Kůrovcová kalamita Víc než spor přírodovědců Sborník textů Tomáš Chalupa, Jan Stráský, Ivan Brezina Milan Lstibůrek, Tomáš Jirsa, Jiřina Rippelová Radomír Mrkva, Vladimír Krečmer, Petr Martan Jiří Mánek, Pavel Drobil, Jiří Hanzlíček, Pavel Kalina Jitka Marková, Vilém Podrázský, Jiří Štich Vojtěch Kotecký, Tomáš Krištofóry Marek Loužek (ed.)
č. 94/2011
Vydává CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail:
[email protected] Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: Ing. Luboš Smrčka, Ph.D. Do epub upravil Vladimír Vyskočil – KORŠACH Vydání první, prosinec 2011 ISBN 978-80-87806-32-6 epub verze ISBN 978-80-87460-07-8 tištěná verze Ekonomika, právo, politika č. 94/2011 MK ČR E 14013
Předmluva Debata o kůrovcové kalamitě na Šumavě je více než jen spor údajných ochránců přírody, přírodovědců a lesníků. Zasahuje do společenské a politické roviny, a proto není divu, že se tato causa stala živou součástí obecné politické debaty. Na otázku, zda „kácet“ či „nekácet“, zná odpověď téměř každý. Centrum pro ekonomiku a politiku se rozhodlo jít hlouběji pod povrch problému a předkládá čtenářům nový sborník. V části A uveřejňujeme texty ze semináře „Kůrovcová kalamita – argumenty zastánců zdravého rozumu“ z 12. října 2011. Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa vyzývá, abychom chránili naše přírodní bohatství a proti kůrovci aktivně zasáhli. Ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský argumentuje, že dnes nebojujeme s kůrovcem, ale s kůrovcovou kalamitou, která reálně ohrožuje nejen celý prostor Národního parku Šumava, ale i okolní lesy doma i v zahraničí. Ekolog a publicista Ivan Brezina upozorňuje, že na Šumavě dnes nevidíme „velkolepé divadlo přírody“, nýbrž hřbitov mrtvých stromů. Milan Lstibůrek z České zemědělské univerzity dává do souvislosti genofond smrku ztepilého na Šumavě a kůrovcovou kalamitu. V části B přinášíme různé inspirativní doplňkové texty. Senátoři Tomáš Jirsa a Jiřina Rippelová kritizují denuciační kampaň vůči řediteli Národnímu parku Šumava Janu Stráskému. Emeritní profesor Mendelovy univerzity v Brně Radomír Mrkva vysvětluje, že Národní park Šumava se stal ikonou zelených aktivistů. Emeritní předseda České bioklimatologické společnosti a Národního lesnického komitétu Vladimír Krečmer analyzuje ideologii a vědu v cause Národního parku Šumava. Poradce v lesnictví Petr Martan uveřejňuje výňatek ze své knihy „Suchá opona Šumavy“ (2011). Náměstek ředitele Národního parku Šumava Jiří Mánek ukazuje, že dnes je třeba chránit Šumavu, nikoli kůrovce. Bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil volá po novém zákonu o Národním parku Šumava. Ekologický poradce Jiří Hanzlíček zkoumá rozdílná vyjádření soudů k blokádě na Šumavě. Univerzitní profesor Pavel Kalina nechce žít ve společnosti řízené biology. Publicistka Jitka Marková klade otázku, co zbylo z Klostermannovy Šumavy. Vilém Podrázský z České zemědělské univerzity v Praze kritizuje zmatek v hlavách těch, kteří se pohybují kolem národního parku. Jiří Štich z občanského sdružení Šumava 21 volá po změně zařazení národního parku Šumava v kategoriích Světového svazu ochrany přírody (IUCN). Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký tvrdí, že Češi chtějí na Šumavě jiný národní park než jeho ředitel. Doktorand VŠE Tomáš Krištofóry zkoumá bezzásahovost na Šumavě z pohledu teorie spontánního řádu.
