KULTURNÍ ŽIVOT NĚMECKÉ MENŠINY V ČESKÉ REPUBLICE. Sandra Kreisslová Lukáš Novotný

KULTURNÍ ŽIVOT NĚMECKÉ MENŠINY V ČESKÉ REPUBLICE Sandra Kreisslová Lukáš Novotný

Praha 2015

Recenzent: JUDr. PhDr. René Petráš – Právnická fakulta UK v Praze PhDr. Libor Svoboda, Ph.D. – Ústav pro studium totalitních režimů Kniha je výsledkem projektu NAKI s  názvem Problémy právního postavení menšin v praxi a jejich dlouhodobý vývoj, č. DF12P01ovv013; hlavní řešitel prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kreisslová, Sandra Kulturní život německé menšiny v České republice / Sandra Kreisslová, Lukáš Novotný. – Praha : Eva Rozkotová, 2015. – 170 stran : barevné ilustrace Anglické resumé Vydavatel: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta ISBN 978-80-87975-32-9 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta) (=112.2) * (=162.3):(=112.2) * 323.15 * 316.72 * 316.72/.75-027.22 * (437.3) – Němci – Česko – od 1945 – Češi a Němci – národnostní menšiny – Česko – od 1989 – kulturní identita – Česko – od 1989 – kulturní život – Česko – od 1989 – monografie 316.3 – Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny [18] Jako podklad pro grafiku na obálce byly použity fotografie: © Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (dostupné online z < http://landesversammlung.cz/de/ >; cit. 10. 10. 2015). © Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun Náklad: 250 kusů ISBN 978-80-87975-32-9

OBSAH Úvod

5

1. Teoretická východiska 1.1 Etnické a národnostní menšiny – terminologická diskuze 1.2 Menšiny – globalizace – glokalizace 1.3 Trendy současné menšinové politiky

12 12 15 17

2. Historická a socio-demografická charakteristika německé menšiny 2.1 Nástin situace do roku 1945 2.2 Situace let 1945 – 1948 2.3 Situace let 1948 – 1968 2.4 Situace let 1968 – 1989 2.5 Situace od roku 1989 2.6 Sociodemografická situace českých Němců

22 22 23 31 46 51 60

3. Spolková činnost německé menšiny 3.1 Kulturního sdružení 3.2 Svaz Němců/Shromáždění Němců

68 68 81

4. Kulturní aktivity německé menšiny 4.1 Kulturní život českých Němců do roku 1989 4.2 Současná kulturní činnost německé menšiny

100 100 104

5. Jazyková situace německé menšiny 5.1 Jazyková situace a jazyková identita českých Němců 5.2 Podpora německého jazyka organizacemi německé menšiny

121 121 129

6. Mediální produkce německé menšiny 6.1 Aufbau und Frieden a ideologická práce s německou menšinou 6.2 Prager Volkszeitung 6.3 Rozhlas pro Němce 6.4 Od Deutsche Zeitung po Landeszeitung

135 135 139 142 144

Závěr Seznam použitých zdrojů Jmenný rejstřík Resumé

150 155 166 169 3

Úvod Německy hovořící obyvatelstvo po celá staletí spoluvytvářelo dějiny a kulturu českých zemí. Přesto se v současné době o německé menšině v České republice příliš neví, k čemuž přispívá i trvalé snižování počtu jejich příslušníků.1 Dle sčítání lidu z roku 2011 se k německé národnosti přihlásilo 18 772 osob, což bylo v porovnání s předcházejícím cenzem z roku 2001 o polovinu méně. Mimo to je v posledních desetiletích tato skupina odborníky popisována jako kulturně a jazykově silně asimilovaná a teritoriálně roztříštěná. Pohledem do minulosti Němců žijících na území českých zemí se nám však otevírá bohatá historie vzájemného česko-německého soužití, která je velmi úzce napojena na dějiny české státnosti. Bylo to právě stýkání a potýkání Čechů a Němců v rámci jednoho společného územního celku, které formovalo českou národní identitu – a nutně i identitu českých Němců,2 jejichž nikoli početní, ale politická a společenská síla se proměnila zejména po roce 1918 se vznikem prvorepublikového Československa. Dnešní neutěšená situace německé minority je výsledkem dlouholetého historicko-politického vývoje, v jehož důsledku se toto obyvatelstvo stalo marginalizovanou etnickou skupinou. Walter Piverka, bývalý prezident Shromáždění Němců, proto během svých úvah často hovořil o „menšině zamlčené“ („totgeschwiegene Minderheit“).3 Německé obyvatelstvo v České republice v současné době jen o něco málo převyšuje počet osob hlásících se k ruské národnosti, ve srovnání s Ukrajinci či Vietnamci je početní stav této populace několikanásobně menší. Od roku 1989 padly legislativní i společenské zábrany, které limitovaly celkové směřování německé menšiny, jejích svazů a sdružení. Přetrvala však určitá mentální bariéra na obou stranách: na straně české opírající se zejména o ve veřejném mínění a ve výrocích některých politiků přetrvávající negativní obraz Němců a  historické resentimenty, s  nimiž jsou čeští Němci dodnes konfrontováni; na  straně německé pak vycházející z  řady různých diskriminačních opatření, která byla proti tomuto obyvatelstvu v Československu především po roce 1945 uplatňována a která vedla k jisté zapšklosti vůči české majoritě. Zvláště bolestné pro další rozvoj sledované skupiny byla skutečnost, že k legislativnímu uznání německé národnosti a jejího připuštění do veřejného diskurzu jako organizované menšiny došlo až ústavním zákonem 144/1968 Sb. ze dne 27. říj1

2

3

O „vytěsňování“ německé minority z povědomí české společnosti více Šmídová, Olga: Němci v českém, Češi v německém zrcadle. In: Koschmal, Walter/Nekula, Marek/Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny, kultura, politika. Praha 2001, s. 226-234; Šmídová, Olga: Pro nás lépe už bylo… Vymístění z velké historie a kolektivní paměť českých Němců. Sociální studia 7, č. 1, 2010, s. 59-87. V knize užíváme označení český Němec pro občany České republiky, kteří se hlásí k německé národní identitě a patří k autochtonní skupině německy hovořících obyvatel českých zemí. Daný pojem zahrnuje Němce z Čech, Moravy a Slezska. Viz Svědkové zamlčené minulosti. Praha 1995.

5

na  1968, o  postavení národností v  Československé socialistické republice. Zákon však již značně pokročilou asimilaci a  nepříznivý demografický vývoj nemohl zastavit, snad jen zmírnit. S dopady poválečného období, během něhož byla nuceně vysídlena většina německy hovořícího obyvatelstva a následnou asimilační politikou komunistického režimu, které byla zhruba 250 tisícová skupina „neodsunutých“ Němců podrobena, se německá menšina vyrovnává dodnes. Současné demografické i socioekonomické statistiky hovoří pro německou populaci žijící v České republice značně nepříznivě. Německé menšině se nedaří zajišťovat si aktivní a v její prospěch pracující „etnickou inteligenci“, nezachytila pozitivní vlivy, které mohly plynout z  napojení tzv. nových Němců do  z  velké části archaicky se odvíjející svazové i  kulturní činnosti, a  není již ani nositelkou německého jazyka v České republice (alespoň na úrovni prvního cizího jazyka). Další směřování skupiny tak doprovází mnoho naléhavých výzev, které musí řešit tak, aby mohla svými nabízenými myšlenkami a obsahy v jednadvacátém století obstát. Pro autory předkládané monografie se otázka minulého i současného postavení a života německé národnostní menšiny stala jednou z ústředních problematik, které se již dlouhodobě odborně věnují. Za velmi přínosné v tomto ohledu považují především spojení disciplín, s nimiž jsou svázáni – etnologií a historií na straně jedné a politologií a sociologií na straně druhé. Tímto interdisciplinárním přístupem se snaží obohatit dosavadní stav poznání o německém etniku žijícím v geografickém prostoru dnešní České republiky. Předkládaná monografie se soustředí převážně na existenci a působení této skupiny po roce 1989, který pro české Němce znamenal moment možného kulturního a jazykového „znovuobnovení“. Tato otázka však nemůže být řešena bez zohlednění historického kontextu, jenž odkazuje přinejmenším do  doby od  konce druhé světové války, kterou lze považovat pro vývoj sledované skupiny obyvatelstva za zlomovou. Hlavní zájem však tkví v realitě šířeji nadefinovaného kulturního života menšiny od roku 1989. Záměrem této publikace je poskytnout čtenáři vhled do kulturního vývoje německé menšiny v České republice. „Kultura“ je zde chápána šířeji, tak jak bývá v rámci společenskovědního diskurzu zvykem. Vychází se z antropologického pojetí, které pod tento pojem zahrnuje systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí, které jsou sdíleny a předávány členy určité společnosti.4 Jde tedy o dynamickou entitu, která se prostřednictvím socializace generačně předává, a která se neustále mění a vyvíjí v rámci mezikulturního setkávání. Z celé palety současných definic kultury nám pak může posloužit koncept nizozemského sociálního psychologa Geerta Hofsteda, jenž v případě kultury hovoří 4

6

Soukup, Václav: Dějiny antropologie. Praha 2004, s. 286.

o „mentálním naprogramování člověka“.5 V tomto pojetí se pod kulturou skrývá vše, co člověk vyprodukuje svou cílenou činností. Vzhledem k tomu, že by se takto obsah knihy značně rozšířil a konce našeho snažení bychom dohlédli až za skutečně dlouhou dobu, byli autoři nuceni k jisté simplifikaci, která však – a to jest pro tento text zásadní – plně zohledňuje „mentální“ realitu německé národnostní menšiny. Věnovat se tak budeme těmto čtyřem hlavním bodům činnosti sledované skupiny:

– – – –

svazovým aktivitám; kulturním aktivitám; aktivitám směřovaným k uchování a podpoře německého jazyka; mediální produkci německé menšiny.

Tato kulturní činnost je zde obecně chápána jako jeden z aspektů procesu konstrukce etnické/národní identity, prostřednictvím které dochází k  uvědomování si skupinové sounáležitosti a současně k vymezení se vůči druhým skupinám/kulturám. V případě menšinových společenstev je tak konstituce a podoba jednotlivých kulturních prvků plnící etnodiferenciační funkci zpravidla otázkou vyjednávání s většinovou společností, případně dalšími etnickými menšinami žijícími na  stejném území. Při uvažování o německé menšině v České republice je proto nutné především zohlednit historický kontext česko-německého soužití, z čehož vyplývá dnešní rozptýlené usídlení a značná jazyková a kulturní asimilace, která významně determinuje životaschopnost této skupiny dlouhodobě žijící v jinoetnickém prostředí. Práce se snaží zjistit, jaký je stav současné kulturní produkce německé menšiny v  České republice a  jak tato produkce formuje etnickou a  kulturní identitu dané skupiny. Výsledkem by mělo být popsání a  kritické zanalyzování aktivit německé menšiny ve výše vytyčených oblastech, v nichž fakticky výlučně odvíjí čeští Němci svou organizovanou činnost. Tohoto cíle bude dosaženo jednak studiem relevantní primární a sekundární literatury, jednak obsahovou analýzou dokumentů a tiskovin z produkce institucí německé menšiny a vlastním terénním výzkumem ve vybrané oblasti, díky čemuž bude možné popsat „ist-Stand“ v rámci celé České republiky. Předpokladem je ovšem také zájem o  období před rokem 1989. Není totiž možné pohlížet na činnost českých Němců po roce 1989 bez nutných odboček a odskoků do „předlistopadového“ období. Autoři v tomto případě navazují na podnětné a inspirativní, leckdy také průkopnické práce, které byly německé menšině a jejímu vývoji po roce 1945 doposud věnovány (zvláště pak Tomáši Staňkovi, Adrianovi von Arburgovi a jiným).6 5 6

Srov. Hofstede, Geert/Hofstede, Gert, Jan: Kultury a organizace. Software lidské mysli. Praha 2006. K poválečné nucené migraci německy hovořícího obyvatelstva především edice Adriana von Arburga a Tomáše Staňka: Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého

7

Během vlastního terénního výzkumu v rámci výše uvedených tematických celků se autoři zaměřili na dva vybrané regiony, respektive kraje České republiky, kde má německy hovořící populace své nejpočetnější zastoupení. Konkrétně se jedná o kraje Karlovarský a Ústecký, jež sousedí s německými spolkovými zeměmi Sasko a Bavorsko. Sledovaná oblast je vzhledem k životní realitě českých Němců do značné míry specifická, neboť se jednalo o jedno z mála míst bývalého Československa, kde mohli obyvatelé německé národnosti provozovat svou organizovanou činnost, zejména pak od  vzniku Kulturního sdružení občanů ČSSR německé národnosti (Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR). Také z tohoto důvodu bylo dané území zvoleno pro realizaci kvalitativního empirického šetření, konkrétně pro výzkum formou biografických a  polostrukturovaných rozhovorů mezi zástupci regionálních sdružení a svazů německé menšiny. Dále byly vedeny rozhovory s hlavními představiteli zastřešujících organizací německé menšiny sídlících v Praze – konkrétně se jedná o Kulturního sdružení občanů v ČR německé národnosti (Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität in der Tschechischen Republik, dále také Kulturní sdružení) a  Shromáždění Němců v  Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, dále také Shromáždění Němců). Veškeré rozhovory byly zaznamenávány na diktafon. Samotný záznam jednoho interview obvykle trval mezi 90 až 180 minutami a  následně byl transkribován. Rozhovory spolu s  jejich přepisy se nacházejí v archivu autorů, jejich soupis je uveden v tabulce na konci této kapitoly. Pokud to bylo možné, byla během setkání pořizována fotografická dokumentace činnosti jednotlivých svazů a sdružení, zároveň byly shromažďovány a archivovány fotografie a různé dokumenty, písemnosti a tiskoviny, které jsme během rozhovorů od dotazovaných získali.

pohraničí 1945–1951. Dokumenty z českých archivů, I., Češi a Němci do roku 1945 – úvod k edici. Středokluky 2010; Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a  proměny českého pohraničí 1945–1951. Akty hromadného násilí v  roce 1945 a  jejich vyšetřování. Středokluky 2010; Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011. K situaci německé menšiny v období socialismus Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993; Spurný, Matěj: Nejsou jako my. Česká společnost a  menšiny v  pohraničí (1945–1960). Praha 2011. K  současnému postavení německé menšiny v  České republice máme k  dispozici především dílčí studie od Tomáše Staňka a Andrease Götzeho, viz Staněk, Tomáš: K současnému postavení německé menšiny v České republice. In: Sokolová, Gabriela/Šrajerová, Olga (eds.): Národnostní menšiny a majoritní společnost v ČR a v zemích střední Evropy v 90. letech XX. století. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 13. a 14. října 1998 ve Slezském ústavu zemského muzea v Opavě. Opava 1998, s. 88-101; Götze, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: Gabal, Ivan (ed.): Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha 1999, s. 108-118.

8

Terénním výzkumem ve vybraných lokalitách a získanými informacemi od zástupců zdejších institucí jsme chtěli lépe a hlouběji pochopit realitu německé menšiny a fungování její organizované činnosti přímo v regionech. Pro ucelený pohled na stav v rámci celé České republiky byly využity rozhovory se současnými i bývalými představiteli Kulturního sdružení a Shromáždění Němců v Praze a archivní materiál, kterým tyto organizace disponují a ke kterému nám umožnily přístup. Takto jsme získali dokumentaci záznamů z různých konferencí a zasedání různých grémií a výroční zprávy o činnosti obou organizací. Sledována byla též mediální produkce od a pro německou menšinu, analýze byla proto podrobena periodika vydávaná oběma organizacemi a rozhlasové vysílání, které je skupině věnováno. Kriticko-popisný materiál ke stavu svazové, kulturní, jazykové a mediální činnosti tak staví na empirických poznatcích, které vycházejí z  analýzy a  interpretace získaných interview a dalších primárních materiálů regionální provenience či z produkce samotné reprezentace německé menšiny v Praze. Závěrem nezbývá než poděkovat všem informátorům za vstřícnou spolupráci a podporu při přípravě této knihy. Haně Fiedlerové a Michaele Rutschové děkují autoři za provedení jazykové korektury tohoto textu.

9

Seznam rozhovorů Kulturní sdružení občanů německé národnosti v ČR/ Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität in der Tschechischen Republik Sdružení

Informátor/informátorka

Datum a místo rozhovoru

Kulturní sdružení Praha

Irena Nováková – předsedkyně

9. 12. 2014, Praha

Kulturní sdružení Chomutov

Hedvika Hurníková – bývalá předsedkyně místní skupiny Chomutov

31. 5. 2014, Chomutov

Kulturní sdružení Kraslice

RNDr. Petr Rojík, Ph.D. – předseda místní skupiny Kraslice

18. 9. 2014, Sokolov

Kulturní sdružení Šluknov

Helga Hošková – předsedkyně místní skupiny Šluknov

25. 9. 2014, Šluknov

Kulturní sdružení Ústí n./L.

Margarete Bauerová – předsedkyně místní skupiny Ústí n./L., dlouholetá redaktorka Prager Volkszeitung

28. 8. 2014, Ústí n./L.

10

Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku/ Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien Sdružení

Informátor/informátorka

Datum a místo rozhovoru

Shromáždění Němců

Mgr. Martin Dzingel – předseda Shromáždění Němců

15. 9. 2014, Praha

Shromáždění Němců

Walter Piverka – 1. předseda Svazu Němců v Československu a dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců

18. 9. 2014, Chomutov

Shromáždění Němců

Bc. Jan Bartoš – člen prezidia Shromáždění Němců

20. 12. 2014, Praha

Shromáždění Němců

Ing. Richard Neugebauer, CSc. – ředitel Bohemia Troppau

22. 8. 2014, Praha

Svaz Němců Ema Laubrová – bývalá předsedkyně v Krušných horách a jejich podhůří

2. 9. 2014, Chomutov

Svaz Němců – region Chebsko

Richard Šulko – 2. viceprezident Shromáždění Němců, předseda místní skupiny Nečtiny – Preitenstein 

2. 9. 2014, Nečtiny

Svaz Němců – region Chebsko

17. 1. 2008, Nejdek Berta Růžičková – předsedkyně místní skupiny Nejdek, bývalá členka Kulturního sdružení.7

7

7

Tento rozhovor jako jediný nevznikl původně pro účely této knihy. Vychází v projektu Ti, kteří zůstali – Němci v Česku vypráví dějiny, který byl realizován Shromážděním Němců mezi lety 2008 až 2009 a na němž se podílela také autorka této publikace, Sandra Kreisslová.

11

1. Teoretická východiska 1.1 Etnické a národnostní menšiny – terminologická diskuze Definice pojmu etnická/národnostní menšina není jednotná a  při pokusech o její sestavení se vždy projevují perspektivy jednotlivých disciplín, jež se zrovna menšinovou problematikou zabývají. Navíc je i samotný termín „menšina“ značně problematický, neboť může vyvolávat představu méněcennosti a je proto stále častěji zaměňován za neutrálnější výrazy, jakým je například etnická skupina.8 Snadné není ani její vymezení, tvrzení, že se jedná o méně početnou skupinu ve společnosti, je zjednodušující a v některých případech dokonce nepravdivé. Jako zásadnější nežli početní velikost se tak ukazuje vztah, který mezi menšinovým a většinovým společenstvím panuje a ve kterém menšina zastupuje ať již domněle či reálně sociálně znevýhodněnou pozici. Menšina se dále od většiny odlišuje různými atributy, v případě etnicky konstruovaných skupin za hlavní distinkční znak obvykle platí představa o  společném etnickém původu, který je od  majority odlišný. Norský antropolog Thomas H. Eriksen proto etnickou menšinu chápe „jako skupinu, jež nemá politickou převahu a existuje jako etnická kategorie“, a upozorňuje na to, že „přestože menšina obvykle odkazuje k menšímu počtu, v odborné literatuře vymezuje politickou podřízenost.“9 Zřejmě nejznámější, byt’ dnes již dalšími autory rozšířená, definice od Francesca Capotortiho z roku 1977 obsahuje několik hlavních znaků, které jsou pro etnické menšiny charakteristické. Mezi ně patří slabší početní zastoupení, nedominantní postavení, etnické, náboženské a  další znaky, kterými se příslušníci dané skupiny odlišují od většinové společnosti, pocit sounáležitosti ve vztahu ke kultuře, tradicím nebo jazyku a konečně státní občanství.10 Zásadní proto tuto definici jistě je, že pro její naplnění musí být splněny jak objektivní, tak i subjektivní předpoklady. Jako synonymum pro etnickou menšinu se často využívá pojmu národnostní menšina. V případě České republiky se dává do souvislosti s „oficiálním uznáním státu“, tedy jejich zastoupením v Radě vlády pro národnostní menšiny. V současné době je tento statut přiznán čtrnácti menšinám: bulharské, chorvatské, maďarské, německé,

8

9

10

12

V  knize pojem menšina používáme s vědomím všech jeho nedostatků. Činíme tak proto, že se v českém prostředí jinoetnické skupiny takto běžně označují a právně vymezují a sama skupina českých Němců na veřejnosti takto vystupuje, byť ne všichni reprezentanti s tímto označením souhlasí. Eriksen, Thomas, Hylland: Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha 2008, s. 339. Capotorti, Francesco: Study on the Rights of Persons belonging to Ethnic, Religious and Linguistic Minorities. New York 1991, s. 96.

polské, romské, rusínské, ruské, řecké, slovenské, srbské, ukrajinské a od roku 2013 nově běloruské a vietnamské.11 Výše uvedené vymezení je však jen jedno z mnohých, všeobjímající definici etnické/národnostní menšiny podat nelze.12 Sice v dnešní době pozorujeme řadu různých unifikačních tendencí, jejichž nositelem je nejčastěji Evropská unie, přesto je to však právě menšinová oblast, která je – na rozdíl od problematiky migrantů – řízena a centrálně z Bruselu regulována jen minimálně, což platí i pro samotné definování tohoto pojmu, které ponechává Evropská unie na  jednotlivých členských státech. Několik definic však lze považovat za víceméně normativní a jejich znění by se zde mělo objevit. Za všeobecně platnou považujeme definici národnostní menšiny formulovanou OSN. Podle ní označujeme za národnostní menšinu takovou skupinu obyvatel státu, která tvoří menšinu v  nedominantní pozici uvnitř státu. Tato skupina disponuje specifickými etnickými, náboženskými nebo jazykovými charakteristikami, jež je odlišují od  charakteristik majority. Tyto charakteristiky jsou kolektivně sdílené a vedou tuto skupinu k vědomí vzájemné solidarity, motivované, byť jen implicitně kolektivní vůlí přežít. Cílem takovéto skupiny, jejíž příslušníci jsou navíc občany daného státu, tedy disponují státním občanstvím, je dosáhnout rovnosti s většinou, jak v běžném životě, tak i legislativně.13 Vedle této definice máme k dispozici také pojetí legislativy České republiky. Základním právním aktem národnostní menšinové politiky se přitom stala Listina 11

12

13

K  tomu dodejme, že v  České republice neexistuje žádný oficiální seznam menšin či systém jejich uznávání. V praxi se ovšem často považuje za „oficiální uznání“ zastoupení menšiny v Radě vlády pro národnostní menšiny, tento výklad je však zavádějící. O zařazení určité menšiny do Rady vlády pro národnostní menšiny rozhoduje vláda. Otázka je ovšem právně velmi komplikovaná, docházelo zde k politickým i odborným sporům. Odborné posudky proto zpracovávali zejména odborníci z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Univerzální definice etnické menšiny neexistuje možná také proto, že se jedná o zastřešující termín pro různé typy etnických společenství, které lze dělit dle různých kritérií. Leoš Šatava předkládá např. tyto čtyři základní typy etnických menšin: 1. „malá etnika“ nedisponující vlastním národním státem (např. Lužičtí Srbové); 2. části „státních národů“ žijících mimo mateřskou zemi v  jiných státních útvarech (v našem případě např. Němci v České republice); 3. etnická společenství, u kterých chybí některé typické znaky „klasicky vyvinutých národů“ (např. Romové); 4. specifické případy stojící mezi etnickou a etnografickou skupinou (např. Kašubové v Polsku) – někdy i zvláštní sociální nebo náboženské skupiny např. Pomaci v Bulharsku). Srov. Šatava, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace. Praha 2009, s. 31-32. Vymezení dle OSN UN Doc. E/CN.4/Sub.2/1985/31 of 14/5/85 at para. 181. V případě postavení menšin je třeba rozlišovat požadavek rovnosti, který vyplývá z obecné rovnosti občanů a specifická práva jako jsou menšinové školy nebo užívání jazyka před úřady. I některé demokracie jako např. Francie totiž postupují tak, že menšinám přiznávají rovnost, ve školách a úřadech se však smí výhradně používat jen státní jazyk.

13

základních práv a svobod, která vznikla jako společný dokument ČSFR na přelomu let 1990 a 1991. V roce 2001 vstoupil v platnost Zákon o právech příslušníků národnostních menšin č. 273/2001 Sb., známý jako menšinový zákon. Ten reagoval na proměnu dosavadní sociodemografické struktury v České republice, především pak na zvýšení imigrační intenzity a změnu národnostní skladby migrantů. Tento zákon přináší inovovanou definici pojmu národnostní menšina, která je zásadní i  pro tuto práci. Národnostní menšina je „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o uchování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“ Příslušníka národnostní menšiny pak tentýž zákon definuje jako „občana  České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání  být  považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“14 Zákon garantuje svobodnou volbu příslušnosti k národnostní menšině a ochranu těchto osobních údajů příslušnými orgány, dále právo na sdružování v národnostních (občanských) sdruženích a politických stranách. Zákon jako poradní a iniciační orgán Úřadu vlády ČR v rámci problematiky národnostních menšin ustavil Radu vlády pro národnostní menšiny (2001). Právo účastnit se na řešení specifických problémů týkajících se národnostních menšin mají jednotlivé menšiny jednak prostřednictvím výborů pro národnostní menšiny, jednak právě prostřednictvím Rady vlády pro národnostní menšiny. Zastupitelstvu obce pak přikazuje zákon o obcích zřídit povinně výbor pro národnostní menšiny, a to tehdy, když se v obecním územním obvodu přihlásilo alespoň 10 % občanů k jiné než české národnosti (zřejmě se všechny menšiny pro tento účel sčítají). Výbor pro národnostní menšiny zřizuje podle krajského zákona i zastupitelstvo kraje, na jehož území žije 5 % občanů jiné než české národnosti. S užíváním menšinových jazyků v úředním styku souvisí i užívání těchto jazyků ve věcech volebních. V obcích, kde se povinně zřizuje výbor pro národnostní menšiny, jsou zveřejňovány informace o volbách též v jazyku „příslušné národnostní menšiny“.15 Z textu zákona ovšem není zřejmé v jazyce které menšiny, neboť pro zřizování výborů se počítají všechny menšiny dohromady, 10 % občanů jiné národnosti však může hovořit mnoha různými jazyky. V praxi ale zřejmě nenastaly dosud problémy. 14

15

14

Citováno z § 2 Zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Dle § 29 zákona č. 491/2001 o volbách do zastupitelstev obcí, § 27 zákona č. 130/2000 Sb. o krajských volbách, § 15 zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu.

1.2 Menšiny – globalizace – glokalizace Těžko bychom v současné době hledali na světě stát, na jehož území by se nevyskytovaly menšiny – etnické/národnostní, sociální či jiné. Pestrým etnickým, kulturním a sociálním vývojem se stala jejich existence nedílnou součástí dnešních moderních společností. Postoje, které vůči nim v určitých situacích a zemích zaujímá majorita jsou však mnohdy překvapující.16 Obecně lze problematické vztahy mezi majoritou a minoritou přičíst na vrub komunikaci. A přestože některé z menšin řadíme k tzv. autochtonnímu obyvatelstvu, lze mnohdy právě na komunikační rovině pozorovat etnické napětí, které se ani po desetiletích vzájemného soužití nepodařilo překonat.17 Etnické/národnostní menšiny jsou dynamické, v čase může docházet ke změnám jejich početní síly a k proměnám jejich sebedefinice. Některé minority tak početně ztrácejí, až hrozí jejich zánik, jako je to například u českých Němců. Jiné minority naopak početně posilují, což vyvolává z jejich strany různé snahy: vznikají specifické etno-politické strany 18 či se objevují požadavky na větší zastoupení skupiny v kulturním, mediálním či jiném životě. To vstupuje jako nový impulz do dosavadního soužití a vyvolává různé reakce většinové společnosti. V této souvislosti je pak zajímavé sledovat vývoj interetnických vztahů v poslední době v kontextu všemi oblastmi prostupující globalizace. Ta má několik podob a projevuje se mimo jiné například v ekonomii, ekologii, kultuře či v informačních technologiích a zcela zásadně a dramaticky proměňuje dosavadní kvalitu života. S rozmachem tzv. globální ekonomiky ztrácí stát stále více kontrolu nad fungováním společnosti, má tedy menší prostor pro uplatňování své státní moci.19 Světová společnost se tak podle globalistů, zejména pak podle ekonomického prizmatu, do  jisté míry zjednodušuje a  zkresluje na  světovou tržní společnost. Pro označení současné světové společnosti si pak vypůjčíme pojem Martina Albrowa – „mnohost bez jednoty“.20 Na  potíže, které v  této souvislosti vznikají, upozorňuje též Jürgen Habermas, když hovoří o „hrozbě nové nepřehlednosti“. A Zygmunt Bauman varuje

16

17

18

19 20

Viz Leontiyeva, Yana/Novotný, Lukáš: „Je česká společnost tolerantní? Postoje vůči národnostním menšinám a  cizincům.“ In: Maříková Hana/Kostelecký Tomáš/Lebeda Tomáš/Škodová Markéta (eds.): Jaká je naše společnost? Otázky, které si často klademe. Praha 2010, s. 216-230; Vávra, Martin: „Postoje k národnostem a etnikům.“ In: Leontiyeva, Yana/Vávra, Martin (eds.): Postoje k imigrantům. Praha 2009, s. 55-74. Blíže k tomu viz Petráš, René: Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě. Praha 2012. Viz k tomu např. Kopeček, Lubomír/Mareš, Miroslav/Pečínka, Pavel/Strmiska, Maxmilián: Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno 2003. Beck, Ulrich: Co je globalizace? Brno 2004, s. 71 a n. Albrow, Martin: The Global Age. State and Society Beyond Modernity. Cambridge 1996.

15

před „koncem jednoznačnosti“.21 Vše jsou varování před těmi aspekty globalizace, které rozbíjejí modernu a znepřehledňují chápání dnešního světa. Dnešní globalizace je tak podle Ulricha Becka průsečíkem dvou do jisté míry protichůdných tendencí: na straně jedné homogenizace, která vynucuje spojení, a pospolitosti. Tak je například možné na celém světě konzumovat určité identické výrobky. Na straně druhé pak globalizace nutí k fragmentaci, čímž značně podrývá informační, právní a daňovou suverenitu státu a jeho autoritu. Niklas Luhmann to vše považuje za důvod k bezbřehé skepsi vůči moderní společnosti a ke kritice toho, že dnešní společnosti jsou v důsledku globalizace de facto neřiditelné a vyvíjejí se pouze jaksi samospádem.22 Tento svět však i přes různé unifikační procesy není a nemůže být zbaven alterity, tedy odlišností/jinakosti a nadále existuje ve své rozmanitosti právě paralelně s těmito nevyhnutelnými globalizačními procesy. Ostatně to vystihuje také evropské motto „Jednota v rozmanitosti“, které dnes platí jako jeden ze symbolů Evropské unie. Dochází zde ke spojení dvou na první pohled protichůdných postojů, čímž se poukazuje na potřebu smířlivě reagovat na obě tyto tendence a využívat je k pozitivním formám soužití různých etnických, sociálních i jiných skupin. Tyto globalizační tendence jsou, jak se zdá, poněkud nepřijatelné také pro některé autochtonní menšiny. Narážejí zde na různé tradiční a archaizační formy tradice, pro které jako kdyby nezbýval v dnešním postmoderním světě prostor. Tento problém se dotýká také německé menšiny v České republice, jejíž reprezentace i samotná členská základna je tvořena zejména zástupci nejstarší generace českých Němců, kteří se snaží těmto globalizačním aspektům spíše bránit. Stejně jako se však dnes musí v důsledku různých internacionalizačních a evropeizačních snah otevírat stát jiným státům, případně jiným skupinám, jsou podobným exkluzivním tendencím vystaveny také národnostní menšiny. Ty tak dnes na „vlastní kůži“ zažívají výše popsané protichůdné tendence globalizačního procesu. Na straně jedné jim státy a případně i  další instituce zajišťují finanční prostředky na  podporu jejich kulturního rozvoje. Na straně druhé se však velmi často ukazuje, že pro manifestaci těchto tradic již společnost v 21. století, a to včetně části příslušníků samotných menšin, nemá přílišné pochopení. U německé menšiny je tento „střet“ patrný především u zástupců mladší generace, kteří nejsou transferu tradic a jiným souvisejícím aktivitám vždy otevřeni, navíc když uchovávané kulturní aktivity (bez jakýchkoli modernizačních úprav) mnohdy pochází ještě z meziválečného období. Je to ovšem právě uspokojivý mezigenerační dialog, který je předpokladem pro další příznivý vývoj dané etnické skupiny a je zásadní pro utváření nových obsahů, jež by legitimizovaly její budoucí 21 22

16

Bauman, Zygmunt: Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha 2008. Luhmann, Niklas: Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno 2006.

existenci. Nutnost inovovat kulturní, mediální, svazovou a jinou činnost a přizpůsobit ji aktuálním společenským podmínkám – včetně globalizačních vlivů – je tak zcela esenciální pro její další fungování. V případě českých Němců nabývá toto téma o to větší aktuálnosti, neboť jsou dnes již každodenně konfrontováni s tzv. novými Němci, tedy německými imigranty, kteří se v České republice z různých důvodů usadili po roce 1989. A právě vzájemná interakce obou těchto skupin může za určitých okolností vyvolávat potřebu modernizace německé menšiny. Obdobně se globalizační trendy projevují v momentě kooperace s institucemi ze SRN, například GoetheInstitutem. Tyto organizace poskytují minoritě moderní know-how transferu jazyka, kultury a tradic, může však být v rozporu s tradičními představami některých členů skupiny. Tyto modernizační snahy tak nemusí být vždy přijímány s pochopením. V diskurzu společenských věd hovoříme v souvislosti s výše popsanými na první pohled protichůdnými tendencemi o tzv. glokalizaci. Globalizace s sebou přináší problematické střetávání lokálních kultur, které musí být v rámci tohoto „clash of localities“ nově obsahově definovány. Britský sociolog Roland Robertson tento střet označuje pojmem glokalizace, jenž je složen z kombinace slov globalizace a lokalizace.23 Tento pojem ve společenských vědách šířil rovněž sociolog Ulrich Beck, který tak chtěl poukázat na to, že éra globalizace je doprovázena deteritorializací moci a dekonstrukcí hranic. Hranice jsou přitom nově definovány jednak s ohledem na globální rozměr ekonomiky a hospodářství, jednak směrem opačným, k regionům, ovšem také přímo k jednotlivcům. Projevy lokálního nacionalismu a artikulace lokálních identit (relokalizace) tak mohou být chápány jako důsledky globalizace. Globalizace se tedy dnes nachází i v místě, v regionu, v biografii. Příslušníci menšin jsou toho dobrým příkladem. Již jen sama jejich přítomnost v „cizím“ státě (jehož jsou však příslušníci), může být s trochou nadsázky považována za produkt globalizace. Kulturní či jiné aktivity pak přispívají k celkové kulturní diverzitě, jež je též jedním z průvodních jevů globalizace. 1.3 Trendy současné menšinové politiky V této kapitole budeme pozornost soustředit primárně na Českou republiku, neboť v  každé zemi volí politici i byrokracie v  přístupu k  národnostním menšinám specifické postupy. Odlišný je též samotný statut národnostní menšiny, který mimo jiné často souvisí i s celkovou početní silou konkrétního menšinového společenství. Hlavním znakem národnostně menšinové politiky České republiky je jistá rigidita a konzervativní přístup. Obecně lze konstatovat, že je na poměrně vysoké úrovni, menšiny se mohou – víceméně bez ohledu na jejich početní sílu – ucházet 23

Robertson, Roland: „Glocalization. Time-Space and Homogeneity-Heterogeneity“. In: Featherstone, Mike/Lash, Scott/Robertson, Roland (eds.): Global Modernities. London 1995, s. 25-44.

17

o specifickou podporu na své kulturní a jiné programy a podporována je i mediální a publikační činnost v jejich rodném jazyce. Na druhé straně je však třeba říci, že Česká republika je etnicky v podstatě homogenním státem s velmi nízkým podílem etnických menšin, což jasně determinuje jak možnosti samotné menšinové politiky, tak menšin jako takových. Vypozorovat trendy současné menšinové politiky není úplně snadné, neboť situace národnostních menšin v České republice není nijak turbulentní a jejich počty jsou v podstatě velmi malé a konstantní. Ze sčítání lidu v posledních letech však vyplývá jasný trend – a to početní oslabování či alespoň stagnace autochtonních menšin a jistý nárůst příslušníků tzv. menšin nových,24 což je vývoj signifikantní i pro další státy Evropy. Na to přirozeně musí reagovat i menšinová politika státu.25 Děje se tak v podobě možnosti konstantní podpory činnosti i těch menšin, které početně oslabují. Přesto, že jejich počet klesá, nedotklo se to dosud nijak citelně jejich finanční podpory z jednotlivých rezortů. Na druhé straně je však možné také pozorovat, že jsou to právě příslušníci těchto menšin, kteří o tuto finanční podporu často nežádají či o ni žádají jen ve velmi malé míře a dané finanční prostředky tak nejsou dostatečně čerpány. Finanční potřeby jednotlivých menšin dokáže tedy český stát ve své podstatě uspokojit a není proto nutné přistupovat k různým dirigistickým přístupům, které by skupinám přisuzovaly finanční podporu podle jejich početní síly či podle jiných objektivních kritérií. Nárok na finanční a jinou podporu pak přirozeně získávají i tzv. nové menšiny. Hodnotíme-li výsledky sčítání lidu ve srovnání let 1991, 2001 a 2011, znesnadňuje nám to skutečnost, že se během sčítání lidu v roce 2011 mnoho osob rozhodlo k žádné národnosti nepřihlásit, nebo se přihlásili ke dvěma národnostem současně. Nejlépe to lze doložit na příslušnících romského etnika. Vezmeme-li v úvahu počty osob, které se přihlásily jen k jedné národnosti, došlo by u romské národnosti ke snížení o 56,3 %, se započtením druhé národnosti jde ovšem o 9,4 % nárůst. Podobná situace nastala také u německé menšiny (52,3 %; s druhou národností 64,5 %).26

24

25

26

18

Viz Leontiyeva, Yana/Novotný, Lukáš: „Je česká společnost tolerantní? Postoje vůči národnostním menšinám a  cizincům.“ In: Maříková Hana/Kostelecký Tomáš/Lebeda Tomáš/Škodová Markéta (eds.): Jaká je naše společnost? Otázky, které si často klademe. Praha 2010, s. 216-230. Aktuální vývoj zachycují např. publikace Petráš, René (ed.): Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře Menšiny a právo v České republice. Praha 2010; Hirtlová, Petra/Srb, Vladimír (eds.): Menšiny a integrující se Evropa. Kolín 2009; Petráš René/Petrův Helena/Scheu Christian (eds.): Menšiny a právo v České republice. Praha 2009. Z poslední doby pak jmenujme také tematické číslo časopisu Acta Universitatis Carolinae – Iuridica 1, 2013. Viz k  tomu Pospíšil, Milan/Sulitka, Andrej (eds.): Národnostně menšinová politika České republiky. Základní dokumenty. Praha 2003.

V rámci finanční oblasti pozorujeme již několik let jistý latentní tlak na svépomoc a větší finanční samostatnost v rozvoji spolkové činnosti jednotlivých menšin. Na druhou stranu si je ovšem stát velmi dobře vědom diskvalifikace těchto skupin v utváření vlastního profitu. Menšinové svazy nejsou v tomto ohledu ekonomicky ani jinak dostatečně vybaveny a především jim chybí patřičný lidský kapitál, ze kterého by byly tyto činnosti iniciovány. Kromě toho jsou některé národnostní menšiny, včetně té německé, nezřídka kdy součástí různých bilaterálních smluv se svým „domovským“ státem, v nichž se mimo jiné objevuje i závazek daného státu všemožně podporovat činnost a aktivity organizovaných svazů. V případě německé menšiny je tento závazek zakotven především ve Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992. Ke kritice podpory státu ve smyslu výše uvedeného bodu smlouvy ze strany zástupců obou existujících svazů německé menšiny doposud nikdy nedošlo. Významným trendem v menšinové politice je též internacionalizace, respektive v podmínkách České republiky jde spíše o evropeizaci. Ta je důsledkem přirozených globalizačních trendů, které nutně vedle řady jiných oblastí současné politiky musí v určité míře postihnout i politiku menšinovou. Jak Evropská unie, tak ale například i Rada Evropy, si dlouhodobě uvědomuje potřebu reflexe a tolerance „jinakosti“, což se v poslední době projevuje zejména v oblasti velmi ožehavého tématu imigrační politiky, vztahuje se to však i  na  otázku minorit. Nejsme však a  pravděpodobně asi ani v příštích letech nebudeme svědky jednotících snah o evropskou menšinovou politiku. Každý stát má tak mít zachovány své přístupy a  strategie zacházení s národnostními menšinami a má jim poskytovat takovou materiální i nemateriální pomoc, na jakou finančně dosahuje a jakou uzná za vhodnou, že by určitá skupina měla vzhledem k  početní síle a  společenské úloze obdržet. Národnostní menšiny jsou každodenností evropského kontinentu a není náhodou, že sama idea evropské integrace se poprvé osvědčila právě v národnostně smíšených regionech, jako například Beneluxu nebo ve francouzsko-německém pohraničí.27 Přesto jsou však na úrovni mezinárodních organizací schvalovány smluvní dokumenty, jejichž cílem je stanovovat a přeci jen i unifikovat práva a ochranu jednotlivých menšin. Objevují se také pokusy o jednotnou definici základních problémů, jako je například ochrana menšin či menšinová práva jako taková. Za všechny takovéto pokusy lze uvést Evropskou chartu regionálních a menšinových jazyků (Česká republika ji ratifikovala v roce 2006) a Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (Česká republika ji ratifikovala v roce 1995), které jsou významnými deter-

27

Viz k tomu např. Novotný, Lukáš: Evropská unie. In: Romancov, Michael a kol. (eds.): Mezinárodní organizace. Plzeň 2011, s. 40-59.

19

minantami české menšinové politiky a které můžeme dnes považovat za znak internacionalizace. Vztáhneme-li trendy současné menšinové politiky přímo na německou menšinu v České republice, pak se nám potvrzuje onen konzervativní přístup, který byl popsán výše.28 Skupina početně oslabuje, o čemž svědčí nejen výsledky sčítání lidu, ale i dosud známé sociodemografické ukazatele. Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 se nejedná již ani o 20 000 osob. Přesto má německá menšina dlouhodobě zajištěnu činnost svých organizací, podporu získává zejména v  oblasti šíření kultury, tradic a jazyka. Finanční prostředky však nejsou čerpány pouze z odpovědných ministerských rezortů (zejména školství a kultury), německé svazy spolupracují i s různými institucemi a nadacemi – přirozeně hlavně v Německu. Za všechny můžeme jmenovat například Goethe-Institut a Institut pro mezinárodní vztahy (Institut für Auslandsbeziehungen, ifa), které sehrávají významnou roli především v modernizaci menšinových aktivit a svou podporu považují za jistou historickou odpovědnost. Podpora německých menšin ve střední Evropě je ve Spolkové republice Německo (SRN) dlouhodobě akcentovaným tématem a v této pomoci spočívá značná výhoda českých Němců oproti ostatním menšinám, které se o instituce tohoto typu opřít nemohou. Otázkou však zůstává, zda sama německá menšina těchto možností, zkušeností a zdrojů, které by potenciálně mohla pro své působení získat, dostatečně využívá. Za zvláštní zmínku pak jistě stojí institucionální podpora činnosti a chodu vedení a jednatelství zastřešujícího Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která je poskytována ze státních zdrojů Spolkové republiky – směřující konkrétně přes Velvyslanectví SRN v Praze. To zajišťuje této organizaci značnou finanční jistotu. Český stát se pak snaží podporovat formou projektů a grantových žádostí aktivity jak jednotlivých regionálních svazů Shromáždění Němců, tak i Kulturního sdružení. Podobně existují také možnosti v rámci krajů, magistrátů či radnic. Žádná tato podpora však není nároková a automatická a vždy je nutné se o ni jednotlivě ucházet při řádném vypsání soutěží. Svazy německé menšiny však nečerpají těchto finančních prostředků dostatečně – minimálně v poměru k početní síle této skupiny. Jedná se o dlouhodobý problém, který je ovšem vysledovatelný i u jiných národnostních menšin. Zvláště patrné je to při komparaci s finanční podporou aktivit Romů a Poláků.29 Slabinou zastupujících svazů těchto menšin je rovněž projektový ma-

28

29

20

Ostatně podobně konzervativně se v posledních letech chovají i samotné svazy německé menšiny. Ty se poněkud „sžily“ s dosavadní podporou jak menšinového tisku, tak i ostatních kulturních aktivit. Viz k tomu zejména každoročně vydávané Zprávy o situaci národnostních menšin v České republice, jejichž autorem je sekretariát rady Vlády pro národnostní menšiny.

nagement, což souvisí zejména s výše uvedenou absencí lidských zdrojů schopných vymýšlet, sestavovat a následně též vyúčtovávat schválené projekty. V přístupu k německé menšině se ukazuje rovnoprávný přístup ze strany odpovědných českých ministerstev. Německá menšina se však dodnes vyrovnává s následky poválečného nuceného vysídlení a asimilační politikou komunistického režimu, které značně determinují její životaschopnost. Problematická je také nejednotnost její reprezentace. Rada Vlády ČR pro národnosti coby poradní orgán Úřadu vlády si tuto svazovou roztříštěnost uvědomuje, členem tohoto orgánu tak je jak zástupce Shromáždění Němců, tak i Kulturního sdružení. Tím jsou v tomto orgánu zastoupeny oba svazy, což bylo pravděpodobně potřebné zejména v devadesátých letech 20. století, kdy spolu příliš nekomunikovaly a kdy se mezi nimi objevovala řada tehdy nepřekonatelných sporů. V poslední době pozorujeme naopak spíše sbližování obou těchto organizací českých Němců, což je i s ohledem na současné sociodemografické trendy německé menšiny jistě chvályhodné.30

30

Srov. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve  21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 83-93. Dále také Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145.

21

2. Historická a socio-demografická charakteristika německé menšiny 2.1 Nástin situace do roku 1945 Německy hovořící obyvatelé byli až do poválečného nuceného vysídlení významnou součástí českých zemí. Nejen dějiny pohraničních oblastí, ale i řady jiných regionů včetně hlavního města Prahy jsou tak z velké části dějinami upomínajícími česko-německé soužití. Přibližně od druhé poloviny 19. století v čase velkých národních hnutí však lze hovořit o vzniku tzv. konfliktního společenství.31 Tehdy se prosazující etnická koncepce nacionalismu s sebou nesla představu o nároku určitého etnika na historickou půdu a dovedla Čechy a Němce ke sporům o dominantní postavení na území, které společně obývali. Se vznikem Československa se Češi stali vládnoucím národem, zatímco Němci se ocitli v pozici menšiny. Počáteční secesionistické snahy německého obyvatelstva byly potlačeny,32 postupně však opět začaly převládat pocity nespokojenosti, které vyvolávalo především jazykové nařízení z roku 1926. Dle tohoto nařízení museli všichni státní úředníci absolvovat zkoušky ze státního jazyka, což komplikovalo zaměstnávání Němců a vedlo k jejich výraznému snížení ve státních a veřejných službách.33 Největším zásahem pak byly hospodářské problémy, s  nimiž se Československo v meziválečném období začalo potýkat. Světová hospodářská krize citelně ochromila především pohraniční regiony, kde se soustředil spotřební průmysl, který v tomto období přišel o většinu svých odbytišť. Neuspokojivá řešení důsledků krize ze strany československé vlády a nástup Adolfa Hitlera v Německé říši tak tehdy zásadně ovlivnily politickou orientaci a radikalizaci československých Němců. Fascinace značné části tohoto obyvatelstva ideologií národního socialismu nakonec vyvrcholila Mnichovskou dohodou.34 Podstoupením tzv. Sudet hitlerovskému Německu v roce 31 32

33

34

22

Křen, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918. Praha 1990. Německé obyvatelstvo sice zůstalo početní většinou, se vznikem československého státu se však dostalo do menšinového postavení, což změnilo jeho doposud ústřední společenskou a politicko-hospodářskou pozici na tomto území. Počáteční snahy o odtržení od nově vznikajícího státu vycházely rovněž z faktu, že většina českých Němců se cítila být i nadále spojena s Rakouskem. Ještě na počátku roku 1919 tak v pohraničních oblastech probíhaly manifestace za právo na sebeurčení. Na většině míst tyto demonstrace proběhly pokojně, např. v severočeské Kadani však došlo ke střetu s československým vojskem a došlo zde i ke ztrátám na životech. Blíže k tomu srov. Braun, Karl: Der 4. März 1919. Zur Herausbildung sudetendeutscher Identität. Bohemia 37, č. 2, 1996, s. 353-380. K  jazykovému zákonu z  roku 1920 a  jazykovému nařízení z  roku 1926 blíže např. Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Praha 2009, s. 308-323. K tomuto období blíže srov. Brandes, Detlef: Sudetští Němci v krizovém roce 1938. Praha 2012; Kural,

1938 tak končí existence první Československé republiky. Toto období bylo spojeno se silnou migrační vlnou, své domovy opouštělo nebo bylo vyháněno české obyvatelstvo, z obavy z nacistické perzekuce utíkali Židé a němečtí odpůrci hitlerovského režimu, především komunisté a sociální demokraté.35 Následující léta 1939 až 1945 pak představují jedno z nejdramatičtějších období novodobé historie českých zemí, nacistická perzekuce si zde vyžádala nebývalý počet obětí na životech a hluboce poznamenala životy několika generací.36 2.2 Situace let 1945–1948 Po skončení druhé světové války došlo k radikálnímu a definitivnímu oddělení obou etnik. Na základě teze o kolektivní vině byly nuceně vysídleny zhruba tři miliony německy hovořících obyvatel, kteří byli označeni za „nepřátele“ znovuobnoveného Československa. Myšlenka této nucené migrace se stala předmětem debat již československé exilové politické reprezentace během válečných let a byla také následně potvrzena Postupimskou konferencí.37 Nutno však dodat, že v článku XIII Závěrečné zprávy o  postupimské konferenci z  2. 8. 1945 se trvalo na  spořádaném a  lidském transferu.38 Této možnosti Československo skutečně intenzivně využilo, avšak akty z Postupimi byly přijaty v době, kdy masové vyhánění Němců už dávno probíhalo. Konec války zcela zásadně poznamenal sociální a právní situaci německy hovořících obyvatel, vůči nimž byly uplatňovány mnohé restrikce a diskriminační principy. Nucené vysídlení Němců probíhalo v několika vlnách, přičemž obzvláště nehumánní byla jeho první etapa – tzv. divoký odsun („vyhánění“), během kterého se toto obyvatelstvo setkávalo s  nejtvrdšími perzekucemi a  násilnými činy.39 Obětmi této

35

36

37

38 39

Václav: Češi, Němci a mnichovská křižovatka. Praha 2002; Kural, Václav/Radvanovský, Zdeněk (eds.): „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem 2002; Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety. Praha 2001. Podle Volkera Zimmermanna zahrnoval k prosinci 1938 celkový počet utečenců z pohraničí 151 997 osob, z toho 125 425 Čechů, 14 925 Židů a 11 647 Němců. Do léta 1939 se zvýšil počet na 200 000. Srov. Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety. Praha 2001, s. 58. K otázce uprchlictví z pohraničí ve sledovaném období viz též Radvanovský, Zdeněk: K otázce uprchlíků z pohraničí českých zemí po Mnichovu 1938. Soudobé dějiny VIII, č. 4, 2001, s. 732-745. K  otázce výše lidských ztrát za  okupace srov. Arburg, Adrian von/Staněk,Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a  proměny českého pohraničí 1945–1951. Dokumenty z  českých archivů, I., Češi a  Němci do roku 1945 – úvod k edici. Středokluky 2010, s. 53-55. K přípravě poválečného transferu německého obyvatelstva v Československu srov. např. Brandes, Detlef: Cesta k vyhnání. Plány a rozhodnutí o „transferu“ Němců z Československa a Polska. Praha 2002. Kaplan, Karel: Pravda o Československu 1945–1948. Praha 1990, s. 137 an. Nejnovější poznatky k  problematice tzv. divokých odsunů vychází z  historického bádání Tomáše Staňka a Adriana von Arburga. Tito vědci dokazují, že na „divokých odsunech“, které byly doposud chápány jako spontánní reakce radikálních skupin, se v řadě případů podílely oficiální státní orgány.

