Kapitola 3: Zranění Nadlidským skokem překonal vzdálenost a dopadl přímo před ni, chytil ji pod krkem a vyzvedl na úroveň svých očí. Sydney oběma rukama sevřela jeho pravou paži, která ji škrtila, nohama bezmocně kopala metr nad zemí. Už jí začínal docházet kyslík. Otevřela ústa a zalapala po dechu, ale k ničemu to nevedlo. Muž si ji přitáhl až k obličeji a zabodl do ní stříbrnomodré oči. „Kde je Vyvolená?“ zasyčel hrozivě. Zrzka nemohla skoro mluvit. „Já... n-nevím...“ Hlas se jí na konci zlomil. Ještě vteřinu v téhle pozici a udusí se. Tmavovlasý se zuřivě zamračil, když vtom se odněkud ozval výkřik. „Sydney!“ zařvala Amanda z plných plic. Teprve vbíhala do parku, takže musela být tak dvacet metrů od nich, ale řítila se takovou rychlostí, že se k nim mohla dostat za pár sekund. Stan běžel hned za ní, odhazoval svou tašku. Ta dívčina ležela uprostřed silnice. Cizinec k ní okamžitě střelil hlavou. „Pusť ji ty parchante!“ zaječela. Tvářila se rozzuřeně i zděšeně zároveň. Vtom jako by Sydney procitla. Rozmáchla se a ze všech sil kopla muže mezi nohy. Ten však tu její bleskově chytil dřív, než se ho vůbec dotkla. Zavrčel, načež ji surově odhodil na jeden ze stromů jako hadrovou panenku. Ozvalo se zapraskání dřeva a následné heknutí, jak zrzka prudce narazila zády do kmene. Její tělo se bezmocně svezlo k zemi, přičemž zůstalo nehybně ležet. „NE!“ Mandy z očí vyhrkly slzy. Chtěla běžet k Syd, ale zničehonic se kolem ní prohnala šmouha a ona sama ucítila, jak ji něco strhlo sebou. Najednou tvrdě dopadla a silně se hlavou udeřila o nějakou věc. Po chvilce, aniž by její mozek pořádně zaregistroval, co se vlastně stalo, si uvědomila, že ten muž ji držel za krk. Navíc seděla zády k jinému stromu, tudíž nemohla se ani pohnout. Vůbec se nesnažila jeho ruku odtáhnout, protože tu sílu, jež cítila na vlastním krku, rozhodně přemoct nemohla. Koutkem oka zahlédla Stana. Klečel u zrzky a třásl s ní. Opět střelila očima k muži. Odhadovala, že mu muselo být kolem čtyřiceti, možná víc. Jeho kůže byla bílá jako zeď, oproti tomu měl nezvykle černé, husté obočí. Krátké tmavé vlasy ještě více zvýrazňovaly jeho ostře řezané rysy obličeje. Probodával ji stříbrnomodrýma očima, z kterých jí přeběhl mráz po zádech, ale nedala na sobě znát sebemenší známku strachu. Najednou zhluboka nasál vzduch, jako by vnímal nějakou vůni. Když pomalu vydechl, ucítila na tváři jeho ledově studený dech. Otřásla se. Potěšeně se usmál. „Konečně,“ zašeptal hlubokým hlasem. Mandy sjela očima na jeho ústa, načež zděšeně vytřeštila oči. Jeho zářivě bílé špičáky byly dlouhé asi dva centimetry, vypadaly jako menší hroty loveckých dýk. Několikrát těžce polkla, přestože to moc dobře nešlo. Vehementně zaháněla představu, že ten muž sedící v podřepu necelý půlmetr před jejím obličejem byl upír. Když zahlédla svůj miniaturní odraz v jeho černých zorničkách, rychle zavřela oči. „Upíři neexistujou, upíři neexistujou, upíři neexistujou,“ šeptala si pořád dokola. Zaslechla, jak se uchechtl a opět na něj pohlédla. Podle se šklebil. Rty, zpod kterých vyčnívaly dlouhé zuby, měl zkřivené do potěšeného, ale děsivého úsměšku. Když se