květen 2004 Slovo na úvod klubový časopis občanského sdružení K-Klub

klubový časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004

Slovo na úvod Vážení čtenáři a čtenářky Salátu, doufám, že jste si všichni poradili s novým formátem, ve kterém je Salát rozesílán, a že se vám nová podoba Salátu líbí. Budu vám nesmírně vděčný za jakékoliv poznámky k Salátu (jak k obsahu, tak k grafické úpravě). Neváhejte a napište mi, zejména pokud se vám v Salátu něco nelíbí, takovéto připomínky jsou pro mě obzvlášť cenné.

Obrázek 1„Víkend s vysokými lany“ se blíží. Potkáme tam i tohoto borce?

A nyní k obsahu květnového Salátu. V tomto čísle začíná třídílný seriál „Stavba a užití astrolábu, aneb co všechno lze přečíst na pražském orloji“. Myslím si, že název je jasný a o obsahu článku není třeba příliš hovořit. Dále v květnovém Salátu najdete článek „Příčetný v blázinci“ (On being sane in insane places), jehož autorem je D. L. Rosenhahn. Tento slavný článek vyšel v roce 1971 v časopisu Science a zabývá se otázkou, zda jsme schopni rozpoznat duševně zdravé a nemocné jedince. Otázka je zkoumána svérázným pokusem – umístěním duševně zdravých lidí na psychiatrické oddělení. Budou tito „pacienti“ odhaleni jako simulanti? Odpověď najdete ve zmíněném článku. Článek lze číst několika způsoby – jako zprávu o poměrech v psychiatrických léčebnách, jako pojednání o předsudcích či jako zprávu o „vědeckosti“ psychologie (jak by nejeden jízlivý příznivec exaktních věd poznamenal). My jsme tento článek zařadili hlavně proto, že v příštích číslech Salátu vás chceme seznámit s dalšími významnými pracemi z psychologie (zejména sociální) a tento článek by měl sloužit jako varování před různými ukvapenými závěry a zejména před pocitem, že víme o lidském chování všechno. Chtěl bych poděkovat Jaroslavu Beránkovi za pomoc s překladem z angličtiny.

Dále bych chtěl pochválit všechny účastníky (a účastnice) soutěže „Interaktivní spratek“ za zaslaná řešení. Vytrvejte a nejlepšího (nejlepší) nemine na konci roku odměna! Rád bych vám také připomněl dvě nadcházející akce pořádané K-Klubem. Jedná se o „Víkend s vysokými lany“, tedy víkend, během kterého si vyzkoušíte svoje schopnosti na lanových překážkách, které pro vás připraví zkušení instruktoři. Můžete se těšit na lanové překážky navázané v přirozeném prostředí (les), což v žádném lanovém centru nezažijete. Druhou akcí je prázdninovka „Svět nezrozených drahokamů“, což je zážitkový kurs pro dospělé (18+). Podrobnosti najdete v Kalendáriu a na internetových stránkách K-Klubu. V nabídce akcí K-Klubu přibyl „Kurs vázání vysokých lan“. Během kursu byste se měli naučit vázat lanové překážky a vést účastníky lanového kursu. Akce je určena přednostně pro členy K-Klubu. Podrobnosti najdete (tradičně) v Kalendáriu nebo na internetových stránkách K-Klubu. A na samotný závěr pro vás mám dvě radostné novinky, které svědčí o tom, že populační exploze hrozí i v Čechách. Šafrán s Hančí mají PEPU; narodil se 16.4. v 22:15, váží 3.52 kg a měří 50 cm (teď už asi o něco víc). Olda z Chotěboře se (ač mlád) stal dědkem, vnuk se jmenuje Dominik. Příjemné čtení vám za redakci přeje Kryštof Polník

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 1/18

Interaktivní spratek Jak jistě víte, někde za kopci žijí v poklidném Telelandu roztomilé Teletubbies. Teletubbies mají podivné zvyky. Například Teletubbie jménem Po každé pondělí, úterý a středu lže a ostatní dny v týdnu mluví pravdu. Naopak Teletubbie Laa-Laa lže vždycky ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, zato ve zbylé dny v týdnu mluví pravdu. Představte si nyní, že jste zabloudili v Telelandu a nevíte, co je za den. Náhodou však potkáte Laa-Laa a Po a tyto Teletubbie prohlásí: Laa-Laa: „Včera jsem měla lhací den.“ Po: „Já měla také lhací den.“ Dokážete říci, který je právě den v týdnu? Za úspěšné vyřešení této úlohy získáte 2 body do soutěže „Interaktivní spratek“. Řešení posílejte na adresu [email protected] (uzávěrka soutěže je na konci června).

Fotografie Salátu Kdesi v Čechách, 11. dubna 2004, 18:31- Slunce bez skrupulí porušuje příkazovou značku „Zákaz výskytu vpravo od sloupu“. Poslední vzpomínkou na zimu nás obšťastnil sám veliký Muhul, který se ještě dosytosti nenabažil svého nového digitálního fotoaparátu. Všichni se těšíme na další skvělé fotografie!


květen 2004, 2/18

Letní popěvek Pro žhavé letní noci jsme pro vás připravili následující mravoučnou (?) píseň. Text z bulharské lidové poezie zhudebnil Jan Šimsa.

G D Emi D Emi D G G D Emi D Emi Hmi Emi Emi D Emi Jednou se vsadili G D G mládenec s panenkou G D Emi lehnou si vyspí se Emi Hmi Emi ale dělat nic nesmí se 2.Vsadil ten mládenec koníčka za pět set vsadila panenka korále za tisíc

4. Ale panenka ještěrka ta usnout nemůže obrať se srdce mé a ruce ohřej mně

3. Mládenec usíná jako ten beránek jak černý beránek v zeleném jeteli

5. Obrať se srdce mé v pase mě obejmi na tváře červené hubičky dávej mi.


6. Čert vem koníčka koníčka za pět set čert vem korále korále za tisíc.

květen 2004, 3/18

Stavba a užití astrolábu, aneb co všechno lze přečíst na pražské orloji Cílem toho pojednání je seznámit vás s přístrojem zvaným astroláb. Astroláb je jakási malá otočná mapa hvězdné oblohy a každý z vás už někdy astroláb určitě viděl – astroláb je například astronomický ciferník pražského orloje. V prvním dílu našeho pojednání si povíme něco o tom, jak „funguje“ hvězdná obloha a získáme tak základní znalosti nutné pro pochopení funkce astrolábu. V druhém dílu přineseme návod na stavbu jednoduchého astrolábu a naučíme se astrolábem pracovat. V závěrečné části našeho pojednání se budeme věnovat popisu astronomického ciferníku pražského orloje. Díl I: Hvězdná obloha a stereografická projekce Jak již bylo řečeno, dříve než přikročíme k popisu konstrukce astrolábu, povíme si něco o hvězdné obloze. Představte si, že stojíte uprostřed velkého nafukovacího míče, na jehož vnitřní straně jsou namalované hvězdy (viz. obrázek 2). Tomuto velkému nafukovacímu míči budeme říkat hvězdná sféra. Když bychom měli básnické nadání, mohli bychom stejně tak hovořit o nebeské báni. Dále si představte, že míč je v půlce rozdělen podlahou (na čem byste také jinak stáli), která je samozřejmě neprůhledná. Bodu, který je na hvězdné sféře přímo nad vaší hlavou budeme říkat zenit a kružnici, na které se podlaha dotýká hvězdné sféry budeme nazývat horizont. Na obrázku 2 horizont splývá s rovníkem hvězdné sféry a zenit s severním pólem hvězdné sféry. Nyní přichází klíčové místo našeho podobenství o nafukovacím míči. Představte si, že k míči přijde nějaký obr, a začne jím točit tak, že osa, okolo které se míč otáčí, prochází severním pólem hvězdné sféry. S míčem se samozřejmě začnou otáčet i hvězdy. Dráha vybrané hvězdy je zřejmě kružnice v rovině rovnoběžné s rovníkem hvězdné sféry a hvězda během svého putování setrvává ve stejné výšce nad horizontem. Tohle je snadné. Ale situace může být mnohem složitější. Obr například může s míčem zatřást a naklonit tak podlahu na které stojíte, aniž by se nějak pohnula osa, okolo které se míč otáčí (viz. obrázek 3). A najednou se začnou dít divné věci. Některé hvězdy budou občas mizet pod podlahou! Okamžiku, kdy se hvězda noří pod podlahu říkáme západ, a okamžiku, kdy se hvězda vylézá zpod podlahy říkáme východ. Povšimněte si prosím toho, že některé hvězdy (ty, které jsou vysoko nad rovníkem hvězdné sféry) nemusí vůbec zapadnout pod podlahu. A jak to všechno funguje ve skutečnosti? Téměř stejně. Představte si, že stojíte na kouli, přesně tak jako na obrázku 4. Pokud zrovna nejste na pólu, je podložka na které stojíte nakloněná (zdůrazňujeme, že na obrázku je zemský glóbus, nikoli hvězdná sféra). Obrázek 2: Hvězdná sféra

Obrázek 3: Pozorovatel na šikmé podlaze


Obrázek 4: Pozorovatelova poloha na zemském glóbu

květen 2004, 4/18

Dál už je to jednoduché. Planeta Země se nachází ve středu hvězdné sféry a hvězdná sféra se okolo Země otočí jednou za den. Tohle je známá situace z našeho podobenství s míčem a pozorovatelem, který stojí na šikmé podlaze. Už když jsme mluvili o míči, řekli jsem si, že některé hvězdy zůstávají „stále nad podlahou“ a některé se občas „schovají pod podlahu“. Nejinak je tomu ve skutečnosti. Některá souhvězdí vidíme na obloze pořád (například Velký vůz) a některá jen v určitých ročních obdobích (například Orion). Všechna souhvězdí jsou sice v průběhu dne někdy nad obzorem, ale to ještě neznamená, že je vidíme. Souhvězdí totiž nesmí být nad obzorem současně se Sluncem, protože jinak je Slunce svým jasem „přesvítí“. A tak souhvězdí, která jsou nad obzorem jen občas, musí čekat na vhodnou roční dobu, aby se na obloze nepotkaly se Sluncem. To nám připomíná, že jsme ještě nemluvili o Slunci. Slunce je nadmíru podivná hvězda, není totiž přilepená k vnitřní straně míče jako každá normální hvězda a netočí se tedy společně s hvězdami. Slunce má svou vlastní obruč, po které se pohybuje (viz. obrázek 5). Tato obruč je nakloněná a jeden oběh Slunci trvá jeden rok. Tento zvláštní pohyb Slunce je příčinou toho, že se Slunce v průběhu roku nachází pokaždé v jiném místě hvězdné sféry a cestuje tak souhvězdími zvěrokruhu. Abychom zavedli další učené slovo, budeme rovině, ve které obíhá Slunce, říkat rovina ekliptiky. V rovině ekliptiky také obíhají všechny ostatní planety sluneční soustavy.

