yš
A š Gazeta
MM
No. 24
erven 2004 –˝poslední íslo 80 stran, 40 korun
kulturní obš asník o všeli ems
/TÉMA: MEDIÁLNÍ MANIPULACE/ /ROZHOVORY: JAN SPÁLENÝ, JIŘÍ KONVRZEK/ /REPORTÁŽ: STATEK PRO DUŠEVNĚ NEMOCNÉ, SRBSKO/FOTKY/ /BÁSNĚ/POVÍDKA/RECENZE: ANNA ZONOVÁ, CONSTANTINE, ČINNA/ /SADAŘOVO OKÉNKO: RAKYTNÍK/ /SVĚTLANA HEJSKOVÁ/DAGMAR KNESLOVÁ-PITNEROVÁ/ /MARIKA KUBEŠOVÁ/MEJLA PALÁNOVÁ/ /ADAM HEJNIŠ/KAREL GREGOR/KAMIL JOSEFÍK/VÍT MOŠTĚK/JAN PAŘÍZEK/ /MIREK PECHA/JAN PULKRÁBEK/MICHAL ROLENC/ /RADIM PEŠEK/RADIM ŠAŠINKA/
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Tak pánové, a zase budeme končit Toto je, vážený tená i, s nejv tší pravd podobností poslední íslo MyšMaš Gazety. Jeden neot elý pokus o profesionáln p ipravovaný amatérský asopis kon í. Tak dlouho jsme ozobávali ty nejkrajn njší periferie zájmu tená , až jsme zašli na úbyt . Zjistili jsme v p ekvapení, že jsme už p íliš unavení a zavalení jinou prací, než abychom v sob , íslo co íslo, hledali sílu a chu k jeho p íprav . Ovšem chceme alespo odejít z noblesou. Nechceme se jen tak vypa it. Naopak – kon íme ízen , plánovan a p edem p ipraven . Dáme do po ádku poslední v ci a sepíšeme záv .
itorial
Jak kdysi napsal slavný francouzský vále ný stíha Pierre Clostermann:
„Velký cirkus odjel. Obecenstvo bylo spokojeno. Program byl dosti pestrý, ú inkující nebyli špatní a lvi sežrali krotitele. Bude se o tom mluvit ješt pár dní. A i když se na všechno zapomene – na návsi z stane ješt kruh vysypaný pilinami a díry po kolících. Ale déš a zapomn ní smažou rychle i tyto stopy.“ Netruchlete! Vy, kdož jste nás celé ty roky (nebo jejich ást) etli, jste m li zásluhu na naší existenci – jsou vás asi dv nebo t i stovky a myslím, že nejmén s polovinou z vás bychom mohli být kamarádi. M že snad jiný asopis napsat n co takového a nestyd t se p itom až do sedmé generace? A abychom vás nenechali p ece jen tak úpln na holi kách v nevlídném sv t bez MyšMaše, nabízíme k p e tení téma, které vám do budoucna pom že obejít se bez nás. Je jím mediální manipulace, a budete-li, p átelé, íst pozorn , snad se ubráníte a všechny intuitivn tušené žurnálové podfuky prohlédnete a ješt budete v d t pro . Kdysi jsem prohlásil, že Myš Maš neskon í, dokud neud lám rozhovor s panem Spáleným. Nebyl to ani tak plán, jako spíše výraz úcty k tomuto hudebníku, modelá i a rozhlasákovi. Dnes mi to p ipadá jako jisté sebenapl ující se proroctví. Jestli vám bylo s Myš Mašem dob e, napište nám. Sice už váš dopis nikdo neotiskne, ale ud láte nám radost. A možná, že se sem tam n co objeví na www.mismas.org, což jsou stránky festivalu Miš Maš Party, jehož podobnost s naším názvem není ist děkovačka náhodná. T eba se tam n kdy potkáme. A protože nikomu nic neplatíme, tak aspo Mám chu tolik vám toho ješt íct, d kujeme. Jako vždy podle abecedy a tak málo místa zbývá. A asi je to tak a dámy nap ed: Dáše, H íbjan , Lee, dob e! Marice, Martin , Mejle, Sv tlan , Tesárn , Žabce, Adamovi, Ajšovi, Billimu, Bohoušovi, t te Myš Maš Gazetu, zv tšuje mozek! B etislavovi, Kamilovi, dv ma Libor m, Michalovi, Mirasovi, Ji ímu D., Ji ímu K., panu Bylo mi ctí, Šašina Spálenému, Pulcovi, Tuldovi, Vítovi K. a Vítovi M., Vladimírovi a všem ostatním, na které jsme pozapomn li.
napište nám:
[email protected], MyšMaš Gazeta, Na Lukách 4, 615 00 Brno
MyšMaš 23
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Rubrika Jindry Vostré Je to už skoro rok, co na poštovní adresu MyšMaš Gazety zabloudil následující čtenářský ohlas. Nejprve se zdálo, že jde o vtip. Až po třetím přečtení jsme usoudili, že jej pisatelka asi myslela vážně – děkujeme! 17. července 04, ospale v Brně ráno u snídaně
Zdravím! Předně se omlouvám za ručně psanou formu tohoto dopisu, bohužel jsem doposud nedokončila kurz psaní na PC všemi deseti (lehce a klouzavě), nemám na to nejspíš nadání. Vaše 23. vydání (moje první, a rozhodně ne poslední) se mi dostalo do rukou v Galerii Deusart (takové té kavárničce, obrazárně, čajovně, hospůdce a cofee shopu v jednom) na Cejlu, místě mého občasného přivýdělku (jakožto barmanka) a častého trávení volného času. Jinak patřím k lidem dočasně téměř bezstarostným, tedy studujícím KGB (klasické gymnázium Brno). Na úvod by to snad mělo stačit, radši přejdu k hlavní části, než se absolutně utopím v patoku svých myšlenek a nastane nekonečný proud chaosu, v němž nebude plavat jediná záchytná větvička, jako se to občas stává příslušníkům mé generace. Ani nevíte, jak je úžasné, že jste v Galérce zanechali svůj obš´astník o velice zajímavých tématech a zanechali tak prostor k mnohým diskusím mezi kulturními (i méně kulturními) návštěvníky. Chci vědět, jestli v Brně existuje ještě „něco“, co se k MyšMaši dá připodobnit, když opomenu různé Metropolisy (Metropole zní přece jen trochu divně?, Potměchutě, A-kontry, Noviny v 7 a půl nebo časáky = měsíčníky pro SŠ a gymnázia, jejichž obsahem jsou například zestručněné články o problémech mladých lidí (drogy, poruchy přijímání potravy…), ve kterých se člověk nedočte nic nového a které dokonce nenabídnou ani žádné řešení, jež by leckdo stejně starý jako dvě osmnáctileté redaktorky právě z jejich úst očekával, protože trable dospívání a mládí nedokáže nikdo lépe pochopit než právě dospívající a mladí lidé s troškou soucitu! Váš časopis mi doslova vzal dech. Vůbec jsem netušila, že kousek od mého bydliště (Husovice), od doby, kdy jsem nastoupila do 1. třídy ZŠ, se skupinka lidí zabývá činností objektivně zpravovat brněnskou veřejnost o tom, co všechno okolo ní proběhlo, probíhá, proběhne. Nechci, aby to všechno znělo pateticky, ale dlouho jsem něco nepřečetla od začátku do konce. Tolik věcí, které mě tolik zajímají, a zmínky o lidech, jež jsou mi blízkými přáteli (Baruška Voráčová) nebo mají rádi rychlou obsluhu (jinak s úsměvem, avšak nekompromisně vyklízejí prostor), jako M. Palla. Jo, a zapomněla jsem pochválit článek o hiphopu. RESPEKT (můj i mých drahých kamarádíčků). Přeji pěkné léto!
3
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Ubráníme se? – několik slov k mediální manipulaci Bohuslav Binka Jedna chyba George Orwella
Téma
Když se ke konci druhé světové války George Orwell pokusil v knihách Farma zvířat či 1984 varovat před temnou budoucností, bylo jeho varování podloženo především strachem z brutální moci totalitních režimů, která zničí význam slov. Orwella neděsilo pouze násilí, větší hrůzu poci´oval ze světa, ve kterém mocní určují, co je „pravda“, ze světa prázdných či lživých frází, proti kterým se už nedá bojovat.
Orwellovy knihy (a eseje) stojí bezesporu i dnes za přečtení a jeho lidská velikost nás v prostředí všech těch moudrých Daniel Drtinových, poctivých Martinů Komárků či medových Táň Fišerových takřka zahanbuje. Ale v něčem se přeci jen mýlil. Ilustrační foto: Kamil Josefík
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Zatímco velké totalitní režimy postupně degenerovaly a brutální moc se stávala stále problematičtějším způsobem přesvědčování (alespoň v těch částech světa, do kterých patříme), manipulace nenásilně a často se svůdným úsměvem pronikala do našich životů v míře, která by i Orwella překvapila. Nejvíc zarážející však je, že se většinou ani příliš nebráníme. Na osobní úrovni i ve sdělovacích prostředcích se manipulování nejenom toleruje, ale velká část z nás je už dokonce přestala i vnímat. Myslím, že tato lhostejnost k manipulaci (na úrovni osobní i společenské) je velkou taktickou i morální chybou, a že pokud se nebudeme manipulaci bránit, cena, kterou brzy začneme platit, bude – v rovině faktické i morální – vysoká. I proto tento článek.
Co to je manipulace Pro přiblížení základní charakteristiky manipulace si nejprve vysvětlíme pojem lež. Lež v žádném případě není protikladem pravdy. Zatímco pravda je funkcí vztahu našich výpovědí k realitě, lež nemá s pravdivostní hodnotou našich výpovědí žádný vztah. Pravda (nepravda) je o skutečnosti, zatímco lež o snaze oklamat druhé. Proto můžeme mít pravdu a lhát a také mluvit nepravdu a nelhat. Jestliže se mne zeptáte, zda dnes dokončím tento článek, a já vím, že jej mohu a chci dokončit, a přesto vám řeknu „Ne, nedokončím,“ je má výpově´ lživá, i kdybych nakonec shodou okolností článek nedokončil, a mluvil tak pravdu. A – na druhou stranu – existuje obrovské množství poctivých, a tedy nelživých, nepravd. V tomto smyslu je manipulace synonymem lži, nikoliv opakem pravdy. To znamená, že často mohu mluvit pravdu a nic než pravdu, a přitom manipulovat (což je mimochodem velmi důležité, jak uvidíme dále). Manipulace znamená snažit se, tím či oním způsobem, oklamat druhé. Rozhodovat za ně a neumožnit jim vytvořit si vlastní názor. Proto je daleko nebezpečnější než nepravda a proto také každé naše faktické vítězství prostřednictvím manipulace je jen těžce napravitelnou morální prohrou. Chceme-li tedy zjistit, že námi někdo manipuluje, nestačí zjistit, zda jsou jeho výpovědi pravdivé. Ukažme si jednoduchý příklad: Představme si na chvilku, že jsem pro všechny čtenáře tohoto časopisu uspořádal přednášku. Přišli jste na ni a já ji zahájím následujícím proslovem: „Dobrý den, jmenuji se Bohuslav Binka, studoval jsem na Karlově univerzitě v Praze s opravdu vynikajícími výsledky, a dále na nejlepších univerzitách ve Spojených státech, Francii a na Novém Zélandě, jsem nesmírně chytrý a také velmi morální člověk, a snad ani nechtějte vidět seznam lidí, kteří si se mnou chtějí dopisovat. No a všechnu mou moudrost jsem zapsal do této krásné knihy…“ I kdyby toto vše byla pravda (až na jméno žádný z uvedených údajů pravdivý není), to důležité určením pravdivosti nezjistíme. Na rovině prostého vyslovení vypadá informace zhruba takto: Binka má vynikající vzdělání, je mimořádně inteligentní člověk a hodně lidí ho obdivuje. Jaký problém můžeme mít s tak příjemnými fakty? Na rovině řečeného tedy manipulaci nezjistíme, musíme k úrovni druhého čtení, k úrovni sděleného.
5
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
To lze vyjádřit následovně: „Tak te´ se všichni dívejte, to jsem ale dokonalý, to jsem Mirek Dušín, rychle, rychle mě obdivujte!“ Je jasné, že jsem sděloval něco úplně jiného než říkal – a to je jedna z možných definic manipulace.
Vždy, když vidíme takovýto nesrozumitelný text nebo posloucháme nesrozumitelnou přednášku, je nutné položit si otázku: „Proč je tento text nesrozumitelný?“ Existují čtyři možné odpovědi:
Pokud porovnáme první a druhé čtení této krátké promluvy, můžeme odvodit na úrovni faktů nezjistitelný poznatek: jestliže někdo začne svoji přednášku či řeč takto, je jasné, že má potřebu dělat ze své osoby předmět nekritického obdivu, že nemá dostatek sociální inteligence na to, aby pochopil, že před lidmi se takto bezostyšně vytahovat nemáme, že je narcistní, nekriticky sebestředný člověk.
1. Autor nemá o čem psát a nechce, abychom to poznali – text je o ničem, obsahem jeho sdělení je btrbl-blo-blo. (Autor nás tedy pouze klame a manipuluje.)
Vidíme tedy hned tři úrovně informací vyplývajících z textu. Pokud zůstaneme na úrovni vysloveného, řečeného, informace, kterou si odneseme je velmi pozitivní. Jestliže však dokážeme pochopit, co je sdělením, a uvědomíme si, že nám bylo ve skutečnosti řečeno něco jiného, odhalíme manipulaci. A pokud obě dvě úrovně srovnáme, zjistíme velmi snadno, že mezi tím, co Bohuslav Binka skutečně je, a tím, co řekl, je ohromný rozdíl. Jak může být inteligentní člověk, který vám od prvního setkání svoji inteligenci vnucuje naprosto neinteligentním způsobem? Jak můžeme obdivovat člověka s nulovou sociální vnímavostí? Uvedli jsme primitivní příklad. U této promluvy nemusíme ztrácet čas s dlouhou analýzou, abychom pochopili, že něco není v pořádku. Existují ovšem texty, u kterých manipulaci, tzn. rozdíl mezi sděleným a řečeným, nepoznáme tak snadno. Pokud sebou nechceme nechat manipulovat, je nutné se kritickému čtení textů naučit a praktikovat jej. Jsem přesvědčen, že budete sami překvapeni, do jak vysoké míry se vás nejrůznější texty pokoušejí manipulovat, a jak užitečné je se takovému manipulování bránit. Podívejme se tedy na typy manipulací a na způsoby, jak tyto jednotlivé typy odhalit.
Typy mediálních manipulací I. Manipulace nesrozumitelností Začněme manipulací nesrozumitelností, která, ačkoliv je velmi snadno odhalitelná, patří k úspěšným metodám klamání. Podívejme se na text nejmenovaného českého docenta filosofie: Dalším z cílů je rovněž mnohostní nazírání etiky bez pokusů o fundamentální excesy či konstituování univerzálních a ekumenických monomýtů. Desiderátem pak možnost orientace ve světě vzájemně se prolínajících, propojovaných, odlišných hodnot a oživení potenciálu komunikability (která ale může probíhat i způsobem zdvořilého nezájmu – touhu po všechny konflikty zmírňujícím konsensu humánního všeobjetí lze nahradit chladnou, zvídavou, vzájemnou zdvořilostí, tedy i nezájmem. Oživení potenciálu komunikability znamená nenechat se příliš fascinovat mnohotvárností morální diverzity v nejrůznějších situačních kontextech (avšak nezanedbávat ji) a pokoušet se vysledovat to, co by tyto kontextuální rozmanitosti spoluutvářelo (zkoumání kontextu znamená zkoumání strukturace a podob pospolitostí v nichž je morálka funkční. Na první pohled se zdá, že text psal mimořádný myslitel. Je plný nesrozumitelných a odborných slov, má velmi komplikovanou větnou strukturu a obsah nám po prvním přečtení s přehledem uniká. Stačí tento první dojem k tomu, abychom se ubránili případné manipulaci? Podle mého názoru nikoliv.
6
2. Autor nemá kromě banalit žádné myšlenky hodné sdělení, ale nechce, abychom to poznali, a proto je jeho text banalita zahalená do odborného, intelektuálního hávu – obsahem textu je sdělení „slunce je žluté, tráva zelená a to, co existuje, bude s největší pravděpodobností existující“. (Autor nás tedy pouze klame a manipuluje.) 3. Autor má co říci, ale nestačí mu to a chce být zajímavý nejen obsahem, ale i nesrozumitelností. (Autor nám sice cosi sděluje, ale také manipuluje a klame.) 4. Autor má co říci, ale předmět, o kterém píše, je natolik komplikovaný, že nelze psát srozumitelněji, a od čtenáře se tedy musí žádat vyšší nároky na čtení a pochopení. (Autor nemá jinou možnost než být nesrozumitelný – k žádné manipulaci nedošlo.) Podle mého laického výzkumu je mezi texty vědců v oblasti společenských věd a politiky poměr mezi důvody nesrozumitelnosti hrubým odhadem takovýto: ve 20 % autor nemá co říci, ve 40 % autor říká banality, ve 20 % autor měl co říci, ale neodpustil si zbytečnou nesrozumitelnost, a pouze ve 20 % autor neměl jinou možnost než být těžce srozumitelný. Jestliže nás tedy asi 80 % nesrozumitelných textů manipuluje, je vhodné umět jejich manipulaci odhalit. A zároveň to není – na rozdíl od jiných typů manipulace – příliš těžké. Jak tedy zjistíme, zda se jedná o nesmysl, banalitu, zbytečnou okrasu či obtížný smysluplný text? Je nutné určit jednu formální charakteristiku nesrozumitelného textu – přístupnost. Přístupnost určujeme otázkami: Jsou cizí slova na místech, kde bylo možné použít slova jednoduše srozumitelná a česká? Lze na místě dlouhých, komplikovaných a nepřehledných vět použít věty stručné, krátké a srozumitelné, aniž bychom narušili logickou strukturu textu? Je nesouvislost jednotlivých částí textu namísto povahou samotného textu zapříčiněna záměrem autora? Pokud si na tyto otázky odpovíme ano, pak se jedná o text nesrozumitelný, nepřístupný, a to s největší pravděpodobností proto, že autor maskuje, že říká nesmysly či banality. S určitostí náš předpoklad ověříme přeložením a rozborem prvních tří až pěti odstavců textu do srozumitelné češtiny. Pokud se poté neobjeví žádné smysluplné sdělení, nemá cenu se textem zabývat. Jaký má smysl procházet znovu a znovu obtížný text, abychom zjistili, že studenti studují (jsou studijním funktorem temporální posibility) či že si jako člověk mohu něco přát (esenciálním darem lidské existence je schopnost racionální desiderability)? Podívejme se znovu na text uvedený na začátku této pasáže. Text je nesrozumitelný, přičemž autor používá cizí slova tam, kde by mohl bez problémů použít slova česká, vytváří dlouhé a nepřehledné věty a zbytečně komplikuje text logickou neslučitelností jeho částí. První odstavec říká přibližně toto: „Chceme, aby se každý na etiku díval po svém, což by snad mohlo vést k tomu, že se budeme ve světě lépe orientovat, zejména, když zájem o druhé nahradíme lhostejností...“. Paradoxně znějící banalita přetřená odborným lakem. Text tedy sděluje: psal mě odborník, velmi chytrý odborník. Ale velmi chytrý odborník nesděluje banality a už vůbec neklame
7
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
své čtenáře! Jde o text, který se vás snaží podvést, protože sděluje něco jiného, než říká. A proto si zaslouží náš lhostejný nezájem.
II. Manipulace emocemi a strukturou – obsahové a kontextuální manipulace Manipulace nesrozumitelností je jediný typ manipulace, který manipuluje pouhou formou. Všechny ostatní manipulace jsou bu´ obsahové (emocionální manipulace, manipulace přesmykem) nebo strukturní (manipulace řazením), a proto bude návod na jejich odhalení vyžadovat zvládnutí jedné z metod obsahové analýzy, tzv. analýzu středního dosahu.
Analýza středního dosahu Analýzu středního dosahu zahajujeme určením aktorů. Každý srozumitelný či alespoň přístupný text má své aktory. Aktorem textu může být kdokoliv a cokoliv: člověk, lidstvo, Václav Černý, dav, dělník, kapitalisté, dobro, židle, Bůh, tramvajová zastávka, kniha, růže, telefon. Většina textů obsahuje 2–5 zásadních aktorů a nespočet aktorů „okrajových“. Podívejte se na následující text1: Zatímco zběsilá smečka přivolává tyto pohromy všeobecného rozvratu, podával Leontius, prefekt věčného města, hojné důkazy toho, že je osvědčeným soudcem, jsa rychlý při výslechu, v rozsudku svrchovaně spravedlivý a povahou laskavý, by´ pro odpovědné plnění úřadu připadal leckomu přísný, a značně náchylný k milostným rozkošem. Prvotní příčina pobouření proti němu byla zcela bezvýznamná a malicherná. Když byl na jeho rozkaz zatčen závodní vozataj Philocomus, následovala jej všechna spodina, jako by hájila svůj nejdražší poklad, a prefekta sveřepě napadla, aby ho zastrašila, on však, neochvějný a vzpřímený, rozeslal biřice, a aniž kdokoli protestoval nebo odporoval, několik polapených a pak zbičovaných potrestal deportací na ostrov. Když se několik málo dní nato dav jako obvykle znovu rozlítil pro nedostatek vína a shlukl u Septemzodia, rušného místa, kde císař Marcus založil nádherné nymphaeum, prefekt se tam bezodkladně odebral, ačkoliv ho všichni úředníci a biřici snažně prosili, aby se nepouštěl mezi zpupnou a hrozivou luzu, která se dosud od poslední bouře neuklidnila, on však, jsa nepřístupný strachu, přímo tam zamířil, takže ho část družiny opustila, ačkoli se vrhal do vážného nebezpečí. A tak, sedě na voze, s ohromující sebedůvěrou se rozhlížel posupnýma očima po hadích tvářích ječících výtržníků, kteří ho ze všech stran obklopovali, strpěl nesčetné urážky, a když mezi nimi poznal jednoho, který nad ostatní vynikal rozložitou postavou a rusými vlasy, tázal se ho, je-li Petrus, přízviskem, jak slyšel, Valvomeres, a když mu utrhačným tónem odpověděl, že je, přes hlasitý odpor zástupu jej kázal pověsit s rukama nazad spoutanýma, aby byl bičován jakožto člověk, o němž dávno věděl, že je předním z buřičů. A když jej bylo vidět ve výši, jak nadarmo prosí své spřežence o pomoc, dav, ještě před chvílí 1) Podotýkám, že záměrně vybírám text, který je pro dnešní dobu politicky neutrální. V rozboru textu musíme zachovávat přísnou neutralitu. Nejde o to zjistit, že nám sympatická strana je ta lepší, ale o to ubránit se manipulaci od kohokoliv. Nejde nám o to zjistit, kde je pravda, ale o to, ubránit se manipulaci.
8
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
hustý, se rozptýlil po různých částech města, a tak na místě potrestavše toho nejzuřivějšího strůjce nepokojů jakoby v uzavřené šatlavě, vypověděli jej s rozdrásanými boky do Picena. Tam, když se později odvážil zneuctít pannu z rodiny nikoli bezvýznamné, byl rozhodnutím konsulára Patruina odsouzen k trestu smrti. Text je srozumitelný (jakkoli náročný kvůli svým komplikovaným a dlouhým souvětím), protože víme, o čem se v něm píše. Jestliže je srozumitelný, je také přístupný a můžeme určit jeho základní aktory. Na jedné straně to je nepochybně Leontius, člověk, o kterém celý předložený text je. Proti Leontiovi stojí aktor dav (nikoliv tedy Petrus Valvomeres, protože Leontinus se v textu nestřetává s Petrem, ale s celým rozlíceným davem, na úrovni Leontia je dav, nikoliv jen jeho část). Jak vidíme, aktorem je vždy subjekt, o kterého jde v textu především. Určili jsem si srozumitelnost i přístupnost textu, určili jsme si jeho aktory a můžeme přejít k samotné analýze středního dosahu. Jako první se pokusíme nalézt emocionálně laděná slova vážící se ke všem hlavním aktorům textu. Podotkněme, že emocionálně laděná slova dělíme na tzv. absolutní a kontextuální. Absolutní v sobě nesou emoci vždy, bez ohledu na okolní slova, kontextuální pak svoji emocionalitu i její náboj získávají teprve umístěním do kontextu – mezi jiná slova. Například svrchovaně spravedlivý je kladné emocionálně nabité dvousloví bez ohledu na kontext. Přísný je emocionálně kladné nebo záporné podle kontextu. Jestliže jste přísní na ty, kteří si to zaslouží, slovo nese kladný emocionální náboj, jestliže jste zbytečně přísní, záporný. K aktoru Leontius se váží následující emocionálně laděná slova: osvědčený, svrchovaně spravedlivý, laskavý, přísný, náchylný k milostným rozkošem, nepřístupný strachu, sebedůvěrou. K aktoru dav se váží následující emocionálně laděná slova: zběsilá smečka, pohromy všeobecného rozvratu, malicherná, sveřepě napadla, rozlítil, zpupnou a hrozivou, hadí tváře ječících výtržníků. Všechna absolutní emocionálně laděná slova navázaná na aktora Leontia, jsou bezvýhradně kladná, kontextuální kladná nebo neutrální, přičemž převažují kladná. Všechna absolutní i kontextuální emocionálně laděná slova navázaná na aktora dav jsou záporná.
