Ladislav Novák. malý SLOVNÍK NAUČNÝ

Ladis la v N o v á k

malý SLOVNÍK NAUČN Ý

malý SLOVNÍK NAUČNÝ

L ad islav No v ák

m a lý S L OVNÍ K N A UČN Ý

Praha 2007

Tato kniha vyšla za laskavé podpory společnosti Total Brokers a. s., pojištění a finanční služby

MALÝ SLOVNÍK NAUČNÝ Copyright © Ladislav Novák & dědicové, 2007 Czech edition © dybbuk, 2007 ISBN 978-80-86862-31-6

ADAM byl původně červená krabička s dvěma kovovými kuličkami uvnitř, Eva krabička modrá, ale plná sirek. Když jednou setkal se Adam s Evou, tehdy byl Adam malý chlapec, škrtal sirkami, jedna se vznítila, Ráj shořel, zůstala poušť. Tehdy Adam uslyšel, jak se mu na zápěstí roztikaly hodinky, a všiml si, že jinak je úplně nahý. I zastyděl se a zahalil svou nahotu. Eva učinila stejně. A protože země byla pouští, nezbývalo jim nic jiného než zúrodňovat zemi a plodit děti. Tehdy také Adam nazval všechny věci jejich jmény, a stal se tak předchůdcem všech spisovatelů naučných slovníků.

<–

ANTITEMP OR PLUS-MINUS, speciální vibrační přístroj o málo větší než tři korunové mince položené na sebe. Chceme-li uvést antitempor v činnost, odklopíme svrchní víčko s vypouklými iniciálami ATP, na zvláštním ciferníku načasujeme dobu působnosti, zmáčkneme knoflík a zaklapneme víčko. Potom vložíme přístroj do úst a jazykem jej přitiskneme k hornímu patru. Bzučivé chvění přístroje se přenáší na mozková centra a zbavuje nás naprosto vnímání času. Všude, kde musíme čekat (a to — dokud žijeme — musíme všude!), je antitempor naším nenahraditelným a neocenitelným pomocníkem.

7 — <– 6

ALCHYMÁŽE (alchymické koláže) nejsou vlastně ničím jiným než přenesením metody „spečených textů“ do výtvarnictví. Jejich bezprostředním předchůdcem byl cyklus figurativních reprodukcí s vyškrábanýma očima. Tak jsem se snažil minimálním zásahem dosáhnout maximálního posunu dané reality, a tím i maximální emoce. Koncem července 1962 narušoval jsem již reprodukce chemickou cestou a současně na ně obtiskoval písmo i obrázky z různých časopisů. Protože jsem ke svým alchymážím začal už v létě 1962 používat i reklam, karikatur a křížovek,*) staly se nesporně první a samostatnou obdobou pop artu u nás. Průběhem roku 1963 rozpracoval jsem metodu alchymáže do řady nuancí.

*) (tedy materiálu, který nás denně obklopuje)

<–

ALENKA mi ťukala na okno, docela tiše: ťuk ťuk ťuk. Zprvu jsem nemohl uvěřit, že by to byla ona, tak pozdě. Ale byla to ona. Když jsem otevřel okno, vtančila mi na stůl s několika povadlými listy. V ruce držela skleněnou tyč a horlivě ji třela. „Třeme-li ebenovou tyč liščím ocasem,“ pravila, „vznikne elektřina kladná, třeme-li skleněnou tyč… ne, třeme-li ebenovou tyč, vznikne elektřina záporná, třeme-li…“ V té chvíli zahřmělo. „Poslechni, Alenko,“ povídám, „je nejvyšší čas, aby ses vydala na cestu.“ „Já vím, tvůj bratranec Václav. Řekni mu, že mě může obrátit vzhůru nohama, rozhrnout mých 270 sukýnek a číst. Ale ať ho nenapadne, sprosťáka, aby mě přeřízl. Nejsem žádná flundra. A pan Carroll by se zlobil. Jsem jako stěhovaví ptáci, dnes zde, zítra tam…“ Potom začala mluvit nějaké nesmysly, alespoň se mi to zdálo. Když jsem se probudil, bylo už půl druhé. Okno bylo zavřené a venku vyli psi.

9 — <– 8

ASTRONAUT, syntetický člověk syntetické budoucnosti, který ve chvílích únavy, kdy zavře oči, propadávaje se hlubinami prostorů, bude snít o zapomenuté vůni mateřídoušky.

ATLANTIDA, země, která spí za našimi víčky, v moři slz. Až jimi proplujete, až slzy přestanou být slzami a znovu se stanou teplými vlnami slaného oceánu, spatříte ji, vysněnou Atlantidu. Nesmírné Benátky z černého mramoru, v němž křičí bílé sochy. Domy z vyřezávaného pozlaceného dřeva a domy ze zlata. Rozlehlá mramorová náměstí, na nichž tančí vraníci s bílými chocholy. Zamlklí lidé v černých tógách s purpurovým lemováním (ale odkud jim vyletují ty černé sametové můry?), s purpurovými máky v rukou, zamlklí lidé bledých tváří, se zorničkami tak rozšířenými, až úplně pohltily duhovku. Tichý bzukot. Tichý vzdálený bzukot, to nějaká helikoptéra jak obrovský hmyz vrhá svůj třaslavý stín na ospalé náměstí. Hejna holubů se zvedají. Ve vlnách oceánu duní zvony, ustavičné zvony, jak pulzující srdce vody, srdce vody… závoj slz znovu řídne, obrys známého okna znovu vystupuje ze tmy, kde jsi, Atlantido, ztracená Atlantido, potopená Atlantido? A člověku nezbývá, než otevřít knihu básníka: Aurea prima sata est aetas, quae vindice nullo…

*) Je jako jezdec na divokém koni bez uzdy a bez sedla.

Nemůže jej ovládat, ale nesmí z něho spadnout.

<–

AUTOMATICKÝ TEXT, základní surrealistická technika v oboru psaného projevu, ale zdá se, že původní poetická technika vůbec, totožná s inspirací zlatého věku. Spočívá v tom, že se pisatel usadí na klidném místě, soustředí se a potom píše rychle, bez předem pojatého cíle, bez přerušení, beze všech estetických a etických zábran vše, co mu přijde na mysl. Při tom však sleduje velmi pozorně, co vlastně píše…*) Na námitky těch, kdo tvrdí, že psaní automatických textů je příliš rychlé, a tedy příliš snadné, nutno odpovědět, že automatický text nevzniká jenom v těch několika vteřinách, kdy péro jezdí po papíře, ale vyrůstá z celého našeho života, ze všech našich pohybů, pohledů, myšlenek a slov. Je plodem naší bytosti v její totalitě.

11 — <– 10

BABYKA potrkala býka, a to velmi nebezpečně, neboť je to tvrdá slabika. Někdo vykřikl: „Už se blíží!“ A všichni prchali, a kdo nemohli prchnout, shýbali se, nad arénou nevylo hloubkové letadlo, to jako tetelící se stín osiky za poledne, jako stín Jidášův blížila se babyka. Jestli si ji představujete jako vrásčitou stařenu, velmi se mýlíte. Babyka se spíše podobá černé dívce ve stavu tvrdé zralosti, rozumíte-li, co tím míním. Jen mrkne svýma černýma očima, a hlavy padají dolů, krev stříká jako z otevřených hydrantů. Konečně, když se tak rádi díváte na býčí zápasy, proč byste si to nemohli vyměnit, aby býci a rozšafné krávy s předníma prackama složenýma na svých ramenou nemohli se dívat na zápasy lidské? Ostatně tak často se dívají.

BALTAZAR, král babylonský, jednoho dne uprostřed největší hostiny spatřil na stěně svého paláce ohnivý nápis: MENE TEKEL UFARSIN, což v překladu znamená: Spočítáno, zváženo, rozděleno. Ještě téže noci byl Babylon dobyt, Baltazar mrtev, prý jako oběť spiknutí. Ať už je tomu jakkoliv, neopakuje naše automaticky píšící ruka nápis Baltazarův, zatímco pyšný král Rozum prdí a říhá? A nejsme my živoucími seismografy podzemních otřesů, nejen ve smyslu individuálním, ale i kolektivním?

BÁSNÍK, opravdový básník, by měl být buřičem nebo osamělým nočním ptákem, ale běda! Tak příliš často není než zručným řemeslníkem, nebo (což je ještě daleko horší) jen obratným novinářem a šikovným prodavačem vlastního zboží. Ať už je tím či oním, od onoho okamžiku, kdy počne brát svoje dílo (svůj podíl na něm) docela vážně, od onoho osudného okamžiku, kdy zapomene, že je pouhým nástrojem v rukou kosmických sil, stane se něčím slizkým a nesmírně odporným.

<–

BLBOST , bláto, mazlavá kaše, respektive i koule, které z ní hnětou honosně oblečení pánové, aby si jimi sráželi své vysoké cylindry polepené rádoby vznešnými štítky a vinětami; ale rozpláclé koule za této zuřivé palby jim ve stále větším množství stékají jak kravěnce po obličejích i bělostně naškrobených náprsenkách, až se stávají jakýmisi blátivými a rozčvachtanými sněhuláky.

13 — <– 12

BOTOR, stroj, bez něhož moderní domácnost je naprosto nemyslitelná. Je umístěn v předsíni blízko dveří. Když vstoupíte do bytu, zezuje vám botor velmi hbitě boty, vyčistí je a uloží na patřičné místo, současně vám nabídne trepky. Vycházíte-li z domu, botor, jsa řízen umělým okem a elektrickým mozkem, nazuje vám příslušné boty dle počasí, denní doby a vašeho oblečení. Nemusíte přemýšlet, co si oblečete, ani se trápit s přetrhanými tkaničkami. K botoru lze i přimontovat doplňkovou skříň BD-01, která obstarává masáže nohou a odstraňuje kuří oka. Pomocí dalšího doplňkového zařízení Antipachoru odstraňuje skříň BD-01 i velmi nevítaný zápach nohou. Konečně doplňková skříň BD-02 pere a látá použité punčochy a ponožky, eventuálně i provádí menší opravy na obnošené obuvi.

<–

BRUNCVÍK, neexistující český kníže, syn rovněž neexistujícího knížete Žibřida. Zhnusen nudou knížecího paláce, když se jim polámal televizor, vydal se do světa, aby si vydobyl nový knížecí znak. Neznajíce zákon Ohmův a jiné zákony dynamoelektrické, byli přitaženi, Bruncvík se svojí družinou, k Jantarové hoře na pustém ostrově. Tam měl nudu umocněnou, takže hynuli jako mouchy. Proslýchá se, ale historicky to není potvrzeno, že družina Bruncvíkova, vesměs mužská, obcovala tam z dlouhé chvíle mezi sebou, a protože jeden Bruncvíkův dvořan trpěl galantní nemocí, pohynuli tam všichni, s výjimkou cudného Bruncvíka, kterému se ony buzerantské praktiky ze srdce hnusily. Později byl zachráněn helikoptérou systému Noh. Musel však podstoupit zápas ve volném stylu se sedmihlavou saní. Při tomto zápasu se vyznamenal takovou statečností, že se do něj zamilovala lepá lvice, která jej už neopustila po celý život. Proto snad se vytvořila ona nesmyslná pověst, že Bruncvík byl majitelem jednoho z prvních potulných cirkusů. Ale ani lvice nestačila Bruncvíkovi k dokonalému štěstí. Nevěděl roupy co dělat, a tak se vypravil ke Kerbunkulové hoře. Tam ho uvítal král Olibrius se svojí družinou, která měla hlavy nejrozmanitějších zvířat, stehlíkem počínaje a prasetem konče. Olibrius přiměl namířeným browningem, ale s velmi milým úsměvem Bruncvíka, aby se vydal k drakovi Baziliškovi vysvobodit Olibriovu dceru Afriku.

15 — <– 14

Což Bruncvík s úspěchem učinil, když přemohl balvanovité strážce u bran Baziliškova hradu a štírovitě jedovatou havěť v centrálním paláci. Nakonec plivl Baziliškovi mezi oči, což tohoto tak urazilo a rozzuřilo, že ho ranila mrtvice a pošel. Po návratu ke králi Olibriovi byl Bruncvík zasnouben vysvobozené princezně Africe a musel s ní obcovat, což mu lezlo krkem. Stále čekal, kdy mu král otevře železná vrata, ale král neotvíral. Močil tedy na ně denně, až je rozhlodala rez. V té době našel také meč Všem hlavy dolů. S tímto mečem bylo už vše pustá švanda a celý příběh ztrácí na zajímavosti. Bruncvík si řekl: „Všude dobře, doma nejlíp.“ Vrátil se domů, zabil lvici, aby to na něj nepověděla manželce, dal si ji do znaku a sám žil ctnostným životem až do smrti. To je konec pověsti o Bruncvíkovi.

<–

BYTOVÉ ZAŘÍZENÍ, zvláště tzv. moderní bytové zařízení, je nudné až k zoufalství. Oč zajímavější je bydlení ve starých domech s temnými schodišti a komorami, klenutými stropy, místnostmi nepravidelného půdorysu, závěsy, třásněmi a přehozy na zčernalém, praskajícím nábytku, tam se cítíme opravdu doma, tam se vracíme až… do lůna matčina. A proč dosud žádného z těch slavných architektů nenapadlo, aby vytvořil alespoň na ukázku jednu místnost, která by svými obrovskými rozměry a hlavně rozměry svého zařízení vzbuzovala v návštěvnících iluzi, že jsou opět čtyř až pětiletými dětmi?!

17 — <– 16

CAESAROVÉ stojí za dveřmi s vyplazenými jazyky, v rukou těžké sekery a sochory, opatrně ohmatávají dveře, občas nějaký zakopne, neboť mají skleněné oči, ale Caesarové oddechují a říkají: „Však my se dostaneme k vám, a potom vám ukážeme, zač je telecí s cibulí a stroužkem česneku!“ „Nejste řezníci ani pokrývači,“ odpovídáme trochu nesměle, ale Caesarové hartusí, jako když sypeš brambory do sklepa, hartusí tak dutě, až škytlo v hodinách a zastavily se, kočka se probudila, černá kočka s očima z fosforu. Caesarové mluví o neckách, o hrnci s povidlím a pytli plném sedraného peří, o husí peroutce, o zásuvce s hrubou moukou, o čem ještě hovoří Caesarové? O pruhovaných punčochách, o dětské obruči, o krinolíně, o starých novinách, o fešoformu, o pásku na vousy… Caesarové se dobývají k nám, co uděláme, když přijdou? Kanárku, který tak úzkostlivě poskakuješ v kleci, co uděláme, když přijdou? Ale potom prý to nebyli ani Caesarové, ani opilí karbaníci, byl to mladý kominík a tlustá mlynářka se vykoupila jedinou kuličkou.

<–

CLIFTON LEÓN si pohladil knírek a vytáhl z tajné kapsičky své kladívko. Klepe jím do stěny klep klep klep. Mrtvola byl pověšena do komína a točí se tam, tluče do stěny, když skučí vítr? Byla sežrána psem, rozsekána do buřtů? León Clifton ji najde. Najde i vraha: toho, co kulhá na levou nohu, i toho, který vyslovuje syčivé sss. León Clifton si pohladil knírek, sklepl své cliftonovské kladívko, uložil je do tajné kapsičky, znovu si pohladil knírek (tentokrát na druhé straně nosu), přihladil si mírně šediny na obou spáncích a uklonil se, pravil: „Dámy a pánové, to vše spatříte na vlastní oči a uši, zažijete na vlastním těle za pouhé 3,60, vstoupíte-li do našeho Domu hrůzy.“ Ale dámy a pánové, kromě jednoho hihňajícího se párku, se příliš nehnali. Nikdo si nevšiml zamračeného muže v tmavých brýlích (chýlilo se už k večeru). A toho večera byla v Domě hrůzy se sádrovými smrtkami a hadrovými strašidly spáchána skutečná vražda a León Clifton zmizel beze stop i s pokladnou. Ale nikdo tomu nechtěl věřit, že by krev v Domě hrůzy byla opravdová.

19 — <– 18

ČÁRA sama o sobě, nahá čára, má v sobě cosi magického, jak ukazuje i české slovo čarování, tj. současně kouzelnictví i dělání čar. Jen zkuste jedinou čarou nakreslit panáka, ale tak, aby se vaše čára nikde nekřížila. Necháte-li své ruce dostatek volnosti, začne se vám panák přímo před očima měnit v nesmírně členitý kontinent s množstvím zálivů a poloostrovů, přičemž současně zůstane do značné míry panákem. Vrátíte-li se po chvíli ke svému čarování a důkladně si je prohlédnete (ono vám to ani nedá a váš panák si vás po chvíli přitáhne sám), záhy si uvědomíte, že je vlastně vytvořen absurdní mesaliancí dvou ploch, vnější a vnitřní, které se vzájemně ve svých poloostrovech a zálivech obracejí naruby… podle zákonů jakési neuvědomělé a zcela spontánní topologie. A skutečně, neznám snad většího kouzla nad toto „čarování“.

ČASOVANÁ BOMBA je jako dílo umlčeného básníka. Čím později vybuchne, tím strašnější výbuch.

ČIŘIKATI, o ptácích, zvláště vlaštovkách. Čiřikajícího ptáka s červenou hlavičkou ráno viděti, znamená celý den štěstí míti.

<–

ČIZRNÍK ONOMATOP OICKÝ, mýtický pták, uctívaný v indiánských kulturách střední Ameriky. Původně snad pohlaví boha Quetzalcoatla, které — proměněno jsouc v ptáka kterousi zlou bohyní s kančími zuby — mu ulétlo (o to snadněji, že tehdejší indiáni nenosili kalhoty) a rozšířilo se do všech světadílů. Mezi pravěkými Slovany obdržel tento mýtický ptáček s červenou hlavičkou a velmi živýma očima jméno čizrník. Později, když pohanské obřady a kulty byly zatlačeny vítězným křesťanstvím a živá fantazie stále více byla potlačována pod studeně kamenným rozumem, ztratil čizrník své pestré barvy i svůj lidský hlas (mluvíval lidským hlasem a neobyčejně mistrně dovedl napodobit všechny přírodní zvuky), stal se potom obyčejným černým ptákem, který nevzdělaný lid běžně zaměňuje s kukačkou. Snad proto, že kukaččí mládě dovede vytlačit z měkkoučkého hnízda všechny ostatní ptáčky a ovládne je samo. Posledním zbytkem čizrníkova kultu bývají mechanické kukačky v mysliveckých hodinách a označení „kukačka“ pro poklopec. Jasné svědectví, že dávné báje o pohlaví boha Quetzalcoatla zůstaly dlouho v povědomí lidí všech světadílů a ras.

21 — <– 20

DÁLAVA , obvykle rovinatá krajina za hustými a divokými lesy, někdy i mírně zvlněná náhorní plošina porostlá chumáči nevysokého křoví a zprahlou travou. Občas mezi pahorky spatříte nevelká, mělká a bahnem páchnoucí jezírka, odkud za nocí se rozléhá tak ohlušující žabí skřehot, až rezonancí rozechvěje veliké hvězdy téměř na dosah rukou. (Co chvíli se z nich některá utrhne, vzplane a s táhlým sykotem zanikne) Někdy i požáry (respektive jen jejich zář) se objevují na obzoru. Jsou tam i lesíky, nevelké, nicméně přece jen s písčitými pěšinami, které náhle končí, takže i v těchto lesích lze zabloudit. Ale kde v noci hořelo, když zde nejsou (ani jednou se neobjevila na obzoru jediná) vesnice? Tím větší bude vaše překvapení, když v uschlé trávě, odkud se co chvíli vymrští srnka nebo vyděšený zajíc, když na této popraskané zemi se dva kroky před vámi objeví rezavé koleje odnikud nikam. V této chvíli se znovu ocitnete ve svém dávném úzkostném snu, neboť v nejbližší zatáčce se objeví obrněný pacifik a začne vás ostřelovat. Vy se ovšem vrhnete na zem, vlak se blíží, kulky dopadají stále houšť a stále blíž u vás a je více než jisté, že to všechno není než hra:Kdykoliv vás mohou zasáhnout, kdykoliv, jakmile se jim jen zachce. — A v tom okamžiku největší hrůzy se probudíte ze svého snu. Potom to už není dálava, potom je to zde a dálava se kdesi tmí za hustými lesy, tajemná, smrtelně nebezpečná, a přece i nyní (a znovu) nesmírně vábivá, tak vábivá, že při první příležitosti se do ní vypravíte znovu.

