Kvina Meridor a Adriana Den byl velmi teplý.Meridor seděl na nevelikém kameni na okraji pěšiny vedoucí do nitra veliké jeskyně.Nebe již rudlo zapadajícím sluncem a v noci bude jistě chladno.Rukou v železné rukavici si zaclonil oči, když pohlédl na rudnoucí denní hvězdu a při tom pohybu zavrzala kůže a zaskřípěl kov jeho zbroje.Mohutný válečný kůň se pásl opodál, střihal ušima a viditelně dával najevo, že těžké sedlo, štít, kopí a meč pro něho neznamenají žádnou zátěž. Meridor nebyl již nejmladší, ale neměl ještě v knize života víc jak čtyři křížky. Bojoval ve dvou velkých bitvách, bojoval na různých stranách pravdy a lži.Naučil se zabíjet cokoliv a kdykoliv.Někdy bojoval pro peníze, jindy pro potěšení z boje samotného a nejednou stanul i na straně práva.Byl prostě profesionál. Když mu v dvanácti sebrala válka rodinu i všechny příbuzné, byla armáda jediné místo, kde měl jistotu, že ho nezašlápne do hlíny tvrdost života v podobě lapků,hladu,dravé zvěře či morové rány. I když o tom posledním by se dalo dlouze polemizovat.Armáda nejprve srazila na kolena jeho tělo a ducha.Dala mu do ruky zbraň a naučila ho rvát se o svůj život.Naučila ho, že věřit nemůže nikdy a nikomu, že i nejlepší přítel může zradit a jediné co bude stát v životě při něm je jeho meč.Meridor neměl mnoho přátel. Vlastně jen tři.Svůj meč, svého koně a skřítka Puka, který ho jednou za temné noci odtáhl z bitevního pole, kde ho zalehl zraněný kůň jeho protivníka.Dalo by se tomu říci zázrak, protože ještě za rozbřesku projížděli žoldnéři vítězné armády bojištěm a rabovali.Raněné dobíjeli. Byla tak větší kořist.Stejně nebylo felčara, který by se staral o žoldnéře, nebo vojáka, kterému trčel z ramene hrot kopí a v krku mu vězel po útoku Mermialských lučištnic jako zázrakem jen jeden šíp, který nezpůsobil smrtelné zranění.Žoldnéřům je jedno jestli rabují svého nebo cizího vojáka.Hlavně, že je kořist.Ať byla bitva jakákoliv, byli-li v ní žoldnéři, vždycky byli na bojištích mrtví a okradení. Meridor nevěděl, proč ho Puk vlastně zachránil a nikdy se ho na to nezeptal.Dvacet let. Po cestě od lesa zarachotily obruče povozu.Meridor se zvedl a poodešel do stínu vysoké jedle.Byl to královský kočár.Nedoprovázel ho nikdo.Zastavil, dvířka s erbem krále se otevřela a z kočáru vystoupila dívka zahalená v fialový krajkový závoj.Kočí práskl bičem, otočil kočár a rychle ujížděl do hloubi lesa.Dívka se za ním dívala, než zmizel mezi stíny stromů a pak vykročila k jeskyni.Zastavila se, když v paprscích zapadajícího slunce spatřila Meridorova koně a pak i jeho postavu skrytou stínem stromu. „Nezbývá, než-li se usmát.“,pomyslil si Meridor a usmál se. „Z týhle jeskyně za soumraku vyleze saň sežrat princeznu a rytíř na koni se s ní utká.Jako v pohádce. Ksakru jenže tohle není pohádka!“ Dívka nerozhodně přešlapovala. Meridor přemýšlel dál. „Není to pohádka, protože král dal tajně vyměnit princeznu za jednu ze služebnic, aby o tom nikdo nevěděl. Obecně si myslím, stejně jako mnozí ostatní, že ta potvora princezna si pro své rozmary nic lepšího nezasloužila. Obecně se mluví o tom, že pobláznila i jakéhosi mladého čarodějnického učně a když si s ním pohrála, zničeného na duši ho nechala zbičovat a vyhnat ze země. Ostatně u ní to není nic neobvyklého, jelikož její královský tatíček se v ní jen vidí a běda tomu, kdo se proti ní křivým slůvkem jen obrátí. Jenže tentokrát narazila kosa na kámen. Mladík si to nenechal jen tak líbit a hlavně si to nenechal jen pro sebe. Když ho chytili a kat mu sťal hlavu, objevila se u katova špalku mladíkova matka, mimo jiné známá čarodějka a proklela milou princezničku i s jejím tatíkem. Tahle saň tu od tý doby sídlí a jen čeká, kdy jí pošlou princeznu ke svačině. Jednou týdně vylétne ke královskému hradu, trochu ho poboří, vypálí a zase zaleze. Královská rodina se již několikrát pokoušela tajně prchnout ze země, jenže tahle saň je vždycky našla a lidé milou princezničku vždy dopravili zpět na hrad, jen když jim tahle ohnivá potvora nežrala stáda a nepálila pole. Dneska si král myslí, že na ni vyzrál. Služka má princezniny šaty, šperky,boty.Jestli ten podraz saň neprokoukne,jsem tu já, abych ji na něj upozornil. Doufám, že si dá říci, protože jinak se budem muset bít. Mladíkova matka je věhlasnou čarodějkou a tak doufám, že i ta její saň nebude jen hladovým žaludkem obrostlým masem. Ostatně za chvilku se o tom přesvědčíme.“ I kůň ucítil slabé zachvění země. Ucítila ho i dívka, protože bezděky učinila několik krůčků zpět k lesu. Rudnoucí sluneční kotouč již celý zmizel za lesnatým kopcem a zem se opět zachvěla. Meridor vystoupil ze stínu stromů a pomalu vykročil k zahalené dívce. Stála a ani se netřásla strachem či zimou.