Anketa 1. Necháte se ovlivňovat médii? Určitě ano. Čtu noviny, poslouchám rozhlas a někdy se i dívám na televizi, o internetu nemluvě. Nemohu tedy zůstat netečný. Už způsob, jakým jsou mi podávány tzv. seriózní zprávy a jakým je přijímám, je silné ovlivňování, jenže na mnoho věcí si nemohu udělat vlastní názor, poněvadž jsem tam nebyl, nevím, neznám. Snažím se alespoň mít to potvrzené ze tří nezávislých zdrojů, jako BBC. Ale nakonec i ve smyslu reklamy – když vidím nějakou šílenou nabídku blikat na mne z webových stránek, kliknu a zajímám se, i když většinou nekoupím... 2. Jak se vy sám bráníte pokušení využívat manipulace k dosažení svých cílů? Nebráním se. Moje cíle jsou ušlechtilé a nikomu neubližují, a tak trocha manipulace není žádná hanba. Navíc to ani moc dobře neumím. Ovšem není nad to, když mých cílů za mne dosáhne někdo jiný... Jiří Dědeček
9
Můžeme tedy určit první obsahové charakteristiky textu: I. Emocionalitu textu (na škále emocionální × neemocionální) – která je určena počtem absolutně a kontextuálně emocionálně nabitých slov. Náš zkoumaný text je rozhodně emocionální. Emocionálně laděných slov je plný. II. Fundamentalističnost textu (na škále nefundamentalistický × fundamentalistický), přičemž za fundamentalistický text považujeme text, který: A. Striktně přisuzuje, (distribuuje) kladně a záporně laděná emocionální slova vzhledem k aktorům, tedy text, který jednoho z aktorů obklopuje výhradně kladně laděnými emocionálními slovy, zatímco druhého záporně laděnými emocionálními slovy. Zde pozor – pokud text obklopuje pouze jednoho aktora, a´ už výhradně kladnými či zápornými emocemi, je podmínka striktní distribuce vzhledem k aktorům také splněna! Text, který distribuuje striktně kladné a záporné emoce aktorům, je text zaujatý, přičemž každý fundamentalistický text je zaujatý, ale ne každý zaujatý je fundamentalistický, protože se může vyskytnout – jakkoli zřídka – případ, kdy popisujete něco, co je v daném 1. Necháte se ovlivňovat médii? kontextu skutečně výhradně kladné a záporné. Náš text první zkoumanou vlastnost fundamenMédii se nechají ovlivňovat jenom talističnosti splňuje. tupci bez vlastního názoru a politici. Politici nejvíc při četbě něčeho tak B. Rozděluje svět (svět faktický i svět textu) na absurdního, jako jsou průzkumy večerný a bílý bez přívlastků. To znamená, že mezi řejného mínění. Hned po zveřejnění bílým a černým neexistují žádné přechody. Jste čerstvých výsledků začnou panikařit, bu´ na straně dobra, nebo zla, mezistupeň neeže je nikdo nemá rád, nebo že se na xistuje. Také tuto vlastnost náš text splňuje. ně příště ve volbách nedostane a buC. Je neobjektivní – tzn. reálný svět ho nezajídou se muset živit prací, tak hned má. Pokud byste autorovi našeho textu řekli, že zkouší média ovlivňovat. „Napiš do lidé z toho davu měli v něčem pravdu a pokusili toho svého časopisu fulminantní čláse argumentovat, autor (zde Marcellinus) řekne: nek, dojemný, že by čtenář zaplakal, Nemůžete mít pravdu, Leontius je kladný a dav o mém demokratismu,“ praví zkozáporný bez ohledu na reálný svět. Důležitá rumpovaný ministr ve hře Ladislava není skutečnost, ale autorova představa toho, Klímy Lidská tragikomedie. jak by skutečnost měla vypadat. Příklad: dle
Anketa
Jak se vy sám bráníte pokušení využívat manipulace k dosaženi svých cílů? Manipuluju ušlechtile, ale beznadějně, vlastními dětmi, při snaze o dosažení svých výchovných cílů nebo aspoň civilizačních návyků. Břetislav Rychlík
autora je Leontius svrchovaně spravedlivý, i když Valvomera odsoudí za minutu, aniž se ho na cokoliv zeptá a cokoliv si o něm zjistí. Skutečnost není důležitá. Tedy i zde náš text podmínku splňuje. Náš text splňuje všechny podmínky fundamentalističnosti, a je tedy fundamentalistický.
III. Sofistikovanost textu (na škále sofistikovaný × nesofistikovaný). Sofistikovaný je každý text, který záměrně skrývá to, co sděluje. Uve´me si jednoduchý příklad. Autor tohoto textu chce, aby jeho bratr Jan místo něj zryl docela rozměrnou zahradu. Nesofistikovaně to udělá následujícím způsobem: „Honzo, já jsem strašně líný člověk, nerad pracuji a dneska zrovna nemám náladu. Vem si rýč a zryj to tady, ano?“ Načež bratr Jan řekne, že není tak hloupý, jak možná na první pohled vypadá, a a´ si zmíněnou zahradu autor nakypří sám. Sofistikovaně požádám bratra o pomoc následovně: „Honzo, prosím tě, tady je asi na zahradě docela velký poklad, ale měl jsem sen, že ho může najít můj bratr, a to tak, že celou zahradu důkladně zryje. Když ten poklad najdeš, dám ti půlku, ano?“ Autor zakrývá to, co skutečně chce, jiným sdělením – to je sofistikované jednání. Zde se samozřejmě jedná o sofistikovanost primitivní a snadno odhalitelnou, ale existují nebezpečnější texty. Náš druhý text Leontius je nesofistikovaný, protože autor neskrývá to, co textem sděluje. Uve´me si nyní příklady nesofistikovaného a sofistikovaného textu. „Protože to je kniha Filozofa. Každé z děl tohoto myslitele zničilo část vědění, které křes´anství shromaž´ovalo po celá staletí. Církevní otcové řekli všechno, co je o Slovu a jeho síle třeba vědět, ale stačilo, aby Boethius Filozofa komentoval, a mystérium Slova božího se přeměnilo v lidskou parodii kategorií a sylogismů. Genesis nám poskytuje všechno, co je třeba vědět o skladbě všehomíra, a pak stačilo, aby byly znova objeveny fyzikální knihy Filozofa, a všehomír byl znova uvažován v pojmech tupé a slizké hmoty a Averroes přesvědčil skoro všechny, že svět je věčný. Věděli jsme všechno o jménech božích a dominikán, kterého pohřbil Abbo, sveden Filozofem, je přejmenoval ve shodě s pyšnými stezkami přirozeného rozumu. Všehomír, který se podle Areopagity jevil každému, kdo se uměl podívat na nebesa, jako oslnivý vodopád první příčiny, causa prima, se tak stal jímkou pozemských indicií, od kterých se postupuje k pojmenování abstraktních skutečností. Kdysi jsme vzhlíželi vzhůru k nebesům a bahnu hmoty jsme věnovali sotva pohrdlivý pohled, nyní se díváme dolů na zem a pouze na základě jejího svědectví myslíme na nebe. Každé slovo Filozofa, na něhož dnes už přísahají i světci a papežové, převrátilo obraz světa vzhůru nohama...“ Právě uvedený text je text nesofistikovaný. Jeho autor je fundamentalista (text splňuje všechny tři podmínky fundamentalistického textu), který nenávidí filozofii a zbožňuje víru, ale bojuje „s otevřeným hledím“, své – jakkoli nenávistné a umanuté – stanovisko prezentuje otevřeně. Sdělení „Filozofie může za všechno zlo, kdežto náboženství a víra nás jako jediné mohou zachránit – takže filozofii je třeba vymýtit“, říká přímo a bez obalu. Podívejme se nyní na druhý text: Védské poznání je vědecké a čisté, proto je přijímáme. Akceptujeme vše, co Kršna říká. To je vědomí Kršny. Ušetří nám to spoustu času. Jestliže přijmeme správnou autoritu nebo správný zdroj poznání, ušetříme si mnoho času. V hmotném světě existují dvě cesty k poznání: induktivní a deduktivní. Deduktivní metodou se došlo k závěru, že člověk je smrtelný. Otec nám říká, že člověk je smrtelný, sestra nám říká, že člověk je smrtelný, každý říká, že člověk je smrtelný, ale výzkumy neprovádíme. To, že člověk je smrtelný, přijímáme jako fakt. Kdybychom chtěli výzkumy zjistit, zda je člověk
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
smrtelný, museli bychom studovat každého jednotlivce, a tu by nás mohlo napadnout, že snad někde existuje člověk, který neumírá, jenže my jsme se s ním nesetkali. Takto se naše výzkumy nikdy nedoberou konce. Tomuto přístupu se v sanskrtu říká ároha, vzestupný postup. Chceme-li dosáhnout poznání vlastním úsilím, prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, nikdy nedojdeme ke správným závěrům. To není možné. V Brahma-sanhitě se říká: Představme si, že letíme letadlem rychlejším než myšlenka. Naše hmotná letadla dokážou letět rychlostí 2 000 km za hodinu, ale co to je v porovnání s rychlostí myšlenky? Když sedíme doma a myslíme na Indii vzdálenou 10 000 km, octneme se tam v myšlenkách okamžitě. Tak rychlá je myšlenka. Přesto se říká, že kdyby člověk letěl po milióny let letadlem rychlým jako myšlenka, zjistil by, že duchovní svět je neomezený. Není možno se k němu ani přiblížit. Proto nám Védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua. V této souvislosti bylo také použito slova povinně. Jaké kvalifikace má mít duchovní mistr? Vyslechl a přijal védské (pravé) poselství z pravého zdroje, jinak není pravý. Kromě toho musí být skutečně pohroužen v Brahmanu...
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
IV. Východiska textu Nejprve předběžná a informativní definice: „Východiska textu jsou jakési pilíře, na kterých text stojí a bez nichž by nikdy nevznikl.“ Jsou to základní předpoklady, přijaté hypotézy textu. Východiska textu nemusí být nutně v textu uvedena, a dokonce si je nemusí uvědomovat ani autor, ovšem přítomna jsou v každém textu. Připomeňme si text o filozofii a víře (viz výše). Jak si určíme jeho východiska? Za prvé – vycházíme z faktu, že v naprosté většině případů jsou východiska textu spojena s jeho aktory – zde filozofie a víra. Za druhé – víme, že východiska budou formulována spíše abstraktně – na vyšší míře obecnosti. A za třetí – víme, že východisek textu nebude obvykle více než pět. Východiska textu jsou následující: Svět je rozdělen na dva naprosto odlišné prvky. Prvek dobra reprezentuje víra a církev.
Kdyby se někdo pokusil poznat Kršnu pouze studiem védské literatury, byl by zmaten. Mohlo by se mu to podařit, ale je to velice těžké. Kršnu je však možné velice snadno poznat prostřednictvím Jeho oddaných – Jeho oddaní vám Ho mohou předat. To je v moci těch, kteří jsou mu oddáni...
Prvek zla reprezentuje rozum a filozofie.
Hnutí pro vědomí Kršny je autorizováno védskými zásadami.
Vaše vlastní formulace může být mírně odlišná, ovšem je jasné, že za východiska textu nebudeme považovat věty:
Na první pohled běží o významně odlišný text. Ale čím? Stejně jako text první je – až na některé pasáže – srozumitelný. Jeho aktoři jsou: védské poznání, poznání na základě vlastní zkušenosti, čtenář a Hnutí pro vědomí Kršny (Hare Kršna). Podívejme se nejprve na emocionálně laděná slova a jejich distribuci vzhledem k aktorům. K aktoru „védské poznání“ jsou navázána emocionálně laděná slova „vědecké, čisté, ušetří nám spoustu času, správná autorita, správný zdroj, poselství z pravého zdroje“, k aktoru „poznání na základě vlastní zkušenosti“ slova „nedokonalé smysly, nikdy nedojdeme ke správným závěrům, zmaten, těžké“. Aktor čtenář je mírně záporný až neutrální, aktor Hnutí pro vědomí Kršny je jednoznačně pozitivní, přičemž je spojený s aktorem Védské poznání. Oba dva texty jsou fundamentalistické (tedy striktně distribující emoce mezi aktory, černobílé a lhostejné k realitě), ovšem zatímco první je otevřeně fundamentalistický, druhý je skrytě fundamentalistický. Skrývá, „obaluje“ sdělení tak, abychom jej při čtení nepostřehli. Neříká: „poslouchejte mě, protože já jsem vyvolený, zatímco vy jste pitomá hovada, co mají poslouchat“, ale „védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua... V této souvislosti bylo použito slova povinně.“ Ale význam obou vět je stejný, liší se pouze bezprostřední účinek – jen stěží bychom poslouchali člověka, který nám říká, že jsme tupci. Odlišnost prvního a druhého textu tedy není ve fundamentalističnosti, ale v míře sofistikovanosti – skrytosti obsahu sdělení, přičemž je jasné, že daleko nebezpečnější – a nemorálnější – je text druhý. A dostáváme se k nejobtížnější – a také nejdůležitější – části našeho rozboru textů, k určení východisek a logické konzistence textů.
12
Je dobré potlačovat zlo a podporovat dobro.
Klaus je štramák. Každý, kdo hraje dobře fotbal, je letecký specialista. Formulace východisek textu tedy není striktní, ale rozptyl správně určených východisek je poměrně malý. Určeme si nyní východiska textu Védské poznání. Vypadají následovně: Existují dvě cesty poznání. Jedna z nich je dokonalá, druhá zavrženíhodná. K cestě dokonalé se dostaneme pouze pod kvalifikovaným vedením. Kvalifikované vedení nám poskytne jen autor textu a jeho hnutí. V. Logická konzistence textu. Logická konzistence textu je vlastnost vážící se na bezrozpornost a správné odvozování textu. Text je logicky konzistentní, pokud je bezrozporný a z jeho premis (přijatých předpokladů, východisek) skutečně vyplývají závěry. Z toho ovšem v žádném případě nevyplývá, že s každým logicky konzistentním textem budeme souhlasit. Podívejme se na následující text: „Je jasné, že mezi nejnadanější národy patří Bengálci, každý, i ten nejhloupější Bengálec je daleko moudřejší než nejchytřejší člověk mimo Bengálsko. Dnes, kdy je potřeba intenzivně zvyšovat inteligenci lidstva, nezbývá než všechny národy mimo Bengálců vyhladit.“
13
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Tento text je logicky konzistentní, ovšem málokdo z nás s ním bude souhlasit. Nesouhlasíme totiž s východisky (přijatými předpoklady) takového textu: Bengálci jsou daleko inteligentnější než ostatní národy. Je potřeba urychleně zvyšovat inteligenci lidstva. Lidský život je daleko nižší hodnotou než celková inteligence lidí. Naopak – nutně – musíme odmítnout jakýkoliv logicky nekonzistentní text – i kdybychom souhlasili s jeho východisky. „Jsem přesvědčen o nutnosti pečovat o ohrožené a týrané děti, a proto je potřeba zvýšit dojivost a počet dojnic v České republice.“ Text je blábol, i kdybych s jeho předpoklady a cílem souhlasil. Dobrá vůle tam, kde chybí schopnost myslet, mnoho nezmůže.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Použijte svoji představivost Jména a důležitá slova se snáze pamatují, když si s nimi spojíme nějakou představu. Protože muži mají obvykle dobrou představivost, proč ji jednou nevyužít k něčemu prospěšnému? V této souvislosti se skvěle osvědčuje propojit její jméno pomocí jednoduchých asociací. Jméno nejlepší kamarádky své přítelkyně si zapamatujete snadno. Jmenuje se totiž Jaroslava Dlouhá, a shodou okolností měří přes 180 centimetrů. Asociace jsou klíčovým krokem ke zlepšování vaší paměti, a to v mnoha oblastech. Proto je používejte, abyste si spojili jména s tvářemi a tělesnými rysy dalších lidí. …(další technické rady) Když se seznámíte s někým novým, opakujte si v duchu jeho jméno co nejčastěji. Snažte se jej také nenásilně vpašovat do konverzace – nejenže zvýšíte naději na to, že si jméno zapamatujete, ale navíc si dotyčného získáte (například: Těší mě, Karolíno… A co vlastně děláš, Karolíno…? Měj se, Karolíno.) ...(další technické rady)
Obecně tedy existují texty: Logicky konzistentní, s jejichž východisky souhlasíme. Logicky konzistentní, s jejichž východisky nesouhlasíme. Logicky nekonzistentní, s jejichž východisky souhlasíme. Logicky nekonzistentní, s jejichž východisky nesouhlasíme. Zůstaňme ještě chvíli u textů logicky konzistentních, s jejichž východisky nesouhlasíme. S východisky textu nesouhlasíme v zásadě ze tří důvodů: I. Východiska jsou fakticky nesmyslná. Pokud je východiskem textu fakt, že nejlepším plavcem na Zemi je cihla obalená kovovým drátem, odmítáme východisko, protože je fakticky nepravdivé. II. S uvedenými východisky hodnotově, nikoliv fakticky, nesouhlasíme. Naše hodnoty nám je neumožňují přijmout. Pokud je východiskem textu předpoklad, že „všechny děti jsou na nic a měli bychom je vyvraždit“, není možné prokázat, že východisko je nepravdivé, ale je možné takové východisko z naší pozice hodnotově odmítnout. Aristoteles napsal: „Pokud někdo tvrdí, že je vždy dobré zabít svojí matku, neuváděj argumenty, ale vytáhni klacek.“ Některá východiska jsou nevyvratitelná a přesto zrůdná. Ostatně, podívejme se na další text:
Text je srozumitelný, není „příliš“ emocionální, není fundamentalistický, není sofistikovaný a je logicky konzistentní. Přesto je to text, který nestojí za čtení, a abychom na to přišli, stačí si určit jeho východiska: Druzí lidé nemají jinou hodnotu než to, co od nich můžete získat (sex). Abyste to získali, je potřeba dodržovat určitá technická pravidla a být milý. Hodnoty, které stojí za to, jsou: sex, fyzická kondice a ovládání lidí pro svojí potřebu. Samozřejmě, že tato východiska nejsou v textu bezprostředně uvedena, ale celý text na nich stojí. Nikdy nemůžete prokázat, že jsou fakticky chybná – nemůžete text vyvrátit. Ale pokud jako emocionálně dospělý člověk chápete, že druzí nejsou hračky na jedno použití, a nechcete, abyste se sami hračkou na jedno použití stali – musíte autorem takového textu z hloubi duše pohrdat. Řečeno vědečtěji: hodnotově jeho text odmítnout. A zbývá poslední, nejobtížnější charakteristika textu – analytičnost (na škále analytický × neanalytický). Analytický text splňuje všechny následující podmínky: 1. Podává informace (tzn. sděluje nějaká netriviální fakta);
Jak se jmenuješ? Normální otázka. Pokud ovšem nezazní, když jste s ní podruhé v posteli a ona už se vám představovala. Panebože, támhle je! Žena, se kterou jste prožil jedinou nezávaznou noc plnou vášně. Jde k vám a vy si za boha nemůžete vzpomenout, jak že se to vlastně jmenuje. Kolikrát se vám to už stalo? Existuje ještě horší varianta – zapomenete její jméno ve chvíli, kdy jste s ní v posteli podruhé. Když vezmeme v úvahu, že každý den potkáváme nové tváře, není překvapující, že nám nějaké to jméno občas vypadne.
14
2. Informace strukturuje (uspořádává) logicky správně tak, aby z nich mohl odvozovat další fakta nebo interpretace fakt; 3. Uvedené interpretace (vysvětlení) faktů jsou dokládány – logicky správně – na základě faktů a uvedených předpokladů; 4. Je logicky konzistentní s výslovně uvedenými předpoklady, východisky a omezeními těchto předpokladů; 5. Může být falzifikován, tzn. existují způsoby, jak prokázat jeho logickou nekonzistenci nebo nepravdivost jeho východisek.
15
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Což mimo jiné znamená, že žádný analytický text:
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Vidíme, že pokud sledujeme televizní zprávy, čteme noviny, posloucháme rozhlas, nevidíme ani neslyšíme realitu, ale již interpretaci reality. A tato interpretace může být od reality samé významně odlišná. Jaké tedy existují typy televizní obsahové manipulace?
– není a nemůže být logicky nekonzistentní (resp. logické nekonzistence mohou být pouze okrajové);
Prove´me jednoduchý pokus a porovnejme dva zpravodajské pořady z období televizní krize, kdy proti sobě stáli tzv. „Vzbouřenci“ a „Bobovize“ (neoficiální a oficiální Česká televize). Jednalo se o kritickou dobu, ve které se kvalita novinářů a jejich morální profil projeví nejzřetelněji. Manipulovala svými diváky některá ze stran sporu? A jakým způsobem?
– není a nemůže být o banalitách;
Začněme přepisem TV zpráv tzv. „Bobovize“.
– není a nemůže být fundamentalistický; – není a nemůže být sofistikovaný;
– není a nemůže být o blo-bla-blo faktech. Neanalytický text je pak opakem textu analytického. V jistém, velmi nebezpečném zjednodušení můžeme říci, že analytický text podává množství logicky správně uspořádaných faktů a přibližuje jejich možné interpretace, zatímco neanalytický text podává jednu interpretaci skutečnosti, nejčastěji v emocionálním hávu. Nyní, když jsme se seznámili s analýzou středního dosahu, která jednotlivé obsahové manipulativní techniky umožňuje odhalit, můžeme přejít k dokončení typologie manipulací. A protože si jednotlivé typy obsahových manipulací budeme ukazovat na televizním vysílání, je nutné nejprve upozornit na fakt, že televizní záběry nejsou pouhým výsekem reality. Proti chápání televize jako média přinášejícího nám realitu hovoří zejména následující argumenty: Za prvé existuje daleko více událostí, než kolik jich televizní zpravodajství vysílá, a „někdo“ z nich vybírá ty, které budou zastupovat realitu. Za druhé, vybrané události se zabírají z jistého úhlu, jejich řazením a slovním komentářem k nim „někdo“ přidává vysvětlení, informaci, jak si předloženou realitu vyložit. Jinými slovy jejich interpretaci. Uve´me jednoduchý příklad: Karel Schwarzenberg kandiduje do Senátu. Den před volbami se v televizi Prima objeví reportáž a následný rozhovor o jeho dobročinných aktivitách. Před obrazovkou vidíme Karla Schwarzenberga v zástupu dětí, při výlovu rybníka, při předávání jakéhosi domova pro dlouhodobě nemocné. První otázka reportéra ve studiu zní: „Ví se o vás, že jste velmi štědrý, pokud se jedná o pomoc potřebným, je to pravda?“. Odpově´: „O tom se nemluví, o tom se mi nechce hovořit.“ Otázka: „My víme, že jste skromný, ale naše diváky vaše aktivity skutečně zajímají...“ To je čirý politický podvod. Je docela dobře možné, že Karel Schwarzenberg podporuje dobročinné akce a udělal hodně pro potřebné, ale jestliže jeho dobročinnost sledujete den před volbami, není pořad o jeho dobročinnosti, ale o tom, koho bude dobré volit. A podobně otázky reportérů jsou již vysvětlení, tedy odpovídají samy sobě. Nejde o to, dozvědět se, co je zač Karel Schwarzenberg, ale představit ho jako naprosto skvělého člověka. A znovu: je docela dobře možné, že Karel Schwarzenberg je dobrý člověk, ale účastnit se takto manipulujícího pořadu den před volbami o smyslu pro fair play prostě nevypovídá. Čím lépe a pozitivněji jej budou reportéři líčit, tím problematičtější by se nám měl zdát.
16
Je 7. ledna 2001, probíhají velké demonstrace a schyluje se k závěrečnému boji o Českou televizi. Vysílání rozdělujeme do mluveného slova, obrazové informace a zvukové informace: Příjemný nedělní podvečer s datem sedmého ledna, jsou tu další zprávy. SPOT 1 Prezident Václav Havel odletěl dnes dopoledne na rekondiční pobyt na ostrov Lanzarote, kde již dvakrát pobýval v rezidenci španělského krále Juana Carlose. Jak sdělil prezidentův mluvčí Ladislav Špaček, s Václavem Havlem bude na místě lékař, zdravotní sestra a fyzioterapeut. Prezidenta bude na Lanzarote očekávat i jeho manželka, která tam odcestovala již před několika dny. Původně měl Havel na Lanzarote odletět již 4. ledna s chotí a lékaři, ale vzhledem k napjaté politické situaci způsobené krizí v České televizi svůj odlet odložil, řekl Špaček. Na Kanárské ostrovy v původním termínu odletěla jen prezidentova manželka. Václav Havel by měl na Lanzarote strávit přibližně deset dnů. /záběr na moderátorku zpráv/ SPOT 2 Celkem dvacet dětí se narodilo na nový rok pražským maminkám, podle prosincového usnesení radních dostane každá z nich od magistrátu finanční dar 10 000,– korun. Představitelé hlavního města se rozhodnutím, že obdarují matky všech dětí narozených 1. ledna, chtěli vyhnout závodům, které dítě bude v novém miléniu první. Slavnostní předání peněz se uskuteční v rezidenci primátora Jana Kasala patrně ve druhé polovině února. /záběr na moderátorku zpráv/ SPOT 3 Česká republika zřejmě ukončí rok 2000 s nižším počtem nezaměstnaných než v roce 1999. Analytici odhadují míru nezaměstnanosti koncem loňského roku v průměru na 8,7 procenta, zatímco předloni v prosinci činila 9,4 procenta. Podle ekonomů nezaměstnanost mírně stoupne proti listopadu, kdy činila 8,5 procenta. Nárůst počtu lidí bez práce je v posledním měsíci roku tradiční a souvisí především s ukončením sezonních prací v zemědělství a stavebnictví. /záběr na moderátorku zpráv/ SPOT 4 Policie, která včera večer zatkla na letišti v Ruzyni bývalého tenistu a podnikatele Milana Šrejbra, chystá jeho předání do soudní vazby. Nyní je Šrejbr, na kterého vydal městský soud 4. prosince zatykač, v policejní cele předběžného zadržení. Cizinecká policie zatkla Šrejbra při běžné kontrole, poté, co v 19 hodin přiletěl pravidelnou linkou z Londýna do Prahy. /záběr na moderátorku zpráv/
17
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
SPOT 5 Palestinci a Izraelci se neshodli v názorech na budoucí uspořádání mírového procesu na Blízkém východě. ...Izraelský premiér Ehud Barak odmítl přenechat suverenitu… /záběr na televizní studio a E. Baraka, záběr na divoké demonstrace palestinských demonstrantů, záběr na izraelskou sanitku/ SPOT 6 Skupina lékařů, která koncem loňského roku zkontrolovala zdravotní stav více než 600 polských vojáků sloužících v současnosti v Kosovu, nezaznamenala žádné onemocnění leukémií. Podle ní vojákům v Kosovu nehrozí nemoc z ozáření. Litevský ministr obrany potvrdil, že ani mezi litevskými vojáky, kteří slouží na Balkánu, nebyl zaznamenán žádný případ rakoviny. Ministr dodal, že vojáci budou podrobeni důkladné lékařské prohlídce i po návratu z Balkánu. /záběr na moderátorku zpráv/ SPOT 7 Operní soubor pražského Národního divadla odcestoval dnes na měsíční turné po Japonsku. Kvůli stým inscenacím Mozartových oper Don Juan a Kouzelná flétna jsou nástroje už dávno na cestě lodí. Čeští umělci uvedou v šesti Japonských městech od 12. ledna do 7. února podle organizátorů hostování 5 × Dona Juana a 6 × představení Kouzelné flétny, kterou pro zájezdovou premiéru nově nastudoval režisér David Radok. /záběr na moderátorku zpráv/ SPOT 8 Šéf mezinárodního tiskového institutu Hugo Bitler dnes ocenil, že kabinet premiéra Miloše Zemana schválil nový zákon o České televizi, který by měl pomoci zvýšit nezávislost veřejnoprávní televize. Pražský zpravodaj německého listu Frankfurte Allgemaine Zeitung Karl-Petr Schwartz se však v diskusní relaci vyslovil proti dosavadnímu průběhu demonstrací na znak nesouhlasu s nynějším vedením České televize. Svoboda konání demonstrací je jasná, zdůraznil, na druhé straně ale není možné ultimativně klást své požadavky a demonstrovat do té doby, dokud je parlament nesplní. Současná situace na mediálním trhu má podle něj kořeny i v dlouholeté vládě komunistického režimu, se kterým se musí tato země definitivně vypořádat. /záběr na moderátorku zpráv/
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
nevýznamné události na první místo a významné události na místo poslední, manipulujete řazením. V našem „bobovizním“ případě je jasné, že editor nepřidělil událostem stejný význam, jaký měly ve skutečnosti. Česká společnost žila událostmi kolem České televize, ale informace o těchto událostech se do zpráv dostala jako tzv. podspotová zpráva ve spotu 1 (jedna věta „přilepená“ na spot věnující se odjezdu prezidenta Havla na Lanzarote) a jako hlavní část posledního spotu 8. Jinými slovy, řazením se z významné události vytvořila událost nevýznamná. A to je jasná manipulace. 3. Manipulace výběrem komentátorů Podívejme se na spot číslo 8. Bobovize použije hlasu dvou „nezávislých“ komentátorů dění v České televizi. Nejprve významný novinář Hugo Bitler ocení kabinet premiéra Miloše Zemana (který byl spíše na straně „Bobovize“), a pak naprosto nevýznamný novinář K. P. Schwartz podpoří „Bobovizi“. Vypadá to tedy, že zahraniční novináři v danou chvíli bu´ mírně, nebo silně „Bobovizi“ podporují. Jenže to je omyl. Byli pouze vybráni ti, kteří říkají to, co „Bobovize“ potřebuje vysílat, ačkoliv danou chvíli naprostá většina zahraničních novinářů podporovala „Vzbouřence“ . Jde o manipulaci výběrem „vhodných“ komentátorů. 4. Manipulace zahlcením bezvýznamnostmi Většina spotů vysílaných „Bobovizí“ je banální. Spot č. 1, 2 (pozor, tedy dva strukturně nejvýznamnější spoty) jsou banální, spoty 6 a 7 nesmírně banální. Ovšem i banální spoty říkají cosi důležitého – vzpomeňme jen na vysílání komunistického zpravodajství plného počtů sklizeného obilí, nově vyrobených traktorů apod. Sdělují: nic vážného se neděje, vše je v pořádku, není proč se vzrušovat. To nejdůležitější, co se dnešní den stalo, je počet viol na koncertě našich umělců v Japonsku. A vyvolávat v napjaté situaci dojem, že vše je klidné, je manipulací.
