendu, a jak již bylo zmíněno výše, má jen málo motivů spolupracovat s poraženými, zvláště pokud má parlamentní většinu. Spíše by tedy zastupoval jen určitý segment společnosti a jeho zájmy. Do roku 1980 byly navíc do funkce tureckého prezidenta obsazováni kandidáti armády z jejího středu. To přispělo k jisté diskreditaci této funkce, což nadále snižuje pravděpodobnost toho, že by turecký prezident mohl hrát roli sjednocujícího prvku.

316


4/2007

7. Očekávané dopady zavedení poloprezidentského systému v Turecku V poloprezidentském, podobně jako v prezidentském systému platí, že přímá volba prezidenta by mohla do jisté míry zvýšit prezidentovu demokratickou legitimitu. Vzhledem k sociokulturní fragmentaci a výrazným náboženským a etnickým rozporům v Turecku, které se v posledních letech ještě vyostřily, by ale prezident pravděpodobně nebyl legitimním pro všechny skupiny a těžko by se mohl stát oním sjednocujícím prvkem turecké politiky. Přesto lze říci, že dvoukolový většinový systém volby používaný ve francouzském poloprezidentském systému přináší přece jen širší podporu pro prezidenta než systém jednokolový používaný v USA, protože v druhém kole se voliči neúspěšných kandidátů z prvního kola mohou rozhodnout pro jednoho ze dvou kandidátů, kterého by sice původně nevolili, ale je jim přesto bližší než kandidát druhý. Prezidentská většina je tak sice do jisté míry vynucená, ale přesto širší než v jednokolovém systému. Druhé kolo většinového hlasování také údajně zlepšuje vztahy mezi stranami, protože je nutí dohodnout se na koalicích, a podporuje tak konsensuální kulturu. Při chybějící konsensuální kultuře a silně ideologicky polarizovaném voličstvu v Turecku by ovšem nemuselo mít druhé kolo voleb tak pozitivní výsledky jako ve Francii. Lidový mandát prezidenta v poloprezidentském (stejně jako v prezidentském) systému může také prezidenta v rámci turecké politické kultury utvrdit v přesvědčení, že zastupuje všechen lid, který musí vést „správnou cestou“. Tak může snadno sklouznout k absolutizaci vlády a chovat se spíše jako sultán, místo aby zastával funkci vyvažujícího a stabilizačního prvku v systému. V tom by jej podporovaly také poměrně rozsáhlé pravomoci prezidenta v poloprezidentském systému, za jejichž výkon navíc není politicky odpovědný. Postavení prezidenta v poloprezidentském systému se do jisté míry skutečně podobá postavení monarchy. Prezident, který má většinu v parlamentu, vládne, a protože ho nelze odvolat, odpovědnost za jeho vládnutí nese premiér. Ve francouzském politickém systému hrál také v počátku významnou sjednocující roli charismatický de Gaulle. V Turecku sice nechybí charismatičtí lídři, dodnes se jim ovšem nepodařilo sjednotit tureckou společnost. Tím se zvyšuje nebezpečí, že prezident nezíská stabilní většinovou podporu v parlamentu, se kterou de Gaulle ve svém systému prakticky počítal. V případě, že by prezident neměl parlamentní většinu, nastaly by problémy podobné těm v prezidentském systému. Za současné fragmentace tureckého politického spektra, při nízké toleranci a nedostatečné konsensuální kultuře by tato situace pravděpodobně vedla ke sporům mezi oběma větvemi exekutivy i mezi exekutivou a legislativou, což by ohrožovalo stabilitu systému. Pro turecké politiky, kteří mají problém dosáhnout i minimálního konsensu, by bylo velmi složité překonat období rozdílných většin prostřednictvím kohabitace, jak je zvykem ve Francii. Na to, kým by měly být vykonávány dané politické pravomoci a za jakých podmínek, by měly různé strany různé názory a velmi pravděpodobně by se nedokázaly dohodnout. Je přitom jen těžko představitelné, že by turečtí politikové ustoupili a vzdali se dočasně některých svých pravomocí, aby se zamezilo politickým sporům. Zablokování systému a krize by tak zřejmě byly na denním pořádku. Možnost prezidenta rozpustit parlament, přítomná v poloprezidentském systému, by mohla částečně uklidnit situaci. Je ovšem pravděpodobné, že po volbách konaných krátce po sobě

ČLÁNKY / ARTICLES

317

by se poměr křesel příliš nezměnil. Pravomoc prezidenta rozpustit parlament by tak nemusela usnadnit vládnutí ani zajistit stabilitu. Časté používání této pravomoci by mohlo vést ke krizím podobným těm ve Výmarské republice a dokonce i k pádu režimu. 8. Závěr Přestože se Turecko tradičně potýká s politickou a ekonomickou nestabilitou,16 jak argumentují obhájci prezidentského systému, tuto nestabilitu nelze přičítat pouze parlamentnímu systému, protože její hlavní důvody spočívají jinde. V této souvislosti je třeba zaměřit se na sociální a politické prostředí, stranický systém, politickou kulturu a místní specifika plynoucí z historického vývoje. Hlavní příčiny nestability a nekonsolidovanosti turecké demokracie spočívají ve fragmentaci a polarizaci tureckého stranického systému, nedostatečné demokratické tradici a hodnotách, které většinou neodráží demokratické normy (Esmer 1999: 43), a nedostatečně rozvinuté politické kultuře. Mezi politickými aktéry neexistuje široká shoda o používání demokratických prostředků a vztahy mezi stranami jsou silně antagonistické. Strany, které nehájí oficiální ideologii, jsou dlouhodobě vnímány jako nebezpečí pro systém, které je třeba potlačit. Velmi antagonistické vztahy ale existují i mezi „systémovými“ a často i ideologicky velmi podobnými stranami. To značně ztěžuje dialog, možnost dosažení minimálního konsensu a tím i vytváření stabilních koalic. Změna politické kultury je samozřejmě dlouhodobá záležitost. Její nedostatky se nevyřeší pouze změnou technických parametrů fungování systému. Socializace nových demokratických hodnot potrvá po generace. Demokratizaci ovšem mohou podpořit jistá opatření, jako je například změna diskriminačního volebního systému, zajištění právního státu a nezávislosti soudnictví (Kamalak 2007: 335). Ke stabilitě politického systému by mohla přispět také další racionalizace tureckého parlamentarismu. Jako vhodné se jeví především zavedení konstruktivního vota nedůvěry. Přechod k prezidentskému (i poloprezidentskému) systému není řešením turecké politické a ekonomické nestability a jeho zavedení se jeví vzhledem k turecké politické tradici a kultuře jako velmi nevhodné. Vybavení prezidenta lidovým mandátem a silnými pravomocemi by mohlo v prostředí turecké nedostatečně konsolidované demokracie snadno vést k přechodu k autoritativnímu systému, a to zvláště v případě, když by měl prezident většinu v parlamentu. V případě, že by prezident většinovou podporu v parlamentu neměl, došlo by vzhledem k vyhroceným rozporům a nedostatku konsensuální kultury velmi pravděpodobně ke sporům mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Dvě instituce, vybavené silným lidovým mandátem a vzájemně neodvolatelné, by neměly motivaci se dohodnout, což by bránilo efektivnímu prosazování prezidentovy politiky a mohlo snadno vést i k zablokování systému. Vojenské řešení by se pak mohlo jevit jako jediné možné východisko z krize. Podobně by zřejmě fungoval také poloprezidentský systém v době kohabitace. Systém volby „vítěz bere vše“, typický pro prezidentský systém, by také nadále prohloubil polarizaci, protože by marginalizoval poražené skupiny, co se týká prosazování zájmů, kontroly politiky i rozdělování zdrojů. To by mohlo vést k zpochybňování legitimity systému poraženými. Prezidentský systém by tedy v tureckých podmínkách pravděpodobně ještě vyhrotil konflikty a napětí ve společnosti a otevřel cestu ke krizím systému i autoritářským tendencím.

318


4/2007

Pro fungování (polo)prezidentského systému je nutná nezávislost soudnictví, silné a autonomní organizace občanské společnosti, aktivní účast občanů na politice a její kontrole a demokratická, konsensuální kultura, což v Turecku zatím chybí. (Polo)prezidentský systém by se za těchto okolností nestal zřejmě ničím jiným než „populistickým diktátorským modelem“ (Kalaycıoğlu 1996). Většina tureckých politických vědců proto vystupuje proti zavedení (polo)prezidentského systému. Podle politologa Kalaycıoğlu by jeho zavedení v podstatě znamenalo „svěřit společnost voleným sultánům“ (Kalaycıoğlu 1996). Také ústavní právník Özbudun odmítá (polo)prezidentský systém i zavedení přímé volby prezidenta lidem, které by vedlo k posílení prezidentských rysů systému, protože prezidentský systém je podle něj cizí turecké politické tradici a v zemích, kde neexistuje dostatečná demokratická kultura a instituce, může koncentrace výkonné moci v rukou prezidenta otevřít cestu k osobní vládě (Özbudun 1995: 280). Také podle politologa Soysala neodpovídá prezidentský systém socioekonomickým a politickým podmínkám Turecka (Soysal 2007: 305). Za proklamacemi podporujícími zavedení prezidentského systému se pravděpodobně skrývají jiné motivy než starost o stabilitu Turecka. Může to být jednak snaha o vyřešení sporů vlády s prezidentem a jím jmenovanými vysoce postavenými byrokraty, jednak snahy o koncentraci moci. Od zahájení neoliberálních reforem v osmdesátých letech se vlády tradičně potýkají s odporem vysoce postavených byrokratů, jejichž velká část je podle současného ústavního systému jmenována prezidentem, který není politicky odpovědný, zároveň ovšem může vládě odpovědné parlamentu nepříjemně ztěžovat vládnutí. Napětí mezi vládou a byrokraty se podstatně zvýšilo zejména s nástupem umírněně islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) k moci. Silný odpor vzbuzovala privatizace, energetická politika vlády, nový stabilizační balíček a v neposlední řadě pak také politická ideologie, kterou přijala AKP. Kromě již zmíněného jmenování byrokratů může prezident znepříjemňovat vládě život také prezidentskými vety vládních návrhů, jež dosáhla za vlády AKP rekordního počtu. Zavedení amerického prezidentského systému by vyřešilo problém sporů obou větví exekutivy, protože výkonná moc by byla sjednocena v rukou prezidenta (Güney 2007: 351). Zároveň by znamenalo silnou koncentraci moci, což může být tím nejdůležitějším motivem obhájců prezidentského systému. Poznámky 1. Většina vládní strany sice nestačila na zvolení prezidenta v prvních dvou kolech, kde je nutná dvoutřetinová většina, byla ovšem zcela dostatečná pro zvolení v kole třetím, ve kterém je již požadována pouze absolutní většina hlasů. 2. Hlavní opoziční strana nesouhlasila s vládním kandidátem, a proto opustila parlament. 3. Tento návrh byl sice prezidentem vetován, parlament ovšem veto přehlasoval. 4. Návrh ústavní změny byl prezidentem vetován, parlament ovšem veto přehlasoval. Prezident se poté rozhodl předložit ústavní změnu referendu a podal žalobu k Ústavnímu soudu na zrušení ústavní změny kvůli procedurálním pochybením, což ovšem Ústavní soud odmítl. Vzhledem k výše zmíněným překážkám ze strany odstupujícího prezidenta Sezera ovšem ústavní změna nestihla ovlivnit volbu současného prezidenta A. Güla. 5. Ústava z roku 1981 sice na rozdíl od Ústavy z roku 1961 umožňuje zvolení osoby, která není členem parlamentu, zároveň ovšem klade této možnosti značné překážky. Osoba mimo parlament musí

ČLÁNKY / ARTICLES

6.

7. 8. 9.

10. 11. 12. 13. 14.

15. 16.

319

získat podporu minimálně pětiny poslanců, aby byla uznána jako kandidát na prezidentskou funkci. Toto opatření mělo bránit přílišnému štěpení hlasů mezi prezidentskými kandidáty. Přitažlivost prezidentské funkce také snižuje pravděpodobnost, že by strany vybraly kandidáta zvnějšku, protože prosazují především své kandidáty. V prvních dvou kolech jsou pro zvolení prezidenta nutné dvě třetiny hlasů, v třetím kole stačí absolutní většina hlasů všech členů parlamentu. Do případného čtvrtého kola postupují dva nejúspěšnější kandidáti z předchozího kola. Pokud ani v tomto případě není prezident zvolen absolutní většinou hlasů všech poslanců, musí být vypsány nové parlamentní volby. Podle Ústavy z roku 1961 náležela tato pravomoc Vrchnímu správnímu soudu, Kasačnímu soudnímu dvoru, parlamentu a republikovému senátu, po změně zákona č. 1488 pak náležela pravomoc volby všech členů Kasačnímu soudnímu dvoru. Francouzský prezident jmenuje pouze tři z devíti členů Ústavního soudu, jmenování členů Vrchního správního soudu náleží vládě. Prezident může vyhlásit stanné právo nebo uvalit výjimečný stav v souladu s rozhodnutím Rady ministrů pod jeho vedením pouze na dobu nepřesahující šest měsíců (možné prodloužení o 4 měsíce), přičemž je nutné schválení parlamentem (články 119–122 Ústavy). Dekrety vydané v době výjimečného stavu či stanného práva musí být předloženy parlamentu ke schválení. Prezident nemusí automaticky podepsat, co mu vláda předloží. Na druhou stranu, bezdůvodné obstrukce mohou narušit fungování systému a „otřást i postavením prezidenta“. Rozhodnutí ovšem náleží podle tohoto usnesení prezidentovi. V případě předčasných voleb do parlamentu by musel také prezident projít novými volbami. Güzel, H. C.: Başkanlık Sistemi Tartışılıyor: Dosya, Sabah, 3. leden 2005. Jedním z nejvýznamnějších rozporů je rozpor mezi islamisty a sekularisty a rozpor mezi tureckými a kurdskými nacionalisty. Dále pak existuje rozpor mezi sunity a alevity a rozpor pravice a levice, které se ovšem převážně kryjí s rozporem mezi islamisty a sekularisty. Prezident má velmi málo důvodů brát v úvahu opoziční požadavky, pokud má většinu v parlamentu. Pouze v případě, že většinu v parlamentu má opozice, může prezidentovi znepříjemňovat vládnutí. Nemůže ale – kromě výjimečné situace impeachmentu – na prezidenta vyvíjet nátlak hrozbou ukončením jeho funkce, jako je tomu při vyslovení nedůvěry vládě v parlamentních režimech. Prezident volený přímým hlasováním by nebyl nestranný a nadstranický, byl by zástupcem určitého politického proudu nebo by měl alespoň jeho podporu. Za posledních padesát let prodělalo Turecko tři převraty a dalšímu převratu v roce 1997 zřejmě zabránilo jen včasné odstoupení premiéra Erbakana. Příčiny převratů byly ovšem značně různorodé. Převrat v roce 1961 byl vyvolán porušováním ústavního pořádku vládnoucí Demokratickou stranou, která využívala nedostatečných ústavních záruk (problémem byla neexistence Ústavního soudu a nadřazenosti ústavního práva a nedostatečný právní dohled nad státní správou a nezávislost soudnictví). Převrat v roce 1971 byl vyvolán násilnými akcemi a terorem, jež se stávaly vážnou hrozbou. V obou případech měly sesazené vlády bezpečnou většinu v parlamentu, převraty tedy nebyly způsobeny vládní nestabilitou, která je častým argumentem obhájců zavedení prezidentského systému. Také poslední převrat v roce 1981 byl odpovědí na násilné akce (při kterých bylo zabito stejné množství lidí jako ve Válce za nezávislost), silnou polarizaci mezi pravicí a levicí a vážné hospodářské a politické problémy. Parlament nebyl v této době usnášeníschopný, strany se nebyly schopny dohodnout ani na zvolení prezidenta. Co se ovšem na první pohled zdá jako slabost parlamentního systému, bylo způsobeno hlavně fragmentací stranického spektra, která byla doprovázena růstem množství politických stran a problematickým sestavováním vlád, které byly většinou slabé a často menšinové. Za těchto okolností se také zvýšil „vyděračský“ potenciál malých ideologických stran, jako byla islamistická Strana národní záchrany (MSP) a krajně pravicová Strana národní akce (MHP), které začaly obsazovat významné posty v administrativě, jež se tak stávala také značně politicky polarizovanou.

320


4/2007

Literatura Akçalı, Pınar. Aslan-Akman, Canan. Eyüboğlu, Ercan. Güney, Atila. Kamalak, Ihsan. Okyayuz, Mehmet. Özdemir, Murat. Çelebi, Hürkan. Soysal, Mümtaz. Eren-Vural, Ipek. Yetiş, Mehmet. 2007. Başkanlık Sistemi ve Türkiye. Istanbul: Kalkedon Yayınları. Çağlar, Bakır. 1990. „Anayasa Mahkemesi Kararlarında Demokrasi.“ Anayasa Yargısı 7. Erdoğan, M. 1996. Anayasal Demokrasi. Ankara: Siyasal Kitabevi. Erdoğan, Recep Tayip. 2005. „Başkanlık Sistemi Tartışılıyor.“ Sabah, 3. leden. Esmer, Yılmaz. 1999. Devrim, Evrim, Statüko: Türkiye’de Sosyal, Siyasal, Ekonomik Değerler. Istanbul: TESEV Yayınları. Evcimen, Günar. 1992. „Başkanlık Hükümeti Sistemi. Ratio Politica’si ve Türkiye.“ SBF Dergisi, C:47, S:1–2, leden–červen. Güzel, H. C. 2005. „Başkanlık Sistemi Tartışılıyor.“ Sabah, 3. leden. Hekimoğlu, M. M. 2006. „Başkanlık Sistemi Gerekli.“ Radikal 2, 23. leden. Heper, Metin. 1997. „Çare Başkanlık Değil.“ Milliyet, 27. listopad. Kalaycıoğlu, Ersin. 1996. „Başkanlık Sistemine Özenmeli miyiz?“ Milliyet, 8. říjen. Kalaycıoğlu, Ersin. 1996. „Yarı-Başkanlık: Diktaya Çağrı.“ Milliyet, 1. květen. Kırca, Coskun. 1987. „Yarı-Başkanlık Sistemi.“ Hürriyet, 26. říjen. Lijphart, Arend. 1992. Parliamentary Versus Presidential Government. Oxford: Oxford University Press. Linz, Juan José. 1992. „The Perils of Presidentialism.“ In: Parliamentary versus Presidential Government. Ed. Arend Lijphart. Oxford: Oxford University Press. Lipset, Seymour Martin. 1991. „Siyasal Kültürün Merkeziliği.“ In: Bülten, S:9, duben. Mainwaring, Scott. 1993. „Presidentialism, Multipartism and Democracy. The Difficult Combination.“ Comparative Political Studies, C:26, S:2, červenec. Özbudun, Ergun. 1995. Türk Anayasa Hukuku. Ankara: Yetkin Yayınları. Özbudun, Ergun. 1996. „Ergun Özbudun’la Söyleşi.“ Pazar Postası, S:128, 2. červen. Przeworski, Adam. Alvarez, Michael. Cheibub, Jose Antonio. Limongi, Neto. „What Makes Democracy Endure?“ Journal of Democracy, C:7, S:1, leden. Sartori, Giovanni. 1997. Karşılaştırmalı Anayasa Mühendisliği: Yapılar, Özendiricileri ve Sonuçlar Üzerine Bir Inceleme. Ankara: Yetkin Yayınlığı. Sills, David L. 1968. International Encyclopedia of the Social Sciences. New York: The Macmillan Company and the Free Press. Tanör, Bülent a Yüzbaşıoğlu, Necmi. 2000. 1982 Anayasasına Göre Türk Anayasa Hukuku. Istanbul: Yapı Kredi Kültür Sanat Yayıncılık Ticaret ve Sanayi A.Ş. Tosun, G. E. a Tosun, T. 1999. Türkiye’nin Siyasal Istikrar Arayışı: Başkanlık ve Yarı Başkanlık Sistemleri. Istanbul: Basım Yayım Dağıtım. Turan, Ilter. „Başkanlık Sistemi Siyasi Tıkanıklığı Çözer mi?“ Yeni Yüzyil, 28. červen. Turhan, Mehmet. 1993. Hükümet Sistemleri. Ankara: Gündoğan Yayınları. Yazıcı, Serap. 2002. Başkanlık ve Yarıbaşkanlık Sistemleri. Istanbul: Istanbul Bilgi Universitesi Yayınları.

321

ČLÁNKY / ARTICLES

Dialektika vzpoury. Proměny konceptu sociálních hnutí v politické teorii Frankfurtské školy* JIŘÍ NAVRÁTIL**

Abstract: Dialectics of Revolt. Changes of “the Social Movement” Concept in the Political Theory of the Frankfurt School The article deals with the political theory of social movements, as formulated by several key thinkers of the Frankfurt School. The mode of their explanation of mobilization, nature, and political potential of social movements is derived from their general theories of society and societal change, associated with the decline of influence of the classic Marxist paradigm of political protest, and presented as an attribute of the increasing importance of culturally oriented collective action analysis in this tradition of political thought. The closing part highlights several crucial joint features of these approaches, thus emphasizing their existence as a distinctive, internally coherent, and analytically inspirational theoretical perspective. Keywords: Critical Theory; Marxism; political theory, collective action; social movements

1. Úvod Fenomén sociálních hnutí bývá v kontextu moderní politické vědy tematizován v zásadě dvojím způsobem: jednak jako otázka normativně-politické teorie, jednak jako problém empiricko-analytického výzkumu. V této perspektivě se pak přístup z pozic tzv. Frankfurtské školy1 jeví jako vysoce ambiciózní výzkumný program, který se tuto dichotomii mezi normativní a empirickou dimenzí analýzy a konceptualizace sociálních hnutí opakovaně pokouší překonat, a představuje tak originální vklad do mohutnícího diskursu této oblasti bádání. Předkládaný text se zabývá dvěma úzce souvisejícími tématy: na jedné straně přístupem některých představitelů Frankfurtské školy k tématu kolektivní mobilizace (se zaměřením na rostoucí úlohu kulturních faktorů v těchto analýzách a na proměnu jejich normativních konotací); na * Tato stať byla zpracována v rámci výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (MSM 0021622407). Děkuji Ondřeji Císařovi a anonymním recenzentům za pomoc při jejím vypracování. ** Autor je postgraduálním studentem Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Adresa: Katedra politologie FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno; e-mail: [email protected].

322


4/2007

straně druhé vnitřním charakterem této teoretické tradice z hlediska ostatních přístupů ke studiu politické mobilizace a jejím přínosem pro tento obor. Jako klíčoví představitelé Frankfurtské školy byli pro účely tohoto textu zvoleni H. Marcuse, J. Habermas a A. Honneth. Právě oni totiž výrazně ovlivnili sociálně-vědní diskurs kolektivní mobilizace, intenzivně rozvíjený od 70. let 20. století, a jejich vzájemný generační odstup současně poskytuje vhodný analytický nástroj pro ilustraci některých trendů ve studiu kolektivní mobilizace v rámci tzv. kritické teorie společnosti. Výkladovým východiskem textu pak bude představení teoretické pozice starší generace Frankfurtské školy a rostoucí napětí mezi jejím pojetím politické revolty a klasickou teorií třídního boje. 2. Mezi třídním bojem a Dialektikou osvícenství V teoretických přístupech nejstarší generace Frankfurtské školy lze nalézt dilema, které zásadním způsobem rámuje její vnímání problematiky sociálních hnutí a politického protestu. Toto dilema se týká vztahu teorie a politické praxe. Manifestovaným zájmem kritické teorie byla od jejího vzniku analýza a kritika konkrétních forem útlaku a snaha o nastínění vize jejich překonání: tato tradice politického myšlení se odvíjí „ze zájmu o společenskou proměnu, který je (…) kvůli vládnoucí nespravedlnosti nutně stále přítomen“ (Horkheimer 2001: 104, cf. týž 2003: 618). Především ve svém pozdějším období se nicméně Adorno s Horkheimerem odmítli zabývat politickým řešením společenských tenzí a upřednostnili jakousi formu estetizující transcendentní kritiky (Bottomore 2002: 19, Heydebrand a Burris 1988: 402–403). Tyto očividné rozpory mezi původně deklarovaným politickým zájmem a pozdější teoretickou činností starší generace jsou dány především dvěma faktory. Jednak kritická teorie navazovala na vzájemně konfliktní myšlenkové tradice (téma panství a revoluce u Hegela a Marxe, kritika západních hodnot a kultury u Nietzscheho a Heideggera, zpochybnění racionálního subjektu u Freuda atd.), a podstatnou roli dále hrály konkrétní historické okolnosti jejich působení (zejména politická praxe sovětského Ruska delegitimizující Marxovu vizi emancipace a samozřejmě nástup německého fašismu k moci). Tyto a další souvislosti pak nutně ovlivnily způsob, jakým se raná Frankfurtská škola vyrovnávala s tématem kolektivní mobilizace a politického protestu. Konkrétně se tyto vlivy projevují ve způsobu vyrovnání se s marxistickou teorií revoluční úlohy proletariátu a v obecné analýze sociální modernizace a možností reformy (překonání) stávajícího společenského řádu. Marxův vliv na kritickou teorii lze vysledovat především ve snahách o systematizaci sociální kritiky a v analýze kapitalistické modernizace a strukturálních podmínek společenských změn – to vše ve smyslu přechodu od spekulativní a idealistické filosofie k empiričtějšímu interdisciplinárnímu sociálně-vědnímu výzkumu. Ten nicméně zůstával i nadále vnímaný jako prostředek pro systematickou sociální kritiku a nezastíral vlastní hodnotový zájem. I přes tento odklon od metafyziky však zůstával vztah Adorna, Horkheimera i dalších příslušníků starší generace k politické praxi v rovině značné abstrakce. Stejně jako Marx kritizovali sociální podmínky industriálního kapitalismu a hájili legitimitu uskutečnění masivní revolty proti němu (cf. Bronner 1994: 3, Kavoulakos 2005: 44–45, Löwy 1988: 289–292). Zůstala rovněž zachována věrnost některým zásadním Marxovým tezím – např. předpokladu, že pro lidské jednání je stále klíčová sféra dělby práce a výrobních sil (a ne např. vůle jednotlivce).

ČLÁNKY / ARTICLES

323

I přesto však odmítali připisovat ekonomickým faktorům kauzálně-deterministický vliv při formování lidského vědomí a jednání, tj. nepokládali kolektivní revoluční činnost za výlučnou funkci ekonomické struktury společnosti (srov. Horkheimer 2001: 88–89). Problém revoluce tak pro ně byl především problémem prosazení protestního vědomí. Proletariát byl i nadále vnímán jako kapitalistickou modernizací systematicky znevýhodňovaná sociální skupina s přirozeným revolučním potenciálem, nicméně přestal být vnímán jako historicky výjimečná revoluční síla s epistemologickými výsadami, a jeho status byl relativizován. Revoluční princip tak byl oddělen od konkrétní sociální skupiny (průmyslového dělnictva) a zproštěn svých teleologických a historicko-deterministických konotací (cf. Bronner 1994: 4, Friedman 1981: 45, Sim 2000: 80). Přestože tak raná kritická teorie zčásti převzala marxistickou perspektivu třídního boje, současně problematizovala revoluční status proletariátu a konfrontovala jeho tradiční chápání s vizí moderní, individualizované a totálně řízené společnosti redukující občany na pouhé objekty ekonomiky a správy, kteří věří, že tento stav je „objektivní nutností, proti které nemohou nic dělat“ (Adorno a Horkheimer 2002: 38). I opatrný počáteční optimismus ve vztahu k možnostem prosazení třídního vědomí nespravedlnosti u dělnické třídy s pomocí intelektuální činnosti a vzdělávání (cf. Horkheimer 2001: 89–90) je nicméně později Adornem a Horkheimerem definitivně přetaven v post-marxistické, veskrze pesimistické východisko Dialektiky osvícenství. Podle ní je současný stav světa i jeho blízká budoucnost v zásadě odvozen z tradice ideálů Osvícenství, jejichž pozadí a reálný dopad – tj. ne jejich explicitní obsah samotný – interpretují Adorno s Horkheimerem (podobně jako později např. M. Foucault) nikoliv jako příslib postupné emancipace člověka, ale naopak jako regresní tendenci směřující k totální kontrole a manipulaci společnosti i přírody. Subjektivní nezvratnost tohoto procesu je přitom posilována myticko-vědeckou úctou lidí vůči stávajícímu sociálnímu a politickému řádu, jehož zdánlivá neotřesitelnost je pokládána za pozitivní fakt, a nutí tak i radikálně-revoluční imaginaci vnímat sebe samu jako utopickou. Na straně objektivních faktorů pak stojí totalitní panství instrumentální racionality, realizované prostřednictvím kapitalistické ekonomiky a kulturního průmyslu (Adorno a Horkheimer 2002: 41, 121). Takový výklad sociální modernizace pak přirozeně paralyzuje nejen praktické protestní jednání a naděje na širokou sociální změnu, ale samozřejmě i jejich teoretickou analýzu. Revoluční tradice marxistického myšlení, která se díky své neortodoxní inovaci mohla stát nosným jádrem radikální politické teorie (jak tomu koneckonců bylo např. v případě A. Gramsciho, L. Althussera či aktuálně A. Negriho a M. Hardta /cf. Barša a Císař 2004/), tak byla postupně opuštěna, resp. definitivně transformována v estetizující obžalobu společnosti, která se vzdává jakéhokoliv zájmu o analýzu mechanismů kolektivního jednání a procesů sociální změny. Bylo však pouze otázkou času, kdy v tradici kritické teorie došlo k obratu a k obnovení snah o identifikaci reálných či potenciálních nositelů politického protestu v současných vyspělých společnostech. 3. Herbert Marcuse a teorie kulturní avantgardy Přestože bývá spojení Herberta Marcuseho s problematikou kolektivní mobilizace spíše opomíjeno, došlo u něj právě skrze ni k zásadnímu pokusu o rehabilitaci původního emancipačního

324


4/2007

programu kritické teorie a současně k ovlivnění nově se formujícího sociálně-vědního diskursu sociálních hnutí. Konkrétní Marcuseho vklad spočívá především v položení základů kritické reflexe nového typu kolektivních aktérů, kteří se formovali především od 60. let minulého století, a současně v politickém vlivu, který měly jeho koncepty na reálné směřování těchto hnutí. Podobně jako dřívější i následní představitelé Frankfurtské školy vychází Marcuse ve své konceptualizaci kolektivní mobilizace z vlastní teorie společnosti a jejího vývoje, a ústředním motivem jeho zájmu jsou otázky represe a osvobození moderního individua. Opírá se přitom na jedné straně o historizující interpretaci freudovské teorie lidských pudů a marxistického výkladu vykořisťování a odcizení moderního člověka, a na straně druhé o téma panství technologické či instrumentální racionality původně zformulované již Adornem a Horkheimerem. Marcuse identifikuje moderní rozvinuté společnosti jakožto domény všudypřítomné, byť stále více zastřené a neuvědomované represe a sofistikované sociální kontroly, jejichž jednotícím aspektem je paradox iracionálních důsledků jejich deklarativně racionálního fungování (pro jedince, ale i např. pro přírodu). Sociální řád – panství – je přitom reprodukován a udržován pomocí efektivní kombinace relativního materiálního blahobytu a manipulace psychických potřeb, a vyvstává tak otázka možnosti vzniku skutečné politické opozice, která by se dokázala vymknout jednorozměrnosti aktuální sociální existence v těchto podmínkách. Na rozdíl od Adorna a Horkheimera nicméně Marcuse svoje pojetí sociálního a politického útlaku neabstrahuje na úroveň imanentního dějinného vývoje západní civilizace, ale naopak se jej pokouší konkretizovat a diferencovat. Jeho diagnóza lidské nesvobody v moderní společnosti tak opouští abstraktní formu estetického odcizení starší generace Frankfurtské školy a na rozdíl od ortodoxního marxismu se rovněž snaží o multi-kauzální, neteleologické a politickou ekonomií méně zatížené pojetí kolektivní mobilizace. Rehabilituje tak nároky citlivější kulturologické perspektivy, a abstraktně-utopistické koncepty Marxe a Freuda situuje do sféry subjektivity, vědomí a sociální historie. Marcuseho vize lidské emancipace je vícevrstvá: nejprve je podle něj potřeba reformovat (tj. ne zcela odstranit) odcizující politické, ekonomické a organizační podmínky současných společností, a teprve poté z područí kulturně internalizované askeze (Principu reality) uvolnit Princip slasti (jehož vyjádřením jsou lidská emocionalita, senzibilita a svobodomyslnost). Na rozdíl od Adorna a Horkheimera se Marcuse nevzdává emancipačního potenciálu lidské racionality (toto téma rozvíjí později zejména Habermas), a i přes kritiku jejich instrumentálních a zvěcňujících aspektů (zejména v oblasti technologií a vědy) ji považuje za účinný a potřebný korektiv v úsilí o nalezení a administraci alternativní formy lidské pospolitosti, rozlišení „pravých a falešných lidských potřeb“ (Marcuse 1991: 34–35), i zavedení skutečně svobodného hospodářského systému. Vyhýbá se tak na jedné straně pochmurné vizi totalitní technokratické budoucnosti, na straně druhé obvinění z propagace hédonisticky-anarchického politického násilí a sociálního chaosu, a nastoluje otázku identifikace sociálního aktéra, který by proces takto rozsáhlé společenské rekonstrukce uvedl do chodu. Základní východiska Marcuseho teorie sociálních hnutí jsou do jisté míry protichůdná: modernizované společnosti jsou na jedné straně schopny potlačovat snahy o svoji zásadní proměnu, nicméně v nich současně existují síly a tendence, které ji mohou změnit a také o to usilují (Marcuse 1991: 28). Tento zdánlivý rozpor je u Marcuseho ve skutečnosti spojen se dvěma hlavními typy kolektivních aktérů – starými a novými protestními hnutími (resp. Novou

