KAPITOLA PRVNÍ
Lípa malolistá květ
Nedá mi to a raději ještě jednou vyjdu na dvůr. Teï už je tu stín, ale popraskaný beton je po horkém dni stále teplý. Podívám se nahoru. Od západu stále padá krásné nebe a celé to v dálce září oranžovým světlem. Z východu jdou tmavé mraky. Vypadají hrozivě, ale postupují pomalu, a tak pořád nevím, jak se rozhodnout. Slejvák z toho bude určitě, o tom není pochyb. Marcela to volala přes plot už před hodinou a všechny květináče a truhlíky si schovala do sklepa. Právě se doma zamyká. Ještě není ani šest, ale ji už dnes venku nikdo neuvidí. Dnes to totiž přijde. Teï jde jen o to, kdy. Co všechno se dá do té doby stihnout. Kolik mám vzít tašek a jestli budou zapotřebí nůžky. Je mi vedro a mám slabost v nohách. Slunce je stále ostré a nemilosrdně bodá do očí. Raději si vezmu ty tmavší brýle a na hlavu by to chtělo šátek. Ten ale ještě zvážím, přece jen pojedu hodně rychle a možná je lepší nechat to vlát. Hlavně už rychle. Nemůžu marnit čas. Vyvezu z kolny kolo a do košíku nandám tři velké papírové tašky. Zatěžkám je kamenem, aby cestou neulétly. Jestli je naplním, to se uvidí na místě. Zajedu na rynek a vrátím se spodem kolem Bubnu. Marcela je zabedněná, ale jedním oknem stále větrá a za vlnící se záclonou je vidět, že v televizi právě běží předpověï počasí. Asi to není tak hrozné, když ještě neodpojila elektrické přístroje. Možná to bude dobrý sběr. Když si pospíším. Trochu se mi z těch rychlých pohybů točí 7
hlava a možná že budu zvracet. Sesypalo se na mě během jednoho dne příliš mnoho štěstí najednou a nelze to pobrat. Nemůžu se dočkat, neklid uvnitř se stupňuje. Venku je nesnesitelné vedro, které se opírá do celého těla i během rychlé jízdy na kole. Ve vlasech mi vlaje vítr, který je také horký, a to je dobře. Aspoň mi vlasy uschnou a nebudu v noci vyvádět. Cesta na rynek je rovná a bezpečná, a když zrovna nešlapu do pedálů jako šílenec, pustím řídítka a roztáhnu ruce do vzduchu. Letím prostorem, který je spalován začínajícím létem a který bude za pár hodin zchlazen přívalovým deštěm. Sundám si stuhu z vlasů a plápolám okolím do všech stran. Mám chuŅ zavřít oči a vzlétnout, ale musím se ovládat, přece jen jsou občas na ulici lidé a mohli by mít zase řeči, že se nechovám vhodně. Maloměstští smrtelníci nikdy nepochopí, co k životu potřebuje víla. Chytnu řídítka a pak na to šlápnu. Nesmím ztrácet čas. Vítr postupně sílí, ale není to tím, že frčím jako o život a ženu si to po hlavní silnici kolem náhonu na rynek, kde letos poprvé započnu sběr lipového květu. Něco se opravdu žene. Bude pršet a bude to velké. Takový divný, rozžhavený den ani nemůže dopadnout jinak. Marcela neváhá. V televizi právě zhlédla hrozivé proroctví. Celá zpocená a ulepená poklekne k elektrické zásuvce a zatáhne za rozdvojku. Nejde to, a tak zabere a kejklá s tím do všech stran. I kdyby mělo vypadnout ještě více omítky, tak to teï prostě odpojí. To samé se chystá udělat v kuchyni a v ložnici. Kdyby mohla, odpojila by i lampu, která stojí na ulici před jejím domem. Je rudá po celém těle a ve spáncích jí nervózně buší, ale do koupelny už dnes nepůjde. Lehne si na kanape a přikryje se chlupatou dekou. Není to poprvé, co se strachy neumyla a nezbývá jí nic jiného než tiše, osaměle smrdět ve tmě. Tak aspoň zavřít oči a mít to 8
rychle za sebou. Dá-li bůh, nastane zítra opět ráno a ona otevře okno. Do té doby to pod dekou vydrží. Nic jiného jí stejně tyhle dny nezbude, protože začíná léto a k němu bouřky a přívalové deště patří. Jsem na rynku a slunce se začíná loučit. Dvě lípy ještě nekvetou a dvě už začínají, jsou ale zatím tak napůl. Ta poslední, nejstarší, je zázrak sám, obalená rozkvetlými květy, těžké větve sahají téměř až na zem. Plesknu kolo do neposekané trávy až u zdi a už jsem tam. Vítám se s prvními černými broučky a drobnými muškami. Skrz paprsky jsou vidět hejna komárů. Tak jsem tady, už mě tu máte. Rozevírám tašku pověšenou přes levé rameno a pravou rukou chytnu květy obalenou větev. Přitáhnu si ji k sobě a začínám. Přede mnou přišly už včely a na ty je třeba dávat pozor. Většina z nich je vysoko nade mnou a vlní se spolu se stromem v teplém větru. Jejich hukot je stejně jako lipová vůně všudypřítomný a jako pokaždé působivý. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na místo a na velikost kvítků. Taky si občas musím posunout tašku, než najdu nejlepší umístění na ruce. Nakonec si ji nechám na zápěstí, protože z ramena mi padá, a to mě zdržuje. Teï má všechno odsejpat a každý pohyb musí navázat na ten předchozí. Trhání lípy je vznešená a krásná věc, ale pokud to má mít švih, jsou třeba léta praxe. Harmonie a soulad větve s rukou znamená tašku plnou hnedle do půlky. Klidně do deseti minut. Kdo neumí srovnat koordinaci pohybů během nahánění květů, může si odnést množství akorát tak pro vlastní potřebu. U nás v okolí to kromě mě neumí nikdo, a to mi dělá radost. Zdejší lípy jsou moje. Stromy podél cest do vesnic aŅ si zůstávají ladem, napospas včelám a mšicím a prachu, ale tyhle patří mně! Známe se od narození a jsme si souzeni. Vím, na kterou větev si můžu dovolovat a kterou mám raději 9
šetřit. Léta rozeznávám rozdíly mezi květy a už ze silnice dokážu odhadnout jejich budoucí hmotnost. Ty menší jsou vhodnější na nálev, větší putují v pytli do výkupny. Něco mě štíplo do ramene. Oženu se a uvědomím si, jaké je pořád vedro a že mám žízeň. Vlasy už se nedají vydržet. Musím zpátky ke kolu pro stuhu, nechala jsem ji obtočenou kolem řídítka. Nesnesu, když mi něco při práci leze do pusy nebo padá do očí. Jak to, že nemám ten šátek? Kolem hlavy mi teï zaclání spoustu hmyzu a spoustu dlouhých vlasů a ztrácím přehled. Přestávám se soustředit a panikařím. Stírám si pot z čela a taška mi padá do trávy. Zkouším se učesat jen tak rukama, zpocenýma a od lipového pilu. Obrovský drdol svázaný naněkolikrát stuhou mě uklidní a všechno před sebou opět dobře vidím. Až pojedu domů, zase to rozpustím a uschnou i poslední vlhké zbytky pod těžkým chuchvalcem vrchních vlasů. S vlhkou hlavou totiž do postele nejdu. Nesnesu ten pocit a taky tu bolest. Dělá, že tam není, ale ve skutečnosti se stupňuje, a to je nebezpečné. Podobně jako tohle zrádné slunce. Už by mělo zapadnout a dát pokoj, ale stále to nepřichází. Stojím špatně, skrz větve mi to občas zasvítí přímo do očí a čelem mi projede nůž, který se zapíchne někde hluboko v mozku po pravé straně. Na moment mě pak přepadne tma, ale ta trvá opravdu jen chvíli. Světlo se vrací postupně a má temně modrou barvu. Pak vybledne a je to pryč. Ty zrádné paprsky. Proč nemám brýle? VždyŅ jsem si je brala, přece bych neodjížděla bez nich. Možná mi vypadly po cestě. Tak trhám dál. Všude plno květů, ale spokojená nejsem. Nesoustředím se. Nervózně pokukuju po ostatních větvích, jestli tam nejsou lepší kousky, tady se mi to už nezdá. Nejde to vůbec tak rychle, jak bych si přála, a od té vytoužené ladné souhry pohybů mě neustále cosi ruší. Někdy 10
je to květ utržený v půlce nebo květ zakrslý, jindy jsou kvítky slepené k sobě a mají na sobě černé flíčky. Není to dobré místo. Tady nesmím ztrácet čas. Posouvám se dál, dokud neobejdu celý strom. Z každého místa beru vzorek, ale v tašce toho příliš nepřibývá. Jdu dál, vedlejší strom. Větve výš, květy zavřené, některé kuličky zatím vůbec nepukly, je brzy. Stejně ale něco přitrhám, chci tu chvilku pobýt a užít si tu hromadu vůně nade mnou. V třímetrové výšce to na prudkém slunci samozřejmě kvete naráz všechno, ale to by musel mít člověk žebřík, aby se k tomu přiblížil. Kdybych tak měla žebřík… A kdyby ta lípa stála u nás v sadu, a ne tady lidem na očích… Za jak dlouho bych dokázala otrhat celý strom? Aby na něm nezůstal ani kvítek? A kam bych to všechno dala? Musela bych zasypat celou půdu v několika vrstvách. A muselo by být pořád teplo a mírně větrno, aby všechno rychle proschlo. Možná bych do té hromady bylin vlezla a umřela tam. Existuje hezčí smrt? Nikdo by mě tam nikdy