To je pro tuto chvíli vše, u dalších zpráv na viděnou. Je možné, že všechny údaje uvedené ve vysílání „Bobovize“ jsou pravdivé, přesto odhalujeme manipulativní charakter takto podaných zpráv. Uve´me si „Bobovizí“ použité typy manipulace:
„Bobovize“ tedy zjevně manipulovala. A co „Vzbouřenci“, druhá strana sporu? Dodržela nepsaný kodex objektivity veřejnoprávního média v době krize?
Vzbouřenci: SPOT 1
1. Manipulace ignorováním Pokud ignorujete události nebo interpretace událostí, které jsou důležité, manipulujete. Den, ve kterém byly výše uvedené zprávy „Bobovize“ vysílány, došlo k významné demonstraci odpůrců „Bobovize“. O této demonstraci nepadlo ani slovo a odpůrcům nebyl dán hlas. Jak důležitá fakta, tak jejich důležité interpretace byly ignorovány. A to je manipulace. 2. Manipulace řazením Význam každého spotu je dán zařazením do struktury zpráv. Tím, že je spot zařazenna první místo, televize říká – pozor, jedná se o důležitou událost. Pokud zařazujete
18
Odvolání Dušana Chmelíčka téměř na den přesně ve chvíli, kdy bylo dokončeno vysílací schéma na rok 2001 budované řadu měsíců, to byla vrcholná rána dlouhodobé destabilizaci České televize, která započala příchodem předešlého generálního ředitele, velmi nezralého a profesionálně slabého Jakuba Puchalského. /záběr na Dušana Chmelíčka, záběr na Radu ČT, záběr na Jakuba Puchalského/ SPOT 2 Jedním z posledních konfliktů Rady pana Mareše a ředitele Chmelíčka byly také výsledky hloubkové kontroly v brněnském televizním studiu. Ta shledala v hospodaření a skutcích tamního ředitele Zdeňka Drahoše celou řadu nedostatků hraničících s trestnou činností. Rada i přes tyto jasné první konflikty zabránila odvolání ředitele Studia Brno. Nově jmenovaný Jiří Hodač si okamžitě vybral Zdeňka Drahoše do klíčové funkce vedení redakce programů. /záběr na
19
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
automobil ČT, záběr na vchod do budovy ČT v Brně, záběr na vysmívajícího se Zdeňka Drahoše v rozevlátém saku s dlouhými vlasy ›interpretace autora tohoto článku: působí jako mafián‹, záběr na jednoho z členů Rady, záběr na budovu ČT v Praze-Barrandově/ SPOT 3 Vra´me se nyní o několik dní zpátky před dramatickou volbu generálního ředitele. Krátce po odvolání Dušana Chmelíčka – 17. prosince 2000 se v restauraci Vltava, tedy právě tam, kde bylo před 11 lety koncipováno Několik vět, sešla početná skupina zástupců profesních spolků z řad nezávislých umělců, spisovatelů i televizních zaměstnanců. Sepsali zde výzvu alarmující zdravý rozum a profesionální postoje proti nesmyslným rozhodnutím Rady České televize. „Rada České televize svým nekompetentním a za stávající situace neodpovědným rozhodnutím uvrhla Českou televizi na okraj chaosu, který ohrožuje její fungování.“ (Mluvil Břetislav Rychlík). Byla jednoznačně zpochybněna profesionální i morální kvalita Rady, jejíž členové jsou dosazeni politickými stranami, a zjevně prosazují jejich zájmy v instituci, která je v civilizovaných zemích chápána jako nástroj kontroly demokracie a svobody slova. /záběr na lidi v restauraci – velmi dlouhý, záběr na Břetislava Rychlíka čtoucího uvedený text, záběr na zaplněnou restauraci, záběr na Lídu Rakušanovou v uvedené restauraci, záběr na plnou restauraci/ SPOT 4 Totéž vyjádřili i zaměstnanci České televize i následující den na své schůzi svolané odborovou organizací pod vedením pana Antonína Dekoje. Zde se opět poukázalo na hrubé zásahy do fungování podniku o 3000 zaměstnancích v rozporu s profesionální logikou. RADA ODSTOUPIT, RADA ODSTOUPIT (Mluvili demonstranti ČT, tzv. „Vzbouřenci“). /záběr na budovu ČT zaplněnou demonstranty, záběr na Antonína Dekoje a známou redaktorku ČT, záběr na shromáždění lidí skandujících „Rada odstoupit“, záběr na nervózní členku Rady ČT s rozezleným Dekojem v popředí, záběr na tleskající shromáždění, záběr na Antonína Dekoje/ SPOT 5 Zprávy o destabilizující roli Rady přicházejí do parlamentu České republiky již několik let nejen od televizních odborářů, ale i profesních spolků. Přes všechny tyto snahy se Rada České televize rozhodla a během několika hodin jmenovala do postu generálního ředitele Jiřího Hodače. Tento kandidát nikdy nevedl početnější kolektiv než pět podřízených, z České televize odešel před půl rokem, poté co jeho velmi konfliktní působení završilo vyhození moderátora pořadu Pravé poledne Romana Proroka kvůli tomu, že si na jeho diskusní pořad stěžovali oba lídři vládnoucích stran Václav Klaus (mluvil Roman Prorok) Dobrý den (mluvil Václav Klaus) a předseda vlády Miloš Zeman (mluvil Roman Prorok) Dobrý den (mluvil Miloš Zeman) /záběr na demonstranty, záběr na Radu ČT, záběr na Dědečkovou – předsedkyni Rady ČT, záběr na Radu ČT, záběr na Jiřího Hodače před Radou ČT, záběr na Romana Proroka, záběr na Václava Klause, záběr na Miloše Zemana/ SPOT 6 Ihned po jmenování Jiřího Hodače vydala redakce zpravodajství České televize prohlášení krizového výboru, kde uvedla, že neuznává legitimitu této zmanipulované a nesmyslné volby. Zpravodajství bude v plném rozsahu produkovat dále, ale osobu Jiřího Hodače odmítá respektovat. „My způsob volby nového generálního ředitele neuznáváme, a proto s vámi nemůžeme jednat jako s ředitelem“. (mluvil redaktor ČT) /záběr na budovy České televize, záběr na redaktory zpravodajství ČT ve studiu, záběr na Hodače, jak k němu mluví zpravodajové ČT/
20
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
SPOT 7 Od této chvíle započala nejen válka o vládu nad redakcí a vysíláním zpravodajských relací České televize, ale především Vánoce ve znamení rétoriky o legitimitě, legislativě, právu a spravedlnosti. Jiří Hodač, ohánějící se svou legitimitou a nestranností, jmenoval do vedení redakce zpravodajství Janu Bobošíkovou, dosavadní členku poradního sboru Václava Klause. A´ mír dál zůstává s touto krajinou (zpívá redaktoři ČT). Poté co se jí nepodařilo zlomit odpor takzvaných vzbouřenců, začala rozdávat výpovědi, vyhrožovat dalšími trestními postihy, alarmovat policii apod. „K tomuto kroku přistoupil zaměstnavatel, protože odmítáte respektovat pokyny a narušujete tím závažným způsobem vysílání. (na pozadí: svobodu, svobodu) (mluví Jana Bobošíková, v pozadí vzbouřenci). /záběr na studio ČT a redaktory, záběr na dva redaktory ČT při vysílání a za nimi velké množství známých tváří (herci, zpěváci, veřejné autority), záběry ze studia, záběry na Janu Bobošíkovou, záběr na redaktory jak zpívají před Janou Bobošíkovou, záběr na Bobošíkovou, jak předává výpově´, záběr na černou televizní obrazovku s nápisem./ SPOT 8 Tým paní Bobošíkové, pracovně zvaný Bobovize, se pustil do práce a vysílal několik velmi amatérských relací ze studií televizí Nova a Prima. I tam se však začali bouřit zaměstnanci, a tak Jiří Hodač rozhodl nahradit regulérní signál každodenně připravovaného zpravodajství z Kavčích hor právně nesmyslným titulkem na černém pozadí. /záběr na úvodní titulek zpráv tzv. „Bobovize“, záběr na hlasatelku „Bobovize“, záběr na televizní obrazovku s nápisem „Na vysílač nebyl dopraven autorizovaný signál České televize, vysílání bude pokračovat po přestávce.“ /od záběru na obrazovku: hudba s bubny a velmi temná/ SPOT 9 Když se na druhém programu ČT 2 poprvé objevily z Euronews zahraniční informace o manipulacích v České televizi, propadl zřejmě panice a přikázal ředitelství radiokomunikací přerušit vysílání obou programů České televize až do druhého dne. Nejenže tím porušil celou řadu zákonů a jednal s pravomocemi, které mu nepřísluší, ale způsobil něco, co by za normálních podmínek mohlo být považováno snad jen za pokus o státní převrat. /záběr na obrazovku z Euronews, záběr na vysílací věž, záběr na odcházejícího Hodače, záběr na budovy ČT v Praze, záběr na Hodače, jak vchází do ČT, Hodač odpovídá, záběr na vstup do České televize v Praze; záběr s Hodačem: hudba temná/ SPOT 10 Stalo se tak krátce poté, co prezident Václav Havel vyjádřil svůj postoj k situaci těmito slovy: Já se domnívám, že litera zákona je vždycky odvozena od smyslu zákona, od jeho ducha, a že vždy znovu aplikace zákona musí být poměřována jeho smyslem, duchem. Já nevím, možná v tomto případě se postupovalo v souladu s literou zákona, ale proti jeho smyslu, proti jeho duchu, a to je nesmírně nebezpečné. Já to pamatuji například z doby února 48, kdy nastoupila na dlouhá desítiletí diktatura, a ten únor proběhl naprosto v souladu se zákonem – s literou zákona, ale v rozporu s poválečnou ústavou, s duchem poválečné ústavy. (mluví Václav Havel.) /záběr na ČT budovu, záběr na Václava Havla/ SPOT 11 Vra´me se opět o několik dní zpátky. O tom, že se od počátku nejedná o interní roztržku v České televizi, svědčí i skutečnost, s jakou jednotností začali političtí lídři s přímou vazbou na Radu České televize vypouštět dezinformace o několika málo vzbouřencích v redakci zpravodajství
21
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
a jednotlivcích z řad externích umělců, kteří se snaží bojovat za svůj profit a kontrolu finančních toků České televize. /záběr na Parlament ČR,˝záběr na Ivana Langra (ODS), záběr na Kučeru (ČSSD), záběr na Václava Klause, záběr na Miloše Zemana, záběr na novináře; záběr na Václava Klause a Miloše Zemana: hudba velmi temná/ SPOT 12 Nejenže tyto informace, na které ovšem občan dobře slyší, byly zcela nepodložené a překroucené, ale nikdo zatím nevzal vážně petiční provolání, ke kterému se začali přihlašovat desetitisíce lidí ze všech oborů a sociálních skupin. Hned první den po informacích o vzbouření v televizi se za zády hlasatelů hlavní zpravodajské relace objevila celá řada našich předních umělců, aby dala mlčenlivě najevo svůj souhlasný postoj s postojem redaktorů. Tentýž večer bylo ujednáno... /záběr na demonstrující shromáždění, záběr na mladé i starší lidi podpisující petici, záběr na intelektuály stojícími za redaktory při vysílání zpráv (například Šiklová, Klíma, Hřebejk, Chaun, Hutka, Svěrák), záběr na Ludvíka Vaculíka/ … SPOT 18 Je dávno jasné, že parametry sporu přerostly rámec občanské neposlušnosti v České televizi. Jedenáct let po velikých slovech a ideálech sametové revoluce jsme svědky počínání stranických exponentů, kteří se bez špetky profesionálních i morálních vlastností pokouší manipulovat jednou z nejdůležitějších hodnot, na které tato země čekala déle než půl století. Svobodu slova zaměňují za cenzuru, prováděnou dle názorů jedné strany podle právních norem. Co je posledním trumfem v této nekonečné hře? Nad všemi zmiňovanými zákony a právními normami, kterými se dnes obě strany ohánějí, stojí Ústava České republiky, a v ní zakotvená listina základních lidských práv a svobod a ta potvrzuje právo člověka na svobodu slova a na boj proti cenzuře. Nezbude než věřit ve vítězství zdravého rozumu, v Ústavu České republiky a parlamentní demokracii v této zemi. /záběr na podpisující demonstranty, záběr na Borise Hybnera, jak mluví v zaplněném Národním divadle, záběr na člena Rady Mareše (ODS), Janu Dědečkovou (ODS), Jiřího Hodače, záběr na plné prostranství před Českou televizí s demonstrujícími, záběr na shromáždění volající „svobodu, svobodu“; při záběru na Mareše a Dědečkovou a Jiřího Hodače velmi temná hudba/ SPOT 19 Ohlédněme se zpátky a vzpomeňme chvíle naší nedávné historie, kdy se manipulace s veřejně prezentovanými informacemi vyznačovala podobnými metodami, jichž jsme právě dnes svědky. /záběr na známého herce čtoucího text/ SPOT 20 Psal se rok 1945. Rozhlas volá o pomoc. Obě strany barikád si uvědomují, že kdo má v rukou tehdy největší sdělovací prostředek, ten má moc. Nacisté mají v manipulaci obyvatel již mnoholetou praxi, vybroušenou metodikou Goebbelsova ministerstva informací. Vyzrálá propaganda jim přešla za dob panování Adofa Hitlera do krve tak dobře, že i v posledních měsících nezadržitelné porážky na všech frontách podle komentářů kinožurnálu UFA stále jen takticky ustupují. /záběr na boje kolem rozhlasu v roce 1945, záběr na Goebbelsův projev, záběr fanatický dav nacistů, záběr na zbědované německé vojáky, záběr na vybuchující hákový kříž/ SPOT 21 Psal se Únor 1948. Chceme tuto krizi řešit ústavně, demokraticky a parlamentárně. (Mluví Klement Gottwald). Filmové týdeníky hned po komunistickém puči rozkvétají rudou barvou vítězství,
22
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
těch, kteří podle nových zákonů mají jediné historické právo uplatňovat třídní spravedlnost. Zatímco velká hesla žurnálů deklamují blahobyt, kriminály se plní politickými vězni. Jsou odsouzeni v mnohdy veřejných, legitimních procesech. Podle tehdy platného tzv. práva. /záběr na komunistu Gottwalda, který hovoří, záběr na tleskající komunisty a traktory, jak jedou na Václavském náměstí, záběr na Gottwalda na ramennou lidí, záběr na tancující dvojici v krojích, jak tancuje na pozadí kouřící továrny/ Na příkladu „Vzbouřenců“ se seznámíme s dalšími, sofistikovanějšími typy manipulací. Nejprve je však nutné provést základní část analýzy středního dosahu. Každé zpravodajské televizní vysílání můžeme v rámci této analýzy rozdělit na tzv. spoty, témata a kauzy. Spoty jsou, jak vidíme z uvedeného materiálu, základním stavebním kamenem televizního zpravodajství a jejich délka se pohybuje v minutách. Témata jsou souhrnem spotů zabývajících se jediným předmětem v jednom dni. Pokud objevíme opakující se téma ve více než jediném dni, nazýváme takové spojení kauzou. Jinak řečeno: spoty se společným námětem tvoří téma a opakující se témata tvoří kauzy. Analýza středního dosahu v televizním zpravodajství vychází z rozboru spotů, témat i kauz, přičemž začínáme „středně“ na úrovni témat. V našem případě je pořad jedním tématem, a proto jej můžeme rozebírat jako celek – téma. Základními aktory tématu, tzn. celého pořadu, jsou: Rada ČT a Hodačovo vedení oficiální ČT, a na druhé straně Vzbouření redaktoři spolu s odboráři a tzv. „odborníky“. Vedlejší aktory: Zdeněk Drahoš, Břetislav Rychlík, Václav Klaus, Miloš Zeman, Jana Bobošíková, Václav Havel, zahraniční novináři, populární umělci, Ludvík Vaculík, ODS a ČSSD, nacistický režim, komunistický režim, ruští okupanti z roku 1968. Vysílání je vysoce emocionální, a to jak na úrovni verbální (slovní), tak obrazové i zvukové. Podívejme se na distribuci emocionálně laděných slov, obrazů a zvuků vzhledem k aktorům. Na úrovni slov jsou k Radě ČT a Hodačově vedení ČT přiřazena emocionálně laděná slova: destabilizace, nesmyslná rozhodnutí, nekompetentní, nezodpovědné, uvrhla do chaosu, hrubé zásahy, zpochybněna profesionální a morální kvalita, destabilizující, konfliktní působení, zmanipulované a nesmyslné, nesmyslný, pokus o státní převrat, nepodložené a překroucené, bez špetky profesionálních a morálních vlastností, cenzura. Na úrovni obrazů jsou to záběry s výhradně negativní emocionalitou, na úrovni zvuků opět pouze negativní zvukový doprovod. Na úrovni slov jsou k aktoru Vzbouřenci spolu s odboráři a odborníky řazeny následující emocionálně laděná slova: alarmující zdravý rozum, profesionální postoje, duch zákona, vítězství zdravého rozumu. Neverbální (obrazová a zvuková) emocionalita: lidé volající „svobodu, svobodu“, lidé zpívající „a´ mír zůstává s touto krajinou“. Je tedy jasné, že vysílaná zpravodajská relace bude zaujatá. Ovšem není zaujatá pouze distribucí emocí přímo vzhledem k hlavním aktorům. Používá i sofistikovanější způsoby distribuce emocí. Jako první sofistikovanou emocionální manipulaci si uve´me tzv. „spojení aktorů“ – k Radě ČT přiřadí aktora, kterého předtím obklopila zápornými emocemi (Zdeněk Drahoš, nacismus, komunismus, ruští okupanti), a tak k Radě – sofistikovaněji – přiřazuje další záporné emoce. A naopak Vzbouřence obklopuje výhradně aktory s kladnou emocí (umělci, Václav Havel,
23
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
apod.). Další možností je tzv. emocionální přesmyk. Podívejme se na následující přepis: Jiří Hodač, ohánějící se svou legitimitou a nestranností, jmenoval do vedení redakce zpravodajství Janu Bobošíkovou, dosavadní členku poradního sboru Václava Klause. K aktoru, kterého potřebujete zpochybnit, přiřadíte kladnou vlastnost, kterou v další části pořadu emocionálně vyvrátíte. Či opačně, na aktora, kterého chcete ukázat v dobrém světle, „nalepíte“ zápornou emoci způsobem, který je kladný. Věta „Binku zcela falešně obvinili z krádeže“ neevokuje zápornou emoci vůči Binkovi, ale vůči falešným obviňovatelům. Určili jsme si tedy několik typů emocionální manipulace: 1. Emocionální manipulace nesofistikovaná – jednoduché striktní přiřazení záporných a kladných emocí vůči základním aktorům. 2. Emocionální manipulace spojením aktorů – striktní přiřazení „kladných“ a „záporných“ aktorů vůči základním aktorům. 3. Emocionální manipulace přesmykem – striktní přiřazení „kladných“ a „záporných“ významů opačně laděných slov vůči základním aktorům. Dalším příkladem manipulativního přístupu „Vzbouřenců“ je práce s hlavními a vedlejšími aktory. Žádný z aktorů, který je v opozici vůči vzbouřeným redaktorům, nedostane prostor pro vyjádření svého stanoviska a výkladu. Nepromluví Jiří Hodač, žádný z představitelů Rady ani Václav Klaus a Miloš Zeman. Pokud je však aktor na straně „Vzbouřenců“, své názory vyjádřit může – Břetislav Rychlík, redaktor zpravodajství, Václav Havel. Aktoři mají povoleno televizně „žít“ pouze tehdy, jsou-li na správné straně, jinak žijí životem loutek, za které mluví ti, kteří s nimi nesouhlasí. Vidíme další typ manipulace: tzv. manipulaci vedením neposlušných loutek. Jednou z nejnebezpečnějších metod televizní manipulace je manipulace „správným zarámováním příběhu“. Na první pohled jsou spoty 19–21 z hlediska tématu, o kterém celý pořad pojednává, naprosto zbytečné, ovšem jejich význam je právě interpretační: říkají nám, jak se na celý spor Rady a Vzbouřenců dívat. Zarámováním – jakkoli rozumově nepřijatelným (vždy´ a´ již vidíme Miloše Zemana v jakémkoli světle, k Adolfu Hitlerovi či Klementu Gottwaldovi má přeci jen velmi, velmi daleko) – dávají ostatním spotům nový význam. Na rovině sdělení (viz kapitola 1.) říkají – pozor, dnešní spor je sporem dobra a zla, stejně jako v minulosti spor mezi českými vlastenci a Hitlerem či komunistickými diktátory a jejich odpůrci. Což je samozřejmě nesmysl, ovšem pro „Vzbouřence“ využitelný. Jestliže dokončíme analýzu středního dosahu, zjistíme, že celé zpravodajství je na úrovni slovní, obrazové i zvukové nejenom emocionální, ale také fundamentalistické, sofistikované s fakticky i hodnotově nepřijatelnými východisky, neanalytické, a je tedy pravým opakem toho, jak by mělo vypadat zpravodajství veřejnoprávní služby. Neumožňuje nám na základě velkého množství netriviálních faktů a několika různých možných interpretací vytvořit si vlastní názor, ale pod silným emocionálním tlakem nás – neargumentačně – nutí myslet si to, co bylo jejími redaktory a editory určeno za správné.
24
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Ani „Bobovize“, ani „Vzbouřenci“ tedy nesplňují základní podmínku objektivního, vyváženého a nemanipulujícího zpravodajství. Splňuje však tuto podmínku dnešní ČT, Prima či Nova? Nesplňuje, manipulace dnešních televizních zpráv jsou jistě jemnější, sofistikovanější, ovšem rozhodně nemizí. Stačí si nahrát několik zpráv ČT a NOVY ze stejného dne a provést analýzu středního dosahu na úrovni spotů a témat. Objevíte, že existují tváře, které jsou v jednotlivých televizích „nedotknutelné“, s vytrvale přiřazovanými kladnými emocemi, okrajovými aktory i spoty. A samozřejmě naopak. Podobná situace panuje i v celostátních médiích – v letech 1997–2002 nenaleznete v MfDNES „normální“ fotografii Miloše Zemana (znovu důrazně říkám, že nyní nehodnotíme Miloše Zemana, který je nám lhostejný – nejraději bych napsal ukradený – ale MfDNES). Všechny mají za úkol říci: „Zeman je arogantní, hloupý opilec“. Jenže i kdyby to byla pravda, není 1. Necháte se ovlivňovat médii? možné vytvořit galerii fotek tak, jak ji vytvořila MfDNES, bez záměru přiřazovat k Zemanovi Médii se zaobírám soustavně už 15 výhradně negativní emoce. A naopak – Karel let (přednášky a semináře Úvod do Kühnl nemá „záporně“ laděnou fotku v MfDmediální kritiky na 3 vysokých škoNES nikdy! V deníku Právo to bude přesně nalách, každotýdenní mediální sloupek opak. Jenže zájmem čtenáře není, aby jej různé v Lit. novinách v letech 1990–leden noviny manipulovaly různými směry, a proto je 2005), takže bych lhal, kdybych také důležité umět manipulaci odhalit. Média tvrdil, že mne zejména elektronicnás neinformují, média nás manipulují – a je ká média neovlivnila. Myslím, že dobré to vědět. ovlivňují úplně každého – i toho, kdo nečte noviny, net a nekoupí si Závěrem na začátek – programově TV – toho možná víc než kohokoliv jiného (denně se totiž a zase zpátky setkává s „ovlivněnými“, bezproÚvodní pasáž tohoto článku byla napsána s věstředně informovanými, a nerozumí domím, že se k ní v závěru musíme vrátit. Když jejich kódu, takže jej to proti jeho jsem v ní kritizoval Danielu Drtinovou, Martina vůli izoluje a jeho abstinence je Komárka a Táňu Fišerovou, dopustil jsem se tudíž jen jinou formou závislosti. – pro tentokrát záměrně – stejných chyb, které 2. Jak se vy sám bráníte pokušení jsem pak kritizoval. Nikdy – ani když jsme si využívat manipulace k dosažení subjektivně naprosto jistí – totiž nesmíme krisvých cílů? tizovat bez argumentace, přikládat emoce bez vysvětlení, zahrnovat chválou či kritikou bez Nevím, jak bych mohl využívat kritického zhodnocení. Ti čtenáři, kteří si tohomediální manipulace, když ji už 15 to paradoxu všimli a dokázali uplatnit metodu let podrobuji pouze kritické reflexi, analýzy středního dosahu, přičemž odhalili nikdy propagaci, agitaci atd. Kritika neanalytické, manipulující pasáže v článku, a manipulace se vylučují. Mým cílem jsou pravými žáky tohoto „kurzu“. Protože je to, aby se lidé (studenti) naučili číst manipulace nám musí vadit všude – ti na nás mediální obrazy kriticky. samých. Teprve od toho okamžiku ji totiž můDoc. PhDr. Vladimír Just žeme úspěšně odhalit.