Obrázek 5: Slunce a jeho pohyb vůči hvězdné sféře

Obrázek 6: Konstrukce stereografické projekce

Když už víme, jak všechno na obloze funguje, můžeme se směle pustit do dalšího úkolu – nakreslit mapu tohoto nebeského reje. A na co se kreslí mapa? Na papír. Ten má jednu drobnou nevýhodu a sice že „placatý“, těžko na něj tedy nakreslíme křivou kulovou plochu. Kulovou plochu ale můžeme do roviny promítnout. K tomu použijeme stereografickou projekci. Co se za tímto tajemným názvem skrývá? Představte si, že máte nějaký bod na kulové ploše (vnitřku míče). Míč opět rozdělíte podlahou na dvě poloviny (viz. obrázek 6). Nyní napnete provázek mezi zkoumaným bodem a „jižním pólem“. Aby se vám to povedlo, musíte někde v podlaze vyvrtat malou díru. Díra, kterou vyvrtáte do podlahy je obrazem zkoumaného bodu ve stereografické projekci. Takto se nám podaří zobrazit celou kulovou plochu do roviny rovníku. Stereografická projekce má velmi příjemné vlastnosti. Zobrazíme-li totiž nějakou kružnici na kulové ploše, dostaneme v rovině rovníku opět kružnici1. Navíc je stereografická projekce konformní zobrazení, což znamená, že zachovává úhly mezi křivkami. Na obrázku 8 si můžeme prohlédnout, jak vypadá stereografická projekce nejdůležitějších kružnic na hvězdné sféře – rovníku, obratníku Raka, obratníku Kozoroha a horizontu. Zbývá nám vysvětlit, co znamená hustá změť čar nad horizontem. Připomeňme si, že naším úkolem je sestrojit mapu hvězdné oblohy, bylo by proto rozumné, abychom podle polohy hvězdy v naší mapě dokázali najít danou hvězdu i na obloze. Na hvězdné sféře proto zavedeme „zeměpisnou šířku a délku“ naprosto stejným způsobem jako na zemském glóbu. Roli severního zemského pólu bude hrát zenit, a v zenitu se proto budou sbíhat všechny poledníky. Několik rovnoběžek je zobrazeno na obrázku 6. Poloha hvězdy tak bude zadána její „zeměpisnou šířkou a délkou“. 1

Máme namysli tzv. zobecněné kružnice. Zobecněná kružnice je nejen „normální“ kružnice, ale i přímka. Přímku dostaneme například v případě, že promítáme některý z poledníků hvězdné sféry.


květen 2004, 5/18

Jako správní přírodovědci bychom si okamžitě měli položit otázku, jak změřit „zeměpisnou šířku a délku“ pro danou hvězdu. To je ale jednoduché (obrázek 7). Nejdříve zjistíme, kde je sever (třeba tak, že se podíváme, kde je Polárka) a narýsujeme na zem čáru, která míří na severním směrem. Této čáře budeme říkat místní poledník. Nyní si stoupneme čelem k zkoumané hvězdě a změříme úhel mezi obzorem (horizontem) a směrem, kterým se díváme. Jinými slovy změříme, jak moc musíme zaklonit hlavu, abychom hvězdu viděli. Tímto jsme určili „zeměpisnou šířku“ hvězdy. Hvězdy na obzoru pak budou mít „zeměpisnou šířku“ nula stupňů a hvězdy v zenitu devadesát stupňů. Dále změříme úhel mezi místním poledníkem a směrem, ve kterém pozorujeme hvězdu. Jinými slovy změříme jak moc se musíme otočit od místního poledníku, abychom hvězdu viděli. Tímto jsme určili „zeměpisnou délku“ hvězdy. Stereografická projekce „poledníků a rovnoběžek“ je pak ona hustá pavučina čar na obrázku 8 (kreslíme pouze ty části rovnoběžek a poledníků, které jsou nad horizontem). Nyní stačí do mapy zanést vhodným způsobem polohy jednotlivých hvězd a máme hotový astroláb. S astrolábem a pražským orlojem se podrobně seznámíme v dalších dílech našeho pojednání.

Obrázek 7: Souřadnice na hvězdné obloze

Obrázek 8: Stereografická projekce


květen 2004, 6/18

Příčetný v blázinci D. L. Rosenhahn2: On being sane in insane places, Science, vol. 179, January 1973 Pokud duševní zdraví existuje, jak ho poznáme? Tuto otázku si neklademe z pouhého rozmaru, nebo snad proto, že bychom sami byli pomatení. Ačkoliv můžeme být osobně přesvědčení, že rozeznáme normální od nenormálního, skutečnost není tak přesvědčivá. Je například běžné, že čteme o soudních posudcích v případech vraždy, ve kterých významní psychiatři argumentují příčetností resp. nepříčetností vraha podle toho, jestli posudek předkládá obhajoba či obžaloba. Obecně existuje mnoho sporných dat týkajících se spolehlivosti, užitečnosti a významu takových pojmů jako „příčetnost“, „pomatenost“, „duševní choroba“ a „schizofrenie“3. Konečně již v roce 1934 poukázal Benedict na to, že „normální“ a „nenormální“ nejsou univerzální pojmy4. To co je v jedné kultuře chápáno jako normální, může být v jiné pokládáno za nenormální. Pojmy normální a nenormální tedy nemusí být tak přesné, jak si většina lidí myslí. To, že si klademe otázky týkající se normality a abnormality zdaleka neznamená, že chceme zpochybnit fakt, že některé chování je úchylné nebo zvláštní. Vražda je úchylná. Halucinace také. Otázky, které si pokládáme se také nesnaží popřít skutečnost osobní trýzně, která je spojena s „duševními nemocemi“. Úzkost a deprese existují. Duševní utrpení existuje. Ale normalita a abnormalita, příčetnost a pomatenost a z nich vyplývající diagnózy mohou být méně podstatné, než mnozí věří. Jádro naší otázky je, zda dovedeme jednoduchým způsobem rozlišit příčetnost od nepříčetnosti (a zda dokážeme rozlišit jednotlivé stupně nepříčetnosti). Zaměřují se základní charakteristiky, které užíváme k diagnóze, na to, co je v pacientech samých, nebo je naše zkoumání ovlivněné prostředím a souvislostmi? Od Bleuer a Kretchmer, až k autorům revidovaného znění příručky Diagnostic and Statistical manual Americké psychiatrické asociace (American Psychiatric Association) se má za to, že pacienti mají příznaky, které mohou být klasifikovány a, implicitně, můžeme tedy rozlišit příčetné osoby od nepříčetných (pomatených). Nedávno byla tato víra zpochybněna. Zpochybnění této víry je založeno na teoretických a antropologických úvahách, ale i na úvahách filosofických, právních a terapeutických; objevil se názor, že psychologická kategorizace duševních chorob je přinejmenším bezcenná nebo vysloveně škodlivá, zavádějící a dokonce urážlivá. Psychiatrické diagnózy jsou z tohoto pohledu výtvorem pozorovatele a nejsou správným popisem toho, co pozorovatel vidí5,6,7. Abychom určili, který z těchto názorů je blíže pravdě, může být užitečné provést následující pokus. Vezměme normální osoby (tj. osoby, které nemají a nikdy netrpěly příznaky vážných psychických poruch), nechme je přijmout na psychiatrické oddělení a zkoumejme, zda tyto osoby budou rozpoznány jako příčetné, či nikoliv. Pokud budou rozpoznány jako příčetné, budeme se zajímat o mechanismus, jakým byly odhaleny. Pokud budou příčetní pseudopacienti vždy odhaleni, budeme mít zřejmý důkaz, že příčetné osoby lze rozpoznat bez ohledu na prostředí, které je obklopuje. Normální (a pravděpodobně tedy i nenormální) chování, by pak bylo nezávislé na prostředí a bylo by tudíž něčím, co je vlastní dané osobě. Na druhou stranu, pokud nebudou pseudopacienti odhaleni, dostanou se zastánci klasického přístupu k psychiatrické diagnostice do vážných potíží. Předpokládáme-li, že personál nemocnice není nekompetentní, že se pseudopacienti chovají jako příčetní a jako kdyby nebyli v nemocnici, a že pseudopacienti nikdy nebyli navrženi k psychiatrické léčbě, musíme uznat, že psychiatrická diagnóza nevypovídá příliš o pacientovi, ale spíše o prostředí, ve kterém ho pozorovatel posuzuje. Tato práce popisuje jeden takový pokus. Osm příčetných lidí bylo postupně tajně přijato do dvanácti různých nemocnic8. Jejich zážitky při diagnóze jsou popsány v první části tohoto článku, zbylá část je věnována popisu jejich pobytu na psychiatrickém oddělení. Příliš málo psychiatrů a psychologů, včetně těch, kteří pracovali v nemocnicích, ví něco o tom jak pacient vnímá pobyt v nemocnici, neboť zřídkakdy mluví se svými bývalými pacienty, pravděpodobně 2 3