1
Kvina Když došel na pět sáhů od ní zarazil se.Její silueta rýsující se proti temné modři oblohy mu kohosi připomněla. „Ty nejseš služka.“, řekl pomalu a opatrně. „A ty nejseš saň.“, odpověděl mu měkký a pevný hlas z pod závoje. „Adriana!“, hvízdl.Ten hlas by poznal kdykoliv. Děvče si shrnulo závoj z obličeje a byla to žena stěží určitelného věku. Vypadala jistě daleko mladší než Meridor. Její stříbrošedé dlouhé a vlnité vlasy jakoby v houstnoucím šeru matně světélkovaly a činily tak její podivně krásnou tvář ještě chladnější a nepřístupnější. Adriana se společensky pousmála a vykročila k Meridorovi. „Jedna přítelkyně si postěžovala, že jí chce zdejší král připravit o dceru.Tak mě napadlo, že bych se v tom mohla trochu angažovat.“ „Jak tě znám, neobešlo se to bez nějakého věcného daru.Nikdy jsi nic nepodnikala jen pro blaho bližního.“, usmál se válečník. „Nemohla jsem odmítnout malý dárek za projevenou ochotu.To by přeci bylo nanejvýš nevhodné, nemyslíš? A krom toho mi zdejší království něco dluží!“ Ačkoliv se výraz jejího obličeje nezměnil, oči byli znatelně chladnější a pohled přimrazoval k vyhřátému kameni skály. Meridora napadlo, že by se měl při první příležitosti zeptat Paladina, co tuhle čarodějku tak žere, že nesnáší pletichy vladařů a šlechty. Je poslední dobou dokonce ochotna snižovat ceny svých služeb, jen když může někomu z vládnoucích vrstev hnout žlučí. Meridor potkal Paladina jen jednou, za bitvy v Tangreru. Byla to zbytečná bitva, kde chtělo několik vládnoucích rodin ukázat asimilovaným elfům,kde je ve společnosti a na tomhle kontinentu jejich místo. Jelikož Tangrer leží blízko Arweny, stala se drobná vyhlazovací akce namířená proti elfům pořádnou bitkou, protože elfové v Landleaf přepluli řeku a přišli svým soukmenovcům na pomoc. Členové vládnoucích rodin dostali pěkně na prdel a tudíž se to dostalo až ke králi.Následně vyslané vojsko by asi ustupující elfy zadupalo do země, nebýt Mexvillových legií, které kryly elfí ústup za řeku. Válečník si povzdechl. Paladin bojoval po jeho boku a již tenkrát byl Meridor rád, že tenhle ďábel nestojí proti němu. Adriana si samozřejmě všimla jeho povzdechu a se zájmem se zahleděla do jeho tváře. Nepokoušela se mu číst myšlenky. Věděla příliš dobře, že jí to nikdy neodpustil a neodpustí. Usmíval se na ni a přesto ji nevěřil. Nevěřil nikomu a jí už vůbec ne. Ale snášel ji takovou jaká byla. Nebyla to nenávist, jen odpor, jehož byla sama příčinou. „Saň vyleze těsně před setměním.“, řekla a zamířila k jeskyni. Válečník se pomalu otočil,dohnal ji a po jejím boku vykročil ke svému koni. Zatímco Adriana pokračovala k ústí jeskyně, Meridor odepjal k sedlu přivázaný štít a do pravačky sevřel ratiště kopí.Lehce ho potěžkal v dlani a pousmál se.Je to vynikající zbraň dokonale vyvážená. Její původní majitel nevěděl, co nosí.Stejně se to již nikdy nedoví. Vanul jen mírný chladný větřík a pohrával si s fosforeskujícími kadeřemi jejích dlouhých vlasů. „Co je pravdy na tom, že většina saní nechrlí oheň?“, zeptal se když k ní došel. „Saní je mnoho druhů a jen jeden může chrlit oheň jako draci.“, pronesla chladně a tiše. „Tenhle by to být nemusel.“, odplivl si.Adriana mu nevěnovala pozornost. „Jestli sem některá z tvých přítelkyň tuhle potvoru přivolala, jistě by ji také dovedla odvolat, nemyslíš?“, zeptal se jen tak mezi několika slokami mlčení. „Žádná z mých přítelkyň by nedovedla přivolat ani prd, natož pak saň.To zaprvé a zadruhé saním většinou bývá jedno koho zrovna žerou, takže musejí mít velmi pádný důvod, aby omezovaly svůj jídelníček výhradně třeba na princezny.V našem případě dokonce jen na jednu princeznu.“ „Aha.“ „Setmělo se.“ „Hm.“ „Slyšelas to zavrčení?“ „Ano.“ Její hlas byl klidný a ledově chladný. Pak náhle ze tmy jeskyně vystřelila odporná hlava s dravčím zobanem a srazila čarodějku dříve, než-li stihla cokoliv učinit. Meridor se v posledním okamžiku vyhnul blížící se hlavě na dlouhém krku a bodl kopí.Očekával větší odpor a tak kopí zajelo hluboko pod hnědorudé šupiny krku. Saň se přestala věnovat čarodějce a zatímco se otáčela na válečníka, který po marném pokusu rychle vytáhnout kopí, tasil meč, vysoukala se z temného ústí jeskyně druhá hlava stejně odporná.A za ní