Anketa
25
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Mediální manipulace je když... nevíš, že nevíš Vít Kouřil Svoboda tisku byla vykoupena obě´mi velmi krutými. Doba obětí ještě neminula. Není to pouze státní útisk, který těchto obětí vyžaduje. Dnešní industrializace novin je vládcem stejně krutým a oč povolil útisk státní, o to přituhuje útisk kapitálu v novinářském podnikání. R. Kopecký, Noviny a novináři, 1927: 26. Ilustrační foto: Kamil Josefík
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
„Češi už zase jedí nezdravě,“ čteme hlavní titulek novin a někteří z nás jen nevěřícně kroutí hlavou, co všechno se může stát důležitou zprávou. Už zase…? Ale my, mediální mohykáni, dobře víme, že tohle je jen pověstný vrcholek (zvrácené) mediální pyramidy. Že čím více pravdy, tím hlouběji v článku je, jak tvrdil americký sociolog Daniel Hallin při analýze válečného zpravodajství z Vietnamu. Tedy po pořádku: Média manipulují s realitou. Co dál? Společenské instituce manipulují s médii. Samozřejmě – dělají to vlády, byrokracie, firmy, reklamní agentury, neziskovky a různé jiné „nátlakovky“. K dokonalosti mocného trojúhelníku ještě chybí teze: (svobodní) lidé kontrolují neboli manipulují instituce i média. Kdo věří, nech´ peoplemetry měří. Manipulare v původním smyslu znamenalo něco ovládat, a to bez negativního přídechu, podobně jako propagovat znamenalo od raného novověku pozitivně rozšiřovat víru katolickou církví – do zlopověstné propagandy se vše zvrtlo až po první světové válce. Dnes jde tedy manipulovat zručně i nekale, a mluvíme-li o mediální manipulaci, máme na mysli jak vliv médií – technologií na podobu a proměny společnosti, tak struktury omezující ideálně volný tok informací, dlouhodobé účinky obsahů médií na chování publik a konec konců i každodenní selektivní praxi mediálních organizací. V následujícím textu se pokusím tyto čtyři mediální „manipuly“ velmi stručně artikulovat.
Manipul první: Média jako in-formující stroje Při zamyšlení nad mediální manipulací nejprve odmítněme lákavé, ale banální závěry, že média jsou bu´ viníky, nebo naopak obě´mi kulturního úpadku symbolizovaného TV-orbou. Ve skutečnosti jsou obojím, hybateli i nástroji, zrcadlem i oponou. Ale nejen to – média jako technologický aparát a zároveň i továrny na výrobu symbolů především neustále a jakoby neznatelně mění pravidla pozdně moderní „hry“. Nemusíme v této souvislosti pouze citovat technologické deterministy v čele s vizionářem globální vesnice Marshallem McLuhanem. Stačí, když si uvědomíme, kolik času trávíme tlacháním o těch chytrých extenzích neboli prodlužkách, které každodenně používáme – o mobilech, počítačích, fleškách a jiných atributech digitálního blahobytu. Mimo tuto drobnou ilustraci je třeba mít na mysli, že každé nové médium od vynálezu abecedy až po internet také výrazně formuje psychiku jedinců, historickou pamě´ společenství i ostatní subsystémy sociální sítě. Zdánlivě nenápadné rádio na kredenci, televizor na stolku nebo fotoaparát v pouzdru klamou tělem: nehýbou se, ale lidé se (nejen) kolem nich pohybují tak, jak tyto přístroje chtějí. Sociolog Pierre Bourdieu k tomu připomíná, že při pohledu na všechna mediální pole musíme mít na paměti „ekonomicko-technickou, ale hlavně symbolickou nadvládu americké televize, která je pro mnoho novinářů modelem a zdrojem myšlenek, formulací a postupů“ (Bourdieu, 2002: 39). Televize – společně s autem – jako klíčový komunikační prvek 20. století také podstatně přispěla k proměně politického rozhodování a veřejných debat. V souladu s tezemi McLuhana výrazně posílila hlavy států oproti parlamentům – příklady novodobých vůdců elektronických kmenů se jmény Kennedy, Blair, Berlusconi nebo (s prominutím) Klaus jsou dostatečně výmluvné.
26
27
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Manipul druhý: Média jako instituční filtry Od počátků komunikace je zřejmé, že tradiční, autoritativní, totalitární i demokratické režimy upravují realitu k obrazu svému, a to prostřednictvím dobově dostupných médií. Fašistické, nacistické a komunistické režimy objevily kouzlo rádia a televize a k násilným státním aparátům (Althusser) přidaly přesvědčivé komunikační strategie. Současné tržní demokracie, či chcete-li, reálně kapitalistické režimy využívají zjevného násilí méně (jakkoliv se mu nevyhýbají), což podle svých radikálních kritiků plně nahrazují bariérami usměrňujícími toky informací. Jinak řečeno tady každodenně fungují jakési čističky špinavých, nesystémových informací, které jsou nezbytné k relativně bezproblémovému provozu společnosti. Metaforu filtrů používal Richard Hoggart, který v komunikačním procesu rozeznával čtyři filtry, nebo autorská dvojice Edward Herman a Noam Chomsky. Ti v dosud vlivné práci z konce 80. let Vyrábění souhlasu uvádějí, že průtok informací v každé moderní kapitalistické společnosti (tedy i té naší) reguluje vlastnická struktura médií, reklamní agentury a inzerenti, povaha zpravodajských zdrojů (většina zpráv pochází z oficiálních míst, jako je vláda, samospráva, policie, nemocnice atp.), nátlak či zpětná vazba od různých organizací (v našich podmínkách třeba mediální rady, katedry žurnalistiky, servery jako Česká média atp.) a nakonec i zastřešující ideologie anti-komunismu, respektive anti-terorismu. K propagandě ve vlastním slova smyslu pak dochází zejména při krizových situacích, jako je válka. Analýzy mediálního obrazu válek proti Iráku poukazují na významné omezování svobody slova ze strany americké administrativy, respektive armády – viz Volek 2002. Na kritický rozbor takto formulovaných filtrů komunikace zde není místo, omezím se pouze na konstatování, že jiní autoři (např. J. Curran nebo J. H. McManus) mezi aktivní aktéry mediální komunikace optimisticky zařazují také veřejnost. V tomto kontextu také můžeme s L. W. Bennettem hovořit o čtyřech základních trendech určujících povahu mediálních sdělení, a to personalizaci, normalizaci, dramatizaci a dekontextualizaci.
Manipul třetí: Média jako opory byznysu Komerční role médií má dvojí povahu. Na jedné straně posilují spotřebitelský apetit občanů, či dnes spíše sí´anů, tím, že je prostřednictvím reklamy (ale nejen jí) nepřetržitě vybízejí ke konzumnímu životnímu stylu. Na straně druhé jsou samotná média samostatným a relativně výnosným trhem vhodným pro rozsáhlé investice a tvorbu kapitálu. Tržní obrat mediálního, zábavního a telekomunikačního odvětví dosahuje přes jeden bilion dolarů, což znamená přes 9 % planetárního HDP (Wilkin 2001). Firmy podnikající v těchto sektorech, a to od těch největších (Time Warner, Viacom, Walt Disney, News Corporation, Vivendi Universal, Sony Entertainment, Microsoft, General Electric nebo Bertelsmann) až po ty nejmenší (třeba Metropolis nebo MyšMaš Gazeta…), tak fungují s „přirozeným“ cílem vytvářet zisk. V minulých třech čtyřech desetiletích začali soukromí vlastníci dominovat vedle tiskového či knižního průmyslu i televiznímu prostoru, a tento trend pokračuje i v tzv. nových médiích. A podle tzv. druhého zákona žurnalistiky J. Altschulla mají vlastníci vždycky vliv na obsah médií.
28
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Řada politických ekonomů či sociologů médií se přímé a nepřímé vlivy vlastníků médií na jejich obsah snaží kategorizovat. Mluví například o třech typech komodifikace neboli procesů, ve kterých jsou média podřízena tržní logice. Nejprve se jako jakékoliv jiné zboží vyrábějí mediální texty – od například dnešního článku Paroubek: rovná zbraň by zbídačila chudé v Právu, přes taneční párty Orion Hall na brněnském Výstavišti až po třeba nový film Klan létajících dýk, který mimochodem vhodně dokladuje kulturní globalizaci mediálních průmyslů. Ve druhé rovině fungují jako zboží jednotlivá publika. Ta jsou vlastníky médií prodávána inzerentům, takže zbožím jsme vlastně my všichni. Třetím „zezbožňovacím“ mechanismem rozumíme trend směňování informací z výzkumů mediálních trhů či veřejného mínění. Tento typ zboží je čím dál tím důležitější, stejně jako expertní vykladači těchto statistických artefaktů – viz pověstný šéf agentury Sofres-Factum Jan Herzmann, jenž vždycky zaručeně ví, co my všichni ani netušíme. Desatero negativních i pozitivních důsledků (externalit) tržního principu dominujícího dnešní komunikaci rozebírá Baker (2002), který mezi ně řadí třeba kvalitu veřejného mínění a účasti na politickém procesu, vliv členů publika na kulturní produkty dostupné jiným, odhalování a potlačování mocenských přehmatů nebo negativní důsledky zpráv u těch, kteří si nepřejí pozornost. A abych tady jen abstraktně nemlžil, uvedu některé výmluvné příklady mediální manipulace ze strany byznysu ergo „moneypulace“. Tak například v poválečném dokumentu o Norimberském procesu z dílny americké televizní sítě ABC nesmělo být použito slovo „gas“, protože pořad sponzorovala plynárenská firma. Světoznámá firma Procter & Gamble ve stejné době zavedla kodexy, které vymezovaly ideový rámec pořadů, které je firma ochotna sponzorovat. Snad není nutné dodávat, že pořady nesměly zpochybňovat soukromé vlastnictví, rodinu a americkou misi. V USA (princip však funguje obecně) jsou dále známy vyhazovy novinářů z práce, protože ve svých článcích radili, jak levněji prodat a koupit film, jak si doma vyrábět mýdlo, jak nenaletět prodejcům aut a tak podobně, podrobněji viz Soley 2002. Stejně tak je u nás Lidl levnější a stromy před jeho supermarkety kácejí anonymní vandalové.
Manipul čtvrtý: Média jako továrny na symboly Že nám média nabízejí svéráznou podobu reality, je stejně tak dávno jasné, jako že nám občan V. K. nabízí svérázné pojetí role prezidenta. Každodenní redakční rutina vytváří běžné praktiky, které před více než třiceti lety vystihla Gaye Tuchmanová v práci Objektivita jako strategický rituál. Popsala v ní mechanismus objektivace, v jehož rámci novináři a novinářky vyrábějí zprávy pod časovým tlakem, na základě vlastních představ o světě a s ohledem na pracovní vztahy uvnitř redakční hierarchie nebo s jinými institucemi. Dochází tak ke stavu, kdy „počítačově gramotní dělníci“ (Hanno Hardt) ve tvrdých či měkkých zprávách „objektivně“ prezentují dva protikladné tábory, sdělují všeobecně známá „fakta“, vycházejí vstříc tzv. selskému rozumu nebo používají citační uvozovky k odstupu od konfliktních argumentů. Neméně důležitý je také proces gatekeepingu neboli strážení informační brány, kterým v 70. letech Sigelman upozornil na podstatnou roli editorů při výběru mediálně vděčných a naopak nezajímavých událostí. Mediální teorie dále přišla
29
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
s hypotézou agenda-settingu (McCombs), podle níž mají média velký vliv na výběr (nejen) předvolebních témat, a nutí tak vlastně veřejnou či politickou sféru, aby se jim přizpůsobily. Nastolování témat je tak daleko důležitější než následné rozložení názorů na ně, což v naší republice mistrně ovládá již zmíněný prezident. Hypotéza nastolování agendy je stejně tak atraktivní jako těžce prokazatelná, nicméně jistou dávku přesvědčivosti jí nelze upřít. Dalším principem mediální konstrukce reality je výběr žánrů jakožto směrodatný akt zvýznamňování či naopak pohřbívání některých témat na úkor jiných (Cottle). Daný žánr do velké míry určuje povahu diskuse či argumentace od jednoduchých popisů přes laické proto-teorie v komentářích (vzpomeňme na domácí deníky) až po více či méně odborné teorie v analýzách. Ve výběru zpráv se podle Galtunga s Rugeovou projevují tzv. zpravodajské hodnoty, jejichž přítomnost zvyšuje pravděpodobnost, že se daná událost zpravodajsky pokryje. Mimo kulturní či prostorovou blízkost mezi tyto hodnoty patří i neočekávanost, jednoznačnost, negativita nebo výskyt známé osobnosti. Podle hlavních médií je tak v republice V. K. víceméně vzorný prezident dodržující předvolební sliby nebýt aktivistický, minimálně vracet zákony a sjednocovat malou zemi před vírem europeizace a globalizace. Podle stejných redakcí je Stanislav Gross hříšný hochštapler, Vladimír Špidla nicotný eurokrat, Miloš Zeman bodrý šprýmař, Jiří Paroubek a jeho žena se nemožně oblékají, Daniel Landa je větší Čech než Milan Kundera, Pavel Nedvěd předčí Jana Palacha a Lucie Bílá v pohodě strčí do kapsy Milenu Jesenskou. Ale hlavně že Jaromírovi vydržel ten malíček a že „Jsme mistři!“ (hlavní titulek Práva 17. května 2005). Jen to HDP by mohlo růst rychleji. Všechny tyto vyprázdněné rámy a pseudo-události, které se zpětně stávají „reálnými“ pravdami a zprávami, mají jeden společný jmenovatel: udržují v chodu setrvačník modernity, jinými slovy přispívají k reprodukci statu quo. Že je prosazení trapně odkládaného registrovaného partnerství, prezidentem odmítaný zákon o obnovitelných zdrojích energie nebo nezamýšlené důsledky boje proti tzv. terorismu důležitější? Tak si rozje´te vlastní televizi, deník či server nebo rovnou politickou stranu a prosa´te se na zaručeně volném trhu idejí.
Co dělat? Když si uvědomíme výše uvedené a řadu jiných procesů, příliš reformačního optimismu nezbývá. V USA už řadu let běží na Sonoma State University Projekt Cenzurováno, který každoročně sleduje nespravedlivě pohřbívané a nadmíru vydržované zprávy v tamních médiích. Každý rok pak rozsáhlý tým sestavuje žebříček deseti nejdůležitějších a deseti nejméně důležitých událostí roku, který je s podrobnými anabázemi těchto zpráv vydán v knižní monografii a zveřejňován v menšinových médiích. Tato myšlenka jistě stojí za následování i v naší vybílené a zajágrované mediální krajině, stejně jako ustavení na západě běžných mediawatch organizací neboli hlídacích psů médií. Samozřejmě ale nelze pozitivisticky předpokládat, že tyto aktivity povedou k podstatné změně nastavených trendů. V souvislosti s počínajícími pokusy o mediální vzdělávání také připomeňme nedávný dokument o praktikách amerických médií v době války proti Iráku Weapons of Mass
30
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Deception (zbraně hromadného klamání), ke kterému jeho tvůrci vytvořili průvodce pro učitele. Tento manuál obsahuje sadu lekcí a otázek, na něž by se měli studentů po projekci filmu ptát a které pomáhají kriticky reflektovat nejen samotný film či danou problematiku, ale vlastně jakýkoliv pořad, film, knihu nebo časopis. Kéž by totéž standardně fungovalo i v našich školách, kde se nabízí promítání ojedinělých dokumentů Roberta Sedláčka Lesk a bída země české, odhalujícího tragikomické rozměry našeho mediálního šoubyznysu, nebo Ženy pro měny Eriky Hníkové reflektující Cosmos moderních žen. Ale to je téma na jinou litanii. Raději si však nechejme pesimismus na horší časy. Vždy´ už jeden z deseti největších Čechů alias Moravanů Jan Amos Komenský psal: „Ovšem nelíbilo se mi, že jsem marnost věci té [novinářství – pozn. aut.] poznal. Nebo častokrát smutný se hlahol rozcházel, že se kormoutili všickni: po chvíli však zavzněl jiný, a byl z strachu smích. Opět některé píš´aly zvuk tak libě zněl, že všickni výskali a plésali, a hned se proměniv, aneb utišil, aneb v smutné skřípání obrátil: takže kdo se jimi spravovali, ledakdy se ledačemus darebně těšili, ledačehos děsili, an to v dým bylo. Bylo se tedy čemu zasmáti, že lidé každého větru zavanutí šáliti se dají. Protož jsem ty chválil, kteří, šibřiňků těch nedbajíce, prácí svých hleděli.“ (J. A. Komenský, 1984: 98) V podstatě je tedy už od vynálezu knihtisku všechno při starém. Jen virtuální slečna Mediana se na rozdíl od Mona Lisy usmívá o něco frivolněji. Vít Kouřil, e-mail:
[email protected]
Doporučená literatura (dostupná v brněnských knihovnách nebo u autora článku): Baker, C. E. (2002): Media, Markets, and Democracy. Cambridge University Press, Cambridge. Bennett, W. L. (1996): News: The Politics of Illusion. Longman, New York. Bourdieu, P. (2002) [1996]: O televizi. Doplněk, Brno. Herman, E. S. – Chomsky, N. (1988): Manufacturing Consent. The Political Economy of Mass Media. Vintage, New York. Komenský, J. A. (1984) [1663]: Labyrint světa a ráj srdce. Odeon, Praha. Kopecký, R. (1927): Noviny a novináři. Nakladatelství Volné myšlenky, Praha. Soley, L. (2002): Censorship, Inc. The Corporate Threat to Free Speech in the United States. Monthly Review Press, New York. Volek, J. (2002): Média v ,omezené‘ válce. Revue pro média 02: Média a válka. Host XVIII/4: 69–75. Wilkin, P. (2001): The Political Economy of Global Communications. Pluto Press, London. Současné chování domácích i světových médií zohledňující různé podoby manipulace přibližují čtyři sborníky Média a realita a čtvrtletník Revue pro média, jmenovitě čísla Válka a propaganda, Média a politika nebo Média a gender.
31
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Když nehraju, je mi smutno
ozhovor
Rozhovor s Jiřím Konvrzkem
Jiří Konvrzek (1960), dle vlastních slov muzikant samouk, písničkář, svérázný lidový umělec cestující napříč různými žánry od jazzu přes bigbeat, středočeský folkor až po tajemné ozvěny world music z různých konců světa. Multiinstrumentalista (flétna, kytara, mandolína, trubka... a nejrůznější nástroje roztodivných tvarů i zvuků vlastní výroby), zpěvák i skladatel textů písní. Zhruba do přelomu tisíciletí vystupoval s kapelou III. zuby, v současnosti k vidění a vyslechnutí s doprovodným tělesem konVRZek (baskytarista Lukáš Kalivoda a bubeník Jan Pydych).
„Já toho moc nevím. A mluvím hrozně nerad,“ zahájil náš rozhovor v brněnské Staré Pekárně, na koncertě u příležitosti křtu svého nového CD Nevadí ti?, s introvertním, ale zároveň trochu lišáckým úsměvem, jímž následně provázel všechny mé otázky a své odpovědi... Jak dlouho hrajete, jak jste začínal?
Začínal jsem v 80. letech a rovnou jsem hrál svoje písně, nepřevzaté. Na nic jsem předtím neuměl. Do svých osmnácti nebo dvaceti jsem neměl ani ponětí, že budu někde hrát na hudební nástroje. Na venkově vznikaly různý kapely, bigbíty, tenkrát o to asi měla mládež větší zájem – nic jinýho se vlastně dělat nedalo, necestovalo se... Měl jsem kamarády, který mě do toho dotáhli. Jak jste začal vystupovat? Na neoficiálních akcích. To se vždycky sešla nějaká parta v hospodě, tenkrát bylo spousta takových kytaristů, hrálo se všude možně, i různé
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
party se navzájem navštěvovaly, dělaly se společné akce, které sice občas rozehnali policajti, ale byly příjemné. Nepatřili jsme k undergroundu, ale občas jsem s lidmi odtud hrál. Změnila se tahle „komunita“ s příchodem devadesátých let? Já myslím, že se to rozpadlo. Kdybych šel hrát někam po hospodách, už žádnou takovou partu kolem sebe neshromáždím. Je asi spousta možností dělat cokoli jiného. Te´ jsou lidi spíš osamocený. I když te´ se to možná vylepšuje, dnešní děti se taky scházejí na různých akcích. Ale takové jako dřív to už nikdy nebude. Proč jste si začal vytvářet své vlastní nástroje? Mě baví práce se dřevem, no, baví, mám takový období a nápad si něco vyrobit. Ale já na všechno hrozně pospíchám, nemám trpělivost, takže jsou ty nástroje odfláklý. Ale hrajou a používám je dodneška. Mám v plánu udělat si jiný, další, nápady jsou, ale bohužel chybí čas... a možná jsem trochu línej... (smích) A proč si nějaký jednoduše nekoupíte? Baví vás ten proces výroby, nebo jsou pro vás hranice toho, co se dá zahrát na normální nástroje, příliš těsné? Neee. Nástroje jsem určitě vyráběl proto, že mě to baví, a nechtěl jsem za to vyhazovat peníze (smích). A zajímalo mě, jak to dopadne, co z toho poleze. A vždycky je to překvapení. Moje kytary vždycky hrajou jinak než kupované, je to originál. Co jste vyrobil naposledy? Lukáš Kytarista: Já nevím, jestli naposledy to nebylo řezání všech těch trubek a skládání dohromady (smích)! Ano, řezání trubek. Kanalizačních, plastovejch, a z toho jsem postavil fujary. Už jsem tady vlastně na ně jednou hrál. To jsou obrovský trubky, pět metrů dlouhý, takovejhle průměr... A z toho jsem udělal píš´aly s měchy, který jsem šlapal. Má to takový zajímavý zvuk. Na novém cédéčku je jedna písnička s jejich doprovodem. Co všechno s sebou vozíte na koncerty? Jenom takovou ptačí budku, jmenuje se bugarie a je to čtyřstrunný nástroj. Udělal jsem si ho podle vzoru, měl jsem takový prospekt z první republiky. Nikdy jsem to neviděl, ale bylo to tam nakreslené a popsané. Vypadalo to asi jako kytara, ale to je na mě moc složitý tvar, takže jsem to udělal hranatý. Děláte i historické nástroje, vozembouchy a podobně? Přímo takové ne, já mám svůj vozembouch, který jsem si vymyslel podle svých požadavků a vyrobil, ale ten tu dnes nemám. Beru ho, když hrávám sám. Tenkrát jsem pracoval na Poldovce, tak je to celý ze železa (smích). Kde se ve vás bere potřeba tvořit? Jako hrát, vyrábět nástroje, psát písně? Utíkat z domova?
33
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba H
Reklama
Závěrem
Mož Možná No... Pro slávu asi ne, že? Jo, pro slávu! (ukazuje na plakátek se svým jménem na stole). Není to žádná sláva (smích)! Jak s tím člověk začne, už nejde přestat. Měl jsem kamarády, s kterými jsem hrál, ale ti už se na to dávno vykašlali, dělají něco jiného. Ale mě to zůstalo. A když to nedělám, je mi smutno. Chybí mi to. Kde te´ nejvíc koncertujete?
Kytky Ach ty kytky nám uvadaj a lidi si zase nadávaj Já nadávám, ty nadáváš na koho to svíst snad na blbost dospělých A nebo snad, možná, na kulatej svět nebo na vesmír plnej hvězd Pohaním, pohaníš na koho to svíst snad na blbost učených anebo snad, možná, na brouky že mají červený prdelky Uhodím, uhodíš, na koho to svíst snad na blbost věřících anebo snad možná na práci že rodiny rozvrací Zabiju, zabiješ na koho to svíst snad na blbost zavražděných anebo snad možná na porodnici že se tam rodí bídníci
Pouta Nevadí ti, že ve sklenici plave ti moucha, šplouchá Nevadí ti ni červíci když jabko chroustáš To co tě štve, to není tak zlé to jsou jen pouta, pouta
34
Praha a okolí, na severu v Liberci, a také te´ hodně v jižních Čechách. Václav Koubek tam má takový podnik, který se jmenuje Hudební sklepy, a organizuje písničkářům šňůry. I mě občas něco domluví. Jak jste se potkal s Václavem Koubkem? Někdo mu tuším dal moji nahrávku a on mě pak pozval jako hosta na koncert. A od té doby se známe. Dokonce jsme měli objednávku na společný koncert v Litoměřicích, na festival Kořen. Začali jsme spolu zkoušet, jednou jsem byl já u něj, jednou on u mě, a nakonec to dopadlo tak, že jsme si na pódiu každý hráli svoji písničku. Vůbec to nebylo možný (smích). My se oba těžko s někým shodnem. Já se nepovažuju za muzikanta, který by byl schopný hrát s kýmkoliv a cokoliv. Hraju si podle svýho a kašlu na ně (mává rukou směrem ke svým kolegům), a´ se přizpůsoběj (smích). A Vašek je to samý. Takže si každej hrajeme svoje a nejsme schopni spolu zpívat. I když Václav říká, že jsme spolu chodili na logopedii (smích). Začal jste dřív psát, nebo dělat hudbu? Myslím, že hudba byla první. A k tomu jsem se snažil něco napsat. Te´ to dělám tak, že když mě občas něco napadne, napíšu to, někam to strčím, pak to vytáhnu a zkouším na tom nějaké kousky, co mám třeba už dávno vymyšlené. Když to nejde, připlácnu to k něčemu jinému. Málokdy se stane, že by to bylo dobré napoprvé. Obecně se mi špatně dělá text
na melodii, hudbu, to je pak jen melodická píseň, která v sobě nic nemá. Vaše texty jsou takové jednoduché, strohé, ale přitom velmi výmluvné, přímo existenciální verše. Připadá mi, že musely vznikat velmi dlouho, pomalu, z hloubky... No já toho vždycky napíšu víc, pak vyškrtám, co je zbytečné, a zbyde jen to, co je důležité. Nemám rád zbytečná slova. Nevím, jestli se mi to daří, ale snažím se o to. Koho jste měl jako vzor, čí hudba se vám líbila? V současnosti nevím, ale prošel jsem různými změnami. V písničkářském období jsem měl rád Mertu, Mišíka... (vrhne kritický pohled na redaktorku) To už asi nebudete pamatovat.
Chcíplej zajíc hnije země ho vypije jako mě a tebe Moc toho po nás nezbyde Ať jsi měkkej nebo tvrdej ať jsi křesťan nebo zvrhlej Vycucne tě, vskutku Jestli tvoje duše odletí někam do ráje nebo ve skladu CO ležet bude v regále to já nevím Možná, že se někdy znovu narodíš Budeš třeba černej a nebo pták pták zpěvnej
Ale jó...! No tak z vyprávění (smích) A te´ poslouchám spíš jazz... K tomu asi člověk vždycky dojde, když už stárne (smích). Ani kolikrát nevím, jak se nahrávky jmenujou. Třeba támhle Honza mi nahraje něco zajímavého, co poslouchám a ani nijak neprahnu zjistit, co to je, protože bych to pak sháněl, kupoval bych si další kusy... Takhle je to pro mě zajímavější. Něco dostanu a poslouchám to, dokud se mi to líbí. Inspiruje vás i místní folklor? ˝ Je u vás nějaký?