nenašel. Rozpustila bych se v té pronikavé vůni, seschla bych tam ve tmě na zemi na novinách jako jeden podivný lidský květ. Jak dlouho by to trvalo lípě a jak dlouho mně? Jaký je vlastně sesychací poměr člověka… Ve skutečnosti kdybych otrhala celý strom, musela by mě s tím do výkupny odvézt Marcela autem a pak by si vzala polovinu výdělku na benzin. Polknu velmi suchou, hořkou slinu a zaženu nepříjemné myšlení. Sedám na kolo a jedu dál. Tady už na další rozkvetlé větve nedosáhnu, a to je nesnesitelný pocit. Zavrčím na všechny nedostupné květy a šlápnu do pedálů. To, co se žene, se rychle přibližuje. Slunce zmizelo. Už je jasné, že dnes to byla jen první kontrola a objevím se tu opět za pár dní. Nebudu to hrotit a trhat čudly, které jen člověku berou čas. Já jedu byliny ve 11
velkém, protože tohle já umím. Dělám to od čtyř let. Každý rok. Od jara do podzimu, od východu do západu slunce a i potom. Už nemám v životě jiný zájem než sběr. Sběr, který mě přivedl k všelijakým situacím, lidem a událostem, a pak to celé zkomplikoval. Sběr, který začaroval můj nepatrný, obyčejný život k nepoznání. Dával mu smysl a pak mu ho zase bral, obracel naruby a tišil v nejhorších okamžicích. Můj milovaný sběr léčivých bylin. Přejíždím k Bubnu. Je málo vody. Koryto řeky je zmrtvělé a jaksi nervózní. Každou chvíli čeká příliv nové, kalné vody. Však už to bude. Marcela se možná vzchopí a půjde k oknu zapálit svíčku. Je pověrčivá a tohle trochu pomáhá. Možná to ale celé zaspí, co jiného by mohla dělat potmě sama doma? Ženská bláznivá, vlastně je to dobře, když se takhle zabedňuje, pro některé povahy je opravdu lepší o ničem nevědět. Už několik dní dělá důležitou a chlubí se, že má od Milušky nové prášky na spaní. Jsem zvědavá, jestli se někdy odváží aspoň jeden spolknout. Myslím, že spíš ne. Aby jí náhodou v noci něco neuteklo. Plesknu kolo do vysoké trávy hned u starého dubu na břehu u levé tůňky a jdu k jedné z nejstarších lip v okolí. Ta pamatuje svoje, v dolních částech je zbědovaná a snad i mrtvá, ale stejně občas něco dá. Dvě větve nad vodou jsou docela nízko, a když udržím rovnováhu a taky tašku, dosáhnu na nějaké květy. Není jich mnoho, ale jsou veliké a zdravé a čerstvé, zkrátka královské. V tašce je samozřejmě ihned poznat, že přibylo něco mimořádného. Nakláním se nad vodu a přitahuju si k sobě celou větev. Hlavně ji nesmím zlomit, to královně nesmím udělat. Z nejbližší chaty se z okna vyklání bába Tomanů. Zase kouká přímo na mě a jako vždy nehezky. Jako bych tu kradla. Je to 12
snad její strom? Možná že čeká, až tam zase spadnu, přímo pode mnou není skoro žádná voda, jen čvachtavé bahno, pijavice a larvy komárů. Neudělám jí radost a nebudu nikam padat. Už zítra nebude bahno vidět, protože dešŅová voda, která se hromadí v nebesích nad lípou a mojí hlavou i nad tou chatou a starou Tomanovou, se zítra vylije z řeky až na trávu a potopí všechny lipové květy, které dnes nestačím otrhat. Už se to blíží. Trhám rychle poslední kousky a pak si sundavám tašku z ramena. Prohrábnu její obsah a vyndám pár zelených listů, které se mi tam připletly. Po zádech mi teče pot a mokré vlasy se mi lepí na čelo. Beru kolo a vedu ho na cestu. Kamenná tvář báby Tomanové už v okně není. Nasedám a oblohou to poprvé zahřmí. Blesk vidět nebyl, takže je to daleko. Musím projet kolem psího cvičáku, tam bývají krásné pampeliškové listy. Na ně mám taky tašku, a když ji teï naplním, zatěžkám na kole i druhé řídítko. Rychle šlapu, abych toho stihla co nejvíc. Teï už fouká studenější vítr. Pouštím řídítka a sundavám si stuhu. Vlasy musí být na noc suché, jinak to bude bolet. Možná jsem se neměla potápět tak pozdě. Měla jsem si všimnout těch mraků dřív. Možná to už nerozčešu a Marcela zase na trhu povede ošklivé řeči. Všechny báby v ulici budou čumět, co mám v taškách a co na hlavě a co z toho je horší. Prostě to musí uschnout. Blížím se ke cvičáku. Zpomaluju a bolest v namožených stehnech povoluje. Přední brzda by potřebovala promazat, tohle je příšerný zvuk. Zbytečně upozorňuju na sebe i na svou práci. Ještě se ani nevydýchám, a už je mi jasné, že jsem si to představovala moc jednoduše. Nikde nic zeleného. Nezbyl tu ani jeden lupen. Mladý Staněk se letos polepšil a vyvezl sekačku o pár týdnů dřív. Dívám se na vydřené 13