23

poválečné odplaty se v řadě případů staly osoby, které se v minulých letech provinily, na druhé straně byli násilnému a nelidskému zacházení vystaveni také nevinní lidé včetně žen, dětí a starců. Podle česko-německé komise historiků zemřelo následkem poválečného násilí a nuceného vysídlení zhruba 30 000 německých civilistů, výzkumy z počátku devadesátých let minulého století předkládají odhad mezi 24 000 až 40 000 osob. 40 Došlo tak k řadě excesů s tisícovkami mrtvých Němců, a to i na námi blíže sledovaném území dnešního Ústeckého a Karlovarského kraje. Jednou z nejznámějších událostí jsou exekuce vykonané na přelomu května a června 1945 v Postoloprtech, jejichž obětí bylo nejméně 800 Němců.41 Spadá sem však i  tzv. pochod smrti – spontánní nelidské vyhnání asi tisícovky chomutovských mužů směrem přes Krušné hory do Saska též z června roku 1945.42 Dalším z velmi dobře probádaných „aktů odplaty“ je pak 31. čer-

40

41

42

24

Srov. Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 1. část. Předpoklady a vývoj do konce května 1945. Soudobé dějiny XII, č. 3-4, 2005, s. 465-533; Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 2. část. Československá armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legitimizuje. Soudobé dějiny XIII, č. 1-2, 2006, s. 13-49; Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 3. část. Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“. Soudobé dějiny XIII, č. 3-4, 2006, s. 321-376. K dané problematice rovněž již výše zmíněná edice Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 od stejných autorů Adriana von Arburga a Tomáše Staňka. Dále také Staněk, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha 2005; Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha 1996. K  otázce celkového rozsahu ztrát na  životech Němců v  důsledku poválečných útrap srov. Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010, s. 27-29; Kučera, Jaroslav: Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992. Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010, s. 21. Dále také Kalckhoff, Andreas: Versöhnung durch Wahrheit. Der „Fall Postelberg“ und seine Bewältigung 1945–2010. Stuttgart 2013. Překročit hranici se ovšem nepodařilo, Rusové do Saska pustili jen malou skupinu chomutovských mužů, mnozí tak skončili v pracovních táborech v Záluží u Mostu. Staněk, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha 2005, s. 114 a n. Ke vzpomínkám na „chomutovský pochod smrti“ srov. Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013, s. 106-128. Snahy o vyhánění německy hovořících obyvatel za hranici probíhaly přirozeně především v oblastech v blízkosti hranice s Německem nebo Rakouskem. Zřejmě nejrozsáhlejší „pochod“ se uskutečnil v Brně, kde bylo do Rakouska vyhnáno několik tisíc osob, z toho přibližně 1700 přišlo během této akce o život. Srov. Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945–1948. Šenov u Ostravy 1996, s. 35. K tzv. brněnskému pochodu smrti dále např. Kovařík, David: „Brněnský pochod smrti 1945“. Mýty a skutečnost. In: Fajmon, Hynek/

venec 1945 v Ústí nad Labem, k němuž došlo v důsledku výbuchu muničního skladu ve čtvrti Krásné Březno. Místem lynčování ústeckých Němců se stalo prakticky celé centrum města, zejména pak most Edvarda Beneše přes Labe, prostor kolem nádraží a Mírové náměstí.43 V regionu Ústeckého a Karlovarského kraje jsou to nejznámější historické události, doloženy jsou však desítky dalších menších aktů lynčování.

„Národní očista“ Československa byla v prvních poválečných měsících vedena touhou po pomstě a odvetě. Nařízení z 9. června1945 přikazovalo německým mužům ve věku od 13 do 65 let shromáždit se na Jahnově hřišti, kde bylo několik z nich týráno a zabito. Poté následoval tzv. chomutovský pochod smrti. Zdroj: Převzato z výstavy Tenkrát v Chomutově: Češi a Němci v květnu a červnu 1945, Oblastní muzeum v Chomutově, 2007.

43

Hloušková, Kateřina (ed.): Konec soužití Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. výročí ukončení II. světové války. Brno 2005, s. 63-79; Dvořák, Tomáš: Brno a německé obyvatelstvo v květnu roku 1945. Pokus o anatomii historické (ne)paměti. In: Arburg, Adrian von/Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 89-113. Srov. Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha 1996, s. 131-137; Havel, Jan/Kaiser, Vladimír/ Pustejovsky, Otfrid: Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945. Ústí nad Labem 2005.

25

Zbavením Československa zhruba tří miliónů Němců, jež byli komunistickou propagandou deklasováni jako „pátá kolona“, měla být naplněna představa o stabilizaci středoevropského prostoru a zamezení vzniku dalších válek.44 Národnostně homogenní Československo se tak zároveň stalo i lépe „ovladatelné“ a snadněji se zde prakticky ihned po válce uplatnila idea komunismu. Byli to navíc i komunističtí poslanci v pohraničí, kteří slibovali, že se zasadí o „odsun“ Němců a kteří v jejich transferu spatřovali jeden z  velkých úkolů Komunistické strany Československa.45 Ostatně to přiznávaly i dokumenty k oficiální menšinové politice: „Po osvobození naší vlasti od německých fašistických okupantů dokončoval československý pracující lid v čele s dělnickou třídou národní a demokratickou revoluci, která postupně přerůstala v revoluci socialistickou.“46 Vysídlení Němců pak podle tohoto spisku usnadnilo vítězství dělnické třídy, došlo při něm k tomu, že „vnitřek země byl očištěn od cizáckých živlů a odvěkých nepřátel našeho lidu“,47 což zcela odpovídalo marxisticko-leninskému materialistickému pojetí dějin.48 Situace již často vysidlovaných Němců byla „za  chodu“ řízena také právně. Přijaty byly dekrety č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského a českého národa, č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy a č. 33/1945 z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.49 Podle nich byli Němci vyvlastně44

45

46

47

48

49

26

V odborné literatuře je poukazováno i například na studie britského Foreign Office, jenž v „odsunu“ Němců ze středoevropského prostoru spatřoval odstranění výbušného a válečného potenciálu. Srov. Houžvička, Václav: Návraty sudetské otázky. Praha 2005, s. 271 a n. Viz k tomu mimo jiné Nová svoboda 7. 9. 1949, s. 4. Pro úplnost však dodejme, že nejen komunisté, ale i příslušníci ostatních politických stran se předháněli v tom, aby poukázali na nutnost „odsunu“ Němců. Např. Rudé právo 30. 10. 1947, s. 2. Hájek, Miloš/Staňková, Olga: Národnostní otázka v lidově demokratickém Československu. Praha 1956, s. 30. Kopecký, Václav: Za socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus. Projev 2. 3. 1952. Praha 1952, s. 15. Viz také Šebestík, Josef/Lukeš, Zdeněk: Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Praha 1946, s. 7 a n. Matěj Spurný dává používané nástroje moderních diktatur do souvislosti s konceptem moderní společnosti, jež je „posedlá pořádkem a čistotou“ a vše co se neslučuje s nastoleným řádem, je identifikováno jako „nečisté“ a „má být efektivně odstraněno“. Srov. Spurný, Matěj: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha 2011, s. 102. Obecně k otázce vztahu modernity a nejednoznačnosti viz Bauman, Zygmunt, Modernity and Ambivalence, Cambridge 1991, ke konceptu „nečistoty“ z antropologické perspektivy srov. Douglas, Mary: Purity and Danger. An Analysis of Concepts of Pollution and Taboo. London 1966. Winkler, Pavel: Dekrety prezidenta republiky z období 1940–1945. In: Matějka, Dobroslav (ed.): Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Praha 1995, s. 24-26; Pešek, Jiří/Tůma, Oldřich/Kittel, Manfred/Möller, Horst (eds.): Německé menšiny v  právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Brno 2006.

ni a obecně deklasováni na osoby druhé kategorie. Na tyto dekrety pak navazovalo několik dalších prováděcích norem, které vykazovaly řadu praktických problémů při jejich realizaci. Často záviselo na svévoli místních či jiných orgánů a jejich interpretaci jednotlivých norem. Například nebylo jasné, koho se přesně dotýkala konfiskace majetku, tedy kdo byl prokázaným antifašistou, jemuž majetek zabírán být neměl apod. Podobně byly sporné i další otázky, jako například nucené pracovní nasazení, které se československých Němců rovněž dotýkalo. Problematický – ve smyslu právně nejednotného – pak byl také postup vůči osobám žijícím ve smíšených manželstvích;50 problémy však panovaly také v případě německých kněží a řádových sester, tyto osoby se stávaly terčem různých výpadů.51 Po ukončení nuceného vysídlení se odhadoval počet zůstavších Němců přibližně na 200 000 osob, z toho jich asi 180 000 žilo v českých zemích, 20 000 na Slovensku.52 Byli mezi nimi zejména prokázaní antifašisté, osoby z národnostně smíšených manželství a odborné pracovní síly, jichž bylo potřeba pro chod továren a dalších podniků v  pohraničních oblastech. Zejména v  případě těchto tzv. nepostradatelných odborníků a specialistů, jejichž největší počet byl zastoupen v oblasti hornictví, musely často zůstat osoby, které měly o vysídlení zájem. Souhlas s jejich transportem do některé z okupačních zón na německém území podléhal dokonce speciálnímu souhlasu Ministerstva průmyslu. Zůstaly však i osoby, které byly v době provádění vysidlovacích akcí bez domova – převedeno do dnešního slovníku – byly bez trvalého pobytu, což je jen další z paradoxů tehdejší doby; statistika je do odsunových transportů nezahrnula. Od roku 1947 místní orgány postupně rušily internační a sběrná střediska, v nichž tito Němci byli zadržováni před „odsunem“. Poslední z těchto internačních táborů byl zrušen až v roce 1952, což bylo zvláštní zejména s ohledem na to, že již tehdy žádná plošná vlna transportů neprobíhala a československá politika si již kladla otázku, jak s těmito Němci zacházet, jakkoli o jejich existenci v zemi nestála. V případě Ústeckého kraje budiž zmíněno také to, že jedním z  těchto internačních středisek byl i  bývalý koncentrační tábor Terezín, který tak i po ukončení války nepřestal být místem bezpráví a koncentrace osob s nulovými právy. Pro přestárlé, dlouhodobě nemocné a práce neschopné osoby existoval tábor v Trnovanech u Teplic. Některé z těchto sběrných středisek na počátku padesátých let 20. století komunistický režim proměnil v tábory nucených prací (TNP), což se na území Ústeckého kraje týkalo například táboru v Dolním Jiřetíně. Nedobrá sociální situace obyvatelstva německého původu panovala však i nadále: jen postupně získávali Němci od roku 1947 potravinové lístky a začala jim být vyplácená mzda, 50 51 52

Nová svoboda 28. 1. 1948; Prager Volkszeitung č. 19, 1969, s. 1. Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha 1991, s. 337 a n. Viz Hernová, Šárka: Němci v ČSR v letech 1950–1980 (demografická charakteristika). Slezský sborník 85, č. 4, 1987, s. 267 a n.

27

často však se zhruba 20 % srážkou (což přinášelo státní pokladně nemalé finanční zdroje).53 Na toto diskriminační zacházení v posledních letech poukazovali i sami představitelé německé menšiny, kteří v  různých etapách formulovali požadavky na finanční odškodnění.54 Snahou československého státu bylo co nejrychleji české pohraničí dosídlit, a to co největším počtem obyvatel, které by bylo navíc spolehlivé, pracovité a co nejrychleji by zajistilo úspěšný chod hospodářství zejména v oblasti zemědělství. Obyvatelé pohraničí z první etapy pozemkové reformy byli převážně reemigranti (volyňští Češi, Čechoslováci z Podkarpatské Rusi, českoslovenští navrátilci z Polska atd.). Zásluhy za přerozdělení statků po německém obyvatelstvu byly připisovány KSČ, která byla v pohraničních oblastech hojně podporována. Přestože byl počet zde žijících obyvatel relativně vysoký, do konce roku 1948 se podařilo nahradit jen dvě třetiny vysídlených Němců. Důvodem nedosídlení byla nízká atraktivita některých oblastí, dále také vytváření velkých vojenských uzavřených prostorů či kolektivizace zemědělství. U větších měst byl vývoj opačný, počet obyvatel se navýšil oproti stavu před nuceným vysídlením (např. v případě Karlových Varů, Liberce nebo Opavy).55 Všichni „neodsunutí“ Němci se však stali – vyjádřeno jedním z  představitelů německé menšiny Walterem Piverkou – „občany druhé kategorie“,56 kteří na veřejnosti nesměli užívat svůj mateřský jazyk a pěstovat svou kulturu, což byly jen nejviditelnější příklady omezení základních práv těchto obyvatel. Zhruba od roku 1946 probíhaly také tzv. vnitřní odsuny. Především z  oblastí, kde byla větší koncentrace Němců, byla jejich část nuceně přesidlována do vnitrozemí na nucené práce v zemědělství.57 Tato nařízení se dotýkala zejména osob původně zahrnutých do transferů za hranice nebo těch, které nedisponovaly ochrannými legitimizacemi. Nucená práce tvoří dodnes jedno z traumat nejstarší generace českých Němců, reprezentace německé menšiny při svých snahách o odškodnění upozorňuje hlavně na to, že se postiženým osobám toto období nezapočítává do dnešních důchodových výměrů. Historička a etnoložka Eva Habel tato traumata zachytila ve svých výzkumech a přiblížila je na příběhu jedné z pamětnic: „Skoro rok museli vykonávat nucenou práci u jednoho zemědělce. Podmínky pro práci tam byly příšerné. Na bydlení dostaly tři 53 54

55

56 57

28

Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha 1991, s. 255 a n. Srov. Novotný, Lukáš: Postavení německé menšiny v kontextu česko-německých vztahů. In: Šrajerová, Olga (ed.): Migrace – tolerance – integrace. Opava 2004, s. 147-155. Komplexní analýze osidlovacího procesu se věnuje monografie Čapka, František/Slezák, Lubomír/ Vaculík, Jaroslav: Nové osídlení pohraničí českých zemí po  druhé světové válce. Brno 2005, dále také Wiedemann, Andreas: „Komm mit uns das Grenzland aufbauen!“ Ansiedlung und neue Strukturen in den ehemaligen Sudetengebieten 1945–1952. Essen 2007. Viz Piverka, Walter: Býti Němcem/Deutsch zu sein. Středokluky 2006. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 21 a n.

osoby přidělený jeden malý, ušpiněný a kopřivami zarostlý domeček. I když se jednalo o skutečně náročnou práci, nedostávaly Katharina A. a ani její těžce nemocná maminka se srdečným onemocněním skoro nic k jídlu: všechny tři jsme měly jeden litr mléka, někdy ani to ne a k tomu ještě dvakrát týdně pecen chleba. Nakonec už Katharina nemohla tyto podmínky dále snášet a  zašla na  pracovní úřad, aby zde vylíčila, za jakých podmínek zde musely pracovat. A byly skutečně přiděleny na jiné místo.“58 Vedle hospodářských potřeb se tyto přesidlovací akce zdůvodňovaly také z bezpečnostního hlediska, Němcům se takto nemělo podařit zkoncentrovat, zorganizovat a stát se zdrojem dalšího případného neklidu. Snahou přesidlování (v dobovém tisku se hovořilo o „rozptylu“59) byla efektivnější a rychlejší asimilace, především se chtělo zamezit dosud vysokému počtu Němců žijících v pohraničních oblastech, které sousedily se západním Německem. A tak dnes nalezneme příslušníky německé menšiny například také v Havířově, ve městě, které vzniklo až po druhé světové válce.60 O nechtěné existenci německých obyvatel v pohraniční svědčí také dobová hesla jako „Zbytek Němců musí z pohraničí!“ nebo „V pohraničí není místa pro Němce!“,61 která měla státní orgány vyzývat ke skutečně nekompromisním krokům. Prioritou byl „odsun“ Němců za hranice státu, který byl preferován nejen naprostou většinou politiků a místní správy, ale také nových osídlenců, kteří do pohraničí přicházeli. Ten však narážel na neschopnost americké zóny přijímat další skupiny vysídlenců. Vznikala proto celá řada rezolucí, jež pocházely jak od jednotlivců, tak organizací a místních národních výborů a požadovaly přesun zbylých Němců do vnitrozemí. Jako důvod se uváděl například požadavek „úplného dokončení národního díla očisty republiky od  Němců“. Argumentovalo se také pomalým osidlováním, které údajně vycházelo ze strachu „z přetrvávajícího německého charakteru některých oblastí“. Nevole byla namířena také proti tzv. specialistům, ze sokolovského či jáchymovského okresu tak přicházely stížnosti, že Němci mají vyšší příjmy než Češi a skupují nedostatkové zboží. Na druhé straně to byly často místní podniky, které se německých odborníků zastávaly a jejich odlivu se bránily.62 Logistika vnitrozemských přesunů se však jevila jako nedostatečná: Němci se zde nezřídka kdy ocitali bez zaměstnání (jakkoli tam byli původně přesunuti právě 58 59

60

61 62

Viz Landeszeitung 18. 1. 2005. Mladá fronta 16. 11. 1947, s. 3. Zajímavý byl také apel státních orgánů na  to, aby tento rozptyl probíhal pomalu a organizovaně s ohledem na veřejné mínění v cizině. Nejnověji k problematice tzv. vnitřního odsunu viz Dvořák, Tomáš: Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno 2012. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 58. Dvořák, Tomáš: Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno 2012, s. 86-89.

29

za  účelem pracovního výkonu) a  objevovaly se názory, že jsou zde spíše na  obtíž. Stávalo se proto, že toto obyvatelstvo bylo různě přemisťováno nebo dokonce posíláno zpět do pohraničí.63 Zřejmě z toho důvodu vzniklo jedno z dalších dobových hesel: „Němec je Němcem, ať bydlí kdekoliv.“64 Potřeba přesidlovat Němce v rámci republiky byla patrná nejméně do roku 1949. Zajímavé je jistě i  to, že místy probíhaly i  opačné tendence. Po  únoru  1948 došlo například v již vysídleném prostoru mezi Nejdkem a Vejprty opětovně k větší koncentraci nevysídleného německého obyvatelstva. Jednalo se o specifický případ přesidlování z  důvodu zajištění pracovní síly do  Jáchymovských dolů. Sílící tlak Sovětského svazu, pro něhož měl uran v rámci jaderného programu strategický význam, vytvořil z jeho těžby v tehdejším Československu prioritu nejvyššího zájmu. Od druhé poloviny čtyřicátých let 20. století tak v jáchymovských uranových dolech pracovali němečtí váleční zajatci, Němci odsouzení mimořádnými lidovými soudy, zůstavší Němci z Jáchymovska a Němci z dalších částí pohraničí, kterých se dotklo řízené přesídlení.65 Walter Piverka k vnitřnímu rozptylu Němců poznamenal: „Když jsme už před časem vysílali v televizi naši velkou výzvu ke všem našim německým spoluobčanům, museli jsme konstatovat, že se nám hlásí občané z oblastí, kde dříve žádní Němci nebyli. Je to důkazem toho, že vnitřní vyhnání také existovalo. Chtěl bych jen krátce připomenout křížovou cestu těchto občanů, kteří na počátku nebyli občany tohoto státu, protože o státní občanství přišli. Po válce v roce 1947 byl na přechodnou dobu proces vyhnání přerušen, protože Německo bylo přeplněno. Pak přišel puč v únoru 1948, takže už nebylo nutné pokračovat a lidé zde zůstali jako pracovní síly. To ale neznamená, že už byli uznaní jako plnoprávní občané – naopak. Byli i  nadále považováni za  Němce, kteří prohráli válku a  pomáhali zničit Československo. A stali se ještě jednou trestuhodnými, protože prakticky každý z nich měl někoho příbuzného na Západě.“66 Jistý pozitivní posun pro Němce dotčené nucenými pracemi nastal se schválením zákona z č. 99/1948 Sb., o národním pojištění, podle něhož získaly nárok na stejné dávky všechny osoby bez ohledu na národnost. Byl to jeden z kroků, který postupně narovnával diskriminační pozici československých Němců v sociální oblasti. Nadále 63 64 65

66

30

Viz Mladá fronta 30. 10. 1947, s. 3. Mladá fronta 8. 11. 1947, s. 1. Blíže k nuceným přesunům českých Němců do Jáchymovských uranových dolů srov. Dvořák, Tomáš: Těžba uranu versus „očista“ pohraničí. Německé pracovní síly v Jáchymovských dolech na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století. Soudobé dějiny XII, 2005, č. 3-4, s. 626-671; Dvořák, Tomáš: Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno 2012, s. 155-200. Piverka, Walter: Proslov Waltera Piverky na česko-německé konferenci v Jihlavě. In: Češi a Němci – věční sousedé – Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 142.

však existovaly problémy s ubytováváním Němců, kteří se nacházeli mimo sběrná střediska, často byly zablokovány jejich vázané vklady nebo neměli nároky na různé vyživovací příspěvky atd.67 Nepochybně byla situace těchto obyvatel komplikovaná také v důsledku absence československého státního občanství, čímž byli vyloučeni z řady práv a povinností, včetně práva volebního. Vzniklo tím prapodivné vakuum, na jehož alespoň nejzákladnější odstranění se čekalo až do roku 1953, kdy se tak stalo generelně zákonem, jak si ukážeme dále. V tomto období probíhaly také tzv. dodatečné odsuny, během nichž až do roku 1951 odcházely dílčí skupiny německého obyvatelstva z řad uznaných antifašistů a především pak v rámci akce slučování rodin, která dostala název akce Link. Mezi zůstavšími Němci měla tato akce značný ohlas, touto cestou odešlo do  západního Německa ještě necelých 17 000 osob.68 Tato emigrace přispěla k dalšímu početnímu oslabení skupiny a  způsobovala také proměny v  sociodemografické skladbě některých českých měst a regionů. 2.3 Situace let 1948–1968 Situace československých Němců po únorovém puči v roce 1948 se ještě zdaleka neproměnila k lepšímu. Nadále platily přijaté diskriminující právní normy a ve společnosti byl patrný odpor vůči všemu německému. Nevysídlenému německému obyvatelstvu byla přisuzována kolektivní vina za druhou světovou válku a „rozbití“ Československa, přestože se nezřídka kdy jednalo o aktivní antifašisty, což však značná část majoritní populace odmítala akceptovat. Ze vzpomínek Arnolda Keilbertha, antifašisty a bývalého funkcionáře německé menšiny, se tak dozvídáme: „I já jsem se těžko vyrovnával s nenávistí, kterou jsem před válkou nepoznal. Necítili jsme se tehdy jako Němci a Češi, ale jako lidé semknutí proti fašismu. Ti, kteří za okupace mlčeli, byli náhle velkými vlastenci a škodili.“69 K tomuto období se vyjadřuje i Walter Piverka: „Do převratu 1948 platili Němci za nepřátele národa. Nyní se stali třídními nepřáteli – neboť skoro každý měl příbuzné na kapitalistickém Západě. Do té doby nepovolávali Němce na vojnu; teď museli – stejně jako ostatní nepřátelské živly – sloužit v armádě beze zbraně u tzv. pomocných technických praporů.“70 K dokreslení doby citujme dalšího reprezentanta německé menšiny, Waltera Sitteho: „Smím chodit do české školy. Po vyučování na mě denně čekají české děti, aby mě stloukly. 67 68

69

70

Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 72-73. Od března 1950 do dubna 1951 probíhající akce Link byla nakonec československými úřady zastavena z hospodářských (ztráta kvalifikované síly) a politických důvodů. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 38. Viz kniha vzpomínek Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 8. Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 19.

31

Učitel, pan Knobloch, mě často bije rákoskou. Musím klečet na školní chodbě – žáci, kteří procházejí kolem, mi nadávají do Němců. […] Rodiče mě odklízejí na rok ke strýci na jeho faru v Radonicích u Kadaně v Doupovských vrších, kde se ke mně slovenští přistěhovalci chovají lidsky.“71 A závěrem uveďme ještě vzpomínky brněnské Němky, Dory Müllerové: „Nebrali nás vážně. Nemlátili nás, pravda. Nikdy mi nebylo uznáno mé studium chemie a nikdy jsem nemohla vykonávat práci, kterou jsem vystudovala. Tím jsem poškozena.“72 Právní i společenské postavení československých Němců se tak v této atmosféře měnilo jen pozvolna. V rámci ideologie „beztřídní společnosti“ se obecně vzato měla německá populace zrovnoprávnit, kolektivní menšinová práva této skupiny, však byla až do  roku 1968 přehlížena. Tato situace se odlišovala od  stavu jiných národnostních skupin, zejména Maďarů a Poláků, jejichž práva byla od právní konsolidace československých státních institucí alespoň na nejzákladnější úrovni deklarována.73 Rozpor byl patrný také s ohledem na úvodní prohlášení k ústavní listině z 9. května 1948, kde se sice na jedné straně praví, že: „Nyní jsme se rozhodli, že náš osvobozený stát bude státem národním, zbaveným všech nepřátelských živlů, žijících družně s rodinou slovanských států a v přátelství se všemi mírumilovnými státy světa.“ Na druhé straně však ústava zaručovala rovnost před zákonem bez ohledu národnosti a  odsuzovala projevy nesnášenlivosti. Tento ústavní dokument tak rezignoval na garance kolektivních menšinových práv. Němci tedy neexistovali nejen právně jako minorita, ale řada z  nich navíc ani nedisponovala československým státním občanstvím. Také po únoru 1948 pokračovalo přesídlování Němců do vnitrozemí. Podle vyjádření ministra vnitra Václava Noska bylo do konce dubna tohoto roku přesunuto do  zemědělských podniků ve  vnitrozemí 9 922 osob.74 Přirozeně to na postižené jedince působilo značně traumaticky: ztratili svůj původní žitý prostor (popřípadě příbuzné a přátele) a zcela nedobrovolně se ocitli v obvykle ve zcela odlišném typu sociálního prostředí a klimatu. Na druhou stranu se postupně začalo ukazovat, že jakkoli měly mít tyto přesuny německého obyvatelstva trvalý a nikoli přechodný charakter, nedostavovaly se očekávané pozitivní efekty. Souviselo to s jejich poměrně bezohledným pracovním vytěžováním, které bylo naprosto neslučitelné s mezinárodními pravidly pro zaměstnávání svobodných osob. Postupně tak tyto nucené přesuny ustávají a objevují se také vyhlášky, jež pracovní povinnosti

71 72 73

74

32

Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 34. Viz Landeszeitung 13. 9. 2005. Postavení Maďarů bylo zpočátku stejné jako Němců, k normalizaci jejich situace však došlo rychleji. Např. státní občanství bylo tomuto obyvatelstvu navráceno již v roce 1948. Postavení Poláků bylo problematické až do smlouvy s Polskem v roce 1947. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 76.

Němců ruší.75 K červnu 1948 se také ustoupilo i od 20 % srážek z hrubých mezd ve prospěch státu. V této době tak nacházíme dílčí snahy na vylepšení sociálního postavení Němců, které mohly napomoci k jejich integraci, byť ochota k těmto krokům nebyla nijak velká. Vládnoucí KSČ se sice na stranických sjezdech snažila oficiálně vzdát myšlenek nacionalismu a naproti tomu se hlásila k proletářskému internacionalismu řízeného z Moskvy, který neměl činit hranic mezi jednotlivými národy a národnostmi. To však zůstalo především na deklaratorní úrovni a samotné Němce to postihlo jen minimálně. Od května 1948 se na ně do jisté míry vztahovaly stejné nároky na dávky z pojištění a vláda se snažila vytvořit podmínky proto, aby tyto osoby mohly získat zpět československé státní občanství. Jakkoli totiž tito Němci i nadále představovali v očích československé politiky nespolehlivé občany, začala se prosazovat potřeba překonat právní a sociální vakuum, v němž se nacházeli. Týkalo se to zejména úpravy pracovněprávních a mzdových aspektů, které zcela zásadně ovlivňovaly jejich život. Historik Tomáš Staněk v tomto ohledu poukazuje na vyhlášku Ministerstva vnitra ČSR z 25. května 1948, která rušila prováděcí směrnice k dekretu č. 71/1945 Sb. o pracovní povinnosti osob, které ztratily československé občanství.76 Vedle potřeby narovnat alespoň formálně-právní vztahy Němců „zvnitřku“, zde působily však i externí faktory, které musely být při formulování politiky vůči německému obyvatelstvu brány v potaz.77 Navrácení občanství usnadňovalo československým Němců až vládní nařízení č. 254/1949.78 Do této doby platil jako významný předpoklad k rozhodnutí o udělení občanství stupeň znalosti češtiny nebo slovenštiny. Tento požadavek byl daným vládním nařízením omezen, neboť jazykové znalosti Němců, kteří byli až dosud s českým nebo slovenským jazykem konfrontováni jen minimálně, byly často mizivé. Jazyková situace těchto osob byla komplikovaná, hovořit německy nebylo na veřejnosti přípustné, přirozeně se v jejich mateřštině nemohli domluvit ani v oficiálním styku. Řada Němců se proto v tomto jinojazyčném prostředí začala aktivně učit česky nebo slovensky, což bylo pro jejich další existenci v Československu naprosto nezbytné. Nejen z této vládní normy, ale i z dalších následných právních kroků je patrné, že státní orgány začaly usilovat o to, aby se řízení ohledně získávání československého občanství urychlila a aby se co největší počet Němců stal československými občany. Různá vnitřní nařízení například úkolovala národní výbory v tom, aby zamezovaly vzniku nenávisti mezi jednotlivými národnostmi a konkrétně pak aby 75 76

77 78

Srov. Bajger, Lubomír: K odsunu Němců z Ostravska. Slezský sborník 66, č. 2, 1968, s.147-161. Viz k tomu Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 72-74; Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 148. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 74. Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 148.

33

podporovaly schvalování žádostí o udělení československého občanství.79 Jednalo se ovšem o předpis „shora“, který byl v podmínkách panující antiněmecké nálady do praxe přenášen jen komplikovaně. Vztahovat se výše uvedené vládní nařízení mělo přirozeně zejména na  Němce dělnického původu, zejména na  ty, kteří se již zapojili do činnosti ve prospěch komunistického Československa. Dlužno podotknout, že u značné části německých antifašistů existovala enormní chuť a víra v  komunismus, nebylo tak těžké je získat pro činnost v  institucích fungujících v prospěch výstavby socialismu. Na druhou stranu však sama komunistická strana byla často vůči těmto jejím „sympatizantům“ poměrně obezřetná. Patrné to bylo například na neochotě navracet členství těm Němcům, kteří byli již před válkou či během války jejími členy. Podobně panovala jen malá ochota otevřít své řady obyvatelům německého původu také u odborů.80 V první polovině roku 1950 však došlo k dalšímu formálnímu uvolnění a vylepšení situace Němců. Vládním nařízením jim byly ponechány „v údržbě“ nemovitosti, které v té době vlastnili, nájemní smlouvy neměly být rušeny a došlo k odstranění zákazů užívání německého jazyka na veřejnosti – tam, kde to bylo dosud explicitně uvedeno. Někteří autoři, zejména ti, kteří akcentují právní pohled na problematiku obyvatelstva německého původu, hovoří právě o roku 1950 jako o době, kdy se stabilizovalo postavení Němců a kdy „byli vcelku zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem.“ 81 Jakkoli nelze hovořit o  konci protiněmecké politiky, přesto můžeme právě od roku 1950 pozorovat dílčí tendence vedoucí k odstranění některých dalších překážek, které československé Němce omezovaly. Podle zjištění Tomáše Staňka v této době existovalo v oblasti jejich sociálního postavení zhruba ještě 29 právních norem, jež „omezovaly zrovnoprávnění Němců nemajících zatím osvědčení o  čs. státním občanství.“ 82 Ve skutečnosti však bylo jedno, kolik diskriminujících právních norem existovalo, neboť ve společnosti a také v rámci různých struktur komunistické strany nepanovala chuť situaci Němců vylepšovat. V praxi se to mnohdy projevovalo tím, že se jednotlivé právní úpravy obcházely a nedodržovaly.83 Situace zašla až tak daleko, že se do věci musel vmísit i tehdejší československý prezident Klement Gottwald. V roce 1951 vyslovil zásadu, že „Není Němec jako Němec“, čímž se snažil alespoň částečně ochabit nacionalismus ve prospěch proletářského internacionalismu. Úřady

79 80 81

82 83

34

Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 149. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 116. Petráš, René: Specifika právního postavení Němců na počátku komunistické éry. In: Arburg, Adrian von/ Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 318-335. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 111 a n. Aufbau und Frieden 5. 12. 1952.

tehdy měly povinnost Němce evidovat, zjistit, kolik jich již má československé státní občanství a kolik nikoli. Známy jsou výsledky sčítání lidu z roku 1950, podle něhož bylo napočteno 165 117 Němců. Z nich jich mělo 13 584 cizí státní příslušnost, 39 209 československou a u 98 832 osob nebyla zjištěna žádná (či bylo zjištěno, že je sporná).84 V důsledku předchozích migrací žilo německé obyvatelstvo již podstatně méně koncentrovaně. Nejvyšší podíl Němců žil v  okresech Sokolov (26,9 %), Karlovy Vary (13,3 %) a Jablonec nad Nisou (11,2 %). V okrese Chomutov tehdy žilo 10,2 % Němců.85 Co se týče administrativního členění, žilo na území tehdejšího Karlovarského kraje 40 854 Němců, v  kraji Ústeckém 32 249 a  Libereckém 26 812 Němců. Statistiky v této době nepostihují jako Němce „Hlučíňany“ a osoby z Těšínska.86 Českoslovenští Němci prošli v důsledku nuceného vysídlení značnou socio-demografickou proměnou a jejich charakteristika tak nebyla příliš příznivá.87 Již tehdy převažovaly ženy a starší osoby. Přirozeně pak stoupal počet národnostně smíšených sňatků a postoupila celková společenská homogenizace. Nejvíce Němců bylo zaměstnáno manuálně v průmyslu (přes 70 %).88 V každém dalším sčítání lidu pak již byla patrná sestupná tendence co do počtu osob hlásících se k německé národnosti. Jen mezi sčítáními v letech 1950 a 1961 byl zachycen úbytek 24 715 osob, což nebylo dáno jen přirozeným úbytkem, ale zejména nadále přetrvávajícími tendencemi československých Němců k  vystěhování za  ostatními příslušníky rodiny do SRN.89 V letech 1950 až 1956 se jednalo o 3 779 vystěhovaných osob (ovšem nejen Němců), v celém období 1950–1960 pak šlo o 7 205 osob.90 Za zmínku však stojí i  to, že v  únoru 1953 registroval německý červený kříž 65 341 žádostí osob německé národnosti o vystěhování z Československa.91 Tato evidence pak jistě představovala výchozí předpoklad pro přijetí zákona č. 34/1953 Sb. z 24. dubna 1953, na jehož základě bylo uděleno kolektivně všem Němcům se stálým bydlištěm na  území Československa státní občanství. Žádat

84 85

86 87 88

89

90

91

Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. Brno 2005, s. 272. Srb, Vladimír: Demografický profil německé menšiny v Československu. Český lid 75, č. 1, 1988, s. 29-42. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 90. Sokolová, Gabriela: Soudobé tendence vývoje národností. Praha 1987. Srov. Hernová, Šárka: Němci v ČSR v letech 1950–1980 (demografická charakteristika). In: Slezský sborník 85, č. 4, 1987, s. 267 a n. Viz Srb, Vladimír: Změny v národnosti obyvatelstva ČSSR v letech 1950–1980. Český lid 70, č. 1, 1983, s. 66-75. Srov. Hernová, Šárka: Němci v ČSR v letech 1950–1980 (demografická charakteristika). Slezský sborník 85, č. 4, 1987, s. 276. Viz Bohmann, Andreas: Das Sudetendeutschtum in Zahlen. München 1959, s. 243.

35

o jeho znovunabytí bylo ovšem možné už od roku 1949.92 To však zůstalo u značné části Němců bez výrazné odezvy. U řady z nich byl tento nezájem způsoben snahou o vystěhování se, pro některé by získání státního občanství znamenalo nastoupení základní vojenské služby. V literatuře se tak hovoří o přibližně 40 000 osobách, které byly mezi lety 1951 až 1952 bez státní příslušnosti.93 Státní občanství bylo proto kolektivně uděleno všem Němcům žijícím v Československu zákonem, a to i těm, kteří o něj i nadále z různých důvodů neprojevovali zájem, což se mezi dotčeným obyvatelstvem neobešlo bez otázek a nepochopení. Aplikace zákona byla silně kritizována také ze strany SRN. Ta považovala všechny Němce, kteří podle česko-německé smlouvy z 20. listopadu 1938 či podle jiných aktů z doby protektorátu získali německé občanství, nadále za Němce a nic na tom podle jejich jurisdikce nezměnil ani československý zákon 34/1953.94 Celý proces se neobešel bez komplikací, část Němců například odmítla převzít občanské průkazy. Poté, co ztroskotala individuální propaganda, se přistoupilo ke kolektivní osvětě, mimo jiné i prostřednictvím odborářského tisku Aufbau und Frieden, kde se zdůrazňoval Gottwaldův přístup „není Němec jako Němec“.95 Nejčastěji občanství přijímali zástupci antifašistů a levicově orientovaných Němců. Osoby, které státní občanství i  nadále odmítaly, měly být po  konzultaci se SSSR vysídleny jednak do NDR, ale také do SRN a Rakouska. Propaganda tehdy hlásala, že tito Němci jsou ve vleku jakési „reakční ideologie“.96 Na druhou stranu není bez zajímavosti, že ČSR stálo také o opětovné nastěhování některých osob, zejména odborníků v průmyslu. Vysídlení těchto osob bylo nakonec schváleno v lednu 1954, ovšem celá akce probíhala v mimořádném utajení a za koordinace Státní bezpečnosti.97 Panovaly totiž obavy, že by o vyhoštění ze země stáli i ti, kdo již československé občanství přijali. Ostatně po provedení tohoto „malého odsunu“ skutečně vzrostl počet zájemců o podobné vystěhování. Ještě v roce 1954 se jednalo o 1 087 žádostí. V roce 1957 jich bylo již 6 788, přičemž skutečně povoleno jich bylo 845. Nejčastějším argumentem žadatelů zůstával i nadále požadavek na sloučení rodin, které byly v důsledku

92

93 94

95 96

97

36

Do roku 1949 byly tyto osoby oficiálně považovány za cizince, poté za osoby bez státní příslušnosti, srov. Spurný, Matěj: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha 2011, s. 187. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 108. Rabel, Kurt: Die Rechtsstellung der Deutschen in der Tschechoslowakei. Zeitschrift für Ostforschung, č. 6, 1957, s. 180-210. Viz Aufbau und Frieden 22. 5. 1953. Mrázek, Josef: Mnichovská dohoda a státní občanství bývalých občanů německé národnosti. Časopis pro mezinárodní právo 15, č. 4, 1971, s. 365-366. Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. Brno 2005, s. 273.

nuceného vysídlení rozděleny.98 Režim na  tyto žádosti musel přirozeně reagovat, v jeho zájmu bylo, aby k vystěhovalectví nedocházelo až v tak velké míře. ÚV KSČ 17. července 1959 proto přijal zásady pro povolování vystěhování. Zde byli do skupiny osob, kterým mělo být vysídlení povoleno, zařazeni nežádoucí občané, kteří otevřeně vystupovali proti republice, osoby nad 60 let a osoby s kladným vztahem vůči komunismu.99 I zde je patrný rozpor, který byl signifikantní také v jiných oblastech politiky vůči Němcům, stejně jako že praxe mohla fungovat značně odlišně. Z různých regionů jsou například známé případy, kdy žádosti Němců na vystěhování nebyly nikterak zvláště a pečlivě posuzovány, ale jednoduše se jim vyhovovalo, a  to dokonce i  tehdy, když žadatel usiloval jen o  návštěvu příbuzných v  SRN.100 Tyto otázky, ale například také problémy národnostního školství v němčině, v lednu 1959 v Československu kriticky diskutoval Povl Skadegärd z Federalistické unie evropských národních skupin.101 V  majoritní společnosti převládala vůči Němcům nedůvěra, zejména se objevovaly obavy z „německého revanšismu“, napsáno slovy komunistické propagandy. Němci žili v nezáviděníhodné situaci: jedněm byl vytýkán nacionalismus a šovinismus, jiným sociáldemokratismus, který byl v komunistickém Československu zapovězenou ideologií. A navíc „to byli ještě Němci“, což samo o sobě vyvolávalo nejistotu. Tyto obavy posilovala i stále vylepšující se politická a ekonomická situace Spolkové republiky Německo, která se prakticky krátce po svém vzniku stala ekonomicky silným státem, se kterým Spojené státy počítaly i v rámci své bezpečnostní doktríny, rozmísťovaly zde stále více zbraní a  vojenských jednotek. Navíc se zde podařilo etablovat a získat patřičnou sílu (nejen v Bavorsku) sudetoněmeckým organizacím, které začaly artikulovat své politické požadavky směrem k Praze.102 Vyhrocením situace byla zejména deklarace z  24. ledna 1950 (Detmolder Erklärung), v níž se Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft, SL) jednoznačně přihlásilo k „právu na vlast“ (Recht auf Heimat). Tato aktivita byla krátce nato zesílena přijetím Charty německých vyhnanců (Charta der deutschen Heimatvertriebenen) z 5. srpna 1950. Zdrojem obav pro Československo, ale i Polsko a obecně celý východní blok byl také vstup SRN do NATO v roce 1955.103 98

99 100 101 102

103

Viz Novotný, Lukáš: Role sociální a národnostně smíšené rodiny ve světle aktuálního výzkumu o německé menšině v České republice. In: Šrajerová, Olga (ed.): Sociálně a národnostně smíšená rodina v českých zemích a ve střední Evropě od druhé poloviny 19. století do současnosti. Opava 2003, s. 169-176. Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968, III. Brno 2002, s. 32. Příklady jsou uvedeny v Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 265. Aufbau und Frieden 25. 9. 1959. Viz např. ČSR a Německo. Výběr dokumentů o československé politice a německé otázce. Praha 1959, s. 46. Dále také Nová svoboda 1. 7. 1950. Srov. Novotný, Lukáš: Spolková republika Německo. Praha 2014, s. 55.

37

Vztahy však byly problematické také z  důvodu německého občanství, které bylo československým Němcům ze strany SRN přiznáno v roce 1952. Zdrojem kritiky se proto stalo udělení československého občanství všem Němcům v Československu v následujícím roce, jak již bylo řečeno výše. Tyto otázky v německé zahraniční politice neustále rezonovaly: v roce 1961 tak přijal spolkový sněm návrh, aby se v rámci východní politiky kladla větší pozornost požadavkům a úpravě postavení německých menšin ve východní Evropě. Týkalo se to bodů státní příslušnosti, vystěhovalectví, přístupu ke kulturním hodnotám a zachovávání národních specifik. Po vzniku dvou německých států v roce 1949 se přístup Československa ke každému z  nich diferencoval. Zatímco SRN byla přisuzována negativní německá historie, NDR byla prezentována jako lidově demokratický stát, který byl „spojencem“, členem socialistického bloku a hlavně „nositelem německých demokratických a  humanistických tradic“.104 Protiněmecké propagandy pro posílení své pozice ve společnosti dokázala KSČ velmi vhodně využít. Negativní nálady proti Němcům zaznívaly v podstatě ze všech složek KSČ a společnosti a představovaly tak zcela stěžejní překážku na cestě k uznání menšinových práv tomuto obyvatelstvu. Na druhou stranu však musel komunistický režim tento obecně antiněmecký přístup přehodnotit zejména s ohledem na budování vztahů s NDR. Oba státy spolu vedly přátelské kontakty v  duchu komunistické internacionály bez jakýchkoliv majetkových či jiných nároků. Zmiňme zejména společnou deklaraci mezi Československem, Polskem, Maďarskem a NDR z 23. června 1950, v níž stálo, že poválečné hranice stejně jako vysídlení Němců jsou považovány za „nezměnitelné a oprávněné“. Tím tehdejší generální tajemník Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED), Walter Ulbricht, popřel jakékoli náznaky či požadavky na bývalý domov či otázku bývalých hranic ze strany NDR. Tato smlouva byla první v rozvoji československo-východoněmeckých vztahů a zintenzivnila styky mezi oběma státy. Mezi ČSR a NDR byla navázána spolupráce v politické, hospodářské a kulturní oblasti. Utužovaly ji i společné postoje na různé události studené války, například na stavbu Berlínské zdi a celou tzv. berlínskou krizi. Takto pozitivně jako na  NDR se ovšem na  zůstavší Němce nenahlíželo. Ze vzpomínek některých pamětníků například vyplývá, že jen samotné užívání němčiny v soukromém hovoru bylo přijímáno s pobouřením a považováno za provokaci. „Tento vlastně až do šedesátých let přetrvávající stav patřil k nejtrapnějším prvkům menšinové politiky komunistického režimu, je však zajímavým problémem, nakolik byla protiněmecká nálada obyvatelstva způsobena kampaněmi režimu proti západoněmeckým revanšistům.“105

104 105

38

Lizcová, Zuzana: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. Praha 2012. Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 204.

Německé obyvatelstvo se navíc odcizovalo od majoritní populace skrze odlišné sociální podmínky. Značná část z nich měla příbuzné v SRN a tyto styky se snažila aktivně udržovat; sledovala německý rozhlas a  televizi, účastnila se poměrně silně na náboženském životě, uzavírala se do rodinných či jiných komunit, snažila se navazovat na kulturní německé folklórní a jiné tradice atd. S ohledem na jejich nedobrou společenskou situaci a na poměrně rozšířené protiněmecké postoje není s podivem, že řada československých Němců nadále usilovala o emigraci ze země za svými příbuznými na  Západě a  že se nijak aktivně nesnažila integrovat do  české populace. Komunistická moc pak, jak je patrno z jejího celkového defenzivistického postoje, neusilovala o nic jiného, než aby došlo v dohledné době k jejich úplné asimilaci. Vedoucí komunističtí funkcionáři se pro to snažili vytvořit podmínky, přičemž se předpokládalo, že zejména v padesátých letech vyrůstající mladá generace se především v důsledku absence vlastního školství již ke svému němectví hlásit nebude.106

Němečtí vysídlenci při návštěvě svých „neodsunutých“ příbuzných, Vernéřov 1974. Zdroj: Archiv Sandry Kreisslové. 106

Viz Novotný, Lukáš: Role sociální a národnostně smíšené rodiny ve světle aktuálního výzkumu o německé menšině v České republice. In: Šrajerová, Olga (ed.): Sociálně a národnostně smíšená rodina v českých zemích a ve střední Evropě od druhé poloviny 19. století do současnosti. Opava 2003, s. 169-176. Dále také Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968, III. Brno 2002, s. 30 a n.

39

Na druhou stranu však z centrálních úřadů přicházela čas od času nařízení, která Němcům z jejich prekérní situace přeci jen alespoň trochu pomáhala vykročit.107 To se dotýkalo především německých dělníků. Od roku 1951 pak začal dokonce vycházet i německý tisk Aufbau und Frieden (Výstavba a mír), který však svým obsahem nebyl ničím jiným nežli překladem článků z Rudého práva do německého jazyka. Noviny se staly jedním z nástrojů propagandy komunistické strany a sloužily k šíření komunistických myšlenek dovnitř menšiny. V těch podnicích, v nichž byli Němci zaměstnáváni ve větší míře, pak mohla vznikat kulturní uskupení, v jejichž rámci se dařilo alespoň částečně držet lidovou uměleckou tvořivost. Nejednalo se však o žádné samostatné spolky Němců, ale jen o jakási volnočasová neformální setkávání, která byla zpravidla také patřičně monitorována. I tak jich kolem poloviny padesátých let různé orgány monitorovaly až na 60, přičemž nejvíce (sedm) se jich nacházelo na  území Karlovarského kraje. Čas od  času se objevovaly také německé časopisy z  NDR a  při některých knihovnách v  pohraničních oblastech existovaly koutky s německou krásnou literaturou.108 Z velkých měst se největší knihovna vyskytovala v Liberci a například knihovna v Jablonci nad Nisou disponovala v roce 1959 asi 7 000 svazky německy psaných knih.109 Němci byli ovšem i nadále majoritou považováni za nespolehlivé obyvatelstvo a komunisté neúnavně s tím, jak se vylepšovala ekonomická situace SRN, vytahovali kartu západoněmecké revanšistické politiky, k čemuž intenzivně docházelo zejména v pohraničních oblastech.110 Podobně také neexistovala možnost vzdělávání v německém jazyce, i když od padesátých let byla na  několika školách, především v  československém pohraniční s NDR, připuštěna mimoškolní výuka německého jazyka. Ta však probíhala často v neatraktivních odpoledních hodinách, čímž o ni mezi samotnými žáky značně klesal zájem. Projevovalo se to i na jejich (ne)znalosti německého jazyka.111 O tom, že by se pro československé Němce mělo zavést menšinové školství v mateřském jazyce, se čas od času objevily zmínky i v tisku Aufbau und Frieden. Dne 7. prosince 1954 zde byla uveřejněna korespondence tehdejšího redaktora Fritze Schaleka s  komunistickým funkcionářem německého původu, Josefem Pötzlem, v  níž Pötzl praví: „Proto, milý soudruhu Schaleku, musíme činit všechno proto, co naše lidi spojuje, 107 108 109 110

111

40

Aufbau und Frieden 13. 7. 1954. Aufbau und Frieden 13. 11.1954; 10. 6. 1955. Aufbau und Frieden 14. 1. 1960. Viz Houžvička, Václav/Novotný, Lukáš: Otisky historie v  regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sebedefinice a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství. Praha 2007, s. 95 a n. Více o tom např. Sokolová, Gabriela: Soudobé tendence vývoje národností. Praha 1987; Srb, Vladimír: Demografický profil německé menšiny v Československu. Český lid 75, č. 1, 1988, s. 29-42; Sokolová, Gabriela: O jazykovém zaměření Slováků a Němců žijících v severních Čechách (na základě sociologických výzkumů). Slezský sborník 89, č. 3/4, 1991, s. 172-180.

musíme potlačovat vše to, co je rozděluje, a musíme přitom samozřejmě zohledňovat zdravé postoje našich pracujících, to znamená že nebudeme ani zakládat německé školy, ale ani nebudeme podporovat asimilaci. Za  to však podporujeme stávající jazykové kroužky, které musíme vystavět kvalitně, musíme zakládat nové, aby naše děti mohly také číst a psát v německém jazyce.“112 Právě zde zřejmě spatřujeme zárodky dnešního neblahého stavu znalosti německého jazyka u značné části českých Němců. Často u nich absentuje znalost spisovného jazyka a také pravidel německého pravopisu, což jsou náležitosti, které si jedinec osvojuje zejména během školní výuky. Pozorujeme tak sice nižší schopnost vyjadřovat se v tzv. Hochdeutsch, tedy ve spisovné standardizované podobě němčiny, za to je však ještě dnes žijící nejstarší generace (v menší míře i někteří zástupci generací mladších) nositelem jedinečných dialektů, které se v různých oblastech Československa vyskytovaly. Tím se stává studium jazykových schopností u této generace významnou studnicí poznání pestrostí nářečních forem němčiny na tomto území. Mezigenerační transfer těchto dialektů se však často vůbec neuskutečnil, nebo jen ve značně omezené míře. To je důkazem dalších asimilačních kroků, ať už byly cílené ze strany komunistického režimu, nebo se udály v důsledku snižovaní komunikačních domén užívání německého jazyka.113 Asimilační tlaky byly v jazykové oblasti vůbec nejintenzivnější. Komunistický režim sice formálně přiznával všem a tedy i Němcům možnost hovořit svým jazykem, ovšem „čs. státním občanům německé národnosti, s nimiž společně budujeme socialismus, může jen prospět, budou-li ovládat český nebo slovenský jazyk.“114 Přesto však měli ti Němci, kteří byli „činní“ – tzn. zejména členové komunistické strany – prostor pro aktivní působení v politice, zvláště pak na místní úrovni. Od poloviny padesátých let jich řada kandidovala do voleb do národních výborů a v roce 1954 byli dokonce tři z nich zvoleni do Národního shromáždění, což majoritní politická reprezentace přijala značně pobouřeně.115 Komunisté se pak mohli scházet v rámci různých schůzí a například diskutovat o aktuálních mezinárodních otázkách. Bylo patrné, že komunistický režim chtěl i mezi Němci nalézt osoby, které by skupinu propagandisticky ovlivňovaly zevnitř. A jisté aktivity směrem k vylepšení tristní situace Němců byly patrné i v rámci velkých podniků či některých národních 112 113

114 115

Aufbau und Frieden 7. 12. 1954. Srov. např. Kreisslová, Sandra: Sprache und Identität der deutschsprachigen Bevölkerung in den böhmischen Ländern nach 1945. In: Ehlers, Klaas-Hinrich/Nekula, Marek/Niedhammer, Martina/ Scheuringer, Hermann (eds.): Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa. Institutionalisierung und Alltagspraxis. Göttingen 2014, s. 269-285. Blíže k tématu viz kapitola o jazykové situaci českých Němců v této knize. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 103. Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 206.

41

výborů, zejména v pohraničních oblastech, kde se vedly diskuze o postavení Němců v každodenním životě, které byly poměrně kritické vůči nepochopitelné nečinnosti oficiálních orgánů státu. Dokládají to některé kritické hlasy z řad samotných komunistických funkcionářů, podle nichž vedlo opomíjení Němců k značnému oslabení jejich ochoty působit v rámci KSČ, odborů, národních výborů a dalších organizací.116 Objevovalo se také zapojování Němců do odborů a jiné organizované činnosti, i když jejich angažovanost byla stále dost nízká: například KSČ v Karlovarském kraji měla ve svých řadách v roce 1953 jen 0,3 % občanů německé národnosti, u liberecké KSČ to bylo jen 0,14 %. A zmiňme také, že při Ústřední radě odborů vznikl v roce 1951 i samostatný referát pro řízení činnosti mezi občany německé národnosti, jehož předsedou byl původem sociální demokrat, v  té době však stalinista Josef Lenk. Tento úřad byl sice v roce 1957 zrušen, Lenk však působil nadále jako komunistický propagandista.117 V regionech s větší koncentrací Němců zřídily krajské a národní výbory zvláštní referáty pro působení mezi občany německé národnosti. Týkalo se to přirozeně také Karlovarského a Ústeckého kraje. V roce 1952 se jen v Karlovarském kraji registrovalo zhruba 400 občanů německé národnosti, kteří zde působili na různých úrovních: jako důvěrníci, členové závodních rad apod. V roce 1954 se předpokládalo, že v českých zemích působí na 1 000 těchto osob. Konala se pro ně různé speciální odborářská školení, kurzy češtiny atd. Za ústřední problém při integraci do majoritní společnosti můžeme obecně považovat právě neznalost českého jazyka, která jim značně komplikovala nejen politickou socializaci a účast na veřejném dění, ale i schopnost vést plnohodnotný život. Na území západních Čech to dokonce v letech 1954 až 1955 vedlo ze strany německého obyvatelstva v jistou eskalaci napětí a v protesty mimo jiné v Aši nebo Kraslicích.118 Důvody ovšem můžeme hledat i v dílčí proměně zahraničně-politického klimatu, k níž došlo v polovině padesátých let. Patrné je to zejména od roku 1956, který byl zlomový i pro další vývoj komunismu a během něhož došlo k prvotnímu navázání vztahů východního bloku se SRN, což se týkalo i Československa. Podobně se také zintenzivněly vztahy s  NDR.119 Alespoň dílčí snahy o  vylepšování pozice československých Němců tak zapadají také do tohoto kontextu, třebaže šlo jen o jakési reaktivní jednání, jehož cílem bylo zamezit případné mezinárodní ostudě. Svou roli sehrávala i zcela pragmatická potřeba existence profesní odbornosti části těchto Němců, bez nichž by i deset a více let od konce „odsunu“ nebylo lehké zajistit bez116 117 118 119

42

Viz Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968, III. Brno 2002, s. 31. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 114. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 115. Novotný, Lukáš: Spolková republika Německo. Praha 2014, s. 127 a n. Viz také Blaire, Muriel: Promarněná příležitost. Československo a rok 1956. Praha 2003, s. 287 a n.

problémové fungování některých podniků, či dokonce řady různých průmyslových odvětví. To vyvolalo na obou stranách jistou míru aktivizace: jak mezi Němci, kteří pro režim byli nadále ještě poměrně početnou skupinou, s níž bylo nutné nějakým způsobem vycházet. Vyvolalo to tedy i potřebu proniknout ideologicky mezi tyto občany a získat je pro komunismus. Proto komunistický režim podporoval například zapojování Němců do tzv. Antif. Na území západních a severních Čech se významnější skupina Antifa vyskytovala například v Aši. V různých dokumentech a politických slyšeních však byli Němci i nadále dehonestováni jako nespolehliví občané. Vyvrcholením bylo následné přijetí ústavy v roce 1960, která přítomnost Němců v již „socialistickém“ Československu vůbec nereflektovala.120 Tím se definitivně prosadila asimilační pozice, kterou komunistický režim vůči Němcům zaujal. „Zbytku německé menšiny byla prakticky od roku 1950 do roku 1960 věnována určitá péče o kulturní vyžití. Po přijetí ústavy v roce 1960, která o občanech německé národnosti vůbec nehovoří, přestala i tato péče fungovat.“121 V socialistické ústavě byli v deklaraci rovnoprávnosti uznáni pouze Maďarové, Poláci a Ukrajinci. Německá (a ani romská) národnost zde zakotvena nebyla. Panoval tehdy názor, že vývojová tendence dezintegrace a asimilace německých obyvatel neumožňuje v nové ústavě tuto populaci zmiňovat, neboť nelze hovořit o něčem, „co už neexistuje – o  německé menšině“.122 S  tím se již v  době přijímání ústavy, ale i po jejím přijetí odmítali Němci smířit, což se projevovalo také ve stranickém německy vydávaném tisku, kde to byl mimo jiné sám šéfredaktor Kurt Babel, který s tímto vyloučením hrubě nesouhlasil.123 Nadále se tak prosazovala snaha německé obyvatelstvo zcela zamlčet, nepřiznat mu jakoukoliv podobu etnické identity a nezadat tak žádný impulz pro organizovanou aktivitu těchto obyvatel. Walter Piverka k  tomu dodává: „Načež vrchnost podvázala i  ubohé schůzky Němců při kafíčku s koláčem – a též s nimi spjatou kulturní činnost, poněvadž to prý vesměs nemělo socialistickou úroveň.“124 Pokročila tak cílená snaha o dosažení negativního demografického vývoje, se kterým se čeští Němci potýkají v podstatě od sedmdesátých let 20. století. Společnost byla nadále konfrontována propagandou o nespolehlivosti Němců, která již patřila k běžné rétorice komunistické strany v rámci diskurzu studené války. V oficiální brožuře o menšinové problematice z roku 1956 se tak lze dočíst: „Ponechání německé menšiny v Československé republice by velmi znesnadnilo, ne-li znemožnilo vítěz120 121 122 123 124

Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007, s. 266. Zvara, Juraj/Šindelka, Jan: Národnostní menšiny a jejich práva. Rudé právo 16. 8. 1968, s. 5. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 155. Aufbau und Frieden 7. 7. 1960. Viz Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 19.

