1
Ladislav Klimeš Antonín Kuttman
PŘÍLIŠ DIVOKÁ ZEM 1. část: Zimní válka
2
Copyright Autor: Ladislav Klimeš, Antonín Kuttman Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou Praha, 2016 1. elektronické vydání
ISBN: 978-80-7512-587-3 (ePub) 978-80-7512-588-0 (mobipocket) 978-80-7512-589-7 (pdf)
3
PŘÍLIŠ DIVOKÁ ZEM ........................................................................... 2 PODĚKOVÁNÍ ....................................................................................... 5 PŘEDMLUVA ........................................................................................ 6 PROLOG .............................................................................................. 7 ČÁST PRVNÍ ........................................................................................ 12 ZIMA 2020 ............................................................................................... 12 PODZIM 2020 .......................................................................................... 17 ZIMA 2020 ............................................................................................... 29 ZIMA 2013 ............................................................................................... 31 ZIMA 2020 ............................................................................................... 82 ZIMA 2013 ............................................................................................... 86 ZIMA 2020 ............................................................................................... 96 ČÁST DRUHÁ .................................................................................... 105 ZIMA 2013 ............................................................................................. 105 ZIMA 2020 ............................................................................................. 122 ZIMA 2013 ............................................................................................. 129 ZIMA 2020 - 2021 .................................................................................. 136 ZIMA 2013 ............................................................................................. 150 ZIMA 2020 ............................................................................................. 170 LÁDISŮV PŘÍBĚH ................................................................................ 180 1. KAPITOLA: MĚSTO DUCHŮ ...................................................................... 180 2. KAPITOLA: SCHŮZKA PO LETECH ............................................................... 191 3. KAPITOLA: ZIMNÍ REVOLUCE .................................................................... 215 4. KAPITOLA: HOŘÍCÍ SNÍH .......................................................................... 232 5. KAPITOLA: STARONOVÍ PŘÍCHOZÍ .............................................................. 241 6 KAPITOLA: PŘESUN DO HOR...................................................................... 265 7. KAPITOLA: ÚNIK Z PRAHY........................................................................ 288 8. KAPITOLA: DUCHAŘSKÉ HISTORKY............................................................. 306 9. KAPITOLA: ZMIJE SE PŘEDSTAVUJE ............................................................ 340 10. KAPITOLA: 30 MINUT PŘED PŮLNOCÍ....................................................... 361 ŠTUDÁKŮV EPILOG ........................................................................ 377 ZIMA 2020 ............................................................................................. 377 ZIMA 2014 ............................................................................................. 381
4
PODĚKOVÁNÍ Za prvé bych chtěl poděkovat své skvělé přítelkyni Katce, která svým neúnavným betareadingem a různými připomínkami dokázala prakticky nemožné: Donutit mě knihu upravit a připravit k vydání. Velké díky patří Lukáši Hoffmanovi za jeho časté rady ohledně vybavení, zbraní a taktiky. Díky jeho komentářům se mi podařilo knihu posunout zamýšleným směrem. Dále bych chtěl poděkovat Petru „Vincovi“ Havlíčkovi za obálku a několik rad ohledně charakterů a vymyšlení několika písní. Nesmím opomenout také svého věrného kamaráda Ondřeje Krejčíka, nesmrtelného rejpala a provokatéra. Bez něj by některé hlášky a vtípky neměly takovou šťávu. Na závěr bych chtěl poděkovat svým rodičům, kteří mě vždy podporovali v tom, co mě bavilo, a nezlomili nade mnou hůl v dobách, když se zrovna nedařilo.
5
PŘEDMLUVA Děkuji každému, kdo si naši knihu jakýmkoliv způsobem pořídil a nyní se rozhodl do ní pustit. To, co se nachází na následujících stranách, je produkt práce dvou mladých kluků, které spojovaly společné zájmy. Hry, knížky a akční filmy. Jednoho dne si jeden z nich řekl: Dost! Proč je to vše tak jednostranné? Proč to nemůže být jednou jinak? A tak vznikly první nápady na tuto knihu. Knihu, kde z legendárních dobráků se stávají ti špatní a naopak. Knihu, která staví na hlavu konvence z akčních filmů, her a knih. Kniha není propagandou rasismu, či nenávisti k národům nebo menšinám. Je o drsné akční drama s trochou černého humoru a velkou dávkou cynismu. Nic víc, nic míň. Kniha vznikla pro pobavení jak autorů, tak čtenářů. Ladislav Klimeš
6
PROLOG Jako správný válečný epos, i náš příběh začíná v podstatě na samém konci.
Jaro 2021: Blížilo se svítání. Americký náklaďák uháněl po křivolaké cestičce někam na jih k lesům. Nadskakoval po kamení a kymácel se. Za ním jel Hummer s kulometem. V náklaďáku seděla, kromě řidiče a vojáka na místě spolujezdce, také čtveřice zajatců, tři v českých uniformách a jeden v ruské, usazených na korbě vzadu přikryté plachtou. Kulometčík v Hummeru pečlivě kontroloval okolí, ale hlavně pohyb na korbě náklaďáku. Sjeli z polní cesty na lesní, úzkou, kde se sotva vešli. Přišel jsem k sobě. Nebo alespoň do stavu, který se dal k tomu nejlépe přirovnat. Ksicht mě bolel a měl jsem z něj krásnou, celým spektrem barev hrající, podlitinu. Křeček se Študákem na tom nebyli o nic líp. Křeček měl roztrženej ret až na bradu a Študákovi jsem do tváře radši ani neviděl. Nejhůř na tom však byl náš rusák- Major Suvorov. Když nás dostali, jedinej byl po tý šlupce při smyslech a mlátil se hlava nehlava. Seřezal tři amíky na jednu hromadu během minuty, ale bylo jich prostě moc. 7
Měli rozkaz nás chytit živé a vyslechnout. Když jsem se jim u výslechu dostal z pout a zmlátil toho přesladkýho ouřadu, jenž na kameru chtěl, abych se přiznal k válečným zločinům, tak nás všechny omráčili a nyní nás někam odváželi. Tak nějak podvědomě jsem věděl kam. Náklaďák s rachocením zastavil. „Konečná!“ ozvalo se z kabiny v angličtině. Vojáci vyskákali z vozidel a pustili se do zabezpečování okolí. Nechali jen pár lidí na místě. Byli si celkem jistí svým bezpečím. Kdosi hodně silný mě drapnul za kabát a stáhl z korby dolů. Přistál jsem obličejem v bahnité rozryté zemi. Křeček a ostatní dopadli obdobně. Opět mě někdo zvedl a pak už nás táhli do hlouběji do lesa. Když se mi podařilo dostat bahno z očí, začal jsem se pořádně rozhlížet. Okolí mi přišlo neznámé, ale jestli jsem něco poznal, byl to sílící puch. Puch hromady mrtvých těl. Stačilo jít chvilku po lesní cestě a hned se ukázal náš cílmasový hrob. „Masový hrob?“ dostal jsem ze sebe se smíchem anglicky. „To už vás opustila veškerá kreativita?“ Kopanec do ledvin mi posloužil jako odpověď. Tělem mi projela vlna spalující bolesti a snažil jsem se zůstat stát. Padl jsem na kolena a okamžitě se pokusil zvednout a vrhnout se po tom, co mě nakopl. Dvojice silných paží mě udržela na kolenou. „Ta vaše parta si prostě nedá pokoj,“ ozvalo se za mnou.
8
Do mého zorného pole vešel muž, stejně vysoký jako já, v americké důstojnické uniformě. „Andersone,“ ucedil jsem. „Tys ještě nenásledoval bratra?“ Za to jsem si vysloužil kopanec přímo do obličeje. Zatmělo se mi před očima, ale už tak porubanému ksichtu to nemohlo uškodit. Anderson se ke mně sklonil. „Měli jste to vzdát po Praze,“ zasyčel. „Tehdy jste mohli sklapnout a nechat toho, ale né, vy si musíte hrát na vojáky a dál terorizovat.“ „A teď, kdo je terorista,“ pohlédl jsem mu do očí. „Ten, kdo bojuje na vlastním území za svou zemi, nebo ten, kdo se nasere do cizí země a dělá tam pořádek.“ Další kopanec, rovnou do hrudníku. Ten člověk by se mohl naučit taky něco jinýho, než jen zbaběle kopat. Asi to byl před válkou fotbalista. „Kdybych měl rozvázaný ruce, tak si tě podám, ani se při tom nezapotím.“ Další pokus o kopanec mu nevyšel. Vysmekl jsem se a dal mu pořádnou hlavičku přímo do rozkroku. Mít na hlavě přilbu, tak už do konce života mluví jak ženská. Bohužel jsem neměl nic, ale i tak byl účinek překvapivý. Anderson se zlomil v pase a spadl přímo na moje záda. Křeček se Študákem si toho všimli a také se dali do boje. I když to byla spíš fraška. Kopali kolem sebe všemi možnými směry a amíkům netrvalo dlouho, než nás všechny tři zkrotili. 9
O pár okamžiků později jsme stáli všichni tři před masovým hrobem a popravčí četa před námi. „No, hoši,“ utrousil jsem. „Tohle vypadá bledě.“ „To jo,“ zahuhlal Křeček. Napřímili zbraně. Anderson si uhlazoval bolavý rozkrok. Stál opodál a usmíval se jako největší vítěz. Nasál jsem vzduch do plic. Možná naposled. Zavřel jsem oči a čekal výstřely. „Hele, Ládis,“ ozval se Študák. „Máš u nohy nějakýho hada.“ Ucítil jsem na lýtku pohyb. Lehké ovinutí mé nohy a syčení. Vzplanul ve mně malý plamínek touhy po krvi a postupně se rozhoříval. V tu chvíli jsem otevřel oči a usmál se. „Pánové,“ promluvil jsem k četě. „Už teď jste mrtví, jen o tom ještě nevíte.“ Výstřely zaduněly.
10
Študákův příběh: Poutník bez hole a generál bez voje putují královstvím bez krále a městy bez lidí, korunováni kamením a nocí bez rána, kterými měla být vzbuzena jejich země. Země příliš divoká.