O něm Proboural se hlavou do zdi vyfouk cihly svými nozdry hrabal, kopal jámu v zemi A co uviděl v ní? Je mi ukradený Potopil se na dno studny zaskočil ho ten kruh bludný Položil se do postele a vychutnal noci bděle vyskočil výš – kousek k nebi a cítil se okřídlený Poděkoval svýmu Bohu že má pravou levou nohu
Ve Velvarech už ani nejsou žádné kapely, které by to hrály. Poslední byla dechovka, která hrála zábavové kusy a nějaké lidovky. Občas se ještě sejdou, ale jsou to takoví dědové nad hrobem, a nad hrobem taky hrajou. A je to velký zážitek. Sejdou se tam tak jednou za půl roku, a já bydlím kousek od hřbitova, takže se to k nám line, a tahle muzika je dnes už opravdu nevšední záležitost. Vaše děti dělají hudbu, jdou ve vašich stopách? Chodily do hudebky, ale v pubertě se na to vyflákly. Honza by byl docela nadějný houslista, Zuzka chodila na piáno, ale moc jí to nešlo. Navíc měla takovou PANÍ učitelku, která ji to myslím spíš trochu odnaučila, protože když jí vysvětlovala, jak má sedět a držet ruce, říkala jí: Představ si, že tě tady hryžou krysy (smích). Dítěti v druhý třídě.
35
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
To je opravdu motivující. A vaše písničky poslouchají? Já myslím, že mě mají všichni dost. Ale chodí na to, i jejich kamarádi. Když hrajeme třeba v hudebním klubu v Kralupech, chodí tam jejich vrstevníci. A jsou rádi, protože ta´ka se tam předvádí (smích). No, s tím by možná nesouhlasily. Ale myslím, že se zatím za mě nestyděj (smích).
Směšný muž Navštívil mě jeden muž Nebyl celej byl ho kus Jenom levá půle Ta pravá Ta ne
Kdo vás nejvíc poslouchá, jaké je vaše publikum? Stálé publikum skoro nemám, nemám skoro žádné. Je jich hrozně málo, taky proto, že moje hudba se pořád vyvíjí a ti, kterým se to líbilo na začátku, říkají, proč nehraješ tohle, co jsi hrál dřív. Co se týče věku, je to tak od patnácti do osmdesáti let. Ale je to nevyzpytatelný, někdy lidi přijdou, někdy čekám a koukám, jestli vůbec někdo přijde.
A jak ho bylo jenom půl Bylo do něj vidět Byl směšnej Byl směšnej
Tak na množství nezáleží, ne? Ne, ale líp se mi samozřejmě hraje, když je to publikum aspoň zčásti zaplněný, než když tu sedí dva lidi. To mám pak takový pocit marnosti. A když je to několik koncertů po sobě, říkám si: tak má to cenu? Hrát si pro sebe můžu doma (smích). Ale stojí to za to, protože občas se to povede.
Samá stará mechanika V útrobách toho nešťastníka Vrzala a skřípala A do rytmu klepala
A jak se tedy změnilo vaše hraní od doby, kdy jste hrál „jako dřív“? Jak jsem hrál dřív? No trochu jinak (smích). Jak to mám popsat. Třeba Pod Řípem je taková písnička z těch začátků. Někdy jsem hrál víc bluesově, někdy spíš do jazzu, jeden čas zase hodně bigbít. Mění se to. Někteří to mají rádi, někteří ne. Takoví ti stálí fanouškové nějaké kapely by chtěli, aby hrála pořád „něco takovýho jako tenkrát“. Já jsem docela rád, že u nás se hodně střídá obecenstvo. Je krásné, když jsou lidé překvapení. Mám to radši, než když chodí pořád ti stejní, protože z toho pak mám blbej pocit, co jim pořád budu hrát. Oni sice chtějí to samé, ale mě se to nechce pořád opakovat. To je jako chodit dvakrát do divadla na jednu hru... Jste i v civilu takový experimentátor? Mám pocit, že vás prostě nebaví dělat věci tak, jak je to běžné. Te´ mám zrovna takovou práci, kde se to potvrzuje. Pracuju ve fabrice na zastaralé výrobní lince, a tam vymejšlím, kde co zdokonalit. Prostě si hraju a ta práce se mi docela líbí. Jen je to za plotem, ve fabrice, takže člověk není svobodnej. Ale v tom, co dělám, jsem svobodný dost. Mám volnost a sám jsem toho dosáhl, začal jsem zdokonalovat nějaké věci a oni mi te´ nechávají prostor. Když něco chci dělat, dělám, když nechci, nedělám. Inspiruje vás toto prostředí k vytváření industriální hudby? Občas je zajímavé, když se člověk zaposlouchá do rytmiky těch strojů. Ale nepoužívám to. Nechci, aby byly moje nahrávky přeplácané, proto nepoužívám ani moc nástrojů ve studiu. Děláte programově nekomerční umění, nebo to tak přirozeně vyplývá ze situace? Mě nebaví, když písnička je jen taková melodie. Je to hezký, ale trvá to jen krátkou chviličku. Takové vyřadím a nechám jen to, co trvá. Mám nápady, které si pamatuju,
36
O starci a když mě to baví už nějaké roky, použiju je. Snažím se, aby to bavilo především mě. A taky to podle toho vypadá (smích). Nedávno se mě někdo ptal v rozhovoru v televizních zprávách, že když jako kašlu na lidi, pro koho to teda dělám? Ale já si myslím, že se vždycky najde někdo, komu se to líbí, pro koho to má nějakou hodnotu. Vytváříte ještě něco jiného kromě hudby? Třeba te´ jsem na chalupě zedničil! (smích) Házel jsem maltu nahoru a vona padala furt dolu. Tak jste ji pak zahustil (smích) (Smích) Ne, pak jsem jel na pohotovost, protože mi spadla do oka...
Odložil hůl, sako na stůl otevřel tašku, vytáhl flašku sedl na židli a upíjel z ní Vzpomněl na tu co znal jí jak mapu dal jí srdce půl v očích měl sůl utekla mu s jiným co měl velkej dům Bylo to v lednu přinesli bednu tělo do ní dali tu flašku mu vzali Ze žalu jí vypili
Přijedete někdy na náš festival? Proč ne, když tam bude možnost alespoň trochu dobrého ozvučení. Děkuji za rozhovor. rozhovor vedla: Mejla Palánová, foto: Jakub Zeman
37
básně Adam Hejniš Posílám ti růže Posílám ti růže jsou uschlé průvan je nabídnul celému pokoji dva dny jsem tě neviděl záclona se nepohnula posílám ti růže posílám ti je ... Pokud chceš být okouzlen pohybem své tanečnice musíš se nejdřív naučit kroky. pokud chceš plakat při blues svého saxofonu musíš se naučit správně hladit klapky. Pokud chceš poznat život mnohokrát budeš umírat.
Závislý na droze tohoto způsobu lásky Ještě včera jsi znal všechny své budoucí kroky a zaplašil pochybnosti touhou po jistotě dnes jsi jako mečem rozseklý a druhá polovina tvého života spěchá bere do dlaní věci a lidi a zase je pouští hnána pod bičem své vlastní zodpovědnosti a chvějivá, těkavá duše co zůstala v mátožném těle se toulá někde jí nablízku a ty, roztržený se snažíš o mechanickou činnost běžného chodu života jehož současné vteřiny jsou pouze mezidobími mezi dvěma setkáními A ona se tě ptá /a ty víš že cítí stejně/ jestli chceš aby to bylo jinak a ty tuhle možnost opět odsoudíš bez jakékoliv možnosti vyslovit proroctví o budoucím čase který znamená asi tolik co nevyřčená věta kterou jsi dávno zapomněl.
Michal Rolenc, narozen 20. 10. 1984 v Kyjově
fotografie Michal Rolenc
Momentálně studuje estetika na FF MU, nicméně není to jeho „krevní skupina“. Miluje reklamu, krátké filmové formy apod. Hraje ve dvou kapelách – Chleba a Blind driver. Fotografii se věnuje čím dál raději, a fotky počítačově upravuje. Dříve hrál ochotnické divadlo a ve „chvílích osvícení“ prý píše „něco jako poezii“.
Mám na dlaních stopu tvé kůže doteky věcí ji stírám nemohu přestat tě hledat ve svém ustavičném příchodu k tobě okolo ostnatých drátů zubů na rtech tisknu ramena nesplnitelný slib ochrany nikdy nepřijmu všechny tvé dary ani po přijmutí nehostinnosti mění se oči duše čeření budeš navždy zdí o kterou opřu se? Unavená sýkorko na mé dlani má hlava složená pod tvými křídly nakolik mě má zpupnost oddaluje od branky zahrady stromů větví kořenů ostrůvku bříz a slunce bílých hrdliček němého křičení zásahů šlehnutí čímsi skutečným až jako barva, tón, řeka, perleť teplá krev pod kůží odpusť zbabělost podlehnutí únavě však aniž bych bolel nepřítomným tlakem tvých prstů, stále ruku mi držíc bez křeče opětuji v zrcadle spojenosti úplně jiného světa bez surové ohraničenosti tupého dunivění vězeňství polknutých slz světa tiché hladivé tmy
Editorial
MyšMaš 23
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem Bojím se dusna
Kéž by naše duše mohly být spolu Kéž by naše duše mohly být spolu tak jako ptáci sto metrů pod oblaky ráno před mýma topornýma očima vyšlo slunce s mužskou tváří od krve ale bez bolesti brzo zastíněné pavučinou Dny se trhají na kusy Tvá blízkost – i když tu nejsi – kéž to není iluze o ohromných prostorách v magii Božské duše – procházíš se se mnou v zahradě Tvého vnitřního světa kéž ptáci křičí jen pro to aby vytvořili most zaslechnutí mezi mnou a Tebou
Adam Heinisch, píšící pod pseudonymem, pochází z Prostějova, narozen 20. 11. 1980. Vystoupení: poprvé v roce 2001 ve společnosti dvou básníků s názvem Attendes, Simonne!, dále jako čestný host Wolkerova Prostějova 2002 společně s tanečním divadlem Doteky, se kterým dále vytvořili dvě vystoupení s taneční improvizací na texty, dvakrát v Zeleném peří Mirka Kováříka v Huse na provázku, v červnu roku 2004 první sólové čtení v klubu Bašta v Prostějově. Své verše zatím nikde nepublikoval. „Poezie pro mě znamená žít život, který v realitě není umožněn, záchytnou sí´, díky které za pomocí tužky a papíru se snažím poznat sám sebe a sdělit své pocity druhým lidem.“
40
I. V téhle noci zůstává odkvetlá vůně jara a budoucí den zastíní i ten zbylý kus pravdivé tmy skrytá láska se topí ve světle a přichází o tajemství duše mi zůstala zaklesnutá v březnové nahotě stromů tvé oči se leskly pádem bojím se dusna, má vzdálená ... Tak rád bych si vymyslel nějakou pochybnost jen proto abys mě přišla konejšit bez tvé ohromující přítomnosti je mé srdce pusté jako bych ani nebyl paměť mi nestačí na všechna setkání a telefonáty ochraptělé a úzkostlivé napsala jsi: chybíš mi jako vítr v plachtách... Každá minuta bez naděje na konkrétní dobu tvé podané dlaně hrozí tak prchavým zapomněním až je pocit, jako bys v polovině mého já neustále kráčejícího někam vlastně nikdy nebyla a tak tě ztrácím jako minulost i když se někde blízko probouzíš s myšlenkou na mou duši která díky mlčení zůstane nevyřčená: Žijeme polovičním časem.
41
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Zastavárna Marika Kubešová Kráčel jsem rychle po ulici Pekařská. Mé kroky směřovaly do zastavárny. Nesl jsem zastavit svůj oblíbený dalekohled. Vkročil jsem do místnosti. Za pultem stály dvě dívky. – Dobrý den, přišel jsem zastavit tento dalekohled. Podal jsem ho. Uchopila jej ta blon´atá, štíhlá dívka. Hleděla skrz průzory ven na ulici. – Ale pane, to nelze. Tento dalekohled má prasklinu. V duchu jsem si řekl: co budu dělat?! Ztratil jsem práci. Má žena a děti potřebují peníze. Náhle mě napadl neobvyklý nápad. – Děvčata, a co bych stál já, chci se nechat zastavit. Měřím 195 cm, vážím 100 kg, modré oči, hnědé krátké vlasy. Děvčata po sobě spiklenecky mrkla. – Co ty si, Leono, o tom myslíš, zeptala se kyprá bruneta. – No, je to odvážné gesto, ale zkusíme to. Naše zastavárna se zapíše do Guinessovy knihy rekordů. – Dobře, uděláme to, rozhodly se souhlasně obě dívky. – Jakou mám cenu? Zeptal jsem se zvědavě. Oči obou dívek se na mě pozorně zahleděly. – Vy budete stát 500 000 Kč. – Aha, odpověděl jsem. Proboha, já mám cenu pouhého půl milionu? Cenil jsem se na víc. – Poj´te dovnitř, prosím, pronesla blon´atá Leona. Šel jsem za závěs. – Prosím vás, mohu ještě zavolat domů, abych mohl manželce říct, že si má jít vyzvednout peníze? – Jistě, to můžete. Do telefonu jsem své ženě neřekl, jakou věc jsem to zastavil. Byla nadšená z tak velkého množství peněz. Posmutněl jsem. Nemohu se vrátit domů. Co si rodina pomyslí o mé nepřítomnosti? Budou mít strach. Ale co se dá dělat.
42
Ocitl jsem se ve skladu. Rezignovaně jsem si sedl na zaprášenou podlahu. Přede mnou stály potemnělé televizory. Jeden jsem si zapnul a hleděl soustředěně na western. Za hodinu se závěs skladu rozhrnul. Leona mě oslovila: – Pane, vaše žena si právě vyzvedla půl milionu. Tvářila se velmi š´astně a zamilovaně. Běžely dny, běžely týdny. Leona a Monika mi vařily levná jídla a já jsem civěl na obrazovku televizoru. Znal jsem snad všechny pořady. Přece tu nemůžu být pořád, napadlo mě. Přišel správný nápad. Dám si do Inzert expresu inzerát. Podal jsem inzerát tohoto znění: muž, 35 let, cena 500 000 Kč. Hodný, poctivý. Je v zastavárně. Vhodný do domácnosti. Zn: Nápad nechat se zastavit. Dívky se mi neustále smály. Skamarádili jsme se. Byl jsem už přejezen sladké rýže. Čekal jsem na odpově´. Jednoho dne se rozhrnul závěs a Monika mi řekla: – Pane, právě si vás koupila jedna žena. Ostýchavě jsem kráčel ze skladu. Jaká asi bude? Ošklivá, krásná, tlustá, hubená? Slzy štěstí mi kanuly po tváři. Koupila si mě má vlastní žena. Padli jsme si s dojetím do náruče. – Miláčku, drahý, řekla mi a políbila mě! Můj pokus zastavit se dopadl naštěstí dobře. Jmenuji se Marika Kubešová, je mi třicet. Mezi mé koníčky patří vytrvalostní běh, literatura – hlavně ruská, dále popíjení kafe a koření cigaret a procházení se se svými dvěma psy. Les přímo zbožnuji, chodím tam co nejčasěji. Dříve se mi psávalo snadno, ale nyní mi nápady z hlavy lezou velmi těžko. Televizi sleduju omezeně. Nejvíce mě baví rozhovory s lidmi, hlavně v restauracích a hospodách. Také jsem štastná se svým přítelem Pavlem. Píšu si pravidelně deník. Ráda poslouchám hudbu z walkmana. Poslední věta – život mě baví.
43
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
piáno, špejle a květináč
Tobiášová tam nebyla, to už byl flastr, to už byla záplata za někoho.
Rozhovor s Janem Spáleným
Za Ester Kočičkovou…
ozhovor
Pane Spálený, jak to chodí? („Tak to chodí“ – název CD autorské dvojice Svoboda/Horáček, na němž se Jan Spálený podílel interpretačně a hudební režií. Pozn. red.) Před nedlouhou dobou jste se účastnil zajímavého projektu, u nějž se sešlo několik zajímavých lidí. Jarda Svoboda složil jako námezdní skladatel hudbu a Michal Horáček napsal texty… Moc se do toho (do hovoru o tom) nechci pouštět, protože ten výsledek je z mého pohledu nesnesitelně špatný. A mrzí mě, že jsem pod tím podepsaný. To je asi tak všecko. Začalo to tím, že Horáček přinesl dobré texty – většinou hodně dobré – a potom se přecenil v tom, jakým způsobem zasahoval do další práce. Do jisté míry jsem to snášel, a pak už ne. Měl bych ale být loajální, protože jsem přijal honorář, takže bych vám řekl asi tolik: je to určitě docela slušné, ale já s tím nechci mít nic společného. Jestli vám to takhle stačí… A ostatní lidé, kteří se na projektu podíleli? Svoboda, Segrádo, Tobias...
Za Kočičkovou. A Kočičková v tom byla lepší. Bylo to emotivnější, bylo to poctivější, ale bylo to asi méně prodejné. Ale říkal jsem, že se do toho nebudu pouštět. Tobias u nahrávání nebyla a takhle to bylo skoro se vším. Šlo o Michalův pokus udělat nekonfekční desku. … Já jsem třeba přivedl Frantu Segráda, což je výborný člověk a myslel jsem, že to bude dobré. Ale to se nepovedlo, protože ta parta kolem Michala na to nemá, aby s takovýmto klukem pracovala. Segrádo je mimořádný muzikant a svého druhu myslitel, ale je to golem, do kterého je třeba vložit šém. Ale to umím já, a neumí to Horáček, Ostatně zeptejte se na to Franty Segráda. To jsou ale věci pro mě docela okrajové a mluvil bych o nich, kdybych nepřijal honorář. Já jsem ho ale přijal, takže říkám: je to docela slušná konfekce. Řekl jste to dnes a řekl jste to před lety v Brně. Když jste hráli píseň Tonda B. a potom hned Tonda B. II., prohlásil jste, že ta první píseň je dobrá a laskavá, protože taková byla doba, v níž vznikla, a ta druhá že je zlá. Nemůžu říct, že bych úplně rozuměl, jak to myslíte… To jste úplně nepochopil – nebo jsem to já úplně přesně neformuloval – ta doba byla z hlediska hudebního stylu laskavější, takhle to bylo míněno. To první je vlastně formou klasický „bluesátko“, zatímco to druhý je spíše stylizované a je to vlastně funky. Už to není ta good-time music. To první jsou šedesátá léta, a to druhé osmdesátá a devadesátá léta. Ale není to hodnocení doby, nýbrž hodnocení hudebního stylu. Je to vlastně tatáž píseň
Hudba
Reklama
Závěrem
Aviatik (Vladimír Hadač) Úplně šedivej panáček na druhým konci světa jednou se tiše rozčílil proč nad sny dětí má zvadlá dosmělost ukrutný právo veta za směšný těžký peníze nakoupil s plastiku měchy ty měchy roztáhnul héliem s mravenci v žaludku bolavý provázek všedních dnů přesek když ty pytle ke křeslu přichyt vyletěl drze do nebe nejmenší na celým světě ani si nevzal svačinu chtěl s diviznou v hrsti a s blátem na botách k sousedům na kafe letět ref: balónky snů když se naplní jsme na ně naštěstí krátcí nachvilku maléry zastaví dneska z nás ještě nebudou starci piáno, špejle a květináč v kuchyni telefón zvoní lidi mám nejspíš hodně rád (některý) kluci jsou někde s holkama láska má kropí špenát a mě právě Kanagom voní balóny mý tělo nezvednou asi bych ve vejšce brečel chvíli se muckám s tónama k večeři udělám guláš pro mě víc ale znamená že mi můj eroplán letěl V éru jsou sny pevně slepený občas je pod plotem sbírám klidně si vykopu bezinku napřesrok vyroste znovu kouzlo je ve správným koření bez něj je život jen šmíra
45
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Tonda B. (Jan Spálený) Tonda B. je poleno, ale v jádru správnej chasník Tonda B. je dobrák a život si správně navlík Tonda B. se oženil a jistě dobře udělal pracuje doma za vejplatu kterou si v zaměstnání vydělal
jiným jazykem. To první je vlastně flashback – ohlédnutí se za šedesátými léty. Je to laskavé, protože z dnešního pohledu v muzice šedesátých let není agrese – i tehdejší Tonda B. je doma pánem a maká jako včela nejtvrdší bigbít je laskavá Tonda B. se skládá z kýblů a z neklidnýho těla hudba. Kdežto v tom druhém Tonda B. si někdy píská a jindy je mokrej je agrese zahrnuta, v dobrém jde do práce nebo do hospody i ve špatném. Je to funky, a to když má hotovo a všichni už spěj obsahuje prvky, které jsou vlastně neohraničené. Může Tonda B. měl milou jabloň se kterou se bavil se všecko, co se nemohlo, zlomil mu ji traktorista – málem mu ji zabil a ještě to předpokládá daleko Tonda ji slepil epoxidem a trochu přitom brečel větší nároky na hráče, protože ta jabloň se mu uzdravila dva roky u ní klečel je to přesný jako hodinky… musejí ty věci do sebe zapadat jako zoubky koleček. Naproti tomu to v šedesátých letech, to je hudba, kterou mohl hrát každý – v tom je to laskavý. Je to všechno, nebo je tam ještě něco víc?
Tatíček je letecký modelář. Věnuje se sice jiné kategorii, ale přesto vím, co modelářství obnáší. Mimo jiné ohromný nápor na psychiku manželky. A2 je klasická kategorie, ve které se soutěží po celém světě, a je na ni, krom jiného, vázaný značný fyzický výkon. Čili já se pohybuji neustále v mezní situaci a na soutěži už nemám šanci vyhrát. I když to mám sebelépe seřízené, statisticky musím uběhnout dvacet kilometrů v terénu. Tak chodím, chvilku popoběhnu… Ale patří to k mému životu a já patřím k těm letadlům. Dokud na letiště dojdu, také tam půjdu, protože to je poezie, fyzika, to je všecko – je to integrované štěstí. Není kategorie A2 dnes také tak trochu menšinová jako ta hudba, kterou hrajete? V šedesátých letech to byla většinová kategorie, ale te´ to „lítá“ v Čechách a na Moravě dvě stě lidí – pouze. Tenkrát přijelo dvě stě lidí na každou soutěž. Také je to v počtu modelářů celkově. Za „bolševika“, kdy nebyly počítače, nebylo cestování a nebyla řada jiných zájmů, které jsou dnes, bylo modelářů šedesát tisíc. Te´ je nás šEst tisíc. Počítače odvedly děti. Jestli máte doma dítě, tak mu zkuste dát do ruky nůž – bu´ zabije sebe, nebo vás… My běháme na podzim venku ve větru a dešti a děti mají program a „lítaj“ si s letadly na obrazovce. Na letišti se schází zvláštní společnost. Jsou to kluci, kteří lítaj, a navzájem o sobě nic neví. Nikdo neví o druhém, jestli je ředitel, profesor nebo kovář. Já jsem zjistil po letech, že můj nejlepší kamarád z letiště je houslový virtuos.
Nemluvil jsem o textech. Oba jsou epické. První je můj osobní, starý příběh, kdy jsem se rozhodl vyhubit staré jabloně na své zahradě, které už vypadaly tak jako já, a místo toho tam zasadit nové jabloně, aby po mně moje děti měly nové, zdravé stromy. A chtěl jsem tam dát zvonkové jabloně, protože – nechci se pouštět do sadařství – to jsou jablka pozdní, nemoučná, která vydrží v dobrém sklepě až do Vánoc. Zkrátka přesně to, co rodina potřebuje, když dojdou vitaminy. A sehnal jsem v Jablonci nebo v Liberci jeden kmínek, a tak jsem ho tam zasadil. Pak ale přijel traktorista vytahat řetězem staré pařezy, které tam zbyly, a přitom mi přejel tím obrovským kolem moji novou jablůňku. A já, protože jsem umanutej, tak jsem ty třísky očísloval, z té koleje jsem je sesbíral do truhlářské zástěry, odnesl do dílny, seřadil podle čísel, slepil epoxidem, převázal včelařskou páskou, aby to mělo formu kmínku. Až to za čtyřiadvacet hodiny vytvrdlo, strčil jsem to zpátky do hlíny. No a za dva roky se ukázal zelený lístek a objevil se v tom život. Čili ten příběh je velmi pozitivní, že když člověk něco hodně chce a něco taky pro to udělá, tak se může stát, že se to oživí. Tak proto je to laskavá píseň. Kdežto ta druhá jen vypráví brutální, surový příběh, jehož jediná pointa je, že kontakt s odcházejícím člověkem se neztratí, a pokud fungoval předtím, tak bude fungovat i potom. To je dobrá zpráva na samém konci, ale jinak je to jen brutální popis a navíc jazykem, který je podle mě tvrdší, i když formálně jsou ty písně obě blues.
Jeden o druhém jste nevěděli, že jste muzikanti?
Zmínil jste epoxidové lepidlo, čímž jste pro mě nakousnul další kapitolu, a tou je modelářství. Stavíte ještě „Á dvojky“?
Ale naopak, chtěli, i když možná ne v takovém rozsahu. Ale asi bychom vám měli konečně dát prostor, abyste se napil… Na zdraví…
Stavím pořád… Tento týden jsem kvůli nemoci nebyl poprvé na soutěži. Byl bych tam jel a odtama sem, ale protože ležím v posteli, tak jsem nemohl. Modelářství je úžasná ozdravná záležitost – když říkáte A2, asi víte, o čem to je.
46
Tonda B. II. (Jan Spálený)
Je to příjemný pocit, jít do prostředí, kde je každému jedno, kdo jste?
Tonda B. II. odved ženskou svýmu šéfovi to bylo tenkrát když ještě o něco šlo Tonda B. II. odved ženskou svýmu šéfovi a tenkrát se šéf musel hodně zlobit Tondu B. II. si podaly gorily v průjezdu asi už nebude chodit
Je to příjemný pocit. Být anonymní a být hodnocen podle exaktního výkonu, ne podle toho, jak se jmenujete. A navíc se tam nedá dělat, jako u krasobruslení, nějaký „šmé“, tam jsou lidé se stopkami, a bu´to to ulítnete, nebo ne – není o čem mluvit. Ale to jsme asi zabrousili někam, kam jsme nechtěli.
Tonda B. II. miloval holku co dělala šéfovi kanape asi pět let a staral se o její dceru Tonda B. II. miloval ženskou a nikdy nám už nepoví čím sytil hlady její holčičky Tonda B. II. leží na áru v Motole a z těla mu čouhaj hadičky
Nevěděli, protože to nebylo podstatné. To vědomí anonymity mi hodně pomáhá.
Jo, to já se napiju, na zdraví.
