Kubicemu dál hrozí smrt 5

43

respekt.cz Ročník XVII. V 23.—29. 10. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Modrá záře po volbách 2, 6 V S Moldanem o českém vzduchu Za hrdinou do Číny 13 V Oidipovská pouť Seana Lennona 5

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Kubicemu dál hrozí smrt

16 21

   komentáře VE HVĚZDÁCH Jeho konec znají filmoví fanoušci ze snímku Den pro Šakala: budoucí pachatel neúspěšného atentátu na de Gaulla „trénoval“ mimo jiné na dominikánském diktátorovi. A byť Šakalův podíl stvořila autorská licence, celuloidová smrt kulkou odpovídala realitě onoho 30. května 1960. Jeho cesta k tomuto konci byla ovšem méně spektakulární a začala 24. října před 115 lety. Tehdy se narodil Rafael Leónidas Trujillo, prototyp diktátora, jaké v dnešní Latinské Americe už nenajdeme – ryze prowashingtonský antikomunista brutálního ražení. Trujillo stále připomíná, jak vypadal kontinent ještě před málo desítkami let. Trvající zájem o  tuto zkušenost dokládá i  letošní vydání českého překladu románu Kozlova slavnost, ve kterém diktátora před deseti lety vylíčil Mario Vargas Llosa.

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Modrá záře nad Českem Volby udělaly jasno. Teď jde o to, co z něj povstane

Kozel slaví Trujilla Trujillo vzešel z chudých poměrů mulatské rodiny. Začínal jako telegrafista, poštovní úředník a hlídač, ale v letech 1916–24, kdy Dominikánskou republiku vojensky obsadily USA, vstoupil do Národní gardy, cvičené americkou námořní pěchotou, a  rychle postupoval na hodnostním žebříčku. V roce 1930 svrhl prezidenta Vásqueze a  sám se postavil do čela státu, který měnil ke svému obrazu. Když hurikán poničil metropoli Santo Domingo, diktátor navrhl plán moderní přestavby a město přejmenoval na Ciudad Trujillo. Nejvyšší hoře v zemi udělil název Pico Trujillo. Jeho sochy zaplavily republiku. A  školáci začínali každý den modlitbou za „Boha, vlast a Trujilla“. Tajná policie věznila, mučila a zabíjela opozičníky. Ale Trujillo nebyl blázen ani fanatik, spíše brutální mesianista. Ruth Bondyová, historička holocaustu českých Židů, píše, že jejich zástupci ještě na podzim 1939 jednali o  osídlení 25 tisíc akrů v Dominikánské republice, „které seňor Trujillo nabídl laskavě zdarma“. Diktátor uděloval evropským Židům víza i v době, kdy liberální svět stavěl barikády kvót. Nedělal to z altruismu, ale proto, aby středostavovští Evropané postavili jeho zemi na nohy. Vždyť vyzýval k  příchodu i španělské republikány po prohrané občanské válce. Někteří historici tvrdí, že Trujillo, ač sám mulat, chtěl touto cestou „vybělit“ populaci své země. K tomu měl přispět i tzv. petrželový masakr, kdy vojáci – pod záminkou, že vláda sousedního Haiti podporuje dominikánský exil – pobili 20 tisíc černých Haiťanů sklízejících v Dominikánské republice cukrovou třtinu. Své frankofonní oběti identifikovali jednoduše: smůlu měli ti, kdo nedokázali vyslovit správné španělské „r“ ve slově perejil (petržel). Trujillo modernizoval Dominikánskou republiku za cenu brutality a o jeho odkazu se v zemi dodnes vedou spory. Je paradoxní, že tohoto kovaného antikomunistu nechali exiloví příbuzní pochovat na pařížském hřbitově Père-Lachaise, kde leží francouzští komunardi. Zbyněk Petráček

Proč tak smutně?V divadle Ta Fantastika tomu rozumějí. (Topolánek nad prvními výsledky senátních voleb) foto profimedia.cz / afp

J

estli měly být víkendové senátní a komunální volby referendem o tom, na čí stranu se voliči staví v nekonečném seriálu „jak sestavit v Česku vládu“, nemělo by teď ODS stát nic v  cestě. Střízlivě viděno, Topolánkova strana vyhrála o víkendu vše, co vyhrát mohla, a je jednoznačně vůdčí silou české politiky. Po prezidentovi a nejsilnější pozici ve sněmovně teď získala jasnou převahu i na radnicích dvaceti šesti z třicítky největších měst, v Praze má dokonce poprvé absolutní většinu. K tomu má našlápnuto k absolutní většině i v Senátu. Pusťme teď druhým uchem Paroubkovo nadsazené varování před modrou totalitou (i proto, že práh citlivosti bývalého náměstka Restaurací a jídelen zřejmě nebude v tomto směru nejvyšší). Je ale fakt, že ještě nikdy po převratu nebyla v Česku tak silná partaj jako teď občanští demokraté. Nabízí se tedy dvě otázky: kdy bude evidentně nejpopulárnější politická strana také vládnout a jak tahle „modrá šance“ Česko promění.

S Charouzem kolem ramen Pro představu, co nás možná čeká, je teď nejlepší namířit pohled do Prahy, kde se Topolánkově straně vzhledem k zisku 54 % otevírá volná cesta k nerušenému sólo vládnutí. V hlavním městě zvolila ODS opravdu svéráznou zkoušku loajality svých voličů. Několik dní před volbami se primátor Pavel Bém sešel na tiskové konferenci s  jedním z  nekorunovaných králů zdejších tunelářů Antonínem Charouzem, aby osobně podpořil jeho plány na stavbu něčeho opravdu důležitého – okruhu pro automobilové závody, navíc na dohled od pražského centra. Za prvé tak Bém učinil v čase, kdy zdejší média začala rozebírat špatnou kvalitu vzduchu v Česku a Praze zvlášť, hlavně kvůli autům. Za druhé, a především jde o samotného Charouze. Jen pro obzvlášť roztržité čtenáře: byl to Charouz, kdo si ve zlatých časech českých tunelářů půjčil z IPB sedm miliard korun a nikdy je nevrátil. Navíc podle řady indicií existuje vážné podezření, že pak použil trik, proti němuž se snaží stát usilovně bojovat: přes nastrčeného prostředníka si své vlastní dluhy koupil od České konsolidační agentury zpět za desetinu jejich hodnoty, čímž na úkor daňových poplatníků své půjčené miliardy „zlegalizoval“. Charouze se nikdy nepovedlo pohnat před spravedlnost a dál podniká. Navíc Bém svou podporou (demonstrativně s Charouzem vystoupil na tiskové konferenci) vlastně legalizuje všechny někdejší bankovní tunely a paktuje se s lidmi, od nichž by se měl každý soudný politik držet co nejdál. Důležitou zprávou těchto voleb ale je, že voličům (minimálně v Praze) tohle chování nevadí.

Město bez nápadu

Za Boha, vlast a Trujilla.  f oto profimedia.cz

Nechme teď Charouze Charouzem. Z dosavadního chování ODS se dají usoudit i další věci. Historická perla Evropy, jak cizinci Prahu obvykle vidí a Pražané od nich tuhle chválu tak rádi slyší, se teď naplno otevírá megalomanským plánům s nejasným finan-

cováním (olympijské hry), bizarnostem typu závodů formule 1 nebo stavbě mrakodrapů, kvůli níž je město v  konfliktu s  UNESCO. Pražský magistrát pod dlouholetým vedením ODS má pověst zkorumpovaného úřadu (majitelé domů v historickém jádru nebo třeba stánkaři na vánočních trzích o tom umí barvitě vyprávět). Ve svém středu disponuje lidmi, jako je druhý muž pražské radnice Rudolf Blažek, před lety vyhozený za drobné podvody z místa ředitele městské policie, nebo prototyp politické arogance, donedávna starosta Prahy 5 Milan Jančík, který během povodní najížděl autem do policistů za to, že jej nechtěli pustit do zakázané zóny. Na své politice v Praze také ODS ukazuje, jak je obdivuhodně odolná vůči moderním trendům, kvůli kterým se dnes v západních městech žije podstatně příjemněji než třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nejde jen o projekty minulosti, jako je zmíněná formule 1. ODS také bez mrknutí oka převzala dopravní plány z hlouby doby komunismu, které svádí automobily do rezidenčních čtvrtí, a ignoruje možnosti jinde tolik rozšířených alternativ jako třeba cyklistika, která patří ke zcela běžné součásti moderních západoevropských měst. Komunální politici ODS se nebaví s  lidmi o  svých plánech, přehlížejí moderní metody komunikace radnic s obyvateli. Na jedné straně se rozplývají nad zástupy cizinců, neumí je ale ochránit před zlodějskými taxikáři a číšníky. Když si odmyslíme starou Prahu s jejími jedinečnými památkami, máme najednou před sebou město bez zajímavého nápadu, se kterým by měl člověk chuť se pochlubit svým přátelům v cizině.

Paroubkův vliv Tento výčet ale neznamená, že je nutné nad ODS lámat hůl. Je to zkušenost. S velkou mocí přichází také velká odpovědnost a  žádná úniková cesta výmluv. Mnohé se tedy může změnit. Důležitý bude také konečný výsledek senátních voleb. Při pohledu na Mirka Topolánka se v sobotu večer mohlo zdát, že strana naprosto propadla. Proč ten smutný pohled a řeči, že úspěch ještě nepřišel? Šéf ODS si zřejmě spočítal, že drtivý nástup v prvním kole voleb může být pro další klání senátních kandidátů spíše nevýhodou. Vždyť možná jen Lucie Bílá (a třeba ještě ansámbl divadla Ta Fantastika) by si mohli přát, aby Senát naprosto zmodral. A jsme tomu velmi blízko, protože ODS k  ovládnutí horní komory stačí, aby uspěla ve čtrnácti obvodech z  šestadvaceti. Topolánkovi lidé by pak dokázali blokovat jakýkoli zákon, což tady ještě nebylo. Každopádně na pomoc ODS vyrazil opět Jiří Paroubek, který už prohlásil, že chce vytvořit s  komunisty a  případně dalšími uskupeními koalici proti straně Mirka Topolánka. Průzkumy veřejného mínění ale ukazují, že Paroubkův vliv vzhledem k jeho aroganci dosahuje jen na socialistické a komunistické voliče. Zelené, lidovce a nezávislé spíše odrazuje, takže jeho slova mohou mít přesně opačný efekt. Tím spíše, že lidovci a zelení počítají s možností předčasných voleb a doufají, že po nich zasednou ve vládě právě s občanskými demokraty.

Pokud bychom pominuli pohled velké politiky, bylo by vlastně jedno, kdo v druhém kole zvítězí. V jedenácti obvodech se střetnou zástupci ODS s  ČSSD, ale vůbec nelze říct, že by automaticky jedna strana nabízela lepší adepty. Jestli například v  Domažlicích vyhraje poradkyně Václava Klause Eliška Hašková-Coolidge nebo starostka Sušice Jiřina Rippelová, je z pohledu státních zájmů naprostou lhostejné. Tuhle depresi trochu vylepšují kandidáti z menších uskupení, jako jsou US-DEU, Strana zelených či KDU-ČSL a zástupci nezávislých.

Kdy vznikne vláda Pokud jde o  sestavování vlády a  možné předčasné volby, tam by nový úspěch ODS neměl u voličů jiných stran vyvolávat nějakou paniku. V dnešním politickém systému ODS nikdy nezíská tolik hlasů, aby mohla Poslaneckou sněmovnu sama ovládnout. Vždy bude záviset na politických partnerech, jimiž by v ideálním případě měly být menší strany. Velká koalice je vždy jen nouzové řešení. Ke srozumitelné většinové proreformní vládě ale nepovede jiná cesta než přes předčasné volby a  je otázka, nakolik je zkušenost z minulého týdne přibližuje. Kromě ODS budou chtít předčasné volby také zelení, kteří jsou rovněž na vzestupu a mohou dál získat. Naopak lidovci pokračují v útlumu a nebývalé vnitřní krizi. Pro předčasné volby nehorují, po pádu Kalouska ale pro Paroubkovu vládu s komunisty velmi pravděpodobně hlasovat nebudou. Další vzestup ODS teď naopak vzbuzuje paniku v obou levicových stranách, jejichž hlasy pro zablokování jakékoli dohody na předčasných volbách stačí. Jiří Paroubek by měl tedy dostat normální šanci na pokus o sestavení vlády. Po vzoru ODS se sice pustí do čistky na vládních úřadech, to je ale nevyhnutelné. Důležité je v tomto směru sobotní prohlášení předsedy poslaneckého klubu ČSSD Miloslava Vlčka. Politik, který se nikdy k  ničemu nevyjádřil, teď najednou zpochybňuje volby: prý jsou ovlivněné nefér postupem v  případu Kubice (o něm viz text na str. 5) a ČSSD prý zvažuje, jak se k tomuto „faktu“ postaví. Celé je to zřejmě příprava na pozdější prohlášení typu: volby nebyly fér, proto ani my nebudeme ctít dohody. Vlček pak odmítne odstoupit z čela sněmovny a  stejně i  bez prezidentova souhlasu pověří Paroubka sestavením vlády. Předseda ČSSD by tedy měl svoji šanci dostat co nejdřív, ať nemarníme další čas. Teprve jeho neúspěch otevírá skutečnou cestu k  předčasným volbám. Po nich bude už tak silná ODS ještě silnější. To je ale logický důsledek osmileté vlády socialistů, plné skandálů a zemanovsko-paroubkovské arogance. Politický systém stále ještě zaručuje, že nikdy nebude tak silná jako dnes v Praze nebo možná za týden v Senátu. Vždy bude muset vládnout s malými stranami a doufejme, že si to Topolánek a spol. uvědomují. Marek Švehla, Erik Tabery, Jaroslav Spurný

Q

komentáře 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

Nový záchvat nacionalismu Proč se na Slovensku zrychluje tep

N

a Slovensku přestalo platit jedno významné paradigma, které od začátku devadesátých let udržovalo společnost v naději na dlouhodobý vnitřní mír. Politická reprezentace maďarské menšiny se totiž mohla v obraně práv pro minority vždycky alespoň formálně opřít o některé slovenské partnery. To už neplatí. Béla Bugár a  jeho SMK zůstali osamoceni, protože slovenští politici, koaliční i  opoziční, začali s  nacionalistou Jánem Slotou soupeřit o  to, kdo je lepší slovenský vlastenec. A  protože na Slovensku v  souboji mezi vlastencem a nacionalistou vždy vítězí ten druhý, je jen otázkou času, kdy se nacionalisty stanou všichni a nacionalismem onemocní i samotná společnost, která se z jeho těžkého záchvatu dostala až koncem devadesátých let. Tentokrát však nejde o  iracionální postkomunistickou touhu po identitě, tak typickou pro mnohé státy včetně balkánských po roce 1989. Tentokrát bude slovenský nacionalismus důsledkem cynického populismu slovenských politiků, ty opoziční nevyjímaje. Maďarská menšina se cítí na Slovensku osaměle už z  principu menšinového bytí, ale dnes má k  takovému pocitu i  pádné důvody. Poprvé od listopadu 1989 se nenajde žádný ze slovenských politiků, který by veřejně projevil alespoň trochu pochopení pro situaci, v níž se SMK a s ní celá maďarská menšina po nástupu vlády Roberta Fica, Jána Sloty a Vladimíra Mečiara ocitla. Nejen samotná vláda, ale i  dvě opoziční strany – bývalí vládní partneři SMK-SDKÚ Mikuláše Dzurindy a KDH Pavla Hrušovského – nadbíhají slovenským voličům a  mluví o  obhajobě národních zájmů, za jejichž ohrožení nepřímo považují SMK a přímo Budapešť. Je to nejen cynické, ale především hloupé a nebezpečné.

Bugár na Mars Na to, aby z doutnající historické averze Slováků vůči Maďarům opět vyšlehly plameny, stačí málo. Nacionalisty, jichž je v  každém národě dost, nebylo posledních osm let moc slyšet, ale hned po vzniku triumvirátu Fico, Slota, Mečiar ucítili svou šanci a  probrali se k  životu. Okamžitě reagovalo beztak traumaticky rozdělené Maďarsko, jehož politikové spěchali vykřiknout

hrůzou nad osudem svých krajanů v  té nebezpečné zemi jménem Slovensko. Už to samo by stačilo, aby se člověku zrychlil tep. Ale následovaly ostudné výroky Jána Sloty, jak závidí Čechům, že se zbavili Němců, anebo že Bugára by nejraději poslal na Mars bez zpáteční jízdenky. Potom přišla aféra s  údajně napadenou maďarskou dívkou Hedvigou, na jejíž obranu se postavila SMK a  nadšení všech slovenských politiků z  úspěchu policie, která prý nezvratně dokázala, že maďarská dívka si napadení vymyslela. Následovaly věty Roberta Fica, že jeho stranu Směr trestají evropští socialisté ne kvůli Slotovi, ale za to, že nevzal SMK do vlády. Všechno to jsou hořlavá slova přikládaná jako polena do ohně. Je jen otázkou času, kdy vzplanou. V takové situaci by člověk očekával, že se najdou aspoň nějací slovenští politici, kteří pozvednou svůj hlas na obranu maďarské menšiny a její reprezentace a  dají tak společnosti signál, že Maďaři jsou slovenští občané jako všichni ostatní. Nestalo se. Proti nové hrozbě nacionalismu sice protestovaly stovky slovenských intelektuálů a umělců, ale žádní významní politici mezi nimi nebyli. Naopak. Dzurinda a  poslanci jeho SDKÚ se odmítli připojit k deklaraci proti extremismu, kterou slovenský parlament přijímal jako reakci na rostoucí slovensko-maďarské napětí. Šlo sice pouze o formální gesto, ale lepší než žádné. Argument? Prý taková deklarace jen zbytečně přitahuje pozornost Evropy a fakticky potvrzuje, že Slovensko má nějaký problém. Ještě jasněji to řekl prominentní politik KDH a  bývalý ministr spravedlnosti Daniel Lipšic. V  nedávné televizní diskusi se Slotou, který se v  jednom prohlášení formálně distancoval od extremismu, se mu Lipšic vysmíval, že je slaboch a že zrazuje svůj politický program. Divákům slíbil, že KDH bude lépe než SNS bránit zájmy Slovenska proti maďarskému lobbingu v Evropě. Jak? Slovenským lobbingem v Bruselu.

Až se probudí zvíře Takové postoje bývalých partnerů SMK jsou na Slovensku něčím zcela novým. V 90. letech, když byla maďarská menšina utlačována tehdejší vládou v  čele s  Vladimírem Mečiarem, slovenská

Friedmanova irácká hádanka Situace v Iráku se zdá stále horší a řešení je v nedohlednu. Přišel čas, kdy je třeba odepsat plány na demokracii a přistoupit na vládu silné ruky? Před čtyřmi roky si komentátor The New York Times Thomas Friedman položil otázku: Je Irák takový, jaký je, protože mu vládne krutý diktátor Saddám Husajn, nebo je Saddám Husajn takový, jaký je, protože vládne roztříštěnému Iráku? To bylo půl roku před spojeneckým útokem a  následným zhroucením Saddámova režimu. Americký novinář tehdy upozorňoval, že kdo si je příliš jistý svou odpovědí, nemůže zemi dobře znát. George Bush a Tony Blair, dva hlavní vůdci protisaddámovské koalice, ale zjevně měli jasno – je to diktátor, kdo šlape Iráčanům po štěstí, a až zmizí ze scény, Irák rozkvete. Dnes by tedy měla mít v  proměněné pouštní zemi zapuštěny mělké, ale stabilní kořeny demokracie západního střihu. Svobodný Irák měl sloužit jako příklad pro ostatní země regionu, ovládané autoritativními a  totalitními režimy. V  ideálním případě se měla nesvoboda na Blízkém východě kácet nezadržitelně jako kostky domina – podobně jako tomu bylo v roce 1989 u nás ve střední Evropě. Nově nabytá svoboda pak měla obměkčit srdce obyvatel oblasti, dosud až příliš snadno planoucí pro lumpy typu Usámy bin Ládina, kteří všechnu mizerii života v zemích, jako jsou Sýrie či Egypt, házejí jednoznačně na hlavu ropychtivým pokrytcům ze Západu podporujícím zkorumpované režimy. Pěkná představa, v praxi z ní ale mnoho nezbylo. Irák se šine do propasti naprosté anarchie. V zemi operují desítky soukromých armád ovládaných politickými stranami, náboženskými vůdci nebo prostě teroristy a gangstery. Podle bezmocné bag-

dádské vlády je v Iráku zavražděno a umučeno průměrně sto lidí denně, nepotvrzené a nepotvrditelné výpočty statistiků zasazují počty obětí války, a především následného chaosu do řádu statisíců. Země se de facto rozpadá na tři nábožensky a  etnicky definované bloky Kurdů, sunnitů a šíitů, kteří se však zároveň vraždí sami mezi sebou. Centrální vláda Núri al Malikiho jakékoli pokusy o smír vzdala – předminulou neděli stručně oznámila, že se dlouho očekávaná konference politických sil země o usmíření odkládá „vzhledem k naléhavé situaci mimo kontrolu ministerstva“ na neurčito. Zemí kolují zvěsti o státním převratu a návratu vlády pevné ruky za tichého souhlasu Američanů. Domino by se mohlo začít kácet opačným směrem. Síla nezvladatelných džihádistických skupin roste. Zhroucený Irák se může stát epicentrem nestability a základnou terorismu pro celou oblast Blízkého východu.

Kdo to zavinil Bývá zvykem personifikovat irácké selhání do osob Tonyho Blaira, George Bushe a  ještě tak amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda či viceprezidenta Dicka Cheneyho. Málokterý americký prezident měl během kongresové předvolební kampaně tak málo nabitý program jako ten současný a  britský premiér, proti němuž se kvůli iráckému tažení v posledních dnech postavil i nejvyšší představitel armády, je už dnes vlastně

opozice bránila menšinu stejným jazykem jako své vlastní voliče – jazykem deklarace lidských práv, která platí pro všechny. Jenže tehdy ještě Slovensko nebylo v  Evropské unii ani v  NATO a slovenští politikové si uvědomovali, že obrana maďarské menšiny je pro zahraničí tou nejlepší vizitkou jejich demokratické orientace. Dnes už tuto vizitku ani Dzurinda, ani Lipšic a další nepotřebují. Slovensko už v Unii a v NATO je a navíc – Evropa si Dzurindu oblíbila pro jeho ekonomické reformy a zůstane pro ni nadlouho zárukou demokratických hodnot. Znamená to, že slovenští demokratičtí politici své pochopení pro maďarskou menšinu po celou tu dobu jen účelově před Evropou hráli a že teď ukázali svou pravou tvář? Možná. Provinční jsou na to dost a jen málokterý slovenský politik netrpí byť jen mírnou formou nacionalismu. Ale je také možné, že osm let vládnutí z nich udělalo cyniky, jakými předtím nebyli.

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, rád bych vás upozornil, že od začátku září funguje na našich webových stránkách nový systém blogů. Na adrese respekt.cz si můžete nejen číst blogy, ale také si vlastní blog založit. Každý týden pak nejlepší zápisy odměňujeme. V aktuálním čísle Respektu se věnujeme uplynulým volbám (komentář plus zpravodajský článek na straně 6). Na straně 5 přinášíme článek o tom, zda, proč a jak měl být zavražděn plukovník Kubice. Především bych vás chtěl ale upozornit na unikátní reportáž z Číny, kde náš reportér pátral po zemědělci, vůdci protirežimních demonstrací proti stavbě přehrady Tři soutěsky. Text popisuje, jak dnes vlastně vypadá v Číně nesouhlas s oficiální politikou a jak lidé, kteří takový nesouhlas projeví, dopadnou. Další reportáže z Číny budou následovat v příštích číslech. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

glosa

Cynické ponižování Ano, slovenští politici mohou s  ledovým klidem cynicky ponižovat SMK, protože vědí, že když budou tuto stranu potřebovat do počtu při sestavování nějaké vlády, ona půjde. Ukázalo se to hned po volbách, když SMK předběžně souhlasila s  alternativou, že zasedne ve vládě s  Ficovým Směrem a Mečiarovým HZDS. Z toho pro všechny slovenské politiky plyne, že s SMK je možno vždycky počítat. Cynismus a  z  něho plynoucí populismus je mor dnešní střední Evropy. Vytrácí se z  ní jakýkoli mravní či alespoň racionální rozměr politiky. Pro Slovensko to je ale nebezpečné zvláště proto, že je to v našem okolí jediná země s významnou národnostní menšinou. Nacionalismus je v takové zemi v nejlepším případě jen spící zvíře, které čeká na populisty, až ho probudí. Proto je iracionální a nebezpečné vytlačovat na okraj politického a společenského života maďarskou menšinu a  posilovat její pocit osamělosti a ponížení. Je potom jen otázkou času, kdy zesílí svůj hlas maďarští nacionalisté. Pak už bude pozdě se ptát, kdo to všechno začal a kam zmizel ten vnitřní mír, který vypadal tak nadějně. Martin M. Šimečka Autor je šéfredaktorem deníku SME.



Q

především kvůli Iráku na odchodu do politického důchodu. Výčitky na jejich adresu nepochybně mají své opodstatnění. První kardinální chybou celé akce byl již její vylhaný rozjezd. Prokazatelně falešné důvody, díky nimž byla válka rozpoutána, vedly hned od počátku ke ztrátě důvěry lidí na celém světě, kterou, jak se ukázalo, dokážou právě islamističtí teroristé dobře využít. Nevěříte vlastní vládě? Pak stačí položit bomby do příměstského vlaku a  vy už se o  její svržení postaráte sami. Vzpomeňte si na Madrid. Druhým omylem byla právě představa o  regionu nadrženém na demokracii, jež se bude po svržení jednoho diktátora šířit samopohybem, pomocí revolučně nadšeného obyvatelstva. Celý Blízký východ je ovšem kmenovým územím poslepovaným do uměle vytvořených států západními mocnostmi po první světové válce. Rozepře a  sváry jednotlivých etnických, náboženských a rodinných klanů sahají stovky let do minulosti. Budovat na tomto minovém poli demokracii by znamenalo obrovské úsilí a spoustu času. Britští i američtí generálové dnes svým politickým nadřízeným vyčítají právě odbyté plánování pro toto nesnadné období.

Představte si, že ráno otevřete noviny a přivítá vás titulek Žid okradl souseda. Udělalo se vám mdlo ze vzpomínky na goebbelsovské Německo? Pro znechucení netřeba chodit tak daleko. Podobná slova zaznamenáte u ranní kávy či večerních zpráv i dnes. Do české žurnalistiky se totiž nepozorovaně vrátil problém, který se už zdál být minulostí. Referování médií o Romech znovu trpí vážným nedostatkem inteligence a slušnosti. Není divu, že v  překotných proměnách počátku 90. let potřebovali čeští novináři nejdřív pár let času, aby se naučili západním způsobům a  korektnosti. Pár nepsaných pravidel se tu ale nakonec ujalo: uvádět v článcích etnický původ má smysl tehdy, pokud píšeme o Romech jako etniku či sociální skupině, obětech (eventuálně vinících) rasis-

Romský problém českých médií

Otázkou je, jak chyby odčinit. Pokračovat dál beze změn už dnes doopravdy chtějí snad jenom Bush a  Blair. Rychlý a  neslavný návrat domů také není možný – Irák by se nejspíš stal základnou morálně i ideologicky povzbuzených džihádistů. Na pořadu dne je tedy hledání nového smyslu celé mise. Zvláštní komise teď ve Washingtonu uvažuje o  výměně původních demokratických ambicí za stabilitu – jakousi federální vládu v Bagdádu složenou nikoli podle výsledků voleb, ale podle reálné vojenské moci jednotlivých frakcí (viz článek str. 11). Tím se ale opisuje kruh a celý příběh se vrací na začátek. Je možné udržet na Blízkém východě stabilitu a nevládnout pevnou rukou? Doporučí-li Bakerova komise právě takové řešení, změní původní odpověď na Friedmanovu otázku. Když nešlape Iráčanům po štěstí diktátor, pošlapou si ho jednoduše sami.

mu, nebo chceme-li zdůraznit handicap, který musel dotyčný na své cestě překonávat. Napsat ovšem „Rom ukradl kus drátu“ je nejen irelevantní informace (asi jako „Lesbička se vybourala na motorce“), ale v druhém plánu také zákeřná neslušnost, která mocně napájí rasistické stereotypy. Čeští novináři to časem pochopili: například referování o povodňových krádežích Ondreje Boldiho, překřtěného médii na „supa z Karlína“, mělo sice hodně daleko k  dokonalosti, ale pachatelův romský původ většina novinářů nezmiňovala. Dnes je to kupodivu horší. U Romů hořela kůlna. Romové zbili policistu na služebně. Návštěvníci baru Kruhák v  Oseku ruší noční klid – jedná se vesměs o  místní Romy a  různé pochybné existence. Policisté zatkli gang romských pasáků. Tohle je jen pár titulků a  citátů z  poslední doby. Nenajdete je zdaleka jen v bulváru nebo deníku Právo, ale i ve veřejnoprávních médiích nebo MF Dnes. Ani Radiožurnál nemá dost vkusu na to, aby mu došla nevhodnost titulku „Romská otázka“, z landovských devadesátých let se v plné parádě vrátila také chuť líčit ozbrojené útoky neonacistů, které si Romové nenechají líbit, jako „válku“ dvou problémových znepřátelených skupin (co je nám slušným lidem do ní, že). Takový návrat zpět nemusí být nutně projevem nové vlny rasismu, spíš stvrzením bulvarizace českých médií, která svým čtenářům prodávají strach z  romských ghett a  konfliktů, které z nich můžou v budoucnu vzejít. Řešením samozřejmě není národnostní souvilosti soužití v českých městech nějak úzkostlivě tajit, ale média by si měla stanovit jasná pravidla, jak a kdy je reflektovat. Špatná slova všechno jen zhorší.

Jiří Sobota

Petr Třešňák

Dobrá pevná ruka

Q

4

česká repuBlIka

23.–29. říjen 2006 V ReSPeKT 43

Čí jsou volby? Naše!

V komunálních volbách hlasovali poprvé cizinci – někteří

N

ebylo to tak, že Silja nechtěla. Naopak – skutečně se těšila. „To víš, že půjdu o víkendu volit,“ hlásila minulé pondělí. Už několik let žije německá novinářka v České republice. Mluví plynně česky, platí tady daně a pojištění, její dvouletá dcera chodí do pražské školky. Není tedy divu, že Silja chtěla spolurozhodovat o tom, zda se z jejích peněz staví silnice, nebo hřiště. Přesto nakonec nevolila. Protože nesměla. Siljin případ je typickým příkladem toho, co tady minulý víkend zažila spousta cizinců. Vůbec poprvé v historii České republiky měli alespoň ti, kteří pocházejí z členského státu EU, možnost zúčastnit se komunálních voleb. Kolik cizinců nakonec šlo k volbám, jsme se nedověděli. Nevěděli to na ministerstvu vnitra, ani v Českém statistickém úřadu, který hlasy sčítá. „Nevíme to,“ říká v neděli dopoledne mluvčí ČSÚ Jana Bondyová. „Dostaneme pouze počty odevzdaných hlasů, o tom, kdo jsou voliči, nevíme vůbec nic. Museli bychom se zeptat všech okrskových komisí.“ Na své (jihlavské) kandidátce prezentovali jediného cizince – Švéda Svena Schramma – zelení. Čím to, že cizinci své nové volební právo nevyužili víc? Důležitá část odpovědi zní, že Česká republika „svým“ cizincům klade v přístupu do komunální politiky zbytečné překážky.

