HISTORIE
❚
HISTORY
KRÁSA VODÁRENSKÝCH VĚŽÍ – HISTORICKÉ VĚŽOVÉ VODOJEMY ZE ŽELEZOBETONU U NÁS ❚ THE BEAUTY OF THE WATER TOWERS – THE HISTORICAL REINFORCEDCONCRETE WATERWORKS Vladislava Valchářová Železobetonové vodárenské věže patří k dominantám měst i krajiny. Na jejich vzniku se podíleli významní architekti a renomované betonářské firmy. Dnes už většinou ztrácejí původní význam a čekají na nové využití.
❚ Reinforced-
concrete water towers are the dominating and expressive parts of the cities and landscapes. Prominent architects and reputable construction firms collaborated during their fabrication. Nowadays some of these towers lost their significance and are waiting for the new use.
Světoznámí fotografové industriální architektury Bernd a Hilla Becherovi – v úvodu publikace věnované vodárenským věžím1) – popsali jejich funkci: „Věžový vodojem je částí systému shromažďování a distribuce vody. Vodní nádrž na věžovité konstrukci plní dva úkoly: shromažďovat vodu a udržovat tlak. Jak vysoká věž bude, záleží na tom, jak daleko se má dopravit voda. Velikost nádrže určuje množství vody, které musí obsahovat v době největšího odběru, s ohledem na denní výkyvy spotřeby i nepředvídatelné události jako požáry a poruchy čerpadel. S poklesem vodní hladiny jednoduchý regulační mechanismus (plovák) aktivuje čerpadlo. Nádrž se plní přítokovou rourou, další trubka vodu rozvádí a přepad brání přeplnění. Lucerna zakrývající horní část nádrže vpouští nebo vypouští vzduch podle toho, jak hladina klesá nebo stoupá. Nádrž může být ze dřeva, oceli nebo železobetonu, podstavec tvoří masivní zdivo, nebo konstrukce dřevěná, ocelová, či betonová. Vnitřek nádrže musí být přístupný kvůli čištění a opravám, velké vodojemy proto mají uvnitř věže schodiště, menší žebřík.” Následuje už bez komentáře přes dvě stě celostránkových fotografií vodárenských věží, stejně lapidárních a realistických. Becherovi je pořídili v průběhu padesátých až osmdesátých let 20. století převážně v Německu, Francii a Spojených státech. Přímé portréty jednoduchých konstrukcí na pozadí zamračené oblohy a v matném světle průmyslových zón připomínají staroegyptské monu34
1a 1b
BETON • technologie • konstrukce • sanace
❚
5/2010
HISTORIE
2a
HISTORY
2b
Obr. 1 a) Typy železobetonových věžových vodojemů, 1923 (repro Technický průvodce), b) řez věžovým vodojemem, 1923 (repro Technický průvodce) ❚ Fig. 1 a) Types of reinforced-concrete water towers, b) cross-section of water tower Obr. 2 František Sander, vodárenská věž v Pardubicích, 1906 (archiv NTM), a) kresba, b) řez, 1908 (repro Beton u. Eisen) ❚ Fig. 2 František Sander, water tower in Pardubice, 1906, a) drawing, b) cross-section
menty a úsilí člověka zanechat stopu v krajině. Téměř všechno, co nafotili, podlehlo demolicím. Práce Becherových jsou úmyslně neatraktivní, velmi odlišné od obvyklého stylu architektonické fotografie. Už proto, že nevěnovali svou erudici např. dokumentaci gotických katedrál ale staveb, které většina nepovažovala za krásné. Podle historika architektury Jindřicha Vybírala přebíraly užitkové stavby koncem 19. století architektonické formy privilegovaných stavebních druhů.2) Růst počtu obyvatel a vyšší nároky na hygienu znamenal rozvoj vodovodních sítí a věžové vodojemy se stávaly novými dominantami rostoucích měst. Vodárenské věže, dosud navrhované stavebními praktiky jako všechna