schválně ponořila do jeho modrých očí, zůstala sedět jako zkamenělá. Viděla v nich něco, co jí bylo podivně známé, něco, o čem měla pocit, že to už někdy někde viděla, avšak přesto nevěděla, co to bylo. Zdálo se, že to muž taky zaznamenal. Trochu se odtáhl, aby si mohl dívku lépe prohlédnout, ovšem krk jí drtil pořád. Zničehonic překvapeně zamrkal. Jeho výraz se změnil, vypadal teď zmateně, skoro nedůvěřivě, jako by po letech potkal osobu, kterou nyní nemohl poznat, ale věděl, že to byla ona. Na zlomek vteřiny to skutečně vypadalo, že se ji chystal pustit, když vtom trhl hlavou doleva. Mandy ucítila, že stisk povolil, až nakonec zmizel úplně. Hlasitě zasípala, dopadla na pravý bok
a chytila se za krk. Zůstala ležet, sotva popadala dech. Zatímco se pracně snažila dostat do plic nějaký vzduch, viděla na zemi před sebou mužův stín, jak byl neustále v pohybu. Pracně otočila tvář, aby na něj viděla. Pořád těkal hlavou ze strany na stranu. Vypadalo to, že nevěděl, kam se podívat dřív. Najednou se chladným večerním vzduchem roznesl táhlý kvílivý zvuk. Okamžitě vyskočil na nohy. Hned nato se ozvalo další zavytí a po něm další a další, táhnoucí se zřejmě odněkud ze severu. Tmavovlasý pozvedl hlavu a nadechl se, načež šokovaně vytřeštil oči. Byl si naprosto jist, že nešlo o psy. Usoudil, že to musela být smečka složená z přinejmenším deseti zvířat. Vtom se kolem něj prohnal vítr, a tak mu došlo, že k nim nesl jeho pach. Další zakvílení ho informovalo o tom, že teď museli být jen několik desítek kilometrů odsud, což ho vyděsilo natolik, že se přikrčil a se zuřivým vrčením začal couvat. Mandy - stále popadajíc dech - sledovala, jak se od ní pomalu vzdaloval. Jen co se ozval další z oněch zvuků, otočil se, načež jako bezbarvá šmouha zmizel v lese hned za parkem. Poté zavládlo ticho. Tmavovlasá stále čekala, jestli ještě nějaké vytí zaslechne, ale už nepřišlo. Ozval se jiný zvuk, mnohem hlasitější, ostřejší. Houkání sirény. Vysíleně se snažila postavit na nohy, ale zakolísala a začala padat. Zavřela oči, přičemž očekávala tvrdý náraz, ovšem nic takového nepřišlo. Místo toho zaznamenala, jak ji někdo lehce chytil a podepřel v pase. „Am, není ti nic? No tak, řekni něco,“ naléhal chlapecký hlas. „Stane...?“ zasípala namáhavě. „Všechno už je dobrý, neboj, budeš v pohodě.“ Párkrát zamrkala, načež pohlédla dotyčnému do tváře. Stanův obličej byl celý zvrásněný obavami. Také koutkem oka zahlédla křiklavě žlutý sanitární vůz, ze kterého blikalo jasné červené světlo majáku. To bylo taky to poslední, co spatřila. Svět se jí totiž zatočil před očima, načež jako rozmazaná tmavá plocha jí pomalu zmizel za zavírajícími se víčky. Tmavovlasá dívka se už začínala probouzet. Pomalu pootevřela oči, po čemž zjistila, že neviděla nic než bílou barvu. Zkusila párkrát zamrkat, ale na věci to nic neměnilo. Přemýšlela, kde to vlastně je a proč nevidí nic než bílou. Na chvíli ji dokonce napadlo, jestli nebyla v nebi. Pak ale zaslechla jakési pravidelné pípání. Stočila oči dolů a pohled jí utkvěl na zvláštním předmětu, do něhož dýchala. Rukou si stáhla kyslíkovou masku z tváře. Vedle ní se ozvalo zašustění. „Dobré