Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku XII HRANICE NORMALITY
Aleš Neusar, Lucie Vavrysová (Eds.)
Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta
Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku XII Hranice normality
Aleš Neusar, Lucie Vavrysová (Eds.) Sborník příspěvků z XII. ročníku konference Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku Česko-slovenská konference s mezinárodní účastí Konference se konala 21. – 22. ledna 2013 v Olomouci
Olomouc 2013
Oponenti: Mgr. Miroslav Charvát, Ph.D. PhDr. Martin Dolejš, Ph.D. PhDr. Jan Vančura, Ph.D. Konference se konala pod záštitou: Ministra školství, mládeže a tělovýchovy prof. PhDr. Petra Fialy, Ph.D., LL.M., Rektora Univerzity Palackého v Olomouci prof. RNDr. Miroslava Mašláně, CSc. Děkana Filozofické fakulty UP v Olomouci doc. PhDr. Jiřího Lacha, Ph.D., M.A. Primátora města Olomouce pana Martina Novotného
Organizace konference: Katedra psychologie Filozofické fakulty UP v Olomouci ve spolupráci s partnery Contexo Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita Klinika adiktologie, 1. LF, Univerzita Karlova Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova Psychologický ústav Akademie věd ČR Ústav výskumu sociálnej komunikácie Slovenské akadémie vied Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita
Neoprávněné použití tohoto díla je porušení autorský práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní popř. trestněprávní odpovědnost.
Autor obálky a kresby Aleš Neusar Editors © Aleš Neusar, Lucie Vavrysová Cover © Aleš Neusar, 2013 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2013 Ediční řada – Sborníky 1. vydání ISBN 978-80-244-3905-1 (Online) ISBN 978-80-244-3917-4 (CD)
Obsah Je paranormální normální? Jan VOTAVA ......................................................................................................................................... 9 Stigma duševní nemoci: jeho příčiny, následky a strategie zvládání Olga PECHOVÁ ................................................................................................................................. 20 Psychotické onemocnění v kontextu životního příběhu Eva HOLOUBKOVÁ.......................................................................................................................... 27 Zdraví jako norma, choroba jako „vychýlení“. Jak se na to ptát? Peter TAVEL, Iva POLÁČKOVÁ ŠOLCOVÁ ................................................................................ 36 Konštrukcia hranice ne-želaného sexu Gabriel BIANCHI, Lucia REHÁKOVÁ ........................................................................................... 47 „Keď si zobral silu, zober aj chuť“: Výskum reprezentácií erektilnej dysfunkcie, 2000-2012 Radomír MASARYK .......................................................................................................................... 53 Jak se z konfliktní náboženské skupiny stává „normální“ náboženství: Teologické poznámky k procesu denominalizace Jaroslav FRANC.................................................................................................................................. 66 Sociální exkluze lidí bez domova – bezdomovectví z kvalitativní výzkumné perspektivy Petr CHARVÁT .................................................................................................................................. 76 O hranicích minerálního světa a konsilienci Jan KRÁSA .......................................................................................................................................... 94 Sebepoškozování jako výraz patologie, pospolitosti i umění Martin LEČBYCH ............................................................................................................................. 100 „Taková normální profese“: strategie normalizace povolání v biografických vyprávěních zdravotních sester Olga ŠMÍDOVÁ, Blanka TOLLAROVÁ........................................................................................ 106 Plnou nádrž a výměnu paradigmat, prosím! Hana KONEČNÁ, Danica SLOUKOVÁ ....................................................................................... 114 Význam pojmu práca u služobne mladších policajtov a ich subjektívne motívy pre vstup do policajnej profesie Jana KARASOVÁ ............................................................................................................................. 125 Podoby mravního usuzování v plánování profesní budoucnosti Hana LUKÁŠOVÁ............................................................................................................................ 135 Současný rodičovský diskurz a jeho dopad na právní rodičovství Hana KONEČNÁ, Jana KUBÍNOVÁ, Markéta SUDOVÁ ......................................................... 144 To dítě je naše, proboha! Markéta SUDOVÁ, Stanislav SUDA ............................................................................................. 156 Náročné situácie v práci s negatívnym dopadom na rodinný život Zuzana POLŤÁKOVÁ ..................................................................................................................... 170 Teoretické a metodologické aspekty výzkumu domácího násilí v lesbických vztazích Alžběta MOŽÍŠOVÁ ........................................................................................................................ 181 Usuzování o párovém soužití Alena PIKHARTOVÁ ...................................................................................................................... 188 4
Je kohabitácia porušením noriem? Dôležitosť perspektívy Miroslav POPPER............................................................................................................................. 203 Subjektívne vnímané pozitívne aspekty prepojenia práce a rodiny Ivana VÁCLAVIKOVÁ ................................................................................................................... 210 Rodičovstvo prizmou kvalitatívneho výskumu: ako čo najlepšie využiť potenciál fókusových skupín Magda PETRJÁNOŠOVÁ, Miroslav POPPER ............................................................................. 220 Dialogické jednání – komparace sebereflexí v odlišných typech kurzů Magdalena MARKOVÁ................................................................................................................... 228 Retrospektivní pohled na studium disciplíny „dialogické jednání s vnitřním partnerem“ Josef NOTA ....................................................................................................................................... 236 Dialogické jednání s vnitřními partnery – k fenoménu hry Stanislav SUDA................................................................................................................................. 242 Výzkum dialogického jednání a jeho úskalí Milena VÁLKOVÁ ........................................................................................................................... 252 Expresivní přístupy při práci se skupinou osob s psychiatrickým onemocněním Lenka CZEREOVÁ ........................................................................................................................... 258 Konstrukce intencionality u dospívajících delikventů Jakub ONDER ................................................................................................................................... 263 Devátý věk člověka: narativní analýza autobiografických vyprávění Martina BARTÁKOVÁ .................................................................................................................... 280 Skupiny terapeutického tance v psychiatrické léčebně – subjektivní pohled účastníků Marek KOLAŘÍK, Barbora SEDLÁKOVÁ .................................................................................... 293 Technika omezené zevní stimulace: základní atributy osobní zkušenosti Martin KUPKA, Marek MALŮŠ .................................................................................................... 315 Technika omezené zevní stimulace (REST): výpovědi ze tmy Marek MALŮŠ, Martin KUPKA, Veronika KAVKOVÁ ............................................................ 322 Vyjednávání maskulinity ve školní třídě Irena SMETÁČKOVÁ ...................................................................................................................... 331 Životné štýly mladých ľudí – hra s normativitou sociálnej dospelosti Ivan LUKŠÍK, Jaroslava FUGGER.................................................................................................. 343 Jaká je norma integrovaného výzkumu? Ivana LOUČKOVÁ .......................................................................................................................... 351 Predstavenie metódy kritických rozhodnutí Hana HARENČÁROVÁ .................................................................................................................. 359 JMENNÝ REJSTŘÍK...........................................................................................................................368
5
Contents Is paranormal normal? Jan VOTAVA ......................................................................................................................................... 9 Stigma of mental illness and its causes, effects and coping Olga PECHOVÁ ................................................................................................................................. 20 Psychotic disorders in the context of life stories Eva HOLOUBKOVÁ.......................................................................................................................... 27 Health as a norm, illness as a „deviation“. And how to inquire? Peter TAVEL, Iva POLÁČKOVÁ ŠOLCOVÁ ................................................................................ 36 Construction of the border in un-wanted sex Gabriel BIANCHI, Lucia REHÁKOVÁ ........................................................................................... 47 „Got no strenght yet still got appetite“: Research into representations of erectile dysfunction, 2000-2012 Radomír MASARYK .......................................................................................................................... 53 From conflicting religious society toward a common religion: Teological remarks on the process of denominalization Jaroslav FRANC.................................................................................................................................. 66 The social exclusion of homeless people – homelessness from qualitative research perspective Petr CHARVÁT .................................................................................................................................. 76 On the borders of the mineral world and the consilience Jan KRÁSA .......................................................................................................................................... 94 Self-harm as an expression of pathology, community, and art Martin LEČBYCH ............................................................................................................................. 100 “A Profession Like Any Other”: Strategies of Job Normalization in nurses’ Biographical Narratives Olga ŠMÍDOVÁ, Blanka TOLLAROVÁ........................................................................................ 106 Full tank and paradigm shift, please! Hana KONEČNÁ, Danica SLOUKOVÁ ....................................................................................... 114 Importance of work for police officers with short experience in the service and their subjective motives for entering the police profession Jana KARASOVÁ ............................................................................................................................. 125 Forms of moral reasoning in the future planning Hana LUKÁŠOVÁ............................................................................................................................ 135 Current parental discourse and its impact on the legal parenthood Hana KONEČNÁ, Jana KUBÍNOVÁ, Markéta SUDOVÁ ......................................................... 144 That child is ours, for God’s sake! Markéta SUDOVÁ, Stanislav SUDA ............................................................................................. 156 Demanding situations at work with a negative impact on family life Zuzana POLŤÁKOVÁ ..................................................................................................................... 170
6
Theoretical and methodological aspects of research on domestic violence in lesbian relationships Alžběta MOŽÍŠOVÁ ........................................................................................................................ 181 The reasoning about the partnership life Alena PIKHARTOVÁ ...................................................................................................................... 188 Does cohabitation mean breaking of norms? The relevance of perspective Miroslav POPPER............................................................................................................................. 203 Subjectively perceived positive aspects of work-family interface Ivana VÁCLAVIKOVÁ ................................................................................................................... 210 Parenthood through the lenses of qualitative approach: how to put focus groups to their best use Magda PETRJÁNOŠOVÁ, Miroslav POPPER ............................................................................. 220 Acting with the inner partner – comparison of self-reflections at various courses Magdalena MARKOVÁ................................................................................................................... 228 A retrospective view on the study of a discipline called „acting with the inner partner“ Josef NOTA ....................................................................................................................................... 236 Dialogical acting with the inner partner – the phenomenon of play Stanislav SUDA................................................................................................................................. 242 Acting with the inner partner: the research and its difficulties Milena VÁLKOVÁ ........................................................................................................................... 252 The expressive approaches in work with the group of people with psychiatric disease Lenka CZEREOVÁ ........................................................................................................................... 258 Construction of intentionality by adolescent delinquents Jakub ONDER ................................................................................................................................... 263 The ninth stage of human development: narative analysis of autobiographical interview Martina BARTÁKOVÁ .................................................................................................................... 280 Groups of therapeutic dance in psychiatric clinic – subjective view of participants Marek KOLAŘÍK, Barbora SEDLÁKOVÁ .................................................................................... 293 Restricted environmental stimulation technique: basic attributes of personal experience Martin KUPKA, Marek MALŮŠ .................................................................................................... 315 Restricted Environmental Stimulation Technique (REST): statements from the darkness Marek MALŮŠ, Martin KUPKA, Veronika KAVKOVÁ ............................................................ 322 Negotation of masculinity within school peer-groups Irena SMETÁČKOVÁ ...................................................................................................................... 331 Youth Lifestyles: play with the normativity of social adulthood Ivan LUKŠÍK, Jaroslava FUGGER.................................................................................................. 343 What is the standard of integrated research? Ivana LOUČKOVÁ .......................................................................................................................... 351 Introduction of the critical decision method Hana HARENČÁROVÁ .................................................................................................................. 359 AUTHOR INDEX...............................................................................................................................368
7
PŘEDMLUVA Kloboučník: „Zbláznil jsem se?” Alenka: „Už je to tak. Jsi vyšinutý potrhlík. Ale něco ti povím: To ti nejlepší jsou.” Podle Alenky jsou vyšinutí potrhlíci ti nejlepší. Dvanáctý ročník konference Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku byl proto minimálně z Alenčina pohledu tím nejlepším, neboť svým hlavním tematickým zaměřením cílil právě na potrhlíky a hranice (ne)normality. Jednou z možností jak definovat nepotrhlictví (čili normalitu) je pomocí normy statistické. Co je časté, je normální. Když jsme se letos s rodinou vrátili z tříměsíčního pobytu v Utrechtu do Olomouce, zjistili jsme například, že normální je neustále peskovat děti – zejména pak v prostředcích hromadné dopravy a na hřištích. Kdybychom z České republiky nevyjeli, nejspíše bychom si toho ani nevšimli. Na běžné si člověk velmi rychle zvykne. My jsme ale přijeli z Holandska, kde děti křičely obvykle až tehdy, když se jim stalo něco vážného a rodiče zvyšovali hlas jen zcela výjimečně. A přesto se kupodivu nestávalo, že bychom potkávali mnoho neposlušných dětí (o nálepkách byla konference také). Naštěstí se nemusíme řídit pouze normou statistickou, ale také jinými normami. Norma morální se například pokouší definovat, co je správné, dobré, zdravé a dokonalé. Neustále křičet na děti apod. mi nepřijde ani správné, ani dobré, ani zdravé a ani dokonalé. Jde o jeden z mála závěrů, na kterém se shodnou snad všechny příručky o dostatečně dobrém rodičovství. Troška potrhlictví samozřejmě ani ve výchově neuškodí. Jen se bojím, aby ho v olomouckých tramvajích a na pískovištích nebylo příliš… Na závěr patří poděkování za nezištnou pomoc všem recenzentům, kteří pomohli zvýšit kvalitu (ne)potrhlých i jinak zaměřených příspěvků v tomto sborníku. Jmenovitě: Gabriel Bianchi, Jiří Brenza, Ivo Čermák, Vladimír Chrz, Hana Konečná, Barbara Lášticová, Aleš Neusar, Marie Nosálková, Olga Pechová, Magdalena Petrjánošová. Přeji inspirativní čtení,
V Olomouci, 20. listopadu 2013 Aleš Neusar
8
JE PARANORMÁLNÍ NORMÁLNÍ? IS PARANORMAL NORMAL? Jan VOTAVA Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika,
[email protected] Grantová podpora: projekt specifického výzkumu Filozofie přítomnosti
Abstrakt: Prožitky spojované s tzv. paranormálními jevy bývají nezřídka vnímány jako subjektivně velmi významné. Jejich výzkum je však často považován za kontroverzní. Cílem příspěvku je zaprvé naznačit odpověď na otázku, zda a jak lze narýsovat hranici mezi pojmy normality a paranormality, a zadruhé ukázat, že paranormální prožitky lze zcela legitimně zkoumat za pomoci běžné vědecké metodologie. Tento záměr je sledován pomocí pojmové analýzy klíčových termínů (paranormální, normální, anomální, abnormální), přehledu argumentů v rámci diskuse o parapsychologii a skrze aplikaci obecných poznatků teorie vědy. Ukazuje se, že žádná z definic paranormality (vztah k současnému stavu vědy, neobvyklost) není uspokojivá a že existuje přirozený překryv mezi touto oblastí a jinými předměty vědeckého zájmu. Oddělení paranormality od jiných teorií a hypotéz je umělé a nepotřebné. Abstract: Experiences relating to paranormal phenomena are often perceived as subjectively very important and meaningful, but research on them is frequently considered to be suspicious or controversial. The first aim of this paper is to offer some possibilities, how the distinction between normal and paranormal could be drawn, and assess their plausibility. The second aim is to show that paranormal experiences can be legitimately studied by common scientific methods. Conceptual analysis of key notions - paranormal, normal, anomalous, abnormal - is carried out and arguments from parapsychology debate and from general theory of science are considered. The analysis shows that no approach to the problem of paranormal definition (relation to current state of science, strangeness or peculiarity, definition by enumeration) is fully acceptable and that there is a natural overlap between the paranormal and common and normal areas of scientific study. Separation of the paranormal from other scientific hypothesis and theories is artificial and useless. Klíčová slova: Paranormalita; normalita; anomální; parapsychologie. Keywords: Paranormal; normality; anomalous; parapsychology.
1 Úvod Zprávy, prožitky či myšlenky, jejichž obsahem jsou či údajně mají být tzv. paranormální jevy, bývají často považovány za něco podivného, podezřelého, nenormálního – za něco, čím se správně uvažující člověk nezabývá (anebo zabývá, ale jen proto, aby ukázal ostatním nesmyslnost paranormálních názorů). Tento postoj je dobře vidět například na stanoviscích členů tzv. skeptického hnutí, které je u nás reprezentováno sdružením Sisyfos. Z diskusí o paranormálních jevech cítíme častěji než jinde, že skeptici sami sebe chápou nejenom jako zastánce názoru, který pokládají za správný (proti čemuž nelze protestovat, protože to nutně dělá každý obhájce jakékoliv názoru), ale i jako zastánce racionality proti nebezpečné iracionalitě a hlouposti lidí (tedy těch, kteří jejich názor nesdílejí). To jsou zásadně odlišné věci, protože diskusi lze samozřejmě vést i bez toho, abychom druhého považovali za hloupého. A tento pocit týkající se skeptického hnutí je ověřen, pokud samotní skeptikové promlouvají o svém poslání. Příkladem může být například cena Bludný balvan udělovaná za blátivé myš9
lení a s ní spojené motto: „Dvě věci na světě jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost.“ (Sisyfos, 2012) Balvanem byli oceněni mimo jiné i Stanislav Grof, Raymond Moody či Milan Rýzl. (Stanislav Grof, český psychiatr žijící v USA, je uznáván za jednoho ze zakladatelů transpersonální psychologie. Raymond Moody, americký psycholog a lékař, se stal celosvětově známým jako průkopník výzkumu tzv. zážitků blízkosti smrti. Milan Rýzl je český parapsycholog, propagátor přísně experimentálního přístupu, který emigroval a působil na mnoha amerických univerzitách.) Pokud je široká část veřejnosti v souvislosti s paranormálními názory často obviňována z hlouposti a iracionality, pak ještě větší odpor se objeví tehdy, pokud by se něco paranormálního mělo objevit ve vědě. Vědci, kteří se rozhodnou vědeckou metodou některý paranormální jev zkoumat a nepracují přitom s negativní neboli nulovou hypotézou (tzn. že jde o pouhé iluze atp.), jsou označováni za pseudovědce (srv. Heřt, 2006, 2008b), a velké množství odborníků vcelku automaticky předpokládá, že dělají již z metodologického hlediska něco principiálně špatně. To je ovšem škoda, protože veřejnost je otázkou, zda některé tyto jevy existují, fascinována a lze předpokládat, že by si přála, aby byly náležitě zkoumány obě možnosti. Navíc nejde jen o čirou zvědavost, neboť prožitky spojované s paranormálními jevy bývají nezřídka vnímány jako subjektivně velmi významné (Cardena, Lynn, & Krippner, 2000). Hlavním cílem tohoto článku je pokusit se ukázat problematiku paranormálních jevů z druhé strany a argumentovat ve prospěch tvrzení, že oddělovat hypotézy založené na paranormálních jevech od jiných vědeckých hypotéz není ani nutné, ani to není příliš schůdné. Neschůdnost tohoto oddělení vychází najevo, pokud se snažíme objasnit, v čem by vlastně ono odlišující kritérium mělo spočívat. Jinak řečeno, cílem tohoto článku je ukázat, že na paranormální není třeba se dívat jako na něco nenormálního. 2 Co je paranormální? Jak odlišit paranormální od normálního? Podle obvyklých definic je paranormální takový jev, který postrádá vědecké vysvětlení a jehož existence není vědou uznávána (srv. MerriamWebster, heslo paranormal). Nebyl by ale podle této definice každý nový vědecký objev paranormálním jevem do té doby, než by jej vědecká obec přijala? Například teorie kontinentálního driftu byla dlouhou dobu považována za nesmyslnou. Proč tedy nebyl kontinentální drift paranormálním jevem? Stejně tak meteority a kulový blesk by bylo podle předložené definice v době do jejich vědeckého uznání správné označovat za paranormální. Kritik by však mohl namítnout, že tato podobnost je matoucí a zavádějící, protože byly ke srovnání vybrány jen hypotézy výjimečné tím, že v určitém období budily silně odmítavé reakce. Paranormální jevy budily silně odmítavé reakce v minulosti a budí je v nezmenšené míře dosud. Proto se nám teze, že všechny tyto jevy nelze odlišit od jevů paranormálních, může zdát přesvědčivá. Kritik by však mohl požadovat, aby byla paranormalita srovnána s nějakými běžnějšími vědeckými hypotézami. První odpovědí na tuto námitku by mohla být poznámka, že při studiu dějin vědy může člověk získat dojem, že silně odmítavé reakce na nové hypotézy nejsou nijak výjimečným, nýbrž spíše dosti běžným jevem. Tuto odpověď však dále rozvádět nebudu. Dám se jinou cestou a pokusím se používanou definici paranormality srovnat s takovým případem neuznávané vědecké hypotézy, u které bychom se o kritizovanou podobnost již opřít nemohli. Dejme tomu, že pan Novák je astrofyzik úzce specializovaný na určitou dílčí problematiku související s tvorbou galaxií. V jednom svém článku navrhne hypotézu, jak vysvětlit jistá dosud nevysvětlená pozorování spadající do jeho tématu. Jelikož o daném problému ví mnoho badatelů, ale stav současného poznání ještě příliš nenapovídá, jaká cesta k jeho řešení by byla nejlepší, existuje navržených hypotéz velké množství, ale žádná z nich si zatím ne10
získala silnější podporu. Hypotéza pana Nováka je v tomto smyslu zvláště marginální. Popsaná situace samozřejmě není ve vědě (psychologii nevyjímaje) nijak výjimečná, konkurujících si hypotéz je v mnoha oblastech velké množství a mnohé z nich jsou marginální. Kdybychom panu Novákovi řekli, že jeho hypotéza nemůže být nijak smysluplně zařazena do jiné kategorie, než do jaké spadají hypotézy založené na existenci paranormálních jevů, jeho reakce by s největší pravděpodobností byla nesouhlasná. Nebylo by nijak nepravděpodobné, kdyby po zběžném zamyšlení se nad předloženou definicí paranormality formuloval jednu z těchto námitek proti našemu stanovisku: 1) Definice paranormality hovoří o jevech, zatímco má hypotéza navrhuje vysvětlení pro určitý jev. Paranormální může být jev, nikoliv teorie. 2) O mé hypotéze samozřejmě nelze říci, že postrádá vědecké vysvětlení. Naopak je v maximální míře postavena na vědecky podložených poznatcích. Kdybych měl svou teorii vysvětlit, učinil bych tak pomocí vědecké terminologie. Vyvracejí tyto námitky možnost, že paranormální jevy nelze pomocí stávající definice odlišit od běžných vědeckých hypotéz? Pokusím se ukázat, že tomu tak není. Námitka 1. Ve skutečnosti je termín „paranormální jev“ poněkud zavádějící a i v případě paranormality jde primárně o vysvětlení. Neobvyklý zážitek lze totiž vysvětlit různými způsoby (například jako iluzi, náhodu) a je to až vysvětlení (například odvoláme-li se na mimosmyslové vnímání), které činí z jevu jev paranormální. Přesněji bychom se tedy měli ptát, jak se paranormální vysvětlení odlišuje od vysvětlení pomocí běžné vědecké hypotézy. Po tomto upřesnění již první námitka odpadá. Námitka 2. Panu Novákovi zřejmě nelze upřít, že jeho hypotéza má vědecké vysvětlení a že se na ni klasická definice paranormality z tohoto důvodu nevztahuje. Objevuje se však jiný problém. Ve smyslu obhajoby pana Nováka totiž platí, že i paranormální jevy, například mimosmyslové vnímání a psychokineze, mají vědecké vysvětlení. Dokonce existuje velká řada navzájem si konkurujících vědeckých vysvětlení těchto jevů. Mezi parapsychology, tj. vědci, kteří se o výzkum mimosmyslového vnímání a psychokineze snaží a kteří se přiklánějí k názoru, že tyto jevy jsou skutečné, je nejrozšířenějším teoretickým vysvětlením těchto jevů vysvětlení pomocí kvantové fyziky a fenoménu kvantové provázanosti (Radin, 2006). Dostáváme se tedy k důležité revizi výchozí definice. Paranormální jev nemůže být jevem postrádajícím vědecké vysvětlení, protože byly navrženy teorie založené na současném stavu vědeckého poznání a na vědecké terminologii, které se snaží vysvětlit, proč by paranormální jevy (zejména pak mimosmyslové vnímání a psychokineze) mohly skutečně existovat. To, co paranormální jev postrádá, tedy není vědecké vysvětlení, nýbrž přijetí tohoto vysvětlení v rámci vědecké obce. Tím bychom se mohli dostat k této podobě zpřesněné definice: paranormální jev je jev, který postrádá všeobecně přijímané vědecké vysvětlení. Protože však bylo též řečeno, že paranormalita je spíše typem vysvětlení než případem přímo pozorovatelného jevu, je vhodnější použít definici paranormálního vysvětlení, která by po příslušné korekci vypadala takto: Paranormální vysvětlení je takové vysvětlení, které není ve vědě uznávané. Tím se ale stává ještě zřejmějším, že vyjdeme-li z klasické definice paranormálního jevu, pak dojdeme k úplnému setření rozdílu mezi paranormalitou a běžnou vědeckou hypotézou. Běžná vědecká hypotéza (například hypotéza pana Nováka) je totiž pouhou hypotézou právě proto, že se jí (ať dosud či navždy) nedostalo všeobecného uznání. Odpůrce parapsychologického výzkumu by mohl nabídnout upřesnění, že v definici nemá jít o to, že by paranormalita byla hypotézou, která není uznávána, nýbrž o to, že paranormalita je něčím, co nelze uznat ani jako vědeckou hypotézu. Nejenže by takové upřesnění představovalo výrazné pozměnění zkoumané definice, ale bylo by i značně radikální. Znamenalo by totiž, že hypotézu existence jevů označovaných jako paranormální, včetně napří11
klad existence telepatie, by ve vědě ani v principu nebylo možno či dovoleno testovat. Tento radikální závěr by se snad dal obhájit jen tehdy, pokud by platilo, že o všech paranormálních jevech dopředu víme, že jsou nesmyslné, nebo pokud bychom mohli říci, že hypotéza paranormálních jevů již byla testována a vyvrácena, a proto jsme tuto hypotézu z vědy vyřadili. Ani jedna z těchto možností však nenastává, což můžeme zjistit, pokud se seznámíme se současným stavem diskuse o parapsychologii. 3 Diskuse o parapsychologii Hlavním parapsychologickým experimentem se stal tzv. ganzfeld experiment testující telepatii. Do současnosti bylo provedeno mnoho studií, jejichž metodologická přísnost byla postupně zvyšována a dosáhla excelentní úrovně (Palmer, 2003; Blackmore, 2001). Výsledky aktuální meta-analýzy (Storm, Tressoldi, & Di Risio, 2010), která shrnuje průběh tohoto výzkumu, nejsou v souladu s nulovou hypotézou: p = 2.13 x 10-8; Stouffer Z = 5.48; průměrná velikost efektu MES = 1,142 (ES = z/√n). Na druhou stranu problémem parapsychologických pokusů včetně ganzfeldu stále zůstává skutečnost, že statisticky signifikantního výsledku je dosaženo asi jen ve třetině experimentů. V podobné situaci se nacházejí i další z klasických experimentů parapsychologie. Tato nízká úroveň spolehlivosti sice zaručuje celkové statisticky významně pozitivní výsledky (vlivem pouhé náhody by měl statisticky signifikantně končit jen každý dvacátý experiment), skeptičtí kritikové ale vyžadují víc. To je jeden z klíčových důvodů, proč se tvrzením parapsychologie dosud nedostalo většinového uznání. Z tohoto stavu věcí je ale zároveň vidět, že problém rozhodně není rozřešen. Důkazy sice nejsou natolik silné, jak bychom chtěli, ale zároveň jsou silnější, než jaké bychom očekávali za předpokladu, že mimosmyslové vnímání neexistuje. Existence parapsychologických jevů tedy zůstává zcela otevřenou hypotézou. Skutečnost, že parapsychologická hypotéza je živá, podtrhuje i vyjádření jednoho ze tří nejdůležitějších odborníků skeptického hnutí na parapsychologii, Richarda Wisemana. Wiseman prohlásil, že podle kritérií užívaných v jakékoliv jiné vědě byla existence mimosmyslového vnímání zřejmě prokázána (Sheldrake, Tsakiris, & Wiseman, 2010). Dodává však, že mimosmyslové vnímání je něco natolik nepravděpodobného, že k jeho přijetí musíme disponovat daleko silnějšími důkazy, než jaké nám stačí u běžných vědeckých hypotéz. Wiseman i další skeptikové se tedy řídí známou premisou, že mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy, a předpokladem, že tvrzení parapsychologie jsou velmi mimořádná. Zbývá tedy prozkoumat možnost, že paranormální jevy můžeme již dopředu (tedy před provedením experimentů) prohlásit za natolik nepravděpodobné, že nemohou sloužit jako běžná či dokonce regulérní vědecká hypotéza. Tato možnost se již principiálně může jevit jako nehodící se do vědeckého diskursu, protože věda by si měla zachovat otevřenost. Pokud by do vědy bylo včleněno pravidlo, že apriori vysoce nepravděpodobné hypotézy nejsou vhodnými hypotézami, mohli bychom pak též očekávat, že toto pravidlo bude zneužito zastánci jakýchkoliv teorií, kteří svůj názor považují nejen za empiricky, ale i logicky daleko přesvědčivější než stanovisko oponentů. Hlubší problém ale spočívá v tom, že je sporné, zda nějaké apriori vysoce nepravděpodobné hypotézy vůbec existují. Jisté je pouze to, že někteří lidé si myslí, že ano. Tito lidé důvěřují své schopnosti rozumět světu natolik, že jsou schopni s vysokou subjektivní jistotou spekulovat o tom, jaký svět není. Tento komentář je pochopitelně již vyjádřením názoru o možnosti určování apriori vysoce nepravděpodobného. Podívejme se nicméně na konkrétní argumenty, které skeptikové používají pro doložení teze, že paranormálním jevům vlastnost vysoké apriorní nepravděpodobnosti náleží. Tyto argumenty se objevili již i v ryze odborné literatuře, konkrétně jako součást hodnocení experimentů Daryla Bema testujících schopnost mít na nevědomé úrovni předtuchy týkající se nejbližší budoucnosti (Bem, 2011). Autoři kritického hodnocení v čele 12
s Wagenmakersem se snaží doložit, že výchozí pravděpodobnost prekognice je extrémně malá (Wagenmakers, Wetzels, Borsboom, & van der Maas, 2011). Důvody, které uvádějí, jsou typické i pro debatu o jiných paranormálních jevech a příslušných výzkumech (pokud nejde přímo o stejné důvody, tak alespoň o důvody typově velmi podobné). Největší prostor věnuje Wagenmakers známému argumentu kasina. Tento argument lze popsat následovně. Pokud by prekognice existovala, hráči by ji v kasinech při sázení využili. Tím by kasina ztratila svoji výhodu. Tudíž, pokud by prekognice existovala, kasina by neprofitovala. Kasina ale profitují, takže prekognice neexistuje. Tento argument stojí ale na jistých předpokladech, a aby mohl vést k závěru, že prekognice s vysokou jistotou neexistuje, tak i tyto předpoklady musí být vysoce jisté. O jaké předpoklady jde? Zamysleme se nad následujícími dvěma větami: V1: Pokud by prekognice existovala, byla by tak silná a spolehlivá, že by převážila výhodu kasin současného typu nad jeho hráči. V2: Pokud by prekognice existovala, nebyla by tak silná a spolehlivá, aby převážila výhodu kasin současného typu nad jeho hráči. Předpokladem argumentu kasina je, že V1 je pravděpodobnější než V2. Pokud má být tento argument použit k prokázání teze, že výchozí pravděpodobnost prekognice je extrémně malá, pak by V1 měla být extrémně pravděpodobnější než V2. Odkud tuto jistotu ale nabýt, když pravděpodobnost obou vět nelze posoudit s pomocí empirických dat – obě věty jsou hypotetické? Musíme myslím uznat, že poměřování pravděpodobnosti diskutovaných vět je vysoce spekulativní a tudíž i nejistou záležitostí. Ptáme-li se, podle jakých kritérií by měly tyto pravděpodobnosti být poměřovány, zjišťujeme, že žádným takovým kritériem nedisponujeme. Rozsouzení mezi větami se vymyká možnostem našich poznávacích schopností. Proto bychom V2 neměli považovat za méně pravděpodobnou. V tomto bodě by mohla padnout námitka, že naše obhajoba možnosti existence prekognice je založena na posouvání oblasti jejího fungování do sfér, o nichž nemáme data, a tudíž o nekorektní vyhýbání se falzifikaci. Tato námitka by se ale dala vznést proti mnohým hypotézám moderní vědy, jelikož velká část toho, co současná věda objevuje, je takové povahy, že to není pozorovatelné a detekovatelné v rámci běžného lidského pozorování a praxe. Lze předpokládat, že většina lehce detekovatelných fenoménů již byla prozkoumána a popsána. Na lehce identifikovatelných aspektech věcí často ani nemá věda co zkoumat, protože jsou již zřejmé. Pro větší jasnost se podívejme na dva příklady v podobě poněkud primitivních smyšlených dialogů. Dialog 1. Einstein: Myslím, že prostor je ve skutečnosti zakřivený. Neznámý kritik: To je hloupost. Pokud by byl, tak bychom si toho přece museli všimnout. Einstein: To nikoliv. Zakřivení se projevuje v oblastech příliš vzdálených oblastem a měřítkům, ve kterých se pohybujeme. Neznámý kritik: Tímto prohlášením pouze posouváte svou hypotézu do míst, kde je obtížnější ji falzifikovat, což je nekorektní. Dialog 2. Psycholog: Myslím, že ve vašem povolání se vyskytuje více labilních jedinců, než v běžné populaci. Pan Novák: Nesmysl, toho bych si všiml. Psycholog: Ten rozdíl v procentuálním zastoupení nemusí být tak velký, abyste to dokázal objektivně zhodnotit. Pan Novák: No jo, vy to vaše plané teoretizování vždycky dokážete nějak okecat. Nejlepší je selský rozum a běžná zkušenost. 13
Jinak řečeno, vědecké objevy lze typicky čekat na hranici detekovatelnosti. Bylo tomu tak i v minulosti, ať již šlo o hranici světa menších rozměrů, či světa vzdálenějšího prostorově či časově. Námitka, že pokud by nějaký nový jev existoval, byl by lépe detekovatelný, je tudíž klamná. Skeptik uvažuje takto: To, že jev, v jehož existenci moji oponenti věří, zároveň umisťují na samou hranici detekovatelnosti, je podezřelé. Svědčí to asi o tom, že žádný takový jev neexistuje. Ve skutečnosti se ale každý nový jev vynořuje na samém horizontu detekovatelnosti. A jelikož se dostáváme stále dále do mikrosvěta a minimálně v minulosti jsme se dostávali stále dále do makrosvěta a do minulosti, a stále jsme tam objevovali další a další struktury, nebylo by nijak podivné, kdyby neznámé struktury existovaly i na jiné hranici detekovatelnosti, totiž na hranici mezi jevy stabilními a lehce vyvolatelnými a těmi, které tyto z vědeckého hlediska výhodné vlastnosti nemají. Odvolání se na běžnou lidskou zkušenost a praxi ve věci hodnocení vědeckých hypotéz je tedy velmi problematické. Přesně to ale Wagenmakers dělá, když chce prekognici (tj. předvídání budoucnosti) vyřadit na základě úvah o kasinech či o tom, že meteorologové nezaměstnávají věštce. Situace se příliš nemění ani tehdy, pokud je argument kasina použit nejen proti prekognici obecně, ale i proti určitému konkrétnímu experimentu – takto s argumentem operuje i Wagenmakers. Z výsledků experimentu lze totiž odvodit, jak silný by údajný efekt prekognitivní schopnosti měl být. Veškeré další úvahy, které mají s pomocí naměřené velikosti efektu v kombinaci s předpoklady o fungování kasin směřovat k prokázání chybnosti experimentu, stojí ovšem na těchto předpokladech: P1: Pokud by byl efekt prekognice v podmínkách kasina stejně silný jako v podmínkách experimentu, kasina by nemohla profitovat. P2: Není důvod, proč by efekt prekognice měl být v podmínkách parapsychologické laboratoře silnější, než v podmínkách kasina. Proti prvnímu předpokladu lze namítnout, že zisky kasin z velké části vycházejí z toho, že reální hráči volí sub-optimální strategie (Radin et al., 2012). Pokud by všichni zákazníci hráli s maximální rozvahou, zisky kasin by byly násobně nižší. Představa, že profit těchto podniků je zásadním způsobem závislý na určitém tenkém rozdílu matematické výhodnosti, může být tedy poněkud zavádějící. Efekty mimosmyslového vnímání té velikosti, kterou známe z experimentů, se tudíž v celkové bilanci kasin mohou ztratit. Druhý předpoklad je zase v protikladu k tomu, o čem jsou parapsychologové na základě své práce přesvědčeni. Domnívají se, že fungování parapsychologických schopností je velmi nestabilní a citlivé na podmínky, v nichž probíhá. Parapsychologické experimenty jsou proto prováděny tak, aby vhodné podmínky v maximální možné míře navozovaly. Za jeden z klíčových faktorů je například považována relaxace a klid mysli. Jednou z prvních odpovědí parapsychologů na námitku kasina je tedy poukaz na to, že prostředí výherních podniků je naopak záměrně plné rušivých zvukových i vizuálních podnětů. Další námitka, kterou Wagenmakers používá, patří rovněž mezi ty nejklasičtější: Nikdo si nikdy nevyzvedl žádnou z mnoha cen vypsaných skeptiky za prokázání jakékoliv paranormální schopnosti. Tato námitka ale není námitkou proti parapsychologickým experimentům. Nejsilnějším důkazem, kterým v tuto chvíli parapsychologové operují, je již zmíněný ganzfeld experiment. Tento důkaz však skeptikové nepokládají za dostatečný a nelze tedy příliš čekat, že by jej uznali, pokud by úspěšnou sérii ganzfeld pokusů někdo provedl v jejich laboratoři. Dean Radin dodává, že financovat příslušnou sérii experimentů se všemi bezpečnostními a metodologickými opatřeními by přišlo na víc, než kolik skeptikové jako cenu za úspěch nabízejí (Radin, 2010). Námitka skeptických cen je silnější námitkou pouze proti existenci osob, které jsou schopny na požádání spolehlivě vyvolávat paranormální jevy (a které by zároveň měli zájem být za peníze zkoumány). 14
Třetí argument používá následující premisu: Pokud by schopnost prekognice existovala, pak by byla z hlediska evoluce velmi výhodná a rozvinula by se tedy daleko výrazněji. Tato premisa je však opět hypotetická a spekulativní a lze ji zpochybnit více způsoby. Bylo by například možné namítnout, že je sporné, zda by výrazné zvýšení lidských kognitivních schopností společnosti jako celku vůbec prospělo. Pokud však již skeptik pokládá spojení dokonalejšího poznání a evoluční výhodnosti za samozřejmé, lze ukázat, že jeho vlastní argument vede k podivným závěrům. Můžeme jej totiž použít i u lidských schopností, které bezpečně existují, a dovést tak tento způsob uvažování ad absurdum. Výsledek by mohl vypadat třeba takto: Inteligence je z evolučního hlediska velmi výhodná. Je tedy velmi záhadné, proč evoluce nerozvinula tuto schopnost daleko více. Proč není lidské IQ například 5x vyšší? Analogickou otázku můžeme položit u všech evolučně výhodných vlastností. Řešení by nemělo být těžké. Jeho součástí by nepochybně byla teze, že pro evoluční vývoj organismů existují i přirozené překážky a omezení (například fyzikální) a že tyto překážky spolu s okolnostmi vývoje a jeho dobou daly vzniknout právě tak rozvinutým schopnostem, jaké známe. Pokud by určité paranormální schopnosti existovaly, lze předpokládat, že budou mít svoje specifická omezení, o kterých se můžeme jen dohadovat. Navíc je třeba podotknout, že argument evoluce předpokládá, že všechny lidské schopnosti musí být výsledkem evolučního vývoje. To je však filozofický předpoklad, který je jako takový opět jen spekulací. Čtvrtá a poslední námitka z těch, kterou Wagenmakers zmiňuje, poukazuje na to, že neznáme žádné struktury v mozku, které by mohly sloužit jako orgán mimosmyslového vnímání. Tato námitka je ale velmi oslabena, jakmile vyjde explicitně najevo, že podmínkou její smysluplnosti je předpoklad, že struktury a způsob fungování lidského mozku jsou alespoň v hlavních principech již zcela či téměř zcela odhaleny. Může tomu tak být, ale stejně dobře nemusí. Historie vědy by nás naopak měla varovat před naší (naštěstí) stále zklamávanou a (naneštěstí) stále velmi silnou představou, že vše podstatné již bylo objeveno a že náš obraz světa se tedy v budoucnu již moc nepromění. Tento předpoklad úplnosti poznání současné vědy je zřejmě jedním z kořenů utkvělého pocitu, že paranormalita je nesmyslnou hypotézou. Analogický způsob uvažování lze kromě mimosmyslového vnímání aplikovat i na jiné druhy paranormálních jevů, například na homeopatii, léčebnou metodu, která je bezesporu jedním z nejznámějších a nejvlivnějších fenoménů, které lze do tematické oblasti našeho zájmu zařadit. Častým názorem je, že účinnost homeopatie je možno vyloučit (nebo ji alespoň prohlásit za vysoce nepravděpodobnou) čistě na základě logické úvahy či argumentů „zdravého selského rozumu“. Tento názor zastává například Jiří Heřt (2011). Příslušná kritická úvaha bývá přitom postavena na argumentech následujícího typu: Podstatou homeopatie je natolik důkladné ředění léčivé látky, že její obsah ve výsledném léku je zcela mizivý, často se v něm nenachází ani jediná její molekula. Z toho lze vyvodit, že takový lék nemůže na zdraví pacienta nijak působit (nepočítáme-li placebo efekt). Navíc během přípravy homeopatického léku nelze prakticky předejít tomu, aby se v něm nacházelo velké množství molekul mnoha jiných látek. Obráceně lze zase namítnout, že pokud by platilo, že čím silnější ředění, tím účinnější lék, pak by již všechna voda měla být dávno výrazně léčivá. Na jakých předpokladech stojí tyto námitky? Zdá se, že lidé, kteří je považují za rozhodující slovo v diskusi o homeopatii, zároveň vycházejí minimálně z jedné z následujících dvou implicitních premis: 1) Můžeme si být dostatečně jisti, že v přírodě neexistuje nějaký mechanismus, na kterém by bylo možné založit výrobu léčiv a který se vymyká dosahu současných většinových vědeckých teorií. 2) Pokud nějaký takový mechanismus existuje, pak dokážeme na základě logické úvahy s dostatečnou jistotou odhadnout alespoň některé principy či hranice jeho fungování, 15
které následně můžeme použít k prokázání toho, že na tento mechanismus nepoukazují principy homeopatie. První premisa umožňuje skeptikovi hodnotit homeopatii výhradně ve světle současných většinových teorií. Lze souhlasit, že v tomto světle se homeopatie jeví jako absurdní. Ovšem samotná první premisa nijak samozřejmá není – současné vědecké poznání již může být v tomto ohledu úplné, ale stejně dobře tomu tak být nemusí. Druhá premisa pak vypadá snad ještě odvážněji než první. Obě premisy lze přitom hájit pouze jinými, opět vysoce spekulativními intuicemi, jejichž přesvědčivost se spíše než jistotám vědce musí podobat nejistotě metafyzika. Homeopaté předkládají určité návrhy, jak by onen neznámý mechanismus mohl vypadat. Jedním z oblíbených je paměť vody, která by mohla být udržována různým strukturálním uspořádáním molekul. Na takovou hypotézu bychom se přitom neměli primárně dívat jako na tvrzení o tom, že někteří homeopaté již znají podstatu onoho hledaného mechanismu, ale spíše jako na jednu z mnoha možných hypotéz, které lze vymyslet a upravit tak, aby byly v souladu s homeopatií. Obecněji můžeme určitou skupinu těchto hypotéz popsat následovně: Existuje určité médium, které je současné většinové vědě neznámé, ale které interaguje se známými látkami. Absence známé látky nijak neimplikuje absenci média. Určitými typy interakcí může médium svou léčivou schopnost zvyšovat, určitými mechanismy zase může docházet k jejímu snižování. Homeopatické hypotézy tohoto i jiných typů lze stěží vyvrátit logikou či „zdravým selským rozumem“, neboť pak by tímto způsobem bylo možné vyvrátit i mnohé převratné vědecké objevy minulosti. To samozřejmě neznamená, že homeopatie funguje. Ovšem jediným klíčovým prostředkem k jejímu posuzování by měly být empirické výzkumy. Pokud jsou výše provedené argumentační analýzy v zásadě správné, pak zdá se není možné vlastnit dostatečně silné argumenty nad rámec čistě empirických dat, které by nám řekly, jaký svět s vysokou pravděpodobností není. Pokud ovšem nelze říci, že paranormální vysvětlení jsou na rozdíl od jiných vysvětlení vysoce nepravděpodobná, pak přicházíme o další cestu, jak pojem paranormality smysluplně vymezit. Nabízela by se pak maximálně skromná možnost uchýlit se ke kroku, který by někdo mohl považovat i za pouhý trik, totiž vymezit paranormální jevy jako ty jevy, které jsou výrazem paranormální dnes fakticky označovány. Paranormální je jednoduše to, co jsme za paranormální označili. Ve skutečnosti právě tuto strategii volí přední český skeptik Jiří Heřt, když říká, že jelikož nemáme uspokojivou definici paranormality, je vhodné příslušné jevy vymezit taxativně – neboli výčtem prvků (Heřt, 2008a). Ústup k taxativní definici je nicméně zároveň uznáním, že podstatný a věcný rys, který by umožnil rozlišit kritizovanou paranormalitu od jiných oblastí, zřejmě neexistuje. 4 Normalita a paranormalita Pokusil jsem se ukázat, že vyjdeme-li od pojmu paranormality, jsme vedeni k závěru, že hranice tohoto pojmu jsou umělé a že jeho obsah se principiálně neliší od obsahu jiných hypotéz. Co se stane, vyjdeme-li od pojmu normality (tak jak jej zná psychologie), respektive od protikladné dvojice pojmů normální/abnormální? Ukáže se nějaké spojení mezi jevy, které jsou v současnosti označovány za paranormální, a abnormalitou? Je více způsobů, jak definovat normalitu. Ty hlavní je však zdá se možné shrnout do tří centrálních kategorií či typů. První typem je normalita jako většinovost ve statistickém smyslu, druhým normalita definovaná pomocí určitých vlastností, které jsou žádoucí, a třetím normalita jako soulad s normami dané společnosti. Je paranormalita abnormální v tom smyslu, že by paranormální názory, zážitky či jevy byly málo frekventované (statisticky řídké)? Výzkumy veřejného mínění ukazují, že v existenci nějakého jevu, který je považován za paranormální, věří většina občanů západ16
ních společností (Moore 2005; Radin, 1997, 2006). (Lze předpokládat, že ve zbytku světa bude tato většina ještě výraznější.) Dotazníková šetření zaměřená na otázku, kolik lidí zažilo nějaký prožitek související s oblastí paranormálních jevů, též ukazují, že tyto prožitky jsou velmi rozšířené (Targ, Schlitz, & Irwin, 2000; Radin 1997). Paranormalitu by tedy bylo možné spojit s výjimečností či neobvyklostí jen tehdy, pokud bychom frekvenci paranormálních prožitků nehodnotili vzhledem k výskutu v lidské populaci (což je typičtější přístup), nýbrž vzhledem k ostatním typům prožitků, které běžný člověk během svého života zažívá. Ani takovou souvislost by však zřejmě nebylo možné využít k nějakému přesnějšímu oddělení či definování paranormality, protože známe mnoho méně častých prožitků různých typů, které se za paranormální neoznačují (konverze, výhra v loterii, smrtelné onemocnění, deprese, svatba). V druhém smyslu normality se ptáme, zda lze paranormální zážitky a přesvědčení považovat za žádoucí. Ať již je ona kladná hodnota sloužící jako kritérium jakákoliv, je vcelku zřejmé, že odpověď na položenou otázku bude do značné míry záviset na tom, jaký názor zaujmeme k otázce existence paranormálních jevů. Považujeme-li tento spor za otevřený, pak nemůžeme stanovisko jedné strany označit za nežádoucí. Tato obtíž souvisí s obecnějším problémem definování normality skrze přítomnost určité pozitivní vlastnosti či skupiny vlastností – zodpovědět uspokojivě filozofickou otázku, jaké charakteristiky jsou lepší a jaké horší, je minimálně velmi obtížné a stěží se zde dobereme nějaké shody. Zbývá zamyslet se nad normalitou jako souladem s normami společnosti. Z jednoho úhlu pohledu lze říci, že stěží může být v nesouladu s normami společnosti nějaký názor či prožitek, jehož legitimitu uznává většina společnosti. Podíváme-li se na tuto možnost blíže, musíme nicméně uznat, že je velmi dobře myslitelná. Nejsnáze tak, že předpokládáme, že normy společnosti může udávat vlivná, byť menšinová elita. V případě stanoviska k paranormálním jevům by touto menšinovou elitou mohla být intelektuální elita, konkrétněji vědci. Mohli bychom předpokládat, že zatímco populace je k těmto jevům spíše vstřícná, postoj vědecké komunity, která je hlavním původcem norem souvisejících s otázkami pravdy a nepravdy o způsobu fungování našeho světa, bude opačný. Takto formulovanou hypotézu však skutečnost nepotvrzuje – dostupná data svědčí o tom, že existenci například mimosmyslového vnímání přijímá alespoň v USA nadpoloviční většina akademiků (Wagner & Monnett, 1979). Přesto však nelze popřít, že ve světě vědy je normou nebrát paranormální jevy vážně. Odkud tedy tato norma vzniká? Jednou možností je, že v rámci vědecké komunity existuje ještě užší elita, která má k otázce paranormálních jevů určující názor – diktuje normy jak zbytku vědecké obce, tak široké veřejnosti. Druhou možností je vysvětlení skrze neosobní zažitý systém pravidel vědy, které vyloučení paranormality udržují, přestože vědci sami, pokud by se mohli projevovat nezávisle na tomto systému, by paranormální jevy vyloučit nemuseli. Třetí možností je, že skupina lidí vysoce nepřátelských k přijetí paranormálních jevů mezi běžné hypotézy je sice menšinová, ale vysoce aktivizovaná, motivovaná a agresivní, takže ostatní, kterým na tomto problému tolik nezáleží, se raději přizpůsobí. Kterýkoliv z těchto „nedemokratických” způsobů utváření normality by se však sám z obecnějšího hlediska mohl snadno jevit jako patologický a tedy v rozporu s normalitou jako tím, co je žádoucí. Zdá se tedy, že ať již vyjdeme od pojmu normality či paranormality, v obou případech zjišťujeme, že tyto pojmy nestojí proti sobě, nevylučují se, nejsou v kontrastu.
17
5 Pojem anomálie Příbuzným pojmem je pojem anomálie. Mohlo by použití tohoto pojmu zachránit situaci tím, že by paranormální jevy umožnilo oddělit od toho, co je ve vědě normální? Je tomu totiž tak, že všechny paranormální jevy lze označit za jevy anomální. Pro disciplínu, která by měla údajné paranormální i jiné záhadné jevy zkoumat, byl navržen název anomalistika (Wescott, 1980) a toto pojmenování je i dnes živé. Nahrazení paranormality anomalitou však stěží něco vyřeší, jelikož v definici se oba pojmy v podstatě neliší. I anomálií se rozumí jev, který současná věda nedokáže vysvětlit nebo jej neuznává (tamtéž). Často je přitom dodáno, že anomálie nezapadají do rámce či celkového obrazu, který věda poskytuje. Dokud si však nemyslíme, že současné vědecké poznatky jsou úplné či téměř úplné, pak pro nás mezi anomálií a přijímanější hypotézou bude stěží existovat jiný rozdíl než rozdíl v míře souhlasu vědecké komunity. Co se týče této míry, platí, že není příliš důležitá, pokud není podpořena vědeckými daty, ale pouze intuicí a spekulativními důvody, a že tvoří kontinuální škálu bez kategoriálních hranic. Navíc ji lze jen stěží určit. Jak poznat, které z hypotéz, které nedosáhly všeobecného uznání, jsou souhlasu blíže a které dále? Rozhodně nelze jako kritérium použít právě vyjádření skeptiků. To by bylo stejně arbitrární, jako bychom použili vyjádření parapsychologů, kteří tvrdí, že existence paranormálních jevů byla prokázána (a neměly by tedy již být vlastně považovány za paranormální). Tím se také dostáváme k důležité poznámce, že pojem anomálie předpokládá, že věda je dostatečně jednotná, aby se dalo říci, jaký rámec předkládá. Nezdá se však, že by dnešní věda nějaký takový jednoznačný obraz světa musela tvořit. Pokud by měl být jeden z obou pojmů (paranormality a anomality) nadále považován za důležitý a druhý by mohl být postupně opuštěn, pak by bylo zřejmě lepší ponechat si pojem anomálie, neboť je méně zatížený pejorativní a bulvární konotací. Snad ještě lepší by ale bylo uznat nepodstatnost obou z nich a mluvit jednoduše o hypotézách. Hypotézy mají být poměřovány čistě empiricky a není vhodné kategorizovat je do skupin, které by určitá vysvětlení již dopředu označovaly za podivné a právem znevýhodněné. 6 Závěr Pojmy normality a paranormality nestojí v protikladu. Jakékoliv vyloučení paranormality není dobře zdůvodněno, a to ani ve vědě. Hypotézy stojící na paranormálních vysvětleních jsou stejně právoplatné, jako jakékoliv jiné výzkumné hypotézy, neboť věda má být otevřená, bez předsudků a založená na empirických výzkumech a jejich výsledcích, nikoliv na spekulacích, které by bylo možné činit již před provedením příslušných výzkumů. Nejsou-li paranormální vysvětlení zapovězená a lze-li je empiricky zkoumat, pak není důvod, abychom se jim v psychologii opatrně vyhýbali. Možnost empirického zkoumání potvrzuje parapsychologie, ale takové potvrzení ani není potřeba, jelikož součástí představ o paranormalitě je její manifestace v jevovém světě, ve světě naší zkušenosti. Použitá literatura Bem, D. (2011). Feeling the future: Experimental evidence for anomalous retroactive influences on cognition and affect. Journal of Personality and Social Psychology, 100(3), 407-425. doi: 10.1037/a0021524. Blackmore, S. (2001). What can the paranormal teach us about consciousness?. Skeptical Inquirer, 25(2), 22-27. Dostupné na http://www.csicop.org/si/show/what_can _the_paranormal_teach_us_about_consciousness/ (Staženo 12. 3. 2013)
18
Cardena E. Lynn, S. J. & Krippner, S. (2000). Introduction: Anomalous experiences in perspective. In E. Cardena, S. J. Lynn, & S. Krippner (Eds.), Varieties of anomalous experience: Examining the scientific evidence. American Psychological Association: Washington, DC. Heřt, J. (2006). Vyjádření k parapsychologii a experimentům s telepatií. Sisyfos: český klub skeptiků. Dostupné na http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1154461101 Heřt, J. (2008a). Paranormalita. Stručný výkladový slovník českých skeptiků. Dostupné na http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik (Staženo 13. 1. 2013) Heřt, J. (2008b). Parapsychologie. Stručný výkladový slovník českých skeptiků. Dostupné na http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik (Staženo 13. 1. 2013) Heřt, J. (2011). Alternativní medicína a léčitelství. Věra Nosková: Praha. Moore, W. (2005). Three in four Americans believe in paranormal. Gallup. Dostupné na http://www.gallup.com/poll/16915/three-four-americans-believe-paranormal.aspx (Staženo 12. 3. 2013) Paranormal (2011). In Merriam-Webster.com. Dostupné na http://www.merriamwebster.com/dictionary/paranormal (Staženo 12. 3. 2013) Palmer, J. (2003). ESP in the ganzfeld: Analysis of a debate. Journal of Consciousness Studies, 10(6-7), 51-68. Radin, D. (1997). The Conscious Universe : the scientific truth of psychic phenomena. New York: HarperOne. Radin, D. (2006). Entangled Minds: Extrasensory Experiences in a Quantum Reality. New York: Paraview Pocket Books. Radin, D. et al. (2011). Frequently Asked Questions. Parapsychological Association. Dostupné na http://www.parapsych.org/section/36/frequently_asked_questions.aspx (Staženo 12. 3. 2013) Radin, D. (2010). How to win a million dollars. Entangled Minds. Dostupné na http://deanradin.blogspot.cz/2010/08/how-to-win-million-dollars.html (Staženo 12. 3. 2013) Sheldrake, R., Tsakiris, A. & Wiseman, R. (2010). Rupert Sheldrake and Richard Wiseman Clash Over Parapsychology Experiments. Skeptiko: science at the tipping point. Dostupné na http://www.skeptiko.com/rupert-sheldrake-and-richard-wiseman-clash/ (Staženo 12. 3. 2013) Sisyfos (2012). Ceny bludný balvan. Sisyfos - český klub skeptiků. Dostupné na http://www.sysifos.cz/index.php?id=homepage&idd=bludn%FD%20balvan (Staženo 13. 1. 2013) Storm, L., Tressoldi, P. & Di Risio, L. (2010). Meta-analysis of free-response studies, 1992– 2008: Assessing the noise reduction model in parapsychology. Psychological Bulletin, 136(4), 471-485. doi: 10.1037/a0019457. Targ, E., Schlitz, M., & Irwin, H. (2000). Psi-related experiences. In E. Cardena, S. J. Lynn, & S. Krippner (Eds.). Varieties of anomalous experience: Examining the scientific evidence. American Psychological Association: Washington, DC. Wagenmakers, E. J., Wetzels, R., Borsboom, D. & van der Maas, H. L. J. (2011). Why psychologists must change the way they analyze their data: The case of psi: Comment on Bem (2011). Journal of Personality and Social Psychology, 100(3), 426-432. doi: 10.1037/a0022790. Wagner, M. W. & Monnet, M. (1979). Attitudes of college professors toward extra-sensory perception. Zetetic Scholar, 5, 7-16. Wescott, R. (1980). Introducing anomalistics: A new field of interdisciplinary study, Kronos, 5, 36-50. 19
STIGMA DUŠEVNÍ NEMOCI: JEHO PŘÍČINY, NÁSLEDKY A STRATEGIE ZVLÁDÁNÍ STIGMA OF MENTAL ILLNESS AND ITS CAUSES, EFFECTS AND COPING Olga PECHOVÁ Katedra psychologie FF UP v Olomouci, Česká republika,
[email protected] Abstrakt: Stigma duševní nemoci je již několik desetiletí předmětem intenzivního zkoumání. Přesto zůstává vztah mezi jeho jednotlivými dimenzemi nejasný. Především se zatím nepodařilo popsat vztah mezi zkušeností s diskriminací a prožíváním stigmatu. Je zřejmé, že pocit stigmatizace má řadu negativních dopadů na kvalitu života stigmatizovaných osob. Spor se nyní vede především o to, zda jsou pro rozvoj stigmatu důležité spíše vnější čí spíše vnitřní faktory. Vzhledem k tomu, že je zkoumání diskriminace neobyčejně složité, tak se odborná veřejnost koncentruje především na otázku internalizace stigmatu, respektive self-stigmatu. V této souvislosti jsou některé copingové strategie považovány za maladaptivní, protože korelují se sníženým sebevědomím. Nabízí se nicméně otázka, zda efekt copingových strategií nesouvisí více s aktuální situací stigmatizovaných osob, což se již dříve prokázalo v případě homosexuálních osob. Klíčem k tomuto problému se může, podobně jako u lidí homosexuálních, stát analýza průběhu coming outu. Abstract: Stigma of mental illness is an object of the intensive scientific research for a few decades; however the relations between different dimensions of stigma is still unclear, especially the relation between discrimination and experiences of stigma. There is no doubt that feeling of stigma has a negative impact on life of stigmatized persons. There is open discussion about influence of inner and external factors to development of stigma. Because the research of discrimination is extraordinary complicated, most of professionals are focused on topic of internalization of stigma, respective self-stigma. Some coping strategies are considered as maladaptive, because of its correlate correlation with low selfefficacy. But question is if such way of thinking is effective or not, because it is possible, that outcome of different coping strategies is related to actual situation of stigmatized persons, as well as it is in the case of homosexual people. The analyses of different strategies of coming out can be the key to this problem. Klíčová slova: Stigma; diskriminace; duševní nemoc coping; coming out. Keywords: Stigma; discrimination; mental illness; coping; coming out.
1 Úvod V posledních letech mimořádně vzrostl zájem odborné veřejnosti o problematiku výzkumu stigmatu duševní choroby. Téma otevřel v šedesátých letech Goffman (1963/2003), avšak teprve v průběhu posledních dvou desetiletí se stalo předmětem intenzivního výzkumu. V průběhu těchto bádání byla vytvořena hned celá řada dílčích koncepcí stigmatu a byly také prokázány korelace mezi různými typy stigmatu a dalšími psychologickými charakteristikami. Nicméně i přes množství získaných dat není vztah mezi různými typy stigmatu a dalšími charakteristikami zcela jasný. Je ovšem diskutabilní, lze-li vůbec tento problém rozřešit na rovině kvantitativních výzkumů. Ve svém příspěvku porovnávám problémy a tématy, které jsou spojeny s výzkumy lidí s menšinovou sexuální orientací s těmi, která se objevují při výzkumech stigmatu sexuální orientace.
20
2 Stigma duševní choroby Zájem o stigma duševní choroby probudil zejména Goffman (1963/2003) svou průkopnickou prací Stigma: poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Tato skvělá práce se zabývá různými typy stigmatu a způsobů jeho zvládání. Práce je psána v kvalitativním duchu, přičemž autor vychází z četných výpovědí stigmatizovaných osob. Pojem stigma pochází již ze starověku a lze ho přeložit jako cejch čili označení žhavým železem. Stigma lze rozdělit na zjevné a skryté. Některé druhy stigmatu jsou viditelné na první pohled, zatímco jiné lze více či méně úspěšně skrývat. Stigmatem, které je viditelné, je například stigma vyplývající z rasové odlišnosti či některé typy zdravotního postižení. To je velmi podstatná informace, neboť značně ovlivňuje způsoby zvládání stigmatu, stejně jako prožívání stigmatizované osoby, která musí volit, kdy a jak svoje stigma zveřejnit či utajit. Pokusy operacionalizovat stigma narážejí na četně obtíže. Existuje několik odlišných pojetí stigmatu. Veřejné stigma (public stigma) představuje mentální reprezentaci stigmatu mezi nestigmatizovanou většinou. Výzkumy postojů majoritní populace mají nespornou výhodu v tom smyslu, že jsou poměrně jednouché, zejména díky snadnému výběru výzkumného souboru. Trochu větší problém je zde s metodou, neboť vztah mezi postoji a chováním je v mnoha směrech problematický. V českém prostředí bylo k podobným výzkumům využito mimo jiné Bogardovy škály sociální distance. Na otázku, zda by jim vadilo mít za souseda duševně nemocného člověka, odpovídali v roce 2012 respondenti v průzkumu CVVM. Výzkum na reprezentativním souboru české dospělé populace (n=1053) dospěl ke zjištění, že 63 % respondentů by nechtělo mít za souseda duševně nemocného člověka. Ještě více osob vyjadřovalo nechuť mít za sousedy lidi závislé na drogách, závislé na alkoholu a osoby s kriminální minulostí. Naopak jen 23 % respondentů odmítá mít za sousedy homosexuální lidi či cizince. Bohužel nám však chybějí detailnější studie zabývající se vnitřním světem stigmatizujícího, což vyplývá z obtížnosti získání takových osob a jejich velmi nízkou kompliancí. Víme tedy, že veřejné stigma existuje, ale máme jen velmi málo informací o tom, jak se dále projevuje na individuální úrovni. Zdaleka nejméně zkoumanou složkou stigmatu je zažívané stigma (experienced stigma), které zahrnuje diskriminaci a další negativní zkušenost vyplývající z příslušnosti ke stigmatizované skupině. Dalším pojmem je vnímané stigma (perceived stigma), čili v jaké míře vnímají stigmatizované osoby negativní chápání skupiny ze strany majoritní populace. S tím souvisí i pojem stereotypic awareness (stereotypní obavy čili strach z diskriminace). Corrigan et al. (2010) klade důraz na koncepci self-stigmatu, což je míra internalizace přesvědčení o vlastní skupině, respektive přesvědčení o vlastních omezeních, přičemž je již výzkumně potvrzeno, že existuje vztah mezi mírou self-stigmatu a mírou intenzity poruchy. Self-stigma rovněž koreluje s vnímanou diskriminací a oboje negativně koreluje s vnímanou sebeúčinností (self-efficacy). Výzkumy se rovněž zabývaly copingovými strategiemi, přičemž se prokázalo, že některé copingové strategie korelují s lepšími výsledky v dalších oblastech. Jako neefektivní jsou označovány strategie porovnávání se v rámci vlastní skupiny, znehodnocování nedostupných aspektů života (vzdělání či zaměstnání) či ukrývání vlastního stigmatu. Je ovšem třeba připomenout, že považovat nějakou copingovou strategii za neefektivní jen proto, že se častěji vyskytuje u osob hůře adaptovaných, je důsledkem nesprávně chápané kauzality. Jen velmi málo je přitom zkoumán vztah s dalšími faktory, jako jsou míra mentálního defektu, reakce širšího okolí a míra pozitivní sociální opory. 3 Stigma duševní choroby a stigma hospitalizace Vedle různých koncepcí stigmatu existuje též diskuse o jeho příčinnosti. Odborná literatura obvykle mluví o stigmatu duševní nemoci. Některé autority však raději hovoří o stigmatu hospitalizace. Tento rozdíl je velmi diskutabilní, avšak pro obě dvě koncepce existují poměr21
ně dobré argumenty, a proto nelze jedno z těchto pojetí vyloučit jako nesprávné. V současné literatuře převládá důraz na pojem stigma duševní choroby. Tento přístup klade důraz na stigma jako na jev, který se pojí s jednotlivými duševními onemocněními. Tento postup má své výhody i nevýhody. Na straně jedné je klasifikace duševních poruch postavena na empirických datech a je nepochybné, že odráží značný rozdíl, který panuje mezi jednotlivými duševními poruchami. (Świtaj, 2008) Negativní verzi stigmatu duševní nemoci podává Foucault, který ve svém díle Dějiny šílenství (1961/1994), popisuje obraz blaženého života duševně nemocných ve středověku. Ti podle Boschova obrazu Loď bláznů a Foucaultovy rozbouřené fantazie trávili čas putováním na lodích po Evropě, dokud na počátku novověku nezačali být zavíráni do blázinců. Podle jeho interpretace je psychiatrie spíše systémem, který má podporovat vydělení osob označených za duševně nemocné a její jazyk choroby nepopisuje, nýbrž spíše vytváří. Základní myšlenkou antipsychiatrie je představa, že duševní nemoc je normální reakcí na nenormální skutečnost. Víra v magický vliv slov je mezi intelektuály tradičně vysoká. Představa, že když něco přejmenujeme, tak tomu vtiskneme nový život, je velmi rozšířená. Hledání nových a nepejorativně znějících slov je pro dějiny psychiatrické terminologie typické. Stačí připomenout vývojovou řadu perverze, deviace a parafilie. Tato pojmenování pro odlišné sexuální preference vznikala ve snaze vytvořit pojmy, které budou striktně neutrální a odborné. To je ovšem možné pouze do toho okamžiku, než se pojem stane obecně známý. Poté je třeba vytvořit pojem nový, který následuje osud předchozího. Tendence považovat psychiatrii za zdroj problémů duševně nemocných je typický pro řadu antipsychiatrických koncepcí. Sociálně konstruktivistický styl myšlení předpokládající, že pojmy nejsou odrazem světa, ale samy tvoří realitu, může být dost nebezpečný. Poměrně snadno totiž může vznikat dojem, že všechny problémy lze vyřešit analýzou jazyka jiných intelektuálů. S tímto problémem se na konci svého života potkal také Michel Foucault. V době před jeho smrtí se rozšířil virus HIV. Mezi přáteli Michela Foucaulta (a nejen mezi nimi) byla rozšířená představa, že zprávy o nové nemoci šířící se mezi homosexuály, jsou pouhé konstrukty, které mají vést ke stigmatizaci a snazší evidenci homosexuálních lidí. Foucault zemřel jako jedna z prvních evropských obětí choroby AIDS. Svoje přátele však již neinformoval, že onen „smyšlený virus“ je nanejvýš smrtící. (Eribon, 1991/2002) V běžném jazyce je však množství slangových výrazů označujících duševní poruchy (blázen, šílenec, magor, pošuk….). Na vyjádření stigmatu duševní nemoci tedy není lékařská terminologie zapotřebí. Rovněž nemám žádné podklady, které by nasvědčovaly, že stigma duševní choroby by bylo nějakou novověkou záležitostí typickou pro novověkou Evropu. Co však opravdu nenacházíme v jiných kulturních kontextech je institucionalizovaná péče o duševně choré. Foucault, Goffman a řady dalších myslitelů spojených s antipsychiatrickým hnutím se také ve velké míře zabývali obecně takzvanými totálními institucemi, přičemž psychiatrická léčebna byla považována za typickou instituci tohoto typu. Pro totální instituce je charakteristická vysoká míra organizovanosti a kontroly nad životem jedince. Není tedy nelogická myšlenka, že existuje vztah mezi léčebnami a stigmatem duševní choroby. Již po desetiletí je známo, že v těchto institucích dochází často k porušování lidských práv a že dlouhodobý pobyt v těchto zařízeních podporuje proces deteriorace (Christenfield, Toro, Brey & Haveliwala, 1985). To dalo mimo jiné popud k deinstitucionalizaci lékařské péče, která v USA a v západní Evropě proběhla již v sedmdesátých letech. Tento proces byl veden snahou o integraci psychiatrických pacientů, která však byla považována za všelék. Ve skutečnosti se ukázalo, že zrušení velkých nemocnic je mnohem snadnější než zajištění komunitní péče. Velká část propuštěných pacientů skončila jako bezdomovci, kteří často nemají ani možnost zajistit 22
si léky. Aby je nahradili, tak často užívají nelegální návykové látky. Ve zvýšené míře jsou také ohroženi zločiny z nenávisti. Liberální představa, že samo zrušení velkých institucí povede k destigmatizaci duševně nemocných se ukázala jako nesprávná. Stigma duševní nemoci se místo toho prolnulo se stigmatem bezdomovectví a z lékařského problému se mnohde stal problém sociální. To lze považovat za vedlejší produkt antipsychiatrického hnutí, které se až příliš zaměřilo na negativní aspekty léčby. (Lamb, 1984) Je totiž třeba také nezapomínat, že duševní onemocnění může být spojeno se zcela reálnými problémy. Mark Vonnegut (1975/1999) ve své velmi poutavé autobiografické výpovědi Expres do ráje líčí problémy, se kterými se setkal on sám i jeho přátelé sdílející antipsychiatrické přesvědčení. V průběhu jeho pobytu na alternativní farmě v Britské Kolumbii se u něj objeví příznaky schizofrenie. Zpočátku k tomu on i jeho společníci přistupují velmi tolerantně. Lidé přesvědčeni o neexistenci duševních nemocí a zločinnosti psychiatrické péče se nicméně musejí vyrovnat s tím, že jeden z jejich přátel projevuje příznaky duševní choroby. Zpočátku jsou přesvědčení, že akceptace a přátelský přístup přispějí ke zlepšení. Markův stav se ale rychle horšil a jeho přátelé přestávají zvládat jeho agresivní záchvaty. Postupně všichni zjišťují, že duševní nemoc může mít velmi dramatické dopady, a nakonec po týdnech snahy zvládnout péči o kamaráda na ni rezignují a umístí ho do psychiatrické léčebny. Při výzkumech stigmatu duševní nemoci (hospitalizace) je proto dobré nezapomínat, že duševní choroba může být velmi reálný problém, i když v ni nevěříme. 4 Výzkumy diskriminace Diskriminace je fenomén, který je předmětem zájmu psychologů už od meziválečných let. Navzdory tomu nebylo dosaženo velkého pokroku a výzkumy diskriminace se objevují v psychologické literatuře jen velmi sporadicky. Důvodem je neobyčejná obtížnost nejen realizace, ale také interpretace výsledků takových výzkumů. Přehled metod k měření stigmatu přinášejí Brohan, E., Slade, M., Clement, S., & Thornicroft, S. (2010) ve své meta-analýze, kde se zabývají čtrnácti kvantitativními nástroji k měření stigmatu duševní nemoci, které vznikly v letech 1987-2010. Pouze první z popsaných metod se zaměřila také na zažívané stigma. Všechny další se již zabývaly pouze různými dimenzemi stigmatu v rámci světa stigmatizovaného. V psychologii je nejčastěji zkoumána pouze vnímaná diskriminace, respektive vnímané stigma či často raději obávaná diskriminace, respektive obávané stigma. Takové studie přinášejí informace o tom, jaké jsou zkušenosti příslušníků stigmatizované skupiny. V psychologii existuje ovšem značná neochota přistupovat k existenci diskriminačního chování jako k něčemu, co může reálně působit. Daleko oblíbenější je přístup, který všechno, co je možné tak vykládat, interpretuje jako důsledek intrapsychických procesů. To je z hlediska zaměření psychologie vcelku pochopitelný postoj, neboť se snaží rozšířit působnost psychologie na maximální možnou oblast, kterou může tento obor zabrat, což ovšem může vést ke značnému zkreslení zkoumaného jevu. V případě výzkumu stigmatu se to projevuje tak, že máme sice řadu koncepcí stigmatu, které mezi sebou vzájemně korelují, avšak nikoliv výstupy, které by pomohly objasnit vzájemné vztahy mezi těmito dimenzemi. Situační testování je poměrně dobrou metodou ke zjišťování diskriminačního chování. Na jedno místo jsou krátce po sobě vyslány dvě osoby odlišující se diskriminujícím znakem (stigmatem), přičemž je sledován způsob, jakým je s nimi zacházeno. Tato metoda má však přinejmenším několik nedostatků. Prvních z nich je horší použitelnost metody, pokud se nejedná o zcela zjevné stigma. Je-li stigma méně zřejmé, je třeba navodit takovou situaci, ve které vyjde jasně najevo, což ovšem může ovlivnit spolehlivost testování. K dalším problémům patří organizační náročnost metody, která je metodou experimentální a neumožňuje tedy měřit výskyt diskriminačního chování v zcela přirozených podmínkách. 23
Velmi zajímavým výzkumným designem je charakteristický Rosenhamův experiment (Slater, 2004/2008). V tomto výzkumu se nechaly pokusné osoby hospitalizovat na základě poměrně vágních příznaků (slyším slovo “žuch“). Po hospitalizaci již neuváděly žádné příznaky a pouze sledovaly diagnostické a terapeutické postupy personálu. To bylo velmi pozoruhodné a studie přišla s řadou zajímavých postřehů o psychiatrických léčebnách a psychiatrické péči obecně. Ty ve svých důsledcích přispěly ke změnám v systému psychiatrické péče. Nejednalo se tedy o nějaký bezcenný či samoúčelný výzkum. Tento typ výzkumu ovšem vyvolal velmi negativní ohlasy v odborné veřejnosti. Byl kritizován zejména ze strany psychiatrické obce jako neetický. Objevily se četné názory, že experiment byl neetický nejen ve vztahu k lékařům, které uvedl do situace, na kterou nebyli a snad ani nemohli být připraveni, ale též ve vztahu k lidem, kterým by mohla být poskytnuta psychiatrické péče v čase, který lékaři věnovali falešným pacientům. V současnosti jsou výzkumy spojené s klamáním zkoumaných osob jen velmi obtížné, neboť došlo ke značnému zpřísnění etických norem. Obava z jakékoliv možnosti skutečného či potencionálního poškození osob účastnících se experimentů je dnes obvykle důvodem k nepovolení výzkumu. V případě výzkumů stigmatizace (diskriminace) se lze tedy obávat o poškození toho, kdo diskriminuje i toho, kdo je diskriminován, neboť u obou by se mohly objevit nějaké negativní pocity. Zde by však byla na místě diskuse, jak je vztah mezi vědeckým přínosem těchto studií a rizikem pro pokusné osoby. V minulosti tyto postupy přinesly některé mimořádné výsledky a je velmi naivní se domnívat, že omezení našeho zkoumání neomezuje náš pokrok v této oblasti. Chybění výzkumů zabývajících se prožívaným stigmatem je v současných výzkumech stigmatu základnou mezerou. Domnívám se, že je na místě větší diskuse o příčinách této stagnace. Vzhledem k etickým problémům, které jsou s těmito výzkumy spojeny, je možné, že podobné výzkumné metody i nadále nebude možné používat. V tom případě je ale třeba vymezit absenci určitého typu výzkumů jako faktu a všechny další kroky a úsudky činit s ohledem na tuto systémovou mezeru v našem poznání. To, že se psychologie vzdala určitých postupů, můžeme snad považovat za projev mravnosti, ale rozhodně bychom neměli zapomínat na to, že jsme svému zkoumání dobrovolně stanovili meze, které naše poznání zásadně omezují. 5 Stigma sexuální orientace a stigma duševní choroby Corrigan et al. (2010) srovnávají stigma duševní nemoci se stigmatem lidí s menšinovou sexuální orientací. Toto přirovnání považuji v mnoha směrech za zdařilé, neboť v obou případech se jedná o stigma, které většinou nelze rozpoznat. Jeho nositel má proto možnost do značné míry sám ovlivnit, do jaké míry bude či nebude jejich okolí informováno o jejich odlišnosti. Jelikož výzkumy homosexuálních lidí jsou vedeny již po řadu desetiletí, lze je do značné míry použít jako příklad, který může ukázat cestu také výzkumům stigmatu duševní nemoci. Touto cestou se Corrigan vydal, když začal v souvislosti s výzkumem stigmatu sledovat také problematiku coming outu. Coming out je pojem užívaný v souvislosti se sexuální orientací již po několik desetiletí a označuje veřejné deklarování vyjití ven své sexuální orientace. Corrigan konstatoval, že neexistuje žádný nástroj k výzkumu otázky coming outu u lidí s duševní poruchou. Proto využil jednu z existujících kvantitativním metod ke zkoumání coming out u homosexuálních lidí a adaptoval ji na situaci duševně nemocných osob (Coming out with mental illness scale, COMIS). Jeho výsledky ukázaly, že jen zhruba čtvrtina jeho respondentů prošla procesem coming outu. Výzkum ukázal, že lidé, kteří prošli coming outem udávají vyšší kvalitu života, než jiní lidé s duševním onemocněním. Studie zabývající se vztahem mezi coming outem respondentů a jejich zkušenostmi s diskriminací u homosexuálních a bisexuálních osob ukázaly (Pechová, 2011), že vztah mezi coming outem a zkušenostmi s diskriminací jsou komplikovanější než by se zdálo. Výzkumy 24
coming outu, které předznamenala již studie Evelyn Hooker (1957), byly motivovány snahou zjistit jeho vliv na život homosexuálních osob. Byla tu na jedné straně tendence k zdůrazňování pozitivních aspektů coming outu, na straně druhé se objevovala otázka možné stigmatizace homosexuálních lidí právě v důsledku coming outu. Výzkumy zkoumající vztah coming outu s diskriminací dospěly k zajímavému zjištění, že s diskriminací se nejméně setkávají lidé otevření ve střední míře, zatímco osoby nejvíce uzavřené a nejvíce otevřené se s diskriminací či útoky setkávají relativně nejčastěji. Zdá se tedy, že není ani tak důležité podstoupit coming out, jako spíše vědět, kdy a kde je úspěšný coming out možný. To, že coming out je proces závislý na kulturních proměnných, prokázala mimo jiné naše studie Stereotypy lesbických žien v Českej Republike a v Holandsku (Lörincová & Pechová, 2011) Osobní znalost homosexuálního člověka je jedním z faktorů, které silně pozitivně korelují s tolerantními postoji k lidem s menšinovou sexuální orientací. Zároveň míra otevřenosti homosexuálních lidí negativně koreluje s veřejným stigmatem. Čím méně lidí prochází coming outem, tím negativnější postoje populace zastává a tím méně lidí je ochotných ke coming outu. Tento rozdíl je velmi dobře patrný, když porovnáváme situaci homosexuálních lidí v Polsku a v České republice, což jsou velmi blízké, sousední země, v nichž se však stigma sexuální orientace vyvíjí opačným směrem. Hypotéza kontaktu předpokládá, že jsou-li dvě skupiny ve vzájemném kontaktu, tak se na základě vzájemného kontaktu odbourávají předsudky (negativní postoje). Takto prostá však situace v žádném případě není. Ve skutečnosti samotný kontakt mezi skupinami může vzájemné negativní postoje posilovat či oslabovat v závislosti na typu kontaktu. Nelze tedy očekávat, že by sám kontakt bez ohledu na další sociální aspekt vedl ke změně vztahu mezi majoritou a minoritou. Pouze kooperativní kontakt může vést ke zlepšení vzájemných vztahů. (Allport, 1954/2004) Z tohoto hlediska je také třeba nahlížet na možný dopad deinstitucionalizace plánovaný ministerstvem zdravotnictví v české psychiatrii. Pokud se budování sítě komunitních pracovišť bude odehrávat bez dostatečné přípravy a za konfliktů s místními obyvateli (jak tomu zatím mnohde je), potom nelze očekávat, že proces přinese předpokládané zlepšení situace duševně nemocných lidí. 6 Diskuse a závěr Současné výzkumy stigmatu duševní nemoci trpí dvěma základními nedostatky, které brání dalšími pokroku ve výzkumu a aplikacích týkajících se stigmatu. Za prvé je to nepřehlednost současných koncepcí stigmatu a množství faktorů, které stigma ovlivňují. To je nejen překážkou v komunikaci mezi odborníky, ale také se tím komplikují nároky na metodologii těchto výzkumů. Za druhé se pak z výzkumů stále více vytrácí problematika prožívaného stigmatu. Výzkumy prožitků stigmatizujících osob jsou již od počátku vzácné. Dříve však docházelo také k experimentálním výzkumům diskriminace, které se však s ohledem na platné etické normy jeví jako velmi problematické, a proto se již příliš neodehrávají. Ačkoliv tedy víme, že negativní postoje k duševně nemocným jsou rozšířeným sociálním jevem, jejich dopad na individuální rovině z výzkumů prakticky vymizel, převládá důraz na různé typy vnitřních reprezentací duševně nemocných. To samozřejmě odpovídá zaměření psychologie na intrapsychické procesy, avšak vzniká pak podivné pojetí stigmatu, kdy jsou známy některé psychické obsahy stigmatizovaných a stigmatizujících, ale samotný vztah těchto dvou světů se stává jakýmsi černým boxem. Bez takového propojení je změna různých dimenzí stigmatu nemožná. Nelze totiž doufat, že jediný krok může nějak zásadně zmírnit stigma duševní nemoci. Ve skutečnosti se jedná o velmi komplexní proces, kde svou roli hraje velké množství intervenujících faktorů. Bude velmi zajímavé sledovat, jak si Česká republika poradí s deinstitucionalizací psychiat25
rické péče. Nezbývá než doufat, že na ministerstvu zdravotnictví vědí, že hypotéza kontaktu je již překonaná. Existují značné paralely mezi výzkumy stigmatu duševní nemoci a stigmatu vyplývajícího z menšinové sexuální orientace. Dosavadní koncepty stigmatu duševní choroby se přehnaně zabývaly vnitřními aspekty stigmatu, aniž by doceňovaly jeho sociální aspekty, včetně významu procesu coming outu. Kvalitativní analýza těchto aspektů stigmatu duševní choroby může pomoci vyřešit problémy vztahu mezi jednotlivými dimenzemi stigmatu. Použitá literatura Allport, G. (1954/2004). O povaze předsudků. Praha: Prostor. Brohan, E., Slade, M., Clement, S., & Thornicroft, S. (2010). Experience of mental illness stigma, prejudice and discrimination: a review of measures. BMC Health Service Reasearch, 10:80. Corrigan, P., Morris, S., Larson, J., Rafacz, J., Wassel, A., Michaels, P. et al. (2010). Self-stigma and coming out about one´s mental illness. Journal of comunnity psychology, Vo. 38, No. 33, 259-275. CVVM (2012). Tolerance k vybraným skupinám obyvatel. Dostupný z: http://cvvm. soc.cas.cz/vztahy-a-zivotni-postoje/tolerance-k-vybranym-skupinam-obyvatel Eribon, D. (1991/2002). Michel Foucault. Praha: Academia. Foucault, M. (1961/1994). Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Goffman, E. (/2003). Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství. Hooker, E (1957). The adjustment of the male overt homosexual. Journal of projective techniques. 21, 18-31. Christenfield, R. Toro, P., Brey, M., & Haveliwala, Y. (1985). Effects of Community Placement on Chronic Mental Patients. American Journal of Community Psychology, Vol. 13, No. 2 Lamb, H. R. (1984). Deinstitutionalization and the homeless mentally ill. Hospital & community psychiatry, 35(9):899-907. Lörincová, L., & Pechová, O. (2011). Stereotypy lesbických žien v Českej republike a v Holandsku. In Kvalitativní přístupy a metody ve vědách o člověku X. Vybrané aspekty teorie a praxe. Olomouc: Univerzita Palackého. (222-228). Pechová, O. (2009). Diskriminace na základě sexuální orientace. E-psychologie [online]. 3(3), 116. Dostupný z: http://e-psycholog.eu/pdf/pechova.pdf Pechová, O. (2011). Otevřenost v otázce sexuální orientace. In Heller, D., & Michálek, P. (Eds.) 28. Psychologické dny: Cesty psychologie a psychologie cest. (355-365) Praha: PEF ČZU a ČMPS. Slater, L. (2004/2008). Pandořina skříňka. Praha: Dokořán a Argo. Świtaj, P. (2008). Doświadczenie pietna spolecznego i dyskryminacji. Warszawa: Instytut Psychiatrii i Neurologii. Vonnegut, M. (1975/1999). Expres do ráje. Praha: Argo.
26
PSYCHOTICKÉ ONEMOCNĚNÍ V KONTEXTU ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU PSYCHOTIC DISORDERS IN THE CONTEXT OF LIFE STORIES Eva HOLOUBKOVÁ Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika, e-mail:
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek se zabývá problematikou osob s duševním onemocněním schizofrenního okruhu. Cílem výzkumu bylo zachytit a popsat osobní prožívání a chápání psychotického onemocnění v kontextu životního příběhu. Pozornost byla věnována zejména psychologickým a sociálním činitelům, které pomáhají nebo naopak brání vyrovnávání se s nemocí. Výzkum byl realizován na vzorku sedmi lidí (čtyř mužů a tří žen) ve věku 28–45 let, v jejichž životních příbězích byly z perspektivy kategoriálněobsahového přístupu narativní analýzy identifikovány relevantní činitele. Kategorie obsahů získaných výpovědí byly porovnávány a interpretovány na úrovni jednotlivých příběhů, všechny rozhovory pak byly porovnány z hlediska kategorií, které byly v příbězích identifikovány jako společné. Jako podstatné se ve výpovědích projevily oblasti vztahující se k vlastnímu zdůvodnění onemocnění a jeho smysluplnému začlenění do životního příběhu, podpoře blízkých osob, návratu do zaměstnání, využívání služeb psychosociální rehabilitace a svépomocných organizací, přijetí okolí, užívání medikace a zkušenostem s hospitalizacemi a s lékaři. Abstract: The research is concerned with people suffering from schizophrenia and other psychotic disorders. The purpose of the study is to understand psychotic disorders in the context of the individual life story. Attention is given especially to the psychological and social factors which help or alternatively obstruct dealing with the illness. The study was realized on seven respondents (four man and three women), aged 28-45. During the research the narrative analysis was used. Relevant topics were identified with the help of the categorical-content approach. Content categories were compared and interpreted at the individual level and furthermore at the complex level regarding acknowledged common categories. Seven common categories representing important factors in dealing with mental illness were identified in the interviews: individual rationalization and meaningful integration of the illness in the personal life story, support of close social environment, general social acceptance, return to work, using medication, psycho-social rehabilitation services and self-help groups, hospitalization experiences and experiences with medical doctors. Klíčová slova: Psychotické onemocnění; schizofrenie; životní příběh; narativní analýza. Keywords: Psychotic disorder; schizophrenia; life story; narrative analysis.
1 Úvod Schizofrenie a další onemocnění schizofrenního okruhu představují duševní poruchy, které zásadním způsobem postihují celou osobnost a celý život nemocného jedince. I po odeznění akutní fáze nemoci se člověk, který onemocněl psychózou, musí potýkat s řadou nepříjemných symptomů. Rovněž musí řešit otázku návratu do běžného života, což nebývá nijak jednoduché. Poruchy schizofrenního okruhu představují častý námět výzkumu, a to jak z hlediska psychiatrie, tak psychologie. Ve většině však převažují (kvantitativní) výzkumy, které se soustředí na psychopatologii nemoci a k problematice přistupují z expertního, objektivistického hlediska. Jak svoje onemocnění prožívá sám člověk, který trpí psychózou, jak jej chápe 27
a jakým způsobem se s ním vyrovnává, však dosud stojí spíše stranou zájmu odborníků. Záměrem tohoto výzkumu proto bylo přispět k vhledu do individuálního procesu zotavování a vyrovnávání se s duševním onemocněním. V souvislosti s návratem do běžného života po psychotické atace se v odborné literatuře objevuje termín „recovery“ (Boeving, 2006, in Pěč, Probstová, 2009), který je do češtiny překládán jako „zotavení“ (Pěč, Probstová, 2009) či „úzdrava“ (Hejzlar, 2009). Zotavení neznamená totéž co vyléčení či dosažení remise, ale označuje náročný osobní proces, kdy se člověk, jehož život byl zasažen vážnou duševní nemocí, snaží vyrovnávat s touto zásadní změnou a dát svému životu nové naplnění a obsah (Pěč, Probstová, 2009). Cílem výzkumu bylo zachytit a popsat individuální prožívání a chápání psychotického onemocnění v kontextu životního příběhu, přičemž pozornost je věnována zejména psychologickým a sociálním činitelům, které pomáhají nebo naopak brání vyrovnávání se s nemocí. 2 Metoda výzkumu 2.1 Narativní přístup v kontextu výzkumu vážného duševního onemocnění Vzhledem k cílům výzkumu byl pro jeho realizaci zvolen narativní přístup. Narativně orientovaný výzkum se zaměřuje zejména na životní příběhy, způsob vyprávění jednotlivých událostí či na podobu vyprávění o životě jako celku (Čermák, 2006). Vychází z předpokladu, že osobní vyprávění není pouze prostředkem sdělení zkušenosti s nemocí, ale také způsob, jakým je tato zkušenost strukturována. Vyprávění umožňuje dát nemoci význam a napomoci reformulovat osobní identitu ve vztahu k změněným životním podmínkám, které sebou nemoc přináší (Chrz, Čermák, Plachá, 2006). Analýza příběhů osob s duševním onemocněním umožňuje odhalovat, jak je onemocnění integrováno do života a jak různé psychologické a sociální faktory ovlivňují tento proces. Při narativním výzkumu je třeba brát v potaz dvě následující omezení. První je, že příběh není stabilní v čase, ale v průběhu času se vyvíjí a mění. Výzkumník má k dispozici pouze záznam příběhu, tak jak jej respondent vytvářel k danému okamžiku. Druhé omezení plyne z toho, že každý příběh je ovlivněn kontextem, ve kterém je vyprávěn (Čermák, 2006). Vyprávění lidí s diagnózou schizofrenního onemocnění také může být ovlivněno řadou faktorů, které vyplývají z povahy jejich nemoci a na které je třeba při realizaci výzkumu brát zřetel. Základním předpokladem vyprávění o zkušenosti a prožívání nemoci je remise akutních psychotických příznaků a (přinejmenším částečný) náhled na onemocnění. 2.2 Metoda sběru dat Pro sběr dat byla použita metoda narativního rozhovoru, facilitovaná použitím metody čáry života (Tyl, 1985, in Blatný, Vlčková, 2005). Narativní rozhovor patří mezi nestrukturované formy interview, při kterém není respondent konfrontován s předem připravenými otázkami, ale je povzbuzován k volnému vyprávění. Vychází se z předpokladu, že existují subjektivní významové struktury, které se projeví při volném vyprávění spíše než při cíleném dotazování (Hendl, 2005). Respondenti byli osloveni prostřednictvím sociálních, zdravotnických a svépomocných organizací. Rozhovory proběhly v prostorách organizací, skrze které byli respondenti kontaktováni. Pouze u jedné z respondentek (Petry) proběhl rozhovor v jejím bytě. V úvodu rozhovoru byl respondentům vysvětlen účel výzkumu a byli ujištěni o anonymitě. Vyprávění bylo otevřeno zadáním kresby čáry života. Poté následovala fáze hlavního vyprávění dle Rosenthalové (1995, in Hendl, 2005). Tato fáze spočívá v aktivním vyprávění životního příběhu respondenta. Po fázi hlavního vyprávění následovala fáze dotazování 28
(Rosenthalová, 1995, in Hendl, 2005), kdy byly pokládány otázky, které sloužily k doplnění informací o vyprávěném a k objasnění nejasností. Dále byly respondentům vždy položeny dva dotazy vztahující se k období po návratu z hospitalizací: 1. Otázka na to, co v tomto období nejvíce pomohlo při návratu do běžného života. 2. Otázka na to, co v tomto období a při návratu do běžného života pociťovali jako nejtěžší. Rozhovory byly nahrávány na diktafon a následně doslovně přepsány. Rozhovory trvaly přibližně od 45 do 60 minut. Z transkripce rozhovorů vycházela jejich další analýza. Po transkriptu dat byli respondenti seznámeni s jeho podobou a požádáni o autorizaci. Anonymita respondentů byla zajištěna změnou jejich jmen i jmen všech dalších osob, dále pak změnou místních názvů a názvů organizací, pokud by mohly vést k identifikaci respondenta. Účastníci výzkumu byli informováni o zajištění anonymity, využití získaných dat a o nahrávání rozhovoru, což dotvrzovali podepsáním informovaného souhlasu. 2.3 Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořilo sedm osob, z toho tři ženy a čtyři muži, ve věku od 28 do 45 let. Výběr souboru probíhal formou záměrného výběru (Miovský, 2006). Kritéria výběru představovala diagnóza onemocnění schizofrenního okruhu (F20 - F29) dle MKN-10 (2006), současná remise onemocnění, opakovaná hospitalizace v důsledku propuknutí psychotické ataky a věk spadající do období pozdější mladé a střední dospělosti.
Jméno
Věk
Tabulka 1: Popis souboru Diagnóza dle MKN-10 Doba uplynulá od Věk v době první poslední hospitalizace hospitalizace
Petra
31 let
Paranoidní schizofrenie
4 měsíce
27 let
Anna
37 let
Paranoidní schizofrenie
1 rok
30 let
4 roky
26 let
Markéta 45 let Schizoafektivní porucha Marek
28 let
Simplexní schizofrenie
5 let
20 let
Pavel
35 let
Paranoidní schizofrenie
3 roky
20 let
Tomáš
35 let
Paranoidní schizofrenie
8 let
22 let
Jiří
41 let
Paranoidní schizofrenie
2 měsíce
23 let
Pozn.: Údaje pochází od respondentů a byly zjištěny při rozhovoru.
29
2.4 Analýza dat Analýza a interpretace transkriptů rozhovorů byla provedena z kategoriálně-obsahové perspektivy dle Lieblichové, Tuval-Mashiachové a Zilberové (1998). Kategoriálně-obsahová perspektiva považuje za základní jednotku přístupu k analýze dílčí témata či kategorie vyjmuté z původního příběhu či textu. Kategorie jsou poté dále zkoumány a/nebo uváděny do vztahu (Čermák, Hiles, Chrz, 2007). V první fázi byly jednotlivé příběhy nahlíženy a podrobeny analýze pod úhlem výzkumných otázek. Ačkoli tento podtext ovlivňoval vytváření kategorií, každý z rozhovorů obsahuje různé kategorie, které byly identifikovány jako smysluplné s ohledem na kontext životního příběhu respondenta. Každý rozhovor obsahuje kategorie nebo podkategorie, které vycházejí z otázky, co bylo nejtěžší při návratu z hospitalizace, a otázky, co byla naopak pro respondenta v tomto období největší pomoc. Druhou fází analýzy bylo porovnání všech rozhovorů z hlediska kategorií a témat, která byla v příbězích identifikována jako společná, a formulování závěrů z těchto zjištění. 3 Výsledky a interpretace V životních příbězích respondentů se ve vztahu k výzkumným otázkám podařilo identifikovat sedm následujících společných oblastí: vlastní zdůvodnění onemocnění a jeho smysluplné začlenění do životního příběhu, podpora blízkých osob, návrat do zaměstnání, využívání služeb psychosociální rehabilitace a svépomocných organizací, přijetí širšího okolí, užívání medikace a zkušenosti s hospitalizací a s lékaři. Témata vztahující se k těmto oblastem zmiňovali ve svých příbězích všichni respondenti nebo jejich převážná většina. 3.1 Zdůvodnění onemocnění a jeho smysluplné začlenění do životního příběhu Vyprávění respondentů naznačují, že smíření se s faktem duševního onemocnění napomáhá jeho smysluplné začlenění do životního příběhu. Najít určitý smysl v onemocnění se podařilo Pavlovi a Tomášovi. Pavel nyní nahlíží na svou nemoc v kontextu své konverze ke křesťanství, jako na součást božích záměrů s ním: „Takže jsem velice rád, že jsem našel smysl života, že to je Ježíš Kristus (…) a děkuju mu za všechno, co udělal v mym životě, i když to nebylo často lehký, bylo to těžký, prošel jsem těma věcma a myslim si, že mam zkušenosti…hodně silný, třeba nebylo to jednoduchý, když jsem byl v těch nemocnicích, když jsem byl hospitalizovanej, bylo to někdy těžký, ale…jako, ale jsem velice vděčen za to, co jsem dostal…a za to, co mam.“ Na onemocnění jako součást cesty k Bohu nahlíží i Tomáš, který dokonce o své nemoci mluví jako o příležitosti stát se lepším člověkem a pochopit chyby, kterých se dopouštěl v minulosti. Tato zjištění je možné vidět v kontextu výzkumů Taylorové (1983, in Křivohlavý, 2006), které potvrzují, že lidé v situaci utrpení mají zvýšenou potřebu nacházet smysl v tom, co se jim děje. Taylorová (1983, in Křivohlavý, 2006) dále poznamenává, že nacházení smyslu zahrnuje často nalezení určitého kladného aspektu v sérii negativních událostí. Marek, Petra a Markéta ve svém onemocnění žádný smysl nespatřují. Jako protipól Pavlova a Tomášova příběhu lze postavit příběh Marka, u kterého je patrná frustrace a úzkost z toho, že žádné vysvětlení pro své onemocnění nenachází: „Ale je to vždycky jako takový nanovo, jako že si v tý hlavě jako pořád opakuju, co jsem komu udělal, jo…“ Tyto pocity korespondují s Franklovým konceptem „vůle ke smyslu“, kterou pokládá za základní lidskou potřebu. Pokud je tato potřeba frustrována, má na psychiku člověka významně negativní dopady (Frankl, 1997). U Petry je také přítomen pocit nespravedlnosti onemocnění, v jejím případě je však onemocnění prožíváno jako překážka k naplňování smyslu jejího života, kterým je nyní její malé dítě: „Já su nejmladší. A su děsně naštvaná, že jsem tu nemoc zdědila zrovna já, protože bych potřebovala být zdravá. Hlavně kvůli tomu synovi…“ 30
Účastníci výzkumu ve většině poukazovali na vnější událost nebo události, které vnímali jako důvod propuknutí onemocnění. Ne vždy se shodovaly s bezprostředním spouštěčem nemoci. Tomáš, Anna a Petra vidí důvod propuknutí onemocnění v mimořádně tíživých zážitcích dále v minulosti, kdy byli všichni vystaveni bezohlednému zacházení ze strany blízkých osob. 3.2 Podpora blízkých osob V životních příbězích všech respondentů se objevuje jako důležitá pro dobré fungování v běžném životě podpora rodičů, širší rodiny, přátel a partnerů. Zmiňována je praktická podpora rodičů (Petra, Jiří, Anna), jako je pomoc s dětmi či materiální podpora. V hodnocení vztahu s rodiči se u některých respondentů objevuje ambivalence. Petra popisuje svoji závislost na pomoci otce, kterého vnímá jako omezujícího, a má z něho obavy: „Do toho vlastně otec, ten mě teďka docela hlídá, nadává mně, docela taky, ale to asi tak bývá, když žiju s rodičema, no (…) On je takovej, že se do všeho plete, no. Cítí se být hodně potřebnej…“ Marek cítí neporozumění ze strany rodičů, kteří mu dávají najevo, že by onemocnění měl lépe zvládat. Jiří hovoří o otevřené kritice a nepřijetí. Můžeme soudit, že alespoň z jisté části za takové chování rodiny může nedostatečná znalost problematiky psychotického onemocnění. Výzkumy, které se zabývaly rodinami lidí se schizofrenním onemocněním, ukazují jako rizikovou z hlediska relapsu rodinnou komunikaci, kde dochází k nadměrnému vyjadřování emocí (Piderman, Masopust, 2002), za které zodpovídá většinou vysoká míra hostility (Motlová, 2005; Pěč, Probstová, 2009). Bylo zjištěno, že míra emoční exprese u příbuzných významně souvisí s jejich názory na schizofrenii. Příbuzní, kteří pacienty hodně kritizovali, se domnívali, že pacient může svoje projevy kontrolovat a ovládat vůlí (Wearden et al., 2000, in Motlová, 2005). U Anny a zejména Petry se ukazuje pomoc rodiny jako klíčová při pomoci s dětmi. Ve vyprávění obou těchto (rozvedených) žen se psychotické onemocnění projevuje jako závažný limitující faktor ve zvládání mateřské role a bez pomoci rodičů, případně vlastních sourozenců (hlídání dětí během hospitalizací, podpora v běžném životě), by se nemohly o své děti starat. Důležitá problematika psychosociálních konsekvencí péče matky se schizofrenií o dítě je v odborné literatuře v podstatě nereflektovaná. V souvislosti s partnerskými vztahy vyjadřovali respondenti žijící s partnerem nejvíce citové a osobní angažovanosti a spokojenosti. Zajímavým zjištěním bylo, že všichni respondenti, kteří žijí v partnerském vztahu (Pavel, Jiří, Markéta) mají rovněž partnera s vážným duševním onemocněním. U vztahů mezi dvěma lidmi s vážným duševním onemocněním ale také můžeme narazit na specifická úskalí, která se objevila ve vyprávění Jiřího a Markéty, kdy partnerské neshody vedly až k hospitalizaci. K oblasti problematiky partnerských vztahů mezi lidmi s duševním onemocněním se odborná literatura rovněž nevyjadřuje. U všech čtyř respondentů, kteří partnera nemají, se v rozhovorech objevilo téma pocitu osamělosti. Odborná literatura k tomuto tématu poznamenává, že v důsledku duševního onemocnění se sociální síť nemocného často významně zužuje a dochází k ochuzení sociálních kontaktů (Pěč, Probstová, 2009). 3.3 Návrat do zaměstnání Oblast práce a zaměstnání se objevila ve vyprávění všech respondentů. Pro řadu respondentů znamená přirozený způsob začlenění do společnosti a návrat k „normálnímu“ fungování. Z výzkumů vyplývá, že většina osob s vážným duševním onemocněním považuje návrat do zaměstnání za zásadní v procesu rehabilitace a úzdravy (Rogers, 1995, in Bond, 2004). Marek a Markéta uvádí, že práce byla ta oblast, která jim nejvíce pomohla po návratu z hospitalizací a začleňování do běžného života: „No, a pokud jsem chodila do toho zaměstnání, mně vždycky 31
pomohla ta práce, potom, jo, protože já vlastně mam státní zkoušku z psaní strojem, takže píšu celkem dobře, no a mě to, mě to v tej práci svým způsobem, mě to tam jako bavilo…“ Z příběhů všech respondentů pak vyplývá, že ať v současnosti pracují či ne, pracovat chtějí nebo by se tomu nebránili. Výzkumy provedené na tomto poli ukazují, že většina lidí s vážným duševním onemocněním by ráda pracovala (Mueser et al., 2001; McQuilken et al., 2003). Pět respondentů však také hovoří o stresu zažívaném v zaměstnání, buď přímo jako o příčině relapsu onemocnění (Pavel, Markéta) nebo poznamenávají, že návrat do zaměstnání nezvládli (Anna, Petra, Tomáš). To koresponduje se zjištěními, že schizofrenní onemocnění obecně znamená trvale sníženou odolnost vůči stresu (Libiger, 2002; Motlová, 2004) a potřebu podpory u velkého procenta osob při návratu do zaměstnání (Vachková, 2008; Hejzlar, 2009; Pěč, Probstová, 2009). 3.4 Služby psychosociální rehabilitace a svépomocné organizace Vznik této kategorie byl anticipován výběrem respondentů, šest ze sedmi účastníků výzkumu bylo kontaktováno prostřednictvím těchto organizací. Všech pět uživatelů služeb psychosociální rehabilitace (Anna, Marek, Pavel, Tomáš, Jiří) vnímá využívané služby ve vztahu k vyrovnávání se s onemocněním jako pomáhající a užitečné, i když akcentují různé aspekty této podpory. Toto hodnocení se shoduje s názory odborníků z oblasti psychiatrie, kteří rehabilitaci považují za významnou součást terapie psychóz a prevenci relapsu onemocnění (Vachková, 2008; Hejzlar, 2009; Pěč, Probstová, 2009). O svépomocných organizacích hovoří čtyři účastníci výzkumu (tři respondenti mají zkušenost s oběma organizacemi). Pozitivně vnímají zejména jejich sociální a poradenskou rovinu. Příběhy dvou uživatelek (Markéty a Anny) upozorňují na možnost seberealizace skrze poradenství a podporu jiných lidí se zkušeností duševní nemoci: „Vlastně chodíme sem třikrát v týdnu do toho klubu, jsem teda členem toho vedení a snažim se tady těm lidem pomáhat, jak se dá, ty lidi jsou úplně jiný, jsou hodný, jsou bezelstný (…), ty lidi se mezi sebou mají rádi a jsou rádi, že se vidí a že prostě si můžou takovym ňákym způsobem vypomoct, že si můžou popovídat.“ Na důležitost podpory na úrovni sdružování samotných uživatelů psychiatrické péče odborníci upozorňují poměrně málo nebo jen obecně. Její význam zdůrazňují např. Pěč a Probstová (2009), kteří hovoří o uživatelských hnutích jako důležitých pro pozvednutí sebevědomí lidí s duševním onemocněním a o užitečnosti jejich poradenské funkce. Spíše jejich důležitost však podtrhují sami uživatelé (Veřejný závazek o. s. Krystal, 2008). 3.5 Přijetí okolí Oblast soužití s širším sociálním okolím se objevila v příbězích všech účastníků výzkumu. V příbězích většiny respondentů se objevuje téma negativních reakcí na duševní chorobu nebo obav z nich. Negativní reakce okolí lze přičítat stereotypům duševně nemocného a stigmatu duševního onemocnění (Baudiš, Libiger, 2002; Motlová, Dragomirecká, 2005). Dva respondenti (Petra, Marek) pak zmiňují obavu, že na nich jejich okolí pozná, že jsou duševně nemocní: „Mě to ještě víc rozhodí a já začnu přemejšlet, jak je to na mně moc vidět, jo, že se chovám podivně…“ V tomto případě můžeme mluvit již o internalizovaném stigmatu, které může vést k vyhýbání se sociálním situacím a depresivním symptomům (Yanos et al., 2008). Čtyři respondenti (Marek, Tomáš, Markéta, Petra) zmiňují v období po hospitalizacích problém s okolím na své straně. Mluví o nepříjemných až úzkostných pocitech mezi lidmi a „uzavřenosti do sebe“. Pro Marka, Markétu a Tomáše byla dokonce reintegrace mezi ostatní tím nejtěžším, s čím se vyrovnávali po návratu z hospitalizací. Tyto problémy lze zřejmě vztahovat k vysoké antipsychotické medikaci a odeznívající psychotické atace, na kterou často navazují dysforické a depresivní symptomy (Motlová, Koukolík, 2004). S psychotickým 32
onemocněním samotným pak bývají spojeny potíže, které se týkají především lidských vztahů, jako jsou problémy s blízkostí (Pěč, Probstová, 2009). 3.6 Užívání medikace Důležitým faktorem, který ovlivňuje prožívání respondentů, je medikace. Kategorie vztahující se k užívání antipsychotik se objevuje v příbězích všech respondentů. Kromě jednoho všichni zmiňují subjektivně nepříjemně prožívané vedlejší účinky léků, zejména únavu, celkový útlum, dekoncentraci pozornosti a „neschopnost myslet“. Tyto nežádoucí účinky jsou pro antipsychotika typické, i když u dnes převážně užívaných atypických antipsychotik by měly být významně nižší než u dříve používaných antipsychotik klasických (Raboch, Jirák, Paclt, 2007). Petra a Anna zmiňují opakované vysazování medikace. U Petry vysazení léků vedlo vždy ke zhoršení stavu, v posledním případě až k hospitalizaci: „No a teď jelikož jsem taky zkoušela přestat brát prášky, tak se mně ta nemoc zhoršila taky. Zkusila jsem to teda, musim se přiznat, třikrát. A vždycky, po nějakém čase, se to prostě vrátilo v mnohem horší formě, než jsem čekala.“ Noncompliance při farmakoterapii schizofrenních poruch je dosti častá, obvykle bývají její příčinou právě negativní vedlejší účinky léků nebo nedostatečný náhled na onemocnění (Motlová, Koukolík, 2004). Pavel a Jiří si naopak dávku antipsychotika zvyšují, pokud se necítí dobře. Pavel uvádí, že příčinou jeho poslední hospitalizace bylo snížení dávek léků jeho lékařem, proto přebírá zodpovědnost za dávku léku sám (i když to s lékařem konzultuje). Tato zodpovědnost za vlastní léčbu se u Pavla ukazuje jako užitečná, ovšem vyžaduje podmínku dobrého náhledu a znalosti svého onemocnění. 3.7 Zkušenosti s hospitalizacemi a s lékaři Významnou oblast v životech respondentů představují zkušenosti z období hospitalizací a rovněž časté kontakty s ambulantními lékaři. Všichni respondenti kromě Petry a Marka v této oblasti prožili nějakou nepříjemnou, až zatěžující zkušenost. Někteří hovoří o nedůvěře personálu k jejich obtížím (Markéta, Anna). Dobrý terapeutický vztah mezi zdravotnickým pracovníkem a pacientem je přitom u terapie psychotických poruch považován za zásadní (Baudiš, Libiger, 2002; Pěč, Probstová, 2009). Další účastníci výzkumu popisují zkušenosti z první hospitalizace v psychiatrické léčebně jako šok z toho, v jakém prostředí a mezi jakými lidmi se ocitli (Tomáš, Pavel). Tomáš a zejména Anna pak věnovali velký prostor popisu traumatických zkušeností z hospitalizace na uzavřeném oddělení. Popisují nedůstojné zacházení s pacienty, Anna hovoří dokonce o neodůvodněném fyzickém násilí na pacientech ze strany pomocného personálu. Anna rovněž dodává, že se chtěla později právně bránit, ale že si uvědomila, že její výpověď jako „blázna“ ve srovnání s výpověďmi personálu nebude mít hodnotu: „No prostě, dokavad to nezažijete, tak prostě neuvěříte a vim, že kdybych se náhodou soudila nebo něco, nedokážu jim nic, protože vy jste pacient a vy jste ten, kdo bere ty léky a tak dále. A oni budou věřit těm doktorum a ne vám“. Už samotný status a stigma uživatele psychiatrické péče činí pacienty v očích veřejnosti nevěrohodnými (Baudiš, Libiger, 2002; Motlová, Dragomirecká, 2003). Tématu porušování práv uživatelů psychiatrické péče se v ČR věnují především uživatelská hnutí (viz. např. Stanovy o. s. Kolumbus, 2006; Veřejný závazek o. s. Krystal, 2008). Z odborné veřejnosti na něj upozorňují například Baudiš a Libiger (2002) nebo Pěč a Probstová (2009). Pozitivní zkušenosti s lékaři a při hospitalizaci popisuje Marek (hospitalizace znamenala úlevu, pomoc lékařky), Markéta (významná pomoc lékařky), nepřímo Petra (pomoc v léčebně s úpravou medikace) i Tomáš, který připouští, že „doktoři se snažili“. Jiří hovoří o 33
neutrálním přístupu lékařů. Pro Markétu je lékařka „člověk, kterému věří“ a pomohla „jí natolik moc“, že k ní dochází již téměř dvacet let. 4 Závěr Vyprávění respondentů naznačují, že významný psychologický faktor pro smíření se s faktem duševního onemocnění je jeho smysluplné začlenění do životního příběhu. To je však věc krajně nesnadná, přičemž nezodpovězená otázka, „proč jsem onemocněl zrovna já“ či „jak se stalo, že jsem onemocněl“, může být prožívána dosti těžce. Jako důležité sociální faktory v zařazení se do běžného života popisovali účastníci výzkumu podporu blízkých osob, návrat do zaměstnání, podporu služeb psychosociální rehabilitace a svépomocných organizací a přijetí širšího okolí. V příbězích všech respondentů se jeví jako důležité zejména přijetí a podpora rodiny a prožívání partnerských vztahů. Pro ženy pak významný prvek podpory a motivace představují jejich děti. V této oblasti ale také vyvstala řada otázek. Mezi ně patří: Jak zvýšit šanci člověka se závažným duševním onemocněním, že si najde partnera? Jak zvládnout úskalí partnerského vztahu, kde oba partneři trpí vážným duševním onemocněním? Jak může řešit péči o malé dítě matka s psychotickým onemocněním, která žije bez partnera? Použitá literatura Baudiš, P., & Libiger, J. (2002). Psychiatrie a etika. Galén: Praha. Blatný, M., & Vlčková, I. (2005). Formální zvláštnosti autobiografické paměti u různých skupin populace: výzkumné možnosti metody čára života. Nepublikovaná diplomová práce. Psychologický ústav, FF MU: Brno. Bond, G. (2004). Supported employment: Evidence for an evidence based practice. Psychiatric Rehabilitation Journal, (27) 4, 345–359. Čermák, I. (2006). Narativně orientovaná analýza. In M. Blatný (ed.). Metodologie psychologického výzkumu: Konsilience v rozmanitosti, 85-109. Academia: Praha. Čermák, I., Hiles, D., & Chrz, V. (2007). Narativně orientovaný výzkum: interpretační perspektivy. In V. Řehan, M. Šucha (ed.). Psychologica 37, Sborník z konference „Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku 6“, 53-66. Univerzita Palackého: Olomouc. Frankl, V., E. (1997). Vůle ke smyslu. Cesta: Brno. Gray, R., Fergus, K., & Fitch, M. (2005). Two black man with prostate cancer: A narrative approach. British Journal of Health Psychology, 10, 71-84. Hejzlar, P. (2009). Sociální rehabilitace duševně nemocných v současných podmínkách. Psychiatrie pro praxi, 10 (5), 226-230. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Portál: Praha. Chrz, V., Čermák, I., & Plachá, V. (2006). Porozumění zkušenosti nemocných rakovinou prsu: narativní přístup. Československá psychologie, L (6), 507-521. Kolumbus, o. s. (2006). Stanovy o. s. Kolumbus. Dostupné na: http://www.oskolumbus.org/stanovy/ (staženo 28. 3. 2010). Křivohlavý, J. (2006). Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu života. Grada: Praha. Krystal, o. s. (2008). Veřejný závazek. Dostupné na http://www.krystalplzen.ic.cz /content7.htm (staženo 28. 4. 2010). Lieblich, A., Tuval-Maschiach, & R., Zilber, T. (1998). Narrative Research: Reading, analysis and interpretation. Sage Publications: London. Libiger, J. (2002). Schizofrenní poruchy. In Höschl, C., Libiger, J., & Švestka, J. (ed.). Psychiatrie, 341–400. Tigis: Praha. McQuilken, M., Zahniser, J., Novak, J., Starks, J., Olmos, A., & Bond, G. R. (2003). The work project survey: Consumer perspectives on work. Journal of Vocational Rehabilitation, 18 (1), 59-68. 34
Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka (2006). Psychiatrické centrum: Praha. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada: Praha. Motlová L. (2005). Rodinná psychoedukace u schizofrenie. Psychiatrie, 9 (3), 221–226. Motlová, L., & Dragomirecká, E. (2003). Schizofrenie a kvalita života. Psychiatrie, 7(1), 84–90. Motlová, L., & Koukolík, F. (2004). Schizofrenie: neurobiologie, klinický obraz, terapie. Galén: Praha. Mueser, K. T., Clark, R. E., Haines, M., Drake, R. E., Bond, G. R. et al. (2004). The Hartford Study of Supported Employment for Persons with Severe Mental Illness. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 2(3), 479–490. Pěč, O., & Probstová, V. (2009). Psychózy – psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. Triton: Praha. Piderman, V., & Masopust, J. (2002). Psychoedukační program Prelapse. Psychiatrie pro praxi, 4, 161–167. Raboch, J., Jirák, & R., Paclt, I. (2007): Psychofarmakologie pro praxi. Triton: Praha. Vachková, L. (2008). Sociální a rehabilitační programy pro duševně nemocné. Psychiatrie pro praxi, 9 (3), 130–133. Yanos, P., Roe, D., Markus, K., & Lsyker, P. (2008). Pathways between internalized stigma and outcomes related to recovery in schizophrenia spectrum disorders. Psychiatric Services, 52 (12), 1437–1442.
35
ZDRAVÍ JAKO NORMA, CHOROBA JAKO „VYCHÝLENÍ“. JAK SE NA TO PTÁT? HEALTH AS A NORM, ILLNESS AS A „DEVIATION“. AND HOW TO INQUIRE? Peter TAVEL Institut sociálního zdraví na UP v Olomouci (OUSHI), Univerzitní 22, 771 11 Olomouc,
[email protected] Iva POLÁČKOVÁ ŠOLCOVÁ OUSHI ; Psychologický ústav AV ČR Tento příspěvek vznikl jako součást projektu OPVK (SODEZZ; Sociální determinanty zdraví u sociálně a zdravotně znevýhodněných a jiných skupin populace; CZ.1.07/2.3.00/20.0063) a odpovídá záměru RVO 68081740. Abstrakt: Zdraví se (v porovnání s nemocí) považuje za „normální stav“ člověka. Naše kvalitativní sonda se zaměřila na kladení otázek o zdraví, resp. na analýzu scénářů individuálních rozhovorů a na oblasti, kterých se otázky týkaly. Šetření se zúčastnilo 106 studentů (tazatelů a zároveň výzkumníků), kteří samostatně vytvořili scénář na téma “zdraví“ a realizovali rozhovor s třemi participanty. Své scénáře měli za úkol po každém rozhovoru zreflektovat, zhodnotit a zkvalitnit. Tematická analýza, kterou byla získaná data vyhodnocena, byla zaměřena na okruhy v konečné podobě scénářů. Kategorizace scénářových otázek ukázala několik jádrových témat, která podle studentů - výzkumníků nejvíce souvisejí se zdravím: např. životní styl, způsob stravování, rizikové chování, role lékaře, nemoc apod. Šetření zároveň poukázalo na množství skrytých hypotéz, domnělých souvislostí a vztahů, které výzkumníci měli tendenci v tématu zdraví spatřovat a vkládat do scénářových otázek, ale především na skutečnost, že ptáme-li se na zdraví jiného člověka, chceme vědět více především o jeho nemocech. Abstract: Human health is considered to be a “normal condition”(in contrast to illness). Our qualitative study is focused on asking questions about health or more precisely on analysis of individual interview guides. A total of 106 students (interviewers and researchers at the same time) developed an interview guide asking about health and carried out the interview with three participants. Their task was to reflect, evaluate and improve the quality of their guides after each interview. Thematic analysis utilised for data evaluation was focused on areas in the final versions of the guides. Several essential themes have emerged during categorization of interview guides questions. These themes were – according the students-researchers – most related to health: e.g. lifestyle, eating habits, risk behaviour, role of a doctor, diseases etc. This survey has also pointed to a number of hidden assumptions and beliefs, alleged connections and relations that researchers tended to see in the health theme and inject into the interview guides questions, but mainly to the fact that when asking about another person´s health, they especially wanted to know more about his/her diseases. Klíčová slova: Tematická analýza, choroba, scenár rozhovoru (interview guide). Keywords: Thematic analysis, illness, interview guide.
1 Úvod Jako lektoři různých univerzitních kurzů (počínaje komunikačními dovednostmi a kvalitativním výzkumem konče) pro vysokoškolské studenty a další akademiky, se snad pokaždé setkáváme s obtížemi, které mají studenti s vedením rozhovoru na vybrané téma. Latentním 36
cílem našich kurzů je tak často obyčejná a přitom zásadní věc, jakou je umět se zeptat a zacílit své otázky k jádru věci, k tomu, o čem se chci dozvědět více. Mnohdy se konkrétně u frekventantů kvalitativního kurzu setkáváme s načtenou teorií o vynořování, o vstupu pokud možno bez předpokladů a hypotéz, o čistotě výzkumníka a šetření neformátovaném teorií a tím, co znám z knih, o romantickém a laickém výzkumníkovi - objeviteli, který se vrhá do kvalitativního výzkumného prostoru a čeká, co se vyklube z něho samého, z osob, které sleduje, i z prostředí, které zkoumá. Přístup, ke kterému vedeme účastníky našich kvalitativních kurzů, bývá oproti výše uvedeným představám naprosto neromantickou prací plnou doporučení a pravidel, přípravy, angažovanosti výzkumníka a strukturovanosti šetření, a to od designování výzkumu po výstupní zprávu či text. Cílem předloženého příspěvku je poukázat na témata, které studenty zajímají v souvislosti s tématem zdraví a dále zachytit „kvalitu“ otázek, které studenti (nepolíbení kvalitativní metodologií) mají, chtějí-li se zeptat druhého člověka na vybrané téma. Zaměření této kvalitativní sondy se soustředilo (oproti běžnějšímu hodnocení a interpretaci odpovědí a výpovědí participantů) na témata a způsob kladení předem připravených otázek na téma „zdraví“ a na doplňující otázky, které se objevily během rozhovorů. 2 Scénář jako základ pro tematicky cílený kvalitativní výzkum V našich kurzech učíme studenty, jak dělat kvalitativní výzkum, pokud se chtějí více dozvědět o nějakém tématu. Nutíme je, aby si šetření designovali od výzkumné otázky, přes vytipování a vymezení vhodných cílových skupin, volbu metody šetření, scénáře, přepisy, kategorizace a analýzy až po závěrečnou zprávu. Upozorňujeme je, že náš přístup je jeden z mnoha a rozhodně ne jediný správný. V úvodních hodinách obvykle po studentech chceme, aby sestavili tzv. scénář1, neboli soubor otázek, které by položili, pokud by dělali šetření na stanovené téma. Scénář považujeme za významnou a zásadní součást kvalitativního výzkumu, ve kterém se primárně spoléháme na rozhovor a při kterém chceme získat konkrétní výpovědi o tématu, které nás zajímá. Scénář se nemusí týkat metod, jakými jsou etnometodologie a další etnologicky laděné směry, ani přístupů, ve kterých necháváme participanta v souvislosti s cílem či zaměřením výzkumu volně hovořit (např. narativní či diskursivní přístup). Scénář bychom však podle našeho názoru měli využívat ve výzkumech, kde se snažíme zjistit více o postojích, zkušenostech, přesvědčeních konkrétní skupiny participantů v souvislosti s určitým tématem, trendem, životní událostí, stylem či změnou ad. Cílem rozhovoru, ve kterém je scénář průvodcem orální části výzkumného snažení, je především pochopit perspektivu, názory, zkušenosti a postoje respondenta vůči zvolenému tématu a přitom minimalizovat množství předpokladů, skrytých hypotéz a dalších (mnohdy neuvědomovaných) zkreslení. Scénář v kvalitativním šetření podle našeho názoru opečovává výzkumníkům a výzkumným týmům hned několik nejistot a sice: že se zeptali na všechno, co chtěli a všech participantů, že otázky nejsou sugestivní, manipulativní, nelogicky poskládané, že zůstávají u tématu a jdou do hloubky, že se maximálně vyvarují skrytých hypotéz a předpokladů, kterých si při spontánním kladení otázek nemusí být vědomi. Scénář v žádném případě nevylučuje doptávat se „mimo scénář“, bývá polostukturovaný a členěný do logických celků, lze do něj vstupovat a pokud si po některém ze zkušebních rozhovorů uvědomíme chybějící otázky, lze jej doplnit, pozměnit a původní prototyp 1
V češtině používáme slovo scénář, ačkoliv se nám nelíbí a raději bychom používali jiné, ale žádný vhodný ekvivalent k pojmu „interview guide“ prostě neznáme.
37
vylepšit. Scénář prostě není dotazník. Otázky ve scénáři bývají otevřené, jsou v něm naznačena i místa, kde například použijeme nějakou enabling techniku (např. analogii, personifikaci a jiné metamorfózy či animace) nebo místa, kde dáme respondentovi nějaký kvantitativní dotazník (třeba sémantický diferenciál nebo jakýkoliv standardizovaný dotazník), pokud jsme si nadesignovali smíšené postupy šetření. Otázky ve scénáři vyvažujeme ve smyslu pozitiv a negativ (ptáme-li se, co se respondentovi líbí, neměli bychom opominout zeptat se, co se mu nelíbí, chce – nechce, pomůže – nepomůže apod.) a ve scénáři není vyloučeno ani cílené opakování některých otázek v průběhu rozhovoru – není to chybou, naopak získáváme často víc: málokdo má tendenci odpovídat na jednu opakující se otázku stejně (spíše má snahu hledat v hlubších či jiných vrstvách svých přesvědčení, aby řekl něco nového: málokdo se rád opakuje). V souvislosti s jednotlivými šetřenými segmenty (cílovými skupinami) lze rovněž scénář upravovat tak, aby byl segmentově přiléhavý: ptáme-li se například expertů (třeba lékařů) a dalších cílových skupin (pacienti, nebo lidé zdraví ad.), uvádíme pouze otázky, které se jich týkají. Je však na místě mít ve scénáři převážnou část dotazovaných kategorií, na které se ptáme všech cílových skupin: jejich postoje, přesvědčení, zkušenosti a přání pak můžeme dobře horizontálně porovnávat a aktivně hledat univerzality i jedinečnosti, konflikty a shody v jednotlivých (pokud možno specificky homogenních) segmentech. Největší předností předpřipraveného scénáře je však skutečnost, že umožňuje zvyšovat validitu šetření, např. tím, že můžeme mít více tazatelů a jejich data z rozhovorů porovnávat (snižujeme vliv tazatele a jeho komunikačních strategií na participanta apod.). Někdy se může ukázat jako výhodná skutečnost, že spolupracovníci například neznají předpokládaný způsob kódování dat a nevědomky nemanipulují participanta k určitým výpovědím. Výstupy z rozhovorů založených na scénáři umožňují i hromadnou analýzu dat a to jak vertikální tak horizontální a ideální metodou analýzy dat získaných polostrukturovaným rozhovorem je IPA. 2.1 Popis souboru a metodologie S možná mylným předpokladem (vycházejícím však z naší zkušenosti), že se studenti neumějí moc ptát a že je v otázkách, které vídáme jako součást příloh závěrečných prací, mnoho sugesce, hypotéz, přesvědčování apod., jsme se rozhodli pro následující výukový postup. Oslovili jsme studenty sociální pedagogiky (2. roč.), psychologie (1. až 3. roč.) a teologie (2 roč.), s následujícím, elektronicky zaslaným písemným zadáním: Sestavte soubor otázek (cca 10), které byste položili člověku, od kterého byste se rádi dozvěděli více o tématu „zdraví“. Studenti dostali za práci na scénáři zápočet (bez ohledu na kvalitu práce). Pokud se studenti nechtěli zúčastnit, dostali jako semestrální práci jiný a lehčí úkol. Studenti neměli s výzkumem předcházející zkušenosti, ale v rámci hodiny se mohli doptat na cokoliv. Naši výzkumníci měli za úkol vytvořit scénář (cca 10 otázek) na téma „zdraví“ a realizovat rozhovor s participantem. V dalším kroku měl každý výzkumník udělat přepis rozhovoru, zhodnotit průběh rozhovoru, přehodnotit (pokud třeba) své otázky ze scénáře a scénář vylepšit. Následně provedli další rozhovor s jiným participantem, při kterém výzkumník použil upravený scénář. Postup se opakoval: přepis, reflexe, vylepšení scénáře a realizace třetího rozhovoru s třetím participantem. Proces kladení otázek a následné dotazování v dalším rozhovoru měly ovlivňovat předchozí odpovědi a zkušenosti s předchozími rozhovory. Do našeho šetření se zapojilo celkem 106 osob, studentů VŠ (výzkumníků). Po sloučení získaných otázek od všech výzkumníků, jsme dostali soubor asi 3000 otázek (106 participantů položilo ve třech rozhovorech průměrně 10 otázek). V tomto příspěvku předkládáme tematickou analýzu poslední (třetí) verze scénářů, tedy analýzu cca 1000 otázek. Primárním cílem našeho snažení bylo naučit studenty praxí to, na co mohou přijít sami. V souvislosti s předkládaným příspěvkem nás dále zajímalo: 38
jaké oblasti volí / ignorují v souvislosti s velmi otevřeným a pro některé možná vágním zadáním tématu „zdraví“, jak se studenti ptají, resp. nakolik se jim daří klást nesugestivní, nemanipulativní a nepředpojaté otázky? 2.2 Zpracování dat Data (soubory třetího kola otázek) jsme sloučili podle klíčových témat do kategorií, které jsme podle jádrového zaměření otázek pojmenovali. Ve výsledkové části textu uvádíme přehled jednotlivých kategorií podle četnosti jejich výskytu v jednotlivých scénářích. 3 Výsledky Nemoc jako téma číslo jedna, ptáme-li se na zdraví Poněkud paradoxně (ačkoliv nikterak překvapivě, viz obr. 1) se nejvíce v souvislosti s tématem zdraví objevovaly u našich výzkumníků otázky na téma nemoc a její průběh. Ačkoliv téma znělo „zdraví“, výzkumníci v prvních dvou, třech otázkách přešli k tématu „nemoc“ a s až lékařským nasazením vyzpovídávali své participanty. Tazatelé se zaměřili jak na asociace k pojmu nemoc, tak na průběh onemocnění od jeho zpozorování a rozpoznání, přes prožívání a tendence k jednání v souvislosti s nemocí, až po četnost onemocnění u participanta (výskyt a druh nemocí) a implicitní snahu o zachycení míry participantovy hypochondrie. Konkrétně šlo např. o tyto otázky: Asociace k nemoci Co se Vám vybaví, když se řekne nemoc? Jaké pojmy či slova Vás napadají, když řeknu slovo nemoc? Proč? Popište, jak si představujete nemocného člověka? Zpozorování nemoci Podle čeho poznáte, že jste nemocný? Jaké změny na sobě pociťujete, když jste nemocný/á? Popište situace, kdy vy se cítíte nemocně? Prožívání nemoci Jak trávíš svůj den, když „na tebe něco leze“? Jak moc myslíš na svou nemoc a zdravotní obtíže, když jsi nemocný? Jak se cítíte, když jste nemocný? Tendence jednání v souvislosti s nemocí Jakmile se vyskytnou první příznaky nemoci, jdeš hned k doktorovi? Pokud onemocníš, co uděláš v první řadě? Pokud máš teplotu, tak jdeš do školy nebo do práce? Výskyt a druh nemoci Kolikrát jste byl (a) během posledního roku nemocný(á)? Byl/a jsi za poslední rok těžce nemocen/á? O jakou nemoc se jednalo? Jsi člověk, kterého často trápí nemoci?
39
Zastoupení jednotlivých oblastí tématu zdraví 0
5
10
15
Nemoc Lékař Zdravá výživa Zdravý životní styl Zdravotní potíže Rizikové chování Podpora zdraví Zdraví Sport Vliv okolí Hodnocení zdravotního stavu Užívání léků Alternativní medicína Ostatní
Obrázek 1: Zastoupení jednotlivých oblastí tématu zdraví (v procentech). Lékař V otázkách ve scénáři i v doptávání mimo scénář se objevovalo mnoho otázek na téma lékař a jeho návštěva. Zvláštní důraz byl kladen na rozhodovací proces v souvislosti s návštěvou lékaře, na důvěru k lékaři a jeho zaměstnání, potažmo celé lékařské praxi. Lékař v otázkách často figuroval v roli autority, která rozhoduje o ne/zdraví člověka a naši výzkumníci věnovali i celou řadu otázek i určitému ověření míry důvěry v instituci lékaře, k zmapování vztahu k lékaři. Pro ukázku jsme vybrali následující otázky: Návštěva – kdy, jak často, jaké lékaře, Chodíte k lékaři pokaždé, když jste nemocný/á? Navštěvujete lékaře preventivně, aniž byste pociťoval zdravotní obtíže? Kolikrát za poslední rok jsi navštívil/a praktického lékaře? Rozhodovací proces Podle čeho se rozhodujete, kdy máte jít s nemocí k lékaři a kdy se máte léčit sám? Při rozhodování, zda půjdete k lékaři, nebo se budete léčit sám, se rozhodujete sám, nebo za Vás rozhodují rodiče, manželka, přítelkyně? Co Vás odrazuje od návštěvy lékaře? Je to např. poplatek, nedostupnost lékaře, pracovní vytíženost, nebo jiné? Jdete k lékaři dobrovolně nebo je vaše rozhodnutí ovlivněno okolím? Důvěra v lékaře, léky a jejich užívání Svěříš se lékaři při preventivní prohlídce i s drobnostmi, které tě trápí? Co tě vede k důvěře k lékařům, které vidíš poprvé v životě? Pokud máš předepsané léky lékařem, bereš je přesně podle pokynů?
40
Zdravá výživa V rozhovorech výzkumníci pokládali otázky týkající se zdravé výživy a zajímalo je, jaké představy mají jejich participanti o zdravé výživě, zda je součástí jejich jídelníčků a zda je vlastně zajímá, co jedí. V některých případech se výzkumníci nevyhnuli určitým vlastním (i když možná obecně sdíleným) představám o zdravé stravě (konkrétně např. pravidelnost stravování, dostatek ovoce a zeleniny, či teplá večeře jakožto předpoklad zdravé výživy). Šlo např. o tyto otázky: Představy, asociace Co si představíte pod pojmem „zdravá výživa“? Stravuješ se pravidelně (snídaně, oběd, svačina, večeře)? Kolikrát denně se stravujete? Jíte pravidelně a v jakých intervalech? Praktikování zdravé výživy Kladeš důraz na to, čím se stravuješ? Nakolik může zdravá strava ovlivnit vaše zdraví a vaši aktivitu? Myslíte si, že jíte dostatek zeleniny a ovoce? Kolik litrů obyčejné vody denně vypijete? Používáte doplňky stravy? (forma tablety: hořčík, vápník, Omega 3) Kolikrát za týden mezi svůj jídelníček řadíš luštěniny? Držel/a jsi někdy dietu? Dáváte přednost teplé večeři nebo studené? Zdravý životní styl Ve scénářích se objevovalo mnoho otázek na téma zdravý životní styl: výzkumníci chtěli znát asociace a představy, které se zdravým životním stylem pojí a často i míru, jakou jejich participanti konkrétně „praktikují“ zdravý životní styl. V této části brali výzkumníci v potaz nejširší záběr otázek a nevynechali ani vliv prostředí, výchovy či médií. Zároveň je třeba zmínit, že se v souvislosti se zdravým životním stylem objevilo asi nejvíce otázek, které v sobě nesly předpoklad a hypotézu o tom, co je a není součástí tohoto životního stylu (jako např. saunování pojímané jako součást zdravého životního stylu apod.). Významnou součástí zdravého životního stylu je, jak vyplývá z dotazování našich výzkumníků, i spánek, odpočinek a relaxace a nezanedbatelnou roli hraje socializace a celkově vliv okolí. Celkově do této kategorie patřily například následující otázky: Představy a asociace Co si představíte pod pojmem „zdravý životní styl“? Které věci se Vám vybaví, když se řekne „zdravý životní styl? Praktikování zdravého životního stylu Zajímáte se o zdravý životní styl? Jak konkrétně? Co děláte v rámci zdravého životního stylu? Chodíte do sauny? (jestliže ano, tak jak často) Kolik hodin denně spíš? Vliv okolí Byl jste ke zdravému životnímu stylu veden od dětství? Ovlivňují Vás reklamy, kde propagují různé typy léků proti hubnutí? Sledujete moderní trendy ve zdravé výživě (např. odebíráte odborné publikace, sledujete televizní pořady, diskuse zaměřené na toto téma)? 41
Zdravotní potíže V doptávání na nemoc (mimo scénář) nejvíce dominovaly dotazy na konkrétní zdravotní obtíže, na jejich charakter a specifitu, na prožívání bolesti, symptomy a nakládání s nimi. Rovněž se objevovaly kontrolní dotazy, zda výzkumník participantovi dobře rozumí. V otázkách se objevovaly i dotazy, které nám místy asociovaly lékařský anamnestický výslech, který člověk zažívá, pokud změní obvodního lékaře. U zdravotních obtíží nalézáme i dotazy, které se snaží identifikovat míru, kam až je člověk ochoten zajít (resp. nezajít), pokud cítí bolest nebo rozpozná určité onemocnění. Konkrétně šlo např. o tyto otázky: Zdravotní potíže Máte nějaké potíže týkající se Vašeho těla? Máte potíže fyzického nebo psychického charakteru? Trpíte alergiemi? (Pokud ano, uveďte jakou.) Utrpěl/a jste úraz? Zanechalo to ve Vás nějaké následky? Máš problémy se štítnou žlázou? Bolest Jak vnímáte bolest, jak se k ní stavíte? Jestliže tě bolí konkrétní část těla (např. déletrvající bolest břicha, bolesti kloubů apod.), navštívíš vždy nejprve obvodního (praktického) lékaře? Ale cítíš se teda v pohodě, zdravý, až na ty nohy a někdy bolest zad? Symptomy a tendence k jednání Pokud máš teplotu, tak jdeš do školy nebo do práce? Nosíš vždy při sobě nějaké léky, např. když tě začne bolet hlava? Dělá ti problémy usnout? Šla bys do práce/do školy s horečkou? Takže nejsi ten typ, co by pomalu s každou rýmou utíkal k doktorovi? Rizikové chování V rozhovorech se někteří výzkumníci zaměřili na rizikové chování svých participantů. Zajímali se především o notoricky známé a mediálně i společensky omílané hříchy proti zdraví, jakými jsou nezdravá výživa, kouření, či požívání alkoholu. Někteří výzkumníci občas neváhali připojit i výchovné otázky, zda participanti hodlají své prohřešky řešit a jakým způsobem a pokud možno v jakém termínu. V této části studenti ze svých rolí „nehodnotících“ tazatelů mnohdy vypadávali a snaha vymámit z participantů alespoň jedno předsevzetí byla v některých dotazech půvabně explicitní. Konkrétně šlo v kategorii rizikové chování např. o tyto otázky: Rizikové chování Jaké věci podle Vás mohou škodit zdraví? Vyjmenujte tři. Jaké konzumní „neřesti“ Vašemu tělu dopřáváte? Pokud provozuješ některý ze zlozvyků, snažíš se s tím přestat? (pokud ano, jak se s ním snažíš přestat?) Jak hřešíš? Jak ty svoje hříchy odčiňuješ? Nezdravá výživa Jak často se stravujete ve Fast Foodu? Jak často zhřešíš a dáš si sladkou odměnu? Pijete kávu? (jak často) 42
Dokázali byste vysvětlit, co znamená zkratka BMI? Cigarety Kouříte? Uveďte počet cigaret denně a počet let. Vyhýbáte se zakouřeným prostorům? Proč ano - proč ne? Jaký máte názor na kuřáky, kouření cigaret? Alkohol Jak často pijete alkohol? Dáváte přednost tvrdému alkoholu či raději vínu? Jakým nealkoholickým nápojům dáváš přednost? Léčil/a jste se někdy ze závislosti na drogy, alkohol či gamblerství? Podpora zdraví a prevence V rozhovorech se objevovaly otázky zaměřené na prevenci, podporu a péči o zdraví, na preventivní postupy v souvislosti se zdravím. V této části otázek však výzkumníci měli podobně často jako u rizikového chování tendenci překračovat neutrální či „otevřenou“ roli tazatele a nejednou volali svého participanta k zodpovědnosti. Zjišťována byla především míra aktivity participanta v souvislosti se zdravím. Konkrétně participanti zaslechli např. tyto otázky: Podpora zdraví Co děláte pro své zdraví? Vyjmenuj … Jak předcházíte krizovým obdobím chřipek? Co teď budeš dělat, aby ti bylo zase dobře? Konkrétního? Mohl bys nějak zlepšit svůj zdravotní stav svépomocí? Jak? Svěříš se lékaři při preventivní prohlídce i s drobnostmi, které tě trápí? Chodíš na pravidelné preventivní prohlídky (např. k zubaři, apod.)? Proč pro zlepšení nic neděláte? Uvědomujete si, že si do budoucna zaděláváte na zdravotní potíže? Co děláte pro zlepšení Vašeho současného stavu? Zdraví a hodnocení zdravotního stavu Ve scénářích se objevovaly i „syrové“ otázky na téma zdraví. Výzkumníci se ptali na asociace spojené se zdravím, na hodnotu, kterou lidé zdraví připisují. Nejednou vyzvali výzkumníci participanta k hodnocení zdravotního stavu, k reflektování momentálního zdravotního rozpoložení a spokojenost s ním. Konkrétně šlo např. o tyto otázky: Asociace a význam Co pomyslíte, když se řekne „zdraví“? Co pro tebe znamená zdraví? Co se ti vybaví, když se řekne zdraví? Jaké pojmy či slova Vás napadají, když řeknu slovo zdraví? Nemyslíš si, že je to jen zažitá fráze říkat, že je zdraví na prvním místě? Hodnocení zdravotního stavu Jak jste na tom se zdravím? Jak se Vám dnes daří? Jak hodnotíte svůj (tělesný) zdravotní stav za poslední rok? Jak hodnotíte své duševní zdraví za poslední rok? 43
Sport V menším počtu otázek se v rozhovorech objevovaly otázky na sport a sportování. I v těchto otázkách byl místně patrný implicitní předpoklad našich výzkumníků, že sport je zdravý prospěšný, bez ohledu na to, zda takový předpoklad sdílel participant či zda má k takovému předpokladu výzkumník jiný mandát. Sport - obecně Sportujete aktivně? Pokud ano, jakému sportu se věnujete? Kolik hodin denně se věnujete sportu? Snažíte se pravidelně cvičit, trávit čas ve volné přírodě, nebo provádět jiný druh sportu? Pokud ano, kolik času tomu věnujete? Jak často jezdíte na kole? (Jednou týdně - jednou měsíčně - denně) Kam chodíš běhat? Jak daleko a jak dlouho běháš? Vliv okolí a dědičnost V rozhovorech si samostatnou kategorii vysloužily i otázky zaměřené na dědičnou či rodinou zátěž v souvislosti se zdravím či nemocí. Otázky latentně pracovaly s předpokladem, že anamnestický černý puntík se přenáší z generace na generaci a musí mít vliv na prožívání zdraví ze strany participanta. Vynechán nebyl ani vliv okolí. Konkrétně šlo např. o otázky: Trpí ve Vaši rodině někdo alkoholismem? Je u Vás v rodině vyšší výskyt rizikového onemocnění? Víte o nemocech, které by Vás mohly postihnout z hlediska rodinné anamnézy? Stalo se Vám někdy, že Vás někdo nutil jít k lékaři? Popište. Uvědomujete si, že některé návyky přebíráte automaticky a myslíte si, že byste je mohl/a změnit? Léčba, léky a alternativní medicína Jako další samostatnou kategorii jsme vytvořili tu, kde jádro otázek mířilo na léčebný proces. Téma léčby se objevovalo ruku v ruce s tématem lékař a bylo úzce provázáno s podkategoriemi, jakými jsou medikace a užívání léků. Téma léčby nejednou narazilo i na otázku alternativní medicíny a postoje k tomuto směru, jak se lze dočíst např. v následujících otázkách: Léčba Léčíš se sám? Léčíš se nějak? Berete si léky pokaždé, když se necítíte dobře? Nebereš žádné prášky? Vyrábíš si nějaké výrobky z přírodních věcí k podpoře zdraví? Jaké výrobky si vyrábíš konkrétně? Alternativní medicína Zajímáte se o alternativní medicínu? Důvěřujete více léčitelům než lékařům, nebo co si o léčbě myslíte? Kolik peněz jste ochotna dát za přírodní medicínu? Jiná témata V rozhovorech se samozřejmě objevovalo i velké množství otázek, které nebyly zařaditelné do žádné z výše uvedených kategorií. K okrajově zmiňovaným tématům patřily otázky na zaměstnání, stáří ale i např. spokojenost se zdravotní pojišťovnou. Konkrétně šlo o otázky typu: 44
Je Vaše zaměstnání fyzicky náročné? Co děláš za práci? Jestli spíš psychicky náročnou, nebo fyzickou? Jaký máte postoj ke stárnutí a stáří? Myslíte si, že si prodloužíte věk, když se budete o sebe dostatečně starat? 4 Diskuse a závěr Kategorizace dotazů výzkumníků – studentů na téma zdraví ukázala na několik oblastí (obr. 1) v souvislosti s tématem zdraví. Nejčastěji se jednalo o otázky směřující k lékařské péči, k nemocem, k rizikovému chování, zdravému životnímu stylu, sportování apod. Studenti měli nejčastěji tendenci ptát se na zdraví nepřímo - pomocí témat, jakými jsou nemoc, lékař, léčba, rozhodovací procesy v souvislosti s léčbou, zdravotní problémy či rizikové chování. Významným zjištěním byla skutečnost, že samotné téma „zdraví“ tvořilo nápadně menší část otázek a tazatelé (studenti) mu často věnovali pouze okrajovou pozornost: většinu svých i participantových sil nechali na (mnohdy) důkladném šetření tématu nemoci. Pokud vezmeme v úvahu asi nejznámější definici zdraví (WHO, 1948), kdy „Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody a nikoliv pouze absence nemoci či slabost.“2, lze konstatovat, že zdraví je reflektováno v otázkách výzkumníků méně, resp. ačkoliv do značné míry je šetřeno fyzické zdraví, zdraví duševní či sociální pohoda jsou zmiňovány pouze okrajově. Výzkumníky až na třetím a dalším místě (z hlediska četnosti otázek, nikoliv jejich pořadí) zajímaly otázky zaměřené na zdravý životní styl či zdravou výživu nebo zdraví samotné. Převážně byly vynechány sociálně ekonomické determinanty zdraví (což s ohledem na věk našich výzkumníků není nevysvětlitelné) a jen okrajově byla věnována pozornost zdraví duševnímu. Zdraví je v této skupině, z hlediska posouzení studentských scénářů, přeci jen vnímáno především jako zdraví tělesné. Akcentováno bylo na druhou stranu několik témat, která se jeví jakožto nosná v kontextu zdraví s ohledem na naše prostředí a kontext. V první řadě studenti vnesli do popředí téma vztahu a důvěry v lékaře a celkově téma klinické empatie lékaře a pacientské empatie, které do značné míry má podle studentů potenciál ovlivňovat zdraví člověka a především jeho tendenci k jednání (konkrétně např. k preventivním programům). Z šetření vyplývá, že klinická empatie a vztah k lékaři jsou významná, ne-li klíčová pro pochopení např. zdravotního chování člověka. Z analýzy studentských scénářů rovněž vyvstává význam vnitřních konfliktů a ambivalence, situace, které jsou vnímány za problematické v souvislosti s rozhodovacím procesem v oblasti zdraví. Např. návštěva lékaře se jeví jako dobrý až nutný preventivní či úlevný krok, ale zároveň je implicitně považována za projev slabosti. Proces rozhodování v souvislosti se zdravím – kde možná můžeme hovořit o pacientské empatii (schopnosti rozumět a vžít se do přemýšlení lékaře a odhadnout, zda jedinec bude považován za hypochondra nebo naopak za ledabylce, který zanedbává péči o svoje zdraví) - se jeví jako slibný proces hodný podrobnější výzkumné sondy, která by mohla přispět k objasnění bariér vůči např. preventivním programům ve zdravotnictví, odkládání návštěvy lékaře, očkování proti chřipce apod. Lze se domnívat, že v souvislosti se zdravotnictvím a zdravotním chováním existuje celá řada mýtů, které je třeba objasnit pro jeho efektivnější fungování. Analýza scénářů rovněž upozornila na silný vliv médií v souvislosti se zdravím, který studenti implicitně zachycují ve svých scénářích, respektive především v předpokladech, co je a Definice zdraví byla přijata v Preambuli k Ústavě WHO (WHO Constitution) na mezinárodní konferenci ke zdraví, která se konala v New Yorku ve dnech 19. - 22. 6. 1946, podepsána byla zástupci 61zemí dne 22. 7. 1946 a uvedena v platnost byla oficiálně 7. 4. 1948. Tato definice v anglickém originále zní takto: “Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity“. 2
45
co není zdravé. Komerční sdělení jsou evidentně tím, co v dnešní době ovlivňuje přesvědčení o tom, co je zdravé (např. pojídání výživových doplňků) a determinuje zdravotní chování jedince. V souvislosti s prvním cílem naší sondy lze tedy uzavřít, že u cílové skupiny, kterou byli studenti VŠ, lze mezi jádrové oblasti tématu zdraví zařadit více než čtrnáct tematických kategorií. Největší akcent dávají studenti na porozumění tématu nemoci a vztahu k lékaři, lékům a lékařským zařízením a dále zdravotnímu a rizikovému chování. Z hlediska našeho druhého cíle šetření – posouzení, zda se studenti umí ptát a jak pokládají otázky, vyplývá, že ačkoliv se studenti v pokládání otázek subjektivně a sebereflektivně lepší, tak ze scénářů bylo patrné, že ani v jeho třetím prototypu se studenti nevyhnuli sugestivním (A ty jsi říkal, že taťka je sportovec, ty taky sportuješ? Aby ses udržel ve formě a byl si zdravý?), manipulativním (Co tě vede k důvěře k lékařům, které vidíš poprvé v životě?), hodnotícím otázkám (Uvědomujete si, že si do budoucna zaděláváte na zdravotní potíže? Takže nejsi ten typ, co by pomalu s každou rýmou utíkal k doktorovi? Výjimkou nebyly ani uzavřené (dotazníkové) otázky (Trpí ve Vaši rodině někdo alkoholismem? Je u Vás v rodině vyšší výskyt rizikového onemocnění?), které se objevovaly nejčastěji ve spojitosti s tématem nemoci. Zajímavým zjištěním bylo, že se studenti často z tazatelských rolí dostávají do rolí jiných: např. vyšetřujících lékařů (přičemž na zdraví se nás pravděpodobně nejčastěji ptá opravdu asi lékař nebo rodinní příslušníci) až mravokárců. Tento způsob ptaní pak následně nutil participanty spoluagovat lékařsko - pacientskou figuru v rozhovoru a zesiloval tendenci participantů odpovídat tazateli, jakoby jím byl opravdu lékař (včetně zatajování či zmírňování odpovědí, které by si lékař nepřál slyšet). Přesto se domníváme, že mezi prvním a třetím prototypem scénáře došlo k značnému posunu v některých otázkách a způsobu, jak se na danou věc zeptat. Vrátíme-li se na začátek našeho příspěvku, tak na malé sondě do seminárních prací studentů VŠ jsme se pokusili poukázat na význam scénářů a znalostí jeho sestavování v kvalitativním výzkumu. Z naší malé sondy do scénářů si dovolujeme vyvodit několik závěrů: scénář je jednoznačně potřeba u podobných typů výzkumů, studenti vysoké školy bez řádného proškolení – tedy ideální naivní teorií neposkvrnění vědci - mají ve svých otázkách celou řadu sugescí, manipulací a skrytých hypotéz (jako že např. saunování, vitamíny v kapslích, teplá večeře a sport jsou zdravé). Ačkoliv jsou schopni v rozhovorech s vlastní přípravou, sebereflexí a evaluací pokládat celou řadu kvalitních a informačně slibných otázek, neznamená to, že nevynechají významná témata a podtémata (např. duševní zdraví). I když opomeneme vhodnost nebo kvalitu otázek (tedy např. to, jestli jsou otázky sugestivní nebo manipulativní) uspokojivě bohatá byla tematická náplň, kterou v celé šíři nemůžeme uvést ani interpretovat. Z hlediska dalších aplikačních momentů se domníváme, že větší počet scénáristů a supervizorů scénáře, má větší šanci dotknout se přesněji a komplexněji sítě témat, která se k ústřednímu tématu (v našem případě zdraví) vážou. My v této souvislosti – práce na scénáři - učíme studenty používat například focusovou skupinu s bálitovskou strukturou na dané téma (tedy 1. představení tématu, zvažované cílové skupiny, designu atd., 2. doptávání, 3. asociace, představy, myšlenky v souvislosti s tématem, 4. jak bych na to šel/ šla já, 5. pelmel), ale to už je na jiný příspěvek. Celkově tedy uzavíráme, že naše šetření je malou sondou do otázek na téma zdraví: o tomto tématu však v našem textu, díky pracím našich studentů, zaznělo spíše málo.
46
KONŠTRUKCIA HRANICE NE-ŽELANÉHO SEXU CONSTRUCTION OF THE BORDER IN UN-WANTED SEX Gabriel BIANCHI Ústav výskumu sociálnej komunikácie SAV, Bratislava, Slovensko,
[email protected] Lucia REHÁKOVÁ Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva UKF, Nitra, Slovensko Príspevok vznikol v rámci európskeho projektu Sexuálny nátlak a násilie mládeže ako ohrozenie sexuálneho zdravia mladých ľudí v Európe (EU Health Programme/Executive Agency for Health and Consumers/DG SANCO) s finančnou podporou SAV. Abstrakt: V problematike sexuálneho násilia dlhodobo dominuje záujem odbornej aj laickej verejnosti o sexuálne zneužívanie detí dospelými a to, čo sa deje v sexe medzi dospievajúcimi navzájom, je stále v tieni pozornosti. Na pozadí európskeho projektu zameraného na zmapovanie sexuálnej agresie a násilia medzi mladými ľuďmi a vytvorenia stratégie na ich prevenciu autor predkladá sondu do subjektívneho konštruovania hranice medzi želaným a neželaným v sexe – tak ako sa vyvíja v priebehu sexuálnej kariéry. Teoretickým východiskom štúdie je koncepcia sexuálnych skriptov Williama Simona (1996), ktorých syntax sa realizuje v jazyku a zdieľaných kódoch a prebieha na troch úrovniach: kultúrnej, interpersonálnej a intrapsychickej. Autori prezentujú zistenia z viac ako 20 hĺbkových pološtrukturovaných interview zrealizovaných s mladými ľuďmi vo veku 15-30 rokov. Osobitný dôraz je v obsahovej a diskurzívnej analýze venovaný identifikovaniu indikátorov potenciálneho sexuálneho násilia a interpretácii individuálnych naratívov vo vzťahu k mediálnym, kultúrnym a sociálnym kontextom. Abstract: The domain of sexual aggression and violence is predominantly occupied by focus on child abuse (by adults). Thus, the reality of sexual intercourse among young people is in the long term out of sight of both the experts and the public. On the background of an EU project mapping sexual aggression and violence among youth the author presents a pilot qualitative study of subjective construction of the border of un/wanted in sex. The theoretical background for this study is William Simon´s (1996) conception of sexual scripts (cultural, interpersonal, and intra-psychic). The study consists of over 20 in-depth semi-structured interviews with young people (aged 15-30). A special focus in the content and discursive analysis is made on indicators of potential sexual violence, as well as on relationship of individual narratives to the complexity on contexts (media, culture, societal). Kľúčové slová: Sexuálna agresia; sexuálne násilie; sexuálne skripty; subjektivita; význam sexu. Keywords: Sexual aggression; sexual violence; sexual scripts; subjectivity; meaning of sex.
1 Úvod V problematike sexuálneho násilia v ostatných rokoch dominovala téma sexuálneho zneužívania detí dospelými. V medzinárodnom meradle sa k tomu uskutočnili desiatky výskumov, kampaní a realizovali sa rôzne politiky smerujúce k prevencii tohto nežiaduceho javu. Avšak to, čo nežiaduce sa deje v sexuálnej interakcii detí a mládeže, je stále na okraji ako verejného, tak odborného záujmu. Internet a otvorené formy komunikácie prostredníctvom ďalších elektronických médií však priniesol takú eskaláciu sexuálnej agresie a násilia medzi mladými ľuďmi, že zrazu môžeme registrovať exponenciálny nárast výskumného záujmu v tejto ob47
lasti (Koss, 207; Krahé, 2000; Krahé a spol., 2007a; Krahé, Bieneck, 2007b; Krahé, Tomaszewska-Jedrysiak, 2011). Je potešiteľné, že aj na Slovensku už máme prvé mapovacie výskumy sexualizovaného správania mládeže na internete (Gregussová a spol. 2009, 2010a,b,c) a čerstvé kvantitatívne zisťovanie výskytu sexuálneho násilia a agresivity u mladých dospelých (interaktívny internetový dotazník, N=390) naznačuje, že iba okolo 30% respondentov deklaruje, že nikdy od nikoho takéto správanie nezažili (Bianchi, Krahé, 2013). Tento príspevok prezentuje pilotné výstupy z európskeho projektu Sexuálny nátlak a násilie mládeže ako ohrozenie sexuálneho zdravia mladých ľudí v Európe (EU Health Programme/Executive Agency for Health and Consumers/DG SANCO), ktorého hlavnými cieľmi je (1) prispieť k poznaniu prevalencie sexuálneho násilia medzi mladými ľuďmi a jeho kontextov v jednotlivých krajinách EÚ, (2) identifikácia indikátorov (prediktorov) sexuálnej agresie a násilia medzi mladými ľuďmi a (3) vytvorenie európskeho strategického akčného plánu na ich prevenciu. Okrem kvantitatívneho zisťovania a explorácie štrukturálnych a kultúrnych kontextov sa v rámci projektu realizuje aj kvalitatívna explorácia subjektívneho konštruovania hranice medzi želanými a neželanými sexuálnymi interakciami, ktorú inicioval prvý autor tejto štúdie. Potreba preskúmavania toho, ako sa v priebehu vývinu sexuálnej kariéry vytvára subjektívna hranica prijateľného v sexuálnej interakcii, vyplýva zo skutočnosti, že významné nedávne štúdie síce rozvíjajú metodologický aparát na čo najpresnejšie zachytenie výskytu sexuálnej agresie, avšak vychádzajú z tichého predpokladu „normatívneho“, univerzálneho psychologického porozumenia tomu, čo položky meracích nástrojov predstavujú (porovnaj napr. Koss a spol., 2007; Krahé a spol., 2007a). Existuje však veľa argumentov pre to, že subjektivita hrá v sexualite aj v sexuálnej interakcii rozhodujúcu rolu. Pri formulovaní tohto výskumného zámeru sa opierame o tri teoretické prístupy, ktoré sa vo výskume sexuality objavili v pomerne nedávnej dobe – (1) koncepciu sexuálnych skriptov (ktorú William Simon „preniesol“ do postmodernej epochy z pôvodných prác, ktoré publikoval s Johnom Gagnonom (1984), (2) Supekovej a Bianchiho identifikovanie subjektívnych významov sexu a (3) Symonsovej dichotómiu akcelerácia vs. linearita sexuálneho vývinu. William Simon (1996) vyzdvihuje určujúcu rolu tzv. sexuálnych skriptov, ktorými sa riadia naše sexuálne interakcie. Tieto sexuálne skripty majú syntax, ktorá sa vytvára v jazyku a ďalších symbolických kódoch. V sexuálnych skriptoch možno diferencovať tri úrovne – kultúrne skripty (tie sa prevažne osvojujú), interpersonálne skripty (tie si subjekt vytvára v interakcii s druhými) a intrapsychické skripty (vznikajú najmä na základe reflexie vlastnej skúsenosti). Koncepcia skriptov, ktorá je vo svojej podstate konštrukcionistická, umožňuje podľa Simona vystihnutie napätia medzi permanenciou a zmenou; z psychologického hľadiska ju považujeme za produktívny rámec analýzy a predikcie, keďže umožňuje porozumieť dynamike medzi stabilitou a premenlivosťou správania. Na kruciálny význam subjektívnosti rôznych významov sexu a ich vzťahu k spokojnosti a miere rizika, do akého aktéri vstupujú, upozornili Supeková a Bianchi (2000), rozlíšiac: (1) sex spojený s partnerstvom, intimitou, láskou, (2) sex spojený s osobným potešením, (3) sex ako potešenie partnera a (4) sex ako prostriedok na vylepšenie obrazu o sebe. A v nedávnej štúdii retrospektívneho hodnotenia veľmi raného sexuálneho debutu (vo veku 12-14 rokov) Katrien Symons (2012) dokázala zreteľne odlíšiť význam akcelerácie a linearity skriptu sexuálnej interakcie. Akceleráciou sa rozumie zrýchlenú následnosť jednotlivých fáz, ktoré v sexuálnom skripte vedú od prvého kontaktu, oslovenia, dotyku atď. až po pohlavný styk. Samotná akcelerácia sa neviaže na negatívnosť hodnotenia predčasného sexu pokiaľ fázy intímneho zbližovania nasledovali jedna po druhej v poradí, ktoré je kultúrne primerané. Avšak nelinearita skriptu (keď v interakcii mladých sexuálnych partnerov absentovali niektoré kultúrne normatívne činnosti – napríklad bozkávanie alebo petting alebo nasledovali v neštandardnom poradí) je výrazným prediktorom nespokojnosti, resp. ľútosti nad vlastným raným sexuálnym debutom. 48
2 Metóda Za účelom lepšieho porozumenia subjektivite toho, ako mladí ľudia rozlišujú medzi tým, čo je v ich sexuálnych interakciách žiaduce a čo nežiaduce, navrhli sme scenár hĺbkového pološtrukturovaného interview, ktoré spočíva na rekonštrukcii optimálnej (alebo ideálnej) a pesimálnej (najhoršej) sexuálnej epizódy a ich porovnaní participantom (juxtapozícia). V naratívno-diskurzívnom prístupe je produktívne použitie takéhoto kontrastného primcípu, keď sa participanti v retrospektívnej reflexii porovnávaním najlepšej a najhoršej skúsenosti dostávajú pod povrch javovej stránky sexuálnej interakcie a tým sa uľahčuje preskúmavanie hranice medzi želaným a neželaným v sexe. Okrem toho boli v interview explorované dôležité kontexty vytvárania subjektívnej hranice medzi žiaducim a nežiaducim v sexualite – vplyv kultúry, médií, sociálneho okolia, reflexia sociálnych noriem. V neposlednom rade bola pozornosť venovaná dynamike vytvárania subjektívnych hraníc v sexualite v priebehu sexuálnej kariéry jednotlivca a vo vzťahu k rôznym sexuálnym partnerom. Zrealizovali sme 5 interview s mladými vysokoškolákmi, resp. absolventmi VŠ z majoritnej populácie (1 muž (M), 4 ženy(F), vo veku 21-25 rokov) a 16 interview s klientkami reedukačného ústavu pre mládež z marginalizovanej populácie (z toho 8 mladistvých matiek (Ma), vo veku 15-18 rokov). Na tejto pilotnej vzorke bola uskutočnená obsahovú analýza epizód optimálnej a pesimálnej (najlepšej-najpríjemnejšej a najhoršejnajnepríjemnejšej) sexuálnej interakcie a na tomto mieste informujeme iba o predbežných zisteniach. Perspektívne počítame s obsahovou a naratívnou analýzou, ktorá sa bude detailne venovať konaniu jednotlivých sexuálnych partnerov, interakcii, komunikácii, viacerým relevantným kontextom (sociálny, kultúrny, mediálny, atď), dynamike v priebehu vývinu sexuálnej kariéry, dynamike v diverzite sexuálnych partnerov atď. Plánované analýzy tiež neostanú iba na úrovni obsahovej/tematickej a naratívnej analýzy, ale budú mať aj diskurzívnu dimenziu s cieľom identifikovať diskurzívne zdroje sexuálnej interakcie pri vytváraní hranice medzi želaným a neželaným sexom. 3 Výsledky Výsledky, ktoré tu prezentujeme, sú iba predbežné a slúžia viac na orientáciu než na vyčerpávajúce informovanie. Pri analýze, prirodzene, nebolo možné uspokojiť kritérium obsahového nasýtenia, keďže vzorka bola veľmi malá. Napriek tomu umožňuje ilustrovať niektoré výrazné rozdiely medzi participantkami z majoritnej a z marginalizovanej populácie. 3.1 Optimálne epizódy sexuálnej interakcie V majoritnej vzorke sa medzi optimálnymi epizódami vyskytoval impulzívny sex (v zmysle spontánnosti), sex facilitovaný miernou konzumáciou alkoholu (oboma aktérmi), sex s výraznými prvkami romantického štylizovania podmienok/prostredia, citlivé „vedenie“ interakcie skúsenejším z aktérov, resp. detailná „fenomenológie“ symboliky bozkávania, ktorou jedna participantka ilustrovala svoju intenzívnu reflexiu toho, čo si v sexuálnej interakcii želá, resp. neželá. Tieto epizódy ilustrujeme nasledujúcim citátom: „bol to taký príjemný večer a som sa so svojím frajerom rozprávala a potom sme si dali pohár vína, ale nevravím, že som bola opitá, a boli sme vonku a sme sa prechádzali a to bolo také, že on to zinicioval, začal mi rozprávať akú má na mňa chuť a neviem čo, a potom sme sa začali „klasickejšie“ bozkávať, ale to bolo v tom pre mňa niečo iné, že to netrvalo strašne dlho kým k tomu prišlo“ (F5) V marginalizovanej vzorke boli epizódy optimálnej sexuálnej interakcie a ich kontext výrazne odlišné. Ich naratívna reflexia bola tiež omnoho plochejšia a povrchnejšia. Epizódy sa týkali túžby po partnerovi - avšak po období núteného odlúčenia v reedukačnom ústave, 49
vyznania lásky zo strany partnera, sexu bez násilia, telesnej príťažlivosti a pozitívneho vplyvu alkoholu na spontánnosť, linearity bez akcelerácie (postupne sa rozvívajúca sexuálna interakcia, ktorá neviedla priamo k penetrácii, ale zastavila sa pri neckingu), aktívnej reflexie toho, že interakcia postupovala tak, ako to participantka očakávala (linearita), submisívneho „konzumovania“ vedenia skúseným mužským partnerom (zvláštna forma linenarity), ale aj substitučného motívu prežitia prostredníctvom sexuálneho odovzdania sa partnerovi, ktorý sa stal zdrojom obživy a poskytol strechu nad hlavou participantke, ktorá ostala bez rodiny a domova. Tieto epizódy ilustrujeme nasledujúcim citátmi: „...som bývala na ulici (13 ročná) a som došla tak, že nájdem niekoho a budem s ním stále, aby som mala kde spať a čo jesť a takto...“ ( Ma2) „boli sme spolu...po pol roku som mu to dala...on sa ma pýtal, tak som mu povedala, že až po pol roku...on s tým súhlasil...tak sme prišli k nemu domov...sme si pozreli televízor...potom sme si zatancovali...potom sme si išli ľahnúť...no...“ (Ma4) 3.2 Pesimálne epizódy sexuálnej interakcie V majoritnej vzorke sa medzi pesimálnymi epizódami vyskytovali rôzne konflikty skriptov zúčastnených aktérov v dôsledku výraznej konzumácie alkoholu partnerom, pod vplyvom interakcií inšpirovaných pornografiou (želal si ich partner), túžbou partnera experimentovať v sexuálnej interakcii, alebo absenciou empatie v sexuálnom vzťahu na strane partnera (skonzumovanie sexuálnej rozkoše bez investovania do vzťahovej dimenzie). Ilustruje ich nasledujúci citát: „s mojou terajšou priateľkou, takmer rok mala problém s tým mi robiť orálny styk. Bola proste nejak zablokovaná. Neviem vlastne ani prečo, nejak sme sa o tom rozprávali, proste mala s tým nejaký problém. Takže prišlo to k tomu, že raz prišla domov v noci, trošku teda opitá a išlo to samé a odvtedy to ide v pohode. Proste jak keby tam prišiel blok po tom pol roku a zrazu to je v pohode... Kamarátky ju asi zlomili“ (M1) V marginalizovanej vzorke boli aj epizódy pesimálnej sexuálnej interakcie výrazne odlišné od majoritnej vzorky a ich naratívna reflexia bola tiež omnoho plochejšia a povrchnejšia. Epizódy sa týkali únosu (spojeného so sexom), znásilnenia, sexuálneho zneužitia otcom, nelinearity a akcelerácie nechceného debutu, otehotnenia po epizodickom pohlavnom styku a viaceré participantky nevedeli uviesť žiadnu pesimálnu epizódu. Ilustrujú ich nasledujúce citáty: „a to mi povedal, že či by sme si nespravili decko...ako...a ja som povedala, že né, že šibe ti?...on že...však aj tak som to už dal do teba...ja som sa to dozvedela až v 12. týždni...ja som v podstate fetovala dovtedy...lebo som nevedela, že som tehotná...on je v base...on mal hneď deň po mne nástup...“ (Ma6) „Mala som 11..on pil...on ma stiahol...vyzliekal ma...ja som nechcela, kričala...on ma nechcel domov pustiť...si na mňa ľahol a tak...už keď sa spravil...potom ma odniesol domov a povedal...vidíš...páčilo sa ti to?...nenávidela som ho“ (Ma7)
50
4 Zhrnutie a diskusia Tieto predbežné zistenia – napriek ich skromnosti – možno interpretovať vo vzťahu k východiskovým teoretickým rámcom v tom zmysle, že z hľadiska syntaxu sexuálnych skriptov, ktoré rozlišuje Simon (1996), v marginalizovanej populácii je výrazne zastúpený kultúrny syntax, zatiaľ čo interpersonálny aj intrapsychický syntax sexuálnych skriptov sú často výrazne oslabené v marginalizovanej populácii. Intrapsychický aj interaktívny syntax sexuálnych skriptov sú vo vzorke z majoritnej populácie v popredí, ukazujúc na proaktívne uchopovanie konštruovania toho, čo si participantky želajú v sexe. V terminológii Williama Simona sa tento rozdiel dá interpretovať aj tak, že u participantiek z marginalizovanej populácie je výrazne vyšší vplyv tzv. „vzorových“ paradigiem (normatívnych očakávaní napr. o význame rodiny, vernosti, rolách mužov a žien). Naopak, v majoritnej populácii môžeme pozorovať omnoho menší vplyv sociálnej normatívnosti a Simon (ibid) v tomto zmysle hovorí o „postparadigmatickom“ chápaní sexuality, v našom prípade postparadigmatickom chápaní toho, aká je ideálna sexuálna interakcia. Z hľadiska subjektívnych významov sexu ako takého (v tom zmysle ako ich rozlišujú Supeková a Bianchi, 2000) sa javí, že v oboch výberoch je sex spojený s intimitou a láskou. Okrem toho je pre participantov z majoritnej populácie sex prevažne spojený aj s osobným potešením. Pre participantky z marginalizovanej populácie je však sex neraz viac potešením partnera ako zdrojom vlastného potešenia; a paradoxne, tieto participantky pritom omnoho naliehavejšie artikulovali svoju sexuálnu túžbu. Z hľadiska konceptualizácie dichotómie akcelerácie a linearity v sexuálnom vývine (Symons, 2012) sme u participantov z majoritnej populácie nezaznamenali takmer žiadne príznaky nežiaducej akcelerácie (zrýchlenia) ani nelinearity (preskakovania postupnosti) sexuálneho skriptu. Skripty participantiek z marginalizovanej populácie však boli často vyjadrením deformácií v oboch dimenziách – boli akcelerované a (niekedy súčasne aj) nelineárne. Napriek tomu, že všetky tieto predbežné zistenia vyžadujú väčšiu výskumnú vzorku a ďalšie analýzy, domnievame sa, že už aj v tomto štádiu jednak potvrdzujú opodstatnenosť takéhoto výskumu a jednak indikujú viaceré možnosti preventívneho pôsobenia za účelom facilitácie sexuálneho zdravia cieľovej vzorky s potenciálnym presahom aj do všeobecnej populácie. Použitá literatúra Bianchi, G., Krahé, B. (2013). Zatiaľ nepublikované výsledky. Gregussová, M., Balážová, M., Tomková, J. (2009). Vplyv internetu na formovanie sexuality dospievajúcich. Sexuológia, 9 (2), 22-28. Gregussová, M., Balážová, M., Tomková, J. (2010a). Virtuálny priestor a sexualita dospievajúcich. In D. Marková (ed.). Sexuality III.: Zborník vedeckých príspevkov, 251-262. UKF: Nitra.(CD-ROM) Gregussová, M., Balážová, M., Tomková, J. (2010b). Vplyv virtuálneho prostredia na utváranie sexuality dospievajúcich. In J. Kotrlová, J. Kronová (eds.) Program a abstrakta příspěvků. Psychologické dny, 22. ČMPS: Praha. Gregussová, M., Tomková, J. Balážová, M., (2010c). Úloha internetu vo formovaní vzťahov a sexuality. Referát na medzinárodnej vedeckej konferencii Sexuality IV, Bratislava. Koss, M. P., Abbey, A., Campbell, R., Cook, S., Norris, J., Testa, M., Ullman, S., West, C., & White, J. (2007). Revising the SES: A collaborative process to improve assessment of sexual aggression and victimization. Psychology of Women Quarterly, 31, 357-370.
