1 Na začátku...
L’
Ancienne Bergerie, červen 2004, a život byl úžasný. Já a moje manželka Katherine jsme se právě definitivně upsali novému životu, když jsme prodali náš londýnský byt a koupili dvě nádherné kamenné stodoly v srdci jižní Francie, kde jsme žili o bagetách, sýru a vínu. Vesnice, v níž jsme se usadili, byla uhnízděná mezi Nîmes a Avignononem v Languedocu, Provenci nemajetných, v oblasti s nejnižším počtem srážek v celé Francii. Psal jsem kutilské sloupky do týdeníku Guardian a dva další do časopisu Grand Designs. Psal jsem také humoristickou knihu o zvířatech, dlouho hýčkaný projekt, který, jak jsem zjistil, vyžadoval hodně času v klidném prostředí. A takové jsem tu našel. Naše dvě děti, Ella a Milo, bilingvní a opálené, dováděly s koťaty v bezpečí velké oplocené zahrady, chytaly velikánské cvrčky, pobíhaly vysokou, sluncem vyprahlou trávou a mezi pšeničnými klasy vyrostlými tady nejspíš ze zrn, které se vysypaly z vozů, když byly ještě stodoly součástí fungující farmy. Náš obrovský pes Leon ležel přes práh širokých rezavých vrat a sledoval nás s laskavou ostražitostí zvířete vyšlechtěného zvlášť pro tenhle účel, a spokojeně při té dřině funěl. 9
Benjamin Mee
Opravdu jsme se tu začínali cítit doma. Našich ubohých pětašedesát čtverečních metrů ve středu Londýna se změnilo ve dvanáct set čtverečních metrů venkovské jižní Francie, i když byly trošičku méně komfortní a nebyl tu po ruce Marks and Spencer, zábavní a umělecká nabídka South Banku, ani Britské muzeum. Ale bylo tu léto trvající od března do listopadu, místní víno, které se na britském trhu v Tescu prodávalo za osm liber a tady u zdroje stálo tři a půl eura. No, člověk to musel využívat – byla to součást místní kultury. Grilování čerstvých pstruhů a slaných klobásek ze Cévennes na sever od nás, sklenice chlazeného růžového vína s ledem, který v těžkém jihoevropském vedru rychle tál. Byla to idyla. To dokonalé prostředí jsme získali po asi deseti letech pachtění se, profesionálního i finančního, kdy jsem si nakonec mohl dovolit žít jen jako venkovan ve zchátralé stodole ve vesnici plné mnohem opravdovějších venkovanů, vydělávajících si na živobytí opravdovým farmařením. Byl jsem bláznivý Angličan a oni z nás byli mírně zmatení – tolerantní, laskaví, slušní, a přesto nevyhnutelně kritičtí obyvatelé francouzského venkova. Katherine, se kterou jsme se vzali v dubnu toho roku po devíti společných letech (čekal jsem až do chvíle, kdy už se úplně vzdala naděje), se stala miláčkem vesnice. Krásná a ohleduplná, zdvořilá, laskavá a vlídná, navíc se opravdu snažila, aby se zapojila a zapadla do života vesnice. Aktivně se učila jazyk, přestože z něj měla maturitu, aby zvládla i místní hovorovou francouzštinu stejně dobře jako pařížskou verzi a úřednickou francouzštinu administrativou přetíženého státu. Mohla žertovat s majitelem umělecké galerie v nedalekém městě Uzes o přesném daňovém formuláři, který musel vyplnit, aby získal sochu Elizabeth Frinkové – se kterou se kdysi seznámila a dělala s ní rozhovor – i stěžovat si spolu s ostatními matkami z vesnice 10
KOUPILI JSME ZOO
