Václav II.
Karel IV.
(27. 9. 1271 – 21. 6. 1305)
(14. 5. 1316 – 29. 11. 1378)
Syn Přemysla II., šestý český král (korunován 1297). Také polský král (korunován roku 1300). Pro syna získal i uherský trůn. bnovil zchátralé město založené jeho dědečkem, poslal sem nové české a německé osadníky a obdařil je právem vystavět si pevné obranné hradby a brány, které však, bohužel, Berounu nikdy proti žádnému nepříteli nepomohly.
Syn Jana Lucemburského. Také římský císař. S jeho jménem je spojen největší politický i kulturní rozkvět českých zemí. rál město miloval a nazýval je „Verona mea“ (můj Beroun). Přivezl měšťanům sazenice vinné révy a v srpnu roku 1355 tu byl slavně uvítán při návratu z Říma jako čerstvě korunovaný římský císař.
O
K
Václav IV.
(26. 2. 1361 – 16. 8. 1419)
Syn Karla IV. Také římský král. Českým králem byl korunován už ve dvou letech. Syna neměl, a tak byl jeho dědicem jeho bratr Zikmund. yl sice též královsky pohoštěn v refektáři berounského kláštera, ale moc mu nechutnalo, protože mu do talíře civěli po zuby ozbrojení chlapi. Česká šlechta si ho tehdy – 8. května 1394 – vezla z Králova Dvora do Prahy jako zajatce.
B
Zikmund
(14. 2. 1368 – 9. 12. 1437)
Zikmund Lucemburský, syn Karla IV., římský císař, uherský král. ěhem svého pobytu v Berouně v roce 1421 přemýšlel, jak se dostat k pokladům svého zemřelého bratra Václava. Přijal zde delegaci husitských Pražanů a počastoval je sprostým výrokem, který – zapsán kronikářem – vstoupil do dějin: „Naseruť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu.“
B
Cover & illustrations © Kameel Machart 2012 ISBN 978-80-87517-73-4
Berounské obrázky z minula
H
istorie není jen přehledem slavných bitev, korunovací, revolucí a zeměpisných objevů. Pojem o „velké“ historii dokreslují i zdánlivě bezvýznamné události a lidé. Jejich jména a osudy nejsou vytesány do kamene, ale o to přesvědčivěji vyprávějí příběhy své doby, o to lépe jim můžeme porozumět. Tato publikace v několika tematických oddílech přináší obrázky právě té zdánlivě „malé“ historie jednoho města. Najdeme zde autentické zápisy kuriózních soudních přelíčení, poodhalíme řadu více i méně známých místních pověstí, nahlédneme do perliček z dobového tisku, seznámíme se s řadou obdivuhodných – a často pozapomenutých – postav, které zrodilo toto město. Na předsádce knihy pak defilují stručné portrétky českých panovníků, jejichž osudy se protnuly s životem královského města Berouna.
7
Milovnice drůbeže
D
ne 3. t. m. „navštívila“ město naše kočující společnost Frant. Kočky z Jindřichovic (okres Klatovy) a utábořila se na Plzeňském předměstí. Druhého dne však před odjezdem této společnosti zalíbila se členkyni její, 17leté Františce Chvojkové pěkná slepice viandotka p. Ant. Jeníčka, hoteliera „na Plzence“, i nemeškala a chytivší tutéž, uschovala ji pod sukní. V brzku však domovník z „Plzenky“ dotyčnou slepici pohřešil, a poněvadž první podezření padlo na dotyčnou „společnost“, učiněno oznámení strážníku Paterovi, kterýž po předsevzaté prohlídce také skutečně slepici objevil a Anně Chvojkové pak ovšem od policie dostalo se náležitého „vysvětlení“ za nedovolené „braní“ drůbeže. n Hlasy od Berounky, 15. března 1903
Poctivý nálezce
M
inulého měsíce nalezena byla v hotelu „u černého koně“ v Berouně sklepníkem p. Cibulkou 10korunová bankovka a poněvadž do 3 dnů nikdo se o ni nepřihlásil, odevzdal nálezce tutéž na městském úřadě s podotknutím, kdyby se o ni majitel nepřihlásil, aby věnována byla ve prospěch tělocvičny „Sokola“ berounského. n Hlasy od Berounky, 1. března 1903
8
9
Krádež berana
S
děluje se nám, že s neděle na pondělí v Král. Dvoře řediteli tamních železáren panu Emilu Kratochvílovi ukraden byl statný beran, jehož úkolem bylo malé dítky do školy v Podčáplích dovážeti. Drzí lupiči v blízkém lesíku berana zabili, vyvrhli a stáhli. Vnitřnosti a kůži donesli zase do chlívce, z čehož vidno, že měli chuť na pečeni masopustní. Při krádeži této učinili návštěvu též holubníkům, z nichž dva páry pěkných holubů odnesli. Ze všeho jde na jevo, že pobertové nebyli z daleka. n Hlasy od Berounky, 1. března 1898
Žaloby na odrostlejší mládež
Z
kruhů řemeslnických a dělných dochází nás z vážných kruhů, že nedělního a svátečního času mládež tato na odlehlejších místech náruživě holduje hře o peníze tak zvané „Na čáře“. Děje se tak prý na „Městské hoře“, na prostranství u bývalého mlýna Vejříkova a za továrním skladištěm „na Plzeňském předměstí“. Z příčin mravopočestnosti upozorňujeme „na tento zlořád“ naši městskou policii, která svým bezohledným zakročením tomu přítrž učiniti může. n Hlasy od Berounky, 1. března 1898
10
11
Nouze o led
S
ládci a hostinští bědují, že nebudou míti letos dosti ledu. Zásoby, které v lednu svezeny byly, nestačí na dobu letní a podzimní, a protož nutno v krajinách jiných po ledě se ohlédnouti. Jak se nám sděluje s Horní Cerekve, jest v tamní horské krajině dosti ledu, a to ledu čistého a silného. Kdo by si ledu z krajiny této ještě v čas přál, nechť obrátí se na tamní obecní úřad, který dotazovatelům ohlásí, na koho by se obrátiti měli. Vagon čistého pěkného ledu s dodáním na Františkovo nádraží v Praze stojí 35 – 36 zlatých. n Hlasy od Berounky, 15. února 1898