drny trávníku a je mi jasné, že tady teï dlouho nic neporoste. Mladý Staněk má pro zahradničení stejný cit jako kdysi jeho bídný otec. Jako malá, a to jsem ještě netušila, že pampeliškový list by mohl být v některých případech výnosnější než pampeliškový kořen, jsem ke cvičáku chodila jen na hluchavku a jednou v neděli se tam konaly psí závody. Za plotem běhalo na trávě asi deset vlčáků a všichni poslechli na slovo. U Staňka na zahradě vrčel jen jeden, vzteklý a stejně hloupý jako jeho pán. Když už jsem měla hluchavky plný pytlík, procházeli kolem mě nějací lidé. Tlustý chlap a kluk zhruba stejně starý jako já. Už tehdy jsem během trhání nerada kohokoliv potkávala. Přítomnost dalších osob mě zneklidňovala a zpomalovala. Sklonila jsem hlavu a snažila jsem se nevšímat si jich. Bylo mi trapně. Chtěla jsem zmizet, ale ten chlap se chtěl vybavovat. Přiblížil se ke mně nebezpečně blízko a já jsem se nemohla hnout. Nic špatného jsem neprovedla, a přesto jsem byla provinilá. Zvláštní okamžik. Mlčela jsem a čekala, až mě minou. Až to budu mít za sebou. Ten chlap byl drzý. A odporný. Prohlížel si můj pytlík a já jsem se červenala. Nikdy jsem nedokázala správně reagovat na vlezlé otázky Co s tím budeš dělat? a Kolik ti tam za to daj? Není to moje věc? Proč se nestará o to, že se nelidsky potí, nedokáže se nadechnout bez funění a z nitra mu táhne nepříjemný, dospělý pach? A co jeho synek? Proč je tak hubený? Copak mu nedává najíst? Nemají matku? Je drobný a bílý, spíš stín než opravdový, živý člověk. Nejspíš se tehdy před svým obřím otcem styděl stejně jako já, a tak jen plaše sklopil oči, když mě tím nekonečným, nepříjemným způsobem míjeli. Nebo že by se stihl letmo usmát? Byl tak hubený, téměř průsvitný, jako by ani nepatřil do rodiny, které se náramně dařilo a očivid14
ně si dopřávala všeho plnými doušky. Je to tak dávno, ale stále vidím ty dětské hubené paže potažené nezvykle bělavou kůží, ze které vystupovaly modré žíly. Určitě se usmál. Přece si to pamatuju. Možná na důkaz toho, že všechno, co se odehraje, bude pravda, a ne jen škaredý sen. Staněk otevřel vrata na ulici a z jeho zahrady vyběhl obrovský vzteklý vlčák. Pustil se rovnou za klukem. Jako kdyby šel najisto. Jako kdyby měl dávno vybráno, nic ho nemohlo zastavit. Nevnímal ani starého Staňka, svého přísného pána, který často vyndaval ze sklepa dlouhou hůl. Dnes na ni její majitel nestačit ani pomyslet. Opřel se o otevřené dveře auta a spokojeně si běžícího psa prohlížel. Jak je pěkně stavěný a vykrmený. I bez rodokmenu a toho trapného výcviku je to znamenitý hlídač. Který se právě rozhodl, že toho malého kluka venku roztrhá. Začalo jít do tuhého a Staněk konečně zvýšil hlas. Pak najednou řval, ale to už tekla krev. Pes se vztekle zakousl do té bílé, hubené ruky a mně poskočilo srdce až do krku. A pak ještě jednou. A znova. Útok na pokračování. To zvíře bylo nepříčetné a kousalo stále víc, do všech možných míst pod tím krátkým rukávkem. Možná kdyby si ten kluk nedal ruce před obličej, prokousl by mu krk a já bych viděla vraždu. Takhle jen rval to nevinné hubené dětské předloktí, až všude kolem lítaly krvavé sliny. Vlčáci za plotem dělali to samé, jen s tím rozdílem, že dokázali přestat. Tady na silnici se bojovalo dál a nikdo neměl bezpečnostní návlek. Nešlo to ukončit. Teï už si Staněk musel alespoň v duchu připustit, že ho pes jaksi neposlouchá. Svou kořist pustit nehodlal. Až když se tlustý otec vzpamatoval a popadl zvíře za zadek, zacloumal s ním a táhnul ho pryč, stisk povolil a tlama se ohnala po novém nepříteli. Na to odpoledne do smrti nezapomenu. Bylo to jako nečekaný výbuch zla. 15