ČLÁNKY / ARTICLES

325

levicí). Jak již bylo řečeno, Marcuse považuje tradiční marxistický koncept sociálního hnutí pro politickou praxi za zastaralý a neodpovídající současné povaze moderních společností. Relativní použitelnost tohoto schématu spatřuje téměř výhradně u některých společností Třetího světa, kde kolektivní mobilizace stále ještě kopíruje schémata boje proti vykořisťování (Marcuse 1966: xv-xvi). V návaznosti na to Marcuse do jisté míry anticipuje současné antiglobalizační hnutí, když v těchto konfliktech spatřuje možné impulsy pro radikální opozici ve vyspělých společnostech a pro odhalení jejich skrytých mechanismů represe a vykořisťování. Nicméně vyhlídky starých dělnických hnutí na masovou proletářskou revoluci i jejich původní cíle byly revidovány – z hlediska klasického marxismu paradoxně – právě v souvislosti s rozvojem moderních ekonomik. Díky zlepšení pracovních podmínek, rostoucí individualizaci společnosti, diferenciaci výrobního procesu, rozvoji třetího sektoru a následné účinnější integraci pracujících v rámci společenského statu quo se potenciálně militantní dělnická třída de-proletarizuje a mění na širokou třídu zaměstnanců: Marcuse (podobně jako Horkheimer či Adorno) v zásadě pracuje s konceptem subjektivity a filosofií vědomí, které mu umožňují vysvětlit aktuální neexistenci revoluční „třídy pro sebe“, byť současně nepopírají pokračující ontologický rozpor mezi současnými zaměstnanci a vlastníky kapitálu (výrobních prostředků) (Marcuse 1979: 20–22, týž 1969: 54, týž 1969b: 327). Zmíněný subjektivní faktor operacionalizuje Marcuse jako přítomnost radikálního opozičního vědomí, a jak již bylo řečeno, identifikuje jej u jiných kolektivních aktérů, než je tradiční průmyslová dělnická třída v marxistickém smyslu – tj. proletariát. Vhodné sociální prostředí, které se může stát základnou pro zásadní kolektivní vystoupení, se v současné době naopak nachází mezi nekonformní mladou inteligencí, obyvatelstvem městských ghett a širokou masou pracujících ve zmíněných zemích Třetího světa. I přes tuto lokalizaci potenciálně opozičního prostoru Marcuse zásadně odmítá myšlenku nahrazení proletariátu v jeho ideálně-typickém smyslu jakožto dějinné revoluční síly (Marcuse 1969: 51, 56), nicméně činí krok za klasickou marxistickou teorii kolektivního jednání, když ji zbavuje teleologických konotací a odmítá automatickou podmíněnost lidského jednání (myšlení) ekonomickou strukturou společnosti. Ekonomika podle něj spíše než co jiného vytváří implicitní konfliktní konfiguraci, která k dotvoření revoluční situace nicméně musí být doprovázena paralelními, autonomními kulturně-subjektivními faktory – tj. zpolitizovaným, revolučním vědomím. Budoucí revolta již navíc nebude vedena primárně proti ekonomickému nedostatku a chudobě (a v tom se liší od mnoha předcházejících revolucí), ale spíše proti systému falešných hodnot a potřeb, a jejich „umělému“ uspokojování, proti celkové iracionalitě, odcizení a násilí pozdního kapitalismu. Mobilizační impulsy masového hnutí pak musí přijít právě z oblasti ležící vně sociálních struktur potenciálního proletariátu, tj. ze strany tzv. non-integrated groups (Marcuse 1969b: 328). Právě zde se Marcuseho politická teorie kolektivní mobilizace dotýká problému nového typu politických aktérů, kteří mají být i přes svoji ideovou neortodoxnost a relativní politickou autonomii (resp. odlišnost od „staré“ levice) schopni působit ve smyslu širší sociální změny. Je zřejmé, že předobrazem takového iniciátora bylo pro Marcuseho hnutí Nové levice (tj. předchůdce většiny pozdějších tzv. nových sociálních hnutí), které si de facto monopolizovalo zájem na radikální politické transformaci (kromě již zmíněných studentských a menšinových hnutí jde např. o feministické hnutí, považované Marcusem dokonce za „třetí sílu revoluce“ /Marcuse 1979a: 9, týž 1972: 75/). Marcuse nepracuje s organizační strukturou těchto

326


4/2007

aktérů, ale soustředí se spíše na subjektivní stránku jejich mobilizačních rámců, zejména na jejich pojetí emancipace a sociální změny. Právě na nich ilustruje současný posun v mechanice kolektivní mobilizace od výhradně ekonomicky motivovaného konfliktu ke snahám o kulturní transformaci, subjektivně chápané jakožto proměna „současně převládající struktury potřeb a možností jejich naplňování“ (Marcuse 1979a: 3), a dovršuje tak svůj rozchod s ortodoxním marxismem. To nicméně neznamená, že kolektivní protest není také motivován (a nebude doprovázen) transformací objektivních společenských struktur. Proces a základní předpoklady lidské emancipace jsou však nyní chápány šířeji a nejde již o nic menšího než o osvobození lidské existence v celé její totalitě – tj. ve sférách nutnosti (ekonomika, práce), lidské přirozenosti (tj. smysly, instinkty) a vědomí až po oblast vztahů mezi člověkem a přírodou. Problém „kulturního boje“ je u Marcuseho dále diferencovaný: jednak mu jde o kulturu ve smyslu subjektivní dimenze („nadstavby“ – vzorců chování, sociálních institucí a hodnot, apod.), jednak ve smyslu užší oblasti umění, filosofie a estetiky (Marcuse 1972: 83). První z nich pro něj představuje oblast, jejíž proměna je nutná pro odstranění negativních jevů v současných moderních společnostech, a je tedy i logicky oblastí působení současných kolektivních aktérů a současně i prostorem pro aktivizaci latentně existující nespokojenosti v širší, ekonomicky závislé populaci – třídě zaměstnanců (viz výše). Kultura ve druhém smyslu je naopak samotným srdcem nových hnutí: právě v estetické zkušenosti lze totiž nalézt tolik potřebný zdroj radikální imaginace a sensitivity k potenciálu svobody inherentně přítomnému v moderní kultuře, a skrze její uplatnění (zprostředkovaně, tedy politicky) proměnit také širší, všeobecně sdílenou oblast každodenního jednání a myšlení. Podobně jako u Adorna s Horkheimerem, také Marcuseho pojmový aparát je z velké části vystaven na expresivní, až esteticky vypjaté kritice modernity, nicméně jeho směřování je odlišné: tato kritika mu slouží pro analýzu povahy současných forem kolektivního jednání ve vyspělých společnostech, ne pro vykreslení jeho dějinného pesimismu. Na straně druhé – a na rozdíl od ortodoxních marxistů – Marcuse v moderní společnosti nehledá (ani nenachází) revoluční sílu nahrazující dělnický proletariát: naopak, současná protestní hnutí považuje spíše za „militantní minoritu, která jde v čele, a která artikuluje požadavky, které dosud zůstávaly ve společnosti nevyslovené nebo jsou v ní potlačovány“ (Marcuse 1969a: 21). V tom pak spočívá jejich síla i slabost – na jedné straně tato nová hnutí balancují na hraně romanticko-iracionálních a anti-intelektualistických sklonů, na straně druhé se snaží politicky artikulovat objektivní sociální rozpory efektivně potlačované moderními společnostmi, v nichž jsou ovšem sama do značné míry zakořeněna. 4. Jürgen Habermas a obrana Lebensweltu Habermas již fenomén kolektivního jednání analyzoval systematičtěji a jeho výklad vzniku a vývoje (zejména nových) sociálních hnutí bývá považován za jeden z „nejjasnějších a nejrobustnějších“ (Crossley 2002: 153). Stejně jako u Marcuseho hrají v jeho analýze moderního kolektivního jednání klíčovou roli jeho politicko-teoretická východiska: politicky Habermas dovádí do důsledků obrat ve vztahu k emancipačnímu projektu modernity, a metodologicky pokus o překročení paradigmatu výroby rámujícího teorie kolektivního jednání od Marxe po

ČLÁNKY / ARTICLES

327

starší generaci Frankfurtské školy. Důležitá je také jeho post-metafyzická perspektiva, která jeho konceptualizaci dále vzdaluje od více spekulativního přístupu směrem k empiričtější sociálně-vědní analýze, tj. k nalézání obecných sociálních podmínek aktivizace kolektivních politických aktérů. Klíčovým prvkem celé Habermasovy konstrukce je koncepce lidské racionality jakožto vícedimenzionální kvality, která se nevyčerpává pouze instrumentálními a dehumanizujícími tendencemi (viz Adorno a Horkheimer), ale naopak obsahuje další, „měkké“ složky, které zabraňují redukci společnosti na množinu egoistických individuí, a naopak umožňují její reprodukci a integraci skrze symbolicko-normativní struktury zprostředkovávané a obnovované v lidské komunikaci. Tuto složku pak Habermas nazývá komunikativní racionalitou a spojuje ji s dorozumívacími a interpretačními schopnostmi jedinců tvořících (intersubjektivně i intertemporálně) soudržné, symbolicky strukturované prostředí, které zpětně poskytuje zastřešující významy, kulturní kontexty a společné normativní rámce – tj. životní svět (Lebenswelt).2 Struktury životního světa, spočívající na komunikativním jednání, pak v procesu postupné diferenciace moderní společnosti zajišťují „kompatibilitu“ osobnosti (identity), kultury a společnosti. Sféra životního světa je nicméně pouze jednou stránkou sociální reality, která ji nevyčerpává zcela. Existuje rovněž oblast tzv. systému. Je-li přitom životní svět prostorem symbolických, především jazykově zprostředkovaných interakcí jednotlivců rámovaných sdílenými očekáváními a orientací ke společnému horizontu sociálních norem, kulturních tradic a vzájemných závazků, pak systémová oblast zahrnuje interakce řídící se odlišnou logikou a mající jinou povahu. Dominuje zde totiž funkcionální (instrumentální, strategická) složka rozumu, reprezentovaná a reprodukovaná skrze média peněz a moci. K integraci a koordinaci lidských aktivit tak dochází s pomocí neosobních mechanismů, které již nemusí být zdůvodňovány, ospravedlňovány či jinak kontextualizovány v rámci společného porozumění, morálky nebo kulturních tradic, a které nejsou vnitřně spojeny se žádnými nároky na platnost. Zatímco mechanismy integrace životního světa směřují k harmonizaci orientací jednajících, systémové integrační mechanismy se snaží propojit důsledky jejich jednání (Habermas 1987: 150). Proces sociální evoluce Habermas popisuje jako diferenciaci a racionalizaci, skrze které dochází jak k de-tradicionalizaci a ke zvýšení heterogenity a komplexity životního světa, tak také k postupnému vzniku, diferenciaci a osamostatňování oblasti systému, což zpětně umožňuje další nárůst komplexity moderních společností (cf. Habermas 1987: 153). Životní svět, který původně tvořil všezahrnující sociální realitu, se tak v procesu modernizace stává pouze jednou z jejích podoblastí. Vztahy životního světa a systému jsou do značné míry symbiotické: mechanismy systémové integrace jsou závislé na svém ukotvení v praxi životního světa, a naopak životní svět vyžaduje určitou míru „systémové“ racionalizace. Problém však nastává v okamžiku, kdy dominuje pouze jednostranná (tj. funkcionálně orientovaná) racionalizace životního světa, která pak skrze neosobní média peněz či moci na struktury životního světa působí destruktivně. Tento proces Habermas nazývá kolonizací životního světa systémem, a považuje jej za hlavní patologický jev současných vyspělých společností. Načrtnutý výklad procesu modernizace pak tvoří východisko pro konceptualizaci sociálního konfliktu a kolektivního jednání. Habermas analyzuje proměny konfliktního potenciálu ve vyspělých společnostech jakožto funkci nerovnováh/krizí v systémové oblasti (tj. zejména ekonomické), snah o jejich politickou administraci, a jejich pronikání do oblasti životního

328


4/2007

světa. Širší revoluční vystoupení pak nepokládá nejen za nutné (na rozdíl od Marcuseho), ale ani za možné. Marxovy nezbytné podmínky pro vznik revoluční situace nejsou podle Habermase v pozdně-kapitalistických společnostech naplněny kvůli třem navzájem závislým fenoménům, které se vymykají Marxově politicko-ekonomické analýze. Těmi jsou vládní (ekonomický) intervencionismus, masově demokratické politické zřízení a moderní sociální stát. V logice Habermasova dvojstupňového modelu proti sobě v moderní společnosti stojí oblast ekonomiky a politické administrativy (tj. systém) a životní svět (ten lze dále rozčlenit na veřejnou a soukromou sféru). Krizové tendence a nerovnováhy raného kapitalismu, které masivně ohrožovaly struktury životního světa, byly vládou, resp. administrativně-politickým subsystémem zachycovány, zčásti absorbovány a dále transformovány na krize odlišné, sociální povahy (např. krize legitimity apod.). Celý tento mechanismus pak stál u zrodu, vzestupu a aktivizace starých dělnických hnutí – jejich vznik byl strukturálně podmíněn povahou kapitalistické modernizace a jejich samotný vývoj či politizace byly zase úzce spjaty s úlohou státu při regulaci a legitimizaci tržní ekonomiky. S tím úzce souvisí proces demokratizace procedur formování politické vůle (institucionalizující druhé systémové médium – moc), skrze který bylo staré dělnické hnutí integrováno do rámce kapitalistické společnosti. Přestože nebyl tento typ požadavku vždy hlavní součástí mobilizačních rámců tohoto hnutí, podle Habermase napomohl k jeho recepci fakt, že idea politické demokratizace rezonovala s étosem generovaným normativními strukturami racionalizovaného životního světa, o jehož ochranu hnutí latentně usilovalo. Toto je klíčový moment Habermasova výkladu starých sociálních hnutí, neboť na rozdíl od ortodoxně-marxistického (ale i Marcuseho) výkladu identifikuje jejich skutečný historický zájem ne jako neslučitelný s liberálně-demokratickým politickým zřízením, ale pouze jako radikalizující požadavky raného buržoazně-emancipačního hnutí, se kterým jsou tato hnutí ve skutečnosti úzce svázána (Habermas 1987: 353–354). Prvotní morálně-etické cíle dělnického hnutí podle něj byly přeformulovány na ekonomicko-sociální požadavky odborů až pod vlivem instrumentalizující logiky ekonomické a státní moci. Kritika, kterou Habermas k procesu inkluze dělnického hnutí směřuje, je tedy spíše kritikou procesů faktické formalizace a neutralizace původního liberálního obsahu zmíněných demokratizačních procesů: tyto procesy hnutí pracujících umožnilo (urychlilo) systematickým narušováním stěžejní dichotomie soukromého a veřejného prostoru (propojených původně pouze skrze politickou deliberaci soukromých osob), čímž přispělo k překrytí institucí státu a občanské veřejnosti (cf. Fraserová 2007: 60). Buržoazní ideál autonomní a kritické moderní veřejnosti se tak v podmínkách masové demokracie a sociálního státu proměňuje v širokou „repolitizovanou sféru sociálna“, ve které je demokratizační potenciál otevřené veřejné debaty potlačen ustavením kuloárních vazeb mezi veřejnou správou, zájmovými svazy a politickými stranami a před občany ukryt za manipulativní oponu médií a spotřební kultury (Habermas 2000: 274–276). Výhradním obsahem politického zřízení se postupně stává moderní pečovatelský stát (welfare state), neboť krizové impulsy opakovaně vyvěrající z kapitalistické ekonomiky jsou na jedné straně zčásti transformovány administrativním systémem do problému politického řízení či legitimity, a na straně druhé jsou skrze něj sociální dopady ekonomiky v oblasti životního světa přesouvány ze soukromé do veřejné sféry. Zde jsou pak přetaveny do politického požadavku na institucionalizaci kolektivního vyjednávání, která spolu s politickým reformis-

ČLÁNKY / ARTICLES

329

mem dále přispívá k pacifikaci třídního konfliktu (cf. Habermas 1987: 347). Konkrétními komunikačními kanály procesu pronikání systémové logiky do životního světa jsou podle Habermase standardizované sociální role – klíčové jsou především role zaměstnance a spotřebitele (reprezentují vztah ekonomický subsystém – životní svět) a role klienta sociálního státu a občana (vztah administrativní subsystém – životní svět). Problém revolučního kolektivního subjektu a falešného vědomí tak Habermas transponuje do perspektivy utlumování ekonomických tlaků na životní svět skrze administrativu moderního sociálního státu, který neodstraňuje strukturální příčiny těchto tlaků, ale tlumí je, odděluje je od jejich dopadů na životní svět a tím téměř zcela znemožňuje jejich politizaci. Tomu ostatně napomáhá také narůstající fragmentace symbolických struktur racionalizovaného životního světa a s tím spjatá ztráta jejich schopnosti produkovat ideologické a polarizující holistické vize, které by tento svět reprezentovaly (cf. Habermas 1987: 354–355). I značný útlum konfliktního potenciálu třídní struktury společnosti nicméně neznamená definitivní konec politického protestu, čehož důkazem byl vznik a nástup tzv. nových sociálních hnutí v 70. a 80. letech minulého století. Habermasovo vysvětlení vzniku a vývoje těchto aktérů úzce navazuje na jeho teorii třídního konfliktu ve vyspělých společnostech: právě způsob, jakým byl tento tradiční konflikt oslaben, vytváří nový konfliktní potenciál, a tomu odpovídá také sociální topologie nových konfliktních linií. Současné sociální konflikty se tedy podle Habermase neprojevují ve specifické třídní podobě, nicméně stále do značné míry odkazují k třídní struktuře společnosti. Na rozdíl od Marcuseho Habermas neučinil klíčovým referenčním prvkem své teorie sociálních hnutí studentská hnutí 60. let a Novou levici: považoval ji sice za jeden z prvních syndromů přesunu hlavních konfliktních linií ve společnosti, nicméně ne za potenciálně revolučního či reformního politického aktéra (mimo jiné i kvůli nevhodnému sociálnímu zázemí (Habermas 1971: 13–14), příliš subjektivistickému pojetí sociální změny (Habermas 1971: 36–40) a především neschopnosti kritické reflexe vlastních sociálních podmínek). Těmito kvalitami začala podle něj stále výrazněji disponovat teprve později některá tzv. nová sociální hnutí. Ta již na rozdíl od dělnického hnutí opustila tradiční socio-ekonomická témata, a na rozdíl od studentských hnutí se kriticky a realističtěji zaměřila na aktuální dominantní patologie současných vyspělých společností. V praxi to znamenalo orientaci na tzv. gramatiku životních forem (např. všestranný zájem o kvalitu života, co nejpřímější politickou participaci apod.). Také sociální základna těchto hnutí byla historicky poměrně unikátní, a přispívala k tření mezi nimi a skupinami přímo participujícími na ekonomických procesech růstu a akumulace, či na kompromisu sociálního státu (tj. včetně dělnické třídy). Odrazila se také v jejich kritice ideologie vůbec a zejména ideologie permanentního hospodářského růstu: právě to je podle Habermase zřejmě nejvíce signifikantní rozdíl mezi těmito hnutími, a hnutími dělnickými a raně liberálními (buržoazními). Existují však rovněž rozdíly i mezi novými hnutími samotnými, na jejichž základě se Habermas pokouší diferencovat jejich politický potenciál: od ofenzivního, emancipačního (ten – podobně jako Marcuse – spojuje s feministickým hnutím) až po potenciál rezistence, který spojuje s „partikularismem“, „tradicionalismem“ či mírným reformismem jejich zájmů (Habermas 1987: 393–394). Habermasův výklad současného politického protestu se tedy definitivně rozchází s radikální kritikou modernity, která zaznívala od předcházejících představitelů Frankfurtské školy, a soustředí se na konkrétní sociální mechanismy, které tento typ kolektivní mobilizace

330


4/2007

generují. Vychází přitom ze změněných sociálních podmínek pozdně kapitalistických společností – tj. zejména funkcí a struktur sociálního státu, rostoucím ekologickým povědomím a osifikací demokratických mechanismů. Normativní naděje, které Habermas do nového typu kolektivních aktérů vkládá, pak úzce souvisí s jeho obhajobou radikálně demokratického projektu, který je kromě imunity vůči imperativům trhu a administrativní moci závislý rovněž na systematickém oživování veřejné sféry životního světa (cf. Habermas 2002). 5. Axel Honneth a morální povaha sociálních konfliktů Honnethův vklad do současných debat o kolektivním jednání spočívá především v zásadní reformulaci stávajících teorií sociálních konfliktů, která na jedné straně oživuje normativně-politické diskuse o povaze politických protestů a jejich aktérů, na straně druhé přináší nové podněty pro empirický výzkum a reformulaci stávajících teoretických rámců v této oblasti. Honnethova analýza mechanismů kolektivní mobilizace se již na rozdíl od Marcuseho i Habermase zcela vzdává ekonomizující argumentace a definitivně tak opouští sféru klasického marxismu; namísto toho analyzuje motivační potenciál normativních očekávání obsažených v mezilidské interakci a důsledky jejich narušování. Honnethova sociální teorie vychází ze základní hegelovské premisy, že jedním z hlavních hnacích momentů společenského vývoje je neustálá lidská snaha o ustavení vztahů vzájemného uznání jako základního předpokladu seberealizace i autonomie lidského individua, a zajištění jeho bezproblémové socializace a integrace do společnosti (cf. Honneth 1996: 92, Anderson a Honneth 2005: 128). Tento proces má podle Honnetha3 tři základní formy (resp. fáze). Základní forma uznání se vytváří skrze primární sociální vztahy a umožňuje jedinci nabýt základní formu sebe-důvěry a základní víry ve své sociální okolí (self-confidence); další forma uznání spočívá v pochopení sebe sama a ostatních jedinců jakožto subjektů nadaných univerzálními lidskými právy a schopností samostatného morálního jednání, a umožňují jedinci nabytí respektu k sobě samému (self-respect); konečně třetí forma uznání je získávána skrze podílení se na činnosti konkrétního lidského společenství a přispívání ke způsobu života, které jsou příslušníky tohoto společenství pozitivně oceňovány – a zajišťují nabytí sebe-úcty (self-esteem) (Honneth 1996: 92–130). Základní rozdíl mezi prvním uvedeným typem uznání (tj. sebe-důvěrou) a ostatními dvěma je v jejich historické variabilitě. Zatímco první uvedený typ důvěry lze považovat za jistou antropologickou konstantu, ostatní dva (jakožto důsledky procesů modernizace a diferenciace tradičně-eticky integrované společnosti) podléhají sociálnímu vývoji. Jejich historickými figurami jsou především právní řád a norma individuálních práv, a ustavený normativní princip ocenění jednotlivce za jeho individuální výkony. Načrtnutý teoretický model uznání neslouží Honnethovi primárně k identifikaci takových forem celkového společenského uspořádání, které by vyhovovaly bezproblémové socializaci a integraci jedince do stávajícího sociálního řádu, ale spíše se s jeho pomocí pokouší abstrahovat sociální podmínky kolektivní mobilizace, politické participace či protestního jednání. Jeho vysvětlení vzniku a dynamiky sociálních konfliktů totiž pracuje s existencí určitých latentních normativních struktur zakládajících legitimitu politických a společenských institucí, ale i vědomí jednotlivců o oprávněnosti jejich nároků na uznání ze strany ostatních. Jinak řečeno,

ČLÁNKY / ARTICLES

331

v sociálních strukturách každodennosti (tj. toho, co Habermas nazývá „životním světem“) je inherentně obsažen imperativ nastolení reciprocity všech uvedených vztahů uznání i kultivace příslušných sociálních a politických podmínek tohoto nastolení. Sociální napětí či deprivace, které jsou důsledkem zneuznání normativního očekávání jedinců (tj. vycházejí ze zkušenosti bezpráví), jsou pak podle Honnetha „morální hnací silou vývoje moderní společnosti“ (Honneth 1992: 188). Formy zneuznání v zásadě odpovídají výše uvedené struktuře forem uznání: jedná se jednak o ztrátu fyzické či psychické (emoční) integrity, dále o odepření určité sumy individuálních práv, které jsou ve společnosti ostatním jedincům běžně zajišťovány (a jsou od nich následně očekávány), a konečně o degradaci sociálního hodnocení jedince nebo skupiny (či jejich kultury, statusu apod.) či jejich schopnosti připisovat svému jednání či schopnostem nějakou sociální hodnotu (Honneth 1996: 132–134, 192). S výjimkou narušování první, nejzákladnější formy uznání (tj. primárních sociálních vztahů), pak mohou motivační impuls nutný (tj. ne nutně dostačující) pro kolektivní mobilizaci tvořit ostatní dva typy zneuznání, ovšem za klíčové podmínky rozvinutí morálně-kognitivního momentu, tj. jejich interpretace jakožto aktů nespravedlnosti (Honneth 1996: 162, týž 1997: 22–23). Honneth tak radikálně reinterpretuje primární příčiny společenské dynamiky i politických tenzí: nestojí za nimi primárně materiální nedostatek, vykořisťování, osobnostní rysy, utopické ideály nebo podvědomé psychické touhy a pudy, ale morálně interpretovaná frustrace z narušení jednání individua, jehož nárok na osobní integritu, autonomii či statusové ocenění je v rozporu s latentním normativním/morálním řádem společnosti zklamán (Honneth 1992: 196). Fenomenologická přetíženost této perspektivy je do značné míry iluzorní, neboť Honneth neupozaďuje ani strukturalistickou perspektivu politického a socio-kulturního prostředí, které se podle něj rovněž významnou měrou podílí na přerůstání těchto často latentních konfliktů do jejich manifestní podoby, resp. do podoby sociálních hnutí. Hlavním motivem Honnethova výkladu je přitom snaha o usmíření převládajícího dualismu v analýzách sociálních hnutí, kterým se mj. vyznačovaly dosavadní práce Marcuseho i Habermase. Tímto dualismem míní systematické rozlišování zdánlivě nesouměřitelných „starých“ a „nových“ sociálních hnutí jakožto kolektivních projektů reflektujících materiálně-ekonomické, resp. identitně-kulturní zájmy. Honnethova teorie se naopak pokouší o celkové konceptuální sjednocení povahy vzniku a dynamiky kolektivního jednání. V případě tzv. „starých“ hnutí se Honneth vzdává nejen teoretického rámce třídního boje (podobně jako Marcuse i Habermas), ale jde ještě dál: odmítá je konceptualizovat jakožto sociální funkci materiálních nerovností a vlastnických vztahů, a interpretuje je v termínech teorie uznání. Podle něj to byl paradoxně samotný Marx, kdo ve svých raných spisech prostřednictvím kategorie sociální práce nastínil výrobní proces především jako sociální interakci a dělnické hnutí popsal jako nástroj boje za lidskou důstojnost. Také koncept třídního antagonismu měl u raného Marxe silný morální rozměr, a jeho motivační zdroje byly identifikovány mj. v narušování mechanismů vzájemného uznání a mezilidských vztahů, či v sociální izolaci a odcizení (cf. Marx 1978: 57–58). Tato teoretická pozice však byla Marxem později nahrazena pojetím dělnického hnutí jakožto pouhé artikulace materiálních zájmů vyplývajících z konstelace výrobních sil. Honneth – jak už bylo řečeno – se nesnaží popírat ekonomické nerovnosti ani ignorovat postupně institucionalizovanou artikulaci materiálních požadavků ze strany dělnického hnutí, ale spíše za nimi zahlédnout motivační mechanismy vyplývající z pocitu nespravedlnosti v důsledků zkušenosti zneuznání. Na rozdíl od Habermase, který

332


4/2007

historii dělnického hnutí popisuje jako přechod od radikálně-buržoazních k socio-ekonomickým motivačním vzorcům kolektivní mobilizace, Honnethův výklad nepopírá konstantní zájem těchto hnutí na proměnách materiálně-distribučních vzorců moderních společností, ale jejich hlubší příčinu spatřuje v rovině uznání a ocenění výkonu jedince v meritokraticky legitimizované společnosti a jeho podílu na společenské dělbě práce. Tím tedy definitivně převádí spory o (re-)distribuci ekonomických statků z oblasti výrobních vztahů na problém „kulturní definice toho, co činí jednání sociálně nezbytným a hodnotným“ (Honneth 2001: 54), tj. do kontextu bojů za uznání. Tzv. „nová“ sociální hnutí pak pro Honnetha nemohou představovat skutečně nový vzorec kolektivní mobilizace, jako tomu bylo u Habermase i Marcuseho: i přes „teoretické maskování“ této relativně nové formy kolektivního jednání s pomocí konceptu politiky identity podle něj nejde o žádné vybočení z celkového proudu moderních sociálních konfliktů jakožto bojů za uznání. Honneth se následně pokouší definovat nejzávažnější epistemologické chyby, které podle něj stojí za ztotožněním tohoto „nového“ typu politických aktérů s širokou historickou proměnou mobilizačních vzorců kolektivního jednání. První z nich je podle něj identifikace „nových“ hnutí jakožto dostatečně reprezentativních aktérů ve vztahu k sociálním patologiím současných společností (resp. ke všem typům zneuznání a utrpení – viz výše); další redukce spočívá v automatickém ztotožnění těchto hnutí s progresivními, univerzálně emancipačními přísliby (navzdory problematické definici „politiky identity“, kterou lze často vztáhnout i na některá xenofobní či fundamentalistická hnutí); a konečně jde o již zmíněný mýtus postupného (lineárního) převládnutí „bojů o identitu“ nad konflikty o politická práva a distribuční schémata (Honneth 2004: 154–163). Tím se Honneth poměrně zásadně rozchází s dosavadním, politicky přetíženým idealistickým pojetím sociálních hnutí v tradici Frankfurtské školy, které se projevovalo opakovaným hledáním a nalézáním emancipačního potenciálu v nejrůznějších formách politického protestu, a dále idealizací těchto konfliktů jakožto „nosných“ zápasů „post-revoluční“ doby. Jeho analýza tak má varovat kritickou teorii před opakováním podobného sebeklamu, kterým byla „kauza“ revolučního proletariátu v pojetí ortodoxního marxismu. 6. Kritická teorie sociálních hnutí dnes Nad uvedenými příspěvky a teoretickými pozicemi jednotlivých autorů lze i přes jejich značné meritorní odlišnosti vyslovit tezi o značné míře teoreticko-metodologické a heuristické koherence, a zformulovat tak tezi o existenci svébytné kritické teorie sociálních hnutí. Pro následné posouzení relevance a významu tohoto přístupu pro současný výzkum kolektivní mobilizace a politického protestu pak lze vycházet z jeho vnitřního napětí, jehož naznačení bylo jedním z cílů tohoto textu. Toto napětí je dáno dvěma vzájemně se křížícími epistemologickými konfliktními liniemi, které lze definovat jako obecnější spor mezi normativní a empirickou perspektivou zkoumání na jedné straně, a spor o primát materiální či kulturní podmíněnosti protestního jednání na straně druhé. Co se týká politicko-filosofického přínosu představitelů Frankfurtské školy, jde zejména o jejich příspěvky do stále probíhajících diskusí v oblasti obecné teorie demokracie, které jsou dále doplňovány podrobnějšími teoretickými koncepcemi spravedlnosti, lidských práv

ČLÁNKY / ARTICLES

333

či – v kontextu tematiky kolektivního jednání – teoriemi konfliktu, politické participace či úvahami o širších souvislostech politického protestu. V textu naznačená generační proměna normativně-politického jádra v jejich přístupech dále přispívá k pochopení toho, jakým způsobem se sociální a politická teorie obecně vyrovnávala s filosofickým odkazem marxismu, či které prvky a vývojové trendy kontinuálně odlišovaly Frankfurtskou školu od alternativních linií radikální politické teorie.4 Právě silný normativní náboj této linie analýzy kolektivního jednání ji pak asi nejzřetelněji odděluje od anglo-americké výzkumné tradice, i od ostatních představitelů tzv. evropské školy.5 Naopak z hlediska více empiricky orientované sociální vědy nabízejí přístupy Frankfurtské školy interdisciplinární zpracování makro-sociálních a historických souvislostí vzniku a činnosti sociálních hnutí a jejich zasazení do rozsáhle a podrobně rozpracovaného rámce obecné teorie společnosti, procesů její modernizace a analýzy patologií/paradoxů/dopadů tohoto procesu. Kritika tradičních materiálně-deterministických, behavioralistických nebo instrumentalizujících (tzv. rational choice) teoretických perspektiv je zde doplněna makro-úrovňovým výkladem kulturních (normativně-symbolických) motivačních rámců politického protestu a důrazem na vícedimenzionální, historicky variabilní rozměr lidské racionality. Oba dva tyto rysy (resp. póly prvního epistemologického konfliktu) kritické teorie sociálních hnutí přirozeně byly a jsou předmětem kritiky ze strany alternativních výzkumných perspektiv. Nejčastěji zmiňovanými námitkami jsou údajná idealizace a ahistorické zobecňování motivů politického protestu, značná úroveň abstrakce a opomíjení empiricky založeného mikro-úrovňového bádání, či častý předpoklad absence instrumentálně-strategického rozměru kolektivního jednání a politické mobilizace.6 I přes tyto výhrady nicméně kritická teorie sociálních hnutí vyplňuje v oblasti výzkumu kolektivního jednání analytický prostor, který byl dosud zřídka tak komplexně i kompaktně zpracován: i když jsou operacionalizace a empirické „pokrytí“ jejích teoretických konstruktů mnohdy komplikované, právě celistvý pohled na zkoumané sociální jevy v prostředí pozdně moderních společností přináší vítané impulsy pro pre-empirickou přípravu, formulaci výzkumných otázek či inovaci teoretických modelů v oblasti aplikovaného sociálně-vědního výzkumu. Konkrétnější přínos pro výzkum současné protestní politiky má pak druhé epistemologické dilema kritické teorie sociálních hnutí (a následná dialektika jeho usmiřování). Způsobu, jakým se Frankfurtská škola vyrovnávala s absolutizujícím ekonomickým/materiálním determinismem klasického marxismu, a jakým se stále intenzivněji orientovala na reflexi symbolické roviny kolektivního jednání, je totiž možné produktivně využít jakožto nosného teoretického východiska při studiu jednoho z vlivných kolektivních aktérů přítomnosti – tj. alter-globalizačního hnutí (global justice movement). Právě aktivity tohoto typu hnutí totiž jsou na jedné straně podněcovány problémy politické ekonomie a nezastírají svoji inspiraci politickou tradicí anti-kapitalismu, na straně druhé jsou však jeho existence i mobilizační mechanismy těsně spjaty s ideologickými střety a kulturními procesy současných společností. Odkaz kritické teorie může napomoci k vysvětlení tohoto politického fenoménu tím, že upozorní na hlubší smysl jeho vzniku a projevů, na jeho podmíněnost aktuálními socio-kulturními kontexty a společenskými procesy či na imanenci jeho sepětí s historií moderních politických a sociálních bojů.