Požární hotovost
V
zdor tomu, že zajisté veškerým majitelům potahů známo jest nařízení ohledně dodání téhož v pádu požáru ku stříkačce, vyskytne se mnohdy případ, kdy zúmyslně mnohý majitel potah dodati odepře, čímž ovšem odpírá zákonu a tím mohl by propadnouti trestu. Tak stalo se i při posledním požáru v Král. Dvoře, ku kterémuž vypravil se náš hasičský sbor. Správce Panského mlýna pan Grossman odepřel vydání koní ku stříkačce. – Případy podobnými stěžují dotyční páni sami službu městské policii, která o včasné dodání koní ke stříkačce má se postarati. Poznamenáváme proto zde výtah zákona o policii v příčině ohně: „Držitelé koní v obci jsou povinni pod pokutou v § 60, ustanovenou na nařízení starosty obecního neb jeho zřízenců propůjčiti koně ku zapřažení stříkaček a vozů na vodu potřebných.“ – Tomu ovšem mnohý majetník koní nechce rozumět, takže v čase požáru musí vždy hasičský sbor dlouho čekati, než policie koně přivede. n Hlasy od Berounky, 1. května 1903 12
13
Nalezené kostry
V
těchto dnech při kopání základů ku stavbě nových škol ve zbořené budově Piaristské nalezeny ve značné hloubce dvě kostry lidské, které více jak 60 roků v zemi ležely. Po prohlídce městským lékařem p. drem. Vitáčkem odnešeny ku pohřbení na nový městský hřbitov. n Hlasy od Berounky, 1. července 1906
Neslýchané – ale pravdivé
S
děleno nám bylo od hodnověrných svědků, jak nelidsky zachoval se přednosta zdejší stanice pan Ebermann k malému učni číšnictví Janu Bešánovi, kterého v podezření měl, že znečišťuje záchodky na zdejší stanici. Dne 9. b. m. prohlížel dotyčný pán jmenované záchodky, z nichž právě vyšel jmenovaný hošík – a shledal je znečištěné, což utvrdilo jej v domněnce, že dopadnul pravého znečišťovatele. Sotva že hošík vešel do místností restauračních, již v zápětí byl tu pan Ebermann, by nepravého vinníka potrestal. Zavolav jej, vzal ubohého hošíka za ucho a za nemístných nadávek dovedl jej do záchodků, kde mu poručil, by ihned svýma rukama nečistotu odstranil. Ustrašený hošík dokládal se svou nevinnou, ale nic platno, chlapec pomocí papíru musil vše vyčistiti. Po čistění tomto hošíka zpoličkoval a četnými tituly – ale nečestnými pojmenoval. Nechtěli jsme zprávě této víry dáti – ale spočívá na pravdě! n Hlasy od Berounky, 15. října 1898 14
15
Pozor na psy
D
ne 8. m. m. lehce zraněna byla 4letá dceruška pana Al. Štěpánka, zřízence c. k. státních drah, povalena jsouc na zem na závodském mostě psem p. Šlesingra, c. k. poručíka zdejšího pluku. – Při té příležitosti dlužno připomenouti, že více mělo by dbáno býti k tomu, aby psi většího vzrůstu na ulici nacházeli se pod bedlivějším dohledem pp. majitelů, neboť skutečně mnohdy veřejně na ulicích a náměstí – hlavně psi řezničtí – provádí takové reje, že ohrožují tím naši mládež a chodce vůbec. – Doufáme, že řádky tyto stačí, aby náprava v brzku získána byla. n Hlasy od Berounky, 1. prosince 1902
Povedený zlodějský párek
D
ne 17. t. m. přišel do hostince p. Rysa „u tří korun“ neznámý muž a zamluvil sobě v témž hostinci 1 pokoj pro nocleh, zapsal se do knihy cizinců pod jménem Veselý. Za nedlouho přivedl s sebou cizou dámu, jejíž jméno však do knihy nezanesl a oba v pokoji vykázaném přenocovali. Zde pak vybrali v noci ze 3 peřin a 6 polštářů peří, nacpali jej do svých zavazadel a ráno o půl 7. hodině hostinec opustili. Ovšem že za nedlouho krádež domácími lidmi byla zpozorována a učiněno tudíž oznámení ve věci té na zdejším policejním komisařství. Dne 22. t. m. pak šťastnou náhodou přistižen byl tento „vykutálený“ párek zlodějský při krádeži v Rakovníku a zavedeným výslechem zjištěny jich jmena a sice: Václav Kemer a Josefa Horáčkova. Věc ta odevzdána pak c. k. zemskému soudu v Praze, kam také byli oba do vazby dopraveni. n Hlasy od Berounky, 1. února 1903 16
17
Průtrž mračen
D
ne 26. m. m. odpoledne snesla se nad údolím Brdateckým průtrž mračen, čímž „Hostinec pod rozhlednou“ ve své návštěvě velice utrpěl. Hosté, kteří v útulném salonu okolo stolu seděli, byli cinkotem krup, které do velikých oken nevídanou prudkostí bušily, nemálo poděšeni. V málo minutách byl hostinec obklopen jezerem, jehož vody mu však neublížily. Směle můžeme tvrditi, že téhož odpůldne naše brdatecké eldorádo svůj křest přestálo a přítomné kmotrovstvo pak za krásného slunečna se domů vracelo. n Hlasy od Berounky, 1. července 1898
Neočekávaný rybolov
P
oskytla řeka Litavka v neděli dne 26. února b. r. ctitelům chutných rybiček a to za okolností následujících: Ten den čistily prý kotle v Králově Dvoře, z nichž vypouští se pak horká voda do Litavky, následkem čehož vrstvy vody tak se ohřejí, že není možno rybám ve vodě vydržeti, a proto nastalo stěhování se ryb z horního roku Litavky do dolního. Však účinky ohřáté vody byly tak děsné, že na sta ryb naplnilo řečiště v tak zbědovaném stavu, že nemohly následkem opaření dále. To blesku rychle rozletělo se městem a kdo se toho dozvěděl, spěchal k Litavce, kde započal divoký lov. Snad nikdy nebylo ještě tolik ryb u nás naloveno a nasmaženo, jako téhož dne. Bylo to veselé podívání na nepovolané lovce, kteří plné košíky a uzle domů odnášely – ale smutné – na ty kyselé tváře členů našeho klubu, kteří loňského roku tak bohatou násadu do Litavy pustily. Zajisté, že cestou zákona se o to klub postará, že někdo ty laciné rybičky – draze zaplatí. n Hlasy od Berounky, 1. března 1899 18