<–

DÁMA S RUKAVICÍ, název obrazu Viktora Nikodéma, o němž se zmiňuje (aniž by uvedl jeho jméno) V. Nezval ve svých pamětech. Když jsem o něm meditoval (totiž o tom obrazu), vzpomněl jsem si na příběh o rukavici bez dámy. Zde jest: Toho večera náhle zhasla světla, když jsem ujížděl podzemní dráhou právě pod kalnými vlnami řeky, která protéká hlavním městem. Ta řeka unáší ve svých útrobách nahé ženy, staré odulé alkoholiky, utopené opice,*) koťátka i prašivé psy, zdechliny všeho druhu. Vlak se zastavil (právě když jsem na to myslel) a světlo zhaslo. V té chvíli nějaká útlá ruka dotkla se mého kolena a ujížděla nahoru po stehně. Lechtalo to. Chňapl jsem po ní! Výkřik. Téměř v té chvíli se rozsvítila světla. Držel jsem v pravé ruce dlouhou plesovou koženou a bílou (ovšem poněkud zažloutlou) dámskou rukavici. Dámskou? Opravdu dámskou, ale kolem mě — běda! — sedělo jen několik přísných a vrásčitých starců, kteří si mě podivně prohlíželi. Vystoupil jsem. Rukavici stále v ruce. Do velkoměstského ruchu ulice jsem vystoupil, rukavici stále v ruce. Tu z okna taxíku na mě zamávala bílá ručka. Z okna černého broukovitého rychle odjíždějícího taxíku. Hned jsem ji poznal. Byla to ruka od mé rukavice (rukavici jsem měl stále v ruce).

*) Prováděli s nimi pokusy o transplantaci žláz.

23 — <– 22

Osaměl jsem pojednou uprostřed milionového města. A když jakýsi vrabčák docela černý sletěl k mým nohám, vysypal jsem mu několik drobečků z kapsy. Potom jsem šel velmi zvolna, v pravé ruce plandající rukavici, levou ruku v kapse. Tou jsem si odlepoval mokré spodky od stehna, protože… Od té doby měl jsem ve svém černě špinavém a zaprášeném podnájmu s pohledem na smetiště jednu dámskou rukavici. Až jednou. Až jednou pozdě v noci (měl jsem trochu v hlavě) přišla ke mně jednoruká s poďobaným obličejem. Když vstávala z postele (díval jsem se na její voskově žlutá záda a hruškovitou zadnici) a natahovala si kombinačku, padl její pohled na rukavici na prádelníku. „Ach,“ řekla, „vždyť to je rukavice na mojí pravou ruku!“ Zasmála se svými koňskými zuby, uchopila do nich rukavici a hbitě se oblékla svojí jedinou levou rukou. Potom do ní uchopila rukavici, mávala mi s ní před nosem a smála se: „Tu si musím odnést, tak pápá, miláčku.“ A odnesla si ji. Tak skončila má nejpodivnější láska. Láska k rukavici.

DEFINICE všeho jsoucna, toto jsoucno dokonale vyčerpávající, je totožná s cílem jeho vývoje. Dovršené jsoucno — jsoucno samo sebe definující.

DEMLŮV SMÍCH, nejstrašnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Hřímající sopka, vulkán, a tam dole démon potřásá svými okovy, ale ty drží pevně, nemůže se uvolnit. Potom se utiší. A když se utiší, zpívá. Bože, jak zpívá!

<–

DÍLO , skutečné dílo, opravdu hodné tohoto jména (ostatně velmi nepřesného a zavádějícího svou etymologií) není něčím udělaným v úředních hodinách či jako „fuška“ ve chvílích klidu, ale něčím vzniklým téměř samovolně jako ulita mořského živočicha. Přitom vůbec není potřeba, aby bylo pečlivě srovnáno, svědomitě zkatalogizováno a starostlivě uloženo v zásuvkách psacího stolu.

25 — <– 24

DLÁŽDĚNÍ, vy šedivé sešlapané kameny, které míjíte pod mýma nohama, vy omleté obličeje, vím, vy také byli jste lidmi, chci říct balvany a rozsochatými skalami, měli jste své stromy a prameny a studánky a víly a milence a básníky a sebevrahy, byli jste různí a krásní, za purpurových večerů, za nocí, za svítání, za pryskyřnatých letních polední, myslím, že už si na to nevzpomínáte, už jistě si nevzpomínáte… co se to s vámi stalo, byli jste přitesáni do stejných čtverců, seřazeni do řad, srovnáni tvrdými údery do vašich neméně tvrdých lebek, zválcováni, sešlapáni, kdo by dnes řekl, že kdysi… ach, ano, rozumím, co mi němě říkáte, rozumím. Kdybych mohl, raději bych se nad vámi vznášel, ale ještě raději bych vás vytrhal, nahrnul do dlouhých hradeb napříč ulice, kterým se říkalo barikády, co byste tomu říkali, řekněte?!

D OPIS , jediný dopis od samého jinošství žíznivě očekávaný, dopis psaný zeleným inkoustem, s iniciálami AB, stále nepřichází… a jako temná vlna zvedá se ve mně tušení, že nikdy už nepřijde. Ale což nejsou jiná setkání než setkání v tomto času?

ĎUMBIER, hora s ďáblovým jménem, nejméně vhodná k tomu, abyste na její vrchol podnikli svatební cestu. Rozhodně nedoporučuji na svazích Ďumbieru trhat červené jahody, potom neuchráníte svou manželku nevěry a sebe nákazy syfilitické. Naproti tomu spatřit do bíla oloupané klády znamená nejen manželské štěstí, hojnost dětí, ale též úspěch ve všem vašem podnikání.

<–

ĎURO SAMOT KA skočil do bodláku, rychle spolkl několik tvrdých křemenů a, maje pod levým paždím sysla, ve vlasech ječmen, ve vousech otruby, spustil náramný křik. Slepý krtek mu vylezl z hrdla a mžoural na slunce, které snad ani nebylo sluncem, ale jiným zlým nebeským tělesem převlečeným za slunce, z kterého sršely fialové blesky. Nebo to byla jen dvojka fořtova? Ďuro, ležíš v mechu a v opadalém dubovém listí a krvácíš. Pomalu se rozplyneš k hlíně, ke kořenům, k listí, k ptákům, zvířatům, hvězdám, měsíci a slunci. Všichni jsme sirotci, Ďuro, a nikdo nám nepomůže. Otče, otče, proč jsi nás opustil?!

27 — <– 26

EMANUEL byl podle staré lidové písně mořským starcem s dlouhými vlasy a vousy, jedinou částí jeho obleku byla prý „vyvatýrovaná“ hůl a — podle slov této písně — „živil se rybama“. Též název mého přítele, kterého když jsem po mnoha letech znovu navštívil, nevstoupil jsem do zapařené kuchyně plné plínek, kam se neslo ženino ťukání na zeď ze sousedního pokoje, ale rovnou kamsi doprostřed románu Dostojevského. Ostatně v jednom okamžiku, kdy si můj přítel odskočil, přistoupil jsem k oknu a přes zamhlené sklo jsem současně spatřil starý gotický kostel sv. Ducha, novou synagogu v pseudoorientálním slohu a nemocniční (či jaký) pavilon, postavený v konstruktivismu třicátých let, a nade vším ono nejasné světélkování a mihotání večerní Prahy na Starém Městě.

<–

ER RUH EL MSSAFERI čili putující duše, osmahlý přízrak v dokonale nažehleném a naškrobeném večerním obleku s bílým turbanem nad svýma černě blýskajícíma očima, s ohnivým drahokamem ve sponě svého turbanu, který jednoho večera za podivné a pronikavé vůně přišel ke mně a potom mě vyzval na podivuhodnou cestu. Letěli jsme v oblacích nad moři, nad zprahlými pouštěmi, pod sebou jen vybělené kosti a zaváté šlépěje karavan, trosky zašlých měst, džungle, hory a ledovce. Letěli jsme do minulosti, viděli jsme Babylon a všechny chrámy Venušiny v jejich nejrůznějších podobách, pak ještě hloub kolébající se koráb Noemův a nakonec vzdálené záblesky Ráje. Omdlévaje, znaven tou cestou, zeptal jsem se svého němého průvodce: „K čemu to vše?“ A tu on za celou tu dobu pronesl první slova, či vlastně nepronesl. Díval se na mě upřeně a jeho rty zůstaly nehybné, ale já zřejmě slyšel jeho poněkud drsný či skřípavý hlas: „Jestliže se ptáš, tedy k ničemu, k ničemu…“ A rozplynul se v nic, zmizel stejně, jak se objevil, a já zůstal v svém vychladlém pokoji, stižen jakousi nevolností a únavou. Ale kdyby se vrátil, už bych se neptal a letěl bych znovu, letěl bych znovu prostory a větry, letěl bych znovu, pro nic, pro rozkoš letu… Er ruh el mssaferi, putující duše, přijď!

29 — <– 28

FAGOT , dřevěný hudební nástroj, druh píšťaly, zpravidla černé barvy a temně modrého zvuku, opatřený otvory a klapkami. Proč hráč na fagot se tak nápadně podobá motýlu, zatímco houslista mouše? Viz „mikroskopická obludnost hmyzu“.

FANTAZIE, červený kvítek, poněkud podobný vlčímu máku, ale menší, vyskytuje se na opuštěných místech, poprvé jsem jej spatřil za svých jinošských let u blátivé cesty z Libušina údolí na Terůvky. Když k němu přivoníš, ucítíš zprvu hořkou kořennou vůni, pak lehkou závrať a vzápětí jsi už v kouzelné zemi, kde prožiješ více hrůzy a úzkosti než tichého poklidu, ale zorničky tvých očí se rozšíří, tváře zblednou a ty se tam budeš vracet znovu a znovu. Budeš žít v dvojím světě a ve chvíli, kdy se je pokusíš spojit, tvé tělo i duše se pokryjí ranami, z nichž teče krev.

FOTO GRAFICKÝ APARÁT dnes, v době filmových a televizních kamer, není než stínem své slávy. Ale my, kdo ještě si pamatujeme fotografické přístroje s těžkými stativy, s varhánkovým měchem, který se při zaostřování natahoval a stahoval, se vsunovacími deskami, s černou plachtou přehozenou přes hlavu fotografa a někdy i s magnesiovým bleskem, my, kteří si vzpomínáme na černou komoru s červeně zastřenou lampou, na bledé přízraky vystupující ve vývojce, my se tak nedivíme bezprostředním černochům, když považují fotografii za černou či bílou magii.

<–

FRAGMENT podle názoru zenistů je vždy dokonalejší než dokonalé dílo, protože svou jizvou, svou smrtelnou ranou se může přisát k obrovským oblastem snu, zatímco dokonalé dílo od nich odpadává jak hnilička nebo spíš kulečníková koule.

31 — <– 30

FRČÍK EMURANČÍK je členovec, který patří mezi brouky kyjorohé. Má černé, kovově lesklé krovky a temně červené bříško. Sameček je asi 0,8 až 1,5 cm dlouhý, samička o málo větší. Dnes se vyskytují frčíci nejčastěji v elektrických slaboproudých strojích, zvláště stroje početní a krystalické jsou jimi s oblibou navštěvovány. Dosud nebylo bezpečně zjištěno, čím se frčíci v těchto strojích živí. Zdá se však nejpravděpodobnější, že jejich obživou jsou malé dávky elektrického proudu. V tom případě by ovšem frčíci byli tvory velmi podivuhodnými a podrobnější studium jejich energetického metabolismu by bylo více než záslužné. Dosud lze zjistit pouze to, že frčíci v podstatě neruší práci výše zmíněných strojů, ačkoliv bylo vysloveno podezření — ne zcela bezdůvodné —, že odnímáním nepatrných dávek elektrické energie narušují správnou práci strojů, v důsledku čehož dochází k nepředvídaným omylům ve výsledcích. Zvuk — podobný slabému drnčení elektrického zvonku —, který frčíci někdy vydávají, nelze však s těmito omyly uvést v přímou souvislost.

GLOSOLALIE, jeden z nejvýznačnějších typů jazykových novotvarů, projevující se skutečným „řečněním“, tj. delším souvislým mluvením v jakémsi „jazyku“, přesněji ve výtvoru podobném řeči. K takovýmto produktům dochází vždy ve výjimečných duševních stavech, jimž sumárně můžeme říkat stavy extatické. Potud prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík v článku O novotvarech řeči a písma, Vesmír č. 1, roč. 37. Je však nepochybné, že jistý druh glosolalie může působit i esteticky, jak už ukázal dadaista Hugo Ball, expresivista Rudolf Blümner a po druhé světové válce lettrista Isidore Isou se svými druhy, pokud sem nezařadíme i tzv. abstraktní verbalizaci F. T. Marinettiho. Na ukázku připojuji báseň-glosolalii:

HLEDÁNÍ MAGICKÉ FORMULE

BIRÁ BRA BIRÉ BRA BIRÉ KINKIRIKÉ KIKÉ KINKIRIKÉ IKÉ BIKÉ BILIKÉ FILIPIKÉ IKÉ MIKÉ KLON ON BIBLON

<–

CHUR CHIRI CHURI BARI CHUR CHIRI CHRÓNE CHICHRÓNE CHIRÓNE CHRA BARA BARI BRA

33 — <– 32

BARABRON DRON HRON HARON BIMBALIJON DALON ALON LON BIMBALIJON ISTRÁ TRÉ TARÉ KRONK ONK HORONK HIHARIJONK GONG HIHARIJONK KRAKA HIHARIJONG DLUSTA DLÉ BALÉ BLIK BANDALABLIK BABLIK BANDALABLIK IJÓ KRO KRU KORKORO KIKORKORO KRA KIKORKORO KRO KIKORKORO KIRÁ KRIK KARIK KROK

GUAJACURAN, chemickým složením aether glycerinoguajacolicus, lék, jehož účinná látka byla objevena původně v pryskyřici stromů Guajacum officinale a Guajacum sanctum, které patří k čeledi Zygophyllaceae a rostou v subtropických a tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Dnes se vyrábí synteticky z bukového dřeva. Používá se ho v malých dávkách jako sedativum nebo jako centrálně účinkující myorelaxans a antispasmodikum, ve velkých dávkách jako ataraktikum. Pro lidi trpící depresivními stavy božský nektar a ambrosie, pozdrav orchidejí, kolibříků a indiánských kultur našeho dětství a jinošství.

<–

HAD se svíjí a syčí… Viděli jste přeťatého hada, jak píše do písku tajemné monogramy a marně se snaží, aby jeho oddělené konce znovu se spojily? To je obraz mé prózy.

35 — <– 34

HARPYJE není hasičská sekera, ale tvor půl žena, půl pták, s půl bělostnou pletí, lákající k pohlazení a polibkům, půl pokrytá střapatým peřím. Mává křídly a vznáší se ve vzduchu, při čemž vydává zvuk podobný zvuku páry, když uniká z pojistných záklopek parního kotle. Ale mladý topič se strojníkem nic nedbají, nedívají se na manometr, protože se dívají na fotku topičovy dívky, obdivují krásu jejího pohledu, líbeznost jejího úsměvu a bohatství jejích vlasů, nic netušíce, že ona dívka je harpyjí. Tak! K hlubšímu pochopení viz heslo „pyj“ a „Watt James“.

<–

HEJKAL , nadpřirozená bytost, kterou někteří přírodovědci zařazují mezi ptáky brodivé, do čeledi chřástalů (rallidae). Vzhledem spíš podobnější průsvitným halucinacím alkoholiků, s údy bledých šlahounů brambor a velikou papulou pod vypoulenýma očima. Podle Brehma (díl 1753, str. 28 471) zdržuje se v blízkosti lesních močálů a především místa, kde byla spáchána loupežná vražda, sebevražda nebo znásilnění, jsou mu zvláště milá, aby zde čekal na opožděné chodce, několika poskoky, několika údery křídel se jim vyhoupl za krk, chřástal do ochraptění, kloval je do hlavy, až nešťastníci se zcela zjančí a zešílejí hrůzou, eventuálně zaběhnou do mokřiny a zničí si své zánovní semišové střevíce, s nimiž se tak vytahovali u tancovačky, z které v stavu podněkud podnapilém se právě vracejí. Fuj! To bylo uleknutí, div jsem se nepomočil. Ale i s chřástalem se dá rozumně mluvit, dá se vyjednávat a v klidu. Něco za něco. Pár facek za polibek. Prstýnek za úlek a odpuštění. Brzo začne svítat, a jste-li dost chytrý a obratný, stačí nakonec jeden rázný chmat a krček křup. Ostatně chřástalové — jako všichni křiklouni — nevynikají přílišnou inteligencí. Potom se můžete chlubit před svou nejdražší krásným exemplářem pěkně vybarveného vycpaného hejkala. Má úcta.

37 — <– 36

HERMES TRISMEGISTOS, pseudonym boha Thota, syna Osirida a Isidy, zakladatele teurgie, magie a alchymie, autora 36 525 hermetických čili tajných knih, z nichž většina byla ztracena a ty, které nebyly ztraceny, byly podvrženy, a jedna, totiž takzvaná „Deska smaragdová“, kterou Abrahamova žena Sára ukryla v jeskyni u Hebronu, kde ji později nalezl Alexandr Veliký, se nám zachovala jen v latinském (a zřejmě nepřesném) překladu. Pokud její obsah má vůbec nějaký smysl, tedy ten, že příroda je jednotná ve své mnohosti. Poznání této jednoty v mnohosti a mnohosti v jednotě je nejhlubší moudrost. Tím se Hermes Trismegistos stal i zakladatelem poezie, neboť ta není než ztotožňováním všeho jsoucna, syntézou syntéz.

HLÁSKY podle lingvisty a teozofa prof. Dr. H. Beckha mají samy o sobě svůj mystický význam. Tak H je hláskou božství, hláskou dechu a Ducha. CH není než H poněkud smíšené s pozemským. Opakem H je hláska S, hlas hada, hlas země. Mezi oběma póly H a S jsou rozloženy všechny ostatní hlásky. Hlásky K a G, popřípadě jejich spojení s vibračním R, tedy KR či GR, jsou hláskami tvůrčího principu ve vesmíru. Hláska T vyjadřuje sestoupení božského do hmoty, je hláskou minerálního světa (jak po tomto výkladu nabývá hlubšího významu slovo KRYSTAL), hlásky P a B jsou hláskami světa živočišného. Hláska N je opakem hlásky T, je návratem a spojením s božstvím. Podobně hláska M, která vyjadřuje ještě konkrétnější spojení s božstvím, jak je tomu v posvátné indické slabice ÓM, ale též v základu slov MAGIE, MEDITACE, MYSTIKA, MYSLITI, MATKA.