na složitosti francouzského zdravotnického systému. Moje francouzština, na počátku tak na čtyřku, se tady zlepšila možná na trojku, i když jsem se aktivně pokoušel uzavřít svou mysl před učením, abych jím dál neodsouval dokončení své už tak zpožděné knihy. Chodil jsem si lehnout v době, kdy farmáři vstávali, a málokdy jsem se s nimi dostával do styku, pokud jsem neměl problémy s některými špatně vyjádřenými otázkami v kutilském sloupku. Ale měli radši Katherine. Tuhle idylku jsme ale nezískali zadarmo. Museli jsme prodat náš milovaný byt v Londýně o velikosti krabice od bot, abychom si mohli koupit dvě naprosto zchátralé, krásné stodoly s podlahami z hlíny promíchané s ovčím hnojem. Nebyla tam voda ani elektřina, proto jsme se nemohli přestěhovat hned, takže v týdnu, kdy jsme si mezinárodně vyměňovali smlouvy, jsme se také stěhovali v rámci vesnice z rozkošného kamenného letního podnájmu, jehož cena se začátkem sezony měla ztrojnásobit, do mnohem méně žádoucího domku na hlavní silnici procházející vesnicí. Nebyl tam žádný nábytek a ani my jsme žádný neměli vzhledem k tomu, že jsme přijeli do Francie téměř před dvěma lety s úmyslem zůstat tu asi půl roku. Bylo by spravedlivé přiznat, že to byla hodně stresující doba. A tak když Katherine začaly trápit migrény a občas jen zírala před sebe, místo aby jako obvykle byla tornádem výkonnosti ve vyřizování dokladů, balení, třídění a popisování, přikládal jsem to stresu. „Jdi k doktorovi, nebo odjeď k rodičům, jestli nebudeš schopná pomáhat,“ poradil jsem jí soucitně. Měl jsem vědět, že je to vážné, když předčasně ukončila nákupní výpad (jednu z jejích nejmilejších činností), při kterém chtěla nakoupit nábytek do dětského pokoje, a oba jsme se vyděsili, když cestou domů v autě začala špatně vyslovovat. Ale pár telefonátů s přáteli trpícími dlouhodobě migrénami nás uklidnilo, že to všechno patří 11
Benjamin Mee
do normální škály symptomů této obtíže, často spojované právě se stresem. Nakonec ale přece šla k doktorovi a já jsem na ni čekal doma, přesvědčený, že si přinese prášky na bolení hlavy. Ale místo toho mi zavolala, že doktor chce, aby šla na cétéčko mozku, hned, ještě ten večer. V tu chvíli jsem ještě nebyl nějak vyděšený, protože o Francouzích se ví, jací jsou hypochondři. Když jdete k doktorovi s rýmou, předepíše vám plnou tašku léků, mezi kterými obvykle nechybějí čípky. Cétéčko mozku se zdálo jako typická francouzská přehnaná reakce; nepříjemná záležitost, ale musí se podstoupit. Katherine se domluvila s naší přítelkyní Georgií, že ji odveze do místní nemocnice, vzdálené asi dvacet kilometrů, a já jsem se zase usadil k práci, abych čekal, až se vrátí. A pak zazvonil telefon a vyslechl jsem si zprávu, kterou nikdo nečekal. Vzlykající Georgia mi oznámila, že je to vážné. „Něco našli,“ opakovala. „Musíš sem přijet.“ Nejdřív mě napadlo, že je to nějaký špatný vtip, ale rozčilení v jejím hlase bylo opravdové. Jako v omámení jsem došel k sousedce a poprosil ji, aby se postarala o děti, pak jsem si půjčil její neuvěřitelně zchátralou Hondu Civic a vyrazil na cestu po temných neznámých venkovských cestách. Autu svítilo jen jedno přední světlo, nešla zařadit trojka ani zpátečka, brzdy byly mizerné, takže jsem myslel na to, že se snadno nabourám a vážně se zraním, když nebudu dost opatrný. Minul jsem jednu odbočku a musel jsem vystoupit a odtlačit auto ten kus zpátky po silnici, ale do nemocnice jsem se nakonec v pořádku dostal a zastavil s tím příšerným vehiklem na prázdném nemocničním parkovišti. Uvnitř jsem utišil slzící Georgii a snažil se ze všech sil, abych uklidnil bledou a šokovanou Katherine. Pořád ještě jsem doufal, že to je nějaký omyl, že pro to existuje nějaké 12