51
Krahé, B. (2000). Sexual scripts and heterosexual aggression. In T. Eckes & H. M. Trautner (eds.). The developmental social psychology of gender, 273-292. Mahwah, NJ: L. Erlbaum. Krahé, B., Bieneck, S., & Scheinberger-Olwig, R. (2007a). Adolescents' sexual scripts: Schematic representations of consensual and nonconsensual heterosexual interactions. Journal of Sex Research, 44, 316-327. Krahé, B., Bieneck, S. (2007b). The role of sexual scripts in sexual aggression and victimization. Archives of Sexual Behavior, 36 (5), 687-701. Krahé, B., Tomaszewska-Jedrysiak, P. (2011). Sexual scripts and the acceptance of sexual aggression in Polish Adolescents. European Journal of Developmental Psychology, 8 (6), 760-764. Simon, W. (1996): Postmodern sexualities. Routledge: London. Simon, W., Gagnon, J. (1984). Sexual scripts. Society. 22 (1), 53–60 Symons, K. (2012). Early first intercourse: Looking for the determinants of a positive experience. Paper presented at SEXUALITIES VI, Bratislava, October 10-11, 2012. Supeková, M., Bianchi, G. (2000). Sexuálna výchova a spokojnosť sexuálne aktívnejších mladých ľudí (kvalitatívny prístup). Československá psychologie, 46, 56–76.
52
„KEĎ SI ZOBRAL SILU, ZOBER AJ CHUŤ“: VÝSKUM REPREZENTÁCIÍ EREKTILNEJ DYSFUNKCIE, 2000-2012 „GOT NO STRENGHT YET STILL GOT APPETITE“: RESEARCH INTO REPRESENTATIONS OF ERECTILE DYSFUNCTION, 2000-2012 Radomír MASARYK Ústav psychologických a logopedických štúdií, Pedagogická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Račianska 59, 81334 Bratislava, Slovensko,
[email protected] Zber dát podporila spoločnosť Pfizer Luxembourg SARL, o.z., zastúpenie pre Slovensko.
Abstrakt: Príspevok sumarizuje výskum reprezentácií erektilnej dysfunkcie. Zameriavame sa na vnímanie konceptu erektilnej dys(funkcie) a niektorých ďalších príbuzných konceptov slovenskými mužmi nad 35 rokov, ktorí sú hlavnou cieľovou skupinou medicínskych/ farmaceutických intervencií - v kontraste s termínmi a konceptmi, ktoré používajú experti (sexuológovia, psychológovia a lekári). Použitou metódou boli fókusové skupiny, pričom dáta sme zbierali v rokoch 2000, 2003, 2008 a 2012. Pri analýze dát sme vychádzali z princípov teórie sociálnych reprezentácií. Hlavné závery sa týkajú vnímania diagnózy a ďalších súvisiacich tém u mužov z cieľovej skupiny. Súčasne však príspevok otvára aj širšie témy zberu dát v dvanásťročnom časovom rozpätí. Príspevok uzatvára diskusia nad možnosťami a limitami metódy fókusových skupín. Abstract: Results of research into representations of erectile dysfunction are summarized. Focus is on perception of erectile (dys)function and some other related concepts and topics by Slovak men over 35 years of age who are the primary target group of medical and pharmaceutical interventions, and this is contrasted against terms and concepts used by experts (sexologists, psychologists, physicians). Focus groups were used as main research method and data were collected in 2000, 2003, 2008 and 2012. Principles of Social Representations Theory were applied in data analysis. Main conclusions concern perception of this diagnosis and related topics in men from the target group. At the same time some broader topics are raised related to data collection over a 12 year time period. In conclusion possibilities and limits of the Focus Group method are discussed. Kľúčové slová: Fókusové skupiny; erektilná dysfunkcia; psychológia zdravia. Keywords: Focus Groups; Erectile Dysfunction; Psychology of Health.
1 Úvod Téma erektilnej dysfunkcie predstavuje zaujímavú výskumnú otázku z niekoľkých dôvodov. Prvým je vývin, ktorý táto diagnóza zaznamenala počas svojej histórie – v rámci transformácie z pôvodného konceptu impotencie, a v rámci produktového cyklu liekov proti erektilnej dysfunkcii. Výzvou je pozrieť sa na to, akými transformáciami táto diagnóza prechádza, ako ju vníma odborný diskurz, a ako si ju reprezentuje cieľová skupina. Druhým dôvodom je previazanie mužskej identity s témou kvality sexuálneho života, čo otvára mnohé ďalšie súvisiace otázky. Tretím dôvodom je metodologická náročnosť spracovania tejto témy: nielen z dôvodu obrovskej diverzity sexuálneho správania, či snahy napĺňať normy maskulinity a z toho vyplývajúceho skreslenia pri zbieraní dát od respondentov. Obrovskou výzvou je aj previazanosť sexuality s množstvom iných diskurzov. 53
Projekt pôvodne vznikol na objednávku farmaceutickej spoločnosti; zadanie bolo veľmi voľné a v podstate išlo skôr o exploračný prieskum ako o cielené hľadanie odpovedí na konkrétne otázky. Neskôr sme projekt opakovali, a postupne sa podarilo nazbierať dáta v rozmedzí 12 rokov. Takýto záber ponúka nielen vhľad do výskumných otázok, ale aj množstvo ďalších – niekedy aj nečakaných – zistení. Našim primárnym cieľom bolo sledovať sociálne reprezentácie erektilnej dysfunkcie, t.j. pozrieť sa na to, akými transformáciami prechádza tento koncept v rámci horizontálnej či vertikálnej difúzie poznania (cf. Moscovici, 2001; viac k aplikovaniu teórie sociálnych reprezentácií na koncept erektilnej dysfunkcie v Masaryk, 2009a). Niekedy však dáta, získané v tak širokom horizonte začnú dávať obraz aj o širších spoločenských témach; časť týchto úvah predstavím v tomto príspevku. Zameriam sa hlavne na otázku, ako muži v našich skupinách vnímali tému rodovej identity, identity mužov a žien. Na záver si položíme niekoľko otázok k práci s nosnou metódou fókusových skupín. 2 Teoretické zakotvenie Aj keď Moscoviciho koncept sociálnych reprezentácií prešiel počas rokov vývojom (cf. Moscovici, 2001), vo svojej publikácii o obraze a publiku psychoanalýzy ich definuje ako takmer hmotné entity, ktoré nepretržite obiehajú v našom každodennom svete. Dokážeme ich pozorovať nepriamo (Moscovici používa metaforu, že sa „stretávajú a kryštalizujú“) prostredníctvom slov či gest. Sýtia väčšinu sociálnych vzťahov, ktoré zakladáme; objektov, ktoré vytvárame či konzumujeme; a komunikácie, ktorú si vymieňame. (Moscovici, 1961/2008, s. 3). Nejde o názory na niečo či obrazy niečoho, ale o samostatné 'teórie' či 'kolektívne vedy' používané pri interpretácii a utváraní reality (ibid., s. 10). K pozadiu ústredného pojmu „erektilná dysfunkcia“: v roku 1992 sa delegáti konferencie národných inštitútov zdravia rozhodli nahradiť dovtedy používaný pojem „impotencia“ s cieľom redukovať jeho pejoratívny význam (NIH, 1993). Podľa medicínskeho konsenzu je erektilná dysfunkcia „neschopnosť dosiahnuť alebo udržať erekciu dostatočnú k pohlavnému styku“ (NIH, 1993). Prevalencia erektilnej dysfunkcie sa podľa Massachusetts Male Aging Study v skupine mužov od 40 do 70 rokov odhaduje na 52% (Feldman et al., 1994). Do roku 1998 sa ako tradičné formy terapie odporúčali psychoterapia; mechanické prostriedky ako vákuové pumpy; invazívne chirurgické techniky ako napríklad penilné endoprotézy; a účinná (avšak pomerne diskomfortná) technika intrakavernóznych injekcií (cf. Kockott & Fahrner, 2000/2001; Máthé, 2003). Od roku 1998 je k dispozícii perorálna liečba v podobe sildenafil citrátu (obchodný názov Viagra). V priebehu rokov 2003 a 2004 sa do distribúcie dostali ďalšie lieky - tadalafil (Cialis), vardenafil (Levitra, Vivanza), apomorfín (Uprima). Neskôr prišli na trh ďalšie generiká týchto účinných látok. Špecifickou podtémou tohto textu je oblasť rodových rozdielov. Celková diskusia o rodových rozdieloch v psychológii prebieha hlavne na línii proponentov a proponentiek biologicky determinovaných rozdielov medzi rodmi vs. konceptu sociálne konštruovaných rodových rolí. Rozdielne pohľady ilustruje napríklad často citovaná diskusia Stevena Pinkera a Elisabeth Spelke zo 16. mája 2005 na Harvardskej univerzite. Pinker argumentoval, že rodové rozdiely sú vysvetliteľné biologickými rozdielmi a distribúcia vlastností u mužov má vyššiu variabilitu. Na druhej strane Spelke tvrdí, že rozdiely vo výkone mužov a žien spôsobuje predovšetkým diskriminácia a sociálne faktory. Argumentuje štúdiami zameranými na fenomén gender labeling: rodičia často automaticky predpokladajú, že synovia majú (napríklad) väčší talent pre matematiku ako dcéry. Spomínaný fenomén ilustrovala na príklade hodnotenia schopností toho istého malého dieťaťa na fotografii, ktoré bolo hodnotiteľovi predstavené ako chlapec David alebo ako dievča Jessica. Davida hodnotili ako silnejšieho, inteligentnejšieho a aktívnejšieho, zatiaľ čo Jessica bola vnímaná ako drobná, pekná, krehká, milá (Pinker & Spelke, 2005). 54
3 Zber dát a popis súboru V roku 2000 sme v rôznych mestách Slovenska realizovali 3 mužské, 1 ženskú a 2 špeciálne fókusové skupiny (Masaryk & Máthé, 2001). V roku 2003 sme pokračovali realizáciou 8 mužských skupín (Masaryk & Petrjánošová, 2004 a 2005). V roku 2008 sme viedli 7 mužských a 1 ženskú skupinu (Masaryk, 2009a). V roku 2012 prebehlo 6 mužských skupín a 1 ženská. Celkovo sa celej série v priebehu dvanástich rokov zúčastnilo 248 respondentov, z toho 209 mužov. Skupiny prebehli v šiestich najväčších mestách Slovenska (Bratislava, Košice, Prešov, Nitra, Žilina, Banská Bystrica). Regrutačnými podmienkami boli vek nad 35 rokov, a rovnováha znakov ako vek, sociálno-ekonomický status a vzdelanie. Snažili sme sa zaraďovať do súboru len mužov, ktorí boli ekonomicky aktívni a zároveň mali aspoň po dobu ostatného roka stálu partnerku. Regrutáciu zabezpečovala profesionálna prieskumná agentúra (postup: oslovenie vhodných respondentov, vyplnenie regrutačného dotazníka, následne pozvánka na realizáciu skupiny). Prítomnosť erektilnej dysfunkcie ani užívanie liekov neboli podmienkou – predpokladali sme, že pri takto formulovaných kritériách bude prítomnosť problémov s erekciou rozdelená tak, ako je v bežnej populácii (t.j. nadpolovičná väčšina mužov v danej vekovej skupine by mala spadať pod definíciu tohto konceptu). Snažili sme sa regrutovať viac ľudí, ako bola kapacita skupín; v závislosti od skúseností prieskumnej agentúry s percentom úspešnosti v danom regióne. Vo väčších mestách tradične nedorazí 20%-30% oslovených účastníkov, aj keď svoju účasť opakovane potvrdia. Účastníci dostali za účasť odmenu, ktorá bola nastavená tak, aby mala formu kompenzácie za čas strávený výskumom, ale nebola v takej výške, aby predstavovala hlavný motivačný prvok pre účasť. Ak prišlo na fókusovú skupinu viac ako 7 účastníkov, ostatní vyplnili len dotazník, diskusnej skupiny sa nezúčastnili, a dostali polovičnú odmenu. Okrem mužských skupín sme realizovali niekoľko špeciálnych skupín: jedna ženská skupina v rokoch 2000, 2008 a 2012; v roku 2000 ešte k tomu špeciálna skupina psychologičiek a psychológov, a špeciálna zmiešaná skupina účastníkov a účastníčok rekondičného pobytu. Naša primárna cieľová skupina boli síce muži, ale chceli sme mať aj pohľad na to, ako daný problém vnímajú ženy, ako ho vnímajú experti, a ako bude prebiehať diskusia v zmiešanej skupine. Hlavne ženské skupiny umožnili dokresliť celkový obraz a výrazne pomohli pri niektorých interpretáciách zistení. 4 Metódy zberu a analýzy dát Nosnou metódou výskumu boli fókusové skupiny v kombinácii s ďalšími výskumnými metódami (dotazník, sémantický diferenciál, projektívny obrázkový test). Fókusové skupiny umožňujú sledovať jazykovo-významové otázky a prinášajú možnosť položiť doplňujúcu otázku a sledovať vzájomnú interakciu účastníkov. Všetky skupiny moderoval vedúci výskumného tímu (autor tohto príspevku). Scenár postupoval od všeobecnejších otázok venovaných identite muža ku konkrétnejším otázkam na predstavu respondentov na sexuálny život mužov v ich veku, až po ich konkrétne skúsenosti s frekvenciou sexuálneho života a s výpadkami erektilnej funkcie. Naplánovaný scenár diskusie som dodržiaval rámcovo; pri moderovaní som sa snažil rozvíjať aj témy, s ktorými prichádzali samotní účastníci. Zvukový záznam diskusie bol následne digitalizovaný, transkribovaný, a spracovaný manuálnym kódovaním aj pomocou programu Atlas.ti. Od roku 2008 sme použili aj videozáznam, až na niekoľko jednotlivcov väčšina respondentov po ubezpečení o pravidlách nakladania s dátami problém s videozáznamom nemala.
55
5 Niektoré zistenia V nasledujúcich štyroch podkapitolách predstavíme hlavné zistenia v priebehu štyroch edícií výskumu (2000, 2003, 2008 a 2012), spolu so stručným načrtnutím relevantných tém v danom období. V podkapitole 5.5 sa následne zameriame na špecifickú tému vnímania rodových rolí, a ukážeme si posun pozorovaný za celé časové obdobie rokov 2000 až 2012. 5.1 Rok 2000 Výskum sme začali realizovať v roku 2000, kedy bol na našom trhu už dva roky k dispozícii liek proti erektilnej dysfunkcii, sildenafil citrát (obchodný názov Viagra). Slovenská spoločnosť bola po parlamentných voľbách z roku 1998 silne polarizovaná na dva tábory. Po ekonomických problémoch rokoch 1998/1999 nastal rast inflácie, cien aj nezamestnanosti. V roku 2000 sa síce makroekonomické indikátory začali mierne zlepšovať, v spoločnosti však stále dominoval diskurz zlej ekonomickej situácie. Náš výskum v tomto roku ukázal veľmi silné zakotvenie sexuality a sexuálnych porúch v kontexte politickej a ekonomickej situácie. Zlé pracovné a finančné podmienky (nezamestnanosť, neistota) podľa našich respondentov spôsobujú obavy, stres, únavu, čo podľa nich negatívne vplýva aj na sexualitu. Téma sociálnych, politických a ekonomických problémov a neistoty bola v diskusiách tak intenzívne prítomná, že muži sa k nej vracali aj napriek snahe moderátora smerovať diskusiu inde. Muži opakovane uvádzali prirovnanie, že po večerných televíznych správach prejde človeka aj chuť na sex. Mohli by sme ísť ďalej a uvažovať o prepojení mužskej intímnej identity s ekonomickou identitou, či o určitej špecifickej historickej skúsenosti generácie slovenských mužov, ktorú v produktívnom veku zasiahli zásadné spoločenské zmeny v deväťdesiatych rokoch – ale takáto úvaha už je nad rámec aktuálneho príspevku. Samotnú erektilnú dysfunkciu mali zakotvenú v termínoch dovtedy známeho pojmu „impotencia“, ku ktorému pribudla istá nová kvalita: na rozdiel od impotencie sa totiž erektilná dysfunkcia vzťahovala na cieľovú skupinu veľmi bohatých mužov s mladšími partnerkami. Užívanie liekov na skvalitnenie erekcie spájali respondenti s touto exkluzívnou demografickou skupinou, nie s normálnymi mužmi. Naši respondenti by lieky ako Viagra odmietli, tvrdili, že ich nepotrebujú. Aj keď na druhej strane - pri otázke, či by takýto liek užili, ak by ho dostali darom bolo cítiť zvedavosť a časť mužov udávala, že by takýto experiment radi podstúpili. Prevládajúci postoj k sexualite však najviac vystihoval citát, ktorý v priebehu zberu dát zaznel opakovane: „Panebože, keď si zobral silu, zober aj chuť“. (Masaryk & Máthé, 2000) Samotnú erektilnú dysfunkciu vnímali muži odlišne od lekárov – stotožňovali sa s medicínskou definíciou len v prípade, ak by išlo o výpadok erektilnej funkcie u mladšieho muža pri nehode či chorobe, a ak by išlo o výpadok erektilnej funkcie u muža s výrazne mladšou partnerkou. Ostatné situácie označovali inými výrazmi, ktorých význam by sa dal zhrnúť pod názov „pokles spôsobený vekom“. Takýto pokles považovali za normálny jav: od istého veku je podľa respondentov bežné, ak muž stráca sexuálnu vitalitu. Štandardný spôsob vyrovnania sa s týmto faktom je podľa respondentov presun záujmov od sexuality inde – čo je v poriadku, problémom je akurát situácia vystihnutá v názve článku, ak muž stráca silu, ale chuť angažovať sa v sexuálnych aktivitách mu ostáva. Čo je ale najpodstatnejšie, tieto prípady neradili pod koncept erektilnej dysfunkcie, aj keď v súlade s medicínskou definíciou by tam spadali. Ako príklad erektilnej dysfunkcie však často udávali prípad bezdetných párov, pričom bezdetnosť a erektilná funkcia nemusia vôbec súvisieť.
56
5.2 Rok 2003 V roku 2003 už na náš trh prišli ďalšie prípravky na zlepšenie erekcie - tadalafil (obchodný názov Cialis), vardenafil (Levitra, Vivanza) či apomorfín (Uprima). Politická situácia na Slovensku bola menej napätá, v roku 2002 druhýkrát zostavovala vládu strana Mikuláša Dzurindu. Slovensko sa pripravovalo na vstup do Európskej únie, klesala nezamestnanosť. Náš výskum v tomto roku ukázal, že erektilná dysfunkcia a príslušné lieky boli v tomto období už určitým spôsobom „odčarované“, už neboli vnímané ako niečo mýtické a odcudzené, stále však boli pomerne neznáme. Erektilná dysfunkcia bola skôr vnímaná ako niečo, čo sa môže sa týkať každého muža. Pribúdajúca ponuka farmaceutických prípravkov sa odrazila aj vo zvýšenom počte referencií od vrstovníkov, ktoré naši respondenti uvádzali. Na druhej strane, muži o erektilnej dysfunkcii síce hovorili ako o niečom, čo sa môže týkať každého muža (už to nie je len téma pre mužov s nadpriemernými príjmami a mladými partnerkami), stále ju však brali ako niečo, čo sa netýka ich. Pozoruhodnou témou bola kritika mládeže, ktorá v skupinách z tohto roku zaznievala opakovane. (Masaryk & Petrjánošová, 2004 a 2005) 5.3 Rok 2008 Tretiu sériu sme realizovali s odstupom piatich rokov od ostatného zberu dát, v roku 2008. Perorálna liečba erektilnej dysfunkcie bola v roku 2000 novinkou, po ôsmich rokoch už na náš trh prichádzali dokonca generické prípravky sildenafil citrátu. Čo sa týka spoločenskej a ekonomickej situácie, predchádzajúci rok dosiahlo Slovensko rekordný ekonomický rast. Slovensko sa súčasne pripravovalo na príchod euromeny. Náš zber dát prebehol v lete; o ekonomickej kríze sa začalo hovoriť až od začiatku jesene. Téma ekonomickej situácie už väčšinou nezaznievala, muži skôr udávali meniace sa pozície mužov a žien v spoločnosti ako hlavnú tému, a opakovane sa vracali k téme ženskej emancipácie a jej škodlivých dôsledkov. Politiku do diskusie nevniesol nikto. Lieky na zlepšenie erekcie už boli výrazne menej vzdialené, viac mužov malo nepriame referencie od vrstovníkov či dokonca priame skúsenosti. Výrazne viac mužov by sa v prípade problémov obrátilo na všeobecného lekára. V minulých ročníkoch bolo zriedkavé, ak muž priznal problémy s erekciou; v roku 2008 to už bolo bežnejšie. Diskusia bola omnoho otvorenejšia, hovorili sme o témach, ktoré sme v roku 2000 len naznačovali. Muži prejavovali výrazne vyššiu ochotu aktívne konať v reakcii na problémy (diskutovať s partnerkou, ísť k lekárovi, starať sa o seba), na rozdiel od roku 2000, kedy uvádzali skôr snahu zmieriť sa s tým, že ich sexuálny život už nikdy nebude taký ako v mladosti, a snažili sa nachádzať na tom pozitívne stránky. 5.4 Rok 2012 Štvrtá séria prebehla v roku 2012. Lieky proti erektilnej dysfunkcii už boli rozšírené a ich ponuka široká. Témy politickej situácie neboli v diskusiách reflektované vôbec (ani pri priamej otázke, keď sme zhrnuli diskusiu z roku 2000 a spýtali sa na názor či prípadný posun), a ekonomické témy zaznievali len sporadicky v zmysle obáv o stratu práce v dôsledku krízy. Pokračoval trend otvorenejšej diskusie - muži boli otvorenejší, nevyhýbali sa citlivým témam, a nemali problém sa vyjadrovať ani k veľmi nepríjemným otázkam osobných skúseností s poruchami erekcie. Mali omnoho reálnejší pohľad na lieky proti erektilnej dysfunkcii v tom zmysle, že ich vnímali ako niečo, čo je určené aj pre nich. V každej skupine boli 1-2 muži s osobnou skúsenosťou s niektorým z liekov proti erektilnej dysfunkcii: či už priznali užívanie v súvislosti s problémom s erekciou (napríklad pri zdravotnom probléme) alebo v rámci experimentovania či zábavy. Značku Viagra poznal každý, o iných značkách mali len minimálne povedomie. V priemere 1-2 muži v každej skupine vedeli popísať mechanizmus účinku liekov tohto typu, avšak celkovo si v skupinách účastníci často mýlili voľnopre57
dajné prípravky (výživové doplnky) s liekmi proti erektilnej dysfunkcii (ktoré sú na predpis). Keďže voľnopredajné prípravky majú možnosť priamej reklamy, výbavnosť ich názvov bola pomerne vysoká, hlavne u tých značiek, ktoré majú silnú prítomnosť v televíznej reklame. Stále bolo v prehovoroch cítiť presvedčenie, že klesajúca sexualita je prirodzeným dôsledkom veku a je to niečo, čo treba akceptovať a s čím sa treba zmieriť. Klesajúcu kvantitu vyvažuje podľa respondentov kvalita – typický príklad takéhoto prehovoru, ktorý zaznieval opakovane: „V mladosti som mal možnože viac sexu, ale nebol taký kvalitný ako teraz. Z toho pohľadu, že je oveľa uvoľnenejší, a niekedy aj dlhší bez toho, že by som sa niekde akože ponáhľal“. (2012:Prešov) Citát z prvej edície „Keď si zobral silu, zober aj chuť“ tak ostáva (aspoň na deklaratívnej úrovni ) naďalej výstižným popisom reakcie mužov na problémy s erekciou. Príklady prehovorov na tému zvládania erektilnej dysfunkcie: „A jednoducho som zareagoval, že nič sa nedeje, tak dneska nebude, keď tak popozeráme nejakú telku a skúsime večer ešte neskôr. Nič sa nestalo, zobrali sme to tak, že to v tej chvíli bola indispozícia, ktorá prišla.“ (2012:Košice) „No tak si unavený, popil si, nabudúce to bude lepšie a ideme ďalej.“ (2012:Žilina) „Tiež sa mi to stalo, ale sme to obrátili vlastne na srandu. Neboli žiadne ky.“ (2012:Banská Bystrica) „Mne sa to nestalo z alkoholu ale z liekov. V podstate moja manželka je zdravotná sestra, takže úplné pochopenie, bez problémov. Beriem na chrbticu lieky. Cítil som sa nepríjemne, ale ona mala profesionálny prístup ako zdravotná sestra.“ (2012:Bratislava) Príklad otvorenosti diskusie: O preferovanej dobe sexuálneho styku: J.: „Taký odľahčený ísť do práce, to tiež není zlé.“ E.: „Ja súhlasím, ale ja sa nemôžem ráno naštartovať, to neexistuje.“ I.: „U mňa by to išlo, ale nie tak na povel, že budík a ideme. Tá sobota ráno, pomaly sa prebe riete a tak.“ (2012:Banská Bystrica) 5.5 Zameranie na rodové role: 2000-2003-2008-2012 V tejto časti sa dostávame k téme vnímania sexuality a rodovosti slovenskými mužmi v horizonte 12 rokov. V roku 2000 bola žena, hlavne sexuálne atraktívna mladá žena, v rozprávaniach mužov často situovaná do pasívnej role akejsi trofej. Napríklad pri otázkach, či by vyskúšali liečbu na zlepšenie erekcie účastníci opakovane reagovali, že takáto liečba nie je pre nich, ale pre bohatých mužov s mladými partnerkami: „Keď úspešne podniká tak si nájde nejakú mladú... pipku, a o chvíľku je zle, lebo pán sa naháňa v robote, pani potrebuje doma sex, nemá ho, lebo neni čas, je vystresovaný, príde, zlyhá a je koniec, je oheň na streche.“ (2000:Bratislava) „On má aj mladú manželku o dvadsať rokov alebo o koľko mladšiu, hej [o skúsenosti známeho s Viagrou].“ (2000:Prešov) 58
„Keď budem mať šesťdesiat alebo sedemdesiat rokov a 15 miliónov v banke, tak budem mať aj dvadsaťročnú samicu, hej, a [...] tá bude mať aj iné nároky ako normálna manželka, ktorá pri mne jak bych povedal zostarla.“ (2000:Banská Bystrica) O tri roky neskôr, v roku 2003 rezonovala v naratívach téma muža ako živiteľa a držiteľa hodnôt. Príkladom je rozsiahla kritika mládeže vo viacerých fókusových skupinách či rozprávania o ekonomike, ktoré sa z kritizovania celkovej situácie preniesli do kritiky pozície muža, ťažko pracujúceho na obstarávaní pre rodinu. Kľúčom k prepojeniu týchto dvoch tém môže byť práve myšlienka, že muži v našej vzorke vnímali seba ako držiteľov určitých hodnôt, a cítili sa kompetentní vyjadrovať sa k transgresii týchto hodnôt zo strany mladých ľudí. „No ja si myslím, že tá mládež je teraz taká uvoľnenejšia, ako bola predtým.“ (2003:Žilina) „Sú tam, tlaky na muža ako živiteľa rodiny, hej, je to stále dané, tým... tým... tou tou zviazanosťou, že on vlastne mal by byť živiteľom rodiny.“ (2003:Nitra) Príčinou sexuálnych porúch býva často podľa respondentov neatraktívna či nekompetentná partnerka – v týchto rozprávaniach začína vystupovať aktívnejší obraz ženy ako ten z naratív spred troch rokov. V roku 2000 prezentovali respondenti ženy v zásade ako recipientky (mužskej) sexuality, kým o tri roky neskôr už v rozprávaniach presvital obraz aktívnejšej úlohy žien: „Mňa pred takými 30 rokmi učili, že baba, že čo mi starí kamaráti hovoria, akože čo ma čaká do života, že baba, ktorá si ho nedokáže postaviť, si ho ani nezaslúži.“ (2003: Bratislava) Keď túto líniu uvažovania posunieme ďalej, niekoľkokrát sa vyskytol popis ženy ako telesnejšej bytosti oproti mužovi. Kým mužská sexualita býva v mužských rozprávaniach často vykresľovaná v psychologických kategóriách (napríklad pri erektilnej dysfunkcii takmer vždy zaznievalo, že to je hlavne otázka psychiky, a úloha psychiky bola opakovane zdôrazňovaná), pri ženách naši respondenti hovorili o sexualite vo fyziologických a biologizujúcich kategóriách: „Pokiaľ chcem aby... to doma klapalo, aby bolo uvarené, aby bolo užehlené, aby, proste, aby to, sa to prejavilo v tej harmonizácii, v tej v tom rodinnom prostredí, ja si myslím že tá, tú ženu treba uspokojiť, pretože je to viac-menej ani nie jej apetít, apetít je skôr u toho chlapa, u tej ženy, u tých žien je to... eh... skôr myslím, že taká fyziologická potreba.“ (2003:Bratislava) Aj rodové rozdiely argumentovali primordiálne, cez biologické rozdiely – evolučné a biologické argumenty akoby mali rodové rozdiely potvrdiť, zakotviť, napriek tomu, že často boli pomerne nelogické. Príkladom je obraz ženy v jaskyni a muža s bajonetom: obdobie jaskynného človeka sa datuje tisíce rokov do minulosti, kým bajonety vznikli niekedy okolo sedemnásteho storočia. „Jednoznačne genetikou všetkým je dané, že ako, ako funguje chlap a ako funguje žena, hej. Od mozgu, cez fyzionómiu hej...“ (2008:Žilina) „Muž bol lovec a žena bola pri ohni a starala sa o tieto veci, to bolo asi od počiatku ľudstva a prenieslo sa to do dnešnej doby.“ (2008:Žilina) „Ja som zástanca, že muž má nohavice a žena má sukňu a takto to má fungovať v domácnosti a kde to tak nie je, potom nastávajú problémy.“ (2008:Bratislava) „...od toho patriarchátu, ktorý bol kedysi, žena bola v jaskyni, muž bol s bajonetom von ku.“(2008:Žilina) 59
„Tá žena má v sebe aj nejaký hormón, že keď ešte sa aj stará o deti, tam kričí, vrieska jedno, tam druhé. Tak my by sme sa z toho asi zbláznili, radšej by sme asi odišli, ale ona to všetko zvládne, ona má ten hormón, že to ju chráni proti tomu infarktu, takže klobúk dole (...) tá žena vydrží viac, jak ten chlap.“ (2008:Žilina) V roku 2008 už zaznieval úplne nový príbeh, kedy je pozícia muža definovaná cez prizmu emancipácie žien. Táto téma sa vyskytla v každej skupine, veľmi často už pri prvej reakcii na otázku moderátora, ako sa v ostatnej dobe zmenila pozícia muža (tj. v otázke nebola zmienka o emancipácii ani o ženách): „Emancipácia?“ (2008:Banská Bystrica) „Určite áno, ženy sú otvorenejšie, vulgárnejšie ako my, viac nadávajú, sú ochotnejšie, prístupnejšie k sexu, dokonca ho aj sami navrhnú.“ (2008:Žilina) „Som zažil, že určité ženy sú také emancipované už proste jednoducho, že (...) strácajú ženskosť alebo príťažlivosť.“ (2008:Košice) „Tak ono je to tak, že tam hlavne tie stresy sú, hej? Že dneska je akože problém s aj po finančnej stránke, aj takto, hej. Že proste o tom to je.“ (2008:Prešov) „Tvrdo, tvrdo ženy začínajú ísť v marketingu (...), nahradzujú tvrdo mužov, tvrdo, akože za to nechcem ich odsudzovať, šak samozrejme je rovnoprávnosť a nech skúsia aj oni, (...), ale určite aj začína byť populárne to, že manžel je doma na materskej a žena tvrdo je.“ (2008:Bratislava1) „Máte na mysli napríklad, že muž je živiteľ rodiny a už teraz ženy zarábajú viac a tí muži vlastne menej?“ (2008:Bratislava 2) „Myslíte, akože tie ženy majú ako vyššie postavenie, alebo čisto len sexuálnu tosť?“ (2008:Nitra) Emancipáciu chápali účastníci v zmysle získavania väčšieho dielu práv, vyššej ctižiadostivosti a ambicióznosti zo strany žien. Zmeny vo vnímaní ženskej role vnímali muži ako negatívny jav. Ženy chcú podľa nich predstihovať mužov v oblastiach, kde to nie je vhodné, dostávajú sa do manažérskych pozícii, na ktoré sa väčšinou nehodia, a svojim správaním ohrozujú mužov. Svoje nové práva nevedia „ukočírovať“ (2008:Žilina). Extrémny príklad vnímania rodových rolí ilustruje účastník, ktorý sa vyjadril nasledovne: „Žena si neuvedomuje jednu vec, má niečo navyše, čo my nemáme chlapi, a chce ešte robiť to, čo robí muž. Čiže (...) niečo musí vynehať. (...) Chlap to robí lepšie, dôvod je ten, že nemá tieto problémy v domácnosti. Hmm, donesem do domácnosti peniaze a tým pre mňa domácnosť zhasla, maximálne zoberiem remeň a vytnem syna jedného, druhého. To je celá záležitosť chlapa. Žena sa musí o tú domácnosť starať, postarať, urobiť, všecko spraviť.“ (2008:Žilina) V ďalšom prehovore dokonca primordiálne zakotvenie rodových rolí validizoval tým, že na takomto rozdelení sa nič nemení ani v situácii, kedy žena prináša do domácnosti viac prostriedkov ako muž: „U mňa teraz žena zarába dva krát viacej ako ja. Ja mám svoj dôchodok, sem tam ešte si aj privyrobím. Ale ona je na dôchodku a robí. Robí ekonómku v podniku, kde má tridsaťtisícový plat.“ (2008:Žilina)
60
V roku 2008 sa však už vyskytli aj opačné názory, ktoré problematizovali jednoznačné zakotvenie rodových rolí vo vzťahu k starostlivosti o domácnosť a ekonomickú nezávislosť. Účastník ale jasne dáva najavo, že jeho názor je minoritný a môže zaň hroziť výsmech: „ A ja vám otvorene poviem, teraz možno vy mňa vysmejete, ja doma aj vyperiem, keď treba, ja doma ja umývam riady, ja doma varím a prečo nie? A prečo nie?“ (2008:Žilina) Účastník ďalej hovoril, že žena môže byť ekonomicky aktívna a môže zaujímať manažérsku funkciu; podobný názor vyslovil v tomto roku (2008) vždy približne jeden muž zo siedmych v každej skupine. Predtým sa takéto hlasy nevyskytovali. Čo je však dôležitejšie, nikto takýmto hlasom neoponoval (napriek očakávaniam účastníka z predchádzajúceho citátu), a zdá sa, že takýto pohľad bol akceptovaný. Diskurz rovnosti mužov a žien vo vzťahu ku kariére a domácnosti zaznieval prevažne u vzdelanejších mužov a v Bratislave. V roku 2012 bol posun vo vnímaní rodových rolí už omnoho citeľnejší. Názor o biologických predispozíciách k domácim prácam u žien sa vyskytoval minimálne, a zaznievala skôr téma zdieľania domácich prác a rodičovských povinností: „U nás to bolo tak, že sme si povedali, že ten, kto bude zarábať viacej, ten bude robiť a ten druhý zostáva doma. (...) Jeden môj známy (...) má podstatne menší príjem. Takže kvôli príjmu ostal na materskej on“ (2012:Košice) „Ale prečo by nevedeli obidvaja robiť to isté? Keď si zoberieš, tak obidvaja rovnako zarábajú, tak prečo by mala byť ženská a mužská práca? Prečo by mali byť nejaké rozdiely, prečo by mali byť rozdelené na ženské a mužské práce? Obidvaja chodia do roboty, obidvaja zarábajú. Tak prečo by ten muž nemohol aj vyprať, aj navariť alebo niečo?“ (2012:Bratislava) Opakovanie zaznievala téma zohľadňovania partnerky – či už v rámci partnerstva, alebo aj priamo pri sexuálnych aktivitách: „A chlap by nemal pôsobiť živočíšne, že chce. Ale mal by sa snažiť tak, aby žena bol spokojná.“ (2012:Košice) V rozmedzí dvanástich rokov môžeme v diskusiách mužov identifikovať niekoľko trendov vo vzťahu k vnímaniu rodových rolí. Prvým je postupné opúšťanie diskurzu dominantného muža, tým aj prechod od „utilitaristického“ k vzťahovejšiemu vnímaniu ženskej sexuality. Ďalej, v roku 2008 sa už začínajú objavovať aj hlasy, ktoré spochybňujú tradičné rozdelenie mužských a ženských rolí, a odklon od tradičného dominantného prístupu smerom k rovnocennejšiemu vnímaniu oboch rodov. A záverom, v tomto období začínajú muži uvažovať v intenciách starostlivosti o seba (napríklad aj v zmysle užívania tabletiek proti poruchám erekcie). Takáto starostlivosť bola v roku 2000 vnímaná ako niečo jednoznačne nemaskulínne, v roku 2008 už bola vnímaná bez týchto konotácií. V roku 2012 už priznanie si zdravotných problémov, návšteva lekára, vyzdvihnutie prostriedkov v lekárni či ich užívanie nepredstavovalo podľa účastníkov žiadnu zásadnú sociálnu stigmu. Užívaniu liekov proti erektilnej dysfunkcii bráni skôr predstava, že ich sexuálny život je v poriadku a postupné zhoršovanie erektilnej funkcie je prirodzený jav. 6 Diskusia Cieľom štúdie nebolo realizovať longitudinálny projekt, pri ktorom by sme zobrali jednu skupinu ľudí a sledovali ich život po isté dlhšie časové obdobie. Pri takomto dizajne by podľa nášho názoru bolo mimoriadne náročné generalizovať. Vďaka kontinuite by začali prevažovať individuálne životné príbehy účastníkov, ktoré by mohli nadobudnúť prevahu nad 61
„povrchnými“ výskumnými otázkami ako je vzťah k liekom proti erektilnej dysfunkcii a podobne. Navyše by sa účastníci mohli vďaka účasti na štúdii stať „lokálnymi expertmi“ vo svojom okolí, začali by si sami zháňať informácie, a podnecovali svoje okolie k dodávaniu príbehov. V tejto podobe poskytuje výskum skôr akúsi momentku daného diskurzu na úrovni každodenných prejavov laického poznania – toho, ktoré si ľudia vymieňajú v kaviarňach, v rade na pošte, či v prestávkach pri práci (cf. Moscovici, 2001). S tým súvisí otázka interpretácie zmien v časovom horizonte, a možnosť identifikovať podiel rôznych ďalších faktorov na celkových zisteniach. 6.1 Interpretácia Ako teda interpretovať zmeny, a ako tieto interpretácie validizovať? Hlavne keď je vďaka logike výskumného projektu akékoľvek počítanie frekvencií výpovedí nezmyselné, a rigorózne dokladanie analytického postupu pri každom jednom zistení by z textu urobilo ťažko čitateľnú a ťažko stráviteľnú masu odkazov dokladajúcich každý banálny záver. Jednou z možností je využitie štruktúrovanejších metód kvalitatívnej analýzy. Napríklad v podobe zakotvenej teórie a programov typu Atlas.ti, ktoré umožnia efektnú vizualizáciu vzťahov medzi deduktívne vytvorenými kódmi. Tento postup som uplatnil napríklad vo svojej rigoróznej práci s využitím dát z prvých dvoch sérií zberu dát (Masaryk, 2004; cf. aj Masaryk & Petrjánošová, 2004). Opačnou možnosťou je využitie voľnejších techník experimentálneho písania, kde výskumník alebo výskumníčka štruktúruje príbeh získaný z dát napríklad na pozadí fiktívneho príbehu, ktorý je určitou reflexiou nazbieraných dát (cf. Masaryk, 2009b s dátami z výskumu rodovosti v akademickom prostredí, alebo kapitola venovaná experimentálnemu písaniu od Lášticová a Petrjánošová, 2010). V tomto projekte som pri formulovaní záverov zvolil skôr prístup širšej integrácie dát z rôznych zdrojov: nejde len o samotné fókusové skupiny, ale aj dáta z dotazníkov s rôznymi formami dopytovania (otvorené otázky, škály, obrázkové podnety, atď.). Vzorka je síce z pohľadu kvantity relatívne limitovaná, ale jej starostlivý výber na základe spolupráce s profesionálnou agentúrou dáva určité možnosti na generalizáciu. Prezentácia týchto dát v komplexnej podobe bude súčasťou niektorej z ďalších publikácií. Ďalším zdrojom poznania sú aj následné širšie interakcie, ktoré z tohto projektu priamo vyplynuli: reakcie odbornej verejnosti, reakcie verejnosti po zverejnení výstupov z tlačových konferencií projektu, analýza zmien v marketingovom prístupe výrobcov liekov proti erektilnej dysfunkcii, atď. 6.2 Tri okruhy zmien Interpretácia navyše prebieha v kontexte (minimálne) troch zásadných okruhov zmien. Prvým je téma prostriedkov proti erektilnej dysfunkcii. Ich vplyv nie je len v tom, že životné cykly týchto produktov, ich uvádzanie na trh, expirácia patentov, príchod generík, a marketingová komunikácia jednotlivých hráčov v tomto odvetví výrazne vplýva na celkový diskurz. Môžeme ísť aj ďalej a predpokladať, že redefinovanie impotencie (tj. stavu nedostatku sily, s nádychom určitej permanentnosti a ireverzibility) do termínov dysfunkcie (ktorá je dočasná a zvrátiteľná) môže mať súvis práve s príchodom perorálnych prípravkov tohto typu (cf. Masaryk, 2009a). Druhou zásadnou súčasťou skladačky je meniaci sa spoločenský, politický a ekonomický kontext. V priebehu dvanástich rokov prešla slovenská spoločnosť značnými zmenami, a tieto zmeny pri zbere dát vstupujú do hry v podobe obsahov, ale aj foriem diskutovania. Čo sa samozrejme dokazuje veľmi ťažko, aj vďaka tomu, že sa nevyvíja len samotná spoločnosť, ale aj výskumníci.
62
Treťou súčasťou skladačky sú teda samotní výskumníci. Pri začiatku tohto projektu som mal 23 rokov a bola to moja prvá výskumná práca po absolvovaní magisterského štúdia. Dáta síce pomáhali zbierať a interpretovať aj ďalší, skúsenejší členovia tímu; pri moderovaní však napriek tomu bolo nevyhnutné prekonať určitú vekovú bariéru. V roku 2012 som už mal za sebou desiatky fókusových skupín, a vekovo patril do cieľovej skupiny výskumu, niektorí účastníci boli moji rovesníci. Pri porovnaní diskusie v skupinách je zjavné, že v roku 2012 som už prejavoval vyššiu mieru kontroly nad skupinou, a zároveň som kládol omnoho konkrétnejšie, osobnejšie, priamejšie doplňujúce otázky – vrátane otázok na skúsenosti respondentov s ich erektilnou funkciou. 7 Záver: Limity a možnosti fókusových skupín V závere sa zamyslíme nad limitami a možnosťami vyžitia metódy fókusových skupín v kontexte výskumu tohto typu. Samozrejme, fókusové skupiny sa vyznačujú problémom skreslenia, kedy dominantnejší účastník – alebo často len ten, kto prehovorí pri určitej otázke ako prvý – môže do istej miery ovplyvniť ďalšiu diskusiu. Dominantní účastníci sú na jednej strane hrozbou každého moderátora, na druhej strane prinášajú zaujímavé príležitosti: napríklad v podobe možnosti sledovať, ako ostatní účastníci reagujú na ich názory. Zároveň bývajú často menej inhibovaní a nemajú problém vyjadriť sa ani k veľmi citlivým a osobným otázkam. Ďalším problémom fókusových skupín je náročná regrutácia. Výskum takéhoto dizajnu, hlavne ak je geograficky rozptýlený, má zmysel len vtedy, ak je vzorka kvalitne zostavená. To by bolo len ťažko predstaviteľné bez spolupráce s profesionálnou agentúrou, ktorá disponuje primerane veľkou sieťou kvalifikovaných anketárov, ktorý vedia, ako ľudí do fókusových skupín selektovať, regrutovať a inštruovať. Fókusové skupiny sú celkovo vhodným nástrojom pre skúmanie oblastí, ktoré nie sú dostatočne štruktúrované, či o ktorých veľa nevieme. Umožňujú nám sledovať, akým jazykom hovoria respondenti o daných témach, a v čom sa ten jazyk líši od jazyka expertov. Obrovskou výhodou fókusových skupín je hlavne možnosť konfrontácie rôznych názorov. Fókusová skupina môže pri téme súvisiacej so sexualitou povzbudzovať ľudí tým, že umožňuje vytvoriť bezpečné prostredie, v ktorom dokážu v pohode rozprávať o svojich skúsenostiach (cf. Frith, 2000). Pri téme sexuality vždy hrozí tendencia respondentov štylizovať sa, a fókusová skupina dokáže tieto snahy do istej miery korigovať. Napríklad si účastníci medzi sebou korigujú extrémne hodnoty pri otázkach na sexuálne správanie (formou ironizácie či priameho spochybnenia výroku, príklad v Masaryk & Petrjánošová, 2004). V prípade tohto výskumu bolo navyše výbornou príležitosťou porovnávať tie isté dáta získané rôznymi zdrojmi. V staršom texte (Masaryk, 2009a) som navrhoval, že napríklad rozdiel vo frekvencii sexuálneho styku udávaný v dotazníku a vo fókusovej skupine (pri prvom zdroji dát sú výrazne vyššie) nemusí byť vyvolaný len štylizáciou respondentov, ale aj ďalšími faktormi: napríklad špecifickým chápaním vedeckých konceptov. Ľudia bez technického vzdelania nemusia napríklad nevyhnutne pracovať s kategóriou aritmetického priemeru rovnako ako výskumníci. Ako nás v roku 2008 upozornil respondent, „Ja som tam [v dotazníku administrovanom pred skupinou] uviedol tiež že, akože 3x týždenne - to neznamená že 150x do roka.“ Otázka na frekvenciu sexuálneho styku v dotazníku akoby predpokladala schopnosť respondenta udať spoľahlivý priemerný údaj. Čo je však vzhľadom k špecifickej povahe sexuality pomerne náročné: mnohé páry majú obdobia zvýšenej a nižšej sexuálnej aktivity; nie vždy je úplné jasné, čo všetko sa ešte/už kvalifikuje ako pohlavný styk; takto položená otázka nezohľadňuje ľudí žijúcich mimo rámca štandardného chápania vzťahov; počas sexuálneho styku môže človek vnímať čas skreslene, atď. 63
Ďalšou obrovskou výhodou metódy fókusových skupín je možnosť sledovať nielen to, čo sme sa pýtali, ale aj obsahy, ktoré sa v skupinách pravidelne vyskytujú – napriek tomu, že neboli súčasťou otázky. 8 Praktický dosah projektu Hneď po prvom roku projektu sme výsledky prezentovali na tlačových konferenciách a na odborných podujatiach pre lekárov, vďaka čomu sa hlavné zistenia (predovšetkým rozdiely v tom, ako túto tému vnímajú lekári a ako samotní muži) dostali k pomerne širokému publiku. Zároveň slúžili ako vstupy pre prípravu spôsobov komunikácie výrobcu v tom čase najrozšírenejšieho lieku proti erektilnej dysfunkcii s cieľovou skupinou a s lekármi. Viacerí lekári vnímali náš projekt mimoriadne prínosne. Podľa nich prinášal psychologický pohľad na otázku, ktorá je v lekárstve často predkladaná ako medicínsky problém – pričom v skutočnosti je psychický, inter-individuálny či sociálny kontext sexuality omnoho významnejší ako fyziologické otázky. Použitá literatúra Feldman, H. A., Goldstein, I., Hatzichristou, D. G., Krane, R. J., McKinlay, J. B. (1994). Impotence and its medical and psychological correlates: Results of the Massachusetts Male Aging Study. Journal of Urology, 151, s. 54-61. Frith, H. (2000). Focusing on Sex: Using Focus Groups in Sex Research. Sexualities, Vol 3(3), 275-297. Kockott, G., Fahrner, E.-M. (2001). Sexuálne poruchy u muža. Prvé vydanie 2000. Vydavateľstvo F: Trenčín. Lášticová, B, Petrjánošová, M. (2010). Všichni za jednoho, jeden za všechny? O psaní příběhů z výzkumu. In Miovský, M., Čermák, I., Chrz, V. (eds)., Umění ve vědě a věda v umění : metodologické imaginace, s. 39-53. Grada: Praha. Masaryk, R. (2004). Kvalitatívny výskum reprezentácií erektilnej dysfunkcie u slovenských mužov v strednom veku. Nepublikovaná rigorózna práca, obhajoba 8. 6. 2004. Filozofická fakulta Univerzity Komenského: Bratislava. Masaryk, R. (2009a). Erektilná dysfunkcia: jej obraz a jej publikum. In Golecká, L., Gurňáková, J., Ruisel, I.: (eds), Sociálne procesy a osobnosť 2008, s. 501-508. Ústav experimentálnej psychológie SAV: Bratislava. Masaryk, R. (2009b). Stávanie sa profesorkou: širší pohľad na fókusové skupiny o ženách a mužoch v akademickom prostredí. In Kiczková, Z., Szapuová, M., Zezulová, J. (eds.), Na ceste k rodovej rovnosti : ženy a muži v akademickom prostredí, s . 262-303. IRIS: Bratislava. Masaryk, R. (2010). Rodové rozdiely v čase: vnímanie sexuality a rodovosti slovenskými mužmi v horizonte 8 rokov. In Janečková, D., Vonostránský, L. (eds.), Sborník příspěvků z VI. celostátní konference ČASP, o. s. s názvem SEX... O nás, vás, i vás... konference o lidské sexualitě, s.57-63. Ámos: Olomouc. Masaryk, R., Máthé, R. (2001). Kvalita života mužov a poruchy erekcie. Sexuológia - Sexology, Vol. 1(1), 19-28. Masaryk, R., Petrjánošová, M. (2004). Výsledky kvalitatívneho výskumu sociálnych reprezentácií erektilnej (dys)funkcie u mužov v strednom veku. Sexuológia – Sexology, Vol. 4(1), 21-26. Masaryk, R., Petrjánošová, M. (2005). Vnímanie erektilnej dysfunkcie slovenskými mužmi v strednom veku a dôsledky pre terapeutickú intervenciu. Československá psychologie, Vol. 49 (4), 357-362. Máthé, R. (2003). Návrat normálneho sexuálneho života – muž po štyridsiatke a sexualita. Psychoprof: Nové Zámky. 64
Moscovici, S. (2001). Social Representations: Explorations in Social Psychology. New York University Press: New York. NIH (National Institutes of Health) (1993). Consensus Development Panel on Impotence: Impotence. JAMA, 270, s. 83-90. Pinker, S., Spelke, E. (2005). The Science Of Gender And Science: Pinker Vs. Spelke, A Debate. Retrieved January, 12, 2013, fromhttp://www.edge.org/3rd_culture/debate05/ debate05_index.html.
65
JAK SE Z KONFLIKTNÍ NÁBOŽENSKÉ SKUPINY STÁVÁ „NORMÁLNÍ“ NÁBOŽENSTVÍ: TEOLOGICKÉ POZNÁMKY K PROCESU DENOMINALIZACE FROM CONFLICTING RELIGIOUS SOCIETY TOWARD A COMMON RELIGION: TEOLOGICAL REMARKS ON THE PROCESS OF DENOMINALIZATION Jaroslav FRANC Katedra pastorální a spirituální teologie, Cyrilometodějská teologická fakulta, Univerzita Palackého, Univerzitní 22, Olomouc, Česká republika,
[email protected] Práce vznikla v rámci projektu OP VK Institut interkulturního, mezináboženského a ekumenického výzkumu a dialogu, reg. č.: CZ.1.07/2.3.00/20.0154. Abstrakt: Náboženský prostor v evropské a severoamerické kultuře prošel od 19. století dramatickým vývojem. Nově vznikající náboženské skupiny a hnutí velmi často žijí v konfliktu s většinovou společností. Příspěvek se zaměřuje na popis základní charakteristik procesu snižování napětí mezi většinovou společností a novým náboženstvím a přináší základní teologickou reflexi tohoto fenoménu. Hlavními zdroji užitými v textu jsou sociologické a historické studie daného fenoménu nových náboženských hnutí a především oficiální dokumenty magisteria katolické církve, které se od 60 let 20. století snaží nově reflektovat situaci moderního člověka jako znamení doby. Základním východiskem textu je uznání důstojnosti lidské osoby a také svobody svědomí (srov. Dignitatis humanane) jako výchozích bodů pro reflexi světa nových náboženských hnutí. Abstract: Since the 19. Century the world of religion has been developed enormously, especially within the context of European and North American culture. New religious movements have been frequently in conflict with the society. The paper is focused on the process of denominalization – decreasing of tension between the new religious movement and the main society – and presents a theological reflection on the process. Main source of the paper is a list of sociological and historical studies dealing with the subject of the new religious movements and above all official documents released and published by the Magisterium of the Roman Catholic Church. Since the 60´s there has been a strong movement to reflect the religious situation at the modern time as the sign of the times. Axioms of the paper are a dignity of human being and the freedom of the will (conf. Dignitatis humanane). Klíčová slova: Náboženství; teologie; religionistika; denominalizace; moderní doba. Keywords: Religion; theology; religious studies; denominalization; modern times.
1 Úvod Text se věnuje reflexi možných způsobů interpretace religionistického výzkumu nových náboženských hnutí, a to především z pohledu teologie. V následujícím textu budou představeny základní teze vztahující se k vybranému tématu lidského života, a to náboženskému postoji moderního člověka. Nejprve je v úvodu třeba krátce prezentovat několik poznámek k samotnému vztahu společenských věd a teologie, respektive k základním axiomům jejich metodologie. Následně je představen proces denominalizace, základní charakteristiky i krizové momenty v tomto procesu, a to na příkladu denominalizované náboženské společnosti Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V závěru je představen pokus o teologickou reflexi tématu a jistý interpretační klíč.
66
1.1 Metodologické vymezení tématu Pokud teolog vystupuje v kontextu sociálně-vědních oborů na konferenci s názvem Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku, má to zřejmě jistý specifický důvod. Teologie není vědou společenskou, protože pracuje specifickou metodou. Předmět výzkumu (je-li možné takto o něm hovořit) je velmi blízký, avšak specifikum interpretace i základní metodologické axiomy se liší. Teolog není odborníkem ve společenských vědách, a proto musí stát s velkou úctou před škálou vědních disciplín společenských věd a výsledků, které toto lidské úsilí přináší. Vztah teologických disciplín i společenských věd prošel bohatým vývojem. V druhé polovině 19. století vzniká celá řada nových společenských věd, ze kterých se některé věnují také interpretaci náboženského fenoménu. Religionistika jako moderní, osvícenská a společenská věda, která byla vnímána jako konkurence křesťanské teologie. Dnes již víme, že konfliktní způsobem argumentace byla jen součástí porodních bolestí nové vědy a jednou z dětských nemocí vědy, kterou mnozí teologové konfliktně popisovali jako vědu ateistickou. Dnes také víme, že se oba světy religionistiky jako společenské vědy a teologie mohou vhodně doplňovat a spolupracovat. (Skalický, 1993, 2005) Evropská křesťanská kultura a věda stojící na dvou základních kořenech: židovské tradice a řeckého myšlení. Díky tomu dala vzniknout v Evropě jedinečnému fenoménu, kterým je možné označit jako ideu důstojnosti lidské osoby a její osobní svobody (náboženské, svobody projevu, svobody vědeckého bádání). Tento jev může být vnímán jako samozřejmost, ačkoliv je zcela specifickým a ojedinělým v dějinách lidstva a je plodem dva tisíce let trvajícího úsilí Evropy. Zvláště moderní doba zakládající sama sebe na subjektivní svobodě bádání i projevu, přináší do společenských disciplín významný jev. Klíčové disciplíny začaly postupně od 19. století přejímat empirické přístupy, které jsou zaměřeny na zjištění jednoznačně určeného vztahu mezi danými jevy. (Anzenbacher, 2010) Vychází se z materiální povahy jevů přítomných v životě člověka a přepokládá se jistá definovatelná kauzální vztahovost. Proto se ve společenských vědách vymezuje nejenom pole působení, a to také určí postup práce. Výsledky takto získané jsou založené na empirických postupech, a proto jsou platné do doby, dokud nedojde k jejich falsifikaci. Tak jsou posouvány poznatky vědy o člověku na principu tvrzení a vyvrácení tvrzení. Teze je platná do doby, než bude představena antiteze. Podobně platí i teorie ve společenských vědách, zde tedy v religionistice jako ve vědě o náboženství, jen do doby, než je nahrazena jinou. Tvrdá fakta tak hrají stále větší roli a jejich správná prezentace zaručuje punc vědeckosti. Empirickým základem se společenská věda sice vymaní ze závislosti na filosofii, ale neustále naráží na problém interpretace získaných poznatků. Všechny společenské vědy se ve své konečné fází ptají nejen na verifikovatelnost a falzifikovatelnost poznaných fenoménů, ale kladou si otázku po poznání skutečně nesporných poznatků odolným jakékoliv falsifikaci. Výzkum kvantitativní i kvalitativní nemůže být bagatelizován, ale musí být nově formulován problém interpretace faktů – to je otázka pro sociologa, psychologa, pedagoga, lékaře atd. – a specifickým způsobem se staví k problematice i teologie. Teologie není postavena na sběru faktů. V teologické práci je vědec postaven až na samou hranici lidského poznání, když se snaží dobrat poznatkům odolným jakékoliv falsifikaci. Tím se lidské poznání dostává na samou hranici možného poznávání, a tedy ve slovníku teologie na hranici víry. Zaujetí vědeckého stanoviska není už jen racionální a odůvodnitelná hypotéza, ale zaujetí životního postoje a také životní praxe. Základní východisko tohoto textu je tvrzení, že pro teologa je v této souvislosti velmi zajímavé zkoumat vztah mezi poznatky trvale platnými, které nachází ve své tradici a poznatky, které jsou platné jen do té doby, než budou překonány.
67
2 Základní charakteristika procesu denominalizace Sociologie náboženství jako součást religionistiky nám přináší mnoho nových a pronikavých analýz religiozity moderního člověka a s tím také nové teorie a schémata. (Waardenburg, 1997) K popisu stavu současného náboženského světa byly vytvořeny čtyři ideální typy náboženských společností, které na náboženské scéně nikde v takto definované podobě nenajdeme. Jsou to akademické pojmy bez reálného referentu, respektive se jedná o vědecký konstrukt. Přesto nám čtyři ideální typy náboženských společností pomohou popsat proces vzniku a vývoje nových náboženských společností v procesu nazvané denominalizace, který je primárně pojímán jako proces poklesu napětí mezi novým náboženstvím a většinovou společností. (Barker, 1995) Délku proces je možné z praxe stanovit jako otázku desítek let, výjimečně i stovek let, v některých případech jsou to pouhé roky. 2.1. Ideální typy náboženských společností v procesu denominalizace Ideální typy náboženských společností mohou být definovány podle rozličných kritérií. Zde budeme užívat tyto základní pojmy: církev, denominace, nové náboženské hnutí, spiritualita. (Barker, 1995; Lawson, 1995) Ideální typ církev je náboženským společenstvím, které tvoří společnost a udržuje její kulturu, má ve společnosti jistý monopol kulturní a náboženský. Tuto roli hraje například sunitský islám v Saudské Arábii nebo Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni) v Utahu. Typ denominace je společenství, které je jedním z mnoha ve společnosti a má postavení jako jiné náboženské společnosti, ale nemá v ní rozhodující vliv. Základní charakteristikou je, že ve svém postavení ve společnosti akceptuje společnost a také většinová společnost akceptuje toto náboženské společenství. Ideální typ nové náboženské hnutí je z celé škály zřejmě nejzajímavější. Jedná se o společenství, které protestuje proti společnosti a jejímu náboženskému i kulturnímu životu, respektive v jisté podobě inovuje život členů většinové společnosti. Jako nové je označováno proto, že přináší nově interpretovanou nauku. Nauka není mnohdy vůbec nová, jedná se většinou o novou interpretaci starého, která je vydávána jako radikálně nová. Nejednou je výslovně nová nauky interpretována jako odhalení a správné poznání toho starobylého, jako je tomu v hnutích inspirovaných theosofií (Nová Akropolis apod.). Nové náboženství je primárně vnímáno jako jev společensky neetablovaný, jako protestní forma života, jako (dosud) nezačleněná životní praxe. Nové náboženství je tedy opoziční instituce, která je ve společnosti na základě jisté náboženské ideje považována za novou. Nová náboženství nejsou zcela nová, ale jsou z naukového hlediska inovativní. Proto je jejich novost vysoce relativní, a to jednak v čase, tak i v místě. Náboženská společnost Svědků Jehovových sice vznikla v druhé polovině 19. století, ale i na počátku 21. století je ve světě vnímána jako „sekta“. Místní novost je zřetelná na příkladu mormonů, kteří jsou v USA vnímáni jako jedno z mnoha náboženství, které patří k moderní společnosti, kdežto v České republice jsou misionáři této společnosti vnímáni jako příslušníci nového náboženského hnutí. Pro určení časové novosti nových náboženských hnutí se stanovilo velmi obecné kritérium, které však neplatí zcela bez výjimek. Nová náboženská hnutí jsou ta, která vznikla ve 20. století, a rozvinula se po 2. světové válce. Identifikačních známek nových náboženských hnutí je pak celá řada. John Salib přináší zevrubný seznam a neomezuje se pouze na negativní znaky. Podle něj nové náboženské hnutí nejčastěji vzniká kolem charizmatické osobnosti s nárokem na naprostou poslušnost, vytváří jednoduché (černobílé) vidění světa, a vytváří napětí ve vztahu ke společnosti (jsme my a jsou oni). Vedle toho k pozitivům těchto hnutí je třeba podle něj přičíst obohacení života svých členů o duchovní rozměr, jejich silná mobilizace a probuzení velkého entuziasmu a zvláště tendenci k vedení životem skrze mistra, učitele, a s tím spojené překonání individualistického chápání lidského života. Důležitým faktorem v životě nových náboženských hnutí jsou možnosti a limity udržení konceptu opozičního nového náboženského hnutí 68
v pluralitní společnosti. Podle sociologických výzkumů je toto postavení vysokého napětí dlouhodobě neudržitelné. Nauková stránky hnutí a s tím velmi často spojená očekávání konce světa se v počátcích neukazují jako ta nejvýznamnější, ale jsou především diferenciačním ukazatelem a také mobilizačním argumentem při vzniku nových náboženských hnutí. V evropském kontextu je velmi častý milenialismus inspirovaný křesťanským viděním světa, který má svůj počátek v lineárním čase a musí mít tedy i konec. Existence tisícileté říše zmiňovaná v novozákonní apokalypse sv. Jana a konečný boj na zemi i v nebesích je pak vykládán v mnoha hnutích vždy s důrazem na jinou skutečnost. V České republice s touto myšlenkou operoval na počátku 90. let Jan Dietrich Dvorský. (Vojtíšek, 2004) Nová náboženská hnutí jsou velmi často založena na vytváření napětí s většinovou společností a své jednání odůvodňují náboženskými argumenty. Živit toto napětí mezi novým náboženským hnutím a většinovou společností, tedy radikalizovat vztah, je možné, ale výsledky jsou jen velmi pochybné a nejisté. Je-li konstitutivním prvkem nového náboženského hnutí opozice vůči většinové společnosti, potom je při poklesu tohoto napětí velké riziko, že identita hnutí a jeho členů bude zpochybněna a hnutí splyne s většinovou společností. Náboženská společnost Svědků Jehovových se o udržení tohoto napětí pokouší již několik desítek let, ale procesu denominalizace se jen stěží vyhne. (Melton, 2002; Bromley, Melton, 2002; Vojtíšek, 2004) Poslední typ nová spiritualita či kult je náboženské společenství, jejichž vztah ke společnosti je lhostejný. 2.2 Charakteristiky procesu denominalizace V definované teorii denominalizace nacházíme mezi těmito ideálními typy určitý pohyb, a to především mezi typem nové náboženské hnutí a typem denominace a také mezi typem nová spiritualita a nové náboženské hnutí. Jen zcela výjimečně se stane, že se náboženská hnutí stanou typem církve. Proces denominalizace je možné poměrně přesně popsat a stanovit jeho zákonitosti, hovoříme-li o kauzální souvislosti společenských jevů. (Barker, 1995) Proces denominalizace (poklesu napětí) s sebou nese také určitá rizika, která zde zmíníme. Zde vybereme a pojmenujeme tři základní úkoly pro nové náboženství i pro většinovou společnost, protože proces je provázen jak vnějšími tak i vnitřními faktory. Faktory provázející pokles napětí ve vnitřním prostoru nového náboženství mohou být tyto. První jmenujme duchovní růst členů a změny jejich osobností. Přirozený vývoj a zrání člověka je součástí i náboženského života uvnitř nového hnutí. Pokud tento proces není cíleně omezován např. vylučováním členů či vyžadováním bezmezné poslušnosti, potom je v horizontu deseti let velmi pravděpodobné, že členové hnutí začnou na základě individuálního růstu měnit celé hnutí. Charakteristické je, že nová hnutí bývají nejčastěji věkově a sociálně homogenní, proto změna v první generaci členů probíhá velmi často ve vlnách. Druhým významným faktorem jsou noví konvertité a příchod druhé generace členů nového náboženství, což jsou nejčastěji děti generace první. Tito lidé si nepamatují, respektive neznají konfliktní situaci první generace a svět už pro ně není rozdělen do kategorií my a oni. Nesdílejí vyhraněnou interpretaci původní nauky zakladatele hnutí a často ani nechápou nauku tohoto náboženství jako exkluzivní cestu ke spáse. Třetí faktor navazuje. Je to snaha nově interpretovat původní nauku, etiku a mravní předpisy, organizační struktury náboženského hnutí v kontextu nové doby a měnící se většinové společnosti. Měnící se situace uvnitř nového náboženského hnutí vyžaduje i přiměřenou reakci vedení náboženské společnosti, které v této situaci musí hospodárně využívat oddanost svých příznivců měnících svůj životní styl a vedle toho zachovávat identitu hnutí odlišnou od identity nečlenů. (Vojtíšek, 2009) Většinová společnost je v tomto kontextu významný faktor sám o sobě, který umožňuje život nového náboženství. Zásobuje nové náboženství novými členy a především se v počátcích tohoto procesu stává hlavním fenoménem a pojmem pro sebedefinování nového náboženství. Jako příklad uveďme opět hnutí „imanuelitů“ Jana Ditricha Dvorského, který 69
sám sebe považoval za Parsifala Imanuela. V jeho hnutí bylo typické označování každého člověka ve většinové společnosti za „převrácence“, který žije život naopak – muži v ženských tělech a ženy v mužských. Pouze uvnitř hnutí žijí dva „nepřevrácenci“, a to Jan Dietrich Dvorský a jeho družka Lucie Dvorská. Ostatní členové hnutí mohli pouze pod vedením tohoto mesiáše dosáhnout „nepřevrácené“ dokonalosti. (Vojtíšek, 2002b; Vojtíšek, 2004) Nová hnutí se nejčastěji staví do pozice: my jsme jiní, než oni. Hlavní úkoly v tomto procesu denominalizace pro většinovou pluralitní společnost mohou být opět tři základní. První je nepodceňovat roli náboženství v životě člověka a s tím související nepřeceňování role represe ve vztahu k novému náboženství. Člověk je tvor náboženský a nehlásí-li se explicitně k náboženské tradici nebo k novému náboženství či spiritualitě, jedná vždy alespoň implicitně nábožensky: orientuje se ve světě pomocí médií, vědeckého poznání, ideologií politických nebo hospodářských, k orientaci užívá osobu jinou ve formě kultů osobnosti apod. (Waardenburg, 1997) Použije-li člověk v odůvodnění svého jednání náboženský argument, jedná se o mezní způsob argumentace, před kterým ztrácí prioritu drtivá většina argumentů jiných. Represe v tomto prostoru nejčastěji působí radikalizaci v náboženské argumentaci a v extrémních případech i násilí. Pokud jsou však v ohrožení životy lidí nebo chod celé společnost, je použití přiměřené formy represe zcela nezbytné. Druhým úkolem pro většinovou společnost může být vytváření společenského prostředí, které umožní novému náboženství nalézt své místo ve společnosti. Nejčastěji se jedná o vytvoření právního rámce, do kterého mohou nová náboženství vstoupit a působit ve společnosti. Nová náboženství pak postupně zakládají dlouhodobé projekty: školy, dobročinné aktivity, atd. Tím se stabilizuje jejich vnitřní struktura, která musí organizačně zajišťovat chod nových pracovišť. S tím také souvisí kultivace způsobu, jakým je nové náboženství pojímáno a pojmenováváno ve veřejném prostoru, dnes nejčastěji v médiích. Pokud hovoříme o členech nových náboženských hnutí jako o sektářích a o jejich společenstvích jako sektách, potom se v kontextu hovorové češtiny používá terminologie, která spíše poukazuje na snahu vytvořit napětí mezi novým náboženským hnutím a většinovou společností. Třetím a posledním zde zmíněným úkolem pro většinovou společnost je potřeba moderace procesu denominalizace. Pokud je věda schopna popsat, sledovat a částečně i předvídat proces vývoje nového náboženství v perspektivě několika let, potom společnost může využít tohoto poznatku ke snížení napětí mezi oběma celky, respektive ho zcela eliminovat. Tím však není myšleno povrchní a nekritické hodnocení nového hnutí. Jedná-li nové náboženství v rozporu se standardy stanovenými společností, je zcela jednoznačně nutné otevřeně o problému hovořit a snažit se najít řešení. Diskuze nad tématem však nemá být cílena na zničení nového náboženství, ale má napomoci úspěšné denominalizaci. (Vojtíšek, 2009) V závěru tohoto oddílu proto stanovme druhé tvrzením, a to sice, že proces poklesu napětí mezi novým náboženstvím a většinovou pluralitní společností je nevyhnutelný. Znamená to tedy, že ať už je postoj moderního člověka k většinové společnosti jakkoliv vyhranění nábožensky explicitně nebo implicitně, je pouze otázkou času, než bude ono napětí ztíženo a postupem času pravděpodobně zcela vymizí. Jako téměř ideální příklad procesu denominalizace je možné označit Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, zvanou mormoni. 2.3 Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů: mormoni Mormoni jsou denominací vycházející z protestantismu a kladou značný důraz na exkluzivitu spásy uvnitř církve. Dnes je ve své domovině v USA vnímána jako tradiční náboženství a samo se na veřejnosti prezentuje jako tradiční a nekonfliktní společenství. (Vojtíšek, 2004, Vojtíšek 2002) Zakladatelem je Joseph Smith, který vystoupil s tvrzením o přijatém zjevení a s nárokem na pravou obnovu křesťanství. Symbolem církve je anděl Moroni na věži chrámu s trubkou v rukou. Slovo svatí v jejich názvu odkazuje na slovník novozákonního apoštola 70
sv. Pavla, ve kterém jsou křesťané označováni jako svatí, nikoliv tedy kanonizovaní světci katolické tradice. Joseph Smith se narodil v r. 1805 v Sharonu ve Vermontu (USA). Na jaře v roce 1820 se mu údajně zjevili Bůh Otec a Ježíš Kristus. Ježíš Smithovi řekl, že všechna křesťanská vyznání pokřivila nauku. O tři roky později měl Smith další důležitou vizi, ve které se mu zjevil anděl Moroni a upozornil ho na zlaté desky a dva kameny ve stříbrné arše urim a thumim, pomocí kterých získal prorocké brýle a dokázal jimi rozluštit nápisy na zlatých deskách psaných v egyptských hieroglyfech. Smith desky přeložil do angličtiny a vznikla tak Kniha Mormon. Po dvou dalších zjeveních Moroni brýle i desky Smithovi odňal. Na základě této knihy založil v r. 1830 Církev Kristovu, kterou registroval ve státě New York. Později v r. 1837 přejmenoval společnost na Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V r. 1844 byl Smith spolu s dalšími uvězněn pro veřejné pohoršení polygamie a některé jeho finanční pokusy. Následně byl zabit v průběhu lynče výstřelem z davu. Napětí mezi novým náboženstvím a většinovou společností dosáhlo nezvladatelné míry, která byla završena zabitím zakladatele. Vedení společnosti převzal Brigham Young, který byl zvolen za nového proroka a v roce 1847 odešel s asi 15000 následovníky k Velkému solnému jezeru na západ, kde založil rozsáhlou mormonskou říši Deseret (dnes mnohem menší stát Utah) s hlavním městem Salt Lake City. První generace mormonů staví Salt Lake City a okamžitě ho obestaví trhavinou, aby bylo možné kdykoliv vše zničit, aby majetek nepadl do rukou těch druhých. (Kenneth, 1990; Bennett, 1987) Mormoni životním stylem a svojí naukou vyvolávali velmi silné napětí s většinovou společností. (Barlow, 1997) Především označovali většinové křesťanství tehdejší Severní Ameriky za sektu. Podle jejich výkladu dějin založeného již J. Smithem církev založená Ježíšem Kristem zanikla nejpozději v době císaře Konstantina. Avšak již v 6. stol. př. Kr. se dostaly do Ameriky dva izraelské kmeny, které pojmenovává Nefité a Lamanité. Těmto lidem přišel po vzkříšení Ježíš Kristus hlásat evangelium, které se zde uchovalo. Lamanité však Nefity vybili a za to je Bůh potrestal tmavou pletí, což jsou dnešní američtí Indiáni. Tmavá barva pleti byla pro mormnony až do 70. let 20. století znamení božího trestu. Poslední z nefitských proroků byl Moroni, který skryl své proroctví napsané na zlatých deskách na pahorku Cumorah – ty pak našel Joseph Smith. Vedle toho se v učení objevují tendence k polyteismu, což bylo v 19. Století také provokativní informací. Podle nauky J. Smitha se lidé mohou po smrti stát bohy. Bůh bible a Knihy Mormon má fyzické tělo a skrze božskou matku plodí božské děti, které posílá na zemi jako lidi. Lidé svůj božský původ neznají, protože na něj zapomněli. Pokud jsou pokřtěni a uzavřou svaté manželství v mormonském chrámě, poznají tak svůj pravý původ a mohou po smrti vstoupit do nejvyššího nebe a stát se sami bohy. Nadto také praktikovali tzv. nauku smíření krve, která byla i pro americkou kulturu 19. století provokativní. Za vážné prohřešky proti řádu ve společnosti byl dotyčný zabit a tak byla očištěna a smyta jeho vina. Asi nejprovokativnějším bodem nauky a s tím souvisejícího životního stylu byla hlásána a později povinně praktikována polygamie, kterou praktikoval již Joseph Smith a oficiální ji zavádí roku 1852 Brigham Young na základě zjevení. Nauka byla revidována až v roce 1890, aby mohl být stát Utah přijat do federace USA. Čtvrtému prezidentovi mormonů Wilfordu Woodrufovi se roku 1890, rok po jeho nástupu, dostalo zjevení, na jehož základě bylo od praxe mnohoženství upuštěno. Nicméně dodnes je polygamie pro muže povinná, protože je podmínkou životní dokonalosti, jen její praktikování bylo odloženo až do posmrtného nebeského života. Velmi citlivé bylo téma rasismu, které je v nauce mormonů latentně přítomno. A to v nauce o židovských rodech Lámaitů a Nefitů, kde je nebílá barva pleti považována za formu trestu. Učení bylo odvoláno, respektive dementováno až v roce 1978 (!), když nejvyšší rada dvanácti se shodla, že je třeba zveřejnit nové zjevení. „Vzhledem k tomu všichni mužští členové, kteří jsou toho hodni bez ohledu na rasu nebo barvu, mohou být v církvi ustanoveni ke kněžství“, píše se dnes v knize Nauky a 71
smluv. (Kniha Mormonova, Nauka a smlouvy, Drahocenná perla, 2002) Do té doby bylo téměř nemožné, aby se člověk jiné než bílé barvy pleti stal členem vyššího vedení společnosti nebo zastával významnější funkci ve strukturách organizace. V dnešní společnosti 21. století jsou mormoni vyhledávanými manažery a státními úředníky, a to pro jejich přísnou morálku, pro kterou nehrozí, že budou mít problémy s alkoholem a že nebudou zneužívat jiné návykové látky. Bod obratu v jejich vztahu k většinové společnosti a společnosti k mormonům nastal při stavbě železnice skrze americký kontinent. V roce 1868 dorazila stavba k jejich území z východu a Brigham Young po dlouhém sporu rozhodl ve prospěch mladší generace. Přerušil práci na mormonském chrámu v Salt Lake City a dovolil mormonům, aby pracovali na stavbě železnice. Na území státu Utah se spojila železnice z východu a západu v roce 1869. Pro mormony druhé generace to znamenalo z velké části vytoužený konec izolace. Chrám V Salt Lake City byl dostavěn až v roce 1901. Vláda Spojených států přijala roku 1896 Utah jako 45. stát do svazku Unie. Mormoni se začali účastnit i federálního politického života: první mormon se stal senátorem za stát Utah v roce 1901. Ve 21. století reprezentoval stát Utah celé USA při pořádání zimních olympijských her v roce 2002. A v roce 2012 byl horkým kandidátem na post prezidenta USA Mitt Romey, který je mormonem s mormonským vzděláním na Univerzitě Brighama Younga, s odslouženou povinnou misionářskou praxí ve Francii. Ve Spojených státech amerických mormoni sami již společnost přijímají a společnost přijímá je. (Barker, 1995) Na našem území působí mormoni již od 19. století, kdy zde pobýval Thomas Biesinger z Utahu, ale bez oficiálního dovolení veřejně kázat. Jeho aktivity mu nakonec vynesly soud a vězení. Česká vláda uznala církev až v roce 1929 (byla založena Československá misie Praha), komunistický režim misii dne 6. dubna 1950 zakázal. Obnovena byla roku 1990 a dnes působí v Čechách i na Slovensku. V ČR je 14 poboček. Nejsilnější komunity jsou v Praze a v Brně, kde se na shromáždění dostaví více než sto lidí. (Vojtíšek, 2004) V Olomouci je účast na shromážděních cca v desítkách lidí. 3 Teologická reflexe procesu denominalizace Proces denominalizace jako proces poklesu napětí mezi novým náboženským hnutím a většinovou společností se ukazuje jako nevyhnutelný jev, který moderní společenská věda dokáže popsat a dokonce předvídat. Stanovili jsme v úvodu jako hlavní problém moderní vědy její schopnost interpretace nově získaných poznatků a tezí. Prostor nových náboženských hnutí existuje pouze ve spojitosti s konkrétním moderním člověkem, jehož myšlení a životní postoje jsou podle Marka I. Rupnika charakterizovány především důrazem na účinnost lidského jednání (ekonomická logika účinnosti) a principem subjektivní svobody jako základního východiska jakéhokoliv rozhodování. (Špidlík, Rupnik, 2008) Vstoupit do intimního osobního prostoru nábožensky jednajícího moderního člověka s takto definovanou tezí, že směřuje bez ohledu na intenzitu prožívání svého náboženského života ireverzibilně ke ztrátě tohoto stávajícího životního postoje a nově nabyté identity, znamená vytvořit prostor pro další radikalizaci vztahu v kategoriích: my, respektive já, jsme jiní, než oni. Zde přiložme k této tezi rovinu interpretace z pohledu katolické teologie. Otázka zní: Jak věda pracující s nefalsifikovatelnými pravdami pracuje s informacemi, které nachází jako živé, stále se proměňující a tedy nové? (Ambros, 2009) Aniž by se křesťanští teologové vzdávali své identity misionáře, bez které přestávají být sami sebou, se jako základní postoj teologického myšlení ve vztahu k současným novým náboženským hnutím jeví dekret Nostra aetate II. vatikánského koncilu z roku 1965 o postoji církve k mimokřesťanským náboženstvím. (Dokumenty II. vatikánského koncilu, 2002) Kde se obecně v úvodu pojímá náboženský svět, jako prostor pro život člověka s jeho důstojností, a proto je to prostor, který není možné a priori označit jako prostor nebezpečných a destruktivních náboženských představ. „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá 72
na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (Nostra aetate 2; Dokumenty II. vatikánského koncilu, 2002) Církev tak poukazuje na fakt, že mimokřesťanská náboženství jsou spojena vždy s jednající osobou, která má právo na náboženskou svobodu. Náboženská svoboda byla dalším z velkých témat II. vatikánského koncilu. Zvláště v dokumentu Dignitatis humane, o důstojnosti člověka, je zřetelně vyzdvižena tato hodnota. „Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích.“ (Dignitatis humane 2; Dokumenty II. vatikánského koncilu, 2002). Ačkoliv jsou nová náboženská hnutí považována velmi často za sekty, a tedy za jisté deviace náboženského života, jsou vnímána v rámci tohoto souboru naukově závazných dokumentů jako „znamení doby“ (Gaudium et spes 4, Dokumenty II. vatikánského koncilu, 2002), která je třeba zkoumat, protože poukazují na změny v lidském životě a ve společnosti. Dokumenty byly a jsou předmětem dlouhých diskuzí. Významný je počin vatikánské Papežské rady pro mezináboženský dialog, která k 25. výročí vydání Nostra aetate prohlásila v dokumentu Dialog a hlásání, že nová náboženská hnutí musí být dokonce přizvána k dialogu s církví a vzhledem k rozmanitosti prostoru nových náboženství je třeba vždy bez paušalizování rozlišovat jejich lidskou a náboženskou hodnotu, kterou obsahují. (Pontifical council for interreligious dialogue, 1991) Postoj moderního člověka k náboženskému světu organizací a institucí se radikálně proměnil v posledních několika desetiletích, či dokonce v posledních třech staletích. Evropa žije ve zcela novém scénáři dějin. Kultura antiky a středověku byla postavena na skupině a příslušnosti k ní, s tím souviselo náboženství a smysluplný kult. Základním a obecně srozumitelným postojem člověka byla tendence přilnout k vlastní dané tradici. Moderní doba s sebou nese radikální změny, a to především v oblasti kultury, ve které je posunuta pozice osoby od skupiny k individualitě, od náboženství k ekonomii, a proto zde nacházíme také posun od logiky kultu k prosté účelnosti jednání. (Špidlík, Rupnik, 2008) Proto je zde dominantním postojem moderního člověka již zmíněný odstup. Proto v teologii vycházíme z předpokladu, že důraz na subjektivní svobodu je základním východiskem jednání kteréhokoliv člověka vyrůstajícího v západní evropské kultuře, a tedy i toho, který je součástí nového náboženského hnutí či denominací. Nejviditelněji se tento odstup projevuje v postoji západního člověka k institucionalizovaným strukturám společnosti, v oblasti religiozity je to pak odmítavý postoj k tradičním náboženským, která jsou vnímána jako instituce. A v tomto prostoru, kde se člověk rozhoduje nikoliv pro změnu smýšlení, ale pro změnu životního stylu, zůstává nadále v člověku potřeba vstoupit do dialogu s druhým člověkem. A protože základní charakter evropského myšlení je tendence otevřít se světu a nechat se inspirovat, je moderní člověk otevřen vstoupit do světa nových a ještě novějších náboženství. V teologii se snažíme o nalezení vyváženého postoje k novým náboženstvím. Základním východiskem je respekt k důstojnosti lidské osoby, proto se konverze k novému náboženství nehodnotí primárně jako životní katastrofa (pokud s sebou konverze nenese újmu na životě, zdraví, vztazích nebo majetku člověka či jeho bližních), ale snažíme se reflektovat tento stav jako důsledek velkého důrazu na subjektivní svobodu a s tím související praxi odstupu moderního člověka od společnosti. Proto se k axiomu náboženské svobody každého člověka připojuje otázka důsledků prožívání pocitu subjektivní svobody. Klademe si otázku, zda je možné vstoupit do tohoto intimního prostoru člověka primárně s nárokem na vědecky definovanou pravdivost, ať už s tezí o procesu denominalizace nebo pravdou jinou. Nejen že jsem schopni poznat empirické skutečnosti o lidském životě na základě metody společen73
ských věd, ale také dokonce přinést definovanou pravdu. Odpověď musí znít: Nikoliv! V nových kulisách současného světa je třeba i vědecky doložitelné a tedy neomylné pravdy nést jako možnou dynamiku růstu. Proto se kloníme k názoru, že je třeba opustit ryze terapeutický přístup k člověku a pracovat na možnostech rozvoje člověka ve zkouškách, které umožní autentické přijetí pravdy o svém životě poznamenaném úspěchy i neúspěchy. I moderní člověk si je vědom tohoto rozměru života a také potřeby být přijímán, i když ve zkoušce či v terapii selže. Proto musí být člověk moderního světa doprovázen někým, kdo vidí empirickou skutečnost jeho života, ale také vidí jeho důstojnost osoby jako základní neomylnou pravdu, se kterou je třeba vstupovat do tohoto osobního prostoru náboženského člověka. Zde tedy můžeme nalézt spojnici mezi empirickým a falsifikovatelným světem tezí o člověku (proces denominalizace nevyjímaje) a světem neomylných pravd, na kterých participuje každá osoba. Proto jako závěrečné tvrzení můžeme shrnout, že křesťanství a církev musí doprovázet každého člověka na jeho životní cestě s respektem ke svobodě svědomí každé lidské osoby. A to i s tím rizikem, že tato rozhodnutí považujeme za objektivně vědecky mylná i v rozporu s tradicí. 4 Závěr Předložený text předkládá souhrn teologických poznámek k jedné ze sociologických teorií o procesu denominalizace. Hlavní body textu jsou shrnuty do tří oddílů. V prvním jsou stručně popsány charakteristiky metodologie ve společenských vědách a v teologii. Druhá část stručně charakterizuje proces denominalizace demonstrovaný na příkladu Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V poslední třetí části je přiloženo několik teologických poznámek k možnostem práce s empiricky verifikovanými a definovanými tvrzeními o zákonitostech a kauzálních souvislostech v jednání moderního člověka. Hlavním výsledkem textu je tvrzení, že do prostoru moderního člověka prožívajícího některou z forem nových náboženství není vhodné vstupovat primárně s terapeutickým přístupem autority znalé předem definovaného vývoje osobního života člověka. Tradice katolické církve se v teologických pojmech kloní k názoru, že do vztahu s moderním člověkem jednajícím nábožensky nově je třeba vstupovat primárně s informací o nezcizitelné důstojnosti každé lidské bytosti a o svobodě svědomí každé osoby. Tedy s informacemi, které jsou specifickým a světově unikátním výsledkem dlouholetého vývoje evropské kultury stojící na kořenech řeckého a židovského myšlení. Myšlení uchovávaného a rozvíjeného v tradici křesťanské církve. Použitá literatura Barker, E. (1995). Plus ça change..., Social Compass 42 (2), 165-180. Lawson, R. (1995). Sect-State Relations: Accounting for the Differing Trajectories of SevenDay Adventists and Jehovah's Witnesses, Sociology of Religion 56 (4), 340-355. Vojtíšek, Z. (2002). Mormoni a jejich cesta k denominaci. Teologická reflexe. 7 (1), 50-65. Vojtíšek, Z. (2002a). Hnutí Grálu – vznik a předválečný vývoj. Teologická revue 73 (2), 213-224 Vojtíšek, Z. (2002b). Hnutí Grálu – poválečný vývoj a náboženský život. Teologická revue 73 (3), 334-349. Ambros, P. (2009). Svoboda k alternativám. Refugium: Olomouc. Anzenbacher, A. (2010). Úvod do filosofie. Portál: Praha. Barlow, Philip L. (1997). Mormons and the bible the place of the Latter-day Saints in American religion. New York: Oxford University Press. Bennett, R. E. (1987). Mormons at the Missouri, 1846-1852: „and should we die…“ Norman: University of Oklahoma Press. Bromley, D. G. - Melton, J. G. (2002). Cults, religion, and violence. Cambridge: Cambridge University Press. Buber, M. (2005). Já a Ty. Praha. 74
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. (1998). Znovuzřízení pravdy: stručné dějiny Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů: Praha. Dokumenty II. vatikánského koncilu. (2002) Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří. Kenneth H. W. (1990). Exiles in a Land of Liberty: Mormons in America, 1830-1846. Chapel Hill: University of North Carolina Press Kniha Mormonova, Nauka a smlouvy, Drahocenná perla. (2002). Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů: Salt Lake City. Melton, J. G. (ed.) (2002). Religions of the world : a comprehensive encyclopedia of beliefs and practices. ABC-CLIO : Santa Barbara, Calif. ; Oxford. Muller, M. F. (1873). Introduction to the science of religion : four lectures delivered at the Royal Institution in February and May, 1870. London. Newport, Kenneth G. C. (2006) The Branch Davidians of Waco: The History and Beliefs of an Apocalyptic Sect. Oxford University Press : Oxford. Pargament, K. I. (2007). Spiritually Integrated Psychotherapy: Understanding and Addressing the Sacred. The Guilford Press: New York, London. Reavis, D. J. (1955). The Ashes of Waco: An Investigation. Simon and Schuster, New York. Saliba, J. A. (2003) Understanding new religious movements. Altamira Press: Walnut Creek, Calif. Saliba, J. A. (1995). Perspectives on new religious movements. Geoffrey Chapman : London. Saliba, J. A. (1999). Christian responses to the New Age Movement : a critical assessment. Geoffrey Chapman: London ; New York, N.Y. Skalický, K. (1993). Po stopách neznámého Boha. Trinitas: Svitavy. Skalický, K. (2005). V zápase s posvátnem. CDK: Brno. Špidlík, T. – Rupnik, M. I. (2008). Nové cesty pastorální teologie : krása jako východisko. Refugium Velehrad-Roma: Olomouc. Vojtíšek, Z. (2004) Encyklopedie náboženských směrů v České republice. Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Portál : Praha. Vojtíšek, Z. (2009) Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí. L.Marek: Brno. Wallis, R. (1984) The elementary forms of the new religious life. Routledge : London. Wilson, B. R. (1992). The social dimension of sectarianism : sects and new religious movements in contemporary society. Clarendon Press: Oxford. Wallis, R. (2007). Three types of new religious movement. Hamilton, M. (ed.) Religious movements, 125-150. London. Waardenburg, Jacques. (1997). Bohové zblízka : systematický úvod do religionistiky. Brno: Ústav religionistiky filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Pontifical council for inter-religious dialogue. Dialogue and pronunciation: Reflection And Orientations On Interreligious Dialogue And The Proclamation Of The Gospel Of Jesus Christ. http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/interelg/documents/rc_p c_interelg_doc_19051991_dialogue-and-proclamatio_en.html (staženo 6. 3. 2013)
75
SOCIÁLNÍ EXKLUZE LIDÍ BEZ DOMOVA – BEZDOMOVECTVÍ Z KVALITATIVNÍ VÝZKUMNÉ PERSPEKTIVY THE SOCIAL EXCLUSION OF HOMELESS PEOPLE – HOMELESSNESS FROM QUALITATIVE RESEARCH PERSPECTIVE Petr CHARVÁT
[email protected] Abstrakt: Příspěvek představuje kvalitativní antropologický výzkum provedený v prostředí pražských bezdomovců. Z výzkumných technik zde byly použity především polostrukturované narativní rozhovory, zúčastněné a nezúčastněné pozorování. Kromě odkazů na metodologické aspekty a jejich specifika spojená s podobným typem terénu, jsou zde zmíněny i některé z výsledků - hledaných významových kategorií, které jsou kontextualizovány a reinterpretovány. Vedle zaměření na význam typologie bezdomovectví, nebo jeho osobní - individuální rovinu, jde především o strategie přežití, potřeby lidí na ulici, druhy činností, kterými se zabývají, či jejich ekonomické chování. Bezdomovectví je díky snadné - vizuální rozpoznatelnosti atributů, které ho zvnějšku definují často tématem obecného, veřejného diskurzu. Tato viditelnost může být jednak zdrojem stigmatizace a exkluze, na druhé straně pak může nabídnout prostor pro tvorbu vlastní identity, založené na vymezení vůči odmítající majoritě. Abstract: This presentation introduces a qualitative anthropological research which took place amongst Prague’s homeless people. The research methods employed were, semi- structured narrative interviews, participate and non-participate observation. Apart from a reference to a methodological aspects related specifically to similar types of examined fields, there is an accent to some of the outcoming results - significant categories interpreted and used in context. Besides a reference to a typology of homelessness it focuses primarily on the personal – individual strategies of survival, the needs of people on the street, their activities and economic behavior. A homelessness is due to its publicly exposing character and visibility of its attributes, easy to define. It is often a topic for general, public debates. This makes the homeless an "easy target" for exclusion a stigmatization on one hand. On the other, it can serve as base in forming a new identity, which is built in opposition of majority. Klíčová slova: Bezdomovectví; strategie přežití; život na ulici; sociální exkluze; terénní výzkum. Keywords: Homelessness; strategies of survival; life on the street; social exclusion; field work.
1 Úvod, cíle výzkumu Záměrem výzkumu bylo odhalit některé z významových kategorií, jejichž výklad by bylo možno přisoudit přímo lidem na ulici. Rovněž se pokusit stanovit jejich relevanci a důležitost. Zjistit, jak tento dnes obecně a často diskutovaný fenomén vyvstává (probíhá, prezentuje se) pohledem „zdola". Dále také, jakým způsobem probíhá marginalizace lidí bez domova ze strany většinové společnosti. Existuje-li specifická, bezdomovecká ekonomika, tak v jakém je potom vztahu, ke způsobům získávání a nakládání s finančními prostředky ostatních skupin (sousedících sociálních polí), ve vztahu k šedé ekonomice, k majoritní společnosti. Kromě stránky ekonomické se práce zabývá i vnitřní strukturou této skupiny a relevancí pokusů o její kategorizaci. Je-li možné odhalit typické a obecně shrnující archetypy bezdomovců podle jejich způsobu přežívání, vztahu k návykovým látkám, či snad politickým názorům. Lze-li vůbec popisovanou skupinu shledat natolik koherentní, aby mohla být představována pod sjednocujícím pojmem „bezdomovci“? Je-li bezdomovectví volbou? Je-li možné označit lidi 76
bydlící na ubytovnách, kteří však přes den pobývají s ostatními na ulici, stále ještě jako bezdomovce? 2 Interpretační rámce Bezdomovec a bezdomovectví, jako český ekvivalent k anglickému homeless a homelessness jsou pojmy, které se v obecném povědomí začínají ve větší míře objevovat zhruba ve druhé polovině 20. století (Glasser & Bridgman, 1999). Po staletí existující koncept tuláctví (vaganti, poutníci, vandráci, pobudové, hoboes, skid rowers, tramps, bums), se v urbánním prostředí západních společností 20. století přetváří v obecně používaný termín homelessness. Tento pojem začíná nabývat důležitosti v 60. a 70. letech 20. století v souvislosti s tzv. „revolucí lidských práv" (Levinson & Ross, 2007), kdy o něj zejména ve Spojených státech amerických vzrůstá zájem ze strany politických a sociálních institucí. Širší povědomí o bezdomovectví je podporováno mediální pozorností a má zčásti za následek dekriminalizaci některých aktivit, které jsou s životem na ulici spojené (zastavení stíhání za spaní venku, vykazování bezdomovců za hranice měst a okresů atp.) a zintenzivnění společenské diskuze o jeho regulaci. Bezdomovectví se tak v západních společnostech stává tématem vzbuzujícím mnohdy rozporuplné reakce. Na jedné straně zde stojí kritika sociálního systému, který se přes bohatství a obecně deklarovanou vyspělost, nedokáže vyrovnat s takto otevřeně se prezentující chudobou. Na straně druhé se objevují názory, které chápou bezdomovce spíše jako deviantní skupinu, která určitým způsobem vybočuje z normy a narušuje obecně sdílená společenská pravidla a normy. Časté vnímání problematiky bezdomovectví úhlem podobně dvojznačných pohledů, je v odborné rovině možné popsat prostřednictvím některých „velkých" společenskovědních koncepcí, jak to vysvětluje M. Ravenhill (2008). Z hlediska funkcionalistické teorie, je na společnost pohlíženo na základě společenských zřízení a sociálních systémů, které vysvětlují proč tyto systémy přetrvávají ve sdílených hodnotách zúčastněných. Bezdomovec tak může být vnímán jako deviant vybočující z normy (Rossi, 1989). Ravenhill (2008,27) shledává funkcionalistický přístup k bezdomovectví jako nedostačující proto, že je bezdomovec vnímán už od počátku jako ten, jehož jednání je určitým způsobem poruchové či deviantní. Pokud však jedinec opustí rodinu (společenskou strukturu), může to být rovněž důkazem nefunkčnosti, selhání, či patologie rodiny samotné. Pohled na bezdomovce, který je obětí ekonomického a sociálního systému, rodiny, špatné bytové politiky atp., zase podle Ravenhill nabízí strukturalismus, který místo vztahu jedince ke společnosti, řeší dopady struktury na individuum. Přílišné zaměření na strukturu (makro perspektivu) přehlíží agency jednotlivce, tedy jeho schopnost jednat individuálně a být na těchto strukturách do jisté míry nezávislý. Megan Ravenhill (2008) ve svém přehledu teoretických koncepcí a jejich aplikaci pro výzkum bezdomovectví pokračuje symbolickým interakcionismem, kde je kladen důraz na sociální proces a sociální realita je zde chápána skrze individuum, které konstruuje, dekonstruuje a rekonstruuje svůj svět, své okolí a samo sebe. Symbolický interakcionismus dává vzniknout konceptům jako nálepkování, sociální psychologie, agency. Ravenhill také zmiňuje sociální kapitál (Bourdieu, 1998) a koncept strukturace (Giddens, 1984), aby závěrem svého výčtu teoretických přístupů konstatovala, že žádná z teorií nemůže postihnout problematiku bezdomovectví celkově sama o sobě. Komplexní pojetí sociálního tématu vyžaduje holistický přístup a kombinaci jednotlivých pohledů. Rozpletení „amalgámového jazyka" jednotlivých teoretických přístupů (jejich paradigmat a terminologie), které je při jejich aplikaci (vtělení) do výzkumu, jež využívá více teoretických zdrojů a pohledy z různých perspektiv, je pak určitou daní pro komplexní pochopení (uchopení) zkoumané problematiky. Mezi klasické autory zabývající se problematikou bezdomovectví patří Nels Anderson (1999), který je zároveň průkopníkem metod zúčastněného pozorování. Jeho výzkum potulných dělníků (hobos) z Chicaga 20. let 20. století předznamenává nástup urbánní socio77
logie Chicagské školy, obrat zájmu výzkumu dovnitř západních společností. Při výzkumu hobos, Anderson zmiňuje důvody bezdomovectví, kategorizuje a popisuje návrhy řešení bezdomovectví. To vše již v prvních dekádách 20. století. Kulturu ulice a svět mužů, kteří se živí občasnou nekvalifikovanou námezdní prací ve Washingtonu 60. let, v knize Tally's Conner představuje Elliot Liebow (1966), který strávil dvacet měsíců v prostředí chudinské čtvrti ve Washingtonu, zúčastněným pozorováním života v černošském ghettu, popisujíce vztahy mezi muži, kteří tráví velkou část dne v komunitě na ulici. Představuje jejich vztahy k práci, rodinám, dětem, přátelům apod. Studium fenoménu bezdomovectví prostřednictvím antropologických výzkumních technik probíhá již bezmála jedno století. Spolu s novými informačními technologiemi a popularizací společenských věd (populárně vědecké časopisy, dokumentární filmy), zde dochází k širšímu povědomí - posunutí diskurzu do veřejné sféry, k popularizaci tématu a následně jeho možného využití jako zástupného problému k jiným (politickým, společensko mocenským) cílům. Ke komplexnějšímu porozumění problematice bezdomovectví je třeba zaujmout teoretický přístup spojující perspektivy mikro a makro, sociální změnu, užitečnou technikou je také triangulace, která umožňuje zohlednit různé perspektivy - interview doplněné o rozšířené pozorování u stejné osoby (Glasser & Bridgman, 1999,6). Je třeba zohlednit různorodost zúčastněných jedinců a okolností, které na ně působí (Kennett & Marsh, 1999,17). Pro výzkum tak komplexního fenoménu jako bezdomovectví je třeba, uplatnit metodickou redukci zaměřením na popis pouze určitých témat či okruhů. Tematické okruhy popisované v tomto výzkumu se z větší míry profilovaly až během pobytu v terénu na základě použitých kvalitativních výzkumných metod, spíše induktivním způsobem. Jednotlivé významové struktury jsou podle získaných dat sestaveny do roviny obecnější, která zahrnuje témata jako typologie (stratifikace), exkluze, vztah k většinové společnosti, obecné příčiny bezdomovectví a návrhy (politiky) pro řešení této problematiky. Druhá rovina je spíše individuální a postihuje osobní důvody bezdomovectví, strategie přežití, potřeby, společenský život a ekonomické chování jednotlivců, participantů výzkumu. Samostatnou část pak tvoří ekonomická rovina bezdomovectví v návaznosti na širší teoretické koncepce ekonomie chudoby ve spojení s urbanitou. Výše uvedená témata jsou však pro danou výzkumnou oblast specifická, což do značné míry dokládá i literatura, která se tématem bezdomovectví zabývá. 3 Metodologie Ke sběru dat byla v práci použita technika polostrukturovaných, narativních rozhovorů doplněných o zúčastněné a nezúčastněné pozorování spojené s pobytem v terénu, kde docházelo k dalším neformálním rozhovorům a setkáním jak s osobami, které by bylo možno přímo označit za „bezdomovce“, tak i s těmi, kterých se zde popisovaná tematika nějakým způsobem jinak dotýká. Při realizaci rozhovorů byl kladen důraz na získání důvěry pramenící z osobního setkání výzkumníka s participanty/respondenty. Pro polostrukturovaná interview byla nejprve vytvořena kostra základních tematických okruhů, která byla po přepisu prvních rozhovorů a jejich analýze doplněna o nově se objevující témata a kategorie. Jednotlivé kódy či významové trsy byly derivovány přímo z přepisů samotných, ty byly obratem použity pro evaluaci či zhodnocení a tvorbu dalších výzkumných otázek. Etická stránka výzkumu byla po procedurální stránce zajištěna ústním informovaným souhlasem od každého, s kým byl veden zaznamenávaný rozhovor. V praktické rovině pak hlavně snahou o citlivé uchopení problematiky zejména v případě setkání s osobami, pro které by mohlo zodpovídání některých otázek přivodit emočně negativní reakce ve spojení s traumatickými prožitky v minulosti, nebo vyvolat některé vzpomínky spouštějící různé diskomfortní stavy. Podobně opatrný přístup vyžaduje i přímá konfrontace s praktikami, které se svou podstatou mohou blížit k hranici porušování zákona. 78
Metody přímého sběru dat spojené s pobytem v terénu byly dále doplněny o prameny z odborné literatury, novinových článků, filmových dokumentů, internetových stránek a odkazů, informační literatury vydávané zainteresovanými organizacemi či institucemi a v neposlední řadě i postřehy a radami některých z odborníků, kteří se danou problematikou zabývají. Zohlednění emické perspektivy prostřednictvím popisu praktik a strategií života na ulici – odhalování jeho detailů, představuje čtenáři kontext strukturálního znevýhodnění. Bourgois & Schonberg ve své knize o bezdomovcích závislých na heroinu prezentují fotografie zobrazující utrpení a bídu. „Dobrá etnografie by však měla ukázat bídu sociálně slabých, která by jinak zůstala pro širší veřejnost skrytou“ (Bourgois & Schonberg, 2009, 298). Samotný vstup do zde prezentovaného terénu, tedy není kvůli velmi nízké společenské prestiži zkoumané skupiny nikterak náročný z hlediska speciálních znalostí či dovedností. O něco těžší už je získat důvěru těchto lidí a postoupit dále než k hranici zdvořilých odpovědí na otázky výzkumníka, vystupujícího do jisté míry z pozice síly. V horším případě se při necitlivém přístupu může pomyslný poměr sil změnit ve prospěch zkoumaných, prostřednictvím kategorického verbálního odmítnutí výzkumníka (mnohdy se zde jedná o otázky, které si většina těch, kteří mají kde bydlet, nechává pro úzký okruh svých blízkých, pro své soukromí). Společenské vztahy mezi bezdomovci mohou mnohdy být založeny na implicitních pravidlech, jejichž neznalost předem diskvalifikuje z participace na diskurzu. 4 Kontext „ulice“ prostřednictvím signifikantních významových kategorií 4.1 Typologie (stratifikace) Snaha o rozdělení do kategorií, typologizace a stratifikace je jednou ze základních charakteristik možnosti pochopení a popisu určitého fenoménu. Potřeba rozlišení, pojmenování a zařazení tak vzniká i při výzkumu mezi lidmi, kteří žijí venku na ulici. Nutnost určitým způsobem vymezit zkoumaný terén stojí jednak před osobou výzkumníka, dále je důležitá pro pomáhající instituce, které tak definují svou cílovou skupinu. Význam má také pro represivní složky státní moci při střetu se zřetelně nekonformním chováním. Je ovšem přítomná i v obecném, veřejném diskurzu, kde je pojem (osoba) bezdomovce vnímána a skloňována v současnosti stále častěji a mnohdy v negativních konotacích. Jistá vnitřní stratifikace ve smyslu odlišení od ostatních, definování vlastní situace, nebo statusu (stavu, identity), je pak velmi důležitá i pro samotné bezdomovce. Vzniká zde určitá vnitřní hierarchie, nalezení vlastního místa prostřednictvím odlišení od ostatních. Proto i jeden z prvních náhledů na fenomén bezdomovectví při přípravě tohoto výzkumu - náčrt jeho hrubé osnovy, obsahuje slovo „typologizovat“. Odlišnost výsledků snah o typologizaci však plyne právě z úhlu pohledu reflektující entity, ze záměru, kterým je její snaha vedena a potřeby, pro kterou je určena. V odborné literatuře zabývající se tematikou bezdomovectví se typologizuje na základě vnější charakteristiky, nebo druhů činností, které lidé na ulici vykonávají (Anderson 1999, Clair & Wasserman, 2010). Dle demografických parametrů (Levinson & Ross, 2007), či dle sociálních rolí uvnitř bezdomoveckých komunit (Meanwell, 2012). V následujících bodech jsou nastíněny odlišné přístupy k typologizaci lidí na ulici v závislosti na charakteru vztahu pozorovatele k této skupině obyvatelstva. Jde o vymezení ze strany zákona (státních úřadů a policie), ze strany pomáhajících (charitativních) institucí a ze strany samotných bezdomovců, ve smyslu chápání vlastní identity. I. Podle paragrafu 52, vyhlášky č. 182/1991 sbírky, která pozbyla platnost teprve v roce 2007, byli bezdomovci a lidé bez přístřeší zařazováni mezi tak zvané "občany společensky nepřizpůsobivé"(Štěchová & Luptáková & Kopoldová, 2008,7). V současných právních normách a předpisech se s podobným vymezením již nesetkáme. Vztah zákona a bezdomovectví lze přesto chápat na dvou rovinách. Z hlediska bezdomovců jako potřebných, kdy je lze podle zákona (Zákon č. 108/2006 Sb) definovat jako osoby, nacházející se v hmotné 79
nouzi. Tedy osoby, které mají nárok čerpat sociální dávky a využívat sociální služby. Tuto problematiku postihuje několik zákonů v oblasti sociální péče platných od 1.1. 2007 (Štěchová & Luptáková & Kopoldová, 2008). Konkrétně se jedná o zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, zákon č. 110/2006 Sb. o životním minimu a zákon č. 110/2006 Sb., který mimo jiné upravuje i podmínky pro poskytovatele sociálních služeb). Na straně druhé jsou tu zákony a zákonné normy jako nástroj k postupování vůči bezdomovcům ze strany represivních složek zastoupených Policií České republiky a v Praze také Městskou policií hlavního města Prahy. Jedná se zejména o posuzování takového chování jednotlivců, které překračuje zákon, nebo narušuje různé místní a lokální vyhlášky a je z právního hlediska přestupkové. Výše uvedené v rámci typologie znamená, přiřazovat k bezdomovectví rozličné jiné kategorie podle nepovolených činností jako výtržnictví, užívání alkoholu na veřejném prostranství, žebrání, znečišťování veřejného prostoru, nelegální obsazování opuštěných nemovitostí a podobně. II. Odlišný přístup k typologizaci lze pozorovat u organizací, které bezdomovcům pomáhají a to jak z hlediska odborného, snahy o koncepční řešení (mnohdy založené na společenskovědním výzkumu). Tak i z hlediska příznivého či pozitivního naklonění k problematice, snaze o prevenci a hledání řešení místo represe. Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci FEANTSA vytváří typologii bezdomovectví ETHOS, založenou na situacích, ve kterých se jednotlivec ve vztahu k bydlení nachází. Širší kategorie jsou zde odstupňovány od nevyhovujícího bydlení, přes bydlení nejisté, ubytování bez bytu až k bydlení úplně bez střechy, či přístřešku. Tyto čtyři základní formy vyloučení z bydlení se pak dále dělí na další subkategorie tvořené národními specifiky v různých zemích, za účelem monitoringu bezdomovectví a tvorbě a vyhodnocování politik. Hradečtí (1996, 27) se snaží vyhnout určitému bodu zlomu, který může nastat při definování bezdomovectví až na základě ztráty bydlení (střechy nad hlavou). Ve skutečnosti totiž může být jak člověk bydlící, tak i člověk nebydlící součástí jednoho procesu vedoucího dolů, směrem k sociální exkluzi. Širší uchopení daného fenoménu tedy vyjadřují prostřednictvím dělení na bezdomovectví zjevné, skryté a potenciální (Hradečtí 1996, podobně také P. Rossy 1989, 45). Ke skupině zjevných, viditelných bezdomovců tak přibývá skupina bezdomovců skrytých, kteří třeba čerpají pomoc sociálních služeb, ale nevyhledávají zde nocleh. Bydlí u známých, nebo na squatech. Tito lidé mají přístup k osobní hygieně a na první pohled nelze poznat, že se jedná o lidi bez domova. Potenciálními bezdomovci jsou potom všichni ti, kterým ztráta bydlení bezprostředně hrozí. Může jít o osoby zadlužené, s nepravidelnými příjmy, propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody, lidi žijící v přelidněných bytech, imigranty a všechny sociálně slabé, pro něž může být každá další, byť nepatrná komplikace, hořkou vstupenkou na ulici. Podle Hradeckého je obecně možné použít i dalšího členění podle různých charakteristik a to zejména ve výzkumu. V sociálních službách (v praxi) se však stejně nakonec řeší situace ad hoc, tedy v závislosti na individuálních potřebách uživatele a členění proto není až tolik důležité. III. Typologie, určení a vymezení pojmu bezdomovec, popřípadě rozlišení různých druhů, typů, či „podskupin" lidí, kteří žijí na ulici, bylo mimo jiné jedním z hlavních tematických okruhů připravených pro samotné rozhovory s bezdomovci. Pohled ze strany bezdomovců se od předchozích dvou pohledů institucí liší osobní zainteresovaností jednotlivce, který v představené škále, či typologii označuje sám sebe - implicitně či explicitně odkazuje na své místo či pozici ve společnosti. Pokus o zachycení emické perspektivy charakteristické pro antropologickou analýzu je důležitý proto, že stojí proti možným apriorním kategorizacím ze strany ostatních disciplín. Studium významů a interpretací zevnitř je však na druhé straně hůře klasifikovatelné, protože nemá předem určenou strukturu a odvíjí se od snahy nalézt společné významové prvky ve zdánlivém chaosu. Metody zúčastněného a nezúčastněného pozorování umožňují nahlédnout určité „typy" zejména podle viditelných vnějších charakteristik a podle interakcí s ostatními lidmi. Jak, kdo a s kým komunikuje. Jak se jedna 80
skupina verbálně či nonverbálně vymezuje proti skupině jiné. Hlubší chápání jednotlivých prvků a modelů představují vysvětlení získaná ze skupinových i individuálních rozhovorů. V guide listech používaných pro zaznamenávané rozhovory bylo konkrétně použito jednak obecných otázek jako „Kdo je vlastně bezdomovec? (kdo je a kdo není?)", „Je více druhů bezdomovců? (jak se odlišují?, potkávají se navzájem?, baví se mezi sebou?)" a podobně. Dále pak otázky upřesňující a redefinující kategorie již popsané, jako odkazy na „ty mladé (bezdomovce)", „ty feťáky" a podobně. Mezi nejobecnější kategorie členění lidí žijících na ulici patří rozdělení na starší a mladší. Dále podle vnější fyzické kondice, kdy se jedni vymezují vůči jiným, kteří o sebe „tolik nedbají" po hygienické a vizuální stránce. Rozdělení podle vztahu k návykovým látkám - stupni závislosti na alkoholu či drogách. Podle příslušnosti k různým skupinám a partám, nebo zda-li se jedná o tak zvané „samotáře", či páry, které „si žijí pro sebe". Podle místa pobytu, tedy kde a jak přespávají. Mají-li postavený příbytek (chýši), nebo spí pod mostem, na lavičce, v tramvajích, či různých dalších typech provizorního ubytování (stany, squatty, železniční vagóny, ve městě, mimo město, v lese atd.). Využívají-li k bydlení sociálních služeb (přechodné ubytování, ubytovny, chráněné bydlení). Nebo jestli stále mají kde bydlet. Jistou formu stratifikace, či rozlišení lze dále vypozorovat i v závislosti na způsobu obživy, jedná-li se o žebráky z centra Prahy (kteří však mnohdy nemusí být bezdomovci), nebo „sezónní", či „falešné bezdomovce“. Také podle toho, jakým způsobem si shánějí obživu. Bezdomovectví je ve společnosti zavedený a širokou veřejností vnímaný fenomén, pojem charakteristický určitými viditelnými znaky, který může na jedné straně vést ke zjednodušování, nálepkování, předjímání a marginalizaci. Při pohledu z druhé strany může být zároveň velmi široký, s nejasnými, flexibilními obrysy. Jako pojem umožňuje realizaci a existenci mnohých skupin či identit, jejichž spojujícími rysy jsou chudoba a exkluze. Tendence typologizovat, je na jedné straně podnícena snahou o popis a definování struktury skupiny lidí nacházejících se v zorném poli výzkumného záměru. Z pohledu terminologie kvantitativního výzkumu by se to dalo nazvat snahou o nasycenost vzorku, postihnutí všech zúčastněných podskupin a jejich charakterizování. Skupina lidí žijících na ulici – bezdomovci je co se týká výčtu popsatelných vlastností, a tedy nalezení různých spojujících charakteristik, velmi široká. Svým složením (vzdělání, věk, pohlaví, původní profese, etnická příslušnost) se blíží běžné populaci s tím rozdílem, že jsou tito lidé oběťmi extrémní chudoby a nemají kde bydlet. Tyto na první pohled viditelné znaky však stačí k tomu, aby pro zbytek společnosti byly vnímány jako důvody vedoucí ke stigmatizaci a vyloučení. Prvním poznatkem při proniknutí pod zjednodušující označení „bezdomovec" je velikost různých podskupin, které jsou zde obsaženy. Viděno náhledem různých vědeckých disciplín dochází k teoretickým redukcím. Psychologie se u lidí žijících na ulici může zaměřit na míru výskytu různých psychopatologických jevů, sociální pedagogika bude redukovat z hlediska přístupnosti terapeutickým a pedagogickým metodám (odtud možná pochází nechvalně známý pojem „nepřizpůsobiví"). Etnografie pak pokusem o zprostředkování emické perspektivy dává slovo samotným zúčastněným. V provedených rozhovorech a při pobytu v terénu bylo nejčastěji zmiňováno rozdělení na mladé - staré, samotáře - ty, co žijí ve skupinách, uživatele alkoholu - uživatele drog, rozdělení podle způsobů obživy a místa přenocování. Typologie, která existuje mezi samotnými bezdomovci, je založena na hledání vlastní identity prostřednictvím vymezení vůči ostatním. Nalezení vlastního místa a snaze pojmenovat situaci, ve které se jednotlivec nachází. Pojem bezdomovec je nálepka, umožňující jedním slovem označit (shrnout) složitý a mnoho úrovňový problém, který souvisí s chudobou a společenským vyčleněním. Lidé, kteří se v této situaci nacházejí - bezdomovci, jsou však do jisté míry spolutvůrci významu pojmu bezdomovec, F. Barth (1969, 297) podobně definuje etnicitu. (Jako sociálně vnímanou odlišnost, která je konstruována v interakci. Jako formu sociální organizace založené na ko81
munikaci, s pružnými hranicemi). Svým jednáním určují normy a způsoby chování, které jsou pro bezdomovce přijatelné a které nikoliv. Vnitřní struktura - terminologie bezdomovectví zezdola, pak jak se domnívám, obsahuje označování skupin a jednotlivců, se kterými se lidé ve svém okolí setkávají. Označování těch, kteří jsou na tom ještě hůře („nesnaží se, nemyjí"), „feťáků" (kteří nejsou „těmi pravými bezdomovci"), „mladých" (kteří to přeci „nemají za potřebí"), „starých" (kteří už rezignovali, nebo jsou naopak právě těmi skutečnými bezdomovci) a podobně. Bezdomovectví je sociální status, pojem, který hraje roli z hlediska celospolečenské hierarchie a určuje pozici člověka v sociální struktuře. Vymezování hranic tohoto pojmu je procesem, na jehož průběh mají vliv především ti, kterým je přisouzen. Bezdomovectví je zároveň stigma udělované ze strany vnější společnosti, zároveň pak sociální status, ke kterému se někteří dobrovolně hlásí. Typologizace je při výzkumu bezdomovectví flexibilní kategorií a pokud pochází ze strany společnosti, vykazuje spíše strukturální parametry. Tím, že na základě těchto parametrů dochází k budování vlastní identity, získávají původně pasivně pojmenované kategorie svojí agency. 4.2 Exkluze Charakteristickou pro realitu života na ulici, je v první řadě chudoba, shánění „denního chleba" v podobě místa na přespání, jídla, čistého oblečení a také levného alkoholu a tabáku, který má kromě hlediska závislostí také socializační roli. Přes toto, téměř bytostné spojení bezdomovectví s chudobou, bych za základní aspekty života na ulici podle setkání s ním označil pomocí tří okruhů. Prvním je strach, který souvisí s absencí zázemí - vlastního místa, kde člověk získává pocit jistoty a bezpečí. Strach však kromě tohoto, spíše psychologického hlediska nabývá reálné opodstatnění v podobě skutečného ohrožení spojeného s pobytem venku. Dalším je opovržení. Bezdomovectví je na veřejnosti snadno vizuálně identifikovatelné kvůli nedostatečnému přístupu k hygienickému zázemí, možnosti se umýt, oholit a vyprat si oblečení. Dodržování pravidel spojených s osobní hygienou však v dnešní společnosti patří k základním normám „standardního chování". Nedodržování těchto pravidel bývá naopak sankcionováno a bezdomovecká subkultura tak v očích veřejnosti výrazně ztrácí sympatie. Toto lze paradoxně popsat i mezi samotnými bezdomovci, kde je hygiena určitým stratifikačním znakem. Mnozí hovoří o „těch špinavcích", kteří jsou na tom hůře než oni sami, protože už se „ani nemyjí". Třetím okruhem je způsob života v opozici. Jde o deviantní chování, které bývá na veřejnosti považováno za nevhodné, nebo nepřípustné a stejně jako špatné hygienické návyky bývá sankcionováno. Lidé na ulici - bezdomovci samozřejmě velmi dobře vědí, jaké způsoby chování jsou společností považovány za přijatelné, co ještě lze tolerovat a kde je možno počítat se sankcemi třeba ve formě verbálního odsouzení. Některé praktiky, které lidé bez domova na ulici předvádějí a za které bývají odsuzováni, ale mohou mít podobu záměrných provokací těch „slušných lidí" kolem. Mohou být vymezením se, rebelií a určitým znakem opozice, odpovědí většině na vlastní vyloučení. Podobně jako se námezdní dělníci v japonských Yoseba ostře vymezují proti spořádaným zaměstnancům a bílým límečkům (Day & Papataxiarchis & Stewart, 1999), podobně i bezdomovci svým chováním a deklarovanými postoji potvrzují, a někdy záměrně „přehrávají" to, co se od nich vlastně očekává. Zde je možno opět zmínit koncept symbolického násilí (Bourdieu, 2000). Lidé na ulici přijímají stereotypy, které o jejich etnicitě (sociální kategorii) vytváří majorita a na jejich základě se od společnosti distancují. V ohrožení. Život bez domova neznamená jen absenci střechy nad hlavou jako ochrany před povětrnostními vlivy, ale i místa kde je možno mít své osobní věci a kde je možno ulehnout bez obav z vyrušení, okradení, nebo fyzického napadení - obav o vlastní bezpečnost. Bezdomovci jsou díky svému nízkému společenskému postavení, neznalosti, důvěřivosti a bezradné životní situaci často terčem různých podvodníků, nebo oběťmi vydírání. 82
Absence zázemí - kam si dát své osobní věci je u bezdomovců řešena různými způsoby. Jsou lidé, kteří „pendlují" a veškerý svůj majetek nosí v batohu na zádech. Jiní svůj majetek z důvodu přenositelnosti redukovali na minimum a s sebou nosí pouze igelitovou tašku. Častou praxí je však sdílení společného místa, kde lze přespat a kde si lze své osobní věci schovat. Jedná se o různé prázdné domy (squatty), v lese, či jinde postavené chýše, nebo přístřešky. Party (skupiny) známých se na těchto místech střídají - jeden tak hlídá věci těch, kteří jsou zrovna pryč. Vzájemná důvěra se v rámci podobných skupin vytváří velmi dlouho, často i několik let a nová skupina se proto hledá těžko. K uložení osobních věcí těch, kteří jsou sami, tak mohou sloužit i nádražní úschovny, nepojízdné vraky aut a podobně. Všechny výše uvedené způsoby však z hlediska bezpečnosti nesplňují předpoklady pro uložení nějakých cennějších předmětů a tím znemožňují jejich vlastnictví. Nemá cenu vlastnit nic hodnotnějšího kromě věcí, které se dají nosit neustále u sebe. I v tomto případě pak hrozí, že se jednotlivec stane obětí krádeže, pokud se někdo dozví, že má u sebe něco cenného. Mezi lidmi na ulici obecně panuje nedůvěra. Mnohdy dochází ke vzájemnému okrádání, které je však stále pouze menším z rizik jakým jsou bezdomovci „tam venku" vystaveni. Podle výpovědí samotných bezdomovců se často jedná o některé mnohem závažnější případy trestné činnosti. Staří lidé jsou údajně vydíráni a nuceni žebrat, získané peníze jsou jim následně odebrány. Situace zde nápadně připomíná modely fungující v případech pouliční prostituce - starý pán stojí na ulici a žebrá, pokud se zdá, že interakce žebráka s některým z kolemjdoucích zabírá déle času, než je potřeba k vyslechnutí prosby a vylovení drobných z kapsy, hned je poblíž nervózně vyhlížející mladík, odhodlaný případného zvědavce razantně odradit. Ti, kteří nejsou v určité lokalitě (v centru Prahy) dlouho a nepotkali dosud nikoho, kdo by jim vysvětlil, co si „mohou dovolit“, riskují například v případě žebrání střet někým, kdo si na zvolené místo činí nárok. V lepším případě to může být některý jiný bezdomovec, který situaci řeší ústní domluvou. Může však dojít i ke konfliktu s některou z organizovaných skupin. Bezdomovci proto musí znát prostředí ulice, místa kde se nacházejí. Některé lokality v centru Prahy jsou proslulé prodejem drog, nebo jinou ilegální činností. Při vzpomínce na své první dny na ulici tak několik bezdomovců zmínilo, že byli okradeni v Praze na Hlavním nádraží – místě, které by si dnes pro svůj nocleh určitě nezvolili. Lidé na ulici jsou také slabí a důvěřiví. Proto se snadno stávají terčem různých podvodníků, nebo i oficiálních obchodníků a prodejců, kteří využívají nekalých praktik a jejich situace zcela neeticky využijí k vlastnímu prospěchu. „Časovanou bombou“ z hlediska propadu do dluhové pasti (či jejího dalšího prohloubení) může být setkání s pouličním prodejcem smluv pro operátory mobilních telefonů, kteří nabízejí telefon „za korunu“ (spolu s podpisem smlouvy na několik let). Takový prodejce si „pouze vyfotí“ občanský průkaz. Jeho „oběť“ podepíše smlouvu, kterou si ani nepřečte, mobilní telefon skončí v levném bazaru a dlužná částka může být během několika let značná. Další kategorie hrozeb se týká se přímého ohrožení zdraví a života lidí na ulici a proto patří mezi nejzávažnější. Špatná strava, omezené možnosti dodržování osobní hygieny z důvodů absence zázemí a také nedostatečné oblečení způsobují náchylnost k různým onemocněním. V prostředí mezi bezdomovci dochází k většímu množství výskytu infekčních chorob jako tuberkulóza, ale i k jiným onemocněním (zánětlivým, kožním, onemocněním jater, žaludku apod.). K přímému ohrožení života pak dochází v zimě během tuhých mrazů. Někteří bezdomovci tvrdí, že za umrznutí si lidé mohou často sami hazardem spojeným s podceněním vlivu alkoholu, nebo (především u mladších) drog. Často zveřejňované policejní statistiky zmiňující počet umrzlých lidí však dokládají závažnost a bezprostřednost takového ohrožení. Přímé ohrožení zdraví a života lidí na ulici spočívá i v riziku fyzického napadení jak ze strany ostatních bezdomovců (v tomto prostředí se často vyskytují duševně nemocní, nebo lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody apod.), tak z řad kolemjdoucích, nebo 83
lidí, kteří si oslabené jedince na okraji společnosti záměrně zvolí jako cíl své agrese. Důvody k takovým útokům pak mohou být různé. Od prostého zneužití slabosti a nízkého sociálního postavení spojeného s omezenými prostředky k sebeobraně (fyzické a následně i právní), které mohou povzbudit některé jedince s poruchami osobnosti a násilnými tendencemi k ventilaci svých agresivních sklonů, po cílené napadání právě bezdomovců z různých jiných důvodů. Může jít o „spořádané občany", kterým vadí, že bezdomovci „dělají nepořádek" před jejich domem, nebo že nepracují. Může jít o partu podnapilých mladistvých, kteří fyzickou konfrontaci s bezdomovcem využijí k demonstraci svého postavení ve skupině, nebo o náhodné setkání s frustrovaným jedincem - nepochopenou interakci končící fyzickou inzultací. V opovržení. Urbánní prostředí považuje ulici v protikladu k vnitřku budov - domovů, nebo pracovišť jako veřejný prostor. Život na ulici je proto neustálým vystavením se dohledu ostatních, nedostatkem soukromí. Dalo by se říci, že bezdomovci v podstatě žijí v jakémsi Benthamově panoptikonu (návrh vězení od J. Benthama. Lidé jsou uvězněni v celách kolem centrální věže a jsou tak pod neustálým dohledem. Panoptikon je v podstatě opakem Kolosea - Foucault, 2000) v kontrolované izolaci kde jsou vidět, ale sami nevidí. Panoptické principy dohledu a disciplinace jsou stále používány v různých institucích napříč celou společností. Nepostřehnutelné odstupňování od pouhého nepořádku po trestnou činnost, od trestného činu k pouhé odchylce od průměru (normy). Vnímaná odchylka, anomálie zde spojuje nejdrobnější přestupek s nejtěžším zločinem, řeší je škola, útulek, vězení. (opět Foucault, 2000). Zdrojem pohoršení z hlediska majoritní společnosti může být skutečnost, že bezdomovci všechny své potřeby vykonávají venku na ulici (denní rituály, které se v případě ostatních lidí odehrávají ve skrytu jejich obýváků, koupelen a kuchyní). Bezdomovci mají ke svému bezprostřednímu okolí přirozeně často podobný vztah jako jiní ke svým domovům, což se projevuje citlivostí na lokalitu (fixací na určité prostředí). Zvýšenou vnímavostí na urbánní změny, stavební uzávěry, rušení squattů, vyhánění z oblíbených míst městskou policií, na základě různých nových vyhlášek pražských městských částí. Citlivost na změny souvisí také s počasím a střídáním ročních období, v jejichž důsledku se často objevuje únava, která může být nezúčastněným pozorovatelem negativně interpretována jako lenost, neschopnost, nebo jednání pod vlivem alkoholu, či drog. Nedostatek místa, kde složit hlavu a v klidu si odpočinout (soukromí a pocitu bezpečí), k podobným stavům ještě přispívá. Z pohledu veřejnosti jsou to však právě tyto viditelné atributy, prostřednictvím kterých hodnotí lidi, kteří se ve veřejném prostoru pohybují. Společnost kontroluje dodržování obecně uznávaných norem a jejich porušování sankcionuje odmítáním, projevy nevole, nebo opovržením. Jinakost, na jejímž základě jsou bezdomovci ze společnosti vylučováni, nepochází odnikud zvenčí. Nejedná se o odlišnou etnickou skupinu, lidé na ulici vesměs také nemluví jiným jazykem. Ona viditelná odlišnost, pro niž bývají bezdomovci stigmatizováni, by mohla být odstraněna pouhým převlečením do jiných šatů. Jakkoliv by to skutečné problémy jednotlivých lidí na ulici nevyřešilo, pouze by se přesunuli do kategorie tzv. skrytých bezdomovců (Hradecký, 1996). Bezdomovci jsou „produktem" této (své vlastní) společnosti, jsou její součástí. Podobný osud může potkat prakticky každého. Je tedy ono „fuj" skrytou obavou z možného vlastního osudu? Z hrozby sociálního propadu, kterou si lidé odmítají připustit, odmítají se na ní dívat? Projevy opovržení vůči bezdomovcům jsou měkčí formou odmítnutí, než třeba fyzické násilí a podobné jednání je proto k vidění častěji. Je možné se s ním setkat v prostředcích městské hromadné dopravy, kdy si spolucestující ostentativně ucpávají nosy. Probíhá na nárožích ulic, kdy kolemjdoucí trousí hodnotící komentáře. Spočívá však také v běžných rozhovorech mezi lidmi, kteří si předávají své každodenní zkušenosti. Když se někde „něco stane" (krádež, výtržnost), bývají v této souvislosti často zmiňováni právě bezdomovci. 84
V komunitě. Zjednodušeně by se dalo říci, že lidé bez domova vytvářejí jakési „komunity z donucení". Prudký & Šmídová (2011) ve své kvantitativní analýze demografických údajů klientů charitativní organizace Naděje, nacházejí určité společné prvky - demografické a statusové charakteristiky, které k sociálnímu propadu mohou přispět (např. vyrůstání v neúplné rodině, či bez rodiny, původní povolání v dělnických profesích, závislosti na návykových látkách, nebo zkušenost s pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody). Celková variabilita demografických údajů lidí na ulici je však natolik členitá, že by jejich spojení v jiném kontextu něž právě v bezdomovectví bylo zřejmě vyloučeno. Analýza Prudkého a Šmídové, ukazuje některé trajektorie a shrnující impulsy na cestě ke dnu. Tím, co lidi na ulici spojuje, je však právě kontext ulice. Z důsledku bezdomovectví není možné určit universální příčinu jeho důvody. Při snahách o prevenci je možné popsat jednotlivé rizikové faktory a skupiny, generalizovat jinak než na základě konečného důsledku - ulice však nelze. Komunity bezdomovců vznikají na základě exkluze (obav, opovržení, odloučení). Svou sociální a ekonomickou strukturou se tyto komunity v mnohém podobají některým archaickým modelům lidských společností (rovnostářství, mobilita, dělba práce: Giddens, 1984, také Mauss, 1999). Někteří bezdomovci popisují fungování různých komunit a skupin mnohdy ambivalentním způsobem, na jedné straně vyzdvihují vzájemnou pomoc, dělení, spolupráci a pocit vzájemnosti, na straně druhé zdůrazňují, že je lépe nikomu nevěřit a starat se hlavně „o to své". Život na ulici je spojen s četnými riziky a chudoba přináší omezené možnosti, blízkost druhých je proto velmi důležitá. Společně prožívaná zkušenost odmítání majoritní společností může navíc vést k vymezování se, k přijetí některých atributů, které jsou bezdomovcům přisuzovány za své a k jejich rozšiřování. K popírání „mainstreamu“, který jim byl odepřen. Spolu s ostatními bezdomovci mohou v beznadějné situaci lépe pochopit sami sebe, vyjednávat svou novou (přisouzenou, přihodivší se, zvolenou) identitu. Setkání s druhým na ulici je životně důležité hlavně v prvních dnech po ztrátě střechy nad hlavou, kdy je potřeba zjistit, kde se dá sehnat jídlo, kde je bezpečné přespat. Po celodenním chození je tu i potřeba s někým prohodit přátelské slovo. Život ve skupině je v kontextu ulice také důležitý z hlediska bezpečnosti, pocitu sounáležitosti a redistribuce zdrojů. 4.3 Mýtus svobodné volby V souvislosti s bezdomovectvím lze v populaci běžně zaslechnout názory, že si někteří z lidí na ulici podobný způsob života vybrali sami, nebo že se jedná o životní styl těch, kteří jsou líní pracovat a přežívají na úkor ostatních. Tento názor může vyvolat poněkud romantizující představa různých tuláků, vandráků, či trempů, kteří se neidentifikovali s tržní, na spotřebu orientovanou společností a žijí si svým způsobem života. V očích veřejnosti mohou podobné představy podporovat některé mediální výstupy (reportáže, rozhovory, novinové články), ve kterých chudí lidé ukazují svůj život a v podstatě se „tváří spokojeně“. Tuto představu v nás nakonec může vzbudit i člověk, který nám s úsměvem (v létě na lavičce) vypráví, jak mu v zimě omrzly nohy, nebo jak dojídá klobásy z odpadkového koše. Může k ní přispět obraz některých mladých squatterů, kteří ve skutečnosti nejsou bezdomovci (mají se kam vrátit). Podobné názory se přejímají jednoduše, protože mimo jiné, určitým způsobem zbavují ostatní špatného svědomí. Takový postoj může navíc vyvolat představu existence skupiny, která záměrně zneužívá solidarity společnosti nabízející pomocnou ruku a záměrně si žije „po svém“, protože jí to vlastně vyhovuje, představu skupiny „parazitující“ na společnosti. Do jaké míry však těmto lidem společnost skutečně nabízí alternativu, už je složité posoudit s ohledem na individuální potřeby těchto lidí. Posuzovat jednotlivé případy zvlášť znemožňuje generalizace a je proto náročnější. Pomineme-li sociální stránku celé problematiky, fakt že se jedná o skutečnou tíživou situaci, ve které se jednotlivci každý zvlášť se svým příběhem nacházejí, můžeme zmínit i hledisko psychologické. Jeden z dotazovaných pracovníků pražské charitativní organizace s dlouholetou zkušenosti terénního pracovníka mezi lidmi bez 85
domova, nabízí ohledně možnosti vysvětlení svobodné volby bezdomovectví psychologickou teorii naučené bezmocnosti (Seligman, 1976). Člověk, který se ocitne na pomyslném dně, odvrhnutý společností se několikrát pokusí svou situaci řešit. Po několika neúspěšných pokusech, kdy se znovu a znovu vrací do výchozího bodu - realitě bezdomovce, rezignuje a přijme skutečnost, že je na ulici vlastně dobrovolně. Další interpretace vychází z jednání v kolektivu. Z výše uvedených indicií by se dalo soudit (očekávat), že skupina, na kterou je vyvíjen nátlak, a jsou jí přisuzovány určité sjednocující charakteristiky, bude nějakým způsobem reagovat a tyto charakteristiky přijme jako atributy své identity, které bude hájit navenek. Při pobytu mezi některými skupinami bezdomovců je možné slýchat kritiku současné společnosti, její konzumní zaměření, zkorumpovanou politickou scénu, nedostatečné sociální programy, nemožnost získat zaměstnání. V protikladu s tím je pak vyzdvihován život bezdomovce jako svobodná alternativa k tomuto sytému (Day & Papataxiarchis & Stewart, 1999). Jde o vymezování hranic vlastní (skupinové) identity - alespoň navenek, skutečný důvod může mít různé příčiny včetně naučené bezmocnosti (Seligman, 1976), udržení koherence skupiny, projevy „hrdosti" - nepřiznání vlastní bezradné situace. Takto deklarovaná identita se mnohdy hroutí, pokud dojde k rozhovoru „mezi čtyřma očima". Mnozí bezdomovci potvrzují skutečnost, že se jiným způsobem prezentují uvnitř své skupiny a jinak před někým zvenčí, kdy mohou být upřímnější a sdělit i to, co by jinak neřekli. Další otázkou je, zda-li je zde možno hovořit o něčem, jako „status bezdomovce“. Nelze tomu tak v případě pohledu na bezdomovce jako jednotlivce, pohledu, který je oproštěn od generalizací, pohledu, který je prosazován pomáhajícími organizacemi a jehož cílem je právě řešit individuální potřeby jednotlivců spojené s důsledky sociální exkluze. Z pohledu zvenčí (od společnosti jako celku) potom, jak ho definuje například Anthony Giddens (2004), jako prestiž, nebo způsob chování, který je pro danou skupinu v sociálním poli charakteristický, už to možné je. Může jít o jakýsi nechtěný sociální status, který bývá používán jednotlivci při deskripci své momentální situace. Jeho reálný společenský význam potvrzují i lidé, kteří se ve snaze vyžebrat peníze za bezdomovce vydávají. Status bezdomovce by však existoval i v případě, že by se s ním nikdo z jeho potenciálních nositelů reálně neztotožnil (sám ho nepoužíval). Byl by pak hypotetickým konceptem, na jehož základě dochází k označování (stigmatizování) ostatních bez ohledu na to, jestli souvisí s realitou, či ne. Otázka statusu ve společnosti proto nesouvisí s otázkou, zda-li si lidé dobrovolně volí život bezdomovce. Proti svobodné volbě v tomto výzkumu hovoří zejména respondenti z řad pomáhajících institucí. Domnívám se, že v důsledku je možnost svobodné volby bezdomovectví jako způsobu života skutečně mýtem, který může mít svůj původ hned v několika skutečnostech. Může být zjednodušujícím pohledem ze strany společnosti, který jí umožňuje bezdomovectví odsuzovat. To mohou podpořit některé výroky a stanoviska samotných bezdomovců, jejichž pozadí však má často svoje, jiné důvody. V neposlední řadě je pak třeba rozlišovat mezi skutečně chudými lidmi a skupinami jinými (squattery apod.). Roli zde hraje také otázka definice pojmu bezdomovectví a úhlu pohledu. Z hlediska charitativní organizace nejsou teoretická vymezení a definice tak podstatné (důležitá je pomoc jednotlivcům). Společenské vědy se podobné fenomény naopak snaží pojmově popsat a vysvětlit. Definování je zde podstatné i v případě, že by teoreticky definované skupiny ve skutečnosti neexistovaly. Osobní rovina (důvody bezdomovectví): Důvody bezdomovectví jsou v nejširším kontextu převážně ekonomického charakteru. V Česku se však vzhledem ke stále ještě nedávno uskutečněným společenským změnám, dají spojit s historií bezdomovectví. Pořád zde totiž žijí lidé, kteří se v postavení bezdomovců ocitli právě v návaznosti na pád socialistického režimu, kde podobný způsob existence alespoň podle litery zákona nebyl prakticky možný. Do jaké míry však existovala, či neexistovala tato forma extrémní chudoby obecně, zdali byli lidé podobní dnešním bezdomovcům skryti zrakům majority v různých státních či pod86
nikových institucích (nápravných a zdravotnických zařízeních, podnikových ubytovnách), vedla-li povinnost pracovat k vymýcení extrémní chudoby, nebo k ní naopak po změně politického systému přispěla tím, že na ni někteří lidé nebyli připraveni a už se nestihli adaptovat na nové podmínky? Při pobytu v terénu primárně nepatřily důvody bezdomovectví k hlavní struktuře zkoumaných otázek, zejména z obavy před přílišnou partikularizací tématu na soubor osobních příběhů jednotlivců. Domnívám se také, že pro jejich metodologické uchopení je vhodnější analýza kvantitativní, což dokládá i některá odborná literatura (Prudký & Šmídová, 2011). V této práci má téma důvodů bezdomovectví u jednotlivců přesto dva důležité významy. Uchopení osobní roviny je důležité jednak ve smyslu přiblížení se k lidem na ulici, získání důvěry. Vyslechnutí osobního příběhu a zařazení samotné osoby participanta výzkumu do širšího - časoprostorového kontextu. Dále pak proto, že je důležitým vodítkem při snahách o skutečnou pomoc a prevenci bezdomovectví jako takového. Otázky a odpovědi typu jak a proč „někdo skončil na ulici“, jsou v neposlední řadě velmi častým tématem, které je s bezdomovci spjaté a v mezilidských interakcích se neustále znovu objevuje. Důvody, proč se někteří lidé ocitají na ulici, jsou spojené s tíživou životní situací, ztrátou bydlení, zaměstnání, zadlužením a následnou neschopností dluhy splácet. Ztrátou partnera, nebo osoby živitele. Rozchodu s rodinou nebo rodiči a vyhozením z bytu. Návratem z výkonu trestu odnětí svobody a nezdařeným návratem zpět do společnosti (nesehnání ubytování a zaměstnání). Výpovědí z bytu po privatizaci nemovitosti, nebo z důvodu neplacení nájemného. Rozvodem manželů a následným finančním vyrovnáním. Kvůli spáchanému přestupku (trestnému činu) finančního charakteru, nebo dopravní nehodě a nemožnosti splácet, z toho vyplývající (mnohdy značné) finanční částky. Propuštěním z ústavní výchovy (nebo léčby) po dosažení plnoletosti, nebo nové posouzení zdravotního stavu, kterým je pobyt v ústavu podmíněn. Rušením pracovních míst. Rušením podniků s podnikovými ubytovnami. Nemožností dále vykonávat určité zaměstnání z důvodu úrazu, či nemoci. Krachem vlastního podniku, či firmy. Nezdařenou migrací a následnou nemožností návratu kvůli přerušení veškerých kontaktů, nebo obav ze společenského znemožnění v původním prostředí. Absencí širších sociálních sítí, které by všechny výše uvedené situace pomohly řešit. Nechutí, nebo neochotou (z různých důvodů) tyto sítě, pokud existují, využít. Následným přesídlením do anonymního prostředí velkého města a „zakotvení" v komunitě bezdomovců (většinou až po různě dlouhém období „protloukání se na vlastní pěst"). Většina výše uvedených scénářů, jejich variace, nebo jiné - jim podobné příběhy jsou však často důsledkem dlouhodobějších procesů v životě jednotlivých aktérů. Jde zejména o různé sociálně patologické jevy jako alkoholismus, gamblerství, drogové a jiné závislosti, ale i různé psychické nemoci, které v průběhu let eskalují a ve spojení s jinými nepříznivými okolnostmi přispějí k „cestě na ulici". Při osobním kontaktu s lidmi na ulici je spojení vnějších nepříznivých okolností s predispozicemi spíše osobnostního charakteru patrné v momentě, když mluví o vlastním osudu. Fenomén, který P. Bourdieu popsal jako biografickou iluzi (Bourdieu, 1986), spočívá v tendenci spojovat různé, na sobě nezávislé životní události v jeden postupně navazující celek, který může být vyprávěn. Bezdomovci, se kterými jsem se setkal, měli pro svůj případ už také předem připravenou, více či méně souvislou naraci. Příběh, kde líčí důvody, které vedly k jejich současné situaci. Tyto příběhy bývají často doplňovány odkazy na vlastní osobní, či osobnostní charakteristiky, nebo vlastnosti. Po líčení krachu vlastní firmy kvůli nedostatku práce a nemožnosti splácet dluhy následuje jakoby omluvné „no a znáš mě, začal jsem kvůli tomu chlastat" (jeden z účastníků výzkumu - „Pípák“). Přerušení kontaktů s vlastní rodinou zase mnohdy bývá omlouváno vlastní hrdostí. Podobné spojení, jak se domnívám, může vést ke zdání určité nevyhnutelnosti, se kterou na daného člověka osud dolehl. Souhra vnějších okolností a „té mé povahy" tvoří osudový koktejl, proti kterému nelze příliš mnoho dělat. Bezdomovectví se z tohoto pohledu může zdát jako nevyhnutelné a jedinec - ego, je 87
zbaven vlastní odpovědnosti, či výčitek svědomí. Lidé si zde vybudují určitý osobní blok, který jim brání pro zlepšení svého života něco udělat, nebo naopak pomáhá se s tímto životem smířit. Snahou o pochopení, vysvětlení a hledání logiky pro situaci, kde se nacházejí, si zároveň přivírají dveře k možnému řešení této situace. V neposlední řadě pak okolnosti, za kterých se mnozí lidé ocitají na ulici, bývají spojené s traumatizujícími faktory či zážitky. Vnější prezentace vlastního příběhu v komunitě bezdomovců, nebo někomu zvenčí (tazateli, výzkumníkovi), samozřejmě nemusí zdaleka odpovídat skutečnosti. Každý má určitá témata, o kterých odmítá mluvit. Podle slov jednoho z pracovníků terénního programu pomoci lidem bez přístřeší, je však při kontaktu s někým mimo bezdomoveckou komunitu větší pravděpodobnost k otevřené výpovědi. Mnohé postoje a názory presentované v rámci komunity mohou obsahovat jiné významy než otevřený popis vlastní zkušenosti s bezdomovectvím. Mohou souviset s budováním skupinového statusu, nebo pozice jednotlivce ve skupině. Souvisí to i se vzájemnou důvěrou mezi lidmi na ulici, která podle výpovědí většiny účastníků výzkumu bývá nízká. Odlišné ekonomické chování: Pokud bychom přijali předpoklad, že lidé na ulici tvoří určité oddělené společenství, u kterého lze popsat specifické vzorce jednání odlišné od majoritní společnosti, pak by toto společenství bylo možno zčásti charakterizovat pomocí následujících řádků: „Ve srovnání s většími společnostmi, zvláště pak s moderními průmyslovými systémy, se u těchto lidí jen málo projevuje nerovnost". „Tito lidé jsou neustále v pohybu, takže si s sebou nemohou brát mnoho věcí a majetku. Mezi příslušníky této společnosti jsou malé rozdíly co do množství a druhu hmotných statků. rozdíly ve společenském postavení vyplývají téměř výlučně z rozdílu věku a pohlaví". "Jejich komunity nemají stálé složení. Jednotlivci často přecházejí z jednoho tábora do druhého, skupiny se rozcházejí a spojují s jinými, pohybujícími se po témže území". Tato citace pochází z učebnice sociologie A. Giddens (2004, 66), úryvek však místo k „těmto lidem" referuje ke společnosti lovců a sběračů. M. Sahlins (2004), hovoří v souvislosti s lovci a sběrači jako o původní společnosti blahobytu. Odmyslíme-li veškerý technický a technologický pokrok, srovnání jejich způsobu života se způsobem života dnešní společnosti, tkví pokud to zjednodušíme, v minimalizaci jejich životních nákladů a potřeb a následném zisku v oblasti volného času. Realitou dnešní společnosti je ekonomika orientovaná na hromadění hmotných statků, jejichž množství je pak materializací blahobytu a také určením společenského statusu. Z etnocentrického pohledu člena západní civilizace se skupiny žijící na základě principů analogických s ekonomikou lovců a sběračů mohou zdát jako živořící a žijící na pokraji bídy. Sahlins (2004) však upozorňuje na odlišné měřítko hodnot. Tyto společnosti v materiální oblasti neprodukují víc, než nezbytně potřebují a naopak profitují v oblastech jiných - nemusí tolik pracovat, nejsou zatíženi starostí o majetek a podobně. Pokud lovci a sběrači získali jeden den potravu, mohli druhý odpočívat. Všechny současné i minulé kultury lovců a sběračů obývaly prostředí, ve kterém byly většinou samy, bez kontaktu s kulturami jinými. Bezdomovci jsou (opět, pokud je chápeme jako společenství) součástí západní civilizace, a proto se v jejich případě dá hovořit nanejvýš o subkultuře, kde pokud víme, nedochází k reprodukci modelu generačním přenosem. Bezdomovectví je dále také situací, ve které se lidé ocitají ne zcela z vlastní vůle, tedy nedobrovolně. Způsob jednání těchto lidí, jejich ekonomické chování, některé praktiky spojené se sháněním obživy, vzájemným dělením (redistribucí zdrojů), velikostí a strukturou skupin, fluktuací v rámci těchto skupin, omezení hmotného majetku na minimum, jejich mobilitou za účelem hledání nových zdrojů, nebo i jiné znaky, které jsou s prvky obsaženými v kulturách lovců a sběračů srovnatelné. M. Sahlins (2004, 64) se prostřednictvím lovecko - sběračských kultur vyjadřuje k chudobě jako takové, ta je pro něj sociální status, který vznikl postupně s vývojem civilizace. Z předchozího pak jak se domnívám vyvstává otázka: Je-li tomu tak, že pokud se člověk ocitne na okraji společenské hierarchie mimo majoritou vnímanou sociální stratifikaci, dochází také k převzetí odlišných ekonomických strategií? Bezdomovci jsou tím, 88
že nejsou z různých důvodů schopni participovat na obecně praktikovaných normách spojených s bydlením, docházením do zaměstnání, nebo užíváním veřejného prostoru, vytlačováni na okraj společnosti - marginalizováni. Vede tato skutečnost k přijetí - návratu „raně civilizačních" strategií? Začnou tito lidé vnímat okolní společnost pouze jako environment, životní prostředí ve smyslu zdroje obživy, kde různí jednotlivci a skupiny bezdomovců loví a sbírají, potkávají se a migrují? Odpověď na tyto otázky částečně naznačuje teoretický vhled do ekonomie bezdomovectví v kapitole Interpretační rámce. Ekonomické strategie a sociální praktiky se u různých marginalizovaných skupin různých společností mohou lišit od majority (Day & Papataxiarchis & Stewart, 1999), v konfrontaci se západní společností mohou nabývat, z našeho pohledu archaických forem (Mauss, 1999), k pochopení fungování a struktury těchto skupin je proto potřeba odhlédnout od formalistického přístupu (zkoumajícího racionální procesy rozhodování) a přistoupit na přístup substantivní, tedy čistě na studium obživy lidí (Polanyi, 2001). Domnívám se, že odlišné ekonomické jednání je mezi bezdomovci v mnoha příkladech patrné. Otázkou zůstává, do jaké míry lze lidi, kteří jsou do své situace „dohnáni" nepřízní osudu a nedobrovolně, považovat za koherentní skupinu. Zdali se nějakým způsobem sami vymezují vůči ostatním. V souvislosti s ekonomikou a strategiemi přežití by zde určitým spojovacím prvkem (množinou průniku) mohl být třeba Freeganism, který vystupuje jako alternativa ke konzumnímu způsobu života současné společnosti. Freegani vybírají stále poživatelné potraviny vyhozené těsně před, nebo po vypršení záruční doby do kontejnerů v blízkosti síťových supermarketů. Ke vzniku tohoto volně šířeného hnutí došlo zhruba v polovině 90. let 20. století (int. zdroje, freegan.info, 2013). Freeganství původně není provozováno z důvodů materiální nouze, nebo chudoby. O minimalizaci nákladů spojených s výdaji za potraviny se snaží z ideologických důvodů, podobně jako squatting v oblasti bydlení. Zde také v obou případech dochází k průniku, či souběhu zájmů s bezdomovci, u kterých ale chybí dobrovolnost - rozhodnutí k podobnému způsobu života volbou, jakkoliv složité je podobné kategorie posoudit. Někteří bezdomovci mají společné zájmy rovněž s tzv. „kontíkáři". Tento termín pochází z článku děčínského blogera D. C. Bubliny (int. zdroje, Dc bublina, 2013), který popisuje existenci fenoménu prohledávání popelnic jako skutečnost, která nemusí být vedena pouze hmotnou nouzí. „Kontíkáři“ v kontejnerech nacházejí funkční, nebo opravitelné věci, které si odnesou domů a po opravě je používají, nebo zpeněží. Bezdomovci se v prostředí ulice s podobnými skupinami lidí často setkávají. Tyto komunity, jsou pak stejně jako v případě bydlení (squatteři - bezdomovci) prosté ostrých hranic a proto hůře kategorizovatelné. Pokud se bezdomovectví liší od squatterství v nemožnosti volby, stávají se tedy ze squatterů, kteří o možnost volby v podobě návratu ke konvenčnímu způsobu života z materiálních důvodů přišli, bezdomovci? Bezdomovci jsou okolnostmi donuceni k nestandardním praktikám při uspokojování svých základních potřeb, shánění obživy, v oblasti společenského života. Jedná se o lidi sociálně slabé, k jejichž situaci došlo z mnoha různých - individuálních důvodů, ale nikdy zcela dobrovolně. V okamžiku, kdy překročili pomyslnou hranici a ocitli se v této extrémní formě chudoby, je pro ně složitý návrat zpět. Tito lidé jsou však produkováni společností samotnou, jsou její součástí. Shodou nešťastných okolností může dnes skončit na ulici prakticky každý. 5 Závěr Zde prezentovaný výzkum se pokouší nahlédnout problematiku bezdomovectví ze strany „ulice“. Při rozhovorech a pobytu v terénu se klíčovými tématy staly otázky týkající se přežití (strategií, potřeb, ekonomického chování), exkluze (jak k ní dochází), nebo typologizace (jejímu použití a relevanci). Závěrem bych rád nastínil některé s přesahů, které problematiku bezdomovectví zasazují do širších souvislostí. 89
Bezdomovectví je otevřeným projevem extrémní chudoby. Původ různých reakcí při konfrontaci s bezdomovectvím je možné hledat i v některých konceptech pocházejících z evropské historie, náboženství a filosofie. Chudoba zde mnohdy postrádá negativní konotace, které jsou jí často přisuzovány dnes. Ve spojení s křesťanstvím je chudoba jako osvobození se od materiálních vazeb a přijetí duchovního života považována za ctnost. Mnišské řády skládají slib chudoby, středověká mystika nachází skrze chudobu cestu k Bohu: Dominikánský teolog a filosof Mistr Eckhart (Sokol, 2009) například tematizuje chudobu na pozadí mystického vztahu s Bohem. Chudoba má podle Eckharta udržet člověka svobodného před všemi vnějšími věcmi, vůči kterým stojí v pozici jakéhosi uživatele, které ale nemají nic společného s jeho pravou podstatou. Člověku v tomto světě nic nepatří a nepatří ani sám sobě, čím je člověk chudší, nebo zuboženější, tím je nastraženější k přijetí Boha. Ten, kdo se dokáže obejít bez všeho co není nutné, je v pravdě chudý člověk. Oproštěním od všeho co nemusí mít se stává bohatým v duchovním smyslu – pohrdl majetkem kvůli Bohu. Podstata člověka jako nezávislé entity je pouze v jeho vztahu ke stvořiteli – v otisku, který Bůh v člověku zanechal. Chce li člověk být autenticky, nemá cenu o nic jiného usilovat a jedinou správnou volbou je dobrovolná chudoba. Ctnost je zde v přijetí svého údělu, který je jediným možným způsobem bytí v pravdě. Protože jenom Bůh zná důvody proč se jedinec nachází v konkrétní tíživé situaci, nemá smysl si na ní stěžovat. Jde o pasivitu směrem k vnějším věcem, která má vést k aktivnímu obrácení se dovnitř. Chudoba zde není pouze znakem situovanosti na okraji s „nataženou rukou“ a poslední možností, která poptává už pouze charitu a smilování. V určitém smyslu je i zde alternativou k „mainstreamu“, která vyžaduje výkon: oběť a úsilí. V kontrastu k chápání chudoby jako ctnosti můžeme vzpomenout mechanický materialismus T. Hobbese (2000), který v prvních dvou dílech Leviathana tematizuje člověka a stát. Hobbes vysloveně popírá existenci nějakého nejvyššího dobra, determinovanost lidského jednání je zde založená na subjektivní prospěšnosti. Vše, co přináší lidem moc, bohatství a úspěch, je úctyhodné. Jako protiklad zde stojí chudoba, neštěstí, ztráta a potupa (na rozdíl od bohatství a moci, jako hodného úcty). Člověk má činit včasná rozhodnutí (čelit potupě), pohrdat potížemi a nebezpečím. Chudoba je stejně jako usilování o malé věci, nebo lakota, strach, nedůvěřivost, malodušnost a lstivost, potupnou. Naopak vše, co spěje k moci (opak idealisticky chápané občanské ctnosti), je správné. Bezdomovectví ve spojení s hmotným nedostatkem a bezprizorností je obecným znakem chudoby a ta je v Hobbesově pojetí stavem nehodným úcty, stejně jako potupa, neúspěch nebo neštěstí. Ctnostné jednání spočívá v praktikách, které zabraňují upadnutí do chudoby. Ten, kdo se nedokáže postarat o to, aby neskončil jako bezdomovec, tak není hoden úcty, stejně jako ten, kdo lže, je lakomý, nebo bojácný. Běžný občan v Hobbesově státě, vzniku bezdomovectví v podstatě již zabraňuje účastí na obecném diskurzu, který takovým stavem opovrhuje. Pokud by bezdomovectví nebylo marginalizováno, docházelo by k němu asi častěji. Bezdomovec je někým, kdo podle Hobbese není hoden úcty (má malou účast na moci) a tím (pokud se nedopouští kriminality) nekoliduje s mocí ostatních a není také konkurentem v boji o moc. Cesta k odstranění bezdomovectví tak zde není primárním obecným zájmem. A pokud někdo chce (z rozličných osobních důvodů), aby k němu nedocházelo, může bezdomovcům pomáhat, nebo jim škodit. Obojím pak může sám sobě zvýšit úctyhodnost jako bojovníka proti nešvaru („těm povalečům"), nebo ctihodného - pomáhajícího bližním v nouzi. Chudoba dnes bývá často interpretována tak, že si za ní chudí lidé mohou sami (svou nečinností, leností, neznalostí) a pojem „bezdomovci" zase představuje skupinu obyvatelstva, kterou lze poměrně lehce definovat na základě určitých, převážně vnějších a viditelných znaků. Ze strany společnosti dochází k institucionalizaci pojmu bezdomovci bez ohledu na to, jak heterogenní a rozličné toto (nechtěné a nedobrovolné?) společenství ve skutečnosti může být. Vzrůst obecného povědomí a významu pojmu „bezdomovci" na druhé straně vede k jeho přijetí ze strany těch, kterých se týká. To pak spolu s faktem, že každý člověk 90
pociťuje potřebu seberealizace, nalezení svého místa ve společnosti, pocit náležitosti do určité skupiny (definovatelnou vlastní identitu) a podobně. Ilja Hradecký (1996) rozděluje bezdomovce na zjevné, skryté a potenciální. Myslím, že jeho rozdělení velmi přesně poukazuje na průběh exkluze ze společnosti na základě krajní chudoby. Prostřednictvím „potenciálních bezdomovců" upozorňuje na skutečný rozsah celé problematiky (odhaluje skrytou část ledovce pod hladinou). Toto dělení je zaměřeno na sociální aspekt celé problematiky, na snahu lidem bez domova pomoci. Domnívám se však, že bezdomovectví v sobě jako fenomén dnes již obsahuje více významů než otázku chudoby a pomoci. Dochází k jeho politizaci, stylizují se do něj různí lidé a skupiny, zatímco jiní se ostře vymezují proti němu. Dochází k šíření definice určitého habitu bezdomovce, z kterého mohou plynout jisté diskrepantní role (Goffman, 1999), jako „falešní bezdomovci“. Zatímco charitativní organizace vidí řešení problematiky bezdomovectví ve zdůrazňování jeho heterogenity. Samotná kategorie (pojem) má spíše sjednocující charakter. Bezdomovectví je fenoménem, jehož prostřednictvím by bylo možno poukázat také na mnohá další témata jako dodržování lidských práv, otázku solidarity ve společnosti, posouzení legitimity politického zřízení na základě vztahu k občanům v hmotné nouzi, politice státu vůči menšinám, slabým, či nemocným. Sociální rozměr ve spojení se značnou mírou společenské solidarity je patrný na příkladu přístupu k bezdomovectví v Norsku, který na základě osobní zkušenosti uvádí další z pracovníků nejmenované charitativní organizace v Praze. Pracovníci charitativní organizace v Oslu se „snaží přesvědčit několik posledních bezdomovců, aby šli bydlet“ a „považovali by totiž za ostudu, pokud by se jako společnost nedokázali o lidi na ulici postarat“. Na druhé straně je možné uvést příklad socialistického Československa, kde byla existence bezdomovectví popírána. Pro lidi, u kterých bylo možno očekávat tendence k bezdomovectví se postaraly zdravotnické či nápravné instituce. K obrazu „zdravé a spravedlivé" socialistické společnosti se prezentace chudoby na veřejnosti nehodí. Doložit přetrvání podobných tendencí do současnosti může i příklad komentáře několika občanů jednoho ze států bývalého Sovětského svazu, kteří byli v rámci výzkumu cizineckých komunit na území České republiky požádáni o reflexi na českou společnost. Přibližné znění jedné z otázek bylo: „co jim jako cizincům přišlo na první pohled v Česku odlišné od prostředí doma“. Mezi různými druhy odpovědí bylo několikrát zmíněno i značné množství bezdomovců, pohybujících se v ulicích českých měst. Reakce jednoho z výzkumníků na tyto výpovědi, při následné debatě zněla: „no to je přeci proto, že v Česku už ty bezdomovce nikdo nikam neodváží“. Bezdomovectví v Západních společnostech je převážně ekonomicko sociálním problémem, který souvisí s redistribucí zdrojů, s otázkami do jaké míry a jakým způsobem by měl stát pečovat o své občany. Z morálně-etického hlediska se zde nabízí otázka je-li správné, aby se v zemích nadspotřeby, konzumu a blahobytu vyskytovala skupina obyvatel, která je definována na základě materiálního nedostatku a odepřeného přístupu k jinak běžným civilizačním vymoženostem, zdrojům. Dále pak, je-li přijatelné, aby kvůli této indispozici byla ještě více perzekuována. Domnívám se, že v diskursu ulice a bezdomovectví je v současnosti možné hledat i jiné významy než pouze otázky tíživé sociální situace lidí, kteří žijí bezprizorně venku. Kontext ulice v sobě spojuje mnoho různých skupin a jednotlivců, obyvatel s alternativními názory a odlišným viděním světa. Kromě bezdomovců a sociálních pracovníků se můžeme setkat s koncepty jako squatterství, nebo již výše zmíněným freeganismem. Debaty vedené původně nad bezdomovectvím mohou být jedním ze zdrojů (důvodů, podnětů) k otevření témat, jak hledat alternativy k současnému způsobu života Západní civilizace, ke stále více diskutované koncepci udržitelného rozvoje, ke smyslu a budoucnosti konzumní společnosti a podobně. Použitá literatura Anderson N. (1999). On Hobos and Homelessness. University of Chicago Press: Chicago. 91
Arnold K. R. (2004). Homelessness, Citizenship and Identity, State University of New York: Albany. Barth F. (1969). Pathan Identity and its Maintanance. In ethnic groups and boundaries. The social organisation of culture difference. Bhugra D.(2007). Homelessness and Mental Health, Institute of Psychiatry: London. Bourdieu P. (1987). The Biographical Illusion, translation: Winkin and Leeds-Hurwitz. Bourdieu P. (1998). Teorie jednání, Karolinum: Praha Bourdieu P. (2000). Nadvláda mužů, Karolinum: Praha. Bourgois P. & Schonberg J. (2009). Righteous Dopefiend, California Series in Public Anthropology. Day S. & Papataxiarchis E. & Steward M. (1999). Lilies of the field, Marginal people who Live for the Moment, Bouder, CO. Foucault M. (2000). Dohlížet a trestat, Dauphin: Praha. Giddens A. (2004) Sociologie, 1988, (překlad J. Jařab) Argo: Praha. Giddens A. (2010). Důsledky modernity, Socilogické nakladatelství: Praha. Glasser I. & Bridgman R. (1999). Braving the street, Berghahn Books: Oxford. Goffman E.(2000). Všichni hrajeme divadlo, Nakladatelství Studia Ypsilon: Praha. Goode J. & Edwin Eames. (1996). An Anthropological Critique of the Culture of Poverty". In G. Gmelch and W. Zenner. Urban Life. Waveland Press. Hannerz U. (1999). Mainstream and Ghetto in Culture In: Soulside: Enquiries into Ghetto Culture and Community, McGill University press. Hobbes T. (2000). Leviathan, Oikoymenh: Praha. Hopper K. (2003). Reckonning with Homelessness, Cornell University Press. Hradecký I.(2005). Národní zpráva o bezdomovství v České republice: Praha. Hradecký I.(2006). Konflikt, bezdomovci a veřejný prostor, profily bezdomovství v České republice: Praha. Hradecký I. a kolektiv. (2008). Definice a typologie bezdomovství, O.S. Naděje: Praha. Hradečtí - Vlastimila a Ilja. (1996). Bezdomovství – extrémní vyloučení, O.S. Naděje: Praha. Cheal D.(1999). New Poverty, Families in Postmodern Society, Greenwood Press: Westport. Kennett P. & Marsh A. (1999). Homelessness, Exploring the new terrain, University of Bristol: Bristol. Komárek S. (2010). Poznámky z přednášek kurzu „Jung a Portmann o člověku“. Katedra obecné antropologie, FHS, UK: Praha Lee B. A. & Price-Spratlen T. (2004). The Geography of Homelessness in American Communinities: Concetration or Dispersion?, Ohio and Pennsylvania State University. Levinson D. & Ross M. (2007). Homelessness Handbook, Berkshire Publishing group: Massachusetts. Liebow E.(2003). Tally's Conner, A Study of Negro Streetcorner Men, Rowman & Littlefield Pub. Inc. Polányi K. (2001). The Great Transformation: The Political and Economic Origins of Our Time, Beacon Press Book. Prudký L. & Šmídová M. (2011). Kudy ke dnu, Socioklub, Praha. Ravenhill M. (2008). The Culture of Homelessness, Kingston University: Ashgate. Rossi P. H. (1989). Down and Out in America, The Origins of Homelessness, University of Chicago Press: Chicago. Sahlins M. (2004). Stone Age Economics, Routledge: London. Seligman M. (1976). Learned Helplessness, Langer & Rodin. Simmel G.(1997). Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Sociologické nakladatelství: Praha. Snow D. & Anderson L. (1987). Identity Work Among the Homelessness, The American journal of Sociology, Vol. 92, No. 6. 92
Spradley J. (2000). You Owe Yourself a Drunk: Adaptive Strategies of Urban Nomads. Boston: Little Brown. Reissued Prospect Heights, IL: Waveland Press. Sokol J. (2009). Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad. Susser I. (1996). The Construction of Poverty and Homelessness in US Cities, Anthropology Department, Hunter College, City University of New York: New York. Štěchová & Luptáková & Kopoldová. (2008). Bezdomovectví a Bezdomovci z pohledu kriminologie, Institut pro kriminologii a socialni prevenci. Jung C. G. (1997). Archetypy a nevědomí. Nakladatelství Tomáše Janečka. Lewis O. (1996). The Culture of Poverty. In G. Gmelch and W. Zenner, eds. Urban Life. Waveland Press. Maslow A. H. (1972). A memorial volume, Brooks/Cole: Moneterey. Mauss M. (1999). Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, Sociologické nakladatelství Praha: Praha. McNaughton C. (2008). Transitions Through Homelessness, University of York: York. Meanwell E. (2012). Experiencing Homelessness, A Review of Recent Literature, Department of Sociology, Indiana University, Sociology Compass 6/1. Murray Ch. (1999). The Underclass Revisited, The AEI Press: Washington. D.C. Myrdal G. (1960). Beyond the Welfare State. Yale University Press: New Haven. Vančatová & Butovskaya & Pavelková. (2003) Fenomén žebrání v Praze - etologická analýza, In Lidé města (11/2003) Wasserman J.A. & Clair J.M. (2010). At Home on The street, Lynne Reinner Publishers, Inc.: London. Welshman J. (2006). Underclass, A history of the Excluded, 1880-2000, Hambledon Continuum: London. Dc-bubina.Blogspot,http://dc-bublina.blogspot.com/2010/06/decinsky-dumpster-divingjeho-kontikari.html, (Staženo 12. 2. 2013) Freegan.info, http://freegan.info/, (Staženo 12. 2. 2013)
93
O HRANICÍCH MINERÁLNÍHO SVĚTA A KONSILIENCI ON THE BORDERS OF THE MINERAL WORLD AND THE CONSILIENCE Jan KRÁSA Ústav společenských věd, FAST VUT v Brně, Veveří 331/95, 602 00 Brno, Česká Republika,
[email protected]
Abstrakt: Moderní vědecký světonázor, který je mj. východiskem vzdělávání současné populace, stojí více či méně na předpokladu, že to „skutečně jsoucí“, tj. ono reálné, jsou atomy a jejich interakce - tento předpoklad je zde nazýván atomárním realismem (AR). Vše, co se nalézá mimo atomy, jejich interakce a jejich měřitelné koreláty, bývá apriorně vyloučeno z vědeckých debat (hlavně na přírodovědných a technických univerzitách). Bez speciální průpravy (na humanitně zaměřených univerzitách) se díky zakořeněnosti AR zdají být nevědecké dokonce i celé obory (např. psychologie). Autor příspěvku nezpochybňuje koncept AR, ale dívá se na kontext, v jehož rámci je vytvořen. Příspěvek ukazuje, jak zachovat absolutní platnost AR a přitom nerezignovat na zkoumání jevů, které AR přesahují. Cesta, která se nabízí, vede skrze fenomenologii lidské obrazivosti. Svoje představy o objektech v okolí si vytváříme mj. podle toho, zda je považujeme za živé či neživé. Diference živé/neživé je apriorní, ač některé její komponenty lze přiřknout výchově. Jelikož v rámci představ o živém lze dále odlišit představy o rostlinách a živočiších, nazývá autor komplex představ, které se váží k neživému, výstižněji: minerálním světem. Jakkoli je AR postačující k popisu jevů na minerální úrovni, je zcela nedostatečný k popisu jevů na úrovni života rostlin a živočichů (natožpak jevů psychických). Hranice světa popsatelného pomocí AR jsou velmi zřetelné a jsou souhlasné s hranicemi minerálního světa. Abstract: The modern scientific worldview, which is also the basis for the education of current population, stands more or less on the assumption that "that actually existing", i.e. the real, are the atoms and their interactions – the author calls this assumption atomic realism (AR). Everything which is above the atoms, their interactions and their measurable correlates, is a priori excluded from scientific discussions (especially on technical universities). Author does not question the concept of AR itself, but looks at the context in which it is created. The paper shows how to preserve the absolute validity of AR and at the same time not to resign on the examination of the phenomena, which exceeds it. It can be done through the phenomenology of human imagination. Ideas about surrounding objects, we create, are made (inter alia) according to whether they are considered alive or not alive. This differentiation is a priori, though some of its components can be attributed to the education. Since in the images of the alive we can further distinguish images of plants and animals, the author calls the complex of ideas about not alive more concretely: the mineral world. Although AR is sufficient to describe phenomena on the mineral level, it is wholly inadequate to describe the phenomena at the level of plant and animal life (let alone the psychological phenomena). The boundaries of a world describable by AR are very clear and are the very same as the boundaries of the mineral world. Klíčová slova: Konsilience; atomární realismus; standardní model; minerální říše; smrt. Keywords: Consilience; atomic realism; the standard model; mineral world; death.
