Kurz měn: Celkové náklady: Ubytování: Doprava: Ostatní:... 64

Na konci světa – Patagonie 2011

Obsah: Obsah: .................................................................................................................................. 1 Mapa trasy: .......................................................................................................................... 2 1. den – 5.2. sobota .............................................................................................................. 3 Španělsko............................................................................................................................. 3 2. den – 6.2. neděle .............................................................................................................. 4 Argentina ............................................................................................................................. 4 3. den – 7.2. pondělí ............................................................................................................ 7 4. den – 8.2. úterý ................................................................................................................ 9 5. den – 9.2. středa ............................................................................................................. 14 6. den – 10.2. čtvrtek ......................................................................................................... 16 7. den – 11.2. pátek............................................................................................................ 18 Chile................................................................................................................................... 19 8. den – 12.2. sobota .......................................................................................................... 20 9. den – 13.2. neděle .......................................................................................................... 24 10. den – 14.2. pondělí ...................................................................................................... 26 11. den – 15.2. úterý .......................................................................................................... 29 12. den – 16.2. středa ......................................................................................................... 31 13. den – 17.2. čtvrtek ....................................................................................................... 32 14. den – 18.2. pátek.......................................................................................................... 35 Argentina ........................................................................................................................... 36 15. den - 19.2. sobota......................................................................................................... 37 16. den - 20.2. neděle......................................................................................................... 40 17. den - 21.2. pondělí ....................................................................................................... 42 18. den - 22.2. úterý........................................................................................................... 45 19. den - 23.2. středa.......................................................................................................... 47 20. den - 24.2. čtvrtek ........................................................................................................ 51 21. den - 25.2. pátek .......................................................................................................... 53 22. den - 26.2. sobota......................................................................................................... 56 23. den - 27.2. neděle......................................................................................................... 59 Španělsko........................................................................................................................... 59 24. den - 28.2. pondělí ....................................................................................................... 62 Kurz měn: .......................................................................................................................... 63 Celkové náklady: ............................................................................................................... 63 Ubytování: ......................................................................................................................... 63 Doprava: ............................................................................................................................ 64 Ostatní:............................................................................................................................... 64

Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vytištěno: 4. října 2011 Email: [email protected] Web: http://between.wz.cz Copyright © Karel Mezihorák 2011

1/64


Mapa trasy: Let přes Madrid a Buenos Aires do Ushuaia. Zpátky z El Calafate přes Buenos Aires a Madrid.

2/64


1. den – 5.2. sobota V noci jsme nemohli pořádně spát nedočkavostí a ve čtvrt na osm jsme vstávali. V půl deváté jsme nasedli na vlak do Prahy a o půl desáté jsme byli na letišti. Byl příjemně teplý den. Při pohledu na první obrazovky s odlety ve mě trochu zamrazilo, jelikož tam nebyl žádný let v 11:10 do Madridu, ale jen let v 10:10. Zrychlili jsme k přepážce na odbavení. Hanka se mě trochu vyčítavě ptala, zda jsem kontroloval čas našeho odletu. Nekontroloval. Už jednou se mi stalo, že jsem až na letišti zjistil, že jsem se spletl s časem odletu. Naštěstí to letělo později než jsem si myslel, takže se zas tolik nestalo. Tentokrát jsem se naštěstí nespletl a na dalších obrazovkách svítil i náš let v 11:10. Zvážili jsme si batohy a měly 19 a 12 kilogramů. Nechali jsme si je zabalit do ochranné folie a odbavili je do Buenos Aires. Pozitivní zjištění bylo, že se letiště stává trochu lidovějším místem. Ceny v kavárnách a restauracích jsou stále hodně vysoké, ale na druhém terminálu je otevřen supermarket Billa se standardními cenami. Další zajímavostí bylo, že v prvním patře na konci haly byly dva volejbalové kurty a zrovna tam probíhal turnaj. Po chvíli jsem zahlédl Sašu Mráze, který turnaj pořádal. Saša se motá kolem amatérské volejbalové ligy, ale já ho znám z turnajů Byrokrat cup, kde hraju pravidelně bowling a jednou jsem hrál badminton a beach volejbal. Nastal čas a my jsme šli projít bezpečnostními procedurami. Změnilo se to oproti minulému roku a člověk nesmí vnést tekutiny už ani do oblasti s obchody v bez celní zóně. U naší brány nám řekli, že v řadě patnáct jsou rozbitá sedadla a že budeme v řadě deset u nouzového východu. Když jsme si sedali v letadle, tak mě letušák upozornil, že v případě problémů budu otevírat nouzový východ. Nikdy jsem to moc neštudoval, ale do té doby jsem si byl vědom nouzových východů pouze bez okýnka. V tomto letadle byly dveře s okýnkem, takže jsme měli výhled i víc prostoru na nohy. Let probíhal hladce. Hanka při vzletu trochu panikařila a tak jsem jí vyprávěl další díl pohádky o prasátku. V letištní hale jsem viděl ukázku golfu, tak tento díl pohádky byl o tom, jak prasátko hraje golf. Cestou jsme měli krásný výhled na Alpy. Španělsko Když jsme před čtrnáctou hodinou přistáli v Madridu, tak jsme nikam nespěchali. Další let byl až chvíli po desáté večer a měli jsme dost času na prohlídku Madridu. Zašli jsme k prvním informacím a použil jsem první španělskou větu. Pán odpověděl že mapu metra nemá a ať jdeme o patro níž kde je mají. Hanka nadšeně výskla „Tak tomu jsem rozuměla.“. Pán koukal a řekl „Nashledanou“. To jsme zas koukali my. Naše překvapení nám pán objasnil, že jeho žena byla Češka a tak že trochu umí česky. Jako již vícerokrát jsme si uvědomili, že svět je malý a musíme si dávat pozor na pusu všude.

Podvečerní ulička v Madridu

Získali jsme mapu metra a koupili lístky (2€ jízda). Tedy dřív než jsme je koupili, tak jsme museli chvíli pobíhat po hale a najít kde rozměnit, jelikož automat na lístky bere maximálně dvaceti euro bankovky. S dvěma přestupy jsme za tři čtvrtě hodiny byli v centru na zastávce Sol. Metro mají

3/64

Na konci světa – Patagonie 2011 celkem přehledné a pohodlné. Původně zamýšlenou trasu prohlídky města se nám nedařilo dodržet a několikrát jsme se ztratili. Což bylo celkem jedno. Stejně jsme nic neznali a neměli jsme nic, co bychom museli vidět. Počasí bylo příjemně teplé a na sluníčku to bylo na tričko. Chtěli jsme se najíst, ale buď to vypadalo divně nebo to bylo drahé. Nakonec vyhrál hlad a tak jsme zalezli někam, kde měli denní menu za 9,50€. Podle cedule se zdálo, že to obsahuje polívku, jídlo, zákusek a pití. Objednal jsem jedno menu a pití navíc. Debata kolem objednávky byla docela dlouhá, jelikož jsem nevěděl, co pani říká. Po odkývání všeho co řekla, aniž bych věděl co říká, pani odešla. První překvapení bylo, že místo očekávané ryby přinesla mírně krvavý steak. Zpětně mi došlo, že se ptala zda chceme rybu, steak nebo tortilu a já na to přitakával „ano“. Což vysvětlilo to, že na nás koukala tak zmateně. Jelikož na tabuli venku měli, alespoň my si to mysleli, dvě varianty menu a já své „ano“ prokládal tím, že chceme to druhé, tak z toho zřejmě vznikl steak, který pani říkala jako druhou variantu. Polívka nebyla, ale pani se ptala, zda si dáme zákusek, tak jsme si jeden vybrali. Když došlo na placení a já nerozuměl ceně, tak jsem ji dal dvaceti eurovku a čekal kolik mi vrátí. Vrátila mi pouze tři eura, což bylo trochu rozčarování. Ukázalo se, že menu bylo jen hlavní jídlo a zákusek a pití připočítala navíc. Nepotěšilo nás to, ale nic jsme s tím nemohli dělat. Holt ceny západní Evropy. Během procházky jsme si prohlédli několik zajímavostí, budovu senátu, hlavní náměstí, kostely a další místa. V jednom kostele jsme se na chvíli posadili a odpočinuli si v příjemném chládku. Celkově v Madridu není nějaká dominanta města a jako takové nás ničím neoslovilo. To co nás zaujalo byla atmosféra na ulicích, která se s blížícím večerem měnila. Všude bylo rušno, kavárničky, lidé na ulici bavící se v kombinaci se zajímavými uličkami. Mělo to takovou tu jižanskou atmosféru, kterou člověk zná z filmů. Byli jsme docela uchození a okolo sedmé večer jsme jeli zpátky na letiště. Po drobném zaváhání, kdy jsme přejeli naši zastávku, jelikož terminál 4, kam jsme přiletěli má zastávku později, než terminál 1, odkud jsme odlétali, jsme se přeci jen dostali na letiště. Od metra projít halou k naší přepážce bylo možná víc než kilometr. Na odbavení jsme získali palubní lístky a přes různé kontroly nastoupili do obrovského letadla. Při startu byla Hanka zas trochu nervózní, tak jsem vyprávěl pohádku jak prasátko bylo honákem krav v Patagonii a jako vedlejšák tancovalo tango. Únava byla dost velká a tak jsme v mezích možností pospávali. 2. den – 6.2. neděle Celý let byl v podstatě v noci a nad oceánem, tak nebylo moc na co koukat. Ačkoliv let trval přes 12 hodin, tak se nám naštěstí podařilo celkem spát a let nám nepřipadal tak dlouhý. Při východu slunce jsme posnídali a v půl sedmé místního času (časový posun mínus čtyři hodiny vůči Česku) přistáli hladce v Buenos Aires. Argentina V letadle jsme nechali poslední toast připravený doma na cestu, jelikož jsme nechtěli mít problém na kontrole zavazadel. Dovážení mnohých potravin je zde zakázané a po zkušenosti z Nového Zélandu jsme již nechtěli riskovat problémy. Kontrolami jsme prošli bez problémů a na kraji letištní haly našli přepážku autobusového přepravce Manuel Tienda Leon. Je to dost drahý přepravce, ale přejezd na druhé letiště jsme měli v ceně letenky, takže nám to bylo

4/64

Na konci světa – Patagonie 2011 jedno. Do půl deváté, kdy nám jel autobus, jsme měli hodinu času. Vyměnili jsme v letištní hale padesát dolarů kurzem čtyři pesa za dolar. Tím jsme získali koeficient pro přepočty cen. Hrubou cenu v korunách jsme získali vynásobením cen pěti. Připadalo-li nám to drahé tak jsme ještě odečetli deset procent ceny a získali přesnější hodnotu (1 argentinské peso „A$“ = 4,50 kč). Hanka měla žízeň a automat nevracel nazpátek, tak jsem pobíhal po letišti a snažil se rozměnit. Napotřetí to vyšlo a koupil jsem půllitrovou limonádu z automatu (6 A$). Když jsme vyšli před halu, tak nám to připomnělo okolí letiště v Aucklandu na Novém Zélandu. Ostré slunce a zajímavé stromy. Příjemný kontrast s chladným obdobím v Čechách.

U stánku s hamburgery, Buenos Aires

Rybáři na promenádě u kalného moře, BA

S jednou zastávkou v centru města jsme pohodlným autobusem dojeli za hodinu na letiště Aeroparque. Zavazadla jsme nemohli odbavit dřív než dvě hodiny před odletem a my jsme letěli až po druhé hodině odpoledne. Dali jsme batohy na vozík a jezdili s ním po letištní hale. Zjištění cen na letišti nás vyplašilo a tak nějak jsme začali váhat zda ceny v Argentině nebudou mimo rámec našich možností. Sendvič nijak velký stál 30 až 60 A$ a to bychom měli pořád hlad. Vyjeli jsme s vozíkem před letiště a po pobřežní promenádě jeli směrem k malému parku, kde jsme viděli nějaké stánky z autobusu. Hanka byla unavená a tak seděla na vozíku na batozích. Lidé na nás koukali trochu s překvapením, úsměvem i nepochopením, kam jedeme s tím letištním vozíkem. Míjeli jsme mnoho rybářů. V parku jsme zaparkovali u stánku s jídlem a s nadějí začali studovat nabídku. Vybíral jsem nějaký hamburger (10 až 20 A$). Když jsem objednal něco z cedule za šestnáct i s pitím, tak pán ve stánku říkal něco negativního, asi že to nemá. Pokýval jsem jako že chápu a když jsem dál nic neříkal, tak mi začal nabízet hamburger s hovězím, šunkou, vajíčkem, rajčetem a dalšími věcmi, kterým jsem nerozuměl za patnáct pesos. Nechtělo se mi to dál řešit, tak jsem s tím souhlasil. Po chvíli mi dal docela velký hamburger, jehož náplň byla bohatá. S radostí jsme ho napůl snědli. Byl moc dobrý a jak jsme měli scvrklé žaludky, tak nás i docela zasytil. V parku byl ani ne co dva metry rybář. Bylo tam i několik stanů asi jako zázemí některých rybářů. Moře bylo hnědé jak kalná řeka, což vypadalo dost divně. Natáhli jsme se na trávu a přes hodinu se tam váleli. Pozorovali jsme okolí. Některé stany se zdály spíš jako obydlí nějakých bezdomovců, ačkoliv v parku byly cedule se zákazem stanování. Co chvíli se nad stromy s ohlušujícím rachotem vzneslo startující letadlo. V poledne jsme se vrátili na letiště a odbavili naše batohy. Pocit hladu se zase ozval, a tak jsme opět vyšli ven na pobřeží. U lidového stánku hned naproti letištní haly, který mezi tím otevřeli, jsme si dali hamburger. Tentokrát s výrazně menší náplní, ale také skoro za poloviční cenu (8 A$). Když jsme vyrazili hledat odletovou bránu našeho letu, tak jsme s překvapením

5/64

Na konci světa – Patagonie 2011 zjistili, že náš let má mezipřistání v El Calafate. Především pro Hanku to byla velmi nemilá novinka, jelikož to znamenalo další start letadla navíc. Letadlo mělo zpoždění a když jsme už byli v letadle, tak kapitán řekl něco o technických problémech a že musíme ještě dvacet minut počkat. Hanku zachvátila panika. Uklidňoval jsem ji, že technický problém neznamená problém s letadlem, ale že díky zpoždění jsme ztratili místo v řadě na startovací dráhu a že musíme čekat až tam bude skulinka. Těžko říct, co pilot vlastně opravdu říkal, ale něco jsem si musel vymyslet. Trochu to Hanku uklidnilo a navíc během chvilky kapitán zahlásil, že nemusíme čekat a jdeme na start. Pohádka o prasátku, které se učilo tančit sambu na karneval v Rio de Janeiru moc nepomáhala Hanku rozptýlit a nesla start těžko. Nakonec však zhasl nápis připoutejte se, letadlo přestalo tolik stoupat a Hanka se zklidnila. Cesta do El Calafate trvající přes tři hodiny nás překvapila tím, jaké se nám nabízely výhledy z okna. Krajina vypadala spíš jak kdybychom přelétali nad pouštními oblastmi severní Afriky. Téměř žádná vegetace a to ani kolem jezírek a řek. Před mezipřistáním byly pod námi suché kaňony a napravo v dáli hory. Nikde žádné městečko a jen přistávací dráha s malou halou. Během půl hodiny někteří lidé vystoupili, jiní nastoupili, vyměnila se posádka letadla a zase jsme vzlétli. Tentokrát Hanka nesla start překvapivě v klidu. Let málo přes hodinu utekl rychle. Vegetace výrazně přibyla, krajina byla kopcovitá a byla vidět kola polámaných stromů v lesích po zřejmě nedávných vichřicích. Následovala trocha na první pohled podivného kroužení nad Beaglovým průlivem, kdy to skoro vypadalo že přistaneme do vody a v dohledu nebyla jediná vesnice. Pravděpodobně kvůli horám bylo potřeba správným směrem naletět na přistávací dráhu, která byla na předsunutém poloostrově. Konečně za námi byl poslední úsek dlouhé cesty na Ohňovou zemi.

Měnící se krajina Patagonie Ohňová země (španělsky Tierra del Fuego) je jednak souostroví a také se tak jmenuje hlavní největší ostrov (Isla Grande de Tierra del Fuego). V porovnání s Českou republikou je hlavní ostrov asi jako dvě třetiny naší země. Od pevninské části Jižní Ameriky odděluje toto souostroví Magellanův průliv, který spojuje Atlantský oceán a Tichý oceán. Na jih od souostroví se nachází Drakeův průliv, který se křižuje při plavbách na Antarktidu a je největší na světě. Ohňovou zemi objevil v roce 1520 Fernando Magallanes, portugalský mořeplavec a pojmenoval ji podle ohňů, které viděl v noci na ostrově. V dnešní době je ostrov rozdělen mezi Argentinu, kde žije přibližně sto tisíc obyvatel a Chile, kde žije přibližně osm tisíc obyvatel.

6/64

Na konci světa – Patagonie 2011 (Pozn. Jméno mořeplavce a od něho odvozené názvy se liší při hláskování podle toho, jaký jazyk je použit za základ – portugalsky: Magalhães, španělsky: Magallanes, latinsky: Magellan.) Vyzvedli jsme si batohy a zjistili, že u východu z haly každého kontrolují, zda nepřivezl nedovolené potraviny. Vybalovat batoh z ochranné folie ještě z Prahy se nám nechtělo. Pani, když viděla zabalené batohy, tak se zeptala odkud letíme a my ji řekli, že z Buenos Aires. Mávla nad tím rukou a prohlédla nám pouze příruční zavazadla. To proběhlo rychle a ocitli jsme se před halou. Než jsme se rozkoukali, tak jeden Izraelec se nás ptal zda jedeme do města a zda se nepodělíme o cenu za taxi. Kemp, kam jsme měli namířeno, zajišťoval odvoz z letiště zdarma, ale neviděli jsme možnost odkud jim zavolat, tak jsme souhlasili. Kluk z Izraele, tak jako snad všichni Izraelci co jsem kdy potkal na cestách, byl čerstvě po vojně, která u nich je docela dlouhá, dobře placená a prý náročná a pak si jezdí po světě odpočinout. Cestou nám řekl, že v hostelu stojí dormitory (pokoj pro víc lidí, kdy člověk neví s kým tam bude) asi 60 A$ na osobu. Přestože pršelo a původně jsme si říkali, že půjdeme možná do hostelu, tak cena nás odradila. V centru jsme vysadili Izraelce u hostelu a na taxametru, trochu předčasně zastaveném byla cena 22 A$. Dal nám osm pesos jako svůj podíl a my pokračovali dál. Cestou jsme malinko smlouvali o ceně a dohodli se, že nás do kempu hodí za dalších osm pesos. Jeli jsme a když na taxametru bylo osm pesos tak ho zastavil a o něco později jsme dojeli k bráně kempu. Celkově tedy usmlouvaná cena, nižší než kolik ukazuje taxametr, byla z letiště do kempu 30 A$ (oficiální ceny: 5 A$ za nastoupení + 1 A$/km). V kempu La Pista del Andino (http://lapistadelandino.com.ar), který byl plný krásně kvetoucích kytek, s trochu divným jménem Vlčí bob mnoholistý, jsme postavili stan (25 A$/osobu). Akorát se ještě víc rozpršelo. V kempu byl naštěstí vařič, takže i přes únavu jsme se rozhodli pro rychlou mini večeři. Hanka byla už dost vytuhlá, takže jsem šel já uvařit vodu, hodil tam čínskou polívku a když jsem se vrátil, tak Hanka již spala. Vzbudil jsem ji, rychle jsme to snědli a ulehli. Byla to paráda moci se zase normálně natáhnout a nekroutit se v sedadle letadla. Byla docela zima a tak jsem si nechal mikinu i na spaní. 3. den – 7.2. pondělí K ránu mi umrzaly nohy, tak jsem si na tenké ponožky natáhl druhé silnější a spal dál. Když jsme vstali, tak jsme vyrazili do města. Tento den měl být odpočinkový pro aklimatizaci po dlouhém letu a mimo to jsme chtěli pár věcí zařídit. Nejdůležitější bylo sehnat plynové bomby na vaření a pak si koupit lístek na cestu do Punta Arenas, jelikož v sezóně prý bývají lístky občas vyprodané. Z kempu do centra to bylo nějaký ten kilometr, takže jsme měli procházku okrajovou částí města Ushuaia. V tomto městečku žije víc než polovina obyvatel ostrova, přibližně šedesát tisíc lidí a je to hlavní město argentinské provincie Tierra del Fuego. Ushuaia je považována za nejjižnější město na světě. Ještě jižněji se nachází například chilské Puerto Williams, ale má méně než tři tisíce obyvatel a není považováno za město.