KOUPILI JSME ZOO
jednoduché vysvětlení, které lékaři přehlédli a které to všechno má na svědomí. Ale když jsem požádal, aby mi ukázali snímek, opravdu tam byl patrný černý stín hrozivě usazený v levém lebečním laloku. Kdysi jsem studoval psychologii, takže snímky z magnetických rezonancí pro mě nebyly úplně cizí. Hlava se mi točila, jak jsem se zoufale pokoušel najít nějaké vysvětlení pro tuto anomálii. Ale žádné nebylo. Noc jsme strávili v nemocnici, kde jsme se vytrvale snažili dodat jeden druhému odvahu. Ráno převezli Katherine vrtulníkem do Montpellieru, na naši místní (a ve Francii pravděpodobně nejlepší) neurologii. Po té společné noci mě pohled na ni, letecky přepravovanou na vzdálenou neurologickou kliniku jako pacienta v ohrožení života, tvrdě vrátil do reality. Jel jsem na kliniku po dálnici a začínal jsem upadat do šoku. Mozkem se mi honily myšlenky, snažící se nějak tu situaci vysvětlit, sotva jsem byl schopný se soustředit pořádně na řízení. Raději jsem zpomalil a po hodinové jízdě jsem dorazil k obrovskému komplexu nemocnice Guie de Chaulliaca. Na parkovišti nebylo žádné místo, a tak jsem nakonec zaparkoval kreativně, ve francouzském stylu na malinkatém volném prostoru u chodníku. Vrátný mi nespokojeně pohrozil prstem, ale prošel jsem kolem něj, rozčilený, toužil jsem jen najít Katherine. Kdyby se mě pokusil zastavit, myslím, že bych mu snad zlomil ruku a poslal ho na rentgen. Mířil jsem na ambulanci neurologické kliniky v pátém patře a nic se mi nesmělo plést do cesty. Uvědomil jsem si, že by člověk neměl podceňovat emoční zmatek lidí, kteří přicházejí do nemocnice. Normální pravidla v tu chvíli neplatí, stejně jako já jsem měl jedinou prioritu – najít Katherine a zjistit, co se s ní má dít dál. Objevil jsem ji usazenou na posteli ve žluté nemocniční košili. Vypadala nejistě a zmateně. Zdála se tak bezbranná, a přesto se snažila usmívat, odevzdaně 13
Benjamin Mee
vyhověla všemu, co jí přikázali. Nakonec nám oznámili, že ji během několika dní budou operovat, do operace bude dostávat vysoké dávky steroidů, které by měly odstranit zánět kolem nádoru, aby ho mohli snadněji vyjmout. Sledovat, jak Katherine převážejí po chodbě, sedící v nemocniční košili s rozstřiženými zády, dívající se kolem sebe s tichou, zmatenou důstojností, to byly možná ty nejhorší chvíle. Do ničeho jsme už nemohli zasahovat, byli jsme na správném místě, o děti bylo postaráno a teď jsme jen museli tři dny čekat a přizpůsobit se téhle nové realitě. Většinu toho času jsem strávil v nemocnici s Katherine nebo v hale s telefonem, kde jsem tu zprávu předával přátelům a rodině. Všechny ty telefonáty si byly podobné: okamžitá nevíra, následovaná šokem a často pláčem. Po třech dnech už jsem byl i v tomhle mazák a zdatně jsem volané prováděl všemi stadii, zatímco jsem jim tu zprávu oznamoval. Konečně přišel pátek a Katherine byla připravená na operaci. Dovolili mi, abych ji doprovodil do prostoru před operačním sálem. Bylo to tu typicky francouzské, krásně zařízené, sluneční paprsky proudily do moderního atria osázeného stromy, jejichž rudé a zlaté listy odrážely slunce a leskly se jako barevné sklo. Nebylo toho moc, co bychom si ještě mohli říct, políbil jsem ji na rozloučenou, nevěděl jsem, jestli ji ještě uvidím nebo, pokud ano, jak vážně ji může operace