1 O východiscích příspěvku Koncept minerálního světa vznikl původně v rámci příspěvku k fenomenologii lidské obrazivosti-paměti-mysli. Když se totiž podíváme na obrazy (nebo obecně: nápodoby), kterými v 94
naší obrazivosti disponujeme, zjistíme, že tyto „obrazy“ se dělí do 4 a více samostatných typů: 1. minerální 2. rostlinné 3. živočišné 4. lidské 5. popř. nad-lidské Dělení jsoucen na Mineralia, Vegetalia a Animalia je mj. již staršího data (srov. Porfyriův strom). Právě tato klasifikace „obrazů“, o které bude řeč později, však mimochodem vrhá světlo také na konsilienci přírodo-technických a humanitních věd. Ta je hlavním předmětem tohoto příspěvku. „Konsilience… je termín, používaný v současné době k označování možnosti sjednocení (sloučení, souladu) věd přírodních (fyzika, chemie, biologie) a společenských (psychologie, sociologie, pedagogika, politologie). Do dnešní doby totiž mezi těmito dvěma větvemi vědy zeje hluboká propast. Užívají různé metodické přístupy, lišící se svou mírou objektivity i možnostmi využitelnosti. Na jedné straně leží přírodní vědy, pracující redukcionisticky, objektivními, intersubjektivními metodami, zejména pomocí testování hypotéz, na druhé straně „měkké“ humanitní obory, kde intersubjektivní metody uplatit nelze a kde se pracuje spíše holisticky a hermeneuticky…“ (Skeptický slovník spolku Sysifos) Nezavrhnout jedny vědy z pozice těch druhých je filozofickým oříškem nekrátkého data. Za všechny, kdo toto téma promýšleli, budu jmenovat M. Heideggera (1982 dle Markoš, 2010), H.-G. Gadamera (2010) a E. O. Wilsona (1999). Důvod zabývat se tzv. konsiliencí jsem ovšem měl hlavně z ryze konkrétního osobního důvodu. Osud mě totiž zavál na Stavební fakultu VUT v Brně, kde učím psychologii. Někteří (zdaleka ne všichni) „stavaři“ považují otevřeně psychologii za nevědeckou. Psychologie se prý zabývá otázkami zcela neověřitelnými prostředky fyziky. Z jistého úhlu pohledu (a to nejen stavařů) totiž tvoří psychologie a aplikovaná fyzika (stavařina) protiklady na předpokládané ose vědeckosti. Přírodní a technické vědy tvoří pól vědeckosti (fyzika především), humanitní vědy (hlavně psychologie) splývají s nevědeckostí a se svévolí konkrétních autorů. Moje pedagogická situace, kdy prezentuji téměř prototyp humanitní, resp. hlavně netechnické vědy, na půdě a vzhledem k jednomu z (nejstarších) prototypů technické vědy, v níž jsou i ty nejabstraktnější vzlety fyziky obráceny k nejkonkrétnějším cílům (srov. anglický termín pro hlavní předmět „stavařů“ Concrete, Beton), mě tedy chtě nechtě vedla k otázce (k potřebě): Jak myslet obě perspektivy (psychologii i fyziku) zároveň a ani jednu neumenšovat? Ačkoli má pro mě konsilience pracovní nádech (je pro mě nutností, abych mohl učit psychologii na technické univerzitě), jedná se o problematiku kolektivně osobní (tj. týká se osobně velkého počtu osob). Nejde navíc rozhodně jen o problém filosofie vědy, jde také o to, jak vůbec rozumíme světu. Jinými slovy: Jsme schopni věřit fyzikálním zákonům a poznatkům a přitom věřit i svébytnosti jevů duševních? 2 Atomární realismus Moderní vědecký světonázor, který je základem přírodně-technických věd a který je východiskem vzdělávacího procesu valné většiny tzv. západní kultury, stojí více méně na předpokladu, že to „skutečně jsoucí“, tj. ono reálné, jsou (jen) atomy a jejich interakce. Tento předpoklad, který je, řekněme, krystalizujícím očkem moderního vědeckého světonázoru, nazývejme atomárním realismem (dále jen AR). AR je teoreticky a prakticky (tj. vědecky) dolo95
žen a podložen konceptem tzv. standardního modelu (dále SM), který atomy naposled rozkládá ještě na fermiony (leptony a kvarky) a bosony, resp. na subatomové částice. SM (popř. AR) představuje jakousi korunu (a dokonalou elaboraci) evropského materialismu (popř. empirismu). Myslet si, že vše jsoucí je více méně složeno z atomů, které jsou složeny ze subatomových částic, je dnes převládající názor na to, jak věci kolem nás (i život a psychické procesy) fungují. Z toho dále vyplývá, že není-li něco složeno z atomů nebo subatomových částic, pak to ani nemůže být (neexistuje to). Standardním modelem lze vysvětlit zatím více méně každý fyzikální, chemický, fyziologický i anatomický jev. Světonázor založený na AR je potvrzován denně už i nebývalým počtem moderních technických vymožeností lidstva na AR založených. Sotva se proto dnes najde někdo, kdo by nevěřil na atomy (nebo je dokonce popíral). Obtíž pro humanitní vědy vychází z toho, že vše, co se nalézá mimo atomy, jejich interakce a jejich měřitelné koreláty, bývá apriorně vylučováno z vědeckých debat (a to hlavně na přírodovědných a technických fakultách). Bez speciální průpravy (získatelné hlavně na humanitních fakultách) se díky edukační zakořeněnosti AR (a jeho redukci jakýchkoli jiných světonázorů) zdají být nevědeckými dokonce celé humanitní obory (např. právě psychologie, filosofie) a nikoli jen některé otázky, které si pokládají. AR, resp. SM, je přitom - a já v tom plně věřím částicovým fyzikům - (prý) dokonalou nápodobou základní textury materiálního světa. Protože popřít platnost AR (popř. SM) je dnes nemožné, je tedy (zdá se) pro humanitní vědy hlavním úkolem najít něco podstatného právě „mimo“ atomy a částice. Problémem, kterým však přírodověda a technika drží při tomto hledání humanitní vědy v kleštích, je, že AR mimo fermiony a bosony vlastně nic nepopisuje. Mimo SM není nic na dohled (a možná nikdy nebude). Jak tedy zachovat absolutní platnost AR a přitom nerezignovat na zkoumání jevů, které jej přesahují? V tom nám právě pomůže ono rozdělení našich představ a mentálních reprezentací do 4 a více typů. 3 Typologie mentálních reprezentací Když se obrátíme k celku všech našich vlastních mentálních reprezentací (dále jen MR) světa, nelze si nevšimnout, že jednotlivé reprezentace jsou a priori několikerého druhu. Podívejme se proto nejprve blíže na jednotlivé typy představ a teprve následně si položme otázku, co nám tato typologie představ může říci právě o AR. Tabulka 1 rozlišuje 5 typů představ. Se zařazením pátého typu může mnoho osob nesouhlasit (hlavně asi ateisté), protože je skutečně nemají. Pro ně jsou platné první 4 typy. Může být někdo, kdo bude tvrdit, že neexistuje rozdíl mezi lidským a zvířecím světem. Pro něj budou platné jen první 3 typy. Celou typologii lze snad ještě redukovat na polaritu živého a neživého, nikoli však více, neboť pak by se stala zbytečnou (a ani by to neodpovídalo skutečnosti). Od země a kamenů, od silnic a podlah, po kterých chodíme, očekáváme (a to již na úrovni autonomního, čili velmi archaického, nervového procesu) něco zcela jiného, než od psa. Na živého tvora reaguje náš autonomní nervový systém velmi rozdílně než na kámen. Očekáváme, že když někam položíme něco z minerálního světa (nikoli tekutiny a plyny), tak to tam také většinou najdeme. Zatímco od živočicha čekáme, že pravděpodobně odběhne, od rostliny očekáváme, že bez dostatku vláhy uhyne apod. Zcela zvláštní okruh situací očekáváme od lidských jedinců (i těch, které vidíme poprvé) - srov. např. sociální fobii (tu nespouští zvíře, rostlina nebo minerál ale jen lidé).
96
Tabulka 1: Typologie mentálních reprezentací představy/říše
minerální
rostlinné živočišné
lidské
nad-lidské
naše ontologické projekce do: země, po níž chodíme, kamenů, prostoru, času, polí, řek, vzduchu, kovů, plamenu, hvězd, planet a galaxií, do atomů i do fyzikálních sil: gravitace a elektromagnetismu, do mechanismů a strojů, srov. představu radioaktivity či lidského díla vůbec (krom dítěte) do rostlin, stromů, semen, květů atp.srov. léčivost do živočichů žijících i nežijících (tj. např. fantaskních, historických, pohádkových) do lidských postav (nejprve našich rodičů), později do hrdinů žijících i nežijících (zesnulých, mytických) aj., do existence (Pobytu) do satyrů, Múz, bohů, mágů, šamanů a do mytické narace
aktivita
vztah k ost. říším
trvání
mineralizace
růst, adaptace, plození, cykličnost
fytomorfizace
pohyb, vnímání
zoomorfizace
reflektující vědomí, emoce a hodnoty
personifikace
přesahování lidského
theomorfizace, transcendence
Zvláštní pozornost, alespoň krátce, si zaslouží možnost přenosu vlastností dané říše na říši jinou, jak je to uvedeno v posledním sloupci tab. 1. Lidé často přenášejí při personifikaci nebo při užití metafory vlastnosti člověka na zvířata (osobnost, vypočítavost aj.), někdy i na rostliny (noha či klobouk houby) a neživé objekty - tomuto procesu se říká personifikace. Jindy naopak slyšíme, že někdo používá metaforu, která přenáší vlastnosti rostliny na člověka („roste jako z vody“) nebo i na minerály (srov. tzv. „stromečková“ měď). A vice versa. Tyto přenosy mezi jednotlivými přírodními říšemi, ke kterým dochází v rámci obecného sémantického procesu tvorby metafory, nazývám: mineralizace, fytomorfizace, zoomorfizace, personifikace a theomorfizace. Mým cílem zde ovšem není popsat dokonale kategorie všech představ a mentálních reprezentací ani jejich před-vědomou zakotvenost v evoluci celého prostředí, nýbrž nalézt hranice AR. 4 Analýza atomového realismu Každá myšlenka-představa o světě (jakkoli věrně se snaží „zrcadlit“ nějakou předlohu) je lidským dílem, je lidskou nápodobou dané předlohy. Nelze zapochybovat ani na chvíli, že standardní model je lidskou nápodobou ontologicky mnohem slovutnější předlohy, tj. přírody. Nelze přeci nikdy ztotožňovat předlohu s její následnou (jakkoli pracnou) nápodobou. I když je tedy AR (či SM) odečten s trpělivou a kritickou pečlivostí přírodě přímo od úst, přesto je (co do podstaty) mentální nápodobou (reprezentací) přírody. Ovšem je nutno se ptát: Je standardní model skutečně mentální reprezentací celé přírody? Zjevně nikoli, standardní model je MR pouze specifické části přírody. Jaké části přírody? Mentální reprezentací čeho je standardní model? Odpověď na tuto otázku je díky typologii lidských představ velmi jednoduchá: AR (SM) je představa, která je zjevně vytvořena jako nápodoba minerální říše. Pouze minerální říše a nikoli celé přírody! AR napodobuje a zobrazuje pouze minerální
97
úroveň přírody a ostatních úrovní přírody se týká jen potud, pokud je možno tyto úrovně redukovat na atomy (příp. na minerální úroveň obecně). Vždyť náš požadavek na konstrukt atomů je právě, aby atomy (resp. všechny fyzikální objekty) byly drobnými kousky inertní hmoty, aby nic nevnímaly a aby především svévolně neměnily dráhu svého pohybu či jiné svoje kvality a atributy (teplotu, tvar, vnitřní složení aj.). A atomy právě takové jsou. Omezení se pouze na minerální svět je tedy v případě představy AR přímo záměrné a metodické (a metodotvorné). 5 Hranice minerálního světa Hranice mezi minerálním světem a ostatními (tj. životnými) světy je jasná. Je to hranice smrti (těch životných). Minerální říše sice smrt nezná („nic nevzniká, nic nezaniká, všechno se proměňuje“), světy rostlinné, živočišné atd. jsou však smrtí (právě smrtí) od minerálních jsoucen jasně odděleny. Právě po smrti se člověk (stejně jako každý jiný živý tvor) stává minerální látkou. Tuto jasnou hranici jasně reflektuje také občanské právo: po jasně definovaném stavu úmrtí (právě úmrtí!) se k původně živému a svéprávnému jedinci chováme jako k neživému objektu (byť pietně), který pozbyl většinu svých práv (vlastnické, podpisové, volební aj.). Fyzika a technické vědy myslí jen a jen minerální říši, resp. minerální vztahy mezi minerálními objekty. Myslí jen to, na co nemá smrt sebemenší vliv. Myslí jen to, co věčně trvá a nezaniká. I proto tak jasně a rychle poznáme, co fyzikální skutečností je a co jí není - hranice není nijak nezřetelná. Dělení představ na minerální (neživotné), rostlinné a živočišné přitom není žádným intelektualismem Západního světa posledních století. Dualita neživého a živého je tak tradiční a starobylá, že většina přirozených jazyků od sebe odlišuje životné a neživotné objekty pomocí specifické koncovky slov spíše již implicitně (nepovšimnutě), než explicitně (jako živé metafory). Některé komponenty kategorií živého a neživého si sice osvojujeme nepochybně také díky výchově (moderní vědou poučené: např. buněčná stavba, genetika), základní komponenty a črty živého i neživého jsou přesto velmi archaické a v určité podobě jsou přítomny i v mentálních procesech nižších organismů (např. i u bezobratlých: i štír jinak reaguje na ruku, kterou považuje za neživou, než na tu, kterou považuje za živou). Přítomnost jiných živočichů v okolí (tj. odlišení živočichů od minerálů a rostlin) více méně iniciuje v organismu diferenciaci a aktivitu sympatiku. Považujeme-li něco za neživé (např. patník), přistupujeme k tomu my, živočichové, radikálně jinak, než když to považujeme za živé, a to právůě už na úrovni autonomních procesů a reakcí. Např. když se něco původně nehybného pohne, lekneme se a uskočíme (a teprve následně registrujeme vědomě, k čemu došlo). Většina úlekových reakcí je doprovázena (někdy jen chvilkovou) rekategorizací původně neživého objektu v objekt živý. Minerální, stejně jako rostlinný, živočišný či lidský svět tedy nejsou jen uměle vytvořenými kategoriemi. Jedná se také o specifické mody našeho tělesněfyzio-emočního pobývání ve světě. Abych řečené shrnul a dospěl tak k prostoru, který konsilienci přirozeně umožňuje, zopakuji, že AR není nápodobou celé přírody, ale jen přírody minerální. Minerální představy, stejně jako vztah člověka k nim se totálně liší (i jazykovými prostředky) od představ rostlinných, živočišných a lidských. Všechny aspekty přírody, krom těch minerálních, nechává AR při popisu (zobrazení) stát zcela stranou. Jakkoli je AR postačující k popisu jevů na minerální úrovni, je evidentně (a už z definice) zcela nedostatečný k popisu jevů na úrovni života rostlin a živočichů (natožpak jevů psychických). Moderní vědecký světonázor založený AR (popř. SM) se tváří jako jediný možný světonázor neprávem. Krom věd o minerální říši tedy musíme promýšlet také vědy o dalších říších: rostlinné, živočišné a lidské. Axiomy pro každou říši budou zcela rozdílné. K tomu dospěl již Hei98
degger (1982 dle Markoš, 2010) a v oblasti biologie se touto otázkou zabývá např. Markoš (2010). 6 Zvláštní problém spojený s AR Jak bylo zmíněno výše, moderní vědecký světonázor založený na AR všechny jiné perspektivy, než ty minerální (neživotné), diskvalifikuje, resp. je redukuje v sebe a teprve, pokud do struktury AR nemohou zapadnout, je odvrhuje jako zcela nevědecké. Dnes se nám zdá, že být věrný vědě, znamená omezit se pouze na AR a jeho svět. Vědeckost (a i skutečnou realitu) tedy nevědomky ztotožňujeme pouze s minerálností. Dnes je mnoho teorií, konceptů i otázek nevědeckých vlastně jen proto, že jsou ne-minerální povahy. I otázka o životě po smrti, ačkoli běžného člověka tolik zajímá, je ze stejného důvodu vrcholně nevědecká. Jak je to možné? Smrt totiž (ač zřetelně obkružuje/obmezuje minerální říši) ve skutečnosti do konceptu AR a ani minerální říše vlastně nezapadá, neboť smrt je vlastně až „za“ minerální říší (srov. „nic nevzniká, nic nezaniká...“). Snad i proto jde ruku v ruce s moderním vědeckým světonázorem i ona tolik zmiňovaná exkluze smrti z osobního života. Minerální říše měla v lidské kultuře odjakživa významné místo. Např. hlavní lidské nástroje jsou minerální povahy: kamenné a kovové nástroje, oheň ad. Málokdy v historii kultury však minerální říše v takové míře zakrývala všechny říše ostatní (tj. životné). Proč vlastně všechny ostatní světy odvozujeme právě od minerálního světa? Čím nás minerální svět tolik fascinuje, že mu dáváme bez ptaní klíče od všech ostatních říší? Je vůbec sporné, proč by měl minerální svět nějak samo sebou vylučovat světy ostatní. Otázku je, dle mého názoru, třeba přeformulovat: Proč se moderní věda snaží redukovat veškerou rozmanitost světa (i MR, které svět napodobují) na minerální úroveň? Jistě je to velmi výhodné z metodického hlediska. Jenže u tohoto tvrzení se lidé pracující s AR nezastavují. Neříká se, že redukci pozorovaného na atomy (na minerální úroveň) provádí věda v rámci výhodné výzkumné perspektivy, ale tvrdí se, že onu redukci na atomy věda provádí proto, že sama skutečnost je taková. Pokud nás odmalička učí této perspektivě a my dennodenně vidíme „pozitivní“ výsledky této redukce všeho na atomy (v podobě technických výdobytků), je těžké této redukující iluzi nepodlehnout. Resp. je těžké nalézt životaschopný protiargument. Otázkou, kterou si může položit psycholog či sociální psycholog, je, proč vlastně chceme vidět květiny, zvířata a v posledku i sebe jen jako minerální skutečnosti? Proč nám jde dnes především o ten materiál všeho dění? Použitá literatura Gadamer, H. G. (2010). Pravda a metoda I - nárys filosofické hermeneutiky. Triáda: Praha. Hroch, J. (2009). Filosofická, strukturální a hlubinná hermeneutika. Marek Konečný: Brno. Markoš, A. (2010). Jazyková metafora živého. Petr Mervart: Praha. Roček, Z. (2002). Historie obratlovců - evoluce, fylogeneze, systém. Academia: Praha. Wilson, E. O. (1999). Konsilience. Lidové noviny: Praha. Heřt, J. (2007). Skeptický slovník spolku Sysifos - heslo: Konsilience. Dostupné na http:// www.sysifos.cz (Staženo 28. 01. 2013)
99
SEBEPOŠKOZOVÁNÍ JAKO VÝRAZ PATOLOGIE, POSPOLITOSTI I UMĚNÍ SELF-HARM AS AN EXPRESSION OF PATHOLOGY, COMMUNITY, AND ART Martin LEČBYCH Katedra psychologie FF UP Olomouc,
[email protected] Privátní ordinace klinické psychologie a psychoterapie
Abstrakt: V našem příspěvku se pokoušíme nahlédnout na problematiku sebepoškozování z více úhlů pohledu. Nejprve pojednáváme o nejčastějších formách sebepoškozování v klinické praxi. Zamýšlíme se nad dynamikou sebepoškozování z hlediska různých forem patologie. Postupujeme od nejvíce závažných forem, až po varianty širší normy. Snažíme se rozlišit dynamiku sebepoškozování v důsledku nadměrné stresové zátěže a jiný typ dynamiky v důsledku stavů disociace. Na sebepoškozování se také snažíme nehlédnout jako na kulturní fenomén, který může být spojen se specifickými subkulturami. Věnujeme se také formě sebepoškozování, která je veřejně prezentována jako druh umění. V našem příspěvku vycházíme z kasuistik a případových studií z vlastní klinicko-psychologické praxe. Abstract: In our contribution we try to look at the problem of self-harm from the multiple perspectives. First, we discuss the most common forms of self-mutilation in clinical practice. We try to think about the dynamics of self-harm in different forms of pathology. Proceeding from the most severe forms, to wider variations of norms. We try to distinguish the dynamics of self-harm due to excessive stress load and different type of dynamics due to conditions of dissociation. We look on self-harm also as a cultural phenomenon that can be associated with specific subcultures. We also discussed the form of self-harm, which is publicly presented as a kind of art. In our paper we use the case studies from our own clinical psychology practice. Klíčová slova: Sebepoškozování; klinická psychologie; případové studie. Keywords: Self-harm; clinical psychology; case studies.
1 Úvod Sebepoškozování je zajímavým kulturním, sociálním a psychologickým fenoménem. Ve své klinické praxi a při supervizní činnosti se setkávám s řadou životních příběhů, které v sobě prvek sebepoškozování zahrnují. Rozdílnost a variabilita těchto příběhů je však natolik rozsáhlá, že jsem se stal skeptickým k instantním řešením, jednoduchým radám a samostatným „terapiím sebepoškozování“, kterými jsou bohužel internetová diskusní fóra, online poradny i mysl některých poradců zahlceny. Instantní návody typu „místo řezání si ruku pomaluj fixou“, „dej si na zápěstí gumičku, natáhni a pusť ji, když to na tebe přijde“, „musíš se naučit mít se rád“, „nauč se vyhledávat pozornost jinak“ a podobné, jsou podle mého názoru zmatečné a plošně nepoužitelné. Sebepoškozování není izolovaný problém, spíše je účelnější jej chápat jako průvodní jev mnohem méně zjevných a důležitějších okolností života určitého jedince. V tomto textu se snažím demonstrovat rozdílnost dynamiky sebepoškozování, nutnost ohledu na kontext, ve kterém k němu dochází a roli osobnosti. Vycházím přitom převážně z životních příběhů lidí, se kterými jsem se v rámci své dosavadní praxe ve zdravotnickém i sociálním kontextu setkal. Z hlediska kvalitativní metodologie se opírám o dílčí případové studie. Jsem si vědom toho, že níže prezentovaný výčet není úplný – nevěnuji se například problematice sadismu, masochismu a forem, které v sobě spojují bolest se sexuál100
ním vzrušením. Taktéž neaspiruji na aplikaci teoretických modelů sebepoškozování, kterých je v odborné literatuře hojnost. Ucelené teoretické pojednání o sebepoškozování v českém jazyce nalezneme například u Kriegelové (2008), rozsáhlou psychologickou analýzu tohoto fenoménu, vč. řady modelů sebepoškozování nalezneme u Motz (2009). Svůj text koncipuji od forem sebepoškozování, které jsou kulturně pokládány za psychopatologické, směrem k formám, které jsou kulturně akceptovány a mnohdy i prezentovány uměleckým způsobem. 2 Sebepoškozování v kontextu smíšení reality a fantazie Kontaminace reality a fantazie je příznačná pro psychotické spektrum duševních poruch. Ve vnitřní psychické realitě se stírá rozdíl mezi vnitřním fantazijním prožitkem a vnější zkušeností, tzv. „testování reality“ je psychopatologickým procesem oslabeno. V rámci tohoto kontextu hrozí riziko, že motivace k sebepoškozování je ovlivněna rozvojem bludného myšlení. Jako příklad přímé souvislosti lze uvést příběh pacienta M.A., který si nožem řezal hluboko pod kůži ve snaze najít mimozemský implantát sondy, kterou jej mimozemšťané sledují a kontrolují. Při svém nezdaru usoudil, že musí mít pokročilou technologii, kterou nelze snadno vystopovat a po těle se stěhuje. Jeho zranění byla natolik extrémní, že pobytu na psychiatrickém oddělení předcházel pobyt na jednotce intenzivní péče. Jako příklad nepřímé souvislosti uvádím příběh čtrnáctileté pacientky M.CH., která se v rámci silné psychické tenze extrémně škrábala nehty po obou pažích. Masivní anxieta však souvisela s rozvojem prodromálních příznaků psychotického onemocnění a byla pedagogicko- psychologickou poradnou chybně vyhodnocena jako „náročná puberta u akcentované osobnosti“. Při podrobném rozhovoru s dívkou se ukázalo, že se čím dál více bojí vycházet ven z domu kvůli obavám z pronásledování, sledování „černými auty s divnými značkami“, cítila, že zvláštní síly vysávají z lidí energii. Sebepoškozování zde souviselo s ventilací tísně navozenou plíživou formací paranoidního bludu. Sebepoškozování lze v tomto kontextu chápat jako průvodní jev psychotických poruch či jejich plíživého rozvoje. Není výrazem snahy záměrně si ublížit či účelové jak můžeme pozorovat u jiných forem, je spojeno s extrémní tenzí navozenou bludnou představou reality. V případě přímé souvislosti, jak demonstrujeme v prvním případě, je vnitřní motivací k sebepoškozování naopak touha se zachránit – byť s předpokladem jiné vnější reality. 3 Sebepoškozování v kontextu postižení intelektu Další ze závažných forem sebepoškozování se může objevovat u některých osob s těžší formou mentální retardace a autismu. Jedná se nejčastěji o mechanické stereotypní pohyby, které na těle působí zranění v různém rozsahu (např. údery hlavou do zdi, extrémní škrabání pokožky apod.). Toto chování bývá pro pečující osoby často obtížně zvládnutelné. V resortu zdravotnickém i sociálním jsme se opakovaně setkávali s lidmi s těžší mentální retardací, u kterých sebepoškozování souviselo se silnou emoční a podnětovou deprivací. Bylo také jedním z mála prostředků, jakým mohou vyjádřit své preference, přání a potřeby, způsobem, jak vyjádřit vlastní nepohodu a nelibost. Není neobvyklé, že intenzita sebepoškozování se stupňuje se vstupem do puberty. Lze jej v této souvislosti chápat také jako volání po utěšení a pomoci ve zvládání vlastní vnitřní tísně, kterou pubertální změny vyvolávají. Příkladem sebepoškozování jako způsobu vyjadřování nelibosti může být příběh z integrační praxe. Pubescentní dívka A.M. se středně těžkou mentální retardací reagovala na řízenou činnost asistentem, která je proti její vůli, údery hlavou na zem a plácáním se do stehen a obličeje. Její chování generalizovalo z původně ojedinělých nelibých situací až k systematickému odmítání veškeré iniciativy asistenta. Když po následné supervizní konzultaci došlo ke změně programu asistence a rozvíjela se spíše volná činnosti a empatický přístupu ze strany jejího asistenta, sebepoškozování se výrazně omezilo. 101
Jedním z možných rizik ventilování napětí v sebepoškozování nemusí být pouze deprivace, ale naopak silné přetížení vnějšími podněty (předrážděnost) – toto se může objevovat i u velmi dobře spolupracujících a motivovaných rodičů dětí s postižením, kteří se snaží v maximální dobré víře rozvíjet schopnosti svého dítěte. Setkali jsme se již s více rodinami dětí s mentální retardací, kde nadměrná a křečovitá snaha rodičů o rozvoj potomka vedla k přetížení jejich dítěte a paradoxně k ustrnutí vývoje. Je paradoxem, že právě toto ustrnutí mnohdy motivuje rodiče k zoufalé snaze přidávání na intenzitě nabízených podnětů, čímž se ustrnutí prohlubuje. Sebepoškozování v těchto kontextech chápeme jako formu extrémní komunikace, jejíž účel je však v mnoha případech srozumitelný, uvědomíme-li si omezený repertoár strategií jak mohou osoby s těžší mentální retardací vyjádřit svou nelibost. Tato srozumitelnost však není samozřejmá u osob s autismem. Pátrání po příčinách sebepoškozování zde mnohdy hraničí se systematickou detektivní prací pomalého a trpělivého ověřování jednotlivých faktorů a experimentování s prostředím. Teprve důkladný rozbor kontextu může odhalit překvapivé souvislosti. Pro ilustraci zde můžeme uvést příběh devítileté dívky E.K. s diagnózou dětského autismu. Tato dívka měla pravidelné záchvaty výrazně agresivního chování směřovaného k okolí i vlastní osobě v době po příchodu ze školy, specificky v prostoru kuchyně, kde se měla připravovat pod dohledem maminky na další den ve škole. Po vyloučení všech okolností, které by mohly připadat pravděpodobné (únava, vyčerpání, nechuť ke škole, snaha dělat jinou činnost…) se ukázalo, že dívka byla přecitlivělá na hlasitý tikot hodin v kuchyni, pro který se nedokázala soustředit na to, co po ní matka chtěla. Bylo zajímavé, že rytmický zvuk ji rušil pouze u soustředěné činnosti, při hře se podobné reakce neobjevovaly. Senzorická přecitlivělost u autismu tak může být podstatným faktorem, který taktéž přispívá ke generaci psychické nepohody. 4 Sebepoškozování v kontextu snahy vyplnit prázdnotu Jedním z diagnostických kritérií pro hraniční poruchu osobnosti je přímo symptom sebepoškozování. U pacientů s hraniční organizací osobnosti se kromě sebepoškozování v praxi setkáváme s jednoduchými obrannými mechanismy (štěpením a projektivní identifikací), emoční nestabilitou, přelétavostí jejich vlastního sebeobrazu, impulzivitou, excesivním střídání partnerů, abúsem návykových látek, ve stresových obdobích u nich nejsou neobvyklé ani závažné dekompenzace psychického stavu k obrazu akutních psychotických stavů, příznačná je snížená schopnost čelit psychickému konfliktu. Myšlení těchto osob se orientuje v polaritě černá-bílá, kolísá mezi naprostou devalvací a idealizací, pohybuje se z extrému do extrému. Není neobvyklé hledání extrémních činností – extrémní sport, rychlá jízda na motocyklu apod. Tito pacienti touží často úporně po blízkosti a lásce a zároveň proti ní bojují a bojí se závislosti (stále opakují dětský vývojový scénář procesu separace-individuace). V životním příběhu těchto osob až s mrazivou pravidelností nacházíme silné opakované traumatické zážitky z dětství. Při prvních rozhovorech s těmito pacienty si nelze nevšimnout jejich popisu emočních stavů. Velmi často jsou emoce popisovány dramatickým způsobem, objevuje se potřeba zvýrazňovat každičký emoční aspekt svého fungování. Toto zvýrazňování je určitou formou obranného mechanismu, kterým se daný jedinec snaží vyrovnávat s hlubokým pocitem prázdnoty uvnitř svého já. Právě k tématu vnitřní prázdnoty přejdou obvykle spontánně rozhovory s hraničními pacienty po navázání terapeutického vztahu. Teprve při pochopení motivu vnitřní prázdnoty začne dávat jejich nestabilní, dramatizující a extrémní chování smysl. Pocit prázdnoty se snaží vyplnit hledáním silných zážitků – adrenalinový extrémní sport, nezdrženlivost v sexualitě a partnerských vztazích, vyvolávání konfliktů, jejichž cílem je testovat lásku druhé osoby k nim (obvykle extrémním způsobem, který jejich partner 102
dlouhodobě nevydrží). Sebepoškozování je pouze jedním z mnoha prostředků, jak vyplnit právě tento pocit prázdna. Slovy jedné pacientky, je lepší „cítit se bolavá, než necítit vůbec nic, to hrozné prázdno uvnitř“. Sebepoškozování těchto pacientů nejvíce odpovídá laickým představám o záměrném sebepoškozování – realizuje se nejčastěji žiletkou (řezné rány na pažích, stehnech), případně nožem, ostrými předměty, pálením sebe sama. Nejsou neobvyklé ani formy, které představují přímý suicidální pokus. Jako příklad můžeme uvést příběh mladé ženy K.T., která referuje o pocitu silné prázdnoty a velkého strachu ze samoty, kterou neumí snášet. Vyhledává s urputnou naléhavostí partnery, u kterých po pár týdnech začne pociťovat silné negativní pocity spojené se strachem ze ztráty sebekontroly (splynutí ve vztahu), pocity omezování. Začíná testovat jejich lásku svým extrémním chováním – nacházejí ji doma opilou v kalužích krve, pořezanou, zraněnou, chová se k nim jako vzteklé dítě, dělá jim urputně dramatické scény. Partner to obvykle neunese a odchází, pro tuto ženu to je zrada, potvrzení negativních myšlenek o mužích, začíná si ubližovat, řeže se žiletkou, velmi často se po rozchodech pokouší o sebevraždu (v její anamnéze nalézáme čtyři suicidální pokusy s navazující hospitalizací). Sebepoškozování se u ní objevuje v pravidelných vlnách. Nejprve se objevuje ve fázi života bez partnera, mizí pak ve fázi zamilovanosti a na začátku partnerského vztahu. Po mírném citovém ochladnutí vztahu a opuštění fáze zamilovanosti se opět objevuje v druhé vlně. Jakoby v jejím životě pocit prázdnoty dokázala zahnat pouze silná bolest nebo zamilovanost. Sebepoškozování má v tomto kontextu opět jinou dynamiku od předchozích forem. Je prostředkem, kterým jedinec zahání pocity depersonalizace (prožitek prázdnoty). Bolest zprostředkuje pocit skutečnosti reality (odstraní disociaci), naplní vnitřní psychický prostor prožíváním. V životních příbězích také často nacházíme motiv sebepoškozování jako prostředku k testování lásky, vyvolávání péče partnera. 5 Sebepoškozování v kontextu vyrovnávání se se zátěží Sebepoškozování může vystupovat jako naučená forma chování, spojená se zvládáním stresového období. Od předchozího případu se odlišuje také formou sebepoškozování, která není natolik extrémní. Jedná se například o vytrhávání vlasů (trichotillomanie), bodání se ostrým předmětem (špendlíkem, rýsováčkem), škrabání kůže ostrými nehty, opakované otevírání strupů na kůži apod. Specifikem je selektivnost a ohraničenost tohoto chování. Objevuje se v náročném životním období, které je prožíváno jako silný stres. Sebepoškozování přináší úlevu od napětí, neboť umožňuje na krátkou dobu změnit ohnisko vlastní pozornosti, patrný je také neuropsychologický mechanismus, kdy je pro naši psychiku komfortnější prožívat bolest fyzickou a na okamžik necítit tíseň psychickou. Zraňování spouští kaskádu tvorby endogenních opiátů, které působí v našem mozku analgetickým a euforizujícím účinkem. V divadelním prostředí jsme se také setkali s tím, že některé formy působení bolesti jsou doporučovány pro odstranění herecké trémy. Jedná se například o silný stisk lůžka nehtu palce nehtem ukazováčku. Ostrá pronikavá bolest naplní vnitřní prožívání, což vede k útlumu pocitu trémy. Pro mnohé osoby je snadnější zvládnou bolest fyzickou než psychickou tíseň. Jako příklad této formy sebepoškozování můžeme uvést slečnu D.J., která ve zkouškovém období na VŠ pravidelně chodí s obvazem na zápěstí a dlani levé ruky. Při dotazu na tento obvaz si stěžuje na to, jak je pro ni náročné se soustředit na vysokoškolská studia. Ve zkouškovém období prožívá strach, velmi se bojí neúspěchu. Drtivou většinu svého času tráví učením – přepadají ji myšlenky na možné selhání a ty jí komplikují soustředění na látku. Zjistila, že když se škrábe na ruce, soustředí se mnohem lépe, začala rýt nehty do kůže, štípat se, přejíždět si po rukou kovovými předměty. V průběhu učení toto mnohdy dělá zcela 103
mimoděk, uvědomí si to až po čase, přestane a po chvilce se opět k tomuto stereotypu vrací. Aby zabránila tomuto ubližování si, tak si začala ruku ovazovat obvazem. Zjistila však, že se zhoršilo její soustředění a opět se vrací negativní myšlenky na selhání a strach. Epizody sebepoškozování jsou zcela ohraničené, jsou v protikladu s dosavadním vývojem mladé ženy, pro ni samotnou velmi znepokojivé. Sebepoškozování má v tomto kontextu dynamiku zlozvyku. Osvojeného chování, které sice pomůže od aktuální tenze a tím může i zlepšit koncentraci na výkon, nicméně za určitou daň, která nemusí být vždy komfortní. Proti výše zmíněným formám sebepoškozování je zde patrná vyšší míra selektivnosti, ohraničenosti, objevují se zde již formy sebepoškozování, které jsou kulturně tolerovány, v určitých skupinách dokonce doporučovány. 6 Sebepoškozování v kontextu pospolitosti a charakteru skupiny Ve společnosti můžeme vysledovat určité subkultury mladých osob, které otevřeně o sebepoškozování hovoří a mnozí z nich se k němu také veřejně hlásí. Z nejznámějších subkultur lze jmenovat EMO a GOTHIC. Obě z nich lze charakterizovat určitou formou oblékání, specifickou filozofií, uměním, hudbou, literárními texty. Jako každá subkultura je přirozeně diferencovaná na podskupiny zastánců, kteří se liší co do intenzity identifikace s jejich filozofií a formami deklarace příslušnosti k těmto skupinám. Z psychologického hlediska zde vystupuje do popředí zejména tlak obou subkultur na emoční projevy a afektivitu, její rozvoj, boj proti negativním emocím, sdílení problémů ve skupině vrstevníků. Hnutí EMO se dle internetových diskusí jeví bohatší na záběr emočních témat, u hnutí GOTHIC se objevuje spíše fascinace depresí a chmurnou emotivitou. Pro obě subkultury je příznačná fascinace sebepoškozováním, obvykle ve spojení s dichotomií protikladů (láska-nenávist, dobro-zlo, závislost na něm-boj proti němu...). Jednotlivé zastánce nelze paušalizovat – jistě mezi nimi nalezneme řadu osob s klinickými projevy hraniční organizace osobnosti, problematiku deprivace, týrání, zneužívání, psychických potíží. Na druhou stranu nemusí být výjimkou mladí lidé bez jakýchkoliv klinických potíží, kteří se k této subkultuře hlásí spíše z uměleckých a filozofických důvodů (např. jako forma revolty proti dospělému „povrchnímu“ světu). Sebepoškozování zde nemusí být automaticky přítomno. Dokonce může být pouze předstíráno (fotomontáže…). Je zde však potencionální riziko rozvoje skupinových forem sebepoškozování, určité „společenské nákazy“ uvnitř subkultury. Jako příklad zde mohu uvést méně zralou patnáctiletou dívku E.K., která začala se střední školou bydlet na internátě a urputně hledala nové přátele. Kamarádka, která jí byla nejvíce sympatická, se právě hlásila k subkultuře EMO. Dívky sdílely řadu stejných názorů, podobných zkušeností, byly si blízké. K sebepoškozování pacientku přivedla tato kamarádka, která jí poradila, že „řezání pomáhá od trápení“. Dívka se zkusila párkrát lehce pořezat, a i když v tom valné zalíbení nenalezla, posílilo to její vztah s kamarádkou, čímž se toto chování udržovalo. Docházelo ke společným epizodám sebepoškozování, ritualizovaného „utužování přátelství“. Problém pro dívku vyvstal až ve chvíli, kdy toto chování zjistili vychovatelé. V jejím příběhu je zřejmá směsice osamocení, zoufalství, osobnostní nezralosti a sugestivního vlivu okolí. Tyto subkultury nejsou zdaleka jedinými skupinami, ve kterých se sebepoškozování objevuje. Různé formy sebezraňování lze popsat v prostředí vězeňském, internátním, nemocničním i vojenském. Mohou zde mít zcela účelový ráz a být v rámci dané subkultury předávány jako důležité know-how jak přežít (pro vězně může být úlevný pobyt na ošetřovně mimo přeplněnou celu...). Historicky také můžeme jmenovat flagelantství (sebemrskačství) jako formu duchovně zdůvodněného sebepoškozování uvnitř náboženské sekty. V tomto kontextu má sebepoškozování společenský ráz. Můžeme se setkat s motivem pospolitosti, skupinové příslušnosti, vyjádření vlastního názoru, společenského manifestu. 104
U mnoha subkultur mohou být zřetelné účelové tendence získání výhody či omezení dopadů určitého neblahého stavu. Jedince subkultur však jistě nelze paušalizovat. 7 Sebepoškozování v kontextu umění a estetiky Za tradiční umění, které přinášelo sebepoškozování, bolest a její zvládání na pódium je fakírské umění. Fakírské umění je směsicí reálného zvládání bolesti na pódiu, ale také hrou na bolest předstíranou. Navazují na něj nejrůznější formy moderního uměleckého zpracování, ve kterých se mísí reálné zvládání bolesti s iluzí. Mezi umělecky provokativní formy dnes patří vystoupení umělců, kteří si nechávají probodnout kůži háky a zavěšují se za ně do vzduchu. Z hlediska estetiky lze za formu sebepoškozování pokládat také extrémní formy piercingu a scaringu. Zejména se jedná o extrémní piercing s důrazem na citlivá a bolestivá místa na těle. V případě scaringu se jedná o tvorbu jizev se snahou o jejich estetickou podobu. Zdobení jizvami je také běžným přechodovým rituálem u mužů některých přírodních národů (Guinea). Je pokládáno za symbol mužství, ochrany před zlem. V tomto kontextu bývá sebepoškozování kulturou v širším rámci schvalováno, v soudobé středoevropské společnosti nějak masivně nepohoršuje. Jeho dynamika je věcí individuální estetické preference, motivace může být ryze komerční u uměleckých profesí, které se snaží fascinovat a přitáhnout pozornost diváka. 8 Závěr Snažil jsem se na příkladech z praxe a běžného života demonstrovat, že na sebepoškozování je nutné nahlížet jako na komplexní společenský fenomén. Má řadu podob a vyskytuje se v rozmanitých kontextech. Za jeden z nešvarů soudobé klinické psychologie a psychiatrie pokládám snahu přistupovat k problémům jako k izolovaným symptomům – pouze na základě strohé kategorizace vyvozovat terapeutická doporučení. Domnívám se, že budeme-li vnímat sebepoškozování pouze jako izolovaný symptom, připravíme se o možnost porozumění konkrétnímu člověku, který je jím sužován. Taktéž by bylo chybou spojovat jakékoliv sebepoškozování s projevy individuální psychopatologie. Je zjevné, že dynamika sebepoškozování může vycházet ze skupinových procesů. Z ohniska našeho odborného psychologického zájmu by nikdy neměly uniknout faktory prostředí, ve kterém daný člověk žije a komplexní souvislosti, které sebou toto chování nese. Použitá literatura Kriegelová, M. (2008). Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Grada publishing: Praha. Motz, A. (Ed.). (2009). Managing Self-Harm: Psychological Perspectives. Routledge: East Sussex.
105
„TAKOVÁ NORMÁLNÍ PROFESE“: STRATEGIE NORMALIZACE POVOLÁNÍ V BIOGRAFICKÝCH VYPRÁVĚNÍCH ZDRAVOTNÍCH SESTER “A PROFESSION LIKE ANY OTHER”: STRATEGIES OF JOB NORMALIZATION IN NURSES’ BIOGRAPHICAL NARRATIVES Olga ŠMÍDOVÁ, Blanka TOLLAROVÁ Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, Katedra řízení a supervize, Máchova 7, Praha 2, Česká republika,
[email protected] Na vznik této publikace byla FHS UK poskytnuta Institucionální podpora na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Prvouk 19 (MŠMT– 2013).
Abstrakt: Příspěvek tematizuje diskursivní, resp. narativní re-konstrukci „managementu emoci“ zdravotních sester jako součást sociální konstrukce profese a profesní identity ošetřovatelek. V ohnisku zájmu o kulturu profese stojí nástroje organizace jednání sester v pohotovostních situacích a utváření jeho smyslu, zejména implicitní pravidla a normy jednání. K profesním normám přistupujeme etnometodologicky jako k součásti členského organizačního vědění (etnometodám), jako k strukturám organizační kultury „v praxi“. Normy a pravidla regulující jednání sester byly generovány z devíti autobiografických výzkumných interview o jejich profesní dráze se sestrami s dlouholetou profesní zkušeností. Platnost takových pravidel a norem, jako je „sestra jako hromosvod“ lékaře, které jsou v kontrastu s normami a pravidly běžné sociální interakce, je mezi ošetřovatelkami silně sdílena přesto, že oprávněnost a spravedlnost jejich užívání v nemocniční praxi je některými sestrami zpochybňována. Abstract: We present the discursive/narrative re-construction of hospital nurses’ “management of emotions” as a part of the social construction of their profession and professional identity. Our interest in professional culture focuses on the tools used in organizing and making sense of nurses’ actions in emergency situations, and especially on implicit rules and norms of behavior. We approach professional norms ethnomethodologically, as members’ organizational knowledge (ethnomethods), as structures of the organizational culture “in practice”. The norms and rules regulating nurses’ behavior were generated from nine autobiographical research interviews in which nurses with long-term professional experience were asked about their careers. Rules and norms contradictory to those applied in everyday social interactions (for example, “the nurse as a doctor’s lightning rod”) were strongly acknowledged by the nurses even though some of them were not sure if their application in hospital practice was just or fair. Klíčová slova: Etnometodologie; normy v praxi; profesní identita; zdravotní sestry; profesní role. Keywords: Ethnometodology; norms in practice; professional identity; nurses; professional roles.
1 Úvod Zdravotnické prostředí je specifické svou expertností, vysokou organizovaností, je řízené mnoha formálními pravidly a normami. Platí v něm ovšem i mnoho norem neformálních. Zajímá nás, jaké kulturní normy jsou součástí a nástrojem organizace profesní zkušenosti zdravotních sester, jak sestry tyto normy chápou a jak s nimi běžně pracují, které normy jsou pro ně klíčové. Předmět našeho analytického zájmu v této fázi dále představují i formy či 106
strategie normalizace morálně sporných norem jednání, jako integrální součást běžných praktik sociální organizace sesterské profese. Z hlediska etnometodologie formální normy de facto neexistují. Lze zkoumat jen kulturní "normy v akci" – nějak někým formalizované a nějak interpretované a nějak situačně užívané členy dané organizačním kultury. Nějak fungující a funkční, nějak efektivní. Jádrem našeho zájmu jsou tedy „normy v akci“, resp. v interakci, tedy ty normy, které jsou aktivovány komunikačními partnerkami – zdravotními sestrami – během vyprávění o jejich životě v profesi a s profesí. Evokované normy a pravidla jednání sester, zpravidla implicitní, uchopujeme jako normativní předpoklady zahrnuté v líčení a jako normy mluvním jednáním vykonané a rovněž během rozhovoru vyjednávané. Studujeme samozřejmé předpoklady, běžná očekávání a nároky na chování, myšlení a prožívání emocí, které tyto sestry retrospektivně reflektují jako relevantní kulturní prostředky pře-uspořádávání a praktického vysvětlování své profesní zkušenosti, tedy také jako relevantní aspekty utváření své sociální identity zdravotní sestry. Normy chápeme v návaznosti na Wittgensteina, Goffmana a Garfinkela nikoli doslova jako jednání „podle“ zákonů a předpisů, ale jako jednání konformní s pravidly. Struktury, resp. vzorce strukturace či uspořádání situací interakce, jsou chápány jako součásti jednání: jako pravidla, na která se orientují účastníci interakce a kterými se řídí, často neuvědoměle, samozřejmě, rutinně. Smysl správnosti či souladu s normou vychází z toho, co je či není bráno v kulturním (zde organizačním) kontextu, kde jsou očekávání a předpoklady členy kultury sdílené, jako společensky přijatelné chování. Sociální normy – požadavky a očekávání kladené na situační jednání – reprezentují m. j. vzájemné nároky, povinnosti a oprávnění zúčastněných, které jsou brány jako obvyklé, samo-zřejmé, "normální". A tedy "morální", jak upomíná (Garfinkel 2002, Goffman 2003, Goffman 1981, Ogien, Quéré 2005). Normy nemají podobu instrukcí či návodů k aplikaci, podle kterých bychom přesně postupovali (srov. Ogien, Quéré 2005). Normy slušného a zdvořilého jednání jsou vlastní kulturním praktikám té které společnosti, organizace, referenční – zde profesní – kultury. Zdravotní sestry pak jako členky této profesní kultury díky profesní socializaci a sedimentované pracovní zkušenosti vládnou „členským věděním“ (srov. Ten Have 2003, Garfinkel 2002). Sdílejí východiska a prostředky praktického uvažování, zdůvodňování a jednání, které organizační kultura jako sdílené vědění tiše předepisuje členům, jak se chovat v situacích, jak se chovat patřičně, aby byli normálně přijímáni, tedy jako členové dané, zde profesní (oborové, zdravotnické…) kultury. V příspěvku představíme první zjištění výzkumu zaměřeného na profesní dráhy jako součást životní dráhy sociálních a zdravotnických pracovníků. Vzorek v této fázi představuje devět narativních autobiografických rozhovorů se zdravotními sestrami, jejichž podrobné přepisy byly podrobeny tematické analýze a etnometodologicky informované analýze umisťování se, kategorizace a narativního rámcování. Vypravěčky v našem vzorku jsou až na výjimku v předdůchodovém věku nebo do důchodu nedávno odešly. Mají tedy dlouhou a bohatou profesní zkušenost a působily po převažující část pracovní dráhy v nemocničním prostředí, zejména v Praze. První stadium analýzy si klade za cíl identifikovat ty normy a pravidla a ty formy či „strategie normalizace“, které sestry považují za důležité, pro profesní roli sestry klíčové a konstituující a které v té či oné podobě přijaly. Normalizace je zde instrumentálním pojmem, který oproti goffmanovské definici poněkud posouváme. Důležitou strategii prevence, udržení či opravení narušeného řádu interakce nazývá Goffman „normalizací“ a „normiflikací“ (Goffman 2003: 41-43). Aktéři jednají v případě narušení samozřejmého řádu interakce (a se stigmatizovaným) „jako kdyby“ k narušení nedošlo a ke stigmatizovanému jako kdyby řád neporušil, byl tedy osobou "normální". Narušenou interakci účastníci svým jednáním a hovorem re-definují, "jako kdyby" proběhla 107
normálně a pravidla nebyla porušena a jako kdyby se normám toho, co je sociálně ne/akceptovatelné, dostálo, a tak ji "napravují", činí ji přijatelnou. Aktéři narušenou situaci přerámcovávají "jako kdyby" byla "v normě" – normalizují ji. Dovolily jsme si goffmanovský pojem normalizace a normifikace respecifikovat pro situaci, kdy se lokální rituální a morální řád situačních nemocničních interakcí, s jejich pravidly a normami, radikálně liší v negativním smyslu (deviuje) od širšího kulturního řádu. Odlišuje se od řádu běžně platných interakčních pravidel a norem slušnosti a úcty, které sestry jako členky nejširší kultury, nejen organizační zdravotnické kultury, pochopitelně sdílejí. Pojem normalizace užíváme pro akt redefinice (přerámcování) narušené interakce s degradujícím dopadem na běžnou, normální komunikační situaci, při níž nedošlo k porušení interakčních pravidel úcty a slušnosti. Pojem normalizace bude v tomto textu užíván pro strategie vyrovnávání se s deviací zdravotnických interakčních pravidel a norem. Koncept normalizace používáme k osvětlení způsobů přehodnocení jinak v běžné komunikaci negativních (stigmatizujících) dopadů interakce na sestry tak, že je samy chápou jako následky normální, běžné, ba pozitivní, které sestry nijak nepoškozují, naopak. Prezentaci prvních předběžných nálezů zaměřujeme na osvětlení vybraných aspektů vztahů, kterými se z hlediska sester řídí jejich interakce a kooperace s představiteli komplementární klíčové role, s lékaři. Pokusíme se zhruba rekonstruovat a popsat také normalizační strategie spojené s často tematizovanou normou, s normou pracovně pojmenovanou „sestra poslouchá (lékaře)“ (kurzívou jsou v textu nadále vyznačeny formulace v přirozených kategoriích.). Tato norma pak implikuje normy další: sestra neodmlouvá, sestra příkaz nezpochybňuje, sestra si může myslet svoje, ale úkol splní, sestra si nestěžuje. Zaměříme zde pozornost na situace, kdy jsou sestry k uvedeným normám socializovány a na které se aktivně adaptují i díky normalizačním strategiím. Upozorníme na specifické situace a okolnosti, za kterých normy poslušnosti fungují, které se ve vyprávěních typicky ukazují jako velmi silně formující některé příznačné atributy profesionální a sociální identity sester. Normalizační (adaptační) strategie na tato normativní očekávání pak ukážeme jako způsoby chápání, jednání a praktického vysvětlování a ospravedlňování (racionalizace) vlastního jednání i jednání ostatních aktérů, zejména osob ve stejných a komplementárních rolích. 2 Sestra poslouchá lékaře Zaměřujeme se tedy na ta pravidla a normy vztahu sestra-lékař, kterými se podle sester „zpravidla“ a „obvykle“ řídí vztahy a součinnost představitelů dvou klíčových komplementárních rolí při zvládání organizačních úkolů. Ty ovšem představují komplexní uskupení, neli systém, norem, pravidel a procedur, kterými se obvykle uspořádává a zvýznamňuje jednání, myšlení a zkušenost členů organizace a utváří jejich sociální, zejména profesní identity. Jádro tohoto složitého komplexu regulativů vztahů mezi lékařem a sestrou, které zde blíže osvětlíme, nejlépe vystihuje samozřejmé tvrzení, které v různých obměnách používají samy sestry: „sestra poslouchá lékaře“. Pro to, co vše toto poslouchání obvykle znamená, nám ošetřovatelky nabídly řadu metafor a vysvětlení svého pojetí. Poslouchání lékaře v přirozených sesterských kategoriích znamená to, že sestra nejen plní příkazy vydané lékařem (drží „ústa a krok“, tedy, jak říká ošetřovatelka Dana, poslouchá „bez keců“) ale také ví, že se od ní čeká, že si „vždycky nějak poradí“, prakticky kdykoliv a s čímkoliv. Dana: Jo, když nám doktor řekl: něco udělejte, tohle to udělejte. Tak jsme bez keců šly a udělaly jsme to
108
Součástí role sestry jako souboru očekávání a nároků je sloužit jako „děvče pro všechno“. V jeho důsledku „sestra může za všechno“ a je volána k odpovědnosti za všechno. Je podle sester první na tapetě, když se něco pokazí, bývá „osočována“ předem a musí se bránit nařčení nejen z chyb, ale i nesplnění mnohdy nevyřčených nároků lékaře. Na sestru se vše svádí a „každej na ní řve“ a „každej jí seřve“. Doktor má ovšem na seřvání „pro nic“, jaksi samozřejmě větší právo, jak jedna ze sester prakticky zdůvodňuje, když seřvání laborantkou ukazuje jako neoprávněné a nespravedlivé: „nebyla to ani doktorka“. Dana: …a na noční jsem šla sama. Bylo tam třicet lůžek, bez sanitáře, pokud jsme chtěly něco, někoho odvézt na rentgen, nebo, nebo odnést odběry, nebo to, tak jsme musely volat na chirur gii, ten třeba řekl: já jdu na sál, bude se operovat, nemůžu, tak třeba za dvě hodiny. Pak ale zase za to nás seřvali doktoři, že jo. Že to není hotový. Takže někdy nám nezbylo, než popad nout prostě sedačku ((smích)) a mazat s pacientem na rentgen samy. Poprosit tu naproti, aby nám to pohlídala, protože jsme byly po jedný, že jo. (…) A oni mi volali, ať okamžitě jdu, hrozně na mě řvali, že prostě jsem pacienta špatně zaobkladovala, protože oni řízli do druhý nohy. Teď my jsme byly zvyklý poslouchat na slovo, takže já jsem tam doběhla, tam na tom předsálí tam na mě ten doktor křičel, ale já říkám, vždyť tady je postel, na ní je dlaha, na ní je ta podkova se závažím, neříkejte mi, že jsem tak hloupá, abych naobkladovala jinou nohu (...). No tak neomluvili se. Vedle dikta, že lékařův úkol musí být splněn, je důležitý předpoklad, že nejen nelze či nemá smysl odporovat, ale ani vysvětlovat, proč to nelze splnit, obhajovat se. Nelze se ptát, proč to doktor chce a proč to má dělat právě sestra a proč právě takto. Sestra si nanejvýš „může samozřejmě myslet, co chce“, jinak „se ve všem řídí pokyny toho lékaře“. Příkaz (lékaře) je zkrátka nezpochybnitelný. 3 Sestra jako hromosvod lékaře Jednou ze členských organizačních norem či pravidel regulace interakce sestra-lékař z komplexu „poslouchání“ lékaře sestrou, kterou naše sestry evidentně sdílejí a kterou samy užívají k zvýznamňování a organizování své zkušenosti profesní identity či role, je norma, kterou jedna z nich označila metaforou sestry jako „hromosvodu“ lékařů. V duchu etnometodologie jsme sledovaly především přirozené „rušivé ty“ (Ten Have 2003), reflektované v epizodách příběhů o problematických situacích spolupráce s lékaři, které vystihuje ono řvát, seřvat sestru, vynadat a podobně. Současně jsme evidovaly narušení v situaci výzkumné interakce samotné, kdy docházelo ke kolizi a vyjednávání o významech řečeného mezi komunikačními partnery. Zaměřily jsme se zkrátka na morálně sporné momenty situace udělení příkazů lékařem a jejich následné plnění sestrou v příbězích vypravěček i během vypravování v průběhu výzkumného rozhovoru jako situované interakce. Podle některých sester je dopad těchto situací morálně sporný, potenciálně degraduje a stigmatizuje „seřvanou“ sestru jako nekompetentní sestru, která úkol (správně) neplní. Strategie normalizace, kterými se s tímto „ponižováním“, jak o tom některé mluví, různě vyrovnávají, dobře vyniknou při studiu emergentních a mimořádně náročných situací. Jednou z takových typických emergentních epizod, ve kterých jsou postavy sebe i druhých sester vypravěčkami do této pozice hromosvodu umisťovány a v této roli představovány, je líčení situací operací a pohotovostních zásahů, kde sestry asistují lékařům. Právě v těchto typech situací evidentně fungují – ve světle forem běžných interakcí – velmi zvláštní formy a strategie přizpůsobení: adaptace na jinak – v běžné každodenní interakci – degradující roli hromosvodu. To, jak má sestra roli pojmout, jak jednat, co myslet a cítit, je ošetřeno souborem pravidel a norem, jak nenormální situaci napadání, urážení a seřvání normálně 109
zvládat, jak ji brát jako normální. Jak se má přerámcovat, normalizovat takový běžně nepřijatelný typ interakční situace s jejími sociálními dopady tak, aby sestra ochránila svou tvář a zachovala si sebe/úctu, a současně nezranila tvář lékařů. Aby tak přispěla k udržení morálního řádu takové organizační interakce. A aby nezpochybnila funkčnost pravidla regulujícího kooperaci při řešení naléhavých organizačních agend a to vzhledem k cílům a hodnotám instituce: chránit zdraví a zachránit život pacienta. Lékař pod tlakem naléhavé situace má předpokladově nárok „vybíjet se“ na sestře s ospravedlněním, že je odpovědný za život a uzdravení pacienta. Jindy je tento jinak obecně sporný nárok prakticky zdůvodněn tím, že takoví (impulsivní) „některý lidi“ (implicite lékaři) prostě od přírody jsou. Praktické vysvětlení je tedy vyvozeno ze specifičnosti lidských charakterů a tíhy odpovědnosti, která je dána rolí lékaře, která vymezuje jeho angažmá v situaci. Jedním z členských prostředků praktického zdůvodnění chování jako házení nástrojů po sestrách na operačním sále, urážky typu „krávo“ a nejčastější řvaní je, že lékař "to tak nemyslí", že to tak není míněno. Tyto akty v souladu s normou pak z hlediska sestry nemá smysl brát nepřátelsky, chápat je jako zneuznání a zneuctění. Je třeba (nutno…) „nebrat to osobně“, udržet emoce na uzdě a především v situaci nedat nic najevo. Nepsaná norma, která organizuje průběh jednání účastníků, myšlení a hlavně city v situacích “seřvání”, zakládá povinnost sester ovládat své pocity. Norma, být v jistých situacích hromosvodem, od ošetřovatelek “očekává” zachování pokerové tváře, "zakazuje jim" uplatňovat jinak běžné právo na negativní emoce. Omezuje jejich "slovník emocí" v situaci, kdy se člověk cítí napaden, urážen, morálně ohrožen, degradován, kdy je jeho hodnota snižována (Harré, Gillett 2001). Norma tedy blokuje běžnou sociální formu odezvy na projevy hostility, agrese a ponižování s tím samozřejmým zdůvodněním, že by reakce sestry na útok lékaře napětí jen rozdmýchala a již tak napjatou situaci jen zhoršila. Úkolem sestry je napětí a jeho projevy, reprezentované zde řvaním lékařů, naopak tlumit. Negativní emoce, urážky a agrese mají být brány a jsou brány jako „upuštění páry“ či „bouchnutí sazí“, jak událost některé sestry příznačně formulují. A v této organizační logice věcí je možné pravidla jednání chápat jako funkční a jako neosobní, sestry se netýkající. Sestra je, a má být, v situaci přetlaku doslova jen hromosvodem lékaře a odvést emoční náboj jinam, pryč, do bezpečí. Představuje jen jakýsi „zástupný objekt“, slouží jako neutralizátor k uzemnění emocí, ale sama na projevy či výbuchy emocí nárok nemá. Svou subjektivitu, sebeprožívání, emoce stahuje z oběhu (suspenduje). Jen tak splní tuto důležitou úlohu – snížit napětí, aby byl naplněn společný úkol. Poslání zachraňovat druhé. Jelikož je však žena-sestra chtě nechtě sama cítící bytostí, musí se ve svém zájmu učit se od emočního dopadu, který by ji poškodil, zcela odstřihnout, nepřipouštět si to, přejít, „nebrat si to“ a přinejhorším přetrpět a nedat najevo. A hlavně si „zvyknout“. Musí se naučit odstřihnout osobní identitu od profesní. Pokud sestra takto úspěšně reguluje své pocity a projevy, necítí se následně ponížena či uražena a nevznáší morální nárok na odvetu. Může být a bývá právem hrdá, že tak náročnou roli přesvědčivě inscenuje a zcela virtuózně (profesionálně) ji zvládá. Sestra nemá na základě normativních očekávání na útočné projevy lékaře, kterých je pouhým náhradním objektem, odpovídat zlobou. Nemá podle těchto pravidel ale ani morální oprávnění žádat racionální vysvětlení a omluvu (třeba ex post). Nemá v této pozici oprávnění vůbec jakkoli reagovat, taková jsou očekávání na tento situační výkon role, alespoň v tomto situačním scénáři (rámci). Má své pocity prostě eliminovat v zárodku, zlobu necítit, neprožívat ani lítost, ukřivděnost a už vůbec ne dávat jakkoli najevo pocit zneuznání. To je – z hlediska organizace vzato – model optimálně přizpůsobené sestry. Popsané (a další) organizační neutralizační praktiky fungují jako organizační praktiky uspořádávání takovýchto interakcí a smyslu událostí. Těmito praktikami se překódovává běžný význam jednání v interakci face-to-face, v tomto organizačním rámci se zcela reinter110
pretuje význam jinak v běžném životě nepřijatelného chování k sestře jako partnerovi kooperace na společném úkolu: urážka tak vlastně není urážkou, nadávka nadávkou, hození dvoukilovým chirurgickým kladivem je jen neutrálním mrštěním jakéhosi předmětu kamsi do prostoru. Řvaní je prostě jen řev či dokonce jakési "volání", jak eufemisticky rétoricky normalizuje akt jedna ze sester, dnes už ve vedoucí pozici, a nikoliv "seřvání". Příležitostné pokusy sester o jiný morální výklad takového chování lékařů k sestrám, poukazy na trvající ničivé (stigmatizující) dopady, jsou takto obvykle přehlíženy, nebo ostatními sestrami bagatelizovány. Občasné pokusy o podrývačné intepretace a negativní hodnocení jednání lékařů jako urážlivého dokonce bývají označeny a vyloučeny jako nevhodné a jeho nositelky implicite nálepkovány jako špatné sestry, které přehánějí, situaci zveličují. To může být signálem, že svou roli nezvládají, narušují organizační řád. Tkví to v samotné "tiché logice” této organizační normy. Nezvládání role hromosvodu, jež je v situaci definované jako emergentní vysoce funkční, je ve světle této organizační logiky osobním problémem dané sestry. Problémem osobního ustrojení ošetřovatelky, která "na to prostě nemá“ povahu, anebo je nezvládání role prakticky jen otázkou neukončené a nedokonalé profesní adaptace. Nezvládnutí emocí během takovéto situace je vcelku normální a akceptovatelné jen u profesních novicek, které se během profesní socializace od starších zkušených ošetřovatelek učí, jak náročné začátky přetrpět, jak se jimi probrečet. Služebně starší a zkušenější novicku na příkladech z vlastní trpké zkušenosti z doby po nástupu do praxe empaticky instruují, jak tyto pro ni dosud nezvyklé požadavky na management vlastních negativních emocí, které jsou reakcemi na výlevy lékařů, zvládat. Je třeba se ovládnout, emoce potlačit, zejména si pak a někde stranou pobrečet a hlavně si na to „musí zvyknout“, jinak tuhle práci nemůže dělat. Martina: Holky mi říkaly: my jsme brečely, když jsme nastoupily, brečely jsme prostě třeba osm, devět měsíců, tak prostě si musíš zvyknout, že ty budeš brečet taky. Podle logiky některých zkušených zdravotních sester má být typické řvaní na sestru, nadávání, urážky sestry či seřvání sestry signálem, který by sestra, která je v tomto pojetí jen pouhým objektem, na kterém si lékař vybíjí napětí či vztek, mohla a měla využít. Využít k tomu, aby zpytovala své svědomí, zda se na svou roli pomocnice lékaře opravdu dobře připravila, vše předvídá a vše má v pořádku. To však neznamená, že by měla oprávněnost či neoprávněnost řevu a nadávání lékařů sama nějak soudit v pojmech oprávněnosti a spravedlnosti. Pokud si je jista, že má vše v naprostém pořádku, může to nechat být a „nebrat si to“. Jinak by pro ni mělo být seřvání signálem k sebezdokonalování. Eliška: Ale když jsem měla vnitřně pocit, že mám všechno v pořádku, že jsem všechno dobře připravila, a že nemá jako důvod mě nějak osočovat, tak jsem byla v pohodě. Když jsem měla pocit, že jsem něco zanedbala, že jsem na něco zapomněla, tak jsem si to vyčítala, a jemu jsem to taky nevyčítala. Některé sestry preventivně předcházejí pocitu nespravedlnosti a morální újmy sebekontrolou a ritualizovaným sebeukázněním. Snaží se mít vše v pořádku a dokonce předvídat možné požadavky lékařů. Pokud si je sestra sama jistá, že má vše v pořádku a pod kontrolou, že nic nezanedbala, když si je jista, že „má čisté svědomí“, pak se jí seřvání či urážka nemá či nemůže dotýkat ani jako nositelky role, natož jako osoby. A také se jí nedotýká, nejde o ni. Z opačné strany vzato, je implicitní nárok sester prožívat pocity zahanbení a znehodnocení (degradace) v podobných interakčních situacích implicite podrýván jako neoprávněný nárok na lepší zacházení a to podezřením, že si takové zacházení asi zasloužila, vše si 111
„neuhlídala“ a sama nemá čisté svědomí. Rozhodně taková stěžovatelka není správná sestra už proto, že sestra „si nestěžuje“ a „vydrží to“, což bývá oprávněným zdrojem vědomí vlastní profesionality. Soňa: Tak pravda, někdo to může třeba vnímat jako jinak, někdo to prostředí třeba tý intenzivní péče nesnášel právě kvůli tutěm situacím, kdy tam potom bouchaly třeba saze, to je pravda, ale prostě to k tomu občas patřilo. Jo, občas to k tomu patřilo a nebyl čas tam nějaký tanečky, jako jestli se to řekne tak, či onak, tak se prostě jako vydal pokyn, někdy třeba zněl jako, že to pro někoho mohlo bejt jako míň přijatelný, že snad se jako neprosí dostatečně, ale ono to mnohdy nešlo, protože to by mezitím zase něco se stalo, co se stát nemělo, že jo. Tyto praktiky re-normalizace jak emočních projevů doktorů, tak i praktiky renormalizace reakcí či forem adaptace ze strany sester, mají jeden společný předpoklad. Tím je odkaz na „normu vyšší instance“, kterou je jasná hierarchizace rolí a silná asymetrie vzájemných oprávnění a povinností nositelů obou komplementárních klíčových rolí. Tyto vyšší normy mají sice ukotvení ve formalizovaných normách – v profesních etických kodexech a kariérním řádu, zkrátka v normativních pravidlech organizace zdravotnictví. Vyrůstají na poli celé organizační kultury, z její předpokladové báze, jejíž součástí je systém pravidel, norem, a hodnot a dalších etnometod, členského organizačního vědění. Stojí na oněch samozřejmých předpokladech a implicitních očekáváních o vzájemných právech a povinnostech ve vztahu lékaři sestry, které se rutinně promítají do jednání, vztahů, kooperace a souhry. Tyto kulturní organizační normy a hodnoty jsou evidentně silně sdíleny sestrami v různých pozicích, různých specializací, které byly socializovány na různých zdravotních školách a pracovištích v Česku. Představují z hlediska analytického ony sdílené a v praxi zaužívané „kulturní zdroje“ či etnometody formování vlastní profesní identity. Většina situací, kdy se sestra stává hromosvodem je emergentního rázu, typicky pak při operacích apod., které jsou všemi účastníky znormálňovány samozřejmým poukazem na vyšší společné zájmy a společné poslání – záchranu života a zdraví pacienta. To tiše implikuje předpoklad, že takové ventilování negativních emocí a jejich vybíjení na živém hromosvodu-sestře je funkční a pomáhá naplnit vyšší cíle. Plní tak i poslání obou profesí a celé instituce. Pomáhají naplňovat základní kulturní hodnoty organizace i společnosti a lze je běžně zahrnout do definice profese jako poslání. A ve jménu poslání přinášet nutné oběti. Implikuje se tiše i to, že přímo na místě ventilovat emoce, které lékaři zažívají, je nejen funkční, ale zdánlivě i samozřejmé, a že je lze vybít či kanalizovat jen a pouze tímto způsobem: na sestře, veřejně, hned… Za normou a pravidly jednání podle normy je skryt předpoklad, že to je jediný možný způsob řešení, že neexistuje jiný způsob ventilace pochopitelného napětí lékařů a neexistuje alternativní jiná sociální forma regulace emocí sester i lékařů, ačkoliv často funguje na úkor psychické i sociální pohody sester. Nepřipouští-li tento organizační diskurs alternativní způsoby managementu emocí, pak je ovšem – z hlediska logiky myšlení aktérů – nemá smysl hledat. Sestry, které tento prostředek regulace vztahu spolupráce mezi lékařem a sestrami považují ve světle obecných norem slušného chování (morálního řádu interakce) za nepřijatelný a znehodnocující, jej v kontextu zdravotnické instituce a organizace zpravidla přijímají jako v tomto prostředí přirozený, běžný, daný povahou (emergentností) úkolů a organizačními podmínkami (nepředvídatelností vývoje situací) a často právě jako jediný možný. Jediný představitelný. Prostě to „k tomu patří“, k zdravotnictví, nemocnici, k povolání. Prostě „tak to chodí“, že někdy „bouchnou saze“, jak depersonalizující metaforou vystihuje situace výbuchu emocí a agrese na sálech Soňa. Jak svými příklady dobře ilustruje Erwing Goffman ([1974] 1986) rovněž i v průběhu každodenní běžné mezilidské interakce a kooperace platí toto pravidlo výjimečné naléhavé 112
situace, kdy nastává zásadní přerámcování z normální běžné situace jako situace nenormální naléhavé (emergentní), díky kontextualizačním „klíčům“ (šifrám), kterými aktéři transformují sociální situaci v situaci jiného druhu. Tímto “přepisem scénáře” hry samotnými herci dramatu během inscenace hry, a to z typu řádné situace do mimořádné, se průběh či příběh sociální události trans-formuje i s pozicemi rolemi a vztahy protagonistů, jež se mnohdy zásadně mění. To, co je pro hráče komplementárních rolí běžně nepřijatelné, se stává chováním s jiným znaménkem, stává se patřičným či přijatelným. Zejména v nemocniční organizační kultuře není tato mimořádnost výjimečným narušením, naopak mimořádné a nenadálé je zde součástí řádu (řádu mimořádna), je to „to, s čím se počítá" a "s čím mají aktéři počítat“, stává se organizačním prostředkem, pravidlem. 4 Závěr Na případech zkušeností sester s takovými situacemi jsme chtěly ilustrovat, jak se nenormálno situací a tato – v běžné optice viděno – nenormální, deviantní role sester „dělá“ a stává normální a jako taková běžnou součástí tohoto světa. Tato role jakéhosi funkčního uzemnění je ve scénáři mimořádna (jako řádného mimořádna) předepsána zvláštním způsobem trpného angažování se představitelek role v takové situaci, včetně připsaných typických motivů jednání v roli, jejichž smyslem je odosobnění jako prostředek zklidnění napjaté situace. Norma se díky těmto praktikám a logikám v ní zahrnutých stává běžnou, "normální" součástí organizační (profesní) kultury – je regulativem vztahu obou profesí v jistých (stresových) organizačních kontextech či situacích a kulturní nástroj utváření profesních identit. Na nálezu tohoto silného sdílení platnosti norem a relevance pravidel organizace kooperací sestra-lékař při zvládání organizačních agend a příležitostné sociálními normami vymezené role sestry jako hromosvodu v něm nic nemění fakt opřený o empirické evidence, že s těmito pravidly a normami zacházejí různé sestry různě a že jimi produkují jiný (ba opačný) význam své identity. Jedny ošetřovatelky se se smyslem norem zcela ztotožňují a bezvýhradně přebírají optiku organizace. Druhé sestry, které nám o své kariéře vypravovaly, těmto organizačním pravidlům svým jednáním a myšlením z části (Katka) či rezolutně odporují (Martina) a některé tyto normy považují za omezující a devastující. Nejde však jen o to, jak sestry svým jednáním a vyprávěním o něm normy užívají a jak se pravidly řídí, jak je dodržují či nikoli, jak se s nimi ztotožňují či si zachovávají kritický odstup. Platnost norem může totiž být samozřejmě sdílena, zatímco jejich obsah – správnost a spravedlnost – být sdílena nemusí (Munková 2013). Všechny sestry k nim referují jako ke zdroji sebevymezení. Jsou to právě tyto normy a pravidla, kterými tak či onak vytvářejí smysl a organizují vlastní profesní zkušenost. Silně je sdílejí, ač se jimi řídí různě, s různými výsledky. Použitá literatura Garfinkel, H. (2002). Ethnomethodology's Program: Working Out Durkheim's Aphorism. Rowman and Littlefield Publishers: New York. Goffman, E. ([1974] 1986). Frame analysis: An essay on the organization of experience. Harper & Row: New York. Goffman, E. (2003). Stigma. Sociologické nakladatelství: Praha. Harré, R., Gillett, G. R. (2001). Diskurz a mysel'. Úvod do diskurzívnej psychológie. IRIS: Bratislava. Munková, G. (2012). Sociální deviace. Přehled sociologických teorií. Vydavatelství Aleš Čeněk: Praha. Ogien, A., Queré L. (2005). Le vcabulaire de La sociologie de l´action. Ellipses: Paris. Ten Have, P. (2003). Predstava člena je jadrom věci. O úlohe členského vedenia v etnometodologickom výzkume. Biograf 2003/32, s 3-29. 113
PLNOU NÁDRŽ A VÝMĚNU PARADIGMAT, PROSÍM!
FULL TANK AND PARADIGM SHIFT, PLEASE! Hana KONEČNÁ Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita, Jírovcova 24, 370 04 České Budějovice, ČR; Adam Česká republika, Jungmannova 38, 370 01 České Budějovice, ČR, e-mail:
[email protected] Danica SLOUKOVÁ Gymnázium, Přípotoční 1337, 101 30 Praha 10, ČR, e-mail:
[email protected] Podpořeno grantem GAČR P407/10/0822
Abstrakt: O současné situaci v medicíně se mluví jako o situaci přechodové, jako o změně paradigmat. Kritizuje se přístup tzv. biomedicínský, vycházející z Descartova dualismu, soustřeďující svou pozornost jen na tělesnou stránku člověka. Dalším předmětem kritiky je často nereflektované stavění diagnóz na srovnávání jedince s všeobecně platnými „normami“. „Mantrou“ dneška se stává přístup s názvem holistický, psychosomatický, bio-psycho-sociální, patient-centered healthcare, atd…, zdůrazňování jedinečnosti a celistvosti člověka jako mnoharozměrné bytosti. Cílem této studie je hledat odpověď na otázku, nakolik se změna paradigmatu v medicíně, ohlašovaná různými statěmi a promluvami o holismu a bio-psycho-sociální medicíně odráží v medicínské praxi a naznačit směr, jakým způsobem chápat jádro tohoto nového paradigmatu a kam by se podle něj medicína mohla vydat. Nikoli nepodstatnou úlohu zde hraje ujasnění základního pojmu, který by mohl být opěrným bodem pro další úvahy na toto téma. Tento text je dalším z kroků na naší (spoluautorek textu) dlouhodobé cestě za hledáním jistot v medicíně. Zatím hlavním výsledkem této cesty je monografie „Medicína založená na důvěře“. Abstract: The current situation in medicine is referred to as transitional situation, as paradigm exchange. So called biomedical approach based on Descartes’ dualism, focusing its attention only on the human’s body frame, is criticized. Another thing subject to criticism is the frequently non-reflected basing of diagnoses on comparison of the individual to generally valid "standards". The holistic, psychosomatic, bio-psycho-social, patient-centered healthcare, etc. is becoming the “mantra” of today, emphasizing the uniqueness and compactness of human as a multidimensional being. The goal of this study is to search for the answer to the question to what degree the change of paradigm in medicine, announced by various articles and speeches on holism and bio-psycho-social medicine is reflected in medical practice, and to indicate the direction of understanding of the core of this new paradigm and of the potential course of medicine. The clarification of the basic concept that could constitute a supporting point for further reflections on this topic plays a significant role here. This text constitutes another step on the long lasting journey of the co-authors of the text in search of certainty in medicine. The main result of our journey for the time being is the "Trust-based medicine" monograph. Klíčová slova: Medicína zaměřená na pacienta; bio-psycho-sociální přístup; holistický přístup; jistota; změna paradigmatu. Keywords: Patient-centered healthcare; bio-psycho-social approach; holistic approach; certainity; paradigm shift.
114
1 Úvod a cíl O medicíně posledních desetiletí se mluví jako o medicíně v přechodové situaci, o změně medicínských paradigmat (po zadání slov „medicine“, „paradigm“ a „shift“ nám internetový vyhledávač Google nabídl 8 410 000 odkazů (28. 12. 12). Mapováním medicínských paradigmat, a hledáním jistot v medicíně, se zabýváme dlouhodobě (jedním z výsledků práce je monografie „Medicína založená na důvěře. O nebohém pacientovi v postmoderní době); cílem této studie je popsat hlavní medicínská paradigmata a u toho nejnovějšího zmapovat jeho současný dopad do praxe. 2 Východiska a postup Článek je výsledkem prací, které jsme zužitkovaly v publikacích „Medicína založená na důvěře“ (Konečná et al., 2012). Jedná se o soubor rozsáhlejšího sběru materiálu diskurzivní povahy s cílem dopracovat se charakteristiky současné medicíny a naznačit možné cesty jejího dalšího rozvoje zejména z pohledu proměn paradigmat. Sám pojem paradigmatu prodělal od dob Kuhnovy práce o vědeckých revolucích (v češtině 1997) svůj vývoj, od jeho nadužívání na téměř jakoukoli změnu až po nálepku jakéhosi „sprostého“ slova. Podobně se to má i s jinými pojmy, ať již mluvíme o „postmoderní situaci“, „interpretativním“ či „diskurzivním“ přístupu, o „konstrukcionismu“, nebo o „systemickém“ přístupu apod. Každá z těchto koncepcí má svůj „zrod“, svůj „život“ a svůj „úpadek“, po němž následují případně další vzmachy a peripetie. Není proto jednoduché se vyjadřovat v termínech, které by nebyly zatíženy tou či onou nežádoucí konotací. Za univerzální metodologický přístup v této složité situaci lze považovat přístup hermeneutický, který znamená otevřenost a ochotu k rozumění „jinému“. Co se týče rešerší literatury, vyšly jsme z pojmu „paradigma“, neboť to, že příští věk by měl být jiný než ten, který patří minulosti, je asi všem srozumitelný výchozí bod. V tomto smyslu našel náš hlas oporu ve stručné diskurzivní analýze textů na dané téma. K porozumění je však třeba víc než přehledu o tom, co a jak kdo píše na téma, které nás zajímá. Je třeba najít opěrný bod a správnou argumentaci, přijatelnou pro nejširší okruh příjemců. Znamená to z pouhých výčtů a přehledů, z tisícero definic, charakteristik, a v mnohém si protiřečících koncepcí postulovat alespoň jeden pevný bod, kterého se budeme moci přidržet. Tímto bodem je filosofická analýza základních pojmů. V případě naší stati se pro nedostatek místa přidržíme jediného základného pojmu, a sice pojmu „celý člověk“, který je klíčový pro přijetí či nepřijetí pohledu, který nové paradigma nabízí. Analýza je výsledkem mnohaletých rozhovorů mezi představitelkami dvou různých odborností: filosofky a psycholožky. (Autorky článku jsou ženy, proto používáme v textu ve slovese v minulém čase ypsilon.) 3 Historie pohledů na příčiny a léčbu nemocí V knížkách o medicíně (např. Niklíček & Stein, 1985; Nutland, 2000; Schott et al., 1994; Fialová et al., 2008) a s inspirací z textu „Mody lékařského myšlení“ (Petrů, 2008) vidíme 3 hlavní historická medicínská paradigmata: a. Magická medicína. Příčinami nemocí je zde zlovůle nějakých duchů. Terapií je nastolení rovnováhy mezi člověkem a zlými duchy (prováděním rituálů, uctíváním, dodržováním přísných tabu, odváděním obětí). Terapeutem je šaman, který je v kontaktu s magickými silami b. Archaická medicína. Příčinami nemocí je překročení mravního zákona, jehož garantem je bůh. Je to trest za hřích nebo také výzva. Terapií je především zpytování svědomí, následovaná obětí, modlitbou, exorcismem. Terapeutem je kněz. c. Empirická medicína. Východiskem jsou pro ni přírodní vědy. Modelem zkoumání Descartova filosofie, oddělující věc rozprostraněnou od věci myslící. Příčina nemocí je 115
viděna jako špatné fungování orgánů, a to buď po mechanické a fyzikální stránce (anatomie) nebo po stránce chemické (fyziologie). Model „Člověk – stroj“. To, jestli je člověk zdravý nebo nemocný (orgán funguje správně nebo špatně) se posuzuje podle norem, vytvářených statisticky. Terapií jsou kroky směrem k návratu do původního stavu (oprava?), terapeutem je empiricky zaměřený lékař. d. Nové paradigma? 4 Medicína založená na důkazu Během druhé světové války přemýšlel britský epidemiolog Archie Cochrane nad tím, proč se jeho pacienti uzdravují/neuzdravují bez ohledu na v té době doporučované terapeutické postupy. V roce 1972 publikoval pojednání „Effectiveness and Efficiency“, ve kterém zpochybňuje skutečnou účinnost používaných empiricky vyvozených terapeutických postupů a upozorňuje na negativní důsledky nekritického postoje k neprověřeným doporučením (Cochrane, 1972). Bylo nutno situaci nějak řešit, podrobit diagnostické a léčebné postupy kritice. Cochrane žádal lepší vzdělávání lékařů, systematickou reflexi zaběhlých praxí, větší užití výpočetní techniky, nezávislé monitorování standardů ve zdravotnických systémech, jasná kritéria pro hodnocení kvality publikovaných výzkumných studií. Zvláště zdůrazňoval význam randomizovaných studií; předpokládal, že poskytují spolehlivější informace než jiné typy studií. V roce 1979 kritizoval medicínskou praxi, že nemá organizované databáze všech významných randomizovaných studií ze všech oborů a podoborů medicíny. Práce Archieho Cochranea a jeho spolupracovníků a následovníků vedla v roce 1992 ke vzniku prvního Cochraneova centra (v Oxfordu) a v roce 1993 k založení The Cochrane Collaboration, jejímž cílem je na mezinárodní úrovni vytvářet a udržovat systematické přehledy studií, podporovat jejich širokou dostupnost, a tak napomáhat ke kvalifikovanému rozhodování v medicíně a o medicíně. Nový směr dostal časem název Evidence Based Medicine (EBM), poprvé tento termín použil Gordon Guyatt (1991). V roce 1996 byl Sackettem a spol. definován pojem EBM jako „svědomité, jednoznačné a uvážlivé používání nejlepších současných znalostí při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty“ (Sackett et al., 1996). V EBM jde především o využívání výsledků klinických studií, které staví proti nesystematickým pozorováním, zkušenostem a uplatňování autority. Do češtiny je EBM obvykle překládaná jako „medicína založená na důkazech“. Vzápětí vzniklo i Evidence Based Nursing (EBM), do češtiny překládané jako „ošetřovatelství založené na důkazech“. Kdybychom měly použít jednoduché schéma popisu medicínských paradigmat, asi bychom EBM popsaly takto: Příčiny nemocí hledá ve špatném fungování orgánů (odchylky od statistických norem), a to buď po „konstrukční stránce“ (genetika a anatomie) nebo po „chemické“ stránce (fyziologie). Terapií jsou kroky směrem k návratu do původního stavu (tedy oprava?), terapeutem pak experimentálně zaměřený tým odborníků. Autor textu, kterým jsme se inspirovaly v popisu předchozích medicínských paradigmat (Petrů, 2008), tuto medicínu nazývá „experimentální medicína“. 4.1 Jazykový posun v překladu Pro anglický výraz „evidence“ nabízí slovník tyto české ekvivalenty: důkaz (očividný), jistota, fakta, doklad, svědectví. Důkaz a doklad či svědectví jsou v češtině pojmy mající velmi odlišný význam, od dokladu k důkazu je ještě hodně dlouhá cesta! „... výrazem ,evidence‘ se v pojmech jako EBM... rozumí všechny relevantní informace, které jsou dostupné ve formě primárních či sekundárních dokumentů (v případě EBM především klinických studií a dalších obdobných typů dokumentů), statistik, souhrnů, přehledů, popř. i celých informačních či expertních systémů... Tyto relevantní informace mají podpořit proces rozhodování, v lékařství spojený např. s diagnózou, léčbou či prevencí, a učinit jej objektivnější a založený na poznatcích ověřených výzkumem... Domníváme se, že ani jeden z uvedených českých ekvivalentů anglického výrazu ,evidence‘ neodpovídá přesně smyslu diskutovaného pojmu. 116
Každý z ekvivalentů také obsahuje určité konotace, které celkový význam pojmu zanášejí mimo jeho původní smysl. … Jediným přijatelným slovem pro vyjádření smyslu anglického ,evidence‘ v daném kontextu je podle nás české slovo ,doklad‘...“ (Schwarz, 2005). Přidáváme se ke kritice překladu; Čech si obvykle slovo „důkaz“ spojuje s matematikou, případně s detektivkou. „Důkaz“ pro něj znamená jistotu či alespoň její velmi vysoký stupeň. Takový stupeň jistoty ale v medicíně přinejmenším nepřevažuje. 4.2 Kritika EBM Kritici vytýkají EBM např. neoprávněnost striktní hierarchie dokumentů, přílišnou a nevhodnou strukturalizaci a formalizaci výzkumných studií, pochybnosti nad validitou (bias, způsoby interpretace dat, … - např. Borgerson, 2009), či způsob hodnocení validity studií nezávislými experty a vytváření metaanalýz: „Interpretační rozhodnutí starých ,před EBM‘ expertů jsou možná nahrazována interpretačními rozhodnutími nové skupiny expertů s EBM kreditem,“ (citován Goodman: The mammography dilemma – in Concato, 2004). Zajímavou ilustrací situace jsou konference s diskusními bloky typu ANO/NE nebo PRO/PROTI, kde vystoupí (předem vědeckou komunitou vybraní) odborníci obhajující svá protichůdná stanoviska (např. kongresy World Congress on Controversies in Obstetrics, Gynecology and Infertility). Je vzrušující podívanou sledovat, jak ke své argumentaci, ústící v potvrzení svého stanoviska, používají často tytéž odborné studie, jen je uvádějí v trochu jiném kontextu. Na konci bloku obvykle zúčastnění posluchači hlasují, který přednášející je přesvědčil o svém stanovisku… Nutno dodat, že debaty se týkají zásadních, nikoliv okrajových témat dané specializace. Naše kritika ale nemíří k EBM jako takové, ale spíš k těm, kdo za ní vidí návod, nad kterým nemusí přemýšlet, postup, za nějž nepřebírají žádnou osobní odpovědnost: „Medicína založená na důkazu není ,kuchařka‘ medicíny. Protože vyžaduje přístup ,zdola nahoru‘, který integruje nejlepší externí odborné podklady s individuální klinickou expertizou a ohledem na pacientovu volbu, nemůže vyústit v otrocký přístup k péči o konkrétního pacienta ,podle kuchařky‘. Externí klinické podklady mohou informovat, ale nikdy nemohou nahradit individuální klinickou odbornost. A je to právě tato odbornost, která rozhoduje o tom, zda se externí podklady vůbec hodí na konkrétního pacienta, a pokud ano, jak by měly být integrovány do klinického rozhodnutí. [...] Dobří lékaři používají jak individuální klinickou odbornost, tak nejlepší dostupné vnější odborné podklady; ani jedno samo o sobě nestačí. Bez klinické odbornosti hrozí nebezpečí, že se praxe stane otrokem odborných podkladů, protože i nejlepší podklady mohou být u konkrétního pacienta nepoužitelné nebo nevhodné. Bez současných nejlepších odborných podkladů zase riskuje praxe rychlou ztrátu aktuálnosti a poškození pacienta“ (Sackett et al., 1996); pro tento postup se začal používat název Evidence Based Practice (Glasziou et al., 2007). 5 Paradoxy a problémy současné medicíny Jaký je obraz současné medicíny? Podívaly jsme se na knížky nabízené internetovým knihkupectvím Kosmas pod heslem „medicína“. Z názvů knížek nezaměřených na úzké medicínské téma (např. „Revmatologie|“ či „Léčba lupénky“) vybíráme: „Vzestup a pád moderní medicíny“, „Medicína na přelomu tisíciletí“, „Křižovatky medicíny“, „Medicína v kontextu západního myšlení“, „Jak pečovat o zdraví dítěte... navzdory vašemu lékaři“, či „Jak léčit nemoc šílené medicíny“. Výběr je samozřejmě účelový, ale nelze si nevšimnout, že v názvech knížek zabývajících se medicínou jako takovou je jisté upozornění na změny. Profesor Koutecký, zakladatel české dětské onkologie, ve svém třídílném článku „Paradoxy a problémy medicíny na prahu 21. století“ (1998) vyjmenovává celou řadu problémů (a jak sám říká, řadu neúplnou), se kterými se potýká současná medicína. Citujme alespoň některé z nich: změnila se teorie medicíny, empirické vědění a jednání lékaře se zredukovalo na metodologicky zajištěný model myšlení; změnil se pojem nemoci, od orgánového defektu k pojetí ne117
moci celého organismu; změnilo se panorama nemocí, nemocemi 20. století jsou zejména choroby kardiovaskulární a nádorové; velké procento lidstva stůně a umírá z příčin, které se možnostem medicíny naprosto vymykají; změnil se vztah lékař-nemocný, z osobního vztahu se zhusta stala smlouva o pracovním výkonu; změnila se samotná původní náplň medicíny – odvěkým úkolem byla akutní pomoc, nyní získaly převahu nemoci chronické; úroveň akutní medicíny vzrostla a s ní i počet trvale poškozených; nepředstavitelně se změnila finanční zátěž zdravotně sociální péče; nezvládanou změnou je exponenciální rozvoj informací; z medicíny hovořící se stala medicína mlčící, proto a pro další okolnosti narostla vůči medicíně skepse a daří se medicíně alternativní; nezanedbatelné nejsou ani důsledky jinak nezbytné superspecializace. Zvládnutí těchto problémů je úkolem budoucnosti. 6 Změna paradigmatu Náš text možná vyvolává ve čtenáři dojem, že mluvíme o časově jasně oddělených, na sebe navazujících etapách (charakterizovaných určitým pohledem na medicínu). Tak tomu samozřejmě není; jednotlivé pohledy vedle sebe často dlouhou dobu koexistují, jen se mění jejich význam a moc. S nabídkou léku na řešení potíží medicíny přichází mnoho adeptů, z nichž někteří mají historii dlouhou, jiní krátkou. Patří mezi ně: psychosomatická medicína, behaviorální medicína, psychologie zdraví, biografická medicína, holistická medicína, komplexní medicína, celostní medicína, na pacienta (či klienta či člověka či osobu) orientovaná zdravotní péče, narativní medicína, personalizovaná medicína, alternativní medicína, nekonvenční medicína, medicína přátelská k pacientovi (patient-friendly medicine),... bio-psycho-sociální (či bio-psycho-eko-spirituo-sociální) přístup v medicíně, systémový přístup v medicíně, … Vlastně sem patří i Evidence Based Practice. Všechny jmenované (takové jiné, lepší) medicíny či medicínské přístupy mají společná kréda: Zbavit se redukcionistického pohledu vnímajícího člověka jako hmotný objekt (člověk není věc rozprostraněná)! Důraz na celistvost a jedinečnost osoby! Zbavit se pojetí nemoci jako odchylky od (statistické) normy! 6.1 Změna paradigmatu a definice zdraví V zakládající listině WHO, přijaté na International Health Conference v New Yorku v roce 1946, je uvedena tato definice zdraví, dnes všeobecně uznávaná: „Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity“. (Preamble to the Constitution of the World Health Organization as adopted by the, New York, 19-22 June, 1946). Už v roce 1946 se tedy objevil krok směrem k novému medicínskému paradigmatu: definice nepopisuje nemoc jako odchylku od normy, ale popisuje zdraví jako velmi komplexní stav. Široká definice sice splňuje požadavky „nového“ medicínského paradigmatu, ale má i své nedostatky: s tak širokou definicí jen obtížně hledáme zdravé lidi. Navíc může vytvářet dojem, že jakákoliv nepohoda do „normálního“ života nepatří (Honzák, 2007). 6.2 Změna paradigmatu a její měření Světová pacientská organizace International Alliance of Patients´ Organizations (IAPO) je partnerem WHO. Je hlavním propagátorem Patient-Centered Healthcare (PCHC); formulovala Deklaraci o PCHC (IAPO, 2006). PCHC definuje takto: „Podstatou PCH je, že je zdravotní systém navržen a provozován tak, aby naplňoval potřeby a priority pacientů, čímž je zdravotní péče odpovídající a ekonomicky efektivní…Priority pacientů, rodin i pečujících osob jsou v každé zemi a u každé nemoci rozdílné, ale i v této rozdílnosti máme některé priority společné. Myslíme si, že k dosažení PCH je nutné péči založit na následujících pěti principech: 1. Respekt; 2. Možnost volby a její prosazování; 3. Zahrnutí pacientů do zdravotní politiky; 4. Přístup k péči a podpoře; 5. Dostatek srozumitelných informací.“ Aktivity pacientských lídrů reprezentovaných IAPO pochopitelně nekončí u formulace požadavků na 118
péči; snaží se ji uvést do praxe. IAPO tedy hledá indikátory toho, že péče splňuje principy uvedené v Deklaraci. V březnu 2012 byl v Londýně světový pacientský kongres, na kterém byl představen text – Indikátory PCHC (IAPO, 2012). Text „identifikuje a hodnotí současné iniciativy a indikátory, snažící se měřit „centerednost“ aktivit, organizací, zemí a všech dalších zainteresovaných stran“. Indikátory a způsob měření „centerednosti“ hledá i WHO, ovšem pro people-centered healthcare, kterou považuje za širší termín než patient-centered healthcare (WHO PCHC Initiative; WHO, 2007a; WHO,2007b; Lin & Fawkes, 2012). Další významnou institucí podporující PCHC je nezávislá nezisková organizace Picker Institute. Definuje těchto osm primárních dimenzí takto zaměřené péče (Picker Institute, 1987): „Respekt pro pacientovy hodnoty, preference a vyjádřené potřeby, Koordinace a integrace péče, Informace, komunikace a edukace, Fyzický komfort, Emocionální podpora a zmírňování strachu a úzkosti, Zahrnutí rodiny a přátel, Přechod a kontinuita, Přístup k péči“, a podobně jako WHO a IAPO hledá cesty jak tuto péči zajistit. Problémy s určením co je vlastně patientcentered (či patient-friendly) popsal prof. Pennings (Pennings, 2011) a upozorňuje, že definovat komponenty takové péče je obtížné, ale vhodně je vybalancovat je někdy až nemožné, protože jedny často vylučují druhé (například metody asistované reprodukce zaručující nejvyšší šance na otěhotnění přinášejí také nejvyšší rizika pro matku a dítě, navíc mohou být i nejdražší, či přístupy k řešení dárcovství gamet). Situaci dobře shrnuje již zmíněný dokument IAPO (IAPO, 2012): „..bez jasné a koherentní vize co to je a jak to měřit je nepravděpodobné, že pokročíme dále“. Naše otázka je: Lze PCH definovat dostatečně strukturovaně? Lze jasně určit indikátory takové péče? Je možné vůbec nějak objektivně a spolehlivě hodnotit dosaženou úroveň PCH na jednotlivých pracovištích? 6.3 Změna paradigmatu a výuka zdravotníků Logickým krokem při strukturálních i obsahových změnách v oboru je zavést změny do výuky. To se samozřejmě děje, mnohé z předmětů na lékařských a zdravotně zaměřených fakultách mají v názvu slovo „holistický“, „komplexní“, „psychosomatický“, atd… O tom, že snadné je něco zavést, ale horší je to učit, už jedna z nás před pár lety referovala (Konečná, 2007, 2008). Zde jen upozorníme na absurdity, které přináší nedůslednost (či nepochopení toho, co to je změna paradigmatu). Zatímco v jednom předmětu se studenti učí o tom, že pacient (klient) není předmět, v dalším předmětu se učí například toto: „Edukátor je osoba provozující edukační aktivitu. Edukant je předmět učení s individuální osobností". Úmyslně neuvádíme českého autora učebního textu, není to důležité; text evidentně vychází z anglického vzoru. A zatímco se studenti v jednom předmětu učí o tom, že celek je víc než jen součet částí, v jiných předmětech se postupy práce, dřív předávané prostřednictvím praktických ukázek a vlastních pokusů (tacitní znalosti) formalizuje, až atomizuje: „Ošetřovatelský proces je racionální metoda poskytování ošetřovatelské péče. Představuje sérii plánovaných činností a myšlenkových algoritmů, které ošetřovatelští profesionálové používají k posouzení stavu individuálních potřeb klienta, rodiny nebo komunity, k plánování, realizaci a vyhodnocování účinnosti ošetřovatelské péče. … Ošetřovatelská péče je pacientům poskytována v souladu se zásadami ošetřovatelského procesu s respektováním jeho jednotlivých fází, kterými jsou: posouzení zdravotního stavu, ošetřovatelská diagnostika, plánování ošetřovatelské péče, realizace plánu, zhodnocení efektivity poskytované ošetřovatelské péče.“ (Marečková, 2006). Tímto tématem se budeme více zabývat v naší budoucí práci, zde jen pár postřehů v následujícím odstavci. 6.4 Změna paradigmatu a klasifikační schémata Aby spolu mohli zdravotníci a další profese (např. zdravotní pojišťovny) snáze komunikovat, je vyvinut (a stále aktualizován) systém označování a klasifikace onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností, v češtině označovaný Meziná119
rodní klasifikace nemocí, a také Seznam zdravotních výkonů. Oba jsou všeobecně známé, a přes všechny kritiky sdílíme přesvědčení, že mají svůj smysl. Existují ale i klasifikační systémy pro ošetřovatelství, vycházející z výše uvedených fází ošetřovatelského procesu. Takže máme v prvé řadě klasifikaci ošetřovatelských diagnóz NANDA (dle organizace, která ji vyvinula - North American Nursing Diagnosis Association), máme klasifikaci intervencí NIC (Nursing Interventions Clasification), a máme také klasifikační systém pro hodnocení efektivity péče Nursing Outcomes Classifications (NOC). „S používáním termínu „ošetřovatelská diagnóza“ začalo být zřejmé, že sestry jsou diagnostičky. Dříve byl klinický úsudek, používaný v klinické praxi pro rozhodnutí o zaměření ošetřovatelské péče neviditelný nebo nepojmenovaný… Nicméně se začátkem této formální klasifikace ošetřovatelských diagnóz bylo široce přijato, že sestry jsou diagnostičky, které používají diagnostické uvažování ve spolupráci s pacienty, aby identifikovaly nejlepší diagnózy, jež by prostřednictvím ošetřovatelských intervencí vedly k dosažení pozitivních výsledků u pacientů.“ (NANDA International, 2010). Pro zajímavost uvádíme příklady ošetřovatelských diagnóz i s jejich kódem: deficit znalostí 00126, situačně snížená sebeúcta 00120, neefektivní sexuální život 00065, porušený obraz těla 00118. Po diagnóze následuje intervence: „NIC je okouzlující systém. Některé kategorie, jako třeba „Zastavení krvácení – Nosní – 4024“, jsou na první pohled docela jasné … Ale co třeba stejně důležité kategorie jako například vzbuzování naděje či vtipkování? „Vzbuzování naděje – 5310“ zahrnuje podkategorii „snažit se nezastírat pravdu“ … A je tu také podkategorie „pomoc při rozvíjení pacientova duchovního Já“. … A pokud jde o „Humor 5320“, pak zde samotná definice kategorie svědčí o paradigmatickém posunu: „pomáhat pacientovi vnímat, oceňovat a pojmenovávat to, co je legrační, zábavné, či směšné, a napomáhat tak k navazování vztahů.“ (Berg & Bowker, 2004). Nás velmi zaujala ještě intervence „Aktivní naslouchání – 4920“; kdy ji asi sestra v dokumentaci vykazuje – pokaždé když vidí pacienta? (A má tedy vůbec na naslouchání čas, když musí vykazovat?) Efekt intervence (dle klasifikace NOC), tedy výstup, je definován jako „měřitelný stav, chování nebo vnímání osoby, rodiny nebo systému“ (Moorhead, 2012). Jak lze asi měřit změnu ve vnímání toho, co je legrační? Můžeme říci, že je to doklad uplatňování holistického přístupu v praxi, tedy uznání duševní a duchovní stránky pacienta za stejně důležité jako je ta tělesná. Je to ale opravdu tak? 6.5 Změna paradigmatu a medicínská praxe Spolu s rozšiřujícími se znalostmi a možnostmi medicíny a spolu s její exponenciální finanční náročností je naléhavou otázkou kvalita medicíny, a to jak ve vztahu k jednotlivci (léčba konkrétního pacienta), tak ve vztahu ke společnosti, založené na solidárním dělení zdrojů (ekonomická efektivita zdravotního systému). Navíc pokud se mění terminologie v medicíně, tedy z pacienta se stává klient (což je vlastně zákazník), a pokud se ze vztahu založeného na důvěře vytváří vztah založený na smlouvě (informovaný souhlas), pak by tu měla být také možnost stěžovat si na nekvalitní práci lékaře. Co je ale kvalita v medicíně a jak ji měřit? Jednou z možností je vytvářet (a stále aktualizovat) doporučené postupy řešení jednotlivých medicínských problémů (např. algoritmy diagnostiky diabetes, doporučené kroky při jejím léčení), tedy procesy objektivizovat. „V USA jsou lékaři zděšeni legislativním návrhem, který se snaží řešit přebujelou aktivitu právníků, vytvářejících si ze zdravotnického systému lukrativní zdroj příjmů. V komplikovaném procesu diagnostiky a léčby lze při pečlivé analýze téměř vždy najít něco, co soud může uznat jako pochybení, i když je těžké prokázat, že to mohlo mít nějaký vliv na zdravotní stav pacienta. Soudci jsou však přece jenom více právníky než zdravotníky. V USA vznikl návrh, že lékař, jenž se neodchýlí od doporučených postupů, bude chráněn před soudním procesem. Vláda USA totiž vidí, že předražený systém zdravotní péče krvácí i tím, že platí značné prostředky za pojištění zajišťující lékaře i instituce proti platbám vysokého odškodného. Nicméně praktikující lékaři jsou 120
si vědomi, že doporučené postupy v řadě případů nelze dodržovat, a obávají se opačného efektu takového opatření. Mohlo by se totiž stát, že každé odchýlení od guidelines by mohlo být považováno za pochybení.“ (Kotík, 2011). 7 Diskuse Provozování medicínské praxe připomíná obrovský kolos, v němž dochází postupně k drobným změnám. Nápady, jak tento kolos změnit k lepšímu se jen pomalu promítají do praxe, a je to spíše tvrdý boj se setrvačností. Jakákoli změna, aby přinesla žádaný efekt, vyžaduje minimálně dobrou vůli porozumět. V sociálních vědách se například hovoří o hermeneutickém a interpretativním paradigmatu, kde porozumění tvoří základní téma úvah. Porozumění je začátkem jakékoli změny k lepšímu, ale předchází mu ještě ochota porozumět. Rozumění je „práce“ a vyžaduje určitou námahu a také vidinu přiměřené satisfakce za vynaloženou energii. Roztříštěnost současných teoretických koncepcí (bio-psycho-sociální, holistický, celostní, nedejbože alternativní přístup) a jejich určitá radikalizace přitom nedává spolehlivou oporu těm, kteří cítí, že něco není v pořádku, ale nechtějí si zároveň zadat s těmi i oněmi různě ocejchovanými skupinami. Věc je třeba řešit „z gruntu“, proto jsme se obrátili i k současné filosofii. Na této malé ploše není místa k podrobnějším výkladům, proto v této věci odkazujeme zejména na připravovaný druhý díl naší publikace Medicína založená na důvěře. A tak jenom v krátkosti uvedeme „pointu“, i s vědomím, že bez předchozího výkladu nemusí vyznít. Descartovo rozdělení na věc rozprostraněnou (člověk jako tělo, jako předmět či objekt medicínského zájmu) a věc myslící (člověk jako subjekt) lze překonat soustředěním se na „celého“ člověka, respektive na interakci „celého“ člověka (zdravotníka) s „celým“ člověkem (pacientem). Co však je „celý“ člověk? Není to tělo, není to osoba, není to mysl, není to duše, není to duch. Není to průsečík sociálních vztahů. Nevztahuje se k němu žádný z výčtů, které jsme schopni o člověku podat! Je to všechno toto dohromady, ale nejen to, je to všechno, čím člověka dovedeme charakterizovat nyní, a to zdůrazněme, i v budoucnu. „Celý“ člověk, znamená otevřený vztah vůči budoucnosti, která přinese jistě mnohé nové pohledy, upřesnění a další konkretizace, další koncepty a další diskurzy popisující ty či ony stránky a vztahy mezi lidmi. Proto jakýkoli výčet, jakkoli podrobná a propracovaná kategorizace a klasifikace faktorů, indikátorů, definic, dimenzí, či jakékoli předem připravené a vymyšlené skládání dílčích charakteristik člověka bude vždy zaostávat za tím, jak bychom rádi rozuměli „celému člověku“. Život nás vždy překvapuje novými pohledy, v jejichž světle se dřívější snaha může zdát paradoxně nicotná. Než dojde k artikulaci toho, „co visí ve vzduchu“, než se z toho stane základ, o nějž se budeme moci opřít, uplyne ještě nějaký čas. Jsme možná ve fázi změny paradigmatu, známe to staré, ale protože to nové paradigma ještě „nepřevzalo vládu“, zatím se jen dohadujeme o tom, jaké je. Tato fáze proměny však zároveň přináší prostor pro reflexi, pro odpovědné zkoumání možností, pro analýzy a „nové syntézy“. Možnost dávat za pravdu dílčím pohledům, včetně těch, které se teprve rodí, ovšem znamená upřímně se o ně zajímat a snažit se jim porozumět. A tak to, co stojí proti nám, není EBM ani žádná z používaných vědeckých metod, ale uzavřenost každého z nás, která je motivována lpěním na často již falešné jistotě. Bylo by jednoduché apelovat na „změnu myšlení“, ale připomeňme si, že toto heslo předcházející i pádu východního bloku samo o sobě mělo zdánlivě „malou váhu“, když bylo smeteno změnou paradigmatu podstatně „hrubšího“ kalibru. K té by však nedošlo, kdyby takové nenápadné volání po „změně myšlení“ nebylo vůbec tématem doby. Nechceme medicínu dneška přirovnávat k politickému systému ve fázi před jeho zhroucením. Snažíme se proto alespoň svým dosavadním „starým“ myšlením pochopit, co se po nás vlastně chce. Jde o to ukázat, že ač věci často dopadají „hrubě“ jinak, stejně jim předchází vždy určité vize nějakých změn, a my se právě v takovéto situaci nacházíme. 121
8 Závěr Medicína je snad nejcitlivější, nejsložitější a nejzávažnější (a nejdražší) odborná oblast. Je jasné, že v takovém kolosu se změny prosazují mimořádně obtížně, tím hůř změny v myšlení. Náš pocit z našeho mapování paradigmat v medicíně a jejich změn je zatím velmi skeptický, přestože jsme se právě proti nadměrně zbytnělé skepsi vymezili; zdá se nám, že přes všechny proklamace a deklarace chybí to nejdůležitější: změna v ochotě porozumět a prakticky prosazovat něco, co je jiné a „nové“, a nemá ještě hotový tvar… Nejjednodušší se totiž mnohým zdá stále být „hotové řešení“ jako na následující karikatuře od německého neurologa Dr. Jana Tomaschoffa. Avšak žádná hotová řešení neexistují. Co bylo správně a co dobře, víme s větší jistotou, až když to pominulo.
Obrázek 1: Plnou nádrž a změnu paradigmat, prosím! (Poznámka: autorky děkují Dr. Janu Tomaschoffovi za laskavé poskytnutí ilustrace)
Použitá literatura Berg, M. & Bowker, G. C. (2004). Rozmanitá těla zdravotní dokumentace: K sociologii jednoho nástroje. Biograf, (34), 3-34. Borgerson, K. (2009). Valuing evidence: bias and the evidence hierarchy of evidence-based medicine. Perspectives in Biology and Medicine, 52 (2), 218–233. Cochrane, A. (1972). Effectiveness and efficiency. random reflections on health services. Nuffield Provincial Hospitals Trust: London. Concato, J. (2004). Observational versus experimental studies: what’s the evidence for a hierarchy? NeuroRx, 1 (3), 341–347. Fialová, L., Kouba, P. & Špaček, M., (Eds.). (2008). Medicína v kontextu západního myšlení. Galén: Praha. Glasziou, P., Del Mar, Ch. & Salisbury, J. (2007). Evidence-based practice workbook: bridging the gap between health care research and practice. John Wiley: London. Guyatt, G. (1991). Evidence-based medicine. Editorial. ACP J Club, 1991 (114), A–16. Honzák, R. (2007). Kam kráčí medicína (mílovými) kroky? Zdravotnictví v České republice, 10 (2), 80. International Alliance of Patients’ Organizations IAPO (2012). Patient-Centered Healthcare Indicators Review. Dostupné na http://www.patientsorganizations.org/attach.pl 122
/1441/1334/Patient-Centred%20Healthcare%20Indicators%20Review.pdf (Staženo 10. 01. 20123). International Alliance of Patients’ Organizations IAPO (2006). Declaration on Patient-Centred Healthcare. Dostupné na http://www.patientsorganizations.org/declaration (Staženo 10.01.2013). Konečná, H., Slouková, D. & Mardešić, T. (2012). Medicína založená na důvěře. O nebohém pacientovi v postmoderní době. Galén: Praha. Konečná, H. (2008). Narativní medicína – pilotní analýza témat. Přednáška. 12. celostátní konference psychosomatické medicíny, konaná v Liberci v roce 2008. Konečná, H. (2007). Komplexní přístup v medicíně – pilotní analýza témat. In: Řehan, V., Šucha, M., (Eds.), Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku VI. Psychologica, 37, 83-90. Univerzita Palackého: Olomouc. Kotík, L. (2011). Dvojí tvář doporučených postupů – „guidelines“. Medical Tribune [online] 29. Dostupné na http://www.tribune.cz/clanek/25091-dvoji-tvar-doporucenychpostupu-guidelines (Staženo 10. 01. 2013). Koutecký, J. (1998). Paradoxy a problémy medicíny na prahu 21. století (I–III). Živa, 1, 3–4; 2, 54–56; 3, 100–102. Kuhn, T. S. (1997). Struktura vědeckých revolucí. Oikúmené: Praha. Lin, V. & Fawkes, S. (2012). People-centred healthcare: how might progress be monitored? International Journal of Person Centered Medicine, 2 (3), 593-600. Marečková, J. (2006). Ošetřovatelské diagnózy v NANDA doménách. Grada Publishing: Praha. Moorhead, S., Johnson, M., Maas, M., & Swanson, E. (Eds.) (2012). Nursing outcomes classification (NOC) (5th ed.). St. Louis, MO: Elsevier. Dostupné na http:// www.nursing.uiowa.edu/cncce/nursing-outcomes-classification-overview (Staženo 10.01.2013). NANDA International (2010). NANDA – ošetřovatelské diagnózy a klasifikace 2009-2011. Praha: Grada Publishing. Niklíček, L. & Stein, K. (1985). Dějiny medicíny v datech a faktech. Avicenum: Praha. Nutland, S. B. (2000). Lékařství v průběhu staletí. Knižní klub: Praha. Petrů, M. (2008). Mody lékařského myšlení. In: Fialová, L., Kouba, P. & Špaček, M. (Eds.) Medicína v kontextu západního myšlení. Galén: Praha. Pennings, G. (2011). Patient centered, patient‐friendly or high quality ART? In ESHRE SIG Safety and Quality in ART (Ed.): Syllabi Pre-congress courses, organised by: Patient‐ centered fertility services. 27th Annual Meeting of the European Society of Human Reproduction & Embryology, ESHRE: London. Brusel. Picker Institute (1987). Picker Principles of Patient-Centered Care in 1987. Dostupné na http://pickerinstitute.org/about/picker-principles/ (Staženo 10.01.2013). Sackett, D. L., Rosenberg, W. M. C., Gray, J. A. M., Hayness, R. B. & Richardson, W. A. (1996). Evidence based medicine: what it is and what it isn’t. Editorial. BMJ 1996 (312), 71–72. Schott, H., Miller, I. W., Roelcke, V., Wolf-Braunová, B. & Schadevalt, H. (1994). Kronika medicíny. Fortuna: Praha. Schwarz, J. (2005). Evidence based – důkazy, svědectví, fakta, nebo doklady? Ikaros [online], elektronický časopis o informační společnosti 9 (3). Dostupné na http:// www.ikaros.cz/evidence-based-dukazy-svedectvi-fakta-nebo-doklady (Staženo 10.01.2013). WHO Western Pacific Region People-Centred Healthcare Initiative, Western Pacific Region. Dostupné na http://www2.wpro.who.int/sites/pci/home.htm (Staženo 10.01.2013). WHO Western Pacific Region (2007a). People at the Centre of Health Care: Harmonizing mind and body, people and systems. Dostupné na http://www.wpro.who.int/publications 123
/docs/PEOPLEATTHECENTREOFHEALTHCARE_final_lowres.pdf (Staženo 10. 01. 2013). WHO Western Pacific Region (2007b). People-Centred Health Care: A policy Framework. Dostupné na http://www2.wpro.who.int/NR/rdonlyres/55CBA47E-9B93-4EFB-A64E21667D95D30E/0/PEOPLECENTREDHEATLHCAREPolicyFramework.pdf (Staženo 10. 01. 2013).
124
VÝZNAM POJMU PRÁCA U SLUŽOBNE MLADŠÍCH POLICAJTOV A ICH SUBJEKTÍVNE MOTÍVY PRE VSTUP DO POLICAJNEJ PROFESIE IMPORTANCE OF WORK FOR POLICE OFFICERS WITH SHORT EXPERIENCE IN THE SERVICE AND THEIR SUBJECTIVE MOTIVES FOR ENTERING THE POLICE PROFESSION Jana KARASOVÁ Katedra psychológie, Filozofická fakulta Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Nám. J. Herdu 2, 91701 Trnava, Slovenská republika e-mail:
[email protected] FPPV - 15-2012 „Determinanty pracovnej spokojnosti príslušníkov Policajného zboru Slovenskej republiky“
Abstrakt: Práca policajta a pôsobenie polície sú často diskutovanými témami najmä v masovokomunikačných prostriedkoch, pričom sú často znázorňované predovšetkým v podobe kvantitatívnych ukazovateľov (napr. množstvo vyriešených prípadov, množstvo zatknutých páchateľov atď.). V dôsledku toho je opomínaná vnútorná stránka života policajtov a polície. Často sa zabúda na individualitu vykonávateľa policajnej profesie, ktorý rovnako ako iní pracujúci jedinci svoju prácu a činnosti s ňou spojené prežíva a hodnotí. Jadrom príspevku sa tak stáva subjektívne hodnotenie významu práce z pohľadu služobne mladších policajtov a ich motívy pre vstup do policajnej profesie. Obsahová analýza verbálnych výpovedí 51 príslušníkov polície popisuje ich postoje k práci ako takej i k policajnej profesii zároveň, identifikuje ich subjektívne motívy pre vstup do policajného zboru, a zameriava sa na subjektívne očakávania policajtov od tejto profesie, ako aj mieru ich naplnenia. Abstract: Police work and public service of the police are frequently discussed topics especially in mass media, and are often presented mainly in terms of quantitative indicators (e.g. number of closed cases, number of arrested criminals etc.). This leads to overlooking the internal aspects of policemen personality and overall life in police departments. Police officers perceive and evaluate their work and professional tasks similarly as any other workers, but their individuality is often ignored. The core of this study therefore becomes the subjective evaluation of job meaningfulness and motives for entering the police profession of police officers with short experience in the service. The content analysis of verbal statements of 51 police officers describes their attitudes towards work as well as police profession, identifies their subjective motives for entering the police, and focuses on their subjective expectations from this profession and their fulfillment. Kľúčové slová: Práca; príslušníci polície; motívy pre vstup do polície; očakávania; policajná profesia; obsahová analýza. Keywords: Work; police officers; motives for entering the police; expectations; police profession; content analysis.
1 Úvod Dôležitosť práce v živote dospelého jedinca je nesporná, keďže predstavuje významnú podmienku dôstojnej existencie človeka (Fedáková, 2004), a zároveň dôležitý atribút jeho celkovej kvality života (Kapová, 2007). Významnosť práce tiež podporuje skutočnosť, že rozvíja a formuje intelektové, emocionálne, sociálne či motorické kompetencie (Frankovský, 2006) 125
a vytvára významné sociálne pole s príležitosťou na kontakty, rozhovory a priateľstvá (Buchtová, 2002 in Fedáková, 2011). Výber povolania je závažný proces patriaci k jedným z najdôležitejších rozhodnutí v živote dospelého jedinca, ktorý si vďaka schopnosti pracovať môže zabezpečovať nielen primárne potreby nevyhnutné pre život a živobytie, ale taktiež si môže uspokojovať aj vyššie, psychologické potreby. Práca tak neznamená len produkciu či poskytovanie služieb, ale ako uvádza J. Kapová (2007), v rámci nej môže človek dosahovať sebarealizáciu, nachádzať priestor pre uplatnenie svojich hodnôt a zažívať úspech. Jedným z mála povolaní, ktorým sa venuje pozornosť z hľadiska dôvodov ich výberu, je policajná profesia. Tá predstavuje povolanie vymykajúce sa bežným kritériám zamestnania, a v hodnotení bežného občana je dokonca chápaná skôr ako výnimočné povolanie (Víšek, 2000). Môže tak byť vnímaná aj z dôvodu, že príslušníci policajného zboru svojou činnosťou udržiavajú vnútorný poriadok štátu, čím prispievajú k bezpečnému chodu a fungovaniu spoločnosti, ako aj k ochrane práv, majetku či bezpečnosti občanov. Voľba profesie policajta býva motivovaná rôzne, pričom rozsah motívov pre vstup do policajného zboru býva iba často širší než u civilných povolaní. Pohnútky pre vstup civilistu do polície možno popísať od náhodných, cez citovo zafarbené až po výrazne racionálne (Víšek, 2000). Viaceré zahraničné výskumy naznačujú, že príležitosť pomáhať ľuďom, túžba presadiť zákon (napr. Lester, Arcuri, Gunn, 1980 in White et al., 2010; Cumming, Cumming, Edell, 1965), želanie pracovať v profesii, ktorá je vnímaná ako dôležitá a odvážna či túžba vykonávať povolanie, ktoré vždy jednotlivec vykonávať chcel (napr. Harris, 1973, Reiss, 1967 in White et al., 2010; Van Maanen, 1973) sú jednými z najčastejšie uvádzaných dôvodov, prečo sa civilní občania stávajú policajtmi. Výskumníci M. D. White et al. (2010) vo svojej štúdii (N=465) odhalili racionálnejšie dôvody pre vstup civilistov do policajnej profesie. Za najvplyvnejšie dôvody boli označené istota zamestnania a výhody, ktoré policajná práca ponúka, predčasný odchod do dôchodku či príležitosť pre povýšenie. Za najmenej vplyvné položky boli označené moc a autorita, nedostatok iných alternatív, ako aj organizačná štruktúra. V ďalších zahraničných štúdiách sa možno stretnúť aj s inými dôvodmi pre vstup civilistov do policajného zboru, ako sú pohodlnosť (Alex, 1976) či zlyhanie v inom povolaní (Bayley, Mendelsohn, 1969, Harris, 1973, Westley, 1970 in White et al., 2010). Problematike motívov pre vstup civilných občanov do policajnej profesie sa v slovenskej odbornej literatúre venuje len menšia pozornosť než tomu je v zahraničí. Okrem vnútorných motívov, ktoré vedú civilistov k výberu policajnej profesie, sa ukazuje dôležitou aj otázka ich subjektívnych očakávaní pred vstupom do polície, a to z dôvodu, že tie vystupujú ako „vnútorné, osobné kritériá a požiadavky jednotlivca voči pracovisku“ (Kollárik, 2010, s. 157). Ako ďalej T. Kollárik (tamtiež) dodáva, očakávania zo strany zamestnanca sú silným motivačným zdrojom a ich nesplnenie môže prinášať nespokojnosť pracovníkov a následne aj iné negatívne formy pracovného správania, akými sú napríklad absenteizmus či fluktuácia zamestnancov. Aj z vyššie uvedených dôvodov je v predloženom príspevku venovaná pozornosť problematike tak subjektívnych motívov, ako aj očakávaní policajtov pred vstupom do policajnej profesie. Jeho súčasťou je tiež identifikácia postojov policajných príslušníkov k práci ako takej i k policajnej profesii zároveň, ako aj ich predstavy o ďalšom pôsobení v policajnom zbore.
126
2 Metóda 2.1 Participanti Pre zaradenie respondentov do výskumného súboru sme vzhľadom na zameranie skúmanej problematiky stanovili dve základné požiadavky, a to (1) aktívny výkon policajnej profesie, a (2) dĺžku praxe nepresahujúcu 10 odslúžených rokov v policajnom zbore. Celkovo sme pre účely výskumu oslovili 97 študentov ďalšieho policajného vzdelávania bez rozdielu veku, pohlavia, dosiahnutého vzdelania či zastávanej funkcie. Z dôvodu nesplnenia jedného, alebo oboch stanovených kritérií bolo z výskumu vylúčených až 46 respondentov. Požadované skúmanie sme napokon realizovali na vzorke 51 príslušníkov Policajného zboru Slovenskej republiky, ktorí boli v čase jeho realizácie v stálej štátnej službe, a zároveň boli účastníkmi ďalšieho policajného vzdelávania. Na výslovnú žiadosť jednotlivých účastníkov výskumu, ako aj z dôvodu ich obáv o možné stotožnenie a priradenie identity uvádzame len ich základnú charakterizáciu. Z celkového množstva 51 respondentov sa do výskumu zapojilo 44 mužov a 6 žien (1 respondent svoje pohlavie neuviedol) priemerného veku 25,98 roka (najmladší 21 rokov, najstaršia 36 rokov) a priemernej dĺžky služobného pomeru 3,19 roka (najkratší 1,5 roka, najdlhší 10 rokov). V sledovanej kategórii vzdelanie až 44 probandov uviedlo dosiahnuté úplné stredoškolské vzdelanie, 2 uviedli vysokoškolské vzdelanie a až 5 svoje najvyššie dosiahnuté vzdelanie neuviedli. V kategórii rodinný stav bola najviac zastúpená kategória slobodný/slobodná až v 44 prípadoch, 5 uviedli stav ženatý/vydatá, 1 uviedol rozvedený/rozvedená a 1 neposkytol o svojom rodinnom stave žiadnu informáciu. 2.2 Použité metódy S ohľadom na špecifiká skúmaného súboru a z nich plynúcu časovú zaneprázdnenosť respondentov sme vo výskume použili metódu štruktúrovaného interview predloženú v písomnej podobe (ďalej dotazník). Aj napriek oprávneným nevýhodám (napr. flexibilita reagovania na otázky a možnosť kladenia doplňujúcich otázok sú znížené), sme danú metódu zvolili najmä kvôli jej časovej úspore a možnosti získania informácií od väčšieho množstva respondentov, čo nám následne umožnilo lepšiu kategorizáciu získaných dát. Obsah dotazníka pozostával zo siedmich otvorených otázok, na ktoré respondenti voľne odpovedali v písomnej podobe. Otvorené otázky mapovali subjektívne motívy pre výber policajnej profesie, všeobecné očakávania od policajnej práce pred vstupom do polície a mieru ich naplnenia, všeobecný vzťah policajta k práci, jeho vzťah k policajnej profesii i službe zároveň, ako aj ich predstavy o ďalšom pôsobení v policajnom zbore. Znenie otázok bolo nasledovné: 1. Čo pre Vás vo všeobecnosti znamená práca/zamestnanie? (O1) 2. Čo pre Vás znamená policajná profesia? (O2) 3. Z akých dôvodov ste sa rozhodli pre výber policajnej profesie? Uveďte konkrétne dôvody. (O3) 4. Kedy ste sa rozhodli pre výber policajnej profesie? Uveďte konkrétne obdobie jej výberu. (O4) 5. Aké boli Vaše očakávania od policajnej profesie pred vstupom do polície? Uveďte konkrétne očakávania. (O5) 6. Splnili sa Vám Vaše očakávania? (O6) 7. Plánujete zotrvať aj naďalej v službách Policajného zboru SR? (O7) Odpovede boli vyhodnotené prostredníctvom obsahovej analýzy. Táto metóda bola použitá najmä z dôvodu, že sa zameriava na analyzovanie obsahov pomocou kvantitativneho vyjadrenia frekvencie relevantných obsahových jednotiek (Katriak, 1975 in Kollárik, Sol127
lárová, 2004). Po štúdiu získaného materiálu od respondentov sme najskôr jednotlivé otázky z dotazníka analyzovali s cieľom identifikovať základné jednotky obsahu. V ďalšej fáze sme sa zamerali na vytvorenie kategorizačného kľúča, podľa ktorého sme jednotky do kategórií zatrieďovali, a následne sme určili frekvenciu výskytu zvolených jednotiek v produkcii voľných odpovedí respondentov. 3 Výsledky Na základe obsahovej analýzy bolo skúmané subjektívne hodnotenie významu práce/zamestnania a policajnej profesie z pohľadu služobne mladších príslušníkov polície. V rámci skúmania sme sa zamerali aj na identifikáciu subjektívnych motívov pre vstup policajných príslušníkov do policajného zboru, subjektívne očakávania pred vstupom do profesie a mieru ich naplnenia, obdobie jej výberu, ako aj predstavy policajtov o ich ďalšom pôsobení v policajnom zbore. Vzhľadom na množstvo respondentov (N=51), ako aj celkový počet otvorených otázok (7) sa pri analýze vyjadrujeme ku každej položke dotazníka zvlášť. Pre prehľadnosť výsledkov sme frekvenciu výskytu kategorizačných jednotiek v produkcii voľných odpovedí probandov uviedli do zátvoriek a autentické výroky respondentov sme označili kurzívou. 3.1 Koncept pojmu práca očami príslušníkov policajného zboru Najčastejšie uvádzanou odpoveďou na otázku týkajúcu sa významu práce/zamestnania v živote dospelého jedinca bolo jej vnímanie cez všetky atribúty, ktoré v sebe nesie. V odpovediach respondentov možno badať, že prácu nevnímajú len ako zdroj finančného zárobku, ale súčasne aj ako prostriedok pre sebarealizáciu a uplatnenie svojich schopností a hodnôt. Podľa subjektívnych vyjadrení je pre nich práca zmyslom života, poslaním, ktoré má slúžiť k ďalšiemu osobnému rastu, naplneniu života a má človeku prinášať radosť (26): „Práca je základ od ktorého sa odvíja ďalšia (moja) existencia a niečo čo ma napĺňa.“ (R51, muž, 23r.); „Práca je dôležitá a človek ju potrebuje k životu, aby rástol, bez nej a bez ďalšieho vzdelania totiž upadá.“ (R37, muž, 22r.); „Práca je myslím podstatná - aj keby som mal dostatok finančných prostriedkov a nemusel by som pracovať do konca života, tak by som pracoval, pretože chcem, aby po mne niečo ostalo, keď odídem z tohto sveta.“ (R35, muž, 32r.); „Naplnenie seba samého a pomoc pre spoločnosť, obživa, jeden zo zmyslov života.“ (R19, muž, 30r.); „Tak ako aj moja rodina, napĺňa môj život.“ (R31, žena, 36r.); „Koníček, chlebodarca, náplň života.“ (R27, muž, 32r.); „Niečo, čo vnútorne človeka napĺňa a je za to finančne ohodnotený.“ (R50, muž, 29r.). Druhou najčastejšie uvádzanou odpoveďou bolo vnímanie zamestnania ako zárobkovej činnosti, ktoré prináša finančné ohodnotenie, skvalitnenie života po materiálnej stránke a následné fungovanie v ňom. V týchto odpovediach však možno badať absenciu hlbšieho významu práce (20): „Práca je nejaká tá činnosť, ktorú málokto robí s radosťou, ale je potrebné ju robiť, keď sa chceme s dobrým postavením začleniť do spoločnosti.“ (R41, muž, 22r.); „Možnosť zárobku, prostriedok na skvalitnenie života.“ (R1, muž, 28r.); „Je to niečo za čo dostanem odmenu vo forme výplaty.“ (R48, muž, 26r.); „Práca je činnosť spojená s vykonávaním určitých úloh, za ktoré budem správne ohodnotený.“ (R42, muž, 31r.). V rámci odpovedí sa našli aj takí respondenti, ktorí vnímali prácu/zamestnanie ako také totožne s profesiou, ktorú v súčasnosti vykonávajú (3): „Jednou nohou v hrobe a druhou v base.“ (R30, muž, 23r.); „Skoré ranné vstávanie alebo nočné stránky.“ (R16, muž, 24r.); „Čo najväčšie nasadenie.“ (R33, muž, 25r.), ako aj takí, ktorí sa k danej otázke nevedeli vyjadriť (2).
128
3.2 Policajná profesia a jej význam u príslušníkov polície Väčšia časť opýtaných odpovedala, že policajnú profesiu vníma skrz základné piliere policajnej práce. Podľa ich subjektívnych vyjadrení policajné povolanie predstavuje zmysluplnú činnosť, ktorej neoddeliteľnou súčasťou je pomoc a ochrana slabších, najmä v situáciách, keď si nedokážu pomôcť sami, ako aj dohľad nad dodržiavaním zákona, každodenné nasadenie a uprednostňovanie práce pred vlastnými záujmami. V ich výpovediach tiež možno badať, že nositelia policajnej profesie sú hrdí na to, že toto povolanie môžu vykonávať a byť jeho súčasťou, pričom si uvedomujú silnú zodpovednosť z nej plynúcu (24): „Má dôležité miesto v spoločnosti, bez nej by nastala anarchia alebo by nemohol fungovať právny štát.“ (R37, muž, 22r.); „Policajná práca sa mi stala koníčkom, pretože mám možnosť rozhodovať sa a ovplyvniť spoločnosť smerom k správnym veciam a bojovať s korupciou.“ (R39, muž, 28r.); „Je to česť a výsada s veľkou zodpovednosťou voči spoločnosti.“ (R49, muž, 26r.); „Veľmi zodpovednú prácu, však spoločnosťou nedostatočne cenenú.“ (R30, muž, 23r.); „Boj proti trestnej činnosti a pomoc občanom.“ (R26, muž, 33r.); „Zodpovednosť, možnosť vyriešiť ľuďom problémy, spravodlivosť, aby sa dodržiavali zákony.“ (R38, žena, 25r.). Policajná profesia je taktiež respondentmi vnímaná aj ako poslanie prinášajúce do ich života zmysluplnosť (17): „Je to práca na celý život, ktorá nekončí ani v osobnom voľne.“ (R19, muž, 30r.); „Je to presne to, čo som chcel celý život robiť, a je to pre mňa poslanie v tomto živote.“ (R17, muž, 32r.); „Spôsob života, poslanie, môcť robiť veľké veci.“ (R23, muž, bez udania veku); „Pre mňa to nie je práca, ale poslanie. Inak by som takúto prácu už dávno zanechal. Na policajta sú kladené vysoké fyzické a psychické nároky, a táto práca zanechá na osobnosti policajta určité následky.“ (R41, muž, 22r.); „Je to moja práca, ktorú robím a snažím sa ju robiť čo najlepšie ako sa dá.“ (R48, muž, 26r.); „Je to práca, ktorá ma napĺňa, práca ku ktorej treba pristupovať zodpovedne.“ (R44, muž, 23r.). Len malá časť respondentov vnímala policajnú profesiu výlučne ako akékoľvek iné zamestnanie, ktoré predstavuje zdroj financií. V ich odpovediach však absentuje osobné stotožnenie sa s výkonom policajnej profesie (6): „To, čo práca. Možnosť zárobku, prostriedok na skvalitnenie života.“ (R1, muž, 28r.); „Je to určitý spôsob ako si zarobiť.“ (R36, muž, 25r.); „Práca ako každá iná.“ (R46, muž, 32r.). Na danú otázku neodpovedali 4 respondenti. 3.3 Obdobie výberu policajnej profesie Nadpolovičná väčšina respondentov sa pre výber policajnej profesie rozhodla až v období mladšej dospelosti po ukončení strednej školy, pričom vek probandov varioval od 18 do 25 rokov. Medzi týmito respondentmi boli aj takí, ktorí sa rozhodli pre výber danej profesie v období, keď boli nezamestnaní a žiadnu inú prácu si nevedeli nájsť, a tiež takí, čo sa pre policajnú profesiu rozhodli po skúsenostiach v predchádzajúcom zamestnaní (39): „Pre policajnú prácu som sa rozhodol asi v 25 rokoch s tým, že v zbore boli voľné miesta, a tak som zistil, že sa na tú prácu hodím.“ (R42, muž, 31r.); „Po vyzretí vlastnej osobnosti, ktorá nastala po vstupe na trh práce.“ (R24, muž, 25r.); „Pre výber som sa rozhodol v období, keď som bol nezamestnaný.“ (R46, muž, 32r.); „Rozhodol som sa tak počas práce v predchádzajúcom zamestnaní.“ (R39, muž, 28r.); „Keď som robil pokrývača a povedal som si, že treba ísť ďalej (ďalej rásť).“ (R28, muž, 23r.); „Pre policajnú profesiu som sa rozhodol po návrate z cudziny.“ (R48, muž, 26r.). Menšia časť respondentov považovala policajnú profesiu za detský sen a už v útlom detstve presne vedela, akú profesiu si v dospelosti vyberie (7): „Už ako trojročný som sa rozhodol pre policajnú prácu a nechcem a nebudem na tom nič meniť.“ (R17, muž, 32r.); „Keď som bol malý, vždy som chcel byť policajtom.“ (R18, muž, 26r.); „Policajta som chcel robiť od malička, splnil sa mi detský sen.“ (R14, muž, 26r.). Najmenšia časť probandov sa pre profesiu policajta rozhodla v období dospievania, na prelome základnej a strednej školy (4): „Už vo veku 13 rokov som sa rozhodol, avšak vedel som, 129
že predtým chcem skúsiť aj bežnú prácu a vidieť svet, a preto som to odložil a všetko sa podarilo podľa mojich plánov.“ (R19, muž, 30r.). K otázke týkajúcej sa kľúčového obdobia pre výber policajnej profesie sa nevyjadril 1 respondent. 3.4 Motívy policajtov pre výber policajnej profesie Samotná povaha policajnej práce bola respondentmi uvádzaná za najsilnejší motív pre výber profesie policajta (28): „Vždy som inklinoval k uniforme a zmyslu pre spravodlivosť.“ (R26, muž, 33r.); „Motivovala ma túžba robiť niečo užitočné pre spoločnosť, pomáhať ľuďom a chrániť ich, lepšie spoločenské postavenie, a v malej miere aj sociálne istoty.“ (R41, muž, 22r.); „Chcem pomáhať slabým, nenávidím nespravodlivosť, útlak, povyšovanie arogantných ľudí, ktorí si myslia, že môžu po druhých šliapať, a keď majú moc a peniaze, že si môžu dovoliť všetko.“ (R17, muž, 32r.); „Je to práca, v ktorej vidím zmysel. Motív? Samotná práca.“ (R44, muž, 23r.); „Chcel som zmeniť zamestnanie, aby som mohol robiť niečo zaujímavejšie - nebol pre mňa rozhodujúci plat, chcel som, aby na mieste, ktoré zaberiem nesedel policajt, ktorý by bral úplatky.“ (R39, muž, 28r.). Materiálne a sociálne istoty poskytované za svoje služby príslušníkom policajného zboru boli respondentmi uvádzané ako druhé najsilnejšie dôvody, pre ktoré sa rozhodli vykonávať profesiu policajta (22): „Policajná práca je zaujímavé a zmysluplné povolanie, ktoré poskytuje sociálne istoty, možný kariérny postup a prácu s ľuďmi .“ (R35, muž, 32r.); „Poskytuje pomerne dobré sociálne istoty a stály plat, čo je dôležité pre uživenie mojej rodiny.“ (R9, muž, 26r.); „No hlavne to sociálne zabezpečenie ma motivovalo.“ (R48, muž, 26r.); „Predstava bola úplne iná ako to neskôr bolo v skutočnosti - hlavne kvôli sociálnym istotám.“ (R15, muž, bez udania veku); „Zaujímavá práca, celkom dobre zaplatená, s mnohými výhodami.“ (R51, muž, 23r.). Len 1 proband v rámci svojej odpovede uviedol, že policajnú prácu si vybral z dôvodu, že nič lepšie sa mu v čase hľadania si zamestnania nenaskytlo. 3.5 Očakávania policajtov od policajnej profesie pred vstupom do policajného zboru Analýza piatej otázky priniesla zaujímavé výsledky. Prekvapivým bolo, že väčšia časť respondentov na otázku, aké boli ich očakávania od policajnej profesie pred vstupom do policajného zboru, neuviedla konkrétnu odpoveď, teda nekonkretizovala, o aké očakávania v skutočnosti išlo (27 z 51). Až 11 probandi odpovedali, že pri vstupe do policajného zboru nemali od služby v polícii žiadne očakávania. Podľa ich slov, buď presne vedeli do čoho idú, a z toho dôvodu si policajnú službu vybrali za svoje povolanie, alebo od policajnej práce nemali žiadne očakávania, keďže vôbec netušili, do čoho idú: „Vedel som do čoho idem, nemal som nasadené ružové okuliare.“ (R28, muž, 23r.); „Netušila som do čoho idem.“ (R2, žena, 25r.); „V podstate som neočakával nič iné ako je realita.“ (R25, muž, bez udania veku). Spolu 10 respondentov sa vyjadrilo, že pred vstupom do polície mali príliš skreslené, resp. idealistické očakávania, ktoré vôbec nekorešpondovali so skutočným stavom: „Bol som väčší idealista, ale nie je to až také zlé.“ (R19, muž, 30r.); „Boli veľké, ale už som realista.“ (R11, muž, 24r.); „Po odslúžených rokoch mám skreslené názory, čakal som viac.“ (R14, muž, 26r.); „Boli maximálne skreslené.“ (R16, muž, 24r.). K danej otázke sa nevyjadrili 6 respondenti. Iba menej ako polovica respondentov priamo reagovala na položenú otázku (24 z 51). Väčšia časť z nich očakávala pred vstupom do policajnej služby lepšie podmienky pre výkon profesie, čo korešponduje s dôvodmi jednotlivých probandov pre výber samotnej profesie (17): „Očakával som lepšie pracovné podmienky, väčší plat, jednoduchšiu prácu s ľuďmi, menej administratívnych úkonov.“ (R36, muž, 25r.); „Očakával som adekvátne finančné ohodnotenie - poukazujem predovšetkým na prácu cez sviatočné dni a víkendy, kariérny rast a možnosť sebarealizácie.“ (R30, muž, 23r.); „Očakávania boli väčšie ako realita. Hlavne menej „papierovania“, lepšie vybavenie, kolegiálny prístup, väčší rešpekt od občanov.“ (R26, muž, 33r.); „Očakával som väčšie pracovné nasadenie, pri ktorom mám ako policajt väčšiu podporu a krytie zo strany nadriadených.“ (R50, muž, 29r.); 130
„Očakával som lepší postoj nadriadených.“ (R15, muž, bez udania veku). Menšia časť respondentov očakávala, že po vstupe do policajnej profesie bude mať väčšiu možnosť pomáhať a chrániť nielen slabších ľudí, ale aj celú spoločnosť, že bude môcť uplatňovať základné princípy policajnej práce (7): „Očakával som, že budem schopný pomáhať ľuďom v problémoch, s ktorými za mnou prídu. Budem mať väčšiu možnosť a právomoci „bojovať“ proti ľuďom, ktorí očividne porušujú zákon.“ (R35, muž, 32r.); „Očakával som, že tých zlých budem chytať a umiestňovať do väzenia, a že tým dobrým budem pomáhať.“ (R41, muž, 22r.); „Očakával som aplikáciu spravodlivosti, ochranu slabších, využívanie právomocí v prospech spoločnosti, uznanie za dobrú prácu.“ (R49, muž, 26r.); „Očakávanie silného, súdržného kolektívu, tímovej práce pri plnení služobných úloh, ale hlavne sloboda rozhodovania, iniciatívu, „voľnosť rúk“ pri plnení úloh.“ (R24, muž, 25r.). 3.6 Miera naplnenia očakávaní príslušníkov polície od zvolenej profesie Väčšia časť respondentov odpovedala negatívne, teda že ich očakávania od policajnej práce pred vstupom do policajného zboru sa im nenaplnili, resp. ešte stále sú v štádiu spĺňania (26): „Zatiaľ nie, pretože policajná práca sa zúžila na administratívnu prácu a snaha pomôcť občanovi sa pretransformovala v snahu „byť čo najviac percentným“ policajtom.“ (R27, muž, 32r.); „Nie nesplnili, očakával som väčšie pracovné nasadenie, pri ktorom má policajt väčšiu podporu a krytie zo strany nadriadeného, žiaľ nie vždy tomu tak je.“ (R50, muž, 29r.); „Zatiaľ mám malé skúsenosti a prax, takže nemôžem ešte hodnotiť, ale vo všeobecnosti je celý systém zle nastavený.“ (R37, muž, 22r.); „Nie, lebo som si myslel, že keď budem drieť, snažiť sa a prinášať nové nápady, tak budem aspoň pochválený.“ (R17, muž, 32r.); „Nemôžem povedať, že som vždy schopný pomôcť, lebo buď som na určité problémy nebol vyškolený alebo z mojich právomocí to nebolo možné. Moje zaradenie po škole mi nie celkom dovolilo splniť aj to druhé, čiže boj proti ľuďom, čo očividne porušujú zákon.“ (R35, muž, 32r.). Len menšia časť probandov odpovedala na otázku kladne, teda že ich očakávania od zvolenej profesie sa im naplnili. Podľa ich subjektívnych výpovedí, presne vedeli do čoho idú a čo od danej profesie možno očakávať (11): „Odstupom času áno, začal som pracovať na sebe a nie na všetkých.“ (R42, muž, 31r.); „Vzhľadom na očakávania áno, vždy, keď to bolo možné, tak som s radosťou pomáhal ľuďom, a tých zlých som síce nikdy neumiestňoval priamo do väzenia, ale párkrát som tomu dopomohol. A veľakrát som im zabránil v konaní zla.“ (R41, muž, 22r.). Rovnaké množstvo respondentov odpovedalo, že ich očakávania sa naplnili len z časti. Ich výpovede však boli veľmi strohé a častokrát aj bez vysvetlenia (11): „Neutrálne, záleží od okolností.“ (R9, muž, 26r.); „Určité sa splnili, určité sa nesplnili.“ (R45, muž, 23r.); „Primerane skutočnosti, čakal som však lepšiu vybavenosť, organizáciu a lepší kariérny postup.“ (R23, muž, bez udania veku). Na otázku o miere naplnenia subjektívnych očakávaní od policajnej profesie pred vstupom do policajného zboru neodpovedali 3 respondenti z dôvodu, že nemali od zvolenej profesie absolútne žiadne očakávania. 3.7 Budúcnosť policajných príslušníkov v polícii Napriek nenaplneniu očakávaní, ktoré mali respondenti od policajnej profesie, väčšina na otázku týkajúcu sa ich budúcnosti v policajnom zbore odpovedala pozitívne, aj keď samotné vyjadrenia sa niesli skôr v duchu pochybností. Príslušníci polície nevidia v policajnej profesii tak jasnú budúcnosť ako tomu bolo na začiatku pri vstupe do nej. Sú sklamaní pomermi, aké v polícii vládnu, no stále dúfajú, že môžu vzniknutú situáciu zvrátiť a dopomôcť tak k lepšiemu fungovaniu samotnej polície i spoločnosti zároveň (47): „Áno chcem ostať, lebo tajne dúfam, že sa veľa vecí zmení a že ja zmením nejaké veci, len neviem, či mi to bude umožnené.“ (R17, muž, 32r.); „Áno, počkám si na zmenu zákona a podľa toho a iných okolností sa rozhodnem.“ (R1, muž, 28r.); „Áno ostanem, mám čas na tom popracovať, aby sa to zlepšilo.“ (R5, muž, 25r.); „Zatiaľ áno, uvidím čo bude ďalej.“ (R9, muž, 26r.). 131
Len zlomok z celkového množstva respondentov vyjadril rezolútne áno, teda v každom prípade a za akýchkoľvek podmienok chce zotrvať v službách polície (4): „Áno, slúžim vlasti navždy.“ (R21, muž, 25r.); „Áno, až do dôchodku.“ (R25, muž, bez udania veku); „Áno, nič iné robiť neviem.“ (R14, muž, 26r.). 4 Diskusia Aktuálny výskum sa zameriava na dôvody výberu policajnej profesie a očakávania pred vstupom do nej z pohľadu služobne mladších policajtov. Taktiež sa sústreďuje na identifikáciu ich vzťahu k práci a profesii zároveň, ako aj na predstavy o ich ďalšom pôsobení v policajnom zbore. Výskumné zistenia naznačujú, že príslušníci polície vnímajú prácu/zamestnanie podobne ako je tento pojem vnímaný vo všeobecnosti, teda prostredníctvom všetkých jej atribútov. Väčšina respondentov nevníma prácu len ako zdroj finančného obohatenia, ale súčasne aj ako prostriedok pre sebarealizáciu a uplatnenie svojich schopností a hodnôt. Tieto výsledky tak zodpovedajú všeobecnému konsenzu, že práca predstavuje cieľavedomú a sociálne sformovanú činnosť, ktorou sa vytvárajú nielen materiálne a ekonomické statky nevyhnutné pre život a živobytie, ale prináša aj mnohé psychologické komponenty (Kollárik, 2010). K podobným záverom sme dospeli aj v otázke postojov k zvolenej profesii. Väčšia časť participantov vníma policajnú prácu ako dôležitú, zodpovednú činnosť, ktorej neoddeliteľnou súčasťou je pomoc a ochrana, každodenné nasadenie, uprednostňovanie práce pred osobnými záujmami, ako aj dohľad nad dodržiavaním zákona. Okrem toho je policajná profesia respondentmi vnímaná aj ako poslanie prinášajúce do ich života zmysluplnosť. Vzhľadom na zložitosť a náročnosť policajného povolania sa javí dôležitým, aby jej nositelia mali vytvorené pozitívne postoje k vykonávanej profesii, pretože tie podľa J. Čecha (2010) predstavujú dôležitú zložku profesionálnej adjustovanosti policajtov a môžu tak ovplyvňovať kvalitu ich práce. Obdobie mladšej dospelosti sa stalo pre značnú časť participantov rozhodujúcim obdobím pre výber policajnej profesie. V súvislosti s vyššie uvedenými postojovými výrokmi policajtov k policajnej profesii sa zaujímavým javí skutočnosť, že voľba profesie policajta neprebehla v období, ktoré je pre výber povolania najpríznačnejšie, teda v období dospievania (Vágnerová, 2000). Výber policajnej profesie bol často iniciovaný nezamestnanosťou či zlyhaním v predchádzajúcom zamestnaní. S ohľadom na tieto výpovede, ako aj ich celkový kontext, sa nám javí, že výber policajnej profesie môže predstavovať skôr výsledok toho, že dlhodobo zvyšujúca sa nezamestnanosť núti ľudí voliť si také povolanie, ktoré poskytuje zamestnancom stabilitu a sociálne istoty, ako tomu je napríklad pri policajnej profesii. Len malá časť respondentov presne vedela už od útleho detstva, že sa v dospelosti stanú príslušníkmi polície a budú vykonávať povolanie, ktoré vždy vykonávať chceli. Pri výbere policajnej profesie u respondentov dominovali skôr subjektívne než racionálne dôvody, pričom ich preferencia nebola úplne jednoznačná. Probandi si najčastejšie volia policajnú profesiu pre samotnú povahu vykonávanej práce, ktorú reprezentujú túžba pomáhať a ochrániť, vykonávať zodpovednú a zmysluplnú činnosť a dohliadať na dodržiavanie zákona. Tieto výsledky zodpovedajú aj výsledkom viacerých zahraničných výskumov, ktoré uvádzajú príležitosť pomáhať ľuďom, túžbu presadiť zákon, želanie pracovať v profesii, ktorá je vnímaná ako dôležitá a odvážna za najčastejšie uvádzané dôvody voľby policajnej profesie civilistami (napr. Lester, Arcuri, Gunn, 1980; Harris, 1973; Reiss, 1967 in White et al., 2010). Z dosiahnutých výsledkov možno badať, že služobne mladší policajti nezabúdajú ani na sociálne a materiálne istoty, ktoré policajný zbor za odrobenú prácu poskytuje. S voľbou povolania súvisí aj otázka týkajúca sa očakávaní pred vstupom do profesie. Väčšina participantov nemala od policajnej profesie žiadne očakávania, buď presne vedeli 132
do čoho idú, alebo to vôbec netušili, čo môže tiež súvisieť aj s obdobím a dôvodmi výberu profesie. Respondenti taktiež uvádzali, že ich očakávania boli skreslené a vôbec nekorešpondujú so stavom v skutočnosti. Ich subjektívne výpovede skôr odzrkadľovali očakávania od policajnej profesie v konfrontácií so skúsenosťami s policajnou prácou nadobudnutými po vstupe do zboru, než očakávania pred samotným vstupom v kontexte ich vtedajšej situácie, resp. vnímania policajnej práce ako budúcej profesie. Iba menej ako polovica uviedla konkrétne očakávania súvisiace s lepšími podmienkami pre výkon profesie a väčšou možnosťou pomáhať, čo podporuje súvislosť dôvodov pre voľbu profesie s očakávaniami policajtov. Väčšine respondentov sa ich očakávania od zvolenej profesie nenaplnili resp. ešte stále sú v štádiu napĺňania. Tento výsledok môže súvisieť aj so skutočnosťou, že ide o služobne mladších policajtov, a teda ešte nemali dostatok času a priestoru pre uplatnenie všetkých očakávaní, ktoré mali pred vstupom do profesie. Subjektívne očakávania od policajnej profesie sa naplnili len menšej časti participantov. Znenie výpovedí o miere naplnenia očakávaní korešponduje s uvádzanými očakávaniami, čo potvrdzuje náš predpoklad, že očakávania pred vstupom do policajnej profesie majú policajti tendenciu hodnotiť v kontexte ich naplnenia na základe skúseností po samotnom vstupe do zboru. Podľa subjektívnych výpovedí chcú všetci probandi ostať v službách policajného zboru, pričom svoju budúcnosť v ňom nevidia tak jasne ako tomu bolo na začiatku, pri samotnom vstupe do nej. V ich výpovediach možno pozorovať na jednej strane sklamanie z pomerov vládnucich v zbore, na strane druhej vieru, že túto nepriaznivú situáciu možno zvrátiť a dopomôcť tak k lepšiemu fungovaniu samotnej polície i spoločnosti zároveň. Zaujímavým sa tak javí, že napriek nenaplneniu očakávaní od profesie pred vstupom do nej a uvádzanej nejasnej budúcnosti chce veľká väčšina respondentov ostať v službách policajného zboru a plniť úlohy z toho plynúce. Môže tomu tak byť aj z dôvodu, že policajná profesia je úzkoprofilové zamestnanie, ktoré svojim zamestnancom nevytvára veľa možností pre ďalšie uplatnenie, ako je tomu u väčšiny iných povolaní. Taktiež to môže byť z dôvodu, že v súčasnej dobe neistoty a zvyšujúcej sa nezamestnanosti sú ľudia často nútení voliť si také povolania, ktoré im prinesú stabilitu zamestnania, materiálne a sociálne istoty, a zabezpečia základné potreby pre živobytie. Napokon, dôvodom pre rozhodnutie zotrvať v službách polície napriek nenaplneniu očakávaní môže byť aj subjektívna preferencia policajnej profesie a náklonnosť k nej. Limitmi predloženého výskumu sú najmä nízky počet probandov, deskriptívny popis získaných údajov, ako aj zvolená metóda a hĺbka zmapovania problematiky motivácie a očakávaní zodpovedajúca miere komplexnosti dotazníka. Napriek tomu však výskum poskytuje zaujímavé informácie, a naznačuje, že pri budúcej hlbšej analýze a doplnení otázok môže poskytnúť poznatky dôležité nielen pre obohatenie výskumnej oblasti, ale najmä pre policajný manažment. 5 Záver Problematika dôvodov pre výber policajnej profesie, ako aj otázka ich očakávaní od policajnej práce je doposiaľ v špecifickom prostredí slovenskej polície nedostatočne preskúmaná, čo upriamuje pozornosť na jej hlbšie porozumenie. Už samotné výsledky výskumu naznačujú možnosť ďalšieho skúmania, napríklad skúmanie vzťahu motivácie policajtov pre vstup do polície a ich neskoršej pracovnej spokojnosti, alebo vzťahu medzi mierou naplnenia očakávaní od policajnej práce pred vstupom do polície a následnou pracovnou spokojnosťou. Zaujímavým sa javí aj dlhodobé skúmanie motivácie policajtov pre vstup do policajnej profesie, teda zisťovanie ako sa môže motivácia jednotlivých policajtov meniť v rámci jednotlivých období vzhľadom na meniace sa podmienky.
133
Použitá literatúra Alex, N. (1976). New York cops talk back: A study of a beleaguered minority. John Wiley: New York. Cumming, E., Cumming, I., Edell, L. (1965). Policemen as a philosopher, guide and friend. Social Problems, 12, 266-268. Čech, J. (2010). Postoje policajtov k ich profesii. Slávka Démuthová (Ed.) Kondášove dni 2009: zborník príspevkov, 25-31. Katedra psychológie FF UCM v Trnave: Trnava. Fedáková, D. (2011). Pracovné a rodinné prostredie zamestnaných (1. vyd.). Univerzum: Prešov. Fedáková, D. (2004). Postoj k práci - porovnanie zamestnaných a nezamestnaných. Miroslav Franskovský, Michal Kentoš (Eds.) Psychológia práce pred vstupom Slovenska do Európskej únie: zborník príspevkov, 56-62. Spoločenskovedný ústav SAV: Košice. Frankovský, M. (2006). Charakteristiky práce v medzinárodnom kontexte. Miroslav Frankovský, Michal Kentoš (Eds.) Psychológia práce a organizácie: zborník príspevkov, 24-31. Spoločenskovedný ústav SAV: Košice. Kapová, J. (2007). Pojem profesijného zamerania a jeho činitele. Viliam Kubáni (Ed.) Psychologická revue II., 136-148. Prešovská univerzita: Prešov. Kollárik, T. (2010). Sociálna psychológia práce (2. vyd.). Vydavateľstvo UK: Bratislava. Kollárik, T., Sollárová, E. (2004). Metódy sociálnopsychologickej praxe. Psychologické metódy prostriedok poznávania sociálneho priestoru (1. vyd.). Ikar: Bratislava. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří (1. vyd.). Portál: Praha. Van Maanen, J. (1973). Observations on the making of policemen. Human Organization, 32, 407-418. Víšek, J. (2000). Volba povolání pocisty: Zpráva o výzkumu. Bezpečnostní teorie a praxe, 8(1), 37-43. White, M. D., et al. (2010). Motivations for becoming a police officers: Re-assessing officer attitudes and job satisfaction after six years on the street. Journal of Criminal Justice, 38, 520-530.
134
PODOBY MRAVNÍHO USUZOVÁNÍ V PLÁNOVÁNÍ PROFESNÍ BUDOUCNOSTI FORMS OF MORAL REASONING IN THE FUTURE PLANNING Hana LUKÁŠOVÁ Katedra Psychologie PedF UK, Myslíkova 4, Praha 1,
[email protected]
Abstrakt: V historii výzkumu mravního usuzování převládá tradiční „západní“ pojetí morálky. Na základě kritického zkoumání tohoto převládajícího pojetí vzniká mezi kognitivisty diskuse, zda je možné tento „kód“ rozšířit. R. A. Shweder vychází ze studia různých kultur a vytváří tak vedle toho základního ještě další dva kódy, jimiž je možno morálku pojímat. Příspěvek vychází z předpokladu, že stejně jako se mohou u dospělého člověka prolínat úrovně morálního usuzováni, tak se i u „západního“ člověka mohou prolínat kódy pojetí morálky. Jednou z výzkumných otázek autorky je, zda z tohoto pohledu i tak dominantně osobní volba (podle Turielova rozlišení domén osobníkonvenční-morální) jako je volba povolání může být prostorem pro morální doménu. Proběhlý výzkum ukazuje, že tázaní gymnazisté téměř neřeší klasická morální dilemata, avšak morální doména je v jejich výpovědích častěji zastoupena ve zmíněném rozšířeném pojetí morálky. Abstract: The history of research focused on moral reasoning is dominated by traditional individualistic conception of morality. Based on a critical examination of this prevailing concept, experts on cognitive science lead a debate whether such a "code" can be expanded. Relying on the results of his study of difference cultures, R. A. Shweder comes up with two additional basic codes to conceive morality. This study is based on the assumption that just as adult human beings are able to mingle different levels of moral reasoning, so are humans living in "individualistic" cultures able to combine different “codes“ of morality conception. Keeping that in mind, one of the key questions of the author is whether carreer choice, ranking per se among most dominant personal choices (in accordance with the Turiel´s three-fold domain resolution personal-moral-conventional) can or cannot form a space for moral domain. The author´s ongoing research on career choice proves that the interviewed high school students barely take classical moral dilemmas into consideration, but the moral domain in their testimonies is often present in the form of the expanded concepts of morality mentioned above. Klíčová slova: Morálka; mravní usuzování; kognitivismus; profi-volba; adolescenti. Keywords: Morality; moral judgement; cognitivism; career choice; adolescents.
1 Úvod Na úplný začátek bych ráda vysvětlila pojmy, které jsou pro téma klíčové. A sice jde o rozdíl (resp. nerozdíl) mezi slovy morálka a mravnost. Z filosofických textů vyplývá fakt, že v psychologické odborné literatuře, resp. ve výzkumu jsou velmi často tyto pojmy zaměňovány a považovány za totožné. V textech především německých novověkých autorů jako např. Kant nebo Hegel (Kant 1990, Rawls 2000) je užíván pojem die Sittlichkeit, česky mravnost. Pro morálku pak slovo die Moralität, anglicky morality (i když nutno dodat, že anglické texty často užívají pojem the Morality pro obé). V případě mravnosti, jak ji vidí Kant, jde o výtvor čistého rozumu, mravní čin je pak shoda jednání s čistým rozumem. Podle Hegela je pak mravnost „lokací všeho etického, je to celý soubor rozumových, politických a sociálních institucí“ (Rawls, s. 333). Tedy na rovině obecnosti se dá mluvit o nadřazeném pojmu. Zatímco morálka se v tomto užším smyslu vysvětluje jako soubor konkrétních závazných pravidel a no135
rem, které má jedinec nebo společnost dodržovat. Často se také v tomto smyslu překrývá s pojmem konvence (jde tedy spíše o pravidla daná kulturou či společností). Nutno tedy zdůraznit, že když psychologická odborná literatura zmiňuje morální vývoj (např. Piaget nebo Kohlberg), jde v tomto kontextu o vývoj mravní. Jsem si vědoma této nepřesnosti, avšak vzhledem k tomu, že chci udržet linii psychologického výzkumu, užívám stejných pojmů jako autoři původních psychologických výzkumů a nepřejmenovávám je. Z tohoto důvodu na některých místech textu dochází k výše zmíněné záměně obou pojmů. Nyní však k výzkumu samému: jak může souviset výzkum morálky a výzkum profivolby? Ve své diplomové práci (Riglová, 2005) jsem se zabývala samotnou volbou povolání z gymnázia, zajímal mě diskurs maturantů, ve kterém argumentují pro tu kterou volbu. Moje disertace je vlastně tematicky jejím volným pokračováním. Rozšířila jsem vzorek respondentů, prodloužila rozhovory a zaměřila se na přítomnost morálního usuzování. Výzkum morálky se v psychologickém výzkumu realizuje v několika teoretických liniích. Mezi nejvíce dominantní patří psychoanalýza, behaviorismus a konečně kognitivismus zastoupený především J. Piagetem. Piaget a potažmo Kohlberg započali tradici výzkumu morálních soudů, jejíž charakteristikou byla vývojovost morálky. Podstatné pro pojetí morálky v kognitivistickém kontextu je její nenahodilost a přesvědčení o morálních pravdách a nepravdách. Na úvod se dá tedy říci, že není důležité, co je pro mé respondenty žádoucí z hlediska jejich libosti ani z hlediska konvence dané společností, avšak zda jednají také na základě přesvědčení o správnosti a prospěšnosti pro druhé. 1.1 Záměr Prezentuji zde tedy výzkum realizovaný v rámci disertační práce, která nese název Morální aspekty v usuzování gymnazistů v rámci profi-volby. V současné době jsem ve fázi analýzy dat z předvýzkumu a mám sebraná data z hlavní části výzkumu. Cílem celého výzkumu je zjistit, nakolik a zda vůbec může být profi-volba morální, popsat diskurs, ve kterém se morálka profi-volby odehrává a v rámci diskuse s odbornou literaturou se přispět k výzkumu „rozšířeného pojetí morálky“ (viz níže). 2 Teoretická východiska Jak již bylo naznačeno v úvodu, teoretickou základnou či odrazovým můstkem mého výzkumu je kognitivismus. Jak napovídá sám význam slova, jde v něm o rozumovou, argumentační rovinu realizující se prostřednictvím úsudku. V pohledu na morálku se tento teoretický proud vztahuje k úsudkům o sociálních vztazích, jak to ve svém pojetí morálky nastínil svými výzkumy Jean Piaget. Než se však dostanu k definici morálky samé, ráda bych zmínila vymezení kognitivsmu především od relativismu dobra a zla, jak jej zmiňuje R.A. Shweder: „Kognitivisté jsou morální realisté (…), kteří věří, že existují morální pravdy a nepravdy a že morální hodnoty nejsou libovolné výplody fantazie nebo nevyzpytatelné a smyšlené záležitosti.“ (Shweder, s. 2060). Toto přesvědčení o existenci dobra a zla a přesvědčení o schopnosti rozpoznat tyto pojmy navazuje svým zaměřením na rozum na učení o kategorickém imperativu Immanuela Kanta (Chotaš, s. 2005). Tuto spojitost zde zmiňuji proto, že právě Kant byl ten, který tvrdil, že na základě čistého rozumu a dobré vůle může jednat morálně každá myslící bytost a nastínil tak vlastně princip objektivity a univerzálnosti morálky, který převzali později i kognitivisté. Shweder (1990) coby kognitivista mluví o „pravdivostní“ hodnotě kterou nesou morální úsudky a myslí tím již zmíněnou rozpoznatelnost. Zmíněním univerzality a objektivity morálky se dostáváme k definici toho, co se vlastně dá považovat za morální či mravné a co se během výzkumu ukázalo jako problematické místo. Jak už bylo řečeno, Piaget vztahoval morálku k mezilidským vztahům. Tímto 136
vlastně navázal na aristotelskou linii, ve které je podstatná kromě univerzality také nestrannost a spravedlnost zohledňující druhé. Ovšem jednou z možných otázek, která mimo jiné vyplynula také z mého výzkumu, je, zda se skutečně musí morálka vždy vztahovat k druhým a nemůže v ní jít také o vztah k sobě samému. Kritiky diskutovaná, avšak dominantní a pro naši kulturu základní je morálka v podání J. Piageta a po něm i L. Kohlberga, která je později především v kulturním kontextu nazývána individualistickou či „západní“ . Individualistická je zjednodušeně řečeno proto, že klade důraz na práva jedince před zájmy společnosti. Dá se vyjádřit těmito klíčovými slovy: Ohrožení (harm), oddálení bolesti (avoidance of hurt) prospěšnost (welfare), spravedlnost (justice), férovost (fairness), právo (rights), rovnost (equity) (Turiel, s. 827). Pro rozlišení morální sféry od ostatních přichází E. Turiel (2006) s teorií, kterou nazval Domain Specificity, v níž rozděluje lidské rozhodování do tří domén. V doméně osobní (personal) jde o „rozhodování založené pouze na osobní volbě“ (Turiel, s. 828) (např. volba přátel). Jinými slovy je to pouze jedinec sám a nikdo jiný, kdo by rozhodnutí a volbu provedl. Konvenční doména (conventional) je charakteristická pro „Rozhodování vztažené k existujícím společenským dohodám, pravidlům, autoritám“ (Turiel, s. 828). Rozdoduje zde někdo jiný nebo něco jiného avšak na rozdíl od domény morální jde nejčastěji o pravidla domluvená konkrétní společností, která rozhoduje co je a není žádoucí. Konečně v doméně morální (moral) „jedinci přemýšlí o mezilidských vztazích, emocích, společenských praktikách a společenském pořádku.…předpisy jsou charakterizovány jako povinné, zobecnitelné a neosobní, v tom smyslu, že vycházejí z prospěšnosti, spravedlnosti a práva“ (Turiel, s. 828). Rozhoduje-li se tedy jedinec morálně, jedná tak za předpokladu rozpoznání dobra a zla, což je opět důraz na popření relativismu v kognitivistickém pojetí morálky. Tohoto rozpoznání by podle všeho měl být schopen každý (v tomto bodě je vidět výrazná paralela s výše zmíněným Kantovým konceptem čistého rozumu). Jeden z nejzákladnějších pojmů tohoto pojetí morálky je spravedlnost, která „ je univerzální (je platná všude), není legitimní skrze dohodu (na rozdíl od konvence) a je nestranná (není založená na osobních preferencích nebo individuálních vztazích)“ (Turiel, s. 828). Je zjevné, že tato Turielova teorie domén je pro můj výzkum důležitá zejména pro již zmíněné odlišení morálního od osobního a konvenčního. Jde tedy o jakýsi základ, na němž jsem založila první kategorizaci. Jak se však později ukázalo, našla jsem v tomto pojetí určité problematické místo, které blíže specifikuji v diskusi možných výsledků s odbornou literaturou. První impuls k odhalení tohoto problému byla kritika Turielova textu, jejímž autorem je R. A. Shweder (1990). Na základě srovnání kultur dochází k poznání, že ne všude lze morálku definovat pouze na základě spravedlnosti, práva a rovnosti. Vytváří tak rozšířené pojetí morálky, aniž by ubral na univerzálnosti a objektivitě. Druhým impulsem k rozšíření byl můj vlastní výzkumný poznatek a sice, že moji respondenti ve své volbě téměř neřeší klasická (ve smyslu základního pojetí) morální dilemata, ve kterých by bylo patrné toto Turielem zmíněné pojetí základní morálky. Položila jsem si proto otázku, zda by se morálka v profi-volbě nemohla realizovat ještě jiným způsobem. Bližší výklad problému však nabízím v konfrontaci se sebranými výzkumnými daty. 3 Práce s daty 3.1 Předvýzkum Tato část byla spíše než předvýzkumem v pravém slova smyslu prvním kontaktem s respondenty v souvislosti s tématem. Za cíl jsem si kladla zjistit na základě krátkých psaných textů, pomocí jakých pojmů definují gymnazisté svou profi-volbu. Jinými slovy, jaký je jejich diskurs. V souvislosti s tím mě dále zajímalo, o kom a o čem nejčastěji v této souvislosti mluví. Tedy kdo ještě vstupuje do jejich volby jako druhý a ke komu se eventuálně mohla vztahovat morální dilemata. Chtěla jsem také vědět, jakým způsobem se dají vystopovat v 137
tomto usuzování stopy morálky. Tedy v případě, že respondenti naznačí morální tématiku, k čemu se nejčastěji bude vztahovat. Hlavním cílem pak bylo, na základě těchto pojmů sestavit osu rozhovoru k vlastnímu výzkumu. Tedy vytvořit otázky pro polořízený rozhovor. Předvýzkum, stejně jako později hlavní část výzkumu, probíhal na soukromém gymnáziu v centru hlavního města. Tázala jsem se třinácti maturantů, deseti chlapců a tří dívek. V rámci povinně volitelného semináře psychologie, který jsem učila, jsem v kontextu učení o morálním vývoji přečetla žákům několik morálně dilematických situací, které svým respondentům předkládal L. Kohlberg (Puka, 1994). Poté doslali tuto instrukci: „Dilemata však člověk neřeší pouze v takto extrémní situaci, ale v každodenním životě. Na konci střední školy člověk také musí řešit dilema, kam bude dále pokračovat. Zkuste prosím takovéto dilema popsat v krátkém textu, nemusíte jej podepisovat. Zkuste vystihnout, jak taková volba probíhá, co vám přinese a co vám naopak zase vezme, co budete muset obětovat.“ Z této části vzešlo několik krátkých textů, na jejichž základě jsem vytvořila následující kategorie: Identita. Je pojmem, který definuje vidění adolescentů jimi samými, popř. těmi, kteří je zatím celý život formovali, jejich rodiči. V souvislosti s tímto věkovým obdobím a s volbou jde konkrétně o to, jak se vidí teď a kde by se nejraději viděli v budoucnosti. Nezbytnou součástí tohoto obrazu jsou sny, chceme-li fantazie, u někoho blízké, u někoho vzdálené realitě. Protože volba další cesty u maturantů musí být reálná, konkrétní a budoucnost určující, musí mít také nějaké zdroje. A těmi jsou právě sny o tom, čím chci být, které budou více či méně osekané mantinely reality. Identita je tedy spíše než kategorií určitým hracím polem nebo rámcem, ve kterém se volba uskutečňuje. Jak se ukázalo, rozhodování vzniká v průsečíku vlastního obrazu a reality. Vznikly tak tři kategorie vycházející z identity: Volba, která identitu zpochybňuje. Zde šlo o ty dominantní postoje, kde se jedinci rozhodovali proti vlastním přáním právě proto, že jim někdo nebo něco stálo v cestě. Volba, která řeší identitní problém. Zde se v podstatě jedná z hlediska identity o ideální situaci. Jedinec ví, co chce a jde si za tím navzdory překážkám. Zdůrazňuji však, že jde o to, že ve chvíli, kdy gymnazisté psali texty, měli nějakou představu, ze které vychází tyto kategorie, nikoliv z konečné realizace jejich volby. Volba, která identitu potvrzuje v její kontinuitě. Tuto kategorii vykládám tak, že má respondent určitou představu o tom, co by jej přitahovalo a co by jeho identitu potvrzovalo. Tato představa však není natolik jasná, aby se jasně projevila ve volbě. Proto se snaží přiblížit něčemu, co by mohlo být ono. Další možností, jak se tato kategorie může projevit, je ta, kdy má jedinec jasno o tom, co by pro něj bylo ideální, avšak v textu to podrobuje srovnání s reálnou situací a dochází k určitému kompromisu. V každé kategorii se také prolínají výše zmíněné domény rozhodování (Turiel, 2006). Jsou důležité zejména pro vystopování výše zmíněných pojmů týkajících se mravního usuzování. Pro připomenutí je uvádím ještě jednou, tentokrát v souvislosti s volbou: a) Osobní doména - předmět rozhodování není ničím a nikým řízen a je čistě na je dinci, jak se zařídí b) Konvenční doména – existují určitá pravidla, do hry vstupuje instituce nebo autorita, tudíž někdo nebo něco do volby mluví c) Morální doména - v tomto ohledu je důležité, zda je věc správná bez ohledu na to, co kdo říká a jak to vidím já. Do kategorií se vedle domén ještě promítají pojmy, se kterými gymnazisté v profivolbě operují. Protože jim v textech přisuzují různou valenci, nazývám je dimenzemi. Dimenze jsou tedy následující: 138
Rodiče Vztah rodičů k volbě nevytváří samostatnou kategorii, ale promítá se v těch výše zmíněných. Protože je ale pro toto téma mimořádně podstatný, snažím se na něj podívat zvlášť zmapovat, zda a jak respondent ve svém textu o rodičích mluví, s jakou valencí a do jaké sféry z výše zmíněných zapojení rodiče do procesu volby může spadat. S rodiči také v několika případech souvisí tematika opuštění domova opět s různou valencí a v různých podobách. Při kategorizaci se pokusím zařadit toto téma do výše zmíněných domén. Pracnost Je téma objevující se v několika textech. Jde o slovní vyjádření úsilí, které je nutné vynaložit a) na to, abych se dostal na VŠ b) na studium VŠ c) na profesi, kterou budu jednou vykonávat. Zábavnost To, zda mě obor nebo zaměření baví se ukazuje poměrně často jako to první, proč udělat konkrétní volbu. Fakt, zda se jedná pouze o osobní doménu, se pokusím zdokumentovat na jednotlivých případech. Výše zmíněné kategorie s jejich doménami a dimenzemi budu považovat za výchozí pro analýzu dat ve vlastním výzkumu. Podle výsledků e potom buď potvrdím nebo změním či rozšířím o další. 3.2 Hlavní část výzkumu Hlavní sběr dat proběhl na výše zmíněném soukromém gymnáziu, tentokrát ve třetích ročnících. Rozhovory následovaly poté, co respondentům školní psycholožka interpretovala testy k profi-volbě. Účastnilo se jich 30 budoucích maturantů. Hlavní metodou celého výzkumu byly polořízené rozhovory pomocí otázek vzniklých na základě předvýzkumu. Šlo o otázky mapující identitu, vztah k autoritám, volbu zájmů, potřebu prospěšnosti, potřebu sebeuplatnění, zábavnost, pracnost (viz níže). Po sběru dat proběhlo několik doplňujících rozhovorů se školní psycholožkou a třídními učiteli. Ukázka kladených otázek
Co máte v plánu dělat po maturitě? Je vám jasné zaměření, škola, obor, profese (uplatnění)? Jaké jsou vaše strategie (postup) při volbě další profesní cesty? Proč chcete mít VŠ vzdělání Jaký si myslíte, že jste? Jaký určitě nejste a nechcete být? Co vás baví? Co vás určitě nebaví? Jak se vaše zájmy vyvíjely? (co vás bavilo jako malého, na ZŠ…) Odkud si myslíte, že se vaše zájmy vzaly? Kdo nebo co vás inspirovalo? Jak souvisí vaše zájmy s tím, co chcete dělat po G? Máte nebo měl jste nějaké sny o ideálním povolání? Jak by vypadal váš ideál bez ohledu na reálné možnosti? Jak by se váš ideál dal přizpůsobit realitě, jde to vůbec? Nakolik si můžete své plány realizovat sám? 139
Co by vám budoucí profese měla přinášet? Je to, aby vás škola (profese) bavila, jediným/hlavním kritériem? Co všechno budete muset obětovat? Jaké úsilí bude muset vynaložit? Je pro vás představitelné opustit domov kvůli studiím? Co všechno vám to přinese? Jak na odjezd budou asi reagovat vaši nejbližší? Jak se k vaší volbě staví vaši nejbližší? Jak na jejich postoj reagujete vy? Vnímáte ve vaši volbě nějaké překážky? Kdo vás bude na studiích živit a jakou to bude mít podobu? Mělo by vaše povolání být ještě jiné než zábavné? Mělo by být někomu prospěšné? Chtěl byste změnit něco ve svém okolí, ve společnosti, ve světě? A Proč? Proč je rozšíření obzorů dobré? O jaká pravidla se opíráte? Máte nějakou životní filosofii?