11
ČÁST PRVNÍ ZIMA 2020
No, mohlo by bejt i hůř. Jistej si tím moc nejsem, ale s klidem bych si na to i vsadil. Pokud by teda ještě někde stála nějaká sázková kancelář. Od posledního dobrýho spánku uběhly možná dva týdny, tělo jsem měl vyčerpaný neustálým pochodem a utíkáním, spal jsem, kdy jsem mohl, a na jak dlouho jsem mohl. Protřu si oči. Sněží mi přímo do ksichtu a žádná sranda to není, je to pořádná fujavice a sněhový vločky padaj z nebe v pořádně zmrzlých koulích. K tomu všemu ten vítr, kterej mi vhání sníh skoro kolmo do obličeje. Tak nějak na dálku poděkuju svýmu bráchovi. Doufám, že se tam máš hezky, řeknu si v duchu a znovu si promnu oči. Ruce mám úplně ztuhlý a prsty skoro necítím, ale s tím už bych měl asi počítat. Hlavní je, aby mi nepromrzlo celý tělo. Schovám dlaně do podpaží a trochu si poskočím, abych urovnal kvér na zádech. 12
Vyfouknu obláček páry a podívám se nahoru, do hnusně šedýho nebe, který se mi jakoby směje tím, že na mě pořád hází další a další sněhový koule. No, řeknu si, aspoň ty mrtvoly dlouho nikdo nenajde. Před několika hodinama jsem totiž zabil dva lidi. Hezky postaru, zblízka, zezadu. Jeden nůž mezi žebra a druhý prostý zlomení vazu. Hoši se ani nestačili otočit. Mrtvoly jsem pak obral o tolik potřebnej žvanec, nějakou vodu a nějakou tu munici. Co bych dal za dobrou teplou polívku. Nebo vývar. Kouřilo by se z něj a já bych jazykem objížděl lžíci jako nadrženej čokl a bylo by mi jedno, že se na mě někdo přitom kouká. „Tak co,“ řeknu nahlas, „Ládis, co asi děláš? Válíš si koule beztak na tý svojí věži a čumíš do prázdna. Nebo chrápeš.“ Občas potřebuju s někým mluvit, a protože tu nikdo není, dialog vedu sám se sebou, nebo s lidma, který ještě žijou, ale jsou kilometry daleko. Občas i s lidma, který už dávno čuchaj ke kytkám odspodu. Ono, když je člověk na dlouhý dny a týdny úplně sám, opuštěnej a potuluje se touhle prázdnou krajinou, nic jinýho mu nezbývá. Nebo hrozí, že se pak zcvokne. Možná to je osudový znamení, že si zrovna dneska vzpomenu zrovna na něj, ale v tuhle chvíli to ještě tušit nemůžu.
13
Stoupám na kopec. Měl bych být odhadem v půli cesty. Dneska už přecházet hranice není tak snadný. A nejde ani tak o to, že tu proběhla nějaká jakože invaze, ale o to, že česká kotlina není moc hezkou turistickou destinací posledních několika let. Přesně tam, kde se láme přírodní hranice – na vrcholcích hor, se totiž láme i počasí. Zatímco tady, za hranicí, sněží, v naší malebný kotlince nesněžilo už několik let. Maximálně tak popílek. Oproti ostatním, se kterýma jsem se za poslední roky setkal, jsem nikdy neměl nic proti americkýmu zásahu. Spousta lidí si tu u nás hrála na patrioty a bůhvícovšechno, jenom já jsem se tak nějak do toho boje o českej dolíček zamotal. Začalo to tak strašně dávno, že už se mi i těžko vzpomíná, a pak se to celý nějak posouvalo dál a dál a já se do toho všeho nějak zavrtal a už v tom zůstal. Změnilo se strašně moc věcí. Ale některý zůstaly stejný. Třeba to, že i když jsem se už tři měsíce neoholil, pořád jsem měl na bradě jen takovej chomáček různobarevných vousků. A jak šlapu do toho kopce, bradu zachumlanou do palestiny, začne mě ta brada strašně svědit. No ale jak říkám, mohlo by bejt i hůř. Protože kdybych se najednou nezastavil, abych si ty fousky na bradě podrbal, byl bych okamžitě mrtvej. 14
Takhle jen ucítím podivně teplý vzduch, jak mi prosviští přímo před nosem, postřehnu maličký výbuch sněhu vpravo vedle mě a teprve potom ke mně doputuje ozvěna výstřelu. „Shoot, then ask.“ Střílej, potom se ptej. Moje tělo okamžitě zareaguje po svým, plácne sebou do sněhu a začne se okamžitě hrabat náhodně sem a tam. Hrabu jako křeček a ta představa mě v danou chvíli strašně rozesměje, představuju si Ondru, jak se hrabe takhle v zemi a Ládis nad ním stojí a strašně se mu směje. Jenže já hrabu ve sněhu a hrabu hlouběji a dál a náhodně měním směry a doufám, že sníh je tu dost hlubokej na to, abych se v něm opravdu ztratil. Výstřel přišel zleva, a protože to tady i celkem znám, vím, že ten výstřel přišel z maličké rozhledny, kterou tu vystavěli Němci ještě před tím, než u nás vykvetla atomová houbička. Jsem debil, myšlenkama už jsem byl úplně jinde a zapomněl jsem, že tady ta rozhledna stojí. Už si představuju toho osamělýho vojáka námořní pěchoty, kterej tam bydlí a pije svoje levný pivo, jak sedí u svýho snajprpostu, vysílačku u huby a volá okamžitě o vrtulník. No hrabej, chlapče, hrabej. 15
A tak hrabu.
16
PODZIM 2020
Dovolená za všechny prachy. Fakticky to byla dovolená snů. Člověk by řekl, že v mým věku už budu mít dost rozumu, ale ono se to tak nějak zkrátka vyvrbilo samo. Jé, hele, to je můj brácha, von mluví skvěle anglicky, tak anglicky, že nikdo nepozná, že je Čech. Jé, hele, to se nám hodí, jakou má kvalifikaci? Jé, hele, v pohodě, je to můj brácha, celou válku byl se mnou, umí všechno, co umím já. Jé ty vole, to se nám hodí, zavolej ho. Jé, hele, chlapi, já to beru. No jo. Můžu si za to sám. Jako malej kluk jsem moc Jamese Bonda nemusel, ale teďkonc si připadám jako on. V ruce maličkatou pistoli, po boku krásná holka a támhle naproti zákeřnej protivník, co chce zničit celej svět. Až na to, že nemám ani tu pistoli, ani tu holku a ten protivník nechce zničit celej svět. Jemu bude stačit, když zničí všechno, co moje srdce miluje.
17
Brácha moc dobře věděl, na jaký struny musí zahrát, abych mu na tohle kývnul. „Víc neumíš?“ vyplivnu ze sebe krev a předvedu svůj nejlepší úsměv. Co na tom, že mám křivé zuby a jeden už mi i vypadl, když mě před několika lety v Praze sejmuli pažbou přímo do rozesmátý držky. Na tohle jsem byl vždycky machr, nasrat někoho tak, že mi potom rozbil hubu. A hele. Dostanu další ránu, tentokrát levačkou. Ucítím tupé křupnutí a tak nějak mám pocit, že za chvíli vyplivnu další zub. Tenhle už byl tak trochu uvolněnej několik let nazpátek, ale prozatím držel. Mluvím anglicky, protože mě vyslýchá Američan a já hrdinsky necekl ještě ani slovo. Děkuju Bohu za to, že na mě ještě nevytáhli nějaké mučící instrumenty, protože já jsem na bolest strašně citlivej a stačí mě píchnout špendlíkem a už to bolí, a když bude tenhle hrdina píchat hodně a hodně dlouho, povím mu všechno, co vím. Nebo aspoň to budu předstírat. „Pravačka už tě bolí?“ zvednu oči a znovu se mu usměju do obličeje.
18
Začalo to nevinně. Pojedeš tam a tam a získáš tyhle a tyhle informace, který pro mě má Londýn. „A jak se tam dostanu?“ zeptal jsem se naivně, ale nejsnazší cesta, jak se dostat na západ přes hranice je samozřejmě po svých. Stejně tak je nejsnazší se dostat zase zpátky. „V Lipsku najdeš tohohle chlapa. Thomas Siedkreuz.“ Hodil mi pod nos fotku nějakýho blonďatýho Sasíka s obličejem plným jizev od neštovic. „To je fakt pěkný jméno. Mohl si taky vymyslet lepší, míň nápadný.“ Jmenovat se Varnejkříž bych fakt nechtěl. „Mohl si vzít moje a znělo by to líp německy, hele.“ To jsem možná zapomněl říct. Mluvím kromě angličtiny ještě německy, oba jazyky jsem studoval a po škole, ještě před válkou, jsem se naučil něco málo španělsky a rusky. Samozřejmě, že kontakty s ruskou rozvědkou mi pomohly rozšířit moje jazykový znalosti o trochu víc a tak už můžu i s klidem předstírat, že jsem mongolskej Rus. Až na to, že nemám moc mongoloidní rysy. „To je fuk,“ usmál se brácha a podrbal se na bradě. „On to Němec je. Nepovím ti ale, kde ho najdeš, musel změnit lokaci.“ „Čmuchalové ho vyčmuchali?“ usmál jsem se. Čmuchalové byli speciální jednotka americké kontrarozvědky, „Sniffers“. S trochou 19
pýchy musím dodat, že ji okopírovali od nás. Respektive od mojí jednotky. Mým úkolem po okupaci bylo vyčmuchat americký špiony, kteří se rozmístili po celém Česku a hledali informace. Musím skromně přiznat, že jsem v tom byl fakt dobrej, však mě taky vyškolil můj vlastní bratr. Někde se ztratit a tam sosat informace z různých zdrojů, to mu bylo v dobách jeho mládí denním chlebem a v týhle pošahaný pseudoválce jsem to začal žrát i já. Pochopil jsem, že úplně stejně fungovaly všechny velký zpravodajský agentury ještě před invazí, ale teprve ve válečný zóně přichází na řadu skutečný umění, jak se ztratit v davu. Protože když nad hlavou rozkvetou atomovky, všichni jsou rázem víc podezřívavější. Vybavila se mi jedna akce, kdy jsme na počátku okupace rázovali pražským metrem v přestrojení za americký mariňáky a v pohodě se docourali až na Hradčanskou. To byla vlastně moje první větší akce a byl jsem tehdy udělanej až za ušima, ale naučilo mě to spoustu nových věcí, o kterých jsem neměl ani páru. Tomáš Varnýkříž se schovával někde v Lipsku a najít špiona, kterej se nechce nechat najít, nemusí být žádná legrace, ale pokrčil jsem rameny a šel plánovat trasu, kterou se vydám. Bylo zapotřebí strašlivý množství informací, navíc jsem se chtěl ještě cestou 20
zastavit v jednom pracovním táboře a porozhlédnout se tam, jestli nenajdu ještě nějaký moje přátele z doby před… No před tím. Brácha mě načápnul, jak sedím v našem podzemním bunkru a potahuju z cigarety. Seděl jsem v křesle s nohama položenýma na rohu stolu, na prsou jsem si hřál popelník a očima jsem sjížděl mapu zavěšenou na stěně po mojí pravé ruce. Správně bych mu měl asi zasalutovat, protože přeci jen jsme pořád ještě Armáda Český republiky, ačkoliv oficiálně jsme banda teroristů a bůhvíčeho všeho. Ale můj velkej bratr měl na ramenou výložky kapitána Armády České republiky a já sám jsem byl prej povýšenej na takovou jakože nenápadnou hodnost, ale když vstoupil do místnosti, jenom jsem mu kývnul na pozdrav a sundal nohy ze stolu. Brácha vyhodil ten svůj velkej zadek na stůl a z náprsní kapsy vojenský košile vytáhl pomačkanou krabičku cigaret. „Máš plán?“ zeptal se mě, zatímco třepal zapalovačem. Plán jsem měl dávno vymyšlenej a i jeho provedení se mi zdálo jednoduchý. Přikývl jsem a hlavou ukázal na mapu. „Půjdu oficiálně.“ Brácha se usmál. On moc dobře věděl, co to znamená.