poškodit. Na poslední chvíli jsem se zeptal chirurga, jestli bych mohl operaci sledovat. Dřív jsem psal o zdraví, takže jsem už operacím přihlížel, a chtěl jsem mít co nejpřesnější představu o tom, co se s ní bude dít. Doktora to ani v nejmenším nevyvedlo z míry, naopak, jednoho z nejlepších francouzských neurochirurgů to zjevně potěšilo. Jsem upřímně přesvědčen, že trpěl rozvinutým Aspergerovým syndromem. Poprvé a naposledy během našeho rozhovoru se mi podíval do očí a usmál se, jako by říkal: Tak vy máte 14
KOUPILI JSME ZOO
také rád nádory? Pak mě nadšeně představil svému týmu. Na anesteziologa to udělalo mnohem menší dojem, tvářil se dost poplašeně, takže jsem raději vycouval, nechtěl jsem, aby někdo z lékařů podával jen poloviční výkon. Chirurg svěsil ramena a vrátil se ke své neusměvavé výkonnosti. Operace dopadla dobře, a když jsem za několik hodin šel navštívit Katherine na jednotku intenzivní péče, byla při vědomí a usmívala se. Ale chirurg mi krátce potom oznámil, že tkáň, kterou odstranili, se mu nelíbí. „Může se to vrátit,“ upozornil mě. V tu chvíli jsem byl ale tak šťastný, že přežila operaci, že jsem tu informaci prostě odsunul stranou. Nejdřív jsem se musel vypořádat s dopady na rodinu a Katherininou chemoterapií a radioterapií. Návštěvníky včetně dětí Katherine přijímala na trávníku před budovou kliniky, porostlém palmami a borovicemi – nejdřív v kolečkovém křesle, ale brzy už usazená na trávníku v slunečním světle, obvazy na hlavě zakrýval hedvábný šátek, krásná a klidná jako vždycky, jako hostitelka na nekonečném pikniku. Naši dobří přátelé Phil a Karen byli na dovolené v Bergeracu, což bylo sedm hodin cesty autem směrem na sever, ale zajeli dolů k nám, aby nás viděli, a bylo velmi dojemné dívat se na jejich děti, jak si hrají s našimi, jako by se v tom jinak idylickém prostředí nic nedělo. Po tom, co jsme strávili několik ochromujících dní na internetu, nám byla nevyhnutelnost toho, že se nádor vrátí, jasná. Britské i americké společnosti lékařů, všechny globální výzkumné organizace zabývající se rakovinou, vlastně jakákoli jiná společnost, kterou jsem kontaktoval, ti všichni měli pro někoho s glioblastomem čtvrtého stupně stejnou zprávu: „Je mi to moc líto.“ Zkoušel jsem všechny svoje kontakty mezi lékaři, snažil jsem se získat aspoň nějaké dobré zprávy o Katherinině stavu, novinky, které se ještě nedostaly do literatury, ale žádné nebyly. Střední doba přežití – statisticky nejčastější doba 15
Benjamin Mee
přežití – byla devět až deset měsíců od diagnózy. Průměr se mírně lišil, ale padesát procent nemocných přežívalo jeden rok a tři procenta pacientů s diagnózou nádoru stupně čtyři až tři roky. Nevypadalo to dobře. Byla to závažná informace, zvlášť když se Katherine tak dobře zotavovala z kraniotomie po odnětí nádoru a skvělý francouzský zdravotní systém ji rychle přesouval k nejmodernější radioterapii a chemoterapii. Ti, kteří tenhle stav přežívali nejdéle, byli většinou mladí, zdraví, nejčastěji ženy s aktivní myslí – přesný popis Katherine. A navzdory vší beznaději a chmurám tu byly některé slibné oblasti výzkumu, které by do doby recidivy mohly pokročit ještě dál. Když se Katherine vrátila z nemocnice, bylo to u nás jako v pohádce: prázdný dům v neuvěřitelně podpůrné vesnici. Byli tu její rodiče a bratři i sestra, a hned první den po návratu se ozvalo zaklepání na