334


4/2007

Poznámky 1. Pro účely tohoto textu bude označení „Frankfurtská škola“ spojeno pouze s některými členy tzv. vnitřního kruhu frankfurtského Institutu pro sociální výzkum. Jde o T. W. Adorna a M. Horkheimera (nejstarší generaci); a dále o H. Marcuseho, J. Habermase a konečně A. Honnetha (současný ředitel Institutu). 2. Koncept Lebensweltu přejímá Habermas z filosofie E. Husserla a dále jej modifikuje. Tento termín lze nalézt také u Marcuseho, který jím označuje přirozené autonomní prostředí člověka, které vznikne po transformaci sféry nutnosti (tj. zejména práce, výrobních vztahů a institucí) a převládajících osobnostních typů (Marcuse 1969a: 24). 3. V návaznosti na přístupy G. W. F. Hegela a G. H. Meada, ze kterých Honneth vychází. 4. Viz např. G. Lukács, A. Gramsci, E. Laclau, Ch. Mouffe, S. Žižek ad. 5. Tento proud je reprezentován zejména okruhem teorií nových sociálních hnutí, a jeho specifickým znakem je především obecnější pojetí kolektivního protestu jakožto důsledku sociální nespokojenosti či křivdy (ať již objektivně existující nebo subjektivně pociťované). Mezi jeho hlavní představitele patří např. A. Touraine nebo A. Melucci. 6. Pro komplexní pohled viz Pichardo 1997, Cohen a Arato 1995.

Literatura Adorno, Theodor W. a Horkheimer, Max. 2002. Dialectic of Enlightenment. New York: Continuum. Anderson, Joel a Honneth, Axel. 2005. „Autonomy, Vulnerability, Recognition, and Justice.“ In: Autonomy and the Challenges to Liberalism: New Essays. Eds. J. Christman a J. Anderson. New York: Cambridge University Press. Pp. 127–149. Barša, Pavel a Císař, Ondřej. 2004. Levice v postrevoluční době: Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Bottomore, Tom. 2002. The Frankfurt School and its Critics. London: Routledge. Bronner, Stephen E. 1994. Of Critical Theory and Its Theorists. Oxford: Blackwell. Cohen, Jean L. a Arato, Andrew. 1995. Civil Society and Political Theory. Cambridge: MIT Press. Crossley, Nick. 2002. Making sense of social movements. Buckingham: Open University Press. Fraserová, Nancy. 2007. Rozvíjení radikální imaginace. Globální přerozdělování, uznání a reprezentace. Praha: Filosofia. Friedman, George. 1981. The Political Philosophy of Frankfurt School. Ithaca & London: Cornell University Press. Habermas, Jürgen. 1971. Toward a Rational Society. London: Heinemann. Habermas, Jürgen. 1987. The Theory of Communicative Action, Volume II – Lifeworld and the System: A Critique of Functionalist Reason. Boston: Beacon Press. Habermas, Jürgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Habermas, Jürgen. 2002. „Tři normativní modely demokracie.“ In: Teorie demokracie dnes. I. Shapiro a J. Habermas. Praha: Filosofia. Pp. 79–95. Heydebrand, Wolf a Burris, Beverly. 1988. „The Limits of Praxis in Critical Theory.“ In: Foundations of the Frankfurt School of Social Research. J. Marcus a Z. Tar. New Brunswick: Transaction. Pp. 401–417. Honneth, Axel. 1992. „Integrity and Disrespect. Principles of a Conception of Morality Based on the Theory of Recognition.“ Political Theory 20, 187–201. Honneth, Axel. 1996. The Struggle for Recognition. The Moral Grammar of Social Conflicts. Cambridge: MIT Press. Honneth, Axel. 2001. „Recognition or Redistribution? Changing Perspectives on the Moral Order of Society.“ Theory, Culture & Society 18, 43–55.

ČLÁNKY / ARTICLES

335

Honneth, Axel. 2004. „Přerozdělování jakožto uznání. Odpověď adresovaná Nancy Fraserové.“ In: Přerozdělování nebo uznání? N. Fraserová a A. Honneth. Praha: Filosofia. Pp. 143–244. Horkheimer, Max. 2001. „Tradiční a kritická teorie.“ Aluze 10, 74–106. Horkheimer, Max. 2003. „Filosofie a kritická teorie.“ Filosofický časopis 51, 617–623. Kavoulakos, Konstantinos. 2005. „From Habermas to Horkheimer’s Early Work. Directions for a Materialist Reconstruction of Communicative Critical Theory.“ Telos 130, 39–62. Löwy, Michael. 1988. „Partisan Truth: Knowledge and Social Classes in Critical Theory.“ In: Foundations of the Frankfurt School of Social Research. Eds. J. Marcus a Z. Tar. New Brunswick: Transaction. Pp. 289–304. Marcuse, Herbert. 1966. „Political Preface to the 1966 Edition.“ In: Eros and Civilization. H. Marcuse. Boston: Beacon Press. Pp. xi-xxv. Marcuse, Herbert. 1969. Essay on Liberation. Boston: Beacon Pres. Marcuse, Herbert. 1969a. „The Realm of Freedom and the Realm of Necessity.“ Praxis 5, 20–5. Marcuse, Herbert. 1969b. „Revolutionary Subject and Self-Government.“ Praxis 5, 326–329. Marcuse, Herbert. 1972. Counterrevolution and Revolt. London: Allen Lane. Marcuse, Herbert. 1979. „The Reification of the Proletariat.“ Canadian Journal of Political and Social Theory 3, 20–23. Marcuse, Herbert. 1979a. „The Failure of the New Left?“ New German Critique 18, 3–11. Marcuse, Herbert. 1991. Jednorozměrný člověk. Praha: Naše vojsko. Marx, Karel. 1978. Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: Svoboda. Pichardo, Nelson A. 1997. „New Social Movements: A Critical Review.“ Annual Review of Sociology 23, 411–430. Sim, Stuart. 2000. Post-Marxism. An Intellectual History. Routledge: New York.

336


4/2007

Two Against Each Other and All Against Themselves: The 2006 Italian Parliamentary Elections TOMÁŠ FOLTÝN, DALIBOR ČALOUD*

Abstract: This short paper deals with the 2006 parliamentary elections in Italy, looking at these election results to evaluate the importance of their new electoral system and estimating its possible consequences. Therefore the authors firstly try to focus attention on the description of new electoral rules that stress the logic of majority premium. The analytic part of the text consists of an evaluation of electoral results: the 2001 and 2006 election results are compared and differences in results between the two chambers examined. Keywords: Italy, electoral systems, elections, majority premium

1. Introduction The second Sunday and Monday in April 2006 were dedicated to elections for both houses of the Italian parliament – The Chamber of Deputies and The Senate – elections which would decide whether the country would be further governed by the right-wing coalition led by Silvio Berlusconi or if there would be a “turn-to-the-left” symbolized by a win by Romano Prodi’s bloc. The Italian parliamentary elections were important not only because of a possible cabinet change, but also because they meant the introduction of a new electoral system, one which would (conditionally) supply the winner with an artificial majority of seats.1 In the following pages we will attempt to describe the imposition of this new electoral technique, analyze its consequences, and comment on the electoral results. What is really noteworthy about the Italian party system is the existence of two heterogeneous blocs, each consisting of many parties that can hardly be recognized as “believing in the same god”. In other words, although differences within the blocs are sometimes more considerable than those between the two blocs themselves, the parties are pushed to persist in such alliances. The main reason can be seen in the electoral system (explained later), which provides the winning alliance with surplus seats to ensure it an absolute majority of seats in the lower chamber, thus making government-forming easier. * The authors are internal postgraduate students at the Faculty of Social Studies, Masaryk University in Brno. Address: Katedra politologie FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno; e-mail: [email protected], [email protected].

337

ČLÁNKY / ARTICLES

Table 1: Composition of the Two Blocs CASA DELLE LIBERTÀ

L’UNIONE

Alleanza Nazionale

Autonomnie Liberté Démocratie

Democrazia Cristiana-Nuovo PSI

Comunisti Italiani

Forza Italia

Federazione dei Verdi

Lega Nord

Insieme con l‘Unione

Per Italia Nel Mondo

Italia dei Valori

Unione dei Democratici Cristiani e dei Democratici di Centro

Lista Cosumatori L’Ulivo: – Democratici di Sinistra – La Margherita – Movimento Republicani Europei Popolari-UDEUR Rifondazione Comunista Rosa nel Pugno Südtiroler Volkspartei

Source: www.interno.it

2. The Electoral System Changes in electoral procedure for Parliament are not something completely new in Italy. The system of proportional representation of the so-called First Italian Republic, which used the Imperiali quota for allocating seats, was replaced in 1993 by a mixed system usually referred to as either correction (Massicotte, Blais 1999) or mixed-member majoritarian with partial compensation. In the first case, seats (630) were distributed according to the Imperiali formula (Q = V/(S + 2)) in 31 multi-member districts and Val d’Aosta where there was only one MP to elect. If every seat was not filled in the first round, the remaining mandates were distributed among the lists with more than 300.000 votes and at least one already allocated at the national level according to the largest remainder. With the fall of the First Republic and the transformation of almost all political parties into new entities it was inevitable to also change the electoral system to prevent extreme party fragmentation. This corrective mixed system applied two tiers – nominal and proportional – so that voters had the possibility to cast their ballot both for candidates in single-member districts (SMD) and for party lists in 26 multi-member districts (MMD). The total number of 475 mandates in the nominal tier was distributed according to the British FPTP system and the other 155 deputies in the proportional tier were elected according to the Hare formula in combination with the largest remainder among the lists having achieved the 4% minimum threshold. Both tiers were connected through the very unusual system of scorporo, which is intended as a specific tool to compensate for disproportions produced by the nominal tier (for more see Čaloud 2004: 152–153).

338


4/2007

As we have previously mentioned in an article dealing with the electoral system, this technique suffered from a substantial lack of confidence among many scholars as well as among the majority of Italians. However, even though it did not manage to reduce party fragmentation, it undoubtedly forced parties to cooperate at the level of broad alliances (see Čaloud, Foltýn 2006). The new system is based on the notion of making the best of the former, i.e. to compel parties to cooperate even more than before. The electoral procedure for the Chamber still presumes existence of 630 seats, but there are no longer two tiers applied. Each voter has only one ballot, which is cast for a party list. Of the total, 617 deputies are to be chosen in 26 MMDs according to the system of “proportional representation”. To determine the allocation of seats, the Hare quota in combination with the largest remainder method is applied, i.e. the same allocation method used under the former electoral system in the proportional tier.2 The remaining mandates are distributed to deputies elected by Italians residing abroad (12) and one seat is traditionally reserved for the region of Val d’Aosta. What is most important about the new system is the majority premium awarded to the winning coalition or party. The premium becomes active only in the case that no party or coalition obtains 340 mandates. This means that the winner automatically receives 340 of 617 seats, i.e. about 55% of the total. By contrast, the remaining 277 mandates are apportioned among the other parties and coalitions that have crossed the threshold. On the other hand, when the party/ coalition gains more than 340 out of 617, the majority premium is not applied and the system operates as a classic system of proportional representation (Čaloud, Foltýn 2006: 189–190). In regards to the classification of this new technique, there are at least two opinions as to where it should be placed. One group of scholars (Alvaréz-Rivera 2006; Shugart 2006, Ferrara 2006) recognizes it as a proportional system with a majority premium, the second group (which included the authors of this text) believes that it would be better termed as a mixed conditional system (using the Massicotte-Blais classification). 3. The Election Results from A Comparative Viewpoint The two early spring days in April showed that on the one hand, the party system in Italy is increasingly structured into two wide alliances receiving roughly the same proportion of votes, but on the other hand, the parties united in those alliances are still mutually very contradictory. The 2006 parliamentary elections also confirmed that the potential third pole is (at least clinically) dead. Almost all the small parties that ran their candidates separately in previous elections were swallowed by one of the two blocs this time. That is why there was only a negligible number of “wasted” votes (0,5%) for irrelevant smaller parties outside the big coalitions. The Parliamentary elections of 2006 will always be remembered as the elections in which less than 0,1% of votes cast decided who would be the winners and losers for (probably) the next five years. One of the tightest results in the history of elections eventually gave the prime minister’s chair to the leader of the left-center coalition, Romano Prodi, after it became clear that his side overwhelmed the opponents “by a nose”, only obtaining approximately 25,000 more votes than Berlusconi’s coalition. This number should be seen as the most striking outcome of the whole election because had the result been reversed, the majority premium of seats would have gone to the House of Liberties.

339

ČLÁNKY / ARTICLES

Table 2: Results for the 2006 Italian Parliamentary Election (Chamber of Deputies) BLOC/Party

Votes

Seats

Number

%

19 356 412

49,5

281

Forza Italia

9 247 791

23,6

140

Alleanza Nazionale

4 706 654

12,0

71

UDC

2 645 745

6,7

39

Lega Nord

1 768 293

4,5

26

285 744

0,7

4

73 289

0,2

1

CASA DELLE LIBERTÁ

DC-PSI Per Italia Nel Mondo Others

628 896

1,6

–

19 461 138

49,7

348

12 350 692

31,6

226

2 229 604

5,7

41

La Rosa nel Pugno

991 049

2,5

18

Italia dei Valori

901 591

2,3

17

Comunisti Italiani

884 912

2,3

16

Federazione dei Verdi

783 944

2,0

15

Popolari-UDEUR

544 245

1,4

10

Südtiroler Volkspartei

182 703

0,5

4

34 176

0,1

555 231

1,4

319 271

0,8

UNIONE L‘Ulivo Rifondazione Comunista

Autonomie Liberté Democratie Others Others outside the blocs SUMMARY

39 136 821

1 – 1 630


This tiny number of votes dividing success and failure made Berlusconi doubt the election results. For many days “Il Cavaliere” was not ready to accede to his opponent and demanded verification and re-counting of the questioned votes. Regardless of a clear decision by the Supreme Court confirming the election result, even many months later Berlusconi did not forget to mention occasionally that Prodi’s win was illegal or at least illegitimate. Nevertheless, Berlusconi’s opinion cannot overrule the court’s decision and therefore we can continue to analyze the results of the 2006 parliamentary elections. By observing these election results we must first find out due to which parties L’Unione succeeded and House of Liberties failed. In comparison with the 2001 election results (though such comparison is barely justifiable under the difference in electoral system conditions) we can easily make the following remarks. There is no reason to perceive the success of L’Unione as owing to the merit of any specific political party within the left-center bloc, and even the share of its leader Romano Prodi is arguable. On the other hand, identifying the “pure loser” in these elections should not create any controversy. Berlusconi’s Forza Italia lost approximately 2 million votes compared to the 2001 election results. From the perspective of percentage it

340


4/2007

Table 3: Results for the 2006 Italian Parliamentary Election (Senate) BLOC/Party

Votes

Seats

Number

%

17 486 556

49,9

156

Forza Italia

8 387 126

23,9

81

Alleanza Nazionale

4 234 693

12,1

41

UDC

2 366 374

6,8

21

Lega Nord

1 548 821

4,4

13

949 242

2,7

–

CASA DELLE LIBERTÁ

Others UNIONE

17 151 621

48,9

158

Democratici Sinistra

5 977 313

17,1

62

DL – La Margherita

3 664 622

10,5

39

Rifondazione Comunista

2 518 624

7,2

27

Insiéme con l‘Union

1 423 226

4,1

11

L’Ulivo+ L’Unione

446 644

1,3

5

Südtiroler Volkspartei

152 038

0,4

5

1 012 180

2,9

4

490 203

1,4

3

Italia dei Valori Popolari-UDEUR Lista Cosumatori Others Others outside the blocs SUMMARY

72 139

0,2

1

1 394 632

4,0

1

403 660

1,2

35 041 827

1 315


means that Forza Italia sank noticeably from 29,5% to 23,7% (see Sesto 2006). We must nevertheless simultaneously emphasize that the final result of the whole right-center bloc was much better than what the majority of opinion-polls predicted, and Berlusconi undoubtedly contributed substantially to this “relative success”. After all, “Il Cavaliere” must be noted as the “leading loser” of the 2006 parliamentary elections. The following observations on the behavior of selected voter segments illustrates why Berlusconi did not succeed and why the left-center coalition’s win in the upper house was jeopardized until the last moment. 3.1 Differences between Chambers, Regions, Sex and Age The first analyses of 2006 parliamentary elections confirmed some long-term tendencies and also revealed some new aspects of voter behavior and emerging trends in the party system. When observing any election results in Italy we have to bear in mind that all of them are – more or less – territorially determined. Each party (or even bloc) has its own region where it receives considerably more votes than in any other.3 On the other hand there are also districts where hardly any voters cast their ballots for the party. The Lombardia, Veneto, Sicilia, Piemonte and Puglia districts are usually considered strongholds of the right-wing parties.4

ČLÁNKY / ARTICLES

341

Although we cannot include Lazio in this list as Rome is typically leftist, we must point out the importance of this region for Berlusconi’s bloc since it is assumed to be the flagship of the National Alliance (see Foltýn 2005). With the exception of Piemonte, the right-center coalition improved its results in all of these strongholds compared to the 2001 elections. So why didn’t they win? One possible answer: whereas the House of Liberties increased only marginally in its strongholds and even less in the rest of the country, the Union gained profoundly everywhere (Trentino A.A. excluded) and did extremely well throughout the entire South, islands included. The left-center coalition gained many new voters not only in Calabria, Campania, Puglia, Sicilia but even in the heart of Berlusconi’s empire – Lomabardia (comp. Istituto Cattaneo 2006a). Such gains, nevertheless, could have been valuable only under the a proportional electoral system. In general, the Chamber of Deputies election results showed a slight loss of support for Casa, which cost it the electoral win. Compared to the 2001 elections, where Berlusconi won in 15 out of twenty-seven districts, in 2006 he failed to regain the majority of votes in three districts (Lombardia 1, Campania 1 and Calabria). The worst results for Casa are found mainly in Trentino Alto Adige (35,3%), Toscana (38,3%), and Basilicata (39,5%). On the contrary, the highest number of people who voted for Berlusconi’s bloc was in the Lombardia 2 district (61,1%). The Romano Prodi’s alliance was most successful in those districts where Berlusconi failed, such as Trentino Alto Adige 62%, Toscana (61,7%) and Basilicata (60,1%).Vice versa, the fewest ballots for Prodi were counted in the Lombardia 2 and 3 districts. Until now we have only examined the results of the lower house of the Italian parliament. It’s important to point out that the Senate reports slightly different figures.5 There are two reasons for this phenomenon. The first one is the fact that unlike the Chamber, there is no national majority premium in the Senate – this premium is distributed separately in every region. This is why there are 17 (independent) premiums which do not have to assure the majority of seats for the winner in the Senate (comp. D’Alimonte 2006a). The second reason and more important reason is the electoral law that restricts voting for the Senate only to citizens older than 25. The current results are therefore influenced by the system of 17 regional majority premiums, as well as by excluding the youngest voters. The exclusion of voters under 25 must in any case be seen as a crucial feature of the Senate election. Namely, the youngest voters (especially first-time voters) prefer the left-center bloc more than the average voter (Polchi 2006, D’Alimonte 2006b). In addition, voters older than 64 years tend to prefer the parties of the right-center coalition, particularly Forza Italia (comp. Orbach 2006b). The synergy of such findings flows into an easy conclusion – the right-center bloc has a far better chance to succeed in the upper house than in the lower house. Simultaneously it means that the left-center coalition must expect that because many of their potential voters are not allowed to vote due to their age, the representatives of L’Unione must compensate for anticipated losses. However, the present reality is slightly different because the results have clearly shown that the left-center bloc lost many voters in the Senate elections who had voted for L’Ulivo in the Chamber. The voters of the joint list (in the Camber) simply did not find the list called L’Ulivo (in the Senate) and thus did not vote for one of the composing parties (mainly DS or Margherita) but voted for another party, sometimes even from the opposing bloc. Some scholars actually suggest this is the main reason for the poor results of the Union in the Senate. They concurrently doubt the assumption that the

342


4/2007

left-center coalition is disadvantaged by the exclusion of the youngest voters who – in their opinions – prefer the right-wing parties (comp. Istituto Catanneo 2006b). Whatever point of view is correct, we can note that voters of different sex and age express approximately the same preferences. There are however two substantial exceptions – women and voters older than 64 – both of whom prefer Forza Italia more than the average voter (Fonda 2006, Orbach 2006b). 4. Conclusion The 2006 election results can be perceived either as a reward for the former opposition led by Romano Prodi or as a punishment for the former government headed by Silvio Berlusconi. Whichever option is chosen by the reader, in the end we must emphasize two facts. First, that the success of the Union can be seen as a consequence of the so-called “light fidelity” (Natale 2006c) of Italian voters who were more faithful to the left-center bloc this time – only about 3% of former voters for the left-center coalition voted Casa this year whereas more than 8% of former voters for the right-center bloc preferred a political subject from the opposite bloc during these elections (comp. Natale 2006a, Mannheimer 2006). The second potential question concerning the 2006 parliamentary elections is, what kind of results would there have been if the previous electoral system was used? Paolo Natale (2006b) has tried to find a possible answer and discovered that although any such conclusion is highly hypothetical, even under the conditions of the former mixed electoral system the left-center coalition would have succeeded, though it would have lost about 15 current deputies. From this point of view it seems that the victory of the Prodi coalition was inevitable. Poznámky 1. Another novelty of the electoral system was that for the first time Italians abroad were also entitled to vote. 2. Seats are allocated to parties having proceeded to the scrutinium. The threshold that needs to be overcome is set in a rather complicated way: – a political party running individually or as a part of a coalition that obtains less than ten percent must obtain at least four percent of the national vote; – a coalition that obtains at least ten percent of the vote must include at least one party that obtains two percent of the national vote or more; – political parties representing recognized linguistic minorities must obtain at least twenty percent of the vote in their corresponding regions. The last change and experience from the 2006 election tells us that also the first party under the threshold takes a seat (comp. Čaloud, Foltýn 2006: 189, Alvaréz-Rivera 2006, CdS 2005, La Repubblica 2005). 3. At the level of single parties, a typical instance of geographically fluid support is Lega Nord, a party getting votes mainly in Northern Italy. LN has reached their best results in districts such as Lombardia 2 (16,1%), Veneto 1 (11,6%), Veneto 2 (10,4%) or Lombardia 3 (9,8%). By contrast, no LN deputies were elected in southern and central-Italian districts with the surprising exception of two Sicilian districts, where Lega Nord gained 3 mandates in total. Alleanza Nazionale is an entirely different party, for which mostly Romans vote. This is why AN got the most votes in both of the Lazio districts and in Umbria.

ČLÁNKY / ARTICLES

343

At least two districts are interesting for their national minority composition. One of them, Trentino Alto Adige is a region inhabited by many people of Austrian origin, so it is a traditional stronghold of Südtiroler Volkspartei, a party backing the interests of the Austrian minority. In the 2006 election SVP received 28,5% and four seats (out of 11 distributed there). The other is Val d’Aosta, a Northwestern region inhabited mainly by French people. The only seat to be allocated there went to Autonomie Liberté Démocratie (43,4%), a part of Prodi’s coalition. 4. Typical strongholds of left-centre parties might include Emilia-Romagna and Toscana. 5. The question of life-time senators is left aside for the purpose of this paper. It is nevertheless worth mentioning that Prodi gained also in the upper house only when obtaining four of the last five seats distributed from voters abroad.

Notes and abbreviations Alleanza Nazionale (AN) – National Alliance Democrazia Cristiana-Nuovo Partito Socialista Italiano (DC-NPSI) – Christian Democracy – New Socialist Party of Italy Forza Italia (FI) – Forward Italy Lega Nord (LN) – Northern League Per Italia Nel Mondo (PINM) – For Italy in the World Unione dei Democratici Cristiani e dei Democratici di Centro (UDC-DC) – Union of Christian Democrats and Democrats of the Centre L’Unione – The Union L’Ulivo – The Olive Tree Autonomie Liberté Démocratie (ALD) – Autonomy, Freedom, Democracy Comunisti Italiani (CI) – Italian Communists Federazione dei Verdi (V) – Federation of Greens Insieme con l’Unione – Together with the Union Italia dei Valori (IV) – Italy of Values La Rosa nel Pugno – The Rose in the Fist Lista Cosumatori – Consumer List Democratici di Sinistra – Democrats of the Left Democrazia e Libertá – La Margherita – Democracy and Liberty – The Daisy Movimento Repubblicani Europei – European Republican Movement Popolari-UDEUR – People’s Party-UDEUR Rifondazione Comunista – Communist Refoundation Südtiroler Volkspartei (SVP) – South Tyrol People’s Party

References Alvaréz-Rivera, Manuel. 2006. Election resources on the Internet: Elections to the Italian Parliament, on-line text (http://www.electionresources.net/it/). Corriere della Sera (CdS). 2005. “Riforma elettorale: come si voterà.” Corriere della Sera, 15. 12. 2005. Čaloud, Dalibor. 2004. “Smíšené volební systémy.” In: Volební systémy. Eds. Roman Chytilek, Jakub Šedo. Brno: MPÚ MU, 143–157. Čaloud, Dalibor, Foltýn, Tomáš. 2006. “Electoral Engineering In Use: The Case of Italy.” Evropská volební studia/European Electoral Studies, Vol. 1, No. 2, 185–195. D’Alimonte, Roberto. 2006a. “Per il Senato voto a chi ha 18 anni.” Il Sole 24 Ore, 26. 4. 2006.

344


4/2007

D’Alimonte, Roberto. 2006b. L’Ulivo “conquista” giovani e Sud (http://brunik.altervista.org/200604 23090947.html). Diamanti, Ilvo. 2006a. “Il falso mito del Nord.” La Repubblica, 16. 4. 2006. Diamanti, Ilvo. 2006b. “La favola del Paese diviso.” La Repubblica, 23. 4. 2006. Ferrara, Federico. 2006. Fear and Loathing on the (Italian) Campaign Trail: Episode One (http: //www.iq.harvard.edu/blog/pb/2006/03/fear_and_loathing_on_the_itali.html). Foltýn, Tomáš. 2005. “Druhořadé volby? Italské regionální volby 2005 – výsledky a události, které vyvolaly.” Politologický časopis, XII, No. 4, 403–415. Fonda, Rado. 2006. Il voto delle donne: le giovani con l’Ulivo, le casalinghe con il Polo (http:// brunik.altervista.org/20060525220753.html). ISPO. 2006. I giovani decisive per l’Unione. Polo rilanciato dell’effetto tasse (http://brunik.altervista.org/ 20060415105051.html). Istituto Cattaneo. 2006a. Chi ha vinto, chi ha perso e dove (http://brunik.altervista.org/200604 23094445.html). Istituto Cattaneo. 2006b. Elezioni 2006 – I risultati difformi del voto alla Camera e al Senato: il voto giovanile c’entra poco (http://brunik.altervista.org/20060602090031.html). La Repubblica. 2005. “Legge elettorale, I contenuti.” La Repubblica, 22. 12. 2005. Mannheimer, Renato. 2006. “L’Unione conquista I consensi dell’Italia che non si schiera.” Corriere della Sera, 27. 6. 2006. Natale, Paolo. 2006a. “Un milione e mezzo dalla Cdl all’Unione.” La Stampa, 12. 4. 2006. Natale, Paolo. 2006b. “Col Mattarellum andava meglio.” Europa, 20. 4. 2006. Natale, Paolo. 2006c. “L’elettore infido.” Europa, 27. 4. 2006. Massicotte, Louis, Blais, André. 1999. “Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey.” Electoral Studies XVIII, 341–366. Orbach, Massimo. 2006a. Il voto dei govani (http://brunik.altervista.org/20060525221113.html). Orbach, Massimo. 2006b. Il voto degli over 64 (http://brunik.altervista.org/20060604183704.html). Ortona, Guido, Ottone, Stefania., Ponzano, Ferruccio. (2005) A Simulative Assessment of The Italian Electoral System. Working paper n. 60, 1–21. Polchi, Vladimiro. 2006. “La Swg analizza i flussi. Fedeltà più forte a sinistra.” La Repubblica, 13. 4. 2006. Sesto, Mariolina. 2006. “Fi resta ancorata a Nord e Isole, Ds arroccati al centro.” Il Sole 24 Ore, 13. 4. 2006. Shugart, Matthew Soberg. 2006. Italy: The crazy electoral system explained (http://fruitsandvotes.com/ ?p=675). Weber, Roberto. 2006. L’Italia uscita dalle urne: un paese a fluidità variabile (http://brunik.altervista.org/ 20060525221730.html).