21
Na několika hraničních přechodech, který ještě fungovaly a nebyly permanentně uzavřený spojeneckýma vojskama, byly brány pro oficiální návštěvy, ať už z Česka nebo ze zahraničí do Česka. Povětšinou to byli papalášové, kteří si vozili zadky ve velkých limuzínách s ohromující spotřebou. Potáhnul jsem z cigarety, odklepl do popelníku a podal jej bráchovi. „Za čtrnáct dní se střídá turnus na hranici v Aši. Proklouznu tam skrz jako oficiál.“ Brácha kývnul hlavou. Aš fungovala odjaktěživa jako město, ve kterým se střídaly vlivy – dřív česko-německý, teď americkoněmecký. Lepší místo pro zřízení výměnnýho města, ve kterým může pracovní síla přecházet sem a tam, sotva mohli najít. A nebude nic moc těžkýho projít do Německa jako zaměstnanec, moje příjmení mi ještě pomůže. Zaplaťpánbu, že nikdo nevěděl, jak se ve skutečnosti jmenuju, všude jsem byl vedený jako brácha kapitána Voliše, a tak mě americký i český síly překřtily na Voliše. Že máme každej jinýho tátu, to nikdo vědět nepotřebuje. „Nazpátek přejdu hranice někde v Krušných horách. Chtěl bych se zastavit u hrobu,“ vysvětloval jsem a pořád upíral oči na mapu. Kapitán Voliš neřekl nic.
22
„Problém budiž jen v tom, že nevím, kde najdu toho Siedkreuze. Může to trvat měsíc, dva, tři, podle toho, jak moc je dobrej. A podle toho, jak se mi podaří se vsáknout dovnitř.“ Otočil jsem hlavou a bradou kývnul na popelník. Brácha mi ho podal. Típnul jsem cigaretu, ze který jsem ve výsledku potáhnul jen třikrát, a rychle si zapálil novou. Voliš si přiložil svou cigaretu k ústům, dlouze potáhl, jak to měl ve zvyku, a pak ještě s pusou plnou kouře řekl: „Podle majora je hodně dobrej. Jediný, co máš, je ta fotka.“ Přikývl jsem. Lipsko bylo naštěstí už od druhý světový války město s velkýma vazbama na zahraničí. Ztratit se v něm nebude moc těžké, takže tím budu mít práci trochu lehčí. Přesto jsem se zkoumavě podíval na bráchu. „A teď upřímně, věříš mu?“ zeptal jsem se a očima zamířil kamsi ven za dveře. „Hmmm,“ potáhl kapitán a zavrtěl pomalu hlavou. „Ne. Musíš si dávat bacha.“ Nic jsem na to neřekl. Místo toho jsem obrátil list. „Co malej?“ zeptal jsem se a naoko předstíral zájem. Můj synovec mi byl naprosto volnej, už když byl malý dítě, neměl jsem ho rád. Tušil jsem, že z něj vyroste pěknej
23
sígr, což se potvrdilo tím, že dokázal svýho tátu pěkně tahat za nos. A málokdo umí tahat kapitána Voliše za nos. „Dobrý,“ řekl jen a znovu si odklepl. „Co ty?“ Věděl jsem, co tím myslí, ale zavrtěl jsem hlavou, abych zastavil případnej proud otázek. „Něco mu přivezu z Lipska,“ řekl jsem místo toho a brácha se usmál. „Za chvíli budou Vánoce, viď,“ dodal jsem s neupřímným smíchem. Měl pravdu, ten můj bratr. Musel jsem si dát pozor. Kdybych si ho opravdu dával, nemusel bych teď plivat krev a zuby. „Měl jsem tušit, že to bude pěkná…“ snažím se si vybavit nějaký hezký anglický slovo, který by vystihlo to, v čem jsem teď zavrtanej až po ramena. „… sračka,“ řeknu nakonec místo toho a sleduju, jak se poďobanej Američan znovu napřahuje k ráně. Všechna čest, výslech si vede sám, nesedí za sklem, nepíchají do mě nějaký séra pravdy. Nevím, jestli ví, že vlastně nic nevím, každopádně ale bere svoji práci opravdu vážně. Věděl jsem, že jednou mě chytěj a budou vyslýchat, a proto jsem se záměrně vyhýbal všem informacím. Nic jsem nechtěl vědět a všechny 24
rozkazy jsem vykonával bez toho, abych věděl, proč to dělám. Bylo třeba něco infiltrovat a někoho zabít? Bylo mi jedno, že je tomu klukovi třeba sedmnáct. Nechtěl jsem vědět, proč dělám to, co dělám a to přesně z toho důvodu, který právě nastal. Přistane mi na ksichtě další rána. Tentokrát už to opravdu bolí, hlava se mi roztřeští tak silně, že se mi zvedne žaludek. Před očima mi rozkmitají vlnky a rozvlní všechno okolo mě tak, že ani nevidím, jak přichází další rána. Spoutanej koženými řemeny k nějaký sesli toho opravdu moc neudělám. Jediný, co jsem doposud mohl, bylo obrnit celý tělo, když jsem viděl, že se blíží další a další údery, ale tahle rána mě zaskočila zcela nepřipravenýho. Protože ji nevidím a protože jsem už napůl zlomenej křečovitou bolestí. „Hey, hey,“ zašeptám unaveně. Oči mám zavřený a cítím, jak se mi z rozbitýho nosu spouští krev. Přestávám vnímat, kterým jazykem mluvím. Střídám angličtinu s němčinou. Snažím se vojákovi říct, že opravdu nic nevím. Jenže on prostě věří tomu, že mě nezlomil a že zatajuju další informace. Myslí si o mně, že jsem špion. Nebo tak něco.
25
„Rozvaž mě,“ řeknu nakonec, když se mi vrátí plný vědomí. „Rozvaž mě a já ti ukážu, že fakticky máš toho nepravýho.“ Ale ne. Mariňák přede mnou znovu mávne nějakým papírem, na kterým jsou červeně zakroužkovaný jména. V životě jsem ten papír neviděl. Některý jména samozřejmě znám, protože jsem s nima už dělal. „Když s tím přestaneš mávat, možná si i přečtu, co tam je,“ řeknu ve snaze získat nějakej čas na to, abych chytil dech. Zelená guma kupodivu poslechne a podrží mi papír před očima na tak dlouho, abych ho stihl projet odshora dolů. Je to seznam jmen, která Američani asi spojují s vedením povstaleckých buněk. Nebo tak je to aspoň nadepsaný. „Já ti dám povstalecký buňky,“ řeknu tentokrát česky, ale očima rychle projíždím seznam. Nikde tam naštěstí není ani moje jméno, ani jméno mýho bratra. Samozřejmě, že úplně na vrchu je Vávrovo jméno. „Ty zakroužkovaný jména…?“ zkusím se zeptat, ale papír mi zmizí z očí a místo něj se mi před očima objeví ksicht toho americkýho frajera. „Kde jsou?“ zašeptá.
26
Asi sledoval spousty amerických filmů, kde prudký snížení hlasitosti nevěstí nic dobrýho. „Kde jsou vaše základny?“ Zavrtím hlavou. „Nevím, co si o mně myslíš. Já k povstalcům nepatřím.“ Usměje se. „Patříš. Já to moc dobře vím.“ Tentokrát se usměju já. „Dokaž mi to.“ Ani se neotočí, mávne rukou kamsi za sebe a přede mnou se najednou rozehraje zpomalený video. Odkudsi vychází projekce mě samotnýho, jak stojím v černý místnosti, okna mají stáhnutý žaluzie a proti mně stojí Thomas Siedkreuz a cosi mi podává. Jsou to ty… „zaručený informace“ z Londýna. Siedkreuz mi právě říká, že veškerý data, který po něm Praha požadovala, jsou ukrytý. Ten okamžik si vybavuju, stál jsem proti Siedkreuzovi a něco mě strašně šimralo v nose, takovej ten divnej pocit, že všechno je posraným navrch. „Kde?“ vidím sám sebe, jak se ptám s rukou ledabyle zastrčenou v kapse. Siedkreuz mi podává papír s adresou. Pak odchází. Pořád mě šimrá nos, tak se na něm podrbu a v tom okamžiku se všecko zesralo. Do toho pokoje vtrhlo komando amerických vojáků ozbrojenejch tak, že by s klidem vymlátili celou somálskou vesnici. 27
Bohužel, video má i audio, tak není pochyb, že jsem to já a že jsem s nikým při převozu nevyměnil. Nechápavě se podívám na toho Amíka, kterýmu radostí poskakujou zorničky. „Jsem teplej, no,“ pokrčím ramenama a v tu chvíli dostanu další ránu. Svět se mi protočí vzhůru nohama a na okamžik ztratím vědomí. Ale jen na okamžik, protože Američan už rukou mává směrem ke sklu, ve kterým vidím akorát tak sám sebe, a já vím, co mě čeká. Drogy. Injekce. Nesnáším jehly.
28
ZIMA 2020
Ležím ve sněhu a jsem totálně v prdeli. Zaprvý jsem uprostřed holýho kopce, zadruhý někde, možná tři sta metrů ode mě, sedí snajpr. Jediný, co mě kreje, je sníh. No a co teď? ptám se sebe a přemýšlím, až mi od uší stoupá pára. Naneštěstí jsem nikdy nebyl moc chytrej a tak mi trvá sakra dlouho, než mě něco napadne. Ležím ve třiceti číslech sněhu, pod ním je zmrzlá půda a pod ní, ještě hůř, ledový skalnatý podloží. Podobně to vypadalo asi před měsícem, když se mi podařilo zdrhnout z toho lágru. Až po uši ve sračkách a totálně bez šance. Už abych byl zase doma, obklopenej lidma, který maj spoustu munice a velký kvéry, a já si nebudu připadat, že se taky nemusím dožít svýho důchodu. Z tý jejich americký základny jsem zdrhnul jen díky kurevskýmu štěstí a pomoci nějakýho Poláka, kterej mi říkal, že se se mnou potkal před dvěma lety. Já si na něj bohužel 29
nepamatoval, možná si mě s někým splet, možná ne, ale každopádně mi dal několik desítek vteřin na cestu ven a já, nahej a zmlácenej, přebrodil potok sraček a ocitl se uprostřed nějakýho lesního areálu. Jenže teď tu Poláka nemám, tak co teď? Jakmile se postavím, chytnu ji mezi světla a nejspíš svoji první smrt nerozdejchám. Jen málokdo měl to štěstí, že ji rozdejchal napoprvé. Natož napodruhé. Viď. Krycí palba, nesmysl. Sotva rozhlednu vidím. Snažit se plazit je sice fajn, ale za chvíli mi nad hlavou zakokrhá vrtulník a co potom? Potřebuju se dostat z týhle pláně co nejdřív a pokud možno živej. Siedkreuz byl krysa, to je mi jasné, ale informace, který jsem vydoloval při útěku z americký základny, rozhodně stojej za to, abych se domů vrátil s hlavou pořád na svým místě. A pokud se mi podaří přijít po svých a zamávat bráchovi oběma rukama, bude to příjemnej bonus. A jak tak myslím na to, že mi useknou obě haksny, napadne mě strašná blbost. Taková blbost, že to může i v klidu zafungovat. Teď jenom otázka, jestli u toho nezmrznu… 30
ZIMA 2013
30. listopadu 2013, 22:00
Přesně v deset hodin za sebou zavírám dveře. Nechávám na pokoji svoje spolubydlící, ani jeden se neodhodlal se mnou jít. Tak ať. Zpocený dlaně utřu do džínsů. Přes hlavu hodím černou čepici, kterou zakryju stejně barevnou kapucí. Chodba dlouhá sotva deset metrů je najednou nekonečná. Každej krok je těžší a těžší, čím blíž schodišti jsem. V krku mám sucho, knedlík a cejtím, jak se mi nahoru sune žluč. Buď se pobliju, nebo ne. Polknu, kouknu do ztlumených světel. Naštěstí je naše kolej pěkně stará, takže proplížit se dolů nevyžaduje žádnej kumšt. Žádný čidla, žádný výtahy. Jen tři patra dolů. 31
Batoh s jedním popruhem si víc utáhnu a seběhnu jedno patro. Jsem na druhém a tady moje cesta teprv začíná. Uvědomuju si, že plížit se skrz hlavní a vlastně i jedinej vchod je nesmysl. I kdyby mě vrátná nenaprášila, nikdy nevíš, koho odchytíš přímo u dveří. Z druhýho patra se dá zdrhnout taky dobře. Nebo si to aspoň myslím. Otevřu dveře na studovnu a spokojeně přikývnu. Nikdo tu není. Místnost pětkrát pět metrů ani nerozsvítím. Okny z jižní strany sem proniká dost světla z pouličních lamp. To mi bude stačit. Zavřu za sebou dveře a v rohu místnosti pokleknu. Naposledy zkontroluju batoh. Klíče, peněženka a nabíječka na mobil, to jsou nesmysly. S největší pravděpodobností je nebudu potřebovat. Ale kuchyňskej nůž, náhradní oblečení, jedna tyčinka snickers a půllitrová petka vody se budou hodit určitě. Nůž je sice ukázkově tupej, ale k zabíjení tupejch Amíků ho beztak nemám. Nikdy nevíš. Zapalovač a dlouhej špagát. A klidně se tomu směj, ale vzal sem s sebou i knihu. A pak, někde mezi trenkama a ponožkama, mám ještě balíček kontaktních čoček a brýle.