19
Šeredný ďábel navedl děvečku ke zločinu projednáno: 20. VII. – 15. XI. 1651 n provinilec: Eva Blažková, služebná děvečka, poddaná Jana Vykarta Vřesovce, Popovice n trestný čin: infanticidum („mord nad vlastním plodem provedený)
D
ěvečka sloužila původně se svou matkou na křivoklátském panství ve sklenných hutích, pak na točnickém panství, na poště ve Zdicích, naposled (osmnáct týdnů) u sládka v Popovicích; prohlédnuta násilím komisí složenou ze tří žen, zapírala a nechtěla se přiznat; posléze se svěřila ženě bažantníka, která ji přesvědčila, že je třeba dítě zakopat na hřbitově; nalezeno podřezané děvčátko; za otce označila neznámého kuchaře, který jednu noc přespal se svým pánem na zdické poště, zabít dítě jí prý navedl „šeredný ďábel“ což jí nikdo nevěřil; zpráva o činu podána důchodnímu písaři Kryštofu Mersteinovi, který dal delikventku uvěznit v Berouně a podal zprávu hejtmanům Podbrdského kraje; hejtman komorních panství podal zprávu České komoře, která nařídila, jak postupovat dále a zprávu o prvních výsleších podal též osobně do rukou dvou zástupců městské rady v Berouně, kteří ji předali městskému soudu; hejtman též vznesl dotaz ke krajským hejtmanům ve věci nákladů na věznění a exekuci, protože delikventka nebyla poddaná komorních panství.
20
21
Chutná divoká prasata projednáno: 13. I. 1623 n provinilec: Jan Strejček, mlynář, obyvatel, Beroun n trestný čin: lesní pych
O
bviněný byl přistižen s dlouhou ručnicí v lesích na křivoklátském panství; přiznal před hejtmanem panství Tiburciem Čejkou z Olbramovic a fořtmistrem Volfem Zygranadem z otroku, že slyšel v Berouně povídat, že divoká prasata jsou velmi chutná, tak se na ně vypravil, ale střelil po srně; přiznal též, že chodil do lesů s berounským pekařem Houskou.
Tajně vařil doma pivo? projednáno: 16. VII. – 16. XI. 1655 n provinilec: Václav Ron, měšťan, Beroun n trestný čin: urážka na cti
Ž
alobcem byl císařský rada Tomáš Cruciger, kterého Ron nařkl, že ve svém domě vařil tajně pivo ze 14 strychů sladu (později tvrdil, že nemluvil o krádeži); berounský bečvář přiznal, že rychtáři zhotovoval sudy, ale neví, na co je používal, jednal vždy s rychtářovou manželkou Dorotou; ta brala ve sladovně slad z cizích hromad, ale nakonec všechno vrátila.
22
23
Nařčení z krádeže obecního vola projednáno: 14. VII. – 26. X. 1564 n provinilec: Regína Čudná (Cudná) n žalobce: řezník Jan Slinta n trestný čin: urážka na cti (nařčení z krádeže obecního vola)
O
bžalovaná dokázala, že Slinta vola skutečně vzal, přiznal krádež před rychtářem a třemi dalšími svědky a byl proto vězněn; starší řeznického cechu ho proto odmítli přijmout za mistra a jeho vý mluvu, že se domníval, že vůl pochází z plzeňského stáda, odmítli s tím, že krádež zůstává krádeží.
Horší než vandrovní nevěstka projednáno: 1570 n provinilci: Lukáš Klí, jinak Hůla, servus (měšťan Beroun) a Dorota, dcera Ludmily Šrámovité (Beroun) n trestný čin: vzájemné urážky na cti
L
ukáš Klí urazil Dorotinu matku Ludmilu, ženu Jana Šrámovitého, tkalce z Biřičské ulice. Řekl jí, že je horší než vandrovní nevěstka, metlami sekaná a celý její rod, že je od kata vyprošený. Ludmilina dcera Dorota naopak napadla Lukáše, že je arcizrádce, pes cizácký (byl německé národnosti) a chtěl utopit mlynáře Kunráta.
24
25
Pod postelí bez kalhot projednáno: 17. XI. – 29. XI. 1621 n provinilci: a) Dorota Tatíčková, berounská služebná, b) Daniel Vokoun, měšťanský syn, Beroun n trestný čin: a) smilstvo, podezření z infanticidia, b) smilstvo, podezření z navádění k infanticidiu n žalobce: městský rychtář Jonáš Čermák
S
vědkové bývalý městský rychtář Jan Zelenka a právní služebník Jan Hora slyšeli o neoprávněném soužití obviněných od (nejmenovaných) lidí a šli proto k druhé hodině na noc (o dvacáté hodině) s Janem Charvátem a jinými pomocníky do příbytku Doroty Tatíčkové; nalezli Daniela Vokouna v komoře pod postelí bez kalhot; oba provinilci byli odvedeni do vězení, kde Dorota přiznala, že je s Danielem tři měsíce těhotná; ten tvrdil, že si chce Dorotu vzít za ženu; proto za přítomnosti císařského rychtáře Jindřicha Čížka a purkmistra Pavla Kulhánka propuštěni z vězení; svědkyně vypovídají o pozdější hádce mezi Dorotou a Danielem, v níž Daniel obvinil (po vzájemných urážkách) Dorotu, že zabila dítě; ta se hájila, že ji k tomu naváděl; do hádky zapojeni i rodiče Daniela; svědek Matěj Rudolf neví nic o infanticidiu, ale dosvědčuje, že když byli na berounské faře ubytováni Mansfeldovi vojáci, jeden z nich donutil Dorotu k souloži a ona se pak s nimi dále intimně stýkala.