4 5

6 7 8

Autor je profesorem psychologie a práva na Stanfordově univerzitě, Stanford, California 94305. Část dat z této práce byla prezentována na kolokviích kateder psychologie na University of California at Berkeley at Santa Barbara; University of Arizona, Tuscon; a Harvard University, Cambridge, Massachusetts P. Ash: J. Abnorm. Soc. Psychol., 44, 272 (1949); A. T. Beck: Amer. J. Psychiat. 119, 210 (1962); A. T. Boisen: Psychiatry 2, 233 (1938); N. Kreitman: J. Ment. Sci. 107, 876 (1961); N. Kreitman, P. Sainsbury, J. Morrisey, J. Towers, J. Scrivener: ibid., p. 887; H. O. Schmitt, C. P. Fonda: J. Abnorm. Soc. Psychol. 52, 262 (1956); W. Seeman: J. Nerv. Ment. Dis. 118, 541 (1953) Analýza těchto faktů a shrnutí diskuse viz. J. Zubin: Annu. Rev. Psychol. 18, 373 (1967); L. Phillips, J. G. Draguns: ibid. 22, 447 (1971) R. Benedict: J. Gen. Psychol., 10, 59 (1934) Například H. Becker: Outsiders: Studies in the Sociology of Deviance (Free Press, New York, 1963); B. M. Braginski, D. D. Braginski, K. Ring: Methods of maddness: The Mental Hospital as a Last Resort (Holt, Reinhart & Winston, New York, 1969); G. M. Crocetti, P. V. Lemkau: Amer. Sociol. Rev. 30, 577 (1965); E. Goffman: Behavior in Public Places (Free Press, New York, 1964); R. D. Laing: The Divided Self: A Study of Sanity and Madness (Quadrangle, Chickago, 1960); D. L. Phillips: Amer. Sociol. Rev. 28, 963 (1963); T. R. Sarbin: Psychol. Today 6, 18 (1972); E. Schur: Amer. J. Sociol. 75, 309 (1969); T. Szasz: Law, Liberty and Psychiatry (Macmillan, New York, 1963); The Myth of Mentall Ilness: Foundations of a Theory of Mental Ilness (Hoeber Harper, New York, 1963) Kritická studie těchto názorů viz. W. R. Gove: Amer. Sociol. Rev. 35, 873 (1970) E. Goffman: Asylums (Doubleday, Garden City, N. Y., 1961) T. J. Scheff: Being Mentally Ill: A Sociological Theory (Aldine, Chicago, 1966) Data od devátého pseudopacienta nebyla do této zprávy zahrnuta. Ačkoliv nebyl odhalen jako příčetný, pozměnil při přijímacím pohovoru svůj životopis, například neuvedl správně svůj stav a vztah k rodičům. Jeho chování tedy nebylo identické s ostatními pacienty.


květen 2004, 7/18

proto, že nevěří někomu, kdo byl dříve pomatený. Ti, kteří pracují na psychiatrických odděleních, si většinou zvykli na poměry a jejich schopnost vnímání poklesla. A i když existují občasné zprávy výzkumníků, kteří se sami nechali přijmout do léčebny9, jejich pobyt byl převážně příliš krátký a personál nemocnice o nich byl většinou informován. Je těžké říci, do jaké míry s nimi bylo zacházeno jako s pacienty a jako s kolegy. Nicméně jejich zprávy o pobytu v léčebnách byly hodnotné a tímto článkem pokračujeme v jejich úsilí. Pseudopacienti a jejich popis Osm pseudopacientů vytvořilo různorodou skupinu. Jeden z nich byl student psychologie (20-30 let), zbytek pseudopacietů byl starší a „usedlý“, povoláním psycholog (3×), psychiatr, pediatr, malíř a žena v domácnosti. Pět pseudopacientů byli muži a tři ženy. Všichni vystupovali pod pseudonymem, pro případ, že by jim později mohla jejich údajná diagnóza vadit. Ti, kteří se ve své profesi zabývali duševním zdravím uvedli jiné povolání, aby se vyhnuli speciální pozornosti, kterou by jim personál mohl věnovat jako churavým kolegům (obezřetnost či zdvořilost)10. Kromě prvního případu (byl jsem prvním pseudopacientem a o mojí přítomnosti v nemocnici věděl ředitel, vedoucí psychiatrického oddělení a pak už doufám nikdo) nebyl personál psychiatrického oddělení nikdy informován o probíhajícím výzkumném programu a přítomnosti pseudopacientů11. Abychom mohli naše výsledky zevšeobecnit, byli pseudopacienti přijati do dvanácti nemocnic různého typu v pěti různých státech na východním a západním pobřeží. Některé nemocnice byly staré a omšelé, některé byly zcela nové. Některé z nich byly orientovány na výzkum a některé nikoliv. Někde byl dobrý poměr pacientů a personálu, jinde se personálu nedostávalo. Jediná nemocnice byla ryze soukromá, ostatní byly financovány ze státních nebo federálních fondů nebo, v jednom případě, z prostředků univerzity. Poté, co jsme si telefonicky dohodli vyšetření, dorazil pseudopacient do přijímací ordinace a stěžoval si, že slyší hlasy. Když byl tázán jaké hlasy, odpověděl, že jim často nerozuměl, ale pokud je dokázal zachytit, tak říkaly „prázdný“, „falešný“ a „dunět“. Hlasy mu byly neznámé a byly stejného pohlaví jako pseudopacient. Výběr těchto příznaků zjevně odpovídá příznakům „existenciální krize“. Tyto příznaky jsou údajně způsobeny bolestivými problémy týkajícími se vnímané bezvýznamnosti vlastního života. Je to jako kdyby osoba v halucinacích říkala. „Můj život je prázdný a falešný“. Tyto příznaky jsem zvolili také proto, že v literatuře neexistuje jednoduchá zpráva o existenciálních psychózách. Pseudopacienti uváděli při vstupním pohovoru data, která přesně odpovídala jejich dosavadnímu životu (kromě jména a povolání). Všechny významné události v pseudopacientově životě byly převyprávěny přesně tak, jak se skutečně udály. Vztahy s rodiči, sourozenci, manželem (manželkou), dětmi, lidmi v práci a ve škole opět přesně odpovídaly skutečnosti (pokud se ovšem nedostaly do konfliktu s výše uvedenými výjimkami). Stejně tak pseudopacienti pravdivě popisovali svá životní zklamání a zmatky, štěstí a uspokojení. Chtěli bychom zdůraznit důležitost těchto faktů. Když už nic jiného, tak měly významně ovlivnit výsledky pohovoru ve prospěch zjištění příčetnosti, neboť žádné minulé ani současné chování, o kterém pacienti mluvili, nebylo vyloženě patologické. Bezprostředně po přijetí na psychiatrické oddělení přestali pacienti předstírat veškeré příznaky abnormality. V některých případech následovalo u pseudopacientů krátké období lehčí nervozity a neklidu, neboť žádný z pseudopacientů skutečně nevěřil tomu, že bude tak snadno přijat na psychiatrické oddělení. Ve skutečnosti se všichni báli, že budou ihned odhaleni jako podvodníci, a že se řádně ztrapní. Navíc dost z nich nikdy nenavštívilo psychiatrické oddělení a i ti, kteří na něm již někdy byli, pociťovali lehký strach z toho, co je tam čeká. Jejich nervozita tedy odpovídala novosti nemocničního prostředí a velmi rychle vymizela. Kromě zmíněné krátké nervozity se pseudopacienti na oddělení chovali tak, jako „normálně“. Běžným způsobem se bavili s dalšími pacienty a personálem. Rozmluvy jsou na psychiatrickém oddělení lehce netypické, a proto se pseudopacienti snažili povzbudit ostatní k rozhovoru. Když byli pseudopacienti tázáni, jak se jim daří, odpovídali, že dobře, a že již dále nepociťují žádné příznaky. Reagovali na pokyny pečovatelů, výzvy k medikaci (léky nebyly polykány) a k jídlu. Kromě těchto aktivit se pseudopacienti ve volném čase věnovali zapisování svých poznatků o oddělení, pacientech a personálu. Zpočátku své poznámky psali „tajně“, ale zanedlouho se ukázalo, že to nikoho příliš nezajímá, a další poznámky již byly psány na běžný papír na takových veřejných místech jako je společenská místnost. Pseudopacienti, tak jako normální pacienti, byli do nemocnice přijati aniž by věděli, kdy budou propuštěni. 9 A. Barry: Bellevue is a state of mind (Harcourt Brace Jovanovich, New York, 1971) 10 Kromě osobních potíží, které mohl pseudopacient v léčebně očekávat, zde ještě byly jisté právní a sociální potíže, kterým bylo nutné věnovat pozornost. Například po přijetí do psychiatrické léčebny je těžké, ne-li nemožné, zbavit se krátké poznámky v životopise, nehledě na porušení státního zákona. Při přípravě projektu jsem na tyto a další problémy nebral ohled, ale později bylo pro každého pseudopacienta připraveno prohlášení pro soud a během každé hospitalizace byl okamžitě k dispozici advokát. Jsem vděčný John Kaplan a Robert Bales za jejich právní pomoc v této záležitosti. 11 Jakkoliv je takové utajení potenciálně nebezpečné, je nutnou podmínkou pro pokus o seriózní odpověď na naše otázky. Bez utajení bychom nikdy nemohli zjistit nakolik naše zkušenosti odpovídají realitě, nevěděli jaký podíl má na diagnóze bystrost personálu a jaký „šeptanda“, která se šíří po nemocnici. Moje závěry jsou samozřejmě obecné a nevypovídají o konkrétních nemocnicích a konkrétních lidech.. Dbal jsem na zachování jejich anonymity a odstranil jsem všechny stopy, které by mohly vést k jejich identifikaci. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 8/18