2
Kvina třetí. Všechny syčely a temně vrčely, klapajíc přitom odpornými velikými zobany. Mávl mečem po jedné z hlav a uskočil před zobanem té druhé, přímo před veliké oko třetí. „Gaveni Tael!“, zvolala čarodějka a zamávala dlaní. Saň ztuhla v pohybu. Šupiny se jí pokryly tenkým ledovým škraloupem a sliny odkapávající z zobanů se změnily v matně se lesknoucí střechýle. „Dlouho ji to nezadrží!“, zvolala čarodějka a snažila se na třesoucích se nohou postavit. Meridor konečně vytrhl kopí a běžel ke koni.Vyhoupl se do sedla, pevně se usadil a rozjel se k jeskyni.Adriana se mu postavila do cesty.Zastavil koně sotva sáh před ní. „Počkej!“ Sklonila hlavu do dlaní a cosi si tiše mumlala. Od jeskyně se ozvalo táhlé zamručení a praskot ledového krunýře. Vztáhla levou dlaň a dotkla se hlavy jeho koně. „Mox!“, pronesla chladným hlasem. S údivem zjistil, že na pasece před jeskyní stojí ještě další čtyři válečníci úplně stejní jako on.Když pozdvihl kopí, pozdvihli ho rovněž. Když zaržál jeho kůň, zaržáli i koně ostatních válečníků. „To není špatné.“, houklo všech pět Meridorů na čarodějku. Ta se jen pohrdavě usmála a pomalu se vydala k šedivému kameni, který čněl z mechu na okraji lesíka. Byla zřejmě unavená a také dost otřesená. Ledový příkrov zapraskal a drobná tříšť se sypala na kámen skály.Saň se pozvolna otáčela jeho směrem.Pobídl koně a sklonil kopí.Když se rozjel k jeskyni, napadlo ho, že neví, proč to vlastně dělá.Pro princeznu to nebylo. Saň, která zatím vylezla z jeskyně, vypadala proti temnému nebi, jako černá skvrna chaoticky se pomalu pohybující po pasece. Když spatřila několik jezdců, ženoucích se na ni, vypadala na okamžik zmateně.Pak nečekaně rychle natáhla své tři dlouhé krky po třech jezdcích. Uslintané zobany klaply naprázdno a tří siluety jezdců se rozplynuly v šeru. „Štěstí.“, pomyslil si Meridor, když zkušeně ponořil lesklý hrot kopí do stále ještě poloztuhlé a tudíž neohrabané saně.Nebyl to smrtelný zásah, ale zřejmě povedený.Všechny tři hlavy se zvedly do výše a z dravčích zobanů se vydral skřek, při němž padalo jehličí z okolních smrků a borovic. Meridorův kůň zatančil a zachvěl se.Válečník se nedivil, neboť i jemu přeběhl mráz po zádech. Strhl koně stranou a spolu se svým dvojníkem objel saň z druhého boku. Zcela podvědomě zaznamenal jeho sluch známý, i když ne příliš častý svist čehosi ve větru. Přinutil koně padnout na bok ve chvíli, kdy mu nad přilbou prosvištěl konec mohutného ocasu.Než kůň dopadl, Meridor seskočil a překulil se stranou mezi roztroušené balvany. Zatím co jedna z hlav se pokoušela vytrhnout kopí z rány, druhé dvě hledaly mezi kamením válečníka.Již nebylo vidět ani na tři sáhy a tak jejich pozornost upoutali dva koně, kteří se rozběhli po pasece k lesu. Saň s řevem, po kterém se Meridor zavrtal hloub mezi kamení,vytrhla a odhodila zbylou polovinu kopí a vrhla se rychle za koňmi.V přicházející tmě Meridor mohl pozorovat jen jakousi temnou hmotu, sunoucí se po palouku, který se otřásal dunivými kroky.Až příšerný ryk, jaký může vydat jen šílený a zraněný kůň, probral válečníka z jeho strnulosti.Vyskočil, aby ho vzápětí srazil na kolena poryv větru způsobený křídly vzlétající saně. Zaklel a vyběhl do tmy paseky.Bylo pod mrakem.A ticho.Jen kdesi nahoře v té tmě dozníval šum blanitých křídel. Po paměti se rozběhl do míst, kde tušil velký balvan u něhož naposledy spatřil čarodějku a málem o ni zakopl. „Jau! Dávej pozor, kam dupeš!“, sykla. Když se pozorněji zadíval, spatřil její matně světélkující kadeře dlouhých vlasů. Schoval meč a usedl vedle ní. Hluboce oddychoval. „Můj kůň!“ „Moc ti z něho nezůstalo. Alespoň myslím.“, řekla zřetelně pobavena jeho starostí. Byly chvíle, kdy měl chuť ji zaškrtit.Tahle patřila mezi ně. Zvedl se a odcházel k jeskyni. „Kam jdeš!“, zvolala na něho poněkud panovačně čarodějka. „Ksakru, pryč!“, zařval Meridor a mimoděk zrychlil chůzi.Když se za ním otočila,pocítila ostrou bolest v hrudi.Zatnula zuby a opřela se opět o chladný kámen.Zlomená žebra se snadno spraví, jen až nebude tolik unavená. Nepočítala, že by kdokoliv v tuhle dobu přišel před jeskyni, již jen proto,že válečník se saní tu dělali pořádný kravál,ale nebyla si jistá, že se vzbudí, kdyby sem cosi zavítalo.Roztřásla jí zima. Kdyby se vykašlala na toho trhlýho tvrdohlavce a zmizela hned jak se o ni saň přestala zajímat, nemusela by tu teď trapně a bezmocně sedět. Kdyby. Samé zbytečné kdyby a proč.Zabezpečila své nejbližší okolí jednoduchým