32
Dobře. Snad mám všechno, víc nepotřebuju – nebo si to aspoň myslím – a potřebuju bejt co nejlehčí. A tedy i nejtišší. Boty mám svoje staré sportovní, nejedná se o žádnej luxusní kauf, ale na těch pár kilometrů budou stačit. Hlavní jsou ponožky, jak se dočteš v každý správný příručce a tak na sobě mám hned dvoje a v batohu další patery. Z klokánky vytáhnu černou šálu, omotám si ji kolem krku a potom zalovím v kapse ještě jednou, abych vytáhnul bandáže. Jsou černý a už se mnou proboxovaly až moc tréninků, takže jsou na místech potrhaný, pořádně vybledlý a suchej zip už taky moc nelepí, ale to bude stačit. Dojdu k oknu a při skomírajícím světle pouliční lampy si je rychle namotám. Ani nad tím nepřemýšlím, spíš rychle rozmýšlím, kterou ze dvou cest si vyberu. Láká mě to jít podél policejní stanice, protože je v zapadlý uličce, ale zase se bojím, že zrovna tam budou mariňáci kempit. Jistější se mi zdaj tmavý pochcaný uličky u stanice metra Národní třída. Chvíli jsem odpoledne přemýšlel i nad tím, že se na Florenc dostanu tunely metra, ale pak jsem to zavrhnul. Metro je určitě odříznutý, fungujou beztak jen určitý stanice, ve kterých je protiatomovej bunkr. A bohužel, ani Můstek, ani Národní třída je nemaj. 33
Proto je brácha na Florenci. Protože tuhle stanici stihli ještě Češi zabrat. No, každopádně, i kdyby náhodou byly vchody do metra nejištěný, při představě, že se v úzkým tunelu najednou objeví rychlej krtek, se mi udělalo mdlo. Takovou smrt bych nechtěl zažít. A nejdůležitější je to, že se nechci pohybovat v prostředí, který vůbec neznám. „Ve 22:10 se meni hlidky,od narodni po vaclav 1,od vaclava po republiku 2,od rep po florenc 2.Zkus se dostat na florenc,najdes me tu.Pokud mas koule.Dej na sebe bacha.“ Znovu si rychle přečtu bráchovu esemesku. O jeho vojenský minulosti jsem se dozvěděl vlastně až loni, ale i tak mě nepřekvapuje, že má k dispozici různý informace, jejichž hodnota je pro mě momentálně nevyčíslitelná. Ale překvapuje mě, že mi tak věří. Kluk, kterej akorát párkrát v životě střílel z vojenskejch kvérů, se má proplížit centrem Prahy. Všude se to hemží zelenejma hlavama, který po tobě začnou střílet, jakmile tě spatřej. Kdokoliv, kdo vyjde ven, je nepřítel mírový operace a může bejt zastřelenej. Mírová operace… 34
Telefon schovám do kapsy na popruhu od batohu. Otevřu okno a vykouknu opatrně na obě strany. Naproti mně je mexická ambasáda. Taky takovej jemnej průser, ale věřím, že se tam nikdo ochomýtat nebude. Velvyslanec nejspíš už dávno kempí v některým ze spřátelených států, v Německu třeba, nebo dokonce i doma; a bez velvyslance v tom baráku sotva bude někdo vyžírat elektriku. Rozhodně je pro mě ambasáda přijatelnější risk než obytnej barák naproti hlavnímu vchodu do naší koleje. Znám Čechy a to jejich vlastenectví. „Haló? Tady Ferda Vaněk, chci vám jen říct, že vám zdrhá z vokna nějakej puberťák. Jo, jasně, jen mě nechte s mojí rodinou bejt, nechte mě emigrovat…“ Nikdy nevíš. Z okna dolů na ulici je to pěkná vejška a já byl odjakživa špatnej lezec, kterej se hrozně bojí výšek, ale dneska mi to nevadí. Dneska bych šel i plavat. A to plavat fakt neumím. Adrenalin vystoupá do závratnejch hodnot a cejtím, jak mi rudnou uši. Opatrně vylezu z okna a špičkama pod sebou zapátrám po římse.
35
Šplhám rychle, do prvního patra jsou to ubohé dva metry, potom na zem už třeba i seskočím. Naštěstí se mi podaří nohama objevit malý výstupek nad oknem v prvním patře, slezu na něj a odtud se spustím na chodník. Teď jsem V Jirchářích a čeká mě slušně dlouhej poklus. Pokud teda nenarazím na pár překážek.
Přes Ostrovní se proplížím ke Spálené. Tady je to fakt o držku, páč uličky jsou úzký a kdykoliv na tebe může vybafnout… kdokoliv. Třeba voják, jinej zdrhač, nebo kolaborant. Skoro v pokleku se plazím u zdi baráku, ve kterým je normálně nějakej hotel, ale už nefunguje. Snažím se hledat stíny, dokud se nedostanu do temný Purkyňovy. Tady to mám rád, žádný světla, dobře se tu dá i zdrhnout. Co jsem se tu nachodil. Vladislavova už je horší, ale pořád je to ještě dobrý. Teď se musím ale rozhodnout. Vpravo vzít přes Charvátovu a Jungmannovu na Můstek, nebo vlevo prolézt rychle Národní třídu a přes maličkej průchod, u kostela sv. Martina ve zdi, na Havelský trh? Přes Národní je to fakt o hubu, ale potom už to bude lahoda. Kdežto Jugmannka je 36
pohoda, ale přes Můstek to bude kurva náročný, protože něco mi říká, že kdybych měl obsadit nějakou stanici metra, Můstek bude zrovna na seznamu hodně vysoko. Volím Národku. Proběhnu Charvátovku doleva, zastavím se v malým průchodu na Národní a zakleknu za sloupem. Hluk. Strach. Adrenalin. Ve střevech mi bublá. Chvíli si oddechnu. A znovu opatrně podél zdi vykouknout na Národní. A tady je ten sympatickej hummer. Popojíždí teď po mojí levý straně směrem k Národnímu divadlu. Pro moje oči je to teď jen malej flíček rozmazanej v barvách pouličních světel a zataženýho nebe. Spousta aut podél Národky mi pomůže, ale ještě chvíli počkám, dokud hummer komplet nezmizí a já se nebudu cejtit jak rozvařenej knedlík. Z kolen mi teče želé a kotníky jsou z betonu. 37
Aspoň tak si teď připadám. Nakonec už mi to strach nedovolí, rozeběhnu přes ulici směrem k Platýzu a vedle něj zahnu do maličký uličky u kostela. Tu uličku ani nenajdeš na mapě a já sem občas v noci chodil močit na baráky, když jsem ještě chodil občas pít. A tady to přijde. Jako kdybych to s tím chcaním přivolal. Než se stihnu zastavit, vběhnu ramenem do močícího mariňáka, kterej si spokojeně pohupuje bimbasem sem a tam a chčije na roh Platýze. Kde se tady kurva vzal? S dvoumetrovým mariňákem moje beranidlo ani nehne, jen si překvapením stříkne poslední kapky na maskáče a už na mě otvírá pusu. Než stihne cokoliv říct, můj mozek kompletně vypne a já se pochčiju taky. Strachy. Zmateně na vojáka zírám, zatímco on sahá po pušce ledabyle zavěšené na popruhu přes rameno. „Nee,“ zasípu jen a znovu do vojáka strčím. 38
„Freeze!“ stihne jen zakřičet, ale to už jsem u něho a točím ho zády k baráku. Potřeba eliminovat výhodu výškový převahy, přikrčit se v kolenou, levou nohu dopředu, přenést váhu na špičku a na palec, vytočit se nohou dovnitř a bokem ven, levá ruka v pravým úhlu ve výšce očí, švih a přesný úder na játra. Spíš grif než cokoliv jinýho. Mozek v tu chvíli zapne a já si uvědomím teplý chcanky stékající po mojí pravý noze, ohromnou bolest hlavy a neskutečně ohromnej strach. Je to úplně jiný, než když proti tobě stojí dvoumetrovej boxer. Žádný pravidla. Nepřestávat. Neprůstřelná vesta můj úder zachytí v plný parádě a mně v zápěstí vykvete trnitej keř bolesti. Matně vnímám tu černotu kolem, vidím jen vyceněný zuby americkýho vojáka, jeho loket míří na mojí hlavu a kdybych nebyl přikrčenej, schytal bych to luxusně do krku. Takhle se jen zhoupnu v kolenou, přenesu váhu na zadní nohu, vytočím se vrškem těla doprava a uhnu hlavou. Jako bych udělal osmičku, hlavou i trupem, znovu se vrátím v rotaci, váhu přenesu v pravý noze na špičku a tentokrát pravým hákem naberu spíš vertikální směr. Tříčtvrteční pravej zvedák se tomu říká. Stihnu ještě vytočit zápěstí do strany, takže moje pěstička pronikne vojákovým krytem a přistane mu přímo na bradě. 39
Lucky punch. V bradě se sbíhaj prej nějaký nervy či co, takže když se trefíš přímo do důlku, haksny tvýho protivníka se samovolně změněj v hromadu rosolu. A na tohle moje já čekalo. Chytil jsem mariňáka pod krkem a zvedl ho zpátky. Jak? To nevím. Ta síla byla neskutečná. Takovej euforickej pocit jsem zažil naposledy na zápase Česka s Bulharskem, kdy jsme v pražský hale hostili výběr nejlepších borců z Bulharska. Tehdy jsem bulharskýho šampiona knockoutoval v druhým kole vlastně velice podobným úderem, až na to, že toho Bulhara jsem musel mlátit tak minutu v kuse, než se sesypal. Tady se mi povedl šťastnej úder a mariňák se mi v rukou rozsypal jak stavebnice lego. A já ji s chutí vzal a jednotlivý dílky rozšlapal. Teprve ve chvíli, kdy mi vystřelí z levačky pekelná bolest, se zadívám na rozbitej obličej toho vojáka. Zírá na mě otevřenýma očima. Je tuhej. A celej od krve. Jako bych sahal po kopřivách, rychle cuknu rukou a pouštím mrtvolu na zem. Levačkou jsem mu zarazil nos do mozku. Až do 40