Chcete volit? Tak si vezměte Čecha První problém je, že řada cizinců o možnosti jít k volbám vůbec neměla potuchy. A to dokonce ani příslušníci komunit, které jsou v Česku nejpočetnější – Slováci a Poláci. „Vůbec jsem nevěděl, že to jde, je to utajené,“ říká Zbyněk Hadrbolec, který v Praze pracuje pro Slovenský institut, „jinak bych k volbám šel.“ Podobně kroutí hlavou i brněnský Polák Czeslaw Kaczor. „Nikdo z Poláků, které znám, o tom neví,“ říká Kaczor. Kdo si náhodou neprohlédl webové stránky ministerstva vnitra nebo Strany zelených, nebyl na možnost volit nijak upozorněn. Ale i mezi těmi, kteří se o tom kdesi doslechli, panoval ještě na počátku týdne velký zmatek. „S kolegy jsme se na chodbách vzájemně zpravovali o tom, jak to všechno funguje,“ říká Silja. „Ale přesně to nevěděl nikdo.“ To, co Silja nakonec vypátrala, velkým důvodem k radosti nebylo. V porovnání se „starými“ členskými státy EU totiž Česká republika nadiktovala cizincům toužícím po využití volebního práva dost přísné podmínky. Ve Švédsku, Rakousku nebo Německu v zásadě stačí, aby se rezident pocházející z jiné členské země EU prokázal na obecním úřadě trvalým bydlištěm, přihlásil se – a může se bez čekání zúčastnit hned příštích komunálních voleb. Do české volební místnosti však vstoupí cizinec až poté, co má v kapse tzv. „trvalý pobyt“, který ovšem dostane jen ten, kdo si buď vezme Čecha nebo Česku, anebo tady žije alespoň pět let. Jen zhruba polovina dospělých unijních cizinců tyto předpoklady v současnosti splňuje. „Já vlastně nárok na trvalý pobyt mám – a kdybych věděla, že volební právo je jím podmíněné, sta-

JeDen Den V ŽIVOTĚ

Pondělí s tsunami Jsou dvě ráno, do pravidelného zvuku vrtule zavěšené v stropu jen sem tam zazní vyrušený pták, cikády už dávno utichly, po těle mi stékají krůpěje potu, dám si sprchu, v noci snad už poslední. O čtyři hodiny později se do vzdálených zvuků modliteb ozve docela blizoučko klakson náklaďáku TATA. Po střeše se honí opice a od sousedů je slyšet pravidelné ranní zametání dvorku. Odhrnu moskytiéru, na verandě v ranním svítaní zaliju kytky a při čaji pak prolítávám různé národní zpravodajské servery (žeru iranian. com). Pak zprávy z domova, proboha, co jsme to zas dopustili, a přepnu na maily. Řidič Nihal přijíždí před osmou. Sbalím pásmo, výkresy, naleju zbylý čaj do plastové lahve a nasedám do bílého vanu. Zelená džungle nalevo, moře napravo, po půlhodině dorážím do Araheny, vesnice ležící 15 kilometrů na východ od mého bytu v Devinuwara na nejjižnějším cípu Srí Lanky. V Araheně velmi brzy po tsunami „získal“ stavební parce-

rala bych se o něj,“ přiznává Silja a naznačuje tím druhý problém, s kterým cizinci před komunálními volbami bojovali: odstrašující byrokracie. Zatímco český volič našel týden dva před volbami v poštovní schránce volební lístky, aniž by o to zvlášť poprosil, „EU-voliči“ museli před volbami zajít na obecní úřad a požádat zde o zápis do voličského seznamu. Kdo o tom nevěděl nebo neměl čas, měl smůlu. I v této souvislosti stojí za to podívat se do zahraničí: kdo má v Rakousku či Německu trvalé bydliště, je automaticky registrován a před volbami mu někde úřady dokonce posílají oznámení, že má právo volit. Proč se tedy Česká republika rozhodla házet svým evropským spoluobčanům takové klacky pod nohy? Odpověď je trochu překvapující.

Děláme jen to nejnutnější V prvé řadě se zdá, že o nějakém vědomém rozhodnutí české politiky nemůže být v tomto případě řeč. Z dostupných stanovisek a faktů vyplývá, že výslednou tvář zákona o volbách do zastupitelstev obcí nelze považovat za promyšlené a prodiskutované stanovisko české vlády. Zákon vznikl v roce 2001 pod obrovským časovým tlakem, protože desítky obcí na něj zoufale čekaly – otázka volebního práva pro zahraniční voliče přitom sehrála jen okrajovou roli. Pouze jediný poslanec se během prvního čtení zákona aspoň zmínil o volebním právu pro cizince. Proč smí lidi do zdejších radnic volit jen ten, kdo zde má trvalý pobyt, to dnes nedokážou vysvětlit ani úředníci na ministerstvu vnitra a politici, kteří zákon kdysi „porodili“. „Podle našich informací přece i v Rakousku platí, že voliči z jiných států Unie musí mít trvalý pobyt v příslušné obci,“ píše v e-mailu například Petra Gronwaldtová Wagnerová, zástupkyně ředitele odboru všeobecné správy na ministerstvu vnitra – a příznačně si přitom plete „trvalé bydliště“ (čili adresu) s „trvalým pobytem“ (jasně definovaným právním institutem). Pravda, také v Rakousku musí člověk bydlet v obci, kde chce volit. Nemusí ale na své volební právo čekat pět let. Na ministerstvu vnitra nezájem, který o voliče ze zahraničí panoval už před pěti lety, trvá i nadále. Petra Gronwaldtová Wagnerová ve svém emailu hned několikrát zdůrazňuje, že česká úprava „je v naprostém souladu se směrnicí EU“. Tím je problém pro ministerstvo vyřešen. S tím, že dotyčná směrnice dává členským státům prostor pro mnohem vstřícnější pravidla, si politici ani úředníci hlavu nelámou: „S ohledem na soulad stávajícího znění volebního zákona se směrnicí,“ píše paní Gronwaldtová Wagnerová, „se o žádné změně ve vztahu k volebnímu právu občanů Unie ve volbách do zastupitelstev obcí neuvažuje.“

Chtěla a nemohla. Ale v naprostém souladu s platnou směrnicí. (Silja Schultheis)  f  oto günter Bartoš

Musí se cizinci v Čechách tedy prostě jen smířit s tím, že zapojit se do politiky je tady složitější než jinde v EU? Ne tak docela. Alespoň povinnost registrace, již Češi nemají, by Strana zelených ráda po volbách změnila. Prostřednictvím některého z cizinců chtějí zelení

podat ústavní stížnost. „V ústavě se píše, že volební právo je všeobecné a rovné, v jejich případě ale rovné není,“ říká místopředseda strany Petr Štěpánek. Jaké bude stanovisko Ústavního soudu, na to si musíme počkat. Součástí stížnosti by každopádně mohlo být několik zásadních vět o tom, proč EU v Maastrichtské smlouvě vůbec volební právo cizincům přiznala: nejde totiž jenom o krok na cestě k „unijnímu občanství“ a k evropské identitě. Jde také o to, čemu se říká „integrace“. „Dosud jsem tady v Čechách vždycky byl

lu Člověk v ohrožení – slovenská podoba našeho Člověka v tísni. Za asistence místního architekta Lalita jsme zde vyprojektovali 45 obytných domů, komunitní centrum a obchůdek. Vše jde víceméně hladce, tedy srílansky, vlastně pomalu, ale co jiného se v zemi s největším počtem svátků dá čekat. Většinou se na svátek připravují už den dopředu, v případě nového roku to je týden, pak týden slavení a pak se týden jezdí po širokém příbuzenstvu, takže měsíční „skluz“ se dá hodnotit jako úspěch. Zdravím se s dělníky, kteří glosují můj nový sorong (tradiční mužská sukně, oděv pohodlný a běžný u místních, ale téměř neužíván cizinci). „Pan Sylva here?“ ptám se. „No, no sir, mistr Sylava lejtr.“ Po kratším čekání stavbyvedoucí Sylva přec jen přichází i s architektem Lalitem a můžeme vyrazit na prohlídku domů, opěrných stěn a oprav. Zase nám nesedí střecha, dělníci použili tři různé druhy tašek, do věnce se jim připletla cihla a schůdky jsou nakřivo, probíráme odvodnění, sedání základů, nutnost uzavření kuchyně, neb je opice „vykrádají“. Po chvíli Sylva rozpačitě koukne na hodinky a se svým věčným úsměvem praví: „Nau lanč tajm, mistr honza.“ Vím, že pro dnešek jsme skončili, oběd se často protáhne do dvou hodin. Rozloučím se a uháním ještě zaplatit za pronájem učeben. K obědu je v restauračce Dickroma na bufetu rice and curry, nic moc jiného se tu vlastně nejí. Cestou domů se zastavíme pro čerstvý jogurtík a kokosové ořechy, v pekárně ještě nemají

chléb a tak jen kousek dál přibrzdíme a chlapík s rudými zuby od žvýkání betelu mi okýnkem podá kilo banánů. Přitom si notuje s řidičem, jak mi nejdou číslovky. Kancelář, což je vlastně obývák našeho bydlení, má všechna okna dokořán, je to kvůli vysoké vlhkosti, která úspěšně likviduje veškerou elektroniku, ale i oblečení. Často velmi těsně nad hlavou prosviští ptačí letka, jindy obývák naplní větvičkami a na lampě staví hnízdo. Po obědě dělám účty, smlouvy, zálohy, není toho zas tolik, jen u některých sinhálských krasopisců potřebuji chvíli luštit cenu. Kafíčko a knížku na zápraží pak přerušuje návštěva dodavatele stavby, chvíli si vysvětlujeme co a jak, zbytek se vyřeší zítra. Už je večer, otvírám knihu a ztrácím se v horách severoindického Ladakhu. Dnes se zase koná společná večere „expatů“ (tedy těch, co dlouhodobě žijí mimo svou domovinu). Všichni se sejdou v dražším místním podniku, pivo za pivem nadávají na místní poměry a vše končí zase u práce. Vyrážím raději na menší procházku, ale asi po kilometru se vracím, potmě málem zašlápnu škorpiona, co zůstal uvězněný na ostrůvku v louži a zmateně pobíhá po břehu svého ostrova. Doma zvoní mobil, poskakuje na stole. „Kde pořád seš, tady se to už rozjíždí,“ huláká frantík Pascal. „Oukej, já se stavím.“ Sedám na „babetu“ a jedu chvíli tlachat s ostatní potsunamovou naplaveninou o práci, stejně už mám hlad a restauračka na majáku má vážně dobrý česnekový kankún s tuňákem. Nezůstá-

Kde domov můj

jen jako pozorovatel,“ říká Angličan David, který se voleb o víkendu zúčastnil. „Teď se konečně na politickém procesu podílím. Už to nejsou jen nějací čeští politici, jsou i moji. A to je obrovský rozdíl.“ Anneke Hudalla, Silvie Blechová

Q

Máme být k voličům z ciziny vstřícnější? Debata na www.respekt.cz.

vám dlouho, těch dvacet veselejch lidí si vystačí i beze mě, kličkuji po neznačených cestách, doma ještě stáhnu maily, dám sprchu a naleju čajík. Sednu si pod hvězdné nebe se siluetami palem a ubalím si srílanskou cigaretu. Cikády pomalu spouští svou noční symfonii. Ohmnn shiva, dobrou noc. Jan Tilinger Autor pracuje ve slovenské organizaci  Člověk v ohrožení na Srí Lance.  Inzerce

Co mají společného autoři a čtenáři Respektu? adresu HTTP://BLOg.ReSPeKT.CZ. Čtěte postřehy a komentáře zajímavých lidí. Anebo publikujte své vlastní. na adrese blog.respekt.cz najdete blogy, které mají respekt.

Q

česká republika 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006



Kubicemu dál hrozí smrt

Reportáž TV Nova je možná hrou, ale ruští gangsteři jsou skuteční

U

ž deset dnů žije celé Česko v dobrodružném televizním seriálu. Tajnými nahrávkami TV Nova zahájený skandál kolem bývalého premiérského tajemníka Zdeňka Doležela vyvolává kromě vášnivých politických hádek i docela obyčejný lidský strach. Opravdu ta parta drobných podvodníčků najímala vrahy k likvidaci elitního policisty, jehož útvar šlape na paty těm nejvýznamnějším představitelům moci? To zde politický život klesl opravdu až tak hluboko? Hlubší ponor do případu přináší nové informace, takže odpověď může překvapit.

Vražední plánovači Informace TV Nova, že vraždu policejního důstojníka Jana Kubiceho, proslaveného bojem proti prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, mohl plánovat profesionální politický přisluhovač a  někdejší tajemník premiérů Grosse a Paroubka Zdeněk Doležel, zní opravdu jako mediální bomba. Tím spíš, když ji z  obrazovky sdělí divákům rozostřená tvář samotného zabijáka. A dvakrát tím spíš, když jeho údajní nájemci pracovali ještě nedávno pro politiky, vůči nimž směřuje podezření z  politické korupce, kterou vyšetřoval Kubiceho tým detektivů. To vypadá jako skutečně profesionální reportérský obrázek gangsterské úrovně tuzemské politické scény. Ale tato verze má řadu děr. Zdeněk Doležel neměl s  Kubicem ani jeho detektivy nic společného, chybí tedy motiv vraždy. Pokud se bývalý tajemník nechtěl pomstít za něco, o čem nevíme, anebo se opravdu jedinečným aktem znovu vetřít do přízně svých někdejších šéfů, kteří s  ním za poslední rok odmítali ztratit slovo. Zní to divoce, nicméně i to lze v české realitě připustit. Ale skupinka úřednických podvodníčků, se kterou Doležel podle Novy původně chystal drobné krádeže dotací z  evropské kasy, opravdu nevypadá, že by byla schopna plánovat takhle ambiciózní vraždu. Když si například čteme televizí Nova tajně pořízená vyjádření údajné hlavy celého „gangu“, starosty malé vesnice Budišov Ladislava Péti, vypadá to, že ten člověk neměl vůbec ponětí, že nějaký Kubice existuje. Vražední plánovači dokonce nedokázali odhalit ani novinářskou minulost a  pravé záměry nastrčeného nováckého agenta Aleše Vébra, což obnáší maximálně dvacet minut práce s internetem, a nevšimli si, že je na schůzkách celé měsíce natáčí skrytou kamerou. Ale přesto se policie v souvislosti s možnou vraždou Kubiceho těmito amatérsky vypadajícími podvodníky zabývá. Proč?

Polibek smrti Při hledání odpovědi na tuto otázku se nejprve musíme krátce vrátit do května 1995, kdy byl Kubice jedním z šéfů proslulé protimafiánské razie U Holubů. Ta kromě řady cenných informací využitých službami mnoha států včetně americké FBI přinesla i desetiletý vyhazov z Česka zadrženým šéfům ruské solncevské mafie. Loni zákaz vypršel a  někteří z nich, včetně jejich pražského bosse Anatolije Katriče, se sem začali vracet. Podle neoficiálních policejních zdrojů čelí Kubice od té doby řadě temných anonymních výhrůžek, které mu slibují smrt. Mezi novináři se už před rokem začaly objevovat materiály kompromitující jeho rodinu. Anonymní tlak na Kubiceho zesílil letos na jaře, poté, co jeho jednotka

Zachystal to rozhodne Inspekce ministra vnitra podala před týdnem návrh na obvinění plukovníka Kubiceho a jeho dvou podřízených. Hrozí jim až desetileté vězení za to, že v květnu sepsali zprávu o srůstání zdejšího organizovaného zločinu s politikou a těsně před poslaneckými volbami ji pak předložili Výboru pro obranu a bezpečnost. Tajná zpráva ihned unikla na veřejnost a její čtenáři se nestačili divit – popisovala propojení solncevské mafie na korupčníky v biolihové aféře a zakonspirované hovory vysokých policistů, z nichž vyplývalo, že se pokusí ovlivnit vyšetřování zásadních případů objevených Kubiceho útvarem: od vyšetřování vraždy podnikatele Františka Mrázka přes korupci v biolihu až po podvody ve státním podniku Čepro. Nitky všech zločinů více či méně směřovaly k vysokým politikům sociální demokracie či jejich lidem – jako třeba Václav Kočka, Tomáš Kadlec nebo Miroslav Jansta.

Od „pěti českých na stole“ až k plánům vraždy. Život, trik, nebo pokus o politický vtip? (Zdeněk Doležel) foto günter bartoš

pozatýkala několik lidí za korupci ve známém případu biolíh a co vyšlo najevo, že čtyři z nich mají napojení na špičky sociální demokracie. Pro ty, kdo už si nepamatují: vláda Stanislava Grosse loni rozhodla, že výroba vysoce ziskového přídavku do pohonných hmot bude v Česku na rozdíl od jiných evropských zemí možná jen s vládním požehnáním. A o výnosnou licenci se samozřejmě začali ucházet opravdu nejtěžší „podnikatelsko-politické“ váhy typu Františka Mrázka či Andreje Babiše. Soutěž byla jasnou pobídkou ke korupci a lidé, kteří se jí účastnili, věděli už z dřívějška, jak si získat politickou přízeň. Jenže Kubiceho razie projekt ohrozila. Těžko se prosazuje plán, jehož jediným hmatatelným výsledkem bylo zatýkání za úplatky a fakt, že hlavní obviněný korupčník Zdeněk Vybíral (mimochodem známý z dalších vládních korupčních kauz, jako je Unipetrol nebo stavba dálnice D 47) má dobré styky s představiteli solncevské mafie. Vláda od projektu ustoupila, ale výhrůžky Kubicemu se stupňovaly – anonymní dopisy, SMS, telefonáty: jestli toho nenecháš, zničíme tě. „Další polibek smrti,“ říkal Kubice svým přátelům. Policie brala výhrůžky vážně, začala pátrat po tom, o co jde, mezi svými práskači v podsvětí, zajímalo ji, kdo za zastrašováním stojí, a podle neoficiálních informací nasadila do podsvětí i tajného policistu „v  přestrojení“. Věc prověřovala také BIS a všichni brali ohrožení Kubiceho života vážně. Hlavním podezřelým byla pořád solncevská mafie. Skutečné důkazy o konkrétní přípravě vraždy neexistovaly, ale vyloučit se nedalo nic – to aspoň tvrdí zdroje z policie a BIS.

Kubice dodnes tvrdí, že zprávu zveřejnil ve snaze zamezit politickým tlakům, které hrozily zmařit vyšetřování biolihové aféry. V tu dobu byl už plukovník pod obrovským tlakem, navíc už existovaly indicie, že se připravuje kompromitace jeho i jeho detektivů a také někdo plánuje jeho vraždu. Poslední kapkou byla květnová razie inspekce na jeho útvaru kvůli údajnému falšování cesťáků detektivy, kteří závažné případy vyšetřovali. Obvinění hrozilo i Kubicemu, který cesťáky schválil. Navzdory původnímu spěchu nebylo „cesťákové“ vyšetřování dodnes dovedeno do konce, ale inspekce nakonec minulý týden vyhlédnuté detektivy obvinila z něčeho jiného. Sepsáním zprávy prý porušili svou pravomoc, dopustili se pomluvy a umožnili únik zprávy na veřejnost. Znovu – jde pořád o tu samou partu inspektorů, kteří se podíleli na cesťákové razii, i o ty samé detektivy, kteří měli cesťáky falšovat. Případ stále dozoruje státní zástupce Michal Zachystal, který by měl v nejbližších dnech rozhodnout, zda Kubiceho a další dva detektivy obviní. Pokud ano, budou postaveni mimo službu a vyšetřování všech zásadních kauz se zastaví nebo přinejmenším zpomalí.

Politolog vypráví Mezi verze, které policie nevyloučila, nakonec spadly i tajnou nováckou kamerou natočené plány a řeči lidí, jako jsou Doležel a Péťa. Ani zde se nevyhneme krátké připomínce. TV Nova dostala od jednoho ze svých zdrojů informaci, že se partička vcelku bezvýznamných nýmandů pokouší přes jeho firmu o  milionový tunel z eurofondů. Reportéři našli muže ochotného do skupiny proniknout a  natočit vše skrytou kamerou. A  tak to běželo několik měsíců. Péťa a Doležel mezi sebe Vébra přijali, pověřili ho několika úkoly, a pak si před ním nebrali servítky. Princip samotného podvodu se z reportáže nedá moc pochopit, zato se tam neustále mluví o nějakých úplatcích a kontaktech na sociální demokraty na vysokých místech, kteří korupční projekt opravy zámku v  Budišově prosadí (to se nakonec skutečně stalo). Ani na jedné tajně pořízené nahrávce se nemluví o vraždě Kubiceho. Zato na nich Doležel i Péťa hovoří o vydírání, zmlácení a případné vraždě jejich kolegy – a současně onoho původního nováckého „zdroje“ –, jehož chování bránilo podvodným plánům skupiny. Potom se najednou nováčtí reportéři dostali k údajnému gangsterovi, který měl od Doležela za úkol vzpurného kolegu zlikvidovat. To je první zádrhel investigativního díla. Jeho výpověď není pořízena tajnou kamerou, muž mluví s redaktory přímo, odpovídá na jejich novinářské otázky a popisuje, jak měl označenou oběť vydírat a případně za milion korun zabít. Kde k němu reportéři přišli? Jak to, že muž, který měl připravovat vraždu, nesedí ve vězení anebo se někde neukrývá jako utajený svědek policie? Proč mluví s Novou? Odpověď na tyhle dotazy televize zatím odmítá a místo toho od ní přišlo další překvapení. Z  reportáže vyplývá, že údajný ganster místo zmlácení a vraždy odvedl svou oběť na policii, zatímco objednavatelům namluvil, že je splněno. Skupina pak pod dohledem policejních i nováckých kamer rozjela svůj podvod a  skončila za mřížemi. A  je tu zase překvapivý střih. Gangster najednou z  obrazovky Novy mluví sám od sebe o připravované vraždě Kubiceho. „Počítalo se s tím, že se po poslaneckých volbách k moci dostane zase sociální demokracie, a pak by pan Doležel měl na policii pravděpodobně své lidi, kteří by Kubiceho zkompromitovali, odstíhali, a pak by musel pan Kubice své místo šéfa ÚOOZ opustit. V ten moment jsme měli naskočit, pana Kubiceho jsme měli zabít tak, aby to vypadalo jako sebevražda. Vlastně dodnes není jasné, jak se bude vyvíjet politická situace, a z toho důvodu se čeká, co bude dál, to svým způsobem zachránilo panu Kubicemu život,“ oznámil veřejnosti rozostřený „člen násilnického gangu“. Proč nám to ten člověk, je-li gangsterem, tak ochotně vypráví. A odkud vzal svůj politologický slovník? Šokující výpověď do reportáže nijak logicky nezapadá.

„Podle naší analýzy je údajný vrah nasazeným policistou a jeho jediným úkolem bylo spojit nás s údajným útokem na Kubiceho, a tak nás před volbami kompromitovat,“ říká šéfporadce sociální demokracie Jaroslav Tvrdík. Vzhledem ke kontextu reportáže to zní pravděpodobně.

Langerovo varování Sociálnědemokratický výklad o  policejní manipulaci tak trochu podporuje i  jiná skutečnost. „Plukovník Kubice dostal ochranku a  skrývá se na neznámém místě, stále mu hrozí nebezpečí,“ zní oficiální vyjádření policejního prezidia. Ale proč se vlastně proslulý policista skrývá, když totožnost jednoho z údajných vrahů je známa z televize Nova? Proč ostatně ten muž nesedí u výslechu a nevypovídá o svých kumpánech? Kdo to vlastně je, kde na něj Péťa s Doleželem přišli? Co se vlastně děje? Od policie a tajných služeb jsme dostali očekávatelnou odpověď: „Nic komentovat nebudeme.“ O „gangsterovi“ a jeho identitě mlčí i Kroupa. Neoficiální bezpečnostní zdroje přece jen závoj tajemství trochu poodhalují. Policie prý už několik měsíců prověřuje indicie, které k  ní prosákly z podsvětí. Kdosi prý už dlouho hledá na Kubiceho kompromitující materiály. Mezi gangstery se minimálně od května prý mluví o tom, že se chystá Kubiceho vražda. To vše je velmi pravděpodobné, Kubice svou prací ohrožuje příliš mnoho vlivných lidí. Je možné, že muž, který vypovídá v reportáži, je skutečně nasazený policista, který měl za úkol pátrat po možných vrazích. Je také možné, že to je gangster, který začal spolupracovat s policií. Ale to neodpovídá na otázku, proč mluvil na obrazovce o vraždě Kubiceho. Nic jej k tomu nenutilo. Od svého vlastního nasazeného člověka a z  jeho tajných nahrávek neměli nováčtí reportéři o  útoku na Kubiceho žádnou informaci. Takže je televizní „gangsterova zpověď“ skutečně politickým útokem na sociální demokraty? Nebo je jeho výpověď jen provokací, která má podsvětí ukázat, že se o lidech připravujících plukovníkovu vraždu a o celém scénáři ví a má to ganstery vyplašit a znervóznit, aby od akce ustoupili nebo se nějak prozradili? To opravdu nevíme. Ale dojmu, že jde o zpravodajskou hru, která zneužila žurnalistiku a televizi ve prospěch zákulisních intrik policie či tajných služeb, se jde po seznámení s fakty zbavit jen těžko. Pravdou je, že policie zatím žádného skutečného přípravce vraždy nedopadla, Kubice se skrývá a policie znovu rozhazuje sítě mezi členy solncevské mafie a lidi nějak spojené s podvody, které Kubiceho útvar vyšetřuje. Fakt, že byl před čtrnácti dny v bulvárním deníku Šíp zveřejněn kompromitující materál na Kubiceho a jeho rodinu a  že byl Kubice minulý týden obviněn inspekcí, přivedl ministra vnitra Ivana Langera k  prohlášení, „že se scénář přípravy Kubiceho vraždy naplňuje“. Jaroslav Spurný

Q

 česká republika

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Zákon krotí stadiony

České svatostánky sportu daly po letech šanci slušnosti

Ř

íká si Klaun a  rvačky už pověsil hřebík – má ženu, děti a třicítku na krku. Ale Slavii je věrný dál a v partě tvrdých fotbalových fanoušků zvaných ultras se cítí stále jako doma. Koneckonců strávil s nimi patnáct let života. A nevěří, že by někde mohla být lepší zábava. I když teď to už bude otázka: nový zákon zpřísňující tresty za fotbalové násilí má otevřít české stadiony i běžným lidem a přiblížit jejich atmosféru vyspělé Evropě.

Géniové z Mostu Je to tvrdé. Za trestný čin spáchaný v  souvislosti s fotbalem mohou teď zdejší fanoušci skončit až na tři roky ve vězení nebo mohou dostat doživotní zákaz návštěvy jakékoli sportovní akce. To spolu s povinností každého prvoligového klubu instalovat na stadionu kamerový systém staví stadionové násilníky do mnohem riskantnější pozice než kdykoli předtím. Záměr nového zákona je jasný: udělat konečně ze zdejších fotbalových svatostánků místa, na kterých bude policie schopna udržet pořádek a slušnost. To je v místních poměrech novinka. V  devadesátých letech se stadiony proměnily v základny pravidelné kolektivní agrese a ten, kdo nechtěl riskovat zranění či hnus ze skandovaného rasismu, na fotbal prostě nechodil. Účinky nového zákona si divocí přátelé sportu „vyzkoušeli“ už během posledního pražského derby mezi Spartou a  Slavií počátkem října na Strahově. Během zápasu se z tlampačů pravidelně ozývalo upozornění, že vládnou nová přísná pravidla a že by si tudíž výtržníci měli dát opravdu pozor. Sparťanský kotel si ale nedal říct. Proto se před ním sešikoval kordon policejních těžkooděnců a po kratším výhrůžném nácviku formací (při němž si šéfové akce vytipovali nejagresivnější jedince) vtrhli muži zákona dovnitř jako bouře. Masu lidí rozrazilo beranidlo obrněných těl a specialisté během chvilky doslova vyzobli několik nejagresivnějších milovníků fotbalu. Stejně rychle se pak ulička zavřela a kordon se vrátil zpět za plot – i s ulovenými chuligány. Obviněno bylo celkem sedm zadržených – z výtržnictví a útoku na veřejného činitele. Všem hrozí dva roky vězení. Jak už bylo řečeno, velkým pomocníkem nového zákona jsou nové kamery. Díky nim může policie dokumentovat násilí na tribunách a poznává tváře nejhorších výtržníků. Ale protože systém nedokáže zachytit zvuk, nelze ho použít k potírání rasismu. Starost o  to, aby při utkání publikum neuráželo sportovce kvůli barvě kůže, tudíž stále leží převážně na samotných klubech. Některým se to daří, některým méně. Do druhé skupiny patří například fanoušci severočeského Mostu, kteří v boji za rasovou čistotu hučí i na své vlastní hráče tmavé pleti.

Tak za tuhle choreu by se už dnes platilo draze. (Fanoušci kopou do policistů během zákroku v Ostravě, 1997) foto čtk

Neoblomil je ani fakt, že právě díky těmto zahraničním posilám se jejich tým před dvěma roky poprvé po sto letech probojoval do první ligy.

Jiný nemáme Jádro fandů, pro které je dobro klubu nadevše a navštěvují každý zápas, není těžké najít. Ultras mají své webové stránky, na kterých se chlubí povedenými „choreografiemi“, tedy papírovými logy a nápisy, které celý kotel během zápasu zvedá nad hlavu. Zájemce tu najde i fandovské zážitky z výjezdů na zápasy. Po poslání e-mailu s prosbou o kontakt na někoho z nich přichází během dvou dní od webmastera mobilní číslo. Vašek (23) navrhuje setkání v jedné z pražských pivnic. Na schůzku s sebou přivádí i staršího kolegu, v úvodu zmíněného Klauna. Štíhlý krátkovlasý kluk fandí od puberty, vymýšlení a výroba choreografií na zápasy mu zabírá většinu volného času. Absolvoval učňák, teď se živí jako správce ve škole. Klaun je zedník a na fandovské kutění

Vítejte na modré planetě Česko zažilo po mnoha stránkách výjimečné volby: největší účast, drtivý úspěch jedné strany a jednobarevné vlády ve velkých městech. Čekalo se na ně s napětím, protože nejen politici si od nich slibovali velký průzkum veřejného mínění a  politických nálad ve společnosti. A  pokud výsledky voleb tak budeme číst, a odpovídá tomu nejspíš i vyšší volební účast, vyjde nám z toho, že lidé chtějí u moci občanské demokraty – dali jim největší důvěru v  komunálních i  senátních volbách. A ještě jeden trend se potvrdil. Stejně jako v červnových volbách do Poslanecké sněmovny se znova ukazuje, že posilují velké strany. A tou silnější z dvojice je ODS.