26
27
Zpronevěra berničních peněz
projednáno: 21. III. – 4. III. 1603 n provinilec: Jindřich Čížek, řezník, primátor a později berounský radní n trestný čin: zpronevěra 450 kop gr. berničních peněz; nedbalá správa obecního jmění n žalobce: Maxmilián Albín z Jenčova, královský rychtář
P
eníze údajně shořely při požáru v roce 1599; zároveň obviňován, že používal obecní dříví pro svou potřebu; podle výpovědi svědků měšťanů, starších obecních) u městského soudu na Novém Městě pražském však spravoval obecní majetek dobře.
Zastřelil ovčáckého pacholka ručnicí projednáno: 26. V. – 10. XI. 1654 n trestný čin: vražda ovčáckého pacholka Jakuba Klosera, poddaného komorních panství
Ž
alobcem byl Jakub Veltruský z Veltrub, regent panství nejvyššího purkrabí pražského, zastoupený plnomocníkem Simeonem Smichiusem, purkrabím hořovického panství; Jan Rous měl spor s ovčáckým pacholkem pro vypasení ovsa ovcemi, které ovčák nechal jen za dozoru pacholete; v hádce Kloser zbil Rouse holí (rány za uchem a na ruce) až upadl, holí udeřil i Štěpána Ondráčka, který prosil, aby Rouse nezabil; Rous pak v hněvu sedl na klisnu s nabitou ručnicí, dohonil Klosera a zastřelil ho (měl v těle jednu kulku a 13 broků), ačkoli za ním jel rytíř Adam Jindřich Strachovský ze Strachovic a na Želkovicích. 28
29
Podezřelá vyrážka projednáno: 6. IX. – 22. IX. 1631 n provinilec: Jindřich Sládek, měšťan, Beroun n trestný čin: podezření z cizoložství
S
ládkovi se vyrazila podezřelá vyrážka („nějaké jako neštovičky“), vyvstalo podezření z pohlavní nemoci; obžalovaný nebydlel ve svém domě ve městě, ale byl zastižen ve své chalupě v Rybářích; tvrdil, že nemoc dostal z užívání nějakých „truňků“; císařský rychtář určil k prohlédnutí Sládka Davida Každých a Řehoře Vlčka; Sládkova žena pak obvinila Každého z klevet; vyslýchán Jan Čejka, který byl „komorou“ u Sládka, ale ten slyšel, jak Sládek pláče a naříká.
Silniční loupež projednáno: 14. X. – 1. XI. 1449 n provinilec: Dva nejmenovaní poddaní Oldřicha z Hradce
O
ldřich z Hradce si stěžuje na Berounské, že jeho poddané zajali neprávem, když šli ze senoseče; žádá, aby se Oldřich z Rožmberka zasadil o jejich propuštění; pravděpodobná souvislost s domácí válkou v době mezivládí mezi stranou Oldřicha z Rožmberka (tzv. strakonickou jednotou) a stranou Jiřího z Poděbrad; k zajetí došlo v době příměří. 30
31
Nebudou vězně živit projednáno: 19. V. – 20. VII. 1668 n provinilec: Matěj Křivánek n trestný čin: vloupání
P
achatel byl přistižen při činu, když se na hořovickém panství v noci chtěl podkopat pod práh. Vyznání „zemského škůdce“ třetího dne bylo odesláno hejtmanům Podbrdského kraje a odtud prostřednictvím měšťana Pavla Každých Českému místodržitelství. Odpověď nepřišla, vězně nemá kdo živit. Měšťané poskytovali jako almužnu chleba, dále to však činit nechtějí. Městský soud v Berouně žádal, aby delikvent byl předán do pražských měst, kde byl již jednou souzen a byl mu uříznut nos a poznamenán cejchem na čele.
Zranění si způsobil sám projednáno: 18. I. – 11. III. 1678 n provinilec: nejmenovaný syn právního posla, Beroun n trestný čin: zbití a zranění (posekání mečem) n žalobce: Matouš Černík, kolář
M
ěstský rychtář během vyšetřování zjistil, že Černík si zranění zavinil sám, má též sám zaplatit felčaru za léčení.
32
33
Za pivo pobral drůbež projednáno: 13. XII. 1571 n provinilec: Matěj Ledvinka n trestný čin: pobrání drůbeže na veřejné silnici n žalobce: Kryštof Otta z Losu a na Staré Huti
A
nna, krčmářka z Hudlic, poddaná Kryštofa Otty z Losu a na Staré Huti, byla dlužna Ledvinkově ženě za staré pivo, proto konšelé mají cenu drůbeže odhadnout a o částku, která přesahuje dluh, se strany mají dohodnout.
V hádce probodl Charváta rapírem projednáno: 25. XI. – 3. XII. 1619 n provinilec: Jan Skokan, jinak Trubač trestný čin: vražda („zamordování“) Jana Charváta n žalobkyně: Anna Charvátka, manželka zavražděného an Trubač probodl Jana Charváta rapírem v hádce a rvačce (Trubač nejprve pohaněl Charvátovu ženu) cestou z posvícení, které slavili v klučickém mlýně u mlynáře Jana Šrajraného; Kateřina, krčmářka ze vsi Srbsko chtěla Charvátovi podat koření, ale ten již byl mrtev.