technická zařízení, se staly architektonickou úlohou patrně v souvislosti s rozvojem krajinářských parků a dostávaly romantickou historizující podobu hradních věží či minaretů. Architektonické myšlení té doby vycházelo z předpokladu, že pouhá technická forma nemůže uspokojit psychologické potřeby moderního lidstva. Ve 20. století s nástupem moderních stavebních materiálů, zvláště železobetonu, začali projektanti dávat přednost vnitřním požadavkům konstrukcí, technologie a provozu, a přestali se starat o dekorativnost historizujících fasád. Na vzniku vodárenských věží se podílely renomované betonářské firmy i významní architekti. Zpočátku však jen historizující styly vystřídala secese, veřejnost si musela pomalu zvyknout, že úsporný a účelný tvar je také krásný. Konstrukčně se železobeton uplatňoval jak ve spodní stav5/2010
❚
❚
bě (podezdívka, ztužující věnec), tak jako ochranný plášť nádrže (pokud byla plechová), i v provedení samotné nádrže a střechy. Uložení vodojemů, jejichž tvar byl většinou válcový, uvádí Technický průvodce 3) z roku 1923: 1. na válcové podezdívce pod obvodem nádržky, 2. na podezdívce pro typ Intzeův, 3. na dvojité válcové podezdívce, 4. na radiálních zdech plných nebo prolomených spojených s výstupní šachticí, 5. na několika pilířích (obr. 1a). Výhodou železobetonových nádrží oproti plechovým byla jejich trvanlivost, odolnost vůči kolísání teplot a velká vodní hloubka. Příklad plechové nádrže s ochranným železobetonovým pláštěm najdeme u věžového vodojemu města Vršovic v PrazeMichli (obr. 1b vlevo, vpravo nádrž ze železobetonu o hloubce 7 m). V průmyslových areálech se vodojemy na užitkovou vodu s výhodou ukládaly též na tovární komíny pomocí železobetonové konzoly nebo desky, tzv. komíny s límcem. Jednou z prvních vodárenských věží provedených ze železobetonu byl secesní vodojem postavený na vrchu Vinici v Pardubicích (obr. 2). Systém zásobování pitnou i užitkovou vodou pro město navrhla firma Karla Kresse. Vodojem provedla v letech 1906 až 1907 pražská betonářská firma Hrůza & Rosenberg jako dvoukomorový o obsahu 864 m3, vnějším průměru přes 18 m a výšce 25,5 m, přičemž hloubka vody ve vodojemu je 5 m.4) Hřibovitý tvar a fasádu s nápisovou páskou, heraldikou městského znaku a podstřešním pásovým vlysem navrhl architekt František Sander (1871 až 1932). Věžový vodojem měl sloužit i jako turistická rozhledna a jeho okolí získalo souběžně se stavbou parkovou úpravu včetně výletní restaurace. Střešní vyhlídka byla přístupná vřetenovým schodištěm při vnitřním plášti stavby a od podesty pod vodním rezervoárem pak pokračujícím kolem středního válce. Vodojem dnes patří do areálu městské nemocnice a po rekonstrukci jí slouží jako záložní zdroj. Novou estetiku ve vzhledu vodárenských věží uplatnil až zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra (1871 až 1923) v projektu vodojemu vršovické vodárny v Praze-Michli, rovněž z let 1906 až 1907.5) Zásobování vodou nových vr-
technologie • konstrukce • sanace • BETON
35
HISTORIE
❚
HISTORY
3 4
36
5