dveře. Byl to Pascal, náš soused, který nám bez velkých ceremonií prostrkal oknem jídelní stůl a šest židlí a potom kastrol s horkým jídlem. Pokoušeli jsme se vrátit zpátky k normálu, na zaprášené půdě jsme vytvořili pracovnu a pracovali na režimu léčby, již měla Katherine podstoupit, a na knize z mých kutilských sloupků, kterou byla dál odhodlaná graficky upravovat. A o sto metrů dál stály naše stodoly, vysněný a dosud nedokončený projekt renovace, kterým bychom se klidně mohli zabývat celých dalších deset let, pokud bychom chtěli. Chyběl nám k tomu jen drobný detail, peníze, ale v té době jsem si opravdu dělal větší starosti s tím, abych Katherine pomohl vést co nejlepší život, aby si co nejvíc využila ten, jak mě lékaři ujišťovali, poměrně krátký čas. Snažil jsem se tomu nevěřit a žili jsme měsíc od měsíce mezi vyšetřeními na magnetické rezonanci a krevními testy, s každým negativním výsledkem naše sebedůvěra opatrně narůstala. Katherine byla nejspokojenější, když pracovala a když věděla, že jsou děti šťastné. Se svou ráznou výkonností si 16
KOUPILI JSME ZOO
zařídila i svou pracovnu a tam se pustila do grafické práce, sestavovala zrcadla stránek a doplňovala je barevnými vzorníky a ilustracemi v patře pode mnou. Dál také vyřizovala naše záležitosti ve Francii, vozila děti do školy a udržovala kontakt s vytrvalým proudem návštěvníků, kteří přicházeli s přáním pevného zdraví a občas u nás zůstávali. Já jsem dál psal své sloupky a shromažďoval podklady pro knihu o zvířatech, což bylo někdy bolestně pomalé kvůli nestabilnímu telefonnímu internetovému připojení, které drželo pohromadě díky kobercové pásce a podléhalo rozmarům „služeb“ francouzského Telecomu – vedle toho vypadal britský Telecom s jeho největším korporačním dluhem v Evropě jako uživatelsky přívětivý a výkonný. Děti stodoly milovaly. Rozhodli jsme se do nich – v jakékoli jejich možné podobě – nastěhovat co nejdříve to bude možné, a tak jsme vložili svoje poslední úspory do stavby malé dřevěné chaty – pořád ale větší než náš bývalý londýnský byt – vzadu za prostorným hangárem. To daleko přesahovalo moje ubohé kutilské schopnosti a laskaví, na dlouhých obědech závislí místní by to těžko chápali, a tak jsme povolali speciální pomoc ve formě Karsana, anglo-indického přítele, stavitele z Londýna. Karsan byl muž mnoha řemesel. Jakmile dorazil, odkrokoval si pozemek a dožadoval se, abych ho odvezl na pilu. Usilovně pracoval třicet dní v kuse a za tu dobu postavil funkční domek se dvěma ložnicemi, tekoucí vodou, dokonalou koupelnou i splachovacím záchodem a zavedenou elektřinou, zatímco já jsem se mu jen pletl pod nohama. Měl jsem nějaké stavařské zkušenosti a také jsem už čtyři roky psal kutilské sloupky, takže jsem očekával, že na Karsana udělám dojem svými rozsáhlými znalostmi, pracovní morálkou a širokou nabídkou nástrojů. Ale neudělal. „Všechno to nářadí je k ničemu,“ poznamenal. „No, je trochu použité,“ namítl jsem. 17
Benjamin Mee