Každému pseudopacientovi bylo řečeno, že se musí dostat z nemocnice vlastními prostředky, zejména tak, že přesvědčí personál o své příčetnosti. Psychologický stres z hospitalizace byl značný a všichni pseudopacienti (až na jednoho) toužili po tom, aby byli propuštěni ihned poté, co byli přijati. Pseudopacienti tudíž byli motivováni k tomu, aby se chovali nejen příčetně, ale aby sloužili jako vzory dobrého chování. Sesterské zprávy bez výjimky potvrzují, že chování pseudopacientů nebylo v žádném případě rušivé a že pseudopacienti byli „přátelští“, „spolupracující“ a „nevykazovali žádné znaky abnormality“. Normální nejsou rozpoznáni jako příčetní Navzdory své „zjevné“ příčetnosti nebyli pseudopacienti nikdy rozpoznáni. Pseudopacienti byli přijati (s jedinou výjimkou) s diagnózou schizofrenie12 a byli propuštěni s diagnózou schizofrenie „s vymizením příznaků“. Označení „s vymizením příznaků“ by nemělo být chápáno jako formalita, neboť nikdy v průběhu hospitalizace nebyla vznesena otázka, jestli pseudopacient nesimuluje. V nemocničních záznamech ani neexistují žádné náznaky, že by byl pseudopacient ze simulace podezírán. Spíše je jasné, že jakmile je pacient označen jako schizofrenik, nemůže se tohoto označení zbavit. Je jasné, že pokud je pacient propuštěn, tak jedině „s vymizením příznaků“. Pacient nejen není příčetný, ale z hlediska nemocnice nikdy příčetný nebyl. Jasná chyba v nerozeznání příčetnosti nemůže být připisována kvalitě nemocnic, mezi nimiž sice byly významné rozdíly, ale některé z nich byly považovány za vynikající. Stejně tak nemůžeme říci, že nemocnice neměly dostatek času k pozorování pacientů. Délka hospitalizace se měnila od 7 do 52 dnů, průměrně trvala 19 dnů. Pseudopacienti skutečně nebyli pečlivě pozorováni, ale tato chyba je jednoznačně zapřičiněna zažitými tradicemi v psychiatrických ústavech a nikoliv nedostatkem příležitostí. Nakonec nelze říci, že nerozeznání pacientovy příčetnosti bylo zapříčiněno skutečností, že se nechovali příčetně. Ačkoliv byl jistě každý pseudopacient mírně napjatý, běžní návštěvníci – ani ostatní pacienti - nemohli rozpoznat žádné závažné důsledky této napjatosti v chování pseudopacientů. Bylo celkem běžné, že pacienti „rozpoznali“ příčetnost pseudopacientů. Během prvních tří hospitalizací, kdy jsme vedli přesné záznamy, dalo 35 ze 118 pacientů v přijímacím oddělení hlasitě najevo své podezření. „Ty nejsi blázen. Jsi novinář nebo profesor [odkazují na neustálé zaznamenávání poznámek]. Kontroluješ nemocnici.“ Ačkoliv se většina pacientů dala přesvědčit ujištěním pseudopacientů, že byli nemocní před svým příchodem do nemocnice a že se teprve teď cítí dobře, někteří nepřestali věřit, že pseudopacienti byli příčetní po celou dobu hospitalizace13. Skutečnost, že pacienti na rozdíl od personálu poznali normální osoby je důležitá a otvírá další otázky. Neschopnost rozeznat příčetné osoby během hospitalizace, může být zapříčiněna skutečností, že lékaři pracují pod silným tlakem dělat chyby, které statistici14 nazývají chybami typu 2. Tím chceme říci, že lékaři spíše prohlásí zdravou osobu za nemocnou (chyba kladná, typ 2) než nemocnou osobu za zdravou (chyba záporná, typ 1). Důvod pro toto chování není těžké najít: je samozřejmě mnohem nebezpečnější špatně diagnostikovat nemoc než zdraví. Je lepší chybovat ve prospěch obezřetnosti, je lepší přecenit chorobu než zdraví. Ale co platí všeobecně v lékařství nemusí ještě stejně tak platit v psychiatrii. Běžné choroby, jakkoliv nepříjemné, jsou obvykle vnímány neutrálně. Naproti tomu psychiatrická diagnóza s sebou přináší osobní, právní a sociální stigmata15. Stojí proto za úvahu, jestli by tento trend neměl být v psychiatrii obrácený. Následující experiment byl uskutečněn v nemocnici, která se zabývá výzkumem a výukou, a jejíž personál již o zmíněném jevu slyšel, ale nikdy si nepřipustil, že by tyto chyby mohly nastávat v jejich nemocnici. Personál nemocnice byl zpraven o tom, že v příštích třech měsících bude do nemocnice přijat blíže nespecifikovaný počet pseudopacientů. Každý člen personálu byl požádán, aby ohodnotil pacienty podle pravděpodobnosti, že se jedná o pseudopacienta. Byla použita desetistupňová škála, přičemž stupeň 1 a 2, znamenal, že daný pacient je s vysokou pravděpodobností pseudopacient. K psychiatrické léčbě bylo během tří měsíců přijato 193 pacientů a každý zaměstnanec, který přišel s pacienty do styku - pečovatelé, sestřičky, psychiatři, lékaři a psychologové - byl požádán o vypracování posudku. Čtyřicet jedna pacientů bylo s vysokou pravděpodobností označeno jako pseudopacienti aspoň jedním členem personálu. Dvacet tři pacientů bylo podezíráno aspoň jedním psychiatrem. Devatenáct bylo podezříváno aspoň jedním psychiatrem a aspoň jedním členem personálu. Ve skutečnosti (aspoň v mojí skupině) nebyl během této periody přijat žádný pseudopacient. 12 Je zajímavé, že ve v jedenácti z dvanácti případů byli pacienti přijati s diagnózou schizofrenie a v jednom případě (s naprosto stejnými příznaky) s diagnźou maniodepresivní psychóza. Tato diagnóza má mnohem příznivější předpověď průběhu choroby a byla určena v jediné soukromé nemocnici z našeho souboru. O vztahu mezi psychiatrickou diagnózou a sociálním postavením viz. A. de B. Hollingshead a F. C. Redlich: Social Class and Mental Illness: A Comunity Study (Wiley, New York, 1958). 13 Je samozřejmě možné, že pacienti stanovují diagnózu velmi volně a tíhnou k tomu, že označují mnoho lidí za příčetné, ačkoliv je jejich chování značně deviantní. Přestože nemáme žádná použitelná data týkající se tohoto problému, domníváme se, že tomu tak není.V mnoha případech jsme nebyli nejen terčem pozornosti pacientů, ale pacienti napodobovali naše chování a vystupování. 14 T. J. Scheff: Being Mentally Ill: A Sociological Theory (Aldine, Chicago, 1966) 15 J. Cumming, E. Cumming: Community Mental Health 1, 135 (1965); A. Farina, K. Ring: J. Abnorm. Psychol. 70, 47 (1965); H. E. Freeman, O. J. Simmons: The Mental Patient Comes Home (Wiley, New York, 1963); W. J. Johannsen: Mental Hygiene53, 218 (1969); A. S. Linsky: Soc. Psychiat. 5, 166 (1970) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 9/18

Tento experiment je poučný. Ukazuje, že tendence k označovaní zdravých lidí za nemocné může být převrácena, pokud je sázka dostatečně vysoká (v tomto případě prestiž a bystrost v diagnostice). Ale co lze říci o oněch devatenácti pacientech, kteří byli podezíráni z „příčetnosti“ aspoň jedním psychiatrem a nějakým dalším členem personálu? Byli tito lidé skutečně „příčetní“ nebo snaha vyhnout se chybám typu 2 vedla k většímu množství chyb typu 1 – označování bláznů za „příčetné“? Nic není jisté. Ovšem jedno víme určitě: jakýkoliv diagnostický proces, který tak snadno vede k masivním chybám tohoto druhu nemůže být příliš spolehlivý. Psychodiagnostické „nálepky“ Kromě tendence nazývat zdravé nemocnými – která volá spíše po lepší diagnostice při příjmu než po dlouhé době – hovoří data o obrovské roli „nálepkování“ v psychiatrickém hodnocení. Jakmile je pseudopacient jednou označen za schizofrenika, nemůže se tohoto označení žádným způsobem zbavit. Toto označení hluboce ovlivňuje to, jak ho jiní vnímají a jak vnímají jeho chování. Z tohoto úhlu pohledu nejsou naše závěry nijak překvapivé, neboť se již dlouho ví, že naše usuzování je ovlivněné kontextem. Koneckonců tvarová psychologie se tímto jevem podrobně zabývá. Asch16 ukázal, že existují „hlavní“ osobnostní znaky (jako například „chladný“ a „vřelý“), které jsou natolik silné, že zásadním způsobem ovlivňují vyznění dalších získaných informací a celkový dojem z dané osoby17. „Pomatený“, „schizofrenní“, „maniodepresivní“ a „blázen“ pravděpodobně patří ke zmíněným znakům. Jakmile byla osoba jednou označena za abnormální, je její chování posuzováno na základě této „nálepky“. Skutečně, moc tohoto označení je taková, že normální chování pseudopacientů bylo většinou přehlíženo nebo chybně vysvětlováno. Podívejme se nyní na některé příklady tohoto jevu. Jak jsem již řekl, neučinili jsme žádné změny v životopise pacientů nebo jejich společenském postavení (kromě jména a případně povolání). Nemocnici jsme nabídli pravdivý životopis a popis osobních poměrů. Na životopise pseudopacientů nebylo nic psychotického. Ovlivnila diagnóza psychózy pohled na dosavadní pseudopacientův život nebo tomu bylo naopak? Můžeme říci, že diagnóza nebyla žádným způsobem ovlivněna relativní normalitou životopisu a společenských poměrů pseudopacientů. Spíše se dá hovořit o opaku. Vnímání životopisu pseudopacienta bylo zcela formováno diagnózou. Jasným příkladem tohoto posunu je případ pseudopacienta, který měl úzký vztah ke své matce a jehož vztah k otci byl v raném dětství odtažitý. Během adolescence a v následujících letech však jeho vztah k matce ochladl a otec se stal jeho blízkým přítelem. Současný pseudopacientův vztah k jeho manželce byl typicky vřelý a blízký. Kromě občasných hádek, nedocházelo v manželství k žádnému napětí. Málokdy naplácal svým dětem. Na tomto osobnostním vývoji jistě není nic vyloženě patologického. Skutečně, mnozí čtenáři jistě najdou podobný vzor i ve své vlastní zkušenosti, aniž by to mělo nějaké zhoubné důsledky. Podívejme se nyní, jak byl tento příběh interpretován v souhrnné zprávě při pacientově propuštění: „ Běloch, 39 let … projevuje již od svého raného dětství značnou rozpolcenost ve vztazích k blízkým osobám. Jeho vřelý vztah k matce vychladl během adolescence. Pacient udává, že jeho vztah k otci se stává velmi intenzivním. Emoční stabilita chybí. Jeho pokusy o ovládání emocí k ženě a dětem jsou narušovány výbuchy hněvu a, v případě dětí, bitím. A když říká, že má několik dobrých přátel, lze tušit, že i tyto vztahy jsou rozporuplné ...“ Personál tedy neúmyslně překroutil fakta o případu tak, aby odpovídala oblíbené teorii o dynamice schizofrenní reakce18. V pseudopacientových vztazích s rodiči, manželkou a přáteli nebylo nic rozporuplného, nebo přinejmenším nic rozporuplnějšího než v běžných mezilidských vztazích. Je pravda, že se vztah k rodičům postupně změnil, ale při běžném posouzení by se tomu těžko dostalo pozornosti. Ve skutečnosti by měl být tento vývoj spíše očekáván. Význam toho, co pseudopacient říkal, byl ovlivněn diagnózou schizofrenie. Pseudopacientova výpověď by zcela jistě byla interpretována jinak, kdyby bylo známé, že je pacient „normální“. Všichni pseudopacienti si veřejně vedli rozsáhlé poznámky. Za normálních okolností by tato aktivita měla u personálu vzbudit zájem, tak jako tomu bylo mezi pacienty. Zdálo se nám jasné, že psaní poznámek bude podezřelé a proto jsme vypracovali důmyslný systém, jak každodenně propašovat poznámky z oddělení. Ukázalo se, že naše obavy byly zbytečné. Největší zájem projevený o poznámky shrnuje tento příběh: jeden z pseudopacientů se dotázal lékaře, jaké léky jsou užívány při terapii, a jeho odpověď si zaznamenával. „Nemusíte si to psát,“ řekl mu lékař mírně, „pokud si to nebudete pamatovat, můžete se mě zeptat znovu.“ Co si tedy personál myslel o psaní poznámek? Sesterské záznamy pro tři pacienty ukazují, že psaní poznámek 16 S. E. Asch: J. Abnorm. Soc. Psychol. 41, 258 (1946), Social psychology (Pertience-Hall, New York, 1952) 17 Viz. také I. N. Mensch, J. Wishner: J. Personality 16, 188 (1947); J. Wishner: Psychol. Rev. 67, 96 (1960); J. S. Brunner a R. Tagiuri, in Handbook of Social Psychology, G. Lindzey, Ed. (Addison-Wesley, Cambridge, Mass., 1954) vol. 2, pp. 634-654; J. S. Brunner, D. Shapiro, R. Tagiuri, in Person Perception and Interpersonal Behavior, R. Tagiuri a L. Petrullo, Eds. (Stanford Univ. Press, Stanford, Calif., 1985), pp. 277288 18 Případ obdobného jevu, tentokráte v případě osobnostních znaků určujících inteligenci najdeme v R. Rosethal, L. Jacobson:Pygmalion in the classroom (Holt, Reihart & Winston, New York 1968) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 10/18