ODS sahá po ústavní většině Na Jánském vršku se slavilo i minule, ale letos to je euforie. První kolo senátních voleb je pro ODS nebývalým triumfem – jejich kandidáti postoupili do dalšího kola ve 26 z 27 obvodů. To se občanským demokratům ještě nikdy nepodařilo. Postup jim unikl jen v  jediném obvodu – zlínském, kde Michala V. Marka o  šest setin procentního bodu, tedy pětadvacet hlasů, předstihla starostka Rokytnice Jana Juřenčáková. Naopak přímý postup jen

těsně unikl v Praze 4 divadelníkovi Tomáši Töpferovi, chyběla mu necelá polovina procenta. Töpfer byl také jediný ze známých obličejů (kandidovali zpěváci, moderátorky i  bývalé majitelky nevěstinců), který voliče oslovil. Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu AV ČR v  sobotu v  České televizi upozornil na úspěch sociální demokracie. Zatímco za předsednictví Vladimíra Špidly se do druhého kola dostalo jedenáct sociálnědemokratických kandidátů a sedm nakonec usedlo v Senátu, za Špidlova nástupce Stanislava Grosse ve volbách, jimž předcházela proslulá kampaň s Grossovým „Myslím to upřímně“, za ČSSD nezískal křeslo nikdo z trojice postoupivších z prvního kola. V porovnání s tímto žalostným výsledkem je proto nynějších jedenáct sociálních demokratů ve druhém kole úspěchem. Celá Paroubkova jedenáctka se tento týden utká s protivníky z ODS. Šéf ČSSD Jiří Paroubek okamžitě zahájil kroky proti „hrozící modré totalitě“, a to tak, že slíbil podporu všem stranám a kandidátům (pestré to směsici), kteří teď stojí proti ODS. Zatím mu to nikdo neslíbil oplatit, až na komu-

s kolegy už nemá kvůli rodině tolik času jako dřív, když byl chuligán. Co ho vlastně vedlo k tomu, aby se na smluveném místě sešel s  ostatními a  pokusili se navzájem přizabít? „Byl jsem mladej a chtěl jsem bejt důležitej. Patřilo to k tomu. Teď, co mám děti, jsem s rvačkama skoncoval,“ říká Klaun, který dnes funguje jako prostředník mezi tvrdým jádrem a zbytkem ultras. Kluby se svým kotlem komunikovat musí, za jakékoli problémy, které fanoušci na stadionu způsobí, bývá fotbalovou federací trestán klub. „Fandit bez incidentů je i  v  našem zájmu. Jde nám hlavně o klub, aby postoupil a neměl problémy kvůli pokutám a zákazům,“ říká Václav, podle kterého se atmosféra na stadionech lepší, protože se tu začíná fandit „jako na Západě – lidi čím dál víc přispívají aktivně, pomáhají vytvářet chorea, dávají na materiál a baví se“. Oba fanoušci se shodují v tom, že pro lidi, kteří se na fotbale perou, je zpřísnění zákona znatelná komplikace. Pokud by totiž nějaký rváč chodil na stadion dál i po soudním zákazu, riskuje

rovnou vězení. „Otázka je, jak dlouho bude policie nové paragrafy využívat, a  taky aby zákazy nedostávali lidé, kteří se bez vlastního přičinění jenom ocitnou blízko rvačky,“ míní Klaun. Ohledně rasistických nadávek se na fotbalových stadionech žádná revoluce nechystá. Podle Klauna nejsou rasistická hesla jen doménou mladých hooligans nebo ultras, ale na hráčích tmavé pleti si často vylévají vztek i padesátníci s pivem v  ruce. „Černoch je na fotbale nejsnazší oběť. Nikdo přece nemá rád přistěhovalce, protože berou lidem práci. Tak si to lidi vylejvají na fotbale na něm,“ říká Klaun, který se prý už polepšil. A co ho vlastně pořád přitahuje na zdejším špatném a do morku zkorumpovaném fotbale? „S korupcí je to problém,“ říká Klaun. „Dělali jsme i  transparenty, abychom na to upozornili, ale nemá to cenu. Nic nezmůžem. Takový je prostě český fotbal. A my jiný nemáme.“

nisty, u nichž se to předpokládá jaksi automaticky. Druhé kolo bude dramatické – pokud ODS promění 22 mandátů, získá v horní komoře ústavní většinu. Bez jejího souhlasu by se pak neprosadila žádná úprava volebního zákona, změny ústavy a neprošel jakýkoli kandidát na prezidenta. Menší strany neuspěly tak, jak si představovaly – lidovci obhajují osm mandátů, jejich kandidáti jdou do druhého kola v šesti obvodech. Ale je třeba připomenout, že předchozí úspěchy byly dány především spoluprací v  rámci čtyřkoalice. Pro zelené byl jediný postup onkologa Pavla Klenera v Praze 12 po slibném nástupu ve sněmovních volbách zklamáním. Potvrdilo se, že se jí špatně daří mobilizovat voliče v méně zásadních volbách. Prakticky mrtvou US-DEU obhajující sedm mandátů snad ani netřeba zmiňovat, spíše bylo překvapením, že se Petr Fejfar na Náchodsku probojoval dál. Oproti minulým volbám ubylo kandidátů za malé mimoparlamentní strany či zcela nezávislí kandidáti. To ovšem jen logicky odpovídá výše řečenému – velké strany jdou nahoru, Senát opouštějí výrazné nezávislé osobnosti, které dosud určovaly jeho charakter jako skutečné protiváhy sněmovny. Do druhého kola se nicméně probojovali někteří dosavadní silní senátoři jako Petr Pithart či Soňa Paukrtová. Rekordní je letos volební účast – tolik lidí k senátním volbám ještě nikdy nepřišlo (2004 – 28 %, 2002 – 24 %, oba údaje za první kolo), pouze s výjimkou roku 1998, kdy odvolilo stejně jako tentokrát dvaačtyřicet procent voličů. Tehdy lidé přišli vyjádřit svůj názor na opoziční smlouvu.

nebudou vedle Prahy potřebovat koaliční partnery ani na řadě významných radnic (v Hradci Králové, ve Zlíně či Českých Budějovicích), ale v konečných výsledcích je z toho výrazné posílení oproti minulým volbám. V Brně a Ostravě topolánkovci sice rovněž zvítězili, ale většinu si podrželi komunisté se sociálními demokraty. Komunisté se udrželi v čele ve svých baštách v Karviné a Havířově. Drtivě ODS zvítězila v Praze, kde získala o bezmála dvacet procent více než v minulých volbách a Pavel Bém jako první z ODS pokračuje v primátorském křesle v dalším volebním období. K tomu, aby ODS zapomněla na staré křivdy a spojila se třeba s kaslovci, nakonec nejspíš nedojde, i když Bém říká, že bude jednat se všemi demokratickými stranami. V hlavním městě mohou být občanští demokraté díky nadpoloviční většině vlastními pány a  naplní se předvolební odhady – velká koalice s ČSSD nebude pokračovat. SNK Evropští demokraté v Praze naopak zažili propad, z minulých osmnácti na něco přes pět procent. Také u komunálních voleb se zvýšila volební účast. Ne tak prudce jako u senátních, ale přece šestačtyřicet procent voličů u uren je o tři procenta více než před čtyřmi lety. V celkových počtech kromě výrazného úspěchu ODS strany v  zastoupení obcí spíše oslabily (komunisté ztratili tisíc a půl zastupitelů, o několik set méně mají i sociální demokraté a lidovci). Pro KDU-ČSL je to ale i tak úspěch, protože po vážné chybě Miroslava Kalouska, který uvažoval o vládě opřené o komunisty, hrozil naprostý propad. Zelení si zahojili zklamání ze senátních voleb a celkové počty svých zastupitelů ztrojnásobili. Vzhledem k tomu, že jde o mladou stranu, je to důležitější než úspěch v horní komoře. Tradičním problémem menších stran je, že se jim nedaří uchytit se v komunální politice.

Už žádné velké koalice Také ve volbách zastupitelstev obcí nenašla ODS v celkovém součtu a ve velkých městech konkurenci. Ještě včera k večeru se zdálo, že občanští demokraté

Jan Kovalík

Silvie Blechová

Q

Q

DISKUsE / inzerce 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

xxx

inzerce



   ekonomika

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Reformátoři v Tbilisi to rádi horké Ruská blokáda Gruzie bude mít možná opačný efekt, než by si v Kremlu přáli

G

ruzínský příběh posledních desetiletí nemá v rámci postkomunistického světa obdoby. Jedna z  nejpříjemnějších republik Sovětského svazu dodávala tradičně zbytku státu elitní lidi a elitní vína. Po rozpadu SSSR se však ponořila do občanské války a téměř úplného rozkradení – pod vedením mezinárodně oblíbeného Gorbačovova ministra zahraničí Ševarnadzeho a za asistence ruských „mírových“ sil. V roce 2003 se ale k moci dostal Michail Saakašvilli a spolu s ním i nespoutaná ambice stát se součástí Západu. Radikální ekonomické změny za jeho vlády mají šanci stát se stejnou značkou jako estonské nebo v posledních letech slovenské reformy. Pokud přežije právě probíhající konflikt s Ruskem a stejně razantně jako daně či podniky dokáže reformovat i  zdravotnictví či sociální politiku, čeká jej nevídaná budoucnost.

Všechno kromě svědomí Saakašvilliho zatím není možné vinit v hospodářské politice z polovičatostí. Za dva a půl roku od nástupu do funkce dokázala jeho administrativa zásadně změnit daňový systém, liberalizovat zahraniční obchod, rozběhnout privatizaci a  lákat investice. Dnes má Gruzie 20% daň z příjmu pro podniky a 12% daň z příjmu pro jednotlivce. To dohromady dělá jedny z nejnižších sazeb v Evropě i postkomunistickém světě. Od září tohoto roku země téměř zrušila dovozová cla a  má spolu se Singapurem a  Hongkongem jeden z  nejliberálnějších obchodních režimů. Zároveň ještě v roce 2005 vláda vyhlásila totální privatizaci. „Jsme ochotní předat všechno kromě svého svědomí. Ale výhradně tomu, kdo nabídne nejlepší cenu,“ prohlásil tehdejší ministr hospodářství. Stejně tak nový zákoník práce schválený v roce 2006 patří mezi nejliberálnější na světě. Reformy podporují hospodářský růst, který v roce 2005 dosáhl víc než 9 % a i po mírném zpomalení by se měl v nejbližších letech pohybovat mezi 6 a 7 %. A co je podstatnější, základna růstu je už širší: dříve ekonomikou hýbaly jednotlivé projekty jako ropovod z Ázerbájdžánu do Turecka, teď se začíná hýbat celé hospodářství. Rychlost reforem by však neměla zakrývat těžkou situaci Gruzie. Státní důchod je 2,5krát vyšší než před třemi lety, ale i nová výše je méně než tisíc korun měsíčně. Vláda nemá žádnou kontrolu nad podstatnou částí svého území – Jižní Osetií a  Abcházií, kde vládnou separatisté podporovaní Moskvou. Nezaměstnanost činí 13 % a  přibližně polovina práceschopného obyvatelstva se živí zemědělstvím, většinou pro vlastní potřebu. Zdravotnictví je v zoufalé situaci: podle odhadů 80 % výdajů na zdraví včetně léků platí lidé z vlastní kapsy, nemocnice jsou absolutně zastaralé a špinavé. Ještě před několika lety neměly často ani elektřinu na provoz inkubátorů. Toto zoufalství je však zdrojem síly reformátorů. Jsou přesvědčeni, že nemají čas několik roků diskutovat výhody a nevýhody jednotlivých kroků, ale musí konat. Koneckonců pokud něco tak zoufale

Gruzínští vinaři přežili ruské vydírání bez pohromy. foto profimedia.cz / afp

nefunguje (jako gruzínské zdravotnictví nebo celní správa), nemusíte se až tak trápit úvahami nad riziky reforem. Jestli je dopravní policie zkorumpovaná až do morku kostí, není takové riziko rozpustit ji a založit zcela nanovo, jak se v Gruzii stalo před dvěma roky. Díky mizerné výchozí pozici je navíc pro gruzínskou vládu jednodušší ukázat výsledky reforem. Ševarnadzeho režim byl natolik prožraný korupcí, že při daňových a odvodových sazbách blízkých našim vybíral ve vztahu k HDP přibližně polovinu peněz. Stačilo, aby nová vláda přitlačila, a hned získala miliardy navíc i přes radikálně snížené sazby. To umožnilo nejen zvýšit důchody, ale i začít investovat do škol a nemocnic a zvýšit platy úředníkům. Jistá dáma, která pracuje jako vysoce postavený legislativec na úřadu vlády, mi sdělila, že v roce 2003 vydělávala v přepočtu 1500 korun, dnes vydělává 15 tisíc. Nutno dodat, že některé Saakašvilliho metody nevypadají z našeho pohledu nejlépe, například rozdávání traktorů po vesnicích. Během mého pobytu v Gruzii se konaly místní volby. Právě v den hlaso-

Aero proklatě nízko nad zemí Český výrobce letadel se bude prodávat, zájem ale vzbuzuje něco jiného než samotné výrobky. „Letoun L-159 se s  určitou nadsázkou jeví nebezpečnější pro jeho uživatele než pro potenciálního nepřítele,“ řekl po havárii jedné z  armádních stíhaček před pěti lety tehdejší ministr obrany Miroslav Tvrdík. Vyjádření to nebylo nejšťastnější. Aero Vodochody se v té době marně snažilo udat svá letadla na zahraničních trzích a ministrova „podpora“ věci asi příliš nepomohla. Aero přežívá vlastně jen díky uměle vytvořené zakázce pro českou armádu. Ovšem tuto středu bude vláda rozhodovat o  jeho prodeji slovensko-české finanční skupině Penta. Rok trvající privatizační anabáze ale nekončí pro milovníky domácího stříbra žádným happy endem. Probíhající privatizace vodochodské montovny letadel není prvním pokusem, jak přilákat do firmy s téměř 90letou tradicí soukromý kapitál. Už v roce 1998 prodala vláda více než třetinu akcií Aera americkému leteckému gigantu Boeing. Sliby o nalezení

nových světových odbytišť pro vodochodské letouny však zůstaly nenaplněné. Když pak stát získal za symbolické dvě koruny Aero zpátky, připravil v listopadu 2005 Paroubkův kabinet druhý pokus o privatizaci, tentokrát už celého podniku. Rozhodujícím kritériem měla být pouze výše nabídky. Do soutěže se přihlásilo osm investorů, avšak samotná letadla už nikoho příliš nezajímají. Mnohem lukrativnější se společnostem jeví přistávací dráha továrny a  zázemí, které v lokalitě nedaleko Prahy skýtá jedinečnou možnost vybudovat druhé mezinárodní letiště. Vize terminálu s roční kapacitou až pěti milionů pasažérů, který by měl z konkurenční Ruzyně přetáhnout především nízkonákladové dopravce, přitom nejvíce učarovala mocné slovensko-české finanční skupině Penta. Za vodochodskou zbrojovku nabídla necelé tři miliardy, čímž o více než miliardu předčila druhého v pořadí.

vání na jedné z hlavních tříd dokončili a spustili úplně náhodou nádhernou fontánu. Druhý den ji zase vypnuli, neboť zjistili, že zase tak hotová není...

Jak dál od Moskvy

s plynem. Několik měsíců před nedávnou konfrontací zakázalo Rusko údajně z hygienických důvodů import gruzínských vín, které je hlavní vývozním artiklem této kavkazské republiky. Přitom evropským hygienikům ani nikomu jinému nic nevadilo. Po dramatickém střetu z  konce září se studená válka začala ohřívat. Moskva má v rukou velké množství karet, s nimiž může hrát, a nikdo neví, jak daleko je ochotná zajít. Vysocí gruzínští představitelé, s nimiž jsem hovořil, mluví o nutnosti diverzifikovat ekonomiku a zbavit se závislosti na Rusku. Podle náměstkyně ministra hospodářství to už znají gruzínští vinaři, kteří ruské embargo přežili bez zásadních škod a našli si nové trhy. V jiných oblastech to nebude tak jednoduché, ale zdá se, že vládě v Tbilisi odhodlání nechybí. Při středoevropské zkušenosti je těžké nemít pro tento přístup porozumění, jen se člověk při pohledu na mapu těžko zbavuje svírání v žaludku.

Pokud by tedy člověk pohlížel pouze na vnitrostátní politiku, dával by reformám a Saakašvillimu velké šance, protože opozice je nejednotná. Navíc existují silné předpoklady, že vláda zvládne i velké výzvy, jako je zmiňované zdravotnictví a důchodová reforma. Gruzie je však dodnes ve stavu závislosti, kterou si my pamatujeme ještě z dob Varšavské smlouvy. Čtvrtinu země ovládají separatisté podporovaní Moskvou, klíčové energovody a  dodávky potravin jdou z  Ruska, téměř pětina obyvatelstva pracuje v zahraničí, a to hlavně u severního souseda. Ševarnadzeho řešení bylo těsně se přimknout ke Kremlu. Saakašvilli zkouší úplně opačnou strategii – postavit vše na euroatlantické integraci. Ruská vláda reaguje postupným přitvrzováním své politiky. Minulou zimu bylo na pár dní odstavené potrubí

Miroslav Beblavý Autor působí jako konzultant gruzínské vlády.

Horká půda na Ruzyni

Rizika odkladu

Penta není ledajaká firma. Má široký záběr, na Slovensku například privatizuje nemocnice, ovládla košické letiště a nedávno vyhrála tendr i na bratislavské. Měla výborné vztahy s Dzurindovou vládou a její pověst čestných podnikatelů je velice mírně řečeno sporná. Na Slovensku se v souvislosti s ní mluví o korupci v nejvyšší politice, důkazy ale chybí. Každopádně Ficova nová vláda si už s Pentou zdaleka tak nerozumí a výsledkem je třeba zrušení zmíněného tendru na koupi letiště ve slovenské metropoli. I  v  Praze se Penta točí kolem letiště: vlastní totiž 50  hektarů polí, kde má stát další ruzyňská ranvej. Penta skoupila pole krátce poté, co je Pozemkový fond ČR uvolnil jako ornou půdu v restitucích. Jak předpokládala, půda se stala brzy horkým zbožím. Chování fondu, který půdu uvolnil, a  Letiště Praha, které se o  ni včas nezajímalo, bylo – řekněme – neprozřetelné. Před časem finančníci z  Penty navrhli, že dráhu postaví sami a státnímu Letišti Praha ji budou pronajímat. O to ale nikdo nestojí. Dlouho se hovoří o  privatizaci celého ruzyňského komplexu a  dvojí vlastnictví letištní plochy by v  budoucnu působilo zbytečné komplikace. Pokud by se navíc slovensko-český holding o Letiště Praha sám ucházel, všichni ostatní zájemci by se okamžitě ocitli v nevýhodnější pozici. Proč ale o pozemcích na Ruzyni mluvíme? Souvislost mezi oběma obchody si dobře uvědomují především politici. Penta by podle nich svůj zájem o Aero mohla stvrdit právě vstřícnějším postojem v kauze návratu ruzyňských polí do rukou státu.

Pokud jde o  výrobu letadel, ani ta nevypadá zcela ztraceně. Ministr průmyslu a  obchodu Martin Říman navrhuje rozdělit Aero na výrobu letadel a letištní dráhu a obě části prodat zvlášť. To se dnes ale jeví spíše nereálně. Podle lidí z Aera se objevovaly podobné nápady i  před začátkem privatizace a vždy z nich sešlo. Vedle toho zde jsou dílčí nabídky na kontrakty, například s americkým výrobcem vrtulníků Sikorski nebo zakázky na výrobu součástek nákladních letounů Spartan. Některé zahraniční firmy, jako například italské Piaggio, dokonce hovoří o fúzi s českým podnikem. V rukách schopného investora by tedy zbrojovka mohla vynášet podobně jako mezinárodní letiště a Penta má od zmíněných firem písemné přísliby k budoucí spolupráci. V  případě dalšího odložení privatizace nejsou vyhlídky Aera nijak dobré. Vlastní kapitál firmy je dnes záporný, více než 6,5 miliardy minus. Nad firmou navíc visí hrozba v podobě nespláceného 11miliardového dluhu (ten je teď součástí privatizace), a pokud nezačne zbrojovka brzy platit, hrozí jí konkurz. S tím, že by Topolánkova vláda (už bez mandátu) měla za érou kdysi slavného státního podniku udělat tlustou čáru, souhlasí dokonce i sociální demokraté, kteří všechna jiná rozhodnutí kabinetu odmítají. Kdyby totiž Aero zůstalo v rukou státu, mohlo by se (slovy exministra Tvrdíka) opravdu stát „nebezpečnější pro jeho uživatele než pro potenciálního nepřítele“. Tomáš Sachr Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

Q

diskuse / před 15 lety 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

Mají sankce OSN smysl? Test severokorejské jaderné bomby rozechvěl zřejmě každý kout světa, kam se ta zpráva donesla. S velkým napětím pak pozorovatelé čekali, jak zareagují mocnosti, a zejména OSN. Podle některých naprosto selhala. A o tom je i následující debata. Jako reakci na výbuch Rada bezpečnosti OSN schválila několik sankčních opatření vůči KLDR. Cílem je jednak „potrestat“ režim za tyto kroky (např. sankcí na luxusní zboží), rovněž pak omezit jeho možnosti posilovat svůj zbrojní arzenál a obchodovat s ním. Na první pohled to vypadá jako účinné opatření, fakticky se ale jedná o klasický nepovedený kompromis, který se velmi pravděpodobně mine se účelem. Sankce jsou takto zřetelnou ukázkou bezmoci OSN tváří v tvář závažnému bezpečnostnímu problému. Uznávám, že řešení situace na Korejském poloostrově není vůbec snadné. Nicméně zde se objevuje pozoruhodný paradox: organizace, která vůči této hrozbě fakticky nedisponuje žádnými „zuby“, si je v tomto případě evidentně vylámala. OSN trpí zásadním rozporem mezi svými předsevzetími a prostředky, jimiž disponuje. Z tohoto hlubokého rozporu se pak přirozeně rodí zdání její naprosté smysluprázdnosti. Jsem přesvědčen, že existuje mnoho oblastí, v nichž OSN hraje důleži-

P

odle mého názoru ale není otázkou, zda OSN tuto krizi vyřešit dokáže, ale zda má k  řešení předpoklady a  zda by ji vůbec řešit měla. Má odpověď zní: ano. OSN má instituce, které byly za tímto účelem zřízeny. Kromě zmíněné RB a MAAE je to také Úmluva o  nešíření jaderných zbraní. RB je jediným legálním nástrojem předcházení a řešení globálních hrozeb bezpečnosti a disponuje legálními donucovacími prostředky. Musíme proto hledat řešení právě zde. V parlamentní demokracii také neobcházíme zavedené instituce, je-li těžké něco prosadit. Jaderný test KLDR tak otevírá problém mnohem širší. OSN loni prošla 60. rokem své existence a kritika její činnosti – nejen v českých médiích – byla nemilosrdná. Je to pochopitelné, protože OSN zosobňuje obrovské ideály, a zároveň vzbuzuje nemenší frustrace. Zásadní otázka ale zní: má OSN od států a nás všech dostatečnou podporu, aby byla schopna účinně čelit problémům dneška? Nemá. Dokázaly to členské země během loňského zářijového summitu v  New Yorku. Předcházela mu velká očekávání. Byl předložen obsáhlý plán reformy OSN, aby se se současnými problémy dokázala vyrovnat a stala se dostatečnou zárukou globální bezpečnosti. Příležitost byla ale z velké části zma-

K

ritika je opravdu snadná a stejně snadno se stává i nemilosrdnou. Snažil jsem se přesto zdůraznit, že role pro OSN existuje, že ji vidí a využívají i její členové. V teoretické rovině by posílení a reforma struktur OSN zvýšily její akceschopnost. Prakticky ale podle mne míra operability OSN přímo závisí na míře konsenzu mezi klíčovými členy. A tu určují jejich vlastní zájmy, nikoli pravomoci libovolné agentury. Činnost OSN se totiž může odehrávat pouze v  prostoru, který samy členské státy vymezí.

tou roli (a nejde v těchto případech o prázdnou frázi). Při řešení otázky jaderné krize na Korejském poloostrově se musí otevřeně přiznat: problém se Severní Koreou OSN vyřešit nedokáže, a to ani prostřednictvím Rady bezpečnosti, ani pomocí Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Je evidentní, že to zatím nedokázaly ani USA, Čína a Rusko – tři z pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Zde jsou možné varianty přístupu k  řešení této krize. K nutnosti ukončení severokorejských jaderných ambicí se dá přistoupit dvěma cestami – metodou „biče“, či metodou „cukru“. Bičem by musel být soustředěný a jednotný tlak všech zainteresovaných států v čele s Čínou. V tomto případě sankce jako nástroj smysl mají, ovšem ty přijaté jsou zcela nedostatečné. Jejich dopad by měl být pro KLDR natolik zásadní, aby rezignace na vlastnictví jaderného arzenálu byla jedinou další cestou pro existenci režimu. K takovému opatření se však OSN jistě neodhodlá.

řena. Státy znovu hájily vlastní krátkodobé zájmy na úkor řešení globálních problémů, například odzbrojení, nešíření jaderných zbraní, terorismu, ale i chudoby a ekologie. Proto je nyní mnoho těch, kteří jsou skeptičtí, zda OSN a její členské státy budou kdy schopny uskutečnit zásadní reformu světové organizace a vrátit jí roli kontrolora a vyvažovatele moci. Nezbývá než zkoušet to dál. OSN máme takovou, jakou ji státy chtějí mít. Přes tvrdou kritiku a mnohá selhání existuje řada měřitelných důkazů, že OSN zůstává nenahraditelná. Ukazuje to například Zpráva o lidské bezpečnosti z roku 2005 (Human Security Report), vypracovaná univerzitou v Britské Kolumbii. Od počátku 90. let minulého století se dramaticky snížil počet konfliktů ve světě (o 40 procent). Došlo také k omezení masového zabíjení, navzdory neomluvitelným masakrům ve Rwandě, Srebrenici nebo Dárfúru (o  80 procent od konce 80. let). Autoři zprávy tvrdí, že k tomu došlo zejména díky posílení mezinárodní preventivní diplomacie i operací na udržování a budování míru. Ty byly ve většině případů autorizovány a prováděny právě OSN. OSN bez pochyby potřebuje změnu, aby se stala moderní institucí, jejíž rozhodnutí budou její

Při pohledu na praxi v minulosti i současnosti se rozhodně nezdá, že by tento prostor měl výrazně expandovat. Bohužel, musím sám za sebe dodat. Ani sama reforma Rady bezpečnosti by podle mého názoru neměla žádný vliv na to, k jakému rozhodnutí by toto shromáždění dospělo. A argument, že jediným legálním prostorem na řešení krizí je právě RB, nemohu přijmout: mnohé kroky, které podnikly USA (např. finanční sankce), jsou zcela legálním i legitimním krokem, navíc však krokem účinným. Pokud tedy existují reálné obavy o výsledek refo-

inzerce

Nadace Open Society Fund vyhlašuje 14. ročník stipendijního programu pro studenty středních škol Nadace Open Society Fund Praha ve spolupráci se zahraničními partnery vyhlašuje již 14. ročník výběrového řízení pro studenty středních škol na získání stipendia na roční studium na soukromých středních školách ve Velké Británii a v USA. Studenti/studentky, kteří se hlásí do programu musí splňovat následující podmínky: • jsou občany/občankami České republiky • v době vyplnění přihlášky studují 1. nebo 2. ročník střední školy (v případě víceletých gymnázií tomu odpovídající ročník) • jejich znalosti angličtiny jsou na takové úrovni, že jsou schopni/y v ní studovat • jsou samostatní/é a snadno se přizpůsobí cizímu prostředí Podrobné informace a přihláška k dispozici na www.osf.cz | Termín uzávěrky: 1. 12. 2006

„Měkkou“ cestou je poskytnutí hospodářských, energetických, a  hlavně bezpečnostních záruk Pchjongjangu, který se pak dobrovolně jaderného programu vzdá. S touto myšlenkou již v minulosti přišla Clintonova administrativa, kterou však následně Kimův režim obelhával. Výsledku tohoto přístupu v současné době čelíme. Pokud režim dosáhl svého, je teoreticky možné, že by se dal nějakou formou „úplatku“ přesvědčit k  ústupu. V tomto případě může pro OSN prostor existovat, obávám se však, že konkrétní státy něco takového stejně nedovolí. Budou spíše usilovat o to, aby tyto záruky poskytly přímo; a to jak z prestižních důvodů, tak i kvůli možnosti uchování si přímého vlivu na celý proces. V minulosti docházelo k hybridnímu přístupu, který poškozoval efektivitu jednoho z  možných řešení: sankce nikdy nedosáhly takové síly, aby režim v KLDR k čemukoli přiměly. A naopak snahy o vstřícná a přátelská gesta byly mařeny „jestřábí“ rétorikou a gesty z obou stran. Důvod této nejednotnosti je logický: v partii je příliš mnoho hráčů, příliš mnoho zájmů a jejich koordinace je prakticky nemožná. O to více, že některé zúčastněné velmoci – především Rusko a Čína – z udržování problému donedávna fakticky profitovaly. Zapojovat v takové situaci OSN je zcela nemožné, což viditelně vzaly na vědomí všechny státy účastnící se řešení krize. Mezinárodní společenství nedokázalo z  mnoha důvodů zabránit komunistické Koreji v  cestě k  jaderné bombě. Nyní ji buď dokáže přesvědčit, aby se jí dobrovolně vzdala, nebo bude muset zabránit jejímu exportu někam dál. Pokud selže i v tomto, počet problémů, kterým čelí, se opět rozroste. A přitom je zřejmé, že nemá smysl hledat jejich řešení pomocí OSN. Antonín Berdych Autor je předsedou Asociace pro mezinárodní otázky. Q

členové respektovat, a ne z ní dělat oblíbený terč kritiky v  případě vlastního selhání. Její podpora ve světě je široká, ale mělká. Budeme-li i  nadále odstavovat OSN na druhou kolej a  přisuzovat jí úlohu pouhého poskytovatele humanitární pomoci, budeme jen nahrávat těm, kterým slabá a nevýkonná OSN vyhovuje. Vracím se tak ke svému původnímu argumentu: jaderný test v  KLDR je hrozbou mezinárodní bezpečnosti a jako takový musí být řešen v rámci OSN. Jsou-li současné mechanismy OSN nedostatečné, je nutné je posílit, nikoli obejít. Ředitel MAAE Mohamed Baradej minulý týden varoval, že jeho agentura, která má na celém světě dohlížet na využívání jaderné energie, funguje s rozpočtem, který je srovnatelný s rozpočtem policejního sboru ve Vídni. Jakékoli donucovací akce pak musí být vyjednány v Radě bezpečnosti, která jako jediná může poskytnout legální rámec řešení krizí, jakých jsme v nedávné minulosti byli svědky v Iráku, Libyi, Íránu a naposledy v KLDR. Michal Broža Autor je pověřen vedením Informačního   centra OSN v Praze.

Q

rem OSN a  pokud se navíc nedá odhadnout, kdy k nim vlastně dojde, není se co divit, že žádný ze zainteresovaných států nemá vůli OSN do řešení problému s KLDR zapojovat. Problém je totiž příliš hrozivý a příliš aktuální na to, aby se dále čekalo. Antonín Berdych Diskuse pokračuje v rubrice Duel na www.respekt.cz.

Q



Před 15 lety

„Tenhle barák je nereformovatelný,“ touto citací šéfa zpravodajství Československé televize Petra Krula začínal před patnácti lety zajímavý článek o tehdejší ČST. „Redaktoři už nepapouškují jako za komunistů, ale stýská se jim po totalitním způsobu řízení,“ dodal zástupce šéfredaktora Novotný. Z  historického hlediska je pozoruhodná pasáž o tom, jak se tehdy sestavovaly příspěvky pro hlavní zpravodajskou relaci. Nejdříve zpráva z parlamentu, pak o odhalení pomníku slovenskému buditeli, který byl neprávem zapomenut. Následuje reportáž z rybníků, která je vystřídána válkou v Chorvatsku.

Co s televizí a filmem Respekt o tom psal: „Šokován z tohoto řazení zpráv a  tématu informací není jen divák, ale většinou i zpravodajská směna na Kavčích horách. V Praze totiž vlastně nevědí, co ve skutečnosti do zpráv ze Slovenska přijde. Redaktor Deníku dostává k výběru jen stopáž slovenských příspěvků a nicneříkající titulky (Dunaj nás spája, Svatopluk apod.), nemá však možnost je vidět. Podle šéfredaktora P. Krula sice ,vedení slovenské televize uznává, že takhle nejde pracovat, ovšem posílat nám příspěvky s předstihem považují v Bratislavě za pragocentrismus‘. Dalším problémem je, že slovenská televize už několikrát poslala do Deníku ‚něco jiného‘, než se ve skutečnosti stalo. Křičí-li v  Košicích dav na Jána Čarnogurského ‚Judáši‘ a ve slovenském vstupu o tom není ani slovo, vzbudí to přinejmenším pochybnosti o profesionalitě. Je fakt, že slovenská televize věnuje větší pozornost přípravě zpravodajství na vlastním okruhu než příspěvkům do F1.“ Národnostní spory už jsou vyřešeny, ale jestli je „barák“ nereformovatelný, je stále aktuální otázka. V čísle vyšla vůbec řada poutavých textů, třeba o druhé cestě Václava Havla do USA, kde se podepsaly důležité obchodní smlouvy či o zbytečných nářcích o přílivu amerických filmů. Připomeňme jeden tehdejší citát: „Diktát trhu je zrovna tak špatný jako diktát tanků.“ Respekt č. 43/1991

10   zahraničí

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Republikáni před koncem revoluce Již 12 let mají celý Kongres, ale 7. listopadu k tomu řeknou své američtí voliči

C

ondoleezza Riceová vyrazila do Asie hledat spojence proti jadernému Pchjongjangu. Na domácí scéně USA se ale hraje jiná partie. Komu korejská krize pomůže více? Republikánům, protože znovu obrátila zájem Američanů k vnějším nebezpečím a k úsilí George Bushe jim předejít? Nebo demokratům, kteří na atomovém testu Pchjongjangu ilustrují selhání Bushovy administrativy i  ve schopnosti ochránit Ameriku? Důvod sporu přestal být uprostřed rétorické přestřelky důležitý. To je současný politický Washington. Ani volby v úterý 7. listopadu rozpolcený a zaseklý Kongres nevyléčí.