„Kdyby ke mně někdo přišel do práce s takovým nářadím, poslal bych ho pryč,“ usadil mě. „Pracuju úplně sám. Copak v téhle vesnici není nikdo, kdo by mi pomohl?“ stěžoval si. „Ehm, já ti přece pomáhám, Karsane,“ zrozpačitěl jsem. Byl jsem na stavbě každý den, tahal jsem prkna, přiřezával a snažil se ze všech sil, abych se od zručného a rychlého stavitele něco naučil. Přiznávám, že jsem si občas udělal pár hodin volna, abych dohnal resty v psaní – noviny jsou velmi nevstřícné k odkladům v posílání textů, a výmluvy jako „musel jsem si půjčit míchačku od monsieur Rogeta a překládat Karsanovi u dodavatele stavebnin“ je nijak neobměkčovaly, jak jsem zjistil. „Jsem úplně sám,“ lamentoval dál Karsan. A tak jsem ke konci prvního měsíce konečně přesvědčil místního francouzského stavitele, aby nám pomohl, a ten, i když si denně dělal tříhodinovou přestávku na oběd a věnoval se i jiným závazkům, přece jenom v závěrečných dvou týdnech tvrdě pracoval. Naše okouzlující přítelkyně Georgia, jedna z kruhu anglických matek, do kterého jsme se po svém příjezdu zapojili, také hodně pomáhala a udělala na Karsana značný dojem svými znalostmi instalatérství, vysokými podpatky a tričky s hlubokými výstřihy. Stali se z nich nejlepší kamarádi a Karsan začal uvažovat o tom, že by se usadil někde v okolí, „kde člověk může řídit auto jako v Indii“; Georgia by pracovala jako jeho sekretářka a tlumočnice. Ten nápad ovšem nějak vetovala Karsanova manželka. Když byl dřevěný domek hotový, nemohli tomu místní uvěřit. Jeden dokonce prohlásil: „Sacré bleu.“ Někteří z nich už celé roky pracovali na svých domech na parcelách kolem vesnice, která expandovala s novými generacemi. Jen málokteří už ale byli opravdu hotoví, tedy až na prázdninové domy stavěné na zakázku nizozemskými, německými a britskými vystěhovalci, kteří často využívali 18
KOUPILI JSME ZOO
dělníky odjinud, nebo s neustálým rizikem ztráty duševního zdraví vytrvale řídili místní zedníky, dokud práce nebyla dokončena. Tahle rovnováha mezi životem a prací s pevným důrazem na životě byla jednou z nejpříjemnějších součástí bydlení v tomto kraji a naprosto vyhovovala kutilovi, který ve mně dřímal. Bylo nicméně velmi uspokojivé, když jsem jim mohl předvést dokončený projekt postavený po anglickém způsobu: ve čtrnáctihodinových pracovních dnech s krátkou pauzou na rychlý sýrový sendvič a šálek čaje k obědu. Láskyplně jsme se rozloučili s Karsanem a nastěhovali se do nového domu za velkou otevřenou stodolou vyhlížející na další. To vše v obezděné zahradě, kde si děti bezpečně mohly hrát se psem Leonem a kočkami a kde k zadní zdi zahrady tak tak dohodil dospělý házecím talířem. Byl to náš první pořádný domov od doby, kdy se narodily děti, a my jsme si užívali prostoru a možnosti konečně pracovat ve svém vlastním domě. Kam ale padl pohled, tam čekala hromada naléhavé práce. Během dalšího roku jsme dům obložili izolací a instalovali si internet, Katherine založila zeleninovou zahradu, sklízela šťavnatá cherry rajčata a maliny. Ze sousedových stromů nám do zahrady padaly fíky, v živých plotech kolem zahrad rostl divoký česnek a melouny zůstávaly na polích často nesklizené, takže jsme měli zdánlivě nekonečný přísun místní lahodné produkce. Každodenní procházky s Leonem po udusaných cestičkách krajinou znící zpěvem cikád, ve mně vyvolávaly vzpomínky na dětství na Korfu, kde naše rodina trávila několik letních dovolených. Pokroucené olivovníky ve Francii rostly spíš v řadách než v chaotických hájcích jako v Řecku, ale životní styl tady byl stejný, i když teď už jsem byl dospělý s vlastní rodinou. Vzhledem k temnému stínu Katherininy nemoci bylo bizarní, že všechno se zdálo tak dokonalé ve chvílích, kdy to zároveň bylo všechno strašlivě špatně. 19
Benjamin Mee