Kolotoč zloby a bolesti. Neskutečný rykot psa, kluka a všech dalších lidí, kteří to přes plot viděli. A já jsem tam stála tak blízko… Svírala jsem svůj první pytlík hluchavky, kousala se do rtů a zadržovala pláč. Jak jen jsem k tomu tehdy přišla? Za co jsem byla potrestána? Ještě dlouho jsem po nocích vídala ruku roztrhanou na cucky a starého Staňka, jak otáčí klíčky od auta kolem svého tlustého prstu. O měsíc později si tenhle chlapík otevřel restauraci. Lidi si ji pochvalovali, pivo tam nebylo drahé a panu podnikateli se začínalo dařit. Vlčák měl být podle soudního rozkazu utracen, ale stejně ještě pár let poté pobíhal po zahrádce. Zámožný pán prostě neměl to srdce dát ho pryč, a tak tvrdil, že je to pes jiný. Dnes u nich hlídá nějaký ořech strakatý, netečný a slepý a Staněk je dávno mrtvý. Vyboural se v autě. Říkalo se, že mu někdo přes noc upravil brzdy. Že by tlustý otec toho kluka? Co my víme. O trávník kolem plotu, plný šŅavnaté pampelišky, jitrocele a řebříčku, se dnes stará Staňkův syn. Nedělá to často a to je dobré, protože pokaždé je tu hodně co trhat. Tentokrát si však pospíšil, posekal veškerou zeleň a šlo to i s kořeny. Nemám tu nic na práci, a tak pokračuju dál. Jen rychle domů, už je to skoro tu. Stejně bych to neměla na půdě kam dát. Protože tomu, co jsem vyváděla s lupením minulý týden, se už letos nic nevyrovná. Zatáčím do naší ulice. V nebi nade mnou příšerně třeskne. Marcela má všechny závěsy zatažené a za nimi je tma. Na dvou oknech má dokonce dřevěné okenice, jako jediná z ulice. Takhle se zabedňuje pořád, i když se nic nežene. Mám trochu závraŅ, když si uvědomím, že už nikdy nezažije teplý letní večer. Západ slunce, konec dne na louce a kusy přicházející zimy a tmy nad řekou. Možná si to vynahrazuje brzy ráno, co já vlastně vím, 16
kdy vylézá ven. Odemknu dřevěné dveře k nám na dvůr a vjedu dovnitř. Chvíli váhám, jestli bych si taky neměla na noc uklidit kytky. Nakonec to neudělám, nebudu panikařit. V létě je horko a z horka bývají bouřky. Bouřky jsou spojené s kroupami a přívalovými dešti. Kroupy jsou různých velikostí a ty veliké holt leccos zničí. Doba je zkažená a nelítostná, planeta se otepluje a blíží se konec světa, ale kroupy jsou přece pořád kroupy. Nepřemýšlejí a ani si záměrně nevybírají, na koho spadnou. Já se nebudu přírodě uhýbat, říkám si, když zamykám kolo do kolny a nesu si první letošní lípu na půdu. Teda skoro první. Nahoře leží vzorek lípy špinavé, té z Prahy. Asi by ve výkupně koukali, odkud odevšad jim sběr svážím. Ve velkých městech kvete lípa i o měsíc dřív než tady doma. Praha je peklo zamořené a marné, ale někdy se i v pekle dějí snesitelné věci, jak jinak by v něm mohlo existovat tolik duší? I tam si lidi vytvořili, většinou uměle a dodatečně, ta svá prostranství zeleně, kam vodí psy a své znepokojené hlavy. Koruny stromů se sice leckde kříží s dráty elektrického napětí, ale aspoň že se kříží. Někde se nekříží nic a promlouvá jen beton. Tam je sběr vyloučen. V kalné Praze je květ lípy kupodivu tak veliký a čistý, že by jeden věřil, že i léčí. Čas od času tam jezdím. Pracovně. Odevzdám pár překladů a zkontroluju parky. Už od studií jezdím vlakem stále stejnou trasu, sem a tam a pořád dokola. Ráda z okna pozoruju krajinu. Jak se s přibližujícím se velkoměstem vůbec nemění. Jen to ovzduší je napjatější. I řeka je vlastně stále jen hluboká díra v zemi plná vody, tak jako je to u nás. Jenže mnohem větší a záludnější. Tady bych se nedokázala projít po hladině z jednoho břehu na druhý, bojím se vírů a zrádných spodních proudů. Mé odjezdy do hlavního města slouží venkovským drbnám jako důkaz, že nejsem odepsaná existence. Odevzdává tam 17