345

DISKUSE / DISCUSSION

Uchopení neuchopitelného? Stranický euroskepticismus v kontextu pozitivních postojů politických stran k EU* PETR KANIOK**

Abstract: Getting a Grip on. Party-Based Euroscepticism in the Context of Positive Party Attitudes Towards the EU After ten years of research on party based euroscepticism, political science still has not succeed in creating a respected and accepted typology of euroscepticsm. This article tries both to summarize and review this research up to the present and subsequently propose a new innovative typology. This typology is based upon two phenomena. The first consists of the incorporation of positive party attitudes towards European integration. The second pillar of the new typology is the understanding of European integration as a variable phenomenon where support cannot be identified with the maintenance of the current EU model. Keywords: Euroscepticism, Party Attitudes to the European Union, Intergovernmentalism, Supranationalism

1. Úvod V závěru 90. let minulého a v úvodu nynějšího století se v politické vědě objevila řada prací, která se pokusila zachytit euroskepticismus a jeho stranické projevy (Taggart 1998, Kopecký a Mudde 2002, Conti 2003, Taggart a Szczerbiak 2003, Conti a Verzichelli 2004, Riishøj 2004, Flood a Usherwood 2005). Vytvořené konceptualizace a typologie byly podrobeny reflexi, kterou lze označit jak za bedlivou, tak bouřlivou. Ambicí následujících stránek je tuto reflexi kriticky shrnout a využít k vytvoření nové konceptualizace euroskepticismu, potažmo postojů stran k evropské integraci. Je totiž otázkou, zda je únosné a prospěšné definovat euroskepticismus (a následně jej kategorizovat) bez vymezení toho, vůči čemu se vymezuje. * Tento článek byl zpracován v rámci plnění výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (MSM 0021622407). Některé části tohoto textu byly prezentovány na mezinárodní konferenci Euroscepticism and European Integration, která se uskutečnila ve dnech 12.–13. dubna 2007 v Záhřebu. ** Autor působí jako odborný asistent na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Adresa: Katedra MVES FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno; e-mail: [email protected].

346


4/2007

Z prostorových důvodů nelze detailně popisovat dosavadní úctyhodnou práci, kterou badatelé za několik let výzkumu euroskepticismu vykonali. Na tomto místě je potřeba odkázat k již výše uvedené bohaté literatuře. Text dosavadní výzkum shrnuje v rámci jedné srovnávací tabulky, protože jen stručný popis jednotlivých typologií by vydal na obsáhlý sborník. Bohatost článků a materiálů, k nimž by ještě šly přiřadit případové studie (například Batory 2001, Henderson 2001, Lees 2002, Church 2003, Harmsen 2004), poukazuje na skutečnost, že vzhledem k tomu, že výzkum euroskepticismu nepatří mezi dlouhotrvající jevy, nepodařilo se dosud vytvořit všeobecně respektovanou typologii, která by byla všeobecně přijata. Řada textů zabývajících se euroskepticismem vznikla také v české produkci (Kopeček 2004, Havlík 2004, Palovský 2004, Kaniok 2005a, Kaniok 2005b, Havlík a Kaniok 2006), přičemž některé z nich se zaměřily na aplikaci jedné ze zvolených typologií na konkrétní zemi (například Prudíková 2005, Habáň 2005). Na tomto místě je třeba zdůraznit, že předložený text pojednává pouze o výzkumu stranického euroskepticismu. Byl-li by do textu zahrnut ještě tzv. veřejný euroskepticismus (Sørensen 2004, Vallaste 2007), jeho rozsah by byl mnohem větší. Především z prostorových důvodů (také z metodologických) ovšem takovou komplexní syntézu výzkumu euroskepticismu v časopiseckém článku provést nelze. Studie je rozdělena do několika kapitol. První z nich se po stručném představení dosavadních typologií pokouší o jejich zachycení a zhodnocení, přičemž cílem tohoto úseku je postihnout problematická místa daných typologií. Druhý úsek textu je zaměřen na shrnutí motivace euroskepticismu, třetí pak shrnuje základní kritické připomínky. Inovativní část textu, představující návrh alternativní typologie, vychází z premisy, že současná podoba evropské integrace (kterou lze vymezit nástupem Jacquese Delorse do funkce předsedy Evropské komise a která spočívá v posilování supranacionálních prvků v EU) není jedinou výlučnou. Respektive, žádný dosavadní text, věnovaný euroskepticismu, tento fakt explicitně neuvedl jako výchozí bod bádání. Předpoklad, že kladný postoj k evropské integraci je obsažen také v mezivládním přístupu k EU, je výchozím bodem nové typologie. 2. Otazníky nad dosavadními typologiemi Dosavadní výzkum stranického euroskepticismu vyprodukoval několik typologií, které v zásadě vznikaly ve vzájemné reakci. Jejich přehled je uveden v tabulce 1. Žádná z etablovaných a představených typologií nemá zásadní potíže s definicí tvrdého euroskepticismu. Lze uvést, že jak původní autoři dělení euroskepticismu na tvrdý a měkký A. Szczerbiak a P. Taggart, tak například N. Conti se shodnou na tom, že jde o zásadní popření celého integračního procesu, které v sobě obsahuje – jak je zjevné z praktické politiky tvrdě euroskeptických stran1 – požadavek vystoupení dané země z EU či odmítnutí existence nadnárodní politické entity, která je založena na transferu politické moci od národního státu jejím směrem a dalším nárůstu takového přesunu. Obsah tvrdého euroskepticismu naplňují také Kopeckého a Muddeho typ euroodmítačů či Floodova kategorie odmítačů. Shrnutím všech použitých definicí a s důrazem na revidované pojetí A. Szczerbiaka a P. Taggarta můžeme tvrdý euroskepticismus označit za politiku, která je projevem zásadní opozice vůči projektu evropské integrace, který je postaven na myšlence


347

transferu politické moci směrem od národního státu k nadnárodnímu tělesu. V tomto smyslu představuje pojetí tvrdého euroskepticismu konzistentní a logický pojem, který je navíc dlouhodobě prověřitelný a vypovídá o postoji strany. Tabulka 1: Představení relevantních typologií stranického euroskepticismu a typologií postojů politických stran k evropské integraci, které pracují s euroskepticismem AUTOŘI

OBSAH TYPOLOGIE

Paul Taggart a Aleks Szczerbiak I

Základní typologii, která se zaměřuje primárně na euroskepticismus a pomíjí pozitivní postoje stran k evropské integraci, vytvořili P. Taggart a A. Szczerbiak. Tato typologie vycházela z rozpracování původního konceptu euroskepticismu. Vzniklo tak jeho členění na tvrdý euroskepticismus a na měkký euroskepticismus. Základní distinkce těchto dvou pozic spočívá především v odlišnosti hloubky a míry odporu. Tvrdý euroskepticismus je Taggartem a Szczerbiakem (Taggart a Szczerbiak 2003: 6) původně definován jako „principiální opozice vůči EU a evropské integraci, která v důsledku vede k žádosti strany o vystoupení z EU. Politika strany je namířena proti projektu evropské integrace jako takovému.“ Měkký euroskepticismus je oproti tomu definován (Taggart a Szczerbiak 2003: 6) ve smyslu, že „(…) pokud se strana nestaví principiálně proti EU a evropské integraci, ale v její programatice je možno identifikovat jednu nebo více námitek, jež vedou k vyjádření kvalifikované opozice vůči EU, lze takovou stranu klasifikovat jako měkce euroskeptickou“.

Peter Kopecký a Cas Mudde

Kopeckého a Muddeho typologie vznikla jako reakce na výše uvedené dělení P. Taggarta a A. Szczerbiaka. Namísto důrazu na podporu/nepodporu členství dané země v EU navrhli P. Kopecký a C. Mudde klást důraz na následující dva faktory: a) princip odevzdání suverenity směrem od národního státu k nadnárodním strukturám, b) podporu/opozici dalšímu rozšíření suverenity EU (jako současná trajektorie evropské integrace). Na základě postojů k těmto dvěma bodům navrhli autoři vlastní členění (2002: 300–304), jehož východiskem je dvojdimenzionální model rozlišení vztahu k EU, ve kterém identifikují dvě roviny postojů k integraci: rozptýlenou podporu a zvláštní podporu. První představuje obecnou podporu evropské integrace, druhá podporu EU. Schéma Petera Kopeckého a Case Muddeho Euroentuziasté • podporují evropskou integraci • podporují současnou trajektorii EU Europragmatici • odpůrci evropské integrace • podporují současnou trajektorii EU Euroskeptikové • podporují evropskou integraci • odmítají dnešní trajektorii EU Euroodmítači • odmítají evropskou integraci • odmítají dnešní trajektorii EU

Chris Flood a Simon Usherwood

Typologie Ch. Flooda a S. Usherwooda (2005: 6) obsahuje šest kategorií. První z nich je kategorie euroodmítači, kteří oponují jak členství, tak dílčí participaci země na některé z politik či instituci. Druhým stupněm jsou revizionisté, kteří požadují posun zpět do stavu, který byl před přijetím nějaké důležité smlouvy, či revizi důležité politiky. Třetí kategorií jsou minimalisté, kteří akceptují současný stav EU, ale odmítají další prohlubování integrace. Gradualisté, jako čtvrtá kategorie, podporují další integraci buď celého systému, nebo dílčí politiky. Integrace je v jejich pojetí postupným a řízeným procesem. Reformisty, jako pátou skupinu, lze definovat jako zastánce konstruktivního zapojení se do reformy s důrazem na její nezbytnost a nutnost. Z hlediska evropské integrace nejpozitivnější skupinou, kterou typologie zavádí, jsou maximalisté, kteří aktivně podporují rychlé další integrace buď celého systému, nebo některé dílčí politiky.

348


4/2007

Nicolo Conti a Luca Verzichelli

Typologie N. Contiho a L. Verzichelliho (Conti a Verzichelli 2002, Conti 2003: 17) pracuje při definování euroskeptických postojů s původním pojetím tvrdého a měkkého euroskepticismu A. Szczerbiaka a P. Taggarta. Z hlediska euroskepticismu jsou zajímavé jen dvě z jeho kategorií, pro úplnost a komplexnost je ovšem nutno uvést celou typologii, a to alespoň ve zjednodušené podobě. Prvním pozitivním postojem je funkční europeanismus, který zohledňuje podporu strany evropské integraci, jež ovšem plyne z cíle sloužit národním zájmům nebo stranickým zájmům, které se od integračních zájmů liší. Evropská integrace není cílem sama o sobě, ale napomáhá širším cílům strany: ekonomické stabilitě, modernizaci země atp. Druhým postojem je ztotožňující (identitární) europeanismus, jenž reprezentuje principiální podporu evropské integraci. Integrační proces není takovou stranou vnímán z hlediska přínosů a užitků pro národní stát nebo stranu samotnou, ale klíčovým cílem je integrace jako taková a její prohlubování. Evropská integrace je z povahy věci u tohoto přístupu sama o sobě dobrá a je třeba ji podporovat, i když vyžaduje náklady. Třetím přístupem je neutrální (nespecifikovaný nebo nejasný) postoj, jenž odráží pomyslný střed mezi euroskepticismem a europeanismem. Strana, pro kterou je charakteristický, se integrační problematikou vůbec nezabývá nebo jen minimálně nebo jí chybí jasný postoj k ní. Tvrdý euroskepticismus představuje nejvíce negativní postoj, který může politická strana vůči evropskému integračnímu procesu zaujmout, jeho obsah je u Contiho a Verzichelliho de facto totožný jako u výše uvedené Taggartovy a Szczerbiakovy distinkce mezi měkkým a tvrdým euroskepticismem. Pátý postoj, který typologie uvádí, je měkký euroskepticismus. V souvislosti s inspirací Taggartem a Szczerbiakem pro něj platí totéž co pro tvrdý euroskepticismus, zajímavé je, že Conti a Verzichelli poukazují na blízkost měkkého euroskepticismu a intergovernmentalismu.

Paul Taggart a Aleks Szczerbiak II

Reakcí P. Taggarta a A. Szczerbiaka na výše uvedené typologie bylo redefinování konceptu měkkého a tvrdého euroskepticismu (Taggart a Szczerbiak 2003: 12). V revidovaném pojetí tak tvrdý euroskepticismus představuje „principiální opozici vůči projektu evropské integrace v podobě EU, a to především ve smyslu odmítání transferu moci směrem k nadnárodním institucím“. Druhý subtyp euroskepticismu je měkký euroskepticismus, který představuje „(…) absence principiální kritiky vůči EU, ale přítomnost opozice vůči současné či plánované trajektorii, jejímž obsahem je nárůst kompetencí a suverenity EU“.

Søren Riishøj

Zajímavou a velmi podrobnou typologii vytvořil dánský politolog Søren Riishøj (Riishøj 2004). Jeho klasifikace vychází z podobných pozic jako původní klasifikace P. Taggarta a A. Szczerbiaka. Produktem je ale odlišná škála, která nepracuje ani tak s mírou euroskepticismu, jako spíše s jeho obsahovým původem. Prvním typem, který S. Riishøj navrhuje, je identitární euroskepticismus. Jeho obsahem je rozpor mezi národní identitou a evropskou identitou. Podle S. Riishøje jej zastávají strany, které mají obavu z pohlcení národní identity identitou evropskou. Druhým typem je euroskepticismus cleavage, který vychází z hlavních dělících linií ve společnosti, tzv. cleavages. Patrný je podle něj zvláště v souvislosti s linií město/venkov. Třetím typem euroskepticismu, který Riishøj identifikuje, je funkcionální euroskepticismus. Podle něj jde o euroskepticismus, jenž pramení z odporu k jedné konkrétní společné politice EU, kupříkladu ke společné zemědělské politice. Čtvrtý typ označuje S. Riishøj za institucionální euroskepticismus a popisuje jej jako projev konfliktu mezi legitimitou evropských a národních institucí. Nízká míra důvěry v politické instituce národního státu může podle něj vést ke zvýšení důvěry v EU a naopak. Pátý typ partikulárního euroskepticismu je euroskepticismus národních zájmů. Jeho vznik pramení z rozporu mezi národními a evropskými zájmy. Držitelé tohoto typu pak útočí na EU z pozice obhájců národních zájmů. Šestým typem euroskepticismu je tzv. euroskepticismus zkušeností. Podle S. Riishøje pramení z pocitu, že vyjednávání o vstupu daného státu do EU nebylo spravedlivé a nevedlo k uspokojivému závěru. Zdrojovým motivem jsou tedy vyjednané podmínky a jejich naplnění v politické realitě. Sedmý typ euroskepticismu je stranický euroskepticismus. Podle S. Riishøje je formován charismatickými stranickými lídry, kteří používají tradicionalistickou, populistickou či thatcheristickou rétoriku. Je tedy pravděpodobné, že tento typ euroskepse stojí a padá s konkrétním stranickým vůdcem. Osmým typem je atlantický euroskepticismus. Jeho východiskem je rozpor mezi příklonem k USA a k EU. V rovině praktické politiky je tedy spojen především s odmítáním Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Poslední typ, o kterém S. Riishøj hovoří, je praktický euroskepticismus. Tato varianta v sobě podle něj nenese žádný konkrétní obsah, tedy neodporuje žádné konkrétní politice. Jeho obsahem je národní uchopení EU a europeanizace, za konkrétní příklad Riishøj uvádí slovenské Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Zdroj: Autor na základě uvedených typologií


349

Problém nicméně nastává, přesuneme-li se ke kategorii či kategoriím, jež se v existujících modelech pokouší postihnout jemnější verzi opozice vůči evropské integraci. Důležité je, že ji označují rovněž jako projevy euroskepticismu (Szczerbiak a Taggart 2003: 12, Conti 2003: 16, Kopecký a Mudde 2002: 304), což evokuje blízkost měkkého a tvrdého euroskepticismu. Ze všech představených typologií totiž vyplývá, že měkký a tvrdý euroskepticismus jsou dvě tváře téhož a liší se jen v míře či hloubce. Respektive, že tvrdý euroskepticismus je logickým pokračováním měkkého euroskepticismu. Proti definicím měkkého euroskepticismu lze ale vznést několik výhrad. Podstata kritiky konceptu měkkého euroskepticismu již byla shrnuta na jiném místě (Kaniok 2005b: 155–157). Postačí tedy stručné shrnutí základních výtek: problematičnost označování měkkého euroskepticismu, který v mnoha případech souhlasí s myšlenkou evropské integrace, jako euroskepticismu, nesrovnalosti v návaznosti jednotlivých kategorií, jejich časová poplatnost a politický aktivismus měkkého euroskepticismu. Poslední výtka je přitom možná nejzásadnější. N. Contim, P. Taggartem a A. Szczerbiakem definovaný měkký euroskepticismus je do jisté míry přijatelný jen za předpokladu, že za jediný model evropské integrace připustíme model založený na federalistických či neofunkcionálních teoriích. Z této pozice je totiž zjevné, že euroskeptické pak není jen popření ideje vzniku organizace s nadnárodní pravomocí charakteru EU (tvrdý euroskepticismus), ale také popření či kritika federalistických a neofunkcionálních představ integrace (měkký euroskepticismus). Historický vývoj evropské integrace ale přitom ukazuje, že dlouhodobě platí pravý opak a že integrační proces byl vždy výsledkem střetu nadnárodních a intergovernmentálních paradigmat. Je tedy otázkou, zda vymezení měkkého euroskepticismu jako ideologie, která je předstupněm tvrdého euroskepticismu, nevede spíše k matení pojmů a k jejich následnému vágnímu používání. 3. Ideová versus takticko-strategická motivace euroskepticismu Poukázání na problematičnost definování měkkého euroskepticismu jako euroskepticismu není dostačující. Možnost, že spíše než o dvou verzích jednoho fenoménu lze hovořit o dvou odlišných, naznačuje také pohled na to, které strany a proč s euroskepticismem (ať už domnělým, či skutečným) pracují. Náhledů na motivaci zaujetí domněle euroskeptického postoje danou politickou stranou je několik. Velmi široká debata se na toto téma rozvinula například v britské politické vědě,2 pro kterou je vzhledem k tradici britských postojů k evropské integraci euroskepticismus zajímavým tématem. S jistou dávkou zjednodušení lze nicméně říct, že za hlavní zdroje euroskepticismu, a to jak v jeho tvrdé, tak v měkké verzi, jsou například A. Szczerbiakem a P. Taggartem (Taggart a Szczerbiak 2003: 17) považovány ideologie a takticko-strategické důvody. Na druhou stranu, motivace přijetí euroskeptických postojů není některými autory, kteří se euroskepticismu věnují, považována za příliš důležitou (Rovný 2004). Ideologická motivace stranického euroskepticismu se většinou vztahuje k vyslovování či předjímání souvislostí mezi zaujetím euroskeptického postoje a příslušností k některé ze stranických rodin. Například P. Kopecký a C. Mudde tvrdí, že ideologie determinuje obecně zaujetí pozice k evropské integraci (první dimenze Kopeckého a Muddeho modelu), zatímco

350


4/2007

taktické a strategické motivy ovlivňují názor strany na další vývoj evropské integrace (druhá dimenze). K zaujetí souvislosti mezi euroskepticismem a primární ideologií se přiklání také N. Conti, který tuto souvislost obohatil ještě o dimenzi příslušnosti daného subjektu k opozici či vládní koalici.3 K „ideologické“ skupině se zčásti přiklánějí také A. Szczerbiak s P. Taggartem (Taggart a Szczerbiak 2003: 18, srov. Marks a Wilson 2000), kteří připouštějí, že některé stranické rodiny mají k euroskepticismu blíže (například nacionalisté) a jiné nikoliv (sociální demokraté, křesťanští demokraté). Oba autoři ale zároveň přiznávají, že prokázat závislost euroskepticismu na příslušnosti k některé ze stranických rodin je obtížné a že lze-li vystopovat alespoň nějakou souvislost, pak se jedná o tendenci příslušnosti euroskeptických stran k periferii či extrémům zkoumaných stranických systémů. Většina představených autorů, kteří euroskepticismu přiznávají určité ideologické souvislosti, nicméně nehovoří o euroskepticismu jako samostatné ideologii, která by mohla držet stranu v rovině systémové relevance. Ignorace euroskepticismu jako myšlenky s ideologickým potenciálem je pozoruhodná. Ve stranických systémech členských zemí EU totiž nalezneme jak několik vlivných „single-issue“4 stran, tak formací, pro něž je tvrdý euroskepticismus důležitým prvkem pro zachování významného postavení v rámci systému.5 Tyto strany se pohybují především v nadnárodní, tedy evropské rovině stranické soutěže. Nelze je ale odsoudit do role statistů, protože jejich latentní přítomnost má vliv i na chování stran, které se pohybují v obou dimenzích (národní a evropská) stranické soutěže. Skutečnost, že těchto subjektů nejsou v rámci EU desítky, neznamená, že je možno ji ignorovat. Je navíc zajímavé, že některé z těchto stran se začínají přesouvat do pozice klasických politických stran.6 Je přitom nutné připomenout, že například švédská Červnová kandidátka (J) či britská Strana nezávislosti Spojeného království v národních volbách neuspěly, do budoucna tento jev ovšem nelze vyloučit.7 Na druhé straně pomyslného motivačního spektra euroskepticismu se nachází již zmíněný N. Sitter, který odmítá euroskepticismu přiznat ideový rozměr a dešifruje jej jako další projev konfliktu mezi opozičními a vládními silami. Podle N. Sittera (Sitter 2002: 23) lze stranickému euroskepticismu, který je podle něj projevem soutěživosti mezi vládou a opozicí, rozumět jen v rámci zkoumaného národního politického systému. Ze Sitterova závěru tedy vyplývá, že nic jako obecná ideologie euroskepticismu neexistuje a že euroskepticismus je poznatelný a identifikovatelný jen v rámci konkrétního stranického systému. Euroskeptické postoje či názory jsou podle něj výsledkem taktiky opozičních politických stran, které se pokoušejí vymezit vůči vládním formacím. Aspiruje-li strana na zapojení do vládní koalice, je podle něj pravděpodobné, že euroskeptický postoj opustí (Sitter 2002: 23–24). Sitterova explanace euroskeptických prvků ve stranických programech nevysvětluje roli již zmíněných „single-issue“ stran. To ale ostatně nečiní ani autoři, kteří se o konceptualizaci vztahu mezi ideologií a euroskepticismem pokusili. Sitterův přístup je velmi cenný z hlediska tzv. měkkého euroskepticismu. Pomocí strategicko-taktických motivů totiž lze vysvětlit měkký euroskepticismus řady stran, které skutečně vyjadřují určitou míru nesouhlasu s dnešním směřováním evropské integrace. Tento jev můžeme pozorovat zejména ve stranických systémech zemí střední a východní Evropy. Pro množství formací, které P. Taggart s A. Szczerbiakem definovali jako měkce euroskeptické, je artikulace určité míry nesouhlasu s podobou EU projevem jejich přítomnosti v opozici. Názorným příkladem je například česká ODS či maďarský Svaz svobodných demokratů. Oba tyto subjekty P. Taggart a A. Szczerbiak definují


351

jako měkce euroskeptické, obě strany přitom během svého vládního působení zastávaly postoje, které podporovaly vstup České republiky a Maďarska do EU.8 Naznačená prostupnost a elastičnost měkkého euroskepticismu z něj činí nepoužitelný pojem. Jen stěží lze totiž přiznat váhu kategorii či subtypu, který vypovídá o jednom volebním období, či je v jeho průběhu několikrát změněn. O určité spojení obou druhů motivace (ideové a strategicko-taktické) se pokusil Jan Rovný. Podle J. Rovného lze euroskepticismu rozumět v rámci dvou dimenzí. První z nich nazývá osou míry či rozsahu euroskepticismu. Ohraničují ji klasické pozice měkkého a tvrdého euroskepticismu. Druhou dimenzí, kterou J. Rovný zkoumá, je motivace euroskepticismu. Na motivační ose Rovný prostor ohraničuje takticko-strategickým zdrojem euroskeptického chování a ideovým euroskepticismem. V rámci prostoru, který zachycuje schéma 3, se dá podle J. Rovného zkoumat euroskepticismus. Ač Rovného schéma představuje zajímavý pokus o konceptualizaci euroskepticismu a svým dělením euroskepticismu na ideologický a strategický (Rovný 2004: 36–37) je přínosné, obsahuje několik slabin. Rovný sice připouští existenci dvou motivů euroskepticismu, nijak je ale dále nekomentuje. Jeho dělení na strategický a ideologický euroskepticismus vychází z přijmutí konceptu jednoho euroskepticismu, který má vícero tváří. Rovného pojetí tak spíše vede k další terminologické konfuzi, protože aplikací jeho euroskeptického prostoru docházíme k vytvoření 4 kategorií (ideově motivovaný tvrdý euroskepticismus, ideově motivovaný měkký euroskepticismus, strategicky motivovaný tvrdý euroskepticismus a strategicky motivovaný měkký euroskepticismus). Problematičnost spojování strategické a ideové motivace se ostatně ukázala následnou aplikací teoretického rámce na vybrané9 země střední a východní Evropy. Rozmístěním analyzovaných stran na schéma dospěl J. Rovný ke klasifikaci českého Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa těsně vedle polského subjektu Právo a Spravedlnost (PiS), tedy jako strategicky motivované euroskeptiky, zatímco HZDS je klasifikováno jako ideologicky motivovaná euroskeptická strana. Pokus Jana Rovného o spojení ideové a strategické motivace opět naráží na zřejmou nespojitost těchto dvou zdrojů a jejich ústění ve dva odlišné postoje. 4. Nutnost redefinování euroskepticismu Pohled na charakter, definování a praktický obraz konceptu měkkého euroskepticismu poukazuje na přinejmenším jeho problematičnost. Lze opravdu vzhledem k postojům zkoumaných stran k evropské integraci řadit ODS do stejné kategorie jako slovenské HZDS? Tato otázka je přehnaně sugestivní jen na první pohled. Na vině přitom nemusí být jen fakt, že autor či autoři takové klasifikace nemusí důkladně znát reálie daného regionu. Problémem je, že koncept měkkého euroskepticismu je příliš vágní a omezený zároveň. Vágní zásluhou skutečnosti, že jeho definování umožňuje zahrnutí řady nesouvisejících projevů do jedné kategorie. Omezený je ve smyslu jeho navázání na termín euroskepticismus. Je na místě se domnívat, že euroskepticismus by měl obsahovat především jasné vymezení se strany vůči projektu evropské integrace ve smyslu transferu politické moci a suverenity směrem od národního státu k nadnárodním strukturám. Tento proces lze v evropské integraci vysledovat jako dlouhodobý

352


4/2007

trend, který přes některé přeryvy určuje její podobu. Současně je proto potřeba jasně určit, zda považujeme za výchozí bod hodnocení postoje politické strany k EU evropskou integraci jako proces, který značné kompetence nadnárodním strukturám přiznává také v rámci intergovernmentálního paradigmatu, či zda za projev euroskepticismu považujeme už opozici vůči současnému zjevně nadnárodnímu směřování integračního procesu. Odpověď na tuto otázku je do jisté míry klíčová. Zatímco například single-issue formace, ale také třeba obě švédské klasické tvrdě euroskeptické strany splňují pojmově čistou definici euroskepticismu jako jasného odmítnutí EU a myšlenek, na kterých je založena, například ODS a řada dalších měkce euroskepticky označených stran nikoliv. Tvrdý euroskepticismus, nepřemýšlející o tempu a hloubce evropské integrace, tak představuje srozumitelný a dlouhodobě platný pojem. Pokud ovšem přijmeme za měřítko euroskepticismu či eurooptimismu ztotožnění se strany se stávajícím charakterem integrace, pak počet euroskeptických stran naroste. Je nasnadě, že takto definovaný euroskepticismus sklouzává do nicoty, protože o ničem nevypovídá.10 Konsekvencí přijetí současného vývoje EU jako výchozího bodu politologické analýzy je také fakt, že pak podle stejné logiky musíme za euroskeptiky označit zastánce nadnárodního směřování integrace ze 70. let minulého století, v nichž se tehdejší Evropské společenství vyvíjelo spíše v intencích intergovernmentalismu. Byť lze tento přístup označit za přitažený za vlasy, do značné míry poukazuje na fakt, že má-li být euroskepticismus termín, s nímž lze systematicky pracovat, neměla by být jeho definice navázána na aktuální politické tendence v rámci EU, ale měla by vycházet z dlouhodobé situace a z hodnotově neutrálního pohledu na EU. Nastínění odlišné motivace, charakteru a významu tvrdého a měkkého euroskepticismu přitom není důvodem pro oddělení těchto dvou kategorií jen z lingvistických důvodů. Je totiž sporné, zda můžeme o subjektu, který evropskou integraci z nějakých důvodů partikulárně kritizuje a používá přitom rétoriku euroskeptiků, označit za variantu euroskepse. Nabízí se již zmíněná alegorie s environmentální ideologií. Většina současných politických stran má její prvky zakomponované do svého programu. Přesto nejsou označovány za environmentální či měkce zelené strany. 5. Nová typologie: euroskepticismus, eurogovernmentalismus a europeanismus Z výše uvedených důvodů je patrné, že konceptualizace stranického euroskepticismu bez jeho zasazení do širšího kontinua postojů politických stran k evropské integraci nemá valného smyslu. Politická věda přitom stěží může vystačit jen s typologií, která by se pohybovala ve dvou pólech, z nichž jeden by zohledňoval přijetí EU a druhý odmítnutí. Velmi vhodným nástrojem může v této souvislosti být zohlednění tzv. integračních paradigmat, která jsou označována jako koherentní pozice k zásadním bodům evropské integrace (Fiala a Pitrová 2004: 12). Začlenění integračních paradigmat totiž umožňuje zohlednění mnohem pestřejší a širší škály postojů k evropské integraci. Minimalizuje se tak riziko neustálého zohledňování aktuálních tendencí v EU a konsekventní revize typologie.11 Na tomto místě je možné učinit oprávněnou námitku, že politická věda již dichotomii intergovernmentalismus versus supranacionalismus překonala. Mark A. Pollack hovoří o posunu


353

k diskusi mezi racionalisty a konstruktivisty (Pollack 2001: 238).12 Tento postřeh se ovšem týká především vědeckého světa a akademických diskusí o vhodnosti a schopnosti té či oné teorie vysvětlit evropskou integraci. Pro konstituování politických programů a postojů politických stran k evropské integraci ovšem stále platnější roli sehrává důraz na mezivládní či nadnárodní motivaci. 5.1 Integrační paradigmata Autorská dvojice A. Szczerbiak – P. Taggart v jednom ze svých textů uvádí, že euroskepticismus jako termín přišel do politické vědy z mediální sféry (Taggart a Szczerbiak 2003: 6). Nevědecké kořeny by pro terminologii nemusely být samy o sobě smrtící, politická věda si označení a termíny ostatně čas od času půjčuje také od jiných oborů, a to nejen společensko-vědních. Spolu s přijetím žurnalistického žargonu ovšem politická věda v případě euroskepticismu převzala také žurnalistické zjednodušování. Zásadním problémem konceptualizace euroskepticismu je určení výchozího bodu, respektive pozice, vůči níž se má euroskepticismus a jeho případné varianty vymezovat. Co je europeanismus? Jak politická věda definuje evropanství? Bez odpovědi na tyto otázky se totiž každý pokus o definování opozice ocitá v úzkých a sklouzává do aktivní politiky. Přijetí současného modelu integračního procesu jako výchozího bodu, vůči němuž je euroskepticismus posléze definován, je totiž pochybné ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že EU a její stávající podoba není politickým „dobrem“ po vzoru lidských práv či demokracie, tedy neměnnou a všeobecně respektovanou hodnotou. Evropskou integraci v její nynější tváři definuje převaha nadnárodního paradigmatu nad paradigmatem mezivládním. Nejedná se o konstantní hodnotu, ale o politický proces. Dominance supranacionalismu tedy nevytváří systémovost a politické „dobro“, které by se stávalo hodnotou samo o sobě. Evropská integrace je proces, který se odehrává právě v rámci střetu těchto dvou základních přístupů. Lze dokonce tvrdit, že jeho dynamika vychází z tohoto konfliktu, a je otázkou, zda by dlouhodobá převaha jednoho ze základních paradigmat nebyla pro celý integrační proces smrtící. Politická věda by tento jev – tedy možnou dočasnost nynějšího modelu – měla reflektovat lépe a přistupovat k němu kriticky a nikoliv jako k hodnotě. Za druhé, politická věda by měla při hodnocení postojů k evropské integraci zakomponovat oprávněnost opačného přístupu, tedy mezivládního přístupu k evropské integraci. Letmý pohled do historie evropské integrace ukazuje, že v jejím průběhu lze identifikovat periody, v nichž právě intergovernmentalismus převažoval a určoval směr integrace. Můžeme tedy říct, že supranacionalisté a federalisté z 60. a 70. let byli ve své době euroskeptiky? Nejspíše ne, tento přístup se již jen letmou ilustrací jeví jako nadsazený. Definici europeanismu či evropanství, která mimochodem v textech o euroskepticismu nefiguruje,13 je proto potřeba vytvořit či naplnit. Jako definici, která by měla být podrobena další kritice a podrobnějšímu rozpracování, lze navrhnout, že europeanismus představuje přístup, který přijímá myšlenku politické a ekonomické spolupráce evropských států v rámci nadnárodní organizace, kterou představuje EU. Je přitom nasnadě, že o podobě, tempu a charakteru této spolupráce může a nejspíše musí být v rámci proevropského tábora diskuse. Výhodou navrhovaného pojetí je, že zohledňuje platnost obou elementárních paradigmat. Součástí proevropského tábora jsou jak strany, které se přiklánějí k nadnárodní, tak