7/64


Náš stan v kempu La Pista del Andino, Ushuaia

Loď sloužící už jen jako památník, Ushuaia

Cedule s nápisem „Konec světa“, Ushuaia

Námořní a antarktické muzeum, Ushuaia

Výchozí bod pro plavby na Antarktidu, Ushuaia Jako první jsme narazili na otevřenou pekárnu a neodolali jsme. Nakoupili jsme několik kousků pěkně vypadajícího sladkého pečiva. Původně jsme to chtěli sníst někde na lavičce u pobřeží, ale nevydrželi jsme a snědli to již cestou. Nejen že to vypadalo pěkně, ale i to bylo moc dobré. V ne příliš rozlehlém centru města jsme hned v prvním obchodě s turistickými potřebami koupili tři plynové bomby na vaření (malá 29 A$). Další naše kroky vedly Přístav a okolní hory, Ushuaia

8/64

Na konci světa – Patagonie 2011 k Antarktickému muzeu. Vstup byl relativně vysoký a bylo tam mnoho jiných věcí než jen o Antarktidě, takže jsme se nakonec spokojili jen s prohlídkou několika fotek u vstupu a dovnitř nešli. Výpravy na Antarktidu je možné podnikat například z Nového Zélandu nebo Jižní Afriky, ale z Ohňové země je Antarktida nejblíže a nabídky cestovních agentur tomu odpovídají. Ve výloze jedné agentury jsme zahlédli nabídku zájezdu na Antarktidu. Loď odplouvala za dva dny a plavba trvala deset dní za sníženou cenu 3500 dolarů. Prošli jsme okolo výlohy, každý o tom mlčky přemýšlel a až po chvíli jsme se o tom začali bavit. Oba nás to zaujalo, i když já jsem viděl reálnost změny plánu střízlivěji, zatímco Hanka se tím nadchla. Cena byla i tak vysoká, ale bylo to někde na třetinové úrovni ceny, kterou jsme do té doby považovali za nejlevnější variantu s organizovaným zájezdem. Začali jsme zjišťovat možnosti případné změny plánu. S navýšením rozpočtu naší cesty na víc než dvojnásobek jsme celkem souhlasili a i peníze bychom na to měli. Nebyli bychom však schopni ty peníze tak rychle získat vzhledem k nějakým denním limitům výběru a podobně. Potřebovali bychom o nějaký den navíc. Poptávali jsme se na plavby o nějaký ten den později, abychom stihli pořešit finanční situaci. O několik dní později odplouvala další loď s výhodnou cenou kolem čtyř tisíců dolarů na osmnáct dní. Cenově to vycházelo ještě výhodněji, ale nestihli bychom zpáteční letadlo domů. Byli jsme tedy nuceni udělat závěr, že změnu plánu neuděláme a případný výlet na Antarktidu necháme na jindy. Se znalostí cen zájezdů na poslední chvíli se tento kontinent zdál být o něco dosažitelnější než před tím.

Hřbitov a v pozadí Beaglův průliv, Ushuaia

Okrajové části města, Ushuaia

Naobědvali jsme se, koupili lístky na autobus do Punta Arenas (220 A$) na pátek ráno, nakoupili v supermarketu jídlo na tří denní túru a domluvili si, že nás v osm ráno vyzvedne taxík v kempu. Ačkoliv to byl odpočinkový den, tak jsme toho dost nachodili a byli jsme uchození. Zpáteční cestu do kempu jsme se tedy svezli taxíkem. 4. den – 8.2. úterý Ráno jsme se sbalili a čekali na dohodnuté taxi. Chvilku po osmé hodině přijela pani z kempu taxíkem. Ptali jsme se jí, zda máme čekat na náš taxík, když už je po osmé anebo využít toho, s kterým přijela. Řekla nám, ať jedeme s tím kterým přijela a neřešíme to. Projeli jsme Uhuaiau a stoupali do kopce, až jsme dojeli k bráně, kde končila cesta a začínala naše trasa. Kousek za bránou jsme došli k nenápadnému ukazateli se šipkami. Rovně vedla hlavní trasa, ale my se vydali nejdříve na krátký výlet stranou. U opuštěného baráku se k nám přidal pes,

9/64

Na konci světa – Patagonie 2011 který nám dělal společnost. Cesta se brzy ztratila a před námi byla řeka, která se na první pohled nedala tak jednoduše přebrodit. Na druhém břehu jsme viděli divoké horské husy, které se procházely po podmáčené louce. Váhali jsme zda to vzdáme a vrátíme se nebo zda to zkusíme Chvíli přebrodit. jsme hledali nějaké vhodné místo pro přechod řeky, abychom si nezmáchali všechny věci. Vytipoval jsem vhodné místo pro Mapa trasy Paso de la Oveja, včetně cesty k lagunám překročení řeky a celkem podle očekávání mi Hanka dala přednost, ať jdu první a vyzkouším to. Zul jsem pohorky, vyhrnul nohavice a vkročil do vody. Byla ledová. Kamenité dno a rychle prochládající nohy nebyla moc příjemná záležitost a snažil jsem se jít rychle. Zkoušel jsem jít mělčinou, takže jsem trochu kličkoval a ke konci brodění jsem už i s mírnými trochu neslušnými pokřiky zdolával poslední metry. Byl to každopádně velmi osvěžující úsek. Stál jsem na břehu a cítil, jak se mi pomalu zas vrací cit do nohou. Hanka nevypadala, že by ji můj přechod příliš navnadil, ale vydala se taky přes řeku. Mohla již jít o něco kratší cestou než já, protože jsem už věděl kde je mělčina.

Začátek trasy Paso de la Oveja

Ohňová země – konec světa

Brodění řeky

Stáli jsme oba na druhém břehu řeky a úplně se nám vybavila scéna z filmu Útěk do divočiny (Into the wild), když hlavní hrdina přešel řeku na Aljašce a ocitl se sám v pustině bez náznaku

10/64

Na konci světa – Patagonie 2011 civilizace. My jsme také v dohledu neměli civilizaci, ani žádnou cestu. Jen divoká příroda a my. Bylo to nádherné. Ačkoliv nějakou cestu jsme tu očekávali, jelikož tu měla být a vést k dvěma jezírkům na kopci. Chvíli jsme zkoumali okolí a zjistili, že jsou všude kolem mokřiny, které se boří. Nevěděli jsme kudy kam, tak jsem vyndal turistickou navigaci, zadal GPS souřadnice (S54 45.352 W68 18.798) místa, kde měla cesta vstupovat do lesa podle průvodce a doufal, že nám to ukáže cestu. Ukázalo nám to směr a vzdálenost tři sta metrů od vstupu do lesa. Cesta žádná, takže jsme šli azimutem. Připadali jsme si jak v jedné dětské počítačové hře, kde růžové prasátko muselo něco sbírat a přitom zdolávat překážky, jako například propadající se stupínky, mezi kterými hopsalo. My jsme šlapali na trsy trávy, které se pomalu nořily do močálu a člověk musel rychle přejít na další a nikde se moc nezastavovat, aby si nenabral do bot. Občas jsme minuli velké kosti. Zřejmě nějaké zvíře stálo moc dlouho na nějakém chomáčku trávy. Bylo to sice jen tři sta metrů, ale kličkovali jsme, hledali cestu nejméně zmáčenou a trvalo to docela dlouho. Když nám navigace ukázala, že jsme již u cíle, tak jsme opravdu byli na kraji lesa, ale po nějaké cestě nebylo ani náznaku. Chvíli jsem tam ještě prohledával kraj lesa, zda tam nenajdu náznak cesty. Les byl hustý a s velkými batohy velmi špatně prostupný. Výlet k jezírkům měl být jednodenní výlet, ale podle toho jak jsme dlouho šli přes mokřiny a jak vypadala cesta respektive necesta dále, tak jsme usoudili, že by to bylo minimálně na dva, možná tři dny a na to jsme neměli tolik času. Přeci jen náš knižní průvodce byl osm let starý a pravděpodobně od té doby tato jezírka, Laguna de los Tempanos a Laguna Encantada, nebyla navštěvována a cesta zarostla. Škoda, vypadalo to opravdu jako dobrý cíl cesty.

Směrem k lagunám Tempanos a Encantada

Těžba rašeliny – stopy člověka jsou všude

Pokochali jsme se krásou nedotčené přírody a odloučenosti od civilizace. Zahráli jsme si druhé kolo hry přeskakování z chomáčku trávy na jiný dřív, než se ztratí v mokřině. Už jsme to zvládali trochu s větší jistotou a tak jsme se relativně rychle vrátili k místu, kde jsme brodili řeku. Již jsme věděli, do čeho jdeme a kudy jít, takže jsme bez problémů přebrodili řeku a vrátili se jakoby do „civilizace“. Vrátili jsme se na původní, hlavní cestu trasy nazvané Paso de la Oveja. Cesta vedla údolím a místy se úplně ztrácela, ale stále to bylo pohodové oproti močálu na druhém břehu řeky. Když jsme se dostali k ceduli označující hranici národního parku Tierra del Fuego, tak jsme si odpočinuli a poobědvali na krásné louce u potůčku. Pro někoho kdo by vyrážel později by to bylo hezké místo na přespání. My jsme po oddychu pokračovali dál. Kličkovali jsme hustým lesem a překonávali několik potoků. Přes potoky ležely nějaké klády po kterých se dalo přejít suchou nohou, ale občas to docela klouzalo a houpalo se, takže to bylo trochu náročné. U jednoho potoka, když jsem ho přešel, tak jsem se zpátky natahoval pro Hančin batoh, aby to měla jednoduší. Stál jsem tam dost vratce a dost se natahoval. Když jsme si podali batoh a já ho měl v natažené ruce, tak mi ta ruka okamžitě

11/64


Hustý les v národním parku Tierra del Fuego

Ukázky „mostů“, které jsme přecházeli

klesala s těžkým batohem. Snažil jsem se ustát ten švih batohu, ale na kluzké kládě mi uklouzly nohy. Nechtěl jsem pustit batoh do potoka, ale ani jsem nechtěl promočit v něm svoje pohorky. Ve snaze zachránit vše jsem ležel na břiše na kládě a na jednu stranu visely moje nohy, které jsem zvedal nad vodu a na druhé straně jsem se snažil udržet batoh nad vodou. Když jsem se stabilizoval, tak jsem hodil batoh na břeh a pak se zvedl a vrátil na břeh. Únava se dostavovala a když jsme si říkali, že už nemůžeme být daleko od místa, které bylo označené jako kemp, tak jsem zadal souřadnice kempu do navigace. K našemu překvapení nám navigace ukázala, že jsme to již o dvě stě metrů přešli. Měli jsme za sebou právě dost strmé stoupání a rozhodně se nám nechtělo vracet. Každopádně byli jsme si hodně jistí, že 12/64

Na konci světa – Patagonie 2011 jsme neminuli nic jiného než hustý les a podmáčené plochy na kterých by se nedalo stanovat. Shodou okolností se proti nám vynořili dva lidé, první, které jsme potkali. Ptali jsme se jich, jak je to s kempováním. Oni, že tu již šli několikrát a že neví o tom, že by se tady dalo někdy někde kempovat. Nejbližší místo na spaní bylo u Laguna del Caminante, což bylo před námi asi hodinu do kopce. Nebylo celkem co řešit a nezávisle na únavě jsme museli pokračovat. První kilometr stoupání vedl lesem, takže jsme byli krytí před houstnoucím deštěm. Laguna del Caminante nebyla na hlavní trase, takže jsme museli uhnout a další necelé dva kilometry jsme stoupali po travnatém svahu, kde nás nic nechránilo před deštěm a větrem. Když jsme pod sebou zahlédli jezírko, tak jsme byli rádi. Cíl byl na dohled. Strmý svah, který vedl dolů k jezírku byl mokrý a rozbahněný, takže jsme dolů klouzali. Smáli jsme se, že to máme jako třetí kolo hry Cedule na hranici s prasátkem. Tentokrát jsme nic Národního parku nepřeskakovali, ale snažili se Tierra del Fuego nějak kontrolovaně sklouznout dolů a pokud možno vypadat co nejmíň jako prase. Když jsme sjeli dolů, tak jsme překonali Blátivá cesta ke kempu již jen dva potoky a přišli jsme k dřevěné cedulce s obrázkem stanu. Tato cedulka a nápis o zákazu rozdělávání ohně bylo to jediné „vybavení“ kempu. Žádná recepce, obchůdek, záchod, umývárna, přístřešek, kohoutek s vodou nebo cokoliv jiného. Vybavenost kempu odpovídala způsobu značení cesty a celkově člověk měl opravdu pocit, že je na konci světa. Kromě nás tam bylo asi ještě dalších šest stanů. Díky minimálnímu, respektive žádnému vybavení kempu se sem nedostanou davy turistů a díky téměř nemožnosti jít sem na jednodenní výlet se z tohoto místa zatím nestala davová záležitost. Chvíli nepršelo, takže jsme mohli v klidu postavit stan. Jen co jsme ho dostavěli, tak zase začalo pršet. Uvařili jsme si večeři ve stanu a jelikož únava byla, tak jsme bez velkých odkladů ulehli. Noc byla překvapivě teplá. V noci se vyjasnilo a bylo vidět neuvěřitelné množství hvězd.

Deštivé počasí nad Laguna del Caminante

Sušení věcí a vaření večeře

13/64

Na konci světa – Patagonie 2011 5. den – 9.2. středa

Panoramatický pohled na Laguna del Caminante a okolí Ráno bylo krásně a jasno. Posnídali jsme vydatné těstoviny a mohli jsme se konečně pořádně kochat krásou tohoto jezírka. Voda zde je čistá a není potřeba ji převařovat nebo jinak upravovat na pití. Postupně začaly dopadat sluneční paprsky na náš kemp a hezky nasvicovat okolní krajinu. Díky tomu, že jsme šli brzo spát, tak jsme i brzo vstali a odcházeli jako první z kempu. Přešli jsme opět dva potoky a škrábali se bahnitou strání strmě vzhůru. Se shora se nám naskytlo krásné panorama, které jsme předešlý den kvůli dešti moc neviděli. Dole u jezírka jsme viděli, jak se další táborníci balí a chystají na výstup bahnem. Ráz krajiny a vegetace byly jak někde ve dvou až třech tisících v Alpách. Tady jsme byli někde kolem pěti set padesáti metrů nad mořem. Vrátili jsme se k odbočce a pokračovali ve stoupání po hlavní trase do sedla. Poslední vegetace zmizela a po holých kamenech jsme vyšli až do sedla Paso de la Oveja. Holé skály a zasněžené vrcholky kolem nás, ačkoliv jsme byli jen ve výšce osm set padesát metrů nad mořem. Velmi větrné místo a tak jsme zvolili odpočinek pár metrů pod vrcholem v závětří.

Tvrdé boule zhuštěných rostlin

Nedaleko laguny

Stoupání do sedla

Po suti jsme pomalu sestupovali. Šli jsme svahem a jen mírně klesali, což nebylo moc příjemné na nohy a kotníky. Chtěli jsme tento den mít na pohodu a utábořit se kousek za sedlem, kde měl být kemp. Koukali jsme dolu ze svahu a viděli pod sebou začínající stromy a zelené plochy. Když jsem zadal souřadnice kempu do navigace, tak nám to ukázalo, že je to někde pod námi. Sutí jsme klouzali přímo dolu a byli hodně opatrní, ať si něco neuděláme. Na hranici začínající vegetace jsme si ve stínu stromu dali oběd. Když jsme si odpočinuli, tak jsme hledali místo na spaní, ale našli jsme jen zarostlá nebo podmáčené místa.

14/64


Ráz krajiny výrazně jiný než by se čekalo v 850 m.n.m. V sedle Paso de la Oveja je ráz krajiny výrazně jiný než by se čekalo v 850 m.n.m. Neradi, ale museli jsme opět pracně vystoupat to, co jsme sklouzali sutí. Odpočinkový den se nám tedy komplikoval. Hanka se trochu trápila, tak jsem jí při stoupání rozptyloval pohádkou o prasátku, co bloudilo mokřinami. Když jsme konečně byli zas na horní cestě, tak jsme potkali šest Poláků, kteří kempovali u jezírka vedle nás. Říkali nám, že vědí o místu na spaní, které si doma na internetu vyhlédli podle satelitních snímků. To znělo dost nevěrohodně a naivně. Najít plácek bez stromů na fotkách je hezké, ale podmáčených luk jsme tu už viděli hodně. Traverzovali jsme sutí i přes poledne, což bylo únavné. Bylo to vleklé a místy docela exponované, tak jsem Hance vyprávěl pohádku o tom, jak se prasátko učilo létat s letadlem. Konečně jsme došli k místu, kde cesta začala serpentinami klesat dolu do údolí. Byla to velká úleva být ve stínu lesa a na měkké hlíně.

Údolí za sedlem se zdánlivými místy ke spaní

Cesta zatarasená popadanými stromy

Podle navigace bylo další místo na spaní kilometr před námi po rovině lesem v údolí, což bylo pozitivní. Bohužel vichřice, která se tu zřejmě nedávno prohnala, za sebou nechala spoustu polámaných stromů. My jsme měli před sebou jedno z takových míst, která jsme i viděli z letadla. Cesta zmizela pod popadanými stromy, které ležely přes sebe. S velkými a těžkými batohy bylo dost komplikované přelézat, oblézat a podlézat kmeny a větve. Postupovali jsme pomalu. Metry moc neubývaly. Trvalo to hodinu a půl než jsme ušli jeden kilometr k louce na kempování. S úlevou jsme shodili batohy na zem a zul jsem si boty. Po chvilce oddychu jsme se rozhlédli a místo to bylo opravdu moc hezké. Nevýhoda tohoto místa byla, že tam nebyla voda a muselo se pro ni dolu k řece kam se mi nepodařilo najít cestu. Ptali jsme se jednoho pána a ten nám řekl, že tam cesta není a že to je tak dvacet minut pro vodu. Váhali jsme co

15/64

Na konci světa – Patagonie 2011 dál. Bylo tam hezky a nechtělo se nám ještě vracet do města, ale na druhou stránku jít tak daleko pro vodu, když na konec trasy to bylo už jen půl hodiny, se nám taky nechtělo. Došli nás Poláci, kteří na tom s vodou byli ještě hůř než my. Nakonec jsme se rozhodli, že to už dojdeme do konce a že si další den uděláme výlet lodí nebo tak něco. Vzhledem k tomu, že se mi vybila baterka ve foťáku, tak to bylo dobré řešení i tohohle problému. Ač trochu nerad, tak jsem se zas obul a vyrazili jsme. Po chvíli jsme došli k autodromu, který byl na konci cesty. Poslední pauza se svačinou byla s krásným výhledem na Beaglův průliv a Ushuaiau. Úplně poslední metry trasy, než se člověk dostane na silnici, vedou oploceným soukromým pozemkem. Museli jsme projít bránou, za kterou bylo několik vztekle štěkajících psů. Zdálo se, že většina je přivázaných, ale jednak se tam objevovali noví a noví psi odněkud vykukující a navíc moc jsme se nerozhlíželi a nezdržovali a šli přímočaře k druhé bráně o asi padesát metrů dál. Byli jsme rádi, když jsme za sebou zavřeli vrátka a byli jsme na silnici mimo dosah psů. Po chvilce jel kolem taxík, který nás dovezl do kempu, kde jsme si unaveni dali večeři a ulehli. 6. den – 10.2. čtvrtek Ráno jsme vyrazili do města. První věc bylo zjistit informace o plavbách. Kratší tří hodinová plavba byla bez tučňáků, tak jsme se rozhodli pro delší pěti hodinovou plavbu. Lístky jsme zatím nekupovali, jelikož jsme vyčkávali s koupí podle počasí. Chtěli jsme na oběd změnu a ne zas těstoviny a tak jsme si v supermarketu koupili už upečené kuře, zeleninový salát a nějaký mix hovězího, klobásy, čočky a to celé v nějaké omáčce. Taxíkem jsme se vrátili do kempu, kde jsme si to snědli na lavičce u stanu.