5/9
Za současnou zkázu lesů na Šumavě je odpovědný bývalý ministr životního prostředí a předseda Strany zelených Martin Bursík, když čistě emotivně a ideologicky prosadil slogan „nechme přírodu přírodě“ a nechal polom pro orkánu Kyril nezpracován. Kdyby býval zasáhl včas, nemuseli jsme současnou kůrovcovou kalamitu vůbec řešit. Kůrovcová kalamita je dalším důkazem toho, že se dnes bohužel příroda bez lidského zásahu neobejde. Přeji inspiraci a pozorné čtení. Václav Klaus V Praze, 16. listopadu 2011
A. Texty ze semináře „Kůrovcová kalamita – argumenty zastánců zdravého rozumu“ (12. října 2011)
Ochraňujme naše přírodní bohatství Tomáš Chalupa ministr životního prostředí
Málokteré téma životního prostředí jsem vnímal dlouho před svým uvedením do funkce ministra životního prostředí tak intenzivně jako právě šumavskou kůrovcovou kalamitu. Ten věčný spor o to, zda lesy na Šumavě aktivně chránit, nebo dát přírodě desítky let, aby si nějak poradila sama. Intuitivně jsem se vždy přikláněl spíše k tomu naše národní přírodní bohatství ochraňovat a zachovat jej pro naše vnuky a pravnuky. Nyní, jako ministr životního prostředí teprve vidím a vnímám problematiku kůrovcové kalamity na Šumavě v plném rozsahu a kontextu. Pokud chceme pochopit důvody rozsahu současné kůrovcové kalamity, musíme nejen znát evoluci nepatrného broučka lýkožrouta smrkového, ale musíme se rovněž ohlédnout do minulosti. Nejen proto, že historie kůrovcových kalamit v paměti našich předků sahá mnoho století nazpět, ale i proto, že způsob využívání lesů v minulosti velmi zásadně ovlivňuje i současný lesní management. Šumava je intenzivně využívána již od 13. století a za tu dobu se její tvář měnila. Bohaté smíšené lesy postupně ustupovaly zemědělským plodinám a také díky dodávkám dříví sklářskému a později rovněž dřevařskému průmyslu. Kvalitu lesních ekosystémů v průběhu staletí ovlivňovala rovněž pastva hospodářských zvířat přímo v lesích nebo přemnožená spárkatá zvěř. Nejvýrazněji se pochopitelně na Šumavě podepsalo holosečné hospodaření v lesích a následná masivní výsadba smrkové monokultury. Bavíme-li se tedy o šumavských lesích, musíme si bohužel připustit, že jsou z velké části nepůvodní a vůči abiotickým i biotickým vlivům velmi málo odolné. Přitom právě stabilita lesních ekosystémů je základní předpoklad pro minimalizaci vzniku kůrovcových kalamit. Ze studie historie víme, že každé kůrovcové kalamitě (a o té první jsou zmínky již z roku 1726) předcházela nějaká abiotická katastrofa, zpravidla větrná smršť. A ke gradaci kůrovce došlo pokaždé, když se z nějakého důvodu nepodařilo následky takové živelní kalamity rychle zpracovat. Ať to již bylo v první polovině 19. století, po druhé světové válce nebo v 80. letech minulého století. V 90. letech pak situaci navíc zkomplikoval restituční proces, kdy kvůli nevyjasněným vlastnickým vztahům a často i díky nezkušenosti nových vlastníků lesů se zpožďovaly práce na odstraňování polomů a vývratů, což přispělo
8/9
k vytvoření ideálních podmínek pro gradaci kůrovce. Kůrovec totiž – coby přirozená součást generačního cyklu lesa – napadá právě oslabené nebo nemocné stromy. S jídlem však roste chuť, takže nezpracované polomové dříví může odstartovat nekontrolovatelný rozmach kůrovcové populace. Kůrovci ale mohou nahrávat i ekonomické souvislosti. Ve Skandinávii např. proběhla v 80. letech 19. století masivní kůrovcová kalamita způsobená především spekulativním chováním vlastníků lesů, kteří vyčkávali se zpracováním kůrovcového dřeva na příznivější ceny smrkového dříví. Jak je vidět, i krátká exkurze do minulosti nám může ve věci řešení a předcházení kůrovcovým kalamitám poskytnout cenné zkušenosti.
Přesto se Šumava tohoto jednoznačného návodu zřekla. Změna přišla v 90. letech minulého století, kdy se po vzoru Bavorského lesa začal v Čechách prosazovat bezzásahový režim. Vznikl národní park a byly vymezeny první roztříštěné bezzásahové zóny. Rád bych na tomto místě podotkl, že situaci u nás a u našich německých sousedů nelze zcela srovnávat, ať už se jedná o přirozenější skladbu lesů na německém území, převládající směr větru z německého území do Čech nebo o existenci pufrační zóny, která v Bavorsku brání kůrovci rozšiřovat se za hranice bezzásahových zón. U nás byly bezzásahové oblasti rozdrobeny do velkého množství malých území, která se posléze stala ohnisky kůrovcových populací, jež se rychle rozšiřovaly za hranice parku. Vleklou kůrovcovou kalamitu 90. let se nakonec i za cenu velkého rozsahu holin podařilo zvládnout. S menšími či většími úspěchy poté národní park udržoval kůrovce ve stabilizovaném rozsahu až do roku 2007, pověstnému orkánem Kyril. Ten se vytvořil 17. ledna 2007 nad Newfoundlandem a 19. ledna dopoledne dorazil v plné síle na naše území. Škody způsobil na území celé Evropy, třetina celkových škod na lesích však byla způsobena právě na Šumavě, v okolí Klatov. A ministr Bursík tehdy – namísto toho, aby tuto mimořádnou situaci řešil v souladu s historickými zkušenostmi a názory řady odborníků – rozhodl v březnu 2007 o ponechání zhruba 210 tisíc m3 kalamitního dřeva v I. a II. zónách přirozenému vývoji a přispěl tak k jedné z nejhorších kůrovcových kalamit v Evropě, s jejímiž následky dosud neúspěšně bojujeme. Na jedné straně dvě stovky tisíc kubíků kalamitního dřeva ponechané svému osudu, na straně druhé masivní nárůst nahodilých těžeb kůrovcového dříví a souší v zásahových zónách parku (viz graf č. 1 a tabulka č. 1). A na neštěstí ne pouze na území parku, ale i v přilehlých hospodářských lesích. To je bilance zelené ideologie.
@Created by PDF to ePub