354


4/2007

k mezivládní formě evropské integrace. Problematika aktuální dominance jednoho ze dvou přístupů nesehrává kruciální význam a nekonotuje hodnocení postoje dané politické strany momentální politickou situací. 5.2 Intergovernmentalismus versus supranacionalismus EU z pohledu současné politické vědy nepředstavuje útvar, který by byl považován za nehybné a hotové těleso. Naopak, škála představ o charakteru evropské integrace a jejím dalším vývoji, které se po druhé světové válce objevily, je velmi široká a zahrnovala různé alternativy. Potřeba klasifikovat základní alternativy integrace proto vedla ke zformulování tzv. integračních paradigmat, jež mají představovat koherentní pozice k zásadním bodům integrace, a to jak z hlediska metody a struktury, tak z hlediska cílů sjednocení.14 Za nadnárodní paradigma (supranacionalismus) můžeme označit přístup, který vychází z předpokladu, že pouze nadnárodní autorita může splnit požadovaný úkol, kterým je sladění zájmů států. Jádrem nadnárodního paradigmatu je vznik na zemích nezávislého politického centra, jemuž integrující se členové odevzdávají jistou část své suverenity. Autonomní nadnárodní centrum přijímá rozhodnutí, jež jsou závazná. Cílem nadnárodního přístupu, který měl v dosavadní historii evropské integrace různé podoby, je vytvoření politické či federální unie. Nadnárodní přístup lze dělit na základě metod, které k tomuto cíli mají vést. V této souvislosti lze diferencovat především mezi federalismem a neofunkcionalismem. V konkrétní praxi EU je odrazem nadnárodního přístupu prohlubování a rozšiřování integrace. George Tsebelis a Geoffrey Garrett identifikují jako jeho institucionální projevy Komisi, Evropský parlament a soudní orgány EU (Tsebelis a Garrett 2001: 357). Východiskem mezivládního přístupu (intergovernmentalismus), do značné míry protikladného nadnárodnímu paradigmatu, je předpoklad nedotknutelnosti suverénního postavení národních států a jejich vlád. Národní stát tak není v této koncepci vnímán jako zastaralá a nefunkční jednotka, která není schopna pokrýt potřeby svých občanů. Za klíčové jsou pokládány zahraničněpolitické vztahy jednotlivých zemí a jejich bezpečnostní vazby. Z hlediska evropské integrace tak intergovernmentalismus neusiluje o vznik politické unie. Podle Petra Fialy a Markéty Pitrové jej lze označit za cestu k dosažení nižší úrovně sjednocení (Fiala a Pitrová 2003: 17). Mezivládní paradigma tak podle nich předpokládá vytvoření institucionalizované spolupráce suverénních subjektů postavené na kooperaci jednotlivých států. Pro intergovernmentalismus tak není nezbytná existence zvláštního mimo státy stojícího mocenského centra, protože tento model je uskutečňován pomocí mezinárodní organizace či mezinárodní smlouvy. V konkrétní praxi EU je mezivládní přístup zdůrazněn ve spolupráci na poli justice a vnitra, společné zahraniční a bezpečnostní politice a v používání jednomyslnosti při hlasování v Radě EU. Spíše mezivládní charakter měla ES zejména v 60. letech 20. století, kdy byla dominantní institucí Společenství Rada ministrů, kterou G. Tsebelis a G. Garrett označují za institucionální projev intergovernmentalismu (Tsebelis a Garrett 2001: 357). Teorie integračních paradigmat je mnohem složitější a zasloužila by více prostoru, než je možno věnovat v tomto článku. Poukázat lze například na teorie integračního procesu, které se vývoj EU pokouší vysvětlit a vyložit konkrétnějším způsobem a kterým se podrobně věnují


355

práce řady autorů.15 Důležité zjištění nicméně je, že evropská integrace není výlučně nadnárodní projekt. Respektive, nelze zaměňovat nadnárodní paradigma a evropskou integraci. Konsekventně tedy nelze ztotožnit podporu evropské integraci a podporu supranacionalismu a všechny výtky, proti němu zaměřené, pokládat za projev euroskepticismu. Naopak, poměrně spolehlivě lze tvrdit, že supranacionalismus sice představuje převládající přístup k evropské integraci, nejedná se však o výlučný model, nýbrž jednu ze dvou cest. Je samozřejmě otázkou, co vedlo a vede politickou vědu k upřednostnění supranacionálních představ o EU jako výchozímu bodu bádání o EU. Je totiž zjevné, že považujeme-li nadnárodní vize evropské integrace za jediné možné, je zdůrazňování mezivládního pojetí projevem jasné skepse a opozice. Lze se domnívat, že západoevropskou politickou vědu vedlo k přijetí této pozice jisté okouzlení evropskou integrací v 80. letech a na počátku 90. let minulého století. V této době, která byla převážně nadnárodní, také dochází k prvním pokusům o zkoumání politického rozměru evropské integrace. Ambicí textu není polemika o vhodnosti toho či onoho přístupu k evropské integraci. Z hlediska vědecké analýzy by ovšem mělo být na úvod každé klasifikace postojů politických aktérů k EU jasně uvedeno, vůči čemu je tato opozice postulována, lépe řečeno, co je onou hodnotou, vůči níž se klasifikované subjekty vymezují. 5.3 Nová typologie Momentální definování euroskepticismu jako opozice vůči současnému modelu evropské integrace je z výše uvedených důvodů přinejmenším problematické. Sporná je také diferenciace uvnitř kategorie. S ohledem na Szczerbiakovu a Taggartovu poznámku o škodlivosti příliš jemných typologií se totiž nabízí otázka, zda stejná slova nelze vztáhnout na dělení euroskepticismu. Definování měkkého euroskepticismu způsobem, který zvolili ať už P. Taggart s A. Szczerbiakem, či P. Kopecký s C. Muddem, totiž vytváří nebezpečí, že do euroskepticismu budou a jsou zahrnuty také postoje, které jsou spíše reflexí střetu mezi zastánci supranacionálního a intergovernmentálního pojetí evropské integrace. Problematiku tvrdého a měkkého euroskepticismu přitom lze vyřešit. Přijmeme-li za výchozí bod skutečnost, že evropská integrace ve své stávající podobě není výlučná, nabízí se klasifikace, která v rámci proevropských sil (ve smyslu podpory myšlenky evropské integrace) postihne jak supranacionalistické příznivce evropské integrace, tak zastánce mezivládního modelu. Za euroskeptiky pak budou označováni jen skuteční odpůrci myšlenky evropské integrace a nikoliv nositelé názorů, které preferují její mezivládní formu. Kromě postižení postojů stran ke konkrétním projevům evropské integrace zohledňuje nová typologie také jazyk. Z hlediska získávání voličské podpory je stranická rétorika velmi důležitá. Proklamativní část politiky totiž v době masových médií získává stále více a více na významu, byť se v praxi může ukázat jako pouhý účelový nástroj. První kategorií revidované typologie jsou „europeanisté“. Europeanisty lze ztotožnit s nadnárodním pojetím evropské integrace a z něj vycházejícími koncepty. Do značné míry je postihuje název, který N. Conti označil jako identitární europeanismus. Jeho nositelé reprezentují principiální podporu evropské integraci. Integrační proces není danou stranou vnímán z hlediska přínosů a užitků pro národní scénu nebo stranu samotnou, ale klíčovým cílem je integrace jako taková a její prohlubování. Evropská integrace je z povahy věci u tohoto

356


4/2007

přístupu sama o sobě dobrá, strana se proto přiklání ke vzniku silných nadnárodních institucí atd. Poměrně důležitým, i když ne rozhodujícím znakem, je obsah komunikace daného subjektu. Jejím poselstvím je oslava evropské myšlenky a jednoznačné upřednostňování pozitivních informací o EU. Evropská integrace je europeanisty považována za hodnotové dobro samo o sobě. Integrační proces má pro tento přístup jasný cíl, jímž je vznik politické federace. Druhou navrženou kategorií jsou „eurogovernmentalisté“. Jejím ideovým zdrojem je především mezivládní paradigma integračního procesu. Základní diferencí oproti europeanistům je rezervovanější postoj k dnešnímu modelu integrace a jeho kritika. Subjekty, které můžeme označit za eurogovernmentalistické, si uvědomují nutnost a výhodnost evropské spolupráce. Na druhé straně si jsou vědomy jejich limitů. Typická je pro ně absence představy o nutnosti vybudovat či identifikovat politické entity, jako jsou evropský národ či evropská identita. Na druhou stranu nelze uvést, že by eurogovernmentalisté odmítali veškeré formy politické integrace či kooperace. Spolupráce například v oblastech zahraniční politiky je možná, ovšem za předpokladu, že není řízena silným a zcela nezávislým nadnárodním centrem. Důležitým rozměrem tohoto pojetí je přijetí myšlenky evropské integrace, nicméně s důrazem na její evoluční a postupné naplňování. Důležitým znakem eurogovernmentalistů je jazyk, který je ve vztahu k EU střízlivý, věcný a uměřený. Z hlediska programového důrazu nepředstavuje podpora či opozice evropské integrace pro tyto strany klíčovou otázku. Eurogovernmentalistické subjekty tak často vidí evropskou integraci jako politický nástroj, nikoliv jako cíl. Podpora evropské integraci tak neobsahuje vidinu její konečné mety. Výhodou kategorie eurogovernmentalistů je fakt, že v sobě spojuje prostupné a často těžko identifikovatelné kategorie „měkkého“ euroskepticismu a „funkčního“ europeanismu, o nichž hovoří N. Conti. Nicolo Conti totiž ve svém textu připouští fluktuaci stran mezi těmito pozicemi, čímž jejich platnost, jak již bylo uvedeno, oslabuje. Jakou výpovědní hodnotu má kategorie, která svému obsahu, tj. politickým stranám, umožňuje flexibilní přechody a změny? Poslední skupinou jsou „euroskeptikové“. Terminus technicus je sám o sobě vhodný, byť lze jeho použití okomentovat poznámkou o jeho zneužití, rozpliznutí a určité vágnosti, zapříčiněné dosavadním užíváním. Pro účely navrhované typologie jej lze poměrně funkčně použít. Jeho nositelé totiž představují skutečnou opozici vůči evropské integraci jako hodnotě a de facto kopírují představenými autory definované tvrdé euroskeptiky. V tomto smyslu nelze vznést vůči výše popisovaným typologiím žádnou výtku. Jejich definování, byť akcentuje občas odlišné znaky, je konzistentní. Definice euroskepticismu tak vychází ze závěru, který byl učiněn v úvodu práce, a to, že jej lze označit za ideu, která odmítá myšlenku, že by v prostoru evropského kontinentu mělo dojít k přesunu politické moci směrem od národního státu na nadnárodní těleso v intencích EU, které by vykonávalo funkce státu a které by mělo atributy státu. Motivace pro tuto kritiku může být různá, což bylo naznačeno v úvodu práce. Na tomto místě by bylo vhodné uvést konkrétní případy politických stran, které by představené typy mohly naplňovat. Bez podrobného rozboru jejich stranických programů a aktivit v politickém životě, který nelze vzhledem k rozsahu studie provést, by ovšem tato klasifikace byla jen diskutabilním nástřelem, který by byl velmi snadno napadnutelný.

357


Tabulka 2: Typy politických stran podle postoje k evropské integraci NÁZEV

POSTOJ K INTEGRACI

JAZYK

Europeanisté

Jednoznačně pozitivní, důraz na prohlubování a rozšiřování integrace. Východiskem je nadnárodní paradigma, strana/aktér se často vymezuje vůči zastáncům mezivládního paradigmatu.

Oslavný. Zdůrazňování úspěchů integrace, důraz na pozitivní přínos pro národy, vizionářství, pohled do budoucnosti, idealismus, zdůrazňování její další nevyhnutelnosti. Důležitou roli hraje verbální podpora politické integraci EU. Častá je kritika národního státu jako jednotky schopné organizovat politický a ekonomický život svých občanů.

Eurogovernmentalisté

Pozitivní (ve vztahu k mezivládní integraci) až neutrální (ve vztahu k nadnárodní integraci). Východiskem je mezivládní paradigma, strana/aktér se tak může vymezovat vůči nadnárodnímu pojetí evropské integrace.

Neutrální. Evropská integrace je považována za politickou realitu, která má své klady i zápory. Vyzdvihována jsou především ekonomická pozitiva integrace, postoj k politické integraci je opatrný až kritický. V souvislosti s další integrací strana/aktér podporuje evoluční tempo. Absentuje jasná vize cíle integračního procesu.

Euroskeptikové

Jednoznačně negativní a záporný. Euroskeptikové nesouhlasí ani s jedním ze dvou integračních paradigmat.

Kritický. Zdůrazňovány jsou neúspěchy a rizika integrace, a to jak na ekonomické, tak na politické rovině. Evropská integrace je jako proces popírána. Motivace kritiky je různá. Častá je příslušnost euroskeptiků k okrajům stranického spektra.

Zdroj: Autor

6. Závěr Problematika stranického euroskepticismu představuje pro politickou vědu aktuální a palčivé téma, o čemž svědčí velké množství dosud vytvořených teoretických textů a případových studií. Předložený text se pokusil tento výzkum, se zřetelným důrazem na teoretické studie, shrnout a kriticky revidovat. Identifikování nejdůležitějších problémů poté posloužilo jako odrazový můstek pro novou konceptualizaci euroskepticismu. Výsledkem této konstruktivní části je vytvoření tří typů postojů politických stran k evropské integraci. V prvé řadě se jedná o typ europeanisté, obsahující evidentní příznivce současného modelu směřování EU. Druhým typem je kategorie eurogovernmentalisté. Jejím obsahem jsou politické strany, které neoponují myšlence evropské integrace, rezervovaně se ovšem staví vůči jejímu supranacionálnímu charakteru a rychlému tempu. Skuteční oponenti EU, nesouhlasící ani s nadnárodním, ani s mezivládním přístupem k EU, pak spadají do typu euroskeptici. Hlavní výhodou je širší záběr jednotlivých kategorií, pracující s bohatším uchopením evropské integrace, a zapracování pozitivního postoje. Je totiž sporné, zda definice a případná katalogizace euroskepticismu má smysl bez jejího zasazení do kontextu všech potenciálních postojů politických stran k EU. Vytvořená typologie představuje v této fázi především návrh, který ponouká k dalšímu prověření a precizování. Jako vhodná materie se v této souvislosti nabízí analýza stranických programů (či jejich částí věnovaných evropské problematice) či analýza hlasování poslanců jednotlivých politických stran v Evropském parlamentu.16 Tyto dvě roviny by měly potvrdit,

358


4/2007

zda jsou navržené typy odlišné v jazyce programových dokumentů a zda se poté tyto rozdíly projevují také v politickém životě. Poznámky 1. Za příklad je možno kromě britské UKIP označit také třeba švédskou Stranu životního prostředí (Mp), která bojuje za vystoupení Švédska z EU, a to pomocí vypsání nového referenda o členství. 2. Z hlediska politické vědy se signifikantně značnou míru euroskepticismu u britských politických stran pokoušelo vysvětlit několik teorií. Za prvé behaviorální teorie (souvislost je viděna mezi chováním elit, které prokazovaly po druhé světové válce nízký zájem o členství v ES. Klíčoví aktéři, kteří podle behavioralistů ovlivňují chování politické obce, zdůraznili hodnoty, jež ovlivnily a vytvořily příznivé klima pro euroskepticismus. Britský vstup do ES je touto optikou nahlížen jako „poslední možnost“. Jako varianta nejmenšího zla byla ES prezentována, a proto se není čemu divit, že vytváří podhoubí pro skepsi). Za druhé stranická teorie (britské strany jsou podle této teorie charakteristické svou dlouhotrvající rozděleností ve vztahu k evropské integraci. V jejich rámci neexistuje vůle tento konflikt řešit, protože je neřešitelný a vedl by k velkému třesku). Další teorií je institucionální teorie. Podle této teorie způsobuje britský euroskepticismus, či mu napomáhá, institucionální struktura britské politiky, která je postavena na principu „nepřátelství“ a konkurenčním stylu. Čtvrtou školou je ekonomická teorie (britský euroskepticismus je podle ní způsoben nesouladem britské ekonomiky a sociálně-politického modelu ES/EU. Velká Británie dlouhodobě preferuje volnou tržní ekonomiku, zatímco pro EU je typická regulace) a posledním přístupem je tzv. konjunkturální škola, která je do značné míry eklektická a nabízí pro každou periodu jiné vysvětlení. Mnohobarevný přístup je do značné míry její slabinou, protože nenabízí žádné systémové řešení. Slabinou těchto teorií je, že se zaměřují především na britskou politiku, z níž také vycházejí (Forster 2002: 3–5). 3. N. Conti (2003: 22) přiděluje k jednotlivým typům politických stran předpokládaný vztah k evropské integraci. Levostředové vládní strany zaujímají nejpozitivnější postoj k evropské integraci, levostředové opoziční strany spíše pozitivní, krajně levicové vládní strany spíše negativní, krajně levicové opoziční strany nejvíce negativní, pravostředové vládní strany spíše pozitivní, pravostředové opoziční a krajně pravicové vládní strany spíše negativní a krajně pravicové opoziční strany nejvíce negativní postoj. 4. Příkladem je britská UKIP, oba již zmíněné dánské subjekty a švédská Červnová kandidátka. Je přitom pozoruhodné, že tyto tvrdě euroskeptické subjekty jsou považovány jak za pravicové (UKIP, J), tak za levicové (FB). 5. Poukázat můžeme na švédskou Levicovou stranu a švédské Zelené. Obě strany jsou tvrdě euroskeptické, obě dosahují ve volbách do EP významně vyšších zisků než ve volbách do národního parlamentu. 6. Jedná se o UKIP ve Velké Británii a Červnovou kandidátku ve Švédsku. UKIP se účastnila již regionálních voleb a Červnová kandidátka se zapojila do parlamentních voleb ve Švédsku v roce 2006. V tomto smyslu je samozřejmě předčasné činit závěry, a to také stran případných úspěchů těchto subjektů v národních volbách. 7. Tento scénář je reálný například v případě masivní ignorace záporných výsledků referend o integrační problematice politickou elitou. Dlouhodobé vypisování nových referend a čekání na „správný výsledek“ by potenciál euroskepticismu jako ideologie mohly rozvinout. 8. Toto tvrzení je nutno doplnit poznámkou, že pro všechny nové elity postkomunistických zemí střední a východní Evropy byl vstup do západoevropských a transatlantických politických struktur (EU a NATO) v první polovině 90. let klíčovým politickým cílem. Přesto již v této době existovaly ve stranických systémech těchto zemí subjekty, které vstupu do EU oponovaly. Na druhé straně, proměnu postojů některých politických stran je nutno nahlížet optikou určitého bezbřehého nadšení


9. 10.

11.

12. 13. 14. 15. 16.

359

a nahlížení vstupu jako cíle. Druhá poznámka, kterou lze učinit v souvislosti s postoji tehdejších liberálně-konzervativních stran ve střední a východní Evropě, je namířena na tehdejší vládní uspořádání v zemích EU. V první polovině 90. let vytvářely vlády v EU spíše pravicové či pravostředové strany. Po roce 1995 se tento trend změnil a k moci se dostaly spíše socialistické kabinety, jejichž představa o evropské integraci je tradičně odlišná. Konkrétně šlo o Polsko, Slovensko a Českou republiku (2004: 38–44). Klasifikace konkrétních subjektů je zachycena na schématu na straně 44 citovaného textu. Je kupříkladu otázkou, do jaké míry by jasnější oddělení tvrdého a měkkého euroskepticismu vedlo ke zvýšení zájmu o fakt, že například v posledních volbách do EP zaznamenaly tvrdě euroskeptické strany značný nárůst podpory. Frakce Nezávislost/Demokracie tak bezprostředně po volbách získala přes 40 členů, poté její síla poklesla na zhruba poloviční hodnotu. Jak již bylo řečeno, integrační paradigmata zčásti zohlednil ve své typologii Nicolo Conti (Conti 2003: 19). K tvrdému euroskepticismu Conti přiřadil mód návratu politické moci k národním státům. Intergovernmentální mód pak Conti připojil k měkkému euroskepticismu a funkčnímu europeanimu. Supranacionalismus Conti přiřadil k identitárnímu europeanismu. Za vědce, kteří se přiklánějí k racionalismu, Mark A. Pollack označuje zastánce teze o tom, že instituce EU jsou produktem uvědomělého přístupu členských států, a za konstruktivistické vědce pak zastánce teze o socializačním vlivu institucí EU na v nich obsažené aktéry (Pollack 2001: 237). P. Taggart a A. Szczerbiak se ve svém textu pokusili jen o definování toho, co euroskepticismus není (2003: 13–15). Tato poznámka je činěna s vědomím toho, že existuje řada vědeckých teorií a přístupů, které vysvětlují evropský integrační proces. Některé z nich, jako například teorie víceúrovňového vládnutí, dichotomii supranacionalismus kontra intergovernmentalismus do jisté míry překonávají. Jedná se například o práce Andrewa Moravcsika (1998), Bena Rosamonda (2000) či Marka A. Pollacka (2001). Na mysli se má analýza jmenovitých hlasování, kdy jsou záznamy jednotlivých poslanců dohledatelné.

Literatura Batory, Agnes. 2001. „Hungarian party identities & the question of European integration.“ SEI Working Paper No 49. Conti, Nicolo. 2003. „Party Attitudes to European Integration: A Longtitudinal Analysis of the Italian Case.“ SEI Working Paper No 70. Fiala, Petr a Pitrová, Markéta. 2003. Evropská unie. Brno: CDK. Flood, Christopher a Simon Usherwood. 2005. „Positions, Dispositions, Transitions: A Model of Group Alignment on EU Integration.“ Paper presented at 55th Annual Conference of the Political Studies Association, University of Leeds. Forster, Anthony. 2002. Euroscepticism in Contemporary British Politics: Opposition to Europe in the British Conservative and Labour Parties since 1945. London: Routhledge. Habáň, Martin. 2005. „Belgické politické strany a jejich postoj k evropskému integračnímu procesu.“ Středoevropské politické studie 7, č. 2–3, on-line text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=243). Harmsen, Robert a Spiering, Menno, eds. 2004. Euroscepticism: Party politics, National Identity and European Integration. Amsterdam: Rodopi. Havlík, Vlastimil. 2004. „Dánské politické strany a evropská integrace.“ Politologický časopis 11, č. 3, s. 224–240. Havlík, Vlastimil a Kaniok, Petr. 2006. „Specifika výzkumu euroskepticismu ve střední Evropě.“ In: Euroskepticismus a země střední a východní Evropy. Eds. Vlastimil Havlík a Petr Kaniok. Brno: MPÚ, s. 23–31.

360


4/2007

Henderson, Karen. 2003. „Euroscepticism or Europhobia: Opposition attitudes to the EU in the Slovak Republic.“ SEI Working Paper No 50. Church, Clive. 2003. „The contexts of Swiss opossition to the Europe.“ SEI Working Paper No 64. Johansson, Karl Magnus a Raunio, Tapio. 2001. „Partisan responses to Europe: Comparing Finnish and Swedish political parties.“ European Journal of Political Research 39, číslo 2, 225–249. Kaniok, Petr. 2005a. „Vznik červnové kandidátky jako důsledek tendencí švédské evropské debaty.“ In: Evropeizace: Nové téma politologického výzkumu. Eds. B. Dančák, P. Fiala a V. Hloušek. Brno, MPÚ, s. 134–145. Kaniok, Petr. 2005b. „Měkký a tvrdý euroskepticismus: dva projevy téhož?“ Politologický časopis 12, č. 2, 152–164. Kopecký, Peter a Mudde, Cas. 2002. „The Two Sides of Euroscepticism. Party Positions on European Integration in East Central Europe.“ European Union Politics 3, č. 3, 297–326. Kopeček, Lubomír. 2004. „Euroskeptici, europeanisté, euroentuziasté, eurofobové – jak s nimi pracovat?“ Politologický časopis, roč. 11, č. 3, s. 240–263. Lees, Charles. 2002. „Dark matter: institutional constraints and the failure of party based Euroscepticism in Germany.“ SEI Working Paper No 54. Moravscik, Andrew. 1998. The Choice for Europe: Social Purpose and State Power from Messina to Maastricht. Ithaca, N. Y.: Cornell University Press. Palovský, Tomáš. 2004. „Postoj polských politických stran k Evropské unii.“ Středoevropské politické studie 6, č. 2–3, on-line text (http://www.cepsr.cz/clanek.php?ID=197). Pollack, Mark A. 2001. „International Relations Theory and European Integration.“ Journal of Common Market Studies 39:2, 221–244. Prudíková, Dana. 2005. „Francouzské politické strany a evropská integrace.“ Středoevropské politické studie 7, č. 2–3, on-line text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=242). Riishøj, Søren. 2004. „Europeanisation and Euro-scepticism. Experiences from Poland and the Czech Republic.“ Středoevropské politické studie 6, č. 4, 1–44. Rosamond, Ben. 2000. Theories of European Integration. London: Macmillan. Rovný, Jan. 2004. „Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivations.“ Collegium 29, č. 1, 31–49. Sitter, Nick. 2002. „Opposing Europe: Euro-Scepticism, Opposition and Party competition“. SEI Working Paper No 56. Sørensen, Catharina. 2004. „Danish and British popular Euroscepticism compared: a sceptical assessment of the concept.“ DIIS Working Paper 2004/25. Szczerbiak, Aleks a Taggart, Paul. 2003. „Theorising Party-Based Euroscepticism: Problems of Definition, Measurement and Causality.“ SEI Working Paper No 69. Taggart, Paul. 1998. „A touchstone of dissent: Euroscepticism in contemporary Western European party systems.“ European Journal of Political Research 33, 363–368. Tsebelis, George a Garrett, Geoffrey. 2001. „The Institutional Foundations of Intergovernmentalism and Supranationalism in the European Union.“ International Relations 55, č. 2, 357–390. Vallaste, Katri. 2007. „EU-Critics: The Scared or the Scary? Representation of EU-critics and EU-Criticism in the Finnish Daily Helsingin Sanomat 2000–2006.“ Paper presented at the CEEISA conference Reflecting on a Wider Europe in Tartu, June 25–27.

361

RECENZNÍ STATI / REVIEW ESSAYS

Schmittův Pojem politična jako prizma pro hodnocení „války proti terorismu“? TOMÁŠ BLAŽEK*

Abstract: Schmitt’s Concept of the Political as a Prism for Assessing “the War on Terror“? The Concept of the Political is the first book by Carl Schmitt translated and published in the Czech Republic. As such it deserves a treatise that would put it into the larger context of Schmitt’s life and work, which is the aim of this review essay. Therefore key concepts (not only) from The Concept of the Political are explained. The essay also goes beyond the classical labeling of Schmitt as realist and focuses also on his more general critique of modernity and of the technological thought characteristic of our epoch. This way we can better understand why Schmitt fascinates the contemporary left as well as right. It also shows his relevance to many current discussions, for example those concerning the War on Terror. How shall we classify Guantanamo? As an example par excellence of a decision of a sovereign in exceptional circumstances, or as a result of the depoliticisation of the political? This essay, however, does not give a specific answer to this question. Rather, it is intended as an introduction of this „Schmittian“ debate to the Czech academic milieu. Keywords: Carl Schmitt, depoliticisation, critique of modernity, realism, war on terror, exceptionalism

Schmitt, Carl. 2007. Pojem politična. Brno, Praha: CDK, OIKOYMENH 1. Úvod Na český trh se letos konečně dostal první překlad některého z děl Carla Schmitta, a to díky společnému počinu nakladatelství CDK a OIKOYMENH. Což je až s podivem, protože Schmitt patří v současnosti k nejvíce diskutovaným politickým (ale rovněž právním) teoretikům, ať už v anglosaském, frankofonním, či německém světě. Schmitt totiž vyvolává tolik kontroverzí a sporů jako málokterý jiný politický myslitel dvacátého století. Pro jedny představuje „korunního právníka Třetí říše“ a spoluviníka hrůz, kterých se dopustil Hitlerův režim, pro jiné geniálního kritika rozporů moderní doby. Složení druhé ze zmíněných skupin je přitom značně rozmanité, Schmitt neuchvacuje pouze současnou pravici, ale rovněž nemálo levicových, často dokonce radikálně levicových autorů.1 V českém prostředí sice není úplně neznámý,2 ale *

Autor je studentem politologie a práva na Masarykově univerzitě. E-mail: [email protected].