Proměnlivé počasí nad Ushuaia

Oběd v kempu u stanu

Odpoledne jsme se vrátili do přístavu a koupili lístky (235 A$) na delší plavbu. K lístkům jsme dostali kupony na dárky zdarma v nedalekém obchodě, tak jsme tam na rychlo zašli. Dostali jsme starou mapu souostroví Ohňové země. Než jsme mohli vejít do přístavu, tak jsme museli ještě zaplatit přístavní poplatek (7 A$), na což se stála dost dlouhá fronta. V půl čtvrté jsme se nalodili na velký katamarán pro asi 250 lidí. Loď však naštěstí nebyla asi ani z poloviny naplněna. Chvíli jsme seděli na střeše lodi, ale jak jsme se rozjeli, tak tam děsně foukalo a byla zima. Plavba Beaglovým průlivem, který je přírodní ačkoliv se někdy označuje jako kanál, nás zavedla nejprve k několika ostrovům, na kterých byly kolonie černobílých ptáků. Byly to pro nás známé „tučňáko kachny“, které jsme viděli na Novém Zélandu. Z výkladu jsme se dozvěděli, že to jsou kormoráni. U dalšího ostrůvku nastalo velké

16/64

Na konci světa – Patagonie 2011 pozdvižení, protože se tam na kamenech vyhřívali lvouni hřivnatí. Byly jich tam desítky a jen tak líně se převalovali. Hned vedle byl další ostrůvek s majákem, takže to tvořilo pěkný celek a atmosféru. Moře, honící se tmavé mraky, skály, maják, lvouni a kormoráni. Člověk si tak trochu připadal jak opravdový mořeplavec na konci světa. Když jsme se opět rozjeli, tak jsme na obrazovce koukali, jak střídavě křižujeme argentinské a chilské vody, jelikož hranice států vede prostředkem Beaglova průlivu.

Kolonie kormoránů na ostrově a v pozadí Ushuaia

Maják v Beaglově průlivu

Na přídi lodi se ozýval nějaký povyk, tak jsme vyšli na palubu kouknout co se děje. Loď zastavila a lidé hleděli do vody. Dvakrát jsme zahlédli na chvíli vynořeného delfína. Byl to pěkný bonus k naší plavbě. Další víc než hodinu jsme pluli stále dál a cestou jsme si začali všímat divných „kachen“ na hladině. Byly ponořeny trochu víc než by člověk u ptáka čekal, ale byly docela daleko a i s mým teleobjektivem jsme nebyli schopni něco bližšího rozpoznat díky vlnám. Když se začaly „kachny“ potápět a skákat jak delfíni nad hladinu, tak již bylo jasné, že to jsou první tučňáci. Lvouni hřivnatí vyhřívající se na skále Obeplouvali jsme ostrov Isla Picton a později se před námi objevil sousední menší ostrov, na kterém bylo spousta černobílých obyvatel. Všichni jsme se nahrnuli na příď lodi a nadšeně pozorovali stovky tučňáků magellanských. Roztomile se tam procházeli, koukali na nás, co je to za divné tvory, kteří jim tam připluli a jinak si dělali dál to co potřebovali, jako by jsme tam nebyli. Po chvíli největší nadšení lidí opadlo a někteří šli již dovnitř lodě, takže se přední paluba uvolnila. My jsme se tam mohli kochat, aniž bychom byli vmáčknutí do chumlu. Během pozorování jsme si všimli, že tam je jeden tučňák, který vypadá jinak. Nějaký pán vedle nás ho nazval „ilegálním emigrantem“. Byl trochu větší a měl zobák a nohy zbarveny do růžova. Tento druh, tučňák oslí, je prý zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejrychleji plavající pták, až 27 kilometrů v hodině. Měli jsme docela dost času vynadívat se na tučňáky, ale přesto jsme byli trochu smutní, když naše plavba pokračovala a my jsme se museli s tučňáky rozloučit.

17/64


Lvouni hřivnatí a kormoráni

Velmi větrno na katamaránu

Tučňák magellanský

Slunce hřálo k večeru ještě míň a venku bylo dost zima. Než jsme dopluli zpátky do přístavu, tak jsme docela promrzli. Bylo již po deváté večer a čekalo nás velmi brzké vstávání, tak jsme si vzali taxíka do kempu. Na recepci v kempu jsme si objednali taxík na 4:15 ráno, což byl dost hrozný čas. Neotáleli jsme a brzy ulehli.

Spousta tučňáků na ostrově

Tučňák oslí

7. den – 11.2. pátek Budík zazvonil deset minut před čtvrtou ráno a venku bohužel dost pršelo. Než jsme pobalili batohy, tak naštěstí přestalo pršet. Stan jsme tedy sice balili mokrý, ale aspoň jsme nezmokli my. Trochu jsme nestíhali, ale taxík se opozdil, takže to vyšlo akorát. Ve městě bylo na autobusovém nádraží dost rušno i přes tak brzkou hodinu. Z Ushuaia jezdí autobusy na pevninu do Punta Arenas pouze v tuto dobu. Bohužel nejde jet autobusem jako noční přejezd, kde by se člověk i prospal. Tyto dvanácti hodinové cesty tedy člověku uberou z času celý den. V pět ráno jsme opustili nejjižnější město světa. Naše cesta měla jeden přestup v Rio Grande, kde jsme si přesedli do pohodlnějšího dvoupatrového autobusu. Na nádraží jsme zahlédli skupinku Poláků, které jsme potkali na túře Paso de la Oveja. Když jsme se rozjeli, tak nám stevard dal každému dva kroasanty k snídani. Z okna jsme viděli hodně ovcí, krav, ale i lam.

18/64

Na konci světa – Patagonie 2011 Stevard nám roznášel formuláře pro hraniční kontrolu a při tom nás informoval, že není možné převážet přes hranici žádné ovoce, sýry, salámy a podobně. To nás nepotěšilo, jelikož jsme si to nakoupili jako svačinu na celodenní cestu autobusem. Nezbylo nic jiného než to všechno sníst během hodiny, která zbývala na hranici. Takových jako my bylo víc a lidé likvidovali svoje zásoby. Po asi 300 kilometrech, kolem desáté hodiny, jsme byli na argentinsko-chilské hranici. Na argentinské straně hranice jsme docela dlouho čekali na vyřízení razítek. Mezi tím jsme pozorovali dvě dvojice stopařů, každá opačným směrem. Ráz krajiny a vzdálenosti mezi městy vyžadují asi dost času na tento způsob dopravy. Jedna dvojice mě fascinovala tím, že měli každý velký batoh, tedy klasicští batůžkáři, ale k tomu měli notebook. Když nejelo žádné auto, které by stopovali, tak seděli na batohu a něco si psali na notebooku. Zvláštní brát na vandr notebook. Během čekání jsme zjistili, že v našem autobusu jede dalších šest Čechů. Dostali jsme razítka do pasu a posunuli se na chilskou stranu hranice. Tam jsme museli všechny batohy vyndat z autobusu, projít s nimi skenerem a pak zase vše naskládat dovnitř. Byli jsme v Chile. Chile Krajina měla stále stejný ráz. Zvlněná rovina s chomáčky trávy. Vyprahlá zem, silnice lemovaná ploty, za kterými byly pastviny nebo jiné soukromé pozemky. Na sloupcích plotů posedávali dravci, kolem se pásly lamy, pobíhali pštrosi (nandu Darwinův) a u jezírek byli vidět plameňáci (plameňák chilský). Dojeli jsme do přístavu, kde akorát čekal skoro už plný trajekt přes Magellanův průliv. Autobus najel na trajekt a my jsme opustili ostrov Ohňová země. Z trajektu jsme koukali na pár tučňáků poskakujících ve vodě kolem. Něco velkého se prohnalo kolem nás pod hladinou. Voda byla čistá a tak byly vidět obrysy dvou velkých ryb, i když byly pod vodou. Za chvíli se objevil pár velkých ryb znovu a při vynoření nad hladinu jsme byli schopni je pěkně vidět. Nevěděli jsme co to je. Tvarem těla vypadaly jak delfíni, ale zbarvením vypadali jako kosatky. Později jsme zjistili, že to byli opravdu delfíni příbuzní kosatkám s ne moc hezkým českým názvem Plískavice strakatá (Commerson's dolphin, Cephalorhynchus commersonii). Dvaceti minutová plavba na trajektu skončila a my jsme pokračovali dále opět v autobusu. Stevard nám roznesl sendviče a něco málo k pití. O několik hodin později jsme kolem páté odpoledne dojeli do města Punta Arenas. Jen co jsme vystoupili z autobusu, tak se kolem nás sesypaly asi čtyři nahaněčky, které nabízely různé ubytování. Chtěli jsme najít nějaký kemp, tak jsme je odmítli a šli do informačního centra. Získali jsme sice základní informace o možnostech výletů, o městě a podobně, ale s ubytováním se pohybovali na příliš vysoké ceně. Vzali jsme jeden z letáčků co jsme dostali u autobusu a podle mapky na něm šli k hostelu. Přešli jsme náměstíčko, které bylo plné zeleně a stánků s různým zbožím. Nejčastější motiv byl tučňák. S jedním zaváháním jsme to našli. Cena byla docela nízká (5 000 C$/osobu), ale bylo to

Trajekt přes Magellanův průliv

19/64

Na konci světa – Patagonie 2011 dormitory – pokoj pro šest lidí. Kurz chilského pesa (C$) byl kolem 450 C$ za dolar a tedy náš přepočet na koruny byl škrtnout dvě nuly z ceny a vynásobit to čtyřmi. Hance se nechtělo spát v dormitory a tak jsme se šli podívat do hostelu naproti, ale nepochodili jsme tam a vrátili se. Vzali jsme tedy za vděk trochu hlučnějším způsobem spaní. Když jsme se ubytovávali, tak jsme narazili na Čecha ve vedlejším pokoji. Krátce jsme si sdělili naše zkušenosti. On jel obráceným směrem než my, takže akorát co on už zažil, nás teprve čekalo a naopak. Většina turistů v této oblasti má za cíl stejná místa a jde jen o to, kterým směrem jedou a kolik mají času na jednotlivá místa. V hostelu jsme si koupili výlet lodí na lvouny hřivnaté a tučňáky (31 000 C$) na následující den v sedm ráno a na třetí hodinu odpolední lístek na autobus do Puerto Natales (4 000 C$). Krom tučňáků nás v tomto městě nic nelákalo, tak jsme si řekli, že trochu zrychlíme náš odjezd a získáme víc času na národní parky. Díky brzkému vstávání na autobus jsme byli přeci jen unaveni a tak jsme brzy zalehli. Jak se ukázalo, tak tento hostel byl vyhlášený mezi Izraelci. To je na jednu stránku jasná indicie, že jsme si vybrali opravdu levný hostel, ale na druhou stránku také je jasné, že na takovém místě bude dost rušná noc. Obecně, ať v hostelu, restauraci nebo někde jinde, když tam jsou hebrejské nápisy, tak je jasné, že to je levný podnik. Izraelci střídavě chodili do našeho pokoje pro nějaké věci a bavili se na chodbě, což znělo stejně hlučně jako kdyby to bylo přímo v pokoji. Bylo tedy náročnější usnout, ale nakonec se to podařilo. 8. den – 12.2. sobota

Kolonie lvounů hřivnatých, Isla Marta

Lvouni nás okukovali a plavali kolem nás

Oproti předchozím nocím jsme sice spali na posteli, ale to byla spíš nevýhoda než výhoda. Postel byla měkká a člověk byl z ní spíš rozlámaný. Budíček zazvonil v šest ráno a my měli hodinu na to si sbalit věci a připravit se na výlet. Snídaně byla v ceně a tak jsme toho využili. Dali jsme si pečivo namazané zkaramelizovaným kondenzovaným mlékem a čaj. V sedm hodin jsme se naskládali s tlupou Izraelců do dvou dodávek a jeli do přístavu za město. V přístavu byly dvě lodě a my jsme šli do té menší, která byla tak pro dvacet lidí. Bylo nás tam asi dvanáct. Všichni jsme si povinně oblékli plovací vestu a vypluli jsme do Magellanova průlivu. Loď byla uzavřená a měla malou plošinu vzadu a vepředu. Hanka šla dozadu, kde to nejméně houpalo a já šel na přední plošinu. Vpředu hodně foukalo a pokud si člověk nestáhl kapucu hodně do obličeje, tak brzo prochládal. Vlnky se trochu zvětšily a když byly asi metrové, tak to s malou lodí hodně házelo a na přídi se musel člověk dobře držet, jelikož tam ty výkyvy byly největší. Pomocník kapitána byl se mnou vpředu a povídali jsme si. Mimo jiné

20/64

Na konci světa – Patagonie 2011 mi opět potvrdil, že naše „tučňáko kachna“, která letěla kolem, byl kormorán, že to co jsme viděli z trajektu byl delfín příbuzný s kosatkou a že žraloci nežijí v tak chladných vodách. Snad většina Izraelců ve věku kolem 23 let, po absolvování armádního výcviku, vyráží do světa cestovat a oddychnout si. Armádní výcvik mají asi náročný, ale zřejmě to nejsou moc dobří námořníci nebo minimálně skupinka Izraelců, která jela s námi. Přestože seděli vzadu, tak jim brzy bylo nevolno. Rozebrali si pytlíky a někteří „krmili rybičky“.

Malý člun, kterým jsme pluli

Kolonie tučňáků, Isla Magdalena

Roztomilí tučňáci Na ostrově Isla Marta byla velká kolonie lvounů hřivnatých. S lodí jsme zastavili kousek od břehu a lvouni zvědavě pluli kolem nás, vystrkovali hlavičky nad hladinu a okukovali nás. Jiní se váleli na břehu a odpočívali. Asi dvacet minut jsme je tam pozorovali z houpajícího se člunu. Potom jsme pluli k ostrovu Isla Magdalena. Izraelcům opět nastaly horší časy a evidentně si neužívali houpání na vlnách, tak jako já na přídi. Když jim kapitán řekl, že jsme již u ostrova, kde nás čeká hodina na souši, než se budeme vracet, tak byli šťastní. My také, ale především proto, že na ostrově byly tisíce tučňáků. Kam oko dohlédlo, tam se promenádovaly malé černobílé postavičky. Na ostrově je vyznačená cesta provazem, kudy můžou chodit lidé, aby nerušili tučňáky. Tučňáci to však nerespektují a chodí všude. Takže jsme se na vyznačené cestě míjeli s přecházejícími tučňáky a mohli je pozorovat z bezprostřední blízkosti. Byli doslova na dotek, ale to není dobré dělat. Tučňáci nenechají člověk k sobě tak blízko přijít a raději utečou. Když však jsou například ve své noře v zemi,

21/64

Na konci světa – Patagonie 2011 kterou nemohou nebo možná nechtějí opustit, tak pak každého vetřelce napadnou zobákem a klovou. Bylo jich tam opravdu hodně, na celém ostrově bylo prý 150 tisíc tučňáků a tak jsme je mohli vidět při nejrůznějších činnostech. Někteří leželi a spali, jiní vyhrabávali svoji noru v zemi, další zpívali nebo třeba nosili různé řasy z moře do svých domečků. Během pozorování tučňáků jsme si uvědomili, že jsme z lodě vyrazili tak rychle, že jsme si ani nesundali záchranné vesty a měli je stále na sobě. Bylo dost větrno, takže se hodily jako další vrstva proti zimě. Na ostrově jsme potkali upovídanou Češku, která jela na druhé lodi. V Patagonii byla pracovně jako botanička a na závěr svého pobytu si udělala výlet za tučňáky, aby něco viděla. Byla milá a vděčná za to, že zas slyší češtinu. Po pěšině jsme došli až k majáku, kde bylo malé muzeum a také záchod. Hodina utekla velmi rychle a museli jsme se vracet k lodi. Než jsme odpluli, tak nám posádka lodi nabídla horký čaj. Přišlo to vhod, jelikož bylo stále dost větrno, zataženo a celkově chladno. Na cestě zpátky nebyly skoro žádné vlny a jízda byla klidnější, což zklamalo našeho kapitána, který se evidentně ve vlnách vyžíval. Na chvíli kapitán nechal Hanku i mě řídit loď. No v podstatě jsme tam jen stáli, drželi kormidlo a nic víc nedělali. Před polednem jsme vystoupili opět na pevnou zem.

Bylo možné mít tučňáka téměř na dosah

Tučňák vykukující ze svého hnízda

Cestička z provazů po ostrově

Tučňák měnící peří

V hostelu jsme poobědvali, zašli se podívat na pobřeží, nakoupili a vrátili se zpátky. S batohy jsme vyrazili na autobus, který jel ve tři hodiny. Tento dvoupatrový autobus byl třídy „semi cama“ („polo postel“), což jsou velmi pohodlné autobusy se spoustou místa na nohy, včetně dlouhých podložek pod nohy. Když si člověk sklopil sedadlo, tak to byla opravdu skoro postel. Stejně jako při ostatních přejezdech jsem Hanku průběžně budil, když bylo něco

22/64

Na konci světa – Patagonie 2011 zajímavého. V zásadě se to pořád opakovalo, ale stejně to bylo stále velmi zajímavé: stáda lam, plameňáci na jezeře, pštrosi. Krajina stále rovinatá s trsy trávy a sem tam stromy, dost často polámané, suché nebo nějakým rostlinným parazitem ověšené. Po třech hodinách jsme byli v šest ve městě Puerto Natales.

Nejen tučňáci byli na ostrově

Tučňák s majákem v pozadí

Hanka u kormidla člunu

Zjistili jsme, že bohužel do národního parku Torres del Paine už nic nejede a jediný autobus jezdí v půl osmé ráno. Koupili jsme tedy lístky na následující den (zpáteční 12 000 C$). Dobré je, že datum zpáteční cesty není pevně dané, takže se člověk může vrátit kdykoliv chce. Když jsme se ptali, co se děje, pokud se na ten zpáteční autobus sejde víc lidí, než kolik se vejde do autobusu, tak nám řekli, že ono se to vždycky nějak vyřeší a ať si s tím neděláme starosti. Hustě se rozpršelo, tak jsme v čekárně vyčkávali, až se to trochu uklidní. Když už jen trochu pršelo, tak jsme vyrazili do kempu, který měl být jeden blok rovně a pak tři bloky doprava. Cestou jsme viděli supermarket a směnárnu, což jsou důležitá místa, která je dobré si vždycky zapamatovat. Když jsme došli, tam kam nás poslali, tak jsme žádný kemp neviděli. Místo toho jsme viděli hostel, který vypadal levně, tak jsme tam vešli. Poptali jsme se na ubytování, ale pán nám řekl, že mají plno. Byl však velmi ochotný, zavolal do jiného hostelu a tam měli volný pokoj. Vyrazili jsme tam a zjistili, že ten kemp byl o jeden blok doleva, ale už jsme to neřešili a šli do toho hostelu.