3.3 Další předpokládané kroky Dalším krokem, který bude následovat po analýze dat, bude podrobnější uchopení pojmů vyskytujících se v profi-volbě. Protože už v tomto bodě výzkumu se ukázalo, že respondenti neřeší výše zmíněná klasická morální dilemata, půjde zřejmě o zachycení morálky v profivolbě jako nikoliv dominantní, nicméně přítomné problematiky. Za podstatnou část považuji plánované podrobení výsledků diskusi s Piagetovou a zejména Shwederovou teorií morálky. 4 Diskuse předpokládaných výsledků s odbornou literaturou 4.1 Piagetova teorie ve vztahu k adolescentnímu usuzování Abych zasadila pravděpodobné výsledky do výše zmíněného kognitivistického rámce, nemůžu nezmínit několik základních pojmů, které v souvislosti s adolescentním usuzováním užívá J. Piaget (1958). Jedním z nich je adolescentní egocentrismus a míní tím „neschopnost rozlišování mezi vlastním pohledem jedince a ohledem skupiny, kterou by chtěl reformovat“ (Piaget, s. 343). Adolescentní egocentrismus je jakýmsi návratem egocentrismu, kterého se dítě zbavuje při schopnosti převzít autonomní morálku (viz níže). Jiní autoři (např. Blos, 1979) mluví o nutnosti této neschopnosti v rozlišování mezi pohledy na svět a potažmo o nutnosti vidět svět černobíle jako o postulátu vzniku vlastního světa a řádu. Jestliže se adolescentní egocentrismus vztahuje k reformování společnosti, je potřeba zmínit další pojem, jímž jsou teorie o změně společnosti: „Adolescent nejen vytváří nové teorie a předělává ty staré, ale také chce vytvořit novou životní koncepci, která mu dá příležitost sebeuplatnění a vytvoření něčeho nového“ (Piaget, s. 342) Tyto teorie jakkoliv se mohou zdát nadsazené a odtržené od reality jsou vlastně postulátem identity, již považuji za hrací pole pro usuzování vztahující se k vlastní budoucnosti. Reálné konstruování plánů do budoucnosti se ukazuje jako nová schopnost vznikající teprve v adolescenci: „V adolescenci přidává jedinec ke svým současným aktivitám životní program pro pozdější dospělé činnosti“ (s. 339). Dá se tedy říci, že podaří-li se zachytit usuzování adolescentů, vytvoří se tak předobraz jejich pravděpodobného směřování. Zkoumám-li adolescentní mravní usuzování, je potřeba ještě krátce zmínit pojmy heteronomní a autonomní morálka, respektive přechod od jednoho k druhému. Na základě decentrace „starší děti vidí v pravidlu výsledek dohody mezi současníky a připouštějí, že je lze měnit, když se na tom účastníci demokraticky shodnou.“ (Piaget, Inhelderová, s. 94). Tento přechod od 140
lpění na pravidlech a institucích k demokratické dohodě je vlastně podmínkou pro pozdější Kohlbergem pojmenovanou postkonvenční morálku (která „je založená na smluvních ujednáních pro rozhodování konfliktů, vzájemné úctě a diferencovaných pojmech spravedlnosti a práva“ (Turiel, s. 793), jejíž koncept se blíží mravnosti pojmenované Kantem. Pro tento koncept morálky je pak podstatný pojem reciprocita: „Na základě vzájemného respektu, spolupráce a konceptu pravidel, práva, povinnosti a tím i férovosti a spravedlnosti, se vývojově pokročilá forma morálky jeví jako nevyhnutelná a flexibilní“ (Turiel, s. 791) Právě tento vývojový koncept, který formuluje pravděpodobnost této vývojově pokročilé formy morálky (nebo v konfrontaci s Kantem jediné pravé mravnosti) je pro mě důvodem k hledání jejích stop v plánování blízké budoucnosti mých respondentů. Jak mohou být vedle sebe postaveny výsledky výzkumu a Piagetova teorie? Pro toto spojení jsem formulovala několik následujících otázek: Jak se v kontextu adolescentního egocentrismu bude odrážet morální usuzování? Jinými slovy mě bude zajímat, zda se mi podaří najít tento Piagtem popsaný postoj nebo zda bude pro konečný výstup nedůležitý. Dále mě zajímá, jakou roli bude hrát morálka v těchto egocentrických teoriích o změně společnosti. Tedy budou-li např. vycházet z konceptu dobra zla. Mluvíme-li o egocentrismu, je třeba také mít na zřeteli opuštění tohoto postoje. Další otázkou tedy je, jak lze na pohledu na svět respondentů zachytit přechod od formalismu k realismu, tedy decentraci adolescentního myšlení. Jestliže jde také o rozlišení heteronomní a autonmní morálky, bude také důležité najít způsob, jak tyto myšlenkové proudy zachytit. V konfrontaci s výše zmíněnými Turielovými doménami by se problém dal formulovat jako rozlišení morálního od ostatních domén. Protože koncept morálky je formulován na základě spravedlnosti, dalším úkolem bude zjišťovat, jak se v sebraných datech ukáže koncept spravedlnosti? A konečně k této piagetovskokohlbergovské konfrontaci bych ráda alespoň nastínila, jak se bude odrážet Kohlbergův stupeň morálního vývoje na profi-volbě. K čemuž chci zdůraznit, že zařazování způsobů myšlení respondentů na stupnici morálního vývoje není ani zdaleka mým cílem, spíš bych považovala za výzkumně cennou alespoň stopu postkonvenčního morálního uvažování. 4.2 Shwederovo rozšířené pojetí a morálka v profi-volbě Nyní bych se ráda dostala k výše zmíněné teorii, která nabízí odlišný pohled na klasické pojetí morálky a vytváří tak rozšíření tohoto základního konceptu. R. A. Shweder na základě srovnání několika kulturních pojetí morálky konstatuje, že doménu objektivního morálního závazku nelze redukovat na morální diskurs podle kódu 1 (ohrožení, právo a spravedlnost)“ (Shweder s. 2063). Tímto kódem 1 je myšleno ono výše zmíněné pojetí morálky, ve kterém hrají roli především práva jedince. Chtěla bych ještě zmínit, že nedostatečnosti tohoto pojetí morálky si všímají i jiní autoři, např. B. Rogoff k tomu říká následující:„Pojetí férovosti a morálky jsou spjaty s kulturními koncepcemi vzájemného chování uvnitř komunity. V některých komunitách, může být kladen důraz na rovný přístup a přístup ke zdrojům pro každého. V jiných je prioritou hrát zodpovědnou roli ve vztahu ke skupině (vzájemně závislá autonomie).“ (Rogoff, s. 221). V tomto bodě jde vlastně o kritiku Kohlbergova výzkumu, podle jehož výsledků by zástupci tzv. kolektivistických kultur vycházeli jako méně morálně vyvinutí. Na vině je za prvé jejich nedostatečná schopnost argumentace (což ukazuje diskutabilní předpoklad, že pro bytí morálně na výši je potřeba umět o svých pohnutkách a přesvědčení mluvit) a za druhé absence nebo nedostatek argumentace na základě „ohrožení, práva a spravedlnosti“. Na základě tohoto poznání uvádí tedy Shweder tři kódy morálky (Shweder, s. 2064). První, jak již bylo zmíněno nazývá „Ohrožení, právo a spravedlnost“. Jde tedy o pojetí, se kterým pracuje Piaget, Kohlberg a později i výše citovaný Turiel. Kód 2 autor pojmenovává jako „Povinnost, hierarchie a vzájemná závislost“. Všimněme si souvislosti se „vzájemně závislou autonomií“, o které mluví výše citovaná B. Rogoffová. Jde tedy o takové kulturní pojetí, které klade důraz na společenství a provinění se proti těmto principům není pouze porušením 141
konvence. Konečně kód 3 je definován takto: „přirozený řád, sakrální řád, tradice, hřích a osobní posvátnost“. Pro ilustraci zde jde o případ, kdy zdánlivě konvenční situace jako např. stolování či způsob oblékání může narušit jakýsi vnitřní řád fungování věcí a tím ohrozit něco nebo někoho druhého, což činí situaci morální. Jako morální mohou být vnímány situace podle ostatních kódů být také proto, že jsou brány jako objektivní: „Jsou případy, kdy povinnosti nejsou vnímány jako morální (pomocí kódu 1: ohrožení, právo, spravedlnost) ani jako konvenční, avšak mají objektivní platnost.“ (Shweder s. 2063). Tvrzení o objektivitě je vlastně pro tuto teorii klíčové. Bez něho by se dalo totiž tvrdit, že v každém kulturním prostředí je jiná morálka. Tak by došlo k relativizaci a vlastně i popření kognitivismu jakožto morálního realismu, který se opírá o existenci univerzálních morálních pravd a nepravd. Nyní bych se ráda dostala k diskusi mého výzkumu s výše zmíněnou teorií, kterou považuji za velký přínos ve smyslu nového pohledu na mravní soudy. Vycházím totiž z přesvědčení, že stejně jako se u dospělého člověka mohou střídat různé vývojové úrovně usuzování, mohou se i u člověka jakožto člena západní individualistické kultury střídat nebo doplňovat pojetí moráky. Vyslovuji zde otázku, zda kultura, která je vnímána jako individualistická a kde dominuje pojetí morálky založené na právech jedince, může být také tvořena jedinci, kteří jsou si vědomi, že patří do společenství nebo zda uznávají vnitřní řády, na nichž je závislá společnost a zda se toto vědomí odráží na jejich usuzování. Protože už v této fázi výzkumu je jasné, že respondenti téměř neřeší klasická morální dilemata a málo často zmiňují ve své profi volbě pojmy vztahující se ke „kódu 1: ohrožení, právo, spravedlnost“, ukazuje se jako žádoucí najít něco jako „alternativní zdroje“ mravnosti. Jednou z prvních otázek v tomto kontextu tedy bude, zda existuje něco jako „Morální dimenze osobní domény“ a jak a nakolik se tato morálka osobního může podílet na plánování profesní budoucnosti. Jinými slovy zda něco, co se na první pohled jeví jako čistě osobní volba, může mít také potenciál být morální např. v podobě výše zmíněných skrytých řádů nebo jakýchsi skrytých pravidel či principů. Aby tato morálka osobního byla vůbec uchopitelná bude mým úkolem metodologicky rozpoznat, jakým diskurzem budou respondenti tuto morálku vystihovat. 5 Závěr V této fázi výzkumu, který by měl být zprávou o střetu adolescentního myšlení, stupně morálního usuzování a plánování blízké budoucnosti, sice nemůžu podat závěry, které by vyplývaly z konečné analýzy dat, ale můžu nabídnout několik pro výzkum důležitých postřehů. Za stěžejní považuji postavení sebraných dat vedle teorií o mravním usuzování. Na základě konfrontace s Piagetovou a Turielovou terminologií by tak mělo dojít k pojmenování rozhodovacích procesů respondentů a potažmo ke zjištění, zda profi-volba vůbec může být také morální. V tomto směru se sice již v této fázi výzkumu ukázalo, že morálka v profivolbě velmi pravděpodobně není dominantní, avšak dá se předpokládat, že je přítomná. Její podoba je ve výzkumu popisována v kontextu s výše diskutovaným rozšířeným pojetí morálky R. A. Shwedera. Je však otázkou další analýzy a odborné diskuse, pomocí jakých kódů se morálka profi-volby dá definovat. Použitá literatura Blos, P. (1979). The Adolescent Passage. International Universities Press: New York. Chotaš,J. (Ed.) (2005). Kantův kategorický imperativ. Pomfil: Praha. Kant, I. (1990). Základy metafyziky mravů. Svoboda: Praha. Piaget, J. (1958). The Growth of Logical Thinking from Childhood to Adolescence. Routledge and Kegan Paul LTD London. Piaget, J. & Inhelderová, B. (1970). Psychologie dítěte. SPN: Praha. 142
Puka, B. (Ed.) (1994). Moral Development/ a Compendium. Rensselaer Institute: Chicago. Riglová,H. (2005). Volba povolání v posledním ročníku gymnázia (Diplomová práce). Univerzita Karlova v Praze: Praha. Rogoff, B. (2003). The Cultural Nature Of Human Development. Oxford University Press: Oxford and New York. Shweder, R. A. (1990). In Defense of Moral Realism: Reply to Gabennesch. Child Development 61. 2060-2067. Rawls, J. (2000). Lectures on the History of Moral Philosophy. Harvard University Press: Cambridge, Massachuchetts, and London. Turiel, E. (2006). The Development of Morality. In: Damon,W. & Lerner, R. M. (Eds.), Handbook of Child Psychology (pp. 789-825). John Wiley and Sons: New Jersey.
143
SOUČASNÝ RODIČOVSKÝ DISKURZ A JEHO DOPAD NA PRÁVNÍ RODIČOVSTVÍ CURRENT PARENTAL DISCOURSE AND ITS IMPACT ON THE LEGAL PARENTHOOD Hana KONEČNÁ Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita, Jírovcova 24, 370 04 České Budějovice, ČR, Adam Česká republika, Jungmannova 38, 370 01 České Budějovice, ČR, e-mail:
[email protected] Jana KUBÍNOVÁ Adam Česká republika, Jungmannova 38, 370 01 České Budějovice, ČR, e-mail:
[email protected] Markéta SUDOVÁ Adam Česká republika, Jungmannova 38, 370 01 České Budějovice, ČR, e-mail:
[email protected] Podpořeno grantem GAČR P407/10/0822.
Abstrakt: Vymezení právního vztahu mezi rodiči a dětmi hrálo ve všech kulturách významnou roli, protože strukturovalo a formalizovalo postavení, práva a povinnosti jednotlivých členů rodiny i vymezení rodiny vůči společnosti. Právní rodičovství a jeho změny vždy reflektují změny ve společnosti, lépe řečeno reflektují diskurz, jakým jsou změny prezentovány. Rodina prošla ve vyspělých státech v posledních stech letech zásadními změnami: vznikly dokumenty formulující základní lidská práva, včetně práva založit nebo nezaložit rodinu; zrovnoprávňovalo se postavení žen; ženy se zapojily do práce, za kterou se dostává mzda; začaly se akceptovat i jiné formy soužití než manželství; liberalizovaly a zpřístupnily se potraty; vyvinula a zpřístupnila se spolehlivá ženská hormonální antikoncepce; homosexualita se přestala považovat za deviaci, ale za jednu z preferenčních možností; nastal obrovský rozvoj reprodukčních technologií; pozornost se obrátila k právům dětí, atd.… V příspěvku budou hledána východiska pro tvorbu právních „norem“. Bude popisovat a analyzovat odraz těchto změn v současném rodičovském diskurzu a jejich dopad do rodinného práva. Abstract: The legal relationship between parent and child is of fundamental importance to all societies because of its impact on rights and duties of all family members and on the position of family in society. Legal parenthood and its changes always reflects changes in society or in better words the way those changes are presented. The family has undergone a major transformation in past centuries: there were legal documents protecting human rights enacted, including the right to found or not to found family; women were granted equal rights, they were engaged in working process, they were paid for their work. New forms of cohabitation were accepted, abortion and contraceptives were made legal and available; homosexuality is not considered to be a deviation any more but one of preferential choices. Huge development of reproduction technologies took place, attention was turned to children rights… This paper will describe and analyze the influence of these changes on parent-child legal relation and family law and shall also search for starting points for forming legal norms. Klíčová slova: rodičovství; práva dětí; náhradní rodinná péče; asistovaná reprodukce; právní subjektivita. 144
Keywords: parenthood; children´s rights; adoption and foster care; assisted reproduction; legal capacity.
1 Úvod Rodina v demokratických zemích prošla v uplynulém století ohromnými změnami (Možný, 2006; Goody, 2006). Přispěl k tomu na jedné straně důraz kladený na práva jednotlivce, na druhé straně obrovský rozvoj reprodukční medicíny. Lidé už si mohou zvolit, zda se chtějí stát rodiči, a pokud ano, pak kdy a kolikrát. K volbě jim napomáhá snadno dostupná spolehlivá antikoncepce. Pokud už je dítě na cestě, ale není vítáno, pak je ve většině vyspělých zemí snadno dostupná možnost těhotenství ukončit s minimálními riziky pro matku. Je-li potrat nemožný či nepřijatelný, pak je možné se rodičovství vzdát po porodu dítěte; demokratické země mají obvykle velmi propracovanou péči o děti osiřelé, včetně těch osiřelých sociálně. Pokud osoba naopak po dítěti touží, ale z nějakých důvodů se touha nenaplňuje, mají vyspělé státy širokou nabídku metod řešení snížené plodnosti, a to nejen pomocí reprodukční medicíny, ale i nabídkou stát se rodičem dítěte osiřelého. Důraz na práva dospělých se ale v posledních dvaceti letech rozšířil i na práva dítěte: dítě přece nemůže být předmětem naplňování práv dospělých. Rodina postupně přestává mít funkci plození a výchovy dětí, stává se ve stále větší míře prostředkem k uspokojování individuálních potřeb. To vše vnáší do původních vazeb řadu demokratických prvků, díky kterým začíná být dítě obecně bráno jako individualita, samostatná bytost se svým statusem. Začíná se prosazovat přístup, který zdůrazňuje, že práva rodičů jsou odvozena z jejich povinností vůči dítěti a existují jen tak dlouho, dokud jsou pro ochranu dítěte potřeba, tedy do doby, kdy dítě dosáhne dostatečné způsobilosti a inteligence a je schopno rozhodovat se samo. Aby však rodiče mohli efektivně vykonávat povinnosti, které vůči dítěti mají, je nutné, aby byli nadáni jistým souborem práv, jež jim výkon povinností umožní. Rodičovství může být definováno různě: geneticky (rodičem je původce DNA), biologicky (matkou je žena, která dítě odnosila a porodila)) a psychosociálně (rodič je ten, kdo se o dítě stará, kdo má dobrou vůli a schopnosti dlouhodobě naplňovat všechny jeho potřeby). Čtvrtou cestou definice rodičovství, tou rozhodující, je definice právní. V ideálním případě všechny definice splývají v jediném rodičovském páru. Cílem naší studie je popsat a analyzovat jeden z výrazných současných trendů zásadně ovlivňujících vztahy v rodině, a to je důraz na genetické vazby (Frith, 2001). 2 Základní dokumenty Při naší analýze vycházíme především z těchto základních právně závazných dokumentů: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, zkráceně European Convention on HumanRights, ECHR, z roku 1950) a Úmluva o právech dítěte (Convention on the Rights of the Child, UNCRC, z roku 1989). Rozvedením těchto principů do českého práva je například zákon o rodině (z. č. 94/1963 Sb.), občanský zákoník (z. č. 40/1964 Sb.), zákon o umělém přerušení těhotenství (z. č. 66/1986 Sb.), zákon o matrikách, jménu a příjmení (z. č. 301/2000 Sb.), zákon o specifických zdravotních službách (z. č. 373/2011 Sb.), zákon o zdravotních službách (z. č. 372/2011 Sb.) a zákon o sociálně-právní ochraně dětí (z. č. 359/1999 Sb.). Dalšími pro naši studii významnými dokumenty, ovšem bez právní závaznosti, jsou World Population Plan of Action z roku1974 a Model FamilyCode od švýcarské právničky Schwenzerové (2006).
145
3 Metodologie Pro hledání odpovědi na naši otázku kdo je rodič jsme využily několika metod. Hlavní je diskurzivní analýza, které rozumíme jako sadě metod pro zkoumání běžně používaného jazyka ve vztahu k sociálním konvencím a dalším činitelům, které ovlivňují komunikaci. Další metodou je obsahová analýza textů, kterými jsou přepsané fokusové skupiny s náhradními rodiči a odborníky na náhradní rodinnou péči (NRP), využité už v příspěvcích v minulých sbornících (podrobněji viz. Konečná & Koubová, 2011). Pro tuto studii je využita část výzkumu o kontaktu dětí v NRP s jejich genetickými rodiči. 4 Výsledky 4.1 Práva dětí Práva dítěte a vymezení jejich vztahu vůči rodičům i zbytku společnosti se stávala předmětem zájmu vědců velice pozvolna. Zjednodušeně se dá konstatovat, že s prvními ucelenými koncepcemi se setkáváme až v souvislosti s neutěšeným postavením dětí po první světové válce, resp. negativními důsledky, které válka dětem přinesla. Primárním motivem, který ovládl první právní dokumenty, přijaté na poli ochrany práv dítěte, tak byla snaha o zabezpečení příznivých životních podmínek dětí, jejich hmotné zabezpečení, péče o sirotky… V této době nebylo nijak nutné, aby se dítě stalo aktivně jednajícím subjektem, který může sám rozhodovat o otázkách, které se ho týkají. Ochranářský přístup v otázce práv dětí souvisí s tím, že jeho předmětem jsou děti jako skupina, méně již pak s uplatňování práv konkrétního dítěte, subjektu práv. Ochrana dětí a jejich nejlepšího zájmu je v tomto přístupu stavěna výše, než svoboda volby a jednání. Tento paternalistický ochranářský přístup se změnil v 60. létech 20. století. S ním jsou tradičně spjatá hnutí prosazující lidská práva, hnutí mladých protestujících proti jakékoli formě autority, včetně té rodičovské. Velmi významně situaci ovlivnilo nové chápání rodiny a také skutečnost, že problémy, které v souvislosti s dětmi řešilo mezinárodní společenství v první polovině 20. století, se v jeho 60. letech zdály být, alespoň v západním světě, relativně vyřešené. (spolehlivé metody bránění nechtěnému těhotenství, finanční nezávislost ženy, přístup k interrupcím, liberálnější přístup k rozvodům, zabezpečení seniorů, …). K formálnímu zakotvení naznačeného přístupu ve velké míře přispělo přijetí Úmluvy o právech dítěte v roce 1989, která v mezinárodním společenství vyvolala silnou odezvu. Úmluvou byl zdůrazněn význam dětství už ne jako pouze určitého období, v kterém se postupně vyvíjíme v dospělého, ale jako etapy, v které jsou všechny děti nadány právy jako lidské osoby a plnoprávní členové společnosti. Text Úmluvy v sobě nese ideu autonomie dítěte, která znamená posun od paternalistického myšlení ve výchově k myšlení demokratickému, kdy již dítě nepotřebuje výhradně ochranu. Stává se subjektem práv, k jejichž realizaci potřebuje jistou autonomii. Úmluva důsledně aplikuje zásadu, že ve všech aktivitách, ať už je uskutečňují sociální instituce, soudní dvory, správní úřady, legislativní instituce nebo veřejnost, musí být primárním hlediskem zájmy dítěte. Zájmy rodičů, sourozenců, státu nebo kohokoliv jiného jsou až druhořadé. Pojem „zájem dítěte“ je kategorií abstraktní, je nutné ho interpretovat ve vztahu ke konkrétnímu dítěti. I u něj se v průběhu času může měnit. Úmluva tuto jedinečnost uznává, výslovně přitom odkazuje na „nejlepší“ zájem dítěte. Nejlepším zájmem dítěte má být taková konstelace okolností, takové uspořádání životní situace dítěte, v němž mohou být trvale, smysluplně a individuálně přiměřeně uspokojovány základní životní potřeby dítěte. 4.2 Právo znát své rodiče Jedním z významných práv, které Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) zakotvuje, a které je zásadní pro námi zkoumanou problematiku, je právo znát své rodiče, upravené v 146
čl. 7 odst. 1 Úmluvy („Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“), dále právo na kontakt s oběma rodiči, blíže rozvedené v následujících ustanoveních Úmluvy, a v čl. 8 povinnost států „respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů“. Veškerá práva dítěte, jak už tomu ostatně v mezinárodních dokumentech bývá, jsou v Úmluvě formulována velmi obecně, přičemž zůstává úkolem národních legislativ stanovit jim podrobnější rámec. S tím se setkáváme v zákonu o rodině (ZOR), kde je pro ČR stanoveno, kdo je matkou dítěte (žena, která dítě porodila; stejným způsobem je matka dítěte definována i v novém občanském zákoníku, který bude platit od ledna 2014), a jakým způsobem se na jedné z tzv. domněnek otcovství stanoví otec dítěte, resp. jakým způsobem je možné rodičovství popřít. Dá se přitom konstatovat, že česká právní úprava v tomto smyslu odpovídá evropskému standardu, včetně trendů, které plynou z dokumentu nazvaného Model FamilyCode (Schwenzer, 2006), návrhu univerzálního rodinného kodexu. Ten jako matku dítěte taktéž definuje ženu, která dítě porodila. V souladu s moderními trendy v reprodukční medicíně však zároveň počítá s tím, že osoba, která omylem předpokládala, že je genetickým rodičem dítěte, může svoje rodičovství namítat, a to do 1 roku ode dne, kdy se o chybě či omylu dozvěděla. V komentáři k Model FamilyCode se samozřejmě jako nejtypičtější příklad uvádí situace, kdy se muž dozví, že dítě není jeho genetickým potomkem. Pomatuje se však i na případy, kdy je během asistované reprodukce do těla ženy omylem vpraveno cizí embryo. Výslovně je nicméně zdůrazněno, že se musí jednat o případy vzniklé na základě omylu. Ustanovení tedy není možné aplikovat, pokud vše proběhne s vědomím páru, který není genetickými rodiči dítěte. Ve stanovení lhůty pro namítání a zpochybnění svého rodičovství je zohledněn nejlepší zájem dítěte, s nímž je samozřejmě jakékoli odkládání procesu určení rodičovství kontradiktorní. Čl. 3.7 Model FamilyCode stanoví podmínky, za kterých může proti rodičovství vznášet námitky i dítě: vše má proběhnou nejpozději do 1 roku ode dne, kdy vyšlo najevo, že „legální rodič“ dítěte není jeho rodičem genetickým. Nezbytné právní úkony za dítě činí jeho zákonný zástupce (kvůli případnému střetu zájmů to logicky nejčastěji bude osoba od rodiče odlišná, nad 12 let věku se navíc vyžaduje souhlas dítěte). Pokud námitky nejsou vzneseny v době, než dítě dosáhne zletilosti, Model FamilyCode stanoví pro vznesení námitek tříletou lhůtu od nabytí zletilosti, resp. opět rok ode dne, kdy vyjde najevo důvod pro vznesení námitek (stane-li se tak po uplynutí tříleté lhůty). V komentáři k Model FamilyCode se setkáváme s odkazem na právo dítěte znát svůj původ, kterému jakékoli zájmy dospělých musí ustoupit. Model FamilyCode nicméně respektuje zájmy všech zúčastněných, což nachází svůj odraz ve stanovení zmíněných lhůt, v kterých má vše proběhnout. V čl. 3.8 Model FamilyCode je pak upravena situace, kdy rodičovství rozporuje skutečný genetický rodič dítěte. Zohledňuje se zde opět nejlepší zájem dítěte, a sice v tom smyslu, že námitka musí být vznesena do 6 měsíců od narození dítěte (předpokládá se přitom, že v této lhůtě se ještě nerozvinul tak silný sociální vztah a kontakt mezi dítětem a lidmi, kteří ho obklopují a vychovávají, že by tedy změna rodiče nemusela mít pro dítě katastrofální následky). Později pouze v případě, že mezi dítětem a jeho domnělými rodiči neexistuje aktivní rodinný vztah a zároveň vše proběhne ve lhůtě do 1 roku od zjištění skutečnosti, že dítě nemusí být skutečným genetickým potomkem rodičů, o kterých se to předpokládá. Je-li dítě starší 12 let, vyžaduje se jeho výslovný souhlas, pokud již nabylo zletilosti, námitky rodičovství jsou vyloučeny. Podobně je vyloučena jakákoli aktivita dárce genetického materiálu. Výslovně je zároveň uveden smysl namítání rodičovství genetickým rodičem, kdy nesmí jít pouze o popření rodičovství jiné osoby, ale především ustanovení rodičovského vztahu nového. 147
V ČR je prvním legislativně ukotveným odrazem popsaných tendencí v novém Občanském zákoníku (OZ) povinnost adoptivních rodičů informovat dítě před nástupem na ZŠ o faktu adopce (§ 836 OZ) a možnost prolomit anonymitu adopce (§ 837 odst. 2 OZ), která je nicméně v praxi obvyklá už dávno. Posílením dětských práv v OZ je i možnost dítěte zpochybnit rodičovské vazby: „Předpokládá se, že bude oprávněno využít svého popěrného práva počínaje obdobím, kdy dosáhlo zletilosti a bude tak moci učinit nejpozději do jednoho roku po dosažení zletilosti, popřípadě do jednoho roku poté, co se dozvědělo o skutečnostech, které otcovství k němu zpochybňují.“ (Hájková, 2008). Popsané změny vysvětluje důvodová zpráva k novému OZ následovně: Obsah ustanovení § 836 vyplývá z Úmluvy o osvojení dětí (čl. 7 a 8). Význam tohoto ustanovení stoupá nejen se zřetelem na dědičné choroby, ale i ve směru statusových poměrů osvojeného (manželství, osvojení atp.) Odkaz na tradici anonymity není dnes možné považovat za relevantní, jako argument není udržitelný. Význam ustanovení § 837 a § 838 vysvětluje důvodová zpráva tak, že vzhledem k tomu, že celosvětově stále sílí přesvědčení, že anonymitu osvojení je třeba potlačit, neplatí pro osvojení (ani po stránce hmotně právní, ani po stránce procesní, popř. po stránce matriční) nějaká zvláštní pravidla utajení. Je nicméně třeba ponechat na zúčastněných (přirození rodiče, dítě, osvojitel), aby se sami rozhodli (jde o jejich osobnostní záležitost), zda navrhnou soudu, aby rozhodl o tom, že skutečnost osvojení a jeho okolnosti mají být utajeny. Na druhé straně je nicméně třeba připustit, že může existovat veřejný zájem, který může být silnější než zájem osob v daném osvojení zúčastněných (srov. zápisy ve veřejných knihách či registrech, počínaje katastrem nemovitostí). Ustanovení § 838 souvisí s právem dítěte znát svůj původ. Lze zdůraznit, že je třeba zajistit soulad mezi matričními, katastrálními zápisy na straně jedné a předpisy o ochraně osobních údajů na straně druhé… 4.3 Rodičovství jako právo Bylo již uvedeno, že nejasnosti s určením rodiče dítěte jsou často způsobeny možnostmi, které nabízí asistovaná reprodukce; ta především zrelativizovala dříve těžko zpochybnitelnou definici matky dítěte. Metody ART umožňují mít dítě osobám, kterým by se dříve o rodičovství ani nesnilo. Mimotělní manipulace se zárodečnými buňkami umožňují vznik „rodičovských“ vazeb, které by jinak nebyly možné; hlavním překročením „přirozených“ možností je oddělení mateřství biologického od genetického. Situace je ale ještě mnohem složitější. Dítě totiž může mít i víc genetických rodičů než jen dva (jádro ve vajíčku může být „vyměněno“ za vaječné jádro jiné ženy; je také možné provést jakousi „transfúzi“ cytoplasmy z jednoho vajíčka do druhého, a jak známo, i cytoplasma je nositelem dědičné informace…). Texty zdůrazňující význam léčby poruch plodnosti a nutnost zpřístupnit léčbu se obvykle opírají o následující dva hlavní dokumenty. Prvním je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, zkráceně European Convention on Human Rights, z roku 1950). Článek 8 Právo na respektování soukromého a rodinného života stanovuje: „(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. (2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Druhým dokumentem je World Population Plan of Action z roku 1974, kde je v článku 14(f) uvedeno: “Všechny páry a osoby mají základní právo svobodně a odpovědně rozhodnout o počtu svých dětí a jejich věkovém odstupu a mají právo na informace a na prostředky jak toho dosáhnout; při uplatňování těchto práv páry i jednotlivci odpovědně zohledňují potřeby svých žijících i budoucích dětí a mají odpovědnost ke společnosti.“ Vstupem reprodukčních technologií - tedy přesněji legislativy, která je umožňuje - se úplně mění situace: systém (společnost) už neřeší různé komplikované rodičovské vztahy (opuštěné dítě, určení otcovství, …) jenom jako následek 148
složitých životních osudů (a jejich více či méně odpovědných „nositelů“), ale na vzniku komplikovaných rodičovských vazeb se přímo fyzicky podílí. Je tedy za situaci přímo odpovědná. Svou odpovědnost chápou různé státy a kulturní komunity velmi různě: i v rámci sjednocující se Evropy se stát od státu velmi liší nabídka legálních léčebných procedur ART a podmínky pro přístup k nim. Nově zaváděným principem je tzv. „open identity“, tedy legislativně ukotvené právo dítěte znát identitu dárce či dárkyně gamet, obvykle při dosažení dospělosti dítěte. Princip se opírá o Úmluvu o právech dítěte – viz předchozí podkapitola. Vznikají kurzy pro rodiče i děti, písemné i audiovizuální materiály, jak dítěti v určitém věku sdělit, že k jejich početí byly použity gamety dárce. K dnešnímu dni mají v Evropě povinně neanonymní dárcovství tyto země: Švédsko, Finsko, Holandsko, UK, Německo (ESHRE, 2008), a nejnověji Chorvatsko jako první země z tzv. Východního bloku (osobní sdělení chorvatské neziskové organizace RODA z 24.7.2012). Co udělá dlouhodobá příprava na den D s dítětem a co to udělá s rodiči, zatím nikde seriózně analyzováno nebylo; existují pouze kvalitativní studie malého počtu rodičů a dětí, často z lesbických či single rodin (např. Freeman et al., 2008; Scheib et al., 2003; Landau &Weissenberg, 2010). Studie ze států, kde je dárcovství odanonymněno, zatím ukazují, že větší část rodičů dítěti o faktu dárcovství neřekne, a to přesto, že k tomu mají právní povinnost (Isaksson et al., 2012; Lalos as al., 2007, Gottlieb et al., 2000). V ČR reguluje ART především zákon č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách. K léčbě má přístup pár tvořený ženou a mužem, přičemž žena nesmí přesáhnout věk 49 let (čímž se myslí 49 let a 364 dní). Dárcovství spermií, vajíček i embryí gamet je možné, a to anonymně. Páru příjemců se poskytuje pouze různý rozsah neidentifikujících údajů o dárci/dárkyni (nejčastěji zdravotní stav, věk, vzhled, vzdělání). Náhradní mateřství není v ČR zákonem regulováno, v praxi se však s jeho uskutečňováním setkáváme. Rodičovství je určováno v souladu se Zákonem o rodině (ZOR) 94/1963 Sb., jehož § 50a stanoví, že „Matkou dítěte je žena, která dítě porodila.“ V § 54 (3) „Je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce podle zvláštního právního předpisu 7b), považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto zvláštního právního předpisu souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak.“ Mezi zákonodárci se otevřela debata o možnosti odanonymnit dárcovství gamet i v ČR. Tato debata vyústila v poslanecký pozměňovací návrh, zaslaný na Ministerstvo zdravotnictví (poslanecký návrh 713/0, VI. volební období, ze dne 18. 6. 2012). Navrhovatelé zdůvodňují změny právě potřebou umožnění některých život zachraňujících lékařských úkonů i významem znalosti anamnézy biologického rodiče pro běžnou zdravotní péči. Navíc z těchto důvodu navrhují do zákona č. 301/2000 o matrikách, jménu a příjmení přidat mezi data zapisovaná do Knihy narození (§ 14) poznámku, že dítě bylo počato umělým oplodněním. Návrh byl v listopadu odmítnut Zdravotním výborem PSP (prozatím). Nenaplňující se rodičovství je možné řešit také nějakou formou náhradní rodinné péče – viz. kapitola 3.5 Rodičovství jako dobrá vůle. Nutno dodat, že dětí vhodných k osvojení (adopci) je v ČR i ve vyspělých zemích značný nedostatek, což vede k nelegálnímu obchodu s dětmi. 4.4 Rodičovství jako povinnost V opačné situaci než je člověk po dítěti toužící je těhotná žena, která se nechce nebo nemůže o dítě starat. V závislosti na právní situaci příslušné země má několik možnosti řešení. a) Umělé přerušení těhotenství. V ČR jsou potraty řešeny zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a to na základě písemné žádosti těhotné ženy, nepřesahuje-li její těhotenství 12 týdnů a nebrání-li tomu zdravotní důvody. b) Anonymní porod (možnost porodit ve zdravotnickém zařízení, ale bez udání svých identifikujících údajů). Rodička není zapsána do rodného listu dítěte, dítě tak k ní nemá žádný právní vztah. Identita rodičky není odhalitelná ani v budoucnu, pokud se sama 149
nepřihlásí a nedokáže své mateřství. Dítě je pak volné (obvykle po uplynutí 6 týdnů) pro osvojení (adopci) nebo jinou formu péče o opuštěné děti. Anonymní porody jsou tradiční například ve Francii. Jsou tam ale jak jejich zastánci, tak významný počet odpůrců (Morgan, 2003). Existují už i žaloby takto narozených dětí, podané k Evropskému soudu pro lidská práva, žádající prolomení anonymity biologické matky z důvodu práva dítěte znát své rodiče, existují organizace tyto děti spojující. Nejznámější kauzou je zřejmě případ Odièvre versus Francie. V rozsudku z 13. 2. 2003 Evropský soud pro lidská práva potvrdil rozhodnutí Francie anonymitu matky nezpochybnit (Martochová, 2008). Anonymní porody u nás možné nejsou, pouze byl v roce 2004 do českého práva zaveden nový institut: porod s utajením totožnosti matky. Dnes je materie porodu s utajením totožnosti matky upravena § 37 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách: „1)Žena s trvalým pobytem na území České republiky, nejedná-li se o ženu, jejímuž manželu svědčí domněnka otcovství (§ 51 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), má právo na utajení své osoby v souvislosti s porodem.“ Utajený porod však nic nemění na tom, kdo je považován za matku dítěte – tou je i v tomto případě žena, která dítě porodila (ustanovení § 50a Zákona o rodině). Případy, kde utajení matky selhalo nebo bylo soudem nařízené otevření obálky s osobními údaji matky známé jsou, přičemž se nejedná o výjimky (informace pracovníků MPSV na Setkání sociálních pracovnic a sociálních pracovníků pražských a středočeských nemocnic a porodnic na MPSV dne 8. 12. 2011). c) Anonymní odložení dítěte je možné buď na místa k tomu určená (odkladné schránky, u nás známé pod názvem babybox) nebo do rukou sociálního pracovníka státní nebo nestátní organizace orientované na tuto problematiku. Schránky k anonymnímu odkládání dětí jsou v Evropě např. v Německu, Maďarsku, Belgii, Itálii, či Rakousku. Ve všech zemích jsou ale anonymní porody i babyboxy tématy velmi živými a kontroverzními a stále více se uplatňuje námitka práva dítěte znát své rodiče. Velká Británie a Holandsko mají neanonymní dárcovství a zakazují jak anonymní porody, tak babyboxy, důvodem je právě ochrana práv dítěte. Anonymní předání dítěte je v ČR možné především prostřednictvím tzv. babyboxů a dále po domluvě s Fondem ohrožených dětí, kdy na smluveném místě matka či rodiče předají dítě osobě pověřené Fondem (Kümmel & Janků, 2007). Dle platné právní úpravy však anonymní předání dítěte nemá vliv na právní vztah mezi dítětem a jeho biologickými rodiči. Platná česká právní úprava totiž neupravuje takovouto možnost „vzdání se rodičovství“, stejně tak české právo nepočítá s „babyboxy“. d) Neanonymní porod a předání dítěte do nějaké formy náhradní péče – NRP (osvojení, pěstounská péče, ústavní péče). Soudním rozhodnutím pak přecházejí všechna či některá rodičovská práva a povinnosti (záleží na typu NRP a legislativě dané země) na adoptivní rodiče, pěstouny či jinou zmocněnou osobu či instituci. K náhradní rodinné péči v ČR viz následující podkapitola. Jak se může vzdát rodičovství muž? V určitém ohledu má situaci složitější. Rozhodnutí ukončit těhotenství má žena; muž na její rozhodnutí právně nemá vliv žádný. Pokud se dítě narodilo a on je označen za otce dle některé domněnky otcovství (§ 51 – 54 Zákona o rodině), může otcovství popřít dle § 57 – 62 téhož zákona. Pokud s popřením otcovství neuspěl, je právním otcem dítěte se všemi právy a povinnostmi. Jedinou další cestou jak se vzdát otcovství je, že se matka dítěte rozhodne vzdát se mateřství a dá dítě k adopci (k tomu je potřeba i souhlas otce) nebo pokud matka dítěte má nového partnera, který by se rád stal dítěti otcem adoptivním. 4.5 Rodičovství jako dobrá vůle Náhradní rodinná péče (NRP) je forma péče o dítě, které je vychováváno jinými osobami než rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině (Matějček, 2002; Nožířová, 2012). U nás tuto oblast řeší především zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí a od roku 2014 bude oblast řešena i v novém Občanském zákoníku. NRP má 150
podle zákona o rodině i podle mezinárodních úmluv přednost před ústavní výchovou. Formy NRP jsou: a) Osvojení. Osvojením (adopcí) vzniká mezi osvojitelem a osvojeným dítětem (osvojencem) takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský, dítě získává příjmení osvojitele. Důsledkem je pak zánik všech vzájemných práv a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou. Osvojit lze jen se souhlasem rodičů či jiného zákonného zástupce dítěte, souhlas s osvojením může dát žena až po uplynutí šesti týdnů po porodu; do té doby je chráněna před neuváženým rozhodnutím. Ovšem u mnoha případů je po té době už obtížně dohledatelná, a musí se využít jiné způsoby zbavení rodičovských práv a odpovědností. Osvojení je v ČR možné buď na principu adresného souhlasu, tedy ve vztahu ke konkrétním žadatelům (rozšířen je termín přímá adopce) nebo s využitím tzv. blanketového souhlasu, kdy není vztah k určitým osvojitelům (někdy nazývaná anonymní či nepřímá adopce). V ČR má, na rozdíl od západních zemí, anonymita osvojení velkou tradici. Je nesporné, že v řadě případů je anonymita osvojení v zájmu dítěte, zejména pokud by hrozilo nebezpečí, že genetičtí rodiče budou do výchovy dítěte nevhodně zasahovat nebo vydírat či napadat osvojitele. Za anonymitu osvojení však u nás dítě platí vysokou daň; na právní uvolnění čeká dítě obvykle měsíce a někdy i léta v ústavní péči; dokud je totiž nositelem rodičovských práv rodič genetický, má právo vědět, kde jeho dítě je. Náš právní řád rozlišuje dva typy osvojení. Zrušitelné osvojení - dítě lze osvojit bez ohledu na věk, tj. ihned po uplynutí tříměsíční předadopční péče, v případě novorozenců tedy již ve třech měsících. Toto osvojení lze zrušit, avšak jen ze závažných důvodů. Návrh na zrušení osvojení může podat pouze osvojitel nebo zletilý osvojenec. Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou. Osvojení nezrušitelné může být jen u dítěte staršího jednoho roku. Pokud osvojitelé nemohou nebo nechtějí o nezrušitelně osvojené dítě osobně pečovat, mají stejné možnosti jako v případě vlastního dítěte (svěření dítěte do nějaké formy náhradní péče). U obou typů osvojení jsou osvojitelé uvedeni v matrice i v rodném listě dítěte namísto původních rodičů. V matrice zápis o původních rodičích vždy zůstává v poznámce. Zletilé osvojené dítě má právo do matriky nahlédnout. b) Pěstounská péče. Pěstounská péče (PP) je státem garantovaná forma NRP, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. V případě svěření dítěte do PP není vyloučen styk rodičů s dítětem. PP vzniká rozhodnutím soudu a jedině soud může také rozhodnout o jejím zrušení. Může tak učinit pouze ze závažných důvodů, vždy ale musí pěstounskou péči zrušit v případě, kdy o to požádá pěstoun. PP zaniká dosažením zletilosti dítěte. Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech; k výkonu mimořádných záležitostí (např. vyřízení cestovního dokladu) musí požádat o souhlas zákonného zástupce dítěte, případně soud. PP může být změněna na poručnickou péči – viz dále. V ČR má PP charakter dlouhodobého setrvání dítěte v pěstounské rodině, kterýžto princip nás odlišuje od zahraničí, kde je PP volena jako krátkodobé řešení potřeb dítěte. Avšak rostoucí počet dětí, které jsou u nás v ústavní péči, přinesl změnu legislativy; začne se využívat institut pěstounské péče na přechodnou dobu (PPPD). c) Péče poručníka. Soud ustanoví dítěti poručníka v případě, že rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo byl její výkon pozastaven, či v případě, kdy nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (a tedy nejsou nositeli rodičovské zodpovědnosti). Poručník je zákonným zástupcem dítěte. Ustanovený poručník může, ale nemusí o dítě osobně pečovat.
151
4.6 Právo být v kontaktu se svými rodiči Významnou součástí konceptu „zájem dítěte“ je vyrůstat v rodině, jak už bylo řečeno. V péči o opuštěné děti, ať už fyzicky nebo sociálně, se to odráží nejen v upřednostňování náhradní rodinné výchovy před výchovou ústavní, ale především ve snahách zachovat rodinu původní. K tomu směřují tyto tři kroky: 1. Sanace původní rodiny; 2. Pokud rodinu sanovat nelze, pak aspoň udržet co nejživější kontakty mezi původní rodinou a dítětem; 3. Pokud nelze udržovat kontakty (anonymní adopce či pokud v PP je evidentní, že by kontakt dítěti škodil), alespoň zajistit dítěti přístup k identifikujícím údajům o své původní rodině. Cílem sanace rodiny je předcházet, zmírnit nebo eliminovat příčiny ohrožení dítěte a poskytnout rodičům i dítěti pomoc a podporu k zachování rodiny jako celku (Bechyňová & Konvičková, 2011). Je nutné co nejrychleji provést správné posouzení situace a podle toho sanaci zvolit či nikoli tak, aby byla efektivní a vedla ke skutečné pomoci rodině a tím pádem i ohroženému dítěti. Sílící důraz na význam genetických vazeb ovšem přináší sílící nejistotu do praxe: kdy ještě sanovat a kdy ne? Z výsledků našeho velkého výzkumu mezi náhradními rodiči a odborníky z NRP vyplývá, že výsledkem přeceňování možností sanace (a obav odpovědných pracovníků z kritizovatelného rozhodnutí) je, že děti pak zůstávají v pro ně nepříznivém prostředí. Jako příklad uvádíme přímé zkušenosti jedné z nás: 1. Dvojčata po porodu převezena do kojeneckého ústavu. Matka nejeví jakýkoli zájem. Asi ve 2,5 letech věku dětí otec začíná psát dopisy z výkonu trestu v tom smyslu, že si dvojčata (která nikdy neviděl a zájem nejevil) vezme po svém propuštění do péče. V tomtéž ústavu je umístěna i jejich o rok starší biologická sestra, tu ovšem otec v dopisech vůbec nezmiňuje. Starší sestra odchází ve svých 4 letech do PP. Dvojčata stále v ústavu, čeká se na vývoj situace. Otec je propuštěn z výkonu trestu, o děti od svého propuštění nejeví zájem. V tu dobu je dvojčatům více než 3,5 roku a začíná se jednat o jejich umístění do PP. Než proběhnou všechny odvolací lhůty, dětem jsou téměř 4 roky, když přicházejí do pěstounské rodiny. 2. Chlapec rodičům odebrán ve 4 měsících věku pro alkoholismus matky a zanedbávání péče. Umístěn do blízkého kojeneckého ústavu. Po roce se narodí biologická sestra, po dalším roce ještě jedna. O děvčátka matka pečuje, se sociálními pracovnicemi spolupracuje. O chlapce nejeví zájem, nenavštěvuje jej ona ani její manžel. Když je chlapci více než 2,5 roku, proběhne pokus o sanaci rodiny – rodiče jsou podporováni v návštěvách hocha v KÚ, před Vánoci je dohodnuta jeho víkendová návštěva u nich doma. Z návštěvy chlapce vracejí s tím, že nemají nadále zájem o něj pečovat. Chlapec odchází do PP téměř ve 3 letech. Podobně složité je to s udržováním kontaktů s původní rodinou. Rodiče jsou pochopitelně podporováni v zájmu udržovat kontakt se svým dítětem. Z uvedeného výzkumu vyplývá, že jejich motivy jsou ale často problematické, např. vyhovění výzvě sociálních pracovníků ve vězení („Protože tam jsou k tomu vedeni. Kdyby 10 let se nezajímali, tak začnou psát. A končí to odvoláním na krajským soudě. A když je pustěj, tak to končí. Akorát vším zamíchaj.“, „My jsme takhle pozastavili chlapečka, protože otec projevoval velký zájem, opravdu velký zájem z věznice. Pak přijel a nic.“) či vztek, že dítě se má v nové rodině dobře („Už jsme se setkali s případem, že ona (biol. matka) pak žárlí na to dítě, že je spokojené, tak dělá všechno proto, aby ho postrkovala“, „A ona (biol. matka) se mstila, dělala prostě brikule, na soudy psala apod.“, „Ti rodiče se většinou starají v období soudu. Nebo když dochází k nějaké změně, žádáte změnu. Anebo už se blíží doba, že by byly zletilý. Protože čekají, že se k nim vrátí, že jim holky budou vydělávat peníze, nebo kluci že jim tam ponesou peníze.“). Pěstouni i odborníci se obvykle přiklánějí k významu znát svůj genetický původ, nicméně v popisech kontaktů dítěte výrazně převažují výpovědi tohoto typu: („A pro ty děti musím říct, že to bylo hodně těžký, protože za prvé slyšeli, že my jsme úplně hrozný, lidi, který kradou děti, lidi, který neumožňujou vlastně, aby byly ve vlastní rodině,“, „My si to jako dospěláci vysvětlíme. Ale co chudák to dítě. Už jenom že mě posadí s někým, koho jsem 3 roky neviděla, já si myslím, že to pro dítě musí být opravdu hrozný.“, „Ty děti se z takových pobytů vracej tak rozhozený, jsou narušený psychicky, brečej, počůrávaj se, jsou tam takový ty negativní projevy, že taková rodina 152
samozřejmě má tendenci, aby se stýkali co nejméně nebo vůbec. A pak teda řešíme to, kde je ten zájem dítěte. Koho ten zájem vlastně je. A většina těchhle kontaktů se pak spíš vytrácí.“, „Taky si myslím, že mně to je jasný, že to je šílený, že ty děti jsou v nejistotě.“). Samozřejmě jsou i výpovědi o tom že kontakt má pozitivní efekt („Zajímavý je, že malej i když má určitý postižení, tak tu svoji babičku tam má, strašně nadšeně ji vítá a má k ní vazbu strašně pěknou. Ona za ním chodívala do ústavu, člověk by řekl, že zapomněl, ale nezapomněl vůbec za ty tři roky. Myslím si, že pro něj je to dobrý. Když je ten vztah takhle dobrej, tak já ho podporuju.“), ale je jich výrazná menšina. Jistě se dá dopředu s velkou pravděpodobností (nikoliv jistotou) odhadnout jak to v konkrétním případě bude, ale v současné době se zdá, že za kontakty je z valné části nutnost naplňovat literu zákona („To, že proběhnou 4 návštěvy po měsíci, že teda dítě někoho pozná, ale nevěřím tomu, že pak máma bude jezdit a co s nima bude třeba dělat v Dobrušce v sobotu. A zase ti pěstouni nechtějí, aby jim seděla v obýváku. Takže já se tam sice kvůli zákonu o něco snažím, ale perspektivu to v pravdě nemá žádnou.“, „A když si bude stěžovat ombudsmanovi a ve Štrasburku a už budeme platit. Ombudsman napíše, že máte hlavně posilovat pouto s biologickou rodinou, i kdyby tomu dítěti bylo 17 a nechtělo a v žádným případě nechtělo, a my si máme posypat hlavu, a vy si máte posypat hlavu.“). 5 Diskuse Díky složitosti života a možnostem reprodukční medicíny může mít dítě vazby k více osobám. To samozřejmě není nic špatného do doby, než je nutné právně označit ty „správné“ osoby. Vedou se odborné debaty o tom, zda některé rodičovství považovat za důležitější a hlavní, a označit za rodiče pouze jednu ženu a jednoho muže, nebo připustit složitost života a „nabídnout“ dítěti více rodičů. Dříve se upřednostňovalo „jednopárové“ rodičovství, a to postavené na vazbách psychosociálních, které se považovaly za pro dítě zásadní. Všem, co dítě mít chtějí, to umožňovalo mít plnohodnotný rodičovský status, a těm, co rodiči být nechtějí, se rodičovského statusu definitivně vzdát. V posledních letech se ale objevují pochybnosti kolem správnosti takového řešení; objevují se hlasy, že dítě potřebuje a má právo znát svůj genetický původ. „V sedmdesátých letech získal na významu koncept sociálního rodičovství, zatímco léta devadesátá - s jejich medicínským pokrokem – přinášejí návrat k rodičovství genetickému… Obroda genetického rodičovství není ospravedlněna jen z pohledu rodičů, ale také ve světle práva každého dítěte na informace o svém původu a dědičnosti.“ (Schwenzer, 2006). Článek z Úmluvy o právu dítěte znát své rodiče se začal interpretovat jako právo znát své biologické rodiče. Státy proto přecházejí k nenanonymním adopcím a neanonymnímu dárcovství, ruší (či neumožňují) anonymní porody, ruší (či nepovolují) možnost anonymního odložení dítěte, kladou důraz na udržování vazeb s původní rodinou. Těm, co dítě mít chtějí, tak nezaručují plnohodnotný rodičovský status (další rodičovská osoba je dítěti zpřítomňována, byť neidentifikovatelně, od útlého dětství s tím, že v určitém věku ji dříve nebo později bude moci identifikovat), a těm co dítě mít nechtějí, nikdy nedovolí se z nechtěného statusu vymanit. Laik obvykle předpokládá, že za těmito kroky jsou zdravotní důvody: domnívá se, že pro dobrý zdravotní vývoj dítě je nutné znát zdravotní anamnézu genetických předků či vědět, kdo je jeho poloviční nebo úplný sourozenec, aby se vyhnul příbuzenskému partnerství. Tyto důvody jsou ale nevýznamné: současné možnosti genetické diagnostiky poskytují podstatně lepší genetické informace než anamnéza předků a riziko porodu dítěte s genetickou vadou vzniklou příbuzenských svazkem je nepatrné (navíc se situace dá řešit prekoncepční, preimplantační či prenatální genetickou diagnostikou). Za důrazem na znalost genetických vazeb stojí identita dítěte, zmiňovaná v čl. 8 Úmluvy. Odborná literatura (Bačová, 2008; Brubaker & Cooper, 2000; Fearon, 1999; Paleček, 2008) zmiňuje dvě hlavní koncepce identity, a to koncepci esencialistickou a koncepci konstruktivistickou; autoři odborných textů o identitě se obvykle přiklánějí ke koncepcím konstruktivistickým. Nikde v oficiálních dokumentech ani odborných článcích o důrazu na genetické rodičovství jsme nenašly ofici153
ální rozbor či definice toho, co se identitou míní a jaký je její vývoj; ze všech dokumentů k tématu je evidentní, že implicitně je jejich výchozí koncepcí koncepce esencialistická, tedy představa, že identita je složena z předem definovaných statických složek, které je nutno dohledat a správně poskládat k sobě; něco jako puzzle. Zastánci přístupu dítěte k identifikujícím údajům o svých genetických předcích sice upozorňují, že dítě má svobodnou volbu, zda o takové údaje zažádá, zda vůbec bude po svém genetickém původu pátrat. Je ale svobodná volba tam, kdy je dítěti od doby kdy je schopno chápat vysvětlováno, že má ještě jiné rodiče, a že se jednoho dne může dozvědět, kdo to je? A má význam nutit dítě v pěstounské péči ke kontaktu s někým, s kým se možná identifikovat nechce? 6 Závěr Použitá interpretace rodičovských vztahů (současný rodičovský diskurz) implicitně vychází z koncepcí esencialistických. Má to svou logiku: bez esencí (vajíčka a spermie) by přece žádná nová identita nevznikla. Tento diskurz vede k tomu, že ti, kteří se dítěte chtějí vzdát, tak učinit nemohou, a ti, co by se chtěli stát plnohodnotnými rodiči, tak učinit také nemohou. Lze říct, že na prvním místě musí stát zájem dítěte, které zde na rozdíl od dospělých žádnou volbu nemá. Nám ale přesto chybí kvalifikovaná odpověď na otázku PROČ je pro člověka podstatné znát původ té esence. Obrat ke genetickému rodičovství je sice výhodný z právní stránky, protože používá „objektivní“, tedy snadno měřitelný indikátor rodičovství. My se ale domníváme, že esencialistická koncepce identity jako výchozí pro právní ukotvení rodičovských vztahů podstatně více problémů přináší, než řeší; naše námitky jsou už v několika našich publikacích (Konečná et al., 2012a; Konečná et al., 2012b; Konečná, 2012c), a další připravujeme. Ztotožňujeme se se zkušenostmi prof. Vágnerové: „Jedinci, kteří žijí v náhradní rodině, se musí vyrovnat s faktem, že mají vlastní i nevlastní rodiče, resp. sourozence, jimž se nemusí vždycky podobat. Leckdy se musí vyrovnat i s tím, že mají rozdílné zájmy a přitahují je jiní lidé, že na určité situace reagují jinak atd. Pocit, že se navzdory pozitivnímu rozumovému hodnocení nevlastních rodičů od nich v mnoha směrech liší, jim může hledání vlastní identity komplikovat. Vědomí, že „nejsou stejní jako oni“ navozuje otázku „jací tedy jsou“ a vede leckdy ke snaze najít biologické rodiče či sourozence. Setkání s nimi obvykle ovšem uspokojí jen potřebu zvědavosti, ale odpověď na otázku, kdo jsou, jim neposkytne.“ (Vágnerová, 2012). Použitá literatura Bačová, V. (2008). Identita v sociální psychologii. In. Výrost, J., Slaměník, I. (Eds.) Sociální psychologie. Grada: Praha. Bechyňová, V. & Konvičková, M. (2011). Sanace rodiny. Portál: Praha. Brubaker, R. & Cooper, F. (2000). Beyond „identity“. Theory and Society, 29, 1-47. Fearon, J. D. (1999). What is Identity (as We Now Use the Word)? Mimeo: Stanford University. Dostupné na http://www.stanford.edu/~jfearon/papers/iden1v2.pdf (Staženo 10. 1. 2013) Goody, J. (2006). Proměny rodiny v evropské historii. NLN: Praha. ESHRE (European Society of Human Reproduction and Embryology). (2008). Comparative Analysis of Medically Assisted Reproduction in the EU: Regulation and Technologies (SANCO/2008/C6/051). Dostupné na http://ec.europa.eu/health/blood_tissues_organs /docs/study_eshre_en.pdf (Staženo 10. 1. 2013) Frith, L. (2001). Gamete donation and anonymity. The ethical and legal debate. Human Reproduction, 16 (5), 818-824. Gottlieb, C., Lalos, O. & Lindblad, F. (2000). Disclosure of donor insemination to the child: the impact of Swedish legislation on couples' attitudes. Human Reproduction, 15 (9), 2052-2056. 154
Hájková, P. (2008). Určení a popření rodičovství. Rigorózní práce. [online] Masarykova univerzita Brno, Právnická fakulta. Dostupné na http://is.muni.cz/ th/108972/pravf_m/DP.pdf (Staženo 10. 1. 2013) Isaksson, S., Sydsjö, G., Skoog Svanberg, G. & Lampic, C. (2012). Disclosure behaviour and intentions among 111 couples following treatment with oocytes or sperm from identity-realise donors: follow-up at offspring age 1–4 years. Human Reproduction, 27(10), 2998-3007. Konečná, H., Klůfa, J., Doskočil, O. & Bubleová, V. (2012a). Anonymní dárcovství gamet a anonymní porody: společné etickopsychosociální a právní aspekty. Praktický lékař 92 (10) [online], 498-502. Dostupné na http://www.prolekare.cz/prakticky-lekar-archivcisel?id=3833 (Staženo 10. 1. 2013) Konečná, H., Mardešić, T., Rumpíková, T. & Kučera, T. (2012b). Qualitative research in reproductive medicine: from description to action. Human Affairs 22 (4), 462-474. Konečná, H. (2012c). O negenetickém rodičovství trochu jinak. SNRP: Praha. Konečná, H. & Koubová, L. (2011). Kvalitativa jako prostředek evaluace efektu povinných vzdělávacích kurzů pro rodiče nemající genetickou vazbu k dítěti. In: Šucha, M., Charvát, M., Řehan, V. (Eds.) Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku X. Vybrané aspekty teorie a praxe, 168 – 176. Univerzita Palackého: Olomouc. Kümmel, J. & Janků, P. (2007). Legální anonymní odložení novorozence – současné možnosti v ČR. Prakt. Gyn. 4, 174-176. Landau, R. & Weissenberg, R. (2010). Disclosure of donor conception in single-mother families: views and concerns. Human Reproduction, 25(4), 942-948. Lalos, A., Gottlieb, C. & Lalos, O. (2007). Legislated right for donor-insemination children to know their genetic origin: a study of parental thinking. Human Reproduction, 22(6), 1759-1768. Matějček, Z. a kol. Osvojení a pěstounská péče. Portál: Praha. Martochová, I. (2008). Mater incerta. Problematika anonymního odkládání dětí a porodů s utajenou identitou matky. [online] Diplomová práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Dostupné na http://is.muni.cz/th/108972/pravf_m/DP.pdf (Staženo 10. 1. 2013) Morgan, R. (2003). Born Underthe X: French Law Guarantees Anonymous Childbirth. [online] Adopting.org. Dostupné na http://www.adopting.org/adoptions/born-under-the-xfrench-law-guarantees-anonymous-childbirth-2.html (Staženo 10. 1. 2013) Možný, I. (2006). Rodina a společnost. SLON: Praha. Nožířová, J. (2012). Náhradní rodinná péče. Linde: Praha. Paleček, M. (2008). Identita – podivný pojem [online]. Plzeň: Západočeská univerzita. Dostupné na http://antropologie.zcu.cz/identita-podivny-pojem (Staženo 10. 1. 2013) Scheib, J. E., Riordan, M. & Rubin, S. (2003). Choosing identity-release sperm donors: the parents’ perspective 13–18 years later. Human Reproduction, 18(5), 1115-1127. Schwenzer, I. (2006). Model Family Code. Intersentia: Antwerpen – Oxford.
155
TO DÍTĚ JE NAŠE, PROBOHA! THAT CHILD IS OURS, FOR GOD’S SAKE! Markéta SUDOVÁ Adam Česká republika, Jungmannova 38, 370 01 České Budějovice, ČR,
[email protected] Stanislav SUDA Katedra Pedagogiky a psychologie, Dukelská 7, 370 01České Budějovice, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek se zabývá rodičovstvím, které není "normální", a to rodičovstvím náhradním. V případové studii nabízí pohled na náhradní rodinnou péči očima pěstouna, jeho zkušenosti s vytvářením rodiny jiným nežli přirozeně biologickým postupem. Popisuje jednotlivé fáze, kterými prochází žadatel o náhradní rodinnou péči, přičemž každá fáze je reflektována v souladu s vlastní prožitou zkušeností. Případová studie se opírá o klinická vyšetření, psychologické posudky, speciálně pedagogické testy, sociální šetření, pozorování a reflexe pěstouna. Pokusí se zodpovědět otázku, jaká je role pěstouna v systému péče o ohrožené dítě. Zmíněna je též novela Zákona o sociálně právní ochraně dítěte, která podstatně mění principy a zejména přístup k dětem mimo vlastní rodinu. Nynější trend směřuje k tomu, aby ústavní výchova nebyla první volbou, ale opravdu krajním řešením v případech, kdy není možnost, aby dítě vyrůstalo ve své biologické rodině. Abstract: The topic concerns with parenthood that is not "normal". Meaning surrogate parenthood. In a case study it deals with a surrogate family care in a wiew of foster carer, experience with creating a family different way than natural biological process. It describes particular phases in the process that must each person interested in foster care go through. Each of these phases is reflected in compliance with own experience. The case study is based on clinical examinations, psychological assessments, special pedagogical testing, social inquiries, observation and foster carer's reflection. It attempts to answer the question - what is the role of foster carer in the systematic care for endangered child. There is also an Amendment on social and legal protection of children mentioned, which significantly changes principles and especially an approach to children outside their biological family. The present course tends to the approach, that the institutional care is not the first choice, but the trully utmost solution in such cases, where there is no eventuality for the child to grow up in its biological family. Klíčová slova: Náhradní rodinná péče; pěstounská péče; systém péče o ohrožené dítě; případová studie. Keywords: Surrogate family care; foster care; systematic care for endangered child.
1 Náhradní rodinná péče Náhradní rodinná péče je forma péče o dítě, které je vychováváno jinými osobami než rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině. Náhradní rodinná péče má podle Zákona o rodině i podle mezinárodních úmluv přednost před ústavní výchovou. V České republice je však pro mnoho dětí ústavní výchova řešením konečným nebo dlouhodobým.
156
Náhradní rodinná péče je obecně uskutečňována dvěma formami, a to osvojením (adopcí) nebo prostřednictvím pěstounské péče. Kompletní výčet všech ze zákona možných forem náhradní rodinné péče je pak následující: a) svěření do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče b) osvojení (zrušitelné, nezrušitelné) c) pěstounská péče (dlouhodobá nebo pěstounská péče na přechodnou dobu) d) péče poručníka 1.1 Pěstounská péče – legislativní ukotvení Pěstounská péče je státem garantovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Tento institut je určen pro všechny děti, které musí žít mimo svoji rodinu a nejsou přijaty do péče jiné fyzické osoby (§ 45 zákona o rodině) nebo do osvojení. V případě svěření dítěte do pěstounské péče není vyloučen styk rodičů s dítětem. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a jedině soud může také rozhodnout o jejím zrušení. Může tak učinit pouze ze závažných důvodů, vždy ale musí pěstounskou péči zrušit v případě, že o to požádá pěstoun. Pěstounská péče zaniká dosažením zletilosti dítěte. Mezi pěstounem a dítětem nevzniká ze zákona takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem; pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech. K výkonu mimořádných záležitostí (např. vyřízení cestovního dokladu) musí požádat o souhlas zákonného zástupce dítěte případně soud. Pěstounská péče může být změněna na poručnickou péči, a to v případech, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, rodičovská zodpovědnost byla omezena nebo byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti nebo když rodiče ztratí způsobilost k právním úkonům. Soudem ustanovený poručník se stává zákonným zástupcem dítěte. Do pěstounské péče tedy mohou být a také jsou svěřovány děti, jejichž výchova u rodičů není zajištěna, ať již dlouhodobě, nebo krátkodobě. Tato právní úprava již plně odpovídá základnímu pravidlu, podle kterého má náhradní rodinná péče přednost před ústavní výchovou, jak je upraveno i v § 46 zákona o rodině. V ČR má pěstounská péče charakter dlouhodobého setrvání dítěte v pěstounské rodině, kterýžto princip nás odlišuje od zahraničí, kde je PP volena jako krátkodobé řešení potřeb dítěte. 1.2 Jak vzniká pěstounská rodina? Obecně se soudí (a my se s tímto názorem také ztotožňujeme), že jsou dvě hlavní cesty, které k náhradnímu rodičovství vedou (Matějček, 2002; Matějček et al., 1999; Matějček, Bubleová & Kovařík, 1997). Ovšem každá z cest vyústí v poněkud jiný výsledek. a) Nenaplňující se rodičovství lidí v obvyklém rodičovském věku. V těchto případech je většinou zvoleným řešením osvojení, při kterém vzniká mezi osvojitelem a osvojeným dítětem (osvojencem) takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský, dítě získává příjmení osvojitele, často dojde i ke změně křestního jména. Do osvojení se proto dostávají kojenci či batolata, tak, aby byly co nejkomplexněji naplněny „touhy po miminku“. b) Touha po dítěti, obvykle dalším v pořadí, u lidí často v trochu vyšším rodičovském věku. Buď se rozhodli pro adopci, ale hned na úřadě narazili na problém – je jim víc let, už mají doma nějaké dítě, a také se dozvěděli, že na malé, zdravé, právně volné miminko většinového etnika se čeká řadu let. Nebo jsou rovnou rozhodnuti pro pěstounskou péči. Dětí do pěstounské péče je více, zájemců je méně. Nejčastějším důvodem, proč je dítě nabízeno do pěstounské péče je to, že dítě není právně volné. To znamená, že v jeho životě stále figuruje původní rodina. Je třeba zvážit, zda budoucí pěstoun opravdu počítá s tím, že dítě může mít kontakt a vztah ke své původní rodině, je třeba mít na mysli, že biologičtí ro157
diče dítěte budou vědět, v jaké rodině jejich dítě vyrůstá, protože budou účastníky soudního řízení o svěření dítěte do pěstounské péče. Rozhodnutí stát se pěstouny obvykle stojí na motivech jako touha po (dalším) dítěti, záměr pořídit dítěti/dětem v rodině sourozence, pomoci dítěti sociálně osiřelému (udělat dobrý skutek), snaha zúročit své vychovatelské dovednosti, záměr upevnit či posílit svůj společenský status, najít smysluplnou honorovanou práci, atd… Jak se může vyvíjet cesta, na kterou se budoucí pěstoun vydává, kudy se může ubírat a kam může vést, se pokusíme popsat v následující kasuistice, která je pojata jako svého druhu osobní zpověď a pokouší se zreflektovat vlastní zkušenost. 2 Případová studie Velmi vhodným se nám pro popis náhradního rodičovství zdá termín rodičovství jako dobrá vůle (Konečná, 2012). Biologickým rodičem se člověk může stát i mimoděk, souhrou náhod, neplánovaně. Náhradním rodičem se však stává výhradně na základě dobrovolnosti a pokud možno zralého rozhodnutí. 2.1 Počátky rodičovství Pokud člověk, ideálně partneři – manželé, dospějí k rozhodnutí, že se stanou rodiči, v našem případě rodiči náhradními, budou v rámci své cesty za dítětem (v tomto případě hovoříme o pěstounské péči) procházet těmito fázemi: a) Fáze rozhodování. Zkušenosti. Naše rozhodování bylo pozvolné a v podstatě nejsme schopni určit moment, kdy jsme si řekli, že se staneme náhradními rodiči. Na počátku partnerského vztahu nás osud zavál do Opařan, kde se nachází největší dětská psychiatrická léčebna v České republice. Manžel, tehdy partner, zde začal pracovat jako dramaterapeut, já jsem zde po půl roce našla uplatnění coby canisterapeutka, později jsem se také začala věnovat hipporehabilitaci, resp. léčebnému pedagogicko-psychologickému ježdění. V Opařanech jsme získali služební byt a také cennou pětiletou zkušenost s prací s dětmi v celé škále pedopsychiatrických diagnóz. Myslíme, že právě naše terapeutické působení na dětské psychiatrii bylo určující pro naši budoucí pěstounskou kariéru. Získali jsme zde potřebnou zkušenost a tím i odvahu, ačkoli jsme ještě nebyli rodiči. Zkrátka troufli jsme si učinit první krok. b) Podání a přijetí žádosti o zprostředkování náhradní rodinné péče. Zprostředkování se provádí jen na žádost fyzické osoby, která má zájem přijmout dítě do pěstounské péče. Žádost se podává u obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu žadatele (v případě manželů v místě trvalého bydliště jednoho z nich). Zkušenost z prvního setkání s pracovníkem odboru sociálně právní ochrany dítěte: „Ahá, tak pěstounská péče, no to je dobré, víte, oni ti pěstouni si přijdou na dost peněz…“ Žadatelé, tedy my, se nenechají odradit a vyplňují příslušné formuláře, ke kterým připojují souhlas s tím, že orgán sociálněprávní ochrany dítěte je oprávněn o nich zjišťovat další potřebné údaje a také souhlas se svou účastí na přípravě k přijetí dítěte do rodiny (povinný kurs). Již v této fázi (sic) jsou postaveni před otázku, jaké jsou jejich představy o dítěti. Je třeba jasně zformulovat, v jakém věku by mělo přijaté dítě být, jaký je očekávaný zdravotní stav, ale i jakého je etnika. Zde je nutné reálně zvážit svoji kapacitu, své schopnosti a síly, svoji míru tolerance. Chceme si užít kojence v kočárku, což je úžasné, ale možná se vzhledem k nedostatku anamnestických údajů budeme trápit prognózou vývoje, který nemusí být příznivý a v budoucnosti způsobí nečekané komplikace. Možná vzhledem k možnostem přijmeme raději školáka, tam už je také jasněji vyslovitelná prognóza zdravotního, psychického stavu, mentální kapacity. Zvládneme dítě se smyslovým postižením? Je naše bydliště vhodné pro dítě s tělesným postižením? Dokážeme dodržovat případný dietní režim? Očekáváme, že dítě dovedeme alespoň k maturitě, nebo pro nás není problém, když budeme vozit dítě do ZŠ praktické či speciální? Umíme si poradit s ADHD či poruchami chování? Máme zkušenost s výchovou dítěte s PAS? A co etnikum, dokážeme bez předsudků naši rodinu obohatit romským dítětem? Ovšem ve všech těchto otázkách se nakonec nejedná jen o nás samotné. Je velmi žádoucí, aby s naším rozhodnutím byla srozuměna i širší rodina, protože 158
v případě, že půjdeme tvrdě proti názoru našeho okolí, může dojít k přerušení dosavadních vazeb. A tohle všechno se nám musí vejít do několika kolonek předepsaného formuláře… c) Posuzování žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Obecní úřad vede spisovou dokumentaci o žadateli, která obsahuje žádost, v níž jsou obsaženy žadatelovy osobní údaje, opis z evidence Rejstříku trestů, zprávu o zdravotním stavu (praktický lékař, u žen gynekolog), údaje o ekonomických a sociálních poměrech (potvrzení o příjmech, ale i hodnocení ze strany zaměstnavatele, posudek z obce trvalého bydliště). Dále souhlas s tím, že orgán sociálně-právní ochrany pěstounskou péči je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování, zejména o tom, zda způsobem života bude žadatel zajišťovat pro dítě vhodné výchovné prostředí, tzn. sociální pracovník navštíví bydliště žadatelů, ve kterém provede sociální šetření. Také stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností k žádosti o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče. Po shromáždění všech potřebných dokladů postupuje obecní úřad obce s rozšířenou působností kopii spisové dokumentace o žadateli neprodleně krajskému úřadu. Zkušenost: Je velice zajímavé přijít k zaměstnavateli s tím, že chci přijmout dítě do pěstounské péče a zda by na mě laskavě vypracoval posudek. Ještě zajímavější je stejná žádost přednesená na obecním úřadě. („A to vám tam jako máme psát, že platíte za popelnice?“). Pakliže jsou v rodině další děti (ať již vlastní či přijaté), i ony musí získat posudek pediatra a školy či školky. d) Posuzování žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče krajským úřadem. Krajský úřad vytváří evidenci dětí a evidenci žadatelů, posuzuje vhodnost žadatelů a rozhoduje o zařazení žadatele o svěření dítěte do pěstounské péče a na základě předchozího odborného posouzení. Odborné posouzení pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče zahrnuje posouzení žadatele, zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, vyjádření dětí žadatele k přijetí dítěte do rodiny (je brán v úvahu věk dětí a jejich rozumová schopnost takového vyjádření), posouzení schopnosti dětí žijících v domácnosti žadatele přijmout dítě do rodiny, zjištění bezúhonnosti žadatele, jeho manžela, druha, dítěte a jiné osoby tvořící s žadatelem společnou domácnost. Odborné posuzování provádí krajský úřad. Toto sestává z posouzení zdravotního stavu žadatelů a zohledňuje zda jim z hlediska duševního, tělesného a smyslového nic nebrání dlouhodobé péči o dítě. Psychologické posouzení probíhá na základě podrobných psychologických testů za účelem zjištění charakteristiky osobnosti a psychického stavu, zjišťují se předpoklady vychovávat dítě, motivace, která vedla k žádosti o svěření dítěte do pěstounské péče, stabilita manželského (partnerského) vztahu a prostředí v rodině, popřípadě další skutečnosti rozhodné pro osvojení dítěte nebo jeho svěření do pěstounské péče. Zkušenosti: Toto je fáze, která je v rámci příprav zejména pro prvožadatele stěžejní. Obecné posouzení dokumentace žadatel nemůže nijak ovlivnit a k tomu nastávají obavy z podrobného psychologického posouzení. Většina žadatelů se psychologickým testování setkává poprvé, což může být značně znepokojující. Avšak odhodlaný žadatel se nenechává odradit a jen doufá, že splní všechny náležitosti a bude moci pokračovat v dalších krocích. My jsme v tomto kroku měli jistou výhodu – s psychiatry a psychology jsme se setkávali denně v rámci své profese, tedy tušili jsme, co asi podrobné psychotesty obnáší. Hlavně si na nic nehrát, poctivě odpovídat, zbytečně se nestresovat. Zbývalo tedy slušně se obléci a s odhodláním vyrazit do krajského města. e) Přípravy k přijetí dítěte. Jednou z podmínek pro zprostředkování pěstounské péče je, že se žadatel účastní přípravy k přijetí dítěte do rodiny, kterou zajišťuje krajský úřad. Zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, je taktéž součástí odborného posouzení. V této souvislosti je třeba připomenout, že úspěšnost pěstounské péče je mimo jiné závislá též na správném výběru budoucího pěstouna. Je třeba vybírat pro dítě vhodného pěstouna z co nejširšího okruhu osob a zároveň plně respektovat poznatky a zjištění o konkrétních potřebách dítěte. 159
Zkušenosti: Tzv. povinný kurs je obvykle dlouho očekávanou událostí. V době podání žádosti většinou není jasné, kdy se bude konat. Čeká se totiž, až se sejde více žadatelů, kursy jsou vedeny skupinově, společně pro zájemce o osvojení i pěstounskou péči. Jedná se vlastně o další vysněnou metu v celém procesu. A na přípravném kursu se potom musíme stále hlídat; je třeba mít na paměti, že jsme stále posuzováni! Tedy sedět rovně, přiměřeně diskutovat, mít vhodné názory… Nám tento kurs právě „nesedl“. Vedla jej jakási paní psycholožka z Prahy, která se věnovala především školení manažerů. I víkendy pro nás žadatele byly jakýmsi manažerským školením. Asi nejen my bychom uvítali spíše praktické zkušenosti s náhradní rodinnou péčí. Dlužno však podotknout, že náš kraj v rámci příprav pořádá i setkání žadatelů a zkušených pěstounů, takže tento aspekt nezůstal stranou. A z vlastní iniciativy jsme též využili možnost navštívit několikero fungujících pěstounských rodin – to bylo pro nás v celém procesu asi nejužitečnějším momentem. f) Vydání rozhodnutí. Na základě odborného posouzení vydá příslušný krajský úřad rozhodnutí o zařazení nebo nezařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči. Zkušenosti: Tak tohle je další z vrcholů celého procesu. Pochybnosti o tom, zda právě my jsme prošli celým schvalovacím procesem, splnili formální náležitosti, žijeme v dostatečně kvalitním prostředí, máme pevný partnerský vztah, byli jsme shledáni zdravými, zvládli jsme psychotesty, uspěli v přípravném kursu… emoce při otevírání doporučeného dopisu z krajského úřadu se dají přirovnat k pocitům při otevírání obálky, ve které jsme kdysi obdrželi rozhodnutí o přijetí či nepřijetí na vysokou školu po úspěšně zvládnutých přijímacích zkouškách. My jsme byli opět trošku specifičtí – celý přípravný proces jsme absolvovali s předstihem ještě v době, kdy jsme děti ani přijmout nechtěli. Zní to možná paradoxně, ale my jsme uvažovali tak, že si prostě celou čekací proceduru odbudeme a pak se uvidí, jak dál. Čekali jsme totiž, až se ze služebního bytu usadíme ve vlastním domě, zabydlíme se a provedeme nutné úpravy ještě bez dětí. Abychom zkrátka děti přijali již do vlastní fungující domácnosti. K tomuto našemu rozhodnutí napomohla právě návštěva jedné větší pěstounské rodiny, která nám líčila, jak asi s 6 dětmi rekonstruovali rozsáhlý statek a kolik let bydleli v podstatě na staveništi… My jsme vytušili, že po přijetí dítěte budeme muset veškerou pozornost jemu, a proto jsme chtěli mít bydlení již vyřešené. Takže ihned po přijetí schvalovacího dopisu jsme po domluvě s Krajským úřadem požádali o pozastavení naší žádosti. g) Dítěti je vybírána nejvhodnější rodina. Zprostředkování náhradní rodinné péče se řídí základním pravidlem: Vždy je dítěti vybírána taková rodina, která je připravena přijmout dítě právě takové, jaké je. To znamená se všemi jeho přednostmi, ale také riziky ve vývoji, s jeho minulostí, osobní i rodinnou anamnézou, s důsledky jeho pobytu v ústavním zařízení nebo nefungující rodině, s existencí jeho původních rodičů a sourozenců, v případě pěstounské péče i s případnou účastí rodičů dítěte nebo jiných příbuzných na jeho další výchově. Výběr rodiny pro konkrétní dítě závisí především na míře nároků, požadavků, toleranci a sociálně-psychologickém posouzení žadatelů. Vhodné žadatele vybere krajský úřad, který přihlíží k doporučení poradního sboru pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Ten tvoří odborníci z oboru pediatrie, psychologie, pedagogiky, zástupci školských, zdravotnických nebo sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy a zaměstnanci krajského úřadu a obecních úřadů zařazení na úseku sociálně-právní ochrany. Poradní sbor se schází neprodleně poté, co krajský úřad zjistí vhodného žadatele pro určité dítě. Jestliže je krajským úřadem po projednání v poradním sboru vybrán z evidence žadatelů žadatel, který je vhodný stát se pěstounem dítěte, krajský úřad oznámí neprodleně tuto skutečnost písemnou formou vybranému žadateli. Zkušenosti: Písemně samozřejmě oznámení dostaneme, je to formální náležitost. Žadateléčekatelé však toužebně očekávají tzv. kouzelný telefon. Jedná se o telefonát z krajského úřadu, že ve své evidenci mají dítě, pro které bychom zřejmě byli my tou vhodnou rodinou. A kdy se můžeme dostavit, abychom se seznámili se spisovou dokumentací. Po takovém telefonátu člověk počítá minuty do konce pracovní doby, pokud je schůzka až následujícího dne, nemůže dospat. Jaký človíček na nás čeká? A je to skutečně on? Na schůzce pak dostaneme množství informací stran jména, věku, pohlaví, etnika, 160
zdravotního stavu, rodinné anamnézy, předností dítěte, ale i jeho obtíží, dozvíme se, kde se nachází. A prohlédneme si fotky. V tu chvíli je polovina právě slyšených informací úspěšně zapomenuta a člověk přepíná do plánovacího režimu. Kdy se pojede na dítě podívat, jak bude probíhat převzetí, můžeme si dítě převzít neprodleně, nebo bude nutné dodržet odvolací lhůty? Očekává-li rodič biologické mimino, je jasné, jakou výbavičku si s předstihem pořídit, ale pěstounská péče, to je skutečná loterie – bude to dívka či chlapec, jak velká/velký? Co vše bude třeba prakticky připravit – autosedačka, oblečení, obuv, postel, hračky, a to vše klidně v řádu dvou tří dnů. V neposlední řadě se musí vyřešit i případné ukončení pracovního poměru, což u spousty profesí nemusí být jednoduché. Ale euforie tyto starosti naštěstí přebíjí. V našem případě byla radost dvojnásobná. Ačkoli jako rodiče - začátečníci jsme žádali o jedno dítko, odborníci usoudili, že lépe nám bude rovnou se dvěma. Dodnes si přesně pamatuji slova sociální pracovnice v telefonu, když mi sdělovala, že pro nás mají „dvě krásná zrzavá sluníčka“. Jsou jim tři roky a nacházejí se v kojeneckém ústavu v sousedním okrese. Cože, dvě? Ale vždyť postýlku máme jednu, peřinku taky, v autě je bedna na psy, tam se dvě dětské sedačky nevejdou, dvě děti naráz, to přeci hned tak nemůžu zvládnout? Samozřejmě v rozhovoru se sociální pracovnicí člověk vždy zachovává alespoň zdánlivé dekorum, takže tyto argumenty se zjevují jen v nevyřčených myšlenkách. Protože když hned odmítnu, tak nám třebas jiné dítě nenabídnou, nemůžu jen tak selhat… V tu chvíli už je sjednaná schůzka na druhý den, při které nás seznámí s podrobnostmi a fotkami. Ze spisové dokumentace dětí: „Jedná se o dvojčata – sestry, narozeny předčasně ve 32. týdnu, z osmé gravidity matky. U obou byla nízká porodní váha, proto byly umístěny do inkubátoru, matka po porodu odchází z nemocnice a o děti nejeví jakýkoli zájem. Starší sourozenci předáni do osvojení, někteří do pěstounské péče, rodiče vychovávají pouze jednu dceru, u které byl v minulém roce nařízen soudní dohled nad její výchovou. V rodině je špatná sociální úroveň, v domě, který obývají, bývá veliký nepořádek, matka nezvládá péči o domácnost, situace v rodině je kritická a z výsledku mnoha sociálních šetření vyplývá, že zde absolutně nejsou vytvořeny podmínky pro výchovu dalších dětí. Ve dvou měsících věku jsou děti pro nezájem rodičů převezeny do kojeneckého ústavu. Zde o ně rodiče neprojevují takřka žádný zájem, nikdy je nenavštívili. Otec napsal pár dopisů z výkonu trestu, že si dvojčata po propuštění vezme domů, avšak poté, co je propuštěn, veškerý zájem o kontakt opadá. Proto bylo navrženo umístění dětí do pěstounské péče. Obě holčičky jsou opožděny v psychomotorickém vývoji, ale jinak u nich nejsou vážnější zdravotní obtíže, nestonají. Obě se v důsledku opoždění pomočují, jedna z nich sledována neurologem a z důvodu strabismu i oftalmologem. U obou děvčat jsou projevy poruch chování, u jedné velmi výrazné, je negativistická, s projevy agrese i autoagrese. Vyžadují poučené a přijímající prostředí tolerantní pěstounské rodiny a individuální péči.“ To znamená, že není vhodné umístění do rodiny s jinými dětmi. Tyhle informace si pěstoun – čekatel odnáší domů a nyní mu běží ona třicetidenní lhůta na rozhodnutí. Ale kdo by se tak dlouho rozhodoval, jde o to kontaktovat zařízení, ve kterém se dítě (děti) nachází a co nejdříve si sjednat první návštěvu, protože zvědavost samozřejmě hlodá. Dvě děti naráz… no, vlastně ona postýlka se dokoupí, peřiny taky, do auta se vejdeme, pokojík přizpůsobíme – a co, jedno děti nebo dvě, stejně jsme jich chtěli vždycky víc… h) Navazování kontaktu s dítětem. Na základě písemného oznámení krajského úřadu má žadatel právo seznámit se s dítětem, a ten, u něhož se dítě nachází, je povinen toto seznámení umožnit. Žadatel má možnost seznámit se s dítětem a podat žádost o svěření dítěte do péče budoucích pěstounů, a to nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno písemné oznámení krajského úřadu o tom, že byl pro konkrétní dítě vybrán jako vhodný pěstoun. Zkušenost: Při prvním setkání s očekávaným dítětem velmi záleží na tom, z jakého prostředí si jej budeme přebírat. U pěstounské péče jsme ve většině případů nasměrování do kojeneckého ústavu či dětského domova. V tomto okamžiku velmi záleží na tom, zda se člověk již někdy s ústavním zařízením tohoto typu setkal. Ti, kdo ústavní prostředí vidí poprvé, bývají často zaskočeni a situace je pro ně emočně mnohem náročnější. Nejde o ústavní prostředí jako takové. Dnešní kojenecké ústavy (dnes již nazývané spíše dětská centra) či dětské domovy bývají většinou moderně zrekonstruované budovy s přívětivým vnitřním uspořádáním, pestrými interiéry, plné rozličných kvalitních hraček. To, co člo161
věka přemůže, je pohled na množství dětí, které jsou v zařízení umístěny. V tu chvíli si člověk uvědomí, že on (minimálně napoprvé) z tohoto nepřirozeného kolektivu odveze pouze jedno jediné dítě (v našem případě byly děti dvě). Po nezbytných uvítacích formalitách a prvotních informací dojde k setkání s tím „naším“? dítětem. Samozřejmě záleží na věku, jinak navazujeme kontakt s batoletem, jiné to bude u školáka ve druhé třídě. V našem případě budu hovořit o radosti dvojnásobné. Tedy my jsme vešli do kanceláře paní ředitelky kojeneckého ústavu. Bylo před Vánoci a tak na talířku ležely první vzorky cukroví. Když jsme po uvítacích oficialitách a předložení dokumentů kývli, že jsme připraveni, přivedla sestra naše očekávané překvapení. Tedy přivedla. Do malé místnosti s několika psacími stoly a počítači se vřítila ona dvě zrzavá sluníčka, která se bez rozpaků vrhla na talířek s cukrovím a teprve s plnou pusou lineckého zaznamenala, že je v kanceláři i návštěva. Na uvítanou jsme přivezli dva malé plyšáky (co s nimi, těch máme v herně nepočítaně) a kinder vajíčka. Zručně rozbalit, celé nacpat do pusy a už je potřeba pátrat, co zajímavého je na jiném stole. Následuje dotaz, zda nechceme jít sami s dětmi do herny, že to bude v pohodě. No, to se přece nedá odmítnout. A tak trávíme další hodinu obleženi tisíci hračkami, každý s jednou holčičkou na krku. Jediné slovo, které slyšíme, je totiž „nanolu“, což znamená, že vyžadují chování v náručí. Ale pozor, jedna holčička má panickou hrůzu z mužů, vždyť za své téměř 4 roky života poznala asi jen pana údržbáře a praktického lékaře, jinak je obklopena samými ženami. Takže muž musí stále udržovat bezpečný odstup. No, holčičkám sice vůbec nerozumíme, ale jejich nezdolná energie a emoční náboj nám jasně říká, že „tohle se přeci nedá odmítnout“. Vzhledem k tomu, že rodiče, ač dosud nejevili o dvojčata zájem, začali dělat potíže, nepřebírali poštu a nevybíravým způsobem napadali sociální pracovnice, jsme museli dodržet předepsané odvolací lhůty. Vánoce doma jsme v žádném případě nestihli, tak jsme holčičky jezdili každých 14 dní navštěvovat, abychom byli v kontaktu. i) Příchod dítěte do rodiny. Po splnění všech formálních náležitostí a eventuálně vypršení odvolacích lhůt nastává den, kdy je dítě možno svěřit do péče osob majících zájem stát se pěstouny. Zkušenost: Jedeme pro děti. Prvním možným dnem byla sobota, takže v ústavu není ani sociální pracovnice ani paní ředitelka. Děti nám v určenou dobu předá sestra, které podepíšeme jakýsi předávací protokol. Je-li žadatel poučen např. zkušenějšími pěstouny či pročetl-li si internetové diskuse, ví, že ve většině ústavů dostane dítě tzv. nahé. Tedy že musí přijet s oblečením i obuví, ve kterých si dítě odveze. Ale kupovat dvoje zimní boty bez toho, aby si je děti vyzkoušely? Druhá varianta je, že si v zařízení dohodne buď zapůjčení věcí, které obratem zašle poštou zpět a nebo že mu děti oblečou do starších oděvů, které již mohou postrádat. Takže v chodbě dostaneme děti v čistém, ale na módu minulé dekády odkazujícím modelu a kdysi kvalitních botičkách. Podepíšeme protokol, dostaneme malé fotoalbum, kde jsou holčičky na snímcích od svého narození (ještěže se nyní akcentuje identita dítěte a nutnost dokumentace jeho minulosti, dříve odcházely děti bez jakékoli vzpomínky). Každá z holčiček mezi dveřmi dostává černý pytel do koše na odpadky a v něm je na dně jeden plyšák (značkový, ke kterému však, jak se později ukáže, nemají žádný vztah, je to jen náhodně vybraná jedna ze společných erárních hraček). Nevěříme, že téměř čtyřleté zdravé děti se opravdu ještě pomočují, tak se opatrně tážeme na potřebu plen. „No jistě“, odpovídá sestra s až odzbrojující samozřejmostí. „A jedna má plíny i po obědě…“ Ještěže v moderní době jsou obchody otevřené i v sobotu odpoledne. Můžeme tak cestou pořídit balík plen pro největší batolata – budou čtyřletým dětem ještě stačit? Nikdy jsme děti nepřebalovali… Z první delší cesty autem jsou děti vyjukané a tím pádem i klidné. Na otázku, zda jim není špatně, vrtí hlavou. Načež po 30 kilometrech jízdy se obě pozvrací. A pak ještě dvakrát. Nevím, jaké hnutí mysli to bylo, ale když jsme zastavili před domem a vystoupili z auta, holčičky jsem vyfotila. Na fotce jsou dvě bledá děvčátka v krátkých rifličkách, ošuntělých zimních bundičkách s mokrými fleky, příšerně růžových čepicích s bambulí, drží se za ruce (asi aby v tom novém neznámu neztratily oporu). Každá třímá jeden černý odpadkový pytel, ve kterém je celý jejich dosavadní život. Tím končí první etapa a začíná jim druhá, jejich první rodinná. Jaká bude? 162
Při několika návštěvách holčiček v ústavu jsem pokaždé pečlivě prohlížela cedulky na jejich oblečení, abych si udělala představu o jejich velikostech, takže nějaký oděv byl doma připraven. Ovšem navečer cesta do Globusu, tam mají výběr obuvi i oblečení. Potřebujeme zejména bačkůrky a nějaké normální zimní boty. To ostatní se prostě dokoupí. Doma – teď už to je opravdu domov – jsou holčičky jen mírně zaražené, ale od druhého dne začíná ten pravý život se vším všudy. Divoké nekoordinované pobíhání po celém bytě. Neschopnost hrát si s hračkami (kvalitní trojboké pastelky obratem zabavuji, neb slouží primárně k okusování či k potřásání v igelitové tašce coby hezky barevná dřívka, o malování nemají děvčata zájem či spíše ani ponětí). Nerespektování jakýchkoli pokynů. Negativismus, zejména od jedné slyšíme nejčastěji „bebedu“, což znamená „nebudu“, často následované afektivním raptem, kdy se začne křečovitě válet po zemi prohnutá do luku, neartikulovaně křičí a přesouvá se takto po místnosti. Nejraději však v dětském pokojíčku pod topením, to je oblíbené útočiště. Ovšem stejně tak se dokáže svíjet uprostřed silnice, když jí není povoleno prošacovat dospělým kapsy a vzít si tam domnělý bonbón. Dostanou-li se holčičky pod tlak nebo pocítí-li frustraci, následují výrazné automutilační projevy, obě se velmi silně koušou do vlastního předloktí. Cesta autem je takřka nemožná, obě se po nastartování dostávají opět do raptu (až dosud měly cestu autem spojenu výhradně s návštěvou lékaře, kterého se bály), nelze je zklidnit ani jedinou metodou, na kterou reagují, tou je totiž žvýkačka, kterou by za jízdy mohly vdechnout. Naštěstí se nedokážou odpoutat z autosedaček, takže fyzicky neohrožují řidiče. V prvních čtrnácti dnech je první otázkou po probuzení: „Atem ne“ ve smyslu “že nás dnes neposadíš do auta?“ Adaptační fáze je velmi náročné období nejen pro dítě, ale i pro pěstouny. Zejména v případě, jsou-li sami začínajícími rodiči. Nastává období výrazných pochybností – dokážeme tohle zvládnout? Je to v našich schopnostech a hlavně silách? Avšak prvotní koloběh po příchodu dvou dětí nedává na takové myšlenky příliš prostoru, člověk přepíná do jakéhosi nouzového režimu a automaticky koná to, co je nejdůležitější. K samotné péči o nové děti je třeba připočítat návštěvy lékařů, kontroly sociálních pracovnic, běhání po úřadech za účelem vyřízení dávek pěstounské péče (přičemž úředníci se s tímto typem úkonu nesetkávají ve své praxi často, takže se jednání nezřídka protahují a pěstoun má důvod k další frustraci). Ale rozum velí vytrvat, takže se prostě jede dál. 2.2 Život v rodině Adaptační období se pozvolna začíná přetavovat do běžného rutinního života s dětmi. Dá se však u dětí až dosud vyrůstajících v ústavu hovořit o rutině? I člověk, který je obeznámen s tím, jak ústavy fungují, resp. jaký dopad mají na vývoj dítěte, je každodenně konfrontován s nečekanými a překvapujícími zjištěními. Téměř čtyřleté dítě má tak výrazné řečové opoždění, že mu není rozumět. Nejde však jen o patlavost, i slovní zásoba sestává z nemnoha slov, tvorba vět takřka není. Už jen dorozumět se s takovým dítětem je velmi obtížné, a na druhou stranu ono si již vzhledem k věku uvědomuje princip verbální komunikace, a pakliže tato vázne, dochází k další frustraci. Děti jsou na plenách, což je v tomto věku také neadekvátní. Ovšem noční pomočování je velmi citlivá věc, nastává tedy dilema, jakým způsobem toto řešit? Jak dlouhou ponecháme pauzu, než začneme odbourávat pleny? V našem případě jsme druhý měsíc nastolili enuretický režim. Tekutiny jsme podávali hojně v první polovině dne, poslední pití bylo po odpolední svačině. V noci jsme děti zpočátku dvakrát budili a nosili na záchod. K tomu na principu KBT – za suchou noc malý pamlsek ráno pod polštářem. Ranní sladkost byla zřejmě tím nejvýraznějším motivačním prvkem. Plen, resp. pomočování jsme se zbavili asi do 3 týdnů. Holčičky jsou do značné míry motoricky opožděné. Poté, co se nám skutálí ze schodů, si uvědomujeme, že budova kojeneckého ústavu je přízemní a ony u nás schodiště zdolávaly poprvé v životě. Batole člověk na schodech zcela přirozeně jistí, ale my jsme byli napoprvé zaskočeni a nedokázali nehodě zabránit (vše se obešlo bez sebemenšího šrámu). I při běžné chůzi se holčičky kolébají jako mnohem mladší děti nebo děti s mentální retardací. Rychlejší pohyb neznají, dosud se batolily na vycházkách kolem budovy ústavu, hezky pomalu, ve stádečku ostatních, přidržovaly se kočárků s batolaty. 163
Nedokážou pojmenovat ani ty nejběžnější potraviny. Bramboru poznají coby pokrm na talíři, ale o syrové soudí, že to je snad vajíčko? Pecen chleba je věcí neznámou. Chleba je přede ten namazaný krajíc, co dostávají ke svačině. Paprika, rajčata, broskev, meloun… to jsou pojmy nové a neznámé. Trávíme hodně času v supermarketech, dvě holčičky v nákupním vozíku fascinovaně poznávají svět potravin. Od ostatních nakupujících často slýchám pochvalu, jak vzorné a vychované máme děti – nikdo nemůže tušit, že ony jen v němém úžasu vstřebávají běžné věci, které jsou pro ně tak nové. Stále dokola si pojmenováváme pečivo, těstoviny, ovoce, zeleninu, za odměnu jezdíme do oddělení hraček. Jsou to neskutečně úžasné momenty. Jídlo. Z ústavu jsme holčičky přebírali s tím, že “hezky papají a nejsou vybíravé“. Což byla naprostá pravda. Holčičky opravdu papaly moc hezky, jen si nedokázaly určit, kdy mají dost, tzv. neměly klapku. Začínající rodič nemá odhad, jaká je přiměřená porce pro čtyřleté dítě a podvědomě chce holčičkám dopřát. Na otázku, zda chtějí ještě, zní unisono odpověď, že ano. Takže od stolu se odbatolí děti s bříšky jako bubínky, které si za rohem trošku jídla bezděčně ublinknou a pokračují nerušeně v jakékoli momentálně prováděné činnosti. Takže začínáme pečlivě vyvažovat porce. Pití. První rána doprovází pravidelná scéna. Holčička B přichází do kuchyně a u linky razantně vyžaduje “Papý“ (v překladu napít). Není možno jí vysvětlit, že právě uvařený čaj je horký a že musí počkat. Vždyť v ústavu byl nápoj v konvici vždy vlažný a dostala jej na první povel? Následuje dupání nohama, tradiční válení po zemi, řev. Třetí den volíme razantní metodu. Opatrně jí k ústům přiložíme hrnek s horkým čajem. Řešení razantní, leč účinné. Další z bodů způsobujících vztekání je vyřešen. U dětí v tomto věku člověk automaticky očekává nějakou logickou interakci a alespoň základní schopnost porozumění. Nemůžeme si stále zvyknout na echolálii. „Chceš čaj?“ „Jo, čaj.“ „Nebo chceš mlíčko?“ „Jo, mlíčko.“ „Chceš rohlík nebo chleba?“ „Chleba.“ „A chceš opravdu chleba, nebo radši rohlík?“ „Rohlík.“ Jak docílit toho, aby dítě skutečně vnímalo položenou otázku a bylo si vědomo možnosti volby a důsledku svého rozhodnutí? Pravidelná etuda večer ve sprše: „Chceš studenou vodu nebo teplou?“ „Peplou.“ „A chceš teplou nebo studenou?“ „Nunenou.“ (v překladu studenou). Následuje mírné postříkání studenou vodou a nelíčený úžas holčiček. Asi čtvrtý den velmi pečlivě rozlišují, zda si vyberou “peplou či nunenou“. Stále si také nemůžeme zvyknout na velkou psychickou unavitelnost dětí. I v tomto věku vyžadují každodenní spánek po obědě, přičemž v noci celkem dobře spí (v prvních měsících se objevují noční děsy, jejichž frekvence se však zmírňuje). Je vidět, že vstřebávání všeho nového je psychicky velmi náročné. Nepřipadá v úvahu, aby začaly navštěvovat mateřskou školu. U dětské lékařky se dočkáme doporučení, abychom děvčata od září (ve 4,5 letech) do školky rozhodně umístili, že je už nejvyšší čas. Zde je ovšem třeba poslouchat vlastní intuici. Paní doktorka při vší úctě k její odbornosti nemá zkušenost s dětmi z ústavu a s psychickou deprivací, a proto její rady nedbáme a já dál zůstávám s dětmi doma. Jsem toho názoru, že děti, které opustily jedno kolektivní zařízení, obratem neumístím do druhého. Je třeba si uvědomit, že nikdy nezažily individuální domácí péči, která se biologickým dětem dostává zcela přirozeně jako kojencům a batolatům v rámci rodičovské dovolené matky. Rádi bychom koncem léta dopřáli dětem pobyt u moře. Cestovní doklady proto začínáme vyřizovat záhy po přijetí holčiček. To je zpětně jeví jako velmi prozíravé. Pěstoun totiž není zákonným zástupcem dítěte, a proto není oprávněn jednat v závažných věcech. Například nemůže zažádat o cestovní pas. Biologičtí rodiče holčiček nepřijali fakt, že děti byly svěřeny do pěstounské péče a tak odmítají žádosti podepsat. Do toho budeme zřejmě shánět doklad o státní příslušnosti… propadáme skepsi, zda do půl roku pasy pro děti získáme. Díky poučeným a nesmírně ochotným a vstřícným sociálním pracovnicím u nás v kraji se podaří najít způsob, jak pasy vyřítit i bez souhlasu biologických rodičů. Důležitý moment. Začátkem září si užijeme krásný týden v Itálii (od té doby jezdíme k moři každý rok). 164
Do školky nastupují holky teprve v 5,5 letech, tedy do posledního ročníku jakožto předškolačky. Je nám jasné, že se musí opět adaptovat na kolektiv a začít se přizpůsobovat určitému režimu. Do školky chodí jen na dopoledne, odpolední spánek (stále!) už probíhá v klidu doma. I tak se, zejména u holčičky B, objevují velké problémy. Ve školce se vrací negativismus, který už jsme doma úspěšně zpracovali. Odmlouvá, na jakýkoli pokyn paní učitelky má opačný názor, nespolupracuje, velmi narušuje školkový režim. Obáváme se, že ji budeme muset ze školky odhlásit. Pak opět nasazujeme osvědčený KBT režim. Podaří se nám domluvit s paní učitelkou (která je zpočátku rozpačitá, odmítá na děti „žalovat“), že denně zhodnotí chování holčičky B. Pakliže je v rámci jejích možností chování únosné, dostává okamžitě malou sladkost. Pokud ne, neřešíme to příliš, ale sladkost (stále výrazný motivační prvek) není. Zde je třeba podotknout, že děvčata jsou ve školce každá v jiném oddělení, ačkoli se tomu okolí včetně samotných učitelek podivují. Avšak nám je jasné, že holčička B coby výrazně pomalejší dvojče není schopna jednat sama za sebe, cokoli řešit, na cokoli odpovědět. Vždy se obrací na holčičku A coby tlumočníka. Ve všem ji napodobuje a tím potlačuje svou vlastní individualitu. Při ohlédnutí zpátky je zřejmé, že naše tenkrát nepochopené rozhodnutí bylo správné. Řeč. Ředitelka školky – velmi vnímavá a poctivá dáma – okamžitě apeluje, abychom začali chodit na logopedii, že holčičky výrazně patlají. Ovšem konzultaci se zkušenou klinickou logopedkou, mimo jiné manželovou kolegyní z katedry, máme za sebou již ve 4. roce věku děvčat. Její doporučení je takové, že dokud děvčata nerozšíří svou výrazně omezenou slovní zásobu, není na čem pracovat. Takže na logopedii dozrávají až ve svých 5 letech. Pak ovšem (za opravdu intenzivní domácí přípravy) dělají obdivuhodné pokroky. V lednu se dle školského zákona dostavujeme k zápisu do první třídy. Holčičky působí sociálně zdatně, poznávají čísla, písmena, ba i pro ně dříve problematické barvy. Paní učitelky se diví, proč chceme žádat odklad školní docházky? My jsme však požádali kolegyni z fakulty, zkušenou psycholožku s letitou zkušeností z pedagogicko-psychologické poradny, zda by u holčiček neprovedla orientační vyšetření školní zralosti. Holčička A je v hraničním pásmu, ale zpoždění holčičky B je tak výrazné, že nástup do školy nepřipadá v úvahu. My jsme stále vzhledem k anamnéze a dostupným prognózám připraveni i na možnost, že budeme děvčata vozit do ZŠ praktické. Ze školky dostáváme doporučení na přípravný ročník při ZŠ praktické a speciální. Vzdělávání zde probíhá podle individuálních plánů s cílem děti připravit na úspěšný vstup do 1. třídy, má pomoci zvládnout těžkosti spojené s nástupem do školy a předejít tak školní neúspěšnosti. Z psychologického vyšetření holčičky B ve speciálně-pedagogickém centru: „Hezká rusovlasá dívenka. Podle sdělení pěstounky hůře slyší, opravdu někdy sděluje, že neslyší. V úkolové situaci odpovídá nesprávně, v běžném rozhovoru jsou odpovědi přijatelné. Řeč – výrazná patlavost. Emočně a sociálně méně zralá, sociální kontakt bezprostřední. Disponuje velice pomalým pracovním tempem, rozptýlenou pozorností. Zná písmena, číslice. Kresba postavy odpovídá mladšímu dítěti, vázne grafomotorika, percepční zraková diferenciace dosahuje normy. Vědomosti o okolním prostředí jsou slabé“. Z psychologického vyšetření holčičky A ve speciálně pedagogickém centru: „Hezká rusovlasá dívenka. Navazuje přiměřený sociální kontakt, spolupracuje. Dosud disponuje nižší pracovní samostatností, drobným psychomotorickým neklidem. Pracuje pomalým tempem, na úkolovou situaci se relativně soustředí. Řeč je dyslalická. Kresba postavy je méně zralá, obsahuje detaily, částečně zvládá opis písma. Percepční zraková diferenciace dosahuje normy. Aktuální vědomosti o okolním prostředí jsou podprůměrné.“ U obou děvčat bylo z důvodu nerovnoměrné školní zralosti a sociálního znevýhodnění doporučeno zařazení do přípravné třídy ZŠ podle § 47, Zák. 561/04 Sb. Také v rámci přípravného ročníku byla děvčata umístěna každá do jiné třídy, což se opět zpočátku setkává s nepochopením. V průběhu školního roku se však obě třídní učitelky – speciální pedagožky – přiklánějí k tomu, že rozdělení je pro holčičky jedině ku prospěchu a doporučují je rozdělovat i v rámci dalšího vzdělávání. Jakmile jsou aktivity oběma třídám společné, holčičky se potencují a jejich chování 165
se výrazně zhoršuje. Přípravná třída skutečně dostála svému plánu a obě děvčata udělala další veliké pokroky. Dokonce v rámci ostatních znevýhodněných dětí, často ze slabého sociokulturního prostředí, vynikaly. Vzhledem ke svým schopnostem a v rámci individuálního plánu pracovaly nad rámec učiva a příprav ostatních spolužáků. U holčičky B jsme si však ani ke konci školního roku nebyli jisti tím, zda zvládne zařazení do běžné základní školy. Proto jsme požádali o další vyšetření ve speciálně pedagogickém centru. Z vyšetření vyplynulo následující: „Dívenka s pozitivním sociálním kontaktem. Klidná, působí jakoby rozvážným dojmem. Disponuje pomalým psychomotorickým a pracovním tempem, potřebuje dostatek času na odpověď nebo na provedení úkolu. Zlepšila se koncentrace pozornosti. Přetrvává nižší pracovní samostatnost, sleduje reakce dospělého, zda správně odpověděla, případně se zeptá. Podává lepší výkon v grafomotorice, vizuální percepce a rozlišování je v pásmu v průměru. Při všech činnostech pracuje pomalu a důsledně. Po určité době mentální zátěže se dostavuje únava, začíná více chybovat. Obecné vědomosti o okolním prostředí postoupily, stále ale zůstávají pod věkovou normou. Barvy určí, nepoznala černou. Číselnou řadu v SPC odpočítala do deseti na prstech i kostkách, vyjmenuje dny v týdnu. Orientačně rozumové předpoklady spadají do pásma podprůměru. Doporučení: Navrhujeme nástup dítěte do běžné základní školy, kde bude záležet na řadě okolností, jak se vypořádá s pravidelnou školní zátěží. Doporučujeme rozvíjet úroveň aktivní a pasivní slovní zásoby, slovní analogie, logické myšlení, procvičovat početní představy, podporovat grafomotorický vývoj, postupně posilovat pracovní samostatnost dítěte, podle jeho aktuálních možností. Holčička potřebuje motivovat častou pochvalou, což jí prospívá a je tím podporována její nost.“ V souvislosti s tímto doporučením volíme tedy nástup do základní školy u nás v obci. Dalším aspektem, který ovlivnil naše rozhodování, bylo naše přesvědčení, že je pro dítě v tomto věku důležité, aby bylo začleněno do místní komunity. Pakliže bychom volili jiný typ školy v krajském městě, byla by děvčata ze skupiny vrstevníků v obci opět vytržena. Základní škola. Teprve po nástupu do prvního ročníku ZŠ jsme plně docenili význam přípravné třídy – ačkoli jsme ani v nejmenším nepochybovali o jeho prospěšnosti. Holčičky se naprosto přirozeně adaptovaly na novou školu, protože věci jako školní aktovka, penál, sešity, učebnice, svačina v boxu, vyučovací hodina, zvonění, přestávka, obědy ve školní jídelně pro ně byly dávné známé věci. Mohly se tedy plně soustředit na náročnost nového učiva. Před nástupem do školy jsme si sjednali schůzku s oběma třídními učitelkami a prodiskutovali s nimi specifické projevy a potřeby našich děvčat. Obeznámili jsme je i s možným problematickým chováním dětí a dohodli se na intenzivnějším kontaktu, kdy nám budou podávat podrobnější informace. Avšak adaptace na základní školu proběhla u obou děvčat až překvapivě hladce, nevyskytovaly se žádné závažnější problémy. Zkušená třídní učitelka holčičky B velmi diplomaticky vyřešila její panickou hrůzu z veřejných toalet – holčičku B vždy doprovázela kamarádka a nechávaly se otevřené dveře jak na toalety, tak do třídy. Ve druhém pololetí už toto opatření nebylo potřeba. Holčička B je také pod jakousi nenápadnou ochranou paní učitelky. Vzhledem ke svému zpoždění ji třídní kolektiv zatím úplně nepřijal, svým dosud dětským projevem poněkud vybočuje, ale paní učitelka s tímto faktem pracuje tak, že holčička B nepociťuje žádnou frustraci. Případné nedostatky ve vědomostech, horší školní výkony, jen pomalu se zlepšující grafomotoriku doháněla děvčata aktivitou při vyučování, snahou, pečlivou přípravou a bezproblémovým chováním. Učitelky oceňují také podnětné domácí prostředí. Ve třídě se jim dostává výraznějších pochval a podpory, obě třídní učitelky dbají na nutnou důslednost. První třídu absolvovaly holčička B i holčička A se samými jedničkami. My jako pěstouni máme daleko k tomu, abychom akcentovali školní výkonnost dětí. V tuto chvíli jsme nadmíru spokojeni s tím, že děvčata bez větších obtíží zvládají učivo základní školy a relativně dobře se začleňují do kolektivu. Nyní v pololetí druhé třídy je zjevné, že pro osvojení náročnějšího učiva, zejména v matematice, potřebují obě holčičky více času. Takže z prověrky na odčítání dostanou jeden 166
den čtyřku, ale po třech dnech procvičování si učivo zažijí a jsou opět mezi jedničkáři. Se současným stavem, co se školy týče, jsme spokojeni, při prvotních prognózách jsme takový průběh neočekávali. Stále jsme však připraveni kdykoli v případě potřeby dětem ulevit. Není totiž cílem tlačit dítě ve vzdělávání nad hranice jeho možností. Dítě takovýto tlak může určitou dobu ustát, ale jsme toho názoru, že dříve či později dojde k selhání. A to selhání se nemusí zákonitě projevit přímo ve škole, může dojít k poruchám chování či v pozdějším věku až k neurotickým, úzkostným či somatoformním poruchám, poruchám příjmu potravy atp. My tedy netrváme na co nejvyšším dosaženém stupni vzdělání, spíše se budeme snažit o to, aby děti bez větších obtíží absolvovaly přiměřenou školu a dokázaly se v budoucnu dobře a hlavně samostatně uplatnit v běžném životě. Avšak toto jsou plány, které prověří teprve budoucnost. Zdraví. Ještě bychom zmínili zdravotní stav děvčat. Ačkoli jsou opravdu zdravé a kromě několika sezónních infekcí nestonají, holčičku B vzhledem k nedonošenosti provázejí určité somatické obtíže. Když jsme si ji přebírali, byla sledována na očním pro výrazný strabismus. Ihned po převzetí jsme kontaktovali očního lékaře v naší krajské nemocnici, který je shodou okolností jedním z nejlepších odborníků na šilhání dětí. Když viděl stav holčičky B, upřímně se zhrozil nad tím, jak je oční vada zanedbaná a jak neadekvátně byla dosud léčena. Chyběla korekce brýlemi (prý by si je v ústavu stejně rozbila), nebyla předepsána okluze vedoucího oka, pouze předepsán Atropin v kapkách, který byl ovšem kapán střídavě do obou očí. Otázkou je, jak kvalitní byla v tomto případě vizuální percepce a následkem toho i vizuomotorická koordinace. Když jsme totiž začali s okluzí (lepení vedoucího oka klapkou), holčička B se zpočátku velmi špatně orientovala, dlouho se soustředila, než zaměřila zrak a běžně narážela do předmětů – zřejmě také jeden z faktů, který přispěl k opoždění. V průběhu následujících dvou let prodělala dvakrát oční operaci, která dopadla nad očekávání dobře, po dobu dvou let jsme důsledně používali okluzi a nyní stačí běžná korekce brýlemi. K tomu se zřejmě vlivem nezralosti připojily potíže se sluchem, kdy holčička B trpí chronickým serózním zánětem středního ucha a poruchou funkce sluchové trubice. Již třikrát podstoupila zákrok, kdy jsou do bubínku zavedeny ventilační trubičky, cílem je provzdušnění středního ucha a odstranění nedoslýchavosti. Na jaře si stejný zákrok zopakujeme počtvrté. Prognóza je však, dle ušní specialistky, příznivá. Spolu s vývojem by obtíže měly vymizet. Změna typu náhradní rodinné péče. Vzhledem k tomu, že ani po třech letech, co žijí holčičky v naší rodině, jejich biologičtí rodiče neprojevili sebemenší zájem o ně, orgán sociálně-právní ochrany dítěte podal k soudu návrh na svěření děvčat do naší poručnické péče. Tím se pěstoun stává zákonným zástupcem dítěte a může rozhodovat o případných lékařských zákrocích, vzdělávání či vydání cestovního dokladu. Jednoznačně krok v zájmu dětí. Náš život je opět v mnohém jednodušší. Po necelých třech letech, co náš život holčičky obohatily, jsme usoudili, že jsou již doma dobře adaptované, klidné, spokojené, celkem pevně zakotvené ve vztazích. Protože jsme si vždy přáli být větší rodinou, zažádali jsme si na krajském úřadě ještě o jedno dítě do pěstounské péče. Jako pěstounům – žadatelům - je nám dopřáno toho luxusu, že si můžeme určit pohlaví přijímaného dítěte. A holčičky svorně dospěly k názoru, že by nutně potřebovaly malého brášku, miminko Kubíčka. Holčička B už naplánovala, jak vedle své postele umístí kolíbku. Naše rozhodnutí bylo i ze strany odborníků hodnoceno jako dostatečně zralé, pro holčičky neohrožující. Vzhledem k výchovným specifikům holčiček jsme tentokrát požádali, aby přijímaný chlapec neměl výraznější poruchy chování. Do čtrnácti dnů po schválení coby “osob majících zájem stát se pěstouny“, jsme byli vyzváni, abychom se seznámili s dokumentací jednoho téměř tříletého hošíka z jižní Moravy. No a další týden už u nás bydlel chlapeček. Nebyl miminko do kolíbky, není to dokonce ani Kubíček. Je to chlapeček S a je to skvělý synáček a pro holky báječný brácha. Ale pozor, jak vysvětlují holčičky: „chlapeček S je náš brácha, ale není to náš sourozenec!“ 167
3 Závěr Nyní se pokusíme zodpovědět otázku položenou na úvod: Jaká je role pěstouna v systému péče o ohrožené dítě? Je obtížné oprostit se v tuto chvíli od osobního pohledu a nahlédnout problém komplexněji zvnějšku. I s vědomím této skutečnosti jsme přesvědčeni o tom, že role pěstounů, resp. pěstounských rodin, je v péči o děti, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, zcela nezastupitelná (Bowlby, 2010; Klimeš, 2008). V souvislosti s tím, jak se čím dál více akcentují práva dítěte, je zdůrazňováno i právo dítěte vyrůstat v rodině. A pokud není biologická, měl by stát podporovat umisťování dětí do rodin náhradních. S tímto trendem plně koresponduje i nově schválená novela Zákona o sociálně právní ochraně dětí platná od 1. ledna 2013. Přijetím novely je dán jasný signál, že reforma systému péče o ohrožené dítě začíná nabírat konkrétní obrysy. Mění se princip odměny pěstouna, která byla vyňata z dávek státní sociální podpory, a má teď zcela specifické postavení. Jedná se o finanční odměnu těm, kdo pečují o děti v pěstounské péči. Pro účely zákonů upravující daně z příjmů, pojištění na sociální zabezpečení, pojistné na úrazové pojištění a pojištění na všeobecné zdravotní pojištění je vnímána jako příjem ze závislé činnosti. To znamená, že pěstoun není již příjemcem sociálních dávek, což, principiálně vzato, mohlo být vnímáno jako dehonestující. Nyní je pěstoun opravdu příjemcem odměny, a doba, kdy pečuje o dítě v pěstounské péči, je dobou započitatelnou pro výpočet důchodu. Tím stát dává najevo, že pěstounské péče si cení a náležitě ji ohodnotí. Dále z novely vyplývá, že dítě do tří let věku, které nemůže být v péči vlastních rodičů, nesmí být bez závažných důvodů umístěno v ústavním zařízení, ale musí být svěřeno do pěstounské péče na přechodnou dobu. To znamená, že než se podaří buď sanovat biologickou rodinu, nebo než se podaří nalézt rodinu adoptivní či trvalé pěstouny, dítě je místěno právě u přechodných pěstounů, kde je mu zajištěna náležitá rodinná péče a je tak zamezováno vzniku citové deprivace. Hodnotíme-li naše rozhodnutí přijmout děti do pěstounské péče z osobního hlediska a s dosavadní pětiletou zkušeností, určitě bychom neměnili. Přestože jsme měli profesní zkušenost s dětmi s citovou deprivací, po přijetí dětí jsme byli dennodenně překvapováni jejím praktickým dopadem. Začátky pro nás coby rodiče-začátečníky nebyly vůbec jednoduché. Problémy, se kterým se samozřejmě potýkáme a jistě potýkat budeme (puberta nás teprve čeká) jsou však tisíckrát převáženy tím, co nám děti dávají. Třeba drobnostmi, kterými nás dokážou každý den nabíjet. A ačkoli jsme původně plánovali větší rodinu, naši tři prckové nám ukazují, že potřebují tolik naší pozornosti, energie a zájmu, že by nebylo prospěšné, kdybychom přijali další děti. Alespoň ne v několika následujících letech. Takhle se ještě stále vejdeme do obyčejného osobního auta a budíme zdání docela normální rodinky… Věříme, že naše pěstounské děti byly jedněmi z posledních, o které se nepostarala biologická rodina a které tímto vlivem musely strávit první tři až čtyři roky svých životů v kojeneckém ústavu. Z uvedené kasuistiky zcela zřetelně vystupují faktory, kterými ústav negativně ovlivňuje zdravý a hlavně přirozený rozvoj dítěte. Jistě bychom předešli mnoha vzniklým a také dalším očekávaným problémům, kdybychom si naše tři děti přebírali v nižším věku nikoli z ústavu, ale z kvalitní pěstounské rodiny. Použitá literatura Bowlby, J. (2010). Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Portál: Praha. Klimeš, J. (2008). Budování identity dítěte. Občanské sdružení Rozum a Cit: Praha. Konečná, H. (2012). O negenetickém rodičovství trochu jinak. SNRP: Praha. Dostupné na: http://www.nahradnirodina.cz/files/File/o_negenetickem_rodicovstvi.pdf. (Staženo 10. 1. 2013). Matějček, Z., Bubleová, V. & Kovařík, J. (1997). Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Psychiatrické centrum: Praha. 168
Matějček, Z. et al. (1999). Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Portál: Praha. Matějček, Z. et al. (2002). Osvojení a pěstounská péče. Portál: Praha.
169
NÁROČNÉ SITUÁCIE V PRÁCI S NEGATÍVNYM DOPADOM NA RODINNÝ ŽIVOT DEMANDING SITUATIONS AT WORK WITH A NEGATIVE IMPACT ON FAMILY LIFE Zuzana POLŤÁKOVÁ Katedra psychológie FF Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, SR,
[email protected]
Abstrakt: Príspevok sa zameriava na obsahovú analýzu náročných situácií prežívaných na pracovisku, s následným negatívnym dopadom na rodinný život. Dáta sú získané zo štruktúrovaných interview zameraných na problematiku zvládania nárokov pracovného a rodinného života. Sú analyzované odpovede 45 manželských párov, kde obaja manželia sú zamestnaní a starajú sa minimálne o jedno dieťa. Obsahovo sú náročné situácie charakterizované dĺžkou pracovného času, medziľudskými vzťahmi na pracovisku, organizačnými charakteristikami samotnej práce apod. Výsledky naznačujú, že bez ohľadu na obsah náročnej (stresujúcej) situácie, má takmer vždy takáto situácia negatívny dopad na rodinný život, čo potvrdzuje predpoklad, že pracovnú rolu nemožno oddeliť od rodinného života. Abstract: This paper focuses on the content analysis of experienced demanding (stressful) situations in the workplace, with a consequent negative impact on family life. Data are obtained from a structured problem – focused interviews concentrated on the problems of coping with demands of both, work and family life. Responses from 45 couples, where both spouses are employed and take care of at least one child, are analyzed. Demanding (stressful) situations are characterized by long working hours, interpersonal relations in the workplace, organizational characteristics of the work itself, etc. The results indicate that regardless of the content, demanding (stressful) situation has almost always a negative impact on family life, which confirms the assumption that work role can not be easily separated from family life. Kľúčové slová: Náročné situácie, stres, práca, rodinný život, obsahová analýza. Keywords: Demanding situations, stress, work, family life, content analysis.
1 Úvod Podľa údajov Európskej agentúry pre bezpečnosť a zdravie pri práci z roku 2009, stres v súvislosti s prácou je druhou najčastejšie uvádzanou príčinou vzniku zdravotných ťažkostí. V roku 2005 sa týkal 22% zamestnaných ľudí v EÚ, pričom ich počet neustále narastá. Dôvody, prečo je nutné zaoberať sa pracovným stresom, sú viac ako zrejmé, jeho dôsledky sa prejavujú nielen na úrovni jednotlivca, ale aj na úrovni organizácie. Predmetom nášho výskumu sú faktory stresu na pracovisku, a súčasne jeho negatívne dôsledky na úrovni jednotlivca. 2 Teoretické východiská 2.1 Faktory stresu v práci V odbornej literatúre sa môžeme stretnúť s rozličnými prístupmi k deleniu faktorov stresu. Napríklad R. S. Lazarus a J. B. Cohen (in: Berryová, 2009) delia stresory podľa sily a oblasti pôsobenia do troch kategórií: 1. prevratné javy, náhle a silné udalosti, ktoré sa týkajú väčšej 170
skupiny ľudí, 2. silne pôsobiace udalosti, ktoré sa týkajú menšieho počtu ľudí, a 3. bežné, každodenné problémy. Väčšina stresorov pôsobiacich na pracovisku patrí do kategórie každodenných ťažkostí. S ich podrobným delením sa môžeme stretnúť v novšej publikácii (Cox, Griffiths, Gonzalez, 2000), kde autori rozlišujú: 1. fyzikálne faktory a 2. psychosociálne stresory. Psychosociálne faktory stresu môžeme definovať ako aspekty pracovnej činnosti, v zmysle pracovnej úlohy alebo organizácie práce so sociálnym a environmentálnym kontextom, ktoré majú potenciál spôsobiť psychické alebo fyzické ujmy. Sú to teda všetky sociálne a psychologické podmienky práce a pracovného prostredia. Na základe viacerých výskumov kolektív autorov (tamtiež) v publikácii zameranej na pracovný stres rozdeľuje psychosociálne faktory do desiatich kategórií (organizačná kultúra, rola v organizácii, vývin kariéry, miera rozhodovania a kontroly, interpersonálne vzťahy, pracovné prostredie a prostriedky na prácu, design úlohy, pracovný čas, pracovné zaťaženie a prelínanie práce a rodiny). Vo výskumne zameraných štúdiách sa len zriedkavo stretneme s prístupom, ktorý by skúmal všetky uvedené kategórie stresorov. Konkrétne faktory stresu sú zväčša autormi volené na základe konkrétne používanej metódy získavania dát. Medzi najvyužívanejšie dotazníky pritom môžeme zaradiť dotazník Occupational Stress Inventory – Revised Edition, OSI – R (Osipow, 1998), Occupational Stress Indicator, OSI (Williams, Cooper, 1998) a Pressure Managment Indicator, PMI (Williams, Cooper, 1998, Lee et al., 2011). Mnohé aktuálne výskumy zamerané na skúmanie problematiky pracovného stresu využívajú len vybrané škály z uvedených dotazníkov (napr. Khan, Raza, Ali, 2007), príp. vlastné skonštruované dotazníky určené na hodnotenie konkrétnych faktorov stresu (napr. Sancini et al., 2010; Sourati, Alipour, 2011). U nás a v Českej republike sa na zisťovanie pracovnej záťaže štandardne už niekoľko rokov využíva Meisterov dotazník na hodnotenie psychickej záťaže pri práci. Dotazník meria celkovú mieru psychickej záťaže v práci, pričom jednotlivé položky (10) sýtia tri faktory (Židková, 2003): 1. preťaženie, 2. monotónia a 3. nešpecifický faktor. Na Slovensku je hodnotenie psychickej záťaže pre jednotlivé vykonávané povolania zákonom určené, pričom práve Meisterov dotazník je legislatívne určený nástroj (Vyhláška MZ SR č. 542/2007 Z.z.). Niektorí autori (napr. Narayanan, Menon, Spector, 1999) upozorňujú, že štandardne využívané škály na hodnotenie pracovných stresorov môžu, ale nemusia zahŕňať všetky faktory pracovného stresu relevantné pre skúmanú populáciu. Z tohto dôvodu odporúčajú používanie dotazníkov s otvorenými otázkami, teda získavanie faktorov stresu a ich kategórií prostredníctvom voľnej produkcie participantov. Keďže v našich podmienkach zatiaľ nie je dostupná dotazníková metóda, pomocou ktorej by bolo možné identifikovať jednotlivé faktory stresu, javí sa použitie otvorených otázok ako najvhodnejšie riešenie. 2.2 Prelínanie práce a rodiny Problematika prepojenia práce a rodiny sa v súčasnej dobe stáva predmetom mnohých výskumov v zahraničí, zriedkavejšie tiež v SR (Fedáková, 2011). Vo všeobecnosti hovoríme o dvoch typoch dôsledkov vzájomného prepojenia spomínaných domén, negatívnych (konflikt) a pozitívnych (obohatenie). Náš výskum je zameraný na negatívne dôsledky takého prepojenia, teda na konflikt práce a rodiny. Konflikt práce a rodiny je definovaný ako forma medzirolového konfliktu, kedy tlaky rolí v oblasti rodiny a práce sú po istej stránke vzájomne nekompatibilné (Greenhaus, Beutell, 1985; in: Amah, 2009). Autori pritom poukazujú na tri rôzne možné zdroje konfliktu 1. konflikt založený na čase, 2. konflikt založený na napätí a 3. konflikt založený na správaní. Konflikt práce a rodiny založený na čase (time – based conflict) vzniká v dôsledku venovania času plneniu jednej roly v neprospech inej (konkurenčnej roly), teda napr. čas strávený v práci (nadčasy, víkendy či práca na zmeny) bráni jedincovi tráviť čas so svojou 171
rodinou a naopak čas strávený s rodinou, opatrovanie chorých detí resp. partnera bráni aktívne sa zúčastňovať pracovného procesu. Konflikt založený na napätí (strain – based conflict) vzniká v dôsledku napätia v jednej z oblastí, teda napätie, ktoré vzniká v pracovnom prostredí ovplyvňuje fungovanie jedinca v rodine a naopak. Pritom napätie v oboch oblastiach môže vzniknúť z rôznych príčin, najčastejšie ako dôsledok neprimeranej psychickej alebo fyzickej záťaže, vyčerpania, únavy, frustrácie či nízkej sociálnej opory. Posledným typom konfliktu je konflikt založený na správaní (behavior – based conflict), ktorý vzniká ak jedinec nie je schopný zosúladiť správanie, ktoré je vyžadované v rámci jednej roly so správaním očakávaným v druhej (napr. od otca a manžela sa očakáva, že bude starostlivý, láskavý, hravý, ale takéto správanie je vo výraznom rozpore so správaním vysoko postaveného manažéra, ktorý v súlade so svojou pracovnou rolou je sebavedomý, agresívny a vysoko objektívny v prejavoch svojho správania). Uvedená teória pracovno – rodinného konfliktu veľmi jasne definuje zdroje konfliktu, avšak nerozlišuje prostredie vzniku tohto konfliktu, ktorý môže vznikať jednak v prostredí práce, ale tiež v rodine. Tento nedostatok dopĺňa Guteková so spoluautormi (1991), ktorí pri vysvetľovaní konfliktu práce a rodiny explicitne rozlišujú medzi doménou práce a doménou rodiny, rozlišujú teda dva typy konfliktov: 1. práca zasahuje do rodiny (work to family conflict) a 2. rodina zasahuje do práce (family to work conflict). Tento model sa od pôvodného modelu odlišuje najmä tým, že konflikt práce a rodiny nevníma ako jednosmerné zasahovanie pracovnej roly do rodinného života ale berie do úvahy aj možné vplyvy rodiny jedinca na jeho efektívne fungovanie v práci, na druhej strane mu však chýba delenie možných zdrojov konfliktu. Práve z tohto dôvodu vznikol spojením dvoch predošlých modelov tretí, najnovší model konfliktu práce a rodiny, ktorý berie do úvahy jednak aspekty pôvodnej teórie, jednak dva možné smery fungovania konfliktu. Tento model môžeme nazvať multidimenzionálny (Carlson et al., 2006; in: Stoddard, Madsen, 2007). Vzájomnými kombináciami dvoch smerov a zároveň troch aspektov konfliktu rodinnej a pracovnej roly vzniká 6 typov pracovno – rodinného konfliktu. Autori teda rozlišujú konflikt v smere práca zasahuje do rodiny založený na čase, napätí a správaní a rovnako konflikt v smere rodina zasahuje do práce založený na čase, napätí a správaní, zároveň však poukazujú aj na možné pozitívne vzájomné pôsobenie oboch domén. Vzhľadom na to, že konflikt pracovnej a rodinnej roly je problémom dvoch samostatných domén jedinca, pričom sa bytostne dotýka samotného jedinca, rozlišujeme niekoľko typov predpokladov jeho vzniku. Sú to jednak predpoklady pracovné (doména práce), nepracovné (doména rodiny, napr. prítomnosť detí v rodine, kvalita manželského vzťahu, sociálna opora či similarita partnerov v kariérnej orientácii) a tiež osobnostné (na strane jedinca, napr. osobnostné charakteristiky jedinca) zahŕňajúce tiež demografické premenné (vek, gender, dosiahnuté vzdelanie). V našej práci sa zameriavame na stres pôsobiaci na pracovisku a jeho následné negatívne pôsobenie na jedinca a jeho rodinný život. Svojim spôsobom teda sledujeme konflikt v smere práca zasahuje do rodiny, pričom sa konkrétne zameriavame na pracovné predpoklady jeho vzniku. Z tejto oblasti sa najčastejšie na vzniku konfliktu podieľa dĺžka pracovného času, pracovná spokojnosť, sociálne vzťahy jedinca na pracovisku, organizačná kultúra, ale tiež nejednoznačnosť rolí či problematika finančného zabezpečenia. Rovnako ako predpoklady pre vznik sledovaného konfliktu, predmetom výskumu sa čoraz častejšie stávajú jeho možné dôsledky. Ich postupná identifikácia a dôslednejšie rozlíšenie stále viac upozorňujú na dôležitosť uvedenej problematiky a možnosti riešenia, resp. zníženia vplyvu v negatívnom zmysle. Tak ako v prípade prediktorov vzniku aj samotné dôsledky konfliktu práce a rodiny sa objavujú v oboch doménach, ktorých sa sledovaný konflikt 172
týka, teda tak v rodine ako aj v práci. Iným spôsobom sa dá povedať, že dôsledky konfliktu práce a rodiny sa objavujú jednak na strane jedinca (v intrapersonálnom zmysle – depresie, anxieta, zdravotné ťažkosti alebo v interpersonálnom zmysle – konflikty s partnerom, deťmi a pod.) a tiež na strane organizácie (absenteizmus, úvahy o zmene práce a s tým spojená strata talentovaných zamestnancov a pod.). V našej práci sa sústreďujeme na dôsledky na strane jedinca (v intrapersonálnom aj interpersonálnom zmysle), pričom pre výskum sme zvolili exploratívny design, vzhľadom na to, že v našich podmienkach (SR, ČR) existuje len málo prác venovaných tejto problematike, z ktorých by sme mohli vychádzať (Fedáková, 2011). Cieľom našej práce je identifikovať konkrétne faktory stresu v práci u zamestnaných rodičov (matiek a otcov) a súčasne negatívne dôsledky jeho pôsobenia na rodinný život, teda dôsledky konfliktu práce a rodiny, v smere práca zasahuje do rodiny. 3 Metódy Vzhľadom na nedostatok prác z nášho prostredia, sme zvolili exploratívny design výskumu. Predkladaný výskum má kvalitatívny charakter, so zameraním na obsahovú analýzu získaných dát. Pre získavanie dát sme zvolili formu otvorenej otázky, teda faktory stresu a tiež jeho dôsledky v oblasti rodiny sú identifikované prostredníctvom voľnej produkcie participantov. 3.1 Participanti Problematika balancovania medzi rodinným a pracovným životom sa v dostupných výskumoch najčastejšie spája so ženskou populáciou, len veľmi málo pozornosti sa venuje pracujúcim otcom (Fedáková, 2011). Je však viac ako zrejmé, že aj pracujúci otcovia prežívajú podobné pracovno – rodinné konflikty. Táto zmena pravdepodobne súvisí so stieraním rodových rozdielov v zmysle požiadaviek na výkon v pracovnej i rodinnej oblasti. Z tohto dôvodu sme sa rozhodli pre skúmanie problematiky u žien/matiek aj mužov/otcov. Základný súbor je teda tvorený pármi zamestnaných rodičov, ktorí obaja pracujú na plný úväzok a zároveň sa starajú o minimálne jedno dieťa vo veku troch až dvanástich rokov. Výskumná vzorka participantov bola získaná príležitostným výberom. Vzorka je tvorená 45 manželskými pármi, rozloženie z pohľadu veku je uvedené v tabuľke (Tab. 1). Tabulka 1: Rozloženie vzorky respondentov podľa veku Najmladší Najstarší Priemer Ženy (N=45) 23 48 35,4 Muži (N=45) 23 58 37,7 Páry vo výskumnom súbore vychovávajú najčastejšie dve (21 párov) alebo jedno dieťa (19 párov), menej často tri deti (4 páry) a jeden pár vychováva 4 deti. Priemerná dĺžka vzťahu je 12,5 roka. 3.2 Metódy zberu dát Dáta sme získali prostredníctvom hĺbkového štruktúrovaného interview, realizovaného individuálne s každým jednotlivcom. Tento postup sme zvolili z dôvodu vytvorenia dôveryhodnej atmosféry a pre zabránenie možných vzájomných vplyvov partnerov. Zo širšie zameraného interview sme pre potreby predkladaného výskumu analyzovali odpovede na dve otvorené otázky: 1. Popíšte náročnú situáciu v práci, ktorá mala negatívny dopad na Váš rodinný život. 173
2. Stáva sa, že čas venovaný práci Vám znemožňuje venovať sa rodinným povinnostiam? Odpovede sme triedili do prirodzených skupín (kategórií) podľa spoločných znakov výpovedí. Niektoré výpovede sú veľmi komplexné, čo spôsobuje, že niektoré kategórie sa môžu prekrývať. Z tohto dôvodu sme zvolili spôsob zobrazenia, kde hrubým písmom sú zvýraznené spoločné znaky odpovedí pre danú kategóriu, pričom celé výroky sú znázornené kurzívou. 4 Výsledky Výsledky prezentujeme samostatne pre oblasť faktorov stresu a samostatne pre negatívne dôsledky. Autentické výroky sú zväčša ponechávané v plnom znení, čo vo väčšine prípadov znamená prepojenie oboch oblastí výsledkov. 4.1 Faktory stresu Najčastejšie uvádzané faktory pracovného stresu pôsobiace na rodinný život sú rovnaké pre skupinu žien i mužov, sú to odpovede v kategóriách pracovný čas (N=50) a pracovná záťaž (N=22). Tretím stresorom v poradí pre mužov je otázka finančného zabezpečenia rodiny (N=7) a pre ženy konflikty na pracovisku (N=6). Pracovný čas Odpovede týkajúce sa pracovného času, v zmysle vyžadovaných nadčasov: „V prípade práce mimo pracovnej doby, vtedy nemôžem byť s rodinou“ (muž, 39) alebo: „Keď ostávam dlhšie v práci, partnerovi to nevyhovuje“ (žena, 33), „Občas sa stáva, že je toho v práci viac a s manželom vtedy pracujeme dlhšie, možno aj v noci“ (žena, 36), pravidelných služobných ciest: „Počas týždňa často bývam na služobných cestách, všetku starosť o chod domácnosti preberá na seba moja manželka“ (muž, 36). Do tejto kategórie sme tiež zaradili odpovede týkajúce sa nárokov na tzv. pohotovosť vo voľnom čase (vyskytujúce sa napr. u policajtov, hasičov, lekárov a pod.):“...neustále aj počas voľna musím byť na telefóne kvôli pohotovosti...“ (žena, 26), nepravidelnosť pracovného času, resp. nepredvídateľné nároky na prácu: „Keď ma súrne, nečakane odvolajú do roboty.“ (žena, 38), „Spomínam si na jeden nočný výjazd z práce...“ (žena, 39). Pracovné záťaženie Pracovné zaťaženie sa dá vyjadriť ako miera požiadaviek na prácu. Rozlišujeme kvantitatívne zaťaženie, ktoré hovorí o požiadavkách na množstvo práce a kvalitatívne zaťaženie vypovedajúce o náročnosti práce (Cox, Griffiths, González, 2000). Pracovné zaťaženie je v našom súbore druhou najčastejšie uvádzanou skupinou uvádzaných pracovných stresorov. V skupine mužov sme identifikovali 10 takýchto odpovedí: „Pri veľkom nápore v práci...doma som potom podráždený a nevrlý.“ (muž, 43) či „Niekedy ak je práca náročná, tak pociťujem väčšiu únavu či nápor na psychiku a potrebujem viac oddychu, ale zatiaľ sa mi za tie roky nestalo, že by som to nezvládal, či vybuchol...ak je toho na mňa veľa manželka to vidí a vieme si to nejako zariadiť, aby som mal ten potrebný čas na oddych.“ (muž, 37), tiež kvalitatívne: „Výkon v práci musí byť vždy 100%...únava z práce niekedy negatívne ovplyvňuje moje správanie doma.“ (muž, 58). V skupine žien sme podobných odpovedí identifikovali 12: „Práca...bola veľmi náročná, väčšinou som bola podráždená a nepokojná. Keď som sa vrátila domov z roboty, trvalo mi minimálne hodinu kým som bola schopná odložiť negatívne emócie spôsobené prácou.“(žena, 35), alebo kvalitatívne: „Keď je v práci silný nátlak a vyžadujú ťažko zvládnuteľné veci. Vtedy si často nosím prácu domov a riešim ju po nociach.“ (žena, 28).
174
Financie V skupine mužov je tretím najčastejšie uvádzaným faktorom stresu obava o finančné zabezpečenie rodiny, či iné napätie súvisiace s finančným ohodnotením práce (7 odpovedí): „...keď mi šéf nevyplatil presne výplatu...“ (muž, 47), „...keď som musel odísť pracovať do Holandska, aby sme mali peniaze na živobytie...“ (muž, 36). U žien sa iba jedna odpoveď týka financií: „Keď príde malá výplata.“ (žena, 38). Interpersonálne vzťahy Interpersonálne vzťahy na pracovisku sú kategóriou, ktorá sa môže prejavovať na troch úrovniach: 1. vzťahy s nadriadenými, 2. vzťahy s podriadenými, a 3. vzťahy s kolegami v rovnocennom postavení. Stresujúco pôsobí, ak sú vzťahy na ktorejkoľvek úrovni narušené, či už v zmysle komunikácie alebo sociálnej izolácie. V našom výskume sme identifikovali odpovede spadajúce do všetkých troch úrovní: Vzťahy s nadriadenými Osem odpovedí, z toho 5 v skupine žien a 3 v skupine mužov sme zaradili do kategórie „nadriadení“. Sú to odpovede týkajúce sa konfliktov s nadriadeným, príp. vnímaný neadekvátny tlak zo strany nadriadených: „Mňa sa vie dotknúť najviac neoprávnená kritika nadriadených na štýl mojej práce, potom to prenášam aj do rodinného prostredia, som viac nervózna.“ (žena, 39), „Noo, to je stres psychický zvrchu, keď na teba tlačia, aby si podávala nejaký výkon a ten výkon nebol dobre podaný (podľa vrchnosti), nie sú spokojní, takže som nervózna doma. Tým pádom tá rodina nie je spokojná, lebo keď príde matka unavená, nespokojná, má problémy v robote tak ani ten výkon doma nie je dobrý a je nervózna a nepríjemná aj na domácich, teda na rodinu.“ (žena, 33), „Niekedy sú to konflikty s vedením...“ (muž, 41), „V minulosti som mala konflikty s bývalou šéfkou a vtedy bolo pre mňa veľmi náročné nepreniesť si tieto pocity domov...bola som viac podráždená, nervózna a vyčerpanejšia.“ (žena, 48). Vzťahy s kolegami Ženy ako tretí najčastejší faktor pracovného stresu uvádzajú konflikty na pracovisku medzi spolupracovníkmi (6 odpovedí): „keď je v práci nervozita a zbytočné hádky medzi ľuďmi, tak sa iba ťažko dokážem odreagovať.“ (žena, 28). Vzťahy s podriadenými „Bolo to vtedy, keď sme mali v práci problémy so zamestnancami, musel som túto situáciu riešiť a svoju nervozitu a negatívnu energiu som preniesol domov...“ (muž, 35) Práca s ľuďmi (služby, pomáhajúce profesie) Samostatnou kategóriou interpersonálnych vzťahov sú stresory vyplývajúce z práce, ktorej podstatou je poskytovanie služieb iným (služby): „Keď mi niekto vráti jedlo, že sa to nedá jesť alebo tam nájde vlas, tak som nahnevaná.“ (žena, 30), „Keď napíšu nejakú sťažnosť klienti a rodina sa ma nevie zastať. Trápi ma to, som ustarostená, nepríjemná, podráždená aj doma, rozčúlim sa na všetkom.“ (žena, 39), „...alebo ma vytočí zákazník kvôli reklamácii, to je kapitola sama o sebe.„ (muž, 43), „ako živnostník sa musím viac prispôsobovať zákazníkom, čo častokrát nevyhovuje manželke, tak musím hľadať kompromis, čo nie je vždy jednoduché...“ (muž, 47), či starostlivosť o druhých (pomáhajúce profesie): „...pri práci sa stretávam s množstvom žien, pacientok, ktoré na mňa prenášajú svoje problémy, zdravotné i osobné, ktoré musím promptne riešiť, po práci bývam niekedy nesmierne psychicky vyčerpaná.“ (žena, 46). Ďalšie identifikované kategórie stresorov zastúpené menším počtom odpovedí 1. Nezdar či neúspech v práci (3 odpovede v skupine žien, 2 odpovede v skupine mužov): „Začiatky môjho nového zamestnania neboli ľahké. Keď sa mi niečo nevydarilo v robote, 175
bola som nešťastná a nedokázala sa od toho odpútať. Deti na mne hneď videli, že niečo nie je v poriadku.“ (žena, 35), „Keď sa niečo v robote nepodarí, tak to poväčšine prenášam aj na svoju rodinu.“ (muž, 47). 2. Napätie súvisiace s konkrétnou náplňou práce (3 odpovede v skupine mužov i žien): „Keď podávame daňové priznania, vtedy máme všade doma rozložené účtovníctvo, v obývačke aj v kuchyni. A nedá sa tam normálne žiť.“ (muž, 38), „V práci je stresových situácií oveľa viac. Väčšinu viem vyhodiť z hlavy ako náhle zamykám prevádzku, niektoré nie. Trebárs keď mešká tovar, ktorý už mal byť na stavbe a dodávateľ sa tvári že všetko je v poriadku a potom z neho vylezie, že to zabudol poslať. To ma tak vydráždi, že to prenesiem domov a bývam hnusný, kým sa neukľudním a potom to má negatívny dopad, pretože tou zlou náladou opvlyvňujem rodinu.“ (muž, 43). 3. Nešpecifikované zdroje stresu (3 odpovede v skupine mužov, 2 v skupine žien): „...pracovné problémy riešime s manželom aj doma.“ (žena, 46), „V mojom zamestnaní (som hasič) zažívam rôzne situácie, niekedy aj nepríjemné. A niekedy to ostane v hlave dlhšie ako by som možno chcel.“ (muž, 37). 4. U niektorých participantov sme identifikovali jedinečné faktory stresu ako napríklad odchod vlastnej manželky z vlastnej firmy, práca v zahraničí „..keď som musel odísť pracovať do Holandska, aby sme mali peniaze na živobytie. Bolo to prvé odlúčenie od mojej rodiny...Pre mňa to bolo veľmi stresujúce a depresívne.“ (muž, 36), nenaplnené očakávania: „Nepovýšili ma, keď som to očakával a bol som z toho veľmi rozhodený.“ (muž, 39), „keď je v práci niečo sľúbené, napríklad provízie a potom sa dajú v inej výške ako boli sľúbené, v rodine sa vtedy mal narodiť druhý syn, počítali sme s nimi a viedlo to k výčitkám zo strany manželky a k mojim pocitom zlyhania.“ (muž, 47), obava o stratu zamestnania z dôvodu dlhodobej práceneschopnosti, pracovný úraz: „Keď mi stroj odrezal prst v práci, tak som chvíľku nemohla šoférovať.“ (žena, 30) či povinnosti súvisiace s vývinom kariéry: „...tie kredity to je také náročnejšie...“ (žena, 33). Stres z práce neprenášam V oboch skupinách sa vyskytujú participanti, ktorí uvádzajú, že stres z práce domov neprenášajú: „Prácu od rodiny selektujem a úspešne sa mi to darí. Disciplína musí byť!“ (muž, 39), „ja som učiteľ v škole a mimo školu sa chcem venovať rodine a nie riešiť niečo iné.“ (muž, 34), „Čas pre prácu a rodinu striktne selektujem.“ (žena, 38). Ani v jednom prípade sa nejedná o odpovede oboch partnerov manželského páru. 4.2 Negatívne dôsledky Celkový počet odpovedí pre negatívne dôsledky v skupine žien je 62, v skupine mužov 53. Početnosť odpovedí v jednotlivých kategóriách sa pre obe skupiny odlišuje. U mužov sme zaznamenali najviac odpovedí v kategórii „neprítomnosť v rodine“ (N=17) a konflikty v rodine (N=12). U žien je najviac odpovedí v kategórií „organizácia času“ (N= 15), „atmosféra v rodine“ (N=9) a „nedostatok venovania sa deťom“ (N=6). Z hľadiska negatívnych pocitov, ktoré prináša pracovný stres v skupine žien ide najmä o nervozitu, podráždenosť, nepokojnosť, únavu, hnev, trápenie, výčitky a neistotu (N=23). V skupine mužov je podobných odpovedí menej (N=10) a menované pocity sú obavy, nervozita, vina, pocit zlyhania, znechutenie, zlá nálada. Neprítomnosť v rodine/organizácia času V súvislosti s pracovným časom ako najčastejšie uvádzané negatívne dôsledky muži uvádzajú svoju neprítomnosť v rodine vo všeobecnosti: „...trávim pomerne veľa času v práci a nemôžem sa plnohodnotne venovať domácim prácam, manželke ani dcére. Niektoré veci, čo sa týkajú malej som prešvihol" (muž, 28), „ Som stále v robote a mám málo času na rodinu.“ (muž, 43), „Tak napríklad tie školenia, nikto mi to nezaplatí, strávil som tam zbytočne veľa svojho voľného času, bolo to nezáživné, nič mi to nedalo...keby som to nepotreboval k lepšiemu ohodnoteniu v práci, nikdy 176
by som to neabsolvoval. Iba čo ma to obralo o čas s rodinou. Dcéra je ešte malá a ja si viem predstaviť aj lepšie využitie prázdnin ako toto.“ (muž, 34). Na rozdiel od mužov, v skupine žien, je najväčším negatívom organizácia času pre rodinné povinnosti: „Niekedy sa mi stáva, že musím ostať v práci dlhšie, a potom mám problém si poriadne zorganizovať čas, lebo nič nestíham, keďže už aj pri normálnej pracovnej dobe chodím domov až neskoro poobede. Syna treba vybrať zo školy v určitý čas, čo nestíham, keď musím ostať v robote dlho.“ (žena, 48). Aj u mužov sa však môžeme stretnúť s tým, že im pracovný čas komplikuje organizáciu času pre rodinné povinnosti (4 odpovede): „...niekedy keď mám služobné cesty a predĺži sa čas jednania, nemám čas vyzdvihnúť deti zo školy a zaviesť ich na tréning.“ (muž, 47). Zaznamenali sme aj odpoveď, kedy pracovný čas je zdrojom konfliktov a výčitiek: „Keď ostávam dlhšie v práci, partnerovi to nevyhovuje“ (žena, 33). Konflikty v rodine V skupine mužov sa pomerne často ako dôsledok pracovného stresu v rodinnom prostredí objavujú konflikty s partnerkou (8 odpovedí) alebo s deťmi (4): „Bolo to vtedy, keď sme mali v práci problémy so zamestancami, musel som túto situáciu riešiť a svoju nervozitu a negatívnu energiu som preniesol domov tak, že som sa hádal so ženou, kričal som na deti...“ (muž, 35), u žien sa takáto odpoveď vyskytuje dvakrát: „...rozčúlim sa na všetkom...“ (žena, 39). Narušenie atmosféry Ďalšiu skupinu tvoria dôsledky v podobe narušenia celkovej atmosféry v rodine (9 odpovedí u žien, 2 odpovede v skupine mužov): „Určite je to stres z hromadenia pracovných povinností, nedokončená práca, konflikty na pracovisku, ktoré musím ako riaditeľka riešiť a zaujať k nim správne stanovisko. Doma o tom veľa rozmýšľam a môžem sa zdať rozladená, čo deti aj manžel vycítia, narúša to domácu harmóniu.“ (žena, 38). Venovať sa deťom V skupine žien sa vyskytujú tiež odpovede týkajúce sa výčitiek z nedostatočného venovania sa deťom (6 odpovedí): „Občas sa stáva, že je toho v práci viac a s manželom vtedy pracujeme dlhšie, možno aj v noci. Nie je to dobre pre dcéru, máme výčitky, že sa jej nemôžeme venovať.“ (žena, 36), „Keď sa robia nejaké tie projekty v škole a tak, to zaberie veľa času a potom sa mi zdá, že som s malou strašne málo a že je nejako bokom. Hnevá ma to, že je to tak a snažím sa to úplne odstrániť, no nejde to vždy.“ (žena, 33). Podobné odpovede však môžeme nájsť u mužov: „Teraz keď je sezóna, predlžuje sa pracovná doba a do práce sa musí ísť aj v sobotu. Človek chodí z práce unavený, doma ešte ako tak porobí čo musí a na viac sa nezmôže. Určite tým klesá aj kvalita interakcie medzi rodičom a dieťaťom, hry sú pasívnejšie a menej sa človeku do toho chce. Niekedy sa objaví aj (ja to tak volám) odkladací syndróm, kedy je človek rád ak si dieťa pozrie rozprávku a má pokoj.“ (muž, 23), hoci muži častejšie hovoria o nedostatku času s rodinou ako celkom: „... niekedy to ostane v hlave dlhšie ako by som možno chcel. Vtedy doma nebývam sám sebou, teda chcem mať čas pre seba a možno sa nevenujem rodine tak plnohodnotne ako by som mal.“ (muž, 37). Nosenie práce domov/premýšľanie nad prácou Pracovný stres môže v rodinnom prostredí pôsobiť aj formou prenášania práce do domáceho prostredia: „...áno, niekedy pracujem aj doma.“ (žena, 38) , príp. premýšľania nad prácou:“ „Pri nahromadení množstva ťažko riešiteľných úloh v práci, doma rozmýšľam nad ich riešením a nesústredím sa na rodinné povinnosti“ (žena, 43). Negatívne pocity Samostatnou skupinou dôsledkov sú rozličné negatívne pocity, ktoré sa spájajú s prežívaním napätia či stresu na pracovisku a sú následne „prenášané“ do domáceho prostredia. 177
Najčastejšie uvádzané pocity sú únava: „Chodievam domov často z práce unavená a potom si doma nemôžem oddýchnuť, lebo sa musím postarať o domácnosť, ako uvariť, upratať a tým, že som unavená je pomerne ťažké sa na to sústrediť.“ (žena, 27), podráždenosť, nervozita: „Ak je toho v práci na mňa veľa som podráždený a vybíjam si to na rodine bez príčiny.“ (muž, 38), „...potom to prenášam aj do rodinného prostredia, som viac nervózna.“ (žena, 39), „...svoju nervozitu a negatívnu energiu som preniesol domov...“ (muž, 35), hnev : „...bola som nahnevaná...“ (žena, 30), „...som si všetku zlosť priniesol domov a hádal sa s celou rodinou...“ (muž, 47), trápenie: „...bola som nešťastná a nedokázala som sa od toho odpútať.“ (žena, 35), „Trápi ma to, som ustarostená...“ (žena, 39) pocit viny, výčitky: „nie je to dobré pre dcéru, máme výčitky, že sa jej nemôžeme venovať“ (žena, 33), znechutenie: „zo všetkého toho som znechutený..“ (muž, 29), pocit zlyhania: „ ...počítali sme s tými a viedlo to k výčitkám zo strany manželky a k mojim pocitom zlyhania.“ (muž, 47), celková nepohoda: „Keď mi niekto vyčíta, že nemôžem na poslednú chvíľu zastupovať, ak si mám vyzdvihnúť deti. Krivdí sa mi a vnímam to ako značnú nepohodu.“ (žena, 34). Zdravotné ťažkosti Vo výskumoch veľmi často uvádzaný dôsledok pracovného stresu, zdravotné ťažkosti sa v našom výskume objavil iba jedenkrát, v reakcii ženy na pravidelné neadekvátne správanie nadriadenej: „Mám vedúcu, ktorá po nás len kričí, čo sa prenáša aj na mojom zdraví, búši mi srdce, kebyže nepotrebujeme peniaze, nechala by som tú prácu.“ (žena, 36). 5 Diskusia Získané výsledky potvrdzujú závery najmä zahraničných výskumov, ktoré zdôrazňujú, že pracovnú a rodinnú oblasť nie je možné oddeliť. Len nepatrná časť participantov uvádza, že im stres z práce nezasahuje do fungovania rodiny. Medzi najčastejšie uvádzané faktory pracovného stresu, ktoré negatívne ovplyvňujú fungovanie jedinca v rodine patrí pracovný čas. Európska agentúra pre bezpečnosť a zdravie pri práci v roku 2009 (Milczarek, Schneider, Gonzalez, 2009) poukazuje na to, že zo všetkých skúmaných stresorov je najviac stresujúcou práve časová dimenzia práce, a to jednak z hľadiska rýchlosti a intenzity práce, a tiež z hľadiska dĺžky pracovného času, v súčasnosti sa k tejto kategórii tiež radia nároky na cestovanie zamestnanca. Aj známy český psychológ zaoberajúci sa problematikou pracovnej záťaže O. Mikšík (1978) medzi najvýznamnejšie pracovné stresory radí tlak nedostatku času. Podľa niektorých zahraničných autorov (napr. Fako, 2010) pravidelné nadčasy môžu spôsobovať zvýšenie miery vnímaného stresu v práci, a zároveň znižovanie možnosti regenerácie síl v podobe pracovného voľna. V konečnom dôsledku tak môže dochádzať k zvyšovaniu celkovej únavy, ktorá následne ovplyvňuje pracovný výkon jedinca (Kecklund, 2005 in: Fako, 2010). Aj z nášho výskumu je zrejmé, že časová náročnosť práce najvýraznejšie ovplyvňuje rodinný život, samotnou neprítomnosťou jedinca v rodine, problémami s organizáciou času pre rodinné povinnosti alebo únavou a následne neefektívnym fungovaním v rodine. Druhou najčastejšie uvádzanou skupinou stresorov sú odpovede týkajúce sa pracovného zaťaženia (kvantitatívneho alebo kvalitatívneho). K podobným výsledkom dospeli aj viacerí zahraniční autori (napr. Fako, 2010). Veľká časť odpovedí sa týka interpersonálnych vzťahov na pracovisku, pričom v skupine žien je výskyt takýchto odpovedí vyšší v porovnaní so skupinou mužov. Naopak u mužov sme ako zdroj stresu, napätia častejšie identifikovali obavy z finančného zabezpečenia. Vzhľadom na charakter výskumu a veľkosť skúmanej vzorky nie je možné porovnávať výsledky pre skupinu mužov a žien, ale naznačené rozdiely môžu poskytnúť smerovanie pre ďalší výskum. Pre oblasť negatívnych dôsledkov pôsobenia pracovného stresu sme identifikovali niekoľko významných kategórií. Podobne ako v prípade zdrojov stresu, aj v tejto oblasti sú 178
naznačené genderové rozdiely, ktorých potvrdenie, resp. vyvrátenie je potrebné ďalej skúmať. Najvýznamnejšou kategóriou dôsledkov je neprítomnosť muža/otca v rodine, ktorá môže byť negatívne vnímaná samotným mužom, alebo je negatívne vnímaná partnerkou, ktorá mužovi jeho neprítomnosť zazlieva a ten ako negatívny dôsledok vníma manželkine výčitky a z nich prameniace konflikty. Práve konflikty v rodine sú mužmi uvádzané ako druhý najčastejší dôsledok pracovného stresu, pričom rozlišujú konflikt so samotnou partnerkou alebo konflikt s deťmi, resp. s celou rodinou. U žien sa častejšie stretávame s odpoveďami, ktoré poukazujú nie priamo na interpersonálne konflikty ale skôr na celkové narušenie rodinnej atmosféry (harmónie). Niektoré odpovede naznačujú, že ženy na seba preberajú viac zodpovednosti za fungovanie celej rodiny. Extrémnou sa javí odpoveď 34 ročnej ženy: „Sú dni keď musím ostať v práci dlho a domácnosť prestáva fungovať.“ Najviac zastúpenou kategóriou u žien je problém organizácie času pre rodinné povinnosti, samostatnú kategóriu tvorí tiež pocit nedostatočného venovania sa deťom, na rozdiel od mužov, ktorí skôr popisujú ako negatívny dôsledok pracovného stresu svoju neprítomnosť v rodine ako takej. Samostatnou kategóriou sú odpovede popisujúce rozličné negatívne pocity súvisiace s pracovným stresom a následne „prenášané“ do domáceho prostredia. Opäť je možné badať tendenciu genderových rozdielov, keď v skupine žien sme zaznamenali 23 takýchto odpovedí a u mužov 14. Ženy sa najčastejšie popisovali ako nervózne, podráždené, unavené a tiež nahnevané či ustarostené. Muži sa popisujú unavení, nervózni, ale tiež rozladení, znechutení a s pocitom zlyhania. 6 Záver Z pohľadu veľkého množstva negatívnych dôsledkov pracovného stresu na rodinný život je potrebné bližšie skúmanie danej problematiky, najmä pre potreby možnej prevencie resp. účinnej intervencie. Zároveň je dôležité uvedomiť si vzájomné prepojenie príčin vzniku a dôsledkov konfliktu pracovnej a rodinnej roly. To, čo vzniklo ako dôsledok stresu v práci negatívne ovplyvní fungovanie jedinca v rámci rodiny, čo môže následne v negatívnom smere ovplyvniť jeho fungovanie v rámci pracovného prostredia a jeho efektívny výkon. Týmto spôsobom sa potom jedinec môže dostať do tzv. začarovaného kruhu, z ktorého cesta von môže byť veľmi náročná a zložitá. Použitá literatúra Amah, O. E. (2009). The direct and interactive roles of work family conflict and work family facilitation in voluntary turnover. International Journal of human sciences, 6 (2). Dostupné na http://www.insanbilimleri.com/en (Stiahnuté 21. 1. 2011). Berryová, L. M. (2009). Psychológia v práci. Úvod do pracovnej a organizačnej psychológie. Ikar: Bratislava. Cox, T., Griffiths, A. & Gonzalez, E. R. (2000). Research on work-related stress. Office for official publications of the European Communities: Luxembourg. Fako, T. T. (2010). Occupational Stress among University Employees in Botswana. European Journal of Social Sciences, 3, 313 – 326. Fedáková, D. (2011). Pracovné a rodinné prostredie zamestnaných. Universum: Prešov. Gutek, B. A., Searle, S. & Klepa, L. (1991). Rational Versus Gender Role Explanations for Work family Conflict. Journal of Applied Psychology, 76 (4), 560-568. Hicks, R., Fujiwara, D. & Bahr, M. (2006). Confirmatory factor analysis of the Occupational Stress Inventory – Revised among Australian Teachers. ACSPRI Social Science Methodology Conference, The University of Sydney: Sydney. Dostupné na http:// epublications.bond.edu.au/hss_pubs/111(Stiahnuté 13. 3. 2012). 179
Khan, M. A., Raza, A. & Ali, U. (2007). Occupational stress and Coping mechanism to increase Job Satisfaction among Supervisors at Karachi Pharmaceuticals. Market Forces, 2 (4). Dostupné na http://www.pafkiet.edu.pk/LinkClick.aspx?fileticket=Lf%2FMPVn Yc7A%3D&tabid=157&mid=1554 (stiahnuté 10. 2. 2012). Layne, Ch. M. (2001). The relationship of occupational stress, psychological strain and coping resources to the turnover intentions of rehabilitation counselors. Dizertačná práca. Blacksburg, Virginia. Dostupné na http://scholar.lib.vt.edu/theses/available/etd10262001-104828/unrestricted/Cmannlayneweb.pdf (stiahnuté 10. 2. 2012). Lee, W-L., Tsai, S-H., Tsai, Ch-W. & Lee, Ch-Y (2011). A Study on Work Stress, Stress Coping Strategies and Heath Promoting Lifestyle among District Hospital Nurses in Taiwan. Journal of Occupational Health, 53, 377 – 383. Mikšík, O. (1978). Koncepční východiska studia psychických záťeží v soudobé společnosti. Československá psychologie, 22, 419 – 436. Milczarek, M., Schneider, E. & Gonzalez, E. R. (2009). OSH in figures: stress at work — facts and figures. Office for Official Publications of the European Communities: Luxembourg. Naraynan, L., Menon, S. & Spector, P. (1999). A Cross – Cultural Comparison of Job Stressors and Reactions Among Employees Holding Comparable Jobs in Two Countries. International Journal of Stress Managment, 6, 197 – 212. Sancini, A., Tomei, F., Schifano, M. P., Di Giorgio, V., Caciari, T., Fiaschetti, M., Scimitto, L., Cetica, C., Fioravanti, M. & Tomei, G. (2010). Stress characteristics in different work conditions: It is possible to identify specificity of risk factors by the questionnaire method? European Journal of Inflammation, 8(2), 117 – 123. Sourati, P.; Alipour, H. (2011). Identifying the Stress Reducer Factors in Workplaces of Public Organizations of Astara City. Australian Journal of Basic and Applied Sciences, 5, 321 – 324. Stoddard, M, Madsen, S. R. (2007). Toward an Understanding of the Link between WorkFamily Enrichment and Health. Academy of Human Resource Development Conference of the Americas. Dostupné na http://works.bepress.com/susan_madsen/42 (stiahnuté 15. 2. 2012). Williams, S.; Cooper, C. L. (1998). Measuring Occupational stress: Development of the pressure Managment Indicator. Journal of Occupational Health Psychology, 4, 306 – 321. Zbierka Zákonov (2007). Príloha č. 5 k vyhláške MZ SRč. 542/2007 Z. z. Súbor metód na hodnotenie pracovnej psychickej záťaže, 3893 – 3895. Židková, Z. (2003). Faktor sociální interakce v kategorizaci prací. Psychologie v ekonomické praxi, 3-4, 111 – 120.
180
TEORETICKÉ A METODOLOGICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU DOMÁCÍHO NÁSILÍ V LESBICKÝCH VZTAZÍCH THEORETICAL AND METHODOLOGICAL ASPECTS OF RESEARCH ON DOMESTIC VIOLENCE IN LESBIAN RELATIONSHIPS Alžběta MOŽÍŠOVÁ Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Výzkum domácího násilí v České republice se dosud omezoval pouze na kontext heterosexuálních vztahů. Dominantní teoretický pohled na domácí násilí vychází z feministické teorie, která pojímá domácí násilí jako problém v kontextu genderové nerovnosti ve společnosti a nerovnováhy moci v heterosexuálních vztazích. Příspěvek se zaměřuje na kritickou reflexi potenciálu i omezení feministické teorie v řešení teoretických a metodologických otázek ve výzkumu domácího násilí. Vychází ze zkušeností z probíhajícího výzkumu násilí v lesbických vztazích v České republice, který v kombinaci kvantitativního a kvalitativního designu zkoumá postoje lesbických, bisexuálních a queer žen k násilí v lesbických vztazích a zkušenosti žen, které zažily domácí násilí v lesbickém vztahu. V první části popisuje teoretický rámec tématu, v němž se zaměřuje na kritiku heteronormativity diskurzu domácího násilí a specifika definice domácího násilí v českém kontextu. Ve druhé části se věnuje metodologickým úskalím a možným řešením ve výzkumu těžko dostupné populace ve vztahu k tabuizovanému a v českém prostředí dosud nezkoumanému tématu. Abstract: The existing research on domestic violence in the Czech Republic has been limited only to the context of heterosexual relationships. The predominant theoretical perspective on domestic violence follows the feminist approach to domestic violence as a gendered phenomenon in the context of power imbalance and inequality between men and women in heterosexual relationships. Drawing on the preliminary results of a pioneering study of intimate partner violence in lesbian relationships in the Czech Republic which uses a mixed quantitative–qualitative methodology to explore the attitudes of lesbian, bisexual and queer women towards abuse in intimate partnerships, and understand the experience of the survivors of abusive lesbian relationships, this paper critically examines the potential and limitations of the feminist theory in respect to dealing with theoretical and methodological issues in the domestic violence research. The first part describes the theoretical framework of the topic, focusing on the critique of heteronormativity of the domestic violence discourse and the specifics of the definition of domestic violence used in the Czech context. The second part discusses methodological difficulties and possible solutions in the research of a hardly reachable social group and yet unresearched topic in the Czech Republic. Klíčová slova: Lesbické vztahy; domácí násilí; feministická teorie; gender; metodologie. Keywords: Lesbian relationships; domestic violence; feminist theory; gender; methodology.