J
34
35
Podezřívaly ho ze sodomie projednáno: 19. V. 1620 n provinilec: Matěj Voráč, poddaný, čeledín Mikuláše Brazdimského n trestný čin: podezření ze sodomie
P
odle výpovědi přistihly (každá jednotlivě) svědkyně Keruše Němkyně, čeledínka Jana Černého ze vsi Měňan, Anna, poddaná Mikuláše Brazdimského, a Kateřina, poddaná komorních panství z Udlic obviněného v chlévě na nůši u krávy. Keruši obviněný zbil a nechtěl s ní dále sloužit.
Chtěl se oběsit s pytlíky tolarů? projednáno: 14. IV. 1673 n provinilec: Samuel, krčmář, Železná n trestný čin: urážka na cti svědkové: Duchoslav Strnad, mistr obecního pivovaru a Anna Marie Pruhonská žalobce: P. Jakub František Lažanský, železenský a hořelický farář, o němž obžalovaný prohlásil v berounské obecní kuchyni, že se chtěl za oltářem v kostele oběsit na bidle a při tom měl jeden pytlík tolarů vpředu a jeden vzadu.
36
37
Bigamie manželky projednáno: 9. IV. 1607 n provinilec: nejmenovaná manželka Jana Vodňanského n trestný čin: bigamie
J
an Vodňanský, berounský měšťan obeslán před Městský soud, kde „má provésti to, že jest N. manželka jeho, jinýho manžela sobě pojala a s ním se oddala“.
Rána šídlem do prsou projednáno: 1. XII. 1660 n provinilec: Martin Šebele, Beroun n trestný čin: smrtelné zranění n svědek: Linhart Šulc
Š
imon Seydl byl zraněn krejčovským šídlem pod pravým i levým prsem. První rána byla zavřená, neboť šídlo bylo vytaženo a raněný žil ještě týden.
38
39
Poklad v cizí truhle projednáno: 1. IX. – 10. XII. 1571 n provinilci: a) Jan Čalfus, jinak Čapek, truhlář, Beroun, b) Anna, jeho manželka, c) Jan Čalfus, nevlastní syn, rybářský tovaryš, Beroun n trestný čin: krádež nalezených peněz
P
ři opravě truhly Matěje Slinty nalezl Jan Čalfus peníze uložené ve dvojitém dně. Rozhodl se spolu s manželkou Annou si je ponechat. Syn, který přistihl rodiče při jejich počítání, je prozradil rybářům. Větší částky peněz si všimla i svědkyně Anna Skřivanová, sousedka. Svědectví se však rozcházela v množství peněz: od 50 do 300 kop grošů. Apelační soud nařídil, aby se Čalfusovi žalobci dohodli o narovnání, jinak budou podrobeni mučení; náhrada 100 kop grošů míšenských jištěna postavením rukojmí a bude splatná v několika termínech.
Postřelení Jana Zukra projednáno: 18. V. 1556 n provinilci: Jan Slinta, berounský měšťan a Jan Zukr, bradýřský tovaryš, Beroun n trestný čin: postřelení Jana Zukra, postřelení koně, na němž jelo Slintovo „pachole“ n rozsudek: narovnání
Z
ukr postřelil neúmyslně koně, Slinta se svými známými jej dohonil, udeřil ručnicí a bezděčně Zukra postřelil.
40
41
Krev na stůl vyskočila projednáno: 16: III. 1624 n provinilec: Andreas, jirchář, měšťan, Beroun n trestný čin: rozbití nosu sedlákovi Mikuláši Klosovi, poddanému Jaroslava Oty z Losu
S
vědek Jindřich mladší Trouba vypověděl, že sedlák, který přinesl jircháři kůže zpátky, byl opilý a tak jircháře provokoval, až ten „mu prstem o nos zavadil, až krev na stůl vyskočila“.
Smrtelně zraněn konví projednáno: 7. VIII. 1559 n provinilec: Douša, jinak Duchek Sršeň n trestný čin: vražda („mord“)
D
ouša zranil Špačka konví s pivem, Špaček nevyhledal včas ošetření a zemřel; Douša proto vinen jen zraněním; uvězněn, dokud nepostaví rukojmí a nevyrovná se se žalobkyněmi.
42
43
Přízrak Jenštejnského domu
N
ejhonosnější z berounských domů, který si roku 1612 nechal na náměstí postavit císařský rychtář a primátor Jindřich Čížek z Jenštejna, nese dávnou kletbu. Vždy poslední den roku jím bloudí naříkající postava bílé paní se svazkem klíčů v ruce. Je připomínkou dávné tragédie: Kdysi prý manželka bohatého majitele Jenštejnského domu vyslechla varovné proroctví potulné cikánky, že její děti se do roka utopí ve vodě. Zděšená matka hned nakázala, aby se její dvě malé děti nepřibližovaly k řece či rybníku a neustále je hlídala. Tak přišel i poslední den roku, který se už tehdy slavil hojností pití i jídla. V celém domě panoval velký ruch a zmatek. A když služebná šla do sklepa pro pivo, nevšimla si, že tam za ní vlezly zvídavé děti. Když se vracela, jak měla nakázáno, pečlivě za sebou zamkla. Děti zůstaly uvnitř sklepa v naprosté tmě, jejich volání nikdo neslyšel, a jak tápaly kolem stěn, přepadly přes roubení do hluboké studny... Služka byla za svou nedbalost odsouzena a popravena. Její prokletý duch od té doby bloudí koncem roku Jenštejnským domem.