Tučňáci ve vodě

Náš malý pokoj v Puerto Natales

23/64

Na konci světa – Patagonie 2011 Ubytovali jsme se v hostelu, který byl velmi prostý. Atypicky neměli ani klíče od pokoje a prý si lidé nosí vlastní visací zámky, kterými si zamykají pokoj. S tím jsme se setkali poprvé na našich cestách, ale recepční se tvářil, že to je běžné. Dali jsme si věci na pokoj a vyrazili ven. Místo zamknutí pokoje jsem tam jen narafičil velký batoh, který svojí váhou tlačil zevnitř na dveře a tedy nešly úplně zlehka otevřít. Zašli jsme do hostelu, kde nám řekli, že mají plno, jelikož tam prodávali i lístky na autobus. V sezóně můžou být některé spoje na poslední chvíli vyprodané, tak jsme si chtěli v předstihu koupit lístek do El Calafate, kam jsme měli namířeno po návratu z hor. Zaplatili jsme, dostali nějaké provizorní potvrzení s tím, že až se vrátíme z hor, tak nám to vymění za lístek na autobus, který mezi tím seženou. Další bod programu byla večeře a tak jsme zašli do restaurace s nabídkou levného menu (3 500 C$). Už měli jen lososa s bramborovou kaší, tak jsme si to dali. Ptal jsem se na polívku. Pani mi říkala, že to není součástí menu a pak dál něco, čemu jsem nerozuměl. Nechal jsem to být a objednal si malé pivo. Po chvíli nám k našemu úžasu přinesla každému rajskou polévku. Poděkovali jsme a jen jsme se tomu smáli, že jsme si zase nerozuměli. Nechtěli jsme za polévku připlácet, ale když už nám ji přinesla, tak jsme rozhodli to nerušit, ačkoliv jsme měli za to, že jsme si ji v předešlé debatě nakonec neobědnali. Hlavní bylo pořádně se najíst a tak i když nám to napočítají, tak jsme byli spokojení. Po polívce přinesli každému velký plátek lososa a dost kaše. Bramborová kaše byla podle mě z prášku, ale losos byl dobrý. Měl jsem co dělat, abych to všechno snědl a Hanka to nedojedla. Byli jsme fakt najezení a spokojení. S očekáváním jsme čekali na účet. S překvapením jsme zjistili, že tam nebylo nic navíc za polívky. Účet byl na 8 000 C$, což odpovídalo dvěma menu a malému pivu za 1 000 C$. Zpětně jsem rekapituloval co vlastně pani říkala a zřejmě mluvila o tom, že polívka není součástí menu, ale je to asi něco jako zvyk polívku nabídnout jako bonus, tomu kdo si o ni řekne. Spokojeni a s plným žaludkem jsme se vrátili do hostelu a šli si lehnout. 9. den – 13.2. neděle Budík zazvonil před sedmou hodinou a po půl osmé jsme odjeli autobusem do národního parku Torres del Paine. Cesta trvala docela dlouho, dvě a půl hodiny, ale míjeli jsme opět vícero zvířat, tak jsme se měli na co koukat. U vstupu do národního parku jsme všichni vystoupili a vystáli frontu na zaplacení vstupu (15 000 C$). Chvíli nám trvalo, Mapa trasy „W“ v NP Torres del Paine než jsme se zorientovali v systému dopravy po parku. Malé dodávky rozvážely na nejrůznější místa po

24/64

Na konci světa – Patagonie 2011 parku, ale my jsme se nakonec vrátili k našemu autobusu, který jel k přístavišti katamaránů, kam jsme měli namířeno. Trvalo docela dlouho, než jsme vyjeli a u přístavu jsme byli až kolem jedenácté hodiny. Bylo to trochu vleklé, ale loď odplouvá v poledne, takže by nám dřívější příjezd nijak nepomohl. Jednosměrnou plavbou katamaránem (11 000 C$) jsme přejeli jezero Pehoé. Na horní palubě foukal tak silný vítr, že člověk měl občas problém udržet se na místě. Bylo pod mrakem, ale i tak byly pěkné výhledy na okolní hory.

Plavba po Lago Pehoé

Jezero Lago Grey a první velké kry v dálce

Půl hodinová plavba po tyrkysovém jezeře skončila v malém přístavu u kempu se stejným jménem jako jezero, Lago Pehoé. Tento národní park je ve velkém kontrastu s národním parkem na Ohňové zemi. Ve zdejším kempu byla velká chata s restaurací, pokoji pro ubytování, malým obchůdkem, informacemi a před chatou byly sprchy se záchody, kuchyň a cestičky z prken. Výrazně vyšší vybavenost kempů jde ruku v ruce s cenami, jak samotný vstup do parku, plavba katamaránem, ale i cenou za spaní ve stanu. Dopravní dostupnost, pokoje na chatě a tedy možnost spát v parku bez tahání těžkého stanu, jde zas ruku v ruce s množstvím lidí, kteří tento národní park navštíví. Reference ohledně počtu návštěvníků parku byly naprosto děsivé a díky tomu jsme zvažovali, že tento park na naší cestě vynecháme. Nakonec jsme ho však nevynechali a udělali jsme dobře. Vedle chaty jsme si na lavičce dali oběd, což byl tuňák z konzervy a rohlíky. Bez dalšího zdržování jsme vyrazili na první část tury nazývané „W“, podle tvaru trasy. Batoh jsem měl docela těžký a trochu jsem se trápil při každém nahazování batohu ze země na záda. Různými terénními vlnkami jsme si razili cestu k cíly tohoto dne, Refugio Grey. Na jedné z vyhlídek na jezero jsme zahlédli první obrovské kry ledu v dáli. Byla to předzvěst našeho cíle a to ledovce Glaciar Grey. Bylo docela nevlídno, poprchávalo a foukalo. Později, když se před námi v dáli objevil ledovec, tak byl celý v takovém Ledovec Glaciar Grey na konci jezera mlžném oparu jak pršelo. V kempu jsme si postavili stan (3 500 C$/osobu) jen pár metrů od břehu jezera. Kemp vypadal už docela plný. Z břehu jsme koukali na plovoucí kry. Hanka si jednu z ker ležících na břehu vzala do ruky a když jsem ji vyfotil, tak ji hodila do jezera. Nějaký pán přišel a začal

25/64

Na konci světa – Patagonie 2011 ji vyčítat, že ty kry pracně lovili se synem a ona si ji jen tak zahodí. Hanka se na něho usmála a řekla mu „No comprendo espaňol - Nerozumím španělsky“. Pán trochu překvapeně koukal. Já se přitočil k Hance a řekl jsem jí, že tu španělskou frázi mu řekla moc hezky, ale že on na ni mluvil anglicky. Hanka se tomu smála. Brala tak automaticky, že na ni budou všichni mluvit španělsky, že nepoznala angličtinu. Pán se začal vyptávat na němčinu, což Hanka taky zamlčela a řekla, že tomu nerozumí, aby se vyhnula debatě. Já jsem si vyměnil s pánem pár vět anglicky a rozešli jsme se. Pán to nebral nijak vážně, takže to bylo bez problémů. Foukalo, pršelo a nevypadalo to, že se počasí brzo zlepší. Plánovanou procházku na nedalekou vyhlídku na ledovec jsme tedy odložil na následující den. Najedli jsme se a trochu unaveni jsme lelkovali ve stanu. Skupina čtyř holek, které jsme nazvali „aerobičky“, protože šly v Hanka s krou v kempu elasťákách jak na aerobik, dorazila do kempu. I přes jejich dost neturistický vzhled a vybavení měly docela slušné tempo. Dorazily jen chvíli po nás. Jelikož hned po příchodu si zalézaly do již dříve postavených stanů, tak se zřejmě v tomto kempu dá pronajmout stan a tedy kdo chce tak ho nemusí tahat. 10. den – 14.2. pondělí Chladné a velmi deštivé ráno. Do stanu bubnoval hustý déšť a vůbec se nám nechtělo vylézat. Odkládali jsme vstávání a zvažovali, zda nebude lepší den zůstat na místě a počkat na lepší počasí, abychom viděli ledovec. To jsme nakonec zamítli, protože zlepšení počasí bylo nejisté a čekala nás i další zajímavá místa. Kolem stanu někdo prošel a vykřikoval „Chocolate caliente! – Horká čokoláda!“. Neváhal jsem a vylezl rychle ze stanu omrknout situaci. Hanka se mi smála, jak jsem tam původně lenivě ležel a najednou vyběhl do deště kvůli horké čokoládě. Zjistil jsem, že tam zaměstnanci kempu přinesli velký hrnec s čokoládou a rozlévali ji zdarma. Zašel jsem pro termosku a nechal si ji naplnit. Bylo to od nich milé, že toto nepříjemné ráno nám takhle zpestřili. Když jsme se definitivně rozhodli, že začneme balit i když prší, tak jsem zašel pro druhou dávku horké čokolády. Půl litrovou termosku jsme rychle vypili a pán pořád vykřikoval, tak jsme toho využili. Než jsme sbalili věci do batohu, tak přestalo pršet. Mohli jsme vyndat batohy ven, aniž by mokly a v klidu sbalit i stan.

Panoramatický pohled na část ledovce Grey, NP Torres del Paine S batohy jsme vyrazili na vyhlídku na ledovec. Bylo tam několik vyhlídkových míst, tak jsme u rozcestí nechali batohy pod stromem a vyrazili na lehko. Hanka sice trochu protestovala,

26/64

Na konci světa – Patagonie 2011 protože si přečetla, že tu žijí tarantule a měla obavy, že nám zalezou do batohů, ale nakonec si dala říct. Postupně jsme obcházeli různé vyvýšeniny a koukali na krásný ledovec, který byl střídavě trochu zahalen v mracích. Několik odlomených ker bylo až u břehu a připadali jsme si trochu jak na Antarktidě. Přes hodinu jsme se kochali krásou ledu. Ledovec se táhnul kilometry dozadu takže nebyl vidět jeho konec.

Detail ledovce

Odlomené kry na hladině

Hanka na jedné z vyhlídek u ledovce

Pěkně vypadající bobule

Hanka vytáhla oběd-tuňáka

Stejnou cestou jako předchozí den jsme se vraceli ke kempu Lago Pehoé. Počasí bylo střídavé. Chvíli to vypadalo, že je u ledovce nádherně a měli jsme pěkné výhledy z dálky na něj a pak zas chvíli na to tam bylo černě zataženo. Cesta ubíhala dobře a viděli jsme několik kondorů andských kroužit na obloze. Tento pták má rozpětí křídel až tři metry a je národním ptákem čtyřech jihoamerických států, které ho mají ve státním znaku: Kolumbie, Ekvádor, Bolívie, Chile. Já jsem jich před lety nejvíc viděl v Peru, ačkoliv se tam nedostal až na státní symboly. Když jsme došli do kempu Lago Pehoé, tak jsme zjistili, že další kemp Italiano, kam jsme měli namířeno, je z technických důvodů zavřen. To nás nepotěšilo. Jednak to měl být neplacený kemp a navíc jsme chtěli ukrojit kousek cesty z dlouhého úseku dalšího dne. Bohužel jsme tedy museli stanovat (4 500 C$/osobu) dřív než jsme chtěli a na následující den nám zůstalo 24 kilometrů, což je s velkými batohy docela dost. Víc než dvojnásobek vzdálenosti tohoto dne.

27/64


Čerstvý poprašek sněhu na okolních vršcích

Pohled zpátky na ledovec

Torza uschlých stromů a jezero Grey

Výhled na cestě do kempu

Nádherná barva jezera Lago Pehoé

Okolí kempu Lago Pehoé

V místním krámku jsme dokoupili troje sušenky, dali si sprchu, povečeřeli jsme a odpočívali s výhledem na pěkné hory a jezero. Skupina „aerobiček“ dorazila zpátky do tohoto kempu opět chvíli po nás.

28/64

Na konci světa – Patagonie 2011 11. den – 15.2. úterý

Východ slunce nad Lago Pehoé

Pohled do údolí Francés

Měli jsme natažený budík na brzo ráno, abychom vyrazili rozumně a měli dost času na tak dlouhý úsek i kochání se okolím. Po 2,5 hodinách chůze jsme dorazili do 7,6 kilometrů vzdáleného kempu Italiano. Naše tempo, přibližně 3 kilometry za hodinu, odpovídalo časům, co uváděla místní mapa. I přes upozornění o zavření kempu tu několik lidí strávilo noc. Dali jsme si malou pauzu, trochu energie z müsli tyčinky a pokračovali dál. Pořád se nad námi honily mraky a střídavě pršelo, občas i dost hustě. Kompletní tura nazývaná „W“ zahrnuje odbočku do údolí Francés, ale s ohledem na čas a počasí jsme tuto odbočku vynechali. Další dvě a půl hodiny chůze nás zavedly do 5,5 kilometrů vzdáleného kempu Los Cuernos. Byla tam velká bouda, ale vařit se tam nesmělo. Člověk si musel udělat jídlo venku a pak to mohl sníst vevnitř. Rychle jsme začali připravovat náš oběd, protože se zdálo, že brzy přijde zas hustý déšť. Dost foukalo, takže se hůř hledalo závětří a vaření trvalo déle. Akorát když jsme to dovařili, tak se zas rozpršelo. Nakonec jsme nešli dovnitř boudy a jedli to jen pod stříškou venku. Zatímco jsme jedli, tak tam přišla dvojice Čechů. Ten kluk měl evidentně potřebu dělat dojem, jaký je světák a drsňák, takže nám něco rádoby hrdinského vyprávěl a utahoval si s kde koho, kdo šel kolem. Naštěstí měli teorii, že budou rychlou chůzí o krok před tím hnusným počasím, takže brzy zas vyrazili dál. Když jsme dojedli a trochu vydechli, tak jsme také pokračovali v cestě.

Jezera měnila svoji barvu podle počasí

Žulové štíty hor

29/64


Další z pohledů na jezero

Kondor andský

Profil a délka úseku cesty

Podle mapy, jejíž časy jsme stále celkem dodržovali, nás čekal 4,5 hodinový úsek dlouhý 11 kilometrů. Byli jsme tedy přibližně v půlce cesty. Občas se nám naskytl pěkný výhled na jezera, štíty nad námi, prokládali jsme to pauzami a pomalu ukrajovali kilometry. Hanka si někde přečetla, že v parku můžou být pumy. Jedince by mohly napadnout, ale víc lidí pohromadě ne. Hanka se ptala, co budeme dělat, když se před námi objeví puma. Říkal jsem, že to záleží na tom, jak daleko od nás bude. Kdyby byla trochu dál, tak bych vyměnil objektiv za teleobjektiv, vyfotil pár detailů, potom bych vzal zas širokoúhlý objektiv a řekl Hance, ať utíká a nafotil bych „fast food“ v reálu. Narážel jsem tím na to, že jsme předchozí den v kempu viděli prodávat tričko, na kterém byla namalovaná puma, jak honí turistu a pod tím byl nápis „fast food“, tedy „rychlé jídlo“. Hanka se na mě koukala trochu zamračeně a posteskla si, že si musím ze všeho dělat legraci. Pak se zeptala, co budeme dělat, když bude blízko. Říkal jsem, že použiji rovnou širokoúhlý objektiv, udělám několik fotek a pak budeme hulákat, házet kameny a šermovat trekovými hůlkami, které Hanka měla. Ještě jsme chvíli polemizovali o tom, zda by to pomohlo a pak jsme uzavřeli tuto diskusi. Byl to už docela dlouhý pochod a nebolely nás ani tak svaly jako chodidla. Poslední kilometry se Hanka začala už trochu trápit. Objevil se před námi barák a měli jsme tedy cíl na dohled i když to byly ještě tři kilometry. Na rozptýlení jsem zas vyprávěl nějakou pohádku o prasátku. Když jsme došli k baráku, tak se ukázalo, že to je hotel a nikoliv kemp. Závěrečný další půl kilometr po kamenité cestě byl pro unavená chodidla dost nepříjemný úsek. Táhl jsem už Hanku za ruku, abych jí trochu pomohl a také abych to urychlil a mohl si konečně sundat ty pohorky a nechat přijít chodidla zas k životu a shodit batoh na zem. Po jedenácti hodinách na cestě jsme byli v cíli. Postavili jsme stan hned na prvním možné místě, kousek vedle cesty. Chodidla začala zas pomalu získávat cit a chození na boso po trávě byl balzám. Když jsme odpočívali ve stanu, tak k nám přišel výběrčí a zaplatili jsme za kemp (4 000 C$/osobu). Večer se rozpršelo a v noci byla docela velká zima.

Náš stan na kraji kempu

30/64


12. den – 16.2. středa Ráno jsme se trochu déle vypakovávali a vyráželi až v deset hodin. Den začal strmým stoupáním a tak jsme se rychle zahřáli. Drobné terénní vlnky, ale stále do hlavně kopce. Metry pomalu přibývaly. Postupně jsme potkali nějaké známé tváře jako například Izraelce z Punta Arenas nebo dva Čechy z předchozího dne. Času bylo dost a Profil trasy tohoto dne: k vyhlídce na skalní věže Torres del Paine s přestávkami jsme byli v kempu Torres za přibližně čtyři hodiny. Uvítal nás tam týpek co tam dohlížel na kemp. Postavili jsme stan, najedli se a po oddechu jsme vyrazili na lehko na vyhlídku (Mirador) vzdálenou tři čtvrtě hodiny.

Úvodní stoupání

Údolí vedoucí ke kempu

Zasněžené vrcholky kolem

Cesta byla kluzká, foukalo a chvíli dokonce sněžilo, ale bez větších nesnází jsme tam vylezli. Před námi se ukázaly tři skalní věže Torres del Paine, dominanta tohoto národního parku a ikona celé Patagonie. Toto žulové pohoří, respektive celý národní park je zapsán na seznamu UNESCO. Trochu nás překvapilo, že pod věžemi bylo jezírko, protože to jsme na fotkách těchto věží nikdy neviděli. Kochali jsme se dost dlouho. Původní záměr počkat na vyhlídce na západ slunce, abychom viděli do červena nasvícené věže, tak jak je známe z fotek, jsme museli přehodnotit. Slunce zapadalo za věže a ono zbarvení tedy nastávalo při východu

31/64

Na konci světa – Patagonie 2011 slunce. Prochladlí z větru jsme se vraceli zpátky do kempu. Cestou jsme potkali dvě milé Češky.

Na vyhlídce …

… u věží Torres del Paine …

… a detail stěny věže

Trochu jsme váhali a musel jsem Hanku přesvědčovat, ale nakonec jsme natáhli budíka na pátou ráno. Plán byl, že za hezkého počasí půjdeme opět nahoru na východ slunce. Kemp byl pod stromy u potoka a bylo tam dost chladno. Jak se člověk přestal hýbat, tak byla rychle zima i ve stanu. Pořádně jsme se nabalili a šli spát.

Okolí cesty na vyhlídku

Hanka při psaní básniček

13. den – 17.2. čtvrtek Probudily mě nějaké hlasy a blikání světel. Říkal jsem si, kdo to tam blbne. Zase jsem usnul. Budík zazvonil. Hanka nereagovala, když jsem na ni mluvil, ani když jsem do ni šťouchal. Nakonec něco zamumlala a tak jsem jí řekl, že se jdu podívat ven jaké je počasí. V kempu bylo dost živo a pochopil jsem, že ty předešlé hlasy a světla byli nějací noční výletníci na vyhlídku. Evidentně všichni v tomto kempu měli za cíl vidět východ slunce na vyhlídce. Byly mraky, ale jen místy a jinak svítily hvězdy a vrcholky věží byly vidět za kopcem. Vrátil jsem se do stanu a Hanka zase spala. Štouchl jsem do ní pořádně. Bez velkého nadšení se ptala, jak je venku a jak to vidím. Říkal jsem, že bych šel a tak se Hanka začala trochu probírat. Uvařili

32/64

Na konci světa – Patagonie 2011 jsme čaj do termosky a vyrazili z kempu jako jedni z posledních. Spousta lidí byla vidět před námi jak si svítí baterkami na cestu. Buď nevěděli, kdy vychází slunce nebo těžko říct proč vyráželi tak brzo. Být nahoře brzy nebylo přeci jen rozumné, jelikož byla dost zima a foukalo.

Torres del Paine před východem slunce

Východ slunce

Stoupání nás zahřálo a jak se prosvětlovala obloha, tak nebylo potřeba svítit baterkou. Obloha byla jasnější a hory světlejší. Na vyhlídce jsme byli chvíli před půl sedmou. Po chvíli se začaly tvořit na východě červánky. O něco později se objevily první paprsky slunce, které krásně osvětlovaly věže i okolí a přinášely konečně i trochu tepla. Oranžovo rudě zbarvené světlo a rychle postupující stíny. Bylo to úžasné přírodní divadlo. Byla zima, ale nechtělo se nám odejít a tak jsme stále zůstávali. Potkali jsme tam opět dvě Češky z předchozího dne. Společně jsme se kochali a když už jsme se konečně rozhodli jít dolů, tak slunce skrz mraky nasvítilo věže pro změnu do žluta. Byli jsme tam určitě přes hodinu, než jsme se dali na sestup.