teď jsem nevěřil, že je to možný, ačkoliv Bruce Willis v jednom filmu mě přesvědčoval, že to možný je, ale tady ta pochcaná mrtvola americkýho hrdinnýho vojáka je fakticky… mrtvá, zabitá nosem v mozku. A jak tu mrtvolu pouštím a mozek si uvědomuje, co jsem tu udělal, zebleju se jako pes. Vstávej, vstávej. Ačkoliv nevím, jak to tam vypadá, připadám si jako na buzerplacu. Nade mnou stojí vrchní instruktor a já zvracím do bláta. „Vstávej, kurva!“ A ještě mě nezapomene pořádně šlehnout. Mrtvolu očešu o to, co všechno dokážu pobrat a přitom umím použít. M4ka je sice v každý počítačový hře, ale nikdy mi tam neukázali, jak si upravit posuvnou pažbu. Dvoumetrovýmu mariňákovi asi vyhovovalo, když měl samotnou hlaveň kilometr od těla, ale já při svých rozměrech potřebuju menší kompaktnější zbraň. Přece nebudu chodit po Praze s kvérem, kterej je větší než moje ruce. A tak jen ze zbraně vytáhnu zásobník, odemknu komoru a nechám z ní vylítnout zlatavou nábojnici. Samotnou karabinu zahodím přes zábradlí dolů za kostel, kam ostatně skopnu i mrtvolu, kterou ale nejdřív ještě oberu o pistoli. 41
Překvapením skoro hvízdnu, když z pouzdra vytáhnu M1911. Měl jsem za to, že tuhle pistoli americký jednotky už dávno nepoužívaj, ale mariňáci byli vždycky něco trochu víc, že jo. Z taktický vesty ještě vylovím náhradní zásobníky do pistole, tlumič a od pasu vojákovi strhnu pouzdro s bojovým nožem; a než mrtvolu fakticky skopnu dolů, svlíknu z ní ještě i balistickou vestu. Ta se bude určitě hodit. Stejně jako pouzdro na pistoli s elastickým popruhem kolem stehna. Chvíli s vestou zápasím, než ji naroubuju na mikinu, ale když už ji konečně urovnám, setřu si z tváří svoje sliny a zvratky a vyrazím dál. Na Uhelným trhu zase zrychlím a proběhnu do černě zívající uličky V Kotcích. Kočičí hlavy pěkně klapou, ale je tu tma, nikdo sem nechodí a já potřebuju sakra zdrhnout. Přes Melantrichovu do Havelský. Proč tam kurva ten voják byl sám? Čím víc vteřin od toho setkání uteklo, tím víc začínám přemejšlet nad věcma, který mi prve nedocvakly. Co tam dělal? Proč tam byl sám? Vyhodili ho z hummeru, že ho naložej na zpáteční cestě? Nejspíš. Nechali ho tam samotnýho? Proč? Proč jsem nevzal vojákovi vysílačku? Co když už mě teď nahánějí a já jsem v prdeli? 42
Mám se vrátit, nebo…? Přes Náměstí republiky se nedostanu, zhebnu tam a… z očí mi vyhrknou slzy. Kolem Stavovskýho divadla, rektorátu univerzity, kam jsem pilně moc nechodil, Ovocný trh a hurá, vpravo je Prašná brána. Sípu, sotva dýchám, v boku mě bodá. Adrenalin zmizel, uši mám studený a v kalhotech už necejtím takovou frontu. Ale teď to teprve přijde.
Zastavím se na rohu naproti Kubistickýmu domu. Kouknu vlevo. Celetná je prázdná. Takovej nezvyk, vždycky je narvaná turisty s výrazy obdivu. Nakouknu doprava, Prašná věž je osvětlená, ale už se pod ní nehoufují turisti ani kolemjdoucí Pražané. Teprve teď mi dochází, jak je to tady vlastně jiný. Zákaz vycházení je teď vlastně moje největší výhoda, ale i problém. V davu bych se snáz ztratil, v tom prázdnu zase uslyším motory… nebo někoho dřív zmerčim. A v tom prázdnu mě snáz uvidí nějakej pěšák, že jo.
43
Zhluboka oddechuju. V plicích mi hvízdá, v krku se ubalil hrozen hlenu a slin. Odplivnu si a znovu se rozhlédnu. A pak prostě vlítnu do Králodvorský ulice. Někde Na Příkopě zahřmí motor a nehučí pomalou jízdou. Není čas. Teď nebo nikdy. Na Florenc mi zbejvá odhadem něco přes kilák a já se rozhodl, že to celý uběhnu. Musím se vyhnout těm dvěma hlídkám a dostat se na Sokolovskou tak nějak co nejrychlejš. Na Sokolovský u stanice metra tuším českou barikádu, pár českejch tanků a dočasný status quo. A na tom kilometru mezi mnou a Florencí hlídkujou prej dva hummery. Teď už možná i víc. Přesprintuju ke Kotvě. To se ještě dá. U Kotvy zastavím, zhluboka se vydýchám a skrytej v temným podloubí tohohle hnusnýho baráku se v pokleku doplazím ke sloupu, u kterýho obvykle postávaj bezďáci a žadoněj o drobný nebo cigára. Měl jsem pravdu. Na Náměstí republiky stojí hmmvee. Napadne mě, co se asi stalo s těma hummerama, který jsme si od Amíků půjčili. 44
Nad hlavou mi vyblejskne jazyk smajlíka a já pokrčím rameny. „Neřeš sračky,“ šeptnu sám sobě a lehnu si na zem. Dobře, vpravo kempí hmmvee, vlevo ještě nevidím. Budu to muset risknout, čím dýl budu hnít na jednom místě, tím spíš mě někdo objeví. Až uvidím, že kulometčík přejíždí svojí zbraní doleva směrem k Příkopům a Poříčí, vyletím do Truhlářský ulice. Pokud si dobře pamatuju, osvětlení je tam slabý, vysoká budova Palladia mě skryje před pátravými zraky a až na Petrskou bych měl bejt v cajku. Hlavně zase žádný močící mariňáky. Zleva se ozve hukot motoru. Kurva! Vleže se otočím a rychle se proplazím zpátky za sloup. Co nejvíc do stínu. Jakmile vozidlo přejede, vytáhnu telefon, zakryju displej dlaní a kouknu na hodiny. 22:19. Ty vole, tak rychle jsem snad k Palladiu nikdy nedoběh. A to jsem se ještě piplal s mariňákem a kradl jsem mu části jeho výstroje. Sem kretén, vysílačku jsem mu měl šlohnout. Dobře. 45
Znovu se připlazím víc dopředu a nakouknu doprava. Zleva přijel hummer, takže snad teď žádnej další nepřijede. Za Palladiem to stočil doprava Na Poříčí a nejspíš jede kolečko k Florenci a pak zas nějak nazpátek. Mám asi minutu, abych doběhl na Petrskou a tam se někde schoval. Bůhví, jaký kolečka mariňáci objížděj. Mám celkem vítr z toho, že zrovna na Petrský na mě hmmvee vybafne a smete mě kulometnou palbou. Teď! S heknutím se rozběhnu, přesprintuju plac a zahučím do Truhlářský. Makej, makej. Sprintuju dál. Telefon pořád v ruce, vždy po chvíli rozsvítím displej a zkontroluju čas. A pak jsem najednou na Petrským náměstí a přede mnou se rýsuje ve světle lamp svatej Petr. Rychle. Rychle, k němu. Z posledních sil přepadnu přes plůtek, na němž si roztrhnu džíny a zahučím do stínu kostela zrovna ve chvíli, kdy zepředu uslyším hrčení vojenskýho auta. Rozbiju si koleno, jak přistanu na štěrku před kostelem, v kleče rychle zalezu za roh nějakýho kněžskýho výklenku a volám všechny svatý. Hummer odjede, ani se nezastaví.
46
Ty vole. Dejchám jak uštvanej pes, skoro zvracím vyčerpáním, ale naštěstí už jsem se vyblil u mrtvoly dost a tak jen v krku koulím hleny s příchutí žluči a flušu je stranou do trávy. Zbejvá mi odhadem tak půl kiláku a ten opravdu musím přeběhnout. Na Florenci se už nemám kde schovávat, jestli tam maj mariňáci hnízdo naproti tomu tušenýmu našemu, budu v píči a budu muset zdrhat. Spíš v indiánským poklusu doběhnu na roh Petrský s Těšnovem a nahlídnu doprava i doleva. Přímo přede mnou je nějaká travnatá plocha u tramvajový zastávky, za ní je černota podmostí, vpravo svítí jen žlutý světlo McDonaldu. Jak typický, že si mariňáci vybrali k zajištění zrovna tuhle kruhovou stavbu. Vsadím se, že tamní personál žádnej zákaz vycházek nemá a dělá Amíkům jeden burger za druhým. Dobře, když vyběhnu na tu trávu a proběhnu pod mostem, budu přímo u kina Atlas, odtud jen doprava a jsem naproti stanici metra. Že by se dalo vlézt do metra přímo tam? Než se stihnu rozhodnout, zprava se vynoří hummer a zahne přímo ke mně. Ucuknu za roh. Do psí prdele, žádnej vchod, nic. 47
Zazmatkuju, přitisknu se bílým batohem k baráku a dělám, že tam patřím. Hummer projede naštěstí kolem a zahne až do Klimentský ulice. Tak, teď nebo nikdy. Udělám jen tři směšný kroky po trávě a najednou se rozsvítí ohromnej reflektor. Zamžourá mým směrem a uloví mě, jak sprintuju v temným blátě pod mostem. Debil jsem. To je jasný, že zrovna tenhle flek si musej Amíci nějak pojistit. „Ježišikriste!“ zakřičím jen a zvednu ještě víc kolena. Z boku mi vystřelí bolest ze zoufalýho nedostatku dechu, adrenalin mi znovu rozpálí uši do ruda a já jen běžím. Žádný výstřely mě ale nepozdravěj, Amíci mě nechaj proběhnout k Atlasu, odtud už na kyslíkovej dluh přímo ke stanici metra Florenc. K pytlům s pískem. A českou vlaječkou na rameni jednoho z vojáků. „Ježišikriste,“ vydechnu a svalím se mu k nohám.
48
30. listopadu 2013, bůhví, snad kolem 23:00
Sedím, skoro nemůžu popadnout dech. Podlaha vestibulu metra je tak studená, že mi z ní mrznou půlky, mezi který mi stejká ledovej pot. Řekli mi, ať se ani nehnu a varovně na mě ukázali prstem. Jo, to jsem ochotnej klidně i udělat, protože si najednou připadám jak dvakrát vyblitý zelí. Donesou mi ale v prostý plastový misce něco, co se podobá kuřecímu vývaru a navrch k tomu mi přidají plastovou lžičku na dezerty. Jakmile zhltnu polívku, strašlivě si odkrknu. Nevnímám pohledy civilů ani vojáků, prostě jsem měl teplý jídlo a levačkou se teď snažím zvládnout roztřesený kolena. Když mě tamten voják chytil za ramena a stáhl do vestibulu metra, konečně jsem se nadechnul. Na placu před metrem stál tank, za ním pokuřovala trojice dalších vojáků. Všude byly pytle s pískem, jedno kulometný hnízdo a tři ohromný bedny s něčím se tísnily u vchodu do vestibulu žlutýho metra. Hned zprvu mě dost pečlivě prohledali, vzali mi zbraň, a když mi prohrábli batoh, vrátili mi ho – samozřejmě bez nože – zpátky do roztřesený pravačky. Teprve potom mě posadili na zem.