Od schodku k vyššímu schodku Zhruba posledních dvacet let se o každé kampani mluví jako o negativní, ta letošní ale skutečně nenabízí prakticky nic jiného než kritiku protikandidátů. Občas až v komicko-absurdním provedení. Reklamní spot Michaela Steelea, republikánského uchazeče o senátní křeslo za Maryland, začíná slibně: „Steeleův plán změny.“ Hlavním a vlastně jediným sdělením spotu je ovšem upozornění, že Steeleův demokratický protikandidát Ben Kardin jako senátor prý nic změnit nedokázal. Nadcházející volby praktickým významem stojí ve stínu prezidentských (v reálné hře je třetina Senátu a zhruba desetina Sněmovny reprezentantů). Přesto se o nich mluví jako o možném mezníku politické historie. Nebo také, jak to nazval ve svém předposledním čísle časopis Time, o „konci revoluce“. Důvodem tohoto „dějinného“ slovníku samozřejmě nejsou jednoduché počty, které říkají, že demokratům stačí absolutní zisk patnácti křesel, aby převrátili sněmovní většinu na svou stranu. Příčinou je fakt, že pokud se tak stane, uzavře se pozoruhodná politická éra, která začala v roce 1994. Republikánská strana se tehdy po čtyřech desetiletích demokratické nadvlády zmocnila kontroly ve sněmovně. Tehdejší republikánský manifest Kontrakt s  Amerikou sliboval nápravu veřejných rozpočtů, umírněnou federální vládu, čestnou, morální a nezkorumpovanou politiku. Co z toho po dvanácti letech, z nichž v šesti posledních drželi republikáni kromě sněmovny i Senát a Bílý dům, zbylo? Nic, tvrdí i samotní republikáni. „V roce 1994 jsme rozjeli kampaň proti obrovským výdajům, explodujícímu deficitu a  korupci. A  co máme dnes? Obrovské výdaje, rekordní deficit a  kulturu korupce,“ napsal v deníku Wall Street Journal bývalý republikánský kongresman Jack Scarborough, který dnes uvádí politickou televizní show na stanici MSNBC. Soudě podle četnosti těchto názorů v  médiích se v  republikánských kruzích stalo takřka módou tvrdit, že strana si zaslouží prohru, aby se probrala a očistila. Republikáni mají skutečně hodně másla na hlavě. Především historicky největší deficit rozpočtu, což nelze omluvit ani tažením proti terorismu a válkou v Iráku. Zhruba 300 miliard dolarů, které USA irácká válka dosud stála, představuje jen necelá 2,5 % hrubého domácího produktu. Počátkem roku dopadla na republikány aféra s washingtonským lobbistou. Jack Abramoff byl jedním z důležitých článků systému, který pro republikány vymyslel a  po roce 1994 uplatnil texaský kongresman Tom DeLay. Jeho projekt s názvem K Street (podle ulice, kde ve Washing-

Dříve symbol vzestupu a síly, teď odchází po skandálu. (Tom DeLay se loučí s Kapitolem, 6. duben 2006)  foto profimedia.cz

tonu sídlí lobbistické kanceláře a zájmové organizace) měl zajistit, aby se ti, kdo se snaží prosadit svoji věc v  Kongresu, obraceli právě na republikány. Což fungovalo velmi dobře, ale jak prasklo letos v lednu, za hranicí zákona. Abramoff se přiznal k uplácení poslanců. Teď před volbami je skandál znovu na prvních stranách novin, když republikánský kongresman z Ohia Bob Ney připustil, že byl jedním z  těch, kdo na druhém konci korupčního řetězce přijímal peníze a  jiné všimné. A  co hůře. Aféra smetla i Toma DeLaye, který už v dubnu rezignoval na svůj mandát. Sesypal se tak i  obraz mimořádně schopného vůdce republikánské většiny ve sněmovně reprezentantů, jednoho ze symbolů vzestupu a síly celé strany. Před třemi týdny přišla další rána – aféra floridského poslance Toma Foleyho, který se vzdal křesla, když vyšlo najevo, že sexuálně explicitními e-maily kontaktoval nezletilé stážisty v  Kongresu. Výbušný nebyl ani tak samotný Foleyho poklesek jako skutečnost, že vedení republikánů ve sněmovně o problému nejspíše vědělo dlouho předtím, než na něj upozornila média. „Poslední věc, kterou republikánské vedení potřebovalo, byl další zahanbující skandál. Mnohé ale ukazuje, že

USA na startovní čáře Před volbami v roce 1994, uprostřed prvního prezidentského období Billa Clintona, měli demokraté většinu v obou komorách Kongresu – ve Sněmovně reprezentantů v poměru 258 : 176 křeslům (plus 1 nezávislý), v Senátu pak 56 : 44. „Revoluční“ volby to poprvé od roku 1954 obrátily. Ve sněmovně zněl konečný součet 230 : 204 pro republikány (plus 1 nezávislý), v Senátu pak 52 : 48 rovněž pro republikány. Před nadcházejícími volbami vypadá rozložení mandátů následovně. Sněmovnu ovládají republikáni poměrem 230 : 201 (plus 1 nezávislý, 3 mandáty jsou neobsazené). Ve hře jsou všechna obsazená křesla, zhruba 400 poslanců ovšem svůj mandát obhájí, a podle odhadů se tak bude reálně bojovat celkem o 25 až 40 pozic. K zisku většiny demokraté potřebují dalších 15 mandátů. Senátu dominují republikáni v poměru 55 : 44 (plus 1 nezávislý). Volí se třetina senátorů, tedy 33 křesel, z toho 18 drží demokraté, 15 republikáni. Pro většinu by demokraté museli získat dalších šest mandátů.

Za hranicí zákona. (Jack Abramoff před senátním výborem)  foto profimedia.cz

vedení sněmovny záležitost systematicky zapíralo,“ popsal politolog Norman Ornstein v  deníku Washington Post dojem, který si z aféry Foley odnesla většina veřejnosti. Podle průzkumů si opravdu přes 60 % Američanů myslí, že republikáni se snažili problém Foley ututlat.

mu, podle kterého jsou nerozhodnutí voliči většinově přesvědčeni, že u Bushe a republikánů je zahraniční politika, tedy i bezpečnost USA, v lepších rukách než u demokratů. Jinými slovy, přes všechnu deziluzi z republikánů nelze podceňovat dlouhé stíny 11. září.

Irák očima Vietnamu

Jak rozjet zaseklé reformy

Republikány straší i odpovědi veřejnosti na obecnější dotazy. Podle šetření pro deník New York Times věří takřka 70 % Američanů tomu, že členové Kongresu sami sebe považují za někoho, kdo je „nad zákonem“. Bezmála polovina lidí si myslí, že kongresmani nesdílejí tytéž hodnoty, které vyznávají obyčejní Američané. Průzkum pro Washington Post zase ukázal, že podle většiny Američanů (54 : 35 %) dokážou lépe řešit problémy největší země demokraté. A ještě jedna věc je pro republikány alarmující. Veřejnost je s  prací Kongresu nespokojena nejvíce od roku 1994, což tehdy ve volbách vyústilo v  konec demokratické většiny ve sněmovně. Nadcházející debakl republikánů by měl být vlastně jasný. Jenže politologové našlapují stále velmi ostražitě. Příčinou je válka v  Iráku, zcela zásadní, ale i  hodně nevyzpytatelný prvek letošních voleb. Průzkumy opakovaně říkají, že Američané považují Irák za chybu a že tahle válka podle nich nesouvisí s válkou proti teroru. Hodnocení prezidenta Bushe a jeho vedení války se po dočasném vzestupu z přelomu srpna a září zase začalo propadat. Republikáni ovšem ve zbytku kampaně zřejmě ještě přitlačí na jeden ze svých základních motivů, který jim pomohl vyhrát dvoje poslední volby: přesvědčování, že vítězství demokratů by ohrozilo bezpečnost země. Do karet jim hraje skutečnost, že v otázce Iráku nenabízejí demokraté kromě kritiky a  mlhavých plánů „postupného stahování“ žádné vlastní řešení. Snad kromě návrhu federálního uspořádání Iráku, se kterým přišel senátor Joe Biden. Za propracovanou iráckou strategii ale tento velmi obecný náčrt určitě nelze vydávat. Podceňovat nelze ani historickou zkušenost, z  níž vyplývá, že v  otázkách zahraniční politiky Američané tradičně věří více republikánům než demokratům. „Obrovské selhání McGoverna v roce 1972, kdy nedokázal těžit ze všeobecné nespokojenosti s  vietnamskou válkou, by mělo demokraty poučit,“ připomněl analytik Vic Fingerhust v  listu Washington Post prezidentské volby, kdy republikán Richard Nixon porazil demokrata George McGoverna. Fingerhurst k tomu upozornil na výsledky čerstvého průzku-

V  jednom bodě se předpovědi, ať už preferují demokraty nebo republikány, shodují. Ani jedné straně nedají volby dostatečnou sílu, aby mohla pohnout se zaseklou agendou Kongresu. I kdyby republikáni udrželi sněmovnu, nejspíše neprosadí věci, na nichž si vylámali zuby už v  předchozích letech. Tedy především reformy penzijního systému a  zdravotnictví. Ani demokraté by ale nezmohli o  moc více, neboť při očekávané slabé většině by se jejich aktivita omezila vlastně jen na přezkoumávání a kontrolu kroků Bushovy administrativy. Sice by tak hodně znepříjemnili život Donaldu Rumsfeldovi a  Dicku Cheneymu, ale zákonodárně by si moc nepolepšili. V Senátu by neměli dost křesel na to, aby zvrátili případný republikánský filibuster (zablokování hlasování), ve sněmovně jim bude chybět síla k přehlasování prezidentského veta. Ramesh Ponnuru, redaktor časopisu National Review, si trochu provokativně zaspekuloval, že pro republikány by bylo dokonce výhodné nechat demokraty vyhrát. „Demokraté ve sněmovně by mohli iniciovat vyšetřování administrativy, ale nemohli by příliš ovlivnit zahraniční politiku nebo složení soudů. Zabránili by sice republikánům v domácích reformách, jenže republikáni beztak nevypadají, že by se o  ně ještě chtěli pokoušet,“ napsal Ponnuru, podle něhož by se demokraté jen zdiskreditovali, a dali tak republikánům lepší šanci zmocnit se v roce 2008 znovu Bílého domu. Spíše než koncem revoluce jsou tedy letošní volby do Kongresu předehrou ke skutečně důležitému klání v roce 2008. Podle Bruce Bartletta, který pracoval v  administrativě Ronalda Reagana a George Bushe staršího, nebude Kongres schopen žádných zásadních kroků. „Kongres bude v  příštích dvou letech na automatickém pilotovi bez ohledu na to, která strana ho bude kontrolovat,“ napsal Bartlett v  New York Times. Morris Fiorina, politolog ze Stanfordovy univerzity, se v  témže deníku k  povolební situaci vyjádřil ještě lakoničtěji: „Dobelháme se do roku 2008.“ Daniel Anýž, Washington Autor je zpravodajem Hospodářských novin v USA. Q

zahraničí 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

11

Oklamaný Kristus Lula

Lídr Brazílie, páté nejlidnatější země světa, směřuje k druhému mandátu

P

řišlo to jako blesk z čistého nebe, ač se zprvu zdálo, že všechno běží jako na drátku. Rozjetá prezidentská kampaň, náskok před soupeřem podle průzkumů desítky procent – favorit Inácio Lula da Silva měl klidné spaní. Pak se však v televizi začaly objevovat záběry kupiček pokoutně předaných dolarů a reálů, do tučného sousta se zakousli komentátoři všech novin a rádií – a předem hladké vítězství se proměnilo v souboj na ostří nože.

Ježíše taky zradili Takhle nějak vypadala volební atmosféra v Brazílii, když byl počátkem října, těsně před prvním kolem prezidentských voleb, odhalen skandál. Někteří členové prezidentovy Strany pracujících (PT, Partido dos Trabalhadores) se za 1,7 milionu reálů (17 milionů Kč) snažili získat falešné kompromitující materiály proti dvěma členům soupeřící sociální demokracie, Geraldu Alckminovi, volebnímu sokovi Luly da Silvy, a Josému Serrovi, budoucímu guvernérovi státu São Paulo. Lulu stály čachry partajních kolegů vítězství v prvním kole, v němž nezískal potřebnou absolutní většinu. Naopak jeho soupeř Alckmin, bývalý viceguvernér státu São Paulo, na jehož účast ve druhém kole nikdo moc nesázel, postoupil se 41,6 % hlasů. Nebyl by to však ostřílený a  mnohonásobný prezidentský kandidát Lula, aby to, co jinému zlomí vaz, vzápětí nevyužil ve svůj prospěch. Celou věc komentoval v biblickém duchu a představil se nejen jako oběť, ale rovnou jako Kristus, když prohlásil: „Ježíše také zradili, a on proto neztratil na významu.“ Po dvou týdnech už nad Alckminem v průzkumech opět vede o 20 % a vítězství má znova jako na dlani. V  Brazílii dnes pravděpodobně není obratnější politik než někdejší odborový předák a  dělník Lula. O tomto víkendu oslaví možná v pořadí druhé volební vítězství, určitě pak své 61. narozeniny. S jeho životním příběhem se dokáže ztotožnit velká většina chudých lidí v  Brazílii, což se často uvádí jako jeden z  důvodů jeho široké obliby zejména na severu země, odkud stejně jako většina nemajetných Brazilců pochází. A stejně jako tento region, který se dnes ocitá v zájmu investorů, začínal i Lula doslova od nuly. Starat se musel už jako jedenáctiletý čistič bot v  divokém víru industriálního São Paula, kam se rodina přestěhovala za prací. Pomáhal v malířských potřebách a už ve

čtrnácti letech pracoval jako dělník v  továrně na zpracování kovů ve dvanáctihodinových směnách. Na vzdělávání jaksi nezbyl čas a tato skutečnost je pro něho dodnes v politické dráze nevýhodou. Jen pět let základní školy mu však nezabránilo v roce 1980 společně s odboráři založit Stranu pracujících neboli PT. Vznikla z velmi široké platformy nejrůznějších názorových proudů od salonních komunistů z univerzit po levicové kleriky, které spojovala především nenávist k  vojenské diktatuře, chuť skoncovat se sociálními rozdíly a víra v revoluci.

Do čtveřice dobrého i zlého V roce 1986 již za civilního prezidenta Josého Sarneye byl Lula da Silva zvolen poslancem za PT. O tři roky později kandidoval poprvé na úřad prezidenta

Více investovat do vzdělání, říká Ivan Svítek, generální ředitel GE Consumer Finance Brazílie Byly obavy velkých investorů při nástupu Inácia Luly da Silvy do funkce v prvním prezidentském období oprávněné? Nebyly. Vláda prezidenta Luly se během posledních čtyř let chovala zodpovědně, zejména v makroekonomické politice. Za toto období Brazílie dosáhla rekordního obchodního přebytku a platební bilance, nízké inflace (pod pěti procenty) a klesajícího dluhu, měřeno podílem na HDP. Díky těmto výsledkům je dnes Brazílie daleko méně vystavena potenciálním vnějším krizím a je stabilnějším i silnějším státem. Jak se na vládu PT dívají zahraniční investoři dnes? PT je standardní stranou levého středu. I když vojenská diktatura skončila relativně nedávno, v roce 1989, demokratická kultura a instituce jsou zde velmi silně zakořeněné.

Brazílie, ale skončil jako druhý za Fernandem Collorem. Svou druhou kandidaturu prohrál v roce 1994 s bývalým ministrem financí Fernandem Henriquem Cardosem. Po dalších čtyřech letech si umíněný a trpělivý Lula da Silva řekl, do třetice všeho dobrého i zlého, a kandidoval proti Cardosovi znova. A znova neúspěšně. A přece to zkusil ještě jednou – počtvrté. Když potom 1. ledna 2003 konečně usedl do prezidentského křesla v  Palácio do Planalto v hlavním městě Brasilii, vypukla v ekonomických kruzích panika. Symbolika jeho strany totiž byla a je velmi výmluvná. Rudá barva, pěticípá hvězda, srpy a kladiva. Lula da Silva však sliboval, že bude pokračovat v  dosavadní ekonomické i  finanční politice a  v  plnění závazků vůči zahraničním investorům a institucím. A své sliby dodržel.

Je pravdivé tvrzení, jímž se často ohání opoziční sociální demokracie, že Brazílie hospodářsky stagnuje kvůli rozsáhlým sociálním programům a „rozhazovačné“ politice současné vlády? Největší výzvou pro Brazílii je dnes nastartovat hospodářský růst. HDP Brazílie roste méně než o 4 % ročně, což je nejhorší výsledek z tzv. zemí BRIC (v Číně 10 %, v Indii 8 %, v Rusku 6 %). Stát vybírá příliš vysoké daně a vytlačuje soukromé investice. Je také třeba připravit celou řadu strukturálních změn, například daňovou reformu, reformu pracovního řádu a sociálního pojištění. Brazílie také musí zlepšit infrastrukturu a investovat více do vzdělání. 10 % obyvatel je stále negramotných. Je dnes severovýchod země, donedávna považovaný za „chudobinec“ Brazílie, opravdu jedním z nejslibnějších regionů? A proč? Severovýchod byl tradičně nejchudší a nejzaostalejší částí Brazílie. Avšak zejména státy jako Bahia, Pernambuco a Ceara se za posledních 10 let zmohly díky efektivní státní správě, přesunu průmyslu z jihovýchodu, zemědělství a růstu turistiky. Severovýchod těží i z výhodné pozice nedaleko Evropy a USA. Brazílie je krásná a zajímavá země, která teprve v budoucnu dosáhne svého plného potenciálu.

Záhy po zvolení vykonal oficiální návštěvu ve Washingtonu a poslední váhavci získali jasný pozitivní signál. Z Luly da Silvy se stal v prvních dvou letech vládnutí pro americkou zahraniční politiku důležitý spoluhráč. Měl pomáhat s projektem AFTA (American Free Trade Area čili Celoamerická zóna volného obchodu) a také uklidňovat příliš radikálního, tehdy ještě opozičního bolívijského vůdce Eva Moralese i  stále více nebezpečného venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Brazílie zase naopak potřebovala otevřené dveře pro vlastní export. K  Lulovým sympatickým úsměvům se také přidává 95 reálů (950 Kč) pro 12 milionů chudých rodin – jednorázová měsíční podpora „Bolsa familiar“, jež vystřídala původní projekt „Nulový hlad“, při němž se rozdávala potravinová pomoc nejchudším. Zásluhou měnové stability, jejíž základy položil již Lulův předchůdce Fernando Henrique Cardoso, spadly také ceny potravin, a dnes si chudé rodiny s minimálním platem 300 reálů (3000 Kč při cenách srovnatelných s Českem) mohou nakoupit mnohem více jídla než před pěti lety. Není proto divu, že 85 % dnešních potenciálních voličů Luly da Silvy pochází z nejchudších vrstev společnosti. Životní úroveň v demokratické Brazílii je dnes nejvyšší za posledních padesát let, přesto před budoucí vládou stojí úkol, který si v  programu nevytyčil ani jeden z prezidentských kandidátů. Je jím snížení daní, které tvoří 40 % z výdělku každého pracujícího Brazilce. To je sice číslo srovnatelné s vyspělými zeměmi, ale za tyto daně se Brazilci od státu nedočkají ani kvalitního školství či zdravotnictví, ani bezpečnosti v ulicích. Žádný ze 13 prezidentů, kteří v posledních 50 letech v zemi vládli, neodcházel z funkce s tím, že by výdaje státního aparátu byly menší, než když do úřadu nastupoval. Volební středo-levě laděné sliby obou kandidátů se liší jen kosmeticky. Geraldo Alckmin z  opoziční, ale programově stejně zaměřené sociální demokracie (pravice se ještě zcela nedokázala zbavit škraloupu z dob diktatury) by se svými návrhy, jak zjednodušit život malým firmám či zmodernizovat polostátní moloch Petrobras, hospodářský růst popostrčil o  něco víc než Lula. Jenže oklamaný Kristus je pro Brazilce vždycky lepší než výkonný, ale nevýrazný úředník. Markéta Pilátová, São Paulo Autorka je hispanistka.

Q

Ztraceni na Eufratu Kde se stala chyba? A jak z ní ven? Pro další účast v Iráku je třeba vytyčit méně ambiciózní cíle. Právě o nich se teď rozhoduje v USA i Velké Británii. Generál sir Richard Dannatt je loajální britský voják pevných morálních zásad. Kdysi se rozhodoval mezi kněžskou sutanou a vojenskou uniformou, nakonec to v maskáčích dotáhl přes nasazení v Bosně a Kosovu až na post náčelníka generálního štábu britské armády. James A. Baker III. je zase bývalý ministr zahraničí USA a šéf volební kampaně prezidenta George Bushe staršího. Oddaný republikán je podle vlastních slov důvěrníkem Bushovy rodiny. Oba muži se v posledních dnech ocitli v neočekávané roli. S jejich jmény je spojováno volání po změně americké a britské strategie v Iráku, kde se situace stále více podobá totální občanské válce.

Stáhneme se „někdy brzy“ Generál Dannatt se vrátil začátkem října z inspekce v  Iráku s  pochybnostmi. Britové, nejdůležitější spojenci Američanů, mají v Basře a jejím okolí na jihu země rozmístěných 7000 mužů, kterým hoří půda pod nohama. „Když jsem tam byl před rokem, chodili na hlídky pěšky a v baretech. Dnes neopustí kasárna jinak než v obrněných vozidlech, neprůstřelných vestách a  s  helmami na hlavě,“ popsal vývoj v Basře nedávno jeden britský reportér. Oblast mají zjevně pod kontrolou soukromé armády jednotlivých šíitských stran a  frakcí, pro něž se útoky na britské vojáky staly jedním z mála cílů, na nichž se dokážou shodnout.

Náčelník generálního štábu reagoval neobvykle – poskytl rozhovor opozičně naladěnému deníku The Daily Mail, ve kterém prohlásil, že Britové by se měli z Iráku „někdy brzy stáhnout, protože jejich působení bezpečnostní situaci jenom zhoršuje“. Navíc zapochyboval o  smyslu celého tažení. „Původním cílem bylo nastolit prozápadní liberální demokracii, jež bude příkladem pro celý region. To byla naděje. Zda byla rozumná, nebo ne, posoudí historie,“ prohlásil a jasně naznačil, že on už si pro sebe závěr udělal. „Myslím, že se nám to nepodaří. Myslím, že bychom měli směřovat k méně ambicióznímu cíli.“ Strhl se poprask. Média spekulovala, nakolik je přípustné, aby se představitel armády míchal do práce politikům, ti však reagovali překvapivě uměřeně. Generál Dannatt nepřišel o místo, jak mnozí předpovídali, a Tony Blair, jehož bezvýhradná podpora iráckému tažení je hlavním důvodem propadu jeho popularity, nakonec prohlásil, že „souhlasí s  každým generálovým slovem“. Britové určitě z Iráku odejdou – hned, jakmile dosáhnou cíle. Původního, nebo méně ambiciózního? To britský premiér dále nerozváděl a nejspíš to ani nezáleží na něm. Klíčová diskuse se totiž vede o několik tisíc kilometrů dále na západ, ve Washingtonu. Tam vznikla v  březnu na popud republikánského senátora Franka Wolfa tzv. Irácká studijní skupina. Také Wolf se rozhodl jednat po své – v pořadí již třetí – návštěvě válečné zóny. Irácká

Generál Dannatt: „Byla to naděje. Zda rozumná, nebo ne, posoudí historie.“  foto globemedia / reuters

skupina, ve skutečnosti komise složená z kongresmanů obou politických stran i blízkovýchodních specialistů a  zastřešená Jamesem Bakerem, hledá řešení jak v Iráku vlastně dál. „Potýkáte-li se s vážnou chorobou a nejste si docela jistí, zda se vše vyvíjí tak, jak jste doufali, chcete si všechno důkladně ještě jednou rozmyslet,“ popsal důvod vzniku velmi vlivného think tanku Frank Wolf. Také v  USA se hovoří o  změně cílů tažení. Baker opakovaně zdůrazňuje, že mezi zachováním současného stavu (na němž veřejně trvá prezident) a okamžitým stažením (po němž volají nejradikálnější odpůrci války v  Iráku) existuje celá řada alternativ. Komise si zřejmě pohrává především s myšlenkou federalizace země s velmi

slabou vládou v Bagdádu, jež bude však více než výsledky voleb odrážet vojenskou sílu jednotlivých kurdských, sunnitských a šíitských frakcí. Do stabilizace země by byly vtaženy Sýrie a Írán, zatímco Američané by se podíleli především na upevnění situace v Bagdádu nebo by se spořádaně stáhli „za obzor“ a situaci v zemi by kontrolovali ze svých vojenských základen v regionu. Konečná doporučení budou zveřejněna až po volbách 7. listopadu a prezident Bush nemusí tyto závěry brát v potaz. V USA ale panuje přesvědčení, že James Baker se na práci irácké skupiny nepodílí zbůhdarma. Jiří Sobota

Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

J

ak se uživit migrací? Takovou otázku si podle obecně sdílených představ kladou hlavně převaděči. Čísla zveřejněná v OSN na bázi údajů Světové banky za rok 2004 ale nabízejí mnohem racionálnější závěry i určitá překvapení. Vyhodnocují totiž globální jev migrace po stránce peněžních přesunů – kolik peněz poslali domů vystěhovalci, gastarbeiteři či sezonní pracovníci. Pro obecnou představu. Na Zemi se v této chvíli pohybuje asi 191 milionů migrantů, což odpovídá populaci Brazílie, respektive 3 % populace planety. Tato „tříprocentní menšina“ za rok 2004 poslala částky v úhrnné výši 226 miliard dolarů (přes 5 bilionů Kč). Státy jsou v  přehledu

Kolik platí migranti

Superdiplomat Pan Ki-mun

Poprvé v historii stane v čele OSN zástupce rozdělené země

V

 lednu se řízení OSN ujme nynější jihokorejský ministr zahraničí Pan Ki-mun. Na základě harmonie hodlá „budovat mosty a  překonávat rozdělení“. Za jednu z  priorit považuje řešení severokorejského problému. Až idylická volba 62letého gentlemana ve skutečnosti přináší řadu otazníků. Změnil se svět k  lepšímu? Na jeho rodném poloostrově dosud klid zbraní zajišťuje pouze příměří garantované OSN. Chystá se mírová smlouva nebo jiné řešení? Před několika měsíci se zdálo bláhové věřit, že se Rada bezpečnosti vůbec kdy shodne na sankcích vůči Severní Koreji. Stalo se! Dohodly se klíčové mocnosti i  na osudu tamní junty? Vždyť generálním tajemníkem OSN bude hlavní vykonavatel Washingtonem kritizované „sluneční politiky“ vstřícnosti vůči Pchjongjangu.

Vždy plnil zadání

Emigranti na Floridě posílají na Kubu hodně peněz.  foto profimedia.cz

rozděleny do dvou tabulek. Jedna ukazuje pořadí adresátských zemí podle celkových částek, druhá pak podle podílu těchto migrantských příjmů na jejich HDP. Na čele první tabulky jsou Indie (21,7 mld. USD), Čína (21,3) a  Mexiko (18,1), což u hodně lidnatých států s tradicí obživy v  zahraničí nepřekvapí. Málokdo by ale čekal čtvrté místo Francie (12,7). Potkáváme snad běžně francouzské živnostníky? (Že by vliv doma nezaměstnaných Francouzů pracujících v  Británii?) Evropané obsazují i 6. až 9. příčku v pořadí Španělsko, Belgie, Německo, Británie. (Že by vliv britských zazobanců na letních bytech ve Francii?) Dokonce i američtí migranti obsazují pěkné 19. místo s 3 miliardami dolarů. Překvapivě ale mezi první dvacítkou schází Turecko, vždyť právě tam bychom čekali peněžní transfer od tureckých Němců. Druhá tabulka je zajímavější: bez ohledu na lidnatost ukazuje závislost ekonomiky toho či onoho státu na příjmech od „krajánků“. Na prvním místě je suverénně pacifické souostroví Tonga, kde posílané peníze tvořily 31,1 % HDP. Následuje evropské Moldavsko (27,1), známý symbol gastarbeiterské i vystěhovalecké země v  postsovětském areálu, a malé chudé království Lesotho (25,8) zcela obklopené bohatou Jihoafrickou republikou. Z  první dvacítky zemí, jak byla zveřejněna v médiích, lze vyvodit určitá regionální zobecnění. Zcela jasně dominuje Střední Amerika se šesti zástupci: nepočítáme-li malé ostrovní státy v Karibiku, pod 10% závislostí na přísunu peněz od migrantů se ocitají pouze Kostarika, Panama, Guatemala a Kuba. Přitom právě Castrova Kuba by se při uvolnění bariér mohla vyšvihnout do čela – dvoumilionová menšina zejména na Floridě opravdu má co posílat. Druhým výrazným regionem je jihovýchodní Evropa (vedle zmíněného Moldavska ještě Bosna a Hercegovina s 22,5 % HDP, Srbsko a Albánie). Další dvě skupiny pak tvoří Polynésie (Tonga, Samoa a Kiribati) a Blízký východ (Jordánsko, Libanon a  Jemen). Překvapivě v  této dvacítce nenajdeme právě aktuální Gruzii, kde měla podle předpokladů až čtvrtina populace nacházet obživu v Rusku, respektive o ni teď přijít. Obecně je nečekaná velmi slabá účast Afriky. Vedle zmíněného Lesotha je mezi dvacítkou registrována už pouze Nigérie – na 20. místě v absolutním přísunu, ale 2,8 miliardy dolarů znamená pro 130milionovou zemi 21 dolarů na osobu a rok (méně než 1,50 Kč na hlavu a den). Zbyněk Petráček

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Ultima ratio regis. Nápis na kanonech svého času varoval, že selže-li diplomacie, vladař má k dispozici krajní prostředky. Žijeme však v době inflace slov i materie a severokorejské vedení zbraněmi nešetří. Řinčely tím hlasitěji, čím víc se Pan blížil k triumfu své kariéry. V červenci létaly rakety, v říjnu přišel na řadu jaderný test. Čína tvrdí, že se to vše děje proti její vůli. Podaří-li se jí v  „kritické chvíli“ Pchjongjang přimět k obnovení šestistranných jednání, půjde o nemalý zisk v šachové partii s USA. Pak se mohou naplnit předpovědi o tom, že KLDR se stane čínskou komanderií. Nelze ani vyloučit, že jsme svědky rozporů uvnitř totalitního režimu. Na Jihu je všechno jinak. Soul jako by ani zbraně neznal. Jeden příklad. Byť o přípravách testu mluvil celý svět, zvláštní shodou okolností jihokorejská družice v inkriminované době severokorejské území nesledovala. Proč? Nejmocnějšími prostředky Jihu jsou slova, ovšem kromě peněz. Pan Ki-mun je vždy připraven k  rozhovorům, jimiž už odzbrojil nejednoho novináře. Vysloužil si tak přezdívku „kluzký úhoř“. Je tudíž nemožné soudit, za koho bude v čele OSN mluvit. Věřme, že sám za sebe. Radikální optimisté jej označují za loutku Spojených států, tedy nepřítele „pokrokových sil“. Extrémní pesimisté jej považují za kandidáta Číny s úkolem rozeštvat americké spojence. Pro obě škatulky najdeme opodstatnění. Ani pro jednu stranu není Pan ideální, ale ani nestravitelný. Všichni se shodnou na tom, že jde o ostříleného diplomata, jenž vždy přesně plnil zadání. Škarohlídi dodají: za jakéhokoli režimu. Diplomacie spočívá především v  umění klamat

a o příštím tajemníkovi můžeme s naprostou jistotou tvrdit jediné: je diplomatem par excellence.