44
45
Dům U tří korun
U
ž samo domovní znamení jako by naznačovalo skryté bohatství. Obyvatelé Berouna věřili, že v domě U tří korun bývala mincovna. Také se vypráví, že někdy za třicetileté války snesli měšťané do tohoto domu všechny své cennosti a peníze a pověřili jednoho z radních, považovaného za nejpoctivějšího muže ve městě, aby je uschoval a zazdil. Vzápětí byli odvoláni na hradby bránit město. Vybraný muž svůj úkol splnil a pak spěchal za ostatními. Byl však v bitvě zabit a nikomu nestačil říci, kam poklad schoval. V existenci pokladu se po mnoho generací věřilo tak pevně, že dům U tří korun se vždy prodával s podmínkou, že kdyby se něco našlo, připadne prodávajícímu polovic. Pamětníci i dokládají, že ve sklepě byl velký plochý kámen, přikrývající studniční šachtu. Do ní sestupovaly schody a odbočovala z ní chodba, pokračující kamsi pod dvůr...
Příběh o založení města
N
ejstarší pověsti o založení Berouna zaznamenal v roce 1541 v Kronice české Václav Hájek z Libočan. Ten tvrdí, že první město u významného brodu postavil Slavoš, manžel kněžny Tetky z nedalekého hradiště Tetína. Podle zakladatele bylo nazváno Slavošov. Později však nové město postihly povodně a mor, takže obyvatelé odtud uprchli. Útočiště našli u hradu Hýskova. Ve vylidněném, rozpadajícím se městě, sídlila jen divá zvěř a lupiči, kteří přepadali při brodění řekou nic netušící pocestné a obírali je o veškerý majetek. Proto se začalo říkat, že Slavošov na řece Mži se proměnil v hrozný „beroun“. 46
47
Pověst o Klepáčkovi
P
ři novobarokní přestavbě radnice se dočkala zpodobnění také nejznámější postava berounských pověstí - Klepáček, jejíž plastiku mohou příchozí do budovy radnice spatřit ve vstupní chodbě. Skřítek, který svou přítomnost projevoval vždy klepáním na zeď, byl odpůrcem nespravedlnosti, falše a nepoctivosti. Trestal nepoctivé úředníky a řemeslníky, kteří rozkrádali obecní jmění nebo odváděli špatnou práci. Zároveň vyváděl i neuvěřitelné šprýmy. A kde se tu vzal? Za jedné z válek zajali nepřátelští vojáci berounského purkmistra a nutili ho, aby jim prozradil, kam ukryl obecní pokladnu. On však vytrvale odolával jejich nátlaku, nezlomilo ho ani bití, ani kruté mučení. Nakonec ho rozlícení vojáci přivázali za koně a nechali ho vláčet tak dlouho, až vypustil duši. To se událo v domě u Podlešských vedle radnice a dlouho prý byly na dvoře znát krvavé skvrny, které nešly nijak smýt. Poklad zůstal neobjeven, zazděn kdesi ve sklepích radnice, ale duch poctivého purkmistra ho pořád střeží. A hlídá i všechno ostatní obecní jmění, dbá také na spravedlivé rozhodování konšelů, nenávidí hádky, křivdy, úplatky, podvody a intriky. To hned začne vztekle bušit do stěny...
48
49
Pověst o založení kostela sv. Jakuba
V
ypravuje se, že když budoucí kníže Václav jezdíval z Tetína, kde ho vychovávala babička Ludmila, ke své matce Drahomíře do Prahy, musel často po bouřkách a deštích přenocovat v rybářské chatrči u brodu a čekat, než voda v řece Mži opadne. I poté, co se stal knížetem, starý rybář na sympatického mládence nezapomněl. Když se stařec dozvěděl, že byl jeho milovaný kníže zavražděn, rozhodl se, že svoji dřevěnou chalupu přemění na kapli a bude knížete Václava uctívat jako světce. Téže noci měl živý sen, že k jeho lůžku přistoupil kníže Václav v doprovodu jakéhosi muže v poutnickém oděvu. Kníže na tohoto muže ukázal a řekl, že rybáře svěřuje do ochrany tohoto strážce. Podle kněze z nedalekého Tetína, kterému stařec sen vylíčil, by mohl být neznámým poutníkem svatý Jakub. A tak vznikla na pahorku nad brodem malá kaple sv. Jakuba. O mnoho let později u ní král Václav I. založil město Beroun - a teprve tehdy začali i onu prapůvodní kapli přestavovat na stejnojmenný městský kostel.
50
51
O pokřtěném psu
J
ednou prý přišla skupina německých osadníků za českým farářem, aby jim pokřtil dítě. Když však kněz nad dítětem pronesl příslušné modlitby a chtěl ho polít svěcenou vodou, tehdy údajný kmotr rozvinul zavinovačku a ukázalo se, že uvnitř je štěně! Farář vykřikl hrůzou, Němci se smáli a psa hodili do křtitelnice. Neslýchaná provokace vyvolala zuřivost českých obyvatel Berouna, zaútočili na německé sousedy, mnoho jich pobili a zbytek vyhnali z města. Uličce, kde k masakru došlo, se prý od té doby říká Hrdlořezy. Ve skutečnosti jde o posměšný název, poukazující na pochybnou čtvrť chudiny, kde člověk může snadno dojít „k úhoně“. Jaká škoda, že malebné miniaturní domečky v Hrdlořezích byly roku 1968 zbourány. Dnes by toto romantické zákoutí, mohlo patřit k turistickým atrakcím města.