3
Kvina ochranným kouzlem a opřela hlavu o hladký kámen. Meridor potichu klel a kráčel k jeskyni.Několikrát zakopl, což ho přimělo jen k hlasitějšímu klení a občasnému pohrození imaginárnímu protivníkovi. „Do frasa!“ Tuhle kletbu okoukal u Paladina. „Paladin nikdy neplakal.“, napadlo ho, když si otíral veliké slzy deroucí se mu do očí.Paladin nikdy neplakal, jeho hněv však byl o to strašnější. Meridor plakal. Veliké slané slzy mu rychle kanuly po tvářích a skapávaly na zaprášenou zbroj. Zastavil se a otočil do míst , kde kdesi ve tmě seděla čarodějka. „Nechápu jak někdo jako ty může mít přátele.Přál bych ti, abys jednou jedinkrát poznala, co je to bezmocnost a žal.“ Řekl to velmi potichu, vlastně jen pro sebe a pak vykročil do jeskyně. „Lidé si myslí, že čarodějové jsou mocná monstra bez kouska srdce. Je pravda, že jim k tomu dáváme sami podnět svým vystupováním, ale nikdo mi nebude povídat, že nevím, co je to utrpení!Zrovna mně.“ Šeptala si to jen pro sebe.Meridor ji neslyšel.Ona jeho ano. Než upadla do hlubokého bezesného spánku, mimoděk si otřela dlaní tvář. Dlaň byla chladná a na tváři se žádná slza neobjevila.Sevřela dlaň v pěst a dlouho bezmyšlenkovitě hleděla do tmy noci. **** Již za svítání vyšel Xirmon za bránu kláštera a pomalým krokem se vydal vstříc probouzejícímu se hvozdu.Nebyl tu mistrem, ale byl za něho považován.Ti nejlepší z nejlepších byli vždy jeho učedníky, protože právě on byl ten pravý a povolaný.Vešel do temnot hvozdu na místě, kde končila stěží rozeznatelná lesní pěšina a pomalu kráčel dál ranním tichem. Horn seděl na malé mýtině a soustředěně sledoval kapky rosy, které se zachytily v neveliké pavučině mezi lístky Divnolístku.Ve vyhublém strhaném a bledém obličeji byly jeho hluboké černé oči ještě černějšími a smutnějšími.Cítil, když někdo vešel do hvozdu a slyšel jak potichu kráčí k jeho mýtině. Xirmon se zastavil dva kroky za hraničářem a dlouhou dobu na něho hleděl. Nikdy nepoznal nikoho takového, jako byl tenhle muž.Byl čímsi tajemný. Záhadný svou povahou, kterou nedokázal odhadnout ani Xirmon a ten to dokázal u svých žáků vždy.Teď vlastně skoro vždy.Horn zcela určitě kdesi ve svém nitru schoval svou dřívější povahu i celý život od chvíle, která byla pro něho zlomová v dosavadním životě.Hradba, kterou si duševně postavil byla neproniknutelná i pro někoho, jako byl Xirmon. Starému Sirnovi se za tři sta dlouhých let nestalo, že by ho někdo porazil při nějaké závěrečné zkoušce.Horn ho porazil.Ale jak podivně ho porazil. Nikdy se nevrhal do něčeho co bylo nad jeho síly a když ho k tomu okolnosti dohnaly, dovedl ustoupit.Při poslední zkoušce před zrcadlem osobnosti však Horn neustoupil před obrazem vlastního já, jak to vždy učinili ostatní.Někteří dokonce prchali, či omdlévali.Xirmon stál za ním a přistihl se, že on sám bezděky ustoupil, když se podíval do Hornova zrcadla.To co spatřil se mu zabodlo do duše a nešlo nijak smést.A byl to jen odraz.Xirmon již dříve pochopil, že Horn žije, protože nemá proč umírat, ale teprve tenkrát pochopil, že ten muž nemá proč žít.To co mu chybělo, byl smysl jeho života.Znělo by to podivně až přehnaně, jenže Horn nebyl člověk.A nebyl ani elf či barbar.Byl někdo jiný. Xirmon obešel sedícího muže a postavil se před něho ruce zkřížené na prsou. „Prošel jsi posledními zkouškami, hraničáři.Jestli to ještě dokážeš, následuj mne.