Trochu zmrzlí na vyhlídce u věží

Věže ozářené prvními paprsky slunce

Když jsme přišli zpátky do kempu, tak jsme posnídali, zabalili a po deváté hodině odcházeli. Autobus nám od vchodu do parku jel v půl třetí, ale Hanka chtěla ještě vidět lamy, co se tam procházely a tak nasadila ostré tempo. Hanka místy skoro běžela a byl jsem rád, že jsem ji stačil. Bylo to poprvé, co jsem si říkal, že by mohla trochu zvolnit tempo. Je vidět, že správná motivace udělá divy. Krátkou pauzu jsme udělali u nižšího kempu, kde jsme do sebe rychle natlačili sušenku a už zas běželi dál. Bez velkých zdržovaček jsme doklusali zas dolů k hotelu a zjistili, že je teprve 11:20. Od vstupu do parku nás dělilo sedm kilometrů po štěrkové cestě,

33/64

Na konci světa – Patagonie 2011 kde jezdí minibusy. Bohužel jel jediný až ve dvě hodiny. Na to sice pak navazoval náš autobus, ale nedávalo to prostor na pozorování lam.

Barevné přírodní variace věží

Na cestě z parku …

… na korbě náklaďáku

K hotelu přijela dodávka a vyložila turisty. Šel jsem za řidičem a zeptal se ho, zda by nás nedovezl k vstupní bráně. On že odvezl, ale že by to bylo drahý jen pro dva lidi. Ptal jsem se ho kolik a on že 15 000 C$ a že to auto je pro dvanáct lidí. Okolo se válelo spousta turistů a tak jsem během chvilky sehnal dalších osm lidí. Tím se cena dostala na 1 500 C$ na osobu, což odpovídalo ceně minibusu, který měl jet později. Když jsme tam přišli, tak se řidič začal cukat a chtěl najednou 20 000 C$. S tím někteří nesouhlasili a tak se celá operace zrušila. Vydali jsme se na cestu pěšky. Cesta byla trochu prašná a kamenitá, ale šlo to. Cestou jsme stopovali. Taky jsme se rozhlíželi, zda neuvidíme nějaké lamy. Když jsme ušli tři kilometry na sluníčku přes poledne, tak jsem se už trochu přehříval. Jel kolem menší náklaďáček a stopnuli jsme ho. Vezl už jiné dva turisty. Naskočili jsme na korbu a svezli se druhou půlku cesty. Ani z náklaďáku jsme žádnou lamu neviděli. Až asi padesát metrů před místem, kde jsme vystupovali, jsme viděli jednu lamu. Když jsme vystoupili, tak jsme šli hned kousek zpátky za lamou. Hanka jí odvyprávěla svoje připravené říkanky typu „Buenos dias lamo, ty krásná tlamo“. Pak jsme si udělali polívku.

Lama

Cedule vítající nás v národním parku

Po druhé odpoledne jsme se vrátili ke vstupu do parku a vyhlíželi náš autobus. Bylo tam vícero autobusů, ale pro naši společnost přijel trochu později. Jelikož zpáteční lístky nejsou na

34/64

Na konci světa – Patagonie 2011 konkrétní datum a může se jet kdykoliv, tak je trochu nejisté místo v autobusu. Nastal šrumec a lidi se hrnuli k autobusu. Seděli jsme vedle sebe a koukali, jak někteří už neměli místo. Společnosti však vzájemně spolupracují, takže se lidi rozesadili do ostatních autobusů. Vyjeli jsme a hned po pár metrech bylo vidět obrovské stádo lam. O kousek dál zas i pštrosy a plameňáky. S krátkou zastávkou v Cerro Villa u hraničního přechodu do Argentiny jsme dojeli zpět do Puerto Natales.

Pohled z autobusu

Náš malý pokojík v Puerto Natales

Ubytovali jsme se v pěkném hostelu (5 000 C$), hned vedle místa kde nás vysadili. Měli jsme hlad, takže jsme se vydali hledat restauraci. Cestou jsme došli do agentury, kde jsme si objednávali lístek na autobus před našim odjezdem do národního parku. Pán na nás koukal a říkal, že tam žádný lístek nemá. To mě celkem namíchlo. Po chvilce handrkování jsme zjistili, že ten kdo nám to měl zařídit a mluví anglicky, přijde za půl hodiny. Odešli jsme s tím, že se tedy vrátíme později. O kousek dál prodávali lístky na autobus a tak jsme se zeptali a oni, že je mají a jedou v sedm ráno. Řekli jsme jim, že se za deset minut vrátíme s penězi a koupíme si ty lístky. Zašli jsme zpět do agentury a řekli mu, že nebudeme čekat a chceme vrátit peníze, jelikož máme sehnané ty lístky jinde. Bez problémů nám vrátil peníze a my si koupili lístky vedle (11 000 C$). Mohli jsme se konečně vrátit k původnímu plánu a to k večeři. Hledali jsme levné menu a buď nás to nezaujalo nebo bylo zavřeno. Nakonec jsme našli menu (3 000 C$) v pěkné restauraci. Porozuměl jsem, že v tom jsou špagety, palačinka a ještě něco. K tomu jsme si objednali pivo a hruškový džus. Přinesli nám tři různé housky a dvě nějaké omáčky. Jedna pálivá a druhá nějaká zeleninová. Po předkrmu jsme měli polévku s nudlemi a hovězím. Hlavní jídlo byly dle očekávání špagety, u kterých se Hanka už trápila a nakonec jsem je dojídal za ni. Na závěr, jako čtvrtý chod menu, přinesli palačinku plněnou karamelovým kondenzovaným mlékem. Tu Hanka spíš jen ochutnala, takže jsem měl skoro obě celé. Byly výborné. Hanka si dala druhý džus a já s příjemným spokojeným pocitem přežrání vstřebával vydatnou večeři. Účet byl dohromady necelých devět tisíc, což byla příznivá cena. V hostelu jsme si dali sprchu, v rychlosti koukli na internet, budík natáhli na 5:50 a ulehli. 14. den – 18.2. pátek Brzké vstávání a rychlý odchod s tím, že se nasnídáme v autobusu. V půl sedmé jsme byli u agentury, odkud odjížděl autobus. Lidé pomalu přicházeli a v sedm hodin přijel autobus. Nevím proč říkají, ať tam člověk je tak brzo, když se tam půl hodiny nic nedělo. Celkem

35/64

Na konci světa – Patagonie 2011 rychle jsme byli opět v Cerro Villa u hraničního přechodu. Procedura na hranici trvala přes hodinu, než jsme prošli všemi kontrolami.

Ranní čekání na autobus

Hraniční přechod

Krajina z autobusu

Argentina V autobuse o řadu před námi seděl pár Čechů. Projížděli jsme pustou krajinou a i s čekáním na hranici jsme byli po šesti hodinách v městečku El Calafate. Říkal jsem si, že těch lidí co bude chtít rovnou pokračovat dál do El Chaltenu bude vícero a lístků nemusí být tolik, takže bude taktické rozdělit si úlohy. Hanka se bude starat o batohy a vyndá je z autobusu a já zatím zjistím, zda tam něco jede a případně koupím lístky. V první agentuře je neprodávali a odkázali mě jinam. Tam mě pani řekla, že není problém a že jedou buď v jednu nebo v půl sedmé. Druhý spoj byl pozdě a dojeli bychom tam už skoro v noci. Zeptal jsem se kolik je hodin a pani mi řekla že je jedna hodina. Řekl jsem jí, že určitě chci jet v jednu, ale že nevím, zda to je reálné stihnout. Ona ať jsem v klidu, že ten pán co vedle ní telefonuje je řidič. Vyložil jsem Hance situaci a ač nerada, tak souhlasila. Chtěli jsme vyřešit problém hladu, ale odjezd autobusu získal větší důležitost. Během telefonátu se mě pan řidič španělsky ptal jestli chceme jíst, tak jsem mu řekl že jo. Asi slyšel jak jsem pani říkal, že potřebujeme ještě vyřešit hlad. Zaplatil jsem lístky a než pani něco opsala z pasů, tak jsem tam postavil Hanku, ať to dořeší, pani mluvila anglicky a běžel jsem sehnat něco k jídlu. Nádražní bufet byla jediná šance v tak krátkém času. Nic moc jsem tam neviděl, tak jsem řekl, že chci něco k jídlu do autobusu. On mi nabídl něco s masem za 5 A$. Přeorientoval jsem se zas rychle na argentinskou měnu. Cena nebyla nijak závratná a tak jsem to vzal dvakrát, aniž bych tušil, co mi nabízí. Po chvíli mi dal dvě teplé kapsy plněné masem. Byly dost malé, ale vzal jsem to a běžel k autobusu. Batohy byly již naložené a čekalo se jen na mě. Vyjeli jsme a jelikož Hanka říkala, že jí je z hladu blbě, tak jsem jí nechal obě kapsy a byla spokojená. Po necelé půl hodině autobus sjel z cesty a zastavil u malé restaurace s tím, že je tam pauza. Lidi koukali trochu překvapeně, že tak brzo. Asi ta pauza byla kvůli nám, když se mě před tím řidič ptal, jestli chceme jíst. Koupili jsme si tam další všelijaké pečivo a najedl jsem se taky. Po třech hodinách jsme byli v El Chaltenu, kde jsme nejdřív zastavili u informačního centra národního parku. Pani nás požádala ať všichni vystoupíme a že nám řekne pár informací. Vešli jsme dovnitř a pani povídala o tom jak to tam chrání, jak se máme

36/64

Na konci světa – Patagonie 2011 chovat, kde je to jak obtížný a tak podobně. Pak jsme zas nastoupili, popojeli asi tři sta metrů na autobusové nádraží a vystoupili definitivně.

Krajina z autobusu

Okraj městečka El Chalten

Koupili jsme si rovnou zpáteční lístek na 22.2. v jednu odpoledne. Nechtěli jsme riskovat, že bude vyprodáno. V informačním centru jsme zjistili, kde jsou ve městě kempy. Vyrazili jsme do nejbližšího. Nebyl moc útulný a hlavně tam čekal snad celý náš autobus ve frontě. Šli jsme tedy do vzdálenějšího. Hanka byla hladová a když jsem minul druhou pekárnu, tak se začala stavět na zadní. Já jsem chtěl nejdřív ze sebe shodit ten batoh a postavit stan, ale po chvíli jsem musel ustoupit a koupili jsme v pekárně čtyři kousky dobrého pečiva a sprite. Hanka to za chůze jedla. Když jsme došli do kempu a pani nám ho ukázala, tak se nám to líbilo a složili jsme batohy (25 A$/osobu). Hanka chtěla oddech a ležet na sluníčku a já chtěl postavit stan a někam se jít podívat. Hanka tedy ležela na sluníčku a já jsem sám postavil stan. Když bylo hotovo, tak sprite byl vypitý a zbyl na mě jen jeden kousek pečiva. Řešili jsme co dál. Hanka měla pocit, že nám nebude stačit poslední bomba, tak zatímco ona vařila, šel jsem koupit ještě jednu bombu (32 A$). Po jídle jsme již jen lelkovali a na žádnou obhlídku nešli. 15. den - 19.2. sobota Po sbalení věcí jsme šli na snídani do pekárny. Objednali jsme si šest kousků sladkého pečiva a jednu kávu s mlékem. Původně jsem si chtěl dát horkou čokoládu, ale když jsem viděl cenu (16 A$), tak jsem si ji nedal, jelikož jsem si nebyl jistý, zda na to máme hotovost. V kapse jsem měl totiž jen 44 A$ a nevěděl jsem kolik co stojí. Zatímco jsem to objednával, tak se Hanka dala do řeči Mapa tras v NP Los Glaciares 37/64

Na konci světa – Patagonie 2011 s dvěmi Čechy, co se již vrátili z výletu po národním parku Los Glaciares. Snědli jsme pečivo, Hanka vypila kávu, zaplatili jsme (22 A$) a vyrazili do hor směrem k Laguna Torre.

Informační cedule v NP Los Glaciares

Vlevo štít Cerro Torre a vpravo Fitz Roy

Prošli jsme městečkem a na svahu uviděli ceduli, která vypadala jako uvítací do parku. Informační cedule s tím, co se smí a co ne, měli pěkně udělané, i když bylo jasné, že některá pravidla se těžko dodržují. Národní park Los Glaciares je také zapsán na seznamu UNESCO. Cesta to byla pěkně vyšlapaná, nenáročná a po chvíli se před námi objevilo panorama s oběma nejvýznamnějšími vrcholy této části parku. Cerro Torre s 3102 m a Fitz Roy s 3405 m, nejvyšší hora jižní části Patagonie, kterou jsme navštívili. Po pěti kilometrech a hodině a čtvrt jsme se dostali k vyhlídce Mirador del Torre. Cestou jsme skoro nikoho nepotkali, ale na této vyhlídce byla zvýšená koncentrace turistů, především těch, co chodí na lehko na jednodenní výlety. Chvíli jsme se kochali výhledem, ale někteří lidé byli docela hluční a místo díky nim ztrácelo atmosféru.

Cerro Torre 3102 m.n.m.

Okolní ledovce

V Patagonii je plno ptáků

Pokračovali jsme dál s tím, že nějakou větší pauzu na oběd dáme někde jinde, kde bude větší klid. Po rovné plání jsme se blížili k Cerro Torre a když jsme se dostali do míst, kde začínala růst kleč a stromky, tak jsme si udělali pauzu ve stínu. Hanka si dala tuňáka s houskou a já slazené kondenzované mléko s houskou. Housky to byly takové ty toustové, sladké. Musím říct, že tak hnusné jak tyhle housky, mi už dlouho nic nepřipadalo. Snědl jsem dvě, ale bylo to přemáhání. Představa, že těchto housek máme dvě balení po šesti kusech a jsou základem

38/64

Na konci světa – Patagonie 2011 našich svačin, nebyla moc povzbudivá. Když Hanka propočítávala, že máme dvě až tři housky na svačinu, tak jsem jí řekl, že to nebude problém, protože stejně víc jak dvě housky nebudu schopen do sebe dostat.

Planina s uschlými stromy a Cerro Torre

U Laguna Torre: ledovec a Cerro Torre

Pokračovali jsme dál v cestě a obloha byla úplně vymetená. Míjeli jsme pláň s poměrně velkým množství mrtvých stromů. V Patagonii jsme obecně viděli hodně mrtvých stromů, ale většinou byly promíseny i s živými stromy. Na tomto palouku nikoliv. Přes několik vlnek jsme došli ke kempu De Agostiny. Tento kemp je jen prostor, kde se může kempovat a je vyznačený cedulkami. Není zde žádná obsluha ani zázemí. Je zde sice jedna budka jako záchod, ale podle reakce Hanky, když otevřela dveře a hned je zas zavřela, aniž by vstoupila, tak jsem vůbec neuvažoval o jejím použití. Jedno z pravidel o chování v tomto parku praví, že by člověk neměl chodit na záchod mimo tyto budky a pokud ano měl by si to zabalit do pytlíčku a odnést. Je to z důvodu nízkých teplot a tím pádem velmi pomalého rozkladu čehokoliv včetně výkalů. Takto zodpovědný je asi málokdo, ale záchodových budek by určitě lidé využívali, kdyby nevypadaly tak, jak vypadají. Postavili jsme stan na kraj vymezené oblasti ke stanování, blíž k řece a „ubytovali se“.

Hanka píšící u jezera Laguna Torre

Čelní stěna ledovce

Trasa do kempu dlouhá 11 kilometrů nás příliš neunavila a tak jsme po chvíli vyrazili na vyhlídku k jezeru Laguna Torre. Jezero leželo pouhých deset minut chůze od kempu. Bylo tam několik lidí, ale celkově vládl klid a potvrzovalo se to, že tento národní park je klidnější co do počtu návštěvníků ve srovnání s parkem Torres del Paine. Po krátkém výšlapu se nám naskytl pěkný výhled nejen na jezero, ale také na horu Cerro Torre měřící 3102 m. Pěšinka

39/64

Na konci světa – Patagonie 2011 pokračovala dál a zprava obcházela jezero k vyhlídce Mirador Maestri. Potkali jsme se s dvojicí z Kanady, z nichž slečna půl roku pracovala v Praze. Chvíli jsme si povídali o Praze i o Kanadě a pokračovali dál okolo jezera. Stezka šla po kamenitém svahu a tak jsme asi v půlce cesty na vyhlídku našli krásný velký kámen, na kterém se dalo ležet a tam jsme zůstali. Několik hodin jsme tu jen tak pozorovali okolí a nasávali atmosféru. Hanka psala nějaké básničky a já jsem pozoroval ledovec a blbnul s kamínky. Slunce zapadalo za hory na které jsme koukali, takže se opět nekonalo barevné představení při západu slunce. Když už na nás začal dopad chladný stín a my se vydali na cestu zpátky do kempu, tak se ozval „hrom“. Ledová kra se odlomila z čela ledovce a se šplouchnutím dopadla do jezera. Měli jsme radost, že jsme viděli alespoň jedno odlomení kry. Po krátké úvaze jsme nastavili budík na ráno, abychom vstali na východ slunce. 16. den - 20.2. neděle Vyhlídka u jezera Laguna Torre nebyla daleko od kempu, a tak jsme mohli vstávat až na poslední chvíli. Nebyli jsme jediní, kdo vstal na východ slunce, ale těch lidí bylo velmi málo a bez problémů se rozptýlili okolo jezera. Měli jsme opět štěstí a bylo jasno. Byli jsme na vyhlídce trochu dřív, než se začalo rozednívat a měli jsme možnost vidět ještě oblohu plnou hvězd a také krásně zářící měsíc. Světla přibývalo, až začaly na nás a hlavně na Cerro Torre dopadat první paprsky, které nádherně zbarvily pohoří do oranžova.

Hanka s sebou vzala plyšáka Huberta ledovce Tento den nás čekal opět zhruba deset kilometrů dlouhý úsek a tak jsme věděli, že nemusíme spěchat. Když jsme se vrátili do kempu, tak jsme se vydatněji nasnídali. Ukázalo se, že pokud se ty hnusné housky opečou na víčku od ešusu, tak nejen že nejsou hnusné, ale naopak byly velmi dobré. Čas jsme měli a nevadilo, že jsme vyráželi později, ale šli jsme trochu nešikovně přes poledne. Slunce pálilo a byli jsme rádi za každé stinné místo, kterých v nízké kleči nebylo až tolik. Míjeli jsme japonskou skupinu, kterou jsme na úzké cestě pouštěli. Bylo legrační jednak jak každý děkoval a trochu se klaněl a navíc střídavě děkovali ve třech jazycích: gracias, thank you, arigato. Krásně zářící měsíc

40/64


Panoramatický pohled na laguna Torre a štít Cerro Torre nad kterým je ještě měsíc Když jsme došli na začátek „jezera Dcera“ Laguna Hija, kde byla oblázková pláž, tak se Hanka chtěla smočit. Byl jsem dostatečně vyhřátý ze slunka, než abych se chtěl ještě vystavovat paprskům na pláži, takže jsem si zalezl o kus dál pod strom. Vytáhl jsem z batohu lednové číslo National geographic a četl si články na téma přelidněnosti planety. V tomto roce nás má již být 7 miliard! V Patagonii, kde není velká hustota obyvatel, se tento problém zdál být hodně vzdálený. Když si Hanka vymáchala nohy, tak jsme pokračovali dál. Cesta vedla téměř po rovině. Šli jsme nejdřív podél Laguna Hija a pak podél Laguna Madre „jezero Matka“. V pozadí se již tyčila nejvyšší hora naší cesty Fitz Roy s 3405 metry.

Opékání housek

Jestřáb chilský

Odpočinek na cestě ve stínu

Trasa podél jezer není vhodná pro jednodenní výlety, takže bylo znát, když jsme se napojili na cestu vedoucí z El Chaltenu k Fitz Roy, že přibylo lidí. Od křižovatky ke kempu to nebylo daleko a tak jsme se již brzy schovali do stínu stromů v kempu Poicenot. Stan jsme postavili na vzdálenější straně kempu od cestičky, která vedla na vyhlídku, abychom měli větší klid. Nedaleko od našeho stanu jsme mohli pozorovat trojici dravců: Karančo jižní. Byli docela nebojácní a evidentně zvyklí na to, že obchází kolem stanů a hledají zbytky jídla. Jakmile se však něco šustlo, tak zmizeli. Zajímavé bylo, že převážně hopsali a jen výjimečně vzlétli a ukázali svá křídla s rozpětím přes metr.