překlady tlustých knih, zaslechla jsem jednou v sobotu před jednotou. V duchu jsem přikývla, přesně takhle to má být. Praha mě naoko zaměstnává a dělá ze mě spořádaného člověka. Kromě sběru mě přece musí něco živit. Překladatelka, to bylo to tajemné slovo, před kterým si kdysi ti nenechaví, všímaví sousedé, Marcelu nevyjímaje, sedli na zadek. Zavřelo jim to pusy a dali pokoj. Sociálně jsem se zavděčila. Předložila jsem důkaz, že patřím mezi slušné, odpovědné, dospělé lidi. Nenásilně jsem se zařadila do průměrného toku obyvatelstva a zapadla do škvíry v jedné z šablon. Hlavně se už neprojevovat, schovat se a tiše si žít. Jenže… jak bych tohle mohla, když mě můj vnitřní neklid táhne ven. Když potřebuju popadnout nůžky a vyrazit stříhat. Vymykám se všemu, co by se mezi slušnými lidmi mělo, a s tím se na venkově obtížně žije. Na venkově, kde znám místa, pro která by se dalo i zahynout. Jsem tu doma a už jen z toho mi buší srdce úplně jinak. Jenže ti ostatní lidé jsou tu doma taky a to je složité. Naštěstí mě v těžkých chvílích drží byliny. Neustále mě obklopují a existují pro mě. Proto vím, že se chovám správně. I já existuju jen pro ně a je to tak samozřejmá věc, že i mluvit o tom je jako lhaní. O bylinách se nemluví, byliny se sbírají. A když se povede den a lidi mě nechají být, jsem spokojená. Nic jiného už si v životě nepřeju. Aby se povedl další den a přiblížilo se úterý. Aby to příliš nebolelo a další naplněný pytel nahoře svázaný provázkem putoval do výkupny. Dívám se do zrcadla a vidím, že jsem se dnes opálila. Vlasy jsou nakonec suché a nemusím s nimi nic dělat. Rozčešu to až ráno. Vítr se opírá do oken a na teplou střechu bubnují proudy vody. Na zahradě cosi bouchne. Pak se ozve hrom přímo nad námi. Konečně to přišlo. Ráno bude hezký vzduch. Se sběrem 18
to zítra nevidím dobře. Bude hodně vody, ve vzduchu, na stromech, v trávě. Možná i na půdě leccos zvlhne, i když se snažím, aby tam nezatékalo. Ještě stačím napsat do sešitu k dnešnímu dni lípa květ, poprvé na rynku, u tůňky, a pak se ozve strašlivý hrom, rána jako z děla a celým městem projede ohnivé světlo. Aby tak uhodilo vedle do Marcely, možná ji ráno najdu mrtvou strachy a budu mít starosti navíc. Zaklapnu tužku do sešitu a položím ho na stůl. V tu samou vteřinu vypnou proud. Vyšlo to přesně. Odcházím příjemnou, známou tmou spát. Někdy uprostřed noci otevírám okno. Venku drobně prší a do pokoje proudí chladný, vlhký vzduch. Marcela není mrtvá. Je živá a zvesela běhá vedle po dvoře, přesouvá různé věci sem a tam a vyndavá ze sklepa zachráněné okrasné květiny. Všechno hezky postaví na své místo. Přitom nepochopitelně žasne, jak je její zahrádka příjemně zalitá. Co je ale suché až hanba, jsou všechny ty kytky, které právě vytáhla na denní světlo. Nevadí. Marcela bere kropáč a pouští se do zalévání. Je to tam u ní jako v pokojíčku. Sama je jako exotický motýl, co se před chvílí vylíhl na gauči z chlupaté kukly. Lítá všude kolem a hlasitě prožívá své první jitro. Neměla jsem si to okno otvírat, tohle je hrozné probuzení. Proč jen nadělá u zalévání tolik hluku? V pokoji mám pořád vedro. Drží se u stropu a podél zdí. Navíc venku začíná být také. Zatím je všechno mokré a otřepává se z noční průtrže, ale hned po obědě uhodí další parno. Z dopoledního sběru nebude nic. Je neděle. Nemám chuŅ na nic k jídlu. Zkusím si nalít vodu a po troškách polykám. Alespoň do půlky. Jde to, pokud dělám, že si čtu. Klamu sama sebe a pak se divím, jak můžu být taková a že to funguje. 19
Dopoledne bych mohla vzít to rozbité sklo a odvézt ho do kontejnerů za rohem. Spálit to nepůjde a je třeba se toho zbavit. A když už pojedu tím směrem, zkontroluju Sokolskou louku, minule jsem odtud táhla to lupení, nezapomenutelný zážitek! Zaslepeně jsem se skláněla k zemi a hamtala další a další trsy, a ani jsem nevzhlédla nahoru do korun, jak jsou na tom sokolské lípy. Blbě na tom byly, nebylo vůbec nic cítit. Když nic nekvete, tak nic nevoní. Jenže to už bylo před týdnem a teï je opět načase se v těch místech porozhlédnout. Vedle u řeky bude vysedávat několik rybářů. Většinou samí starci, jen ten jednoruký ještě nemá šedivé vlasy. Určitě tu dřepí už od svítání a sítě prázdné. Jednou jsem chodila podél řeky, trhala tužebník a rozrušovala ty staré dědky u prutů. Když má tužebník svůj