ráno, ospalče,“ řekl někdo. Se svraštělým obočím otočila hlavu. Černovlasý chlapec sedící vedle její postele se usmíval od ucha k uchu. Zmateně se mu dívala do tváře, jako by nevěděla, kdo ten kluk byl ani co tady vlastně dělal. Po chvilce civění na něj se rozpomněla. Rozhlédla se po pokoji, přičemž zjistila, že ta bílá, kterou uviděla jako první, byl strop. Ležela v bíle povlečené posteli a vedle ní stály nějaké přístroje. „Takhle se tváříš skoro vždycky, když se probudíš,“ řekl Stan pobaveným hlasem. „Co sakra dělám v nemocnici?“ zeptala se podezíravě. Měla úplně sucho v krku, takže trochu chraptěla. „To jsi poznala podle těch přístrojů?“ „Ne, jenom v nemocnici je tolik bílé a pokoje smrdí dezinfekcí,“ zamručela v odpověď, zatímco si sedala. Chlapec se zasmál a podal jí sklenici vody. „Díky.“ Chopila se jí a na jeden dech ji celou vypila. Takovou žízeň mívala snad jen po běhání. Sotva byla sklenice prázdná, už ji zase škrábalo v krku. Musela si odkašlat. „Mám dojít pro další?“ „Není třeba.“ Položila skleničku na noční stolek. Zamyslela se. „Jak dlouho jsem vlastně spala?“ „No, teď je devět ráno, takže... třináct hodin.“ Beze slova přikývla. Černovlásek se na ni ustaraně podíval. „Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? A co krk?“ „Hej, mám jenom dvě uši a jednu pusu, tak hezky popořadě. Jsem v pořádku. Ehm... asi. Bolí mě
krk, hlava... co mám s krkem?“ Ruka jí vystřelila nahoru. Stačilo ovšem, aby se ho jen lehce dotkla a už syčela bolestí. Stan jí pomohl vstát - Mandy došlo, že na sobě měla jenom bílou nemocniční košili po stehna, která taky mohla být průsvitná, tudíž jí bylo trochu trapně -, došli k malému zrcadlu na dveřích a ona se do něj podívala. Když v něm zahlédla svůj odraz, málem sebou sekla hned na místě. Její krk byl kolem dokola samá tmavě modrá nebo fialová modřina. Přesně to pasovalo na ruku onoho muže. Různě natáčela hlavu, aby viděla, kde všude je vlastně měla. Táhly se jako jeden temný pruh, jedinou výjimkou bylo malé místečko vzadu u týlu. Došlo jí, jaké měla vážně štěstí, že ji ten chlap neuškrtil. S takovým stiskem by se mu to mohlo povézt na necelých deset vteřin. Vydala se zpátky k posteli, přičemž neustále vrtěla hlavou, jak tomu nemohla uvěřit. „Doktoři prej, že ses málem udusila už v sanitě,“ řekl Stan. Sedla si na okraj postele a mávla rukou. „Ti vždycky přehánějí.“ „No, když tě tak vidím, ani bych neřekl,“ poznamenal, přičemž poukázal na její modřiny. Zničehonic dívka opět sykla bolestí a dotkla se konečky prstů týlu hlavy. „Tam ses trochu flákla, ale paralen by měl údajně stačit.“ Mandy to už radši nijak nekomentovala. Náhle jí došla jedna hlavní věc. Vyskočila na nohy, načež se se slovem „Syd“ rozběhla ke dveřím. Ze samé zbrklosti zapomněla na opatrnost, takže se začala opět dusit, navíc se jí z bolesti hlavy zatmělo před očima. Už už padala k zemi, když k ní Stan přiskočil a chytil ji. Vzal dívku do náručí, načež zamířil k posteli, položil ji do ní, přikryl ji a na obličej jí dal dýchací masku. Chystala se ji opět strhnout, ale on její ruku zarazil. „Přestaň blbnout jako malá holka a lež. Hlavně dýchej, nebo zkolabuješ hned na chodbě.