43

ství dělnické třídy nad buržoazií.“125 Kolovaly informace o tom, jak tito lidé mají v nenáviděném západním Německu příbuzné, jak se tam jejich bývalí a odsunutí spoluobčané shlukují v landsmanšaftu a spřádají zde myšlenky na návrat do své vlasti a chtějí se hlásit zpět o své majetky. Ostatně v činnosti Sudetoněmeckého krajanského sdružení našla komunistická propaganda velký prostor pro šíření protiněmeckých nálad.126 Snaha o podporu vystěhovalectví a různá formální či neformální diskriminační opatření pak měla skutečně nenávratně spět k tomu, aby německé obyvatelstvo z Československa zcela vymizelo. Navíc bezpečnostní orgány monitorovaly činnost a veřejné aktivity celé řady osob, které byly coby Němci považovány za nespolehlivé obyvatelstvo.127 Logicky tak upadal také organizovaný život této skupiny, ať už se jednalo o kulturní uskupení, která směla vznikat v rámci různých podniků, nebo o omezování na poli výuky němčiny, činnosti knihoven apod. Obsahově skomírala i mediální produkce, stagnovalo také tehdy existující putovní divadlo apod.128 K 1. březnu 1961 klesl podle sčítání lidu počet obyvatel německé národnosti v  Československu na  140 402 osob, což představovalo podíl 1% obyvatelstva. V českých zemích se jednalo o 134 143 (1,4 %) osob. Celkově ubylo obyvatel německé národnosti od předchozího sčítání lidu v roce 1950 o 25 000 osob. Největší koncentrace Němců zůstávala nadále v Severočeském (57 488 osob, tj. 5,3 %) a  Západočeském kraji (41 866 osob, tj. 5,1 %). Prohloubily se negativní trendy, které německou menšinu provázely již od nuceného vysídlení. Zhoršovala se věková a  pohlavní skladba; více jak 45,9 % obyvatel bylo starších 50 let a  věkový medián tvořil 46 let (tedy lidé, kteří se narodili okolo roku 1915). Podíl žen německé národnosti dosahoval 56,9 %. Zvýšil se počet smíšených manželství, naopak se snížil počet narozených dětí do homogenního či smíšeného manželství. V národnostně smíšených manželstvích se hovořilo s partnery převážně česky, a to v asi 75 % případů a v 68% tomu tak bylo i u dětí. Co do sociálního složení nadále převažovali dělníci (v průmyslu, výrobních řemeslech a stavebnictví 71,5%, zemědělství a lesnictví 12,7%).129 125

126

127

128 129

44

Hájek, Miloš/Staňková, Olga: Národnostní otázka v lidově demokratickém Československu. Praha 1956, s. 30. Na druhé straně je zde alespoň konstatováno, že řešení realizované „odsunem“ bylo „tvrdé“ a že „postihlo i mnoho lidí, kteří se neprovinili ničím jiným, než že aktivně nebojovali proti fašismu.“ Srov. Novotný, Lukáš: Unsere Deutschen? Einstellungen in den tschechischen Grenzgebieten zur deutsch-tschechischen Vergangenheit. In: Brücken 14. Germanistisches Jahrbuch Tschechien-Slowakei. Praha 2006, s. 161-180. Viz Petráš, René: Specifika právního postavení Němců na počátku komunistické éry. In: Arburg, Adrian von/Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 332. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 151 a n. Viz volně dostupné demografické ročenky na portále Českého statického úřadu. Demografické ročenky (pramenná díla) (dostupné online z  ; cit. 9. 8. 2015).

Jen v letech 1957 až 1965 požádalo o vystěhování 23 300 občanů německé národnosti, z toho jich 21 514 chtělo do SRN a 1 786 do NDR. Schváleno bylo nakonec jen 11 827 žádostí.130 Bylo to ovšem výrazně více než doposud. Liberalizace v této oblasti byla důsledkem celkového uvolňování komunistického režimu, který je pozorovatelný pro značnou část šedesátých let 20. století. Můžeme tak hovořit o  počátku jakési specifické vlny vystěhovalectví, která znamenala další (tentokrát „dobrovolný“) exodus této populace. Mezi lety 1966 až 1969 se podařilo vycestovat ročně vždy asi 10 000 Němcům. Klesajícímu počtu osob hlásících se k německé národnosti napomáhala také sňatková struktura, která byla odhadem asi ze 70 % národnostně smíšená. Děti z těchto svazků se pak v drtivé většině hlásily k české či slovenské národnosti.131 Zájem o vystěhování z Československa v šedesátých letech poměrně silně stoupal, za hlavní důvod byla udávána vysoká životní úroveň v SRN a zde žijící příbuzenstvo.132 Mezi lety 1960 až 1969 bylo podáno 106 000 žádostí o vycestování ze země. Tyto snahy brzdily ekonomické obavy z odchodu kvalifikovaných pracovníků, přesto však nakonec počet vystěhovaných Němců během tohoto období dosáhl 36 757 osob. V letech 1968 až 1969 se pak jednalo o 29 208 osob (především ze Sokolovska a Chomutovska).133 Na konci roku 1968 se odhadoval počet Němců na československém území na 110 000 osob.134 Hovoříme-li o liberalizačních náznacích celkové politické situace v Československu v šedesátých letech minulého století, pak bychom – a třeba i jako další z paradoxů – měli uvést to, že se v některých místech země dařilo zapojovat občany německé národnosti do činnosti národních výborů. Těžko odhadnout, zda zde můžeme hovořit o cíleném byť jen dílčím vylepšování vztahů s Němci, či zda se jednalo pouze o jednotlivce bez ohledu na národnost, kteří byli do těchto aktivit zapojeni „jen“ jako spolehliví občané loajální vůči komunistickému režimu. V těchto otázkách se postupovalo často značně selektivně a panovaly zde regionální odlišnosti. Víme však, že zastoupení Němců v rámci KSČ bylo poměrně malé. Historik Tomáš Staněk na příkladu voleb do národních výborů v roce 1964 uvádí, že podíl německých

130 131

132 133

134

Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 146 a n. Viz Novotný, Lukáš: Role sociální a národnostně smíšené rodiny ve světle aktuálního výzkumu o německé menšině v České republice. In: Šrajerová, Olga (ed.): Sociálně a národnostně smíšená rodina v českých zemích a ve střední Evropě od druhé poloviny 19. století do současnosti. Opava 2003, s. 169176; Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 146 a n. Rudé právo 19. 11. 1968. Viz Hernová, Šárka: Němci v ČSR v letech 1950–1980 (demografická charakteristika). Slezský sborník 85, č. 4, 1987, s. 267 a n. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1989–1989. Praha 1993, s. 148.

45

poslanců dosahoval zhruba 0,4 %.135 Vznikaly také okresní komise pro práci mezi obyvatelstvem německé národnosti, které měly prosazovat vznik členských komisí na úrovni národních výborů. Z toho je patrná i jistá ochota k monitorování počtu německého obyvatelstva a stavu jejich životní situace. Na druhou stranu je nutné uvést, že se tyto skupiny scházely jen minimálně a jejich samotná existence nebyla majoritou přijímána vždy zcela pozitivně. 2.4 Situace let 1968–1989 Jestliže bylo přijetí nové „socialistické“ ústavy v roce 1960 považováno za další ránu, která prohloubila tíživou právní a  politickou situaci československých Němců,136 byl rok 1968 naopak nahlížen s určitou nadějí. Především snaha ke změně menšinové politiky komunistického Československa byla v závěru šedesátých let 20. století více než zřejmá. Již v programovém prohlášení vlády z 24. dubna 1968 stálo: „Jednou z podmínek zdravého vývoje v socialistické společnosti je též aktivní a rovnoprávná účast na politickém, kulturním a veřejném životě. Proto vláda ve spolupráci se Slovenskou národní radou vypracuje návrhy právních a jiných záruk politické, hospodářské a kulturní rovnoprávnosti Maďarů, Poláků, Ukrajinců i Němců, aby zabezpečila, přiměřeně k  počtu a  osídlení, takové postavení a  práva jednotlivých národností, která zaručují plný národní život a rozvoj národní osobitosti.“137 Vyústěním se stalo přijetí ústavního zákona č. 144/1968 Sb., o postavení národností z 27. října 1968, který měl formálně poskytnout všem národnostem, a tedy poprvé od konce druhé světové války i československým Němcům, záruky pro úplnou rovnoprávnost a respekt. Pro již dříve uznané menšiny znamenal potvrzení a rozšíření jejich již existujících práv, pro německou menšinu se stal symbolem zrovnoprávnění, přičemž se očekávalo celkové oživení fungování této skupiny. Toto období, které lze považovat za jakési pozitivní vykročení k posílení práv československých národnostních menšin, však záhy zastínila nastupující normalizace. Žádný z prováděcích zákonů, který zákon č. 144/1968 Sb. předpokládal, tak nebyl následně vydán. Pro forma však umožňoval všem národnostem, a tedy i Němcům, dle početní síly disponovat zastupiteli ve  volebních orgánech, zajišťoval právo na  kulturní rozvoj, spolčování, tisk a vzdělávání v mateřském jazyce. 135 136

137

46

Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1989–1989. Praha 1993, s. 154 a n. Funkcionář německé menšiny Walter Piverka tento stav glosoval takto: „V roce 1960 bylo Československo ‚povýšeno‘ na  socialistickou republiku, ale v  ústavě nebyla zmínka o  německé menšině. V úvodu k této ústavě totiž stálo, že problém německé menšiny byl provždy vyřešen Postupimskou dohodou. A tak začala nucená asimilace. Jednotlivé skupiny, které se v oblastech znovu začaly scházet, byly rozpuštěny s poukazem na to, že mají příliš nízkou socialistickou úroveň.“ Viz Piverka, Walter. In: Češi a Němci – věční sousedé. Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 142. Rudé právo 25. 4. 1968.

Požadavky na založení vlastní organizace, zesílení podpory výuky němčiny, kvalitnější distribuce Prager Volkszeitung a celkové zintenzivnění kulturní a osvětové práce s německou menšinou se formovaly již na počátku roku 1968. Tyto aktivity vycházely zejména od poslanců německého původu, například od Heriberta Panstera,138 kteří v  novém politickém klimatu spatřovali prostor pro zesílení činnosti ve  prospěch menšiny. Na druhé straně museli tito zástupci československých Němců stále ještě čelit přítomným protiněmeckým náladám, jež vedle snahy o zákonné uznání německé národnosti vyvolávaly také aktivity sudetských Němců, respektive způsob, jakým o nich bylo referováno v československých médiích. V roce 1968 se jednalo především o sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení ve Stuttgartu, který byl v  československém tisku dramaticky zmiňován a  v  důsledku čehož byly opětovně mobilizovány různé protiněmecké postoje majoritní společnosti. Toto napětí vyvolávalo přirozeně také téma nulity Mnichovské dohody. Přesto se však navýšil objem cestovního ruchu, kdy se jen v roce 1968 jednalo o více než 100 000 západních Němců, kteří navštívili Československo. Dvojnásobný počet Čechoslováků pak zavítal do SRN.139 Kromě výše zmíněného zákona tak vytvořila tehdejší změna politických poměrů v zemi živnou půdu pro vznik první poválečné organizace sdružující německou menšinu – Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti. Tato organizace působí dodnes a v České republice představuje nejstarší existující uskupení českých Němců. Původní debaty o jejím založení a přípravné práce vedli politici a další funkcionáři německého původu – vedle komunistů i  představitelé nekomunistického spektra uvnitř této národnostní skupiny. Přestože to byl obrodný proces Pražského jara inspirovaný reformními komunisty, který přispěl ke zrodu tohoto sdružení, jeho oficiální vznik je datován až do doby tzv. normalizace a byl nakonec umožněn jen proto, aby se dostálo liteře zákona, ovšem s již značně prokomunistickým zaměřením. Walter Piverka vyslovil během rozhovoru také další domněnku, proč mohlo Kulturní sdružení fungovat i v následujícím období: „Proč nebylo Kulturní sdružení zrušené, potom co jsme byli v roce 1968 vyhozeni? Když komunis cká strana projednávala něco tajného, hlásila to druhý den Svobodná Evropa. Takže existovaly kontakty ven a Němce podezřívali, protože měli příbuzné v Německu, podezřívali německou menšinu z toho, že ty dráty mohly vycházet od ní. Proto byli dosazeni komunis č funkcionáři a Kulturní sdružení nebylo zrušeno. Ale bylo kontrolováno, poněvadž se doufalo, že se tyto kontakty odkryjí. Což se nepodařilo. Nevím, jestli vůbec existovaly. Ale ka138 139

Rudé právo 7. 8. 1968, s. 6. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 157.

47

ždopádně to byl důvod, proč nebylo sdružení zrušeno. Ale lidé, kteří zastávali ústřední správu byly režimu absolutně věrni. Proto se jim důvěřovalo. Před nedávnem jsem našel v Archivu v Berlíně dokument, kde se píše o německé menšině a stojí zde, proč museli být Piverka, Schalek, Keilberth a Hünigen ze sdružení vyhozeni. Protože jsem byl pro straně, nikdy jsem ve straně nebyl, proto jsme byli vyhozeni.“ 140

Kulturní sdružení se následně stalo nástrojem normalizační politiky a mělo především přispívat k ideologickému formování československých Němců. Na druhé straně se díky tomuto sdružení vedle Prahy a Brna směly v pohraničním pásu od Chebu po Krkonoše zakládat tzv. místní organizace, čímž se zde vytvořil prostor pro setkávání jejích členů. Němcům tak byla umožněna alespoň okleštěná forma kulturního života.141 Nešlo však přehlédnout značnou deziluzi z  posrpnového vývoje, která byla patrná nejen v majoritní populaci, ale přirozeně také mezi občany německé národnosti. Především příslušníci mladších generací proto o  aktivity Kulturního sdružení nejevili velký zájem. Vznik organizace tak ve skutečnosti neměl nijak narušit dominantní proud československé menšinové politiky směřující k asimilaci této skupiny. Ještě v září 1969 zazněl také návrh ministerstva školství na obnovení německých základních škol či alespoň tříd, který však nikdy zrealizován nebyl. Argumentem státního režimu se stal nedostatečný počet německy mluvících dětí. Nepříznivá situace v tomto ohledu panovala i mezi samotnými Němci, kteří ve značně protiněmeckém prostředí nakonec ani často sami neprojevovali zájem své děti do těchto školských plánů zapojovat.142 To se odráželo i na samotném provozování kroužků německého jazyka, které v roce 1968 fungovaly na 45 školách, z 4 457 žáků německé národnosti je však navštěvovalo necelých 19 %.143 Vývoj osmdesátých a devadesátých let 20. století proces asimilace československých Němců ještě více prohloubil. Mezigenerační transfer ustrnul, což se statisticky projevovalo ve stagnující natalitě, jež by pozitivně ovlivnila sociodemografický vývoj. Zesílila také jazyková asimilace, německý jazyk coby mateřština byl předáván už jen ojediněle, mladá generace o něj jevila už jen nepatrný zájem, stejně jako o čin140

141

142

143

48

Rozhovor s Walterem Piverkou narozeným v roce 1931, v Chomutově 18. 9. 2014. 1. předseda Svazu Němců v Československu a dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců. Srov. Novotný, Lukáš: Domov dnes – o kulturním životě německé menšiny v západních Čechách. In: Hornoplánské rozpravy 2003. Domov – ohrožená hodnota včera i dnes. Český Krumlov 2004, s. 76-121. Viz Malá, Eva: K  problému výuky dětí německé národnosti v  mateřském jazyku. In: Národnostní otázka v Československu (po roce 1918). Opava 1989, s. 113-115; Sokolová, Gabriela: O jazykovém zaměření Slováků a Němců žijících v severních Čechách (na základě sociologických výzkumů). Slezský sborník 89, č. 3/4, 1991, s. 172-180. Otčenášek, Jaroslav: Němci v Čechách po roce 1945. Na příkladu západního Podještědí. Praha 2006, s. 62.

nost v rámci organizovaných složek menšiny. Aktivity v rámci Kulturního sdružení znamenaly jednak přítomnost značně prokomunistického politického prvku, jednak se tato organizace soustředila především na uspokojování společenských zájmů starší generace, která zde dominovala. Zástupci mladších ročníků tak zde obsahově nacházeli až příliš málo prostoru.144 Značná část menšiny byla navíc již zcela asimilovaná, další část nadále projevovala zájem o vystěhování, což bylo přirozenou odpovědí na nemožnost svobodného rozvoje. Také do výsledků sčítání lidu k 1. prosinci 1970 se nutně odrazily negativní sociodemografické charakteristiky, s nimiž se českoslovenští Němci potýkali. K německé národnosti se přihlásilo 85 663 osob, přičemž v českých zemích to bylo 80 903 a na Slovensku 4 760 osob. Úbytek od posledního sčítání činil 54 740 osob, což představovalo 39 %. Němečtí publicisté sice odhadovali počet Němců v Československu až dvojnásobný,145 oficiální statistika však byla velmi přísná. A další pokles příslušníků německé menšiny se dostavil o dalších 10 let později. V roce 1980 se k německé národnosti přihlásilo 58 211 osob, úbytek tak představoval 24 534 osob. V  letech 1970 a 1980 se nejvíce Němců přihlásilo v Severočeském (35 968, tj. 3,3 % bydlícího obyvatelstva; resp. 24 966, tj. 2,1 %) a Západočeském kraji (21 664, tj. 2,6 %, resp. 16 416, tj. 1,9 %). V absolutních číslech žilo nadále nejvíce Němců v okresech Sokolov (8 318/ 6 507), Teplice (6 387/4 439) a  Karlovy Vary (6 039/4 775). Více jak 5 % Němců žilo pouze v okrech Sokolov a Jablonec nad Nisou. Menšina značně zestárla a navýšil se podíl žen (až k 2/3). V roce 1970 měli Němci tři zástupce ve Federálním shromáždění – Rudolfa Herkommera, Heriberta Panstera a Waltera Piverku. Další aktivní členové Kulturního sdružení působili většinou různě ve stranických strukturách. Díky tzv. východní politice, která byla nastartována za spolkového kancléře SRN Willyho Brandta, se poněkud otupěla ostrá mediální propaganda komunistického režimu vůči Bonnu, což se postupně projevovalo i v pozitivnějším pohledu na Spolkovou republiku a potažmo i na Němce v Československu. Obraz západního světa se v majoritní společnosti navíc vylepšoval také jako odezva na posrpnovou krizi důvěry občanů k vedení státu. Ke zlepšení formálních politických vztahů se SRN, respektive k jejich znovunavázání, následně došlo v roce 1973 prostřednictvím podepsání Pražské smlouvy. Ta sice německou menšinu jako takovou vůbec neuvádí a obecně nevěnuje žádnou pozornost národnostní problematice, deklarovala se zde však neplatnost Mnichovské dohody, která do té doby představovala jeden z ústředních neuralgických bodů antiněmecké rétoriky. Smlouva také obsahovala příslib usnadnění emigrace z Českoslovenka. 144

145

Viz Hernová, Šárka: Němci v ČSR v letech 1950–1980 (demografická charakteristika). Slezský sborník 85, č. 4, 1987, s. 267 a n. Viz Bohmann, Andreas: Das Sudetendeutschtum in Zahlen. München 1959, s. 503.

49

Posoudit, zda v tomto ohledu skutečně došlo k pozitivnějšímu vývoji, je však prakticky nemožné.146 V rámci možností, které byly příslušností k odlišným ideologickým blokům dány, se smlouvou alespoň částečně posílil cestovní ruch a kulturní výměna. Pro komunistickou propagandu však zůstávala jakýmsi „červeným hadrem“ činnost Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které vidělo v podpoře německé menšiny na dálku jednu ze svých programových priorit. Vystěhovaní Němci zde občas začali i sami působit a SL měl díky jejich svědectvím dobrý přehled o skutečném stavu Němců v Československu. Jeho vedení poukazovalo od roku 1975 na nepříznivou situaci německé menšiny a odvolávalo se na závěry z Helsinské konference, které Československo podepsalo. V  lednu tohoto roku dokonce iniciovalo petici s 250 000 podpisy směrovanou k OSN, v níž upozorňovalo na špatné zacházení s československými Němci.147 Kritika zde byla mířena na neumožňování vycestování či vystěhovávání Němců ze strany státních orgánů a dále pak také směrem k omezování kulturní produkce, neexistence menšinového školství apod. Tyto aktivity sudetoněmeckých organizací byly v československém tisku logicky vždy silně odsuzovány, což platilo také o Prager Volkszeitung. Tyto výtky byly do jisté míry zcela oprávněné, na neuspokojivou situaci československých Němců během své návštěvy v Československu v lednu 1988 ostatně poukázal například také německý spolkový kancléř Helmut Kohl.148 Jak jsme si ukázali, skupinu postihl citelný demografický úpadek, který byl – i v době celospolečenského populačního boomu – důkazem nevyhnutelného procesu mizení německé menšiny ze sociální mapy Československa.149 Většina Němců v této době již neparticipovala ani na aktivitách Kulturního sdružení, ani jinak ve prospěch veřejné manifestace svébytné německé identity a do těchto aktivit se nedařilo zapojovat ani mladší generace, které o činnost sdružení nejevily zájem a naopak směřovaly k asimilaci s českou majoritou.150 V Kulturním sdružení na vrcholu přetrvali straničtí kádři, kteří se urputně drželi svých funkcí i po roce 1989 a kteří ještě několik následujících let prosazovali původní koncept fungování tohoto sdružení.

146

147 148 149

150

50

Více k textu smlouvy např. Břach, Radko: Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973. Praha 1994; Novotný, Lukáš: Spolková republika Německo. Praha 2014, s. 129. Sudetendeutsche Zeitung 13. 4. 1979. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 195. Sokolová, Gabriela: Soudobé tendence vývoje národností. Praha 1987; Srb, Vladimír: Demografický profil německé menšiny v Československu. Český lid 75, č. 1, 1988, s. 29-42. K mezigenerační proměně identity českých Němců srov. Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013, 149-168; Kreisslová, Sandra: Mezigenerační proměny německé identity/Veränderungen der deutschen Identität über die Generationen hinweg. In: Zůstali tu s námi/Bei uns verblieben. Praha 2013, s. 100-140.

2.5 Situace od roku 1989 Stejně rychle jako se po listopadu 1989 aktivizovala majoritní společnost, objevovaly se nové osobnosti, nové programové priority a politické strany, probíhaly obnovovací procesy i v rámci německé menšiny. I zde toto období sehrává zcela nezastupitelný symbolický zlom, třebaže se již nedalo zastavit negativní demografické ukazatele, které československé Němce zatěžovaly. Situaci znesnadňovala také skutečnost, že se ve kvalitativně nově a demokraticky formované společnosti, jež se značně otevřela Západu, opět více či méně probouzely protiněmecké nálady, přičemž obzvláště citlivě byly tyto problémy vnímány v českém pohraničí.151 Požadavky nové politické či spolkové organizace Němců byly ve společnosti a z velké části i v politice nahlíženy především jako naprosté novum, přičemž značné překvapení vzbuzovala už jen samotná existence německého obyvatelstva, natož jejich snahy vést svébytný svazový život.152 Jeden z tehdejších  představitelů německé menšiny Walter Piverka k tomuto období dodává: „Osobně jsem doufal, že demokratický český stát učiní pro německou menšinu víc. U  starší a  rovněž střední generace Čechů shledávám málo otevřenosti pro nové vztahy s Němci, jež by u obou stran zahrnovaly poznání a přiznání vlastního bezpráví.“153 Vývoj sledované skupiny zde v mnohém kopíruje vývoj celospolečenský. Pokud se ústřední silou porevoluční doby stalo Občanské fórum (OF), pak to byl právě prostor tohoto politického hnutí, kde se etablovala tzv. německá sekce, jejíž vůdčí osobností se stal bývalý poslanec České národní rady, již výše zmíněný, Walter Piverka. Vznik této sekce byl především jeho iniciativou, na níž se v různé míře napojilo několik dalších osob německé národnosti, mezi nimiž byl například Arnold Keilberth, Josef Landergott, Paul Heinisch, Mathilde Najdeková či Christa Štrosová. To, že tito dřívější funkcionáři směli opětovně vstoupit do veřejného života či přímo do politiky (někteří z nich byli již činní v rámci Kulturního sdružení, které však museli opustit v době normalizace), pro ně jistě znamenalo jisté zadostiučinění. Podobně byl například historik okresního muzea v Sokolově Erich Kříž v letech 1990 až 1992

151

152

153

Viz např. Houžvička, Václav: Postoje obyvatel Chebska k  Němcům. Mezinárodní politika 4, č. 2, 1993, s. 72-75; Houžvička, Václav: Česko-německé pohraničí v nových souvislostech. Politologická revue 2, 1996, s. 87-102; Zich, František: Národnostní a etnické vztahy v českém pohraničí – obraz Čecha, Němce, Rakušana a Roma ve vědomí obyvatel. Praha 1996. Srov. Staněk, Tomáš: K současnému postavení německé menšiny v České republice. In: Sokolová, Gabriela/Šrajerová, Olga (eds.): Národnostní menšiny a majoritní společnost v ČR a v zemích střední Evropy v 90. letech XX. století. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 13. a 14. října 1998 ve Slezském ústavu zemského muzea v Opavě. Opava 1998, s. 88-101. Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 20.

51

zvolen do Federálního shromáždění. Oba zástupci/poslanci za německou menšinu tak pocházeli z regionu Sokolovska.154 V roce 1991 proběhlo další sčítání lidu, které potvrdilo stávající trendy, zejména nadále se razantně snižující počet osob hlásící se k německé národnosti. Očekávání některých činitelů menšiny byla tehdy poměrně vysoká, vycházelo se totiž z přesvědčení, že by se počet Němců mohl v podmínkách demokracie buď zachovat, nebo dokonce navýšit. K tomu ovšem nedošlo, v  Československu se k německé národnosti přihlásilo 53 418 osob. Tento výsledek byl pro představitele německé menšiny, ale i například pro sudetoněmecké krajanské kruhy velkým zklamáním, neboť jasně dokazoval nepříznivý demografický vývoj této populace, jež se tak definitivně zařadila mezi početně menší národnostní menšiny. Zajímavostí bylo, že k mírnému nárůstu počtu členů došlo na Slovensku, v českých zemích však počty nemilosrdně klesaly. Sídelně se nic neměnilo, největší koncentrace Němců nadále trvala v kraji Severočeském a Západočeském. Podobně jako v majoritní společnosti zavládla snaha buď zcela zrušit či razantně transformovat KSČ, objevily se stejné tendence i v případě Kulturního sdružení občanů ČSSR německé národnosti. Také zde panoval spor mezi dosavadními funkcionáři – zejména se jednalo o Alfreda Bienerta, Heriberta Panstera a Rosemarii Knappovou – a mezi nově a staronově se objevivšími reprezentanty německé menšiny. Hovoříme-li o staronových osobnostech, pak míníme právě především Waltera Piverku, jenž působil již v šedesátých letech v parlamentu jako zástupce německé národnostní menšiny a jenž musel coby kritik komunistického režimu s touto činností po  srpnu 1968 skončit.155 Polistopadové události se pro něj a  další Němce, kterým nebyla po chuti angažovanost v Kulturním sdružení, staly novým impulzem k rozvoji kvalitativně odlišného spolkového života menšiny. Struktura Kulturního sdružení sice nemohla demograficky uspokojovat celistvé požadavky menšiny, neboť jeho pobočky (základní organizace) nevznikaly ani zdaleka po celém území. Tam kde sdružení působilo, se však tato struktura ukázala většinou natolik pevná, že požadavky na inovaci nebyly vůbec připuštěny. Mezi novými zástupci československých Němců v  čele s  Piverkou (ale i  řadou dalších aktivistů v jednotlivých regionech) a stávajícím vedením Kulturního sdružení tak došlo k rozporu. Těžko odhadnout, do jaké míry zde šlo čistě o ideologický spor, tedy o to, že stávající vedení Kulturního sdružení odmítalo a priori jakékoliv změny ve formě a stylu vedení sdružení a že bylo vedeno komunisty, a do jaké míry to byly čiré osobní spory, které evidentně zejména mezi Heribertem Pansterem (rezignoval v roce 1990 na post 154 155

52

Viz Piverka, Walter: Býti Němcem/Deutsch zu sein. Středokluky 2006, s. 54. Srov. Piverka, Walter: Býti Němcem/Deutsch zu sein. Středokluky 2006; Piverka, Walter. In: Češi a Němci – věční sousedé. Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 144.

předsedy Kulturního sdružení) a Alfredem Bienertem na straně jedné a Walterem Piverkou na straně druhé existovaly minimálně již od doby normalizace. Dohoda mezi oběma stranami nebyla možná, což lidé kolem Piverky vyhodnotili tak, že jejich angažovanost v rámci Kulturního sdružení je nadále vyloučená (což ve skutečnosti také byla, neboť jim nikdy nebyla nabídnuta možnost participovat na činnosti Kulturního sdružení), a sami proto začali usilovat o vznik vlastního svazu.

V roce 1990 bylo na půdě Občanského fóra v rámci tzv. německé sekce rozhodnuto o založení nového, komunistickou minulostí nezatíženého, Svazu Němců v Československu. Zdroj: Archiv Waltera Piverky

53

Tímto novým uskupením se stal Svaz Němců v Československu (Verband der Deutschen in der Tschechoslowakei, dále také Svaz Němců), ustanovený v roce 1990. Nadále však přetrvávaly konflikty s Kulturním sdružením. Například Piverka tuto organizaci chápal jen jako „jeden ze spolků“ a kritizoval ho za to, že nechtěl spolupracovat na rozvoji nové institucionální struktury německé menšiny v Československu a později i v České republice.156 Naproti tomu Kulturní sdružení zaujalo defenzivistické postavení a přetrvalo v jisté organizační i obsahové rigiditě. Do jisté míry si to v této době mohlo dovolit, poněvadž sdružovalo osoby německé národnosti v početně nejsilnějších regionech České republiky, tedy především v severozápadních Čechách. Rozhodně však nemohlo aspirovat na celorepublikové zastoupení českých Němců, neboť se po roce 1989 nijak teritoriálně nerozšiřovalo a ani to neplánovalo. Svaz Němců v Československu se tak rodil v poněkud bouřlivé době a jeho vznik se stal reakcí na chybějící konsensus v otázce dalšího směřování Kulturního sdružení. A tak 26. ledna 1990 odvysílala Československá televize výzvu Paula Heinische a Waltera Piverky, která měla pobídnout osoby německé národnosti, aby se začaly angažovat v rámci nového svazu. Svaz vznikl 14. srpna 1990 registrací u Ministerstva vnitra. První oficiální zasedání svazu proběhlo již o pět dnů dříve v Praze na Malé Straně. Předsedou byl zvolen Walter Piverka, prvním místopředsedou Erich Kříž. V této době se rovněž formovaly jednotlivé regionální organizace, které se následně přihlásily pod hlavičku Svazu Němců. Svaz se v této době také stal korespondenčním členem Federální unie evropských národnostních skupin (Federal Union of European Nationalities, FUEV), později plnohodnotným členem.157 To mělo pozitivní efekt spíše směrem ke kontaktům do zahraničí. Svaz Němců musel rovněž zaujmout určité stanovisko vůči představitelům Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které ho vyzvalo k dialogu. Vztah k SL byl v této době značně ambivalentní, čeští Němci si dobře uvědomovali, že přílišné „propojení s Mnichovem“ může vyvolat odsouzení nejen v české majoritní společnosti, ale například i v rámci samotného Občanského fóra.158 Pochopení pro takovouto kooperaci nebylo velké. Přesto však byly na rozdíl od Kulturního sdružení kontakty navázány a proběhlo několik jednání s tehdejším předsedou SL Franzem Neubauerem. Někteří funkcionáři SL následně patřili k značným podporovatelům činnosti Svazu Němců, za všechny jmenujme zejména Horsta Löfflera, ale například také zástupce Ackermann-Gemeinde nebo Spolku Adalberta Stiftera. Prostřednictvím SL probíha156

157

158

54

Viz Piverka, Walter. In: Češi a Němci – věční sousedé. Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 144. Srov. Kuncová, Irene: Německá menšina a její svazy v České republice v dnešní době. In: Hornoplánské rozpravy 2002. Horní Planá 2002, s. 57-60; Landeszeitung 11. 4. 2006. Hovořil o tom například i Walter Piverka v rámci Hornoplánských rozprav, když upozorňoval na nutnou opatrnost, aby nebyla německá menšina paušálně označována za „pátou kolonu“. Viz Piverka, Walter. In: Hornoplánské rozpravy 2002. Bylo už vyměněno dostatek slov? Český Krumlov 2002, s. 86.

la v prvopočátku také podpora tzv. setkávacích center německé menšiny, což se však později ukázalo jako ne zcela vhodné řešení a bylo proto rozhodnuto, že ústřední instituci koordinující tuto podporu bude zastávat Velvyslanectví SRN v Praze. Pro další rozvoj skupiny představovalo významný přelom přijetí Smlouvy mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (tzv. Smlouva o přátelství). V jejím bodě 20 je věnována pozornost také německé menšině v České republice. Zástupci německých svazů přirozeně nejvíce vítali připravenost SRN se podílet na činnosti menšiny, k čemuž se v daném dokumentu smluvně zavazují. Ještě před schválením samotné smlouvy padl také návrh na vytvoření výše zmíněných setkávacích center ve větších městech České republiky, kde byly zaznamenány nějaké významnější aktivity ze strany německého obyvatelstva. Německá menšina a  její práva byla smlouvou ukotvena a  stejně tak byla stvrzena i činnost těchto setkávacích center. Do dnešní doby existuje 15 těchto středisek a financovány jsou i nadále ze strany SRN. Článek 20 Smlouvy mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (1) Smluvní strany plní minimálně politické závazky zakotvené v dokumentech KBSE, zejména v dokumentu Kodaňské schůzky o lidské dimenzi KBSE ze dne 29. června 1990 jako závazky právního charakteru. (2) Proto příslušníci německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice, to znamená osoby mající československé státní občanství, které mají německý původ nebo se hlásí k  německému jazyku, kultuře nebo tradici, mají zejména právo jednotlivě nebo ve  společenství s  jinými členy své skupiny – na svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem. (3) Příslušnost k německé menšině v České a Slovenské Federativní Republice je záležitostí osobního rozhodnutí každého člověka, které s sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění. (4) Každý příslušník německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice je v souladu s výše uvedenými ustanoveními povinen chovat se jako každý státní občan tak, že se řídí povinnostmi, které vyplývají ze zákonů tohoto státu. (5) Česká a Slovenská Federativní Republika umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů Spolkové republice Německo podporující opatření ve prospěch německé menšiny nebo jejích organizací.

55

Článkem 20 Smlouvy o  dobrém sousedství se tedy SRN zavázalo k  podpoře německé menšiny. Tento bod byl však interpretován různě jak z české, tak i německé strany. Walter Piverka k tomu poznamenal: „ze strany německé zaznívalo: Dobrá, teď můžete něco postavit, teď můžete dostávat finanční prostředky z Německa. Tyto prostředky však byly vždy deklarovány jako podpůrné prostředky v rámci svépomoci. Říkalo se, že je možno tyto prostředky využít, že by však do procesu výstavby měl být zapojen i český stát. Co se však stávalo? Německá menšina se ve větší či menší míře orientovala výlučně na německé prostředky, které čerpala nejprve prostřednictvím Sudetoněmeckého krajanského sdružení a později německého velvyslanectví, a budovala centra setkávání či financovala svoji činnosti, přičemž česká strana podotýkala: vy dostanete tak jako tak peníze z Německa, tak proč potřebujete ještě peníze od nás? To vedlo prakticky k tomu, že se finanční prostředky, které poskytl český stát pro potřeby menšin, vracely nazpět. Nejprve jsme dostávali více než dva miliony korun ročně, což postupem času kleslo až na 100 000 korun, jelikož o tyto prostředky nejevila německá menšina zájem, a zájem polevil i u ministerstva kultury, jež tyto prostředky přidělovalo, a to s poznámkami typu: Vždyť vy máte dost peněz z německé strany.“159 Německá menšina také profitovala z uklidnění situace v česko-německých vztazích, který přišel s podepsáním Česko-německé deklarace v roce 1997.160 Svaz Němců musel nakonec skončit s rozpadem Československa. Podařilo se mu však aktivizovat či „vytvořit“ v jednotlivých regionech Československa multiplikátory, tedy osoby, které se staly jakýmisi nosníky pro činnost menšiny v daném regionu. Často se z nich pak stali také jednatelé jednotlivých setkávacích center či předsedové regionálních svazů. Na druhou stranu pokročila i celková rozpolcenost menšiny, vykopaly se příkopy mezi oběma svazy, které se ukázaly být po další dlouhá léta nepřekonatelnými. K tomu se ukázalo, že existence sebevíc aktivního svazu nebyla schopna zastavit celkový početní úbytek německé menšiny, která navíc byla na rozdíl od některých jiných minorit značně nekompaktně usídlená, rozeseta do různých částí republiky, což komplikovalo její akceschopnost. Samotný Svaz Němců v Československu zanikl s rozpadem země, už od května 1992 se však formovala myšlenka založit novou platformu, konkrétně Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ta byla bouřlivě diskutována a připravována během obou zasedání Pracovního uskupení německých svazů v  roce 1992. Ke vzniku Shromáždění Němců nakonec došlo v roce 1992. V důsledku těchto událostí však ještě více postoupilo rozštěpení reprezentace německé menšiny na území České republiky, které trvá doposud.161 159

160 161

56

Srov. Piverka, Walter: In: Hornoplánské rozpravy 2002. Bylo už vyměněno dostatek slov? Český Krumlov 2002, s. 86. Landeszeitung 25. 4. 2000. Srov. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve 21. století. Acta Universitatis Carolinae

Shromáždění Němců představuje jakousi zastřešující organizaci pro regionální svazy německé menšiny v  České republice. Celkem jde o  22 samostatně registrovaných regionálních svazů a 15 tzv. setkávacích center. Shromáždění sídlí v Praze a prosadilo se definitivně jako vůdčí organizace, která německou menšinu reprezentuje v rámci různých státních institucí, ale i v zahraničí. Jejím cílem je „zachování německého jazyka, kulturního dědictví Němců, další vzdělávání menšiny, předávání informací, školení a semináře, uplatnění menšinových práv v praxi, práce s mládeží a se seniory a spolupráce s jinými organizacemi.“162 Svazovou tiskovinou je čtrnáctideník Landeszeitung, přejmenovaný od roku 2013 na LandesEcho. Následuje mapa s rozmístěním jednotlivých svazů a setkávacích center německé menšiny, které spadají pod Shromáždění Němců.

Svazy a setkávací centra spadající pod Shromáždění Němců

Zdroj: Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (online dostupné z < http://www.landesversammlung.cz/de/verbaende>; cit.18. 10. 2015).

Snahy o  vytvoření společné reprezentace německých občanů žijících v  České republice nakonec nebyly naplněny. Jak již bylo zmíněno, odmítlo se již na přípravných fázích k vybudování takovéto základny účastnit Kulturní sdružení. Mezi hlavní příčiny tehdejších neshod, jež nabyly velmi vyostřených podob také na lokální úrov-

162

Iuridica 1, 2013, s. 83-93. Dále také Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145. Viz Kuncová, Irene: Německá menšina a její svazy v České republice v dnešní době. In: Hornoplánské rozpravy 2002. Český Krumlov 2002, s. 57-60.

57

ni, patřila komunistická minulost Kulturního sdružení, přičemž mu byla vytýkána především nevole k demokratizaci a strnulost v zastupování zájmů menšiny. Na druhé straně zástupci Kulturního sdružení nesouhlasili s koncepcí zastoupení regionů v  Shromáždění Němců, kritizovali jeho úzké vztahy na  vysídlené Němce a  snahy vystupovat jménem celé německé menšiny.163 Přestože dodnes nedošlo ke sloučení těchto dvou hlavních reprezentantů německé menšiny, období nejintenzivnějších sporů bylo zažehnáno. Určitým mezníkem bylo přistoupení obou organizací ke společné úmluvě z roku 1997, v rámci níž se zavázaly k ukončení sporů a k vzájemné spolupráci pro „blaho německé menšiny“. Tato dohoda však především ukazuje, jak vážné a hluboké tyto spory byly. Za  výrazný zlom v  politice „usmiřování“ lze však ve  skutečnosti považovat až nástup nových představitelů vedoucích funkcí těchto organizací, Irenu Novákovou a  Martina Dzingela, kteří nejsou zatíženi minulými spory a  je tak pro ně možné snadněji dosahovat společného konsenzu a kooperovat. Do vzájemných diskuzí se tak v současné době opět vrátila myšlenka sbližování obou svazů, která byla dříve kategoricky odmítána, v  tomto okamžiku tak naráží především na  nevoli některých zástupců členské základny nikoliv samotné hlavní reprezentace.164 Na  druhou stranu nalezneme již několik výzev regionálních zástupců německé menšiny, mezi nimi i tu od tehdejšího předsedy Svazu Němců – regionu Chebsko (Bund der Deutschen- Landschaft Egerland), Richarda Šulka, který jeden svůj komentář v tiskovém orgánu Landeszeitung nazval: „Spojme se přeci“. A připojil: „ani 17 let od politické revoluce nejsou někteří lidé schopni nalézt cestu ke spojení.“165 Tím však ještě tou dobou rozhodně neprezentoval většinový názor v obou svazech. Jaké nálady panují dnes v této otázce, je složité pojmenovat. Momentálně se však úzká kooperace jeví jako maximum možného a ve spojení obou svazů ani jedna strana nespatřuje přidanou hodnotu. Vedle Shromáždění Němců tak nadále funguje také Kulturní sdružení jakožto další reprezentant německé menšiny v České republice. V roce 2014 se tato organizace přejmenovala na Spolek Němců a přátel německé kultury (Verein der Deutschen und 163

164

165

58

Blíže srov. Staněk, Tomáš: K současnému postavení německé menšiny v České republice. In: Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 13. a 14. října 1998 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava 1998, s. 88-101. Spor obou organizací lze též sledovat v uveřejněné korespondenci mezi tehdejším prezidentem Shromáždění Walterem Piverkou a předsedkyní Kulturního sdružení Rosemarií Knapovou a v dalších publikovaných textech Shromáždění. Viz Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1. Wahlperiode 1992–1995. Praha 1995; 2. Wahlperiode 1996. Praha 1996. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Rozhovor s Irenou Novákovou narozenou v roce 1959, v Praze 9. 12. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení se sídlem v Praze. Landeszeitung 11. 4. 2006, 26. 9. 2006.

Dohoda o společné spolupráci Shromáždění Němců a Kulturního sdružení z roku 1997 Dohoda Vědomy si svých odpovědných úkolů vzhledem k německé menšině žijící v České republice, jakož i k přispění k pozitivní realizaci německo-české deklarace, uzavírají Kulturní sdružení občanů německé národnosti a Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku následující dohodu:

1. Obě organizace zanechají ihned vzájemných písemných i ústních výpadů. 2. Obě organizace budou v budoucnu spolu konzultovat všechny záležitosti, které se týkají menšiny. 3. Obě organizace se budou vzájemně informovat o nadoblastních setkáních a pozvou se na ně. 4. Obě organizace se pokusí v Radě pro národnosti a v podvýboru parlamentu zaručit společný postup. 5. Obě organizace chtějí podpořit pravidelné konzultace. Nejméně dvakrát ročně. 6. Obě organizace se pokusí prezentovat společné názory menšiny v masmédiích. 7. Obě organizace se vynasnaží do budoucna o jedno „společné“ k blahu německé menšiny. Za Kulturní sdružení Knap Bienert Kopecká

Za Shromáždění Piverka Sura Scholz

59

Freunde der deutschen Kultur).166 Hlavní sídlo se nachází v Praze a místních skupin čítá celkem 20. Následující mapa ukazuje rozmístění jednotlivých organizací.167 Základní organizace Kulturního sdružení

Zdroj: Kulturní sdružení občanů německé národnosti v ČR (online dostupné z ; cit.18. 10. 2015).

2.6 Sociodemografická situace českých Němců Od poválečného transferu německy hovořícího obyvatelstva z Československa počet osob hlásících se k německé národnosti trvale klesal. Přispěla k tomu především nepříznivá věková, pohlavní a vzdělanostní struktura, vnitřní rozptyl a asimilace s majoritním obyvatelstvem.168 Tento asimilační proces byl komunistickým režimem cíleně podporován, přičemž se v komunistických kruzích hovořilo o tzv. asimilaci dobrovolné, která se svým údajným „dobrovolným“ charakterem odlišovala od násilné asimilace konce čtyřicátých let 20. století, jež probíhala prostřednictvím vnitřního rozptylu.169 Tento asimilační proces se z velké části také podařilo dovršit. Jen za poslední dvě sčítání lidu v letech 2001 a 2011, tedy v rozmezí deseti let, klesl počet obyvatel s německou národností o více než 20 000, což představuje více než polovinu původního stavu. 166

167 168

169

60

Kulturní sdružení se přejmenovalo na Spolek Němců a přátel německé kultury v době, kdy vznikala tato kniha. Jelikož je však organizace známější pod svým starým názvem a k přejmenování došlo až po ukončení terénního výzkumu, užíváme v knize především název Kulturní sdružení. Blíže k působení Kulturního sdružení viz kapitola o spolkové činnosti německém menšiny v této knize. K tomu více viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993; dále k tématu také Bittnerová, Dana a kol.: Kdo jsem a kam patřím? Identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha 2005. Spurný, Matěj: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha 2011, s. 205.

Propad mezi lety 1991 a 2001 pak činil 8 500 osob, i v tomto případě se tedy jednalo o nemalou početní proměnu. Německá menšina je tak na jakémsi sociodemografickém „odchodu“, strmě klesající počty příslušníků nelze při chybějící „etnické inteligenci“ a zástupců mladé generace jednoduše řešit. Jistou perspektivou by mohl být příchod tzv. nových Němců, tedy německých imigrantů stěhujících se do České republiky od roku 1989, ale i zde je situace komplikovaná. Počet této skupiny obyvatel se sice dle údajů ČSÚ každoročně zvyšuje, v roce 2013 tak čítala přibližně stejný počet jako samotná německá menšina (jednalo se o 18 507 osob),170 tito jedinci však často nedisponují českým státním občanstvím a především se s příslušníky německé menšiny v mnohém myšlenkově rozcházejí, ať už se jedná o otázku smyslu sdružování se v těchto organizacích, či koncipování jejich činnosti, která pro ně není dostatečně atraktivní. Navíc je finanční podpora projektové činnosti od Institutu pro mezinárodní vztahy (ifa) – v tomto ohledu nejdůležitějšího partnera pro německou menšinu – často vázána pouze na autochtonní německé obyvatelstvo. Počet obyvatel německé národnosti dle sčítání lidu mezi lety 1950 až 2011

Rok Počet Němců ČSR/ČR % z obyvatelstva

1950 159 938

1961 1970 1980 134 143 80 903 58 211

1,8

1,4

0,8

1991 48 556

2001 39 106

2011 18 772

0,6

Zdroj: Český statistický úřad 1950–2011 (dostupné online z ; cit. 10. 4. 2015) 170

Český statistický úřad (dostupné online z ; cit. 10. 4. 2015).

61

Dle sčítání lidu v roce 1950 se na území Československa k německé národnosti na základě subjektivní volby přihlásilo 159 938 osob, což činilo 1,8 % z celkového počtu populace. Početní stav Němců se dramaticky proměnil, pro srovnání uveďme, že v meziválečném období zde žilo 3 306 099 německy hovořících obyvatel.171 Zatímco statistika je ve  výše sledovaných obdobích, během  nichž proběhlo komplexní sčítání lidu, poměrně jasná, je možnost stanovení spolehlivých demografických údajů mezi lety 1945 až 1950 o mnoho komplikovanější. Příčinou je značně nepřehledná situace, která v důsledku různých migračních přesunů v tehdejší době panovala. Počet německých obyvatel tak lze odhadovat například podle množství vydaných potravinových lístků. Dle této statistiky se k červnu 1945 na československém území nacházelo 2 716 239 Němců, na konci roku 1946 se však již jednalo jen o 216 545 osob. To svědčí o razantnosti vysidlovacích akcí, které v rámci „národní očisty“ státu počet německých obyvatel značně redukovaly.172 Otázka nuceného vysídlení Němců je v české historiografii poměrně obšírně zpracována.173 Mezi Němci, kteří v Československu mohli zůstat se nacházeli především uznaní antifašisté, kteří měli sice možnost získat zpět československé občanství, ve většině případů se však z důvodu silných protiněmeckých nálad rozhodli „dobrovolně“ zemi opustit. Dále se jednalo o tzv. nepostradatelné odborníky a specialisty převážně z průmyslových regionů a osoby, žijící v národnostně smíšených svazcích. Početně malou skupinu tvořily osoby vyňaté z „odsunu“ cestou milosti nebo pro svůj židovský původ. Transfer se nakonec vyhnul i Němcům, kteří byli zahrnuti do plánovaného transportu v  roce 1947, k  jehož realizaci ovšem již nedošlo.174 Po  ukončení hlavní etapy nuceného vysídlení tak ve své domovině zůstalo kolem 200 000 Němců. V padesátých letech 20. století se tedy jednalo o relativně početnou skupinu, která však byla teritoriálně roztříštěna a zaznamenávala již značně deformovanou sociodemografickou strukturu. Ta ostatně byla společně se silnou emigrací zdrojem dalšího rychlého úbytku německého obyvatelstva. Jen mezi lety 1950 a 1980 se počet Němců snížil o 101 729 osob, tj. o necelých 64%. Například v okrese Chomutov odešlo mezi lety 1968 a 1969 171

172

173

174

62

Na české části Československa žilo 3 149 820 a na slovenské 156 279 Němců. V roce 1950 to však na slovenské části bylo pouze 5 179 Němců. Viz např. Demografická příručka. Praha 1982, s. 46. Viz Demografická příručka. Praha 1982, s. 302. K  problematice zachycení poválečných demografických poměrů srov. Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Dokumenty z českých archivů, I., Češi a Němci do roku 1945 – úvod k edici. Středokluky 2010, s. 59-64. Ke stavu bádání o problematice Němců z českých zemí, především v kontextu historiografie, srov. např. Arburg, Adrian von: Jak dál ve výzkumu poválečného postavení německy hovořícího obyvatelstva v českých zemích? Několik úvah k diskuzi. In: Arburg, Adrian von/Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 25-53. Viz Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013, s. 122.

převážně do SRN 1 195 občanů německé národnosti.175 Pokles pokračoval i v dalších desetiletích, ovšem byl již skutečně statisticky minimální s ohledem na celkové počty osob německé národnosti. Od roku 1989 byl však již dán především negativním přirozeným demografickým vývojem skupiny, který se jen těžko dal zvrátit. Německá národnost v ČSR/ČSSR/ČR podle % z podílu obyvatelstva

Zdroj: Český statistický úřad (dostupné online z ; cit. 10. 4. 2015)

Stěhování Němců do zahraničí v letech 1955–1985 Období

Přistěhovalí

Vystěhovalí

Úbytek abs.

1955-59

965

4 595

3 630

1960-64

813

7 549

6 736

1965-69

580

29 208

28 628

1970-74

602

6 783

6 181

1975-80

710

1 920

1 210

1981-85

293

1 529

1 236

3 963

51 584

47 621

celkem

Zdroj: Demografická příručka. Praha 1982, s. 264. 175

Viz Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013, s. 135.