bylo vnímáno jako patologické chování. „Pacient neustále píše,“ to byl denní komentář v sesterských zprávách. Pacient nebyl nikdy dotázán, proč to dělá. Jakmile je jednou pacient v nemocnici, tak musí trpět psychickou poruchou. A neustále zapisování je projevem této poruchy, pravděpodobně projevem poruchy, která často doprovází schizofrenii. Nevyslovenou charakteristikou psychiatrických diagnóz je, že se snaží projevy odchylky vztahovat pouze k osobě a jen zřídkakdy se zabývá komplexními podněty, které pacienta obklopují. Důsledkem toho je, že chování zapřičiněné okolním prostředím je chybně připisováno pacientově poruše. Jako ilustraci uveďme toto scénu: jedna z ohleduplných sester viděla pseudopacienta bloumat po nemocničních chodbách. „Jste nervózní pane X?“ „Ne, nudím se,“ odpověděl pseudopacient. Poznámky pseudopacientů jsou plné historek, ve kterých bylo jejich chování špatně vyloženo. Dost často se také stávalo, že se pacient „rozzuřil“, když byl vystaven (vědomému či nevědomému) špatnému zacházení například ze strany pečovatelů. Přivolaná sestra pak zřídkakdy pátrala po tom, jestli pacientovo chování aspoň letmo nesouvisí s prostředím a s jednáním personálu. Sestra raději předpokládala, že pacientovo podráždění je důsledkem jeho patologického chování. Občas také personál předpokládal, že pseudopacientův výbuch byl způsoben nedávnou návštěvou jeho rodiny či jinými pacienty. Personál nikdy nepředpokládal, že chování pacientů může být zapříčiněno poměry v nemocnici nebo dokonce jimi samými. Jeden z psychiatrů dokonce ukazoval na skupinu pacientů sedících půl hodiny před obědem před jídelnou a hovořil o jejich chování jako o zištném chování přirozeném pro jejich duševní stav. Zřejmě mu uniklo, že v prostředí psychiatrické léčebny je kromě jídla jen málo věcí hodných očekávání. Psychiatrická „nálepka“ žije svým vlastním životem. Jakmile byl pacient shledán schizofrenním, musí se očekávat, že již bude navždy schizofrenní. Když uplynul dostatek času, během kterého se pacient choval normálně, mělo se za to, že jeho příznaky ustoupily a byl propuštěn. Ale označení „schizofrenik“ přetrvalo propuštění z nemocnice, protože dále panovalo neodůvodněné přesvědčení, že se pacient opět začne chovat jako schizofrenik. Toto označení, udělené specialisty na duševní zdraví, má vliv nejen na pacienta ale i na jeho příbuzné a přátele, a nemělo by být překvapující, že diagnóza na všechny působí jako proroctví, které se musí naplnit. Pacient dokonce může časem diagnózu přijmout se vším co k ní patří a začít se podle toho chovat19. Lze tedy vyvodit jednoduché závěry. Mnozí, například Zigler a Phillips ukázali, že značná část příznaků u pacientů s rozdílnou diagnózou je totožná20, stejně tak tomu bude i u příčetných a pomatených osob. To co, je obvykle normální, může být za jistých okolností nenormální. Všichni občas vybuchneme vzteky bez nějakého „zjevného důvodu“. Občas cítíme bez zjevného důvodu úzkost nebo jsme sklíčení. A shledáváme těžké vyjít s nějakou osobou – opět bez zřejmého důvodu. Stejně nenormální nemusí být za všech okolností nenormální. Skutečně, takový je dojem pseudopacientů z dlouhodobého soužití s pacienty. Bizarní chování, které by měli projevovat, tvořilo jen zlomek jejich celkového chování. Jestliže nemá smysl říkat, že trpíme depresí, pokud se občas cítíme sklíčení, nemá také smysl označovat všechny pacienty jako pomatené nebo schizofrenní na základě bizarního chování nebo náhledu na svět. Zdá se, že je mnohem užitečnější, jak podotkl Mischel21, soustředit se na vlastní chování a na podněty, kterého vyvolaly a doprovázejí. Není známo, proč vznikají pojmy jako je „bláznivý“ nebo „pomatený“. Je myslitelné, že počátky a podněty způsobující toto chování jsou vzdálené nebo neznámé, nebo že pokud na nás chování působí jako nepřirozené, chceme nositele tohoto chování nějak označit. Na druhou stranu, pokud známe počátky a příčiny chování, soustředíme se na chování samé. Jinak: mohu halucinovat, protože spím, nebo protože jsem požil specifickou drogu. Pak sním nebo jsem v drogovém opojení. Pokud je ale příčina mých halucinací neznámá, jsem označen za blázna nebo schizofrenika, jako by to snad něco říkalo o tom, proč mám halucinace. Zkušenosti z hospitalizace Pojem „duševní choroba“ je poměrně nový. Byl protlačován především lidmi humanistického zaměření, kteří tímto způsobem chtěli změnit náhled na psychicky postižené pacienty, kteří byli doposud označování jako „blázni“ nebo „čarodějnice“ (a vzbudit tak soucit u společnosti). Tyto snahy byly aspoň částečně úspěšné, neboť léčba duševně nemocných se v průběhu let skutečně zlepšila. Přes tento pokrok můžeme pochybovat o tom, že lidé shlížejí na duševně nemocné stejně jako na „fyzicky“ nemocné. Když si někdo zlomí nohu, uzdraví se a je v pořádku, zatímco duševní choroby se údajně nelze zbavit22. Člověk, která má zlomenou nohu nás neohrožuje, ale co blázen trpící schizofrenií? Máme velké množství důkazů, že naše vztahy k duševně nemocným jsou směsicí strachu, nepřátelství, lhostejnosti, podezření a obav23. Duševně nemocní se tak pro společnost stávají „malomocnými“. 19 T. J. Scheff: Being Mentally Ill: A Sociological Theory (Aldine, Chicago, 1966) 20 E. Zeigler, L. Phillips: J. Abnorm. Soc. Psychol. 63, 69 (1961), viz. také R. K. Freudenberg, J. P. Robertson, A.M.A. Arch. Neurol. Psychchiatr. 76, 14 (1956) 21 W. Mischel: Personality and assessment (Wiley, New York, 1968) 22 Nedávným nešťastným příkladem tohoto mínění je názor senátora Thomas Eagleton. 23 T. R. Sarbin, J. C . Manusco: J. Clin. Consult. Psychol. 35, 159 (1970); T. R. Sarbin: ibid. 31, 477 (1967); J. C. Nunnally, Jr.: Popular Conceptions of Mental Health (Holt, Reihart & Winston, New York, 1961) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 11/18