“ Chtěla něco říct, ale Stan si přiložil ukazováček ke rtům, aby mlčela. „Vypni motor, Syd je v cajku. Sice má pohmožděný krk jako ty a ještě k tomu krapet záda, ale uzdraví se. Teď spí, což bys ty ostatně měla taky. Tady v posteli je to pohodlnější než u ní na židli, věř mi. Beztak bys tam jen seděla a koukala.“ Hodlala protestovat, ovšem černovlásek pomalu zavrtěl hlavou. Tak se přestala vzpírat a se zamručením zabořila hlavu hlouběji do polštáře. Chlapec se usmál. „Pokus se usnout. Když budeš něco potřebovat, zmáčkni tohle, přijde sestra. Já se teď půjdu mrknout na Syd, ju?“ Neodpověděla. Hlavu měla otočenou na levou stranu a hleděla z okna. Stan věděl, že jen trucovala a pohled od něj odvracela schválně, ale nechal ji. V takových chvílích bylo lepší mít s ní trpělivost. Ani když ve dveřích řekl, že bude pryč jen minutku, nijak na to nereagovala. Jen co se však ozvalo cvaknutí kliky a následně pomalu vzdalující se kroky, strhla masku, vystřelila z postele a prudce otevřela skříň u okna. Byly tam všechny její věci, včetně školní tašky. Rychle na sebe natáhla džíny a tričko, načež se rozběhla ke dveřím. Opatrně je otevřela, vystrčila z nich hlavu, aby se ujistila, že Stan nebyl nikde poblíž. Na chodbě naštěstí nebyla ani noha, takže potichu vyklouzla ven a zavřela za sebou dveře. Pak ale zůstala nečinně stát. Nedošla jí totiž jedna věc. Nevěděla, kde Syd hledat. Bezradně se rozhlédla, přičemž se po pětivteřinovém přemítání rozhodla pro pravou stranu chodby. Vydala se podél ní a postupně nahlížela do jednotlivých pokojů, jestli tam dívku neuvidí. V žádném z nich nebyla, a tak se vydala opačným směrem. Ani v těchto pokojích však nemohla zrzku najít. Ta bude určitě na intenzivním, pomyslela si nakonec. Následovala šipky, které ukazovaly, kudy se dostat do hlavní nemocniční haly. Dorazila tam za chvilku a už na schodech zahlédla velký plánek nemocnice přibitý na jednu ze zdí. Po pár minutách pečlivého studování onoho plánku už věděla, jak se dostat na pokoj intenzivní péče. Nehledě na všechny ty schody, které musela vyšlapat a z kterých málem vypustila duši, se při pohledu na Sydney div nezhroutila. Jednu chvíli jen stála u dveří, přičemž dovnitř nahlížela malým proskleněným okénkem, ale stále se nemohla přimět k tomu, aby vešla. Ze samého šoku přestala vnímat okolí, tudíž si ani nevšimla, že z druhé strany - kde byl taky výtah, na který vůbec nepomyslela - k ní už přicházel Stan. Nevšimla si, že něco řekl a položil jí ruku na rameno, nic z toho nezaznamenala. Jediné, co v té chvíli dokázala vnímat, byla dívka uvnitř pokoje.
„Tak pojď,“ pobídl ji chlapec, zatímco otevíral dveře. Neslyšela nic z toho, co za tu dobu řekl. Když však zjistila, že ona bariéra, jež jí předtím bránila vejít, byla pryč, udělala nejistý krok dopředu. Jakmile přešla práh, ihned vystřelila vpřed. Přiběhla k jedinému obsazenému lůžku a zůstala u něj nevěřícně stát. Z očí se jí spustily potůčky slz. Na bíle povlečené posteli ležela dívka se zrzavými vlasy, ovšem to bylo to jediné, co se na ní nezměnilo. Její tvář byla mrtvolně bledá, bledší, než normálně, zdravá růž z jejích