41/64


Fitz Roy na dohled

Pitná voda přímo z řek

Karančo jižní

Od stanu jsme měli krásný výhled na Fitz Roy a také na cestu k vyhlídce u jezera Laguna de los Tres. Tato cesta byla uváděná jako náročná, hodně exponovaná větru a jen pro zkušené. Původně jsme tam kvůli tomu nechtěli jít, ale při pohledu na cestu se zdálo, že je to normální kamenitá, i když strmá cesta. Přehodnotili jsme plán a řekli si, že tam následující den půjdeme. Od stanu jsme pozorovali slunce zapadající za štíty Fitz Roye.

Pohled na Fitz Roy od našeho stanu

Západ slunce za Fitz Roy

17. den - 21.2. pondělí Chtěli jsme vstát brzo, abychom do strmého stoupání na vyhlídku nešli za příliš velkého vedra. Ačkoliv jsme to neplánovali, tak jsme vstali tak, že bychom mohli vidět i východ slunce. Hory byly bez mráčků, ale na druhé straně oblohy se kupily mraky, takže se barevné představení nekonalo. Po snídani jsme vyrazili. Přešli jsme řeku a pak už nás čekalo jen stoupání nahoru. Kamení a trochu písku, ale nic hrozného. Pomalu jsme získávali metry. Hanka si posteskla, že se jí nějak začíná ozývat koleno. To bylo nezvyklé, jelikož obvykle se klouby ozývají při cestě dolů. Říkala, že to nevadí a že pokračujeme. Když jsme se dostali na hranu svahu, tak se před

42/64

Na konci světa – Patagonie 2011 námi objevila ještě druhá hrana. Nebylo to již daleko a brzy jsme uviděli jezírko Laguna de los Tres a v něm zrcadlící se horu Fitz Roy. Na vyhlídce byla malá skupinka lidí, která tam zřejmě šla na východ slunce, který tentokrát úplně nedopadl.

Ranní pohled – vyhlídka na svahu ve stínu

Pohled na jezera „Dcera“ a „Matka“

Panoramatický pohled na laguna Los Tres a štít Fitz Roy z vyhlídky

Vrchol Fitz Roy …

… kterého jsme se i „dotkli“

Skryté jezero Sucia

Seděli jsme na kameni, Hanka si zas něco sepisovala a pozorovali jsme Fitz Roy s jezírkem Laguna de los Tres před námi a dvě jezera z předchozího dne, „Dcera“ a „Matka“, na straně druhé v údolí. Po čase jak trochu pofukovalo, bylo již chladněji, tak jsme se šli podívat dolů k břehu jezera a podél něho k druhé, skryté, vyhlídce. S překvapením jsme koukali, že tam je 43/64

Na konci světa – Patagonie 2011 ještě druhé jezírko Laguna Sucia, do kterého stékají vodopády z tajícího ledovce. Sedli jsme si na jiný kámen a kochali se vyhlídkou na obě jezírka a také na to jak se nejdřív objevil první mrak u vrcholu Fitz Roye a pak se různě měnil. Viděli jsme také dvě dvojice horolezců na ledovci jak se vraceli odněkud shora.

Panoramatický pohled na laguny Sucia a Los Tres a uprostřed štít Fitz Roy Na cestě zpátky jsme šli hodně pomalu. Jednak strmý svah podkluzoval a hlavně Hanku bolelo koleno a trochu se trápila. Když jsme byli zas dole u řeky, tak jsme se rozhodli, že se zajdeme ještě podívat k ledovci Glaciar Piedras Blancas. Cesta byla třičtvrtě hodiny podél řeky, takže bez převýšení a po rovině se Hance šlo dobře. Cesta byla místy nevýrazná, až úplně neznatelná, jelikož vedla korytem řeky, kde bylo v tomto období málo vody. Trochu jsme začali pochybovat, zda jsme neminuli nějakou odbočku, ale ono nebylo moc kam uhnout. O chvíli později se nalevo od řeky začalo otevírat údolí z nějž na nás vykoukl ledovec. Údolím jsme šli kousek blíž k ledovci a procházeli mezi obrovskými kameny. Hanku přeci jen při přelézání kamenů trochu bolelo to koleno a tak jsme nedošli až k jezírku, které je pod ledovcem. Na kamenech, které byly kolem nás, jsme viděli jako by malby rostlin. Vypadalo to jak nějaké pravěké malby v jeskyních. Při bližším ohledání kamenů se ukázalo, že „malby“ vznikají tím, že na tom kameni uschne rostlina a zanechá tak na něm svůj obraz. Cesta zpátky do kempu uběhla rychle a potkali jsme cestou i tři skupinky lidí. Trasa k ledovci je přeci jen mimo hlavní zájem turistů a člověk zřídka někoho potká.

Laguna Sucia

Ledovec Glaciar Piedras Blancas

Úplně původní plán byl, že tento den dojdeme zpátky do městečka El Chalten, přespíme tam a následující den pojedeme do El Calafate autobusem v jednu odpoledne, na nějž jsme měli již koupené lístky. Později jsme to pozměnili na to, že je zbytečné se vracet do města a platit za

44/64

Na konci světa – Patagonie 2011 kemp, když můžeme přespat v národním parku zadarmo a v příjemnějším prostředí. Plán byl tedy, že se tento den přesuneme jen do dalšího kempu Laguna Capri, který je necelé dvě hodiny chůze od města. Když jsme však přišli ke stanu, tak se nám nechtělo balit všechny věci, jít asi hodinu do jiného kempu a zas vše vybalovat. Rozhodli jsme se, že na noc zůstaneme na stejném místě a radši následující den vyrazíme o něco dřív tak, abychom stihli ujít přibližně deset kilometrů, což jsou asi tři hodiny pohodové chůze.

Koryto řeky dočasně bez vody

„Pravěké jeskynní malby“ na kamenech

Zbytek dne jsme se kochali okolím, odpočívali, jedli zbytky tenčících se zásob a pozorovali ptáky. 18. den - 22.2. úterý Když ráno zazvonil náš budík, tak byl v kempu ještě klid. Bylo chvíli před východem slunce, ale bylo zataženo a vrcholky hor byly schované. Překvapivě rychle jsme posnídali a zabalili věci. Když jsme opouštěli kemp, tak teprve bylo vidět, že první lidé vstávají. Byla to naděje, že na cestě před námi ještě nikdo tento den nešel a třeba potkáme víc zvířat. Především jsem pořád vyhlížel malého jelena (Huemul jižní), který žije pouze v této oblasti. Před vstupem do parku nás žádali, abychom každé jeho zahlédnutí nahlásili, jelikož jeho výskyt je velmi vzácný. Bohužel ani tentokrát jsme ho nikde nezahlédli, ale dostali jsme se do lesa s několika zajímavými datly (Magellanic Woodpecker). Měli různě barevné hlavičky: černé, červené, oranžové. Na chvíli jsme se zastavili a okukovali, jak klovou do stromů díry. Na cestě dál jsme potkali několik lidí ze správy parku, kteří tam upravovali cestičky a jejich okolí. Když jsme začali potkávat protijdoucí turisty, tak jsme již byli nedaleko městečka El Chalten. Závěrečné klesání zas trochu potrápilo Hančino koleno, ale byl to poslední úsek chození po kopcích této cesty a tak koleno čekal odpočinek. Do města jsme přišli ze severu a nádraží bylo na jihu, takže jsme procházeli celým městem. Cestou jsme v místním supermercado nakoupili potraviny. V celém městě není banka ani směnárna, pouze bankomat, ale lze v obchodě platit dolary. Zaplatil jsem padesátidolarovou bankovkou, na kterou mi vrátili v pesos. O kousek dál Hanka nakupovala pohledy a já zatím čekal venku. Po ulici přijížděl vysokozdvižný vozík, který řídil malý kluk. Za klukem na kapotě stál vlčák, který se rozhlížel po okolí a vypadal, že si užívá ten nadhled a že se veze. Tohle privilegium však dráždilo všechny psy, které míjeli, takže běželi podél vozíku a štěkali na vlčáka. Ten střídavě si jich nevšímal a pak zas chvíli na ně taky štěkal. Bylo to roztomilé vidět, jak toho klučinu jako řidiče vozíku, tak toho psa, jak si užíval ten nadhled.

45/64


Ranní klid v parku

Datel magellanský

Další zastávkou byla pekárna, kde jsme si zas nakoupili několik kousků sladkého pečiva. Vedle nás se posadil labrador a Hance to nedalo a hodila mu několik kousků. Pes se spokojeně olizoval. Tohle městečko mělo ještě jednu zajímavost. Neslyšeli jsme tam žádné vyzvánění mobilů, nikdo na ulici nehulákal do telefonu a nikdo ho tam ani nenosil. Nejenom hory národního parku, ale i toto městečko bylo bez pokrytí signálu pro mobilní telefony. Bylo to příjemné. Když jsme došli na autobusové nádraží, tak jsme měli ještě čas. Utábořili jsme se na podlaze a psali deníky. Ačkoliv jsme to již viděli i jinde, tak jsme teprve nyní věnovali větší pozornost nápisům „legendary ruta 40“, které byly u většiny autobusových společností. Ačkoliv silnice číslo 40 má být legendární podle nápisů, tak jsme ani jeden nic o této silnici nevěděli. Těžko říct, zda je legendární nebo ne, každopádně jsme si o ní něco později zjistili. Tato silnice patří mezi nejdelší silnice na světě se svými přibližně 5 000 kilometry a vede severojižně napříč celou Argentinou podél And. My jsme projeli přibližně 300 kilometrů této silnice a to od místa kde jsme překročili Chilsko Argentinskou hranici po odbočku do El Chaltenu. Na cestě z El Chaltenu nás tedy čekalo znovu projetí asi 100 kilometrového úseku této silnice číslo 40.

Pohled do údolí a na zhoršující se počasí

Městečko El Chalten

Tříhodinová cesta pohodlným autobusem utekla rychle a ačkoliv krajina je docela monotónní, tak mě stejně stále bavilo se na ni koukat. V El Calafate jsme zjišťovali jak se dostaneme na ledovec Perito Moreno. Ten den tam nic nejelo a všechno to byly zpáteční jízdenky. Koupili jsme si tedy na následující den zpáteční lístek (100 A$) k ledovci s odjezdem v půl deváté ráno a odjezdem od ledovce v pět odpoledne. Při té příležitosti nás trochu překvapilo zjištění,

46/64

Na konci světa – Patagonie 2011 že vstup k ledovci, který se platí na místě není úplně levný (100 A$). Nicméně vidět jsme to chtěli a tak nebylo moc co řešit. Na informacích na autobusáku jsme zjistili, kde je kemp a vyrazili ho hledat. Cestou jsme nakoupili v obchodě a mimo jiné si koupili na večer lahev vína a brambůrky. Kemp byl nedaleko, takže jsme tam byli za chvíli. Postavili jsme stan a obhlíželi kemp. Zvláštní jak se svět mění a my s ním. Zdálo se, že snad každý batůžkář si s sebou tahá malý notebook a kolem recepce vysedávali u nich, jelikož tam byl wifi-internet zdarma. Co hůř, na obrazovce byla obvykle k zahlédnutí stránka facebooku, který si již dávno získal moje antipatie. Je to trochu paradox, když si představím, jak lidi píšou nějaké glosíky o cestování mimo civilizaci pustinou na konci světa a při tom to píšou s notebookem na klíně připojeným na internet. Tahle změna Vzdálenosti od měst nastala zřejmě v souvislosti s rozmachem malých deseti palcových notebooků. Ještě o rok dřív nebyl v podstatě nikdo, kdo by si bral s sebou do batohu notebook a teď jsme byli spíš výjimka, že nemáme na cestách notebook. Přijde mi to docela smutný, že se to takhle změnilo, ale to je život. Šli jsme se projít po městě a okukovali suvenýry. Nakoupili jsme 3 kalabasy – nádoby na maté. Pití mate yerba je zde velmi oblíbené a je vidět spousta lidí na ulici nebo kdekoliv jinde, jak si drží svoji kalabasu, v druhé ruce mají termosku s horkou vodou, kterou si dolévají a usrkávají maté. Jelikož jsem tohle maté ochutnával již o šest let dřív, během mého putování po Jižní Americe, tak jsem věděl, že to není nic pro mě. Příliš silný hořký čaj, který mi připomínal takové ty silné černé ruské čaje, které člověk pil, když měl průjem. K večeři jsme si udělali pořádné jídlo, abychom se zas najedli. Bohužel se mi při cezení těstovin podařilo je vyklopit na zem, takže jsme vařili další várku. Nakonec jsme se ale najedli a po večeři si otevřeli láhev vína a pojídali brambůrky. Byla to pohodička. Hance ty brambůrky nechutnaly, takže jsem je snědl sám. 19. den - 23.2. středa Ráno jsme popošli na autobusové nádraží a nasedli do autobusu. Počasí vypadalo mimořádně nevlídně. Obloha byla černá jak bota a jen co jsme vyjeli, tak začalo hustě pršet. Vyhlídka na podívanou na ledovec nebyla moc dobrá. Během cesty se mraky trochu začaly trhat a dávalo to naději na trochu rozumnější počasí. Jeli jsme část cesty kolem jezera Argentino a občas jsme viděli nějaké kopce vykukující z pod mraků. Když jsme přijeli k bráně národního parku Los Glaciares, tak již bylo polojasno. Ledovec Perito Moreno, je stejně jako Fitz Roy, součástí tohoto národní parku, ačkoliv leží dost daleko od sebe. Zaplatili jsme vstup (100 A$) a pokračovali autobusem dalších necelých 30 kilometrů. Kousek před ledovcem, asi šest kilometrů, je přístav odkud vyplouvají lodě na vyhlídkové plavby k ledovci (50 A$). Řidič nabízel, že kdo si tady vystoupí, tak ho tu o hodinu později, po vyhlídkové plavbě, nabere a doveze těch šest kilometrů k ledovci. Na plavbu je možné jít i kdykoliv jindy, ale není tam žádné spojení a musí se jít pěšky. Někteří vystoupili, ale my jsme si odpustili další plavbu.

47/64

Na konci světa – Patagonie 2011 Už z autobusu jsme zahlédli ledovec před námi. Plocha, kterou pokrýval, byla obrovská. Byl jsem nedočkavý a popoháněl jsem Hanku, která si šla ještě odskočit na záchod. Od parkoviště k ledovci vede několik tras a všechny jsou vybudované jako chodník nad krajinou. Při pohledu na svah zřejmě dřív cestičky byly jen vyšlapané mezi křovinami. Pravděpodobně z důvodu rostoucího počtu návštěvníků a eroze způsobované lidmi vybudovali tyto chodníky nad zemí. Oba jsme byli nadšení z pohledu na tu masu ledu. Postupně jsme se přesouvali mezi vyhlídkami a kochali se. Zážitek to je nejen vizuální, ale také sluchový. Každou chvíli se ozval zvuk velkého prasknutí nebo připomínající hrom při bouřce. Lidé těkali očima při každém takovém zvuku ze strany na stranu a hledali, kde se ulomil kus ledu. Dost často nebylo vidět nic, protože se to lámalo buď uvnitř ledovce nebo sice na čele ledovce, ale tam kde jsme zrovna neviděli.

Ledovec táhnoucí se do dáli 14 km

Jedna z vyhlídek na ledovec

Pohledem jsme se nemohli od ledovce odrhnout. Viděli jsme vícero odlamujících se kusů ledu, které vydaly při dopadu ránu jako hrom za bouřky. Bylo zajímavé, že se zde již projevoval fakt, že rychlost zvuku je pomalejší než rychlost světla. Jinými slovy, když člověk slyšel hrom při dopadu ledu na hladinu jezera a podíval se tím směrem, tak již viděl jen šplouch. V závislosti na vzdálenosti byl zvuk až tak o jednu sekundu opožděný. Byla to nádhera, ale pořád jsme čekali na to, až se utrhne ledovec v celé výšce a ne jen kousky. Odhadovali jsme kolik tak metrů může mít ten ledovec na výšku. Chybělo tam něco pro měřítko a těžko se to odhadovalo. Hanka odhadovala 15 až 20 metrů a já jsem tipoval 30 metrů. V jeden moment jsme koukali jak se začala řítit jedna celá věž ledu. Po dopadu vytvořila docela velkou vlnu a hned na to začala padat druhá věž hned vedle a po ní spadla třetí. Každý padající úlomek ledu vzbudil pozdvižení mezi lidmi, ale tenhle trojitý pád ledu v celé výšce vzbudil obrovské nadšení. Shodou okolností jsem měl správný objektiv, koukal se správným směrem a i správně zareagoval, takže se mi podařilo nafotit sekvenci fotek padajících věží. Vnitřně došlo k našemu uspokojení, viděli jsme to hlavní, co jsme chtěli vidět. Přestože jsme chtěli stále vidět každou padající kru, tak jsme přeci jen s klidnějším vědomím přecházeli mezi vyhlídkami, protože i kdybychom již nic neviděli, tak to bylo super. V poledne jsme si udělali krátkou pauzu od ledovce a vrátili jsme se k parkovišti. Hlavně proto, že jsme již potřebovali oba docela akutně na záchod. Dlouho jsme se tam však nezdržovali a šli zas k ledovci. Tentokrát jsme se vydali po trase, která vedla o něco níž a blíž k ledovci. Měli jsme hlad a nebyly tam lavičky, tak jsme si sedli na jedny z mnohých schodů odkud jsme měli pěkný výhled na ledovec. Otevřeli jsme si konzervu s rybičkami a přikusovali k tomu housku.

48/64


Panoramatický pohled na část 5km širokého čela ledovce Perito Moreno

První ledová věž se hroutí …

Perito Moreno …

… druhá …

… a třetí

… a my

Po chodníku jsme došli na nejnižší a nejbližší místo, kam se dalo dostat k ledovci. Byl tam jeden člověk, který zřejmě dohlížel, aby lidé nepřelézali zábradlí a nechodili ještě blíž. V minulosti to prý i některé lidi zabilo, jelikož po zřícení ledové stěny mohou ledové kostky létat poměrně daleko. Nedalo mi to a zeptal jsem se pána jak je ten ledovec vysoký. Jeho odpověď, že 50 až 60 metrů nás trochu překvapila. Ukázalo se, že naše odhady byly zbytečně skromné. To co se člověku zdálo, jako že padá jen nějaký malý kousek ledu byly tedy kry o velikosti několika metrů krychlových až i desítek metrů krychlových. V případě zhroucení celé věže ledu to byly již stovky krychlových metrů ledu, které způsobily možná i docela velkou vlnu, ale výška vlny se špatně odhaduje. 49/64


Až 60 metrů vysoký ledovec

14 kilometrů dlouhý

Padající „malý“ kus ledu

Určitě lze doporučit vyrazit na tenhle ledovec poránu. S přibývajícím časem nejen přibývalo množství návštěvníků, ale také se zdálo, že ledovec je méně aktivní. Pro fotografy je pozdější čas horší, protože se slunce dostává nad ledovec a asi za něj zapadá. Sporadicky tu a tam odpadl „malý“ kousek ledu. Když se zdálo, že už se skoro nic neděje, tak se zřítil obrovský kus ledu, na který Hanka celou dobu sázela a přála si, ať spadne. Bylo už skoro pět odpoledne, kdy jsme museli odjíždět a tak to byla taková moc pěkná rozlučka s tímhle nádherným místem. Ledovec Perito Moreno je prý jediný ledovec na světě, který se zvětšuje.

Hanka dopisuje deník

Rozpraskaný povrch ledovce

Cesta zpátky uběhla rychle s krátkou zastávkou na letišti u El Calafate. Byla to taková předzvěst našeho konce v Patagonii. Na autobusovém nádraží jsme se snažili zjistit, zda nějaký obyčejný autobus jezdí na letiště, které je asi 20 kilometrů vzdálené od města. Bohužel na letiště se dá dostat jedině přes jednu společnost, která s dodávkou objíždí hotely a pak jede na letiště (22 A$). Lze samozřejmě využít služeb taxíku (remis), ale to se vyplatí jedině pro skupinu čtyřech a víc lidí. Na recepci našeho kempu jsme si domluvili, že nám zavolali do společnosti, co vozí lidi na letiště a dohodli, že nás následující den po desáté hodině vyzvednou u kempu.