šovických činžáků, vybavených již splachovacími záchody a koupelnami, vyprojektoval opět Karel Kress. Z branické čerpací stanice vedla vltavská voda potrubím na pankráckou výšinu naproti Vršovicím, kde Kotěra navrhl strojovnu, dům obsluhy, pozemní vodojem a věž s nádrží (obr. 3). Elegantní tvar vodojemu s kónicky zúženým tělem už nepřipomínal těžkopádnou věž, ale spíše kalich – jeho „nahá“ zeď se poprvé prezentovala jako estetický ideál. Nosné cihelné zdivo tubusu, vyztužené osmi žebry o síle jednoho metru, sepnul betonový věnec podpírající „talíř“ vyložený do šířky 2 m. Na něm stál vlastní plechový rezervoár obsahu 400 m3 o průměru 10 m a s kruhovým průlezem 1,2 m širokým. Střídmě zdobený železobetonový plášť nádrže měl tloušťku stěny pouhých 5 cm. Kotěra zde úzce spolupracoval s inženýrskou firmou B. Hollmann a spol., jejíž šéf postup stavby popsal v časopise Cement, železo a beton: „Šalování pro tuto spodní konstrukci bylo nadmíru obtížné, jelikož muselo sledovati veškeré architektonické tvary, jež v tomto případě nebyly právě jednoduché… stavba tato jest novým důkazem, že armovaný beton, ovšem řádně a z nejlepších materiálií zpracován, hodí se k těm nejobtížnějším a nejkomplikovanějším konstrukcím,… že lze konstrukcemi těmi vyhověti i těm nejpřísnějším požadavkům architektonickým.“6) Obdobná vodárenská věž, architektonicky zpracovaná Kotěrou, byla vybudována roku 1909 v Třeboni – obě věže publikovala firma B. Hollmann a spol. v reklamním Albu stavebního průmyslu vydaném roku 1912. Dnes je po rekonstrukci michelský věžový vodojem včetně technologie zakonzervován stejně jako přečerpávací stanice. Podzemní vodojem je v provozu, interiér obytného domku byl přestavěn na hostinské pokoje. Průmyslovým vodojemem jiného typu – nádrž stojí na pilířích a výstupní šachtici – je vodárenská věž pivovaru v Heřmanově Huti-Vlkýši (obr. 4). Stavbu provedla v roce 1908 firma Hrůza & Rosenberg, podnikatelství betonových staveb Praha ve spolupráci s Hodolanskými cementárnami Olomouc. Autor architektonického návrhu není zatím znám, vodojemy podobného typu však v oblasti sudetského pohrani6
BETON • technologie • konstrukce • sanace
❚
5/2010
HISTORIE
čí najdeme např. při bývalých sklárnách v Chudeřicích nebo v Duchcově. Uzavřenou válcovou nádrž nese šestice sloupů a válcový dřík šachty o vnitřním průměru 1,2 m. Pětiboké sloupy jsou ve třetinách výšky navzájem spojeny železobetonovými trámy a zároveň připojeny k polosloupům vystupujícím z válcového dříku. Šachta byla přístupná z prostoru v podzemí, který je v současné době z bezpečnostních důvodů zasypán. Je osvětlena několika úzkými obdélnými okénky, prochází jí potrubí k nádrži a stupačky pro přístup na střechu. Spodní okraj nádrže je zkosený, nad zkosením a při horním okraji je nádrž lemována jednoduchou římsou, pod horní římsou je vlys se zubořezem, nad ní pak nízká atika s cimbuřím, zakrývajícím plechovou střechu. V polovině výšky nádrž obepíná pás přerušený nad sloupy dekorativními prvky z barevně glazované keramiky (modré, zelené a červené barvy), na severní straně je nápis BRAUEREI WILKISCHEN a letopočet 1908. Povrchy jsou opatřeny kvalitní omítkou, u sto let staré neudržované stavby v překvapivě dobrém stavu. Vodojem je jedním ze dvou dochovaných pivovarských vodojemů u nás (druhý se nachází v areálu plzeňského Prazdroje) a v roce 2008 byl prohlášen kulturní památkou. Obec jej hodlá turisticky využívat jako vyhlídkovou věž. Kotěrův žák Josef Gočár (1880 až 1945) volil pro vzhled vodárenské věže Lázní Bohdaneč velmi strohý výraz (obr. 5). Nádrž spočívá na holé konstrukci ze železobetonových sloupů, zesílených v horní části náběhy a propojených trámy se sloupky válcové šachtice. Připomíná