lící zmizela. Modřiny na jejím krku nebyly ani zdaleka tak lehké, jak Mandy doufala, byly stokrát horší. Ona totiž neměla jen pruh modřin, na ní byly jasně vidět otisky po prstech. Tmavovlasá taky zahlédla na straně krku pod pravým uchem jakousi zvláštní prohlubeň, načež si uvědomila, že tam ji mačkal palec. Z očí jí vytryskl nový proud slz, když zahlédla dívčiny temné kruhy pod očima, které na ní nikdy jindy nebyly vůbec vidět. „Promiň,“ šeptl chlapec, stojící teď za jejími zády. Amanda ho nevnímala, jen hleděla na spící dívku. Pomalu natáhla roztřesenou ruku a prstem jí opatrně přejela po tváři, načež se opět stáhla. Pokojem se teď nenesl žádný jiný zvuk, než pravidelné pípání strojů a Sydnino klidné, avšak hlasité dýchání do masky. Po chvíli se zhluboka nadechla. „Ona není úplně v pořádku, co?“ zeptala se přiškrceným hlasem. Černovlásek musel několikrát polknout. „Podle doktorů ne tak docela. Měla dost třísek v zádech, ale ty už všechny vyoperovali. Jenže co se týče krku, tak... už několikrát přestala dýchat.“ Tmavovlasá semkla rty, jak se snažila udržet vzlyky, které se stále draly na povrch. Stan si všiml, že zaťala ruce v pěst. Klouby jí pak začaly bělat a nakonec se dívčiny paže silně roztřásly. „Je to moje vina,“ zašeptala náhle. „Můžu za to já. Měla jsem jít s ní, kdybych... kdybych vás dva neposlouchala, nic by jí teď nebylo.“ Beztak tichý hlas se jí na konci zlomil. Chlapec k ní přistoupil a pomalu natáhl ruku. „Am, za to ty nemůžeš. Prostě se to stalo, nesmíš brát všechnu vinu na sebe.“ Jen co se konečky prstů dotkl jejího ramene, prudce se otočila a pěstí ho silně udeřila do hrudi. Trochu se zapotácel, z úst mu vyšlo prudké vydechnutí. Ustoupil dva kroky vzad, načež zůstal překvapeně koukat. Mandy jen stála, ruce křečovitě zaťaté, pootevřenými rty prudce oddechujíc. V obličeji byla rozzuřená jako ještě nikdy, hruď se jí zdvihala a zase klesala, jak jí cloumal vztek. „Am, já...“ „Ty!“ zavrčela. „To tys mě zastavil, když jsem za ní chtěla jít. Vtloukal jsi mi do hlavy, že se jí nic nestane, že je jí čtrnáct a domů dojde sama. Pořád na tom trváš? Podívej se na ni a řekni mi to. Řekni, jestli si ještě myslíš, že přežije cestu domů ve zdraví, aniž by ji přepadl nějaký úchyl, který navíc vypadal dost pochybně na to, aby šlo o pouhé okradení nebo kdovíco všechno ještě!“ křičela na něj se slzami v očích. Stan ji lítostivě pozoroval. Sypala to ze sebe rychle, takže věděl, že to brzy skončí. Podobné výbuchy trvaly jen chvilku. Nakonec si Mandy bezmocně přejela rukou po tváři. Chlapec k ní přistoupil, pevně ji objal a začal ji hladit po vlasech. Položila si mu hlavu na prsa. Cítila se teď v jeho objetí jako malá holčička. „Je mi to líto,“ zašeptal. „Já vím. A nezapomeň, že Syd ještě musím zaškrtit a tebe zabít,“ řekla chabým hlasem, jak se jí ucpal nos. Lehce popotáhla. Černovlásek se zasmál. „No jo, tohle mě asi nemine.“ Vzhlédla k němu. Když se na ni díval takhle shora a navíc v takové blízkosti, připadala mu neuvěřitelně křehká. Sklonil hlavu, ale zarazil se. Nakonec ji políbil na čelo. To rozhodnutí však vyhrálo jen těsně. Jsou jenom kamarádi, už to jednou řekla a on jí na to proboha kývl, tak by se s tím měl konečně smířit. Pustil ji. Bylo pro něj strašně těžké dívat se do jejích černých očí, ve kterých ještě nikdy nezahlédl zorničky - vždycky z legrace tvrdil, že se narodila bez nich -, a nemoct se v nich utopit, mít tak blízko její červené rty a nesmět se jich dotknout. Sledoval, jak si utírala