63

Úbytek Němců nebyl v období od roku 1950 do roku 1989 rovnoměrný. Nejnižší pokles byl zaznamenán ihned mezi prvním a druhým sčítáním lidu. Naopak mezi lety 1960 až 1980 se v důsledku silné vlny emigrace těchto obyvatel toto populační snížení projevilo nejmarkantněji. Němců žilo již tehdy nejvíce na území dnešního Karlovarského a Ústeckého kraje. Například na území tehdejšího Severočeského kraje se dle sčítání lidu z roku 1961 nacházelo 5,3 % Němců a v kraji Západočeském 5,1 %. Nejvyššího procentuálního podílu v tomto roce dosahovaly okresy Sokolov (25,3 %) a  Chomutov (10,3 %). Podíváme-li se na  národnostní strukturu měst, pak v roce 1961 tvořili Němci alespoň 10 % z celkového počtu obyvatel zejména v  Sokolově, Liberci, Ústí nad Labem a  Aši. Zde všude zůstaly počty Němců nad průměrem jejich celkovému výskytu v rámci republiky, ovšem samozřejmě i zde byl zaznamenán citelný propad. Německá menšina byla vždy specificky rozmístěna, žila a nadále žije ve značné disperzitě a v urbanizovaných prostorech. Okresy ČSR/ČSSR/ČR, které měly v letech 1961 více než 2 % obyvatel německé národnosti sčítání Kraj, okres Jihočeský kraj Český Krumlov Západočeský kraj Cheb Karlovy Vary Plzeň-sever Sokolov

64

1961

1970

1980

abs.

%

abs.

%

abs.

%

3 651 1 795

0,5 3,7

2 353 1 153

0,4 2,3

1 854 905

0,3 1,6

41 866 5 362 10 619 2 091 20 034

5,1 7,0 8,7 2,6 25,3

21 664 3 298 6 039 1 291 8 318

2,6 4,0 4,8 1,7 9,0

16 416 2 434 4 775 889 6 507

1,9 2,8 3,7 1,2 6,8

Severočeský kraj Česká Lípa Děčín Chomutov Jablonec nad Nisou Liberec Louny Most Teplice Ústí nad Labem

57 488 3 230 7 478 9 693 8 286 6 144 1 884 6 196 9 853 3 647

5,3 4,1 5,7 10,3 9,9 4,4 2,1 5,5 7,1 3,6

35 968 2 037 5 033 5 130 4 132 4 039 1 343 3 899 6 387 2 517

3,3 2,5 3,8 4,9 5,0 2,8 1,6 3,3 4,7 2,4

24 966 1 383 3 704 3 998 2 751 2 792 952 2 708 4 439 1 681

2,1 1,5 2,7 3,4 3,1 1,8 1,1 2,3 3,3 1,5

Východočeský kr. Náchod Trutnov

12 646 2 480 6 543

1,1 2,2 5,3

7 753 1 441 3 832

0,7 1,3 3,2

5 359 1 016 2 699

0,4 0,9 2,2

Severomoravský kr. Bruntál Šumperk

12 393 2 232 3 551

0,8 2,3 2,4

8 644 1 337 2 437

0,5 1,3 1,8

6 109 976 1 873

0,3 0,9 1,2

Zdroj: Vlastní zpracování na základě statistického materiálu ze sčítání lidu 1961–1980 176

K německé národnosti se při sčítání 2001 přihlásilo celkem 39 000 osob, německé obyvatelstvo tak tehdy tvořilo třetí nejpočetnější národnostní menšinu v České republice. (V současné době jde o údaj tzv. „deklaratorní“, kdy občan ve sčítacím tiskopise sám deklaruje svou národnost podle svého vlastního rozhodnutí.) Z dlouhodobého pohledu – od poválečného nuceného vysídlení – se počet osob s německou národností trvale snižoval. Mezi dvěma sčítáními z let 1991 a 2001 poklesl počet osob s německou národností o 9,5 tisíc osob, tj. téměř o pětinu. Z celkového počtu obyvatel České republiky tvořily osoby s německou národností již jen 0,4 %. Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 žije v České republice 18 772 obyvatel hlásících se k německé národnosti, což představuje podíl 0,2 % z celkového počtu obyvatel České republiky. Nejvíce jich je situováno při německé hranici v Karlovarském (4 504) a Ústeckém kraji (4 230).177 Německá menšina tak zaznamenala citelný pokles jejích členů a ztratila také pozici třetí nejpočetnější národnostní 176

177

Pro úplnosti uveďme, že podíl Němců ve zde neuvedených krajích klesl v letech 1961–1980 v kraji Jihomoravském z 0,2 na 0,1%, v Praze a ve Středočeském kraji zůstal na úrovni 0,1%. Český statistický úřad (online dostupné z ; cit.18. 10. 2012).

65

minority v České republice. Dnes požívá tato skupina v souladu s českými a mezinárodními standardy všech kulturních, jazykových a politických práv, ovšem podobně jako ostatní minority se i ona potýká se specifickými palčivými problémy, které stojí v cestě jejímu dalšímu populačnímu i kulturnímu vývoji. Pokles počtu osob hlásících se k  německé národnosti má objektivní příčiny ve stále se zhoršující věkové skladbě a v asimilaci mladších věkových ročníků. V regionálním rozmístění německé národnostní menšiny dominují příhraniční okresy v Karlovarském a Ústeckém kraji. K nim se řadí Opava, Praha a některé okresy Libereckého a Královéhradeckého kraje. V absolutním vyjádření je německá národnostní menšina nejpočetnější na území Ústeckého kraje (9,5 tisíc osob), nejvyšší podíl v národnostní struktuře kraje má Karlovarský kraj (téměř 3 % všech občanů). Okres Sokolov ležící právě v tomto územním celku je se svými 4,5 % obyvatel německé národnosti okresem s nejvyšším podílem v celé republice. Nejvyšší absolutní počet osob s německou národností byl v Praze, z nich však téměř 30 % tvořili cizinci s dlouhodobým pobytem. K dalším městům s nejvyššími počty osob s německou národností patřily v roce 2001 okresní města Sokolov, Karlovy Vary, Most, Chomutov a  Liberec. Podle relativních údajů – podílu osob s německou národností na celkovém počtu obyvatel obce – měla nejvyšší hodnoty obec Měděnec (v okresu Chomutov), kde německou národnost uvedla plná čtvrtina obyvatel. Zhruba pětinu obyvatel s německou národností měly obce Tatrovice (okres Sokolov), Horská Kvilda (okres Klatovy) a Kryštofovy Hamry (okres Chomutov). Všechny tyto uvedené obce jsou v nejmenší velikostní kategorii – do 199 obyvatel. Zatímco v roce 2001 v 18 obcích přesahoval podíl příslušníků této menšiny 10 % z celkového obyvatelstva a v dalších 117 se podílel na celkovém součtu 10 a více % národností, potřebném pro zřízení Výboru pro národnostní menšiny, v roce 2011 v žádné obci nedosahoval počet osob patřících k německé národnosti 10 % všech místních obyvatel. Jde například o  Abertamy, 7,42 %, Nejdek 2,04 % (obě okres Karlovy Vary), Březovou 4,08 %, Habartov 2,90 % a Kraslice 2,11 % (všechny okres Sokolov). Z měst jde především o Prahu, Karlovy Vary, Most, Chomutov a Jablonec nad Nisou. Dalších 6 563 osob ovšem deklarovalo příslušnost k německé národnosti jako druhé vedle jiné uvedené. Čísla ze sčítání lidu však nejsou definitivní a zcela věrohodná, už jen proto, že údaj národnosti je od posledního sčítání lidu 2011 údajem nepovinným a záleží na tom, kdo daný sčítací arch vyplňuje, zda se k národnosti přihlásí, či nikoli. Zatímco před rokem 1989 existovaly specifické tlaky úřadů na to, aby se Němci ke své národnosti nehlásili, dnes mohou tito obyvatelé svou národnost deklarovat naprosto svobodně a bez zábran. V německých kruzích však panuje obava, že u části z nich ještě přetrvávají negativní zkušenosti z minulosti a jejich ochota přihlásit se k německé národnosti není velká. Předpokládá se tak, že početní stav

66

německé populace je značně poddimenzován. Statistická data jsou ovšem závazná pro uskutečňování politiky státu vůči dané národnostní menšině, a to zpravidla také včetně finanční podpory (třebaže to není důsledně dodržováno).178 K  sociodemografickém profilu jednotlivých svazů německé menšiny máme k dispozici jen dílčí údaje, je však více než patrné, že členy jsou až na několik málo výjimek především zástupci nejstarší generace. Obecně je také funkcionářská činnost ve svazech zpravidla vykonávána seniory. Jednatel a prezident Shromáždění Němců Martin Dzingel, podobně jako předsedkyně Kulturního sdružení Irena Nováková, se sice řadí k mladším ročníkům, ve věkové struktuře skupiny nejsou však ani zdaleka typickými reprezentanty. Podíváme-li se například na věkovou strukturu regionálního Svazu Němců – Regionu Krušnohoří a jeho předhůří (Bund der Deutschen Region Erzgebirge und sein Vorland) z  roku 1999, pak zjistíme, že celých 66 % členů byly osoby starší 65 let, zbytek členské základny se pohyboval ve věku od 53 do 65 let. Obdobná situace panovala i v ostatních svazech a v následujících letech se tento negativní trend prohluboval.179

178 179

Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145. Landeszeitung 11. 4. 2000.

67

3. Spolková činnost německé menšiny 3.1 Kulturního sdružení Počátky vzniku Kulturního sdružení v období Pražského jara Skutečnost, že německy hovořící obyvatelé v Československu až do konce šedesátých let 20. století nemohli disponovat vlastní kulturní organizací, jasně odráželo přístup, který komunistický režim vůči Němcům uplatňoval. Jakékoli náznaky, byť jen družby či jiné koordinované činnosti mezi kulturními skupinkami v regionech, byly zamítány a stranické sekretariáty skutečně důsledně dbaly na to, aby měly veškeré aktivity občanů německé národnosti pod kontrolou. Tento negativní přístup státní správy vůči československým Němcům byl mimo jiné vysvětlován s odkazem na jejich skvělou organizační schopnost během druhé světové války. I tento důvod mohl mimo jiné stát za všestranným přehlížením německého etnika v Československu a deklasováním jeho příslušníků, s jejichž postupnou asimilací se do budoucna počítalo. Vzhledem k nekompromisnímu usměrňování veškerého kulturního života a umlčení některých nekomunistických názorových vůdců uvnitř této komunity se veškeré snahy k zakládání jakýchkoliv organizací postupně vytrácely. V podmínkách značně rigidního komunistického režimu v Československu se však i pro československé Němce objevilo světlé místo v podobě obrodného procesu Pražského jara, během něhož se o slovo přihlásily různé demokratické skupiny obyvatel. Nejinak tomu bylo i u německého obyvatelstva, které se v tomto období pokoušelo prosadit myšlenku založení vlastní kulturní organizace. Poněkud symbolicky zde můžeme uvést apel Fritze Schaleka, jenž zazněl v roce 1968 v Prager Volkszeitung: „Nečekat, až vás zavolají“, čímž vyzýval ke konkrétním činům.180 Reagoval tím částečně také na jistou pasivitu, která byla u skupiny německy hovořících občanů již dlouhodobě patrná, a jejíž kulturní a politická reprezentace skomírala. Přesto se však v  těch lokalitách, kde bylo německé obyvatelstvo zastoupeno početněji, dokázala prosadit jistá občanská aktivita, která byla v tomto období vesměs přijímána také ze strany stranických sekretariátů. Zpytující hlasy se objevily dokonce i u některých komunistických politiků. V tomto ohledu lze zmínit Akční program z 5. dubna 1968, který poukazuje na deficity v doposud prováděné menšinové politice, a to i ve vztahu k československých Němcům. Vyzývá ke zlepšení jejich situace, k zákonnému uznání této minority a nutnosti zesílit jejich kulturní činnost.181 Přímo se lze dočíst: „Je třeba, aby národnosti, přiměřeně ke svému celkovému počtu, byly reprezentovány v našem politickém, hospodářském, 180 181

68

Prager Volkszeitung 29. 3. 1968. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 159.

kulturním a veřejném životě; ve volených i výkonných orgánech, je třeba zabezpečit aktivní účast národností na veřejném životě v duchu rovnoprávnosti a v duchu zásady, že národnosti mají právo samostatně a samosprávně rozhodovat o věcech, které se jich týkají.“182 Na toto téma se následně vedly diskuze také v československém tisku, kde nejenže se objevily požadavky na zákonné uznání německé menšiny, ale kde se vůbec poprvé zmiňují i chyby, které byly při dosavadním ignorování Němců jakožto národnostní skupiny napáchány. Ty jsou podle pisatelů také důvodem, proč nejsou dnešní němečtí obyvatelé zcela zapojeni do různých aspektů kulturního a politického života společnosti.183 Poměrně početné shromáždění zástupců občanů německé národnosti se konalo 29. dubna 1968 v Sokolově. Bylo zde přijato hned několik požadavků, které měly vylepšit dosavadní situaci této skupiny: v prvé řadě šlo o zajištění a zkvalitnění výuky německého jazyka v rozsahu alespoň tří hodin týdně; dále padlo přání na obnovení činnosti národnostně smíšených komisí při národních výborech, na používání němčiny ve veřejném styku a na úřadech. Z dalších požadavků to byla zesílená činnost v oblasti různých volnočasových kulturních aktivit v němčině, zintenzivnění dosavadního rozhlasového vysílání a vydávání vlastního deníku.184 Obdobná setkání se konala také v jiných městech a požadavky, které zde padaly, byly velmi podobné. Začínalo se též ukazovat, že lépe by tyto požadavky dokázala prosazovat vlastní organizace, která by vznikla po  vzoru ostatních menšinových organizací, s  nimiž ostatně také reprezentace československých Němců v této době navazovala kontakty. Požadavky Němců se v  květnu zabýval také ÚV KSČ, který tyto aktivity vesměs podpořil a plédoval za řešení národnostní otázky v duchu marxistických tradic.185 Pod tímto vyjádřením se skrývaly oba názorové proudy, které se v této době ve straně vyskytovaly: na straně jedné chtěli komunističtí funkcionáři bezesporu vyjít německé reprezentaci vstříc, což je možné chápat jako výzvu k podpoře, na straně druhé se však ozývali také neostalinisté, kteří s aktivizací Němců hrubě nesouhlasili. Ostatně s nelibostí aktivity československých Němců sledovali také v NDR.186 Argumentovalo se údajnou radikalizací německého obyvatelstva, ke které by mohlo se vznikem nového sdružení dojít, neboť by se mohli stát „obnovenou pátou kolonou“, tentokrát Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Od května 1968 získávala představa založení nové organizace konkrétnější obrysy. Ve městech s významnějším zastoupením německých občanů vznikaly za souhlasu stranických sekretariátů zakládající výbory nově zamýšlené organizace, které 182 183 184 185 186

Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 157. Rudé právo 18.4. 1968; Prager Volkszeitung 12. 4. 1968, 10. 5. 1968. Prager Volkszeitung 25. 7. 1969. Srov. Zvara, Juraj: Národnostné vztahy v ČSSR. Nová mysl, 1968, s. 1339-1348. Viz k tomu Reportér č. 15, 1968, s. 22-23.

69

se pracovně říkalo Kulturverband. V  Praze se pak 22. června 1968 sešel ústřední přípravný výbor, který od této doby začal jednotlivé aktivity koordinovat. Zároveň se v rámci této platformy diskutovaly body stanov a jednotliví členové seznamovali ostatní s vývojem přípravných prací v jejich regionu.187 O stavu příprav Kulturního sdružení velmi kvalitně informoval týdeník Prager Volkszeitung a dále také pravidelné rozhlasové vysílání v Československém rozhlasu. Vznik a fungování Kulturního sdružení v období tzv. normalizace Zdálo se, že invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následný normalizační kurz zastaví obrodný proces i u československých Němců. K tomu skutečně došlo, když byli z různých funkcí vyštváni demokraticky smýšlející reprezentanti německé menšiny, později označovaní za  „pravicové oportunisty“.188 Ovšem se zakládáním Kulturního sdružení se pokračovalo dál, jakkoli se zcela proměnily okolnosti, do nichž byl tento spolek zakládán. 8. listopadu 1968 tak byl předložen návrh programového prohlášení Kulturního sdružení již s jasně prokomunistickou ideologickou orientací. Ústřední cíle, které se v něm objevily, byly následující:

1. výuka dětí německé národnosti německému jazyku prostřednictvím nových metod; 2. proměna Prager Volkszeitung na deník a rozšíření dosavadního rozhlasového vysílání; 3. možnost vydávání německy psaných publikací v  československých nakladatelstvích a možnost číst německé knihy; 4. zkvalitnění kulturní a umělecké činnosti; 5. rozvinutí spolupráce s ROH a dalšími složkami státu; 6. péče o tělesnou kulturu, organizace výletů a poznávacích zájezdů; 7. šíření (pokrokových) tradic národnostní skupiny a kontakty s ostatními národnostmi; 8. možnost promítat české a  slovenské filmy s  německými titulky v  těch místech, kde je vysoká koncentrace Němců.189 Tyto návrhy předal přípravný výbor Kulturverbandu a zažádal o vstup do Národní fronty. Následně vzniklo 26 místních přípravných výborů a bylo zvoleno 66 delegátů 187 188 189

70

Prager Volkszeitung 28. 6. 1968 Prager Volkszeitung 20. 6. 1975. Prager Volkszeitung 8. 11. 1968.

na ustanovující konferenci. V regionech začal poměrně čilý ruch, o němž opět referoval týdeník Prager Volkszeitung.190 Na  druhou stranu zde panovala i  jistá skepse z toho, že tyto obrodné aktivity přicházejí pozdě a že se již jen stěží podaří zachránit kulturní specifika německé minority. Pochybnosti o celé akci vycházely rovněž z faktu, že se ještě v březnu 1969 nepodařilo odsouhlasit stanovy organizace na úrovni ministerstva vnitra. Přes tyto obavy vznik Kulturního sdružení přece jen pokročil, což se projevilo i v pozornosti sdělovacích prostředků. Stále se sice objevovaly výtky, že organizace napomůže k iredentě československých Němců, na druhou stranu se však například i  v  Rudém právu psalo o  tom, že sdružení napomůže nejen v kulturním a společenském rozvoji německé menšiny, nýbrž i celkovému rozvoji pohraničí.191 Jako problémová se však ukázala představa německé reprezentace o celorepublikové působnosti nově vznikajícího sdružení. Ta narazila na odpor komunistického režimu, který připustil existenci jednotlivých poboček, tzv. základních organizací (Grundorganisationen) pouze v  pohraničním území s  NDR a  v  Praze a Brně. Například Opavsko, Šumpersko či oblasti v Českobudějovickém kraji tak zůstaly mimo činnost Kulturního sdružení. V tomto ohledu nekompromisní postoj komunistické strany dokresluje výpověď jednoho z představitelů německé menšiny, Waltera Sitteho, který se pokoušel o vybudování Kulturního sdružení na Šumpersku: „V souladu s platnými zákony chci založit v Šumperku na Moravě základní organizaci Kulturního svazu občanů německé národnosti. Zároveň se jako zprostředkovatel podílím na charitativní a humanitární pomoci pro řeholnice, kněze a další potřebné lidi v naší oblasti; spolupracuji přitom s jedním knězem a jeho farní obcí ve Spolkové republice. Předseda KSČ v Zábřehu mě veřejně obviňuje coby revanšistu a důvěrníka sudetoněmeckého landsmanšaftu.“192 Následně byl Sitte vyzván StB, aby práce s přípravami základní organizace Kulturního sdružení ukončil. Podobně během našich rozhovorů vzpomínala také Berta Růžičková z Nejdku: „Úmysl byl už během Pražského jara založit Kulturní sdružení. Od toho se pak během okupace nechtělo ustupovat, a tak v roce 1969 vzniklo, už po převratu. Kulturní sdružení byl hezkým nástrojem k prezentaci ve světě: ‚Podívejte se, jak se našim Němcům daří dobře – jak jsou zrovnoprávnění‘. Ale to vše bylo jen zdání, vždyť Kulturní sdružení ani nesměla všude vznikat. Já nějakou dobu Kulturní sdružení zastupovala tady v kraji. Jednou jsem navrhla, že v Ostrově není žádné sdružení, že by nebylo špatné, kdyby tam vzniklo. Hovořila jsem tam s představitelem Národní fronty. A pak do toho přišel nějaký muž a ptal se, o co jde. ‚Aha,

190 191 192

Prager Volkszeitung 4. 1. 1969. Rudé právo 2. 7. 1969. Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 36.

71

už s m dejte pokoj, máme toho ještě dost z třicátého osmého!‘ Konec. Pak už se člověk bál, vůbec něco říct.“193

Stanovy Kulturního sdružení nakonec schválilo ministerstvo vnitra 26. dubna 1969, následně byla organizace v květnu přijata do české i federální Národní fronty, čímž se otevřel prostor pro uspořádání ustanovující konference, která se konala 14. června. Velký podíl na těchto aktivitách měla tehdejší redakce Prager Volkszeitung, která dokonce i  přes zde provedené čistky působila jako jistý tmelící prvek německých občanů. K roli těchto novin při zakládání Kulturního sdružení se během rozhovoru vyjádřil Walter Piverka: „1968 byla euforie z toho, že vznikne něco nového obrovská! Na podzim 1968 vznikl také ústavní zákon 144, ve kterém byla německá menšina opět zahrnuta do československé ústavy. Ale to nevzniklo samo o sobě. Roli zde hrála Volkszeitung, tedy v roce 1951 vznikl Au au und Frieden, to se pak změnilo s předpokladem, že se noviny budou omezovat. Tehdy vycházely třikrát v týdnu, v úterý, ve čtvrtek a v pátek. Prager Volkszeitung pak vznikla přes odbory, přes ně mohla být vydávána. Českými novinami byla Práce, do nichž byly ty německé integrovány. Protože v odborech bylo spoustu Němců, odbory pro ně byly přístupnější, spoustu Němců nevstoupilo do strany, ale k odborům, protože ty byly známé už z dřívějška, také za první republiky sociální demokraté byli odboráři, proto pracovali Němci v odborech. A oni přes to vydavatelství Práce vydávali noviny. Byli tam tedy také němeč redaktoři, jako např. pan Schalek, který zde pracoval a v roce 1968 se stal šéfredaktorem. A potom pracoval na tom, aby vzniklo Kulturní sdružení.“194

Na zmíněné ustavující konferenci bylo přítomno 130 delegátů, 29 hostů a zástupců 15 organizací, přičemž dorazili také zástupci kulturních institucí z NDR.195 S  hlavním příspěvkem vystoupil tehdejší předseda přípravného výboru, původem lesník, Heribert Panster, který popsal cíle vznikající organizace. Panster také vyzval k tomu, aby se nyní reprezentanti menšiny chovali skutečně odpovědně a aby realisticky odhadli, čeho je možné dosáhnout. Byla to patrně reakce na přehnaná očekávání, která si od vzniku svazu německé reprezentace slibovala.

193

194

195

72

Rozhovor s Bertou Růžičkovou narozenou v roce 1931, v Nejdku 17. 1. 2008. Předsedkyně místní skupiny Nejdek, Svaz Němců – region Chebsko, bývalá členka Kulturního sdružení. Rozhovor s Walterem Piverkou narozeným v roce 1931, v Chomutově 18. 9. 2014. 1. předseda Svazu Němců v  Československu a  dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců. Viz také Landeszeitung 1. 8. 2006. Fritz Schalek ještě stihl spoluzaložit polistopadový Svaz Němců v Československu. Herget, Toni: Die Deutschen in der Tschechoslowakei seit 1945. Wien 1979, s. 70.

Pro dokreslení atmosféry, v níž se odehrávala zakládající schůze Kulturního sdružení, ocitujme nyní ze vzpomínek jedné z těch, která se schůze účastnila, Margarethe Bauerové. K 40. výročí od založení tohoto sdružení v roce 2009 pro Radio Praha vypověděla: „Mohu říci, že to bylo velmi emocionální. Tehdy jsme přišli do sálu – konalo se to v kulturním domě. Najednou jsme se setkali s 300 Němci a všichni hovořili otevřeně německy. Objevily se nám slzy v očích. Nevěřili jsme tomu, že to vůbec může být možné, že bychom to mohli ještě dotáhnout tak daleko, abychom založili vlastní spolek. […]. Ti lidé se velmi těšili, že se konečně mohou různě setkávat a že při tom mohou hovořit německy. Protože jak jsem se několikrát doslechla, nebylo to do té doby vůbec jednoduché, aby se Němci jen tak někde setkávali a aby přitom hovořili německy. Možná že mluvili německy někde v  rodinném kruhu, ale i  tady měli strach, že by jim vzali děti a že by s tím měli jen problémy. Proto si takto Němci sami založili vlastní organizaci, aby se mohli volně setkávat a aby přitom nemuseli mít strach. Aby prostě mohli mluvit německy, ale taky zpívat a bavit se, jak chtějí.“196 Ve  stanovách Kulturního sdružení se hovořilo o  socialistickém internacionalismu s vedoucí úlohou KSČ a o prosazování socialistických ideálů a hodnot a dále také o nutnosti uspokojovat a reprezentovat zájmy občanů německé národnosti.197 Akcentovala se také nutnost pěstování přátelských vztahů se Sovětským svazem. Těmito proklamacemi sdružení nijak zásadně nevybočovalo z cílů ostatních spolků, kterým v té době byla umožněna existence. Organizace nesla český název Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti, používala se však i jeho německá podoba Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR. Záhy se ujala zkrácená podoba Kulturní sdružení/Kulturverband. Předsedou organizace se stal učitel Hans Nygrin, tajemníkem novinář Gerhard Hünigen. Zanedlouho po ustanovení tohoto svazu se zde však naplno projevila politická normalizace, která tou dobou postihla celou republiku. Vše bylo najednou „málo socialistické“ a mělo být více zideologizované. Byly naordinovány stranické prověrky a další kádrová opatření, přičemž značnou roli zde sehrával již zmiňovaný Josef Lenk. Na osobnost Josefa Lenka ve svých pamětech vzpomíná Walter Piverka: „Na jednom zasedání odborů v budově Okresního národního výboru v Karlových Varech obhajoval Lenk ve svém vystoupení energicky variantu týdeníku. Walter na druhé straně byl zásadně proti. To ještě ovšem nevěděl, že si zahrává s protivníkem, který mu takové odmlouvání nikdy neodpustí.“198

196

197 198

Jubiläum: Kulturverband deutscher Bürger entstand vor 40 Jahren. Radio Praha. Online dostupné z  ; cit. 25. 4. 2015. Prager Volkszeitung 1. 5. 1969, 23. 5. 1969. Viz Piverka, Walter: Býti Němcem/Deutsch zu sein. Středokluky 2006, s. 54.

73

Do konce roku 1970 tak bylo vyměněno vedení Kulturního sdružení, do čela byl dosazen Heribert Panster a tajemníkem se stal Josef Pötzl. Změny se také dotkly redakce Prager Volkszeitung, kterou převzal jako šéfredaktor již výše jmenovaný ideolog a komunistický dogmatik Josef Lenk. Walter Piverka vzpomíná: „Po okupaci 21. srpna 1968 měl však Sovětský svaz na práci nejprve jiné věci, a tak nechal Volkszeitung víceméně na  pokoji. Až v  roce 1970 všechno skončilo: vyhodili mě z redakce i z parlamentu.“199 Akceptována nebyla jakákoliv odchylka od marxisticko-leninských představ, od třídního pojetí společnosti a od spolupráce se spřátelenou NDR. Kulturní sdružení se od této chvíle prezentovalo jako aktivní činitel výstavby rozvinutého socialismu, jako to bylo obvyklé i pro ostatní organizace sdružené v Národní frontě. Ostatně toto silné ideologické zaměření také kritizovala SRN, zejména pak organizace vysídlených Němců.

První a jedinou organizací Němců v komunistickém Československu bylo Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti, které vzniklo v roce 1969. Německá kultura zde byla pěstována v duchu socialistické ideologie. Zdroj: Archiv Kulturního sdružení.

199

74

Viz Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 20.

Byl to ovšem také důvod, proč se nepodařilo do Kulturního sdružení začlenit většinu občanů německé národnosti v těch místech, kde směly vznikat jeho pobočky. Značná část Němců odmítla do  takto zpolitizované organizace vstoupit. I tak ale působilo k 31. prosinci 1969 celkem 72 místních organizací, rozmístěných do Severočeského (47), Západočeského (15), Východočeského (5) a Jihomoravského (4) kraje a jedna působila v Praze. Celkem touto dobou mělo Kulturní sdružení 4  961 členů. Nejvíce organizací v  Severočeském kraji působilo v  okrese Děčín, evidováno jich zde bylo 12 s asi 1 300 členy. V případě Západočeského kraje byl nejvíce zastoupen okres Sokolov, taktéž s 12 organizacemi a 448 členy.200 Počáteční euforie ze založení nového svazu byla však rychle vystřídána nepříjemným vystřízlivěním, když se ukázalo jeho hlavní poslání – politické a  propagandistické působení mezi Němci. Objevily se také některé procedurální otázky při ustavování místních organizací. Přesto však činnost sdružení byla poměrně intenzivní. Jen v roce 1970 se uskutečnilo 128 politických a kulturních akcí, 107 společenských večerů a několik filmových představení.201 Mezi Němci však byla patrná jistá ostražitost. Podle sociologického šetření z roku 1971 neměla zhruba polovina dotázaných respondentů ze Severočeského kraje o  Kulturním sdružení žádné informace a  neznali ani stranický tisk Prager Volkszeitung. Ukázalo se tak, že dosah nového svazu a německého tisku byl přece jen omezený. Slova Heriberta Panstera o tom, že „Kulturverband není žádné zájmové zastoupení našich občanů německé národnosti“,202 pak nasvědčovala tomu, že vedení svazu ani nijak zvlášť neaspirovalo na posilování etnické identity československých Němců. Spíše tak platila poplatnost komunistické straně a  Národní frontě, která měla na  fungování sdružení značný vliv.203 Na druhé straně však nelze této organizaci odepřít, že svými kulturními aktivitami přece jen napomáhala k udržování německé identity a německého jazyka alespoň té části obyvatel, kteří se přihlásili ke členství. Součástí kulturních programů však musela být i nutná stranická agitka. V prvních normalizačních letech to však bylo spíše opačně: součástí agitačních programů byla i kultura. Postupně se tak vyvíjely různé strategie, jak s touto nutnou agitační částí programu pracovat, jak přibližuje dlouholetá předsedkyně místní organizace Kulturního sdružení v Chomutově Hedvika Hurníková: „My jsme museli slavit Velkou říjnovou revoluci a únorové událos a v tu dobu vždy přišel řečník. Z Prahy nám poslali jednu paní z Karlových Varů […] a ta mlu200 201 202 203

Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 169 a n. Prager Volkszeitung 5. 7. 1970. Prager Volkszeitung 27. 11. 1970. Viz Národnostní vztahy a národnostní cítění v Severočeském kraji. Závěrečná zpráva ze sociologického výzkumu. Ústí nad Labem/Praha 1972, s. 156.

75

vila jen o komunis cké straně. Tak pak přišli lidi za mnou a říkali: ‚Frau Hurník, wenn die wieder kommt!‘ [Paní Hurníková, jestli ta se zase vrá !] Párkrát tam byla, ne jenom jednou. My jsme zpívali Píseň práce, to nám nedělalo problém. My i hymnu, básně. Ale ona, to bylo hrozné a nepřestala, furt jen komunis cká strana. A tak lidi říkali: ‚Wenn die kommt, kommen wir nimmer‘. [Jestli zase přijde, tak my už nepřijdeme.] Tak jsem to v Praze řekla vedoucímu a on říká: ‚Víš co, už jim volat nebudeme. Postavte si tam pult a sama řekni, wir feiern heute die Oktoberrevolu on [dnes slavíme říjnovou revoluci] a dejte tam geschlossene Gesellscha [uzavřená společnost], aby vám tam nikdo nelezl. A zazpívejte jednu, řekněte to a potom si můžete tancovat. Někoho postavte před dveře s páskou geschlossene Gesellscha [uzavřená společnost] a můžete tancovat, protože i tancem a zpěvem se může slavit říjnová revoluce, takhle on to říkal, pan Bienert.“204

Počet členů Kulturního sdružení v  roce 1972 činil 9 700 osob sdružených do 67 organizací. Členská základna tak posilovala, počet místních organizací se za to snižoval. V sedmdesátých letech se počet členů ještě lehce navýšil, nikdy však nepřesáhl nijak zásadně 10 000 osob.205 V rámci Kulturního sdružení vznikaly opětovně i některé kulturní skupiny z dřívější doby, v našem zkoumaném území to bylo v Nejdku a Chomutově, kde přetrvaly jako nejaktivnější až do revoluce a působily aktivně i po ní. Tyto skupiny pak přispívaly jako kulturní vložky na různých schůzích či estrádách a  společenských večerech.206 Celkově se však praktická kulturní činnost sdružení posunula do ústraní (viz zánik některých skupin), důraz byl kladen především na politickou a výchovnou činnost. A tuto úlohu plnil svaz mistrně. Pravidelně se konaly pracovní aktivy předsedů jednotlivých základních organizací pořádané Ústředním vedením sdružení. Jejich náplní byla jednak diskuze o dalším směřování Kulturního sdružení, jednak také školení a osvětová činnost. Kvalita osvětové činnosti, ale také například podmínky fungování redakce Prager Volkszeitung, se staly velkými tématy Ústředního vedení. Podobně se vedení snažilo rovněž o to, aby byly osoby německé národnosti zastoupeny v zastupitelstvech měst a obcí v těch místech, kde se vyskytovaly základní organizace. Většina osob, které byly zastoupeny v těchto orgánech, tak byla současně i členy Kulturního sdružení. Pro ilustraci lze uvést, že například v  roce 1983 napočítalo samo Kulturní sdružení na  441 osob německé národnosti v zastupitelstvech na různých úrovních.207 Kontakty s těmito jedinci pak byly pro sdružení naprosto klíčové. 204

205 206 207

76

Rozhovor s Hedvikou Hurníkovou narozenou v roce 1926, v Chomutově 31. 5. 2014. Až do roku 2014 předsedkyně Kulturního sdružení v Chomutově. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 179. Prager Volkszeitung 26. 6. 1970. Srov. Sokolová, Gabriela: Soudobé tendence vývoje národností. Praha 1987, s. 32.

Známa je také věková struktura vedení Kulturního sdružení, které bylo zvoleno na  bilanční konferenci v  roce 1975. Předsedou nadále zůstával Heribert Panster, z 21 členů Ústředního vedení 208 bylo 11 osob ve věku 35 až 50 let a 10 bylo starších 50 let. Dále víme, že osm osob z vedení se hlásilo k české národnosti.209 Panster byl skutečně mimořádně aktivní a aktivistický: byl poslancem, předsedou Kulturního sdružení a zároveň šéfredaktorem Prager Volkszeitung.210 Konference odstartovala debatu o nových stanovách, které byly nakonec přijaty v dubnu 1977. Zde se dočítáme, že Kulturní sdružení je organizací působící ve prospěch občanů německé národnosti, která však svou činnost rozvíjí pod vedením KSČ. Poslání sdružení bylo definováno jako výchovná a kulturně-osvětová činnost mezi členy organizace. Ta byla viditelná v podobě konání různých schůzí, aktiv a osvětových přednášek v regionech. Kulturní činnost je zmíněna jen okrajově a měla spočívat především ve vydávání periodika Prager Volkszeitung a dále v podpoře rozhlasového vysílání v němčině a tvorby domácích německy publikujících autorů. Jak však trefně poznamenal historik Tomáš Staněk: „Většina z toho zůstala jen na papíře“.211 V  roce 1976 byli do  Federálního shromáždění zvoleni dva poslanci německé národnosti, v České národní radě byl jeden. Počet členů Kulturního sdružení činil 977 886 osob působících v 63 základních organizacích, přičemž osob do 35 let zde bylo pouze 393. Genderově se začaly objevovat výrazné výkyvy, působilo zde 70 % žen a 30 % mužů. Podíl seniorů v Kulturním sdružení dosahoval 67,4 %. Průměrný věk členské základny představoval 64 let, což byla jasná determinanta fungování sdružení. Další data máme k dispozici k roku 1980, kdy se po pěti letech, konkrétně 7. června, konala třetí velká konference Kulturního sdružení. Předseda Panster tehdy ve své zprávě poukázal mimo jiné na nedobrou demografickou situaci členů sdružení a také na to, že se nedaří oslovovat další osoby německé národnosti. Velkým tématem byla již tehdy problematika kvality života seniorů, zejména v odlehlých oblastech pohraničí. Došlo také k dílčí změně ve vedení Kulturního sdružení: předsedou zůstal sice Heribert Panster, předsedou Ústředního vedení se však stal Alfred Bienert. Sdružení tehdy mělo 9 807 členů.212 Kulturní sdružení se snažilo všemožně vylepšovat podmínky seniorů z řad občanů německé národnosti, což jistě patří k pozitivním aspektům působení této organizace. Na druhou stranu se tato orientace na starší obyvatelstvo jevila jako poměrně velký limit v činnosti a představovala jistou překážku pro mladé Němce, kteří (nejen z tohoto důvodu) neměli přílišnou potřebu se o organizaci zajímat. Sdružení podpo208 209 210 211 212

Landeszeitung 2. 11. 2010. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 264. Prager Volkszeitung 15. 10. 1976. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 182. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 182.

77

rovalo výstavbu domů s pečovatelskou péčí, jak to bylo patrné například v Žacléři, kde přispělo k  otevření takovéhoto domu v  roce 1984.213 Dále působilo aktivně také v rámci dlouholetého sociálního programu s názvem Úcta ke stáří, jehož cíle korespondovaly s činností sdružení. Do dobrovolné péče o seniory pak byli zapojeni sami členové sdružení. Poměrně významná byla kooperace s organizacemi v NDR, díky níž se do Československa a zejména pak do některých knihoven v pohraničí se silnějším zastoupením Němců, dostávala literatura v němčině, ale také různé filmy nebo gramofonové desky.214 Touto dobou však již zájem o tyto materiály poměrně klesal. V různých městech také vystupovaly kulturní sbory z  NDR, nebo se konaly zájezdy občanů německé národnosti do NDR na různá představení či na výstavy. V této době rovněž zůstávají činné již zmiňované kulturní skupinky, které působily například v Nejdku nebo Chomutově. Kulturní sdružení nadále připravovalo jazykové kroužky německého jazyka, které navštěvovaly děti a mládež, zde ovšem zcela bez ohledu na národnost. Ve školním roce 1985–1986 působilo na území Severočeského kraje 14 kroužků s 216 žáky a v kraji Západočeském to bylo osm kroužků se 106 žáky.215 Kvalita těchto kroužků byla často závislá na  schopnostech vyučujícího a  jeho výukových metodách. Jejich úlohu nelze nijak přeceňovat, pokud si děti někde skutečně osvojovaly znalosti německého jazyka ve spisovné formě, pak to bylo v rámci rozšířené výuky cizích jazyků ve školách nebo přímo v rodinách. Činnost Kulturního sdružení byla v  osmdesátých letech 20. století již značně rutinní a rigidní, založená především na aktivitách politického charakteru, při nichž však na  druhé straně docházelo k  setkávání, poznávání se a  možnosti pohovořit v německém jazyce. Pro potřeby školení členů sdružení vycházel nepravidelně speciální bulletin v němčině. Definitivně se ustálila také reprezentace svazu, zejména co se týče ideových a politických zásad a též organizace chodu svazu. V čele zůstávali oddaní straničtí kádři, příkladem šli jak Panster, tak Bienert. Činnost ustrnula a zamrzla. Hodnocení působnosti Kulturního sdružení je nejen mezi samotnými členy německé menšiny, ale i mezi odbornou veřejností předmětem četných diskuzí. Nejčastěji se lze setkat s argumentem, že existence alespoň nějaké platformy, která mohla v mezích normalizačního komunistického režimu ve prospěch občanů německé národnosti fungovat, byla prospěšná. Vlastní kulturní tvorbu lze jen stěží posuzovat z hlediska kvality. Přeci jen se Kulturnímu sdružení však dařilo udržet zájem o kulturní působení osob německé národnosti, přičemž se jednalo spíše o starší generaci. Na druhé straně zpolitizování činnosti této organizace vedlo k odmítnutí aktivizace části 213 214 215

78

Prager Volkszeitung 21. 6. 1985. Prager Volkszeitung 14. 6. 1985. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 193.

Němců a nelze vyloučit, že tato neochota se sdružovat, přetrvala i do doby po roce 1989, kdy je otázka nízkého počtu zapojených osob do organizací německé menšiny stále aktuální. Tato politizace v komunistickém období byla natolik silná, že neulehčila demokratizační tendence v Kulturním sdružení ani po roce 1989. Činnost byla naopak nadále ustrnulá, což platilo také pro tisk Prager Volkszeitung, který v této době dokázal politicky již málokoho uspokojit.216 Tyto regresivní a zdrženlivé tendence představitelů jednotlivých Kulturních sdružení jsou dle současné předsedkyně Kulturního sdružení Ireny Novákové, patrné dodnes.217 Působnost Kulturního sdružení po roce 1989 Změny ve struktuře Kulturního sdružení probíhaly po roce 1989 velmi pomalu, což jistě nenapomohlo k získání důvěry nových členů, tedy Němců, kteří do této doby působili mimo jeho struktury. V  roce 1990 došlo k  rezignaci dlouholetého předsedy sdružení Heriberta Panstera, na jehož post posléze nastoupil Walter Sitte. Ten na sebe upozornil již v druhé polovině osmdesátých let, kdy usiloval o založení místní organizace Kulturního sdružení v Šumperku, což se mu, jak jsme si již ukázali, z politických důvodů nepodařilo. Vedle nového předsedy získalo sdružení také nový název: Svaz Němců – Kulturní sdružení v ČSFR (dále také SN-KS). Na Moravě, kde do listopadu 1989 existovala jen místní organizace v Brně, se zároveň podařilo rozšířit pole působnosti tohoto sdružení právě na oblast Šumperska a Svitavska. Mnoho politicky angažovaných Němců však pokládalo tyto změny za naprosto nedostatečné a sdružení považovali za zdiskreditované politickou zainteresovaností v době minulého režimu.218 Andreas Götze poměrně solidně postihl situaci, která zde na počátku devadesátých let panovala: „Kontroverzní jméno Kulturního sdružení, jeho pasivita v některých regionech, malá znalost nového Svazu Němců, spolu s problémy komunikace, obtížná finanční situace a všeobecně patrná nechuť k centrálnímu svazu se sídlem v Praze vedly k tomu, že německá národnostní skupina v rozvíjejících se demokratických poměrech už neměla jednotnou reprezentaci, která by mohla představit zájmy této části společnosti ústavním činitelům a úřadům v celostátním měřítku.“219

216 217

218

219

Viz Piverka, Walter: Býti Němcem/Deutsch zu sein. Středokluky 2006. Rozhovor s Irenou Novákovou narozenou v roce 1959, v Praze 9. 12. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení se sídlem v Praze. Srov. Götze, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: Gabal, Ivan (ed.): Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha 1999, s. 116. Götze, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: Gabal, Ivan (ed.): Etnické menšiny ve  střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha 1999, s. 112. Dále také Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145.

79

Podle stanov organizace, jež byly oproti svému původnímu znění 27.  července 1993 pozměněny, je hlavním cílem tohoto sdružení znovunabytí a rozvíjení národní identity občanů České republiky německé národnosti. Stanovených cílů má být dosaženo aktivním zapojením představitelů Kulturního sdružení do vypracování zákonů a nařízení zabývajících se právy národnostních a etnických menšin a uplatněním těchto práv v oblasti výchovy a vzdělávání i v oblasti kultury, vědy a umění. Důraz je kladen především na  zajištění výuky německého jazyka na  všech typech škol, uspokojování kulturních a společenských potřeb příslušníků německé populace, využívání veřejných knihoven, podpora umělců z řad německé menšiny, vydávání periodického i neperiodického tisku, budování spolupráce se všemi německými svazy, zajištění péče o místní německá nářečí. V roce 2005 bylo z finančních důvodů zastaveno vydávání novin Prager Volkszeitung, což vyvolalo poměrně negativní ohlas u mnohých členů organizace a dokonce byla ohrožena i existence samotného svazu, jehož tehdejší představitelé zamýšleli ukončení jeho činnosti, jak vzpomíná jeho současná předsedkyně Irena Nováková: „Já jsem způsobila takový největší zlom, oni to chtěli rozpus t v tom roce 2005. V roce 2005 skončily noviny, čímž skončil takový soudržný článek pro základní organizace a přestali mít sídlo, protože to měli v redakci novin. Tak jeli dál v té redakci a přemýšleli jak dál a nemohli na nic přijít, tak se rozhodli, že v roce 2006 skončí. Já do toho přišla, když vyklízeli 2006, aniž bych to věděla [...]. Už byly rozeslané i dopisy na Ministerstvo kultury, to mi nikdo neřekl, že už i na ministerstvo poslali dopis, že končí a že dotaci vrací. [...]“ 220

Přestaly tak fungovat nejstarší noviny německé menšiny v  České republice. Od roku 2006, kdy sdružení získalo novou předsedkyni v podobě výše citované Ireny Novákové, začalo pro své členy vydávat alespoň čtvrtletní bulletin Infoblatt, v němž poukazuje na činnost organizace. Ta se v současné době soustředí převážně na pravidelná setkání členské základny. Příležitostně se také snaží pořádat přednášky, výstavy a organizovat výlety.221 V rámci Kulturního sdružení působí v současné době 20 místních organizací. Hlavní sídlo se nachází v Domě národnostních menšin v Praze, který se stal novým místem k setkávání národnostních menšin obecně, vedle Kulturního sdružení zde sídlí také pražská organizace při Shromáždění Němců a redakce měsíčníku LandesEcho. Jak již bylo jednou uvedeno, od roku 2014 se Kulturní sdružení přejmenovalo na  Spolek Němců a  přátel německé kultury, čímž nejenže 220

221

80

Rozhovor s Irenou Novákovou narozenou v roce 1959, v Praze 9. 12. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení se sídlem v Praze. Blíže ke kulturním aktivitám Kulturního sdružení viz kapitola o kulturní činností německé menšiny v této knize.

reagovalo na právní úpravu občanských sdružení v novém občanském zákoníku, ale ukázalo tak také budoucí (a jediné možné) směřování organizace k větší otevřenosti české majoritě. 3.2 Svaz Němců/Shromáždění Němců Počátky činnosti O sporech mezi představiteli v rámci Kulturního sdružení a novými politickými elitami, které se na scéně objevily po roce 1989, zde již byla zmínka. Pro další fungování německé menšiny sehrávaly tyto neshody rozhodující roli, neboť prakticky vyloučily možnost jednotné svazové reprezentace československých Němců.222 V cestě stála především poměrně velká neochota Kulturního sdružení přistoupit ke změnám, jež by vedly k většímu regionálnímu, tak i personálnímu otevření tohoto uskupení, což se vzhledem k patřičným demokratizačním tendencím uvnitř celé společnosti jevilo jako nepochopitelné. Některé z těchto sporů byly často ryze osobního charakteru a řada jejich příčin byla zaseta již v době po Pražském jaru, během níž byly z různých funkcí Kulturního sdružení vyhozeny osoby odmítající se podvolit nově nastolenému normalizačnímu režimu. Tito lidé začali po roce 1989 znovu působit v tzv. německé sekci při Občanském fóru. Její zástupci vedeni Walterem Piverkou se pokusili iniciovat jednání s  vedením Kulturního sdružení v  čele s  Heribertem Pansterem, a dále také s Alfredem Bienertem či Liesl Součkovou. Jednání však byla neúspěšná a jen ukázala na nesmiřitelnost obou těchto táborů, které byly založeny na  odlišných světonázorech. To zcela zásadním způsobem poškozovalo jednotnou linii působení německé menšiny. 2. února 1990 se vedení Kulturní sdružení nechalo potvrdit ve svých funkcích, čímž se znovu ukázala jeho nekompromisní pozice. Přistoupilo se tak k vytvoření druhého samostatného svazu. Na toto období vzpomíná Walter Piverka: „V roce 1989, v době sametové revoluce, jsme se sešli v Občanském fóru, a protože německá menšina byla za žena komunisty a vedená Heriberem Pansterem coby komunistou, tak jsme se chtěli s nimi domluvit na společné cestě. Při Občanském fóru vznikla národnostní komise a německá sekce a v rámci této sekce jsme se sešli v lednu 1990 se zástupci Kulturního sdružení. A tam jsme si řekli, že se pokusíme společně spolupracovat. Oni nás pak už ale nepozvali na shromáždění a nechali se znovu potvrdit ve svých funkcích. Proto potom vznikl Svaz Němců v Československu coby paralelní organizace.“ 223 222

223

Srov. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve 21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 83-93. Rozhovor s Walterem Piverkou narozeným v roce 1931, v Chomutově 18. 9. 2014. 1. předseda Svazu Němců v Československu a dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců.

81

Dne 26. ledna 1990 přenášela státní Československá televize výzvu Waltera Piverky a Paula Heiniše v českém a německém jazyce občanům německé národnosti. Lidé v ní byli vyzýváni k zapojení se do nově vznikajícího Svazu Němců v Československu. Piverka vzpomíná na poměrně velkou odezvu, většina zaslaných dopisů do Československé televize však přicházela v češtině, což potvrzovalo předpokládanou jazykovou asimilaci skupiny.224 Většina reakcí byla pozitivních, objevily se však také protiněmecké postoje.225 Na tomto místě nechme znovu zavzpomínat Waltera Piverku: „Poté, co jsme v lednu v Občanském fóru v německé sekci ohlásili, že vybudujeme Svaz Němců, jsme měli vystoupení v televizi. Neměli jsme ani žádnou adresu, nic, tak jsme zadali naši domácí adresu a pak přišly první dopisy. Měli se přihlásit , kdo si mysleli, že patří k německé menšině. A pak se začali lidé hlásit. V prvním dopise stálo: ‚Nejlepší Němec je Němec tři metry pod zemí!‘. To byl první dopis, ale také poslední tohoto ražení, to musím říct. Ty ostatní často začínaly: ‚Měli jsem dědečka...‘, ale byly většinou psané česky, protože už neuměli německy. Byl to jazyk babiček, od kterých se ho mohli naučit, většinou v podobě dialektu, školy nebyly. Nějaké jazykové školy existovaly, ale tam Němci nesměli, existovaly jazykové kroužky, moje dě tam chodily. Tam ale bylo jen šest, sedm dě a další rok přišly další dvě a dvě odešly a tak se zas všechno opakovalo. To pro ty dě nemělo žádný smysl. Tak to bylo s tou výstavbou, bylo to velmi těžké. Ale oni se přesto hlásili v češ ně a my jsme česky odpovídali. A tak jsem začali Němce organizovat. Nejdříve centralis cky, ale později jsme pochopili, že význam to má především v regionech. Potom, co jsem začali s budování regionálních svazů, už šlo všechno rychle.“226

Do tohoto přípravného období spadají také první kontakty se Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Kulturní sdružení navázání vztahů s SL na nejvyšší úrovni zcela zásadně odmítalo. Jiná věc je, že na lokální úrovni v některých místech tyto vazby fungovaly již za socialismu a byly také nadále pěstovány. Reprezentace Němců v čele s Walterem Piverkou, Paulem Heinišem a Arnoldem Keilberthem však 7. března 1990 do Mnichova odjela, aby zde navázala první kontakty. Při setkání s tehdejším mluvčím sudetských Němců Franzem Neubauerem se shodli na kooperaci, jejímž prvním praktickým krokem se mělo stát zajištění letních dětských prázdninových pobytů v Bad Kissingenu a Hohenbergu v Bavorsku. 224 225

226

82

Viz Landeszeitung 19. 10. 2010. Srov. Novotný, Lukáš: Vergangenheitsdiskurse zwischen Deutschen und Tschechen. Untersuchung zur Perzeption der Geschichte nach 1945. Baden-Baden 2009, s. 146-148. Rozhovor s Walterem Piverkou narozeným v roce 1931, v Chomutově 18. 9. 2014. 1. předseda Svazu Němců v Československu a dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců.