<–

HLUCHOR, miniaturní zvukový filtr, který lze nenápadně vsadit do ušního boltce a nasadit tak, aby propouštěl jen jistý druh zvuků. Hluchor nás zbaví hlasu nepříjemného společníka a např. nám umožní, abychom na nudné přednášce mohli sledovat velmi zajímavý bzukot mouchy na druhé straně sálu nebo utajený a jinými hlasy přerušený šepot dvou milenců.

39 — <– 38

HLUPÁK má dvě dírky do nosu stejně jako chytrák. A přece je hlupák hlupákem, chytrák chytrákem. Čím to?

HO CHFELDER, Žid, uzří tě ze síňky… Není důvodu, proč bychom neměli věřit Vladimíru Vaškovi, i když se skrýval pod nepravým jménem Petr Bezruč, nicméně zůstává otázkou: 1. Proč se Hochfelder zdržoval v síňce? 2. Proč ze síňky vyhlížel ven? 3. Jak vám může uškodit, když a) Hochfelder vás uzří, b) uzří vás ze síňky? Uřkne vás? Naskočí vám bradavice? 4. Nesmí se Hochfelder dívat vůbec? Nesmí se dívat jen ze síňky? Nesmí se dívat proto, že je Žid? Odpověď na tyto prekérní otázky přenechávám akademikům, kandidátům věd, promovaným filozofům, učitelům českého jazyka a ubohým žákům, jejich obětem.

<–

HOWARD OVÁ KATEŘINA, anglická šlechtična. Když Jindřich VIII., ta odporná kupa masa, na jednom plese jí utřel zpocené podpaždí, cítil se k ní váben neodolatelnou mocí. Dal popravit svoji čtvrtou manželku Annu von Cleve, nabídl Kateřině korunu a lože, potřísněné krví, což obojí ona přijala, a učinil ji svojí pátou manželkou, aby ji zakrátko vydal rovněž katovi, zatímco londýnský lid vítal s nadšením Jindřichovu šestou manželku Kateřinu Parrovou, jako už předtím vítal pět jeho předcházejících manželek.

41 — <– 40

HRNČIŘÍK REZAVÝ a HRNČIŘÍK HNĚDÝ, blíže neurčení hlodavci, velmi bojácní a plaší, dnes téměř na vymření. Hrnčiřík je veliký asi jako myš domácí, ale má nesmírně vyvinuté zadní končetiny, po kterých velmi hbitě poskakuje. Naproti tomu přední končetiny má zakrslé. Srst hrnčiříků je cihlové nebo hnědé barvy jako kameninové hrnce, v nichž se nejraději zdržují a jejichž obsah velmi hbitě vylizují svým jazýčkem. Jsou někteří vědci, kteří se odvažují popírat samotnou existenci hrnčiříku. To jsou však lidé ochotní zapřít i nos mezi očima. Naproti tomu je však jisté, že v tzv. moderních kuchyních (narozdíl od starodávných kuchyní černých) s malým počtem kovových hrnců, v nichž se potraviny pouze připravují, ale neuskladňují, vyskytují se hrnčiříci stále řidčeji. Sám jsem viděl na vlastní oči poslední exemplář hrnčiříka asi v roce 1931 nebo 1932 v komoře mé zvěčnělé babičky, když jsem si tajně chtěl líznout švestkových povidel.

HROZNÝŠ KRÁLOVSKÝ se popletl, spletl, ztuhnul a zmoučněl, proměnil se ve vánočku prošpikovanou hrozinkami a oříšky. Ukrajuju si, pochvaluju si, že je už vidět, jak přibývá světla, že jsme vyšli z veliké noci, dík tobě, hroznýši, který jsi přinesl slunce na svých zádech. Legendy o mýtických hadech atd.

HŘEBEN je obdélníková destička z kosti, želvoviny nebo umělé hmoty, hustě prořezaná úzkými rovnoběžnými skulinami, které se táhnou od jedné delší strany téměř až na druhý konec destičky. Když přeložíme přes hřeben tenký papír, přitiskneme k ústům a foukáme, vydává papír drnčivý zvuk, při čemž cítíme kolem rtů příjemné svědění.

HŘEBÍK je kus drátu, na jednom konci přiostřený, na druhém zkovaný v plochou a okrouhlou hlavičku. Není pravda, že by hrot hřebíku měl nenápadně vyčnívat z vycpávky židle, kterou nabízíme svým hostům.

<–

CHAOS, ironicky v hovorové řeči též choas, podle řecké mytologie původní beztvarý stav vesmíru, období temnot, mlh a bažin, doba oblud, bezbřehé moře, na jehož výspě dřímají tři Grácie, starší než balvany, na nichž sedí, s jediným okem a jediným zubem, které si vyměňují. Podle anarchistů ideální stav (pokud existuje vůbec nějaký ideální stav), džungle, království tygra a mravence, vlast nejnádhernějších kolibříků, rajek a orchidejí.

43 — <– 42

CHEMICKÝ VZOREC mé myšlenky dne 6. IV. 1960 mezi 19.54 a 20.01 hod.











ATOMOVÁ BOMBA   SEKERA HŘIB  ŠPALEK HELMA  HLAVA  VÁLKA  HLAVOLAM  HÁDANKA    ŽIVOT SMRT   BÍLÁ  MYŠ ČERNÁ   NEVĚSTA MRTVOLA  DUŠE  POPELČIN STŘEVÍČEK  PRINC  DUCH : : DECH : : MYŠLENKA? — ZRCADLO?

<–

CHIMÉRA se skryla ve zralém žitě, ale chrochtala příliš hlasitě, takže ji vyhnal soused dlouhým bidlem, které vrhalo třaslavý stín. Chiméro, vrabci posměváčci se ti vysmívají, jsi prý horší než oklovaná třešeň. Jsi vůbec z rozdrobeného pískovce, Chiméro? A ještě: Udělají z tebe jednou prášek na nádobí? Je to smutné, Chiméro, dělat strašidlo. Teď se ti spustila z nosu černá krev jako homérským hrdinům, mrskáš svým trojitým šupinatým ocasem a křičíš jako zbité podsvinče. Zaženou tě do chlívku, uvidíš, a budeš se muset učit malé násobilce. 5 x 5 a 3 x 2, není to směšné, není to nedůstojné nadpřirozené bytosti, kterou jsi? Zařvi lvím řevem, skoč jim za naškrobený límeček a alespoň jim poškrábej tváře. Poprskej je svými jedovatými slinami, po nichž naskakují bradavice. Potom roztáhni svůj paví chvost, vzápětí se proměň v krabičku od sirek a skoč do zásuvky mého psacího stolku, který nemám. Cha, cha, jak dobře si rozumíme, Chiméro. Jsi mým psíkem ve dne a mým vládcem v noci, mým jezdcem, ale o tom už ani slovo, pssst.

45 — <– 44

IKARIE, země kozlů opatřených nadmutými močovými měchýři, aby — potřeni čarodějnickou mastí z bobulí a listů dýměje a rulíku zlomocného*) — mohli podnikat plavby v oblacích a bečet na slunce, na jiskřičky hvězd. Kamkoliv dopadne jedna z jejich slin, vyroste kozí pysk, muž zakopne, rozbije si nos, zakleje a jde dál. Ani ho nenapadne, aby podezříval hrobníkovu lopatu, kostru vstalou z hrobu na té rytině, kde se stmívá, natož pak mečícího kozla. Meeé — meé. (To je též fyziologický výklad tzv. létajících snů.)

*) Čarodějnická mast dle Wieruse (De praestigiis Daemonum,

kniha 3, kap. 17) sestávala z následujících součástí: požír (sium), puškvorec (acorus), pentaphyllum, lilek černý (Solanum nigrum), olej, krev netopýří a rulík zlomocný (Atropa belladona). Potírala se jí chodidla, vnitřní strana stehen a třísla, krajina pupeční a krční partie pod a za ušima.

<–

INSEMINÁTOR, jsa plodem moderní vědy, je současně otcem nesčetných pokolení hovězího dobytka. Jezdí na motorce, přičemž má na prsou připevněnou koženou brašnu se svými instrumenty a semenem. Lidově se mu říká „okresní bejk“.

47 — <– 46

INTEGRACE, devítidílná báseň, která vznikla spontánně v polovině ledna 1964, ačkoliv její kořeny jsou velmi staré a velmi hluboké. Vyjmenujme si alespoň nejdůležitější z nich: 1. Marinettiho Osvobozená slova, s nimiž jsem se seznámil roku 1945 a která mě nikdy nepřestala zajímat. 2. Tzv. asociační pokus C. G. Junga (Diagnostische Assoziationsstudien). 3. Benseho teorie básnického textu. 4. Princip variací a jejich rytmického řazení, s nímž jsem se poprvé setkal ve svém raném mládí při studiu básnických forem (sestina), v polovině padesátých let v díle Péguyho, počátkem šedesátých let v díle Beckettově, Monově a Nápravníkově (— ať výčet těchto jmen je jakkoliv bizarní, všichni se z různých pozic zabývají principem variace x). 5. Populární článek o konstrukci stroje na zhotovování referátů. Tento stroj vyloučí z textu všechna formální slova, potom mezi významovými slovy hledá slova často se opakující, nakonec opíše místa, kde jsou ona opakující se slova zvláště zahuštěna. Pochopitelně mě tato zpráva nesmírně zaujala. — Styl, kterým byla Integrace napsána, nazývám rovněž integračním slohem. Podstata integračního slohu spočívá v tom, že spontánně vrhám na papír slova (buď slovesa v infinitivu,

<–

nebo podstatná jména v prvním pádu jednotného čísla, někdy i příslovce), a to tak, že zprvu začínám jenom několika málo slovy, opakuji je v různých obměnách, postupně přidávám nová slova, zatímco již „opotřebovaná“ vypouštím, abych se k nim eventuálně po jisté době opět vrátil. Je jasné, že na konečném působení textu se podílí: věcný i symbolický význam slov; statistická hustota výskytu určitého slova; asociace vzniklé vzájemným přiblížením jistých slov; konečně i rytmické útvary, vytvářené buď opakováním trojslabičných či dvojslabičných slov a zakončené zpravidla jednoslabičným slovem, nebo též pestrým střídáním jednoslabičných a mnohoslabičných slov. — Domnívám se, že integrační sloh je schopen ještě dalšího velmi bohatého rozvoje.

49 — <– 48

INTERPRETACE NÁHODY, druh vizuálních básní, jejichž metoda se mi v podstatě zjevila koncem října 1963 na cestě z Prahy do Třebíče. Vyhlížeje z okna na nudnou krajinu okolo Kolína, vzpomínal jsem na svoje „zenistické básně“, z nichž jednu jsem spatřil zasklenou v bytě.*) Protože jsem věděl, že nemám doma lihový lak, přemýšlel jsem o tom, jak dělat podobné vizuální básně bez laku. O několik dní později vznikla první „interpretace náhody“ následujícím postupem: Pruh akvarelového papíru, vzniklý přeložením a překrojením normální čtvrtky, se navlhčí. Hned nato se namočí péro do notového inkoustu a jediným gestem se udělá na papír řetěz skvrn, které se ihned rozpijí. Když vše zachne, ukončí se báseň jednou nebo několika silnými vodorovnými čarami, které skvrny jaksi odstavcují, a tedy interpretují náhodu.

*) jistého mého pražského přítele

<–

INVESTIČNÍ (dříve Zemská) banka v Praze Na Příkopech má masivní, reprezentativní vchod. A právě v tomto vchodu začíná následující příběh: Říkali mi, že se to stane, že se to určitě stane, ale zapomněli mi říct, co se má vlastně stát. A já stál a čekal a vykukoval z těžkých dřevěných dveří, div mě nepřibouchly. Nestalo se nic. To mě ovšem nenapadlo, že se má stát nic. Či vlastně se nestalo, neboť se stalo. Zvedl se vítr a hnal před sebou prach, takový prach, jaký bývá na ulicích v lednu, když se posypávají popelem a není sníh. Tedy takový prach a mezi tím prachem kus zmuchlaného papíru. Hnal si to přímo k mým dveřím a šup do nich. Pak ležel tiše jako pták se svěšenými křídly. Stálo tam napsáno směšně dětským rukopisem, ale s jakousi energickou a podsekávající spodní linkou (snad spíš hysterickou): „Miláčku, přijď dnes večer. Čekám tě. Je to černý dům, vedle je lékárna s červeným křížem. Všechna okna budou zhašena, jen v druhém odleva v prvním poschodí bude svítit svíčka.“ Co jsem se naběhal toho večera, než jsem našel ten dům! (Je hned kousek pod Malostranským náměstím, vlastně ho už zbourali.) Domovní dveře otevřené, ale na chodbě tma. Tápám, klopýtám. Kdesi nahoře pruh světla. Ležela tam na divanu v županu, nohy uříznuté nad koleny, těžké jizvy na břiše. Když mi je ukazovala, pravila s plachým

51 — <– 50

úsměvem: „Chtěl mi rozpárat břicho, ale přiběhl strážník.“ Potom pokračovala s mírným pohybem hlavy, když si rovnala kadeř vlasů, která ji šimrala na tváři: „Já myslela, že to víš. Což jsi neslyšel vrzání mých protéz, když jsme stoupali po fakultním schodišti?“ (Už si nevzpomínám, zda mluvila skutečně o fakultním schodišti, nebo schodišti hvězdárny, kde jsme jednou pozorovali konjunkci Venuše s Jupiterem.) V té chvíli se probudil kanárek a ztropil náramný křik. „Nevěděl jsem, ale to nevadí,“ přiznal jsem se. Tiše vydechla (byl to smích, nebo vzdech?) a přitiskla svou tvář na moji. O chvíli později, když si přitáhla cíp županu, ukázala mi svůj (zemřelého otce) mahagonový stůl, desky, sloupkové hodinky z alabastru, sošku dívky a nádherný a vyřezávaný nůž na rozřezávání papíru. „Ten ti mohu dát,“ pravila mi. Potom jsem s ním dlouho rozřezával obálky, které mi posílala do mého vyhnanství, až jednou, když jsem se s ním o samotě procházel (tehdy byla v kterémsi sanatoriu, kde jí měli přidělat nohy umělé), procházel jsem se totiž se svým nožem, vyklouzl mi z ruky, právě když jsem se nahýbal přes zábradlí mostu, a spadl do vody. Kdo by se pro něj potápěl v zimě? Od té doby nemám nože, ostatně ani dopisy nedostávám. A moje přítelkyně? Už odešla za svýma prvníma nohama, ale k ničemu je už nepotřebuje.

JEDEN V DRUHÉM, významná surrealistická metoda, objevená v létě r. 1958 A. Bretonem a B. Péretem. Tato metoda, založená na víře v absolutní moc všeobsáhlé analogie, v níž se nám zjevuje totožnost všeho jsoucna, spočívá v tom, že jeden předmět (osoba, činnost) je popisován prostřednictvím jiného předmětu (osoby, činnosti). Oba objevitelé (v podstatě jenom aplikovali v poetické oblasti starou Hegelovu dialektickou hru — touto poznámkou nechci pochopitelně nijak snižovat význam jejich objevu) vytvořili svou metodou řadu obdivuhodných básnických analogií, z nichž zde uvádím alespoň dvě: ANDRÉ BRETON Jsem přesýpací hodiny, jejichž jedna část, ještě ukrytá v přesýpacích hodinách větších rozměrů, postupně se z nich vyprošťuje a přerušuje s nimi všechno spojení. Jsem neprůhledný, narůžovělý a elastický. Červený písek, jímž jsem naplněn, přesype se ve mně každých pár vteřin. Jsem povolán k tomu, abych byl v činnosti několik desítek let.

<–

Dítě přicházející na svět 53 — <– 52

Benjamin Péret Jsem převrácený kočárek, do něhož se vejde jen ona zaoblená část dítěte. I ta mě však navštěvuje pouze o velmi slavnostních příležitostech. Cylindr Okouzlen tak skvělými příklady, nemohu odolat tomu, abych se nepokusil o podobnou analogii-autoportrét: LADISLAV NOVÁK Jsem noční autobus s karosérií tak jemnou a načepýřenou, že mohu létat docela tiše. Moje táhlé a smutné houkání bývá prý slyšet zvlášť často na athénské Akropoli. Sova. JEDNO OKÝ mezi slepými králem, ba někdy lze říci, že jednooký i mezi dvojokými králem, přičemž nemyslím ani na zarostlého Žižku s černou páskou přes oko, ani na surrealistického malíře Victora Braunera, ale na poněkud maniakální jednostrannost jednookého, bez kteréžto jednostrannosti by žádné dílo nebylo vůbec možné.

<–

JEDNOROŽEC, lichokopytník, velmi podobný koni, ale s jedním barokně stočeným rohem na čele. Snad nejušlechtilejší zvíře vůbec. Je-li vám smutno, myslete na jednorožce, jak tryskem se řítí, potřísněn pěnou a svými vlastními slinami, s vlající hřívou ve veselém větru po mořském břehu. Jednorožec je grošován a na jeho hřbetě sedí tlustá řehtající se a tleskající najáda jako na jednom z obrazů Fr. Kupky. Ale jednorožec přeskočí povalený mramorový sloup, najáda žuchne do písku a jednorožec uteče, uteče i jejím kletbám a nadávkám. Jednorožec už víří vodu a vymršťuje bubliny. Je-li vám smutno, myslete na jednorožce, jak běží po obzoru, jak běží po obloze. Černé grošované skvrny opouštějí jeho srst, která se teď stříbrně leskne, černé skvrny jako černé balvany poletující ve vzduchu. Veliké kamenné koule se kutálejí v kuželníkovém žlábku. Hřmí. — A ti, kdo tvrdí, že jednorožec neexistuje, že jeho roh není než stočeným špičákem narvalovým, zapomněli své mládí a — běda! — nemají už sny.