“Bylo to těžko pravděpodobné. Horn se pomalu postavil a těžce vykročil za vzdalujícím se mistrem. Slunce již jistě vyšlo i nad neproniknutelně husté koruny lesních velikánů, ale zde pod jejich listnatou klenbou bylo stále šero a vlhko. Na nevelikém pahorku stála věž.Vysoká sotva šest sáhů a obrostlá bujnou vegetací.Občasné zašelestění dávalo tušit, že kdesi uvnitř té spleti větévek a trnů je život.Kdyby se Horn mohl podívat, spatřil by v mechu a vřesu pobíhající malé postavičky v pestrobarevných špičatých čepičkách, které zdvořile zdravily Xirmona a již od okraje pahorku radostně mávaly. Dva sáhy vysoké měděnkou pokryté dveře nebyly vůbec zarostlé, jen zkorodovaný povrch dával jasně na srozuměnou, že tyhle dveře tu stojí již velmi dlouho.Neměly klepadlo, otvor po zámku ani závoru. „Toto je poslední věž Tarlandu!“, řekl tiše Xirmon, když se zastavili. Horn vypadal, že ho to nijak nepřekvapilo. „Když začala válka o věže, byla tato ještě nedostavěna a nikdy ji potom nikdo nedostavěl.Nebyl vlastně nikdo živý, kdo by o ní mohl vyprávět.“ Po posledních Xirmonových slovech sebou hraničář prudce trhl, jakoby byl probuzen z hlubokého spánku.Xirmonovi to neušlo a tak poodstoupil od dveří. „Čeká tě poslední díl cesty.Musíš jako první vejít do této věže a dojít až na její vrchol.Já tě budu sledovat a následovat.“
4
Kvina Horn dlaní pomalu otevřel dveře a když spatřil pavučinami a prachem pokryté kamenné schody, vykročil po nich k vrcholku věže.Xirmon ho po několika krocích následoval, jasně si uvědomujíc, že věže Tarlandu do svých útrob pustí jen toho, kdo je jim určen, jako vhodný.Býval to zvyk z dob před válkou.Ano, od války nikdo již určen nebyl, ale to byla více jak tisícovka let. Vždy předtím otvíral dveře sám Xirmon a po stěnách schodiště se procházejícím promítala celá jejich minulost až do okamžiku, než vstoupili do věže.Dnes byly stěny kamenné a tiché.Muž, který mezi nimi kráčel byl pro ně bez minulosti. Stejně tak, jako pro sebe.Schodů bylo mnoho a neustále se obtáčely okolo středního pilíře věže,na jejímž vrcholku se ocitli nečekaně náhle.Vyšli po schodech, které končili zároveň s podlahou vrchního patra.Byla postavena z čistého šedého kamene a zub času na ní zanechal pramálo stop. Nebylo tu nic.Stromová patra, tvořící přirozené stěny a strop věže, byla tichá a nehybná.Vystoupili u jižní stěny.Uprostřed tohoto malého přírodního sálo stál kamenný kvádr sahající Xirmonovi skoro k ramenům. Byl takřka dokonale hladký, jen z jedné strany z něho vyčnívaly čtyři kamenné skoby vždy dvě pod sebou.Mezi každou dvojicí byla jasně patrna rýha v kameni vedená vertikálně k zemi. „Bylo to důmyslné.“, napadlo Xirmona.Tenhle kvádr se dál lehce rozdělit na dvě poloviny, jen v případě, že se zabralo současně za všechny čtyři skoby. Žádná dvojice nikdy nedokáže roztáhnout dvě poloviny kvádru naprosto současně.Xirmon byl sám a dokázal to.Byl Sirn .Sám si nepamatoval, jak stará je jeho rasa.Měl ruce čtyři, kterýma teď uchopil skoby a rozdělil kvádr na dvě stejné poloviny.Uvnitř kvádru ležel zvláštně rovný a štíhlý meč v matně černé pochvě, pokryté mnoha runovými obrazci.Rukojeť měl rovněž laděnou do havraní.Horn stál opodál a díval se. Xirmon mu pokynul:“Zdvihni svůj meč, hraničáři!“, zvolal do ticha a listí v korunách rozčeřil závan vlahého vánku. Meč byl lehký a vyvážený.Horn s ním několikrát švihl vzduchem a poslouchal svist čepele. „Pamatuj, že hraničářův meč není jen na zabíjení.Má spoustu jiných vlastností a ty se je nyní naučíš používat.Vím, že to umíš, ale tohle je tvůj meč a ty si ho musíš osvojit teď a tady.Pak již ti ho nikdy nikdo neodejme.“ **** S prvními ranními paprsky vyšel Meridor z jeskyně a protáhl se. „Áááááh!“, zívl a rozhlédl se po palouku.Jak předpokládal, v jeskyni nebyl žádný poklad, jen hromady kostí a zbytků kožešin.Mnohdy spálených či ohořelých.To ho nejprve zarazilo a pak donutilo prodloužit si večerní modlitbu.Nejprve spatřil zbytky prvotřídního kopí, jehož třísky pokrývaly kamenitý štěrk před jeskyní. „Nikdy bych neřekl, že takhle dopadne jedno z nejslavnějších kopí.“, povzdechl si a jeho pohled spočinul na zakrvaveném sedle. Jeho sedle. Chyběl pod ním kůň, ale kus koňského boku jasně dokazoval, že toho již po lese nahánět nemusí. „Škoda. Byls dobrej kůň. Sakra! Dost dobrej!