Umínili jsme si užívat života, což pro mě znamenalo zkoumat spolu s dětmi zdejší přírodu. Nejvíc se od Británie lišili ptáci, pestře zbarvení a zjevně zvyklí trávit v severní Africe víc času než jejich neelegantní britské protějšky, jejichž opeření se zřejmě přizpůsobilo spíš setrvalému podzimu, a ne živým barvám Marrákeše. Dvacet minut autem ležela vzdálená Camargue, jejíž rýžoviště a solné pláně byly natolik teplé, že tu celoročně pobývala populace plameňáků, ale byl jsem rozhodnutý nesoustředit se jen na ptáky. Kdysi jsem se zúčastnil „přírodovědné vycházky“ v Mullu, ze které se vyklubala výprava s pozorováním ptáků. Dovádějící vydry se ignorovaly, museli jsme obstoupit keř a čekat na cosi, čemu se říkalo rehek, zřejmě mimosezonně se sem vypravivší narudlý vrabec. Takový postup se mi zdál šílený. Mnohem neodolatelnější a často i nepřehlédnutelná byla hmyzí populace, která poskakovala, lezla a reprodukovala se všude kolem. Cvrčci velikosti myší se nořili z vysoké trávy a bavili tím kočky i děti. Chytaly je společně, i když z různých důvodů – ti druzí se je pokoušeli krmit, první sežrat. Večer se přes naše cestičky valili vzácní brouci nosorožíci jako drobné prehistorické tanky, mávající svými naprosto zbytečnými rohy a připomínající spíš triceratopy než relativně elegantní nosorožce. Tihle zábavní tvorové s námi zůstávali několik dní, štrachali ve sklenicích naplněných zemí, pilinami a většinou pampeliškovými listy, čímž jsme se pokoušeli napodobit jejich přírodní prostředí. Ale přesto se z nich nestávali domácí mazlíčci, nakonec jsem je všechny vždycky v noci vypouštěl do bezpečí vinice. Mezi další noční úlovky patřily velké tlusté ropuchy, vždycky vypouštěné z člunu do řeky, z čehož se stal pravidelný ceremoniál po škole, a ježci, které jsme nosili mezi dvěma klacíky, pokládali do plechové vaničky a pak krmili červy, až se jim tak o tři dny později podařilo uniknout do 20
KOUPILI JSME ZOO
zahrady. Až tehdy jsem zjistil, že tihle roztomilí, ale zablešení a páchnoucí tvorové přenášejí vzteklinu. Ovšem zřejmě nejdramatičtějším úlovkem byl neidentifikovaný had, skoro metr dlouhý, transportovaný rovněž pomocí klacíkové metody, který u nás přenocoval v odloženém a zavíkovaném škopíku, opatřeném otvory kvůli přívodu vzduchu. „Co si o tom hadovi myslíš?“ zeptal jsem pyšně Katherine příštího rána. „O jakém hadovi?“ opáčila. Škopík byl prázdný. Had se protáhl jedním z otvorů a vylezl na podlahu hned vedle nás (tenkrát jsme spali na pohovce), a pak proklouzl pode dveřmi. Aspoň jsem v to doufal. Katherine z toho nebyla nijak nadšená a já jsem se propříště rozhodl být opatrnější, pokud jde o to, co přinesu domů. Ne všechna volně žijící havěť byla neškodná. Zmije neboli les vipères byly hojně rozšířené, oficiálně bylo potřeba zavolat hasiče – pompiers – kteří přijeli a „tancovali kolem jako malé holky, mávali kolem nich holemi, až utekly“, jak to popsala Georgia, která byla jednou svědkem oné procedury. Jednou jsem zmiji zahlédl pod kamenem v zahradě, a pak jsem nosil silné rukavice a opatrně jsem poklepával na každý kámen, kterým jsem kdy od té doby třeba jen pohnul. Zabijáčtí sršni občas vbzučeli do našich životů jako zlomyslné helikoptéry ozbrojené torpédy. Všichni místní se shodovali na tom, že tři žihadla zabijí dospělého chlapa. Moje stále ohmatanější encyklopedie zvířat a hmyzu mi sdělovala jen to, že jsou „možným nebezpečím pro člověka“. Ať tak či tak, kdykoli jsem nějakého sršně zahlédl, svědomitě jsem přejal celou proceduru hasičů. Ale tvor, který v těch raných dobách vyvolal největší leknutí, byl škorpion. Jeden se objevil na zdi mé pracovny jednou v noci a zvedl mi hladiny adrenalinu a paniky do výše, jakou bych očekával leda v džungli. Copak nikde nejsme v bezpečí? Kolik těchhle věcí tady je? Jsou teď u dětí v pokoji? Rychlé prohledání internetu přineslo informaci, že 21