55 — <– 54

JÍCHA JOŽA, brněnský nakladatel nepříliš dobré pověsti, na jaře r. 1937 vydal tři přednášky A. Bretona pod společným názvem Co je surrealismus. V létě r. 1943 navštívil nakladatele Jíchu mystický básník pseudobřezinovského ražení Miloš Václav Dočekal. Mezi řečí se zmínil o svém příteli, kterého označil jako surrealistu. Po této zmínce dal nakladatel Jícha Miloši Václavu Dočekalovi pro jeho přítele Bretonovu publikaci. Tak se mystikův přítel konečně dověděl, co surrealismus opravdu je, aby se po letech surrealistou skutečně stal. Tímto mystikovým přítelem byl Jaroslav Hadlíz, autor nesčetných automatických textů, mezi jinými i surrealistických próz Amfora, Srdce noci, noc srdce, Nezvěstný Karel, Jednonohý, V zámku a v podzámčí aj…

<–

JINDŘICHŮV STROM, téměř mýtická bytost, ústřední postava kultu heinrichistů. Následující úryvek, přeložený z jazyka ámri, patří k nejstarším náboženským textům této sekty a na rozdíl od pozdějších zcela fantastických výtvorů obsahuje zřejmě původní historické jádro o Jindřichovi a hořčičném stromu. Uvádím překlad v poněkud zkrácené podobě: napřed přišel sám pan starosta a za ním jeho 365 sluhů všichni se oholili a plivali žluté a hořké tabákové sliny jen jednomu z nich uvízlo ve škvíře mezi zuby hořčičné semínko a teď z něho vyrostl strom na němž usedali ptáci nebeští a zpívali zpívali tak krásně úlisně jako nahá břitva na umytém krku mrtvoly ale on musel stále zaklánět hlavu a říkal že ho už bolí v krku ale oni ho nutili nutili ho zpívají tak krásně tak krásně vydrž ještě chvilečku přineseme magnetofon tiše tichounce nehýbej se abys je nevyplašil nahrajeme si jejich zpěv ale on začal naříkat už to nevydržím musím kejchnout oni na to měj na nás ohled v zájmu celku to musíš vydržet buď uvědomělý ale on říkal musím kejchnout nebuď sobec oni na to to si jen tak namlouváš nic si nenamlouvám už nemůžu dál a skutečně nemohl dál věděli to taky proto mu opatrně podrželi hlavu už se domluvili říkali budem ti držet hlavu a tak mu drželi hlavu říkali můžeš si odpočinout zavřít oči ale on říkal snad to přece jen vydržím už se mi nechce kejchnout tak vidíš povídají

57 — <– 56

odpočiň si zavři oči podržíme ti hlavu tak mu podrželi hlavu a on zavřel oči a oni šmik trochu je postříkala krev to se umeje to se vypere ale strom se ani moc nezatřásl a ptáci zpívali dál potom celou hlavu zasadili do velikýho květináče a strom rostl velmi rychle když byl tak dobře pohnojen a ptáci zpívali vesele a všichni se scházeli a poslouchali vzpomínali na Jindřicha co Jindřich to Jindřich kdyby to takhle slyšel Jindřich poslouchali Jindřichovy ptáky dívali se na Jindřichův strom a mysleli si jednotlivec se musí obětovat celku vždyť dnes by i Jindřich kdyby viděl svůj strom i Jindřich by řekl že jsme udělali dobře

<–

JMÉNO člověka plačícího a jiné jméno a jiný člověk, které přicházely ke mně jako lupiči a loupežníci nebo jako koule vody a kulové blesky, přicházely ke mně, aby mi skočily na jazyk a potom naplnily mou hlavu ohlušujícím praskotem, po kterém přichází srázné ticho, ticho hluboké jako černá studně, strkáte do ní dlouhé bidlo, a nedosáhnete dna, házíte do ní kámen, kámen veliký jako dítě, počítáte do desíti, do sta, kámen padá, počítáte dál, už vám vypadaly vlasy, zbělely vousy, už nevíte, zda jste vůbec někdy začal počítat, je to k neuvěření, proměnil jste se v slepý počítací stroj, který ustavičně přičítá k neznámému základu, který — jak známo — rozhoduje o všem, už ani nejste, neboť jste se rozpadl dávno v prach, a zrníčka prachu počítají, zatímco kámen padá a padá… Tak přicházejí ke mně myšlenky jako zapomnění, pohledy z černi zorniček a slova jako KRÁLÍK, REFLEKTOR a SEKERA. Všechno listí se chvělo té noci, která mokvala krví, světlo reflektoru se zabořilo náhle do bezbranné tmy, auto tiše sklouzlo a zhaslo, ano, byla to pravda, sekera oddělila hlavu od těla, ale proč tato slova přicházejí, vždyť jim nemám co dát, vždyť mě zabíjejí, a přece nemohu bez nich žít. Tak umírám svým životem a žiji svým umíráním. Jak dlouho to potrvá?

59 — <– 58

JUDITA se vzdala Holofernovi za nádherné koloraturní árie, ale jakmile Holofern začal chrápat, což velmi výstižně vyjádřil orchestr, nadzvedla jeho zkadeřený plnovous a dřevěným mečem ho zašimrala na krku. Když potom vítězně pozvedla hlavu vycpanou pilinami, ani trochu nejsouc potřísněna tou řezničinou, začala výt opravdu strašlivým způsobem.

KÁMEN je tvrdý, také necitelný a neoblomný, nemluvě o žlučových kaméncích, zubním kameni, kameni úrazu a kameni, který spadne ze srdce, kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem, a konečně kámen, kterým opovrhli stavitelé, a který se stal kamenem úhelným.

KÁMEN MUDRCŮ, jak dosvědčují nejvyšší Mistři magického umění, Hermem Trismegistem počínaje a Williamem Butlerem Yeatsem a mojí babičkou konče, není ametyst, beryl, diamant či rubín, ani akvamarín, onyx, chrysolit, moldavín, granát či safír, ale veliký bílý křišťál. Když se zahledíte pozorně a dost dlouho do jeho průzračného srdce, spatříte všechny divy a zázraky, duhy ohnivých křídel a samotné plameny ústředního ohně… Někdy ani toho není zapotřebí. Byl jeden malíř (zápisky s jeho jménem jsem ztratil), který vytvořil celý cyklus úchvatných obrazů zaniklé Atlantidy podle vidin, jež se mu zjevovaly v láhvi naplněné vodou, a v dřevní Rusi byli sektáři, kteří křepčili okolo láhve čisté vody. A konečně, což od nejstarších dob nebyly vítr a voda spojovány s Duchem?

<–

KANÁL má v sobě vždy cosi análního.

61 — <– 60

KEP ORKAK DLOUHOPLOUTVÝ, kytovec, černého a jako strom nebo vřeteno torpéda zavalitého trupu, s dlouhými, velmi tenkými a duhovými barvami hrajícími ploutvemi. Malých, velmi bystrých červených neobrvených oček. V době letního parna připlouvá na písčité břehy a vyvaluje se na nich. Potom je ochoten k tlachání. Za láhev zvětralého piva bude vám vyprávět nejdivočejší klepy z domu Poseidónova, historky o vodních pannách, zamilovaných námořnících atd… Je to zajímavý strejc, přes svoje podivné jméno, ten keporkak. Směšnější tím, že nosí téměř stále v tlamě starý vyhaslý čibuk, který kdysi kdesi našel. A jak by mu také hořel pod vodou!

KOMÍNY, když napadne první panenský sníh, komíny jsou uvnitř vyvatované docela měkkoučkými a docela černými sazemi a vyplněné teplým dýmem, jak dole v domech se topí. Dým stoupá k zelenkavému zimnímu nebi a jinoch, který se právě rozloučil se svou patnáctiletou, ale už buclatou milou v rozkošném kabátku s malou kožešinkou, jinoch vyhladovělý mrazivým vzduchem, který mu rozpálil tváře, těší se na nedělní oběd a sní o sametovém vnitřku komínu. Ach, kdyby tak v tomto bílém sněhu potkal kominíka, který přináší štěstí! A večer, až se vrátí z kina, kde bude tisknout ruku své milované, až v celém zatemnělém městě nastane úplná tma, za zavřenými dveřmi pod malou lampou napíše báseň o bílé holubičce v komíně.

KNOFLÍK snad pro svůj kulatý tvar, snad pro otvory, jimiž je proděravěn, snad proto, že někdy visí jen na nitce a může se snadno utrhnout, nejspíš však proto, že se musí provléci knoflíkovou dírkou, aby potom v ní visel jako oběšenec v oprátce, tedy pro toto všechno bývá knoflík velmi častým a oblíbeným symbolem v básních jistého druhu. A nedá se naprosto říct, že by byl špatným symbolem.

<–

KOREMOR, mohutný přístroj, kterým můžeme korigovat svou paměť. Přístroj pomocí induktivních proudů provede v několika minutách jakýsi rentgenový snímek naší paměti, respektive úplně vyčerpávající sérii takových snímků. Potom je převede v slovní hesla a seřadí podle oborů. Vložíme-li do stroje (ústně či písemně) příslušné informace, provede stroj sám korekturu a podle této korektury opět v několikaminutovém sezení vymaže v našem mozku ty vzpomínky a znalosti, které si nepřejeme uchovat. Až provoz Koremoru se zlevní natolik, aby byl přístupný nejširším vrstvám, stane se jistě velmi vyhledávaným útočištěm maturantů a absolventů všech stupňů škol.

63 — <– 62

KRYŠTOF KOLUMBUS nebyl pták a není pravda, že měl jednu dřevěnou nohu. Měl jedno vejce, a když je postavil před královnu kastilskou, dostal od ní tři lodě, aby s nimi plul do… Zadní Indie. Plavil se přes Moře sargasové, Moře slzí, Moře pohádko má. Dostal se až do Západní Indie a přivezl odtud syfilidu.

KUNDA je ideálem všech pubertálních paniců, někdy i mužů věkově dospělejších. Ve své naivitě si ji představují jako svislý ochlupacený kosodélník či kosočtverec se svislou čárečkou uprostřed. V rozličných obměnách se tento obrazec objevuje nejen v lidovém umění (tzv. babí kvítky), ale i v ornamentice podstatně honosnější jako nesporně nejčastěji používaný symbol vůbec. Snad důkaz o tom, že člověk nemůže zapomenouti na bránu, kterou vstoupil na svět a kudy by se chtěl vrátit do stavu své blaženosti.

<–

KVÍKVILINK OBRVENÝ, nadpřirozená bytost z rodu proměnlivých. V jedné podobě půvabná, ale téměř trpasličí žena s velkýma očima a nesmírně dlouhými řasami, které při každém mrknutí vydávají kovový zvuk jako oči panny. Ale na zádech, když se svlékne, má skvrnu zvířecí srsti. Kdykoliv se jí zachce, může se téměř bleskurychle proměnit v tvora podobného lasičce, nesmírně mrštného, který se skrývá v zásuvce psacího stolu a vydává pronikavé „kvíkvilink“. Je-li rozdrážděn, může vás bolestivě kousnout nejen do prstu, ale prokousnutím krční tepny může vás i usmrtit. Potom se znovu proměnit v ženu a volat o pomoc. Kvíkvilinkové se vyskytují často v redakcích exkluzivních časopisů a v některých z přepychových kaváren. Dát se vylákat kvíkvilinkem k soukromé návštěvě bytu rovná se téměř podepsání ortelu smrti. Zvlášť útlí jinoši, kteří právě napsali své první verše, jsou oblíbenou kořistí kvíkvilinků. Naproti tomu zralí mužové, pokud mají za sebou svůj literární debut, jsou proti nim již značně odolnější.

65 — <– 64

KŮLNIČKA je důležitější než všechna ostatní obydlí. Mějte si třeba sedmdesátiposchoďový mrakodrap ze skla a pozlacené oceli, mějte si alespoň přepychovou vilu v rajské zahradě, nemáte-li kůlničku, jste chudák. Jsou ovšem tací, kteří si potrpí na kůlničku úhlednou, pěkně vyzděnou, s malými zasklenými okýnky, krytou eternitem, čistě obílenou, zavíranou na patentní zámek. To ovšem — podle mého názoru — není kůlnička, to je jen miniatura vašeho velkého obydlí… Ale kůlnička, jak si ji představuju, je docela dřevěná, krytá nanejvýš potrhaným dehtovým papírem, prohnilá, plná děr a smetí, na spadnutí. Je-li mi nejhůř (nebo nejlíp), vlezu do své kůlničky, bez strachu, že se ušpiním. Mám na to svoje zvláštní, staré, volné a špinavé („kůlničkové“) šaty. A tak tam sedím a sním a dírami vyhlížím ven, nejraději když padá vlahý letní deštíček. Tak někdy i sním o kůlničce, která by nebyla ničím jiným než mandelem už trochu zahnívajícího obilí v docela divoké, opuštěné a zapomenuté horské krajině, tam v podhůří Krkonoš, odkud je vidět do mého rodiště, jak se tam lesknou polodrahokamy.

LABUŤ, aristokratická sestra husy, o něco delšího krku, ale stejně malého mozečku. Přesto (či právě proto) jako symbol ženy těší se velké oblibě u básníků všech věků, s výjimkou futuristů a proletářských básníků, což je neméně pochopitelné.

<–

LABYRINT, a to jakýkoliv labyrint, je nejdokonalejším modelem uměleckého díla, neboť ono konec konců nemá jiného cíle, než uvést nás do imaginární krajiny, kde se čas zastavil, kde světové strany se přemístily… jen proto, abychom se vylodili zpět do našeho každodenního života jako na břehu neznámého kontinentu, který musíme znovu objevovat a dobývat.

67 — <– 66

LAMASHTU či labartu, ženský démon, podle představ Babyloňanů napadal těhotné ženy a způsoboval jim potrat, číhal na šetinedělky, aby se zmocnil novorozeně. Ve svém díle La magie chez les Assyriens et les Babyloniens uvádí G. Contenau následující úryvek z klínového textu (str. 95–96 výše citovaného díla): Je zběsilá je prudká je strašná je bohyně je jak leopard ta dcera Anova má nohy jak 2u má potřísněné ruce má vzezření lva z rákosového houští se zvedá s rozcuchanou kšticí s obnaženými prsy jde po stopách býků sleduje stopy beranů v spárech cár masa vstupuje oknem jak had se plíží vstupuje do domu odchází z domu

„přineste mi svá děťátka abych je kojila a vaše dcerušky abych je hlídala jejich líbezným rtíkům chci dáti svůj prs“

<–

LEOPARDÍ MUŽ ostří si dýku a zubí se od ucha k uchu. Dnes o půlnoci zavraždí… kuře. Když budou obřady skončeny, poněkud unaven (takové horko) vypije téměř na ex sklenku exportní Plzně a v duchu si bude pochvalovat moudrost své vlády, která udržuje tak přátelské vztahy s ČSR. Protože ho poněkud tlačil, odepnul si leopardí ocas, s výjimkou koženého opasku jedinou část svého obleku, a zatímco si vytahoval trn z levé paty, uvažoval zachmuřeně o tom, že by si i koupil Baťovy kecky, kdyby se mu tak nepotily nohy. Potom zavřel vrátka a šel spát, jeho žena cosi nevlídně zamručela z polosna a obrátila se na druhou stranu. Chvění a tetelení tropické noci. Viz „exotika dříve a dnes“.

69 — <– 68

LIDÉ se dělí do dvou skupin. Do první patří ti, kteří jsou na zemi šťastni nebo kteří by mohli být šťastni, kdyby… Tuto skupinu tvoří 99 % všech lidí. Do druhé patří ti, kteří nejsou šťastni a nikdy na zemi šťastni nebudou. A právě ti jsou „solí země“. Pokud má něco opravdovou hodnotu, je to jejich dílem. Všechna ostatní dělítka, ať rasová, náboženská, psychická, sociologická atd. atd., jsou iluzorní.

<–

LID OJEDSTVÍ se dočkalo naprosto nečekané podpory a ospravedlnění ze strany moderní vědy. Americký psycholog MacConnell „učil“ jistý druh červů (plenárie), tj. pomocí světla a elektrického proudu v nich vypěstoval podmíněný reflex. Vyučené plenárie potom usmrtil a krmil jimi jinou skupinu červů. K svému překvapení zjistil, že tito červojedští červi se učili dvakrát rychleji, získaná informace přešla s potravou do jejich nervového systému. Není podstatných námitek, proč by se tohoto objevu nedalo využít k rychlejšímu studiu lidí. Potřebujete se co nejrychleji naučit čínštině? V týdenních intervalech postupně zabijte devět Číňanů a sněste (pokud možno za syrova) jejich mozky. Nejdéle do čtvrt roku zvládnete čínštinu naprosto perfektně. Jaké nečekané možnosti se zde rozvírají osobnosti dostatečně důsledné a povznesené nad nemístné předsudky. Současně je tento objev další skvělou rehabilitací dávných tradic a zvyklostí, nedomrlou pavědou bláhově odsuzovaných, ale potvrzených opravdovým vědeckým bádáním.

71 — <– 70

LITONEL , bůh pražského podsvětí, speciálně kanálů,*) vyzbrojen drásem, kterým drásal, romrorem, kterým romral, chlístorem, kterým chlístal, a pytnem, s blíže neurčenou funkcí. Družka Litonelova, bohyně Kvakev předvídala budoucnost. Ukazovala-li vadla takto└┐, věstilo to něco zlého, ukazovala-li vadla takto ┌┘, věstilo to něco dobrého. Kult Litonelův vrcholil v letech 1945–46 v Praze na Hanspaulce. Z neznámých důvodů byl bůh Litonel i s bohyní Kvakví uctíván v podobě staré čajové plechovky s pseudočínskou výzdobou.

*) Dvojsmyslné, neboť slovo „kanál“ je i nadávkou pro člověka

sprostého: „Ty seš ale kanál… atd.“

<–

LÍZINKA , nahá odbarvená koketka s červenou sametkou okolo krku. Říkám tak také jejímu symbolu, stříbrné lžičce ovázané na nejužším místě malou červenou mašličkou. Souvislost s hlazením a lízáním (i ve smyslu perverzním) nabízí se sama. Kdysi jsem přivázal takto ozdobenou lžičku na tenkou nitku k lampě. Ale potom se mi zdálo, že Lízinka visí v oprátce a vyplazuje na mne jazyk. Tak jsem ji zase sundal a používám ji, když někoho bolí v krku, abych mu přidržel jazyk a podíval se na zduřelé mandle.

73 — <– 72

LOHENGRIN se jmenuje vlastním jménem Johann Opitzka, je holičským tovaryšem v Barfussově ulici. Vysoký, štíhlý, s černým knírkem pod nosem. Ačkoliv není zrovna nordická rasa, nemá rád Židy. Mezi dívčí (a částečně i mužskou) mládeží šeptají se legendy o abnormálním vzrůstu jedné části jeho těla. I když štípá děvčata do brady a méně už plácá po zadečku, navštěvuje příliš často městské lázně, kde je též výpomocným masérem. Má sytý hlas a je v místním ochotnickém spolku milovníkem číslo 1. Lohengrina pochopitelně ještě nehrál, kus je přece jen poněkud náročný pro ochotnický soubor, ale při každé vhodné i nevhodné příležitosti zpívá árie z tohoto vrcholného díla Wagnerovy tvorby. Kdykoliv rozevře ústa, v nichž se leskne několik zlatých zubů, rozkejhají se husy, tyto plebejské sestry labutí, z místního kulturního domu je to totiž zadním traktem (respektive oknem záchodku) a vzdušnou linií jen několik metrů na obecní stoku s malým rybníčkem, nad nímž se nyní rozžehují hvězdy jedna za druhou… A potom říkejte, že život na malém městě je bez půvabu a bez poezie!

<–

MAGNETOFON, technický vynález, který se nám nabízí jako nový prostředek básnického zápisu. Přitom se nespokojuje tím, aby už hotový text byl do něho namluven, a tak snadno uchován a rozmnožován, ale žádá si své vlastní, speciální básnické postupy. Pokusím se charakterizovat alespoň dva nejvýznamnější. První z nich je tzv. Mozková bouře. Vznikla z automatického psaní a na něm založených surrealistických her. Pravidla „mozkové bouře“ jsou tato: V seanci, která trvá deset minut až hodinu, nejméně šest a nejvíce patnáct osob má plnou svobodu přednést jakoukoliv, třeba i nejbizarnější myšlenku. Je naprosto zakázáno kritizovat myšlenku, kterou vyslovil některý z účastníků, a rovněž se jí smát. Naopak má každý právo, ba dalo by se říci i povinnost, dále rozvíjet myšlenky před ním vyslovené. Průběh „mozkové bouře“ bývá zachycován na magnetofonový pásek. Pokud účastníci „mozkové bouře“ nesklouznou do plané vtipnosti a zaujatě usilují o evokaci kolektivního vnitřního modelu, lze od této metody ještě leccos očekávat. Druhý postup je vlastně druhem fonické koláže a vzniká tím způsobem, že jeden nebo několik (často automaticky mluvených) textů se různě zpracovává (zpomaluje, zrychluje, stříhá, překrývá, deformuje). Při tomto postupu se musíme vyvarovat nebezpečí, abychom jazykový materiál nerozložili v ryze „abstraktní“ fonickou strukturu,

75 — <– 74

a nedostali se tak do nebezpečného sousedství konkrétní hudby. Je nutné vytvářet uprostřed zvukového toku zneklidňující sémantické ostrůvky, vytrhující celou nahrávku z úzce estetické oblasti. Na závěr nemohu smlčet své přesvědčení, že magnetofon je básnickou technikou budoucnosti. Už také proto, že vysloveně straní neoficiálním, spontánním, hovorovým složkám poezie, a tím je nejlepším prostředkem proti katastrofálně postupujícímu všeobecnému sklerotismu.