1 Feministický diskurz domácího násilí Stávající vymezení domácího násilí vychází z feministického diskurzu, který stál u zrodu akademického i společenského zájmu o téma domácího násilí. Jeho základním východiskem je důraz na genderový kontext domácího násilí - vychází z údajů, které ukazují, že ženy jsou častěji oběťmi domácího násilí, což dává do souvislosti s nerovností mezi muži a ženami ve společnosti. V domácím násilí spatřuje odraz nerovných mocenských vztahů a zároveň ná181
stroj jejich udržování (Maynard, Winn 1997). Domácí násilí v tomto pojetí vychází z historicky ukotvené nerovnováhy moci. Feminismus tak prostřednictvím problému domácího násilí poukazuje na strukturální a systémové nerovnosti, které vedou ke znevýhodňování žen jako skupiny. Snaha o pojmenování a řešení problému násilí páchaného na ženách společně s provázáním tématu s kritikou genderových nerovností ve společnosti vedla k vytvoření teoretických modelů, které popisují násilí v heterosexuálních vztazích v situaci, kdy obětí je žena a útočníkem muž. Jak uvádí Itzin (2000: 360), jedním z hlavních příspěvků feminismu k problému domácího násilí byla „identifikace mužů jako hlavních pachatelů domácího násilí“ a vymezení domácího násilí jako „problému mužského násilí v kontextu sociálních vztahů moci, genderovaného v termínech mužské dominance a ženské podřízenosti.“ Tento způsob nahlížení na domácí násilí však přehlíží partnerské násilí, které tomuto vzorci neodpovídá (násilí páchané ženami a násilí na mužích v heterosexuálních i neheterosexuálních vztazích). 2 Definice domácího násilí v českém kontextu V českém kontextu se domácí násilí jako téma prosazuje do odborného i veřejného povědomí za poslední dvě desítky let (první organizace ROSA funguje od r. 1993), ačkoli první výzkum, týkající se domácího násilí, se uskutečnil až v roce 1999 (viz Vymětalová 2001). Vymezení domácího násilí se v České republice vyznačuje širokou definicí, která pojímá domácí násilí jako různé typy násilí mezi osobami blízkými a v rámci rodiny, nikoli pouze v rámci partnerského vztahu. Domácí násilí je chápáno v nejširším smyslu jako „jakékoliv jednání, které má za cíl uplatnění moci nebo kontroly nad dospělou osobou, k níž je pachatel v intimním vztahu, způsobující na straně oběti tíseň nebo újmu, přičemž intimním vztahem rozumíme vztah rodinný, partnerský či obdobný“ (Huňková and Voňková 2004, p. 44). V rámci partnerského násilí zdůrazňuje genderovou dimenzi problému a navazuje tak na feministickou tematizaci v kontextu násilí na ženách (i k výzkumu v českém prostředí a charakteristikám diskurzu domácího násilí podrobněji viz Možíšová 2012). V českém kontextu se přitom definice domácího násilí vyznačuje poměrně kategorickým vymezením znaků, které domácí násilí definují (a které tak konstruují význam pojmu domácí násilí a jeho vymezení). Jedná se o následující znaky: 1) Opakování a dlouhodobost 2) Eskalace 3) Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné 4) Neveřejnost Pro identifikaci situace jako domácího násilí musí být přitom naplněny všechny čtyři znaky (Bílý kruh bezpečí 2007). Tato definice, která odráží snahu jasně vymezit a pojmenovat domácí násilí a odlišit ho od běžného konfliktu, je aplikována také v legislativní rovině a v pokynech pro policii, která může na základně posouzení dané situace, uplatnit institut vykázání. Jasně dané vymezení domácího násilí je výsledkem práce neziskových organizací činných v tématu domácího násilí a jejich úsilí o řešení problému na praktické rovině, tj. přijetím takových opatření (legislativních a intervenčních), která pomohou obětem. Jakkoli je tato snaha velmi důležitá a nesmírně záslužná, na teoretické (i praktické) rovině má své důsledky v přehlížení či nemožnosti uchopení případů, které dané znaky nenaplňují a které jsou z této definice vyčleněny, ačkoli z hlediska pozice oběti (i z hlediska uplatnění aspektů moci a kontroly, které stojí jako základ vymezení domácího násilí) se o násilí jedná. Tyto znaky vylučují jakoukoli nejednoznačnost či odlišnou dynamiku. Avšak jak může být touto optikou popsána situace násilí, které je třeba život ohrožující, avšak neopakuje se? Nebo násilí, které je dlouhodobé, avšak neeskaluje? A co násilí, ve kterém není možné 182
mluvit o jednoznačné dynamice násilné osoby a bezbranné oběti? Univerzalitu těchto východisek zpochybňují právě výsledky výzkumů domácího násilí v lesbických vztazích. 3 Násilí v lesbických vztazích Renzetti (1992, p. 119) konstatuje z výsledků svého výzkumu (100 žen, které zažily násilí v lesbickém vztahu), že násilí má tendenci se opakovat a stávat se častějším a závažnějším. To by odpovídalo definičním znakům, jak jsou přítomny i v české definici (opakování a eskalace). Cyklický charakter násilí, v němž se střídají období klidu a násilí však zpochybňuje výzkum Ristock (2002), která poukázala na případy, v nichž tato dynamika neplatila, a násilné incidenty byly nahodilé. Podobně neuniverzální je platnost představy jasné dynamiky moci. Samotné rozdělení moci v lesbických vztazích je méně jasné a jednoznačné - kdo má ve vztahu moc, či kdo je ve vztahu dominantní, je variabilnější, protože není predeterminované a svázané očekáváními danými genderovými rolemi. Přesto je důležité nahlížet násilí optikou konceptu gender. Násilí je totiž, stejně jako individuální a institucionální reakce na ně, genderované (Renzetti 1998). Chování žen je posuzováno v rámci norem mužskosti/ženskosti. Ženy, které používají násilí, jsou vnímány, že se chovají jako muži. V kontextu lesbických vztahů to pak vede k představě, že násilná osoba ve vztahu hraje mužskou roli, a oběť roli ženskou. Genderová očekávání tak mohou přispívat k nejasnostem v rozpoznání toho, kdo je osobou násilnou a kdo osobou týranou. Asociace násilí s maskulinitou vede k předpokladu, že násilnou osobou je maskulinnější partnerka, zatímco femininní partnerka je obětí. Aplikace této představy na lesbické vztahy však vede k mýtu, že násilí ve vztahu odráží performanci butch-femme identit. Butch a femme dynamika vztahu je tak mylně považována za jednu z příčin násilí v lesbických vztazích (Townley 2001). Ristock a Timbang (2005) to nazývají „heterosexistickým myšlením“ a vymezují se proti určování, kdo je násilný, a kdo ne, na základě očekávaných rolí nebo fyzického vzhledu. Fyzické atributy, které se ve vztahu dvou žen méně liší z hlediska výšky či síly, mohou zase podporovat představu, že násilí v lesbických vztazích je jen neškodnou hádkou, která nemůže být závažná či nebezpečná. Podobnosti ve fyzické konstituci vytvářejí představu vzájemného násilí, což může sloužit jako nebezpečný mýtus, který komplikuje obětem možnost nalezení pomoci a pojmenování násilí ve vlastním vztahu (Giorgio 2002). Násilí v lesbických vztazích odkrývá také spojitost moci a násilí ve vztahu ke společenskému kontextu. V diskurzu feministické teorie je násilí chápáno jako zneužití či uplatňování moci (Itzin 2000). Poznatky z výzkumů násilí v lesbických vztazích ukazují na to, že vztah moci a násilí je komplexnější (Miller, Green, Causby, White, and Lockhart 2001). Ženy, které mají vyšší sociální status nebo lepší přístup ke zdrojům moci (díky vzdělání, třídnímu postavení nebo pracovní pozici), nejsou vždy v pozici násilnic, nýbrž v některých případech je tomu přesně naopak. Balsam (2001) poznamenává, že dynamika moci a kontroly může být v domácím násilí obousměrná – žena, která má „privilegovaný status“ (ve smyslu rasy, třídy apod.) může své postavení využívat k uplatnění moci nad svou partnerkou (odkazuje např. na postavení bělošských žen ve vztahu k afroamerickým, které se promítá také do dynamiky moci ve vztahu). Zároveň však v kontextu homofobie, rasismu a vlivu dalších kategorií, které zakládají společenskou hierarchii moci, se může méně privilegovaná žena cítit obětí ve vztahu k okolí a společnosti (homofobní útoky, diskriminace ze strany zaměstnavatelů nebo rodiny), což vede k utváření prostřední intimního vztahu jako prostoru, kde může uplatnit a získat moc a kontrolu nad svým životem a v tomto kontextu podle Balsam (2001: 33) „používání násilí jako strategie může značit odpor proti kulturnímu stereotypu ženy jako oběti.“ Koncept jednosměrného násilí s jasně určenými rolemi vytváří představu bezmocné oběti, která má strach a není schopna se násilí bránit. Realita však nabízí příběhy řady žen, které naopak uplatňují různé způsoby sebeobrany (někdy i s použitím násilí jako reakce na násilí ze strany agresivní osoby). Ve výzkumu Renzetti (1992) se ženy bránily v 78 % přípa183
dů. Ristock (2002) upozorňuje na případy, které se vymykají definici či modelu domácího násilí (ženy, které používají násilí proti svým partnerkám, avšak zároveň jsou oběťmi násilí; ty, které zažívají násilí, ale nezažívají strach; ty, které jsou oběťmi, ačkoli mají větší sociální privilegia.) Tyto příklady zpochybňují univerzalitu diskurzu domácího násilí a poukazují na omezení stávajícího vymezení domácího násilí, které opomíjí jeho komplexitu - případy, které do modelu nezapadají, jsou vytlačovány, umlčovány či dezinterpretovány – dochází tak k viktimizaci prostřednictvím hegemonního diskurzu domácího násilí, který upevňuje konstrukce „správné oběti“ jako „nevinné a pasivní“ a vylučuje zkušenosti žen, které zažívají násilí, ale nenaplňují očekávánou roli oběti. Zkoumání násilí v kontextu různých vztahů tak umožňuje lépe pochopit dynamiku a charakter násilí a redefinovat stávající vysvětlení, která jsou často příliš úzce zaměřena a jsou ve svých důsledcích vylučující. Pouhá aplikace heterosexuálních modelů na násilí v lesbických vztazích zastírá diverzitu jak lesbických, tak heterosexuálních vztahů a neumožňuje postihnout specifika násilí v neheterosexuálních vztazích, především kontext heteronormativity a homofobie. Ten posiluje izolaci obětí domácího násilí, protože ztěžuje jejich přístup k adekvátní pomoci. Rohrbaugh (2006) popisuje neexistenci míst, kam se mohou oběti obrátit o pomoc – systém sociální péče o oběti je nastaven na násilí v heterosexuálních vztazích, stejně jako policie a soudy. Homofobie se promítá také do samotné podoby domácího násilí - např. hrozba odhalení sexuální orientace partnerky, v jehož důsledku může dojít ke ztrátě práce, přátel, rodiny… se stává další z forem násilí, specifickou pro neheterosexuální vztahy. Mnoho obětí také nemluví o násilí, které zažívají, protože cítí tlak na udržení obrazu „perfektního“ vztahu, kterým bojují proti stigmatu homosexuality (Rohrbaugh 2006). Jak shrnuje Balsam (2001, p. 25): „Kontext společenské homofobie a sexismu vytváří unikátní dynamiku, problémy a překážky změny.“ Tyto skutečnosti je nutné reflektovat i na výzkumné rovině. 4 Možnosti a limity výzkumu domácího násilí v lesbických vztazích Hned v úvodu se otevírá otázka, do jaké míry je vhodné užívání termínu domácí násilí při zkoumání násilí, které se odehrává v rámci partnerského vztahu. V zahraniční literatuře se tento výraz stále častěji nahrazuje pojmem „intimate partner violence“, což jasně vymezuje oblast výzkumného zájmu. Navíc v kontextu české definice, která se široce aplikuje na násilí mezi různými členy rodiny, může být domácí násilí jako pojem zavádějící. Na druhé straně je v českém prostředí pojmem zaužívaným, který tak pomáhá zachování kontinuity se stávajícím výzkumem násilí v heterosexuálních vztazích. Zároveň je to pojem rozšířený nejen akademicky, ale i mediálně a díky tomu je srozumitelný v běžném společenském povědomí, což je klíčově pro porozumění s participujícími v rámci výzkumu. Již tento úvodní problematický aspekt však poukazuje na další limity, které jsou přítomné na samotné úrovni používaného jazyka. Je třeba dekonstruovat esencialistický přístup ve vztahu ke kategoriím "žena" či "lesba", s nimiž se pracuje jako s homogenními kategoriemi, bez ohledu na jejich vnitřní diferenciaci, kterou vytváří průnik kategorií sexuality a genderu s dalšími kategoriemi, jako např. etnicita či třída. Nehledě na marginalizaci bisexuálních žen a transgender osob, které jsou z binárního genderového a sexuálního pojetí vytlačovány. Ristock a Timbang (2005, p. 3-4) upozorňují, že někteří lidé uvažují svůj gender mimo binární systém, proto je potřeba najít adekvátní jazyk k popisu domácího násilí, což je obtížné, vzhledem k dominantním kulturním předpokladům, které jsou v jazyce zakořeněny. Jazyk domácího násilí (spojený s termíny „týrání žen“ „zneužívání žen“ „násilník a oběť“) vylučuje lesby a gaye z diskurzu domácího násilí a přispívá jejich viktimizaci prostřednictvím posilování mlčení o násilí (Giorgio 2002, p. 1255). Z hlediska adekvátního uchopení tématu je proto důležité reflektovat potenciálně exkludující jazyk, jak na teoretické úrovni, tak na úrovni metodologické, tj. v tvorbě a realizaci samotného výzkumu, např. při formulaci otázek, užívaných v dotazníkovém šetření. 184
Otázka na pohlaví, která nabízí jako možné odpovědi „muž“ nebo „žena“, stejně jako tázání se na sexuální orientaci s možnostmi odpovědí „heterosexuální“ nebo „homosexuální“ je ve výzkumu LGBT populace, v níž se vyskytuje šíře genderových a sexuálních identit, naprosto nedostačující. V tomto ohledu je třeba formulovat otázky tak, aby respondentům umožnily vyjádřit svou vlastní identitu a identifikaci a neexkludovaly je předem. Hledání vhodných výzkumných nástrojů pak naráží na skutečnost, že neexistuje standardizovaný způsob měření domácího násilí, tedy ne takový, který by se nepotýkal se závažnými nedostatky. Definice domácího násilí se vyznačuje nejednoznačností a při pohledu na různé výzkumy vidíme velmi odlišná vymezení samotného pojmu násilí. Např. mnohokrát replikovaná škála Conflict Tactics Scale (od svého vytvoření v roce 1979 byla použita ve více než 600 výzkumech domácího násilí - viz Straus 2007) byla podrobena kritice, že nedokáže zachytit dlouhotrvající systematické týrání, vymezuje příliš úzký okruh forem násilí a nedokáže zmapovat jeho příčiny a důsledky (Kimmel 2002). Výtky, které kritizují ignorování kontextu a příliš omezený či povrchní popis, lze však obecně vztáhnout na kvantitativní výzkum domácího násilí. A jak tvrdí Brush (2005, p. 871), výzkumníci tak stojí před dilematem, zda používat stávající nástroje za cenu toho, že dojde ke zkreslení a reprodukci stávajících kontroverzí, nebo zda rezignovat na měření prevalence a postavit se k výzkumu domácího násilí s užitím jiných nástrojů. Ve výzkumu těžko dostupných populací, jakou tvoří právě např. ženy, které zažily násilí v lesbickém vztahu, představují izolovanost a jistá uzavřenost participantek výzvu pro realizaci výzkumu, ať už kvantitativního či kvalitativního. V kvantitativním výzkumu se jako nejsnadnější způsob oslovení respondentů jeví možnost užití internetového dotazování, které s sebou však nevyhnutelně nese zešikmení vzorku z hlediska základních demografických charakteristik – např. zastoupení věkových skupin (směrem k mladším respondentům). Na druhou stranu však nabízí možnost oslovit poměrně širokou skupinu cílové populace a svým charakterem zaručuje také anonymitu, která ve výzkumu marginalizovaných skupin může být pro rozhodnutí respondentů zapojit se do výzkumu klíčová. Kvantitativní výzkum v rámci LGBT komunity však naráží na základní metodologické limity, a sice že neznáme základní populaci a její charakteristiky, tudíž jen stěží lze nabídnout reprezentativní výsledky, které by bylo možné vztáhnout na celou populaci, která je neznámá. Výše popsané limity kvantitativního výzkumu lze velmi hodně vyvážit a překonat kvalitativními metodami, avšak realizace kvalitativního výzkumu v tématu domácího násilí, navíc zaměřeného na marginalizovanou skupinu neheterosexuálních žen, s sebou nese několik úskalí, především z hlediska možnosti oslovování a získávání participantek. Ve svém výzkumu jsem jako nástroj pro oslovování zvolila výzkumný dotazník, který nabízí možnost zanechat na sebe kontakt pro osoby, které předběžně vyjádří zájem se do další (kvalitativní) části výzkumu zapojit. Toto řešení se ukazuje jako poměrně funkční – jednak prostřednictvím dotazníku ženy uvádějí své základní demografické charakteristiky, postoje a zkušenosti, což umožňuje lepší přípravu na samotný rozhovor (na co se v otázkách zaměřit, jaké charakteristiky mělo násilí apod.). Na druhou stranu je však velmi obtížné samotné vyjednávání uskutečnění rozhovoru. Prvotní kontakt s cílem navázání komunikace ze strany výzkumnice, která představuje citlivý výzkum dosud anonymním ženám, naráží na nedůvěru, nejistotu a také strach mluvit o zkušenosti násilí. Jak upozorňuje Giorgio (2002), mlčení je konstitutivním aspektem definičního jazyka, který vytvářejí lesby kolem zkušenosti násilí. Mlčení a neviditelnost jsou určující pro zkušenost násilí v lesbických vztazích, což činí výzkum tohoto problému velmi obtížným. Ve výzkumu, který se zabývá málo (či vůbec ne) popsaným tématem, je tak třeba hledat nové cesty. V tomto ohledu se pro výzkum násilí v lesbických vztazích jeví jako vhodná kombinace kvantitativního a kvalitativního výzkumu, která může přinést zajímavé výsledky nejen z hlediska zachycení postojů k násilí ve vztazích jako tématu a fenoménu, ale 185
také pro pochopení dynamiky násilí. Kvantitativní přístup umožňuje lepší navázání kontaktu s cílovou populací; kvalitativní přístup pak umožňuje zachytit konkrétní specifika zkoumaného problému, které by jinak nebylo možné odhalit. 5 Závěr Feministická teorie naráží v tématu násilí v neheterosexuálních vztazích na limity kategorie genderu a teorie genderové nerovnosti jako základu domácího násilí. Tyto limity teorie domácího násilí by však neměly sloužit jako argument pro zpochybnění teoretických východisek i výsledků výzkumů domácího násilí, které poukazují na výraznou nerovnováhu z hlediska podílu žen, ani významu genderu při teoretické reflexi domácího násilí. Oprávněná kritika implicitní heteronormativity naopak odkrývá nové možnosti k promýšlení stávajících konceptů a hledání nových teoretických i výzkumných nástrojů k reflexi sociální reality. Výzkum domácího násilí v lesbických vztazích, i přes všechna metodologická omezení, může poukázat nejen na dosud přehlížený problém a tabuizované téma, ale také pomoci pochopit dynamiku domácího násilí obecně a limity stávajících konceptů a teoretických modelů, které se uplatňují v praktické sféře pomoci obětem, která se dosud zaměřuje na heterosexuální vztahy a na neheterosexuální vztahy neumí adekvátně reagovat. Skrývá v sobě nejen emancipační potenciál pro dosud mlčící a přehlížené osoby, jejichž hlas nechává zaznít, ale také prostor pro teoretickou reflexi souvisejících konceptů, které leží v základech tématu – a to genderu a sexuality a jejich společného působení a vymezení. Problém, který zdánlivě zpochybňuje relevanci genderu jako konceptu použitelného ve výzkumu domácího násilí, naopak odkrývá nové souvislosti a umožňuje reflexi propojení konceptů genderu a sexuality. Použitá literatura Bílý kruh bezpečí, o.s. (2007). Domácí násilí. http://www.domacinasili.cz/domaci-nasili/ (Staženo 10. 1. 2013) Brush, L.D. (2005). Philosophical and political issues in research onwomen’s violence and aggression. Sex Roles, 52(11/12), 867–873. Giorgio, Grace. (2002) Speaking Silence: Definitional Dialogues in Abusive Lesbian Relationships. Violence Against Women 8(10), 1233-1259. Huňková, M. & Voňková, J. (2004). Domácí násilí v ČR z pohledu práva. Justiční akademie ČR: Praha. Itzin, C. (2000). Gendering domestic violence: the influence of feminism on policy and practice. In J. Hanmer, C. Itzin, (eds.) Home truths about domestic violence: feminist influences on policy and practice: a reader, 356-380. Routledge: London. Kimmel, M.S. (2002). „Gender Symmetry“ in Domestic Violence: A Substantive and Methodological Research Review.“ Violence Against Women 8(11), 1332-1363. Maynard, M. & Winn, J. (1997). Women, violence and male power. In V. Robinson, D. Richardson. (eds.), Introducing women's studies: feminist theory and practice. (1st ed), 175197. New York University Press: New York. Miller, D.H., Green, K., Causby, V., White, B.W., & Lockhart, L.L. (2001). Domestic Violence in Lesbian Relationships. Women & Therapy 23(3), 107-127. Možíšová, A. (2012). Gender a sexualita v diskurzech domácího násilí. (Diplomová práce, Masarykova univerzita 2012). Renzetti, C.M. (1998). Violence and Abuse in Lesbian Relationships: Theoretical Perspectives and Empirical Issues. In R. K. Bergen (ed.), Issues in Intimate Violence, 117-127. Sage Publications: Thousand Oaks, CA. Renzetti, C.M. (1992). Violent Betrayal: Partner Abuse in Lesbian Relationships. Sage Publications: Thousand Oaks, CA. Ristock, J. L. (2002). No more secrets: Violence in lesbian relationships. Routledge: New York. 186
Ristock, J. & Timbang, N. (2005). Relationship Violence in Lesbian/Gay/ Bisexual/Transgender/Queer [LGBTQ] Communities: Moving Beyond a Gende Based Framework. Violence Against Women Online Resources. http:// www.mincava.umn.edu/documents/lgbtqviolence/lgbtqviolence.pdf (Staženo 10. 1. 2013) Rohrbaugh, J. B. (2006). Domestic Violence in Same-gender Relationships. Family Court Review 44(2), 287–299. Straus, Murray A. 2007. Conflict Tactics Scales. In N.A. Jackson (Ed.). Encyclopedia of Domestic Violence. (pp. 190-197). Routledge: New York, London. Townley, Kerry. 2001. Domestic Violence within Lesbian Relationships. (MSc Criminology and Criminal Justice, Loughborough University 2001). http://lgbt-dv.org/html/ lesbian_dissertation.pdf (Staženo 10. 1. 2013) Vymětalová, S. (2001). Domácí násilí: přirozený jev? Sociologický časopis 37(1), 103-121.
187
USUZOVÁNÍ O PÁROVÉM SOUŽITÍ THE REASONING ABOUT THE PARTNERSHIP LIFE Alena PIKHARTOVÁ Katedra psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Myslíkova 7, Praha 1, 110 00, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek seznamuje s disertačním projektem výzkumu mravního usuzování v párovém soužití a s daty z jeho prvních analýz. Ústřední hypotéza výzkumu předpokládá, že je rozdíl v mravním usuzování respondentů žijících v manželství a respondentů žijících v nesezdaném soužití. Hlavní metodologickou inspirací je Kohlbergovo předkládání morálních dilemat a Piagetovo vedení rozhovoru o problematických situacích ze života dítěte. Respondenti ve věku 20-35 let jsou vyzýváni k řešení problematických situací ze života v páru a k odůvodňování navržených řešení. Odpovídají na dilemata s názvem Svetr, Zábava, Svatba, Nevěra, Násilí, Manželský večer a Okouzlení. Data jsou analyzována metodou zakotvené teorie. Vynořující se kategorie jsou pojmenovány komunikace, moc, věrnost, práce na vztahu, úcta, zákon a Bůh. První dva respondenti se navzájem liší zejména v řešení situace nevěry. Podle Mirka Dušína má být přiznána, podle Realisty zamlčena. Mirek Dušín se při tvorbě vlastního úsudku opírá o platný zákon a Boha, Realista o vlastní přesvědčení a zkušenost. Naopak v některých pojetích Dobra a Zla se respondenti podobají. Abstract: The report is aimed to introduce a dissertation research project of moral reasoning in partnership life and the data of the first analysis. It is hypothesized that there is a difference between moral reasoning of people living in a marriage and people living in a cohabitation. The inspiration came from Kohlberg´s methodology, which uses moral dilemmatic situation to investigate the moral reasoning. The second source is Piaget´s methodology of real-life dilemmas. The respondents were asked to find solutions for moral problematic situations of the partnership life and to sustain their solutions. They reason about dilemmas named The Sweater, The Party, The Wedding, The Infidelity, The Violence, The Marital Evening and The Fascination. The grounded theory was used to analyse the answers. The coming categories are named communication, power, faithfulness, working on the relationship, respect, law and God. The first two respondents differ in their solution of the situation named The Infidelity. According to Mirek Dusin it should be admit, according to Realist it should be withhold. Law and God are the support for the Mirek Dusin´s judgment. The judgment of Realist is based on his conviction and his experience. In contrast some forms of Good and Evil of the respondents are similar. Klíčová slova: Morální usuzování; párové soužití; dilema; pojetí dobra a zla, mladá dospělost. Keywords: Moral reasoning; partnership life; dilemma; concept of good and evil; early adulthood.
1 Úvod Tento výzkumný projekt je realizován v rámci doktorského studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Má za cíl zprostředkovat vhled do tvorby úsudku o problematických situacích z manželství a partnerství. Respondentům ve věku 20-35 let byly předkládány předem připravené dilematické situace z párového života. Následoval osobnější rozhovor k tématu. Předpokládala jsem, že bude rozdíl v odpovědích sezdaných a nesezdaných dospělých. Konkrétněji že se budou lišit nejen v navrhovaných řešeních, ale i v odůvodněních těchto řešení. Na pozadí těchto řešení a jejich odůvodnění očekávám určité 188
principy, kterými se jedinec řídí. Respondent při tom pracuje s určitou představou Dobra a Zla ve vztahu. Jejich konkrétnější podoby jsou jedním ze zájmů mého výzkumu. Na úvod je důležité čtenáři (a vlastně i sama sobě) připomenout, že se hlásím ke křesťanské víře. Křesťanská tradice považuje manželství za hodnotu. Jednotlivé církve se v pohledu na manželství sice liší, panuje mezi nimi však shoda v tom, že manželství „je lepší“ formou párového vztahu než nesezdané soužití: „Manželský svazek uzavřený ve svobodě oba partnery nově osvobozuje, především od náladovosti a chvilkové vztahovosti.“ (Kasper, 1997, s. 22). Touto tradicí jsou respondenti nějakým způsobem ne/oslovováni. Můj vlastní křesťanský názor a pohled na manželství se nepochybně odrazí jak v mém způsobu kladení otázek, tak v interpretacích odpovědí. To druhé však považuji za nežádoucí a budu se snažit během analýzy od svého pohledu pokud možno co nejvíce abstrahovat. 2 Teoretické zakotvení výzkumu Tímto výzkumem volně navazuji na svou diplomovou práci „Chození v osmé a deváté třídě“ (Sochnová, 2005). Lásku dospívající vnímali jako něco přitažlivého a odpudivého současně. Zároveň dospívající vyjadřovali, že jejich pubertální láska je jiná než ta v dospělosti. Tím jakoby odkazovali k pohádkovému „happy endu“ v podobě „vzali se a byli spolu až do smrti“. Podobně podle tradičního modelu se očekává, že jedinec v mladé dospělosti nalezne ukotvení v párovém životě a vstoupí do manželství (Vágnerová, 2007). Sociologické průzkumy však ukazují, že sňatečnost stále klesá, rozvodovost stoupá a sňatky jsou odsunovány do pozdějšího věku (Chaloupková & Šalamounová, 2004; Hamplová, 2000, 2003; Kučera, 2000a, 2000b; Možný 1990). Je tedy možné, že se sezdaní a nesezdaní jedinci liší v tom, jak reagují na ambivalentnost lásky? Liší se v tom, jak řeší partnerské situace, které vlastně nemají vždy zcela správné nebo zcela špatné řešení? Metodiku takových situací rozpracoval Kohlberg (1994) při svém studiu mravního usuzování pomocí dilematických příběhů. Kohlberg (1994) navazoval na Piageta (1948) a jeho výzkum morálky dětí. Přepracoval Piagetovu metodiku rozhovoru na metodu řešení dilemat. Používá při tom hypotetické vykonstruované příběhy. V těch se mu podařilo výborně zachytit konflikt mezi pravidly, zákonem a potřebami druhých. Současně v dilematech často jde o konflikt rolí (např. Heinz jako občan a zároveň manžel). Podle Gilliganové (2001) Kohlbergova dilemata vyhovují více mužskému způsobu myšlení. Proti jeho morálce spravedlnosti staví morálku péče, jež není o nic lepší nebo horší, ale jiná. Své závěry postavila na rozhovorech se ženami, které se rozhodovaly o umělém přerušení těhotenství. Později přichází Turiel (2006) s teorií sociálních domén: morální, konvenční a osobní. Principy v morální doméně jsou dány historickou a letitou zkušeností lidstva. Co je špatné a co je dobré je neměnné (např. zabití je špatné). Konvenční doméně vládnou konvence určené sociální dohodou. Co je dobré a co zlé se vlastně neustále mění. V osobní doméně pak záleží na preferencích a vkusu jedince, aby sám rozhodl, co bude upřednostňovat a co nikoli. V zahraničí se tématem mravního usuzování v souvislosti s manželstvím zabývalo několik skupin autorů. Všechny tyto studie byly založeny na kvantitativní analýze a povětšinou přináší jen kusé, byť statisticky podložené, informace. V zásadě navazují na zmiňované klasiky psychologie morálky. Potvrzuje se, že ženská morálka je spíše morálkou péče a mužská morálkou spravedlnosti (Björklund, 2003; Donenberg & Hoffman, 1988). Svou významnou roli hraje kontext celé situace a typ předkládaného dilematu. Pokud je respondent v časovém tlaku a posuzuje nezávažné dilema, pak je více orientován na spravedlnost (Björklund, 2003). Prosociální dilemata vyvolávají více orientaci na péči, antisociální spíše orientaci na spravedlnost. V každodenní morálce se uplatňuje spíše orientace na péči (Juujärvi, 2005). Neméně zajímavým poznatkem je, že vyšší naději na vyřešení osobního konfliktu mají ty páry, jejichž morální zralost je podobná (Krebs, Denton, Wark, Couch & Racine, 2002). 189
Problematiku manželství v celospolečenském kontextu zachycuje dobře sociologická literatura. Podle francouzské socioložky Sullerotové (1998) začaly všechny změny ve Švédsku, odkud se šířily. Manželství se stalo ve 40. letech 20. století referenční hodnotou poválečné Evropy. Různá náboženství připisují manželství duchovní rozměr a laikové posvátnost. V katolické církvi bylo manželství povýšeno na svátost. Když je hodnota manželského páru na vrcholu, požadavky manželů se zvyšují: „Aby teď byli „opravdovou dvojicí“, musí si rozumět jak v sexuální, citové a intelektuální oblasti, tak i v otázkách týkajících se výchovy dětí, v oblasti financí a prací v domácnosti.“ (Sullerotová, 1998, s. 18). Zlom přichází v roce 1964, kdy prudce poklesla porodnost. Po ní poklesla i sňatečnost, rozšířila se nesezdaná soužití. Hlavní příčinou je podle autorky hluboká změna hodnot a společenské morálky. Základní buňkou společnosti už není rodina, ale jednotlivec. Co nastalo ve Švédsku již po roce 1964, přichází do Čech až po roce 1989 (Kučera, 2000a). Počet sňatků u nás v roce 1999 poklesl na absolutně nejnižší číslo od roku 1918 (Možný, 2008). Česká republika se v 90. letech svým demografickým režimem přiblížila k zemím západní Evropy (tzn. oddalování vstupu do manželství, vysoká rozvodovost, nízká sňatečnost, nízká porodnost). Mladí lidé podle průzkumů však sňatek nezavrhují, spíš vstup do manželství oddalují. Pozitivně se pak staví k společnému soužití „na zkoušku“, tzn. před svatbou. „Nesezdané soužití se tak stává společností (a také rodiči) tolerovanou formou předmanželského stadia života.“ (Vymětalová, 2000, s. 132). Kohabitace zatím nemá v České republice zakotvení v právu (Chmelařová, 2010; Pořádková, 2007). 3 Popis základního a výběrového souboru Základní dva kvalitativně se odlišující soubory respondentů výzkumu označuji jako „sezdaní“ a „nesezdaní“. V případě sezdaných párů žijících v manželství je definice skupiny jasná manželé byli oddáni. Problém nastává u skupiny „nesezdaných“. Běžně autoři jako „nesezdané soužití“ označují páry, které žijí ve společné domácnosti, aniž jsou manželé. Já pojem užívám šířeji. Mezi nesezdané řadím i ty, kteří spolu nežijí, ale jen spolu „chodí“. Teoreticky totiž může být společné bydlení nebo sňatek právě tím problematickým, co zrovna pár řeší. Skupina nesezdaných tak v mém výzkumu zahrnuje jak svobodné, kteří jsou aktuálně v partnerském vztahu, tak nesezdaně žijící. Ti mohou navíc třeba i být rodiči společného dítěte. V rámci skupiny sezdaných a nesezdaných jsem se snažila dodržet vyvážený poměr mezi muži a ženami. Výzkumu se zúčastnilo osm ženatých mužů a osm vdaných žen, sedm svobodných mužů a sedm svobodných žen. Rozhovory byly natáčeny obvykle v kavárnách, některé u respondenta doma. Rozhovory trvaly zhruba 1 – 2,5 hodiny, respondenti se účastnili dobrovolně a bezplatně. 4 Metodologie sběru dat Respondenti byli vybíráni metodou sněhové koule. Jako první jsem oslovila respondenty vyhovující podmínkám výzkumu ze svého okolí. Postupně jsem pak získávala zprostředkované kontakty na další respondenty. Do výzkumu jsem se snažila vybírat respondenty, kteří by mohli být ne/oslovováni pravidly, zákonem či řádem více (nebo naopak méně) než jiní. Například křesťané, skauti, policisté, skinheadi, sňatkoví podvodníci. U těchto respondentů je pravděpodobné, že se morálkou nějakým způsobem už zabývali. To znamená, že byli anebo jsou konfrontováni s tím, co je dobré a co je špatné chování (podle platného zákona, biblického nebo skautského Desatera). Podařilo se mi natočit rozhovor s několika skauty, křesťany a jedním policistou. Jakým způsobem bude jejich zaměření vstupovat do mravního usuzování je zatím předmětem analýzy. 190
Podoba výzkumného vzorku a dále pak i získaných dat je také dána tím, že někteří oslovení respondenti se odmítli výzkumu zúčastnit. Opakovaně jsem se také dostávala během natáčení rozhovorů do situace, kdy respondent odmítl dále odpovídat nebo se k tématu vyjadřovat. A to samozřejmě, i když jsem slibovala anonymitu a ochranu dat. Výzkum začal hledáním problematických situací z párového života. Namísto knih jsem se podívala do praxe. Velkým informačním zdrojem mi v první řadě byli manželští poradci diecézního centra pro rodinu a farář českobratrské církve evangelické. Ve své práci se zabývají jak přípravou na manželství, tak „asistují“ při případném rozpadu manželství. Tito pracovníci se dostanou k různým úrovním závažnosti manželských problémů, tedy i k těm nejlehčím a středně těžkým záležitostem. Nabízejí možnost „provázení“ v těžkých životních obdobích, aniž by se muselo jednat o terapeutický zásah v čistém slova smyslu. Další vhled do problému mi byl zprostředkován zkušenou šedesátiletou ženou – informátorkou. V neposlední řadě jsem coby vrstevnice cílové skupiny mohla využít svou přítomnost v ní. Neměla bych opomenout, že k mé citlivosti vůči tématu přispěl také kurz Manželské večery (autory jsou Briti Nicky a Sila Lee). Sestavila jsem celkem 34 dilematických situací. Týkaly se témat bydlení (finance, ekonomika), sex a nevěra, rozvod, výchova dětí, násilí a žárlivost, intervence rodičů, alkohol, svatba a poslední obsažná kategorie nazvaná „slaďování“. Tato kategorie se zdála být nejhůře uchopitelná a zároveň nejpřitažlivější. V kategorii „slaďování“ se objevilo téma komunikace, hádání, důvěry a dohody, plánu či řádu. Všech 34 příběhů jsem předložila prvnímu respondentovi. Rozhovor trval celkem přes šest hodin a byl natáčen natřikrát. „Zkouška“ dilematických příběhů proběhla na začátku října 2011 a přinesla několik poznatků: 1) Soubor je příliš velký a bude nutně potřeba jej zredukovat. 2) Některá dilemata oslovují respondenta více než jiná. Pro svá řešení má jasné argumenty a sám si říká i protiargumenty. 3) Některá dilemata jsou si hodně podobná: Témata i struktury příběhů se opakují. Na to respondent sám upozorňuje už v průběhu natáčení rozhovoru. 4) Přemýšlení o příbězích a jejich „správných“ řešeních respondenta bavilo. Pravděpodobně jsem se dobře strefila do toho, co respondent sám zažívá nebo o čem přemýšlí. 5) Mé kladení doplňujících otázek a nabízení protiargumentů je potřeba vylepšit. Na základě této zkušenosti jsem vybrala sedm dilemat. Ty jsem předložila druhému respondentovi. Poté jsem obsah souboru ještě dvakrát pozměnila a upravila na základě dalších rozhovorů. Konečná podoba souboru obsahuje následující dilemata: „Svetr“ Pan J. dostal od své ženy k narozeninám teplý zimní bílý svetr, který jeho manželka pro něho vlastnoručně upletla. Pan J. však nemá rád bílé svetry, připadá si v nich zženštile, a proto svetr nechce nosit. „Zábava“ Po několika předchozích neshodách se partneři před zábavou domluví, že odejdou tentokrát domů včas a společně. Těsně před dohodnutým odchodem ze zábavy se však pan J. začne velmi dobře bavit a domů se mu proto nechce. Paní E. mu připomene jejich dohodu a předchozí špatnou zkušenost, je smutná, že pan J. nechce jít domů. „Svatba“ Slečna E. a pan J. spolu mají dva roky vztah, slečna E. by ráda měla už dítě, pan J. také. Slečna E. by ráda, aby se před tím vzali, a tak navrhuje panu J. svatbu. Ten si ji však vzít nechce. 191
„Nevěra“ Paní E. byla svému muži nevěrná. Svého činu lituje, ale rozhodla se mu nepřiznat. Vnímá ale, že nevěra narušila jejich intimitu a ráda by ji přiznáním získala zpátky. „Manželský večer“ Manželé pan J. a paní E. si po dlouhé době našli večer, který budou moci strávit společně. Oba mají náročná zaměstnání a starají se o své tři školní děti, navíc pan J. často jezdí na služební cesty, takže není snadné najít společný čas. Na tento společný páteční večer si koupili lístky do divadla a pan J. rezervoval místo v restauraci na večeři po divadle. Ve středu však paní E. zavolá její přítelkyně, se kterou se dlouhou dobu neviděli, že bude výjimečně po dlouhé době v pátek večer ve městě. Zároveň pana J. osloví jeho rodiče, že by ten večer potřeboval pomoci se stěhováním. „Násilí“ Partner paní E. občas surově zbije. Přítelkyně jí říkaly, že podle zákona by dávno mohli být rozvedení a partner možná i ve výkonu trestu. Paní E. je však křesťanka a je přesvědčená, že násilí je něco, co se má pro manželství vydržet. „Okouzlení“ Pan J. je slušně vychovaný disciplinovaný člověk. Jeho partnerka paní E. si ho váží pro jeho charisma a pevnost ve vztazích, domnívá se, že jednou bude dobrým otcem. Pan J. začal mít problémy s alkoholem, ale díky své disciplinovanosti a podpoře paní E. problém zatím zvládnul. Paní E. na společenské akci pořádané jejím zaměstnavatelem potká muže, který ji okouzlí svou spontánností a začne se vedle svého partnera cítit neuvolněně a stísněně. Brzy ji přijde na mysl, zda se ve výběru partnera nespletla a neměla by raději být s někým více uvolněným a živelným, vedle koho by žila jednoduše jinak. Nikdo z respondentů nevěděl dopředu, že jde o výzkum mravního usuzování. Úvodní instrukce zněla: „Budu ti předkládat příběhy, ve kterých vystupují nějaké postavy a budu se ptát, co podle tebe mají postavy v příběhu dělat. A pak si o tom budeme povídat.“ Po přečtení příběhu následovala vždy otázka: „Co má pan/paní udělat a proč?“ Dále jsem pokračovala nabízením jiných řešení (a jejich odůvodnění). V protiargumentech jsem se postupně zlepšovala spolu s narůstajícím množstvím natočených rozhovorů. Doplňující otázky jsem kladla do té doby, dokud jsem neporozuměla respondentově přemýšlení o problému. Někteří respondenti moje doplňující otázky nepotřebovali. Sami o situaci nahlas přemýšleli, aniž jsem je musela instruovat. Naopak odpovědi jiných respondentů byly jednoduché holé věty, ať už jsem otázku formulovala jakkoli. Pro úplnost uvádím doplňující otázky, které jsem měla připravené. Ne vždy jsem je striktně používala, sloužily spíše pro mne jako opora.
Měly by se dohody mezi partnery dodržovat? Proč a kdy ano, proč a kdy ne? Proč si myslíš, že si pan J. nechce slečnu E. vzít, i když proti společnému dítěti nic nemá? Myslíš si, že by se lidé měli nejdříve vzít a potom spolu mít až dítě, nebo na tom nezáleží? Myslíš si, že by spolu pár měl nejdříve nějakou dobu bydlet, než se rozhodnou se vzít nebo si pořídit dítě? Má se paní E. se svou nevěrou manželovi svěřit nebo ji má raděj zamlčovat? Proč ano a proč ne? Má paní E. v nevěře pokračovat? 192
Co je nevěra a co není nevěra? Kdo má přednost – manžel/manželka nebo rodiče/kamarádi? Má se paní E. se svým mužem rozejít, když pochybuje? Proč ano a proč ne? Jak pozná paní E., že je její partner Ten pravý? Co vlastně znamená být Ten pravý? Jsou myšlenky na jiného muže paní E. hříchem? Co už je a co ještě není hřích?
Vždy jsem se respondenta ptala, zda takovou situaci zažil nebo zda mu připomíná něco z toho, co sám zažil. Někdy však taková otázka byla zbytečná. Respondent sám spontánně přicházel se svými životními zkušenostmi. Někteří respondenti vůbec do osobní roviny nechtěli jít. Pak jsem se musela spokojit s odpovědí ano zažil. Na strukturovanější část rozhovoru navazoval volný rozhovor k tématu, které bylo předloženou situací navozeno. Snažila jsem se rozhovor vést citlivě, být vnímavá vůči potenciálu v respondentovi a za tím jít. Získaná data mají velmi komplikovanou povahu. Především je potřeba rozlišovat jakési mody, ve kterých respondent odpovídá: A) Jak by se situace měla řešit (tj. ideál). B) Jak by ji řešil respondent. C) Jaké řešení doporučuje třetí osobě (neznámému pánu/paní). D) Jak situaci skutečně řešil, když se v ní nacházel (nebo dokonce - jak by se zachoval, kdyby se do situace dostal). Předpokládám, že na otázku „Co má pan/paní udělat a proč?“ odpovídá respondent, jak by se podle něho měla situace ideálně řešit. Respondent obvykle rozpor mezi tím, co by se mělo a co skutečně v takové situaci udělal, sám vyjadřuje. Nejlépe se mi zpracovávají odpovědi těch respondentů, u kterých je ideální řešení situace totožné s tím, co by oni sami udělali. Tím jsem také začala. Získaná data jsem zpracovávala metodou zakotvené teorie podle Strausse a Corbinové (1999). Dále představím výstupy z nejranější fáze zpracování dat. Jedná se zatím pouze o vynořující se pojmy sdružované do kategorií. Axiální kódování (hledání vztahu mezi kategoriemi a selektivní kódování (hledání ústřední kategorie) jsou dalším krokem zpracování dat. 5 Výsledky – Realista a Mirek Dušín Respondenty pod přezdívkou Realista a Mirek Dušín jsem vybrala k první analýze hned z několika důvodů. Jak už jsem uváděla, jejich odpovědi v „modu A“ a „modu B“ jsou totožné. Dále se liší v základních kategoriích jako je vzdělání (VŠ x SOU), rodinný stav (ženatý x svobodný), tak také v kategorii zájmů (skaut x neskaut) a víry (křesťan x nekřesťan). V neposlední řadě jsou tyto dva vybraní respondenti v některých směrech reprezentanty odlišných názorů na život v páru. Realista PP je muž s vysokoškolským vzděláním, je mu 32 let, má jedno dítě a se svou partnerkou žije v nesezdaném soužití pět let. Mají vztah 10 let, znají se ještě déle. Mirek Dušín PV je muž s výučním listem, je mu 35 let, má dvě děti a se svou partnerkou jsou osm roků manželé. Jejich vztah trvá o pár měsíců déle než manželství, znají se již od mládí ze skautu, jehož byli a jsou oba aktivními členy.
193
5.1 Pojetí vztahu Manželství je pro Mirka Dušína ideálem. Označením sebe za konzervu se hlásí k tradičnímu konzervativnímu pojetí manželství. V manželství vidí upevnění vztahu v pozitivním slova smyslu. Je pro něho také prevencí a opatřením pro chvíle krize, dává vztahu větší stabilitu. PV:… prostě já třeba necejtim, že by mě manželství nějak svazovalo, spoutávalo, prostě vůbec, já naopak na tuhle hodnotu dám a moje zkušenost je taková, že v těch manželstvích, který jsou timhle způsobem trošku jakoby oficiální, mi to přijde lepší než leckdy v těch volnejch partnerstvích, kde podle mě, když příde krizovej okamžik, tak je to tak někde v podvědomí, že ten člověk jakoby jak se říká práskne dveřma, než v tom vztahu, protože tam ho ano, trošku ho to jakoby spoutává, ale tak jako dobře podle mě, že prostě si řekne, že nad tím asi víc přemejšlí, že vlastně žije v tom manželství, že vytvoří nějakou tu rodinu, ten pevnej svazek. Ve sňatku je pro PV utvrzení, zpečetění či pevnost vztahu. Není to dobré jenom pro pár, ale i pro jejich společné dítě. Zároveň ale nesezdaná soužití neodsuzuje, spíš vidí jejich nevýhody. Jemu osobně by takové soužití nevyhovovalo a proto je ženatý. Svobodný, v nesezdaném soužití žijící Realista staví na místo instituce manželství normálně fungující vztah. Toto označení jakoby v sobě neslo kus reálně žité pragmatičnosti, ve které PP uvažuje. Vlastností tohoto normálně fungujícího vztahu, kterou jsem byla schopna odhalit, je jeho kontinuita přání (chtění) obou zúčastněných vztah udržet místo, kde bude o dítě postaráno, kde bude milováno a vychováváno Pro PP nemá manželství nic žádoucího navíc, co by normálně fungující vztah neměl. Není podle něho potřeba do manželství vstupovat, ale také není potřeba ho zavrhovat – klidně jo, ale proč? PP:…Kdybych si myslel, že to je něco jako fakt parádního, tak bych to přece sám udělal. PP:…klidně bych se šel zejtra ženit, ale na druhou stranu to nepotřebuju… Protože to z mýho pohledu nepřinese nic důležitýho navíc. Není tam žádnej z mýho pohledu výraznej benefit, proč mít svatbu oproti tomu, že spolu žijete, vycházíte spolu, normálně fungujete. Nepřítomnost manželského slibu jakoby vztah více odhalovala a obnažovala, kladla větší důraz na jeho kvality a na vlastnosti zúčastněných. Oficiální manželský slib chápe trochu jako něco vnějšího, co pro svůj život nepotřebuje, protože se sám cítí dostatečně vnitřně pevný a stálý. PP: Nevim, vnitřně to tak cejtim, že to tam mám, to co by mi třeba přinášelo to nějaký, že jsem to někde nasliboval, nebo že jako jsme si nějak slíbili vzájemně, že spolu budeme, tak já to nějak v sobě mám, jak kdybych to fakt někde nasliboval, nebo já nevim. Nevim, třeba svatba by k tomu dodala ještě druhou vrstvu, že by ta cibule byla ještě více strukturovaná. Ale třeba jo, třeba ne, třeba by to akorát naleptalo tu mojí první vrstvu vytvořenou přirozeně. 5.2 Kategorie a pojmy vynořující se v rozhovorech V rozhovorech s respondenty nad dilematickými situacemi z života v páru vystoupily kategorie, které charakterizují jednak párové soužití a jednak mravní život jedince.
194
První kategorií je komunikace. Tato kategorie neobsahuje pouze respondenty tak často zmiňované museji se dohodnout nebo tak v první řadě si to musej říct, ale do hry je vtažena (z mravního hlediska zajímavá) pravda a lež v partnerské komunikaci. Respondenti by se shodli na tom, že je pro dobrou funkčnost vztahu potřeba, aby spolu muž a žena komunikovali. Neshodli by se ovšem na tom, co si mají říkat a co už si říkat nemají. Podle Realisty je v rámci zachování normálně fungujícího vztahu sice potřeba umět rozlišit, co je dobré a co je zlé pro vztah (např. nevěra je špatná, hádky jsou špatné, ochota vyjít druhému vstříc je dobrá), ale je také potřeba udržet normálně fungujícího vztahu. PP: Protože mám pocit, že tomu partnerovi nijak neublížim a nic se nestane, jenom to tak prostě proběhne. Anebo ty máš pocit, že bys chtěla za každou cenu vždycky všechno vědět? Přesně tak jak to je? Přestože víš, že by ti to třeba vadilo, zbytečně by tě to naštvávalo? Je to za cenu toho, že budeš ve stoprocentnim obraze a ten partner k tobě bude stoprocentně upřímnej, není lepší jakoby vytvořit nějakej úvodní filtr něčeho, událostí… Realista nevyžaduje pro vztah naprostou pravdomluvnost. Přijde mu dobré některé informace s partnerem nesdílet. Ptám se, zda to není lhaní, když některé informace jsou filtrem zamlčeny. AP: A teď jsem tě trošku zviklala… PP: Trošku jo, protože jsem dostal pocit, že je to takový neupřímný. Jí to neříct, jaká je pravda. Víš, jakože si třeba myslí, že to je paráda … Neupřímnost, ke které v rámci zachování fungujícího vztahu došlo, je pak obhájena precizním definováním lži a lhaní. V PP pojetí lži je určitá míra nepravdomluvnosti tolerovatelná v rámci zachování normálně fungujícího vztahu, ale nepravdivá odpověď na přímý dotaz je už za hranicí tolerovatelnosti. To už lež je. I když cítí, že i ono neříct pravdu (zmíněné zviklání) úplně správné není, v situaci vítězí zachování fungujícího vztahu před pravdomluvností bez hranic. PP: Já si myslim, že v těhle případech jakoby kdykoli děláš něco takovýho trochu nekalýho, což může bejt i to, že koupíš sekačku dražší než třeba si manželka myslí, anebo že vykradeš někde 100 milionů z banky, ve finále je to to samý, uděláš něco trochu nekalýho, takže nevim jestli hnedka s tim přiběhnout za manželkou a dát ji o tom zprávu. Je to správný? Podle PP to správné není, protože z této informace může vyvstat něco špatného (např. hádka, výčitky nebo i rozpad vztahu). Pravdomluvnost jako morální imperativ zůstává, avšak v rámci zachování dobra ve vztahu (např. nehádat se, nevyčítat si) je porušení tohoto ideálu přípustné. Naproti tomu Mirek Dušín PV preferuje otevřenost a schopnost jedinců v páru o věcech spolu mluvit bez filtru. To znamená, že i něco trochu nekalýho by podle něho měli partneři spolu sdílet. PV: Prostě to je o tom, že ta pravda by asi měla vyjít najevo…… Každopádně si myslim, že by to měla říct, ať už ta reakce bude jakákoliv… Protože ono žít v nějaký, a tohle si myslim, že už je hodně zásadní, že jo, žít v nějaký lži prostě, to není dobře, to je špatný prostě. To nebude jakoby nic přinášet nikomu, to ten vztah nepokvete… Že to prostě nepřinese nic dobrýho, že ti lidi spolu jakoby nežijou, nemaji před sebou ten čistej štít… Pravdomluvnost Mirka Dušína není ale naprosto stoprocentní, má své limity. 195
PV: Někdy ta lež jakoby malá nebo jemná přetvářka pokud to není v něčem zásadnim a je to otázka takovýhle věci, tak…není nic jakoby hroznýho, ale zároveň jde o to si to jakoby říct, že …… Promluvěji si třeba o tom za nějakej čas, že jo, a zamyslej se nad tim proč a jak a pak si řeknou teda Mirek Dušín klade důraz na způsob, jakým se o věcech mluví. Nejde ani tolik o obsah, jako o formu sdělení. Podle tohoto principu by bylo možné citlivým způsobem sdělovat i nepříjemné věci. PV: … ale zároveň jde o to si to jakoby říct, že …ale řikam, ne říct, přijít a říct: Hele bílej svetr už mi nikdy nepleť, jo. Ale prostě říct: Hele ty jo a příště kdyby bylo…kdyby byl hnědej, ty jo! Ale s odstupem, když už to jakoby…jo? Já nevim, za 14 dní, za měsíc, nějak to prostě jako…A to tak nějak vychází z přirozenosti, buď ty lidi spolu mluvěj a ví anebo prostě spolu nemluvěj a pak se stane i to, že někomu, že jo, se uplete bílej svetr Porušení pravdomluvnosti se dočasně odpustí a jemná přetvářka se snese, protože si to partneři později umí objasnit. Nebyla jsem v našem rozhovoru schopná najít něco, co by se podle PV sdělovat partnerovi nemělo. Ideálně by to podle PV mělo být tak, že si pár může promluvit o všem, co se ho týká. A to třeba i s malým časovým odstupem. Shrnutí kategorie komunikace – reinterpretace v dimenzi dobra a zla V pojetí Realisty PP je dobrem pro vztah, dobrem pro oba, když si nesdělují úplně všechny informace, protože některé z nich by mohly způsobit něco nepříjemného, nakonec pro oba. Spjatost a provázanost s partnerem je tak řešena filtrem informací, který má zajistit homeostázu ve vztahu. Tento filtr je tak v pojetí Realisty dobrý a koná dobro pro vztah. Naopak špatné by bylo, kdyby filtr neexistoval a partneři by si sdělovali a sdíleli úplně vše bez jakékoli cenzury. Filtr umožňuje udržet fungující vztah. Podstatou je nesdílení informací, ale nejde o lhaní. Lhaní je pro Realistu až nepravdivá odpověď na přímou otázku. Mirek Dušín PV nepřímo (mým prostřednictvím) staví proti cenzuře čistý štít. Partneři by si měli sdělovat vše a pravda by měla vyjít najevo. To je pro Mirka Dušína dobro pro vztah, dobro pro oba – život v pravdě. Takový čistý štít mezi partnery pak dává prostor pro rozkvět otevřenosti ve vztahu. V jeho pojetí jediné tolerovatelné lhaní je jen trošku přetvářka, která ale stejně nakonec je ve vztahu vykomunikována a pravda vyjde najevo. Druhou kategorii jsem pojmenovala moc. Moc ve vztahu nabývá různých podob a různých intenzit, v každém případě je ale přítomná. Jedním z projevů moci je podřizování se ve vztahu. Realista i Mirek Dušín pro ně nachází odlišné příklady. PP: Za sebe bych asi nakonec tý ženský vyhověl, s největší pravděpodobností, ale vim, že by mě to vnitřně sralo. Že by to ve mně i hlodalo nějakej čas a došlo by na nějaký vyčítání. AP: Proč bys jí vyhověl? PP: Asi proto, že bych nechtěl tu situaci za každou cenu vyhrocovat víc a víc. Tím, že bych řek: Ne. Chtěl bych jakoby udělat první polokrok k tomu, abychom se nějak dohodli, ale rozhodně by mě štvalo to, že mi nebyla schopná vyhovět tu půl hodinu nebo to, co jsem si prostě požádal o to prodloužení termínu… Nemám rád takový to italský. Pod nátlakem hrozby hádky je vlastní touha či potřeba potlačena. Pracuje však dál, transformována ve zmíněné nasrání. Podstatné je, že jedinec udělá nakonec něco, co vlastně nechce. Podléhá v tu chvíli moci, kterou nad ním druhý má, aby zachoval klid ve vztahu (nemám rád takový to italský). 196
PV: …samozřejmě někde ten chlap otupí tim životem, že prostě za pár let je to tak: Ano, vždyť ty vlastně máš pravdu ve všem, že se takhle odevzdá, ale zase ta prostě žena jeho je tak silná osobnost, že on jí podlehne, to se asi taky může stát (smích), ale to naštěstí není můj případ (smích). Myslim, že v tom manželství by nikdo neměl být pod něčim vlivem, až takovymhle. Že by si každej měl zachovat nějakou svojí jakoby trošku… Moc, která je ve vztahu zvládnutá a která je nakonec oslabená, je skryta v kompromisu. Vždy by měla být přítomná schopnost vyhovět druhému, vnímat ho jako rovnoprávného partnera. Kompromis zakládá možnost spolupráce a dává tak vztahu možnost se rozvíjet dál. PV: Já myslim „to svý“ prostě je to, že by si člověk měl zachovávat svojí osobnost nějak, bejt jakoby tim, kym byl, ale zároveň ne neumět udělat kompromis… zachoval jsem si svůj život dejme tomu trampskou duši a tak dál, ale jedu jenom dvakrát, třikrát, čtyřikrát do roka, víckrát ne. Já prostě se nedostanu, protože na to nemám čas, a protože prostě jedeme zase s rodinama někam, že jo, ale jedu. A nejedu tak často a myslim si, že prostě „vlk se nažral a koza zůstala celá“, prostě ona se mě nesnaží předělat a zároveň já se snažim to trošku nějakym způsobem omezit a věnovat se rodině a tak, no. Podřízení se a přizpůsobení druhému ve vztahu zakládá možnost spolupráce, ale má také své hranice. PV vyjadřuje, že nemůžeme chtít, aby se změnily takové zásadní věci jako je třeba vkus jedince, víra, životní styl (vandry) atd. Shrnutí kategorie moci – reinterpretace na ose dobra a zla Podřízení se druhému je přirozenou součástí vztahu a je tím vlastně i založena možnost spolupráce, společného soužití. Je tedy v zásadě dobré, ale někdy může nabývat i podobu zla. Pro Realistu ve chvíli, kdy je nucen k něčemu, co sám nechce. Vyhoví partnerce, ale nakonec s tím není vnitřně spokojen a vše se otočí ve výčitky. Řekněme, že ideální podoba „podřízení se“ by bylo vyhovění druhému bez prožitku vlastní nespokojenosti a následných výčitek. Ani Mirek Dušín není ochoten přizpůsobovat se do nekonečna. To znamená měnit své vlastní přesvědčení nebo naprosto změnit dosavadní životní styl. Partneři by podle něho měli být schopni zachovat si ve vztahu to svý (a zároveň být schopni dopřát to samé i svému protějšku). Třetí vynořující se kategorií je kategorie věrnosti. Věrnost jako základní stavební kámen vztahu skoro unikla mé pozornosti. Partnerský vztah je vztah výlučný a výlučnost je udržována věrností. Porušení této výlučnosti je pak jedním z nejvyšších možných prohřešků vůči vztahu. AP: Co je to nevěra? PP: Zrada ve vztahu, kdy toho druhýho jakymkoli způsobem zradíš a to nejenom, že fyzicky s někym někde podlehneš, ale může bejt nevěra i nějaká úplně jiná, citová, že s někym, někomu se svěřuješ víc, než tomu druhýmu. Že inklinuješ k někomu a ten partner není pro tebe v nějakejch konkrétních oblastech to číslo jedna. Porušení věrnosti může mít různou míru a podle míry tohoto porušení je pak možné mluvit o nevěře jako o prohřešku. PP: Ale řikam, je to taková ta každodenní nevěra, kterou člověk jako jí nepovažuje za nevěru, ale nějakym způsobem je, že jakoby se věnuješ někomu jinýmu… Jsou to samozřejmě hovadiny, nad kterejma se nikdo nepozastavuje, dějou se, ale jako zobecnění toho slova… 197
Stoprocentní čistou věrnost v širokém slova smyslu realizovat nelze. Nevěra může mít jak různou podobu (fyzická, psychická), tak různou míru. Realista a Mirek Dušín se od sebe liší v tom, jakým způsobem by porušení věrnosti (a nedodržení dohody) řešili. Realista navrhuje jako řešení nevěru zamlčet, aby tak udržel fungující vztah. Mirek Dušín by volil řešení nevěru přiznat a žít s čistým štítem. Shrnutí kategorie věrnosti – reinterpretace na ose dobra a zla Hodnotu dodržení vlastního slova a slibu více explicitně vyjadřuje Mirek Dušín. Pro něho je každá partnerská dohoda ať už v podobě hodiny odchodu ze zábavy nebo v podobě manželského slibu skoro až posvátná. Pevnost ve slovech i činech je pro něho variantou života, který chce žít. Zároveň ale neodsuzuje ty, kteří z nějakého důvodu svou věrnost nedodrželi. Realista je v úvahách o věrnosti, stálosti a zodpovědnosti více střízlivý. Ochotněji přistupuje k řešení aktuální situace pozměněním původní dohody, k řešení partnerských rozlad rozchodem. Řídí se také hodnotou vlastního slova a slibu, ale vyjadřuje ji spíše implicitně. Své slovo a slib je spíše nakloněn dle posouzení aktuálního stavu situace pozměnit. Čtvrtou kategorii jsem pojmenovala práce na vztahu. Práce na vztahu může mít podobu lásky a péče vymezené proti nesnášení se a týrání. Pak také podobu novosti vymezené proti stereotypnosti. Realista PP racionálně s nadhledem reflektuje, jak snadno a během krátké doby může láska a péče přejít ve svůj opak – nesnášení se a týrání. PP: …že můžeš naslibovat na svatbě před stopadesáti lidma, jak o sebe budete dbát a budete se mít rádi, a za rok na sebe můžete vytahovat nože, úplně v klidu. A vzájemně se podvádět a já nevim co… PP:…jestli spolu vydržíme žít delší čas, jestli se navzájem nezežerem, jestli budem navzájem spolu fungovat v jedný domácnosti, jestli na sebe za dva dny nebudem na sebe vytahovat nože, nebo nebudem se zavírat do jinýho pokoje s tim, že už se nemůžem na sebe podívat. Realista i Mirek Dušín jakoby považovali za samozřejmé chránit se před fyzickým i psychickým týráním. Zároveň je potřeba chránit vztah před stereotypností, udělat si čas na sebe navzájem a tento čas chránit. PV: …najednou si oddychneš, seš s tim člověkem, můžeš si povídat o věcech, o kterých si normálně nepovídáš, protože normálně si povídáš: „Hele, co, tak napustim vodu a dáme vařit kaši, ne?“ A tak, no. Ale najednou si prostě s tim člověk můžeš promluvit úplně zase jinak a pro ten vztah je to dobrý, si vždycky najít chvíli pro sebe. Shrnutí kategorie práce na vztahu – reinterpretace na ose dobra a zla Realista a Mirek Dušín by neměli problém shodnout se na tom, že na vztahu je potřeba pracovat. Pěkný vztah jim nebude kvést bez jejich vlastního úsilí, aktivního podílu. Oběma pečování, utužování a prohlubování vztahu přijde dobré. Na druhou stranu však tato blízkost, jak uvádí Realista, může vést k přesycenosti a vést k opačnému extrému - vytahovat na sebe nože. Takovému zlu je potřeba se ubránit, odvrátit jej. S touto extrémní přesyceností a všedností pak souvisí zlo v podobě stereotypnosti, v níž je sice možná i určitá podoba spolupráce, jistoty a zázemí (to však Realista ani Mirek Dušín nezmiňují), ale hlavně pro oba respondenty je zlem, potenciálním zdrojem destrukce vztahu. Proto je potřeba do vztahu vnášet něco nového, neobvyklého a to třeba v podobě jak nových aktivit, tak nových stránek sebe sama, které druhý nezná.
198
Zmíněná práce na vztahu má podobu úsilí vynaloženého k potlačování nabízejícího se zla v podobě stereotypu a přesycenosti. Úsilí věnované novostem, nevšednostem a prohlubování vztahu (např. v podobě společných rituálů – najít si chvíli pro sebe). Pátá významná kategorie je úcta. Tato kategorie pro mne zůstává poněkud zatemněna. Na rozdíl od jiných kategorií, které byly více (či méně) zřejmé, tato kategorie jakoby se ukazovala mezi řádky, někdy dokonce i mezi řečí, když do natáčeného rozhovoru neplánovaně vstoupila partnerka. SN: No právě jako, ale z tebe nic kloudnýho nemohlo vylízt, P. PP: Vidíš, neříkal jsem ti to , A., jaký má…, ale přesně to tam někde asi ve 40tý minutě zazní, že si moje žena o mě myslí, že jsem úplnej debil. Já to vim, že si to o mě myslíš, je to hrůza ale. Vedle úcty k partnerovi jako člověku se u obou respondentů objevuje úcta vůči partnerově práci, která je do jisté míry důležitější než pravdomluvnost. Nebo se alespoň s upřímností a pravdomluvností dostává do konfliktu. PP:… že je tam nějaká vlastní práce v tom, nějaká projevená snaha, takže to může bejt o to zraňující tomu člověkovi nějak vpálit, že to je něco, co je ti na prd. PV:…dělá to s nějakou láskou pro něj a radostí a čeká nějakou reakci, takže ta reakce musí bejt prostě pozitivní. Sice je to možná trošku přetvářka, ale z druhý strany než to jakoby říkat hned… Shrnutí kategorie úcta – reinterpretace na ose dobra a zla Jednoznačně by se oba respondenti shodli na tom, že úcty je ve vztahu zapotřebí. Možná by se lišili v tom, jaké příklady by jako projev úcty uvedli. Nejspíš by se lišili také v tom, jak jsou schopni tento ideál naplňovat. Nesporně zajímavé je, že pro oba je z nějakého důvodu práce druhého, zvláště ta manuální, hodnotou. Možná proto, že pochází oba z dělnické rodiny? Poslední, šestá, kategorie, kterou představím, je kategorie pojmenovaná zákon a Bůh. Obojí vystupuje jako autorita, i když u každého z respondentů jinak uznávaná. Zákon je podle Mirka Dušína dobrý, protože stanovuje pravidla společného a společenského chování. Nejenže chrání rodinu před okolním světem (např. únik informací), chrání ale i jedince a jednotlivce uvnitř rodiny. PV: Já nemůžu říct, že jsem věřící, ale rozhodně nějakej vztah k Bohu mám, a prostě mi to i vůči němu přijde jakoby správný a v pořádku, i on to takhle jakoby chtěl, aby ty lidi spolu dokázali žít v dobry i ve zlym navěky, na celej život prostě. PV: …ale tady bych se rozhodně přimlouval za to, aby to řešila, aby od něj odešla, aby ho dejme tomu i teď , že jo, máme zákon o domácim násilí, o tom, že může člověk bejt vykázanej z tý domácnosti na určitou dobu. Zákon i Bůh jsou ztělesněním spravedlnosti a dobra, které ale nakonec nechrání pár jako celek, ale jednotlivce v něm. Nikomu by podle tohoto nejvyššího dobra nemělo být ubližováno a už vůbec ne fyzicky. PV: …nic není dogma, že jo a myslim si, že kdyby ten vztah fungoval v pořádku a ona odešla, tak je to něco jinýho, než když ….on jí bije a ona od něj odejde, tak si myslim, že ten Bůh to pochopí. Takhle ani on to nechce. To si myslim, že to není tak, že by se měl člověk trápit tim, že vlastně něco slíbil a nedodržel, že k tomu má objektivní důvodu, že ten slib prostě nedokázal 199
dodržet. To si myslim, že jsou věci omluvitelný, že nedodrží ten manželskej slib, že to prostě dodržet nešlo. PV: A ty naše děti to mají jakoby ve vztahu k nám jednoduchý, protože my jsme manželé, my jsme jejich rodiče a v tom zákoně tyhle úpravy jsou a mě to prostě příde už jenom kvůli tomu dobře, že jsem ženatej. Mirek Dušín si přání Boha interpretuje sám tak, aby boží mínění bylo v souladu s jeho vlastním. Realista nad Boha a zákon staví svůj vlastní rozum. PP: Přesně si to dovedu představit, že to tak ty lidi berou jako prohru, anebo že to vnitřně cejtí tak, že dali nějakej slib před Bohem a že se ho snažej dodržovat. Já jim, nevim jestli rozumim, ale vim, že takový lidi jsou a že to tak dělaj, možná že jim nerozumim, to beru nějak moc civilně a ne nábožensky. Nemám to v sobě prostě vybudovaný takový to náboženský, já bych skoro řekl fanatismus, protože to je podle mě fanatismus nechávat si rozbít hubu jenom proto, že jsem před Bohem to slíbil. Myslim si, že svět už je dál, než byl před nevim kolikset lety, kdy se todle asi dělo běžnějc. Shrnutí kategorie zákon a Bůh – reinterpretace na ose dobra a zla Zákon a Bůh jsou pro Mirka Dušína ztělesněním dobra. Je dobré se jimi řídit, je dobré je znát a je dobré je do vztahu „přizvat“. To znamená zamýšlet se nad tím, jak Bůh chce, abychom žili naše vztahy a manželství. Dobré je znát stávající platné zákony a umět je použít ve prospěch jak svůj vlastní, tak prospěch vztahu. Realista se nespoléhá ani na zákon, ani na Boha. Řídí se svým vlastním přesvědčením bez opory v zákoně či víře. Žije podle toho, co si sám zvolil za správné a dělá to tak proto, že mu to jeho zdravý rozum říká. Vystačí si bez Boha i zákona, aniž by se zpronevěřoval hodnotám jako je věrnost nebo zodpovědnost k vlastnímu dítěti a životní partnerce. Tedy zatímco Mirek Dušín explicitně uvádí Boha a zákon jako dobro pro vztah, Realista boží principy a zákonem daná pravidla žije také, akorát je nepojmenovává. 6 Závěry Představené respondenty bych nepovažovala za dezorientované co se týče rozlišení dobra a zla ve vztahu. O tom, co je pro vztah dobré a co špatné, mají svou představu. Pro oba respondenty je pro vztah důležitá úcta. Konkrétně zmínili úctu vůči práci druhého a úctu k druhému jako člověku. Na vztahu je podle obou respondentů potřeba pracovat ve smyslu prohlubování a upevňování vztahu (např. formou rituálu v podobě chvíle pro sebe). Žádoucí je také novost a nevšednost, které pomáhají bojovat proti stereotypu a vzájemné přesycenosti. Problematické je zacházení s mocí, kterou partneři ve vztahu nad sebou mají. Na jednu stranu je schopnost podřídit se druhému základem spolupráce, na druhou stranu by nemělo jít o bezmezné přizpůsobování se druhému. Podle respondenta PV by si každý ve vztahu měl být schopen zachovat to svý, svou osobnost. Respondent PP vzpomíná, že podřízení se druhému nemusí být úplně snadné a příjemné. Naopak může s sebou nést nasrání a výčitky. Netroufám si však porovnávat respondenty v tom, jak je který z nich schopen pracovat s mocí ve vztahu. Rozhovor se u každého z nich ubíral jiným směrem. Základním předpokladem pro oba je věrnost a pevnost vztahu. Porušení této věrnosti (na různých úrovních) by mohlo být možná do budoucna centrální kategorií. K porušování věrnosti, kdy ten druhý není zrovna právě číslo jedna, dochází každý den. Tu vlastně nikdo neřeší. Zradu v podobě fyzické nevěry by pak každý z respondentů řešil jinak. Realista navrhuje ji zamlčovat a nesdílet, podobně jako něco nekalýho. Mirek Dušín se přiklání k životu 200
s čistým štítem a přiznání nevěry. Lež je podle PP nepravdivá odpověď na přímý dotaz, zatímco PV jako lež pojímá i zamlčování či nesdílení (něčeho pro vztah podstatného). Poslední významný rozdíl mezi respondenty je v tom, jak při svých úvahách o tom, co je správné a co je špatné, vtahují zákon a Boha. Zatímco PV se zamýšlí nad tím, jak by to Bůh chtěl, PP o Bohu vůbec nepřemýšlí. Svůj úsudek staví na svých zkušenostech a svém vlastním uvážení. Podobně nevtahuje ani v současnosti platnou právní úpravu manželství jako oporu pro tvorbu vlastního úsudku. 7 Diskuse Limity této práce jsou do značné míry dány výběrem a sestavením předkládaných dilematických příběhů a mojí schopností vést nad nimi rozhovor. Zda se mi podařilo příběhy vybrat a postavit dostatečně vhodně, je otázka do diskuse. Například příběh Svetr někteří mí čtenáři a posluchači za dilema považují, jiní nikoli. Více bych se možná o každém respondentovi dozvěděla, kdybych mohla pro náš rozhovor vybírat dilemata jemu „šitá na míru“. Zkušenost ukazuje, že každý byl oslovován jiným příběhem. Tím bych ale ztratila možnost respondenty mezi sebou navzájem porovnávat. Odpovědi respondentů mohou být ovlivněné mým vlastním přesvědčením o tom, jaké je správné řešení dané situace. Domnívám se však, že nabízení protiargumentů prezentovaných jako názor ostatních dotázaných (ne jako názor výzkumníka), respondenta mate. Někdy respondentovi můj osobní názor vůbec nebyl jasný a potřeboval se mě na konci našeho rozhovoru zeptat. Více se můj názor mohl odrazit v analýze a interpretaci dat. Manželství jako mravní imperativ mne oslovuje. Stále mne ale zajímá, jak o párovém vztahu přemýšlejí ti, pro které manželství není žádným ideálem. Zdaleka ne pak svátostí či zmíněným mravním imperativem. Část respondentů tohoto výzkumu by teoreticky manželstvím mohla být oslovována. Předpokládám, že je tomu tak u křesťanů, možná i u skautů. Na druhou stranu pár, který spolu žije v jedné domácnosti deset roků a má spolu dítě nejspíš už problém svátosti manželství dávno neřeší. Škála těch, kteří nejsou příznivci manželství, je obecně velmi široká. Já jsem jistě nepokryla celou skupinu svobodných. Tím mohu být v porozumění této skupině respondentů limitována. Další velké úskalí výzkumu je již zmíněná neochota respondentů být otevření. Řešením je předkládání neosobních dilemat. Respondent se tak může cítit bezpečně a není ve svých odpovědích blokován. Současně ale v této neosobní rovině může jít o fráze. V druhé fázi rozhovoru (tj. volný rozhovor) přecházím postupně do osobní roviny, kde jsem však často brzděna tím, že si respondent hlídá své soukromí. Má zkušenost je taková, že není snadné se na otázky párového soužití ptát a není ani snadné na ně odpovídat. Tím jsou dány mantinely. Tento započatý výzkum tak může poskytnout vhled jen do velmi úzkého výseku problematiky mravního usuzování o životě v páru. Použitá literatura Björklund, F. (2003). Differences in the justification of choices in moral dilemmas: Effects of gender, time pressure and dilemma seriousness. Scandinavian Journal of Psychology, 44(5), 459-466. Donenberg, G. R., & Hoffman, L. W. (1988). Gender differences in moral development. Sex Roles, 18(11-12), 701-717. Gilliganová, C. (2001). Jiným hlasem: o rozdílné psychologii žen a mužů. Portál: Praha. Hamplová, D. (2000). Postoje k manželství a rodičovství. In L. Fialová et al. (Eds.), Představy mladých lidí o manželství a rodičovství (pp. 67-99). Sociologické nakladatelství: Praha. 201
Hamplová, D. (2003). Vstup do manželství a nesezdaného soužití v České republice po roce 1989 v souvislosti se vzděláním. Sociologický ústav AV ČR: Praha. Chaloupková, J., & Šalamounová, P. (2004). Postoje k manželství, rodičovství a k rolím v rodině v České republice a v Evropě. Sociologický ústav Akademie věd České republiky: Praha. Chmelařová, H. (2010). Proměny současného manželství. Rigorózní práce. Masarykova univerzita: Brno. Juujärvi, S. (2005). Care and justice in real-life moral reasoning. Journal of Adult Development, 12(4), 199-210. Kasper, W. (1997). Teologie křesťanského manželství. Centrum pro studium demokracie a kultury: Brno. Kohlberg, L. (1994). The development of modes of moral thinking and choice in the years ten to sixteen. Dissertation. In B. Puka (Eds.), Moral Development: a compendium. Volume 3 – Kohlberg´s original study of moral development. Garland Pub: New York. Krebs, D. L., Denton, K., Wark, G., Couch, R. & Racine, T. (2002). Interpersonal moral conflicts between couples: Effects of type of dilemma, role, and partner's judgments on level of moral reasoning and probability of resolution. Journal of Adult Development, 9(4), 307-316. Kučera, M. (2000a). Představy o postavení sňatku a narození dětí v životní dráze mladých svobodných lidí. In L. Fialová et al. (Eds.), Představy mladých lidí o manželství a rodičovství (pp. 45-67). Sociologické nakladatelství: Praha. Kučera, M. (2000b) Demografické chování mladých lidí v České republice, jeho sledování v průzkumech, hodnocení reálné situace a vnější vlivy. In L. Fialová et al. (Eds.), Představy mladých lidí o manželství a rodičovství (pp. 7-29). Sociologické nakladatelství: Praha. Možný, I. (2008). Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Piaget, J. (1948). The moral judgment of the child. The Free Press: Glencoe. Pořádková, E. (2007). Alternativní formy soužití. Diplomová práce. Masarykova univerzita: Brno. Sochnová, A. (2005). Chození v osmé a deváté třídě. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze: Praha. Strauss, A., & Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Albert: Boskovice. Sullerotová, E. (1998). Krize rodiny. Karolinum: Praha. Turiel, E. (2006). The Development of Morality. In W. Damon, R. M. Lerner (Eds.-in-Chief), N. Eisenberg (Volume ed.), Handbook of child psychology. Volume 3 - Social, emotional, and personality development (pp. 789-858). Wiley & Sons: Hoboken. Vymětalová, S. (2000). Partnerský vztah. In L. Fialová et al. (Eds.), Představy mladých lidí o manželství a rodičovství (pp. 99-135). Sociologické nakladatelství: Praha.
202
JE KOHABITÁCIA PORUŠENÍM NORIEM? DÔLEŽITOSŤ PERSPEKTÍVY DOES COHABITATION MEAN BREAKING OF NORMS? THE RELEVANCE OF PERSPECTIVE Miroslav POPPER Ústav výskumu sociálnej komunikácie, SAV, Klemensova 19, 813 64 Bratislava, SR
[email protected] Príspevok vznikol v rámci projektu VEGA č. 2/0015/12: Životné štýly, normy a ich prekračovanie: cesty k osobnej spokojnosti a spoločenskej prospešnosti.
Abstrakt: V príspevku sa prezentujú vybrané dáta získané z kvalitatívnej štúdie (15 fókusových skupín, 87 mladých dospelých participantov s prevažujúcou väčšinou 25-30 ročných) zameranej na životné štýly, normativitu a plánovanie rodiny. Na základe obsahovej analýzy témy prekračovania pravidiel, očakávaní a noriem možno konštatovať, že respondenti najčastejšie spontánne uvádzajú partnerský život „na divoko“ ako najtypickejší príklad porušovania „rodičovských“ noriem. Podľa ich výpovedí tí rodičia, ktorí majú odmietavý postoj ku kohabitácii, používajú ako argumenty najmä: (1) porušovanie kresťanských noriem, (2) obavu zo straty dieťaťa a jeho úspešného ukončenia (vysokoškolského) vzdelania, (3) strach, spojený s predsudkami, čo by povedali iní. Mladí dospelí sa s týmito názormi a predstavami svojich rodičov zväčša nestotožňujú a neriadia sa nimi. Napriek tomu väčšina z nich plánuje v budúcnosti vstúpiť do manželstva, ale až vtedy, keď sa rozhodnú mať deti, či keď ich neplánovane počnú. Naopak, uzatvorenie manželstva počas vysokoškolského štúdia môže byť považované rovesníkmi za zbytočné a nepochopiteľné ponáhľanie sa a nevyužitie času na vlastný sebarozvoj. Abstract: Selected data from a qualitative study (15 focus groups discussions, 87 young people with majority from 25 to 30 years old) focused on lifestyles; normativeness and family planning are presented. From the content analysis of topic concerning transgression of rules, expectations and norms can be concluded that cohabitation is most frequently and spontaneously mentioned by participants as a prototypical example of “parental” norms breaking. According to their utterances, those parents that are against cohabitation use mainly arguments that: (1)it is against the Christian norms, (2) they are afraid of losing a child and on its potential failure of finishing its studies, (3) they are scared of conservative public opinion. The young adults are mostly not identified with the views of their parents and do not obey them. In spite of that, the majority of young people declare that they intend to get married but only when they decide to conceive a child or would have an unplanned baby. The other way round, wedding during university studies may be perceived by peers as a senseless hurry and dissipation of the period for one’s own self-fulfilment. Kľúčové slová: Porušovanie noriem; kohabitácia; manželstvo. Keywords: Breaking of norms; cohabitation; marriage.
1 Úvod: vymedzenie a charakteristika pojmov Sociálne normy predstavujú zdieľané spôsoby myslenia, túženia, rozhodovania a konania, ktoré sú pozorovateľné v pravidelne opakujúcom sa správaní a sú osvojované preto, lebo sa predpokladá, že sa vďaka nim vyriešia konkrétne problémy (Critto, 1999). Alebo, ako hovorí Bicchieriová (2006), normy sú stelesnením hodnôt a kolektívnych túžob spoločnosti. Takto chápané normy teda na vedomej aj podvedomej úrovni ovplyvňujú aj naše rozhodovanie 203
v oblasti kohabitácie, manželstva a rodičovstva bez ohľadu na to, či konáme v súlade alebo nesúlade s nimi. Kohabitáciu môžeme charakterizovať ako intímne spolužitie dvoch partnerov v spoločnej domácnosti bez manželského zväzku. Je súčasťou Druhého demografického prechodu (DDP), ktorý sa vyznačuje najmä týmito charakteristikami (Lesthaeghe, 2010): na jednej strane nárast veku prvého manželstva, rozvodovosti, kohabitácií, rodičovstva v rámci kohabitácií, individuálnej autonómie, sebaaktualizácie, symetrie v rodových rolách, a zároveň pokles v/vo: podiele manželstiev, opätovných manželstiev, fertilite, sociálnej kohézii a uznávaní autorít. DDP začal v druhej polovici 20 storočia v USA a Škandinávií a postupne sa šíril najskôr do ďalších krajín západnej Európy a neskôr aj do krajín strednej, južnej a východnej Európy. Nie vo všetkých týchto krajinách a nie v rovnakej miere sú však obsiahnuté všetky vyššie uvedené charakteristiky.Napríklad Kiernanová (2001) rozlišuje štyri fázy vývoja kohabitácie prebiehajúce v Európe zhruba od 70-tych rokov 20. storočia: 1) jej emergovanieako deviantnej formy u chudobných alebo avantgardnej formy u ideologických odporcov manželstva, najmä kvôli jeho spätosti s cirkevnými sobášmi; 2) kohabitácia ako prelúdium alebo skúšobné obdobie vzťahu pred vstupom do manželstva; 3) sociálna akceptácia kohabitácie ako alternatívy voči manželstvu; 4) kohabitácia a manželstvo sú nerozoznateľné a deti sa rodia a sú vychovávané v oboch formách. Príspevok pojednáva o jednom z cieľov kvalitatívneho výskumu a to, ako je vnímaná kohabitácia na Slovensku z pohľadu mladých ľudí a ich rodičov. 2 Metodológia a výskumná vzorka V príspevku sa prezentujú vybrané dáta z fókusových diskusií zameraných na životné štýly, normatívnosť a plánovanie rodiny. Celkovo sa realizovalo 15 fókusových skupín s mladými dospelými participantmi, s prevažujúcou väčšinou 25-30 ročných (N=87). Najpočetnejšie boli zastúpení vysokoškolskí študenti magisterského štúdia a ukončení vysokoškoláci. Vo vzorke sa vyskytovala menšina ľudí, ktorí už dieťa majú. V kódoch, ktoré sú pri jednotlivých výpovediach použité, predstavuje prvé písmeno pohlavie (M – muž, Ž – žena, druhé písmeno lokalitu (B – Bratislava, N – Nitra, T – Trnava, V – Vrbové) a posledný znak je číslo participanta z danej skupiny. Ostatné písmená v kódoch nie sú z pohľadu čitateľa relevantné. Obsahovo sa v príspevku analyzujú údaje z tém zameraných na: (1) prekračovanie pravidiel, očakávaní a noriem a (2) manželstvo a kohabitáciu. 3 Výsledky Výsledky sú rozdelené do dvoch častí. Prvá je zameraná na tému prekračovania noriem v súvislosti s kohabitáciou, druhá na vnímanie, posudzovanie a plánovanie alebo realizáciu manželstva alebo kohabitácie. 3.1 Téma prekračovania noriem Na pomerne všeobecne formulovanú otázku „Máte pocit, že na to aby ste realizovali vaše životné ciele, plány, vašu predstavu o živote je potrebné porušovať alebo prekračovať nejaké očakávania, normy, pravidlá?“ sme, prekvapujúco, dostali najviac odpovedí týkajúcich sa kohabitácie. Tento druh spolunažívania hodnotili mnohí participanti ako porušovanie „rodičovských“ noriem. Pod „rodičovskými“ normami tu treba rozumieť normy predošlej generácie – rodičov dnešných dvadsať až tridsať ročných mladých dospelých. Podľa výpovedí participantov uvádzajú ich rodičia tri hlavné argumenty voči kohabitácii: (a) nábožen204
ské/kresťanské, (b) strach zo straty dieťaťa spojený prípadne s obavou, či doštuduje a (c) strach z verejnej mienky kvôli porušeniu tradícií. Tieto argumenty postupne zanalyzujeme. (a) Náboženské/cirkevné argumenty dokumentujú nasledujúce výpovede: MSTU1: „No tak ja ich stále istým spôsobom prekračujem, lebo [partnerka, s ktorou žijem] je kresťanka a u nich to nie je dobré, keď vlastne je ten pár pred manželstvom spolu a žijú spolu, takže to je hlavne v jej rodine, proste dosť to vytýkajú.“ MTDI1: „Moja manželka je z takých katolíckych kruhov, kde sa vyslovene to manželstvo očakáva. Svokre sa nepáčilo, keď sme boli dvakrát pred svadbou v zahraničí.“ ŽNMG1: „Väčšinou porušujeme tie pravidlá ... starých mám, lebo oni sú silne veriace a čakajú od nás, že sa budeme vydávať v kostoloch ... ale ja mám úplne inú predstavu o svadbe, nie kostol, ale... záhradná party.“ Uvedené výpovede naznačujú, že nielen kohabitácia pred manželstvom, ale už aj menšie „priestupky“ voči „rodičovským“, prípadne „starorodičovským“ predstavám a normám, ako spoločný krátkodobý pobyt partnerov mimo domova, či dokonca len svadba mimo kostola, môžu byť pre niektoré dvojice značne problematické z hľadiska nenaplnenia očakávaní niektorých najbližších členov svojich rodín. Zároveň však vystupuje do popredia skutočnosť, že mnohí súčasní mladí ľudia vytvárajú partnerské zväzky bez ohľadu na mieru a druh náboženského presvedčenia ich rodičov, keďže často len jeden z partnerov pochádza zo silno nábožensky založenej rodiny a zároveň si ani nerobia prílišné problémy s názormi časti staršej generácie. (b) Ďalšiu skupinu argumentov voči kohabitácií, týkajúcich sa strachu zo straty dieťaťa, spojeného s obavami, že nedoštuduje školu, reprezentujú tieto výpovede: ŽNMG2: „Tak ja cítim tlak zo strany svokry, potenciálnej, ale to cítime viaceré. ... Ten synček je milovanejší a nevie sa s tým zmieriť, že odišiel z domu.“ MSTU2: „Ja som svoju [terajšiu] manželku, keď išla do piateho ročníka na vysokej a ja som sa nasťahoval a zobral som ju so sebou a jej otec mi povedal, že ty si mi ukradol dcéru, pretože on mal predstavu, že doštuduje a potom ju tam vydá a ja som ... s ňou rok žil, bez svadby. ... Nevyčítali mi to, že sme žili na divoko, skôr mi vyčítali to, že som im zobral dcéru a ona mala ešte zostať doma, aby ten otec a mama boli tí, že my sme jej dali vzdelanie a teraz ti ju hotovú odovzdávame.“ V priamom rozpore s predošlou (rodičovskou) predstavou je nasledujúci opis života na internáte: MSTU3: „Na internáte to bola jasná vec, že od prvého ročníka, ako prišli na vysokú školu, tam sa dali dokopy a žili spolu celých päť rokov.“ Z týchto ukážok je vidieť, že kohabitácia môže byť v niektorých prípadoch problematická skôr kvôli clivote rodičov z „prázdneho hniezda“ než z nejakých iných zásadnejších dôvodov, pričom u rodičov internátnych študentov k tomuto typu argumentov spravidla nedochádza, keďže ich deti rodičovské hniezdo už v podstate opustili. Vyzerá to tak, že po205
kiaľ z domu odchádza syn, je nespokojnejšia matka, kým s odchodom dcéry sa ťažšie zmieruje otec. (c) Napokon prototypmi tretej skupiny argumentov, vyjadrujúcich strach z negatívnej verejnej mienky, sú nasledujúce výpovede: ŽNID1: „Ja žijem na dedine a určite kebyže ten nemanželský[vzťah] a tak by som mala deti alebo tak, tak už sa to možno dostáva do takej fázy, že to už budú akceptovať, ale furt sa ešte niekto nájde komu sa to nebude páčiť. Furt budú o tom hovoriť, pohoršovať sa.“ ŽNMG2: „Každé druhé manželstvo je také, ktoré sa rozvádza, že sa zoberú, že musia. Dievča otehotnie a už sa patrí sa zobrať, lebo to by bol hriech pre celú dedinu...“ Tieto ukážky dokumentujú, že pokiaľ je už dieťa na ceste, či nebodaj na svete, tlak k uzatvoreniu manželstva sa, najmä na vidieku, zväčša stupňuje, kvôli strachu, že rodina bude odsudzovaná inými členmi komunity. Keďže má vidiek oproti mestám religióznejší charakter, odsudzovanie kohabitácie je tu zrejme spojené predovšetkým s jej nesúladom s náboženskými presvedčeniami o fungovaní rodiny. Avšak nie vo všetkých rodinách sa vyskytuje nesúhlas s kohabitáciou. Ilustráciou liberálnejších názorov sú nasledovné výpovede: ŽNMG3: „Naši ... povedali, že to je tvoj život, ty čo si vyberieš, to budeš mať, či už to akú budem mať školu alebo akého si vyberiem partnera, že ja sním budem musieť žiť, nie oni ... kľudne aj keď sme boli s partnerom pol roka, tak nebol problém, aby k nám prišiel spať.“ ŽNMG4: „Mojej mame, keď poviem, že sa vydám niekedy v dvadsať štvorke, tak tá sa chytí a povie: „No čo si sprostá.“ Pritom ona sa vydávala, tiež dvadsaťdva mala, ale zase jej manželstvo nevyšlo, tak sa bojí, aby ... som sa neoklamala hneď s prvým frajerom.“ ŽTDI3: „U mňa rodičia ... teraz keby som sa napríklad rozhodla, že sa idem vydávať, tak ma podporia a keby som sa rozhodla, že chcem hneď dieťa, tak ma podporia a keby som sa rozhodla, že v živote nechcem dieťa a ja neviem, že chcem zostať starou dievkou, tak dobre, je to tvoj život, podporíme ťa v tom a nebudeme ti do toho zasahovať.“ Z týchto ukážok je vidieť, že niektorým rodičom nerobí problém, ak ich deti žijú v kohabitácii, ani sa neobávajú o ich študijné výsledky, ale dôverujú im a sú ochotní ich podporovať v ich vlastných rozhodnutiach. Sú to tie typy rodičov, ktoré vychovávajú deti k väčšej samostatnosti, ako aj prevzatiu zodpovednosti za svoj vlastný život a k autonómnym rozhodnutiam, ktoré nemusia byť v súlade s tradíciou. Ukazuje sa tiež, že niektorí rodičia sklamaní z vlastného manželstva môžu mať tendenciu skôr odrádzať vlastné deti od rýchleho vstupu do manželstva, než ich k tomu viesť. Na koniec tejto prvej témy, týkajúcej sa prekračovania noriem, sme zaradili ešte jednu výpoveď, ilustrujúcu paradox, keď sa, v očiach rovesníkov, prekročením ich normy stáva dodržiavanie pôvodnej („rodičovskej“) normy. O: „A čo by teda mohlo naštvať alebo by sa zdalo divné vašim priateľom, čo by ste museli urobiť?“ ŽNIDm: „Vydať sa.“ O: „Vydať sa? By to bolo zvláštne?“ ŽNIDm: „No, podľa mňa by to bolo zvláštne a čudné, asi.“ 206
O: „Hej? „Prečo by to bolo...?“ ŽNIDm: „No celkovo dnes je to už tak, že... Je to také ojedinelé, že v takomto veku sa mladí ľudia berú. Je to také zvláštne. Každý by asi povedal, že prečo, veď máš kopu času, uži si ešte život, kam sa ponáhľaš, taká by bola asi reakcia z okolia.“ Tento názor odzrkadľuje väčšinové postoje súčasných študentov vysokých škôl, ktorí odďaľujú manželstvo a rodinu do neskoršieho veku okolo tridsať rokov a študentské časy či roky nasledujúce tesne po ukončení štúdia chcú venovať skôr vlastnému seba rozvoju, profesionálnej kariére, hľadaniu vlastného miesta v živote, cestovaniu a iným aktivitám, ktoré ich napĺňajú. 3.2 Téma manželstvo verzus kohabitácia Pri téme týkajúcej sa manželstva a kohabitácie sa vyskytli odpovede na dvoch rozdielnych úrovniach, všeobecnej a osobnej, pričom v oboch boli prezentované názory aj v prospech manželstva, aj v prospech kohabitácie. Zvlášť na individuálnej úrovni sa väčšina participantov prikláňala k manželstvu. Dôvody obhajujúce ten-ktorý partnerský zväzok boli v zásade na všeobecnej aj individuálnej úrovni podobné. (a) Všeobecné argumenty pre manželstvo reprezentujú tieto výpovede: ŽNMGm: „Tak hej, ale podľa mňa je tiež istejšie mať manželský vzťah, síce je to možno pre niekoho len nejaký kus papiera, ale keď žijú len v partnerskom vzťahu, tak mi príde, že čo keď sa ten jeden jedného dňa zdekuje, odíde a povie, že viacej ťa už nechcem vidieť, čo potom?“ MBEK2: „Predchádzajúca generácia, keď sa chceli dostať preč z domu, tak väčšinou sa dostali takýmto spôsobom, že sa oženili a potom dostali nejakú tú mladomanželskú pôžičku a tým pádom si vedeli zaobstarať vlastné bývanie a tak ďalej. U nás sa väčšina mladých ľudí bez ťažkostí, takýchto, vie dostať preč z domu a začnú žiť.“ Za hlavný dôvod v prospech manželstva je považovaná väčšia istota zachovania vzťahu, prameniaca z presvedčenia, že oficiálne uzákonený zväzok automaticky vydrží dlhšie, či ľahšie prekoná rôzne konflikty a krízy ako zväzok neoficiálny. Zároveň tu možno vidieť aj pragmatické uvažovanie a význam vplyvu štrukturálneho kontextu, respektíve nastavenia štátnych politík v oblasti manželstva, rodičovstva a reprodukcie, keď napríklad v minulosti bolo uzatvorenie manželstva neraz potrebné aj kvôli tomu, aby pár získal mladomanželskú pôžičku a mohol si založiť vlastnú domácnosť. (b) Všeobecné varovania pred skorým manželstvom vyjadrujú tieto stanoviská: ŽNMG4: „Aj moje kamarátky, sú s tým priateľom raz za týždeň, ale chodia spolu štyri roky a idú sa zobrať ... ale nie sú zvyknuté na toho druhého ... manželstvá, kde si tí dvaja nevyskúšali spolu žiť ... 24 hodín denne, že vedia ako reagujú, že mi príde ten priateľ opitý ... alebo mi narobí bordel ... alebo zase na druhú stranu, že napríklad som chorá a potrebujem aby sa o mňa niekto postaral, tak by sa nemali hneď brať.“ ŽNMG2: „Sesternica, im rodičia nechceli dovoliť, aby spolu bývali, bez toho aby boli manželia a po roku sa rozviedli, pretože boli k tomu nútení, kvôli tej viere, že musia, ale možno, že by im to lepšie išlo, keby sa nebrali a teraz majú z toho opletačky.“ 207
VrIm3: „Aj brat môjho partnera uvažovali, že budú spolu iba žiť. Nemali peniaze na tú svadbu, ale rodičia ich dotlačili aj keď tie peniaze mohli investovať v budúcnosti do bývania alebo vybavenia pre malého.“ Tieto názory upozorňujú na to, že pokiaľ sa partneri navzájom dostatočne nepoznajú a nemajú šancu otestovať sa pri vzájomnom spolužití a v rôznych krízových situáciách, môže byť pre nich manželstvo viac rizikové oproti tomu, keby ho uzatvorili až po dôkladnom vzájomnom otestovaní sa.Tiež finančné hľadisko, v zmysle nedostatku peňazí na „tradičnú“ svadbu môže zohrávať svoju rolu pri rozhodovaní sa o tom, či vôbec a ak, tak kedy svadbu uskutočniť. (c) Individuálne dôvody pre manželstvo ilustrujú tieto presvedčenia: MNID2: „Tak ja by som nechcel v žiadnom prípade [deti] mimo manželského zväzku ... bolo by to aj voči tým deťom aj voči tej partnerke, nejakým spôsobom nezodpovedné ... Lebo ten manželský zväzok, tam nás voľačo viaže, je tam väčšia pravdepodobnosť, že neopustím a nebudem opustený a je tam nejaké puto ... a ten, kto v tom manželstve nie je, tak dneska sa zbalí a zajtra odíde a nechá všetko za sebou.“ ŽNMG5: „Ja som bola tak staromódne vychovávaná a pre mňa to je dôležité, lebo keď niekde prídu, ako dvaja partneri, tak ... keď sa už povie, že toto je moja manželka, tak to už hneď niečo zaváži podľa mňa a osobne kladiem veľký dôraz, na to manželstvo ... Ale aj z hľadiska tých detí, keď sú malé, napríklad aj v škôlke alebo na základnej škole, nevedia prečo sa tí rodičia nezobrali a potom to môžu tie druhé deti odsudzovať, že ona sa volá tak, otec sa volá inak a môže to byť pre tie deti nepríjemné.“ ŽTDI2: „Tí čo sú spolu len tak navoľno, tam môže vždy prísť také niečo, že sa rozídu a som si vedomá toho že existujú rozvody, ale takú väčšiu pravdepodobnosť by som tomu prikladala, ako keď niekto povie, že sú už zobratí. Takže skôr z tohto pohľadu je to pre mňa dôležité, že aby aj tá spoločnosť vedela, že sme už svoji.“ MTDI2: „Pre mňa je dosť prioritné, to manželstvo. Ako neviem, ja to vnímam ako niečo také veľmi ... aj duchovné, ale aj také majestátne, že je to vlastne naozaj také spečatenie toho celého vzťahu a naozaj také potvrdenie, že áno, že chcem s tým človekom byť celý život a ako pre mňa tá postupnosť, že vzťah, manželstvo, deti, je taká prirodzená. ... Naozaj sa na manželstvo teším a nielen preto, že spoločensky by to malo byť.“ VrIm1: „Ja by som bral svadbu aj keby sa nenarodilo[dieťa]. Ja som majetnícky typ.“ Vidíme, že podobne ako na všeobecnej, tak aj na osobnej úrovni predstavuje manželstvo pre niektorých participantov väčšiu istotu a stabilitu oproti kohabitáci. Medzi ďalšími vnímanými pozitívami manželstva sa na individuálnej úrovni vyskytujú: spoločenské hľadisko, psychická ochrana detí pred ich rovesníkmi neodkláňaním sa od tradícií, silnejší duchovný rozmer a tiež majetnícke vnímanie partnera alebo partnerky. Vo väčšine výpovedí sa manželstvo spája s predstavou založenia rodiny a za zodpovedné a prirodzené sa považuje, ak deti vyrastajú v oficiálnom manželskom zväzku.
208
(d) Odlišné názory zdôvodňujú nepotrebnosť manželstva na individuálnej úrovni takto: MNMG1: „My sme sa o tom už bavili tiež s priateľkou a nie je to pre nás proste podmienka, že musíme byť spolu zobratí. Už keď máme dieťa, tak možno potom, kvôli tomu dieťaťu, ale aj kebyže je to dieťa, tak stále to u nás nie je podmienka, aby sme boli spolu. ... Keď sa tí dvaja majú radi a vedia sa na všetkom dohodnúť, tak nemusia sa brať, môžu spolu žiť veľa rokov a nemusia byť spolu zobratí.“ ŽNMG2: „Neviem, pre mňa tá inštitúcia manželstva... Pre mňa celkovo tá svadba je len papier a väčšinou sú to len opletačky v živote, ja neviem, nemám také sny, že raz budem stáť vo veľkých bielych šatách a budem cupitať do kostola, neviem, to sú pre mňa zbytočné a nezmyselné veci.“ Z týchto zdôvodnení sa dá vyčítať, že kohabitáciu uprednostňujú tí, ktorí si dôverujú, vedia, že dokážu spolu koexistovať a veria vzájomnej spolupatričnosti a láske. Za daných okolností nie sú ani deti nevyhnutnou podmienkou na transformáciu kohabitácie do manželstva. Inú kategóriu predstavujú odporcovia tradičných zvykov a ceremónií, zvlášť spojených s náboženskou tematikou. 4 Diskusia a záver Aj keď Slovensko spĺňa väčšinu charakteristík druhého demografického prechodu, ako sú vstup do manželstva a prvé dieťa v neskoršom veku, nižšia fertilita, väčšia rozvodovosť a viac kohabitácií, zároveň si zachováva viaceré tradičné charakteristiky, týkajúce sa najmä významnosti a dôležitosti zaužívaného rodinného života. Hoci možno konštatovať, že postupne stále viac ľudí, najmä s vyšším vzdelaním, menej religióznych a žijúcich vo väčších mestách (pozri napr. Výrost, 2011) súhlasí s partnerstvom aj rodičovstvom bez manželského zväzku, na Slovensku prevláda konzervatívny názor neschvaľujúci spolužitie partnerov bez plánovania svadby (pozri napr. Lehotská, 2012). Mnohé liberálne názory, ktoré participanti deklarujú, sa pohybujú skôr na všeobecnej rovine, väčšina však stále na osobnej úrovni berie kohabitáciu len ako prechodný stav vzájomného partnerského spoznávania a neskôr plánujú uzatvoriť manželstvo a založiť si rodinu. Aj prechodný stav kohabitácie považujú mnohí respondenti za porušenie („rodičovských“) noriem. Použitá literatúra Bicchieri, C. (2006). The Grammar of Society. The Nature and Dynamics of Social Norms. Cambrige University Press: Cambridge. Critto, A. (1999). Choosing Models of Society and Social Norms. University Press Of America: Maryland. Kiernan, K. (2001). The Rise of Cohabitation and Childbearing Outside Marriage in Western Europe. International Journal of Law, Policy and Family, 15, 1-21. Lehotská, V. (2012). Kohabitácia: Prehľadová štúdia. Človek a spoločnosť, 15, 1. www.saske.sk/cas/zoznam-rocnikov/2012/1/5970/ Lesthaeghe, R. (2010). The Unfolding Story of the Second Demographic Transition. Research Report 10-696, Population Studies Center, University of Michigan, January 2010. Výrost, J. (2011). Rodina a zmena rodových rolí v optike údajov medzinárodného projektu ISSP (International Social Survey Programme). Spoločenskovedný ústav SAV: Košice.
209
SUBJEKTÍVNE VNÍMANÉ POZITÍVNE ASPEKTY PREPOJENIA PRÁCE A RODINY SUBJECTIVELY PERCEIVED POSITIVE ASPECTS OF WORK-FAMILY INTERFACE Ivana VÁCLAVIKOVÁ Katedra psychológie na Filozofickej Fakulte Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Nám. J. Herdu 2, 91701 Trnava, Slovenská Republika,
[email protected]
Abstrakt: Výskum v oblasti práce a rodiny sa vo veľkej miere sústredí najmä na problematiku rolového konfliktu; existujú však i možnosti pozitívnych dopadov, ktoré môžu prispievať k vyššej kvalite a efektivite fungovania jednotlivca v rozličných rolách. Do výskumu bolo zahrnutých 45 párov v manželskom alebo partnerskom vzťahu, kde sú muž i žena zamestnaní a vychovávajú spolu minimálne jedno dieťa vo veku tri až dvanásť rokov. Prostredníctvom štrukturovaného interview boli skúmané subjektívne vnímané pozitívne aspekty prepojenia pracovných a rodinných rolí. Analýza získaných odpovedí poskytla zistenia vo výraznej miere korešpondujúce s piatimi typmi zdrojov obohacovania práce a rodiny, ako ich vymedzujú J.H. Greenhaus a G.N. Powell (2006), konkrétne 1. zručnosti a vhľad, 2. psychické a fyzické zdroje, 3. sociálny kapitál, 4. flexibilita a 5. materiálne zdroje. Abstract: The field of work-family interface research is concentrated mainly on the issue of role conflict; but there are also possibilities of efficiencies that can contribute to improve quality and efficiency of the functioning of individuals in different roles. The current research included 45 couples, which were married or in a relationship where both, the male and female are employed and nurturing at least one child in age between three and twelve years. Subjectively perceived positive aspects of linking work and family roles were examined through structured interviews. Analysis of responses provided findings corresponding to a large extent to the five types of work/family enrichment resources, as defined by J.H. Greenhaus and G.N. Powell (2006), namely 1. skills and insight, 2. mental and physical resources, 3. social capital, 4. flexibility and 5. material resources. Kľúčové slová: Pracovná rola; rodinná rola; pozitívne aspekty. Keywords: Work role; family role; positive aspects.
1 Úvod Práca a rodina zohrávajú hlavnú úlohu v živote väčšiny dospelých ľudí v západnej spoločnosti, ktorí rozdeľujú svoj čas a energiu medzi tieto dve náročné sféry (Greenhaus, Powell, 2000). V zahraničí je následkom prepojenia prostredia práce a rodiny v posledných desaťročiach venovaná intenzívna pozornosť, pričom jedným z výskumných cieľov je preskúmanie a porozumenie spôsobom, akými sa pracovné a rodinné roly navzájom ovplyvňujú. 2 Pracovné a rodinné prostredie Pracovné a rodinné roly môžu mať významný dopad na subjektívnu pohodu a spokojnosť (Gröpel, Kuhl, 2009). Snaha o vyváženie viacerých rolí môže zvyšovať interpersonálny a intrapersonálny konflikt zažívaný mužmi a ženami, ktorí simultánne napĺňajú profesionálne aj osobné povinnosti. Okrem problematiky konfliktu práca/rodina je potrebné uviesť i možnosti pozitívnych dopadov, ktoré vyplývajú z prepojenia týchto oblastí a môžu prispievať ku vyššej kvalite a efektívnosti fungovania jednotlivca v rozličných rolách; hovoríme o vzájomnom obohacovaní pracovného a rodinného prostredia. 210
Výskum v oblasti prepojenia rodiny a práce sa vo výraznej miere sústredí na negatívne dôsledky, ako je konflikt práce a rodiny, znížená spokojnosť, stres; vzhľadom na tento fakt niektorí autori (Barnett, 1998; Frone, 2003; Ruderman, 2002; Greenhaus, Powell, 2006) začali uplatňovať vyváženejší prístup, ktorý sleduje i možnosti pozitívnych dopadov kombinovania pracovných a rodinných rolí. Narastajúci dôraz na pozitívne súvislostí medzi pracovným a rodinným životom je konzistentný s trendom pozitívnej psychológie, ktorá sa sústredí na silné stránky a rozvoj potenciálu ako u jednotlivca, tak i v sociálnom systéme. 2.1 Pozitívne aspekty prepojenia práce a rodiny Novšie štúdie teda upriamujú pozornosť aj na pozitívnu stránku prepojenia práce a rodiny, pričom podľa D. Fedákovej (2011) sa v odbornej literatúre môžeme najčastejšie stretnúť s nasledujúcimi pojmami: podnecovanie (facilitation), obohacovanie (enrichment), prelínanie (spillover) a zdokonaľovanie (enhancement). V predkladanom príspevku je pozitívna stránka prepojenia práce a rodiny operacionalizovaná ako obohacovanie práca/rodina. Obohacovanie práca/rodina (work/family enrichment) definujú J.H. Greenhaus a G.N. Powell (2006, s. 73) ako „mieru, do akej skúsenosti v jednej role zlepšujú kvalitu života v ostatných rolách“. Pri posudzovaní kvality života sa autori sústredia na dva komponenty: vysoký výkon a pozitívne emócie. Autori predpokladajú, že zdroje vytvorené v role A môžu podporiť vysoký výkon a pozitívne emócie v role B. Model identifikuje päť typov zdrojov, ktoré rola môže vytvárať: 1. zručnosti a vhľad (perspektíva) – vzťahujú sa k širokej škále kognitívnych a interpersonálnych zručností, copingových stratégií, zvládaniu paralelných úloh, poznaniu a vedomostiam získaným prostredníctvom rolových skúseností. Vhľad (perspektíva) vypovedá o spôsoboch vnímania alebo riešenia rôznych situácií, týmito spôsobmi je napríklad rešpektovanie individuality, ocenenie kultúrnych odlišností, pochopenie pre problémy iných, poznanie hodnoty dôvery. 2. psychické a fyzické zdroje – zahŕňa pozitívne sebahodnotenie, napríklad sebaúčinnosť, sebaúctu, nezdolnosť. Patria sem i pozitívne emócie vo vzťahu k budúcnosti (napr. optimizmus a nádej) a fyzické zdravie. 3. sociálny kapitál – benefity, ktoré pramenia v štruktúre sociálnych vzťahov a ktoré môžu byť mobilizované s cieľom facilitovať akciu. Model zahŕňa dva zdroje sociálneho kapitálu, a to vplyv a informácie. 4. flexibilita – vzťahuje sa k schopnosti plánovať načasovanie, tempo a miesto tak, aby boli splnené požiadavky roly. 5. materiálne zdroje zahŕňajú finančný príjem a dary získavané v prostredí práce a rodiny. Je dôležité poznamenať, že mnohé zdroje získané prostredníctvom rolových skúseností sú navzájom závislé. Dostupnosť osobných zdrojov, akými sú zručnosti a informácie, môžu zvyšovať sebaúčinnosť a facilitovať nadobúdanie sociálneho kapitálu. Ďalej, nezdolnosť ako psychický zdroj môže podporovať efektívne copingové stratégie. Výsledkom uvedených vzájomných súvislostí môže byť, že prínos v oblasti jedného zdroja môže spustiť nadobúdanie iných zdrojov. Model J.H. Greenhausa a G.N. Powella (2006) ďalej špecifikuje dva mechanizmy, prostredníctvom ktorých zdroje nadobudnuté v role A môžu prispieť k vyššiemu výkonu a prežívaniu pozitívnych emócií v role B. Prvým mechanizmom je tzv. inštrumentálna cesta, kedy je zdroj prenesený priamo z roly A a zvyšuje tak výkon v role B. Druhým je mechanizmus emocionálnej cesty, kedy zdroj z roly A vyvoláva pozitívne emócie a tie prispievajú k vyššiemu výkonu a pozitívnym emóciám v role B. Existenciu uvedených mechanizmov podporujú i empirické zistenia (napr. Hunter et al., 2010; Siu et al., 2011). 211
Koncept obohacovania práca/rodina zahŕňa oba typy pozitívnych aspektov prepojenia práce a rodiny, ktoré pôsobia podobne ako konflikt práca/rodina v oboch smeroch: 1. obohacovanie v smere práca-rodina (work to family enrichment) a 2. obohacovanie v smere rodinapráca (family to work enrichment). Obohacovanie práca-rodina nastáva, keď skúsenosti z pracovnej roly zlepšujú kvalitu života v rodinnej role; obohacovanie rodina-práca je definované ako zlepšovanie kvality pracovnej roly prostredníctvom skúseností z rodinnej roly. D.S. Carlson et al. (2006), skúmali pozitívne aspekty prepojenia práce a rodiny v oboch smeroch pôsobenia a zistili, že pozitívne aspekty prepojenia práce a rodiny sa okrem dvoch smerov prejavujú navyše prostredníctvom ďalších troch faktorov. V smere obohacovania práca-rodina boli zistené tri nezávislé faktory, a to 1. vývin, 2. afektivita, 3. kapitál. Vývin reprezentuje získanie zručnosti, vedomostí, vhľadu a špecifických vzorcov správania. Nastáva, keď pracovná rola vedie k získaniu alebo zdokonaleniu zručností, ktoré umožňujú zlepšovanie v rámci rodinnej roly. Afektivita sa vzťahuje k náladám a postojom. Charakterizuje ju pozitívne emocionálne ladenie, ktoré vzniká na základe účasti v práci a pomáha jedincovi lepšie zvládať rodinnú rolu. Kapitál zahŕňa zdroje súvisiace so sebaúčinnosťou a naplnením. Nastáva, keď angažovanie v pracovnom procese poskytuje psychosociálne zdroje ako napríklad dôveru, sebanaplnenie, zmysel pre bezpečnosť, ktoré pomáhajú jedincovi lepšie plniť požiadavky rodinnej roly. Podobne, tri faktory boli zistené aj v smere obohacovania rodina-práca. Dva – afektivita a vývin – sa zhodujú s predošlými. Tretí faktor, účinnosť, reprezentuje špecifické zdroje obohacovania pôsobiace v smere rodinapráca. Nastáva, keď angažovanie v rodinných vzťahoch zvyšuje zameranosť a pocit nutnosti, ktoré jednotlivcovi napomáhajú byť lepším zamestnancom. Výskumné zistenia naznačujú, že existujú minimálne tri spôsoby, prostredníctvom ktorých účasť vo viacerých rolách (často označovaná ako akumulácia rolí) môže viesť k ziskom pre jednotlivca (Voydanoff, 2001): 1. skúsenosti a zážitky z pracovnej či rodinnej sféry majú význam pre osobnú pohodu, fyzické i emocionálne zdravie; a to najmä v prípade, že tieto roly majú pre jednotlivca vysokú hodnotu. Navyše, spokojnosť v práci a pocit naplnenia v rodine vedú k zvyšovaniu v miere prežívaného šťastia, životnej spokojnosti a vnímanej celkovej kvality života. J.G. Grzywacz (2000) skúmal význam obohacovania práce a rodiny pre osobnú pohodu a zistil, že v oboch smeroch pôsobenia je asociované s duševným zdravím; obohacovanie v smere z práce do rodiny pozitívne korelovalo so subjektívnym pocitom fyzického zdravia. V ďalšej štúdii J.G. Grzywacz a N.F. Marks (2000) zistili súvis obohacovania plynúceho z rodiny do práce s nižším výskytom problémového užívania alkoholu. 2. participácia v oboch rolách (pracovnej i rodinnej) môže jednotlivca do určitej miery chrániť pred negatívnym pôsobením distresu vznikajúceho v jednej z nich. Napríklad, pokiaľ je rodinný život jednotlivcom vnímaný ako vysoko uspokojivý, môže napomáhať k adaptívnemu zvládaniu pracovného napätia. Štúdia J.H. Wayne, A.E. Randel a J. Stevens (2006, In Fedáková, 2011) prináša zaujímavé zistenia ohľadom významu roly pre identitu jednotlivca v spojitosti s obohacovaním z tejto roly plynúcim. Autorky zistili pozitívnu súvislosť medzi uvedenými konštruktmi: čím je rola dôležitejšia, tým väčšie je obohacovanie plynúce z nej k ostatným rolám. Emocionálna podpora od rodiny sa prejavila v prežívaní obohacovania v smere rodina-práca. 3. zážitky v jednej z rolí môžu viesť k dôsledkom, pozitívnym pre inú rolu. Tento mechanizmus (na rozdiel od predošlého) reprezentuje transfer pozitívnych zážitkov z jednej roly do druhej; takto môže participácia v určitej role vytvárať energiu podnecujúcu pozitívne emócie v ostatných rolách. Napríklad, M.N. Ruderman et al. (2002) skúmali vzťah viacnásobných rolí, osobnej pohody a manažérskych zručností vo vzorke 61 manažérok a riadiacich pracovníčok. 23% účastníčok kvalitatívneho výskumu uviedlo, že psychologické benefity 212
prameniace v ich osobnom živote, ako sebaúčinnosť a sebadôvera, zvyšujú ich schopnosť byť efektívnymi manažérkami. 3 Metóda 3.1 Participanti Výskum pozitívnych aspektov prepojenia práce a rodiny bol realizovaný na vzorke 45 manželských alebo partnerských dvojíc. Je súčasťou širšie koncipovaného výskumu, zameraného na prepojenie pracovnej a rodinnej sféry a vnímanie jeho dôsledkov (pozitívnych i negatívnych) mužmi i ženami, ktorí sa v oboch sférach aktívne angažujú. Základnou podmienkou zaradenia do výskumného súboru preto bola spoločná starostlivosť minimálne o jedno dieťa vo veku tri až dvanásť rokov a zároveň zamestnanie na hlavný pracovný pomer u oboch partnerov. Páry vo výskumnom súbore spoločne vychovávajú najčastejšie jedno (19 párov) alebo dve (21 párov) deti, menej často tri deti (4 páry) a jeden pár vychováva spolu štyri deti. Priemerná dĺžka vzťahu je 12,5 roka, pričom najkratší vzťah vo výskumnej vzorke trvá štyri roky, najdlhší 24 rokov. Priemerný vek mužov je 37,7 rokov (najmladší 23 rokov, najstarší 58), žien 35,4 rokov (najmladšia 23 rokov, najstaršia 48). V súlade s požiadavkou na zaradenie do výskumu obaja rodičia pracujú na plný úväzok, muži uvádzali priemerne 50 hodín, ženy 41,5 hodín týždenne strávených v platenom povolaní. 3.2 Použité metódy Výskumnou metódou je štrukturované interview. Na oblasť obohacovania práce a rodiny bolo sústredených šesť otázok v širšie koncipovanom interview, konkrétne: 1. Myslíte si, že je pre Vás angažovanie v oboch - rodinnej aj pracovnej sfére – užitočné? Ak áno, v čom? (O1) 2. Môže mať rodina význam pre úspech v práci a naopak? Ak áno, v čom? (O2) 3. Prináša Vám práca naplnenie a pozitívne emócie, ktoré Vám pomáhajú byť lepším členom rodiny? (O3) 4. Prináša Vám rodina naplnenie a pozitívne emócie, ktoré Vám pomáhajú byť lepším zamestnancom? (O4) 5. Získavate v práci zručnosti a schopnosti, ktoré sú pre Vás užitočné v rodinnom živote? (O5) 6. Získavate vďaka rodine zručnosti a schopnosti, ktoré sú pre Vás užitočné v práci? (O6) Otázky 3 – 6 sú inšpirované dotazníkovou metódou kolektívu autorov D.S. Carlson et al. (2006), konštruovanou pre kvantitatívny výskum pozitívnych aspektov prepojenia práce a rodiny; kde participanti vyjadrujú mieru súhlasu prostredníctvom škály. V našom výskume sú tieto položky súčasťou interview a participant na ne voľne odpovedá. Zároveň boli tieto otázky zvolené s ohľadom na mechanizmy inštrumentálnej a emocionálnej cesty prenosu zdrojov medzi pracovnou a rodinnou rolou, ako ich vymedzujú J.H. Greenhaus a G.N. Powell (2006). Odpovede boli vyhodnocované prostredníctvom obsahovej analýzy. V prvej fáze boli analyzované jednotlivé otázky interview s cieľom identifikovať vnímané pozitívne aspekty prepojenia práce a rodiny u participantov. Následne boli identifikované zdroje v druhej fáze analýzy zaraďované do kategórií a porovnávané s modelom J.H. Greenhausa a G.N. Powella (2006), a to samostatne v skupine mužov a žien; s cieľom kvantifikovať výskyt jednotlivých typov zdrojov a tiež porovnať ich výskyt u mužov a u žien. 213
4 Výsledky Na základe obsahovej analýzy doslovného prepisu interview boli skúmané pozitívne aspekty, ktoré participanti pripisujú aktívnemu angažovaniu sa v oboch sférach – pracovnej aj rodinnej. Ich subjektívne hodnotenie uvádzame v zmysle 1. vnímanej užitočnosti súčasnej participácie v oboch doménach a 2. identifikovaných kategórií pozitívnych dôsledkov/zdrojov plynúcich z prepojenia pracovnej a rodinnej sféry. S ohľadom na veľkosť vzorky nepoužívame percentuálne vyjadrenie, v texte je uvedený konkrétny počet mužov a žien, reprezentujúcich určitý výrok alebo názor. Kurzívou uvádzame autentické výroky participantov. 4.1 Význam prepojenia práce a rodiny O1: Myslíte si, že je pre Vás angažovanie v oboch - rodinnej aj pracovnej sfére – uži točné? Ak áno, v čom? O2: Môže mať rodina význam pre úspech v práci a naopak? Ak áno, v čom? Materiálne zabezpečenie Najčastejšou odpoveďou na vyššie uvedené otázky je v oboch skupinách áno, odpovedá takto až 35 mužov a 36 žien. Samozrejme, častým dôvodom sú financie, teda nutnosť postarať sa o rodinu materiálne; pričom tento dôvod častejšie uvádzajú muži (27): „Áno, potrebujem finančne zabezpečiť rodinu.“ (I1, muž, 42r.); „Áno, práca je predsa nutná, ak chcem mať rodinu.“ (I19, muž, 34r.) V skupine žien je však význam práce najmä z hľadiska financií tiež uvádzaný pomerne často (18 žien): „Áno, práca má význam po materiálnej stránke.“ (I16, žena, 33r.); „Áno, je potrebné pracovať – kvôli financiám, vyššej životnej úrovni...“ (I18, žena, 42r.) V otázke materiálneho zabezpečenia môžeme sledovať nielen subjektívne vnímaný význam práce pre rodinu, ale zároveň i motivujúci význam rodiny pre vyššiu mieru angažovanosti a vynaloženého úsilia v práci: „Áno, ako slobodný som nemal motiváciu pracovať, odkladať peniaze, byť zodpovedný...“ (Z7, muž, 28r.); „Rodina ma v práci motivuje – chcem sa o ňu postarať.“ (I7, muž, 39r); „Áno, kvôli rodine sa snažím byť úspešná v práci.“ (Z24, žena, 28r.) Rovnováha: naplnenie v práci a zmysel života v rodine Takmer rovnako frekventovaným je názor, že účasť v pracovnej aj rodinnej sfére má význam nielen v zmysle financií plynúcich vďaka zamestnaniu do rodiny, ale aj v možnosti realizovať sa v pracovnom prostredí po osobnostnej stránke – učiť sa nové veci, získavať skúsenosti, stretávať sa s ľuďmi, byť užitočný...(20 mužov): „Práca je pre mňa ako koníček, získavam vďaka nej skúsenosti.“ (I7, muž, 39r); „Môžem pracovne rásť, zarábať,...“ (Z9, muž, 44r.). Ženy zdôrazňujú význam práce pre pocit naplnenia ambícií a osobný rast v ešte o čosi vyššej miere ako muži (27 žien): „Potrebujem pracovať, realizovať sa, mať úspech...“ (Z1, žena, 37r.); „Práca – to je rozvoj, prehľad, napredovanie...“ (Z22, žena, 33r.). Špecifickou odpoveďou, vyskytujúcou sa len v skupine žien, je popisovanie pracovnej oblasti v zmysle „oddychu“ od rodinných povinností – 11 žien vníma prácu ako miesto, kde sa môžu nielen realizovať, ale aj odpútať od rodinného prostredia: „Je výhodou, že človek sa z rodinného prostredia dostane do práce. Odreaguje sa, stretáva sa s ľuďmi. Na vlastnej koži som zažila, čo je to sedieť doma...“ (Z7, žena, 31r.); „..človek sa v práci občas môže odreagovať od rodinných povinností. (Z10, žena, 32r.). V tomto zmysle participanti vidia význam prepojenia práce a rodiny najmä v tom, že obe sféry sú pre spokojný život jednotlivca dôležité: „Určite je to užitočné. Som vďačný rodine za to, že ma podporovala a som rád, že mám prácu, ktorá ma napĺňa a v ktorej sa dokážem naplno angažovať.“ (I2, muž, 36r.); „Práca ma baví, poskytuje financie...a deti sú radosť, aj rola otca je 214
užitočná.“ (Z5, muž, 35r.). U žien sa objavujú veľmi podobné odpovede: „Samozrejme, že je to užitočné. Som matkou dvoch detí, o ktoré sa starám s láskou a moja práca ma napĺňa.“ (I2, žena, 35r.); „Áno, určite. Práca ma napĺňa profesionálne, rodina emocionálne. (I10, žena, 48r.). Dôležitosť rovnováhy medzi prácou a rodinou a ich vzájomné pôsobenie zdôrazňuje nasledujúci názor: „Harmonické vzťahy v rodine a naplnenie rodinného života pozitívne ovplyvňujú pracovný výkon. Naopak realizácia v práci a dobré výsledky robia človeka šťastnejším a uvoľnenejším a tým aj viac schopným dávať lásku a starostlivosť rodine.“ (Z1, žena, 37r.) Rodine je pomerne často pripisovaný hlbší význam v porovnaní s prácou: Rodina mi dáva zmysel života. (I7, muž, 39r); „Práca ma baví, ale tak isto rodina je pre mňa všetko. Neviem si predstaviť, že by som sa mal venovať iba jednej sfére.“ (Z6, muž, 47r.). Snáď najkomplexnejšie vystihuje dôležitosť oboch oblastí pre svoj život nasledujúca odpoveď na otázku, či je angažovanie sa súčasne v práci i v rodine užitočné: „Áno. Človek potrebuje byť užitočným v práci, realizovať sa a zažívať pocit úspechu z dobrých výsledkov. Potrebuje zmeniť priestor, myslieť aj na iné veci, ako je rodina, myslím, že to striedanie rodinných a pracovných povinností uľahčuje relaxáciu. Naproti tomu je rodina, ak správne funguje, taký prístav lásky, istoty, bezpečia. Mať rodinu pre mňa znamená mať to najdôležitejšie, mať lásku a dávať lásku. Môcť sa o niekoho starať a môcť sa podeliť s blízkymi o starosti aj radosti. Pre mňa ako ženu je skutočnosť, že som vynosila a porodila deti obrovským darom a dáva mi to pocit vlastnej jedinečnosti. Je to najviac, na čo môžem byť na seba hrdá. Že som schopná sa o deti riadne a hlavne s radosťou a láskou starať. Domov je teplo zo vzájomných vzťahov. Veľmi rada sa domov vraciam“ (Z1, žena, 37r.). Rodinná pohoda ako zdroj energie v práci V otázke významu jednej oblasti pre druhú 26 mužov a 29 žien zdôrazňuje dôležitosť zázemia, ktoré poskytuje rodina: „Áno. Vždy sa lepšie pracuje, ak máte pre koho, ak máte doma príjemné zázemie. Ak vás doma niekto čaká, ste opatrnejší. Taktiež to funguje naopak, viete, akú prácu máte, čokoľvek sa môže stať, o to šťastnejší prídete domov a viac sa rodine venujete.“ (I20, muž, 37r.); „Podpora a psychická pohoda v rodine napomáha zvyšovať výkon.“ (I17, muž, 33r.); „Určite, podpora rodiny a kladné emócie z nej vedú k úspechu v práci.“ (I12, žena, 30r.); „Áno, ak je doma dobre, aj v práci mám dobrú náladu.“ (I2, žena, 35r.). Samozrejme, vo väčšine uvedených prípadov participanti uvádzajú nielen význam rodiny pre prácu či naopak, ale reflektujú vzájomné pôsobenie práce a rodiny – inými slovami, „Keď je pohoda doma, je aj v práci a naopak, vzájomne sa podmieňujú.“ (I1, žena, 39r.); „Áno, ak má človek zázemie, darí sa v práci, neprenáša problémy, má lepšiu náladu, zvláda stres. Naopak, ak sa darí v práci, dobrú náladu prenesie do rodiny.“ (Z6, žena, 48r.); „Vzájomne sa ovplyvňujú – ak je pohoda doma, je aj v práci.“ (I19, muž, 34r.). Úspech v práci ako zdroj rodinnej pohody Menšia časť v skupine mužov (6) a žien (2) kladie dôraz prioritne na význam pracovných úspechov pre rodinu; zväčša sa jedná o pracovné úspechy z hľadiska zlepšenia finančnej situácie a následného zvýšenia životnej úrovne rodiny: „Podpora doma vedie k úspechu v práci – a ten sa vráti v ďalšom podporovaní rodiny.“ (I24, muž, 36r.); „Dobrý zárobok sa odrazí v pozitívnom dopade na rodinu.“ (I7, žena, 36r.). Ako bolo uvedené vyššie, pozitíva (nie v materiálnom zmysle) pôsobiace v smere z práce do rodiny participanti zvyčajne uvádzajú ako prirodzený následok pozitívneho významu rodiny pre pracovnú sféru.
215
Prepojenie práce a rodiny nie je užitočné Menej často, ale vyskytuje sa tiež názor, že prepojenie pracovnej a rodinnej sféry neprináša úžitok. 5 mužov a 4 ženy jednoznačne tvrdia, že súčasné angažovanie v pracovnej aj rodinnej sfére pre nich nepredstavuje v nijakom ohľade pozitívnu situáciu: „V žiadnom prípade. Práca ma síce živí, ale je to len nutné zlo.“ (I18, muž, ) Tento participant tiež zdôrazňuje, že rodina a práca sú dve oddelené sféry: „Práca a rodina by sa nemali miešať. Iba v prípade, že sú si kolegovia tak sympatickí, že cez voľno sa stretávajú aj s rodinami.“ Negatívne odpovede sú zväčša vysvetľované nezaujímavou prácou, prípadne zamestnaním len z dôvodu financií, bez ďalšej pridanej hodnoty pre jednotlivca. „Pracujem len preto, že finančná situácia mi nedovoľuje tráviť viac času s rodinou, nakoľko žijeme v drahej dobe.“ (Z26, žena, 37r.). 4.2 Kategórie zdrojov plynúcich z jednotlivých rolí V nasledujúcej podkapitole uvádzame výsledky obsahovej analýzy otázok 3 – 6: O3: Prináša Vám práca naplnenie a pozitívne emócie, ktoré Vám pomáhajú byť lepším členom rodiny? O4: Prináša Vám rodina naplnenie a pozitívne emócie, ktoré Vám pomáhajú byť lepším zamestnancom? O5: Získavate v práci zručnosti a schopnosti, ktoré sú pre Vás užitočné v rodinnom živote? O6: Získavate vďaka rodine zručnosti a schopnosti, ktoré sú pre Vás užitočné v práci? Pozitívne emócie a pocit naplnenia Výskyt pozitívnych emócií vznikajúcich v prostredí práce a plynúcich do rodiny muži uvádzajú v 23 prípadoch. Konkrétne ide o pocit pokoja, vyrovnanosti a spokojnosti so sebou: „Ak sa človek cíti plnohodnotný v práci, zvyšuje sa jeho ego, čo má pozitívny vplyv na rodinu (Z11, muž, 42r.) Nezanedbateľným je tiež pocit hrdosti a spokojnosti, plynúci z vnímanej vlastnej užitočnosti pre rodinu: „Asi mi to prináša pozitívne emócie, pretože keď sa mi darí v práci, mám pocit, že som niečo dokázal a cítim sa byť užitočnejší pre rodinu.“ (Z6, muž, 47r.). Podobné výsledky sú v skupine žien: 26 z nich uvádza, že práca (samozrejme, ak sa v nej darí) je pre ne zdrojom sebavedomia, spokojnosti, dobrej nálady a majú z nej radosť: „Ak sa mi v práci darí, je to pre mňa zdroj dobrej nálady (I7, žena, 32r.); „Áno, z práce sa teším, som potom šťastnejšia aj doma.“ (Z1, žena, 37r.). Vyskytujú sa i prípady, kedy participanti napriek vnímaným pozitívnym emóciám plynúcim z pracovného prostredia nemajú dojem, že by tieto mali nejaký význam pre ich rolu rodiča či partnera: „Práca mi prináša naplnenie, ale určite to nemá nič spoločné s tým, akým dobrým členom rodiny som.“ (Z5, muž, 35r.); „Moja práca ma síce teší, ale nie kvôli nej som lepším alebo dobrým členom rodiny. V tomto mi moja práca nepomáha, ani nemusí, pretože na to mám deti, ktoré ma vždy vedia buď rozveseliť alebo nahnevať a riešenie rodinnej pohody nespájam s pracovnou pohodou alebo napätím. (Z5, žena, 34r.). V porovnaní s vnímaným pocitom naplnenia a pozitívnymi emóciami plynúcimi z práce do rodiny výrazne viac (36) mužov reflektuje pozitívne emócie plynúce v smere z rodiny do práce; najčastejšie uvádzajú pocity šťastia, spokojnosti, celkové kladné emocionálne ladenie: „Rodina ma pozitívne naladí.“ (Z12, muž, 31r.). V skupine žien je výskyt pozitívnych emócií v smere z rodiny do práce tiež vyšší (33 žien v porovnaní s 26 ženami, ktoré uvádzali pozitívne emócie plynúce z práce do rodiny), avšak nie v takej výraznej miere, ako je tomu u mužov. Uvádzané emócie sú však podobné: pocity spokojnosti, šťastia plynúce z vnímanej podpory v rodine. „Áno, manžel ma podporuje vo všetkom. A o synovi ani nehovorím, je to naše malé slniečko.“ (I20, žena, 35r.) 216
Získavanie zručností a schopností Vzhľadom na povahu svojho zamestnania väčšina mužov získava v prostredí práce najmä technické a praktické zručnosti či schopnosti. Z 26 mužov, ktorí na otázku ohľadne získavania využiteľných schopností z práce odpovedali kladne, až 16 uviedlo práve takýto typ zručností. Niektorí muži však za zručnosti získané v práci a zároveň užitočné doma považujú tiež schopnosť efektívnej komunikácie, organizácie či kreatívne myslenie: „Áno, získavam napríklad operatívne organizovanie času, diplomacia, kreatívne myslenie, nápady, promptné riešenie problému.“ (Z21, muž, 47r.). S ohľadom na fakt, že v skupine žien z nášho výskumného súboru je zamestnanie technického smeru skôr výnimkou, z prostredia práce získavajú najmä skúsenosti s efektívnou komunikáciou, riadením, riešením problémov a podobne: „Áno, učím sa stále trpezlivosti, ovládaniu, organizovaniu svojho času, aby som mala dosť času na trávenie voľna s deťmi.“ (Z21, žena, 39r.). Špecifickou je skúsenosť práce s deťmi, keďže niektoré ženy sú učiteľkami. Túto skúsenosť považujú za užitočnú pre výchovu vlastných detí, zároveň však vnímajú aj skúsenosť s vlastnými deťmi ako užitočnú pre porozumenie deťom, ktoré stretávajú v práci: „...prenášanie lásky a pochopenia do pracovného života, získavanie trpezlivosti voči deťom, ako aj spravodlivosti.“ (Z21, žena, 39r.). Rodina sa pre pracovné prostredie javí ako prínosná najmä v rozvíjaní takých vlastností, ako trpezlivosť, empatia, schopnosť robiť kompromisy; a to ako v skupine mužov, tak i v skupine žien: „Áno, získavam. Hlavne schopnosť komunikovať, spolupracovať, byť flexibilný a nemyslieť len na seba, ale aj na ostatných. (I7, muž, 39r.); „Z rodiny do práce sa snažím preniesť empatiu a snahu riešiť problémy bez zbytočných emócií. (I18, muž, 43r.); „Získavam napríklad schopnosť vychádzať s ostatnými ľuďmi, vedieť odpúšťať nedostatky, podporovať spolupracovníkov a operatívne myslieť. (Z21, muž, 47r.); „Zrejme áno, rodina ma núti lepšie si veci zorganizovať a dodávajú mi istú rýchlosť. (I4, žena, 38r.). Výskyt jednotlivých kategórií zdrojov u mužov a žien Kvantifikácia a priradenie jednotlivých typov participantmi uvádzaných zdrojov k modelu, ktorý formulovali J.H. Greenhaus a G.N. Powell (2006), viedli k záverom, ktoré zobrazuje tabuľka č.1. Konkrétne údaje nereprezentujú počet žien či mužov, uvádzajúcich určitý typ zdroja (ako v predchádzajúcich častiach), ale sú presným súčtom všetkých vymenovaných typov zdrojov patriacich do tej – ktorej kategórie. Tabulka 1: Kategórie zdrojov u mužov a žien Muži Ženy Zručnosti a vhľad 66 93 Psychické a fyzické zdroje 79 95 Sociálny kapitál 16 18 Flexibilita 7 10 Materiálne zdroje 27 18 Jednoznačne najčastejšie sú uvádzané zdroje v kategóriách 1. zručnosti a vhľad a 2. psychické a fyzické zdroje, a to tak mužmi, ako i ženami. Do prvej skupiny s ohľadom na výsledky výskumu radíme najmä komunikačné zručnosti, schopnosť spolupráce, sebaovládanie, schopnosť riešiť problémy a trpezlivý prístup. Medzi psychické a fyzické zdroje patria najmä najčastejšie uvádzané pozitívne emócie – pocity šťastia, spokojnosti. Ako vyplýva z tabuľky, u žien sme zaznamenali výrazne vyšší počet vnímaných zdrojov obohacovania v oboch uvedených oblastiach.
217
Treťou uvádzanou, avšak výrazne menej početnou skupinou sú materiálne zdroje. Participanti v našom výskumnom súbore zdôrazňovali len finančnú formu týchto zdrojov plynúcu zo zamestnania – teda mzdu; muži častejšie ako ženy. Sociálny kapitál a flexibilitu ako zdroje obohacovania práce a rodiny participanti reflektovali najmenej. Príkladmi sociálneho kapitálu môžu byť uvádzané možnosti podpory a pomoci zo strany rodiny (i širšej), prípadne kontakty získavané v prostredí práce; flexibilita zahŕňa schopnosť načasovania, organizácie práce. 5 Diskusia Výskumné zistenia potvrdzujú, že okrem negatívnych aspektov prepojenia práce a rodiny (konflikt) sú jednotlivcami reflektované a do určitej miery i oceňované pozitívne dôsledky, vyplývajúce z jednotlivých oblastí. Napriek vysokej pravdepodobnosti výskytu negatívnych javov ako v prostredí práce, tak aj v prostredí rodiny, väčšina participantov v našom výskumnom súbore považuje aktívnu participáciu v oboch sférach nielen za nutnú (v zmysle materiálneho zabezpečenia), ale i za prínosnú v možnosti realizovať sa nielen v jednej oblasti života. Len pomerne malá skupina participantov nepovažuje účasť v pracovnej a zároveň rodinnej oblasti za užitočnú. Participanti okrem materiálnych zdrojov vo výraznej miere popisovali i pozitívne dôsledky v zmysle emocionálneho prežívania a pocitov naplnenia, ale tiež v zmysle získavania zručností a schopností. Tieto zistenia korešpondujú s mechanizmami emocionálnej a inštrumentálnej cesty tak, ako ich popisujú J.H. Greenhaus a G.N. Powell (2006). Zdroje obohacovania medzi prostredím práce a rodiny teda môžu byť prenášané 1. priamo (mechanizmus inštrumentálnej cesty) prostredníctvom skúseností nadobudnutých v role A a využiteľných v role B (napríklad často uvádzané technické zručnosti u mužov, alebo komunikačné zručnosti popisované ženami), alebo 2. nepriamo (mechanizmus emocionálnej cesty) – prostredníctvom pozitívnych emócií, ktoré vznikajú v jednej z rolí a pozitívne pôsobia na emocionálne prežívanie aj v ostatných rolách, čím podnecujú výkon (napríklad pozitívne emócie prežívané v rodinnom kruhu a ich význam pre pocit pohody a následný výkon v práci, popisované ako mužmi, tak aj ženami). Ženy v porovnaní s mužmi uvádzali viac zdrojov obohacovania v kategóriách zručnosti a vhľad a psychické a fyzické zdroje. Môžeme predpokladať, že muži intenzívnejšie vnímajú záväzok pracovať a finančne zabezpečiť rodinu (čo sa odráža tiež v častejšom zdôrazňovaní materiálnych zdrojov v skupine mužov) a ženy viac oceňujú možnosť realizovať sa i v pracovnej oblasti, profesionálne rásť a rozvíjať sa. Participanti vo výraznej miere poukazovali na dôležitosť oboch sfér – pracovnej i rodinnej – pre získanie rovnováhy a spokojnosti so životom. Rodina je hodnotená vysoko – je vnímaná ako zmysel života, poskytujúci výraznú mieru podpory, pozitívnych emócií a energie, ktoré jednotlivca podporujú v pracovnom výkone. Pracovné prostredie je tiež zdrojom pozitívnych emócií, pocitov naplnenia a spokojnosti – a to najmä v prípade úspechu. Prepojením práce a rodiny, konkrétne rovnováhou medzi týmito oblasťami, sa zaoberal P. Gröpel (2006). Rovnováhu považuje za mieru, do akej je človek schopný vyvážiť časové, emocionálne a výkonové nároky pracovného a rodinného života. V užšom zmysle rovnováha medzi pracovným a rodinným prostredím nastáva, keď človek pociťuje dostatok času pre pracovné aj rodinné aktivity. Závery výskumu, ktoré realizovali P. Gröpel a J. Kuhl (2009) podporujú i zistenia nášho výskumu: pre životnú spokojnosť je dôležitou práve kvalita naplnenia tohto času, s ohľadom na uspokojenie osobných potrieb jednotlivca – najmä potreby afiliácie a potreby výkonu.
218
6 Záver Z pohľadu vyváženého prístupu k skúmaniu prepojenia prostredia práce s prostredím rodiny považujeme za dôležité venovať pozornosť nielen negatívnym aspektom tohto prepojenia. Práve výskum pozitívnych dôsledkov plynúcich ako v smere z rodiny do práce, tak i v smere z práce do rodiny môže prispieť nielen k identifikovaniu rôznych typov zdrojov, ktoré jednotlivé roly prinášajú, ale tiež k identifikovaniu možných prediktorov obohacovania práce a rodiny. Vyvážený výskumný prístup, sústredený ako na antecedenty konfliktu práce a rodiny, tak i na pozitívne možnosti vyplývajúce z aktívnej participácie v pracovnom i rodinnom prostredí, môže mať v konečnom dôsledku výrazné teoretické i praktické implikácie pre efektívne fungovanie jednotlivca v rôznych životných rolách. Použitá literatúra Barnett, R.C. (1998). Toward a review and reconceptualization of the work/family literature. In Genetic, Social, and General Psychology Monographs,124, 125-182. Carlson, D.S., Kacmar, K.M., Wayne, J.H., Grzywacz, J.G. (2006). Measuring the positive side of the work-family interface: Development and validation of a work-family enrichment scale. In Journal of Vocational Behavior, 68, 131-164. Fedáková, D. (2011). Pracovné a rodinné prostredie zamestnaných. Universum: Prešov. Frone, M.R. (2003). Work-family balance. In Handbook of occupational health psychology. American Psychological Association: Washington. Greenhaus, J.H., Powell, G.N. (2003). When Work and Family Collide: Choices and Conflict Between Competing Role Demands. In Academy of Management Proceedings. Greenhaus, J.H., Powell, G.N. (2006). When Work and Family Are Allies: A Theory of WorkFamily Enrichment. In Academy of Management Review, 31(1), 72-92. Gröpel, P. (2006). Rovnováha životných oblastí vo vzťahu k naplnenosti potrieb a spokojnosti so životom. In Československá psychologie, 50, 71-83. Gröpel, P., Kuhl, J. (2009). Work–life balance and subjective well-being: The mediating role of need fulfilment. In British Journal of Psychology, 100 (2), 365-375. Grzywacz, J.G. (2000). Work-family spillover and health during midlife: Is managing conflict everything? In American Journal of Health Promotion, 14, 236-243. Grzywacz, J.G., Marks, N.F. (2000). Reconceptualizing the work-family interface: An ecological perspective on the correlates of positive and negative spillover between work and family. In Journal of occupational health psychology, 5 (1), 111-126. Hunter, E.M. et al. (2010). Linking team resources to work-family enrichment and satisfaction. In Journal of Vocational Behavior, 77 (2), 304-312. Ruderman, M.N. et al. (2002). Benefits of multiple roles for managerial women. In Academy of Management Journal, 45, 369-386. Siu, O. et al. (2011). Testing a model of work-family enrichment: The effects of social resources and affect. In Academy of Management Annual Meeting Proceedings, San Antonio, Texas. Voydanoff, P. (2001). Incorporating community into work and family research. A review of basic relationships. In Human Relations, 54, 1609-1637.
219
RODIČOVSTVO PRIZMOU KVALITATÍVNEHO VÝSKUMU: AKO ČO NAJLEPŠIE VYUŽIŤ POTENCIÁL FÓKUSOVÝCH SKUPÍN PARENTHOOD THROUGH THE LENSES OF QUALITATIVE APPROACH: HOW TO PUT FOCUS GROUPS TO THEIR BEST USE Magda PETRJÁNOŠOVÁ, Miroslav POPPER ÚVSK SAV, Bratislava, SR,
[email protected],
[email protected] Vznik tohto textu bol podporený z grantu „Udržateľná reprodukcia na Slovensku: psychosociálne skúmanie“ (APVV-0604-10).
Abstrakt: Fókusové skupiny (FG) sa stali v kvalitatívnom výskume etablovanom metódou. Medzi ich mnohé výhody patrí, že ponúkajú bohaté dáta, stimulujú participujúce osoby hovoriť/spomenúť si/argumentovať viac (por. Flick, 2002) a nezanedbateľné je aj to, že sú lacnejšie ako individuálne interview. Kvôli dobrým skúsenostiam z minula sme FG využili aj v aktuálnom projekte „Trvalo udržateľná reprodukcia na Slovensku: psycho- sociálne skúmanie“. Zorganizovali sme 18 pološtruktúrovaných FG so ženami a mužmi (N=102) vo veku 29-35 rokov z rôznych častí Slovenska so zameraním na konštruovanie partnerských a rodičovských rolí, plánovanie rodiny a normatívne postoje k rodičovstvu. Opäť sme sa museli vyrovnať s viacerými dilemami, ktoré výskumníčky musia riešiť. Sú to zásadné otázky, ako napr. aký status má poznanie získané analýzou FG? Vieme sa uspokojiť s aktuálne a kontextuálne spolu-konštruovaným názorom na danú tému? Ale zapodievali sme sa aj menšími rozhodnutiami, ako napr. má zmysel klásť otázky typu „prečo ste sa rozhodli takto“? Moderátorky majú ideálne len moderovať tok prirodzenej diskusie, ale čo keď sa diskusia nerozbieha a účastníčky len stručne odpovedajú na úvodné otázky? Aký má vplyv väčšia aktivita moderátoriek? Aký má vplyv, keď ponúkneme na zamyslenie výsledky reprezentatívnych výskumov? Alebo témy otvorené v iných FG? V našom príspevku ponúkame čiastkové odpovede na uvedené otázky, spolu s ilustráciami konkrétne zozbieraných výpovedí z výskumu. Abstract: Focus groups (FGs) became an established qualitative method. Among their advantages are rich data, stimulation of participants to speak/remember/reason more (see Flick, 2002) and also less costs than for individual interviews. Because of earlier good experience we used FGs also in the actual research project Sustainable reproduction in Slovakia: psycho-social inquiry. We organized 18 FGs with women and men (N=102) aged 29-35 from different regions of Slovakia focused on constructing of partner and parent roles, family planning and normative attitudes toward parenting. Once again, we had to deal with several dilemmas, researchers using FGs have to solve. Among them were fundamental questions, e.g. what status has the knowledge gained when analyzing FGs? Are we satisfied with actually and contextually co-construed opinions on the matter? But there were also smaller decisions, e.g. does it make sense to ask questions like „why did you decide this way“? Further, ideally, moderators should only moderate the naturally occurring discussion but what if it does not flow and the participants only answer the opening questions briefly? What effects do have more active moderators? What effects do have offered results from representative research? And themes discussed in other FGs? In our presentation we offer partial answers to these questions, together with examples of specific statements from the project FGs. Kľúčové slová: Fókusové skupiny; rodičovstvo; normatívne postoje k rodičovstvu. Keywords: Focus groups; parenthood; normative attitudes towards parenting. 220
1 Úvod Tento príspevok, ktorý by sa dal označiť ako metodologická úvaha s praktickými ukážkami, vznikol ako dôsledok diskusií počas skoro dvojtýždňovej výpravy s cieľom zorganizovať po Slovensku osemnásť fókusových skupín (FG) na tému rodičovstva v rámci projektu „Udržateľná reprodukcia na Slovensku: psycho-sociálne skúmanie“ (APVV-0604-10). Počas dlhých presunov autom sme debatovali nielen o poslednej fókusovej skupine – napr. o tom, čo nám participantky povedali, či tam niekto dominoval a čím bola skupina špecifická – ale aj celkovo o tejto metóde – jej výhodách, nevýhodách, dilemách a otázkach, ktoré si treba zodpovedať, keď ju chceme používať premyslene, reflexívne a zreflektovane. Každého z nás pritom najviac zaujímal iný aspekt práce s FG a analýzy zozbieraného materiálu, preto má tento príspevok dve relatívne samostatné časti. Prvá časť sa týka úvah o tom, aký empirický materiál z FG môžeme získať a ako ho môžeme analyzovať, druhá časť sa zameriava na to, ako FG viesť, aké otázky ne/klásť, čo je a čo nie je obmedzujúce. Poznámka: v celom texte používame gramatický ženský rod, ale myslíme tým všetky osoby, ktoré sa na výskumnom procese zúčastňujú, ženy aj mužov, tak ako sa to bežne deje za použitia gramatického mužského rodu. Cieľom je vyhnúť sa zdĺhavým inkluzívnym formuláciám ako „participanti a participantky“ a zároveň posilniť ideu rodovo citlivého jazyka. 2 Ako súvisia status dát a možnosti analýzy Fókusové skupiny (FG) sa medzičasom stali v kvalitatívnom výskume etablovanom metódou, dávno sú preč časy, keď sa v 90-tych rokoch na univerzite učilo, čo to vlastne je (tieto novátorské prednášky neskôr vyšli v prepracovanej podobe in Plichtová, 2002). Keď sme si sami pre seba sumarizovali, čo sa v dnes odbornej literatúre uvádza o používaní fókusových skupín, našli sme množstvo deklarovaných prínosov podobného typu, ktoré sa v rôznych publikáciách v rôznych variáciách opakovali. Citujeme tu tie najčastejšie uvádzané: 1) Interakcia s ostatnými participantmi sa považuje za prirodzenejšiu oproti interakcii iba s výskumníčkou ako napr. pri interview v tom zmysle, že je bližšia tomu, ako sa normálne vyjadrujú názory v sociálnej interakcii (viď napr. Flick, 2002). 2) To práve vidno aj na použití vtipov, ilustračných príbehov, chválenia sa, napadnutia takéhoto chválenia sa alebo nesúhlasu, ktoré bývajú vo FG častejšie ako v interview (viď napr. Wilkinson, 2008). 3) Fókusové skupiny majú nízke náklady v porovnaní s individuálnymi interview a pritom poskytujú bohaté dáta, pretože 4) sú pre participantky stimulujúce a tak sa možno od nich dozvedieť viac (viď napr. Flick, 2002). To preto, že 5) interakcia v skupine môže pôsobiť silne motivačne – je pravdepodobné, že ľudia budú chcieť dôkladne vysvetliť svoj názor a dobre argumentovať, hlavne ak treba presviedčať iné participantky (viď napr. Morgan, 2001) a zároveň si lepšie spomenú, aj ľahšie spomienky/ názory zdieľajú, než v individuálnom interview (viď napr. Wilkinson, 2008). Všetky tieto deklarované prínosy sa týkajú lepšieho porozumenia názorov jednotlivcov a sú dôležité pre výskumníčku, ktorú zaujíma, čo ľudia hovoria (tu je skrytý predpoklad, že to nejako súvisí s tým, čo si myslia – viď nižšie). Omnoho menej často sa spomínali prínosy úplne odlišného typu, ktoré sa sústreďovali okolo idey, že cez fókusové skupiny možno študovať nielen obsahy, ale aj procesy (viď napr. Wilkinson, 2008), ako napr. skupinové riešenie konkrétneho problému, hľadanie kompromisného riešenia, negociácie o nejakej téme, expresiu, potlačovanie a asertívne presadzovanie názorov a prípadne aj ich vytvárania a zmeny, atď. V tomto kontexte však nemajú zmysel všetky výskumné otázky. Majú zmysel otázky o procese, napr. o tom, aká je sociálna dynamika vytvárania názorov, ale tento prístup nie je veľmi vhodný, keď chcem zodpovedať otázky zamerané na obsah, napr. prečo ľudia na Slovensku nemajú viac detí (viac k otázkam typu „prečo?“ viď nižšie). Tieto prínosy sa teda týkajú skôr lepšieho pochopenia fungovania interakcie a sú dôležité pre výskumníčku, ktorú zaujíma, ako ľudia hovoria, alebo presnejšie, ako použitím jazyka dosahujú svoje ciele, napr. presvedčiť niekoho, nenechať 221
sa presvedčiť, alebo pracovať na pozitívnom sebaobraze (a nevyzerať v diskusii ako idiot), aj keď bol názor, ktorý som prezentovala, vyvrátený. Tieto dve skupiny zdôrazňovaných prínosov fókusových skupín naznačujú nielen, že analýza môže mať dve veľmi odlišné zamerania, ale aj že rôzne výskumníčky ich využívajú so značne inými cieľmi a očakávaniami. Pritom to, na čo presne použijeme fókusové skupiny, súvisí hlavne s tým, aký status pripisujeme dátam z nich (resp. empirickému materiálu, ako by povedali zástankyne druhého zamerania). Nasleduje (zjednodušujúci) popis dvoch módov toho, ako sa na fókusové skupiny možno pozerať (inšpirované Wilkinson, 2008). Chceli by sme hlavne zdôrazniť, že niektoré voľby súvisia s inými, že niektoré epistemologické presvedčenia si „pýtajú“ isté spôsoby analýzy, atď. V prvom móde sú dáta chápané ako vyjadrenie niečoho, čo existuje nezávisle od tejto situácie a zároveň sa používa predpoklad, že ľudia majú svoje individuálne názory a dá sa na ne usudzovať podľa toho, čo hovoria (pričom sa samozrejme nemusí jednať o pomer jedna ku jednej). Pri takomto chápaní dát sú fókusové skupiny veľmi šikovným spôsobom, ako sa dostať k „dobrým“ dátam, vďaka ich výhodám, ktoré sme spomínali vyššie. Ponúka sa esencialistický rámec analýzy, zaujímajú nás napr. osobné významy a hodí sa tematická alebo (kvalitatívna) obsahová analýza (Wilkinson, 2008). Nie je problémom analyzovať osemnásť fókusových skupín, každá v rozsahu viac ako jeden a pol hodiny, a nie je problémom snažiť sa o nejaké porovnania, napríklad podľa regiónov, alebo podľa rôznych kritérií, podľa ktorých sme vyberali participantky (napr. v našom projekte by to mohlo byť aj podľa rodu, výšky príjmu, veľkosti sídla, počtu detí). V druhom prípade je „empirický materiál“ chápaný ako niečo (spolu)vytvárané v aktuálnom kontexte fókusovej skupiny spolu s výskumníčkami, situáciou atď., čo dokonca podľa niektorých autoriek vyslovene nemá význam mimo kontextu svojho vzniku (Miller a Glassner, 1997). Vtedy sa vychádza z predpokladu, že významy vznikajú v sociálnych interakciách spoluvytváraním a vo fókusových skupinách sa dá priamo pozorovať, keď sa to deje – sú takou výbornou metódou práve preto, že vidno (a možno analyzovať) interakciu. Pri takomto zameraní sa ponúka sociálno-konštruktivistický rámec analýzy, zaujímajú nás napr. prezentovanie, vyjednávanie alebo menenie názoru, a konkrétne možno použiť napr. diskurzívnu, konverzačnú alebo etnografická analýzu (Wilkinson, 2008). Takto sa analyzujú skôr výseky z fókusových skupín, nie ich kompletné prepisy a vďaka uznávanej situačnosti interakcie nemá veľmi zmysel porovnávať napr. skupiny z rôznych regiónov. (Na tomto mieste by sme chceli čitateľkám položiť provokujúcu otázku: Ak používate fókusové skupiny, kde sa medzi týmito dvoma pozíciami vidíte vy osobne? Máte vždy súlad medzi tým, aký status pripisujete zozbieranému materiálu a aký analytický prístup používate? Nezažili ste ešte situáciu, keď ste sa, podobne ako prvá autorka tohto textu pristihli, že teoreticky súhlasíte so sociálno-konštrukcionistickými vysvetleniami fenoménov, ale potom ste aj tak analyzovali fókusové skupiny skôr z hľadiska obsahu a nie z hľadiska interakcie?) Wilkinsonová (2008) upozorňuje, že interakcia sa skúma veľmi zriedka. Bezpochyby aj preto, že takáto analýza je nielen zložitejšia a časovo náročnejšia, ale navyše zväčša ani nedáva priamo odpovede na otázky, ktoré si vo výskumnom projekte kladieme. To však súvisí s tým, že si (v psychológii) skôr kladieme isté typy otázok než iné (a zároveň na niektoré typy výskumných projektov aj ľahšie môžeme získať výskumný grant, ako na iné). Tým chceme povedať, že v psychológii sú omnoho bežnejšie práve výskumné otázky zamerané na obsah. Napr. v našom výskumnom projekte o reprodukcii: aj keď nás nezaujíma len to, prečo majú ľudia na Slovensku málo detí a neskoro, ale aj celý kontext, čiže aj ako dnes ľudia na Slovensku rozmýšľajú o výchove detí, o rodových rolách v partnerstve aj vo vedení domácnosti atď., stále nás zaujíma obsah, aj keď sa k nemu chceme dostať dôvtipnejšie než cez dotazník. 222
Príklad analýzy, zameranej skôr na interakciu, môžme nájsť u J. Plichtovej, ktorá sa dlhodobo zaoberala deliberáciou. Používala okrem iného aj fókusové skupiny, kde mohla priamo sledovať, ako sa vyjednával konsenzus v malej skupine, keď účastníčky mali nájsť riešenie predloženého problému, prijateľné pre všetky. Výhodou bolo, že celý projekt bol zameraný na deliberáciu, čiže na proces a nie na obsah, a preto boli výskumná otázka aj zameranie analýzy v súlade (viď napr. Plichtová, Hapalová, 2008). Wilkinsonová zasa odporúča kombinovať obsahovú analýzu (ktorá sa pri mnohých výskumných otázkach proste nedá obísť) s analýzou interakcie, a to tak, že sa vyberú interakčne zaujímavé časti fókusovej skupiny a ich (napr. konverzačná) analýza obohatí a rozvinie obsahovú analýzu (Wilkinson, 2008). O podobné kombinovanie spôsobov analýzy sa pokúsila aj prvá autorka tohto textu, keď obsahovú analýzu výpovedí vo fókusových skupinách, týkajúcich sa otcovstva, prepojila s istým druhom diskurzívnej analýzy a mohla tak ukázať, z ktorých diskurzov o otcovstve dostupných v médiách účastníčky čerpali pri svojej argumentácii v skupine, a aký vplyv mal minoritný alebo majoritný status týchto diskurzov (viď Petrjánošová, v tlači). Čo z týchto našich metodologických úvah teda vyplýva? Predovšetkým pripomenutie, že hoci sa metóda fókusových skupín dá použiť v rôznych výskumných kontextoch, je dobré zamyslieť sa ešte na začiatku výskumu nad tým, čo presne chceme skúmať a z akých pritom vychádzame predpokladov. Je prínosné dopredu si zodpovedať otázky, s akým zameraním analýzy chceme pracovať; a či, ako a prečo chceme kombinovať rôzne druhy analýzy. 3 Rola výskumníčky a obsah kladených otázok Ďalšou zásadnou témou pri realizácii fókusových diskusií, ktorej sa v tomto príspevku chceme venovať, je rola výskumníčky v zmysle podnecovania diskusie. Bez ohľadu na vedeckú paradigmu, ku ktorej sa prikláňame a teda aj bez ohľadu na to z akého analytického rámca vychádzame pri analýze empirického materiálu, chceme poukázať na to, že sa netreba obávať používať otázky, v ktorých sú sprostredkované poznatky z iných výskumov a dokonca ani z aktuálne prebiehajúceho výskumu. Citlivosť na takéto „sugestívne“ otázky, kvôli možnému ovplyvneniu výpovedí participantiek je opodstatnená skôr pri dotazníkovom zbere dát, respektíve pri individuálnom interview, pri ktorom autorita výskumníčky viac vystupuje do popredia, než vo fókusových diskusiách, kde je potlačená. Pri realizácií fókusových diskusií môžu kritickejšie vnímať „sugestívne“ otázky výskumníčky zamerané na tematicko-obsahovú analýzu než tie, ktoré sú sústredené najmä na analýzu skupinového procesu, respektíve interakcií prebiehajúcich medzi účastníkmi diskusie. Na empirickom materiáli chceme ukázať, že ani v prípade tematicko-obsahovej analýzy nie je obava z jednostranného ovplyvňovania účastníčok „sugestívnymi“ otázkami na mieste. Dôležité tiež je, ako získať čo najviac informácií. Na prvý pohľad sa môže zdať, že ak chceme čo najlepšie porozumieť dôvodom vedúcim k rôznym druhom predstáv, presvedčení či konania, treba sa na ne participantiek priamo spýtať položením otázky „prečo“. Opak však býva pravdou a nielen rôznorodejšie, ale aj komplexnejšie výpovede zväčša získame vtedy, keď od participantiek nežiadame priamočiare kauzálne vysvetľovanie javov, čo je jednak náročné a jednak zameriava pozornosť na hľadanie len jednej „dominantnej“ príčiny. Ako je možné otázky typu „prečo“ nahradiť inými, budeme tiež demonštrovať na empirických údajoch. Ako materiál, na ktorom chceme naše názory ilustrovať, nám budú slúžiť výpovede z pološtruktúrovaných fókusových skupín, ktoré sme realizovali so ženami a mužmi (N=102) vo veku 29-35 rokov v rôznych častiach Slovenska, so zameraním na partnerské a rodičovské role, plánovanie rodiny a normatívne postoje k rodičovstvu. Nepôjde o sumárnu prezentáciu 223
výsledkov výskumu, ale len o ukážky kladenia rôznych typov otázok a rôznorodých odpovedí na ne. Poznámka: pri citátoch z fókusových skupín „O“ znamená otázku a skratky pri výrokoch účastníčok naznačujú rod, miesto konania FG a číslo účastníčky v rámci FG. 3.1 Nahradenie otázky „prečo“ inými formuláciami Začneme ilustráciou vybraných odpovedí, ktoré sa vyskytli, ak sme otázku „prečo“ nahradili otázkou „ako ste dospeli k“ v prípade pýtania sa na rozhodovanie (jedno alebo dvojdetných) rodičov ohľadom počtu detí. O: „A nás teraz v takej tej prvej veľmi všeobecnej otázke zaujíma hlavne, ako ste dospeli k tomu, že máte to jedno (druhé) dieťa?“ M1Bb: „Tak začnem ja ... možno, že tých uhlov pohľadu bolo viacej, že prečo, ale najpodstatnejší bol, že chceli sme mať dve deti kvôli tomu, aby to prvé dieťatko nebolo samé.“ Ž2Bb: „No tak ja môžem povedať, u nás je taký trošku väčší vekový rozdiel, lebo ja som chcela mať dieťa a musela som presviedčať manžela na to druhé dieťa, teda. A potom teda nakoniec som vyhrala (smiech) a viac- menej preto, aby nebolo to prvé samé.“ M2Bb: „Tak my sme to plánovali so ženou ... my sme sa rozhodli vziať pred troma rokmi i keď sme sa poznali už predtým dlhšie ... a sme plánovali jedno dieťa teraz a keď bude mať dva roky, tak chceme druhé dieťa.“ M3Bb: „No, my s manželkou sme to mali tak, že ona už nechcela mať dieťa v zásade, ja som to nejak neriešil a sa nejako pritrafilo aj keď sme sa nejako nesnažili, že ako, aby sa to nepritrafilo, pritrafilo sa a už si to teda nechala.“ M2Bb: „No, u mňa to bolo tak, že veľký rozdiel medzi deťmi je v tom, že druhé bolo plánované, (smiech) čiže to druhé bolo vyslovene kvôli tomu, že ja som vyrastal v súrodeneckom vzťahu a chcel som to dopriať aj môjmu dieťaťu. ... v zásade išlo o to, že chceli sme mať dvojicu detí a asi to vyplývalo z toho, že sme boli aj ja aj moja priateľka z dvoch detí vlastne.“ Ž1Bb: (malé zaváhanie) „Ja mám manžela cudzinca, takže u nás bola svadba v podstate taká kvázi nutnosť a keď sme sa vrátili na Slovensko, tak proste za deväť mesiacov bolo dieťa. (smiech) Ale plánovali sme to, ale hej.“ M1Bb: „Tak čo sa týka mňa vlastne (zaváhanie), v podstate tým, že som sa zaľúbil do svojej terajšej partnerky, tak som akceptoval ten stav, že je slobodná mama, že má to dieťa, je to proste súčasť života.“ Ž3Bb: „Tak my sme s partnerom neplánovali dieťa, sa nám podarilo,(smiech) ale tak sme spolu, máme sa radi, ale neviem nejakú svadbu sme zatiaľ neplánovali, takže žijeme iba tak vo zväzku, zatiaľ nám to klape tak.“ Širšie koncipovaná otázka priniesla viac informácií nielen o hlavnom dôvode rozhodnutia sa v prospech dvojdetnej rodiny – presvedčenie, že dvom deťom je lepšie ako jednému – ale aj o prianí oboch rodičov ne/mať ďalšie dieťa, miere plánovania resp. spontánnosti počatia a tiež aj o predstavách jednodetných rodičov o ďalšom ne/rozširovaní rodiny. Spontánne sa vynorili aj nové témy, ako manželstvo s cudzincom, kohabitácia a deti z predošlých vzťahov. 3.2 Malá účinnosť otázky „prečo“ Komplexnosť predchádzajúcich odpovedí vystúpi do popredia, ak ich porovnáme s nasledujúcimi, pomerne stručnými odpoveďami na otázku „Prečo nemáte viac detí?“. Hoci nejde o pýtanie sa na rovnakú vec, ako v predošlej otázke a dokonca daná otázka má v sebe aj istý normatívny rozmer, ktorý tiež môže zohrávať istú úlohu pri odpovedaní, pri jej ná224
hrade otázkou „Aké sú dôvody toho, že nemáte viac detí? by sme zrejme dostali bohatšie odpovede, ako tie, ktoré tu uvádzame. O: „Potom už je len jedna otázka, že prečo teda nemáte viac tých detí?“ M1Bb: „Ja verím, že ešte bude dieťa. Ďalšie.“ M2Bb: „My neplánujeme teraz.“ Ž3Bb: „Dve mi stačia. Ani neviem vysvetliť prečo, ale myslím si že je to tak akurát. Muž by chcel, tým že sú dve dievčatá, stále dúfa v chlapca, ale môže byť ďalšie dievča...“ Ž2Bb: „My sme boli traja a myslím, že mama mala s nami dosť roboty, takže stačia tie dve. Akurát aj sa im rovnako rozdelí tá pozornosť, ale tri určite nie.“ M3Bb: „Ako neviem to tak vysvetliť, ale že asi by sme išli tak opatrnejšie, že či to vlastne nebude veľká príťaž nie len pre nás, ale aj pre tých starých rodičov, lebo už sa to fakt rozrastie a už to bude zase komplikovanejšie a tak ...“ Ž1Bb: „Ja som zatiaľ spokojná tak ako to je. Keď by prišlo, keď mám takto povedať, na potrat by som nešla.“ Aj keď nechceme priamo tvrdiť, že používanie otázky „prečo“ je vo fókusových skupinách nepatričné, poukazujeme na to, že takéto priame hľadanie kauzálnych súvislostí môže byť kontraproduktívne, pretože respondentky strácajú istotu, že dokážu tak jednoznačne vysvetliť svoje ne/konanie. 3.3 „Sugestívne“ otázky – sprostredkovanie výsledkov iných výskumov V tejto časti uvedieme dve otázky, v ktorých sú zahrnuté zistenia z iných výskumov, aby sme ukázali, že takto poskytnutými informáciami nie sú participantky ovplyvnené v zmysle automatického priklonenia sa k „nápovedi“ výskumníčky. Dôvody, pre ktoré majú ľudia deti O: „Keď si pozrieme výskumy o tejto téme, tak ono sa ukazuje, že hlavný dôvod prečo ľudia majú deti spočíva v tom, že jednoducho po tom dieťati túžia alebo keď je ten vzťah veľmi dobrý medzi tými partnermi. A zdá sa, akoby tie iné dôvody, ako predškolské zariadenia alebo finančná situácia alebo dostupnosť rôznych služieb nezohrávali až takú veľkú úlohu pri tom rozhodovaní, či chce mať človek ďalšie dieťa alebo nie. Preto sa vás chceme spýtať, či to je naozaj tak, že či u vás zohrávali nejakú úlohu, tieto ostatné vplyvy alebo nezohrávali?“ Ž3Bb: „No, tak ako som spomínala, my sme neplánovali malú, ale sa podarilo. Ani sme sa jej nebránili, ani sme ju neplánovali, tak aby som nepovedala, že bola úplne nechcená, no a bývanie sme riešili tak, že ja som si vlastne za slobodna vzala hypotéku na byt, môj partner takisto a teraz ja bývam u partnera a ten, akože kvázi môj byt, sme dali do prenájmu a ten sa platí sám. Takže tak sme to poriešili.“ M1Bb: „Tak my sme na tú finančnú stránku pri prvom vôbec nepozerali, no teda nešli sme do toho úplne bezhlavo, ale povedali sme si, že nejaké bývanie máme, kvázi poriadené, tiež na hypotéku, ale to jednoducho nehralo [rolu], že musíme byť zabezpečení, aby sme mali deti, taký uhoľ pohľadu na to nebol a bolo to plánované aj pri prvom aj pri druhom, ale peniaze by som povedal, že tam boli fakt, že okrajová táto záležitosť. Tak asi tak.“ Ž2Bb: „U nás pri prvom sme také nič neriešili, ani financie, ani nič ... a teraz tým, že je tam trošku väčší vekový rozdiel, 6,5 roka ... manžel hovorí, že je zodpovednosť väčšia, že viacej pozerá na to, že financie máme menej a v tom prvom prípad som bola celé tri roky doma, teraz budem musieť ísť skôr do roboty, čiže budú jasličky.“ M2Bb: „U nás financie hrali veľmi veľkú rolu, ale keďže prvé prišlo ako prišlo, tak už vo finále nezavážili, ale bol to argument, prečo sme chceli odložiť prvé dieťa.“ 225
Ž2Bb: „My tiež najskôr sme si zabezpečili bývanie, hypotékou zariadili a potom sme mali malú. Vlastne to, toto zázemie a potom sme mohli mať aj skorej trošku (pousmiatie).“ M3Bb: „U nás tiež bola taká postupnosť, že najprv sme kúpili byt, potom svadba, dieťa.“ M2Bb: „Ja som to samozrejme pred tými deviatimi rokmi vnímal úplne inak všetko ... je to veľká škoda tých deväť rokov ... som uvažoval spôsobom, že pokiaľ nebudeme jednoducho zabezpečení finančne, nebudeme mať kde bývať a možno že nejaká rezerva a tak ďalej, tak jednoducho dieťa mať nechcem, že má to čas, ale manželka bývalá bola staršia, jedna vec, že chcela ona dieťa a ja som si jednoducho povedal, že tým, že sme bývali v byte, ktorý patril jej mame, bývalej svokre, že jednoducho od zimy neumrieme a nejako to bude. Takže asi tak. No a ono to potom nejako bolo, no a dopadlo to, ako čo sa týka dcéry úplne super, nič lepšie sa mi v živote stať nemohlo ako mať dieťa.“ Ž1Bb: „Keď sme prišli sem, tak sme tu mali kde bývať. To dieťa sa tu podarilo a vlastne bolo to zo začiatku ťažké, keďže partner je zo zahraničia, tak si ťažko hľadal tu prácu a pomáhali dosť naši rodičia a trvalo proste dosť dlho, kým sme sa nejako tak dali do kopy, takže určite to zázemie je dôležité, ale keď to príde, tak človek s tým musí bojovať a tak nejako to dieťa stmelí tú rodinu ... aby fungovala, aby nejako išla ďalej a aby sa obidvaja snažili.“ Tieto príklady jednoznačne ukazujú, že participantky hovoria svoje rôznorodé názory bez ohľadu na to, čo im ponúkajú výskumníčky, t.j. nie sú ovplyvnené „sugestívnosťou“ otázok, ale naopak, ak majú inú skúsenosť, bez problémov ju sprostredkujú. Niektorých dvojiciam sa dieťa narodí neplánovane, u iných finančné, materiálne a bytové zabezpečenie nehrá prvoradú rolu pri plánovaní detí, kým u ďalších je naopak mimoriadne dôležité. Vyskytuje sa však aj ľútosť, že kvôli finančnej a bytovej situácii rodičia príliš dlhý čas odkladali počatie dieťaťa. Neplánované dieťa môže niekedy motivovať rodičov k následnej výraznejšej snahe o materiálne zabezpečenie. Rozdelenie rol O: „Rôzne výskumy ukazujú, že keď sa ženy oveľa viac starajú o tú domácnosť aj deti, tak že keď majú viac tých detí, sú stále viac a viac nespokojné s týmto rozdelením rol. Tak zase skúste sa k tomu nejako vyjadriť.“ Ž1Bb: „Ako u nás doma je jedno kto čo robí, ako muž aj keď teda chodí do roboty, ale potom tak isto sa venuje domácnosti. Poupratuje, poumýva, o deti sa postará, zoberie ich a ja môžem ísť von, čiže u nás je to úplne rovnomerne ... tak na polovicu.“ Ž2Bb: „Ale ja si myslím, že teraz už tie rozdiely sa stierajú, že mužská práca, ženská práca, pretože môj otec v živote nič nerobil, proste, a teraz už to nie je, teraz tí muži naozaj aj varia aj upratujú a môj otec by v živote nenavaril, proste.“ Ž3Bb: „U nás je to tak, že manžel tiež poupratuje, pomôže mi, ale starám sa ja a nejak von alebo niečo nechodíme, niekedy už si pripadám, že som len deti, domácnosť, deti, domácnosť ... Niekedy už si pripadám, že rýchlo mi nevie napadnúť nejaké slovo, lebo len Aďa, ďaďa a také a potom malá sa zobudí, idem do školy, zo školy úlohy a proste ja som stále v jednom kolotoči a mám pocit, že som mimo civilizácie.“ Z týchto ilustrácii je opäť dobre vidieť, že názory participantiek sú buď v úplnom rozpore s výsledkami výskumov (uvedenými v otázke), alebo v čiastočnom až úplnom súlade s nimi. Zároveň sa tu vyskytuje zdôraznenie generačnej zmeny smerom k väčšej zainteresovanosti mužov na domácich prácach a výchove detí.