To, že tyto postoje zaujímá společnost je sice politováníhodné, ale nepříliš překvapující. Ale je zarážející, že jsou těmito postoji ovlivněni i profesionálové – pečovatelé, sestry, lékaři, psychologové a sociální pracovníci – kteří pracují s duševně nemocnými. Tato situace je zcela jasně zhoubná. Většina profesionálů by trvala na tom, že s duševně nemocnými soucítí, a že se jim nevyhýbají a nejsou k nim nepřátelští. To ale není nic jiného než skvělá ukázka jejich rozporuplného vztahu k pacientům, neboť jejich chtěné chování je jen částí vztahu k pacientům. Negativní vztah k pacientů je zde také a lze ho snadno odhalit. Takové postoje nás nepřekvapily, jsou totiž přímým důsledkem „nálepek“, které byly pacientům přiděleny a místa, na kterém se s pacienty setkávají. Představme si typické psychiatrické oddělení. Personál a pacienti jsou přísně odděleni. Personál má vlastní jídelnu, koupelny a jednací místnosti. Skleněné kukaně pro personál, pseudopacienty nazývané „klece“, jsou v každé společenské místnosti. Personál se pravidelně objevuje ve chvílích, kdy má pečovat o pacienty – při podávání léků, vedení skupinové terapie, při kárání pacientů. Personál se většinou zdržuje v pro něj vyhrazených místnostech, skoro jako kdyby byly poruchy, jimiž pacienti trpí, nakažlivé. Abychom zjistili v jaké míře je segregace pacientů a personálu ve zkoumaných nemocnicích pravidlem a v jaké míře se personál druží s pacienty, rozhodli jsem se měřit čas, který personál stráví „mimo klec“. Ne všechen čas strávený mimo klec věnoval personál pacientům (pečovatelé se například chodili dívat na televizi do společenské místnosti), nicméně toto byla jediná možná metoda, která mohla poskytnout spolehlivá data. Průměrné množství času stráveného pečovateli mimo klec bylo 11,35% (rozmezí od 3% do 52%). Tato čísla neodrážejí přesně čas strávený s pacienty, neboť jsou v nich zahrnuty i takové aktivity personálu jako upravování lůžkovin, dozor nad pacienty při holení, řízení úklidu oddělení a přípravy pacientů na aktivity mimo oddělení. Zřídkakdy hráli pečovatelé s pacienty nějaké hry nebo si s nimi povídali. Ukázalo se, že je nemožné změřit čas, jaký s pacienty trávily sestry, neboť jejich pobyt mimo klec byl příliš krátký. Namísto toho jsme zjišťovali, kolikrát za den vyšly sestry z klece. V průměru vyšly během dne 11,5 za směnu, včetně případů, kdy opouštěly oddělení (rozmezí od 4 do 39). Odpolední a noční sestry byly ještě méně aktivní, objevovaly se pouze 9,4 krát za směnu (rozmezí od 4 do 41). Data pro ranní sestry, které přicházely obvykle po půlnoci a odcházely kolem osmé, nemáme k dispozici, neboť pacienti během této doby samozřejmě spali. Lékaři, zejména psychiatři, byli ještě méně dostupní a zřídkakdy na oddělení vůbec zavítali. Bylo běžné, že je pacienti viděli pouze když přicházeli nebo odcházeli z oddělení, jinak totiž lékaři trávili většinu času ve svých kancelářích nebo v kleci. V průměru se lékaři objevili na oddělení 6,7 krát za den (rozmezí od 1 do 17). Ukázalo se, že je těžké získat nějaká data tohoto typu, neboť lékaři často měnili dobu příchodu a odchodu. Hierarchická organizace psychiatrických oddělení již byla rozebrána dříve24, nicméně skrytý význam toho problému stojí za připomenutí. Ti, kteří mají největší pravomoci nepracují s pacienty. O pacienty se starají lidé s nejmenšími pravomocemi. Připomeňme si, že osvojování rolí obvykle probíhá pozorováním ostatních s tím, že chování těch nejmocnějších je největším vzorem. Je tudíž přirozené, že pečovatelé sice tráví s pacienty nejvíc času – to je dáno jejich postavením v hierarchii – ale zároveň se tento čas, po vzoru ostatních, snaží snížit na minimum a zdržují se převážně v kleci. Nyní se budu zabývat další částí studie, která pojednává o odezvách personálu na kontakt vyvolaný pacienty. Je již dlouho známo, že množství času, které s námi daná osoba stráví, je měřítkem toho, jak jsme pro ni důležití. Pokud osoba naváže oční kontakt, můžeme se oprávněně domnívat, že zvažuje naše přání či potřeby. Pokud s námi prohodí pár slov, nebo dokonce naváže rozhovor, máme další důvod pro domněnku, že nás považuje za osobnost. Ve čtyřech nemocnicích přišli pacienti k některému z členů personálu a vznesli jednoduchý dotaz: „Promiňte pane [paní, pane doktore] X, kdy budu mít normální občanská práva?“ popřípadě „ … kdy bude projednáván můj případ?“ nebo „ … kdy asi budu propuštěn?“. Přičemž obsah otázky se měnil podle toho, kdo byl tázán, a podle pseudopacientových (pravděpodobných) potřeb. Dotaz byl vždy zdvořilý a smysluplný, dbali jsme na to, aby žádný člen personálu nebyl dotázán vícekrát jak jednou denně, abychom personál zbytečně nedráždili, nebo aby se nestal podezřívavým. Při vyšetřování těchto dat bychom neměli zapomínat na to, že chování pseudopacientů nebylo nikdy bizarní nebo rušivé. Kontakt s pseudopacientem skutečně mohl být začátkem dobrého rozhovoru. Výsledky těchto pokusů jsou shrnuty v tabulce 1, zvlášť pro lékaře, sestry a pečovatele. Menší rozdíly mezi typy reakcí pracovníků byly zastíněny společným znakem - vyhýbáním se pokračování kontaktu navázaného pacientem. Zdaleka nejběžnější odezvou na pseudopacientovu snahu o navázání kontaktu byla krátká odpověď za chůze, přičemž člen personálu často odvracel hlavu, nebo dokonce neodpověděl vůbec. Setkání měla převážně absurdní ráz.: (pseudopacient) „Promiňte pane X, kdy budu mít normální občanská práva?“ (lékař) „Dobré ráno, Davide, jak se máš?“ (pokračuje dál v chůzi, aniž by vyčkal na odpověď).

24 A. H. Stanton, M. S. Schwartz: The Mental Hospital: A Study of Institutional Participation in Pschyatric Ilness and Treatment (Basic, New York, 1954) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 12/18

Psychiatrické oddělení Kontakt psychiatři

sestry a pečovatelé

Univerzitní areál (nelékařské obory)

Univerzitní lékařské centrum (lékaři)

personál

„Hledám psychiatra.“

„Hledám internistu.“

bez dodatečného komentáře

Odezva (v procentech): pokračuje dál a odvrací hlavu

71

88

0

0

0

0

navazuje oční kontakt

23

10

0

11

0

0

zastavuje se a prohodí pár slov

2

2

0

11

0

10

zastavuje se a navazuje rozhovor

4

0,5

100

78

100

90

Střední počet zodpovězených otázek

nezjišťováno

nezjišťováno

6

3,8

4,8

4,5

Respondentů

13

47

14

18

15

10

Pokusů

185

1238

14

18

15

10

Tabulka 1: Kontakt s personálem vyvolaný pacienty ve srovnání s jinými situacemi Je poučné srovnat tato data s výsledky nedávno získanými na Stanford University. Předpokládalo se, že sbor velkých univerzit je natolik zaneprázdněn, že mu nezbývá žádný čas na studenty. Pro srovnání: mladá dívka si vyhlédla nějakého člena učitelského sboru, který vypadal, že jde právě na nějakou schůzku nebo na přednášku, a položila mu následujících šest otázek: 1. „Promiňte, můžete mě prosím říci, jak se dostanu do Encina Hall?“ (popř. na univerzitním lékařském centru: „ ... výzkumného centra?“) 2. „Nevíte, kde najdu Fish Annex?“ (Fish Annex neexistuje) 3. „Učíte tady?“ 4. „Jak si lze podat přihlášku na fakultu?“ (popř. na univerzitním lékařském centru: „ … jak se přihlásit na medicínu?“) 5. „Je těžké se tam dostat?“ 6. „Můžu dostat stipendium?“ Všechny otázky byly bez výjimky zodpovězeny. Bez ohledu na to, jak dotazovaní spěchali, udržovali všichni nejen oční kontakt ale přestali i mluvit. Ve skutečnosti si mnoho dotazovaných prodloužilo cestu, aby pomohli tazatelce najít hledanou kancelář, Fish Annex, nebo aby s ní probrali její vyhlídky na přijetí na universitu. Stejný pokus byl opakován v nemocnici, viz. tabulka 1. Také zde měla dívka připravených šest otázek. Po první položené otázce řekla, že „hledá psychiatra“ (18 respondentů), nebo že „hledá internistu“ (15 respondentů). Deset respondentů nedostalo žádný komentář (viz. poslední tři sloupce tabulky 1). Poměrný počet spolupracujících respondentů byl výrazně vyšší, než jakého dosáhli pseudopacienti v psychiatrických odděleních. Zjevné jsou také rozdíly v případě rozhovorů vedených v lékařském centru. Když tazatelka dala najevo, že hledá psychiatra, byl zjištěný stupeň kooperativního chování nižší, než když tvrdila, že hledá internistu. Bezmoc a odosobnění Oční a verbální kontakt značí zájem a vztah k člověku jako osobnosti, jejich nepřítomnost svědčí o opaku. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 13/18