MANŽELKA, ten podivný tvor, který žije zde vedle mě, naráží do mě, překáží mi, v noci chrápe, ve dne bručí a hubuje, ale který, kdykoliv se vrátím domů s nově utrženými ranami (a to se vracím často), přijde vždy tiše, aby mi je oblízal(a). Nemůžeme se od sebe odloučit, i kdybychom chtěli, a je dobře, že nemůžeme.

<–

MĚSTO se stře před našimi pohledy až k purpurovým věčně řeřavějícím pahorkům na obzoru. Ty jsou vpravo, nedaleko odtud vrchy mírně kadeřavé chudokrevnou velkoměstskou zelení, stožáry vysílacích stanic, několik barokních a renesančních paláců, dole řeka sešpendlená kamennými i železobetonovými mosty, řeka s rybami posetými stříbrňáky (každá jich má 30), jejichž kurz se od dob Jidášových nijak nezměnil. Město samo se ježí tisíci věžemi, věžičkami, hromosvody, komíny a televizními anténami. V městských čtvrtích zčernalých uhelným kouřem jsou zčernalé ulice (Uhlířská, Na Navážce, Sklepní) se zčernalými domy a neméně zčernalou dlažbou. Dlažba je z černě žilkované žuly. Z černých zákoutí tam vykřikují za večera prostitutky. Když si vysvlečou své špinavé prádlo na zmuchlané, špinavé, štěničnaté posteli, mají černo v klíně a pod každou rukou, mají černo v levém oku a v zřítelnici pravého oka. Když zhasne světlo, je čerň o něco větší. A nad krápajícími okapy, kde občas zavřeští kočka odnášející pokřikujícího vrabce (věru nemilé probuzení, někde někdo buší na zamčené dveře, muž v podvlékačkách vyskakuje z postele, světla se zhášejí a rozžíhají), nahoře uhelný prach, nafouklý jako těhotná černá kočka, sype svůj drobný popílek. — Několik lahví mléka stěží udělá ráno špinavé a hořké jako bílá káva z bukvic slazená cukerínem.

77 — <– 76

MINIMAX visí na stěně, je červený, a když se s ním udeří o zem, stříká. Jak bylo by zábavné postříkat nevěstu s bílým závojem a svatební kyticí! Ještě zábavnější by bylo postříkat vdovičku v černém. Viz „zadělávání na chleba“.

<–

MONSÙ DESIDERIO, fantastický malíř z počátku 17. století, přes všechna úsilí kunsthistorických slídilů postava více než temná, s životopisem více než úryvkovitým, který se mi zjevil jen prostřednictvím několika velmi nedokonalých reprodukcí, ale zapůsobil na mě tak silně, že obrysy jeho obrazů vystupují zcela neuvědoměle z následujícího automatického textu: Malý a nemotorný tvor podobný Neotesánku kolébal se pod osamělou lampou na půlnoční křižovatce. Byla noc z pondělí na úterý, tedy mimořádně tichá, zvláště také proto, že to byla noc Velkého pátku. Na nevysoké báni rozpínali svá blanitá křídla a připravovali se ke startu, v kapsách svých červených trikotů spoustu zápalných bombiček. A když vzlétli, onen hrbatý tvor vzhlížel k obloze, pozvedal ručnici, ale ani jednou nevystřelil: „Nemám pancéřovaný klobouk,“ povídal, „a broky vystřelené kolmo vzhůru…“ Tak se stalo, že sirény začaly ječet teprve tehdy, až celé město bylo v plamenech. A teprve potom užaslý (zdá se, že i nestranný) divák zpozoroval, že — každý dům je lidskou hlavou, obrovskou, gigantickou hlavou obra zabořeného až po krk do země, nyní s hořící hřívou, otřásajícího se pod zemí a strašně řvoucího. Zdá se, že se nakonec vyrvali ze země jako bolavý zub a vše skončilo temným goyovským pádem a v kosmických dálkách si odpovídajícími výkřiky (černých koček).

79 — <– 78

MOŘSKÝ KONÍK ví dobře, že je příliš podoben šachové figurce, než aby se snížil k fantastickému blábolení halucinanta, on, sama ztělesněná fantazie. Ale až jiskry zapraskají v jeho hřívě a podmořské lesy vzplanou krvavými plameny, malý mořský koník začne vyskakovat v lihu jako karteziánek a marně bude přesvědčovat pana profesora, který se baví s věru půvabnou septimánkou, že je to jenom zimní červánek nad zmrzlou krajinou. Pan profesor by řekl, že panenský ruměnec, a já říkám, že znetvoření, jemuž se říká oheň. Karteziánku, mlč! Ale nemlčel… a tak to všechno skončilo sádrovou nohou. Promiňte.

MUTATOR MFC, přenosný tranzistorový přístroj, který pomocí galvanických proudů v několika vteřinách může proměnit vaši tvář v libovolnou jinou tvář. Mohutný přístroj MFC CHAMELEON-SUPER je schopen proměnit k nepoznání celou vaši postavu. Obavy, často vyslovované, že po delším používání přístroje MFC nenajdete už nikdy svoji pravou tvář, jsou naprosto liché. Pomocí stabilizátoru MFC najdete vždy svoji bývalou tvář nebo ji téměř najdete.

<–

MYŠICE TEMNOPÁSÁ ZÁPADNÍ je upír z rodu pouličních, z druhu kapavčitých. Nejraději se proměňuje v drobnou dívku plavých, ale jakoby mrtvých vlasů, potřísněných hnidami. Nápadná běl její pleti je přerušována temnějšími pruhy či pásy, neboť se téměř vůbec nemyje. Myšice bývá zpravidla zaměstnána jako umývačka nebo uklízečka v některém z lacinějších restaurantů, hotelů či vináren. Po skončení pracovní doby je ji možno vidět v zapadlých uličkách. U nás — jako ostatní nadpřirozené bytosti — dík intenzivní výchově k vědeckému světovému názoru téměř vymizela. Vyskytuje se dosud hojně v kapitalistických státech západní Evropy.

81 — <– 80

NÁMĚSTÍ VE SNU, tedy v jistém smyslu mé náměstí, zaujímá nevelkou lichoběžníkovou plochu na mírném svahu. Zdá se tím menší, že je obklopené čtyř až pětiposchoďovými domy se secesní fasádou a ozdobnými německými nápisy, poněvadž je to především náměstí v Liberci, ačkoliv má i znaky náměstí turnovského, havlíčkobrodského a poněkud i Vítězného náměstí v Dejvicích. Fasáda těch vysokých secesních domů je docela zčernalá, místy otlučená a do výšky člověka podrápaná dětskými kresbami, nápadně připomínajícími obrazy Joana Miró. Nahoře jsou domy zakončeny různými balkonky a skleněnými přístřešky. Uprostřed tohoto malého náměstí stojí jakási kašna, napohled s barokním mariánským sloupem, ve skutečnosti je to sousoší složené z anatomických prvků. Potom by ovšem nebylo vyloučené, že ona veliká budova v horní straně náměstí není než obrovskou pitevnou, s lednicemi v přízemí, s rozlehlými sály v prvním poschodí, kde na ledových kvádrech leží nahé ženy s rozpuštěnými vlasy a otevřenými útrobami. V jiných pokojích a v jiných domech až u samé střechy scházejí se spiritistické kroužky s hystericky ječícími médii. Ale potom přijíždějí ozbrojené oddíly na nákladních autech a s napřaženými samopaly nás nutí, abychom odjeli s nimi. Kam nás vezou? Na popravu? Protože se však každý sen končí probuzením, probuzení ze sna, který se jmenuje život, je smrt. Jaké bude to probuzení?

NEBE, PEKLO, RÁJ, dětská hra, při níž se poskakuje po jedné noze v obrazcích, vyrytých do země. Tato hra (i její jméno) mě fascinovala natolik, že jsem z oněch do země vyrytých obrazců učinil formu svých sémantických básní. Jedna z prvních těchto sémantických básní-panáků vypadala takto:

S

T

P

B

JABLOŇ ÁÁÁÁ

ÉÉÉÉ TRHATI

HOŘETI

<–

PRCHATI

83 — <– 82

NEDĚLNÍ D OP OLEDNE, když vyzvánějí zvony a družička spěchá na Boží tělo, musí proběhnout ještě úzkou uličkou mezi oprýskanými stěnami domů a už bude v kostele. Ale tu se stane, že přímo proti ní jde kominík. Co tady dělá kominík v neděli a zrovna na Boží tělo?! Ale na to se kominík neptá ani neodpovídá. Kominík jí zastoupí cestu, roztáhne ruce a chce hubičku. Dojde k zápasu a tahanici. Ušpiněná družička běží se slzami dál. Ale mohl to být také vrah v dlouhém plášti se žhnoucíma očima, s kapesním nožem, kterým jí rozřízne sukni a do krve škrábne na stehně. Jak teď klopýtla, aby utekla vrahovi, podívá se doprava. Tam ve dveřích masného krámku stojí malý tlustý žid-košerák a na hácích v krámku visí rozčtvrcená dívčí těla. Košerák se směje! Kde se vzal ten krámek? Vždycky zde byly jen zavřené oprýskané dveře. Družička běží a běží, potí se, a nemůže z místa. Už vidí kostelní věž, vidí okno v kostelní věži, vidí zvon v okně. Zvon se houpe, ale družička nic neslyší. Neslyší vůbec nic, utíká, a nehýbe se z místa… Až teď, až teď, celá ušpiněná a potrhaná dobíhá do kostela, ale tam to teprve začíná. Pod klenbami temný a páchnoucí dav. Teď se zvedají náhrobní kameny v podlaze a vyschlí umrlci a umrlky v zaprášených svatebních vlečkách a s uschlými kyticemi vstávají, řadí se v božítělový průvod a pod vedením kněze s ebenově černým, ale ne černošským obličejem dávají se na pochod. Družička drkotá zuby, drkotá hrůzou i zimou.

<–

Zvedá se fičivý severák a jako uschlé listí odnáší celý ten průvod. Dláždění je z ledu a družička je promrzlá na kost. Teprve světla svíček v kostele ji trochu zahřívají. Jako by z veliké dálky za devaterou zdí své hluchoty slyšela píseň, ale pak znovu ticho. Až potom, když vystupuje z kostela, všechno se najednou trhá, slyší hlasy, hovor, hihňání děvčat, někdo na ni mluví, ona odpovídá, sotva si všímá toho, že její šaty jsou neporušené, sotva si všeho všímá, jenom sama u sebe si říká: „Co bylo zdání a sen, co je zdání a sen, tohle nebo tamto, tamto nebo tohle?“ A zvony vesele vyzvánějí a doktor Faust rozbíjí číš s jedem, kterou už pozvedal k ústům.

85 — <– 84

NOH (latinsky gryphus) patří mezi šelmy kočkovité, podoben mohutně vyvinutému lvu berberskému, ale s jedním párem ohromných křídel a ptačí hlavou, v jejímž zahnutém zobáku se kmitá smrtelně jedovatý jazyk. Ostrá žahadla může pták Noh vymršťovat z tlamy na značnou vzdálenost. Kdo je jimi zasažen — třeba na procházce v lázeňském parku —, zrudne v obličeji jako opařený rak nebo student přistižený na školním záchodku svým třídním učitelem při onanii. Vzápětí ale zčerná, pukne a je mrtev. Gryfon řve, jeho křídla lesknou se v slunci jako vyleštěná zrcadla, v noci svítí konce jeho křídel jako pochodně. Kamenný gryfon vznáší se ve vzduchu za strašného lomozu a vytí a rytíř, zatavený do svého brnění, rytíř s taseným mečem, který pomalu rezaví, musí myslet na novináře v černých brýlích a na kamenné lvy z Persepole a na ztroskotané říše a na vítězného Alexandra, jak se opíjí do němoty. Pohltila ho nekonečnost, gryfon se pomstil, jako se pomstí všem, kdo jej nechtějí brát na vědomí, odsuzujíce jej do říše pohádek, která je však — aniž by o tom věděli — říší pravé (tj. nejhlubší) skutečnosti.

NONKONFORMISTA, ten, který dělá, mluví a píše (eventuálně i skládá či maluje) to, co si skutečně myslí a cítí, aniž by se ohlížel, jaké nepříjemnosti jeho počínání může přinést (o výhodách ani nemluvě). Jak již vyplývá ze samého jména, nonkonformista je pravým opakem konformisty, té odporné rozplizlotiny, která by také chtěla být něčím, ovšem jen pod podmínkou, že to pokud možno vůbec nebude bolet. Je až zarážející, jak katastrofálně se od poloviny 20. století tato odporná plevel, ta tekoucí protoplazma u nás rozbujela.

ŇUMA P OMPILIUS, muž vodnatelných očí, jednou rukou vrtá se v nose, druhou se drápe v zadku (nehty má nestříhané, s černými obroučkami), občas vrtí krkem, jako by se chtěl přesvědčit, zda jej má dosud zakončený hlavou. Zřejmě je to jediný způsob, jak se o tom přesvědčit.

<–

ODIPERGON, Ortopedické družstvo invalidů Ergo. Ó Oidipe, štvaný Erinyemi, králi, který ses oslepil pro incestní lásku k své matce, tvé jméno lká na vývěsní tabuli v Hasskově ulici.

87 — <– 86

OTEC se nápadně podobá slovu ocet a skutečně chutná tím octem, do kterého namočili houbu a podali Pánu Ježíši, když visel na kříži. Zakrátko nato zvolal velikým hlasem: „Otče můj, Otče můj, proč jsi mě opustil?“ A vydechl naposled.

PAPÍR, popsaný čísi nervózní rukou, ale po čase toutéž rukou zmačkaný a hozený do kamen, převtělil (či spíše předuchovnil) se v ohni a hučivě vystoupil temným komínem, aby se rozptýlil v mrazivém vzduchu. Ale jedna jeho částečka, unášena nevypočitatelnými víry, stoupala stále výš, až se dotkla a splynula se spodním okrajem chvějící se a vlnící polární záře. Mohlo by se celé mé dílo dočkat šťastnějšího osudu?

<–

PÉRO, zvláštní forma srsti ptáků, která, jak tvrdí přírodovědci, se vyvinula z ještěřích šupin. Protože husími brky či péry se dříve psalo, rozumíme slovem péro i nástroj k psaní. Dnes se používá zpravidla plnicích pér, která jsou opatřena pístem k nasávání inkoustu. Takové péro se podobá spíše sépii než ptačímu brku. Vadná plnicí péra někdy pouštějí inkoust a dělají kaně. Psychoanalytickým rozborem snů lze zjistit, že pouštějící péro symbolizuje nechtěné početí, respektive oplození. Péro, jsouc prodloužením ruky, je seizmografem mozku, a tento, je-li náležitě vycvičen, to jest dostatečně pasivní a současně pozorný, bdělý i spící, je nesmírně jemným přijímačem vesmírných ozvěn a chvění. Nutno ještě podotknout, že slovo péro znamená též pružinu. Jízda v kočáře opatřeném péry za hluboké noci, jste-li oblečen do jemných kožešin a sedí-li vedle vás mladá žena, může být opravdovou rozkoší.

89 — <– 88

P ODJEZD (či spíše jen podchod) pod železniční tratí uprostřed polí může být (a jistě i byl) dějištěm těch nejpodivnějších a nejpodivuhodnějších příhod: Příhody smutného přespolního školáka, který se tam schovával před deštěm i před svojí úzkostí; příhody muže v černých šatech, ale s vyhrnutou nohavicí (je cyklistou); příhody dvou plachých, při každém dotyku zimničně se zachvívajících milenců… a konečně příhody básníka, který, vcházeje do tohoto klenutého průchodu, myslel na lásku, a vycházeje ven vstříc aleji nevysokých jablůněk, přemýšlel o svém sestupu na tuto zeleně zkadeřenou zemi.

<–

P OLICE nadskakuje se všemi sklenkami a jedy i s modrou skalicí, když těžkoodění dinosauři, pyšně se rozhlížejíce na všechny strany svými směšně malými hlavičkami-periskopy, valí se ulicí. Výbuchy slávy v oknech a v domech, v nichž se objevují pukliny, ale listnaté stromy mlčí, vědí své. V oblacích několik pterodaktylů s šišatě aerodynamickými lebkami. Všechno je vzhůru nohama. Jen zapomenutý mrtvý živý v bezvadném černém úboru marně klepe zevnitř na zatlučené víko rakve a jakési nemluvně se batolí okolo zamčených dveří, které nechtějí povolit. Vše je vzhůru nohama, na náměstí hlava na hlavě. Až se otevře sopka, pohltí je všechny jako knoflíky od poklopce. Zůstane jen mrtvý a nemluvně ženského rodu. Rodičové příštího pokolení a nových neuvěřitelných jar. Buďte zdrávi, Éve a Adamo!

91 — <– 90

P OSKOK MĚNLIVÝ má jedinou, mohutně vyvinutou nohu, na které poskakuje velmi elasticky a téměř nehlučně. Nohu má obutou pouze v silnou punčochu z jisté umělé látky. Rovněž i ostatní oblečení poskokovo je z umělé průsvitné látky. Poskokova pokožka je jemná, mléčně bílá a na slunci nebo v neonovém osvětlení hraje duhovými a velmi proměnlivými barvami. Poskok celým svým vzhledem, svým mohutným nosem, který je jakousi zmenšenou obdobou jeho jediné nohy, svými rusými vlasy, svýma modrýma očima vypadá téměř jako bytost lidská. Ale přece není člověkem. Nemluví. Vydává pisklavý zvuk jako zabíjený králík. Chce-li sdělit nějaký pocit nebo myšlenku, gestikuluje velmi živě (jeho údy jsou neobyčejně pružné), mění barvu, na jeho pokožce se ojevují více či méně zřetelné obrazce. Jsou i jedinci mimořádně nadaní, u kterých můžeme spatřit na čele se odvíjet celý film „myšlenek“, obraz ne nepodobný poněkud nejasně zaostřené obrazovce televizoru. Příjem i zde se ovšem neobejde bez poruch. Vcelku jsou však poskoci tvorové málo inteligentní a provozují různé nezdoby. Přeskakují ploty, ožírají v zahradách salát, někdy vskočí i otevřeným oknem do pokoje. Potom je velmi těžké poskoka z bytu vypudit. Nejraději se usídlí v koupelně, kde se potom čvachtá celé odpoledne. Je všeobecně známo, že zvláště někteří staří mládenci chovají doma poskočici (poskoka rodu ženského). Rovněž není žádným tajemstvím,

že i mnohé vdané ženy rády přijímají v dopoledních hodinách návštěvy dobře vyvinutých poskoků. Jak bylo konečně zjištěno, nemůže člověk poskoka oplodnit a naopak. To by bylo dalším důkazem jeho nelidského původu. Odkud se objevili poskoci? Přišli z jiné planety a jak? Těžko říct. Pouze to je jisté, že se živí převážně rostlinnou potravou a že se kvapně rozmnožují. Pokud nebudou učiněna náležitá opatření, hrozí nám nebezpečí, že budeme brzo pohlceni poskoky.

<–

P OSTEL, místo našeho narození, lásky a smrti, i kouzelný koberec, na němž každou noc odlétáme do země snů, do té zahrady, kde mezi stromy velká oválná zrcadla zdvojnásobují těžkou nádheru plodů… Vrzající postele — viz „zájezdní hostinec“.