50/64

Na konci světa – Patagonie 2011 20. den - 24.2. čtvrtek Ráno jsme si po snídani sbalili všechny věci a batohy dali na recepci kempu. Procházkou po hlavní třídě městečka El Calafate jsme se loučili s Patagonii. Došli jsme až k informačnímu centru národního parku Los Glaciares, kde měli pěkně udělanou zahradu. Při procházce jsme tam viděli procházet se zajímavého ptáka s dlouhým zobákem (Black-faced Ibis). Odehrála se tam zajímavá scéna, když jeden z potulných psů dostal chuť na tohohle ptáka a zaútočil na něj. Kousek vedle byl jiný pes, který zřejmě patřil někomu z informačního centra. Když to viděl, tak vyjel po potulném psovi a zahnal ho. Ochránil tedy místního ptáka, který by asi měl problém někam utéct. V zahradě bylo roztroušeno několik „sousoší“ s povídáním. Viděli jsme tam i sochu delfína – plískavice strakaté, kterého jsme viděli v Magellanově průlivu. Informační kancelář je tam velmi malá, ale mají tam pěkné fotky ptáků, rostlin nebo třeba ledovce Perito Moreno.

Informace o NP Los Glaciares, El Calafate

Naše letadlo pro let do Buenos Aires

Náš čas vypršel a museli jsme se vrátit se do kempu. Něco po desáté přijela dodávka, do které jsme přisedli k dalším lidem směřujícím na letiště. Objeli jsme ještě několik hotelů a pak jsme již opustili město. Na letišti jsme vlezli do celkem malé letištní haly, kde byla fronta na získání palubních letenek. Přišli jsme tak akorát, protože chvíli na to se fronta několikanásobně prodloužila. S překvapením jsme zjistili, že se tu musí platit letištní poplatek. Trochu zmateně jsem ho chtěl jít zaplatit, než Hanka vystojí frontu na palubní lístky, jenže mi vysvětlili, že musím nejdřív mít ty palubní lístky. Lidé nemohli pořádně procházet, protože hala byla plná lidí. Probíhala tam přístavba nové haly, která zřejmě zvýší prostor na dvojnásobek. Rozmach turismu byl rychlejší než rozvoj letiště. Každopádně se nám podařilo získat palubní lístky, následně zaplatit letištní poplatky (38 A$) a skrz houf lidí projít až k naší odletové bráně. Tam jsme si u stolečku rozbalili salám a housky a poobědvali. V letadle jsme seděli u okna a čekali na start. Vznikly tam trochu zmatky, jelikož u nouzového východu seděli nějací Číňané nebo kdo to byl a neuměli zřejmě ani španělsky ani anglicky. Jejich průvodkyně to tam dohadovala s letuškou a po chvíli je přesadili o řadu dozadu a jiné lidi, kteří by byli schopni rozumět případným pokynům posádky letadla, usadili k nouzovému východu. Vzlétli jsme opět nad pustou a suchou krajinu. Jelikož jsme seděli na levé straně, tak jsme měli výhled na hory a viděli jsme hory Fitz Roy i Cerro Torre. Letěli jsme opět s původně zřejmě slovenským letadlem, jelikož kromě angličtiny a španělštiny, tam byly nápisy i slovensky. Let netrval až tak dlouho a byli jsme opět v Buenos Aires.

51/64

Na konci světa – Patagonie 2011 První, co jsme v Buenos Aires udělali, bylo, že jsme zašli zas k pobřeží ke stánku s hamburgery a dali si každý jeden se vším. Bylo tam hovězí, slanina, vajíčko, salát, rajče a ještě asi něco. Hanka o tom hamburgeru několikrát mluvila, takže konečně došlo na to, že jsme ho měli. Na chvíli se spustil silný liják, ale seděli jsme pod stříškou a tak nám to nevadilo. Na autobusové zastávce jsme čekali na jeden ze dvou autobusů, které jely do centra města. Je dobré, že mají zastávky a člověk netápe, kde má stopovat autobus. Jízdní řád však nemají a až autobus přijede, tak přijede. Stačí mávnout na řidiče a on zastaví. Na mapě jsem sledoval, kudy projíždíme, abychom vystoupili na správném místě, kde nám bylo doporučeno, že jsou nějaká levnější ubytování. Když jsme minuli náměstí s věží a hodinami, tak jsme byli již na kraji centra. Doprava houstla, poskakovali jsme v koloně a z okna jsme vyhlíželi nějaké hostely. Jak jsme tak stáli v koloně, tak jsem se ptal řidiče, zda neví o něčem. On, že nám řekne až budeme u nějakého ubytování. Po chvíli ukázal na jeden hotel. Nevypadal úplně jako naše cenová skupina, ale poděkovali jsme mu a vystoupili. V tří hvězdičkovém hotelu, který nám řidič ukázal, jsme se zeptali na cenu. Dvoulůžkový pokoj stál kolem 380 A$, což nám přišlo drahé. Šli jsme dál ulicí a dostali jsme se na pěší zónu v centru, kde to žilo. Obchůdky a restaurace kam se člověk podíval, uprostřed cesty na zemi měli stánkaři zboží na zemi, na počkání, tam vyrývali věnování na kalabasy (baňky, z kterých pijí maté) a podobně. My jsme se zastavili u páru, který tam na ulici měl taneční vystoupení a tancovali tango. Pokračovali jsme dál a když jsme zahlédli reklamu na relativně levné ubytování, tak jsme tam vlezli. Bohužel měli plno. Nicméně byli tam velmi ochotní a hledali pro nás nějaký jiný hotel, kde budou mít volno. Hotely a hostely sdružené ve skupině „International hosteling“ si vzájemně vypomáhají a dohazují si klienty. Po telefonátu do jiného hotelu nám řekla, že za 220 A$ mají volný pokoj. Bylo to sice trochu dražší, než jsme původně chtěli, ale jelikož to bylo jen na jednu noc a nechtěli jsme to už tolik řešit, tak jsme souhlasili. Název Ritz hotel nás trochu zarazil, jelikož si pod tím člověk představí spíš nějaký luxusní hotel, ale šli jsme tam. Našli jsme to bez problémů a ubytovali se v hotelu Ritz, který byl docela útulný. Patagonie a v pozadí hory

Hanka chtěla vidět ještě nějaké tanečníky tanga, takže jsme dlouho neotáleli a šli zas do centra. Cestou jsme viděli na široké ulici 9 de Julio Avenue Obelisk, památník připomínající ten, který je ve Washington D.C. v USA. Jak jsme šli ulicemi, tak jsme si teprve uvědomili, že jsme za celou dobu v Patagonii nenarazili na jediný fast food jako McDonald, Burger King, KFC a podobně. Je to krásný, že existuje ještě místo, které nezaplavil „americký sen“. Buenos Aires je však naprostým opakem a co pár metrů je Mc Donalds, Burger King, KFC a podobně. Ceny nijak příznivé, ale bylo to dobré na to, že člověk měl jistotu, že je kam si zajít na záchod. Courali jsme uličkami, ale na další pouliční tanečníky jsme nenarazili. Když jsme se vraceli do hotelu, tak se již zešeřilo. Slunce zde zapadalo o dost dřív než na jihu. Některé ulice a lidé po setmění nevypadali nejpřívětivěji, ale nic až tak moc strašidelného. Pani na recepci nám říkala, že večer je ve vedlejším baru „pizza party“ a že je pizza zdarma. Znělo to dobře, takže jsme si trochu odpočinuli na pokoji a potom vyrazili do baru. Dali jsme si pivo a při té příležitosti nám řekli, že je akce dvě piva za cenu jednoho. Po

52/64

Na konci světa – Patagonie 2011 chvíli přinesli talířek s třemi kousky pizzy. Byla dobrá, i když trochu slanější. Zřejmě na podpoření naší žízně. Když jsme si dali druhé pivo, tak slečna, že se to rovnou platí. Trochu jsme se chvíli dohadovali, jelikož slečna sice chtěla peníze jen za jedno pivo, ale za velké pivo, ačkoliv jsme měli dvě malá piva. Moc se jí to nezdálo a vypadala, že to je pro ni novinka, že po lidech chce jinou cenu, než mají uvedenou. Odešla to řešit s někým jiným a vrátila se s tím, že sice máme pravdu, ale že stejně chce peníze jako za velké pivo. Nehrotil jsem to a zaplatil. Jejich akce dvě za cenu jednoho byla tedy poněkud pofiderní. Když nám donesli ještě jeden talířek pizzy, tak jsme ji snědli a šli pryč. 21. den - 25.2. pátek Snídani jsme měli v ceně ubytování a byla ve vedlejším baru, kde byla i ne zcela vydařená večerní akce z předchozího dne. Chtěli jsme brzy vyrazit na obhlídku města, tak jsme šli na snídani hned jak měli otvírat. Bohužel tam bylo zavřeno. Chvíli jsme očumovali kolem, ale když jsme již čekali deset minut, tak jsem zašel zpátky do hotelu a ptal jsem se jak je to s tou snídaní. Pani mi řekla, že již tam můžeme jít. Když jsem jí řekl, že tam je zavřeno, tak někam volala a podle intonace někomu vyhubovala. Pak mi řekla, že již otevřou. Vrátil jsem se k baru za Hankou a akorát odemykali dveře. Snídaně nebyla nijak velkolepá, ale bylo to fajn. Malé kroasanty, čaj a ještě pár věcí. Když Hanka pila čaj, yerba maté, který je v Jižní Americe velmi oblíbený, tak jí vůbec nechutnal. Musel jsem se smát, jelikož jsem jí říkal, že to je hnusný a navíc jsme měli nakoupeny čtyři půlkilová balení tohoto maté jako dárky.

Caminito – barevné uličky ve čtvrti La Boca v Buenos Aires Vyrazili jsme za pro nás největším lákadlem v Buenos Aires a to uličkou Caminito ve čtvrti La Boca. Při nastupování do autobusu jsme opět váhali, jak funguje kupování lístků. Vedle řidiče je automat, člověk musí mít drobné, jelikož řidič nerozměňuje a podle toho co se řekne řidiči, tak on to naťuká a na automatu se objeví cena. Nebyl jsem si jistý, zda je to již za oba nebo jen jednoho. Každopádně jsem tam naházel drobné a vypadl jeden lístek. Autobus jedoucí z centra do čtvrtě Boca byl pro nás zajímavý i tím, že je to docela vyhlídková trasa. Těžko říct kolik žije lidí v Buenos Aires. Základ města má kolem 3 miliónů lidí, ale se všemi přidruženými čtvrtěmi, které Buenos Aires nabaluje má asi kolem 16 miliónů a patří mezi největší města na světě. Cestou jsem sledoval mapu a hlásil Hance, kterou čtvrtí projíždíme a případně kolem čeho jedeme. Ráz čtvrtí se trochu měnil a byly prostší a domy méně honosné.

53/64

Na konci světa – Patagonie 2011 Na druhou stránku Buenos Aires nás příjemně překvapilo množstvím zeleně a skoro ve všech ulicích byly vysázeny řady stromů.

Pěkně barevná zákoutí v Caminito, BA Malby na zdech a postavy v oknech Glaciares, El Calafate Když jsme dojeli do čtvrtě La Boca, tak jsem se při kličkování autobusu uličkami trochu ztratil a nebyl jsem si jistý, kde jsme. Pan řidič autobusu však správně vytušil, že jsme turisti a ti tam nehledají nic jiného než ulici Caminito, takže nám řekl, že už je čas vystoupit a ukázal nám směr, kam máme jít. Popošli jsme přes několik ulic a už se začali objevovat pestrobarevné domky. Bylo brzo ráno a turistický hit se ještě neprobudil k životu. Prošli jsme si krásné liduprázdné ulice s různě vyzdobenými fasádami. Postupně se toto místo probouzelo. Kavárny a restaurace začaly stavět svoje zahrádky, umělci vybalovat stojany a věšet na ně svoje malby a fotografie. Přijel první turistický autobus z něhož vylezli organizovaní turisti, kteří se stali hned cílem místní tanečnice tanga. Tanečnice ve vyzývavých šatech se věšela na postarší pány a nechávala se s nimi za peníze fotit. O kus dál se člověk mohl nechat vyfotit u několika pomalovaných desek s vyříznutým otvory na obličej, kam turisti strkali své obličeje a dotvářeli tak celý obraz na desce. Jeden taneční pár se připravoval na své vystoupení na ulici. Z těchto původně klidných několika uliček se stal plnohodnotný hon na turistovu peněženku.

Zelené ulice v BA

Kostel ve čtvrti Palermo

Budova botanické zahrady

Nejvyšší čas popojet dál. Čtvrť Palermo byla inzerovaná jako jedna z nejhezčích čtvrtí a tak jsme tam vyrazili. Chvíli nám trvalo, než jsme odchytili ten správný autobus. Jízdní řády, kde

54/64

Na konci světa – Patagonie 2011 by si člověk přečetl kam autobus jezdí tu nejsou. Cedulky za předním oknem autobusu jsou fajn, ale bohužel když už jsme zahlédli nějaký povědomý nápis, tak jsme nestačili nastoupit a překvapivě další autobus se stejným číslem měl zas jiné nápisy. Nakonec jsme nastoupili do autobusu, který přijel nezávisle na tom, co tam bylo napsáno a řidiči řekli „Palermo“. On přikývnul, na automatu za ním naskočila cena za lístky, my tam hodili mince a odjeli ze čtvrti La Boca.

Skoro přesná kopie „Igráčka“

Náměstí Plaza de Mayo

Obelisk

Opět jsem podle mapy sledoval, kudy jedeme a když se nám zdálo, že jsme tam kde chceme, tak jsme se zeptali řidiče. On přikývnul a zastavil nám u kraje silnice. Vystoupili jsme na náměstí Plaza Italia, kde je také vchod do botanické a zoologické zahrady. Na náměstí bylo hodně lidí a vypadalo to jako nějaká demonstrace. Oslovil jsem jednoho pána a ten nám začal vysvětlovat, o co se tam jedná. Mluvil celkem dlouho a skoro nic jsem z toho nepobral. Každopádně jsme pochopili, že podle různě barevných triček lze rozpoznat zástupce z jednotlivých zemí a to nejen z Jižní Ameriky. Význam setkání Forever Latin American Rally 2011 nám zůstal utajen. Po obědě v malé místní restauraci jsme se vydali na prohlídku této čtvrtě. Nebylo to tam ošklivé, ale těžko říct, čím si to zasloužilo tak kladné hodnocení. Možná proto, že na hlavní třídě byla spousta obchodů a tedy jako nákupní zóna pro ty co chtěj utrácet peníze, to byla dobrá čtvrť. My jsme si našli malou cukrárnu a dali si dva kopečky zmrzliny, čímž si nás tato čtvrť také získala. Okruh jsme dokončili opět u botanické zahrady, kde jsme chvíli odpočívali na lavičce, vyhřívali se na sluníčku a kochali se zajímavými rostlinami. Metrem jsme dojeli na Plaza de Mayo, kde bylo další shromáždění. Tentokrát to byla národní záležitost a bylo to něco ohledně válečných veteránů. Když Hanka šla do Burger Kinga na záchod, tak mne tam zaujaly vystavené hračky, které dávali k dětskému menu. Byly to postavičky téměř totožné jako Igráčci, které jsem znal z dětství. Po bližším prozkoumání člověk našel drobné rozdíly, ale opravdu jen drobné. Procházka městem nás zavedla opět k Obelisku na rušné mnoho proudé silnici nedaleko našeho hotelu.

Argentinský kongres

55/64

Na konci světa – Patagonie 2011 Když jsme se vrátili do hotelu, tak Hanka chvíli surfovala na internetu a pak jsme vyrazili na letiště. Jeli jsme opět autobusem číslo 8, ale jen ty co měly cedulky červené a na nich nápis Aeropuerto, jely opravdu na letiště. Cestou jsme míjeli budovu argentinského kongresu, která připomíná Kapitol opět z Washington DC. Na letišti jsme si odbavili zavazadla a poflakovali jsme se po letištní hale. Když se přiblížila desátá večer, čas odletu, tak začaly drobné zmatky. Zdálo se, že chyba je v tom, že lidé letící jak do Madridu, tak Říma jsou u jedné odletové brány. Lidé s jižanským temperamentem, převážně Italové a Španělé, se začali ozývat a projevovat svoji nespokojenost. Kolem jedenácté večer zahlásili, že let do Madridu je z důvodu poruchy odložen o dvanáct hodin a že nám zajistí hotel a odvoz. Ubezpečili nás také, že druhý den poletíme jiným než tímto letadlem. Při pohledu ven bylo vidět, jak několik techniků opravuje motor našeho letadla. Nastal zmatek a lidi se přesouvali z místa na místo, nikdo nevěděl kam má jít a tak se ukázalo nejlepším řešením zůstat na místě. 22. den - 26.2. sobota Situace v letištní hale se chvíli po půlnoci zcela zásadně změnila. Zahlásili, že technické problémy byly vyřešeny, že let do Madridu je připraven a ať lidi nastupují do letadla. Hanka, která tam už dost dlouho šílela a já ji uklidňoval, že tímhle letadlem určitě nepoletíme, se šprajcla a řekla, že tím letadlem neletí. Chvíli jsem se ji snažil přesvědčit, ale brzo jsem to vzdal. Historky o spadlém letadle v Madridu před pár lety, které mělo technické problémy, ale nakonec odstartovalo a chvíli po startu se zřítilo, se v dané situaci špatně vyvracely. Zašel jsem za personálem a řekl jim, že tím letadlem nepoletíme. Pán ani neprotestoval a řekl, že za daným podmínek nám bezplatně změní rezervaci letenek na další let o dvacet čtyři hodin později. S obavou se mě ptal, zda potřebujeme svoje velká zavazadla. Přeci jen najít dva batohy v tom množství zavazadel by nebylo jednoduché. Když jsem mu řekl, že je nepotřebujeme a že si je vyzvedneme v Madridu, tak se mu evidentně ulevilo. Tímto se vyvrátila jedna z teorií, která říkala, že letadlo nesmí odletět se zavazadlem bez jeho majitele z bezpečnostních důvodů, aby v něm nebyla třeba bomba. Ujal se nás jeden ze zaměstnanců a provedl nás zpátky bezpečnostními kontrolami k pasové kontrole. Celník nám dal do pasu razítko „ANULADO“, čímž zrušil naše výstupní razítko ze země a mohli jsme i nadále setrvat v zemi. U přepážky Aerolinas Argentinas jsme si domlouvali změnu rezervace letenky. Letenka z Buenos Aires do Madridu byla jasná a nový čas odletu byl 26.2. ve 22h. Toto letadlo by mělo být v Madridu následující den v 13:40 evropského času. Za normálních okolností není žádné navazující letadlo do Prahy a musí se v Madridu přenocovat a letět až zas další den v půl osmé ráno. Tak jsme to i měli původně naplánované. Do Prahy však letí letadlo i před třetí hodinou odpoledne. S velkým zavazadlem není reálné přestoupit za hodinu, ale my jsme měli naše batohy napřed v Madridu a tak jsme přesvědčili personál, že když nám pomůžou, tak ten dřívější let stihneme. Požádali jsme je, aby zajistili, že nám naloží zavazadla do letadla do Prahy a ať nás na letišti čeká nějaká asistence, která nám pomůže proběhnout všechny kontroly. S takovým plánem se zdálo, že budeme schopni v Madridu přestoupit, ačkoliv personál se tvářil skepticky. Měli jsme letenky, ale neměli jsme vyřešeno, kde budeme spát. Zašli jsme za paní z Aerolinas Argentinas, která má na starosti stížnosti. Snažili jsme se ji přesvědčit, že je jejich vina, že jsme tam zůstali a že by se o nás měli postarat. To se nepodařilo. Pani nám řekla, že pilot v tom letadle sedí a on je ten hlavní, kdo ví, zda letadlo může letět či ne a že on se rozhodl, že

56/64

Na konci světa – Patagonie 2011 poletí. Neriskoval by přeci svůj život a byla tedy naše volba, že jsme neletěli. Argument, že bylo dost nestandardní zahlásit, že se poletí o dvanáct hodin později, ujistit lidi, že to bude určitě jiným letadlem a potom říct, že si můžeme nastoupit, nám nepomohl. Pani byla neoblomná, takže jsme to vzdali. Začali jsme shánět ubytování. Nejdřív se nám nedařilo dovolat do žádného hotelu a když nám to zvedli, tak všude měli plno. Potkali jsme tam dva Brity, kteří se vrátili z výletu na Antarktidu a tak jsme se jich vyptávali jaké to tam bylo. Oni měli rezervaci v hotelu a čekali jen na odvoz. Když pro ně přijeli z hotelu, tak jsme se ptali, zda mají volno i pro nás. Neměli. Byli asi tři hodiny ráno a usoudili jsme, že již nemá smysl dál něco hledat a že přespíme na letišti. Z internetové kavárny jsme poslali email do hotelu, který jsme měli rezervovaný v Madridu, že tam nedorazíme kvůli zrušenému letu. Bohužel to bylo již méně než 24 hodin, před tím, kdy jsme tam měli být, takže nám to nestornovali a přišli jsme o peníze.