Především v kontextu otázky odškodnění občanů německé národnosti, o které chtěla začít německá menšina postupně usilovat, však ze strany reprezentantů menšiny často zaznívalo, že tyto nároky nesmí být spojovány s majetkovými požadavky Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Německá menšina sice několikrát vyjádřila krajanům vděk za počáteční materiální a morální pomoc a proklamovala, že chce být chápána jako most mezi německými vysídlenci a českou společností, na druhé straně si dobře uvědomovala, že spojováním s rétorikou SL by se skupina zdiskreditovala v  očích české majority: „Naše stanovisko bylo a  je v  tomto vztahu jednoznačné. Nikdy jsme se nestyděli říci, že vyhnaní jsou naši bratři a  sestry. Také jsme však vždy říkali, že se distancujeme od extrémních a zastaralých a dějinami zkreslených názorů. Když také někdo z vyhnaných sem přijede a hýří velkými nesmiřitelnými řečmi, večer ale jde v Mnichově, nebo kdekoliv jinde pohodlně do postele, potom u nás nenajde ohlas a nebo souhlas, protože my bydlíme v této zemi a chceme zde žít také nadále. My víme o hlavních problémech, které se nás týkají, ale my zde umíme také ocenit jednotlivého člověka. Vždy jsme zdůrazňovali, že jsme pro konstruktivní spolupráci, to se také na nejrůznějších úrovních dařilo. Nebudeme však akceptovat žádnou závislost a ještě méně infiltraci z uplynulých ideologií. Shromáždění se podílí každoročně na Sudetoněmeckém dni a naši spoluobčané mají možnost spolupůsobit na mnohých setkáních člověka s člověkem. Z tohoto důvodů může být řečeno, že naše kontakty s vyhnanými jsou převážně dobré.“227 V roce 1994 proto obě organizace uzavřely společnou dohodu o vzájemné spolupráci, která byla ovšem podmíněna nevměšováním se a samostatností obou svazů.228 Vraťme se ovšem znovu do období vzniku Svazu Němců, jenž byl ministerstvem vnitra požehnán 26. dubna 1990. Přípravné fáze probíhaly opět za vedení Waltera Piverky a Paula Heiniše. Nadále pokračovala kooperace v rámci Občanského fóra, které tyto aktivity podporovalo. V červnu 1990 byli zvoleni Erich Kříž do Federálního shromáždění a Walter Piverka do České národní rady, což bezpochyby znamenalo pro československé Němce velký úspěch, který se jim v následujících desetiletích již nikdy nepodařil zopakovat. První velké a  ustanovující setkání Svazu Němců bylo svoláno na 9. srpen 1990 do budovy Občanského fóra. Tento den (resp. registrace u ministerstva vnitra 14. srpna) je považován za datum založení Svazu Němců v Československu. Walter Piverka se stal předsedou svazu, Erich Kříž prvním místopředsedou a Arnold Keilberth druhým místopředsedou. Nový svaz však musel poměrně brzy řešit velký problém, neboť paradoxně jeden z jeho dřívějších zakladatelů, Paul Heiniš, inicioval společně s Alfredem Bienertem z Kulturního sdružení přejme227

228

Viz Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1. Wahlperiode 1992–1995. Praha 1995, s. 63. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1. Wahlperiode 1992–1995. Praha 1995, s. 47-48. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

83

nování organizace na Svaz Němců – Kulturní sdružení, což mělo pravděpodobně zkomplikovat orientaci příslušníků německé menšiny v těchto organizacích. Tyto mocenské boje o vliv ve svazech s několika stovkami či málo tisíci členy působily poněkud komicky a jen dosvědčovaly nízkou profesionalitu těchto aktivit.229 První aktivitou nového Svazu Němců bylo za  pomoci sudetoněmeckých organizací pořádání dětských táborů, první z  nich proběhl již v  roce 1990 na  hradě Hohenberg v Bavorsku, další se pak také pořádaly v Bad Kissingenu.230 Tyto pobyty se konají dodnes, stejně jako semináře pro seniory, s jejichž pořádáním se rovněž započalo již v devadesátých letech. 22. září 1990 se v Českých Budějovicích také otevřelo informační centrum Svazu Němců v Československu, které mělo informovat jak o stavu německé menšiny, tak o vysídlených Němcích. Média o jejím zřízení poměrně hojně informovala. Tato iniciativa se však neobešla bez protestů různých především levicově orientovaných skupin. Poslanec za komunistickou stranu Vojtěch Filip se tehdy dokonce obrátil na ministra vnitra s interpelací a ostrou kritikou vzniku tohoto centra.231 Všechny tyto aktivity se vždy děly za přítomnosti zástupců Občanského fóra nebo někoho z poslanců či ministrů, čímž získával svaz na váze, i když byl jeho ohlas v československém tisku často mizivý. Klíčovým bodem pro Svaz Němců v Československu byla podpora výuky německého jazyka. Prvním úspěchem bylo otevření samostatné třídy s rozšířenou výukou němčiny na základní škole v Českém Krumlově ve školním roce 1991–1992. Svaz Němců se zde mimo jiné angažoval i financováním učitelky němčiny. Tato aktivita však nevydržela dlouho a musela být po dvou letech zastavena. Během stejného školního roku probíhaly podobné iniciativy také v Praze, zde se již jednalo o vzniku celé školy, která by byla spravována německou menšinou a jejíž činnost byla nakonec rozšířena i do podoby gymnázia.232 Vedení Svazu Němců muselo také naléhavě řešit otázku podmínek, za  jakých by bylo možné získat vlastní tiskový orgán, neboť jednání, na kterých se společně s Kulturním sdružením diskutovala možnost vzniku nějaké nezávislé tiskoviny, jež by akceptovaly oba svazy, selhala. Proto začaly od června roku 1990 vycházet svazové noviny Deutsche Zeitung. Jak samotné přípravy, tak i následný výrobní i distribuční proces však nebyl jednoduchý a vydávání této tiskoviny bylo proto brzy zastaveno.233 229

230 231 232 233

84

Novotný, Lukáš: Vergangenheitsdiskurse zwischen Deutschen und Tschechen. Untersuchung zur Perzeption der Geschichte nach 1945. Baden-Baden 2009, s. 146-148. Dále také Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145. Landeszeitung 19. 10. 2010. Piverka, Walter: Beletrierte Erinnerungen. Heft 2, AdV, LV, s. 17. Nepublikováno. Více k tomu v kapitole o jazykové situaci německé menšiny v této knize. Srov. Götze, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: Gabal, Ivan (ed.): Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha 1999, s. 110-111.

Dohoda mezi Shromážděním Němců a Sudetoněmeckým krajanským sdružením z roku 1994 Dohoda Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a Sudetoněmeckého krajanského spolku, společně stanovují.

1. Shromáždění je suverénní reprezentací Němců, většinou občanů České republiky, kteří zůstali v České republice a jedná dle jeho stanov 2. Shromáždění má zájem v souladu s jeho stanovami na dobré spolupráci se Sudetoněmeckým krajanským spolkem. Oba svazy rozhodují samostatně. 3. Jakékoliv vzájemné vměšování je vyloučeno. 4. Shromáždění se považuje za  most k  usmíření a  vyrovnání mezi Němci a Čechy. 5. Shromáždění využije dlouhodobých zkušeností Sudetoněmeckého krajanského spolku, obzvláště v oblasti kultury. 6. Sudetoněmecký krajanský spolek a jeho domovské spolky nepodniknou nic, co by mohlo uškodit Němcům, kteří zůstali ve vlasti. 7. Shromáždění a Sudetoněmecký krajanský spolek se dohodly na pravidelné a rozsáhlé výměně informací. 8. Nejméně jednou ročně by se měla konat výměna názorů. Mnichov, 17. 11. 1994 Zdroj: Archiv Shromáždění Němců na Moravě, v Čechách a ve Slezsku

85

Na podzim roku 1990 začal vycházet ještě Prager Wochenblatt (vydavatelem byl Felix Seebauer), který však neměl s činností Svazu Němců nic dočinění a finančně byl kryt z rakouských zdrojů. Obě tiskoviny však neměly velkého úspěchu a nevycházely dlouho. Deutsche Zeitung přestaly fungovat po deseti vydáních hned na podzim roku 1990 a Svaz Němců na místo toho začal vydávat vlastní bulletin. Ukázalo se tak, jak organizačně, finančně i  lidsky těžké asi bude vybudovat vlastní tisk. Od října 1991 pak vycházely Prager Zeitung založené též původně Svazem Němců.234 Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani to, že se tato organizace snažila též o zajištění vlastních příjmů, které by mohly plynout například z překladatelské činnosti či z poskytování průvodcovských služeb. Z těch by se pak daly hradit aktivity, jako by bylo například vydávání vlastního periodika. Nakonec se však vedení svazu rozhodlo pro založení stavební firmy, jež vznikla 2. října 1990 pod názvem Svaz Němců – Technické služby (Verband der Deutschen – Technische Dienstleistungen).235 Ředitelem se stal Viktor Krejča a jejím cílem bylo vedle zajištění vlastních zdrojů také vytvoření pracovních příležitostí pro občany německé národnosti. Ani tato aktivita však nebyla úspěšná. Počátky působení Svazu Němců tak nebyly vůbec jednoduché, v této době neměla organizace ani vlastní sídlo. Na rozdíl od Kulturního sdružení, které mělo svoji kancelář v Krymské ulici a redakce sídlila v Helenské v Praze, svaz řešil agendu z velké části v sídle Občanského fóra nebo v soukromých bytech jednotlivých funkcionářů. Své vlastní prostory svaz získal až k 1. březnu roku 1991, byť se jednalo „pouze“ o panelákový byt v Kotorské ulici. Vznik regionálních svazů Od  devadesátých let 20. století se v  různých regionech objevovaly osobnosti schopné přispět k utvoření samostatných svazů, které by se následně připojily ke Svazu Němců.236 Regionální svazy se formovaly v té době v Liberci, Českých Budějovicích, Chomutově, Jablonci, Jihlavě a  v  dalších městech. Podobně tak 27. srpna 1990 na Slovensku vznikl Karpatoněmecký spolek (Karpatendeutscher Verein), který se ke Svazu také přihlásil.237 Na podzim se pak zformovala další regionální uskupení v Hlučíně, rovněž byl založen i početně silný Svaz Němců v Chebu. Tyto svazy, kterých dnes po celé České republice funguje celkem 22, se zaregistrovaly samostatně pod vlastním názvem, přičemž Svaz Němců pro ně představoval zastřešu234

235 236

237

86

Rozhovor s Walterem Piverkou narozeným v roce 1931, v Chomutově 18. 9. 2014. 1. předseda Svazu Němců v Československu a dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců. Blíže k tématu viz kapitola o mediálních aktivitách německé menšiny v této knize. Landeszeitung 19. 10. 2010. Viz Novotný, Lukáš: The Position of the German Minority in the Context of Czech-German Relations. In: Houžvička, Václav (ed.): Czech-German Connections 2. Ústí nad Labem 2004, s. 9-11. Viz Landeszeitung 15. 8. 2000.

jící orgán. Jejich účelem bylo uspokojování kulturních a společenských potřeb svých členů prostřednictvím péče o mateřský jazyk a kulturní dědictví. Činnost těchto svazů se proto dodnes soustředí převážně na pořádání pravidelných setkání členů a každoročních oslav masopustu, Dne matek, vánočních a velikonočních svátků. Na příkladu západních Čech si nyní přibližme vznik největšího regionálního svazu občanů německé národnosti vůbec. Od  2. do  4. prosince 1990 se konalo v Marktredwitz v Bavorsku jednání vysídlenecké Pracovní skupiny chebských kulturních tvůrců (Arbeitsgruppe Egerländer Kulturschaffender), k němuž byli přizváni také reprezentanti Němců v západních Čechách, a to jak zástupci Kulturního sdružení, tak i  Němců, kteří stáli mimo něj. Zde vznikla poměrně různorodá, přesto významná platforma pro vznik Svazu Němců – regionu Chebsko, dodnes největšího regionálního svazu občanů německé národnosti. Ten byl ustanoven 29. listopadu 1991 a první předsedkyní se stala Hilde Sura. 25. července 1992 bylo slavnostně otevřeno také Setkávací centrum v Chebu.238 Tento svaz dodnes sdružuje také příslušníky Kulturního sdružení, nikde jinde v  republice také nenalezneme více tzv. dvojích členství jako právě v regionu Karlovarského kraje. V důsledku různých neshod však v roce 1993 Hilde Sura odstoupila a založila 26. listopadu 1993 společně s Němci z regionu Chebské společenství při Horním Slavkově (Egerländer Gmoi z’ Schlaggenwald).239 Tím se přihlásila k tradici stejnojmenné organizace „Gmoi“, která zde existovala za první Československé republiky. Nicméně dominujícím svazem nadále zůstal Svaz Němců – region Chebsko, který má své centrum v již zmiňovaném setkávacím centru pojmenovaném po německém barokním architektovi Balthasaru Neumannu. Svaz dlouhodobě vedl a ve své podstatě dále vede Richard Šulko.240 Pracovní uskupení německých svazů V květnu roku 1991 bylo založeno Pracovní uskupení německých svazů (Arbeitsgemeinschaft deutscher Verbände, AdV), jehož cílem bylo nabídnout všem svazům platformu pro setkávání, přičemž každý z nich by měl bez ohledu na velikost své členské základny jeden hlas, čímž měla být v prvé řadě zajištěna silnější pozice malých svazů.241 Zkušenosti se vznikem takového uskupení byly převzaty z Polska, kde tímto způsobem „vyřešili problém s postaru strukturovaným sdružením. Také oni vytvořili ze spojení nových sdružení a starého spolku novou strukturu, v rámci které 238

239 240

241

Srov. Novotný, Lukáš: Vergangenheitsdiskurse zwischen Deutschen und Tschechen. Untersuchung zur Perzeption der Geschichte nach 1945. Baden-Baden 2009, s. 146-148. Landeszeitung 16. 3. 2004. Pod Svazem Němců – region Chebsko se v současné době sdružuje šest místních skupin: Sokolov, Skalná, Karlovy Vary, Nejdek, Nečtiny – Preitenstein. Srov. např. Piverka, Walter: Proslov Waltera Piverky na česko-německé konferenci v Jihlavě: In: Češi a Němci – věční sousedé – Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 144.

87

mělo každé sdružení jeden hlas. Tak byla odstraněna možná dominance jednoho ze svazů.“242 Tato aktivita byla tedy namířena především směrem ke Kulturnímu sdružení, jehož vedení, jak uvidíme dále, z různých důvodů členství v této skupině nakonec odmítlo. Jedno z prvních zasedání tohoto uskupení se konalo v září 1992 v Bad Kissingenu v severním Bavorsku. Uspořádat shromáždění na „neutrální půdě“ v Německu navrhl tehdejší předseda Kulturního sdružení (tehdy SN-KS) Walter Sitte, který se v této době ještě na jednáních podílel. Zástupce sudetských Němců Horst Löffler proto reprezentanty německé menšiny pozval do vzdělávacího centra vysídlených Němců v Heiligenhofu. Tam se na počátku září roku 1992 sešli přední představitelé většiny německých svazů a rozhodli se, že budou pokračovat v již započaté regionalizaci a především, že založí novou zastřešující organizaci, která ponese název Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Shromáždění mělo vzniknout v reakci na nadcházející rozpad Československa a mělo zastupovat zájmy celé německé menšiny v tuzemsku i zahraničí. Ještě večer téhož dne vyslovil údajně Walter Sitte obavy, zda bude moci tyto návrhy v domovské organizaci prosadit.243 V rámci Kulturního sdružení došlo následně opravdu k prudkým střetům, v jejichž důsledku opustil dokonce Walter Sitte pracovní zasedání rady této organizace, které se konalo 23. října 1992. Následujícího dne se konalo setkání zástupců jednotlivých svazů v Liberci, na kterém se měly diskutovat nedořešené otázky ohledně vzniku nové organizace Shromáždění Němců. Toho se však Walter Sitte již neúčastnil. Byl však zastoupen Alfredem Bienertem a dalšími zástupci Kulturního sdružení, kteří zde oznámili, že Kulturní sdružení odstupuje od  dříve avizovaného členství v Pracovním uskupení německých svazů a nevstoupí ani do nově založené organizace. Opět zde tedy zafungovala animozita mezi jednotlivými členy a také neochota Kulturního sdružení přistoupit na nové poměry. Obecně pak jednání obou stran bylo málo empatické. Walter Piverka tuto situaci popsal následovně: „O to větší bylo překvapení, když nám dne 24. 10. 1992 sdělila při našem srazu pracovního uskupení německých svazů zde v Liberci tříčlenná delegace Kulturního sdružení, bez předsedy Waltera Sitteho, že se Kulturní sdružení nadále nechce zúčastňovat práce v Pracovním uskupení. Pracovní uskupení vyslovilo politování, protože distancování tohoto jednotlivého svazu potvrzuje zaprvé ještě v celku nedemokratické smýšlení 242 243

88

Piverka, Walter: Beletrierte Erinnerungen. Heft 2, AdV, LV, s. 12. Nepublikováno. Návrhy názvů budoucí zastřešující organizace německé menšiny byly různé – např. Shromáždění Němců, Shromáždění Němců v České republice – především se však ozývaly hlasy slezských představitelů svazů, kteří prosazovali nutnost přítomnosti označení „slezský“, což nakonec vedlo k ustanovení názvu Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Piverka, Walter: Beletrierte Erinnerungen. Heft 2, AdV, LV, s. 12-14. Nepublikováno; Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1. Wahlperiode 1992–1995. Praha 1995, s. 7. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

v jeho řadách a za druhé, že chce své členy vyřadit ze společného zastupování, jako kdyby oni neměli ty samé problémy jako my všichni. A to je vůči těmto čestným členům nekorektní, protože toto určitě nechtěli.“ 244 Na druhé straně je z  rozhovorů se zástupci Kulturního sdružení patrné, že v tomto bouřlivém období byl minimálně na regionální úrovni vyvíjen na členy sdružení nepřiměřený tlak, aby se připojili pod hlavičku Svazu Němců/Shromáždění Němců.245 I přes tyto zmíněné komplikace však Pracovní uskupení neodstoupilo od svých plánů a ustavující zasedání nové organizace naplánovalo na 7. listopadu 1992 v Liberci a tento den je též považován za vznik Shromáždění Němců. Jedním z pracovních grémií tohoto nového svazu se stalo Pracovní uskupení, které jedná vždy před zasedáním Shromáždění Němců a jehož cílem je organizaci poskytovat doporučení pro schvalovací proces, kterého se účastní tzv. delegáti Shromáždění. Těchto delegátů je v současné době 51. V rámci Pracovního uskupení platí již zmíněné paritní hlasování, tedy pravidlo, že každý svaz disponuje jedním hlasem bez ohledu na to, kolik sdružuje členů. Předsedou byl zvolen opět Walter Piverka a jak sám napsal, činností v rámci Shromáždění Němců „chceme jako zástupci skupiny německého lidu v této zemi napomáhat spolupráci s občany žijícími v této zemi. Protože my se cítíme být občany této země a jsem přesvědčen, že můžeme pomáhat jako stavitelé mostů.“246 Společnost Vzdělávací a sociální dílo a nadace Bohemia Troppau Na počátku devadesátých let 20. století také vznikla obecně prospěšná společnost Vzdělávací a sociální dílo (Bildungs- und Sozialwerk, dále také pod zkratkou BUSOW). V  roce 1991 SRN umožnilo odvést dar o  výši 100 DM na  podporu občanů z řad německé menšiny v Československu. Aby bylo možné koordinovaně a  cíleně poskytnout tyto nashromážděné finanční zdroje těm, kdo tuto pomoc nejvíce potřebovali, vyjednali zástupci Svazu Němců v Bonnu se zástupci daných sociálních zařízení, že jim budou při distribuci těchto peněz značně nápomocni.247 Nebylo tehdy realizovatelné, aby finance byly převedeny přímo na Svaz Němců (což vedení nabízelo), který by pak o jejich přidělení rozhodoval prakticky sám. Proto v roce 1995 vznikla společnost BUSOW, která tuto pomoc koordinovala. Tato orga244

245

246

247

Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1992–1995. Praha 1995, s. 8. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz rozhovor s Irenou Novákovou narozenou v roce 1959, v Praze 9. 12. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení se sídlem v Praze; rozhovor s Dr. Petrem Rojíkem narozeným v roce 1952, v Sokolově 18. 9. 2014. Předseda Kulturního sdružení v Kraslicích. Piverka, Walter: Proslov Waltera Piverky na česko-německé konferenci v Jihlavě: In: Češi a Němci – věční sousedé – Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 144. Viz 2004. Ročenka Shromáždění Němců v  Čechách na  Moravě a  ve  Slezsku. Praha 2004, s. 46-48. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

89

nizace existuje dodnes a podílí se například na realizaci rehabilitačních a ozdravných pobytů občanů německé národnosti.248 V roce 1992 byla Shromážděním Němců také založena nadace Bohemia Troppau o.p.s., jejímž cílem je podporovat malé podnikatele z řad menšiny. Jedním z problémů, se kterým se tato společnost od začátku svého působení potýkala a v podstatě dodnes potýká, je převážná koncentrace žadatelů do oblasti severní Moravy a Slezska, což přirozeně vychází z jejího umístění v Opavě.249 Do dnešní doby bylo touto cestou podpořeno 300 podnikatelů, živnostníků a  samostatně výdělečně činných osob. K ideji vzniku této společnosti a jejímu fungování se v rozhovoru vyjádřil současný ředitel, Richard Neugebauer: „Tato společnost poskytuje půjčky po celém území našeho státu. Partnerem jsou místní svazy [...]. To vzniklo tak, že Německo jako silná země středního stavu, té střední třídy, vždy říkali, naše silná stránka není v ropě, v námořní službě nebo v tom, že máme velké firmy, síla je v těch středních podnicích, které jsou schopny konkurence [...]. A vaše menšina také potřebuje takovou třídu, musí mít učitele, musí mít poli ky, musí mít školy, musí mít kulturní činnost, musí mít samozřejmě i dělníky a pracující a zemědělce, ale musí mít i střední třídu a tu vytvoříme m, že lidem poskytneme půjčky, protože to děláme v Německu běžně. Těm, co začínají podnikat, půjčujeme zvýhodněné peníze a m vybudujeme podnikatele a oni až vyrostou, tak to bude vaše silná elita, kterou potřebujete. To byla ta původní myšlenka. Fungujeme dodnes. Dnes již z těch úroků pokryjeme sami náklady, takže jsme soběstačná firma, nicméně německá strana neustále navyšuje kapitál a neustále nás podporuje. Tento systém funguje i v Maďarsku, Kazachstánu, Pobal a Rumunsku a Polsku.“ 250

Česko-německá setkávací střediska Významným milníkem v životě německé menšiny bezesporu bylo uzavření Česko-německé smlouvy o sousedství a přátelské spolupráci mezi Spolkovou republikou 248

249

250

90

Projekt malých či velkých rehabilitačních pobytů je aktivita německé menšiny, při jehož realizaci značně napomáhalo uskupení Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících občanů a značný podíl na jeho dnešním spolufinancování nese fakticky od svého vzniku Fond budoucnosti, vzniklý na základě Česko-německé deklarace. Více k tomu např. vyjádření Hildy Sury ve výroční brožuře Unie pro dobré sousedství (ed.): Praha 1999, s. 44. Ke společnosti BUSOW např. 2004. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002, s. 46-48. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz 2002. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002, s. 102-106 a dále 2004. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002, s. 49-50. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Rozhovor s Ing. Richardem Neugebauerem, CSc. narozeným v roce 1961, v Praze 22. 8. 2014. Ředitel Bohemia Troppau a člen Shromáždění Němců.

Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou z 27. února 1992.251 Je možné říci, že německá menšina se v kontextu těchto rozhovorů chovala státotvorně a byla solidním diskuzním partnerem. Hovoříme-li zde o německé menšině, míníme tím Svaz Němců, Kulturní sdružení tyto ambice nemělo. Tato smlouva explicitně obsahovala ochranu práv a podporu německé menšiny a na jejím základě došlo ke zřízení tzv. setkávacích středisek (Begegnungszentren) v různých městech České republiky, přirozeně převážně tam, kde byla vyšší koncentrace německé populace.252 Vznikem těchto zařízení se mimo jiné reagovalo na nemožnost centrálního svazu v Praze aktivizovat a koordinovat činnost na různých místech republiky, kde navíc existovaly pro rozvoj německé menšiny vždy poměrně odlišné předpoklady. Na druhou stranu pro všechny regiony zůstávaly shodné problémy například v  oblasti menšinového školství, restitučních otázek nebo třeba v sociální oblasti, kdy byla naopak existence svazu v hlavním městě výhodou. Spolková vláda poskytla německé menšině v České republice na zřízení setkávacích center rozsáhlou finanční podporu zprvu skrze Sudetoněmecké krajanské sdružení v Mnichově, později pak prostřednictvím Velvyslanectví SRN v Praze. V průběhu tří let od uzavření výše uvedené smlouvy bylo vybudováno 12 setkávacích středisek, přičemž neexistovala jednotná koncepce pro principy jejich zřízení. V současné době vykonává téměř každé setkávací středisko svou činnost ve spolupráci s daným regionálním svazem, který je členem Shromáždění Němců. Výjimku v tomto ohledu tvoří Centrum Adalberta Stiftera v Horní Plané. Již od svého vzniku se zaměřila střediska na rozvíjení společenského a kulturního života příslušníků německé minority, výuku německého jazyka a organizování vzájemných setkávání Čechů a Němců, aby tak přispěla k jejich vzájemnému porozumění a budování příznivého klimatu ve společnosti. Sám Walter Piverka je proto nazýval jako „ostrůvky naděje“ („Inseln der Hoffnung“).253 Například setkávací středisko v Chomutově bylo otevřeno v roce 1992 nedaleko centra města a poskytovalo a dodnes poskytuje možnost setkávání členů Svazu Němců – regionu Krušnohoří a jeho podhůří, v jednom období také členům místního Kulturního sdružení. Až do té doby se chomutovští Němci scházeli zejména v prostorách městské galerie. Centrum poskytuje základní kancelářský prostor, místnost pro setkávání (známá jako Hutzenstubn) a také malou knihovnu, kde centrum v roce 2005 vykazovalo na 5 000 svazků. Zde se také během školního roku konala výuka německého jazyka. Třebaže však Němci mají své setkávací centrum, nevyloučila se tak kooperace 251 252

253

Blíže k tomu srov. Houžvička, Václav: Návraty sudetské otázky. Praha 2005, s. 383 a n. Srov. Korbel, Hans: Německá menšina na přelomu tisíciletí. In: Šrajerová, Oľga (ed.): Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí. Opava 2002, s. 162. Piverka, Walter: Beitrag zur Tagung der FUEV in Danzig vom 11. – 15. 5. 1994. Zdroj: Archiv Waltera Piverky.

91

s ostatními institucemi ve městě, zejména s muzeem a galerií.254 Nutno ještě dodat, že centrum se nachází v budově, kterou jako jednu z mála vlastní Shromáždění Němců a v současné době zde vzniká také archiv této organizace. I nadále jsou však tato setkávací centra finančně závislá na podpoře z německé strany, ačkoli byla zakládána s myšlenkou tuto pomoc postupně redukovat a dosáhnout finanční soběstačnosti.255 To je však ambice, kterou se nepodařilo dosud naplnit. Během let svého působení byla některá setkávací střediska pro malý zájem uzavřena a jiná naopak otevřena. V současné době se jejich sídla nacházejí ve městech Horní Planá, Cheb, Chomutov, Liberec, Plzeň, Trutnov, Brno, Moravská Třebová, Šumperk, Havířov, Hlučín, Kravaře, Krnov a Opava. S podobným cílem jako setkávací střediska byl v listopadu 1993 za účasti mnoha prominentů slavnostně otevřen i Dům Petra Parléře v Praze Bubenči, v němž mělo původně své sídlo Shromáždění Němců i  pražské setkávací středisko. Dům Petra Parléře se měl stát centrem německé menšiny v Praze a krystalizačním bodem česko-německých vztahů. Reprezentativní prostory tohoto domu, který byl vedle velkého konferenčního sálu, kanceláří a knihovny vybaven i několika pokoji pro hosty, byly ideálním místem pro pořádání různých společenských akcí. Byly zde proto organizovány různé výstavy, semináře, symposia či besedy. Dům Petra Parléře však hostil také česko-německá fóra, jejichž organizátory byly vedle samotné německé menšiny například Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí, Nadace Hannse Seidela nebo Velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Tyto konference byly zaměřeny na různé problémy česko-německých vztahů, včetně problémů souvisejících s komplikovanou minulostí českého a německého národa. V průběhu let však pomalu ubývalo návštěvníků a  také akcí konaných v  tomto středisku. Roku 1995 byla zároveň ukončena činnost pražského setkávacího střediska, následkem čehož přešla správa domu na Shromáždění Němců. Ale ani tato organizace nedokázala plně využít nabízené možnosti domu, a tak byl pro malý zájem a vysoké finanční náklady k 31. červenci 1999 uzavřen.256 Od té doby se sídlo Shromáždění Němců několikrát stěhovalo po celé Praze a dnes sídlí (vůbec poprvé) ve vlastních prostorách na Praze 5.

254 255

256

92

Viz Landeszeitung 15. 3. 2005. Srov. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve 21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 83-93. Viz 1999. Ročenka Shromáždění Němců v  Čechách na  Moravě a  ve  Slezsku. Praha 1999, s. 67-68. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

Aktivity Shromáždění Němců Shromáždění Němců v současné době funguje jako stabilizované sdružení, které se svou činností snaží všemožně působit navzdory nekompromisním nepříznivým sociodemografickým trendům, které německou menšinu zatěžují. Zastřešuje tak například Mládežnickou kontaktní organizaci (Jugend-Kontakt-Organisation, dále také JUKON), která byla založena roku 1999 a vznikla z iniciativy příslušníků mladé generace, kteří se již v předešlých letech pohybovali v prostředí německých svazů a setkávacích středisek. Činnost této organizace je zaměřena především na organizování různých projektů, seminářů a pobytových akcí pro mládež. Její zástupci rovněž usilují o  rozvíjení kulturního života, a  proto pořádají odpolední divadelní představení, pěvecká vystoupení či koncerty. I nadále se snaží oslovovat nové zájemce z řad mladé generace se zájmem o německou kulturu, zvyky a tradice či česko-německé vztahy.257 Jedná se však o nelehký úkol vzhledem k absenci nejmladší generace Němců. Na druhou stranu však činnost JUKONU jistě zůstává svou efektivitou za očekáváními.258 Stěžejním cílem Shromáždění Němců má být úspěšná seberealizace německé národnostní skupiny, čehož se snaží dosáhnout realizací stanovených priorit. Mezi ně spadá kulturní uspokojování potřeb příslušníků německé národnostní menšiny rozšiřováním kulturních hodnot a tradic, spoluúčast při vydávání novin, časopisů a bulletinů v německém jazyce, děl německy píšících autorů či publikací zachycujících tradice německé národnostní menšiny, dále aktivní činnost při péči o německou kulturu a  řeč, spolupráce s  kulturními institucemi německy mluvících zemí a podpora kulturních výměn mezi osobami i organizacemi na základě soukromých iniciativ, dohod i mezinárodních smluv. Důležitým bodem je bezesporu také zřizování a provozování výše zmíněných středisek vzájemného setkávání a jejich zapojení do kulturní činnosti, dále též zakládání zájmových kroužků pro pěstování regionální kultury, spolupráce s úřady a státními institucemi v oblasti výchovy a vzdělávání, zakládání dvojjazyčných česko-německých škol a  v  neposlední řadě také podpora příslušníků národnostních menšin v oblasti podnikání, vzdělávání či sociální péče, snaha o zařazení Shromáždění Němců do mezinárodních organizací a péče o identitu německé národnostní skupiny na základě uznání jejího plného zrovnoprávnění s majoritní společností.259

257

258 259

Viz 2004. Ročenka Shromáždění Němců v  Čechách na  Moravě a  ve  Slezsku. Praha 2004, s. 39-42. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz Landeszeitung 15. 8. 2006. Srov. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve 21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 83-93.

93

V čele Shromáždění Němců se vystřídali Erwin Šolc, Walter Piverka, Hans Korbel, Irene Kuncová a od roku 2010 je prezidentem Martin Dzingel, až do té doby dlouholetý jednatel společnosti.260 Prezidenti či jednatelé Shromáždění Němců mají většinou zajištěno místo v Koordinační radě Česko-německého diskuzního fóra a také v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny.261 Zejména Shromáždění Němců je pak podporovatelem různých česko-německých aktivit, z poslední doby je to zejména stále v porodních bolestech se nacházející ústecká aktivita Collegia Bohemica, ale také podpora Centra proti vyhánění. Například dlouholetá prezidentka shromáždění Irene Kuncová byla za svou činnost oceněna spolkovým křížem za zásluhy.262 Vedle podpory kulturní, sociální a podnikatelské činnosti německé menšiny se však zejména během prezidentování Waltera Piverky a Hanse Korbela objevovaly také politické požadavky. Jedná se o odškodnění českých občanů německé národnosti (tedy především antifašistů a pro stát potřebných odborníků a jejich rodin), kteří byli poškozeni aplikací dekretů prezidenta republiky po druhé světové válce. Otázka dekretů prezidenta republiky byla tehdy v České republice velmi výbušným a diskutovaným tématem. Vedle historických aspektů se objevovaly také právní problémy, které vyvstaly zejména během sporů o česko-německou deklaraci v roce 1997. V této souvislosti se vynořovaly zřejmé nepravdy a extremistické síly jak v České republice, tak i Německu, které dezinterpretovaly a démonizovaly jejich obsah. Tzv. boj o Benešovy dekrety 263 mezi Čechy a Němci tak probíhal poměrně vyhroceně. Ukázalo se, že zkoumání historie, která tak silně zasahuje do přítomnosti, vyžaduje především velkou míru obezřetnosti a respektování nestrannosti a objektivity. V kontextu tehdejších debat, kdy byly dekrety spojovány s politickými a majetkovými požadavky, to však nebylo jednoduché.264 260

261 262 263

264

94

Srov. Viz 2001. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, s. 53-55. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz např. Landeszeitung 1. 5. 2005, 11. 10. 2005. Landeszeitung 25. 4. 2006. Tzv. Benešovy dekrety jsou neoficiálním označením dekretů prezidenta republiky, které se dotýkaly československých Němců: Dekret o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a některých organizací a ústavů (č. 5/1945 Sb.), Dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (č. 12/1945 Sb.), Dekret o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (č. 33/1945 Sb.) a Dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy (č. 108/1945 Sb.). Podle českého právního výkladu dekrety prezidenta republiky navazují na československý právní řád před Mnichovskou dohodou ze září 1938. Popírají legalitu veškeré normotvorby po  „Mnichovu“, neboť ta nepocházela „ze svobodné vůle československého lidu“, jak to vyžadovala ústava. Právně pak dekrety vycházejí z nulity Mnichovské dohody a všeho, co i v právu po ní následovalo. Nucené vysídlení Němců nebylo a není z pohledu české strany vztahem bilaterálním, ale byl součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy míru v Evropě. K právnímu postavení Němců

V kontextu těchto vášnivých debat fungovala i německá menšina, která se též snažila formulovat své požadavky. Již v roce 1994 byla v rámci Shromáždění ustavena komise pro otázky restituce původně německého majetku, která v různých obdobích upozorňovala na nerovnoprávné postavení německé menšiny a požadovala různé formy odškodnění od navrácení a náhrady majetku až po alespoň částečné symbolické odškodnění za příkoří způsobená v poválečném období a období komunismu. Zástupci německé menšiny pak na různých místech opakovaně uváděli, že vyjmutí občanů německé národnosti z restitucí chápou jako diskriminující. V roce 1999 se k tomu vyslovil Walter Piverka takto: „V zemi zůstavší Němci mají prakticky usmíření za sebou, protože se mohli na vlastní kůži přesvědčit, že neexistují Němci nebo Češi, nýbrž dobří a zlí lidé. Protože však s nimi politici několik desítek let nakládali jako s občany druhé kategorie, doufali, že po pádu Zdi se začne jejich problematika projednávat. K tomu však do dnešního dne nedošlo. Z otázky restitucí jsme byli vyloučeni uměle vytyčeným termínem 25. února 1948, čímž byla de facto potvrzena platnost kolektivního vyvlastnění dekrety. Zda to byl úmysl, či nikoliv, není podstatné. Vnitřní odsun a nucené práce jsou tiše přehlíženy, přestože by i zde byla na místě náprava. Ani za zákaz školní docházky doposud nikoho nenapadlo vyslovit alespoň ‚sorry‘.“265 V srpnu 2001 vznikl Návrh na odškodnění občanů České republiky německé národnosti, který formou petice předal tehdejší prezident Shromáždění Němců Hans Korbel petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tento návrh byl novinkou, nikdy předtím se takto silně politicky německá menšina neprofilovala. Spis obsahoval požadavky na vydání majetku zabaveného osobám německé národnosti na základě prezidentských dekretů č. 12/1945 a 108/1945 Sb., případně za něj měla být poskytnuta finanční náhrada, dále požadoval odškodnění pro osoby, které byly nuceny k pracovní povinnosti podle dekretu č. 71/1945 Sb. (100 Kč za každý den ve sběrném, internačním nebo pracovním táboře a příplatek 15 Kč k důchodu za každý odpracovaný měsíc v takovém táboře), vrácení vázaných kont v odpovídající kupní síle k 1. lednu 2001, odškodnění za násilné přesídlování, zavírání německých škol, násilné změny jmen, kriminalizování německé menšiny ze

265

v Československu po roce 1945 a poválečným prezidentským dekretům existuje rozsáhlá literatura, příspěvky k této tématice jsou obsaženy v různých pracech historiků, právních historiků i odborníků na  vývoj mezinárodních vztahů, srov. např. Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Praha 1996; Dejmek, Jindřich/Kuklík, Jan/Němeček, Jan: Kauza tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha 1999; Jech, Karel/Kaplan, Karel: Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha 1995; Kuklík, Jan: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha 2002. Piverka, Walter: Diskussionsbeitrag beim Koordinierungsrat 26.–27. 11. 1999 in Brün/Brno. In: 1999. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 1999, s. 111. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

95

strany státu a navrácení akademických titulů, které byly získány na německých, maďarských nebo slovenských vysokých školách po 17. listopadu 1939 (neuznány byly Nařízením Ministerstva školství a lidové kultury z 12. června 1945) a vyplacení náhrady ve výši 10 000 Kč za nemožnost vykonávat práci podle dosaženého vzdělání. Majetkové nároky ze všech požadavků by přecházely v případě smrti oběti na žijící manžele a děti, pokud nejsou, tak na sourozence a oprávněné dědice.266 Jednalo se o požadavky, které byly v české populaci vnímány s patřičnou ostražitostí a k jejich prosazení nebyla vůle. Prezidentka Irene Kuncová k tomu v podobném duchu jako Walter Piverka poznamenala: „Starší generace, poválečná generace je stále poškozena tzv. Benešovými dekrety. Přestože tito občané německé národnosti obdrželi v roce 1953 československou státní příslušnost, a tím se stali československými občany, neměli nikdy stejná práva jako jejich čeští sousedé. Zabavený německý majetek nebyl těmto lidem navrácen zpět, přestože tito potvrdili státní příslušností svoji loajalitu státu. Hranice restitucí byla stanovena rokem 1948, takže Němci nemohou tyto restituce požadovat, jelikož jim byl majetek zabaven před touto lhůtou.“267 Petiční výbor sněmovny návrh projednal a neschválil jej s konstatováním, že podání není způsobilé dalšího projednávání, pokud v něm nedojde k rozdělení požadavků na revizi právního řádu poválečného vývoje a nápravy individuálních křivd jednotlivců v rámci československého právního řádu.268 Shromáždění Němců následně podalo 28. června 2002 vlastní materiál Koordinační radě česko-německého diskusního fóra, v němž informovalo o novém návrhu pro další petici Poslanecké sněmovně.269 S ním chtěli opět uspět ve zmírnění údajných majetkových křivd v důsledku konfiskace majetku, řešit otázky ztížení přístupu ke vzdělání v poválečných letech, zajistit výuku němčiny jako mateřského jazyka apod. Aktivity Shromáždění však pokračovaly: 6. listopadu 2002 se Shromáždění obrátilo na tehdejšího místopředsedu vlády a předsedu Rady vlády pro národnostní menšiny Petra Mareše a vyzvalo jej k hledání cesty k humanitárnímu gestu vůči příslušníkům německé menšiny a zopakovalo některé předchozí požadavky.270 Petr Mareš byl v srp266

267

268

269

270

96

Viz Mareš, Miroslav: Assembly of Germans in Bohemia, Moravia ans Silesia. Středoevropské politické studie IV, č. 4, 2002 (online dostupné z ; cit. 5. 5. 2015). Viz Kuncová, Irene: Německá menšina a její svazy v České republice v dnešní době. In: Hornoplánské rozpravy 2002. Český Krumlov 2002, s. 60. Srov. Novotný, Lukáš: Vergangenheitsdiskurse zwischen Deutschen und Tschechen. Untersuchung zur Perzeption der Geschichte nach 1945. Baden-Baden 2009, s. 146-148. Viz 2001. Ročenka Shromáždění Němců v  Čechách na  Moravě a  ve  Slezsku. Praha 2004, s. 16-17. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz Rada vlády pro národnostní menšiny: Informace o aktuální situaci německé národnostní menšiny a o vybraných otázkách chorvatské a polské národnostní menšiny v České republice. Praha 2002 (online dostupné z: ; cit. 3. 5. 2015); dále viz 2003. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2004, s. 60-62. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

nu 2003 pověřen vládou společně s prvním místopředsedou vlády, ministry vnitra, spravedlnosti a práce a sociálních věcí a předsedou Legislativní rady vlády k přípravě konkrétního návrhu tohoto humanitárního gesta (směřovaného také k chorvatské menšině; viz č. 822, bod III/4).271 Snaha o narovnání situace se měla projevit mimo jiné v oblastech neuznání kvalifikace a nucených prací po válce.272 Upravený návrh počítal s  odškodněním nanejvýš 1 800 lidí, ti by jednorázově měli dostat kolem 50 000 korun.273 Z této iniciativy však nakonec sešlo. Lukáš Novotný k tomu kdysi poznamenal: „Mezi českými politiky však myšlenka jakéhokoli gesta či odškodnění občanů německé národnosti naráží na nepochopení a mnohdy na odpor. Její prosazení se v kontextu prohlášení předních politiků v obou parlamentních komorách zastoupených politických stran jeví jako nereálné.“274 Zajímavé však bylo, že iniciativu naopak podpořili při svých mezistátních návštěvách jak kancléř Gerhard Schröder, tak i prezident Horst Köhler. A tehdejší německý velvyslanec v Praze Michael Libal vytkl tehdy českému státu, že příslušníky německé menšiny verbálně označoval za Němce, čímž podle něj „vyvstávají sto let staré národnostní konflikty“, které pak nenapomáhají příliš tomu, aby se česká populace začala k občanům německé národnosti stavět pozitivněji.275 Krátce na to, v roce 2005, vyslovil omluvná slova směrem k německým antifašistům premiér Jiří Paroubek. Zatímco v německy mluvícím prostoru získal tento krok pozitivní ohlas, v České republice se zvedla vlna kritiky v čele s tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Paroubkova vláda tímto gestem chtěla vyslovit omluvu těm Němcům, kteří sice nebyli vysídleni v rámci „divokého odsunu“, ani později v rámci dohod z postupimské konference, ale odešli raději sami, zejména kvůli nepřátelskému společenskému klimatu v poválečném Československu. Tito lidé se přitom proti republice nikterak neprovinili a mnozí z nich byli perzekuováni nacistickým režimem. Vláda proto v roce 2005 přijala dokument Prohlášení vlády České republiky vůči aktivním odpůrcům nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postižení v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu, a  o  podpoře projektu dokumentace osudu takto postižených osob.276 Projekt dokumentace osudů antifašistů byl podpořen částkou 30 milionů Kč.

271 272 273 274

275 276

Landeszeitung 30. 11. 2010. Viz Mladá fronta dnes 19. 4. 2004. Hospodářské noviny 1. 10. 2004. Viz Novotný, Lukáš: Postavení německé menšiny v kontextu česko-německých vztahů. In: Šrajerová, Olga (ed.): Migrace – tolerance – integrace. Opava 2004, s. 147-155. Dále také Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145. Landeszeitung 4. 1. 2005. Landeszeitung 26. 10. 2004, 19. 7. 2005, 2. 8 .2005, 6. 6. 2006; Die Welt 16. 7. 2005.

97

Irene Kuncová, tehdejší prezidentka Shromáždění Němců, během všech těchto omluvných či odškodňovacích pokusů, gesto Jiřího Paroubka okomentovala takto: „Bohužel byla po celou dobu politická situace velmi nestabilní, což nebylo pro prosazování našich požadavků dobře. Příliš často se konaly volby a ve vládě se objevovali noví lidé, čímž jsme museli celou dobu čekat na nové partnery k diskuzi. Premiér Jiří Paroubek pak učinil se svojí omluvou směrem k sudetoněmeckým bojovníkům proti nacismu tlustou čárou a ukončil tím veškerá vyjednávání.“277 Další oficiální aktivity s požadavky omluv nebo majetkových či jiných nároků Shromáždění Němců zatím nevyvinulo, přestože je tato otázka uvnitř svazu stále aktuální.278 Dalším problémem v této otázce je také to, že prostřednictvím dotazníků, kterými Shromáždění Němců opakovaně sledovalo zájem o odškodění mezi německým obyvatelstvem, se přihlásilo jen velmi málo potenciálních žadatelů.279

277 278

279

98

Landeszeitung 30. 10. 2010. Rozhovor s Mgr. Martinem Dzingelem narozeným v roce 1975, v Praze 15. 9. 2014. Předseda Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a dále také rozhovor s Richardem Šulkem narozeným v roce 1960, v Nečtinách 2. 9. 2014. Předseda místní skupiny Nečtiny-Preitenstein, Svaz Němců – region Chebsko. Herbsttagung der Arbeitsgemeinschaft deutscher Verbände von 27.–29. Oktober 1995. Restitutionsfrage, 1995, s. 8. Zdroj: Archiv Waltera Piverky.

Dotazníkem byl v roce 1996 mezi občany německé národnosti zjišťován zájem o odškodnění poválečných majetkových křivd. Zdroj: Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. Wahlperiode 1996. Praha 1996.

99

4. Kulturní aktivity německé menšiny 4.1 Kulturní život českých Němců do roku 1989 Následující kapitolu věnujeme kulturnímu rozměru života německé menšiny, přičemž zde sledujeme aktivity, jež se vztahují k zachování a rozvíjení kultury v užším slova smyslu.280 Z toho, co zde už bylo o historii německé menšiny napsáno, je patrné, že pro vývoj etno-kulturních specifik této skupiny obyvatelstva znamenala zásadní zlom, tak jako i v jiných oblastech života, poválečná doba, během níž byly veškeré aspekty německé identity většinovou společností odmítány a stigmatizovány. Německý jazyk a kultura byly ochromeny a zatlačeny do pozadí, osoby německého původu svou identitu z pragmatických důvodů „zamlčovaly“. S nástupem komunistického režimu byly z nejrůznějších důvodů, které jsme již předestřeli v předchozích kapitolách, represivní a exkluzivní praktiky namířené proti tomuto obyvatelstvu pozvolna odstraněny, aplikována však byla asimilační politika, kterou zástupci německé menšiny zpětně nazvali jako „tichou asimilaci“ („stille Assimilition“).281 Postupně také došlo alespoň k částečné proměně odmítavého postoje k Němcům, kteří mohli či museli v Československu zůstat, mimo jiné také jako odezva na komunistickou propagandou pěstovaný dvojí obraz Němců, jímž se v případě SRN petrifikoval stereotyp německého revanšismu a nepřítele a v případě východoněmeckého státu se budovala představa antifašismu a socialistického přátelství. Nastupující vzájemná politická, hospodářská a kulturní spolupráce mezi NDR a Československem se tedy odrazila i  ve  vztahu k  německé menšině, které byla umožněna okleštěná varianta kulturního života podléhající důsledné kontrole vládního aparátu. V místech s větší koncentrací německého obyvatelstva tak mohla již od konce čtyřicátých let 20. století vznikat kulturní uskupení neformálního charakteru snažící se pěstovat tradiční lidovou kulturu. Tato zájmová umělecká činnost tvořená různými pěveckými, hudebními, recitačními, divadelními či kombinovanými kulturními soubory, byla často závislá na postoji české majority a ochotě příslušných úřadů tolerovat kulturní život Němců. Na druhou stranu lze říci, že od doby, kdy to bylo (v rámci ROH) možné, Němci vyvíjeli různé kulturní aktivity, v nichž vynikali zejména v těch oblastech, kde se podařilo dochovat nějaké kompaktní a autochtonní skupiny, jak na to vzpomíná Bertl Hannich-Cibulková: „Němci vybaveni patřičnými schopnostmi se v nich dobrovolně a velmi obětavě angažovali; věnovali se svým spoluobčanům a umožňovali jim vyžití v rodné řeči, aby jim zpříjemňovali a usnad280

281

K tomu ještě dodejme, že mediální a jazykové aktivity menšiny zde v tuto chvíli necháváme stranou a věnujeme jim zvláštní kapitoly. „Gedanken zur Zukunft der deutschen Minderheit“. Kulturveranstaltung 2001, Praha 2001, s.  15. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

100

nili život v zemi.“282 Ve zprávě z Karlovarského kraje z roku 1952 k tomu stojí, že by lecjaké české soubory mohly německým závidět „pravidelnost, nadšení a přesnost v docházce do zkoušek.“283 Ostatně v Karlovarském kraji byly v této době obzvláště činné kulturní soubory v Sokolově, Nejdku, Svatavě, Skalné, Vejprtech a Oloví. Na konci padesátých let 20. století zde údajně působilo na 30 různě velkých kulturních spolků.284 V Ústeckém kraji byly aktivní skupiny v Mostu a Teplicích. Pro úplnost dodejme, že tyto skupinky existovaly také v dalších částech republiky, včetně například regionu Severní Moravy (Jeseník, Šumperk). Zajímavostí jistě také je, že stranické sekretariáty musely několikrát odmítat jisté organizační snahy těchto německých skupin, konkrétně zejména těch z Mostu a Teplic, které usilovaly o jistou koordinaci práce těchto kulturních skupin, což však nebylo v souladu s cíli režimu. Objevovaly se také tendence navazovat samostatně kontakty s kulturními spolky v NDR, což ovšem různé sekretariáty a osvětové orgány rovněž odmítaly a vynucovaly si souhlas s každou pořádanou akcí. Obsahově pak byla tato činnost podmíněna dobovým požadavkům socialistické ideologie, přesto ji však Němci vítali jako jistou možnost styku s německou kulturou.285 Kromě toho mohlo zejména od roku 1954 německé obyvatelstvo navštěvovat kulturní akce východoněmeckých uměleckých souborů v rámci zintenzivněných mezinárodních kulturních kontaktů s NDR.286 Ve stejném roce vznikl v Praze v rámci profesionální zájezdové scény Vesnického divadla německý soubor Prager deutsche Wanderbühne (Pražské německé putovní divadlo). Tento soubor zkoušel v pražském Hloubětíně a vystupoval celkem sedm sezón. První vystoupení, jímž zahájili němečtí divadelníci svou činnost, se uskutečnilo v Sokolově premiérou hry Friedricha Schillera Úklady a láska.287 Sbor sehrál ještě také několik dalších klasických her, ve svém repertoáru však měl také různé veselohry a dobově aktuální představení. Divadelní představení byla hojně navštěvována a těšila se značné oblibě, již na konci padesátých let se však soubor začal potýkat s organizačními a personálními problémy související s odchodem některých členů, kteří se odstěhovali do NDR a především pak s absencí nové generace, která by byla ochotna v činnosti pokračovat. Divadelní soubor, který nesl jméno Friedricha Schillera, sehrál celkem 741 představení s průměrnou návštěvností 218 osob. To 282 283 284 285 286

287

Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 101. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 127. Aufbau und Frieden 8. 2. 1957, 6. 6. 1959. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 126-127. Viz Zimmermann, Volker: Medzi kooperáciou a  konfrontáciou. Kultúrnopolitické vztahy medzi NDR a Československom v 50. a 60. rokoch 20. storočia. In: Kováč, Dušan/Marek, Michaela/Pešek, Jiří/Prahl, Roman (eds.): Kultura jako nositel a oponent politických záměrů. Německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti. Ústí nad Labem 2009, s. 328. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 126.

101

vůbec nebylo na  tamní dobu málo. Na  každé z  představení byl vydán dvoujazyčný letáček jako propagační materiál. Soubor se vždy zavřel na nějakou dobu v Hloubětíně do zámečku, kde zkoušel některou z her pod vedením buď pražských režisérů, nebo později také různých hostujících režisérů z NDR.288 Podle vlastních statistik sboru zhlédlo různá představení celkem 161 788 osob. Ohlasy na hry, ale také recenze a další imprese pravidelně uveřejňoval tisk Aufbau und Frieden. Již jsme zde však zmínili jisté personální a organizační obtíže, které v divadelním sboru panovaly.289 A tak po šesti letech existence došlo k jeho zrušení.290 Bylo to v době, kdy beztak již kulturní život menšiny stagnoval, probíhající jazyková a kulturní asimilace, disperzní osídlení a také nezájem části Němců o ideologizovanou kulturu, si vybíraly svou daň. V tomto období také zanikaly některé kulturní skupinky, což se dělo nejčastěji z důvodu nezájmu o přepolitizovanou „kulturu“, ale také z personálních důvodů. Současně se objevovaly výtky stranických sekretariátů o  tom, že Němci se odmítají družit, a že chtějí být radši v nepolitických kruzích mezi svými.291 Atmosféra Pražského jara zasáhla také do  života československých Němců. Emancipační snahy jejich představitelů vyústily v myšlenku založit vlastní společensko-kulturní organizaci, jak již bylo popsáno v předchozích kapitolách. V dubnu roku 1968 byla z tohoto důvodu zformulována rezoluce „s požadavky na zlepšení situace německé národnostní menšiny.“292 Zde oficiálně představené požadavky vycházely z existenčních potřeb skupiny a měly širší záběr,293 nežli tomu bylo následně v programu nově vznikajícího Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti. Zde uvedené cíle byly schváleny o rok později již v éře nastupující normalizace a vztahovaly se především k otázkám rozvoje jazyka a kultury. Patrně hlavní snahou bylo zajištění výuky mateřského jazyka dětem německé národnosti a vůbec posílení německého jazyka v médiích (rozhlas, noviny, film, knihy). V kulturní oblasti se měla zvýšit podpora zájmové kulturní činnosti například zřízením divadelního souboru, pořádáním přednášek, besed, kursů, ale také organizací výletů, zájezdů 288 289 290 291 292

293

Viz Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995, s. 101. Aufbau und Frieden 18. 7. 1959. Aufbau und Frieden 31. 10. 1959. Viz Tomáš Staněk: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 140-141. Kulturverband 1969–2009. Výstavní katalog vydaný Kulturním sdružením občanů německé národnosti v ČR, červen 2009. Mezi tyto požadavky patřilo: zajištění výuky dětí německé národnosti mateřštině jako povinnému předmětu v délce tří hodin týdně; širší informování veřejnosti o specifických problémech Němců; obnovení činnosti národnostně smíšených komisí národních výborů; používání němčiny (nebo německých překladů) při přednáškách, školeních a jiných akcích na půdě společenských organizací; umožnění styku s úřady v německém jazyce; podle potřeby vysílání zpráv v němčině prostřednictvím místního rozhlasu; rozšíření možností pro kulturní vyžití v mateřském jazyce; vydávání německého časopisu jako deníku. Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 160.

102

a  vlastivědných kroužků, to vše za  spolupráce s  jinými společensko-kulturními a osvětovými zařízeními a ROH.294 V tomto období nechyběla ani mezikulturní spolupráce s NDR. Nejvíce místních organizací vzniklo v severočeském pohraničí a pro představu o počátcích a formování sdružení v tomto regionu jsme na tomto místě zařadili vzpomínku dlouholeté předsedkyně místní organizace Kulturního sdružení v Ústí nad Labem: „Já si pamatuji na Kabale und Liebe [Úklady a láska], jeli jsme do Děčína a tehdy jsem ob žně dala dohromady auto od Kohinooru. Jen pár [lidí] jsem na to mohla naverbovat, oni vůbec nevěděli, co Kabale und Liebe je. Oni nemají vyšší školy. Tak to divadlo [Prager deutsche Wanderbühne], když dávali jen klasické věci, a lidi se chtěli bavit, tak skončilo. […] A o to jsme se potom v tom Kulturverbandu snažili. […] Měla jsem pár hudebníků, tak někdy sem něco dala dohromady. Ale bylo to opravdu skromné. A z Německa nám poslali občas, jednou dvakrát do roka, nějakou skupinu umělců, kteří vystupovali. Tak jsme měli plno. A před m, než vůbec to Kulturní sdružení vzniklo, jsem tady v Ús […] našla filmový archiv. A tak jsem nějaké staré filmy dostala do kulturního domu, to byly ty malometrážní […] a tak byl každých 14 dní jeden německý film. To bylo plno. Marika Rökk nebo Moser, takový ty starý filmoví herci, to bylo to, co lidi potřebovali, bavit se! V tom šedesátém osmém to bylo trochu volnější, prostě ta poli ka byla trochu volnější, tak přišli na to, že je zapotřebí těm lidem, co tady pracovali, taky dát možnost se pobavit. Tak to Kulturní sdružení bylo povoleno. Pomocí Volkszeitung jsme to dali dohromady. […] Já jsme se snažila při tom založení všechno psát do novin a taky jsem vystupovala, když jsme verbovali, to nebylo jednoduché ty lidi přesvědčit. Německá organizace, Ein gebranntes Kind scheut das Feuer [kdo se jednou spálil, podruhé si dá pozor], to bylo velmi těžké lidi přesvědčit, aby si vůbec tu svou národnost přiznali. To bylo opravdu zpočátku velmi těžké. Ale nakonec jsme měli dost lidí. Dalo se to dohromady.“ 295

Přestože se Kulturní sdružení stalo nástrojem normalizační politiky a  mělo přispívat k ideologickému formování německých občanů, nelze mu upřít jeho přínos právě v oblasti kultury. Logicky také proto, že se v té době jednalo o jedinou možnou variantu kulturního vyžití. Řada kulturních skupin by v sedmdesátých letech nemohla vzniknout bez přispění právě tohoto sdružení. Jen na území západních a severních Čech se jednalo o kulturní sbory v Nejdku, Teplicích nebo Chomutově. Sdružení pak také organizovalo různé zájezdy do  NDR (například do  divadel, na  výstavy atd.) a zajišťovalo také přísun německy psaných knih a dalších tiskovin. V Liberci a Jablonci nad Nisou tou dobou existovaly také čtenářské a vlastivědné kroužky. Jak 294 295

Viz Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 164. Rozhovor s Margarete Bauerovu narozenou v roce 1923, v Ústí nad Labem 28. 8. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení v Ústí nad Labem.