Ve službách státu Pan se narodil roku 1944. Jeho život jako by splýval s osudem o čtyři roky mladší Korejské republiky. S OSN se poprvé seznámil záhy po rozdělení poloostrova, když jednotky s jejím mandátem bránily jeho vlast. „Doslova jsme vzešli z válečného popela,“ vzpomíná. Před 56 lety, vůbec poprvé ve své historii, přijala Rada bezpečnosti rezoluci, označující Severní Koreu za agresora a  vyzývající členské státy k pomoci. Příměří bylo uzavřeno v červenci 1953 velitelem jednotek OSN na jedné straně a severokorejské lidové armády a čínských „lidových dobrovolníků“ na straně druhé. Pan se naučil, že „OSN je připravena pomoci tam, kde je potřeba“. Na základní škole proslul jako premiant a záhy si oblíbil Ameriku. S pilným memorováním angličtiny mu pomáhali Američané obnovující zničený Jih. Odměna přišla roku 1962 v podobě měsíčního pobytu ve vysněné zemi. Pana uchvátilo setkání s prezidentem J. F. Kennedym, jenž se stal jeho životním vzorem. Do diplomatických služeb nastoupil v roce 1970, záhy začala pingpongová diplomacie i první kontakty mezi korejskými státy. Praxi si začal osvojovat v  Indii a  tamní ambasador, pozdější premiér stále ještě autoritářské Jižní Koreje, se stal jeho ochráncem. Panova kariéra ovšem kvetla i v období demokratizace. Po vstupu obou Korejí do OSN roku 1991, kdy začíná další série mezikorejských jednání, dostal Pan na starosti KLDR. O  pět let později se stal poradcem hlavy státu. Zádrhel v kariéře i v americko-korejských vztazích přišel s  prezidentem Kim Tä-džungem po roce 1998. Pan je sice roku 2000 znovu jmenován náměstkem, ale o několik měsíců později musí z  ministerstva odejít. Spasil jej bývalý ministr Han Sung-su, jenž mu jako předseda Valného shromáždění nabídl funkci vedoucího sekretariátu. Místo jako stvořené pro další plány pilného diplomata v rámci OSN. Stávající prezident No Mu-hjon jej však ještě povolal zpět do Soulu. Nákladná „hospodářská diplomacie“, zahájená po únorovém oznámení Panovy kandidatury, byla odměnou administrativy za 36 let jeho věrných služeb.

Mlčel i Pan Ki-mun Pan sám sebe považuje za nezdolného optimistu. Zarputilost, idealismus a  optimismus jsou snad nejzřejmější rysy Korejců. Milují báchorky, v  nichž dobro vítězí nad zlem a  vezdejší se stýká se snovým. V  nejedné bajce vychytralý zajíc přelstí hloupého tygra. Kim Tä-džung si oblíbil proslulý příběh, v němž severák a  slunce měří své síly. Vyhraje ten, kdo pocestného připraví o  kabát. Vítr neuspěje, ač fouká, co mu síly stačí. Sluneční paprsky však muže přimějí svrchník odložit.

Ezopova poučka zní: vlídnost zmůže víc než strohost. V  podobě programu „slunečního paprsku“ se stala pilířem Kimovy diplomacie. Měla-li Panovi svítit šťastná hvězda, musel se jí řídit. Sluneční politiku přijal po kosmetických úpravách i prezident No Mu-hjon, ačkoli se dávno ukázalo, že mračna dokážou paprsky zastínit jako nic. Lze ji charakterizovat jako „cukr bez biče“ – a Pchjongjangu poděkovat, že v plné nahotě ukázal její bezzubost. Stručně řečeno, jihokorejská pokladna financuje severokorejský režim v důvěře, že tamní soudruhy upokojí a snad je jednou přivede i k dodržování dohod. Dosud byly porušeny snad úplně všechny. Nejde ani tak o zajišťování životních potřeb obyvatelstva a armády či o budování infrastruktury, hlavní problém tkví v poskytování bianko šeků. Kromě soukromých investic, k  nimž No Muhjon dosud vyzývá, připomeňme vlajkovou loď sluneční politiky: státem subvencované projekty Hyundai Asan. Za turistiku do Diamantových hor a  hospodářský komplex v  Käsongu Severní Korea v uplynulých osmi letech obdržela hotovost ve výši přes 900 milionů dolarů. Skutečně je tak těžké uhádnout, kam se peníze poděly? Synonymem sluneční politiky je v neposlední řadě i „nový pohled“. Spočívá v  nekritickém přehlížení porušování lidských práv severokorejským režimem. Mlčel i Pan Ki-mun, jenž nedávno slíbil, že jejich prosazování bude jeho prioritou. V tomto světle nevyznívá Panovo hodnocení příliš lichotivě, ač v prezidentském systému padá plná odpovědnost za stav bezzubé politiky na hlavu státu.

Nezáviděníhodné břímě Post generálního tajemníka je snem každého diplomata. Jeho zisk je úspěchem a  zároveň závazkem pro Pana i Korejskou republiku. Podaří se jim naplnit očekávání? Uvidíme. O vítězi rozhodla dohoda hlavních mocností, leč o jejím obsahu můžeme jen spekulovat. V každém případě je Pan bezprecedentní volbou. Do puntíku sice odpovídá definici „hlavní administrativní úředník“, ale v čele světové organizace stane představitel „rozděleného“ státu, jedné ze stran vzniklých v důsledku bipolárního rozdělení světa. Ještě nedávno by byl takový kandidát na roli nezaujatého „zprostředkovatele“ předem diskvalifikován. OSN je navíc dodnes de iure hlavní ručitelkou za klid zbraní na poloostrově, ačkoli ve skutečnosti tuto zodpovědnost přenesla na vrchního velitele, jehož výběrem pověřila USA. Generální tajemník může bez souhlasu Rady bezpečnosti dělat jen málo, ale bezmocný není. Jeho moc vychází především z mnohatisícového aparátu s  nemalým rozpočtem, prestiže funkce a vlivu na veřejné mínění. Pan nejvíce proslul jako schopný vyjednavač, vždy připravený ke kompromisu. Jeho odpůrci mu vyčítají, že je nevýrazným byrokratem bez vizí a charismatu. Právě to však posílilo nejen jeho šance, ale i naděje, že ve své nové funkci nebude pokračovat bezvýchodným směrem sluneční politiky. Bude tedy OSN řídit nevýrazný byrokrat, nebo tvůrce světového řádu? Panova dosavadní kariéra by svědčila spíše o prvním, ale nesuďme dne před večerem. Mohli bychom jmenovat řadu jeho tezí olbřímích rozměrů, například o věčném míru. Věřme, že jakmile Pan unikne z tenat státní služby, bude se držet slibu o tom, že je třeba méně velkých slov, ale více konkrétních činů. Petr Bláha Autor je koreanista.

Q

Pan Ki-mun Narodil se 13. června 1944 v Umsongu (na dnešním Jihu). Od roku 1971 je ženatý, má tři děti. Jeho nejstarší dcera působí v rámci programu UNICEF v Africe; 1970 – po završení bakalářského studia na Soulské státní univerzitě nastupuje na ministerstvo zahraničních věcí; 1975 – první zkušenosti v OSN; 1985 – absolvuje magisterské studium státní správy na Harvardu; 1990 – na ministerstvu vede odbor amerických států; 1992 – místopředsedou Společné komise Severu a Jihu pro kontrolu jaderného materiálu; 1995 – ministerským náměstkem pro zahraniční strategii; 1996 – poradcem prezidenta pro zahraničí a bezpečnost; 1998 – velvyslancem v Rakousku; 2000 – náměstkem ministra zahraničí; 2001 – zástupcem KR při OSN; 2003 – poradcem prezidenta pro zahraniční otázky; 2004 – ministrem zahraničních věcí a obchodu KR; 2006 – zvolen 8. generálním tajemníkem OSN.

téma 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

13

Památka do rodinného alba. Kamenný Mao je blízko, ochrnutý Fu o hodně dál.  foto profimedia / corbis

Být nejsilnější na světě něco stojí. (Město duchů Feng-tu čeká na vlny jezera)  foto profimedia / corbis

Za hrdinou do rudé Číny Zpráva o cestě Respektu za panem Fu do Tří soutěsek

Čínskému rolníkovi panu Fu hrozí smrt. Sen komunistické vlády o největší vodní elektrárně na světě ho připravil o dům i živobytí. Protestoval proti tomu a teď leží v jedné nemocnici ve střední Číně se zlomenou páteří. Vypravili jsme se tam za ním.

D

o I-čchangu, asi půlmilionového města ve střední Číně, přijíždíme za soumraku. Já a Viktor, čínský student ekonomie ze S’-čchuanu, který mě doprovází jako tlumočník. Tohle město, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od hráze největší světové hydroelektrárny u Tří soutěsek, bude naší základnou. Na hledání noclehu v uličkách okolo autobusového nádraží je už pozdě, takže se usazujeme v největším místním hotelu na břehu řeky Jang-c’ťiang. I když v Evropě už pomalu začíná podzim, tady je i večer pěkně teplo. I-čchang totiž leží poblíž stejné rovnoběžky jako Káhira. Vyrážíme tedy do ulic prozkoumat malé restaurace, které většinou nabízejí k snědku všelijaké říční ryby, jež spolu s jinou havětí plavou v  kbelících na zápražích. Když si host přeje, vše je k dispozici pěkně čerstvé. Vztah mezi mnou a Viktorem je poněkud zvláštní. Na doporučení nezávislého pekingského novináře Jung Chuanga jsem mladému tlumočníkovi neřekl, co přesně budeme v I-čchangu dělat. Napsal jsem mu jen, že to může být nebezpečné. „Přijímám veškerá rizika,“ odpověděl promptně e-mailem. O tom, že se máme setkat s jedním z vůdců vzpurných rolníků z okolí blízké hydroelektrárny, který nyní leží se zlomenou páteří v I-čchangské lidové nemocnici, nemá Viktor ani tušení. Je to tak lepší. Pokud by nás totiž zatkla po rozhovoru policie, jako se to loni stalo americké novinářce a jejímu čínskému tlumočníkovi, nebude si muset vymýšlet báchorky. Prostě jen doprovází západního turistu.

Zkrocená řeka Muž, kterého jedeme navštívit, se jmenuje Fu Siencchaj. Je to sedmačtyřicetiletý zemědělec, jenž zaplatil zatím nejvyšší daň za to, že se snaží upozornit na korupci a nespravedlnost, která se k celému projektu slavné hydroelektrárny váže. Fu vlastně symbolicky zastupuje skoro dva miliony rolníků, kteří byli přesídleni v důsledku stavby hráze a zvedání hladiny řeky. Ale začněme od začátku. Zkrotit Jang-c’ťiang, po Nilu a  Amazonce třetí nejdelší řeku světa, jež protéká od západu na východ napříč celou Čínou, napadlo už před

bezmála devadesáti lety zakladatele první čínské republiky Sunjatsena. Podobně nadšený byl o několik dekád později i předseda Mao. Ani jednomu se ale obrovskou přehradu s hydroelektrárnou nepodařilo postavit, protože Čína byla v jejich době na mizině a potýkala se s úplně jinými starostmi. Neměla koneckonců ani pořádně rozvinutý průmysl, takže elektřiny nebylo až tak potřeba. Hlad po energii se v zemi probudil až v osmdesátých letech po ekonomických reformách. A  s  ním přišel i  tlak na zahájení stavby. Argumenty odpůrců byly ovšem silné: zaplavením stovek kilometrů čtverečních úrodné půdy přijde o  obživu a  domov obrovské množství rolníků, hrozí sociální bouře. Střední Čína se připraví o množství archeologických památek, protože civilizace v blízkém okolí řeky začala kvést už před čtyřmi tisíci lety. Ohroženy budou někteří živočichové, jejichž přirozené prostředí se díky vzniku stovky kilometrů dlouhého jezera radikálně změní. Zvednutím hladiny o více než sto sedmdesát metrů navíc ztratí velkou část svého kouzla jedinečná přírodní scenerie soutěsek. Diskusím a protestům přistřihl křídla nástup tvrdé ruky po masakru na náměstí Tchien-anmen. Nejhlasitější kritici byli uvězněni a  Všelidové shromáždění nakonec stavbu k velké radosti západních investorů na začátku devadesátých let schválilo. Nejpopulárnějším argumentem pro bylo to, že hráz zamezí stále častějším záplavám a  turbíny dodají při plném výkonu ekvivalent výkonu deseti jaderných nebo osmnácti uhelných elektráren. Problémy s přesídlením se prý zvládnou. „Naším cílem je zajistit pro přesídlené lepší pracovní a životní podmínky,“ oznámil v roce 1993 tehdejší šéf Migračního úřadu pro projekt Tři soutěsky Li Po-ning. „Kompenzace, které nabízíme, jsou daleko vyšší než očekávané ztráty.“ A tady někde začíná příběh Fu Sien-cchaje.

Padl na beton Vláda sice slíbila za zaplavenou půdu a stržené domy náležitou náhradu, ale do vesnic nakonec nedorazila ani desetina původní částky. Podle zprávy nezisko-

vé organizace International Rivers Network peníze většinou rozkradli místní funkcionáři nebo je jednoduše použili na výstavbu cest a  jiné infrastruktury. S tím se ale Fu nehodlal smířit. Začal organizovat protesty postižených vesničanů, k nimž sám patří. I přes výhrůžky od policie a anonymní telefonáty hrozící smrtí cestoval s  protestní peticí, kterou podepsalo osm tisíc lidí, k nadřízeným funkcionářům do dalekého Pekingu. Jednu petici poslal dokonce OSN, aby sobě a dalším rolníkům vymohl zastání. Když se nic nedělo, začal mluvit nahlas se svobodnými médii: loni sepsali jeho příběh američtí novináři, letos dal Fu rozhovor německému televiznímu kanálu Das Erste, který jej odvysílal koncem května. Bylo to ve dnech faktického dokončení hráze, což čínskou vládu zvlášť rozzuřilo. Na začátku června si tedy pana Fu pozvali opět na policejní stanici nedaleko přehrady. Pohrozili mu, že bude-li dávat rozhovory západním novinářům a dál si stěžovat, stane se mu něco nepěkného. Když se Fu vracel z policejní stanice, přepadli jej neznámí pachatelé a strašně ho zbili. Když západní média o několik dní později zveřejnila jeho fotografii na dýchacích přístrojích, stále nebylo jasné, jestli útok přežije. Měl polámanou páteř, a protože jako chudý rolník neměl samozřejmě žádné pojištění, nemocnice ho odmítla operovat. Prý až složí zálohu třicet tisíc jüanů (zhruba tříletý zdejší průměrný plat), což je polovina částky potřebná k operaci. To se fakticky rovnalo trestu smrti. Panu Fu ale zachránila život vlna solidarity, která se zvedla v  Německu, kde jeho případ sledovali asi nejpozorněji. Tamní pobočka Human Rights Watch zorganizovala bleskově sbírku, ale co bylo důležitější, německá ambasáda v Pekingu proti napadení rolníka protestovala a  poslala do I-čchangu lékaře, který zraněného aktivistu operoval. „Na účet poslali lidé po drobných částkách asi třicet tisíc eur. Fu zatím obdržel dvě třetiny,“ říká šéfka berlínské pobočky Marianne Heuwegrová. Ale co dál? Místní policie případ odložila s tím, že Fu prostě upadl ze svahu na beton a zranění si způsobil sám (lékař poslaný německou ambasádu tuto variantu vyloučil). Paradoxní je, že zločin vyšetřovali stejní lidé, kteří rolníkovi vyhrožovali.

14   téma

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Poslední zpevňování hráze (srpen 2005).  foto profimedia / corbis

O kus dál už hlídají vojáci s ostrými (zábavná střelnice v Čchung-čchingu – dnešní bráně do Tří soutěsek).  foto profimedia / corbis

Ochrnutý Fu tedy leží v nemocnici, stále trpí a jeho situace je nejistá. Nebo ne?

Cool Max Telefonní číslo pana Fu mi dali lidé z  newyorské organizace Human Rights in China. Rolník ale nemluví anglicky, takže schůzku v nemocnici domlouvá Viktor. Telefonování mu jde nečekaně hladce: „Fu říká, že je v nemocnici pořád, takže jej můžeme navštívit kdykoli,“ hlásí tlumočník, jenž se podle všeho domnívá, že Fu je nějaký lékař workoholik, který neopouští špitál. Druhý den brzy ráno si nejdřív zařizujeme odpolední prohlídku hydroelektrárny. Dostat se do zvláštní zóny kolem ní je možné pouze na propustku, kterou soukromé osoby ze Západu získávají těžko. K přehradě se však dá jet s větší „organizovanou“ skupinou čínských turistů a průvodcem. Rezervovat lístky si nelze, stačí prý přijít půl hodiny před odjezdem autobusu. Po téhle informaci už vyrážíme do nemocnice, kterou představuje nevelký komplex budov schovaný v uličkách kousek od centra I-čchangu. Pavilon, kde se nachází pan Fu, je v její zadní části. Vstupujeme do přízemí, chodba je plná postelí s nemocnými, o kte-

Kdo je pan Fu Sedmačtyřicetiletý rolník a otec dvou dětí Fu Sien-cchaj se narodil u řeky Jang-c’ťiang v okrese Moaping. Jeho rodina hospodařila na úrodném políčku po tři generace. Fu absolvoval tři roky základní školy. Umí jakžtakž číst, psát však nikoli. Vystěhovat se musel už koncem devadesátých let. Jeho terasovité pole kvůli stavbě přehrady odstřelili, hliněný dům pohltila zvýšená hladina. Fu si nejdřív myslel, že je potřeba podporovat vládu a změny, které provádí, když však zjistil, že kompenzace a podpora přesídlených rolníků byly jen plané sliby, začal se bouřit. Ze slíbených deseti tisíc dolarů odškodného dostal jen něco málo přes desetinu. Přestěhovali ho do bytu v novém paneláku, který byl však tak zfušovaný, že Fu ho musel už za dva roky úplně zrekonstruovat. Upadl kvůli tomu do dluhů. Navíc si v zimě musí kupovat uhlí na topení. Kdysi stačilo dřevo, které nasbírali v okolních lesích.

ré se starají jejich příbuzní. Viktor se ptá u přepážky sester, kde že je doktor Fu. Po chvíli mě trochu překvapeně vede do jednoho z pokojů, kde Fu Sien-cchaj leží ještě s dalšími třemi pacienty. Stojíme před tou postelí trochu zaražení. Jeho tělo je od ramen dolů nehybné. Na rozdíl od fotek v médiích vypadá drobně a zesláble. Ale tvář je plná života. Pan Fu ve světle žlutém pyžamu, s kyslíkovými hadičkami v nose a infuzí v žíle nás zdraví. Mezi ním a Viktorem probíhá krátký dialog. „Co se mu stalo?“ ptám se Viktora. „Infarkt,“ odpoví nervózně překladatel. Proboha, že by Fu ztratil paměť? Ne, spíš došlo na slova zkušených sinologů, kteří mě ještě v Praze upozorňovali, že loajalita čínských tlumočníků je většinou pochybná. Pokud se jim něco nezdá, nepřeloží nic a odpověď si vymyslí. Právě to nyní předvádí Viktor. Ale dobrá, překládat citlivé věci v nemocničním pokoji s dalšími třemi pacienty, deseti členy jejich rodin a bůhvíkým ještě, to může být pro nezkušeného tlumočníka v komunistické diktatuře nadlidský úkol. Vyptávat se dál v téhle situaci nemá velkou cenu. Snažím se alespoň vyřídit pozdrav od Chris (americké novinářky), která rolníka navštívila loni. Tohle by Viktor mohl přeložit. Fu se usmívá, prý si vzpomíná a děkuje. „Určitě jí vyřídím, že jste v nemocnici,“ říkám Viktorovi, který mě poz-

ději přesvědčuje, že lepší bude Chris neznepokojovat. „Jenom ji tím zarmoutíš, a to přece nechceš. My tady takové věci neříkáme,“ doporučuje tlumočník. Loučím se s panem Fu, dotýkám se jeho bezvládné ruky, on se znovu usmívá a pokyvuje hlavou. To jsou jediné pohyby, které mu nyní zbývají. Zítra naštěstí přijíždí do I-čchangu jeho starší syn. Pozvu ho do hotelu, snad nám vysvětlí, co jeho otci ještě hrozí, co potřebuje a jaké jsou jeho další plány. Bereme si na něj číslo a pomalu odcházíme. Lidé na chodbách si nás zvědavě prohlížejí. Z evropské tváře jsou evidentně překvapení. Nikdo nás však nezastaví, nikdo se na nic nevyptává. Ve dvě hodiny odpoledne přijíždí k  hotelu autobus, který nás veze na prohlídku největší hydroelektrárny na světě, projektu, který osudově změnil život pana Fu a jeho rodiny. Průvodkyní je žena kolem třicítky v džínách a černém tričku s nápisem Cool Max to Rock. Po půlhodině projíždíme velkým vojenským stanovištěm, které přehradilo cestu zhruba třicet kilometrů před elektrárnou. Cesta pokračuje čtyřmi dlouhými tunely. „Speciální světla v  tunelech jsou z  Německa. Nejen svítí, ale i  vysušují. Jedno stojí 1500 dolarů,“ říká průvodkyně a o kousek dál dodává: „Za jeden kilometr téhle dálnice vláda zaplatila čtyři

Kvalita života na sídlišti se nedá s domem nad řekou samozřejmě srovnat. Fu a jeho rodina také přišla o jistou obživu. Nezbývalo mu než se v nové situaci živit jako třídič odpadků. Když už protesty pana Fu přerůstaly regionální úroveň, pod jeho peticemi se hromadily tisíce podpisů a výhrůžky policie nepomáhaly, nabídly mu místní úřady práci někde u přehrady. Věc měla ovšem háček. Fu musel do práce relativně daleko dojíždět a rodinu viděl jen o víkendech. Navíc nepřestával kritizovat úřady, organizoval protesty, a dokonce začal mluvit se západními novináři. Dovolil si tak kazit režimu jeho „úspěchy“ na mezinárodním poli, za což následovala tvrdá odplata. Jak mu můžete pomoci: Mezinárodní účet Human Rights Watch, na který lze ze kterékoli banky v Česku posílat peníze pro Fu Sien-cchaje (platby jsou možné v českých korunách): IBAN: DE03 5004 0000 0602 9292 03 BIC: COBADEFFXXX

Nejen čínský hrdina. foto ard

miliony dolarů.“ Tohle Viktor asi překládá spolehlivě. Když vyjedeme z tunelů, okolí je vylidněné. V zóně žijí jen dělníci s rodinami a vojáci. „A teď pozor. Nalevo uvidíte horu, která tvarem připomíná hlavu předsedy Maa. Je to zvláštní náhoda, která skvěle doplňuje velký projekt,“ hlásí průvodkyně a Číňané se s fotoaparáty nahrnou k oknům. Na poslední lahůdku nás upozorňuje těsně před zastávkou u hráze: „A tady po pravé straně si všimněte čtyřhvězdičkového hotelu, kde bydlí světoví prezidenti, když přijedou obdivovat soutěsky a naši elektrárnu.“ U hráze vystupujeme z autobusu a míříme k turniketům, kde nás čeká přísná kontrola. Nesmíme s sebou mít skoro nic, ani kapesník. Policajt u bezpečnostního rámu detailně zkoumá mou peněženku. Jediné, co si můžeme vzít bez problémů, jsou fotoaparáty. Na hráz nás odváží vláček, který řídí muž v bílých rukavičkách. Vše funguje jako po másle. Pro turisty je vyhrazen prostor s malým pódiem. Hráz má výšku 185 metrů, takže pohled z ní je vskutku velkolepý. V jejích útrobách už se točí turbíny devatenácti z celkových šestadvaceti generátorů. Nádhera. Z hráze pokračujeme k místnímu pomníku zápasu lidu s vodním živlem. Cestou míjíme menší most. „Na ten kdyby spadla Eiffelovka, tak se mu nic nesta-

téma 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

15

Pro kompenzace se vraťte později. Jedni z více než milionu vyhnanců, kteří kvůli přehradě museli opustit svůj domov. Většina z nich ztratila i práci.  foto profimedia / corbis

Tohle je splněný sen. Jasné?!  foto profimedia / corbis

ne,“ prozrazuje průvodkyně. Z pomníku je nádherná vyhlídka. V dálce si všimnu obřího nápisu v čínštině. Co asi znamená? Viktor nejdřív předstírá, že tak daleko nevidí, že má vadu zraku. Po naléhání dost neochotně přeloží, dvě věty: „Zlepšíme Tři soutěsky.“ A: „Čína bude nejsilnější zemí na světě.“ V přilehlé přízemní budově je kromě propagační literatury k  vidění model celé přehrady. Průvodkyně nám vysvětluje technické detaily. Dává si záležet na výtahu pro lodě, který je také „největší na světě“ (převýšení mezi spodní a vrchní hladinou dělá sto třináct metrů). Všem je všechno jasné, takže žádné dlouhé zdržování – a hlavně žádné otázky. Informace plynou jen směrem od průvodkyně k publiku. Na zpáteční cestě si však průvodkyně sedá na volnou sedačku hned vedle nás, a tak se osmělíme zapříst hovor. Nemohla by nás provést po I-čchangu? Nebo dál do toho nového města u hráze? Dobře zaplatíme. „Bohužel nemám čas, potřebuji se věnovat rodině. A tam v tom městě není nic zajímavého,“ dostáváme košem. A co průvodcovství na přehradě, potřebuje k tomu nějaký papír? „Absolvovala jsem speciální školu pro průvodce a přísné zkoušky, které se každý rok opakují,“ říká. A existují nějaké negativní dopady přehrady na místní lidi nebo přírodu? „Nikoli.“

Viktorův strach Za panem Fu Sien-cchajem a  jeho třiadvacetiletým synem Fu Pingem (Číňané píšou příjmení vždy první) vyrážíme příští ráno. V  květinářství

Německý paradox Na vybudování kontroverzní přehrady a vodní elektrárny u Tří soutěsek neměla na začátku devadesátých let čínská vláda dostatek peněz ani všechny potřebné technologie. Většinou je dodaly západní banky a firmy. Německé banky podle webové stránky www.odiousdebts. org poskytly na projekt celkem 443,9 milionů dolarů. „V roce 1997 se naše banka zapojila do financování turbín,“ říká mluvčí Dresdner Bank Martin Halusa, „ale tenkrát se toho zúčastnilo několik německých bank a za celý obchod ručila spolková vláda.“ Co říká na problémy Fu Siancchaje? Neměla by banka přispět na jeho

na rohu kupujeme velkou kytku a  kousek vedle ovoce. Do nemocnice se dostáváme bez problémů. Manželka a nyní také ošetřovatelka pana Fu mu zrovna drží hlavu a přes podivný aparát vstřikuje cosi do úst. Procedura vypadá děsivě. Navíc se zdá, že naši návštěvu zaregistroval personál. Na chodbě nastal rozruch, do pokoje vbíhá jedna ze sester a horečně kontroluje zápis zavěšený na posteli pana Fu, jako by hledala nějaké instrukce. Po chvíli odchází a  místo ní do pokoje vstupuje sympatický mladík Fu Ping. Rychle s ním odcházíme, aniž jsme se stačili rozloučit, protože pan Fu je stále v rukou své ošetřovatelky. Když před nemocnicí nasedáme do taxíku, vjíždí dovnitř do dvora policejní auto. Podivná shoda okolností. Viktor je v  hotelovém pokoji, kam jsme se všichni tři uchýlili, velmi nervózní. Rozhovor s Fu Pingem začíná překládat opět sdělením: „Otec dostal infarkt.“ Říkám mu, že to není pravda, ať překládá skutečně to, co Fu Ping říká. Viktor chvíli nevěřícně kroutí hlavou, ale nakonec začíná opravdu tlumočit. „Mého otce zbili, protože protestoval proti korupci a malému odškodnění, které dostal za zaplavený dům a půdu,“ vysvětluje Fu Ping klidně, „už několikrát předtím ho zmlátili a vyhrožovali mu, ale tentokrát mu zpřelámali páteř.“ Kolik je kolem přehrady nespokojených rolníků? „Všichni jsou nespokojení, všichni,“ říká mladík. Dával jeho otec nějaké rozhovory zahraničním novinářům? „Ano, několik.“ Když chci položit další otázky, abych se dozvěděl skuteč-

léčení? „Podle našeho názoru neexistuje souvislost s naším tehdejším angažmá a aktuálním děním. Do financování léčby rolníka zapojeni nejsme,“ dodává mluvčí, podle kterého je to čistě problém čínské vlády. „O založení účtu nás požádali němečtí novináři. Jsou na něm většinou drobné vklady od deseti do pěti set eur. Banky nepřispěly,“ říká šéfka berlínské pobočky Human Rights Watch Marianne Heuwegrová. Nepřipadá jí zvláštní, že němečtí novináři se bijí za Fu Siancchaje, diplomaté k němu posílají chirurga, ale německé banky, které projekt spolufinancovaly a profitují z něj, dělají mrtvého brouka? „Víte, svět je plný paradoxů,“ říká Heuwegrová, „musíme se s tím naučit žít.“

ně něco nového, Viktor se vzepře. „Už dost, dál nepřekládám! Nechci s  tím nic mít! Nechci žádnou politiku! Končíme! Odjíždíme! Myslíš, že chci, aby se mi stalo něco podobného?“ křičí vyděšeně. Když namítám, že mu dobře zaplatím, opáčí: „A kolik mi dáš? Milion?“ Viktor se nedá přesvědčit. Z toho, co právě slyšel, je příliš vyděšený. Když jsme se přesvědčili, že chodby na našem patře jsou čisté, odjíždí Fu Ping výtahem pryč. I my rychle balíme. Je jedenáct hodin, takže stihneme expresní loď, která nás mezi soutěskami dopraví za zhruba sedm hodin do jiné provincie. Je to paranoia, nebo skutečné nebezpečí? Myslím, že to první. Viktor se však cítí skutečně ohrožený. „Viděl jsem dneska v  našem hotelu nejmíň čtyři tajné. Poznám je podle pohledů,“ říká vylekaně. Když za půl hodiny nastupujeme na loď, popohání nervózně lodníky, aby už zvedli kotvy. V kabině někdo překvapivě pouští píseň Cry Me a River. Konečně odplouváme. Téměř po celou cestu sedí Viktor jako zařezaný. Nepřeloží mi už ani jediný komunistický nápis na břehu, nepomůže promluvit s jedinou osobou. „Zajímají mě auta, holky a cestování. Nic jiného. Nechci vědět pravdu. Proč? Mě stačí peníze,“ říká, když míjíme už napolo zatopené soutěsky, kde někteří rolníci ještě stále pracují na svých terasovitých políčkách, která brzy spolkne voda. „Nikdy jsem se ještě nebál o svůj život tak jako dneska,“ dodává Viktor večer v hotelu, když už jsme v bezpečí jeho rodného S’-čchuanu. „Víš, když Číňan pošpiní jméno své země v zahraničí, hrozí mu za to doma smrt.“