Neveselá nálada po zrušeném letu

Papoušek v koruně stromu, Ezeiza

Našli jsme odlehlý kout haly a lehli si na zem k oknu. Tvrdá dlažba a chladná klimatizace nebyla moc příjemná, ale neměli jsme nic s sebou a tak nebylo na výběr. Na chvíli jsem usnul, ale v polospánku jsem pořád tak trochu vnímal okolí. Někdy po páté ráno, jsem to vzdal a šel se trochu projít po hale, která se pomalu začínala probouzet opět k životu. Po šesté se i Hanka probrala a začali jsme řešit kde se nasnídáme. Na letišti těch možností moc není. V McDonaldu, který se jevil jako podnik s nejméně přestřelenými cenami, jsme řešili, co budeme celý den dělat. Času bylo dost na to jet zas do centra Buenos Aires, ale to se nám nechtělo. Strávit celý den na letišti by bylo jednak trochu drahé a navíc nudné. Zvítězila možnost zajet do nedalekého městečka, které je jen tři kilometry od letiště. Cestou na letiště jsme jím projížděli a vypadalo to jako pěkná malá vesnice, kde by byl klid a dalo by se koupit jídlo za lidovější ceny. Poflakovali jsme se po hale i okolí a našli maringotku na trávníku u parkoviště, kde dělali hamburgery za dobrou cenu. Byl to zřejmě podnik kam chodili zaměstnanci letiště, protože to bylo trochu zastrčené a běžný turista to asi neobjeví. Dali jsme si tam dřívější oběd před výletem a rozhodli se, že tam zajdeme i na večeři až se zas vrátíme na letiště. Při našem poflakování na letišti jsme vzpomněli film Terminál s Tomem Hanksem. V tomto filmu byl však Tom Hanks „uvězněn“ v letištní hale na mnohem delší dobu a nemohl ji na rozdíl od nás opustit. Autobusy jezdily přibližně co dvacet minut, takže jsme věděli, že při cestě zpátky se nemusíme moc obávat o zpáteční spoj. Když přijel autobus, tak jsem nejprve nevěděl, co mám říct řidiči jako cíl naší cesty, aby nám mohl stanovit cenu, jelikož jsem nevěděl jak se to tam

57/64

Na konci světa – Patagonie 2011 jmenuje. Řekl jsem mu, že chci dva lístky do městečka asi tři kilometry daleko. Koukal na mě nechápavě, tak jsem dodal, že tam je náměstí s kostelem. Těžko říct co, ale nějakou cílovou stanici zvolil, my zaplatili a jelo se. S ohledem na to, že později cesta zpátky byla levnější, tak nám zřejmě navolil něco vzdálenějšího než jsme chtěli, ale nebylo to nijak dramaticky drahé. Ukázalo se, že to městečko se jmenovalo Ezeiza, podle něhož se jmenuje hlavní letiště náležící Buenos Aires. Když jsme přijeli na náměstí s kostelem, tak jsme vystoupili. V autobuse se nedá platit jinak než kovovými mincemi, takže první úkol byl získat drobné na cestu zpátky. Proč nespojit příjemné s užitečným a tak jsme si koupili nanuky. Získali jsme drobné a s nanuky jsme si lehli na trávu a příjemně se chladili. Další chod byl v místní malé restauraci a to zeleninový salát pro Hanku a já si dal pivo. Poflakování se na náměstíčku s kostelem v Ezeiza Vychutnávali jsme si klid tohoto spíš vesnického náměstíčka, kde nebylo ani živáčka. Občas projel autobus jedoucí z Buenos Aires na letiště nebo naopak, ale skoro nikdo zde nevystupoval ani nenastupoval. Udělali jsme si procházku vilovou čtvrtí, která byla kolem a byla evidentně ta z těch lepších čtvrtí. Krásné vily, velké zahrady, výběh s koňmi a pěkná auta. Chvíli jsme blbli na dětském hřišti, pak se uvelebili na lavičce pod velký strom a lelkovali. Zaznamenal jsem, že kolem létali nějací ptáci, ale až později jsem si všiml, že to nejsou úplně obyčejní ptáci. Zvedl jsem se a pozoroval korunu stromu. Nejdřív jsem jen slyšel štěbetání a občas se zatřepaly nějaké větvičky, ale pak jsem je našel. Čtyři zelení papoušci okusovali větvičky stromu. V podvečer jsme se vrátili na letiště. Zašli na večeři do maringotky vedle letištní haly a zas se nějaký čas poflakovali po letištní hale. Když nadešel konečně čas našeho letu, tak jsme se odbavili. Věděli jsme, že v Madridu máme velmi málo času na přestup, takže jsme si požádali o sedadla co nejblíže vchodových dveří do letadla. Nastoupili jsme do letadla, tentokrát bez komplikací a definitivně opustili jihoamerický kontinent.

Letištní hala, náš dočasný domov

58/64


23. den - 27.2. neděle Let proběhl celkem bez problémů a my jsme s očekáváním sledovali hodinky a čas kolik nám zbývá do přistání. Měli jsme zpoždění asi dvacet minut, což by normálně nevadilo, ale tentokrát to bylo dost zásadní. Španělsko Vyhrnuli jsme se z letadla mezi prvními a hledali nějakou tu asistenci, která nám měla být poskytnuta. Stála tam pani a když jsme ji oslovili, tak vypadala, že neví o čem mluvíme. Vyrazili jsme halou a po chvíli pani za námi vyběhla a křičela „Praha?“. Přikývli jsme a ona, že naše zavazadla jsou naložena v letadle do Prahy a že máme jít na terminál 2. Běželi jsme halou a já přemýšlel nad tím, že je divné jít na terminál 2, když jsme před tím z Prahy přiletěli na terminál Modro – oceán i nebe 4. Letištní haly jsou skoro všude obrovské a dostat se z terminálu 1 na terminál 2 je docela dlouhý běh. Cestou jsme koukali na tabule a nikde jsme tam náš let neviděli. Konečně jsme našli alespoň informace a zeptali se, jak je to s letem do Prahy. Pán nám řekl, že to letí z terminálu 4. V Madridu jsou terminály 1 až 3 pohromadě a terminál 4 je vzdálený dvě zastávky metrem nebo několik minut jízdy letištním autobusem. Takže jsme zas běželi kus zpátky na zastávku autobusu. Mezi tím jsme několika ne zcela slušnými výrazy okomentovali informaci od té pani, která nám poskytla „asistenci“. Autobus tam stál a i celkem brzy se rozjel. Několik minut jsme nervózně sledovali jak autobus přes různé nadjezdy, dálnici a podobně se obloukem přibližuje k terminálu 4. Následoval další běh letištní halou, až jsme byli u přepážky pro let do Prahy. Bylo patnáct minut do odletu letadla a přepážka na check-inu již zela prázdnotou. Chvíle zmateného rozhlížení a přemýšlení co dál. Pobočka ČSA tam nebyla, tak jsem se zeptal v sousední Iberii, která s ČSA spolupracuje, zda mi poradí, kde najdeme kancelář ČSA. Oni, že v Madridu ČSA nemá pobočku a že tam nikoho od ČSA nenajdeme, protože ti co tu byli, již odletěli. Tím bylo jasně dáno, že již není potřeba spěchat. V klidu jsme si konečně zašli na záchod, napili se a trochu vydýchali. Nebylo moc na výběr co dělat, takže jsme sedli zas na letištní autobus a jeli zpátky na terminál 1, kde byla pobočka Aerolinas Argentinas. U okýnka jsme milému pánovi menšího vzrůstu a trochu pisklavým hlasem sdělili, že jsme prošvihli letadlo do Prahy, protože letadlo z Buenos Aires mělo zpoždění a jestli nám pomůže. Pán ochotně, že určitě nebude problém změnit rezervaci letenky na další let. Chvíli koukal do počítače a pak došel k závěru, který jsme již sami věděli. Trošku rozpačitě nám řekl, že bohužel tento den již do Prahy nic neletí a že nejbližší let je v sedm ráno následující den. S mírným předstíraným překvapením jsme pokyvovali hlavou, že to je nemilé, ale holt ať nám rezervuje místa na ten let. Pán celkem rychle dodal, že nám samozřejmě zajistí hotel na tuto noc a odvoz do hotelu. Tady jsme naopak museli náš údiv potlačit a tvářili jsme se, že to je od něj adekvátní přístup. Naše výhoda byla, že pán pochopitelně nevěděl, že nám v Buenos Aires říkali, že to nestihneme a tedy že jsme si domluvili tak blbý přestup na vlastní žádost. Zatímco pán tam pořád něco ťukal do počítače, tak jsme se bavili, zda opravdu to myslel vážně a zajistí nám hotel nebo ne. Přeci jen jsem byl trochu skeptický po některých

59/64

Na konci světa – Patagonie 2011 předešlých zkušenostech. Když nám vystavil letenky na následující let, tak jsme se zeptali, jak je to s našimi zavazadly. Chvíli nechápal tu celou anabázi ohledně toho, že zavazadla letěla dřív než my. Není divu, když jsme ten příběh zkrátili na minimum, abychom jsme se do toho nezamotali a nezačal couvat z toho zajištění hotelu. Každopádně zřejmě i bez bližšího pochopení situace, podle kódu zavazadla, je našel v systému. K našemu velkému překvapení a tentokrát ani nijak skrývanému, nám řekl, že jsou v Madridu v úschovně zavazadel. Pán nás nasměroval do úschovny zavazadel a řekl, že než si vyzvedneme zavazadla, tak zajistí odvoz do hotelu.

Náš pokoj v hotelu, Madrid Trocha čekání, ale dočkali jsme se zavazadel i odvozu do hotelu. Malý pán, který to s námi vyřizoval na přepážce, chtěl být gentleman a vzít nám jeden batoh, aby Hanka šla nalehko. Natahoval se po mém batohu, od čehož jsem ho hbitě odradil a poukázal na Hančin batoh, protože svou postavou nevypadal na to, že by si s tím batohem poradil. Chudák malý i s tím lehkým batohem se trochu trápil a navíc k tomu pěknému obleku se moc nehodil ten špinavý batoh. V jeden moment jsme se zastavili a on na chvíli odběhl. Když přicházel, tak jsem Hance řekl, ať si vezme ten batoh a netrápí chudáka. Byl hrozně milý, ochotný, ale nosiče by dělat nemohl. Ani neprotestoval, když viděl jak si Hanka bere batoh a my popošli k dodávce, která nás dovezla do hotelu.

Spokojenost s vyřešením noclehu v Madridu

Vešli jsme do prostorné a luxusní vstupní haly čtyřhvězdičkového hotelu Auditorium Madrid. Náš vzhled, oblečení ani batohy sem nezapadaly. Elegantní pán na recepci nás celkem logicky identifikoval jako ty dva cestující ze zpožděného letu, takže naše obavy, že nemáme žádný papír nebo něco v ruce, byly hned zahnány. Dal nám magnetickou kartičku od pokoje 1230, seznámil nás kdy se podává večeře a my jsme se šli ubytovat. Velmi

60/64

Na konci světa – Patagonie 2011 rozlehlým hotelem jsme došli k našemu pokoji a vešli dovnitř. Pokoj vypadal nádherně a bylo to dost v značném kontrastu s naším spaním předchozí noc na letišti, ale i spaním poslední tři týdny na cestách a v podstatě i se spaním doma. Nadšeně jsme si prohlíželi pokoj a když Hanka vešla do koupelny, tak radostí skákala jak malá a povykovala, že si dá dlouhou horkou vanu. Následující čas jsme věnovali pokusu udělat ze sebe zas lidi a alespoň trochu se přiblížit úrovni hotelu. Dal jsem si koupel, po třech týdnech jsem se oholil, našel jsem si nějaké z těch méně špinavých triček, kalhoty jsem měl jediné na celou cestu, takže jsem si nechal ty špinavé a vzal jsem si sandály místo pohorek. Hanka měla i nějaké druhé čisté kalhoty, takže byla o něco čistší. Takto zkulturněni jsme vyrazili na obhlídku hotelu. Hanka chtěla něco řešit na internetu, takže jsem ji nechal v internetovém koutku a vydal se sám na průzkum. První moje kroky vedly k pěknému prosklenému výtahu, kterým jsem vyjel až do horního patra a kochal se výhledem. Na střeše jsem našel několik kurtů, které vypadaly jak na tenis, ale bylo tam napsáno že to je na „paddle“. Nevím co to je za sport, ale vypadalo to jak tenis s jinými raketami a míčkem a to anglické slovo vybízí k překladu „plácaná“, což tak i vypadalo. Střídavě jsem se vracel k Hance do internetového koutku a zas šel na další průzkum. Objevil jsem bazén, hernu Hanka dopisuje deník na pokoji se simulátory a střílečkami, kasino, kde jsem pozoroval jak hráli poker na automatickém stolu a karty pozorovali jen na obrazovce, simulátor golfu, místnost s mnoha obrazovkami sportovních kanálů a další zajímavosti. V hotelu kromě nás byli všichni lidi velkého letadla, co mělo letět do Mexického Cancunu. Díky tomu jsme svým vzezřením nakonec celkem zapadli, jelikož těch možná tři sta lidí také rozhodně nevypadalo jako typický návštěvníci hotelu takovéhoto typu.

Nasvícené chodby hotelu

Dostávali jsme již hlad a přiblížil se čas večeře. Restaurace byla obrovská a personál organizoval lidi, kdo si kam má sednout. Večeře byla formou bufetu a každý si sám mohl vzít co chtěl. Výběr byl obrovský a tak jsme ochutnávali různá masa, ryby, mušle, přílohy, saláty a pak jsme přešli na zákusky a zmrzlinu. K tomu jsme měli neomezeně víno a vodu. Bylo to vynikající. Po hodině a půl pozvolného, ale stálého přísunu potravy jsme byli nuceni konstatovat, že oči by sice stále jedly, ale už není kam to dávat. Spokojeně jsme se odebrali na pokoj a po dvou ne příliš kvalitních nocích, na letišti a v letadle, jsme se uložili ke spánku do pořádné postele.

61/64


24. den - 28.2. pondělí Naše velmi brzké vstávání a odjezd na letiště nás bohužel připravil o snídani. Na druhou stranu byli jsme ještě docela nasyceni z předchozí večeře. Rozloučili jsme se s pokojem, hotelem (100€ na noc, snídaně 20€, večeře 25€) a nasedli do hotelové dodávky jedoucí na letiště. Hotel zajišťuje odvoz na letiště již od pěti ráno a jezdí každou půl hodinu. Na letišti jsme měli drobné problémy s našimi letenkami, ale po chvíli čekání na manažera, jsme byli odbaveni. Dostali jsme místo u nouzového východu, o které jsme si řekli, abychom měli víc místa na nohy. V sedm ráno jsme Letištní hala v Madridu odlétli z Madridu a celkem krátkým letem ukončili naši cestu na Ruzyni v Praze. Již předchozí den jsem se omlouval svému šéfovi, že budeme mít zpoždění a že můžu přijít nejdřív v poledne do práce. Nebylo však v práci nic až tak akutního a tak jsem měl dovolenou o den prodlouženou a jel domů.

62/64


Kurz měn: Euro (€)= 25 kč Dolar (US$) = 18 kč Argentinské peso (A$) = 4,5 kč Chilské peso (C$) = 0,04 kč Celkové náklady: Za co Letenka: Praha-Madrid-Buenos Aires-Ushuaia, zpět z El Calafate Cestovní a storno pojištění Ostatní náklady (ubytování, doprava, jídlo, …)

Cena 35 089 Kč 1 240 Kč 15 778 Kč

Celkem

52 107 Kč

Ubytování: Na naší cestě jsme strávili 23 nocí. Město v letadle

Místo

Ushuaia NP Tierra del Fuego

La Pista del Andino

Ushuaia Punta Arenas Puerto Natales NP Torres del Paine NP Torres del Paine NP Torres del Paine NP Torres del Paine Puerto Natales El Chalten

cena v cena/osobu/noc Kč

25 A$

Laguna del Caminante

zdarma

La Pista del Andino Blue House Backpacker's El Refugio

25 A$ 5000 C$ 5000 C$

113 200 200

stan v kempu 2 noci, stan v kempu dormitory pro 6 pokoj pro 2

Grey Refugio

3500 C$

140

stan v kempu

Lago Pehoé

4500 C$

180

stan v kempu

Hosteria Las Torres

4000 C$

160

stan v kempu

Campamento Torres

zdarma 5000 C$ 25 A$

200 113

stan v kempu pokoj pro 2 stan v kempu

NP Los Glaciares

Campamento de Agostini

zdarma

NP Los Glaciares

Campamento Poincenot

zdarma

Hotel Ritz na letišti

20 A$ 110 A$ zdarma

Auditorium Hotel Madrid

zdarma

El Calafate Buenos Aires Buenos Aires v letadle Madrid Celkem

113

poznámka noční přelet 2 noci, stan v kempu

90 495

stan v kempu 2 noci, stan v kempu 2 noci, stan v kempu pokoj pro 2 v letištní hale noční přelet 4* hotel, pokoj pro 2

2 318

63/64


Doprava:

Odkud Madrid MHD Ushuaia - letiště Ushuaia - kemp Ushuaia - konec tury Ushuaia - supermarket Ushuaia Ushuaia - poplatek v přístavu Ushuaia, AR Punta Arenas Punta Arenas

Kam

Puerto Natales

NP Torres del Paine přes jezero Lago Pehoé El Calafate, AR El Chalten El Calafate letiště

NP Torres del Paine Puerto Natales, CH El Calafate El Chalten El Calafate Letištní poplatek v El Calafate Buenos Aires MHD

Cena 2€ Ushuaia - kemp 30 A$ Ushuaia - začátek tury 37 A$ Ushuaia - kemp 15 A$ Ushuaia - kemp 15 A$ ostrov s tučňáky a zpět 235 A$ 7 A$ Punta Arenas, CH 220 A$ Isla Magdalena a zpět 31 000 C$ Puerto Natales 4 000 C$

cena v Kč 50 135 167 68 68 1 058 32 990 1 240 160

12 000 C$

480

11 000 C$ 11 000 C$ 75 A$ 75 A$ 22 A$ 38 A$ 1.25-2.5 A$

440 440 338 338 99 171 6-12

Celkem (přibližně)

Poznámka metro za taxi za taxi za taxi za taxi loď, 5h autobus, 12h dodávka+loď autobus, 3h zpáteční autobus, 2.5h katamarán, 0.5h autobus, 6h autobus, 3h autobus, 3h dodávka nezahrnuto v letence

6 500

Ostatní: Co Balení batohu do folie na Ruzyni Plavba na Antarktidu na 10 dní Pohledy Známka Pivo (plechovka v restauraci) Menu - losos s bramborovou kaší Vstup do NP Torres del Paine Vstup do NP Los Glaciares - Perito Moreno Plynová bomba - malá Hamburger

Cena 95 Kč 3500 US$ 2.5 - 4 A$ 8 A$ 1 000 C$ 3 500 C$ 15 000 C$ 100 A$ 29 - 32 A$ 8 - 20 A$

64/64

Kurz měn: Celkové náklady: Ubytování: Doprava: Ostatní:... 64

Recommend Documents