103

však upozorňuje Tomáš Staněk, byly kulturní aktivity Kulturního sdružení značně upozaděny na  úkor politické a  výchovné činnosti.296 Toto je hlavní výtka, kterou svazu vytýkají dodnes jeho kritici. Na druhou stranu se stala starost o kulturní zájmy německé menšiny a apolitičnost tehdejších běžných členů Kulturního sdružení jedním z  hlavních argumentů současných reprezentantů porevoluční podoby této organizace při konfrontaci s její komunistickou minulostí, jak ukazují i následující vybrané citáty z rozhovorů: „Je pravda, že když se to v Praze zrodilo, to bylo v roce šedesát devět, to byli komunisté na moci a oni to museli schválit, my jsme nemohli založit spolek, oni to museli schválit, pochopitelně jsme museli mít na vedení taky komunisty, ty to tam vedli, ovšem my tady dole jsme s komunismem neměli co společného. My jsme si dělali kulturu a navštěvovali jsme staré lidi v domovech důchodců, v nemocnici, doma, co už nemohli ven, tak prostě sociální péči a kultura, to bylo naše.“ 297 „Já pořád trochu obhajuji ten starý Kulturverband, byť byl založený a přežil totáč, protože Kulturverband byl mostem po dobu celé krizové generace. Za mco ostatní lidi, tehdy v dospělém věku, za totáče zalezli do děr a štěkali z boudy jako nějaký ratlík. A po revoluci si ztěžovali, že nesměli prý ani pípnout německy, že byli bůh ví jak perzekuovaní. Což se dá rela vizovat. Tak Kulturverband prostě byl samozřejmě infiltrovaný komunisty a špehy a nesměl moc se poli cky projevovat, tak jako kulturní Verband [sdružení] v pravém slova smyslu dokázal přežít a být m pojítkem od regionu k regionu, od vesnice k vesnici, od jedné babičky pod lesem k druhé chaloupce obývané jinou babičkou nebo dědečkem. A právě to, že od roku 1969 do roku 1989 dělalo toto pojítko včetně periodik různých sdružení, rozhlasového vysílání, tak mohl sehrát jedno cí roli a stmelit a vůbec udržet německou menšinu v Československu. Nebýt Kulturverbandu, tak dneska už je to s německou menšinou daleko daleko horší.“298

4.2 Současná kulturní činnost německé menšiny Orientace na kulturní seberealizaci německé menšiny a péči o německý jazyk zůstala klíčovou aktivitou Kulturního sdružení i po změně režimu v roce 1989. Mezi hlavní cíle, bez ohledu na to, jak se tyto záměry nakonec podařilo realizovat, patřilo například vydávání německého tisku (konkrétně Prager Volkszeitung), 296 297

298

Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 180. Rozhovor s Hedvikou Hurníkovou narozenou v roce 1926, v Chomutově 31. 5. 2014. Do roku 2014 předsedkyně Kulturního sdružení v Chomutově. Rozhovor s Dr. Petrem Rojíkem narozeným v roce 1952, v Sokolově 18. 9. 2014. Předseda Kulturního sdružení v Kraslicích.

104

zajišťování programu do Československého respektive Českého rozhlasu věnovanému občanům německé národnosti, podpora literární činnosti domácích německých autorů a povšechně zachování mateřštiny a uspokojování společenských a kulturních potřeb členů sdružení.299 Také v devadesátých letech vzniklé Shromáždění Němců si mezi své úkoly začlenilo aktivní práci v oblasti zachování a rozvoje kulturní a jazykové identity menšiny, čemuž se věnuje většinu bodů programu.300 Jeho profilace je ovšem daleko širší, jak jsme si již ukázali v předchozí kapitole, kde pojednáváme o sociálních, politických a dalších aktivitách tohoto sdružení. Porevoluční revitalizace německé menšiny s sebou tedy přirozeně nesla i obrození významu německého kulturního dědictví a aktivita a angažovanost jejích zástupců spočívala (a nadále spočívá) především ve snaze zachovat kulturní odlišnosti coby projev výjimečnosti skupiny. Z realizovaných kulturních činností centrálních i regionálních organizací pak lze vymezit několik oblastí, kterými se budeme nyní věnovat podrobněji. Jako výchozí můžeme považovat péči o tradiční lidovou kulturu, tedy folklor, který má velký symbolický význam jak pro vytváření vlastní kolektivní identity, tak pro ukotvení menšiny v majoritním prostředí. Především manifestací této tradiční kultury německá menšina prokazuje svou kulturní svébytnost, čímž oslovuje své členy a zároveň si zaručuje akceptovatelnost ve většinové společnosti. Nejviditelnějším počinem se v  tomto ohledu stalo Velké kulturní setkání německé menšiny, jehož smyslem je společná prezentace kulturních aktivit všech svazů a  sdružení. Poprvé se konalo 11. října 1997 v pražské kulturním domě Krakow, kde se sešlo přes 300 účastníků a na programu se podílelo sedm svazů. Dle zástupců německé menšiny se tehdy ukázalo, že „v zemi zůstavší menšina je schopna vlastními silami uspořádat kulturně bohatý program.“301 Tato kulturní akce se od svého prvního uspořádání každoročně opakuje vždy na  podzim a  byť je jejím pořadatelem Shromáždění Němců, aktivně se ho účastní i některé ze skupin Kulturního sdružení, což lze jistě chápat jako akt postupného sbližování obou organizací. Ke  společné prezentaci aktivit svazů a  sdružení dochází po  roce 1989 také za hranicemi státu, například během každoročně pořádaných Sudetoněmeckých dnů. Ve  svých počátcích byla zdejší účast spíše rozpačitá, což odpovídalo porevolučnímu „znovuprobuzení“ zůstavších Němců, kteří se v západním prostředí nedokázali orientovat. To se odráželo například na slabé účasti a nesebevědomém vystupování, jak kriticky upozorňoval tehdejší představitel Shromáždění Němců Walter Piverka 299

300 301

Änderung der Satzungen des KVBDM bis zur V. Konferenz, genehmigt auf der erweiterten Plenartagung des ZA am 16. Mai 1990. Stellung und Sendung des Kulturverbandes der Bürger der deutschen Nationalität der ČSFR. Zdoj: Archiv Kulturního sdružení. Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1999. Praha 1999, s. 3. Protokoll der Herbsttagung der AdV von 7. bis 8. November 1997 im P-P-H in Prag, Bubenečská 22. Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1997. Zdroj: Archiv Waltera Piverky.

105

po návratu z mnichovských sudetoněmeckých dnů v roce 1995: „Ostatní se sice účastnili, ale byli absolutně izolovaní, jako by se za svůj svaz nebo LV styděli.“302 Dnes jsme však svědky poměrně velké proměny, kterou si některá uskupení prošla a na těchto a jim podobných akcích vystupují velmi profesionálně, na druhou stranu nutno přiznat, že od devadesátých let 20. století musely některé soubory svou činnost ukončit, neboť jejich členové zestárli a nebyli nahrazeni novými.

Smyslem každoročně pořádaného Velkého kulturního setkání je společná prezentace kulturních aktivit všech svazů a sdružení německé menšiny. Na fotografi i je vyobrazeno vystoupení taneční skupiny z Moravské Třebové v roce 2015. Zdroj: LandesEcho/tra

Regionální aktivity německé menšiny jsou primárně soustředěny na uspokojování kulturních, případně náboženských zájmů členské základny jednotlivých sdružení, což probíhá zejména v podobě pravidelných (čtrnáctidenních či měsíčních) setkání a  každoročně pořádaných oslav svátků (masopust, Velikonoce, Den matek, advent a Vánoce). Tyto akce zpravidla fungují pro vnitřní potřeby menšiny a jako takovým jim lze přisoudit zásadní význam, byť obecně nevykazují vyšší kulturní hodnotu.303 302

303

Herbsttagung der Arbeitsgemeinschaft deutscher Verbände von 27.–29. Oktober 1995, 1995. Zdroj: Archiv Waltera Piverky. Lukáš, Novotný: Aktuální problémy německé menšiny ve  21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 85.

106

Dalším momentem setkávání jsou německojazyčné bohoslužby a poutní mše, kterých se často účastní také vysídlení krajané. Především pro místní organizace Kulturního sdružení představují tyto aktivity jednu z hlavních a mnohdy vůbec jediných činností, jelikož jejich akceschopnost je z různých již dříve zmíněných důvodů značně omezená. Důležitou součástí setkávání příznivců těchto spolků bylo ještě donedávna organizování společných výletů a zájezdů, tato činnost však vzhledem k velmi vysoké věkové struktuře členů upadá, podobně jako i další aktivity. Ze stejného důvodu došlo kupříkladu k ukončení dlouholetého působení hudební a divadelní skupiny chomutovského Kulturního sdružení. Několik desítek let připravovalo toto kulturní uskupení zábavný program, jehož obsahem byly hrané scénky, recitace básní a zpěv písní nejčastěji od písničkáře a muzikanta Antona Günthera, jehož skladby v krušnohorském dialektu se pro oblast Krušných hor staly symbolem německého kulturního dědictví. Soubor vystupoval také během různých multikulturních akcí pořádaném městem Chomutov, kde prezentoval německou menšinu také navenek. Vystupoval však také v partnerském městě Annaberg-Buchholz. V důsledku jeho rozpuštění prochází chomutovské sdružení nyní krizí, neboť nedokáže svým členům nabídnout žádné kulturní vyžití a je zde proto patrný odliv členů do „konkurenčního“ Svazu Němců. Bez toho již dříve nebylo neobvyklé disponovat tzv. dvojím členstvím, které však minimálně z počátku nebylo vedoucími některých svazů vnímáno pozitivně, jak například vypověděla dlouholetá předsedkyně Svazu Němců v Krušných horách a jejich podhůří, Ema Laubrová, během svého vzpomínání na vznik organizace: „Pan Stübger založil po sametové revoluci Svaz Němců. On sháněl lidi opravdu po celém okolí. Po těch vesnicích, hlavně hodně nahoře v horách – Vejprty, Kovářská. Protože tam bylo hodně Němců. Měli jsme členy ze Žatce, z Mostu, z Klášterce, z Kadaně a on je sháněl. Ale on vždy byl toho názoru, že s jedním zadkem nemohu sedět na dvou židlích, to vždycky každému říkal. Že buď budou u nás, nebo budou v Kulturverbandu. Lidi si to ale nechtěli nechat líbit, prostě jim to vadilo. Protože Hurníková něco dělala, tak šli k ní a my jsme tenkrát dělali velké výlety, mohli jsme si vzít velký autobus a někam zajet, do Německa nebo tak. Tak zase jeli s námi, protože oni byli jak u nás členy, tak v Kulturverbandu.“304

S ohledem na udržitelnost německé organizované menšiny v chomutovské regionu se dokonce uvažovalo i o splynutí Kulturního sdružení s místním Svazem Němců, což se ještě před několika lety zdálo být vzhledem ke  vzájemným sporům obou organizací z porevoluční doby zcela nemožné.305 Podobná výše popsaná 304

305

Rozhovor s  Emou Laubrovou narozenou v roce 1938, v Chomutově 2. 9. 2014. Bývalá předsedkyně Svazu Němců v Krušných horách a jejich podhůří. Rozhovor s Hedvikou Hurníkovou narozenou v roce 1926, v Chomutově 31. 5. 2014. Do roku 2014 předsedkyně Kulturního sdružení v Chomutově; dále rozhovor s  Emou Laubrovou narozenou v roce 1938, v Chomutově 2. 9. 2014. Bývalá předsedkyně Svazu Němců v Krušných horách a jejich podhůří.

107

stagnace je signifikantní pro převážnou část Kulturních sdružení. Čestnou výjimku tvoří místní organizace v  západočeských Kraslicích, která vykazuje z  okruhu místních skupin patrně nejaktivnější činnost. Již v lednu roku 1989 zde založila dnes již bývalá předsedkyně sdružení Edeltraud Rojíková pěvecký sbor Heimatchor Kraslice, jehož smyslem bylo uchovat tradici lidového pěveckého folkloru v původním krušnohorském a egerlandském nářečí. Vedle snahy o posílení vlastní kulturní identity se Heimatchor významně zasloužil o zviditelnění německé menšiny jak v české většinové společnosti, tak za hranicemi státu. Skupina několikrát reprezentovala německou lidovou kulturu na Mezinárodním folklórním festivalu ve Strážnici a na dalších folklórních akcích po celé České republice, známá je též v Sasku a Bavorsku.306 Současné zdárné fungování tohoto spolku zaručila mimo jiné také generační výměna vedení, která u ostatních skupin obvykle tvoří jeden z hlavních problémů, podobně jako naprostá absence mládeže.

Pěvecký sbor Heimatchor Kraslice dodnes pěstuje tradiční německou lidovou hudbu na Chebsku. Fotografie pochází z roku 1992. Zdroj: Archiv Petra Rojíka

306

Rozhovor s Dr. Petrem Rojíkem narozeným v roce 1952, v Sokolově 18. 9. 2014. Předseda Kulturního sdružení v Kraslicích.

108

V případě organizací spadajících pod Shromáždění Němců je možné zmínit Svaz Němců – region Chebsko, jehož aktivity nám mohou posloužit jako dobrý příklad kulturní revitalizace německých folklorních tradic. Od devadesátých let se zde odehrává čilá obroda již zapomenutých chebských lidových tanců, písní a za velké specifikum lze považovat obnovu produkce tradičních chebských krojů.307 Projevuje se však také pravidelnou pomocí při zachování různých významných i méně známých kulturních památek v regionu, mezi nimi kláštera v Teplé nebo stále zapomenutého bývalého poutního místa Skoky na Žluticku.308 Tato renesance symbolů původní chebské kultury je často vázána na  interakci s vysídlenými Němci a nejaktivněji v tomto ohledu vystupuje místní skupina Nečtiny, jak přibližuje její dlouholetý předseda Richard Šulko: „Já jsem reimportoval celou chebskou kulturu, egerlandsky jsme mluvili, ale písně si jen matně pamatuji z dětství od babičky. Teprve po revoluci jsem dostal kazetu Chor der Egerländer Gmoi z‘ Vöhringen. S těmi odsunutými Němci přišly první zpěvníčky, cédéčka a začali jsme jezdit na jejich akce, kde zpívali a tam jsem se to naučil. Kroje, to bylo to samé, ty se nezachovaly. Kroje jsme převzali. Také se jednalo o sponzorské dary, ty Gmoi společnos , lidé tam také stárli, tak nám zasponzorovali kroj nebo jsme je sami šili. Takže něco jsme získali, něco jsme ušili na semináři.“ 309

V rámci těchto iniciativ vznikla v regionu chebská lidová taneční skupina Die Moalas z Nečtin, do které je aktivně zapojena také mládež.310 Z pravidelných aktivit vyzdvihněme zejména její působení v  rámci každoročně se konaného přeshraničního festivalu Hudba nezná hranic.311 Dále se v oblasti Nejdecka udržela tradiční hra na  citeru, která zde fungovala i  za  socialismu v  rámci Kulturního sdružení. V  roce 1993 se skupina z  důvodů různých neshod o  budoucím směřování Kulturního sdružení připojila ke Svazu Němců – region Chebsko a v současné době je reprezentována poslední žijící nejdeckou citeristkou Bertou Růžičkovou.312 Němci ze Svazu Němců – Regionu Chebsko, ale i z jiných svazů pak pořádají různé výlety, často do Německa. Například setkávací centrum v Chomutově připravo307 308 309

310 311 312

Viz Landeszeitung 20. 7. 2014. Viz Landeszeitung 27. 9. 2005. Rozhovor s Richardem Šulkem narozeným v roce 1960, v Nečtinách 2. 9. 2014. Předseda místní skupiny Nečtiny-Preitenstein, Svaz Němců – region Chebsko. – Viz také např. Landeszeitung 7. 6. 2005. Landeszeitung 16. 3. 2004. Landeszeitung 12. 9. 2006. Rozhovor s Bertou Růžičkovou narozenou v roce 1931, v Nejdku 17. 1. 2008. Předsedkyně místní skupiny Nejdek, Svaz Němců – region Chebsko, bývalá členka Kulturního sdružení; Landeszeitung 10. 10. 2006.

109

valo pro své členy výlety do divadla do Annaberg-Buchholzu nebo různé zájezdy seniorů do Bärensteinu či jiných měst v saském pohraničí. Pro chomutovské Němce dokonce zajišťovalo město Annaberg-Buchholz zájezd zcela zdarma a zprostředkovávalo také dopravu. Ostatně místní skupina chomutovského svazu ve Vejprtech vykazovala ještě na konci devadesátých let jisté vztahy s Němci z Bärensteinu, pohraniční a partnerské obce v Sasku. Vše samozřejmě probíhalo na úrovni seniorských setkávání.313 Tyto aktivity však vzhledem k vysokému věku členů výrazně upadají a k hlavní činnosti tak patří pravidelné setkávání v rámci tzv. Hutzennachmittage v setkávacím centru.314

Po roce 1989 došlo v různých regionech České republiky k oživení některých německých folklorních tradic. Zdroj: Archiv Richarda Šulka

Obdobně jako ve Svazu Němců – region Chebsko funguje od roku 1996 pod hlavičkou Shromáždění Němců v Moravské Třebové dětský a mládežnický taneční folklórní soubor, jenž zpracovává původní německé tance nejen z oblasti Hřebečska. 313 314

Landeszeitung 11. 4. 2000. Landeszeitung 10. 10. 2006. V případě tzv. Hutzenstuben se navazuje na tradiční krušnohorské označení místnosti, kde se setkávaly krajkářky ke  společné práci, během které se zpívaly krušnohorské písně a recitovaly básně. Tento pojem znovu oživili chomutovští Němci, kteří tak označují společná posezení u kávy v chomutovské setkávacím centru.

110

Tato skupina pravidelně vystupuje při různých příležitostech, mimo jiné také na folklórním festivalu ve Strážnici.315 Přiblížit autentičnost německé lidové kultury se snaží rovněž amatérská folklorní skupina Die Adlergebirger spojená s místní skupinou v Rokytnici. Členové souboru vystupují v krojích a zpívají původní německé zlidovělé písně z  Orlických hor.  Podobné aktivity se objevují i  v  místech, kde není možné navázat na tradice specifické lidové kultury místního německého obyvatelstva, jako například v rámci Německého jazykového a kulturního sdružení v  Brně (Deutscher Sprach- und Kulturverein e. V. Brünn), kde působí divadelní a pěvecký sbor. Obdobně se také jedná o zcela nově po roce 1989 vytvořený pěvecký soubor v Havířově. Ve všech zmíněných případech hraje neodmyslitelnou roli ochota a schopnost jednotlivců vést dané skupiny a naplno se angažovat v dalším chodu, případně přímo v kulturně-revitalizačním procesu německé menšiny.316 Do kulturního života německé menšiny významně přispívají také tzv. setkávací střediska, z jejichž aktivit je možné vyzdvihnout již tradičně pořádané Dny česko-německé kultury v Moravské Třebové a Česko-německý týden v Krnově. Vedle prezentace tvůrčí činnosti Němců v České republice se v rámci těchto a jim podobných projektů podporuje spolupráce s českými spoluobčany (případně i jinými menšinami např. v rámci programu Dnů národnostních menšin), pěstují kontakty s německými vysídlenci a obecně se přispívá k vzájemnému česko-německému porozumění, čímž se prosazují obecné cíle menšiny. Na překonávání společenských bariér mezi českým a německým obyvatelstvem se podílejí dále pro širokou veřejnost realizované projekty, které propagují německý jazyk a kulturu německojazyčných zemí. Rovněž tuto oblast se německá menšina snaží obsáhnout, často za kooperace s dalšími institucemi v tuzemsku i v zahraničí. Významná spolupráce se v tomto ohledu rozvinula s Goethe-Institutem v Praze. Vedle podpory výuky německého jazyka coby hlavního okruhu činnosti (viz následující kapitola), se využívá například nabízených workshopů o dějinách Německa či filmových festivalů (např. v Hlučíně a Moravské Třebové). Z jednotlivých svazů a středisek se širším záběrem aktivit profiluje především brněnské setkávací středisko, kterému se existencí úzkých vazeb na univerzitní prostředí podařilo vytvořit platformu pro možnou organizaci odborných přednášek, vzdělávacích seminářů a výstav věnujících se německým/rakouským dějinám, kultuře a jazyku. Nedílnou součástí programu jsou také projekty zaměřené na německé dějiny českých zemí a to nejen s fokusem na německou minulost Brna a jeho obyvatel. Za všechny lze poukázat 315

316

Landeszeitung 19. 7. 2005. Dále rozhovor s Emou Laubrovou narozenou v roce 1938, v Chomutově 2. 9. 2014. Bývalá předsedkyně Svazu Němců v Krušných horách a jejich podhůří. Viz přednáška Jany Noskové k současným kulturním aktivitám německé menšiny v České republice na  Česko-německé konferenci Shromáždění Němců Sichtbarkeit und Wahrnehmung der deutschen Minderheit in der Tschechischen Republik, konané 10. 10. 2014.

111

na každoročně pořádanou jednodenní konferenci vztahující se k různým tématům česko-německo-židovských vztahů v  regionu.317 Takto laděné aktivity zasahují již do komplexní oblasti vzpomínkové kultury německé menšiny, přičemž za vzpomínkovou kulturu zde považujeme veškeré možné projevy zacházení s minulostí členů dané skupiny.318

Po roce 1989 došlo v různých regionech České republiky k oživení některých německých folklorních tradic. Na Chebsku byly znovuobnoveny lidové tance, písně a tradiční lidový kroj. Zdroj: Archiv Richarda Šulka

My se vzhledem k zaměření této kapitoly blíže podíváme na různé podoby zpracování německých dějin českých zemí z pozice reprezentace německé menšiny a činnosti, kterou na tomto poli vyvíjejí jednotlivé svazy. Stranou přitom ponecháváme 317

318

Jahresüberblick 2013 (Sachbericht), Německé kulturní sdružení region Brno a setkávací a vzdělávací středisko. Brno 2013. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Ke konceptu vzpomínkové kultury blíže např. Berek, Mathias: Kollektives Gedächtnis und die gesellschaftliche Konstruktion der Wirklichkeit. Wiesbaden 2009 s. 39.

112

politické aktivity a snahy o odškodnění menšiny, čemuž jsme se podrobně věnovali již v předchozí kapitole. Možnost serióznějšího zpracování a otevřenějšího pohledu na německou minulost v českých zemích přináší až období po roce 1989. Zatímco Kulturní sdružení se minimálně ve svých porevolučních začátcích drželo v této otázce stranou a prosazovalo spíše strategii „neviditelné menšiny“, Shromáždění Němců si ihned při svém vzniku jako jeden z hlavních cílů vytyčilo vyrovnání se s po desetiletí tabuizovanou minulostí. Walter Piverka v tomto kontextu vyslovil navíc obavu, že v české společnosti přetrvává poválečný obraz Němců coby nepřátel, který byl pěstován komunistickou propagandou a lidé, kteří se nyní ke svému německému původu hlásí, jsou považování za „zažrané Němce“ („verbissene Deutsche“). 319 Udržování této představy dle Piverky vyplývalo mimo jiné z neinformovanosti majoritní společnosti o historickém osudu zůstavších Němců, přičemž v kruzích představitelů sdružení se běžně hovořilo o „zapomenuté“ a „mlčící“ německé menšině. Jeden z prvních počinů, který měl zpřítomnit minulost této skupiny, bylo vydání dvoudílné česko-německé publikace s výstižným názvem Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschweigenen Vergangenheit z let 1995 a 1996. Kniha obsahuje několik desítek různou formou sepsaných životních příběhů a vzpomínek (nejčastěji od hlavních představitelů regionálních svazů), ve kterých dominuje téma válečné a poválečné doby, v některých případech vede biografická niť čtenáře až do období komunismu. Samotný vznik knihy provázely různé problémy, především proto, že v této době nenašlo ještě mnoho Němců odvahu o své minulosti veřejně promluvit respektive napsat.320 K prvnímu významnému oficiálnímu vyjádření Shromáždění Němců ke společné minulosti Čechů a Němců patří text uveřejněný téhož roku k  padesátému výročí ukončení druhé světové války, kde je vysloveno politování nad křivdami a bezprávím, které učinili Němci Čechům za nacistického období. Současně je obsahem textu výklad poválečného nuceného vysídlení Němců a především pak osud zůstavších Němců, pro které je rovněž nárokována pozice oběti. Zároveň je německá menšina stavěná do role stavitele pomyslného mostu mezi Čechy a Němci, jak bylo ostatně avizováno v mnohých dalších textech tohoto svazu.

319 320

Piverka, Walter: Zpráva o situaci německé menšiny, 1993. Zdroj: Archiv Waltera Piverky. Svědkové zamlčené minulosti. Slovo k  vydání 2. dílu. In: Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. Wahlperiode 1997. Praha 1997, s. 10. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

113

Prohlášení Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k 50. výročí skončení II. světové války Před padesáti lety zmlkly v Evropě zbraně. Nejkrvavější ze všech válek v dějinách lidstva skončila. Německá třetí říše, podle svých tvůrců „Tisíciletá“, která byla původcem této pohromy, v níž zahynuly miliony a miliony lidí, se po dvanácti letech a osmdesáti čtyřech dnech konečně zhroutila. Němci způsobili touto válkou mnoha národům nesmírné utrpení. Litujeme všech obětí nacismu a považujeme konec války za osvobození všeho lidstva, tedy i německého národa, z civilizačně nepřátelského a nemorálního režimu nacismu. Do tohoto zločinného jednání německy hovořících lidí byli, ne vždy zcela bez vlastní viny, zataženi i  Němci žijící po  staletí v  Čechách, na  Moravě a  ve  Slezsku. Litujeme všeho bezpráví a všechny křivdy, které byly Němci spáchány na Češích a příslušnících jiných národů. Vítězové však po těchto hrůzných letech neprojevili velkomyslnost vůči poraženým a tak pod mírovými zvony pokračovaly po celém světě násilnosti, tentokráte na Němcích a několik miliónů Němců ztratilo domov a všechen svůj majetek. Také v Čechách, na Moravě a ve Slezsku došlo ke ztrátám na životech, vyhnání a vyvlastnění majetku obyvatelstva, které zde žilo po několik století. Třistapadesátitisícům Němců, kteří mohli zůstat v zemi se nevedlo o nic lépe. I jim byl majetek vyvlastněn i oni byli z velké části vyhnáni ze svých domovů do vnitrozemí. Želíme oběti i tohoto násilí. Němci, kteří zůstali v zemi, museli většinou bez jakékoliv viny přijímat tvrdý osud a dodnes jim strach z diskriminace zabraňuje přiznat svou identitu. Prožili jsme těžké doby, léta strádání. Pro většinu z nás to podle vlastních životních zkušeností znamenalo projít dlouhodobým procesem vnitřního usmíření a chceme působit jako most. V prošlých padesáti letech vzniklo i mezi Čechy a Němci mnoho kontaktů od člověka k člověku. Děkujeme našim spoluobčanům, kteří se často v obtížných situacích v minulosti pro nás zasazovali, aby tak náš osud učinili snesitelnějším. Víme, že rány, které si Němci a  Češi způsobili v posledním století, se jen těžko hojí a že získat vzájemné porozumění bude svízelné. Vzájemné obviňování a vyčítání si vin, ani samotné omluvy nás dále nepřivedou. Důvěru k sobě navzájem si můžeme vybudovat jen konkrétními činy. To znamená ve vnitřní záležitosti státu dát Němcům, kteří po skončení války zůstali v zemi a jejím potomkům, kteří jsou občany České republiky, opět důvěru, že jsou rovnoprávnými občany nejen v povinnostech, ale i právech. To znamená, přiznat těmto Němcům způsobená bezpráví. Morální zisk z tohoto kroku pro naši zemi by vysoko překračoval na to vynaložené náklady. To znamená, současně ve vztahu vnitrostátním, že Němci žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, budou usilovat o vzájemnou svornost. Většina prožila stejný osud a chceme společně se dočkat lepší budoucnosti. To znamená v mezistátních vztazích k vyhnaným krajanům upravovat vzájemné vztahy, odpovídající několik století trvajícímu společnému vytváření kultury a dějin této země. Apelujeme proto na naše kdysi vyhnané krajany, aby vůči naší zemi a jejím obyvatelům zaujali postoj porozumění odpovídajíc dnešní době. Tito vyhnanci jsou našimi bratry a sestrami. I proto je usmíření mezi Němci a Čechy naší nejvroucnější tužbou. Poučme se společně z  dějin a  odsuďme jednou provždy války a  vyhnání. Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, bude i nadále aktivní v budování vzájemné důvěry mezi všemi, kteří tuto zemi považují za svůj domov. Praha dne 22. 4. 1995 Zdroj: Archiv Shomáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

114

K danému prohlášení se značně negativně postavilo Kulturní sdružení v čele s tehdejší předsedkyní Rosemarií Knapovou s odůvodněním, že při pouhých zhruba 15 % německé populace sdružené ve stávajících spolcích nelze hovořit za celou národnostní skupinu: „Naše kulturní sdružení, které zastupuje jenom malou část německé národnostní skupiny v České republice, nemá právo odevzdat spolu s dalšími německými sdruženími, která zastupují ještě menší počet Němců v zemi, než naše sdružení, zásadní prohlášení ve  jménu zde žijících Němců.“ Dále se poukazovalo na to, že stanovy Kulturního sdružení neobsahují politické aspekty.321 Zatímco se tedy Kulturní sdružení v této otázce chovalo zdrženlivě, Shromáždění Němců téma vyrovnávání se s minulostí často spojovalo s politickými nároky německé menšiny. Jejich vyloučení z restitucí chápali jako diskriminující a dožadovali se zrovnoprávnění s českými obyvateli, kteří mohli žádat o vrácení majetku zabaveného po komunistickém převratu, jak se lze opakovaně dočíst v mnohých textech Shromáždění Němců.322 Toto téma jsme však již podrobně rozebrali v předchozí kapitole. Vrátíme-li se tedy zpět k ryze kulturním aktivitám, pak je nutné uvést projekt Ti, kteří zůstali – Němci v Česku vypráví dějiny, který vznikal postupně mezi lety 2008– 2009, kdy Shromáždění Němců připravovalo putovní výstavu, během níž bylo představeno deset portrétů zástupců českých Němců a  jejich potomků. Výstava nabídla třígenerační perspektivu a  zastoupeny byly také různé regiony. Dané životní osudy a několik dalších se později objevily v knize Zůstali tu s námi/Bei uns verblieben, která vznikla za spolupráce s občanských sdružením Antikomplex.323 Tyto novější počiny podstatně přispěly ke zviditelnění německé menšiny a téma minulosti a současné situace českých Němců uvedly do povědomí širší veřejnosti. Se stejným občanským sdružením již několik let spolupořádá také JUKON úspěšnou cyklojízdu po stopách kulturních tradic „Sudet“, díky které mohou účastníci aktivně odkrývat česko-německou minulost pohraničních oblastí. Tento vzdělávací projekt patří k nejmarkantnějším výstupům této mládežnické organizace.324 Co se týká současných aktivit Kulturního sdružení na tomto poli, pak je nutné zmínit vydání a německý překlad knihy Než roztály ledy/Bevor das Eis auftaute sociálního pedagoga Miroslava Dediče, který zde líčí své roční působení ve škole v poválečné pohraniční obci Nové Zvolání v Krušných horách a práci s německy hovořícími dětmi.325 V  roce 2009 Kulturní sdružení uspořádalo také putovní výstavu k  výročí založení této organizace 40 let Kulturního sdružení občanů německé národnosti ČR, kte321 322

323 324 325

Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1992–1995. Praha 1995, s. 46-47. Např. Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1992–1995, Praha 1995, s. 52; 2002. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002, s. 88. Zůstali tu s námi/Bei uns verblieben. Praha 2013. Tätigkeitbericht der JUKON – Projekt Spurensuche 2013, Praha 2013. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Dědič, Miroslav: Než roztály ledy/Bevor das Eis auftaute. Praha 2002.

115

rá prostřednictvím různých dokumentů a fotografií ukazuje vývoj sdružení od svého vzniku až po současnost. K výstavě vznikl katalog Kulturverband 1969–2009. Rovněž na úrovni jednotlivých regionálních svazů a sdružení se odehrávají různé formy aktivit, které se zaměřují na prezentaci dějin česko-německého soužití. Nejvýrazněji se na tomto poli profiluje již zmíněné progresivní brněnské setkávací a  vzdělávací středisko společně s  úzce provázaným Německým kulturním sdružením region Brno (Deutscher Kulturverband Region Brünn), jimž se prostřednictvím přednášek, výstav a seminářů daří otevírat různé kapitoly společné minulosti, často s regionálním přesahem. Významná činnost byla již od vzniku kulturního sdružení spojena se jménem bývalé předsedkyně, antifašistky a nositelky řady ocenění za přispění k česko-německému smíření Dory Müllerové. Zde lze vzpomenout autorčinu putovní výstavu Přestupní stanice Brno/Drehscheibe Brünn z konce devadesátých let, jež mapuje osudy německých a rakouských emigrantů, kteří ve třicátých letech minulého století našli azyl v tehdejším Československu.326 Tato dlouholetá funkcionářka menšiny iniciovala v Brně řadu zajímavých kulturních počinů. Jmenovat můžeme také výstavu, upomínající na Ludwiga Czecha.327 Rovněž i některá z dalších sdružení věnují prostor projektům se zaměřením zejména na německé regionální dějiny, byť se zdaleka nejedná o hlavní pilíř jejich činnosti.328 Na půdě Česko-německého setkávacího střediska v Chebu tak byla například v roce 2013 uspořádána dvojjazyčná výstava 100 let chebské „gmoi“, prezentující historii bývalého německého spolku Chebanů. I v těchto případech německá menšina působí směrem k širší veřejnosti a dané akce zároveň fungují jako nástroj odstraňování bariér česko-německého porozumění, jak mimo jiné deklarovali i organizátoři této výstavy.329 Jednotlivci pak participují na  různých diskusích a  projektech (Paměť národa, Živá paměť LiberecReichenberg apod.), kde vystupují coby dobový pamětníci. Potenciálu nejstarších zástupců německé menšiny coby specifického vzpomínkového společenství využilo také Středisko setkávání v Šumperku, kde se v roce 2015 uspořádal orálně historický 326

327

328 329

Souběžně s výstavou byl Německým kulturním sdružením region Brno vydán stejnojmenný katalog, viz Müllerová, Dora: Drehscheibe Brünn. Deutsche und österreichische Emigranten 1933–1939 /Přestupní stanice Brno. Němečtí a rakouští emigranti 1933–1939. Brno 1997; viz Landeszeitung 25. 10. 2005, 31. 1. 2006, 23. 5. 2006. Landeszeitung 25. 4. 2000, 10. 5. 2005, viz také Müllerová, Dora: Ludwig Czech. Eine der großen Gestalten der europäischen, österreichischen sowie deutschen sozialdemokratischen Arbeiterbewegung der Ersten Tschechoslowakischen Republik. Brno 2004. Tato iniciativa byla korunována instalováním pamětní desky v  českém a  německém jazyce, která na  osobnost Ludwiga Czecha upomíná. Podobně také německá menšina napomohla například k uznání dalšího sociálního demokrata německého původů, Ernsta Kreischoho, působícího v severních Čechách. Landeszeitung 24. 10. 2006. Landeszeitung 23. 5. 2000. Richard Šulko: Ausstellungseröffnung in Eger. Eghalånd Bladl. Mitteilungsblatt. Bund der Deutschen-Landschaft Egerland und Balthasar-Neumann-Haus, XX, č. 8, 2013.

116

workshop pro mládež. Participanti projektu se zde za účasti pamětníků z řad českých Němců mohli naučit vedení biografických rozhovorů. Zároveň však také mělo dojít k senzibilizaci mladých lidí vůči dějinám německy hovořících obyvatel, jejichž kritickou reflexi v českém prostředí považují německé elity dodnes za obtížnou.330 Zástupci obou institucí německé menšiny se jak na  celostátní, tak regionální úrovni aktivně účastní různých veřejných aktů vzpomínání k česko-německé minulosti na obou stranách hranice. V české společnosti v tomto ohledu nejvíce rezonují připomínky poválečného násilí na Němcích v rámci tzv. divokého odsunu, vůči kterým se také na lokální úrovni ostře vyhraňují různé skupiny obyvatelstva, jako například představitelé Klubu českého pohraničí, Vlasteneckého sdružení antifašistů a do jisté míry i Českého svazu bojovníků za svobodu. Pole kulturní paměti se tak stává prostorem sporu o různou interpretaci dějin, což se v neposlední řadě projevuje také při vytváření a udržování kolektivní paměti českých Němců.331

Tzv. chomutovský pochod smrti je každoročně připomínán u památníku postaveného v roce 2003 v saském Deutschneudorfu. Při pravidelném pietním setkání se zde potkávají němečtí vysídlenci společně s českými a německými obyvateli Chomutova. Zdroj: Archiv Sandry Kreisslové 330

331

Zeitzeugen statt Jahreszahlen. Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (online dostupné z: http://www.landesversammlung.cz/de/neuigkeiten/lv-aktuell/190-zeitzeugen-statt-jahreszahlen; cit. 10. 7. 2015). K tomu blíže Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013.

117

Ve  spolupráci s  českými občany a  s  německými krajany se zástupci německé menšiny také přímo podílejí na  vzniku či obnově různých míst paměti německé minulosti, ať už v podobě renovace drobných sakrálních památek, kostelů či německých hrobů nebo utváření zcela nových vzpomínkových objektů formou pamětních desek, památníků apod. Jako příklad lze zmínit aktivity šluknovského Kulturního sdružení, které se v čele s předsedkyní Helgou Hoškovou zapojilo do mapování zapomenuté betlémářské tradice a obnovy hrobů nejen místních německých řezbářů. Zasadilo se také o vznik pamětní desky německých rodáků a znalců Šluknovska bratrů Bienertů.332 Rovněž chomutovské Kulturní sdružení se podílelo na vystavění pamětní desky na kadaňském hřbitově k uctění obětí březnové demonstrace roku 1919 a v roce 1945 zavražděných Němců, čímž vzniklo jedno z dalších míst paměti, které je důležité pro interpretaci soužití Čechů a Němců v tomto kraji.333

Důležitou součástí aktivit Kulturního sdružení na Šluknovsku je obnova německých hrobů. Zdroj: Archiv Sandry Kreisslové

332

333

Rozhovor s Helgou Hoškovou narozenou v roce 1939, Šluknov 25. 9. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení ve Šluknově. Rozhovor s Hedvikou Hurníkovou narozenou v roce 1926, v Chomutově 31. 5. 2014. Až do roku 2014 předsedkyně Kulturního sdružení v Chomutově. Dále také srov. Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013, s. 78-79.

118

Německá menšina po roce 1989 prodělala co do zkvalitnění realizovaných kulturních aktivit poměrně značný vývoj, což platí především pro Shromáždění Němců a některé z jejich regionálních svazů, které dokázaly svou činnost přivést na takřka profesionální úroveň, což se odráží nejen na výše zmíněných činnostech, ale i mediální prezentaci menšiny.334 Patrný je též nárůst projektové činnosti za spolupráce s různými institucemi jako je například Goethe-Institut nebo Institut pro mezinárodní vztahy (ifa). Jeden z nejnověji realizovaných projektů v kooperaci s posledně zmíněným institutem je simulační hra Paní Deutschmannová, jak pak se to mohlo stát ?! Prostřednictvím metody simulační hry, která je využívána v politickém vzdělávání, má být německá menšina podpořena v  zapojení do společenských procesů a aktivního podílení se na tvorbě politických rozhodnutí. Ve fiktivním uzavřeném světě hry si je možné vyzkoušet odpovědi na aktuální otázky, které menšinu tíží jako život v české většinové společnosti, angažovanost všech generací na kulturní činnosti a zprostředkování němčiny jako rodného jazyka. Simulační hra staví na reálných společenských, historických a  právních podmínkách německé menšiny v  Česku a vystupují zde různé skupiny účastníků (zastupitelstvo české obce, dva svazy německé menšiny, zástupci německého velvyslanectví a české vlády, stejně jako církve a média), získané zkušenosti tak mohou být uplatněny v reálných situacích.335 Daný projekt je koncipován mezigeneračně a  dotýká se tak jedné z  naléhavých výzev německé menšiny – aktivace mládeže. Zástupci mladé generace však až na výjimky prakticky chybí, Kulturní sdružení nedisponuje žádným mládežnickým uskupením, ze svazů spadající pod Sdružení Němců vykazuje práci s  dětmi a mládeží z německé menšiny Svaz Němců severní Morava – Orlické hory (Verband der Deutschen Nordmähren – Adlergebirge), Sdružení Němců – Regionální skupina Hřebečsko (Verband der Deutschen – Regionalgruppe Schönhengstgau) a Svaz Němců – region Chebsko. Činnost JUKONU coby celorepublikové organizace německé mládeže je z důvodu nízkého počtu členů a jejich decentralizace ochromena.336 Modernizační trendy, které jsou v posledních letech v činnosti Shromáždění Němců patrné, tak narážejí na problém nepříznivé věkové struktury členské základny většiny regionálních svazů. Cílem do budoucna tak na jedné straně zůstává snaha o zachování a péči o německé kulturního dědictví, na druhé straně jsou si však elity menšiny plně vědomy, že stavět na představě homogenity skupiny je neudržitelné a nutná je zvětšující se otevřenost vůči české majoritě a dalším kulturním vlivům 334 335

336

Blíže viz kapitola o mediální produkci německé menšiny v této knize. Planspiel „Frau Deutschmannová, wie konnte denn das passieren?!“ Shromáždění Němců v Čechách, na  Moravě a  ve  Slezsku (online dostupné z: ; cit. 25. 8. 2015). Viz 2004. Ročenka Shromáždění Němců v  Čechách, na  Moravě a  ve  Slezsku. Praha 2004, s. 39-42. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

119

z Německa a Rakouska, stejně jako využití potenciálu po roce 1989 do České republiky nově příchozích obyvatel z německy mluvících zemí.337 Současný prezident Shromáždění Němců, Martin Dzingel, proto v jednom z rozhovorů apeloval na jednotlivé svazy, aby neusilovaly pouze o generační výměnu svých členů, nýbrž se celkově více otvíraly, neboť „by bylo utopistické se uzavřít pouze do autochtonní menšiny, protože by se tak mohlo stát, že během deseti let už žádná německá kultura a aktivní německá menšina v České republice nebude.“338

337

338

Rozhovor s Mgr. Martinem Dzingelem narozeným v roce 1975, v Praze 15. 9. 2014. Předseda Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vom Altvater an die Moldau. Porträt. LandesEcho, leden 2015, s. 21.

120

5. Jazyková situace německé menšiny 5.1 Jazyková situace a jazyková identita českých Němců Jazyková situace německé menšiny v České republice je do značné míry odrazem nepříznivého historického vývoje, kterým si v minulosti prošla.339 Od ukončení druhé světové války a nuceného vysídlení většiny německy hovořícího obyvatelstva prodělala skupina zůstavších Němců jazykovou proměnu dalekosáhlého významu. V důsledku poválečné stigmatizace německého jazyka, jeho vyloučení z veřejné sféry, a následné asimilační politiky komunistického režimu došlo k tomu, že rodný jazyk těchto jedinců našel mimo jejich komunitu minimálního uplatnění a uznání a větší část členů daného jazykového společenství začala být během několika desítek let monolingvní. Napříč jednotlivými generacemi tak lze sledovat různé jazykové kompetence jeho mluvčích. Nejstarší příslušníci německé menšiny vyrůstali v předválečné a válečné době, kdy byl německý jazyk dominantní ve všech sférách společenského života a stal se pevnou součástí jejich jazykové a etnické identity. Identifikační funkci v těchto případech obvykle plní lokální dialekty, které zde zastupují pozici rodného jazyka a jejich uživatelé jim přisuzují vysokou emoční hodnotu.340 Dřívější předsedkyně Svazu Němců – regionu Chomutov a jeho podhůří, Ema Laubrová, k tomu kdysi poznamenala: „Každých čtrnáct dní se setkáváme v rámci Hutzenstubn, kte339

340

Tato kapitola čerpá jak z  výstupů vlastního badatelského projektu, tak dřívějších výzkumů zabývajících se jazykovou identitou českých Němců. Viz Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013; Kreisslová, Sandra: Sprache und Identität der deutschsprachigen Bevölkerung in den böhmischen Ländern nach 1945. In: Ehlers, Klaas-Hinrich/Nekula, Marek/Niedhammer, Martina/Scheuringer, Hermann (eds.): Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa. Institutionalisierung und Alltagspraxis. Göttingen 2014, s. 269-285. K výzkumu jazykových dovedností německé menšiny dále srov. Tišerová, Pavla: Tschechien. In: Eichinger, Ludwig M./Plewnia, Albrecht, Riehl, Claudia, Maria (eds.): Handbuch der deutschen Sprachminderheiten in Mittel – und Osteuropa. Tübingen 2008, s. 171-242; Neustupný, Jiří V./ Nekvapil, Jiří: Language Management in the Czech Republic. Current Issues in Language Planning 4, 2003, s. 181-366; Novotný, Lukáš: O němčině jako mateřském jazyce ve střední Evropě. Jazyková situace u příslušníků německých menšin ve světle sociologických výzkumů. In: Olga Šrajerová (ed.): Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 12. a 13. listopadu 2002 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava 2002, s. 254260; Fürst, Renée, Christiane: Gibt es noch Deutschsprachige als Brücke in Tschechien? In: Fürst, Renée, Christiane a kol.: Minderheiten: Brücke oder Konfliktpotential im östlichen Europa. Tagung der forost-Projektgruppe III in Regensburg. München 2002, s. 35-42. V  českých zemích se tyto dialekty člení do  pěti základních celků, konkrétně se jedná o  středobavorskou, severobavorskou, východofranckou, hornosaskou a slezskou nářečovou oblast. Záznamem a dokumentací německých nářečí na území českých zemí se zabývá Atlas historických německých nářečí na  území České republiky (ANČ). Viz Bachmann, Armin R.: Atlas historických německých nářečí v České republice. Časopis pro moderní filologii 84, č. 2, 2002, s. 112-113.

121

rá se koná v naší společenské místnosti. Zde se bavíme výlučně v našem dialektu, což se našim členům velmi líbí a považují to za důležité. Víte, spisovnou němčinu umí skoro každý, jedno jestli pochází z Berlína, Saska nebo Bavorska. Krušnohorský dialekt za to ale umí pouze ti, kdo tady žijí. Je proto velmi důležité tento dialekt uchovat a používat jej v rodinách, s dětmi a vnoučaty, ale také zde u nás ve svazu. Není správné říkat, že o nářečí se musí pečovat. K tomu, aby se uchoval, tak se jím musí především mluvit.“341

Společně s německým obyvatelstvem měl po druhé světové válce z Československa zmizet i německý jazyk. Vyhláška z 20. května 1945 nařizuje odstranění německých firemních nápisů, reklam a označení ulic. Zdroj: Převzato z výstavy Tenkrát v Chomutově: Češi a Němci v květnu a červnu 1945, Oblastní muzeum v Chomutově, 2007 341

Viz Landeszeitung 15. 3. 2005.

122

Úroveň znalosti spisovné formy německého jazyka nejstarší generace českých Němců je pak do značné míry odvislá od toho, zda se jedná o nejstarší ročníky narozené před rokem 1938, kterých se týkala německá školní docházka. U těchto jedinců lze zpravidla pozorovat s níženou znalost češtiny, neboť se tomuto jazyku naučili až v pozdějším věku při styku s českou majoritou. Pro úvahy o jazykové kompetenci v českém jazyce této generace je potřeba zohlednit také to, do jaké míry byla dotyčná osoba konfrontována s českým obyvatelstvem a jak velký asimilační tlak byl na ni vyvíjen. Obvykle byla znalost češtiny nabyta v rámci pracovního světa, pro ženy, které zůstávaly tzv. domácnosti, však nebylo osvojení tohoto jazyka nezbytnou nutností. Svou roli mohla sehrávat také skutečnost, zda v obci zůstal větší počet německy hovořícího obyvatelstva, rozdíly bylo možné vysledovat i v případě života na venkově a ve městě a zdejší míry ne/tolerance českého okolí k německy hovořícímu obyvatelstvu. Na druhé straně nutno přihlédnout i k postoji samotných mluvčích k českému jazyku. Byť převažovalo přesvědčení o nutnosti jeho znalosti v nově se formujícím jazykovém prostředí, v terénu jsme mohli vyslechnout i příběhy o osobách, které vzhledem k vypjatým česko-německých vztahům český jazyk odmítali. Na pomezí stojí během války narozené osoby (1939–1945). Jejich dětství bylo úzce svázáno s  německým jazykovým prostředím a  německý dialekt tak i  nadále zastává dominantní etnoidentifikační roli. Na rozdíl od starších ročníků, však již navštěvovaly české školy a jazyk majority si díky tomu osvojily na velmi dobré úrovni. Formální výuka jejich mateřštiny ovšem chyběla zcela nebo jim byla zpřístupněna pouze částečně formou tzv. jazykových kroužků. Jak již bylo popsáno v předchozích kapitolách v souvislosti s historickým vývojem německé menšiny, nebylo komunistickou vládou německé školství znovu obnoveno. Při základních školách s větším počtem německých žáků (minium 10 žáků) se proto od třetího ročníku začaly zřizovat výše zmíněné nepovinné kroužky německého jazyka. Ty se však potýkaly s nedostatkem kvalifikovaných učitelů a vhodných učebních pomůcek. Sami účastníci těchto kurzů dnes vzpomínají na nízkou kvalitu výuky, což mohl být i důvod tehdejšího malého zájmu ze strany rodičů.342 Pouze částečně mohla absenci německého školství suplovat rodinná výuka, během níž rodinní příslušníci učili své potomky německy psát a číst, jistou úlohu zde mohlo plnit i sledování německého (případně rakouského) televizního vysílání, které bylo běžné i za socialismu. Tento jazykový deficit pak pocítili i  někteří z  představitelů svazů, kteří připouštěli, že je až jejich funkce v daných institucích přiměla k aktivnímu používání spisovného německého jazyka a dodnes především v psaném projevu pociťují jistá omezení, jak v rozhovoru uvedla například předsedkyně Kulturního sdružení Helga Hošková: 342

K fungování tzv. kroužků německého jazyka blíže Tomáš Staněk: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993.

123

„Já jsem vlastně tu němčinu, když jsem převzala ten Kulturverband, zase tolik neovládala. Uměla jsem, to co se doma mluvilo, ale jinak nic víc a teď jsem potřebovala v novinách zviditelnit Šluknov, tak jsem si říkala, já se musím začít tu němčinu učit. Tak jsem potom začala koukat na německou televizi. Hodně jsem poslouchala německé rádio a poradili mi, ať čtu německé knížky. Tak jsem si půjčovala německé knížky. Začala jsem číst a m jsem se to naučila a já jsem jim třeba v té nedokonalé němčině poslala článek do novin do Německa a tam jsem jim napsala, že jsem nechodila do německé školy, že neumím tak dobře německy, ať mi ty moje články opraví, když je chtějí.“ 343

Pro pochopení jazykové situace následující generace (osoby narozené po roce 1945) nám mohou posloužit výsledky výzkumů z padesátých let, které ukázaly, že znalost spisovné němčiny nejen u dětí z etnicky smíšených rodin významně klesla.344 Z výzkumů z šedesátých let se dále dozvídáme, že v etnicky smíšených rodinách spolu partneři hovořili ze 75 % pouze česky a 68 % dětí z těchto rodin užívalo pouze češtinu.345 Z těchto údajů je patrné, že zejména v interetnických manželstvích se přenos německé jazykové a  etnické identity na  další generace zpravidla již neuskutečnil. V těchto rodinách často německy hovořící matky na předání jazykové znalosti rezignovaly a preferovaly českou jazykovou výchovu dětí, která jim měla usnadnit adaptaci na okolní prostředí. Silnější jazyk majority se tak zdál být v dané situaci výhodnější. Německý jazyk nejčastěji v podobě regionálního nářečí byl sice stále ještě přirozenou součástí etnicky homogenních rodin, jeho užití však bylo již omezeno pouze na potřeby rodiny a intimních sdělení, případně na komunikaci uvnitř komunity.346 Na to například během rozhovoru vzpomínal Richard Neugebauer:

343

344 345 346

Rozhovor s Helgou Hoškovou narozenou v roce 1939, Šluknov 25. 9. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení ve Šluknově. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 132. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 147. V některých případech probíhala komunikace s potomky ve spisovné němčině, neboť dialektu byla přisuzovaná nižší prestiž a omezená možnost užití. V tomto duchu kupříkladu vyprávěla jedna z dotazovaných o přístupu rodičů, kteří nářečí spojovali s venkovským způsobem života: „Sie haben immer gesagt: ‚Du must die rechte Hand geben und richtig reden, du darfst nich bauern‘“/„Vždy říkali: ‚Vždy musíš podávat pravou ruku a správně mluvit, nesmíš sedlačit‘.“ Rozhovor s  Margarete Bauerovou narozenou v roce 1923, v Ústí nad Labem 25. 8. 2014. Obdobně vzpomínala např. i Helga Hošková na jazykovou výchovu své matky: „Maminka s dědečkem mluvila dialektem. Ty lidi, co k nám chodili, taky mluvili šluknovštinou, ale maminka nechtěla, abychom se naučili šluknovštinu, že by nám nikde nikdo nerozuměl, kdybychom potom někam šli. Takže já tomu šluknovskému dialektu rozumím, když se mluví pomalu, ale neumím tím mluvit. Neumím tím mluvit, to maminka nechtěla a myslím si, že udělala dobře, protože dneska bych se nikde nedomluvila.“ Rozhovor s Helgou Hoškovou narozenou v roce 1939, Šluknov 25. 9. 2014. Předsedkyně Kulturního sdružení ve Šluknově.