“, ulevil si Meridor.Posléze však jen mávl rukou, popadl na zemi se povalující jeho vak a meč a vykročil k lesní cestě vedoucí do města.Když míjel velký balvan na kraji palouku, čarodějka se pohnula a zasténala.Když se na něho podívala smutně se pousmál. „Tohle přenocování za balvanem se ti vyplatilo.Jestli s mě chtěla vidět pokořeného a zničeného ztrátou koně v nesmyslném boji, tak se ti to zdařilo.Doufám, že z toho máš radost, čarodějko.“Otočil se k lesu a odešel. Nesnášela, když jí říkal čarodějko a jestli kdy měla z něčeho radost, nebyl to určitě on. Když sluneční paprsky dosáhly balvanu, vysoukala se na něj a odevzdaně přijímala jejich teplo.Usnula. V královském městě pod lesem panoval toho rána nečekaný ruch a shon. Meridor popadl za klopu hnedle druhého měšťana, který do něho v jakémsi zmatku vrazil. „Co se tu děje?“ „Drak!Napadl město ještě v noci.Zbořil královský hrad a spálil skoro celý město!“,vysypal udýchaný měšťan a ztratil se v návalu lidí, běžících od kopce, na kterém ještě včera stál královský hrad.Teď tu k modravému nebi čnělo několik zbylých kusů pobořených a ohořelých zdí. Meridor zaklel a popadl za sukni děvečku, která se snažila v tom zmatku chytit utíkající husu. „Do háje, kam se všichni tak ženete.Však vám za zadkem nehoří!“ Děvečka se nejprve ulekla a pokusila vyškubnout.Když zjistila, že je to marné, rozhodila rukama a zmateně se rozpovídala. „Velikej drak se spoustou hlav zbořil hrad a od hranic sem prej táhnou Winheimovi vojáci.Musíme vodsať pryč...“, skoro se rozplakala.Válečník ji pustil a děvečka se rozběhla po
5
Kvina ulici.“Husa,husa,husá...!“ „To bude válka!Válka lidi!“, volal kdosi v davu.Jeho hlas však zanikl mezi ostatními. „Hranice je odsud několik dní pochodu a jestli je to o vojsku pravdou, není proč takhle blbnout.“, bručel si Meridor pro sebe a zamířil k radnici do hostince „Pod věží“. Když vešel do veliké zatemněné jizby hospody, napadlo ho, že hostinský je snad jediný kdo má v tomhle praštěným městě v hlavě místo slámy trochu rozumu.Zatímco venku to vypadalo, že město rabuje armáda barbarů, tady uvnitř byl klid a pořádek.Jenže prázdno.Hostinský stál zády opřený o dřevěné police a soustředěným zrakem pozoroval ruch za okny.Vypadal skoro jako by se dobře bavil. „Dám si pivo a kus ňáký flákoty po ránu!“, praštil pěstí do pultu válečník. „Dneska se tam asi všichni z....“ U hostinského nízkých dřeváků spatřil temnou louži.Temně červenou.Krvavě červenou. Plácl apatického hostinského po rameni a ten se skácel jak sloup na pečlivě zametenou dřevěnou podlahu.Rukojeť dýky, která mu vyčnívala mezi lopatkami se nedala přehlédnout. „Myslím, že všichni se tu nezbláznili.“, řekla pomalu ve dveřích. Meridor se prudce otočil a zaklel. Adriana přehlédla světnici a pak se usadila na rohovou lavici jednoho ze stolů poblíž krbu, v kterém dnes ráno nikdo nezatopil. „Je mi zima a mám hlad jak vlk.“, zívla a opřela se o kamennou zeď. Meridor se zrovna rozhodl, že odsud rychle vypadne, když schody z horního patra zavrzaly.Otočil se stejně jako čarodějka po tom zvuku. Muž v černém obleku si upravil černý plášť rukou v černé rukavici, na které jasně zasvítily stříbrné cvoky.Vypadal docela přátelsky což pokazila jen rukojeť meče, která mu koukala nad levým ramenem. „Dobré ráno.“, řekl příjemným pevným hlasem a zastavil se na posledním schodu, když si všiml ležícího hostinského. „Takhle sem ho tu našel.“, řekl jako na uklidněnou Meridor a pokusil se o úsměv. Horn pochopil, že tenhle válečník je připraven okamžitě tasit. Žena v rohu místnosti mu připadala povědomá spíš z vyprávění některého z přátel.Jinak si ji nedovedl zařadit. „Několik dní a nocí jsem prospal, takže nemám přehled o současné situaci, ale jestli vám mohu poradit, bylo by dobré tohle město během dnešního dne opustit, protože se sem blíží velmi početná skupina pěších.Samozřejmě pokud se nejedná o několik stovek kejklířů, kteří si někde zapomněli vozy.“, pousmál se a postavil se k pultu vedle Meridora. Napětí povolilo, ale jen trošku.Věděl, že všichni si toho jsou vědomi. Kupodivu Meridora přišla iniciativa od někoho, u koho by ji nehledal. „Jsem Adriana de Maior.“, řekla klidně čarodějka, když k nim došla. „Horn.Hraničář krále Meliada.