362


4/2007

srovnatelné pozornosti se mu zdaleka nedostává. A to je rozhodně škoda. Vydání Pojmu politična lze snad považovat za symbolický počátek širšího zájmu o Schmitta i u nás. Cílem této stati tak je vedle recenze knihy Pojem politična její zasazení do širšího kontextu Schmittova díla a zejména poukázání na její aktuálnost pro některé nadmíru současné politické polemiky. Schmitta lze, jak již bylo naznačeno v předchozím odstavci, nahlížet z různých perspektiv. Proto se i výklad v této stati bude odvíjet po více osách. Tou první je „Schmitt-realista“, kdy jedním ze zásadních postulátů Pojmu politična je potřeba vymezit politiku jako samostatnou normativní sféru, nezávislou na jiných normativních systémech, mj. i morálce. Tím se Schmitt řadí do tradice politického myšlení datující se přinejmenším od Machiavelliho, jejíž představitelé se ostře vymezují vůči moralizaci politiky. Proces depolitizace politična, tj. popírání výjimečnosti politické sféry, je dle Schmitta důsledkem působení liberalismu, který se tak stává terčem jeho ostré kritiky. Další osou pak je jeho kritika modernity jako takové. Schmitt totiž náleží ke generaci myslitelů jako Max Weber, Martin Heidegger či Georg Lukács, kteří se intenzivně zabývali problematikou technologie a kladli si otázky po společenských a politických důsledcích technologického pokroku. Schmittovy odpovědi se pak nesou v duchu varování proti postupující racionalizaci moderních společností. Podle některých autorů se tyto Schmittovy analýzy, jakkoli to může znít překvapivě a provokativně, až tak neliší od závěrů, k nimž dospívají představitelé kritické teorie (McCormick 1999). Kromě rozboru Schmittova díla si však zaslouží pozornost také jeho životní osud. „Řešení“ všech německých problémů, kterými se Schmitt intenzivně zabýval, nalezl ve třicátých letech minulého století Hitler, přičemž Schmitt se ve službách jeho režimu aktivně angažoval. Bylo by však příliš jednoduché na tomto základě Schmittovo politické myšlení ocejchovat jako nacistické a vyloučit jej proto z oblasti zájmu všech slušných lidí, jak se někdy děje. Na Schmittovi lze nalézt mnoho, co jeho zařazení do nacistické „škatulky“ problematizuje. Na druhou stranu ale ani nelze od této periody Schmittova života při hodnocení jeho díla zcela odhlédnout. Ať už jen proto, že silně koreluje s jedním proudem kritiky realistického politického myšlení – totiž obviněním z ústupnosti, ne-li přímo dláždění cesty autoritářským či totalitním režimům. Samostatná část tak bude věnována vztahu Schmitta a národního socialismu. 2. Carl Schmitt jakožto realista3 Schmitt zahajuje svůj spis Pojem politična tvrzením, že „pojem státu předpokládá pojem politična“ (Schmitt 2007: 19). Politično, jeho vymezení a hlavně porozumění političnu je tak základním atributem fungování státu. Tím, čím je v politické filosofii Thomase Hobbese přirozený stav, tím je pro Schmitta pojem politična. Schmitt zároveň postuluje požadavek na uznání politična za samostatný normativní systém. Při vymezení politična si není možno vystačit s definicemi, které pracují s kategoriemi charakteristickými pro jiné již ustavené normativní systémy (náboženství, morálka, ekonomika atd.). Pro politično je potřeba nalézt zcela autentické kategorie. Jako je morálka založena na rozporu dvou protikladných pojmů dobro a zlo a obdobně i ostatní normativní systémy pracují s určitým protikladem, v politické sféře tvoří klíčovou bipolaritu pojmy přítel a nepřítel. Což však neznamená, že by každý náš partner v rámci určitého politického vztahu musel být buď čistě přítel, nebo nepřítel. Tyto kategorie vyjadřují pouze krajní podobu vztahu, vztah v jeho nejryzejší podobě. V realitě je pak politický vztah často


363

zastřený a jeho aktéři si jej kolikrát ani neuvědomují. Velmi matoucím dojmem může působit i jazyk, protože lidé se ve vztahu k citlivým otázkám často uchylují k používání termínů, jež evokují jejich neutrálnost, čistě technický charakter. Schmitt zde uvádí příklad německých poválečných reparací (používaných namísto slova tribut), které však přes veškerou snahu nemohou skrýt svůj politický podtext. Častá je také snaha pomocí této slovní ekvilibristiky vykreslit sebe sama jako představitele ne-politična, tedy něčeho lepšího a nadřazenějšího. Požadavek na autonomii politična nevylučuje ani možnost jeho překrývání s jinými sférami – ten, kdo je náš nepřítel, může být zároveň považován za zlého, za hospodářského konkurenta apod. Nicméně nemusí tomu tak být, politický nepřítel zůstává nepřítelem, i když není např. morálně zlý. Stejně tak je důležité si uvědomit, že politické kategorie přítel a nepřítel se vztahují výlučně k veřejné sféře a nemají vůbec nic společného s tím, s kým se přátelíme či nepřátelíme v našem soukromém životě. Důležitou pak je potřeba uvědomit si, v čem spočívá samotné jádro vztahu přítel – nepřítel. Touto esencí, tímto extrémním vyjádřením vztahu, je možnost střetu na život a na smrt. Střet se může projevit v ideové rovině, v podobě ekonomické konkurence apod., ale i za těmito jeho mírnějšími formami se bude v pozadí vždy vznášet reálná možnost válečného střetnutí, tedy možnost fyzické likvidace protivníka – nepřítele (Schmitt 2007: 26–37). Moderní liberalismus pak podle Schmitta v rétorické rovině usiluje o depolitizaci politična. To znamená o popření výjimečnosti politické sféry. Ta je v pojetí liberálů pouze jednou z mnoha dalších sfér (spolu s náboženskou, kulturní, hospodářskou atd.), aniž by od nich byla kvalitativně jakkoliv odlišná. Liberální nechuť k političnu je způsobena několika faktory. Na prvním místě stojí liberální doktrína základních lidských práv a z ní vyplývající výrazný individualismus. Ten logicky musí být v rozporu se Schmittovým konceptem politična, který vznáší požadavek na možnost politického suveréna rozhodovat o válečném stavu, tedy o tom, kdy a proti komu mají jít jeho občané prolévat krev. Naproti tomu „pro jednotlivce jako takového neexistuje žádný nepřítel, s nímž by musel bojovat na život a na smrt, jestliže sám nechce“ (Schmitt 2007: 70). Těžiště tohoto zásadního rozhodnutí je tedy přeneseno z politické entity na jednotlivce, čímž daná politická entita pozbývá svůj nejrudimentálnější význam. Dalším pramenem nechuti k političnu je liberální důraz na dvě odlišné sféry, ekonomickou a etickou. Zhoubné vášně, jež bývaly v minulosti hlavním impulsem pro politická rozhodnutí, mají být vytlačeny chladným ekonomickým kalkulem vycházejícím z našich zájmů a racionální diskusí. Politika je tak redukována na prostor, který není ničím jiným než projekcí ekonomických a morálních zásad. „Liberalismus se v dilematu ducha a ekonomiky, pro něj typickém … pokusil zredukovat nepřítele po obchodní stránce na konkurenta a po duchovní stránce na protivníka v diskusi“ (Schmitt 2007: 28). „Místo jasného rozlišení dvou rozdílných stavů ‚války‘ a ‚míru‘ nastupuje dynamika věčné konkurence a věčné diskuse“ (Schmitt 2007: 70–71). Ekonomické a etické kategorie se tak snaží potřít politické s tím, že nová realita bude mírumilovnější a celkově lepší. Tato představa je podle Schmitta falešná, a co hůř, její důsledky mohou být tragické. Především je třeba si uvědomit, že i tento nový systém se dříve či později uchýlí k nějaké obdobě politických vztahů. „I tento údajně nepolitický, a zdánlivě dokonce antipolitický systém slouží existujícím seskupením přátel a nepřátel, nebo vede k seskupením novým, a nemůže uniknout logice politična“ (Schmitt 2007: 77). Avšak poznání uvedené skutečnosti je ztěžováno

364


4/2007

a komplikováno matoucí liberální terminologií. Její osvojení si přitom může ohrožovat jak jejího nositele, tak jeho okolí. Stát, jehož politický diskurs je ovládán liberálními vzorci myšlení, se může stát velice snadno bezbranným proti silám, které jej ohrožují – ať už přicházejí zevnitř, nebo zvně. Na druhou stranu humanisticky universalistická rétorika může zahraniční politiku státu velice snadno proměnit v značně nehumánní sérii křižáckých tažení. Každému z těchto důsledků liberální moralizace (a ekonomizace) politického myšlení bude nyní věnována zvláštní pozornost. 2.1 Bezbrannost pluralitního státu Úvahy o depolitizaci politična nejsou žádným samoúčelným intelektuálním cvičením. Schmitt ve svých dílech reaguje na hlubokou krizi, v níž se nalézala Výmarská republika, přičemž jednu z příčin její neschopnosti se s touto krizí vypořádat vidí v její „slabosti“. Slabosti, kterou považuje za nutný důsledek vládnoucích liberálních ideologií. Existence státu je úzce spjata se správným pochopením pojmu suverenita, respektive suverén. Suverén je totiž tím, kdo má nezpochybnitelné právo rozhodovat o tom, kdo představuje přítele, či nepřítele. A to včetně vnitřního nepřítele. Liberální pluralismus takové pojetí suveréna podkopává, protože nedává žádnou odpověď na otázku, proč lidé „vedle náboženských, kulturních, ekonomických a dalších sdružení vytvářejí také ještě sdružení politické, governmental association, a v čem spočívá specificky politický smysl sdružení tohoto posledního druhu“ (Schmitt 2007: 44). Pluralitní teorie státu podle Schmitta musí nevyhnutelně vést k redukci státních mechanismů na jakási pouhá pravidla „fair play …, což se v posledku, v pluralistickém rozpuštění jednoty politického celku, dostane do bodu, kde je jednota pouhým aglomerátem měnících se aliancí mezi různorodými skupinami“ (Schmitt, citováno dle Mouffe 1999: 49). V rámci takové teorie pak není místo pro poznání skutečnosti, že „politická entita je něčím specificky odlišným a tváří v tvář ostatním sdružením tím rozhodujícím“ (Schmitt 1996: 45). Schmitt tento typ úvah rozvíjí i ve svých ranějších dílech, která předcházejí Pojmu politična. Např. v jedné ze svých vůbec prvních knih nazvané Politická teologie (Schmitt 1988) zasazuje velice podobné postřehy do právně teoretického pojednání. Moderní liberální konstitucionalismus podle něj vede v právním myšlení k zastření toho, že suverén je sice vázán právním řádem, ale zároveň jej v existenciálním smyslu transcenduje. Schmitt tento svůj závěr vtěluje do slavné definice suveréna, podle níž je „suverénem ten, kdo rozhoduje o výjimce“ (Schmitt 1988: 1). Suverén tak podle uvedeného pojetí v jistém smyslu stojí nad právem. 2.2 Imperialismus liberálního universalismu Schmitt bývá také někdy interpretován jako oslavovatel války. Válka však pro něj není cílem, k němuž bychom měli směřovat, Schmittovým záměrem není idealizace nebo propagace války. Válka není ani dobrá ani zlá, protože je inherentně spjata s politickou sférou, nikoli se sférou např. morálky. Takovou „neutrální“ válku nelze velebit, ale zároveň musíme být neustále připraveni na tu možnost, že k válce dojde. Naopak „moralizace“ války, jakkoli je motivována „humánními pohnutkami“, podle Schmitta může vést v konečném důsledku ke značně „nehumánním“ důsledkům. Ve chvíli,


365

kdy je pacifista ochoten vést válku proti „narušiteli míru“, či jakkoli jinak svého protivníka nazve, v ten moment je vztah přítel – nepřítel zaktivizován. Tak tomu je především proto, že „lidstvo jako takové žádnou válku vést nemůže, protože nemá žádného nepřítele, alespoň ne na této planetě“ (Schmitt 2007: 54). Problém je v tom, že takové války jsou považovány za „definitivně poslední války lidstva. Takové války jsou pak nutně válkami zvlášť intenzivními a nelidskými, protože tím, že překračují hranice politična, musí nepřítele současně degradovat v morálních i dalších kategoriích a učinit z něho nelidské monstrum, jež musí být nejen odraženo, nýbrž definitivně zničeno; není to tedy už jen nepřítel, který musí být odkázán zpět do svých hranic“ (Schmitt 2007: 37). Podle Schmitta pak liberální moralizace postupuje ruku v ruce s ekonomizací politického myšlení: „pojem směny sám o sobě nijak nevylučuje, že jeden z kontrahentů utrpí újmu a že systém vzájemných smluv se nakonec změní v systém nejhoršího vykořisťování a útisku“ (Schmitt 2007: 76). Když se vykořisťovaní a utlačovaní pokusí v takové situaci bránit, tak to nemohou činit ekonomickými prostředky. Držitel ekonomické moci pak bude považovat každý pokus změnit jeho mocenskou pozici ne-ekonomickými prostředky za násilí a zločin a bude hledat prostředky k jeho zastavení. V takto vedené válce však „protivník už není označován jako nepřítel, zato je jako rušitel a znesvětitel míru postaven hors-la-loi a hors l’humanité a z války vedené pro udržení a rozšíření ekonomických mocenských pozic se musí nasazením propagandy učinit ‚křížové tažení‘ a ‚poslední válka lidstva‘“ (Schmitt 2007: 77). 3. Schmittova kritika modernity Dalším důležitým aspektem Schmittova díla je jeho náhled na modernitu. Třeba John McCormick dokonce považuje Schmittovu kritiku liberalismu za svým způsobem druhotnou, za „pouhou“ konkrétní aplikaci jeho obecnější kritiky moderního myšlení, která je obsažena v jeho dalších, možná ne tak známých, dílech Politický romanticismus, Římský katolicismus a politická forma či Epocha neutralizací a depolitizací (McCormick 1999: 4). Právě poslední ze zmíněných děl je součástí recenzovaného vydání Pojmu politična (spolu se třemi koroláriemi), což je další důvod, proč se této tematice blíže věnuji. McCormick zajímavým způsobem srovnává Schmita s jeho současníkem Lukácsem a nachází mezi nimi řadu shodných rysů ve způsobu, jakým se vypořádávají s Weberovou teorií modernity.4 Schmitt tak například ve stejném duchu jako představitelé kritické teorie vyčítá Weberovi jeho podcenění role iracionalismu v moderní době. Weber dle něj nahlíží projevy iracionalismu v současném světě jako něco vnějšího racionálnímu systému, což je ale omyl, protože ony jsou jeho inherentní součástí (McCormick 1999: 31–37). Schmitt však ve svých dílech (především Politický romanticismus)5 intenzivně kritizuje rovněž opačnou pozici, krajní iracionalismus. V kontextu výmarských rozporů mezi positivisticky orientovanými neo-kantovci a existencialisticky laděnými neo-nietzscheovci se tak Schmitt snaží obhájit pozici, která by byla (dialektickou) syntézou těchto dvou extrémů (tamtéž: 9–11). Kritika positivismu však je přece jen tím, co ve Schmittově díle převažuje. Schmitt chápe problém technologie jako mnohem víc než pouhé šíření nových přístrojů, spojuje jej rovněž s rozvojem „ekonomicko-technického myšlení“ (tamtéž: 18). „Instrumentální racionalita“ zaplavující svět jej děsí, protože nastoupená cesta vede neodvratně k „relativismu“ (tamtéž: 42).

366


4/2007

Podle Schmitta dochází ke smazání hranice mezi pravidly řídícími lidské jednání a těmi, které řídí neživý svět. V důsledku toho se „moderní technologie stává snadno služebníkem toho či onoho přání či potřeby. V moderním hospodářství totálně iracionální spotřeba odpovídá totálně racionalizované produkci. Úžasně racionální mechanismus splní jakoukoli žádost, vždy se stejnou soustředěností a precizností, ať už se týká hedvábné halenky anebo jedovatého plynu“ (Schmitt, citováno dle McCormick 1999: 43). V právním myšlení tomu není jinak. Konstitucionální liberalismus, představovaný např. „ryzí teorií právní“ Hanse Kelsena, velkého Schmittova výmarského intelektuálního protivníka, je založen na snaze ztotožnit stát s právním řádem představovaným systémem norem, který je v poslední instanci odvoditelný od jakési základní normy (grundnorm). Slovy George Schwaba „suverenita práva by měla nahradit suverenitu lidu“ (Schmitt 1988: xvi). Podle Schmitta je charakteristickým rysem právního positivismu zavírání očí před skutečností, že právo nedovede dopředu předpovědět všechny možné situace, které mohou ve vývoji společnosti nastat. Tyto mezery v právu nebo též výjimky tudíž nelze vyřešit pomocí právních prostředků – je třeba je řešit politicky. Jinak řečeno, právo musí mít nějaký extraprávní základ, nemůže být v celé své totalitě sebevysvětlující, což velmi dobře věděly tradiční přirozeněprávní doktríny. Jenže jejich esence byla ztracena v důsledku působení moderního racionalismu, který ovládl rovněž právní teorii. Schmittův koncept výjimky, od nějž odvozuje své pojetí suveréna, je tak motivován snahou nabourat toto racionalistické schéma (Schmitt 1988: 5–15). Návaznost právě uvedeného na výše podrobně rozebíraný koncept depolitizace politična Schmitt rozvádí ve stati Epocha neutralizací a depolitizací (Schmitt 2007: 78–92). Zde pojednává problematiku technologie v souvislosti s procesem neutralizace, který v Evropě probíhá od šestnáctého století. Jeho podstatou je snaha o nalezení neutrální, bezkonfliktní sféry, „kde by spory ustaly, kde by se lidé mohli dorozumět, sjednotit a navzájem přesvědčit“ (tamtéž: 86). V každém století byla tato neutrální sféra identifikována s něčím jiným, aby konečně ve dvacátém století byla ztotožněna s technologií. Ovšem stejně jako se všechny předchozí „neutrální“ sféry nakonec staly bojovými arénami, tak stejný osud čeká i technologii. Popsaný proces neutralizace vysvětluje, proč je s ideou technologického pokroku spojována představa pokroku „humanitárně-morálního“. Ovšem Schmitt před takovým rovnítkem varuje a se svou typickou sžíravostí vykresluje přesně opačný scénář: „[V]elké masy industrializovaných národů vyznávají ještě i dnes tupé náboženství technicity … a neuvědoměle věří, že tu byla nalezena ona absolutní depolitizace, která je hledána již po staletí a díky níž přestává válka a začíná universální mír. Technika ale nemůže dělat nic jiného než stupňovat mír nebo válku. … Dnes … známe dokonce skrytý zákon tohoto slovníku a víme, že nejstrašlivější válka je vedena jen ve jménu míru, že k nejděsivějšímu útisku dochází jen ve jménu svobody a že nejhrůznější nelidskosti jsou páchány jen ve jménu lidskosti“ (tamtéž: 91). 4. Schmitt a nacismus V souvislosti s hodnocením Schmitta se lze někdy setkat s jeho jednoduchým označením za nacistu, jehož filosofie nám již dnes nemá příliš co říct, ledaže bychom si přáli uzpůsobit naše politické instituce po vzoru hitlerovského Německa. Tento přístup je však drtivou většinou


367

současných Schmittových komentátorů odmítán, a to i těmi, kteří jsou jinak ke Schmittovi spíše kritičtí (viz McCormick 1999: 14–15). Schmitta je podle nich třeba „brát vážně“ a skutečnost, že mu v mnohém dáme za pravdu, z nás ještě zdaleka nedělá nacisty. Ostatně Schmitt sám nebyl zrovna nejtypičtějším členem NSDAP a ani okolnosti jeho spolupráce s hitlerovským režimem nebyly úplně černobílé. Předně je třeba si uvědomit, že Schmitt v průběhu dvacátých let minulého století rozhodně nepatřil do tábora radikální německé pravice, která se s existencí republiky jako takové nehodlala nikdy smířit. Naopak, Schmitt podporoval spíše prosystémově orientované politické síly (katolickou stranu Centrum) (Balakrishnan 2004: 4). Ještě na začátku třicátých let Schmitt hlasitě varoval před nebezpečím rozbití republiky hrozícím nejen ze strany komunistů, ale také nacistů. Schmitt přímo vyzýval Hindenburga, aby si extenzivně vyložil pravomoci, které mu ústava svěřovala pro případ mimořádných situací, a tvrdě se vypořádal s antisystémovou opozicí, která představovala přesně v duchu Schmittových kategorií nepřítele par excellence. Hindenburg měl dle Schmitta opustit striktně legalistické chápání výkonu své funkce a jednat více v intencích legitimity. Například podle George Schwaba to nebyla schmittovská logika, co způsobilo rozvrat Výmarské republiky, ale naopak odmítnutí politických elit země akceptovat ji (Schmitt 1996: 11–16, viz též Gottfried 1990: 32–36). Rovněž Schmittova ranější díla v mnoha ohledech protiřečí nacismu. Jak například připomíná Paul Gottfried (1990: 31), Schmittovo pojetí suverenity bylo vždy striktně ne-etnické, což příkře kontrastuje s rasismem nacistické ideologie. Schmitt nikdy za trvání Výmarské republiky neprojevil žádné známky antisemitismu, přinejmenším ne veřejně. Přičemž v té době antisemité příliš netrpěli zábranami přihlásit se ke svým stanoviskům. Schmitt měl naopak mnoho přátel a sympatizantů mezi Židy.6 Antisemitské argumenty se staly součástí jeho slovníku až za vlády Hitlera. Ovšem je třeba také připomenout, že Schmitt tento svůj antisemitismus po skončení války neopustil, což poněkud zpochybňuje stanovisko, že nešlo o nic víc než o oportunistickou masku nutnou k přežití (McCormick 1999: 266–270). Stejně tak je sporné vykládat „výmarského“ Schmitta jako teoretika totalitárního státu. Schmittovy koncepty zcela jistě nesou rysy blízké autoritativním režimům, avšak jeho cílem nebylo totální státní ovládnutí soukromého života občanů (Gottfried 1990: 31–32). Koncept suveréna pro něj neznamená, že „každý detail existence každého člověka, jenž patří k nějaké politické jednotě, by musel být určován a přikazován ze strany politična nebo že centralistický systém by snad zničil každou jinou organizaci nebo korporaci“. Politická jednota je „rozhodující jednotou ve vztahu k seskupení přítel nebo nepřítel a v tomto smyslu (nikoli v nějakém absolutistickém smyslu) je suverénní“ (Schmitt 2007: 39). Velmi přesvědčivě hodnotí Schmittovy pohnutky provázející jeho vstup do NSDAP Gottfried. Podle něj rozhodně nešlo o žádný entuziastický krok, Schmitt sledoval převážně pragmatický zájem, kterým bylo působit v nových strukturách jako jakási „umírněná síla“, a prosazovat tak svoje představy o uspořádání země. Schmitt již zřejmě neviděl žádnou alternativu nacismu, žádnou jinou reálnou politickou sílu schopnou uchránit zemi před propadem do chaosu (Gottfried 1990: 35–36). Schmittovi se zpočátku dařilo prosazovat na vlivná místa (získal např. prestižní profesuru veřejného práva na Berlínské univerzitě), ovšem již v roce 1936 jeho kariéra v podstatě skončila, když byl svými mocenskými rivaly donucen nedobrovolně se stáhnout do ústraní (Gottfried 1990: 37). Jak podotýká McCormick, mnozí jiní Schmittovi souputníci by si titul právního teoretika národního socialismu svou životní a „odbornou“

368


4/2007

aktivitou zasloužili daleko více a přitom nebyli po válce zdaleka tak nemilosrdně ostrakizováni z německého veřejného a akademického života (1999: 267). Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že byť nelze položit jasné rovnítko mezi Schmittovo politické myšlení a nacismus, tak stejně problematické je nahlížení Schmitta jako „obětního beránka“, který si vysloužil svou negativní pověst zcela neprávem. Podle některých autorů se Schmittovi až příliš snadno podařilo uzpůsobit své politické koncepty tak, aby sloužily zájmům nacistické propagandy. Podle Tracy Strong to přímo vyplynulo z jejich podstaty. Pokud Schmitt dovedl sebe sama přesvědčit, že oponenti Hitlerova režimu jsou nepřítelem představujícím hrozbu německé identitě, a zdůvodnil si tak nutnost vstoupit do jeho služeb, pak to může vypovídat o příliš zjednodušujícím charakteru konceptu politična (Strong 1996: xxiii-xxiv). Otázkou také je, jak upozorňuje McCormick, zda Schmitt někdy sám nesklouzává do přesně těch pozic, které sám v některých svých dílech kritizuje, tj. do krajní polohy duality vědecké analýzy a mytického romanticismu. Schmittův koncept politična, vyvolávaný jeho autorem proti neutralitě moderního státu, totiž mnohdy nabývá rozměrů nietzscheovského mýtu (McCormick 1999: 295–299). 5. Závěr Na základě výše uvedeného snad již není tak překvapivá skutečnost, že se na Carla Schmitta mohou přesvědčivě odkazovat autoři náležející do jinak jen těžko slučitelných ideologických táborů. Co je pak ještě zajímavější, je hojnost, s jakou je využíván v diskusích na různá aktuální politická témata. Vezměme si příklad boje proti terorismu, který se těší zvýšenému zájmu po událostech z 11. září 2001. V této debatě se lze setkat na jedné straně s argumenty prosazujícími potřebu omezovat výrazněji základní práva a svobody v krizových momentech, jak o tom svědčí např. koncept „bránící se demokracie“ (militant democracy) (k návaznosti autorů, kteří tento koncept rozpracovávají, na Schmitta viz např. Sajo 2004). Z druhé strany pak zní kritika „křížového tažení“ konaného ve jménu „svobody“ Spojenými státy americkými a jejich spojenci, včetně prostředků, kterých je při této příležitosti užíváno (k „schmittovsky“ inspirovaným příspěvkům v tomto duchu viz např. Security Dialogue 2006). Guantanámo můžeme chápat na jedné straně jako akt suveréna vůči nepříteli ve výjimečné situaci, ale také jako důsledek depolitizace politična, války vedené v kolejích moralistických schémat, která pak nutně degraduje protivníka na nelidské monstrum, stojící hors-la-loi. Cílem tohoto příspěvku však není zabíhat hlouběji do naznačené diskuse. Záměrem bylo pouze představit Schmitta jako autora, který nás vybavuje intelektuálním instrumentáriem k promýšlení složitých problémů, jež před nás staví současnost, aniž by na ně dával černobílou odpověď. Schmitt je pak aktuálním autorem i navzdory svému životnímu osudu poznamenaným kolaborací s nacistickým režimem. Nebo možná je jím právě proto. Podcenění problémů, jež přináší naše doba, by nás totiž mohlo přivést do stejně slepých uliček, v jakých se ocitl ve třicátých letech minulého století Schmitt. Pozornost si však samozřejmě nezaslouží pouze Pojem politična, ale i další jeho práce, z nichž některé (zdaleka ne všechny) byly v této stati krátce zmíněny a představeny. Doufejme, že jejich české vydání bude brzy následovat.


369

Poznámky 1. Mezi nejvýznačnější pravicové apologety Schmitta patří americký paleokonzervativec Paul Gottfried, na opačné straně ideologického spektra stojí např. americký radikálně levicový časopis Telos, či takoví představitelé evropské levice, jako je Chantal Mouffe, Slavoj Žižek či Jacques Derrida. Paradoxně se zdá, že Schmitta si „přivlastňuje“ spíše současná levice. K zajímavému vysvětlení, proč Schmitt neoslovuje téměř vůbec americkou pravici, viz Gottfried (1990: 50–56). 2. Z tuzemských autorů, kteří ve svých dílech pracují s jeho koncepty, lze jmenovat např. Pavla Baršu (Barša 2003: 104–117) anebo Jiřího Přibáně (Přibáň 2001: 151–157). 3. Tato část stati je rozpracovanou a aktualizovanou verzí článku publikovaného jako Blažek (2004). 4. McCormick proto Schmitta nazývá „pravicovým dialektikem“ (1999: 37). 5. Toto dílo pak lze číst také jako doklad toho, že Schmitt nikdy neusiloval o naprosté popření moderní doby, jak je patrné z výsměchu, kterým častuje romantiky nostalgicky oslavující minulost. 6. Za všechny stačí zmínit mladého obdivovatele jménem Leo Strauss.

Literatura Balakrishnan, Gopal. 2004. „The Life and Legacy of Carl Schmitt.“ In: The University of Chicago Political Theory Workshop, Fall 2004/5 (on-line text: http://ptw.uchicago.edu/gopal01.pdf). Barša, Pavel. 2003. Hodina impéria. Brno: IIPS. Blažek, Tomáš. 2004. „Schmittův koncept politična a jeho aplikace na mezinárodní vztahy.“ Global Politics (on-line text: www.globalpolitics.cz). Gottfried, Paul. 1990. Carl Schmitt. The Thinkers of Our Time. London: The Claridge Press. McCormick, John P. 1999. Carl Schmitt’s Critique of Liberalism. Against Politics as Technology. Cambridge: Cambridge University Press. Mouffe, Chantal. 1999. „Carl Schmitt and the Paradox of Liberal Democracy.“ In: The Challenge of Carl Schmitt. Ed. Ch. Mouffe. London, New York: Verso, p. 38–53. Přibáň, Jiří. 2001. Disidenti práv. Praha: SLON. Sajo, Andras, ed. 2004. Militant Democracy. Eleven International Publishing. Security Dialogue. 2006. „Special Section: Theorizing the Liberty-Security Relation: Sovereignty, Liberalism and Exceptionalism.“ In: Security Dialogue, Vol. 37, No. 1, March 2006. Schmitt, Carl. 1985 [1926]. The Crisis of Parliamentary Democracy. Cambridge, London: The MIT Press. Schmitt, Carl. 1986 [1919]. Political Romanticism. Cambridge, Mass.: The MIT Press. Schmitt, Carl. 1988 [1922]. Political Theology. Cambridge, London: The MIT Press. Schmitt, Carl. 1996 [1932]. The Concept of the Political. Chicago: Chicago University Press. Translation and Introduction by George Schwab. Schmitt, Carl. 2000 [1925]. „Rzymski katolicyzm i polityczna forma.“ In: Teologia polityczna i inne pisma. Carl Schmitt. Kraków: Wydawnictwo Znak. Schmitt, Carl. 2007. Pojem politična. Brno, Praha: CDK, OIKOYMENH. Strong, Tracy B. 1996. „Foreword: Dimensions of the New Debate Around Carl Schmitt.“ In: The Concept of the Political. Carl Schmitt. Chicago: Chicago University Press.