49
Koukal jsem kolem sebe a strašlivě sípal. Ve vestibulu se na zemi povalovalo tak dvacet třicet civilů. Leželi na tom, co s sebou měli, nebo na holý zemi. Buď spali, nebo měli zavřené oči, nebo okouněli jako já. Za roh do vestibulu červenýho metra jsem sice neviděl, ale tušil jsem, že to tam vypadá podobně. Nikdo na mě nemluvil a pokuď jo, vůbec jsem ho nevnímal. Když mi ale do rukou dali plastovou misku s teplým čímsi, zašeptal jsem svoje díky a dal jsem se do souboje s rozvařenýma nudlema. Teprve ve chvíli, kdy sem dojedl, si ke mně přiklekl voják s baretem na hlavě. Zelený maskovací vzor má příkladně čistej a boty se mu leskly. Od uší mu odstávaj krátký černý vlasy. Až teď mi dojde, jak moc zpocenou mám kebuli, tak jen pravačkou stáhnu z hlavy kapuci i s čepicí. Možná se mi to jen zdá, ale voják se usměje, když uvidí můj sestřih. „Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ zeptá se mě a já jen přikývnu. Naprázdno polknu a vyčistím si krk jedním dlouhým odkašláním. Kouknu na jeho frčku a řeknu mu svoje jméno. Ani si ho nikam nezapíše, jen přikývne. „Hledám tady nadporučíka Voliše,“ dodám.
50
„Důvod?“ „Je to můj bratr, četaři,“ odpovím, a když vidím jeho tázavej pohled, rychle dodám: „Máme každej jinýho tátu.“ Četař se zvedne a přikývne. Ukáže mi gestem, ať si počkám a potom zmizí na schodech dolů do metra. Vyškrábu se na nohy a koukám se za ním. Přímo u eskalátorů stojí vysoký svobodník a ještě než zvládnu udělat krok blíž, zastaví mě rukou. „Tam nesmíš,“ řekne a vrtí přitom hlavou. Sjedu ho pohledem. Českej pseudokalach zavěšenej na popruhu na prsou, pravá ruka ležérně položená na pažbě. Zelený maskáče, vysoký boty, vysoko upnutej opasek s pouzdrem na pistoli. Nic víc na něm v přítmí není vidět. „He?“ zmůžu se na odpověď a pokrčím rameny. Trvá to snad deset minut, než se na eskalátorech objeví četař v doprovodu prošedivělého důstojníka. Oba míří ke mně. Zvednou se dvě tři civilní hlavy a přejedou důstojníka zkoumavým, ale unaveným pohledem. A pak se odvrátí zpátky. „Jsem podplukovník Ittner,“ prohlásí ten šedovlasej ježek a podá mi ruku. Vydrápu se na nohy a napřáhnu k němu pravačku.
51
„Než vás vezmu k nadporučíku Volišovi, chci od vás váš batoh a váš telefon.“ Stále mi zuřivě tiskne ruku, jako kdyby mi z ní chtěl udělat paštiku, a kouká se mi zpříma do očí. Podplukovník je tak o deset centimetrů vyšší než já a vojenskej ježek mu zoufale nesluší, ale v očích má desítky let služby a v hlase rozhodující autoritu. Pochopím, přikývnu, vytáhnu z kapsičky na popruhu telefon, batoh pak odepnu a podám směrem k podplukovníkovi. Po mých věcech však chňapne četař jako hladovej vlčák po mase a podívá se mi do očí. „Budu to chtít ale zpátky,“ prohlásím s co největším sebevědomím, jaké jen dokážu ze zásob emocí vydolovat. „Samozřejmě,“ odpoví podplukovník a mávne směrem k eskalátoru.
Eskalátory jsou samozřejmě vypnutý, ale dolů se po nich jde vcelku dobře. V mezipatře mezi jednotlivými schodišti si všimnu východu ven, pečlivě zabarikádovaného, s vojákem vedle něj. Opírá se ledabyle o zeď a skoro si může zíváním hubu roztrhnout. Sejdeme ještě jedny schody. Jsme přímo na nástupišti. „Vítejte na Florenci,“ prohodí pobaveně podplukovník, který celou dobu šlape přede mnou. Četař se táhne za mnou jak smrad. 52
„Řekněte mi,“ vyptává se podplukovník, když jsme se zastavili pod eskalátory, „odkud jste se k nám dostal?“ Chvíli nechápu jeho otázku. „Bydlím na koleji na Voršilský, pane,“ řeknu nakonec. „A jak jste se sem proplížil, proboha?“ hekne podplukovník a ukázal k tunelu směrem na Černý most. Neodpovídám. Mlčím a předstírám, že mě spíš zajímá, co je v tunelu směrem na Zličín. „Tam jsme to museli zabarikádovat,“ odtuší četař, který přešlapuje za mnou. „Američani drží všechny stanice od Zličína po Karlovo náměstí. Národní a Můstek jsme hermeticky uzavřeli a Američani na jejich obsazení rezignovali.“ Nechci, aby měl brácha případně nějaký problémy a tak se podívám zpátky na podplukovníka. „Proběh jsem to, pane. Tušil jsem, že na Florenci budou naši.“ Kdyby uměl podplukovník Ittner říct otazník, nejspíš by to znělo jako ten zvuk, který z něj právě vybublal. „Věděl jsem, že tady na Florenci je protiatomovej kryt a tak jsem to risknul,“ odpovím na ten jeho otazník. „A ta zbraň?“ řekne chytře četař. 53
„Americká,“ odpálím jeho smeč zpátky. „Pojďte,“ ukáže Ittner na branku do tunelu. Cestou se mě vyptávaj, co jsem tam nahoře viděl, tak ji řeknu všechno, co si vybavím. Počty hlídek, počty mužů, řekl jsem jim o pochcaným a poblitým mariňákovi u kostela svatýho Martina, stacionární hlídce u Palladia i okružních hlídkách mezi Náměstím Republiky a Florencí. Ptají se mě na uličky a ulice a já jim odpovídám, pokud na to znám odpověď. Asi po třech minutách pomalý chůze dojdeme do depa. A tam stojí můj brácha, kouří cigaretu a dívá se do mapy.
30. listopadu 2013, 23:10
„Ty vole, nazdar!“ usměje se brácha a podá mi ruku. „Bratře.“ Asi tak hodinu na něj zírám. Oblečenej v bojový uniformě, rukávy od košile vytažený k loktům, široký maskáče, kožený boty. Opasek s pistolí, rozčepýřený vlasy sotva zakrývá baret neurčitý barvy. Brácha má sice daleko k ideální figuře vojáka, přesto najednou vypadá úplně jinak, než jsem zvyklej.
54
Stisknu tu nataženou pravačku. „Ahoj,“ řeknu jen a pak prostě neodolám a nechám se sevřít v medvědím objetí. „Bratře.“ „Tak je to pravda,“ zasměje se vysoký četař a podá mi zpátky moje věci. Oba si nás prohlíží a na tváři má poprvé opravdu upřímný úsměv. „Zezačátku jsem tomu vůbec nevěřil, ale když vidím ty vaše ksichty…“ „Nech si toho, Kašpare,“ odsekne brácha a pustí mě ze svýho objetí. Potáhne z ručně ubalený cigarety a pustí ji na zem. Sleduju ten kousek papíru a tabáku, dokud ho nezašlápne široká výsadkářská bota. „Pojď,“ řekne brácha a naposledy zakroutí špičkou boty. „Pokecáme si.“ Mávne rukou, otočí se ke mně zády a já se tázavě podívám po podplukovníkovi. „Jen běžte s nadporučíkem,“ usměje se. Na víc nečekám, roztáhnu úlevou koutky a vydám se za bráchou. Poprvý v životě jsem na Florenci tam, kam se obyčejnej člověk nedostane. Ohromný depo, který se ani v maximálním provozu skoro nepoužívá, je přebudovaný na ohromnou základnu, který ale chybí to nejdůležitější. Lidi.