“, uklonil se muž a slabě se usmál. V Meridorovi hrklo.Tohle jméno již přeci někde slyšel. „Já sem Meridor.Teď na volný noze.“, zasmál se válečník. Jelikož napětí opět znatelně povolilo, posadila se Adriana de Maior zpět ke stolu a bouchla do něho malou pěstí:“A teď mám hlad!“ Armáda krále Winheima dorazila na okraj města v podvečer téhož dne.Nikdo je nevítal, nikdo jim neodporoval.Jednalo se vlastně jen o několik oddílů lehké jízdy a asi pět set pěšáků. „Listí zlátne na stromech a dny se krátí. Škoda jen, že nespatří list zelený nikdo z nás.“, povzdechla si a pevněji mu stiskla ruku. Pomalu svítalo a ranní chlad je míjel.Jak se probouzela okolní příroda, probouzel se i shon uvnitř hradeb... „ Tak. A kam teď.“, řekl Meridor a vztyčil se v sedle. Horn přerušil tok vzpomínek a rovněž se rozhlédl. „ Musíme se dostat k Arminorským bažinám.“, řekl a pobídl svého podivného koně. „ V bažinách prý poslední dobou není bezpečno.“, pokračoval Meridor. „ Povídá se, že Winheim se chystá také na Mermial a tak, že se prý Mermialští pomalu přesunují blíž k bažinám. Mohli by být problémy.“ „ My je mít určitě nebudeme.“, uklidňoval ho Horn. Z města odjeli ještě téhož rána, protože Horn pospíchal a Meridor neměl žádný přesný cíl, kromě toho nalézt si nového koně. V opuštěných domech ve městě jich našel hnedle několik a tak si jednoho vybral. Adriana de Maior se vytratila jakmile se najedla. Odešla do horních pokojů hostince a dala všem jasně najevo, že dál jít nehodlá, neboť je unavena a že ji může nějaká pochodující armáda, jak řekla, políbit šos. Nikdo jí to nerozmlouval. Den byl slunečný a nezajímavý. Potkali vlastně jen několik skupin kupců a překupníků, kteří po hlavní obchodní cestě směřovali do Warenia. „Všiml sis, co vozů vezlo zbraně ?“, usmál se Meridor. „ Vypadá to, že Winheim to s válkou myslí dost vážně. Do hlavního města Arminoru se musíme dostat
6
Kvina co nejdříve. Budou tam na nás čekat ostatní. Musíme se všichni poznat, abychom mohli být po další čas všichni v kontaktu.“, řekl Horn a pobídl koně. Za zákrutem prašné cesty trhli prudce uzdami svých koní, kteří se zarazili v klusu. Malý hájek, který ohyb cesty zakrýval, nebyl zdaleka prázdný. Hned za ohybem se jim do cesty postavilo několik postav. Podle střihu obleků, napnutých dlouhých luků a faktu, že se jednalo výhradně o ženy, bylo naprosto jasné, že se jedná o lučištnice z Mermialu. „ Sesednout.“, křikla vysoká zrzka. Její hlas byl melodický a panovačný. Oba sesedli s koní a rozhlíželi se po dalších postavách. Krom těch pěti na cestě vypadalo okolí pusté. Bylo však jasné, že tam mezi vysokou travou a nízkými stromy hájku ještě někdo je. „ Co nám chcete ?“, zeptal se Meridor zrzky. „Do toho vám nic není ! Půjdete s námi.“, odsekla. „ Co ty na to ?“, otočil se pomalu Meridor na Horna. „ Nemám čas se tu zdržovat. Jestli se ti chce, tak jdi s nima. Lučištnice z Mermialu jsou známé tím, že nikdy neberou zajatce, takže v tom bude něco jiného. Já musím do Arminoru.“ „ Dobrá. Takže já jdu s váma .“, usmál se Meridor a otočil se ke koni. „ Půjdete oba !“, houkla na ně zrzka. „ Jestli po nás něco chcete, tak půjdu jen já. My si tu taky nejezdíme jen tak pro zábavu.“, odsekl ji stejně nakvašeně Meridor upravujíc si sedlový popruh. Horn ucítil zlo jdoucí z hájku po levé straně. Tasil svůj meč a odrazil šíp, který se hodlal uhnízdit v jeho stehně. Další šíp nevyletěl, protože zrzka zdvihla pravici. „ Zaklínač ?“ „Horn. Hraničář krále Meliada.“ „ Aha. Hledáme Rytíře Meridora a Uljan Trixe.“ „ S Meridorem vám můžu pomoct.“, zasmál se Meridor a přestal dělat, že se hrabe v sedlové brašně. „ Ale toho Uljan Trixe neznám.“ Horn schoval meč a vyhoupl se na svého koně. „Meridor se jmenuje tady přítel a co se týče Uljan Trixe, toho najdete někde na svazích Bardenských hor. Ptejte se třebas po Yori. On bude vždycky někde poblíž. Doporučoval bych vám změnit způsob navazování kontaktu s cizinci, protože Trix by pro něco takového neměl jistě pochopení. U sebe by to snad nějak přežil, ale pokud některá z vás namíří šíp na to děvče, už luk nikdy do rukou nevezme.“ „Přijměte naši omluvu.