Data, o kterých jsme právě mluvili, pořádně nevystihují každodenní střety pramenící z odosobnění. Mám k dispozici záznamy o pacientech, kteří byli trestáni kvůli tomu, že se pokusili začít rozhovor. Během našich pokusů byl například jeden pacient potrestán v přítomnosti ostatních pacientů za to, že se přiblížil k pečovateli a řekl: „Mám tě rád.“ Občas byly tresty ukládané pacientům natolik přehnané, že je nebylo možné obhájit žádnými psychiatrickými poučkami. Přesto se zdálo, že jsou tyto tresty považovány za běžné. Vztek personálu byl často zkratkovitý. Pacient, který neslyšel volání k podávání léků byl tvrdě kritizován, ráno pečovatelé často budili pacienty se slovy25:„Vstávejte vy hovada, ven z postele!“ Ani vtipy, ani „přesná“ data nemohou vyjádřit drtivý pocit bezmoci, který doléhá na osobu trvale vystavenou odosobněnému prostředí psychiatrického oddělení. Skoro nezáleží na tom, ve které nemocnici se psychiatrické oddělení nachází – vynikající veřejné nemocnice a přepychová soukromá nemocnice sice byly lepší než venkovské a omšelé nemocnice, ale rozdíly ve vybavení byly zastíněny tím, co měly všechny nemocnice společného – odosobnění. Bezmoc byla zjevná. Psychiatrický pacient je zbaven mnoha občanských práv26. Psychiatrická „nálepka“ znamená ztrátu důvěryhodnosti. Jeho svoboda pohybu je omezena. Nemůže iniciovat kontakt s personálem, může pouze odpovídat na jeho výzvy. Soukromí pacientů je minimální. Pokojů pacientů mohou být kdykoliv a bez jakéhokoliv důvodu navštíveny a prohledány kýmkoliv z personálu. Pacientův životopis a lékařské záznamy jsou přístupné každému zaměstnanci (a to včetně „brigádníků“), který do nich chce nahlédnout. A to bez ohledu na podíl na terapeutickém procesu. Často je také sledována pacientova osobní hygiena a vyměšování. Záchody mohou být bez dveří. Občas odosobnění dosahuje takového stupně, že pseudopacienti měli dojem, že jsou neviditelní, nebo přinejmenším nestojí nikomu za pozornost. Poté co jsme byli přijati, absolvovali jsme lékařské vyšetření (fyzické) v poloveřejné místnosti, kde se ostatní zaměstnanci věnovali vlastní práci, jako kdybychom v místnosti nebyli. Na oddělení byli pacienti vystaveni špatnému verbálnímu a občas fyzickému zacházení ze strany pečovatelů. A to v přítomnosti ostatních pacientů, z nichž si někteří (pseudopacienti) dělali poznámky. Špatné zacházení okamžitě ustalo, pokud se objevil další zaměstnanec. Zaměstnanci jsou věrohodní svědci. Pacienti nikoliv. Sestra si rozepnula uniformu a urovnávala si podprsenku před celým oddělením. Nevypadalo to svůdně, prostě nás nevnímala. Skupina zaměstnanců si ukazovala na pacienta bavila se o něm. To všechno v jeho přítomnosti, jako by tam nebyl. Další pozorování týkající se odosobnění a „neviditelnosti“ pacientů se týká podávání léků. Pseudopacientům bylo podáno přes 2100 tablet léků jako Elavil, Stelazine, Thorazine a mnoho dalších. (Taková různorodost léků podávaných při stejné diagnóze je také sama o sobě hodná pozornosti.) Pseudopacienti polkli celkem dvě tablety, ostatní poschovávali do kapes nebo je spláchli do záchodu. Takto nejednali jenom pseudopacienti. Nemám žádné přesné záznamy o tom, kolik pacientů nebralo léky, ale pseudopacienti na toaletách často nacházeli léky jiných pacientů. Dokud však pseudopacienti a pseudopacienti spolupracovali, bylo toto jejich chování tolerováno. Odezva pseudopacientů na odosobnění byla velmi silná. Ačkoliv pseudopacienti přicházeli na oddělení jako pozorovatelé a byli upozorněni, že na oddělení „nepatří“, nedokázali proces odosobnění ignorovat a snažili se proti němu bojovat. Například: student psychologie požádal svoji ženu, aby mu přinesla jeho učebnice, aby mohl „dodělat svoje úkoly“ - a to navzdory tomu, že měl zatajovat svoji profesi. Tento student, který se na pobyt v nemocnici připravoval a těšil se na tuto zkušenost, si najednou „vzpomněl“, že o víkendu jsou automobilové závody, které chce vidět, a trval na tom, aby byl do té doby propuštěn. Jiný pseudopacient se pokoušel flirtovat s jednou ze sester. Následně oznámil personálu, že se přihlásil na doktorské studium psychologie a že bude velmi pravděpodobně přijat, neboť ho jeden z profesorů navštívil v nemocnici. Tentýž pseudopacient se pokoušel o psychoterapii ostatních pacientů - to všechno proto, aby byl považován za osobu v odosobněném prostředí. Zdroje odosobnění Jaké jsou příčiny odosobnění? Již jsem zmínil dvě. První z nich je náš postoj k duševně nemocným – postoj, který se projevuje obavami, nedůvěrou, hrůzostrašnými očekáváními ale i laskavými záměry. Náš rozporuplný postoj tak vede, jako v jiných případech, k odtažitosti. Druhou příčinou (ne úplně oddělitelnou od první), která napomáhá odosobnění, je hierarchické uspořádání psychiatrických nemocnic. Ti, kteří stojí v hierarchii nejvýše, se nejméně setkávají s pacienty a toto chování je pak vzorem pro ostatní. Lékaři, psychiatři a psychologové průměrně trávili s pacienty 6.8 minuty denně, s rozmezím od 3.9 do 21.1 minuty (data od šesti pseudopacientů za 129 dní hospitalizace). V získaných údajích je zanesen i čas uplynulý při přijímacím pohovoru, vizitě, individuální a skupinové psychoterapii a propouštěcím pohovoru. Je jasné , že osobní kontakt mezi pacienty a lékaři byl minimální. A lékaři slouží jako vzor sestrám a pečovatelům. Pravděpodobně existují i jiné příčiny odosobnění. Psychiatrická zařízení mají v současnosti vážné finanční 25 V originále „Come on, you m.....f.....s, out of bed!“. Vynechané slovo je „motherfucker“ a překlad „hovado“ je nadmíru slušný. (pozn. překlad) 26 D. B. Wexler, S. E. Scoville: Ariz. Law Rev. 13, 1 (1971) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 14/18

problémy. Nedostatek personálu je tíživý a čas personálu je vzácný. Kontakt s pacienty by měl být větší. Ačkoliv je problém s financováním skutečný, lze ho řešit. Mám však dojem, že příčiny odosobnění jsou spíše psychologické než finanční povahy, a nemyslím si, že navýšení počtu zaměstnanců zlepší v tomto ohledu péči o pacienty. Počet porad a vedení rozsáhlých záznamů o pacientech není z výše uvedených důvodů tak omezeno, jako kontakt s pacienty. I v těžkých časech existují priority. Skutečnost, že kontakt s pacienty není v tradiční psychiatrické nemocnici prioritou, není způsobena finančními tlaky. Možná je tomu tak kvůli odtažitosti a odosobnění. Přehnané spoléhání se na léčbu léky je také příčinou odosobnění, neboť personál je přesvědčen o tom, že léčba probíhá a žádný další kontakt s pacientem tudíž není nutný. Měli bychom být obezřetní v chápání role psychiatrických léčiv. Kdybychom chápali pacienty jako schopné a ne bezmocné, kdybychom v nich viděli zajímavé osobnosti a ne diagnostické případy, kdybychom je vnímali jako pozoruhodné jedince a ne jako „malomocné“, kdyby jejich utrpení opravdu budilo náš soucit a zájem, skutečně bychom se jim vyhýbali, protože máme vhodné léky? Snad proto, že by nám to bylo příjemné? Důsledky „nálepkování“ a odosobnění Ačkoliv se poměr toho co víme a toho, co bychom potřebovali vědět, blíží k nule, máme snahu vytvářet „poznání“ a předpokládáme, že chápeme víc než ve skutečnosti. Nejsme si schopni přiznat, že prostě nevíme. Potřeba diagnostikování a léčení poruch chování a emocí je obrovská. Ale než abychom přiznali, že v těchto věcech stále tápeme, raději označujeme pacienty jako „schizofrenní“, „maniodepresivní“ a „pomatené“, jako kdyby tyto pojmy znamenaly, že něco víme. Faktem je, že dlouho víme, že tyto diagnózy jsou často neužitečné a nespolehlivé, ale přesto jsem je nepřestali používat. Nyní víme, že nedokážeme rozeznat příčetnost od pomatenosti. Je skličující uvažovat o tom, jak s těmito poznatky naložíme. Není to jen skličující ale i děsivé. Kolik je jen v psychiatrických léčebnách lidí, kteří jsou zdraví, ale nevíme to o nich? Kolika lidem byla zbytečně odebrána jejich občanská práva, od práva volit přes právo řídit až k právu vést svůj vlastní účet? Kolik lidí předstíralo pomatenost, aby se vyhnuli trestnímu stíhání kvůli svému chování a naopak, kolik lidí by mělo stanout před soudem místo toho aby, považováni za pomatené, věčně žili v psychiatrické léčebně? A kolik lidí bylo poznamenáno dobře míněnou, nicméně chybnou, diagnózou? Nakonec připomínáme, že chyby typu 2 nemají v psychiatrii stejné důsledky jako v jiných lékařských oborech. Diagnóza rakoviny, která se ukázala jako špatná, je důvodem k oslavě. Ale psychiatrické diagnózy jsou zřídkakdy odhaleny jako chybné. Jednou poznamenáni, poznamenáni navždycky. Nakonec, kolik pacientů je „příčetných“ mimo nemocnici, ale v nemocnici se zdají být pomatení – ne proto, že by byli blázniví sami o sobě, ale proto, že tak reagují na bizarní uspořádání. Goffman27 nazývá proces zařazovaní do takovýchto společností „umrtvením“, což je vhodná metafora zahrnující proces odosobnění, který jsme popsali výše. A i když je těžké říci, jestli jsou reakce pseudopacientů typické pro všechny chovance – přinejmenším to nejsou opravdoví pacienti – je těžké uvěřit tomu, že proces přizpůsobování se poměrům psychiatrického oddělení učí užitečným postojům a zvyklostem, které lze uplatnit ve „skutečném světě“. Shrnutí a závěr Je jasné, že v psychiatrických nemocnicích nejsme schopní rozlišit příčetné a pomatené. Samo nemocniční prostředí je natolik zvláštní, že chování v tomto prostředí může být snadno špatně pochopeno. Důsledky působení tohoto prostředí na hospitalizované pacienty – bezmoc, odosobnění, segregace, umrtvení a „nálepkování“ - mají zcela jistě záporný terapeutický vliv. Doposud nechápu tento problém natolik, abych viděl řešení. Ale dvě věci se mi zdají slibné. Za prvé rozšíření sítě komunitních center pro dušeně nemocné, krizových center, hnutí osobnostního rozvoje a behaviorální terapie, které se snaží vyhnou „nálepkování“ a soustředí se na specifické problémy a chování a ponechávají jednotlivce v relativně přívětivém prostředí. Navíc se musíme vyvarovat posílání postižených do léčeben, náš názor na ně pak nebude tak náchylný ke zkreslení. (Riziko zkresleného vnímání zde podle mého názoru pořad bude, neboť jsme citlivější na chování a slovní projev daného jedince, než na jemné podněty prostředí, které toto chování podněcují. Nám jde ale o stupeň takového zkreslení. A, jak jsem ukázal, stupeň zkreslení je velmi velký v tak extrémním prostředí jako je psychiatrická léčebna.) Druhou slibnou věcí se mi zdá zvýšení citlivosti psychiatrických pracovníků a výzkumníků k zvláštní situaci v jaké se psychiatričtí pacienti nacházejí (vzpomeňte na Hlavu XII). Jenom seznámení se s materiály týkajícími se tohoto problému může být pro některé psychiatrické pracovníky a výzkumníky přínosné. Pro ostatní by byla velmi užitečná přímá zkušenost s pobytem v psychiatrické léčebně. Je jasné, že další výzkum na poli sociální psychologie zlepší léčbu a prohloubí naše znalosti. Já a další pseudopacienti jsme v léčebnách měli spoustu negativních zážitků. Nepředstíráme, že popisujeme 27 E. Goffman: Asylums (Doubleday, Garden City, N.Y., 1961) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2004, 15/18