slzy, přičemž si tak přál, aby jí je mohl osušit sám. Schoval ruce do kapes džín, aby ho náhodou nepřemohla nějaká emoce a on ji vážně nepolíbil. Mandy již měla tvář normální, ale přesto byly její oči i nos červené. Naposledy se podívala na Sydney, pohladila ji po tváři, načež se vydala ke dveřím. V nich se zastavila a pohlédla na Stana, jenž pořád stál na tom samém místě a díval se na ni. Nedošlo jí to. Nedošlo jí, tak uvnitř trpěl, jak moc krotil touhu obejmout ji, zabořit obličej do jejích dlouhých vlasů, vnímat jejich vůni. Netušila, že i když k ní s úsměvem přistoupil, aby vyšli ven, uvnitř svého srdce i uvnitř své duše křičel bolestí, o které však nikdo jiný kromě něj vůbec nevěděl. Amanda seděla ve své lavici, ruce měla tvrdohlavě založené a mračila se na Stana stojícího před ní. Ten se ji už dobrou půlhodinu - pokud se nepočítá celý minulý týden - snažil přesvědčit, aby šla domů, že on jí poznámky klidně přinese. Dívka ale opakovaně vrtěla hlavou a zkrátka ho vůbec neposlouchala. Doma stejně neměla co na práci, navíc musela podotknout, že když na něj dala posledně, dopadlo to tak, že chudák Sydney skončila v nemocnici, kde si ji taky nějakou tu chvilku nechají. Stan to už pomalu vzdával, tahle holka prostě rozum nedostane. Zamyšleně stál před její lavicí, přičemž přemýšlel, jak ji nejlépe propašovat ze školy, aniž by si toho všiml některý z profesorů. Mandy samotná by o tom asi taky neměla vědět, protože ona se bránit vážně uměla, což Stan za poslední týden zažil na vlastní kůži. Ještě teď ho bolel nos, jak se ji včera večer pokoušel přivázat k posteli a ona mu při tom dala jednu pěstí. Byl si jist, že už nikdy nic podobného zkoušet nebude. „Vážně si to nerozmyslíš?“ zeptal se s umírající nadějí. „Ne, a tečka. Já tě už zaživa nikdy neposlechnu, jasné? Příště by z toho totiž mohla být apokalypsa.“ „Takže zamrtva bys mě poslechla?“ „Zamrtva by mi to taky mohlo být úplně u křoví.“ „Ale no tak, aspoň pro dnešek. Jeden den doma tě přece nezabije. Spíš naopak, zítra přijdeš do školy zdravá jako řípa. Am, prosím, já tě prosím!“ Chlapec sepjal ruce, což ještě nikdy v životě neudělal. Vlastně to neudělal jenom za poslední tři roky. Tmavovlasá se na něj dívala a chvíli to vypadalo, že nad tím opravdu přemýšlela. Pak ale podezíravě svraštila obočí. „Že ty se mě snažíš vystrnadit ze školy?“ zeptala se, jako by přišla na nějaký jeho další šibalský úmysl. „Jo, protože ti není dobře.“ Obrátila oči v sloup. „A na to jsi jako přišel kde? Já jsem v pohodě, to ty pořád zmatkuješ a děláš ze mě invalidu. Dost už, že musím nosit roláky, ještě mě strč někam do ústavu na pozorování.“ „Já jenom chci, aby ses uzdravila,“ řekl ublíženě. „Kdo tady říká, že zdravá nejsem? Proboha Stane, uklidni se, sedni si a zhluboka dýchej. Až napočítáš do tří miliard, tak za mnou přijď, možná budu zase potřebovat někoho praštit. Teď padej.