93 — <– 92

P OTRUBÍ je ukryto v hlubinách zdí, kam bylo kdysi, při vzniku tohoto domu (ještě řadu měsíců před mým narozením, ale už v době, kdy mě má matka nosila pod srdcem) ukryto, ukryto tak dokonale, že nikdo o něm neví (obávám se, že původní plánek dávno je ztracen), nikdo je ani netuší (tak samozřejmě roztáčí kohoutek nebo zatáhne za řetízek, aby spustil malý porcelánový vodopád). Jen v noci, docela tam v temných hlubinách nocí plných srstnaté zvěře se svítícíma očima nespavosti, ozve se potrubí uvnitř zdí, hýbá se, protahuje a vzdychá, funí po celou noc, aby až k ránu začalo posměšně frčet nad naším zoufalstvím, nad zlámanými, potrhanými a spálenými křídly našich bláhových snů; takže je pro nás (v tomto psychickém smyslu) jistým zadostiučiněním, když jednou za deset let za zvlášť kruté zimy zamrzne a musí se rozehřívat a obkládat teplými bandaskami jako zastuzené břicho ne už nejmladší rodičky.

<–

PTÁK, ne snad nějaký určitý pták, např. havran nebo orel, ale pták vůbec, a ovšem černý pták, protože je noc a ve tmě jsou všichni ptáci černí, a dosti veliký pták, jinak by nebyl vidět. Tedy veliký černý pták mocně bije křídly nad zasněženými střechami a stříškami a černými komíny židovské čtvrti. Prolétává sloupy stoupajícího kouře. Odkudsi se ozvaly výstřely. Zdálo se mi, že pták na chvíli zakolísal, ale potom pokračoval dál a zmizel severním směrem. (Odkud vyletěl ten pták? Chvíli se mi zdálo, že byl příliš dlouho vězněn na staré půdě mezi vyschlými trámy, zvetšelými prapory — už půl století snad nebyly vyvěšeny — a synagogálními rouškami. Na té půdě je také staré železné lůžko se slaměnou matrací a na něm měl svoje hnízdo, než odlétl severním směrem.) Stále odlétá severním směrem, v této chvíli je nad židovským hřbitovem. Ale je to skutečně židovský hřbitov? Vidím tam — uprostřed sněhu — rozkošnou besídku, jakési umělé loubí plné květů a v onom úkrytu středověkého ptáčníka v pestrém gotickém kroji, který zde rozvěsil své vějičky a hvízdá. Ale pták nedbá, pták si ani nevšimne rozkošné besídky, odlétá dále severním směrem, tam, kde se čeří hluboký záliv dalekého moře. A já jsem rád, jsem rád, že odlétá. Ó, jak se mi odlevuje, že odlétá.

95 — <– 94

PYRAMIDÁLNÍ TEXT, forma experimentální poezie, kterou jsem vytvořil na sklonku roku 1962. Pyramidální text se vyrábí takto: 1. Vezmi libovolnou knihu, kdekoliv ji rozevři a bez rozmýšlení přitiskni prst na jedno místo textu. Větu, na kterou jsi přitiskl prst, opiš tím způsobem, že na jeden list napíšeš podmětovou část věty, na druhý list přísudkovou část věty. Vše opakuj ještě pětkrát. 2. Podmětové části vět označ od 1 do 6 arabskými číslicemi, přísudkové části vět označ od I do VI římskými číslicemi. 3. Vezmi dvě kostky, jednu popiš arabskými číslicemi, druhou římskými číslicemi. 12 vrhy obou kostek dostaneš 12 hybridních vět, které tvoří první oddíl textu. 4. Druhý oddíl textu vytvoříš tak, že větu 1 a 7, 2 a 8 atd. spojíš vždy v jedinou větu. Pochopitelně musíš některá slova vypustit. Tvé umění bude spočívat v tom, abys do mála slov nabral co nejvíc smyslu (respektive nesmyslu). 5. Třetí oddíl vytvoříš obdobně spojením věty 1 a 4, 2 a 5, 3 a 6. 6. „Superspojením“ všech tří vět třetího oddílu v jedinou větu vytvoříš čtvrtý a poslední oddíl textu. 7. Slovo (nebo spojení několika slov), které považuješ v textu za zvláště důležité (často se opakující, podmět čtvrté části), učiníš titulem celého textu.

Jako ukázku opisuji zde pyramidální text Adam a Eva čili 4,5 kg nebezpečí: 1

<–

Adam a Eva upozorní obsluhu na blížící se nebezpečí. Dnešní pásové dopravníky váží jen 4,5 kg a měří 28 x 18 x 13 cm. Vnější stěny domku váží jen 4,5 kg a měří 28 x 18 x 13 cm. Adam a Eva váží dohromady jen 4,5 kg a měří 28 x 18 x 13 cm. Dnešní pásové dopravníky mají podobný tvar a jsou ze stejného plechu. Malá televizní kamera britské firmy EMI upozorní obsluhu na blížící se nebezpečí. Adam a Eva na tom byli dobře. Vnější stěny domku mají podobný tvar a jsou ze stejného plechu. Elektronický mozek váží jen 4,5 kg a měří 28 x 18 x 13 cm. Elektronický mozek upozorní obsluhu na blížící se nebezpečí. Dvě plechovky s kávou mají podobný tvar a jsou ze stejného plechu.

97 — <– 96

2 Adam, obsluhující dobře Evu, upozorní ji na blížící se nebezpečí. Vnější stěny pásového dopravníku upozorní obsluhu na 4,5 kg nebezpečí. Vnější stěny domku měří jen 28 x 18 x 13 cm. Elektronický mozek Adama a Evy váží jen 4,5 kg. Dnešní pásové dopravníky upozorní elektronický mozek na blížící se nebezpečí. Malá televizní kamera britské firmy EMI má podobný tvar a je ze stejného plechu jako dvě plechovky s kávou. 3 Adam, tento elektronický mozek obsluhující Evu, váží jen 28 x 18 x 13 kg. Vnější pásové stěny upozorní obsluhu na 4,5 kg nebezpečí. Malá televizní kamera britské firmy EMI má podobný tvar jako vnější stěny dvou domků s kávou. 4 Elektronický mozek Adam, obsluhující malou Evu britské firmy EMI, upozorní 4,5 kg na vnější pásové nebezpečí.

<–

RICHARD nebyl jako my, byl z urozeného rodu. Na první pohled o tom svědčila jen bledost jeho pleti, měkkost jeho rysů, podivná zeleň jeho očí, zvláštní starobylý prsten, který nosil na malíčku. Když se někdo z nás zmínil o Richardovi před děvčaty, podívala se mlčky na sebe. Obvykle některá z nich vyprskla v smích, potom ji rozhodně druhá okřikla. Richard byl zvláštní. Doma se oblékal do rytířského brnění a uléhal do staré mosazné rakve. Měl i jiné podivné zábavy. Pěstoval chameleona a v několika akváriích ty nejroztodivnější rybičky. Jeho největším přáním bylo mít doma chov mořských panen a žraloka. Říkal, že by potom tu pannu, která by se mu znelíbila, předhodil žralokovi. Při takových řečech jsme obvykle mlčeli a mysleli si něco o výstřelcích posledních výhonků starobylých rodů. Ostatně mládí chce své. A Richard byl štědrý. Proto i děvčata mu sedala na klín, hladila ho po napomádovaných vlasech a sahala mu do kapsy. Richard se usmíval. Až jednou pozval půl tuctu děvčat a několik svých přátel na lovecký zámeček. Byla zima, všude sněhu, sjížděli jsme se tam na saních. Richard nařídil, že okenice se nesmí otevřít (byly převěšené závorami a zamknuté na visací zámky), aby venkovský lid se zbytečně nerozhořčoval, neboť to bylo v době postní a Richard držel smutek za dědečka. Uvnitř roztopeno, klima téměř tropické, však jsme tam byli jako Adam s Evou v ráji. Toho smíchu! Asi k půlnoci

99 — <– 98

Richard zmizel, zpozorovali jsme to teprve tehdy, když jsme uviděli plazit se po zemi malý červený plamínek. A už hořel koberec a záclony při jedné stěně. Dveře byly zamčené. Kde je Richard? Děvky ječely. Tloukli jsme do dveří, do okenic, ale bylo zjevné, že je nevyrazíme. Místnost byla už plná plamenů a kouře. Jak se dostaneme ven? Všichni uhoříme! Až tu si někdo vzpomněl na krb. Byl spíše ozdobou. Vyházeli jsme doutnající polena do místnosti a jeden po druhém vylézali komínem, vytáhli poloupečené děvky a rychle nazí a začernění naskákali do sněhu. Brr, to nám byla zima. „Saně na vás čekají u průseku,“ ozval se ze tmy rozesmátý Richardův hlas, potom zaznělo prásknutí do koní. Och, ten Richard byl ale šprýmař a věděl, co je legrace. — Tak skončil náš útěk z Ráje, neboť ten kulatý zámeček se jmenoval Ráj.

<–

RŮŽE, název básnických objektů, které jsem začal vyrábět počátkem roku 1962, tedy ve svých 37 letech, ale které ve mně dřímaly nejméně už třicet let, od té chvíle, kdy… ale o tom až někdy jindy. Své „růže“ tedy vyrábím takto: Publikaci (nejčastěji nějaký magazín, ale i vlastnoručně popsaný sešit, matematické tabulky apod.), která přitáhne mou pozornost, slepím na okrajích listů a dám ji lisovat tak dlouho, dokud lepidlo nezaschne. Někdy celou publikaci začerním, jindy ji nechám v „přirozeném“ stavu. Když je konečně takto připravena k nejdůležitější proceduře, malými nůžtičkami protrhávám a rozvírám list za listem, až se moje žízeň utiší na fragmentu nějakého obličeje, postavy, nápisu… Co ještě zbývá? Připsat své jméno a datum, podtrhnout nějaké slovo, které upoutá mou pozornost a zdá se mi důležité. Potom se může „růže“ uzavřít do průhledné krabičky, zabalit do celofánu nebo postříkat lakem, ale celkem je to úplně zbytečné. Právě zežloutlá a prachem pokrytá „růže“ je nejkrásnější.

101 — <– 100

RYBA na pekáči zapírá své šupiny jako Petr Pána Ježíše a jako jedlička v ohni své jehličí, jako prchající Marek své bílé roucho podobné prostěradlu a prchá nahý tmou, která voní kadidlem, mátou a benzoe. Zapírá pohled svých očí jako čokoláda svůj staniol, jako plamen svíčky svoji kanoucí slzu a svůj zčernalý knot. Ale až vzplane od svíčky stromek a záclona a klavír v plamenech se rozezpívá sám od sebe, jak budou praskat struny a hořící knihy vylétnou z knihovny jako krocani, zda potom promluvíš, rybo upečená na stříbrném podnose, rybo s luním okem, co odpovíš? — Ale to jenom prskavky syčely v mých očích a ryba — jako host — třetí den zapáchá.

<–

ŘEČNÍK se rozkročil, a když zabil svým krátkým mečem tvaru mužského pohlavního údu černého býka s bílou skvrnou na čele (v Egyptě se mu říkalo Apis), hm, hm, pan profesor se trochu zakuckal, cvikr se mu zatřásl na nose, tedy když řečník atd., tedy řekl: „Hrobové ticho tohoto sloupořadí…“ Ale ze starého gramofonu ozval se hlas: „Jsem Osiris, bůh kravského hnoje a přicházím, abych pomstil Hamleta, ubohou oběť homosexuality.“ V té chvíli mramorové sloupy povyskočily, vysunuly ze svých svislých dutin, kde jsou umístěny spojné klády, černé deštníky a nadzvedly je a rozevřely. (Začalo pršet. Nějaká mladá cikánka prodávala třešně. Pan profesor přešel promenádou, kde krápal z okapů déšť, jen v bílých spodkách. Gramofon vyhrával ochraptěle starou trempskou písničku: „Táňo, nevolej…“) „A to je všechno?“ ozval se čísi hlas. „Chcete-li, to je všechno,“ odpovídám, „nechcete-li, strčte hlavu do roury od kamen a hlasitě kdákejte, snad vám spadne z hvězdné oblohy nějaké zrní. Netopýři dnes pořádají výroční schůzi. Dobrou noc. A nevěřte na freudistické symboly a jejich výklad. — Dobrou noc!“

103 — <– 102

* Když jsme šli potom domů, asi po půl hodině, ozval se nesmělým hlasem: „Poslyš, neměl bys k tomu podat přece jen nějaké vysvětlení?“ „Jako k čemu?“ ptám se, neboť jsem právě o něčem přemýšlel. „No, k té školní antice s moderními reklamami?“ „Vždyť jsem ho už podal, je uzavřen tam vevnitř i s deštníkem — netopýrem. A potom si pamatuj: Orator fit, poeta nascitur.“

ŘEVNIVOST, rostlina s tuhým dřevnatým stonkem, listy sudospeřenými, opatřenými žahavými vlákny. Odvar řevnivosti barvy moče je osvědčeným prostředkem proti vleklému měknutí mozku.

SKLEPNÍČEK KORKOVÝ patří do říše duchů, do kmene skřetů, do třídy pitvorovitých, do řádu domovního, do čeledi sklepnatých, do rodu špuntovitých a do druhu dřevnatých. Na první pohled se podobá pohozené korkové zátce z většího demižonu. Snad ovocné víno zkvasilo a vyrazilo zátku, která se teď povaluje po zemi. Ale ta zátka se hýbe, vrtí, kutálí, nadskakuje a poskakuje. Připlete se vám pod nohu, vy upadnete nebo si vyvrtnete kotník. Jindy zašpuntuje myší díru, a způsobí tím značné trable dvěma myším milencům. Když ale sklepníčka zvednete a podíváte se na něj blíže, promění se v obyčejnou korkovou zátku, což je neméně podivuhodné. V odborných kruzích se dnes soudí (je to zvláště názor univ. prof. dr. Čestmíra Frfoně), že staří Čechové, neznajíce korek, zaměňovali sklepníčka korkového s plivníkem šedým, popř. i s plivníčkem myšovitým. Vzhledem k jejich nepatrným přírodovědným znalostem je tento omyl ovšem zcela pochopitelný.

<–

SKUNK čili smrďoch, druh tchoře. Také tak nazýváme člověka, který se vážně mračí, nebo přívětivě usmívá (někdy obojí), který nikdy nikomu neublížil, proti nikomu osobně nic nemá, všechny své síly věnuje vznešené ideji a přece — cítíte to? — páchne. A jak!

105 — <– 104

SLOH , jak známo — podle slov G. Buffona —, je věrným obrazem svého autora. Jaký je tedy sloh můj? Mám rád dlouhá, nepřehledná souvětí, inverze, parenteze, anakoluty; náhlé návraty k původní myšlence stejně jak její definitivní zapomenutí a ztracení; opakování jistých slov a spojek, způsobené únavou a nepozorností; jisté obhroublosti a nepřesnosti ve výrazech; jisté fráze… Vše to svědčí, nemýlímli se, o uštvané a krvácející oběti, která musí kličkovat, aby ještě alespoň na chvíli unikla svým pronásledovatelům, ale také o neodbytném žádostivci, který znovu a znovu zkouší zámek, vsunuje prsty do každé skuliny, a když je všechno marné, odchází na pár kroků jen proto, aby se vrátil a čekal, zda dveře se přece jen neotevřou. A protože se neotevřou, všechno to začíná znovu.

<–

SMRT je vždy přítomna v lidském životě, od nejútlejšího dětství. Zprvu ve velké dálce, u samého obzoru, neviditelná, ale je zde. Pak občas se nám mihne v záhybu cesty, ve vlnách terénu, nesmírně daleko, nesmírně daleko… ani si nevšimneme, že je stále blíž. Pak náhle stojí za dveřmi, ale my si říkáme: „Ještě chvíli, ještě je čas.“ Pak jí stojíme tváří v tvář a čas už není. Smrt nás sevře do svého náručí. Jak nás změní? Co z nás udělá? Zpřetrhá vlákna, rozpáře tkaninu, kterou upředla naše matka, a duše zůstane sama, cár mlhy v podzimním větru, zbloudilý paprsek ve vesmíru, který se stmívá, který opadává.

107 — <– 106

SNÍH padá do mého okna jako do hrobky z černého mramoru (vzpomínej na mrtvé ve vlhké zemi a vzpomínej na tonoucí na moři, když žraločí ploutve řežou vlny), sníh padá kolem mých očí, je němý? Či něco říká? Směje se? Dříve se soudilo, že je to peří z nebeských duchen, protože uložit se do měkkoučké postele s měkkoučkou šenkýřkou bylo vrcholem blaženosti. Když jste si dal nářez a zapil jej pivem či ještě lépe kořalkou. Ale dnes je sníh jenom a definitivně zmrzlou vodou, zmrzlou padající vodou, ale ještě mi nikdo nevysvětlil, nepředstavil mě tomu umělci, který tam vysoko v oblacích dělá ty obdivuhodné a rozmanité vzorky vloček. Jak mu to jde od ruky! Deset milionů vloček nadplán, nad plán meteorologické stanice v jediném odpoledni, v několika hodinách. Ale až nám zčervená nos, budeme (aby to nikdo neviděl) zaklánět hlavu, otvírat ústa a polykat jako za klukovských let malé tančící vločky. — Když hodíte kus sněhu na plotnu, zasyčí a není. Jako náš život. A přece je, ta neviditelná pára ve vzduchu. A kdyby nebylo onoho neviditelného dechu nesčetných úst, který se sráží v jemný závoj na skle mého vědomí, byla by tato báseň, tento automatický text, jen řekněte?

<–

SOKOLÍ, ves v hlubokém (a kamenitém) údolí Jihlavky nedaleko Třebíče, kde jsem kdysi dávno ve svém mládí… nad hlučícím náhonem ve starém mlýnu, poznamenaném jakousi temnou rodinnou tragédií, tedy v tomto opuštěném a přízračném mlýnu hořela petrolejová lampa. Její žluť se nelišila příliš od žluti slámy, kterou byly vystlané staré postele nás brigádníků (propíchněte mi jazyk, jestliže lžu), a byla blízká žluti hořčičného pole, toho pomalu se zvedajícího a překlápějícího lichoběžníku, který se měl stát obrovským pozemským sluncem a zároveň jutovou plachtou, padající na moji rozčepýřenou hlavu. Odnikud nevzlétli žádní sokoli, na to mohu přísahat. Jediný výkřik se neozval. Slunečnice svěsily své hlavy a těžký rezavý visací zámek se neotevřel. Mluvil-li někdo o bělostné (ale i baculaté) víle, která seděla na dávno zastavené mlýnské hřídeli, měl prostě vidění nebo jen sprostě lhal. Zdálky se ozval řehot vzpínajícího se vraníka s roztrženým levým chřípím (kdo se vyzná ve starých pohádkách, tj. dávných lidových mýtech, ví, co to znamená, zvláště je-li to nedaleko mlýna či vody vůbec). Nebyla tam ani odhozená podprsenka po nějaké obtloustlé brigádnici s odulým pyskem, jako by jí do něho píchla vosa. Byl tam jen (konečně se k tomu dostávám) starý plakát odlepující se od dveří jako sloní ucho a v protější bílé stěně veliký rezavý hřebík, a konečně tam byl můj pochmurný a věčně neoholený přítel, který se na mě díval

109 — <– 108

tak upřeně, jako by to měl být hřebík po oběšenci. Ale já vím docela určitě (nebo téměř docela určitě), že nebyl. A to je rozhodující, dříve než ze Sokolí odletím navždy…

<–

SOPKA není manželkou soba, jak by se zdálo na první pohled, ale horou soptící oheň a lávu a obrovská oblaka dýmu, takže jsme hodně daleko od zmrazené severské tundry, zvláště uvážíme-li, že v Evropě se vyskytují sopky v jižních zemích (viz Etna a Vesuv). Není jistě náhodné, že sopka je ženského rodu. Její kráter, zvláště je-li ještě podle slov Baudelairových ozdoben květy, symbolizuje vhodně nejženštější část ženy. Ale výbuch sopky může být i symbolem jakékoliv vášně či ukojení (viz některé sopky na obrazech J. Wachsmanna). Zatímco však s klidem téměř akademickým rozprávíme o sopkách, vzpomeňme alespoň na několik vteřin na zuhelnatělé mrtvoly Pompejí a Herkulanea, jejichž osud v atomovém věku hrozí i nám. Od mých dětských let byl mým hrdinou Plinius starší, který se stal obětí své vědecké vášně. Stále jsem jej viděl, jak se sklání nad soptící kráter Vesuvu, ale dnes se nemohu ubránit podezření, že jej do sopky svrhl jeho věrný průvodce-otrok, neboť Plinius, ačkoliv byl velikým vědcem, byl prý i nemenším domácím tyranem. (Ochotně však připouštím — nedejte se mýlit mou ochotou —, že mé podezření není než projevem Oidipova komplexu a snad mých závratí. Tento výklad by alespoň potvrzovala ta okolnost, že mé křestní jméno se shoduje s jménem otcovým, takže můj otec je Ladislavem Novákem starším stejně, jako byl Plinius starší otcem Plinia mladšího.