Splněný sen Viktor už mi nepomůže. Nezbývá než se ze S’-čchuanu přesunout zpět do Pekingu a vyhledat zmíněného novináře Jung Chuanga. Cesta do hlavního města je komplikovanější, než jsem čekal. Vlaky jsou vyprodané a  autobusem bych cestoval několik dní. Nakonec si kupuji letenku z Čcheng-tu. Letadlo urazí vzdálenost za stejný čas, jako byste letěli z Prahy do Istanbulu – zhruba za dvě hodiny. Novináře Junga zastihnu v Pekingu, když se připravuje na výpravu do kláštera Šao-lin, kde bude připravovat reportáž pro BBC. (Číňané oficiálně pro zahraniční média pracovat nesmí, režim to však prý čas od času toleruje. Pro jistotu ovšem málokdo publikuje pod vlastním jménem.) Jung

ochotně souhlasí s tím, že mi pomůže. Pronajímáme si VIP místnost v jedné pekingské restauraci a žhavíme telefon. Fu Ping je na příjmu. Jak ale říká, situace jeho otce se zatím nevyvíjí dobře. Pokud nedojde k převozu do lepší nemocnice, kde poskytují rehabilitační péči, hrozí mu pomalá smrt. Zařídit to bude ovšem těžké. Nemocnici v I-čchangu, která patří do správy prakticky stejných úředníků, proti nimž Fu celou dobu bojoval, totiž jeho rodina dluží za tříměsíční pooperační péči víc než sto tisíc jüanů. Pokud bude Fu zlobit, stačí jen vytáhnout účty a došlápnout si na ně. Mají ho v  hrsti, protože jak dokazuje jejich vyšetřování, Fu si vlastně způsobil zranění sám a musí si péči také sám zaplatit. Celá rodina je nyní rukojmím nemocnice. A i kdyby se jí podařilo nějak z  těchto nemocničních klepet uniknout, kdo zaplatí převoz pacienta a další rehabilitaci? S tím si rodina zatím neví rady. „Fu musel u úředníků ve své provincii vyvolat úplnou paniku,“ komentuje situaci Jung, „vědí, že Fu mluví za hodně lidí. A zároveň taky vědí, že mají pořádné máslo na hlavě. Chtějí ho tedy za každou cenu eliminovat.“ Boj ale ještě neskončil. Jak říká rebelův syn, jeho otce zatím nezlomila ani tahle tragédie. Odmítl přijmout verzi vyšetřovatelů o  tom, že si zranění způsobil sám. Našel si právníka (pro jistotu z jiné provincie) a hodlá se dál bít. A  poslední zprávy ještě před naším odletem z Číny potvrzují, že se mu to daří. „Pan Fu byl převezen sanitkou do prominentního rehabilitačního zařízení v Pekingu,“ volá nám za pár dnů do hotelu korespondent německé televize ARD v Číně Jochen Graebert. Podle něj stála cesta čtyři tisíce eur a uhradila ji ze stejné sbírky Human Rights Watch. Sto tisíc jüanů nemocnice v I-čchangu zatím nevymáhá. Čím si Graebert vysvětluje takový obrat? „Čínská vláda možná nechce být obviněna ze zanedbání péče,“ míní německý novinář. Ať je to, jak chce, odhodlaný rolník s  mezinárodním věhlasem, který už nemá co ztratit, je pro čínský režim pořádně horký brambor. Zvláště když oficiální propaganda vydává novou přehradu za „splněný sen všech Číňanů“ a její obrovská maketa trůní v  Pekingu na náměstí Nebeského klidu jako důkaz nadřazenosti socialistického zřízení nad kapitalistickým. Jaroslav Pašmik, Čína 

Q

16  ROZHOVOR

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Nevracíme se před listopad

S Bedřichem Moldanem o českém vzduchu, drahém plynu a ODS doufám, že se něco podobného jako plynofikace bude opakovat, ale že to bude akce komplexnějšího charakteru. Vy doufáte, ale ODS nic podobného nechystá. V  našem programu si můžete přečíst konkrétní body. Pokud jde o topení, některé kroky se budou zdát triviální. Třeba informační kampaň. Lidé by si díky ní mohli leccos uvědomit, třeba že pokud spalují odpadky, znečišťují ovzduší, jejich děti jsou cestou do školy vystaveny toxickým zplodinám. Další věcí jsou ceny plynu. Ptáme se: opravdu musí být tak vysoké, opravdu s tím stát nemůže pohnout? Nedávno říkal i  šéf antimonopolního úřadu, že něco proti tomu bude dělat. A ta biomasa? Existují evropské projekty na podporu výrobců úsporných a  ekologicky zaručených topiv do domácnosti. Já chci dosáhnout toho, aby věci, které dnes stojí třeba 20 tisíc, stály polovinu. Je řada fondů, z nichž na to mohou obce získat podporu. Dlouhodobě nesouhlasíte s jadernými elektrárnami. Nezměnil jste názor s přibývajícími informacemi o globálním oteplování? Nejde přece jen o menší zlo? Před 10 lety se zdálo, že je diskuse o jaderné energetice uzavřena, že to v  Evropě nikam nepovede, ale nastala nová situace, debata se znovu otvírá. Já jsem hluboce přesvědčen, že jaderná energetika není dobré řešení ani krátkodobě, ani dlouhodobě. Jsem smutný z toho, že politici ani odborníci nemají dostatek vůle věnovat masivní prostředky na rozvoj alternativních zdrojů a technologií, že výrazně nepodpoří ideu úspornosti, efektivního využívání energie. Mrzí mě, se u nás nebere vůbec v úvahu fakt, že je ekonomika České republiky energeticky příliš náročná. Doufám, že se podaří náhled na to změnit, dělám pro to, co můžu, ale jde to ztuha.

Foto günter bartoš

Bedřich Moldan se narodil roku 1935 v Praze. Po studiu na Matematicko-fyzikální fakultě UK pracoval do roku 1989 v Ústředním ústavu geologickém. Je docentem UK v oboru geochemie a profesorem v oboru ochrana životního prostředí, který je jeho hlavním zájmem profesním i politickým. Od roku 1990 působí ve vedoucích funkcích v řadě univerzitních, vědeckých a správních institucí (2000– 2001 byl např. ředitelem Komise pro udržitelný rozvoj OSN, 1991–97 předsedou Českého svazu ochránců přírody). Roku 2004 byl zvolen senátorem, do politiky ale vstoupil daleko dříve:   1990–91 byl ministrem životního prostředí,   2002–2004 působil jako poradce ministra, stejnou funkci zastává i v Topolánkově vládě. Bedřich Moldan je ženatý, má tři děti.

M

inulý týden nás zaskočila zpráva v médiích, že se v Česku prudce zhoršilo ovzduší. A že se příliš neliší od předlistopadových čísel. Je to tak? Není. Ty titulky mě rozzlobily. Před listopadem byl u nás stav ovzduší naprosto katastrofální, pokud jde o škodlivé emise, byli jsme na tom skutečně nejhůř v  Evropě. Týkalo se to klasických škodlivin, které produkovaly velké zdroje znečištění (elektrárny, výtopny a průmyslové podniky), zejména tedy oxidu siřičitého, oxidů dusíku, prachových částic a oxidu uhelnatého. Nic víc se nesledovalo. Je třeba říct, že vládě, která nastoupila po listopadu, se podařilo v těchto dimenzích znečištění výrazně snížit. Nelze proto říkat, že se vracíme před rok 1989. O co tedy jde? Jde o to, že výzkum vztahu mezi životním prostředím a  zdravím pokračuje dál a  my jsme se dnes zaměřili na trochu jiný typ škodlivin, než byly ty klasické. Jedná se především o částice, které se dřív neměřily, i když předpokládáme, že jejich koncentrace v ovzduší byla i dřív velmi vysoká. Ty částice vznikají ze spalovacích procesů malých i  velkých topenišť, a zejména při provozu motorových vozidel, hlavně dieselových motorů, i těch moderních, které jsou považovány za „čisté“. Ty částice až na malé výjimky nezachycují žádná filtrační zařízení a zatím unikají účinné kontrole. Dřív jsme o nich nevěděli, výsledky máme z posledních 10–12 let. Takže znovu: naše ovzduší se v  žádném případě nevrací před listopad. A jestli je něco špatně, pak to, že správa životního prostředí, ať už ji vedl kdokoli, nevěnovala v minulých 8–10 letech těmto věcem dostatečnou pozornost. Životní prostředí se u nás zásadně zlepšovalo přibližně do druhé půlky 90. let, od té doby ale k žádnému výraznému pokroku nedošlo. V čem se udělala chyba? V  devadesátých letech šly do ochrany životního prostředí obrovské finanční prostředky, kdy jenom ČEZ vynaložil 40 miliard na odsiřovací zařízení. V  souvislosti s  tím došlo ke zlomu kolem roku 98–99. Tehdy se stala chyba, že vláda nezareagovala, že nikdo nepřišel a neřekl: ano, dosáhli jsme výrazného zlepšení, ale nesmíme se s tím smířit, musíme sledovat, co dalšího nám vadí.

Jaderná elektrárna není řešení Takže přece jen stav ovzduší není u nás dobrý? Rozhodně není uspokojivý a  já jsem včera veřejně v  rozhlase ohlásil, že vyvinu iniciativu, abychom se na kvalitu ovzduší znovu podívali. Také

výzkum byl v  tomto směru zanedbán, ale i  tak máme dost znalostí, aby se nějaká aktivita mohla nastartovat. Taková, jako byl třeba plán plynofikace? Byl to skutečně rozumný a úsporný projekt? Pokud jde o města asi ano, ale pro venkov to bylo přece naprosto nesmyslné. To si nemyslím. Každý starosta vám řekne, jak málo lidí draze dovedený plyn využívá. Raději topí pevnými palivy. Znám ty stížnosti a  řeknu k  tomu dvě základní věci. Zaprvé se odklon lidí od plynu přeceňuje, není to masová záležitost. Myslím si to, i  když nemáme k dispozici analýzy, které by to kvalitně zmapovaly. To je jedna věc. Zadruhé jsem zcela přesvědčen, že rozhodnutí o  plynofikaci bylo správné. Problém je v tom, že když vláda a státní správa rozhodly, že půjdeme tímto směrem, mělo se v tom pokračovat. Je přece třeba ty věci dál sledovat. Prostě si všimnout, že rostou ceny plynu nad únosnou míru, a  nějakým způsobem zareagovat. Nemyslím, že by měl stát ceny regulovat, ale veřejná zpráva má celou řadu jiných nástrojů na nejrůznější úrovni. Řeknu jen jeden příklad: proč dáváme peníze na „pastelkovné“, a  ne na podporu plynu? To nevím. Ale proč je nutné podporovat zavedení plynu z Ruska do malé obce, kde všude kolem roste dřevo? Abychom si rozuměli, nediskutuji o tom, jestli je topení plynem jedinou a nejlepší alternativou. Vy jste ale řekl, že program plynofikace byl a je špatný, já říkám, že nebyl, a naznačil jsem, kde se stala následně chyba. Co se týká ostatních možností, je jasné, že topení biomasou je správná alternativa, ale opět: není dostatečně podporovaná. Lidé nemají dost informací, je to i otázka peněz, musíme mít k dispozici topidla, musí je někdo vyrobit, a hodně kvalitně, aby nebyla zdrojem zmíněných nebezpečných částic. A v tom je plyn v současné době bez problémů. Jsme v situaci, že bychom měli spíš šetřit než utrácet. Co vás politiky může motivovat k tomu, abyste podobnou energii jako kdysi plynofikaci věnovali teď prosazování biopaliv? Motivace je jednoduchá: na znečištění ovzduší v Evropě ročně zemře asi 350 tisíc lidí, a na tom se Česká republika nějakým způsobem podílí. Máme řadu možností: zaměříme se na zdroje energie, ale především na její úsporné využití, na tepelnou izolaci budov apod. Pokud jde o tu energii politiků:

Německo trvá na vystoupení z jaderné energetiky a má velmi ambiciózní plány na velký rozvoj alternativních zdrojů. Je reálné s nimi vystačit? Je to reálné. A je to reálné v Čechách? Nemáme například mořské pobřeží, kde lze mít větrné elektrárny. Je to reálné v rámci evropské spolupráce. Nejsme izolovaná země, ale pro rozvoj alternativ nejsou momentálně vytvořeny předpoklady politické, technické ani odborné, prostě žádné. Pojďme krátce na český sever. Přežije Horní Jiřetín? Tím si nemůže být nikdo jist, já doufám, že ano. Zákon říká, že stát má své nerostné suroviny hospodárně využívat, což zastánci těžby interpretují tak, že je máme vytěžit. V hnědém uhlí máme vynikající surovinu, kterou neumíme využívat, její těžba by se měla snížit, surovina by se měla uchovat do té doby, než ji budeme umět opravdu hospodárně využít.

Nemůžu na sebe brát hříchy ODS Už Jiří Skalický, když byl ministr, tvrdil, že největším problémem životního prostředí Česka je automobilismus. Člověk čekal, že se po těch slovech bude něco dít, ale nedělo se nic. Jak je podle vás možné proti negativním důsledkům automobilismu zasáhnout? Tak především je třeba striktně dbát na normy. Automobily musí splňovat technická kritéria, máme na to kontrolní orgány, policii, inspektoráty, které musí konat, to je první věc. Proč jsme vlastně povolili dovoz starých ojetin ze Západu? Češi jsou národ spořivý, koupí si staré diesely, ale jak to, že zákonodárci nevědí, že právě tady je obrovský zdroj nejjemnějších nebezpečných částic? Proč jsme rušili zákon, který dovoz zakazoval? Další věc je podpora inovací, technologií atd. Z  iniciativy prezidenta Busche, kritizovaného antiekologa, budou spolupracovat vláda a hlavní výrobci automobilů v  USA na vývoji vodíkových vozidel. Proč nemůže naše vláda iniciovat velkou tiskovou konferenci nebo seminář s hlavními výrobci aut, máme jich tu celou řadu? Musíme se také podívat na všechny ekonomické nástroje, které jsou k dispozici, počínaje mýtným, které mimochodem mohlo být zavedeno daleko dřív. Je třeba se podívat na všechny stavby infrastruktury, jestli jsou v souladu s životním prostředím. Proč ODS ve chvíli, kdy se zhoršuje vzduch, a zejména v Praze jeho kvalita není dobrá,

rozhoVor / Inzerce

ReSPeKT 43 V 23.–29. říjen 2006

NADACE

ARBOR VITAE přichází s takovými nápady, jako je stavba závodního okruhu pro formuli 1 ve městě? Nevím, o co jde. Neumím to posoudit, ale řekl bych, že pokud jde o škodliviny, závodní okruh vadí spíš tím, že bude mít nějakou návaznou dopravu, ale to říkám obecně, o okruhu nic nevím. V Praze se léta mluví o tom, kolik lidí by jezdilo na kole, kdyby to šlo. Proč se to ODS nesnaží podpořit? Cyklistické stezky mají smysl jen tehdy, když bude jejich trasa oddělená od automobilového provozu, tam je to zanedbáno, a je třeba s tím něco dělat. Znám to v Praze 6, kde se situace zlepšuje. Vaše strana dříve či později bude vládnout, a tudíž bude mít v popisu práce řešit všechny ekologické problémy, o nichž tu mluvíme. Proč má ODS pověst antiekologické strany? Osobně se snažím, aby ODS v očích veřejnosti vypadala lépe. Ale někdy je třeba vidět ty tzv. antiekologické postoje ODS v kontextu a všímat si, co se skutečně děje a co se podařilo. Podívejte se na výsledky vlád do roku 1998 – jsou výrazně lepší než vlád pozdějších. A pokud jde třeba o postoje v parlamentu: ODS tu v zásadě nevystupuje proti ekologickým zákonům, jen proti špatné podobě těchto zákonů. Jindy ale i u nás převáží ekologické hledisko: navzdory svým výhradám jsme nakonec schválili například zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Politik není jen hlasovací stroj, je to lídr, který má přesvědčovat veřejnost. Za ODS nejčastěji o ekologii hovoří lidé jako Martin Říman, kteří mají na problémy zcela jiný názor než vy, a veřejnost slyší jejich razantní protiekologický tón. Nevím o tom, že by byl jasně protiekologický, nějakým způsobem nepochybně takový dojem asi vzbuzuje... Ale já těžko můžu na sebe brát hříchy ODS. Snažím se podle svých sil, ale mé síly jsou omezeny, každého síly jsou omezeny. Proč jste se vlastně nestal ministrem? To se musíte zeptat pana Topolánka, on sestavoval vládu. Je pravda, že jsem původně kandidátem byl, ale pak došlo ke korekci. Myslím, že se premiér snaží pro vládu najít co nejširší podobu zejména z pohledu trojkoalice. Místo šesti lidí z KDU-ČSL a zelených jsou ve vládě důsledně nestraníci. Té snaze rozumím a velmi ji chválím. Pochybuji, že byste jim vadil. Zvenčí to vypadá spíš tak, jako by se ODS snažila na místo svého ekologického experta dát respektovaného člověka, kterého ale nikdy k praktické politice nepustí. Já si to samozřejmě nemyslím. Už kvůli tomu, že mě pan Topolánek jednoznačně požádal, abych spolupracoval s novým ministrem. To se děje a nemohu si stěžovat, že by mé názory nebral na vědomí. Jaký by měl být podle vás optimální ministr životního prostředí? Napadlo by vás i jméno? Váhám, jestli ministr životního prostředí má být spíš politik, nebo odborník, nebo obojí, ale lidí, kteří jsou vynikajícími odborníky a zároveň výbornými politiky, je strašně málo. Já jsem kdysi jako ministr sice lecčeho dosáhl, ale nakonec jsem úplně úspěšný nebyl, nebyl jsem tím politikem. Skoro bych řekl, že ministrem by měl být člověk, který bude velmi dobře ukotven v politické sféře. Žádné jméno neřeknu, ale měl by to být podle mého názoru politik silného kalibru. Jak vidíte politický a intelektuální potenciál Strany zelených? Jste jako ekolog se směřováním strany spokojený? Mým dlouhodobým cílem je, aby se ekologická politika stala výraznou součástí hlavního proudu politiky. Soudím, že pokud se někdo cítí být ekologem, což je můj případ, měl by věnovat svou práci a úsilí tomu, aby se jeho strana profilovala pozitivně a konkrétně po ekologické stránce. Z toho vyplývá i můj názor na Stranu zelených. Nemám k nim základní důvěru. Myslím si, že ta strana má dvě možnosti, buď se bude tvořit na ekologickém principu, zaměří se maximálně na ekologická opatření, na ekologickou politiku, a potom může hrát v ekologickém filmu nějakou větší roli, nebo se postupně přebuduje na stranu občanského principu, byť s jistým zaměřením na řešení ekologických problémů. Potom záleží na tom, jak se vyprofiluje obecně, jestli více pravicově, nebo levicově.

Zkušenost z evropských zemí říká, že ekologické strany bývají zaměřeny levicově. A to mně nevyhovuje, z toho hlediska jim příliš nefandím. I když v programu české Strany zelených je většina věcí, které jsou pro ODS přijatelné nebo jsou na diskusi. Nakonec ve vládním programu trojkoalice nebyl takový problém se shodnout a také současný vládní program byl vytvořen po dohodě se Stranou zelených. S tím problém nemám, a pokud by šlo o ekologickou politiku, je pro nás s určitými úpravami – například jejich návrh zakázat spalování uhlí – velmi dobře přijatelná. Co se týče ostatních principů, tam opravdu váhám, některé věci, které mají v programu, jsou vysloveně etatistické: třeba vytvoření úřadu na ochranu spotřebitele. Další úřad... Takže znovu: dohoda tam možná je, na rozdíl od obvyklých evropských zelených se naši profilují politicky výrazně středově.

vypisuje v roce 2006 otevřené grantové programy z výnosů finančních prostředků z NIF

GRANTOVÝ OKRUH I.

GRANTOVÝ OKRUH II.

– Nevidomí a vidomí – komunikace na počátku Podpora výstavních akcí a ediční činnosti

– Podpora romské kultury

Formuláře pro podání žádosti najdete na www.nadacearborvitae.cz Termín pro podání žádosti je 10. listopadu 2006, rozhodující je datum poštovního razítka.

Čím si to vysvětlujete? Vysvětluji si to shodou okolností, jeden z důvodů je fakt, že sociální demokracie, zejména její předseda, jsou nepřijatelní.

Ten úřad příliš zbytněl Sedíme na ministerstvu životního prostředí, co tu přesně děláte? Na žádost premiéra jsem externím poradcem ministra, vedoucím pracovního týmu, který má na starosti transformaci vědeckých ústavů, vedených tímto ministerstvem. Co to znamená? To znamená, že současné příspěvkové organizace, momentálně není úplně jasné které, ale např. Výzkumný ústav vodohospodářský, se k 1. lednu promění v instituce s jinými pravidly hospodaření, řízení atd. Zřizovatelem zůstalo ministerstvo životního prostředí. Jak se změnilo ministerstvo od doby, kdy jste tu začátkem 90. let působil? Především strašně narostlo, zbytnělo o 50 %. Myslím, že by nemělo být tak veliké. Je to dáno spoustou agend, které přibyly mj. v souvislosti s náročnou evropskou legislativou, práce je tedy víc, ale myslím, že by se dala zvládnout jinými způsoby, například větší decentralizací rozhodovacích pravomocí. Celkově by mohlo dojít k zeštíhlení ministerstva. Změnila se profesní kvalita lidí? Je naprosto jasné, že se za tu dobu spoustu věcí naučili, odbornost a hloubka informovanosti je nesrovnatelná. Jezdíte často do zahraničí. Jak se liší průměrný ministerský úředník v Čechách a v západní Evropě? Minimálně. Myslím, že v tom není žádný rozdíl, je tu spousta schopných lidí. Často jezdíte na setkání ekologických odborníků do západní Evropy nebo do Ameriky. Jak se na těchto fórech v uplynulých letech mění názor na globální problémy? Myslím, že se postupně dostávají do popředí zájmu, třeba globální změna klimatu je dnes jednoznačně problémem číslo jedna. Má to i politické důsledky. Třeba ve Velké Britanii se přou labouristi a konzervativci, kdo proti globálnímu oteplování udělá víc. Zajímavé také je, že za globální problém jsou dnes považovány věci, které dřív byly spíše okrajové. Třeba energetika. Velká pozornost se věnuje problematice chudoby. Dále je tu otázka biodiverzity. Cíl – zastavit její pokles do roku 2010 – byl od začátku velmi ambiciózní, ale je to další důkaz, že se těmto věcem věnuje čím dál větší pozornost.

VYUŽÍVEJTE SVÉ ZÁKONNÉ MOŽNOSTI! Na WWW.APERIO.CZ naleznete bezplatnou poradnu pro rodiče zaměřenou na: • pracovně právní vztahy • rodičovské dovolené a dávky • právní aspekty porodní péče • psychosociální poradenství Vaše dotazy budou zodpovězeny do 14 dnů.

Provoz poradny můžete také podpořit zasláním dárcovské SMS v hodnotě 30 kč ve tvaru

DMS APERIO (DMS mezera APERIO)

To znamená, že ekologové z EU a Ameriky se už nepřou o to, jestli globální oteplování je, nebo není zaviněné člověkem, ale vedou se debaty o tom, co proti němu podnikat? Zcela jednoznačně. Když jsem napsal před půl druhým rokem článek přesně takhle zaměřený, tak se všichni na mě vrhli, řekli, že nechci diskutovat, že jsem demagog.

na číslo 87777

Jak se na globální problémy dívají odborníci z Číny, Indie, Brazílie? Jejich postoje se už také velmi přibližují.

D Ě KUJEME!!!

Marek Švehla

Q

Poradkyně jsou většinou matky na rodičovské dovolené, za zodpovězení 1 dotazu dostávají 100 - 200 kč.

Službu DMS zajišťuje Fórum Dárců.

1

18   civilizace Můj oblíbený web V Etiopii jako by se v koncentrované podobě projevovaly všechny významné problémy, kterými „trpí“ celý africký kontinent. Země patří k  vůbec nejchudším státům naší planety a  je ohrožována periodicky se opakujícími hladomory. Podle indexu lidského rozvoje, který kromě čistě ekonomických ukazatelů (HDP) zohledňuje také aspekty „kvality života“ (zdraví a vzdělání), se Etiopie nachází na 170. příčce z celkem 177 hodnocených zemí světa. OSN udává, že minimálně 1,75 milionu „Habešanů“ je dnes ohroženo akutním hladem a  potřebuje potravinovou pomoc. Přitom se ještě loni zdálo, že Etiopii svitla naděje. Na summitu G 8 se nejvyspělejší země světa dohodly na odpuštění

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Připravte se k transportu Odsun Arménů z osmanské říše se stal pochodem smrti

www. ethiomedia. com dluhů těm nejchudším, tedy i Etiopii. Kromě toho v zemi proběhly parlamentní volby, které měly být prvními skutečně demokratickými volbami v etiopských dějinách. Opozice v  nich významně posílila, byly však tyto volby skutečně svobodné? Jaké je v zemi postavení novinářů? Jak je možné, že tato chudá země disponuje třetí největší armádou v Africe? Proč je Etiopie jednou z nejzkorumpovanějších zemí planety? Na příkladu Etiopie se ukazuje, že k rozvoji Afriky nepostačí recepty, které propaguje ředitel prestižního Earth Institute Jeffrey Sachs: navýšení zahraniční pomoci, potlačení epidemií a  výstavba modelových „rozvojových vesnic“. Spíše se zdá, že demokracie není pouhou „třešničkou na dortu“, nýbrž základním předpokladem udržitelného rozvoje černého kontinentu. Právě nekontrolovatelné, svévolné a zkorumpované politické elity, které navíc reprezentují jen určité etnické skupiny a  ostatní z  podílu na moci násilně a  dlouhodobě vylučují, představují podle politologů jednu z  hlavních „vnitřních“ příčin zaostalosti celé subsaharské Afriky. Zpráva volebních pozorovatelů Evropské unie konstatuje, že etiopské volby nesplnily mezinárodní standardy. Je zcela v pořádku, že se EU zasazuje o demokratizaci země, bez níž se patrně veškerá mezinárodní rozvojová pomoc mine účinkem. Kdo se o Etiopii zajímá více, jistě s chutí navštíví webovou stránku ethiomedia. com. Od roku 2002 ji provozují Etiopané žijící ve Spojených státech, příslušníci menšinového etiopského etnika Amharů. Editor Abraha Belai vidí její hlavní smysl v  tom, že  poskytuje informace v  situaci, kdy v Etiopii dochází k omezování svobody slova, novináři jsou pronásledováni nebo nuceni opustit zemi. Zároveň přiznává, že po nepokojích, jež následovaly po volbách, a  sérii zatýkání mají reportéři, kteří pro tento web píší, velmi těžkou práci a nedaří se jim zpravodajsky stoprocentně pokrýt vše důležité. Na webu se proto objevují také převzaté zprávy a  analýzy z  dalších médií (Reuters, BBC aj.) či recenze na knihy a dokumentární filmy o Etiopii. Stránka, aktualizovaná každých několik hodin, poskytuje bohatý informační servis o jedné z nejchudších zemí světa. Karel Černý Autor je sociolog.

Překáželi, a tak byli zavražděni. (Těla zavražděných Arménů ve východním Turecku) foto profimedia.cz / corbis

M

inulost, která nechce minout. Dvacet let stará slova německého historika Ernsta Nolteho výstižně charakterizují i černé okamžiky tureckých dějin; masakr Arménů v osmanské říši, první z velkých zvěrstev 20. století. Nová vlna zájmu o  tehdejší události se ve světě zvedla poté, co letošní Nobelovu cenu za literaturu získal turecký spisovatel Orhan Pamuk. Večer 24. dubna 1915 zatýká policie v Cařihradu 235 příslušníků zdejší arménské elity – politiků, bankéřů, intelektuálů, novinářů. Jsou nacpáni do vojenských vozidel, zmláceni, nazítří vyvezeni za město a skoro všichni zabiti. Tento den si Arméni na celém světě připomínají jako počátek genocidy. Během následujícího roku je i  podle těch nejstřízlivějších odhadů 200 tisíc Arménů postříleno, 400 tisíc zahyne na pochodech smrti, další v  koncentračních táborech, na nemoci a další útrapy. Pamuk byl v Turecku obviněn ze zločinu „proti turecké identitě, turecké armádě a Turecku jako celku“. Důvod? Odvážil se nahlas říci, že násilnou smrtí zemřel milion Arménů. Přesná číslo nikdo nezná, Pamuk ale jen zopakoval údaj, o němž běžně hovoří historici. Sami Arméni uvádějí číslo ještě o půl milionu vyšší. Historická dokumentace toho, co se tehdy skutečně stalo, není zdaleka úplná. Přesto se pokusme shrnout hlavní události a kontext, v němž se odehrály. Umožní nám to lépe se orientovat v současných diskusích a sporech, jež probíhají mimo jiné i ve francouzském parlamentu.

Stojíte nám v cestě Na konci 19. století je osmanská říše považována za „nemocného muže na Bosporu“. Byť má pod svou správou notnou část Balkánu i  arabského světa, technologicky, administrativně i  kulturně velmi zaostává za Západem. Ten se přitom k její metropoli – Cařihradu – hrozivě přibližuje, z osmanských rukou získává Řecko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu i Bulharsko. Společenské klima v zemi se kvůli tomu mění; Osmani se po dlouhá staletí chovali k jinověrcům a obecně menšinám tolerantněji než Evropa, teď se ale situace dvou milionů křesťanů, především Arménů a Řeků, kteří v říši žijí, zhoršuje. Hromosvodem hněvu se stávají zejména Arméni, kteří ekonomicky prosperují; v letech 1894 a 1896 se dokonce stávají terčem pogromů. V roce 1908 se k moci dostávají takzvaní mladoturci. Jejich programem je pozápadnění osmanské říše, modernizace – a v rámci této evropské modernity i národní stát. Generál Mehmet Vehib vyjadřuje dobový mladoturecký postoj k  Arménům takto: „Opustili jsme Balkán a  musíme se roztáhnout na východ. Naši bratři jsou v Dagestánu, Turkestánu a Ázerbájdžánu. Vy Arméni nám stojíte v cestě. Musíte uhnout a dát nám prostor.“ Mezi mladoturky se šíří pocit, který později zfor-

muluje jejich spisovatelka Halide Edip Adivarová: „Turci museli vyhubit jiné, aby předešli svému vlastnímu vyhubení.“ Oficiální dokument, který by nařizoval cílenou likvidaci Arménů, však historici k  dispozici nemají. Mladoturci sice arménskou menšinu označovali za „nádor“ či „ohnisko nákazy“, které je třeba odstranit, písemný příkaz k vraždění se ale nezachoval. Rozbuškou násilností se stal až vývoj na frontách první světové války. Na ruské straně kavkazské fronty bojují nejenom Arméni žijící na území ruské říše a  odvedení do carské armády, ale i arménští partyzáni z řad občanů osmanské říše. Na jejich počtu a  významu se prameny neshodnou. Jisté ovšem je, že v předjaří 1915 se osmanská armáda ocitá v  defenzivě. Na východě ustupuje před Rusy a na západě zahajují Britové útok na Dardanely. V Cařihradě propuká panika, daří se konspiračním teoriím. Arméni v nich vystupují jako pátá kolona všech vnějších nepřátel. Jeviště k událostem 24. dubna 1915 je připraveno. Dubnové zatýkání a popravy v Cařihradě představují důležitý symbol, nicméně hlavní hrůzy se odehrály v zapadlém vnitrozemí. Turci argumentují tím, že chtěli „pátou kolonu“ přesunout co nejdál od fronty, na jihovýchod impéria, do dnešního Iráku a  Sýrie. Arméni to naopak považují za doklad cílené likvidace, neboť výraz „přesun“ je v  podmínkách války, neschůdného horského terénu, nemocí, hladu, žízně, palčivého slunce a  systematického zabíjení pouze eufemismem pro pochod smrti. Jak to vypadalo ve skutečnosti? Před rokem a  půl, k  90. výročí masakrů, novináři magazínu Der Spiegel našli v Paříži ještě žijícího pamětníka. Garbis Hagopjan sice neví, jestli mu tehdy bylo osm nebo devět let, rodinné doklady se totiž ztratily, ale to základní si pamatuje. V  jistém městě nedaleko Marmarského moře vyzvali uniformovaní Turci všechny Armény, aby se připravili k transportu. Následoval pěší pochod na shromaždiště ve městě Kütahya a na této více než stokilometrové trase chlapec viděl první mrtvé – zemřeli hladem či žízní. To hlavní ale přišlo na cestě hornatým vnitrozemím: nájezdy Turků a Kurdů, kopání do těhotných žen, dokud nepotratily, odloučení od matky a sester (už je nikdy nespatřil), příchod do Mosulu, kde potom jako dítě sloužil v místní arabské rodině. Ze své vlastní rodiny přežil jako jediný. Nesnáší psy, neboť se musel dívat, jak tato toulavá zvířata okusují mrtvolu jeho otce. K  nejhezčím okamžikům svého stoletého života řadí den, kdy do Mosulu přijeli indičtí kavaleristé Jeho Veličenstva – dávali mu totiž bonbony. Zachovaly se i „úřednější“ záznamy, které rozhodně nelze označit za arménskou propagandu. Například zápisky německého konzula Wilhelma Littena z  31. ledna 1916, pořízené na trase mezi Dajr az-Zórem a Tibní v dnešní Sýrii: „2 hodiny: 5 čerstvých hrobů. Vpravo oděný muž. Pohlaví obnaženo. 2.02: Vpravo 1 muž, podbři-

šek a krvácející pohlaví obnaženy. 2.07: Vpravo 1 muž v rozkladu. 2.08: Vpravo 1 muž zcela oblečen, na zádech, ústa široce otevřena, hlava zvrácena, bolestný výraz. 2.10: 1 muž, od pasu dolů oblečen, od pasu nahoru ohlodán. 2.25: Vlevo na cestě 1 žena ležící na zádech, od pasu dolů ohlodána, zpod přehozu vyčnívají jen zakrvácené stehenní kosti.“ Proč byly mrtvoly zohaveny? Pachatelé zvěrstev zřejmě v  jejich tělech hledali ukryté cennosti. Právě s  využitím těchto detailů srovnává německý časopis Der Spiegel masakry Arménů s holocaustem. Společné rysy lze najít například v  tom, jak byly využívány pozůstalosti po obětech: „Dražba zanechaného ošacení, například ochozených dětských bot, fatálně připomíná aukce ve vybombardovaném Hamburku, na nichž se dražilo bytové zařízení deportovaných Židů.“ V  osmanském Turecku byly zaznamenány i  případy solidarity většinové populace s  ostrakizovanou menšinou – například ochota Turků ukrývat Armény v domácnostech. Mladoturci nepronásledovali na rozdíl od nacistů děti žijící v náhradních rodinách. I to je jeden z důvodů, proč genocidu přežilo relativně nejvíce právě dětí. Jinak ale masakry skončily v podstatě tak, jak si jejich iniciátoři přáli; počet křesťanů se v Turecku snížil ze dvou milionů téměř na nulu.