čas, musí se za ním na břeh, aŅ tam sedí, kdo tam sedí. Tehdy jich tam sedělo dost a já litovala, že nemám dlouhé kalhoty. Že se radši nedívali na splávky, machři. Jenže oni měli oplzlé řeči. Než se však stačili zeptat, co to trhám a kolik za to dostanu, zastavilo u řeky auto a vystoupil porybný. Nějaký nový. Mladý, rázný a nesmlouvavý. Všem na břehu se scvrkly koule a najednou dali té slečně se zajímavým srpem pokoj. Ten nejsprostší rychle schovával prut do nedalekého bezového keře, ale nebylo mu to nic platné. Už jsem ho tu pak neviděla. To při sběru bylin nejsou tak přísná pravidla, a pokud se to daný měsíc udrží na uzdě, ani daně se platit nemusí. Jenom se musí umět trhat. Musí se umět za to vzít. Za větev, za stonek, za květ či list nebo i za drn, kterým prorostl kořen. Sokolská louka je dnes jako vykoupaná. Na betonu jsou vidět stopy, kudy tekla dešŅová voda. Veškerý prach je smytý a tráva je napitá a čistá. Na všem zeleném se třpytí voda. Lupení možná nepůjde trhat ani zítra. Jenže jaké lupení? Mám chuŅ strašlivě se 20
zasmát. Jako praděda Barták odvedle, dědečkův slabomyslný otec, který nás v dětství strašil za zdí u kompostu. Jeho smích byl hlasitý a chraplavý a velmi strašidelný. Jednou dokonce vylezl opilý Barták na zeï a přehodil si nohy na naši stranu. Pozoroval ty tři malé, vystrašené holky dole a strašlivě se smál. Pak se zakuckal a kašlal tak dlouho, dokud se nezaklonil a nespadl pozadu dolů. Dlouho bylo za zdí ticho a v nás by se krve nedořezal. Pak se ozval známý chraplavý bartákovský smích a my jsme s pištěním utíkaly do kolny. Dnes se i já umím z plných plic zasmát jako pomatený dědek, jsem přece zčásti i jeho krev. Praděda Barták, bláznivý stařec, který proklel nejedny sousedy v okolí a kterého vlastní syn přestěhoval do zchátralé kolny za vysokou kamennou zeï, jednoho dne zmizel. Od té doby se umím chraplavě smát. Bartákovský smích je namístě, když se mi povede něco mimořádného. Třeba jako teï. Díky mně nejsou na Sokolské žádné pampeliškové listy. Dobře jsem pracovala minulý týden. Lilo ze mě jako z vola, ale podařila se mi neuvěřitelná věc. Totiž to, že mi nevadí, že tu ještě nekvete žádná lípa. Dnes by stejně byla mokrá a neměla bych ji ani kam dát. Moje půda je obležena tolika listy, že jakékoliv další byliny, které se trhají ve velkém, musejí čekat ve frontě na usušení. Jsem dobrá. Nevím, jestli mi to samé řeknou v úterý i ve výkupně, ale v trhání pampeliškového listu jsem byla letos opravdu dobrá. Jenže je poměrně vysoká vlhkost vzduchu, takže se může stát, že várka nedoschne a nic se zatím odevzdávat nebude, a to už bude problém. Byliny nesmí čekat v žádné frontě. To se nesmí stát, v úterý jedu a konec. Dneska je však neděle a já se pokusím něco uvařit. A pak to i sníst. Odpoledne budu překládat. Možná že večer ještě stihnu vyrazit ven. Zajímá mě, kolik je vody u tůňky a jestli stará královna máčí své svěšené větve 21
v pomalém, nebo v rychlém proudu. Sud za kolnou je dešŅovou vodou naplněn až po okraj. Stihla jsem to. Sedám na kolo a jedu k tůňkám. Mé dlouhé, zadrchané vlasy jsou opět mokré. Rozpouštím si je a vlaju celou naší ulicí. Marcela zamyká vrata a zabedňuje okna. Květiny však nesklidila, předpověï na noc není tak nepříznivá. Pršet nemá. Jak se tak ale dívám na oblohu, nevěřím tomu. Beru jen jednu tašku na lípu, kdyby náhodou byla už suchá. Krátce se zastavím na rynku, abych symbolicky zaplnila dno, kvítek ke kvítku a velká věc je hotová. To u lípy platí. U Bubnu je o poznání víc vody, ale nahoře nad jezem je klidná a jen příjemně svižná. Plesknu kolo do trávy u toho starého dubu na břehu levé tůňky a jdu. Nedá mi to a zuju si boty. Hladina je studená jako led, ale já to vydržím a jdu. Zavřu oči a cítím jen, jak je mi hezky. Tohle je jen můj okamžik, ve kterém jsem úplně sama a který bych si chtěla pamatovat navždy. Vzpomenu si, jak jednou voda stáhla pod jez starostu a nechtěla ho vydat ven. Tehdy chtěl kácet stoleté duby, aby si bohatí