111 — <– 110

Tak mi to alespoň — vzpomínám si — vysvětlovala babička. A nebyl Plinius starší krutě ztrestán proto, že se přiblížil ke kráteru sopky, tomuto ženskému symbolu?)

SPEČENÉ TEXTY, objevené v létě roku 1960, vyrábím čtyřmi postupnými procesy: 1. Víceméně náhodně najdu v libovolném časopisu či knize výchozí text, přitom je nejvhodnější text ne příliš dlouhý a v sobě uzavřený. 2. V textu najdu klíčová místa, tj. místa nejdůležitější, která text konkretizují. 3. Tato klíčová místa buď vyškrtám, nebo v klíčových slovech přeházím slabiky či písmena. 4. Takto upravený text opíšu a opatřím názvem, pokud možno nejvzdálenějším od názvu (a ovšem i významu) původního textu.

SPISOVATEL a básník, jak je rozlišit? Ten první píše pro svého nakladatele, pro své přátele, pro svou zásuvku (svědomitě urovnanou), pro to a ono, je inženýrem duší, prorokem, svědkem… Básník píše. — A někdy ani to ne, někdy (té smělosti) jen tichounce zpívá.

<–

SP OHOPT, Spolek pro honění ptáků. Za podzimních večerů, když západní obloha se podobá proudům tuhnoucí lávy a opadalé stromy rozkvetly černými poupátky špačků, když se osamělý chodec přiblíží k takovému stromu, špačci vyletí s ohlušujícím hřmotem a bázlivý chodec zavrávorá jako omráčen. V těch místech, když je už téměř tma, na návrší, které tvoří rozhraní dvou obzorů, usedají členové Spohoptu v kruhu, oblečení do šedých hábitů jako mnichové z Port Royal. Tak vykonávají svou činnost za skřeků odlétajících labutí, labutí, které při letu natahují své bílé a dlouhé krky. V té chvíli začnou vystřikovat na temné obloze hvězdy, hvězda za hvězdou, jeden stékající a rozplývající se chuchvalec za druhým. Členové Spohoptu obracejí oči k nebi a hlasitě vzdychají. Potom zamumlají nesrozumitelná slova, stáhnou si temné kapuce přes hlavy, vstanou, odcházejí a rozcházejí se, zatímco plaší divou zvěř, mezi jinými i divoké králíky, kteří se schovávají do svých nor v travnaté stráni.

113 — <– 112

STROJ NA VÝROBU BÁSNÍ snadno si zhotovíš podle následujícího receptu: Na klikou poháněnou hřídel namontuj volnoběžně šest kotoučů tak, aby se mohly zastavit pouze v 10 polohách. Na obvod každého kotouče upevni 10 destiček. Destičky prvého kotouče popiš podměty, druhého příslovečnými určeními času, třetího příslovečnými určeními místa, čtvrtého příslovečnými určeními způsobu, pátého přísudky, šestého předměty. Kotouče zakryj krytem, v němž ponecháš vodorovnou skulinu, takže při jakékoliv poloze kotoučů je vidět pouze šest destiček (a každého kotouče jednu), které vytvoří jeden verš prakticky nekonečné strojové básně.

STROM je utvářen velmi podivně: Je v něm strmost a tvrdost, ale též posvátná slabika Indů óm. Snad proto, že ve stínu staletých stromů sedávali starci a přemýšleli o posvátných tajemstvích; nebo též okrouhlý plod v šumící koruně.

STROMOVÍ v poledním úpalu se chví.

<–

SURREALISMUS je hnutí, které se snaží víceméně spontánními projekcemi psychických stavů (v uměleckých dílech, ale i tzv. surrealistickými činy) upozorňovat na všechny překážky, bránící za dané situace harmonickému rozvoji člověka; současně probouzí v lidech žízeň po této harmonii. Tím surrealismus plní v složitě organizovaných moderních společnostech důležitou funkci „zpětné vazby“, výstražně registruje všechna vychýlení z přirozené psychické rovnováhy, všechny zprvu sotva postřehnutelné, ale tím nebezpečnější deformace, jejichž příčinou bývá příliš jednostranný tlak výlučně racionálních, nebo zas tradičních a už odumřelých společenských struktur.

115 — <– 114

SVÍCEN, zvláště jde-li o těžký svícen z tepaného stříbra, nemusí sloužit jen k svícení. Za jistých okolností (zdaleka ne tak řídkých, jak by se na první pohled zdálo) může sloužit za vhodný nástroj k roztříštění lebky zazobaného příbuzného, který ani v pokročilém věku nemůže zemřít. Básníkům potom (a psychoanalytikům) poslouží svícen velmi často za vhodný symbol, čímž ovšem nechci tvrdit, že by tento symbol měl něco společného se skutečností. Z výše uvedeného však neklamně vyplývá, že zavedení elektrického světla nebylo zdaleka takovým pokrokem, jak se obvykle soudí.

SYN A SYNOVEC, slova vystupující z temného dávnověku, z doby ještěří.

<–

ŠTÍHLENKA OBTLOUSTLÁ, štíhlá, ale těhotná blondýna s nápadně obarvenými nehty. Jsouc plodem umělého šlechtění, žije dnes pouze v zasklených kavárnách a jiných teráriích. Živí se převážně jenom kávou a cigaretovým dýmem. Vydává pronikavou vůni několika pižem a parfémů. Kdykoliv se pohne, cinkají nesčíslné přívěsky, jimiž je štíhlenka ověšena. Zvláště úzkostlivě se vyhýbá slunci. Jakmile dopadnou sluneční paprsky na její zamoučněnou tvář, vyskočí jí na nose pihy. Často se naskýtá i otázka, zda je štíhlenka skutečně těhotná? Netrpí spíše vodnatelností? Nebo nadýmáním? Nemaskuje se? A proč by se maskovala? Má umělý chrup? Pouze tolik je jisté, že její malá a jako poupata tvrdá ňadra jsou z kaučuku, neboť má chlapeckou hruď. Není vlastně hermafroditem? Kam se dívá, když se na tebe dívá? Jako by se dívala do neurčita. Jako by z jejího levého oka vyjížděl vlak po skleněném mostu směrem k jakési metropoli soustředěné okolo zapálené svíčky na Saturnu, zatímco z jejího pravého oka vyjíždí malý zadýchaný vláček přímo na Riviéru. Štíhlenka hryže svým jediným vlastním zubem ztvrdlou sušenku a zapíjí ji minerálkou, aby neztloustla. A když se vyděsí myši, která vyběhla z koutu kavárny, celá štíhlenka se ukryje ve své dlouhé černé a oprýskané rukavici a je pohozena na smetiště vedle staré zčernalé roury od kamen a kominíkovy štětky. Kdo bude po ní plakat kromě stříbrné pudřenky?

117 — <– 116

ŠUPINATÝ P OUTNÍK vás navštíví, když… když vám bude sedmnáct let, když budete číst L. Célina a brodit se v rozměklém sněhu, až vám promoknou boty. Když dostanete chřipku a budete ji léčit čajem s rumem. Když budete naslouchat zprávám z východního bojiště, když jim nebudete naslouchat, když přiložíte do kamen, až se dokrvava rozpálí, když si lehnete do postele, když si naměříte 39°, když vám bude bušit v hlavě veliké kovářské kladivo, když vám už nebude bušit, když se napijete citrónové limonády, když se vymočíte, když si vytáhnete peřinu až pod bradu, když si lehnete na bok, když zavřete oči, když usnete… Napřed to bude spálená bažinatá step se stopami po tancích, nedaleko doslova oholený les, jen bílé oloupané pahýly, v kterých bloudí nářek zavražděných dětí. Obloha je nízká, černá, chuchvalcovitá. Ticho. Jen jako by odněkud z dálky bilo veliké kovářské kladivo… Potom se objeví v jedné bažině, až po vlasy zamazaný blátem, půl muž, půl ryba-strašidlo, se šupinami až na dolní část tváří. S vyříznutým jazykem a s vypíchnutýma očima. Přijde k tobě, kolébá se před tebou bez jediného hlasu ze strany na stranu jako idiot. Mrazí tě hrůzou, ty křičíš, křičíš, až se probudíš. Ale Šupinatý poutník se vrátí a bude se vracet zas, dokud jej nepolíbíš, dokud jej nevysvobodíš, dokud v něm nepoznáš… a nepřijmeš život takový, jaký je.

<–

TELESPEC-DUPLEX, mechanický divák televizních pořadů. Máte-li velmi nutnou práci, a přece se chcete dívat na televizi, zapojíte příslušná mozková centra (k tomu účelu musíte mít předem zavedené do lebky platinové drátky, které lze však zcela nenápadně ukrýt v účesu) k telespec-duplexu a uvedete jej v činnost. Potom můžete dále pracovat a současně nerušeně sledovat televizní pořad. Miniaturní tranzistorový telespec-duplex minor i s televizorem a nabíjecí baterií lze přenášet v náprsní kapsičce, takže, zatímco pozorujete televizní pořad, můžete řídit auto, jíst, vyřizovat nejrůznější záležitosti, spát, ba se i milovat, popřípadě i sledovat sám sebe, jak se pohybujete před televizní kamerou.

119 — <– 118

TELL VILÉM byl statečný a statný horal, milující svobodu. Nosil obnošené koženky, štětku za kloboukem a nudli u nosu. Pod krkem se mu jemně rýsovalo vole. Uměl výborně jódlovat. Jednou byl přinucen jakýmsi místodržícím, aby sestřelil jablko z hlavy svého syna. Vilém Tell tak učinil. (Proslýchá se, že tento syn nebyl jeho skutečným synem, neboť paní Tellová ještě za svobodna a potom také atd…, ostatně hrdinové a umělci mívají málo času na své manželky a často bývají impotentní.) Za odměnu Vilém Tell vystřelil místodržícímu jablko z hlavy. Místodržící to přijal s povděkem, ale neměl již možnost Vilémovi poděkovat. Tell, oslavován jako národní hrdina, před pronásledovateli musel uprchnout až na sám okraj sněžné čáry, kde potom žil v důvěrném obcování s kamzíky a kamzicemi, dokud se nevrátil zpět do osvobozených alpských údolí, ale i potom vzpomínal a vyprávěl (dosti nudně) o týdnech své vyhnanecké slávy.

TLESKOR, kapesní elektrický přístroj, na dané znamení vydává zvuk tleskání libovolné síly. Tleskor universal vydává další zvuky souhlasu i odporu (hluboké ó, pískot, sykot, dupání), proto na každý sportovní zápas jen s Tleskorem universal!

<–

TLUSTOŠ ZÁPAD OAFRICKÝ patří do kmene strunatců, podkmene obratlovců, větve čelistnatců, nadtřídy čtvernožců, třídy savců, podtřídy živorodých, nadřádu placentálů, řádu primátů či nehetnatců, podřádu opic, čeledi lidí. Má obrovský černý pupek, na pupku budík, v pupku misionáře a na nahých rukou jeho bílé manžety. Vyskytuje se v přiblblých obrázcích jistých evropských časopisů.

121 — <– 120

TRPASLÍK je malý chlapec s mužskými vousy, což se zdá absurdní, ale je to. Nosí zpravidla červenou protáhlou čepičku, někdy na konci se zvonečkem. Zdržuje se v puklinách země. Do domů se dostává nejčastěji myšími dírami. Ačkoliv nosí na zádech zelený ruksak z hrubého plátna, nelze říct, přes podobnost obou slov, že by byl trpaslík turista. Spíše se zdá, že je pecivál. Když zatápíte v kamnech, dejte bedlivý pozor, zda není v troubě zavřený trpaslík. Upéci zaživa trpaslíka není nijak příjemné, alespoň pokud nejste zvrácený sadista. Někdy přistihnete trpaslíka, jak hryže kůrku, jindy jak pije z misky mléko, které jste připravili pro kočku. Ačkoliv zcela výjimečně někteří trpaslíci jezdí na kočce (daleko raději používají k tomu účelu kohouta), existuje mezi trpaslíky a kočkami odvěké nepřátelství. Jeden nesnese ani pach druhého. Výjimku činí jen staří a pokud možno prašiví kocouři, kteří jsou trpaslíkům do jisté míry nakloněni. Nemluvím ovšem o slepých koťatech, která pochopitelně nevědí a nevidí, co činí. Tolik pokud jde o vzájemné styky mezi trpaslíky a kočkami. Nyní se vraťme k lidem. Ztratí-li se vám něco, je tím rozhodně vinen trpaslík. Zvláště s velkou oblibou, od doby, kdy moderní osvěta pronikla i mezi trpaslíky, způsobují tito krátké spojení, a zatímco se chechtají pod vousy, nechají vás sedět potmě. Potom mohou nejlépe provádět své rejdy. Zvýšený pozor si dejte na plivníky, kteří s oblibou plivají do polévky a čurají do omáček

<–

a do piva. Vůči nim doporučuji nejvyšší bdělost a ostražitost. Pokud by vás zajímalo, odkud jsem načerpal svoje zprávy, mohu vám to klidně říct: Od malého plivníka, který si mi sedl na rameno a slovo za slovem mi diktuje do ucha.

123 — <– 122

TŘI PŘÁNÍ můžeš si přát a já ti je splním, vypravuje se v pohádkách, ale já nikdy nevěděl, kdyby k takové nabídce došlo, co bych si přál. Dnes už vím: Chtěl bych být pánem ostrova uprostřed oceánu. Vlastně by to ani nebyl ostrov, jen pustá skála potřísněná mořskou pěnou. Bylo by to v těch částech oceánu, kde není léta ani zimy, ale prostor je často zahalen mlhou. Ve vzduchu by kroužili a křičeli racci a albatrosi, ve vlnách se povalovaly a mrskaly ryby. Občas by se v dálce objevil kouř či stěžeň lodi, ale loď by se nikdy nepřiblížila pro ostré útesy, které by ze všech stran chránily můj ostrov. To je mé první přání. Na nejvyšším bodě ostrova stál by bizarní palác v secesním slohu. Ne velký, ale s rozlehlými terasami, kam by za příboje stříkala pěna, se zasklenými verandami, kde by byla zimní zahrada, a s hlubokými sklepy, odkud by bylo vidět pod hladinu moře. Všechny práce v paláci byly by dokonale zmechanizovány, takže by tam nebylo potřeba sloužících. Na ploché střeše paláce stála by helikoptéra, která by mě donesla, kdykoliv by se mi zachtělo, na zemi a do vzdálených měst. To je mé druhé přání.

<–

V mém paláci žila by se mnou secesní kráska, štíhlá a bledá, velkých zelených očí, dlouhých a hustých měděných vlasů. A aby nic nerušilo křik racků a hučení vln, má kráska byla by němá. To je mé třetí přání. Tři bizarní přání, má přání, tím krásnější, že nikdy se neuskuteční.

125 — <– 124

U MĚNÍ A P OEZIE? Dokud básník skládá svou báseň, je to v nejlepším případě umění. Teprve když báseň začne skládat svého básníka, je to poezie. Poezie!

U ND OLNIL není zkratka „údolí dolního Nilu“, a nemá tedy nic společného s Asuánskou přehradou, ale název továrny na syntetickou výrobu dětí. V poslední době se soustřeďuje stále více na výrobu náhradních údů, rukou a nohou, po kterých je stále veliká poptávka. Továrna je umístěna v jakémsi umělém kráteru, je přísně střežena a výrobní postup je udržován v největším tajemství. Nechybějí ovšem hlasy, které tvrdí, že všechno je podfuk, že se tam sice vyrábějí děti přímo ve velkém, ale způsobem docela přirozeným. Pokud jde o umělé údy, jsou prý uřezávány mrtvým, a někdy i živým. Ředitelem továrny podle těchto hlasů je veliký pavouk, dělnicemi tisíce malých berušek či sviněk, ale to se mi zdá přece jen příliš přehnané. Nicméně uvidíte-li někde tabuli s velikými černými literami UNDOLNIL, vyhněte se zdaleka, jinak byste se mohli vrátit bez některého ze svých údů, bez několika svých údů, popřípadě i sami bez sebe, což by bylo nesmírně tristní. Představte si, vracel by se jen váš stín (pokud by svítilo slunce), potřísněný vašimi slzami.

<–

U TÍRÁNÍ prachu, tj. přejíždění hlaďounkého nábytku měkkoučkou flanelovou utěrkou, má v sobě cosi až exoticky mazlivého (zvláště uvážíme-li, že uvnitř těch přihrádek jsou složeny škrobené pánské košile, náprsenky, svatební povlečení na několik postelí a stříbrné příbory pro šest osob), takže se ani nemůžeme divit té uklízecí mánii zanedbávaných manželek.

127 — <– 126

VERNISÁŽ, slavnostní zahájení výstavy obrazů. O tom, jak se chovat na vernisáži, píše sice Guth-Jarkovský na str. 273 až 278 svého Společenského katechismu a Marie Laudová-Hořicová na str. 135 své Společenské výchovy. Ačkoliv zmíněná stať Guth-Jarkovského je velmi vyčerpávající, považuji nicméně za svoji povinnost upozornit účastníky vernisáží na několikerá nebezpečí, která jim hrozí. Tato nebezpečí jsou v podstatě trojího druhu: Kritizuje-li účastník hlasitě vystavovaná díla, posmívá-li se jim a jejich autorům, nešetrně se jich dotýká, čmárá po nich nebo je poškozuje jiným způsobem, může být zpolíčkován a vyhozen. Toto nebezpečí je zvláště hrozivé na skupinových výstavách, kde je přítomno více vystavujících umělců. V opačném případě, projevuje-li účastník s vystavenými díly až bouřlivý souhlas, upadne rázem v oprávněné podezření u všech tak staropanensky (tj. neplodně) ctnostných byrokratů, neboť již Jeho Veličenstvo císař František Josef II. blahé paměti prohlásilo, že žádný milovník moderního umění (a my bychom mohli na tomto místě plným právem ponechat jen slova „žádný milovník umění“) nemůže být řádným otcem, disciplinovaným občanem a zbožným věřícím. Největší nebezpečí hrozí však tomu účastníku, který vystavená díla tiše a soustředěně pozoruje. Takovému účastníku může se stát, že některé z vystavených děl zcela nepozorovaně

<–

do něho vstoupí, rychle se v něm počne rozrůstat, bujet, vyhánět výhonky, aby nakonec úplně rozrušilo jeho duševní rovnováhu, což je to nejhorší, co může potkat vážného a své důstojnosti si vědomého člověka. Proto zkušený účastník prochází podle vystavených děl s lehce ironickým úsměvem na rtech. Zastaví-li se před nějakým dílem, nejpozději po pěti vteřinách pokrčí rameny nebo se obrátí k nejbližšímu diváku s posměšnou poznámkou: „Co to má znamenat?“ Podaří-li se mu na konci této otázky, která vlastně otázkou není, vydat blíže nedefinovatelný, ale velmi výmluvný zvuk, vyjádří tím dostatečně svoji naprostou superioritu nad vystaveným dílem. Naproti tomu literární ukázku, pokud je na vernisáži čtena, odmění všichni účastníci hlasitým, a ovšem též zcela zaslouženým potleskem.