“, lehce se uklonila zrzka. „ Je poslední čas nebezpečno. Naše mise je nadmíru naléhavá.“ „ Naprosto vás chápu.“, usmál se Horn. „ Jenže tohle budete musit říci Trixovi dřív než na něho namíříte šíp. Musely by jste vystřelit velkou spoustu šípů, aby jste ho násilně k něčemu donutili. On je Rankaran.“ Zrzka překvapeně pozdvihla obočí. „ Na Rankarana nikdo šíp nenamíří.“, řekla pevně. „ A už vůbec ne na to děvče.“, dodala, když postřehla cukání koutků Meridorových úst. „ Jdeme !“, sykla na bojovníka a otočila se. „ Toho si važ.“, řekl Horn Meridorovi, když se loučili.“ Nikdo z Mermialu se k tobě neotočí nikdy zády, pokud tě nepovažuje za přítele. A jejich měřítka pro výběr jsou velmi tvrdá a přísná. „ Myslím, že tohle gesto jsem si zasloužil hlavně tím, že jedu vedle tebe na jedný cestě. Dobře pořiď a pozdravuj všechny, které ještě neznám. Třeba se někdy ještě setkáme.“ „ To jistě. Jakmile ti vyjde čas, jeď do Arminoru. Hraničáři Mermialu tě bez problémů provedou bažinami. V hlavním městě se ptej po krčmě Pod platanem. Hostinský ti poví vše potřebné, když se odkážeš na mou osobu a řekneš mu, že tě potřebuje Werian. Mnoho štěstí „ Když odbočoval na lesní stezku, napadlo ho, jak podivná setkání se mohou odehrát. „ Setkání jsou jako kapka vody, která ti dopadne na dlaň.“, řekla, když se ráno naposledy rozcházeli. „ Ucítíš její dopad a ten pocit se ti vytrácí z mysli. Někdy pomalu, jindy rychle. Ta naše krůpěj vody křišťálové až do konce úplného mě na srdci bude hřát.“ „Nebylo by smíchu bez smutných příběhů. O našem štěstí o našem žalu nikdo však píseň nesloží.Byla by tuze smutná a zbytečná.“, povzdechl si a díval se jak tiše odchází. Stráž u brány pozdvihla zbraň k pozdravu a zavřela pak bránu. Ještě jednou jest jim přáno setkati se v tomto světě. A bude to setkání poslední a ..........
7
Kvina Jedouc po boku zrzavé lučištnice, přemýšlel Meridor nad vším, co se na cestě semlelo. Vlastně mu ten rozhovor nedával valný smysl. Ale jestli ho někdo potřebuje, tak jede správně. Ostatně měl dojem, že dnes se konečně dobře vyspí a nají. To pro žoldnéře znamenalo hodně. A Meridor nebyl jen obyčejný žoldnéř. „ Kam to vlastně jedeme ?“, zeptal se po chvíli naprostého mlčení. „Vše se včas dozvíš.“, odpověděla mu zrzka. Tón její řeči se od posledka nijak nezměnil a Meridora napadlo, že svým vystupováním trochu připomíná Adrianu. „ Netváříš se, že bys byla z mé společnosti nějak zvlášť nadšená.“,prohodil. „ To taky nejsem.“ Zase tentýž úsečný tón. „ Ale úkol je holt úkol a povinnosti se mají plnit.“ „Moje řeč.“, zasmál se Meridor a podíval se jak se na jeho smích budou tvářit ostatní čtyři ženy, které jeli těsně za nimi. Netvářili se nijak. Jako by ani nerozuměli tomu co říká. „ S vámi je houby zábava.“, mávl nakonec rukou a sledoval okolí cesty. Několikrát se mu zdálo, že postřehl rychlí pohyb mezi keři na okraji cesty, ale i když se pozorně díval, nikdy si nebyl jist co, nebo kdo se to tak rychle podél cesty pohybuje.Zrzka se tvářila jako by vedle sebe vláčela vozík hnoje a tak Meridora napadlo, že jim všem oplatí stejnou měrou. „ Když vy tak, tak já taky tak!“,bručel si pod vousy a nasadil nudný výraz. Ženy to nijak nekomentovaly, jely netečně dál po cestě k hranicím Mermiallu. Meridora napadlo, že by ho mohly zavést až do Skarawelu, což bylo hlavní město království, do něhož se jen tak někdo nedostal. „ Jo. A tebe tam zrovna povedou. To se povedlo.“, rozesmál se sám sobě hlasitě rytíř, až se po něm ženy překvapeně ohlédly. Meridorův výbuch smíchu by asi skončil stejně rychle, jak propukl,ale pohled na tváře lučištnic ho přiměl znovu se zlomit v bocích při upřímném smíchu. Když se dosyta nasmál, zamračil se na tu, která jela vedle něho, zrovna tak, jako se ona mračila na něho. Opět nasadila onen netečný výraz a pobídla koně. „ Musíme si pospíšit. Času není mnoho !“ „ Vono to mluví !“, řekl Meridor polohlasem svému koni tak, aby ho žena slyšela a pobídl ho rovněž do klusu. Přitom se tvářil, že bedlivě sleduje okolní krajinu. Tak odbočili z cesty na lesní pěšinu a ten někdo, kdo se pohyboval tiše kolem nich, zahladil všechny stopy po koních.
8