pohár s víkem, má klasický tvar, a její vnější stěny nesou antikizující vlys. Vodovodní síť spolu s vodojemem nechal postavit v letech 1909 až 1911 starosta Bohdanče František Veselý, zakladatel lázní, také v souvislosti s jejich rozvojem.7) Vodojem na kopci nad městem zbudovala v roce 1910 firma Hrůza & Rosenberg, bohdanečskému vodovodu sloužil ale jen do roku 1980, kdy vzhledem k výstavbě výškových domů v okolí ztratil svůj význam. Čistě účelovou bezozdobnou stavbou je také vodárenská a zauhlovací věž kotelny továrny na koberce Ignaze Ginzkeye ve Vratislavicích u Liberce, kterou roku 1916 navrhl víObr. 3 Vodárenská věž se strojovnou v Praze-Michli, 1908 (archiv VCPD) ❚ Fig. 3 Water tower with machinery in Prague-Michle, 1908
❚
HISTORY
deňský architekt Leopold Bauer (1871 až 1938), autor mj. opavského obchodního domu Breda & Weinstein (obr. 6). V jejím nejvyšším podlaží byl umístěn bazén požární nádrže, pod ním bunkr na uhlí a zcela dole hnací stroje, které poháněly pumpy pro vodní rezervoár a sací zařízení pro uhelné skladiště. Nepodařilo se zjistit, která firma věž postavila, mohla to být i firma Eduarda Asta, specializovaná na železobetonové užitkové stavby, která měla filiálku v Liberci. Unikátní věži v areálu bývalého Bytexu hrozila demolice, nyní je navržena za kulturní památku.8) Pětašedesát metrů vysoká věž je dominantou Vratislavic. Technologické zařízení, které se zčásti dochovalo, patřilo ve své době k nejmodernějším. Stále slouží jako vodojem, do kterého je přiváděna užitková voda z pekelských rybníků v Proseči nad Nisou. Na jejím vrcholu jsou také umístěny technologie internetových a mobilních sítí. Po skončení 1. světové války a vzniku republiky se vodovody zaváděly s přispěním státu i do nejmenších obcí. Např. skupinový vodovod pro obce Besednice, Nesměň, Něchov a Todni vypracoval stavební inženýr František Doskočil a postavily ho v letech 1924 až 1928 firmy Kress, akc. spol., a Lanna, akc. spol. v Praze.9) Součástí systému byly dva navzájem se doplňující věžové vodojemy – ten vyšší v Něchově o výšce 20 m měl obsah 80 m3 (obr. 7). Jednoduchá stavba kombinující železobeton a místní lomový kámen je rovněž navržena za kulturní památku. Co se týče tvaru, v meziválečném období věže vodojemů začaly dostávat funkcionalistický charakter strohých válců. Takový je i vodojem v Kolíně (obr. 8), postavený v roce 1928 podle projektu vodárenského odborníka Jana Vladimíra Hráského (1857 až 1939) a architekta Františka Jandy (1886 až 1956), jehož válcové věžové vodárny stojí také v Kouřimi, Poděbradech, Jaroměři a Bělé pod Bezdězem. Vodojem je vysoký 45 m a jeho nádrž má objem 450 m³. Stavbu provedli Uher a Pucek, stavební podnikatelé z Peček.10) U paty vodojemu byla nad dvěma částečně vrtanými studnami o hloubce 28 a 35 m postavena čerpací stanice, čerpací stroje dodala firma Českomoravská–Kolben–Daněk. Další vodní zdroj tvořila od roku 1945 třetí vrtaná stud-
7a
7b
Obr. 4 Vodárenská věž pivovaru ve Vlkýši, foto Libor Doležal, 2005 ❚ Fig. 4 Water tower in the brewery in Wilkischen Obr. 5 Vodárenská věž v Lázních Bohdanči, 1910 (archiv NTM) ❚ Fig. 5 Water tower in Lázně Bohdaneč, 1910 Obr. 6 Vodárenská a zauhlovací věž továrny Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích, 1916 (SOA Most) ❚ Fig. 6 Water and coalloading tower of the Ignaz Ginzkey & Co. plant in Vratislavice, 1916 Obr. 7 Vodárenská věž v Něchově u Trhových Svin, a) 1927 (repro Lanna), b) foto Eva Žáčková, 2006 ❚ Fig. 7 Water tower in Něchov, Trhové Sviny, a) 1927, b) 2006