Tonda B. II. vypadá v klukovským kvádru jako voskovej Gándý ve skleněný lahvi Tonda B. II. vypadá ve strašně velký rakvi jako muzikant kterej by pil a pít už nemůže když jsme ho přikrili žlutejma kytkama přátelsky mrknul na růže
47
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
S tím souvisí, jestli můžeme pokračovat…
(smích)
Kde chcete…
A když je vám tolik, kolik je mně, tak víte, že když budete mít velké štěstí, máte před sebou deset let. A třeba i proto jsem dneska tady, přestože jsem vstal s horečkou. Protože mám pocit, že to může být třeba naposledy. Už je to lámání chleba. Kdybych věděl, že je přede mnou ještě třeba šedesát let, asi bych nepřijel.
Tady…! Vy jste jezdil rád na motorce, byl vášnivým kuřákem dýmek a obého jste se musel ze zdravotních důvodů vzdát. To jsou takové drobné, krásné a škodlivé radosti života, které si člověk oblíbí, a těžko je opouští. Čím jste si je nahradil? Protože nečekám, že byste to uprázdněné místo nevyplnil. To je dobrá otázka! Představuji si, že bych vedl ten rozhovor – to je dobrá otázka. Nenahradil jsem to asi dalšími disciplínami. Spíš jsem se víc položil do těch, které jsem měl. Tím, že jsem přišel o tabák – to bylo velmi citelný – jsem hlavně přišel i o ty fajfky, o ty artefakty. Já jsem o ně nepřišel, zabalil jsem je do ruksaku, abych je neviděl, protože jsou to takové krásné kousky. Jenže jsem si musel říct, co je důležité. Jestli chci hrát a jestli chci lítat s těma Á-dvojkama, jestli si chci povídat s holkama (dneska si s nima už jenom povídám), tak musím přestat kouřit. Anebo se položit naopak do toho kouření a skončit v plné síle. To už je bu´ – anebo. Já už jsem uměle udržovaný na světě. A bavilo mě to, měl jsem to rád – tabák…
Vít: Mě zaujala Radimova poznámka o vztahu jeho maminky ke svému manželu modeláři, že je pro svou trpělivost skoro svatá. Máte podobný pocit z vaší ženy? Jak snáší zajisté náročný život po vašem boku? Já vám povím, že tohle jsem vyřešil rozumem… V: Možná jsem to nezformuloval úplně nejlépe…
No a potom je samozřejmě rodina. Už nikdy se mi nepodaří to, co jsem původně před mnoha lety jako začínající hlava rodiny chtěl. Chtěl jsem vytvořit velkou rodinu – nejen ve smyslu, že bych měl třeba dvacet dětí, ale aby to fungovalo do šířky…
Já vám rozumím, ale začnu zezadu: když pomine sexuální hlad, který v manželství trvá zhruba dvacet let, vytrácí se jedno důležité pojítko mezi dvěma lidmi. Postupem času tělesná žádostivost ustupuje, až nakonec máte na sex stejnou chu´ asi jako na sklenici vína. A to manželství se rozvolňuje proti vaší vůli. Člověk si pak musí najít nějaké náhradní hřiště. A já jsem manželku začal brávat na letiště. A ona tam chodila jako panička. Kluci si říkali: „No, Spálenej tady má paničku, která bude jako jiné paničky sedět v autě, háčkovat a poslouchat rádio, a potom zajásá, až se pojede domů.“ Jenže ona tam nějakou dobu chodila, a pak mi povídá: „Půjč mi to!“ a „Jak se todleto dělá?“ a „K čemu je tohle?“ No a po několika letech… Loni to byl třetí rok po sobě, co vyhrála v kategorii F1 AM, což jsou Á-dvojky bez mechanizace. Už to taháme spoustu let, za tu dobu se objevila spousta mechanismů, a tohle je taková frakce, která lítá jenom na ten háček, jako lítal třeba tatínek. Dneska, když otevřete tu hlavici, tak je to téměř počítačový stroj. A v téhle kategorii bez mechanizace ona jako jediná ženská mezi samýma chlapama tři roky po sobě vyhrála. A ona, když mi jde pomoct na velkou soutěž, jako je třeba Pohár České republiky, normálně mi sprostě nadává. Vypadne z role dámy a volá na mě sprostými jmény: co to dělám, kam to letím, když tam není žádná termika. To proto, že to umí. Lidi na letišti ji už dávno vzali jako autonomního člověka, a nikoli jako nějaký přívažek, který patří ke mně. Je to normální soupeř, který je na mě sarkastický, že mi to třeba nejde.
Ve smyslu klan, širší rodina?
Takže se vám z manželky stal výborný „chlapský“ kamarád?
Širší rodina, tak jak to uměl třeba můj dědeček, který stvořil rodinu, která úžasně fungovala. Ale i moje úzká rodina, tedy manželka (mám stále jednu už čtyřicet let), dva synové, i to je rozvolněné. Ale funguje to, a to je pro mě důležité a pro ně asi taky. No a časem zbudou takové věci – něco jako kumulovaná krása, pár vztahů, a všechno ostatní je balast. To ani tak zcela nesouvisí s věkem – vždycky je potřeba vybrat to podstatné.
Přesně tak. Velmi bizarní nápad se v tomto případě ujal. Zatáhl jsem ji tam, a ona se chytla. Bu´ to udělala také proto, že dospěla ke stejnému rozhodnutí, jako jsem dospěl já, že si musíme najít další plochu, kde si budeme blízcí, anebo ji to opravdu stáhlo, protože to je opravdu fyzika s poezií napůl a ještě tvrdá makačka. Někdy, když ji bolí klouby, tak se zastaví a vynechá, ale jinak maká jako ostatní. Je to už starší dáma, i když mladší než já, ale ne o moc. Vypadá ale líp než já, nemá tu metrákovou figuru jako já, je to normální paní…
Když ale člověk vchází do stále užšího tunelu, tak musí volit, to jste sám řekl.
…Tak to jsme zase utekli někam jinam.
Nicméně ani zamlada nemá nikdo tolik času, aby ho mohl marnit…
V: Muzika vás moc nepojí?
Když je vám třicet, tak máte pocit, že je před vámi sto let.
S manželkou mě muzika nepojí. Dává přednost vážné muzice a imponovalo jí, když jsem ji studoval. To se jí líbilo. Dneska mi říká: „Já jsem tě uctívala proto, že
Tak aspoň víte, proč už nesmíte – protože jste tělo používal a nešetřil… A s tím motocyklem to má i jiné důvody. Vím, že když je mi tolik, kolik mi je – to jest výrazně přes šedesát let – tak jsou fyzické reakce pomalejší, a abych jezdil s motocyklem při zdi, to by mě nebavilo. Bu´ pořádně, nebo vůbec. A opět, co je důležitější – ty lidi a ta muzika, nebo ty Á-dvojky, anebo ten pocit na motorce i s rizikem, že nebudu. Tak jsem odstavil motorku. A tak se to stále zužuje a zůstávají jenom věci, které mají smysl. Těch je strašně málo. Jsou to: pár lidí, které máte, mám rád rádio, i když je nesmyslný říkat to po tolika letech, mám rád muziku, když ji hraji s lidmi, jako je třeba Gera (člověk, který mě po dlouholetém spoluhraní rozbrečí, kdy si zamane, a to mi ani nemusí dát pěstí). No a miluji ty volné větroně a tohle všecko pro život stačí.
48
49
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
manipuluješ s muzikou, která se mi líbí.“ – když jsem na škole psal komořinu pro žestě. Ale dneska má svoje cédéčka vážné muziky, zatímco já už te´ můžu poslouchat jenom jazz. U každé jiné muziky vím, co vyleze za vteřinu, za minutu, za dvě minuty, a neskonale mě to nudí, i když je to dobrý. I když jsou nějaký charizmatičtí lidé, kteří mě nudit nebudou, i když budou pořád zpívat jeden Jan Spálený při vystoupení ASPM v Jimramově, krátce před interwiew. tón, a to byl například právě foto: Internet zesnulý Ray Charles. Naprosto souhlasím se Sinatrou, že Ray Charles je jediný génius v šoubyznysu – čímž rozuměl celou hudbu – a že je to jediný génius, který byl a bude. To znamená, že až jednou zemře, tak že od nás všech, od Sinatry i od Spálenýho bude slušné, že s muzikou přestanou. A te´ se stalo, že Ray Charles umřel, jenomže já jsem taková svině, že ještě hraju…
no a večer všechny ty minority, které tam máme (tzn. jazz, šansony, divadelní hudba, dechovka), musí dostat svůj díl, protože všichni jsou to stejní frajeři, nikdo není horší. By´ dechovku stejně jako středoproudý pop z duše nesnáším, tak to tam musí být, protože ti lidé jsou u zdi a nemají kam couvnout, a tak tu dechovku prostě musí dostat. Oni za pár let umřou a nemají možnost přeladit na jinou stanici. Totéž platí třeba o šansonech a jazzu. Jazz jsem původně instaloval do času před půlnocí, kde byla nulová poslouchanost, a dneska je tam 16 000 lidí, což je na tento žánr docela dost. A většinou to jsou lidi, kteří každý večer poslouchají jazzové pořady, které tam každý večer peru. Nedělám to sám. Mám tam silné lidi, každého trošku odjinud, aby to bylo barevné a aby každý věděl, co tam najde ve čtvrtek, co v pátek a co v sobotu.
To jste mi vzal jednu z otázek. Před pár měsíci mi přišel od kamaráda stručný e-mail asi tohoto znění: „Šašino, včera umřel Ray Charles, pan Spálený bude asi smutný…“ Znali jste se osobně, nebo jen na dálku, over sea?
V: Písně jako celek může člověk poslouchat bu´to kvůli hudební části, nebo kvůli sdělení v textech. Pro mě osobně je vaše hudba hodně „sdělovací“. Chci se zeptat, jaký máte vztah ke Karlu Krylovi, který předává rovněž velmi silné, třebaže jiné sdělení.
Ne, my jsme se osobně neznali, ale on byl ten první impulz, kdy jsem nejednal rozumově. Když můj mladší brácha, ten slavný zpěvák (Petr Spálený – pozn. red.), poprvé přinesl jeho desku a pustil ji, tak jsem to poslouchal furt dokola a vždycky se mi stavěly ty chlupy a pořád jsem si říkal: „Jak je tohle možný, co mi to dělá?“ A dospěl jsem k tomu, že bych se chtěl jakýmkoli způsobem někoho takhle dotýkat, prostřednictvím nějakého hudebního nebo výtvarného výkonu. Přenést sdělení tak, že toho druhého zapálíš… A tenhle člověk to uměl jako nikdo na světě. Mohl vzít špatnou nebo průměrnou nebo geniální píseň, a vždycky tam to sdělení a ta síla byly. Nebyl to žádný intelekt, ale dostal dar od Pánaboha a měl na mě háček. Radek: Můžu u tohoto tématu ještě zůstat? Máme v rozhlase k dispozici průzkumy za velké peníze, které říkají, co se líbí mase a co je potřeba hrát. Co se ve vás odehrává, když určujete playlist v rádiu, a jak se to potom porovnává s vaším vlastním hudebním vkusem? Je to souboj? To je přímo na disertační práci, to je na několik hodin. Já nemůžu svůj osobní vkus uplatňovat v momentě, kdy má být rozhlas naprogramován jako většinový – v primetimu, a to je téměř po celý den. Nicméně protože jsme široký formát stanice, nehrajeme jenom pro většinu – ale máme to tam až večer. Z těch průzkumů si kompiluji, kdo v kolik hodin poslouchá, a třeba ráno se tam musejí hrát takové hovadiny, že bych si to nikdy dobrovolně nepustil. Jenže to neurčuji já. Přes den lidé připoslouchávají a večer poslouchají. Přes den ti co připoslouchávají, musí dostat slušnou muziku,
50
R: Jasně jste se vyjádřil ke střednímu proudu. Co říkáte na hudbu vašeho bratra? Já myslím, že je to dobrý. Můj bratr dělá dobré řemeslo, je to člověk, který má vkus. Od sedmdesátého roku už s ním nehraji, protože moje představa je jiná, ale ctím ho. Je to dobrý řemeslník. To není póvl, co on dělá, jako většina toho, co mi prochází rukama. T: Vyčítá vám někdy někdo, že pouštíte v rádiu svého bráchu? Měl jsem s tím problém víckrát, ale protože jsem to předvídal, dal jsem na svého bratra restrikce. Přestože je tam poměrně často, je tam vždycky míň než ostatní srovnatelní zpěváci. Stačí si vzít sjetiny z počítače a hned je vidět, že tam nebyl ani tolikrát, kolikrát by příslušelo.
Já myslím, že jestli hudba nese sdělení, je jenom na hráčích. Sdělení nemusí být jenom verbální. Když budu chtít kolegyni (pohled na Petru – pozn. red.) sdělit, že je mi mimořádně milá, tak budu hrát půl hodiny na trumpetu, neřeknu ani slovo, a ona to pochopí. Sdělení není ve slově, může být přímo v hudbě a musí tam být, jinak to není hudba, ale jenom nějaká šaráda. Toto platí i o vážné hudbě a říkám to i o velmi renomovaných autorech vážné hudby – o mnohých nejzlatějších. Pokud to nic s sebou nenese, je to jen vyplňování křížovky. Vy se naučíte aplikovat nějaký řád a jste hudební skladatel? Nejste! Proto nemám rád pop. Jsou to umělé emoce, ne proto, že je to prostá hudba. Existuje velmi jednoduchá hudba jako třeba Karel Kryl, která to sdělení nese. V: A váš vztah k němu, líbí se vám jeho písně? Líbí, líbí. Některé se mi hodně líbí, jako třeba Nevidomá dívka. To je samá lyrika v jeho podání. Jeho bojůvky byly potřebné, ale nejsou to, co bych poslouchal. Poslechnu si Nevidomou dívku, protože tam je poezie a cítím, že to není umělé, že to není kalkul. Z mého pohledu je cennější než jeho nejkrásnější bojové písně. Vy jste podstatnou část svého dosavadního života a také podstatnou část vaší dosavadní tvorby realizoval v totalitním režimu. V jedné písni zpíváte, že to byl dobrý čas. To, co je jednou provždy zakonzervované – vaše práce – mluví za sebe samo, ale lidsky… Zajímá mě, jak jste to vnímal.
51
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
To byl dobrej čas je šlágr Franka Sinatry, který já parafrázuji. V tom případě je zajímavé, jak jiných rozměrů nabývá Sinatrova píseň u nás… Byl to dobrý čas, že jsem měl sílu. Co jsem si vymyslel, to jsem mohl realizovat. Kromě cest do zahraničí třeba, ale když jsem se rozhodl, že pojedu do Poznaně, tak jsem jel do Poznaně, a´ byl bolševismus nebo ne, a vypadl jsem tam z vokna. Nemohlo mě nic zastavit – měl jsem pocit, že jsem lev. Dneska ten pocit už nemám. To byl dobrý čas – když člověk v sobě cítil, že může. Nesouviselo to se společenským klimatem? Vůbec ne, já jsem nikdy nedělal politické písně. Tak jsem to ani nemyslel, vím, že ve vašich písních politika nikdy nebyla – jde mi čistě o váš osobní prožitek, o reflexi doby. Jistěže člověk nezahodí to, co bylo předtím, a samozřejmě takhle ani nepřemýšlí. Nebude přece na své mládí vzpomínat špatně – dokonce i na vojnu se vzpomíná v dobrém… Ale když se zeptám trochu vyostřeněji: nikdy jste si – sám pro sebe – nezadal? Já myslím, že jsem si nezadal. Víte, někdo o těchto věcech hodně mluví, já jsem je žil. Jednou za rok jsem jel navštívit svého tátu na Bytýzu v koncentráku a půl dne jsem s mámou čekal na vymrzlém dvoře, než nás k němu pustili. Já jsem o tom nezpíval, na rozdíl od svých kolegů, kteří osvobozovali svou vlast hubou, aniž by věděli, o čem zpívají. V: A neměl jste nějaké potíže stran svých textů?
Jan Spálený se narodil 4. 12. 1942 na Královských Vinohradech velmi mladým múzicky založeným rodičům jako prvorozený. V dětství mizerně a nemotivovaně vrzal na housle. Po prokymácení se pubertou objevil dixieland, první bránu do světa jazzu, potažmo improvizace. Hlavně ovšem potkal celý další život milované dechové hudební nástroje. Po maturitě na jedenáctiletce pracoval jako kopáč u nádvorní party v továrně Rudý Letov. Pražskou konzervatoř studoval v létech 1964 až 1968. Hrál střídavě na trombón, tubu, barytonsaxofon, v šestapadesátém roce svého věku se začal učit hrát na kornet. V běhu let hrál dixieland, rock‘n‘roll, rhythm & blues, s bratrem Petrem měli kapely Hipp‘s a Apollobeat, hostoval v popových kapelách a hudbě, které se převážně říká vážná. Od roku 1984 žije ASPM a pro ASPM. Celý život skládá, píše texty, aranžuje, provokuje... Hudební režisér, dramaturg, noční vypravěč rozhlasových pohádek, něžný chlap. Tatínek jedné z živých podob českého blues.
52
No samozřejmě, ale znal jsem daleko větší potíže, to mi nepřipadalo podstatné. Každý text – ještě když jsem počátkem sedmdesátých let produkoval desky svého bratra – se musel od textaře předělávat. Ve všem hledali jinotaje, až to bylo legrační. Přines jsem to Pavlovi Vrbovi a říkal jsem: „Pavle, todle… v tom viděj to a to.“ A Pavel se smál, protože to je člověk obrovské představivosti a dokonale zná český jazyk. Tak sedl a napsal dalších deset verzí. Co by jste udělal líp než dřív? Máte něco, nějaké nahrávky, o kterých si z odstupem myslíte, že by mohly být jinak? Tohle bych vůbec neřešil. Jedinou věc, ale tu nejpodstatnější, bych udělal líp než dřív – snažil bych se
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
pochopit cenu času, dokud jsem mladý, ne až po padesátce… Možná bych víc věcí vyhodil a víc jiných udělal, prostě bych se snažil pochopit, že každá hodina má obrovskou cenu. A to je jediné poučení, které vám tu můžu říct, jenže vy mi to stejně nebudete ještě dvacet let věřit. V: Kolikrát jste se v životě spálil? Asi každý den člověk udělá něco, za co pak dostane přes hubu. Spálil jsem se, když jsem chtěl dát do pořádku Český rozhlas dvě, a můj tlak skončil mou vlastní mozkovou mrtvicí. Snad ještě jedna věc: prohlásil jste o dechovce, že ji nesnášíte. Myslím, že dechovka je u nás velmi zajímavý fenomén. Dechovka snad přebrala některé vnější znaky moravské lidové hudby, přičemž jich užívá výlučně jako klišé a s lidovou hudbou to nemá nic společného. Mně dechovka připadá jako paskvil, ale nevím přesně proč, pomůžete mi? Mně na dechovce vadí jednak to, že se, na rozdíl třeba od cimbálovky, nerozvíjí a že jenom memoruje. Také jsem se stokrát v životě setkal s tím, že mi ji někdo předkládal jako mustr české hudby. To je muzika, kde je spousta jiných vlivů (i českých): balkánských, německých, a zvláště pak bavorských. Nejpitoresknější odraz dechovky je country! To je německá dechovka přetransformovaná přes Ameriku zpátky do Evropy. Středovlnná country je dechovka, akorát že to není tak jasné. No prostě to nemám rád, přestože jsem dechař a jako tubista bych se v dechovce uživil samozřejmě mnohem lépe. Dechovek s tubou je daleko více než jazzových kapel s tubou. Můj syn je také tubista, a když v šestnácti dostal v Holandsku Diskografie nabídku do symfoňáku, řekl: „Táto, Edison (Supraphon, 1978) ne, já chci hrát jazz.“ Dechovka je Signál času (Supraphon, 1978) prostě něco, co já necítím. Naopak Já se tě nevzdám (Supraphon, 1982) dechovka mi nevadila, když jsem Asi v tom bude nějakej háček (Supraphon, 1985) ještě chodil do hospody. Před lety – to jsem žil v jižních Čechách – tam Blues In Mind (Supraphon/Artia, 1985) hrávalo pár strejců: dvě baskřídlovPořádný blues (Supraphon, 1986) ky, tuba a buben… To tam patřilo, Hotel Štístko blues (Supraphon, 1989) ti tam byli doma. Ale dechovka jako Vytopená dáma (Panton 1989) ideologie, jako prototyp ryze české Havran (N. A. R., 1991) hudby, to je nonsens, který nemůžu Blues pro Mr. Vaňka (Apollo record comp. 1992) strávit. Ale druhá věc je, že lidi, kteří ...ještě jednou si vrznout (Bonton, 1993) to ke svému životnímu stylu potřebují, by to měli dostat. The Best of... (Bonton, 1995) Děkujeme za rozhovor. Rozhovor připravili, Radim Šašinka, Vít Moštěk a Radek Tulis v Jimramově 28. 8. 2004.
Průhlednej chlap (Bonton, 1995) ASPM Na Petynce (Sony Music/Bonton, 1998) ...až srdce usedá (Lotos, 1999) Te´ bych to udělal líp (Bonton, 1979–1985) Má vina (Lotos, 2002)
53
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
filmové kukátko
Recenze
Constantine
Snímek amerického režiséra Francise Lawrence je pozoruhodnou adaptací kultovního comicsu Kevina Brodbina s názvem Hellblazer. Titulní postavou původního comicsu má být (budeme na tomto místě věřit Kamilu Filovi, který se v comicsech vyzná) blon´atý Angličan v baloňáku jménem John Constantine. Titulní postavou filmu je černovlasý, nedbale elegantní chlápek téhož jména (v podání Keanu Rachel Weiszová Reevese), který je obdařen vskutku unikátní schopností: vidí to, co většina smrtelníků z fiktivního světa filmového narativu vidět nedokáže. Podivné démony, uhrančivé anděly, charismatické (i tak je lze definovat) bytosti z nebe i pekla, kteří se na základě určitých pravidel zdržují na Zemi. Občas se stane, že některý z démonů se začne chovat nestandardně, a je pak na Constantinovi, aby individuum či individua umravnil (tj. odeslal pomocí speciálních zbraní, případně úkonů připomínajících praktiky exorcismu, zpátky do pekla).