226
4 Záver Cieľom príspevky nebolo porovnať analýzy fókusových skupín z pohľadu rôznych paradigiem (postpozitivizmus, sociálny konštrukcionizmus, kritická teória, participatívna paradigma), ale jednak teoretická úvaha nad súladom epistemologických východísk a druhom použitej analýzy, a jednak obhajoba aktívnejšieho vstupovania výskumníčok do fókusových diskusií bez ohľadu na zastávanú paradigmu. Chceli sme poukázať na neopodstatnenosť obavy, že ak ponúkneme participantkám určité názory na skúmanú tému, výrazne tým ovplyvníme ich odpovede, v zmysle priklonenia sa k názoru, ktorý do diskusie vnesie výskumníčka. Tiež sme chceli demonštrovať, že pokiaľ nás zaujímajú príčiny, dôvody istého ne/konania a/alebo vnímania nejakého sociálneho fenoménu, zväčša sa o nich dozvieme viac, keď nekladieme explicitne otázku „prečo?“, ale nahradíme ju takými otázkami, ktoré nenavádzajú k priamočiaremu kauzálnemu vysvetľovaniu javov len na základe jednej príčiny. Rôzne uvedené príklady zreteľne dokumentujú, že dynamika fókusových skupín je natoľko mocná zbraň, že pokiaľ sa v nich participantky cítia bezpečne, v tom zmysle, že sprostredkovanie svojich vlastných autentických názorov, postojov a presvedčení nepovažujú za ohrozujúce, dochádza k úplne prirodzenej diskusii s množstvom argumentov a protiargumentov. Táto voľná diskusia neprebieha len medzi účastníčkami fókusovej diskusie, ale aj medzi nimi a výskumníčkami. V tom sa fókusové skupiny zásadne líšia od iných metód (metodologických postupov). Napr. v rámci interview môže participantka oveľa viac pociťovať autoritu výskumníčky a môže mať väčšie problémy povedať slobodne vlastný názor v situáciách, keď jej bude výskumníčka „podsúvať“ iné väčšinové názory (získané v rôznych výskumoch). Vo fókusových skupinách však skôr stimulujú diskusiu, provokujú k zamysleniu a protiargumentácií a preto môžu byť výrazne podnetné pri hľadaní čo najširšieho spektra názorov na skúmaný sociálny fenomén. V rámci kvalitatívneho výskumu možno veľakrát postupovať invenčne a tvorivo, s tou podmienkou, aby sa zároveň k nemu pristupovalo aj systematicky a poctivo. Pokiaľ bude na prvom mieste výskumníčok zvedavosť a snaha dozvedieť sa čo najviac, menej tradičné postupy nemôžu byť na škodu, ale naopak môžu odkryť viac priestoru než rigidne zaužívané schémy. Použitá literatúra Flick, U. (2002). An Introduction to Qualitative Research. Sage: London. Miller, J., Glassner, B. (1997). 'The “inside” and the “outside”: finding realities in interviews'. In D. Silverman (ed.), Qualitative Research (pp. 99–112). Sage: London. Morgan, D. L. (2001). Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. Scan: Tišnov. Petrjánošová, M. (2013). Explicitné a implicitné posolstvá o otcovstve v slovenských médiách (a čo z nich môže vyplývať). In Marková, D., Rovňanová, L. (eds.) - Sexuality VI : zborník vedeckých príspevkov, s. 44-55. Univerzita Mateja Bela: Banská Bystrica. Plichtová, J. (2002). Metódy sociálnej psychológie zblízka. Kvalitatívne a kvantitatívne skúmanie sociálnych reprezentácií. Média: Bratislava. Plichtová, J., Hapalová, M. (2008). Kvalita deliberácie budúcej elity. In Petrjánošová, M., Masaryk, R., Lášticová, B. (eds.) - Kvalitatívny výskum vo verejnom priestore, s. 51-56. KVSBK SAV, PedF UK v Bratislave: Bratislava. Wilkinson, S. (2008). Focus Groups. In Jonathan A. Smith (Ed.) Qualitative Psychology. A Practical Guide to Research Methods. Sage: London.
227
DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ – KOMPARACE SEBEREFLEXÍ V ODLIŠNÝCH TYPECH KURZŮ ACTING WITH THE INNER PARTNER – COMPARISON OF SELF-REFLECTIONS AT VARIOUS COURSES Magdalena MARKOVÁ Katedra Pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty JČU v Českých Budějovicích, Dukelská 7, 370 01 České Budějovice, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Jedná se o komparaci sebereflexí semestrálních kurzů, ve kterých je hlavní náplní experimentální výuka dialogického jednání. Tato výuka běží na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v rámci osobnostního rozvoje budoucích pedagogických pracovníků. Srovnávat budeme tři kurzy, z nichž jeden je povinný a dva jsou povinně volitelné. Rozdíl je i mezi složením účastníků jednotlivých kurzů. Porovnávat budeme sebereflexe studentů Učitelství pro 2. stupeň základní školy a studenty oborové Psychologie v povinně volitelném kurzu, dále pak sebereflexe studentů Učitelství pro 1. stupeň základní školy v povinném kurzu. Výše uvedení studenti navštěvovali kurzy u totožného asistenta po dobu jednoho semestru, tzn. přibližně 12 hodin aktivní výuky. Komparace proběhne na základě analýzy reflexí, které píší účastníci každého kurzu po jeho absolvování. Budeme používat metodu kódování, přičemž se budeme soustředit na základní pojmy jako jsou stud, uvolnění, pocit zlepšení, pokrok, sebehodnocení, normalita a překonání sebe sama. Položili jsme si dvě základní otázky – Jak se vnímají studenti jednotlivých oborů? a Jaký dopad na ně mělo dialogické jednání po jednom semestru? Abstract: The article focuses on comparison of self-reflections gained after one term courses of Acting with the Inner Partner. These courses are a part of personal growth training at Faculty of Education at South Bohemia University. We will compare three courses; whereas one is compulsory and two are optional. The self-reflections come from students of Second Level of Primary School Teaching and Specialization in Psychology program (optional courses) and from students of First Level of Primary School Teaching program (compulsory course). The above mentioned students attended classes of one lecturer during one term, which represents approximately 12 lessons of active learning. The comparison will be based on the analyses of written self-reflections gained after one term. The coding method will be used, focusing on basic terms such as: shyness, relaxation, feeling of improvement, self-esteem evaluation, normality, and also overcoming one self. Two basic questions will be asked: How do students of various programs perceive themselves? and What is the impact of Acting with the Inner Partner after one term? Klíčová slova: Dialogické jednání; sebereflexe; sebehodnocení; pocit zlepšení. Keywords: Acting with the Inner Partner; self-reflection; self-esteem evaluation; feeling of improvement.
1 Úvod V této komparaci budeme analyzovat sebereflexe studentů tří odlišných kurzů, v kterých je hlavní náplní experimentální výuka dialogického jednání. Jedná se o kurzy, které se vyučují na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v rámci osobnostního rozvoje budoucích pedagogických pracovníků. Kurzy trvaly po dobu jednoho semestru, tzn. přibližně 12 hodin aktivní výuky, a byly vedeny stejným asistentem. Povinně volitelných kurzů se zúčastnili studenti Učitelství pro 2. stupeň základní školy v počtu 19 lidí (dále Skupina 1 – S1) 228
a studenti oborové Psychologie v počtu 12 posluchačů (dále Skupina 2 – S2). Studenti Učitelství pro 1. stupeň základní školy absolvovali kurz povinně v počtu 21 osob (dále Skupina 3 – S3). Sledovaný vzorek tedy obsahoval dohromady 52 studentů. Položili jsme si dvě základní otázky: Jak se vnímají studenti jednotlivých oborů? a Jaký dopad na ně mělo dialogické jednání po jednom semestru? Dialogické jednání je psychosomatická disciplína založená na komunikaci s vnitřním partnerem. Vnitřní partner znamená vytváření niterného dialogu, tj. komunikujeme sami se sebou. Tuto komunikaci se účastníci kurzu snaží zveřejňovat v takzvané veřejné samotě. Pojem „veřejná samota“ (Stanislavskij) znamená, že zažíváme samotu před publikem, tudíž jsme osamoceni a zároveň obklopeni lidmi. K dialogickému jednání potřebujeme prostor, čas a pozornost. Studenti si sednou do půlkruhu a postupně chodí do prostoru před kolegy, kteří sledují jejich jednání. Na začátku dostanou studenti instrukce, co mají v prostoru dělat. A to, nekontaktovat spolužáky očima a nepoužívat rekvizity. Výstupem je pozorovat a zkoušet, co se v prostoru odehrává s vlastním tělem a myslí. Jedná se o experiment, v kterém se každý ze zúčastněných pokouší promlouvat se svým vnitřním partnerem a následně sleduje, co se v něm odehrává. Na začátku a na konci semestru se studenti natáčí na video, na které se pak dívají spolu s asistentem. Tyto nahrávky zachycují pokrok, který studenti za semestr udělali. My se však budeme zabývat písemnými sebereflexemi, které zúčastnění píší na konci kurzu. V těchto sebereflexích si kladou otázky typu: jak na ně dialogické jednání působilo, co při kurzu zažívali, co jim kurz dal, potažmo vzal. 2 Dosavadní výzkum dialogického jednání Již existuje typologie sebereflexí (Suda, 2007): Skupina I. – náhradní téma, vyhnutí se reflexi Skupina II. – zaregistrování zážitku, hodnocení, odmítání Skupina III. – úzkostná, ale akceptující reakce, posun k reflexi Skupina IV. – přijetí zážitku, formálnější výpověď Skupina V. – reflexe přijímající, dialogická, kladoucí další otázky Pokud náš vzorek podrobíme analýze v souladu s výše zmíněnou typologií, dostaneme tyto výsledky:
Skupina I. Skupina II. Skupina III. Skupina IV. Skupina V.
Skup. 1–19 studentů 1 2 4 9 3
Tabulka 1 Skup. 2–12 studentů 1 2 3 1 5
Skup. 3–21 studentů 0 0 5 15 1
Z tabulky vyplývá, že nejvíce studentů, 48 %, řadíme do Skupiny IV. V této skupině studenti oceňují zážitek z veřejné samoty, i když mohl být ze začátku stresující. Postupem času, díky opakování zážitku, pozorují, že stres ustupuje. Tito studenti zdůrazňují důležitost Dialogického jednání a kvitují videonahrávky, možnost vizuálně posoudit pokroky. (Suda, 2007) Pokud ovšem porovnáme data v rámci jednotlivých skupin, můžeme ve Skupině 2 pozorovat odchýlení od většiny. V této skupině jsou nejpočetnější reflexe V. skupiny, tedy reflexe přijímající, dialogické, kladoucí další otázky. (Suda, 2007) 229
3 Vlastní komparace 3.1 Metodika Použili jsme metodu kódování, přičemž jsme se soustředili na základní pojmy – stud, uvolnění, pokrok. Klíčová slova nebo skupiny slov pro stud byla: Stud, nervozita, strach, stres, tréma. Popisy jakéhokoliv fyzického projevu nevolnosti v prostoru, např. pocení rukou, rychlý tlukot srdce, bušení ve spánku, podlamování nohou, třes, červenání... Samohodnotící popis situace, např. byl/a jsem nervózní, nevěděl/a jsem co mám dělat, bylo mi trapně...
Klíčová slova nebo skupiny slov pro uvolnění byla: Uvolnění, radost, chuť do hry, odvaha, úleva, zbavení se nervozity, studu. Samohodnotící popis situace, např. nervozita mě opouštěla, necítil/a jsem se hloupě, neměl/a jsem trému, stres mizel, cítím se příjemně, nezajímá mě, co si myslí ostatní...
Klíčová slova nebo skupiny slov pro pokrok byla: Pokrok, zlepšení. Samohodnotící popis situace, např. začalo mě to bavit, cítím se jistější, zbavil/a jsem se studu, cítím se otevřenější...
3.2 Komparace Jak sami sebe vnímají studenti jednotlivých oborů? Na začátek jsme udělali srovnání, jak sami sebe hodnotí studenti jednotlivých kurzů z hlediska Jungovy typologie osobnosti. V sebereflexích se často objevují věty nebo slovní spojení typu „Patřím spíš mezi introvertní lidi, kteří se neradi předvádějí a jsou neradi středem pozornosti” (V.M. S2) nebo „Jsem přeci extrovert, tak to pro mě bude hračka” (K.M. S3) apod. Na základě těchto a podobných tvrzení jsme generovali tabulku, z které vyplývá, že nejvíce se v tomto smyslu hodnotí Skupina 2, poté Skupina 1 a Skupina 3. Z dostupných dat, pokud pracujeme jenom s konkrétním hodnocením introvert/extrovert, vycházejí introverti jako početnější skupina než extroverti. Což je zajímavé, vezmeme-li v potaz, že 40 studentů jsou budoucí učitelé a zbylých 12 pedagogičtí pracovníci.
Introvert Extrovert Není uvedeno
Tabulka 2 Skup. 1–19 studentů Skup. 2–12 studentů 6 5,5 2 2,5 11 4
230
Skup. 3–21 studentů 3 2 16
Shodné znaky Ve všech typech kurzů se objevují podobná hodnocení začátku a závěru kurzu. Téměř v 80 % sebereflexí studenti popisují pocity studu a velkou nervozitu na začátku kurzu a pocity uvolnění a částečnou ztrátu studu na konci kurzu. Dále se ve velké části sebereflexí objevuje pozitivní hodnocení asistenta kurzu. Začátek Ze 79 % sebereflexí vyplývá, že studenti zažívali po prvním vstupu do prostoru větší či menší šok. Ve všech typech kurzů se objevují hodnocení typu: „Když jsem tady vystoupila poprvé, cítila jsem teplo, zimu, teplo a zase zimu, červenala jsem se až na zadku a byla po 10 vteřinách hotová natolik, že jsem byla ráda, že si jdu sednout.” (A.M. S1) „Po prvním zkoušení jsem byla dost nejistá. (...) Hluboký nádech střídal zkrácený výdech, snažila jsem se výdech prodloužit – no, učili nás to na józe – jenže ono to nějak nešlo. Nekoukat ostatním do očí bylo těžší, než jsem si myslela.” (I.R. S2) „V prvních hodinách jsem vstoupila na plac, stáhl se mi žaludek, tlouklo srdce a začala jsem se červenat.” (B.Č. S3) Při souhrnném porovnání nám vyšla tato data: Tabulka 3 Skup. 1–19 studentů Skup. 2–12 studentů Stud, nervozita na začátku kurzu Neuvedeno nebo absence studu, nervozity
Skup. 3–21 studentů
15
7
19
4
5
2
Zajímavé je, že pocity studu a nervozity zažívají jak introverti, tak extroverti. Důvodem může být neobvyklost situace, v které se studenti nacházejí. Společným znakem všech kurzů je, že se zúčastnění předtím buď vůbec neznali, nebo jen velmi krátce. Vstup do prostoru pak atakuje přirozené hranice studu v mezilidském kontaktu. Ze sebereflexí můžeme usuzovat, že při prvních vstupech do prostoru zažívá pocity stresu, nervozity a studu většina posuzovaných osob, nezáleží na povinnosti či nepovinnosti volitelného předmětu. Z dostupných dat je patrné, že negativní pocity zažívali hlavně studenti ze skupin 1 a 3. Studenti 2. skupiny hodnotili své začátky jako stresující z 59 %. Otázkou zůstává, zda těmto studentům nepřišlo reflektování svých pocitů ze začátku kurzu důležité, nebo se stud a nervozita vůbec nedostavily. Tento fakt není ze sebereflexí zjistitelný. Konec Podobně jako na začátku kurzu většina studentů popisovala stavy studu a nervozity, tak na konci kurzu většina zúčastněných popisuje pocity uvolnění a pokroku v jednání v prostoru. „Na konci semestru jsem už neměla problém vejít do prostoru a něco předvést nebo říct.” (J.D. S1)
231
„Později, když se začalo probouzet mé druhé já, začalo mě to bavit a chodila jsem na tato cvičení s chutí a ráda. (...) – byl to takový seberozvojový kurz, ve kterém jsem si uvědomila mnoho důležitých věcí a především jsem tam objevila spektrum pozitivních emocí, jako je radost a chuť do hry.” (V.M. S2) „Týdny utíkaly jako voda a já jsem najednou zjistila, že ‚v prostoru‘ můžu i něco říct, dokonce se i pohnout a hlavně už si neříkám: ‚Ježíši, to je trapný!!‘. A najednou jsem byla v prostoru déle než 10 sekund, hýbala se a mluvila... Možná, že jsem si i užívala pozornost ostatních a začalo mě to i bavit.” (A.A. S3) Výsledky můžeme porovnat v tabulce 4: Tabulka 4 Skup. 1–19 studentů Skup. 2–12 studentů Uvolnění na konci kurzu Neuvedeno nebo absence uvolnění
Skup. 3–21 studentů
15
6
19
4
6
2
Z materiálů můžeme usuzovat, že u studentů prvotní negativní pocity vystřídaly pocity uvolnění a spokojenosti z jejich výkonů. Tento aspekt se objevuje u všech zúčastněných, a to u 77 % studentů. Můžeme se domnívat, že velký vliv na tento stav má uvědomění si, že ostatní jsou na tom stejně, že skoro všichni zažívají stres a stydí se za svou „produkci”. S tímto vědomím lze snáze obrátit pozornost sám k sobě a volněji zkoušet, co s námi veřejná samota dělá. Rovněž v tomto případě nezáleží na povinnosti či nepovinnosti volitelného předmětu. Tak jako na začátku kurzu, i na jeho konci se Skupina 2 vychyluje od obecných výsledků. Pocity uvolnění a spokojenosti zažívalo 50 % účastníků. I zde se můžeme jen domnívat, zda členové 2. skupiny nepokládali za nutné reflektovat své pocity, nebo uvolnění vůbec neprožili. Asistent Důležitým faktorem je také úloha asistenta, který kurz vede. Přátelské prostředí je základem dobrého zkoušení. Studenti by neměli být stresováni, zda a jak je kantor hodnotí. Asistent by měl hrát roli pouze pozorovatele, nikoliv hodnotitele, a zároveň by měl dávat studentům zpětnou vazbu k jejich jednání a pokrokům. Ve velké části reflexí je úloha asistenta (MgA. Suda Ph.D.) zmiňována, a to velmi pozitivně. „Velmi mne baví neokázalý humor pana vyučujícího, který srší snad z každého póru jeho osobnosti. Dle mého je to výborný pedagog, navíc takový lidský...” (A.H. S2) „Ale je to zvláštní a krásný pocit být pochválena za to, že jen jsem. Že jsem se dokázala zbavit silného bušení srdce, pocení dlaní a červenání.” (M.S. S2)
232
Jak byl hodnocen asistent v jednotlivých skupinách je uvedeno v tabulce 5: Tabulka 5 Skup. 1–19 studentů Skup. 2–12 studentů Pozitivní hodnocení asistenta Negativní hodnocení asistenta Absence hodnocení asistenta
Skup. 3–21 studentů
4
8
8
0
0
0
15
4
13
Rozdílné znaky Nejzásadnější rozdíl, který se v sebereflexích objevuje, je hodnocení pokroku, kterého studenti za semestr dosáhli. Skupina 1 Do této skupiny chodili budoucí učitelé pro 2. stupeň ZŠ a kurz dialogického jednání měli jako povinně volitelný. Zapsali si ho tedy hlavně lidé, kteří projevili zájem o osobnostní rozvoj. Z tohoto hlediska také studenti své pokroky reflektují. Většinou kvitují zbavení se nervozity z veřejného vystupování a vhled do sebe sama. „Daleko lépe jsem poznal sám sebe. Naučil jsem se naslouchat svému vnitřnímu já, které jsem jinak dosud téměř vůbec nevnímal. (...) Naučil jsem se daleko lépe zvládat stres, který mě vždy doprovázel při výstupech před více lidmi.” (R.F. S1) „Rozvoji osobnosti dramatických improvizací vděčím za svou větší odvahu, sebevědomí a menší nervozitu a strach při vystupování před lidmi, ať už jsou známí nebo cizí.” (Z.K. S1) Skupina 2 I pro tuto skupinu byl kurz dialogického jednání povinně volitelný, avšak s tím rozdílem, že jej navštěvovali studenti jednooborové Psychologie. Ti sice hodnotí své pokroky podobně jako studenti z první skupiny, ale s psychologickým náhledem. Jejich sebereflexe se rozšiřují o poznatky ze studia psychologie. Snaží se svou zkušenost zobecnit a častěji reflektují i své spolužáky. „Po skončení tohoto předmětu jsem většinou cítila úlevu, radost a takový pocit, který bych pojmenovala jako ‚že vím‘. Mé uvědomování si sama sebe před ostatními bylo také změněno. Charakterizovala bych to asi takto: člověk se jakoby tolik nebojí něco udělat, je to takový zvláštní, trošku jako by se zmenšilo ego. Nic se nás jen tak nedotkne, a přitom jsme opravdověji sami sebou. Z toho všeho, co jsme zažili, vzniká jakési sebevědomí a sebedůvěra, která je vystavěna na pravdivosti z opravdového vědomí sebe sama. (...) Myslím, že takové předměty jako jsou dramatické improvizace, by se měly stát, alespoň pro studenty psychologie, povinnými. Integrují naše já, dávají prostor pro flow zážitky, učí vnímat své tělo a psychosomatické souvislosti.” (J.R. S2) „Během hodin, zkoušení a hlavně pozorování ostatních jsem zjistila, že někteří, které znám již po nějakou dobu, v sobě mají něco obrovského. Měla jsem pocit, jako by možnost improvizace z introvertů udělala extroverty a naopak. Najednou si to mohli dovolit a najít v sobě druhý extrém. Vím, že nikdo není většinou vyhraněný introvert nebo extrovert, ale tady najednou jako 233
by se ukázala ta možnost, touha (možná popíraná) zkusit si to a uvolnit tak něco v sobě. Sama o sobě vím, že jsem někde u středu této ‚vyhraněnosti‘, tedy nejsem ani introvert a ani extrovert. V hodinách při zkoušení jsem měla najednou pocit, že jsem tak hrozně upjatá a introvertní, až mě to vyděsilo. Proč najednou jednám tak vnitřně upjatě, proč se necítím na to se uvolnit a pustit se blíž ke svému dětštějšímu, hravějšímu, svobodnějšímu já?” (I.R. S2) Skupina 3 Tato skupina měla kurz dialogického jednání povinný. Jednalo se o budoucí učitele pro 1. stupeň ZŠ. Zde je reflexe pokroku zajímavá, protože studenti neměli jinou volbu než předmět absolvovat. Část z nich vztahuje své pokroky k praxi, část se omezuje pouze na popis situace bez hlubší analýzy, a zbylí studenti se reflektují podobně jako členové předchozích dvou skupin. Myslíme si, že takto diferencované úvahy o pokroku pramení z povinnosti na předmět docházet. „Myslím si, že hodiny OSPP mi dodaly sebevědomí a už i jistotu. Doufám, že si na prostor vzpomenu i při vystupování na praxi.” (I.L. S3) „Ale přesto na konci této průpravy jsem určitě lépe připravena na svůj jiný ‚budoucí prostor‘. Protože čím víc jsem v prostoru byla, tím víc jsem se zbavovala strachu a stresu.” (A.A. S3) „Naučila jsem se, jak být svá a dělat to, co v danou chvíli cítím, nepřetvařovat se, být spontánní.” (D.B. S3) 4 Závěr Zajímavé je porovnání výsledků původní typologie s výsledky námi dělané komparace. Pokud sečteme sebereflexe, které patří do Skupin II, III. a IV., protože ve všech uvedených skupinách je v základní charakteristice obsažena úzkost, stres a stud, vyjde nám zajímavý výsledek. Daný součet se procentuálně rovná výsledku v kategorii Stud, nervozita na začátku kurzu. Ve skupině III. a IV. se v základní charakteristice objevují pozitivní motivace a vyznění kurzu. Sečteme-li tedy výsledky této skupiny a porovnáme-li je s výsledky kategorie Uvolnění na konci kurzu, dostaneme výsledek lišící se pouze o 6 %. (viz Tab. 6)
Skupina II., III., IV. Stud, nervozita na začátku kurzu Skupina III., IV. Uvolnění na konci kurzu
Tabulka 6 Všichni studenti - 52 41
Všichni studenti - 52 v % 79
41
79
37 40
71 77
Závěrem můžeme říci, že většina studentů prožívala podobné pocity na začátku i konci kurzu a vnímala dialogické jednání jako dobrý prostředek osobnostního rozvoje. Na začátku kurzu většina studentů zažívala negativní pocity, které pramenily z neznámého a netypického prostředí i experimentu, co se po nich vyžadoval. Postupem času však negativní pocity ustoupily a nahradily je veskrze pozitivní.
234
Použitá literatura Drapela, V. J. (1997). Přehled teorií osobnosti. Portál: Praha. Kolektiv autorů (2008). Psychosomatické disciplíny v přípravě pedagogů: Východiska a první zkušenosti. Paido: Brno. Matějíčková, M.: Autorství jako cesta k osobnosti, In Autor – autorství (in press). Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU. Sborník z konference 13. a 14. 11. 1997 Výstup grantu FRVŠ č. 0355/97, (1997). Dialogické jednání jako otevřená otázka. Akademie múzických umění v Praze, divadelní fakulta, katedra autorské tvorby a pedagogiky: Praha. Suda, S. (2007). Dialogické jednání v osobnostně sociální průpravě pedagoga. In: Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku V. – Vybrané aspekty teorie a praxe, Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze a Sdružení SCAN. Šucha, M., Charvát, M., Řehan, V. (Eds.) (2011) Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku. Univerzita Palackého v Olomouci: Olomouc.
235
RETROSPEKTIVNÍ POHLED NA STUDIUM DISCIPLÍNY „DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ S VNITŘNÍM PARTNEREM“ A RETROSPECTIVE VIEW ON THE STUDY OF A DISCIPLINE CALLED “ACTING WITH THE INNER PARTNER“ Josef NOTA Katedra Pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty JČU v Českých Budějovicích, Dukelská 7, 370 01 České Budějovice, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: V současné době je pro učitelskou přípravu zdůrazňován osobnostní typ studia zaměřený na kultivaci sebereflexe subjektu edukace. V příspěvku je reflektována zkušenost s disciplínou
„Dialogické jednání s vnitřním partnerem“, kterou jsem poprvé absolvoval v rámci přípravy na budoucí pedagogickou činnost a od té doby se jí soustavně věnuji. Dialogické jednání s vnitřním partnerem je autorskou disciplínou prof. Ivana Vyskočila a má svůj původ na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU v Praze. Stanislav Suda, jeden ze studentů prof. Vyskočila, Dialogické jednání importoval na Katedru pedagogiky a psychologie Jihočeské univerzity. Tato disciplína má performační charakter, podobně jako herectví. Student vstupuje do prázdného prostoru před diváky. Má pouze minimum instrukcí: pokouší se autenticky mluvit sám se sebou. Smyslem je budování tzv. psychosomatické kondice, což je pro studenta učitelství určitá pohotovost v jednání „teď a tady“. V popředí tohoto modelu vzdělávání je osobnost studenta; student je autorem vznikajících situací, nikoliv řešitelem předložené situace. Tím se tato disciplína liší od výcviků komunikačních a sociálních dovedností. Abstract: Nowadays, there is emphasized a tendency of a personality type of studies in teachers’ preparation. This type of studies is focused on education subject’s cultivation of self-reflection. The article reflects the experience with a discipline called “Acting with the Inner Partner”, which I participated during the preparation for the future pedagogical activity. Since that time, I have methodically concerned this area. Acting with the inner partner is prof. Ivan Vyskočil’s authorial discipline which has its origin at the Department of Authorial Creativity and Pedagogy of Academy of Performing Arts in Prague. Stanislav Suda, one of prof. Vyskočil’s students has imported this discipline into the Department of Education and Psychology at University of South Bohemia. This discipline has a character of a performance, similarly to a dramatic art. The student enters the empty space in front of the audience. He/she has a minimum of instructions: he/she tries to speak with himself/herself. The purpose is to build a so-called psychosomatic condition, which is an emergency acting of “here and now” for a student of pedagogy. The personality of the student is in the foreground of this model; the student is the author of the emerging situations, not the solver of the given situation. This is why the discipline is different from the communicational and social skills. Klíčová slova: Dialogické jednání s vnitřním partnerem; psychosomatika; sebereflexe. Keywords: Acting with the inner partner; self-reflection; psychosomatic.
236
1 Úvodem Velmi mne zaujal článek prof. Švece „Objevování psychosomatických disciplín“, který ve sborníku „Psychosomatické disciplíny v přípravě pedagogů“ zveřejnil v roce 2008. Jednalo se o autentické retrospektivní nahlédnutí na osobní zkušenost s psychosomatickými disciplínami, zejména s Dialogickým jednáním s vnitřním partnerem. Tímto inspirován bych se rád pokusil o něco v podobném duchu a snažil se zformulovat osobní významy k této disciplíně. V současné době pracuji jako učitel na základní škole a působím jako doktorand na Katedře pedagogiky a psychologie Jihočeské univerzity. Při přípravě na budoucí profesi učitelství jsem absolvoval různé předměty, které měly být primárně zaměřeny na rozvíjení osobnostní složky pedagogů, přičemž obvykle připomínaly sociálně psychologický výcvik. Zajímavostí je, že model automaticky předpokládal formativní vlivy na osobnost budoucího učitele, přičemž cílem bylo ve skutečnosti naučení se specifickým technikám jednání pro následnou aplikaci v konkrétních situacích. Výjimkou byla disciplína Dialogické jednání s vnitřním partnerem. 2 Dialogické jednání a psychosomatická kondice Dialogické jednání s vnitřním partnerem je autorskou disciplínou prof. Vyskočila. Má minimum instrukcí. Vychází z fenoménu samomluvy, ovšem jde o to tuto samomluvu převést co nejautentičtěji i před ostatními, před diváky. Nejde přitom jen o pouhý osobní rozhovor – aktér těchto pokusů je veden k zapojování celého těla do jednání, a to i včetně expresivní složky. Je nabádán k tomu, aby se zbytečně nekritizoval, nehodnotil, ani nepředváděl jak je „dobrý“. Těmito pokusy poznává vlastní jednání, téma, výraz a u pokročilejších studentů je reflektován i fenomén hry. Smyslem dialogického jednání je budování tzv. psychosomatické kondice. Je to pro disciplínu interní pojem, který vychází z pojetí „vyskočilovské“ pedagogiky. Pro budoucí profesi studenta učitelství znamená psychosomatická kondice jeho osobní pohotovost, připravenost k výkonu „teď a tady“. Tato kondice se může měnit, ne vždy jsme v kondici (přesto, že disponujeme znalostmi a zkušenostmi) – když v kondici nejsme, je zřejmé, že neuplatňujeme aktuálně své profesní znalosti (Švec, Vyskočilová, 2008). Učitelé jsou profesionálové působící na lidi, profesionálové veřejné situace. To, co potřebují po absolvování zmiňované disciplíny je umět rozlišovat ve svém jednání, co konají mechanicky a kdy objevují vlastní tvořivost. Potřebují pochopit vlastní výraz a jeho sílu. Rozvíjet svou představivost. Učit se reagovat v nových situacích a situaci i předjímat (Švec, Vyskočilová, 2008). 3 Osobnostní a sociální průprava na Jihočeské univerzitě Stanislav Suda tuto disciplínu určitým způsobem modifikoval a přenesl ji do pedagogického prostředí Jihočeské univerzity. Já jsem byl ve druhém ročníku studentem programu Učitelství pro 1. st. ZŠ a Dialogické jednání s vnitřním partnerem jsem poprvé okusil v rámci povinného předmětu Osobnostní a sociální průprava. Jak tato modifikace Dialogického jednání vypadala? My, studenti, sedíme v půlkruhu na židlích v archaickém atelieru výtvarné výchovy, lavice jsme odklidili do rohů místnosti, před sebou tedy máme volný prostor. Vzájemně se představujeme Stanislavu Sudovi, vidíme ho poprvé v životě – již jsme spolehlivě nacvičeni z úvodních hodin říct, že se jmenujeme tak a tak a jsme odtud, či odjinud. Poprvé mi velmi zarezonovalo v hlavě, zda-li není od Stanislava určitý typ poťouchlosti zapamatovat si jména svých studentů, přiřadit si je místopisně a poté vcelku spolehlivě jmenovat po celý zbytek semestru. Musím na tomto místě zmínit, že jako student učitelství jsem ve druhém ročníku již absolvoval značné množství předmětů, přičemž didaktická struktura seminářů vypadala 237
povětšinou zhruba takto: úvodní hodina – > vyučující představí sebe, cíl předmětu, obsah předmětu a zadá požadavky k jeho splnění. V dalších hodinách je obsah naplňován, přičemž vyučující má vedoucí úlohu, studenti si dělají poznámky, v závěrečných hodinách se píší testy, odevzdávají seminární práce na zadané téma a následně přezkušuje probraný obsah předmětu. Vše bylo jasné, strukturované a pro nás zažité… Stanislav poté zapíná v rohu místnosti kameru a dostáváme vcelku matoucí instrukce, které mají jen velmi málo společného s předchozími typy seminářů. „Já vás nyní budu jednoho po druhém posílat na „plac“. Ničeho se nebojte, nic nehrajte a nekontaktujte ostatní očima – dělejte, jako byste byli v prostoru sami. Jenom kdyby se vám povedlo všimnout si, co s vámi tato situace udělá a popřípadě vše okomentovat. Budete na „place“ přibližně deset, patnáct vteřin, ne déle, nebojte.“ A co s námi tato situace dělá? Děsí nás. Chodíme do prostoru žákovsky se sklopenou hlavou – jako kdyby nás někdo vyvolal před tabuli. Někdo něco i řekne, pípne, nebo se nervózně uchechtává, pokusí se pohnout, chodit, urovnat si oblečení, uhýbat pohledem z okna, i kašpařit. Hrát, že mu ona dramatická situace vlastně vůbec nevadí. Co je ale nejpřekvapivější – zdá se nám, že jsme pořád chváleni. Jsme chváleni za statečnost, za všímavost k vlastnímu tělu, za výraznější gesto. Po více než desítce let výcviku, kdy pochvala míří k uznání za podání výkonu je toto pro nás matoucí. Zdá se nám, že si pochvalu nezasloužíme, onen výkon k posouzení chybí. Pokusy o toto „zkoušení v prostoru“ pokračují celý semestr. „A pane Sudo, to budeme pořád dělat to samý?“ ……………………… „Ano.“ A děláme to samé. Zkoušíme jednat v prostoru – sami za sebe, bez dalších instrukcí, bez rekvizit, bez zadání rolí, nebo témat. Někdy je slovo „jednat“ příliš silné – někteří kolegové spíše svých pár vteřin v pozornosti ostatních „odstojí“, přetrpí uzavřeni do sebe. A závěrem semestru? Máme shlédnout nahrávky na videokameře. Slyšet svůj hlas z videozáznamu je jako hodnotit ho po vdechnutí helia - najednou se neslyšíme Eustachovou trubicí. Mám pocit, že kamera mě úmyslně zkresluje – mé pohyby, jednání v čase i hlas. Ale ona asi nezkresluje. I když Stanislav kameru používal, práce se záznamem nepřipomínala videotrénink interakcí. Zatímco VTI je zaměřeno na komunikaci a trenér vybírá, kdy je komunikace funkční a kdy nikoliv, videa dialogického jednání byla jaksi „naše“, nehodnocena z hlediska funkčnosti, tedy účelovosti. Ovšem stejně jsme byli zděšeni i pobaveni – člověk není zvyklý vidět se „z pohledu druhého“. K zápočtu máme napsat sebereflexi. „Víte, co je sebereflexe?“ (Stanislav) „Víme, to je, že na sebe napíšeme hodnocení.“ (my) „No (úsměv), to je spíš to, že píšete za sebe o zážitku ze zkoušení. Cokoliv vás napadne.“ (Stanislav). A co nás napadlo? Nic moc… Pro ilustraci jsem zabrouzdal do archivu sebereflexí naší skupiny: „Momentálně mě nenapadá nic, co bych do sebereflexe napsala. Asi to, že na začátku jsem se bála, ale postupem času to přešlo a teď si jdu před ostatní stoupnout v klidu. Stačí, když se zhluboka nadechnu a vydechnu.“ (Eva, 2005; nezkráceno) 238
„To se mu to říká, napište sebereflexi, ale co to je? Jak to mám asi vědět? Vždyť ve škole nám vždycky všechno řekli, co to je a jak se to projevuje – a taky nám udělali pár poznámek a teď? Jak na to mám přijít dočista sama… jsem tak bezmocná, bezradná, ale zřejmě musí existovat nějaká odpověď, přece by nám to neříkal jen tak! (…) (Markéta 2005). Byli jsme zmateni z toho, jakým způsobem k sebereflexi přistupovat. Neumíme se vyjádřit. Chybí nám slovník k popisu jevů, ale snad by nám byl i k ničemu, jelikož pro mnohé z nás je samotná situace dialogického jednání paralyzující. Většina z nás si stanovila za cíl nemít tak ohromnou trému: „Musím uznat, že je to čím dál lepší. Dokonce mě to začalo i bavit. A co ještě napsat? Snad jen to, že hodin bylo málo a Vy jste velkej sympaťák.“ (Helena, 2006; nezkráceno). 4 Ke studijním předpokladům Pro naznačený typ pedagogické přípravy je východiskem, že student se stává učitelem tím, že zkouší jednat a zkušenost formuluje do autorské sebereflexe. To vyžaduje určité studijní předpoklady. Jedním z nich je aktivita studenta, jelikož je to on, kdo vytváří situaci, je jejím autorem. Od asistenta, který disciplínu vede, to vyžaduje nedirektivní pedagogický přístup. Asistent je zaujatým divákem, který podporuje, sdílí a zrcadlí studentovu zkušenost. Zatímco my, studenti, jsme byli roztrpčeni, že nedostáváme konkrétní pravidla, kterými se máme řídit (ve smyslu např. zadání tématu zkoušení a popisu situace, kterou máme naplňovat), domnívám se, že od Stanislava toto bylo úmyslné přesunutí aktivity a tím i zodpovědnosti na nás. Žák se poté stává studentem. Dále je to odvaha. Dialogické jednání je zkoušením, pokusem. Vyladění se na pokus znamená přijmout fakt, že nevím, jak dopadne, tedy nepředjímat výsledek. Zvláště v počátcích dialogického jednání je brzdou určitý vnitřní cenzor (režisér v nás) se starostí o průběh a konec experimentu. Je třeba si definovat specifika dialogického jednání; i když aktér vstupuje do veřejné situace, je prostor pro jeho zkoušení bezpečný - tedy není v žádném případě za nic hodnocen. Nehodnocená, nevýkonová veřejná a zároveň školní situace je pro mnoho studentů něco zcela neznámého. Zkoušení v tomto případě vyžaduje odlišný typ motivace (oproti naplnění potřeby výkonu), zřejmě mnohem blíže spjatý s osobními strukturami jedince. Velkou odvahou je jistě i samotné vstupování do oné veřejné situace Dialogického jednání – pro pedagoga to znamená primární požadavek odolávat vůči zátěži a v určité míře ji přijímat jako samozřejmou. Můžeme taktéž uvažovat nad tím, že určité osobnostní typy mají k této disciplíně prostě blíže, jsou na ní jaksi více nastaveni. Prof. Stuchlíková použila v této souvislosti termín „lidé s potřebou společensky únosné exhibice“. Z dalších předpokladů je to chuť přemítat nad vlastním jednáním, kultivace autorské sebereflexe. Tuším, že sebereflexe souvisí s nitěrností, zrcadlí vědomí. Její pregnantnost by mohla mít vztah i k všímavosti studenta, tedy s pozorovacím talentem a schopností vidět vztahy. Existuje typ studentů, který absolvuje dialogické jednání, ovšem jejich psané sebereflexe jsou povrchním (často formálním) popisem činnosti a chronologicky seřazené nemají vývoj. Dialogické jednání je neoslovilo a nemají chuť v něm pokračovat. Což je samozřejmě korektní volbou. Klima ve zkoušející skupině bezpodmínečně vyžaduje to, co prof. Vyskočil nazývá „vstřícnou pozorností“. Znamená to, že studenti si vzájemně v pokusech o dialogické jednání, „fandí“. To vyžaduje určitý předpoklad akceptace druhých jako partnerů, odstranění soutěživosti, porovnávání a exhibice (což zřejmě souvisí i s následnou sebeakceptací). Budování psychosomatické kondice trvá dlouho, jde o vrstevnatý stav subjektu (Vyskočilová, 2008). Určitým předpokladem je trpělivost studenta. Mám za to, že přiznačnějším 239
rysem je osobní vztah ke studiu. Zajímavé je, že cesta v budování psychosomatické kondice nepostupuje lineárně, jak se běžně předpokládá. Stanislav Suda hovoří o určitých krizích, které dialogické jednání přináší, zpravidla po vyčerpání určitých tvořivých intencí. Studium se pohybuje značnými oklikami, tápáním - tak, jak je u pokusů běžné. Ve výzkumu toto přináší další otázky, které směřují k motivaci pokročilých studentů. V dnešní době mnoha lákavých pedagogických programů je trendem cesta zcela opačná, než kterou jsme popsali – k rychlé aplikaci přejatých znalostí ve formě metod a technik. Nabízí se tedy zásadní otázka, proč se někteří studenti k dialogickému jednání vracejí a dlouhodobě se mu věnují. 5 Závěrem Dialogické jednání, které mne potkalo v roce 2005, bylo velmi zvláštním setkáním v mé studijní cestě. To, že se budoucí pedagog učí jednat ve veřejné situaci, nedirektivně a sám za sebe, považuji za důležitou možnost. Rád bych nyní shrnul, co jsem jako student odpozoroval: V dialogickém jednání je jiný přístup k sebereflexi a k videozáznamu, než je v pedagogice obvyklé. Sebereflexe je nedirektivní, neřízenou, nehodnocenou, autorskou součástí studia. Videozáznam neslouží k naučení funkčních vzorců komunikace, je spíše potvrzením a zpřesněním vlastních pokusů o dialogické jednání pro pregnantnější písemnou sebereflexi. Asistent v dialogickém jednání je partnerem, který má s disciplínou zkušenosti. Nedává direktivní rady, ale je trpělivým divákem, přičemž zájem není (a snad ani nemůže být) hraný. Student Dialogického jednání zpravidla potřebuje určité předpoklady, které specifika této disciplíny vyžadují. Student učitelství dostává ve veřejné situaci Dialogického jednání pozornost od ostatních „diváků“ (studentů). V počátcích musí obvykle překonat pocity trapnosti, studenti zvláště v prvních sebereflexích popisují trému, asociace spojené s tradičním zkoušením před tabulí, kdy student neví, nezná, nebo fyziologické projevy vzniklé nervozity. S vlastním písemným vyjádřením zážitku nemívá zkušenost, jelikož k autorským formulacím není obvykle v předchozí studijní dráze veden. Písemné sebereflexi se tedy postupně učí, autorsky ji pro sebe objevuje. Použitá literatura Černý, J. (1968). Fotbal je hra. Československý spisovatel: Praha. Fink, E. (1992). Oáza štěstí. Mladá fronta: Praha. Korthagen, F. (2001). Linking Practice and Theory: The Pedagogy of Realistic Teacher Education. Lawrence Erlbaum associates: London. Matějíčková, M. (2012). Výzkum reflexí začátečníků dialogického jednání na PF JU v Českých Budějovicích. In: Masaryk, M. Petrjánošová, M. & Lašticová, B. (eds.). Diverzita vo společenských vedách – Príspevky zo 11. česko-slovenskej konferencie Kvalitatívny prístup a metody vo vedách o človeku. Ústav výskumu sociálnej komunikácie SAV: Bratislava. Matějíčková, M., Nota, J. & Suda, S. (2011). Observing Qualitative Changes in Psychosomatic Condition. The New Educational Rewiew, 24 (2), 147-161. Suda, S. (2007). Dialogické jednání – vyhodnocování reflexí. In: kolektiv autorů (eds). Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 66-72. Univerzita Palackého v Olomouci: Olomouc. Stuchlíková, I., Švec, V. & Vyskočilová, E. (2005). Od implicitních teorií výuky k implicitním pedagogickým znalostem. Paido: Brno. Švec, V. (2008). Psychosomatické disciplíny v přípravě pedagogů: východiska a první zkušenosti. Paido: Brno. 240
Švec, V. (2006). Intervence do procesu utváření didaktických znalostí obsahu: Inspirace teorií jednání. Švec, V. (1999). Pedagogická příprava budoucích učitelů: problémy a inspirace. Paido: Brno. Vašutová, J. (2001). Kvalifikační předpoklady pro nové role učitelů. In: Walterová, E. (ed.). Učitelé jako profesní skupina, jejich vzdělávání a podpůrný systém. (1. díl), 166. PdF UK: Praha. Vyskočil, I. (2006). Hlas, mluva, řeč. In: Sborník ze semináře 3. 6. 2005, 11. 11. 2005. Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU: Praha. Vyskočil, I. (2005). Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Janáčkova akademie múzických umění: Brno. Vyskočilová, E. (2006). K problematice otevřeného kurikula učitelského vzdělávání. Pedagogika 56 (3), 80-90.
241
DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ S VNITŘNÍMI PARTNERY – K FENOMÉNU HRY DIALOGICAL ACTING WITH THE INNER PARTNER – THE PHENOMENON OF PLAY Stanislav SUDA Katedra Pedagogiky a psychologie, Dukelská 7, 370 01 České Budějovice, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Důrazem na určité filozofické aspekty vznikají různorodé modely osobnostní přípravy učitelů. Chci poukázat na možné ukotvení dialogického jednání. Vývoj experimentální výuky dialogického jednání, zúčastněného pozorování a analýzy videozáznamů, opakovaných pokusů o písemné reflexe sledujeme pomocí dlouhodobých případových studií v trvání nejméně čtyř let. Student je podporován k psaní sebereflexí (včetně veškerých pochybností, nejasností) a následnému poskytnutí těchto sebereflexí k diskuzi na základě autorského čtení. Stejně tak i autorským pokusům ve formě čtených textů či dramatických tvarů. Díky případovým studiím je možno sledovat kvalitativní změnu psané sebereflexe, ve videozáznamech pak změnu utváření improvizované situace a vlastního jednání. Podstatným znakem se jeví objev vlastní dialogičnosti, fenoménu hry a připuštění experimentu jako studijního předpokladu. Chci ukázat na některé aspekty ovlivňující kultivaci sebereflexe u pokročilých studentů ve spojitosti s fenoménem hry. Abstract: With the emphasis on certain philosophical aspects there arise various models of teacher’s personal preparation. I want to highlight the possible anchoring of the dialogical acting. Qualitative observation of experimental teaching of dialogical acting, participating observation and video records analysis, written self-reflections, we study the development using long-term case studies /duration at least 4 years/. The student is motivated to write self-reflections (including all doubts and wonders) and read and discuss these authorial self-reflections afterwards. Moreover, the student is also motivated to write and read authorial texts or make shorts scenarios. The case studies enable us to observe various qualitative changes. The style of self-reflections changes and the video recordings show a certain change in both composing improvised situations and the acting. The essential characteristic is the discovery of one’s own dialogical interactivity, the play phenomenon and acceptance of the experiment as the basic premise of studying. I want to point out some aspects that influence cultivation of selfreflections from advanced students in correspondence with the phenomenon of play. Klíčová slova: Dialogické jednáni s vnitřními partnery; fenomén hry; dlouhodobé případové studie; psychosomatika; sebereflexe. Keywords: Dialogical acting with the inner partner; the phenomenon of play; long-term case studies; psychosomatics,self-reflection.
1 Současný stav problematiky Rád bych v první kapitole shrnul a zopakoval dosavadní výsledky výzkumu (Suda 2012). Výzkum dialogického jednání běží na Katedře pedagogiky a psychologie PF JU kontinuálně již osmým rokem. Navazuje na výzkumnou práci Evy Vyskočilové na KATAP DAMU (např. grant Ministerstva kultury ČR č. 827/99), postupně byl podporován v letech 2006 – 2009 v rámci GA ČR č. 406/06/1571 (Kognitivní a dynamické aspekty herecké – hráčské osobnosti učitele) ve spolupráci s DAMU Praha a FHS UTB Ve Zlíně. Od roku 2010 do konce roku 2012 částečně čerpá podporu Grantové agentury Jihočeské Univerzity v rámci projektu GA JU 242
– 037/2010/S. První výsledky výzkumu zaměřeného přímo na fenomén dialogického jednání v osobnostní průpravě budoucích pedagogů byly prezentovány na česko – slovenské konferenci „Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku“ konané 23. – 25. ledna 2006 v Praze a následně publikovány (Suda 2007). Výsledky výzkumu dialogického jednání jsou průběžně publikovány (Matějíčková 2011, 2012, Nota 2010, 2011, 2012, Suda 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012), první ucelený obraz zkušenosti s psychosomatickými disciplinami ve vzdělávání pedagogů podala monografie na výstupu grantu GA ČR (Kol. autorů, 2008), další vývoj výzkumu zaznamenává odborný článek v impaktovaném periodiku (Observing Qualitative Changes in Psychosomatic Condition, In: The New Educational Review 2011, Vol. 24. No 2, ISSN 1732-6729, Wydawnictwo Adam Marszalek, Toruň 2011). V současnosti běží výzkum na základě experimentální výuky třech školených instruktorů - Matějíčková, Nota, Suda. Výzkum dialogického jednání na Pedagogické fakultě JU v Českých Budějovicích doposud může pracovat ve své komparativní části s cca 2 500 písemnými sebereflexemi psychosomatických disciplin studentů učitelských oborů. V kvalitativní části sledujeme vývoj vytváření psychosomatické kondice pomocí dlouhodobých studií u studentů, kteří se věnují studiu minimálně čtyři roky. Na základě experimentální výuky, zúčastněného pozorování a analýzy videozáznamů, na základě opakovaných pokusů o písemné reflexe a s růstem psychosomatické kondice k veřejnému vystoupení je na případových studiích dokumentována změna v přístupu k utváření vlastní sebereflexe. Zprvu bych rád znovu připomněl základní principy dialogického jednání, psychosomatické kondice, možností zpracování dat a metodologie. 1.1 Psychosomatická kondice Dle prof. Vyskočila je psychosomatickou kondicí míněna jistá „zralost, připravenost, pohotovost a někdy i potřeba a chuť veřejně vystupovat, jednat, chovat se, prožívat přímo, bezprostředně, spontánně, kreativně a produktivně, svobodně a odpovědně - ve zpětné vazbě zcela kvalitně“ (Vyskočil, 2000). Tomu se ale student nemůže naučit podle návodů či receptů. Psychosomatické disciplíny se liší od běžně chápaných předmětů věnovaných verbální a neverbální komunikaci. Člověk v nich není stavěn do předem připravených situací, v nichž musí jednat (např. hraní rolí, inscenační postupy apod.), nýbrž situaci sám vytváří svým jednáním. V popředí těchto disciplín je tedy osobnost subjektu. Situace sama má úlohu sekundární, i když nezastupitelnou. Proto se také tyto disciplíny označují jako nepředmětné. Smyslem psychosomatických disciplín není to, aby vybavily studenta řadou modelových reakcí, které mu umožní řešit různě náročné profesní situace. Naopak, vedou studenta k tomu, aby preferoval autentické řešení odpovídající pouze danému okamžiku „teď a tady“. Cesta studia psychosomatických disciplín je cestou programově prožitkovou, zkušenostní, empirickou, cestou reflexe, primárních zážitků a zkušeností, cestou sebepoznání, cestou živé, vynalézavé a tvořivé praxe (Vyskočil, 2000). Příprava učitelů - takto vedena - by mohla vést od neuvědomělého chování k jasnému, konkrétnímu jednání s touhou po nárůstu osobního poznání. Ke kultivaci schopnosti poctivé reflexe a autenticity, k přípravě pedagoga jako celistvé, autentické (autorské) osobnosti (Suda, 2008). 1.2 Dialogické jednání Dialogické jednání je výchozí a klíčovou disciplínou tzv. psychosomatických disciplín. Pro studenta učitelství je dialogické jednání nezastupitelné, neboť rozvíjí jeho autenticitu a tvořivost. Umožňuje, aby studenti učitelství pochopili vlastní výraz, to, k čemu inklinují, v čem jsou jejich komunikativní přednosti. Studenti potřebují rozvíjet svou představivost, učit se reagovat v nových situacích a předjímat další situace (Vyskočilová, 2007). Jak pokusy o dialogické jednání vypadají? Základní situace je tato: prázdná místnost, na jedné její straně jsou posluchači na židličkách. Studenti jsou zároveň diváky i experimentujícími aktéry. Jeden po 243
druhém vstupují do otevřeného prostoru, aniž by dopředu vymýšleli scénáře vystoupení, či dostávali zadání tématu. Pokoušejí se soustředit na vlastní prožitek bez zadání tématu, bez očního kontaktu s ostatními. Zjišťují, jak na ně psychosomaticky působí, pokoušejí se v ní obstát a časem si dokonce uvědomují, že se takto vypjatá situace dá tvořivě vytěžit. Objevují se zejména tělové impulzy, kterých si student má šanci všímat, postupem času se je může učit přijímat, a tím objevovat vnitřní partnery. Dialogem s těmito partnery začíná student přirozeně komunikovat. Stává se aktérem, postupně si uvědomuje svoji psychosomatickou kondici a je v nečekané situaci schopen reagovat, nezmatkovat, postupem času dokonce vytvářet spontánní hry. Smyslem těchto experimentů je zakoušení existence ve veřejné samotě a objevování, jak v této situaci jednat spontánně a autenticky, objevování fenoménu “být tady a teď“ (Suda 2008). 1.3 Metody získávání a zpracování dat a) Analýza obsahu sebereflexí studentů. Experimentální výuka je základním stavebním kamenem studia fenoménu dialogického jednání. Na jejím základě studenti poskytují vlastní autorské písemné sebereflexe. Tyto sebereflexe je možné vnímat jako základní studie o tom, jak je zaznamenávám fenomén dialogického jednání subjektem samotným. Analýzou textu jsou sebereflexe řazeny dle typologie třídění sebereflexí dialogického jednání. Řazení do pěti tříd dle míry vědomého a sebe – vědomého způsobu uvažování o vlastním jednání v otevřené situaci (Suda, 2007). b) Zúčastněné pozorování videozáznamů pokusů studentů DJ. Ve videozáznamech, kontinuálně seřazených za sebou, je možné vysledovat určitou tendenci. Často se v prvních záznamech student ani nepohne z místa, po několika semestrech je vidět obsazování celého prostoru, z hlediska hlasového se objevují experimenty s hlasitostí a zejména s intenzitou - zapojením těla do výrazu. S přibývající zkušeností se prodlužuje čas experimentu. A časem se stále více objevuje chuť a zájem, ubývá pasáží, kdy zkoušející rezignuje a “neúspěch“ experimentu bere osobně. Co je podstatné – v zúčastněném pozorování aktéři sledují záznamy kolegů i svoje vlastní, jsou zapojeni do popisu konkrétního jednání. Student musí mít jistotu, že nebude hodnocen ve smyslu obsahu a tematizace pokusů – tedy, že nebude hodnocen (Fink, 1992) jak si zkouší hru (lépe snad - jak sám sebe hraje díky hře). To musí být zcela na jedinci a jeho vlastní sebereflexi. Otázky přicházejí z jiného okruhu – intenzita projevu, výraz, hlasové uvědomění, tělové uvědomění, pozornost k novým impulzům… V tomto ohledu tedy nejde o videotrénink dovedností, nýbrž o další způsob (vedle veřejné samoty) jak umožnit, zpřesnit a znovu vybavením situace zesílit zpětnou vazbu pro sebereflexi. c) Vyprávění studentů (narativní přístup) Po určitém časovém bloku, např. v závěru semestru (smysl vyprávění: zpětně si vybavit zkušenosti z DJ a vyprávět je, ztvárnit je osobním příběhem). Po čase je student vyzván opět k nahlédnutí vlastního příběhu v jakési sebereflexi odevzdaných reflexí. 1.4 K metodologii Výsledky ukazují dialogické jednání jako cestu od neuvědomělého chování k jasnému konkrétnímu jednání, od nezávazného předvádění rolí k chápání charakteru postavy, od takzvané “hry jako“ ke hře opravdové, skutečné. Jde o touhu po nárůstu osobního poznání, o růst psychosomatické kondice k veřejnému vystupování, o kultivaci schopnosti poctivé sebereflexe. 244
Vycházíme stejně jako Eva Vyskočilová z předpokladů konstruktivistické teorie, které shrnuje F. Jiránek: vztahy reálně existují, jedinec je odkrývá svou činností, tato činnost se vyvíjí z materiální činnosti v činnost myšlenkovou v souvislosti s vývojem abstrakce, tj. schopnosti zaujímat ke světu stanoviska podmíněná stále více sociálně. Možnosti metodologie se otevírají teprve s praktickou činností (samotná experimentace dialogického jednání), studiem samým (reflektováním činnosti) a schopností otevírat sebereflexi širšímu sociálnímu kontextu (Suda 2012). Paradoxem kvalitativního pohledu na výzkum dialogického jednání je to, že nejde o výzkum předmětu dialogického jednání. Optika výzkumu se posunuje směrem k subjektu. Předmětem výzkumu není fenomén dialogického jednání (co je dialogické jednání), ale jak je dialogické jednání vnímáno experimentujícím subjektem (Černý, Vyskočil). Subjekt je aktivním činitelem v syntéze zážitku v experimentaci, ve formulování sebereflexe i v analýze videozáznamu. Vytváří si tak vlastní případovou studii, kterou zveřejňuje k diskuzi. V písemném sdělení jde zejména o fakt, že psychosomatický rozvoj kondice můžeme do určité míry sledovat z výpovědí subjektu o jeho pokusech dialogicky jednat, tedy z jeho sebereflexe. Druhým důležitým faktorem je pak způsob pozorování a analýzy pořízených videozáznamů (Vyskočilová, 2006). O dialogickém jednání hovoříme jako o nepředmětné disciplině (Vyskočil). Z pohledu školní výuky by nemělo jít o to naučit se dialogické jednání a umět ho jako zvládnutý předmět, ale učit se dialogickému jednání jako způsobu sebereflektované existence. Velká část zájemců o zkoušení dialogického jednání odpadá během prvních dvou až tří let. Další studium vyžaduje jakýsi přechod ze zájmu o dění ke skutečné potřebě studia. Jakýsi zlom přichází asi po třech až šesti letech (velmi individuální), kdy se vyjasňuje, pro koho se studium opravdu stává potřebou. U pokročilých studentů se - díky letitě budované kondici experimentace, sebereflektování, sledování videí, zveřejňování myšlenek - se v sebereflexích objevuje důraz na hru jako takovou. Tedy - kdy je hra autentická, pravá, naplňující, která baví a zajímá. 2 K fenoménu hry Asi nejpřehlednější a nejhlubší přehled teorií hry najdeme ve studii Jiřího Černého Fotbal je hra (Černý, 1968). Zabývá se teoriemi hry s pohledu estetického (Schiller), sociologického (Marx, Kaplan), kulturně-filozofického (Huizinga, Caillois) i psychologického, který bych rád trochu rozvedl. Za zakladatele teorií her bývá považován Karl Gross, který byl přesvědčen, že hra je nácvikem instinktivního a u člověka nácvikem a zacvičováním pudového chování. Sigmund Freud se domníval, že hra je výrazem „opakovacího pudu“, že totiž traumatický zážitek člověka je tolikrát vyrovnáván opětovaným nasazování herní energie, až konečně lidské „já“ může přejít od pasivity k aktivitě, důležité pro emancipaci individua. Alfred Adler předpokládal, že i hru ovládá touha po moci a sebeuplatnění a je projevem tohoto úsilí, protože děti cítí svou malost, slabost a podřízenost vůči dospělým. C. G. Jung se domníval, že hra pramení z „kolektivního nevědoma a má terapeutický účinek. Stanley Hall podle atavistické teorie viděl ve hře uplatňování prastarých pudů (boje, lezení po stromech), jež už přítomnosti neodpovídají a jsou takto neškodně odreagovány. Velkým přínosem i pro další filozofické zkoumání je dílo Jana Piageta, který vidí hru jako asimilaci, jako přizpůsobování lidského intelektu stále náročnějším a náročnějším úkolům v průběhu dětství a dospívání. J. Piaget uvádí tři kategorie hry.
245
2.1 Hra cvičení Je to původní forma hry, která se již vyskytuje na senzomotorické úrovni, tj. ve věku do dvou let dítěte. Nezahrnuje ani herní techniku ani symboliku, ale spočívá v opakování činností, kterým se dítě již dřív naučilo, aby se přizpůsobovalo prostředí. Například dítě odhalí, že se dá kývat zavěšeným předmětem. Nejdříve vše opakuje, tak aby porozumělo, aby se přizpůsobilo prostředí. Potom, když už to umí, kývá předmětem z prosté ”funkční radosti” nebo z radosti působit cosi a uplatnit nově získané vědění. Totéž se projevuje i u dospělých, když jásají nad funkcemi nového televizoru, počítače či automobilu (Piaget, 1970) Tady si dovolím poznámku - tato radost dospělých je také neuvědomělá jako u dětí, vše se ”zlomí” v momentě, kdy si uvědomí, že jásají, nebo že se na ně někdo dívá. Pak mají možnost buď vstoupit do otevřené hry - tj. jásat vědomě, užít si jásání spolu s diváky (nebo sám se sebou - s vnitřními partnery) a tím vytvářet přiznané divadlo. Nebo se budou tvářit ”jakože nic”, ze hry vystoupí (už si nebudou přeci hrát jako děti!), tím však ztrácejí možnost přiznat neuvědomělou hru. O tomto fenoménu „přiznanosti“ a „nepřiznanosti“ hry velmi pěkně hovořívá Ivan Vyskočil při základních instrukcích k dialogickému jednání (Suda, 2008). Nakonec to vůbec ani není pravda, že si převážně hraje jenom dítě. Pravděpodobněji si právě tolik hraje i dospělý, jenom jinak, tajemněji, maskovaněji. Kolik skryté, přetvářené a tajemné hry je také ještě v tak zvaných ”vážných” záležitostech světa dospělých, v jejich poctách, hodnostech, ve společenských konvencích – kolik ”scény” v setkáních pohlaví! Hra není okrajovým jevem, žádným příležitostně vystupujícím, náhodným fenoménem. Hra náleží svou podstatou ke stavu bytí lidského pobytu, je to základní existenciální fenomén (Fink, 1992). Eugen Fink právě mluví o oněch neuvědomělých, ”nepřiznaných” hrách. Objevením těchto her, jejich přiznáním, vzetím jich ”do hry”, mohou vznikat otevřené dramatické hry (improvizace), dramatické tvary, divadlo, umění a také je tento objev základem skutečné sebereflexe. Bez tohoto povšimnutí totiž není co sebe - reflektovat. 2.2 Symbolická hra Symbolická hra vypovídá více než ostatní formy hry o funkci, kterou má hra v životě dítěte (a nejen dítěte). Dvou-tříleté dítě je neustále nuceno přizpůsobovat se sociálnímu světu starších, jejichž zájmy a pravidla jsou mu cizí. Totéž platí o fyzikálním světě, který také není s to pochopit. V tomto prostředí, jemuž se dospělý celkem dobře přizpůsobí, není schopno uspokojit své citové a intelektuální potřeby. Čím je dítě mladší, tím problematičtější je jeho adaptace. Pro citovou a intelektuální rovnováhu je potřeba, aby vykonávalo činnosti, které by nebyly motivovány nutností přizpůsobit se ke skutečnosti, ale naopak snahou aktivně si přizpůsobit skutečnost k sobě samému, bez nátlaků a sankcí (Piaget, 1970). „Pamatuji, jak jsem měl v dětství na chalupě dva kamarády. Chodili jsme spolu do lesa nebo si hráli na seníku, stavěli auta a domy z různých dek a lehátek. Vzpomínám, jak jsme byli zcela zabráni hrou v různých světech, prostředích, vytvářeli jsme si postavy. Tu jsme byli partyzáni v bunkru, tu jsme byli na hradě, tu jsme byli v kosmické lodi“ (Suda, 2001). V tomto období dominance symbolické hry nám je zcela lhostejné, zda naše představy jsou racionální či iracionální, nejdůležitější je hra sama. Jednalo se o jakýsi ”stav bytí ve hře”. Pravidla nebyla ustanovena žádná. Podmínkou však bylo, že jsme chtěli být spolu, vše 246
vznikající bylo kouzlem okamžiku. Jakmile toto kouzlo (tato chuť hrát si) zmizelo, bylo po hře. 2.3 Hra s pravidly Hry s pravidly vyrůstají z her-cvičení a z her symbolických. Zprvu malé děti pravidla, i když jsou začleněny do her starších, nedodržují. Pravidlům se učí děti od druhých. S vývojem života dítěte ve společnosti význam těchto her stoupá. Některé z těchto her se přenášejí za účasti dospělého, jiné ne (například kuličky). Vedle společných činností dětí a slovních výměn jsou hry s pravidly jednou z oblastí socializace. Asi od sedmi let jsou hry velmi strukturované. Důraz je kladen na domluvu s ostatními a pochopení uznávaných pravidel, podle kterých se čestně soutěží (Piaget, 1970). Vzpomínám si, že postupem času se rozšiřoval okruh kamarádů a asi od páté třídy již zcela dominovaly hry jako tenis, ping-pong, fotbal či volejbal. To tedy bylo období her s pravidly. Pamatuji se, jak jsme na kurtě nebo na hřišti byli schopni strávit celé dny a hrát a hrát a hrát (Suda, 2001). Jenže teď se podezřívám, že od určitého věku (cca 13-14 let) jsme tam nebyli zase až tak kvůli tenisu nebo fotbálku, ale proto, abychom se setkali s dalšími, abychom soutěžili, seznamovali se a předváděli, jak už to umíme. Když jsme totiž šli hrát tenis pouze ve dvou, tak jsme si sice krásně zahráli, ale tak hodinku (maximálně dvě) a šli jsme domů. Angličtina používá pro hry s pevnou strukturou výraz GAME. Fotbal, šachy, člověče nezlob se, jsou anglicky game, česky hra. Dramatický tvar je v češtině hra, v angličtině PLAY. My Češi se jdeme dívat na hru fotbal a do divadla jdeme na hru. Angličan sleduje ”game” fotbal, ale do divadla jde na ”play”. Český fotbalista je hráč, český představitel rolí v divadle je herec, u obou říkáme, že hrají. Angličan hrající fotbal je player, Angličan hrající divadlo je však actor od slova act - jednat (i ruština má akťora). V češtině by tedy herec byl ”aktér”. Akt je ukončený čin. Aktér je ten, kdo koná, jedná. S přihlédnutím k výše citovanému Piagetovi je herec - aktér ten, kdo něco dělá, ví o tom, má ”vědomí” hry. Vědomí je v souladu s chováním. Naproti tomu slovo herec, hráč odkazuje daleko víc na “plejera“. Tedy na teatralizovanou podobu role, například tak krásně zachycenou ve filmu Škola základ života v podobě ředitelského tenisu. Fotbal je krásná hra. Má jasně daná pravidla. Člověk ví, že má dát gól a pokud možno žádný nedostat. Nebo alespoň neprohrát. „Čím déle jsme fotbal hráli, tím lépe jsme ho zvládali. Bez přemýšlení jsme zvládali pravidla, získávali jsme dovednosti hlavičkování, kličky, přihrávky. Po čase však člověk zjistí, že musí trénovat. Kope si sám o zeď, hlavičkuje do vzduchu či na bránu, kope falše. Trénuje si dovednosti, aby lépe uměl hrát. Pracuje na zlepšení svých dovedností. Potřebuje tyto dovednosti mít naučené, protože při fotbale nemůže přemýšlet o tom, jak se dělá klička, musí ji provést automaticky, dovedně, aby získal čas pro útok či přihrávku, aby vyhrál.“ (Suda, 2001) Tady někde však končí funkce hry s pravidly jako fenoménu hry a nastupuje trénink dovedností k dosažení výsledku (je dosazen účel). Tento moment je důležitý pro uvědomění cíle, zdali tedy cílem hry je pouze úspěch, nebo je-li to zážitek z výkonu. 2.4 Sociální funkce hry Hry nejsou dány shůry, v každé kultuře hrají děti jiné hry. Děti (a nejen ony) si je sami vytváří nebo přebírají od starších, když cítí jejich potřebu. Podřízení vlastního ”já” pravidlům si každý ukládá sám nebo si svobodně vypracovává ve spolupráci s bližními. Dítě například přejde od symbolické hry ke hře s pravidly samo a rádo. Ale až v momentě, kdy je k tomu již 247
vybaveno a cítí její potřebu. Když hra nebaví, dítě ji samo ještě nepřijme. Hra není zvnějšku dána, děti hrají různé hry podle toho, které nejvíc vyhovují jejich chuti. Hra sama tedy žádný účel nemá. Smysl se pouze na jejím základě hledá. Prostřednictvím hry se člověk pokouší vstupovat do vztahů. Hra pouze vymezuje prostor. Po vyčerpání tohoto potenciálu člověk danou hru opustí. V symbolické hře se znovu objevují především citové konflikty. Dojde-li k nějaké banální scéně u oběda, dítě ji jistě bude za hodinu nebo za dvě reprodukovat ve hře s panenkou, určitě najde šťastnější řešení a buď bude na panenku rozumněji působit, než působili jeho rodiče na ně, nebo zahrne do hry to, co mu sebeláska bránila připustit u stolu (např. dojedení polévky, kterou nemá rádo – to je ostatně snadnější, protože polévku symbolicky sní panenka). Mělo-li dítě strach z velkého psa, jistě si to v symbolické hře upraví a psi přestanou být zlí, nebo děti se přestanou bát. Obecně řečeno, symbolická hra může sloužit k odstraňování konfliktů i napětí, ke kompenzaci neuspokojených potřeb, k obracení úloh (poslušnost a autorita), k rozšíření ”já” atd. (Piaget, 1970). Funkce symbolické hry se projevuje nejen v citových podobách, ale i v poznávacích. Holčička, která se před časem vyptávala na mechanismus zvonů, které pozorovala o prázdninách na staré vesnické zvonici, zůstala jednou nehybně stát u stolu svého otce a vyluzovala hluboké zvuky. ”Trochu mě rušíš, vidíš přeci, že pracuji.” ”Nemluv na mě”, odpověděla dívenka, ”já jsem kostel.” Jednou ji rozrušil pohled na oškubanou kachnu na kuchyňském stole. Večer se natáhla na pohovku a vypadala jako nemocná. Na otázky nejprve neodpovídala, potom řekla slabým hlasem: ”Já jsem mrtvá kachna!” (Piaget, 1970). Piaget k tomu dodává, že na těchto příkladech lze vidět, že herní symbolika může nakonec plnit funkci, kterou má pro dospělého vnitřní řeč. Dítě nepřemítá o události, která je zaujala nebo vzrušila, nespokojuje se s jejím vybavením v mysli, ale používá přímějšího symbolismu, situace si přehrává a to mu dovoluje události znovu prožít. Dítě žádnou roli ve smyslu scénáře nehraje, nepřemýšlí o tom, že by bylo něco vhodné znovu přehrát, nehraje kostel ani kachnu, je aktivně účastno ve hře. Dítě si ve hře pojmenovává skutečnost a zkouší dospět k nějakému pro něj přijatelnému řešení. Role mu slouží k objevení reciprokého vztahu. Zkouší si tatínka, vidí svou sociální úlohu z opačného úhlu, a díky tomu, že se postaví na stanovisko ”tatínka”, uvědomí si své postavení, postavení dítěte. Vztah si díky roli obměňuje či nechává mizet podle potřeby hry, ale neví, že jde o roli, nečiní tak vědomě. Neví o tom, že má volit roli proto, aby se vyrovnávalo s prostředím. Je ”ve hře”, samo ”se hraje”, nepoužívá hru za nějakým účelem (Černý, 1968). 2.5 Hrová tvořivost Chválívá se jako ”dítěti přiměřená” taková výchova, kterou se této proměny člověka dosáhne bez tvrdých a příkrých zlomů, když se práce přiblíží dítěti takřka jako hra – jako druh metodické a disciplinované hry, a když se teprve ponenáhlu nechají zjevovat těžké a tíživé významy....... ....v pozadí shledáváme běžné mínění, že hra náleží v dětském věku k psychickému ustrojení, a že v průběhu vývoje ustupuje do pozadí (Fink, 1992). Jak je však známo, hra nikam neustupuje, pouze se s vývojem jedince přesouvá do oblastí, které nepovažujeme za ”hrové”. Tím však hru odkazujeme do nepřiznané a neuvědomělé roviny. Jednou z možných cest, jak si uvědomovat vlastní chování, jak nacházet cestu k vlastnímu jednání, jak hledat své vlastní podstatné ladění, tedy identitu, je cesta otevřené 248
dramatické hry v původním významu slova improvizace. Často slýcháme, že improvizace je každodenní součástí našich životů. Domnívám se, že se tak v běžné mluvě nerozlišuje rozdíl mezi improvizací a hraním role. Stačí však jednoduchá zkušenost – vystoupit nepřipraven před diváky. Téměř každý ví, jakým problémem je hovořit před veřejností, a nebýt přitom schován za rolí nebo za připraveným projevem. Jan Werich říká: Jedno takové malilinkaté, nedůležité klišátko jest tvrzení, že improvizovat na scéně je snadné. Stačí prý přijít na jeviště a říkat, co vás napadne. To je asi takový nesmysl jako tvrdit, že když si majitel řidičského průkazu zasedne za volant masseratti formule jedna, že se z něj stane automobilový závodník. Dříve než řidičák a dříve než masseratti musí mít schopnost, talent a pak se začne učit. Pilně. Mám za to, že k improvizované komice mezi dvěma nebo i více partnery patří vzájemný kladný a lidský poměr. Lidé se musí znát, musí se mít rádi, nebo alespoň mít společnou lásku, aby mohli jít za srandou až někam za vesmír, nebo do pravěku, anžto fantazii se meze nekladou a klásti nedají! ”Víte, že je to mystérium?” řekl Werich po chvíli. ”Často jsem o tom přemýšlel. Kolikrát jsem při těch forbínách byl sám sobě posluchačem. Já nevěděl, co řeknu: něco jsem začal a neznal jsem konec. Stál jsem tam a čekal, jak to dopadne. A když byl potlesk, málem jsem tleskal taky. Ne sobě - ale tý hubě, co to řekla. Protože všechno probíhalo jako v hypnóze, připadalo mi, že jsem tlumočník nějakého vlnění, že cosi odněkud sděluji, že předávám vzkazy. A Voskovec mi potvrdil, že míval tytéž pocity. Oba jsme byli na to, co se stane, zvědavější než publikum“ (Janoušek, 1999). 2.6 Vědomé jednání Herní jednání má jen své interní účely a žádné takové, jež je překračují. A když si hrajeme za účelem tělesné zdatnosti, vojenské výchovy nebo kvůli zdraví, tam je hra narušena, protože se stala cvičením kvůli něčemu jinému. Právě čistá soběstačnost, plný, v sobě uzavřený smysl herního aktu umožňuje, aby se ve hře zjevila možnost lidského pobytu v čase, který nás nestrhává a nepopohání, nýbrž spíše poskytuje prodlevu……hra nás obdarovává přítomností. Hra je aktivita a tvorba (Fink, 1992). Stav bytí ve ”hře” funguje jako něco víc - jako prostor ke změnám vztahů na základě pravidel (protihráč se stává spoluhráčem), může vytvářet v hráči nové postoje (jako spoluhráč je fajn!) i nést odpovědnost za vztah (i po prohře zůstáváme kamarádi). Na rozdíl od symbolické hry, která poskytuje prostor zcela bez pravidel a závisí pouze na vztahu, hra s pravidly vymezuje prostor, v jehož rámci se vztahy musí pohybovat. Zmenšuje jej, strukturuje jej, z určitého úhlu pohledu zesložiťuje, vytváří vyšší nároky na přizpůsobení se při zachování stavu hry. Dovednosti získávané při hře jsou pak technikou, důležitou k pohybu na tomto poli. Hra sama (ve smyslu struktury - game) je pouze nástrojem. Jestliže o hře začneme mluvit jako o rekreaci či práci (profesionální fotbalisté mluví o fotbalu jako o svém zaměstnání, kterým se živí), pak však již nejde o hru samu. Pomalu mizí fenomén ”bytí ve hře” a dovednosti s cílem zvítězit či uživit se, začínají být získávány cíleně - tréninkem. Člověk má pak hru (ve smyslu struktury) zracionalizovanou, ví, proč ji hraje a za jakým účelem, z nástroje ”hry” se stává cíl sám. V této spojitosti a s ohledem na praktickou pedagogiku a psychologii je dobré upozornit na problém tzv. ”výchovných“ nebo „terapeutických“ her. I hra (ve smyslu struktury činnosti - hra s pravidly), které chybí naplnění pocitu ”bytí ve hře”, může být činností, která vyvíjí na člověka velké tlaky s možností sankcí (např. špatná známka, nelibost učitele, vyhnutí se terapeutickému cíli). Často nám však tato hranice uniká a člověk si vlastně svoje chování neuvědomuje (spolu s jeho důsledky). Potřebuje se nějak ”vidět”, aby mohl vůbec začít o svém chování přemýšlet. Tento obraz nám poskytují například ostatní lidé reakcí na naše chování. Netýká 249
se pouze nějakých životně důležitých situací, někdy stačí vidět se na videozáznamu, či slyšet se z magnetofonové nahrávky. Člověk se často rád vidí lépe, pěstuje si o sobě určitý obraz, proto je zpozorovaný obraz vlastního činění často nepříjemný. Toto ”nastavení zrcadla” není však ještě reflexí samou. K jejímu objevení je potřeba odstup, nadhled, vůle k poctivému reflektování vlastního činění (může se začít stavět otázka, co člověk doopravdy chce). Jak tedy sebereflektování chápat? Jeví se jako jakési pozastavení, při kterém je možnost dát prožité jednotlivosti do souvislostí. Možnost ptát se, co která zkušenost znamená. Možnost vzít zkušenosti ”do hry”, možnost netrápit se sebekritickým hodnocením, možnost vidět se z nadhledu a tak získat prostor pro změnu vlastního postoje, či alespoň pohledu na věc a tím pocítit svobodu. Jak říká Viktor Frankl (Frankl, 1997), svoboda neznamená změnit vnější okolnosti, ale svobodou je volba vlastního přístupu. Jenže k tomu je velmi dlouhá a náročná cesta. Reflexi nelze pojmout jen jako jednorázové zhodnocení s tím, že jsem problém vyřešil. Neustálé reflektování je začátkem cesty k vlastnímu uvědomování, k vlastní odpovědnosti, k průběžnému sebe – reflektování, k aktivnímu vytváření vlastní osobnosti. 3 Závěr Vztáhneme-li otázky vědomého jednání, hry a tvorby sebereflexe k výzkumu dialogického jednání, ukazuje se nám zajímavá věc. Výzkum jevu dialogického jednání nelze studovat zaměřením na „předmět“ dialogického jednání. Jestliže se nám dialogické jednání nějakým způsobem ukazuje, tak je to v odevzdávaných sebereflexích studentů či v konkrétních autorských výstupech studentů. Podobně člověk těžko může studovat vlastní osobnost zaměřením na „předmět“ osobnosti. Způsob svého autentického jednání můžeme objevovat ve vlastní činnosti, která se spontánně ukazuje v nepřipravených dramatických situacích na veřejnosti. Můžeme nahlédnout, jak jednáme bez připravených a vymyšlených modelů. A můžeme také nahlédnout kolik modelů chování používáme, aniž bychom o nich vědomě uvažovali. Zřejmě je hodně pravdy v Schillerově citátu, že: „Člověk je cele člověkem pouze ve chvílích, kdy si hraje. “ (Černý, 1968) Vzhledem k tomu, že se začíná vytvářet větší skupina studentů, kteří dialogické jednání studují dlouhodoběji (více než čtyři roky), objevují se v sebereflexích pohledy na zážitek spontánní hry – a reflexe vlastní činnosti v ní – daleko častěji. Studium přitahuje lidi různého zaměření – pedagogického, psychologického, filozofického, uměleckého i technického. V jejich sebereflexích se jev hry ukazuje jako základní klíč k pochopení studia dialogického jednání (Suda, 2012). Použitá literatura Černý, J. (1968). Fotbal je hra. Československý spisovatel: Praha. Fink, E. (1992). Oáza štěstí. Mladá fronta: Praha. Frankl, V. E. (1997). Vůle ke smyslu. Cesta: Brno. Heidbrink, H. (1997). Psychologie morálního vývoje. Portál: Praha. Janoušek, J. (1999). Rozhovory s Janem Werichem. HAK: Praha. Korthagen, F. (2001). Linking Practice and Theory: The Pedagogy of Realistic Teacher Education. Lawrence Erlbaum Assoc Inc.: London. Matějíčková, M., Nota, J. & Suda, S. (2011). Observing Qualitative Changes in Psychosomatic Condition, In: The New Educational Rewiew, 24(2), 147-161. Piaget, J. & Inhelder, B. (1970). Psychologie dítěte. SPN: Praha. Suda, S. (2001). K problému otevřené dramatické hry. Nepublikovaná diplomová práce. DAMU: Praha. Suda, S. (2007). Dialogické jednání v osobnostně sociální průpravě pedagoga. In: Řehan, V. & Šucha, M. (eds.). Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku V – Vybrané aspekty teorie a praxe. Psychologica 37. Olomouc: 250
Suda, S. (2008). Psychosomatické discipliny v přípravě učitelů, In: Valachová, P. (ed.). Psychosomatické discipliny v přípravě pedagogů, 362-370. Paido: Brno, Suda, S. (2010) Dialogické jednání jako kvalitativní výzkum, In: Čunderle, M., Hamzová– Pulicarová, I. & Malaníková, H. (eds.). Osobnostní herectví, osobnostní učitelství. Vydalo NAMU, Divadelní fakulta, Ústav pro výzkum a studium autorského herectví ve spolupráci s Ústavem pedagogických věd UTB ve Zlíně. Suda, S. (2012). K filozofii a metodologii dialogického jednání, In: Masaryk, R. Petrjánošová, M. & Lášticová, B. (eds.) Diverzita v spoločenských vědách, 75-80. Ústav výskumu sociálnej komunikácie SAV: Bratislava. Švec, V. (2006). Od znalostí k pedagogické kondici: nový vhled do pedagogické přípravy studentů učitelství? Pedagogika 56(3). Vyskočil, I. et al. (2006) Hlas, mluva, řeč. Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU: Praha. Vyskočil, I. (2005). Dialogické jednání s vnitřním partnerem. JAMU: Brno. Vyskočil, I. (2000). Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum. AMU: Praha. Vyskočilová, E. (2006). K problematice otevřeného kurikula učitelského vzdělávání. Pedagogika, 56 (3), 80–90.
251
VÝZKUM DIALOGICKÉHO JEDNÁNÍ A JEHO ÚSKALÍ ACTING WITH THE INNER PARTNER: THE RESEARCH AND ITS DIFFICULTIES Milena VÁLKOVÁ Katedra pedagogiky a psychologie PF JU, Dukelská 7, 370 01 České Budějovice, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Experimentální výuka dialogického jednání a jeho výzkum probíhá v Českých Budějovicích již osmým rokem. Za tu dobu se nám podařilo shromáždit více než 2000 písemných reflexí, zachycujících zejména jednosemestrální zkušenost s dialogickým jednáním. Kromě nich pak existují ještě videozáznamy, zaznamenávající obvykle experimentaci z počátku a konce semestru. Náš zájem však není směřován k výzkumu kvantitativnímu, ale kvalitativnímu. Zde se ukazují určitá úskalí, zejména v metodologii. U psychosomatických disciplin, ke kterým dialogické jednání patří, je zapotřebí individuální přístup, prostor a čas. Skupiny studentů jsou však často příliš početné a jejich zkušenost je pouze jednosemestrální. Do jaké míry písemné výpovědi studentů skutečně vypovídají o jejich psychosomatické kondici? Ovlivňuje způsob jejich výpovědi jejich lektor? Do jaké míry a jak se dá sledovat osobnostní rozvoj? Jakým způsobem se pokoušet objektivizovat veskrze subjektivní zkušenost, ať už studenta či lektora? Toto jsou otázky, které při výzkumu dialogického jednání vyvstávají a kterými se chceme zabývat. Abstract: Experimental teaching and learning of Acting with the Inner Partner and its research started 8 years ago in České Budějovice. Since then more than 2000 written self-reflections has been gained, describing mostly one term experience of Acting with the Inner Partner. Apart from that, there are also video-recording, usually recorded at the beginning and end of the term. However, our priority is not the quantity, but the quality and qualitative research. Certain difficulties show up, especially when talking about methodology. Psychosomatic disciplines, including Acting with the Inner Partner, need individual approach, space and time. Unfortunately, groups of students are often too big and their experience comprehends only one term of experimenting. To what extent the written selfreflections really give evidence about their psychosomatic condition? Are the self-reflections influenced by the lecturer? To what extent and how can we observe the personal growth? How can we objectify a very subjective and individual experience, both of a student and a lecturer? These questions engage our selves at our research of Acting with the Inner Partner. Klíčová slova: Dialogické jednání, experimentální výuka, psychosomatika, sebereflexe. Keywords: Acting with the inner partner, experimental leasing, psychosomatic, self-reflection.
1 Úvod Experimentální výuka dialogického jednání probíhá na Pedagogické fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích již osmým rokem. Dialogické jednání patří mezi soubor tzv. psychosomatických disciplín. Psychosomatické disciplíny jsou takové disciplíny, jejichž studium předpokládá, že osobnost člověka lze rozvíjet v dramatických situacích, v situacích „tady a teď“, ve kterých dochází k vědomému, tvořivému a komunikativnímu jednání (Vyskočil, 1999). S dialogickým jednáním se studenti Pedagogické fakulty setkávají v rámci předmětů zaměřených na osobnostní průpravu. Navazujeme s kolegy (Nota, Suda, Marková) na tradici dlouholeté experimentace s dialogickým jednáním na Katedře autorské pedagogiky na Divadelní fakultě AMU v Praze, přičemž autorem experimentace s dialogickým 252
jednáním je profesor Ivan Vyskočil a jeho žena, docentka Eva Vyskočilová. Jejich zásluhou se fenomén dialogického jednání začal také zkoumat a na jejich myšlenkách a metodologii stavíme výzkum dialogického jednání dodnes. Základním materiálem pro kvalitativní výzkum jsou pro nás písemné sebereflexe (archiv jich čítá v současné době přes 2000) zachycující zejména jednosemestrální zkušenost s dialogickým jednáním. Kromě těchto písemných záznamů ještě existují záznamy filmové, zachycující obvykle experimentaci z počátku a konce semestru u každého studenta. Archiv je to tedy jistě velmi rozsáhlý, zejména pokud by náš zájem směřoval ke kvantitativnímu výzkumu. My se však od počátku pokoušíme zabývat výzkumem kvalitativním a zde se ukazují určitá úskalí, na které bych ráda v tomto článku poukázala. 2 Úskalí výzkumu dialogického jednání 2.1 Úskalí číslo jedna: Nejde o výzkum dialogického jednání Zaprvé je nutné zdůraznit, že v podstatě nejde o zkoumání dialogického jednání jako takového. Dialogické jednání vychází z předpokladu, že každý z nás dialogicky jedná sám se sebou, zejména v situacích, kdy se cítí uvolněně nebo se o něčem rozhoduje. Pro studentky uvádím vždy příklad dialogu, která se často odehrává v mnohé z nás: „Jejda, to je tak krásnej svetřík! Ten by mi slušel!“ „ Hele, uklidni se, určitě ho nemají v tvé velikosti a navíc nechceš utrácet, tak odpochoduj!“ „Když ale on je tak krásnej a už jsem si dlouho nekoupila nic na sebe!“ „No, jasně, akorát že do osmatřicítky se asi nenarveš, ne?“ „Narvu, to teda narvu, i kdyby měly prasknout švy!“ Dalo by se tedy říci, že dialogické jednání, ač u většiny lidí neuvědomělé a nereflektované prostě existuje, jako takové, jako fenomén. Sám profesor Vyskočil říká, že nelze zkoumat dialogické jednání, ale to, co dialogické jednání s experimentujícím aktérem dělá. Proto se spíše pokoušíme nacházet odpovědi na výzkumné otázky jako: Jak dialogické jednání ovlivňuje psychosomatickou či pedagogickou kondici budoucích učitelů? Jak studenti popisují zkušenost s dialogickým jednáním? V čem je zkušenost s dialogickým jednáním přínosná? V čem se proměňují písemné sebereflexe studentů? 2.2 Úskalí číslo dvě: Jak objektivizovat subjekt? Pokud se pokoušíme zkoumat to, co se studenty dialogické jednání dělá a jak je ovlivňuje, musíme mít na paměti, že nelze chápat studenty, ani jejich výpovědi, jako objekty, ale jako subjekty výzkumu. Znamená to především to, že musíme být obezřetní, pokud se pokoušíme v jejich výpovědích hledat odpovědi na své vlastní domněnky, na své vlastní názory a předpoklady. Pokud bychom si totiž například stanovili kritériem pro výzkum to, že se dialogické jednání zcela určitě podílí na rozvoji osobnosti studentů, mohlo by se nám stát, že se budeme snažit pouze dokládat tuto svou domněnku v jejich výpovědích a přitom samotný subjekt to takto vůbec nemusí vnímat. Nás výzkum je založen na zkušenosti – vlastní, nás učitelů, a dále zkušenosti studentů. V obou případech se jedná o subjektivní prožitky, zážitky, které se pokoušíme zkoumat, to znamená je nějak pojmenovávat, popisovat a hledat nějaké společné obecnější znaky, tak, aby pak naše výpověď byla srozumitelná i pro ostatní výzkumníky, ne jen pro nás samotné. Náš výzkumný tým je na základě vlastní, dlouholeté zkušenosti přesvědčen, že pokoušet se o dialogické jednání se studenty Pedagogické fakulty je velmi přínosné. Naše přesvědčení je však často spíše než na racionálních argumentech, založeno na vlastní, pozitivní zkušenosti 253
s dialogickým jednáním a na něčem, co bychom snad mohli nazvat „pedagogickou intuicí“. To se ovšem zcela neslučuje s racionálním, vědeckým světem. Klade to proto na nás nemalé nároky, například, co se výzkumného jazyka týče. Často například uvádíme, že dialogické jednání, stejně jako ostatní psychosomatické disciplíny, osobní, bytostnou zkušeností. Na to přichází námitky psychologů: Co tím myslíte, tou bytostnou zkušeností? Všechno, co se týká člověka, může být bytostné, proč to tedy v tomto případě tak zdůrazňujete? Pedagogové se zase snaží tento přístup zaškatulkovat do nějaké pedagogické školy: Zkušenost? Takže pragmatici? Uvědomujeme si, že bude zapotřebí tuto teoretickou část výzkumu pevněji uchopit a detailněji rozpracovat. 2.3 Úskalí číslo tři: Čas, čas, čas aneb převaha reflexí začátečníků Držíme se již léta ověřeného způsobu zkoumání, a to práce s písemnými sebereflexemi, a dále pak videozáznamů, které studenti mají možnost shlédnout a následně hledat rozdíly v počátečním a pokročilejším zkoušení. Vycházíme přitom ze základních parametrů výzkum nastavených profesorem Vyskočilem a docentkou Vyskočilovou. Co se týče písemných sebereflexí, zajímá nás především jejich obsah. Jednotlivé reflexe mohou sloužit jako jednotlivé studie či výpovědi subjektu o tom, co s ním dialogické jednání dělá. Problém je v tom, že největší část reflexí pochází od začátečníků, kteří mají za sebou pouze jednosemestrální zkušenost. Přitom u psychosomatických disciplín se jedná o dlouhodobý proces; zpravidla je zapotřebí několik let, kdy subjekt začíná teprve chápat širší souvislosti a vztahuje dialogické jednání ke své životní situaci, ke své profesi, a o dialogickém jednání uvažuje více do hloubky, stejně tak, jak se jeho experimentování „na place“ stává otevřenějším a odvážnějším. Tam se pak ukazují možnosti obecnějšího pojmenovávání určitých jevů a především je v chronologicky řazených reflexích vidět změna odrážející odvážnější experimentaci, radost ze hry, ale i způsob samotného reflektování. Z reflexí začátečníků se nicméně dá vysledovat alespoň to, zda se při zkoušení ve skupině cítí dobře, o čem pro ně po jednom semestru dialogické jednání je, zda přistoupili na filozofii vnitřních partnerů, zda se u nich objevila touha po hře, apod. Domnívám se, že z reflexí začátečníků vyčte nejvíce jejich lektor, protože mu poskytují dobrou zpětnou vazbu. Data získaná z reflexí poukazují na to, zda se studenti cítí v jeho hodinách dobře, uvolněně, zda mají k němu důvěru a zda jsou vůbec ochotni přistoupit na experimentální výuku, která se poměrně vymyká zaběhlým vysokoškolským kolejím. Teprve pokud je atmosféra ve skupině důvěrná, tvořivá, „živá“, je možné jít dál a zažívat určitý posun. Je zajímavé, že zatím nebyl vypozorován žádný významný rozdíl mezi reflexemi studentů, kteří zažívají dialogické jednání v rámci povinného předmětu Osobnostní a sociální průprava a studenty, kteří si volí dialogické jednání v rámci volitelného předmětu Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací. Také se v sebereflexích nijak výrazně neprojevilo, kdo z lektorů začátečníky vedl. Zřejmě je skutečně zkušenost s jedním semestrem této experimentální výuky limitována z velké části pouze nedostatkem času. Jeden semestr je pouhým nastartováním v procesu, úspěchem je, pokud se student – subjekt, cítí uvolněněji a méně stresován neobvyklou situací. Shrnuto v několika bodech, začátečníci dialogického jednání zmiňují v reflexích nejčastěji toto: zkušenost se studem, obavami z neznámého kolektivu na počátku semestru bezradnost se zadáním, pocit neschopnosti popsat svoje pocity potřeba očního kontaktu, který není dovolen obtížnost nezvyklé situace existence v prázdném prostoru bez instrukcí, co dělat potřeba užitečnosti výuky – vztahování k pedagogickým situacím komentáře k zhlédnutí videozáznamů s jejich experimentací – pokrok vidí ve větší uvolněnosti, menší nervozitě 254
popis lepší atmosféry na konci semestru, zejména proto, že se lépe mezi sebou znají a už necítí takový ostych
Celkově se dá říci, že většina studentů popisuje zkušenost s dialogickým jednáním jako zajímavou, nezvyklou, v budoucnu možná přínosnou a mnoho z nich chápe, že by potřebovali více času na to, aby objevili svého vnitřního partnera a dali mu prostor. Ukázka reflexe začátečníka DJ po jednom semestru; jedná se o studentku prvního ročníku Učitelství pro 1. stupeň základní školy: Dostali jsme za úkol napsat o sobě takové malé hodnocení. Tím nemyslím, že bych si měla dávat známku, zda se domnívám, jestli jsem splnila či nikoli tento předmět. Toto hodnocení je spíše o náhledu, jak působíme na jiné lidi a jak nás obohatil tento předmět. Úvod by už mohl stačit, tak přejdu k věci. Pro mě osobně byl tento předmět překvapením. Čekala jsem, že si budu něco zapisovat a poslouchat výklad, jak jsem byla zvyklá v dosavadních hodinách, ale opak byl pravdou. Chtělo se po nás, abychom se posadili na židle, které byly rozestaveny do půlkruhu. Postupně jeden po druhém jsme měli chodit do kruhu, a jak nám bylo řečeno, rozprávět se svým vnitřním partnerem. No kdo to kdy slyšel? Asi jsem si v tu chvíli říkala, k čemu by mi to mohlo být? To ze sebe máme dělat blázny? Ale pak sem si řekla, proč ne? Asi není na škodu jen tak se odvázat a bez jakékoliv přípravy začít něco říkat, a kdy máme ve škole možnost se uvolnit a nijak se na výuku nepřipravovat? Teď mě ještě napadá otázka, jak mám ale najít toho vnitřního partnera? Jak už jsem se zmínila, nikdo z nás není zvyklý, aby říkal své pocity. Dodnes jsme se učili, číst psát počítat, ale nějaká osobnostní průprava? Za jeden semestr dostat ze sebe své pocity, když je po nás nechtěl nikdo čtrnáct let je těžké, ale zase ne tak nemožné. Časem se většina z nás naučila, anebo zjistila, jak ze sebe dostat svého vnitřního partnera. Pro mě je to jakýsi vnitřní dialog, který běžně vedeme v různých životních situacích. Když jdeme po ulici, na které je ledovka a uklouzneme, každý si určitě řekne: „ Já jsem ale tele.“ Už tohle je náznak vnitřního partnera a takových situací najdeme určitě hodně. Ale jak je máme vytvořit, jestliže nás někdo postaví před půlkruh zezačátku neznámých lidí. Pro mě je to dost umělá situace a nevěděla jsem zezačátku jak na to. Naučila jsem se, že si ale z toho nemám dělat až takovou hlavu a nechat myšlenky, které se nám honí hlavou, volně plynout a říct je nahlas. Není na to vyloženě návod, ale pro typy, které jsou rádi středem pozornosti, to není až tak těžké. Jsou to většinou lidé, kteří rádi baví ostatní a jsou rádi středem pozornosti. Myslím, že je to i můj případ. Nejsem moc ostýchavá a ani se nebojím zkoušet nové věci, což tento předmět rozhodně novinka je. Na chvilku si stoupnout před třídu a povídat si sama se sebou? Lehce se to řekne, ale hůř udělá. I pro takové extroverty je to těžké. Nejtěžší je asi překousnout, jak moc trapné to může být. Zvládneme – li to, jsme na dobré cestě, jak postupně najít našeho vnitřního partnera. Stačí jen pozorně naslouchat a pozorovat projevy svého těla. Může se nám stát, že hýbáme prsty u nohou, rukama, pohupujeme se ze strany na stranu a proč? Není to už náznak něčeho? Třeba už teď náš vnitřní partner dává najevo své pocity prostřednictvím pohybů. Stačí se jen dále zaposlouchat a třeba uslyšíme: „Proč tu musím stát? Chci si už sednout! Co se po mně chce? Nestačilo by to už?“ Je tohle náznak vnitřního dialogu nebo jen moje divoká fantazie? Toť otázka....
255
Záleží na úhlu pohledu. Určitě to je nějaký vnitřní dialog, ale myslím, že k nějakému přesvědčivému se musí ujít ještě dlouhá cesta. A na to první semestr určitě nestačí. I tak to byla dobrá zkušenost a určitě mě to obohatilo o nové znalosti. 2.4 Úskalí číslo čtyři: Kvalitativní analýza v grafech? Vracím se opět k otázce výzkumu, konkrétně k získávání dat a jejich zveřejňování. Základním materiálem pro sběr dat jsou, jak už bylo řečeno, písemné sebereflexe. Kolega Suda zpracoval typologii třídění sebereflexí, dle způsobu uvažování o vlastním zážitku dialogického jednání. (Suda, 2008). S typologií systematicky pracuje a reflexe třídí. Může pak na grafech ukázat proměnlivost výskytu reflexí v jednotlivých letech, či ve skupinách volitelných a povinných předmětů. Je to jeden ze způsobů jak přehledně prezentovat dílčí výsledky. Pro mě osobně se však ukázal tento způsob nevyhovující. Když jsem se pro svou disertační práci Zkušenosti s psychosomatickými disciplínami na PF JU pokoušela jeho typologii pro reflexe mých studentů využít, narazila jsem na několik překážek. Tou první a nejdůležitější se mi ukázal fakt, že nejsem zcela schopná rozlišit, do které skupiny určité reflexe patří. Zdálo se mi, že některé skupiny jsou si příliš podobné a pro mě, jako pro toho, kdo tu to typologii nevytvořil, není snadné se jí řídit. Zadruhé, některé reflexe mých studentů nespadaly do žádné kategorie, dle mého subjektivního názoru. Proto jsem si vytvořila pro třídění typologii vlastní, a to čistě pro účely disertační práce, u které jsem se zaměřila zejména na budování mé vlastní, psychosomatické, a s tím související pedagogické kondice. Typologii nadále nepoužívám, ani ona se mi nezdá vyhovující, ač jsem ji sama vytvořila. Zřejmě na nás čeká další úkol, pro celý náš výzkumný tým. Znovu se zabývat otázkami, jak se získanými daty zacházet a na co se konkrétně zaměřit. Zatím se shodneme na tom, že jsou to nejspíše případové studie studentů docházejících na dialogické jednání po několik let, které mají největší výpovědní hodnotu. Jednak pokud jejich reflexe seřadíme chronologicky za sebou, vytváří samy o sobě jakýsi příběh, studijní i životní. Dalším krokem ve výzkumu je pak nechat studenty – subjekty komentovat zpětně své reflexe, a tak vlastně vytvářet jakousi shrnující reflexi. Kdo jiný, než subjekt sám by měl reflektovat své jednání a vytvářet svůj příběh? Pak se totiž nemůže stát, že bychom my, z výzkumného týmu, ve snaze „mít výsledky“, manipulovali podle vlastní potřeby, s daty. 2.5 Úskalí číslo pět: Mnoho psů, zajícova smrt Učím na Pedagogické fakultě již šestým rokem a počet studentů, které jsem vedla při dialogickém jednání, bude někde okolo čtyř set. Trvá mi dlouho, než si zapamatuji jména studentů během semestru, o to rychleji je zapomínám. Když potkávám své studenty, či většinou studentky na chodbách fakulty, mám radost, že mě vřele zdraví, ale už si hůř vybavuji, zda jsem je učila v loňském roce či předloňském, zda jsou z učitelství pro mateřské školy či pro školy národní, jména si vybavím výjimečně. Není mi to příjemné a jde to proti mému přesvědčení, že studium má být partnerským vztahem. Snažím se sice o to, aby ve skupinách byla přátelská, příznivá a vstřícná atmosféra, ale skupiny jsou pro mě příliš početné a se studenty se vídám při dialogickém jednání jeden pouhý semestr. Studentů je moc, času málo. Kromě toho, že se snažím být laskavým, humorným, vstřícným pedagogem, protože jinak to být u studia psychosomatických disciplin nemůže, musím zároveň také plnit roli výzkumníka. To znamená, že se musím pokoušet nahlédnout na studenty jako na subjekty kvalitativního výzkumu a hledat způsoby, jak sdělovat často velmi subjektivní zkušenost – mou i studentů. K tomu učím ještě další předměty jako autorské čtení, tvořivou dramatiku či přednes, opět u velkého množství studentů. Jsem spíše praktik, učení mě nesmírně baví a naplňuje, s rolí teoretika, výzkumníka se zatím spíše pokouším vyrovnat. Podobně se ale možná cítí i studenti – mnoho předmětů, mnoho zápočtů, zkoušek, mnoho vyučujících, kteří se střídají. 256
Velice postrádám svou vlastní zkušenost z mého studia dialogického jednání. Zažila jsem individuální, přátelský a partnerský přístup, při denním studiu na DAMU, i poté, co jsem studia dokončila a jen docházela na hodiny dialogického jednání. Na DAMU docházím dodnes a jsem velmi šťastná, že stále mohu být studentkou profesora Vyskočila. Ráda bych měla podobně partnerský vztah se svými studenty v Budějovicích, ale neustále cítím, že mi chybí prostor a čas. Čas, čas, čas. 3 Závěr Přese všechna zmíněná úskalí se domnívám, že zabývat se výzkumem fenoménu dialogického jednání, je velmi podstatné. To, jak dialogickému jednání učit a provádět jeho výzkum, průběžně konzultujeme s panem profesorem Vyskočilem, které mu je v současné době 83 let, hůř se mu chodí, má velké problémy se sluchem, ale stále je do této problematiky zapálen a vede hodiny dialogického jednání na DAMU. Neméně zapálenou je také jeho manželka, docentka Eva Vyskočilová, 82 let, která je již pátým rokem upoutána na lůžko po mozkové příhodě. Problematika ji však stále zajímá a je kdykoli ochotná diskuzi o tom, jak nejlépe dělat výzkum dialogického jednání. U obou manželů je obdivuhodné, že přes veškeré zdravotní handicapy jsou stále optimistickými, vstřícně naladěnými a zvídavými výzkumníky. Na Katedře pedagogiky a psychologie v Českých Budějovicích máme oporu v profesorce Ivě Stuchlíkové, vedoucí katedry, která poskytuje velmi demokratický prostor pro výuku i výzkum a se kterou rovněž můžeme náš výzkum konzultovat. Dále je to pak docentka Alena Hošpesová, která nám umožnila zlepšit podmínky pro výzkum, a to zejména díky možnosti nabídky volitelných předmětů, v rámci kterých studenti mohou z vlastního zájmu a dlouhodobě studovat dialogické jednání. Otevírá se tedy snad před námi další etapa, ve které se budeme moci setkávat se svými studenty při dialogickém jednání dlouhodoběji a intenzivněji a bude vznikat více případových studií, které, jak se ukazuje, jsou pro potřeby našeho výzkumu, nejvíce vyhovující, průkazné a sdělné. Použitá literatura Matějíčková, M. (2012). Výzkum reflexí začátečníků dialogického jednání na PF JU v Českých Budějovicích. In: Masaryk, M. Petrjánošová, M. Lašticová, B. Diverzita vo společenských vedách – Príspevky zo 11. česko-slovenskej konferencie Kvalitatívny prístup a metody vo vedách o človeku. Ústav výskumu sociálnej komunikácie SAV: Bratislava. Matějičková, M. (2011). Disertační práce: Zkušenosti s psychosomatickými disciplínami na PF JU. DAMU: Praha. Matějičková, M., Nota, J., Suda, S. (2011). Observing Qualitative Changes in Psychosomatic Condition. In The New Educational Review (vol. 24, no. 3) Toruň, ISSN 1732-6729 Suda, S. (2008). Disertační práce: Dialogické jednáni v osobnostní průpravě. Disertačni práce. DAMU: Praha. Vyskočil, I. (2000). Předmluva. In Psychosomatický základ veřejného vystupováni, jeho studium a výzkum: sborník z konference 14. a 15. 10. 1999, vystup grantu Ministerstva kultury ČR č. 827/99, Praha: Akademie múzických uměni v Praze.
257
EXPRESIVNÍ PŘÍSTUPY PŘI PRÁCI SE SKUPINOU OSOB S PSYCHIATRICKÝM ONEMOCNĚNÍM THE EXPRESSIVE APPROACHES IN WORK WITH THE GROUP OF PEOPLE WITH PSYCHIATRIC DISEASE Lenka CZEREOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Žižkovo nám. 5, 771 40 Olomouc, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek pojednává o výsledcích výzkumu účinnosti expresivních přístupů se skupinou osob s různým psychiatrickým onemocněním. Konkrétně, jak šlo identifikovat z pozorování, z rozhovorů s pacienty a z rozhovorů s psychology. Výzkumu se dobrovolně účastnili pacienti ze dvou psychiatrických oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Nejčastěji se jednalo o pacienty s těmito onemocněními: psychotická porucha, bipolární afektivní porucha, depresivní syndrom, alkoholová závislost, léková závislost a jiné. Výsledky ukazují, že expresivní přístupy jsou účinné, a to především v oblastech: sebepoznání, zvyšování sebevědomí, uvolnění, odreagování a rozvoj mezilidských vztahů. V příspěvku se chci také zabývat výhodami a omezeními metod pozorování a rozhovoru ve zkoumání účinnosti expresivních přístupů. Abstract: The contribution deals with research results of effectiveness of the expressive approaches with the group of people with various psychiatric disease. Specifically how it can identify from observations, interviews with patient and with psychologists. Patients from two psychiatric departments of Psychiatric Clinic in Kroměříž voluntarily participate the research. Patients mostly suffer from these illnesses: psychotic disordes, bipolar affective disorder, depressive syndrome, alcoholic abuse, medicine abuse and others. Results show that expressive approaches are effective, mainly in these branches: selfknowledge, increasing self-confidence, relaxation, taking mind off things and progress interpersonal relationships. In the contribution I want to concern with advantages and restrictions of observing and interviewing methods in researching of expressive approaches’ effectiveness. Klíčová slova: Expresivní přístupy; psychiatrické onemocnění; pozorování; rozhovor; dotazník. Keywords: Expressive approaches; psychiatric disease; observation; interview; questionnaire.
Citliví lidé bývají výrazní, neboť výraz odpovídá potřebě citu uplatňovati se, a ten se projevuje nezastřeně a jasně… Thomas Mann
1 Úvod Tento výzkum vznikl na základě reakce na neutěšený stav na psychiatrických léčebnách. V dnešní době je stále nedostatek expresivních terapií a vzdělaných terapeutů a jen velmi málo těchto terapeutů pracuje v prostředí psychiatrické léčebny nebo s pacienty s psychotickými onemocněními. Příspěvek se pokusí vysvětlit, jaký přínos a účinek expresivní přístupy ve výše zmíněném prostředí přináší.
258
2 Teoretické zakotvení výzkumu Expresivní přístupy se snaží různé expresivní terapie (arteterapie v širším pojetí) a jejich nosné části sjednotit a využívat v praxi, přičemž zohledňují individualitu klienta a skupinovou dynamiku terapeutické skupiny. „Expresivní terapie lze definovat jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci uměleckých prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem“ (Müller a kol., 2005, s. 28). S expresivními přístupy se nesetkáváme příliš často. Tyto terapie jsou jedinečné v tom, že se zabývají spontánní kreativní činností, zachycují člověka v expresivním procesu, kde často ztrácí naučené způsoby chování a poznává své tělo, své vnitřní prožívání a své opravdové emoce. Expresivní postupy v psychoterapii chápeme jako takové metody, při kterých se člověk vyjadřuje verbálně i neverbálně prostřednictvím specifického média, uměleckého – pohybového, výtvarného, hudebního, divadelního a další… Expresivní metody orientují člověka na „zde a nyní“, na prožívání přítomnosti. Tyto metody ho vedou ke zvýšení schopnosti uvědomovat si své prožívání a jednání v současném okamžiku (Čížková, 2005). Do výzkumu byli zařazeni pacienti ze dvou psychotických oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Pacienti měli diagnostikovaná různá onemocnění, např. různé druhy schizofrenie, bipolární afektivní poruchy, abúzus alkoholu a léků a další (Mkn – 10, 2006). Bylo těžké vybrat vhodnou terminologii, která by obsáhla celou řadu onemocnění, proto byl zvolen netradiční termín psychiatrická onemocnění. Tento termín zastřešuje všechna onemocnění, se kterými se ve výzkumu pracovalo a je odvozen od prostředí, ve kterém výzkum probíhal. 3 Cíle výzkumu a výzkumné otázky Cílem výzkumu je zjistit, jaký účinek mají expresivní přístupy na pacienty z oddělení, kteří byli do výzkumu zařazeni. Hlavní cíl je rozdělen do dílčích výzkumných cílů: Popsat průběh expresivních přístupů na odděleních, zařazených do výzkumu, Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Popsat pozitivní a negativní vlivy, které působí na pacienty během a bezprostředně po skončení terapie s použitím expresivních přístupů. Popsat a analyzovat reflexi od pacientů a psychologů na terapie s využitím expresivních přístupů na odděleních, zařazených do výzkumu, Psychiatrické léčebny v Kroměříži.
Dle stanovených cílů si výzkum klade tyto otázky: Mají expresivní přístupy při práci se skupinou osob na vybraných odděleních Psychiatrické léčebny v Kroměříži přínos? Pokud ano, v čem tento přínos spočívá? V jakém rozsahu mohou koexistovat expresivní přístupy se skupinou osob s psychiatrickým onemocněním a ostatní terapie, prováděné psychology a psychiatry?
4 Metodologie výzkumu Metody výběru výzkumného vzorku: Abych mohla vybrat do výzkumu co nejreprezentativnější vzorek, vybrala jsem metodu záměrného výběru přes instituci a metodu výběru souboru samovýběrem. To znamená, že výzkumný vzorek musel splňovat tato kritéria: všichni respondenti jsou nebo byli pacienty vybraných oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži všichni respondenti se účastnili nejméně jedné intervence expresivních přístupů na jednom z vybraných oddělení. 259
všichni respondenti se výzkumu účastní dobrovolně, dobrovolně vyplňují dotazníky a dobrovolně se účastní rozhovoru s výzkumníkem. (Czereová, 2012)
Metody získávání kvalitativních dat: mezi nejvýznamnější metody získávání kvalitativních dat považuji polostrukturovaný rozhovor a dotazník. Použila jsem také metodu zúčastněného otevřeného pozorování, kterou považuji za doplňkovou metodu. Ve výzkumu se pracovalo se sto vyplněnými dotazníky, s pěti rozhovory s pacientkami z obou vybraných oddělení a se dvěma rozhovory s psychology z obou vybraných oddělení. Metody zpracování kvalitativních dat: ve výzkumu se pracuje s daty získanými fixací. Jedná se o fixaci rozhovorů pomocí audiozáznamu, vyplněných dotazníků a terapeutova deníku. Dále se využívá metody transkripce (Miovský, 2006), především rozhovorů s pacienty a rozhovorů s psychology a také přistupuji k systematizaci dat pro analýzu. Metody analýzy kvalitativních dat: prvním krokem analýzy je deskriptivní přístup, kdy se vytvoří jednotlivé kategorie a pak následují dílčí postupy analýzy dat – metoda vytváření trsů. Metoda zachycení vzorců a metoda kontrastů a srovnání. Metodu vytváření trsů jsem nejvíce využila při analýze dat získaných metodou dotazníku. Metoda zachycení trsů je vhodná také pro vyhodnocení dotazníků a metoda kontrastů a srovnání byla použita při porovnávání výsledků rozhovorů s pacienty a s psychology. 5 Výsledky výzkumu Výzkum čítal 100 vyplněných dotazníků. Došlo ale k tomu, že některé dotazníky nebyly vyplněny úplně. Dotazníky se vyplňovaly ihned po skončení intervence. V tabulce 1 jsou uvedeny odpovědi pacientů, které jsou přiřazeny do určitých kategorií.
Kategorie Odpovědi pacientek
Vytrhnutí ze stereotypu Člověk přijde na jiné myšlenky Dramaterapie pacientky zaměstnává Vybočení ze stereotypu Něco nového – zpestření Zajímavé
Překvapivé Zbaví člověka nudy Krátí čas Hodina rychle utekla
Tabulka 1 Uvolnění se Poznání sebe sama Zasmějeme se Podněty k přemýšlení
Komunikace s ostatními Seznámení
Jiné Představivost
Zábava, sranda, legrace
Chovat se slušně
Sblížení lidí
Poučení
Odreagování
Získání sebedůvěry Získání samostatnosti Získání sebevědomí
Spojuje pacientky Lidé jsou k sobě blíž Pacienti se lépe poznají
Pohyb
Láska k lidem Rozvoj psychiky Sblížení se sebou samou Lépe se vyjádříme
Poznáme se
Pobavení Čl. zapomene na nepříjemné myšlenky Hravé Zahání žal Lepší nálada
Člověk něco vytvoří Rozšíření obzorů
(Czereová, 2012)
260
Odpovědi jsou velmi rozmanité a jsou laděny v pozitivním duchu. Tyto odpovědi nepřímo korespondují s cíli intervencí expresivních přístupů (rozvoj osobnosti, rozvoj tvořivosti, odreagování se, poznání ostatních pacientů, prožití pozitivní emoce atd.). V kategorii poznání sebe sama jsou zahrnuta i hlubší témata, kdy si pacienti uvědomují i jiný přínos intervencí expresivních přístupů, než jen pobavení se. Uvádím zde ještě tabulku 2, která znázorňuje četnost jednotlivých kategorií. Tabulka 2 Kategorie dle odpovědí pacientek Uvolnění se Vytrhnutí ze stereotypu Poznání sebe sama Komunikace s ostatními Jiné
Četnost odpovědí 19 16 8 8 5 (Czereová, 2012)
Nejčastější odpovědi směřovaly k uvolnění se. Hned vzápětí je vytrhnutí ze stereotypu. Otázkou zůstává, zdali pacienti považují za porušení stereotypu cokoliv, co je na oddělení jiného, nebo zdali jsou na hodinách intervence zaujaty děním. Poznání sebe sama a komunikace s ostatními jsou stejně časté odpovědi. Pacienti si uvědomují, že na hodinách spolu komunikují, poznávají se vzájemně a dozvídají se o sobě nové informace. Někdy vzniklo na základě poznání se z intervencí i kamarádství. Kategorie jiné je zastoupena poměrně málo. Z rozhovorů s pacienty vyplývají velmi podobné odpovědi. Dokonce se překrývají i kategorie: uvolnění a seznámení se. Výsledky analýzy rozhovorů s pacienty a rozhovorů s psychology potvrzují výsledky analýzy dat získané z dotazníků. Přikládám ještě tabulku 3, která srovnává výsledky analýzy rozhovorů pacientů a psychologů.
Kategorie Přínos expresivních přístupů Účinky expresivních přístupů
Tabulka 3 Pacienti Seznámení, uvolnění. Poznání se, zvýšení sebevědomí.
Psychologové Změna, zvýšení sebevědomí, uvolnění. Uvolnění, otevřenost, družnost. (Czereová, 2012)
Přínos a účinky se vzájemně překrývají a je těžké definovat je odděleně. Každý pacient má jiný způsob vyjadřování, vnímá jiné věci. Celkově můžeme říct, že ať už přínos nebo účinky jsou uvolnění, zvýšení sebevědomí, seznámení. Je zajímavé, že psychologové nezmínili velkou kapitolu, a to vzájemné seznámení pacientů mezi sebou, jež je velký přínos expresivních technik, protože pacienti pracují ve skupině, což jim otevře cestu k poznání ostatních a na jiných skupinách toto nezažívají, jelikož pracují ve skupině, ale pouze vedle sebe. 6 Závěr Výsledky výzkumu ukazují, že expresivní přístupy v prostředí psychotických oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži mají přínos. Bohužel nemohu určit, jak velkou měrou se tyto přístupy na léčbě pacientů podílejí. Je důležité, aby tato poměrně mladá disciplína byla i nadále zkoumána a výsledky výzkumů pomohly k realizaci většího počtu terapií s využitím expresivních přístupů.
261
7 Diskuse Jedna z nevýhod celého výzkumu je to, že výzkumník je zároveň terapeut. Do jisté míry by mohl tento fakt ovlivnit celý výzkum. Převážná část dat byla sbírána pomocí dotazníku, kde byla zachována anonymita, což by mohlo pomoci k objektivnímu hodnocení. Také musím zmínit, že nelze vyzkoumat jedinečný účinek expresivních přístupů. Pacientkám nejvíce pomáhají léky (farmakoterapie) a také čas a prostor rozebírat svoje problémy s psychologem na běžném terapeutickém sezení. Nedokážu si představit, že by tyto faktory nefungovaly a s pacientkami by se pracovalo jen pomocí expresivních přístupů. Proto byl i výzkum zaměřen na to, co na jiných terapiích pacientky nezažijí a co jim to osobně přináší. Použitá literatura Czereová, L. (2012). Expresivní přístupy při práci se skupinou s psychiatrickým onemocněním. Univerzita Palackého v Olomouci. Pedagogická fakulta: Olomouc. Čížková, k. (2005). Tanečně – pohybová terapie. Triton: Praha. Hartl, P., Hartlová H. (2009). Psychologický slovník. Portál: Praha. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada: Praha. Mezinárodní klasifikace nemocí-10. (2006). Duševní poruchy v primární péči: vodítka pro diagnostiku a léčbu. Psychiatrické centrum Praha: Praha. Müller, O. a kol. (2007). Terapie ve speciální pedagogice. Univerzita Palackého v Olomouci: Olomouc.
262
KONSTRUKCE INTENCIONALITY U DOSPÍVAJÍCÍCH DELIKVENTŮ CONSTRUCTION OF INTENTIONALITY BY ADOLESCENT DELINQUENTS Jakub ONDER Katedra psychologie, Pedagogická fakulta UK, ČR,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek je zaměřen na shrnutí a interpretaci výsledků vlastního kvalitativního výzkumu zaměřeného na prozkoumání intencionality a identity dospívajících delikventů, chovanců diagnostického ústavu pro mládež. Záměrem je představit tzv. intencionální profil mladistvých delikventů, tj. způsob, jakým delikventi vnímají a prožívají okolní svět, jaké mu přisuzují významy a jak o něm přemýšlí. Součást tohoto profilu je také představa úlohy a začlenění sebe sama v rámci tohoto světa. Dalším cílem výzkumu je vysvětlení funkce delikventního chování v rámci tohoto profilu. Jevy, které intencionální profil zakládají, jsou srovnávány s teoretickými koncepty, především s obranným mechanismem štěpení v pojetí M. Kleinové a interpretovány v souladu s myšlenkami E. Fromma a C. G. Junga. Na závěr příspěvku zařazuji úvahu o možných implikacích výzkumných závěrů pro práci s delikventy. Abstract: In this paper I will focus on summary and interpretation of results of short qualitative research, which is mapping intentionality and identity of juvenile delinquents, inmates of youth detention center. Primary objective of this research is mapping so-called intentional profile of juvenile delinquents. This is way of their perception and experience of surrounding world, how they apply significance and how they think about it. Part of this profile is idea of role and participation within the frame of this world. Next goal of this research is explanation of delinquent behavior as part of intentional profile. Phenomena, which constitute intentional profile, are confronted with theoretical concepts, especially with splitting defense mechanism according to M. Klein and are interpreted in accordance with ideas of E. Fromm and C. G. Jung. In conclusion I consider implication of this research for employees of juvenile detention centers on therapeutic work with juvenile delinquents. Klíčová slova: Delikvent; egocentrismus; štěpení; fatalismus. Keywords: Delinquent; egocentrism; splitting; fatalism.
1 Úvod Zločin je zřejmě v každé společnosti spojen s obavou z ohrožení jejich tradičních, zdánlivě nezpochybnitelných hodnot. Zločinci porušují například právo na soukromé vlastnictví, na zachování vlastní důstojnosti a někdy dokonce na rozhodování o vlastním bytí či nebytí. Při setkání se zločinem ztrácíme pocit kontroly, který jinak považujeme v našich životech za samozřejmý. Za rozmachem detektivní literatury a kinematografie patrně stojí naše fascinace tímto fenoménem. Z těchto žánrů přímo dýchá touha porozumět kriminálnímu jednání. Klademe si otázku, proč vlastně zločinci porušují tato práva, resp. v jaké mysli se takový postup jeví jako funkční. Jak je možné, že z jejich pohledu zisky z kriminálního jednání převažují nad riziky a možnými ztrátami? Jak vlastně své jednání chápou? Ve svém výzkumu, který jsem realizoval v roce 2011 a 2012 v rámci diplomové práce, jsem se snažil popsat tento modus uvažování u dospívajících delikventů. Domnívám se, že k pochopení subjektivně nahlížené funkce delikventního jednání je třeba porozumět mentalitě delikventů v co možná největší šíři. Myslím si, že jedině z podrobného zmapování kognitivní a emocionální reflexe světa (a vlastní role v něm) delikventů budeme schopni alespoň 263
částečně porozumět tomu, k jakému cíli delikventní jednání směřuje a proč je pro delikventy nástrojem, který je považován za efektivní a smysluplný. V následujícím textu bych rád čtenáře po stručném seznámení s charakteristikami provedeného výzkumu informoval o vlastních závěrech, které následně porovnávám s vybranými teoretickými koncepty. 2 Výzkumný problém O osobnostních a obecně psychologických charakteristikách kriminálního chování toho bylo již mnoho napsáno (viz např. Koudelková, 1995). Mnohé výzkumy v minulosti užívaly k detekci těchto rysů a vlastností především hromadného sběru dat s následnou aplikací klinicko-psychologických, neurologických či psychiatrických diagnostických metod. Získali jsme tak zevrubný souhrn charakteristik, kterými je „statisticky průměrný delikvent“ vybaven. Na základě toho můžeme říci, že člověk páchající trestnou činnost je obvykle nositelem těch a těch vlastností. Taková zjištění jsou nepochybně přínosná pro další zamyšlení, ale samy o sobě tvoří pouhý popis, neřkuli výčet. Nepřinášejí nám tolik potřebné vysvětlení, proč delikvence vznikla, na co je reakcí, co je jejím smyslem, proč je udržována, atd. Vycházíme-li z předpokladu, že porozumění je klíčem k správným intervencím, nejsme potom schopni zaujmout k delikvenci adekvátní postoj, správně zacílit terapeutický a pedagogický vliv a určit prognózu. Na tuto výzkumnou mezeru poukazuje i O. Matoušek, když hovoří o typických vlastnostech mladistvých delikventů – impulzivitě a nerealistických očekávání do budoucna: „Patrně to u většiny z nich souvisí s jejich méně komplexním vnímáním světa a se specifickou strukturou rozumových schopností.“ (Matoušek, 2003, s. 56) Sousloví „méně komplexní vnímání světa“ je samo o sobě hypotézou. Je vidění světa delikventů ve srovnání s intaktní populací inferiorní? Jaké vlastně doopravdy je? Formulace „specifická struktura rozumových schopností“ vyvolává dokonce ještě více otazníků a přímo si říká o další, podrobnější výzkum. Na jiném místě v textu O. Matoušek píše: „Cestu ke kriminálnímu chování otevírá nedostatek vypěstovaných zábran, slabé rozlišování mezi „dobrem“ a „zlem“, způsob kognitivní reflexe světa, impulzivita a další osobnostní činitelé v úzké součinnosti. Komplexní pohled na interakci těchto složek je požadavek patrně přesahující možnosti současného společenskovědního výzkumu.“ (Matoušek, 2003) Jinými slovy: zdá se, že zatím nejsme schopni uspokojivě vysvětlit, jak jsou spolu jednotlivé složky osobnosti u delikventů významně propojeny do jednoho pochopitelného celku (v diplomové práci jsem tento celek pracovně označoval jako „intencionální profil“, viz abstrakt). Postihnutí tohoto celku se tedy stalo cílem mé práce. Do doby, než tento celek výzkumně zachytíme a alespoň zčásti mu porozumíme, nejsme podle mého názoru schopni ničeho jiného než popisu a výčtu. Popisovaný výzkumný problém bych tedy souhrnně nazval nevysvětlením a nepropojením současných poznatků týkajících se psychologických příčin delikvence. Domnívám se, že značnou část potíží v tomto ohledu vytváří metodologie většiny výzkumů delikvence, která úzce souvisí s filosofií dnešní vědy. Požadavek kvantifikace s sebou přináší potřebu redukce; data jsou převáděna na nějaký společný jmenovatel, aby je bylo možné statisticky zpracovat. Výsledky těchto výzkumů jsou sice poměrně objektivní, ale na druhou stranu se mnohdy zdají banální a dostupné i běžné, laické zkušenosti. Kromě toho nejsou vzájemně spojité, nelze vysvětlit jejich původ, smysl a provázanost. Při užití kvantitativní metodologie je mimo jiné odpověď respondenta buďto redukována na určité společné jmenovatele, nebo je předem vymezena a strukturována examinátorem. Respondent má v takových případech předem stanovený rámec vlastního vyjádření. Jeho úkolem není vysvětlit svojí realitu, ale vybrat si některou z předem připravených možností. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zvolit raději kvalitativní přístup. Věřím, že existující výzkumnou mezeru lze vyplnit díky důslednějšímu idiografickému přístupu. 264
3 Soubor respondentů, metodologie sběru dat a jejich analýza Výzkum jsem se rozhodl realizovat v diagnostickém ústavu pro mládež. Umístěni jsou zde chlapci od 15–18 let. Tento typ zařízení jsem si vybral z několika důvodů. V centru mého zájmu stáli delikventi, kteří nejsou plně poznamenáni dlouhodobějším pobytem v zařízeních, jako je např. výchovný ústav. Zároveň pro mě ale bylo důležité zkoumat delikvenci jako konstantu, nikoli jako náhodu nebo zkusmou akci. Proto jsem se zaměřil na delikventy – recidivisty. Pro svůj výzkum jsem si vybral respondenty, kteří již dostali podmínečný trest a v důsledku další trestné činnosti byli umístěni v diagnostickém ústavu. Při výběru metody sběru dat jsem vybral rozhovor, neboť umožňuje respondentovi odpovídat volně, svým vlastním způsobem a examinátorovi dovoluje prohlubovat reaktivními otázkami dané téma, dokud nemá pocit, že je vyčerpáno. Abych těchto možností co možná nejvíce využil, rozhodl jsem se použít narativní rozhovor s prvky tzv. rozhovoru pomocí návodu (viz Hendl, 2008, s. 174). Úvodní instrukce pro respondenta zněla takto: „Moje práce se týká životního příběhu chovanců v diagnostickém ústavu. Můžeš vlastně vyprávět, o čem chceš, třeba o tom, co ti připadá v tvém životě nejdůležitější. Také můžeš začít, kde chceš.“ Narativní rozhovor mi umožňoval sledovat samostatné směřování respondenta a reagovat sondážními otázkami podle potřeby a s ohledem na situaci. Pokud respondentovi došla řeč, uchyloval jsem se k rozhovoru pomocí návodu (podrobněji viz Hendl, 2008). Při analýze sebraných dat jsem se inspiroval zásadami zakotvené teorie (Strauss, Corbinová, 1999). Jde o typ kvalitativního výzkumu, ve kterém se očekává emergence hypotézy ze samotných dat. Použít přímo zakotvenou teorii nebylo možné, jelikož oblast zájmu byla předem vymezena, stejně jako konkrétní, i když velmi obecné, výzkumné otázky. Příslušný postup analýzy lze ale podle mého názoru bez potíží využít. Učinil jsem tak stejně jako řada dalších výzkumníků přede mnou, neboť postup nabízí možnost přirozeně utvářet teorii za současné maximalizace opory v nasbíraných datech. Přirozeným vyústěním tohoto postupu je sestavení tzv. paradigmatického modelu. Takto získaný paradigmatický model jsem následně označil jako zjišťovaný intencionální profil delikventů. 4 Výsledky analýzy a jejich interpretace V následujícím textu budu představovat jednotlivé kategorie označující jevy, na které jsem při analýze rozhovorů narazil. Také chci ukázat, jak jsou tyto jevy vzájemně propletené a závislé. Jejich vzájemnou integraci jsem provedl podle paradigmatického modelu (viz obrázek na konci kapitoly) v souladu s praxí zakotvené teorie. Než ale začnu vysvětlovat jednotlivé kategorie, chtěl bych čtenáři představit jednodušší variantu jejich integrace, která poslouží k lepší orientaci v textu. Tato varianta uspořádání identifikovaných jevů je s paradigmatickým modelem kompatibilní. Podle Chrze (2007, s. 9) se v narativní analýze snažíme identifikovat životní „témata“ jedince, která vlastně znamenají 1) cíle, které jsou obsahem tužeb subjektu a 2) jednání, kterým se subjekt snaží tyto cíle uskutečňovat. Součástí příběhu podle Brunera (1996, in Chrz, 2007, s. 13) je také potíž, narušení očekávaného. Jednání potom logicky překonává určité překážky, aby dosáhlo vytoužených cílů. V tomto duchu jsem určil egocentrismus jako hlavní téma, kategorii „omezování“ jako potíž a „užívání si“ společně se „zlobením“ jakožto jednání a cíl zároveň. Zmíněná triáda pro mě znamenala základ pro určení pozice subjektu – tak, jak sám sebe respondent nazíral. Egocentrismus je vlastně příběhem o překonávání omezujících vnějších sil (jako např. autoritativně charakterizovaných rodičů, učitelů, policistů, aj.) při snaze o dosažení hédonických cílů. Samo delikventní jednání bylo respondenty vždycky popisováno jako jakási dětská neplecha nebo jen mírně nevhodná forma zábavy a trávení volného času. Paralela s dětským zlobením a uličnictvím se nabízí např. z následujícího tvrzení respondentů: „Koupili jsme si flašku rumu a dělali jsme bordel“. Adrenalinovou verzi hry na schovávanou nám zase může 265
připomínat následující výrok, týkající se sprejerství: „Já nevim… já jsem vždycky bombil a oni třeba zařvali auto, tak jsem se schoval, pak jsem tam naběhl znova a to…“ Z analýzy dat bylo dále patrné, že delikventi svou činnost při vyprávění zbavují jejího mnohdy zásadního morálního aspektu a bagatelizují ji (když o sobě tvrdili, že někdy nepáchali trestnou činnost, říkali, že „byli hodní“, trestné činnosti zase říkali např. „kravinky“, „blbosti“, „lumpárny“, apod.). Specifické zacházení se zdrobnělinami bylo možné najít ve výpovědích každého z respondentů. Nelze se ubránit dojmu, že „špatný“ (v protikladu k výše uvedenému „hodný“) člověk, který dělá „lumpárny“ je vlastně zlobivé dítě. Definice dětské zlobivosti by opravdu mohla znít takto: divokost (příhodně označovaná zdrobnělinami), která není vedena vysloveně zlým úmyslem, ale vede k problémům s autoritami. Myslím si, že pro zlobivost je typická abstrakce od morálního posuzování vlastní činnosti. Zlobící dítě naráží na autority až zpětně, po činu. Když jedná, nemyslí totiž na etický rozměr a o morálním kontextu svých skutků se doví, až když zažije sankci. Trestající autorita je vnímána jako omezení (viz kategorie níže, „omezování“ a „očekávání intervence autority“). Je to intervence zvnějšku, která zatím není dítětem vnitřně přijata a nemůže se tedy jednat o problém „vnitřní“. Fakt, že trestná činnost není respondenty vnímána jako něco principiálně nemorálního a zlého, nýbrž spíše jako dětské zlobení, bylo možné v datech sledovat na mnoha místech. Jeden z respondentů např. pro svou trestnou činnost nepoužívá tolik eufemismy a zdrobněliny, ale otevřeně přiznává, že ho krádeže bavily. Hovoří o „adrenalinu“ a „srandě“. Má prý rád takové vypjaté situace, kdy mu „srdce buší a musí jednat rychle“. Také říká, že s kamarády zažili spoustu legrace, když se např. snažili dostat nějakou velkou věc přes plot. Z těchto důvodů jsem reflexi kriminality z pohledu delikventů nazval „zlobení“. Z mé analýzy dat rovněž vyplynulo, že kategorie „zlobení“ je podmnožinou širší kategorie, kterou jsem označil jako „užívání si“. Touha užívat si se svými kamarády drog a alkoholu byla light-motivem každého rozhovoru. Příklad, který hovoří za všechny, najdeme v rozhovoru s respondentem, který svoje krádeže opodstatňuje touhou opatřit si prostředky na drogy a alkohol pro sebe a pro své kamarády. Jeden z jeho kumpánů měl navíc k dispozici jakousi kůlnu, která jim sloužila jako útočiště pro bezbřehou konzumaci alkoholu a kouření marihuany (ačkoli to respondent v rozhovoru nezmiňuje, byl také uživatelem pervitinu). „Třeba když jsme byli v tý kůlně například, tak já jsem třeba tam byl večer, ráno jsem měl jít domů, a byl jsem tam třeba celej den, protože mě to s těma lidma bavilo, a třeba ráno jsem se vzbudil a třeba jsme pili dál…“ Pro „užívání si“ bylo typické, že se nepříjemné následky odkládaly do budoucnosti, nebo se o nich vůbec nepřemýšlelo (kategorie „neřešení“, viz níže). Trestná činnost byla buď popisována jako nutnost k získání financí na drogy a alkohol, nebo byla také předmětem „užívání si“ a šlo o „zlobení“. Většinou splňovala obě funkce zároveň, jen občas se objevovala pouze jako nepříjemná nutnost. Užívání si i zlobení jsou zastřešeny pojmem „egocentrismus“. Egocentrismus je dle výsledků výzkumu vlastně nejobecnějším definujícím rysem intencionality zkoumaných delikventů. Jde o utilitární pohled na svět, ve kterém jsou jevy okolo nahlíženy výhradně prizmatem osobního krátkodobého prospěchu, příp. rizika vzniku problémů. Věci jakoby „neexistovaly samy o sobě a pro sebe“, pouze pro delikventa. Věci jsou v rámci egocentrismu zbavovány svých vztahů k věcem jiným a tím jsou zkreslovány osobními obsahy, protože jsou přivlastňovány. Věci jsou také zbavovány svých souvislosti s jinými motivy respondenta, než s egocentrismem. Toto opomíjení hlubších aspektů reality (ve službě egocentrismu jakožto jediného měřítka) jsem nazval „neřešením“. Kategorie „neřešení“ se ve výpovědích respondentů objevovala buď doslovně („nad tím jsem prostě tehdy nepřemýšlel“), nebo náznakem – a to vždycky, když se respondent musel vyrovnat s nějakou překážkou, např. s morálním hodnocením plánovaného činu, empatií s poškozenými nebo např. očekáváním negativních důsledků v budoucnosti. Lítost (vina, stud, strach z důsledků, apod.) se vždycky 266
dostavila až po samotném činu, nikdy mu nepředcházela nebo neprovázela jeho průběh. Proto chápu neřešení jako podmínku, za které se může egocentrismus prostřednictvím „užívání si“ a „zlobení“ (tedy delikventního jednání) plně realizovat. Neřešení bychom mohli v podstatě chápat jako vytěsnění těch aspektů reality a svých motivů či pocitů, které přímo nesouvisejí s egocentrismem a mohly by mu teoreticky překážet. Kategorii neřešení můžeme v datech nalézt na mnoha místech. Asi nejvíc ilustrativní jsou dvě následující věty: „Takže měli oba podmínku a já samozřejmě taky, že jo. A přitom věděli jsme to, že tu podmínku máme a nevim, proč jsme do toho šli, asi jsme čekali, že se na to nepřijde no.“ Pro neřešení je ve výpovědích jiného respondenta příznačné užívání slova „prostě“. Jakoby všechno vnímané bylo očišťováno od kontextu, který nemá co dělat s „egocentrismem“ a „užíváním si“. Když jeden respondent mluví o rozhovorech se svým otcem, který se ho snažil odradit od několikadenních drogových flámů mimo město, sděluje, že většinou jen mávl rukou a řekl: „Cóó jakó, ježišmarja tak se to prostě vyřeší pak né prostě, čáááuu jako!“ Ten samý respondent také ukradl herní konzoli svému mladšímu bratrovi, aby ji prodal a získal tak peníze na pervitin. Líto mu to přišlo až později, když byl již v diagnostickém ústavu. Když jsem se zase jiného respondenta ptal, jestli se nebáli, že je dopadnou nebo necítili výčitky svědomí, odpověděl mi: „My jsme nad tím nepřemýšleli, jako vy“. Vraťme se ale k egocentrismu. Kategorie „užívání si“ a „zlobení“ poukazují na jeho hédonickou stránku. Egocentrismus však vypovídá nejen o hédonismu, nýbrž i o obecném prospěchářství a oportunismu. Např. jeden z respondentů hned na začátku rozhovoru říká, že by se k trestné činnosti po propuštění nevrátil, protože je to špatné. Když jsem jej vyzval, aby vysvětlil, proč je to špatné, začal jmenovat negativní důsledky, které to mělo pro jeho život. Řekl, že musel ukradený notebook zaplatit, i když z jeho prodeje sám utržil minimální částku, že má nyní podmínku a kdyby cokoli znovu provedl (což značí, že s tím reálně počítá), šel by rovnou do vězení, dohlíží na něj sociální pracovník, musí být zavřený v ústavu, nemůže kouřit tolik cigaret denně, kolik by chtěl, atd. Když říkal, že je trestná činnost „špatná“, myslel jsem, že se jedná o morální kategorii. Proto mě dodatečné utilitární vysvětlení překvapilo. Velice zajímavé bylo jeho konstatování, že celý jeho život je špatný. Když to měl vysvětlit, řekl: „Všechno je to špatný, že jo, takže já to beru do jednoho pytle, není co dobrý nebo co špatný, ale asi ty graffiti bylo jako nejlepší, nikdo mě nechytil“. Na této větě vidíme, že špatnost (jako i na několika dalších místech v rozhovoru) je odvozena od negativních důsledků, nikoli od morální povahy samotné činnosti. To, co je dobré, je to, co není sankcionováno – graffiti bylo nejlepší, protože ho nikdo nechytil a nepotrestal. Na tomto souvětí je ale pozoruhodné i to, že v tomto „jednom pytli špatnosti“ by mohlo existovat i jiné, morální rozhodování – není co dobré, nebo co špatné, ale všechno je to špatné. Delikvent tedy možná uvažuje i o rovině dobré a špatné, kterou ale nebere příliš v potaz. Možná spíše tuší, že s ní nějakým způsobem operuje společnost. Jeho vlastní koncept špatnosti stojí spíše v protikladu ke slovu „hodný“, které v rozhovoru mnohokrát použil. Hodný u něj znamená, že někdo vychází se společností, chová se v souladu s jejími normami. V této souvislosti nemohu uvést nabízející se paralelu s Kohlbergovým „hodným chlapcem“, jehož přizpůsobení se společnosti je spíše povrchní, snažící se pouze vyrovnat určité dominující normě, nikoli vlastnímu morálnímu úsudku. Špatný je naopak ten, kdo má se společností „problémy“, tj. zmíněné negativní důsledky. Delikvent např. charakterizuje své kumpány slovy: „Takoví, jako já, špatní – brali drogy, kradli, neposlouchali doma“. Také říká, že svůj život „špatně začal“, protože má spoustu problémů (opět jmenuje celý seznam negativních důsledků své trestné činnosti). Kategorie „egocentrismus“ tedy znamená reflexi světa především s ohledem na překážky nebo možnosti k „užívání si“ jakožto konečnému cíli prakticky veškerého snažení. Kategorie „zlobení“ a „užívání si“ jsou potom reálné, takřka hmatatelné projevy egocentrismu. Kategorií, která dobře ilustruje významnou úlohu egocentrismu v myšlení a vnímání delikventů, je tzv. ambivalence. Při analýze jsem zaregistroval, že respondenti své kamarády 267
a příbuzné mnohdy hodnotí ambivalentně. V jenom případě je chválí, protože kamarádi či příbuzní jim pomohli a pomáhají, v druhém případě je zase kritizují a zatracují, protože mají pocit, že je v něčem zradili nebo jim jinak ukřivdili. Postupně jsem docházel k závěru, že měřítkem, zda bude objekt hodnocení vyzdvižen či zatracen, je vlastní prospěch, resp. ochota a schopnost hodnocené osoby pomoci respondentovi s jeho „užíváním si“. Kategorie „ambivalence“ se tedy ukázala jako projev egocentrismu. Z dat dále vyplynulo, že vztahy, které respondenti navazují s druhými lidmi, jsou tímto kalkulem charakteristické – ať už jde o celou delikventní skupinu, která svým členům umožňuje efektivněji páchat trestnou činnost a divoce utrácet získané finanční prostředky, tak o vztahy s rodinnými příslušníky, kteří se za respondenty jednou postaví (např. se přimluví ve škole či u soudu) a jindy tvoří překážku v nevázaném „užívání si“, když se jim snaží nastavit nějaké hranice. Ambivalentní postoj k vlastní trestné činnosti je znatelný např. v následujícím souvětí: „Jo no… takovej je život, vlastně dá se říct s tim perníkem, že to je asi ten můj životní příběh, protože já jsem nic horšího nezažil a nic podobnýho taky ne no… akorát člověk na to potřeboval peníze, ty peníze už mu rodiče nedali, tak musel krást doma, já jsem kradl doma, kamarád kradl doma, takže oba potom doma problémy, který jsme neřešili no…“ Klíčové je použití slova „akorát“, které se staví do protikladu k sousloví „nic horšího“. Jak může být něco nejhorší, a zároveň na to „akorát“ (bohužel) potřebujeme spoustu peněz? Mám za to, že pozice „nic horšího“ se týká přítomného prožívání respondenta, jelikož nyní pociťuje nevýhody plynoucí z tehdejšího užívání si. Pozoruhodné je také užití slova „musel“. Užívání si vyplývající z egocentrismu je obecně respondenty popisováno jako něco nutkavého a neodkladného (kategorie „fatalismus“, viz níže). Egocentrismus tedy v očích respondentů působí s nevyhnutelnou nutností, zakrývá veškeré jiné možnosti, paralyzuje tak svobodnou vůli a zdánlivě tak zbavuje „zlobení“ a „užívání si“ etického rozměru. Kategorii ambivalenci můžeme v rozhovoru s jiným respondentem najít např. v jeho charakteristice vztahu se svou matkou. Dle vlastních slov se respondent doma obecně nerad zdržoval a své matce se nesvěřoval – ba jí dokonce dle vlastních slov většinu záležitostí zatajoval. Jednou dokonce řekl, že doma nezůstával, protože bydlel „jen s mámou“. Na jiném místě říká, že se s „mámou většinou nikdy nebavil“. Ke konci rozhovoru ale řekl: „Mámu tu mam hodně rád, protože toho pro mě teď udělala hodně, předtim jsem se k ní hodně špatně choval, že jsem od ní utekl, nebo byl jsem na útěku, dělal jsem tu trestnou činnost a vlastně… ona je jediná, která se o mě teďka snaží bojovat jakoby, to bych jí chtěl vrátit.“ Dalo by se tedy říci, že matka mu byla „dobrá“ jen v případě, že za něj bojovala, když to všichni ostatní vzdali. Jeho přízeň k ní se zdá být situační („mám jí rád, protože toho pro mě hodně udělala“) a svým způsobem jaksi tržní, reciproční (respondent říká, že „by jí to chtěl vrátit“). Tato „situační láska“ je typickou formou vztahu i pro další respondenty. Přepínání z modu dobrý-špatný považuji právě za projev „ambivalence“. I ve výpovědích o kamarádech v delikventních skupinách se objevuje toto polarizování a střídání protikladného hodnocení – podle toho, zda kamarádi zrovna usnadňují „užíváni si“ respondentů, nebo jsou v něm naopak překážkou. Základem kategorie „ambivalence“ je tedy evidentně samotný egocentrismus. Matka respondenta, o které jsem se výše zmiňoval, je jím hodnocena situačně a utilitárně. Podobně je tomu i s postojem k členům delikventních skupin. Ilustrativní příklad nalezneme v jednom z rozhovorů např. v potřebě sdílení problémů a společném „užívání si“ – respondentova odpověď na otázku, proč si našel právě takové kamarády, zněla: „chtěl jsem hlavně zažívat ty stavy s nima“. Na jiném místě zase říká: „Bavili jsme se hlavně o problémech doma s rodiči.“ U jiného rozhovoru jsem ani nepostřehl, že respondent již nehovoří o první delikventní partě, ale popisuje zážitky s docela jinou skupinou. Když jsem začal mít pocit, že se při vyprávění zmiňuje o jiných lidech, zeptal jsem se ho na to. Respondent odpověděl: „Tady v Praze jsem měl jednu partu, což jsem s ní přebýval většinu svýho času, nás bylo asi třicet.“ Nejen z této výpovědi, ale i z řady jiných jsem opět přemýšlel o delikventní skupině jako o nástroji 268
k efektivnějšímu „užívání si“. Pro tento názor hovoří i to, že člověk, kterého jeden z respondentů definoval jako nejlepšího přítele, nebyl členem skupiny. S tímto fenoménem jsem se setkal i v ostatních rozhovorech s výjimkou prvního, kde se respondent se svou skupinou plně identifikoval. Pozoruhodné také je, že někteří respondenti před ostatními členy skupiny určité trestné činy tají. Hovoří o „soukromém životě“ a o tom, že „ostatní před nimi také mají tajemství, tak proč by ho nemohli mít oni“. Sama existence kategorie „tajení“ dokládá, že důvěra mezi členy není absolutní a poukazuje na utilitární povahu tohoto uskupení. Tyto příklady ukazují, jak mohou být vztahy delikventů postaveny čistě na egocentrismu. V jakém okamžiku můžeme potom hovořit o ambivalenci? Pokud ve skupině ohledně „užívání si“ a „zlobení“ všechno klape, bývají členové delikventní skupiny obvykle idealizováni. Pro prvního respondenta bylo důležité několikrát zdůraznit, že by ho kamarádi „nepodrazili“. On sám se jako jediný ze všech respondentů se zradou opravdu nesetkal. Ostatní respondenti takové štěstí neměli. Jeden z nich uvádí, že měl stejný dojem, dokud k takovému „podrazu“ reálně nedošlo. Toto prozření nastalo směrem k celé partě: „Nejdřív jsou všichni hrozný kamarádi a tak ale potom začnou bejt hrozný svině“. Pozoruhodné je, že respondent řekl „jsou kamarádi“ a „začnou bejt svině“, nikoli „tváří se jako kamarádi“ a „ve skutečnosti jsou to svině“. Taková výpověď jakoby nerespektovala kontinuitu osobnostních charakteristik lidských bytostí – zdá se, že v očích respondenta jsou lidé jednou takoví a podruhé jiní. Dalo by se spekulovat o specifickém deficitu sociální kognice a percepce v této oblasti. Respondent zřejmě pomíjí vlastnosti a vnitřní pohnutky ostatních lidí. Možná usuzuje pouze podle činů a reálií, podle vnějších, viditelných měřítek. Čeká, až se něco přihodí, do té doby je všechno v pořádku (že by opět „neřešení“, ale tentokrát v sociální rovině?). Rozčarování posléze nastalo i u nejlepšího kamaráda, se kterým respondent trávil většinu času. „No to je jako vnímání těch kamarádů, já jsem ho předtim považoval za kamaráda, ale teďkon prostě mi došlo, že to nebyl kamarád, on to byl pro mě prostě jenom jako že dealer nebo, něco v tom smyslu.“ Na začátku rozhovoru ale respondent popisuje dotyčného jako přítele. Jednou dokonce zdůrazňuje, že dotyčný se pomátl a všude teď vykládá, že je jeho bratr. Přitom si pobaveně ťuká na čelo. Na jedné straně o něm tedy hovoří jako o příteli, potom jako o legračním bláznovi, který by se snad ani nedopustil vědomě něčeho zlého a nakonec ho popisuje jako podvodníka a oportunistu. Myslím, že jde opět o „ambivalenci“. Něčí osobnost je respondentem hodnocena z různých, vzájemně protikladných úhlů. Důležitost těchto úhlů pohledu je tímto relativizována, jakoby nezáleželo na tom, zda je kamarád šašek, prospěchář či důvěrník. Zvláštní je i délka, po jakou vztah nerušeně trval bez větších konfliktů. Jak mohl respondent s tímto chlapcem kamarádit celý rok, aniž by si uvědomil, že si ho druhý vydržuje jen kvůli penězům a drogám? Jeho neuvěřitelnou naivitu dokresluje i fakt, že si sám vzal peníze na dluh, aby je mohl tomuto kamarádovi půjčit na drogy. Sám se potom dostal do prekérní situace, kdy mu bylo dokonce vyhrožováno smrtí. Jak si tuto naivitu a zároveň ambivalenci vysvětlit? Domnívám se, že „dobrý vztah“ pro delikventy znamená, že míra problémů ještě podle jejich úsudku nepřesáhla úroveň výhod („užívání si“), které spolupráce s daným člověkem poskytuje. Dobrý vztah je tedy definován především nepřítomností problémů (viz komentář jednoho delikventa o vztahu se svými nevlastními sestrami: „S těma mam dobrý vztahy… tam bych problémy neviděl“.), nebo facilitace „užívání si“ a realizace egocentrismu obecně (otec jako „dojná kráva“ pro domácí krádeže, matka se svým režimem, který chrání před narůstáním problémů, atd.). Jako příklad utilitárních vztahů v rámci skupiny mladistvých delikventů uvedu úryvek z rozhovoru s jedním respondentem. Zeptal jsem se ho, jak se vlastně po přestěhování do nového města seznámil se svou delikventní partou: „To nebylo jako přesně ze školy třeba, tam prostě z toho okresu, já nevim, tak prostě skupinky lidí, někde třeba nadávali a to, tak jako…“ Scházet se dodatečně s lidmi „z okresu“, (zvlášť, pokud se tam respondent nově přistěhoval a nemohl tedy navázat na předchozí kontakty), vyžaduje poměrně hodně volného času a také 269
určité ignorování kontaktů ze školy. Přemýšlel jsem, proč respondent ignoroval snadnou možnost navazování známostí ve školním prostředí a dal si tu práci, aby si našel úplně nové přátele v pro něj dosud neznámém prostředí. Paradoxní je, že respondent nedokázal proces nalezení nových přátel uspokojivě popsat. Řekl, že si je prostě „nějak našel“. Ve výše zmíněné citaci uvádí, že šlo o skupinky lidí, kteří třeba „někde nadávali“. Z takové formulace nelze vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry, můžeme se ale domnívat, že proces seznámení se s danou skupinou 1) není plně reflektován, 2) souvisí se „zlobením“ („někde nadávali“). To, co respondenta s novou skupinou spojovalo, bylo evidentně právě ono nadávání, přičemž není jasné, o co přesně šlo. Možná, že už to neví ani sám respondent, prostě někde na něco / někomu nadávali. Bezpředmětný charakter takové činnosti stejně jako její účel (pro ni samotnou) napovídá o blízkosti ke kategorii „zlobení“. Pro výpovědi respondentů je dále typický všudypřítomný pocit omezování a snaha vyhnout se mu. Kategorii „omezování“ považuji v celém modelu egocentrismu za jednu z nejvýznamnějších kategorií, neboť v podstatě vysvětluje smysl celého egocentrismu. Respondenti se ve svém životě neustále cítili něčím a někým omezováni. Podstata kategorie „omezování“ nespočívá ani tak v tom, že by respondentům subjektivně ostatní lidé škodili a ubližovali. Její podstatou je výhradně překážení v realizaci vlastního egocentrismu, tedy „užívání si“. Ostatní lidé (stejně jako společenské instituce a ostatně i celkové životní události a etapy) byly hodnoceny jen ve vztahu k egocentrismu – buď usnadňují jeho průběh, a tím pádem jsou dobré, nebo mu v jeho rozvoji brání a tudíž jsou špatné a zavrženíhodné. O této polarizaci vypovídá kategorie „ambivalence“ (viz výše). „Užívání si“ bylo respondenty vysvětlováno jako způsob relaxace od omezování nebo jako chvíle neomezené svobody a volnosti. Jeden respondent to vyjádřil takto: „Nevim… jsem chtěl prostě mít ten pocit, nebo ne pocit… volnosti, nebo jak to vysvětlit… nechtěl jsem tim nic dosáhnout, nebo získat, jenom jsem si chtěl užívat s klukama mládí, srandy užívat a tak a nikdy mě nenapadlo, že to dojde až k trestný činnosti.“ Omezování autoritami je obvykle popisováno jako zužování osobní svobody a volnosti, jde o „překážení egocentrismu“: „Tak babička se snažila, co to šlo a taky tim jsme měli menší tu… volnost a čim jsem byl starší, chtěl jsem větší volnost, víc toho dělat, ale ona měla strach, tak nás nechtěla nějak… dát tu větší volnost, tak jsem si jí začal dělat sám no a ta tráva mi v tom hodně pomohla a i ne no…“ Ambivalence na konci tohoto výroku svědčí o dvojitém posuzování marihuany, 1) trává pomáhá, protože usnadňuje „užívání si“, 2) podruhé nepomáhá, protože přitahuje problémy. Obě hlediska vycházejí z logiky kalkulu výhod a nevýhod, tedy z egocentrismu. Z analýzy dále vyplynulo, že mezi nejčastější témata rozhovorů v rámci delikventních skupin patřilo sdílení problémů a odporu k omezování. Jeden z respondentů popsal ideál člověka, se kterým by se chtěl přátelit, takto: „Měl by být takovej… odvážnej… třeba že… rodiče ho třeba vůbec nehlídaj například… řekne rodičům „já jdu ven“, přijde domů, nají se a jde ven… třeba ten 17tiletej kámoš nespí doma…“. Jiný z respondentů vyrůstal s údajně autoritativní matkou a jejím přítelem, který byl podle všeho cholerik. Říká, že měl doma tvrdý režim a že musel hodně pracovat. Respondent explicitně řekl, že si připadal „omezovaný“ a že by chtěl víc času na kamarády a zábavu. Jinde zase mluví o „nevolnosti“: Když mluvil o domnělé příčině své delikvence, řekl: „No já mam… mam docela přísnou mámu a musel jsem na baráku dělat, žejo, když jsme se tam přistěhovali, protože bylo spoustu práce na baráku… já si myslim, že je to hlavně ta práce a ta nevolnost, že jsem byl furt zavřenej doma…“. Z výše uvedeného výroku respondenta můžeme usuzovat, že pocit restrikce je příčinou inklinace k delikventnímu chování. Respondent se doma cítil omezován povinnostmi, tak chtěl využít příležitosti a „užít si“, dokud to jde a jak jen bude moci. O egocentrismu bychom mohli obecně uvažovat jako o reakci na silné pocity omezování. Tuto hypotézu podporuje více momentů v rozhovorech s respondenty. Jeden z nich na otázku, proč v životě potřebuje tolik adrenalinu, drog a alkoholu, odpověděl: „Třeba jestli to není tim, že… když se zhulim, tak to zruší všechny moje problémy…“. Když jsem se ho ale zeptal, jaké 270
problémy má na mysli, začal hovořit výhradně o současných potížích a restrikcích plynoucím z jeho zadržení. Většině „užívání si“ se ovšem věnoval už v minulosti. Tehdy zřejmě tedy šlo o jiné problémy. Respondent jakoby nerozlišoval problémy a starosti v určitém životním období. Jakoby se nepouštěl do žádné hlubší sebereflexe nebo o reflexi svého já v minulosti. Zdálo se, že ve vyprávění prostě rozlišuje jen problémy („omezování“) a žádoucí momenty („užívání si“). Budeme-li v případě výše citovaného respondenta uvažovat o kouření marihuany a delikvenci jako o subjektivně zvoleném způsobu adaptace na tvrdé životní podmínky, „omezování“ ze strany matky zamezovalo i tomuto způsobu odreagování: „Jo… jako to je samozřejmost, ale že mi zakazovala hulení a v tu dobu, co jsem to hulil, mi to vadilo… a tim pádem, jak jsem hulil, tak se to stupňovalo, ta práce a tak, začalo mi to víc vadit…“ Pokud je „užívání si“ reakcí na „omezování“ – a autorita omezuje i tuto adaptační strategii – vytváří se tak zřejmě začarovaný kruh dalšího a dalšího užívání (a následně delikvence), které je nutné před autoritou tajit, ne-li přímo z domova utíkat. A pokud se s autoritami obecně nedá dohodnout, následná rezignace na dialog v podstatě znamená vítězství „neřešení“ důsledků obecně v životě delikventů. Tím pádem je „neřešena“ i budoucnost, morálka a spoustu dalších věcí, které se tak v mysli delikventa postupně redukují na prosté „omezování“ na cestě k egocentrismu. Každá sankce je vysvětlena jako další „omezování“ a vede k ještě intenzivnějšímu hledání nových, více rafinovaných forem „užívání si“. Tento kruh beznadějného počínání a postupného odvracení se od světa v jeho komplexitě jsem nazval začarovaným kruhem egocentrismu – neboť delikvent je v něm lapen jako v pasti. Respondenti v rozhovorech dále uváděli, že se chtějí zlepšit a do budoucna se trestné činnosti vyhnout. Jejich motivací podle mé analýzy bylo vyhnutí se dalšímu omezování a problémům, které staví meze jejich egocentrismu a realizace „užívání si“ nějakým společensky přijatelným způsobem. Není nutno dodávat, že tyto vize do budoucna byly značně naivní a utopické, neboť nerespektovaly komplexitu světa. Tuto kategorii jsem označil jako „naivní plánování“, neboť nešlo o realistické plány, ale pouze o projekci „užívání si“ do budoucna s ohledem na respektování společenských norem. Odpověď jednoho respondenta na otázku po životním cíli zněla takto: „Jako co bych chtěl dokázat? Tak barák, určitě pěknou motorku, pěknou ženskou a sen co bych chtěl si splnit, bych chtěl jednou jet ve formuli, na nějaký dráze si zajezdit.“ To, co by chtěl respondent v životě dokázat, je v zásadě čistě hédonická záležitost. Cíl neobsahuje formulaci nějaké sociálně uznávané role ani profese, zlepšení se v nějaké dovednosti, realizaci koníčků, atd. Dosažení kýžených hodnot mimo kontext společenského zařazení a úspěchu vyznívá samozřejmě naivně a nerealisticky. Jiný respondent zase mluví o budoucnosti takto: „No tak jako že ono to půjde ten stereotyp, že třeba přijdu z práce, najim se a prostě nepůjdu spát a půjdu ven a budu venku třeba do jedenácti, mě je to jedno, že se potom nevyspim, ale užiju si aspoň trošku ten den.“ Na tomto příkladě vidíme, že „neřešení“ slouží kategorii „užívání si“, které je pro respondenta zcela zásadní. „Neřešení“ (např. toho, že respondent půjde ráno nevyspalý do práce) potvrzuje koncept egocentrismu. Slova „užít si aspoň trošku“ stojí v protikladu k nudnému stereotypu. Pracovat „jako robot“ (jak tento respondent v rozhovoru několikrát poznamenal) poukazuje na pocit „omezování“, kterému se chce respondent nějak vyhnout, nebo ho alespoň „užíváním si“ kompenzovat. Egocentrismus se tak opět jeví jako adaptační strategie na subjektivně neúnosné „omezování“. Ještě také nutno podotknout, že plánování ani nemůže být komplexní, neboť samotný egocentrismus se svým „neřešením“ zamezuje delikventům vidět svět ve více kontextech a nuancích. „Užívat si“ je možné jen v přítomnosti a proto je i „naivní plánování“ buďto naprosto naivní, protože se propracovanější představou budoucnosti ani nezabývá, nebo je jednoduše krátkodobé, jak můžeme např. vidět v následujícím komentáři jednoho respondenta: „Já prostě jenom přemejšlim jak mít bydlení, jak tu práci a jak bejt spokojenej teďko no. (…) No, tak právě že to co bude po začátku, tak to zase už budu vědět, až bude ten začátek, že jo… to pak uvidim, jaký pak budou možnos271
ti, teď prostě akorát mam nějakej cíl a až toho cíle dosáhnu, tak až potom si teprve dám další no.“ Respondent samozřejmě nevěděl, jakou práci by chtěl dělat, pouze se odkazoval na „tu práci“ a „bydlení“ jako základ pro další možné plánování. Jiný respondent zase přemýšlel, že se po propuštění zbaví závislosti na pervitinu, protože „stojí spoustu peněz“ a bude užívat jen marihuanu. Nikdo z nich nepřemýšlel, jak změnit svůj život, pouze se snažil najít způsob, jak si dále „užívat“, aniž by došlo ke kolizi se společností. Jiný respondent zase obdivuje svého známého, který je „jako on“, akorát je „takovej tajnej“. Měl tím na mysli, že známý se úspěšně vyhýbá problémům a sankcím. Na jiném místě v rozhovoru přiznal, že známý je pro něj vzorem. Jak vyplývá z předchozí analýzy kategorie „neřešení“, pro egocentrismus je typické neuvědomování si, že je i něco jiného, než egocentrismus sám – že je tu také někdo „ne-jen egocentrický“, kdo egocentrismus prožívá, potažmo si jej volí (tedy sám respondent se svými motivy a rozhodnutími). Egocentrismus se respondentům jakoby „děje“. Snaží se mu zamezit (např. jeden z respondentů se přestěhoval do jiného města a našel si nové kamarády), ale tento temný společník si je znovu najde. Typické jsou rovněž formulace jako „pak se to stupňovalo“, „spadl jsem do toho znova“ aj. Pocit bezmocnosti respondentů proti tomuto osudovému údělu se zračil i v přemýšlení o minulosti. Velice časté byly tzv. časové spekulace. Tímto souslovím jsem označil přemýšlení o tom, jak některé události v minulosti ovlivnily současný životní stav, a jak by se bývaly mohly přihodit jinak, čímž by se současnost také změnila. Respondenti tak vyjadřují názor, že směřování svého života nerozhodují oni sami, ale náhodné události, které se jim přihodily. I vlastní „užívání si“ (tedy egocentrismus) v minulosti je nahlíženo jako událost, nikoli jako volní akt. Pro delikventa tedy není jeho egocentrismus výsledkem záměrné a svobodné volby. Tento deficit pocitu autorství jsem označil jako „fatalismus“. Pro ilustraci „časové spekulace“ a v ní obsaženého „fatalismu“ poslouží příklad z rozhovoru s respondentem, který vypráví o přepadení benzínové čerpací stanice: „Prázdniny proběhly úplně v pořádku, nevim co se stalo, že jsem to udělal, stalo se to na konci prázdnin, kdyby bejvaly ty prázdniny o týden kratší, tak všechno v pořádku, teď jsem mohl bejt doma, ve škole, prostě všechno v pořádku…“ Přepadení se tedy prostě stalo a respondent sám je zřejmě nemohl ovlivnit – mohl se jen modlit, že třeba prázdniny skončí dřív, nebo čekat na jiné „deus ex machina“. Současnost je v „časové spekulaci“ rovněž hodnocena podle egocentrismu – ve spekulaci respondent zvažuje, zda by přítomnost mohla být příjemnější nebo nepříjemnější, kdyby minulost byla jiná. Egocentrismus sám tedy způsobuje, že svůj život není posuzován z hlediska různých motivů, které vedou k různým rozhodnutím (a tím pádem k přejímání odpovědnosti za svůj osud), ale je vnímán pouze z hlediska „užívání si“, tedy egocentrismu, jakožto jediného dominujícího motivu, který je navíc sám externalizován a absolutizován. Dominance tohoto motivu a neschopnost vnímat motivy ostatní vede k přehlédnutí různých variant rozhodování a tedy k zúžení pocitu svobodné volby. Egocentrismus je tedy nevyhnutelně svázán s fatalismem. Pokud svět vnímáme jenom hédonisticky a všechno, co tomuto cíli neslouží, chápeme čistě jako omezující síly, přestáváme být svobodnými bytostmi schopnými rozhodování. Jako příklad fatalistického vnímání poslouží např. následující výňatek z rozhovoru s jedním respondentem: „Ale něco mě furt táhne do těch problémů… nevim… jako ty drogy určitě, ta parta, i když jsem se snažil s tou partou nebejt, tak jsem furt hulil, bral pervitin a tak a snažil jsem se bejt doma s rodinou a tak, tak jsem hulil doma, dával si to doma.“ Kromě bezmoci proti „onomu“ (svému egocentrismu) si lze povšimnout i toho, že respondent se oddával užívání drog doma, bez kamarádů. Opět se tedy potvrzuje, že egocentrismus zřejmě není nic přejatého od delikventní skupiny. Naopak, delikventi si jej do skupiny přinášejí a vzájemně si v jeho realizaci pomáhají. Bezmoc vůči potřebě „užívat si“ můžeme najít i v mnoha jiných výpovědích, např. z formulace „nebo možná kdybych nepřestal hrát ten fotbal, tak bych neměl tolik času na ty kraviny a ty ostatní věci“. Když jsem se jednoho respondenta např. zeptal, jestli by 272
trestnou činnost dále provozoval, kdyby mu nehrozil žádný postih, odpověděl, že si musí „dávat majzla“, ale že to s jeho partou asi nepůjde. Na jednom místě zde vidíme jak „naivní plánování“, tak „fatalismus“. Poslední důležitou kategorií bylo tzv. očekávání intervence autority. Tato kategorie vyjadřuje často opakovanou potřebu respondentů po vedení. Respondenti žádali, aby někdo jiný převzal odpovědnost za jejich život. Mnohdy by souhlasili s plněním povinností, pokud by je někdo přinutil. Stejně podivuhodným způsobem přijímali své tresty, v kombinaci s užíváním „časových spekulací“ a fatalistickými výroky („stejně to tak muselo dopadnout“, „jsem už takovej“, „je to genech“ aj.). Jsem přesvědčen, že toto očekávání je spojeno s potřebou regulovat svůj život. Toho ale respondenti nejsou - kvůli egocentrickému deficitu v sebereflexi a tedy možnosti rozhodování - schopni. Proto očekávají, že někdo jiný bude vědět, co je pro ně dobré. Myslím, že předpokládají, že někdo jiný nahradí a zastoupí jejich „ne-egocentristické já“, tedy taková já, které se skládá i z jiných motivů, než z egocentrismu a tím pádem vede ke smysluplnému rozhodování a řízení života. Jeden respondent v rozhovoru popisuje příhodu, kterou zažil v metru. V momentě, kdy ryli ostrými předměty na okno tzv. tegy (podpisy) je jedna z cestujících označila za vandaly a vyzvala je, aby toho nechali. Členové delikventní skupiny na to reagovali urážkami a drzými připomínkami. Respondent v rozhovoru říká, že tam bylo „hodně chlapů, třeba i dospělých, a nikdo se jí nezastal. (…) Divil jsem se, že nám jí nikdo neplesknul“. Když jsem se ho zeptal, jestli by to na jejich místě udělal, odpověděl: „Nevím, to se nedá říct z tohohle úhlu… ale kdybych byl celej život hodnej, tak asi jo“. Respondent tedy stejně, jako dítě, očekává zásah ze strany „dospělých chlapů“, autorit, když zlobí a je drzý. Použití sousloví „z tohohle úhlu pohledu“ můžeme vnímat v protikladu ke slovu „hodný“, ale také k „dospělým chlapům“. Jeho úhel pohledu by byl tedy špatný (ve smyslu zlobivý) a dětský. Zároveň je jasné, že úhel pohledu, ze kterého byly vedeny výčitky k jeho (jejich) chování, není jeho vlastní – respondent tedy ještě není vychován; nejde o vnitřní hranici, ale vnější. V tomto smyslu jde opět o „zlobení“. V pozdějších rozhovorech s některými dalšími delikventy jsem rovněž identifikoval toto očekávání nastavení hranic zvnějšku. Tito delikventi zřejmě stejně jako malé děti zkoušejí, co jim projde a co už nikoli. Mnohdy se diví, proč po určitém chování nepřišla sankce ze strany starších autorit, které reprezentují společenský systém. Někdy respondenti dokonce neskrývali svůj vděk za intervenci autorit, protože tušili, že to je možná jediný způsob, jak přetnout začarovaný kruh egocentrismu: „Prostě abych zažil ten režim normálního života, že prostě ráno se vstane, jsou ty povinnosti, pak se jde do práce nebo do školy, což já jsem neměl, protože já jsem na to jakoby kašlal, takže tim, že jsem v těch ústavech, tak mám možnost to všechno pochopit, zažít se do toho, v klidu si to všechno promyslet, snažit se to nějak zastavit no, ty problémy…“ Následující příklad dokládá, že egocentrismus se v podstatě bez regulace zvenčí neobejde. Respondent, kterého hodlám citovat, je v rámci „užívání si“ prakticky výhradně zaměřen na přítomnost, jakoby se řídil zásadou „lepší vrabec v hrsti než husa na střeše“. Asi nejvíce ilustrativní je následující konstatování, ve kterém respondent srovnává bydlení u matky a u otce, kteří byli rozvedeni a žili odděleně: „Máma mě nutila třeba mít každej den uklizenej pokoj, připravovat se do školy a tak. Táta mi řekl akorát třeba udělej prvák a to bylo všechno, dál se nějak nestaral a tim pádem já jsem vlastně měl volnou ruku, odpoledne jsem lítal venku místo toho, abych se učil a tak.“ Otec se evidentně nestaral, protože čekal, že se bude starat sám respondent. O této neschopnosti dostatečné seberegulace jsem už psal výše, tento deficit je charakteristický očekáváním, že to „za mě někdo udělá“, nebo že „mě někdo přinutí“ („očekávání intervence autority“). Pokud je ale tato abstraktní instrukce „udělej prvák“ svěřena bezezbytku respondentovi, není schopen odolat pokušení „užívat si“ hned teď. Kvůli svému egocentrismu vlastně „neřeší“ (viz výše) některé důležité věci. V tomto ohledu respondent dále srovnává „volnou ruku“ svého otce a „režim“, který měl u své matky. Retrospektivně hodnotí matčin režim jako jednoznačně lepší, protože „byl regulován“ (souvislost s kategorií 273
„fatalismus“) a to je z hlediska jeho egocentrismu v současnosti lepší: „No pro mě to bylo horší (bydlení u otce), protože jsem teďka nevyučenej, ani prvák nemám hotovej a prostě co, budu bez výučáku no. Ale taky nevim, co by se stalo v těch dalších letech, kdybych u mámy zůstal.“ V této výpovědi vidíme kromě situačního egocentrického vnímání i kategorii „časová spekulace“, která opět poukazuje na fatalistické vnímání svého života. Respondent vzhledem ke svému životu „neví, co by se stalo“, kdyby zůstal bydlet u matky. Zdůrazňuje tak, že jeho život je ovládán nahodilými událostmi, které s jeho rozhodováním pramálo souvisí. V rozhovoru s jiným respondentem je patrné jeho dichotomické rozdělení na „hodné“ a „špatné“. Při vyprávění o výše zmiňované příhodě vandalismu v metru řekl respondent, že „se to nedá říct, z tohohle úhlu pohledu, ale kdybych byl celej život hodnej, tak…“. Být „hodnej“ tedy znamená příslušnost k nejen nedelikventní, ale i jinak definované společenské enklávě. „Hodní“ podle respondenta nejsou jen ti, co nepáchají trestnou činnost, ale mají také „jiný úhel pohledu“. Z bifurkace „hodní“ a „špatní“ lze cítit rozlišení na my a oni, nebo abych byl přesný „my“ a „vy“. Když se ten samý respondent zmiňoval o krádeži notebooku ve škole, řekl mi: „Já jsem to viděl, tam byly něco jako vy, tam dělali na počítačích.“ Nutno dodat, že jsem s sebou v době rozhovoru počítač neměl, což znamená, že delikvent mě zahrnul do určité své typologie, jejímž definujícím rysem rozhodně nebylo užívání počítače. Pravděpodobně jsem byl jeden z těch „hodných“. Domnívám se, že z těchto výpovědí lze usuzovat na respondentův skeptický odstup od společnosti. Kategorie „očekávání intervence autority“ možná vysvětluje tento postoj. Zlobivé dítě jakoby naráželo na vnější hranici, na pravidla, kterým zatím nerozumí a ani se o to nesnaží. Ví jen, že je „špatné, zlobivé“. Od autority (společnosti) jsou však očekávány i různé pozitivní intervence a místy dokonce respondent peskuje ty „hodné“ že se nezachovali, jak měli (viz výše). V následujícím schématu chci znázornit výše popisované kategorie v tzv. paradigmatickém modelu. Paradigmatický model je způsob uspořádání identifikovaných jevů podle zakotvené teorie. Jako centrální jev jsem určil egocentrismus, neboť jde o hlavní téma života respondentů. Jeho hlavním rysem je fatalismus, neboť ten z povahy egocentrismu logicky vyplývá (viz výše). Egocentrismus je reakcí na vnější omezování a restrikce, proto kategorie „omezování“ zaujímá místo příčinných podmínek. V realitě se egocentrismus manifestuje „užíváním si“ a „zlobením“ (strategie jednání), kterým se respondenti snaží „urvat si kus štěstí“ v nepřátelském světě. Při té příležitosti musí mnohdy riskovat a nesmí zaváhat, neboť by se ani tohoto kousku štěstí nedočkali. Proto „zlobení“ a „užívání si“ potřebuje ke svému průběhu „neřešení“ (kontext) různých překážek a potenciálních komplikací. Cílem je umožnit egocentrismu hladký a nerušený průběh a využít nabízející se možnosti k „užívání si“ co nejrychleji a nejefektivněji – z čehož logicky vyplývá silná orientace na přítomnost. Důsledkem celého počínání jsou ale „problémy“ (následky), protože společnost nerespektuje nezřízené „užívání si“ a „zlobení“. Intervenuje a snaží se respondenty potrestat či vychovávat. Tyto intervence jsou respondenty nazírány jako další „omezování“ a tzv. začarovaný kruh egocentrismu se tak uzavírá. V paradigmatickém modelu jsem ale jako reakci na „problémy“ uvedl „ambivalenci“, neboť ta je jen jiným pojmenováním (nebo spíše důsledkem) egocentrismu. Ambivalentní nahlížení na intervenující autority je možná ještě více akcentováno na půdě diagnostického ústavu, kde jsou respondenti pod tlakem nuceni k přehodnocení dosavadního životního stylu. Je diskutabilní, zda je ambivalentní přemýšlení o intervenujících autoritách běžné u respondentů i na svobodě, nebo zda je jen produktem málo pochopené domestikace v ústavu a tím pádem jakými pošramoceným kompromisem mezi požadavky společnosti a specifickým postojem respondentů. Tak či onak si respondenti konstruují „naivní plánování“ (strategie jednání), aby vyhověli jak požadavkům autorit, tak svému vlastnímu egocentrismu. To ale bohužel znamená, že se toho nejproblematičtějšího prvku ve svém uvažování nehodlají vzdát, což samozřejmě pro praxi našich diagnostických a výchovných ústavů nebude nejlepší zpráva. „Naivní plánování“ se uskutečňuje v kontextu 274
„očekávání intervence autority“ – to znamená, že respondenti k regulaci svého života očekávají dohled zvenčí, nebo přímo čekají, že jim společnost sama od sebe nabídne přiměřené cesty, kterými bude možné egocentrismus nějakým způsobem přeci jen realizovat. „Očekávání intervence autority“ je tak vlastně náhradou za pocit ztráty autorství ve světě, kde je nutkavý a impulzivní egocentrismus jedinou možnou alternativou chování.