5/2010
❚
technologie • konstrukce • sanace • BETON
37
HISTORIE
❚
HISTORY 8a
9a
8b
9b
38
BETON • technologie • konstrukce • sanace
❚
5/2010
HISTORIE Obr. 8 Vodárenská věž v Kolíně, a) 1928 (archiv VCPD), b) foto Petr Vorlík, 2004 ❚ Fig. 8 Water tower in Kolín, a) 1928, b) 2004 Obr. 9 a) Vodojem plynárny v Praze-Michli, 1926 (archiv VCPD), b) Vodojem Michelin v Praze-Záběhlicích, foto Jaroslav Beneš, 1988 ❚ Fig. 9 a) Water tower of the gasworks in Prague-Michle, 1926, b) Water tower Michelin in Prague-Záběhlice, 1988
na 40 m hluboká, ve vzdálenosti asi 200 m od budovy hlavní strojovny. Pozdější rozvoj města si vyžádal modernější technologie (výkonnější čerpadla) ke spolehlivému a dostatečnému zásobování obyvatel i průmyslových podniků pitnou vodou a věžový vodojem přestal sloužit svému účelu. V roce 2007 ho odkoupilo město a připravuje jeho opravu spolu s revitalizací celého okolí. Ne všechny vodárenské věže meziválečného období se vyznačovaly až unifikovanou jednoduchostí. Fotografická galerie pražských vodních věží, jak ji sestavili archivář pražských vodáren Jaroslav Jásek a fotograf Jaroslav Beneš,11) poskytuje i jiné příklady. Maják kombinovaný s vodojemem na civilním letišti v Praze-Kbelích, postavený podle návrhu architekta Otakara Novotného (1880 až 1959) v roce 1928, je šestipodlažní železobetonový skelet o půdorysu šestiúhelníka nesoucí nádrž zdobenou reliéfy s leteckými motivy, vytvořenými sochařem Janem Laudou. Stavbu zakončuje letecký maják s ochozem, který zůstal v provozu i poté, co vodojem v sedmdesátých letech 20. století dosloužil. Zmíněná fotogalerie zachycuje také již neexistující věžové vodojemy. Patří k nim elegantní vodárenská věž michelské plynárny (obr. 9a) z roku 1926, dílo architekta Josefa Kalouse (1889 až 1958), která zásobovala provozy plynárny průmyslovou vodou z místních studní. Postavila ji firma Tomáše Keclíka jako pětipodlažní železobetonový skelet nesoucí válcový vodojem o obsahu 800 m3. Středovým dříkem o průměru 2 m, který procházel i vodojemem a končil nad střechou, vedlo přívodní, zásobní i přepadové potrubí, výstupní žebřík a osobní výtah. Nádrž izolovala 800 mm široká vzduchová mezera, ochranným železobetonovým válcovým pláštěm byla proražena čtyři kruhová okna a kruhové prosvětlené ciferníky hodin. Po ukončení výroby svítiplynu v šedesátých letech byla věž zbytečně zbořena. V roce 1933 francouzská firma Michelin začala stavět svou filiálku Pneu Michelin, a. s., Praha-Záběhlice. Současně zřídila v areálu továrny požární věžový vodojem (obr. 9b). Sedmipodlažní 35 m vysoký železobetonový skelet s ochozem nesl válcovou plechovou nádrž o obsahu 100 m3 vody. Jednotlivá patra spojoval železný žebřík, středem stavby procházelo přívodní, zásobní i výpustní potrubí. Stavbu továrny včetně věžového vodojemu navrhla projekční kancelář firmy Michelin C. A. Clermont-Ferrand, provedla ji firma bratří Kalichů z Prahy-Bubenče. Vzdušná železobetonová věž byla ukázkou tehdy rozšířeného vodojemu „amerického“ typu. Po roce 1948 se stal majitelem továrny n. p. Mitas, vodojem sloužil až do sedmdesátých let. Kladné stanovisko pražských památkářů však v říjnu 1989 umožnilo jeho demolici. Železobetonové vodárenské věže z první poloviny 20. sto5/2010