“ Černovlásek chtěl něco říct, ale Mandy varovně zvedla prst, aby ukázala, že to myslela naprosto vážně. Ještě chvíli tam stál a zvažoval, jestli má opravdu vyvolat rvačku, ale nakonec se rozhodl to neriskovat. Tentokrát by totiž mohl dopadnout mnohem hůř, než s pouhým bolavým nosem. Když se odšoural do své lavice, Mandy si mohla konečně oddechnout. Nechtěla k němu být tak tvrdá, ale zoufalá situace si někdy vyžaduje zoufalá řešení. Neměla doma co na práci, to byla pravda, navíc ona sama musela být neustále v pohybu. Těch důvodů však bylo o hodně víc a některé z nich dívku pěkně otravovaly. Zaprvé - její matka. Když jí zavolali z nemocnice - Mandy toho člověka označila za „všiváckého práskače“, přičemž naštěstí pro všechny vůbec nevěděla, který z lékařů to vlastně byl -, dorazila tam snad za půl minuty. Byla celá zděšená, rozzuřená, měla na krajíčku a jen tak tak nerozdávala facky hned na potkání. Takhle totiž Amanda Amberová starší reagovala, pokud byla její dcera v jakémkoli nebezpečí.
Když Mandy objala, odmítala ji pustit deset minut. Fakt, že tím dívce zranení jen zhoršovala, jí zřejmě jaksi nedošel. Ještě před nemocnicí jí zakázala být venku po čtvrté. Další, co si však neuvědomila, bylo, že Amanda měla v úterý školu právě do čtyř odpoledne. Poručila tedy Stanovi, aby ji hlídal, na což kývl až moc horlivě. Tohle bylo taky to jediné, co Mandy potěšilo. Znamenolo to totiž, že si mohla zase dělat, co chtěla, stejně jako dřív, protože jak později i chlapci došlo, ona ho už víckrát poslechnout nehodlala. Zadruhé - její zranění. Loni byla za celý školní rok nemocná jen jednou a beztak zůstala doma pouhé dva dny. Když nebyla ve škole, každý si toho ihned všiml, přičemž začal vyzvídat. Pokud by se někdo nějak dozvěděl o tom, co se jí stalo, znamenalo by to pro ni katastrofu v podobě týdenního dolézání ostatních chlapců a pomlouvání její osoby od všech holek na gymnáziu. Rozhodla se nosit límce, aby to zůstalo jen mezi ní, Syd a Stanem. Rozhodně se nechtěla stát politováníhodným chudákem měsíce. Zatřetí - zlé sny. Opět se jí zdála tatáž noční můra, která se opakovala pokaždé, sotva zavřela oči. Noc co noc se stále zhoršovala, ale taky vyvíjela. Až do včerejška to bylo jedno a to samé, stála na chodníku, kolem ní tma, před ní pár žlutých očí a bílé čelisti, děsivý tvor vstupující do kuželu světla, a pak probuzení. A právě včera její sny přešly do - jak to sama nazvala - „druhé fáze“. Až do situace, kdy ono stvoření málem vstoupilo do stříbrného světla, bylo všechno stejné. Chodník, oči, čelisti, všechno. Pak ale nastal zvrat. Narozdíl od předešlých snů, jež trvaly přesně týden, se v tomhle mohla hýbat. Neváhala tedy a rozběhla se, pryč od toho desivého zvířete, které s ní určitě nemělo dobré úmysly. Běžela po chodníku, kužel světla se pohyboval s ní. Kamkoli se podívala, viděla jen tmu, jediné světlo byl onen pomyslný kužel, který jako by nad ní držel ochranou ruku. A náhle chodník skončil. Prudce se zastavila a nahlédla do tmy, která se teď rozprostírala všude kolem. Už neměla kam utéct, jedině