55
Na ploše fotbalovýho hřiště jsou všude poházený krabice a bedny, koleje nekoleje, všude se povalujou pytle s pískem. Při okrajích stojí reflektory na žlutých nohách, světla a všemožně zkroucené kabely se žárovkama. Cestou potkáváme několik vojáků, kteří jsou zabraní do svojí práce. Jeden tahá pytle s pískem k jakýmsi dveřím, druhý zuřivě skládá krabice podle určitých nápisů u jiných dveří. Třetí všude natahuje kabely a přitom v koutcích úst převaluje nezapálenou cigáro. Tři další už sedí za provizorními stoly a zuřivě zápasí s malými vojenskými notebooky. A pak pár dalších pořád pobíhá sem a tam a v rukou nosí nějaké kovové součástky. Zastavíme se s bráchou u rozsvíceného reflektoru. „Počkej tady,“ kývne směrem k pytlům s pískem, který se povalují pod světlem, a pak zmizí v kovových vratech, které vedou do temné chodby kamsi pryč. Sedím tam sám pár minut, než mě napadne rozbalit tu snickersku. Zhltnu ji a zapiju vodou. Obal zmuchlám a hodím zpátky do batohu. 56
Sleduju vojáka, kterej nosí kovový součástky, vypadá to jako nějaký tyče nebo co a přitom spíš myslím na to, co se dneska všechno stalo. Kouknu na telefon, zkontroluju čas a zívnu. Z nohou mi vyprchalo úplně všechno, připadám si jako kus bláta, kterej někdo rozmatlal po zdi a ještě se tomu řádně vysmál. „Hej,“ houkne brácha z vrat a mávne na mě. „Pojď.“ Zvednu se a rozmatlám se po zdi ještě víc. „Ty vole,“ heknu a udělám tři váhavý kroky. „Máš toho dost, co?“ rozzáří se bráchův obličej. „Seš holt bahno.“ „Ani nevíš, jak vtipně to teď zní.“ Podá mi ruku, a když se vysoukám do vrat za ním, postrčí mě dopředu. „Co se sakra stalo?“ zeptám se, když jdeme širokou chodbou. Šlapeme trochu do kopce a nouzový osvětlení na stropě naznačuje, že se chodba stáčí jemně doprava. „Ty nemáš televizi vlastně, viď?“ Zavrtím hlavou, ačkoliv odpověď brácha ani nečekal. Vytáhne z náprsní kapsy tabatěrku, otevře a podá mi ji. Nekouřím už skoro
57
rok, ale po chvíli váhání si nakonec jednu ubalenou vezmu. Převracím ji v prstech a koukám si na špičky bot. Škrtne zapalovač a brácha mi připálí. První pocit je zlej a málem se rozkašlu. „Síla,“ ohodnotí to nadporučík Voliš a sám si zapálí. „Zabije i mrtvolu,“ odsouhlasím a vyfouknu obláček. „Počkej, až ochutnáš vojenský kafe,“ usměje se bratr a potáhne si. „Všechno ti vlastně říct nemůžu, alespoň ne bez souhlasu vrchního velitele, ale počkej nahoru. Dáme si kafe, posadíme se k televizi a užijeme si adventní program.“ „Kde to vlastně jsme?“ řeknu a ukážu neurčitě na strop. „Až tam dojdem, poznáš to hned.“ Ty jeho vyhejbavý odpovědi mě trochu rozčilujou, ale znám svýho bráchu poměrně dobře. Sice jsme se dlouhý roky neviděli a poslední tři roky návštěv jednou za měsíc to určitě nevynahradily, ale od jistý doby vím, že je ke mně upřímnej, jak jen to jde. „Víš, jak jsme se loni bavili o tom, že jsem odmítnul jednu práci?“ řekne rychle a podívá se na mě. Přikývnu. „No, tak jsem ji teď musel vzít.“
58
30. listopadu 2013, chvíli potom
Čumím jak péro z gauče. Jak tele na nový vrata. Jak slepice na pytel zrní. Prostě jako debil. Hilton. Hotel Hilton. Vynořili jsme se z podzemí v přízemí toho hnusnýho baráku, kde se ubytovávaly největší americký hvězdy. Celkem mi to dává smysl: když by se cokoliv posralo a hvězdy americkýho filmu měly bejt v suchu, zdrhnou ohromným podzemním tunelem do depa, který se dá s celou stanicí Florenc hermeticky uzavřít. A že se někde na Florenci skrejvá protiatomovej úkryt, to opakovat asi nemusím. Oproti tomu mrtvolnu tam dole to tady vypadá jak uprostřed nákupního centra. Z recepce se stala ohromná brána, u který postávaj dva vojáci se zbraněmi na prsou, dalších pět se motá okolo barikády z pytlů a na trojnožku zrovna upevňujou kulomet. Dva další bigoši odnášej zbytečný věci, který po rozebraným pultíku recepční zůstaly. Brácha mě provede dál a všude jen vidím vojáky, kteří pořád něco někam nosej, natahujou kabely nebo instalujou do každého 59
rohu jakási čidla. Připadám si jak uprostřed mraveniště a to je skoro půlnoc a nezdá se, že by vojáci začali pracovat zrovna teď. Vyjedeme výtahem do třetího patra a po deseti vteřinách rychlý chůze, kdy se vyhýbáme dalším a dalším vojákům, brácha otevře dveře do ohromný kantýny. Nebo aspoň tak to vypadá. „Nevypadalo to tady předtím špatně,“ oznámí neurčitě bratr a ukáže k pultu. „Všecko to tady rozkopali, překopali a udělali z toho dlabárnu.“ Přikývnu a omámeně sleduju nějakou vojandu, jak si přisouvá další židli a natahuje na ni svoje dlouhý nohy. Žere a pije tu možná dvanáct různých vojáků, od blátošlapů přes techniky a údržbáře až k šaržím, který seděj samozřejmě u jednoho stolu a tiše se smějou. Vojanda sedí chvíli sama, než se k ní usadí vysokej chlap, kterej má na sobě sice maskáče, ale košili si očividně zapomněl jinde. Vypracovaný tělo se snaží ukrýt do zpocenýho a umaštěnýho trika, který sotva obepíná jeho enormní bicepsy. „Pojď,“ šťouchne do mě nadporučík Voliš a ukáže k prázdnýmu stolu.
60
Sám přitom zamíří ke kávovaru v rohu kantýny a ze stolečku vedle vezme dva velký hrnky. Ze skleněný koule do nich ulije jakousi podivnou hmotu a vrátí se ke mně. Roztáhnu pod stolem nohy, když se usadím zadkem skoro na kraj židle. Batoh si ze zad ani nesundám, jen si ho popruhem přetáhnu na pupek. Podívám se na bráchu a kývnutím mu poděkuju za horkej hrnek. „Vojenská síla?“ zeptám se a pravačkou se po kafi natáhnu. „Jo.“ Chvíli proti sobě sedíme a mlčíme. Nemám co říct, bolí mě celý tělo a v žaludku mi bublá polívka. Na mariňáka u Platýze jsem skoro zapomněl, přesto ten divnej pocit, kdy poprvý někoho zabiješ, se tak nějak podivně vznáší v mým těle. Je tu, někde v břiše a pořád v něm převrací tu polívku. Usrknu horkýho kafe a palce u nohou se mi příslovečně zkroutěj. Hořký, silný, černý a hustý, že v tom mohla i lžička stát. Brácha mě pobaveně sleduje, a když znovu natáhnu palce u nohou, podá mi tabatěrku a na moje zavrtění hlavou jen řekne: „Dej si, budeš to potřebovat.“ 61
30. listopadu 2013, 23:35
„Všechno to vlastně začalo už v květnu,“ pokrčí ramenama a podívá se do hrnku. „Tehdy vláda schválila nějaký reformy a některejm lidem z vojenskýho ansámblu se to fakt nelíbilo.“ Na to si pamatuju. Zavedení školnýho, daňový reformy, ve výsledku likvidující nižší střední třídu a vrhající střední třídu na práh chudoby. Tehdy jsem byl rád, že mám brigádu a peníze od našich jsem vlastně utrácel za školu a živobytí. „To nejhorší ale bylo, že prostě přikázali povinnou účast v zahraničních misích. Nemoh sis ani vybrat, jakmile jsi byl v určený jednotce, zamával’s rodičům a odjel chcípnout pryč.“ Z nadporučíka se na chvíli zase stane otec malýho kluka. V očích mu zableskne podivnej pohled, usrkne kafe a zapálí si cigáro. „Budiž, dalo se to přežít,“ řekne a vyfoukne chomáč dýmu. „Jenže v srpnu za mnou přišli, jestli prej stojím za republikou nebo za vlastí. Vůbec jsem to nechápal, ale řekl jsem, že vždycky budu za vlastí. Pozdějš, mnohem pozdějš, vlastně minulej tejden, jsem se dozvěděl, co to znamenalo.“
62
Vojenský špičky prej začaly připravovat určitou formu převratu. Nešlo o nic násilnýho, mělo se jednat o politický vyhrožování, harašení kvérama, ale nic víc. Jenže to by nebyli Češi, aby něco nepronesli ven – záměrně nebo ne, to je fuk. Plánovanej puč byl prozrazen a to ve výsledku znamenalo, že se musely vyhodit slepý náboje a začít střílet ostrejma. Některej z vojenskejch pohlavárů vystoupil v televizi a asi byl hodně úspěšnej, protože – a to si pamatuju i já – se po Národní třídě táhl potom dav lidí (no bylo jich spíš pár stovek) a zvonil klíčema. Řeči o republice, kecy o krizi Evropský unie, Severoatlantický aliance a takový věci, dokázaly s dobrou propagandou udělat v davu občanů divy. Mě to naprosto minulo. A pak prej přišla řada zatýkání. Vůdce toho celýho rádoby povstání byl nějakej generál Vávra, kterej se ale zatčení spolu s ostatníma šikovně vyhnul. No a to by nebyly zelený gumy, aby nezačaly hledat mezi sebou – a nakonec i našly – vynašeče. Někde tam, na vojenský špici, byli muži loajální vládě. Noc dlouhých nožů, masakr loajalistů, hermetický uzavření hranic přes noc, speciální útvary, který měly letět pryč, nikam neodletěly a ráno vojáci obsadili Strakovu akademii. Pár stovek
63
nebo tisíc lidí ten den vyšlo do pražských ulic, zvonilo zase klíčema a volalo po demisi vlády. Nebylo třeba. Řada pohlavárů byla postřílena v uzounký uličce a jejich mrtvoly tam ponechali médiím. Samozřejmě ne všichni byli utracený jak psi, pár velkejch hlav přežilo. A nastal měsíc radikálních změn. Před třemi týdny ale všechno posrali neonacisti, když ve šluknovským výběžku zmasakrovali celý cikánský ghetto a pár hodin nato i chánovský ghetto. Tehdy zprávy o vojenským převratu zacloumaly i zahraničím a generál Vávra, jako dočasnej předseda vlády, odmítnul vyplatit pár miliard na pomoc Evropský unii, Řecku, nebo nevím komu. Uzavřely se hranice a Vávra druhej den vyhlásil odstoupení naší země z Unie. Čtrnáct dní zpátky dorazily první americký jednotky na naše hranice. A předevčírem v noci ty hranice společně s Němcema překročili.
64
Těsně před 1. prosincem 2013
„Byl to dobrej plán a vyšel jim,“ řekne brácha a pokrčí ramenama. Kouří už druhou cigaretu, kafe má vypitý a nohama honí něco pod stolem. Loktama se opírá o stůl a kouká někam za mě. „Během pár hodin dojeli do Prahy a než jsme stihli vybudovat všude barikády, bylo pozdě.“ Mlčím. Kafe mám ještě půlku a i když je ještě teplý, už mi nechutná. Ne, že by mi předtím chutnalo. Natáhnu ruku a řeknu si pohledem o další cigáro. Poslední, fakt. „Proč nejde internet? Televize? Rádio?“ zeptám se a zalovím v tabatěrce. „Asi deset minut bojovali kluci o vysílač na Žižkově. Pak se vzdali. Na Petříně to ani nezkoušeli, rovnou utekli. Amíci tam nasázeli výkonný rušičky, další je ještě na Pankráci a víme ještě o jedný na Čerňáku.“ „Ah…“ Zapálím cígo a kroutím ho v puse, nosem dýmím. „Jak jsi mi teda dokázal poslat tu zprávu?“ řeknu a odklepnu popel do obyčejnýho skleněnýho popelníku. 65
„Jsou různý způsoby,“ usměje se tajemně. „A co naši? Teda… máma s mým tátou?“ „Těm jsem psal jako první, že jestli chtěj, ať jedou do Liberce za Miladou. Máma ví, kde to je. Mám kámoše, kterej je dostane do bezpečí v libereckým bunkru.“ „A kluk?“ Brácha se usměje, ale je to úsměv spíš plnej smutku a zoufalství. „Je s Kájou doma.“ „Pudeš si pro něj?“ „To nevim.“ Znovu projedu s cigárem popelník. „Co to bylo za maškarádu s tím Ittnerem?“ „Ty vole, to je můj velitel.“ „Proč si pro mě došel až nahoru?“ Brácha típne a vstane od stolu. „No, to je trochu těžký ti to vysvětlit. Možná bude nejlepší, když půjdeme k němu. Chceš něco jíst?“
66
„Hlady se ještě nikdo nikdy neposral,“ zafilozofuju a promačkám si obličej. Dřevěný nohy se zvednout vůbec nechtěj, ale musej.