❚
❚
HISTORY
Poznámky: 1) Bernd Becher – Hilla Becher, Water Towers, Passau 1997, s. 13 (4. vydání, první vydání MIT Press 1988). Bernd (1931–2007) a Hilla (1934) Becherovi začali dokumentovat mizející průmyslové dědictví koncem 50. let v Německu. Jejich snímky industriální architektury (těžních věží, plynojemů, sil, skladišť ad.) si vydobyly speciální pozici ve světě umělecké fotografie, nacházejí se ve sbírkách zejména amerických galerií. Kromě knihy věnované vodárenským věžím vydali formou typologicko-topografických přehledů přes dvacet fotografických publikací. 2) K tomu viz Jindřich Vybíral, Ingenierbau und Zweckarchitektur, in: Ferdinand Seibt (ed.), Böhmen im 19. Jahrhundert. Vom Klassizismus zur Moderne, München – Frankfurt a. M. 1995, s. 251–272, nebo Jindřich Vybíral, Vodojem jako architektonický skvost. Vodárenské věže v Čechách na přelomu 19. a 20. století, Dějiny a současnost XXIX, 2007, č. 8, s. 41–43 3) Antonín Klír – František Klokner, Technický průvodce pro inženýry a stavitele (sešit sedmý, stavitelství vodní, II. část, vodárenství), Praha 1923, s. 122–138 4) Heinrich Popper, Wasserbehälter in Eisenbeton in Pardubitz, Beton und Eisen, 1908, s. 195–196. 5) Viz např. Der Architekt XVI, 1910, s. 17; Jaroslav Jásek, Klenot města. Historický vývoj pražského vodárenství, Praha 1997, s. 88; Vladimír Šlapeta (ed.), Jan Kotěra, Praha 2001, zde s. 161, 349–350 6) Inženýr Hollmann byl šéfredaktorem časopisu. Viz B. Hollmann, Železobetonová konstrukce reservoiru ve Vršovicích, Cement, železo a beton (časopis pro moderní konstrukce, stavební hmoty, průmysl a obchod) I, 1908, č. 3, s. 77–80; též Album stavebního průmyslu, Praha 1912, nestr. 7) Jaroslav Jásek (ed.), Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2000, s. 106 8) Viz http://www.sedmicka.cz/liberec-jablonec-nad-nisou/clanek?id=179588 9) Theodor Žákavec, Lanna. Příspěvek k dějinám hospodářského vývoje v Čechách a v Československu, Praha 1936, s. 228 a 234. Viz též Jaroslav Jásek (ed.), Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2000, s. 67–68 10) Václav Černý – Václav Zeman, Rozvoj vodárenství a kanalizace v Čechách v posledních sedmdesáti letech, Sedmdesát let technické práce. Sborník SIA, 1935, s. 64–69 11) Jaroslav Jásek – Jaroslav Beneš, Pražské vodní věže, Praha 2000 12) Viz http://www.novinky.cz/cestovani/tipy-na-vylety/207587-vodarenska-vez-v-breclavi-bude-novou-turistickou-atrakci.html; http:// bydleni.idnes.cz/vodarna-v-libni-luxusni-rezidence-na-dalkove-ovladani-pd9
letí dnes už postupně ztrácejí původní funkci. Patří k atraktivní skupině objektů průmyslového dědictví. Půdorysně nezabírají velkou plochu a jejich demolicí se mnoho nezíská. Spolehlivou cestou, jak je zachovat příštím generacím, je nalézt pro ně nové využití. I u nás se již objevují příklady zdařilých rekonstrukcí s obnovenou funkcí rozhledny (věžový vodojem v Břeclavi postavený v letech 1925 až 1926 firmou B. Belady a Moravskou betonářskou a stavební společností) nebo přestaveb na byty či penziony (např. penzion ve věži v Bohumíně, rezidence ve vodárenské věži v Praze-Libni). S použitím Registru průmyslového dědictví VCPD FA ČVUT
technologie • konstrukce • sanace • BETON
Ing. Vladislava Valchářová Výzkumné centrum průmyslového dědictví Ústav teorie a dějin architektury FA ČVUT v Praze e-mail:
[email protected]
39