zase zpátky tomu tvorovi rovnou do tlamy a pak do žaludku. Zoufale se otočila, přičemž se zahleděla do dvou žlutých očí s úzkými zorničkami. To bylo vše, pak se probrala. Vůbec nechápala smysl toho snu. Snažila se v něm najít nějaký skrytý podtext, ale bez výsledku. Napadlo ji, jestli by to neměla někomu říct, ale připadalo jí to tak hloupé a navíc absurdní, že z toho nakonec stejně sešlo. Možná se jen příliš dívala na horory. Tyhle důvody jí stačily, aby šla do školy. Vlastně to mělo i své výhody, třeba že se nemusela učit novou látku ze Stanova sešitu, kde se výpisky podobaly spíše čmáranicím tříletého dítěte. Zničehonic zazvonilo a do třídy vešel učitel němčiny Hudge. Mandy ho neměla moc v lásce, pořád něco mlel o krizové situaci v Africe a navíc pokaždé chodil včas. Podivila se, když nechal dveře otevřené. Samozřejmě se líně postavila zase jako poslední. „No tak, hodina už začala,“ okřikl její hlučící vrstevníky. To je vážně postřeh, pomyslela si v duchu Mandy. „Tak, to bychom měli,“ začal, když bylo jakž takž ticho. „Nuže, třído, dneska je pro vás významný den. Připojí se k vám totiž jeden nový spolužák, pochází až ze severu.“ Mezi studenty to zamručelo. Učitel pokynul rukou ke dveřím, ve kterých se náhle objevil jakýsi chlapec. Vešel dovnitř a přistoupil k němu. Když se postavil čelem k ostatním, jedna skupinka dívek se začala přihlouple chichotat a něco si šeptala. Kluci si ho měřili každý jiným pohledem. Byl hodně vysoký, snad i o pár centimetrů vyšší než Stan. Měl podlouhlé tmavě hnědé vlasy, jež mu padaly do obličeje. Pod tričkem šly vidět jeho svaly, což byla jedna z věcí, kterou si ostatní dívky prohlédly jako první. Tvářil se zvláštně, skoro jako by všemi tady opovrhoval. Mandy v jeho tmavých čokoládových očích zahlédla něco divného, ale zmizelo to ihned, sotva si to uvědomila. Najednou k ní střelil pohledem, až z toho sebou trochu trhla. Neznámo proč musela sklopit oči, což se u ní ještě nikdy nestalo. „Tohle je Alexander Silver. Bude s váma až do konce studia tady, takže času na seznámení a popřípadě sblížení máte víc než dost. Učil se ve škole pro zvláště nadané studenty, takže koukejte zabrat, jinak vás všechny strčí do kapsy. Tak, Alexi, kam si sedneš?“
Všechny dívky, které neměly žádného souseda nebo sousedku si okamžitě shodily své tašky na zem, aby mohl usednout na prázdné místo vedle nich. Mandy taky měla vedle sebe volno, ale rozhodla se i za nepřítomnosti Syd držet její místo zabrané. Alex se vydal uličkou mezi lavicemi a zamířil do zadní části třídy. Jedna dívka, Helen, jež měla lavici hned vedle Mandy, začala nadšeně přešlapovat z nohy na nohu. Hnědovlasý jí nevěnoval ani jeden pohled a stoupl si před Amandu. Ta překvapeně zamrkala. „Můžu si přisednout?“ zeptal se hlubokým, melodickým hlasem. Všichni na ty dva zůstali vykuleně zírat. Mandy si musela odkašlat, než promluvila. „Ehm, jo, jasně,“ vykoktala a zvedla svoji tašku ze židle. Zničehonic ji bodlo v hrudi. Pustila batoh, načež zalapala po dechu. V duchu se uklidňovala, že to nic není, ale pak jí došlo, že se nemohla nadechnout. Náhle se jí zatmělo před očima a začala padala k zemi.