129 — <– 128

VÍSKAR, mechanický pavouček, který — vsadíme-li jej do vlasů — velmi příjemně nás víská, což zvláště pro lidi citlivé a vnímavé je neobyčejnou rozkoší. V poslední době stále oblíbenější jsou vískary opatřené slunečnou baterií, neboť vynikají nad jiné typy mimořádnou lehkostí, v důsledku čehož vískají nesmírně jemně. Především pro letní pobyt u vody tento druh vískaru je zdaleka nejvýhodnější, proto na dovolenou vždy jen s vískarem na slunečnou baterii značky VISOL!

VIVISEKCE, pitva živých těl. Jelikož vydatně pomáhá rozvoji lékařské vědy, a tím pokroku vůbec, je nanejvýš mravná. V poslední době se hlásí stále větší počet uvědomělých dobrovolníků, aby na nich byla provedena vivisekce.

WATT JAMES, když promýšlel válce, písty a převody svého parního stroje, netušil, že vytvoří nejen stroj, který způsobí první průmyslovou revoluci, ale i velmi účinný sexuální symbol. Ostatně podnikatelé jej využili o mnoho lépe než básníci. Huííí, píšťala hvízdá tak dlouho, až tlak páry klesne, píst strne a soukolí se zastaví.

X, tajemná neznámá, s černou škraboškou na obličeji, s antickou kamejí, vyhrabanou v Pompejích, na černých šatech, by mohla být Smrtí, alespoň ruce má studené jak led…, ale v jejích očích se rozžíhají blesky tak živé a intenzivní, že by mohla být spíše Andělem, pokud ovšem může být Anděl ženského pohlaví. O tom viz blíže velmi zajímavé středověké disputace o pohlaví Andělů.

XERXES, perský král. Když r. 480 táhl do Řecka, kousla ho myš. Tato bezejmenná myš zachránila Evropu, neboť — jak vypráví pověst — otřásla Xerxovou jistotou ve vlastní neporazitelnost a vítězství. V té chvíli se všemi svými obrovskými armádami byl odsouzen k porážce.

<–

YPERIT, bojová látka zpuchýřující, nazvaná podle belgického města Ypres, které i s krásnou katedrálou bylo zpustošeno za první světové války. Tak setkal se temný středověk s 20. stoletím, stoletím vědy a pokroku.

131 — <– 130

YPSILON, onen legendární hrdina, který je schopen — jak se alespoň říká — milovat dvě ženy současně. Do Čech byl uveden mistrem Janem Husem, ale zde pod svým honosným zevnějškem (pod svým vývěsním štítem, tj. poklopcem) záhy se proměnil v pouhé malinkaté jota.

ZÁJEZDNÍ HOSTINEC vyhlíží z křoví a cení na nás zuby svých pseudogotických věžiček. Nedejte se mýlit skutečností, že soška pečeného beránka nad jeho klenutým vchodem se na vás přívětivě usmívá, že kyne jedním kopýtkem, zatímco druhým si elegantně přidržuje rožeň, který jej probodává. Jestliže jsou opodál rozlehlá řepná pole, okresní silnice a důležitá železniční trať, kde před chvílí zastavil vlak a vyvrhl nás k této víceméně nedobrovolné (nicméně podnícené naší mnoholetou zvědavostí, která však spíše patřila rozlehlému parku, tomu ostrovu stromů uprostřed prázdných ploch podzimních polí)…,*) uvnitř jsou strašné stroje,**) opatřené sekáčky, bodáky, mechanickými cepy a tlukory, které zpracují každého vstoupivšího a promění jej v jiného člověka, tj. v jeho ubohý cukající se krvavý chumáč vylekaného masa. Ale přátelská vlaječka se dál třepetá v levém předním rohu hradní věže. *) pravděpodobně sem patří slovo „exkurzi“ **) podobné rozlehlým vrzajícím postelím

<–

ZENISTICKÉ BÁSNĚ vznikly v únoru a březnu 1963, když jsem překládal Cageovu přednášku Neurčenost a současně studoval zenismus. Psal jsem je takto: Na úzký pruh kladívkového papíru načmáral jsem velice rychle několik klikyháků podobných těm, jaké vrchní v restauraci dělá na účtenku (někdy jsem je i podtrhával vodorovnou čarou). Potom, dříve než notový inkoust zaschl, prudkými tahy štětce, namočeného do lihového laku, zčásti jsem rozmazal písmo a současně ovšem zakalil lak. Po několika vteřinách soustředěného pozorování, když lak už ztratil svou tekutost, dokončil jsem báseň dřevěným hrotem násadky, jímž jsem udělal opět několik klikyháků, které se mezi černým inkoustem a nažloutlým (eventuálně i našedlým od rozmazaného inkoustu) lakem jevily bílé. — Pokračováním „zenistických básní“ se staly „interpretace náhody“ (viz tamtéž).

133 — <– 132

ZEPPELIN FERDINAND (1838–1917), německý hrabě. Nosil zkadeřený plnovous jako Wagnerův Wotan nebo Valkýra (chacha! vousatá Valkýra) a kouřil veliký černý doutník. Jednou ho napadlo opatřit doutník malými kormidly a vrtulkami. Tak vznikla první vzducholoď. Od té doby se ženy bály tohoto bzučícího hmyzu více než myší a hadů. Sláva vzducholodí vrcholila za první světové války, kdy v třeskotu granátů, ve výbuších pum, v zimničném drkotání kulometů, šlehány světelnými metlami, za hvízdání policejních píšťal, zvonění zvonů a vřeštění hasičských trubek, ve výkřicích a plamenech i v mlčení oblačných výšek bombardovaly Paříž a Londýn. Ale jednoho dne splaskla poslední vzducholoď a po dávné slávě nezbylo ani památky.

ZMĚNA, i když je to změna k horšímu, je někdy lepší než zachování původního stavu, pravil odsouzený na smrt tři kroky od gilotiny, ohmatávaje si krk; a nebylo to jen ve filmu.

<–

ZRŮDA , toť nejvyšší výtvor přírody a člověka, pravil mi starý, shrbený, napůl ochrnutý učenec (nepřál si, abych uváděl jeho jméno) ve své laboratoři, kde ve velkých skleněných lahvích měl naloženo v lihu několik desítek těch opravdu nejfantastičtějších zrůd. „Příroda musí, abych tak řekl, z důvodů ekonomických vyrábět na běžícím pásu jedince pokud možno nejrentabilnější, tj. nejméně zajímavé. Občas si však dopřeje toho přepychu, a není to tak zřídka, jak si obyčejně myslíme, aby udělala něco podle svého vkusu, a potom udělá zrůdu. Copak není opravdu rozkošný tento kyklopek,“ pravil chrchlaje a zaklepal za řeči prstem na láhev, v které plul zárodek s jedním okem uprostřed čela a se šesti prsty. V té chvíli jsem si uvědomil, že i já mám pod vlasy na temeni hlavy velkou purpurovou skvrnu. „Líbíte se mi, mladý muži,“ pokračoval podávaje mi ruku, „opravdu se mi líbíte, jen směle pokračujte dál ve svém díle a řiďte se vždy přírodou: Pokud jen můžete, dělejte zrůdy! Potom dojdete nejvyššího uznání a hlavně vnitřního uspokojení, kterým nás příroda odměňuje vždy, když s ní oddaně spolupracujeme.“

135 — <– 134

ZUB by neměl pro mě vůbec žádný smysl (a tedy bych jej ani neuváděl v tomto slovníku), kdyby nebylo onoho starého lidového způsobu trhání zubů, při němž se zub přiváže na konopnou šňůrku a potom se za ni prudce trhne. Toto trhání zubů nemůže nám také nepřipomenout ony úzkostné sny, při nichž nám zuby samy od sebe vypadávají z úst, a zlověstný význam, který tyto sny mají ve starých snářích.

<–

ZUZANA V LÁZNI, od doby Rembrandta van Rijn jeden z nejoblíbenějších námětů všech akademických malířů, kteří neopomenou v účinném šerosvitu zdůraznit bujné tvary krásné Židovky, která sice před koupelí poněkud páchla zapařeným masem, ale po ní byla tím žádoucnější, takže se nelze divit dvěma starcům s dlouhými poplivanými vousy, že jejich chtíč se vzbouřil, i kdyby Zuzana nebyla více než lacinou a sprostou, ale přece jen mladou prostitutkou a její bazén ne větší než obyčejný otlučený lavor, v kterém se omývala po každé souloži. Její krása byla opravdu téměř dokonalá, pokud ovšem nepřihlížím k podlitinám červeným, jejichž příčinou byly štěnice, tak bohatě zalidňující (!) její postel, a k podlitinám modrým, jejichž autorem byl její pasák. Pokud jde o štěnice a vši, občas si natírala své dlouhé, husté, až modře černé vlasy petrolejem, takže jsem býval někdy v pokušení škrtnout sirkou a přiblížit ji k jejím vrkočům. Proč nikdy jsem to neudělal? Pro její buvolí oči? Pro tlusté smyslné rty? Pro těžké prsy? Pro vyšpulující se břicho s hluboko zarostlým pupkem? Pro husté chlupy jejího ohanbí? Pro její veliké lůno jako okvětí tropické květiny nebo ústa mořské ryby? Pro její těžký a veliký zadek, ne nepodobný zadku povozníkovy kobyly? Pro její zápach? Pro hluboký prsní tón v jejím hlase? Pro její chrápání, když spala? Pro její prdění? Tedy proč? Proč jednu mouchu rozmáčkneme

137 — <– 136

a druhou masařku necháme uletět? (Tím ji nijak nepřirovnávám k mouše.) Proč se nám líbí krvavé kůže na dveřích židovského krámku? Proč špinavé, zapadlé a úzké uličky v židovském ghettu? Proč, konečně, jsme takoví, jací jsme? Rembrandt van Rijn měl pravdu.

ŽIDLE (obrácená vzhůru nohama) je beranem, který mě chce potrkat, ale já nejsem opilý. Zulámu jí nohy, roztřískám okna a zkrvavím nějakou hlavičku-makovičku. Kdo vám říkal, že jsem se v dětství bál kozla a berana? Že trpím závratí? Ještě směšnější je tvrzení, že židle slouží především k tomu, aby se na ní sedělo. Jen si sedněte na její rohy!... a židé se smáli za bekotu beránků na dvoře košerákově před Velikonocemi.

EDIČNÍ P OZNÁMKA

1 2

Arsén Pohribný, Slovenská národná galéria, Bratislava 1997. Jindřich Chalupecký, Příběh Ladislava Nováka, in: Na hranicích umění, Prostor, Praha 1990.

<–

Malý slovník naučný vytvořil Ladislav Novák v polovině šedesátých let, nebyl ovšem nikdy knižně publikován v celku. Pouze v ukázkách byl otištěn ve společném katalogu Ladislava Nováka a Jiřího Koláře1 a jednalo se o tyto texty: Integrace, Interpretace náhody, Jeden v druhém, Pyramidální text, Čára, Růže, Sloh, Spečené texty, Stroj na výrobu básní a Surrealismus. O historii vzniku této knihy píše Jindřich Chalupecký ve své studii Příběh Ladislava Nováka: Právě když si uvědomil kritický stav surrealistické poezie, roku 1958, začal psát svůj „Malý nenaučný slovník absurdit a zbytečných vědomostí“. (...) Jinak slovník vyniká početnými údaji o fantastických bytostech, které jako by vzešly napůl z nějakého naivního grimoáru a napůl z popleteného živočichopisu... Vysvětluje, že literární poetické zrůdy jsou vlastně popisem těch, které Novák „objevil“ díky svému vynálezu froasáže (interpretované muchláže). Chalupecký navíc přirovnává texty ze slovníku k vymyšleným přírodopisným zprávám, jimiž si Jaroslav Hašek před první světovou válkou zpříjemňoval práci při redigování časopisu pro pěstitele domácích zvířat.2

139 — <– 138

Do současnosti se tento soubor textů, někdy zmiňovaný jako Nenaučný slovník kuriozit a zbytečných vědomostí,3 dochoval tedy pouze jako rukopis – psaný perem do školního linkovaného sešitu. Právě pracovní povaha rukopisu znesnadňovala jeho ediční přípravu a v řadě případů ji i limitovala. Obecně byl text přizpůsoben současným pravopisným tendencím, a to především v oblasti interpunkce, psaní velkých písmen, spřežek a tvarů jednotlivých slov. U cizích slov bylo upřednostněno psaní „z“ namísto „s“, „o“ namísto „ó“ a hlásková skupina „th“ byla zjednodušována na „t“. Korigovány byly rovněž zjevné překlepy a nedůslednosti vycházející z pracovní podoby rukopisu. Naopak respektován byl původní slovosled, ve většině případů i odchylky od pravidelné mluvnické stavby věty a autorův idiolekt v řadě lexikálních novotvarů.

3

Pavel Janoušek a kol., Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Díl 2, Brána, Praha 1998.

LADISLAV NOVÁK Jíme v restauraci U Winklera, jako vždy v sobotu, když přijedu za Ladislavem do Třebíče. Od smrti manželky a syna je tu sám, maloměsto ho drtí. Každý zájemce o jeho básně nebo výtvarné dílo je vítán a Ladislav mu vše ochotně ukazuje. Vezme bambusové ukazovátko a provádí sbírkou výtvarných artefaktů svých přátel. Na zdech visí Boudník vedle Koláře, Medek a Šimotová, pak Jan Kotík (bratranec Ladislava), ale také rty plující krajinou od Mana Raye. Když je mu návštěva milá, dostane dotyčný froasáž na rozloučenou. Svému bydlení říká poustevna, a tak občas vyráží z bývalého Hadlízu do židovského ghetta, které je za mostem a kde se s přeludy mrtvých Židů cítí méně sám. Sedíme U Winklera… Ladislav rozkládá o svých pohybových básních a já se směju. Snad aby názorně doplnil svůj výklad, zdvíhá se a oslovuje dámu středních let u sousedního stolu, která je s partnerem zřetelně na odchodu: „Dobrý den paní Mikundová.“ Dáma se okamžitě ohradí, že si ji asi s někým plete. Dobromyslně vypadající Ladislav ovšem pokračuje zvoláním: „Ne, VY JSTE paní Mikundová!“ V restauraci vše ztichne a lidé zvědavě pozorují situaci. „Já ale opravdu nejsem žádná paní Mikundová,“ brání se dáma a muž jí zezadu nervózně rve ruce do baloňáku. „Ne?“ zklamaně mumlá Ladislav a dodá: „Ale kundičku máte pěkně šťavnatou.“ To už je i na muže moc a pokřikuje na Ladislava, který s vážnou tváří odříkává: „To byla pohybová báseň Ladislava Nováka z Třebíče, Nezvalova 44.“

<–

( MÍST O D OSLOV U)

141 — <– 140

Jen na okraj: Mikunda není na Vysočině nijak neobvyklé jméno. Záleží ovšem, jaký si k němu vytvoříte vztah. Je večer a Ladislav se propadá do nejčernějších hlubin svých vzpomínek. Většinou se opakuje tatáž situace, po pivařském (někdy mluví o pivu jako o kapří vodě) kolečku z restaurace Ráchel a přilehlých hospod se už doma dorážíme myslivcem. „Taková česká whiskey, jak říkal František Šmejkal!“ komentuje Ladislav otvírání flašky a nalévá první panáky. Brzy se rozpovídá a zbytek noci bude nepřetržitým tokem odboček, které vytváří sice jeden velký příběh, ale žádný z těch malých není dopovězen. Na tenhle způsob si dlouho zvykám, ale v dalších letech se postupně dozvídám chybějící části. „Když jsem byl malej kluk, všechny moje oblíbené hry byly samotářské… Vlezl jsem si pod stůl a celý den si vydržel hrát na Afriku. Představoval jsem si, že jsem lovec nebo cestovatel a měl jsem své tygry z papíru… Od kamen šlo v zimě teplo, a to byla ta Afrika.“ Nebo „Bál jsem se, že brzo nebudu vidět, protože v rodině bylo hodně očních chorob, a tak jsem se dal na literaturu. Stejně mne ale výtvarno nakonec dostihlo, začlo to alchymážema, pak froasážema, ale nedávno jsem zjistil, že nevidím dost ostře mapy vzniklé po zmuchlání papíru, takže jsem se pustil do litých tuší.“ Nebo „Vzal jsem si skvělou ženu, ale bohužel neměla pro mé posedlosti moc pochopení, pracovala jako úřednice v bance, a také jsem ji dost potrápil… No, a co odešla na věčnost, tak mi chybí.“ Nebo „Když jsem coby mladý literát přijel k Demlovi do Tasova, byl u něj zrovna Nezval. Řešil se zrovna útěk Ivana Blatného přes hranice a Deml najednou sarkasticky odtuší k Nezvalovi: Hřál jste si na prsou hada…“ Nebo „Dodnes mne trápí snad jediné opomenutí. Když Deml umíral v nemocnici, vyprávěl mi celé pozadí Zapomenutého světla. Místo toho, abych je po příchodu

z nemocnice domů zapsal, opravoval jsem školní sešity a černočerný příběh zapomněl. Bylo to v době, kdy mne tu šmírovala StB a čekalo se na každou profesní chybu, které se dopustím, abych byl z učitelského místa odejit.“ Na prázdných papírech ze školních sešitů byl ostatně napsán celý Malý naučný slovník, který Ladislav rok před smrtí vytáhl ze skříně a dal mi jej se slovy: „Tenhle rukopis si nechej, a jestli se ti ho podaří někde udat, bude dobře.“ Rukopis podle jeho mínění potřeboval revizi, několik škrtů a možná i nových hesel navíc, vracet se už ale k němu nechtěl. Ladislavovi ubývalo sil a také finišoval s přípravou prvního rozměrnějšího katalogu, který shrnoval jeho výtvarné dílo. Místo knihy se ale měl dočkat jen prvních nátisků… Když jsme se druhý den dopoledne vzbudili, přistoupil Ladislav k oknu a chvilku zkoumal protější dům: „Kolem dvanácté hodiny vždycky otevře okna a vyvětrá peřiny ta baba naproti. Je sice stará jako já, ale tak kyselej nejsem.“ Hypnotizovali jsme okna, za kterými byla vystavena kýčovitá Disneyova Sněhurka s trpaslíky, a rozebírali, jak tahle americká Panenka Maria pronikla v osmdesátých letech do českých domácností, a jestli jsou trpaslíci proroci. V tu chvíli se objevila Ladislavova sousedka s peřinami, láskyplně sňala Sněhurku s trpaslíky a vyskládala do okna peřiny. To už Ladislav nevydržel a zařval mocným hlasem na stařenu: „Sněhurkóóó!“ Stařena se rozběsnila a spustila příval nadávek, který Ladislava zjevně potěšil: „Co jsem ti říkal, je kyselá,“ dodal.

<–

Martin Langer

143 — <– 142

poezie sv. 6

Ladislav Novák malý SLOVNÍK NAUČNÝ Doslov Martin Langer Jazyková redakce Michaela Šmejkalová Korektura a přepis Markéta Hofmeisterová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2007 jako svou 42. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-86862-31-6

9 788086 862316