Benjamin Mee
během předchozí dekády zabili škorpioni v Alžírsku sedmapadesát lidí. Alžírsko je bývalá francouzská kolonie. Takže je jen kousek odsud. Ale naštěstí tenhle škorpion – tmavě hnědý a velikosti nehtu na palci – nebyl žádný vrah a ve skutečnosti měl žihadlo spíš jako včela. To leknutí, uvědomění si, že opravdu nejsem v Londýně a že jsem přivedl svou rodinu do potenciálně nebezpečné situace, bylo popudem k mé první (a poslední) básni po asi dvaceti letech, bohužel obsahující příliš sprostých slov na to, abych ji tady mohl reprodukovat. A pak ten divočák. Když mě neudolal pouhý hmyz, plazi a členovci, připravili mi jednoho večera speciální lahůdku savci. Šel jsem vyvenčit psa a rozhodl jsem se pro běh. Leon se loudal kus za mnou. Překvapilo mě proto, když jsem ho uviděl asi pětadvacet metrů před sebou na vinici. Když jsem se přiblížil, podivil jsem se také nad tím, že se zdá uhlově černý, protože když jsem ho viděl naposledy, měl svou obvyklou žlutohnědou barvu. A také, i když Leon má poctivých padesát kilo střapatého horského psa, tohle zvíře se zdálo těžší a mělo válcovitější tvar. A divně bručelo… jako velké tlusté prase. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že to není Leon, ale sanglier, divočák, o kterém se vědělo, že v noci rozrývá vinice a v řetězovém plotě prorazí díru velikosti svého těla, aniž zpomalí v běhu. Já jsem byl vyzbrojený vodítkem, mikrotužkou (pro případ inspirace) a momentálně vypnutou čelovkou. Zvíře se na mě podívalo a začalo podupávat. Uvědomoval jsem si, že se musím rychle rozhodnout, jestli rozsvítím čelovku, nebo ne. Buď na ni konečně zaútočí, nebo ho tím zaženu. Když světlo vyšlehlo, chrochtající obluda se pomalu otočila a odklusala spíš podrážděně než vyděšeně mezi keře révy. A pak přiběhl Leon, pozdní a nedostačující kavalerie, a vrhl se do vinice za kancem.Většinou honí neúnavně imaginární králíky při sebemenším náznaku zašustění v podrostu, ale 22
KOUPILI JSME ZOO
tentokrát okamžitě couvnul, předstíral, že si naprosto nevšiml ničeho neobvyklého, a držel se celou cestu zpátky hodně těsně u mě. Velmi moudré. Příští den jsem vzal děti a vydali jsme se divočáka stopovat. S vykulenýma očima objevovaly a fotografovaly otisky v měkké šedé půdě a pak si je nechaly ověřit u drsných farmářů v kavárně v městečku. „Il était gros,“ pokyvovali hlavou a od srdce se usmáli a vydechovali přitom oblaka pastisu, když jsem jim předváděl svoje leknutí. A tak i s hady to bylo jako ráj, jak bych si ho představoval. Konečně jsme měli také připojení na internet, a když mi v noci po improvizované pracovně ve stodole poletovali netopýři, kniha, kterou jsem sem přijel psát, se konečně opravdu začínala rýsovat. A Katherinin stav i prostředí kolem se zdály tak dobré, jak jsme jen mohli doufat. Co by nás mohlo odlákat z tohoto těžce vydřeného, téměř nebeského útočiště? Moje rodina se rozhodla koupit zoo, samozřejmě.
23