Od Turecka k Norimberku Motorem současných sporů o tehdejších událostech jsou především evropské ambice Turecka. Diskuse živí hlavně odpůrci členství Ankary v EU – nejvýrazněji francouzští socialisté, kteří prosazují zákon, podle něhož je popírání genocidy Arménů trestný čin. Odpůrci tureckého členství totiž rozviřováním diskusí jen zdůrazňují, že v EU nemá co dělat stát, který svůj podíl na masakrech zamlčuje, a navíc trestně stíhá ty, kdo na to upozorní. Spory naopak tlumí lidé, kteří evropské křeslo pro Ankaru prosazují. Ale zpět do historie. Zajímavý je osud tureckého ministra vnitra Talaata Paši, jehož německý ambasador v  Cařihradu hrabě Wolff Metternich charakterizoval jako „duši pronásledování Arménů“. Paša – podobně jako skoro všichni z celkem 17 pachatelů po válce odsouzených k smrti – unikl. Žil v Berlíně, kde ho v roce 1921 zastřelil mladý Armén. Když se pak pachatel ocitl před německou justicí, berlínský soud ho ke všeobecnému překvapení osvobodil. Proces tehdy sledoval židovský student práv Robert Kempner. Jak později napsal, právě tehdy ho napadlo, že státy mohou potírat genocidu, aniž by se nepatřičně vměšovaly do vnitřních záležitostí cizí země. Byl to stejný Robert Kempner, který se – poté, co musel utéci před Hitlerem – přesně o čtvrtstoletí později objevil v Německu znovu, tentokrát jako hlavní americký žalobce v Norimberku. Zbyněk Petráček

Q

civilizace / inzerce 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

19

Rub a líc genetického výběru Rodiče mohou brzy chtít pouze děti s kvalitní dědičnou výbavou

R

ůzné podnikavé firmy už dnes nabízejí, že vám za poplatek povědí něco o vašich genech. Tvrdí, že tyto poznatky vám pomohou žít déle a lépe. Můžete si například zařídit náročná vyšetření, která by odhalila příznaky nemocí, jež vám hrozí. Výsledky těchto testů vám také mohou napovědět, jak upravit svůj jídelníček, aby se riziko choroby snížilo. Nemáte-li dobré vyhlídky, že se dožijete vysokého věku, můžete si sjednat dodatečné životní pojištění, nebo dokonce odejít do předčasného důchodu, abyste měli dost času na to, co jste vždycky chtěli dělat. Obhájci soukromí se už nyní s jistým úspěchem snaží zabránit pojišťovnám, aby od klienta požadovaly genetická vyšetření dříve, než jej nechají uzavřít životní pojistku. Je to ale dvojsečná zbraň; jednotlivci pak totiž mohou podstupovat testy, které jsou pojišťovacím společnostem zapovězeny. Pokud si lidé, kteří získají nepříznivé informace o své dědičné výbavě, přikoupí dodatečnou životní pojistku, aniž by se zmínili o testech, jimiž prošli, podvádějí ostatní účastníky životního pojištění. K úhradě ztrát pak bude třeba zvýšit pojistné. Zároveň ti, kdo mají dobrou genetickou prognózu, mohou od životního pojištění odstoupit, aby se vyhnuli dotování podvodníků, což opět požene pojistné výš. Zatím však není třeba se příliš děsit. Government Accountability Office, kontrolní úřad, který pro americký Kongres hlídá výdaje a  programy státní správy, zaslal několika testovacím společnostem tytéž genetické vzorky. Obdržel propastně odlišné a převážně bezcenné rady. Věda se však bude zdokonalovat a s ní i možnosti genetiky. Problémy kolem pojištění se prohloubí a budeme se s nimi muset vypořádat.

Ne každý se smí narodit Hlubší etická dilemata se objevují v souvislosti s možností rozhodovat o dosud nenarozených dětech. Není to možnost nijak nová. Ve vyspělých zemích pro-

inzerce

bíhá rutinní testování žen, které otěhotněly ve vyš- Nejsme ale možná daleko od doby, kdy dokážeme ším věku, a zároveň jsou tu běžně dostupné potra- poznat geny, jež zvyšují šance dítěte získat to nejty. Díky tomu se výrazně snížil výskyt vrozených vad, prestižnější vzdělání. například Dawnova syndromu. Jinde je to složitější Rozhodování podle těchto kritérií mnozí odsou– v některých oblastech Indie a Číny, kde páry zou- dí jako vzkříšení „eugeniky“, teorie obzvlášť popufale touží po synovi, se nejkrajnějlární na počátku dvacátého století, ší podobou sexismu staly selektivní podle níž by bylo žádoucí aktivními zásahy vylepšovat dědičné vlastpotraty. Provádějí se v takovém rozNeexistuje jasná sahu, že dospívá generace, v níž se nosti. V jistém smyslu není přirovnání k eugenice daleko od pravdy. mladí muži potýkají s nedostatkem hranice mezi partnerek. V rukou autoritářských režimů by Selekce budoucích potomků genetická selekce opravdu mohla rozhodnutím nemusí ale nutně zahrnovat přepřipomínat hrůzy dřívějších forem proti dítěti (nesmí rušení těhotenství. Některé páry, eugeniky, založené na odporu  nichž hrozí přenos genetického ných pseudovědeckých přístupech, se narodit kvůli onemocnění na potomky, už někonapříklad „rasové hygieně“. nadprůměrnému lik let využívají oplodnění ve zkuV  liberálních, tržně motivovamavce. Vznikne při něm několik ných společnostech však eugeriziku nemoci) embryí, která lze testovat na přítomnika nebude nátlakově prosazonost vadného genu. Do dělohy se vána státem v  zájmu kolektivnía pro dítě (narodí pak vnesou jen embrya, jež defektní ho dobra. Namísto toho vstoupí se, protože má část dědičné informace neobsahudo hry jako důsledek rozhodování rodičů a  činnosti svobodjí. V současnosti lidé tuto techniku dobré geny). využívají, aby zabránili předání genů, ného trhu. Budou-li výsledkem které znamenají zvýšené riziko vznizdravější a  bystřejší lidé s  lepšíku některých druhů rakoviny. mi schopnostmi řešit problémy, Ovšem vzhledem k  tomu, že půjde o dobrou věc. Ale i když se rodiče budou rozhodovat pro dobro svých dětí, si nějaké nepříznivé geny nese v dědičné výbavě každý, neexistuje jasná hranice mezi rozhodnutím kromě přínosů tu číhají i nebezpečí. proti dítěti (v případě, kdy hrozí nadprůměrné riziHovoříme-li o  výběru podle pohlaví, je zřejko přenosu nemoci) a rozhodnutím pro dítě (vol- mé, že páry, které se snaží zvolit pro své dítě to nejlepší, mohou zapříčinit pravý opak: stav, kdy bou potomka s mimořádně růžovými zdravotními vyhlídkami). Genetický výběr tudíž bude nevyhnu- postavení jejich potomků bude horší, než by bylo, telně směřovat ke genetickému zdokonalování. kdyby o  pohlaví dítěte nemohl nikdo rozhodoPro mnoho rodičů není nic důležitějšího než vat. Něco podobného by se mohlo stát i s dalšími zajistit svému dítěti ten nejlepší start do života. variantami genetického výběru. S nadprůměrným Kupují drahé hračky, aby zvýšili schopnost dítěte finančním příjmem koreluje nadprůměrná tělesná se učit, a ještě mnohem více peněz vydají za sou- výška – a výška má zřetelnou genetickou složku. kromé školy nebo za mimoškolní doučování. Dou- Klidně si proto můžeme představit, že páry budou fají, že jejich potomek díky tomu vynikne u zkou- volit vyšší děti. Důsledkem by mohl být genetický šek, které rozhodují o přijetí na elitní univerzity. „závod ve zbrojení“, který by vedl ke stále vyšším

dětem, což by významně zatížilo životní prostředí zvýšenou spotřebou, nezbytnou k nasycení větších lidských bytostí.

Jen pro bohaté? Nejznepokojivějším důsledkem tohoto režimu genetické selekce je ovšem to, že si ji budou moci dovolit pouze majetní lidé. Trhlina mezi bohatými a chudými, už dnes rukavice hozená našim ideálům sociální spravedlnosti, se promění v propast, již nedokáže přemostit pouhá rovnost příležitostí. Takovou budoucnost by nikdo z  nás neměl schvalovat. Vyhnout se tomuto vyústění současných trendů ovšem nebude snadné, neboť by genetické zdokonalování buď nesmělo být dostupné nikomu, nebo by naopak muselo být dostupné všem. První možnost by vyžadovala donucování. Pro jednotlivé země bude navíc nepřijatelné, aby před nimi získaly náskok státy, které se genetického výběru zříci odmítly. Musela by tedy být uzavřena mezinárodní úmluva, jejíž účastníci by se přínosů genetické selekce dobrovolně vzdali. Druhá možnost, všeobecná dostupnost genetického výběru, by vyžadovala bezprecedentní míru sociální pomoci chudým a mimořádně těžká rozhodnutí ohledně toho, co vlastně dotovat. Pokrok ve znalostech má často svůj rub i  líc. Platnost této pravdy v posledních 60 letech jasně ukázala jaderná fyzika. V příštích 60 se nejlepším příkladem může stát genetika. Peter Singer Autor vyučuje bioetiku na Princetonské   univerzitě. Copyright: Project Syndicate, 2006 www.project-syndicate.org

Q

0

kultura

23.–29. říjen 2006 V ReSPeKT 43

Ta sračka má jméno Castro

Inzerce

Rozhovor s kubánskou punkovou kapelou Porno Para Ricardo

Comandante is not dead! Kytarista Gorki věří, že komunismus na Kubě zemře dřív než punk.  foto paVel hroch

Z

centra Havany jedeme černým taxíkem, moskvičem ze šedesátých let. Je to prý úžasný „držák“, nedá na své auto dopustit řidič, který si taxikařením přivydělává, aby uživil rodinu. Jinak pracuje jako lékař, s dvacetiletou praxí bere měsíčně 500 pesos, což je zhruba 20 dolarů. Přitom obyčejnému policejnímu pochůzkáři, kteří se v ulicích staré Havany rojí jako lesní mravenci, stačí k platu 1000 pesos a nejrůznějším výhodám jen základní vzdělání. Po širokém bulváru se dostaneme na sídliště, kde nás v polorozpadlém paneláku očekávají kubánští punkeři z kapely Porno  Para Ricardo (Porno pro Richarda). Zrovna včera jim policie doručila předvolání, v ruce ho drží zpěvák a kytarista skupiny Gorki Águila Garrasco. Ten papír s razítkem, co leží na stole, nevypadá přívětivě. Co to je? Oficiální předvolání na policii: Kubánská republika, Ministerio del Interior, Policia Nacional Revolucionaria, podpis jakéhosi nadporučíka. Mám tam být zítra v jedenáct dopoledne. Budou po tobě chtít, abyste přestali hrát? Začalo to údajným rušením nočního klidu, že si prý na to lidé často stěžují. Teď ale bude řeč o našich textech, ve kterých napadáme Fidela Castra. Nesmíš veřejně říkat, co si myslíš o revolučním procesu na Kubě. Takhle přímo mi to řekl jeden fízl. Zpíváte o Castrovi? Jo, máme text, který je věnován našemu vrchnímu veliteli, uvádí jeho plné jméno a říká, že je zkurvysyn. Všechny věci se tady dělají zamaskovaně, s pomocí dvojsmyslů, ale mě už ty poetické texty plné náznaků nebaví. Nastala chvíle pojmenovat věci pravým jménem. Já chci říct, že tahle sračka, ve které žijeme, má křestní jméno a příjmení, a to Fidel Castro Ruiz. Na to žádnou poezii nepotřebuju. Můžu to takhle napsat? Jistě, právě proto to říkám. Tu skladbu s Castrem jste hráli veřejně? Ne, to by znamenalo spáchat sebevraždu. Ale nahráli jsme ji a kvůli tomu se dostala do rukou oficiálních míst, to je důvod toho předvolání. Jejich strategie je založená na tom, že nás zastrašují a všemožně znepříjemňují život. Nesmíme oficiálně vystupovat a teď nám budou chtít bránit i ve zkoušení. Je to poprvé, co jsi kvůli tomu předvolaný? Je to první oficiální předvolání ohledně kapely Porno Para Ricardo. Ale už jsem byl zavřený. Za co? Záminkou, kterou použili, byly drogy. Jedna holka po mně neustále chtěla, abych jí něco sehnal, a tak jsem jí nakonec dal dvě tabletky amfetaminu, aby neotravovala. Jenže to byla policejní provokatérka. Přitom amfetamin je legální, prodává se na předpis.

Kolik jsi dostal? Čtyři roky a odseděl si dva – dost se o tom psalo venku, tak mě pustili dřív. Hrajete punk, to je na Kubě dost výjimečné. To jo, ani mezi rockery tu punk moc nefrčí. Na Kubě ho hraje všeho všudy pět, šest kapel, ale nikdo nedošel k tomu, aby skrz něj říkal věci, které říkáme my. Řada kapel žije v takovém dvojím světě oficiality a neoficiality, a to já nechci. Svobodnější projev mají jen někteří rappeři, třeba Aldeanos (Vesničané). Ti se taky neuchylují k dvojsmyslům. Jak jste se vůbec dostali k rockové muzice? Přes kamarády ve škole. Nejdřív se mi líbila klasická kubánská lidová muzika, ale když jsem od spolužáků uslyšel první rockové nahrávky, okamžitě jsem věděl – tihle lidé mluví za mě. Bylo to úplně jako zjevení. Kolik ti bylo? Dvanáct. Kapelu jsem založil před osmi lety. Čím jste se inspirovali? Black Sabbath, Led Zeppelin, Sex Pistols, Iggy Pop, Nick Cave, Velvet Underground, Bauhaus, Joe Division, Clash, Ramones... Jsou tyhle kapely mezi kubánskou mládeží známé? Kapely jako Led Zeppelin zná spíš starší generace, ale třeba o Clash nebo Ramones ví jen úzký okruh lidí. Jak se dají sehnat jejich nahrávky – normálně koupit asi nejdou? To ne. Buďto je vozí Kubánci, kteří mohou cestovat ven, anebo turisté. Pro jaké publikum hrajete? Tady neexistuje punkové hnutí, takže na nás přijde každý, kdo poslouchá rockovou muziku. Prostoru je zde tak málo, že lidé přijdou na každý koncert. Kdy jste vystupovali naposled? Naposledy jsme hráli před měsícem, v anonymitě – pozvala nás jedna kapela. Nechali nás vystoupit, aniž by řekli, kdo jsme a jaká jsou naše jména. Teď nehrajeme vůbec a snažíme se najít nějakou alternativu, která by byla mimo oficiální scénu. Nejde hrát třeba na soukromých večírcích? To je těžký. Na Kubě panuje kultura strachu, i tvoji fanoušci se k tobě na ulici radši nehlásí, jako kdybys byl malomocný. Když by někdo chtěl udělat náš koncert u sebe doma, může to pro něj znamenat likvidaci. Máte kontakty na nezávislé intelektuály? Nemáme. Rád bych se s nějakým seznámil, protože jeden ze základních pocitů, který člověk na Kubě má, je opuštěnost a samota. Člověk je osa-

mocenej v tom, co dělá, a to i mezi lidmi, kteří jsou jinak fajn. Z jakého prostředí pocházíte? Jako všichni na Kubě z chudoby. Komunistický systém naděluje masám bídu, všem stejně a velice spravedlivě. Všichni jsme si rovni v nouzi.

Co mají společného autoři a čtenáři Respektu?

Neměli jste ve škole problémy kvůli hraní nebo dlouhým vlasům? Mě v přípravce na vejšku pořád buzerovali kvůli tomu, jak vypadám. Občas mě vyhodili ze dveří, protože jsem se oblíkal jako rocker. Kvůli tomu jsem se jim na tu jejich školu nakonec vykašlal. Kytarista  Ciro  Javier  Díaz  Penedo: Na univerzitě jsem vystudoval matematiku a po škole jsem tam ještě dva roky učil. Pak ale na univerzitě svazáci rozhodli, že nejsem politicky přijatelný – to už jsem hrál s kapelou –, a přestože jsem měl dobré odborné posudky, vyhodili mě. Mám za sebou vysokou, ale jsem na tom ekonomicky úplně stejně jako ten poslední chudák, co běhá po ulici. Bubeník  Luis  David  González  Fuentes: Taky jsem vystudoval univerzitu, ale to jsem kapelu neznal. Gorki: Bubeník je náš nový přírůstek. Tomu bývalému volali fízlové, vyhrožovali mu, tlačila na něj i jeho rodina, takže se raději rozhodl se od našeho prostředí odstřihnout.

Čtěte postřehy a komentáře zajímavých lidí. Anebo publikujte své vlastní.

Byli jste na vojně? Kluci byli na rok po škole, já ne. Byl jsem odhodlaný přijít před odvodní komisi klidně v ženských šatech, předstíral bych, že jsem buzna, a ty tady na vojnu neberou. Nakonec jsem sehnal papíry na hlavu. Co máš za diagnózu? Nevím přesně, nějaký schizoidní příznaky. V Československu udělali komunisti v roce 1976 zátah na underground a na protest vznikla opoziční skupina Charta 77. To je bezvadný. Právě přemýšlíme o tom, že bychom si změnili jméno, abychom mohli zase chvíli hrát. Mohli bychom se jmenovat Charta 77! To asi není nejlepší nápad, pokud nechcete hned vzbudit pozornost tajné policie... Neblázni, kulturní úroveň zdejších estébáků je extrémně nízká. Na závěr rozhovoru, který se odehrával v paneláku v místnosti otevřené na střechu domu, jsme členy kapely požádali, aby nám zapózovali s kytarami. Ačkoli předtím říkali, že kvůli policejnímu nátlaku nějakou dobu nebudou nezkoušet, jakmile měli v rukách nástroje, zapnuli aparaturu a z reprobeden se do širokého okolí na plné pecky nesla Gorkiho slova: „No comas tanta pinga Comandante!“ (Komandante, nebuď takovej zkurvysyn!). A podle posledních zpráv kapela zkouší dál. Petr Placák, Kuba Autor je šéfredaktorem časopisu Babylon. 

Q

adresu

HTTP://BLOg.ReSPeKT.CZ.

na adrese blog.respekt.cz najdete blogy, které mají respekt.

kultura

ReSPeKT 43 V 23.–29. říjen 2006 Inzerce

1

Beautiful boy se stále hledá

Nové album Seana Lennona, muzikanta na oidipovské pouti

K

do si vybavuje krátkou popovou kariéru Juliana Lennona, nejspíš se staví skepticky k jakýmkoli dalším vstupům Johnových ratolestí na hudební scénu. Ať je však nezatratí předčasně: dosavadní tvorba jednatřicetiletého Seana Lennona, jediného syna Johna a Yoko Ono (o dvanáct let staršího Juliana měl Lennon s předchozí manželkou Cynthií Powellovou), má v sobě velkou jiskru osobitosti. Je zřejmé, že Sean se vymezuje vůči tvorbě obou rodičů – a zároveň dlouhodobě bojuje s očekáváním, která jsou s „mladým Lennonem“ spjatá.

Fantazie jako zrádce

si liboval, že úplně kašlali na to, že je potomkem člena Beatles: „Kdyby se jim ty písničky nelíbily, nedali by mi smlouvu. Tak se ke mně v hudebním průmyslu nikdo nechoval.“ Zanedlouho však firma zkrachovala a trvalo osm let, než Lennon přišel s druhým albem. Důvodem přestávky bylo i to, že média k němu přistupovala přesně opačně než Beastie Boys: byl pro ně „synem Johna a Yoko“, nikoli nezávisle vnímanou osobností. Sean už na prvním albu, začínajícím slovy „všechno je moje vina“, působí jako mimořádně křehký mluvčí, který vypočítává své slabosti. Nové album Friendly Fire jeho opatrnost ještě stupňuje: klíčovou emocí je tu obava a úlek. Mezi první skladbou („Ty nevíš, že jsi jen mrtvé maso?“) a poslední (s titulem Odmilovat se) proběhne řada neštěstí, jako by Seanova fantazie v každé situaci vyráběla katastrofický scénář. Podobnou tíseň známe od Thoma Yorka, jeho Radiohead však dovedou vystoupat ke katarzi. Také Lennon reflektuje svou izolaci, z té ale nevede velký přesah. V obavě, že tam uvízneme s ním, po pár písních radši mizíme. Ve filmu, který je k albu přiložen jako DVD, se Sean v klipovém pásmu stává vězněm v jakési vodní říši, ztrácí nad sebou kontrolu v animovaném světě, marně se prosazuje v mušketýrských soubojích... Tím, co ho tu ohrožuje, je fantazie. Jako by cítil zradu v hloubkách, do kterých ho může stáhnout imaginace. Jakou roli vlastně hraje v celé jeho rodové sáze? Sean Lennon hlasem nesporně připomíná svého otce – v těch nejlínějších polohách jeho písní I’m So Tired nebo Sexy Sadie – a nová deska se nese v jasně beatlesovské tradici: Cibo Matto se totiž už rozpadli a japonskou přítelkyni vystřídaly jiné, proto tu schází dráždivý rozměr předešlých avantgardních „divných zvuků“. Sean zkrátka není ve fázi, kdy by boj o vlastní osobitost zrovna slavně vyhrával. Ale tenhle příběh má poctivého hrdinu, jehož minulost napovídá, že se vyplatí ho sledovat. Koneckonců jeho lennonovské písně nejsou o nic horší než většina produkce dnešních beatových revivalistů.

Seanův debut Into The Sun  vydali bílí rappeři Beastie Boys na značce Grand Royal. Lennon

Pavel Klusák Autor je hudební publicista a scenárista. 

Lennonova výchova

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

ZVLÁŠTNÍ DEN

Ettore Scola

99kč

Svět se o něm dověděl z písničky Beautiful  Boy, kterou Lennon zpívá na svém posledním albu Double  Fantasy. Sean byl vymodlené dítě: narodil se v roce 1975, kdy už jeho rodiče přestávali doufat v potomstvo. Otce zažil chlapec krátkých, ale velmi intenzivních pět roků. Lennon totiž s jeho narozením ukončil svůj alkoholický „ztracený víkend“ a zůstal s ním doma místo Yoko, která pracovala. V Lennonově diskografii kvůli tomu zeje pětiletá mezera: k psaní písní se vrátil až v srpnu 1980, čtyři měsíce před svou násilnou smrtí. Po Johnově vraždě vyrůstal Sean s Yoko Ono, která ho ostře střežila v obavě před dalším atentátem nebo útokem. Život s avantgardistkou ho nemohl neovlivnit. Matka vyprávění šestiletého Seana zařadila na své album Season  of  Glass (1981), jako devítiletý přispěl vlastní nahrávkou na albovou poctu Yoko Ono Every Man Has  a Woman (vedle Elvise Costella či Roberty Flack) a ve dvaceti postavil její doprovodnou skupinu nazvanou IMA. Když začal Sean žít se starší japonskou muzikantkou jménem Yuka Honda, zdálo se, že neuniká oidipovským nástrahám. Yuka ho vtáhla do newyorského „downtownu“, tedy na progresivní, místy čistě avantgardní scénu. Jemně, ale rozhodně to ovlivnilo Seanovo sólové písničkářství: jeho první album Into The Sun (1998) je plné nadstylových osobností ráže varhaníka Johna Medeskiho nebo trumpetisty Davea Douglase. Hraje tu i kompletní skupina Cibo Matto, kterou vedla Yuka Honda a v níž hrál Lennon na basky-

Celý táta, až na lenonky.  foto profImedIa.cz

taru. Bylo jasné, že Sean zjevně nestojí o poměřování s otcem a hledá si jiné cesty. Vystupoval s avantgardisty ve významném, ale malém klubu Tonic, s Yukou se objevil v produkci nekompromisního labelu Tzadik, vedeného neoficiálním vrchním velitelem downtownu Johnem Zornem. V tu chvíli jako by byl Sean především synem člověka, který se podílel na zvukové koláži Revolution No.9, nejneoblíbenější a nejexperimentálnější nahrávce Beatles.

Q

Operace Svoboda konvojům Informací o konfliktu v Iráku máme z televize dost. Ale jak vypadá válka opravdu? Sežeňte si film The War Tapes, který natočili přímo její aktéři. „Četař Smith to koupil!“ Do obrněného humwee narážejí kulky, kamera snímá nohy vojáka běžícího po zaprášené cestě, štěkot jeho kulometu se mísí s nezřetelnými výkřiky. „29. listopad 2004, chci zabíjet,“ říká kluk v přilbě s nápisem Pink. Pink je jedním z hrdinů dokumentárního snímku The  War  Tapes, který nyní běží v amerických kinech. Film režisérky Deborah Scrantonové v květnu zvítězil ve své kategorii na festivalu Tribeca v New Yorku. Jde o příběh čtyř vojáků Národní gardy, kteří byli před dvěma lety vysláni za oceán v rámci operace Svoboda Iráku, aby zde hlídali konvoje firem zapojených do obnovy země. Nabízí se tedy jednoduchá rovnice: snímek zahrál na národní city porotců a právě kvůli tomu zvítězil ve městě, které se dosud zcela nevzpamatovalo z 11. září. Jenže takhle jednoduše to do sebe nezapadá. „O žádnej mír v Iráku nešlo, jde nám tam o prachy a o ropu,“ tvrdí v závěru filmu tentýž vojín Pink, který se po návratu do Spojených států snaží u řeky nad pivem a nahozenou udicí překonat posttraumatický stresový syndrom, který si přivodil při bojích o Fallúdžu. Newyorské porotce musela přesvědčit jiná věc. Scrantonová totiž přiměla představitele armády, aby jí dovolili půjčit třem vojákům videokamery, na které zaznamenají, jak prožili svůj rok v Iráku. Pink si tam odjel vydělat peníze, Moriarty kvůli odplatě za 11. září, Bazzi, který pochází z Libanonu, se chtěl zapojit do pomoci zničené arabské

zemi. Divák devadesát minut sleduje, jak v obrněných automobilech doprovázejí konvoje firmy KBR, které po Iráku rozvážejí vše od potravin pro prodejnu Burger King na americké základně až po splašky z jejích záchodů. „Až Bushe znova zvolej, čeká nás asi operace Svoboda Íránu,“ přemýšlí Bazzi. Vedle jeho konvoje vybuchují nálože, humwee odhazuje z cesty překážející automobil s civilisty a džípem se nese sborové: „Fuck!“

Naše mrtvoly tam nedávejte Tisíc hodin videozáznamu prošlo před předáním režisérce rukama armádních cenzorů. Ti ale kupodivu nevystřihli sprosté nadávky vojáků na poměry v Iráku a prezidenta Bushe, kšeftování Národní gardy s Iráčany prodávajícími porno, záběry ohořelých mrtvol povstalců, dokonce ani pohled na zmíněného četaře Smithe, který z bitvy u Fallúdži nakonec vyvázl s prostřelenou nohou (jeho kamarádi ho pomstili rozstřílením dvou útočníků na kaši a také tenhle výsledek práce těžkých kulometů je ve filmu vidět). Jediné, čemu se dokument očividně vyhnul, jsou mrtví američtí vojáci. Důsledný armádní zákaz ukazovat na veřejnosti americké oběti nicméně Scrantonová obešla tím, že do filmu zařadila Pinkovu procházku vrakovištěm plným aut, ve kterých zahynuly desítky jeho kolegů. The War Tapes se nestaví proti americké armádě. Jestliže si na něj

Chci zabíjet, lásko.  foto senart fIlms / scranton

zajdou teenageři řešící, jakou si vybrat profesi, snímek je klidně může utvrdit v tom, že Národní garda dělá svou práci v Iráku profesionálně a že si přitom můžou užít válečné dobrodružství se zabezpečením, o jakém se jejich předchůdcům v minulých konfliktech ani nezdálo. Vyznění dokumentu je ale jednoznačné: zájemce o službu v armádě by si měl pořádně rozmyslet, zda si chce klást stejnou otázku, která se u vojáků táhne jako leitmotiv celým filmem: chráníme bráněním těch konvojů zájmy Iráku, Spojených států, nebo nějakých soukromých firem? Jan H. Vitvar

Q

22   kultura co se děje ve světě Od třicetidenní války Izraele s  Libanonem utekly jen dva měsíce. Přesto už stačili v Haifě, vzdálené pouhých pětadvacet kilometrů od libanonské hranice, uspořádat Mezinárodní filmový festival (7.–14. 10.). Pro Evropana možná těžko pochopitelné, v  Izraeli zcela normální. Válka je tu totiž v nějaké podobě běžnou součástí dne. Jak říká izraelský režisér Dan Wolman: „Jsme zvyklí jeden den žít v krytu a druhý den jít do nákupního střediska nebo točit film, jako by se nic nestalo.“ Tento pocit permanentně

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

Rafinovaná linie krásy

Konec konzervativní Británie v románu oceněném Booker Prize vosti, je na něj brán ohled, ale přesto zde není úplně „doma“. Nick bere Tobyho rodiče i  jeho maniodepresivní sestru Catherine jako svou druhou rodinu, jako náhražku té původní, která Oxfordem rozmazlenému estétovi nemůže dopřát blazeovanost a  luxus, jaký najde v  domácnosti politika. Nick pomáhá střežit pohodu kolem jejich rodinného krbu, přesto nikdy není tím, kdo by do rodiny bezvýhradně patřil. Toto lze metaforicky přenést i  na jeho sexualitu – Nick tajně miluje Tobyho, jenže ten to vnímá jen jako kamarádství někdejšího spolužáka. V prostředí pozlaceného luxusu a kokainového oparu se odehrává většina románu, včetně utajených sexuálních dobrodružství. Sexuální scény zde nejsou podány zdaleka tak explicitně jako v The Swimming Pool Library. Román tak zaujme i čtenáře, kteří dávají před živými popisy milostných aktů přednost neobyčejně přesným a  vtipným sociálním postřehům. Poutavý příběh s brilantně napsaným závěrem je úchvatným podobenstvím nejen o vzestupu a pádu konzervativní Británie za vlády Margaret Thatcherové, ale i o celé kultuře osmdesátých let, včetně jejích estetických ideálů, které se teď jeví neobyčejně vzdálené, tedy aspoň některým.