124

„V tom našem dětství ještě tu a tam nějaký Němec byl. Babička neuměla skoro vůbec česky, furt psala nějaké dopisy v němčině a neustále chodila jen po hřbitovech a zalévala ty hroby. […] Otec se snažil nás k tomu vést, učit nás němčinu, samozřejmě to vyvolávalo spory mezi rodiči, jestli jo nebo ne, jak je to nebezpečné. Jsem nastoupil do školy v devětašedesátém, do první třídy, takže zároveň přijeli Rusové. Skončilo i náboženství, to byl vždy spor o náboženství, jestli můžeme chodit nebo ne, nakonec nás stejně všechny vyházeli v osmašedesátém. A němčinu jsme se začali učit doma a to šlo nějak do ztracena.“347

Vedle radikálního omezení domén možného užití německého jazyka v podmínkách komunistického režimu, to byly tedy smíšené sňatky, dominující české prostředí, nízká prestiž německého jazyka a koneckonců i odmítavý postoj k bilingvismu, které vedly ke vzniku duálních a hybridních identit a v převážné většině pak k definitivnímu příklonu k české národní identitě a českému jazyku nastupujících generací. Postupně tedy u  dané jazykové komunity došlo k  tzv. jazykové směně (language shift), ztrátě původního jazyka a jeho nahrazení jazykem majority.348 Jazykové strategie nejmladší „generace vnoučat“ (osoby narozené po roce 1981) tak obvykle vyústily již v úplnou jazykovou asimilaci – v monolingvismus, případně došlo k přechodu od němčiny jako jazyka mateřského k jazyku vyučovanému na školách. Jedinci, kteří se naučili němčině v podobě vyučovaného předmětu cizí jazyk, pak disponují různými úrovněmi znalosti. Generační proměna jazykové situace českých Němců Osoby narozené před rokem 1938

Osoby narozené mezi lety 1939 až 1945

Osoby narozené mezi Osoby narolety 1945 až 1980 zené po roce 1981

Německý dialekt jako rodný jazyk a německá školní výuka (znalost standartní němčiny)

Německý dialekt jako rodný jazyk (omezeně výuka němčiny jako cizího jazyka)

Německý dialekt jako rodný jazyk – snižující se kompetence (omezeně výuka němčiny jako cizího jazyka)

Německý jazyk jako cizí jazyk

Omezená znalost českého jazyka

Česká školní výuka

Český jazyk jako rodný jazyk

Český jazyk jako rodný jazyk

347

348

Rozhovor s Ing. Richardem Neugebauerem, CSc. narozeným v roce 1961, v Praze 22. 8. 2014. Ředitel Bohemia Troppau a člen Shromáždění Němců. Weinreich, Uriel: Languages in contact. Findings and problems. New York 1968, s. 68.

125

Pouze v ojedinělých případech se tedy podařilo německý jazyk předat na nejmladší zástupce německé menšiny. Během této mezigenerační transmise hrála nezastupitelnou roli nejstarší generace, kterou neodradily nepříznivé okolnosti minulého období a nadále trvala na předání původní mateřštiny. U těchto jedinců lze identifikovat různé úrovně jazykových znalostí a formy bilingvismu. Příkladem může být bilingvismus asymetrický, kdy jeden z jazyků (v tomto případě němčina) je ovládán hůře, což se projevuje omezenou slovní zásobou a  gramatickou nejistotou, nebo bilingvismus pasivní, kdy mluvčí jazykovému kódu (němčině) částečně rozumí, neumí ho však aktivně používat. Česko-německý bilingvismus neboli dvojjazyčnost je tedy pro jazykovou situaci části českých Němců a jejich potomků charakteristický. Z výše uvedeného je patrné, že oproti jinak běžně rozšířené představě, že bilingvní jedinec musí oba jazyky ovládat na úrovni rodilého mluvčího, vycházíme zde z volnější definice bilingvismu jako schopnosti „používat střídavě dva jazyky“349 a to bez ohledu na výši znalosti těchto jazyků. Toto vymezení nám nabízí prostor pro možný popis jazykového vývoje této komunity po roce 1945, kdy se dominantním jazykem stala čeština a německý jazyk mu postupně ustupoval. Významným aspektem tohoto jazykového kontaktu je tzv. přepínání kódů (code switching) – užívání dvou nebo více jazyků či variet jednoho jazyka v  rámci jednoho řečového aktu.350 Příslušníci dané jazykové komunity během komunikace běžně přecházejí z německého jazyka na český a naopak. Při konverzaci v německém jazyce se do hovoru nepravidelně vkládají česká slova či celá slovní spojení. V rodinném prostředí pak můžeme být svědky toho, jak bilingvní mluvčí mezi sebou vytváří unikátní smíšený německo-český jazyk, především se tak děje v případech mezigenerační jazykové interakce. Formování jazykových identit nejmladší generace probíhalo již v době, která byla německému jazyku a obecněji vícejazyčnosti nakloněna. Nová společensko-politická situace po roce 1989 umožnila vznik nových komunikačních domén pro německý jazyk především v  hospodářské sféře prostřednictvím pracovních míst v česko-německých firmách, obchodu a turismu. Postupně také vznikaly a nadále vznikají různé česko-německé/rakouské kulturní, vzdělávací a spolkové aktivity, které zvyšovaly potřebu znalosti jazyka sousedních států. Standartní německý jazyk se tak začal těšit značné prestiži, na rozdíl od regionálních nářečí, jejichž vývoj navíc ustrnul. V důsledku dřívějších omezení a fixaci na pouhou komunikační doménu rodinného prostředí nedošlo k jejich modernizaci, která je pro plnohodnotné využití těchto dialektů nezbytná. Obecně vzato je pro jazykovou situaci německé menšiny tedy signifikantní to, co americký sociolingvista Charles Ferguson označil 349 350

Weinreich, Uriel: Languages in contact. Findings and problems. New York 1968, s. 1. Lanstyák, István: K otázce striedania kódov (maďarského a slovenského jazyka) v komunite Maďarov na Slovensku. Slovo a slovesnost 61, č. 1, 2000, s. 1-17.

126

jako diglosii, neboli užívání dvou nerovnocenných variet jazyka určitou jazykovou komunitou.351 V našem případě standartní němčiny, se kterou se pojí větší společenská významnost a prestiž, jež stojí oproti německému dialektu, se kterým jsou sice mluvčí jakožto rodným jazykem emocionálně více spojeni, již z výše zmíněných důvodů mu však ubývají komunikační domény a  postupně zaniká. V  souvislosti s problematikou úpadku určitého menšinového jazyka nám sociolingvistika nabízí osmiškálovou stupnici, která ukazuje stav ohrožení jazyka dle postupně klesajícího počtu komunikačních domén: 1. menšinový jazyk se ještě užívá v oblasti vzdělání, pracovní sféře, masmédiích; 2. jazyk se užívá na nižších úrovních – např. v lokálních médiích; 3. jazyk se užívá v lokální pracovní sféře, v níž dochází k interakci mezi mluvčími minoritního a majoritního jazyka; 4. jazyk se využívá jako vyučovací jazyk ve škole v závislosti na vyučování v jazyce majority; 5. jazyk se využívá k vyučování, ale ne ve školském systému; 6. jazyk se užívá v rodinném prostředí jako prostředek mezigeneračního předávání tradic a sám je takto předáván; 7. jazyk užívá stará generace, která už je za věkovou hranicí biologické reprodukce; 8. jazyk z části užívá (zná, pamatuje) už jen několik jeho starých mluvčích.352 Aplikujeme-li tento model na současnou jazykovou situaci českých Němců, pak dojdeme k závěru, že německý dialekt coby rodný jazyk této komunity se nachází mezi šestým a sedmým stupněm ohrožení. Konkrétně to znamená, že je nářečí v některých případech ještě užíváno v rodinném prostředí jako prostředek mezigeneračního předávání tradic, spíše však převládají případy, kdy německy mluví už jen stará generace, která je za věkovou hranicí biologické reprodukce. Zajímavou otázkou je bezesporu také to, jaký jazyk je příslušníky německé menšiny chápán jako mateřský a zda je ve shodě s jejich etnicitou. Mateřský jazyk může být vymezen různě, v nejběžnějším pojetí je za něj pokládán jazyk, kterému se mluvčí naučil jako první, zpravidla od matky. Může být ovšem dáván do souvislosti také s jazykem, s nímž se jedinec identifikuje a má k němu nejbližší citový vztah, nebo s jazykem, který v každodenní praxi používá častěji nebo ho lépe ovládá.353 Je zřejmé, že v případě českých Němců coby jazykově asimilovaného společenství nebude rela351 352 353

Viz Ferguson, Charles, Albert: Diglossia. In: Word 15. New York 1959, s. 325-340. Nekvapil, Jiří/Sloboda, Marián/Wagner, Peter: Mnohojazyčnost v České republice. Praha 2009, s. 54. Srov. Nekvapil, Jiří/Sloboda, Marián/Wagner, Peter: Mnohojazyčnost v České republice. Praha 2009. s. 54, dále také Šatava, Leoš: Jazyk a identity etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace. Praha 2009, s. 75.

127

ce mateřštiny a etnického vědomí vždy jednoznačná a bude nabývat různých podob. V předchozích úvahách jsme již naznačili, že němčina coby mateřský jazyk sehrává významnou roli především u nejstarší generace českých Němců, neboť se v něm odehrávala jejich primární i sekundární socializace. Prostřednictvím německého jazyka probíhala rovněž konstrukce kolektivní identity tohoto společenství – tedy identifikace s vlastní etnickou skupinou, uvědomění si své jedinečnosti a zároveň odlišnosti od skupin cizích. Tento identitotvorný proces tedy obsahuje důležitý moment skupinového vymezení mezi „my“ a „oni“ – „ingroup“ a „outgroup“.354 V našem případě se prostřednictvím jazyka tato generace vyhraňovala vůči české majoritní společnosti, se kterou navíc spojovala po válce negativně nabyté zkušenosti, jež ji mohly ještě více utvrzovat v pocitu sounáležitosti s německým jazykem a identitou. Vůči jinoetnickému prostředí tak dokázala zůstat rezistentní na rozdíl od nastupujících generací, které v prostředí symbolické nadvlády jazyka a kultury české majority začaly produkovat diskurz dvojí jazykové a etnické identity či asimilace.355 Proměnu tak lze logicky očekávat i při percepci mateřského jazyka. Dle posledního sčítání obyvatelstva v roce 2011, během něhož byl mateřský jazyk definován jako ten, se kterým s danou osobou v dětství hovořila matka nebo osoby, které ji vychovaly, uvedla čtvrtina dotazovaných s německou národností jako mateřštinu český jazyk, kombinaci jazyka německého a českého uvedlo 27 % osob.356 Na odklon od německého mateřského jazyka poukázaly už i dříve provedená šetření. Ze sociologických výzkumů, které proběhly v roce 1970 v oblasti severních Čech, například vyplynulo, že 92 % Němců za svůj mateřský jazyk považuje němčinu, v roce 1987 však již dochází ke snížení na 65,5 %, přičemž největší podíl na tomto výsledku měla nejstarší generace.357 V případě německé menšiny tak lze uvažovat jako o ohrožené jazykové komunitě. V současném diskurzu jazykové ekologie jsou takovéto skupiny chápány jako důležitá součást kulturního bohatství lidstva a jazyková rozmanitost jako přínos a naším úkolem by měla být snaha o jejich zachování.358 Na podporu a ochranu těchto jazyků proto v roce 1992 vznikla Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, která se od roku 2007 vztahuje také němčinu v České republice. 354 355

356

357

358

Bauman, Zygmunt: Myslet sociologicky. Praha 1996, s. 43-49. Koncept symbolické nadvlády francouzského sociologa Pierra Bourdieua označuje stav, kdy určité sociální skupiny disponují mocenskými nástroji k ovládání podřízených skupin. Srov. Bourdieu, Pierre: Nadvláda mužů. Praha 2000. Sčítání lidu, domů a bytů 2011, Český statistický úřad (dostupné online z < https://www.czso.cz/csu/ sldb >; cit. 9. 10. 2015). Novotný, Lukáš: O němčině jako mateřském jazyce ve střední Evropě. Jazyková situace u příslušníků německých menšin ve světle sociologických výzkumů. In: Olga Šrajerová (ed.): Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 12. a 13. listopadu 2002 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava 2002, s. 256. Šatava, Leoš: Jazyk a identity etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace. Praha 2009, s. 46.

128

5.2 Podpora německého jazyka organizacemi německé menšiny Reprezentace německé menšiny si hodnotu a  význam původního mateřského jazyka dané komunity velmi dobře uvědomuje a jeho podpora se řadí mezi hlavní cíle obou organizací, jakkoliv jsou na tomto poli různě aktivitní. Jedním z prvních impulzů, který poukázal na úpadek němčiny ve vlastních řadách, byl v roce 1990 odvysílaný projev v té době nově vzniklého Svazu Němců v Československu, který prostřednictvím Československé televize vyzýval občany německého původu k tomu, aby se přihlásili a žádal je o spolupráci. Z odpovědí na tuto výzvu přišlo 80 % psáno v českém jazyce.359 Snaha o zachování a revitalizaci německého jazyka se tak pro Svaz Němců stala prioritou a jedním z prvních kroků bylo zajištění vzdělání v jazyce menšiny. Vznik státní školy s německým vyučovacím jazykem se však stal jedním „z nejtěžších a nejnáročnějších problémů národnostní skupiny vůbec.“360 Již v roce 1991 se podařilo zřídit jednu třídu s česko-německým vyučovacím jazykem při základní škole v Českém Krumlově. Tento experiment měl však jen jepičího trvání. Byť byl o dvojjazyčnou výuku celkově zájem a to i mimo menšinu, byla po dvou letech pozastavena, neboť sem nedocházel dostatečný počet dětí německé národnosti. Naráželo se tak de facto na požadavky zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, který byl vzhledem k  teritoriální roztříštěnosti menšiny a pokročilé asimilaci značně nepříznivý. Prosazovalo se proto preferovat zájem o  jazyk před národností, jak se mnohokrát nechal slyšet Walter Piverka: „Chtěli jsme, aby se tento nedostatek odstranil tím, že je třeba zřizovat školy s německou výukou od 1. třídy, přitom se neptat na národnost dítěte, ale na zájem rodičů o německý jazyk. Chtěli jsme tím vzít strach těm lidem, kteří žili izolovaně ve vnitrozemí a pohraničí, kde střední generace již sama neuměla německy, ale měla zájem, aby se vnoučata opět naučila jazyk dědů a babiček. Současně jsme věřili, že to pomůže všem ostatním zájemcům o  německý jazyk.“361 Návrhy na  změny příslušných právních předpisů však nebyly vyslyšeny a na poli státního školství se tak dodnes nepodařilo dosáhnout větších úspěchů. Příslušníkům národnostních menšin právo na  vzdělávání v  jejich jazyce zaručuje ustanovení Listiny základních práv a  svobod (hlava III čl. 25 odst. 2a), které je naplněno zákonem č. 273/2001 Sb. o ochraně práv národnostních menšin. Dle tohoto zákona „příslušníci národnostních menšin, které tradičně a dlouhodobě žijí 359

360

361

Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. Wahlperiode 1997. Praha: 1997, s. 22. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Viz Zápis ze setkání Pracovního uskupení německých svazů/Arbeitsgemeinschaft der deutschen Verbände, 1993. Zdroj: archiv Waltera Piverky. Piverka, Walter: Německá menšina v České republice a její literární činnost po roce 1945. In: Žijeme spolu, nebo vedle sebe? Sborník z konference o literatuře a kultuře národnostních menšin v České republice. Praha 1998, s. 72-82.

129

na území České republiky, mají právo na výchovu a vzdělávání ve svém mateřském jazyce ve školách, předškolních zařízeních a školských zařízeních za podmínek, které stanoví zvláštní právní předpisy.“ Hlavní právní předpis v tomto ohledu tvoří zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším a jiném vzdělávání (školský zákon), který ve § 14 stanovuje podmínky pro zřízení škol v mateřském jazyce národnostní menšiny. Pro vznik třídy základní školy s vyučujícím jazykem národnostní menšiny je dle tohoto zákona požadováno nejméně 10 přihlášených žáků s příslušností k národnostní menšině. Pokud se jedná o třídu střední školy, musí se přihlásit nejméně 12 takovýchto zájemců. V případě zřízení základní školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, musí být všechny třídy v průměru naplněny nejméně 12 žáky s příslušností národnostní menšiny u středních škol jich musí být nejméně 15. Pro německou menšinu tato zákonem stanovená hranice minimálního počtu dětí s příslušností národnostní menšiny i nadále zůstává překážkou.362 Těžištěm vzdělávání v německém jazyce se proto stala oblast soukromého školství. K 1. září 1991 byla zahájena česko-německá výuka na soukromé Základní škole německo-českého porozumění v Praze, jejímž zřizovatelem byl Svaz Němců v regionu Praha a střední Čechy (Verband der Deutschen Region Prag und Mittelböhmen), v současné době je nositelem Shromáždění Němců. Naplnilo se tak předsevzetí o zřízení školní výuky v německém jazyce od 1. třídy, od roku 2004 škola navíc nabízí předškolní přípravu.363 První roky školy nebyly jednoduché: nový nekomunistický stát neměl zkušenosti se vznikem soukromých škol a Svazu Němců zde mimo jiné se zajištěním výuky německého jazyka rodilými mluvčími napomohli i vysídlení Němci, kteří tyto pracovní síly hledali. Jedna z hlavních osob, která se zasadila o otevření školy, Christa Štrosová, na dobu vzniku vzpomíná s tím, že se jako fantastické ukázaly být představy o tom, že škola bude otevřena jen pro děti osob německé národnosti. Německé obyvatelstvo však žilo většinově mimo Prahu, čímž se musel přizpůsobit i záměr školy – musela tedy vzniknout „setkávací škola, která byla otevřena všem dětem bez ohledu na jejich národnost.“364 V roce 1995 bylo v návaznosti na tuto základní školu založeno Gymnázium Thomase Manna v Praze. Gymnázium poskytuje možnost všeobecného vzdělání s rozšířenou výukou německého jazyka (včetně možnosti získat Deutsches Sprachdiplom II) a výukou jednotlivých odborných předmětů částečně v němčině.365 Připravuje žáky pro studium na vysokých školách v České republice a německý jazykový diplom, který je dokladem rozsáh362

363 364 365

Polská národnostní menšina je v současné době jediná v České republice, která disponuje školskými zařízeními s mateřským vyučovacím jazykem. Viz Landeszeitung 2. 11. 2010. Viz Landeszeitung 4. 1. 2000, také 4. 7. 2005. Viz 2004. Ročenka Shromáždění Němců v  Čechách, na  Moravě a  ve  Slezsku. Praha 2004, s. 35-38. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců.

130

lých znalostí němčiny s českým maturitním vysvědčením umožňuje přijetí ke studiu na univerzitách v Německu a v Rakousku.366 Mimo působnost svazů německé menšiny dnes samozřejmě existuje celá řada dalších soukromých školních institucí, které nabízejí bilingvní česko-německou výuku. Především pak v příhraničních oblastech vznikají v rámci česko-německé/rakouské spolupráce již od předškolního vzdělání různé projekty a  to i  na  území sousedních států. Za  všechny lze z  okolí sledovaných regionů zmínit například dvojjazyčné česko-německé studium na Gymnáziu Friedricha Schillera v Pirně, které zahájilo výuku v roce 1998 na základě mezinárodní smlouvy mezi Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a Ministerstvem kultu Svobodného státu Sasko. Podstatnou roli hraje rovněž vzdělávání se v  německém jazyce mimo síť škol, přičemž možnosti v této oblasti jsou v současné době opět velmi rozsáhlé. Rovněž německá menšina se na tomto poli snaží angažovat, a to především prostřednictvím setkávacích středisek, která disponují zázemím pro pořádání kurzů německého jazyka a často i vlastní knihovnou s německojazyčnou literaturou, časopisy a novinami, které centra získala darem nebo z vyřazených knih ze SRN. Německou výuku pro děti, mládež i dospělé, jež je rovněž financována ze SRN, v současné době nabízí nejen svým členům většina středisek (Brno, Havířov, Cheb,  Krnov, Liberec, Moravská Třebová, Opava, Plzeň, Trutnov). V minulosti se ne ve všech střediscích podařilo tyto kurzy německého jazyka udržet, například v chomutovském centru byly v roce 1998 z důvodu nedostatečného zájmu veřejnosti ukončeny. Z regionálních svazů v tomto ohledu vykazuje významnou činnost Svaz Němců severní Morava – Orlické hory, kde se již přes 20 let konají intensivní konverzační kurzy němčiny pro děti a mládež z  řad německé menšiny pod vedením Eriky Vosáhlové. Některé svazy a  střediska navázaly úzkou spolupráci s lokálními školami, například Středisko setkávání Karla Klostermanna v Plzni pořádá lekce němčiny nejen v rámci vlastního centra, ale i externě na plzeňské 21. základní škole.367 Deficit jazykových znalostí u dětí se Svaz Němců a později Shromáždění Němců již od devadesátých let snaží překonat jazykovými pobyty jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Smyslem takovýchto iniciativ je vedle prohloubení a rozšíření znalostí německého jazyka také moment česko-německého setkávání, které má podpořit vzájemné poznávání a sbližování sousedních kultur.368 Především letní tábory v ně366

367

368

Základní škola německo-českého porozumění a Gymnázium Thomase Manna v Praze se prezentují na webových stránkách www.zsncp.cz a www.gymnaziumtm.cz. Viz 2011/2012. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2012; Výroční zprávy z činnosti jednotlivých Středisek setkávání pro rok 2013. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Realizace letních táborů pro děti a mládež probíhá díky finanční podpoře různých institucí jako např. Stiftung Sudetendeutsches Sozial- und Bildungswerk, Sudetendeutsche Stiftung, HDO-München,

131

meckých vzdělávacích centrech Hohenbergu, následně také v Heiligenhofu v Bad Kissingenu, které byly finančně podporované Sudetoněmeckou sociální a vzdělávací nadací (Stiftung Sudetendeutsches Sozial- und Bildungswerk), měly mezi regionálními svazy (resp. rodiči dětí) značný ohlas. Jistým problémem minimálně ve svém počátku byl právě převládající zájem pouze o pobyty v SRN, přestože děti německý jazyk ovládaly velmi málo nebo vůbec. Požadovala se tedy alespoň částečná znalost a především motivace se tomuto jazyku učit.369 Přes tato úskalí si zahraniční prázdninové pobyty pro děti a mládež dokázaly vybudovat stálé místo v činnosti Shromáždění Němců. Tuzemské pobyty oproti tomu nakonec začaly postupně pro malý zájem stagnovat a několik let se již neuskutečnily.370 Shromáždění Němců se dále nově zapojilo do  od  roku 2014 pořádaných internacionálních letních kempů pro německou mládež a mládež z německých menšin východní Evropy, jejichž organizátory jsou Institut pro mezinárodní vztahy (ifa) a Goethe-Institut společně s institucí/institucemi zastupující německou menšinu v dané zemi, kde se dvoutýdenní pobyt uskutečňuje (první proběhl v Polsku). Za spolupráce se Shromážděním Němců tak mohl být Sommercamp 2015 realizován také v České republice. Setkávání českých a německých dětí a mládeže zajišťují na lokální úrovni také některá setkávací centra v rámci svých dílčích projektů. Letní tábory organizuje například setkávací středisko v Moravské Třebové a čilou aktivitu na tomto poli vykazuje také brněnské středisko, které navazuje na partnerství mezi Brnem a Stuttgartem a pořádá pro děti z těchto měst různé kulturní akce. Co se týče vzdělávání učitelů německého jazyka je významným partnerem pro Shromáždění Němců již zmíněný Goethe-Institut, jenž je spolkovou vládou pověřen podporou německých menšin ve střední a východní Evropě. Jednotlivá Střediska setkávání využívají vedle školení zaměřených na metodiku a didaktiku výuky němčiny jako cizího a menšinového jazyka také nabízených kulturních programů. Na půdě GoetheInstitutu byl v  roce 2012 také realizován filmový projekt Jak to vidí třetí generace/ Schaufenster Enkelgeneration zaznamenávající čtyři portréty zástupců potomků českých Němců, ve kterých „generace vnoučat“ líčí svůj vztah k německému jazyku a identitě, což opět významně přispělo ke „zviditelnění“ skupiny v majoritní společnosti.371

369 370

371

Otto-Benecke Stiftung. Viz Kindererholung 1994, Hohenberg 17. 7. – 31. 7. 1994. Zdroj: Archiv Waltera Piverky. Jazykové pobyty v České republice nedokázaly „konkurovat“ atraktivitě zahraničních pobytů ani cenou, která po  čase musela být navýšena a  cenový rozdíl mezi tuzemskem a  zahraničím tak byl již zanedbatelný. Rozhovor s Janem Bartošem, narozen 1977, v Praze 20. 12. 2014. Člen prezidia Shromáždění Němců. Zajímavostí je, že tento projekt probíhá i v dalších státech východní Evropy, doposud byly natočeny dokumenty na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a v Litvě. Projekt je prezentován na webových stránkách Goethe-Institut – www.goethe.de.

132

Shromáždění Němců se ve svém úsilí o péči německého jazyka zaměřuje také na zachování regionálních nářečí jakožto důležitého zdroje identity a kulturního dědictví německé menšiny v České republice. Vyústěním těchto snah se stal projekt Nářečí – Německé dialekty v Česku/MundArt – Deutsche Dialekte in Tschechien, během kterého byly během roku 2012 postupně natočeny rozhovory s deseti představiteli nejstarší generace českých Němců, kteří ve své mateřštině (dialektu) vyprávěli svůj životní příběh. Tyto biografie lze rovněž považovat za velmi cenný lingvistický a etnografický materiál.372 Daným projektem se navazovalo na semináře o nářečích (Mundartseminar), které probíhaly v  setkávacích centrech například v  Moravské Třebové, Šumperku, Liberci či Chebu. Součástí jejich programu byly vedle předčítání a zpěvu v dialektu také odborné přednášky lingvistů a germanistů.373 Záchrana mluvené i psané formy nářečí patří také mezi jednu z důležitých aktivit Svazu Němců – region Chebsko, který v  chebském neboli egerlandském dialektu vydává knihy a  audiozáznamy s  mluveným slovem a  zpěvem lidových písní.374 Texty v  dialektu se objevují také v místním informačním plátku Eghalånd Bladl. Na tomto místě je nutné podoktnout, že klíčovou roli v udržení vitality menšinového jazyka hrají právě média, ať již v tištěné či jiné podobě. Přístup k německojazyčným sdělovacím prostředkům je v současné době prakticky neomezený, přímo k menšinovým aktivitám na tomto poli se pak blíže vyjadřujeme v následující kapitole o mediální produkci skupiny. Obecně je také možné konstatovat, že k udržování německého jazyka ať už v podobě nářečí či standartní němčiny dochází ve všech sdruženích prostřednictvím setkávání jejich členů a pořádáním kulturních akcí. V tomto případě je nutné zmínit také kulturní činnost Kulturního sdružení, který v ostatních výše zmíněných sférách zastává spíše pasivní roli. Z výše uvedeného je patrné, že německá menšina vyvíjí nezanedbatelné úsilí o rozvoj a udržení mateřského jazyka, neboť jeho existence úzce souvisí se zachováním identity a kulturních specifik dané skupiny. Při bližším pohledu však zjišťujeme, že v důsledku silné asimilace a teritoriální nekompaktnosti skupiny, se nedaří tyto snahy vždy naplnit, což platí především pro oblast menšinového školství a mezigeneračního přenosu. Není jistě snadným úkolem přesvědčit mladou generaci o užitečnosti a významnosti jazyka, který je spojován spíše s minulostí prarodičů a se kterým se již nijak výrazně neidentifikují. Navíc v současné době globalizace převládá obecný trend upřednostňovat před ostatními cizími jazyky angličtinu, mnoho dětí z německých či smíšených rodin se tak během školní výuky na základních školách 372

373

374

Záznamy z tohoto projektu lze nalézt na webových stránkách Shromáždění Němců – www.landesversammlung.cz/de. Srov. 2011/2012. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2012. Zdroj: Archiv Shromáždění Němců. Landeszeitung 16. 3. 2004.

133

setkalo spíše s tímto jazykem. Jistá změna nastala v roce 2013, během něhož byla zavedena povinná výuka druhého cizího jazyka. Je proto možné přepokládat zvýšení zájmu i o němčinu, která je vzhledem k blízkému sousedství a ekonomickým vztahům s  německy mluvícími zeměmi atraktivní nejen pro členy německé menšiny, ale i pro majoritní obyvatelstvo. Je však zřejmé, že pro budoucí udržitelnost tohoto menšinového jazyka coby mateřského jazyka dané komunity to zdaleka nestačí.375

375

Srov. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve 21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 83-93.

134

6. Mediální produkce německé menšiny 6.1 Aufbau und Frieden a ideologická práce s německou menšinou V předešlé kapitole jsme si ukázali, v jak složité situaci se českoslovenští Němci po druhé světové válce ocitli také z jazykového hlediska. Neznalost českého/slovenského jazyka bezpochyby tvořila jednu z hlavních bariér možné integrace do majoritní společnosti, která navíc odmítala jakékoliv formy projevů v jazyce německém. Život v těchto poměrech se však od padesátých let 20. století ukázal být pro obě strany jako neudržitelný. Němci se přirozeně častěji učili česky/slovensky, aby mohli v jinojazyčném prostředí obstát. Postoupila také smíšená manželství, ve kterých jazyk majority vždy rychle vítězil jako hlavní komunikační prostředek. A byl to také samotný komunistický režim, který na jedné straně usiloval o asimilaci německých obyvatel, na straně druhé je však oslovil v jejich jazyce s cílem šířit propagandistické komunistické myšlenky dovnitř této skupiny. Poté, co při ústředních odborech vznikl referát pro osvětovou činnost mezi Němci (vedeným stalinistou Josefem Lenkem) a útvary podobného charakteru se utvořily také při některých významnějších podnicích v pohraničí, kde byl podíl německých pracovníků stále poměrně vysoký, režim přistoupil také na vznik vlastního periodického tisku v německém jazyce. Měla tak být zesílena již existující práce s německou veřejností, která však byla doposud založena pouze na setkávání a neopírala se o žádný pravidelný mediální produkt. Myšlenka vzniku časopisu pro německou menšina byla poměrně logickým vyústěním snah komunistického režimu získat zůstavší Němce pro ideu výstavby socialismu. Oficiálním cílem bylo prohlubovat pracovní i lidské vztahy mezi českými a  německými pracujícími, především však šlo o  nástroj „převýchovy“ německých obyvatel podle potřeb komunistické ideologie. Tyto myšlenky jim měly být poskytnuty konformně v jejich mateřském jazyce.376 Pokud zohledníme tehdejší značné protiněmecké nálady ve společnosti, jednalo se vskutku o poměrně novátorskou a překvapivou iniciativu. Zatímco za první Československé republiky vycházel samostatný německy psaný tisk, v jehož případě se často jednalo o renomované a kvalitní noviny s celorepublikovou působností jako například Bohemia nebo Prager Tagblatt, v poválečném období byla tato tradice zpřetrhána. Původně zcela jistě s vizí německy psaný tisk již nikdy více nezavádět. O to více působila tato aktivita jako novum. Potřeba ideologického působení na německy hovořící obyvatelstvo žijící v Československu nakonec vyústila ve vznik týdeníku Aufbau und Frieden (Výstavba a mír) s podtitulem Wochenblatt der deutschen Werktätigen in der Tschechoslowakei (Týdeník německých pracujících v Československu). První číslo v  rozsahu osmi stran se čtenářům 376

Aufbau und Frieden 14. 8. 1952.

135

do rukou dostalo 27. září 1951.377 Týdeník byl publikován za spolupráce s Ústřední radou odborů a vycházel v pražském nakladatelství Práce. Redakční musel být ideologicky pevný a usměrňovat celkový charakter periodika. V první redakční radě se proto spolu sešli J. Altrichter, M. Fritsch, R. Krause, L. Schimková, F. Schalek a A. Unger. Vše osoby, které byly tou dobou již známé pro svoji režimní angažovanost. Šéfredaktorem se stal K. Babel.378 Tiskovina měla zřetelně budovatelský záměr. V  úvodníku k  prvnímu číslu se tak můžeme dočíst: „Nový časopis Aufbau und Frieden bude pro naše čtenáře zábavný a vítaný rádce, informátor a pomocník při výstavbě socialismu, zároveň však také průvodce a pomocník v boji za zachování světového míru.“379 První číslo sice slibovalo, že Aufbau und Frieden bude poskytovat bohaté informace z oblastí jako je věda, technika nebo volný čas, vše se však zaměřovalo zejména na politické aktivity. Dominovaly zprávy z ČSSR, dále se pak časopis orientoval na SSSR, případně NDR. Pokud se objevovaly informace o politickém či jiném vývoji Spolkové republiky Německo, pak se jednalo zpravidla o  informace ideologicky zabarvené a  nedůvěryhodné, odpovídající  tehdejšímu diskurzu studené války. Četná byla kritika zahraniční a později i bezpečnostní politiky SRN s ohledem na Evropská společenství nebo NATO a s odsudkem se zde publikovaly také mimořádně kritické články o  působení sudetoněmeckých organizací, zejména Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Tisk vedle toho pravidelně také seznamoval s novými pracovními postupy, metodami, pětiletkami a dalšími cíli a plány komunistické strany a určitým záměrem byla také jistá snaha o socialistické přátelství s NDR. Vlastní vydávaný tisk v německém jazyce měl současně také eliminovat možnost ideologického ovlivňování těchto obyvatel z ciziny. To se jako problém ukázalo například v revolučním roce 1956, kdy řada československých Němců o těchto událostech v sousedních zemích věděla ze západního rozhlasu, jehož pravidelnými posluchači řada z nich byla. Vlastní agitka, nazývaná politicko-kulturní prací, měla tyto vlivy oslabovat.380 Poslech západoněmeckého rozhlasu Němci žijícími v československém pohraničí pokládal komunistický režim za „masový problém“, zřejmě také proto, že mohl posilovat německou identitu těchto obyvatel.381 Obsahově byl tento tisk jakousi obdobou Rudého práva v němčině, ve kterém dominovaly ideologicky zabarvené zprávy heroizující komunistický režim a Sovětský svaz. Vedle zpráv z domova a ze světa, byly součástí nezáživné dlouhé příspěvky politicko-ideologického charakteru, závěry různých komunistických schůzí a  dalších 377 378 379 380 381

Viz Aufbau und Frieden 27. 9. 1951, s. 1; dále Funkcionář 7. 11. 1951. Volkszeitung 16. 9. 1969, s. 1. Viz Aufbau und Frieden 27. 9. 1951, s. 1. Aufbau und Frieden 26. 3. 1956. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 120.

136

stranických dokumentů. Články psali sami zástupci německé menšiny, tak aby se ukázalo, že němečtí pracující většinově a všestranně podporují politiku komunistické strany a že chtějí participovat na budování socialismu v Československu. Na příkladu těchto novin lze také sledovat, jak postupně režim navyšoval potřebu působit směrem dovnitř této populace. Zatímco první číslo vyšlo ještě v rozsahu osmi stran, od roku 1952 se jednalo již o 10 stran a od následujícího roku časopis již vycházel dokonce dvakrát týdně. Tehdy nesl podtitul Blatt der deutschen Werktätigen in der Tschechoslowakei (List německých pracujících v Československu) a jeho rozsah činil vždy od čtyř do šesti stran. Od dubna 1958 pak vycházel dokonce v periodicitě třikrát týdně o rozsahu 10 stran. Komunistický režim skutečně vydávání tohoto periodika nepodceňoval, o čemž svědčí také navýšení nákladu na asi 15 000 kusů. Krom toho byla poměrně pozoruhodná také pravidelná setkávání přispěvatelů, která nesla vedle nutného agitačního aspektu také prvek socializační. Němečtí čtenáři tak prostřednictvím Aufbau und Frieden sice získávali ideologicky zabarvené informace, na druhé straně se však mohli alespoň v omezené míře též sami zapojovat do různých byť cenzurovaných diskuzí a získávali tak opět aktivní kontakt se svou mateřštinou.382 I přes značné zpolitizování, které čtenáři novinám vytýkali, se lze domnívat, že byl Aufbau und Frieden poměrně oblíben. Objevovaly se zde také různé odlehčené obsahy, včetně například křížovek a vtipů, čímž si mohl najít cestu k širším vrstvám tohoto obyvatelstva. V jeden čas se tak dokonce vyskytly požadavky, aby se noviny přeměnily na deník.383 Tato transformace však nebyla z kapacitních důvodů proveditelná a navíc se změna do podoby deníku nedoporučovala ani ze strany nejvyšší politiky, pro kterou by tento krok znamenal až přílišný ústupek. Podobně se objevovala i dílčí kritika, že by se tisk měl silněji zaměřit na problémy samotné německé menšiny a nikoli aby jen informoval o záležitostech státní komunistické politiky. Aufbau und Frieden tak byl čtenářstvem částečně kárán za to, co však měl ve skutečnosti zpodobňovat, tedy hlásnou troubu komunistického režimu ideologicky formující československé Němce. Všepřítomná stranická cenzura nejčastěji řešila stížnosti na příliš sociálně-demokratické či naopak šovinistické zaměření některých příspěvků, které z tohoto důvodu buď nevycházely vůbec, nebo byly značně redukovány. O těchto tématech se pak hovořilo na různých aktivech občanů svolávaných v regionech s početnějším zastoupením Němců.384 Během nich se neagitovalo jen ve věci tohoto periodika, ale obecně za větší společenskou a stranickou angažovanost německého obyvatelstva, přičemž byla kritizována jejich pasivita a separace.385 382 383 384 385

Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 123. Aufbau und Frieden 10. 7. 1952. Aufbau und Frieden 1. 10. 1954. Aufbau und Frieden 2. 2. 1954, 14. 6. 1955.

137

Založením tisku Aufbau und Frieden bylo dosaženo jisté maximum, kterého bylo na poli mediální produkce v německém jazyce na počátku padesátých let 20. století možné dosáhnout. Podobně, jako i v jiných společenských sférách, se také zde se smrtí Stalina a s jistým uvolňováním situace proměňoval obsah, ovšem změny byly spíše nepatrného charakteru, natolik byl přeci jen tento tisk sledován ze strany stranických cenzurních orgánů. Přesto zde v druhé polovině padesátých let své texty publikovali také někteří komunističtí politici německého původu, jako například Karl Kreibich, který ve svých článcích zejména v roce 1956 kritizoval stávající politiku ČSR vůči Němcům. Byly to opatrné texty, které však nakonec přeci jen postupně přispívaly k jistým úlevám, které režim vůči německému obyvatelstvu v pomalém taktu činil.386 Během šedesátých let 20. století časopis vycházel dokonce třikrát týdně, vysledovat bylo možné i obsahové zkvalitnění této tiskoviny. Noviny začaly cíleněji informovat o životní realitě Němců, především se objevovaly v hojnější míře zprávy z jejich kulturního života. Vydávání Aufbau und Frieden se poměrně osvědčilo, v rámci některých velkých podniků vyslovily odbory dokonce přání založit podobné časopisy, informační bulletiny, případně alespoň články v němčině. A tak v některých podnicích vycházely od počátku padesátých let buď jen německé, nebo dvojjazyčné česko-německé informační či stranické bulletiny. Bylo to například v továrně na užitkové sklo v Josefově dole, svou německou mutaci měl i  stranický bulletin KSČ v  Libereckém kraji.387 Jelikož i tyto formy tiskovin slavily jistý úspěch, začaly postupně v německém jazyce vycházet některé brožury, materiály pro různé osvětové akce a také usnesení stranických nebo odborových orgánů. Vše s očekávaným dopadem na osvětovou činnost s „německým pracujícím lidem“. V  roce 1952 navíc vyšel sborník politicky orientovaných příspěvků s  názvem Kalender 1952 a ještě ten samý rok bylo vydáno osm politicko-výchovných brožur a pomůcek pro různá politická školení v nakladatelství Práce, určených pro odboráře a dělníky z  řad Němců. Také v  dalších letech se vydávaly v  němčině dokumenty tohoto typu. Jen například mezi lety 1957 až 1961 vyšlo v německém jazyce celkem osm čísel bulletinu Ústřední rady odborů Mitteilungen des Zentralrates der Gewerkschaften (Sdělení Ústřední rady odborů), který byl přirozeně distribuován zejména na území Karlovarského, Libereckého a Karlovarského kraje, kde žilo nejvíce německých obyvatel. Výstižně aktivity v této oblasti působení na veřejnost charakterizoval vedoucí referátu pro práci mezi Němci na Ústřední radě odborů Josef Lenk: „Hlavní cíl ve výchovné práci musíme i nadále vidět v tom, jak přesvědčit Němce,

386 387

Aufbau und Frieden 26. 3. 1956. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 123.

138

že jejich práce pro republiku slouží i jim, že slouží celé dělnické třídě a míru; vésti je k tomu, aby byli uvědomělými budovateli socialismu.“388 6.2 Prager Volkszeitung Od roku 1966 se změnil původní titul Aufbau und Frieden nejprve na Das Blatt der tschechoslowakischen Deutschen (List československých Němců) a následně na Volkszeitung (Lidové noviny) s  podtitulem Wochenblatt der deutschen Werktätigen in der Tschechoslowakei (Týdeník německých pracujících v Československu). Bez povšimnutí by nemělo zůstat, že byla snížena periodicita znovu na jeden krát týdně, rozsah činil 20 stran. Přesto se však ustanovily regionální redakce v  Liberci, Ústí nad Labem a  Karlových Varech. Šéfredaktorem se stal Vojmír Šimonek. Tato změna vyvolala mezi německými čtenáři jistou nespokojenost. Ta však byla alespoň částečně vykompenzována tím, že nově vzniklé periodikum poněkud navýšilo frekvenci informací o samotné německé menšině. Stranou nově nezůstala ani témata jako vystěhovávání Němců, diskutovány byly dokonce i problémy s diskriminací z důvodu užívání němčiny nebo například otázka založení nové organizace Němců.389 Objevovaly se také komentáře o vývoji v SRN, a to méně kritické, což odpovídalo obecně tehdejší atmosféře uvolňování. O časopis začal být i větší zájem na Západě, neboť se mezi autory objevovaly takové osobnosti kulturního života jako například Leo Brod, Lenka Reinerová či Pavel Eckstein. Rychle se stal oblíbeným také u  těch, kteří ho dříve kritizovali kvůli změně názvu a grafiky.390 Ostatně tato oblíbenost přetrvala i v období po roce 1989, kdy časopis působil již skutečně značně zastarale a nešel s trendy žurnalistiky takřka v žádné oblasti. Přesto si dokázal zachovat svou čtenářskou základnu, která zůstala konzervativní a tiskovině i nadále nakloněna, která však v této době také vzhledem ke svému věku citelně ubývala. V březnu roku 1968 změnil týdeník název na Prager Volkszeitung (Pražské lidové noviny). Původní název Volkszeitung byl příliš obecný a docházelo k záměnám s některými novinami ze SRN nebo Rakouska, což nebylo žádoucí. Nově pojmenovaný týdeník odpovídal dobové uvolněné atmosféře obrodného procesu Pražského jara a v této době se v něm objevovaly také velmi zajímavé texty. Cílem některých z nich byl dokonce požadavek na plnou rovnoprávnost občanů německé národnosti. A lze předpokládat, že to byly zřejmě také diskuze na stránkách Prager Volkszeitung, které napomohly nakonec ke  vzniku Kulturního sdružení.391 Redaktoři, kteří zůstali věrni komunistické doktríně, popularizovali požadavky plného zrovnoprávnění 388 389 390 391

Aufbau und Frieden 8. 12. 1955. Volkszeitung 16. 4. 1966; 15. 12. 1967 a také další čísla. Volkszeitung 24. 2. 1967. Prager Volkszeitung 29. 3. 1968.

139

v politické, kulturní a sociální oblasti. Během této doby vyšlo také několik kritických článků vyjadřujících se k menšinové politice z přelomu padesátých a šedesátých let. Dále také uveďme, že v roce 1968 zazněl několikrát také požadavek, aby se Prager Volkszeitung proměnil v deník (což se později stalo jedním z ústředních cílů Kulturního sdružení).392 Publikované texty dosahovaly tehdy skutečně dobré kvality a směřovaly k podpoře demokratizačních snah ve společnosti. V ostatních zemích komunistického bloku však tento trend nebyl zcela vítán, například v NDR byla dvě čísla Prager Volkszeitung stažena a zakázána. V době normalizace pak byla redakční rada ostře odsouzena a redaktoři, kteří se vyjadřovali kriticky k NDR, byli v následných letech odstraněni či usměrňováni. Povětšinou byli nahrazeni postaršími ortodoxními komunisty německého původu, kteří tiskovinu navrátili do původních kolejí. Obzvláště negativně byl normalizátory nahlížen kritický text vůči bratrské Německé demokratické republice z 31. května 1968, ovšem nesmiřitelný odsudek zazněl také mimo jiné na ty členy redakce, kteří se na stránkách tisku vyjádřili pro podporu manifestu Dva tisíce slov. Týdeník byl od roku 1970 v péči Ústředního výboru Národní fronty ČSSR a Kulturního sdružení a podléhal ostré cenzuře, ostatně podobně jako veškerá média. Šéfredaktorem se stal Josef Lenk, který byl již dříve činný v rámci strany a odborů v osvětové oblasti a který platil za skutečného dogmatika a neostalinistu. Později ho ve funkci nahradil Heribert Panster. Týdeník odsoudil reformní členy Kulturního sdružení a i ty redaktory týdeníku, kteří v době obrodného procesu Pražského jara kritizovali stranu, ale i například politické poměry v komunistickém bloku. Do února 1970 odešlo z redakce šest osob (z toho čtyři do ciziny). V této době přestává Prager Volkszeitung uveřejňovat programy západoněmecké a rakouské televize, díky nimž byl však i mimo jiné čten, zůstávaly jen programy NDR. Nově vzniklá redakční rada byla obsazena z komunistů. Mezi čtenáři v  Československu se o  těchto novinách právem šířilo, že nevyjadřují názory Němců, ale strany. V  roce 1975 vycházel týdeník v  nákladu 17 200  exemplářů. V  roce 1978 byl Prager Volkszeitung vydáván v  nákladu až 18 000 exemplářů, z nichž 27 % bylo distribuováno do zahraničí.393 Tím se noviny dostaly na maximum (dokonce byly přeřazeny ze 4. do 3. třídy), což už nikdy nebylo překonáno. Distribuce probíhala v oblastech od Chebu po Liberec, dále byl prodáván také v Praze a Brně, jinde však bylo obtížné si ho obstarat. Týdeník v roce 1981 obdržel státní vyznamenání za  vynikající práci, další doklad ideologické věrnosti, k  níž však nebylo alternativy.394 Pro chod novin byly významné aktivy redaktorů 392 393 394

Prager Volkszeitung 10. 5. 1969. Srov. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 183. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993, s. 190.

140

a přispěvatelů, jejichž pořádání bylo pro Kulturní sdružení coby vydavatele této tiskoviny klíčovou platformou. Noviny si tím udržovaly síť korespondentů, kteří byli instruováni nikoli jen k tomu, aby psali obsahově tak, jak si přálo vedení tehdejšího Kulturního sdružení a potažmo komunistické strany, ale také k tomu, aby se drželi žánrů a tím se jejich činnost alespoň v rámci možností zprofesionalizovala. Stejně jako v případě Aufbau und Freiden je nutno uvést, že i přes citelný zásah normalizačního režimu se Prager Volkszeitung těšily jisté oblibě. Zejména nejstarší generace německých obyvatel měla problémy naučit se jazyk majority a získávání informací prostřednictvím těchto novin tak pro ně zůstávalo naprosto klíčové. Noviny byly čteny i pro jejich nepolitické části, pravidelně uveřejňovaným televizním programům a pochopitelně i kvůli informacím o činnosti Kulturního sdružení. Vedle Prager Volkszeitung ještě také v  němčině vycházel časopis Freundschaft (Přátelství) s měsíční periodicitou a se zaměřením na výuku německého jazyka. Jako měsíčník byla vydávána také Prager Presse (Pražský tisk), určená především do německy hovořícího zahraničí, ale také německy hovořícím turistům s cílem šířit dobrý obraz Československa. Prager Volkszeitung přetrvaly i po roce 1989. Ukázalo se, že čtenáři zůstali této tiskovině věrni a jejich počet se dokonce lehce rozrostl díky zkvalitnění distribuce. Na druhé straně již nebylo nadále možné finančně udržovat regionální redakce a došlo proto k jejich zániku. Obsahově z novin zmizely dogmatické články zabarvené do komunistické normality a noviny se zdemokratizovaly. Přinášely informace především o aktuálním politickém dění a byl posílen a zkvalitněn také oddíl věnující se zábavě a odlehčeným tématům. Nadále zde byly přetiskávány programy televizí a rádií. I sami redaktoři však později uznali, že překlad těchto programů do němčiny byla časově i jinak velmi složitá agenda. Prager Volkszeitung se však nikdy nesnažily o nějakou překotnou modernizaci co do vzhledu novin a novinářské praxe. Bylo tak například běžné, že se na titulní straně uveřejňoval jeden dlouhý text, jenž byl špatně strukturován a byl proto značně nepřehledný. Zajímavé také bylo, že články o činnosti Kulturního sdružení byly v  novinách uveřejňovány jen sporadicky. Obecně bychom tak z obsahu jen obtížně poznali, že se jedná o tiskový orgán Kulturního sdružení a  že jsou noviny věnovány německé menšině. Nicméně svou úlohu pro Němce přesto tento časopis plnil a v době, kdy na trhu nebyl žádný jiný německy psaný tisk v dostupné cenové relaci, sehrál patrně jistou úlohu i v rámci výuky německého jazyka jako určitá mimoškolní pomůcka. Nejpozději od roku 2000 však noviny dostihla nepříznivá věková struktura, charakteristická pro celou německou menšinu. Členové redakce zestárli a tenčila se také základna čtenářů. Ukázalo se, že dlouhodobě nebude udržitelné redakci zachovat. Tuto nepříznivou situaci zřejmě prohloubilo také to, že Shromáždění Němců v této

141

době novinám konkurovalo vlastním čtrnáctideníkem. Oproti Landeszeitung zaostávala Prager Volkszeitung v logistice i organizaci práce, postupně ztrácela i svou původní výhodu v podobě již dlouhodobě vybudované čtenářské základny. V roce 2005 pak noviny zcela zanikly a byla velká škoda, že se tak stalo poměrně neuctivou formou v době, kdy bylo zajištěno již předplatné na další rok. Čtenářská síť se zánikem Prager Volkszeitung definitivně ztratila, Landeszeitung se totiž nikdy zásadněji nepodařilo prosadit v regionech, kde byla dříve Prager Volkszeitung populární. 6.3 Rozhlas pro Němce První československé rozhlasové vysílání v německém jazyce pro německé spoluobčany zaznělo 4. února roku 1957. Vysílalo se přes vysílače v Českých Budějovicích, Karlových Varech, Liberci a Ústí nad Labem, a to každý den vždy od 17 do 17,15 hod., tedy po dobu 15 minut. Od června 1958 se pak nedělní pořad rozšířil na 30 minut s tím, že další německé vysílání následovalo ještě v nedělních večerních hodinách. Vzhledem k tomu, že pořady byly silně ideologizovány a jednalo se pouze o 15 minut vysílacího času, je zřejmé, že se zejména v pohraničních oblastech, kde byly dostupné západoněmecké rozhlasové stanice, nemohla tato vysílací forma setkat s  úspěchem.395 Ostatně i  samotný vznik československého rozhlasového vysílání pro Němce nebyl ničím jiným, než především reakcí na poslech západoněmeckého rozhlasu, které bylo přímým ohrožením osvětové činnosti, kterou se komunistický režim spolu se svými pracovníky z řad německé menšiny snažil směrem k německým obyvatelům vyvíjet.396 Ani nabídka vlastního rozhlasového vysílání v němčině však situaci nijak výrazně nezměnila, a proto si v roce 1962 redaktoři Aufbau und Frieden poněkud povzdechli: „V západočeském pohraničí sleduje dost lidí západoněmecké vysílání Ochsenkopfu. Odtud k nám ale promlouvá nepřítel, odtud na naše území přichází antikomunistické hecování.“397 Přesto však tento rozhlasový formát sehrával v určitých fázích vývoje menšiny poměrně významnou roli. Skrze tyto relace bylo například německé obyvatelstvo v roce 1968 informováno o snahách vedoucích k posílení německé menšiny a ke vzniku Kulturního sdružení občanů ČSSR německé národnosti. V této době se objevovaly skutečně kvalitní zprávy a reportáže, které informovaly především o životě příslušníků německé menšiny. Ostatně i při uveřejnění programového prohlášení Kulturního sdružení se jako jeden z požadavků objevila nutnost toto vysílání rozšířit. Kulturní sdružení se následně snažilo zesilovat svůj vliv na samotné relace. Za tímto účelem proběhla řada jednání, během kterých členové sdružení vyjadřovali nespo395 396 397

Aufbau und Frieden 4. 7. 1959. Aufbau und Frieden 30. 5. 1959. Aufbau und Frieden z 8. 6. 1962, též Landeszeitung 11. 5. 2004.