Obrázek 1: Intencionální model delikventů 5 Diskuse a propojení výsledků s teorií Zdá se, že opakem egocentrismu je dobrovolné podrobení se „omezování“ a snaha o pochopení směru, který autorita (či delikvent sám sobě mimo egocentrismus) vnucuje. Dříve opomíjené aspekty reality a sebe sama by musel „řešit“, nikoli „neřešit“. Jinak řečeno – pokud by chtěl delikvent vnímat realitu komplexnějším způsobem (a stejně tak zkoumat hlouběji své nitro), musel by na chvíli „umlčet“ svůj egocentrismus, musel by obětovat momentální (a krátkodobé) zisky, které z „užívání si“ a „zlobení“ (trestné činnosti) vyplývají. Aby oběť nebyla pouze dalším utilitárním kalkulem (tedy jen skrytým egocentrismem) ale svědčila o opravdové charakterové síle jedince, musí splňovat určitá kritéria. C. G. Jung (2001) popisuje podstatu obětování takto: „Protože dar tedy představuje mě samotného, zničil jsem v něm sám sebe, to znamená: vzdal jsem se sebe sama, aniž bych za to cokoli čekal. Tato úmyslná, záměrná ztráta ale – díváme-li se na to z druhé strany – žádnou skutečnou ztrátou není, naopak je ziskem, neboť to, že člověk může obětovat sám sebe, dokazuje, že sám sebe vlastní. (…) to předpokládá akt sebepoznání, bez něhož je člověk – právě pokud jde o tyto nároky – nadále nevědomý.“ (s. 221) Schopnost vydržet frustraci tedy předpokládá znalost toho, čeho se v sobě vzdávám a implikuje tedy schopnost introspekce. Egocentrismus lze ve shodě s předchozími dedukcemi chápat také jako formu participace (pudové, bezprostřední) na světě okolo nás. Je to „podílení se“ na okolním světě bez respektování jeho osobitosti a smyslu (např. sprejerství, o kterém respondenti hovořili; obecně kategorie „zlobení“), přivlastňování si tohoto světa. Ono „nerozumění“ (kategorie „neře275
šení“) podstatě věcí okolo nás a nerozumění sobě samému je vlastně nerozumění podstatě věcí „pro ně samotné“ a vlastnímu Já „pro mě samotného“. E. Fromm (2010) píše: „Narcisistická orientace je taková, v níž člověk prožívá jen to, co je v něm samém, kdežto jevy vnějšího světa nemají realitu samy o sobě, nýbrž prožívají se jen z hlediska jejich užitečnosti nebo jejich nebezpečí pro člověka, pro jednotlivce.“ Přehlížení podstaty věci samotné i sebe je stavem, ve kterém věc jakoby splývá semnou. Výsledkem je jakýsi hybrid, ani já doopravdy, ani sama věc doopravdy. Nejde tedy jen o to, že já přehlížím podstatu věcí, zneužívám je a neznám je, ale i ony zneužívají mě. E. Fromm (2001) píše: „V modu vlastnění neexistuje žádný živý vztah mezi mnou a tím, co mám. To a já jsme se stali věcmi, a já to mám, protože mám moc si to přivlastnit. Avšak existuje také opačný vztah; to má mě, protože můj pocit identity, tj. mé zdraví, se zakládá na tom, že ho mám.“ (s. 96) Jinými slovy: svojí podstatu odvozuji od věcí, nikoli od sebe samého (neschopnost introspekce). Jde vlastně o stav identity sebe se světem – já se stává funkcí světa okolo, což je vlastně podstata „fatalismu“. Nahlížíme-li na egocentrismus touto optikou, šlo by o jakousi poruchu identity, neboť delikvent by se v takovém případě nedokázal na základě neznalosti sebe sama dostatečně odlišit od okolního světa (viz chybění autorství a definování svého života na základě nahodilých událostí). Egocentrismus bychom pak mohli číst také jako pokus o konstrukci nějaké identity. V tomto ohledu mi připadá zajímavé pojetí E. Eriksona (1966, in Koudelková, 1995), který píše o vytváření tzv. negativní identity. Podle něj je pro mnoho adolescentů lepší být „špatný“, než „nikdo“. Myslím si, že dětské zlobení je mnohdy spjato právě s tímto hledáním hranic. Dítě hledá ne-já, aby si následně lépe uvědomilo, co je „já“. Při analýze rozhovorů s respondenty jsem nabyl dojmu, že jejich zlobení má také charakter jakési provokace autorit. Svět je egocentricky (tzn. bez ohledu na něj) provokován, aby reagoval a nechal se tím poznat. E. Fromm (2010, s. 35) píše: „Tato cesta poznání je příznačná pro děti. Dítě něco rozebírá, rozbíjí, aby to poznalo; anebo rozebírá zvíře; krutě trhá motýlovi křídla, aby ho poznalo, aby prolomilo jeho tajemství. Ukrutnost sama je motivována něčím hlubším: přáním poznat tajemství věcí a života. Druhá cesta k tajemství „poznání“ je láska.“ Někým, kdo zpřístupňuje poznání je potom samozřejmě intervenující autorita (rodič, instituce, policista, vychovatel, atd.). Podstata „očekávání intervence autority“ tedy může být postoj delikventa typu: „potrestej mě a řekni mi, co jsem to vlastně udělal a kdo jsem a s jakým světem mám počítat“. Pro potíže s identitou u delikventů svědčí i závěry mnohých dalších studií, které se soustředily na sebepojetí delikventů. Zjistilo se, že delikventi mají obecně horší sebepojetí ve srovnání s intaktní populací (Koudelková, 1995, s. 63). Z analýz rozhovorů také vyplynulo, že respondenti cítí malou (někdy dokonce žádnou nebo zápornou) podporu od svých rodičů. V tomto ohledu bych rád uvedl závěry výzkumů V. Rimkuse (2008). Jeho výzkumu se účastnilo 168 respondentů ve věku 12–17 let. 73 jedinců tvořili delikventní skupinu a 95 skupinu kontrolní, nedelikventní. Všichni respondenti byli podrobeni dotazníkovému šetření zkoumajícímu poměr dohledu jejich rodičů na jedné straně a emocionální a sociální podpory na straně druhé. V. Rimkus zjistil, že juvenilní delikventi vyrůstají v méně soudržném a stabilním rodinném prostředí, kde je narušena rovnováha podpory a dohledu. Pro rodiny nejtěžších delikventů je typická téměř úplná absence vnitřní podpory a kontroly. Jejich rodiče využívají direktivní a represivní metody kontroly, přičemž svým dětem neposkytují odpovídající míru emocionální i instrumentální podpory. Rodiny delikventů jsou také obecně více konfliktní. V. Rimkus dále zjistil, že delikventi své problémy většinou řeší sami a málo vyhledávají pomoc ostatních. Tyto závěry podle mě svědčí o tom, že se delikvent naučil nežádat ostatní o pomoc. Zájem vychovávajících osob je pravděpodobně to, co vytváří základní důvěru a umožňuje dítěti vést s autoritou, potažmo se světem dialog – a tím pádem cítit svůj podíl na chodu věcí, tedy autorství. Pocit zájmu o sebe a o druhé logicky přispívá k empatii a k sebereflexi a tím pádem souvisí s vývojem stabilního sebepojetí. 276
Zdá se, že fatalistické vnímání světa je reakcí na výše zmíněné podmínky. Podstatou „fatalismu“ je zřejmě fakt, že dítě nevěří v autorství a nemá ke světu důvěru. Jelikož k němu nikdo nezaujal láskyplný vztah, nezaujímá ani láskyplný vztah k sobě samému, což se projevuje zhoršením sebepojetí, impulzivitou, apod., tedy narušením všeho, co bychom mohli definovat jako „funkce stabilního ega“. Delikventi možná neberou ohled na své okolí, protože nikdo nebral ohled na ně. Jejich „svobodné já“ bylo možná v jejich očích nakonec stejně potlačeno větší silou. Pokud je např. pečující osoba nepřiměřeně trestala a ovládala, mohli se naučit, že opravdu nejsou autory svých životů a jsou ovlivňováni někým zvenku. Možná se také naučili, že se o ně nikdo v dobrém nepostará, proto se o sebe musí postarat sami. Jejich egocentrismus by tedy byl snahou o toto postarání se. Byl by tak jedinou logickou a účinnou strategií ve fatalistickém světě. Tuto interpretaci podporuje názor J. Poněšického (2006, s. 67): „Pozitivní vztah poskytuje dítěti jistotu, takže nemusí ihned reagovat a přijme i kritiku, je mu dán prostor k uvažování, jak jednat, tedy ke svobodě. Právě v této vmezeřenosti mezi stimulem a reakcí probíhá učení, k čemuž je zapotřebí spolehlivosti ve vztahu.“ V následující úvaze bych rád poukázal na možnou provázanost kategorií „fatalismu“ a „ambivalence“. Při analýze této vazby jsem našel jistou paralelu s obranným mechanismem zvaným „štěpení“. Tento mechanismus je studován a popisován především v psychoanalýze, a to především M. Kleinovou. Autorka popisuje dvě vývojové pozice: paranoidně-schizoidní a depresivní. „Vývojově první a primitivnější je pozice paranoidně-schizoidní, vyšší je potom pozice depresivní. V obou případech může vznikat specifická úzkost, v prvním jde však spíše o strach nebo obavu před „perzekuujícím objektem“, kdežto v druhém případě je jedinec schopen cítit vinu za své vlastní duševní stavy (např. nenávist k pečující osobě).“ (1935, in Fonagy, 2005, s. 131). Štěpení je podle Kleinové typické pro první pozici, kdy ještě není dosaženo „objektní stálosti“. Špatná a dobrá stránka objektu (např. matky) jsou od sebe odděleny a posuzovány jako dvě odlišné bytosti. Jde o to, že integrace dobrých i špatných zkušeností do jedné osoby plodí velikou úzkost, které se jedinec brání právě štěpením. V tomto ohledu vystupuje do popředí podobnost „fatalismu“ se strachem z „perzekuujícího objektu“, resp. s nedůvěrou k němu. Objektní stálost by naproti tomu vedla k introspekci a zakládala by vývoj ega a superega. Strach z odplaty je v pojetí Kleinové perzekuční úzkostí. Depresivní úzkost je naopak charakteristická starostí o bezpečí a stav objektu, například matky. Může jít o strach ze ztráty tohoto objektu. Proto může vznikat vina za vlastní chování (Emanuel, 2002, s. 101). V prvním případě jde tedy o strach „před něčím“, v druhém se jedná o strach „o něco“, přičemž je typická odpovědnost za vlastní chování (introspekce), které by mohlo např. matku znepřátelit a zapudit. Vina, jak ukazují výsledky analýzy rozhovorů s respondenty, je u delikventů rozhodně prožívána ve velmi malém měřítku a možná je dokonce kvalitativně odlišná. Ve svém výzkumu jsem došel k závěru, že jde mnohdy spíše o strach z vlastních problémů (čili z perzekuce), než o pocity viny a studu. Zajímavým příkladem situace, kde strach nahrazuje špatné svědomí, najdeme v rozhovoru s jedním z respondentů. Když respondent vyprávěl o vyrývání podpisů do oken tramvají, položil jsem mu následující otázku: „A jak to uděláš, aby tě nikdo neviděl přitom? To jde dost těžko ne?“ Odpověď byla následující: „Si vždycky počkám, až tam nebudou lidi, nebo si někdo stoupne do toho výběžku a to. Ale my jsme to jako nerozlišovali takhle, podle vás jako, aby to nebylo vidět, jsme se nebáli.“ Když jsem se ale ptal, jak to dělají s ohledem na ostatní spolucestující, měl jsem na mysli stud a nikoli strach z jejich intervence. Z odpovědi respondenta usuzuji, že to, co by ho ve vyrývání podpisů do skla zastavilo, by byl jedině strach z nějakých problémů, nikoli stud. Tento fakt opět dokazuje, že se respondent neidentifikuje se společností. Nemá v sobě „zvnitřněného druhého“, aby se před ním mohl stydět sám v sobě. Jde stále pouze o pomyslnou vnější hranici. Přítomnost viny je vlastně znakem odpovědnosti a patřičného rozvoje sebepojetí. Myslím si, že paranoidně-schizoidní pozici M. Kleinové se v tomto ohledu podobá tzv. mo277
nistické období vývoje vědomí u C. G. Junga (1994, s. 96). Na této úrovni je podle něj dítě ještě jednotné samo se sebou. Problémy samozřejmě řeší, podřizuje se jim nebo je obchází. Nezná ale ještě rozpor v sobě samém, „seberozštěpenost“. Pokrok do další, dualistické fáze, charakterizuje Jung tím, že se dosud „vnější hranice stane vnitřní“. Tím pádem může člověk zažívat např. pocity viny, neboť problém se přesouvá do něj. Monistické období je tedy charakteristické „perzekučními“ problémy. Problém v rámci objektní stálosti, kdy protiklady nerozděluji štěpením, nýbrž je integruji do jednoho objektu, pro jedince zatím neexistuje. Z mých analýz vyplývá, že respondenti skutečně řeší výhradně problémy vnější povahy. Kategorie „ambivalence“ by se podle mého názoru dala jako štěpení do jisté míry vysvětlit, neboť její podstatou je jakési „nestarání se“ o objektní stálost – tzn. inherentní kvalitu určité věci (lidí, světa, sebe, …) a určité „přeskakování“ v hodnocení. 6 Závěr Na závěr textu bych rád provedl rekapitulaci výsledků výzkumu spojenou s vlastní interpretací s pomocí vybraných teoretických zdrojů. Na základě analýzy rozhovorů trvajících cca 50 minut se čtyřmi chlapci ve věku 16–17 let s delikventní minulostí z diagnostického ústavu jsem sestavil tzv. teorii egocentrismu. Teorie egocentrismu zahrnuje popis tzv. intencionálního profilu delikventů, nástin možné funkce delikventního chování v rámci tohoto profilu, hypotézu vzniku profilu z vývojového hlediska a popis procesu, kterým je profil udržován napříč přibývajícími životními zkušenostmi. Jádrem intencionálního profilu delikventů je ve shodě s výsledky výzkumu egocentrismus. Jde o způsob přemýšlení, kdy jedinec posuzuje okolní jevy především z hlediska vlastního prospěchu. Jeho myšlení i prožívání dominuje tendence vyhýbat se problémům a vyhledávat uspokojení. Pro egocentrismus je typické posuzování věcí v okolním světě pouze z této pozice. Jejich vlastní svébytnost je kromě tohoto aspektu ignorována, ba dokonce odmítána. Neřešeno je tedy bytí věcí „pro sebe samotné“, což jsem v teoretické části porovnal s psychoanalytickým pojmem „objektní stálosti“. Dobré a špatné stránky jevů (z pohledu delikventa) jsou od sebe odtrženy, nejsou integrovány v rámci představy jedné, stálé entity. Její podstata totiž není v centru zájmu delikventa, pro něj je důležité pouze bytí věci „pro něj“. Vzájemně protikladné reprezentace stejného objektu tedy mohou v mysli delikventa koexistovat bez jakýchkoli problémů, neboť z hlediska egocentrismu není poznání pravdy důležité. Jde o určité rezignování na porozumění okolnímu světu, na zkoumání jeho podstaty. Tento efekt „stop-rozumění“, který je pro egocentrismus charakteristický, souvisí s nedostatkem důvěry a naděje u delikventů. Tento deficit se podle mého názoru vyvíjí v dětství, kdy delikventi nezažívali dostatek zájmu a lásky od pečujících osob. Nikdo se jim nesnažil porozumět, nejevil zájem o jejich podstatu, proto se ani oni o podstatu věcí a sebe sama nestarají. Výše uvedenou protikladnost v chápání a posuzování jevů jsem při analýze označil jako ambivalenci. V teoretické části srovnávám podstatu této kategorie s obranným mechanismem štěpení. Uvádím teorii M. Kleinové, podle které se štěpení odehrává v tzv. paranoidně schizoidní pozici. Jde o modus myšlení v jisté míře přítomný u každého člověka, kdy jde především o vyhýbání se špatným stránkám věcí a vyhledávání dobrých zkušeností s nimi. Tato protikladnost je právě štěpením. Úzkost v tomto období je čistě strachem z perzekuce „špatnými objekty“. Tento strach by měl být ve vývojově vyšším modu myšlení – depresivní pozici – nahrazen pocity viny. Schopnost zažívat vinu, stud, apod. je samozřejmě spojená se schopností introspekce. Té lze ovšem dosáhnout jedině tehdy, jsou-li „špatné“ a „dobré“ trsy integrovány do jednoho objektu. Jen tehdy je možné objekt poznat – rozumět správně druhému a rozumět také sobě. Jen tehdy lze navázat zralý vztah s druhým člověkem. Opakem jsou vztahy utilitární, které jsou založeny právě na egocentrismu. Tyto vztahy jsou podle mých závěrů typické pro delikventy. 278
Pokud není dosažena objektní stálost, vnímání světa je ochuzeno o mnoho podstatných detailů. Jelikož je tímto způsobem omezena introspekce, jedinec nemá dostatečný přístup k vlastním motivům. Jeho jednání je pro něj „neodůvodněné“, tedy impulzivní a jaksi osudové. Chybí pocit autorství a možnosti svobodné volby. Kvůli deficitu introspekce chybí alternativy, ze kterých je možné vybírat. Svět, ve kterém chybí alternativy a tím pádem možnosti a ve kterém se věci tedy „osudově dějí“, jsem nazval fatalismem. Fatalismus jsem v teorii egocentrismu určil jako hlavní definující rys egocentrismu a společně s ním nejvíce vystihuje podstatu předestřeného intencionálního profilu mladistvých delikventů. I na samotné ambivalenci, tedy štěpení, můžeme vidět kompatibilitu s fatalismem – v „dobrém“ případě jde o dar a vliv štěstěny, ve „špatném“ o perzekuci, -o obavy z problémů. V teorii egocentrismu jsem také popsal tzv. začarovaný kruh egocentrismu. Jelikož jedinec vnímá intervenci společenských autorit jako omezování vlastní osoby – ve shodě se strachem z perzekuujícího „špatného“ objektu – nesnaží se jejich stanoviskům rozumět a prostě si egocentricky užívá. Egocentrismus je jedinou smysluplnou reakcí ve světě, kde delikvent metaforicky řečeno „od nikoho nic nedostane“. V důsledku toho se mu ale v životě hromadí problémy, především tresty ze strany autorit. Tyto problémy si delikvent ale interpretuje jako další omezování. Vinu nepřipisuje sobě, nýbrž „nepochopitelné autoritě“, která se tím, že ho trestá, vlastně chová v souladu s jeho očekáváním plynoucím z příslušného intencionálního profilu. Ten se tak posiluje a uzavírá delikventa do bludného kruhu, ze kterého je stále těžší vyváznout. Přehled literatury Borossa, J., Emanuel, R., Mollon, P., Music, G., Segal, J. (2002). Témata psychoanalýzy I. Portál: Praha. Fonagy, O., Target, M. (2005). Psychoanalytické teorie. Portál: Praha. Fromm, E. (2001). Mít nebo být? Aurora: Praha. Fromm, E. (2010). Umění milovat. Český klub: Praha. Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum. Portál: Praha. Chrz, V. (2007). Možnosti narativního přístupu v psychologickém výzkumu. Psychologický ústav AV ČR: Praha. Jung, C. G. (1994). Duše moderního člověka. Atlantis: Praha. Koudelková, A. (1995). Psychologické otázky delikvence. Victoria publishing: Praha. Matoušek, O., Kroftová, A. (2003). Mládež a delikvence. Portál: Praha. Rimkus, V. (2008). Aspects of Social Support in Families of Delinquent and Non-Delinquent Children. Tiltai, 2. Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Sdružení Podané Ruce: Brno.
279
DEVÁTÝ VĚK ČLOVĚKA: NARATIVNÍ ANALÝZA AUTOBIOGRAFICKÝCH VYPRÁVĚNÍ THE NINTH STAGE OF HUMAN DEVELOPMENT: NARATIVE ANALYSIS OF AUTOBIOGRAPHICAL INTERVIEW Martina BARTÁKOVÁ Katedra psychologie, Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova v Praze,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek představuje výsledky výzkumu subjektivního prožívání seniorů. Výzkum se zaměřuje na porozumění fenoménu stáří prostřednictvím životních příběhů vyprávěných seniory. Empirický materiál tvoří autobiografická vyprávění sesbíraná metodou narativního rozhovoru. K narativní analýze vyprávění jsou postupně použity tři různé interpretační perspektivy: Životní témata, Hodnoty a přesvědčení a Sebeobrazy. Výsledky analýzy jsou konfrontovány s konceptem „Devátého věku člověka“ od J. M. Eriksonové a E. H. Eriksona. V rámci příspěvku jsou prezentovány výsledky analýzy jednoho autobiografického vyprávění a jejich konfrontace s výše uvedeným konceptem manželů Eriksonových. Abstract: The contribution presents research results of the subjective experience of seniors. The research gains an insight into the phenomenon of aging in the context of subjective experience and interpretation of the life story by the seniors themselves. The empiric materials consist of three autobiographical narratives collected by the narrative interview method. For narrative analysis of the interview there are three different interpretive perspective used: Live motives, Ideological setting and Imagoes. Results of analysis are compared with the concept of "The ninth stage of human development" whose authors are J. M. Erikson and E. H. Erikson. The contribution presents analysis results of one autobiographical narrative and their comparison with the above mentioned Erikson’s concept. Klíčová slova: Subjektivní prožívání; stáří; narativní analýza; životní příběh; identita. Keywords: Subjective experience; old age; narrative analysis; life story; identity.
1 Úvod Stáří je jedno z nejtajuplnějších životních období. Přestože se na první pohled může jevit jako fádní, pouhé nahlédnutí do odborné literatury naznačuje pravý opak. Rozsáhlé spektrum pojetí zdůrazňujících nejrůznější aspekty stáří a stárnutí umocňuje jeho záhadnost, a zároveň znemožňuje formulaci jednotné definice. Ta se mění v závislosti na historickém, kulturním, společenském a individuálním kontextu. Podobně jako se vyvíjejí odborné definice stáří, procházejí v průběhu života proměnou i představy každého z nás. Domníváme se, že na podobě představ o stáří se do určité míry podílejí i naše osobní zkušenosti. Jinak bude starého člověka popisovat desetileté dítě, jinak třicátník, padesátník či osmdesátník. Lišit se pravděpodobně budou i představy některých žen a mužů. S rozdílným pojetím stáří se lze setkat napříč spektrem jednotlivých profesí a povolání. Něco jiného bude stáří znamenat pro kardiologa, něco jiného pro nemocničního kaplana nebo profesionální tanečnici. Výzkum se zaměřuje na porozumění životní zkušenosti lidí starších osmdesáti let. Cílem práce je tedy v první řadě porozumění zkušenosti těchto lidí. Následující hlavní výzkumná otázka dále specifikuje cíle práce: „Jaký význam připisují zkoumané osoby své životní 280
zkušenosti sdělované prostřednictvím vyprávění příběhů o životě?“ Široká a otevřená formulace nesměřuje k jednoznačné odpovědi, spíše odkazuje ke komplexnosti zkoumaného jevu a zahrnuje další explicitně nevyřčené otázky. 2 Teoretická východiska 2.1 Identita v životním příběhu Formulací cíle výzkumu a zvolením teoretických a metodologických východisek vedoucích k tomuto cíli, jsme zároveň stanovili i obsahové zaměření práce. Tím je identita. Narativní výzkum je charakteristický zájmem o identitu (Čermák, 2002). Příběh v tomto typu výzkumu hraje zásadní úlohu, neboť slouží jako nástroj konstrukce a poznávání identity. Lidé se prostřednictvím vyprávění příběhů definují. Příběhy se snaží sestavit tak, aby jednotlivé části jejich osobnosti a prožité události tvořily smysluplný a důvěryhodný celek. Vyprávění je prostředkem nalézání a dávání smyslu vlastnímu životu, životu druhých i světu. V odborné literatuře je „identita“ pojmem frekventovaným a nutno konstatovat také neurčitým. V psychologii existuje řada různých definic a koncepcí identity. Ty se od sebe liší především kontextem, ve kterém jsou formulovány, což vede k tomu, že jednotlivá vymezení obvykle zdůrazňují pouze některé aspekty. Jedním z možných způsobů, jak utřídit tyto koncepce, je rozdělení navrhované Bačovou (2008) na silné a slabé. Silné koncepce předpokládají stejnost v čase a totožnost mezi jedinci tvořícími sociální společenství. V slabých koncepcích je identita pojímána jako měnící se podle času, místa a kontextu. Příběhy participantů výzkumu nabízejí jedinečnou příležitost sledovat proces vývoje jejich identity v průběhu života. Samotný vývoj identity chápeme jako celoživotně probíhající proces, rozdělený do několika fází, z nichž každá se vyznačuje určitými specifickými nároky a úkoly. Náš předpoklad je inspirován myšlenkami autora prvního teoretického rozpracování identity, psychoanalytika Erika H. Eriksona. Identitu dle Eriksona (1965) tvoří identifikace z dětství, současné identifikace a základní životní závazky. Erikson je zastáncem volnější definice umožňující další obohacování a rozvíjení, nepodává striktní vymezení pojmu identita (Říčan, 2004). Jeho koncepce identity je ovlivněna dvěma základními teoriemi psychoanalýzy, teorií psychosexuálního vývoje a teorií ega (Erikson, 1999). Vývojem identity se podrobně zabývá v díle „Childhood and Society“, kde v kapitole „Eight Ages of Man“ popisuje jednotlivé fáze procesu. Každá z těchto fází je charakterizována vývojovým úkolem, který je potřeba v danou dobu vyřešit. Jedná se o konflikt dvou základních vlastností, syntonních a dystonních. Syntonní prvky podněcují růst a expanzi jedince, nabízejí mu cíle, zatímco dystonní ho inhibují. Význam tohoto konfliktu, a z něho pramenící tenze, je nesmírný, neboť je zdrojem růstu, ctnosti a odevzdání. V každém stádiu se tedy vyvíjí psychosociální ctnost činící mladého člověka způsobilým ke vstupu do generačního cyklu a dospělého k jeho uzavření. Autorem jedné z metod analýzy životního příběhu je americký psycholog Dan. P. McAdams (1988). Jeho model identity zakotvené v životním příběhu vychází z předpokladu, že příběhy vyprávěné o životě jsou ztvárněním lidské identity. Model tvoří čtyři komponenty. Hodnoty a přesvědčení (Ideological setting), Sebeobrazy (Imagoes: Characters), Klíčové události (Nuclear episodes) a Perspektivy a cíle (Generativity script). Jednotlivé komponenty lze posuzovat ze dvou různých hledisek, z nichž první jsou Tématické linie: Moc a Vztahovost (Thematic lines: Power and Intimacy motives) a druhé Narativní komplexita: Stádia Ega (Narrative complexity: Ego stage). McAdamsův model, jeho jednotlivé komponenty a teoretické rozpracování, sehrál důležitou roli při výběru vhodných interpretačních perspektiv narativní analýzy životních příběhů participantů výzkumu.
281
2.2 Specifika stáří Skupinou, na níž je upřena pozornost výzkumu, jsou lidé starší osmdesáti let. Co ale vypovídá o člověku zařazení do této skupiny? Odpověď jsme hledali v dostupné odborné literatuře zabývající se problematikou stáří a stárnutí. Zajímalo nás, jak je pojem stáří definován, jaké periodizace jsou dnes používány, existující koncepty stáří a jejich rozdělení dle dominujících aspektů. Jako shrnutí lze konstatovat, že seniorem bývá nejčastěji označován člověk starší 60 nebo 65 let. Ondrušová (2011, s. 16) shrnuje charakteristiky současné seniorské populace slovy: „heterogenita, ohroženost a převaha žen“. Přestože je tato populace zdánlivě vnímána jako stejnorodá, jedná se o jednu z nejrozmanitějších skupin lidí ve společnosti, což naznačuje i nejednotnost definic a členění pojmu stáří. Na základě znalosti věku osoby je nemožné anticipovat její charakteristiky. Můžeme si pouze domýšlet, ale dokud člověka nepoznáme osobně, nebudeme vědět nic o tom, co prožívá, čím se trápí či jaké jsou jeho životní zkušenosti. Narativní analýza autobiografického vyprávění se nám jeví jako ideální nástroj k zodpovězení tohoto typu otázek. 3 Charakteristika výzkumného postupu Jako nejvhodnější nástroj vedoucí k porozumění životní zkušenosti participantů výzkumu byl zvolen narativní přístup. Narativní přístup umožňuje uchopit danou problematiku z perspektivy těchto osob (Chrz, 2004, 2007). Zaměřuje se na význam, který lidé připisují své zkušenosti. Vychází z předpokladu, že způsob jakým je příběh konstruován, odkazuje k subjektivnímu porozumění zkušenosti či životu. Protože výzkum usiluje o porozumění zkušenosti lidí starších osmdesáti let, zvolili jsme, z nabízejících se technik analýzy kvalitativních dat narativní analýzu autobiografických vyprávění. 3.1 Výzkumný soubor Soubor dat je tvořen nestrukturovanými rozhovory uskutečněnými na jaře a v létě roku 2011. Samotné rozhovory se uskutečnily buď přímo v bytech participantů výzkumu, nebo u nich na pracovišti, splňovalo-li dané pracoviště požadavek na dostatek klidu a času pro uskutečnění interview. Vzhledem k zaměření výzkumu byl jedním kritériem výběru věk nad 80 let. Samotný výběr participantů výzkumu byl závislý na ochotě spolupracovat. Dále byla důležitá i schopnost vyprávět, tedy poskytnout předem nestrukturovaný rozhovor a držet se při něm daného tématu bez nutnosti zásadních zásahů výzkumníka do struktury vyprávění. Rozhovory, které v průběhu procesu sbírání dat nesplnily některé ze zmiňovaných kritérií výběru, byly následně z výzkumného vzorku vyřazeny. Předpokladem také bylo, aby výzkumník předem neznal osoby, s nimiž vedl rozhovor. 3.2 Metodika sběru dat Zvolenou metodou sběru dat, vhodnou pro dosažení cíle práce, byl nestrukturovaný narativní rozhovor. Důraz byl přitom kladen zejména na přirozenost konverzace (Miovský, 2006). Jako facilitační metoda sběru dat byla použita kresba čáry života (Tyl, 1985). Ve dvou případech začali participanti, namísto zakreslení významných událostí na svou životní osu, přímo hovořit. Vzhledem k tomu, že účelem setkání nebylo získání kompletní čáry života, nebyli tito participanti v započatém vyprávění přerušováni. Při sběru a následném nakládání s daty jsme se řídili principem důvěrnosti, poučeným souhlasem participantů a zpřístupněním závěrů výzkumu (Švaříček, Šeďová, 2007). 3.3 Analytické procedury Zpracování sesbíraných dat spočívalo v mnohonásobném pročítání přepsaných rozhovorů doplněném poslechem záznamu z diktafonu, vpisování pracovních poznámek, přeskupová282
ním za účelem tvorby osnovy a „dobrého příběhu“. Postup lze rozdělit, podle zaměření na odlišné aspekty analýzy, do čtyř rozdílných fází. I. fáze - převyprávění příběhu vlastními slovy: Účelem první fáze byl hlubší vhled výzkumníka do empirického materiálu. Převyprávění příběhu klade nárok na jeho detailní znalost. Ta se neobejde bez mnohonásobného pročítání a následného pronikání za fakta, která byla bezprostředně dána. Dochází k propojení informací z různých částí příběhu a ke konstrukci nové struktury. Výstupem této fáze bylo vytvoření příběhu s novou strukturou. Téma, které se jevilo jako ústřední a celý text prostupující, je zachyceno v názvech jednotlivých příběhů. II. fáze – otevřené kódování III. fáze – volba vhodných kategorií narativní analýzy, resp. interpretačních perspektiv: Seznam kategorií identifikovaných při otevřeném kódování v příbězích participantů výzkumu byl východiskem pro další generalizaci. Na jejím počátku stála otázka, z perspektivy jakých pojmů lze dané kategorie analyzovat, a ke kterým tradičním kategoriím narativní (re)konstrukce odkazují. Zvoleny byly kategorie Životní témata, Hodnoty a přesvědčení a Sebeobrazy. IV. fáze – analýza a interpretace rozhovorů z perspektivy zvolených kategorií: Pro ilustraci čtvrté analytické fáze uvádíme analýzu a interpretaci jednoho z rozhovorů. Text úryvků vyprávění není stylisticky ani gramaticky upraven, aby nedošlo ke ztrátě cenných informací. Z důvodu přehlednosti je prezentován v kurzívě. Paní A. (89 let): „A všechno se v dobré obrátí“ Životní témata Ilustrací výpovědi s explicitně vyjádřeným stanoviskem mluvčího „oč v jeho životě běží“ je následující úryvek: „No a co ještě? No takže mezi dětmi, že jsme byly troje děti vlastně, že jo, matka z prvního manželství, otec svoje děti, který přived a ještě pak jsme se narodily tři, no. Takže dodnes není žádnej rozdíl, my se scházíme stále s těma neteřema a furt jsme jedna taková kupa (…)dokonce jedna pani, co máme chalupu, nám řekla, že jsme jak cikáni, že se pořád houfujeme (smích). (…) No pro mě nejdůležitější byla ta moje rodina velká. Moje sestry, bratři ani tak ne, ten jeden umřel, ale moje sestry pro mě byly velice důležité všechny. A teď jsou pro mě důležitý i jejich děti, ty moje neteře. Že se s nimi stále jako, ať jsou oslavy narozenin nebo něco jiného, všechno se to scházíme.“ Paní A. zdůrazňuje význam velké rodiny. Ta je v jejím případě dána jak počtem sourozenců, kteří pocházeli ze třech různých manželství rodičů, tak „rozlehlostí“ související s pozdějším zakládáním vlastních rodin a tím rozšiřováním „velké rodiny“ o partnery a potomky. To „o co se v životě jedná“ paní A. popisuje jako dobré vztahy v rodině, které dokládá slovy své sousedky tzv. „houfováním“, tedy pravidelným scházením se při různých příležitostech. Životní téma je také tím, „co člověk v životě chce a sleduje v čase“. Paní A. to „co v životě chtěla“ ve svém vyprávění formulovala slovy: „No a ve čtyřiačtyřicátým roce jsem se vdala. A hlavně jsem chtěla děti. Jenomže o první děťátko jsem přišla při porodu, no. Takže to byla zase rána.“ Jak píše Říčan (2004), vstup do manželství je významným krokem na cestě životem ovlivňujícím podobu dlouhého úseku cesty, který má jedinec před sebou. Důvody vedoucí k tomuto 283
rozhodnutí jsou různé. Paní A. ve svém vyprávění zdůrazňovala touhu po dětech. Tato touha byla tím, co v životě chtěla a o co usilovala v čase. Dalo by se říct, že byla důvodem jejího jednání. Záměrem bylo zplodit dítě. Zároveň si byla vědoma určité míry svobody, tedy možností volby partnera a rozhodnutí zda s ním vstoupit do manželství či nikoliv. Stejně tak i odpovědnosti v podobě následných rodičovských povinností. Rozhodnutí pro vstup do manželství a založení rodiny nemusí být vedeno pouze vědomými motivy. V pozadí může stát řada motivů, které jsou uvědomované jen z části. Matějček (1986) zmiňuje potřebu stimulace, osobního růstu a sebezdokonalování, potřebu bezpečí a jistoty, kterou dítě naplňuje v podobě jistoty blízké citové vazby a pojistky proti samotě ve stáří, dále pak potřebu společenského uznání a uplatnění, které jedinec jako rodič získá v podobě respektu a sympatií a v neposlední řadě i potřebu otevřené budoucnosti. Výchova dětí je tvůrčí činností přesahující náš osobní život. Zde do vyprávění paní A. vstupuje podle Brunerovy (1990, 1996) terminologie potíž (trouble). Dochází k překažení očekávaného, tedy konkrétně narození prvního potomka. Samotná událost je autorkou popisována jako životní „rána“, „trápení“, „nesnáz“. Tato „kapitola“ životního příběhu paní A. pokračuje sledem událostí, jež vyvrcholí narozením zdravých dětí, tak jak si to autorka vždy přála. Prvek „dobrého konce“ je pro životní příběh paní A. charakteristický. „No a pak za půl roku jsem otěhotněla znovu. To pak jsem měla tuhle Leničku a zaplať pán bůh za ní, protože ta byla vymodlená, opravdu vymodlená. To byla taky taková sága, ještě. (…) No a od té doby, musím to zaklepat, je jí čtyřiašedesát, moje děti, žádnou nemoc, nestonaly.“ Zplození dítěte a péče o ně bývá označováno za jedno z hlavních životních témat (Říčan, 2004). Erikson (1965) mluví o generativitě, kterou chápe jako jeden z hlavních životních úkolů zralé dospělosti. Nejedná se o povinnost, ale o vlastní iniciativu, touhu a potřebu plodit a starat se o to, co bylo zplozeno. Bez ohledu na to, zda se jedná o potomka či například o veřejné blaho, umělecké dílo nebo zdraví a vzdělání druhých. Hodnoty a přesvědčení V příběhu paní A. bylo identifikováno 6 kategorií týkajících se konkrétní formy hodnoty: Disciplína/ odpovědnost; Kultura; Rodina; Vztah k tradici; Zdraví a Víra. Hodnota: disciplína / odpovědnost „Měl cukrovku (o prvním manželovi). A on byl nedisciplinovanej odjakživa. On nebral prášky, třeba k doktorovi přišel, když ho objednal, ale prášky nebral, lékárnu doma by si mohl otevřít, no takže se mu to tak zhoršilo, že mu byli nucený vzít ty prsty a děti se o něj opravdu staraly, převazovaly ho, píchaly penicilin, antibiotika a ...(…)… dcera tam jezdila denně, takže já mám hodný děti a musím říct i vnoučata.(…) No syn tak zodpovědný jako dcera není, chodí za mnou dvakrát týdně, všechno mi udělá, za mým mužem, za tím druhým jo, když byl v nemocnici, tak mě tam denně vozil, byl tam se mnou, všechno jako to já nemůžu, ale není tak, no prostě dcera je dcera. (…) Ale obětavej, jak on se tomu dědovi věnoval (syn dcery), on třeba ráno v šest odjížděl a ještě před tím mu šel dávat snídani a ten penicilin, no opravdu se o něj staral příkladně, tam se střídali nejvíc s dcérou, jo. A syn když to bylo potřeba, tak samozřejmě taky, ale nebyl do toho tak zapojenej jako třeba dcera s tím vnukem.“
284
Paní A. chápe disciplínu jako „uposlechnutí dobré rady profesionálů“ nebo „braní předepsaných léků“. O svém prvním muži říká, že „nedisciplinovaný byl odjakživa“ a dokládá to právě na příkladu manželova přístupu k vlastní léčbě. Podle Rokeachovy (2008) terminologie se „disciplína“ řadí mezi instrumentální hodnoty. Je prostředkem k dosažení cíle. V tomto případě zdraví. Důvodem proč daného cíle první muž paní A. nedosáhl, byla právě jeho „nedisciplinovanost“. Na druhou stranu ale lze disciplínu vnímat i jako postojovou hodnotu (Frankl, 1994). V literatuře se můžeme setkat s případy, kdy pacient odmítl z různých důvodů léčbu, která by mohla zmírnit jeho bolesti, dobrovolně se rozhodl trpět a přijmout tak svůj nevyhnutelný osud (Kübler-Ross, 1993; Říčan, 2004). Další ukázka hovoří o důslednosti: „..můj vnuk od syna ten začal chodit, on dělal průmyslovku stavební jako krovy jo a šel teďka na tu (univerzita) ale na ten obor stavební, ale nějak mu nejde angličtina, on říkal já vůbec nerozumím anglicky, jako učím se jí ve škole, ale když někdy mluví Angličan, já mu absolutně nerozumím, tak teď přerušil študie, co s ním bude, já nevím, to se mi jako nelíbí, jo. Syn je taky furt samej sport, ten má hlavně aby hráli fotbal, a ten hraje rugby ten malej, no malej ono mu bude 16, ale říkám, že takhle co se týče školy, že je na ně nedůslednej, já jsem byla na děti celkem jako důsledná, i na kouření, (…) moji mužové nekouřili ani jeden, takže, a já tyky ne, takže jsem jim to nedovolila a taky nekouřej ani dcera, ani syn, a ty jejich děti taky ne, ani jeden,(…), takže jako je na ně málo důslednej, no to já zase jako vyžadovala, táta se o ně moc nestaral jo, jako všechno jim koupil, to jo ale vedla jsem to já no.“ Důslednost je v úryvku popisována, jako míra vyžadování disciplíny. Paní A. se zlobí na syna, který je podle jejího názoru nedůsledný na své děti, protože po nich nevyžaduje, dostatečně důrazně, disciplinovaný přístup ke studiu. Zároveň ale v oblasti sportu své děti k disciplíně motivuje. Problémem zde může být rozdílná hierarchie hodnot matky a syna. Hodnota: kultura „No tak mě třeba teď naplňuje ta kultura, ty děti a ty příbuzný, že je mám hodný. A ta kultura ta by mě chyběla ještě, ta by mě chyběla, to jako můžu říct, to by mě chybělo, protože i na studentský se chodilo k stání na opery, jednou jsme se sestrou byly na Kozinovi v Národním, když ho měli věšet, tak my musely odejít, my jsme šly k šatně, my se na to nemohly dívat. (…) Ale to já odmlada, a víte, my i odmala (…) my jsme chodili pěšky do Uránie na pohádky.(…) Takže my odmala vlastně jsme jako byli zvyklí tu kulturu pěstovat, to divadlo a kino. (…) A já, jelikož už jsem tak stará, (…)Tak říkám, mě nic nekupujte ani na sebe ani nic to, jedině když tak nějaký ten mlsek, nějaký to kafíčko (…) a kulturu, nechci nic jinýho, protože já bych za to ty peníze nedala, (…)ale děti k Ježíšku mi to dávaj, no tak (smích). Mám je opravdu všechny hodný i ty vnoučata, ty dospělý, ty od té dcéry tedy hlavně. Musím to zaklepat (smích).“ Pro paní A. jsou kulturou pravidelné návštěvy divadel a kin. Kultura je pro ni důležitou instrumentální hodnotou naplňující její život. Důležitá pro ni byla již od mala, kdy jako děti chodily s matkou na pohádky. Dalším aspektem je udržování a prohlubování vztahu s jinou lidskou bytostí. Paní A. vypráví, že do divadel chodila s matkou, se sourozenci, s manželem a dnes s dcerou a vnoučaty. Takovéto návštěvy kulturních akcí člověka obohacují a povznáší, lze tedy říct, že se jedná o realizaci zážitkové hodnoty.
285
Hodnota: rodina „No pro mě nejdůležitější byla ta moje rodina velká. Moje sestry, bratři ani tak ne, ten jeden umřel, ale moje sestry pro mě byly velice důležité všechny. A teď jsou pro mě důležitý i jejich děti, ty moje neteře. Že se s nimi stále jako, ať jsou oslavy narozenin nebo něco jiného, všechno se to scházíme.“ Hodnota rodiny je Rokeachem (2008) řazena mezi tzv. cílové hodnoty, které jsou významné samy o sobě a neslouží jako prostředek k dosažení jiného cíle. Kladný postoj paní A. k rodině je patrný v různých částech vyprávění. Rodina pro ni ale není samozřejmou hodnotou, pouhá příslušnost k rodině nezaručuje ústřední význam v životě jejích členů. O ten se jedinci musí zasloužit. Pro paní A. jsou významné její sestry a neteře. Bratři ne. V životním příběhu paní A. se vyskytují i pokrevně nepříbuzné osoby zastávající pozici významných členů rodiny: „I když mě otec zemřel, my jsme měli, prostě máti přijala nějakou Pepičku, bylo jí 19 let, jako chůvu. Protože jsme byly tři děti po 14 měsících za sebou, no a ta u nás byla 17 let, dokud viděla, ona špatně viděla a pak šla do Klárova ústavu, neoslepla úplně, ale prostě už pak nesměla nic dělat a měla našetřené nějaké peníze, to byla taková věrná duše, ta nikam nešla, pro tu jsme byli její rodina a ona zase naše, no.“ Hodnota: vztah k tradici Následující úryvek je projevem nesouhlasu s moderním zpracováním uměleckých děl, která tak ztrácejí na kráse, kvalitě a přínosu pro diváka. Vztah k tradici je hodnotou instrumentální směřující k naplnění dalších hodnot jako např. zachování stávající kultury, vzdělání, vlastenectví atd.: „…někteří režiséři, že jako to berou ty hry a ty opery hlavně jako postaru, že jiné národy jsou hrdé na to, jak se žilo a že my z toho děláme úplný, prostě frašky no. My jsme byli před lety na Prodance, no to byste nevěřila. Já nevím, viděla jste prodanou nevěstu, neviděla, tak to už teďka, já nevím to už budete zklamaná, to už není prodaná nevěsta, tam šermovali sokolové v sokolských krojích, šermovali, no hrůza, žádný kulisy, molička a molo potažený hadrem a sprejeři malovali vesnici, no strašný (rozčileně). (…) tyhlety původní opery se mají nechat v tom původním stavu, jak to ten skladatel složil, nechat ty libreta, jak byly napsány a ne aby je předělávali.“ Hodnota: zdraví Zdraví je cílovou hodnotou, která se objevila ve všech rozhovorech. Oproti očekávání, souvisejícím s předsudkem, že „staří mluví jen o svých zdravotních obtížích“ bylo zmiňováno jen okrajově, většinou jako příklad toho, „jak to nakonec dopadlo“. „..no a od té doby, musím to zaklepat, je jí čtyřiašedesát, moje děti, žádnou nemoc, nestonaly. A já celkem taky ne, můžu říct, až ve stáru. Jsem měla žlučník operovanej, to jsem byla šest neděl v nemocnici, to byla těžká operace, jo, no. Ale jinak takhle se držím, jak vidíte, že to jde.“ Hodnota: víra „…A všechno se v dobré obrátí. Ale víte, já jsem věřící a to je hodně. Je to škoda, že jako ty moje děti už neměly náboženství, tak věřící nejsou, ale já jim dělám křížek na odchodnou a nechaj si to.“ 286
V ukázce se propojuje hodnota víry a z ní vyplývající životní přesvědčení (světonázor), založený na osobní zkušenosti, že i když bylo v minulosti špatně, tak se vše nakonec „v dobré obrátilo a obrátí“. Otázka víry prostupuje napříč zvolenými kategoriemi i jednotlivými rozhovory. Pro paní A. je pán Bůh tím, kdo ji bezpodmínečně miluje, kdo jí vyplní, oč ho požádá a kdo jí promine prohřešky, bude-li jich litovat. Dále je i tím, kdo určuje, jak dlouho tu, kdo bude. Bůh rozhoduje, kdy kdo a jak zemře a to paní A. pomáhá překonat strach ze smrti. Někteří lidé mají zkušenost z dětství, z partnerství nebo třeba z přátelství s bezpodmínečným přijetím. Jsou druhým milováni, i přes veškeré své nedostatky a prohřešky. Jan Patočka (1992, s. 238-239) tento druh vztahu popisuje slovy: „…nemilujeme stránky a charaktery, ale bytost v jejím bytí – a hluboký a opravdový vztah nemůže kompromitovat žádné zklamání a žádná zrada.“ Strach ze smrti je obecnou a univerzální lidskou zkušeností (KüblerRoss, 1993). V moderních společnostech je při tom problematika smrti, umírání a utrpení tradičně tabuizována. Typické jsou tendence o těchto tématech nehovořit, děti jsou z kontaktu s nimi vylučovány pod záminkou, že by „toho na ně bylo moc“. Utrpení druhých je přehlíženo, snad ve snaze potlačit úzkost z vlastní smrtelnosti a bezmoci umírání či utrpení odvrátit. Neochotu moderní společnosti vyrovnat se s utrpením kritizuje například i Frankl (Drapela, 1997). Jedinec pak často zůstává ve svém utrpení, ve svém strachu ze smrti, samoty, odkázanosti na pomoci druhých a v bolesti sám. Je pouze na něm, jak se s tím vyrovná. Víra nabízí způsob, jak se vyrovnat se ztrátami, s utrpením a s bolestí (Frankl, 1994). V tomto smyslu se jedná o hodnotu postojovou. Mít pro co žít, být zdraví a mít zdravou rodinu, to jsou atributy šťastného života. Člověk si ze své podstaty přeje být šťastným (Tavel, 2007). Někdy se může zdát, že Boží příkazy člověka oddalují od štěstí a blaženosti, neboť člověku zakazují dělat, to co má v aktuálním okamžiku spojeno se slastí a naopak ho nutí dělat věci, do kterých se mu nechce. Přesto ale dodržení Božích příkazů může být prostředkem k dosažení štěstí. Sebeobrazy Jednou z inspirací této fáze analýzy je myšlenka Karla Čapka (1971) o „mnohohlasosti“ lidské identity. (Re)konstrukcí sebeobrazu paní A. jsme vyabstrahovali devět sebeobrazů prolínajících se životním příběhem. Jako příklad uvádíme tři: Dcera obdivuhodné ženy „A všichni jako od mojí máti, protože ji měli velmi rádi, i od toho jejího prvního muže, co padl na frontě, k nám chodili na návštěvy, pořád no, no byli jsme, zaplať pán Bůh oblíbený no. Ona byla moje máti moc hodná. Jedna moje známá říká, že byla světice (smích) No tak tolik dětí a o všechny se postarala dobře. A říkám vám, že nám všechno dokázala obstarat. My s ní neměli žádnou újmu (…)Ale my jsme byli v rodině všichni dost takový šikovní, a moje máti taky, přesto že neměla žádný školy tak jako uměla jednat s lidmi, nám obstarala všem školy, na lyže, dovolenou u moře, že jsme byly v Grádu třeba všechny tři, jó všechno nám uměla prostě vyběhat, byla velice šikovná.“ Životní optimistka „Já byla vždycky optimistická, mám veselou povahu a mám ráda mládí. Já bych třeba nemohla jít do domova důchodců, abych viděla ty zubožený důchodce.“ Soběstačná žena „Uvařím si, co mi chutná, to si vařím, žádný obědy nekupuju, s dcerou rádi chodíme k Donaldovi, když jsme v (město), tak si zajdeme na zmrzlinu, neodříkám si nějak a přitom toho moc 287
neutratím. Sama se stříhám, sama se meju, sama se barvím, všechno si dělám sama. Nekouřím, nepiju (smích).“ 4 Výsledky 4.1 Chybějící koncept Analytická zjištění odkazují k subjektivnímu prožívání zkoumaných osob. Každý životní příběh je jedinečný a neopakovatelný. Společným jmenovatelem jednotlivých vyprávění je jedna z fází lidského života. Přijmeme-li předpoklad, že životní fáze, která spojuje zkoumané osoby, je fází závěrečnou, můžeme naše další úvahy směřovat směrem ke konfrontaci analytických zjištění s některou z existujících vývojových teorií a zaměřit se na charakteristiku stáří v kontextu celoživotního vývoje. Eriksonova (1965) teorie psychosociálního vývoje identity zahrnuje osm stádií. Osmé stádium figuruje jako poslední. Za závěrečnou ctnost je považována moudrost vyrůstající z konfliktu integrity a zoufalství. Zoufalství pohltí každého, kdo se nedokáže vyrovnat s vědomím závěru života a touží po možnosti vrátit se v čase zpět. Poslední dystonní položkou je tedy zoufalství. Eriksonová (1999) upozorňuje na propojení mezi zoufalstvím a první syntonním prvkem, nadějí (špan. esperanza a desperanza). Naděje je nezbytná nejen v počátku a v průběhu života jedince, ale významnou roli hraje i ve fázi závěrečné, kdy na sebe často bere podobu víry (poslední forma naděje). Domníváme se, že chybějícím kouskem skládanky propojujícím analytická zjištění a Eriksonovu teorii je koncept „Devátého věku člověka“ (Erikson, 1999). Autorkou je Joan Eriksonová, manželka Erika Eriksona, která navázala a zrevidovala schéma životního cyklu svého muže. V revizi doplňuje charakteristiky osmé fáze vývoje identity, přidává popis fáze deváté a tu dává do souvislosti s fázemi předchozími. Revize vychází ze subjektivní zkušenosti manželů Eriksonových s devátou a desátou dekádou lidského života. Všechny ctnosti zahrnuté do stádií životního cyklu se neustále vyvíjejí (Erikson, 1999). Člověk by tedy v ideálním případě měl ve stáří disponovat osmi různě vyvinutými ctnostmi. Důležité je pořadí syntonních a dystonních prvků. V průběhu života jsme konfrontováni se situacemi, které posouvají dystonií prvky do dominantnějších pozic a stáří samo o sobě je takovou okolností. V devátém stádiu se dystonií prvky dostávají do popředí, na první místo, zatímco v předchozích osmi stádiích je tomu vždy naopak. 4.2 Konfrontace analýzy jednoho z rozhovorů s konceptem devátého věku Analýzu a interpretaci každého rozhovoru jsme konfrontovali postupně s jednotlivými stádii životního cyklu. Pohled na výsledky analýzy skrze koncept „Devátého věku člověka“ nám poskytl možnost ověřit si platnost našich zjištění s fundovanou teorií a zároveň nabídl rámec, do něhož bylo možné tyto zjištění zasadit. Pohled na koncept „Devátého věku člověka“ skrze výsledky analýzy umožnil porovnat popisované charakteristiky s tím, co o tomto životním období vyprávějí ti nejpovolanější, tedy lidé, kteří v tomto „věku“ žijí. A) Základní nedůvěra proti důvěře (naděje): S narůstajícími léty přibývá zkušeností, kdy je jedinec konfrontován s vlastní bezmocí, kdy ztrácí vlastní důstojnost, kdy je odkázán na pomoc druhých (Eriksonová, 1999). Už se nemůže spolehnout na své schopnosti tak jako dříve. Obtížnými se pro něj mohou stát i běžné každodenní činnosti. Důležité je, aby si do poslední chvíle zachoval naději. Umění radovat se z maličkostí a vidět krásu v samozřejmosti nově příchozích dnů je projevem přítomnosti naděje. Na vytvoření základní důvěry se podílí mnoho faktorů, především však kvalita péče o dítě a částečně i genetická výbava. Každý žijící člověk má pocit základní důvěry, neboť bez ní by nemohl přežít. S ohledem na principy Eriksonovy teorie vývoje identity lze vyvodit 288
závěr, že každý člověk má do jisté míry rozvinutou ctnost naděje. Naděje je základní podmínkou pro život. Kromě nejranějších zkušeností může být jejím zdrojem také víra v Boha. Naději je věnována ta část vyprávění paní A., která se explicitně týká víry. Víra jí poskytuje naději, že „vše se nakonec v dobré obrátí“, což je zároveň ústředním a všeprostupujícím tématem jejího životního příběhu. Paní A. akcentuje význam rodiny, dobrých vztahů s jejími členy a zkušenosti se spolehlivě poskytovanou péčí jako to „oč v životě běží“, tedy jako životní téma. Paní A. ve svém vyprávění zdůrazňuje význam velké rodiny a dobré vztahy mezi příbuznými, se kterými se dodnes stýká. Sama sebe charakterizuje jako rodinného „mazánka“ (sebeobraz). „Mazánek“ je ilustrací dobrých vztahů v primární rodině, s rodiči i sourozenci, které odkazují k vysoké míře rozvoje ctnosti naděje. B) Stud a pochyby proti autonomii (vůle): V devátém věku hrozí pokles sebedůvěry, stud ze ztráty sebekontroly a pochyby ve své schopnosti (Eriksonová, 1999). Důvěřovat autonomii vlastního těla a vlastních životních voleb je čím dál tím těžší. Podobně jako v dětství začínají přibývat situace, kdy za jedince rozhodují převážně druzí. V důsledku nedůvěry v autonomii těla a životních rozhodnutí dochází ke vzrůstu intenzity pocitů studu. Určitým projevem oslabení autonomie životních voleb v našem výzkumu, by mohly být pokusy o přesunutí odpovědnosti za podobu vyprávění na výzkumníka v průběhu rozhovoru. Tento jev lze ale vysvětlit i nedostatečně srozumitelně prezentovaným zadáním ze strany výzkumníka a s tím související potřebou participantů doptávat se. Na mnohem přesvědčivější projevy autonomie odkazuje kategorie sebeobrazu. Ze sebeobrazů „Životní optimistka“, „Soběstačná žena“ a „Ta, která tu bude, dokud ji Bůh nezavolá“ lze odvodit, že si paní A. velmi zakládá na své soběstačnosti, má ráda mládí a nesnesla by pobyt v domově seniorů, kde by byla konfrontována se „zubožeností“, nemohoucností a s lidmi závislými na péči personálu. Pobyt na tomto světě limituje schopností postarat se sama o sebe. „Dokud bude čilá“ má pro ni smysl žít. V rozhovorech realizovaných pro účely našeho výzkumu se míra autonomie ukázala jako celoživotní charakteristika. Ten, kdo se vykazoval zvýšenou autonomií v průběhu mládí a dospělosti, tak je ve vyšší míře autonomní i ve stáří. C) Vina proti iniciativě (cíl): Rizikem iniciativy je pocit nepřiměřenosti a viny (Eriksonová, 1999). V devátém věku je člověk pocitem viny ohrožen mnohem více než v předchozích obdobích. Po osmdesátce je iniciativa chápána spíše jako pozoruhodné nadšení. Samotné vědomí cíle je ochablé, jedinec je plně zaměstnán jednotlivými úkony péče o vlastní osobu, ze kterých nesmí polevit. Ve stáří narůstá riziko pocitů viny souvisejících s realizací projektů nad rámec běžných každodenních aktivit. Paní A. je velmi činorodá, iniciativní. Péči o vlastní osobu zvládá bez pomoci okolí. Kromě toho se ale během týdne stýká s rodinou a aktivně pěstuje kulturu. Vlastní činorodost nepociťuje jako něco nepřiměřeného. D) Pocit méněcennosti proti zručnosti (kompetence): V dnešní době jsou lidé hodnoceni především podle svých schopností, dovedností a výkonů (Eriksonová, 1999). Být schopný je jakýmsi imperativem moderní doby orientované na výkon. Devátý věk je období, kdy je člověk konfrontován se svou nedostatečností. Je stále těžší splňovat požadavky společnosti, která prezentuje aktivní a dravé mládí jako ideál dokonalosti. Paní A. se definuje skrze svou soběstačnost, která je pro ni natolik důležitá, že by raději zemřela, než aby se stala jedním ze „zubožených důchodců“. Zdroj pocitu kompetence je natolik významný, že tvoří součást sebeobrazu, resp. identity. E) Zmatení identity proti identitě (věrnost): Zmatení identity souvisí s neúspěšnou integrací dřívějších rolí do současné identity (Eriksonová, 1999). Tento jev nejvíce koresponduje s ka289
tegorií narativní analýzy „Sebeobrazy“. Jedná se o představy autorů vyprávění o sobě samém. V naší práci bylo použito připodobnění k Čapkově (1971) myšlence o zástupu možností tvořící jednotu osobnosti, tedy identitu. To odpovídá představě mnoha rolí, které jedinec ve svém životě zastával a zastává. Všechny tyto role je potřeba začlenit do jedné identity. Čím větší je přitom rozdíl mezi rolemi zastávanými v minulosti a těmi současnými, tím se riziko zmatení rolí zvyšuje (Miller in Stuart-Hamilton, 1999). Ve vyprávění paní A. bylo identifikováno 9 různých sebeobrazů prostupujících napříč celým vyprávěním. Těmito obrazy sebe jsou „Mazánek“, „Dcera obdivuhodné ženy“, „Sestra a Teta“, „Ta, která se vdávala z touhy po dětech“, „Podváděná, nedoceněná, ale hrdá“, „Životní optimistka“, „Soběstačná žena“, „Ta, která měla pěkný, i když krušný život“ a „Ta, která tu bude, dokud ji Bůh nezavolá“. Charakter výskytu sebedefinic paní A. a jejich integrace do životního příběhu naznačuje úspěšné začlenění jednotlivých rolí do identity. F) Izolace proti intimitě (láska): Dosažení pocitu intimity a lásky ve stáří vyžaduje, aby jedinec v dospělosti realizoval hluboké intimní vztahy, kterým se plně odevzdal (Eriksonová, 1999). Může se jednat o partnerství, péči o potomky, umění, literaturu nebo vzdělanost. Později může člověk bojovat proti izolaci a pocitům opuštěnosti a těšit se vzpomínáním na tyto vztahy. S mírou izolace souvisí také schopnost jedince osvojit si nové způsoby navazování kontaktů. Pocit intimity a lásky ve stáří je čerpán ze zkušenosti s realizací hlubokých intimních vztahů v dospělosti. Životním tématem paní A. je její rodina, do které se narodila a její děti. Za významnou životní hodnotu považuje svůj vztah k Bohu. V sebeobrazech akcentuje pečující rodinu („Mazánek“), vřelý vztah k matce („Dcera obdivuhodné ženy“), význam ženské části rodiny („Sestra a Teta“) a lásku k dětem („Ta, která se vdávala z touhy po dětech“). G) Stagnace proti generativně (péče): Generativita je období charakterizované pracovními, rodinnými, pečovatelskými a dalšími povinnostmi (Erikson, 1965). Člověk je vyzýván, aby ze sebe vydal to nejlepší. Generativita je spojena s představou aktivních jedinců. Ve stáří už nemusí být vyžadována, nicméně stažení se z ní může být pociťováno bolestně. Člověk potřebuje být potřebován. V osmdesáti a devadesáti letech pociťuje úbytek energie a snižuje se jeho schopnost rychle se přizpůsobit novým podmínkám (Eriksonová, 1999). Částečné stažení se z generativity je proto očekávané a do jisté míry i vítané. Důležité je, aby člověk v tomto období zcela nerezignoval na péči o druhé a tvořivost. V analyzovaných rozhovorech byla generativita tematizována ve dvou hlavních souvislostech. Za prvé jako péče o členy rodiny. Za druhé jako péče o obecní (ve smyslu obec) či všeobecné blaho. Paní A. je zapojena do generativity prostřednictvím kontaktů s rodinnými příslušníky. Někteří participaci výzkumu i v rámci výkonu zaměstnání. Generativita úzce souvisí se všemi zvolenými interpretačními perspektivami. Týká životních témat, hodnot a přesvědčení i obrazů sebe. H) Zoufalství proti integritě (moudrost): Jedinec se v průběhu života učí být taktním a moudrým (Eriksonová, 1999). Ti, kdo se stali znechucenými a otrávenými, zvolili nejsnazší cestu. Moudrost spočívá ve „..schopnosti vidět, dívat se a rozpomínat se, naslouchat, slyšet a pamatovat si“ (s. 107). Integrita tedy klade požadavek na dobré smyslové vnímání, které ale ve stáří bývá značně oslabeno. S postupujícím věkem bývá stále obtížnější odvrátit zoufalství. Přičemž se už nejedná o retrospektivní zoufalství pramenící z nevyužitých příležitostí, které je charakteristické pro osmé stádium, ale z každodenních obtíží, s nimiž je jedinec neustále konfrontován. Musí se také vyrovnat se všemi ztrátami, které v životě utrpěl a které jsou čím dál častější. Úmrtí rodičů, sourozenců, partnera, přátel a někdy i vlastních dětí připomínají všudypřítomnou smrt. Právě v tomto období je testována základní důvěra vytvořená 290
v kojeneckém období. Dokud má člověk naději, má pro co žít. Moudrost patří mezi schopnosti, které nám pomáhají přežít (Křivohlavý, 2009a). Proto byla předmětem zájmu mnoha studií. Autoři jedné rozsáhlé studie o moudrosti shrnuli její hlavní aspekty několika body (Baltes, Staudinger, cit. dle Křivohlavý, 2009a, s. 34, 35): vztahuje se k obtížným životním situacím, integruje individuální znalosti, charakter a ctnosti, posiluje osobní a sociální vývoj, souvisí s vyrovnanou osobností jedince, se sebeovládáním a skromností, týká se hranic našich možností poznávání a znalostí a lze ji snadno identifikovat u druhých lidí. Eriksonová (1999) hovoří o tzv. gerotranscendenci. Dosáhnout jí může každý, kdo se ve stáří dokáže vyrovnat s dystonními prvky. Gerotranscendence je cílem procesu směřování k zrání a moudrosti. Je prožívána jako stav klidu mysli, který se projevuje stažením se z každodenního spěchu, stresu a usilování o něco. V průběhu rozhovoru se paní A. zmínila, že už nemá plány do budoucna, že neplánuje. Ráda by se dožila svých devadesátých narozenin, protože se na to ještě cítí. O smrti hovoří bez zjevných známek úzkosti nebo jiné silné negativní emoce. Je s ní smířená, „rozhodnutí“ ponechává v rukou Božích. Těší se z drobných každodenních radostí, věci bere tak jak přicházejí. 5 Závěr Devátý věk člověka je samostatnou etapou v životním cyklu, jehož charakteristiky lze nahlédnout skrze vyprávění lidí, kteří v tomto věku žijí. Narativní přístup se ukázal jako velmi vhodný nástroj směřující k porozumění subjektivního prožívání seniorů. V jednotlivých fázích výzkumu umožnil lidský přístup k člověku zakládající se na přirozenosti komunikace, na otevřeném, upřímném a pravdivém setkání dvou osob a na jejich vzájemném respektu a úctě. Výsledky analýzy ukazují, že způsoby strukturace příběhů o životě a tedy i porozumění vlastní zkušenosti, jsou značně rozmanité. Toto zjištění koresponduje s existující nejednotností v pojetí stáří a stárnutí a v heterogenitě současné seniorské populace. 6 Diskuse Autobiografická vyprávění jsou cenným zdrojem informací o zkoumaných osobách. V našem případě vyprávěli lidé o svém životě a umožnili nám tak nahlédnout na své porozumění světu a sebe v něm. Zajímavé by mohlo být i porovnání jejich pohledu s pohledy dalších osob. Ať už zainteresovaných, tedy lidí, kteří v příbězích přímo figurovali, či nezainteresovaných, tedy například podstoupením sesbíraných dat k analýze dalším výzkumníkům. Tak jako každý z nás je jedinečný a neopakovatelný, tak i příběhy, vyprávěné o našich životech, jsou unikátními výtvory, které nelze nahradit příběhy druhých lidí. Naše výzkumná zjištění jsou platná pouze pro daný výzkumný vzorek a nelze je aplikovat na jiný výzkumný soubor. Pro porozumění subjektivnímu prožívání dalších osob by bylo třeba zopakovat výzkumný postup a jednotlivá zjištění vzájemně konfrontovat. Z tohoto úhlu pohledu by přínosem byl každý další provedený rozhovor a jeho následná narativní analýza a interpretace. Použitá literatura Bačová, V. (2008). Identita v sociální psychologii. In Slaměník, I.; Výrost, J. (eds.). Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Grada: Praha. Bruner, J. S. (1990). Acts of Meaning. Harvard University Press: Cambridge. Bruner, J. S. (1996). Culture of Education. Harvard University Press: Cambridge. Čapek, K. (1971). Hordubal. Povětroň. Obyčejný život. Československý spisovatel: Praha.
291
Čermák, I. (1999). Hermeneuticko-narativní přístup k validitě interpretace nálezů v kvalitativně pojatém psychologickém výzkumu. In Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii, s. 42 – 51. PSÚ AV ČR: Praha. Čermák, I. (2002). Myslet narativně: Kvalitativní výzkum „on the road“. In Čermák, I., Miovský, M. (Eds.). Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí: Sborník z konference, s. 11-25. SCAN: Brno. Čermák, I. (2006). Narativně orientovaná analýza. In Blatný, Marek. Metodologie psychologického výzkumu: Konsilience v rozmanitosti. Nakladatelství Academia: Praha. Drapela, V. J. (1997). Přehled teorií osobnosti. Překl. K. Balcar. 1. vyd., s. 175. Portál: Praha. Erikson, E. (1965). Childhood and Society. 1st publ. (in Penguin books). Penguin: Harmondsworth, Middlesex. Erikson, E. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený: Doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Překl. J. Šimek. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. Flick, U. (2009). An introduction to Qualitative Research. 4th ed. Sage Publitations: London. Frankl, V. E. (1994). Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie. Překl. Z. Trlík. Psychoanalytické nakladatelství: Praha. Chrz, V. (2004). Výzkum jako narativní rekonstrukce. In Miovský, M.; Čermák, I.; Řehan, V. Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku III.: Sborník z konference, s. 21 – 32. Univerzita Palackého: Olomouc. Chrz, V. (2007). Možnosti narativního přístupu v psychologickém výzkumu. PSÚ AV ČR: Praha. Chrz, V. (2009). Co děláme, když interpretujeme. In Šucha, M.; Charvát. M.; Řehan, V. (Eds.). Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku: VIII. Univerzita Palackého: Olomouc. Křivohlavý, J. (2009a). Psychologie moudrosti a dobrého života. Grada: Praha. Křivohlavý, J. (2009b). Psychologie zdraví. 3. vyd. Portál: Praha. Kübler-Ross, E. (1993). O smrti a umírání. Překl. J. Královec, 251 s. Arica: Turnov. László, J. (2008). The Science of Stories: An introduction to Narrative Psychology. Psychology Press: New York. Matějček, Z. (1986). Rodiče a děti. Avicenum: Praha. Mc Adams, D. (1988). Power, Intimacy and Life Story. Personological Inquiries into Identity. The Guilford Press: New York. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada: Praha. Ondrušová, J. (2011). Stáří a smysl života, s. 170. Karolinum: Praha. Patočka, J. (1992). Přirozený svět jako filosofický problém. Československý spisovatel: Praha. Rokeach, M. (2008). Understanding human values. Simon and Schuster: New York. Říčan, P. (2004). Cesta životem: Přepracované vydání. 2. vyd. Portál: Praha. Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Barrister&Principal: Brno. Stuart-Hamilton, I. Psychologie stárnutí. Překl. J. Krejčí. Portál: Praha. Švaříček, R.; Šeďová, K. a kol. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál: Praha. Tavel, P. (2007). Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: Potřeba smyslu života, přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Triton: Praha. Tyl, J. (1985). Časové horizonty. Příspěvek k problematice pojmu životního času a metodám jeho zkoumání. Doktorská disertační práce. FF UK: Praha.
292
SKUPINY TERAPEUTICKÉHO TANCE V PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNĚ – SUBJEKTIVNÍ POHLED ÚČASTNÍKŮ GROUPS OF THERAPEUTIC DANCE IN PSYCHIATRIC CLINIC – SUBJECTIVE VIEW OF PARTICIPANTS Marek KOLAŘÍK, Barbora SEDLÁKOVÁ Katedra psychologie FF UP, Česká republika,
[email protected],
[email protected]
Abstrakt: „Tanečky“, „terapie tancem“, „hopsání“ či „tance“, to jsou některé z výrazů, které používají pro označení skupin terapeutického tance v Psychiatrické léčebně ve Šternberku samotní klienti. Že to zní poněkud kontroverzně, nenormálně či možná trochu bláznivě? Terapeutický tanec jako forma podpůrné terapie zde funguje od r. 2011. Zpočátku se do této aktivity zapojovali klienti ze dvou oddělení, postupně se však do dnešních dní zájem o tuto aktivitu rozšířil na celkem třináct oddělení. Na hodiny terapeutického tance klienti obvykle docházejí do tanečního sálu nebo se „tančí“ přímo na odděleních (např. gerontopsychiatrickém). Ačkoliv se nejedná o psychoterapeutické působení v pravém slova smyslu, je zde předpoklad určitého potenciálu ve směru pozitivního přínosu v rámci komplexní léčby. Jak takové hodiny vypadají a co si z nich klienti vlastně odnášejí? Cílem posteru je zprostředkovat subjektivní pohled klientů s úzkostně-depresivní symptomatikou na hodiny terapeutického tance. Budou prezentovány výsledky kvalitativní analýzy dat získaných formou rozhovorů, deníků a doplňujících dotazníků v rámci pilotní výzkumné studie za podpory Interní grantové agentury Univerzity Palackého. Abstract: “Dances”, “dance therapy”, “hopping” or “dance”: these are some terms which clients themselves use to indicate groups of therapeutic dance in Psychiatric clinic in Šternberk. One might say this sounds somewhat controversial, abnormal or, maybe, a little crazy? Therapeutic dance as a complementary therapy has been utilized here since the year 2011. Initially this activity involved clients from two departments, but due to continuing interest, has expanded to involve thirteen departments in the present day. Clients usually come to the ballroom or the groups take place directly in the departments (e.g. gerontopsychiatric department). Although these groups are not psychotherapyfocused in the true sense, they are presumed to carry positive potential in comprehensive treatment. How do such groups look and what do clients actually take away? The aim of this poster is to provide the subjective views of clients with anxiety-depressive symptomatology on the groups of therapeutic dance. Presented will be the results of the qualitative analysis of data, obtained through interviews, diaries and supplementary questionnaires in the pilot research study supported by the Internal Grant Agency of Palacký University. Klíčová slova: Terapeutický tanec; úzkostně-depresivní symptomatiku; komplexní léčba. Keywords: Therapeutic dance; anxiety-depressive symptomatology; comprehensive treatment.
293
1 Úvod „Tanec je komunikace mezi tělem a duší. Vyjadřuje to, na co slova nestačí.“ R. S. Denis Pojem tanec v nás může vzbuzovat zvídavost, zájem, vzpomínky, představy, sny, ale také něco úplně jiného…a třeba taky „nic“. Domníváme se však, že každý máme nějakou zkušenost s tanečním pohybem, byť tato zkušenost může vycházet z jakéhokoliv zážitku s tancem z přítomnosti, minulosti či být zprostředkována z příběhu někoho jiného, z filmu či médií. Potom bychom mohli tuto zkušenost považovat v nejobecnější rovině za všem vlastní, tedy kolektivní. C. G. Jung uvedl ve své přednášce v roce 1916 pohyb a tanec jako jednu z možností ztvárnění aktivní imaginace (Jung, 1997). Zamyslíme-li se nad výše uvedeným citátem R. S. Denis, jedné z průkopnic moderního tance na prahu 20. století, nalézáme zde možnost jakéhosi propojení či integrace nás samotných. V kapitole o transcendentní funkci (která spočívá ve spojení vědomých a nevědomých obsahů) Jung popisuje aktivní imaginaci jako nejdůležitější pomůcku při produkci těch obsahů, které se nacházejí takřka pod prahem vědomí a které by při jejich zintenzivnění do vědomí vpluly nejspíše spontánně (Jung, 1997). Kratochvíl (2002) společně s Vybíralem (2010) uvádí, že cíl či smysl terapie spočívá právě v oné integraci osobnosti (v zahrnutí všech svých stránek do svého sebepojetí), uspokojivějším prožívání, chování ve vztazích, sociálním začlenění a také rozvoji osobnosti jedince. Tanec můžeme z konvergentního pohledu chápat ve své jednotlivé podobě jako určité taneční styly a prvky přes kulturně zakořeněné taneční rituály až k nejobecnějšímu chápání tance jako „pohybu“, se kterým se setkáváme v taneční pohybové terapii. Tento expresivní směr pod pojmem „tanec“ spatřuje veškeré neverbální projevy, které vytvářejí vlastní osobitou „choreografii“ každého jedince s jeho minulostí, přítomností včetně záměru k budoucnosti (Zedková et al., 2012). Kontakt mezi lidmi lze z pohledu tanečních terapeutů chápat jako spontánní improvizaci, během níž se zúčastnění jedinci vzájemně ovlivňují (Zedková et al., 2012). Z výše uvedeného vyplývá, že je tanec nejen významným prostředkem komunikace každého klienta k sobě samotnému, ale také k okolnímu světu. V tomto článku bychom chtěli zprostředkovat naši zkušenost s využitím tanečního pohybu k podpoře komplexní terapeutické léčby. Proč zrovna tanec k terapeutickému účelu? A proč ne? Jsme si vědomi existence nejrůznějších psychoterapeutických škol, jak je uvádí např. Kratochvíl (2002), Vybíral et al. (2010), Prochaska a Norcross (1999) a další autoři, a ke kterým se v posledních letech neustále přidávají nové přístupy. Vybíral et al. (2010) podobně jako Dosedlová (2012) hovoří o striktním dělení jednotlivých přístupů v minulosti s přechodem ke spíše eklektickému a integrativním pojetí v současnosti. A právě proto jsme si troufli na poněkud netradiční způsob práce s tělem v pohybu, tedy tancem. Chceme se dozvědět a ověřit si, jaký může mít terapeutický tanec vliv na prožívání klientů s úzkostně depresivní symptomatikou v rámci komplexní léčby v psychiatrické léčebně. Hlavními výzkumnými nástroji ke zjištění dat nám byly rozhovory s účastníky pětitýdenního programu terapeutického tance, jejich reflexe formou psaných deníků a také vlastnoručně zkonstruovaný ad hoc dotazník pro účely našeho pilotního šetření. Kromě odborné literatury a dosavadních vědeckých článků a výzkumů je naší inspirací dlouhodobý zájem o potenciál těla (a těla v pohybu) v oblasti seberozvoje, sebepoznání a psychoterapie.
294
2 Teoretické zakotvení výzkumu 2.1 Taneční pohybová terapie a terapeutický tanec Tanec byl od pradávných dob součástí nejrůznějších rituálů, které pomáhaly lidem zvládnout důležité události a mezníky v životě, naladit se na rytmy přírody a dodnes jsou tyto tance spojovány s šamany (Čížková, 2005; Dosedlová, 2012; Froemer, 1996, Jůzl et al., 1988). Tanec od těchto dob prošel rozmanitým vývojem až po dnešní podobu mnoha forem a stylů. Na jedné straně je součástí převážně komerční sféry, na straně druhé zůstává přítomen v oblasti folklórní jako tradiční způsob lidových oslav (Dosedlová, 2012). Ke znovuobjevení léčebného potenciálu tanečního pohybu došlo v období rozvoje psychologie a psychoterapie (zejména díky S. Freudovi a jeho snaze o odkrytí skrytých emocí) na počátku 20. století, kdy většina tanečních terapeutů začala svou kariéru na poli moderního tance se zkušenostmi využití tance a pohybu jako formy exprese osobnosti (Levy, 2005). Vznik taneční pohybové terapie se uvádí kolem 30. až 40. let 20. století v USA a je spojován s činností M. Chace, první prezidentky American Dance Therapy Association založené v r. 1966. (Sandel, Chaiklin, Lohn, 1993; Stanton-Jones, 1992; ADTA, 2013). Od 40. let probíhal rozvoj také ve Velké Británíí, který je spjat se jménem R. Labana, autora propracovaného systému analýzy pohybu. Od roku 1982 funguje ve Velké Británii Association for Dance Movement Psychotherapy (ADMP UK, 2013). V 90. letech vznikla „European Network of DMT“ a následně byla v roce 2010 založena European Association Dance Movement Therapy, která sdružuje a zaštiťuje jednotlivé národní profesní asociace taneční pohybové terapie v Evropě, včetně České asociace taneční a pohybové terapie založené v r. 2002 (EADMT, 2013; TANTER, 2013). Podívejme se nyní na vymezení taneční pohybové terapie a terapeutického tance. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že se jedná o totéž, není tomu tak. Považujeme za důležité vymezit oba přístupy a následně poukázat na jejich souvislosti a možné překrývání v některých aspektech. Je to důležité proto, aby si čtenář dovedl představit, jak vlastně náš experimentální program za účelem pilotní studie v praxi vypadal. Taneční pohybová terapie je dle Americké asociace taneční terapie definována jako „psychoterapeutické užití pohybu v procesu, za cílem dosažení emocionální, kognitivní, tělesné a sociální integrace jedince“ (ADTA, 2013). J. Špinarová-Dusbábková (in Vybíral et al., 2010) k tomu dále uvádí, že pohyb a tanec zde nejsou vnímány z estetického či výkonového hlediska, ale jako prostředek sebevyjádření. Taneční pohybová terapie bývá řazena mezi expresivní formy terapie a zároveň se řadí mezi tělově orientované psychoterapeutické přístupy (Zedková et al., 2012). Naproti tomu terapeutický nebo kreativní tanec patří spíše do vínku umění a učení se tanečním krokům s částečným důrazem také na složku estetickou. H. Payne (2011, s. 18) uvádí, že „tanec jako umění a kreativní tanec mohou mít, podobně jako sport, terapeutické účinky, a přesto terapií nejsou, protože systematicky nerozvíjejí spojování vědomé a nevědomé zkušenosti“. J. Špinarová-Dusbábková (in Vybíral et al., 2010) spatřuje v terapeutickém tanci způsob práce za cílem vitalizace, aktivace, odreagování se, socializace a učení se novým prvkům. Jeho úlohu bychom tedy mohli chápat ve smyslu podpůrného působení v rámci komplexní terapeutické péče. Z psychoterapeutického hlediska by se jednalo spíše o symptomaticky než kauzálně zaměřený přístup (Kratochvíl, 2002). Nicméně terapeutický nebo kreativní tanec psychoterapií nejsou. Meekums (2002) k tomu dodává, že terapeutický tanec může být praktikován zkušeným tanečníkem, který nemusí mít terapeutické vzdělání. Naproti tomu požadavky na vzdělání tanečně pohybového terapeuta jsou jasně definovány (ADTA, 2013). Důležitým odlišujícím kritériem obou přístupů je dle Meekums (2002), Zedkové (2012), Čížkové (in Bič et al., 2011) a dalších autorů práce s diagnostickými/psychologickými formulacemi založenými na základě pozorování pohybu. Ty patří výhradně do rámce taneční a pohybové terapie, nikoliv do terapeutického tance. 295
Terapeutický tanec, jak jej popisuje Meekums (2002, s. 6 - 7) zahrnuje především následující aspekty: předem připravenou strukturu setkání; tvorbu choreografií a výstupů; obecný cíl podpůrně terapeutický, vzdělávací/umělecký; počet účastníků 4 - 30 a více; skupinovou/hromadnou formu práce; relaxaci a zábavu, přeladění nepříjemných emocí jako hlavní přínos. Jak dále uvádí Meekums (tamtéž), s taneční a pohybovou terapií se terapeutický tanec překrývá v těchto oblastech: využití improvizace; možná flexibilita setkání; možnost práce s vnitřními představami a symboly; užití rytmu ke strukturování a rozvíjení schopností; verbální sdělení lekce. Jak vidíme výše, rozdíl obou způsobů práce spočívá především v cíli a zaměření pozornosti na rozdílné fenomény. V rámci našeho výzkumného záměru společně s našimi kompetencemi a možnostmi jsme zvolili formu terapeutického tance, přičemž jsme využili zařízení psychiatrické léčebny ve Šternberku, kde je terapeutický tanec součástí komplexní péče od r. 2011 pod vedením Mgr. Reginy Valentíkové. 2.2 Vliv a účinky terapeutického tance na člověka Odborná literatura nabízí následující fenomény uváděné jako přínos tanečně-pohybových aktivit. V oblasti terapeutického nebo kreativního tance se dle Payne (2011) jedná o tyto: posílení pocitu vlastní identity a vytvoření přesnější představy o svém těle; možnost pro expresivní zapojení těla a s tím související probuzení zdrojů a rezerv v oblasti emocí a imaginace; zdokonalování sociálních dovedností, rozvíjení kontaktu, důvěry, spolupráce s ostatními, spojené s lepším sebevědomím a schopností se rozhodovat; navození pocitu úspěchu; zlepšování funkční a dynamické schopnosti těla, nervosvalové dovednosti při koordinaci pohybu, chůze aj. Payne (tamtéž) uvádí, že právě tyto aspekty mohou pomoci optimalizovat dosažení fyzické a psychické integrace jedince a rozšířit tak jeho vnímavost vůči sobě i okolí. Podobné oblasti nalézáme také u taneční pohybové terapie, které Stanton-Jones (1992) shlukuje do 3 následujících oblastí: pohybové: revitalizace, aktivace, zvýšení motivace, podpora formování zdravého tělového obrazu, zvýšení sebe-synchronie a podpora organizovanosti v pohybu (či alespoň zmírnění dezorganizace), rozšíření pohybového repertoáru a zpřístupnění nových, autentických a adaptivních způsobů interakce s okolím; emocionální: zpřístupnění a vyjádření důležitých emočních témat (případně zpřístupnění obsahů nevědomí a jejich reintegrace do vědomí); interpersonální: zlepšení fungování v mezilidských vztazích, pocit osobního významu a autonomie, rozvoj smyslu pro střídání rolí, učení nápodobou či rozvoj pocitu sounáležitosti ve skupině; Jak vidíme, oba aspekty se do jisté míry překrývají, nicméně i zde si můžeme všimnout podrobnějšího a hlubšího popisu u taneční a pohybové terapie, na rozdíl od terapeutického tance, který jde spíše „po povrchu“. 2.3 Úzkost a deprese Výzkumný soubor v naší pilotní studii tvořili dospělí lidé se symptomatikou úzkosti a deprese. V praxi se tyto velmi často vyskytují společně. Pro účely diagnostiky tak existuje např. tzv. Smíšená úzkostně depresivní porucha (F41.2), která se vyznačuje tím, že jsou přítomny 296
jak příznaky úzkosti, tak deprese, a ani jedna z těchto skupin příznaků nemá převažující váhu (WHO, 2006). Úzkost (anxieta) je dle Hartla (2004) strach bez předmětu, nepříjemný emoční stav provázený psychickými i tělesnými znaky odpovídajícími strachu, ovšem bez známé příčiny. Pojetí úzkosti jako druhu strachu bez objektivně známých důvodů uvádí i další autoři (Hanzlíček, 1977 - 1984 in Baštecká, Goldman, 2001; Nakonečný, 2000; Praško, 2005). Freud v r. 1926 uvedl úzkost jako stěžejní problém všech neuróz (Baštecká, Goldmann, 2001). Dle Plhákové (2007) úzkost provází většinu duševních poruch. Úzkost může volně plynout či se objevit v záchvatech paniky. Pokud se pak tyto týkají konkrétních situací, kterých se lidé běžně nebojí, hovoříme o fobii (Praško, 2005). Janíček (2008) uvádí, že v souvislosti s úzkostí téměř u všech autorů narazíme na všeobecně známou prastarou reakci organizmu „boj nebo útěk“. Při podrobnějším studiu se dostáváme k pohledu na úzkost jako emoci složené z řetězce událostí, kdy se vzájemně ovlivňují 3 systémy: motorický (výrazový, expresivní), fyziologický (změny nervového a hormonálního systému s návazností na systém imunitní), subjektivně fenomenologický (nebo také verbálně-kognitivní zahrnující city, pocity, představy, myšlenky aj.) (Lang, 1985 in Praško, 2005; Plháková 2007; Bouček, 2006). Úzkost se tedy, jak vidíme, projevuje v celé bytosti - jak v těle (uvnitř i zvnějšku) tak v mysli. Nežádá si tedy stejně tak zapojení celé bytosti při jejím odhalení, porozumění a snaze o její redukci? Depresi vymezuje Hartl (2004) jako duševní stav s typickými pocity smutku, skleslosti, nerozhodnosti, zpomalení duševních i tělesných procesů, úzkostí, apatií, sebeobviňováním; také projev duševních onemocnění; člověk v depresi má sklon vidět sebe i svět záporně a namísto úspěchu očekává selhání. Praško a Prašková (2008) zase popisují depresi jako nemoc celého organismu, která není pouhou reakcí na nepříznivé události v životě (i když často na ně navazuje). Dušek a Večeřová-Procházková (2010) uvádí spojení „depresivní syndrom“, pro něhož je typická triáda: smutná nálada, zpomalené myšlení, utlumená psychomotorika s jeho dalšími projevy jakými jsou pocity úzkosti, strachu, tělesného i psychického vyčerpání, tendence k negativizmu až sklony k suicidálnímu chování. Deprese se nejtypičtěji projevuje jako porucha nálady, nicméně i zde je zasaženo myšlení (fenomenologická složka), chování (motorická, expresivní složka) a fyziologická složka (tělesné fungování) (Praško, Prašková, 2008), tedy podobně jako je tomu u úzkosti. Vedle depresivní nálady se může objevit také úzkost (Dušek, Večeřová-Procházková, 2010). Dle Světové zdravotnické organizace (WHO, 2013) trpí depresí, která je hlavní příčinou nemocnosti a vysoké ztráty produktivity na celém světě, více než 350 miliónu lidí (a s každým rokem tento počet narůstá). Depresí trpí více ženy než muži. Deprese jako duševní porucha se liší od běžného kolísání nálady a pomíjivých emocionálních reakcí na výzvy v každodenním životě (laicky označováno jako „depka“ či „beználadovost“). Z výše uvedeného vyplývá, že úzkost a deprese mají mnoho společného. Úzkost i deprese se promítají do celého organismu a v případě, že tento stav trvá dlouhodobě a intenzivně, může mít velmi neblahé následky na člověka končící neschopností vyrovnávat se s nároky každodenního života a jeho fungování v něm. Na oba fenomény lze nahlížet jako na symptomy přítomné u duševních či tělesných onemocnění nebo jako samostatné diagnostické jednotky (uvedené v MKN-10 či DSM-V). Grawe (2007) uvádí, že deprese mnohem častěji následuje úzkostnou poruchu než úzkostná porucha depresi. Z vlastní zkušenosti z praxe, kde se u klientů snad jen zřídka setkáme s vyhraněnou depresí či úzkostí, aniž bychom zaznamenali absenci onoho druhého symptomu, zastáváme hledisko komplexního pojetí obou fenoménů u duševních onemocnění stejně, jako asi každý z nás občas zažívá mírnou „depku“ či „napětí, tenzi“ či směs obou pocitů současně. Ačkoliv není v centru našeho zájmu původ a vznik obou výše uvedených fenoménů, považujeme za přínosné se ve stručnosti zmínit o pohledu neuropsychologie, a tedy souvislosti mezi tím, co se děje v našem mozku, když zažíváme úzkost, depresi. Je známo, že moz297
kovým centrem lidského citového života je řada složitých a funkčně propojených korových a podkorových oblastí limbického systému (Plháková, 2007; Kulišťák, 2011). Pojďme se dále podívat na funkci některých neurotransmiterů, na jejichž možné regulaci je založena v podstatě celá současná psychofarmakologie. Neurotransmitery jsou tzv. posli, kteří zajišťují přenos elektrických a chemických signálů mezi neurony. Klasických neurotransmiterů je devět druhů, s úzkostí, depresí a náladou bývají spojovány především GABA, serotonin a adrenalin. Složité biochemické procesy ovlivnitelné psychofarmaky však lze ovlivnit přirozenou psychickou aktivitou. A tady se dotýkáme onoho vlivu psychoterapie na duševní poruchy. Grawe (2007, s. 21) k tomu doplňuje, že náš mozek se neobejde bez zkušeností, které mu zprostředkují smysly; procesem učení dále dochází k vytvoření paměťového záznamu nebo ještě lépe, že „správná směs neurotransmiterů ještě nikoho neučinila šťastným“. Z druhé strany však uvádí, že právě ona rovnováha je důležitou podmínkou pro navození dalších (pozitivních) životních zkušeností a je-li narušena, je medikamentózní obnova mnohdy jedinou možností (Grawe, 2007). 2.4 Psychoterapie a psychosomatika Jaké je však to správné a na míru šité psychoterapeutické působení? Jak jsme zmínili v úvodu práce, v posledních letech se doslova „roztrhl pytel“ s nejrůznějšími přístupy a psychoterapeutickými metodami. Z hlediska hodnocení přínosu psychoterapie byla významná práce Smithové, Glasseho, Millera (1980, in Timuľák, 2005), kteří na základě metaanalýzy efektu psychoterapie došli k závěru, psychoterapie jako celek funguje. Timuľák (2005) dále uvádí, že výzkum psychoterapie je v současnosti neustále se rozvíjejícím odvětvím, ačkoliv u nás a na Slovensku to není tak patrné. Proč tomu tak je? Je za tím výhradní orientace psychoterapeutů na svou práci s nedostatkem času a prostoru pro vědecké bádání? Nebo neochota ze strany systému výzkumy umožňovat? A jakou roli v tom hrají akademičtí psychologové a studenti psychologie? Není snad zkoumání toho, co lze následně efektivně využít v psychologické praxi s klienty právě to, co naše současná psychoterapeutická praxe postrádá? Na takové a podobné otázky není jednoduché odpovědět a není to ani cílem našeho sdělení. Nicméně je to právě výzkum v oblasti psychoterapie, který má přímý dopad nejen na klienty samotné, ale také na politiku zdravotní péče včetně používaných terapeutických postupů (Timuľák, 2005). Ještě, než se dostaneme ke stavu současného bádání v oblasti našeho tématu, zastavíme se krátce u psychosomatiky, která nás oslovuje tím, že k lidské bytosti a jejímu onemocnění přistupuje holisticky nebo-li komplexně. Holistický model je spojován s r. 1977, kdy americký lékař a psychoanalytik G. Engel navrhl bio-psycho-sociální model nemoci, který je dnes koncepčním základem moderní psychosomatiky (Tress, Krause, Ott, 2008; Morschitzky, Sator, 2007) a zároveň východiskem pojetí zdraví Světové zdravotnické organizace (WHO). Tento celostní model vysvětluje multifaktoriální vliv při vzniku onemocnění a žádá si stejný přístup také v jeho diagnostice a léčbě. V současné době je k tomuto modelu přidávána také složka spirituální (neboli duchovní či transcendentní) (Schermer, 2007). Komplexní přístup k člověku je nám blízký především tím, že neodděluje jednotlivé složky systému ba co více, bere v potaz také tělový potenciál, s nímž se setkáváme u všech tělově orientovaných terapií jako např. u již zmíněné taneční pohybové terapie (Čížková, 2005), bioenergetiky (Lowen, 2009), procesově orientované psychoterapie (Mindell, 2008), focusingu (Gendlin, 2003), satiterapie (Kratochvíl, 2002) či k nám nově pronikajícího tělového prožívání (Levine, 2011) a dalších. Psychosomatika se jistým způsobem snaží o překlenutí karteziánského paradigmatu - dualistického pojetí duše a těla (Danzer, 2010). Zajímavý názor a reflexi dnešního psychosomatického přístupu na pozadí čtyř historických léčebných systémů (šamanství, léčitelství, moderní medicíny a psychoterapie) uvádí např. Růžička (2010) - být nemocen dle něj znamená „nemoci svobodně žít svůj život v možnostech, které byly otevřeny“. Nemoc se tedy 298
netýká pouze těla nebo duše, ale celé existence lidské bytosti. Komplexní přístup k člověku je nám blízký především tím, že neodděluje jednotlivé složky systému ba co více, bere v potaz také tělový potenciál, s nímž se setkáváme u všech tělově orientovaných terapií. Humpolíček (2006) ve svém článku „Když tělo hovoří… model TERI“ popisuje, že důležitou součástí psychoterapeutické práce s tělem je uvědomění si, že co se děje v těle, do určité míry souvisí s životními událostmi, které mnohdy mívají velmi silný a přetrvávající náboj a to v rovině více či méně vědomé. Lze podle něj tedy dále říci, že tělesné nepohodlí může souviset s prožitým nepohodlím emočním, emoce a tělo mají k sobě tedy velmi blízko. Autor tímto článkem zjevně podněcuje možnosti využití psycho-fyzického propojení v psychoterapii, zároveň však dodává, že tyto přístupy jsou pouze doplňkem konzervativní léčby, avšak velmi užitečným (Humpolíček, 2006). 2.5 Teoreticko-kritická analýza stavu výzkumu a poznání V našich podmínkách se nesetkáme se studií zaměřenou na zkoumání vlivu či efektivity tanečně pohybových aktivit u jedinců s úzkostně-depresivní symptomatikou. Najdeme zde pouze několik příbuzných výzkumů, které jsou většinou součástí diplomových prací (Bič, 2009; Hanáčková, 2008; Mádrová, 2011 aj.). V odborných zahraničních článcích dnes naopak nalezneme poměrně hodně studií týkajících se taneční pohybové terapie a užití tance u různých skupin populace. Tyto články velmi často proklamují a dokládají pozitivní vliv tance a tanečně-pohybových aktivit na člověka. Zaměříme se dále na studie týkající se zkoumání vlivu tanečně-pohybových aktivit v souvislosti s úzkostí a depresí u psychiatrických klientů. Hned na úvod zmíníme studii uvedenou v časopise „Progress in Neurobiology“, kde Knöchel et al. (2012) zjistili, že pohyb a pravidelná tělesná cvičení mají množství pozitivních efektů na biologické a psychologické procesy v lidském těle, včetně vědecky ověřeného preventivního a léčebného vlivu na depresivní náladu, úzkost a kognitivní výkon. Také Světová zdravotnická organizace uvedla klinicky prokázaný vliv pravidelného cvičení na mírnou až střední depresi srovnatelný s účinky antidepresiv (WHO, 2013). Studií zaměřených na užití tanečního pohybu v souvislosti s depresí nalézáme více než je tomu u úzkosti. Malá et al. (2012) se zaměřili na obsahové prozkoumání studií zaměřených na depresi a nalezli celkem 9 relevantních studií (nejstarší je z roku 1989, nejnovější pak z r. 2009). Za jednu z nejvýznamnějších považují následující studii, kde Jeong et al. (2005) uvádí zajímavé poznatky ze zkoumání vlivu TPT na hladinu neurohormonů u adolescentních dívek se střední depresí. Celkem 40 studentek s průměrným věkem 16 let bylo náhodně rozděleno do experimentální (1) a kontrolní skupiny (2). Délka a frekvence intervence u experimentální skupiny byla 3x týdně 45 min. po dobu 12 týdnů. Pro získání dat byly použity: Beck Depression Inventory (BDI), Symptom Check List-90-Revision (SCL-90.R) a kapalinová chromatografie s elektrochemickou detekcí ke zjištění koncentrace serotoninu a dopaminu v plazmě. Výsledky ukazují, že po 12 týdenní intervenci došlo k signifikantnímu zvýšení hladiny serotoninu a snížení dopaminu v plazmě. Dále bylo zjištěno zlepšení negativních psychologických symptomů u experimentální skupiny, ke kterému nedošlo u skupiny kontrolní. Autoři na základě výsledků proklamují, že modulace serotoninové a dopaminové produkce skrze užití taneční pohybové terapie by měla být zodpovědná právě za snížení deprese. Další velmi zajímavou a pro nás také inspirující studií z tohoto obsahového přehledu je studie zaměřená na aspekty taneční intervence (konkrétně „skákacího rytmu“ kruhového tance) u lidí s depresí (Koch et al., 2007). Výzkumný soubor tvořilo 31 participantů (18 mužů a 13 žen) s průměrným věkem 42,7 let, náhodně randomizovaných do tří skupin: (1) taneční skupina s izraelským kruhovým tancem, (2) skupina pouze poslouchající hudbu stejnou jako skupina první, (3) pohybová skupina s rotopedem. Délka intervence byla 20 - 30 min. 299
v každé skupině. Data byla získána pomocí Heidelberg State Inventory (HBS) vždy před a po intervenci a následně porovnána. Výsledky ukázaly signifikantní snížení deprese u skupiny s kruhovým tancem (1), zatímco u ostatních dvou skupin se skóre deprese nezměnilo. Autoři této studie mimo jiné uvádí, že užití „stimulačního kruhového tance“ tedy může mít pozitivní efekt na pacienty s depresí a je možné jej využít ať už v rámci taneční pohybové terapie jako takové, či jako součást jiných podpůrných terapií. Tato studie nám posloužila jako základní odrazový můstek pro vytvoření našeho experimentálního výzkumného plánu, který si později přiblížíme. Studií týkající se vlivu tanečně pohybových aktivit na úzkost najdeme ve srovnání s depresí mnohem méně. Ba co více, mnohdy nejsou tyto výzkumy cíleny na psychiatrickou populaci (Lesté, Rust, 1990). Zajímavou novou studií zkoumající vliv taneční pohybové terapie na stres management a redukci stresu uvedla v minulém roce Bräuninger (2012). Výzkumný soubor tvořilo 162 klientů trpících stresem, kteří byli náhodně rozděleni do experimentální a čekající (kontrolní) skupiny. Patologie stresového managementu (Stressverarbeitungsfragebogen/SVF 120) a celkový distresu (Brief Symptom Inventory/BSI) byly měřeny celkem 3x: 1) na začátku, 2) ihned po ukončení a 3) 6 měsíců po ukončení tanečně-pohybové intervence. Ta obnášela 10 setkání. Porovnávala se data mezi skupinami (čas x podmínka) a v rámci skupin (čas) z hlediska efektu intervence. Bylo zjištěno, že negativní strategie stresového managementu se po intervenci signifikantně snížily po 2. i 3. měření (Bräuninger, 2012). Další ze zajímavých studií tentokrát s využitím kvalitativních metod uvedla před dvěma lety Barton (2011). V jejím článku se setkáváme s poněkud specifickým intervenčním programem propojujícím jógu a taneční pohyb, tělově-orientovaným programem „pohybu a všímavosti“, navrženým a realizovaným pro ambulantní sociální rehabilitaci. Hodnocení programu bylo provedeno v jeho průběhu 20 týdnů, zahrnujících zážitkový plán aktivit zaměřených na seberegulaci a sebeuvědomění. Z 10 zúčastněných souhlasilo 8 (v rozmezí věku 20 - 60 let) se zařazením do kvalitativního výzkumného šetření. Skupina byla smíšená (ženy převažovaly). Z diagnostického hlediska byla skupina velmi pestrá a u většiny ze zúčastněných byla značná velká úzkost a vyskytovaly se zde také duální diagnózy. Z analýzy dat bylo zjištěno benefitování participantů především v oblasti sebeúcty a důvěry, zlepšení schopnosti seberegulace, lepších sociálních vztahů a lepšího využívání efektivních komunikační dovednosti. Účastníci také udávali lepší zvládání stresu a dovedností stejně jako naučení se nových možností pro zvládání problémů prostřednictvím rozvoje vhledu do vzorců chování. Autorka předpokládá, že kombinace tance/pohybu a jógy na základě hodnocení a zpětné vazby od participantů prohlubuje onu všímavost a podporuje interpersonální zkušenosti stejně jako mezilidské vztahy. Výsledky mimo jiné také ukázaly silný zájem klientů o doplňující pohybově založené skupiny v rámci budoucího rehabilitačního programu (Barton, 2011). Jak vidíme, tato ryze kvalitativní studie poukazuje na jisté benefity plynoucí z propojení tance/pohybu s jógou. Zahrnutí fenoménu všímavosti (který je v poslední době hodně diskutován a zmiňován v psychoterapeutické praxi) v oblasti tanečně pohybových aktivit by jistě stálo za další prozkoumání. Při studiu dalších článků jsme nalezli kromě cílové skupiny dospělých také skupinu dětí a seniorů. U dětí a mládeže jsou tyto studie často zaměřeny na prevenci násilí (např. Hervey, Kornblum, 2006; Koshland et al., 2004), úzkost a emoce (např. Parslow et al., 2008; Goodgame, 2007) nebo také trauma, které je v poslední době hodně aktuální (pozn. v DSM-V je mu nově věnována samostatná diagnostická položka „vývojové trauma“) (např. Lee et al., 2013). U seniorů pak na zdravé stárnutí, rovnováhu a kognitivní funkce (např. Connor, 2000; Alpert et al. 2009). U cílové skupiny dospělých se můžeme setkat dále např. s výzkumem týkajícím se vlivu taneční pohybové terapie u lidí s chronickým únavovým syndromem (např. Blázquez et al. 2010), lidí ve vězení (např. Milliken, 2008), lidí s traumatem/krizí (např. Koch, 2008) či kulturně zaměřené studie (např. Toncy, 2008) a dále také mnohých stu300
dií zaměřených na tanečníky a studenty tance. Věříme, že nástin vědeckých článků a výzkumů zarámoval náš teoretický úvod a můžeme se nyní pustit do námi realizované pilotní výzkumné studie, přičemž se budeme na některé výše zmíněné studie odkazovat. 3 Popis základního a výběrového souboru Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky uvádí za rok 2011 téměř vyrovnaný poměr hospitalizovaných mužů a žen. Co se týče hospitalizací (s celkovým počtem 59 925), byla ve sledovaném roce nejčetnější skupinou diagnóz poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek (tvořily více než 1/4). Dalšími častými příčinami hospitalizace byla léčba schizofrenie, poruch schizotypálních a poruch s bludy (více než 1/5), a neurotické, stresové, somatoformní. Zde byly (podobně jako u ambulantní péče) nejčastějším důvodem hospitalizace žen neurotické poruchy schizofrenie, poruchy schizotypální a poruchy s bludy a léčba poruch způsobených užíváním psychoaktivních látek (zatímco u mužů se jednalo především o poruchy vyvolané psychoaktivními látkami, schizofrenie, poruchy schizotypální a poruchy s bludy (ÚZIS ČR, 2011). Pro výzkumný soubor naší pilotní studie bylo prostřednictvím záměrného výběru (Miovský, 2006) osloveno celkem 24 klientů (ze 3 oddělení) psychiatrické léčebny ve Šternberku, 22 souhlasilo s účastí na studii. Podmínky pro účast na studii byly následující: věk min. 18 let; hlavní symptomatika úzkosti/deprese, jednoho z nich nebo kombinace obojího; pobyt v PL min. 1 týden před započetím programu; bez psychotických symptomů; bez závažných somatických onemocnění; bez aktuální závislosti na alkoholových a jiných psychoaktivních látkách. V konečném výsledku pak byla analyzována data od 15 participantů 11 žen a 4 mužů (průměrný věk 46,3; rozsah 20 - 69). 7 participantů neslo diagnózu F 41.2 Smíšená úzkostně depresivní porucha, dále byly přítomny F60.1 Schizoidní porucha osobnosti, F 07.0 Porucha osobnosti a porucha chování vyvolaná onemocněním, poškozením nebo dysfunkcí mozku, F43.2 Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení. Zbytek participantů mělo duální diagnózy: F60.31 Emočně nestabilní porucha osobnosti - hraniční typ a F43.22 Porucha přizpůsobení - Smíšená úzkostná a depresivní reakce; F61 Smíšená porucha osobnosti a F41.2 Jiné úzkostné poruchy - Smíšená úzkostně depresivní porucha; F43.2 Porucha přizpůsobení a F33.1 Periodická depresivní porucha, současná fáze středně těžká; F43.2 Porucha přizpůsobení a F06.7 Mírná kognitivní porucha; F41.0 Panická porucha (epizodická paroxyzmální úzkost) a F60.4 Histriónská porucha osobnosti. 4 Metodologie 4.1 Formulace výzkumného problému Na základě teoreticko-kritické analýzy odborné literatury a dosavadních vědeckých studií byl zkoumán vliv tanečně-pohybových aktivit u hospitalizovaných psychiatrických pacientů. Z dávné minulosti je známo, že šamanský rituální tanec, a to, že tanec ve své skupinové podobě má pozitivní vliv na člověka. S jeho využitím v rámci psychoterapeutického procesu se ovšem v zahraničí setkáváme teprve v posledních desetiletích. V České republice pak v několika posledních letech. Můžeme tedy spíše hovořit o snaze ověřit si vliv terapeutického tance v našich podmínkách se zacílením na prožívání u jedinců s úzkostně depresivní symptomatikou a dále naše poznání analyzovat a porovnat s výsledky dřívějších, převážně zahraničních výzkumů.
301
4.2 Cíle výzkumu a výzkumné otázky Cíle výzkumu Popsat jak účastníci vnímali hodiny terapeutického tance. Zjistit vliv terapeutického tance na prožívání účastníků. Zjistit, zda může být terapeutický tanec zdrojem sebepoznání u účastníků. Analyzovat a popsat účinné faktory působící v procesu terapeutického tance. Analyzovat a popsat faktory znesnadňující proces terapeutického tance. Zjistit dopad experimentálních skupin na motivaci účastníků pro návazné aktivity. Výzkumné otázky Jak pacienti vnímají hodiny terapeutického tance? Jak ovlivňuje terapeutický tanec prožívání pacientů? Jak ovlivňuje terapeutický tanec sebepoznání pacientů? Jaké faktory jsou účinné v procesu terapeutického tance? Jaké faktory znesnadňují proces terapeutického tance? Jak terapeutický tanec ovlivňuje motivaci pro návazné obdobné aktivity pacientů? 4.3 Experimentální program terapeutického tance Program představovalo 10 setkání 2x týdně (60 min.) po dobu 5 týdnů. Hlavním smyslem programu bylo aktivní strávení volného času, přeladění pozitivním směrem a možnost vyzkoušet si různé tance z celého světa. Celkem byly uskutečněny 4 experimentální skupiny, a to z organizačních důvodů (2 uzavřené ženské skupiny, 1 uzavřená mužská, 1 otevřená smíšená skupina) a také z důvodu navýšení počtu participantů ve vzorku. Setkání probíhala ve „Slunečním sále“ (nedávno zrekonstruovaného prostoru určeného k tanci, józe, relaxaci apod.) za účasti 2 facilitátorů (Mgr. Barbory Sedlákové, realizátorky studie a Mgr. Reginy Valentíkové, lektorky terapeutického tance v PL od r. 2011). Setkání měla vždy stejnou strukturu (viz Tab. 1) a byla pokaždé zakončena řeckým skákacím tancem „Tibichos“, a to na základě naší inspirace studií Koch et al. (2007), kterou jsme uvedli výše. Zaměření jednotlivých setkání pak představovala následující témata v tanci a pohybu: představení a seznámení se se skupinou; seznámení se s prostorem; můj osobní prostor; důvěra a zodpovědnost; pohybová improvizace ve dvojici a kinestetická empatie; čas a přítomný okamžik; moje tělo v pohybu; moje pohybová cesta; závěrečná evaluace a zakončení programu. Aktivity (s převážným zahrnutím kruhových tanců) byly vždy předem pečlivě promyšlené a připravené v náročnější a méně náročné variantě a byly přizpůsobovány dle aktuálního naladění skupiny. Nicméně struktura včetně závěrečného skákacího tance na konci každého setkání, byly vždy dodrženy. V Tab. 1 uvádíme ukázku jednoho setkání s jednotlivými aktivitami. Při hodinách byla vždy využita hudba (z různých kultur, orientálními rytmy, současná a moderní hudba, relaxační hudba) a v některých hodinách dále pomůcky jako např. šátky, míčky, padák (oblíbená pomůcka pro skupinovou práci s pohybem), relaxační plachta, dešťová hůl, papíry a pastelky.
302
Struktura
Rozehřátí a naladění
Tabulka 1: Struktura hodiny s ukázkou aktivit Aktivity Uvítání se skupinou v kruhu vsedě na zemi. Zmapování energie a naladění skupiny. Společná pohybová rozcvička s hudbou vsedě na zemi - vedoucí vede pohyb a ostatní jej opakují. Rozehřátí - např. Řecký tleskací tanec nebo krátká tanečně-pohybová aktivita spojená s rytmem.
Úvod do tématu
Choreografie - Irský kruhový tanec se šátky.
Rozvíjení tématu
Obměna choreografie a případné zařazení improvizační části do tance se šátky - vyzkoušení si pohybových možností šátků - pohyby rychlé, pomalé, pohyby v prostoru, na místě apod. Vytvoření společného pohybu ve dvojicích v prostoru, apod. Předávání pohybu v kruhu.
Zklidnění a uzavření
Ukončení tématu opět v kruhu se společným tancem „Tibichos“. Relaxace při únavě skupiny. Krátká verbální zpětná vazba.
4.4 Výzkumné nástroje Pro účely naší studie byly použity kvalitativní metody sběru dat, a to polostrukturované interview v individuální a skupinové formě, textové dokumenty v podobě sebereflexního deníku a ad hoc sestavený dotazník. Zmíněné nástroje byly použity u všech 15 participantů výzkumu v prostředí „Slunečního sálu“. Interview (rozhovor) patří dle Miovského (2006) mezi nejvýhodnější metody pro získání kvalitativních dat. Jádro polostrukturovaného interview tvořily následující otázky: 1. Jak jste hodiny terapeutického tance vnímali a o čem pro vás hodiny byly? 2. Jak Vám bylo před hodinou a po hodině terapeutického tance? Jak jste se cítili, když jste na hodinu přicházeli a jak, když jste z hodiny odcházeli? 3. Máte na sobě nějaká nová poznání, na která jste přišli na základě hodin terapeutického tance? 4. Které z prvků hodin terapeutického tance (tanec, pohyb, hudba, skupina, prostor, lektoři) na vás nejvíce zapůsobili? Můžete jmenovat i několik. 5. Vzbudily ve Vás hodiny terapeutického tance zájem o další návazné obdobné aktivity? A jaké? Plánujete s nimi po návratu domů začít? Tyto otázky tvořily jádro každého rozhovorů, v jejichž průběhu jsme je dle potřeby doplňovali navazujícími otázkami vztahujícími se k našim výzkumným cílům. Celkem jsme uskutečnili čtyři skupinová interview (dvakrát po 2 participantech, jedenkrát po 3 participantech a jedenkrát po 4 participantech) a čtyři individuální interview. Původně jsme zamýšleli pouze skupinovou formu, avšak z organizačních důvodů to nebylo vždy možné. Nicméně každý z účastníků měl možnost vyjádřit se ke každé položené otázce. Dalším zdrojem pro získání dat pak byla metoda deníku ve skupině (Čermák & Lindénová, 2000 in Miovský, 2006), která spočívá v tom, že si účastníci výzkumu v jeho průběhu vedou deník. Tento deník vzniká tedy na základě žádosti výzkumníků (Miovský, 2006). Každému z participantů jsme darovali sešit s prosbou, aby si do něj po každé hodině udělal krátký zápis o tom, jak se na hodině cítil, co mu přišlo zajímavé, co se mu líbilo/nelíbilo, co ho překvapilo apod. Forma a rozsah zápisu už pak záležela na nich. Z 15 deníků se jich nám na konci výzkumu vrátilo celkem 11. 303
Posledním nástrojem pro získání dat byly dva vlastnoručně zkonstruované dotazníky, z nichž jeden byl administrován před začátkem a druhý po ukončení pětitýdenního programu terapeutického tance u všech participantů. Krátký dotazník s otevřenými možnostmi odpovědí před začátkem výzkumu (o rozsahu jedné A4) posloužil především ke zjištění subjektivní symptomatiky pacientů, dalších skupinových terapií a aktivit navštěvovaných v rámci léčby a také jejich očekávání od hodin terapeutického tance. Dotazník po ukončení programu (taktéž o rozsahu jedné A4) sloužil ke zjištění spokojenosti s hodinami tance, dále zjištění, který ze symptomů se účastníkům podařilo na hodinách nejvíce odbourat (otevřená možnost odpovědi) a dále otázky týkající se zhodnocení všech terapií a aktivit, které v rámci procesu své léčby absolvovali. Tyto tři zdroje byly použity ve snaze o minimalizování zkreslení dat, tedy za účelem triangulace metod získávání dat (Miovský, 2006). 4.5 Etika výzkumu, personální a technické zabezpečení Výzkum byl realizován za podpory Interní grantové agentury (IGA) při Katedře psychologie FF UP v Olomouci v rámci jednoletého projektu „Tanec a pohyb jako součást psychoterapeutického procesu v prostředí psychiatrické léčebny“; číslo projektu FF_2012_070 (Kolařík, Sedláková, 2012). Realizace výzkumné části projektu proběhla v Psychiatrické léčebně Šternberk za souhlasu její etické komise. Účastníci podepsali informovaný souhlas s účastí na výzkumu a souhlas s nahlédnutím výzkumníka do zdravotnické dokumentace. Celá realizace studie podléhala etickým východiskům psychologických výzkumů dle APA (1982 in Ferjenčík, 2000). Účast participantů na výzkumu byla dobrovolná a kdykoliv mohli z jeho průběhu odstoupit. Výzkum byl realizován řešiteli výše uvedeného projektu, samotný experimentální program pak za účasti Mgr. Barbory Sedlákové a Mgr. Reginy Valentíkové a také za externí supervizní podpory MUDr. Radany Syrovátkové. Nedílnou součást při realizaci výzkumu tvořily také konzultace a schůzky s vedením, psychology, psychiatry a dalším zdravotnickým personálem v PL Šternberk. V rámci technického zabezpečení byly použity programy Microsoft Word 2007 a Microsoft Excel 2007 a Sony Sound Organizer 2011. 4.6 Metody zpracování a analýza dat Při zpracování a analýze dat jsme postupovali podle metod kvalitativního výzkumu, jak je popisují Miovský (2006) a Hendl (2005). Rozhovory byly fixovány na audiozáznamník a záznamník mobilního telefonu. Každý rozhovor byl pak přepsán i s příslušnými neverbálními značkami. Pro kontrolu výroků s jejich konotací, byly všechny rozhovory následně ještě dvakrát poslechnuty. Analýza dat začala uspořádáním výroků participantů dle otázek interview, čímž vznikly určité segmenty, které jsou významné z hlediska cílů našeho výzkumu. Následovala první fáze kódování, tedy přiřazení klasifikační kategorie odpovídající daným výrokům. Na závěr této fáze jsme výroky sdružili taktéž podle výzkumných otázek. Ve druhé fázi kódování jsme využili postupu otevřeného kódování dle zakotvené teorie (Corbin, Strauss 1990 in Miovský, 2006; Hendl, 2005). Označení a lokalizace témat vytvořilo seskupení významových celků, jimiž vzniklo několik skupin odrážejících opakující se principy ve výrocích participantů. Kódování v druhé fázi pak bylo v podstatě metodou vytváření trsů, jak ji popisuje Miovský (2006). Vytvořené významové celky byly seřazeny dle četnosti a kontextu výskytu odpovědí. Zároveň byly kódované kategorie stručně popsány. Následovala analýza procesem připomínajícím axiální kódování dle zmíněné zakotvené teorie, kdy jsme se snažili vyhledávat vztahy mezi zjištěnými významovými kategoriemi, (přičemž některé kategorie byly navrženy jako subkategorie širších významových celků). V případě zpracování dat z deníků jsme postupovali stejným způsobem. Data sdružená do kategorií jsme následně použili k doplnění kategorií získaných z rozhovorů a zkompletovali na základě výzkumných otázek. Nutno dodat, že některé zápisy z deníků byly 304
strohé a představovaly spíše popis hodin. Ve většině deníků jsme nalézali shodné informace jako v interview, nicméně v některých z nich jsme nalezli zajímavá a rozšiřující zjištění. Data z dotazníků byla seskupena podle jednotlivých otázek dotazníku a následně kvantifikována. Jimi jsme doplnili celkový rozměr šetření našeho experimentálního programu terapeutického tance u pacientů. 5 Výsledky Nejprve uvedeme výsledky analýzy dat získaných z interview a deníků. Pro přehled v závorce uvádíme celkový počet výroků spadající do každé hlavní kategorie. V uvozovkách následně uvádíme zahrnující subkategorie. Nečiníme tak v případě, že hlavní kategorie je v podstatě subkategorií. Pro ilustraci a doplnění některými výroky participantů jsme pro odlišení použili uvozovky a kurzívu zároveň. Participanti nebyli ve svých odpovědích omezováni, tzn., že odpovídali volně v různém rozsahu a množství výroků. Data z rozhovorů byla následně komparována a případně doplněna o data z deníků. Cíl první: Popsat jak účastníci vnímali hodiny terapeutického tance. Ukázalo se, že participanti hodiny vnímali především jako relaxaci těla, zábavu, relaxaci mysli, skupinovou aktivitu a také uvědomění si sebe a svého prožívání. Tento cíl sytila otázka č. 1 a dále zápisy z deníků. Participanti vnímali hodiny terapeutického tance jako: Relaxaci těla (13) – zahrnuje nejfrekventovanější odpovědi participantů na otázku; zahrnuje subkategorie „aktivní odpočinek“ a relax/uvolnění“. Zábavu (12) – tato kategorie zahrnuje subkategorie „pozitivní emoce“ a „hru/bezprostřednost“ a sdružuje v pořadí druhé nejčetnější výroky participantů. Relaxaci mysli (10) – v pořadí třetí nejfrekventovanější odpovědi participantů; zahrnuje subkategorie „odreagování se“ a „nadhled na problémy“. Kolektivní aktivitu (5) – zahrnující subkategorii „vědomí skupiny“. Uvědomění (5) – se subkategorií „poznávání sebe“ a “uvědomění“. Doplnění z deníků: Oblíbeným tancem byl řecký skákací tanec (téměř u všech participantů) a další kruhové tance. Oblíbené byly různé hudební styly a aktivity ve dvojicích. Imaginace a oživení vzpomínek – při relaxacích, tanci, pohybu. Oblíbené bylo i malování (u více participantů). Zpětná vazba – většinou přínosná/příjemná. Cíl druhý: Zjistit vliv terapeutického tance na prožívání účastníků. 13 participantů uvedlo změnu nálady a pocitů během a po hodinách směrem k lepšímu (a pouze 2 z nich uvedli, že se jim to jedenkrát nepovedlo). 1 participant uvedl „jak kdy, je to tak půl na půl“ a 1 participant uvedl „u mě nějaká velká změna nebyla“. Tady jsme z časového hlediska prožívání participantů zaznamenali 3 segmenty: před hodinou, na hodině a po ní. Tento cíl sytila otázka. č. 2 a zápisy z deníků níže uvedené údaje potvrdily. A) Před začátkem hodiny: Nechuť (8) – nejčetnější výpovědi participantů sdružené v subkategoriích „nechce se“ a „únava“. Špatná nálada (7) – zahrnující subkategorie „smutek/deprese“ a „špatná nálada/nevyladěnost“. 305
Napětí (4).
B) V průběhu hodiny: Optimismus (5). Flow (3) – zahrnující subkategorii „nechat se unést/prožít si“. C) Po hodině: Zlepšená nálada (12) – nejčetnější výroky participantů zahrnuté v subkategoriích „radost“ a „zlepšení nálady“. Uvolnění (11) – v pořadí druhé nejčetnější odpovědi participantů zahrnutých v subkategoriích „uvolnění“ a „energie“. Uvědomění (5) – zahrnující subkategorie „nadhled“ a „obrácení do sebe“. Cíl třetí: Zjistit, zda může být terapeutický tanec zdrojem sebepoznání u účastníků. Vzhledem k tomuto cíli jsme došli ke dvěma směrům sebepoznání – směr převážně pozitivní (s pozitivní konotací a kontextem sdělení) a směr spíše negativní (vzhledem k negativní konotaci sdělení). Oba směry však vnímáme neutrálně nebo spíš „kladně“ v tom ohledu, že každé sebepoznání je zvědoměním, které je základem toho, aby se člověk mohl změnit. Tento cíl sytila otázka č. 3 a dále byla data doplněna o jednu kategorii z deníků. V interview uvedlo 11 participantů vícero sebepoznání na sobě samých a 4 participanti uvedli poznání ve smyslu naučení se něčeho nového (tanec, nová hudba, rytmus). Směr převážně pozitivního poznání: Nejvíce od participantů zaznělo poznání ve vztahu k sobě, dále k druhým stejně jako k náladě/pocitům a dále poznání ve smyslu naučení se. A) Poznání ve vztahu k sobě: (14) zahrnuje subkategorie „myslet na sebe“, „objevování těla/rytmu“, „zvládnutí“, „mám ráda pohyb“, „vyhovuje mi něco jiného než ostatním“, „zvládnutí/síla“. B) Poznání ve vztahu k druhým: (7) zahrnující subkategorie „radost z bytí ve společnosti“, „nebojím se projevit“. C) Poznání ve vztahu k náladě/pocitům: (7) zahrnující subkategorie „jde se odreagovat“, „propojení těla a mysli“, „soustředění a celistvost“. D) Poznání ve smyslu naučení se: (5) zahrnující subkategorie „existence/naučení se tanců“, „nová hudba a rytmus“. Směr spíše negativního poznání: Osm participantů uvedlo také zjištění, která měla spíše negativní konotaci, přičemž u všech sdělení následovala snaha/motivace s tím něco dělat. A) Poznání ve vztahu k sobě: (4) zahrnující subkategorie „bráním se vyjádřit“, „nepřijímám svoje tělo“, „stereotyp života“. B) Poznání ve vztahu k druhým: (3) zahrnující subkategorie „netrpělivost“ a „rozptýlenost“. C) Poznání ve smyslu naučení se: (1) se subkategorií „nejsem tanečník“. 306
Doplnění z deníků:
3 z participantů reflektovali uvědomění si důležitosti zraku při aktivitách se zavřenýma očima. Dále např. potvrzení jednoho z participantů: „…pokud jsem v pohodě, jsou tanečky ještě lepší a úžasnější.“ nebo uvědomění jiného z participantů: „Vůbec jsem se nestyděla, ani nepomyslela na to, jak vypadám. Další zázrak v mým životě!“.
Cíl čtvrtý: Analyzovat a popsat účinné faktory působící v procesu terapeutického tance. Tento cíl byl sycen otázkou č. 4. Nejčastěji participanti uváděli více faktorů současně v různých kombinacích (např. kombinaci pohybu/tance s hudbou; dále hudbu se skupinou, tancem, facilitátory; to stejné jako předchozí, ale s prostorem; hudbu s facilitátory a prostředím apod.). Tady jsme kategorie rozdělili do dvou skupin – z hlediska prvků a z hlediska dynamiky procesu. Z hlediska prvků byly nejvíce uváděnými – kolektiv a hudba; z hlediska procesu pak optimismus. A) Z hlediska prvků: Kolektiv (14) – zahrnující subkategorie „skupina“ a „facilitátoři“. Hudba (13) Pohyb a tanec (9) Prostor (7) B) Z hlediska dynamiky procesu: Optimismus (5) Flow (3) Doplnění z deníků: Tady bychom doplnili relaxaci (s dešťovou holí, prapory a plachtou) uváděnou takřka všemi participanty. Cíl pátý: Analyzovat a popsat faktory znesnadňující proces terapeutického tance. K tomuto cíli se nevztahovala samostatná otázka, ale byl sycen průřezem otázek č. 1 – 4 z interview, komparován a doplněn daty získanými z deníků. Rozlišili jsme zde 2 pohledy na faktory znesnadňující proces terapeutického tance – na straně participanta a na straně vnějšího prostředí. A) Na straně participanta: Obavy z hodin (5) – zahrnující subkategorie „obavy“, „očekávání“ a „předsudky“. Emoce a vztah k tělu (5) – zahrnující subkategorie jakožto jednotlivé výroky „strohost“, „obtíž s tělem“, „nepřístupnost emocím“, „deprese“ a „naštvanost“; participanti často uváděli jako důvod obtížnou skupinu, svoje problémy, náročnost terapeutických skupin apod. Předsudky vůči sobě (3) – zahrnující subkategorie jakožto jednotlivé výroky „nezapamatuju si kroky“, „nejsem tanečníků, a „neumím se pohybovat v rytmu“. Změna léků (1) B) Na straně programu: Nevyhovuje tanec/některé pohyby (6) – zejména subkategorie „pomalé pohyby“ (4) a „pohyby bez hudby“ (2). Nevyhovuje některá hudba (2) 307
Neuchopitelné a fyzicky náročné (1) Dlouhé monotónní úseky (1)
Cíl šestý: Zjistit dopad experimentálních skupin na motivaci účastníků pro návazné aktivity. Tento cíl byl sycen daty zjištěnými otázkou č. 5. 7 participantů uvedlo, že plánuje po návratu začít/pokrčovat s pohybovou aktivitu (tancem, jógou, běháním, sportováním apod.), dva z nich uvedli, že jim to dodalo odvahu a sebevědomí. 4 participanti uvedli, že plánují více poslouchat hudbu (dva z nich zároveň uvedli pohybovou aktivitu jako možnou). 2 participanti neplánují žádnou návaznou aktivitu. 1 participant by rád začal navštěvovat tance, ale má obavu z nepochopení „normální“ společnosti. 1 participantovi to dodalo sebevědomí dále malovat a 1 bude chodit do „knížek“. A) Pohybové aktivity: (7) zahrnující subkategorie „tanec“, „jóga/tai-chi“ a „jiný sport“. B) Poslech hudby: (4) zahrnující subkategorii „hudba“. C) Jiné: (2) zahrnující subkategorie jakožto samostatné výroky „malování“ a „knihy“. Z dotazníků uvádíme některá data (vizte níže v Tab. 2). Jak vidíme, participantům se dle jejich odpovědí většinou podařilo na hodinách z větší části odbourat jejich subjektivně významné obtíže. Pouze dva participaci neuvedli odbourání žádných obtíží na hodinách. Dále si můžeme všimnout umístění terapeutického tance participanty v rámci všech terapií/aktivit v celém psychoterapeutickém procesu v prostředí PL a v zápětí jeho umístění vzhledem k porozumění vlastní pocitům. 6 Závěr Pětitýdenní program terapeutického tance měl převážně pozitivní vliv na prožívání a snížení aktuálních nepříjemných pocitů u pacientů s úzkostně-depresivní symptomatikou. Zároveň u většiny z nich podnítil mnohá sebepoznání a naučení se novým věcem stejně jako jejich zájem o návazné obdobné aktivity. Byly nalezeny faktory, které mohou proces terapeutického tance podporovat stejně jako faktory, které jej mohou znesnadňovat. Jistě bude zapotřebí realizovat další výzkumné studie, nicméně se již teď lze na základě výsledků oprávněně domnívat, že terapeutický tanec může být užíván jako vhodná forma komplementární terapie začleněná do psychoterapeutického procesu v léčbě jedinců s úzkostně-depresivní symptomatikou.
308
Part.
1
Tabulka 2: Porovnání subjektivních obtíží před a podařených odbouraných obtíží na hodinách Obtíže před zaháje- Podařilo se odbourat na TT nejvíce poTT nejvíce ním programu TT hodinách TT mohl (na místě pomohl porozu1. - 3.) mět pocitům (na místě 1. - 3.) strach, úzkost, strach, úzkost, 1. 1. unavenost společnost lidí
2
nespavost
stres, deprese, apatie
2.
1.
3
beznaděj, smutek, úzkost, deprese
smutek, samota
2.
1.
úzkosti, strach, vyčerpanost
nedostatečná svébytnost, malá svěžest, úzkosti, deprese, stud
TT neuveden
3.
1.
1.
nervozita, špatná nálada, pocit méněcennosti
1.
2.
únava, ztráta zájmu
1.
2.
pocit strachu, úzkosti, smutku
2.
2.
únava, apatie
1.
1.
únava, tíseň, nezájem
pocit trapnosti z pohybu mého těla, strach, deprese
TT neuveden
3.
11
osamělost, vyloučenost z rodiny
samota
TT neuveden
2.
12
úzkost, deprese
deprese, neklid
1.
1.
13
deprese, úzkosti
deprese, úzkosti
1.
1.
14
úzkost
úzkost, únava
2.
1.
15
únava, nespavost
TT neuveden
TT neuveden
4
5
deprese, úzkosti
6
bezvýchodnost, ztráta důvěry v sebe deprese, ztráta motivace a radosti úzkosti, strach, vyčerpanost úzkosti, nechuť k životu
7 8 9 10
*TT = terapeutický tanec 7 Diskuse Tato studie byla ve svém rozměru prvním pokusem o zjištění a identifikování vlivu terapeutického tance na prožívání jedinců s úzkostně-depresivní symptomatikou v České Republice. Cílem výzkumu bylo zjistit a identifikovat vliv na prožívání tohoto způsobu práce u psychiatrických pacientů a zároveň detekovat faktory působící v jeho procesu a to ve směru pozitivním i negativním. Dále bylo cílem zjistit vliv na sebepoznání a motivaci k dalším obdobným aktivitám. Výzkumný soubor tvořilo 15 pacientů (11 žen a 4 mužů) z psychiatrické léčebny s hlavní symptomatikou úzkosti, deprese nebo kombinací obojího. Experimentální program představoval setkání 2 x týdně po dobu 5 týdnů. Mezi hlavní limity studie patří jednostranný pohled očima participantů. Validitu dat jsme podpořili možností triangulace za využití několika zdrojů k získání dat (interview, deníky, ad hoc vytvořené dotazníky). Z výsledků je patrné, že se mnohé výroky participantů 309
opakovaly a shodovaly. V souvislosti s prvním cílem bylo zjištěno, že participanti hodiny terapeutického tance vnímali ponejvíce jako relaxaci těla, mysli, zábavu, skupinovou aktivitu a uvědomění. Pokud bychom chtěli tyto kategorie vnořit do bio-psycho-sociálněspirituálního modelu (Kratochvíl, 2002), který jsme uvedli výše, dostali bychom názorné zastoupení ve všech jeho složkách. K podobnému zjištění bychom nejspíše došli také v případě dříve uvedeného modelu TERI (Humpolíček, 2006). Splňuje tedy tento způsob práce ony podmínky pro komplexní přístup k člověku? Domníváme se, že ano, přestože jasná kritéria k podmínkám v žádné odborné literatuře nenajdeme. Dále se domníváme, že by naše zjištění mohla přispět k pochopení principu vzájemné interakce jednotlivých složek osobnosti v jejím sebesystému. Pro rozšíření úhlu pohledu na naše téma by se jevilo jako přínosné doplnit ještě pohled psychologů, psychiatrů, zdravotních sester, rodinných příslušníků a případně jiných blízkých osob participantů. Za další limit naší studie považujeme také krátkodobý časový interval experimentálního programu. Průměrná doba psychoterapeutické péče, aby mohla být účinná, bývá uváděna min. 6 týdnů (nejkratší časový úsek) ale spíše se uvádí 3 měsíce (kdy dochází k obnově neuronálních spojení v mozku). Náš původní záměr dlouhodobějšího programu však nebylo možné z organizačních důvodů zrealizovat. Jako vhodné by se zde tedy jevilo následné katamnestické ověření vlivu terapeutického tance s odstupem času (např. po šesti měsících). Druhým cílem bylo zjistit vliv terapeutického tance na prožívání jedinců s úzkostnědepresivní symptomatikou. 13 z 15 participantů uvedlo, že se jejich nálada po hodině zlepšila a cítili se především uvolnění. Také u mnohých z nich docházelo k uvědomění si svých aktuálních pocitů a jejich přenos do dalších stránek jejich života (např. získání nadhledu na problémy, myslet na sebe a odpočívat, tancem/pohybem a hudbou lze zlepšit náladu apod.). S tím jsme se velmi podobně setkali také v kategoriích zařazených pod cílem třetím (zaměřeným na sebepoznání participantů). 1 z participantů dále uvedl, že je jeho stav stejný před hodinou i po ní a u 1 z participantů je to jak kdy. Porovnáme-li tyto výsledky s výše uvedenými studiemi, nacházíme velmi podobná zjištění (Koch et al., 2007; Barton, 2011; Jeong et al., 2005; Bräuninger, 2012). Z hlediska validity výsledků by pak bylo přínosné použít také kvantitativní nástroje (validizované klinické dotazníky, sebeposuzovací škály apod.). V souvislosti s třetím cílem, který jsme již výše částečně zmínili, uvedlo 11 participantů vícero sebepoznání ve vztahu k sobě, druhým lidem a svým pocitům a dále 4 uvedli sebepoznání ve smyslu naučení se něčeho nového (tance, hudby, rytmu apod.). Můžeme tedy předpokládat, že terapeutický tanec může být důležitým zdrojem sebepoznání u jeho účastníků. Jsme si ale vědomi všech dalších prvků, které k tomu přispívají, čímž se dostáváme k cíli pátému. Byly detekovány faktory ovlivňující proces terapeutického tance. Jako podporující prvky byly uváděny všechny možné, s převahou hudby, kolektivu a tance. V průběhu samotného procesu se pak jednalo o optimistickou atmosféru a flow (ponoření se do činnosti). Faktory, které mohly proces naopak znesnadnit, byly na straně participantů uváděny následující – obavy, předsudky, negativní vztah k tělu a emocím; na straně programu to pak byly především některé nevyhovující pohyby/tance (s důrazem na pomalý pohyb a pohyb bez hudby) a dále některá hudba. 1 participantovi přišel program spíše neuchopitelný vzhledem k její racionalitě stejně jako dlouhé monotónní úseky. V souvislosti s jedním ze závěrů studie Koch et al. (2007) jsme si taktéž ověřili pozitivní vliv skákacího tanečního rytmu v našem případě řeckého tance „Tibichos“, který byl součástí každého závěru naší experimentální hodiny. Tato poznání mohou být zdrojem pro další praxi s klienty. Posledním cílem bylo zjistit vliv na motivaci pro následné aktivity u participantů. 7 participantů uvedlo, že chce začít nebo pokračovat v některé z pohybových aktivit (tanec, jóga, tai-chi, běhání, jiný sport). 4 uvedli, že plánují více poslouchat hudbu. U 2 participantů to podpořilo motivaci k jiným aktivitám (knihy, malování). 2 participaci neuvedli žádnou 310
aktivitu. V tomto ohledu bychom mohli proklamovat pozitivní vliv ve smyslu podpoření motivace a zvýšení sebevědomí a odvahy (uváděné několika participanty) pro aktivitu, která je baví. Z hlediska naplnění cílů můžeme říci, že studie svůj záměr splnila. Přináší v našich podmínkách nová a zároveň aktuální zjištění, která si žádají zájem o další prozkoumání dané oblasti. Jedná se především o komplexnější pohled na vliv terapeutického tance u psychiatrické populace, vliv u různorodých skupin optikou horizontální i vertikální, zaměření se na nežádoucí proměnné, různé způsoby užití tance a pohybu, souvislost s neuropsychologií a hladinou neurotransmiterů, fenomén imaginace ve spojitosti s tancem a pohyb apod. V naší studii jsme došli k velmi podobnému závěru, který můžeme nalézt v odborné literatuře a zahraničních výzkumných studiích a to, že způsob práce s tělem (a v našem případě s tělem v pohybu) nabízí bohatý potenciál nejen k volnočasovým, ale také k terapeutickým účelům. I když se v našem případě jednalo o vedlejší benefit, neměli bychom jej opomíjet. Pro ilustraci uvádíme názor dvou participantů: „…jestli teda člověk má něco vyřešit, tak musí sám v sobě být celistvý…má to praktické důsledky v tom dobrém slova smyslu…“ nebo „depresi kolikrát opravdu vyřeší víc ta hudba, pohyb, popovídání si, zasmání se s ostatními víc, než mnohdy ta tabletka…“. Věříme, že závěry naší studie vzbudí nejen námi uvedené, ale i další otázky a rovněž podpoří zájem o tuto problematiku nejen mezi odborníky, ale i širší veřejností. Poděkování Tato práce byla finančně podpořena Interní grantovou agenturou Univerzity Palackého v Olomouci, číslo projektu FF_2012_070. Děkujeme. Chtěli bychom poděkovat všem zúčastněným klientům psychiatrické léčebny ve Šternberku stejně jako i psychologům, psychiatrům a zdravotnickému personálu včetně vedení za vstřícnou spolupráci, podněty a obohacující zkušenosti. V neposlední řadě také děkujeme Mgr. Regině Valentíkové za její aktivní zapojení v realizační fázi výzkumné části projektu a MUDr. Radaně Syrovátkové za její supervizní podporu. Použitá literatura ADTA. Dostupné na http://www.adta.org (Staženo 6. 1. 2013). Alpert P. T., Miller S. K., Wallmann H., Havey R., Cross CH., Chevalia T., Gillis C. B. & Kodandapari K. (2009). The effect of modified jazz dance on balance, cognition, and mood in older adults. Journal of the American Academy of Nurse Practitioners; 21, 108115. Dostupné na http://ehis.ebscohost.com/ehost/detail?vid=5&hid=22&sid =7f24865c38b6432097119f95eac269f7%40sessionmgr12&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0Z T1laG9zdC1saXZl#db=ff2ef28c&AN= (Staženo 2. 9. 2012). Barton, J. E. (2011). Movement and Mindfulness: A Formative Evaluation of a Dance/Movement and Yoga Therapy Program with Participants Experiencing Severe Mental Illness. American Journal of Dance Therapy; 33, 157–181. Dostupné na http://link.springer.com/content/pdf/10.1007%2Fs10465-011-9121-7 (Staženo 10. 1. 2013). Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Portál: Praha. Bič P. (2009). Využití tanečně-pohybové terapie v somatopedické praxi. Nepublikovaná diplomová práce. Univerzita Palackého: Olomouc. Bič, P., Čížková, K., Syrovátková, R. & Zedková, I. (2011). Tanečně-pohybová terapie v institucionální výchově. Olomouc: Univerzita Palackého. Blázquez, A., Guillamó, E. & Javierre, C. (2010). Preliminary experience with dance movement therapy in patients with chronic fatigue syndrome. The Arts in Psychotherapy; 37, s. 285-292. Dostupné na http://www.sciencedirect.com/science/article/pii /S0197455610000651 (staženo 2. 9. 2012). 311
Bouček, J. et al. (2006). Speciální psychiatrie. Olomouc: Univerzita Palackého. Bräuninger, I. (2012). Dance movement therapy group intervention in stress treatment: A randomized controlled trial (RCT). The Arts in Psychotherapy; 39, 443-450. Dostupné na http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0197455612001104# (Staženo 10. 1. 2013). Connor, M. (2000). Recreational folk dance: A multicultural excercise component in healthy ageing. Australian Occupational Therapy Journal; 47, 69-76. Dostupné na http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1046/j.1440-1630.2000.00214.x/abstract (Staženo 10. 1. 2013). Čížková, K. (2005). Tanečně-pohybová terapie. TRITON: Praha. Danzer, G. (2010). Psychosomatika. Celostný pohled na zdraví těla i duše. Portál: Praha. Dosedlová, J. (2012). TERAPIE TANCEM. Role tance v dějinách lidstva a v současné psychoterapii. Grada: Praha. Dušek, K., Večeřová-Procházková A. (2010). Diagnostika a terapie duševních poruch. Grada: Praha. EADMT. Dostupné na http://www.eadmt.com/ (Staženo 6. 1. 2013) Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Portál: Praha. Froemer, F. (1996). Šamanské léčení. Setkání s přírodními silami. Pragma: Praha. Gendlin ,E. T. (2003). Focusing. Tělesné prožívání jako terapeutický zdroj. Praha: Portál. Goodgame, J. (2007). Beyond words: dance and movement session with young people with social, emotional and behvioural difficulties in Estonia. Support for learning; 22, 78-83. Dostupné na http://direct.bl.uk/bld/PlaceOrder.do?UIN=208689630&ETOC=RN &from=searchengine (Staženo 10. 1. 2013). Grawe, K. (2007). Neuropsychoterapie. Portál: Praha. Hartl, P. (2004). Stručný psychologický slovník. Portál: Praha. Hanáčková, (nyní Véle) E. (2008). Témata lidí s psychotickým onemocněním v taneční a pohybové terapii. Nepublikovaná diplomová práce. Univerzita Palackého: Olomouc. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál: Praha. Hervey, L., Kornblum, R. (2006). An evaluation of Kornblum’s body-based violence preventiv curriculum for children. The Arts in Psychotherapy; 33, 113-129. Dostupné na http://www.adta.org/Resources/Documents/Kornblum%20program%20evaluation .pdf (Staženo 10. 1. 2013). Humpolíček, P. (2006). Když tělo hovoří… model TERI. Prolegomena Scénotestu. Brno. Dostupné na https://is.muni.cz/publication/697487 (Staženo 10. 1. 2013) Jeong, Y. J., Hong, S. C., Lee, M. S., & Park, M. (2005). Dance Movement Therapy improves emotional responses and modulates neurohormones in adolescents with mild depression. Intern, J. Neuroscience; 115, 1711-1720. Dostupné na http://ehis.ebscohost.com/ ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=18&hid=22&sid=77f03033-93f5-480088c853926 a6548bd%40sessionmgr110 (Staženo 10. 1. 2013). Jung, C. G. (1997) Výbor z díla II - Archetypy a nevědomí. Nakladatelství Tomáše Janečka. Jůzl, M. et al. (1988). Dějiny umělecké kultury. Státní pedagogické nakladatelství: Praha. Kratochvíl, S. (2002). Základy psychoterapie. Portál: Praha. Knöchel, Ch., Oertel-Knöchel, V., O’Dwyer, L., Prvulovic, D., Alves, G., Kollmann, B. & Hampel, H. (2012). Cognitive and behavioural effects of physical excercise in psychiatric patients. Progress in Neurobiology; 96, s. 46-68. Dostupné na http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0301008211002139 (Staženo 10. 1. 2013). Koch, S. C. (2008). Dance/Movement Therapy with Clergy in Crisis: A (Group) Case study. American Journal of Dance Therapy; 30, 71-83. Dostupné na http:// link.springer.com/article/10.1007%2Fs10465-008-9053-z (Staženo 10. 1. 2013). 312
Koch, S. C., Morlinghaus K. & Fuchs T. (2007). The joy dance: Specific effects of a single dance intervention on psychiatric patients with depression. The Arts in Psychotherapy; 34, s 340-349. Dostupné na http://www.sciencedirect.com/science/article/pii /S0197455607000627 (Staženo 10. 1. 2013). Kolařík, M., Sedláková, B. (2012) Tanec a pohyb jako součást psychoterapeutického procesu v prostředí psychiatrické léčebny. Projekt IGA UP, číslo projektu FF_2012_070. Dostupné na http://www.ff.upol.cz/menu/struktura-ff/katedry/katedra-psychologie/realizovane-projekty-a-granty/tanec-a-pohyb-jako-soucast-psychoterapeutickehoprocesuv-prostredi-psychiatricke-lecebny/ (Staženo 10. 1. 2013) Koshland, L., Wilson, J., Wittaker, B. (2004). Peace Through Dance/Movement: Evaluating a Violence Prevention Program. American Journal of Dance Therapy; 26, 70-90. Dostupné nahttp://www.adta.org/Resources/Documents/Koshland%20Wittaker%202004.pdf (Staženo 10. 1. 2013). Kulišťák, P. (2011). Neuropsychologie. Portál: Praha. Lee, Ch. T., Lin, Y. S., Chiang, Ch. H. (2013). Dance/Movement Therapy for Children Suffering from Earthquake Trauma in Taiwan: A Preliminary Exploration. The Arts in Psychotherapy. Dostupné na http://0www.sciencedirect.com.precise.petronas.com.my /science/article/pii/S0197455612001591 (Staženo 10. 1. 2013) Lesté, A, Rust, J. (1990). Effects of dance on anxiety. American Journal of Dance Therapy; 12, s 19-25. Dostupné na http://link.springer.com/article/10.1007/BF00844312 (Staženo 10. 1. 2013). Levine, P. (2011). Probouzení tygra. Léčení traumatu. MAITREA: Praha. Levy, F. J. (2005). Dance Movement Therapy. A Healing Art. National Dance Association. Mádrová, L. (2011). Efektivita a vliv břišního tance na prožívání a vnímání dívek s úzkostnědepresivní symptomatikou. Nepublikovaná diplomová práce. Univerzita Palackého: Olomouc. Malá, A., Karkou, V. & Meekums, B. Dance/Movement Therapy (D/MT) for Depression: a scoping review. (2012). The Arts in Psychotherapy; 39, s 287-295. Dostupné na http://ehis.ebscohost.com/ehost/detail?vid=22&hid=22&sid=77f03033-93f5-4800 88c853926a6548bd%40sessionmgr110&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1laG9zdC1saX Zl#db=fb155338&AN= (Staženo 10. 1. 2013). Milliken, R. (2008). Intervening in Cycle of Addiction, Violence, and Shame: A Dance/Movement Therapy Group Approach in a Jail Addictions Program. Journal of Groups in Addiction & Recovery; 3, 1-2. Dostupné na http:// www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/15560350802157346 (Staženo 10. 1. 2013). Mindell, A. (2008). Snové tělo. Nakladatelství Tomáše Janečka: Brno. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada: Praha. Morschitzky, H., Sator, S. (2007). Když duše mluví řečí těla: stručný přehled psychosomatiky. Portál: Praha. Nakonečný, I. (2000). Lidské emoce. Academia: Praha. Payne, H. (2011) Kreativní pohyb a tanec. Portál: Praha. Parslow et al. (2008). Effectiveness of complementary and self-help treatments for anxiety in children and adolescents. The medici Journal of Australia; 188, 355-359. Dostupné na https://www.mja.com.au/journal/2008/188/6/effectiveness-complementary-andself-help-treatments-anxiety-children-and (Staženo 10. 1. 2013). Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Portál: Praha. Praško, J. (2005) Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Portál: Praha. Prochaska, J. O., Norcross J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy – průřez teoriemi. Grada: Praha. 313
Růžička, J. (2010). Šamanství, léčitelství, moderní medicína a psychoterapie. Psychosomatické hledisko. PSYCHOSOM, 8 (3). Dostupné na http://www.psychosom.cz/ ?page_id=1137 (Staženo 27. 11. 2012). Sandel, S. L., Chaiklin, S. & Lohn, A. (1993) Fundations of Dance/Movement Therapy: The life and Work of Marian Chace. Columbia: The Marian Chace Memorial Fund of the American Dance Therapy Association. Schermer, V. L. (2007). Duch a duše. Nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton. Stanton-Jones, K. (1992). An Introduction to Dance Movement Therapy in Psychiatry. London: Routhledge. TANTER. Dostupné na http://www.tanter.cz (Staženo 6. 1. 2013). Toncy, N. (2008). Behind the veil: an in-depth exploration of Egyptian Muslim women’s lives through dance. International Journal of Qualitative Studies in Education; 21, 269-280. Dostupné na http://direct.bl.uk/bld/PlaceOrder.do?UIN=227914854&ETOC=RN &from=searchengine (Staženo 10. 1. 2013). Tress, W., Krusse, J., Ott, J. (2008). Základní psychosomatická péče. Praha: Portál. ÚZIS ČR (2011). Psychiatrická péče 2011. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Dostupné na http://www.uzis.cz/publikace/psychiatricka-pece-2011 (Staženo 10. 1. 2013). Vybíral, Z. (2006). Psychologické pojetí psychoterapie (zastavení nad dílem Klause Graweho). Československá psychologie, 50, 4, 382-392. Dostupné na http://cspsych. psu.cas.cz/result.php?from=483&to=483 (Staženo 10. 1. 2013) Vybíral, Z. et al. (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál. WHO (2006). Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize. Praha: Psychiatrické centrum. WHO. Dostupné na http://www.who.int/mediacentre/factsheets/fs369/en/index.html (Staženo 8. 1. 2013). Zedková, I. et al. (2012). Taneční pohybová terapie. Teorie a praxe. Olomouc: Univerzita Palackého.
314
TECHNIKA OMEZENÉ ZEVNÍ STIMULACE: ZÁKLADNÍ ATRIBUTY OSOBNÍ ZKUŠENOSTI RESTRICTED ENVIRONMENTAL STIMULATION TECHNIQUE: BASIC ATTRIBUTES OF PERSONAL EXPERIENCE Martin KUPKA, Marek MALŮŠ Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra Psychologie, Vodární 6, 779 00, ČR,
[email protected],
[email protected] Grantová podpora FF_2012_027 (Terapeutické možnosti metody Restricted environmental stimulation technique) a FPVC2013/07 (Terapeutické možnosti Metody omezené zevní stimulace).
Abstrakt: Technika omezené zevní stimulace má dvě základní formy realizace: Chamber REST a Flotation REST. Varianta Chamber REST probíhá v místnosti, která je izolovaná od průniku světla a do značné míry i hluku. V místnosti je sociální zařízení, postel, k dispozici je jídlo a nápoje dle potřeby. Člověk v takovémto prostoru setrvá většinou 1 až 3 dny. Je pod terapeutickým dohledem a v případě tísně může místnost kdykoliv opustit. Důraz je kladen na přípravu k pobytu ve tmě. Informace v tomto příspěvku se budou týkat varianty Chamber REST. Příspěvek si klade za cíl přiblížit základní atributy osobní zkušenosti autora, který strávil v prostoru tmy, ticha a samoty celkem 7 dní a na základě této zkušenosti identifikovat osobní růstové či terapeuticky účinné faktory. Bude rovněž diskutován možný přesah této metody směrem k přechodovému rituálu. Abstract: Restricted environmental stimulation technique has two applied forms: Chamber REST and Flotation REST. The Chamber variant proceed in a chamber that is isolated from outside light and noise. A sanitary installation, bed, food and bevarage are at disposal. Man usually stays there for 1-3 days. He is under therapeutic supervision and he can leave the chamber if needed. The emphasis is on preparing to stay. Information in this paper will cover variant of Chamber REST. The paper seeks to explain the basic attributes of the personal experience of the author, who spent the darkness of space, silence and solitude total of 7 days, and based on this experience to identify personal growth or therapeutically effective factors. It also discusses the possible overlap of this method towards the rite of passage. Klíčová slova: Sebezkušenost; všímavost; omezená zevní stimulace; přechodový rituál. Keywords: Self-experience, mindfulness, restricted environmental stimulation, rite of passage.
1 Uvedení do problematiky Cílem příspěvku je přiblížit osobní zkušenost autora s týdenním pobytem v prostředí snížené zevní stimulace, kterou učinil v Beskydském rehabilitačním centru na přelomu září a října v roce 2011. Autor se bude soustředit na některé zásadní momenty, které mohou mít přenosný terapeutický potenciál. Rovněž bude dále referováno o možnosti využít techniku omezené zevní stimulace (Chamber REST – Terapie tmou) jako tzv. přechodový rituál, který může být využíván při přechodu z jedné životní etapy do druhé, při zvládání vývojových krizí či jako završení procesu tvorby nové identity po překonání obtížné životní situace. Prostředí omezené zevní stimulace – tma, ticho a samota, je též nazýváno Terapie tmou. Tento název etabloval v České Republice Urbiš (2012), který v Beskydském rehabilitačním centru pracuje jako terapeut a průvodce jedinců, kteří se rozhodnou touto zkušeností 315
projít. V zahraniční literatuře se nejčastěji potkáváme s označením Restricted environmental stimulation technique – REST. Tato metoda vznikla v druhé polovině 70. let 20. století díky experimentům se senzorickou deprivací (Suedfeld, 1980; Zubek, 1969). Rovněž je možno v zahraniční literatuře nalézt alternativní názvy Dark therapy (Phelps, 2008) nebo Dunkelterapie (Kalwait, 2006). 2 Omezení zevní stimulace (Restricted environmental stimulation) Metoda (technika) omezené zevní stimulace (REST) má dvě základní modifikace. Jedná se o tzv. Chamber REST a Flotation REST. Předložená studie se týká varianty Chamber REST v ČR známé pod označením Terapie tmou. Suedfeld (1980, 1999) popisuje variantu Chamber REST následovně: člověk přebývá v malé místnosti, která je zařízena velmi jednoduše. K dispozici je postel, křeslo. Dotyčný se nachází v prostředí snížené stimulace (tma a ticho). Jídlo a pití jsou poskytovány dle individuálních potřeb. V místnosti je rovněž sociální zařízení. Jedinec zůstává v tomto prostoru zpravidla 24 h či déle. Suedfeld (1980) uvádí, že méně než 10 % jedinců přeruší pobyt na základě nepříjemného prožívání před uplynutím základní doby – tedy 24 h. Klient je pod terapeutickým dohledem a v případě zájmu jsou mu nabízeny konzultace, rozpravy o tom, co je pro něj momentálně důležité. Některé studie dokladují, že pobyt v takto modifikovaném prostředí může být zdraví prospěšný z hlediska odpočinku od dlouhodobé životní zátěže, může pomáhat při zvládání stresu a závislostního chování, vést k náhledu na maladaptivní chování a prožívání především s ohledem na vztahovou problematiku (Suedfeld, 1980, 1983, 1999). 3 Kontext experimentu Do tmy, ticha a samoty jsem se ponořil na sedm dní. Jedná se o standardní časovou dotaci. Mým průvodcem byl kolega Marek Malůš. Podpisem jsem musel potvrdit, že v současnosti nevykazuji žádné psychopatologické reakce, nejsem medikován a nepociťuji ani výraznější fyzické obtíže a že do experimentálního prostředí vstupuji dobrovolně. Experimentální prostředí, ve kterém jsem setrvával, mělo následující charakteristiky: o samotě stojící dům bez oken s výměníkem vzduchu v prostoru lázeňského parku Beskydského rehabilitačního centra, uvnitř pokoj (4x5m), vybavený postelí, křeslem, stolem a židlí. V místnosti bylo dále komunikační (bezpečnostní) zařízení, skrze které jsem mohl kdykoli navázat spojení s kontaktní osobou (terapeut – kolega Marek Malůš, všeobecná sestra). K dispozici byla rovněž karimatka a stroj na procvičování chůze. S touto hlavní místností sousedila kuchyňka a sociální zařízení. Jídlo jsem dostával v pravidelném čase na celý den. Nejprve jsem byl upozorněn zvonkem, abych se vzdálil z prostoru kuchyňky, posléze mohla vstoupit osoba, která mi přinesla potraviny (oběd, večeři a snídani). K dispozici byl vždy dostatek tekutin – minerální voda, čaj a melta v termoskách. Experimentální prostředí nebylo absolutně zvukotěsné, to znamená, že z okolního prostoru ke mně mohly proniknout v minimální intenzitě různé zvuky: zvon kapličky, projíždějící vlak či automobil, hovor větší skupiny lidí, která procházela poblíž. Experiment jsem mohl kdykoli přerušit – přivoláním kontaktní osoby skrze komunikátor. Neměl jsem u sebe žádný zdroj světla či jiné zařízení, které by mohlo rozptylovat mou pozornost v průběhu experimentu. Na začátku experimentu jsem byl detailně seznámen s prostředím, ve kterém jsem měl setrvat. Byly mi vysvětleny funkce bezpečnostního zařízení, věděl jsem, jakým způsobem budu dostávat jídlo a že budu navštěvován kolegou Malůšem za účelem rozhovoru o aktuálním prožívání a potřebách. K bezpečnostním prvkům nutno připočíst rovněž možnost nouzového osvětlení, které jsem mohl aktivovat kdykoli, ale tím by pro mě experiment skončil, což jsem věděl dopředu. V průběhu experimentu byl celý objekt uzamčen, klíče jsem měl k dispozici já, kolega Malůš, osoba donášející jídlo a další klíče byli umístěny na sesterně. Výstup po sedmi dnech byl realizován v doprovodu 316
kolegy Malůše. Pozornost byla věnována postupné adaptaci na denní světlo a následné integraci zkušenosti v cca 2 h rozhovoru. 4 Terapeutické a osobní růstové faktory V následující části textu bych se rád věnoval sumarizaci těch atributů osobní zkušenosti, které dle mého názoru byly evokovány specifičností prostředí snížené vnější stimulace a které lze považovat za terapeuticky nosné a potencionálně přispívající k osobnímu růstu či rozvoji. Jsem člověk, kterému se sny zdají, a jejich obsah si občas pamatuji. Mám několik cenných zkušeností, ve kterých mi sen ukázal něco důležitého tím, že zrcadlil reálný život z trochu jiného úhlu a poukazoval na něco, co jsem v běžné každodennosti přehlížel. Mohu konstatovat, že jsem nikdy neměl a nepamatoval si tolik nočních snů jako v onom experimentálním prostředí, které bylo výše popsáno. Dle mého názoru snový materiál nemizí tak lehce, protože člověk nikam nepospíchá a není v takto speciálně upraveném prostoru rozptylován přemírou podnětů. Snům je možno se věnovat, přemýšlet nad jejich obsahem, popřípadě sny mohou být v rozhovoru s terapeutem reflektovány a může být tak objeven jejich smysl. V mém prožívání se velmi záhy také začal objevovat spontánní proces, který lze nazvat životní a vztahovou rekapitulací. Tento proces měl podobu aktivní imaginace a vztahoval se k důležitým událostem mého života. Z hlediska časové perspektivy se jednalo o minulost. Imaginace scén a událostí byla velmi živá, ničím nerušená, detailní. Jednalo se o velmi autentický „vnitřní film“. Veškerý imaginační materiál měl vztahovou komponentu. Byl jsem s udivující detailní přesností schopen si vybavit tváře a jména spolužáků se základní školy, příběhy z dětských let, zkušenosti s prvními kamarády v předškolním věku. Vzpomínal jsem na rodinné události a příběhy. Jednalo se o situace nepříjemné, někdy i zahanbující, úzkostné, tragické a zoufalé, krásné, legrační, inspirující. Jednotlivé roky mého života plynuly a já si uvědomil, jak je život bohatý, co vše je v něm uschováno. Napadá mne zde onen Jungův (1994) příměr o ledovci, kdy z každého člověka vidíme pouze jeho nepatrnou část, kdy každý člověk je vždy víc, než o sobě momentálně ví a dokáže povědět. Právě vztahovou rekapitulaci považuji za terapeuticky přínosnou. Yalom (2006) uvádí, že podstatná část terapeutických zakázek se primárně dotýká vztahů – minulých, současných i budoucích. V sekundárních souvislostech jsou to potom intrapsychické konflikty, které se do vztahové roviny promítají. Ohledně pobytu ve tmě, tichu a samotě mi přijde logické, že právě samota evokuje potřebu onen prázdný prostor zaplnit lidmi, což lze dle mého názoru v terapii využít. Prostředí snížené zevní stimulace mě v ryze praktických oblastech přivedlo k vyšší bdělosti, pozornosti a duchapřítomnosti. Pokud je člověk ve tmě nepozorný a roztržitý, může se snadno zranit, pokud zapomene, kam dal lžíci, tak se nenají. Rovněž jsem pochopil a vnímal, že je příjemné dělat pouze jednu věc. Nedocházelo tedy k distribuci pozornosti. Vše je nutno dělat pomalu, obezřetně a s rozvahou – soustředit se na právě vykonávané. Pozornost se posléze z vnějšku přesunula i dovnitř – k myšlenkám a emocím. Pochopil jsem, že mám nad myšlenkami svobodu nerozvíjení, tedy pokud nechci, nemusím nechat určitou myšlenku zřetězit se. Uvědomil jsem si, že mysl se nezastaví nikdy a neustále vytváří myšlenky a emoce. Ohledně emocionálních impulzů jsem dospěl k vhledu, že na ně nemusím reagovat. Nemuset reagovat na některé emocionální pobídky je osvobozující poznání. Navíc v takto chráněném prostředí ani není možné okamžitě na emocionální impulz reagovat, protože prostě běžný svět není aktuálně k dispozici. Tak se člověk z hlediska vlastního prožívání může stát svědkem, že každá myšlenka či emoce vznikne, trvá a postupně zanikne. Toto poznání v současnosti modifikuje naši výzkumnou aktivitu směrem ke studiu všímavosti. Jsme toho názoru, že pobyt v prostředí snížené zevní stimulace všímavost zvyšuje. Řada autorů 317
(Kabat-Zinn, 1996; Martin, 1997; Segal, Williams, Teasdale, 2002; Baer, 2003; Brown, Ryan, 2003; Hayes, 2004; Brown, Ryan, Creswell, 2007; Frýba, 2008) upozorňuje na to, že kultivace všímavosti je terapeuticky nosná a pomáhá při zvládání celé řady psychopatologických reakcí. Úzkostné prožívání v mé zkušenosti bylo přítomno. Nejednalo se o nikterak vážné stavy, které by vyžadovaly intervenci či přerušení experimentu. Úzkost byla zvládnutelná. Pokud se na tomto místě vrátím k všímavosti – pochopil jsem, že úzkostné prožívání, stejně jako každá jiná emoce, je pouze v čase existující, to znamená konečná. Tento vhled je osvobozující v tom smyslu, že přináší naději. Rovněž poznání toho, že pokud se úzkostnému prožívání nebráním a dále ho nerozvíjím, pouze ho příjmu, uspíší jeho zánik, lze považovat za převzetí osobní kompetence a zodpovědnosti za vlastní vnitřní život. Poslední noc jsem spal velmi krátce. Ráno mne navštívil kolega Marek Malůš a pomohl mi s postupnou adaptací na denní světlo. Bezprostřední pocity a dojmy po opuštění experimentálního prostředí byly výrazně estetické. Chůze byla ze začátku mírně vratká, připisoval jsem to tomu, že si opět zvykám na vnímání prostoru. Při snídani jsme s kolegou rekapitulovali danou zkušenost a hovořili o jejich zásadních aspektech, které byly popsány výše. Následně jsem se vydal na cestu domů. Nepříjemné bylo množství podnětů, které na mne působily: výfukové plyny, hluk, mnohonásobné hlášení nádražního rozhlasu či rychlý pohyb dopravního prostředku. Prožíval jsem i mírnou žaludeční nevolnost. Celé bych to přirovnal k situaci, kdy člověk drží půst a nejí několik dnů, posléze půst přeruší a nají se víc, než by měl. Nicméně cestu domů jsem zvládnul, zhruba po 2h nepříjemné pocity ustaly a již se nevrátily. To co přetrvávalo, bylo okouzlení a úžas z toho, že vůbec něco existuje, že vůbec existuje svět v té podobě, jakou má. Příjemné bylo zakotvení v přítomnosti bez potřeby přítomný okamžik něčím vyplnit – knihou, hudbou, přemýšlením. Rovněž bez potíží jsem vstoupil do všech společenských, osobních, pracovních i intimních vazeb. Minimálně ještě dalších deset dní jsem vnímal intenzivně vliv této zkušenosti. Jednalo se především o vazbu na přítomnost, bdělost a schopnost soustředit se. Do terapeutického výcviku jsem si přinesl zajímavý materiál, se kterým i nyní pracuji v rámci sebezkušenostních lekcí. Pochopil jsem, jak se v mém životě objevují určité shodné momenty, které se týkají především navazování a udržování vztahů. Mám dojem, že jsem lépe integroval a pochopil své rodiče. Získal jsem lepší citlivost k vlastnímu tělu a k signálům, které mi dává. Nutno ještě zmínit, že v průběhu pobytu v prostředí snížené vnější stimulace se u mne nevyskytly žádné složité transpersonální vize nebo halucinatorní stavy. Jako spirituálně v mé zkušenosti přítomné si dovolím označit hluboké pocity klidu, vděčnosti, míru, smíření, prostého bytí v prázdnotě bez chtění a touhy. Jednalo se o pocity, které lze dát do souvislosti s životní a vztahovou rekapitulací. V některých okamžicích jsem okolní tmu vnímal jako něco ženského, mateřského, bezpečného a ochraňujícího. Jako matku, jako dělohu, skrze kterou budu narozen, ze které znovu přijdu na svět, na který se velmi těším a vstoupím do něj s otevřeností a zdravou zvědavostí. Tento aspekt zkušenosti nás přivedl k zamyšlení nad možností využít prostředí tmy, ticha a samoty jako prostor pro realizaci přechodového rituálu. Gennep (1997) uvádí, že ve všech kulturách, které studoval, obřady přechodu vykazují podobný algoritmus, jenž lze rozčlenit do tří kroků: odloučení, přechod a začlenění do jiného kontextu. Díky tomu lidé dosahují nového statusu ve společnosti a tím i nové identity. 1. Odloučení: zasvěcované osoby jsou vyděleny ze společnosti od rodiny, klanu, ostatních členů kmene. Odloučení může být úplné, sdílené či symbolické. Jedná se o nacházení se ve stavu hraniční prázdnoty. V tomto okamžiku dochází k poučení kompetentními osobami. Toto poučení je přípravou na následující fázi. Většinou akcentuje nadčasový charakter prožitku, univerzálnost a smysl rituálu, redukuje úzkost a nejistotu. 318
2. Přechod: intelektuální poučení první fáze je nyní nahrazeno přímým zážitkem, který je evokován konkrétními postupy. Jedinci nacházející se v této fázi unikají klasifikační síti, která za běžných okolností vymezuje jejich status. Tato prahovost je často připodobňována ke smrti či návratu do lůna. Cílem je dosažení přímého prožitku, což umožní vhled do povahy následné skutečnosti a připraví adepta na další životní období a jeho úskalí. 3. Začlenění: Jedná se o začlenění do jiného kontextu vzhledem k nastávající fázi života. Jedinec prožije symbolický zánik své původní existence a vznik existence nové. 5 Shrnutí Klíčovou roli při aplikaci Techniky omezené zevní stimulace sehrává terapeut (opatrovník, průvodce), který klienta pravidelně navštěvuje. Kolega Malůš mne navštívil po dobu celého pobytu dvakrát a vždy mi skrze rozhovor pomohl utřídit či zvýraznit důležité aspekty právě probíhající zkušenosti. Opatrovník pomáhá v prostředí snížené zevní stimulace klientovi s tím, co potřebuje, co se objeví, co je aktuální. Ptá se ho na to, co prožívá, jak se cítí, co se děje, co je momentálně obtížné. Na základě terapeutických zkušeností a dovedností pomáhá klientovi integrovat zkušenost do života a rovněž mu pomáhá překonat překážky, které se v průběhu pobytu ve tmě a tichu objeví. Jsme toho názoru, že Technika omezené zevní stimulace (REST – Terapie tmou) poskytuje řadu terapeutických možností. Nevnímáme ji jako náhradu tradičních metod psychoterapie, myslíme si, že pobyt ve tmě, tichu a samotě je kompatibilní s řadou terapeutických škol a přístupů – jak analytických tak kognitivně behaviorálních. Myslíme si, že toto prostředí může terapeutické snahy prohloubit či akcelerovat. Jsme toho názoru, že pro terapeutické využití by omezená zevní stimulace měla být začleněna do komplexního chráněného prostředí, jako jsou krizová centra, psychiatrické léčebny či terapeutické komunity. Důvodem je především bezpečí klientů a následná integrace prožité zkušenosti, stejně tak ovšem příprava na tuto zkušenost. Závaznou podmínkou je samozřejmě dobrovolnost tuto proceduru podstoupit. Nikdo nemůže být k terapii (k jakékoli) nucen, takovýto postup je téměř vždy bez efektu. Výše popsané prostředí podporuje imaginaci, umožňuje v ucelenější podobě uchování a znovuvybavení snového materiálu a podporuje vztahovou a životní rekapitulaci. Jelikož člověk v této situaci nemá vnější podněty, snadněji čerpá z vnitřních zdrojů. Jinak řečeno přinese do terapeutického procesu nový materiál. Prostředí omezené zevní stimulace umožňuje vznik prostoru pro zklidnění a ztišení, které je v současné společnosti pouze obtížně uskutečnitelné. Člověk je dnes denně zahlcen spoustou podnětů, většina lidí běžně rozděluje pozornost mezi několik aktivit najednou, každý den řešíme různé denní těžkosti a starosti. Jsme intenzivně vystaveni intermitentnímu stresu, který je z dlouhodobé perspektivy zdraví škodlivý, což běžně dokládají studie řady autorů (Šolcová, Kebza, 1998, 1999; Křivohlavý, 2001; Kebza, 2005). Myslíme si, že díky zkušenosti s metodou REST, byť jednorázovou, může člověk objevit cestu k vlastnímu emocionálnímu životu. Člověk se může stát pozornějším – bdělejším k přítomnému okamžiku a k jeho interpersonálnímu rozměru. Jedná se především o možnost navazování autentičtějších mezilidských vztahů. Tyto poznatky jsou kompatibilní s prací Yaloma (2006). Rovněž Frankl (1997) hovoří o odvaze k samotě, tvůrčím potenciálu samoty a o tvůrčím vytváření prostoru pro samotu, kterou chápe jako příležitost k hodnotové revizi. Rovněž si myslíme, že pobyt v prostoru snížené vnější stimulace a sociální izolace alespoň krátkodobě zvyšuje schopnost všímavosti, jak bylo uvedeno výše. Tento předpoklad v současnosti prověřujeme podrobněji na větším vzorku osob. Myslíme si, že výše popsané experimentální prostředí je možno používat pro osobní růst v tzv. obdobích přechodu, která se v životě člověka objevují při hledání a vytváření nové identity. Období přechodu se týkají velmi často jedinců, které potkala závažná životní udá319
lost, a při vyrovnávání se s jejími důsledky jsou tito lidé nuceni přejít k identitě nové. Období přechodu jsou také spojena s konkrétními vývojovými obdobími: přechod do dospělosti, důchodového věku, směřování k rodinnému životu, atd. Lukasová (2009) je toho názoru, že existují zvláštní místa a stavy, jež „čistí“ antény našeho svědomí a vědomí a filtrují vnější rušivé podněty. Takovými léčivými místy jsou meditace, relaxace, ticho, samota. Sedět za jasné noci pod hvězdnou oblohou nebo z vrcholku hory pozorovat východ slunce. To jsou zážitky, které odkrývají směr. Umělci, básníci i terapeuté vědí, že to jsou zážitky, které dokáží povzbudit mysl člověka. A právě terapeuté příležitostně, při konfliktech hodnot, při nejistotě v rozhodování, ambivalenci a hledání cesty, doporučují, aby člověk šel do pustiny, houpal se na mořských vlnách nebo se díval v noci na oblohu. Když se totiž zacloní nepodstatné, odkryje se podstatné. Prostředí omezené zevní stimulace může být rovněž takovýmto místem. Použitá literatura Baer, R., A. (2003). Mindfulness training as a clinical intervention: A conceptual and empirical review. Clinical Psychology: Science and Practice, 10, 2, 125-143. Brown, K., W., Ryan, R., M. (2003). The benefits of being present: Mindfulness and its role in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84, 4, 822-848. Brown, K., W., Ryan, R., M., Creswell, J., D. (2007). Mindfulness: Theoretical foundations and evidence for its salutary effects. Psychological Inquiry, 18, 4, 211-237. Frankl, V., E. (1997). Vůle ke smyslu. Brno: Cesta. Frýba, M. (2008). Buddhova meditace všímavosti a vhledu. Brno: Albert. Gennep, A. (1997). Přechodové rituály. Praha: Lidové noviny. Hayes, S., C. (2004). Acceptance and Commitment Therapy and the new behavior therapies: Mindfulness, acceptance, and relationship. In: Hayes, S., C., Follette, V., M. Linehan, M. (Eds.), Mindfulness and acceptance: Expanding the cognitivebehavioral tradition. New York: Guilford Press, 1-29. Kabat-Zinn, J. (1996). Vědomí přítomnosti: Meditace bdělosti v každodenním životě. Olomouc: Votobia. Kalweit, H. (2006). Léčba tmou. Praha: Eminent. Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Lukasová, E. (2009). Základy logoterapie. Bratislava: Lúč. Martin, J. R. (1997). Mindfulness: A proposed common factor. Journal Psychotherapy Integration, 7, 291-312. Phelps, J. (2008). Dark therapy for bipolar disorder using amber lenses for blue light blockade. Medical Hypothese, 70, 224–229. Segal, Z., Williams, J., Teasdale, J. (2002). Mindfulness-Based Cognitive Therapy for depression: A new approach to preventing relapse. New York: Guilford Press. Soukup, V. (2004). Dějiny antropologie. Praha: Karolinum. Suedfeld, P. (1980). Restricted Environmental Stimulation: Research and Clinical Applications. New York: John Wiley and Sons. Suedfeld, P., Ballard, E., Murphy, M. (1983). Water immersion and flotation: From stress experiment to stress treatment. Journal of Environmental Psychology, 3, 147-155. Suedfeld, P. (1999). Health and therapeutic applications of chamber and flotation restricted environmental stimulation therapy (REST). The International Journal of the Addictions, 14, 861–888. Šolcová, I., Kebza, V. (1998). Psychoneuroimunologie a zvládání stresu. Československá psychologie, 42, 1, 32-41. 320
Šolcová, I., Kebza, V. (1999). Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, 43, 1, 1999, 19–36. Urbiš, A. (2012). Terapie tmou: návrat k harmonii a ke zdraví. Frýdek - Místek: Alpress. Yalom, I., D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál. Zubek, J., P. (Ed). (1969). Sensory Deprivation: Fifteen Years of Research. New York: AppletonCentury-Crofts.