Constantine svůj dar kdysi neunesl, děsivé vize jej v mládí dohnaly až k pokusu o sebevraždu. Z pohledu křes´anské víry znamená ovšem každý takový dokonaný či nedokonaný pokus těžký hřích, zaručující po smrti dotyčnému subjektu jízdenku do pekla. Constantine, trpící nevyléčitelnou rakovinou plic, zkrátka nemá ideální vyhlídky na budoucnost – ta se scvrkla na několik málo prochrchlaných týdnů a sám Satan si pro něho v hodinu jeho smrti hodlá přijít osobně. Poslední dobou se ovšem dějí na Zemi podivné věci – démoni porušují pravidla stále častěji, z Mexika má do města namířeno zmutovaný venkovan vlastnící kopí s Kristovou krví a John se seznamuje s policistkou, jejíž labilní dvojče mělo údajně spáchat sebevraždu. Constantina tak čeká v relativně krátkém časovém horizontu hodně práce: musí zabránit v příchodu na svět Mamonovi, ochránit půvabnou policistku, vyrvat ze spárů pekla duši její sestry, ale především uhrát to nějak s vlastním osudem.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Constantine je film s vynikající atmosférou a jeho největším kladem je bezpochyby postava charismatického muže bez budoucnosti. Film v něčem tak trochu připomíná Fincherův Klub rváčů – především svou syrovostí, dekadentní ponurostí, částečnou bezvýchodností anebo osvobozující, dráždivě přitažlivou, „filozoficky“ podloženou agresivitou, kterou je záhodno si tu a tam (z čistě zdravotních, očistných důvodů) dopřát. John má navíc velmi podobnou vizáž jako zprvu upjatý perfekcionalista Jack – jim oběma už prakticky na ničem nezáleží, válejí se v neupraveném obleku ve vlastní krvi, v přítomný okamžik svobodní, cyničtí až do morku kostí, přesto vedle osobních cílů stále ještě ochotní sledovat i vyšší zájmy. Místy lze nalézt paralely třeba i se Scorseseho Počítáním mrtvých. Zkrátka, Constantine je z rodu filmů, konstruujících si svůj vlastní, velmi uvěřitelný, velmi depresivní svět, v němž se nereálné prostupuje s reálným a v němž se hrdina pohybuje ve zdánlivě bezvýchodné situaci, jež mu ovšem poskytuje možnost využívat v rámci svého bytí dosti specifických praktik. Navíc, takovéto postavy, které mají duši, nejsou bez kazů, jsou ovšem schopné a ochotné se zamýšlet nad existujícím světem. Pateticky řečeno mají zvláštní svit v očích, melancholický, odkazující na bolest, jíž prošly, již si musely protrpět, která je stále formuje a která je každou vteřinu přítomna hluboko uvnitř i přes masku cynického humoru. Constantine je high-budget film, tváří se ale velmi civilně, a nebýt několika digitálních trikových scén (relativně jich není zas až tak mnoho), na investovaných 100 milionů dolarů by rozhodně nevypadal. Což je myslím docela sympatické. Lawrencovi se navíc podařilo vtisknout snímku specifickou dynamiku – brutální hororové pasáže se střídají s klidnými, až meditativními a spirituálními momenty, těla pekelných skřetů se mění v bezchybnou postavu anděla, rozpínajícího nad Constantinem svá mohutná křídla (tajemný vzhled i následný účinek zjevení se podobá působení elfí královny Galadriel z Pána prstenů), cynismus střídá cosi jako… něha, a podobně. Řada záběrů je nasnímána velmi originálním, vynalézavým způsobem. Například příjezd Constantina k mladé „pacientce“ (viz neobvyklé rakursy kamery, záběry na detaily cigarety) – ačkoli než zaregistrujete ono osvěžující zpestření, filmovou ekvilibristiku režiséra ve spolupráci s kameramanem, paradoxně to chvilku trvá. Nejvíc osvěžující je ovšem na Constantinovi jeho drsný, hodně, hodně cynický humor, vyplouvající na povrch především v závěru snímku (Constantine v kaluži vlastní krve kouřící cigaretu připálenou samotným Satanem: „Zapal si, mám v tom akcie.“, přetahování se o Constantinovu duši a vůbec další anekdotické pasáže, kumulující se vzápětí doslova jedna na druhou). Shrnuto, Constantine je kvalitní, hodně nadprůměrný mainstream. Mirek Pecha Constantine (USA 2004, 120 minut, barevný, v původním znění s titulky). Režie: Francis Lawrence, scénář: Kevin Brodbin, Frank Capello (podle comicsu Hellblazer), kamera: Philippe Rousselot, hrají: Keanu Reeves, Rachel Weiszová, Tilda Swintonová, Peter Storma
Keanu Reeves
55
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
divadelní kukátko Pachu´ praženého polystyrenu Divadelní hra Popcorn anglického dramatika Bena Eltona (1959) je tarantinovsky přímočará. Filmový režisér Bruce Delamitri je známý svými kultovní snímky, jejichž hrdinové se okamžitě stávají módními ikonami. Jeho nejnovější dílo Ordinary Americans (Obyčejní Američané) přitom mnozí považují za rozbušku násilí rozpoutaného psychopatickými milenci Waynem a Scout, přezdívanými v médiích „vrazi ze supermarketu“ a věrně napodobujícími scény z Bruceova posledního filmu. Bruce všem výtkám oponuje tvrzením, že pouze zobrazuje stávající realitu, a popírá jakoukoliv zodpovědnost. Protože policie je zabijákům v patách a hrozí jim trest smrti, vymyslí Wayne geniální plán „spasení“. Během oscarového večera, kdy je Bruce oceněn za nejlepší režii, se vloupou do jeho domu v Beverly Hills a za rukojmí si postupně vezmou režiséra, jeho milenku – naivní pin-up girl Brooke, producenta Karla, ex-manželku Farrah a dceru Velvet. Pod pohrůžkou násilí nutí Wayne Bruce, aby živě vystoupil v televizi a převzal odpovědnost. Podobné přiznání by však znamenalo Bruceův umělecký i společenský krach, a proto přemluví oba milence k improvizované talkshow, v níž dostanou šanci ospravedlnit se a on možnost zachovat si tvář. Náhlý pokles sledovanosti během přenosu se Wayne rozhodne vyřešit popravou rukojmí, a ani rychlý vpád policejních jednotek nedokáže zabránit šokujícímu krveprolití. Ben Elton, jehož předkové uprchli před nacisty z Československa do Velké Británie, chtěl být původně kulisákem, ale nakonec vystudoval divadlo na univerzitě v Manchestru a uplatnil se jako herec, stand-up komik, spisovatel a dramatik. Román Popcorn (1996) se stal záhy po vydání bestsellerem, a brzy následovala divadelní adaptace, vyznamenaná v roce 1998 cenou Laurence Oliviera pro nejlepší novou komedii. Elton se nijak netají tím, že podnětem k napsání Popcornu byla kampaň rozpoutaná britským tiskem proti filmu Natural Born Killers (Takoví normální zabijáci) Olivera Stonea v souvislosti s dvojicí francouzských vrahů, údajně napodobujících jeho film, i vlna soudních žalob v Americe. Tehdy prý měl noční můru světa, kde liberální umělci pykají ve vězení a skuteční vrazi hostují v pořadu Oprah Winfreyové. Nechal se tedy inspirovat postavami Mickeyho a Mallory Knoxových a sepsal hru, která otázku mravní odpovědnosti umělce přímo tematizuje. Podle svých slov sice nevěří, že by bylo lze psychicky zdravého člověka svést k antisociálnímu jednání, nicméně v případě duševně narušeného jedince to nevylučuje. Cestu samozřejmě spatřuje v přijetí osobní zodpovědnosti, jíž se umělec jako součást společnosti nemůže zříci. Jak ale měřit dopad díla? Vždy´ v Hamletovi zemře stejné množství lidí jako v Pulp Fiction, a přece nikdo neviní Shakespeara z propagace násilí – na rozdíl od Tarantina. Tady bych mohl skončit, kdybych Popcorn nezhlédl v nastudování ostravské Divadelní společnosti Petra Bezruče. Zde je vážné téma hry od samého začátku všemožně perziflováno. Rozhovor Bruce Delamitriho s producentem Karlem je stylizován jako japonský čajový obřad, bývalá playmate Brooke, která jako by z oka vypadla Marilyn Monroe, se i s průstřelem břicha chová jako hloupá blondýna, a místo závěrečného masakru spolu všechny postavy posvačí v improvizovaném bufetu. Zmíněné
56
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
zcizovací efekty v divákovi nutně vzbuzují pochybnost, zda Popcorn, nepokrytě těžící z obliby módní vlny cool dramatiky, není spíše glorifikací násilí než problematizací jeho mediální prezentace, zda nás autor poukazem na masovou manipulaci sám nemanipuluje, zda nejde jen o rafinovaný způsob, jak urvat svých patnáct minut slávy. Není nakonec Ben Elton navlas podobný Bruceovi Delamitrimu? Se stírám hranic mezi skutečností a jejím zobrazením v postmoderním simulakru bohužel ztrácíme také schopnost rozeznat zobrazení pravdivé od lživého. Přesto bychom však neměli mlčet, když někdo za popcorn vydává polystyren místo pražené kukuřice! Jan Pulkrábek
literární kukátko „Nikdy jsme nepřestali, nikdy z tohoto území neodešli“ Anna Zonová, rodačka ze slovenského Nižného Komárniku, debutovala v roce 2001 povídkovým souborem Červené botičky (nakl. Petrov). Na konci loňského roku jí vyšel v nakladatelství Torst román Za trest a za odměnu, jehož název neodbytně tahá čtenáře za svědomí. Titul knihy funguje jako šém k členitému „tělu“ románu se širokým časoprostorovým rozpětím: „za trest a za odměnu“, nahlíženo z vylučovací (bu´–anebo, my–oni apod.) perspektivy či jindy v komplexních vztazích vzájemného doplňování (jak–tak, já a ty apod.), se žije lidem v blíže neurčené vesnici moravských Sudet v období od druhé světové války přes 50. léta a éru normalizace až po nástup kapitalismu v 90. letech. „Za trest a za odměnu“ je určujícím mottem příběhů všech postav, do jejichž nitra se tyto časy a jimi nabytá atmosféra v tomto kraji otiskují. Kraj je již „proklet“: autorka totiž časový a prostorový rámec románu pouze naznačuje, nezdržuje přehršlí detailů o lokalitě či době, a přesto je duch dějiště tohoto románu nepochybný. „Za trest“ zde mají žít rodiny odsouzených (román obsahuje zřejmou aluzi na vykonstruovaný proces s Rudolfem Slánským v 50. letech, líčí mimo jiné osud manželky jednoho z popravených, vysoce postavených funkcionářů). Zato „za odměnu“ tu mají nalézt domov přesídlení Rusíni. Trest a odměna tvoří životní motiv se skrytou, nutkavou otázkou po vlastní existenci, již si postavy ustavičně kladou: Kdo to tak (s takovou osudovou neodkladností?) určil? Ví Bůh, nebo snad člověk (...fašista, hrdina, komunista, zrádce, Rusín, Němec, ateista...)? Otázka po před-určení či volbě v lidském životě je zavěšena nad každou, „monologicky“ vystavěnou kapitolou a jednotlivé postavy jako by si ji mlčky mezi sebou předávaly, a komentovaly tak společně prožívanou realitu. Zároveň jako by měl román jednoho zmnoženého vypravěče, vypravěče „velkých dějin“ kraje, národa, a přitom
57
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
jednotlivých osudů jeho obyvatel. Jedna postava vždy propůjčí kapitole své jméno a svůj nezaměnitelný jazyk a charakteristickou dikci. A další lidé s postavou svázáni vystupují prostřednictvím vzájemných vztahů vyprávějícího, což se často děje v jeho vnitřních dialozích a v retrospektivách. Slovo si předávají, ale nezávisle na sobě a aniž by spolu vlastně přímo hovořili, Lise, její snacha Tereza, Terezin bratr Jozef a Terezin milenec básník Marek. Tyto postavy se s těmi „vedlejšími“ (Terezin manžel a Lisin syn Rudolf, Jozefovi kamarádi, Terezina přítelkyně a Markova žena Karen a další), zdánlivě mlčenlivějšími navzájem podmiňují ve vztahových dvojicích, které tvoří konstrukční prvky díla: matka a syn, bratr a sestra, manžel a manželka, milenec a milenka… A též se „párují“ do dvojice jedinci dominantní či submisivní ve své společenské roli a ve venkovském prostředí. Zatímco distingovaná Lise, která byla s dětmi přesídlena na nehostinný venkov v pohraničí, ztělesňuje samu povinnost ke straně a ke svému popravenému muži a má vždy svou, spoutávající představu o životě druhých, Tereza je vnitřně nejsvobodnější, osudu však marně vzdorující mladá žena rusínského původu, s jistotou nenaplnitelnosti svých životních představ. Ten, kdo Terezu celou svou existencí upomíná na její rodové kořeny, je bratr Jozef, svérázně mudrující, možná už lehce dementní alkoholik s otevřeným srdcem. A figura s tajemstvím, které zůstalo čtenářům (bohužel, nutno podotknout) možná až příliš zamlčeno. A konečně jsou všichni aktéři tohoto románu rovněž těmi, kdož zraňují, a zároveň i těmi, kteří jsou zraňováni, přičemž hranice těchto rolí nebývá jednoznačná. Generace a jejich trable se prolínají ve vztazích, které bu´ spoutávají a jsou zdrojem naprostého neporozumění, míjení a osamění, nebo naopak udílejí naději. Ke splynutí, ke „svobodnému připoutání“ dochází pouze v případě Terezy a Marka, třebaže i toto spojení je dočasné, a blízkost dvou lidí je nakonec fatálně přetržena. Anna Zonová volí pro vyprávění ich (obvykle vnitřní dialog) nebo er formu, příběhy stojí na slovní zásobě a osobitém vyprávěcím stylu samých aktérů, z nichž je každý svým způsobem solitér. Nečekejte jazykový či kompoziční experiment, zato pozoruhodnou a realistickou reflexi lidského života, který je navzdory vší (snad relativní) „nepřízni osudu“ vlastně nakonec a především nadějný a za odměnu. Naštěstí nám o tom u pomyslných dveří neřekli žádné podrobnosti. Světlana Hejsková Ann˝a Zonová: Za trest a za odměnu, Praha, Torst, 2004, 257 stran.
hudební kukátko Činna přínáší Vítr a ticho s ním Asi před dvěma lety jsem na jednom serveru četl článek o kapele Činna, který se jmenoval Krajina pomalejších temp. Nějak se mi to popletlo v hlavě a já začal pátrat po třetím řadovém albu Činny stejného názvu, až jsem byl samotným kapelníkem po mailu ujištěn, že žádnou takovou desku nevydali. To už se vám ale stát nemůže, protože od začátku dubna je na světě nová deska této vídeňsko-pražské formace.
58
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Ale pozor její název (i obsah) má v sobě nejenom pomalejší tempa, ale i jakousi obrozenou živost. Je jím totiž Vítr a ticho a malým písmem dovětek s ním. V německé verzi názvu je pouze Wind & Stille bez dovětku. Te´ se pokusím vše zasadit trochu do souvislostí. Když v roce 1996 vyšlo Činně album Čtvrtek, velmi mě oslovila jeho nahá, vřelá, a zároveň tichá intenzita sdělení, hledání a nalézání neobyčejného v obyčejném. Nebyl jsem tenkrát moc trpělivý na poslech hudby a většina tišších opusů bez té prvotní rockověpunkové protestenergie mě míjela. Ale debut Činny mě přitahoval! Druhé album Vůz se senem z roku 1999 bohužel kvalit prvotiny nedosáhlo, a hlavně, kapela nenaznačila žádný posun. Nebudu opisovat historii, kterou si můžete přečíst na www.cinna.cz, ale proč najdenou ten vítr? Třetí album je nahráno, řekl bych, úplně jinou Činnou, která ale na tu předchozí, pomalu vyprchávající, navazuje. Spojujícím člověkem je Petr „Komár“ Soudek a tím „větrem“ pravděpodobně opravdový srdečný „živel“ Johannes Langer z Vídně, který se neváhá co dva týdny dopravovat vlaky do Prahy a zpět na zkoušky a koncerty. Jaká hudba se tedy skrývá v tichu, které jde za větrem? Opravdu poetická a krásná, ale s přirozenou syrovou složkou, tedy žádný pop! Jako základní nástroj lze vnímat „Komárovo“ elektrické piano, sloužící zároveň jako rytmický i melodický nástroj. Rytmiku posilují i citlivě hrané bicí a perkuse (pouze host), příležitostně i violoncello. Na tomto základě jemně, chvílemi i divoce staví své party dechová sekce dvou trumpet, saxofonu nebo klarinetu, a dokonce i um stálého hráče na triangl. Velmi působivý je však Johannesův zpěv. Možná to v některých pasážích lépe vystihuje slovo půvabný, ale každopádně je obdivuhodné, s jakou jistotou zpívá v češtině, němčině, angličtině, francouštině, dokonce i v jidiš. A hlavně, pokud si zvyknete na jeho trochu svérázné frázování a intonování v češtině, připadne vám nakonec, že rozumíte i textům v ostatních jazycích. Neskutečně vyzní třeba nadšené až choralicky jásavé zvolání „končí směna“ dvakráte za sebou na konci písně Dobrodruh, tak nějak nepatřičně, ale přitom objevně. I píseň Kuny nazpívaná na debutovém albu v češtině získala německým textem i přednesem neuvěřitelnou sílu doplněnou ženským řevem někde vespod. To, že němčina nemusí znít ani moc nasládle, ani moc tvrdě, ale opravdu pěkně, dokládá Partyzánka. Jediný kaz, který ze svého subjektivního hlediska na tomto albu spatřuji, je znovunahrání pěti písní z debutového alba. Je pravda, že Johannesovo podání a případné nazpívání v jiném jazyce (Kuny německy, Valčík pstruhů anglicky) i změny hudebních aranží posunují jejich vyznění jinam, ale přesto mi to přijde trochu zbytečné. Každopádně, pokud jste nikdy o Činně neslyšeli, anebo jste je kolem roku 1996 zaznamenali třeba na společném turné s Už jsme doma nebo s jejich klipem v ČT, vězte, ža tato kapela je na obrozeném vzestupu a album Vítr a ticho s ním je toho důkazem. Vít Moštěk Činna – Vítr a ticho s ním, vydáno vlastním nákladem, distribuce Black Point. www.cinna.cz
59
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
eportáž Srbia
fotografie: Kamil Josefík Fotograf Kamil Josefík (viz M&M No. 23) před nedávnem navštívil Srbsko s prapodivnou skupinou „humanitární pomoci“. Následující cyklus reportážních fotografií vznikl většinou v uprchlických táborech. Když jsem jej žádal, aby napsal nějakou reportáž ze zajímavé cesty, prohlásil, že je fotograf a psát že neumí a nebude. Pohle´te tedy.
61
MyšMaš 23
62
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
63
MyšMaš 23
64
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
65
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
maloměsta, z naší základky? Můžou za to Boskovice, temné uličky ghetta, komunistické školství? Je toto mé přemítání klinický příznak, či jenom motivační prvek, dar, jak lépe snášet realitu všednosti?
eportáž
Po dokončení vysoké školy, zakončené diplomovou prací na téma Duševní nemoc a česká literatura po roce 1945, jsem se rozběhla do psychiatrické léčebny Černovice s nabídkou, že se chci ujmout zanikající literární činnosti pacientů (proběhlo zde několik soutěží, byly vydány sborníky prací). V tehdejší (i v současné) době neměla léčebna na obnovu činnosti prostředky a vlastně ani možnosti nabídnout svým pacientům rozšíření možností trávení času hospitalizace. Velmi cenné bylo také upozornění na možná úskalí mé entuziastické touhy pomoci. Spontánní vytváření aktivity bez odborné průpravy, nutnost právního ošetření celé věci, následné vyhoření z dlouhodobé práce bez finanční odměny – to všechno jsou potencionální úskalí dobrovolnické činnosti.
Děcka, co z vás bude... Dáša Kneslová-Pitnerová
Bylo třeba mít nějaký oficiální „mandát“, jiný důvod než představy a nadšení; přihlásila jsem se tedy s tématem Tvůrčí psaní psychiatrických pacientů na doktorské studium FF MU, tedy instituci, která mé zájmy oficiálně zaštítí. Možnost realizace nápadu vést tvůrčí psaní se objevila v podobě práce v občanském sdružení Práh, které práce dobrovolníků využívá a má zkušenosti s adekvátní formou jejich pomoci. Nyní zde vedu skupinu této zájmové činnosti více než dva roky. Uspořádali jsme dva večery čtení našich prací, z dalších záměrů odborného zpracování činnosti ani z vydávání sborníků zatím není nic. Nezpracované výsledky činnosti ukládám s velmi špatným svědomím do objemné krabice. Přesto to není činnost marná a zbytečná; právě díky propojování světa izolovaných a řekněme sociálně etablovanějších. Věc, kvůli které se podle mého soudu s klienty scházíme pravidelně, ačkoli musíme kvůli devadesáti minutám překonat zdlouhavé
Duševní nemoc, stejně jako jakýkoli jiný druh postižení, je dlouhodobá zátěž nejen psychická, ale také sociální. Podaří-li se ji překonat, znamená to pro nemocného i jeho rodinné, pracovní a zájmové okolí cennou zkušenost. Lidé, o nichž budete číst, prošli zkušeností překonávání problémů života, kdy akutní příznaky nemoci vymizely nebo jsou dlouhodobě zvladatelné, přesto však možnost realizace v profesi i ve společnosti není snadná. Jako ti, kteří se ptají, co se mnou bude – jak se v nových podmínkách, změněných nemocí, zorientovat; nebo jako lidé, kteří jim v této fázi hledání mohou pomoci. Můj zájem o duševně nemocné pramenil asi z potřeby poznat hranici mezi fantazií a nemocí, pochopit tvůrčí proces v kontextu celé osobnosti. Například píšu tento článek a připadá mi, že zpracovávám výsledek činnosti nějakých vyšších sil; jak to, že k podobnému druhu činnosti dospěli další dva lidé z rodného
67
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
cesty v městské dopravě a vlacích, která u většiny z nás převyšuje dobu společně strávenou, je potřeba sdílení, seberealizace komunikací. Skupina by se po dvou letech existence, i když se její členové mění, dala označit jako fungující, schopná spolupráce a plnění zadaných úkolů. Na této činnosti je zajímavé aktivizování emotivní a rozumové složky jedince tak, aby nedošlo ke konfliktu, ale ke spolupráci. Volba námětu, hledání motivů, patří do sféry pocitové a fantazijní. Uchopení těchto vjemů, jejich zpracování, aby sloužily svému účelu – tedy dorozumět se, komunikovat pomocí díla a´ už sám se sebou nebo s druhým, je věcí rozumové činnosti. Mým úkolem je pomoci klientům, aby se po dlouhé době izolace se svým vlastním emotivním obsahem stali „čitelnými“.
Lea Na základní škole byla Lea všestranná, ambiciózní, pohledná holčička, převážně sklízející ceny a úspěchy v různých oborech, od sportu přes recitaci; od ostatních ze své party jedničkářek naší třídy se lišila už tenkrát určitým druhem nadhledu, smyslem pro humor a komplikovaností. Pak jsme se navzájem ztratily a až na pár náhodných zpráv, zejména o tom, že změnila zájmy i partu, jsem o ní nevěděla nic. V létě roku 2003 jsem se ve Slovinsku za počínající bouřky šla koupat do Bohynského jezera (podle místní pohanské tradice magické místo). Kolem šla skupina lidí a psů, a já jsem se začala infantilně radovat z druhých jmenovaných. A z druhé strany se ozvalo něco jako „ježiši, ženská, to seš ty...“ Náš rozhovor na téma práce s duševně nemocnými a možnosti pomoci, spolu s dalšími jinými tématy, vyplývajícími z našich osudů a povah, začal tady. Na podzim jsem se za ní zajela podívat. Pracuje jako terapeutka na statku ve Stříteži v jižních Čechách, kde má na starosti nejen práci s klienty, ale i papíry, účty, chov dobytka a kdo ví co ještě, co s sebou život a fungování statku přináší. Dojem z fungování skupiny bych asi popsala jako rodinný, se vším pozitivním i negativním, co k rodině patří. Na jedné straně blízkost a otevřenost, na druhé straně nutnost nalézat každý den způsob, jak spolupracovat, domlouvat se na společném postupu při činnostech a zároveň mít na paměti, že je třeba pečovat
68
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
o vztahy s ostatními členy. Klienti jako veliký přínos hodnotili partnerský vztah s terapeuty, jejichž přístup je spíše komunikativní než represivní. Dalším kladem byla podle nich možnost vykonávat smysluplnou, „skutečnou“ činnost, ne zástupné terapeutické „hraní si“. Jak vznikl nápad založit statek pro duševně nemocné? Majitelkou je paní Poljaková; její syn onemocněl schizofrenií a již několik let je v péči MuDr. Martina Jarolímka. Paní Poljaková získala větší obnos financí a jakýmkoliv způsobem je chtěla investovat do péče o duševně nemocné. Doktor Jarolímek měl již několik let svůj sen umožnit pacientům s touto diagnózou pobyt na zemědělské usedlosti, kde by si sami vařili, starali se o zvířata, pěstovali si potraviny a vyráběli by různé výrobky. A tak se společně domluvili a paní Poljaková zakoupila statek ve Stříteži, nabídla jej k pronajmutí a společně s Andreou Studihradovou, výkonnou ředitelkou České asociace pro duševní zdraví, začali shánět peníze na projekt. To se povedlo se a v květnu 2003 přijeli na dlouhodobý pobyt první klienti. Dr. Jarolímek nám v počátcích pomáhal s terapeutickou prací a později zůstal v roli garanta projektu, kterým je doposud, společně s MUDr. Vandou Jak moji klienti hodnotí naši společValentovou a Mgr. Pavlem Říčanem. nou činnost a co jim přináší docházení do o. s. Práh? Existuje v zahraničí nějaký obdobný model toho způsobu péče, Možnost sdělovat si problémy týkající se který jste využili? nemoci se stejně postiženými lidmi, necítit se sama. Tvůrčí psaní – ráda píšu, V podstatě sami nevycházíme z žádného těší mě, když se to někomu líbí. Nemysmodelu. Lehkou inspirací byly komunity lím si, že by to byla extra užitečná pro drogově závislé, strukturu a metodiku si činnost, ale určitě jsem se dost naučila vytváříme sami za pomocí garantů projektu – má to úroveň, a to je největší důvod, a pod vedením týmové supervize. proč to dělám. Chodí sem inteligentní Jak se rozrůstají lidi, rozumíme si. vaše plánované činnosti? Marta, 24 let
anketa 2
Momentálně na statku stále ještě nemáme chráněné dílny jako takové, na to nám zatím chybějí finance, jelikož potřebujeme zrekonstruovat jednu část budovy. To, v čem se chceme realizovat, je textilní a dřevařská dílna. Zatím máme jednu místnost a zkoušíme hledat, čím můžeme oslovit trh a co nás bude bavit vyrábět. Víc než rok úspěšně vyrábíme a prodáváme batikovaná trika, občas něco ušijeme na zakázku a vyrábíme hlavně pro potřebu statku a asociace. V truhlářské dílně taky kutíme výrobky, hlavně pro náš užitek – lavice, stoly, poličky, vyrobili jsme několik stojanů
Líbí se mi, že nás berou jako rovnocenné partnery, velký rozdíl oproti přístupu v psychiatrické léčebně. Přineslo mi to vybřednutí z izolace, nová kamarádství, činnost. Psaní? V podstatě mě zde drželo moje ego, pocit, že se tím něco změní ve vztahu duševně nemocný a duševně zdravý člověk, ale přestal jsem si dělat iluze a zřejmě brzy skončím a budu chodit pouze na psychoterapii. Pepík, 32 let:
69
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
na časopisy. Rozšířili jsme náš zvěřinec, ve stodole se nám prohání pět koziček, do budoucna plánujeme výrobu sýra – jen pro naši kuchyň. Pěstujeme něco malého na zahrádce a chováme slepice. Jak vypadá běžný den v komunitě? Ráno vstaneme na povel „kápa“, což je šéf dne, a každý po svém se dovleče ke snídani, ale čas, se kterým se nehýbá, je nejpozději do devíti ráno. Následuje komunita. Je to prostor sdělit všem ostatním, jak jsem prožil či přežil noc, můžeš mluvit o svých snech, pokud máš něco na srdíčku a potřebuješ s tím ven, a nebo nemusíš říkat nic. Především se ale domluvíme, jak bude den vypadat. Rozdělíme si práci a úkoly a předběžně se dohodneme na odpoledne. Do oběda vytváříme, co je třeba. Máme dny v týdnu rozděleny na pracovní a výrobní, takže jsme v dílně nebo pracujeme kolem domu a zahrady, jezdíme taky na brigády na „cizí“. Po obědě dvě hodiny odpočíváme a odpolední program je opět na domluvě. Někdo pokračuje v rozdělané práci, společně podnikáme procházky, sportovní akce, nákupy pro dům a spíž, něco tvoříme, a je i možnost vyřídit si svoje osobní potřeby – úřady, nákupy… Před večeří má každý čas sám pro sebe. Další neměnný čas je 19:00, kdy se setkáváme a hodnotíme, jak se nám pracovalo, co se dařilo a nedařilo a proč, a předběžně se domluvíme na další den. Poté lze sdělit všem ostatním, jak jsem se ten den cítil, vyřešit si nevyjasněné problémy, probíráme technicko-provozní záležitosti, prostě vše, co máš potřebu říct ostatním. A než jdeme spát, podnikáme, co se komu chce. Nejhezčí jsou pro mě společné sedánky u čaje, hry a hudební jam session. Sobota je odpočinková, společně si uvaříme a vymýšlíme zábavnější program, někdy zajedeme na celodenní výlet. V neděli vaří pouze terapeuti, a je to opravdu den odpočinku, klidu, dospávání a polehávání… Předtím jsem měla spoustu volného Proč zrovna tahle práce? času, stýkala jsem se s bývalými spolužačkami a bývalými kolegyněmi. ChovaAčkoliv jsem studovala vědy humaly se ke mně dobře, vysvětlila jsem jim nitní, moje první potřeby uživit sama svoji nemoc, ale úplně mě nepochopily, sebe vedly k zaměstnání v komerčním protože nikdy nic podobného nezažily. duchu.Vystřídala jsem mnoho profesí, přibývaly zkušenosti, tvořil se „nějaPsaní – ze začátku jsem měla pocit, že ký“ pohled na dění kolem. Na tomto mi to nejde, že tam přestanu chodit. základě se pokouším i o určitý nadhled. Nemyslím si, že bych te´ byla nějaký To vše se ideálně zúročilo v komunitě. spisovatel, ale mám dojem, že jsem se Jak si poradit se vším tím papírováním, od začátku zlepšila. Jsem mezi svými, organizováním, komunikací s úřady, kteří mě chápou, nikdo se nikomu počítačem atd. nesměje. Mám pocit, že mě psaní nutí přemýšlet a rozvíjet fantazii. V Prahu Prvotní potřeby konat pomáhající absolvuju skoro všechny akce – byli profesi vyplynuly z určité morální pojsme ve Vídni, na Svatém kopečku, třebnosti v lidské smečce. Možnost, jak v ZOO atd. smysluplněji jít po své cestě a necítit se zbytečná. Dlouhý čas se sama pitvám ve Marie, 40 let:
anketa 2
70
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
své psyché a považuji to za důležitý proces sebepoznání, možnost rozumět sám sobě a tudíž i víc porozumět okolí a jiným lidem. „Schízu“ vnímám něco jako uvěznění ve své vlastní duši. A je to pro mě výzva – být součástí procesu. Nebýt jen bachařem v ideálním systému – vězení, vězeň a dozorce. Proces sebeobjevování a reflexe, taková komorní síň zrcadel, kterou nabízí život. Neztrácet, ale naopak objevovat sebe, svoji vlastní autenticitu, a nabídnout ji těm, co ji chtějí a potřebují. V komunitě žijeme společně, a vytváříme tak větší blízkost a propojení, ne jako v běžném terapeutickém vztahu. A lidskost, která je v tomto prostředí nutností, má tak zelenou; to je důvod, proč to dělám a věřím, že je to způsob, který pomáhá. A co moje utkvělá představa, že za všechno můžou Boskovice? Ohledně našeho propojení – nevím, myslím, že jsme malá země, a když se věnuješ stejnému tématu, musíš se zákonitě potkat; a že je to duševní nemoc? Co já vím, můžu na to vymyslet několik konstrukcí a spekulací. Boskovice jsou nějakým způsobem temný...