142

kojenost s kvalitou vysílání a plédovali za lepší obsahovou propracovanost pořadů. Upozorňovali také na problémy s kvalitou rozhlasového signálu v některých zejména odlehlých lokalitách v pohraničí. Od října 1979 vysílal Československý rozhlas v krajích od pondělí do soboty 15 až 20 minutové pořady, v neděli se vysílání přesunulo na stanici Hvězda v rámci programu pro zahraničí a vysílalo se celých 60 minut. Tehdejší pořady byly označovány za intelektuálně a jazykově málo kvalifikované, obyvatelstvo zejména v pohraničních oblastech nadále sledovalo západoněmecký rozhlas. Možné bylo také sledovat východoněmecký rozhlas, který byl komunistickým režimem tolerován a v stranickém tisku Prager Volkszeitung se proto pravidelně objevovaly programy tohoto rozhlasu. Vedle těchto německy vysílaných pořadů existovalo dále Radio Praha, které vysílalo do zahraničí a jehož cílem bylo šířit pozitivní obraz komunistického Československa. Do roku 1992 se vysílání v německém jazyce postupně zredukovalo na jednu hodinu týdně. Krátce na  to se vysílací čas snížil na  půl hodinu. Obecně je rozhlasové vysílání pro menšiny ovlivňováno českými zákony. Podle zákona o právech příslušníků národnostních menšin z 2. srpna 2001 mají příslušníci národnostních menšin právo na šíření informací ve svém jazyce a stát se zavazuje k podpoře těchto vysílání. Podobně čteme také v zákoně o Českém rozhlasu o tom, že má poskytovat vyváženou nabídku pro všechny skupiny obyvatelstva. V roce 2000 bylo rozhlasové vysílání ČRo v německé jazyce redukováno pouze na vysílače v Plzni a Liberci.398 Dlouholetým redaktorem těchto vysílání byl v roce 2015 zesnulý Rostislav Černý. Aktuálně vysílá Český rozhlas pořad Sousedé a  to na  všech regionálních stanicích 15 minut týdně. V roce 2005 se vysílalo na stanici Českého rozhlasu 6 vždy v úterý a čtvrtek od 19,15 do 19,30 hodin přímo vysílání pro německou menšinu. V úterý byl prostor věnován blahopřáním jubilantům a hraní německých písní. Ve čtvrtek se pak ve stejné době vysílal magazín informující v němčině o dění v tuzemsku i zahraničí, ale také ve svazech německé menšiny. Vysílání probíhalo z budovy Českého rozhlasu na Vinohradské ulici. V roce 2014 nastala v tomto pořadu zásadní změna. Z magazínu věnovaného především dění v česko-saském pohraničí se stal pořad pro německou menšinu v celé České republice a začal se vysílat na všech regionálních okruzích. Pořad se vysílá v němčině a z menší části i česky, obsahuje cca 20 % češtiny. Hudba je pouze německá. Český rozhlas aktuálně zaměstnává jednu redaktorku německé národnosti a několik korespondentů. Některé zahraniční dokumenty, hudební díla a filmy, vysílané ve veřejnoprávní ČT, jsou opatřovány titulky a vysílány v původním znění. Němčinu si diváci mohou zvolit od roku 2013 i v rámci duálního jazykového vysílání.

398

Landeszeitung 9. 2. 2000.

143

6.4 Od Deutsche Zeitung po Landeszeitung Svaz Němců musel poměrně záhy po svém vzniku v devadesátých letech začít řešit otázku vlastního periodika. Pro po celé zemi roztříštěnou německou menšinu se mediální činnost jevila jako zcela klíčová, navíc se již v této době z regionů ozývaly hlasy, které požadovaly vylepšení komunikace. Vzhledem k tomu, že stávající rozhlasové vysílání, podobně jako redakce Prager Volkszeitung nebyly kvůli vedeným sporům mezi iniciátory Svazu Němců a  Kulturním sdružením spolupráci nakloněny, musely se hledat nové komunikační cesty. Při Občanském fóru proto začal vycházet bulletin s názvem Nachrichten (Zprávy), který nejen že v němčině popisoval nejnovější vývoj uvnitř Občanského fóra, ale dokumentoval také kroky směřující ke vzniku Svazu Němců. Na této činnosti se aktivně podílela Christa Štrosová, která následně také spoluorganizovala vydání Deutsche Zeitung (Německé noviny), jejichž cílem bylo informovat o aktivitách Svazu Němců, ale i poskytovat zprávy z oblasti česko-německých vztahů. Původní plán přípravy těchto novin k vydání od konce května 1990 se posunul z důvodu interních neshod na počátek června.399 Obecně však můžeme říci, že nefungovala logistika redakční práce, čímž novinám nebylo dopřáno dlouhého trvání. Objevily se potíže s tiskem a distribucí, selhávalo zejména jejich šíření mimo Prahu – do těch oblastí, kde německá menšina byla však zastoupena vůbec nejsilněji. Evidentně nebyla dobře předjednána ani podpora vydávání Deutsche Zeitung ze strany státu, který nadále financoval pouze Prager Volkszeitung. Nedostavila se ani podpora z Německa, o níž se reprezentanti Svazu Němců pokoušeli. Vydávání Deutsche Zeitung tak muselo být po  krátké době v  srpnu 1990 zastaveno. Od  srpna 1990 se původní noviny proměnily v neprofesionálně vypadající bulletin Svazu Němců, vydávaný ve formátu A4. Komplikované období vzniku svazového tisku přibližuje v rozhovoru Walter Piverka: „Volkszeitung nějakou dobu nevycházela. Ale pak přes různé staré kontakty s vládou získala finance. My ale ne. Tak jsme se pokoušeli přes Občanské fórum vydávat takový zpravodajský list. Pak jsme se ale rozhodli, že potřebujeme noviny. Tak jsme začali budovat německé noviny a tak jsem je i nazvali – Deutsche Zeitung. Šéfredaktorkou se stala paní Dr. Christa Štrosová, která pak dlouhá léta vedla i německou školu v Praze. Noviny byly vydány v červnu 1990. Protože jsme ale neměli žádné peníze, byly nám sice slíbeny, ale nic jsme nakonec neobdrželi, museli jsme noviny po dese vydáních zrušit.“400 399

400

Götze, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: Ivan, Gabal (ed.): Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha 1999, s. 110-111. Rozhovor s panem Walterem Piverkou narozeným v roce 1931, v Chomutově 18. 9. 2014. 1. předseda Svazu Němců v Československu a dlouhodobý funkcionář Shromáždění Němců.

144

První tiskovina, která informovala o vzniku porevolučního Svazu Němců v Československu, vycházela v rámci německé sekce Občanského fóra. Zdroj: Archiv Waltera Piverky

145

Podobně neúspěšný byl i projekt novináře Felixe Seebauera, který vydával Prager Wochenblatt (Pražský týdeník), finančně dotovaný z  různých zdrojů z  Rakouska. Obsahově se jednalo spíše o bulvárně laděné texty, pro které Seebauer nenalezl podporu ani u českých Němců, ani v zahraničí, a tak bylo vydávání Wochenblattu po krátké době rovněž zastaveno. V dubnu inicioval tehdejší ministr Jaroslav Šabata schůzku s vedením německých svazů (Svaz Němců a SN-KS), aby prodiskutoval možnost vydávání nezávislého tisku v  němčině, který by byl akceptovaný oběma svazy. Toto téma se řešilo krátce předtím také na německé ambasádě. A do diskusí se zapojovalo dokonce také Sudetoněmecké krajanské sdružení, které se snažilo koordinovat komunikaci mezi oběma svazy. Kulturní sdružení však na kompromis přistoupit odmítlo s vysvětlením, že disponují vlastním tiskem v podobě Prager Volkszeitung. Přesto se však nakonec došlo k závěru, že by měly vzniknout nezávislé Prager Zeitung (Pražské noviny). Ostatně Uwe Müller, pozdější šéfredaktor těchto novin, se účastnil již i schůzky u ministra Šabaty. Prager Zeitung tak poprvé vyšly v říjnu 1991. Poměrně záhy se však ukázalo, že v tomto novém periodiku není zajištěna dostatečná reprezentace německé menšiny, což vedlo také ke sporům Shromáždění Němců s redakcí. Proto zde v roce 1994 přibyla jako příloha Landes-Anzeiger (Zemský věstník), která vycházela pod vedením Waltera Piverky a německé obyvatele informovala o záležitostech menšiny. V důsledku konfliktů mezi redakcí novin a Shromážděním Němců se však nakonec i tato forma ukázala být jako nevyhovující. Proto se v roce 1999 zrodil samostatný čtrnáctideník Landeszeitung (Zemské noviny). Vydávání tohoto tisku bylo umožněno, podobně jako v případě Prager Volkszeitung, pouze díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR. Kofinancování zajišťoval Institut pro mezinárodní vztahy (ifa) ve Stuttgartu, který redakci poskytoval jedno pracovní místo, které obsazoval občan SRN. Zejména první roky vydávání této tiskoviny byly velmi bolestné, jak o tom ostatně psal v jednom z editoriálů i tehdejší prezident Shromáždění Němců Hans Korbel a omluvy za problémy s tiskem a obecně vydáváním se v novinách objevovaly i později.401 Z redakce také často přicházela povzdechnutí, že počet prodaných kusů vůbec neodpovídá počtu členů Shromáždění Němců.402 Landeszeitung mělo svou pravidelně se scházející redakční radu, ovšem podcenilo práci s přispěvateli v regionech z řad německé menšiny. Nenavázalo se tak na tradici známou již za Prager Volkszeitung, které podporovaly pravidelné aktivy spolupracovníků redakce. V případě Landeszeitung byly skutečně jen sporadické, což bylo dáno mimo jiné i generačním odcizením redakce se zbytkem občanů německé národnosti.403 401 402 403

Landeszeitung 4. 1. 2000. Landeszeitung 28. 3. 2000. Viz např. setkání se spolupracovníky na Hlučínsku Landeszeitung 11. 10. 2005 nebo na Chomutovsku Landeszeitung 4. 7. 2006.

146

Celých 14 let se Shromáždění Němců prezentovalo novinami Landeszeitung. V roce 2013 byly nahrazeny časopisem LandesEcho. Zanikly tak poslední noviny německé menšiny v České republice. Zdroj: Archiv LandesEcho

147

Čtrnáctideník Landeszeitung si získal jistý respekt mezi zájemci o česko-německé vztahy. Z  obsahu zmiňme například sérii o  budoucnosti německé menšiny, která v roce 2004 uveřejnila názory více než dvou desítek odborníků na česko-německé vztahy a  menšinovou problematiku, včetně reprezentantů německé politiky a  sudetoněmeckých organizací. Objevila se také pravidelná série věnovaná násilnostem spáchaných na Němcích v poválečném období.404 Noviny byly psány celé v německém jazyce, i když se jeden čas vedly debaty o tom, zda je nepublikovat dvojjazyčně. Složeny byly z osmi stran hlavní části a čtyř stran přílohy. Pravidelně zde vycházely tzv. editoriály, které pocházely z pera samotných zástupců německé menšiny. Jak Landeszeitung, tak i Prager Volkszeitung jsou finančně podporována z rozpočtu České republiky z kapitoly Ministerstva kultury. V případě Landeszeitung se jednalo vždy o částku okolo 2 miliónů Kč. Součástí rozpočtu bylo i kofinancování z vlastních zdrojů německé menšiny a též Institutem pro zahraniční vztahy ve Stuttgartu, který do redakce pravidelně posílá jednu pracovní sílu v podobě rodilého mluvčího, jak již bylo zmíněno výše. Díky těmto redaktorům se vylepšovala kvalita této tiskoviny, a to jak obsahově, tak i jazykově. Ovšem s rokem 2013 se Shromáždění Němců rozloučilo s formátem novin (od této doby německá menšina nedisponuje vlastními novinami) a přešlo na vydávání časopisu s názvem LandesEcho. Tento časopis vychází jednou měsíčně v rozsahu 32 stran. Pro úplnost je na  závěr této kapitoly nutné zmínit také mediální aktivity německé menšiny, které se odehrávají v jednotlivých regionech. Tyto iniciativy vyvíjejí pouze některé ze svazů a  center, které jsou sdruženy pod hlavičkou Shromáždění Němců. Zřejmě nejaktivněji v tomto ohledu působí hlučínské setkávací centrum, které od roku 2008 provozuje vlastí česko-německé internetové rádio HalloRadio. Inspirací pro jeho vznik byl provoz německého menšinového radia Radio Mittendrin v  sousedním Polsku, se kterým úzce spolupracuje a  spolupořádá různé projekty (např. v roce 2013 realizovaný projekt dílny pro mladé rozhlasové redaktory). Vysílání tohoto rádia se zaměřuje především na život menšiny a obecně na kulturní dění v oblasti Hlučínska, dále se snaží přiblížit německou kulturu a svým vysíláním podporovat výuku německého jazyka.405 Několik z dalších sdružení si vydává vlastní informační plátek o dění ve svazu, často graficky nenáročný, několikastránkový černobíle tištěný ve formátu A4, příkladem může být chomutovský list Unsere Heimat (Naše vlast). Tento měsíčník chomutovského svazu poskytuje informace o aktivitách sdružení a jak informoval tehdejší předseda svazu Gerhard Stübiger, byla řada výtisků odesílána do Německa a jeden dokonce až do Ghany.406 Na tomto poli však co 404 405 406

Viz Landeszeitung 24. 10. 2006. Rádio se prezentuje na webových stránkách www.halloradiohultschin.cz. Landeszeitung 11. 4. 2000.

148

do kvality zpracování vyniká především měsíčník Eghalånd Bladl (Chebský list) vydávaný Svazem Němců – region Chebsko, který své čtenáře seznamuje s aktivitami menšiny na Chebsku, je v barevném provedení a ke stažení ve formátu PDF na webových stránkách tohoto sdružení.407 Internetovou formu pro prezentaci činnosti sdružení a center dále také využívá Brno 408 a Moravská Třebová.409 Z Kulturních sdružení je to pouze Ústí nad Labem.410

407 408

409

410

Svaz Němců – region Chebsko se prezentuje na webových stránkách www. egerlaender.cz. Setkávací centrum Brno se prezentuje na webových stránkách www.freunde-bruenns.com, Německý jazykový a kulturní spolek Brno na stránkách www.bruenn-deutscher-sprach-und-kulturverein.com. Společnost česko-německého porozumění „Walthera Hensela“ setkávací středisko – Moravská Třebová – www.hrebecko-schoenhengst.eu. Kulturní sdružení Ústí nad Labem – www.kvaussig.blogspot.de.

149

Závěr Po skončení druhé světové války a následném nuceném vysídlení německy hovořícího obyvatelstva zůstalo v tehdejším Československu zhruba 200 000 Němců. Vedle transferu s  sebou poválečná doba nesla různá omezení a  represe, jež velmi intenzivně zasáhly do každodenního života těchto obyvatel, včetně rozptýlení jejich části do  vnitrozemí. Ještě dlouhá léta pak panovala problematická situace jak co do každodenního soužití s majoritou a možnostmi hovořit vlastní mateřštinou, tak co do uplatňování menšinových práv. V knize se proto čtenář mohl setkat s označeními jako „zamlčovaná“, „neviditelná“, „mizející“ či „vymírající“ menšina, které odráží důsledky tohoto nepříznivého období. Německá národnostní skupina dnes v  České republice tvoří jen malé, značně rozptýlené společenství, jež je silně zatíženo historickým vývojem. Současná situace podle mnohých odborníků odpovídá poměrně vysokému stupni asimilačního procesu. Přestože po pádu komunistického režimu došlo k jakési „renesanci“ německé menšiny, je v důsledku nekompaktního osídlení, nepříznivé struktury co do věku a pohlaví, neúplné sociální skladby a desetiletých pokusů o asimilaci úsilí o oživení německé identity v českých zemích značně omezené. Cestu, kterou si tato skupina od konce války až do současnosti prošla a zejména pak její vývoj po roce 1989 se snažila zachytit tato publikace. Autoři zde představili kulturní aktivity občanů německé národnosti v širším slova smyslu, to vše v kontextu historického vývoje a soudobých problémů, se kterými se musí zástupci jednotlivých německých svazů vypořádávat. Pojem kultura byl přitom s  ohledem na  činnost menšiny zacílen na  čtyři oblasti jejího dlouhodobého působení. První sledovanou oblastí byla svazová činnost. Až do roku 1969 nesměli českoslovenští Němci disponovat žádnou organizací, která by napomáhala k zachování kulturních tradic, jazyka a celkově etnické identity skupiny. Zákaz organizované spolkové činnosti vyplýval z poválečné protiněmecké atmosféry a snahy československých státních orgánů o asimilaci těchto obyvatel. Pochyby státní moci byly směřovány především k nejstarší generaci, která zůstávala nositelem německého jazyka a německých regionálních tradic v daných oblastech. Od padesátých let 20. století komunistický režim sice některé kulturní aktivity akceptoval, vznik vlastní kulturní organizace však až do roku 1968 neumožňoval. Až období Pražského jara vytvořilo podmínky pro vznik Kulturního sdružení občanů ČSSR německé národnosti. Tato organizace se musela spolehnout na organizované straníky v odborech a jiných organizacích tehdejší Národní fronty, z nichž pak utvářela personální síť jednotlivých regionálních místních organizací především v pohraničním území s NDR. Kulturního sdružení mělo v tomto období sehrávat jasnou úlohu, která je však interpretována různě. Ze strany komunistického režimu se jednalo o  způsob, jak 150

koordinovat osvětovou a politickou činnost československých Němců, jejichž aktivity měly být tímto způsobem kontrolovány. Sdružení se stalo jakýmsi pohrobkem Pražského jara a  již rozběhlé iniciativy, kterou sám normalizační režim nedokázal zcela zastavit. Jeho činnost se však v tomto období násilně usměrňovala, odejít museli ti funkcionáři, kteří nebyli ochotni přijmout novou realitu politických poměrů v zemi. Do vedení se dostaly naopak osoby, které ze svazu učinily integrální součást tehdejší normalizované společnosti. Pro běžné německé obyvatele však tato organizace znamenala možnost společného setkávání a pěstování německé kultury a jazyka. Mnozí z nich tak nechápali Kulturní sdružení jako jakéhosi politického agitátora, ale jako vítanou platformu k setkávání. Brzy se členové sdružení vyrovnali také s tím, že součástí různých aktivit musel být politický program. Chápán byl jako nutnost, akcentoval se především společenský a volnočasový rozměr organizace. Během dvaceti let existence se tak přece jen mezi sdružením a jeho členy vytvořilo poměrně silné pouto. Z tohoto pohledu lze posuzovat jeho roli pozitivně, jakkoliv dnes někteří příslušníci německé menšiny poukazují na destruující faktory působení této nutně prokomunisticky zaměřené organizace. Polistopadové snahy dřívějších disidentů vstoupit do Kulturního sdružení a vymanit ho z působení jeho komunisticky orientovaných představitelů, byly neúspěšné. Začala se proto utvářet zcela nová platforma pro vznik další organizace německé menšiny. Jednalo se o poměrně naléhavý úkol, neboť se v této době začaly ozývat také hlasy z oblastí, kde před rokem 1989 nesmělo působit žádné sdružení. Zástupci Kulturního sdružení však organizaci nechtěli otevřít personálně, ani teritoriálně a sami se považovali za nositele původních německých tradic. Vznik nového spolku byl tak více než nutný. V roce 1990 to byl nejprve Svaz Němců v Československu a později Shromáždění Němců, které poskytlo platformu pro Němce z celé republiky. Tato organizace je založena na principu členství samostatně registrovaných regionálních svazů, které působí ve všech třech historických částech českých zemí, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a v současné době platí za hlavního reprezentanta německé menšiny jak směrem k českému státu, tak i k zahraničí. Dodnes je svaz finančně podporovaný ze zdrojů německého ministerstva vnitra, což mu zajišťuje finanční, ale i administrativní a personální stabilitu, která je naopak v případě Kulturního sdružení problematická a omezená na dobrovolnickou aktivitu. Obě zastřešující organizace, jak Kulturní sdružení, tak i Shromáždění Němců, však mají podobné problémy. Jsou jimi především vysoký věk členské základny a absence „etnických elit“ a obecně také kvalitních pracovních sil, které by kontinuálně působily ve prospěch zachování této národnostní skupiny. Zásadní problém pak tvoří chybějící nejmladší generace. To se neprojevuje pouze v rámci svazové činnosti, ale obecně také na klesajícím počtu příslušníků německé menšiny, který se přiblížil hranici 18 000 členů a upozorňuje na neefektivní mezigenerační dialog. Německá menšina 151

se tak řadí mezi existenčně ohrožené skupiny. Poklesy příslušníků německé menšiny jsou však signifikantní pro všechny země bývalého východního bloku. Někteří z členů svazů vidí možnost budoucí existence ve spojení obou organizací, tím se však počet německého obyvatelstva, jejich věková a sociální struktura nijak zásadně nezmění. Zefektivnit by se tak však mohla reprezentace německé menšiny a  rovněž také projektový management. V  řadě případů totiž nedochází k  čerpání prostředků určených na kulturní, školskou či přeshraniční spolupráci, které by skupině mohly jistě vylepšit jak finanční, tak i personální situaci. Ani sami reprezentanti německé menšiny nevidí budoucnost skupiny příznivě. V obou případech tak lze v posledních letech sledovat zvyšující se otevřenost k vnějším vlivům. Původní Kulturní sdružení občanů ČR německé národnosti se přejmenovalo na Spolek Němců a přátel německé kultury, čímž i nadále slouží identifikaci s tradiční členskou základnou, zpřístupňuje se ovšem i všem dalším zájemcům o německý jazyk a kulturu. Také Shromáždění Němců vysílá do regionů signály o tom, že budoucnost je nutné hledat ve  větší kooperaci jednak s  tzv. novými Němci, ale také s  českou majoritou. Podpora a snaha o udržení kulturní a jazykové identity patří v současné době k prioritám obou organizací, které německou menšinu zastupují a těmto dvěma aspektům (kultuře a jazyku) věnujeme v knize zvláštní pozornost. Tyto aktivity jsou přirozeným krokem, které vedou na jedné straně k vnitřní integritě skupiny, na straně druhé se jedná o  projev výjimečnosti směrem k  většinové společnosti, ve  které si tak toto obyvatelstvo buduje uznání a  možnost plnohodnotného ukotvení. Vzhledem k „menšinovému“, tedy nedominantnímu postavení, ve kterém se skupina nachází, je tato kulturní a jazyková seberealizace do značné míry vázána na existující společenský řád a jeho vztah k etnickým menšinám. Jak jsme si ukázaly, nebyly podmínky, které byly v poválečném období a v době komunistického režimu nastoleny, k rozvoji etno-kulturních specifik dané skupiny nikterak příznivé. Německý jazyk a kultura nebyly ve veřejném prostoru akceptované a německy hovořící občané tak v každodenním životě často řešili tíživé životní situace a identitární otázky jako ne/zamlčování vlastní identity a mateřského jazyka, preference etnického původu životního partnera, výchovy dětí či to zda, je vůbec výhodné nadále u dané identity setrvávat. Skupina si proto prošla značnými sebeidentifikačními proměnami směrem k asimilaci s českým obyvatelstvem a původní symboly, atributy a hodnoty německé kultury v českých zemích se tak dnes již revitalizují jen stěží. Asimilační proces proběhl poměrně rychle během zhruba dvou generací, etnický a jazykový posun ovlivnily především smíšené sňatky, dominující české prostředí a v podmínkách komunistického režimu nízká prestiž německého jazyka a kultury.

152

Rezistentní vůči jinoetnickému prostředí tak zůstali především zástupci nejstarší mezi/válečné generace, kteří si i přes možnou ztrátu některých původních etnických znaků, zachovali silné vědomí příslušnosti k německé identitě. Není proto s podivem, že po roce 1989 se především oni chopili možnosti znovu „oživit“ německou národnostní menšinu, byť se jednalo o  zcela jistě nesnadný úkol. Hlavní činnost obou organizací se v tomto ohledu odvíjí zejména v oblasti revitalizace a podpory tradiční lidové kultury a  péče a  rozvoje mateřského jazyka. V  prvním případě se jedná převážně o pořádání kulturních akcí k příležitosti oslav různých svátků, které plní funkci směrem dovnitř skupiny. Některé ze skupin však dokázaly své kulturní aktivity profesionalizovat a svou činností zviditelňují německou menšinu nejen mezi majoritní populací, ale také v zahraničí. Na většině míst se však ukázalo, že idea etnické homogenity těchto uskupení je dlouhodobě neudržitelná (výjimku tvoří jen některé skupiny jako např. tradiční pěvecký sbor Kraslice či rodinná taneční skupina Nečtiny). Je to logický limit, ale zároveň benefit, o který se může německá menšina opřít díky dobrým vztahům s  majoritou. Každoročním vyvrcholením kulturních aktivit je pak Velké kulturní setkání, kde se jednotlivé soubory prezentují. Tato setkávání členů skupiny obecně také významně přispívají k udržování německého jazyka ať již v podobě lokálního dialektu, či standardizované němčiny. Jazyk bývá mnohdy považován za vůbec nejdůležitější kulturní kapitál etnické skupiny, otázka zachování mateřského jazyka se tak i pro německou menšinu stala po roce 1989 klíčovou. V této době byla její reprezentace také konfrontována s tíživou realitou jazykově ohrožené komunity, když zjišťovala, že jejich potenciální členové jsou v mnohých případech již monolingvní. Zajištění vzdělání v německém jazyce se tak stalo prioritou, úspěchu se však dosáhlo pouze na úrovni soukromého školství založením česko-německé školy a gymnázia v Praze. V pohraničních oblastech, kde žije většina členů německé menšiny, se však žádný podobný projekt zrealizovat nepodařilo. Tento deficit jednotlivé regionální svazy částečně řeší kurzy němčiny, kterým zázemí a finanční podporu zajištují tzv. setkávací centra a dále letními vzdělávací pobyty pro mládež. Z kulturní oblasti lze dále zmínit různé semináře, výstavy a vzdělávací aktivity, které se zaměřují na propagaci německé/rakouské kultury, historie a německého jazyka. Důležitým prvkem kulturní identity německé menšiny je též religiozita, projevující se účastí na německojazyčných bohoslužbách, poutích, často také péčí či podílením se na renovaci německých hrobů. Angažovanost menšiny je zřejmá též při vytváření míst paměti vážících se k německé minulosti v českých zemích. Čtvrtým a posledním bodem našeho zájmu byla mediální činnost, která od padesátých let 20. století prošla značným vývojem. Během komunistického období vycházel jako pravidelný periodický tisk nejprve Aufbau und Frieden (1951–1965) a později Prager Volkszeitung (1966–2005). V případě obou periodik se jednalo o významný zdroj informací pro příslušníky německé menšiny, jejichž znalost českého 153

nebo slovenského jazyka byla často na nízké úrovni. Jednalo se však o tisk poplatný komunistickému režimu, který tak přirozeně nebyl všemi Němci přijímán bez výhrad. Prager Volkszeitung fungovaly i po roce 1989, v důsledku špatné logistiky a problémů s redakční prací však nakonec v roce 2005 zanikly. Také porevolučně nově vzniklé svazy usilovaly o vznik vlastního tisku. Vedla je k tomu jednak potřeba informovat své členy, ale také zakonzervovanost Prager Volkszeitung a Kulturního sdružení, které se neotevřely pro nové členy/čtenáře. Podniknulo se proto několik pokusů o vznik vlastní a stabilní tiskoviny Shromáždění Němců, kterou se od roku 1999 staly Landeszeitung, vycházející v periodicitě čtrnácti dní. Tyto noviny byly nově nahrazeny měsíčníkem LandesEcho. Jeho dopad (také s ohledem na náklad) na německou menšinu je však již jen minimální a obsahově se svou modernizací zásadně vzdálil od jejích skutečných potřeb. Veškeré snahy, které německá menšina vyvíjí, jsou tak vzhledem k nepříznivému historickému vývoji, značně omezené. Největší kámen úrazu tkví v možnostech transmise jazykové a kulturní identity na mladší generaci, neboť ta prakticky chybí. Většina spolků se proto soustředí na uspokojování potřeb starší generace, čímž ovšem ztrácí na atraktivitě pro mladší ročníky. Případné prosazující se modernizační trendy se pak vzdalují od hlavní členské základny německé menšiny. Právě ty jsou však zásadní proto, aby oslovili mladé lidi, kteří se sice již identifikují s českou identitou, možná však „hledají své kořeny“ či se „pouze“ zajímají o německou kulturu a historii. Nutná je tak větší otevřenost německé menšiny jak k české majoritě, tak i například k nově příchozím občanům z německy hovořících zemí, kteří by mohli do budoucna znamenat jistou alternativu k její další existenci. Tato skupina obyvatel se však v současné době staví spíše skepticky ke značně archaicky vedené činnosti především regionálních sdružení a její členové mají patrně také spíše ambice poznávat českou kulturu. Jelikož však německá menšina stojí na pomezí obou kultur, mohla by se právě ona stát jakýmsi prostředníkem.

154

Seznam použitých zdrojů Acta Universitatis Carolinae – Iuridica 1, 2013. Albrow, Martin: The Global Age. State and Society Beyond Modernity. Cambridge, 1996. Arburg, Adrian von: Abschied und Neubeginn. Der Bevölkerungswechsel in den Sudetengebieten nach 1945. In: Als die Deutschen weg waren. Was nach der Vertreibung geschah. Ostpreußen, Schlesien, Sudetenland. Berlin 2006. Arburg, Adrian von: Jak dál ve výzkumu poválečného postavení německy hovořícího obyvatelstva v českých zemích? Několik úvah k diskuzi. In: Arburg, Adrian von/Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 25-53. Arburg, Adrian von/Staněk,Tomáš: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 1. část. Předpoklady a vývoj do konce května 1945. Soudobé dějiny XII, č. 3–4, 2005, s. 465-533. Arburg, Adrian von/Staněk,Tomáš: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 2. část. Československá armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legitimizuje. Soudobé dějiny XIII, č. 1–2, 2006, s. 13-49. Arburg, Adrian von/Staněk, Tomáš: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 3. část. Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“. Soudobé dějiny XIII, č. 3–4, 2006, s. 321-376. Arburg, Adrian von/Staněk,Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Dokumenty z českých archivů, I., Češi a Němci do roku 1945 – úvod k edici. Středokluky 2010. Arburg, Adrian von/Staněk,Tomáš: (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010. Arburg, Adrian von/Staněk,Tomáš: (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Duben – srpen/září 1945. „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011. Bachmann, Armin, R.: Atlas historických německých nářečí v  České republice. Časopis pro moderní filologii 84, č. 2, 2002, s. 112-113.

155

Bajger, Lubomír: K  odsunu Němců z  Ostravska. Slezský sborník 66, č. 2, 1968, s. 145-163. Bauman, Zygmunt: Modernity and Ambivalence. Cambridge 1991. Bauman, Zygmunt: Myslet sociologicky. Praha 1996. Bauman, Zygmunt: Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha 2008. Beck, Ulrich: Co je globalizace? Brno 2004. Berek, Mathias: Kollektives Gedächtnis und die gesellschaftliche Konstruktion der Wirklichkeit. Wiesbaden 2009. Bittnerová, Dana a kol.: Kdo jsem a kam patřím? Identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha 2005. Blaire, Muriel: Promarněná příležitost. Československo a rok 1956. Praha 2003. Bohmann, Andreas: Das Sudetendeutschtum in Zahlen. Mnichov 1959. Bourdieu, Pierre: Nadvláda mužů. Praha 2000. Brandes, Detlef: Cesta k vyhnání. Plány a rozhodnutí o „transferu“ Němců z Československa a Polska. Praha 2002. Brandes, Detlef: Sudetští Němci v krizovém roce 1938. Praha 2012. Braun, Karl: Der 4. März 1919. Zur Herausbildung sudetendeutscher Identität. Bohemia 37, č. 2, 1996, s. 353-380. Břach, Radko: Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973. Praha 1994. Capotorti, Francesco: Study on the Rights of Persons belonging to Ethnic, Religious and Linguistic Minorities. New York 1991. Čapka, František/Slezák, Lubomír/Vaculík, Jaroslav: Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno 2005. ČSR a Německo. Výběr dokumentů o československé politice a německé otázce. Praha 1959. Demografická příručka. Praha 1982. Dědič, Miroslav: Než roztály ledy/Bevor das Eis auftaute. Praha 2002. Dejmek, Jindřich/Kuklík, Jan/Němeček, Jan: Kauza tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha 1999.

156

Dvořák, Tomáš: Těžba uranu versus „očista“ pohraničí. Německé pracovní síly v Jáchymovských dolech na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století. Soudobé dějiny XII, č. 3–4, 2005, s. 626-671. Douglas, Mary: Purity and Danger. An Analysis of Concepts of Pollution and Taboo. London 1966. Dvořák, Tomáš: Brno a německé obyvatelstvo v květnu roku 1945. Pokus o anatomii historické (ne)paměti. In: Arburg, Adrian von/Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v  Československu po  roce 1945. Brno 2010, s. 89-113. Dvořák, Tomáš: Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno 2012. Eriksen, Thomas, Hylland: Sociální a  kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha 2008. Ferguson, Charles, Albert: Diglossia. In: Word 15. New York 1959, s. 325-340. Fürst, Renée, Christiane: Gibt es noch Deutschsprachige als Brücke in Tschechien? In: Renée Christiane Fürst a kol.: Minderheiten. Brücke oder Konfliktpotential im östlichen Europa. Tagung der forost-Projektgruppe III in Regensburg. Mnichov 2002, s. 35-42. Götze, Andreas: Německá menšina v České republice po roce 1989. In: Ivan Gabal (ed.): Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha 1999, s. 108-118. Hájek, Miloš/Staňková, Olga: Národnostní otázka v lidově demokratickém Československu. Praha 1956. Havel, Jan/Kaiser, Vladimír/Pustejovsky, Otfrid: Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945. Ústí nad Labem 2005. Herget, Toni: Die Deutschen in der Tschechoslowakei seit 1945. Wien 1979. Hernová, Šárka: Němci v ČSR v letech 1950–1980 (demografická charakteristika). Slezský sborník 85, č. 4, 1987, s. 264-276. Hirtlová, Petra/Srb, Vladimír (eds.): Menšiny a integrující se Evropa. Kolín 2009. Hofstede, Geert/Hofstede, Gert, Jan: Kultury a organizace. Software lidské mysli. Praha 2006.  Houžvička, Václav: Postoje obyvatel Chebska k Němcům. Mezinárodní politika 4, č. 2, 1993, s. 72-75. Houžvička, Václav: Česko-německé pohraničí v nových souvislostech. Politologická revue 2, 1996, s. 87-102. 157

Houžvička, Václav: Návraty sudetské otázky. Praha 2005 Houžvička, Václav/Novotný, Lukáš: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sebedefinice a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství. Praha 2007. Jech, Karel/Kaplan, Karel: Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha 1995. Kalckhoff, Andreas: Versöhnung durch Wahrheit. Der „Fall Postelberg“ und seine Bewältigung 1945–2010. Stuttgart 2013. Kaplan, Karel: Pravda o Československu 1945–1948. Praha 1990. Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968, III. Brno 2002. Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. Brno 2005. Kopecký, Václav: Za socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus. Projev 2. 3. 1952. Praha 1952. Kopeček, Lubomír/Mareš, Miroslav/Pečínka, Pavel/Strmiska, Maxmilián: Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno 2003. Korbel, Hans: Německá menšina na  přelomu tisíciletí. In: Oľga Šrajerová (ed.): Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve  dnech 12. a  13. listopadu 2002 ve  Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava 2002. Kovařík, David: „Brněnský pochod smrti 1945“. Mýty a skutečnost. In: Fajmon, Hynek/Hloušková, Kateřina (eds.): Konec soužití Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. výročí ukončení II. světové války. Brno, 2005, s. 63-79. Kreisslová, Sandra: Konstrukce etnické identity a  kolektivní paměti v  biografických vyprávěních českých Němců. Praha 2013. Kreisslová, Sandra: Mezigenerační proměny německé identity/Veränderungen der deutschen Identität über die Generationen hinweg. In: Zůstali tu s  námi/Bei uns verblieben. Praha 2013, s. 100-140. Kreisslová, Sandra: Sprache und Identität der deutschsprachigen Bevölkerung in den böhmischen Ländern nach 1945. In: Ehlers, Klaas-Hinrich/Nekula, Marek/ Niedhammer, Martina/Scheuringer, Hermann (eds.): Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa. Institutionalisierung und Alltagspraxis. Göttingen 2014, s. 269-285. Křen, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918. Praha 1990. Kučera, Jaroslav: Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992. 158

Kuklík, Jan: Mýty a  realita tzv. Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha 2002. Kural, Václav: Češi, Němci a mnichovská křižovatka. Praha 2002. Kural, Václav/Radvanovský, Zdeněk (eds.): „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem 2002. Kuncová, Irene: Německá menšina a její svazy v České republice v dnešní době. In: Hornoplánské rozpravy 2002. Český Krumlov 2002, s. 57-60. Lanstyák, István: K  otázce striedania kódov (maďarského a  slovenského jazyka) v komunite Maďarov na Slovensku. Slovo a slovesnost 61, č. 1, 2000, s. 1-17. Leontiyeva, Yana/Novotný, Lukáš: „Je česká společnost tolerantní? Postoje vůči národnostním menšinám a cizincům.“ In: Maříková Hana/Kostelecký Tomáš/Lebeda Tomáš/Škodová Markéta (eds.): Jaká je naše společnost? Otázky, které si často klademe. Praha 2010, s. 216-230. Lizcová, Zuzana: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. Praha 2012. Luhmann, Niklas: Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno 2006. Malá, Eva: K problému výuky dětí německé národnosti v mateřském jazyku. In: Národnostní otázka v Československu (po roce 1918). Opava 1989, s. 113-115. Marek, Michaela/Kováč, Dušan/Pešek, Jiří/Prahl, Roman (eds.) Kultura jako nositel a oponent politických záměrů. Německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti. Ústí nad Labem 2009. Mareš, Miroslav: Assembly of Germans in Bohemia, Moravia ans Silesia. Středoevropské politické studie IV, č. 4, 2002, (online dostupné z ; cit. 5. 5. 2015). Mrázek, Josef: Mnichovská dohoda a státní občanství bývalých občanů německé národnosti. Časopis pro mezinárodní právo 15, č. 4, 1971, s. 358-369. Müllerová, Dora: Drehscheibe Brünn. Deutsche und österreichische Emigranten 1933– 1939./Přestupní stanice Brno. Němečtí a rakouští emigranti 1933–1939. Brno 1997. Müllerová, Dora: Ludwig Czech. Eine der großen Gestalten der europäischen, österreichischen sowie deutschen sozialdemokratischen Arbeiterbewegung der Ersten Tschechoslowakischen Republik. Brno 2004. Národnostní vztahy a národnostní cítění v Severočeském kraji. Závěrečná zpráva ze sociologického výzkumu. Ústí nad Labem/Praha 1972.

159

Nekvapil, Jiří/Sloboda, Marián/Wagner, Peter: Mnohojazyčnost v České republice. Praha 2009. Neustupný, Jiří, V./Nekvapil, Jiří: Language Management in the Czech Republic. Current Issues in Language Planning 4, 2003, s. 181-366. Novotný, Lukáš: Role sociální a národnostně smíšené rodiny ve světle aktuálního výzkumu o německé menšině v České republice. In: Šrajerová, Olga (ed.): Sociálně a národnostně smíšená rodina v českých zemích a ve střední Evropě od druhé poloviny 19. století do současnosti. Opava 2003, s. 177-186. Novotný, Lukáš: Domov dnes – o kulturním životě německé menšiny v západních Čechách. In: Hornoplánské rozpravy 2003. Domov – ohrožená hodnota včera i dnes. Český Krumlov 2004, s. 60-70. Novotný, Lukáš: O němčině jako mateřském jazyce ve střední Evropě. Jazyková situace u  příslušníků německých menšin ve  světle sociologických výzkumů. In: Olga Šrajerová (ed.): Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 12. a 13. listopadu 2002 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava 2002, s. 254-260. Novotný, Lukáš: Postavení německé menšiny v kontextu česko–německých vztahů. In: Šrajerová, Olga (ed.): Migrace – tolerance – integrace. Opava 2004, s. 147-155. Novotný, Lukáš: Unsere Deutschen? Einstellungen in den tschechischen Grenzgebieten zur deutsch-tschechischen Vergangenheit. In: Brücken 14. Germanistisches Jahrbuch Tschechien-Slowakei. Praha 2006, s. 161-180. Novotný, Lukáš: Vergangenheitsdiskurse zwischen Deutschen und Tschechen. Untersuchung zur Perzeption der Geschichte nach 1945. Baden-Baden 2009. Novotný, Lukáš: Evropská unie. In: Romancov, Michael a kol. (eds.): Mezinárodní organizace. Plzeň 2011, s. 40-59. Novotný, Lukáš: Aktuální problémy německé menšiny ve 21. století. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 1, 2013, s. 83-93. Novotný, Lukáš: Spolková republika Německo. Praha 2014. Novotný, Lukáš: The Position of the German Minority in the Context of Czech-German Relations. In: Houžvička, Václav (ed.): Czech-German Connections 2. Ústí nad Labem 2004, s. 9-11. Novotný, Lukáš: Německo a německá menšina. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 4, 2015, s. 135-145. Otčenášek, Jaroslav: Němci v Čechách po roce 1945. Na příkladu západního Podještědí. Praha 2006. 160

Pešek, Jiří/Tůma, Oldřich/Kittel, Manfred/Möller, Horst (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Brno 2006. Petráš, René: Menšiny v komunistickém Československu. Praha 2007. Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v  první Československé republice a  jejich mezinárodněprávní ochrana. Praha 2009. Petráš, René (ed.): Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře Menšiny a právo v České republice. Praha 2010. Petráš, René: Specifika právního postavení Němců na počátku komunistické éry. In: Arburg, Adrian von/Dvořák, Tomáš/Kovařík, David (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 318-335. Petráš, René: Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě. Praha 2012. Petráš, René/Petrův, Helena/Scheu, Christian (eds.): Menšiny a právo v České republice. Praha 2009. Piverka, Walter: Proslov Waltera Piverky na česko-německé konferenci v Jihlavě. In: Češi a Němci – věční sousedé – Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 110-112. Piverka, Walter. In: Češi a Němci – věční sousedé. Tschechen und Deutsche – ewige Nachbarn. Praha 1993, s. 142-144. Piverka, Walter: Německá menšina v České republice a její literární činnost po roce 1945. In: Žijeme spolu, nebo vedle sebe? Sborník z konference o literatuře a kultuře národnostních menšin v České republice. Praha 1998, s. 72-82. Piverka, Walter. In: Hornoplánské rozpravy 2002. Bylo už vyměněno dostatek slov? Český Krumlov 2002, s. 81-87. Piverka, Walter: Býti Němcem/Deutsch zu sein. Středokluky 2006. Piverka, Walter: Beletrierte Erinnerungen. Heft 2, AdV, LV. Nepublikováno. Pospíšil, Milan/Sulitka, Andrej (eds.): Národnostně menšinová politika České republiky. Základní dokumenty. Praha 2003. Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Praha 1996. Rabel, Kurt: Die Rechtsstellung der Deutschen in der Tschechoslowakei. Zeitschrift für Ostforschung, č. 6, 1957, s. 180-210. 161

Rada vlády pro národnostní menšiny: Informace o aktuální situaci německé národnostní menšiny a o vybraných otázkách chorvatské a polské národnostní menšiny v České republice. Praha 2002 (online dostupné z: ; cit. 3. 5. 2015) Radvanovský, Zdeněk: K otázce uprchlíků z pohraničí českých zemí po Mnichovu 1938, Soudobé dějiny VIII, č. 4, 2001, s. 732-745. Robertson, Roland: „Glocalization. Time-Space and Homogeneity-Heterogeneity“. In: Featherstone, Mike/Lash, Scott/Robertson, Roland (eds.): Global Modernities. London 1995, s. 25-44. Sokolová, Gabriela: Soudobé tendence vývoje národností. Praha 1987. Sokolová, Gabriela: O jazykovém zaměření Slováků a Němců žijících v severních Čechách (na  základě sociologických výzkumů). Slezský sborník 89, č. 3/4, 1991, s. 172-180. Soukup, Václav: Dějiny antropologie. Praha 2004. Spurný, Matěj: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha 2011. Srb, Vladimír: Změny v národnosti obyvatelstva ČSSR v letech 1950–1980. Český lid 70, č. 1, 1983, s. 66-75. Srb, Vladimír: Demografický profil německé menšiny v Československu. Český lid 75, č. 1, 1988, s. 29-42. Staněk, Tomáš: Německé obyvatelstvo v Československu po zakončení hlavní etapy hromadného transferu (1947–1949). Slezský sborník 88, č. 4, 1990, s. 269-279. Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha 1991. Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha 1993. Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945–1948. Šenov u Ostravy 1996. Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha 1996. Staněk, Tomáš: K současnému postavení německé menšiny v České republice. In: Sokolová, Gabriela/Šrajerová, Olga (eds.): Národnostní menšiny a majoritní společnost v ČR a v zemích střední Evropy v 90. letech XX. století. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 13. a 14. října 1998 ve Slezském ústavu zemského muzea v Opavě. Opava 1998, s. 88-101. Staněk, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha 2005. 162

Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. Praha 1995. Svědkové zamlčené minulosti. 2. pokračovaní /Zeugen der verschwiegenen Vergangenheit. 2. Folge. Praha 1996. Šatava, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace. Praha 2009. Šebestík, Josef/Lukeš, Zdeněk: Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Praha 1946. Šmídová, Olga: Němci v českém, Češi v německém zrcadle. In: Koschmal, Walter/Nekula, Marek/Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny, kultura, politika. Praha 2001, s. 226-234. Šmídová, Olga: Pro nás lépe už bylo… Vymístění z velké historie a kolektivní paměť českých Němců. Sociální studia 7, č. 1, 2010, s. 59-87. Tišerová, Pavla: Tschechien. In: Eichinger, Ludwig/Plewnia, Albrecht/Riehl, Claudia, Maria (eds.): Handbuch der deutschen Sprachminderheiten in Mittel –und Osteuropa. Tübingen 2008, s. 171-242. Unie pro dobré sousedství (ed.): Praha 1999. Vávra, Martin: „Postoje k národnostem a etnikům.“ In: Leontiyeva, Yana/Vávra, Martin (eds.): Postoje k imigrantům. Praha 2009, s. 55-74. Weinreich, Uriel: Languages in contact. Findings and problems. New York 1968. Wiedemann, Andreas: „Komm mit uns das Grenzland aufbauen!“. Ansiedlung und neue Strukturen in den ehemaligen Sudetengebieten 1945–1952. Essen 2007. Winkler, Pavel: Dekrety prezidenta republiky z období 1940–1945. In: Matějka, Dobroslav (ed.): Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Praha 1995, s. 19-28. Zich, František: Národnostní a  etnické vztahy v  českém pohraničí – obraz Čecha, Němce, Rakušana Roma ve vědomí obyvatel. Praha 1996. Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety. Praha 2001. Zimmermann, Volker: Medzi kooperáciou a  konfrontáciou. Kultúrnopolitické vztahy medzi NDR a Československom v 50. a 60. rokoch 20. storočia. In: Kováč, Dušan/Marek, Michaela/Pešek, Jiří/Prahl, Roman (eds.): Kultura jako nositel a oponent politických záměrů. Německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti. Ústí nad Labem 2009, s. 321-348. Zůstali tu s námi/Bei uns verblieben. Praha 2013. Zvara, Juraj: Národnostné vztahy v ČSSR. Nová mysl, 1968, s. 1339-1348. 163

Použitá periodika Aufbau und Frieden, 1951, 1952, 1954, 1955, 1956, 1957, 1959, 1960, 1962 Die Welt, 2005 Eghalånd Bladl, 2013 Hospdářské noviny, 2004 Landeszeitung – LandesEcho, 1990, 2000, 2004, 2005, 2006, 2010, 2014, 2015 Mladá fronta, 1947 Mladá fronta Dnes, 2004 Nová svoboda, 1948, 1949, 1950 Reportér, 1968 Rudé právo, 1947, 1968, 1969 Sudetendeutsche Zeitung, 1979 Volkszeitung – Prager Volkszeitung, 1966, 1967, 1968, 1969, 1970, 1975, 1976, 1985

Internetové zdroje www.bruenn-deutscher-sprach-und-kulturverein.com www.czso.cz www.egerlaender.cz www.freunde-bruenns.com www.goethe.de www.gymnaziumtm.cz www.halloradiohultschin.cz. www.hrebecko-schoenhengst.eu www.kvaussig.blogspot.de www.kulturverband.com/de/ www.landesversammlung.cz/de www.radio.cz www.zsncp.cz

164

Dokumenty organizací německé menšiny Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1. Wahlperiode 1992–1995. Praha 1995. Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. Wahlperiode 1996. Praha 1996. Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. Wahlperiode 1997. Praha 1997. 1999. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 1999. 2001. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001. 2002. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002. 2003. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003. 2004. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2004. 2011/2012. Ročenka Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha 2012. Kulturverband 1969–2009. Výstavní katalog vydaný Kulturním sdružením občanů německé národnosti v ČR, červen 2009. Použity byly také výroční zprávy z činnosti jednotlivých Středisek setkávání pro rok 2013 a dílčí dokumenty Shromáždění Němců a Kulturního sdružení, které se nachází v archivech těchto institucí.

165

Jmenný rejstřík Albrow, Martin – 15 Altrichter, J. – 136 Arburg, Adrian von – 7 Babel, Kurt – 43, 136 Bauerová, Margarethe – 73 Bauman, Zygmunt – 15 Beck, Ulrich – 16, 17 Bienert, Alfred – 52, 53, 76, 77, 78, 83, 88 Bienert, Eduart – 118 Bienert, František – 118 Brandt, Willy – 49 Brod, Leo – 139 Capotorti, Francesco – 12 Czech, Ludwig – 116 Černý, Rostislav – 143 Dědič, Miroslav – 115 Dzingel, Martin – 58, 67, 94, 120 Eckstein, Pavel – 139 Eriksen, Thomas, Hylland – 12 Ferguson, Charles – 126 Fritsch, M. – 136 Gottwald, Klement – 34, 36 Götze, Andreas – 79 Günther, Anton – 107 Habel, Eva – 28 Habermas, Jürgen – 15 Hannich-Cibulková, Bertl – 100 Heinisch, Paul – 51, 54, 82, 83 Herkommer, Rudolf – 49 Hitler, Adolf – 22 Hofstede, Geert – 6 Hošková Helga – 118, 123 Hünigen, Gerhard – 48, 73 Hurníková, Hedvika – 75, 107

166

Keilberth, Arnold – 31, 48, 51, 82, 83 Klaus, Václav – 97 Knappová, Rosemarie – 52, 115 Kohl, Helmut – 50 Köhler, Horst – 97 Korbel, Hans – 94, 95, 146 Krause, R. – 136 Kreibich, Karl – 138 Krejča, Viktor – 86 Kříž, Erich – 51, 54, 83 Kuncová, Irene – 94, 96, 98 Landergott, Josef – 51 Laubrová, Ema – 107, 121 Lenk, Josef – 40, 73, 74, 135, 138, 140 Libal, Michael – 97 Löffler, Horst – 54, 88 Luhmann, Niklas – 16 Mareš, Petr – 96 Moser, Hans – 103 Müller, Uwe – 146 Müllerová, Dora – 32, 116 Najdeková, Mathilde – 51 Neubauer, Franz – 54, 82 Neugebauer, Richard – 90, 124 Neumann, Balthasar – 87 Nosek, Václav – 32 Novotný, Lukáš – 97 Nováková, Irena – 58, 67, 79, 80 Nygrin, Hans – 73 Panster, Heribert – 47, 49, 52, 72, 74, 75, 77, 78, 79, 81, 140 Paroubek, Jiří – 97, 98 Piverka, Walter – 5, 28, 30, 31, 43, 47, 48, 49, 51, 52, 53, 54, 56, 72, 73, 74, 81, 82, 83, 89, 91, 94, 95, 96 105, 112, 129, 144, 146 Pötzl, Josef – 40, 74 Reinerová, Lenka – 139 Robertson, Roland – 17 Rojíková, Edeltraud – 108 167

Rökk, Marika – 103 Růžičková, Berta – 71 Seebauer, Felix – 86, 146 Schalek, Fritz – 40, 48, 68, 72, 136 Schiller, Friedrich – 101 Schimková, L. – 136 Schröder, Gerhard – 97 Sitte, Walter – 31, 71, 79, 88 Skadegärd, Povl – 37 Součková, Liesl – 81 Stalin, Josif, Vissarionovič – 138 Staněk, Tomáš – 7, 33, 34, 45, 77, 104 Stübiger, Gerhard – 107, 148 Sura, Hilde – 87 Šabata, Jaroslav – 146 Šimonek, Vojmír – 139 Šolc, Erwin – 94 Štrosová, Christa – 51, 130, 144 Šulko, Richard – 58, 87, 109 Ulbricht, Walter – 38 Unger, A. – 136 Vojtěch, Filip – 84 Vosáhlová, Erika – 131

168

Resumé / Summary The German minority in the Czech Republic nowadays accounts for only a small representation. Moreover, its numbers steeply decline. Scholars as well as the representatives of its associations themselves conclude that a Czech German minority is about to recede. Within the common history of Czech-German co-existence we may refer back to once rich political and cultural life of the Czech Germans. Although the history and culture of the German ethnic group before the year 1945 and its subsequent forced migration is extensively researched by scholars, the post war situation of the German group that stayed in the Czech lands is rather left out from the scholars’ attention. The paper herein entitled a Cultural Life of German Minority aims to outline cultural specificities of the life of a German minority in the Czech lands. On one hand, the presented work targets the life of this minority since the year 1989, yet on the other hand it displays the activities of Czech Germans in the period preceding the year 1989 as well. The paper is based on a research conducted by the main organizations representing the German minority. The local research itself was situated in the territory of Karlovy Vary and Ústí regions where a German minority occurs in the largest numbers. In regards to a cultural life, the authors primarily centred on four selected aspects: association activities, cultural activities themselves, language situation amidst the members of a German minority as well as media production. As far as union activities are concerned, the paper targets their past and present formation, affected especially by the presence of two independent associations, competing and at the same time cooperating with each other – a Cultural Association of German Nationality Citizens of the Czech Republic (nowadays Association of Germans and Friends of German Culture) and an Assembly of Germans in Bohemia, Moravia, and Silesia. The cultural activities themselves of a German minority focus on a variety of ritualized and unique events seeking the preservation of the former traditions and their revitalization, through these activities, the organizations address their own members and at the same time present themselves to the dominant society. Moreover, the paper analyses the language situation of this specific group and the objectives of the individual organizations to preserve and transfer the German language to next generations. Additionally, the question around the development of media is discussed, more specifically the media which are aimed for the minority and created by the group itself (press, radio, and others).

169

Autoři PhDr. Sandra Kreisslová, Ph.D. vystudovala sociální antropologii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, doktorské studium absolvovala na Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Odborně se zabývá výzkumem identitárních a vzpomínkových konstrukcí, které sleduje na příkladu osudu německojazyčného obyvatelstva českých zemí a vzpomínání na období komunismu v prostoru česko-německé a česko-rakouské hranice. Dlouhodobě působí jako odborná asistentka na katedře psychologie Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze, kde vyučuje etnologii. Dále přednáší také na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dr. et. Mgr. Lukáš Novotný, M.A., vystudoval bohemistiku a germanistiku na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a politologii, sociologii a interkulturní komunikaci na  Univerzitě v  Bayreuthu. Doktorské studium politologie a mezinárodních vztahů absolvoval na Technické univerzitě v Chemnitz. Odborně se zaměřuje na politický a sociální rozměr česko-německých vztahů, na problematiku přeshraniční spolupráce a také na politiku v německy mluvících zemí. Zabývá se také německou menšinou a jejím kulturním rozměrem. Přednáší na katedře politologie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v  Ústí nad Labem a na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

170