Mše mrtvých
V
první adventní neděli, vždy o druhé hodině v noci, je slyšet z kostela sv. Jakuba varhany a za jeho okny se míhají odlesky světélek, jako by tam chodil zástup se svícemi v rukou. Kdo by se chtěl přesvědčit, co se tam děje, zle by pochodil. V tuto pozdní hodinu je totiž berounský chrám zasvěcen mrtvým předkům a kněz, který jako poslední z řady duchovních správců zemřel v Berouně, jim tady slouží mši. Běda tomu, kdo by do kostela vešel a některému z přítomných se podíval do tváře! Do tří dnů by zemřel! Berounští měšťané věřili, že předním osobám ve městě chodí zemřelí příbuzní oznamovat konec jejich života. Viděl je však pouze umírající. 52
53
Ohnivý Beha
S
trašlivý přízrak muže, který se řítí ulicemi (ale i po střechách nebo po nebi) v hořícím kočáře a bičem blesku pobízí spřežení koní s plamennou hřívou, je vedle Klepáčka nejtypičtějším berounským strašidlem. V určité dny koná ohnivý Beha objížďku od bývalého hřbitova při kostele sv. Jakuba až k někdejšímu popravišti pod Městskou horou na Plzeňce (kde stával sloup Božích muk) a odtud se vrací k Behovskému domu u Horní (Plzeňské) brány (dnes čp. 28). Jedna z pověstí tvrdí, že Beha býval berounským rychtářem. Za údajný zločin vraždy odsoudil nevinného mladíka k trestu smrti. Když se dozvěděl, že šlo o justiční omyl, oběsil se na půdě svého domu. Ve skutečnosti však Mates Rudolf zvaný Beha nikdy nevykonával funkci rychtáře. Byl to bohatý měšťan, člen cechu řeznického. Po velkém požáru města roku 1735 však zešílel a oběsil se. Jeho podivná smrt, dávaná do souvislosti s nejničivějším požárem, jaký kdy Beroun postihl, zapůsobila zřejmě na měšťany tak mohutným dojmem, že byla důvodem vzniku tajemné legendy.
54
55
Václav Talich (1883 – 1961)
V
áclav Talich byl jedním z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století. Po vystudování houslové hry na Pražské konzervatoři měl angažmá jako dirigent, resp. koncertní mistr v Berlínské a Lublaňské filharmonii. Mezi světovými válkami působil v Anglii, Skotsku a Švédsku. Jeho osudy jsou spjaty zejména s orchestrem Národního divadla a Českou filharmonií, které pozvedl na světovou úroveň. Propagátor děl Dvořákových, Sukových a Smetanových žil v Berouně s různými přestávkami od roku 1936. Půvabné údolí nedaleko Berouna, kde Václav Talich od roku 1936 pobýval a také zemřel, nese jeho jméno. Také ZUŠ Václava Talicha v Berouně byla pojmenována po tomto známém dirigentovi. Na počest slavného umělce se koná již od roku 1983 tradiční Mezinárodní hudební festival Talichův Beroun. Jeho pozůstalost, věnovaná dcerou MUDr. Vítou Dejmalovou, je uložena ve sbírkovém fondu Muzea Českého krasu.
56
57
Alois Herout (1860 – 1943)
B
erounský rodák Alois Herout po maturitě na akademickém gymnáziu vystudoval klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal doktorát z filozofie. Poté působil jako středoškolský profesor a ředitel. Již na gymnáziu se začal věnovat těsnopisu, a to tehdejšímu Gabelsbergrovu převodu. Ve dvaceti letech pak složil zkoušku z komorního českého i německého těsnopisu a za dva roky poté i zkoušku učitelskou. V roce 1891 byl Herout zvolen členem Vědeckého sboru těsnopisného, čímž odstartovala jeho oficiální vědecká činnost v tomto oboru. Herout po několikaletém bádání předložil sboru svůj "Nový těsnopis český", který byl ostatními členy prohlášen za nejlepší. Herout se poté spojil s autorem druhé nejzdařilejší soustavy, Mikulíkem, a společně vytvořili soustavu pokud možno nejjednodušší, nejrychlopisnější a přesnou. Heroutova - Mikulíkova těsnopisná soustava byla 23. dubna 1921 ministrem školství a osvěty schválena a zavedena do škol. Během několika let byla soustava přeložena do dvanácti jazyků a jen s malými změnami se používá dodnes.
58
59
Oktavián Wagner (1869 – 1919)
D
en 11. září 1910 bude zlatým písmem zapsán v dějinách kulturního rozvoje královského města našeho. Konečně tedy po dlouhých bojích s nepráteli pokroku, kteří do poslední chvíle dovedli snahy naše křížiti tisícerými intrikami, stává se naše město sídlem moderního ústavu středního, reálného gymnasia!“ Vzletným patosem projevil svoji radost na stránkách místních Hlasů od Berounky první ředitel berounského gymnázia dr. Oktavián Wagner, který měl největší zásluhu na jeho vzniku. K patosu měl skutečně důvod. Vždyť po dvanácti letech snažení a dohadování získal Beroun vůbec první střední školu. K prvním přijímacím zkouškám se přihlásilo celkem 97 chlapců, z nichž většina uspěla. Po zaplacení 30 rakouských korun ročního školného (mnohým však bylo odpušteno) se z nich stali studenti primy. Horší byla situace s privatistkami, tedy studentkami, které na tehdejších gymnáziích ješte nesměly studovat spolu s chlapci. Učily se tedy doma a na konci každého semestru se dostavovaly ke zkouškám.