L.... Nesčetněkrát opakovaná, přesto moje stále oblíbená historka – míjíme se velmi blízko asi od prvního stupně ZŠ. Setkali jsme se (setkat myslím v rovině lidské, ve smyslu mluvit stejnou řečí) až ve Sdružení Práh. Asi dva roky zde pracoval jako pracovní asistent přechodného zaměstnaní pro lidi nemocné psychózou, a později využil možnosti podílet se na vzniku nové agentury Agapo, která se zabývá možnostmi pracovního uplatnění duševně i zdravotně postižených klientů. Jeho pojetí sociální činnosti je oproti mému dobrovolnictví výrazně pragmatičtější, ale rozhodně dlouhodobě udržitelnější, dospěl podle mého soudu k profesionalitě, která jistě není úřednickým nezájmem, ale je vzdálená kýči pomáhat a být spasitelem. Brněnská agentura je jednou z celkem třiceti dvou neziskových organizací, které poskytují podporované zaměstnávání v České republice. „Našim cílem je prostřednictvím intenzívní individuální podpory pomoci lidem se zdravotním postižením najít si a udržet zaměstnání na otevřeném trhu práce, aby odpovídalo jejich zájmům, schopnostem, nadání i osobním možnostem“; zní v jejich tiskové zprávě. Jak moji klienti hodnotí naši spoAgapo pro mě ale také znamená také L., R., lečnou činnost a co jim přináší a J., kteří se sešli už v o. s. Práh – skupina docházení do o. s. Práh? osob, která je nějak „lidsky v pořádku“; je u nich patrný zájem o práci a víra v její smysl, Tvůrčí psaní se mi líbí, i když se mi radost uplatnění se v oboru, který vystudovali, mění nálady a občas se mi tam nez možnosti podílet se na vzniku nové aktivity. chce. Ze začátku se mi nelíbilo praNekonfliktní a otevřené fungování, bez konkucovat v týmu, bylo to pro mě těžké, renčních a osobních třenic, je předmětem mé individuální práce mi vyhovuje víc. trvalé závisti.
anketa 2
Marika, 30 let:
71
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Můžeš prosím představit své nové pracoviště? Fungujeme jako občanské sdružení Agapo (agentura podporovaného zaměstnávání) od dubna 2005. Agentura podporovaného zaměstnávání předtím existovala dva roky pod sdružením Práh, by´ samostatně financovaná z projektu Evropské unie Equal, z něhož získalo grant pražské sdružení Rytmus. Práh měl z těchto peněz organizačně zajistit rozjezd agentury v Brně. Nyní fungujeme jako samostatné sdružení z peněz z grantu Evropské unie Phare 2003 RLZ Evropské unie a z dotace Jihomoravského kraje. Obecně poskytujeme službu podporovaného zaměstnávání pro zdravotně postižené (tzn. všechny druhy – duševní, tělesná, smyslová, mentální postižení) lidi z Brna města a Brna venkova. Máme pět pracovních konzultantů, každý z nich má kapacitu 5–7 klientů, kterým se intenzivně věnuje. Nejde totiž jen o to, najít vhodné zaměstnání, ale hlavně si ho udržet. Při hledání nejdřív podrobně zmapujeme, jakou práci by náš klient nejraději získal, jaké má předpoklady a schopnosti, děláme nácviky potřebných schopností a dovedností, sepisujeme životopis a průvodní dopisy. Pak, pokud máme štěstí, se v nabídce na internetu, v novinách nebo na vývěskách ve městě objeví vhodné místo. Nejčastěji ale vytipujeme vhodné firmy a oslovujeme je sami. Firmám jsme schopni pomoci zprostředkovat dotace z úřadu práce či poradit s administrativou kolem vzniku nového místa. Nabízíme hlavně i pracovní asistenci, což je hlavní náplň onoho „udržení si místa“. Pomáháme firmě zaučit našeho klienta přímo na pracovišti, aby se nový pracovník co nejdřív a co nejlíp zaučil, tzn. aby byl firmě co nejdřív užitečný a nezatěžoval leckdy dlouhým zacvičováním dalšího zaměstnance. Důležitá je i pomoc při vytváření vztahů s ostatními zaměstnanci firmy, aby našeho klienta přijali a přijímali dobře, tzn. aby to tam fungovalo i lidsky. A dosavadní zkušenosti? V současné době se rozjíždíme, fungujeme teprve měsíc a půl, zkušenosti máme spíš z předešlých zaměstnání: jedna kolegyně dělala podporované zaměstnání v Olomouci, kde měla hlavně mentálně postiženou klientelu, druhá dělala s vozíčkáři, třetí je čerstvá absolventka. My tři z Prahy máme zkušenosti s lidmi nemocnými psychózou. Je fajn, že se takhle doplňujeme, není nad konkrétní zážitek. Zároveň je fajn, že jsme „mladý nadějný tým“ lidí, kteří se zatím nestihli příliš zkazit v předchozích zaměstnáních (smích). Přesto, že existujeme jenom krátce, lidi se o nás celkem rychle dozvídají, takže klientela narůstá. Myslím, že zafungovaly naše spanilé jízdy po jednotlivých ústavech a neziskovkách i článeček o nás v Mladé frontě Dnes. Plány a cíle? Pomoct co největšímu počtu klientů sehnat si práci, která by je těšila a uživila. Za nás pak udržet se i po patnácti měsících, na které máme te´ peníze z grantu Phare a dotace JMK, a získat potom peníze na další fungování, udržet dobré vztahy nás kolegů, prostě aby náš motor skvěle „Shell“. A proč vlastně tahle práce? Nemyslím, že je to nějaké fatální směřování – i když jsem za ně rád – ale stejně dobře jsem mohl skončit u dokumentaristů, jako asistent výrobního ředitele fabriky na
72
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
židle nebo být personalistou v nadnárodním „shitu“ – to všechno mohlo zcela reálně nastat, a bůhví, jestli by se mně to líbilo nebo ne... Proto tyhle otázky nemám rád, rozhodně nejsem typem sociálního pracovníka, který „prostě potřebuje pomáhat druhým, aby svým velkým srdcem pomohl zástupům potřebných a necítil se tak na světě příliš zbytečný“. Spíš se mně z takových spasitelů v pomáhajících profesích ježí chlupy. Naštěstí je, troufale bych použil slova „normálních“, v této profesi dost, takže se v ní cítím vcelku dobře a v Agapu zvláš´. A ještě na závěr... můžou za to Boskovice? Souhlasím s Leou, že Boskovice jsou na jednu stranu vlastně velice příjemné malé město, ale pod povrchem probublávají „temné“ proudy. Vlastně je to krásná dvanáctitisícová laboratoř lidských vztahů, „vzorek je dostatečně velký na to, aby tam docházelo k významnému počtu kombinací“. Někdy se člověk nestačí divit. Navíc na tak malé město je tu takřka padesát místních hospod tolik a turistů tak málo, že přes poměrně značnou oblíbenost Boskováků mezi lidmi, kteří na mou zmínku o původu jásají, se nelze divit, že řada i z mých vrstevníků nachází svůj klid v protialkoholním oddělení černovické léčebny. Boskovice rozhodně můžou za to, že tam mám hodně výborných kamarádů, takže se tam nutkavě vracím, mají rozhodně své fluidum. Pochybuju ale, že by to fluidum Boskováky fatálně směřovalo do pomáhajících profesí. Spíš do těch Černovic. Odkazy: www.capz.cz, www.cupz.cz: www.rytmus.org neoznačené fotografie: autorka článku
anketa 2 Dostal jsem se z izolace domova, zapojil se do některých aktivit a překonal stálý sklon k pasivitě a neustálému stereotypnímu čtení, které mě značně vyčerpávalo. Seznámil jsem se tady s přítelkyní, která je vášnivá čtenářka a velmi inspirativní bytost. A ještě s jedním kamarádem, který si z mého houževnatého čtení duchovní literatury a vůbec mého dřívějšího útěku od života dělá srandu. A tvůrčí psaní – jsem schopen pomocí psaní komunikovat s okolím, vyjadřovat se mluveným slovem mi dělá problémy. Občas rád chodím na terapeutickou skupinu, protože se tam učíme umění komunikace. Absence socioterapie mě opravdu trápila dlouho léta, ale nevěděl jsem to. Spotřeba alkoholu díky tomu klesla na nulu, k radosti mé i rodičů. Pavel, 40 let
73
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Rakytník – lék na jaderný výbuch
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Plazivý rakytník tibetský (H. tibetana) se vyskytuje v horách Tibetu, často až 4000 metrů nad mořem. Z hlediska ovocnářského i lékařského se však pěstuje a využívá hlavně rakytník řešetlákovitý.
Radim „Ajša“ Pešek Další z výčtu méně známých ovocných druhů je využíván pro své chutné a také léčivé ovoce. Ač nemá v našich krajích několikasetletou tradici jako třeba kdoule nebo mišpule, přesto je jeho popularita v posledních letech na vzestupu.
Původ a výskyt Jako divoká dřevina má rakytník řešetlákovitý (Hippophae ramnoides L.) svou původní domovinu především v asijské části bývalého Sovětského svazu, a to především na Sibiři, v Altajské a Irkutské oblasti, Severním Kavkazu a Zakavkazí i ve Střední Asii. Zde se vyskytují největší přírodní porosty rakytníku, které zaujímají několik desítek tisíc hektarů. Rakytník lze nalézt také v Mongolsku, Číně a Turecku. V Evropě se s ním v divoké podobě setkáváme především na mořském pobřeží, březích řek a vodních nádrží. Nejseverněji se tu vyskytuje na severozápadu norských fjordů, lemuje pobřeží Polska, Kaliningradu, Německa a Belgie, ve Francii především její východní část a oblast kanálu La Manche, ve Španělsku jihovýchod. Vyskytuje se také ve Švýcarsku, Itálii a Rakousku (především v oblasti Alp a povodí Dunaje), v Ma´arsku, Rumunsku (v deltě Dunaje i jinde) a též přímořských částech Bulharska. O původnosti jeho evropských divokých populací se však stále vedou spory.
Botanická charakteristika Rakytník řešetlákovitý je 1,5–3 m vysoký opadavý keř z čeledi hlošinovitých (Eleagnaceae). Tvar keře (výjimečně i stromu) bývá různý, větve jsou většinou trnité, šedé až tmavě hnědé barvy, listy střídavé, kopinaté, 30–80 mm dlouhé a 3–8 mm široké, barvy stříbřitě zelené. Na kořenech se vyskytují hlízky i několik centimetrů velké, obsahují symbiotické bakterie poutající vzdušný dusík (podobné mají jeteloviny, luskoviny apod.). Rakytník je dvoudomý a větrosnubný. Samčí rostliny mají dvakrát až třikrát větší pupeny než samičí. Květy jsou bezkorunné a celkově velmi nenápadné. Plod představuje 5–10 mm dlouhá a 3–5 mm široká peckovice, nejčastěji oranžové barvy (méně žluté či červené), kulovitého, elipsovitého nebo vejčitého tvaru. Plod planých rostlin váží 0,25–0,45 g, vyšlechtěných 0,4–0,85 g. Dalšími zástupci rodu je rakytník vrbolistý (H. salicifolia), rostoucí v nepálské části Himaláje. Je méně odolný vůči mrazu než rakytník řešetlákovitý, v Evropě se pěstuje spíše ojediněle, například v Anglii.
74
Proč rakytník? Hlavním důvodem zájmu o rakytník jsou především jeho plody, kterých se v místě jeho přirozeného výskytu plodů odpradávna využívalo jak ke konzumaci za v čerstvém stavu, tak i ke zpracování na chutné š´ávy a sirupy, džusy, džemy či přípravu nejrůznějších lihovin. Jejich zajímavá chu´ a aroma, ale především vysoký obsah biologicky cenných látek z něj během druhé poloviny 20. století, po bližším prozkoumání chemického složení plodů i celé rostliny, učinily celosvětově známou a vyhledávanou rostlinu, využívanou nejen v ovocnářství, ale velké míře také v lékařství a kosmetice. Prim v tomto směru hrál bývalý Sovětský svaz, možná proto, že olej ze semen rakytníku má využití mimo jiné při léčení kůže poškozené radiačním zářením i u termických a chemických popálenin. Zřejmě díky tomu byl rakytník v dobách studené války něčím jako strategickou rostlinou a začal se pěstovat a šlechtit. Rakytník lze považovat za vitaminózní a léčivou rostlinu. Patří mezi nejvýznamnější přírodní zdroje vitamínu C – jeho obsah sice kolísá v závislosti na odrůdě a přírodních podmínkách, zato se však dobře uchovává i ve výrobcích z plodů (džemech, sirupu atd.). Plody rakytníku obsahují větší množství provitamínu A, vitamínu C a E, významně jsou zastoupeny vitamíny B1, B2, K, F. Cennou složkou jsou i biologicky účinné flavonoidy (dříve vitamín P), byl v nich nalezen kvercetin, kempferol, izokvercitin, rutin a další, také leukoatokyanidy, katechiny a třísloviny. Fenolové sloučeniny, jež tvoří trpkou příchu´ a žlutou barvu š´ávy plodů, se podílejí i na jejich baktericidních účincích. Obsah sacharidů kolísá mezi 2–8,7 %, tvoří je glukóza, fruktóza a sacharóza. Plody obsahují také kyselinou jablečnou a vinnou, cenné třísloviny, aminokyseliny, pektin a další, 15 stopových prvků (zejména železo, mangan, síru, bór, hliník a titan). I rakytníkové listy mají své využití – slouží k výrobě čajů s léčivými a tonizujícími účinky. Baktericidní účinky byly prokázány u plodů a listů a kůra obsahuje 0,3–0,4 % biogenního amin serotoninu, který například příznivě ovlivňuje centrální nervovou soustavu. Rakytník byl využíván již v tradiční tibetské, mongolské a indické medicíně, ve starém Řecku a Římě, vojáci Alexandra makedonského používali jeho odvarů k obnově sil. Jak vyplývá jeho z latinského názvu (hippos = kůň, phaes = lesk), rakytník nalezl své místo také v chovu zvířat, jimž se po něm zlepšuje srst. Rakytník lze využít při různých chorobách. Š´áva z dužniny plodů má antibakteriální účinek, hlavně proti salmonelóze, střevní úplavici a stafylokokům způsobujícím střevní tyf. Povzbuzuje trávení, zvyšuje tvorbu žluči a trávicích enzymů, celkovou odolnost organizmu vůči infekci a vykazuje biostimulační účinky (urychluje růst organizmu, zvyšuje počet červených krvinek, hladinu hemoglobinu atd.). Při pokusech se zjistilo, že u infekční hepatitidy se díky rakytníkové š´ávě snižuje intenzita poruch výživy jaterních buněk a také jejich odumírání. Š´áva se doporučuje i jako stimulační
75
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
prostředek při snížené kyselosti žaludeční š´ávy a při poruchách pohyblivosti žaludku a dvanácterníku. Plody posilují organismus při celkové slabosti, rekonvalescenci i snížené imunitě a arteroskleróze. Odvar z celých plodů se používá zevně při kožních chorobách, ze semen pak vnitřně jako projímadlo, z listí a větviček k léčbě průjmu. Květy se používají v kosmetice u přípravků zjemňujících kůži. Lékařství využívá nejvíce rakytníkového oleje (Oleum hippophae). Ten má velké regenerační schopnosti, stimuluje hlavně růst tkání při poškození kůže a sliznic. Je také značně antibakteriální. Podporuje činnost slinivky břišní, potlačuje uvolňování žaludeční š´ávy, příznivě působí na činnost jater a srdce. Krom jeho velmi dobrých účinků na nejrůznější spáleniny nachází uplatnění také při léčbě ekzémů, tuberkulózy kůže a dalších kožních chorobách, posiluje růst vlasů, využití má v gynekologii i při léčbě hemeroidů, zánětech hrtanu, při žaludečních a dvanácterníkových vředech a nemoci z ozáření.
Pěstování Z pěstitelského hlediska není příliš náročný, kromě vysokohorských oblastí se dá u nás pěstovat všude. Snese velmi nízké teploty (kořeny do -22° C, nadzemní část do -50° C). Dobře roste v lehčích půdách s vyrovnaným obsahem humusu a živin, nepotřebuje příliš hnojení dusíkem, nebo´ jej získává ze vzduchu pomocí hlízkových bakterií na kořenech. Nemá rád vysokou hladinu spodní vody (v tom případě je nutná drenáž), ale ani velmi suché půdy. Optimální je půda neutrální (6,6–7 pH). Rakytník je světlomilný, zastíněný roste i plodí špatně. Kvést začíná koncem dubna až začátkem května. Protože je dvoudomý, je třeba na 4–5 samičích rostlin vysadit jednu samčí, kvůli dobrému opylení nejlépe na návětrnou stranu. Při nedostatku místa lze do samičí rostliny vroubovat samčí větvičku. Rakytník se dá rozmnožovat semeny. U mladých rostlin však není možno rozlišit pohlaví, nástup do plodnosti je také pozdější a keře mají často nevyrovnané vlastnosti. Proto je nejlepší a z ovocnářského hlediska také nejvyužívanější metodou vysazování vegetativně množených rostlin – hřížením, řízkováním za zelena, vysazováním odkopků. Roubování se používá jen výjimečně. Semenáče se používají k okrasným a protierozním výsadbám. Rakytník snese dokonce i zasolení půdy, a tak se jako jedna z mála rostlin udrží v blízkosti frekventovaných silnic a dálnic. Často je k vidění ve středním dělicím pruhu dálnic.
76
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Z ovocných kultivarů se u nás i v Evropě nejvíce pěstují německé samičí odrůdy Leicora, Herco a Frugana, samčí opylovač nese název Pollmix. V bývalém Sovětském svazu bylo vyšlechtěno několik zajímavých odrůd, které jsou bu´ méně trnité, či vynikají velikostí plodů, obsahem vitamínů nebo velikostí semen a množstvím oleje v nich. Jmenují se Zolotoj počatok, Dar Katuni, Masličnaja (olejová), Vitaminnaja, Novos´ Altaja, Oranževaja, Velikan, Zolotistaja a Jantarnaja. Tyto odrůdy se však u nás pěstují málo a prakticky se neprodávají. Rakytníkový keř začíná plodit 3–4 roky po výsadbě, plody zrají podle odrůdy a stanoviště od poloviny srpna do konce září. Ze vzrostlého keře se dá sklidit 10–26 kg plodů. Rostliny se vysazují na podzim či na jaře do kompostem či zkompostovaným hnojem vyhnojené půdy na vzdálenost 2–2,5 × 3 m. Řez se provádí jen tvarovací, po deseti letech či malých přírůstcích (10–15 cm) i zmlazovací, každoročně se odstraňují suché větve. Řežeme před rašením, suché větve můžeme odstraňovat během celé vegetace. Rakytník není náchylný k chorobám. Někdy se u něj vyskytuje endomykóza (skvrny na plodech, které měknou a snadno hnijí) a vadnutí způsobené houbami rodu Fusarium a Verticillium, jež se nejlépe zničí odstraněním a spálením napadených částí. Keře mívají občas mšice. Plody rakytníku se sklízejí různým způsobem, záleží na množství a požadavcích na sklízené ovoce. První možností je sklizeň na počátku botanické zralosti, kdy jsou plody ještě tvrdé (v plné zralosti změknou a mění se i jejich příchu´) a otrhávají se ručně. To je práce zdlouhavá a využitelná hlavně u menšího počtu keřů. Druhou možností je použití speciálních česáčků, což jsou nejrůznější oka z drátů, pomocí nichž se plody zdrhávají z větviček. Při pěstování ve velkém se plody nechávají na keřích až do mrazů a zmrzlé se sklepávají do plachet. Další možností je odstříhávání plodných větviček, následné zmrazení ve velkoobjemových kontejnerech a zpracování pomocí speciální třídící technologie. Takto je možné odstříhávat a zpracovávat i přirozeně zmrzlé větvičky. Výhodou tohoto systému je možnost rychlé sklizně. Zmrzlé plody se nemohou rozmačkat a smíchat s nečistotami. Nevýhodou je částečné snižování úrodnosti keřů, případně střídavá plodnost. Výrobě různých pochutin z rakytníku se nekladou meze. Kdo nemá chu´ či možnosti připravit si nějaký výrobek doma, může si už i u nás koupit nejrůznější potravinářské výrobky domácí i zahraniční provenience – džemy, sirupy, š´ávy, a to dokonce i bez přídavku cukru či v kvalitě BIO, sušené nápoje, produkty kombinované i s jiným ovocem, potravinové a léčivé doplňky z dužniny či oleje semen, výtažky v podobě kapslí či tablet a čaje. Velmi známé jsou také kosmetické výrobky s obsahem rakytníkového oleje i jiných výtažků rakytníku (krémy, ple´ové masky, šampony). Oranžové slunce Sibiře už dnes naštěstí není jen zamýšleným lékem na jaderný výbuch. Přesvěčte se o tom i vy. Radim „Ajša“ Pešek, soukromý ekologický zemědělec, amatérský hudebník a publicista. repro: MyšMaš
77
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Asi v tom bude nějakej háček /Jan Spálený Opustila mě ženská na který mi nejvíc záleželo tak jsem hned opustil jinou, který nejvíc záleželo na mě jenomže mi to ke klidu vůbec nepomohlo asi v tom bude nějakej háček Dali mi v hotelu pěstí a já to zkusil jinak řek‘ sem jim dík a nevrátil jsem tu ránu nikomu jenomže mi to ke klidu vůbec nepomohlo asi v tom bude nějakej háček ref: Co by tomu řekla moje mladá paní mladá paní v teplým hnízdě Co by tomu řekla moje mladá paní mladá paní v plný jízdě. Taky jsem žil patnáct let se ženou a s dětma měli jsme hodně trápení a bylo to moc fajn jenomže mi to ke klidu vůbec nepomohlo asi v tom bude nějakej háček ref.:
foto: Kamil Josefík
78
79
Kamil Josefík: Srbia
Obsah: editorial
2
rubrika Jinrdy Vostré
3
téma: mediální manipulace ubráníme se?/Bohuslav Binka
4
mediální manipulace je když... nevíš, že nevíš/Vít kouřil
26
rozhovor Jiří Konvrzek: když nehraju, je mi smutno
32
Jan Spálený: piáno, špejle a květináč
44
fotografie Michal Rolenc Kamil Josefík: Srbia
38–43 60–65, klopa 1, 3
linoryt Jan „Billi“ Pařízek
80
básně Adam Hejniš
38–41
povídka Marika Kubešová: Zastavárna
42–43
reportáž děcka, co z vás bude /Dáša Kneslová-Pitnerová
44
sadařovo okénko: rakytníik/Radim „Ajša“ Pešek
74
recenze (filmové, literární a hudební kukátko)
Kamil Josefík Jedenadvacet let. Váha s trochou Štíra. Vystudovaný restaurátor nábytku. Ctitel klasické kytary, klasického jazzu a klasické ženské krásy. Nadějný fotograf. Odpůrce jednoduchosti. Odpůrce stylizace a zkreslování. Perfekcionalista. Klame zjevem. Toho času skladník v Zetoru, ale „má na víc“.
Francis Lawrence: Constantine
72
Popcorn
74
Anna Zonová: Za trest a za odměnu
75
Činna: Vítr a ticho s ním
76
anketa: anketa 2:
9, 10, 25, klopa 4 69–71, 73
Kamil Josefík: Srbia
Anketa 1. Necháte se ovlivňovat médii? Ano, nechávám. Co jsem opustil školní lavice, jsou mi masmédia hlavním zdrojem informací o mnohém. Nemůžu fyzicky být u všeho, co mě zajímá. A sleduji i to, jak hodnotí média události, u kterých jsem třeba shodou okolností přímo byl. Srovnáním své verze s mediálními si udělám názor na to, jak je dané médium věrohodné, jak a kterým směrem (chtě nebo nechtě) asi zkresluje „realitu“. Á propos zprávy – te´ si uvědomuji, že jsem nějak automaticky otázku na vliv médií zaměnil s vlivem mediálního zpravodajství. Přitom je jasné, že zpravodajství tvoří jen malý zlomek celkového „sdělování“. Snad je to tím, že zábavné, vzdělávací a další „nezpravodajské“ pořady moc neposlouchám, nesleduji, zábavné časopisy nekupuji. Zábavu sdílím častěji a raději se známými a jaksi přímo. Ještě jednu poznámku – v dobách adolescence jsem se masovým mediím, zejména pak televizi, komerčním rádiím a bulvárnímu tisku pokud možno vyhýbal a snad by se dalo říci, že jsem jimi byl ovlivňován docela málo. Zpětně v tom ale vidím háčky. Mám pocit, že lidé, kteří se důsledně vyhýbají masovým médiím, na sebe zároveň dobrovolně uvalují jistý handicap. Nelíbí se mi to, ale mám pocit, že to tak je. Někteří z nich mohou a umí tento handicap jakoby plnohodnotně „vyrovnat“ (velmi je obdivuji), ale myslím, že zdaleka ne všichni. Osobně se alespoň občas snažím napomáhat různým lidem a projektům, usilujícím o zachování na první pohled méně barvitého a rafinovaného, ale velmi cenného nemediálního, „normálního“ dění. 2. Jak se vy sám bráníte pokušení využívat manipulace k dosaženi svých cílu? Asi se myslí mediální manipulace. No, k té jsem mnoho příležitostí neměl, takže žádnému silnému pokušení jsem se dosud nemusel bránit. Ale kdybych tu šanci měl, tak bych ji využil. Ono tam hlavně záleží k čemu... Manipulace je vůbec problematický termín. Když je člověk málo sebekritický nebo jinak „blbý“, tak si své manipulátorství třeba ani sám neuvědomí – zdatně manipuluje jakoby i sám se sebou. Naopak slušným, sebekritickým lidem budiž trochu prostoru pro manipulaci dopřáno. A´ manipulují ostatní směrem ke slušnosti, učí je dívat se kolem sebe a do zrcadla. Toho není nikdy dost. I v mém životě je pár lidí, kterým „vděčím za to, že mě trochu zmanipulovali“. Libor Matoušek