1. prosince 2013, 5:10
Vyspím se sotva pět hodin a už do mě šťouchaj. Vůl jsem byl a vždycky jím budu, ale za tohle si momentálně dávám pořádný duševní kapky. V noci jsem Ittnerovi odsouhlasil takovou kravinu, že se mi teď protáčí žaludek. „Asi budu blejt,“ oznámím vysokýmu vojákovi, kterej do mě zuřivě šťouchal. „Nebyl bys první,“ usměje se a já se na něj pořádně podívám. Bolej mě oči, protože jsem spal v čočkách a protože jsem toho fakt moc nenaspal, ale i tak si všimnu, že ten pořez má aspoň dva metry. „Snad ne,“ poděkuju mu za povzbuzení a vyškrábu se na nohy. Chrápal jsem na zemi a pod hlavou jsem měl svůj bágl, takže s kolejní postelí se to moc srovnávat nedá, ale možná bych měl bejt vděčnej, že jsem se vůbec trochu vyspal. 67
Typan je fakt ohromně vysokej a vědoucně se na mě usmívá. Nevidím mu na rameno, tak bůhví, co tam má za frčku, ale podává mi pouzdro s mojí zbraní. Teda spíš mariňákovou zbraní. Teprve teď ho poznávám. V noci jsem se sesunul k jeho palpostu a prohlásil ho za Ježíše. „Prej ti to mám vrátit,“ řekne a šťouchne ke mně tu svojí ohromnou pazouru. Polknu. „Že prej se vracíš, podplukovník ti prej přidělil nějakou práci nebo co.“ Překvapí mě, jak se drby rozšiřujou tak rychle. „Jo,“ přikývnu. Vezmu si od něj elastický pouzdro s Coltem 1911 a trochu smutně se na něj asi dívám. Voják si to vyloží po svým. „Umíš s tím?“ „Ale jo,“ mávnu levačkou, zatímco pravačkou vytáhnu kvér z pouzdra. Přesvědčím se, že zásobník je plnej a natáhnu závěr, abych se ujistil, že v komoře odpočívá jedna zlatá včela. „Párkrát jsem už střílel.“ 68
Poplácá mě po rameni a pak odejde. V tuhle chvíli ještě netuším, že za několik týdnů budeme vedle sebe blejt a drkotat zubama. No jo. Vytáhnu mobil a rozsvítím hodiny. Takže už je čas. Rozhlídnu se po vestibulu metra, tady nahoře jsem očividně spal sám. Civily odvedli asi dolů na nástupiště nebo možná na Céčko, kdoví. U dveří postává voják, další dva vidím u barikády z pytlů s pískem venku. Tři další obcházej prostor mezi tankem a Billou. Ještě je tma, což je super. Dojdu si k jednomu vojákovi, kterej hlídkuje u eskalátorů, jestli by mi nemohl někdo donýst ten super teplej vývar. Samozřejmě, samozřejmě. Přijde mi, že se mnou mluvěj trochu s despektem, ale přitom se mi dívaj do očí. A za necelou minutu už přijde brácha s hrnkem teplýho kafe a miskou teplý polívky. Z kapsy na prsou mu trčí obálka a za každým uchem má jedno cígo. Přes ruku má přehozený opasek s prázdným pouzdrem na pistoli. 69
Ukáže polívkou ke dveřím ven a usadí se se mnou venku na jedný z krabic. „Je to bezpečný?“ zeptám se a ukážu na mariňáckej McDonald. „Jo,“ kývne a podá mi misku s vývarem. „Víš, co máš dělat?“ Přikyvuju a srkám horkou vodu s nudlema. Sedíme mlčky, teda já spíš potahuju nudle a vyfukuju nosem obláčky páry. Sleduju poočku vojáky, jak pozorně hlídkujou u palpostu a nevzrušeně si mezi sebou vyměňujou jednoslabičný věty. Nadporučík srká kafe a očima zkoumá kvalitu svoji výsadkářský obuvi. „Tady jsem ti dal ty lejstra,“ řekne najednou a podává mi obálku. „Je v tom všechno, kód i návod na ty dráty. Poradíš si. Když ne, nic se neděje.“ „Hm,“ řeknu a vypiju poslední doušek polívky. Brácha mi beze slova podá cigáro a pouzdro na pistoli. „Je nad zadek, abys tam moh schovat zbraň tím svým výdobytkem hip hopový módy. Na stehně jsi na odstřel.“ Poděkuju mu a pouzdro si vezmu. „Neposlouchám hip hop,“ dodám naoko uraženě. Brácha na to nic neřekne.
70
Zapálíme si a koukáme trapně do země. „Hele, když prostě nebudeš chtít, nic se neděje…“ „Ne,“ zavrtím hlavou. „Je to v cajku. Vy pomůžete mně, já pomůžu vám.“ „Podplukovník věří, že seš schopnej se tam dostat. Že nějakej civil dokáže to, co by voják prostě neuměl.“ „Podplukovník se může jít bodnout. Nechce ztrácet zbytečně svoje chlapy.“ „Možná,“ pokrčí rameny a potáhne. „Určitě,“ přikývnu spíš sám sobě. Brácha koukne na hodinky. „Za pět minut bys měl vyrazit,“ řekne a cvrnkne vajgl na zem, kde ho poctivě zašlápne. „Ok,“ odpovím, zahodím žváro a vrátím se zpátky do vestibulu metra. Bratr jde za mnou a ve chvíli, kdy z batohu začnu lovit neprůstřelnou vestu, mě pohybem ruky zastaví. „Hele, upřímně…“ nadechne se, ale než dopoví, třikrát zakoulí očima ze strany na stranu. „Jestli tě chytnou s touhle celou výbavou, seš kaput.“ „Hm,“ přikývnu. 71
Chvíli mlčí a sleduje mě, jak se svlíkám z mikiny, navlíkám do vesty, připínám si opasek s pouzdrem na pistoli a zase se oblíkám do mikiny. „V každým případě bys měl vyrazit.“ A tak vyrazím.
1. prosince 2013, 5:41
Zíráme na sebe asi tak půl dne. Připadá mi, že se vlastně ani nepohybujeme. Jako kdyby nás někdo polil kamionem želatiny a navrch to zalil lepidlem. Pět metrů mezi náma mi připadá jako pět kilometrů, ale přitom zírám do jeho očí, jako kdybychom se čely dotýkali. Srdce mi bouchá do hrudního koše tak zběsile, že mi brzo musejí rupnout žebra. V hlavě mám totálně vygumováno. Kdybych měl za sebou nějakej výcvik, nebo tak něco, možná bych dokázal zareagovat rychlejš, třeba sáhnout za záda pro zbraň, ale takhle jen v ukrutně zpomaleným filmu sleduju, jak ta zelená guma zvedá hlaveň svý zbraně orámovaný všema možnýma moderníma fidlátkama. Na nanosekundu se mi zdá, že vojákův prst už je na
72
spoušti a už ji mačká a za další nanosekundu už sebou házím za roh. Ruce ztluměj pád, odřou se tak, že to ani maminka se svým peroxidem nemůže spravit, protože tady bůhvíkdo rozházel tolik štěrku, že to muselo vypadat, jako kdyby z nebe padaly tuny sněhu. Naštěstí to ještě nebolí, uplynulo strašně málo času. Huláká na mě anglicky, ale mám v hlavě tak prázdno, že by se mi tam vešel i náklaďák opotřebovaných pneumatik. Sbírám se ze země, rukama sahám po zdi baráku, za kterej jsem tak plavně skočil, batoh mi zachřestí a teprve jeho zvuk mi připomene, že mám přece kvér. Zmateně levačkou na zadku hledám spodní cíp mikiny, zatímco pravačka už nedočkavě sahá po pažbičce. Stačí jen vytrhnout zbraň, stačí jen pohladit lučík spouště, ale bůhvíproč nemůžu nahmátnout mikinu. Ruce se klepou návalem adrenalinu, srdce přestalo bušit do hrudního koše a teď pro změnu skáče nahoru, až do krku. V puse mám najednou sucho a v hlavě vědomí, že ten voják už je hned za rohem. A on tam je, pořád ve zpomalených záběrech vidím, jak se jeho zbraň postupně klube zpoza rohu a jak se za tou monstrózně velkou hlavní začíná rýsovat jeho mundůr a pak se mi konečně podaří nahmátnout tu zasyflenou mikinu a pravá ruka už drží 73
zbraň, palcem ji odjišťuju a přitom dělám krok dva zpátky, zpevňuju ruku, levačka pospíchá podepřít pravé zápěstí. Ukazováček už je na spoušti a ta se pohne jednou, dvakrát, třikrát. Jednou, dvakrát, třikrát se tělo toho smradlavýho vojáka otřese, jak mu kulky zabuší do neprůstřelné vesty. Síla těch malejch kovovejch včel smete vojáka o dva kroky dozadu, skoro se mi i zdá, že padá, ale bůhvíproč mu od pusy vylétne jen chomáč vzduchu a vojcl, kterej svojí zbraň skoro pustil, ji už překvapeně zase zvedá a pažbou opírá o rameno. Zdá se mi, že strašně křičím, přitom jsem ale zticha, rty mám vysušený a slepený k sobě. Mačkám spoušť ještě jednou a přitom si uvědomuju, že z tlumiče stoupají kolečka kouře. Držím zbraň jednou rukou, skoro nemířím, ale lučík zmáčknu jak pominutej a už ho nepouštím, snad si moje tělo myslí, že držím v ruce automat, nebo co já vím. Mozek naštěstí nemyslí, protože kdyby myslel, jsem okamžitě tuhej, takhle
všechno,
co
moje
tělo
dělá,
je
nějak
podivně
automatizovaný. Vidím sám sebe, jak dělám tři kroky dopředu a levačkou přitom sahám po vojákově kvéru. Jako kdybych čuměl na pitomej 74
hollywoodskej akčňák, srazím hlaveň tý pušky stranou doleva a přitom startuju proti mariňákově břichu kolenem a tím kolenem zasáhnu. Smrad v bojový uniformě se překvapeně zlomí v pase a já se zebliju znovu. Protože moje tělo si řeklo, že mu prostřelí obličej. Voják se sesype do štěrku a já zvracím jak šakal. Z ksichtu tomu chudákovi nezůstalo nic, moje pravačka vystřelila proti jeho nosu zbraní napřed a než voják stihl cokoliv udělat, projela mu přesně nad horním rtem kulka a udělala mu z obličeje kaši, z níž do štěrku vytejká kvantum krve. Odpotácím se krok dva zpátky a sesunu se na zem, zádama opřenej o barák a bleju si do klína, ale je mi to totálně jedno. Zatímco Bruce Willis ve mně udělal s jiným mariňákem u kostela svatýho Martina vcelku nekrvavou práci, Arnold Schwarzenegger v mojí druhý půlce rozmašíroval naprosto nevinnej obličej na změť krve, kostí, zubů a mozkovýho hnusu. Sedím opřenej o ten barák snad celý století, než se seberu. Mám úkol a musím ho splnit.
75
1.prosince 2013, 6:04
Brácha mi podává čistý vojenský kalhoty a triko a já bezmyšlenkovitě přikývnu, jakože děkuju. V hubě kroutím už asi druhý cigáro za poslední tři minuty a pořád si mimoděk utírám bradu, jako kdybych na ní pořád měl zvratky. Už chápu, proč mariňák u svatýho Martina močil na zeď sám. Už chápu, proč další leží sotva dvacet metrů ode mě s rozmašírovaným ksichtem. V deset večer se měnily hlídky a stejně tak se měnila hlídka u metra Národní třída. Jeden vojcl, kterej tam sedí na stráži celých osm hodin, s vysílačkou v ruce. Mariňák u Martina se šel po směně cestou zpátky vychcat, protože u Betlémský kaple je celý hnízdo amerických hrdinů, kteří přijeli bránit demokracii do srdce Evropy. A tenhle druhej, kterýmu pořád z hlavy vytejká ten hnus, se chystal pomalu na vystřídání, když jsem mu vběhl přímo před kvér, zatímco kroužil kolem vestibulu metra.
76
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.