lidé mohli stavět lepší chaty, tak to dostal. Vlny si ho podávaly a potápěly ho do divokých bublin. Pak se chytil klády, co zrovna plula odněkud ze Šumavy. Byla veliká a ohořelá. Zachránila mu život. Dva roky to pak na pokračování popisoval v novinách a nedocházelo mu, že neumět plavat je v jeho věku ostuda. A to chtěl bydlení blízko vody! Příště už nekandidoval a volby vyhrál můj budoucí tchán. Památné duby stojí dál. Bylo to na podzim a pár dní nato ten rok uspořádali ve výkupně mimořádnou akci. Vykupovali kaštany a žaludy za speciální, motivační ceny. Váhala jsem jen chvíli. V té době už venku téměř nic nekvetlo a já se mohla plodům věnovat naplno. Celým srdcem jsem se do toho 22
ponořila, a oni mě ve výkupně přesrali. Existují klasické dlouhé hubené žaludy a žaludy kulaté, takové vyšlechtěné okrasné. Čtvrtina veškeré mé práce se skládala z dlouhých hubených. To byly ty, které vybírali. Se zbytkem jsem si měla dojet do lesíka ke krmelci. Co jsem taky mohla čekat, od blbého Pudivítra! Babce přede mnou to ještě uznal, protože měla jen jeden pytlík a umírala, ale se mnou se nepáral. Já toho měla hodně a to už by mu neprošlo. To se nedalo nikam přimíchat. Letos už ve výkupně Pudivítr není a já se na něho nemusím dívat. Jak on neuměl jednat s lidmi! Na co sáhl, to pokazil, a ještě šidil! Navíc trhal úplně nové papírové pytle. Trhal účtenky a jednou zatrhával i bankovky v pokladně. Neustále musel něco dělat s prsty, takže trhal. Dobře mu tak. Duby a kaštany mám ráda jako stromy, ale jako zdroje sběru ne. Ani dubovou kůru nedělám a dělat nebudu. Nebudu! Dvě větve nejstarší lípy v okolí se opravdu namáčejí ve vodě. Zlehka se pohybují nahoru a dolů. Kypré květy plné síly omamně voní. Musím je dostat. Obcházím strom a natahuju se do výšky. Vyskočím a chytnu jednu větev hustě obalenou tučnými květy. Přitáhnu si to celé dolů a trhám. Nesmím ji zlomit a nesmím ji ani pustit zpátky do výšin. Brzo mám odkrvené ruce a začínají mě brnět. Odpočinu si a pak to celé několikrát zopakuju. Nakonec to je docela dobrý sběr. Tyhle veliké, zdravé květy rychle přibývají. Na půdě je rozložím samostatně, hezky v tenké vrstvě, aby se i sebemenší vlhkost rychle vypařila. O kousek dál v chatě u Tomanů mají dnes zavřené okno, takže se na mě nikdo škaredě nedívá. Tuším však, že se uvnitř něco děje, vznáší se jim nad střechou divný neklid. Trhám dál, ale už to moc nejde. Je dusno a jsem zpocená. Přijíždí nějaké auto. Doufám, že si všimne mého kola u dubu a nepřejede ho. Je to černá 23
dodávka a jede pomalu, má co dělat, aby se vůbec vešla na cestu. Opatrně vjíždí do hlubokých louží, ze kterých přitom šplouchá kalná voda. Obcházím svůj strom a kontroluju, jestli by ještě něco nedal. Pak se dveře chaty otevřou a dva muži odtud vynášejí rakev. Takže to auto bylo pohřební. Trochu trhám a trochu se tam potají dívám. Nemůžu jinak, znám tu rodinu už takovou dobu. Nemluvíme spolu, ale víme o sobě dost. Pak mě kousne mravenec mezi palec a ukazováček pravé ruky a končím. Prohrabuju tašku a vyhazuju ven přebytečné listy. Nádherná lípa. Dělám, že si odjíždějícího auta nevšímám. Tentokrát jede o poznání rychleji. Najednou jsem tam s tou lípou úplně sama. Opřu se zády o její kmen a ucítím slabost v celém těle. Nezmůžu se na žádný pohyb. V rýhách lipové kůry putují velcí černí mravenci. Odshora dolů se jich táhne celá řada. Jejich kousnutí dost štípe. Jsem za ten pocit ale ráda, udržuje mě to při vědomí. Proč nejsou slyšet včely? Copak mi nic nezabzučí nad hlavou? Jako by se čas na moment zastavil. Chvíli je úplně mrtvo a vzduch kolem stojí. Pak zafouká vítr a obloha se začne rychle zatahovat. Okno v chatě se otevře a škaredá bába vykoukne ven. Moje ochromené srdce se znovu rozběhne. Takže to nebyla ona. Její pohled je horší než přímé slunce, bodá mě přesně na to místo v hlavě, které je nejvíc zranitelné. Nasedám na kolo a jedu pryč. Po stromech už se neotáčím, ale vím, že tahle oblast je vyčerpaná. Napíšu to do zápisků.
24