370


Petr Fiala, Miroslav Mareš, Petr Sokol: EUROSTRANY. POLITICKÉ STRANY NA EVROPSKÉ ÚROVNI Brno, Společnost pro odbornou literaturu, Barrister & Principal, 2007. 1. vydání. 269 stran. Recenzovaná publikace zaplňuje určitou mezeru na českém trhu s politologickou literaturou, neboť se věnuje tématu, jež je sice v českém prostředí zkoumáno i publikačně podchyceno, kde však postrádáme monografii věnovanou politickému stranictví na úrovni Evropské unie, která by přehledně shrnula historický vývoj a zejména aktuálně zmapovala podobu současných eurostran. Brněnsko-pražský kolektiv autorů, kteří se na poli výzkumu eurostran již v minulosti osvědčili, odvedl dobrou práci. Kniha seznamuje se všemi podstatnými náležitostmi zkoumaného fenoménu právním a politologickým vymezením eurostrany počínaje a přehledem jednotlivých eurostran a zhodnocením potenciálu existence specifického evropského stranického systému konče. Souhlasit je možno už s bojem za užívání neologismu „eurostrana“, který může bez problémů zakotvit jako jasné označení specifického politologického fenoménu. Autoři velmi vhodně demonstrují problematiku samotného vymezení pojmu „eurostrana“. Je velmi dobře, že se nespokojují s právní definicí, ale logicky kombinují při hledání pojmového vymezení eurostran organizační faktor, faktor ideologicko-politické blízkosti i funkční faktor vztahu k politické reprezentaci na úrovni EU (viz definice na straně 24). Plusem knihy je bezesporu rovněž přehled toho, jak se utvářel politologický výzkum eurostran, na co konkrétně se zaměřuje

4/2007

a jak se v současné době vyvíjí. Autoři připomenuli i český kontext tohoto výzkumu. Možná mohli více reflektovat souvislosti mezi výzkumem eurostran, evropeizace či víceúrovňového vládnutí (s pojmem „evropeizace“ navíc ve druhé kapitole pracují). Je třeba podotknout, že eurostrany nejsou pouze produktem evropeizace, ale mohou evropeizační procesy na domácí úrovni také iniciovat či urychlovat. V pasážích věnovaných stranickému systému se může jevit, že autoři kladou přílišný důraz na formální stránku věci a příliš málo zohledňují pojetí, podle něhož je stranický systém především souborem interakcí stran. Autoři de facto redukují otázku stranického systému na úrovni EU na posouzení přítomnosti a koherence stranických rodin, což je z hlediska systémotvorných prvků poněkud málo. Autoři na základě svého redukovaného pojetí konstatují, že stranický systém EU je stranickým systémem sui generis, jenže stejně tak je struktura samotné EU strukturou sui generis. V tomto kontextu je maximálně sporné, zda má typologické určení stranického systému EU mezi typy umírněného a polarizovaného pluralismu (s. 237) vůbec nějaký další explanační význam. Na stranách 224–225 je pracováno s velmi eklektickým pojetím konfliktních linií (cleavages), které není v současné dynamicky se vyvíjející politice heuristicky plně adekvátní. Zejména onen „transfer ideologických konfliktních linií na evropskou úroveň“ (s. 16) předpokládaný autory se jeví spíše jako sporný. To jsou však spíše věci k diskusi, než vyložené chyby recenzované publikace. Knize se bohužel nevyhnula řada chyb, které jsou svou povahou spíše drobné, avšak jejichž počet ukazuje na ne zcela pečlivé ediční zpracování publikace. Vedle lapálií, jako je třeba citace neexistující práce Petra Fialy a Maxmiliána Strmisky („1999“, správně má být 1998) v poznámce 2 na straně 10, se vyskytují i závažnější chyby, které mohou čtenáře mást, například některé

371

RECENZE / REVIEWS

ne zcela aktuální údaje týkající se složení současných eurostran. Velmi často se v textu a zejména tabulkách objevují chyby v originálních názvech členských stran, což vzhledem k přehledovému charakteru publikace nepochybně povede k reprodukci těchto chyb i v jiných textech. I některé překlady do češtiny mohou být předmětem diskuse („Listina Pima Fortuyna“ by mohla být klidně Kandidátka Pima Fortuyna). Italská socialistická strana má zkratku PSI, nikoliv PSS (s. 75). Robert Ladrech není „Landrech“ (s. 73). Smer není možné prostě označit bez bližších vysvětlení toho, co je tím vlastně myšleno, za následníka SDĽ (s. 80). Poněkud schematizující je líčení fundis a realos u německých Zelených (s. 116). Zajímalo by mne také, co přesně autoři mysleli konstatováním, že rozpočet musí být hodnocen „optikou genderové rovnosti“. Obecně má kniha spíše deskriptivně-analytické než výsostně teoretické či metodologicko-teoretické ambice. To však není na škodu, neboť svým informačním záběrem, solidností pojetí a aktuálností je v českém prostředí neocenitelnou pomůckou badatelů, ale zejména studentů politologie a evropských studií. Tvrzení autorů, že publikace „může a měla by posloužit jako východisko k dalšímu detailnějšímu výzkumu“ (s. 12), je bezesporu pravdivé. Recenzovaná publikace na této cestě pokládá v českém prostředí spolehlivý výchozí bod. Vít Hloušek, Mezinárodní politologický ústav a Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno

John Gillingham: DESIGN FOR A NEW EUROPE Cambridge University Press, Londýn, 2006. S narůstajícím významem politické dimenze evropské integrace přibývá textů a publikací, které se s tímto fenoménem pokoušejí vyrovnat. Je zjevné, že integrační proces je dnes politicky zajímavější než kupříkladu před dvaceti či třiceti lety. Totéž lze říct ve vztahu k politologické analýze toho, co se pod spojením evropská integrace v současnosti děje. Pozitivní je, že přibývá textů, které se s Evropskou unií (EU) a jejím vývojem pokoušejí vyrovnat kriticky a bez ostychu. Na tento přístup aspiruje také recenzovaná publikace, která ve svém úvodu bez okolků nastoluje předpoklad, že evropská integrace je v hluboké krizi. A nebyl by jejím autorem americký vědec, aby trochu úsměvně jedním dechem nedodal, že jeho spis obsahuje kromě analýzy této krize také způsob, jak EU opravit. John Gillingham, profesor historie na University of Missouri, svou analýzu stavu EU rozdělil do čtyřech oddílů (Vládnutí, Ekonomika, Inovace a Demokracie) a závěrečného postskriptu. Jednotlivé části jsou děleny do subkapitol, jejichž názvy do značné míry naznačují autorův pohled na evropskou integraci a zvolený styl. Oddíl Vládnutí tak obsahuje podkapitoly Nefunkční rodina či Problémové vody, ráz oddílu Ekonomika pro změnu určují titulky jako Demontáž eurokracie atd. Čtenář, který listuje knihou poctivě od první stránky, tak zbystří již u obsahu. Po prvních stránkách oddílu Vládnutí má poměrně jasno. Jeho obavy či potěšení, které obsah a předmluva pravděpodobně vzbudí, se totiž potvrdí. Obavy v případě, že čtenář očekával ucelený, vyargumentovaný a dobře strukturovaný text. Potěšení naopak přichází

372


tehdy, čekal-li tvrdou a neúprosnou kritiku dnešního charakteru evropské integrace a její podoby. Dostane se mu jí v míře vrchovaté. Přiznejme, že recenzent nahlížel na práci Johna Gillinghama první nabídnutou optikou. A jejími parametry také knihu hodnotil. Je tedy nasnadě, že po jejich aplikaci nevychází Design for a New Europe právě nejlépe. Ne, že by jazyk vědy musel dodržovat vážnou tvář a vyhýbat se nadsázce. Ne, že by kritický pohled na evropskou integraci nebyl potřebný. John Gillingham správně podotýká, že mnoho vědců bylo nakaženo virem EU (str. 6) a schází jim díky působení v institucích EU potřebný odstup. Ovšem způsob, který autor zvolil, je pro kritiku EU kontraproduktivní a diskvalifikující. Neduhy Gillinghamova textu lze ukázat již na prvním oddílu publikace, kterým je Vládnutí. Autor v něm na cca 50 stránkách předestírá pokus o kritickou analýzu rozhodovacího mechanismu v EU. Činí tak ovšem zkratkovitě, nesouvisle a zjednodušeně. Když například na str. 25 tvrdí, že potenciál a autorita předsednictví Rady EU jsou omezeny a samotná instituce slouží často jen jako plášť odvěké rivality dvou bloků (britský versus francouzsko-německý), vystačí si pro doložení tohoto soudu přehledovým hodnocením šesti předsednictví, jež shrnuje do dvou holých vět. Napsat, že nizozemské předsednictví druhé poloviny roku 2004 nedošlo se svou liberální agendou nikam, je mrhání jak písmeny, tak čtenářovým časem. Věta totiž nesděluje nic. Dokládá toliko Gillinghamův postup v celém následujícím textu: z kontextu vytržený normativní soud mu slouží jako munice proti současné EU. Zjednodušení, kdy Gillingham vytrhává události v EU z kontextu, vedou mnohdy navíc přímo k nepřesnostem. Příkladem je autorovo pojednání o švédském referendu o euru. Referendum se nejenže nekonalo v září 2004, jak autor tvrdí (str. 50), nýbrž o rok dříve, ale není rovněž pravdou, že by všechny relevantní švédské politické strany a odborové

4/2007

centrály přijetí eura podporovaly (tamtéž). Proti se vyslovila například Strana středu, Levicová strana či Zelení. Nepřesná je také transkripce křestního jména bývalého švédského premiéra Perssona, které nezní Gøran, ale Göran (tamtéž). V kontextu těchto chyb, jež jsou na jedné stránce, pak trochu komicky působí, že autor odkazuje v poznámce na vlastní text otištěný v deníku Saint Louis Post-Dispatch jako na zdroj dalších informací. Při veškeré úctě k americkému tisku a autorově erudici, která je navíc zacílena spíše do východní Evropy (John Gillingham působí na Harvard Ukrainian Research Institute), lze nalézt desítky relevantnějších a pochopitelně přesnějších rozšiřujících zdrojů. Je zjevné, že ledabyle pojatá faktografie diskvalifikuje autorovu argumentaci v každém případě. U kritiky je tento postřeh ještě trefnější, jelikož přesně odpovídá biblickému „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?“ (Lukáš 6,41). John Gillingham by také musel vytahovat trámy formální: téměř padesát stran používá zkratku EU, aby v úvodu kapitoly Ekonomika (str. 55) pocítil potřebu vypsat celý termín a poté závorkou zkratku znovu zavést. Totéž se na straně 57 opakuje se společnou zemědělskou politikou a zkratkou CAP, v předešlém textu také již použitou a vysvětlenou. Je tedy pravděpodobné, že Gillinghamova kniha je kompilací předešlých samostatných textů, která neprošla nejpečlivější redakční prací. Nasvědčuje tomu také časté opakování již použité argumentace a zdlouhavé uvozující odstavce u jednotlivých kapitol. Gillinghamovy postřehy a trefy do EU jsou mnohdy zajímavé a místy také zábavné. Neutváří však celek, byť se o dojem celistvosti a návaznosti autor sveřepě snaží. Jenže nesouvisející útržky komentující nešvary různých institucí EU, společných politik a historických událostí, k nimž se Gillingham mnohdy vrací, pouhá skepse k současné EU nespojí. Spíše než na obsah monografie

RECENZE / REVIEWS

by byly vhodné jako námět desítek publicistických sloupků. I v těch by ale Gillingham musel lépe zacházet s fakty a jít do hloubky. Revolverový jazykový styl, který Gillingham často používá, a spektakulární argumentace (například v souvislosti s platy europoslanců na str. 43) totiž samy o sobě ani na pouhou novinařinu nestačí. Evropskou integraci lze reflektovat kriticky, systematicky a přitom čtenářsky přístupně. Důkazem je publikace Petra Fialy Evropský mezičas: Nové otázky evropské integrace, kterou v čísle 1/2007 Politologického časopisu recenzoval Vít Hloušek. Jak Fialova, tak Gillinghamova kniha vyšly ve stejný rok. Obě mají podobné ambice. Jenže zatímco Fialův text bez problémů obstojí jako kompaktní pohled, s nímž lze souhlasit, či se vůči němu vymezit, Gillinghamova práce je zmařenou příležitostí. A bohužel také důkazem toho, že i v renomovaném odborném vydavatelství může vyjít kniha, která nároky vědeckého textu nesplňuje. Petr Kaniok, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno

Šárka Waisová a kolektiv: ATLAS MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. PROSTOR A POLITIKA PO SKONČENÍ STUDENÉ VÁLKY Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2007, 158 stran. Vývoj v oblasti mezinárodních vztahů i jejich výzkumu v období po ukončení studené války dokazuje, že dictum Saula B. Cohena „Location still matters“, uvedené autory publikace na její předsádce, stále platí. Atlas mezinárodních vztahů je výsledkem práce kolektivu autorů, působících na Katedře politologie a mezinárodních vztahů Filozo-

373 fické fakulty a na oddělení geomatiky při Katedře matematiky Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni, vedeného Šárkou Waisovou. Je knihou velice potřebnou a vítanou, která zaplňuje na českém knižním trhu výraznou mezeru. Jedná se o dílo užitečné, velmi dobře pojaté a zpracované, jež se při naplnění jisté podmínky stane dlouhodobě používanou a nepostradatelnou pomůckou studentů mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií. V atlasu obsažené texty a k nim se vztahující mapy pokrývají nejvýznamnější témata spadající do oblasti geopolitiky, geostrategie a bezpečnosti. Pozornost je zaměřena na témata, jež byla jádrem sporů mezi státy odjakživa. Nepřekvapí tedy popis fenoménu hranice jako prvku teritoriální distribuce moci, jeho vlivu na hraniční spory a konflikty. Kategorizace a typologie zkoumaných otázek, jako jsou hranice či hraniční konflikty, jsou vždy doloženy a doplněny řadou konkrétních příkladů. Je nasnadě, že v atlasu mezinárodních vztahů může stěží chybět kapitola věnovaná geopolitice a geostrategii. Autoři stručně představují koncepty zakladatele anglosaské školy geopolitiky Mackindera i německé větve geopolitického myšlení Haushofera a rovněž uvádějí novější Cohenovo pojetí vztahu mezi státem, prostorem a politikou. Jako další z dlouhodobě významných témat, jež byla textově i graficky zpracována, lze uvést světová náboženství, jejich rozložení na glóbu a jejich zastoupení v populaci nebo politickou geografii moří a oceánů. S problematikou geografie moří a oceánů souvisejí otázky, jejichž význam výrazně stoupá v posledních desetiletích. Jedná se o problematiku mořských dopravních a komunikačních cest. Proto v této kapitole nejsou opomenuty tzv. „škrtící body“, oblasti, jejichž ovládnutí by mohlo být za jistých okolností využito například v rámci snah o tzv. „odepření moře“ (sea denial) k citelné paralýze předních námořních mocností či

374


světového námořního obchodu. Právě uvedená kapitola je krásným příkladem vynikajícího spojení stručného, leč velmi informativního textu s dokreslujícími tabulkami, grafy a mapami. Tabulky a grafy čtenáři poskytují přehled světových škrtících bodů, vitálních bodů námořní komunikace, klasifikaci tankerů, výskyt, frekvenci a dějiště pirátských útoků. Na mapách jsou zobrazeny hlavní námořní dopravní trasy a výskyt pirátských aktivit. Jedenáctá kapitola publikace se zabývá geopolitikou vesmíru, tématem, které vyvolávalo mimořádný zájem zejména v posledních padesáti letech, u něhož ale lze současně očekávat, že jeho význam nadále poroste. Pozornost je zaměřena především na astropolitiku a astropolitické regiony. Následující kapitoly jsou věnovány klasifikaci států podle vnitřní svobody, typologii vládních forem v demokratických státech a typologii vnitřního uspořádání státu či rozpadu států na počátku nového století. Stranou nezůstává ani fenomén porušování lidských práv, který je neustále v mezinárodních vztazích přítomen a nezřídka bývá jádrem sporů mezi státy nebo mezinárodními organizacemi a státními aktéry. Náležitou pozornost Atlas věnuje také bezpečnostní dimenzi mezinárodních vztahů. V tomto ohledu se zaměřuje na jev mezinárodního terorismu a graficky znázorňuje výskyt teroristických útoků od roku 1990 do současnosti. Autoři ovšem nemají tendenci pomíjet či snižovat význam dalších typů politického násilí. Proto popisují a graficky znázorňují výskyt ozbrojených konfliktů, genocidy či participace dětských vojáků v rámci ozbrojených konfliktů, která je jevem obzvláště znepokojujícím. Stručně je zmíněna rovněž historie mírových misí Organizace spojených národů. Čtenář se může velmi přehledně obeznámit také s misemi probíhajícími v současné době. V kapitolách věnovaných bezpečnostním otázkám nemůže chybět zmínka o jaderných zbraních a jejich roli v rámci mezinárodních

4/2007

vztahů. Proto autoři upozorňují nejen na vojenský, ale také na politický význam těchto ničivých prostředků, v prvním i v druhém jaderném věku. Podobně poukazují na to, co často bývá odsouváno do pozadí, totiž že zahájení jaderného programu či vlastnictví jaderné zbraně je více než často vedeno nikoliv pouze bezpečnostními motivy daného aktéra, ale i jinými pohnutkami, například snahou posílit své sebevědomí, prestiž či pozici v mezinárodním systému. V souvislosti se zbrojením, a zvláště jaderným, jsou zmiňovány i hlavní bilaterální i multilaterální výstupy procesů kontroly zbrojení a odzbrojování. Škoda, že mezi uvedenými sovětsko či rusko-americkými smlouvami není uvedena smlouva o likvidaci střel kratšího a středního dosahu (INF) z roku 1987, kterou Rusko v současné době a v rámci debat o umístění prvků amerického protiraketového systému ve střední Evropě používá jako rukojmí a vyhrožuje jejím vypovězením. Podobně je škoda, že mezi rusko-americkými bilaterálními smlouvami o strategických jaderných zbraních nefiguruje tzv. Moskevská smlouva z roku 2002. Tak totiž může u méně informovaného čtenáře dojít k vytvoření dojmu, že jednání o kontrole zbrojení a odzbrojování mezi USA a Ruskem po završení studené války zanikla a že jim v současné době není věnována pozornost, což neodpovídá realitě. Při přípravě nového vydání Atlasu by autoři měli zvážit, zda by nebylo vhodné v rámci grafických vyobrazení věnovat pozornost také existenci dalších typů zbraní hromadného ničení, chemickým a biologickým zbraním a státům, které jimi disponují či mají programy zaměřené na výrobu těchto prostředků. Jejich význam a potenciál je sice obecně považován za stěží srovnatelný s významem a potenciálem zbraní jaderných, přesto je jim ale věnována značná pozornost v rámci procesu odzbrojování, kdy existuje široký konsensus o tom, že by oba uvedené druhy ZHN měly být, na rozdíl od zbraní jaderných, zcela zlikvidovány.

RECENZE / REVIEWS

Problematiku jaderných zbraní doplňuje a uzavírá fenomén zón bez jaderných zbraní, opět doprovozený velmi kvalitním grafickým znázorněním jejich výskytu, nebo problematika výdajů na zbrojení v období po studené válce. Atlas věnuje pozornost také mezinárodním organizacím a aliancím. Graficky je znázorněna jak participace států na činnosti regionálních bezpečnostních organizací, tak jejich členství v mezinárodních ekonomických organizacích. Jisté výhrady mám v souvislosti s vymezením trvalé neutrality. V textu pod mapou na straně 115 s názvem Regionální bezpečnostní organizace a neutrální státy autoři uvádějí, že trvalá neutralita byla přiznána jen geostrategicky nedůležitým státům. Příklad Rakouska nebo Finska naznačuje, že neutrální mohou být i státy mající z geostrategického hlediska polohu nikoliv nezajímavou. Jejich neutralita tak nebyla determinována marginálním geostrategickým významem, ale naopak. Neutrální status vyplýval z výsledků 2. světové války a z toho, že neutralita Finska a Rakouska byla pro obě supervelmoci i uvedené dvě země nejlepším dosažitelným a pro všechny zainteresované aktéry přijatelným řešením. Další kapitoly jsou zaměřeny na problematiku migrace, uprchlictví, politické ekonomie mezinárodních vztahů, chudoby, rozvojové spolupráce. Ke cti autorům slouží fakt, že nevěnovali pozornost pouze uprchlictví, ale zmiňují i dnes poněkud opomíjený fenomén tzv. „vnitřně vysídlených osob“. Jimi uvedená data (v roce 2005 přibližně 24 mil. vnitřně vysídlených osob) dokládají, že se jedná o negativní jev, jehož výskyt rozhodně nelze bagatelizovat. Závěrečné kapitoly jsou zaměřeny na oblasti, jejichž význam i intenzita výzkumu v současné době neustále stoupá. Jedná se

375 především o strategické suroviny a energetickou bezpečnost. Čtenář je opět prostřednictvím grafických vyobrazení seznámen s objemem a lokalizací ověřených světových zásob ropy či s geopolitikou ropy a zemního plynu. Dvě zcela poslední kapitoly pojednávají o tématech, která nepochybně rovněž náleží do oblasti výzkumu mezinárodních vztahů, stejně jako do jejich podoboru bezpečnostních studií. Jedná se o šíření epidemií a organizovaný zločin, zejména o ilegální obchod s narkotiky. Závěrem lze potvrdit, že Atlas mezinárodních vztahů je výsledkem v českém prostředí poměrně ambiciózního záměru a je výsledkem velmi zdařilým. Jeho význam posiluje také skutečnost, že se jedná o publikaci početného týmu autorů, o text vzešlý z mezioborové spolupráce. I proto Šárce Waisové a všem, kdo se na jeho vzniku podíleli, náleží uznání za kvalitu předložené publikace, schopnost vzájemné komunikace a spolupráce, jež napomohla k dosažení tohoto výborného výsledku, a v neposlední řadě ocenění jejich trpělivosti a vytrvalosti. Bez mimořádné míry těchto vlastností by Atlas mezinárodních vztahů vznikl jen stěží. Je zřejmé, že se tato publikace stane užitečným průvodcem nejen pro vědce a studenty zabývající se mezinárodními vztahy, ale že ho velmi ocení také široká veřejnost. Na začátku této recenze jsem konstatoval, že má-li atlas sloužit dlouhodobě, je třeba naplnit jistou podmínku. Tou je nutnost provádění pravidelné aktualizace v něm obsažených informací a dat a jeho pravidelná reedice. A k pokračování těchto procesů přeji celému kolektivu autorů hodně odhodlání, energie a vytrvalosti. Petr Suchý, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno

376


4/2007

Principy organizace zájmových skupin v ČR: právní předpisy a jejich změna v důsledku procesu evropeizace* MARKÉTA PITROVÁ, HUBERT SMEKAL, PETR SUCHÝ**

Abstract: Principles of Interest Group Organization in the Czech Republic: Legal Rules and their Changes as a Result of Europeanization This paper seeks to find out to what extent the process of EU accession has influenced legal regulations concerning the creation and functioning of social and political actors. Through the analysis of various statutes and changes made to them, the paper tries to determine the role the EU plays in amending assembly legislation. The actors under scrutiny include political parties, professional organizations, labour unions, and civil society organizations. The paper concludes that the most influenced field of actors was the area of chambers of professionals which was obliged to conform to requirements for the free movement of people and services in the European Union in order to comply with European law. The Czech Republic was quite leisurely in their harmonization of statutes, with the majority of them passed just before accession to the EU. An interesting part of the problem concerns the question of political party membership, which is still reserved only for Czech citizens. However, European citizenship, with its voting rights to the European Parliament and local magistrates, is arguably going to push slowly for change even in this domain. Keywords: the Czech Republic, interest groups, legal europeanization, freedom of assembly

1. Úvod Cílem předkládané právní analýzy je postihnout legislativní změny v úpravě vzniku a organizace politických a společenských aktérů, které proběhly v souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii. Studie se tedy zaměřuje na otázku právního rámce organizace politických stran, profesních komor a zájmových skupin, nikoliv na vlastní pole jejich působení. Předmětnou otázku proto představuje zejména výzkum toho, jak se měnily * Text byl vytvořen v rámci projektu „Političtí aktéři v procesu evropeizace a internacionalizace politického prostoru ČR“ v programu Moderní společnost a její proměny. ** Autoři působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Adresa: Katedra MVES FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno; e-maily: [email protected], [email protected], [email protected].

MATERIÁLY / MATERIALS

377

české právní předpisy v souvislosti s dlouhodobým procesem přípravy České republiky na přistoupení k Evropské unii i následně po přístupu, co se týká například členství v komorách, možnosti působení cizích státních příslušníků ve výkonných orgánech různých politických aktérů atd. Svoboda sdružování jakožto jedna ze základních svobod stále spadá do působnosti zejména národních států a Evropská unie na její výkon působí „pouze“ sekundárně. Například v rámci volného pohybu osob (a v rámci něj i pracovníků) postupně dochází ke stírání rozdílu mezi domácími a zahraničními pracovníky, čímž se otevírá možnost působení ve stavovských organizacích i pro zahraniční subjekty. Zprostředkovaně tedy Evropská unie působí i na samotnou reálnou podobu výkonu svobody sdružování v členských státech. Otázka spjatosti legislativních změn s procesem přistupování k Evropské unii nicméně v mnoha případech představuje spornou záležitost. Transformace legislativního rámce České republiky probíhala komplexně a byla ovlivněna řadou podnětů. V jejím rámci je těžké posoudit, zda by k novelizaci došlo i bez ohledu na evropskou integraci nebo zda se tak děje v souvislosti s ní. I z důvodu co nejvyššího omezení těchto potenciálně sporných momentů se analýza omezuje na zadaný rámec. Díky přenesenému, nicméně nikoliv zanedbatelnému vlivu Evropské unie na sektor reprezentace zájmů se stala analýza právních podmínek a změn během let 2000–2006 výchozím bodem ke zkoumání prostoru zájmových skupin v České republice v důsledku procesu evropeizace. Zvolené časové období bylo vygenerováno na základě analýzy mezníků procesu přistupování a procesu transformace zemí střední a východní Evropy. Samotný akt přistoupení k Evropské unii v květnu 2004 sice představoval lehce určitelný časový moment, avšak změny legislativy, které se k tomuto účelu přijímaly, probíhaly v řádu několika let. Česká republika (respektive Československo) naznačila aspirace směrem ke členství v Evropské unii/Evropských společenstvích poměrně záhy po listopadu 1989 a v průběhu 90. let pomalu začala navazovat užší vazby a testovat možnosti přistoupení. Reakce ze strany Evropské unie byla však nejdříve velice omezená. Za první zásadnější mezník lze označit až definování tzv. kodaňských kritérií představených Evropskou radou v roce 1993. V nich Evropská unie stanovila, že budoucí členský stát musí splňovat vybraná politická a ekonomická kritéria. Náleží k nim i nutnost disponovat stabilními institucemi zaručujícími demokracii, právní stát, ochranu lidských práv a respektování menšin (Evropská rada 1993: 13). Otázky kapacity a výkonnosti administrativních struktur byly dále posíleny podmínkou v podobě tzv. madridského kritéria z roku 1995 (Evropská rada 1995). Ačkoliv kandidátské země dostaly tento jasný signál o podmínkách vstupu, procedury rozšíření byly nadále hibernovány a opakovaně se měnily prezentované harmonogramy přistoupení dalších zemí. Je možné konstatovat, že proces rozšiřování, jehož koncepce ve vlnách byla představena v roce 1997 (Evropská rada 1997) a následně změněna v roce 1999 (Evropská rada 1999), byl pozdržen nikoliv kvůli nepřipravenosti kandidátů, ale díky nejednotnosti aktérů na straně EU. Období let 1997–2001, kdy bylo definitivně rozhodnuto o přednostním členství deseti zemí z původních dvanácti žadatelů, představovalo pro Českou republiku éru určité stagnace, respektive zdržení harmonogramu vlastní transformace, která postrádala dostatečný vnější impuls. Z hlediska zkoumaného problému lze konstatovat, že jakékoliv legislativní novelizace v průběhu období tranzice souvisejí s postupným přibližováním se Evropské unii, a tudíž i se zkoumaným problémem. Vzhledem k dynamice sbližování právního řádu ČR ke standardům

378


4/2007

acquis communautaire a proměnám harmonogramu procesu rozšiřování byl v případě zkoumání problematiky reprezentace zájmů zvolen jako relevantní počátek zkoumaného období rok 2000. Tento rok je mezníkem, v němž akcelerovaly přípravy na vstup České republiky do Evropské unie. Nároky spojené s vymezením zkoumaného období se v menší míře projevily i v případě určení konečného bodu výzkumu. Jedná se totiž o stále trvající proces, kdy legislativní změny, jež vyplývají z přístupu České republiky k Evropské unii, neustále pokračují. Pro účely této analýzy byl proto zvolen jako hraniční závěrečný moment k posuzování legislativních změn konec června 2006. Celková suma legislativních změn, které byly přijaty v souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii, představuje nesmírně rozsáhlý a v jediné analýze nezpracovatelný soubor opatření. Předkládaná práce se proto pokouší co nejvíce zúžit pole svého zájmu, a proto se předmět zkoumání koncentruje přímo na změny v legislativě, týkající se zejména organizace a fungování předmětných politických a společenských aktérů. Modifikace v právní úpravě, jež by rovněž mohly ovlivňovat činnost aktérů, jsou povětšinou pouze zmíněny a není jim věnována další pozornost. Ačkoliv se v konečné fázi jedná o prezentaci uceleného, nicméně rozsahem značně omezeného výčtu právních změn, celá studie se zakládá na obsáhlé komparaci právních předpisů a jejich novelizací. Zkoumané subjekty řešitelé projektu rozdělili do čtyř skupin: • profesní komory, • politické strany, • odbory a řemeslnicko-stavovské organizace, • další subjekty v kategorii občanských sdružení. Tato kategorizace byla při vypracování právní analýzy dodržena a text podle ní rozčleněn. Tělo práce tedy tvoří vlastní zkoumání změn, které v souladu s výše vyřčeným přesně následuje načrtnutou systematizaci do čtyř skupin subjektů. V závěrečné části se předkládají celkové výsledky zkoumání. 2. Výchozí podmínky a právní zdroje reprezentace zájmů Z hlediska právního lze prostor pro pohyb zájmových skupin a politických aktérů vymezit ústavními předpisy, zákony a dále detailnějšími právními předpisy, které ošetřují konkrétní sektory působnosti zájmů. 2.1 Ústavní předpisy ČR V nejvyšší míře obecnosti upravují sdružování osob normy ústavního pořádku České republiky, jmenovitě článek 20 Listiny základních práv a svobod (Sbírka zákonů č. 2/1993, v platném znění). Ústava České republiky (Sbírka zákonů č. 1/1993 Sb., v platném znění) organizaci zkoumaných politických aktérů přímo neupravuje, novelizace mohou být relevantní zejména zprostředkovaně. Vedle toho, že změna Ústavy vedla k umožnění samotného přístupu k Evropské unii, vyjasnila změna článku 10 vztah mezi vnitrostátním zákonem a mezinárodní smlou-


379

vou. Pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Listina základních práv a svobod doznala za celou dobu své existence pouze jediné, a to ještě navíc nepříliš významné změny, když prodloužila lhůtu pro předání zadržené osoby soudu z 24 na 48 hodin. Sdružovací právo upravuje článek 20 Listiny, který patří pod oddíl dva s názvem Politická práva (Hlava druhá – Lidská práva a základní svobody). „Čl. 20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.“ Právo na sdružování v odborových organizacích je upraveno samostatně článkem 27, jenž se již řadí pod Hlavu čtvrtou – Hospodářská, sociální a kulturní práva. „Čl. 27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“ Celkově lze konstatovat, že v souvislosti se vstupem do Evropské unie nedošlo na ústavní úrovni v oblasti regulace sdružování k žádným přímým změnám. 2.2 Zákony ČR Obecně sdružování osob upravuje rovněž zákon o sdružování občanů (zákon č. 83/1990 Sb., v platném znění), který z posuzovaných kategorií subjektů pokrývá třetí a čtvrtou kategorii – tedy odbory a řemeslnicko-stavovské organizace. Organizací a fungováním politických stran a hnutí se zabývá speciální zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (zákon č. 424/1991 Sb., v platném znění).

380


4/2007

Ještě detailnější úpravu pak předkládají právní předpisy v případě profesních komor, kde se míra obecnosti posouvá o další úroveň níže. Neexistuje tedy jeden zákon o profesních komorách, nýbrž zákony přímo o jednotlivých komorách, které na sebe přebírají některé úseky činnosti veřejné správy. Úprava postavení komor se v zákonech objevuje buď samostatně (viz zákon o Komoře veterinárních lékařů České republiky – zákon č. 381/1991 Sb., v platném znění), nebo samostatně, ale upravuje se více „spřízněných“ komor dohromady v jediném zákonu (viz zákon o České lékařské komoře, České stomatologické komoře, České lékárnické komoře – zákon č. 220/1991 Sb., v platném znění), nebo ustanovení o komorách tvoří součást obecnějšího zákona reglementujícího danou oblast činnosti (viz Česká advokátní komora a zákon o advokacii – 85/1996 Sb., v platném znění; Exekutorská komora České republiky a zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti – 120/2001 Sb., v platném znění; Komora auditorů České republiky a zákon o auditorech – 254/2000 Sb., v platném znění; Komora daňových poradců České republiky a zákon o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky – 523/1992 Sb., v platném znění; Komora patentových zástupců České republiky a zákon o patentových zástupcích – 417/2004 Sb., v platném znění; Notářská komora České republiky a zákon o notářích a jejich činnosti – 358/1992 Sb., v platném znění), anebo v rámci obecnějšího zákona, ale spolu s další komorou (viz Česká komora architektů a Komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě a zákon o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě – 360/1992 Sb., v platném znění). 3. Členění reprezentovaných zájmů a jejich charakteristika 3.1 Profesní komory Profesní komory s povinným členstvím podléhají ze všech zkoumaných subjektů nejdetailnější úpravě, protože se jednotlivé právní předpisy zabývají přímo jimi a upravují základy jejich vzniku a organizace. Jak již bylo zmíněno v úvodní části, úprava profesních komor existuje ve čtyřech podobách: • Jeden zákon věnovaný přímo jedné komoře. • Jeden zákon věnovaný více komorám. • Organizační předpisy komory součástí obecnějšího zákona. • Organizační předpisy více komor součástí obecnějšího zákona. Profesních komor s povinným členstvím, které upravuje zákon, existuje v České republice celkem dvanáct. Vedle nich operuje i velké množství dalších, zákonem specificky neupravených komor, které mají formu občanského sdružení. V následujících pasážích se rozebírají změny právních předpisů u jednotlivých komor. Přehled profesních skupin v ČR nabízí tabulka 1. Ještě drobná poznámka k možnému terminologickému úskalí – české zákony ve spojitosti s vykonavateli povolání s povinným členstvím v komorách obvykle používají adjektiva usazený a hostující (např. advokát). Jak lze logicky dovodit, výraz „hostující“ vypovídá o dočasném nebo příležitostném charakteru výkonu pracovní náplně, zatímco „usazený“ v sobě nese prvky trvalosti.


381

Tabulka 1: Seznam profesních komor s povinným členstvím (upraveným zákonem). Komora auditorů ČR Česká komora architektů* Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě Česká lékařská komora Česká stomatologická komora Česká lékárnická komora Komora daňových poradců ČR Exekutorská komora Komora patentových zástupců Komora veterinárních lékařů Česká advokátní komora Notářská komora * Členství v komoře je povinné pouze v případě, že architekt hodlá v projektu poskytovat záruku bezpečného užívání staveb (mechanická odolnost, požární bezpečnost, hygiena atd.).