321
TECHNIKA OMEZENÉ ZEVNÍ STIMULACE (REST): VÝPOVĚDI ZE TMY RESTRICTED ENVIRONMENTAL STIMULATION TECHNIQUE (REST): STATEMENTS FROM THE DARKNESS Marek MALŮŠ, Martin KUPKA, Veronika KAVKOVÁ Katedra psychologie Filozofické Fakulty a Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého v Olomouci, Česká republika,
[email protected],
[email protected],
[email protected] Grantová podpora: FF_2012_027 Terapeutické možnosti metody Restricted environmental stimulation technique FPVC2013/07 Terapeutické možnosti Metody omezené zevní stimulace
Abstrakt: Přes dva roky tým výzkumníků z katedry psychologie filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s Beskydským rehabilitačním centrem v Čeladné zkoumá fenomén tzv. terapie tmou. Tato metoda nemá v západním světě dlouhou historii, její obliba však rychle roste. Mluvíme o moderní adaptaci prastarých technik různých národů, které praktikovali šamani, mniši či jinak připravení jedinci. V historii experimentální psychologie nalézáme snahy výzkumného uchopení podobných technik mimo kontext těchto tradic. Nejprve byly realizovány početné výzkumy senzorické deprivace, později vznikly techniky s označením REST. Nejobecněji mluvíme o Restricted environmental stimulation, konkrétněji pak připojujeme termín technique/therapy. Náš tým započal s užíváním českého ekvivalentu Technika omezené zevní stimulace. Cílem příspěvku je obeznámit čtenáře se střípkem kvalitativních dat několika málo jedinců pro přiblížení toho, co se může odehrávat v průběhu pobytu či po něm. Důraz bude kladen na oblasti sebezkušenosti, osobního růstu a terapie. Text zahrnuje pohledy absolventů pobytu, „opatrovníka-průvodce" i výzkumníka. Abstract: More than two years a team of researchers from the Department of Psychology at Palacky University in Olomouc has been cooperated with the Beskydy Rehabilitation Centre in Celadna to examine the phenomenon of the dark therapy. This method hasn´t got long history in western world , but its popularity is growing rapidly. We're talking about a modern adaptation of the ancient techniques of the various nations. It has been practiced by shamans, monks or otherwise prepared individuals. In the history of experimental psychology research we can find some efforts to grip similar techniques outside of the context of these traditions. First, numerous studies on sensory deprivation techniques had been carried out, and later it became labeled as REST. This is an abbreviation for Restricted environmental stimulation technique or therapy. The aim of this paper is to familiarize the reader with preliminary qualitative data from a few individuals, and to approach what can happen during or after dark therapy procedure. Emphasis will be placed on the area of self-experience, personal growth and therapy. Text includes views of the absolvents, "the guide-sitter" and the researcher. Klíčová slova: REST; technika omezené zevní stimulace; terapie tmou; všímavost; kvalitativní data. Keywords: REST; restricted environmental stimulation technique; dark therapy; mindfulness; qualitative data.
322
1 Úvod REST je zkratka pro název Restricted Environmental Stimulation Technique / Therapy, která začala vznikat v 70. dvacátého století (Suedfeld, 1974, 1980; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003). V překladu do českého jazyka autoři užili název Technika omezené zevní stimulace (Kupka, Malůš, Kavková, Řehan, 2012). V nejobecnější rovině bychom mohli použít název Restricted Environmental Stimulation, což je oblast psychologického výzkumu navazující na předchozí nechvalně známé výzkumy senzorické deprivace z 50. a 60. let 20. století, které posléze ve své původní podobě ustaly (Hebb, 1974; Suedfeld, 1980; Zubek, 1969). REST se v současnosti dělí na dvě hlavní aplikační procedury: chamber REST a flotation REST. V našich odborných kruzích jde o téma stále poměrně neznámé, mezi laickou veřejností se můžeme setkat s aplikacemi, které jsou známy jako terapie tmou, což pochází z německého názvu Dunkeltherapie (Kalweit, 2006), v anglickém jazyce se vžil název Dark therapy (Phelps, 2008). V tomto článku se však už můžeme odkázat na již dříve publikovaný článek, který se věnuje problematice podrobněji, a to především historii, popisu a praktickému využití techniky REST (Malůš, Kupka, Kavková, Řehan, 2011). Varianta REST, kterou se v článku zabýváme, a která je mezi laickou veřejností známá jako terapie tmou, odpovídá variantě chamber REST. Jak již bylo zmíněno, v tuzemské literatuře se vžily spíše zjednodušující názvy jako Terapie tmou, Léčba tmou aj. (Brodská, 2008; Krumlová, Hrdličková, 2009; Urbiš, 2012). Dostupná data naznačují, že v této podobě má senzorická deprivace a sociální izolace možný terapeutický či sebezkušenostní potenciál. Může tedy příznivě působit na zdraví člověka, které chápeme v celé jeho šíři současného uchopení skrze bio–psycho–sociálně–spirituální dimenze (Engel, 1977; Kebza, 2005; Biderman, Yeheskel, Herman, 2006; Granqvist, Larsson, 2006). Jedná se o metodu, kdy jedinec přebývá po určitou dobu (v naší studii obvykle týden) ve speciálně uzpůsobeném prostoru, který: Je absolutně zatemněný. Výrazně izoluje od venkovních zvuků a ruchů (ne však absolutně). Omezuje příjem dalších smyslových podnětů (pachové, chuťové i haptické). Izoluje od venkovního dění osobního, pracovního, společenského, kulturního, politického, enviromentálního (např. změny teplot, počasí aj.). Izoluje od sociálních kontaktů. Mění vykonávání každodenních činností a naplňování potřeb (hygiena, stravování, pohyb…), především ve smyslu aktivnějšího využívání všímavosti – mindfulness. Mnoho činnosti naprosto vylučuje (především veškeré činnosti závislé na vizuální modalitě a na volnosti pohybu mimo jednu místnost či tyto speciální prostory). Po stručném výčtu základních rysů pobytu ve tmě, tichu a sociální izolaci uveďme další významné atributy: Jedinec absolvuje pobyt dobrovolně a může jej kdykoliv ukončit. V zahraničí se pracuje s pobyty v délce jednoho až tří dnů. Výzkumy se zaměřují na vlivy na kognitivní funkce (realistické myšlení, schopnosti elaborace; Norlander, Kjellgren, Archer, 2003), stabilizaci cirkadiánních rytmů u bipolární poruchy osobnosti (Phelps, 2008), terapii chování autistických dětí (Harrison, Arreed, 1991), úzkostné prožívání (Walker, Freeman, Christensen, 1994) a změny závislostního chování (Borrie, 1990; Suedfeld, 1999). Naše studie probíhá v patrně nejmodernějším zařízení svého druhu (možná nejen) ve střední Evropě, tj. v Beskydském rehabilitačním centru Čeladná (BRC). Zde tuto proceduru pod označením terapie tmou podstupují dobrovolní klienti na vlastní náklady, 323
obvykle v délce trvání jednoho týdne (nejdelší pobyt absolvoval v r. 2011 tamější opatrovník dr. Urbiš v délce 50 dnů; Urbiš, 2012). Zde má klient k dispozici pohodlnou postel, křeslo, cvičební pomůcky, sociální zařízení, denně čerstvé teplé jídlo a pití, komunikační zařízení a klíč pro opuštění prostoru pro případ nouze. Nepřeje-li si klient jinak, jednou denně jej navštěvuje opatrovník – terapeut, se kterým je možno probírat aktuální potřeby, témata, potíže … V průběhu pobytu klient nemůže kouřit a užívat jiné návykové látky, podepisuje souhlas s pobytem a informovaný souhlas o kontraindikacích, podmínkách a pravidlech pobytu.
2 Tři komentované výpovědi ze tmy, o tmě … Náš výzkum účinků tzv. terapie tmou je metodologicky koncipován jako studie smíšeného designu. Je realizován na klientech – samoplátcích - Beskydského rehabilitačního centra Čeladná. Dále v textu přiblížíme pouze kvalitativní část studie. Kvalitativní část zahrnuje především polostrukturované rozhovory před nástupem a po výstupu (korespondující se sběrem kvantitativních dat). Rozhovory se zaměřují na oblast motivace, očekávání, obav (před pobytem) a popis tektoniky prožitku, subjektivní hodnocení významu pobytu a jeho vlivu na životní situaci jedinců. Rozhovory probíhaly dle technických možností buď osobně nebo přes Skype či telefon. Dále využíváme analýzu diktafonových nahrávek z průběhu pobytu a analýzu spontánních produktů vytvořených v průběhu pobytu nebo po něm. V příspěvku okomentujeme výpovědi klientů terapie tmou v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné v roce 2012. Tyto výpovědi vznikly písemnou formou jak v průběhu pobytu, tak s několikatýdenním odstupem. Jedná se o spontánní tvorbu klientů, bez požadavku na její vznik z naší strany (pokud se v textu vyskytnout překlepy a jiné chyby, jsou ponechány záměrně tak, jak byly autenticky sepsány). 2.1 Paní M. (věk: 40 let; délka pobytu: týdenní pobyt; vznik záznamu: strojopis pořízený v průběhu pobytu v pondělí - 4. den pobytu terapie tmou) „Ještě jsem si vzpomněla, že Urbiš, v pátek, jak byl tady, řekl zajímavou čínskou moudrost, že věc nemáme očekávat či přivolávat, ony přijdou samy. Jednoduše jak se říká lidově, netlačit moc na pilu, když něco chceme. Což se mi v životě také potvrdilo – viz. má praxe, nebo náš vztah, nebo naše daleké cesty za poznáním. Možná to tak zafunguje s tvou firmou nebo s nastěhováním mých rodičů ... Ono to asi nějak dopadne. Nebudu na sebe přebírat jejich problémy. Oni si sami musí vyřešit co chtějí a co ne. Asi i za cenu, že byt bude další zimu neobydlený. Ale proč se tím trápit ... Oni si musí sami přít na to, co je pro ně lepší.“ Komentář (opatrovníka a autora textu): Prvně si povšimněme oblasti uvědomění. V podmínkách chamber REST (v našem případě konkrétně při týdenních pobytech terapie tmou) bývá obvykle umožněno současné hlubší uvědomování si kognitivních a emocionálních aspektů duševních dějů (případně i s behaviorálním doprovodem), než jak tomu bývá v běžných podmínkách každodenního shonu. Toto uvědomění také více odráží prožité životní zkušenosti. Dochází ke komplexnějšímu propojování prožitého, které si vysvětlujeme jako „vystoupení z rychlíku života“, které umožňuje z bezpečného a klidného „chráněného prostoru“, bez rušení nesčetným množstvím podnětů, uvědomovat si staré v nových perspektivách. Vyjádření typu „Což se mi v životě také potvrdilo“ odkazují dostatek prostoru pro kontemplaci, rozjímání, srovnávání si svého života v 324
dlouhodobé perspektivě, s možností nebývalého odstupu a realistického vnímání ve větší komplexitě (Norlander, Kjellgren, Archer, 2003). Dále se zaměřme na sdělení „Nebudu na sebe přebírat jejich problémy … Oni si musí sami přít na to, co je pro ně lepší.“: Nejen jako frekventant terapeutického výcviku často pozoruji téma přebírání zodpovědnosti za druhé (především u nás „pomáhajících profesí“). K takovému náhledu a uvědomění klienta však v rámci terapeutického výcviku či procesu nemalou měrou přispívá sám (výcvikový) terapeut. U této paní považujeme sdělení za cennější, neboť toto téma nebylo při návštěvách opatrovníka diskutováno (bylo probráno až po spontánním uvědomění a verbálním vyjádření klientkou). 2.2 Paní J. (věk: 41 let; délka pobytu: týdenní pobyt; vznik záznamu: několik týdnů po ukončení pobytu) „Po 5 dnech jsem měla pocit, že by to mohlo stačit, že už se vše vystřídalo, že jsem odpočinutá, vyspaná, tak co. Jsem ráda, že jsem vydržela dál, protože to nejdůležitější pro mě přišlo až v úterý a ve středu (komentář autora: tj. 6. a 7. den pobytu). Uvědomila jsem si a pochopila spoustu věcí, řekla jsem nahlas to, na co jsem se sama bála pomyslet. Hodně to bylo o emocích, o mém stavu, to mám v sobě, to se ani nedá na papír napsat. Nechala jsem ve Tmě ten krunýř, který se dá nazvat – zvládnu to sama, to stihnu, to mě nepoloží, to vydržím… Cítím se teď taková vyčištěná, křehká, ale ne zranitelná, ne oběť, jsem vnitřně daleko silnější, usmívám se. Mám pocit, že jsem konečně našla v sobě tu dospělou ženu, která tam byla zastrčená a čekala až jí dám možnost… Taky jsem zjistila, že můj syn už není dítě, jak jsem ho pořád viděla, ale kus dospívajícího chlapa, který se o sebe dokáže týden postarat bez mámy. V zrcadle je taky jiná „ženská“ než před Tmou – jsem to já Jitka. Hodně jsem zpomalila, chráním víc sama sebe, šetřím energií, víc přemýšlím o věcech, o tom kam energii a čas investovat, co vynechat.“ Komentář (opatrovníka a autora textu): „Uvědomila jsem si a pochopila spoustu věcí, řekla jsem nahlas to, na co jsem se sama bála pomyslet.“ Podmínky chamber REST při pobytu nejen, že vytváří vhodný setting, ba dokonce přímo vedou jedince ke konfrontaci s vlastními duševními obsahy, jež mohou být také nepříjemné a ohrožující. Tím spíš jim můžeme v každodenním spěchu a hluku unikat, nepřipouštět si, vyhýbat se - směřovat pozornost jinam. Nicméně z terapeutické perspektivy snad není třeba dlouze polemizovat, zdali k úspěšnému zvládnutí mnohých problémů a konfliktů (a příklonu k plnějšímu a zdravějšímu fungování) vede právě cesta terapeutické změny skrze přímé uvědomění (konfrontaci, porozumění, prožití…) a případné vyvození změn v dalším jednání. Této ženě jsem byl k dispozici také jako opatrovník-průvodce-terapeut. V rámci terapeuticky zaměřených konzultací jsme při jednom setkání odrazili od snového obsahu (Snový život bývá obvykle při terapii tmou bohatší: sny bývají početnější, živější a dochází k jejich snazšímu vybavování a lepšímu zapamatování.). Při aktualizaci obsahu snu jsme použili techniku focusing pro propojení snového emocionálního obsahu s podobnými emocionálními obsahy prožívanými i v jiných životních situacích (Gendlin, 2003; Hájek 1993, 2002). Podařilo se nám tak během práce s intenzivnímu emocionálními momenty dopracovat k růstovému uvědomění klientky, jenž si dále následující noc a den sama propracovávala a implementovala do nového náhledu na sebe a svůj život. Podstatné je, že toto uvědomění a rozhodnutí uplatnila po návratu z terapie tmou i v reálném životě a v reálných vztazích, bez potřeby navazující terapeutické podpory (rozhodující bylo jedno „sezení“ 5. den terapie tmou, tj. v prostředí omezené zevní stimulace s terapeutickým vedením). „Zvládnu to sama, to 325
stihnu, to mě nepoloží, to vydržím“ … uvědoměním si a prožitím hlouposti a škodlivosti tohoto vlastního jádrového přesvědčení (Praško, Možný, Šlepecký et a., 2007) paní J. započala proces vysvobozování z nadměrně zatěžujícího způsobu života, který už nechtěla dále vést. Navíc díky této změně prožívá sebe jako silnější a spokojenější („jsem vnitřně daleko silnější, usmívám se“), a dokonce jako více integrovanou s vyšší sebeúctou a sebepřijetím („našla v sobě tu dospělou ženu“, „zrcadle je taky jiná ‚ženská‘ než před Tmou – jsem to já Jitka“). Např. dle Rogerse (1998) právě diskrepance v sebepojetí vytváří mnohé životní obtíže, nespokojenost, problémy osobní i vztahové. Přitom právě posun v globální charakteristice hodnotící (emocionální) komponenty sebepojetí (tj. sebeúcty), kterou nazýváme sebepřijetí (Blatný, 2010) má zásadní význam jak pro naši osobní pohodu, tak duševní zdraví (Rogers, 1998). Navíc paní J. týdenní pobyt v prostředí tmy, ticha a samoty pomohl k samostatné reflexi (bez přispění opatrovníka) a aktualizaci vztahu a postoje vůči svému pubertálnímu synovi: „Taky jsem zjistila, že můj syn už není dítě, jak jsem ho pořád viděla, ale kus dospívajícího chlapa, který se o sebe dokáže týden postarat bez mámy“. 2.3 Pan J. (věk: 44 let; délka pobytu: týdenní pobyt; vznik záznamu: několik týdnů po ukončení pobytu) „Každým dnem stráveným ve tmě narůstala paleta barev, které jsem vnímal a nemohl se jich nabažit. Ve dne vidíme stovky odstínů pestrých barev a je to pro nás přirozené. Ve tmě byly barvy tlumené a rychle se proměňovaly a skládaly v obrazce nekonečných tvarů… Předposlední den mě donašeč nepřinesl mé vytoužené jablka. To mě rozčílilo natolik, že jsem nebyl schopen nic vnímat. Okamžitě se kolem mne vytvořila hustá tmavá hmota a sedala niž a níž, takže jsem měl za chvíli dojem, že musím sklopit hlavu, abych nenarazil. Tím, že to bylo až šestý den, tak jsme hrdě zůstal vzpřímený a očekával, co nastane. Zřejmě jsem i nadával. Potom mě napadlo, že budu nad věcí, nenechám se rozhodit pro pár jablek a s mým klidem se začalo vše kolem mě rozjasňovat. Zase jsem viděl úžasné tvary a jejich pohyb. Vzal jsem to jako velké poučení. Nenechat se rozhodit, být sám sebou a nezabývat se prkotinami. A to je v běžném životě velké umění. … Na pořádek jsem nikdy nebyl. Mám ve zvyku pokládat věci i předměty na hromádky. Tam je vždy najdu, když si dám čas a nespěchám. Zřejmě každý zná automatické konání při zamykání auta či bytu. Stačí pár metrů poodejít a vkrádá se myšlenka Zamkl jsem? Nezamkl? Těch prohřešku máme víc. Ve tmě jsem si uvědomil, že musím vědět vždy, kam co odložím, jinak nemám šanci to nalézt. Takže jsem přesně věděl, kde co mám a nikdy jsem nic nehledal. Až na kapesník, který mě vypadl někde cestou. Musel jsem si přesně vybavit, kudy jsem přesně šel a s rukama na zemi hledal a posléze našel. Bral jsem to jako … poučení … A na závěr? Jedno si ve tmě uvědomíte. Pojem času je relativní. Pár dní vám nic neříkal, nenařizoval, nehonil vás … nepotřebujete žádné moderní vymoženosti, které vás svým komfortem ubíjí, vy nemusíte ani jíst vybrané lahůdky, zapíjet je bůhví čím, kouřit, ale spokojíte se s málem. Tak jako před mnoha lety si pochutnáte na jablku, vodě z vodovodu a na klidu a tichu kolem vás. Zjistíte, že se dá přece jenom žít trochu jinak, než v neustálém shonu …“ Komentář (výzkumníka a autora textu): Začněme s výrokem, který zná snad každý z nás: „To mě rozčílilo natolik, že jsem nebyl schopen nic vnímat.“. Kdo prožil uvedenou zkušenost na vlastní kůži, nejspíše poznal také jistou dočasnou bezvýchodnost z takové situace. Jako bychom byli slepí k ostatnímu a ta jedna věc 326
zaměstnávala veškerou naši pozornost, včetně aktivace negativního emočního doprovodu. Paradoxně právě v prostředí chamber REST – tam, kde je absolutní tma – se snáze „rodí světlo“. Jako by vědomí bylo více při síle a schopné dříve se „vzpamatovat a posvítit si na daný problém“ z jiné perspektivy, všimnout si a vidět zbytečnost daného zaseknutí v novém světle. Považujeme tento poměrně četný fenomén za součást nárůstu všímavosti (mindfulness), který je přirozeným důsledkem pobytu terapie tmou. V tomto „omezeném“ prostředí se rozvíjí kvalita, která umožňuje určitou větší svobodu v zacházení s vnitřními impulsy a pochody, v jejich zpracovávání a integrací. Možná se jedná o vlastnosti takové prostředí, které jako vhodné projekční plátno přímo vybízí k externalizaci duševních pochodů a tím jejich snazšímu uchopení. Nebo existuje jiný mechanismus naší mysli, které zmíněné umožňuje (spoluvytváří), není však výjimkou, že dochází k „zrcadlení, projekci“ našeho vnitřního dění do prožívání tmy, která nás obklopuje: „Okamžitě se kolem mne vytvořila hustá tmavá hmota a sedala niž a níž, takže jsem měl za chvíli dojem, že musím sklopit hlavu, abych nenarazil.“. Snazší porozumění těmto mechanismům může (kromě přiměřené inteligence a dostatečně rozvinuté schopnosti introspekce) podpořit právě zmiňované podpůrné terapeutické vedení. Jak je však z ukázky patrné, tak i přiměřeně inteligentní jedinec s dostatečně rozvinutou schopností introspekce dokáže samostatně lépe porozumět sobě samému skrze procesy odehrávající se při pobytu. Opět zde nemalou roli hraje právě všímavost „směřující“ vně i na sebe sama - na své tělesné, emocionální a mentální dění Při přijetí předpokladu projikování vnitřních dějů na „projekční plátno tmy“ pak můžeme brát následující výrok „začalo vše kolem mě rozjasňovat“ jako potvrzení možnosti lépe porozumět a snáze manipulovat s vnitřními ději, které by v běžném životě byly spíše přehlédnuty nebo přebity jiným automatickým chováním vedoucím k potlačení nechtěného prožívání. Právě zkušenost, kterou si jedinec může plně přítomně „osahat a prožít na vlastní kůži“, ve spojení rozumovým propracováním (na rozdíl například od pouhého čtení o vhodnosti takového postoje v literatuře či samostatného racionální uvědomění výhodnosti takového počínání), považujeme za zásadní v procesu následné změny v oblasti prožívání i reagování: „Nenechat se rozhodit, být sám sebou a nezabývat se prkotinami. A to je v běžném životě velké umění.“. Sdělení „Ve tmě jsem si uvědomil, že musím vědět vždy, kam co odložím, jinak nemám šanci to nalézt.“ nás již přímo vede k poslední dobou velmi nosnému a zkoumanému tématu: k všímavosti - mindfulness (Baer, 2003; Benda, 2007; Brown, Ryan, 2003, 2007; Frýba, 2008; Hayes, 2004; Kabat-Zinn, 1996; Martin, 1997; Segal, Williams, Teasdale, 2002). Jak na základě vlastních opakovaných zkušeností (pobyty chamber REST v délkách 3, 7 a 14 dní), tak na základě výzkumné zkušenosti jsme přesvědčeni, že procedura terapie tmou nezbytně vede k jejímu nárůstu. Jak můžeme být o uvedeném natolik přesvědčeni? Pojďme se na to podívat čistě prakticky. Jestliže člověk není dostatečně přítomný a pozorný, může si snadno způsobit bolest nárazem obličeje do nezavřených dveří, umyvadla při usedání na toaletu, snadno z nepozornosti rozlije odložený nápoj, dlouho bude hledat, co nevšímavě pohodil, v zápiscích popíše již popsaný list papíru atd. Ukončeme komentář občerstvující výpovědí: „Tak jako před mnoha lety si pochutnáte na jablku, vodě z vodovodu a na klidu a tichu kolem vás. Zjistíte, že se dá přece jenom žít trochu jinak, než v neustálém shonu a hlavně ne tak, jak jste dosud žili a nestíhali.“, která nás upozorňuje na naši přesycenost a otupenost našich smyslů, a z toho plynoucí vzrůstající nutnosti zažívat více a intenzivnějších prožitků a požitků, abychom naši rostoucí chuť (ne skutečnou potřebu) uspokojili. Tím se přibližujeme k dávné pravdě mudrce Lao-c´ (1997), že změť pěti barev oslňuje oko, změť pěti tónů ohlušuje ucho a změť pěti chutí otupuje ústa… 327
3 Závěr Jak by z předchozích řádků mohlo mylně vyplynout, není naším cílem vést k askezi a tvorbě umělých podmínek neslučitelných s nároky na požadavky dnešního fungování. Rozhodně bychom však chtěli poukázat na známý fakt, že tempo dnešní doby působí (především přesycení požadavky, ale i možnostmi a podněty nad zdravou a únosnou míru), že lidé více vyhledávají metody, které umožňují opak: zastavit se, mít klidný a bezpečný prostor pro rozjímání, sebepoznávání, odpočinek a regeneraci. Překvapující na tom je fakt, že tyto časově (a do jisté míry i finančně) náročné metody vyhledávají běžní lidé – na rozdíl od obdobných původních technik, které byly a jsou doposud v jiných částech světa vyhrazeny především připraveným jedincům či úzkým skupinám lidí z oblastí spirituality, šamanismu nebo v rámci přechodových rituálů. Dále bylo naším cílem blíže představit techniku omezené zevní stimulace, konkrétně v novodobé variantě s názvem terapie tmou (variaci chamber REST). Ta stále ještě u mnohých budí obavy - ať už z prostého neznáma (a tma má skutečně až archetypální podobu neznámého), anebo z důvodu, že se již dříve do širšího povědomí dostaly nechvalně známé pokusy se senzorickou deprivací. Rádi bychom zdůraznili, že senzorická deprivace zahrnuje zcela jiný kontext, a že techniky REST, konkrétně terapie tmou (tak jak ji zkoumáme v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné) má značné sebezkušenostní, růstové a terapeutické možnosti. A to obzvláště, pokud je tato snaha podporována kompetentním opatrovníkem-terapeutem jak v průběhu pobytu, tak ideálně i po něm. Nepovažujeme terapii tmou za náhradu psychoterapie, naopak za její možné doplnění. Může přinést mnoho nového a důležitého materiálu jak do terapeutického procesu, tak také pro připravené jedince na jejich individuální cestě za (sebe)poznáním, zdravím a celistvostí. Např. Fromm (1996) hovoří o odvaze k samotě jako nenahraditelném faktoru pro osobní růst (1996), nebo také Yalom (2006) hodnotí pobyt o samotě jako růstový a terapeutický přínosný. Zdůrazňujeme téma všímavosti – mindfulness – která je dle naší zkušenosti absolventské, opatrovnické i výzkumnické v prostředí omezené zevní stimulace výrazně rozvíjena. Nemyslíme si, že by tato procedura byla vhodná pro každého a nedokážeme nyní přesně zodpovědět otázku vhodnosti. Jako nejlepší vodítko se nám zatím jeví cesta „přirozeného selekce“, kdy se na terapii tmou hlásí velmi motivovaní jedinci, kteří v naprosté většině ke své spokojenosti pobyt absolvují celý a cítí se být různorodě obohaceni. Rozhodně však nedoporučujeme terapii tmou plošně jako nějakou „zázračnou a jednoduchou metodu“. Použitá literatura Baer, R., A. (2003). Mindfulness training as a clinical intervention: A conceptual and empirical review. Clinical Psychology: Science and Practice, 10 (2), 125-143. Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51 (2), 129-140. Biderman, A., Yeheskel, A., Herman, J. (2006). The Biopsychosocial Model - Have We Made Any Progress Since 1977? Families, Systems & Health, 23 (4), 379–386. Blatný, M. (et al.) (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada. Borrie, R. A. (1990). The use of restricted environmental stimulation therapy in treating addictive behaviors. International Journal of the Addictions, 25 (8), 995-1015. Brodská, T. (2008). Tma jako nástroj sebepoznání. Psychologie dnes, 14 (1), 36-39. Brown, K., W., Ryan, R., M. (2003). The benefits of being present: Mindfulness and its role in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84 (4), 822-848. Brown, K., W., Ryan, R., M., Creswell, J., D. (2007). Mindfulness: Theoretical foundations and evidence for its salutary effects. Psychological Inquiry, 18 (4), 211-237. 328
Engel, G. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science, 196, 129-136. Fromm, E. (1996). Umění milovat. Praha: Simon and Simon Publishers. Frýba, M. (2008). Buddhova meditace všímavosti a vhledu. Brno: Albert. Gendlin, E. T. (2003). Focusing. How to gain access to your body’s knowledge (revised and updated 25th anniversary edition). London: Rider. Granqvist, P., Larsson, M. (2006). Contribution of Religiousness in the Prediction and Interpretation of Mystical Experiences in a Sensory Deprivation, Context: Activation of Religious Schemas. The Journal of Psychology, 140 (4), 319–327. Hájek, K. (1993). Tělesně zakotvené prožívání (focusing). Konfrontace 14. Hájek, K. (2002). Tělesně zakotvené prožívání. Praha: Karolinum. Harrison, J., Arreed, B. (1991). Effects of Restricted Environmental Stimulation Therapy on the Behavior of Children with Autism. Child study journal, 21 (3), 153-166. Hayes, S., C. (2004). Acceptance and Commitment Therapy and the new behavior therapies: Mindfulness, acceptance, and relationship. In: Hayes, S., C., Follette, V., M. Linehan, M. (eds.), Mindfulness and acceptance: Expanding the cognitivebehavioral tradition, 1-29. New York: Guilford Press. Hebb, D., O. (1974). John Peter Zubek. Canadian Psychologist, 15 (4), 398-399. Kabat-Zinn, J. (1996). Vědomí přítomnosti: Meditace bdělosti v každodenním životě. Olomouc: Votobia. Kalweit, H. (2006). Dunkelterapie: Léčba tmou a vize vnitřního světla. Praha: Eminent. Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. Krumlová, D., Hrdličková, L. (2009). Tma je měkká jako matčina náruč. Psychologie dnes, 15 (5), 35-36. Kupka, M., Malůš, M., Kavková, V., Řehan V. (2012). Technika omezené zevní stimulace. Československá psychologie, 56 (5), 488-499. Lao-c´(1997). Tao te ťing. Praha: DharmaGaia. Malůš, M. (2007). Osobní zkušenost s pobytem ve tmě. Dobrá u Frýdku-Místku. Malůš, M. (2010). Osobní zkušenost s pobytem ve tmě. Žampach. Malůš, M. (2012). Osobní zkušenost s pobytem ve tmě. BRC Čeladná. Malůš, M., Kupka, M., Kavková, V., Řehan, V. (2011). Restricted environmental stimulation therapy – Moc tmy. In PhD existence: česko-slovenská psychologická konference (nejen) pro doktorandy a o doktorandech, Sborník příspěvků. Olomouc: Univerzita Palackého, 197-211. Martin, J. R. (1997). Mindfulness: A proposed common factor. Journal of Psychotherapy Integration, 7 (4), 291-312. Norlander, T., Kjellgren, A., Archer, T. (2003). Efect of flotation versus chamber restricted environmental stimulation technique (REST) on creativity and realism under stress and non – stress conditions. Imagination, Cognition and Personality, 22 (4), 343-359. Phelps, J. (2008). Dark therapy for bipolar disorder using amber lenses for blue light blockade. Medical Hypothese, 70, 224–229. Praško, J., Možný, P., Šlepecký, M. et al. (2007). Kognitivně behaviorální terapie psychických poruch. Praha: Triton. Rogers, C. R. (1998). Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. Praha: Portál. Segal, Z., Williams, J., Teasdale, J. (2002). Mindfulness-Based Cognitive Therapy for depression: A new approach to preventing relapse. New York: Guilford Press. Suedfeld, P. (1974). Psychological research on the effects of social isolation. Canadian Psychologist, 15 (1), 1-15. 329
Suedfeld, P. (1980). Restricted Environmental Stimulation: Research and Clinical Applications. New York: John Wiley and Sons. Suedfeld, P., Ballard, E., Murphy, M. (1983). Water immersion and flotation: From stress experiment to stress treatment. Journal of Environmental Psychology, 3, 147-155. Suedfeld, P. (1999). Health and therapeutic applications of chamber and flotation restricted environmental stimulation therapy (REST). The International Journal of the Addictions, 14, 861–888. Urbiš, A. (2012). Terapie tmou: návrat k harmonii a ke zdraví. Frýdek - Místek: Alpress. Walker, R., W., Freeman, F., R., Christensen, D., K. (1994). Restricting environmental stimulation (REST) to enhance cognitive behavioral treatment for obsessive compulsive disorder with schizotypal personality disorder. Behavior therapy, 25, 709-719. Yalom, I., D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál. Zubek, J., P. (Ed). (1969). Sensory Deprivation: Fifteen Years of Research. New York: AppletonCentury-Crofts.
330
VYJEDNÁVÁNÍ MASKULINITY VE ŠKOLNÍ TŘÍDĚ NEGOTATION OF MASCULINITY WITHIN SCHOOL PEER-GROUPS Irena SMETÁČKOVÁ Katedra psychologie, Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Myslíkova 7, Praha 1,
[email protected] Grantová podpora: GAČR, č. P407-11-1556
Abstrakt: Článek prezentuje část analýzy z výzkumu vývoje genderových schémat na základní škole, konkrétně analýzu dat z pozorování a rozhovorů s dětmi. Zaměřuje se na otázku, jaké praktiky děti (a vyučující) využívají k tomu, aby ve třídě prosadily určité pojetí maskulinity. Výzkum probíhal v 18 třídách. Data z pozorování a rozhovorů byla podrobena otevřenému a axiálnímu kódování a dále byla provedena obsahová a částečně diskurzivní analýza. Data ukázala, že třídy operují v čase a prostoru, který je institucí (a vyučujícími) strukturován na genderovém principu. V tomto kontextu pak děti používají k vyjednávání hranic maskulinity následující praktiky: přeznačení, bagatelizace, odmítnutí a akceptace. Z toho vyplývají nové možnosti, jak vést třídní kolektivy k rozšíření sociálních norem tak, aby v kolektivech byla akceptována větší pestrost genderových projevů. Abstract: The article presents an analysis of observations and interviews with children in age 6-15 years. The main question was which practices are used by children to promote a certain type of masculinity in their peer group. The research was conducted in 18 classes. The data were analyzed by open and axial coding, narrative analysis ad discursive analysis. Data confirmed that peer groups are located in a time and space context structured by gender. Students use the following practices to promote or/and negotiate the boarders of masculinity: rebranding, disparagement, rejection and acceptation. It brings new possibilities how teacher can support school peer groups to accept different gender behavior. Klíčová slova: Gender; genderové schéma; genderová identita; škola; vrstevnická skupina; socializace. Keywords: Gender; gender schema; gender identity; school; peer group; socialization.
1 Genderová identita ve škole Ačkoliv v českém prostředí není k dispozici mnoho výzkumů, které se zabývají genderovou socializací, v zahraničí se jedná o tradiční téma studované jak psychologií, tak sociologií. Výzkumy se soustřeďují nejčastěji na obsah a formu vzdělávání a ptají se, jaké představy o světě a sobě samých si děti s pomocí školy vytváří. Obecněji se jedná o otázku, jak dochází ve školním kontextu k formování genderové identity. Jednoduchou definicí genderové identity je, že se jedná o vědomí sebe sama jako ženy či muže. Toto vědomí vzniká na pozadí představ o tom, co obecně znamená být ženou či mužem, s nimiž se jedinec snaží splynout, porovnává se s nimi nebo se vůči nim vymezuje. Při formování identity tedy dochází ke konfrontaci představy o sobě a představy o světě. Genderová identita pak představuje konstrukci genderu vztaženou k sobě či jinými slovy osobní aktualizaci kulturních genderových požadavků (Bjerrum Nielsen, Rudberg 1994). Východiskem při formování genderové identity člověka jsou tedy genderová schémata. 331
V linii Sandry Bem (1993) můžeme genderové schéma vymezit jako kognitivní strukturu využívanou pro uspořádání objektů a charakteristik do kategorie maskulinita a femininita. Genderové schéma nepředstavuje zvnějšku pasivně přijatou představu, nýbrž naopak lidé při jeho budování aktivně hledají, zvýznamňují a odmítají nabídky, které k nim přichází z vnějšího prostředí. Kultura má tedy povahu určité platformy, která svou strukturou a obsahem ovlivňuje, ale nedeterminuje konkrétní osoby, jež si na jejím základě utváří kognitivní představu (s významnými afektivními implikacemi) světa jako genderovaného prostoru a na základě této představy si formují svoji genderovou identitu. Práce na genderovém schématu a genderové identitě probíhá paralelně a v jakési spirále, takže každý posun ve schématu či identitě vyvolává potřebu posunu v druhé části. Na základě dosavadních výzkumů víme, že děti si vytváří genderové schéma i genderovou identitu již v rámci primární socializace. Do školy tedy přichází s tím, že mají určitou představu světa, který je uspořádán podle principu genderu, a své pozice v něm. Na tyto představy pak ve škole navazují dvojím způsobem – jednak skrze ně realizují své žákovství a jednak je pod vlivem nových podnětů upravují. Škola dětem nabízí, ba vnucuje mnoho impulsů pro práci na svém genderovém schématu a genderové identitě. Podněty přichází od vyučujících, od vrstevnické skupiny, z kurikula, z konfrontace školy a rodiny atd. Ačkoliv mnoho studií naznačuje, že děti jsou aktivními subjekty v tom, jak odlišně se s těmito podněty vyrovnávají (např. Thorne 1993, Jarkovská 2009), a tedy že škola není totální, jednosměrně působící institucí, není stále objasněno, do jaké míry škola přispívá spíše k homogenizaci genderových projevů nebo k jejich variabilitě, a případně jakými nástroji to dělá. Z široké škály témat, která jsou v této oblasti studována, vybírám pro tento článek otázku vyjednávání genderového schématu maskulinity v rámci vrstevnických skupin. 2 Představení výzkumu Otázka genderové homogenizace a variability může být pojata z různých úhlů. Jak jsem ukázala výše, za zásadní považuji problematiku genderového schématu a genderové identity. Ve svém výzkumu jsem si tedy položila otázku: Jaká jsou genderová schémata u dětí na základní škole a jaký mají vliv na formování jejich genderové identity a vzájemných vztahů? Pozornost jsem chtěla věnovat třem oblastem – dětským představám o maskulinitě a femininitě, prezentaci vlastní maskulinity či femininity konkrétními dívkami a chlapci a fungování vrstevnických skupin z genderového hlediska. Výzkumná data jsem získala ve dvou fázích. První fázi představovalo mé vlastní pobývání ve třech třídách. Jednalo se o třídu 2., 6. a 8. ročníku na dvou běžných pražských školách. Se školami jsem již dříve spolupracovala, a proto nebylo příliš náročné přesvědčit vedení a vyučující, abych směla ve třídách pobývat a děti pozorovat. Můj pobyt ve třídách byl veden principy etnografického výzkumu. V každé třídě jsem strávila přibližně 12 vyučovacích hodin a přilehlých přestávek. Během nich jsem podrobně zapisovala všechny události, které se odehrály a v nichž jsem cítila genderový rozměr, tj. v kterých byla implicitně či explicitně přítomna otázka podobnosti či rozdílnosti dívek a chlapců či se jinak vymezovalo, co být dívkou a chlapcem znamená. Kromě pozorování jsem realizovala polostrukturovaný rozhovor s třídními vyučujícími a dále volné kratší rozhovory s dalšími vyučujícími i s dětmi. Zároveň jsem ve třídách zadala sociometrický-ratingový dotazník a kresebnou techniku, v níž měly děti za úkol podle vlastních představ ztvárnit „ideální holku“ a „ideálního kluka“. Ze tří tříd jsem shromáždila mnoho zajímavých dat, které však nenabízely možnost precizního srovnání podle věku, ani hlubšího srovnání v závislosti na struktuře a vedení třídy. Usilovala jsem proto o rozšíření dat, k čemuž jsem využila svého působení v kurzu „Psychologický výzkum – kvalitativní metodologie“, jímž povinně prochází všichni studující ve druhém ročníku bakalářského studijního oboru psychologie a speciální pedagogika 332
(hlavním garantem kurzu byl doc. PhDr. M. Kučera, CSc., dále se na kurzu podíleli PhDr. M. Klusák, CSc., a PhDr. I. Viktorová, Ph.D.). V rámci kurzu je vždy stanoveno jedno společné téma, které studující zpracují formou vlastního empirického výzkumu v terénu. V kurzu bylo vytvořeno 23 dvojic, které dostaly jednotné instrukce – najít si školu ochotnou k výzkumu, zvolit si v ní dvě třídy různého věku a v nich po dobu přibližně třech měsíců sbírat data pomocí pozorování a rozhovorů a dále zadat specifické techniky, konkrétně sociometrický ratingový dotazník, kresbu ideální dívky a chlapce a tzv. Pop-pantheon (jeho podstatou je napsat osoby, které děti považují za své vzory). Úvodní pokyny byly značně podrobné a po celé období sběru dat studující navštěvovali semináře, kde docházelo k dalšímu zpřesňování, diskusi vzniklých problémů a ukázkovým analýzám. Celkem tak bylo zmapováno 46 tříd. Studující jsem požádala o souhlas s poskytnutím dat pro mé další zpracování. Z tohoto rozsáhlého materiálu jsem vybrala data za třídy, které byly srovnatelné svojí velikostí (23 až 28 dětí), zaměřením školy (běžná škola neuplatňující žádný alternativní pedagogický směr, ani silně soustředěná na výuku určitého předmětu), lokalitou (městské školy) a kde sběr dat proběhl maximálně kvalitně. Zohledňovala jsem také ročník, protože jsem se snažila vytvořit datový soubor pokrývající celou základní školu. Konečný datový soubor tedy obsahuje 18 tříd, z nichž tři pochází z mého původního výzkumu (časový posun je pouze 8 až 12 měsíců). Každý ročník je zastoupen dvěma třídami z různých škol. Záznamy z pozorování v každé třídě mapují minimálně 6 vyučovacích hodin a přilehlých přestávek. Nad daty jsem si kladla následující otázky: Jak se děti (dívky a chlapci) projevují?, Jaká je struktura třídy a jaké je postavení dívek a chlapců v ní?, Jaké jsou představy dětí o genderových rolích (vzorech)? Data pocházející ze sociometrických dotazníků a kvantitativní obsahové analýzy kreseb byla zpracována pomocí statistických procedur. Z kvalitativních analytických postupů jsem využívala zejména otevřené a axiální kódování záznamů z pozorování a rozhovorů, dále obsahovou analýzu a částečně také diskurzivní analýzu. Data získaná každou metodou jsem analyzovala zvlášť a následně je propojovala. Při analýze jsem využívala čtyři základní řezy daty. Jednak jsem se snažila o identifikaci hlavních trendů v zacházení s maskulinitou a femininitou, a to prostřednictvím porovnávání projevů dívek a chlapců. Pozornost jsem ovšem nesoustřeďovala pouze na rozdílnost dívek a chlapců, nýbrž záměrně jsem vyhledávala i jejich podobnosti. Výsledkem tohoto řezu je popis dominantních podob maskulinity a femininity a dominantních praktik, které jsou dětmi k jejich ustavování používány. Druhý řez daty byl zaměřen naopak na individuální výjimečnost. Vyhledávala jsem projevy, které se vymykaly běžnému chodu a které byly vůči výše identifikovaným trendům atypické. Rozborem případů, které mají neobvyklý charakter, jsem mohla lépe postihnout hranice normy (to, co považují děti za normální). Třetí řez daty byl založen na věku – při jeho aplikaci jsem se soustředila na porovnávání jednotlivých fenoménů identifikovaných v předchozích částech analýzy napříč různými věkovými skupinami tak, abych mohla postihnout vývojový trend. Čtvrtý řez daty vyplýval z porovnávání tříd v každém ročníku či blízkých ročnících, kde bylo možné eliminovat vliv věku. Cílem tohoto řezu bylo zjistit, zda a nakolik existuje proměnlivost identifikovaných fenoménů mezi kolektivy. K základní analýze jsem přistoupila z postrukturalistické perspektivy, z níž jsem aplikovala model sociálních praktik. Praktiky jsou tvořeny třemi, vzájemně provázanými prvky: 1) struktura / kultura / instituce, 2) komunikace / jazyk / diskurs, 3) subjekt / identita / ztělesňování (Davies, Gannon 2005, Williams 2005). Implikací pro výzkum je, že chceme-li studovat genderovou identitu, nelze to dělat odtrženě od roviny interpersonálních vztahů a od roviny sociálních struktur a institucí. Kombinace pozorování a rozhovorů dovoluje zachytit jak reálné události, v nichž se projevují a ustavují vztahy i instituce, tak získat vyjádření aktérů (dětí a vyučujících) o těchto událostech i tématech, s nimiž se pojí. Řeč pozorovaných situací i řeč jejich reflexe jsem analyzovala postupy diskurzivní analýzy a kritické diskurzivní analýzy. Za nezbytné považuji vyzdvižení kategorie moci, protože školní rea333
lita ze své podstaty stojí na formální i neformální asymetrii (např. nadřazenost vyučujících při organizaci času a prostoru). Ovšem, jak uvidíme níže, institucionální zdroj moci se navíc kombinuje s genderovým řádem, jenž mocenské konstelace ovlivňuje. Tematicky i metodologicky je výzkum značně rozsáhlý a skýtá velké množství témat. V tomto článku se chci zaměřit na maskulinitu a způsoby, kterými děti zacházejí s překračováním jejích hranic. Vycházet budu zejména z pozorování a rozhovorů. Výsledky doprovodných technik budu využívat spíše okrajově. 3 Výzkumné výsledky: maskulinita ve školním a genderovém řádu Jak bylo řečeno, zkoumání identity nemůžeme vyjmout z kontextu, v němž se děti pohybují. Konkrétní školní pravidla a prostory vytváří určité mantinely toho, jak děti mohou prožívat a projevovat svoji genderovou identitu a tyto „objektivní“ struktury zároveň generují pobídky a doporučení, s nimiž svoji genderovou identitu konfrontují (a tím ji upravují). Proto začnu představení výsledků analýzy hranic maskulinity u toho, jak organizován prostor školních tříd, v nichž děti pobývají. 3.1 Zasedací pořádek Ve všech třídách bylo na první pohled patrné jiné užívání prostoru dívkami a chlapci. Vedle spontánního pohybu o přestávkách mě zajímalo i rozmístění v průběhu vyučovacích hodin, a to jednak proto, že v tomto rozmístění děti tráví většinu školního času, a jednak proto, že zasedací pořádek představuje určitou zafixovanou strukturu třídy, na níž reagují a/nebo kterou přímo utváří vyučující. Jak ukazují zahraniční studie genderových vzorců pedagogické komunikace, vysoký podíl komunikace mezi vyučujícími a chlapci vyplývá do velké míry právě z toho, jaké je rozesazení dětí (Skelton, Francis 2006). Ve všech sledovaných třídách byla využívána klasická forma rozmístění lavic, tj. tři řady lavic po dvou dětech. Základní jednotkou je tedy dvojice. Pro analýzu je ovšem zajímavé i to, že některé děti seděly trvale v lavici samy a zároveň že děti měly tendenci seskupovat se do větších celků (tj. vytvářely „ostrůvky“ v podobě skupiny lavic obsazených pouze dívkami či pouze chlapci). Pro rozbor jsem využila záznamy zasedacího pořádku z jedné vyučovací hodiny za každou školní třídu (v této fázi jsem nezohledňovala, zda se zasedací pořádek třídy v různých vyučovacích hodinách mění). Celkem se ve třídách vyskytovalo 216 dvojic, z nichž pouze 17 % bylo smíšených. Jednoznačně tedy v prostoru převažují izosexuální dvojice. V rozhovorech se řada vyučujících vyjadřovala k tomu, proč ve třídě panuje určitý zasedací pořádek. Ačkoliv většina vyučujících připouštěla rozesazení dětí podle jejich vlastních preferencí, umožňovala jej pouze na začátku školního roku a následně jen v některých vyučovacích hodinách (hodiny, v nichž panuje větší volnost, např. výtvarná výchova). To znamená, že téměř všichni vyučující do zasedacího pořádku zasahovali (zcela spontánní zasedací pořádek bez jakéhokoliv zásahu existoval pouze v jedné třídě), a to z důvodu nekázně. Vedle regulace nekázně vyučující zmiňovali důvody související se zdravím či hygienou, podle nichž rozmístění dětí závisí na jejich výšce, na kvalitě zraku, na pohybových omezeních atd. Popisované zásahy týkající se chování dětí můžeme na základě učitelských výpovědí rozdělit na dva typy – zásahy preventivní a intervenční. Preventivní zásahy vychází z obecných zkušeností vyučujících, v nichž předjímají nekázeň, které se chtějí změnou rozmístění dětí vyvarovat. Intervenční zásahy následují po projevené nekázni a slouží jako potrestání a zároveň jako obrana před dalším zlobením (tj. intervenční zásahy mají vždy i preventivní dimenzi). Když se v rozhovorech s dětmi objevilo téma zasedacího pořádku, vyjadřovaly touhu sedět se svými kamarády/kami a vždy jmenovaly děti, s nimiž by vytvořily izosexuální dvojici. Některé výjimky se objevily v 1. a 2. třídě, kde dvě dívky a jeden chlapec navrhli vytvo334
ření smíšené dvojice (dvě z nich reálně existovaly), a dále v 8. a 9. třídách, kde stejný návrh přišel od tří chlapců a jedné dívky, avšak v případě chlapců s explicitní motivací „mohl bych od ní opisovat“, „je to kámoška, pomohla by mi při písemkách“. Zdá se tedy, že děti izosexuální charakter zasedacího pořádku spíše vítají, že je ve shodě s jejich vlastními preferencemi. Z toho vychází vyučující, když do rozmístění dětí zasahují. Jak ukazuje následující výňatek s třídní učitelkou druhé třídy, tvorba zasedacího pořádku obsahuje silný genderový rozměr. U: Musela jsem ho (zasedací pořádek) vytvořit. Na začátku září si sice děti sedly tak, jak chtěly, ale už mám své zkušenosti (úsměv) – bylo jasné, že to dlouho nevydrží. Tak jsem si oťukala, jaké děti jsou, a asi po měsíci jsem je přesadila. V tu chvíli už taky zlobily, takže to stejně bylo nutné. T: Jak jste se rozhodovala o tom, jak děti přesadíte? U: Největší zlobil ke katedře, další zlobilové sami nebo s dětmi, se kterými nebudou moc mluvit. T: Kdo jsou ti největší zlobilové? U: No, jasně Jakub, pak Martin. Ti sedí sami. Potíže mají i Pepa a Jonáš. Pepu jsem přesadila k Monice, která je taková tichá. A Jonáš si sedl k Martině. No, (váhání) z holek jsem musela přesadit Kláru a Zuzku, původně seděly spolu, ale to nešlo. Takže jedna sedí sama a druhá si sedla k Pétě. T: Proč jste Pepu a Jonáše přesadila k holkám? U: No, v tomhle věku se ještě kluci s děvčaty spolu moc nebaví, takže… Ale jde o to, kdo s kým. Martina je moc hodná a pečlivá, takže s ní to půjde. Ale třeba ke Kláře bych je posadit nemohla, to by bylo ještě horší… Rozhovor dokumentuje intervenční typ zásahu, o němž učitelka uvažuje tak, že je nutné jít proti preferencím a zvyklostem dětí, aby se docílilo jejich ukáznění, respektive eliminace příležitostí k nekázni. Zdrojem nekázně jsou především chlapci, které lze ukáznit zbavením kontaktu s ostatními chlapci a/nebo sesazením s dívkami. Vytváření smíšených dvojic předpokládá, že obě skupiny jsou si vzdálené až antagonistické, a proto nebudou mít důvod k hovorům, které jsou vnímány jako nekázeň. Vzniklý zasedací pořádek spolu s komentáři, které rozmístění dětí doprovází, tak ve třídě zakládá genderovou polarizaci – vytahuje gender do popředí jako signifikantní znak a předpokládá rozdělování skupiny na jeho základě. Dělícím znakem je přitom skutečně gender, nikoliv pohlaví. Učitelka ve výňatku hovoří o jednom „zlobivém“ typu maskulinity a o dvou typech femininity – feminintě klidné, tiché, která má na zlobivé chlapce uklidňující vliv, a femininitě průrazné, která by chlapeckou zlobivost facilitovala. Učitelka tedy nepracuje s dichotomickým dělením na dívky a chlapce, které by schematicky homogenizovala, ale přesto staví obě skupiny (včetně jejich podskupin či typů) proti sobě. 3.2 Komunikace uvnitř a mezi gendery Pokud děti většinu času tráví v homogenních dvojicích, které se přelévají i do přestávek jako základ kamarádských skupin, je logické, že v celku komunikace převažují izosexuální kontakty. Podle výzkumů C. Underwood (2011), pouze ¼ školní vrstevnické komunikace probíhá ve smíšených dvojicích a skupinách. Přibližně podobný či dokonce vyhrocenější poměr jsem nalezla i ve sledovaných třídách (neprováděla jsem však přesnou kvantifikaci). Při srovnání tříd bylo patrné, že s věkem dětí narůstá poměr komunikace mezi dívkami a chlapci. Výjimku tvoří 1. ročník, který nepředstavuje období s nejmenšími kontakty mezi dívkami a chlapci, od něhož by se podíl smíšené komunikace již pouze zvyšoval, ale naopak na samém začátku školní docházky je smíšených kontaktů relativně dost. Následně však dojde k jejich prudkému poklesu a v dalších ročnících jejich podíl postupně roste. Jako významný 335
faktor se ukázal vliv vyučujících, kteří často – zvláště na 1. stupni – využívali pro členění skupinových aktivit pohlavní princip. Ve všech třídách 1. stupně byl alespoň jednou, obvykle však několikrát zaregistrován organizační pokyn, který směřoval k utvoření homogenní chlapecké či dívčí skupiny, přičemž mezi skupinami následně zavládl kompetitivní vztah (buď přímo pod vlivem učitelských instrukcí, nebo v důsledku spontánních dětských postojů). Vyučující vystupují vůči třídě jako strážci pořádku – ustanovují či alespoň legitimizují pravidla výuky a fungování vrstevnického kolektivu obecně. Protože se přitom odvolávají na instituci školy a obecný kulturní kontext, stávají se tato pravidla nejen zdrojem momentálního pořádku, ale přímo zdrojem trvalého řádu. Dochází přitom k prolínání školního řádu s řádem genderovým, přičemž toto prolínání často nebývá reflektováno a ve výuce explicitně přítomno. V podílu smíšené a izosexuální komunikace se ukázal jako významný rozdíl mezi vyučovacími hodinami a přestávkami. Navzdory očekávání však nikoli v tom smyslu, že by konstantně o přestávkách docházelo k nárůstu smíšené komunikace. Podíl se měnil v závislosti na věku. U mladších dětí bylo možné o přestávkách vysledovat více smíšených kontaktů než o vyučovacích hodinách. Naopak u starších dětí (při celkovém vyšším podílu smíšené komunikace oproti mladším ročníkům) byl patrný větší výskyt smíšené komunikace o vyučovacích hodinách. Vyučovací hodiny představují znatelně strukturovanější čas a prostor, který je ustavován a kontrolován autoritou. Jak jsem ukázala výše, vyučující mladších dětí ve výuce častěji operují s členěním třídy na dívky a chlapce. Protože mladší děti mají hlubší respekt vůči vyučujícím, jejich pokyny i jejich celkový přístup a „světonázor“ přijímají a podřizují se mu. Pokud tedy vyučující (např. formou zásahů do zasedacího pořádku) vyjadřují své přesvědčení, že dívky a chlapci jsou dvě různé, obtížně spojitelné skupiny, pak to většina dětí následuje. O přestávkách, kde učitelská autorita není přítomna, se projevuje dětská spontaneita a zájem, který často vyústí ve vzájemný kontakt. Například se jedná o situaci, kdy některé z dětí přinese atraktivní hračku, která přiláká zájem jak dívek, tak chlapců. V takové situaci se gender dostává do pozadí, je přehlušen jiným znakem, který organizuje projevy a vztahy dětí. U starších dětí jsem naopak pozorovala značný podíl smíšené komunikace o vyučovacích hodinách, který dále o přestávkách nenarůstal. Ukazuje se, že strukturace vyučovacích hodin, existence explicitních pravidel a přítomnost autority, proti které se dospívající mohou vymezovat, funguje jako zdroj určitého bezpečí, v němž se lze účastnit smíšené komunikace bez rizika, že publikum bude kontakt považovat za projev romanticko-erotického zájmu. Pravidla a vyučující vytváří mantinely kontaktu mezi dívkami a chlapci, který se nikdy (na rozdíl od přestávky) nemůže vyvinout v nic závazného. I u starších dětí vyučující stále pracují s genderovou polarizací, ačkoliv to nemusí mít tak explicitní formy jako na začátku školní docházky (např. pokyny k vytvoření dívčích a chlapeckých skupin od vyučujících zaznívaly výrazně méně než na 1. stupni). Smíšený kontakt tak plní dvojí funkci – rebelie proti autoritám, která je pro dospívající vysoce atraktivní, a testování zájmu opačné skupiny či ověřování své schopnosti komunikovat v rámci potenciálně partnerských vztahů. Toto zjištění je ve shodě s nálezy Carole Beal (1994), že pod vlivem genderové socializace lidé považují vztahy mezi ženami a muži za a priori sexualizované a vztah jiný (včetně kamarádského) za výjimku, která musí být vysvětlována a obhajována. Při komunikaci mezi dívkami a chlapci jsou překračovány fyzicko-sociální hranice mezi oběma skupinami, k nimž děti cítí přináležitost a k nimž jsou zároveň autoritami přiřazováni. Prostřednictvím komunikace se tak může ukazovat rozdílnost či podobnost chlapců a dívek, respektive maskulinity a femininity, jejichž obsah a hranice jsou tím formulovány. Při vzájemném kontaktu mohou být hranice mezi skupinami i mezi kategoriemi posilovány nebo naopak inhibovány. Barrie Thorne (1993) takové aktivity nazývá „border work“, Brow336
nyn Davies (1996) používá obdobný pojem „category-maintenance work“. Ve svém výzkumu jsem rovněž potvrdila, že děti (i vyučující) využívají řadu praktik, které mají za cíl ustavit, obhajovat nebo posouvat genderové hranice. V tomto genderově polarizovaném školním prostoru jsem se dále zaměřila na obsah a hranice maskulinity a snažila se typologizovat vrstevnické hraniční praktiky sloužící k určení, stvrzení a změně těchto hranic. 3.3 Obsah maskulinity: kdo je „ideální chlapec“? S jakým genderovým schématem maskulinity děti operují lze identifikovat na základě různých metod, přičemž ideální je jejich kombinace. V realizovaném výzkumu jsem za účelem popisu genderového schématu dětí aplikovala techniku kresby, kterou jsem dále porovnávala s nepřímými nálezy z pozorování a rozhovorů. Děti ve všech třídách byly požádány, aby kresebně ztvárnily svojí představu „ideální holky“ a „ideálního kluka“. Toto zadání odkazuje k představě maskulinity a femininity, která je pro děti nejatraktivnější, vůči níž se pravděpodobně pozitivně vztahují a kterou si formují na pozadí kulturních požadavků. U dospívajících navíc můžeme předpokládat, že ideál část z nich nemusí následovat, ale naopak se vůči němu při formování vlastní identity kriticky vymezují. I v tom případě však ideál tvoří platformu či rámec pro jejich identitní práci. V tomto textu není prostor pro důkladné představení rozboru kreseb, a proto se soustředím pouze na hlavní zjištěné parametry. Zaměřím se přitom na ztvárnění představy „ideálního chlapce“ (podrobnou analýzou vývoje zpracování úkolu a rozborem výjimečných zpracování oproti dominantním trendům se zabývám v jiném textu). Většina dětí v kresbách následovala realitu. Kresby zachycovaly obvykle starší chlapce, případně dospělé muže. Jen zřídka se jednalo o postavy stejného věku, což bylo možné identifikovat jak podle doprovodných atributů (např. pozadí postavy tvořila školní chodba s dveřmi s nápisem IV.A), tak podle absence znaků dospělého těla (zejména výraznější maskulatura, vousy, tetování atd.). Kresby tak naznačují orientaci dětí na více či méně vzdálenou budoucnost. Ideál je tedy svázán s blížící se či již dosaženou dospělostí a můžeme se domnívat, že vystupuje jako vize, o jejíž naplnění děti usilují. V některých případech byla postava spojena s fantazijním světem – jednalo se nejčastěji o postavy upírů či bojovníků. Fantazijní inspiraci využívali výrazně častěji chlapci než dívky. Předpokládám, že se v tom projevuje jistý odstup od úkolu, který má dva, prolínající se zdroje. Jedním je celkově menší zaujetí úkolem, které chlapci projevovali mírnou subverzí pokynů. Ačkoliv v instrukcích nezaznělo, že kresby musí respektovat reálné postavy, bylo možné to předjímat. Část chlapců pak vůči těmto pokynům rebelovala únikem do fantazie. Druhým zdrojem odstupu od úkolu mohla být heteronormativita jako součást genderového řádu, která brání mužům uvažovat o druhých mužích v dimenzi atraktivity, což mohlo být evokováno instrukcí „ideální chlapec“. Fantazie pak představuje únik a obranu před potenciálním homofobním ohrožením. Společným znakem všech reálných chlapeckých postav byly krátké, obvykle tmavé vlasy a kalhoty či kraťasy. Jednalo se také o dva hlavní distinkční znaky oproti kresbám dívčích postav, které měly vždy vlasy dlouhé a ve většině případů byly oblečeny v sukni či šatech. Další rozdíly byly spojeny s líčením, šperky a doplňky (kabelka, boty na podpatku), které pokud se vyskytly, pak výhradně ve ztvárnění dívčí postavy. Chlapecké postavy byly prezentovány výrazně sportovněji než postavy dívčí, a to jak chlapci, tak dívkami. Sportovní zaměření často podtrhovaly sportovní atributy (části oblečení, sportovní náčiní) a případně i zachycení postavy v aktivitě, v pohybu. Instrukce k zobrazení ideální dívky a ideálního chlapce zazněly v samostatných větách tak, aby přímo neevokovaly vzájemné vztahování obou kreseb. Pokud tedy děti k sobě obě postavy vztahovaly, přestože k tomu nebyly vybízeny, lze to považovat za projev jejich genderových schémat. U většiny dětí se projevila formální podobnost ve ztvárnění postav – pokud využívaly fantazijní svět, pak u obou postav, nebo zobrazením obou postav 337
s atributy podobného životního stylu (např. sportovní zaměření) či přináležitostí ke stejné subkultuře (např. EMO). Tato podobnost se přibližně ve stejné míře vyskytovala mezi chlapci i dívkami. Vedle toho bylo v kresbách patrné vzájemné vztahové usouvztažnění chlapecké a dívčí postavy, které se projevovalo nejčastěji tak, že dívky a chlapci byli prezentováni ve stejném prostředí, což vytvářelo dojem, že mezi nimi existuje interpersonální vztah a věnují se podobným aktivitám. V řadě případů byl také přímo naznačen partnerský vztah mezi zobrazenými postavami, například vzájemným držením za ruce či nakresleným srdcem propojujícím obě postavy. Mezi chlapci se podobná souvztažnost vyskytovala jen výjimečně. Zdá se tedy, že dívky vychází z romantické a heterosexuální platformy více než chlapci nebo jsou přinejmenším ochotnější tento svých přístup prezentovat (na rozdíl od chlapců, kteří se mohou obávat vrstevnických reakcí po zveřejnění podobného pohledu). Shrňme, že dominantní představa ideálního chlapce byla ztvárněna s následujícími charakteristikami: krátké vlasy, značná strohost z hlediska barevnosti a množství atributů, tmavší barvy (respektive odmítaná je růžová a světle fialová barva, málo zastoupená je žlutá a červená barva, dominuje modrá, černá a zelená), sportovní oblečení a celková inklinace ke sportu, fyzická zdatnost, absence vztahů, vysoká homogenita realistických kreseb. Navzdory určité podobnosti napříč všemi třídami bylo možné identifikovat pro každou třídu specifické znaky dominantní představy ideálního chlapce, kterou většina dětí (ale nikoliv všechny) sdílí. Můžeme tak hovořit o jakémsi dominantním třídním genderovém schématu ideální maskulinity. 3.4 Praktiky při vyjednávání hranic maskulinity Ve zkoumaných třídách jsem sledovala komunikaci, která se týkala chlapeckých projevů a požadavků na ně ze strany okolí. V daných situacích dochází k aktivaci genderového schématu maskulinity a jeho hranic. Na základě podobnosti zachycených situací a jejich diskurzivní analýzy jsem identifikovala tři základní praktiky, které děti využívají k obraně jejich představy maskulinity. Každou praktiku stručně představím a budu ilustrovat na jedné z pozorovaných situací. První praktika spočívá v přeznačení genderově atypických projevů. Pokud se v kolektivu objeví projev zpochybňující zavedenou genderovou polarizaci a převládající představu maskulinity, dojde k pokusu o jeho redefinici tak, aby původní genderové členění zůstalo zachováno. Příkladem je následující situace ze třetího ročníku, která se odehrála o přestávce. Učitelka dala na konci hodiny pokyn, aby si děti připravily přes přestávku pastelky, které si měly na dnešek přinést. Mariana, Klára a Hanka (partička) mi je ukazují. Mariana je má uložené v penálu, který je růžový s obrázky koňů. Klára penál komentuje: „Ten je tak hezký. Taky bych takový chtěla. Já mám penál na pastelky po bráchovi, ale ten je strašně ošklivý.“ Ptám se: „Ukážeš mi ho?“ Klára: „Já ho nemám. Mně se nelíbí, tak jsem si vzala pastelky jen do pytlíku.“ Doptávám se: „Proč se ti nelíbí?“ Klára: „Je zelený, takový vojenský a je i trochu ošoupaný.“ Mariana: „To bych taky nenosila. Nejlepší je růžový, že jo?“ Obrací se na ostatní holky, které souhlasně kývou. V tom k nám přichází Zbyněk a vesele říká: „Já mám taky nové pastelky i penál. Je skoro holčičí.“ Ukazuje žlutý penál. Láďa sedící ve své lavici přes uličku volá: „Vždyť je žlutý, to není holčičí barva!“ Východiskem situace je asociace barev na maskulinní a femininní, které se ve sledovaných třídách projevovalo permanentně. Zvláště na prvním stupni je barevnost dětského oblečení silně genderovaná, na druhém stupni barevná polarizace ustupuje do pozadí, ale přesto zůstává minimálně růžová barva jako nepřijatelná pro chlapce/muže (to se prokázalo 338
jak v reálném oblečení dětí, tak v kresbách). Děti také genderovou přiměřenost barvy, které s nimi jsou či by mohly být asociovány, často komentují a brání se zpochybňování své „normality“ při užívání genderově atypických barev. Barvy tedy vystupují jako jasný dělící prvek maskulinity a femininity. Tematizace barev pak slouží k obhajobě zavedených hranic, ale také k jejich narušování. Takový zpochybňující potenciál měl Zbyňkův výrok o tom, že jeho penál je holčičí. Zbyněk tím jednak přijal, že může vlastnit „holčičí“ předmět (na rozdíl od Kláry, která bratrův, chlapecky vypadající penál odmítla), a jednak operoval s neobvyklým, nezavedeným vymezením femininních barev. Na to reagoval Láďa, jehož výrok posouval barevnou dělicí čáru zpět na správné, ustálené místo. Současně ale Láďa také vracel Zbyňka do chlapecké skupiny tím, že odmítal připustit, že by Zbyněk vlastnil předmět holčičí barvy. Barva je totiž „propustka“ a/nebo „cejch“ určitého genderu. Zvláště u menších dětí má vyřazovací charakter – podle dětí lze přináležet pouze k jednomu genderu („Jsi kluk, nebo holka.“) a to je nutné dávat najevo mimo jiné užíváním patřičných barev. Aby Láďa dál přistupoval ke Zbyňkovi jako k plnohodnotnému klukovi, musí odmítnout Zbyňkovo přiřazení k opačnému genderu prostřednictvím barev. Zbyňkův návrh chápat žlutou barvu jako holčičí Láďa pohotově „přeznačkoval“ a tím uhájil původní hranici mezi maskulinitou a femininitou (která je zároveň hranicí maskulinity). Druhou praktikou, kterou jsem v projevech dětí identifikovala, byla bagatelizace projevů. Ta je velmi blízká k přeznačení, ale zatímco první praktika se týká předmětu komunikace, tj. má věcný základ, v případě bagatelizace jde o nepřímé vyjádření k osobnosti aktéra. Tím, že je znevážena jeho motivace k danému projevu, přestává být samotný projev ohrožující. Tuto praktiku bychom také mohli chápat ve spojitosti s příslovím „nemůžeš-li zabít poselství, zabij posla“. Ilustruje ji následující pozorovaná situace v osmém ročníku v hodině českého jazyka, kdy učitelka probírala písemnou práci. Jednou z otázek bylo, jaký je význam sousloví černá ovce. Veronika odpovídá (bez vyvolání): „To je, když někdo provede něco zlýho. Něco hodně špatného.“ Učitelka pokračuje: „Někdo z vás napsal do písemky, že je černá ovce ve třídě. Nemůžu si ale vzpomenout kdo.“ Třída reaguje překvapivě, děti se začnou dohadovat o tom, kdo to mohl napsat. Nikdo se k tomu nehlásí. Učitelka podotýká, že nechce, aby se někdo ve třídě cítil jako černá ovce, že udělá vše pro to, aby se tak dotyčný necítil. Zvědavost dětí roste. Někteří nahlas hádají, že to byla Lucie nebo Martin. Ti však urputně kroutí hlavami a brání se, že to nebyli oni. Učitelka přechází k další otázce … O přestávce se děti vracejí k tomu, kdo napsal, že je černá ovce třídy. Ondřej chodí po třídě, má sklopenou hlavu k zemi, do debaty se nezapojuje. Po chvíli z něj sotva slyšitelně vypadne, že to byl on, kdo to tam napsal. Dominik překvapeně: „Cože? Ty? Proč si to tam napsal?“ Ondřej pokorně odpovídá: „Já ani nevím, prostě mě to nějak přijde, že jsem někdy jako ta černá ovce.“ Jakub vykřikne, že Ondřej kecá, že chce „bejt za frajera“ a chce, aby byl zajímavý. Ondřej už na to nic neříká, jen se „šourá“ třídou a jde ven na chodbu. Pro porozumění situaci je nutné uvést, že Ondřej je chlapcem s dobrým postavením v kolektivu. Je velmi živý, učitelka jej považuje za zlobila, ale díky jeho inteligenci pro něj má určitou slabost. Ondřej patří do klíčové chlapecké party, která nejvíce ovlivňuje třídní život a reprezentuje dominantní (hegemonní) typ maskulinity, jejíž součástí je i určitá tvrdost ve smyslu neprojevování slabosti, obav a nejistoty o vlastních schopnostech. V tomto kontextu pak Dominikovo překvapení a Jakubův komentář o snaze být zajímavý získává význam bagatelizace Ondřejovy nejistoty. Ta není kompatibilní s představou dominantní maskulinity platné v dané třídě, kterou Ondřej svým projevem ohrozil. Dominik s Jakubem měli možnost Ondřeje napadnout (a tím odsoudit nikoliv jeho projev, ale jeho osobnost), což však proto, že 339
se jedná o chlapce dobře přijímaného, bylo nemožné – narušilo by to celkovou strukturu třídy. Druhou možností tedy bylo zlehčit pouze jeho dílčí projev. Třetí identifikovaná praktika představuje výše popsanou variantu, kterou však Dominik s Jakubem nevyužili. Atypický genderový projev, který aktivuje hranice maskulinity, může být odmítnut spolu s osobností aktéra. Příkladem je následující situace z přestávky v šestém ročníku. Děti se rozdělily do skupinek. Petra a spol šly na chodbu. Hanka, Valerie a Zuzka sedí společně na lavici. Matěj a Honza si hrají s jo-jem. Kolem nich oscilují Zbyněk a Leo. Kuba a skejťáci si hrají s telefony, všichni se sklání nad Markem. Patrik nejdřív sedí sám v lavici, dělá něco s mobilem, působí trochu ztraceně. Potom jde ke skejťákům (největší skupinka) a naklání se. S nikým nemluví, kluci si ho nevšímají. Žaneta přiběhla do třídy, míří k sobě do lavice, cestou jde kolem skejťácké skupiny s Patrikem. Plácne Patrika přes záda, usmívá se. Patrik se na ní otočí, pobaveně: „Co děláš? Mám tě taky bouchnout?“Kuba na to: „Bude bitka. S námi by ses ale nepral, co?“ Žaneta na oko uraženě: „My se nebudeme prát. Patrik mi dá masáž. Pojď, Patriku.“ Patrik jde k ní. Tváří se střídavě rozpačitě i hrdě. Kuba k ostatním: „Patrik je sluha holek. To mu nezávidím.“ K dané situaci je třeba doplnit, že Patrikovo postavení v kolektivu je mírně problematické. Nestojí vyloženě na okraji, ale ani není ostatními chlapci dobře přijímán. Výrazná chlapecká parta Patrika nevyhledává a na jeho iniciativu téměř nereaguje. Pokud se však dostanou z vnějšího popudu do kontaktu, jsou schopni s ním spolupracovat. Občasné dobírání se nese v duchu znevažování Patrikových schopností v oblastech, které jsou pro dominantní chlapce významné (tj. zejména sport a počítače). Naopak s dívkami Patrik vychází poměrně dobře, zvláště s oběma hlavními dívčími skupinkami. Protože sedí v lavici poblíž „dívčího ostrůvku“, často se s nimi podílí na skupinových úkolech. Dívky Patrika vnímají jako milého a citlivého, ale jejich přístup k němu je spíše kamarádský (na rozdíl od ostatních chlapců, které buď odmítají, nebo s nimi jemně flirtují). Jak naznačuje popsaná situace, pro dívky Patrik navíc představuje bezpečný kontakt s představitelem „opačné“ části třídy. Kubovy komentáře útočí na Patrika, znevažují ho a spojením s dívkami („sluha holek“) ho exkomunikují. Celkově tedy praktika spočívá v celkovém odmítnutí osobnosti Patrika a jeho projevů jako nemaskulinních. Tři výše popsané praktiky směřují k zachování původní představy maskulinity, která v dané třídě do té doby převládala. Vedle nich jsem však zachytila i čtvrtý postup, jehož výsledkem bylo posunutí hranic přijímané maskulinity. Jeho podstatou je akceptace projevu i jeho autora sociálně významnými aktéry. Příkladem je následující situace z hodiny výtvarné výchovy v osmém ročníku. Děti kreslí na hudbu. Učitelka je vybízí k volnosti, vyjádření pocitů z hudby, říká, že obrázek může být abstraktní nebo konkrétní. Děti pracují, většina je sama v lavici, někteří pracují ve stoje. Občas se ohlíží na ostatní nebo popochází po třídě. Dominik nahlíží k Jakubovi a nahlas s posměškem říká: „To vypadá jako barbie-world. Ty už to neposlouchej, nebo s tebou po tréninku nejdu do sprchy.“ Jakub reaguje: „Co děláš? Růžová je in. Ale tomu děti jako ty nemůžou rozumět.“ Markéta sedí vedle, vkládá se do hovoru: „To je fakt. Růžový tričko na hezkým klukovi je hustý. To chce odvahu, za to jsou body.“ Dominik si něco mumlá, pouští se intenzivně do práce, působí rezignovaně. Pro průběh situace je významné, že Dominik a Jakub jsou chlapci s přibližně stejným postavením v kolektivu, takže jejich výměna není a priori zatížena výraznou asymetrií. Dominik se pokouší uplatnit praktiku bagatelizace a odmítnutí aktéra, ale Jakub reaguje protiú340
tokem. Převahu Jakub završuje ve chvíli, kdy se do rozhovoru vloží Markéta. Její přitakání růžové znamená zneplatnění Dominikova heteronormativního argumentu o neslučitelnosti růžové s maskulinitou, jejíž dominantní podoba bývá v daném věku vždy heterosexuální. Výsledkem situace tedy je pravděpodobně trvalé posunutí hranice maskulinity v tom směru, že růžová barva v dané třídě nadále nebude považována za projev nedostatečné maskulinity. 4 Závěr Představená dílčí studie ukázala, že v třídních kolektivech panuje silná genderová polarizace, která se ustavuje i projevuje zejména v komunikaci mezi dětmi a mezi kolektivem a vyučujícími. Genderová polarizace představuje hranici mezi dívkami a chlapci, mezi maskulinitou a femininitou a mezi dominantním a dalšími typy maskulinit, respektive femininit. Vytváření genderových hranic vyplývá ze dvou zdrojů – jedním je potřeba formovat si svoji osobní a sociální identitu, a to za pomocí nástrojů, které jim širší kulturní kontext nabízí jako legitimní (tj. zdůrazňování a projevování odlišnosti dívek a chlapců), druhým zdrojem jsou vyučující, kteří ve vnitřně rozděleném kolektivu mohou efektivněji eliminovat nekázeň. Ovšem přesto, že genderová polarizace existuje ve všech sledovaných třídách, její síla a projevy se proměňují v závislosti na věku, časo-prostorové strukturaci, konkrétním složení třídy a učitelském vedení. Navíc, genderové hranice jsou vždy aktivovány v konkrétních situacích (v jiných situacích může být gender nepodstatný). Jak jsem ukázala, ohraničování přijímané maskulinity (a tedy vyčleňování určitých znaků „mimo hranice“) může probíhat přeznačením projevů, bagatelizací projevů, odmítnutím osobnosti aktéra a případně i akceptací atypických projevů, čímž nastane změna v obsahu maskulinity a posun jejích hranic. Na rozdíl od vyjednávání hranic femininity byly v hraničních praktikách týkajících se maskulinity patrné určité specifické obsahové a formální aspekty. Z hlediska obsahových požadavků byla obzvlášť silně vyzdvihována explicitní heteronormativita a autonomie (v protikladu k intimitě, která je považována za femininní atribut). Z hlediska formy vyjednávání byla mezi chlapci silně přítomná kompetice a humor. Humor představuje nejúčinnější formu soupeření a zároveň bezpečný způsob, jak testovat překračování hranic maskulinity i překračování sociálně-fyzických hranic mezi dívkami a chlapci. Použité analytické postupy při rozboru školní komunikace akcentovaly existující mocenskou asymetrii a potenciál její změny. Soustřeďovala jsem se však spíše na jednotlivé situace, než na jejich vzájemnou souvislost a vztah k obecnějšímu rámci, což chápu jako limit této studie. Jak jsem totiž ukázala při rozboru zasedacího pořádku, ve škole dochází k prolínání logiky školního řádu a logiky genderového řádu, které se v některých situacích mohou posilovat, zatímco v jiných působí proti sobě. Samostatný text proto hodlám následně věnovat strukturám hlavních diskursů, které ovládají vztah mezi vyučujícími a studujícími a dále vztahy ve vrstevnické skupině, a jejich vazbě na dílčí diskursivní formace v jednotlivých komunikačních situacích. Použitá literatura Bem, S. (1994). The lenses of Gender: Transforming the Debate on Sexual Inequality. Yale University Press: New Haven. Bjerrum Nielsen, H. & Rudberg, M. (1994). Psychological Gender and Modernity. Scandinavian University Press: Oslo. Davies, B. (2006). Identity, abjection and otherness. In M. Arnot & M. MacanGhaill (eds.). The Routledge Falmer Reader in Gender and Education, 72–90. Routledge: New York. Davies, B., Gannon, S. (2005). Feminism/Poststructuralism. In B. Somekh & C. Lewin, C. (eds.). Research Metohods in the Social Sciences, 318–325. Sage: London. 341
Jarkovská, L. (2009). Školní třída pod genderovou lupou. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 45(4), 727–752. Skelton, Ch., Francis, B. & Smulyan, L. (2006). The Sage handbook of gender and education. London: Sage Publications. Thorne, B. (1993). The Gender Play. Rutgers University Press: Los Angeles. Underwood, C., Brown, J., Sherard, D., Tushabe, B. & Abdur-Rahman, A. (2011). Reconstructing Gender Norms Through Ritual Communication. Journal of Communication, 61(2), 197-218. Williams, J. (2005). Understanding Poststructuralism. Acumen Publishing: Durham.
342
ŽIVOTNÉ ŠTÝLY MLADÝCH ĽUDÍ – HRA S NORMATIVITOU SOCIÁLNEJ DOSPELOSTI YOUTH LIFESTYLES: PLAY WITH THE NORMATIVITY OF SOCIAL ADULTHOOD Ivan LUKŠÍK Ústav výskumu sociálnej komunikácie SAV, Bratislava, Slovensko, e-mail:
[email protected] Jaroslava FUGGER Pedagogická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Slovensko, e-mail:
[email protected] Grantová podpora: VEGA Životné štýly, normy a ich prekračovanie: cesty k osobnej spokojnosti a spoločenskej prospešnosti, č. 2/0015/12 Abstrakt: Mladí ľudia žijú v inštitucionalizovanom prostredí a diskurzoch sociálnej dospelosti, v rámci ktorej dospelá generácia presadzuje a chráni svoje hodnoty, záujmy, a to najmä v prostredí inštitúcie školy a rodiny. Zároveň však mladí ľudia, špecificky v západných post-industriálnych krajinách, zažívajú obdobie predĺženej dospelosti (Arnett, 2004), v rámci ktorého vykonávajú prácu na sebe, hľadajú ťažiská svojho života, preberajú a pretvárajú ponúkané kultúrne formy do svojich životných štýlov. Základná otázku, ktoré si kladieme je nasledovná: Ako sa diferencujú životné štýly mladých ľudí na pozadí normatívnych diskurzov sociálnej dospelosti? Pre výskum sme si zvolili metodológiu fócusových diskusii, v ktorej sme sa zamerali na porovnanie životných štýlov mladých ľudí so životnými štýlmi ich rodičov, ako aj na ich predstavy o partnerskom a rodinnom živote. V rámci výskumu sme realizovali 11 fócusových diskusií s mladými ľuďmi, študentmi na rôznych stupňoch štúdia VŠ a mladými pracujúcimi. Získaný materiál bol analyzovaný za pomoci diskurzívnej analýzy. Výsledky naznačujú, že životné štýly mladých ľudí sa diferencujú od normativity ukotvenej v spôsoboch života ich rodičov a životný štýl mladých ľudí je konštruovaný na základe možnosti a (tichého) práva mladých ľudí slobodne narábať so svojim voľným časom, využívať života pre seba a nie pre nejaké ciele, uprednostňovať okamžité zážitky a bezprostredné prežívania. Abstract: Young people live in institutionalized settings and discourses of social adulthood in which the adult generation promotes and protects their values, interests, particularly in the area of school and family institutions. At the same time, however, young people, specifically in Western postindustrial countries are experiencing an extended adulthood (Arnett,2004), in which they work for themselves, look for focal points of their life, take over and transform cultural forms into their lifestyles. The basic question that we ask is the following: How young people create and shape their lifestyles in the milieu of normative discourses of social adulthood? The research methodology we chose was focus discussions in which we compare the lifestyles of young people with the lifestyles of their parents, as well as their notions of partnership and family life. In our research we conducted 11 focus discussions with young people: students at various stages of the university study and young workers. The obtained material was analyzed using discourse analysis. The results suggest that the lifestyles of young people differentiate from normativity anchored in the ways of life of their parents and the lifestyle of young people is constructed based on the possibilities and (silent) rights of young people to freely handle their leisure time, enjoy life for themselves and not for some goals, prefer immediate experiences and immediate survival.
343
Kľúčové slová: Životný štýl, mladí ľudia, sociálna dospelosť, predĺžená dospelosť, kultúrne formy, normativita. Keywords: Lifestyle, young people, social adulthood, extended adulthood, cultural forms, normativity.
1 Sociálna dospelosť a vynárajúca sa dospelosť V rámci spoločenského diskurzu sociálnej dospelosti, dospelá generácia presadzuje a chráni svoje hodnoty, záujmy, a to najmä v škole a v rodine. V tomto diskurze sa na deti pozerá ako na budúcu generáciu dospelých, ako na tých, ktorí zatiaľ nevedia, nemôžu, nie sú ešte hotoví (not-yet human beings), ako na bytosti, ktoré treba chrániť (Mišíková, Kövérová, 1992, Uhrová, Kövér, 1996). Tento pohľad prináša paradoxy vo vzťahoch dospelých a detí. Deti sú oslobodené od existenčných starostí, pracovnej činnosti a zároveň sú ekonomicky závislé. Dospelí sa správajú k deťom z pozície lásky a nadradenosti (Kövérová, 1996). Deti a dospievajúci majú menšiu šancu než dospelí ovplyvňovať chod udalostí, samostatne sa rozhodovať, presadzovať vlastné záujmy a pod. Diskurz sociálnej dospelosti a naň nadväzujúce inštitucionálne štruktúry (najmä školský systém) sú pokračovaním osvieteneckej koncepcie detstva. Arnett (2004) považuje obdobie medzi adolescenciu a dospelosťou za špecifické vývinové štádium a označuje ho ako vynárajúcu sa dospelosť (emerging adulthood). Táto koncepcia nadväzuje na Eriksonovské vymedzenie psychosociálneho moratória, t.j. obdobie sexuálneho a kognitívneho dozrievania, počas ktorého sa odkladajú definitívne záväzky a v ktorom existuje relatívne voľný priestor pre experimentovanie s rolami (Erikson, 1999). Vynárajúca sa dospelosť má svoje špecifické psychologické charakteristiky. Je to nestabilné obdobie zamerania na seba, v ktorom dochádza k intenzívnej explorácii identity a životných možnosti a v ktorom je zvýraznený „pocit medzi“ (dvoma obdobiami). Vynárajúca sa dospelosť je však zároveň aj historicky ukotvená a kultúrne vytváraná. Súvisí s prechodom od industriálnej spoločnosti k informačnej spoločnosti. Tento prechod prináša potrebu vysokoškolského vzdelávania, čím sa odďaľuje nástup do práce a zakladanie rodiny. Toto obdobie sa tiež vyznačuje zvýšenými pracovnými a vzdelávacími ponukami, ktoré sú určené ženám. Ženy dávajú prednosť vzdelávaniu a pracovnej kariére pred založením rodiny a rodičovstvom. Podľa Arnetta vynárajúca sa dospelosť súvisí tiež so zvýšenou toleranciou k predmanželskému sexuálnemu životu (Arnett, 2006). Predpokladáme, že vynárajúca sa dospelosť je, na rozdiel od sociálnej dospelosti, ktoré je konštruovaná v pedagogických a rodinných diskurzoch, konštruovaná pravdepodobne najmä v psychologických, resp. psychologizujúcich diskurzoch a diskurzoch konzumnej spoločnosti (túto hypotézu bude však potrebné overiť na rozsiahlejšej štúdii než je táto). V našej štúdii vychádzame z predpokladu, že životné štýly mladých ľudí sú vytvárané v napätí, medzi tlakmi diskurzov sociálnej dospelosti a vynárajúcej sa dospelosti. 2 Životný štýl Teraz sa bližšie pozrieme na koncept životného štýlu. Konceptualizácia pojmu životný štýl je spojená s tzv. klasickým obdobím sociológie na prelome 19. a 20. storočia, kedy sociológia reagovala na industrializáciu a urbanizáciu spoločnosti. V súvislosti s týmito spoločenskými zmenami sa dostali do pozornosti otázky spojené so spotrebou a spôsobom života (Reimer, 1995). Podľa Webera (1919/1978) je spoločnosť, okrem ekonomickej stratifikácie, štruktúrovaná aj podľa statusu a ten je vyjadrený v životnom štýle. Simmel (1903, 1950) uvažoval o životnom štýle v súvislosti so životom vo veľkých mestách. Podľa Reimera (1995) sa súčasný opätovný záujem o životný štýl sa spája s procesmi individualizácie v spoločnosti a s procesmi rýchlych a radikálnych zmien v životoch ľudí. Ďalej sa tiež životný štýl spája so 344
skúmaním života tzv. novej strednej triedy, ktorá je vzdelaná, žije v mestách, je zameraná na konzum a zábavu. Taktiež sa životný štýl spája s postmoderným reorganizovaním a premiešavaním viacerých prvkov kultúr, napr. populárnej a tzv. vysokej kultúry a pod. Životný štýl sa taktiež spája s Bourdieuho (1997/1984) kultúrnou sociológiou a jeho teóriou o tom, ako je organizovaný každodenný život. Bourdieu (1995) hovorí o poli životných štýlov. Podľa pozície v sociálnom priestore sú niektoré životné štýly viac a iné menej pravdepodobné. Napr. veľký ekonomický kapitál vedie k extravagantným a viditeľným aktivitám. Malé množstvo takéhoto kapitálu vedie k záujmu o populárnu zábavu. Kritici Bourdieuho namietajú, že koncept mohol byť platný pre Francúzsko 60-tych rokov, kedy výber životného štýlu výrazne ovplyvňovala sociálna pozícia, kvantita a typ kapitálu. Ďalší autori pripomínajú, že treba brať do úvahy aj to, že polia životných štýlov majú vzťah s politickými a ekonomickými poliami a že tieto polia môžu byť značne diferencované (Reimer, 1995). V našom prístupe, v ktorom predpokladáme, že životné štýly mladých ľudí sú vytvárané v napätí, medzi tlakmi diskurzov sociálnej dospelosti a vynárajúcej sa dospelosti, teda medzi diskurzmi vytváranými dvoma reprodukčnými generáciami3 (resp. aj vytváranými pre dve rozdielne reprodukčné generácie prostredníctvom vzdelávacieho systému, mediálnymi ponukami konzumnej spoločnosti a pod.) je zrejme užitočné rozlišovanie medzi pojmami life style a way of life. Prvý z nich – life style popisuje a vysvetľuje moderný a najmä postmoderný štýl života spojený s mobilitou, nezávislosťou, fragmentárnosťou, dizajnom. Druhý z nich – way of life popisuje a vysvetľuje tradičný spôsob života, vyznačujúci sa ustálenými zvykmi a rutinou, ktorý reprezentuje stabilný rodinný život a rytmus práca – rodina (Chaney, 2001). V rámci nášho výskumu operacionálne vymedzujeme životný štýl ako niečo čo spája rôzne životné polia osoby: najmä prácu, sociálny život, trávenie voľného času a spotrebu, niečo čo je sebavyjadrením osoby (aj keď nie vždy autentickým, ale prijatým, prevzatým z ponúkaných kultúrnych foriem), poukazuje na jej preferencie, ktoré sa stali motívom každodennosti. Kultúrne formy vyjadrujú to ako je kultúrne poznanie vytvárané, stelesňované, pretvárané, prenášané. Sú to formy ústneho rozprávania, čarovných formuliek, kuchárskych kníh, snov, predpisov na lieky, horoskopov, televíznych relácií, múzejných exponátov, mailov, partitúr a predstavení, vedeckých a iných časopisov a nespočetného množstva ďalších "vecí." (Stross, 2013). 3 Výskumné otázky a metodológia 3.1 Výskumné otázky Ako sme už vyššie uviedli predpokladáme, že životné štýly mladých ľudí sa vytvárajú v napätí, medzi tlakmi sociálnej dospelosti a vynárajúcej sa dospelosti, teda medzi diskurzmi vytváranými dvoma reprodukčnými generáciami. Preto sa pýtame: Aké sú životné štýly súčasných mladých ľudí a ako sa líšia od životného štýlu ich rodičov? Vytvárajú sa medzi tlakmi diskurzov sociálnej dospelosti a vynárajúcej sa dospelosti? Súvisia s prijatím, prevzatím niečoho z ponúkaných kultúrnych foriem? Reprodukčnými generáciami myslíme generácie rodičov a ich detí. Uvedené vzťahy platia, možno aj vo väčšej miere, medzi historickými generáciami v Mannheimovom zmysle, t.j. generáciami, ktoré na seba naviazali dobové zážitky a skúsenosti, a s nimi spojené prežívanie, ktoré u konkrétnej generácie zakladajú špecifickú historickú pamäť, na základe ktorej sa vedia rozpoznať (Mannheim, 1968). V tomto prípade ide o hľadanie špecifických čŕt tej-ktorej generácie v závislosti od jej historickosociálneho umiestnenia, od "Zeitgeistu", ducha doby, v ktorej mladí ľudia dospievajú. Túto líniu uvažovanie však nebudeme však v tejto štúdii rozvíjať. 3
345
3.2 Výskumná metóda Výskum sme realizovali za pomoci výskumnej metódy fócusových diskusií s nižšie popísanou vzorkou participantov. V inštrukcii sme uviedli, že vo výskume chceme porovnať zmeny v životných štýloch, partnerstve a rodičovstve medzi generáciou rodičov a participantov. Uviedli sme, že nám ide o všeobecné porovnanie zmeny života medzi predchádzajúcou a súčasnou generáciou. Uviedli sme tiež, že účasť vo výskume je anonymná a vyžiadali sme si od participantov informovaný súhlas. Na úvod sme položili otázku: Skúste porovnať Váš životný štýl (súčasný aj plánovaný) oproti životnému štýlu Vašich rodičov. V čom sa líši a v čom je im podobný? Túto otázku sme ďalej rozvíjali otázkami typu: Ako prebieha Váš sociálny život a ako naňho vplývajú sociálne siete? Aké sú Vaše záujmy v oblasti kultúry a ako ich napĺňate (literatúra, filmy, divadlo, koncerty)? V diskusiách sme ďalej nastolili témy týkajúce sa životných cieľov participantov, predstáv o ich ďalšom bývaní, partnerskom, rodinnom živote a reprodukcii, tie však nie sú predmetom tejto analýzy. Fócusové diskusie viedli vždy dvaja facilitátori. 3.3 Výskumná vzorka Celkove sme realizovali 11 fócusových diskusií s mladými ľuďmi na západnom Slovensku. Participantmi boli vysokoškoláci a mladí pracujúci dospelí väčšinou vysokoškolsky vzdelaní. Niektoré diskusné skupiny boli zostavené ako čisto mužské, niektoré ženské a niektoré boli zmiešané. Zvolili sme takéto zloženie skupín vzhľadom k téme reprodukcie a predpokladaným rozdielom vo výpovediach žien a mužov. Rekrutácia prebehla za pomoci známych vysokoškolských učiteľov, alebo ďalších známych osôb, ktorí oslovili svojich priateľov, ktorí nám zorganizovali skupiny. Pre analýzu v rámci tejto štúdie sme vybrali diskusie 4 skupín. Ďalšie štyri analyzované skupiny sa od týchto významnejšie nelíšili. Výpovede z nich mohli doplniť analyzované výpovede len v parciálnych otázkach. Analyzovali sme diskusie nasledujúcich skupín: Vysokoškoláci, mesto na západnom Slovensku (Nitra) – mix: 7 žien a 2 muži; vek: 20 – 26 rokov, vek rodičov: 40 – 62; vzdelanie rodičov: 9 SŠ, 6 VŠ (skratka: VŠm,ž-ZS), Vysokoškoláci, mesto na západnom Slovensku (Nitra) – muži: 6 mužov; vek: 20 – 23 rokov; vek rodičov: 42 – 47; vzdelanie rodičov: 1 ZŠ, 10 SŠ, 1 VŠ (skratka: VŠm-ZS), Mladí pracujúci, menšie mesto na západnom Slovensku (Vrbové): 4 muži a 2 ženy, pracujúci, niektorí popri tom aj študujú; 25 – 28 rokov; vek rodičov: 45 – 57; vzdelanie rodičov: 5 SŠ, 1 VŠ (skratka: P-MM-ZS), Mladí pracujúci z Bratislavy: 6 mužov; 27 – 34 rokov; vek rodičov: 51 – 64; vzdelanie rodičov: 5 VŠ, 2 SŠ(skratka: P-BA). 3.4 Spôsob analýzy Pri analýze výpovedí sme nevyužili žiadny špecifický software. Pri analýze sme sa, na základe nášho operacionálneho vymedzenia životného štýlu (pozri vyššie), zamerali na možnosti, príležitosti, preferencie využívané vo viacerých životných poliach, resp. na to, čo spája rôzne životné polia osoby: prácu, sociálny život, trávenie voľného času. Ďalej sme sa zamerali na rytmus (t.j. striedanie a postupnosti aktivít) a vzájomné vzťahy medzi životnými poliami. Napokon sme sa v analýze tiež zamerali na sebavymedzenie participantov najmä v porovnaní, resp. konfrontácii so životom ich rodičov.
346
4 Výsledky V analýze diskusií sme, v duchu teoretických východísk, hľadali to čo spája a ako spája rôzne životné polia osôb, čo je ich sebavyjadrením a odlíšením od generácie rodičov. Hľadali sme tiež súvislosť medzi životným štýlom s kultúrnymi formami, ktoré participanti a participantky prijali najmä v oblasti voľného času. Išlo o druh diskurzívnej analýzy, v ktorom sme hľadali, ako sú ľuďmi zvýznamňované činnosti ako aj oni sami v ich istom socio-kultúrnom kontexte (v našom prípade medzigeneračnom). V tejto štúdii sme nehľadali diskurzívne zdroje sledovaných mikrodiskurzov. Za každým popisom životného štýlu uvádzame ukážky výpovedí v jednotlivých skupinách. Iste zovšeobecnenia uvádzame v záveroch. Našim zámerom bolo tiež skúmať ako životné štýly súvisia s kultúrnymi formami. To sa však ukázalo nad rámec takejto štúdie, preto sme obmedzili naše sledovanie len na formy preferovaných voľnočasových aktivít a objektov. 4.1 Životný štýl mladých pracujúcich na západnom Slovensku – slobodní, s možnosťami a bez záväzkov, aké majú ich rodičia Život mladých ľudí sa odlišuje od determinizmu vyplývajúceho z dvoch veľkých záväzkov ich rodičov: práce a rodiny. Ich život nie je nimi viazaný. Aj keď majú prácu, majú voľný čas a slobodne s ním môžu nakladať. Rodina je pre nich perspektívou vzdialenej budúcnosti. Práca pre nich nie je hnaním sa za kariérou, lebo to by bolo zabitím času, kedy všetko ide bokom. Spôsob života ich rodičov vznikol v inej dobe, kedy neboli prekážky bývania a založenia rodiny, všetko sa mohlo udiať takmer naraz a v skorom veku. Mladí ľudia majú teraz veľa možností, nie sú viazaní nejakým cieľmi, svoj život chcú využiť pre seba, nie pre nejaký cieľ (myslené najmä: rodina, byt, peniaze). Uprednostňujú okamžité zážitky, pre niektorých je život obyčajne prežívaním tu a teraz, nad budúcnosťou sa nezamýšľajú. (výnimkou je napr. Muž z BA, ktorý investoval do pozemku, ktorý mieni využije pre svoj budúci kľudnejší život). Vážny partnerský vzťah nie je záväzkom pokračovania v manželstve (P-BA). Na organizovanie svojho voľného času využívajú sociálne siete, mladí pracujúci z Bratislavy využívajú sociálne siete aj na sebaprezentáciu, na svoje zviditeľnenie medzi priateľmi a známymi. Preferované voľnočasové aktivity a objekty (P-MM-ZS): hasičstvo, rôzne koníčky, partička v kulturáku, cirkus, divadlo (v BA), príroda a kino, Preferované voľnočasové aktivity a objekty (P-BA): nie TV, stiahnuté filmy, alebo filmy na DVD, koncerty, divadlo čítanie kníh: beletrie, elektronické knihy (BA). Ilustratívne výpovede: ... (rodičia) prídu do práce, prídu z práce ... nemajú chuť ísť niekam, majú taký ...sedavý život ... Ja prídem v noci (P-MM-ZS). Starší štýl života (rodičia), aký kedysi bol, keď ešte neboli také možnosti aké máme my (PMM-ZS). Ja sa venujem svojmu životnému štýlu a nebudem sa obmedzovať, že potrebujem mať strašne veľa peňazí (P-MM-ZS). Ja to viem napríklad na mojej sestre, ona skončila zubárku, ona chodila do Košíc 6 rokov. Ona v podstate zabila 6 rokov, nie, že zabila, ale všetko išlo totálne bokom (P-MM-ZS). Pravdepodobne mestský človek (participant o sebe), ktorý väčšinu svojho času trávi v zamestnaní, voľný čas vypĺňa športovými a umeleckými aktivitami, nejak vážnejšie sa nezaoberá rodinnými úvahami alebo myšlienkami a svoje peniaze šetrím na cestovanie po svete a asi uprednostňujem nejaké okamžité zážitky, zatiaľ nepociťujem nejaké pocity zodpovednosti voči potenciálnej rodine (P-BA).
347
Na jednej strane vždy som mal alebo mám aj teraz dlhodobý vzťah, čiže to znamená, že pár ročné vzťahy, ale v porovnaní s mojimi rodičmi, nevedel som zatiaľ nič, založiť si rodinu tým spôsobom, ako si oni už spravili pred x rokmi, keď to teda porovnáme so mnou (P-BA). 4.2 Životný štýl vysokoškolákov v menšom meste na západnom Slovensku – predĺžená dospelosť je vynútená sociálnym tlakom na vzdelávanie Život mladých ľudí je podporovaný technickými prostriedkami, ktoré predchádzajúca generácia nemala (internet, počítače, mobily a pod.), ktoré umožňujú slobodu v komunikácii. Mladosť sa predlžuje smerom nadol, pretože ponuka dospelej zábavy smeruje k čoraz mladším ročníkom. Predlžovanie smerom nahor je vynútené tlakom na dosiahnutie čo najvyššieho vzdelania. VŠ vzdelávanie znamená finančnú závislosť od rodičov a nemožnosť realizácie väčších životných projektov (bývanie, rodina). Vzdelanie je aj cestou k nastavenej vyššej latke životnej úrovne v súčasnosti, než bola tá, ktorú mali rodičia. Vzdelanie je príležitosťou, ktorú predchádzajúca generácia nemala a ktorú podporuje u svojich detí z dôvodu, že chcú svojim deťom dopriať vyššiu životnú úroveň. Preferované voľnočasové aktivity a objekty: šport, tanec, zvieratá, gastronómia, koncerty, knihy: beletria nie, len sci-fi, encyklopédie, literatúru do školy, sťahované filmy, organizácia sociálneho života cez sociálne siete (len časť z nich), čítanie novín cez internet, divadlo (časť z nich). Ilustratívne výpovede: Doba pokročila..., no tak máme viacej tých prostriedkov, či už na štúdium alebo na trávenie voľného času alebo na prácu. Myslím si, že sa situácia sa zlepšila. O: A aké sú to tie prostriedky, ktoré máte? Tak tie elektronické veci, môžeme do školy využívať Internet, počítače, mobily, máme knižnice, nikto nás nekontroluje, čo povieme, môže sa to šíriť (VŠm,ž-ZS). Tak ja si myslím, že rozdiel je v tom, že teraz mladí chodia na diskotéky a večer chodia viacej von a čím ďalej tým mladšie a mladšie deti chodia na diskotéky a pomaly kto je tam dvadsaťročný, tak tam už nemá čo robiť, lebo to je pre štrnásť, pätnásťročných a predtým to bolo skorej také, že sa organizovali takéto zábavy pre starších ľudí (VŠm,ž-ZS). Dakedy ženy mávali deti v devätnástich, dvadsiatich rokoch aj sa im skorej skončila škola a teraz už doba tlačí, aby mal každý vysokú školu, aby mal každý titul, čiže ďalších päť rokov navyše, dokedy si človek nájde nejakú prácu, tiež jeden, dva roky potrvá, čiže sa to celé posunulo (VŠm,ž-ZS). ...napríklad moji rodičia si nemohli dovoliť vysokú školu, keď boli mladí a teraz vlastne sa snažia pre nás poskytovať, teda pre mňa a pre brata, aby sme si spravili vysokú školu a všetko potrebné. Asi to je taká vízia, že spraviť si vysokú školu, to je tá prvoradá teraz (VŠm,m-ZS). Vtedy to zase bolo iné, moji rodičia tiež nemajú vysoké školy, mamina má zdravotnú strednú a otec je inštalatér a má inštalatérsku firmu a vtedy si už zarobili tak, že od osemnástich rokov už chodil a mal tú firmu založenú, takže dokázal to nejak zabezpečiť a nebola až taká vysoká životná úroveň jak teraz (VŠm,m-ZS). 5 Závery a diskusia Náš predpoklad, že životné štýly mladých ľudí sa vytvárajú v interakcii medzi diskurzmi sociálnej dospelosti a vynárajúcej sa dospelosti sa v zásade potvrdil. Výsledky upresnili, že normativitu sociálnej dospelosti, voči ktorej sa mladí ľudia vymedzujú, vytvára žitý vzor rodičov a to najmä súvzťažný záväzok rodiny a práce. Tento vzor/záväzok, nie je v súčasnosti pre mladých ľudí príťažlivý a zdá sa, nie je ani diskurzívne rozvíjaný zo strany rodičov. Mladí ľudia ho považujú za záväzok vzniknutý v inej dobe a iných spoločenských 348
podmienkach. O niečo viac je zo strany rodičov podporované matie životného cieľa (VŠ vzdelanie, kariéra, materiálne zabezpečenie). Normativitu sociálnej dospelosti vytvára zo strany spoločnosti požiadavka vysokoškolského vzdelania a potreba dosiahnutia vysokej životnej úrovne, čo vlastne predlžuje obdobie vynárajúcej sa dospelosti a je bázou, na základe ktorej sa rozvíja diskurz vynárajúcej sa dospelosti. Diskurz vynárajúcej sa dospelosti ktorí rozvíjajú mladí ľudia a ktorí tiež podporujú aj rodičmi, tvorí možnosť a (tiché) právo slobodne narábať so svojim voľným časom, využívanie života pre seba a nie pre nejaké ciele, uprednostňovanie okamžitých zážitkov a bezprostredného prežívania. Časť tohto prežívania sa realizuje na sociálnych sieťach. Diskurz sociálnej dospelosti generácie rodičov je rámcom, od ktorého sa, zdá sa, bez zásadnejších sporov a napätí vymedzujú životné štýly mladých ľudí, ktoré sú vytvárané a sprevádzané diskurzom predĺženej dospelosti. Naznačené nevýrazné napätie medzi diskurzom predĺženej dospelosti a sociálnej dospelosti možno vysvetliť aj cez optiky medzigeneračných sociálnych a symbolických hraníc. Hranice medzi životnými štýlmi sú sociálne, dané sociálnymi pozíciami dvoch reprodukčných generácií vyrastajúcimi v rozdielnych spoločensko-historických podmienkach a tiež kultúrne, dané prístupom a preferenciami v oblasti rôznych kultúrnych foriem. Hranice však nie sú vytvárané morálne a preto v tejto populácii nevzniká nejaký zásadnejší medzigeneračný spor. Ak by sme, už nad rámec našich empirických zistení, hľadali kde by mohol byť zlom medzi predĺženou dospelosťou a sociálnou dospelosťou, mohlo by to byť narodenie dieťaťa. Podľa kvalitatívnej štúdie Kačániovej (2012) mladí ľudia sa nepovažujú za dospelých, pokým sa im nenarodí dieťa, aj keď žijú v manželstve a pracujú. Až dieťa, ktoré predstavuje definitívny záväzok, zrejme preklápa rozprávanie o sebe na stranu dospelosti. Podľa Možného (2002) je prechod od bezdetnosti k detnosti prechodom zlomovým, nevratným a pod silným kultúrnym tlakom na ženy mať dieťa (to posledné sa v našom výskume nepotvrdilo). Výsledky naznačujú, že kultúrne preferencie, najmä tie, ktoré vyplývajú z technických prostriedkov komunikácie (mobilné telefóny, internet a pod.), ako sú sociálne siete, elektronicky zdielané filmy, knihy a pod. sa podieľajú na vytváraní životných štýlov. Uvedené zistenia možno považovať len za predbežné a čiastkové. Bolo by potrebné obohatiť ich o pohľad rodičov a ďalšie sociálne skupiny mladých ľudí. Zdá sa, že životné štýly mladých ľudí sa vytvárajú v porovnávaní diskurzov sociálnej dospelosti a vynárajúcej sa dospelosti avšak tomuto výsledku napomáha dizajn nášho výskumu, ktorý inicioval medzigeneračnú optiku. Podobný výskum by bolo teda potrebné zopakovať s neutrálnejším výskumným dizajnom. Použitá literatúra Arnett, J. J. (2004). Emerging Adulthood: The Winding Road from Late Teens through the Twenties. Oxford University Press: Oxford. Arnett, J. J. (2006). Emerging Adulthood in Europe: a response to Bynners´, Journal of Youth Studies, 9, s. 111 – 123. Erikson, E. H. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. Bourdieau, P. (1985). The Social Space and the Genesis of Groups. Theory and Society, 14, 6, 723-744. Bourdieau, P. (1979/1984). Distinction. A Social Critique of the Judgment of Taste. Routledge & Kegan Paul: London/New York. Chaney, D. (2001). From Ways of Life to Lifestyle: Rethinking Culture as Ideology and Sensibility. In J. Lull (Ed.) Culture in the Communication Age, s. 75 – 88. Routledge: London. Kačániová, Ľ. (2012). Konštruovanie identity matky a identity otca súčasnými slovenskými rodičmi v období mladej dospelosti., dizertačná práca. FilF UK: Bratislava. 349
Kövérová, Š. (1996).Tri paradoxy sociálneho sveta detí. In: Bažány, M. T. (Ed.): Detstvo v generačnej štruktúre spoločnosti, s. 13 – 19. PedF UK: Bratislava. Mannheim, K. (1968). The Problem of Generations. In: Essays on the Sociology of Knowledge, s. 276 – 320. Routledge-Kegan Paul Ltd: London. Mišíková, J., kövérová, Š. (1992). Nie je generácia ako generácia. Sociológia, 24, 6, s. 545 – 553. Možný, I. (2002). Základy sociologie. Slon: Praha. Reimer, B. (1995). Youth and Modern Lifestyles. In J. Fornäs, G. Bolin (Ed.). Youth Culture in Late Modernity, pp. 125-148. SAGE Publications Ltd: London. Stross, B. Cultural forms. Dostupné na http://www.utexas.edu/cola/depts/anthropology/ programs-and-subdisciplines/Cultural%20Forms.php (Staženo 27. 1. 2013) Uhrová, V., kövér, A. (1996). Čo dnes dieťa “skutočne” ohrozuje? Sociálne konštrukty detí a ich ohrozenia v minulosti a dnes. Zborník príspevkov z konferencie Dieťa v Ohrození VI., s. 56 – 62. Detský fond SR: Bratislava. Weber, M. (1919/1978). The Distribution of Power within the Political Community: Class, status, party. In Economy and Society: An Outline of Interpretative Sociology. University of California Press: Berkley.
350
JAKÁ JE NORMA INTEGROVANÉHO VÝZKUMU? WHAT IS THE STANDARD OF INTEGRATED RESEARCH? Ivana LOUČKOVÁ Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Na Rybníčku 626/1, 746 01 Opava, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Cílem příspěvku je odpovědět na otázky spojené s tzv. integrovaným výzkumným přístupem z pohledu norem, které se vyskytují ve výzkumech ve vědách o člověku. Jedná se o přístup, ve kterém je teorie budována v interakci mezi jevy a pojmy, kdy samotná interakce je chápána jako dynamický systém. Jestliže objektem výzkumů jsou lidé, jeho účastníci se zpravidla chovají a jednají tak, že nejen vzniklé sociální situace reprodukují, ale i mění. Jaká je norma pro výzkumné aktivity, jejichž cílem je udržení kontaktu s měnící se realitou? Lze psychologické paradigma „prožívání - vědění o prožívaném - jednání“, které je v integrované přístupu používané, chápat jako normu? Může integrovaný přístup obohatit normální výzkumné kvantitativní a kvalitativní přístupy? Abstract: The aim of this paper is to answer questions related to the integrated research approach from the perspective of the standards in research in the human sciences used. It is an approach in which theory is constructed in the interaction between phenomena and concepts, when interaction itself is understood as a dynamic system. If people are the object of research, the participants are generally behave and act in such a way that not only reproduces established social situations, but also changing. What is the standard for research activities aimed at keeping in touch with the changing reality? Can psychological paradigm "experience - knowledge about living - acting," which is used in an integrated approach, seen as normal or abnormal? Can integrated approach enrich the normal quantitative and qualitative research approaches? Klíčová slova: Interakce; integrovaný výzkum; norma; paradigma. Keywords: Interaction; integrated research; standard; paradigm.
1 Úvod Termín výzkum lze vymezit jako proces epistemického jednání v rovině teoretické a empirické s cílem nalézt odpověď na výzkumné otázky, které vyrůstají ze vztahu mezi lidským jednáním a sociálními strukturami. Je tvořen duálními procesy – poznáváním, tedy procesy prozkoumávání, rovněž poznávaným, s tím, co je hodno poznání. Badatel, jehož cílem je proniknout „pod povrch“ sociální skutečnosti, vybírá takové výzkumné prostředky, které toto proniknutí umožní. Na samotném vstupu při plánování výzkumných aktivit si připravuje podmínky buď pro hlubší pochopení zkoumaného tématu, případně pouze pro popis po povrchu. Je otázkou, zda je volba výzkumných prostředků strategická, tedy uvědomovaná a vybíraná z více možností, či zda se jedná o přebírané stereotypy v tom smyslu, že se to tak obvykle praktikuje, případně pokud jiná volba z nejrůznějších důvodů není možná. Odtud vyplývá možnost použít pro výzkumné úlohy přístupy normální i abnormální. V tomto textu nepůjde o vymezení pojmu norma či normalita z pozice filozofické, sociokulturní, funkční, statistické či jiné, ale o reflexi výzkumné praxe, která je z metodologického pohledu obvyklá či neobvyklá. Pro účel tohoto textu normou je chápán požadavek na chování nebo vlastnosti věci, člověka, situace apod., který se buď vyžaduje jako závazný, nebo se podle požadavku hodnotí přijatelnost nebo obvyklost chování nebo vlastnosti věci, člověka, situa351
ce. Normy, také „standardy“, jsou definovány jako směrnice, např. mravní, právní apod. Normalitou (ideálem) potom chápeme obvyklý stav, pravidelnost, soulad s předpisy. Ve společenských vědách se v souvislosti s normativní funkcí vědy a vědeckého výzkumu používá termín paradigma, které plní funkce orientační (vymezuje předmět zkoumání a způsoby ověřování faktů), metodologické (stanoví pravidla řešitelných problémů) a normativní (formuluje ustálené vzory řešení) (Petrusek 1993:20). [1] Termín paradigma budeme používat ve dvou specifikacích, a to paradigma metodologické, v němž můžeme upřesnit jednotlivé elementy, které paradigma v rámci výzkumného procesu diferencují (Loučková 2010:178), dále paradigma psychologické, tzv. integrované, které je vztaženo na proces poznávací. Jedná se o paradigma z pozice metodologické abnormální, neobvyklé, nicméně smysluplné a užitečné. 2 Kvalitativní výzkum, kvalitativní technika a kvalitativní analýza dat Kvalitativní výzkum Doménou kvalitativního výzkumného přístupu je prozkoumání sociální skutečnosti prostřednictvím odkrytí subjektivních významů, kdy procesy vztažené ke zkoumaným sociálním aktivitám mohou být odvozeny induktivně ze zaznamenaných zkušeností subjektů. Modelem pre-teoretických otázek typu: „Jak je svět vnímán? Jak je interpretován subjekty výzkumu?“ se snažíme proniknout do hloubky problému. Čtyři charakteristiky kvalitativního výzkumu [2] jsou: a) Emický aspekt, tj. subjektivní dimenze, která zdůrazňuje zaměřenost na sdělovanou (ohlašovanou) zkušenost nebo vnímání. b) Holistický aspekt, který představuje kontextualizovanou povahu výzkumného subjektu a prostředí. c) Techniky získávání dat, které obsahují pozorování, interview, lingvistickou a kulturní analýzu (Morse 1992). d) Teorie, která je odvozena induktivně nebo interaktivně; badatel se opakovaně přesouvá ze specifického subjektivního pozorování do obecných pojmů a tak tvoří teorii (Strauss, Corbin 1990). Výzkumný model kvalitativního výzkumného přístupu je uveden v diagramu 1 a odpovídající elementy metodologického paradigma v tabulce 1. Podstatou uvedeného vymezení je opakovaný návrat do zkoumaného prostředí s cílem získat další podrobnější zjištění, které kvalitativní metody předpokládají (viz tabulka 1, řádek „metody“). Z tohoto důvodu jsou kvalitativní výzkumy náročné zejména časově.
352
Tabulka 1: Elementy kvalitativního metodologického paradigma ELEMENTY Epistemologie Teorie Koncepty, tvorba dat, kritéria kvality výzkumů Metody Úkoly Autority
KVALITATIVNÍ Fenomenologické, interpretativní, konstruktivistické Induktivní konstrukce, diagram kvalitativního výzkumu Domény, kódy; textové údaje; vycházet zásadně z dat, různá úroveň abstrakce, reflexivita, dokumentace, teoretické výběry a analýza negativního případu, citlivost ke sjednaným okolnostem, přenositelnost Např. případová studie, interpretativní a fenomenologická, zakotvená teorie, etnografie, narativní analýza; diskurzivní analýza (promluva) Např. sociální potřeby handicapovaných, děti ve školní třídě Např. Dilthey, Spradley, Denzin, Feyerabend, Strauss, Corbinová, Goffman
Diagram 1: Výzkumný model kvalitativního přístupu
Kvalitativní technika Výše uvedenému vymezení kvalitativního výzkumu potom nemůže odpovídat takový výzkumný přístup, v němž sice jsou používány kvalitativní (nenumerické) techniky pro zjišťování údajů a následnou práci s daty, ale liší se epistemologickou pozicí, která pro budování teorie induktivní logický princip nepoužívá. I tento přístup se často nazývá termínem „kvalitativní výzkum“ [3]. Takový přístup je implicitně spojen s deduktivním logickým principem, „kvantitativním“. V něm by mělo být možné ověřit spekulativní „předjímanou“ teorii formulovanou do podoby hypotéz prostřednictvím zjištění získaných například z pozorování a strukturovaných i polo-strukturovaných interview použitím standardních kritérií, která by měla být formulovaná rovněž předem. S formulací kritéria pro ověření hypotéz promítnutých do např. polostrukturovaného interview se v tomto přístupu zpravidla nesetkáváme. Jestliže otázky pro polostrukturovaná interview jsou neseny zájmem badatele o vyřešení „svého“ problému, protože je formuluje on sám předem, nikoliv komunikační partner 353
zkoumaného prostředí, vytrácí se subjektivnost a význam přikládaný těm tématům, které mohou být pro komunikační partnery klíčové. Použití kvalitativní techniky potom nemůže být kvalitativním výzkumem ve smyslu vymezení, které bylo uvedeno výše. Nerozlišení epistemologických pozic vede k nepochopení způsobu realizace výzkumných aktivit, k nejednoznačné roli teoretických východisek zpracovávaných v přípravné fázi výzkumu, rovněž k problémům týkajících se výzkumných souborů (a jejich velikosti) včetně problémů interpretačních a problémů spojených s hodnocením závěrečných zjištění podle jasných kritérií, tedy norem. Kvalitativní analýza dat Analýza dat získaných některou z technik kvalitativního výzkumu bez možnosti opakovaného vstupu do zkoumaného prostředí je analýzou dílčí [4] a nemůže být chápána jako kvalitativní výzkum v jeho celku. Z obecného pohledu by dílčí analýza při opakovaném vstupu do zkoumaného prostředí a při získání nových dat mohla být doplněna či změněna. 3 Proč integrovaný výzkum a jaká je jeho norma?
Jestliže objektem výzkumů jsou lidé, potom jeho účastníci se zpravidla chovají a jednají tak, že nejen vzniklé sociální situace reprodukují, ale neustále je mění. V integrovaném přístupu je teorie budována v interakci mezi jevy a pojmy, mezi aktivitami a idejemi, kdy samotná interakce je chápána jako dynamický systém. Výzkumný model integrovaného přístupu je uveden v diagramu 2 a odpovídající elementy metodologického paradigma v tabulce 2. Tabulka 2: Elementy integrovaného metodologického paradigma ELEMENTY
INTEGROVANÉ
Epistemologie
Konstruktivistická
Teorie
Systemický přístup, diagram integrovaného výzkumu
Koncepty, tvorba dat, kritéria kvality výzkumů
Proměnné, kódy – dle výzkumné fáze; interaktivní tvorba dat; možnosti dle jednostranných strategií, vyhledání problémových potencialit, sociální změna, vyřešení problému
Metody
Např. výzkum jednání, teorie sociálních reprezentací
Úkoly
Např. marginální skupiny v podniku, situace seniorů, vnímání terminálního onemocnění
Autority
Např. Lewin, Maturana, Bateson, Watzlavick, Frýba
354
Diagram 2: Výzkumný model integrovaného přístupu (Zdroj Frýba 1995:28) Integrovaný výzkumný přístup umožňuje udržení kontaktu s měnící se realitou prostřednictvím psychologického integrovaného paradigma „prožívání - vědění o prožívaném jednání“, které obohacuje tradiční výzkumné přístupy (kvantitativní a kvalitativní) o novou dimenzi. Jeho zdrojem jsou formy vědění odkazující na poznatky kvantové fyziky, teorie pole, kybernetiky, sémiotiky apod. [5] Integrované paradigma je uplatňováno ve všech výzkumných situacích na všechny účastníky výzkumu, rovněž na badatele jako jejich součást. Proto integrovaný výzkum získává a používá ve všech interakčních situacích se zkoumanými jednotkami další informační záznamy o výzkumném interakčním kontextu. Je používán zejména v případech, kdy z dalších informačních zdrojů z jedné výzkumné situace mohou být zjištěny potenciální rozdíly ve vnímání zkoumaného problému jednak dotazovanými osobami a jednak pozorovateli interakce. Záznamy interakcí slouží k metodickému vyhledání potenciálních disproporcí ve vnímání problému všech participujících na výzkumném šetření v rámci metodicky získaných dat. Normou, která odlišuje integrovaný přístup od normálních, tedy standardních přístupů, je akceptování psychologického paradigma, které se jeví být „abnormální“. Abnormalita paradigma je v jeho neuvědomovanosti, neboť implicitně je používáno vždy, jak je argumentováno níže. Jinak řečeno badatelé integrované paradigma používají intuitivně, o jeho používání pouze nevědí. Varianty ve smyslu ekvivalentních formulací paradigma si uvědomují ti badatelé, kteří terénní výzkumy přímo realizují, případně tomuto způsobu výzkumu dobře rozumějí. [6]
355
Diagram 3: Integrované výzkumné paradigma Integrované paradigma má v psychologii paralelu v tradičně přijímaném modelu postoje, který předpokládá existenci afektivní, emotivní složky postoje spojenou se vztahy k předmětu postoje, kognitivní (poznávací) složky postoje vyjadřující intenzitu vědomostí o předmětu postoje a konativní složky vyjadřující tendenci k jednání ve smyslu existujícího postoje. Integrované výzkumné paradigma obsahuje tři vybraná stádia (z dvanácti stádií) procesu tzv. podmíněného vznikání prožívaných jevů (podrobněji např. Frýba 1995:105), které můžeme zaznamenat jednak svými smysly (zrakem, chutí, čichem, sluchem, hmatem) a jednak myslí, která procesy zaznamenávání koordinuje. Proces podmíněného vznikání, přesněji jeho stádia mohou být zaznamenávána tzv. všímavostí. Schopnost zaznamenat prožívané jevy je závislá na pojmově bezprostředním vztahu toho, kdo zaznamenává, tedy badatele, k empirické skutečnosti jevů. Všímavost je jedním z klíčových faktorů jeho schopnosti nejen jevy zaznamenávat, ale i „sebe řídit“, což je pro výzkumníka jistě schopnost zásadní. Všímání si jevů je nejmenším společným jmenovatelem všímání si tzv. skutečnosti, kterou můžeme definovat jato zaznamenávání či sledování procesů tělesnosti, cítění, stavů mysli a jevů mysli, jehož standardní aktivitou je myšlení. [7] Integrované paradigma formálně zjednodušuje proces podmíněného vznikání zvýznamněním těch klíčových stádií, která mohou být zaznamenána každým výzkumníkem, který je zakotven v prožívané skutečnosti, nikoliv v poznání získávaném pouze prostřednictvím pojmů. Proces podmíněného vznikání je uveden v diagramu 4. [8] Z diagramu vybíráme stádia, která odpovídají integrovanému paradigma „prožívání – vědění o prožívaném – jednání“, a to stádia umístěná nad a pod šipkou vpravo: „vědomí“ reprezentující „vědění o prožívaném“ a „mysl a tělo“ reprezentující „prožívání“, dále stádia „zrod“ reprezentující „jednání“ umístěný na opačné straně diagramu 4. Je zřejmé, že v procesu poznávání skutečnosti dochází k interakcím vždy (v prožívání jako interakci mysli a tělesnosti badatele), jde o úroveň uvědomění si probíhajících interakcí, což vyžaduje trénink, avšak stádia odpovídající integrovanému paradigma lze zaznamenat vždy. Důležité je, že vědomé používání integrovaného paradigma umožňuje rozlišování slova (teoretických pojmů, konceptů, představ badatele apod.) a skutečnosti (empirie, které těmto pojmům odpovídají, v izomorfním slova smyslu, významů komunikačních partnerů, dotazovaných osob). Z tohoto důvodu je důležité kultivovat zejména dovednosti badatele založené na jeho schopnostech sebeřízení, jejichž podstatou je možnost pronikat hlouběji pod povrch zkoumaných věcí, jevů, procesů. Jedná se o již výše zmíněnou všímavost, která umožňuje rozlišení slova a skutečnosti jako aspektu reality, který je tímto slovem označen. Z dalších faktorů se jedná o schopnost soustředění, která umožňuje setrvání u předmětu bádání dlouhou dobu bez odklánění a těkání, rovněž schopnost úsilí, která vyvažuje soustředění a zajišťuje vytrvalost, dokončení úlohy. Schopnost důvěry rozvíjí vlastní schopnosti badatele ke zvládnutí 356
úkolu a schopnost moudrosti završuje poznání souvislostí, poznání skutečnosti. Z tohoto pohledu každý výzkum, který je zaměřen na poznávání sociální skutečnosti, je integrovaný.
Diagram 4: Stádia podmíněného vznikání. (Zdroj Frýba 1995:106) Integrovaný výzkumný přístup bere v úvahu okolnost, že badatel v interakci s empirií vždy způsobuje změnu zkoumaného předmětu, jevu či procesu a tato změna je reflektována. Data jsou vytvářena prostřednictvím integrovaného paradigma popisováním, interpretacemi a zobecňováním na základě pozorování resp. interview. Pomocí takto vytvářených dat lze budovat teorie v interakci mezi jevy a pojmy, kde interakce je chápána jako dynamický systém. Jinými slovy operace prožívání, vědění a jednání badatele kvalitativně definují psychologická fakta, kterými jsou vytvořená data a tato data se mohou dále zpracovávat kvalitativními (ale i kvantitativními) metodami. Volba integrovaného výzkumného přístupu s převahou kvalitativních (nebo kvantitativních) postupů se děje na základě rozhodnutí o přijetí konkrétní epistemologické pozice podle výzkumného záměru. 4 Závěr Cílem výzkumů ve vědách o člověku je poznání předmětu výzkumu včetně odpovídajícího kontextu. Poznání prostřednictvím integrovaného výzkumu vede k respektu ke skutečnosti takové, jaká je, zahrnuje a reflektuje interakce, které se v průběhu výzkumných aktivit mění, jinými slovy udržuje kontakt s měnící se skutečností. Integrované paradigma obohacuje normální výzkumné přístupy (kvantitativní a kvalitativní) o novou dimenzi a je jeho normou. Integrovaný výzkum je budoucností výzkumných postupů ve vědách o člověku. Poznámky [1] Vývoj obsahu tohoto pojmu přesahuje rámec textu, proto odkazujeme na odpovídající publikace (např. Kuhn 1981, Petrusek 1993). [2] Loučková 2001:318, také 2010: 47. 357
[3] Např. Dr. Paul Drew zabývající se kvalitativní metodologií a konverzační analýzou na Department of Sociology Univerzity of York v Anglii, požadoval striktní rozlišování epistemologických pozic. Kvalitativní techniku používanou v tradičním metodologickém přístupu hypoteticko - deduktivním, považoval za zásadně „kvantitativní“ model zkoumání. Stejnou pozici zastává i autor standardní metodologické publikace Miroslav Disman. [4] Je pouze jednou z charakteristik uvedených v začátku této části. [5] Loučková 2001:318, také 2010: 47. [6] Např. Poruba, s. 85, uvádí: „… zaznamenávať, pochopiť a následne interpretovať…“. Výrok je ekvivalentní integrovanému výzkumnému paradigma, aniž by bylo explicitně formulováno. [7] Z osobní zkušenosti víme, že mysl může být používána jednak jako nástroj myšlení, což je obvyklá aktivita, ale i jako nástroj všímání si, toho, co můžeme zaznamenat na nejen výše zmíněných smyslech (přesněji smyslových kanálech), ale můžeme zaznamenávat i procesy myšlení jako specifickou aktivitu mysli. [8] Podmíněné vznikání vychází abhidhammy jako psychologického systému uvedeného v publikaci Frýba 1995. Jednotlivá stádia jsou formulována v českém jazyce a v jazyce páli. Použitá literatura Frýba, M. (1995). Psychologie zvládání života. Masarykova univerzita: Brno. Kuhn,T. S. (1981). Štruktúra vedeckých revolúcií. Pravda, Petrusek: Bratislava. Disman, M. (1993). Jak se vyrábí sociologická znalost. Univerzita Karlova: Praha. Loučková, I. (2010). Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. SLON: Praha. Loučková, I. (2001). Směrem k integrovaným strategiím nejen ve výzkumu v sociální práci. Sociologický časopis,37 (3). 313-328. Morse, J.M. (1992). Quantitative health research.. Sage Publications: Newbury Park, CA. Petrusek, M. (1993). Teorie a metoda v moderní sociologii. Karolinum: Praha. Poruba, J. (2012). Bieda (nielen) post-socialistických humanitných vied alebo prečo vlastne robiť kvalitatívne výskumy? [Abstract]. Zborník abstraktov a program konferencie, Fakul ta sociálnych a ekonomických viued UK, Bratislava, 23. – 24. Január 2012. Strauss, A., Corbin, J. (1990). Basics of Qualitative Research. Graunded Theory, Procedures and Techniques. Sage: London.
358
PREDSTAVENIE METÓDY KRITICKÝCH ROZHODNUTÍ INTRODUCTION OF THE CRITICAL DECISION METHOD Hana HARENČÁROVÁ Ústav experimentálnej psychológie, Slovenská Akadémia Vied, Bratislava, Dúbravská cesta 9,
[email protected] VEGA 2/0095/10 - Osobnostné aspekty efektívnej sebaregulácie a rozhodovania v situáciách emočnej záťaže Abstrakt: Metóda kritických rozhodnutí (Critical Decision Method – CDM) patrí do skupiny metód analýzy kognitívnych úloh (Cognitive Task Analysis – CTA). Využíva sa na získavanie znalostí od expertov. Bola vytvorená Kleinom (Klein, Calderwood & MacGregor, 1989) na základe Flanaganovej metódy kritických udalostí (Critical Incident Technique – CIT). CDM je šesťkroková procedúra realizovaná na báze pološtruktúrovaného interview, v ktorom výskumník spolu s respondentom opakovane prechádzajú vybranou udalosťou vždy na inej úrovni detailu a zamerania. Počas rozhovoru tvoria opis vybranej situácie, identifikujú kľúčové informácie, rozhodnutia a vodítka a vytvárajú časovú os. Táto metóda sa využíva v oblasti naturalistického rozhodovania, ktoré je charakterizované časovým tlakom, vysokým rizikom, skúsenými rozhodovateľmi, nedostatočnými alebo nejasnými informáciami, dynamickým prostredím a nejasnými alebo meniacimi sa cieľmi (Orasanu & Connolly, 1993). Metóda sa využíva i na prípravu tréningov a pomôcok pri rozhodovaní. Jej výhodou je, že poskytuje informácie o vodítkach a kľúčových rozhodnutiach a zároveň príklady „dobrej praxe“ (teda úspešne vyriešených nerutinných problémov), ale aj zlyhaní, z ktorých si možno brať ponaučenie. Abstract: Critical decision method (CDM) is one of the Cognitive Task Analysis (CTA) methods and it is used for expert knowledge elicitation. It was developed by Klein (Klein, Calderwood & MacGregor, 1989) on the basis of Flanagan´s Critical Incident Technique (CIT). CDM is a six-step procedure based on semi-structured interview. Researcher together with the participant is going a few times through the selected situation, each time on a different level of detail and focus. During the interview the description of the situation is created, the important information, decisions and key clues are identified and the timeline is set. This method is mostly used in the naturalistic decision making approach, which is characterized by time pressure, high stakes, experienced decision makers, insufficient or unclear information, dynamic environment and ill-defined or changing goals (Orasanu & Connolly, 1993). Application of the method is mostly in creating trainings and decision making aids, since it provides information about clues and key decisions and also examples of a “good practice”, the successfully resolved non-routine problems, but also about the failures, from which one can learn. Kľúčové slová: Metóda kritických rozhodnutí; CDM; interview; naturalistické rozhodovanie. Keywords: Critical Decision Method; CDM; interview; naturalistic decision making.
1 Úvod V tomto príspevku v krátkosti predstavíme metódu kritických rozhodnutí (Critical Decision Method – CDM). Primárne vznikla za účelom získavania špecifických znalostí od expertov prostredníctvom realizácie pološtruktúrovaného retrospektívneho interview. Podľa Kleina (1999) je práve rozprávanie príbehov jednou z najmocnejších metód získavania znalostí. Metóda CDM pomáha rozprávať príbehy. 359
2 Naturalistické rozhodovanie Podľa Zacharyho, Rydera a Hicinbothoma (1998) paradigma naturalistického rozhodovania priniesla detailné, skoro až etnografické štúdie rozhodovacích procesov v rozličných oblastiach. Cieľom výskumu naturalistického rozhodovania bolo na rozdiel od normatívnych teórii rozhodovania zachytiť a popísať ako prebieha rozhodovací proces v skutočnosti, v prirodzenom prostredí a pri riešení reálnych problémov. Výskum v paradigme naturalistického rozhodovania začal v 80tych rokoch, kedy sa Klein so svojou výskumnou skupinou začali zaujímať o rozhodovanie ľudí v reálnom svete. Na rozdiel od toho, klasické teórie rozhodovania zakladali svoje poznatky na laboratórnych výskumoch (napr. Tversky & Kahneman, 1974). Túto odlišnosť považuje Klein (2008) za najväčší prínos smeru NDM. Dnes už klasicky spomínané výskumy, ktoré stáli na zrode tohto smeru, sa venovali rozhodovaniu expertov z radov požiarnikov, vojenských veliteľov alebo zdravotných sestier. V NDM je kľúčová skúsenosť, ktorá sa v kritických rozhodujúcich okamihoch môže prejaviť aj ako intuícia. Výskum v paradigme NDM sa zaoberá rozhodovaním v reálnom prostredí, ktoré je charakteristické (podľa Orasanu & Connolly, 1993):
zle štruktúrovanými problémami, meniacim sa dynamickým prostredím, nedostatkom informácií alebo ich nejednoznačnosťou, meniacimi sa cieľmi, ktorú sú nejasné a zle definované, časovým stresom, skúmaním skúsených rozhodovateľov, vysokým rizikom a závažnými dôsledkami, skúmaním rozhodovania v kontexte, učením sa na základe vodítok skúmaním rozhodovania sa v tímoch.
Míľnikom bolo predstavenie RPD modelu (Recognition-Primed Decision Model). Ním vysvetľovali spôsob, ako skúsení požiarni velitelia môžu svoju expertnosť využiť na identifikáciu a realizáciu postupu bez porovnávania viacerých alternatív (Adamovová, 2011). Ďalšie smerovanie viedlo k aplikácii v podobe návrhu a realizácii tréningov a tréningových metód. Tie mali za úlohu pomôcť nováčikom rýchlejšie sa dostať na úroveň expertov, a teda zvýšiť kvalitu ich rozhodnutí. Rozhodovanie sa klasicky skúmalo na troch úrovniach: individuálnej, tímovej a organizačnej (Lipshitz, Klein, Orasanu, & Salas, 2001). 3 Metóda kritických rozhodnutí Vznik tejto metódy ide ruka v ruke so vznikom paradigmy naturalistického rozhodovania. Pri prvej štúdii skúmania rozhodovania požiarnych veliteľov Klein, Calderwood a ClintonCirocco (1986) použili ešte Flanaganovu metódu kritických udalostí (Critical Incident Technique - CIT) (Flanagan, 1954). Tá sa využívala najmä v oblasti pracovnej psychológie, napríklad pri stanovovaní kritérií výkonu, meraní kvalifikácie, tréningoch, výberoch a klasifikácii, dizajne pracovného miesta, určovaní pracovných postupov, zisťovaní postojov k motivácii a vodcovstvu, návrhu vybavenia a tiež v poradenstve a psychoterapii. Keďže CIT sa zameriavala skôr na formuláciu všeobecných princípov správania, nebola vhodná na identifikáciu špecifických expertných znalostí. Z toho vyvstala nutnosť túto metódu upraviť. Výsledkom je Metóda kritických rozhodnutí (Critical Decision Method), ktorá umožňuje zostavovanie jedinečných schém, kognitívnych máp a hlavne identifikáciu kľúčových znalostí experta. CIT nechávala len malý priestor pre subjektívne úsudky a interpretácie výskumníka a nemala také vysoké nároky na pochopenie problematiky ako CDM. V rámci metódy CDM prebieha 360
interview formou dialógu, kde sa obaja zúčastnení, výskumník i participant, plne podieľajú na tvorbe časovej osi. Pochopenie skúmanej problematiky je nevyhnutnou podmienkou. Obe metódy sa zaraďujú do metód analýzy kognitívnych úloh (Cognitive Task Analysis – CTA) ( Kirwan & Ainsworth, 1992; Crandall, Klein & Hoffman, 2006). Prvá verzia CDM bola vytvorená na skúmanie rozhodovania požiarnych veliteľov a neskôr zdravotných sestier na jednotke intenzívnej starostlivosti o predčasne narodené bábätká (Crandall, & Calderwood, 1989). Prvý krát predstavili metódu CDM na konferencii IEEE Transactions on systems, man, and cybernetics (Klein, Calderwood, & MacGregor, 1989). Pri tvorbe časového priebehu udalosti dochádza počas interview nielen k zberu dát, ale ak k ich parciálnej analýze a ich reprezentácii. Analýza dát samozrejme týmto krokom nekončí, no základné atribúty dát určuje výskumník spolu s expertom (kritické rozhodnutia, časy týchto rozhodnutí, vodítka,...). Popísanie metódy CDM je pološtruktúrované interview, ktoré sa pýta na špecifickú udalosť a skúsenosti respondenta. Nasleduje overenie časovej osi s identifikovaním bodov dôležitých pre rozhodovanie. To slúži na zmysluplné štruktúrovanie udalostí do zoradených segmentov (Hoffman, Crandall, & Shadbolt, 1998). CDM kombinuje 4 základné metódy: analýzu textových protokolov, na prípade založené usudzovanie, štruktúrované interview a retrospekciu (Hoffman a kol., 1998). Jedno interview trvá spravidla 2 až 3 hodiny a zostavuje sa počas neho časová os incidentu. Identifikujú sa kľúčové rozhodnutia a umiestnia sa na časovú os. Je nutné, aby bol participant účastníkom popisovanej situácie. Postupným prehlbovaním popisu sa udalosť stáva detailnejšou a zrozumiteľnejšou. Dôležitá je i príprava. Nielen samotná príprava otázok na interview, ale aj orientácia výskumníka v skúmanej oblasti a to z dvoch dôvodov. Po prvé, čas dohodnutý s expertmi je spravidla obmedzený a je škoda mrhať ním na vyjasňovanie si technických pojmov alebo procedúr, zoznamovanie sa so slovníkom a špecifickými termínmi. Po druhé, výskumník musí byť schopný klásť relevantné doplňujúce otázky. Je teda nevyhnutné, aby sa výskumník v danej oblasti vyznal a dopredu si ju naštudoval. Pri výskume výkonu zdravotníckych posádok (Halama, Gurňáková, 2012) bolo dôležité, aby bol výskumník oboznámený s medicínskymi pojmami, s nástrojmi, s ktorými záchranári pracujú, so smernicami a procedúrami viažucimi sa k výkonu ich profesie. Hoffman a kol. (2008) popisujú realizáciu interview podľa CDM v šiestich nasledovných krokoch: 0. Prípravná fáza. Na správnu realizáciu CDM by mali byť výskumníci trénovaní v tejto metóde. Mali by mať skúsenosti s realizáciu interview i s prípravou pomocných materiálov. Dôležitým bodom je aby sa výskumník zorientoval v skúmanej oblasti (prostredníctvom analýzy technických a výskumných dokumentov, prvotnými interview, pozorovaniami, ...). K príprave patrí aj dostatočne špecifické formulovanie cieľov získavania znalostí a ich operacionalizácia. Tiež je vhodné myslieť na zabezpečenie dostatočného počtu expertov, ktorí budú ochotní spolupracovať. 1. Výber udalosti. Na začiatku interview treba s expertom vybrať vhodnú situáciu, na základe nasledovných odporúčaných kritérií: rozhodnutie experta zvrátilo chod situácie; udalosť by sa odohrala inak, ak by expert nezasiahol situácia bola výzvou pre jeho schopnosti a zručnosti. expert zažil udalosť na vlastnej koži Tento krok by teda mal expertovi pomôcť identifikovať udalosť, ktorá nebola rutinná, bola náročná alebo bola špeciálnou výzvou. Tiež by sa mali dať predpokladať rozdielne prí361
stupy od nováčika a od experta. Vybraná udalosť by mala tiež zdôrazňovať práve kľúčové prvky expertízy. Udalosť by nemala byť vybraná na základe toho, ako „hlboko“ sa vryla expertovi do pamäti. Treba sa vyhnúť situáciám, ktoré boli výnimočné (napr. pozitívne alebo negatívne emocionálne podfarbené) alebo expert v nich nerobil zásadné rozhodnutie. Pri výbere situácie nie je rozhodujúce, či skončila pozitívne alebo negatívne. Dôležité je, aby spĺňala vyššie uvedené kritériá. Pri negatívnych príbehoch však treba brať do úvahy zvýšené emocionálne nároky na respondenta i na výskumníka. 2. Vybavenie si udalosti. Prvou úlohou experta je prerozprávanie situácie od začiatku do konca. Cieľom tohto kroku je oboznámiť výskumníka s tým, čo sa vlastne stalo. Výskumník kladie len málo doplňujúcich otázok, aj jeho úlohou je oboznámiť sa so situáciou. Uvádzame príklad stručného popisu udalosti (Kamhalová, raw data): Sestra išla ráno do práce, v okamihu keď parkovala všimla si, že sa na parkovisku niečo deje. Neďaleko sa nachádzali kvetináče, na ktorých sedelo dieťa, zhruba 4-5 ročné a bolo vo veľmi zvláštnej polohe. Nachádzala sa pri ňom matka a ešte dve pani, ktoré sa ho silou-mocou snažili udržať v sede. Hneď pri prvom pohľade sestre bolo jasné, že dieťa nemá vedomie. Sestra neváhala a vybehla z auta, keďže bolo jasné, že matka postupuje nesprávne. Tým, že dieťa držali vo vzpriamenej pozícii neumožnili, aby sa mozog opäť prekrvil. Hneď po príchode na miesto sa sestra opýtala, čo sa stalo s dieťaťom. Bolo jej povedané, že je po odbere a náhle odpadlo. Sestra dieťa položila na chodník, zdvihla mu nohy a v priebehu niekoľkých sekúnd dieťa nadobudlo vedomie. Následne ich ešte poslala na detskú ambulanciu, aby mu zmerali tlak a spravili potrebné vyšetrenia. Takisto im poradila, aby dieťaťu podali tekutiny, ktoré zvyšujú tlak. 3. Prerozprávanie udalosti. V treťom kroku prichádza rad na výskumníka. Jeho úlohou je prerozprávať príbeh ešte raz, čo najbližšie tej verzii, ktorú počul od experta používajúc čo najbližšie i jeho terminológiu a frázovanie. Expert je požiadaný, aby sledoval rekapituláciu udalosti, pričom často príbeh dopĺňa, opravuje a poskytuje ďalšie detaily. Tento krok dovoľuje obom zúčastneným dospieť k rovnakému porozumeniu situácie. 4. Stanovenie časovej osi a identifikácia rozhodovacích bodov. Expert prechádza celým popisom udalosti ešte raz. Tento krát je požiadaný, aby identifikoval časy kritických rozhodnutí. Na základe toho sa zostrojí časová os udalosti. Tá zahŕňa dôležité rozhodnutia, udalosti a dôležité kroky, ktoré boli podniknuté. Tiež sem patria alternatívy, ktoré boli posudzované. Cieľom je špecifikovať a overiť dôležité rozhodovacie body, kedy existovali rôzne spôsoby porozumenia situácie alebo rôzne možné činy. Kamhalová (raw data) využíva tri spôsoby stanovovania časovej osi, podľa dostupnosti informácií o presnom čase alebo intervale udalosti. Prvý uvádza presné časy rozhodnutí, ilustrujeme to na nasledovnom príklade: Situácia: Sestra mala nočnú službu. Asistovala pri komplikovanom pôrode – dieťa malo okolo krku omotanú pupočníkovú šnúru a bolo zaseknuté. Po narodení dieťa nedýchalo. Už na sále sa jej rodička nepozdávala, preto žiadala ešte o jednu doktorku, čo jej však bolo zamietnuté. Po narodení okamžite spozorovala, že nastal problém, nakoľko dieťa nemalo správnu farbu a nereagovalo na podnety tak ako malo. Sestra vycítila komplikácie, ale doktorka jej prikázala, aby dieťa preniesla na novorodenecké oddelenie. Po príchode na oddelenie dostala od doktorky ďalší príkaz, aby dieťa uložila do inkubátora a napojila ho na monitor. Ešte tak ani nestihla urobiť a dieťa už nedýchalo. Začala teda s masážou srdca, asistovali jej ďalšie dve sestry. V procese privolali doktorku, ktorá sa pripojila k oživovaniu a zároveň volali na JISku, aby pripravili všetko potrebné. Po asi 7 minútovej masáži srdca bolo dieťa prevezené na JISku. Po zaintubovaní a podaní adrenalínu sa dieťa podarilo zachrániť. 362
Stanovenie časovej osi: 2:15 - Dieťa sa narodilo, podľa farby a reakcií bolo jasné, že niečo nie je v poriadku, preto sa dieťa ani nevykladalo k matke. Sestra dieťa predýchala, pretože samostatne nedýchalo, stimulovala ho. Vycítila problém, ale doktorka povedala, že dieťa sa vystabilizuje, že nie je potrebné robiť paniku. 2:27 - Prenesenie dieťaťa na novorodenecké oddelenie 2:28 - Príkaz doktorky, aby dieťa napojili na monitor 2:30 - Sestra vkladá dieťa do inkubátora, spozorovala, že dieťa nedýcha. Preto ho ani nestihla vložiť a napojiť na monitor. Zavolala k sebe kolegyne, dieťa počúvali a zistili, že už nie je žiadna reakcia. 2:32 - Sestra robí masáž srdca, druhá kolegyňa dýcha ambuvakom, tretia odsáva, štvrtá volá doktorku a JISku, aby pripravili veci na oživovanie. 2:35 - Privolanie doktorky z JISky a doktorky z novorodeneckého. 2:40 - Prenesenie dieťaťa na JISku – v tomto bode končia aktivity sestry. 2:41 - Na Jiske je už pripravené všetko potrebné – adrenalín, veci na intubáciu. Dieťa bolo zaintubované, dostalo adrenalín, vyskočila reakcia. 2:50 - Dieťaťu sa vrátilo vedomie. V prípadoch, kedy nie je možné stanoviť presné časy rozhodnutí a udalostí, bol použitý spôsob uvádzania časového rozpätia medzi jednotlivými krokmi. Situácia: Sestra šla do laboratória a na chodbe ju zastavil pán, ktorý jej povedal, že dole v garáži leží pani, vôbec sa nehýbe, je zakrvavená, v bezvedomí. Nevedel čo sa stalo, ale predpokladali, že ju zrazilo auto. Šla teda za šéfom, povedať mu čo sa stalo. Ten ju však odpinkal, že má prestávku a že oni nie sú centrálny príjem a preto nech s to rieši všeobecný lekár. Sestre to ale nedalo a šla do garáže aj napriek tomu, že nemala podporu a odobrenie od doktora. Pani mala krvavú tvár, zlomenú kľúčnu kosť, bolo teda evidentné, že nespadla len tak. Ľudia prítomní v garáži sa snažili zosúladiť a vytvoriť tím, s tým že sestra sa to snažila koordinovať a organizovať. Rozdelila úlohy prítomným. Naložili ju na vozík a prišla s ňou do ambulancie. Od doktora dostala pokarhanie, nakoľko ho neposlúchla. Aj tak ale stále vedela, že to musela spraviť a že sa rozhodla správne, pretože svedomie jej nedovolilo nechať zranenú osobu v garáži. Položili ju teda na lôžko. Vtedy začali klesať vitálne funkcie a pacientka sa dostávala do šoku. Začali s resuscitáciou a volali RZP (rýchla zdravotná pomoc). V momente keď prišla RZP tak sa nadýchla. Stanovenie časovej osi: Trvanie: 35 min 2min - Pán ju zastavil na chodbe, oznámil jej zranenú ženu v garáži, sestrina reakcia bola okamžitá, povedala že je chirurgická sestra, že ide zavolať jej doktora a pôjdu tam spolu „Idem za doktorom a ideme tam...to bolo jediné čo som mala v hlave. Ani to čo som niesla do labáku som tam neodniesla“. „Nechcela som tam bežať sama, pretože som si hneď uvedomila, že ju bude treba dvíhať a sama to nezvládnem“. 1min - cesta za doktorom 1min - lekár sa postavil k situácii tak, že on má prestávku a nech tento prípad rieši všeobecný lekár, sestra odišla sama 3min - cesta do garáže, pán jej celú cestu ďakoval, že neposlúchla lekára a ide s ním (nebol to príbuzný zranenej ženy ale okoloidúci, ktorý videl ako ju zrazilo auto) 363
5min - základné ošetrenie a naloženie zranenej na vozík, jedna pani našla v kabelke zranenej mobil a zavolala jej synovi, ktorý bol do 10 min v nemocnici 3min - cesta naspäť do ambulancie 10min - položenie pacientky na lôžko, ošetrovanie začala sestra sama – vedela že jej musí uvoľniť oblečenie, zakloniť hlavu, vybrať protézu... pripravila veci potrebné na resuscitáciu; lekár volal RZP 10min - resuscitácia, príchod RZP Tretí spôsob využíva chronologické zoradenie, pri uvedení času celej situácie, s prípadnými doplneniami časových intervalov vo vybraných bodoch: Situácia: Sestra sa nachádzala na vyšetrovni a pacientka za ňou prišla s upozornením na to, že druhá pacientka na ich izbe ťažko dýcha a či sa na ňu nemôže ísť pozrieť. Sestra neváhala a šla do izby, odmerala jej tlak, ktorý bol vysoký -230/120. Okrem merania tlaku, bola pacientka ešte napojená na EKG, ktorého hodnoty boli v poriadku. Na základe vysokého tlaku a iných príznakov (farba, sťažené dýchanie) usúdila, že ide o pľúcny edém. Okamžite teda odbehla späť na vyšetrovňu, aby mohla volať doktora. Medzitým si pripravovala veci, ktoré vedela, že budú potrebné – katéter, striekačka, furosemid a vrátila sa späť na izbu. Do príchodu lekára ešte stihla pacientke zaviesť permanentný katéter a chiroflexku. Na záver s povolením lekára pacientke pichla furosemid. Pacientka bola následne prevezená na JISku. Stanovenie časovej osi: Celá situácia trvala cca 5-7 min - Pacientka prichádza na vyšetrovňu a oznamuje jej, že druhej pacientke, ktorá s ňou leží na izbe sa ťažko dýcha - Sestra neváhala ani sekundu, hneď sa postavila, automaticky zobrala tlakomer a šla do izby - Po 30 sekundách sestra prichádza na izbu, automaticky natočila EKG - Sestra odbieha späť na vyšetrovňu volať lekára, že ide o pľúcny edém (nevedela to na 100%, šlo skôr o veľmi silné cítenie) - Automaticky si pripravila na tácku všetko potrebné – katéter, striekačku, furosemid - Cca za minútu prichádza lekár - Medzitým už sestra pacientke stihla zaviesť permanentný katéter a chiraflexku. (všetky činnosti – zavolanie lekára, príprava potrebných materiálov, zavedenie chiraflexky a katétra trvali teda cca 1 min.) - Po príchode lekára sestra dostala povolenie, že môže pichnúť furosemid - Pacientka je prevezená na JISku 5. Prehlbovanie. Výskumník prevedie experta situáciou potretí krát používajúc doplňujúce otázky. Tie zamerajú pozornosť na špecifické aspekty rozhodovacej situácie. Patria sem otázky ohľadom vodítok, analógií, informácií, možností, skúseností, procedúr alebo hodnotenia. Uvádzame príklad rozširujúcich otázok vo výskume Kamhalovej (2012) (tab. 1).
364
PODNETY INFORMÁCIE
PREPOJENIA
ŠTANDARDNÉ PROCEDÚRY CIELE A PRIORITY
MOŽNOSTI
SKÚSENOSTI POSÚDENIE MENTÁLNE MODELY
ROZHODNUTIE
PORADENSTVO/RADY
ĽUDIA
Tabuľka 1: Rozširujúce otázky Čo ste videli/počuli/cítili/všimli ste si? Aké informácie ste použili pri uskutočnení tohto rozhodnutia? Ako, kde a od koho ste získali tieto informácie? Ako ste s nim naložili? Boli pre Vás dostatočné? Spomenuli ste si pri tomto rozhodnutí na predchádzajúce skúsenosti? Zdali sa Vám predchádzajúce skúsenosti relevantné pri tejto situácii? Spadal tento prípad pod typický/štandardný scenár? Bol to prípad, na ktorý ste boli trénovaná? V čom sa odlišoval? Čo bolo Vašim špecifickým cieľom v tomto momente? Čo bolo najdôležitejšie splniť v tomto bode? Aké iné možnosti ste zvažovali, resp. ktoré boli dostupné? Prečo bola vybratá práve táto možnosť a ostatné boli odmietnuté? Použili ste nejaké pravidlo pri výbere tejto možnosti? Existujú nejaké možnosti o ktorých teraz viete, ale vtedy ste ich nezvážili? Aký špecifický tréning/skúsenosť/príprava/ boli potrebné, alebo Vám pomohli pri uskutočnení tohto rozhodnutia? Pripomenula Vám situácia minulosť? Predstavte si, že by ste museli opísať situáciu v tomto bode niekomu inému? Ako by ste ju čo najstručnejšie zosumarizovali? Predstavovali ste si dôsledky Vášho rozhodnutia? Vytvárali ste si v hlave nejaký príbeh/obrázok priebehu situácie? Predstavovali ste si dopredu udalosti a to, ako sa môžu vyvinúť? Čo bol ten bod/dôvod, pri ktorom ste si povedali, že toto je to správne rozhodnutie v danej situácii? Bol súčasťou tejto situácie aj časový stres? Nakoľko ste ho vnímali? Koľko v skutočnosti trvalo uskutočnene rozhodnutia? Snažili ste sa získať nejaké rady? Ako ste vedeli, že konkrétne tejto rade môžete dôverovať? Aké nástroje/prístroje/zariadenie/dokumenty ste použili? Kto všetko bol zahrnutý do tohto rozhodnutia? Aké chyby by sa mohli stať, keby situáciu riešila neskúsená/menej skúsená zdravotná sestra?
6. Otázky typu „Čo ak?“ Pri štvrtom prechádzaní udalosťou sa expert presúva z minulej skúsenosti do analytickej roviny. Výskumník navrhuje rôzne hypotetické zmeny v udalosti. Úlohou experta je uvažovať o tom, čo by sa stalo inak, ako rozdielne by situácia prebehla. Expert môže byť požiadaný, aby identifikoval potenciálne chyby nováčikov v každom rozhodovacom bode s odôvodnením, ako a prečo by tieto chyby mohli nastať. Tento posledný krok v interview prispieva k objasneniu udalosti a k identifikovaniu dôležitých schopností a kľúčových prvkov udalosti. Crandall a kol. (2006) uvádzajú túto metódu v štyroch krokoch, kde prvý krok zahŕňa výber udalosti a jeho stručné porozprávanie a druhý krok zostavenie časovej osi (nie nutne
365
prerozprávanie incidentu výskumníkom ako u Hoffmana). Tretí krok je venovaný prehlbovaniu (u Hoffmana piaty krok) a štvrtý krok je zhodný so šiestym podľa Hoffmana. Metóda CDM pomáha expertovi „porozprávať dobrý príbeh“. Podľa Kleina (1999) je dobrý príbeh balík rôznych kauzálnych vzťahov a mal by jasne a zapamätateľne spájať rôzne komponenty a ukazovať ich prepojenie. 4 Záver Výskum rozhodovania touto metódou prispel k lepšiemu pochopeniu rozhodovania expertov v reálnych podmienkach. Na ich základe boli vytvorené tréningy pre nováčikov alebo pomôcky pri rozhodovaní. Na Slovensku s touto metódou pracovala Kamhalová (raw data) pri popisovaní rozhodovacieho procesu zdravotných sestier. Blandford a Wong (2004) použili metódu kritických rozhodnutí na zisťovanie rozhodovania v komplexnom sociotechnickom prostredí dispečingu urgentnej medicíny. Hoffman a kol. (1998) ju využívali na tvorbu modelov usudzovania. Táto metóda sa stala rozšírenou v oblasti analýzy kognitívnych úloh a zisťovania expertných znalostí. Použitá literatúra Adamovová (2011). Makrokognície. In Gurňáková a kol.. Naturalistické rozhodovanie (pp. 108-125). Ústav experimentálnej psychológie SAV: Bratislava. Blandford, A., & Wong, W. (2004). Situation Awareness in Emergency Medical Dispatch. International Journal of Human–Computer Studie, 61(4). 421-452. Crandall, B., Klein, G., & Hoffman, R. R. (2006). Working minds: A practitioner's guide to cognitive task analysis. MIT Press. Crandall, B., & Calderwood, R. (1989). Clinical assessment skills of experienced neonatal intensive care nurses. Technical Report: Klein Associates. Flanagan, J. C. (1954). The Critical Incident Method. Psychological Bulletin, 51(4), 165–185. Halama, P., & Gurňáková, J. (2012). Emócie a emočná regulácia v procese rozhodovania u zdravotníckych záchranárov. In P. Halama, R. Hanák, & R. Masaryk (Eds.), Sociálne procesy a osobnosť 2012: Zborník príspevkov z 15. ročníka medzinárodnej konferencie (pp. 215 - 218). Ústav experimentálnej psychológie SAV: Bratislava. Hoffman, R. R., Crandall, B., & Shadbolt, N. R. (1998). Use of the Critical Decision Method to Elicit Expert Knowledge: A Case Study in the Methodology of Cognitive Task Analysis. Human Factors, 40(2), 254–276. Hoffman, R. R., Crandall, B., and Klein, G. (2008). Protocols for Cognitive Task Analysis. Report, Florida Institute for Human and Machine Cognition, Pensacola FL. [Download at http://www.ihmc.us/groups/rhoffman/][Download at http://www.dtic.mil/cgibin/GetTRDoc?AD=ADA475456] Kamhalová, I. (2012). Rozhodovací proces zdravotníckych profesionálov. In P. Halama, R. Hanák, & R. Masaryk (Eds.), Sociálne procesy a osobnosť 2012: Zborník príspevkov z 15. ročníka medzinárodnej konferencie (pp. 219 - 226). Ústav experimentálnej psychológie SAV: Bratislava. Kamhalová, I. (raw data). Osobnostné aspekty rozhodovania v záťažových situáciách u profesionálov (dizertačná práca). Ústav experimentálnej psychológie SAV: Bratislava. Klein, G. (1999). Sources of Power: How People Make Decisions. MIT Press: Cambridge. Klein, G. (2008). Naturalistic Decision Making. Human Factors, 50(3), 456-460. Klein, G. A., Calderwood, R., & Clinton-Cirocco, A. (1986). Rapid decision making on the fire ground. Human Factors and Ergonomics Society Annual Meeting Proceedings, 30(6), 576– 580. Klein, G.A.,Calderwood, R., & MacGregor, D. (1989). Critical decision method for eliciting knowledge. IEEE Transactions on systems, man, and cybernetics, 19, 462-472. 366
Lipshitz, R., Klein, G., Orasanu, J., & Salas, E. (2001). Taking stock of naturalistic decision making. Journal of Behavioral Decision Making, 14(5), 331-352. Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases. Science, 185(4157), 1124-31. Cambridge University Press: Cambrige. Zachary, W., W., Ryder, J., M., & Hicinbothom, H. (1998). Cognitive Task Analysis And Mode ling of Decision Making in Complex Environments. In J. Cannon-Bowers & E. Salas (Eds.). Decision making under stress: Implications for training and simulation (pp. 315-344). Washington, DC: American Psychological Association.
367
Jmenný rejstřík Martina BARTÁKOVÁ, 282 Gabriel BIANCHI, 47 Lenka CZEREOVÁ, 260 Jaroslav FRANC, 66 Jaroslava FUGGER, 346 Hana HARENČÁROVÁ, 362 Eva HOLOUBKOVÁ, 27 Petr CHARVÁT, 76 Jana KARASOVÁ, 125 Veronika KAVKOVÁ, 326 Marek KOLAŘÍK, 295 Hana KONEČNÁ, 114, 144 Jan KRÁSA, 94 Jana KUBÍNOVÁ, 144 Martin KUPKA, 317, 326 Martin LEČBYCH, 100 Ivana LOUČKOVÁ, 354 Hana LUKÁŠOVÁ, 135 Ivan LUKŠÍK, 346 Marek MALŮŠ, 317, 326 Magdalena MARKOVÁ, 228 Radomír MASARYK, 53 Alžběta MOŽÍŠOVÁ, 181 Josef NOTA, 236 Jakub ONDER, 265 Olga PECHOVÁ, 20 Magda PETRJÁNOŠOVÁ, 220 Alena PIKHARTOVÁ, 188 Iva POLÁČKOVÁ ŠOLCOVÁ, 36 Zuzana POLŤÁKOVÁ, 170 Miroslav POPPER, 203, 220 Lucia REHÁKOVÁ, 47 Barbora SEDLÁKOVÁ, 295 Danica SLOUKOVÁ, 114 Irena SMETÁČKOVÁ, 334 Stanislav SUDA, 156, 244 Markéta SUDOVÁ, 144, 156 Olga ŠMÍDOVÁ, 106 Peter TAVEL, 36 Blanka TOLLAROVÁ, 106 Ivana VÁCLAVIKOVÁ, 210 Milena VÁLKOVÁ, 254 Jan VOTAVA, 9
368
Kvalitativní přístup ve vědách o člověku XII Hranice normality Editoři: Mgr. Aleš Neusar, Ph.D. Lucie Vavrysová Výkonný redaktor doc. Mgr. Jiří Špička, Ph.D. Odpovědná redaktorka Mgr. Jana Kreiselová Grafická úprava obálky Aleš Neusar Autor kresby Aleš Neusar Publikace je určena pro konferenční a projektové účely Publikace nepřošla redakční jazykovou úpravou Vydala Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc Vydavatelstvi.upol.cz, e-mail:
[email protected] 1. vydání Olomouc 2013 Neprodejná publikace ISBN 978-80-244-3905-1
ISBN 978-80-244-3905-1