subjektivní prožitky skutečných pacientů. Jejich prožitky mohou být rozdílné od našich, zejména pokud jde o plynutí času a nutný proces přizpůsobení se prostředí. Mluvíme ale o poměrně objektivních ukazatelích popisujících léčbu v nemocnici. Bylo by velkou chybou myslet si, že všechno, co se nám přihodilo, bylo způsobeno zlomyslností nebo hloupostí části personálu. Opak je pravdou, nejsilnější dojem byl, že jde o lidi, kteří o nás opravdu pečují, nesou těžký úděl a jsou neobvykle inteligentní. Pokud selhali, a někdy selhali opravdu bolestně, bylo by přesnější připisovat jejich selhání prostředí, ve kterém se společně s námi nacházeli, než jejich bezcitnosti. Jejich vnímání a chování bylo spíše řízeno situací, než nějakým zlomyslným záměrem. V laskavějším prostředí, které by nebylo tak spoutané celkovou diagnózou, by jejich chování bylo laskavější a úsudek efektivnější. Děkuji W. Mischel, E. Orne a M. S. Rosenhahn za jejich připomínky k rukopisu této práce.

Kalendárium V této části Salátu máte k dispozici podrobný přehled akcí, které K-Klub (nebo někdo z přátel K-Klubu) pořádá. Vzhledem k tomu, že Salát vychází jednou za dva měsíce, není možné zajistit aktuálnost níže uvedených údajů. Nejčerstvější informace najdete na internetových stránkách K-Klubu (http://www.sweb.cz/kklub) v sekci Kalendárium. Název akce:

Co dokáže zážitek? Přihlašování na akci bylo ukončeno (jede třináct účastníků). Děkujeme všem, kdo se přihlásili a těšíme se na setkání na víkendovce. Podrobnější informace k víkendovce budou zveřejněny na stránkách K-Klubu (http://www.sweb.cz/kklub).

Stručný popis:

Cílem víkendovky - praktického semináře - je seznámit Vás prostřednictvím her, zážitků a zkušeností z nich plynoucích s tím, jak posílit týmovou spolupráci mezi lidmi, jak dobře "vytěžit" hru z pohledu reflexe a jak vyváženě připravit program na kratší i delší "zážitkové" akce (od víkendovky po prázdninovku). Víkendovka je vhodná nejen pro účastníka prázdninovky K-klubu, ale i pro všechny ty, kteří se aktivitám "zážitkové pedagogiky" (jak při práci s dětmi, tak s dospělými) již věnují nebo by se chtěli věnovat. Víkendovku pro K-klub připravuje Radek Vrbacký a Vlaďka Vrbacká, kteří na letošní CVVZ v Brně uvedli půldenní program IMPULS.

Termín:

14.05.-16.05.2004

Místo:

Říčky v Orlických horách

Cena:

320 Kč; Platbu provádějte na tento účet: záloha - 170 Kč do 30.04.2004; doplatek před akcí na místě 134 705 997 / 0300 (ČSOB) - jako variabilní symbol uveďte svoje rodné číslo; informaci o tom, že jste provedli platbu, potvrďte na e-mailovou adresu: [email protected] nebo SMS na telefon 737 77 70 02

Spaní:

ubytování v chatě - vlastní spacák

Jídlo:

společné jídlo od pátečního večera po nedělní oběd je v ceně

Kontakt:

Roman Soukup (Hamoun) email: [email protected] tel: 737 77 70 02 nebo 286 88 75 37 „Informační drobečky“ z chystané víkendové hostiny: •

Celý kurz bude veden metodou tzv. tématem centrované interakce. To znamená, že Radek a Vlaďka budou usilovat o dosažení dynamické rovnováhy mezi stanovenými tématy, potřebami a možnostmi jednotlivců a stavem a potřebami skupiny.

•

Program bude mít celkovou délku 23 programových hodin a bude složen především z prožitkových aktivit různého charakteru, které by měly posloužit ke všem cílům kurzu.

•

Součástí kurzu bude manuál, ve kterém naleznete základní charakteristiku her a aktivit a probíranou teorii.

•

Cítím to, Městečko Palermo, ZOO, Neexistující zvířata, Vědecká přísloví, Minové pole - některé z aktivit, se kterými se na víkendovce setkáte …

Prozrazujeme:


květen 2004, 16/18

Název akce:

Brigáda na základně v Říčkách

Stručný popis:

Práce, práce, práce a potom možná i zábava.

Termín:

28.05.-30.05.2004; příjet můžete v pátek od 20:00, popřípadě kdykoliv v sobotu

Místo:


Cena:

0 Kč; ubytování i sobotní jídlo je hrazeno

Spaní:

ubytování v chatě na matracích - vlastní spacák

Jídlo:

Je zajištěno na sobotu, na ostatní dny se zařiďte podle svého.

Budete potřebovat:

Budeme vás informovat, pravděpodobně štětce a pracovní oblečení na natěračské práce.

Kontakt:

Honza Hanousek tel. domů: 386 35 78 83 mobil: 737 51 44 61 email: [email protected]

Poznámky:

Zájemci nechť se nahlásí Honzíkovi do 15.5.2004 abychom věděli, kolik máme zajistit práce.

Název akce:

Kurs vázání vysokých lan Chcete se naučit, jak vázat nízká a vysoká lana?

Stručný popis:

Chtěli byste přijet a pomoci nám s vázáním všech překážek, které budou uvedeny o následujícím lanovém víkendu? Po tomto kurzu by jste měli být teoreticky a možná i prakticky schopni navázat jakékoli „lana“ a zajišťovat organizačně celý proces s účastníky. 24.06.-25.06.2004

Termín:

Začínáme ve čtvrtek večer (od 20:00), kdy bude probírána teorie. V pátek se budeme věnovat praktické výuce. Cílem je navázat překážky pro účastníky víkendu s vysokými lany.

Místo:


Cena:

20,- Kč (ubytování), cena kurzu dle dohody a počtu účastníků

Spaní:


Jídlo:

vlastní Fyzickou a psychickou připravenost, strávíte spoustu času v sedáku na stromě.

Budete potřebovat:

Sportovní oblečení včetně bot. Veškerý horolezecký materiál, který vlastníte.

Kontakt:


Poznámky:

Akce je pořádána pro omezený počet účastníků (max. 5-6) a přednostně pro stálé členy KKlubu. Přijet mohou i nečlenové, musí ale počítat s předností K-Klubáků. Máte-li zájem, kontaktujte okamžitě Honzu Hanouska, sdělí vám bližší informace.


květen 2004, 17/18

Název akce:

Víkend s vysokými lany

Stručný popis:

Honzík, Maruš a Fík, naši odborníci na lanové překážky připraví (buď sami nebo ještě s někým dalším) malé lanové centrum.

Termín:

25.06.-27.06.2004; přijet můžete v pátek od 20:00

Místo:


Cena:

150 Kč;

Spaní:


Jídlo:

vlastní

Budete potřebovat:

sportovní oblečení včetně bot

Kontakt:


Poznámky:

Zájemci nechť se nahlásí Honzíkovi do 15.6.2004.

Název akce:

Prázdninovka 2004: Svět nezrozených drahokamů

Stručný popis:

Zážitkový kurs pro dospělé (18+). Čtěte také vysvětlení, co je to prázdninovka a především zvadlo na prázdninovku.

Termín:

16.07.-25.07.2004

Místo:


Cena:

1900 Kč

Spaní:

ubytování ve stanech - vlastní spacák

Jídlo:

je zahrnuto v ceně

Budete potřebovat:

upřesníme

Kontakt:

Max, mobil: 604 50 45 38; email: [email protected] Petr Langr, mobil: 732 15 16 23, U Dvora 662, 561 51 Letohrad http://www.sweb.cz/kklub

Omluva Předem se omlouváme za všechny pravopisné chyby, které se mohou v Salátu vyskytnout. Buďte prosím shovívaví.

Poděkování Toto vydání Salátu bylo zpracováno pomocí textového editoru OpenOffice (http://www.openoffice.org/) a grafického programu GIMP (http://www.gimp.org/).


květen 2004, 18/18

květen 2004 Slovo na úvod klubový časopis občanského sdružení K-Klub

Recommend Documents