Zdroj: Autoři 3.1.1 Komora auditorů ČR

Právní postavení auditorů a jejich organizaci upravoval nejprve zákon č. 524/1992 Sb. o auditorech a Komoře auditorů České republiky, který v červenci 2000 nahradil zákon č. 254/2000 Sb. o auditorech. Klíčové pasáže pro auditory z členských států Evropské unie se nacházejí v novém zákoně v paragrafech 13a až 13f, které rozlišují mezi usazenými a hostujícími auditory. Český zákon vychází ze zásady uznávání kvalifikací, která umožňuje, aby auditoři z jiných členských států vykonávali auditorskou činnost i v tuzemsku. Všichni auditoři zapsaní v seznamu se sdružují v Komoře auditorů, což se týká i usazených auditorů ze členských států EU. Účast v orgánech Komory neobsahuje požadavek občanství. Znění nerozlišující mezi domácími a usazenými auditory z členských zemí EU přinesl až zákon č. 169/2004 Sb. z března 2004, jenž novelizoval zákon č. 254/2000 Sb. a zasloužil se o zařazení paragrafů 13a až 13f, respektive o takové znění, jež by vyhovovalo požadavkům Evropské unie. 3.1.2 Česká komora architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě

Úpravu činnosti a sdružování architektů a autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě obsahuje zákon č. 360/1992 Sb., v platném znění. Česká komora architektů i Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě představují stavovské organizace sdružující všechny autorizované architekty a všechny autorizované inženýry a autorizované techniky činné ve výstavbě. Ustanovení týkající se předmětných subjektů z členských zemí Evropské unie nalezneme v paragrafech 30a a následujících, které zakotvil zákon č. 224/2003 Sb. z června 2003, zakládající se na zásadě nediskriminace. Sdružovací předpisy

382


4/2007

a působení v obou Komorách se tímto vztahují i na usazené autorizované architekty a usazené autorizované inženýry a autorizované techniky činné ve výstavbě z členských států EU. 3.1.3 Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora a Česká lékárnická komora

Úprava postavení těchto tří rozebíraných komor se nachází v zákoně č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, který byl novelizován pouze dvakrát, a to v letech 1992 a 2002, přičemž ani jedna změna nemá žádný vztah k přístupu České republiky k Evropské unii. Všechny komory stanovují povinné členství, přičemž všichni jejich členové musejí být oprávněni k výkonu lékařské, stomatologické nebo farmaceutické praxe v závislosti na komoře. Možnosti výkonu této praxe pro občany států Evropské unie stanoví zvláštní předpis (viz zákon č. 95/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta v platném znění), založený na principu uznávání kvalifikace pro absolventy vzdělání v jiném členském státě Evropské unie.1 3.1.4 Komora daňových poradců ČR

Úpravu činnosti a sdružování daňových poradců obsahuje zákon č. 523/1992 Sb. o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky v platném znění. Ve vztahu k daňovým poradcům z členských zemí Evropské unie jsou klíčová ustanovení paragrafů 8a až 8f, jež byla do zákona vložena zákonem č. 170/2004 Sb. z března 2004. Členství v Komoře daňových poradců vzniká dnem zápisu do seznamu daňových poradců, což platí i pro usazené daňové poradce z členských zemí EU. Členství v Komoře a jejích orgánech je tudíž založeno na základě nediskriminace (stejného zacházení), co se občanského kritéria týče. 3.1.5 Exekutorská komora

Úpravu činnosti a sdružování exekutorů obsahuje zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti v platném znění. Exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Stát pověřuje soudní exekutory úřady, které existují jako numerus clausus (přesně stanovený počet úřadů). Exekutorem může být pouze občan České republiky, na nějž se mimo jiné vztahuje požadavek ukončeného vzdělání na právnické fakultě se sídlem v České republice. Vzhledem k podmínce občanství pro výkon samotné funkce exekutora logicky vyplývá, že podmínka občanství zůstává rozhodující i pro členství v samosprávných orgánech. Proces přistupování k Evropské unii tedy neměl na organizaci Exekutorské komory žádný vliv. 3.1.6 Komora patentových zástupců

Úpravu činnosti a sdružování patentových zástupců obsahuje zákon č. 417/2004 Sb. o patentových zástupcích v platném znění, který do června 2006 neprodělal ještě ani jednu novelizaci. Předchozí zákon č. 237/1991 Sb. o patentových zástupcích (ve znění pozdějších předpisů)


383

uvažoval o členech Komory patentových zástupců pouze jako o občanech, zatímco nový zákon se již vyrovnává s novou evropskou realitou a požadavky. Zákon č. 417/2004 Sb. rozlišuje ve vztahu k patentovým zástupcům z ostatních členských států Evropské unie mezi usazenými a hostujícími patentovými zástupci, přičemž druzí jmenovaní se mohou rovněž účastnit sněmu Komory, avšak bez hlasovacího a volebního práva. Úprava usazeného patentového zástupce je založena na zásadě nediskriminace podle občanství v rámci Evropské unie, o čemž svědčí i ustanovení paragrafu 28: „Není-li stanoveno jinak, použije se pro usazeného patentového zástupce přiměřeně ustanovení tohoto zákona, pokud stanoví práva a povinnosti patentových zástupců v souvislosti s poskytováním služeb patentového zástupce, včetně profesních předpisů a ustanovení zvláštních právních předpisů, a práva účasti na sněmu Komory (§ 57) s hlasovacím a volebním právem.“ 3.1.7 Komora veterinárních lékařů

Působení Komory veterinárních lékařů upravuje stejnojmenný zákon č. 381/1991 Sb. o Komoře veterinárních lékařů České republiky, který dosud doznal jediné změny, a to zákonem č. 318/2004 Sb. Aby mohli vykonávat veterinární léčebnou a preventivní činnost, musejí být veterinární lékaři členy Komory (viz paragraf 4). Tato povinnost nedopadá jen na hostující veterinární lékaře, přicházející do České republiky z členských států Evropské unie pouze za výkonem dočasné nebo příležitostné praxe, kteří členy Komory být nemusejí (viz paragraf 5a). Zákon č. 318/2004 z 29. dubna 2004 obsahuje zejména změny nutné pro adaptaci českých právních předpisů, týkajících se sdružování a výkonu povolání veterinárního lékaře, pro fungování v Evropské unii. Na rozdíl od právní úpravy výkonu povolání a sdružování ve většině výše zmíněných komor se nerozlišují usazení a hostující pracovníci Evropské unie, ale zákon obsahuje pouze ustanovení o hostujících veterinářích, kteří mohou, ale nemusejí být členy Komory. Z toho lze dovodit, že jakmile veterinář z jiného členského státu Evropské unie splňuje podmínky pro výkon svého povolání na základě zákona č. 166/1999 Sb. o veterinární péči v platném znění, může být při splnění dalších podmínek (předložení osvědčení o splnění podmínek pro výkon odborné veterinární činnosti, plná způsobilost k právním úkonům, podání písemné přihlášky) na zcela nediskriminačním základě zapsán do seznamu členů Komory a následně v ní působit. 3.1.8 Česká advokátní komora

Právní úpravu výkonu povolání a sdružování advokátů upravuje zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii v platném znění, který doznal od svého přijetí v březnu 1996 mnohých novelizací. Na intenzitě změny nabraly po roce 2000, zejména pak v roce 2004, kdy se musela zohlednit důležitá směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/5/ES o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace. Advokátem se stává ten, kdo je zapsán do seznamu advokátů u České advokátní komory. Pro zápis do seznamu se vyžaduje splnění řady podmínek, nicméně i občané členských států Evropské unie se mohou stát advokáty a členy Komory v České republice. Důležitý krok směrem ke kompatibilitě s požadavky Evropské unie učinil zákon č. 228/2002 Sb. Výrazné změny přinesl rovněž zákon č. 79/2006 Sb.

384


4/2007

Zákon č. 228/2002 Sb. (nabývá účinnosti dnem vstupu smlouvy o rozšíření v platnost v pasážích týkajících se evropského advokáta) rozšířil okruh osob způsobilých podle zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb.) vykonávat právní služby i o fyzické osoby, které jsou státními příslušníky některého z členských států Evropské unie nebo členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru a jež v tomto státě získaly oprávnění poskytovat právní služby pod profesním označením svého domovského státu oznámeným ve sdělení Ministerstva spravedlnosti vyhlášeném ve Sbírce zákonů (dále jen „evropský advokát“). Novela vložila do znění zákona část III, která se nazývá „Evropský advokát“ (paragrafy 35f a n.) a obsahuje detailnější úpravu evropské problematiky. Zákon rozlišuje „hostujícího evropského advokáta“ a „usazeného evropského advokáta“. Hostující evropský advokát poskytuje právní služby na území ČR dočasně nebo příležitostně a má omezená práva (nemůže být členem sdružení, společníkem společnosti, nemá oprávnění účastnit se sněmu, ani být volen do orgánů Komory) (srovnej paragrafy 35f a n.). Usazeným evropským advokátem je evropský advokát, který je zapsán do seznamu evropských advokátů vedeného Komorou a je poté oprávněn poskytovat právní služby na území České republiky soustavně (viz paragrafy 35f a n.). Na usazené evropské advokáty se tedy aplikují předpisy o sdružování advokátů nediskriminačně. Pokud jsou jednou cizí advokáti na seznamu evropských advokátů, mají stejná práva ohledně působení v Komoře jako advokáti tuzemští. 3.1.9 Notářská komora

Úpravu činnosti a sdružování notářů obsahuje zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti v platném znění. Obdobně jako u činnosti exekutorů je notářům státem svěřen úřad, jejichž počet je v České republice předem stanovený (princip numerus clausus). Notářem se může stát (za splnění dalších nutných podmínek) pouze občan ČR (paragraf 7 odst. 1), což diskvalifikuje další osoby bez ohledu na členství jejich domovské země v Evropské unii. Notářská komora sdružuje všechny notáře v obvodu každého krajského soudu a notář se stává jejím členem dnem jmenování notářem (viz paragraf 29 odst. 4). Notářskou komoru České republiky pak tvoří jednotlivé notářské komory (viz paragraf 35 odst. 2). V souvislosti s procesem přistupování nedošlo s ohledem na zachování podmínky občanství pro výkon notářské činnosti v České republice k žádným relevantním změnám v organizaci sdružování notářů. 3.2 Politické strany V České republice působí celkem 95 politických stran a 45 politických hnutí (Ministerstvo vnitra. Seznam politických stran a hnutí). Sdružování jednotlivců v politických stranách a hnutích upravuje zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích v platném znění. Přímo v novelizacích dotyčného právního předpisu nelze nalézt modifikace, které by souvisely s přístupem České republiky k Evropské unii. V této souvislosti však upoutá ustanovení odstavce 3 paragrafu 2, který zní: „Členem strany a hnutí může být občan starší 18 let (…).“ Využití práva politicky se sdružovat je tudíž podle platné legislativy vyhrazeno pouze občanům ČR. V protipólu vůči tomuto selektivnímu principu jsou postavena


385

práva vyplývající z evropského občanství. Voleb do Evropského parlamentu a zejména místních voleb se mohou s aktivním i pasivním volebním právem účastnit i občané cizích zemí, avšak s bydlištěm v tuzemsku. Omezení politického sdružování není s tímto principem v přímém rozporu, protože volební systém v případě komunálních voleb umožňuje kandidaturu volebních stran, které mohou být sestaveny nezávislými kandidáty. Aktivní účast v místních volbách a volbách do Evropského parlamentu je tedy občanům EU v ČR zajištěna. V případě politických aktivit občanů EU narážíme na jistou „dvojkolejnost“. Občané z jiných členských zemí EU se sice v ČR nemohou sdružovat v politických stranách a hnutích, nicméně mohou volit a být voleni ve volbách do místních zastupitelstev a do Evropského parlamentu. Aplikací „klasického“ principu nediskriminace dochází k jistému tlaku na modifikaci znění zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, který by umožnil politické sdružování i občanům EU. K přímé změně zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích však nedochází. 3.3 Odbory a řemeslnicko-stavovské organizace Subjekty v kategoriích odbory a řemeslnicko-stavovské organizace vykazují vysokou míru podobnosti, a byly proto z hlediska výzkumu pojímány jako jedna kategorie. Odbory a řemeslnicko-stavovské organizace nejčastěji existují v podobě občanského sdružení na základě zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů v platném znění a rovněž v podobě zájmového sdružení právnických osob vzniknuvšího na základě paragrafu 20f a následujících zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník v platném znění. Jako podtyp občanského sdružení se objevovala i tzv. živnostenská společenstva definovaná jako „sdružení podnikatelů v určitém oboru nebo oborech živností na vymezeném území“, jež „hájí a podporují společné zájmy podnikatelů, kteří jsou jejich členy, a přispívají k řádnému provozování živností. Podávají na vyžádání nebo z vlastní iniciativy orgánům státní správy návrhy, informace a stanoviska o živnostech v oboru své působnosti“ (srovnej ustanovení paragrafu 69 zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání). Dotyčný paragraf byl však zrušen zákonem č. 167/2004 Sb. z 25. března 2004. Podmínky vzniku a fungování občanských sdružení upravuje zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů v platném znění. Zákonem č. 300/1990 Sb. z července 1990 se do něj vložil paragraf 9a týkající se odborových organizací a organizací zaměstnavatelů. Z novelizací zákona o sdružování občanů nelze dovodit jakoukoliv souvislost mezi jeho změnami a přístupem České republiky k Evropské unii. Možnost zřídit zájmové sdružení právnických osob vložil do občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) zákon č. 509/1991 Sb., který zařadil úpravu zájmových sdružení právnických osob do paragrafů 20f až 20j. Od roku 1991 až do června 2006 došlo pouze k jediné změně dotyčných paragrafů (zápis do registru u krajského místo u okresního úřadu), která však nemá přímou souvislost s přístupem k Evropské unii. Co se vzniku a organizace subjektů v kategorii odbory a řemeslnicko-stavovské organizace týká, změny předmětných právních předpisů vznikaly nezávisle na procesu přistupování České republiky k Evropské unii.

386


4/2007

3.4 Ostatní sdružení a zájmy Ministerstvo vnitra registruje v České republice k 31. srpnu 2006 na 64 689 občanských sdružení2 (Ministerstvo vnitra. Seznam občanských sdružení). Jedná se o reprezentanty rozličných zájmů, kteří do politického procesu zasahují s různou mírou intenzity. Podmínky vzniku a fungování občanských sdružení upravuje zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů v platném znění. Zákon a jeho novelizace nepotvrzují tezi o provázanosti jeho změn s přístupem České republiky k Evropské unii. 4. Závěr Řešitelé projektu rozdělili zkoumané subjekty celkem do čtyř kategorií – na profesní komory, politické strany, odbory a řemeslnicko-stavovské organizace a další subjekty. Předkládaná právní analýza pak zjišťovala, jak se změnila legislativa upravující sdružování předmětných subjektů (vznik, organizaci a fungování). Je zřejmé, že provázanost české legislativy s procesem implementace evropských závazků neprobíhala ve všech zkoumaných kategoriích rovnoměrně. Proces přistupování České republiky k Evropské unii vůbec neovlivnil právní předpisy zabývající se sdružováním v odborech a řemeslnicko-stavovských organizacích. Rovněž modifikace v reglementaci sdružování v politických stranách a v politických hnutích probíhaly alespoň podle stejnojmenného zákona nezávisle na evropském integračním procesu, když sdružovat se v politických stranách a v politických hnutích mohou pouze občané České republiky. Nicméně v souvislosti s politickými právy vyplývajícími z evropského občanství, jmenovitě pasivním i aktivním volebním právem do místních zastupitelstev a Evropského parlamentu, se otázka politického sdružování dostává do zorného pole integračního procesu a může vzniknout tlak na úpravu občanského požadavku pro politické sdružování. Nejvýrazněji byly a jsou procesem přistupování České republiky k Evropské unii ovlivněny stavovské komory s povinným členstvím, jejichž právní úprava musela v souvislosti se svobodou pohybu osob v rámci Unie zohlednit možné členství a výkon povolání občany jiných členských států. Na základě výzkumu je možné konstatovat, že organizace většiny profesních komor doznala v souvislosti s procesem přistupování České republiky k Evropské unii změn týkajících se jejich členství. Většina zákonů zajišťující kompatibilitu české legislativy s evropskými požadavky byla přijata až těsně před vlastním získáním členství v Evropské unii k 1. květnu 2004. Samotný způsob organizace, interakce mezi jednotlivými orgány atd. však integrační proces nikterak neovlivnil, protože změny jsou čistě funkčního charakteru – mají zajistit možnost výkonu činnosti, s níž je spojeno povinné členství v příslušné komoře, i občanům členských států. Komory s povinným členstvím můžeme rozdělit z hlediska participace subjektů z jiných členských států do dvou kategorií. Na této klasifikaci se podepisuje zejména princip numerus clausus, který je typický pro některá právnická povolání a který si zachovává výraznou povahu státního úřadu s požadavky na podmínku občanství. Podle možnosti participace ve stavovských komorách (a výkonu povolání) v České republice lze dělit komory na:


387

• Komory s nediskriminačním členstvím – výkon povolání pro občany Evropské unie je vázán pouze na dosažení vyžadované kvalifikace, a to v kterémkoliv státu Unie. Sem spadají například komory architektů, auditorů či daňových poradců. • Komory s požadavkem občanství – typicky Notářská komora a Exekutorská komora, které shodně fungují na principu numerus clausus. Většina komor tedy umožňuje plné členství (spolu s právy a povinnostmi z něj vyplývajícími) i pro občany jiných členských zemí, avšak Notářská komora a Exekutorská komora si požadavek občanství stále zachovávají. Frekventovaným jevem v právních předpisech je existence dvou kategorií vykonavatele předmětných povolání – usazeného a hostujícího, které od sebe odlišuje úmysl ohledně délky výkonu praxe na území České republiky, přičemž plnými sdružovacími právy disponuje pouze subjekt tzv. usazený. Důležitou zmínku o nediskriminačním zacházení obsahuje i obecnější zákon o uznávání odborné kvalifikace č. 18/2004 Sb., v platném znění, který v ustanovení odstavce 1 paragrafu 2 říká: „Správní úřady a profesní komory jsou oprávněny pro výkon regulované činnosti v České republice vyžadovat od státního příslušníka jiného členského státu splnění pouze těch podmínek, které zvláštní právní předpis vyžaduje od občana České republiky.“ Celkově lze označit vliv přistoupení České republiky na právní předpisy upravující sdružování subjektů v profesních komorách, politických stranách, odborech a řemeslnicko-stavovských organizacích jako omezený – relevantní pouze u jedné kategorie subjektů (komor), a to zejména v možnosti participace občanů jiných členských států na stavovské samosprávě. Ovšem vliv evropské integrace na národní úpravu sdružování je pouze odvozený, protože hlavním účelem je zajištění volného pohybu pracovníků, tedy ekonomické činnosti, s níž je sdružování v komorách sekundárně spjato. Změny na domácí úrovni vlivem tlaku z úrovně evropské lze zkoumat v rámci konceptu evropeizace, v našem případě bychom si mohli klást otázku – jak ovlivňuje Evropská unie právní předpisy v České republice týkající se svobody sdružování? Odpověď zní – jen subsidiárně, tlak směřuje zejména na ekonomickou dimenzi (oblast low politics), na uvolnění pohybu pracovníků, přičemž nutné změny v organizaci sdružování (umožnění participace občanů jiných členských států Evropské unie) jsou od tohoto ekonomického tlaku odvozené. Přímý tlak zaměřený na samou podstatu svobody sdružování (oblast high politics) z Evropské unie nevychází. Poznámky 1. V období po uzávěrce textu došlo k důležité události, která bude zachycena alespoň v poznámce pod čarou. Evropský soudní dvůr shledal svými rozsudky č. C-203/06 a C-204/06 z 18. ledna 2007, že Česká republika nepřijala všechny předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicemi o volném pohybu lékařů a zubních lékařů a o vzájemném uznávání jejich dokladů o dosažené kvalifikaci. Česká republika zareagovala změnou zákona o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře zákonem č. 111/2007 Sb. z 19. dubna 2007, kterým otevírá členství v komorách mimo jiné i pro státní příslušníky členských států EU a jejich rodinné příslušníky. Novela zákona rovněž zavádí institut hostujících osob, týkající se dočasných nebo příležitostných vykonavatelů zdravotnického povolání z jiného členského státu na území České republiky. 2. Číslo zahrnuje i výše zmíněné odbory a řemeslnicko-stavovské organizace, které mají rovněž formu občanského sdružení.

388


4/2007

Seznam zdrojů Evropská rada. 1993. European Council in Copenhagen, 21–22 June 1993, Conclusions of the Presidency (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/72921.pdf). Evropská rada. 1995. European Council in Madrid, 16 December 1995, Conclusions of the Presidency (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/032a0001.htm). Evropská rada. 1997. European Council in Luxembourg, 12–13 December 1997, Conclusions of the Presidency (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/032a0008.htm). Evropská rada. 1999. European Council in Helsinki, 10–11 December 1999, Conclusions of the Presidency (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ACFA4C.htm). Listina základních práv a svobod – Sbírka zákonů č. 2/1993 Sb. + změna. Ministerstvo vnitra. Seznam občanských sdružení (http://www.mvcr.cz/rady/sdruzeni/index.html). Ministerstvo vnitra. Seznam politických stran a hnutí (http://www.mvcr.cz/rady/strany/index.html). Evropský soudní dvůr. Rozsudek č. C-203/06, 18. ledna 2007. Evropský soudní dvůr. Rozsudek č. C-204/06, 18. ledna 2007. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/5/ES o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace. Ústava České republiky – Sbírka zákonů č. 1/1993 Sb. + jednotlivé změny. Zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči (veterinární zákon) + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 18/2004 Sb. o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace) + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře, České lékárnické komoře + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 237/1991 Sb. o patentových zástupcích + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 254/2000 Sb. o auditorech + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád) + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 360/1992 Sb. o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 381/1991 Sb. o Komoře veterinárních lékařů České republiky + jeho změna. Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 417/2004 Sb. o patentových zástupcích. Zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 523/1992 Sb. o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 524/1992 Sb. o auditorech a Komoře auditorů České republiky + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii + jeho jednotlivé změny. Zákon č. 95/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta + jeho změna.

OBSAH ROČNÍKU 2007 / REVIEW OF 2007 CONTENT

OBSAH ROČNÍKU 2007

Studie Fiala, Petr a Hloušek, Vít a Krpec, Oldřich. Evropeizace českých odborových svazů: proměny strategie reprezentace zájmů a okruhu partnerů v procesu evropské integrace, č. 2, str. 95–109. Chytilek, Roman. FPTP v britských volbách 2005 a kanadských volbách 2006. Dvě strany téže mince?, č. 1, str. 3–14. Krašovec, Alenka a Štremfel, Urška. Does the Institutional Context Matter for Candidate Selection? Some Evidence from Slovenia, č. 3, str. 187–204. Kubát, Michal. Teorie antisystémové strany, č. 2, str. 110–123. Články Cupalová, Marcela. Postavení tureckého prezidenta a jeho změny v navrhované ústavní reformě – konec parlamentního systému v Turecku?, č. 4, str. 304–320. Eibl, Otto. Koncept tematického vlastnictví, palčivosti témat a agendy setting v politologii, č. 2, str. 151–169. Foltýn, Tomáš a Čaloud, Dalibor. Two Against Each Other and All Against Themselves Within: The Italian Parliamentary Elections 2006, č. 4, str. 336–344. Hlaváček, Petr. Prezidentské volby v Bělorusku 2006 aneb Lukašenkova hra na legitimitu, č. 1, str. 15–32. Linek, Lukáš. Vliv volební účasti na zisky jednotlivých politických stran: případ voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006, č. 3, str. 205–223. Müller, David. Výzkum interregionální spolupráce jako nové téma v mezinárodních vztazích, č. 1, str. 41–60.

389 Navrátil, Jiří. Dialektika vzpoury. Proměny konceptu sociálních hnutí v politické teorii Frankfurtské školy, č. 4, str. 321–335. Pitrová, Markéta. Konventní proces a vytváření ústavní smlouvy, č. 4, str. 283–303. Ryjáček, Jan. Evropeizace německého parlamentu: Adaptace Spolkového sněmu a Spolkové rady na požadavky procesu evropské integrace, č. 2, str. 124–135. Švík, Peter. Peniaze ako kategória analýzy v politických vedách, č. 2, str. 136–150. Vávra, David. Odvolávání politiků. Obnova veřejnosti?, č. 1, str. 33–40. Vráblíková, Kateřina. Jak zkoumat sociální hnutí? Aktivismus ženských skupin v ČR, č. 3, str. 224–246. Diskuse Eibl, Otto. Poznámka k dynamice konceptu cleavages v 21. století – příklad fenoménu digital divide, č. 3, str. 260–269. Holzer, Jan a Pšeja, Pavel. Na cestě k světlým zítřkům aneb česká politologie patnáct let po, č. 1, str. 61–70. Kaniok, Petr. Uchopení neuchopitelného? Stranický euroskepticismus v kontextu pozitivních postojů politických stran k EU, č. 4, str. 345–360. Navrátil, Jiří. Koncept cleavages v kontextu kolektivní mobilizace, č. 3, str. 247–259. Recenzní stati Blažek, Tomáš. Schmittův Pojem politična jako prizma pro hodnocení „války proti terorismu“?, č. 4, str. 361–369. Recenze Alexandr Sergejevič Panarin: Iskušenije globalizmom (Pokušení globalizmu) (Zdeněk Bělonožník), č. 2, str. 170–172.

390


Petr Fiala: Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace (Vít Hloušek), č. 1, str. 71–73. Jan Kysela, usp.: Parlamenty a jejich funkce v 21. století. Sborník příspěvků k 10. výročí ustavení Senátu Parlamentu České republiky (Vít Hloušek), č. 3, str. 273–274. Petr Fiala, Miroslav Mareš, Petr Sokol: Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni (Vít Hloušek), č. 4, str. 370–371. Marek Ženíšek: Přechody k demokracii v teorii a praxi (Jan Holzer), č. 1, str. 74–76. John Gillingam: Design for a New Europe (Petr Kaniok), č. 4, str. 371–373. Marek Loužek: Max Weber. Život a dílo. Weberovské inspirace (Miroslav Novák), č. 2, str. 173–174. Marek Loužek, ed.: Česko-německá deklarace. Deset let poté (Lukáš Novotný), č. 4, str. 275–277. Vít Dočkal, Petr Fiala, Petr Kaniok, Markéta Pitrová, eds.: Česká politika v Evropské unii, Evropský integrační proces a zájmy

4/2007

České republiky (Lenka Rovná), č. 2, str. 175–178. Gerald A. Cohen: Iluze liberální spravedlnosti (Radim Šimůnek), č. 2, str. 179–184. Kolektiv autorů: Politické systémy Latinské Ameriky (Věra Stojarová), č. 1, str. 77–78. Šárka Waisová a kol.: Atlas mezinárodních vztahů. Prostor a politika po skončení studené války (Petr Suchý), č. 4, str. 373–375. Carl Schmitt: Pojem politična (Michaela Šulcová), č. 3, str. 270–272. Materiály Brabec, Martin. Mezinárodní konference „Philosophy and Social Science“ 2007, č. 3, str. 278–280. Kyloušek, Jakub. České parlamentní volby 2006: analýza kandidátních listin, č. 1, str. 79–92. Pitrová, Markéta a Smekal, Hubert a Suchý, Petr. Principy organizace zájmových skupin v ČR: právní předpisy a jejich změna v důsledku procesu evropeizace, č. 4, str. 376–388.

OBSAH ROČNÍKU 2007 / REVIEW OF 2007 CONTENT

REVIEW OF 2007 CONTENT

Studies Fiala, Petr a Hloušek, Vít a Krpec, Oldřich. Europeanization of the Czech Trade Unions: Changes of interest representation strategy and partner organizations in the European integration process, Nr. 2, p. 95–109. Chytilek, Roman. FPTP in British general election 2005 and Canadian federal election 2006. Two sides of the same coin?, Nr. 1, p. 3–14. Krašovec, Alenka a Štremfel, Urška. Does the Institutional Context Matter for Candidate Selection? Some Evidence from Slovenia, Nr. 3, p. 187–204. Kubát, Michal. Theory of Anti-System Party, Nr. 2, p. 110–123. Articles Cupalová, Marcela. The Changing Position of the Turkish President Due to Proposed Constitutional Reform – The End of the Parliamentary System in Turkey?, Nr. 4, p. 304–320. Eibl, Otto. Issue Ownership, Issue Salience and Agenda Setting in Political Science, Nr. 2, p. 151–169. Foltýn, Tomáš a Čaloud, Dalibor. Two Against Each Other and All Against Themselves Within: The Italian Parliamentary Elections 2006, Nr. 4, p. 336–344. Hlaváček, Petr. The 2006 Presidential Election in Belarus, or Lukashenka’s Play for Legitimacy, Nr. 1, p. 15–32. Linek, Lukáš. The Effect of Turnout on Party Support: A Case Study of the Czech Chamber of Deputies Elections in 2006, Nr. 3, p. 205–223.

391 Müller, David. Research of Interregionalism as a New Topic for International Relations, Nr. 1, p. 41–60. Navrátil, Jiří. Dialectics of Revolt. Changes of “the Social Movement” Concept in the Political Theory of the Frankfurt School, Nr. 4, p. 321–335. Pitrová, Markéta. The European Convention and the Process of Creating the Constitutional Treaty, Nr. 4, p. 283–303. Ryjáček, Jan. Europeanization of German parliamentarism. Adaptation of German Bundestag and Bundesrat on the European Integration Process, Nr. 2, p. 124–135. Švík, Peter. Money as the Category of Analyses in Political Sciences, Nr. 2, p. 136–150. Vávra, David. Recall of Politicians. Restoration of the Public?, Nr. 1, p. 33–40. Vráblíková, Kateřina. How to Research Social Movements? Czech Women’s Movement, Nr. 3, p. 224–246. Discussion Eibl, Otto. A Comment to the Cleavage Concept in the 21st century – example of digital divide phenomenon, Nr. 3, p. 260–269. Holzer, Jan a Pšeja, Pavel. On the Road Towards A Glorious Future, or Czech Political Science Fifteen Years Later, Nr. 1, p. 61–70. Kaniok, Petr. Party-Based Euroscepticism in the Context of Positive Party Attitudes Towards the EU, Nr. 4, p. 345–360. Navrátil, Jiří. Cleavages in the Context of Collective Mobilization, Nr. 3, p. 247–259. Review Essays Blažek, Tomáš. Schmitt’s Concept of the Political as a Prism for Assessing “the War on Terror”?, Nr. 4, p. 361–369.

392


Reviews Alexandr Sergejevič Panarin: Iskušenije globalizmom (Pokušení globalizmu) (Zdeněk Bělonožník), Nr. 2, p. 170–172. Petr Fiala: Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace (Vít Hloušek), Nr. 1, p. 71–73. Jan Kysela, usp.: Parlamenty a jejich funkce v 21. století. Sborník příspěvků k 10. výročí ustavení Senátu Parlamentu České republiky (Vít Hloušek), Nr. 3, p. 273–274. Petr Fiala, Miroslav Mareš, Petr Sokol: Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni (Vít Hloušek), Nr. 4, p. 370–371. Marek Ženíšek: Přechody k demokracii v teorii a praxi (Jan Holzer), Nr. 1, p. 74–76. John Gillingam: Design for a New Europe (Petr Kaniok), Nr. 4, p. 371–373. Marek Loužek: Max Weber. Život a dílo. Weberovské inspirace (Miroslav Novák), Nr. 2, p. 173–174. Marek Loužek, ed.: Česko-německá deklarace. Deset let poté (Lukáš Novotný), Nr. 4, p. 275–277. Vít Dočkal, Petr Fiala, Petr Kaniok, Markéta Pitrová, eds.: Česká politika v Evropské

4/2007

unii, Evropský integrační proces a zájmy České republiky (Lenka Rovná), Nr. 2, p. 175–178. Gerald A. Cohen: Iluze liberální spravedlnosti (Radim Šimůnek), Nr. 2, p. 179–184. Kolektiv autorů: Politické systémy Latinské Ameriky (Věra Stojarová), Nr. 1, p. 77–78. Šárka Waisová a kol.: Atlas mezinárodních vztahů. Prostor a politika po skončení studené války (Petr Suchý), Nr. 4, p. 373–375. Carl Schmitt: Pojem politična (Michaela Šulcová), Nr. 3, p. 270–272. Materials Brabec, Martin. International Conference „Philosophy and Social Science“ 2007, Nr. 3, p. 278–280. Kyloušek, Jakub. Czech Parliamentary Elections 2006: Analysis of Ballots, Nr. 1, p. 79–92. Pitrová, Markéta a Smekal, Hubert a Suchý, Petr. Principles of Interest Group Organization in the Czech Republic: Legal Rules and their Changes as a Result of Europeanization, Nr. 4, p. 376–388.

Články MARKÉTA PITROVÁ Konventní proces a vytváření ústavní smlouvy

Recommend Documents