„
60
61
Emanuel Fait (1854 – 1929)
D
r. Emanuel Fait se narodil v Berouně a zemřel ve věku 75 let v Praze. Během svého života se mu podařilo uskutečnit velké množství výprav do celého světa, z nichž čerpal náměty pro své cestopisné publikace a časopisecké články. Původně profesor zeměpisu, který vyučoval mimo jiné na reálné škole v Rakovníku, procestoval celý svět. Aby více přiblížil jak veřejnosti, tak zejména studentům, atmosféru cestování, sepsal brožuru „Máme-li cestovati“, která se stala oslavou cestování. Ve svých knihách uvádí: „Jak působí cestování na povahu člověka? V přední řadě obohacuje jeho vědomosti. Nejen že mnohem více vidí, ale také může slyšeti o tom, co v úzkém kruhu neznámo. Chcete to nahraditi prostou četbou? I nejlepší popisy, když spojeny jsou s přiměřenými obrazy nedovedou nahraditi pravý požitek názoru. Když jsem čítal o záplavách Egypta, domníval jsem se, že všechna krajina jest pod vodou a přece teprve počátkem srpna zvolna Nil své vlny přelévá přes nízké své břehy.“ Dr. Emanuel Fait procestoval střední Evropu. V roce 1885 svůj zájem zaměřil na Rusko a Balkán. Pak následovala cesta do Asie, na Krym a do jižního Ruska. V roce 1891 poznal Libyjské pouště a po Nilu se dostal až do Asuánu a Wádí Halfy v Dolní Núbii. V pouštní krajině Alžíru se zabýval měřením písečných přesypů a dalších pouštních útvarů. V roce 1902 se přeplavil přes Černé moře na Kavkaz a poté se dostal do Tbilisi. Jeho cesta do Jugoslávie, kterou uskutečnil v letech 1922 - 1924 byla jeho poslední. 62
63
Čeněk Šercl (1843 – 1906)
Č
eněk Šercl byl ve své době proslulý jazykovědec. Narodil se v Berouně. Přibližně v šestnácti letech se začal intenzívně učit cizím jazykům. Nejprve italsky, pak přidával další. Učil se především sám, protože kvůli omezeným prostředkům i nedostatku učitelů neměl jinou možnost. V roce 1865 ukončil studium práv. V té době znal už několik desítek evropských i asijských jazyků a mezi přáteli byl známý jako „český Mezzofanti“. Prokázal znalosti třiceti jazyků Evropy i Asie, m.j. znal i romštinu a zlodějskou hantýrku. Od roku 1866 působil v Londýně, kde získal místo v Britském muzeu. Po dvou letech odcestoval do Ruska, kde již zůstal. Č. Šercl absolvoval orientální fakultu petrohradské univerzity a složil zkoušku ze sanskrtu (staroindický spisovný jazyk). Při studiu jazyků ruských národů se stal profesorem srovnávací jazykovědy v Charkově. Od roku 1885 se na univerzitě v Oděse zabýval studiem národů na Krymu. Vydal řadu jazykovědných prací v ruštině. Z jeho českých prací byla známá Mluvnice ruského jazyka a Základy lidské mluvy.
64
65
Josef Antonín Seydl (1775 – 1837)
J
eho jméno je výrazně spojeno s procesem, který bývá v učebnicích dějepisu nazýván jako „české národní obrození“. Byť jeho osoba zůstává v této souvislosti v celorepublikovém rámci opomíjena, berounští občané mohou být právem hrdi na syna místního mlynáře, jenž svým sběratelstvím knih a ochotou je půjčovat rozšířil povědomí o vlastenecké literatuře ve městě i okolí. Dnes je dochovaná část této knihovny součástí sbírkového fondu Muzea Českého krasu v Berouně. Děkanovy zásluhy se neomezují pouze na sběratelskou činnost. Málokdo ví, že kromě přínosu českému jazyku a literatuře byl také vynikajícím hudebním skladatelem. Nejvýznamnějším přínosem je však bezesporu jeho „Kronika královského města Berouna“. Tato nejstarší dochovaná berounská kronika nechává nahlédnout do nejranější historie města a graduje v barvitém líčení soudobého dění. Popisuje v ní nejen podobu Berouna 1. poloviny 19. století, včetně stavu hradeb a obou bran, ale i zvyklosti, styl oblékání, stravování a každodenní život tehdejších obyvatel.
66
67
www.machart-books.cz
www.muzeum-beroun.cz
Vydalo nakladatelství Machart jako svoji 95. publikaci společně s Muzeem Českého krasu v Berouně v listopadu 2012. / Ilustrace: Kameel Machart / Texty: Jitka Soukupová, Otomar Dvořák, Kameel Machart / V textech jsou použity doslovné přepisy z dobového tisku a archivních dokumentů a úryvky z knihy Berounské pověsti autorky Heleny Mevaldové. / Použité ilustrace a texty byly průběžně zveřejňovány v kulturní revue Můj Beroun. ISBN 978-80-87517-73-4
Vladislav II.
(1. 3. 1456 – 13. 3. 1516)
Vladislav II. Jagellonský, syn Kazi míra IV. Zvolen českým králem byl dle přání Jiřího z Poděbrad. aroval měšťanům clo z dříví plaveného po Berounce a dovolil jim pečetit úřední listiny červeným voskem, což bylo víc nóbl. Berounští se králi revanšovali skvělou večeří, když je 16. září 1509 navštívil i s celou rodinou.
D
František I.
(12. 2 1768 – 2. 3. 1835)
Syn Leopolda II. Také uherský král, římský císař (do 1806), poté rak ouský císař (od 1804). ísař město osobně navštívil v roce 1810, aby zkontroloval opravu mostu přes Berounku. Potřeboval ho k přesunům armád. Přivezl též plány na nový most, kvůli jehož výstavbě za deset let přijel znovu (začal se stavět až v roce 1840!). V Berouně se tehdy zastavil na oběd i ruský car Alexandr I.
C
František Josef I. (18. 8. 1830 – 21. 11. 1916)
Synovec Ferdinanda V. Také rak ouský císař a uherský král. Českým zemím vládl více jak 60 let. egendární „císařpán“ navštívil Beroun v roce 1874, dva roky po ničivé povodni, aby zhlédl následky katastrofy, vyjádřil obyvatelům účast a také aby se přesvědčil, jak využili jeho humanitárního daru. Berounku přešel pěšky po mostě. Rád se procházel po mostech, říkali mu „starej Procházka“.
L
T. G. Masaryk
(7. 3. 1850 – 14. 9. 1937)
První prezident Československa, o jehož vznik se zasloužil, do funkce byl zvolen celkem čtyřikrát. sal se rok 1925, když bývalý profesor Karlovy univerzity a velezrádce Rakouska-Uherska, nyní prezident mladé Československé republiky, přijel vlakem do Berouna, aby si tu prohlédl Jubilejní krajinskou výstavu.
P
Víte, že berounské muzeum bylo založeno již roku 1892 a od roku 1965 sídlí v Jenštejnském domě na dnešním Husově náměstí č.p. 87?
www.muzeum-beroun.cz
9 788087 51773 4