Mnoho boje, málo lásky zažívaného nebezpečí se nicméně v  izraelských filmech silně odráží. Izrael nestojí mimo současné filmové dění, jak jsme v naší „festivalové“ Evropě náchylní předpokládat. Dvě stě filmů ve 12 programových sekcích, několik světových premiér a řada snímků, které se stačily ohřát jen na festivalech v Cannes, Benátkách, San Sebastianu nebo Karlových Varech – taková byla nabídka haifské přehlídky. K lahůdkám patřila promenáda po světovém filmu s názvem Panorama (její součástí byl i Vorlův Skřítek, jediný zástupce české kinematografie) a pak některé konkrétní kusy. Třeba Optimisté Gorana Paskaljeviče, kteří byli zatím k vidění jen na festivalu v Torontu. Nebo Nepříjemná pravda, koláž obrazových dokumentů a  přednášek bývalého viceprezidenta USA Al Gora v režii Davise Guggenheima, jež bude tuto středu uvedena na MFF dokumentárních filmů v Jihlavě. Pozoruhodné jsou z našeho pohledu ale především samotné izraelské filmy. Ty mají své velké specifikum: nejsou nějakou virtuální realitou, ale konkrétním postojem režiséra k životu jeho země. Snímky – většinou dokumentární (Izrael je velmoc dokumentárního filmu, hraných filmů se tu natáčí „jen“ asi 20 ročně, k  tomu jsou dispozici tři státní kinematografické fondy plus fond ministerstva zahraničí) – vyprávějí především o  různých formách ohrožení Izraelců: okolními arabskými státy, nacismem, ruskou mafií, ilegálními přistěhovalci. Nebo i vlastními lidmi: vítězný izraelský hraný film festivalu, Obscénní gesto Zachiho Grada, popisuje pronásledování židovské rodiny, která při couvání narazí do auta válečného hrdiny a  příslušníka tajné služby s dalekosáhlými politickými kontakty. Izraelští režiséři se ve svých dílech často vracejí k jomkipurové válce z roku 1973, o šest let starší šestidenní válce i k válce za nezávislost, která stála u samého počátku státu. Například dokument Galilejská nevěsta pátrá po okolnostech, za jakých v  roce 1948 přišla o  život arabská rodina v  obci Tarshikha. Film je postaven na výpovědích dnes šestasedmdesátileté Fatmy Hawari, která tehdy bombardování na severu země přežila a na festivalu proplakala celý film. Ani v  izraelských filmech válka ještě neskončila, nedošlo tu k žádnému smíření a odpuštění. A pravděpodobně se to ani brzy nezmění. Obavy obyvatel země nyní ještě zesílily po nukleárních pokusech Severní Koreje a domněnkách izraelských politiků, že KLDR své know-how co nejdřív prodá Íránu. Za takové situace nemá láska v tamní kinematografii prostor. Radovan Holub, Haifa Autor je filmový publicista.

Pravda podle Al Gora.  Foto xxxx

Za jakým ideálem míříme

I vzdělaný estét si může zařádit na záchodcích. Takový je Hollinghurst.  Foto profimedia.cz

O

  Alanu Hollinghurstovi (1954) se v  literárních kruzích dlouho mluvilo s  vysokým uznáním, na pronikavý úspěch si ale musel počkat až do svých padesátin: předloni s  románem Linie krásy porazil všechny favority britského klání a  získal vytouženou Booker Prize. Knihu nyní vydává v českém překladu Michaely Markové nakladatelství Odeon, takže Hollinghurstovy stylistické kvality může konečně ocenit i český čtenář.

Manifest gay scény V  kontextu Hollinghurstova díla román volně (časovým zasazením děje) navazuje na autorovu knihu z  roku 1988 The Swimming Pool Library (Knihovna v bazénu). Ta se stala manifestem britských gayů, svým způsobem rukovětí k  navazování homosexuálních známostí a z kritika a přispěvatele do prestižních anglických literárních periodik udělala rázem kultovní postavu gay scény. Jiný současný britský významný prozaik, Philip Hensher, k významu románu podotýká: „Vzpomínám si, že jsem ho jel hned do Londýna koupit. Pro mou generaci byl neuvěřitelně důležitý: předtím nebylo možné si představit, že by homosexuální román o homosexuálním životě zaujal i někoho jiného.“

událost v divadle

Čekárna před výbuchem Kolik máme divadel či souborů, které se mohou pyšnit neustálým věnčením vavříny, a to nejen na našem území? Žalostně málo. Jednou z nemnoha výjimek je Farma v jeskyni, skupina okolo režiséra Viliama Dočolomanského, která letos slavila úspěch například na festivalu v Edinburghu, kde dostala cenu britského deníku The Herald. Tenhle soubor si sám na sebe klade velké, až „řeholnické“ nároky. Jeho poslední inscenace Čekárna to potvrzuje. Tradice, na niž Farma v  jeskyni navazuje, se odvozuje od umělců a  těles typu Grotowského, Barby, Living Theatre nebo Gardzienice. Ti hledali zdroje svého jazyka v návratu ke kořenům divadla, k  rituálu a  tělesnosti. Skrze inspiraci Artaudem, Mejercholdem a východními divadly pak vytvořili novou podobu performativního umění: v činohře se rozloučili s nadvládou slova a pevné dramatické

Širší čtenářskou obec v knize překvapil zajímavý kontrast vysokého až luxusního Hollinghurstova literárního stylu a nepříliš luxusních homosexuálních setkání v privátních klubech a na veřejných toaletách. Děj románu končí v  roce 1983 a právě zde se začíná odehrávat Linie krásy.

Méně explicitního sexu Linie krásy vypráví příběh vzdělaného mladého estéta (v postavě lze najít jisté autobiografické rysy) jménem Nick Guest, který přichází do rodiny svého přítele ze studií na Oxfordu, k  němuž zahořel neopětovanou láskou (není bez zajímavosti, že vydání The Swimming Pool Library prosadil v  nakladatelství Chatto & Windus blízký Hollinghurstův přítel, básník Andrew Motion, s nímž se autor seznámil během studií na oxfordské Magdalen College). Otec Nickova přítele Tobyho je ministrem konzervativní vlády Margaret Thatcherové a mladý hrdina si tak naplno užívá rozkoší, které skýtá život v jedné z nejbohatších londýnských čtvrtí. Nickovo příjmení Guest, tedy host, symbolicky vypovídá o jeho postavení v knize: proniká do prostředí bohaté rodiny, stává se rodinným přítelem, stará se zámožnému politikovi o  jeho dům, zatímco on se ženou tráví dovolenou ve Francii, jsou mu prokazovány laska-

předlohy. Na tyto výboje navazuje i  Dočolomanský, jehož Farma v jeskyni se pohybuje převážně v oblasti fyzického divadla a dnes patří k nejsilnějším hlasům české nezávislé scény. Dočolomanský se svými herci a hudebníky pracuje v uzavřené komunitě. Kvůli inscenování Lorcových Sonetů temné lásky se společně vydali hledat inspiraci do Španělska, při přípravách představení SCLAVI strávili mnoho času ve východoslovenských vesnicích, kde dlouze rozmlouvali s lidmi, sbírali jejich písně a příběhy. Také inscenace Čekárna je situována do slovenského prostředí, konkrétně do nádražní čekárny v Žilině. Tedy do místa, odkud byly za tzv. Slovenského štátu za druhé světové války vypravovány transporty Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Soubor tyto vzpomínky v inscenaci nechává vystoupit na povrch a konfrontuje je s nervózní současností, s bezcílným těkáním a vyhrocenými vztahy dnešních cestujících. Farma v jeskyni hraje Čekárnu především při svých cestách po světě, nyní ji předvedla také v pražském Experimentálním prostoru NoD. Do syrového charakteru sálu se představení skvěle hodí: prostor s  velkým tanečním parketem a omšelým obložením zdí připomíná nehostinnou nádražní halu, jejíž chmurnou náladu ve scénografii hry podtrhuje mistrovsky použitý světelný

Nickovi se podaří proniknout do nejvyšších pater společnosti, najde si velice bohatého milence, užívá si luxusu, po němž celý život toužil, ale zároveň se mu otevírají oči: prohlédne skrze tenkou slupku iluzí a zjišťuje, že v prostředí, do něhož mu dalo takové úsilí proniknout, se nikdy nebude cítit úplně ve svém, stejně jako se necítil v domě Tobyho rodičů. Vždy bude oním věčným hostem: tu vítaným, tu méně, ale vždy někým, kdo přichází zvenčí, chlapcem z  nuzných poměrů, jemuž společnost sice umožnila vystudovat Oxford, ale který vzhledem ke své finanční situaci nikdy nebude patřit k elitě. Jak se Nick stává zkušenějším a  cyničtějším (zde si mnozí čtenáři vzpomenou na Blakeovy Písně nevinnosti a Písně zkušenosti), zjišťuje, že ani ona „linie krásy“, dávný estetický ideál ztělesňující dvě století tradice anglické kultury a  umění, není zcela neproblematická, že krása se možná nachází úplně jinde. A život také. Nick během románu poznává ještě jednu důležitou věc: vzestup dělí jen úzká hranice od pádu (to je případ politiky) a veškerá kultivovanost neochrání člověka před smrtí (to je první smrtelná vlna AIDS mezi homosexuály v osmdesátých letech). V  jistém smyslu, jakkoli to může znít otřepaně, je kniha jakýmsi manifestem autentičnosti – výzvou neustále podrobovat odkaz tradice kritickému zkoumání a klást si otázku, zda onen ideál, k němuž umění a kultura míří, není jen kus pozlaceného haraburdí. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel.

Q

Alan Hollinghurst: Linie krásy, Odeon, 448 stran

design. Takto pusté jeviště přímo vybízí herce-tanečníky, aby ho zabydleli svou explodující fyzickou akcí. Během hodiny zhlédneme metaforické fragmenty a  zárodky příhod několika proměnlivých postav, které se křečovitě zmítají v diachronním řezu historií jedné zapadlé železniční stanice. Tematizována je zde přitom nejen deportace, násilí mezi lidmi či symbolické střetnutí s dušemi zemřelých, ale i láska. Z nasazení souboru by si mohla vzít příklad mnohá česká laxní divadla. Vysoké nároky se zde nicméně kladou i  na publikum. Pokusit se pochopit složité metafory, jež se objevují v záplavě herních mikrosituací, je nesmírně těžké: tempo inscenace je závratné a  nedává moc šancí se v  převrstveném díle zorientovat a  „přečíst“ všechny příběhy, které jsou zde předkládány. Možná, že za to může právě až přílišná komunitní sevřenost souboru, který se při nedostatečné reflexi zvenčí na svou práci nedokáže podívat z  odstupu a  zbavuje se tak humoru a  lehkosti. Pro diváka je proto asi lepší nesnažit se dílu do detailu porozumět a  prostě se jen nechat strhnout tou kumulací obrovské energie, která se na něj valí z jeviště. V tomhle totiž u nás Farma v jeskyni nemá konkurenci. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 43  V  23.–29. říjen 2006

kulturní tIP

televize Posedlost, ČT 2, 23. 10., 21.25 K blížícímu se listopadovému stému výročí narození italského režiséra Luchina Viscontiho odvysílá Česká televize nejprve jeho raný snímek z roku 1943, natočený podle románu Jamese Caina Pošťák vždycky zvoní dvakrát. V  průběhu následujících čtyř týdnů dojde i  na Viscontiho filmy Země se chvěje, Gepard, Soumrak bohů a  Smrt v Benátkách. Sokoli (Fálkar), ČT 2, 24. 10., 23.30 Koprodukční snímek islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona z roku 2002 vypráví o setkání dvou osamělých lidí: nonkonformní islandské umělkyně a  stárnoucího Američana. Ten se na Island vrací poté, co si ve Spojených státech odseděl trest za vraždu. Ani ve své původní vlasti se ale necítí jako doma, smysl života najde až ve chvíli, kdy spolu se svou přítelkyní začne pečovat o zraněného vzácného sokola.

Foto bohdan holomíček

Sestry Steinovy: Jen děcko se bojí, Indies Records I  třetí deska písničkářského dua se nese v  duchu jakéhosi „mateřského folku“: skladby jsou poklidné jako uspávanky zpívané nad kolébkou a mají takovou zvláštně důvěrně známou atmosféru, jako byste se vrátili někam, kde jste dlouho nebyli, ale kde to pořád dobře znáte – domů. Karolina Kamberská a Lucie Steinhauserová natočily příjemně poslouchatelné album, které výrazně vystupuje z českého folkového průměru. Jedinou slabinou desky je snaha autorek pokoušet se v textech o vysokou poezii, což jim ale příliš nejde.

Jak se stal Harry stromem, ČT 2, 26. 10., 22.15 Drama, které před pěti lety natočil absolvent pražské FAMU Goran Paskaljevič, se odehrává na východě Irska na počátku 20. let minulého století. Drsný farmář trpí noční můrou, ve které se mu vrací představa, jak se proměněný ve strom stává obětí tesařských seker. Tygr a drak, Prima, 28. 10., 19.55 Bojovník Li se hodlá po letech usadit a  předat svůj legendární meč do rukou svého nástupce. Jenže zbraň mu ukradne někdo, kdo je stejně schopným bojovníkem jako Li. Tomu tedy nezbývá, než podstoupit ještě poslední souboj svého života... Film Číňana Anga Leeho z roku 2000.

Knihy Výstavy Petr Pastrňák: Krajiny, Galerie České pojišťovny, Praha, 13. 10.–26. 11. Čtyřiačtyřicetiletý absolvent pražské AVU v současné české malbě prorazil díky – bohužel již zaniklé – galerii MXM, nyní je jeho jméno spojené se soukromou sbírkou Richarda Adama. Lenka Lindaurová, autorka textu otištěného v malém „leporelu“ k  výstavě, Pastrňáka nazývá „Gerhardem Richterem české malby“ a její slova nejsou zas tak přehnaná: Pastrňákovy zdánlivě „odbyté“ obrazy jsou jedním z  nejlepších příkladů toho, jak se může výtvarník vyrovnat s estetickými normami v aktuálním čase přejícím „špinavým“ rukopisům. César Martínez: Neodmyslitelná přítomnost, Hunt Kastner Artworks, Praha, 17. 10.–16. 12. Komorní výstava Mexičana, který ve svých nafukovacích plastických portrétech lidí vychází z přesvědčení, že „vzduch je také tím, kdo nás smršťuje a opět expanduje“.

dopisy Ani matky nemají zábrany V rozhovoru Naše společnost je k matkám tvrdá (Respekt č. 42/06) se neobjevil jeden aspekt, na nějž bych rád upozornil. Rodiče jsou dnes starší než dřív a jsou zvyklí chodit za kulturou nebo pěstovat adrenalinové sporty. To si nechtějí nechat ujít, ani když mají dítě, a tak vláčí batolata a drobné děti na své akce. Kdybych na koncertě vykřikoval na celý sál či kostel neartikulované zvuky já, tak mě vyvedou, když takto ruší roztomilé děťátko, tak je – no, roztomilé. Společnost je možná, jak píšete, k matkám tvrdá, ale ony také nemusí mít zábrany – a společnost zatím nemá zažité normy reagování. Dospělého bychom z koncertu vyhodili, ale co s hloupou maminou, abychom jako pořadatelé nebyli druhý den na pranýři? Nejsou ti puberťáci v džínách, co se nahlas baví na koncertech vážné hudby, produktem právě takové (ne)výchovy? Podobné pocity mám, když vidím malinké děti v sedačce někde na Kriváni. Do přírody s velmi malými dětmi samozřejmě ano, ale nedá se nic dělat, je jim lépe někde na paloučku, než když jsou takto smýkány sobectvím rodičů. Bohužel na podobné pravdy nepřijdou rodiče sami a musí je někdo poučit v poradně. Anton Markoš, Praha

ve své edici Česká slova i básně Záznamy prázdnot od Miroslava Olšovského. Ľubomír Feldek: Slovák na Venuši, Primus, 123 stran Výbor z klasických sbírek slovenského poety, který se na podzim dožije sedmdesáti let. Knihu sestavil jeho český kolega Jiří Žáček. Ryszard Krynicki: Kamień, szron / Kámen, jinovatka, Burian a Tichák, 189 stran První český překlad tvorby polského básníka řadícího se ke Generaci 68, která v 70. letech publikovala především v samizdatu. Překlad veršů z jeho zatím poslední sbírky se dá v  knize porovnávat s polským originálem. Václav Daněk: Z hnoje snů tobě, Torst, 144 stran Sedm Daňkových nových sonetů o jeho mládí v jižních Čechách, proměnách Prahy i o budoucnosti. Muhammad Šukrí: Nahý chleba, Fra, 172 stran Vpravdě šokující autobiografie, která mohla v autorově rodném Maroku vyjít až dvacet let po svém vzniku. Není divu, vždyť například Šukrího realistické popisy týrání a sexuálního zneužívání žen jejich muži a  nápadníky se ani dnes nečtou příliš snadno. Komiksfest, Praha, 21.–29. 10. Nakladatelství Labyrint pořádá týdenní sérii výstav, besed a  představení, které návštěvníkům přiblíží aktuální dění na naší i  světové komiksové scéně. V  kině Světozor se budou promítat filmy Road to Perdition, X-Men, Trio z Belleville, Kdo chce zabít Jessii? či Octobriana & the Finger of Lenin. V tomtéž kině proběhne výstava Současný český komiks s  podtitulem Od Ferdy Mravence po Richarda Hackenbrudera. Svůj křest si na festivalu odbude kreslená románová trilogie Alois Nebel, kterou nyní Labyrint vydává v  jednom svazku. Převedení této knihy na divadelní prkna v  podání Činoherního studia z Ústí nad Labem bude k vidění v  Divadle Komedie. Více o  akci na www. komiksfest.cz.

Antologie běloruských povídek, Větrné mlýny, 278 stran „Dnes, v  podmínkách kvazikulturní státní politiky, když se kulturou rozumí především propaganda a  zábava, se do velmi vážného stavu dostala běloruština sama – vlastně základ národní identity. Prestiž běloruštiny a  literatury, psané tímto jazykem, v  republice rapidně klesá a  spousta dětí na základních školách si musí mateřštinu svých předků osvojovat již téměř jako cizí jazyk,“ píše Sjarhej Smatryčenka v  předmluvě antologie, do níž se mu podařilo sesbírat práce svých krajanů, kteří se ani v Lukašenkově režimu nebojí psát, co si o své zemi opravdu myslí. Vít Janota: Praha zničená deštěm, Dauphin, 95 stran „Když hladina stoupá/ přes jizvy kolejí/ zrušených/ továrních vleček/ přes chatrné ploty a ohrady/ přes vyrezlé/ nepotřebné harampádí/ táhne to ulicemi/ ten puškvorcový pach/ ty blány mezi prsty“ – tak vidí básník Vít Janota pražské Holešovice. Dauphin souběžně s jeho sbírkou vydává

Dříve kritizováno, dnes normální?

veškerých telefonních hovorů. Nemáme přece co skrývat, ne?

K článku Vaše městečko vás sleduje (Respekt č. 42/06): Nedávno jsme mohli v jednom televizním dokumentu zavzpomínat, jak se v 80. letech žilo Václavu Havlovi. Estébáci seděli před jeho bytem, sledovali ho při jízdě autem, zřídili si pozorovací stanoviště u jeho chalupy, doprovázeli ho při venčení psa, občas si přisedli i k večeři. Dnes se na nás chystá totéž, přičemž jediný rozdíl je v tom, že zatímco tehdy bylo sledování prováděno konkrétními viditelnými osobami a byly o tom pořizovány tajné písemné zprávy, dnes nás sleduje kdosi anonymní někde u monitoru a nahrané video zveřejňuje na internetu. V 80. letech byly takové aktivity považovány za nehorázné šmírování, o 20 let později jsou naopak hodnoceny jako prospěšné bezpečnostní opatření. Přitom jde v principu o tutéž činnost. Sledování může určitým způsobem napomoci bezpečnosti a pořádku. Pokud se někdo bojí o svůj obchůdek, dům nebo banku, nechť si na příslušné místo kameru nainstaluje a „svůj majetek“ sleduje. Něco jiného je ovšem plošné sledování státními nebo obecními institucemi, které by mělo podléhat velmi přísné regulaci a kontrole při maximálním respektování práva na soukromí a řádné ochraně proti jakékoli formě zneužívání. A ne že o rozmístění kamer a nakládání s nahrávkami bude rozhodovat místní úředník nebo strážník. To už bychom mohli pro zvýšení své bezpečnosti zavést také odposlouchávání a nahrávání

Milan Zamazal

Nejde o ústavu, ale o osobu prezidenta K článku Proč je třeba změnit ústavu (Respekt č. 41/06): Domnívám se, že současná situace je „zhmotněním“ obecného tvrzení, že naší společnosti a politice chybí ideály a kulturnost. Pokud bychom neměli prezidenta Klause, který respektuje jen sám sebe, nemá úctu k demokratickým institucím a nestydí se zákon i ústavu „natahovat“ a využívat jejich skulin, pokud bychom měli prezidenta, jaký má být, který ctí řád a mravnost a respektuje zákon v jeho dikci i v jeho duchu, politická situace by se jistě vyřešila i se současnou ústavou. Bohužel nejde jen o to, kdy bude nová vláda. Horší je, že prezident, který je nutně určitým vzorem, svým jednáním přispívá k šíření gangsterských metod v naší politice. Srovnejte – i kdyby lékaři šlo jen a jen o peníze, stejně musí alespoň předstírat, že mu jde o blaho a uzdravení pacientů. Jiný postoj není společensky přijatelný. Politici už před námi nemusí předstírat nic. Ideály nejsou povinné. Hra „jak urvat moc a peníze“ je společensky naprosto v pořádku. Čí je to vůle? Občanů ČR. Tyto lidi s těmito ideály jsme si zvolili a oni nám zase zvolili prezidenta. Martin Havrda

23

mimochodem Christophe je novinář z týdeníku Le Point. Sedíme spolu v jedné pařížské kavárně. Za velkými okny rušný bulvár a hebce medové světlo zapadajícího podzimního slunce. „Nakonec o  tom všem napsal knížku, která právě vychází v  nakladatelství Albin Michel,“ dopoví Christophe příběh své poslední reportáže a  pokrčí rameny. „A  není to pro něj nebezpečné?“ „Pokud to bude bestseller, tak asi jo. Bude mít finanční zdroj a  o  všechno přijde,“ odpoví a významně zvedne obočí. „Počkej tady, ukážu ti ji,“ řekne a zamíří do redakce na protější straně ulice. V nastalém tichu pozoruji tváře chodců za okny. Víceméně každý z  nich by mohl být Thierry, napadne mě a  znovu uslyším Christopha, jak vypráví: „Je to takový hubený brýlatý čtyřicátník s  vrabčím hnízdem na hlavě. Něco jako Harry Potter po třiceti letech. Žije sám ve městě Roanne u Loiry v hezky zařízeném bytě. Má televizi, hudební věž, počítač, mobil a v garáži alfu romeo. Jmenuje se Thierry a  drží ojedinělý francouzský rekord – i když, kdoví? Naposled

Bezplatný ráj v kapitalistické Francii pracoval před 24 lety a aniž by něco zdědil či vyhrál, daří se mu dobře. Po celou dobu ho totiž štědře živí náš sociální systém, byť je zdravý jak řepa. Je to zkrátka neuvěřitelná, ale naprosto legální situace, kterou docílil znalostí patřičných zákonů. Taky má jeden pokoj zaplněný pouze zákoníky, předpisy a  odbornými časopisy. Naposled pracoval v osmnácti, šest měsíců jako noční hlídač. Pak ho propustili, a tak dostal podporu na tři roky, kterou důsledně vyčerpal. Tajemství jeho úspěchu však spočívá v ASS, neboli ve Specifické solidární podpoře. Ta je časově neomezená a  v  jeho případě představuje 600 eur měsíčně. Navíc má právo na státem hrazený nájem za byt, plyn a  elektřinu, vymazání fiskálních dluhů, je zproštěn daňové obligace i poplatku za televizi, má zdarma kompletní zdravotní péči, vstup do muzeí, sociální telefonický tarif, podstatnou slevu při cestování hromadnou dopravou, návštěvách kina či divadla a před Vánocemi pravidelně obdrží finanční prémii. Tvrdil mně, že líný není, ale se svou kvalifikací prý najde práci placenou maximálně o 400 eur víc, než bere teď. Zároveň však ztratí všechny výhody a  bude živořit. A  tak raději jednou za půl roku negativními odpověďmi na pracovním úřadě doloží hledání práce. Koupil si totiž knížku, jak správně psát žádosti o zaměstnání či vlastní životopis. Sepisuje to přesně naopak, než se požaduje. Když mu i přesto někdo něco nabídne, stačí, aby tam zavolal a imitoval africký přízvuk. Obyčejně prý z toho všichni elegantně vycouvají. Když jsem se ho ptal, jestli nemá špatné svědomí, prohlásil, že dodržuje zákony své země jako málokdo.“ Christophe se vrací s útlou knížkou. Na žlutém obalu je pod titulem Já, Thierry F., profesionální nezaměstnaný vyobrazeno kanape, z  něhož ležérně vyčuhují nohy v džínách, podložené rozevřenou knihou. „Podobnou situaci neslibovali ani lektoři někdejšího VUML.“ „Co to byl VUML?“ zeptá se Christophe. „Večerní univerzita marxismu-leninismu. Tam se teoretizovalo o obdobně bezplatném ráji na zemi, což ale bylo podmíněno usilovným plněním pětiletého pracovního plánu a  závěrů posledního sjezdu KSČ.“ „No vidíš, co všechno kapitalistická Francie nedokáže.“ Jaroslav Formánek Autor je spisovatel.

24   minulý týden

Pod heslem „Nikdy nebylo líp“ začal v hlavním městě Vysočiny Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava 2006. Evropská unie vyhlásila česnekovou válku Číně. Meteorologové upozornili občany, že babí léto pomalu končí a nastupuje drsná část podzimu. Bývalý prezident republiky Václav Havel odletěl na zimu do USA. Putovní výstavu relikvií Buddhů otevřel v pražském kostele Jana Křtitele Na prádle primátor Pavel Bém. Podle dlouhodobých statistik mírně ubylo sebevražd. Děkujeme vám a jsme vám vděčni, vzkázal šéf rakouské firmy Austro Control Christoph Baubin všem občanům rakouské i české části Šumavy, kteří se loni postavili proti jeho plánům postavit na šumavském hřebenu obří radar monitorující rostoucí letecký provoz nad Horními Rakousy; přestože totiž firma původně tvrdila, že jiné řešení než vysoký radar s obrovskou kopulí není možné, našlo se brzy po masivních občanských protestech jiné, esteticky zcela nenápadné východisko, na kterém Austro Control navíc ušetřila 84 milionů korun. Ministr vnitra Ivan Langer založil vysokou školu pro nové politiky. V Třebíči se konal slet zahrádkářů. Tuzemské deníky zahájily pravidelnou podzimní kampaň skryté rekla-

23.–29. říjen 2006  V  RESPEKT 43

my na očkování proti chřipce. Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila sankce vůči komunistické Severní Koreji, jejíž vedení nedávno přes celosvětové protesty provedlo zkoušku atomové bomby; Severní Korea sankce označila za „vyhlášení války“. V Ústavu jaderného výzkumu v Řeži debatovali vědci, jakým směrem se má ubírat energetika. Snažím se z těch básní povzbudit svůj národ, aby se nad sebou trošku zamyslel; brácha se mi posmívá, proč to dělám, k čemu; on je velkej kuchař, on otevře mrazák a říká: Tady je poezie, hovořil v listu Romano Hangos o smyslu své tvorby romský spisovatel Emil Cina. V  Havlíčkově Brodě hráli newyorští Phishbacher. Inspekce ministra vnitra navrhla, aby byl trestně stíhán šéf policejního útvaru pro boj s organizovaným zločinem Jan Kubice za to, že na jaře před volbami zveřejnil zprávu o prorůstání zločinu se špičkami ČSSD; nově jmenovaný šéf inspekce Zdeněk Pelc prohlásil, že se záměrem svých podřízených stíhat Kubiceho nesouhlasí. Letecká společnost SkyEurope začala zákazníkům dávat letenky po Evropě zdarma a s firemním doplatkem deseti korun za každý odebraný kus. Krachující České aerolinie

požádaly stát o finanční pomoc. Pod logem lebky se zkříženými hnáty a  nápisem „Filmy nejsou zadarmo“ zahájila Česká protipirátská unie kampaň proti nelegálnímu šíření a kopírování filmů. Hořící továrna na molitan rozsáhle zamořila ovzduší jižní Moravy. Kvůli výzvám k teroru a „znárodňování“ soukromého majetku zakázalo ministerstvo vnitra politickou organizaci Komunistický svaz mládeže. Mezinárodní ekonomický průzkum EU odhalil, že motorem české ekonomiky jsou drobní živnostníci. V důsledku večerního výpadku dodávky elektrického proudu uhynuly v zoo ve Dvoře Králové nad Labem tři žirafy Rothschildovy. Jde o velmi lekavá zvířata, tak se asi splašily, upadly ze své čtyřmetrové výšky na zem v pavilonu a utrpěly přitom smrtelná zranění – naštěstí nešlo o chovné kusy, takže škoda není příliš velká, komentovala událost ředitelka zoo Dana Holečková. Brněnský antimonopolní úřad povolil cihlářskou fúzi Colorbetonu s Wienerbergerem. Renomované Hadleyovo centrum pro předpověď klimatu oznámilo, že bude-li pokračovat současný trend oteplování planety, koncem tohoto století bude polovina Země zasažena dlouhodobým, zni-

čujícím suchem, které vyvolá naprostý sociální chaos, celosvětové přesuny uprchlíků a války o vodu. Za celoživotní básnické dílo dostal Ivan Martin Jirous letošní cenu Jaroslava Seiferta. Mezi znalci výtvarného umění způsobila senzaci výstava děl Andreje Bělocvětova v  pražské Galerii kritiků. Vláda se rozhodla, že už nebude dotovat žádné projekty na zvýšení počítačové gramotnosti obyvatel. Proběhly komunální volby. V soutěži německé televize ARD o „nejvzdělanější národ Evropy“ skončil český tým vedený zpěvákem Karlem Gottem na posledním místě z deseti zúčastněných zemí; první příčku obsadilo družstvo Švýcarska, druhé Poláci a třetí Nizozemci. Byly tam těžké otázky, které vyžadovaly zapnutí mozku, vysvětlil v  MF Dnes neúspěch českých bojovníků jejich vedoucí Karel Gott. Prezident republiky Václav Klaus slavnostně otevřel nový mezisklad jaderného odpadu v elektrárně Dukovany. Česko se vyšplhalo na 20. místo v žebříčku zemí s největším přílivem investic. V  pražském kině Světozor začal festival komiksu. [email protected]

Q

inzerce

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224  930  792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224  934  759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák, Jan H. Vitvar. Dtp a  grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224  934  586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 224  930  792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production,  s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ Press, spol. s  r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a  kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 22. 10. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s  r. o.